Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Warcraft - What If? Král Lichů

Příspěvků: 12


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč Fakes je offlineFakes
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Killunia Suntotem je onlineKillunia Suntotem
 Postava Halduron Mirthdown ♣ je offline, naposledy online byla 24. února 2017 23:55Halduron Mirthdown ♣
 Postava Vindicator Avelamon je offline, naposledy online byla 16. února 2017 10:09Vindicator Avelamon
 Postava Käe je offline, naposledy online byla 24. února 2017 6:54Käe
 Postava Traffy je offline, naposledy online byla 25. února 2017 1:25Traffy
 Postava Arielle Croix je offline, naposledy online byla 24. února 2017 15:03Arielle Croix
 
Arielle Croix - 24. února 2017 14:42
elizabeth17506.jpg
Čekání na Godota vězně
Nakonec se potvrdí mé obavy když zjistím že veškeré informace nám mají přinést právě ti co vedou vězně a přitom se nejspíš musí zastavit všude možně.Jistě problém s komunikací byl vždy zvláště teď když už je válka vyhraná a ostatní si myslí že jsou zdržování od oslav.
Možná je tomu i teď,pokud to byl vážně jen druid tak toho jelena opeču a on ho bude muset sníst.Sice ne celého,ale bude si muset aspoň kousnout.A pokud ten dotyčný jenom přeháněl no jsem si jistá že předák mu vymyslí patřičný trest.
Snažím se zachovat zdvořilý výraz zatím co mně předák poučuje i když taky nemá tušení o tom co se zde děje.A vím že ho to štve a taky vím že ani jedno nechce připustit zvláště ne nám.A tak radši dělá že něco ví,vlastně to vypadá docela roztomile.I když nyní mi už ten hostinec nepřipadá tak špatně aspoň bych tam narazila na někoho kdo má ducha a s kým se dá mluvit.
A taky na úchylné muže kteří v hospodách obchytávají ženy a kterému bych pak podpálila kalhoty když by mně začal obtěžovat.
Nečekala jsem že tu něco uvidím možná bych se mohla zneviditelnit,ale to počká.Poděkuji předákovi za tyto „užitečné“ informace zdvořile se usměji a pokud (když) se má předák k odchodu otočím se k Zyalathovi.
„Asi bychom si měli sednout zřejmě tu budeme čekat hodně dlouho.Pokud jim ten vězeň neutekl a oni ho teď nehoní po městě.“
„Chyťte ho.“
Jeden muž zvedne ruku,složí prsty do určitého gesta a pronese slova po kterých se prchající muž změní v ledovou sochu.Ostatní to sledují a někteří nechápavě potřásají hlavou.Jen blázen (nebo někdo hodně odvážný) by kradl v městě magie.
 
Pantheon - 12. února 2017 21:00
291553aliya0674303868.jpg
Traffy, Käe a Halduron


Traffy

Prvního strážného se ti opravdu podařilo shodit na zem, protože tenhle byl naprosto nepřipraven a nečekal, že by se něco takového mohlo stát. Který blbec by si taky sám dovolil na čtyři strážné?
S druhým už to nebylo tak snadné. Jelikož jsi mířil na jeho helmici, bylo pro něj snadné se tvé tvrdé ráně vyhnout. Poté se natočil proti tobě a využil tvé výšky jako tvé slabiny. Celou vahou ti padl na pravou nohu a plnou silou se zapřením o zem se tě snaží převalit na zem. (Házel jsem si za tebe, ale pokud si teď nenahážeš na šestce 3x6, tak jsi prostě na zemi.)
Co se děje se třetím a čtvrtým členem hlídky nevíš, jsi poněkud zaneprázdněn.

Käe

Vidíš, jak se obrněnec pustil do jednoho a pak to zkusil na druhého po jeho pravici. Nemáš nejmenší ponětí, proč, ale je to tak. Že by se tě snad pro tvou krásu snažil zachránit? Sama nevíš, ale pokud je přemůže, tak to bude jedině dobře. V těch okovech, kvůli kterým jsi prakticky bezmocná, není zrodna nejpohodlněji.
Tvé naděje rázem vzrostou, když se mu jednoho podaří sundat na zem... Ale téměř ihned zmizí do pryč, když se druhý voják s téměř jistou elegancí vyhne jeho ráně a poté rychle přejde do útoku.

Halduron

Přes rameno vojáka, který tě měl na starost, vidíš, že ten velikán se pustil do hlídky. Po chvíli jsi uslyšel zařinčení, to asi spadl ten první. Vidíš, jak se perou a navzájem se vyhýbají. Voják ale evidentně začíná mít převahu, protože vyvádí obrněnce z rovnováhy a další už mu přichází na pomoc. Nepotrvá dlouho a zpacifikují i jeho. Tvůj strážný se jenom tak po očku kouká přes rameno tak, aby tě neztratil ze zorného pole. K útoku bys toho ale za určitých okolností využít mohl.


Arielle

Předák už se chystal k odchodu, ale tvá otázka ho zjevně přerušila. "Paní, jsou věci, které nevím ani já. Není jich moc, ale pořád tady jsou." Říká to, jako by se tě snažil poučovat. "Podle zpráv by se ale mělo jednat snad o špeha, nebo tak něco. Kdoví ale, jak to ve skutečnosti je. Prostým vojáčkům ve zbroji se nikdy nedá moc věřit v jejich popisech a úvahách, jestli víte, co tím myslím." Pousměje se a přestane se svou pěknou gestikulací.
V okolí není nic moc k vidění. Je toho asi tolik, kolik bys očekávala od pevnůstky vojska. Vojáci si čistí zbroje, koukají na hradbách po nebezpečí, zvuky z kovárny se rozléhají po celém nádvoří, dokonce i zvuky tréninku jdou slyšet opodál.
 
Arielle Croix - 06. ledna 2017 09:59
elizabeth17506.jpg
Na místě poněkud dřív
Sesbíraní mých věcí mi potrvá o něco delší dobu a mezitím Zyliath navrhne že bychom si o nocleh mohli říct přímo u vojáků když nás sem pozvali.No ono to dává i smysl aspoň to budeme mít všechno po ruce i když nejspíš se budeme muset potýkat s vojenským myšlením.
A pak ti je ještě jedna věc... ale nejsme tu na soukromé návštěvě.Navíc ...
Zavrtím hlavou a společně se vydáme po hlavní cestě,mezitím se rozhlížím kolem vypadá to zde působivě jen kdyby tu nebyla taková zima.Zyliath se rozhodne začít rozhovor nejspíš aby nám cesta rychleji utekla,nebo aby zmírnil napětí.Otočím se a jsem zvědavá co asi ví o mně nebo co mu aspoň o mně řekli.Možná později se budeme moci o sobě poněkud víc dozvědět.
„Asi to bude jenom druid a tohle bude jeden z jeho rituálu pro dobu kdy se příroda chystá ke spánku.“odpovím mu a svůj názor že by to mohlo být něco víc si nechám pro sebe.Pořád si tím nejsem jistá,ale to se uvidí až tam dorazíme.U vnitřní brány jsme zastaveni poněkud zvědavou stráží kterou buď nikdo neinformoval nebo mají pocit že jsou obětí čisté buzerace nadřízených (ostatní si slaví konec války,ale oni tu musí mrznout).Svoje věci můžeme si složit v hlavním stanu,ale potom je nám řečeno že vězeň tu ještě není.
No jsem zvědavá co je zdrželo,ale s tím jsme musela počítat.
„Dobrá a nevíte aspoň o co se jedná?“zeptám se předáka kasáren a mile se na něj usměji.Doufám že bude aspoň trochu informován a ne že všechny informace nám mají podat vojáci kteří mají teprve dorazit s tím vězněm.Mezitím se rozhlížím kdo všechno tu vlastně je (tedy pokud tu kromě vojáků nejsme se Zyliathem sami).
 
Traffy - 05. ledna 2017 23:33
traffywarrioravatar7136.jpg

Šašek a smíšci



“Spíš aby si do toho nespadl ty, šašku jeden.” Zasměju se a podrazím mu nohy. “No koukám, že si do toho opravdu spadl.”
To už se ale napřahuji na pravý hák a udeřím ho tak aby smíšek po mé pravé ruce spadl na toho vtipálka. Pořádná rána do helmice by jej měla omráčit. Výsměšným tónem povím:
“Jejda další.” a vyblokuju útok druhého smíška, který se mě pokusil udeřit tupou stranou jeho meče. Ten mu po bloku vypadne z ruky. Tu mu následně chytnu a použiju ho jako lidský štít.

Následně pokřiknu na elfa, který stojí u jednoho ze strážných. “Hej ušáku nestůj tam tak a pomož mi. Nějakej ten zlaťák z toho určitě kápne.”
Mezitím už vstane vtipálek, který se netváří zrovna mile. I přesto se ho pokusím ještě více vyprovokovat.
“A vy máte být jako místní hlídka jo? Neřekl bych že jste zrovna schopní, když jsem vám tři zvládl sám. Raději řekni mi kam ji máte odvést a odvedu ji tam sám. Nechtěj aby vám ublížil ještě víc. Jak asi vidíš stále držím tvého kolegu, který se mi příliš nelíbí, protože jeho smích nezněl jako smích, ale spíše jako gnoll, kterej se právě udělal.”
Hlasitě se nad svým vtipem zasměju.

 
Pantheon - 05. ledna 2017 22:29
291553aliya0674303868.jpg
Arielle Crox

Při tom, co sis brala ze svého gryfa své osobní věci, lektvary a jiné vymoženosti, Zyliath došel k závěru, že byste svůj nocleh teoreticky měli dostat přímo u vojáků, jelikož tohle není věc soukromá a vy jste tady vlastně na jejich požádání. Nevyrazili jste tedy do nějaké pivem zapáchající hospody, nýbrž přímo do vojenské oblasti.

Šli jste tou nejpřímější cestou, po hlavní ulici. Byla hezky vydlážděna a černé kočičí hlavy opravdu dodávají tomuto místu zvláštní nádech.
"Tak co myslíš? Co to bude? Jen další omyl těch budižkničemů ze Stříbrné ruky nebo něco vážnějšího?" Zyliath se pokusí zavést konverzaci při cestě, aby si alespoň trochu ulehčil ten batoh, který nese na zádech. Nejsi si jistá, jestli se směje, ta grimasa na obličeji může být taky z přepětí.

Jakmile jste ale došli ke vnitřní bráně, zastavila vás stráž. Proběhla dost důkladná prohlídka vašich věcí, do batohů se vám však hluboko nehrabali. Bylo vidět, že s uvědoměním stráží o vaší budoucí přítomnosti si starosti nikdo nedělal.
Dostali jste místo v důstojnickém stanu, hned vedle velké kamenné budovy. Předák kasáren vám řekl, že ten vyslýchaný ještě nedorazil, takže se máte čas trošičku porozhlédnout kolem, ale ne moc daleko.

Avelamon a Killunia

Po chvíli trapného ticha se paladin Stříbrné ruky dal do řeči s vámi oběma. "Promiňte za to náhlé vyrušení, ale jestli je tohle něco vážného, potřebujeme názory všech. Uznejte ale prosím, že tohle bylo opravdu urgentní a neměli jsme jinou možnost." Plným douškem se napije nápoje, který má ve svém korbeli. V místnosti je docela chladno a je dobře větrána, takže po čichu nejste schopny rozpoznat, co to je. Typujete ale něco obvyklého - voda, pivo nebo medovina.
"Samozřejmě, pokud to bude pouhý omyl, tak vám to vynahradíme." Ujistí vás. Vlastně máte pocit, jakoby se vám dvořil. Jiskra v jeho očích tomu také nasvědčuje, ale může jít pouze o zdání nebo jeho účelný klam.
Po nějaké době do místnosti přijde další členka, tentokrát to je členka paladinského řádu krvavých elfů, Blood knights. Ladným krokem projde celou místností. "Zdravím," poví. "Jmenuji se Tanori. A vidím, že náš vězeň tady ještě není." Poví klidným hlasem a posadí se.
"Ne, a nejsou tady ani ty špičaté klobouky z Dalaranu." Podotkne trochu hořkým tonem paladin.
"Náhodou už jsem je viděla někde venku.. A odpusťte si tenhle styl mluvy, pane. Kirin Tor jsou cennými spojenci, ne jen nějakými hračkami, do kterých můžete kopat." Stále s klidným hlasem a bez pohledu na paladina mu odsekne ty připomínky.

Käe, Halduron a Traffy

Halduron

Strážný na Halduronově straně si počíná tak, aby mu zablokoval cestu k elfce. Jde vidět, že je ochoten dokonce i bojovat, jeho poněkud upjatý postoj tomu nasvědčuje a už si předem prohlíží svého potencionálního protivníka. "Jak ty víš, odkud jsme ji přivedli, chlape? Raději rychle zmiz, než se stane něco nepěkného. Vím, máte stejné uši, ale ona teď patří nám. Nebo nás v opačném případě můžeš zavést k tvému šéfovi a my mu ty truhličky vezmeme a ji si necháme." Z helmy zní ten hlas docela srandovně, takové drsné slova a takový podivný, nepřirozený hlas. Voják k tobě přistoupí ještě o něco blíž, aby ukázal, že to myslí aspoň trochu vážně.

Traffy

Než Traffy dokončí svou krátkou řeč, voják je už zpátky na nohou a tvůj bývalý protivník se odpotácel zpátky do hostince, odkud šlo poté slyšet hlasité zakřičení hostinského a opětovný dopad na venkovní zem. Poté už ses téhle záležitosti nevěnoval.

"Sakra, chlape, my víme, jak ti, o kterých tady mluvíš, vypadají, bojovali jsme s nimi, nevím jak ty. A převzít ji? Sakra, vždyť ani nevíš, kam jdeme, ty plechovko jedna!" Hlasitě se voják, který byl ještě před chvílí na zemi, uchechtne. "Ale jestli chceš, můžeš jít s náma, pár vojáků se vždycky hodí, obzvláště těch schopných, plecháči!" A svou pěstí tě lehce udeří do ramene, i když musel mířit trochu nahoru, než je zvyklý u jiných. "Ale jsou hezký, co?" Přistihne tě zrovna při jednom z vícero pohledů na elfku v poutech. "Jen, abys do toho nespad!" Další dva po jeho boku se začnou chechtat společně s ním, zatímco čtvrtý se tam vybavuje s nějakým elfem.

Käe

Když jsi začala mluvit, automaticky tě utnul strážný po tvé levici lehkým pohlavkem. Docela tě štve, že ti tohle dělají, každý má přeci právo na projev.. V těch civilizovaných zemích...
Místo mluvení, breptání a zaklínání tedy sleduješ, jak si strážný dělá srandu z toho muže v plném brnění, který je ale o dost vyšší než všichni z té čtveřice a jsi si jistá, že kdyby se s nimi rozhodl bojovat, tak by to byl možná dost vyrovnaný souboj. Už si ale pořád dokola říkáš, aby tenhle celý nesmysl skončil a ty ses mohla věnovat svým věcem.
 
Vindicator Avelamon - 05. ledna 2017 00:37
draenei4148.jpg

Odložení návratu

Argent Vanguard

Už jenom stěží zvládám mít oči otevřené. Rána, ačkoliv nebyla smrtelná, byla dostatečně silná na to, aby odhodila a téměř omráčila mladé a bojem znavené tělo. Jenom stěží se snažím zůstat při vědomí, natož znovu vstanout, abych mohla dále bojovat, ovšem když znovu spatřím obrovské několika metrové tělo démona jak se ke mně blíží čím dál blíže a blíže, začínám být smířená s tím, co má nastat. Navzdory tomu naposledy pevně stisknu svůj meč a udělat poslední výpad, když v tom...
Divoce zatřepu hlavou, snažíce se zapudit tuto dávno zapomenutou vzpomínkou, o které jsem doufala, že už nad ni nikdy nebudu muset přemýšlet. Lehce si povzdechnu a pomalu přejdu od zamrzlého okna k teplému krbu, který mi celou noc až do těchto ranních hodin poskytoval ono příjemné teplo v téhle Světlem a zřejmě i sluncem zapomenuté zemi.

Příliš jsem tehdy netušila, do čeho to vlastně jdeme a vlastně jsem byla velmi překvapena, když mě a dva mé druhy vybral Prorok Velen, abychom vyrazili daleko na sever, na výpomoc zdejším Aliančním silám proti zlu, které se zde nacházelo a které muselo být zničeno, aby se Azeroth mohl připravovat na jiné, důležité a mnohem podstatnější věci. Třeba invazi démonů, která bezpochyby přijde. Vždycky přišla.
A tak jenom se základními znalostmi o tom, kdo je vůbec král Lichů, co za zločiny provedl a proč je vůbec tak nebezpečný, jsme se portálem octli v Dalaranu, odkud jsme se následně přenesli na gryfech až k Argents Vanguard.
Uběhlo mnoho času od chvíle, co jsme sem dorazili. Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce. A ačkoliv jsem si přála porážku Scourge a jeho vůdce celým svým srdcem, abychom tento svět očistili od této špiny, už jsem si přála vrátit se domů. A nebyla jsem jediná, kdo tyto pocity měl. O to větší radost jsem pocítila, když nám od řádu Ruky Argusu drazila zpráva o tom, že máme co nejdříve vyrazit na Exodar.

,,Za chvíli vyrážíme, máte všechno, co potřebujete?''promluvím tiše na oba své druhy a věnuji oběma krátký pohled od krbu, zatímco se snažím jakýmkoliv způsobem nemyslet na události minulých let. Od obou se mi dostane tichého souhlasu. Není třeba plýtvat slovy. Nicméně než stihneme jakkoliv vyrazit z hostince, kde jsme strávili poslední noc zde ubytovanou, zastihne nás zdejší předák města a informuje nás o situace.
Špeh? Proč by proboha špeh dělal rituály ve zdejším okolí, kde je zcela jasné, že si vás dříve nebo později někdo všimne? A čí špeh? Toto a mnoho dalších otázek se mi honilo hlavou.
,,Jistě, vyrazím hned.''odpovím v obecné řeči s drobným úsměvem na rtech a ohlédnu se na své druhy, kteří nevypadají zrovna dvakrát nadšeně z toho, že v téhle ledové pustině budou muset tvrdnout o něco déle, než je třeba. ,,Půjdete napřed, tohle zvládnu. Už jste toho udělali dost. Přeji vám šťastnou cestu. Nechť vás Světlo provází na cestě.'' pokračuji dále s úsměvem na rtech, než se otočím a konečně se vydám směrem ke kasárnám. Není třeba nějakého delšího loučení. Koneckonců jedná se jen o výslech.
 
Käe - 03. ledna 2017 22:09
käecompressor4079.jpg

Otravní lidé



Křižákovo čelo. Takový zapadákov oproti těm předešlým místům a přeci, ten přestárlý "knihovník" tvrdil, že tady mám větší šanci narazit na krvavé elfy. Sbalila jsem svůj provizorní přístřešek, ulovila králíka (netvrdím, že se to obešlo bez pomoci magie) a dala jej opékat vysoko nad plamen. Kůže z něj byla krásná, možná by se dala prodat, ale tentokrát jsem se rozhodla nechat ji tady ostatním predátorům, stejně jako orgány.

Ještě před snídaní byl čas na krátkou ranní meditaci. Teď na mě buď hrdý, dědku! pousmála jsem se. Nikdy jsem z toho nečerpala ten mocný proud sil přírody, jaký mi sliboval, spíše jen takový malý čůrek. (A i o tom jsem byla přesvědčená, že si to spíše namlouvám.) Chtěla jsem si ale zachovat nějaké ty rutiny, jako vzpomínku na Galembora. Když už jsem ho nedokázala na rozloučenou zabít, tak ať toho nelituji. Ponořena hluboko do své mysli, měla jsem neblahé tušení, ale to nejspíš způsobilo to cizí prostředí kolem mě. Rychle jsem to zaplašila. Galembor mě vychoval k paranoie.

Po nějaké té době naslouchání silám mocnějším než jsme my všichni dohromady (Ano, Galemborvelmi rád přeháněl.) jsem vstala a šla zkontrolovat svou snídani. Středně propečený, místy spíše krvavý. Tak, jak to mám ráda! Ta trocha energie z meditace a nadšení ze snídaně mě utvrdily, že dnes bude skvělý den.

A jak by taky nebyl... Konečně končí to protivné léto. Dny byly čím dál chladnější, zvířata se začínala schovávat. Zdravá a vypasená zvířata. Každá obtloustlá veverka ve mně budila chuť ulevit její nadváze odstraněním pár jejích končetin či ocásku, jak za starých časů. Dnes jsem zde ale vyrazila s mnohem významnějším posláním. Pro jednou zas budu moct dát své povaze svobodu.

Navzdory všem pravidlům, které mě učil můj milý, starý, senilní druid - všechny ty řeči o tom, že ze stáda by se měly odstraňovat spíše ty slabé kusy - vyhlédla jsem si pro tentokrát toho nejsilnějšího samce. Nikdy nedovol lidem stát se svědky tvých kouzel... Málokdo z nich by pak k tobě byl přátelský, zazněl mi v hlavě mistrův hlas. Skoro jsem ho podezřívala, že mluví skrze jelenovy oči. Blá, bla bla. Jsou to přeci mé narozeniny, dědo, musím to pořádně oslavit. Stejně nikdy nepochopím, proč by mi mělo dělat problém ty svědky prostě odstranit. A ti lidé sem nepůjdou. Proč by sakra teď chodili do lesa? Slaví konec války či co.

Když všechny chmurné myšlenky byly zahnány, mohl rituál začít. Jelen by ke mě samozřejmě dobrovolně nepřišel, takže jsem ho musela povzbudit zašeptáním druidovy oblíbené formule. Promiň. (To nebyla provinilost, vážně, jen slušnost.) Jakmile mi můj překrásný kamarád vyšel vstříc a vstoupil do obrazce, už předem nakresleného prachem z rudého kamene a žlutého páchnoucího štěrku od ohnivé hory, završeného hrstkou bylinek pro hodně štěstí, začala jsem zaříkávání. Tohle patřilo k těm delším. Koneckonců, já mám času dost.

Jelen nejprve klesl na kolena, pak si lehl a pomalu se zhroutil. Oči měl doširoka otevřené, proto bylo krásně vidět, že mu z nich teče volným proudem krev. Stejně tak z nosu a jiných částí těla. Odešel celkem poklidně, aby se neřeklo. Navíc to poslouží dobrým věcem. No, při nejmenším přeneseně dobrým...

Už to bylo skoro u konce, na což jsem se docela těšila, tohle nebyl zrovna energeticky lehký rituál a začínalo mi být slabo. (Holt není lehké darovat sílu vzrostlého jelena přírodě, chtíc od ní dlouhou a krásně tuhou zimu. (Ano, celkem malý dárek, ale jde spíš o tu symboliku.)) A najednou do toho musela vpadnout parta vojáků.

Přiznávám, v první chvíli jsem vážně věřila, že by mohli vzít nohy na ramena a utíkat spustit poplach... Jenže oni zřejmě věděli, co dělají, a bez větší námahy mě spacifikovali. Ani jsem nemrkla a na rukou jsem měla magická pouta. Až tak? Vážně? Nepřeháníte to "trochu"? Vymetla jsem jim do tváře všechny nadávky, které jsem se za dobu svého putování naučila, a v duchu si připravila sérii kleteb, kterými je zahrnu, jakmile načerpám trochu síly a zbavím se pout. (Druid mě učil pozitivnímu myšlení, takže mě vůbec netrápilo, jak se jich vůbec zbavím.) Ale sakra! Tolik síly, tolik života, a bylo to k ničemu. To si vypijou!

Metala jsem na ně kletby a nadávky celou cestu, ale zdálo se, že jejich víra v pouta je přesně tak silná, jako jsou ony neprolomitelné a jakožto vojákům, urážky jim fakt neublíží. Skoro to vypadalo, že se i baví.

A když spustili tu svou nekonečnou písničku o tom, že oni pracují, zatímco Dart a Sharp se ožírají tam a tam, došla mi trpělivost úplně a dále jsem se soustředila už jen na to, aby jim začalo hořet ochlupení na těle, kterého bez pochyb měli dost. (Samozřejmě jsem nemohla uspět, ale už i ta představa byla uspokojující.)

Konečně jsme byli ve městě, ale ono to neskončilo. Ta hovada se rozhodla zajít si i se mnou na trh. Po dlouhém vybírání ideální "sváči" a handlování s výčepním o džbán "pííííííva", jsme už onečně měli jít, ale z blízké hospody vyletělo něco těžkého a srazilo to jednoho strážného na zem. Že by přeci..?

Vyklubal se z toho nějaký od pohledu válečník a hned spustil řeč hodnou tak akorát špeha, zrádce nebo diplomata. "No prosím! Slyšíte ho, jak mluví. Jeho zatkněte, ne mě. Já jen slavila své narozeniny, sakra! Copak to u lidí není normální?! On zní jako rozený zrádce, špeh a patolízal. Měli byste ho prověřit, to vám povídám!" (Hmm, můj jazyk dosti zdegeneroval od dob žití s druidem... Ale koho to zajímá...) Když už mi ten válečník není k užitku jinak (ani pořádně rozplácnout člověka na mastný flek neumí), třeba odvede pozornost...
 
Arielle Croix - 03. ledna 2017 10:24
elizabeth17506.jpg
Vzhůru,vpřed
„No tak!Zpátky!K noze!“běžím za koštětem a přitom ukazuji na zem.Třásně blůzy vlají a já se snažím nevšímat shovívavých pohledů a úsměvů těch které míjím.
Kde jsem tentokrát udělala chybu?Jistě každý nějak začínal a teď už se to naštěstí obejde bez explozí a toho když jsem musela čekat až mi dorostou vlasy.
Jeden muž se pak nade mnou slituje vytáhne ruce z rukávů a velitelským gestem zastaví koště jen malý kousek před sebou.
„Děkuji.“řeknu když k němu doběhnu a zatím co se snažím popadnout dech urovnávám si lem sukně.A taky vlasy protože poznávám že to je stejný muž který mi předtím pomáhal s mou létající košilí.
„Máš talent děvče,ale potřebuješ dohled.“
Ano já vím magie vyžaduje soustředění a kázeň jinak jsou následky nepředvídatelné.Skloním hlavu ke svým bosým nohám a očekávám kázání ...

Proberu se ze svých vzpomínek a zaměřím se opět na své poznámky které leží na mých zkřížených nohách a všude vůbec kolem v posteli.Blíže si prohlédnu jeden nápad který by snad přicházel v úvahu a pak přejdu k dalšímu.Jistě tohle by bylo složitější,ale vzhledem k mému nadání se ke mně nyní mí učitelé chovají jinak než k ostatním v mé třídě.
Jsem teď mocnější než na začátku,ale svým způsobem to je pořád začátek.
Když jsem zjistila že někdo z mé třídy má být povýšen a dokonce dostat vlastního gryfa nečekala jsem že to budu já.Vlastně jsem ani nečekala že to bude pravda,ale taky jsem se rozhodla jenom nečekat protože i když máš talent tak to nestačí,aspoň ne zde.
Někde kde jste jediní dva mágové v celém okolí můžete mít pocit že jste úspěšní i když umíte jen jednoduché kouzla ...
Znovu zavrtím hlavou a rozhodnu se připravit na cestu.Obléknu se a obuji,ale úklid a hlavně balení zabere víc času než jsem čekala,zvlášť když musím hodně věcí vyřazovat.
Pokud se to bude vznášet přede mnou bude to jistě působivé,ale ne zrovna praktické.
Ale nakonec se vydám k místu kde na mně čeká další mág,Zyliath.Moc se mi toho nepodařilo zjistit i když jsem se vážně snažila.Obvykle se o ostatní chlapce nezajímám,ale tohle je jiné.
Ne že by se chlapci nezajímali o mně,ale studium mi bere dost času a s žádným jsem se zatím neseznámila tak důvěrně aby mezi námi mohl vytvořit romantický vztah.
Odpovím na jeho případný pozdrav (nebo se jen usměji), nechám si naložit své vybavení a potom na sednu na svého gryfa.Jeho rychlost mně bere dech a tak jen úžasem sleduji rychle míhající krajinu.Za půlhodiny jsme na místě (ano za půlhodiny) a když dosedáme na zem chvíli se uchváceně rozhlížím po okolí.Ta cesta rozhodně stála za to i když by mělo jít jen o nějakého druida.
Říkali že chtěl obětovat zvíře,jistě je tu i jedna možnost,ale to by se nezůstal tak nechráněný.
„No můžeme si nejdřív zařídit nocleh a potom zajít za tím špehem.“usměji se na Zyliatha a potom začnu sbírat své věci kterých je (kromě těch běžných) poněkud víc.Ráda bych si dělala poznámky,taky tu jsou nějaké lektvary které by se mi mohly hodit (ty agresivnější povahy samozřejmě řádně uložené tak aby necinkaly), dva prsteny a přívěšek.Během té doby přemýšlím zda se Zyliath snaží být tajemný aby na mně udělal dojem nebo je to jen jeho povaha.
 
Traffy - 02. ledna 2017 12:25
traffywarrioravatar7136.jpg

Neznámá kráska



Pomohu strážnému, kterého jsem tím idiotem shodil na zem, jelikož v té zbroji se to dělá velmi těžko. Ten pocit znám, když jsem ve své plné zbroji na zemi často si připadám jako želva, která má být každou chvíli hozena do polévky.

“Zdravíčko, dovolte mi vám pomoct. Hluboce se omlouvám, že jsem vás shodil takto na zem, ale tenhle idiot chtěl podvádět v pěstním souboji tím že utrhne jeden z ikonických rohů téhle krčmy. To jsem nemohl dopustit, sice jsem u toho rozbil okno jak jsem ho prohazoval, ale stále je to lepší než mít zničený takový nádherný roh. Mimochodem proč zde máte ještě zajatce, když už končí válka? Ona ani nevypadá jako někdo, kdo by mohl být spojený s Kultem zatracených. Navíc tento kult by měl být z velké části vyhlazen při pádu Naxxramasu a následném získávání zdejších končin.”

Ale tahle elfka má sakra milou tvářičku.
"Z toho co jsem slyšel, tak lidi z toho kultu byli spíš podobný nemrtvým než lidem, jelikož byli v přímém kontaktu s nákazou, která na jejich tělech zanechala stopy."

“Nebo proč jste ji zatkli, nemohla přece udělat nic tak hroznýho ne? Snad si na té chudince nevyléváte vztek, že máte dnes službu. Jestli je to takový problém, tak ji tam za vás odvedu a vy si můžete užít v této krčmě “Na Rohu”, tedy pokud budete pozdravovat hostinského a vzkážete mu ať mi odpustí, že se za ním brzy stavím a vynahradím mu tu škodu.”

Pomalu podám ruku jednomu ze strážných, který vypadá že této hlídce velí ruku s doufáním v kladnou odpověď. Tý by fakt byla škoda, kdyby jí něco udělali.
 
Halduron Mirthdown ♣ - 02. ledna 2017 00:59
11aa4f1353c8931dc22f7663e8e62ce94213.jpg

Dlouhá cesta


„Hej, hej... o čem to mluvíš? Jaký poklad asi *hic* může v té ledové tundře asi být? ♦“ Oháněl jsem se půllitrem vyhlášeného orgrimmarského piva v menší krčmě, přímo v hlavním městě. U stolu, kde jsem byl i já, seděli dva orkové, troll a dokonce i goblin. Všichni jsme už nějakou tu dobu do sebe lili pivo a jiné alkoholické radosti života, takže nám to nemyslelo zrovna tak, jak bychom chtěli. Jeden z orků, od pohledu talentovaný válečník, který měl po svém boku těžkou sekeru s dvojitou čepelí, se zmínil o jakési relikvii, která se nachází v Northrendu. Samozřejmě jsem byl, i v silně podnapilém stavu, ve střehu, protože jsem se už nějaký ten rok živil jako lovec pokladů. Ork začal vykreslovat historii a staré povídačky, které se k mocnému artefaktu vázaly, když v tom usnul.
Nenenenene, teď ne ty zelená opice! Koukej mi říct víc! Popadl jsem vidličku a píchl ho do ruky. Nemělo to však žádný efekt. Ten starý blázen to s alkoholem přehnal, nebo to byl lovec a dokázal předstírat vlastní smrt. Rázně jsem vstal a hodil na stůl dva zlaťáky. To se ví, že můj odchod z krčmy nebyl nijak slavný a já se potácel sem a tam, bojoval s gravitací a snažil se předstírat, že mám kontrolu nad rovnováhou. Všechno šlo ven. Za aukcí, na cestě do síně hrdinů jsem neudržel obsah svého žaludku.
„Zase jsem to pěkně přehnal... ♠“ Otřel jsem si bradu a potácel se dál do provizorního obydlí, kterého jsem využíval, když jsem se jednou za čas ve starém městě, kde jsem se vším začínal, objevil. Ze starých knih jsem vypátral hrubý náčrt mapy severní země, kam jsem se chystal. Nad tou jsem také usnul. Probudil jsem se až k poledni druhého dne. Hlava mě třeštila a téměř nic jsem si nepamatoval. Až ve chvíli, kdy jsem spatřil mapu jsem si vzpomněl na bájný předmět, který mě donutil ji vytáhnout. Vytáhl jsem batoh a naházel do něj vše, co by se na cestě mohlo hodit. Velké finále jsem zakončil flakónky s jedy, kterých jsem rád využíval. Vydal jsem se cestou, která vedla z Orgrimmaru ke vzducholodím. Cestou jsem si všiml mužů v černých lesklých zbrojích, kteří přišli uctít památku nějakého orkského válečníka. Neměl jsem ani páru o tom, kdo by to mohl být, takže mě to nijak nezajímalo. Ještě ten den jsem se s goblinem domluvil na odletu do tundry.

Trvalo téměř celý den, než se vzducholoď ukázala. Podle všeho jsem měl štěstí, že se zrovna dnes vracela. Informován jsem byl o tom, že let zabere až čtyři dny, pokud nám bude přát počasí. V horším případě by to mohlo zabrat i víc než týden a v úplně nejhorší verzi bych nikdy doletět nemusel. Na podobné kecy jsem byl zvyklý. Koneckonců, kdybych tam mohl dojet na jezdeckém zvířeti, nebo alespoň doletět na wyverně, ale ani jedna z těchto možností nepřipadala v úvahu. Nemohl jsem s jezdeckým zvířetem přeplavat oceán, a wyverna, ačkoliv se to zdálo rozumnější, neměla dostatek síly na to, aby se mnou široké moře přeletěla. Padla by vyčerpáním a my oba bychom se utopili. Musel jsem tedy počkat na vzducholoď, která ze mě vyždíme co nejvíce zlatých a ještě mě nevezme přímo na místo.
Byl konec všemu plánování. Nastoupil jsem na dřevěnou palubu hned, jak jsem za cestu zaplatil plnou cenu ve zlatých. Vydřiduši zelení... Procedil jsem mezi zuby a své zbývající finance na cestu dobře uschoval. Přesunul jsem se do spodnější části, kde jsem měl možnost sledovat ubíhající cestu na menší plošině s provizorním zábradlím z provazů. Kromě goblinů jsem byl jediný, kdo na loď nastoupil, což mě nijak nepřekvapovalo. Kdybych tam nejel s vidinou jistého obnosu, taky bych nenastoupil. Následujících pět dní jsem trávil na lodi, vysoko na nebi. Hned druhý den nás nad mořem přepadla silná bouřka, která náš let poněkud ztížila a co víc, prodloužila. Nelze tedy popsat tu radost, kterou jsem měl, když jsem viděl první věž základny Hordy, které jsem byl příslušník. Ze vzducholodě jsem tedy vystoupil v poměrně dobré náladě, kterou podepřel doušek medoviny. Mou další prioritou bylo nalezení vhodného mistra vzdušných monster, který by mě dopravil či pouze nasměroval do bájného města všech kouzelníků. Měl jsem štěstí, že se tímto zabývala taurenka, která za lidovou cenu několika zlatek, připravila wyvernu, která mě tam rovnou zanesla. S menší žádostí jsem byl vyložen kousek za městem.

Nemohl jsem do Dalaranu. Nesnesl bych všechnu tu magii a pohledy lidí v róbách. Věděl jsem, že místo, kam se potřebuji dostat, není od tohoto nijak daleko, a tak jsem šel pěšky. Třebaže bylo pošetilé věřit slovům opilce, kterého jsem potkal, a ještě pošetilejší vydávat se do oblastí, které byly samy o sobě jen chabě zmapovány, potřeboval jsem zase cítit ten přísun adrenalinu a radosti z nově získané věci. Jestliže ork tvrdil, že to, co hledám, najdu někde v Icecrownu, pak jsem se tam vydal.

Byl jsem nucen udělat menší zastávku ve městě, odkud se ozývaly vítězné pokřiky a slavilo se v něm. Proč ne? Oslava = alkohol. Sám pro sebe jsem se usmál a začal se prodírat mezi slavícími. Sem tam mi sklouzla ruka do měšce někoho jiného, ale to jen, abych měl sám ze sebe dobrý pocit. Soustředil jsem se spíše na věci, které si mezi sebou lidé šuškají. Líbila se mi představa, že se sem vrátí vojsko s většími úlovky, než jsou ty, co můžu najít v každé druhé kapse. Líbila se mi atmosféra. Rozhodně bych nečekal, že na tak pustém místě může někdo slavit. Rozhodně se mi také líbila představa, že tu můžu narazit na nemrtvé zrůdy. Opět jsem naklonil láhev, abych si vychutnal dalšího doušku, když v tom jsem zaslechl neskutečně protivný hlas. Otočil jsem se tím směrem a spatřil elfku v poutech, kterou táhnou někam do šatlavy. Hehehe... zase jsem se opil.
„Páni, nemůžu uvěřit, že jste ji opravdu máte! Můj šéf by za takovou osobu dal určitě spoustu peněz, které by šly do kapsy rovnou vám. No povězte, jak moc je důležitá nějaká čarodějnice z lesů oproti těm truhlám zlata, které byste za ní dostali? ♥“ Zvolil jsem přímější cestu. Tihle nevypadali na strážné, kteří by chtěli celé životy prodřít v té samé zbroji. V opačném případě bych se musel ztratit a nějakým způsobem se dostat do věznice. Vlastně tu byl ještě problém s tím, že absolutně netuším, kdo elfka je, ale proč nezasáhnout? Je to větší zábava, než posedávat u piva.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.068156003952026 sekund

na začátek stránky