Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Institut čar a kouzel v Kruvalu

Příspěvků: 155


Hraje se Dvakrát týdně 1. září 1998  Vypravěč durmstrang je offlinedurmstrang
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Dolly Earl je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 3:14Dolly Earl
 Postava prof. Ulryk A. Sarwa je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 2:16prof. Ulryk A. Sarwa
 Postava Aleksander Radwański je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 3:25Aleksander Radwański
 Postava prof. Demyan N. Razuvayev je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 19:27prof. Demyan N. Razuvayev
 Postava Prof. Ilia Li Voti je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 0:07Prof. Ilia Li Voti
 Postava Thomas Flamel je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 3:10Thomas Flamel
 Postava Anastasie Ekatrerina De Smet je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 22:53Anastasie Ekatrerina De Smet
 Postava prof. Naglfari Dalgaard je offline, naposledy online byla 16. ledna 2017 18:58prof. Naglfari Dalgaard
 Postava Prof. Melissandra Alexandrovna Simm je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 3:14Prof. Melissandra Alexandrovna Simm
 Postava Erik Anton Petrenko je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 21:21Erik Anton Petrenko
 Postava James Percival Harkaway je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 21:28James Percival Harkaway
 Postava Joakim Mardh-Strömberg je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 1:37Joakim Mardh-Strömberg
 Postava prof. Syndra Albertsen je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 17:58prof. Syndra Albertsen
 Postava Alice Brucknerová je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 20:57Alice Brucknerová
 Postava Sebastian De Krevel je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 0:06Sebastian De Krevel
 Postava Junko Chyiuri je onlineJunko Chyiuri
 Postava Sebastian Johan Gruber je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 13:30Sebastian Johan Gruber
 Postava Aksana Fjodaravna Marozava je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 17:55Aksana Fjodaravna Marozava
 
Junko Chyiuri - 17. ledna 2017 19:52
junko1932.jpg





PETROHRADSKÉ DOKY

Sebastian Johan Gruber, Sebastian De Krevel, Aksana Fjodaravna Marozava








"Ohaio, Junko Chyiuri des-totiž zdravím, já jsem Junko," opravím se rychle-nejsem zrovna zvyklá na ruštinu, a občas ještě skáču do japonštiny. Sebastianova sestra je moc hezká, s vybranými způsoby-stejně jako nejspíš celá jejich rodina, pomyslím si, zatímco podám ruku Ditrichovi. Taky celkem k světu, ale přijde mi odtažitý-jakoby nechtěl s dívkami mít nic společného. Je to gay? Ne že by něco proti, tatínek mě vychoval v toleranci k ostatním a jejich..zvláštnostem..ale možná že je....zadaný? Hmm? Slyšela jsem něco že se občas sňatky dohadují předem. I u nás v Japonsku to některé mudlovské rodiny dělají. Pokud je tomu tady tak, je to první kouzelnická rodina u které to vidím.
Sebastian vytáhne hodinky na řetízku-vkusné-a povídá si s rodinou. Já na něj tak koukám. Najednou mám pocit že po mě tak trochu hodil očkem-sleduje mě? Třeba se mu taky líbím!! Jó, to musí bejt ono: to je paráda! Doširoka se usmívám. Jen počkej až budeme sami...hihi..

Pak už k nám přijde ta čarodějka co jsem ji předtím viděla a představí se jako-Aksana Fjo..CO? Ach jo, a já mám tak špatnýho pamatováka na jména! Sotva si vzpomenu na jméno toho druhýho kluka, toho s kytarou. Dimitrij? Ne..Domětin? Rychle jestě uklidím flašku do kufru, vytáhnu hůlku a změním veškerej alkohol v kufru na oblečení a lak na vlasy. Pak se ale soustředím na nově příchozí holku-teda, spíše dámu-a to co říká. "Paráda, odvoz!!" zvolám nadšeně a zatleskám. Pak kouknu po Sebastianovi-kterej šel sehnat toho  Dorotina-ne, vlastně Digorova-a uvědomím si co jsem právě udělala. Nejradši bych si dala facku, naštěstí to ale vypadá že si Sebastian nevšiml. Musím se chovat trošku víc na úrovni...ale čert to vem, musí mě mít rád jaká jsem. A on mě má rád, určitě!! Pak už ale počkám na ostatní, zpívám si a chodím sem a tam. Když se sejdeme okolo přenášedla, podívám se po ostatních. Na závratě z přemisťování netrpím-náštěstí!-ale vždycky mě to rozcuchá.

Zvědavěpozoruju tu novou, tu Saksanu nebo-jak-se-to-jmenuje. Je divná: moc stará na studentku, poněkud mladá na profesorku? Co tu dělá? Možná je tu na stáži; nebo je to kontrola z Ministerstva..ještě že jsem schovala ten alkohol! Pak už se ale soustředím jen na vidinu Kruvalu a natáhnu pomalu ruku k přenášedlu...
 
Sebastian Johan Gruber - 17. ledna 2017 16:59
0904_taylor_kitsch2055.jpg

PETROHRADSKÉ DOKY



Junko Chyiuri, Sebastian De Krevel, Aksana Fjodaravna Marozava




Helena sa otočí na slečnu japonku. "Rada Vás poznávam. Síce sme sa milionkrát stretli v škole, zjavne ste však jedna s tych, čo si okolie nevšímajú. Nie moc šťastnávlastnosť." Keby sme boli v Bradaviciach, je Sly... Tam, kde by sa jej to najviac hodilo a odkyaľ by mala najväčší dopad a krytie. Ditrich japonke len prikývne. V tom ale si všimnem niekoho, kto sa k nám blíži.
A je to tu.
Slečna viditelňe čarodejka konečne dôjde k nám. Môžem len hádať, čo je zač. Študentka nie je. Na rozdiel od slečny japonky si spolužiakov aj z iných ročníkov pamätám. Slečna Marozava sa nám predstaví. Čarodejnica, ktorá vie, ako vstúpiť. Niečo v očiach sa mi rozjasní. Ešte uvdíme, akú má povahu. "Sebastian Gruber, slečna Marozava." Vezmem aj jej ruku do svojej, len aby dostala na ňu bozk, ako sa patrí. Helena sa rozchichoce a ja po nej flochnem pohľadom. Ditrich sa tvári nezúčastnene.
Po tomto milom prvom strernutí sa otočím k ostatným v dokoch a patrične rýchlo, podľa času, čo ostáva, ich začnem zháňať do kopy. Aspoň som sa na chvíľu snáď zbavil slečny japonky. Ako k poslednému zamierim ku svojmu menovcovi. "Hej De Krevel." Poviem so širokým úsmevom, ktorý dopĺňa fakt, že to nebolo ani nepriateľsky a ani posmešne. So svojim menovcom vychádzam tak normálne. "Odlož to brnkátko. Prišla nám rytirka na bielom koni." Zo široka sa usmejem. Zároveň sa otočím a zamierim k ostatným, aby som sa mohol ďalej baviť.
Helena vstane s kufrov, na ktorých doteraz sedela a precupká k slečne Marozovej. "Pekné šaty. Sú od Volodseja?" Helena je dosť na oblečenie už v tomto veku. "Som Helena. Helena Gruberová." Ditrich by sa najradšej niekam schoval? Ani nie. Nahodil neutrálnu kamennú masku. Od kedy sa dozvedel o svojej nastávajúcej, je strašne vážny.
 
Aksana Fjodaravna Marozava - 16. ledna 2017 22:28
slecna_ob_ik4719.jpg
Obrázek

PETROHRAD

Obrázek

PROCHÁZKA PETROHRADEM
spousta textu pro všechny, kdo se chtějí dozvědět něco o Aksaně



| 8:00 – 21:00



Bylo ráno, něco málo po půl deváté, když jsem vstoupila do Letní zahrady. Oblečená v bílých šatech, mající bílou kabelkou přes rameno, pochopitelně uzpůsobenou kouzly, proto byla za a) lehká a za b) poskytovala spoustu úložného prostoru. Mohla jsem se sebou tedy tahat vše, co jsem potřebovala (a taky spoustu věcí, které jsem nepotřebovala, ale o tom pomlčme). Do Petrohradu jsem se přemístila před malou chvílí. Jistě, pokyny z Kruvalu hovořily o mnohem pozdějším čase, ovšem to nebyly jediné instrukce, které jsem měla, a přístav pro teď nebyl mým cílem.

V devět u pomníku Ivana Krylova. Byla jsem tu o čtvrt hodiny dříve. Celou cestu jsem si dávala pozor, jestli mě někdo nesleduje. Naštěstí jsem nic takového nezaregistrovala. Na místě jsem se pozorně rozhlédla, zvyk chodit dříve jsme s bratrem sdíleli. Nicméně to vypadalo, že jsem dorazila první. Zastavila jsem se před pomníkem a vyčkávala. Cítila jsem nedočkavost. Koneckonců setkání tváří v tvář je vždy lepší než dopisy. Některé věci jsem papíru ani nesvěřovala. Ne snad proto, že bych se bála toho, že si je přečte někdo neoprávněný. Dopisy jsme si s bratrem šifrovali už od časů, kdy jsme oba studovali na jiných školách. Za tu dobu jsme propracovali systém, kdy jsme si oba mohli být zcela jistí tím, že list správně pochopí jen ten druhý. Ovšem teď šlo o věci, které se mi vkládaly do slov jen těžko.

Hleděla jsem na příchozí cestu, když jsem za sebou uslyšela syknutí. „Aksana.“ Otočila jsem se. U laviček stál můj bratr, s důvěrně známým úkřenem na tváři. Oblečením vypadal k nerozeznání od obyčejného mudly. Pokud jsem to mohla soudit, pochytil to dobře. Nechal si narůst vlasy a strniště. Vypadal starší. Těžko v něm na první pohled poznat toho vždy upraveného mladíka, na kterého jsem byla zvyklá.

„Viktar,“ usmála jsem se a několika rychlými kroky jsem došla k němu, abych mu padla do náruče. Možnost být po dlouhé době v jeho objetí byla nesmírně uklidňující. „Tak ráda tě vidím,“ šeptala jsem. Až po delší době jsem se od něho poodtáhla, abych mu pohlédla do tváře. Usmíval se, i když v jeho očích jsem četla starosti.
„Aksjušenka,“ koutky mu stouply. „Pokaždé, když tě vidím, jsi krásnější.“
„Pak bys mě měl vídat co nejčastěji.“

Měla jsem tolik otázek. Chtěla jsem toho tolik slyšet. Chtěla jsem s ním toho tolik probrat. Přitom jsem vlastně vůbec nevěděla, kde začít. Vydali jsme se na procházku a dlouhou dobu neřešili nic důležitého. Prohlíželi jsme si sochy a komentovali je. Lépe řečeno jsme vtipkovali na jejich účet. Jinými slovy, debata na úrovni dvou vystudovaných čarodějů z rodu Marozavů, učitel etikety by zaplakal. Nakonec jsme se uvelebili na lavičce u Labutího jezera. Já způsobně usedla, Viktar se pohodlně zapřel.

„Ksjuša, copak dělá náš drahý strýček?“ nadnesl. Cítila jsem v tom škodolibý podtón.
Mohla jsem jen pokrčit rameny. „Nevím. Odešla jsem od něho,“ odpověděla jsem.
To ho překvapilo. Jen lehce povytáhl obočí v náznaku otázky a pobídl mě, ať pokračuji. Okolnosti svého odchodu jsem mu ale zatím vysvětlovat nechtěla.
„Předpokládám však, že zuří… Mimochodem, ty jsi u něho definitivně skončil. To zjištění, že figuruješ na seznamu hledaných, ho celkem vzalo.“
Začínala jsem se propracovávat k jinému tématu. I když to, jak stočil pobaveně koutky vzhůru, nebyla přesně ta reakce, kterou jsem chtěla vidět.

„Vitja,“ zamračila jsem se.
„Víš, na celé téhle věci mě ze všeho nejvíce baví myšlenka, jak strýc sedí ve své pracovně, pročítá nějaká lejstra, popíjí kávičku… a tu,“ luskl, „mu někdo přinese složku.“
Viktar z ruštiny, v které jsme mluvili doteď, přešel do francouzštiny. Nutno podotknout, že do hodně afektované francouzštiny.
„- Británie poslala seznam hledaných smrtijedů, Barnabé.
- Tak to sem dejte, Jean.
- Barnabé, věnujte pozornost tomuto jménu. Marozau. Není to, čistě náhodou, váš synovec?
Nastává vteřina ticha. Druhá vteřina. Strýc nejprve bledne, potom brunátní, až nakonec…
- Zabiju ho! Zatracený spratek! Tohle už opravdu přehnal!“


Probodávala jsem Vika pohledem. Tohle ti přijde vtipné?“ ucedila jsem nakonec naštvaně.
Povzdechl si. „Aksjušenka.“
„Vitjoša,“ odsekla jsem. „Když už jsi měl potřebu se zaplést do něčeho takového, nemohls to udělat alespoň tak, aby na to nikdo nepřišel?!“
Usmál se, shovívavě. „Že mě to nenapadlo,“ zavrtěl hlavou. „Ksjuša. Děláš, jako bych do toho šel prvořadě s úmyslem se za to výsledně nechat obvinit.“
Vrývala jsem do něho chladný pohled. „A co když tě chytí?“ nadnesla jsem.
„Tak mě zavřou,“ odpověděl suše. „Pravděpodobně. Je otázka, co vše by mi mohli dokázat, kde by mě soudili a jestli by mě v Británii raději neodsoudili bez procesu.“ Znělo to od něho docela lhostejně.
„Báječné vyhlídky, Viktare. Je rozumné, v této situaci, abys byl v Petrohradu?“
„Pokud jsi nikomu nedala info, že tu budu…,“ opáčil.

Raději jsem se odvrátila a zahleděla se na jezírko. Pozorovala jsem vítr, jak čeří vodní hladinu. Bratr mi položil ruku kolem ramen a přitáhl si mě k sobě. Nechala jsem se. Uvelebila jsem se na jeho hrudi a on mi čechral vlasy. Přivřela jsem oční víčka.
„Nelituješ toho?“ musela jsem se zeptat.
„Měl bych?“
„Nevím…,“ hlesla jsem. Pořád jsem neměla jasno v tom, jaký bych k této otázce měla zaujmout postoj. Nebo jinak, neměla jsem jasno v tom, jaký chci zaujmout postoj.
„Nemusíš beze zbytku přijímat všechny mé názory,“ poznamenal.
Ošila jsem se. „Možná tě chci následovat...“
„Možná bude lepší, když najdeš svoji cestu.“

____



Svoji cestu. O to se přeci snažím. Jenže následovat bratrovy stopy dávají alespoň nějakou šanci, že neztratím stezku a v lese mě nerozdrásají vlci…

První tři roky jsem studovala v Kruvalu, než jsem kvůli rodinné situaci musela přestoupit do Krásnohůlek. A popravdě… (i přes počáteční zatvrzelost) jsem si na ně zvykla rychle. Poskytovaly pohodlí a jistý pocit jistoty. Nabídly mi přepych, který jsem brzy přijala jako svůj standard. Naučily mě, jak se chovat jako dáma. Naučila jsem se vést prázdné konverzace a přijímat falešné komplimenty. Také mi daly jiný možný náhled na svět a představily mi jiné hodnoty. Vnímala jsem strach svých spolužáků z temnoty a z černokněžníků, obavy o jejich britské přátele a známé. Osobní apel naší ředitelky. A v tom všem jsem si připadala… nepatřičně. Nepatřičně, protože moje vazby šly k té druhé straně. A tím nemyslím jen názorovou část věci. Chtěla jsem se dostat více pod povrch, chyběl mi přídech nebezpečí při odhalování temných odvětví magie. Anebo jsem se i v tomto případě stále chtěla především přiblížit svému bratrovi? A opravdu na tom záleží?

V Krásnohůlkách jsem dostudovala. Měla jsem složené OVCE, lepší výsledky jsem si nemohla přát. Přesto ten červíček pochybností hlodal a hlodal. Toužila jsem po něčem jiném. Přestat klouzat po povrchu a vstoupit dovnitř. Vždy mě fascinovala magie mysli. Pročítala jsem knihy, sháněla informace… Protože naučit se rozumět mysli, umět ji bránit a vědět, jak získávat cenné poznatky z myslí těch ostatních, je přitažlivá dovednost. A tak jsem napsala dopis ředitelce Kruvalu. Když jsem zjistila, že má žádost byla přijata, byla jsem nadšená. Vzápětí jsem se dozvěděla jméno toho, kdo mě bude učit. Snad mě trochu zarazilo, že předchozí profesor odchází, ale možná jsem to prostě jen přijala jako fakt.

Pochopitelně jsem věděla, kdo je Demyan Razuvayev. Představitel jednoho z nejmocnějších a nejbohatších ruských rodů. To není někdo, o kom bych mohla neslyšet. Kromě toho, bratr si dal záležet, aby mi zevrubně popsal veškerou kouzelnickou elitu východní Evropy. Pana Razuvayeva jsem měla tu čest (letmo) vidět na jedné společenské události rok zpátky. Byl obklopený dalšími lidmi, takže o něčem jako seznámení opravdu nemůže být řeč. Ale získala jsem první, naprosto povrchní (a tudíž úplně irelevantní) dojem. Je docela hezký... Což je ale koneckonců pořád informace, která by třetině mých krásnohůlských spolužaček bohatě stačila. Důležitější bylo, že co jsem o něm zaslechla, vyprávělo se, že je nadmíru schopný a talentovaný.

Zpátky k žádosti. Jakmile jsem zjistila, kdo mě bude učit, napsala jsem mu děkovný dopis. Vzhledem k tomu, že jsem si díky obsáhlým dopisům bratrovi zvykla svěřovat papíru spoustu svých myšlenkových pochodů, přepisovala jsem ten list přesně napětkrát, než jsem z něho opravdu vyškrtala všechny zbytečnosti a ponechala tam jen věcné informace (výsledná verze měla asi 1800 znaků). Odpověď mi přišla stručná a já na ni krátce zareagovala. Všechny další záležitosti se dořeší v září… V každém případě jsem byla plná očekávání.

Vzhledem k tomu, že strýc má rád přehled o všem dění a o všem, co se kde řeší, odebíráme nejrůznější noviny z různých koutů (hlavně) Evropy. Proto jsem měla přes léto spoustu zajímavého čtiva. Pochytila jsem tedy, co se přihodilo v životě mého budoucího učitele. Stejně tak jsem si ve skandinávském tisku mohla počíst o pokusu o reformování Kruvalu… A v neposlední řadě se neustále řešila Bitva o Bradavice, Temný pán, velebení Harryho Pottera a dalších hrdinů, hon na smrtijedy… Takže jsem v britském deníku našla informace o hledaných podezřelých. A tam fotku a krátké info o mém bratrovi. Tohle info převzaly i další noviny. Nic překvapivého.

Každopádně menší senzaci z toho udělal (asi jen) belgický bulvár, který zcela evidentně neměl o čem psát. Tak jsem mohla objevit titulek na první stránce: Synovec belgického bystrozora zavraždil třináct bradavických studentů. Načež následovala celá řada obdobných titulků, kdy se zpravidla objevily nějaké nové šokující informace. Opět připomněli tu aférku o tom, že můj otec zemřel v květnu 1994 a že moje matka v červnu téhož roku zavraždila svého kolegu a skončila ve vězení. Ačkoli tady se jim to nějak povedlo přetvořit v to, že moje matka zavraždila svého manžela. Mé jméno se obvykle zmiňovalo jen v souvislosti: „vydá se i Aksana Marozava na cestu temnoty?“ Můj strýc protáhnutí svého jména tiskem taky neušel. Kryje Julien Barnabé Fourcade temné praktiky své rodiny? To je otázka, která jistě zajímala všechny belgické (a popřípadě jiné francouzsky, německy nebo možná i nizozemsky čtoucí) čtenáře. Věřím, že strýc z toho měl skutečně velmi nepříjemné chvilky. Já jsem všechny tyto články poctivě vystříhala a v úhledném balíčku je bratrovi poslala.
I když si nejsem jistá, jestli mě představa, jak se nad nimi někde v lesích směje, spíše neiritovala.

No… a pak došlo na ten rozhovor s velkým R. Julien Barnabé došel vyšťavený z práce. Byla polovina srpna. Seděla jsem v obýváku a pečlivě vystříhávala další, obzvlášť šťavnatý článek.
„Můžeš mi vysvětlit, proč to vystříháváš?“
„Aby ti to nedráždilo oči,“ usmála jsem se nevinně.
Protočil je v sloup. „Jsi s ním v kontaktu?“ ptal se raději.
„S kým?“ další nevinný úsměv.
„To víš moc dobře,“ zavrčel, posadil se na gauč.
Zavládlo ticho, kdy jsem jen pilně stříhala.
„Věděla jsi to?“
„Co?“ vzhlédla jsem k němu.
„Že s tímhle sympatizuje...“
„Možná…,“ uculila jsem se.
Zahloubal se do sebe. Popravdě… nejspíš byl opravdu zničený, protože nakonec položil tuhle otázku. „Co přesně jsem udělal špatně?“
Přestala jsem stříhat, zahleděla se na něho… a cítila, jak mi cuklo v koutku.
„Já nevím,“ pronesla jsem vážně a dala si záležet, aby můj jízlivý tón vynikl až v další větě.„Že by… úplně všechno?“

Chvíli mě jen mlčky propaloval pohledem. „Co teď hodláš dělat?“
Marně jsem pátrala v paměti, jestli se mě kdy dříve zeptal na moje plány do budoucnosti.
„Od září nastupuji na Kruval jako učednice magie mysli,“ obeznámila jsem ho se svým úmyslem. Usmála jsem se. Vypadalo to, že Julienovi došla slova. Pomalu sbíral svou duševní rovnováhu.
„Zakazuji ti to.“
Nadzvedla jsem obočí.
„Aksano, buď rozumná… V téhle době, za těchto podmínek, nemůžeš jít studovat na místo s takovou pověstí...“
„Již jsem domluvená, vše zařízeno. Jsem rozhodnutá.“
Zhluboka se nadechl. „Pokud hodláš jít studovat do toho sémě zla, tak odejdeš z mého domu.“
„Dobře,“ akceptovala jsem to bez přemýšlení.
Oba jsme na sebe na vteřinu zůstali zírat. Já překvapením, on konsternovaný.
„Odejdu hned,“ dodala jsem, složila noviny, zmizela ve svém pokoji a netrvalo mi ani nijak dlouho, abych do své kabelky sbalila všechny ostatní věci.
„Měj se,“ rozloučila jsem se a prostě odešla.
Venku jsem se uvolněně rozesmála. Vlastně netuším, proč jsem s tímhle tak otálela. Vědět, že to bude tak jednoduché, odejdu už dávno. Přemístila jsem se k domu svých běloruských předků, domu, který patřil bratrovi a mně. A domu, který teď byl stísněně prázdný…

Informaci o svém odchodu od strýce jsem bratrovi nenapsala. Místo toho jsem mu vypsala všechny svoje dojmy a očekávání od svého budoucího studia. Bratr mi na to, 30. srpna, odepsal, kdy, kde a v kolik se v Petrohradu sejdeme… V tomto městě jsem byla už několikrát předtím, takže jsem věděla co a kde.


____



Nakonec jsme se opět vydali na procházku. Povykládala jsem mu o svém odchodu z domu, pobavilo ho to. Přešli jsme přes most Nejsvětější trojice a pokračovali Kamennoostrovským prospektem. U stánku jsme si koupili pirožky, s kterými jsme zabrali další lavičku. Viktar se příležitostně rozhlížel po okolí, v čemž jsem ho napodobovala. Postupně jsme zapadli do dalších, zapadlejších uliček a procházeli se jimi.

„Upřímně, svým rozhodnutím jsi mě docela překvapila,“ nadnesl Viktar téma mého budoucího studia. Na chvíli se odmlčel, než pokračoval. „Opravdu jsi ochotná dovolit někomu, koho v podstatě neznáš, aby se o tobě dozvěděl úplně vše?“
Pokrčila jsem rameny. Uvnitř jsem si pokládala stejnou otázku. Důvěra…, co to vlastně znamená…
„Aksjušenka. Pokud vím, šifrovala sis i svůj deníček, už když ti bylo osm. Jsi si jistá, že to zvládneš? Ten Razuvayev pak bude znát všechna tvoje tajemství...,“ poznamenal Viktar skoro nezainteresovaným tónem. „A, koneckonců, i dost z těch mých…,“ dodal spíš zamyšleně.
„Nesouhlasíš s tím?“ přimhouřila jsem pohled. Popravdě, nevím, co bych udělala, kdyby byl proti tomu právě on…
„To jsem neřekl,“ odvětil, v očích se mu mihlo něco zlomyslného. „Ale řekněme to takto. Pokud pan Demyan proti tobě zneužije cokoli, co se o tobě dozví, půjdu mu osobně přerazit čelist...“
Konsternovaně jsem povytáhla obočí, načež jsem si teatrálně povzdechla. „Upřímně doufám, že tuto tvoji poznámku zapomenu.“
Ušklíbl se. „Naopak, Ksjuša. Až ti poleze do hlavy, bude to první věc, na kterou si vzpomeneš...“

Abych to shrnula. S bratrem jsme spolu strávili ještě nějaký čas. Během toho mi daroval dárek k narozeninám, které jsem v létě měla (a neslavila je). Šlo o prsten z bílého zlata s bílým opálem, který jsem si hned nasadila na levý prsteníček. (Jestlipak si někdo bude myslet, že jsem zasnoubená?) Potom už se se mnou bratr rozloučil a aniž mi prozradil cokoli ze svých dalších plánů, odešel a ponechal mě svému osudu. Zbývající čas jsem využila k tomu, že jsem navštívila kouzelnickou část Petrohradu a… nakoupila spoustu naprosto nepotřebných důležitých věcí. Například další zimní hábit, měl moc pěknou bílou kožešinku…
Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych si šla místo setkání prohlédnout dříve, ale nakonec mě zaujalo klenotnictví… a pak další obchody. Takže na místo setkání jsem skutečně mířila až na devátou hodinu. Nesla jsem si hned několik tašek s novými věcmi, které jsem ještě nestačila uložit do kabelky.




Obrázek

PETROHRADSKÉ DOKY
aneb tady začíná ta důležitější část
Junko Chyiuri, Sebastian De Krevel, Sebastian Johan Gruber



Blížila jsem se k dokům. Ještě před nějakou chvílí jsem se ujistila pomocí mapky, abych přesně věděla, kam zamířit. Šla jsem klidným krokem, hrdě vztyčená, s lehkým úsměvem na rtech. Jakmile jsem se objevila na místě, nebylo nijak těžké identifikovat skupinku čekajících studentů. Zamířila jsem k nim. Šla jsem k té největší skupince tady (takže k Junko, Sebastianu Gruberovi a jeho rodině). Po pečlivé úvaze jsem se rozhodla být milá.

„Dobrý večer,“ pronesla jsem. Přátelsky jsem se usmívala. „Jmenuji se Aksana Marozava, “ představila jsem se. „Je tu někdo, kdo by měl zájem se ještě dnes dostat do školy? nadnesla jsem a dodala už o něco tišeji. Mám přenášedlo, které se zaktivuje přesně ve 21:30 a přenese nás tam,“ informovala jsem je. Snad je to potěšilo…
Porozhlédla jsem se. Teď jen, aby byli všichni.

„Byl bys tak laskav a shromáždil všechny čekající studenty?“ věnovala jsem Sebastianu Gruberovi jeden ze svých nejmilejších úsměvů. Koneckonců, předpokládám, že on studenty Kruvalu pozná alespoň od pohledu… a pokud by se některý vzdálil od skupinky o trochu více, dokáže ho identifikovat spíše. „Děkuji,“ usmívala jsem se.

Jakmile se všichni zájemci shromáždili, vzala jsem je o kousek dál, stranou pohledů případných nežádoucích přihlížejících. Až tam jsem vytáhla hůlku a zmenšila svoje tašky a uklidila je do kabelky, aby nepřekážely. Ještě jsem se porozhlédla.
Každopádně, před 21:30 jsem už měla vytažené přenášedlo – těžítko s hlavou kočky, napřáhla jsem ruku a vyzvala všechny čekající studenty, aby se jej dotkli…

 
Prof. Ilia Li Voti - 16. ledna 2017 13:07
noi587.jpg


Jedáleň



Naglfari, Ulrzk, Anastasie, okrajovo ostatný



Usmejem sa na Ulryka. "Veď sa toľko neboj. Nemajú až tak hrozný zvuk. Až ich to teda naučíš." Pozriem kamsi do siene na Flamela, ktorý sa pomali pripaja k spolužiakom zo svojej špecializacie. Povedať nieco také pred Alex, už by... Ale veď presne to sa podarilo Anke Kaufmanovej v piatom ročníku. Vtedy ostali po škole obe. Anke za napad a Alex za to, že celý deň hrali magické dudy pred Naglfariho kabinetom... "Popcorn donesiem ja, ak to niekto skúsi." Usmejem sa. A s popkornom štuple do uší, zakliaté tak, aby filtrovali len zvuk dúd.
Nevinne sa pozriem na Naglfariho, ktory sa už aj tak rozčuľuje.  "Mam pre Vas darček od Alexandry, profesor." Od samej nevinnosti toho prehlasenia sa v duchu smejem, no na vonok sa tvarim normálne. "Lyzatka až po večery. Ešte ste sa do ničoho nezakusol." Nemala som toľko času v lete tráviť s Alex.
V zápätí reálne zvážniem. "Slečna De Smet, pustite pana Mardh-Strömberga. Tá ruka potrebuje okysličenú krv. Nikto sa tu nebude zabíjať, trhať a mrzačiť. Na to mate fanfrpálové ihrisko. Môžete si užiť ligu. V opačnom prípade mám pre Vás ukĺudňujúci eluxír a nemám problem Vám ho pričarovať rovno do systému." Oči sa mi nebezpečne lesknú. Možno bude rozcvička pred večernými duelmi.
 
Thomas Flamel - 15. ledna 2017 15:40
24a4453f4618ea4bcb043f697ac5bfa86153.jpg
Obrázek


HLAVNÍ SÍŇ

Joakim, Anastasie, prof. Dalgaard, prof. Simm




Večer byl opravdu krátký. Vysněná večeře, proslov ředitelky a klasické pošťuchování mezi studenty. Joakim si během jednoho večera stihnul znepřátelit dvě studentky. Alespoň to tak vypadalo. Letos obrátíme jeho šarm proti ostatním kolejím.....zničíme je tím.. Geniální plán jak ovládnout letošní ročník. Posadit Joakima k jejich stolu.
No nakonec vše skončilo hlasitým posláním do nejtemnějšího kouta lidského světa. Teda né tak docela. Ve společnosti lidí s čistou krví stačilo jen pár vybraných slov a výsledek byl stejný. Naštěstí to upozornilo celý sál. Přišlo mi to vtipné. Asi proto jsem se neubránil malému zapojení. S plnou pusou se rychlým pohybem přisunu k ostatním a zablekotám do davu. " Hele jedinče, nemusíš hned první den na sebe strhnout všechnu pozornost." Upozorním tak na dav i na nenápadné ticho v síni. Ještě pár slov a letošní první školní trest je jeho.
Mno tohle představení skončilo dříve, než se čekalo. Ředitelka utla všechny spory a poslala nás do našich nových pokojů. Jsem zvědav kam nás šoupli. Jen málo kdo má přístup do věží tří specializací ještě před sedmým ročníkem. Já osobně tam nikdy nebyl. Slyšel jsem jen drby. Od upírů až po věž plnou duší. Strašné keci. Kéž by pravdivé..
Jakmile ředitelka domluví, studenti všech tří specializací se zvednou a postupně odchází ke svým učitelům. Stejně jsme na tom i my. Ještě stačím ukořistit kus dortu a pomalu přejdu k hlavním dveřím. Tedy do chvíle, než mě upoutá Anastasie. Tohle prostě nejde přehlédnout. Ehhh zase ta creepy věc... Nevím co to vlastně je. Nějaký upgrade, evoluce, digizměna...co já vím. Prostě se z ní stal úplně jiný člověk. Někdy mě to opravdu děsí. Na druhou stranu.... Prožívat si něco takového třeba na záchodě. No nechtěl bych tam jít po ní. Každopádně sem to nikdy neviděl takhle naživo. " A je tu....nejšílenější z nás.." Upřímnými slovy přivítám druhou stránku Anastasie a přitom se zakousnu do mandlového dortu. Není to samozřejmě myšleno nějak zle. Naopak. Mam rád, když se Ekaterina oddá své crazy povaze a páchá bordel všude kudy jde. O to víc bude letos naše kolej destruktivnější než ostatní. Už teď by se nás měli bát. Ať už to dopadne jakkoli, pokračuji směrem k hlavní bráně a přitom furt dojídám ten samý kus dortu.
 
Anastasie Ekatrerina De Smet - 14. ledna 2017 23:54
img_20170116_2250183666.jpg
Obrázek

HLAVNÍ SÍŇ


Joakim, okrajově profesorka Simm a profesor Dalgaard


Byla jsem znepokojená tím, jak se události seběhly. Nelíbilo se mi, co Tamara řekla, a hodně mě to ranilo. Opravdu hodně. Na tohle jsem ani zdaleka nebyla zvyklá, a dalo by se říct, že tenhle typ urážky mi zanechal šrámy na duši.
Nestávalo se často, že by někdo mojí nemoc přímo nahlas označil za formu retardace. Většinou to nemělo dobrý dopad, hlavně pro toho co to řekl. Vyvolalo to ve mě vzpomínky, které předtím zažehl profesor Razuvayev, a které jsem se snažila co nejvíce potlačit a zapomenout. Ale zdálo se, že si mě vždy najdou.
Pamatovala jsem si na Liliyičku, když řekla kdysi stejně zničující slova. Nečekala jsem to tehdy, a to mě tak moc naštvalo. Neměla jsem tušení, že žárlí. Nevěděla jsem ani to, že nebyla čarodějkou. Ale obojí se potvrdilo, a věci nabraly příliš rychlý spád.
Spád, kterého budu asi do smrti litovat.

Intuitivně jsem se zvedla, když byl čas k odchodu, ale oči jsem nespustila z misky před sebou. Sledovala jsem každou rýhu na tom dokonalém půlkruhu. V tu chvíli jsem nedokázala myslet na nic jiného než na Liliyičku. Byla tak maličká...tak slabounká.

Ano, byla vždycky slabší. pomyslela jsem si. Malá, slabá, bezmocná. Ale příliš pyšná. Jako ostatně každý jiný MOTÁK. na poslední slovo jsem dala důraz, který se v mé mysli ještě znásobil.

Zatímco jsem pozorovala misku, začala jsem se fyzicky měnit. První věcí, které si musel všimnout alespoň Joakim, bylo to, že jsem se zvětšila. Byla jsem nyní vyšší, dokonce i vyšší než on sám.
Měla jsem větší prsa, a začala jsem mít širší boky. Moje vyzáblé tělo začalo mít mnohem plnější dojem. Zničehonic jsem přibrala, a začala jsem mít opravdu přitažlivou postavu. Ale bohužel, můj krásný obličej se začal měnit také.

Neměnil se tak rychle jako zbytek těla, jehož změny se daly vidět očima, ale měnil se také. Velkou změnou byly oči, které změnily barvu z hnědé na světle modrou. I můj pohled se změnil. Začala jsem nervózně těkat po okolí.

Nepřestávala jsem držet pohled na misce, ale vyrušil mě Joakim, který mi nabídl rámě. Jaký to gentleman!!! pomyslela jsem si, a vesele jsem jej přijala.
Vzala jsem Joakima poněkud dost prudce, skoro jako kdybych mu tu ruku chtěla utrhnout. ,,To je od tebe milé Joakímečku." řekla jsem mírně vyšším syčivým hlasem, ve kterém byl náznak svůdného podtónu.

Teprve když jsem měla jistotu, že se mi Joakim dívá do obličeje, jsem jej změnila. Rysy mého obličeje se mu začaly měnit před očima. Tvar hlavy, ústa, tváře, kůže, vlasy...všechno se to měnilo naráz.
Celý zážitek trval asi několik vteřin, ale určitě si ho Joakim zapamatuje po zbytek života.

,,Takže brouku." začnu opět relativně svůdným tónem. ,,Ty bys zřejmě rád, abychom si byli bližší. No to se dá zařídit. My dva jsme si relativně podobní, hlavně v těch zvěstech co o nás kolují. Tak co kdybys mi na ně hodil trochu sssvětla?" řeknu manikálním tónem, a poslední slova vysloveně zasyčím. Opravdu zním trochu jako had.
,,Například bych ráda věděla, kolik je pravdy na tom, že údajně likviduješ svoje příbuzné na cestě ke slávě." řeknu naprosto chladnokrevně, a vzhledem k tomu co jsem řekla předtím i překvapivě tiše.

Předstoupíme jako dvojice k oběma našim kolejním profesorům. A Dalgaard byl hezoun jako vždycky. Vyřazovala z něj ta dokonalá aura temnoty a nebezpečna, která tomu paskvilovi Strömbergovi tak chyběla. Naglfari byl tak dokonalý, až jsem se před ním skoro začervenala.
Pak ale přišla ta blbka Simm, která dokonce i odmítá vlastní jméno. Ta si myslí, že mi ho může sebrat. Ale Naglfari je MŮJ.

Když nám pokyne prstem, hodím hlavou vzhůru na výraz odporu, a Joakima stisknu ještě pevněji. Zatracená děvka. Jak se tu naparuje, jako kdyby jí to tu všechno patřilo. Ale to je děvče na omylu. Nepatří jí tu nic. A kdybych mohla, tak bych prostě použila Avada Kedavra a tu její hezoučkou stupidní hlavu jí rovnou ustřelila!!!

 
prof. Syndra Albertsen - 14. ledna 2017 11:40
_pink_fusion_ii__by_josefinejonssonphotod9fd3rnkopie807.jpg
Obrázek

HLAVNÍ MÍSTNOST
Erik, James, Demyan, zbytek pouze okrajově



Po příchodu z rozřazovací místnosti jsem se celá bledá a roztřesená usadila na svoje místo. Ta smrt mi ještě pořád tkvěla v hlavě, ty jednotlivé výkřiky padlých studentů, které se přenášely na takovou dálku až z bradavic. Už jenom při tom pomyšlení mi naskákala husí kůže. Raději se podívám na svůj talíř, kde ležela treska. Vypadala velmi lahodně a taková taky byla.
Jím v absolutním tichu, na nějaké případné pokusy o rozhovor ze strany kolegyň nereaguji.
Snažím se alespoň vychutnat si ten dlabanec, ale nějak mi není ani do zpěvu, ani do plnění si žaludek výborným jídlem. Nakonec s povzdechem odstrčím nedojedenou porci, i když mi to teda trhá srce nechat tu něco tak dobrého a vyčkávám, co se bude dít dál.
Sleduji přitom stoly všech specializací. U Magie krve to nějak vře, vidím moc zamračených tváří na to, aby z nich byli kamarádi. Toho by se nakonec dalo využít v hodinách zvěromagie, uvidíme, kam se jejich nevřelý vztah vyvine. Magie přírody vypadá v klidu, snad jako kdyby se tam dostali jenom samí klidní a velmi vyrovnaní žáci. Zdá se, že většina těch největších otrapů spadla na záda Alex a tomu druhému kolegovi, což se zdá dosti logické. Kór vlezprdelka bude jedním z velmi otravných studentů, s kterými se opravdu velmi ráda budu míjet a přitom budu tiše litovat Melissandru a vlastně i večer poslouchat její neustálé stěžování si na toho a toho. Jsem si víc než jistá, že jméno tohohle otrapy budu poslouchat opravdu hodně často, až si ho budu muset i s mou nelibostí zapamatovat.
A pak je tu stůl Magie mysli. Mé specializace, ale zdá se mi, že tam někdo přebývá. Někdo se stříbřitě bílými vlasy a mohutnými rameny. Vskutku, Demyan byl čím dál divnější, snad jako kdyby se rozhodl dělat všechno naopak. Sleduji, jak se baví s ostatními dvěma studenty a tázavě nad tím zvedám obočí. Kamarádíčkovat se studenty se mi zdálo jako absolutní pakárna. Budou si myslet, že jsou výjimeční, budou si myslet, že zrovna jim povolíte něco, co byste ostatním nikdy nepovolili. Budou si myslet, že mají navrch, to rozhodně není dobrý kantorský přístup. Je to jenom snůška harantů, která se tahá o hlavní pozici největšího blbce.
Poslouchám ředitelčin proslov jenom tak napůl. Nakonec má práce je již hotová, každý ví, kdo jsem a tím pádem na mě už rozhodně reagovat nebude. Vskutku, všechno patřilo jenom studentům sedmých specializací s příslibem pro ty nejmladší zde. Když se zvedla Alex, pomalu jsem se zvedla i já, i když jsem ji nechala jít se svým kolegou napřed.
Sledovala jsem prázdným pohledem, jak se ostatní vesele baví a jak se všichni navzájem popichují. Vedle nich stojící tichý Demyan a zrovna tak tišší dva chlapci vypadali jako z kusu ledu. Jindy by mě možná mrzelo, že jsme takovým stylem odměření, po tom hrůzném zážitku jsem však za ticho byla i vcelku vděčná.
“Pánové.“ Pozdravím je prostě pokýváním hlavy a víc se k tomu nevyjadřuji. Nejsem zrovna ten typ člověka, co by se snažil násilně navázat konverzaci a to nejenom s člověkem, s kterým jsem si vyměnila pár dopisů a už vůbec ne se studenty. Na rozdíl od ostatních jsem zde neměla žádné dlouholeté přátele, ani jsem nebyla ničí studentka a to mezi námi tvořilo obrovskou propast. Vlastně jsme byli s Demyanem noví oba. Když k tomu přidáme jeho představení, kterými se nás snažil bavit celý večer, vypadá to, že nějaké společné přátelství mezi kantory všech specializací nevznikne.
Mlčky se vydám za dvěma dalšími specializacemi, těšíc se na to, až budu moct zaplout do svého bytu. Nicméně nezapomínám i při své rozhozenosti a lehké podrážděnosti vypadat skvěle. Na vysokých jehlách se vlním jako vždycky, dokonale padnoucí šaty vlající ve vzduchu.
 
prof. Naglfari Dalgaard - 14. ledna 2017 10:20
nag6254.png

Obrázek
HLAVNÍ MÍSTNOST
Ulryk, Ilia, zmíněna má drahá kolegyně Simm



Ředitelka s přehledem jí vlastním zahájila večeři a představila naše nové kolegy. Razuvayeva jsem znal, ten mne překvapit nemohl, jakkoliv by se snad mohl snažit. Ona rusovlasá dáma však byla něčím zcela… jiným, než co jsem byl zvyklý na této škole vídat. Ne, že by se mi nelíbili rusovlásky, jen… mi nebyly sympatické. Bylo v nich příliš ohně, který jsem u svých přátel zrovna nepreferoval, pokud jsem si mohl vybrat. Vyhovovali mi klidnější lidé, s vtipem a humorem, trochu sarkastičtí, s notnou dávkou nadhledu.

S takovými jsem dokázal najít společné téma k hovoru a nemusel jsem se do toho obvykle ani moc nutit - což vedlo mé (logicky vtipálkovsky založené) přátele k tomu, aby už před nějakým časem uzavřeli sázky na to, kdy mi ujedou nervy a já zavraždím svou zástupkyni. Inu, k jejich škodě se slečna Simm projevila poněkud odolnou.

Naopak, k mé vlastní škodě jsem nedostal ona krvavá lízátka. Inu, její čas teprve nadejde. Ona a její smradlavé čaje všude v mé pracovně. Mluvte mi o zhmotnění nočních můr…

Ulryk, opět poněkud logicky k jeho povaze, s mým návrhem ohledně lízátek souhlasil. „Takže jim dáváš týden, nebo dva?“ optal jsem se ho tiše, tak, aby to nezaslechli naši kolegové a neobvinili mne ihned z plánování vraždy, kterou by nepochybně svedli na mé vychování, mou rodinu, mou krev a na všechny ty další skvělé věci, jimiž jsem byl. A hlavně, paní ředitelka by mi dala nějaký ten pohlavek.

Jako bychom snad pořád byli děti. Její potřeba mne vychovávat se zdála být nesmrtelnou.

Spolu s mou kolegyní se i Ulryk odebral do zařazovací místnosti a mě tu nechal samotného s imaginárními výpočty reálně vydělaných kravých lízátek za následující semestr. Trochu nenápadného mučeníčka, sem tam nějaký odporný školní trest, u kterého praskne pár puchýřků, a já vyhraji cenu za první krev v tomto semestru. Ano, lízátek bude vskutku velmi mnoho.

Má budoucnost byla sladká.

„Ilio, drahá, nikdo nepřekoná Alexin rekord,“ ujistil jsem Iliu s úšklebkem, když jsem si na onu osobu vzpomněl. Trochu jsem se otřásl. Alex byla chodící pohroma jak pro ni samotnou, tak pro mé citlivé, netrpělivé nervy. Je mi jasné, jak moc se Ilia představou mého utrpení baví. Možná na ní dám testovat nejnovější druh školních trestů.

On ji ten potutelný smích přejde.

„Alex začala už v prvním ročníku. Dostala tolik černých puntíků a tolik školních trestů, že za dva semestry výuky je nemůže nikdo stihnout.“


Daroval jsem Ilii ještě úšklebek, než jsem si nalil číši a začal jsem poklidně, pomalu upíjet. Očima jsem stále brouzdal po síni, kontrolujíc dění, jak jsem byl zvyklý, že vím i o tom, co si studenti mysleli, že neví ani jejich polštáře a deníčky, které by si psali, kdyby byly obzvláště deprimovaní puberťáci.

Když se konečně Ulryk vrátil, donutil mne probudit se z určité letargie vůči svému okolí – mé oči hledaly shromažďovaly informace, ale mé okolí.. ano, to byl vždy problém vnímat. „Thomas, dobrá,“ utrousil jsem s povzdechem, imitujíc alespoň vlažný zájem. Zatím pro mě byli jen jmény. Co je uvnitř nich teprve zjistím.

Na jeho popud jsem se obrátil ke stolu magie mysli a povzdechl si. „Velký kníže se rozhodl vmísit mezi plebejce,“ zamumlal jsem mírně pobaveně. „Možná se na ně snaží zapůsobit svou otevřeností a přátelským přístupem. Dávám mu půl roku, než zjistí, že z přátelíčkování se studenty nic dobrého nevzejde. Je třeba si je držet od těla, hezky na délku paže, než se zahryznou…“


Obrázek
HLAVNÍ SÍŇ
Kolegyně Simm, studenti Magie krve – De Smet, Flamel, Strömberg, Gorevalor; Ulryk a Ilia, přeneseně i studenti magie léčení.



Po dalším z proslovů naší drahé paní ředitelky, jsem s vnitřním uspokojením odložil prázdnou číši. Těšilo mne, že už mohu opustit tuto přehlídku stravovacích návyků, které byly zvláště u prvních ročníků schopné zkazit chuť ke konzumaci čehokoliv všem, kteří se na ně podívali. Přesto… měl bych být vděčný, že to jídlo po sobě alespoň nehází.

Nejsem fanoušek házení jídla.

Zatímco slečna Simm šla ke stolům, já přešel ke dveřím u východu z místnosti, abych tam počkal na příchod svých nových studentů. Cesta nahoru do věže Magie krve byla vždycky tou první příležitostí studentům ukázat, že jejich studium nebude nijak lehké. Vlastně to bude utrpení, zvlášť pokud chtějí vyhovět mým nárokům.

Možná jsme kolej, u které není požadavkem mít silnou magii, ale v jednom vynikáme – v tom, jakým způsobem dokážeme přemýšlet. Musíme být chytří, záludní a proplouvat světem s hlavou vztyčenou. Máme ambice a schopnosti k tomu ze všech kolejí vystoupat nejvýš.

A padnout nejhlouběji.

„Možná umístím školní ban na slova krvavá lízátka,“ obrátil jsem se ke svým přátelům z magie léčení, zatímco jsem čekal na Alexandru. „Pokaždé, když ho někdo řekne, z jeho účtu se odeberou peníze a mě poštou přijde nový, pěkný balíček se svačinou.“
 
prof. Demyan N. Razuvayev - 13. ledna 2017 17:24
a9988013c99537bf0976ca682b574830693.jpg
Obrázek

HLAVNÍ SÍŇ
James Percival Harkaway, Erik Anton Petrenko, prof. Syndra Albertsen, okrajově přítomní


Na Erikovu poznámku neodpovím, jen přimhouřím víčka a dívám se, jak upíjí černého čaje a nespouští ze mě pohled. Tehnle střet dvou pohledů bude ještě dost zajímavý, jen co je pravda. James se pro jistotu příliš nezapojuje, jen těká pohledem z Erika na mě.
Obrátím pozornost zpátky k večeři a sním mlčky několik dalších soust, než se v sále změní atmosféra. Vzhlédnu, zadívám se vpřed a vidím, jak mladší studenti neklidně poposedávají.
"Máte pravdu, Eriku," odpovím tiše na chlapcovu poznámku. Odložím příbor, ubrouskem si otřu lehce ústa. "V každé specializaci by měli být čtyři studenti." Kdo ještě přibude, na to jsem sám zvědavý.
Za mými zády se ozve odkašlání.
Ohlédnu se přes rameno. Ředitelka vstává a kyne, abychom se přesunuli. Vstanu, urovnám si oděv a zamířím podél zdi kolem stolů mladších ročníků k východu ze síně. Zastavím se až u nich a pokynu kolegům, kteří tam již jsou. Mezi magií léčení probíhá čilý hovor, který příliš nevnímám. Jen se postavím stranou většiny a vyčkávám, až se k nám připojí i slečna Albertsen.

 
prof. Ulryk A. Sarwa - 13. ledna 2017 12:20
kruviko6207.jpg
Obrázek

U DVEŘÍ HLAVNÍ SÍNĚ
Ilia, Aleksander, Alice a Dolly



„To sme dva, pane Radwański,“ vydechnu, „to jsme dva.“
Pokývu Alici a Aleksandrovi na jejich odpovědi. Dolly je nejspíš dost zmatená od vniku do její mysli, nemám jí to za zlé. Snad Leskova než přijde do sedmého ročníku nepřestane trénovat na harfu. Zastaralý nástroj z královského dvora. Při jejím intelektu si ale nejsem jistý, jestli se dostane přes zkoušky. A rozeznít nástroj pomocí kouzel, v tom není špetka elegance.
„Dudy,“ zopakuji zaraženě, jakmile to Ilia navrhne a rázem přestanu myslet na vznešený nástroj mezi ženskými koleny. Povytáhnu obočí a vrhnu po ní kosý pohled, jestli to myslí vážně nebo si svůj nápad ještě rozmyslí.
„Kdyby tahal kočky za ocas, byl by to hezčí... zvuk než tohle mačkání měchů,“ ušklíbnu se.
„Co mu takhle dát do ruky rovnou čínský ohňostroj, ať si hraje? Jezdci Apokalypsy by se od něj pak mohli učit, jak udělat větší pohromu,“ odtuším zadumaně, ale samozřejmě to myslím jako vtip. Děti umí udělat hluk. Měli by na to mít patent.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.32343912124634 sekund

na začátek stránky