| |||
Velká síňIsaac, okrajově ReeceMlčky postávám a čekám, až se ti dva rozloučí. Reece mi přijde neuvěřitelně bledý, jako kdyby snad byl nemocný. Co se to s ním dneska děje? Se starostí v očích sleduji, jak mizí za rohem. "Je v pořádku? Zdál se dost rozhozený.." otočím se na Isaaca a pomalu zamířím ven ze síně. Ke stolu se sice hodlám ještě vrátit, ale čím méně lidí uslyší, o čem chci mluvit, tím lépe. "Měla jsem vizi." vyhrknu na něj, když se přestanu zabývat tím, jak se Reece tvářil a uvědomím si pravý důvod, proč jsem ho vlastně zastavila. "Dost zmatenou vizi.. a potřebovala bych pomoct s jejím vyložením." vysvětlím a rozpačitě si promnu zátylek. Nestydím se říct si o pomoc, když vím, že ji potřebuji. Víc hlav víc ví. "Ale jak jsem řekla, nemusí to být hned. Nerada bych vám kazila plány." Přeci jen slíbil Reecovi, že to bude jen chvilka, tak ho ani tady nechci moc zdržovat. Nakonec je to moje blbost, že nejsem schopná si svoje vize vyložit sama. Problém je v tom, že se někdy neuhlídám a subjektivně si je přibarvím. Taková vize je potom k ničemu a většinou úplně mylná. "Pokud by vám to nevadilo, co kdybyste se zítra ráno stavil ve sklenících? Po snídani." navrhnu, i když nerada obtěžuji studenty o víkendu. |
| |||
Z Velké síně na toalety Rosalie Anne Primrose, Isy Dostaneme se na chodbu. Nezahneme ani za roh, když se za námi ozve zvolání. Na Isaacovo pobídnutí se zastavím a prudce se otočím. Blíží se k nám profesorka Primrose, měl bych se jí tak konečně naučit říkat, už to není jen Rose, a těká očima z jednoho na druhého. Usměje se, ale já ji jen zkoprněle sleduji, v jedné ruce trs banánů, v druhé Isaacovu ruku. Jedna má část ji chce pustit, místo toho ho však sevřu pevněji v podvědomém iracionálním strachu, že už to přišlo. |
| |||
Velká síň profesorka Kearney, profesorka Rose Primrose a Reece Opakuji přesně ty pohledy, co věnuje profesorkám Reece. Jako bych se snažil vyčíst, co v jednotlivých tvářích hledá. Samozřejmě mi docvaklo, že jsem ho i tímto celým docela rozhodil, ale zvládal to skvěle. Taky jsem mu tím chtěl naznačit, že je mi opravdu jedno, co si ostatní myslí. Pousmál jsem se, když Reece mluvil za nás oba. Jen jsem poslušně zakýval hlavou na znamení souhlasu. Nechal jsem se vzít za ruku a šel jsem s ním směrem k východu. Reece popadl banány. Šel jsem po jeho vzoru a vzal jsem hrozny. Banány nepapám. Najednou se objevilo hejno ptáků. Ani nevím odkud. Jen jsem se lehce polekal a chytil jeho ruku pevněji. Uslyšel jsem za námi volání. Byla to profesorka Rosalie Primrose. Zadržel jsem Reece, aby nešel dál a spolu s ním jsem se na ni otočil. "O co jde?" usmál jsem se. "Jasně, to chápu!" řekl jsem a otočil jsem se na Reece. Natáhnul jsem se a objal jsem ho. Asi bych ho i políbil, ale už jsem ho dnes škádlil dost. "Bude to jen chvilinka. Pak se sejdeme u záchodů vedle kabinetu paní profesorky Kearney, dobře?" zeptal jsem se, ale pravda je, že jsem s tím tak nějak počítal. Počkal jsem, co vyleze z profesorky vedle mne. |
| |||
Zpátky do hlavní síně Sinestra, Aviv S pocitem zadostiučinění se vydám chodbou pryč. Nikam nespěchám, pohybuji se jako vždy svým klidným, skoro až výletním, tempem. Nepociťuji žádnou vinu za to, co se stalo. Proč také? Tohle celé bylo nezbytné pro dobro mě, a ostatních Zmijozelských, kteří o tom možná ještě ani nevěděli. Mé další kroky mě vedou zpět do Hlavní síně. Mám šílený hlad. Už jsem tu jednou byl, ale okolnosti mi nedovolovaly, abych řádně povečeřel. Navíc mám přímo skvělou náladu, kterou bych mohl rozdávat. Oslavit svůj úspěch porcí jídla byl výtečný nápad. Shadea protentokrát vypustím z hlavy. Jeho mizernou existencí jsem se v předešlých minutách zabýval víc, než si vůbec zasloužil. Teď už jen stačilo doufat, že se o nic nepokusí. Pokud rozuměl tomu, co jsem mu s Reginou říkal, tak by mělo být vše v pořádku... Rozejdu se do jídelny. Jakmile vstoupím, upoutá mě hejno ptáčků, kteří poletují kolem. Někdo má nejspíš náladu na šprýmy i během večeře a ačkoliv bych to jindy přešel mávnutím ruky, tentokrát se mi ústa roztáhnou do pobaveného úsměvu. „Má tu moje spolukolejnice volno?“ zazubím se na Sinestru, když dojdu ke stolu své koleje. Sedí poblíž Nicolase a Aviva. Aniž bych čekal na její odpověď, posadím se mezi ně. Ihned mě upoutá její ovázaná ruka. Ale ale, copak se stalo? „Schytal to alespoň nějaký mudla?“ zeptám se a kývnu k jejímu zápěstí, abych dal najevo, že se ptám na příčinu zranění. Neujde mi ani to, jak nezvykle se stravuje. Obvykle se ráda pořádně najedla, jenže teď uzobává víno. „Když dovolíš…“ natáhnu se pro talíř kuřecího steaku a položím ho před ní. Vezmu příbory a začnu maso krájet na kostičky. Pak jí podám vidličku do zdravé ruky. „Nebude to takhle lepší, nešiko?“ rýpnu si a provokativně na ní mrku. „Ahoj Avive.“ pozdravím svého spolubydlícího, který sedí hned po mé pravici. Mezitím si k sobě přitáhnu rovnou dva talíře a s výrazem největší spokojenosti se pustím do jídla. Nechápu, jak jsem to mohl předtím vydržet. |
| |||
Chodby -> U jezeraNikdo konkrétníMíjím stíny. Bezohledné, bezmocné stíny, které se nijak nepřičiní v tomto krutém, bezohledném světě. Utíkám chodbami dál a dál, aniž bych přesně věděl, nebo i přes vlhké oči slzami viděl, kam to vlastně utíkám, než se dosnatu ven. Na hlavu mi dopadají těžké kapky deště a kutálí se po tváři, aby smyly mou handu. Mou slabost. |
| |||
Hlavní síň Nikdo konkrétní Jakmile se za mnou dveře ošetřovny zaklaply, tělem se mi rozlil příjemný pocit. Nejen, že se vše povedlo, ale dokonce to jde lépe než podle původního plánu. Teď o tom jen informovat Alex. Sice nevím, jak se na návrh Ettariel bude tvářit ona, ale ve výsledku vše zůstává stejné. A víceméně by nás mohla při potenciálních zádrhelích krýt. Klidným krokem se rozejdu k hlavní síni, kde právě probíhala večeře. Trochu znechuceně si prohlédnu obvázanou dlaň. Kdy že říkala, že to mohu sundat? Nechtělo se mi mít obvazy na ruce dlouho, ale stále to přežiju spíš, než možné jizvy, které po řezných ranách klidně mohly zůstat. Pozdě, ale přece jen - vejdu do hlavní síně, přičemž mé kroky nevedou nikam jinam, než ke zmijozelskému stolu. Nesedávala jsem jinde, možná občas u mrzimorů, když jsem dělala společnost Sany. Kde vůbec je? Od konce vyučování jsem ji neviděla. Nehledě na to, že se neukázala od chvíle, co si ji zavolala McGonagallová. Jenže ta sedí tady. A vypadá klidně. Takže se nic neprovalilo. V duchu nad vším jen mávnu rukou a rozhodnu se tím dál nezaobírat. Času máme dost. Posadím se ke stolu na první volné místo, které uvidím. Nijak si nevšímám, kdo sedí vedle nebo naproti mně. Koutkem oka zaregistruji hejno ptáků poletujících u nebelvírského stolu. Ohromné. Pomyslím si ironicky a zkoumavě si začnu prohlížet pokrmy na stole. Debilní ruka. Ježiši kriste, jak to mám teď asi nakrájet? Tím jak byl obvaz omotaný i mezi prsty nešla dlaň pořádně ani sevřít. Nenamáhat ruku.. A jak se mám najíst?! Rezignovaně si povzdechnu a zdravou ruku natáhnu po hroznovém vínu. |
| |||
Velká síň - Nebelvírský stůlJackie, Marie, Ryan a další kolem nebelvírského stolu I když jsem se snažila být nenápadná, zaregistrovala jsem pohyb tak výrazný mezi davem studentů, sklánějících se nad stolem k jídlu, že jsem si ho musela všimnout. Marie... A vedle ní Jackie... Je čas se ještě vyhnout? Nebyl. Obě dívky si všimly, že já jsem si všimla. Nechtěla jsem utíkat, i když to bylo mé zbožné přání. Takže jsem se po krátké chvilce váhání vydala jejich směrem. Jackie mi ihned vyšla naproti. Nepřekvapilo mě to. Stejně jako její dotyk. Mohla cítit, jak mám studené ruce, ovšem třes v těle jsem ovládla. Její přítomnost mi nikdy nevadila. V očích druhých jsme byly něco jako kamarádky, kdy já ale vystupovala jako ta nevděčná, co nedokáže oplatit přátelství Jackie. Její přítomnost mě uklidňovala, i když to spíš znamenalo, že jsem se ve společnosti jiných lidí naprosto uzavřela. "Nic se neděje," tiše jsem jí odpověděla, lehce se odtáhla a odvedla jí zpět ke stolu, abych nenarušovala jejich rozhovor. Nad její nabídkou někoho zmlátit jsem jen odmítavě zavrtěla hlavou. V duchu jsem se ale usmála. Jaké by to asi bylo... A dala by do zubů jen Wolframovi nebo i Snapeovi Smích mě ale brzy přešel, když jsem musela uznat, že jediný, kdo zasloužil do zubů, jsem byla já. To já to vše způsobila. Posadila jsem se mezi ostatní, pozdravila je a všimla si akorát, že kromě mě se tu podivně tvářil ještě Ryan. "Co se stalo?" obrátila jsem se na něj s otázkou. Samozřejmě ho ráda vyslechnu, ale nyní pro mě bylo hlavním cílem, aby se pozornost obrátila ze mě jinam. |
doba vygenerování stránky: 0.87094306945801 sekund