| |||
E215 - Přeměňování 15. října, čtvrtek dopoledne Christian, Acai Ničeho si nevšiml! |
| |||
Přeměňování v učebně E215 Studenti 15. října Dnešní den pro mě už od rána nezačal zrovna příjemně. Krátce po té, co jsem se od Pomfreyové dozvěděla, jakým stylem dopadla včerejší hodina obrany proti černé magii vedená Severusem, nemohla jsem to nechat jen tak. Co si u Merlina myslel?! Že může nechat jen tak pobíhat třídu nezletilých a nezkušených kouzelníků po jednom z nejnebezpečnějších lesů Velké Británie?! Brumbálovi na tom samozřejmě nic divného nepřišlo, mluvil cosi o nabrání praktických zkušeností, ale skutečně si nedovedu představit, že podobné vysvětlení dáme i naštvaných rodičům nebo hůř - supům z Ministerstva. Už takhle nám chodily dopisy od Popletala nějak častěji, než bylo běžné. Hned po tom, co jsem skončila s rozmluvou se Severusem, mi bylo oznámeno, že se Binns potřebuje zúčastnit nějakého Zasedání duchů, takže k tomu všemu na mě čekalo ještě suplování dějin čar a kouzel. Na takováhle rána už se cítím skutečně stará. Když dorazím do třídy E215, většina studentů je už na místě. Počkám poslední minutu do jedenácté a jakmile padne celá, dveře se samy zabouchnou. ,,Dobré dopoledne." Pozdravím studenty a posadím se na okamžik za katedru. ,,Kdo chybí?" Posunu si brýle dále z očí, abych viděla na třídu a čekám, až se někdo ujme nahlášení chybějících spolužáků. Jakmile tak někdo učiní, nahlášená jména zapíšu (pokud nějaká jsou). Poté se zvednu a pošlu docházku po třídě. Pergamen s brkem levituje od lavice k lavici, aby se na něj každý student vlastnoručně zapsal. Mezitím třídy přejdu zvědavým pohledem. Sorta mazlíčků je skutečně různorodá. Hadi, pavouci, žáby, krysy,... Ale pozornému oku neunikne, že letmý úsměv věnuji většinou kočičímu osazenstvu. ,,Nuže," opřu se o katedru a do rukou vezmu jiný pergamen. Zběžně ho očima prohlédnu. ,,Jsme téměř na konci října," poznamenám krátce, aniž bych od pergamenu zvedla zrak. Za tu dobu co studenty učím už pravděpodobně tuší, že takové prohlášení většinou znamená jediné - zkoušení. ,,A zatím u vás nemám žádné známky. Takže si dnes na známky prozkoušíme látku z minulých hodin, kterou byste už měli ovládat." Přesunu se doprostřed třídy a dříve, než se někdo zeptá, poznamenám sama:,,Nemějte strach, vašim mazlíčkům se budeme brzy věnovat, prozatím zajistěte, ať vás ani vaše spolužáky během kouzlení nevyrušují." Mávnu hůlkou a všem se na lavici objeví sklenice s deseti brouky. ,,Těchto deset mandelinek proměníte v 10 kuliček." Jsem zvědavá, kolik kuliček bude mít nožičky, tykadla, nebo krovky. ,,A pozor, nemáte na to déle, než pět minut." Upozorním všechny a jakmile jim dám pokyn, začnu měřit čas. V podstatě ihned poté si všimnu tváře Devényové. ,,Ach, slečna Devény se nám vrátila. Vy jste pochopitelně z dnešního zkoušení uvolněna a přezkouším si vás za čtrnáct dní až látku doženete." Jakmile skončí s brouky, sdělím jim dosažené výsledky a ohodnocení každého z nich si zapíšu do svého deníku. Mávnutím hůlky v opačném směru jim proměněné výtvory ze stolu zmizí. ,,Druhý úkol-," řadě stolů od Kayly se na stole objeví větší ozdobná váza. Řadě od Eriky hrnec s poklicí běžné velikosti a poslední řadě Barbary se neobjeví nic. ,,Vy máte za úkol přeměnit vlastní stůl." Zadám úkoly a chvilku si prohlížím překvapené pohledy některých z nich. ,,Ano, posledně jste kufr přeměňovali z obrazů, ale je důležité, abyste kouzlo uměli použít na nejrůznější objekty. Nezapomínejte, že výsledkem by měla být běžná velikost kufru." Napovím jim a doufám, že si vzpomenou na to, že velikost přeměněného předmětu je plně závislá na velikosti objektu přeměňovaného a že občas je třeba výsledek ještě trochu poupravit. ,,Pusťte se do práce. Čas běží." |
| |||
Pokoj -> E21515. října, Čtvrtek Sinestra“Zvládnu, neboj. Učebna není zase tak daleko.” ujistím svou spolužačku, tajně dojata její starostí. Ve vší upřímnosti si ale myslím, že ta starost je mířena především na Ayshu a její zdraví. Ne na mě a moje nervy. I tak jsem vděčná, když mi na rameni přistane ocas místo hlavy. Dávno vím, že sněhově bílá krajta není žádný drobek, přesto jsem trochu zaskočena tím, jak je ve skutečnosti těžká. Nést ji sama, tak si akorát namůže nějaký sval. Položím dlaň na hebké šupiny, abych si ji trochu přizpůsobila a nesla se mi lépe. Naskáče mi u toho husí kůže. Ta kůže není ani tak odporná, jak jsem si myslela. Rozhodně méně než ta Žofiina. Dokonce se přistihnu, že mě fascinuje, jak je hebká. Vadí mi fakt, že tahle potvora je obří, tichá a bez sebemenšího problému by mohla sežrat nás obě. Takoví tvorové se přeci ochočit nedají. Mají být venku, někde v divočině a děsit tam turisty. Ne mi narušovat spánek. Tohle je tak nepříjemné. Zarazím se v pohybu a pomalu, velice pomalu k Sinestře znovu obrátím veškerou svou pozornost. Co prosím? Trvá mi o pár vteřin déle, než řádně zpracuji, co mi právě řekla. Co jsem na to mohla odpovědět? Ano, děkuji. Jsem ráda, že to vím. Hned se cítím líp. Určitě se příště znovu nabídnu s nějakým dobrým skutkem, protože tohle je přesně ta odměna, kterou jsem si představovala. “Oh. No, to je… velmi dobré vědět.” vysoukám ze sebe poněkud přiškrceně, jakmile mě varuje, že by mě její mazlíček mohl cestou do třídy uškrtit nebo se o to minimálně pokusit. Neřekla to sice přesně takhle, ale z jakého jiného důvodu by mi chtěla omotat ocas kolem krku? Aby mě objala? I tak se ale neubráním smíchu, když ho od Sin zaslechnu. Na odlehčení atmosféry mi tak málo bohatě stačilo a i já musím uznat, že tahle situace je naprosto absurdní. S hadem jako těžkou kládou na ramenou, s rukou obvázanou ze včerejšího boje o život a ještě za mnou levituje krabice s obřím šnekem. Fantastický obrázek. “Můžeme od diváků vybírat poplatky. Než dojdeme do třídy, budeme bohaté.” přihodím si své a pak už ji krok za krokem následuji ven z pokoje. Opatrně, abych jejího mazlíčka nepoškodila ještě před hodinou. Oči zapíchnuté v zemi, dívám se pod nohy. Zároveň jsem ráda, že se nemusím zabývat zvědavými pohledy smějících se studentů. Jen čas od času zkontroluji, zda je Žofka ve své krabici. Tam, kde být má. Sotva vyšlápneme prvních pár schodů, cítím, jak se mi Aysha omotává kolem ramen. Nemám námitek, nese se mi tak líp a nejspíš i jí je to pohodlnější. Mám však ve zraněné ruce připravenou hůlku pro případ, kdyby se rozhodla svůj stisk trochu utáhnout. To se naštěstí nestane a já po pár minutách s radostí sundávám svou část bílé šály z krku a lehce jí pokládám na lavici v učebně E215. Letmo se přitom rozhlédnu po třídě. Pomalu se začíná plnit. “Uf.” vydechnu poměrně bez dechu a automaticky si narovnám zmuchlanou uniformu. Přežila jsem to ve zdraví a řekla bych, že už dnes nemusím cvičit. Svou dávku pohybu jsem si právě vybrala. “Doufám, že zpátky ti s ní pomůže někdo jiný.” zasměju se, zatímco ze vzduchu ulovím krabici se svým šnekem. |
| |||
Hlavní síň -> E21515. října, Čtvrtek Bob, Becca, Mirelle, Cass, Angie, Chris Více než pobaveně sleduji, jak Bob svou čokoládu ve spěchu uklízí, jen aby se náhodou nemusel s někým dělit. Nejspíš ho trochu popudilo, když jsem jeho milovanou svačinku tak neurvale prozradila bandě všežravých holek. Asi to byl trochu podraz. Jeho slabost pro sladké a jídlo jako takové je přeci jenom dost viditelná. A to byl ještě před chvilkou tak moc laskavý a kousek své sladké neřesti mi dal. Výčitky svědomí z toho ale fakt nemám. Proč bych měla? Vždyť o nic tak hroznýho nešlo a v tom nejhorším případě mi příště už nenabídne. To asi přežiju. Ani tak s ním ale nenavazuji kontakt, pokud by se neverbálně snažil mi nějakým způsobem vynadat. Ani své pobavení nejdřív nedávám tak najevo. Smíchy vyprsknu až v momentu, kdy naprosto nepřiměřeně reaguje na Wildu. Div na Becce skoro neleží, jak se snaží odsunout co možná nejdál. Hůlku ve střehu namířenou naším směrem a ještě u toho vřeští jak malá holka. “Ježiši ty seš hysterka. Schovej tu hůlku, ještě tu s tím někomu ublížíš.” Volnou rukou mu hůlku sklopím směrem dolů. Nechápu, co má za problém. “Vždyť sám Hagrid říkal, že maximálně cvakne.” dodám, jakmile pavouka zase opatrně položím do krabice a bezpečně ji zavřu. Spíš pro dobro vlastní duše. Trochu mě znervóznělo, jak po Wilbertovi pokukovala Umbra. Nepotřebuji Hagridovi vysvětlovat, za jakých okolností jeho miláček zmizel. K Robertovi se nahlas už nijak nevyjadřuji. Nebudu jeho mánii podporovat přehnanou pozorností. Holky to zvládnou i za mě, přestože mám trochu pocit, že se ho snaží ještě víc vyjančit. Cass zní, že ani jednomu ze svých slov pořádně nevěří. Mirelle se v těch pestrých popisech dokonale vyžívá, až i já se musím zašklebit. A Becca se pro jistotu zdržovala komentáře. “Upřímně si neumim představit, jak Hagrid strká tucet holátek sklípkanovi do krku. Cvrčky a šváby, to bych pochopila. To se mu po baráku nejspíš i samo prohání. Ale dobrovolně sbírat nebo kupovat mláďátka myší a pak Wildu sledovat, jak je žere?” s pochybami nakrčím obočí. Sklípkan by je nejspíš uvítal, ale náš klíčník by to nejspíš nikdy nerozdýchal. Vidím to tak, že náš osminohý přítel je už delší dobu na hmyzí dietě. Naštěstí nad tím nemusím přemýšlet moc dlouho. Cass se rozhodne prolomit ledy. Nevim, jestli jsem za to úplně ráda, ale všechno je lepší než to trapný ticho, co mezi náma do teď panovalo. “Jo, už v pohodě. Mám trochu rýmu, jsem trochu pomačkaná, ale živá. Řekla bych, že jsme dopadli ještě dobře. Co ty?” ani se mi o tom včerejšku už bavit nechce. Vlastně od rána skoro nic jiného neděláme. Nikdo tam neumřel, nikdo si nic nezlomil - aspoň v naší skupině ne - zasmějeme se a jedeme dál. “Hele asi bysme měli pomalu jít do třídy. Hodina za chvíli začne a Goggy chodí na čas.” vhodím do éteru a pak už se nezdržuju. Posbírám si svůj bágl, svojí krabici se smrtelně roztomilým pavoukem, naposledy uskrnu čaje a následně se vymotám z hlavní síně, abych těch pár kroků do učebny udělala. Obrazně řečeno, samozřejmě. Přes viadukt to celkem dost fouká, takže mám vcelku radost, když se můžu posadit do lavice a zase se trochu zahřát. Nejsme tu sami a už vůbec ne první. Ale nepřekvapí mě, že jsou tu zrovna tihle dva. “Čus.” mimoděk pozdravím Chrise s Angie, ale větší snahu rozvést konverzaci nevynaložím. Maximálně se kolem sebe párkrát rozhlédnu, jestli skrz okna nezahlédnu Coraline. |
| |||
Veľká sieň Štvrtok 15.října
|
| |||
V zahradě u E215 15. října, čtvrtek Se zatajeným dechem poslouchám její příběh a přikývnutím dám najevo, že naprosto souhlasím, že někteří mudlové jsou hodně zvláštní. Pak už definitivně přejdeme na debatu o kouzelných tvorech. I když její poznámka, že by si přála vidět jak Snape dostává "kartáč" víc jak akromantuli mě zarazí. Nevidím na tom nic moc zajímavého co by se byť jen lehce rovnalo tvorovi jako je Akromantule. Mluví o maguárech a má vlastně dost pravdu, maguáři jsou pro mě opravdu hodně mainstream. Ale ani tak nejsou moji oblíbenci ani kočky. Jsou to jedny ze zvířat, co mě nijak nepřitahují a že to je opravdu výjimka. S úsměvem poslouchám co vykládá, jak by maguára chtěla. Ze slušnosti přikývnu. "Moc ti ho přeju. Vlastně máš pravdu Maguáři jsou na mě trochu mainstream, ale každý máme jiné preference, že jo. Proto je pěkné, že každý má to svoje zamilované zvíře." V duchu jsem, ale trochu zklamaný, očekával jsem něco zajímavého a ona sní o maguárovy pche! Prostě holky, ňuňu Maguáři, Jednorožci, Pastelníčci atd... sladké, roztomilé až z toho bolí zuby jako z cukrové vaty. "Co se týče toho lesa asi máš pravdu, chtělo by to někdy přemluvit Hagrida na komentovanou "prohlídku". Tedy jestli by do toho šel." Debata o kotlíku a má ironie o standardizaci nevím jestli zůstala nepochopena a nebo semnou Kayla hraje mou hru. "Samozřejmě jsem ho koupil v Obrtlé ulici, od pašeráka s jedním okem a hákem místo ruky. Zaručeně pašované zboží. Paráda! Koupil jsem k tomu ještě nějaké ty zakázané věcičky, roh třaskavce, kouzelné býlí a další bezpečné věci. Kotlíkům jsem se chtěl věnovat hned po vyučování, mám i sadu na měření dna. Taky zaručeně pašovanou. Bohužel mě v tom předběhlo ministerstvo. Četl jsem, že se tomu tématu bude totiž věnovat. Jeden z ministerských úředníků jistý Percy Weasley, proto ta ironie." Mrknu na ni spiklenecky. Když dodá ještě něco k famfrpálu jen přikývnu a dál to nerozmazávám. "Máš pravdu ať vyhraje ten lepší." Vidím, jak sleduje hodinky je mi jasné, že se nudí, nejsem holt nejzábavnější společník. Nechci to tedy protahovat. "Promiň, jsem špatný společník vím, nebudu tě víc obtěžovat. Každopádně kdyby jsi na něco hrála a měla chuť zkoušet společně, rád bych dal dohromady nějakou kapelu. Tak pokud bys měla třeba zájem... tak dej vědět." Zvednu se od stromu, lehce ji pokývnu na rozloučenou. |
doba vygenerování stránky: 0.81905889511108 sekund