Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Řezník z Torfanu

Příspěvků: 19


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Taliesen je offlineTaliesen
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Addison Chase je offline, naposledy online byla 23. ledna 2017 0:58Addison Chase
 Postava Anthony Shepard je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 17:39Anthony Shepard
 Postava Talitha Draven je offline, naposledy online byla 19. ledna 2017 16:03Talitha Draven
 Postava Kaidan Alenko je offline, naposledy online byla 23. ledna 2017 6:46Kaidan Alenko
 Postava Raymond Tanaka je offline, naposledy online byla 11. ledna 2017 14:15Raymond Tanaka
 Postava Zanna Ramirez je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 14:43Zanna Ramirez
 Postava Helen M. Lowe je offline, naposledy online byla 23. ledna 2017 6:48Helen M. Lowe
 Postava Chastity Ashe je offline, naposledy online byla 23. ledna 2017 6:46Chastity Ashe
 Postava Vojín Caroline *Ice Blonde* Grenado je offline, naposledy online byla 20. ledna 2017 18:37Vojín Caroline *Ice Blonde* Grenado
 
Anthony Shepard - 13. prosince 2016 17:17
portrait8000.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, podvečer
Molekulární bistro na přistávací hale
- stávající posádka

Seděla naproti mně s ustaraným výrazem ve tváři. Kapitánské frčky odrážely neonové zářivky informačních stojanů a dodávaly jejím šedým očí namodralý nádech. Hluboké tahy kolem úst napovídaly, jak nesmírně bolestné pro ni celé setkání je.
Pojďme to udělat formální.
„SSV Normandy je dobrá loď. O kapitánu Andersonovi jsem toho hodně slyšela, jeho pověst ho předchází na každém rohu,“ znovu se rozpovídala. „Na svůj věk dosáhl vysokého úspěchu. Vidíš? A ty ses bál! Otec by byl hrdý, kdyby se dožil tvého pracovního zařazení. Ale ta jizva…“ toho večera asi už posté zvedla ruce a dotkla se mé tváře. Od levé líce k bradě tam zela špatně zahojená skoba, memento z poslední akce. Důkaz, co všechno jsem byl ochotný riskovat pro úspěšnost mise. „Proč si to nenecháš odstranit laserem? Nežijeme ve dvacátém století, Tony. Chováš se jako pračlověk.“
Spokojeně jsem se ušklíbl. Moc dobře věděla, že jsem byl odjakživa samý šrám a podlitina. Nezapadal jsem do kolektivu. A neměl jsem standardní dětství. Ustoupila do požadované vzdálenosti a otřela si slzy. Její ruce byly měkce konejšivé a přesto nepatřičné. Byli jsme jako dva cizinci uvězněni do vzduchotěsné kapsle. Propast zamlčených křivd a zklamání nás rozdělovala silou světelného roku. Málem bych zapomněl, co jsme měli společného…
„Veselé Vánoce, kapitáne.“
„Veselé Vánoce, synku, a šťastný Nový rok.“
Mezi všeobecným veselím bylo slyšet létání špuntů od lahví šumivých nektarů. Lidé se smáli nebo brečeli, typické vánoční svátky. Hlasatelka galaktických zpráv stále předčítala jeden vzkaz za druhým. Prosklenými tabulemi, ztavenými nejtvrdším kovem, bylo vidět do dálav hlubokého vesmíru A já se přistihl, že bych nejraději skočil do únikového modulu a nechal se vystřelit do prdele, než abych trávil čas tady.
Stihl bych ještě ten závod?
K přistávacím plochám se blížily další lodě. Jedna z nich byla menší, nejspíš korveta pro malou desetičlennou posádku. Zamračil jsem se. Že vůbec nezpomaluje, mi došlo až ve chvíli, co se na obzoru mihlo několik střel a loď ostře změnila trajektorii.
Zareagoval jsem okamžitě, chytil matku za loket a zařval: „Všichni – vypadněte!“ A pak došlo ke srážce.
Tlaková vlna roztřásla podlaží a smetla nás k zemi. Světla zablikala, na dvě vteřiny zhasla docela. Vysypaly se střepy. Bylo slyšet křik a děsivé hučení unikajícího vzduchu.
Držel jsem matku přitištěnou k podlaze, schovávali jsme se za převráceným stolem. Začínal jsem mít dojem, že pod vahou našich těl klouže do prostoru. Napřímil jsem se, abych zjistil, jak vážná situace byla.
Raketoplán si zaletěl na drink do místního baru, který vzplál vysokými plameny. Dírou v plášti mezitím odlítali hosté včetně nábytku pozdravit Rudou hvězdu. Jak se sklo ulamovalo s každým dalším prolétajícím objektem, zvětšovala se i míra vesmírného tlaku.
„Tady Jane Shepardová!“ zaslechl jsem matku volat do interkomu. „Do molekulárního bistra vrazila neidentifikovatelná korveta. Potřebujeme posily. Hoří tady. Máme zraně- cože?“ zdvihl jsem matku a ukázal jí rozšiřující se výhled do nekonečné nicoty, která stále požírala těla. „Ach můj bože!“
Neřekl bych to výstižněji.
Společně s několika šťastnými, kteří nebyli poblíž nehody, jsme se dostali ke schodišti do vyšších pater. Moje matka stále mluvila do interkomu a snažila se spojit s věží. A já sáhl po své M-4. Nepočítal jsem sice s útokem, ale pokud naši po něčem pálili, pak ten blbě zaparkovaný letoun nebyla nehoda.
 
Alianční systémy - 29. listopadu 2016 12:32
15646190_9352578.jpg
Přátelé,
nerada to říkám a sypu si popel na hlavu, ale téhle jeskyni nemám čas se dál věnovat. Zdravotně se mi přitížilo a nějakou dobu teď nechci, a nemohu, vést nic jiného než Enklávu, na které společně s mým Ppj pracujeme už víc jak rok. Je možné, že bych se časem k Řezníkovi vrátila a rozjela ho, ale nemohu slíbit, kdy přesně k tomu dojde a jestli vůbec.
Není to vaše vina, rozjeli jste to skvěle a dali jste najevo, že hrát chcete. Za to vám všem mockrát děkuji. Nakoplo mě to. A nebýt komplikací v osobním životě, pokračovala bych tam, kde jsme ve hře skončili. Teď už vím, že i kdybych vám poslala navázání a vykopla nehrající hráče, byla bych za pár dní nebo měsíců zase tam, kde jsem byla koncem minulého týdne. Hrozně bych chtěla hrát, na tenhle příběh jsem se těšila a snažila jsem se ho udržet i v nepřízni osudu - před půl rokem, kdy byl původně rozehrán jako soukromka a nikam nepokračoval, dnes, když jsem hledala spoluvypravěče, který by se mnou spolupracoval - ale musím přijmout zodpovědnost za své zdraví a vlastní život, dát se pořádně do kupy, a teprve pak se věnovat hře.
Proto mám dva návrhy; 1) Každý, kdo by chtěl se mnou hrát, ozvěte se mi do pošty. Ráda pro vás najdu místo v Enklávě - fantasy jeskyni o boji dobra se zlem, s příměsí neutrality. Hrajeme tak dvakrát do měsíce - já coby vypravěč, hráči častěji (dle libosti), a jsem schopná vyjít vstříc vašim preferencím a přáním. 2) Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo by chtěl Řezníka převzít a pokračovat, nemám s tím problém a mohu zůstat jako Shepard i pomocný vypravěč. S mou aktivitou by to bylo nárazové podle toho, jak by mě bylo potřeba.
Všechno je na domluvě. Přijímám návrhy. A moc se vám omlouvám za vlastní neschopnost a zklamání, které vám tenhle post nejspíš přinese. Mohu jedině doufat v pochopení mé situace. A že se jednou zase shledáme - v Enklávě nebo podobné hře na téma Mass Effectu.
S přáním mnoha dalších andorských úspěchů,
Wizard
 
Zanna Ramirez - 20. listopadu 2016 20:56
img_20160917_1031017699.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, podvečer
SSV Normandie SR-1
Just me


Dát si panáka. Nebo dva. Momentík - Tři. Ano, to by bohatě postačilo. Anebo koláč od mamky. Vždycky dokázal zvednout náladu, v jakékoli situaci za jakýchkoli okolností. Dneska jsou Vánoce. Hurá.
Protáhla jsem se a povzdechla si. Nejraději bych si někam zalezla a posilovala tělo až do vyčerpání. Nebo bych si zašla do příletové haly s telekomunikačními stojany a dala vědět domů. Ani jedno ani druhé si teď ale nemůžu dovolit. Za chvíli je šest a já mám bojovou pohotovost. Měla bych tam být, aby se neřeklo.
Pomalu jsem se šourala na můstek, a při tom přemýšlela... O ničem. Měla jsem v hlavě úplně prázdno, jako bych už za sebou měla celou sklenici. Musela jsem se uchechtnout - v hlavě mám úplně vymeteno a to jsem ještě ani nezačala. Jen ještě začít zpívat.
Průzorem na můstku na mě dopadala rudá záře místní hvězdy a mně to trochu zvedlo náladu. Zítra, možná už dneska, jestli budu mít štěstí, se opiju a budu veselá. Jsou přece ty... Vánoce! A co, že jsem sama... Alkohol a kousek vánočního žvance to spraví. Bože, to jsem dopadla. Já už tu nad sebou fňukám, že jsem na Vánoce sama. Jako děcko. Každý rok jsem přece sama.
Sama nad sebou jsem nevěřícně zakroutila hlavou. No ale co si budeme povídat... Každej potřebuje kamaráda, se kterým prokecá hlídku, opije se s ním a udělá menší binec. Jestli to tak půjde dál pořídím si mazlíčka.
Ušklíbla jsem se a zakoukala se do nekonečna Vesmíru. Veselé Vánoce, Zanno.
 
Chastity Ashe - 20. listopadu 2016 19:15
rwyea7d2285.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:51 hod
SSV Normandie SR-1, můstek


To si děláš P*del! Tak já tu sedím na můstku, kontroluju funkčnost navigace a detekuju okolí lodi, když se dozvídám že máme vánoční vycházku. Jo, jít se ožrat, zatrtkat si s kdekým-nehledě na pohlaví, rasu nebo politické preference-to jo. Experimentovat s ohňostroji, sázet se, kdo půjde a plivne do tváře tamtomu nasranýmu kroganovi, v pohodě. Ale aby k tý vší srandě přizvali i Chastity, to ne! Hmpf. Kvůli tomuhle jsem s Grissoma neodešla, abych tu dřepěla, zatímco jiní si dávají shot batarianskýho piva za druhým. Na Grissomově akademii to bylo bezva. Teda, jasně že jsme nesměli pořádat kdovíjaký orgie a opilecký večírky, ale byl to domov. A když někdo pořádal nějakej mejdan-obvykle potom, co vyřadil bezpečnostní kamery a sehnal drogy, co krátkodobě vyřazujou čipy v těle-tak byli pozvaní skoro všichni, až na pár exotů. Maj' mě tu snad za exota?

Ten cvokař mě za něj měl. Nemohla jsem s tim nic dělat, prohlídka u lékaře a návštěva psychiatra patří k podmínkám převelení a nástupu do armády. Akorát jsem nečekala, že to bude takovej sexouš. Mladej, svalnatej, tmavě zelený oči. To fakt zbožňuju. Pak ten dojem pokazil, když se začal ptát na minulost. Ale pořád jsem ho chtěla, tak jsem si řekla, že mu půjdu vstříc. A začala jsem.
Mluvila jsem dlouho.

O Mindoiru, o tý nehodě s elementem nula. O Mindoirským masakru, kde jsem přišla o svý rodiče. O nástupu na Grissomovu akademii. I o tom, jak jsem ji dokončila a začala tam učit. Ten jeho pohled říkal všechno: taková holka, a učitelka? Navíc na Grissomovi? Ale já to s těma děckama uměla; nejen proto, že jsem dříve byla ve stejný situaci jako oni-cizáků, co Grissomova neodkojila bylo málo, a byli to samí kreténi-ale i proto, že jsem s nima cítila. Povídala si s nimi. A žehlila jejich průsery, za což mě zbožňovali. Byla jsem tam skoro tři roky, než došlo k tomu problému. I to jsem sexy cvokařovi řekla.

Byla to celkem banalita, prostě jsem se vyspala se studentkou v předposledním ročníku.Jak se to jmenovala? Keira? Keina? Nijak neskrývala svoji touhu, zároveň byla ale tak blbá, že ani nevypnula kameru v pokoji. Koza. Na akademii z toho byl poprask, a nevyhodili mě jen proto, že jsem měla se studenty vynikající výsledky a pod mým vedením se jejich shopnosti rapidně zlepšovaly. Měla jsem své metody. Každopádně-a tou otázkou mě cvokař fakt dopálil-se za mě Jon Grissom osobně nepřimluvil. To byla jen skandální pomluva, aby mě shodili! Stejně jako se za mě nepřimluvil ani tehdy, když jsem jako žačka zmlátila toho nadrženýho asiata. Jasně, fraktura lebky a mohonásobné zlomeniny po úderu biotickým polem je problém, ale ten kluk to přežil. Rozhodně jsem měla problém i já, ale pan G. se za mě nepřimluvil, to ne!
Nakonec jsem se rozhodla odejít z akademie, dát si na pár let pauzu, aby se atmosféra zklidnila. Aliance byla výmluva, ale jsem ráda, že tu jsem. Teda u Aliance, ne na můstku.

Sezení s psychiatrem se protáhlo, poněvadž jsem se dost rozkecala. Napsal mi do zprávy "emocionálně nevyrovnaná, psychicky nestabilní." Blbec. Zároveň byl ale milej, a přidal k dobru pár svých historek. Na konci sezení dostal chuť mi řádně poděkovat za moji ochotu. Poděkoval. 

No a teď jsem tady. Ale už jsem na odchozu, páč všechny diagnostiky jsem dokončila a Pressly mě pustil. Po pár minutách jsem v civilním, osprchovaná a připravená pařit. Vylezu ven a rozhlížím se. K terminálu mě to jakožto sirotu zrovna netáhne, i když Keině-nebo Keiře?-bych se ozvat mohla. Nakonec to hodím za hlavu a namířím si to k barovýmu pultu v prvním klubu, na kterej narazím. Protlačím se kolem tlachající dvojice vorchů a nechám se v klidu prohlídnout u vstupu do klubu. Pak už mířím do klubu, kde vidím i známý tváře, členy posádky. 

Po pár drincích Full Biotic Kick a troše zábavy na parketu ke mně přitančí mladá, éterická asarijka. Myšlenku na ranní službu hážu za hlavu-nevolnost a zbytkový alkohol vyřeší sprcha nebo rudopísek. Smyslně se na asarijku usměju.
.


.


.


.


Tohle bude dlouhý večer.
 
Rosamund "Pískle" Draven - 08. listopadu 2016 12:23
eurowizja2015polskamichalszpak9094.png
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:16 hod
SSV Normandie SR-1
- Zlato kočičí, alias Sašenka Alexei

„Víš, jediný, co mě skutečně trápí je to, že nevím, jaký ta lednička měla způsob napájení. Dávám přednost těm na baterky, ale ty zapojený do sítě mají taky něco pro sebe. Však víš, takový ty super moderní baterkovitý ledničky, co když kolegům na pracovišti odpojíš, tak všichni brzo pojdou smrady. Za to mohou ty drahý smradlavý sýry, co jim říkaj lahůdky. Vždycky se začnou roztíkat!“ zazubím se. „Na semináři biorobotiky jsme měli jednoho studenta, byl strašně zazobanej a na pokoji měl dva polštáře! Myslím, že mu ty dva polštáře z vojenských přídělů nikdy neodpustím. No a taky měl takovou tu ledničku a jeho rodiče mu furt posílali nějaký sračky. Tak jsme mu ju vypojili. Tomu blbci trvalo tři dny, než si uvědomil, kde je chyba. Tři dny. Na konči toho třetího páchl jak neosolená zhnilá velryba. Ale, upřímně, u něj bylo posraný i větrání – a za to jsem fakt nemohl já, takže… no, nechtěl bych vedle něj sedět na cvikách.“

Opřel jsem se rukou o Sašovu pracovní desku a pak na ni povyskočil, abych se na ni mohl posadit, roztáhl jsem rozverně nohy a umístil mezi ně svou vlastní termosku, ze které jsem čas od času v průběhu svého monologu upil. Hravě jsem zamával ve vzduchu nožkami, aby se mé skvělé bačkůrky dočkaly ještě o něco víc obdivu.

„Ale, ale, neříkej, že mne chceš pozvat na rande do sexshopu?“ ušklíbl jsem se.
 
Addison Chase - 30. října 2016 12:06
id5002.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, podvečer
SSV Normandie SR-1
-okrajově Germeen Barret

Je za pět minut šest a já se dostavuji do Bis, abych si užila mou poslední službu před Vánočním volnem. Konec konců, jakmile bude Normandy bezpečně v doku, nebude mých služeb již potřeba. Ve velitelské centrum nejprve vyhledám důstojníka Barreta, který svou službu začal již o něco dříve.
Praporčík Chase se hlásí do služby.
zasalutuji, než se vydám do jedné ze senzorních monitorovacích kójí, kde se za pomocí svého omni-nástroje přihlásím do systému a napojím na výstup Ladaru, stejně jako na komunikační centrálu. Normandy měla naplánovaný mass relay skok do Arcturského toku Mléčné dráhy. Nedalo se tedy předpokládat, že by přišla nějaká vysílání s vysokou prioritou-pokud měl kdo našim velitelům co říci, pravděpodobně chvíli počká a situaci spolu vyřeší osobně.

Proto se dám spíše do prohlížení záznamů výstupních hodnot, pečlivě mlčky hledajíc případné nesrovnalosti a snažíc se vypadat zaneprázdněně, abych se vyhnula hovoru s důstojníkem. Nemohu říci, že by nebyl se svými nestandartními schopnostmi hodnotným členem posádky…jen nemusel vykonávat své povinnosti v mé blízkosti, pokoušejíc se najít podivné poznámky na mou osobu, jež by jistě více vyhovovaly jiným členům posádky více.

Požaduji povolení optimalizovat komunikační zařízení pro přílet na Arcturus.
ozvu se v polovině služby, jelikož již nemám příliš ponětí o tom, jak si čas zkrátit…možná kdybych byla přidělena na manuální výpočet našeho skoku.
Přesto není můj požadavek až tak nestandartní-příletem na stanici bude jistě všechna komunikace zahlcena příjmem nespočtu zpráv-Vánoční přání a stovky spamů nevyjímaje.
Přesto si nedělám práci složitější, než by měla být-má opatření jsou sice mnohá, avšak povětšinou pouze běžná. Přesto se mi podaří trochu zpozdit příjem všeobecných komunikačních stop lodi samotné, takže bude posádka schopna přijmout kvanta zpráv na své omni-nástroje bez toho, aby byl systém příliš zatížen.

Jakmile se však loď sama začne pomalu blížit k systému, kde má proběhnout skok, má služba je již u konce a já se ve společnosti důstojníka Barreta odeberu na nižší palubu, kde nás oba čeká naplánovaný spánek. Přestože jsem rozhodnuta ignorovat jakékoliv jeho pokusy o nemístnou konverzaci, stále jsem ještě na lodi služebně mladší a raději mu před spánkem věnuji letmý úsměv, doprovázený tichým
Dobrou noc, pane.

Po však už konečně ulehám do přidělené jednotky a zahajuji spací cyklus. Normandy se mezitím přemístí zpět pod ochranný hvězdný závoj mléčné dráhy a zakotví na stanici Arcturus.
Když se probouzím, je již většina posádky na vycházkách. Přestože nejsou útroby úplně vylidněné, jedná se o první chvíli, kdy je vidím bez všeobecného hemžení. I když jsem byla na loď přidělena před déle než měsícem, nemohu říci, že bych byla ještě obeznámena úplně se všemi jejími náležitostmi. Přesto jsem zde však již dost dlouho na to, abych se i v rozespalém stavu dokázala pomalu došourat do sprch a poté si vypila šálek teplého nápoje podivné barvy, přemýšlejíc nad tím, jakou změnu jídelníčku vyhledám, jakmile vystoupím na palubu stanice.

Poté co jsem po nahlášení vycházky a řádném dekontaminování konečně vypuštěna z ponorkového prostoru na Arcturus, se neubráním jisté „domácí“ atmosféře. Konec konců jsem zde před převelením na Normandy strávila skoro dva roky dodatečného specializovaného výcviku. Po rychlém přehlédnutí délky řady u telekomunikačních stojanů jsem ráda, že jsem Vánoční přání rozeslal již před několika dny. Co se dárků týče, nikdo z nás nebyl tak nostalgický, že by něco očekával…
S pokrčením ramen se tedy vadám přímo do místního baru, odkud se zvuky basů rozléhají do širokého okolí.

Tupari a Noverianský rum.
křiknu přes bar na obsluhu, když se konečně protlačím davem zájemců, nadšeným nad dnešními vycházkami.
Ne! Ne Paragade-Tupari!
opravuju, než konečně dostanu obě substance a slívajíc je dohromady se odeberu do jedné z kójí, na jejím vzdálenějším konci spí již dávno odpadlý mariňák.

Se skoro ohlušující hudbou okolo a polovinou sklenice v sobě se pak konečně s lehkou úlevou svezu v barovém skřele o něco níže, vyhoupnu boty na stůl-a na svém uni-nástroji se přes prioritní holonet Arctus station připojím na server Galaxy of Fantasy.
To je jeden z velkých plusů téhle stanice o svátcích: nikdo nemůže kontrolovat všechna místní připojení. A zatímco telekomunikační stojany mají civilní prioritu-a na Normandy všechny komunikace sledují buď od pohledu chladný Shep, nebo XO Press-tady si mě v nekonečném davu rozveselených vojáků někdo všimne jen velmi stěží.
 
Vojín Caroline *Ice Blonde* Grenado - 28. října 2016 23:26
carolinag4522.png
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:45
SSV Normandie SR-1, Arcturus


Poté co jsem si skoro v klidu a skoro perfektně vychutnala svůj doutník – který mi kazil nenávistný pohled zásobaka s deprimovaným výrazem - jsem se vydala do jídelny. Dopřát si energeťák, sednout si a koukat na stěnu. Příště zalezu do Maka ať nemusím sledovat ten jeho ksicht, jak někoho tak malýho mohli přijmout? No to je fuk.

Nakonec dvě hodiny utečou jako voda – chtělo by to ve vesmíru jiné přirovnání - a zakotvíme. Sama se nikam nehrnu, nechci se tlačit s ostatními u dekontaminační komory a tak překontroluji uniformu – nic jiného na sebe nemám a i kdybych měla, tak bych si to nevzala. Po několika minutách se tedy vydám líně pryč s energeťákem v ruce. Jsou vánoce a tak si jich dopřeji víc než obvykle. Možná bych si mohla koupit venku něco k snědku, kebab, hambáče jo proč ne. Uvědomím si, že se najednou na stanici těším mnohem víc. Možná by nakonec nemuselo být od věci se na chvíli zdržet, než se znovu vrátím do té ponorky, možná se poštěstí a…

Dekontaminační komorou projdu v nezvykle dobré náladě, možná taky díky tomu že se s nikým netlačím. Nakonec má noha spočine na stanici Arcturus, uvědomím si, že už je to asi pět let, co na ní naposledy spočinula.
První cíl je jasný, vydám se do obchodní čtvrti, udělám si radost a odlehčím učet o pár kreditů – na asi víc než pár. No a co, žold se nějak musí utratit a ne si ho syslit na stáří, kdo ví jestli se ho dožiju a modifikace zvedají šance že jo.
 
Alexei Dubyansky - 28. října 2016 21:34
6a88c42f7e77be85ff8832e56e8b67ad1361.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:14
SSV Normandie SR-1
- Pískle Rosie


Rosieho vůbec nevzrušuje myšlenka, že by ho někdo nachytal s tímhle. On má volno, já ale ne. Jenže... Když se tak na něj dívám, na jeho pobavení a (snad) i špetku radosti, vůbec mi nevadí, že mě škádlí. Je to něco, co jsem skutečně potřeboval. Je to tak snadné vložit do toho víc, než je vhodné, než by ocenil. A já si náhle uvědomím, že si tohle musím schovat do nitra jako nejkřehčí tajemství. Nesmím dopustit, aby se to dozvěděl. Nakonec odejde, jak bych si mohl nalhávat něco jiného. Vždycky nakonec odejdou, ať už mi na nich záleží sebevíc. Dovolí mnoho věcí, ale tohle sotva kdy. Jen stěží ovládnu hořký úšklebek nad svou hloupostí. Skryju ho raději v dalším doušku a sklopím oči k těm botám.
Jeho slova jsou provokativní. Přimhouřím víčka. Soustřeď se na ty boty. Ty bačkůrky jsou jediná věc, na kterou se musíš soustředit, abys nehledal v těch věcech skrytý význam. Žádný tam není. Žádný... tam... není! Nic jsi neslyšel.
"Pro dobro těch bačkůrek doufám, že mě budou svou přítomností těšit i nadále," podaří se mi klidně odpovědět. "Možná by nebylo od věci nějaké ovoce obstarat. Pro změnu." Zamyslím se. "Ani si nevzpomínám, kdy jsem měl skutečné ovoce a ne nějaké náhražky."
Upiju a nechám tu skvělou chuť se mi rozvinout na jazyku. Spokojeně přimhouřím oči. Umím si představit, že bych si toho dopřál víc.
"Pokud se tu zdržíme, měli bychom využít toho zítřejšího volna," nadhodím a přešlápnu. Couvnu a sednu si na stůl. Nikdo tu není, na chvíli to neuškodí a alespoň se vyrovnají rozdíly v našich výškách. Průměrný Pigmej prý měřil 155 cm. Vyčníval bych mezi nimi - jsem o celé dva centimetry vyšší!

 
Rosamund "Pískle" Draven - 28. října 2016 21:09
eurowizja2015polskamichalszpak9094.png
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:12 hod
SSV Normandie SR-1
- Zlato kočičí, alias Sašenka Alexei

„Vypadáš rozvrkočeně,“
odtuším k němu a nahnu hlavu na stranu. Ty dlouhé, nezbedné prameny kudrnatých vlasů, kterými se honosí moje hlava, mi říkají, že rozvrkočené pískle jsem tu spíš já… ale ani tato vědomost mi nemůže zabránit v tom, aby týral tuhle malou Sušenku s depresivní polevou. „Ano, ano, tady Rosamunda, nezdá se ti to,“ vypláznu na něj jazyk v reakci na to, jak mne oslovil. Vztáhl jsem po něm ruku a cvrnkl ho zlobivě do nosu. Ať nejsem jediný, kdo tu trpí.

Však to znáte. Pomsta je sladká a chutná po mandarinkách v čokoládě. Horké. Sladké. Tekoucí… rozplývající se na jazyku. Takový tý od Milky, jasný? Orion stojí za starou belu.

Rozradostněně mu přenechám hrníček dle jeho výběru a pozorně si všímám toho, jak se mu líbí se mne dotýkat. Je to roztomilé. Takové… nevinně křehké, jako kousek čokolády… ne, dost o čokoládě. Nemohu pořád myslet na sladký, nebo si budu připadat jak ženská před menopauzou.

Jsem zvědavý, zda mu to bude chutnat. Tedy, očekávám, že mu to chutnat bude – mou pravou otázkou je, jak moc mne po ochutnání onoho moku bude chtít zavraždit na místě. Ne každý má rád porušování pravidel, jako já. A tak jsem na tváři vykouzlil výraz, který jasně říkal, že jsou Vánoce a nějaké seřvání mou ani nepohne a rozhodl se, že nechám své přežití v rukou přítelkyně náhody.

Na tváři se mi objeví něco, jako široký úšklebek, když se Saša zakucká na horkém punči. „Dobrý, co?“ podotkl jsem pobaveně a odolal jsem chuti ho šťouchnout do bříška. „Vykouzlil jsem to u toho sračkoidního barelu, kterýmu tady říkám kuchyňka. Víš, kerej myslím, že jo? Bylo to prostě boží! Snil jsem o kuchyňský lince a o ovoci a šlehačce a ledničce, do který bych tu šlehačku pak dal! Byl to ten nejživější sen, kerej jsem měl… no…“ přejel jsem si dlaní po tváři, kterou jsem si tak nějak byl jistý, že zdobí šedavý kruhy od nevyspání. „… no, od posledně co jsem spal. A vůbec – líbí se ti moje bačkůrky?“ upozorním ho na své super bačkory ve tvaru drako-hlaviček.
 
Alexei Dubyansky - 28. října 2016 20:30
6a88c42f7e77be85ff8832e56e8b67ad1361.jpg
Stanice Arcturus
Mléčná dráha, Arcturský tok, Arcturus
24. prosince 2182, 17:10
SSV Normandie SR-1
- Pískle Rosie, okrajově zmíněn Ray


Život zásobovacího důstojníka není jednoduchý.
Můj život by nebyl tak komplikovaný, kdyby se neblížila nejhorší část v roce – Vánoce! Kromě jiného. Naprosto jasně si uvědomuji, že jsem tentokrát plánoval jistou změnu v zaběhnutých pořádcích a měl jsem mít volno, avšak… V okamžiku, kdy se naskytla příležitost, jsem si dobrovolně vyměnil směnu na můstku. Rosie nereagoval tak, jak bych býval očekával. Nikdy mi to neřekl, ale jako by z něj v okamžiku vyprchal střípek jiskry. Jako by můj úmysl, aby strávil tenhle den lépe než tady, byl tím nejhorším, co jsem mohl udělat. Jen práce mě dostatečně otupí, abych neudělal nějakou neprozřetelnou hloupost, ke které se v posledních týdnech schyluje. Cítím to v kostech, s každou další uplynulou chvílí cítím, že se propadám někam, kam jsem se nikdy nechtěl dostat
Život a hlavně moje milovaná maminka mě nenaučily dostatečně dobře lhát a přetvařovat se natolik, abych dokázal některé aspekty své povahy skrýt. Jsem lev. Ne právě typický, ascendent v kozorohu dělá hodně, ale schopnost přetvářky v kritických situacích jsem v různých popisech obojího nikdy nevyčetl. A jak by se mi to hodilo. Možná bych díky tomu dokázal zkrotit tu prokletou část své povahy, která potřebuje milovat. Rád podléhám svodům romantické lásky, pokud ta druhá strana hraje se správnými kartami. Pokud mi někdo lichotí, váží si mě a zbožňuje mě, nechávám se unést. Mám takového člověka, byl jsem do ní platonicky zamilovaný, ale teď se mé představy stáčejí jiným, nežádoucím směrem. A tentokrát stačí tak málo…! Propadám se do hlubin něčeho, co jen těžko bude opětované v míře, v jakou se snažím nedoufat. Snesu vůbec odmítnutí, když už jsem se tolikrát dokázal spálit? Ve skrytu duše se bojím neúspěchu, že budu terčem výsměchu. Znovu už ne…
Odpusť mi, ale skutečně nemůžu jinak.
Dřu takřka do úmoru, protože utíkat bylo vždycky jednodušší. Nikdy jsem si nemyslel, že by to bylo efektivní, ale pro tu chvíli útěk pokaždé stačí, aby odvrátil nevyhnutelné. Tohle mě moje dětství naučilo. Co na tom, že tehdy to byly útěky před agresivním alkoholikem. Ve všech pozdějších situacích to šlo aplikovat také. Byla a je to ochrana před bolestí, která stejně přijde. Ale jak bych mohl doufat, že to další instinktivní reakce změní? Útěk, nebo alkohol, obě varianty nejsou vhodné. Už před lety se ze mě mohl stát alkoholik, kdyby mi v tom nezabránil katastrofální nedostatek financí. Jediné štěstí, že stály tehdy proti mně, jinak si nedokážu domyslet, kam bych se dostal. Říká se, že pokud máte špatný příklad v rodině, snadno sklouznete ke stejnému chování. Dlouho jsem tomu nevěřil, ale v okamžiku, kdy jsem našel útěchu ve stejných věcech jako oni, mi došlo, že na tom něco pravdy bude. Smutné a neodvratitelné pravdy, které se bráním jen silou vůle a závazku k Alianci.
Ráno v šest hodin vstanu z buňky příliš chvatně, než aby to Normandy mohla přejít bez povšimnutí. Čím déle se to děje, tím horší to je. Rád bych změnil svůj výraz tváře, nasadil přesvědčivější úsměv, ale ty dávné střípky přátel vždycky tvrdily, že bez úsměvu působím naštvaně. A mně stačí se podívat do jedněch konkrétních očí, aby se takřka ihned aktivoval instinkt utéct. Cítím na sobě Raymondův pohled. Jeden z mála současných přátel, které jsem si na Normandy dokázal v posledních měsících najít. Propaluje mě, jako by přemýšlel, jestli... O čem vlastně? Nejspíš se ptá sám sebe, v čem je problém, ale copak se mu můžu přiznat?
Doufal jsem už tolikrát, že to tentokrát bude jiné, že to tentokrát vyjde, že znovu zklamání nesnesu. Vůči ostatním dokážu být nesnesitelný, egoistický bastard, ale když pohlédnu do těch očí, jihnu a poddávám se. Chce se mi křičet zoufalstvím, protože nechci ztratit člověka, na němž mi záleží. City jsou svazující, nepatří ani sem ani do hranic, které jsme si vytyčili už na začátku toho všeho. Všechno svou láskou zničím, jestli se tomu poddám, a sotva můžu doufat, že se to nějak napraví. Existuje jen jediné řešení – definitivní útěk, přeložení na jinou loď, protože musím ochránit, co je mi drahé, přede mnou samým. Nezaslouží si nechat se spoutat někým, jako jsem já, když vesmír nabízí tolik lepších možností.
Cítím se jako v kleci, plášť Normandy mě svírá a dusí stejně intenzivně jako horoucí city v mém nitru. Sprchu na sebe pustím takřka ledovou, i když nade vše miluji co nejteplejší, z níž mnohým slézá kůže už v okamžiku, kdy na to byť jen pomyslí. Tohle a tvrdé nehty na zádech škrábající a přivádějící na pokraj omámení. Miloval jsem ty chvíle už v dětství a nikdo mi je nedokázal znovu poskytnout. A má rodina je příliš daleko, než abych si odskočil k mamince nechat si podrbat záda. Ne, nesmím po tom toužit, nesmím doufat a chtít. Tohle všechno je slabost, která mě jednou definitivně zničí. Je to nyní? V kontextu těchto současných citů? Možná. Jak bych mohl riskovat? Nemůžu stáhnout druhou stranu do pekel a udusit ji svou majetnickostí a touhami. Nezaslouží si to. Jsem příliš nicotný, mrzký a obyčejný, než abych měl co nabídnout. Jsem nikdo, existuje tolik lepších možností, které si vybrat.
Polknu slzy deroucí se do očí. Tolikrát jsem si už přísahal, že znovu nevytrysknou, aby mě vzápětí tělo srazilo na kolena a ty zrádné kapky zmáčely mou tvář. Jsem slabý, tak slabý a všudypřítomná přetvářka na tom nic nezmění. Stačí jeden pohled a musí to odhalit, už dávno musí vědět, že je něco špatně, že jsem to pokazil. Vyhýbám se mu v posledních dnech až příliš, jsem jako v pasti a nemám kam uniknout. Ano, mám jisté formy obrany, kdy mě nikdo na lodi neruší, ale nefungují vždycky a ani nemohou. Brzy tuhle zeď z bláta smete voda a já zůstanu odhalený, nechráněný a znovu tak zranitelný. Jak bych si přál být stejně silný, ale místo toho mě zrazuje vlastní povaha a potřeby.
Nejím. Znovu vynechám první jídlo, protože už pouhá myšlenka, že bych cokoli pozřel, mění jídlo v ústech na popel. A to vaří dobře na to, kde jsme. Jídla se sice opakují, ale jsme, kde jsme, a nemůžeme si příliš vyskakovat. Obávám se však, že to na mně brzy začne být příliš vidět. Už nyní, pokud vynechám i to jediné denní jídlo nebo ho přesunu na lepší dobu, se mi třesou ruce a já nemám na výběr. Potřeby těla jsou příliš neúprosné, než abych je dokázal obcházet příliš dlouho. Jsem slaboch, co vždycky všechno řeší příliš extrémně, jenže takový jsem.
Šest hodin rizika, že se všechno provalí, jen způsobí nepříjemné napětí v ramenou. Jak rád bych si dal do uší hudbu a odfiltroval celé okolí. Ale takhle to na Normandy prostě nefunguje. Věděl jsem, do čeho jdu, když jsem se na tuhle pracovní pozici přihlásil. Místo toho se raději začtu a předstírám ve svém anonymním koutku, že neexistuji a vůbec nejsem, zatímco svět a vesmír kolem mě plynou. Snad se tvářím příliš soustředěně nebo nepřístupně, protože se mi všichni vyhýbají. I Raymond. Neptá se, naštěstí. Co bych mu řekl? Příteli, mám pocit, že se zamilovávám a snažím se tomu zabránit. Nevíš, co mám dělat?
Lvi by měli být extroverti, ale já si každodenním kontaktem s okolím naplním potřebu sociálního kontaktu a ve svém volnu příliš nepotřebuji komunikovat s okolím. To však bude vliv kozoroha, kteří jsou povahou introverti. Alespoň to tak zdroje říkají. Můžu tomu věřit? Sám sobě se zdám jako podivná nesourodá směska.
Začátek směny zásobovacího důstojníka přivítám s až dětinskou radostí. Jsem podle některých blázen, ale mám svou práci rád a vykonávám ji rád, ať už jsem, jaký jsem. S příchodem na pracoviště jako bych se dostal do podivného transu. Usmívám se, falešně jak to umím a dělám, a svou práci vykonávám s až perfekcionistickou pečlivostí. Další z mých negativních vlastností. Soustředění přetínají jen střípky myšlenek a nápadů, které však nejsou dost dobré, abych si je uchoval pro pozdější využití. Někdy to jsou i náznaky pošetilých snů, co by bylo, kdyby se všechno odehrávalo úplně jinak.
V okamžiku, kdy si dovolím zpomalit a zastavit se, je pět hodin lodního času a já si uvědomím, že jsem celých jedenáct hodin na nohou. Dalších sedm mě ještě čeká. Dlouze vydechnu a promnu si ztuhlé rameno. Sáhnu do skrýše, vytáhnu pití a dlouze se napiju. Drobný neduh, který bych měl asi napravit, aby mi doktorka Chakwas nevynadala, což sice nedělá, ale ve výsledku by mohla a riziko by mělo být eliminováno. Promnu si kořen nosu.
Bude to ještě dlouhé.
Náhle se za mnou ozve hlas. Trhnu sebou, jako by mě přistihl při něčem zakázaném, ale ono to vlastně tak je. Cítím, jak se mi z tváří vytrácí barva v obavách, že to na mě praskne. Zároveň se však jedna má část roztetelí radostí, protože jeho bláznovství vždycky dokáže napravit všechno temné, co se mi rozlézá hlavou. Vím, že bych se měl otočit. Polknu a váhavě to udělám.
"Rosie," odpovím tiše a zarazím se. Má raději oslovení Pískle, tohle mohlo být přes míru. Nepřehnal jsem to, když jsem... to řekl takhle nahlas? Možná mě neslyšel, určitá naděje tu je.
Dívá se na mě a v rukách svírá dva velké termohrnky beztak naplněné něčím horkým, co by mi podle něj mělo spravit náladu. Váhavě se pousměju, tentokrát o špetku upřímněji. Poznal to? Nejsem si jistý, co to způsobilo, jestli jeho přítomnosti, nebo ta šílenost, co si na sebe oblékl. Spolknu výtku, co by ho čekalo, kdyby ho vidělo velení. On to moc dobře ví.
Obejmu dlaněmi Rosieho ruku a převezmu si termohrnek. Prolétne mnou slabý pocit ztráty.
"Děkuji," pousměju se znovu a napadne mě, jestli jsem neměl hledat nějaké jiné řešení dnešního večera. "Něco takového by mě nikdy nenapadlo. To už větší legrace by byla to podstrčit všem, ne jen mě," nadhodím a doufám, že se toho nechytne a skutečně to neudělá. Bylo by zábavné sledovat, jak se díky drobnému vylepšení boří zábrany a možná i uvolňuje ta nekonečně tíživá atmosféra. Přiložím si hrnek k ústům a opatrně upiju. Údivem se mi rozšíří oči.
A sakra, punč. Lehce se zakuckám, ale nic vedle naštěstí. Trhnu sebou a těknu očima ke dveřím v mírném záchvěvu paniky. Z toho by mohl být průšvih. Paranoia bije na poplach a pohřbívá prvotní vděčnost. Srdce se mi rozbuší strachem. Jsou vánoce, mohli by být shovívaví, kdyby přišli na to, co piju v pracovní době, ale nemůžu na to spoléhat. Kopnout to do sebe nemůžu, to je příliš velká škoda.
Co teď?

 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.049182891845703 sekund

na začátek stránky