Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Zapomenutí

Příspěvků: 90


Hraje se Dvakrát týdně  Vypravěč Able je offlineAble
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ira/Isil je offline, naposledy online byla 25. února 2017 2:10Ira/Isil
 Postava Ryuuzaki je offline, naposledy online byla 24. února 2017 21:58Ryuuzaki
 Postava Temperence Smith je offline, naposledy online byla 24. února 2017 21:31Temperence Smith
 
Ira/Isil - 23. února 2017 16:46
fhcfhbfbfnfinal_fancftasy_fangirl1920x12009074.jpg

A hele kdo dorazil


Zkrvavené maso mi krásně klouže krkem. Po očku sleduji, co se děje kolem mě a je jasné, že ze strany obyvatel lodi mi už nic nehrozí. Z Ryuuzakiho skoro nespouštím zrak, jelikož je to právě on, kdo by mohl být mým smrtelným nepřítelem. Nechá mě ale v klidu se najíst. Neútočí a vypadá tak mírumilovně jak někdo, kdo právě vyvraždil celou lidskou posádku, může vypadat.
Cítím, jak mé útroby zalévá síla, jak svaly začínají pracovat, vybuzeny přísunem energie. Z muže na kterém jsem přistála, zbydou ve chvíli jen kosti obalené masem. Přesunu se k jednomu muži v černém plášti, k nějakému, který ještě jakž takž žije, a se zlověstným úsměvem mu urvu paži. Do obličeje mi vystříkne krev a do uší zazní mužům smrtelný řev. Nezúčastněně odstraním z paže oblečení a zakousnu se. Postupuji rychle a vybírám jen to nejlepší masíčko. Ještě pár vnitřností, ochutnám ze zvědavosti oko, zda třeba lidské oči nechutnají na téhle zemi lépe, ale ne. Stále mají tu nechutnou nahořklou příchuť.
A je to. Nikdo živý už nezbyl. Co jsme to. No jasně, ta holka. „Asi bychom měli najít tu holku.“ Pronesu a vznesu se do vzduchu abych zhodnotila situaci.
Zamyšleně zatřepotám křídly. Když odletím, budu mít z krku tenhle divný ostrov. Ale na krku zase o tři osoby víc. Asi těžko by mě nechali jen tak. A ti pitomci, co následují Zapomenuté nás stejně dokázali najít. A já o nich neměla ani tušení. Klidné máchání přeruší jeden prudký, rozčilený pohyb křídly, než se opět vrátí do normálu. Nechala jsem se tak hloupě zlákat. Ale o těhlech nadlidičkách nic nevím. Vím, že zatím se mě nesnaží zabít, což je asi nejvíc v co můžu kdy doufat. Tak fajn. Ale podám si Willow, znovu vyděsila Iru. Rozhodně si pro sebe přikývnu a nadnesu se o kousek výš.
„Tamty jsou moje" Křiknu na Ryuuzakiho a palcem ukážu na dvě postavy na ostrově. "S touhle havětí si dělej, co chceš." Teď zase ruku zamířím na podivné netopýří stvoření před námi.
Přeci jen ale nechci letět k ostrovu s tímhle v zádech. Protáhnu si drápy natolik, aby byly schopné zasáhnout hluboko do tkání těchto tvorů. Přiletím k netopýrovi nejvíce vlevo a předstírám, že ho chci zleva obletět. Na poslední chvíli ale prudce stočím křídla a zahnu doprava. Ostrá, dlouhá špice na mém levém křídle najde svůj cíl. Rozryje onomu netopýrovi celý hrudník a zasáhne srdce. Stihne se ještě drápy ohnat, ale zasáhne mě jen mělce do levé nohy na lýtku, než volným pádem spadne z oblohy. Okamžitě se vrhnu na druhého. Předchozím manévrem jsem ztratila výšku, vyletím výš, vyhnu se seku nohou a dostanu se za něj. Stáhnu křídla ochranně na záda a drápy se zaseknu do živé tkáně. Z netopýřího hrdla se ozve hrůzostrašný řev bolesti a vzteku. Na záda si ale nedosáhne. Srdce mi prudce tepe a cítím přicházející hlad. Jeden člověk byl málo, byla jsem moc hladová. Bez dalšího rozmyslu se zahryznu tomu tvorovi zezadu do krku. Maso je tuhé a strašně kyselé, ale je to maso. Polknu ho skoro v celku a pokračuji. Netopýr se zatím dál marně snaží mě ze sebe shodit, ale jeho pohyby slábnou. Vyhýbám se zatím životně důležitým místům, ale stejně začne po chvilce padat k zemi. Se mnou stále na zádech. V klidu si ještě ukousnu poslední kus a kousek na hladinou moře se pustím a rozevřu křídla. Náhlá změna tlaku mě vynese několik metrů výš.

Svaly jsou stále stažené a připravené na boj, odpovídají tomu i mé pohyby. Prudké a útočné. Dopadnu na nohy do přikrčené polohy. No tak ty vypadají opravdu vyrychtovaně. Stačilo by jedno škubnutí, jeden sek...Ale ne. Ta holčina alespoň pomohla Iře, i když furt netuším kdo to sakra má být. A nebudu jí věřit dokud to nezjistím, ale asi bych ji nemusela zabíjet. No, ale kdo je tohle...
"Ale, ale, ale. Koukám, že Willow si tě sehnala sama. Ani nepotřebovala naši pomoc." Ušklíbnu se na velmi vyčerpaně vypadající slečnu. Ten úšklebek vypadá asi poměrně hrozivě, jelikož mám pusu celou od krve, stejně tak ruce a vlastně i zbytek těla.

Vážně už bych se měla naučit být opatrnější, hlavně potom, co jsem viděla záblesk jejích schopností. A jak pavouci lehli k zemi. Ale ne. Na to jsem prostě moc zvědavá a asi paličatá. Těžko říct.
Přesto se k ní nepřiblížím až na dotek, kousek mezi námi nechám a napjatým, predátorským krokem ji obejdu aniž bych z ní spustila oči. "Opovaž se provést nějakou pitomost. Hlad sice už nemám, ale uleželé masíčko taky nění špatné." Pak zabodnu prst s drápem směrem, kde stojí Willow. "To samé platí pro tebe. Opovaž se ještě někdy Iru takhle děsit." Poslední větu vyplivnu se slyšitelnou nechutí a zhnusením.
 
Temperence Smith - 22. února 2017 20:24
animegurl2642.jpg

Naprosté vyčerpání



Zalykám se vodou. Vynořím se, plivu slanou vodu, jen aby se mi další dostala do úst. Jsem vyčerpaná, pálí mě ve svalech. Ale pokračuju-musím. Musím se dostat pryč. Ale už nemůžu. Přemýšlím že to vzdám: na dně moře mě ta bestie nikdy nenajde. Zrovna když se mi zavře nad hlavou hladina moře, dotknu se něčeho, co by tam být nemělo. Dřevo. Pevně chytím větev a přitáhnu se. A ta větev přitáhne mě. Citím, jak mi hladina vody klesá, od ramen dál k pasu. To se nevypouští moře; někdo mě táhne z vody ven.
Na pevnině chvilku ležím na boku, dusím se vodou a plivu ji ven. Pak namáhavě vstanu. Vykulím oči-vždyť je to malá holka, není jí víc než třináct! Ale vypadá sebejistě a něco na ní mi dává pocit že je starší. Možná ten účes? Kolik jí je-sedmnáct? “Já jsem Willow a nemáš zač,” ozve se dívka. Je vyčerpaná, stejně jako já. "Já..díky.." vydechnu. V další vteřině se vyrojí..pavouci!? Willow ani nestihne popadnout luk, když ji chytne jeden z pavouků a táhne ji k sobě. Je jich hodně. Co teď? Mohla bych utéct; prosekat se pavouky a zdrhnout. Ale dostanu se z tohohle...ten ostrov se hýbe?! Zavrhnu ale všechny myšlenky, kromě jedné.

Musím tu holku zachránit.

"Jděte někam!" hlesnu vyčerpaně a kousnu se. Z krve v ústech se mi dělá zle, ale potlačím to a vytáhnu z ruky krev. Tu ve vteřině zformuju do široké šavle, a rozeběhnu se k Willow. Jedním seknutím přeseknu pavučinu na její noze a vytáhnu ji na nohy. Levou rukou dívku zatlačím za sebe. Krok dopředu, a otočím se kolem osy. Dokončím rychlou piruetu a máchnu šavlí vodorovně, zároveň meč pustím. Ten se změní v malé projektily, jež prostřelí hlavy pavouků. Jen lehce vnímám nějaké tvory nad hlavou; vnímám jen adrenalin v krvi a únavu. Nesmírnou únavu a vyčerpání ze ztráty krve..
 
Vypravěč - 22. února 2017 18:22
thestaralightblue19631661338.jpg
Žijící ostrov
Všichni

Popsat to jako masakr, by bylo velmi úmyslné zmírňování. Netrvalo to ani deset vteřin a celá loď, byla pokryta krví a mrtvými těly v černých hábitech.
Většina z nich, ani nedostala šanci vytáhnout svojí zbraň či se podívat co je to vlastně zabilo. Avšak, když už jediní dva lidé na lodi Isil a Ryuuzaki a potom co Isil ukojí svůj hlas, oba dva si uvědomují, že dívka, kterou měli ochránit tady už není.
Temperence mezitím plave co nejvíc to jde. Veškerá únava či rozespalost jí opustila jen co skočila do vody, takže jediný limit už je jen její tělo. A to začíná souboj se silnými proudy, jež se vyskytují kolem ostrova. Jelikož je noc a vlny jí neustále šplouchají do očí, není ji jasné, jak daleko je od pevniny. Temperence se vzdávat rozhodně nechce, ale už jí začínají pomalu docházet síly. Zrovna v momentu, když už si není jistá, jestli to zvládne dál někdo cítí větev pod svýma rukama. Když se jí chytne, začne být někým přitahována směrem k pevnině.
Mezitím Isil a Ryuuzaki si všimnou postavy plavící se k pevnině. Oba poznají, že to je právě ona osoba, jejíchž socha, byla vystavena společně s těmi vašimi. Rozletěly se za ní, ale pak je zarazil pohled před nimi. Ostrov se celý začal hýbat. A nejen hýbat, zvedat. Začal se zvětšovat a přitom všude kolem sebe rozbouřoval vlny. V šoku Isil i Ryuuzaki na chvíli ztratili Temperence, ale když už jí znovu viděli, byla už na ostrově a mluvila s Willow.
Když se Temperence povedlo dostat se na ostrov, viděla zachránkyni, která jí předtím nabídla onu větev. Byla to mladá dívka, které nemohlo být víc jak dvanáct a vypadala teď naprosto vyčerpaně. “Já jsem Willow a nemáš zač,” řekne k Temperence, poté co chytne svůj dech. Hned poté co Temperence odpoví se z lesa vynoří pár tuctu pavouků (viz. Hp) a vypadají celkem naštvaně.
“To si ze mě děláš srandu!” zařve Willow víceméně dovzduchu. Poté chce rychle chytnou luk a šíp, který předtím odložila, ale není dost rychlá. Jeden z pavouků jí uchopí nohou do pavučiny a začne jí tahat k sobě. Temperamence se cítí vyčerpaná, ale jestli chce něco udělat musí jednat rychle. Stojí před ní deset pavouků v řadě a jeden z nich k sobě táhne Willow.
Mezitím Isil a Ryuuzaki se dívají na situaci před sebou. Zrovna teď jim nic nebrání, aby se pokusili buď odletět či ukrást loď, kterou mají pod sebou. Avšak jestli chtějí zpátky k ostrovu pomoct Willow a Temperence, v tom jim něco brání. Čtyř členná skupinka bytostí připomínající, asi dvou metrové netopýri (viz. HP) se vznesla z ostrova. Právě teď kolem něj krouží a útočí na kohokoliv kdo se ze vzduchu přiblíží.
 
Temperence Smith - 20. února 2017 19:28
animegurl2642.jpg

Výlet a s příchutí masakru



Je těžké vnímat všechno okolo, poslouchat a jasně přemýšlet. Hlava mě třeští od Funseiova zásahu. Kde to jsem? Jak dlouho jsem spala? Je rodina v pořádku? Asi ano, Funsei vypadal na čestného muže...už nežije..ale slíbil že na ně nikoho nepošle.. Vnímám i přes zavřené oči: je tma nebo se stmívá. Mám svázané ruce-naštěsí jen provazem, ne pouty nebo kovovým lankem. Jsme někde na moři, cítím slanou vůni moře. Daiki a Haru mě tam vzali před nějakou dobou. Teď je to ale jiné: zřejmě jsem na lodi, všude okolo jsou lidé. Mluví, ale nerozumím tomu co se děje.
Lehce otevřu oči. Jeden se řízne do ruky, vzápětí se ozve rána-jak to bylo Daiki? Jako..z rána? Ne, jako z děla!-a další z těch mužů v tmavém oblečení o mě zakopne, až vyjeknu. Hloupá, hloupá, hloupá! To už řve další z nich a vytahuje nůž. A potácí se. Všichni ztuhnou. A já? Nesnáším pohled na krev, na smrt. Vzpomínka na Funseie, jeho teplou, hustou krev na mojí ruce; a teď tenhle...udělá se mi zle. Ale překonám to: musím jednat.

Ruce podvléknu pod nohama, abych je neměla za zády. Vymrštím se na nohy a rozeběhnu se. Vrazím ramenem do jednoho z mužů a uhnu dalšímu co se po mě natáhne. Najednou se přede mne postaví dva. Mohla bych použít..Ne. Nebudu zabíjet, pokud to není nutné tak ne. Nesmím To zneužít.. Místo toho sebou smýknu v běhu na zem a na zádech podjedu pod nohama jednoho z těch přede mnou. Vstanu a chci se rozeběhnout, ale jeden mě popadne za vlasy až zavřísknu. A pak zaječí on. Poznám to; je to smrtelný ryk.

Otočím se když mě pustí, a uvidím peklo: on i další členové posádky jsou prošpikováni bodci, které vypadají jako upletené ze samotné temnoty. Ten přede mnou má v hrudníku díru o velikosti pěsti a řve. Ten vedle něj se nehýbe: špice mu proklála hlavu a z tváře mu nezbylo nic. Vyděšeně ustoupím, všimnu si nějaké postavy s křídly, jak...vytrhává zuby kus masa z krku jednoho z posádky. Taková spoušť, takový masakr...odvrátím se, padnu na kolena a začnu zvracet. Moc jsem toho nejedla, takže po chvíli je konec. Za sebou už slyším jen pár hlasů; to je špatné znamení. Přišla si ta okřídlená příšera pro mě? To mě vyděsí. Zvednu se a znovu se rozběhnu-pryč od toho masakru, pryč od toho. Doběhnu k okraji lodi. S rukama svázanýma to nepůjde. Kousnu se do ruky, až do krve. Z té vytvořím malý kotouč, jež roztočím a přeřežu lana. Jen co ho nechám zmizet a moje krev se rostříkne u mých nohou, zhluboka se nadechnu. A skočím přes palubu.

Přistání je šokové, voda je studená. Vynořím se, zapalám po dechu. Vidím ostrov kousek ode mě-museli jsme mířit k němu. Nadechnu se a začnu plavat kraulem k pobřeží. Co nejdál, schovat se před tou hrůzou na lodi, schovat se v lese.
 
Ryuuzaki - 20. února 2017 18:29
zk4774.jpg

Probuzená zbraň



Sleduji mlčky dění a náhle slyším to prasknutí a ucítím brášku. Zrak se mi rozzáří * On žije! Bráško! slyšíš mě?! * ale hned mi dojde že neslyší jelikož se stále regeneruje. výhodou pro mě je, že ve skutečnosti jak se ukázalo není den ale noc. moje schopnosti tedy mohu používat téměř bez omezení toho kde jsem. Náhle se Ira začala měnit...
Sleduji mlčky její přeměnu s mírně nejistým pohledem. Kdo ví jestli Isil bude na nás utočit. Kdo ví jestli Isil udělá co Willow navrhla.... Po přeměně dala rozkaz... Bylo jedno která z těch dvou byla zrovna vzhůru. Odevzdal jsem se ji jako zbraň a přesně na toto zacházení sem byl i zvyklý a tak se spokojeně pousměji a kývnu hlavou. Díky bohu, že je zrovna noc., mohu se vznést temnotou do vzduchu a s Isil držet tempo. Rozkaz je jasný: Vyvraždíme tuhle loď. Ovšem o přeživších mi Isil neřekla jediné slovo. Ze zkušenosti vím jednu věc: Pokud o rukojmích ani přeživších nepadne zmínka znamená to že nikdo naživu zůstat nesmí... Moje vnímaní se vrátilo do starých kolejí mého původního světa. Světa kde sem byl zbraň se kterou bylo právě takto zacházeno a která měla jen zabíjet a plnit rozkazy. Ano... S touto ženskou by bráška byl spokojený. Zajímavé jak jedno tělo mohou obývat dvě tak odlišné bytosti. To sem já a bráška byli ze začátku také ale já ho přijal a on přijal mě a věnoval mi svou moc a tím mi dal i možnost používat svévolně schopnost používat temnotu. A tak jsme se naučili spolu vycházet. pro mě to byla jediná rodina ale pro něj sem nebyl nic jiného než zdroj života. Věděl jsem to... Vše co pro mě dělal bylo jen pro jeho přežití a aby on přežil musel sem žít já. Proto mě vždy chránil. Klasická symbióza... Silný tvor chrání slabšího jelikož na přežití slabého závisí i přežití jeho samotného. Podobně jako pijavice. i on potřeboval živého "hostitele" a dělal co mohl aby svého hostitele udržel na živu v zájmu vlastního přežití i když na životě samotného hostitele mu nikdy nezáleželo.

Objevím se na lodi a temná křídla zmizely. Pousměji se a sleduji nepřátele. Následně jen krátce řeknu " Odstranit.... " a zatímco sám zůstávám nehmotný sleduji jak uspějí temné hroty vytvořené za zády každého nepřítele, které hned své cíle probodávaly.
Pokud se cíle pokusily hýbat zjistili, že to není možné. Temnota kolem nich byla zhuštěná a nedovolila pohyb více než o půl centimetru.
Tohle byl první pořádný rozkaz který mi jakožto zbrani dala. Hodlal sem se ukázat v co nejlepším světle. Nehodlal sem se zdržovat. měl sem prostě zabíjet. Čím rychleji to zvládnu tím lépe snad na mě bude pohlížet... Snad mě uzná jako užitečnou zbraň... To byl smysl mého života. nastal čas tento smysl znovu naplnit. Během toho jsem letmo po očku sledoval Isil jak si vede. Mít přehled o situaci byla jedbna ze základních věcí, kterou mě učili. Jedině tak totiž včas dokáže zbraň reagovat na nebezpečí které hrozí tomu, kdo zbraň ovládá....
 
Ira/Isil - 20. února 2017 17:02
fhcfhbfbfnfinal_fancftasy_fangirl1920x12009074.jpg

Nic nemůže zůstat spát věčně


Návnada? Kdo to asi tak bude...my. Já. Copak na tom záleží? Vyděšeně s sebou trhnu při hlasité ráně. Do mého nitra jako by uhodila jakási síla. Jenže známě. Na chvilku mě naplní radostný pocit. Pocit celistvosti a bezpečí. Jak rychle to ale přišlo, tak také odejde. Zamrazí mě v zádech. Jako bych podvědomě tušila, co se to právě vrátilo a ohlásilo svou přítomnost.

Ani netuším, proč jsem se za Willow rozběhla. Možná ze strachu neuposlechnout, možná z touhy zmizet z tohohle místa, od kamenného pohledu sochy s mou tváří.
Sotva popadám dech, na čele se mi perlí kapičky potu. Podívám se směrem, co Willow ukáže. Na téhle Zemi jsou lodě docela časté, jak jsem již zjistila. Takže pohled na loď mě nerozhodí, zato slova dívky ano. Vždyť…jak…může mluvit o záchraně a přitom o…zabíjení. Zmateně zakroutím hlavou, když v tom se dostaví známý, odporný pocit. Bestie se probudila.

Já to věděla. Nemohla to být pravda. Prostě si nemohla jen tak odejít. Zmizet, ztratit se z povrchu a nikdy se už neukázat. Ne. To by bylo moc snadné. Moc krásné. A život není krásný. Byla chyba doufat. Tak naivně. I když jen na chvíli. Když se neukazovala. „Ne. Já nechci. Nechci!“ Napolo vykřiknu skrze zatnuté zuby. Rukama si usilovně svírám hlavu jako bych si chtěla rozdrtit lebku. „Nechci zabíjet.“ Hlas se mi zlomí a ozve se hlasité vzlyknutí. Po tváři se mi kutálí slzy.
Cítím rozrušenost, cítím zlobu a cítím nenávist. Všechno nasměrované ven. Do okolního světa. Cítím jí. Blíží se ven. Nemám šanci ji udržet vevnitř. Ta stvůra bude zase vraždit. To nechci. Proč jenom nejsem…dost…..silná…

Konečně


Slzy se mi přestanou tvořit. Strohým a otráveným gestem setřu ony mokré kapky, co se mi kutálí po tváři. Zvednu hlavu a s kamenným výrazem si přeměřím dvě osoby nacházející se v mém okolí. Znám a neznám je zároveň. Vím vše, co jsme si prožili, i když toho mnoho nebylo. Oni ale nevědí nic o mně. Vražedně se ušklíbnu.
„Ty budeš asi hodně dobrá, co Willow. Vypadat mladě a zároveň být smrtící zbraní.“ Neodpustím si malý komentář, ale rozhodnu se věnovat se současnému problému.
Těžko říct, zda je to i můj problém. Mohla bych se prostě sebrat a odletět. Pryč, co nejdál. Jako vždy. Jenže teď už to asi tak snadno nepůjde. Mám štěstí, že žiju. A oni mají štěstí, že neublížili Iře. Teda…fyzicky. Parchanti. Ani pomoct jsem jí nemohla. Jak se bála. No a kdo za to může. Oni. Nasměruji tvrdý pohled k lodi.
„Ryuuzaki!“ Křiknu na něj povýšeným tónem jak na psa. „Jdeme! Vyvraždíme si jednu hezkou loďku. Třeba zbude ještě místo na zákusek.“ Přejedu očima Willow od hlavy až k patě a mlsně se olíznu.
V dalším okamžiku se mi ze zad vyderou křídla a stále s úšklebkem na rtech se odrazím od země. Plná loď těch slabých lidečků. A Ira nás ani pořádně nenakrmila. Jako vždy. Prostě si budu muset pochoutku obstarat sama. Vyrazím vstříc lodi plnou rychlostí, ale zároveň si stihnu ve vzdušném proudu udělat přemet. Létání je tak osvobozující. Proudění větru na blánách a černá obloha kryjící můj postup.
Nad lodí stáhnu křídla a volným pádem se řítím dolů. Manévruji jen do takové míry, abych zacílila na prvního člověka, co na palubě uvidím a pařáty se do něj zaryla. Hned po rukou a nohou, jenž hostí ostré drápy následuje ozubená pusa. Rty se sevřou nad hrdlem a škubavým pohybem hlavy ho celé vytrhnu ven.
 
Vypravěč - 19. února 2017 12:35
thestaralightblue19631661338.jpg
Okružní plavba
Temperence

“Proč to musím dělat vždycky já. Můj doktor říká, že to není moc zdravé,” uslyšíš nějaký hlas jak si stěžuje. Oči máš pořád zavřené a hlava tě bolí, jako by tě do ní zrovna praštil obr. Cítíš, že tvé ruce jsou svázané, ale je to jen obyčejný provaz.
“Máš si umět lépe vybírat slámku. Teď dělej. Nemáme na to celý den,” odpoví mu jiný hlas. Podaří se ti lehce otevřít oči. Jsi na lodi. Na lodích už jsi byla mnohokrát a i když ty v tomhle světě vypadají jinak a používají celkem zastaralou technologii, šumění vln poznáš. Všude kolem tebe jsou lidé v černých hábitech. Vidíš jak se jeden z nich řízne do ruky a svojí krev poté hodí do vody. Ozve se obrovská rána a poté před vámi začne objevovat ostrov.
Jeden mužů v černém hábitu se rány lekne a zakopne o tebe. Chtě nechtě lehce vyjekneš bolestí. Všichni lidé na lodi se na tebe podívají.
“Je probuzená!” zařve jeden z nich a vytáhne nůž. Chystá se na tebe zaútočit, ale v té chvíli mu do hlavy vletí šíp.
Všichni stojí šokováni. Tohle je tvoje šance.
 
Vypravěč - 19. února 2017 12:27
thestaralightblue19631661338.jpg
Loď na obzoru
Ira, Ryuuzkai

Willow se ďábelsky usměje, když se jí zeptáte na to, jak se hodlá ostrov donutit hýbat.
“Jednoduše prostě použijeme návnadu,” odpoví vám mladá dívka, ale ještě, než stihnete cokoliv dalšího udělat, nebo se na cokoliv zeptat ozve se rána, jakoby praskl balónek, jen mnohem větší. S ránou, jako by se z vás zvedla nějaká deka, která vás předtím držela zpátky. Cítíte, že vaše dary, či vaše kletby, už jsou zpátky. A i když Ryuuzakiho bratr se pořád léčí, kromě toho jsou jeho schopnosti zpátky v plné síle. A k tomu je ještě noc.
Willow se hned zvedne. “Už je to tady, pojďte se mnou. Hned!” zařve na vás, vezme si svůj luk a šíp a rozběhne se. Běžíte za ní. Teď je vám jasné, že Willow předtím zpomalovala kvůli vám, ale teď už to tak rozhodně není. Jako laňka skáče přes větve a kolem stromů. Na chvíli jí dokonce ztratíte, ale nakonec se vám jí podaří najít, jak stojí na jednom z břehů ostrova. Svůj luk drží stylem, který napovídá, že zrovna vystřelila šíp.
“Vidíte tam tu loď,” řekne Willow a ukáže na loď, která je od ostrava si sto metrů, ale blíží se k němu.
”Na té lodi by měla být poslední osoba. Ta poslední socha na ostrově. Ta na které, bylo jméno Temperence. Musíte se tam dostat a zachránit jí. Ostatní lidi na lodi pracují pro Chishiki, takže je klidně můžete zabít. Já vás budu krýt odtud,” řekne vám Willow.
Když vyřkne slovo zabít Ira cítí jak Isil, která už dlouho nejedla a která se teď probudila se chce prodrat ven.
 
Ryuuzaki - 18. února 2017 23:29
zk4774.jpg

Nasměrovat živý ostrov?


" Umí mluvit... Vidíš ty křídla za jejími zády? Když jsem ji pochválil že její křídla vypadají nádherně byla hrdá a neskrývala pýchu nad nimi. Je schopna mnohem více věcí, než jen zabíjení a šíření strachu. " odpovím Iře klidným tónem
* Takže má jméno.... Isil... Zajimavé.... možná se mi někdy povede ukázat Iře že by se měla pokusit ji porozumnět... * Zamyslím se zatímco sleduju a poslocuhám Willow. Její slova o zvláštní fauně a floře trochu vysvětlují tak obrovské pavouky ale její slova mě zaskočila.
* Ostrov je živý? Máme ji pomoct ho nasměrovat? Cože? * Už jsem se nadechoval k dalším otázkám ale Ira byla rychlejší a vzala mi mé otázky přímo od úst. Vyřkla otázky, které jsem sám chtěl položit. Podívám se krátce na ni pohledem a potom zase na Willow " Taky mě to zajímá... " Řeknu zatímco pohled stočím zpět k Willow
Myšlenky se začnou točit mimo ostrov i kolem Iry poté, co jsem ji viděl jak je tam schoulená. Bráška by zuřil kdyby věděl, že jsem někoho sám vyvolil jako nového držitele a o to mnohem opravdu mnohem víc by ho rozzuřilo kdyby viděl Iru v tuto chvíli. Má to být někdo silný kdo prokáže své schopnosti. Na tom ale nesejde. Ona potřebuje ochranu protože těžko říct jestli se na okřídlenou... Tedy Isil může v tomto ohledu spoléhat a já potřeboval rozkazy a nikdo jiný na blízko zkrátka nebyl ale i přes všechny zásady, které mám mi ani trochu nevadí, že sem o to Iru požádal. O tom ale teď není čas přemýšlet. Ačkoliv vypadá, že se bojí a vím, že lidé mají hned několik účinných gest přátelství, kterými člověka uklidnit a povzbudit v takových situacích tak ty gesta neznám a tak znovu svou pozornost věnuji Willow.
 
Ira/Isil - 18. února 2017 15:41
fhcfhbfbfnfinal_fancftasy_fangirl1920x12009074.jpg

Rozmluva


„J-jméno?“ Zakoktám ani ne tak strachem jako překvapením. „Něco jako ona a jméno. Označení živé bytosti. Aby lidé věděli co křičet před svou smrtí. To sotva. Ta obluda si těžko bude nějak říkat. S-skoro ti ani nechci věřit, že umí mluvit. Že umí cokoliv jiného než vraždit a zabíjet. Ne. To nemůže být.“
Můj vystrašený hlas se změnil v napůl zoufalý a napůl agresivní tón. Je slyšet zřetelné chvění, ale také nepotlačovaná zloba a nenávist. Odmítavě zakroutím hlavou. To prostě není možné. Ukončím krátkou vnitřní debatu a přestanu si sochy všímat. Ani Willow o ní nic neví, a ještě se naštvala. Ten její výraz. V panice sklopím hlavu k zemi a schoulím se do sebe. Můj vztek se ztratí stejně rychle, jako přišel.
Ryuuzaki se také začne ptát na otázky s daleko větším úspěchem než já. Co já vím o tom jak se bavit s ostatními. Skoro nic a vypadá to, že to tak nějakou dobu ještě zůstane.
Není dítě? Nebo…? Co tím chtěl říct. Vždyť vypadá tak mladě…ale nemluví tak. Tisíce? Takže taky není obyčejný člověk? To jsme se všichni dostali zrovna sem? Na tuhle planetu? Proč?

Uvědomím si rybu, co držím v ruce a pozoruji Willow, co s ní dělá. Je to maso. Byla to živá ryba. Živé zvíře. To se jí? To se může? Bezradně koukám na mrtvého tvorečka. Vždyť, můžu jíst plody. Něco tak výjimečného. Ale vlastně…tady jsem už něco jako tohle zvíře viděla. Viděla jsem víc ryb i lidi, jak je jedli. Třeba se to může. Není to tak živé, jako lidé.
Váhavě přiložím ústa k boku ryby a stejně jako Willow se do ní zakousnu. Syknu bolestí, když se mi ostrá kost zapíchne do dásně. Rukou jí vylovím a vyplivnu. Začnu zbytek masa opatrně převalovat na jazyku. To už jsem zde jedla. Maso. Asi ho také někdo vyhodil a našla jsem ho. Je to chuť plná síly a energie.
Aniž bych si to uvědomila, spokojeně zamručím a na chvíli zavřu oči. Takhle čerstvé je to něco úžasného.

Jakmile ale Willow pokračuje ve vysvětlování, vrátím se zpět do reality. Zpět ke dvou neznámým lidem s neznámými schopnostmi a neznámými úmysly. Z povídání o ostrově mi toho moc smysl nedává.
„N-nasměrovat z-zpět k J-Japonsku? My? J-jak?“ Nechápavě se podívám na Ryuuzakiho. Copak on umí hýbat s ostrovy? „A-a co t-tím m-myslíš, že je n-na ž-živu?“
Najednou mi dojde, že jsem se zase na něco zeptala. A jí se to předtím nelíbilo. Jedno varování mi nestačilo, copak jsem tak hloupá? Začnu se zase třást, i když sedím hned vedle ohně. Oči zabodnuté do země a schoulená co nejvíc do sebe.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056021928787231 sekund

na začátek stránky