| |||
Na chodbě před Snapeovým kabinetem --> Dívčí toaletyWolfram, prof. Snape a další možní přítomní Má překvapený výraz? Já jsem překvapená, že tu je... No, dobře, on proto asi má logičtější důvod, je to kabinet Snapea... Ale stejně! Samozřejmě jsem si jen nerada přiznávala, že jsem ve svém vyhýbání se Wolframovi tak brzy selhala. |
| |||
To nám to ten den hezky začíná Wittelsbach, Raven, Silverin, McGonagallová a každý další ubožák co mě potká Slunce svítí, ptáčci zpívají a na obloze ani mráček, prostě začátek dne úplně na hovno. S touto myšlenkou vylezu z postele, kopnu do sebe nějaký lektvar na doplnění vitamínů a minerálů, po včerejšku to bude potřeba, na ex vypiji půllitr vody, obléknu se do svého pracovního oblečení a chci se vydat na snídani, ale v tom mi někdo zaklepe na dveře. Výraz v mé tváři nabral další odstín nasranosti. Rychle přejdu ke dveřím a s trhnutím je otevřu. A na koho můj pohled nepadne. Pan Wittelsbach v plné polní. Pevně ho chytnu za límec a prudce ho hodím do kabinetu. Matně si pak všimnu slečny Silverin. "Vypadněte..." zavrčím na ní a prásknu za sebou dveřmi. Mé plné soustředění se pak přesune na Wittelsbacha. Ten má opravdu hodně co vysvětlovat. _____________________________________________________________ Po několika málo okamžicích, co vykopnu Wittelsbacha ze svého kabinetu se ozve hlas profesorky McGonagallové. Dostavit do kabinetu, jako kdybych byl nějaký spratek. I tak se ale zvednu a rychlým krokem se vydám do kabinetu profesorky přeměňování. V něm kromě ní sedí i pan Raven. Tak co ten kretén zase vyvedl? "Co potřebujete profesorko McGonagallová?" |
| |||
Velká síň Než mi kdokoli ze zmijozelských stihne odpovědět, přijde sem Reece. Překvapeně se na něj podívám. “Hele, jsi v pohodě?“ zeptám se zmateně. Ne, že by mi těmi svými výhružkami s bylinkami nahnal nějak strach nebo hrůzu. Ale spíš mě to zmate a překvapí. “Já to fakt nemyslela nějak zle…“ povzdechnu si. No jo… snad ho to brzy přejde. Pak se podívám na Deirdre. Vlastně mě trochu zarazí, že mi fakt i odpovídá. Ale nevěřím jí ani nos mezi očima, je jasný, že nic z toho nemyslí vážně. Nemá lvíčata ráda, je to typické hádě. Ale mně to je celkem jedno, nechci se s ní nijak přátelit, přijde mi pěkně namyšlená a namyšlenost já nemám ráda. “Do Norska? Tam musí být hezky, chládek, příroda… třeba se tam taky někdy podívám… A díky za odpověď,“ usměju se na ni mile. Ale myslím si své. Opravdu nejsem nějaká naivní holka, co jí skočí na sladké řečičky, jako tady Marie. Všimnu si i její akce ‚ručník‘ a trochu protočím oči v sloup. Další Caylusova oběť. Tím u mě tahle zmijozelačka klesne ještě víc. A scéna s dotýkáním? Ach jo… kam jsem si to zase sedla. Tohle mi Marie zaplatí. Taková naivita… Pak se otočím na Sinestru. Opět s velmi milým úsměvem. Ona mi je trochu příjemnější a milejší než Deirdre. Ani nevím proč. Asi hlavně kvůli Ryanovi. “Vážně mu to řekneš? To bys byla zlatá, děkuji. Ale prosím tě co nejdřív, je to docela akutní,“ řeknu vážně. Měla bych mu o včerejším incidentu říct dřív, než Wolfa odchytne Snape. Pak mě zarazí její otázka. Ale nehnu ani brvou. “O kolik? Ále, to ani nestojí za řeč,“ mávnu rukou. “A díky za poklonu,“ řeknu naprosto vážně. Baví mě Snapea provokovat a tohle je pro mě opravdu čest. “To víš, dala jsem si záležet. Ale může si za to trochu sám, nemá se tak mračit a pouštět hrůzu. Mně ji teda nenahání, ale většině ostatním ano. Je to děsné. Musí být někdo, kdo se ho nebojí. Teda mimo Zmijozel,“ ušklíbnu se. Pak mi ji ale odvede Ryan. Hodně štěstí… napadne mě a vrhnu na Ryana povzbudivý úsměv. Pak se strhne ten poprask s hořícím Reecem. Zachovávám celkem chladnou hlavu, když vidím, že je vše pod kontrolou. Naštěstí totiž zasáhne profesorka McGonagallová, Williama odzbrojí, o Reece se postará skřítek,… no prostě se všechno nakonec zvládne. Ale při Sinestřině vztekání se musím rozesmát. “No… o kolik bodů teď asi přijdete vy?“ zeptám se zmijozeláků s provokativním úsměvem, pak popadnu Marii za ruku a odtáhnu ji od Zmijozelu dál. A hned se na ni zamračím. “Zbláznila ses? Cos tam u všech svatých dělala? Já se z tebe zblázním… to jsi tak naivní? Vážně si myslíš, že se ONI budou s tebou přátelit?! Měj se před nima na pozoru!“ štěknu na ni trochu a vydám se rázným krokem zpátky za Kenjim. O ni už se nezajímám. Všimnu si jen, že Angela kamsi zmizela. “Tak co, jdeme se chystat do Prasinek?“ zazubím se na něj. “Ať se stihneme vrátit před kroužky… nebo jsi zapsaný na mentální přípravu? Ta by měla být někdy teď…“ |
doba vygenerování stránky: 0.7878680229187 sekund