| |||
Večeře - pozemky - jezero |
| |||
Můj kabinet > Prasinky "I am the gift" Tahle kolej je plná výtržníků, silných osobností, nepochopených osobností, šikanovaných osobností a lidí co rádi dělají problémy. Proč já? Co mi kdo dal do pití? |
| |||
Ošetřovna > Chodby Nevím jak, ale nakonec jsem usnul. Strašně nerad spím v místnosti s lidmi, ale za ty roky na školních internátech už jsem si zvykl. Navíc vždycky jsem Ošetřovnu měl za místo, kde se ve spánku nikdy nic nestane. Každopádně už mám mozek nastavený tak, že se vzbudím, když chci. O hodinu později jsem vyskočil z postele a začal na sebe rvát košili. Už chci do svojí postele. Vezmu si tu knihu o runách, Mont a možná někde splaším čaj. To zní jako fajn plán. A rozsypal se jako Nebelvírský prvák na Famfrpálu. "Da?" Otočil jsem se na příchozí madam Pomfreyovou. Očekávám problémy a celkem oprávněně. Byl jsem schopen udělat cokoli, jen abych tu nemusel zůstávat. Proto jsem vzal ten hnusně vypadající kalíšek a vypil ho do dna. Proč proboha nemůžou používat nějaká sladidla? Tohle je děs. Zatřepal jsem hlavou. "Velmi rád bych se zařadil do pravidel Bradavic tak jak jsou, bohužel některá pro mě nejsou splnitelná." Ležet tady? Ani za nic. Abych se zavděčil, nechal jsem si pomoct s oblékáním. "Ano, přísahám. Budu hodný a opatrný chlapec." Nevinně jsem se zazubil. Přestože chci být pryč co nejdřív, pořádně jsem si utáhl celý Famfrpálový dres až na ramenní chránič. Do zdravé ruky jsem vzal pochroumané koště a otočil se. "Díky za všechno." Pak přišel únikový plán zmizet dřív, než po mě naštvaná ošetřovatelka něco hodí. Rychlým krokem se vzdaluji směrem na kolej... ale... kudy? Proč mi nikdo nedal nějakou mapku? Musím si nějakou vyrobit. |
| |||
Společenská síň Nebelvíru Zarazím se uprostřed kroku a podívám se na zdravotnici. Chvíli ji provrtávám pohledem, než trochu splasknu a s povzdechem se vydám zpátky. "Ano, madam..." řeknu poprvé i s náznakem jakési pokory. Vrátím se do ložnice a jednoduchým kouzlem začnu uklízet rozbordelené věci. Pak si vezmu Galaina do náruče a sednu si s ním do společenské místnosti. Dám mu mrkev a drbu ho za ušima. "Tak to vidíš, jak jsme dopadli... pro trochu zábavy... jestli se tohle dovědí naši, zabijou mě. ale to už je asi úděl rodičů..." povzdechnu si. Vlastně tam tak trochu sedím jako hromádka neštěstí. Vždycky nejdřív jednám a pak až zpytuji svědomí, jako teď. A jako vždy se přesvědčuji, že je to blbost. No a asi se nějak zaberu do myšlenek, takže na mě narazí každý, kdo se bude vracet z večeře... |
doba vygenerování stránky: 0.83248591423035 sekund