Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Kroniky Enfrie

Příspěvků: 14


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Radosh je offlineRadosh
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nilwuin Noldarme je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 16:02Nilwuin Noldarme
 Postava Alassië Veromo je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 21:56Alassië Veromo
 
Nilwuin Noldarme - 07. ledna 2017 07:39
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp


Při vzpomínce na procházku a meditaci v lese mne hřeje u srdce. Dokonce i můj doprovod byl snesitelný a na to, že se jednalo o lidi byli přívětiví a dělali jen svou práci, kterou nijak nepřitvrzovali, nebo se mi nesnažili více uškodit. Věřím, že i takoví by se v táboře našli, nicméně nejsem elf, který by měl vůči dané rase předsudky, takže třídím lidi dle toho, jak se ke mě chovají, ne všechny do jednoho pytle.
Také si troufám myslet, že nebýt toho, že mne museli doprovázet rozhodně by nešli tak hluboko do lesa, ale bohužel pro ně právě v těchto hlubších místech se nejlépe nabírá energie.
Na závěr je dobré přiznat, že nabídnutý chleba s máslem mne opravdu překvapil a rozhodně si ti dva u mě udělali velké plus.
"Děkuji rád."
Usměju se na ně vlídně a vděčně chleba s máslem přijmu. Hodí se každá výživa. Každé možné zásoby a energie. Rozhodnu se ty dva zapamatovat si, do budoucna, mohli by být užitečnými spojenci. Pokud jsem zaslechl jejich jména zapamatuji si je.

Návštěva onoho hodnostáře nebyla nijak příjemná a ani nikterak záživná, nebo zajímavá. Smrdí z toho jen problémy, které se společně s jeho družinou pohybují okolo a krouží po táboře, jako supi nad mršinou. Jsem rád, že nevím, proč zde jsou. Pravděpodobně to nebude žádný dobrý důvod.
A jak už to bývá stihli nám, než odjeli ještě zanechat dáreček v podobně zbidačeného Kaela. To, že je to drzá huba jsem už věděl, ale že zajde až takhle daleko?
"Hlupák, takhle se nechá jednou akorát zabít."
Vzdychnu si v duchu a věnuji se práci dokud tam máme návštěvu, jakmile se ale vzdálí, tak se postupně přesunu ke Kaelovi a Vragovi.
"Dohlídni teď na něj a až budete mít chvíli času přiveď ho za mnou. Zkusím pro něj udělat, co půjde, aby se z toho dostal, co nejdříve."
Řeknu k barbarům vlídně. Jsme všichni na jedné lodi a alespoň se budu moci zase pocvičit v kouzlech a udělat si plusové body u někoho z tábora. Přátelé a ti, kteří mi budou chtít něco splatit se budou hodit. Jak jinak lépe postupně získat vliv v táboře že?
 
Osud a Čas - 27. prosince 2016 19:30
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp

Návštěva lommistra byla poněkud neovyklá oproti těm předchozím. Namísto toho, aby byl zahrabán v listinách a věnoval se práci, sedí pohodlně usazen v křesle u krbu. Nohy má natažené, položené na nízké stoličce, přes sebe přehozenou zdobenou deku. Když vejdeš, vůbec ti nevěnuje pozornost; z úst mu stoupají obláčky dýmu, které naplňují místnost mírně štiplavou kořeněnou vůní. Krátká zahnutá dýmka doutná s každým jeho bafnutím.

Elfové na rozdíl od lidí tabák neužívají k neřesti, listy sušíte a drtíte a spolu s dalším býlím z něj připravujete silný léčivý odvar Astaldalva, který uklidňuje raněné.

Dokud nepromluvíš, vůbec netuší, že jsi vešel právě ty. Již při prvním slově se na tebe pomalu otočí hlavou, vypadá poněkud překvapeně. Tvou žádost si mlčky vyslechne a nakonec mírně neochotně přikývne.
"Zítra ráno pro tebe přijdou, nejpozději v poledne se vrať." Jeho strohá slova působí tak chladně, až tě to vyvádí z rovnováhy. Poté se otáčí zpět prázdným pohledem do stěny, potahuje z dýmky a nevšímá si tě.

Další den na tebe čekají dva muži před ohradou. Jeden je ozbrojen mečem, jež mu visí u pasu, druhý je lučištník.
"Nic nezkoušej, ouško, moc daleko by ses stejně nedostal," řekne ti ten první bez nejmenšího náznaku nechuti či pohrdání vůči tvé rase. Nechávají se vést do lesa, kam se ti zlíbí. Občas tě napomenou, že jdete moc daleko, jestli nechceš radši blíž k táboru, většinu času si povídají. Vypadají přátelsky, ale i přesto dávají pozor, zda se o něco nepokoušíš. Už po první chvíli v klidu přírody se cítíš silnější, naplňuje tě zvláštní vnitřní klid. Před odchodem do tábora ti strážní nabízí chléb s máslem.

Návštěva na konci měsíce není vůbec příjemná. Po chvíli práce slyšíš od ostatních, že se jedná o pravou ruku Tomáše Hodvára - údajně sem přijel se svou družinou, protože lommistr střádá část zisků ve své pokladně, tak musí být potrestán. Nicméně jiné hlasy říkají, že tady přijel jen na zběžnou návštěvu, že tady byl i na podzim. Ať už tak či onak, můžeš být jen rád, že se k tobě nikdo z návštěvníků nepřiblížil. Nejprve je celá družina u domu lommistra, čeká. Po nějaké chvíli z domu vyjde vážným krokem vysoký muž, spěšně za ním kráčí i lommistr. Pravá ruka nasedá na svého koně a celá družina se vydává na obhlídku lomu. Zastavují se u jedné skupiny barbarů - jsou daleko na to, abys jim rozuměl, ale bez problému ti došlo, co se asi stalo. Kael U'Bad řekl nějakou nelichotivou poznámku na Hodvárovu pravou ruku a také za to zaplatil - nejprve ho muž na koni kopl do obličeje a pak se do něj pustilo pár z jeho slouhů ratišti kopí. Svalili jej na zem, bili ho a kopali do něj, dokud nezůstal téměř nehybně ležet. Vrag se na ně chtěl vrhnout, ale ostatní mu to vymluvili (i když by zřejmě nejradši udělali to samé).

O pár chvil později se družina vydává pryč. Chudák Kael má nehezky potlučený obličej, modřiny po celém těle a pár dní nebude moct pracovat. Ostatní jsou v pořádku, každodenní prací se stávají silnější.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Od chvíle, kdy jsi spatřila světlo povrchu, šlo vše jako po másle.
Rozběhla ses, štěrk ti vrže pod nohama. Zranění necítíš, srdce ti tluče silně a rychle jako desítky bubnů. Světlo tě stále pálí do očí, ale už dobře rozpoznáváš tvary i barvy. Hlasy strážných za zády se ztrácejí, vrzání štěrku střídá dupání bot o hlínu, občas ti pod nohou praskne nějaká větev. A pak znenadání... klid.

Není to klid jako v Paláci, je jiný. Lístky, které se teprve před pár dny objevily na větvích stromů, o sebe šustí při závanu větru, ptáci i jiná zvěř v dáli pějí, nedaleko zurčí potok. Ve skutečnosti to není klid jako takový, je to symfonie stovek tichých zvuků linoucích se z dálky. Vzduch je chladný, slabě se zahřívá o pálivé paprsky nebeského ohnivého kotouče, na které nejsi zvyklá. Nikde v okolí nevidíš nikoho, kdo by tě hledal, pronásledoval, ... prostě nikde nikdo.

Vítej na svobodě.


Až když se vydýcháš a uklidníš, začneš si teprve uvědomovat, jaký máš hlad a žízeň.
 
Alassië Veromo - 20. prosince 2016 15:36
graysund14mini675.jpg
Tvrdě vydřená svoboda
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Lehce došlápnu na svou zraněnou nohu a vyzkouším její odhodlání žít. Naštěstí to není ještě tak hrozné, takže se opět rozběhnu ke svobodě. Možná si celé moje tělo uvědomuje, co tato chvíle znamená a pokud ano, tak mě rozhodně nezradí. Začnu si pomaličku zastiňovat oči, jak se světlo z povrchu začíná více a více rozlévat. Nejsem na tak ostré světlo zvyklá a proto je to velice nepříjemné, ale snažím se stále běžet rovně, i když už částečně bez zraku, ale stále mám sluch a hmat, dokonce i čich mi může pomoci, když to bude třeba.
Otrávený nůž? Kruci… Tohle není dobré. Sakra. Ale pokud se dostanu do lesa, možná najdu nějaké bylinky, co by mi mohli pomoci. Snad mi ty knihy, které jsem četla, k něčemu budou.
Zamrkám, abych si konečně přivykla na světlo. Protřu si oči a rozhlédnu se pořádně po okolí. Vidím dva strážné, které už jsem slyšela mluvit. Moc o tom nepřemýšlím. Nechci si teď ani připouštět, že je můj bratr mrtvý. Natož že moji rodiče už také mohou být po smrti. Prostě na to teď není čas.
Drobně dokulhám co nejdál od této dvojice, abych zvýšila šance na útěk. Schoulím se v posledním stínu, který se tu nachází. Poté už je pouze štěrk, drobná planina a les. Poslední překážka. Poslední věc, kterou musím překonat. Pak už se se mnou může dít cokoliv a bude mi to jedno.
…Nádech, výdech, nádech, výdech…

Vezmu do ruky nůž, kdybych se náhodou musela začít bránit, a rozběhnu se do neznáma. Jsem dostatečně daleko od strážných, takže je pravděpodobné, že si mě všimnou, až na poslední chvíli a to už budu v půlce cesty k lesu. Jako by i moje noha věděla, že je to teď opravdu důležité a začala spolupracovat. Ale vím, že po tomhle výkonu mi musí minimálně upadnout.
 
Nilwuin Noldarme - 02. prosince 2016 08:57
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
6. dubna 249 VR


Upřímně doufal jsem, že ty dny studia mi něco dají. Že budou ty knihy užitečnější, než jen, jako učebnice jazyku Synů. Neříkám, že to není dobrá věc umět a znát více jejich řeč. Je to výhoda, kterou jsem získal oproti ostatním a oproti nim, ale....není to, to co potřebuji teď ze všeho nejvíce. Magické vědění....samé kecy a žvásty o ničem.
Už byl dokonce jeden večer, kdy jsem měl sto chutí knihy přihodit na oheň, ale nakonec se tak nestalo. Mám vědění příliš rád, než abych jej ničil. Když šlo o výběr zajímavějšího, tak jsem se nakonec rozhodl zkusit dozvědět se něco o novinkách z oblasti čarodějnictví, protože jsem měl obavu, že v historii naleznu jen známé příběhy, které stejně nic neříkají, nebo by potřebovaly mnohem podrobnější vysvětlení pro své pochopení a použití.

Pocity slabosti jsou stále častější a akutnější, i když mám dostatek jídla a vody. Nejprve jsem to nechápal, ale pochopení se dostavilo docela brzy. Nedostatek kontaktu s přírodou....vždyť tu žádná není, jen kameny a hlína. Jen málo toho, co by připomínalo naše lesy. Dnes jsem chtěl zajít na lommistrem, abych jej požádal o návštěvu lesa. Nebylo zbytí a tak jsem jej navštívil. Se slušným pozdravením jsem vešel k němu do pracovny a spočinul na něm nervozním a pokorným pohledem. Nelze jinak, když něco elf chce musí vědět, jak se chovat.
"Nerad Vás ruším od práce, ale je tu jistá maličkost, která ztěžuje mé studium a přípravu."
Začnu pomalu a opatrně, než si získám jeho pozornost.
"Inu víte, i když se mi daří získávat informace z knih, které jste mi tak velkoryse poskytl, tak....obávám se, že možná brzy nebudu schopen pokračovat pokud nebudu alespoň občasně v kontaktu s přírodou. Opravdovou přírodou, lesem, nebo něčím podobným. Zde mezi skaly se mé síly neobnovují tak dobře."
Pokusím se mu vysvětlit a pak se pomalu nadechnu.
"Pokud má být ona výprava úspěšná musím být při síle."
Ona osudová slova, kdyby tuhle výpravu nechtěl, tak by se o mě tolik nestaral, takže věřím tomu, že mě nakonec do lesa pustí.

Ke konci dubna, když mě surově vzbudí jeden z hlídačů, se s trhnutím zvedám a snažím se zjistit, co se děje. Cizí družina mi to vysvětlí okamžitě. Velmi rychle pochopím důvod náhle změny chování k mé osobě.
"Už jdu už jdu omlouvám se."
Promluvím stále lámaně jejich jazykem. Ne nechci přijít o výhodu toho, že rozumím všemu, co říkají a vyrazím za ostatními pracovat. Nic jiného mi nezbývá, ne než odjede družina.
Taky se snažím při práci si všímat, kdo to vlastně přijel a za jakým účelem. A také mne zajímá, jak jsou na tom příslušníci mého kmene, můj bratr a naše ohrada, popřípadě ti, které potřebuji, nebo chci na svou výpravu.
 
Osud a Čas - 06. listopadu 2016 18:28
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
6. dubna 249 VR

Příhody z tábora

Studium knih ti dává pěkně zabrat - některá slova jsou rozpitá či věkem zašlá, písaři navíc často používali tobě neznámé výrazy, jejichž význam si musíš odvozovat od kontextu. Navíc jsi zjistil, že zatím všechny rozluštěné stránky ti nepřináší příliš užitku; každá kniha začíná ne zrovna krátkým úvodem o pohnutkách, které vedly k sepsání díla, útržky života píšaře a další tobě nepříliš potřebné informace.
Jedna z mála užitečných znalostí, které jsi nabyl, se týkala historie Západního Království - podle všeho byla země v době své největší slávy pod vládou čarodějů, nicméně díky roztržkám v řádu vypukla občanská válka a uvrhla Království do zmatku, zahnala prosperitu. Dnem zániku města Věže na ostrově v Mar'allově zálivu skončil Věk Rozkvětu a začal Věk Rozpadu, v kterém se právě Království nachází. Zřejmě se za těch dvě stě čtyřicet devět let situace výrazně zklidnila, nicméně od té doby se neudálo nic významného, po čem by se nový věk pojmenoval.
Z této knihy ses také dočetl, že se magie dělí na dvě "školy" - kněžskou, do které spadá i tvé druidské učení, a takzvanou tajemnou, jež je doménou čarodějů, mágů a dalších sesilatelů nezávislých na moci svých bohů. Další vědomosti však čekají na své rozluštění... Ostatní knihy, když jsi je nejprve v rychlosti prolistoval, aby sis určil prioritu, pojednávají buď o historii (s mírným náznakem souvislostí se sesilatelským uměním) nebo o novických praktikách čarodějnického učení. Ve výsledku tedy lze říct, že všechny dosud přečtené stránky ti posloužily spíše jako učebnice Jazyku Synů (jak se nazývá současný jazyk, který používají lidské národy) než jako nástroj k zdokonalení tvých magických schopností.

Třetí den po obdržení knih začíná pršet, tak ti strážní (na rozkaz lommistra) přinesli do ohrady menší stan pro dvě, možná tři osoby; prý abys nenachladl.

Po dalších pár dnech se cítíš slabší a slabší, i když se ti dostává jídla jako ostatním, kteří musí pracovat, navíc občas dostaneš menší balíček se sušeným masem, máslem, čerstvým chlebem, sýrem, ... Vše v rozumném množství, přesto pro jednoho hostina. Usoudil jsi, že tato slabost je způsobena nedostatkem času stráveného v přírodě. Aby se ti udělalo lépe, budeš muset přesvědčit lommistra, aby tě alespoň na pár hodin pustil do nedalekého lesa, jinak budeš mít dlouhodobou nechuť k jídlu, nebudeš se moct soustředit na studium a navíc tě tvé schopnosti spíše opustí než aby se alespoň trochu zlepšily.

Ke konci dubna jsi od studia urychleně vyhnán strážci.
"Vem si nářadí a běž okamžitě pracovat, jestli nechceš výprask!" volají na tebe. O pár chvil později totiž zjišťuješ, že do lomu přijela družina nějakého významnějšího muže. Je dost možné, že kdyby viděli jednoho z vězňů lenošit celý den ve stanu, celý plán by padl a tobě i tvým novým přátelům by nezbývalo nic jiného, než odpracovat své měsíce dřiny a s prázdnou kapsou být propuštěni.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Ostrá bolest projde celým tvým unaveným tělem. Rudá stopa na nohavici se náhle rozšíří a leskne se v tlumeném světle tunelu. Rukáv nasákl krev a pokud krvácení nezastavil, alespoň jej zmírnil. Krátká zastávka ti zase dodala něco sil a tak můžeš pokračovat dál k povrchu.
Záře nebeského ohnivého kotouče sílí - na takové množství světla nejsi zvyklá. Musíš si zakrývat oči a i tak vidíš málo. O to více pak oceňuješ svůj sluch.
"Až chytím ty hovada, nebudu se s nimi párat! Prostě je okamžitě zabiju," zní jeden vykřičený hlas strážného někde před tebou.
"Jestli nám taky utečou jako těm dole, pověsí nás hned vedle nich..." říká druhý, mnohem mírnější a spíše vystrašený hlas.
"Ale to nás nečeká, mladej! Utekli čtyři. Zmrzačenýho klučinu už chytili, ty dva zabijáky co nevidět najdou v lesích a už zbývá jen ta holka. A neexistuje, mladej, aby nám utekla nějaká holka s otráveným nožem v sobě - prej za sebou nechala pěknej potok krve, takže už nejspíš zdechává někde v třetí míli. Nanejvejš!"
Dříve jsi zaslechla, že mezi každou hlídkou se většinou pohybuje jeden čaroděj schopný telepaticky komunikovat s jinými čaroději v dalších hlídkách - to by vysvětlovalo, proč mají tak aktuální informace.
Konečně si začínáš přivykat na ostřejší sluneční světlo a vidíš i muže, kterým ty dva hlasy patří. Stojí před jakousi boudou před vstupem do tunelu. Ten zkušenější je vyšší, silněji stavěný. Druhý vypadá na mladého rekruta, který se k armádě Královny dostal spíše z přání rodičů než z vlastní ctižádosti. Baví se mezi sebou a pohledem se k tunelu ani nepřibližují.
Široko daleko není nikdo jiný - ostatní zřejmě pronásledují tvé rodiče, kteří to zvládli dál, než bratr. Z tunelu vidíš rozlehlé prostranství poseté štěrkem, udusanou hlínou a hrubým pískem, za ním do větru se kymácející lístky stovek stromů. Pokud se ti povede překonat tuto poslední překážku, zřejmě se můžeš považovat za svobodnou.
 
Alassië Veromo - 16. října 2016 13:40
graysund14mini675.jpg
Snad se to vydaří
Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN


Snažila jsem se nevnímat slova a kroky strážných za mnou. Jenom by mě rozptylovaly a děsily, ale přesto jsem se občas ohlédla, abych věděla, jestli mám stále náskok. Běh do kopce jsem nikdy neměla ráda, ale naštěstí mě otec nutil trénovat, takže mi momentálně nedělal až takový problém, ale únava je čím dál větší, takže to chce více a více sebezapření, abych se vůbec přibližovala čistému jasnému světlu z povrchu.
Pravá noha mi začíná těžknout, ale naopak přestává slyšet hlasy za mnou. Všude je krásné ticho, no krásné, děsivé, ale v tomto okamžiku nádherné. Dovolím si na chvíli zastavit a předklonu vydýchat. Pohled mi padne ale na pravou nohu, kdy jsem její neposlušnost vysvětlovala mojí únavou z několikahodinového běhu. Ale to zase tak pravda nebyla. Z lýtka mi trčí půlka nože strážného. Zasyknu bolestí, kdy si až teď uvědomím, jak bolestivá rána je. Přesto chodit a běhat dokážu, takže čas na ošetření bude, až když se odsud dostanu. Jediné co udělám hned je, že pomalu chytnu rukojeť nože a trhnutím ho dostanu ven z rány, druhou rukou mám zacpanou pusu tak, aby nešlo moje vyjeknutí slyšet. Otřu krev z nože do kalhot a strčím si ho za pas. Zbraň se přeci vždycky hodí a nůž ještě víc. Odtrhnu část svého rukávu a nohu velice pevně svážu, abych si aspoň na chvíli ulevila od té nejostřejší bolesti, a protáhnu ji. Je čas se vydat dál.
Středním tempem se opět rozběhnu do kopce a kopíruju klikatou stezku. Už abych byla na povrchu, adrenalin v krvi už dlouho nevydrží a rána začne pulzovat a bolet čím dál víc. Poté už nebudu schopná ničeho než si lehnout tady na cestu a čekat na strážné, aby mě odnesli zpět do cely, popřípadě rovnou na popraviště.
 
Nilwuin Noldarme - 04. října 2016 09:52
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
ráno, 6. dubna 249 VR


Vstoupím do domu lommistra a snažím se tvářit alespoň trošku uctivě, ač je mi to docela proti srsti. Nad jeho poznámkou mírně pokývnu hlavou.
"Ano činím tak, jak jste chtěl."
Pravdou je, že naznačil, že moc času nemám, takže musel očekávat, že začnu vybírat ihned. Oči mi při dalších slovech sklouznou na okraj desky stolu, kde leží ony knihy a svitky. Je vidět, že jsou velmi staré, ale o to více přitažlivé. Konečně něco, co mne bude zajímat a bude se hodit.
"Nedávej znát přílišné nadšení a chovej se poslušně a uctivě to je to, co se jim bude líbit."
Ubezpečím sám sebe a místo nadšení projevím pokoru a lehce se ukloním.
"Děkuji zajisté budou přínosné, ač nevím nakolik čitelné přece jen časem se písmena i slova mění. I tak děkuji. Budu očekávat Vaše předvolání, nebo se za Vámi zastavím, když přijdu na něco zajímavého."
Odsouhlasím mu a pak vezmu hromádku do náruče, tak aby mi nic nemohlo vypadnout a pak vyrazím pryč z lommistrova stanu najít si nějaké pěkné klidnější místečko, kde bych se mohl pustit do četby.
"O vzpouře ani o tom, co najdu v knihách ti stejně neřeknu člověče. Snad tam bude něco, co nám pomůže se odtud dostat."
S hlubokým nádechem se do toho pustím.
 
Osud a Čas - 30. září 2016 23:43
osud_cas5410.jpg

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN


Dva zbylí strážní se baví o svém nedávném "hrdinném polapení" jakýchsi nešťastníků - v lepším případě surové bití několika vojáky. Nejprve ti nevěnují velkou pozornost, jak jsou zabraní do hovoru, nicméně pár desítek kroků daleko jeden z nich rukou pokyne, abys stála.
"Hej, děvče, neslyšelas poplašné bubny? Do města ani ven nikdo nepůjde!" To už se ale rozbíháš, překvapení strážci stojí zmražení. Brána je dost široká, abys ty dva oběhla bez větších problémů. Vzpamatovávají se a běží za tebou, jsi však hbitá a netíží tě výstroj jako je.

Cítíš, jak jsou daleko za tebou. Jsi unavená a běh do kopce ti na síle nepřidává.
Chladná světla podzemního města a jeho spletitých tunelů mizí v záplavě hřejivého jasu linoucího se z povrchu. Už jsi skoro tam!

I když víš, že na povrchu mohou být další oddíly a že do bezpečí musíš urazit ještě velký kus cesty, zpomaluješ. Cítíš se vyčerpaně. Z pravé nohy cítíš ostrou bolest a nohavici máš vlhkou.
Když jsi utíkala, strážci si museli usmyslet, že tě nedohoní, tak po tobě alespoň vrhli nůž, aby tě snad zpomalili; nepočítali však s tvým odhodláním. Zabodl se ti celkem hluboko - půl desetcoulové čepele - do lýtka, naštěstí očividně nezasáhl kost. Krvácíš, ale nějak tě napadá, že to až tak vážné asi přeci jen nebude.

Tunel z Temného paláce se nyní topí v tichu, žádné hlasy k tobě z dáli nejdou. Na povrch zbývá přibližně ještě půl míle mírně klikaté cesty vzhůru. Pokud se ale zdržíš na dlouho, s trochou štěstí zůstaneš ještě na noc v cele.
 
Alassië Veromo - 30. září 2016 15:17
graysund14mini675.jpg
Šance na snadný útěk
Říše Praotců, Temný Palác
ráno, 19. března 328 VN


Už to bude asi hodina, co pozoruji bránu před sebou a vymýšlím nějaký snadný a rychlý plán, jak se dostat skrz stráže na povrch. Snažím si ani nepřipouštět to, co se může vyskytovat za branou, třeba další hlídka, co víc, další těžce střežená brána. Nikdy jsem dál, než teď, několik metrů od brány, nestála.

Zaznamenám, jak po hlavní ulici přiběhne ke strážným u brány posel. Snažím se zasoustředit a odposlechnout jejich rozhovor, ale nic ke mně nedolétne. Asi špatné místo. Ale za chvíli se stane něco, co bych nikdy nečekala. Vlastně jsem spíše očekávala, že hlídky se ještě zvýší po našem útěku, ale pravděpodobně rozhodli, že je potřeba více strážných ve městě v ulicích, než u brány, asi nepočítají s tím, že bychom byli až tak na dně a rozhodli se pro útěk na povrch.

Nadechnu se a pomaličku vydechnu. Není čas moc o tomto přemýšlet. Prostě jen je správná doba na to jednat. Snad se zbytku rodiny povede to samé co mě. Sehnu se k zaprášené cestě a špínu z ní si vetřu na obličej a lehce do vlasů, tak aby změnili aspoň částečně svůj tvar a účes. Vyhrnu si rukávy a vydám se směrem k bráně. Jdu klidným krokem s hlavou lehce skloněnou, jako bych byla jeden z těch unavených obchodníků, co tu sem tam chodí.
I když dítě… u brány… ještě v době, kdy se proslechlo, že naše rodinka utekla… malá šance, že si mě nevšimnou.
Velice opatrně se blížím k bráně a vidím, jak dva strážní už zpozorní, když mě uvidí. Nedám jim ale šanci, jakkoliv zakročit a jakmile jsem v dobré vzdálenosti, tak se rozběhnu a pokusím se proběhnout buď mezi nimi, nebo kolem nich, v nejzazším případě se odrazit od jednoho a přeskočit toho druhého. Pokud se mi to povede dle plánu, měla bych být velice rychle za branou a pak už mi nezbývá nic jiného než utíkat, tak jak jsem utíkala celou cestu od Paláce.
 
Osud a Čas - 30. září 2016 13:51
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
ráno, 6. dubna 249 VR


Pracovníci se již pomalu rozmisťují na svá místa, když přicházíš k domu lommistra. Strážní se na tebe dívají vesměs nabroušeně, ale zřejmě se již o privilegovaném zajatci po táboře povídá. Pacholek otevírá dveře a opět se ti naskýtá pohled na pracovnu.
"Pojď dál," mumlá si muž, když pročítá nějaké lejstro, pod nějž se následně podepíše a odloží na bok. "Doslechlo se mi, že si už vybíráš společníky, moc hezké, mladíku." Mužův knír zachrastí, když se na tebe usmívá. "Trochu jsem se prohrabával v knihovně, zda nemám něco, co by naší věci pomohlo. Nakonec jsem našel pár drobností." Lommistr ukáže rukou na několik knih a svitků pečlivě uložených na kraji jeho pracovního stolu. Jejich vazby jsou popraskané a špinavé, zřejmě se jedná o písma stará několik desetiletí. "Nevím, co se tam píše, nerozuměl bych těm vašim čárám, ale ty snad pochopíš a třeba se i něčemu přiučíš," říká pobaveně a tajemně gestikuluje rukama jako nějaký šarlatán. "Takže si to vezmi, běž studovat a až pro tebe budu něco mít, povolám si tě, elfe. Nebo kdybys měl ty něco na srdci, rád si to vyslechnu... až budu mít méně práce..." Muž se opět sklání nad stolem, roztahujíc při tom další svitek.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.04601001739502 sekund

na začátek stránky