Haraburdí všeho druhu -> U Tří košťat
Richard, okrajově Ruby a Christina
Středa 14. října
Tak nějak jsem počítal s tím, že mi
Richard bude přednášet o opatrnosti, o upřednostňování koleje a o všech podobných záležitostech. Vytahoval je pokaždé, když někdo od nás udělal něco, co se mu nelíbilo, nebo s čím jen trochu nesouhlasil. Možná to je ta chvíle, kdy bych se měl vzbouřit a zabojovat proti jeho přehnané touze všechno a všechny kontrolovat. Jsem ale dostatečně tolerantní, trpělivý a především chápavý na to, abych toto chování přešel s úsměvem a ukázal mu, že jsem schopný se o sebe postarat a nést zodpovědnost sám za sebe. Že nepotřebuji vodit za ručičku.
“Podívej, já chápu, že jí nevěříš. Chápu, že jsi vůči lidem z jiných kolejí dost podezřívavý - a to nemyslím nijak špatně. Všichni zmijozelští oplývají určitou dávkou skepse a já si samozřejmě vážím toho, že se tak staráš. Ale snad jsem dost starý na to, abych se zvládnul rozhodovat sám za sebe, nemyslíš?” Pobaveně vytáhnu obočí.
“Navíc, nejsem ten typ, co by svoje problémy troubil do světa.” A to je pravda. Nevidím důvod ostatní obtěžovat tím, co si musím vyřešit sám.
“Víš, Richarde, problém je v tom, že i kdybych toužil se někomu svěřit, tak kromě Helen, nemám komu. Naše kolej je možná uzavřená společnost, ale neříkej mi, že vážně věříš, že jsme všichni tak dobří přátelé. Už vidím, jak se svým bolavým srdíčkem jdu za Sinestrou nebo za Caylusem a jak mi dychtivě naslouchají. Nebo bych měl přijít za tebou? Před chvilkou jsem jen naznačil, že vím útržek z tvého soukromí a jaká byla tvoje reakce? Technicky vzato ani tobě není nic do toho, co se mezi mnou a Ruby odehrává. Přece nemůžeš očekávat, že s tebou budu sdílet svoje problémy, když ty nejsi ochotný se mi svěřit s těmi svými.” zasměju se, protože mi to vlastně přijde celkem vtipné. Mám totiž trochu pocit, jako bych chodil právě s
Richardem a teď řešil jeho žárlivý výstup.
“Ale to je jedno. Faktem je, že Ruby na moje problémy přišla spíš omylem, než že bych za ní záměrně přišel. Vlastně díky tomu jsme se tak sblížili.” lehce nad tím pokrčím rameny a s radostí sleduji, jak můj spolužák vybírá materiál pro svůj nový výtvor.
“Popravdě jsem ani nevěděl, že tvůj otec přechovává kouzelné tvory. Vím jen to, že pracuje na ministerstvu.” pozastavím se. Nebylo tajemství, že
Richard měl ke zvířatům poměrně blízko. Teď alespoň vím, odkud ta náklonnost pramení.
“A ty otcovo nadšení pro Španělsko a draky sdílíš?” zeptám se se zájmem, když už mi poskytl nějaké ty informace o sobě. Mám v sobě nějaký ten takt, abych se ho narovinu neptal, jestli kvůli tátovi hodlá sbalit
Sinestru, ale pokud jde o Španělsko a draky, vyjde to vlastně na stejno.
Richard si mezi řečí neodpustí komentář k mé nehodě ve sklenících, v tom dobrém slova smyslu, samozřejmě.
“Nebál jsem se. Jen jsem jeho nálet nečekal. Vždyť nás profesorka několikrát varovala, že ve sklenících jsou nebezpečné rostliny. Snažil jsem se nás ochránit před jistou smrtí. Děkovat mi nemusíš.” se smíchem se pokusím svůj přemrštěnou reakci nějak obhájit, ale ani mně nepřijde dost věrohodná.
Po chvilce bloumání obchodem,
Richard najde, co potřeboval, tudíž zaplatí a společně vyjdeme ven z obchodu.
“Chris bude mít kočku? Jako živou kočku? Ani jsem nevěděl, že naše lady zatoužila po mazlíčkovi. Ale tak pokud si troufá, tak jí rád pomůžu.” Neumím si to ani trochu představit. Nic ve zlém, ale
Christina mi nikdy nepřišla jako ten typ, co by byl ochotný se láskyplně starat o jiného živého tvora.
“Má slova. Šilhám hlady.” odsouhlasím jeho návrh a automaticky se k němu přidružím, když vykročí směrem k hospodě.
“Hele a nebylo by lepší, kdybys jí nějakou kočku vyrobil? Nějaký prototyp, na zkoušku, než ty svoje výtvory začneš veřejně nabízet.” vrátím se k našemu předchozímu rozhovoru a nabídnu alternativní řešení. Pro dobro nás všech.
“Měl bys tak okamžitou zpětnou vazbu, když se s ní vídáš každý den a ještě jsme ve stejné koleji. Týna by určitě nebyla proti. Všiml jsem si, že má zálibu ve všem unikátním. No a když už budeš u toho, mohl bys mi vyrobit rolničku, co se jen tak neztratí. Zaplatím ti za to, přirozeně. Je to už desátá rolnička od začátku školního roku a mě přestává bavit chodit každý týden pro novou. Ve zverimexu už mě pomalu znají jménem.” otevřu dveře od krčmy a vejdu dovnitř. Je tam o něco tepleji než venku a hlavně tu není tolik lidí. Jako první spokojeně nasaju vůni, která se do místnosti vkrádá z kuchyně. Hned po tom se rozhlédnu po vhodném volném stole. Přejedu lokál pohledem, ale mou pozornost upoutá dívčí smích v rohu. Musím se trochu pootočit, abych viděl, od koho přichází. Zarazím se, když spatřím dvě velmi známé tváře. O to víc mě překvapí, že tyto dvě tváře vidím takhle pospolu.
“My o vlku.” řeknu
Richardovi a hlavou pohnu směrem k dobře se bavící
dvojici dívek. Že se usmívá
Ruby, to mě nijak neudivuje. Dělá to poměrně často. Ale že se směje
Christina, to je vlastně jako spatřit osmý div světa.
“Zázraky se dějí.” poznamenám, když oběma přikyvuji na pozdrav, pokud si nás všimly, a pak už usedám ke stolu, ze kterého mám na
Ruby dobrý výhled. Ani se mi nezmínila, že má s
Christinou nějaké plány.
Než přijde obsluha, tak si sundám bundu, kterou přehodím přes opěradlo židle. Teprve potom prolétnu očima jídelní lístek.
“Dám si kuřecí vývar, guláš všetečka a jeden máslový ležák, prosím.” objednám si to první, co mi padne do oka. Nelhal jsem, když jsem říkal, že hlady šilhám, a na večerní hodinu bych rád nabral nějakou sílu. Kdo ví, co po nás
Snape vlastně bude chtít.
“No a co se té svatby týče. Mám takový pocit, že z nás dvou to nebudu já, kdo jako první skončí v chomoutu.” Jestli je jeho rodina taková, jaká se mi zdála být, je dost pravděpodobné, že mu nevěstu vyberou hned po tom, co skončí se školou.