| |||
BylinkářstvíSkleník č. 4 > Skleník č. 714. října, Středa Studenti a Pomona Inu, nebylo nás tolik, kolik jsem původně předpokládala, ale vzhledem k událostem jsem se rozhodla to neřešit. Tři chybějící studenti ještě nejsou žádnou pohromou a Týna se k nám připojila ještě před tím, než Ruby dokončila své shrnutí. Jen ji s úsměvem kývnu na přivítanou. Velmi nerada bych Ruby rušila. Byla jednou z mála studentek, na které jsem se mohla spolehnout, že mnou vyučovanou látku opravdu ovládá. Opakování tedy bylo stručné, výstižné a naprosto bez chybičky. “Skvěle. Deset bodů pro Mrzimor. Děkuji, Ruby.” Dle zásluh obdařím její kolej, i když se trochu přemáhám, abych počet bodů trochu nenavýšila. Neudělám to. Nerada bych byla terčem poznámek o svém subjektivním postoji, když ještě nedávno jsem právě Mrzimor navštěvovala. “To by bylo k opakování. Teď k náplni dnešní hodiny…” nedořeknu. Místo toho sebou prudce trhnu, když třísknou dveře a skleníkem se ozve zoufalý hlas Pomony volající mé jméno. S prozatím nevyřčenou starostí v očích sleduji, jak se má kolegyně opírá o stůl a snaží se popadnout dech. Plechovky s repelentem si všimnu až v momentu, kdy s ním zamává. Mysl mi okamžitě zaplaví hrůzné představy zcela zničené úrody. Květiny zdevastované slimáčí invazí. Květiny, které i roky pěstujeme. Výhonky, které se nám sotva podařilo vymazlit k rozpuku. “Dobrá tedy. Není času na zbyt. Hodina bezodkladně odpadá, avšak nikam nechoďte. Každá ruka se nám hodí.” řeknu rozhodně, obejdu stůl a otevřu obrovskou skříni v rohu skleníku. “Rukavice a zástěry máte všichni před sebou. Každý z vás si vezme kyblíček.” ukážu na dotyčnou pomůcku. Kyblíčky nejsou nijak velké. Jsou z plechu, takže jsou i poměrně lehké. “Do tohoto kyblíčku budete vajíčka sbírat. Následně je odnesete k Hagridovi. Ten už bude vědět, jak s nimi naložit.” Mluvím dostatečně nahlas, aby mne všichni slyšeli i přes cinkání plechu. “Vajíčka jsou malé, téměř průsvitné kuličky schované v hlíně. Nejsou nijak hluboko a díky ochranné vrstvě slizu drží u sebe. Nebude těžké je najít.” počkám, až si všichni vezmou kyblíček a rukavice. “Vezmeme to po skupinkách, co říkáš?” podívám se na Pomonu, ale vlastně ani nepočkám na její odpověď. Nechci přijít o celou úrodu. “Máte připravené pomůcky? Skvěle. Rozdělím vás do skupin. Pokud nic nenajdete, hodina pro vás končí. Pokud ano, instrukce znáte. Všichni rozumí?” tentokrát si na odpověď počkám. “Tak tedy, Christina, Rebecca, Ruby, Sebastian a Thomas. První skleník.” Zazní první povel a já počkám, až se skupinka odebere ven. “Acai, Richard, Cassandra, Erika a Domenico. Druhý skleník.” opakuji stejný postup. “Alastor, Sinestra, Alexandra, Ray a Diana. Třetí skleník.” v duchu přemítám nad tím, zda jsou skupinky silově vyvážené, ale snažila jsem se do každé dát alespoň jednoho člověka, který má pro bylinkářství cit. Ruby v první, Acai ve druhé. V té třetí je alespoň zodpovědný Alastor. “Christian, Angela, Patrick, Naira a Amanda. Vy to prohlédněte tady. Profesorka Prýtová na vás dohlédne. Buďte obezřetní.” varuji a pak se konečně dostanu k poslední skupince. “Allan, Nathaniel, Kenji, Daniel a Charlotte. Vy půjdete se mnou do skleníku číslo sedm.” už nahlas nezmiňuji, že skleník číslo sedm je plný těch nejvíce nebezpečných rostlin, které na škole vůbec pěstujeme. Právě proto bych si netroufla tam skupinku poslat bez dozoru. Pokynu rukou ke dveřím a počkám, až studenti vylezou ven. Ještě vrhnu poslední povzbudivý pohled na Pomonu a vydám se za nimi. |
| |||
Nitrozpyt -> skleníky Středa 14. října Po hodině se s Charlie s úsměvem rozloučím a vydám se na bylinkářství. Cestou po očku zaznamenám, jak se Caylusovi poněkud zvedl žaludek a nahodil kolemjdoucí Christinu. Občas mám pocit, že to s tou svou homofobií přehání. Tohle je vážně vyhrocená reakce. I když je pravda, že nemám tušení, co viděl. Třeba to souvisí s tím. A třeba je nemocnej a bude muset na ošetřovnu… Zdá se, že to má Deidre pod kontrolou, tak se o to víc nezajímám a jdu ke skleníkům. Těsně před skleníkem doběhnu Dana s Kenjim. “Nazdar, jak to šlo?“ pronesu, ale myslím to už jen spíš jako řečnickou otázku, za chvíli začne hodina, ani nečekám, že mi stihnou odpovědět. Na hodině se postavím vedle nich a čekám, až Ruby shrne minulou hodinu. Sotva skončí, vtrhne sem profesorka Prýtová, že jsou skleníky zamořené slimáky. “Skvělý,“ ujede mi sarkasticky. “Proč se takový věci dějou zrovna nám? Něco mi říká, že ty slimáčí vajíčka budem hledat my,“ řeknu klukům tiše. Jak takový slimáčí vajčka asi vypadaj, nevíte? Určitě budou malý, slizký a budou se blbě hledat,“ řeknu s nadsázkou. |
| |||
Nitrozpyt --> Skleníky Středa 14. října Bylo po všem, hodina skončila. Pocity které mě doprovázeli byli veskrze prosté... Dneska ti to fakt nejde, a to tě čeká ještě hodina nudy... Kývl sem na rozloučenou na Patricka pobral si své věci a chtěl odejít,do očí mi však padlo představení bledého Cayluse, a následná scéna už byla v kategorii... Tak to sem fakt nechtěl vidět... Ještě že už byl konec hodiny a nikdo nemusel snášet onen čpavkový zápach žaludečních šťáv déle než je nutné...očima sem se podíval u koho Caylus seděl, a když viděl Isiho jen sem si povzdechl.... Mávl sem nad tím pomysleně rukou, ale bylo mi líto jak Cayluse tak Reginy která onen nechtěný obsah schytala na sebe....byl čas jít, nepřemýšlet nad tím co vše se tam stalo, věděl sem že nemá smysl to řešit, každý tohle chce rychle zapomenout... Cestou ke skleníkům sem znovu přelétl očima po nástěnce a zamračil se... Co se to sakra děje, Benji to zabalil? Celé? Má snad doma problémy o kterých nemluvil? S povzdechem sem se vydal ke skleníkům, chtělo se mi tam asi tak jako na nepříjemné vyšetření... Skleníky Po tom co sem se oblékl do oné zástěry sem si i z rukavicemi na rukou chtěl najít místo, bylo mi vcelku jedno kde budu stát, a tak sem si našel místo bez rozmyslu, prostě sem hodlal přetrpět další hodinu předmětu který sem opravdu neměl rád... Než ale skončilo opakování přiřítila se madam Brambora...eee tedy madam Prýtová a začala něco mekotat o ohrožení skleníků, začal sem se dívat na naší profesorku s nadějí že si vezme sebou jen ty nejlepší Bylinkáře a půjdou vše řešit, a zbytek bude mít volno... |
| |||
Nitrozpyt-->bylinkářství Středa 14.10 Ze třídy jsem vyšel jako úplně poslední. Proto mi taky ušla menší kulturní vložka mezi Caylusem a Týnou. Takže před skleníkem jsem byl docela zmatený, protože moje vyvolená tam nebyla. Po bližším zkoumání všech přítomných jsem došel k poznatku, že chybí i Dee a Caylus. "Co se děje? To se rozhodli si to rozdat ve třech?" Pomyslím si zvědavě. A taky zklamaně, neboť jsem Týnu chtěl informovat o změně naší rezervace v Prasinkách. Takhle si můžu promluvit tak akorát se zdí...nebo kytkou. Dojde porfesorka Primrose. Konstatuje, že je skvělé, že neprší. Krátce přikývnu. "No jo, fakt je to bezva." Usměji se. Na její pokyn se přesunu s ostatními do skleníku č.4. Týna stále nikde. Začnu být lehce nervozní, jako štěně, které nechali uvázané před obchodem. Ruby mezitím dělá shrnutí minulé hodiny. Pak nás vyruší prof. Prýtová. Slimáci a Tlustočervi. Snad je místo hodiny nebudeme vybíjet, nebo tak? Už vidím, jak taková Sinestra zběsile pronásleduje Tlustočervy a drtí jejich vajíčka. Z této představy se mi dělá nepřijemný pocit v kalhotách. Chudáčci Tlustočervi. Zatímco jsem takhle přemýšlel, vrátila se Týna. Normálně bych si s ní o našem rande promluvil už teď, ale předpokládám, že by jí nebylo milé rozebírat toto téma takhle na veřejnosti, takže se přesunu co nejblíže k ní. Až teď si všimnu, že se převlékla. Trochu mě to zaskočí, protože, proč se potřebuje někdo převlíkat? Nějak mě napadají jen souvislosti se škrobením. Co naplat, ono, když se někdo neudrží, tak je to holt vidět, mno. Rozhodnu se, že si svoji Lady odchytím po hodině. |
| |||
Základy vyvolávania --> Nitrozpyt 14.10. streda Učebňa N62 --> Učebňa G28 Druhá úloha na hodine je podľa Sagy zložitejšia, no keď sa s Colette dohodnem že najskôr sa budem brániť, príde mi to ako jednoduchšia činnosť ako sa niekomu dostať do hlavy. V svojej hlave si niečo predstaviť...to som robila vždy keď som sa chcela premeniť. Hmmm, akú si predstaviť? Niečo tvrdé, také...neprelomiteľné. Umh... diamanty sú tvrdé. A ironicky sú takmer priesvitné, ale nie je cez ne vidieť.. To bude celkom dobrá irónia. Pokračujem podľa inštrukcií- aká vysoká a široká? No predsa...čo najviac keď sa tam nemá dostať nie? Predstavím si ju ako bez konca, či sa pozrie na jednu či druhú stranu, vidí len diamantovú stenu, ktorej konce sú strašne ďaleko zahalené v hmle, a aj keby sa vyberie ďalej, hmla sa posúva s ňou, a stena pokračuje, a vrch sa stráca v oblakoch. Och, toto sa mi normálne páči. A je to pekné. Spokojná s mojim vyšperkovaným nápadom pokyniem Colette, a tá...môže naozaj zahliadnuť iba diamantovú nepravidelnú plochu, tlačiacu sa jej pred oči, za ktorou vidí iba nejasné pohyby, zelenú farbu a pokrivené tvary. (Hod Collete: 46-7=39%, hod Alex: 83-7=76%) Po uistení, že nič nevidí, sa spokojne zakloním na stoličke s výrazom- ako inak, hoci som do poslednej chvíle nevedela, či to ozaj fungovalo. Potom sa naše role obrátia a ja sa snažím dostať do jej hlavy. Treba povedať, že ani to som nemala šajn, ako robím. V podstate som na ňu len veľmi intenzívne civela s poloprivretými očami, ako predtým, a predstavovala si ako sa pomaly vpíjam do jej čela a neviditeľnými rukami jej otváram hlavu a nazerám, čo je vnútri. A na moje prekvapenie sa mi v čiastočnej tme pred viečkami zjaví čosi biele, a chlpaté, s dlhšími ušami a niečím strieborným okolo krku, a keď sa ešte trochu posnažím, začne to poskakovať. Po chvíli si uvedomím že je to mláďa zajaca s obviazaný ligotavou stuhou. Mierne nejasne vidím, ako ho dvíhajú čiesi ruky. (Hod Alex: 78-7=71%, hod Colette: 53-7=46%) Hej, toto je ozaj nevinné. Uškrniem sa na Slizolinčanku. Kto by si pomyslel, že jediné čo jej uvidím v hlave je, ako dostala svojho zajaca? Keby tak vidím útržok z ich tréningu, nesťažovala by som sa. Hodina skončí, a ja odchádzam opäť s dobrou náladou, ktorá sa ma dnes nečakane drží dosť dlho. V hlbokom podvedomí už len čakám, kedy sa to zlomí. Teraz však rozhodne nie, takéto...čáry máry v hlave nikdy neboli moje gro, no teraz...Išlo mi to ku koncu až nečakane dobre. Možno mám nejaký skrytý talent. Hej, keby sa to lepšie naučím, možno by som to vedela využiť počas tréningov. Och bože. Čo ak to nejaký metlobalový hráči robia? Je to zakázané? Ako to vôbec zistia? Všetci športovci neprechádzajú hádam kurzom oklumencie, nie? Och. OCH. Budem musieť skontrolovať pravidlá a nájsť niekoho kto je v tom dobrý. Možno poprosiť rovno Sagu? Nemusím jej predsa hovoriť, načo to chcem. Budem si to musieť premyslieť. A povedať o tom Natovi keď budeme pozerať dneska tie tabuľky! Zamyslená, cumľajúc kúsok spodnej pery vyjdem z triedy spolu s ostatnými, no keď idem okolo nástenky, zaujme ma pár kusov pergamenu, ktoré tam po raňajkách keď som ju naposledy kontrolovala neboli, a tak k nej odbočím. A moja dobrá nálada prudko vzrastie, a potom sa zmení na prekvapenie a poklesne. Heeej, telocvik ráno s metlami! Nechaj to na Hoochovú aby vymyslela niečo bombastic...Uh, prečo je výberové konanie na prefekta? Bendži sa toho vzdal? Na hodine nevyzeral..moment. Bol vôbec na hodine? Zvraštím čelo, ako sa snažím spomenúť na ľudí, ktorí boli odo mňa ďalej ako dve lavice. Nech sa snažím ako chcem, neviem si spomenúť že by som videla jeho strapaté vlasy. S čudným pocitom, ešte si mentálne zapisujúc do hlavy, že ma po vyučovaní chce Hoochová vidieť a myslieť na dôvod budem neskôr, mierim ako posledná do skleníkov. Zapasujem sa medzi spolužiakov, akurát keď sa profesorka pýta Ruby na nejaké opakovanie, a nasilu sa pretlačím pri Nairu, vedľa ktorej stojí Angie. Celú dobu sa obzerám, no Bendžemina nevidím. Hej, Angela je síce tichá, ale pôsobí ako ten typ človeka čo čuší ale všetko pozoruje. A je zadobre s profesormi...či nie? Nemohla som povedať že by som toho o nej vedela zrovna veľa. Ale čo keď? Hej, pst, baby...neviete čo je s Hunterom? Vzdal sa prefektovania, a, no...nie je tu. Nezačuli ste niečo cez prestávku? Zašepkám k nim polohlasom, preskakujúc pohľadom, v ktorom je trocha ustarania, z jednej na druhú. Čo ak sa niečo stalo doma? Musel náhle odcestovať? Sakra, ak sa nevráti do zápasu, zabijem ho. A čo keď budem večer pred zápasom nervózna? Ako sa upokojím keď tu nebude? Tak pekne to fungovalo vždy keď som potrebovala. Beeendž! Periférne zaregistrujem príchod ďalšej profesorky aj jej hlas, ale momentálne mám v hlave dôležitejšie veci ako hodinu a školu, pff. |
| |||
G8 -> Skleníky 14.10. Ruby, Domenico, Caylus, Christina, Ray, Prýtová "Řekls "Začni!"" kmitne se mi očima pousmání - Domenico je sice náhle vážnější, ale znám ho. Nevydrží mu to dlouho. Což se potvrdí, když pak zahlédne moji super-obrannou linii. "Jen jsem si řekl, že pár tun železobetonu by mohlo stačit." zazubím se v odpověď. Já si rozhodně ústa na špacír pouštět nebudu a hodina stejně za chvíli končí. Jen když si to k nám nakráčí Ruby trochu ve mě hrkne a tak trochu doufám, že se nepokusí rovnou použít dnešní cvičení znova. "Ne-e." odpovím jí ne zrovna přesvědčivě a loupnu očima po Domenicovi a tentokrát je můj výraz vyloženě potměšilý. Místo dalšího rozebírání jsem si ale sklízel knížky, když se u dveří Zmijozelští rozhodli poněkud zvýraznit interiér třídy. "Hlavně nemysli na růžovýho slona." ponouknu Ruby, když vidím, jak se jí navaluje. Nahodím si na rameno tašku s knihami a kývnu jim oběma na rozloučenou. "Uvidíme se ve skleníku." a s klidem sobě vlastním překročím Caylův nepořádek, prosmýknu se kolem zamrzlé Christiny a zmizím ze třídy. Na začátek Bylinkářství stejně dorazím pozdě, tak akorát, abych věděl, že mám přeběhnout do skleníku číslo čtyři. Po cestě si všimnu vyšinutého Raye a chvíli přemítám, jestli ho mám nějak pošťouchnout, nebo ne, ale konec konců, právě kolem proběhla profesorka a Ray se z toho probral, tak to pustím z hlavy a místo toho vejdu do skleníku a narychlo si kolem pasu uvážu erární zástěru. Slimáci ani tlustočervi mi úplně tlak nezvedají, zato profesorce Prýtové očividně ano. Zvlášť, když jí dojde repelent. |
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana --> Skleník č. 4 14. října, středa odpoledne Naira, okrajově Ruby a její okolí Opravdu jsem se snažila soustředit na to, aby Naira nic neviděla, ale nešlo to nejlépe. Nejdřív Sebastian, který vyjekl ze záhadných důvodů, pak zase Ray, který snad volal boha, či co. Naštěstí ani Naira se nesoustředila tolik, takže také nic neviděla. Dovolila jsem si krátký úsměv, který jasně odrážel mou úlevu. Až potom mi došlo, že to možná bylo nevhodné a že si to mohla Naira vyložit jako posměch. Zatvářila jsem se trochu rozpačitě, Naira se ovšem zdála dobře naložená a nabídla mi i další spolupráci. Trochu překvapeně jsem zamrkala. |
doba vygenerování stránky: 0.95554900169373 sekund