| |||
Velká síň Erika, Kenji, Angela, Marie Sinestra A zbytek Nad Eričinou reakcí jen cosi spokojeně zabrblám. Nebylo to sice poprvé, co by se někdo z nás s někým pohádal, ale to nic nemění na tom, že to nemám rád. Proto se hádkám snažím vždy aspoň trochu vyhnout – ne nijak křečovitě, ale snažím. Za tu dobu, co tuhle svojí partu lidí znám, tak jsem se s nimi nikdy nepustil do žádného extra křížku, maximálně se to zaseklo u pošťuchování, i když nejednou k hádce nemělo daleko. Často se mi totiž podaří bravurně vyklouznout. Koneckonců i včera večer, kdy po mně Erika vystartovala, jsem raději mlčel. To však nic nemění na tom, že dokážu vybuchnout asi jako támhle Reece, kterého po očku zpozoruji, jak cosi řve. Vlastně, kolikrát vybuchnu celkem často, jsem do jisté míry totiž i vznětlivý, vždy to ale dovedu uhlídat a vlastně úplně skrýt. Přebírám si každou teorii, kterou Eriku napadne, tedy proč je Cass tak zničená? Některé nápady mi přijdou ale doopravdy nesmyslné. Nevím o tom, že by byla Cass tak přecitlivělá a hned takhle začala smutnit jenom kvůli tomu, že jí někdo šlápl na nohu. To by spíš znělo až komicky, než že lítostně. Kdo ví ale, třeba nejsme od pravdy tak daleko. „Třeba jí nějak vytočil Caylus, než sem oba vlezli,“ doplním její komentář o koruně. „Třeba spolu něco maj? Nebo to dělali? Vlastně, když včera byl v kumbále Wolf s Rebeccou, proč by nemohla někde být zavřená Cass s Caylusem? Někdo mi říkal, že ho rajcují holky, který jsou dvakrát vyšší, než on.“ Tedy, ne, že bych nějak narážel na samotnou Cass, nicméně skrz tu její výšku jsem si právě vzpomněl na tenhle ne příliš rozkřiknutý drb. Kolikrát mi přijde i fascinující, že ona sama je vlastně o kousek vyšší, než já. Přijdu si pokaždé jako nějaké dítě, nebo jako kdyby ona byla třeba moje máma. Ale co, vysoké ženy byly vždycky ideálem krásy, a když nebyly vysoké, snažily se tu výšku nahrabat vysokými podpatky. Takže by to Cass neměla brát jako nějaký zápor. „Mně sou zmijozelští úplně ukradení,“ odpovím na Eriky druhou část konverzace, která se týká jejich ne příliš logického uvažování ohledně mudlů. Však má pravdu, co je komu do toho, kolik má kdo kouzelníků v rodině. Kolikrát byli lidi z mudlovských rodin v kouzlení mnohem více talentovaní, než ti s tou „čistou“ krví, jak oni říkají. A vadilo to někomu? Rozhodně ne. Jen těmhle zeleným. Jak tak přemýšlím, tak mezi nimi vlastně není nikdo, s kým bych si padl do oka. Barbara? O té snad ani nevím, že existuje. Dokonce bych si snad i dovolil říct, že jsem se s ní nikdy nepustil pořádně do řeči. Což o to, určitě není jediná, ale pro mě to je naprosto neexistující jedinec. Wolfram? Toho jsem si zneoblíbil už jen kvůli tomu děsně nepravdivému drbu! Ne, že by za to mohl, ale automaticky jsem ho zařadil mezi nebezpečné objekty, které by mi mohly překážet. Willam? Ten chodí s Marií, asi to nebude mít v hlavě v pořádku. Richard... Popravdě, toho jsem si doposud nikdy příliš nevšímal. Jeho celkové vzezření mi asi řeklo, že se jedná o jakéhosi rozmazleného týpka, díky čemuž jsem ho automaticky zařadil mezi nezajímavé. Regina, to je katastrofa sama o sobě, ani netřeba komentovat, stejně jako Caylus, který mě už kolikrát oslovil jako mluvící prdel, což je dost nepříjemné jako. Potom Toshiro, o tom vím maximálně jen to, že je to nějaký vychytralý vietnamec či co to je, a Dee, ta mi přijde až moc chladná. Kolikrát jsem si říkal, že by se hodila do nějakého sovětského filmu. Ale pak je tam ona. Ani pořádně sám nevím, jaké z ní mám pocity. Ani náhodou bych neřekl, že se k nim nehodí, naopak, rysů charakteristických pro jejich kolej má ona podle mě nejvíc ze všech. Zároveň na ní ale vidím něco úplně jiného. Po chvíli se opět načapu, jak nenápadně koukám jejím směrem. Je to tak otravné! Jak kdyby si se mnou hrálo nějaké extra hluboké podvědomí. „Marie sedí tam u toho stolu celou dobu,“ zachichotám se. Upřímně mi přijde celkem humorné, jak je naivní a myslí si, že se s ní hned kamarádí. Dělá, jak kdyby je neznala. I když, já mám ohledně tohohle zrovna co říkat. V tom se Erika zvedne, projde kolem mrzimorského stolu, kde cosi krátce hlesne Reecovi a pak se posadí.. K Marii? Copak dneska všem vážně přeskočilo? To hrajeme nějaká škatulata hejbejte se mezi kolejními stoly? Po chvíli mi ale dojde, že ji nejspíš šla zachránit. Nevím ale od čeho, Will si přece svou holku hlídat prostě bude, to je úplně jasný. To ale uvidím Sheehana, jak vstává, dojde za Erikou, také jí něco řekne a opět se přesune zpět. Jen nad tím nechápavě nadzvednu obočí. Je teprve okolo devátý ráno a už ten den začíná být celkem divný. To si jako budou chodit povídat takhle, že se jeden zvedne, dojde několik metrů tomu druhýmu něco říct a naopak? Začnu být trochu nervózní, protože mě napadne, že tenhle den musí být nějaký sen. Takové nesmysly se totiž objevují lidem právě ve snech. Okamžitě se zarazím. Místo Sin se mi teď totiž podaří nakrátko sledovat Eriku. Zakroutím nad tím nechápavě hlavou a podívám se zpátky na ní. Měl bych jí to všechno říct... Už mi to radili kluci i Erika, že bych to měl udělat. Přeci budu hloupý, když se na to vykašlu. Ale kdy zjistím, že je vhodná chvíle? Jak budu vědět, že není lepší se zeptat za týden, za měsíc? Nijak. Proto vždycky lidi chodí hned, jakmile je něco takového napadne. Ale já na tohle nemám moc odvahu. Vlastně, nemám odvahu skoro vůbec na nic, leda tak na to rozšířit drby i o těch sebekrutějších lidech na škole, co jsou ochotni mě za to utopit v jezeře. Ale jít za ní a nějak si to u ní vyjasnit, na to už nemám. Vzpomenu si, že sedím v síni, ale ještě jsem si nedal ani nic k snídani, a to jsem před malou chvílí říkal, že mám hlad. Vida, najednou nemám. Můj žaludek je totiž celkem sevřený nervama, protože si odpočítávám vteřiny, po kterých se bez rozmýšlení zvednu a prostě k tomu hroznému stolu, kde sedí i ta hrozná Marie, dojdu. „Hele, za moment sem zpátky,“ informuju znenadání Kenjiho s Angelou poněkud nervózním hlasem. Bohužel, když začnu být nervózní, jde to na mně dost slyšet. Kolikrát i vidět. Zvednu se od stolu a několika kolísavými kroky vyrazím směrem k Sinestře. Tedy, jak se k ní tak přibližuji, začnu si všímat jejího poněkud ne příliš rozradostněného výrazu ve tváři. Raději tedy její výraz zcela zignoruji, jinak bych si to ještě několikrát rozmyslel a ihned se vrátil zpátky. „Sin?“ špitnu, jakmile se u ní objevím, „Můžu s tebou na vteřinku mluvit? Sám?“ |
| |||
Velká síň -> ChodbyCassandra, Rebecca, Emily, Reece, Isaac, Regina, Caylus Bylo to, jako kdyby všem najednou hráblo. Copak není možné spolu existovat bez jedovatých poznámek? Je sobota lidi! Sobota ráno, je tu spousta jídla a pití, není to krásné? Pojďme k sobě být hodní a milí. Neurážejme se a nehrabme se v minulosti ostatních. Jako bych v sobě v některých chvílích cítila svého vnitřního Aleca. Měl by z toho radost. Teď jen tak stojím, opřená dlaněmi o stůl a poslouchám, jak na sebe všichni štěkaj. A to všechno bylo v pohodě, dokud se neobjevila ta zelenooká pohroma. Cay nejdřív vyjede na Isyho. Nic, co bych nečekala. Ten mu ale začne odpovídat tak, že chvíli přemýšlím, jestli si něco nešlehnul. Pricezny, draci, rytíři.. dělá si z toho srandu a jen přilévá olej do ohně. Na rozdíl od Cayluse, ale zůstává v klidu. Nakonec mi to přijde celkem vtipné. Snad bych se i smála.. To by ale Cass nesměla reagovat tak, jak reagovala. Při její narážce na tvaroh mimoděk otevřu pusu a jen na ní zírám. Tichá voda břehy mele, kdo by tušil, že z ní vypadne něco takového. Navíc hned po tom pokračuje a tím nevinným úsměvem mě jenom víc zmate. "No... později." zabručím s nakrčeným obočím. V takové situaci se mě ptát na létání. To už ale přichází Emily, s dalšími dotazy. Než je ale stihnu zodpovědět, začne se dusit. Svět se zbláznil. Od nikud se vynoří Regina, aby Em pomohla. Ani jsem jí neviděla přicházet. Začíná tu být až příliš lidí, je to nepřehledné. Nevím, na co se mám soustředit dřív, nicméně mi neunikne, jakou odpověď dostala Cass. Teď pro změnu zírám na Cayluse. To si snad dělá prdel, ne? Zhluboka se nadechnu, cítím ten nápor vzteku. Ne jen za Cass, za celou tu situaci, za kterou viním hlavně jeho. Vrhnu po Cass omluvný pohled plný lítosti, ale to je asi tak všechno, co tady můžu udělat. Regina se o ní už postará.. Z místnosti odcházím hned za ním, abych ho po několika metrech zastavila a nechala průchod vzteku. Mimo hlavní síně, kde nemáme obecenstvo. "Co to doprdele bylo?!" vyštěknu na něj. "Nemůžeš.." odkašlu si, rozhlédnu se a ztiším svůj hlas. "Nemůžeš si tam prostě nakráčet, jako by ti to tam patřilo a urážet moje kamarády, jak se ti zachce!" zavrčím na něj, někdy mám chuť ten jeho hezkej ksicht vzít dlažební kostkou. "Isy to nemyslel špatně, Reece byl trochu načatý už včera, bůh ví, co to s ním udělá a to vůbec nemluvím o tom, cos řekl Cass." frustrovaně si prohrábnu vlasy. Vzteky se mi třesou ruce. "Víš ty VŮBEC, jak strašně citlivý téma to je?! Samozřejmě, že to víš, jinak bys to nevytahoval! SOUCIT, Caylusi! Lítost, empatie... alespoň MINIMÁLNÍ projev citu by tě občas nezabil. Já vím, že se nechala trochu unýst, ale nebylo to nic tak příšernýho, aby ses nad to nemohl povznést. Přejít to s tím tvým šklebem nebo to třeba úplně ignorovat." někde mezi zběsilou gestikulací, afektovaným prskáním a vražednými pohledy jsem si všimla, že má fakt na bradě tvaroh. Nějak jsem se pak hůř soustředila na to, co jsem říkala, protože jsem si spíš začala vybavovat, co o tom Cass řekla. A představovat si... "Ne. Ty prostě musíš jít a... všechny nasrat-ježiši, to mě rozčiluje." s tím mu palcem ten tvaroh sundám. Spíš nehtem než bříškem prstu. Když on nejedná v rukavičkách s námi, proč bych já tak měla jednat s ním. "Pitomče..." zavrčím nakonec o poznání tišeji. Zamračeně se zahledím do jeho očí. Nechápu to, ani po těch letech. Jak je možný, že je v nich někdy tolik krutosti... |
| |||
Sinestra, Will, Barbara, Marie, Erika, Reece, Rebecca, Cass, Odetta, Sebastien a ostatní u havraspárského stolu Najednou se toho kolem mě děje strašně moc a skoro nestíhám sledovat. Zaregistruji jen, že si k nám sedla Barbara, které jen pokynu hlavou. Isaac zřejmě u modrého stolu dělá divy. Caylus nevypadá vůbec nadšeně. Korunu tomu nasadí i Zahradník, kterému se zřejmě něco přihodilo. Co se to sakra děje? Will je asi naštvaný, protože se mi vysmekne. Pokrčím rameny. Tak ať, prosit ho nebudu. Taková holka fakt nejsem. Marie stále nečinně kouká před sebe a nijak nereaguje. Tupka. Přisedla si k nám Erika, která spustila svůj monolog. Pokrčím rameny a rozpačitě se usměju. Že by záchranná mise? "Ahoj Eriko... jasně, že tu můžeš zůstat. My se s Marií skvěle bavíme, že?" Krátce se zasměju. "Prázdniny? Celkem nuda... Zase jsme jeli s otcem za rodinou do Norska. Bylo to celkem fajn... Ale nic extra. O Wolfovi nic nevím. Asi ještě spí." Bavím se s ní jen proto, že nemám nic lepšího na práci. To jsem se ale ošklivě přepočítala. Brzy k našemu stolu totiž dorazí Zahradník, který se chová extrémně divně. Co to sakra...? Zbláznil se nebo co? Jako já vím, že je divnej, ale že by mu z toho jeho mudlovství ruplo v bedně? Skousnu si ret a opovržlivě Reece sleduji. Ať ta špína vypadne od našeho stolu! Abych se nějak zaměstnala a nemusela se na tu hrůzu koukat, stočím pohled na ručník. Will se rozhodl s Reecem mluvit, a tak toho využiji, vytáhnu hůlku, namířím ji na ručník vedle sebe a zamumlám formulku "Reducio!" Ručník se smrskne na velikost kapesníku. Spokojeně jej uložím do kapsy svého kabátku. Lehce se zasním, protože stále cítím Caylovu vůni. Velmi omamné. Mou pozornost upoutá to, že se Will Zahradníka dotkl. No to snad ne... Zděšeně pozoruji, jak bere mou ruku a ptá se mě na otázku. "Dej tu pracku pryč!" Zhnuseně ruku vytrhnu a rychle ji utřu do ubrousku. "Promluvíme si, až se umyješ a zbavíš se tý špíny. Nikdy, ale už nikdy se mě nedotýkej po tom, co se dotkneš někoho jako je ta špína." Z očí mi srší blesky. Jsem naštvaná. Vážně naštvaná. Nehodlám u našeho stolu zůstávat už ani minutu. Strach z toho, že se Zahradník vrátí, je moc velký. Navíc chci zjistit, co se stalo s Alecem. Caylus odešel ven s Acai, což nijak nekomentuji. Půjdu za ním až později. Beze slova se zvednu a zamířím k Havr stolu. Moc se mi tam nechce, ale pokud někdo ví, kde Alec je, pak to jsou jeho spolužáci. Právě si k nim přisedl i Willův bratranec Sebastien. Zamířím rovnou ke Cass s Beccou a můj pohled padne i na Odettu, s kterou právě Rebecca mluví. "Ahoj... ehm... chtěla bych se zeptat na to samé. Nevíte, kde je Alec? Neviděla jsem ho na snídani... Stalo se mu něco?" Zdvořile se usměju. Možná jsem mrcha, ale tuhle informaci nutně potřebuju. Mám o něj vážně strach. Můj pohled padne na Odett, protože ani Becca zřejmě neví, kde se teď nachází. |
| |||
Hlavní síň ♦ Reece, Isaac, Acai, Emily, Caylus, Regina, Cassandra, Odetta ♦ U stolu se to začne nějak moc zamořovat a jen stihnu zachytit to, jak se má neblahá sestřenka Em dusí, ale z toho jí nakonec pomůže Regina, která si pak sedne vedle Cass z druhé strany a chytne jí za bok?? Vážně? Tak to je hodně zajímavý pohled. Ovšem jen na Reginu, protože Cass vypadá, že vybouchne a není sama. Provokují se s Caylusem a vypadá to, že to nemá konce. |
| |||
Pokoj ---> Velká síň Thomas, , Havraspárší spolusedící a označení Ale.. To přeci není žádná novinka. Viď ? '' Řeknu a ušklíbnu se. Co to zase dělá ? '' Už jsi na těch kouzlech nějak závislý. Ani bych se nedivil kdyby bez nich tvé tělo přestalo fungovat. '' můj pobavený výraz vystřídá za starostlivý. V tématu ? Co tím myslí ? Nejsem si úplně jistý a tak tam hodím nějakou univerzální odpověď. '' Vlastně ani moc ne.. Chci si o tom však promluvit až po snídani '' Můj hlad je však v tuto chvíli silnější než přesvědčení že bych měl počkat na bratra. '' Mno nic.. Hoď se do gala a já na tebe počkám ve Velké síni. '' Rychlým krokem seběhnu schodiště a vydám se do Velké síně. Co dnes vlastně budu dělat. Musím na šerm.. a pak s Thomasem projít nějaké knihy.. a zbytek dne mám zatím volný. S tím se musí něco udělat. Velkou síní projdu aniž bych věnoval větší pozornost okolnímu dění. Cestou si stačím všimnout Reece, který vypadá... mno nějak divně. Usednu k Havraspárskému stolu, nespouštíc oči z Reece. '' Ahojte. Tak co nového ? '' Řeknu nahlas a zakřením se. |
| |||
Velká síň --> Knihovna Deirde, Marie, Sin, Reece,... a další :D '' Ne,.. už ne '' Odpovím s kamennou tváří. Líbí se mi Deirdina drzost. Je to takový ten pocit když vás něco štve natolik, že už ani nemáte sílu se nad tím hněvat a prostě se tomu smějete. Hned jakmile mě Dee chytne za ruku, vysmeknu se a snažím se působit naštvaně. Vstanu a dojdu k Sheehanovi. '' Ale copak, copak ? Jsi nějaký nevrlý drahý příteli. Je ti dobře ? '' Řeknu ironickým starostlivým hlasem. '' Mimochodem,... nezbořte s tou tvou princezničkou postel až... To je jedno. Užij si zbytek dne. '' Řeknu potichu, cvrnknu ho prostředníčkem do nosu, a aniž bych čekal na reakci odejdu s úsměvem na rtech. Teď už jen aby se u něj projevily i zbylé účinky. Bude to ještě zajímavější. Škoda že u toho nebudu,.. nebo spíš.. chtěl bych u toho být ? Ne to asi ne. Dojdu k Dee a nahodím ten svůj starostlivý kamenný výraz. '' Prosímtě,.. potřebuju si o něčem promluvit. Můžeš jít se mnou ? '' Chytím ji za ruku a pokusím se o úsměv. |
| |||
Velká síň Erika Claythorne, Marie Sedzikowská a zmijozelští u stolu Sousto, chutnající jako popel, nedonesu ani k ústům, když se za mnou kdosi zastaví. Podle hlasu Erika a gratuluje mi k mému proslovu. Napnu se, když mě poplácá po rameni. |
doba vygenerování stránky: 0.84461808204651 sekund