Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Kroniky Enfrie

Příspěvků: 20


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč Radosh je offlineRadosh
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nilwuin Noldarme je offline, naposledy online byla 27. února 2017 17:53Nilwuin Noldarme
 Postava Alassië Veromo je offline, naposledy online byla 27. února 2017 18:04Alassië Veromo
 
Osud a Čas - 17. února 2017 06:52
osud_cas5410.jpg

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Suché dřevo zavrzá v pantech a do místnosti se nahrnou zbytky tlumeného světla z venku. Tvůj hlas se neodráží od stěn a dodává tak srubu nádech útulnosti; přidává tomu i skromné lůžko nalevo od stolu a kameny vyloženém krbu naproti postele. Opodál stojí stará truhla. Na pravé straně místnosti nacházíš zdroj vůně - poličky s prapodivnými nádobami a sušené byliny zavěšené ze stropu.

Nejzajímavější v tento okamžik je dopis pohozený na posteli:
"Drahý Narane,
nezdržuj se v pohraničí příliš dlouho. Zjisti, co potřebujeme, pak se neprodleně vrať do Hlásky. Mí nadřízení, a tví tím pádem také, jsou přesvědčeni, že ta sebranka z podzemí spolupracuje s Říší Praotců. Žádné potyčky, žádné nic - nesmí zjistit, že jsme se vrátili tak blízko jejich linii.

Podepsán,
Parthyn Belrun,
Mistr hraničářů
"

Ačkoliv je psán úhledným písmem v Řeči Synů, nebyl pro tebe větší problém mu porozumět - lidský jazyk je posledních pár generací mezi temnými elfy populární a celkem běžně se mu vyučuje. Konec dopisu je ještě opatřen malou pečetí se znakem překříženého luku a meče ve zdobeném kruhu.

Nyní si všímáš, že je hned vedle stolu dřevěná miska s vodou.
 
Alassië Veromo - 16. února 2017 20:45
graysund14mini675.jpg
Zajímavý objev
Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Prohlížím si skulinou vnitřek chatrče, tedy alespoň to, co mi samotná škvíra dovolí. Není toho moc, spíše to vevnitř vypadá, jako by tam ani nikdo nebydlel, ale dveře nejsou zajištěné, takže mám šanci dostat se dovnitř. Pomalu obejdu chatrč a najdu dveře. Opatrně se rozhlédnu a snažím se rozhodnout. Kdyby tento domek měl majitele, mohl by to brát tak, že chci uvnitř něco ukrást… A nebo je to vlastně pravda? Sama teď ani nevím, jestli jsem ochotná začít krást pro vlastní přežití.

Opatrně zatlačím na dveře. Vejdu dovnitř. Pomalu se rozhlédnu po místnosti. „Je tu někdo? Haló?“ Nikdo mi teď nemůže říct, že jsem to nezkusila. Zavřu za sebou dveře a rozejdu se po chatrči. Třeba najdu nějaké obvazy nebo bylinky či mastičky, které bych mohla využít. Jenom doufám, že se teď náhodou někdo neobjeví. Chvíli se zastavím před postelí. Bodla by mi chvilka odpočinku. Drobně se posadím na lůžko a sesunu se na stranu. Páni, jak já bych moc chtěla spát. ale vím, že nemůžu. No tak, Alassië, nespi.
 
Osud a Čas - 09. února 2017 16:00
osud_cas5410.jpg

Alassië

Říše Praotců, deset mil západně od Temného Paláce
večer, 19. března 328 VN


Dalšími skulinami mezi prkny prosvítají do chatrče poslední paprsky světla rozptýlené po okolí; uvnitř je šero, ale na to jsi zvyklá. Vidíš toho málo; před oknem stojí jakýsi stůl (vidíš jenom jeho přední hranu), na prknech podlahy se válí pár seschlých podzimních lístků a stébla slámy.

Asi té nejdůležitější věci sis však všimla - přímo naproti oknu jsou dveře. A závora je opřená vedle nich. Zdá se, že tvůj průzkum bude moct pokračovat.

Kromě zesilujícího zpěvu brouků a jiného hmyzu neslyšíš žádné další zvuky, z místnosti zní naopak klid. Dále sis také všimla zvláštní kombinace vůní, které se škvírou linou ven - jakési bylinky a koření.
 
Alassië Veromo - 09. února 2017 15:20
graysund14mini675.jpg
Snaha o přežití
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Po určité době chůze se zaposlouchám znovu do okolí. Zurčení vody. Když už umírám hlady, tak žízní bych nemusela. Voda je přeci důležitější než jídlo, bez jídla tělo vydrží až neuvěřitelně dlouho, bez vody však nikoli. Občas zavírám oči, abych se mohla na zvuk vody více soustředit a došla k potoku rychleji. Nakonec zahlédnu už koryto potoka. Široce se usměju vítězoslavně a opatrně zastavím na kraji, abych se zbytečně nezabořila do bahna. Přidřepnu si a natáhnu se rukama k vodě a udělám z nich malou mističku a naberu si průzračnou vodu a ochutnám. Je méně železitá než voda, kterou znám z Temného Paláce. Hltám ji plnými doušky a nakonec si i k potoku sednu. Jenom si pod zadek nahrnu co nejvíce listí, abych neseděla přímo v bahně. Sundám si z nohy provizorní obvaz a začnu si ránu vymývat vodou až dočista. Vyperu i obvaz, který za tu dobu nasákl neuvěřitelně mnoho krve. Divím se, že ještě dokážu stát na obou nohou. Znovu si ránu obvážu a pořádně ji stáhnu, tak jako předtím jenom mnohem pečlivěji, teď na to mám spoustu času. Ještě si opláchnu obličej a znovu se vytáhnu na nohy. Stále více a více obtížněji. Rozejdu se podél potoka dále lesem, když už se ale začne více kroutit a tvořit zákruty, tak ho opatrně přejdu v nejužším místě a jdu dál lesem.

Míjím jeden kopec za druhým, jeden palouk za druhým, ale ve výsledku to kolem mě vypadá pořád stejně. Les. Jeden velký nekonečný les. Proč nechce skončit. Zastavím se a chytnu se za kňourající žaludek. „No jo já vím… Ale nerozčiluj mě. Prostě nemám žádné jídlo u sebe, ale slibuju, že když něco najdu tak to sním. Otrávená už stejně jsem, tak je jedno jestli sním i nějaké jedovaté bobule.“ Ani nevíte, jak moc je mluvení nahlas uklidňující v situaci, kdy už jste až moc dlouho sami. A ne nejsem blázen.

Cítím jak mi postupně ale dost rychle odcházejí i zbytky sil, které jsem si šetřila na horší časy. Cestou se více opírám o stromy a dávám si také častěji přestávky. Začínám se smiřovat s tím, že tady stejně někde odpadnu, usnu a už se nevzbudím. Když už se začíná stmívat a všechno je najednou mnohem smutnější, temnější a pesimističtější, se v dálce začne rýsovat něco nového. Obrys něčeho co není strom ani balvan. „Chatrč… Asi už mám halucinace.“ Zašeptám si pro sebe a vydám se za stínem domu. Opatrně dojdu až k němu a zaposlouchám se. Nic. Naprosté ticho. Že by uvnitř nikdo nebyl a všechno tady bylo opuštěné? Dotknu se rukou okna, ale to je zavřené a nahlédnout dovnitř tedy nejde. Přesto mám štěstí a najdu skulinu mezi prkny. Stačí, abych zjistila, jestli uvnitř někdo je, někdo kdo by mi třeba dokázal pomoci.
 
Osud a Čas - 31. ledna 2017 04:21
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
28. dubna 249 VRp


Podle toho, jak se strážní oslovovali, usuzuješ, že se jmenují Lukáš a Jaran. Jaran tě častěji napomínal, abys nechodil moc daleko, hlídal si tě. Lukáš ti nabídl svačinu. Oba vypadají opravdu přátelsky na rozdíl od jiných strážných. Dokonce bys přísahal, že jsi Jarana dříve viděl v táboře, jak se spolu s Jakrem Gruubem něčemu smějí.

Když přicházíš k Vragovi, vypadá, jako by si chtěl zlost vybít alespoň na tobě. Známá, přátelská tvář ho však uklidní a nakonec ti jen odpoví kývnutím hlavy s tím jeho dobromyslným výrazem. Večer k elfské ohradě opravdu přijdou Kael podpíraný Vragem. Kael vypadá opravdu hrozně a tak se do něj bez dalšího meškání pouštíš. Ačkoliv jsi neměl moc na kom trénovat umění hojení přírody od chvíle, kdy jsi pomohl Yami, jsi z nedávné návštěvy lesa pln sil. Cítíš, jak tebou ta moc proudí, jak srší z tvých dlaní a jak najednou modřiny fialoví a hned na to žloutnou a blednou, natržený ret srůstá, oteklá tvář se zmenšuje.
"Díky tobě, Nilwuine," oddechuje si barbar, od pohledu vypadá naprosto v pořádku.
Vrag jen tak mimochodem dodává, že něco podobného viděl jednou u jejich šamana.

Druhý dubnový den vypadá jako jeden z těch ostatních, až na to, že se dopoledne začne celým kamenolomem šířit neskutečný povyk.
"Našli jsme to!" volají vězni i lidé. Někteří nadšeně, jiný překvapeně a pár jedinců dokonce i mírně zděšeně.
Netrvá dlouho a přijde pro tebe jeden ze strážných, posílá tě k lommistrovi.
"Okamžitě, je z toho tunelu fakt nadšenej," povídá ti. Vypadá to, že se ho jako jednoho z mála ta událost takřka nedotkla.
Lommistr má opravdu velikou radost a vítá tě ve své pracovně s nadšením. Když vejdeš, vystřelí z křesla a vydá se k tobě, jako by tě chtěl pevně obejmout a zvednout do vzduchu ve své náruči.
"Promiň mi to, elfe, nechal jsem se trochu unést," říká a očividně se uklidňuje. "No, co se dá dělat, oslavy musí skončit a je třeba se vrátit do práce. Posbírej si ty své vyvolené kamarádíčky a hned odpoledne se vydáte do hory."
Na tváři se mu opět objeví úsměv, stačí pomyslet na bohatství, které ho čeká. Nebo které si myslí, že ho čeká?
"Když budeš odcházet, řekni chlapům u vstupních dveří, co všechno ti mají nachystat na výpravu."

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Zurčení potoku sílí každým krokem. Netrvá dlouho a dojdeš až k němu. Je asi šedesát coulů široký, sám o sobě je mělký, nicméně za roky, co tady teče, si vyhloubil půl sáhu hluboké koryto - dostat se přes něj s tou poraněnou nohou nebude nemožné, ale příjemné taky moc ne. Voda je ledová a její čistota odráží paprsky prosvítající mezi větvemi a větvičkami stromů. Bahnité dno i břeh zčásti pokrývá spadané listí.

Jdeš svou vlastní cestou, překračuješ s námahou větve, obcházíš balvany, scházíš kopečky a drápeš se do jiných. Ten les je nekonečný! V břiše už ti hlasitě kručí a nikde nic k snědku - takhle z kraje jara se svět teprve probouzí. Žádné bobule, vejce jsou příliš vysoko ve větvích, srnky a zajíci si tě zvědavě prohlíží z dálky, než odběhnou pryč a ztratí se v tom nezvyklém bludišti dřeva. Rána mírně krvácí; pokaždé, když to vypadá, že krev v ráně zaschne a zamezí další krvi proudit ven, maso se zase natrhne nebo provizorní obvaz rozedře ránu. Jsi vyčerpaná hladem, namáhavým dnem i tou ztrátou životadárné tekutiny.

Ohnivý kotouč na nebi jako by kráčel s tebou, ale na rozdíl od tebe se blíží k horizontu, nyní k němu nemá daleko. Světlo slábne - zrovna když si tvé oči navykly - neboť se blíží večer. Za jiných okolností bys určitě došla mnohem dál, takhle jsi urazila snad deset mil. Deset mil od Temného Paláce, tvého domova od narození celých těch dvacet let. A zdá se, že těch deset mil je pro někoho důležitých - mezi stromy se začíná rýsovat jakási chatrč. Vypadá na takové čtyři na čtyři sáhy, skromná a útulná. Lesní ticho nic nenarušuje - jestli je někdo uvnitř, je naprosto potichu. Jediné okno ve zdi směřující k tobě je zavřené, ale skulinami mezi dřevěnými prkny by se snad dalo nakouknout dovnitř.
 
Alassië Veromo - 23. ledna 2017 10:33
graysund14mini675.jpg
Jsem venku… A co teď?
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Ještě chvíli běžím lesem jako o život. No vlastně mi o život i jde, pochybuju, že by mě vzali kolem ramen a dovedli bezpečně zpátky do města a ještě mi ošetřili rány. Po nějaké době mě ale začne všechno bolet. Ostrá bolest z nohy se skloubí s únavou po náročném útěku. Pomaličku zvolním tempo běhu, až se úplně zastavím.
Zavřu na chviličku oči, abych dokázala lépe vnímat sluchem, a snažím se zjistit, jestli mě strážní opravdu ještě pronásledují.
Nic. Klid. Až moc velký klid. Nebo jestli se to dá nazvat klidem. Možná se ztratili v lese. Nikdo z nás není zvyklý na takovéto prostředí. A přiznejme si, taky jsem se ztratila, jenomže mě je to tak fuk, abych byla naprosto upřímná.
Prudce otevřu oči a tentokrát se zadívám i po původu všech těch jemných zvuků kolem mě. Vezmu mezi prsty mladé lístky a jeden z nich utrhnu. Chvíli si ho s malým úsměvem prohlížím. O všem tomto jsem četla a je skvělé vidět toto všechno naživo, je to lepší než jsem si představovala. Protřu lístky mezi prsty a zahodím je za sebe. Pak přejedu prsty po kůře stromů a pomalu se zase rozejdu pryč mezi stromy. Už docela solidně kulhám, ale pomalá chůze mi nevadí. Cítím jemný vánek, který se opírá o moje tváře. Jenom se nad tím musím usmívat. Svět najednou dostal více barev, než jsou odstíny černé, červené a fialové.
Opřu se zády o strom a svezu se až do sedu do trávy pod sebou.
Měla bych zkusit najít rodiče, ano, nebo je to naprosto zbytečné. Kdoví. Ani nevím, jak je tento les velký, třeba přijdu na to, že je úplně maličký a strážní už na mě čekají na druhém konci. To jsou vyhlídky do budoucna. Kdybych se tolik nebála, tak bych se klidně rozkřičela a volala: Svoboda!. Ale nebudu na sebe zbytečně přitahovat pozornost a rušit tento svatý klid.
Začnu si prohlížet svoje zranění na noze. Ta rána je slušně hluboká, a pokud mi právě v krvi koluje jed, jak jsem slyšela z rozhovoru, tak to není příjemné. A co je horší, tak vůbec nevím, jaká bylinka by mi mohla pomoci. No nic je čas jít zase o kousek dál. Zapřu se za strom a pomalu se zase vytáhnu na nohy. Opatrně se rozejdu dál lesem.
 
Nilwuin Noldarme - 07. ledna 2017 07:39
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp


Při vzpomínce na procházku a meditaci v lese mne hřeje u srdce. Dokonce i můj doprovod byl snesitelný a na to, že se jednalo o lidi byli přívětiví a dělali jen svou práci, kterou nijak nepřitvrzovali, nebo se mi nesnažili více uškodit. Věřím, že i takoví by se v táboře našli, nicméně nejsem elf, který by měl vůči dané rase předsudky, takže třídím lidi dle toho, jak se ke mě chovají, ne všechny do jednoho pytle.
Také si troufám myslet, že nebýt toho, že mne museli doprovázet rozhodně by nešli tak hluboko do lesa, ale bohužel pro ně právě v těchto hlubších místech se nejlépe nabírá energie.
Na závěr je dobré přiznat, že nabídnutý chleba s máslem mne opravdu překvapil a rozhodně si ti dva u mě udělali velké plus.
"Děkuji rád."
Usměju se na ně vlídně a vděčně chleba s máslem přijmu. Hodí se každá výživa. Každé možné zásoby a energie. Rozhodnu se ty dva zapamatovat si, do budoucna, mohli by být užitečnými spojenci. Pokud jsem zaslechl jejich jména zapamatuji si je.

Návštěva onoho hodnostáře nebyla nijak příjemná a ani nikterak záživná, nebo zajímavá. Smrdí z toho jen problémy, které se společně s jeho družinou pohybují okolo a krouží po táboře, jako supi nad mršinou. Jsem rád, že nevím, proč zde jsou. Pravděpodobně to nebude žádný dobrý důvod.
A jak už to bývá stihli nám, než odjeli ještě zanechat dáreček v podobně zbidačeného Kaela. To, že je to drzá huba jsem už věděl, ale že zajde až takhle daleko?
"Hlupák, takhle se nechá jednou akorát zabít."
Vzdychnu si v duchu a věnuji se práci dokud tam máme návštěvu, jakmile se ale vzdálí, tak se postupně přesunu ke Kaelovi a Vragovi.
"Dohlídni teď na něj a až budete mít chvíli času přiveď ho za mnou. Zkusím pro něj udělat, co půjde, aby se z toho dostal, co nejdříve."
Řeknu k barbarům vlídně. Jsme všichni na jedné lodi a alespoň se budu moci zase pocvičit v kouzlech a udělat si plusové body u někoho z tábora. Přátelé a ti, kteří mi budou chtít něco splatit se budou hodit. Jak jinak lépe postupně získat vliv v táboře že?
 
Osud a Čas - 27. prosince 2016 19:30
osud_cas5410.jpg

Nilwuin

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
13. - 28. dubna 249 VRp

Návštěva lommistra byla poněkud neovyklá oproti těm předchozím. Namísto toho, aby byl zahrabán v listinách a věnoval se práci, sedí pohodlně usazen v křesle u krbu. Nohy má natažené, položené na nízké stoličce, přes sebe přehozenou zdobenou deku. Když vejdeš, vůbec ti nevěnuje pozornost; z úst mu stoupají obláčky dýmu, které naplňují místnost mírně štiplavou kořeněnou vůní. Krátká zahnutá dýmka doutná s každým jeho bafnutím.

Elfové na rozdíl od lidí tabák neužívají k neřesti, listy sušíte a drtíte a spolu s dalším býlím z něj připravujete silný léčivý odvar Astaldalva, který uklidňuje raněné.

Dokud nepromluvíš, vůbec netuší, že jsi vešel právě ty. Již při prvním slově se na tebe pomalu otočí hlavou, vypadá poněkud překvapeně. Tvou žádost si mlčky vyslechne a nakonec mírně neochotně přikývne.
"Zítra ráno pro tebe přijdou, nejpozději v poledne se vrať." Jeho strohá slova působí tak chladně, až tě to vyvádí z rovnováhy. Poté se otáčí zpět prázdným pohledem do stěny, potahuje z dýmky a nevšímá si tě.

Další den na tebe čekají dva muži před ohradou. Jeden je ozbrojen mečem, jež mu visí u pasu, druhý je lučištník.
"Nic nezkoušej, ouško, moc daleko by ses stejně nedostal," řekne ti ten první bez nejmenšího náznaku nechuti či pohrdání vůči tvé rase. Nechávají se vést do lesa, kam se ti zlíbí. Občas tě napomenou, že jdete moc daleko, jestli nechceš radši blíž k táboru, většinu času si povídají. Vypadají přátelsky, ale i přesto dávají pozor, zda se o něco nepokoušíš. Už po první chvíli v klidu přírody se cítíš silnější, naplňuje tě zvláštní vnitřní klid. Před odchodem do tábora ti strážní nabízí chléb s máslem.

Návštěva na konci měsíce není vůbec příjemná. Po chvíli práce slyšíš od ostatních, že se jedná o pravou ruku Tomáše Hodvára - údajně sem přijel se svou družinou, protože lommistr střádá část zisků ve své pokladně, tak musí být potrestán. Nicméně jiné hlasy říkají, že tady přijel jen na zběžnou návštěvu, že tady byl i na podzim. Ať už tak či onak, můžeš být jen rád, že se k tobě nikdo z návštěvníků nepřiblížil. Nejprve je celá družina u domu lommistra, čeká. Po nějaké chvíli z domu vyjde vážným krokem vysoký muž, spěšně za ním kráčí i lommistr. Pravá ruka nasedá na svého koně a celá družina se vydává na obhlídku lomu. Zastavují se u jedné skupiny barbarů - jsou daleko na to, abys jim rozuměl, ale bez problému ti došlo, co se asi stalo. Kael U'Bad řekl nějakou nelichotivou poznámku na Hodvárovu pravou ruku a také za to zaplatil - nejprve ho muž na koni kopl do obličeje a pak se do něj pustilo pár z jeho slouhů ratišti kopí. Svalili jej na zem, bili ho a kopali do něj, dokud nezůstal téměř nehybně ležet. Vrag se na ně chtěl vrhnout, ale ostatní mu to vymluvili (i když by zřejmě nejradši udělali to samé).

O pár chvil později se družina vydává pryč. Chudák Kael má nehezky potlučený obličej, modřiny po celém těle a pár dní nebude moct pracovat. Ostatní jsou v pořádku, každodenní prací se stávají silnější.

Alassië

Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Od chvíle, kdy jsi spatřila světlo povrchu, šlo vše jako po másle.
Rozběhla ses, štěrk ti vrže pod nohama. Zranění necítíš, srdce ti tluče silně a rychle jako desítky bubnů. Světlo tě stále pálí do očí, ale už dobře rozpoznáváš tvary i barvy. Hlasy strážných za zády se ztrácejí, vrzání štěrku střídá dupání bot o hlínu, občas ti pod nohou praskne nějaká větev. A pak znenadání... klid.

Není to klid jako v Paláci, je jiný. Lístky, které se teprve před pár dny objevily na větvích stromů, o sebe šustí při závanu větru, ptáci i jiná zvěř v dáli pějí, nedaleko zurčí potok. Ve skutečnosti to není klid jako takový, je to symfonie stovek tichých zvuků linoucích se z dálky. Vzduch je chladný, slabě se zahřívá o pálivé paprsky nebeského ohnivého kotouče, na které nejsi zvyklá. Nikde v okolí nevidíš nikoho, kdo by tě hledal, pronásledoval, ... prostě nikde nikdo.

Vítej na svobodě.


Až když se vydýcháš a uklidníš, začneš si teprve uvědomovat, jaký máš hlad a žízeň.
 
Alassië Veromo - 20. prosince 2016 15:36
graysund14mini675.jpg
Tvrdě vydřená svoboda
Říše Praotců, Temný Palác
dopoledne, 19. března 328 VN


Lehce došlápnu na svou zraněnou nohu a vyzkouším její odhodlání žít. Naštěstí to není ještě tak hrozné, takže se opět rozběhnu ke svobodě. Možná si celé moje tělo uvědomuje, co tato chvíle znamená a pokud ano, tak mě rozhodně nezradí. Začnu si pomaličku zastiňovat oči, jak se světlo z povrchu začíná více a více rozlévat. Nejsem na tak ostré světlo zvyklá a proto je to velice nepříjemné, ale snažím se stále běžet rovně, i když už částečně bez zraku, ale stále mám sluch a hmat, dokonce i čich mi může pomoci, když to bude třeba.
Otrávený nůž? Kruci… Tohle není dobré. Sakra. Ale pokud se dostanu do lesa, možná najdu nějaké bylinky, co by mi mohli pomoci. Snad mi ty knihy, které jsem četla, k něčemu budou.
Zamrkám, abych si konečně přivykla na světlo. Protřu si oči a rozhlédnu se pořádně po okolí. Vidím dva strážné, které už jsem slyšela mluvit. Moc o tom nepřemýšlím. Nechci si teď ani připouštět, že je můj bratr mrtvý. Natož že moji rodiče už také mohou být po smrti. Prostě na to teď není čas.
Drobně dokulhám co nejdál od této dvojice, abych zvýšila šance na útěk. Schoulím se v posledním stínu, který se tu nachází. Poté už je pouze štěrk, drobná planina a les. Poslední překážka. Poslední věc, kterou musím překonat. Pak už se se mnou může dít cokoliv a bude mi to jedno.
…Nádech, výdech, nádech, výdech…

Vezmu do ruky nůž, kdybych se náhodou musela začít bránit, a rozběhnu se do neznáma. Jsem dostatečně daleko od strážných, takže je pravděpodobné, že si mě všimnou, až na poslední chvíli a to už budu v půlce cesty k lesu. Jako by i moje noha věděla, že je to teď opravdu důležité a začala spolupracovat. Ale vím, že po tomhle výkonu mi musí minimálně upadnout.
 
Nilwuin Noldarme - 02. prosince 2016 08:57
jajosef26255.jpg

kamenolom Tomáše Hodvára, jižně od Černého Kamene
6. dubna 249 VR


Upřímně doufal jsem, že ty dny studia mi něco dají. Že budou ty knihy užitečnější, než jen, jako učebnice jazyku Synů. Neříkám, že to není dobrá věc umět a znát více jejich řeč. Je to výhoda, kterou jsem získal oproti ostatním a oproti nim, ale....není to, to co potřebuji teď ze všeho nejvíce. Magické vědění....samé kecy a žvásty o ničem.
Už byl dokonce jeden večer, kdy jsem měl sto chutí knihy přihodit na oheň, ale nakonec se tak nestalo. Mám vědění příliš rád, než abych jej ničil. Když šlo o výběr zajímavějšího, tak jsem se nakonec rozhodl zkusit dozvědět se něco o novinkách z oblasti čarodějnictví, protože jsem měl obavu, že v historii naleznu jen známé příběhy, které stejně nic neříkají, nebo by potřebovaly mnohem podrobnější vysvětlení pro své pochopení a použití.

Pocity slabosti jsou stále častější a akutnější, i když mám dostatek jídla a vody. Nejprve jsem to nechápal, ale pochopení se dostavilo docela brzy. Nedostatek kontaktu s přírodou....vždyť tu žádná není, jen kameny a hlína. Jen málo toho, co by připomínalo naše lesy. Dnes jsem chtěl zajít na lommistrem, abych jej požádal o návštěvu lesa. Nebylo zbytí a tak jsem jej navštívil. Se slušným pozdravením jsem vešel k němu do pracovny a spočinul na něm nervozním a pokorným pohledem. Nelze jinak, když něco elf chce musí vědět, jak se chovat.
"Nerad Vás ruším od práce, ale je tu jistá maličkost, která ztěžuje mé studium a přípravu."
Začnu pomalu a opatrně, než si získám jeho pozornost.
"Inu víte, i když se mi daří získávat informace z knih, které jste mi tak velkoryse poskytl, tak....obávám se, že možná brzy nebudu schopen pokračovat pokud nebudu alespoň občasně v kontaktu s přírodou. Opravdovou přírodou, lesem, nebo něčím podobným. Zde mezi skaly se mé síly neobnovují tak dobře."
Pokusím se mu vysvětlit a pak se pomalu nadechnu.
"Pokud má být ona výprava úspěšná musím být při síle."
Ona osudová slova, kdyby tuhle výpravu nechtěl, tak by se o mě tolik nestaral, takže věřím tomu, že mě nakonec do lesa pustí.

Ke konci dubna, když mě surově vzbudí jeden z hlídačů, se s trhnutím zvedám a snažím se zjistit, co se děje. Cizí družina mi to vysvětlí okamžitě. Velmi rychle pochopím důvod náhle změny chování k mé osobě.
"Už jdu už jdu omlouvám se."
Promluvím stále lámaně jejich jazykem. Ne nechci přijít o výhodu toho, že rozumím všemu, co říkají a vyrazím za ostatními pracovat. Nic jiného mi nezbývá, ne než odjede družina.
Taky se snažím při práci si všímat, kdo to vlastně přijel a za jakým účelem. A také mne zajímá, jak jsou na tom příslušníci mého kmene, můj bratr a naše ohrada, popřípadě ti, které potřebuji, nebo chci na svou výpravu.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.053514003753662 sekund

na začátek stránky