..::Vampire empirE::..
hrálo se Kromě víkendů
od: 18. ledna 2008 01:41 do: 09. května 2011 11:45
Dobrodružství vedl(a) Venali
| |
 | Císařství plné upírů,kde smrtelník nenachází klid,klid,který zde nemá místo. |
| |
| Prastará krevní msta mezi znepřátelenými rasami, z nichž nejvýrazněji se projevují upíři a vlkodlaci,trvá už přes šest století.Dlouhou dobu byly síly téměř vyrovnané a proto ani jedna z ras nedokázala tu druhou zcela vymýtit. Časy se však mění,mnozí schopní vlkodlaci jsou díky genetické mutaci schopni přeměnit se v libovolnou dobu a nejsou tudíž závislí na úplňku.Tento fakt výrazně snižuje šance upírů na vítězství.Ti se proto upírají k jedinému bodu,k prastaré legendě pocházející z doby zrodu ras, vyprávějící o postavě jménem Eruvanda,která má tuto prastarou krevní mstu ukončit. Nejsou to však jen upíři,kdo se snaží pojistit si svůj úspěch.Příslušníci lidské rasy již kdysi založili skupinu,nazývající se „Noční Lovci“ a snažíc se vyhladit jak upíry,tak i vlkodlaky… Píše se rok 1813 a ve staré Anglii se střety mezi znepřátelenými rasami stále stupňují. Upíři,lovící pouze v noci,přes den ve svých sídlech pročítají starověké spisy ,ve kterých se snaží objevit stopy po Eruvandě,. Vlkodlaci se nyní slučují do velkých společenstev,rozšiřují svoji nákazu na další a další lid…a připravují se na poslední úder… Lidská rasa byla v průběhu války již téměř vyhubena,někteří padly za potravu,jiní se ocitli v řadách svých nepřátel.Ti co přežili se schovávají či vstupují mezi „Noční lovce“… …CHVÍLE POSLEDNÍHO SOUDU SE BLÍŽÍ…  |
| |
 | Hřbitov Zahoukání sovi protnulo tichou noc, a na hřbitově zašustilo listí jak na něj opatrně našlapovalo několik postav, blížili se ke kryptě, kde tušili že se nachází jejich obět, 6 lovců bylo připraveno mě zabít, a já pozoroval jejich chování, pušky a pistole nabité a připravené mi uštědřit několik ran.. V podřepu sem je pozoroval ze stínu velkého stromu na vrcholu kamené zídky porostlé mechem a mé oči se začali stahovat.. Tak vy si nedáte pokoj, byly ste tu před týdnem, a nechal sem odejít jen jednoho, a jak vidím, vrátil se znovu.. pozoruju jednoho z lovců, v ruce má kopí, za opaskem kord a dvě pistole, na tváři se táhne ošklivá, ještě zcela nezhojená jizva kterou sem mu udělal při našem posledním setkáni, nechal sem ho žít jen aby řekl ostatním, jak pohrdám jejich životy... Jemná větřík zavál a ovál mou bledou tvář, která byla skryta pod černým šátkem, můj dlouhý plášť se však ani nepohnul, neslyšně sem vytáhl svůj meč a skontroloval pistoli... Došli skoro až k mému příbytku, začali zapalovat louče a vytahovat láhve s olejem a zaujímali postavení, já se jen usmál a neslyšně seskočil dolů a dostal se za záda mladého lovce, ¨který byl očividně na lovu poprvé, v rukou třímal pušku a mířil na dveře... Došel sem neslyšně za jeho záda a meč zvedl tak že jeho hrot mu mířil zhora na zátylek... Tohle je moje uzemí... Byla to poslední věta kterou ten šlověk slyšel, řekl sem jí tak tiše že ho muselo napadnout že mluví vítr, pak se ale čepel mého meče mihla vzduchem a projela jeho krkem, uchopil sem ho a pušku položil na zem a ho nechal opřeného o jeden z křížů kousek od místa kde stál.... Asi tam nejsem blázni... Ozve se můj hlas a pak už jen dva výstřeli a hrelní výkřiky, za pár minut stojím nad tím co sem ho nechal jít před týdnem, leží na zemi a drží si bolavou hlavu... Kdyby ses nevracel červe, mohl si být doma, pít pivo a být rád že jsi zdráv... řeknu ¨chladně a useknu mu ruku, zvednu ho pod krkem a pohlédnu mu do očí v nichž se zračí jen děs... Táhni a už se nevracej, nebo tě příště zabiju.. Odtáhnu mrtvé do své krypty a napiju se jich krve, pak s poklydem vytáhnu jeden svitek a začnu v něm zaduměne číst... |
| |
 | Byla noc a hvězdy už byly nějakou tu dobu na obloze. Na obzoru se zjevila neznámá postava asi metr osmdeát nebo devadesát, jak lovec hádal. Nepodobalo se to ničemu co lovec zatím viděl, a že toho viděl. Kdysi býval v domobraně svého rodného města a statečně ves bránil před upíry i před vlkodlaky. Ale jednou, když měl stráž a byl nachlazený, si zašel do chatrče na teplý čaj a trochu se ohřál. Mezi tím ale na jeh oves zaútočili vlkodlaci a všechny ne sežrali, ale přeměnili na své. Lovec se sice dostal z města zdráv, ale později zabil svou rodinu a přátele, aby dál nešířili nákazu. Poté chtěl všemu utéci a proto se uchýlil zde na sever Anglie, kde ještě stále nenašel klid o němž tušil, že ho najde až po smrti. Ta postava se vzdáleně podobala upírovi, ale upírem nebyla. Měla sebejistý pohled a z jakéhosi neznámého důvodu se lovec v jeho blízkosti cítil bezpečněji.Ale tu si vzpoměl na svoje mládí a začal nebíjet pušku. Ovšem když se znavu otočil, muž už tam nebyl. AurisiuS to je mé jméno. Přišel jsem sem, když jsem utíkal před upíry, ale ucítil jsem díky svým schopnostem, že je někdo nablízku a tu zaosřil pohled na lovce, který se zrovna otáčel a nabíjel si zbraň.Nechtěl jsem mu ublížit, protože jsem z něj cítil dobro a životní moudrost. Proto jsem se rozhodl ho převést na svou stranu. Lovec ještě stále vyvedený z míry kvůli útěku té bytosti, o které teď nevěděl, kde je a to ho znepokojovalo, ucítil, že mu někdo klepe na rameno. Rozhodl se otočit a vystřelit. Když se však otočil, postava ho srazila a hned měl na krku její nůž. Postava se ovšem zasmála a nabídla mu teplý čaj. Muž se uklidnil a celou dobu, co mluvili, slyšel muž hlasy ve své hlavě, které mu říkaly, že má jít s mužem a pomoct mu. A to taky muž udělal. AurisiuS mu sice něco tajil, ale lovec se choval podle hlasů ve své hlavě a následoval ho....Pobřeží severní Anglie |
| |
 | Ve stínu stromů si pomalu vykračuje maličká, velmi bledá dívenka s černými vlasy. I přes to, že na slunci se pohybovat může, cítí se jistěji v příšeří. Podle značně potrhaného šatu je jasné, že takto sama cestuje již velice dlouho. Je slabá, přestože má dost ukradeného jídla z měst jimiž prošla, již tři měsíce hladověla. Sebevětší množství jídla ji nedokázalo zasytit. Jedinou společnost jí po celé ty věky putování dělal Isarchiel. Malý, černý a věčně nespokojený mladý netopýrek poletující jí momentálně nad hlavou. Ve dne je bezpečně zavešen na přezce jejího batohu a spí. Už skoro omdlévá únavou, když konečně vyjde z lesa a dojde až městu. Zastaví se před bránou hřbitova. Najednou se jí rozsvítí oči a ona ani neví proč, vstoupí tam, kam obyčejní smrtelníci v hlubokou noc nechodí. Tiše sleduje umírající lovce a když kolem ní proběhne poslední žíví, avšak bez jedné ruky. Z posledních sil se vydá k neznámemu, jež právě táhl několik mrtvol směrem ke kryptě. |
| |
| Hřbitov, Isabellle Pojď dál, je otevřeno, namusíš se bát, už nezabíjím, sám sem jeden ze starších, takže tě tu vítám, neznámá, krve je zde nyní dost, a ještě je teplá.. ozve se z krypty a já výjdu se svitkem ven a v jedné ruce držím mrtvolu lovce a dojdu až k neznámé a položím ji před ní.... Napíj se, nasyť svůj hlad... řeknu poklidně a svitek zbalím a schovám pod plášť..Jaké je tvé jméno maličká? zaptám se již trochu z noblesou a rozhlédnu se kolem...Moc tvorů zde nazavítá, takže jsem trochu překvapen, ale jsem rád, že pomohu nasitit tvůj hlad maličká! řeknu a jdu zbírat zbraně po lovcích... Zvláštní, kdo by si děla služku z malého děvčete... |
| |
| Když ke mě neznámý promluví otřásnu se strachem, cítím obrovský strach ale zároveň mám pocit že nás něco spojuje. Počkat? Co to říkal? Pít krev???? Pane bože hlesnu a zkoušíám pospátku vycouvat ze hřbitova. Omylem ale vrazím do kříže a upadnu na zem. Najednou se ozve Isarchiel :Notak Is, neboj se ho, nic ti neudělá. Běž za ním. Máte společného víc, než si myslíš. A kdyby něco, ochráním tě. poslední slova pronesl trošku nadneseně. Alespoň mi však dodal dostatek odvahy. Dojdu zhruba na dva metry k postavě. Náhle ucítím další zoufalou vlnu slabosti, z tašky vyndám kus chleba a sním ho. Pocit sytosti se však nedostaví. Jsem Isabelle hlesnu těsně před tím, než se vyčerpaně sesunu k zemi. |
| |
| Pohlédnu na maličkou a zhrozím se když vidím že asi ani nemá tušení co to s ní je... Když se sesune k zemi příjdu k ní zvednu jí ze země a donesu k sobě do krypty... Tohle ti udělá dobře maličká... řeknu když jí do ust nechám stékat krev , když nad jejími ústy držím srdce jednoho z těch lovců...Jsi poloupírka, někdo tě chtěl k večeři, ale asi ho něco vyrušilo, nebo tě někdo kousla a nechal tě tak, nevím, ale každopádně, jsi poloupír, lidská strava už ti nic nedává maličká, teď se musíš živit krví... v záři svíček vypadají mé oči a tvář ještě děsivěji, ale celkové zařízení krypty vypadá jako královský pokoj, obrazy, kůže na zemi, závěsy na stěnách, několik polic, dvě zdobená křesla, z mahagonu, malý oltářek a nějáká kniha kousek od místa kde nyní ležíš ...Bude z toho zmatená, až jí řeknu vše o jejich možnostech... |
| |
| Když znovu otevřu oči přímo nad sebou spatřím neznámého. Cítím se již podstatně lépe, hlad je zažehnán. Hřbetem ruky otřu ústa a když se na ruku podívám uvidím..krev!! Oči se mi otevřou děsem a já okamžitě vyskočím na nohy. "Né!!" Oči se zalili slzami a já se schoulila na zem a naříkala. Isarchiel se mi posadí na koleno a chlácholivě ke mě mluví. Ale notak, Isabelle, v hlouby duše jsi to věděla. Věděla jsi to. Nebraň se tomu. Pokud nechceš zemřít, musíš pít krev. Neboj se. Upřu na Isarchiela doteď ještě modré oči a on jen konstatuje. Už to nejde vzít zpět, žít, nebo zemřít. Levé oko je již přeměněno. |
| |
![tn_avatar_human_male[1]4983.jpg](tn_avatar_human_male[1]4983.jpg){kind=avatar} | Stín už dávno padl na Londýn. Poslední místo,které obývají lidé ve větším počtu. Dveře domů jsou bezpečně zamčeny před běsem,který město sužuje. Nikdo nemá odvahu jít do šenku,nebo snad jen vyjít před dům. Upíři mají tendenci vyjít z temnoty v tu nejméně pravděpodobnou chvíli,kdo by chtěl riskovat brutalní smrt,natož pochybnou existenci tvora noci? Jen pár osamělých postav v pláštích,stojící na streše jednoho z domů. "Myslíš,že je dobrý nápad čekat tady?" zeptal se chvějícím se hlasem mužík,který se chvěl v lehkých poryvech chladného nočního vzduchu a vzhlédl k muži,který stál vedle něj. Ten nevypadal,že by ho celá scenérie nočního města nějak zvlášť děsila. "Když řeknu že ne,utěší tě to?" zachechtal se. Vypadal úplně jinak než vystrašený mužík. Stál vzpřímeně a bílé vlasy svítily v měsíčním světle. Mužík zakroutil hlavou se strnulým výrazem. Tohle nebyla chvíl pro Streyovy vtipy. Dole,pod nimi se ozval křik. Nečí kroky. A další. Dvojice na streše se bleskurychle podívala přes okraj střechy dolů. Dole stála žena. Byla vcelku pohledná, až na otrhané šaty a celkově ušmudlaný zevnějšek. Blížily se k ní dvě postavy. Bledé jako smrt a s vyceněnými tesáky. Upíři. Muž jménem Strey zavrčel a skočil ze střechy dolů. Druhý muž se jen zajíkl a třesoucíma se rukama vytáhl zpod pláště něco jako pistoli,ale pod hlavní byla připevněna nádobka s vodou. Mezitím na dlážděny chodník dopadl Strey a poté,co se narovnal,vytáhl z pochvy dlouhý meč. Katanu. Upíři byli tak náhlým vpádem zaskočeni,že se jen otočili a zírali na něj. "Dobrý večer,mrtvolky..." zasyčel s nepříjemným úšklebkem Strey. Upíři se náhle vzpamatovali a rozběhli se k němu s hladovým výrazem. Jeden z nich skočil a úmyslem roztrhnout drzému cizinci hrdlo. Ten se na něj jen podíval a pousmál se. Kolem upíra se náhle objevilo několik zářive rudých plamenů. Omotaly se upírovi kolem rukou a nohou. S vyděšeným výrazem se upír rozhlížel a viděl,že plameny trčí z kamenné zdi jednoho z domů. Vtahovaly se a upíra braly sebou. S ošklivým křupnutím a přirazily na kamennou zeď,kde jen bezmocně visel. Druhý jen šokovaně pozoroval svého druha a nevšiml si,že Strey stojí metr od něj a zvedá katanu. Prolétla vzduchem a sjela přes hruď nemrtvého. Zdálo se,že meč hoří,stejně jako rána kterou způsobil. Upír ryčel a snažil se oheň uhasit. Strey vyskočil a znovu prudce sekl. Uťatá hlava se jesště několik metrů kutálela. Druhý,spoutaný upír zběsile vrčel než se ozval výstřel. Muž na střeše postřelil netvora a z rány začal stoupat kouř. Tekutina na zbrani byla nejspíš svěcená voda. Plameny kolem upíra povolily a on spadl z výšky několika metrů na zem. Sípěl a nenávistně shlížel na toho vraha s katanou. "Ostatní upíři se ti pomstí..." chrčel. Strey se jen usmíval. "Možná." zašeptal s úšklebkem. "Každopádně,tebe už to trápit nemusí." Plamenná čepel proletěla zkrz upíra. Odletěl několik metrů dozadu a rozpadl se na prach. Zaklínač zasunul meč do pochvy a zmizel ve tmě. |
| |
| Pozorují bedlivě chvíli okolí, a pak příjdu za dívkou a přisednu si k ní..Budu ti dělat učitele, ale jen chvíli, stejně se za chvíli budeš moct postarat sama o sebe, a tvůj splečník ti bude dobrým rádcem... řeknu zamyšleně a pohlédnu ti do očí... Tvá proměna ještě není hotová, ale již započala, a zvrátit to již nelze, jedině smrtí, po proměně pocítíš pár změn, první již cítíš..slunce ti nedělá dobře, ale můžeš pod ním chodit, a ta druhá, se týká jídla, jediné co zasytí tvůj hlad a žízeň je krev lidí, rozumíš maličká, krev.... odmlčím se a popojdu ke malým oknům do krypty, zadělám je černými okenicemi a závěsi a zavřu těžké kovové dveře, a také je zadělám závěsem...Brzy bude svítat a já nesnáším sluneční světlo, to víš, mi upíři, je to naše prokletí.. řeknu vážně a pohlednu na ni..Budeš o hodně silnější než člověk, trochu rychlejší, a budeš pít krev,rány se ti budou rychleji hojit, a budeš stárnout o něco pomaleji než lidé.. řeknu zamyšleně a přemýšlím o tom jestli vůbec tak malé děvče může chápat co jí tu říkám... |
| |
| Proč o mě říkáš že jsem malá? Počkat? Vlastně jsi ani neotevřel pusu! Upíři umí číst myšlenky? ptám se tiše, mezitím co vstřebávám informace. Krev, fuj, jak můžu pít krev lidí? Abys věděl, nejsem malá, je mi 15! řeknu a uraženě pohodím hlavou. Ale nemusím ty lidi zabíjet, ne? Třeba je jen omráčit, napít se a dál je nechat žít.. |
| |
| Pousměji se...Umíme víc než jen číst myšlenky, naše psychické schopnosti přesahují lidské chápání, a pokud de o krev, za chvíli ti bude chutnat i když se ti teď příčí... ozve se ti v hlavě můj hlas jako by to bylo tvé podvědomí ale víš že jsem to byl já...Neboj se, tohle ty umět nebudeš, jen číst v mysli, ne komunikovat pomocí myšlenek... řeknu už zase normálně a postavím se k malému oltářku, je to kamená deska, s nějákými znaky které neznáš a pod mí malá miska z černého kamena, pomalu zvednu misku a dojdu s ní k tělu jednoho z těch lovců, vytáhnu dýku a probodnu mu jeho chladnoucí srce a nechám krev stékat do misky, dám jí na oltář a zapálím černou svíci a chvíli něco mumlám v řeči jež nerozumíš.... Ano jde to omráčit a jen se napít, ale pak vznikne tvor jako si ty, jak myslíš že se ti to stalo...někdo tě kousl a nechla žít, věděl co se stane... řeknu z klidem a jdu zpět k tělu, zakousne se mu do krku a pořádně nasitím svůj hlad, zbylá těla uložím do rakví a pohlédnu na tebe, oči mám rudé jako uhlíky v ohni, víc do červena a když se pousměju oběví se mé deváté zuby, delší, špičaté a zahlé a tebe už to ani tak neděsí.. Dozvíš se vše děvče, neboj se! |
| |
| Jakto, že to nebudu umět? dupnu si vzpupně a pohodím vlasy. Budu tě muset vyvést z omylu, ale mě nikdo nekousl. usměji se na něj zářivě. V tom případě budu pít jen z těch kteří zemřou bez mého přičinění. Co si to vlastně dělal s tou miskou? ptám se a dívám se na zapálěnou svíci. A co to vlastně bylo za lidi, kteří tu byli než jsem přišla? Vlastně někteří z nich tu ještě jsou. prohodím zamyšleně při pohledu na rakve, ve kterých leží mrtvoly mužů. V hlavě mám tisíc otázek a tak málo odpovědí. |
| |
| Tak zaprvé mladá dámo, ujasníme si pár pravidel, já sem Zbyhněv Karlovič, čistokrevný upír, a po této zemi chodím jíž víc jak 1600 let, takže to jak se mnou mluvíš se mi ale vůbec nelíbí, pokud tě nikdo nekousl, došlo k tomu že nějáký upír se spustil s lidskou ženou, a to je proti pravidlům. Nebo poloupír, a tvé dědictví se projevuje až teď, dále pak, budeš zabíjet ať se ti tolíbí čine, protože až lidé zjistí čím jsi, budou tě chtít zabít oni! oči mi ještě více zrudnou a obličej nabide děsivého a také bázeň budícího vzhledu... Pokud se chceš ode mne něco naučit, tak se podle toho chovej, protože já se nemusím učit nic z toho co je pro tebe teď otázkou života a smrti! sedne si do svého křesla a zahledí se do dálky... V této době začínají všichni bláznit, ti co zde byli jsou Noční lovci, lídé jež mají lovit upíry a vlkodlaky, poloupíry a jejich služebníky, jsi jednou z těch jež lidé teď k smrti nenávidí, tak si rozmysli to co si řekla, že nebudeš zabíjet, nyní platí víc než kdy jindy ZABÍJ nebo BUDEŠ zabit! |
| |
| Omlouvám se zašeptám sotva slyšitelně a na bledé tváři se objeví ruměnec studu. Já nevím, kdo byli moji rodiče. Ale že jsem nebyla kousnuta vím stoprocentně. řeknu a sáhnu si na krk kde by v opačném případě byli dvě maličké jizvičky. Dobrá, pane, budu zabíjet, ale jen v sebeobraně.Posadím se na zem do kouta a na koleno se posadí Isarchiel. Teda Is, měla by ses stydět, už se zas chováš jak rozmazlený dítě. Ale on se také nezachoval nejlépe, myslíš že se představuje vždycky až když je rozhněvanej? Bejt tebou se radši chovám jak řekne. Pche, tahle kobka se mi nelíbí a mám hlad. Chci se proletět. TAk zatím Is kdyby něco křič o pomoc, zachráním tě. S těmito slovy vyletí bránou ven do temné noci. Sedím tam sama s upírem, který ze mě moc nadšný není. |
| |
| Bylo skoro ráno a AurisiuS se svým společníkem právě došli do Londýna. Lovec šel za ním. Nevěděl sice o co AurisiuSovi jde, vždyť jít so Londýna je sebevražda, ale AurisiuS říkal něco o tom, že zde najde odpovědi na své otázky. Když tu něco lovec uslyšel. Chtěl se otočit a varovat Aurisia, ale když se otočil AurisiuS tam nebyl. Poté vyšla ze stínu neznámá postava a rychle se blížil k lovci. Už byla skoro u něj, když mu na záda skočil AurisiuS a svrhl upíra k zemi. "Takže teď mi řekneš jak se dostanu k dokumentům o té vaší slavné zachránkyni?" řekl AurisiuS. "nikdy ti to nevyzradím, ty zrození z pekel." odpověděl upír. AurisiuS na to: Myslíš si, že si dělám prdel?" a vytáhl upíra z temné uličky a upír si všiml, že už začíná svítat. AurisiuS řekl: "Máš pravdu dělám". Upír nevěděl co a začal sebou škubat. AurisiuS ho opět zatáhl do uličky a tam mu spodní hranou dlaně rozdrtil žebra a ta upírovi roztrhala plíce. Než však upír zemře, AurisiuS ho nadopuje drogou a za těch patnáct minut, co upírovi ještě zbývá, se dozví co chce.... |
| |
| Strey zbytek noci chodil po Londýnu a držel stráž. Jeho společník šel domů spát. Byla to jen pojistka,kdyby se něco semlelo, pro boj byl takřka nepoužitelný. Od toho tady byl zjizvený zaklínač... Došel až na samotný okraj,když spatřil něco,co ho přinutilo tuhle noc již podruhé tasit svou katanu a přikrčit se ve stínu. Nějaká podivná postava držela něco,co vzdáleně připomínalo upíra,ale místo obvyklé bledé barvy ta stvůra měla ve tváři zelenou,z pusy mu tekla pěna. Nad ním stál muž. Něco k němu mumlal ale Strey to neslyšel ale poznal,že je upír úplně mimo. Po chvilce mu nejspíš došly síly a upír ztichl. Muž tam ještě chvíli postával a poté odešel. Strey se mu ještě chvíli díval do zad a ani se nehnul. Když se mu ztrácel z dohledu,něco se mu ozvalo v hlavě. Překvapilo ho to a předtím,než si magií zablokoval mysl,zaslechl něčí hlas,chladný a vypočítavý... "Být tebou tak o tomhle s nikým nemluvim...zaklínači..." |
| |
| Aurisia překvapilo to, co viděl. Sledoval Streye už třetí den a snažil se mu číst myšlenky, ale protože už ho dlouho neviděl a tudíž nevěděl, zda-li se Strey něco nového nenaučil. Kdysi spolu bojovali na jedné straně, ale Strey se chtěl věnovat ohni a statečnému boji tváří v tvář, ale Aurisia zajímala psychologie a a tichý boj. Ovšem tomuto už je hodně dávno. Jak ho tak pozoroval, viděl, že se Strey změnil. Má jizvy, jeho humor je lhostejnější než kdy jindy. Chtěl si vyzkoušet, jestli se nezmílil a proto se mu ukázal a vnuknul mu slova:Být tebou tak o tomhle s nikým nemluvim...zaklínači...". Strey se zprva zalekl, ale pak se napřímil a myslel si:"hmm ty sis moc nepolepšil co? a na tváři se mu objevil úškleb. AurisiuS mu vnuknul další myšenku:"nerad bych porušil nějaká zdejší pravidla ohledně vulgarismu Strey, tak si dej radši pozor!!!! |
| |
| AurisiuS a Strey se asi půl hodiny handrkují v temné uličce,ale po této době je dalo něco dohromady,byl to mráz po celém těle.Mají hodně společného,leč o tom neví.Že by to byla pomsta,nepřátelé nebo přátelé?! Mohli bysme jít si sednou do hostince co myslíš Strey?náhle ze sebe vypraví AurisiuS a odmlčí se.To bychom mohli,ale nedělej,že se nic nestalo,stalo se toho mnoho a minulost nepřebolela,pamatuj AurisiuSi,Minulost,je stále mezi námi,stává se novou přítomností a budocností zároveň.Chvíli stojí na proti sobě.Tak si alespoň zajdem na skleničku a probereme oklnosti,co mysliš Strey?opět pohledí na Strey,AurisiuS. Oba se tedy vypraví do hostince na skleničku,ale ani jeden z nich celou tu cestu nepromluvil,nyní stáli před hostincem a vchází do vnitř... |
| |
 | Temný palouk uprostřed lesa,na němž sedí dívka oděná v tmavém oblečení.V jejím klíně leží muž,kterého nechala umřít,spíš ho nechala zabít sama sebou,nyní z něho vysává krev,tekutinu,kterou potřebuje k životu,k životu,který nadevše nenávidí.V dáli uslyší hlasy,poznala,že jsou to hlasy lovců,lovců,kteří loví ty,jako je ona.Ihned se zvedne a běží z onoho palouku… Postava zahalená celá v černém hábu vběhla na hřbitov,za ní se ozývají hlasy,byly to hlasy lovců,kteří ji spatřili,když ulovila jednoho mladého lovce.Pod černou kápí se schovává bledý obličejík dívky s temně tmavými oči.Její ústa byla ještě mírně od krve.Lovci byli slyšet stále blíž a blíž,Eressiel stále běží a náhle zakopne,vyvrkne si kotník a s námahou se opět zvedá ze země,už nemůže běžet tak rychle jako před tím.Před ní je náhle menší díra,které si před tím nevšimla,než ji stačila zaregistrovat její noha uvízla v ní,nyní se z ní nemohla dostat.Ale její myšlenky,jí nenechali na holičkách,rozesílala do okolí myšlenkové signály,věří,že je někdo poblíž a pomůže jí,že ji nenechá na pospas těm pomsti chtivým temným lovcům,které nezajímá nic jiného než Pomsta,pomsta,kterou chce každá rasa v této zemi. |
| |
| Sedím ve své kryptě a pozoruji mladou dámu jak tam skrčeně sedí v rohu a nejednou ulsyším v halvě volání o pomoc... Zůstaň tady maličká... zvednu se bleskurychle a od zdi si vezmu svůj meč a otevřu dveře, rozhlédnu se a spatřím upírku jež pronásledují lovci...Už zase, co to dnes je.. bleskurychle se objevím u těla jednoho z lovů které sem zabil před chvílí a useknu mu hlavu, náhle sem venku a hlava letí vzduchem směrem ke vchodu ke kterému přibíhají lovci...Nocí se ozve můj zlověstný sikot a já se dostanu až k neznámé upírce...bez řečí ji vysvobodím z mé pasti a ukážu na svou kryptu.. Rychle dovnitř paní, zdržím je... Postavím se a meč sevřu pevněji a hbitě se vydám skoky k lovcům jež překvapeně zvedají hlavu ze země a rozhlížejí se kolem, když mě spatří, jak skáču z náhorbku na náhrobek ozve se pár výstřelů z pušek, ale za chvíli už stojím se zakrváceným mečem a lehce oddychuju, z ruky mi stéká pramínek krve, jedna z kulí mi protrhlá kůži na remenu...Tohle je mé uzemí! plivnu na mrtvoly a pomalu se vydám směrem ke kryptě... |
| |
| Dokulhám se ke kryptě,kterou mi ukázal tajuplný záhadný a pohledný upír.Schoulím se před kryptu u křoví,nýbrž jsem se neodvážila vejít dovnitř.Slyším v pozadí výkřiky umírajících lovců a v zápětí těžší dech mého zachránce.Strnule stále sedím schouleně a nově poznaná osob náhle stojí u mne,protože z nenadání přiskočila ke mně. . Děkuji Vám za moji záchranu,budu vám až na dosmrti vděčná…Můj pane,Vaše rameno krvácí,můžu vám to ošetřit? pohlédnu na upírovo rameno a chytnu ho za ruku…v tu chvíli mnou proběhne mráz,není to ten při leknutí či bolesti,ale toto je krásný pocit…Všimnu si tvých krásných tmavých očí a jiskry,která se blýskla v jeho očích.snažím se vstát,ale nyní mi to nelze,opět zahledím do jeho očí a nastává chvíle temnoty a ticha… |
| |
| Jau, nechce si řvát v hlavě někoho jinýho? rozčiluju se když v hlavě uslyším hlas ženy. Znudeně obrátím oči v sloup a postavím se na nohy, s úmyslem ženě pomoc. Zbyhněv je ale rychlejší. Nojo brblám tak já se nevnucuju a znova si sednu do rohu. Kde jen je ten Isarchiel přemýšlím když si všimnu těch dvou, jak jako by zmraženi ve stisku ruky koukají jeden druhému do očí. Bože, to je nuda. Co tady mám celou dobu dělat? Jen sedět a čekat až někoho vyřídíš abych se mohla napít? Super zábava. |
| |
| Dojdu směrem ke kryptě a pohlédnu na neznámou upírku..Už se nemusíte ničeho obávat paní, ti už nikdy nikoho neuloví... řeknu a neznámá se dívá na mou ruku a něco řekne a přitom mě chytí za ruku a můj pohled spočině v tom jejím.. To..to bude.. chci říct že dobré, ale když mě uchopí a zahledí se na mě projede mnou zachvění a já pocítím něco co jesm necítil už tisíc let...Dobrá paní, ale vevnitř tady ne... řeknu neznámé a podívám se na její nohu...Pomohu vám... řeknu nesměle a zvednu neznámou do náručí a donesu jí do krypty, kde jí posadím do křesla...Dovolte abych se představil, jmenuji se Zbyhněv Karlovič, Tzimisce je mým klanem, a Ruská zem mím rodištěm...Mohu vědět s kým mám to potěšení... řeknu s mírnou úklonou a meč opřu o zeď, sundám si plášť, kabátec a nakonec i košily a podívám se na rameno...Není to hluboké, za pár hodin je to pryč... pohladím si místo kolem rány a pohlédnu na Isabelle...Venku je dost jídla pokud máš hlad maličká.... poté se znovu zahledím na krásnou neznámou... |
| |
| Hmm, super..chápu. Tak já zatim zmizim. řeknu a posměšně potřepu vlasy. Zvednu se ze země a kráčím si to kolem těch dvou ven. Věnuji jim už jen letmý pohled a zmizím. Telepaticky si zavolám Isarchiela. Když přiletí zeptám se ho co zajímavého oběvil a vydám se do temné noci. |
| |
| Strey,i když zdráhavě,šel s tajemným mužem jménem AurisiuS do místní putyky. Byl to jeden z mnoha přetopených lokálů,ale mělo to jistou výhodu: Ačkoliv byl večer a muži by tu měli po práci popíjet,nebyla tam skoro živá duše. Většina lidí se bála vracet se domů zkrz tmu,a tak byli radši doma a třásli se hrůzou,aby si zrovna pro ně nepřišli ty krvavé běsy,které sužují Londýn... "Co si dáš?" zeptal se ho AurisiuS,když se usadili k jednomu ze stolů,které byly do jednoho z velmi starého dřeva. Vršila se na nich vrstva prachu,který Strey smetl jedním pohybem ruky. "Nejlépe nic..." zasyčel a probodával AuriSia ostrým pohledem. "Spíš by si mě mohl sdělit,co tu vlastně ksakru pohledáváš?" vyjel na něj bez větších otáček. AurisiuS s odpovědí vyčkal,dopil do dna svou sklenici s nějakou pálenkou. Stále se vyhýbal Streyovu pohledu. Položil sklenici na stůl a otřel si rty,než promluvil. "Mno,přepokládám že tady dělám to samé co ty,Streyi." řekl a poprvé za celou tu dobu mu pohlédl vzpříma do očí. Strey pocítil nával ospalosti a zmatek ve vlastních myšlenkách. Na odpověď mu však ještě síly stačily. "Myslím,že by bylo dost naivní předpokládat,že bys vůbec někdy mohl chtít to samé co já,dreadlorde..." řekl se zdviženým obočím Strey. AurisiuS se na něj zkoumavě zahleděl. "Ty snad nechceš omezit hrozbu upírů?" zeptal se. "Ano,to chci. Ale rozhodně jí nemíním nahradit." zavrčel mág. "Upíři jsou čím dál tím víc troufalí,nejde to ignorovat,hranice Neutrality překročili už dávno. Co se vlkodlaků týče,je to stejná verbež..." AurisiuS se jen usmál. "Možná bych pro tebe měl jistou informaci." Strey zpozorněl. "Jakou?" zeptal se proti jeho vůli zvědavým tónem. "V okolí je nějaký upír,Zbyhněv Karlovič se,tuším,jmenuje." odpověděl mu skoro šeptem AurisiuS. "Jako bys to nevěděl." "Nejspíš máš pravdu,ale člověk si není nikdy jistý,že?" pousmál se zase tím neveselým způsobem dreadlord. "Pokud vím,poskytuje pomoc ostatním upírům. Hlavně pak tedy.." řekl a naklonil se před stůl "..upírkám." dořekl s jízlivostí,se kterou by mohl soupeřit i se Streyem. Strey nasadil zdvořile zvědavý výraz. "Chceš mi říct,že to,co neulovím,putuje k nějakému Casanovovi s Transylvánie?" AurisiuS úšklebkem kývl. "To vypadá,že mám šanci hned na několik mrtváku jednou ranou.." zašklebil se Strey. "Vypadá to,že už tě boje zbavily soucitu,příteli..." "Ty jizvy nemám od narození,asi stejně,jako ty nejsi můj přítel." Zvedl se od stolu a hodil na něj pár mincí. Bez rouzloučení odešel ze zaprášeného lokálu. AurisiuS si ještě chvíli pohrával s prázdnou skleničkou a vychytrale se díval na docela jiného Streye,než kterého potkal před mnoha lety.... |
| |
![200106271346vamp2l[1]7687.jpg](200106271346vamp2l[1]7687.jpg) | krásná bezhvězdná noc Cosi zapraská a cosi vstane. Aaáááhhh....! Jakoby řev menděda několikrát zmenšený. Jaká krásná to noc... Jako stvořená pro smrt. Vstanu ze své rakve, já vím, je to staromódní, ale mám ji po otci. Není to sice nic moc, ale bydlení v městské veřejné hrobce má své výhody, nikdo mě neruší, mám přísun nového ošacení a v noci se tu nikdo nepotuluje. Nasadím si cilindr, do ruky hlku a vyrazím do města. Do té části s kolotoči, budu se snažit okouzli nějakou mladou cikánku a pak ji vysát... Ó všemocný Bože, nechť zhyneš v temnotě. Odplivnu si a vyjdu do ulice... |
| |
 | Dívám se z domu dolů na kryptu. Ještě pár hodinami tam byl klid. Teď se toho událo během chvíle spoustu. Mrtví lovci, smrticí upír a ta malá dívka.Spíše malá upírka. Malá, mladá, nezkušená upírka. Přesně to co hledám. Přesně to co potřebuji. Už dlouhou dobu to hledám, už moc dlouho mi to chybí. Ale nebude chytré to provádět, když je poblíž ten upír. Je moc nebezpečný. A ta druhá upírka. Nevím co od ní můžu očekávat. Ano nejvíce se na to hodí ta malá. Nemůžu už čekat, musím jednat. Odejdu od okna a přejdu k posteli. Postel je ztrouchnivělá a pomalu ale jistě se rozpadající. Zvednu s ní jednu ze svých lahviček a vrátím se zpět k oknu. Vrata krypty se otevírají. Ta malá jde ven sama, v noci. Jak nemoudré *směji se* Vezmu lahvičku a celou jí vypiji. Tekutina kterou obsahovala mě pálí v puse, a nepřestává dokud se nerozpustí ve střevech. Připraven. Otočím se zpět k posteli, ale tentokrát z ní zvednu svůj kabát. Pomalu si jej obleču. Není kam spěchat. Přejdu ke dveřím a odstraním závoru. Hodím kus pevného dřeva na zem a otevřu dveře. Vyjdu z pokoje a zavřu za sebou dveře. Vydám se dolů po schodech. Zavřu za sebou dveře domu. Nebo alespoň to co z nich zbylo. Zhluboka se nadechnu a vyrazím směrem ke kryptě. Hlavně opatrně, ten upír se o mě nesmí dozvědět. Ještě ne. Není na to čas. Později. Přibližně po dvou stech metrech chůze konečně přicházím ke kryptě. Krypta je necelých sto metru ode mě. Zahradím malé cestu ke kryptě „Není moc moudré být v noci sama, maličká. A zrovna tady“ řeknu s úsměvem na rtech. „Zvlášť pro tak krásnou mladou dámu jako jsi ty. A zvlášť když jsi …“ můj usměv se ještě více rozšíří. Z mého hrdla se ozve chladný a krutý smích. „Neboj se! Chci jen tvé zoubky. Nebude to bolet“ Kleknu si na kolena a nechám své tělo změnit se do, pro mě mnohem přirozenější, podoby … |
| |
| Poté,co mne přinesl můj zachránce do krypty a položil mne do měkkého křesla,jsem se rozhlížela kolem…všimla jsem si mladé dívenky,která byla schoulená v rohu a nepřítomně na mě hleděla.Náhle se zvedla a rozběhla se z krypty,něco mi říkalo,že bych ji měla varovat,tak jsem to udělala.Milá mladá Lady,neměla byste nyní chodit sama v noci ven.Vím co říkám,také jsem byla na vše sama a bránila se v noci,většinou jsem neměla kam jít,tak jsem se toulala po nocích.Asi proto mám pár jizev.Ale mám svoji moc a dokáži se obránit,ale dnes jsem nějak znejistila,nikdy se mi to ještě nestalo,ale dnes tohle,něco jsem pociťovala…Můj hlas je stále tišší a tišší… Dívenka se na mne podívá,jako by chtěla odpovědět.Nech si své rady pro sebe,já mám svoji hlavu.A vyběhne z krypty.Pohlédnu na Zbyhněva a okamžitě sklopím pohled…Poté co dívenka vyběhne z krypty cítím,že se něco děje,cítím,že je venku něco.,co ji může ohrozit...Ještě,že se mi rány hojí tak rychle…Můj okouzlující zachránce rozdělává oheň,začíná býti chladno.Najednou vyběhnu z krypty,hnal mě můj pocit neštěstí,venku zahlédnu proměňujícího se vlkodlaka…vytáhnu z pochvy meč,který nosím u pasu a skočím na vlkodlaka.Dívenka tento okamžik pozoruje tak trochu nechápavě a nepřítomně,asi si ještě neuvědomila,co se mohlo stát… |
| |
| I jako člověk sem nesnášela zubaře, natož abych si nechala trhat zuby od tebe odseknu a pohodím hlavou. Muž, teda teď už spíš zvíře se netváří moc potěšen mou odpovědí. Narovná se do své hrozivé výšky a chystá se na mě vrhnout. Nestačí ti to říc jednou? Moje zuby nedostaneš. ječim mezitim co utíkám před vlkodlakem a kličkuji mezi hroby. Ještě že jako upír se můžu pohybovat rychleji. pomyslím si. Isarchiel poletuje za námy, pokouší se vlkodlakovi ublížit, avšak proti němu je bezmocný. Už jsem skoro zpět u krypty, když zakopnu a jak dlouhá tak široká spadnu na zem. Už nestihnu utéct, krčím se na zemi a s obavami čekám na to, co má přijít. Místo ostré bolesti se však ozve řev toho vlkodlaka, překvapeně otevřu oči a vidím tu ženu, jež se dnes připojila k nám. Zachránila mě, poněkud nechápavě na ní koukám a netuším co teď. |
| |
| Máchnu do vzduchu svou tlapou, jako bych chtěl odehnat palčivou bolest v boku. Ta upírka … ale vždyť! Argh! Teď už o mě ví i ten druhý upír Seknu po ní svou obrovitou tlapou, ale je rychlejší a uskočí. Zraněný a zmatený odběhnu o pár metrů dál z jejího dosahu. Mírně se nahrbím, a srst se mi naježí. Krev stékající po mém boku je teplá a slepuje mi srst. Výhružně zavrčím, odhalím své bílé tesáky a udělám dva opatrné kroky vpřed. Pak se narovnám a z hrozivě zavyji. Ještě se uvidíme krásko Hned na to se otočím, a vší silou se odrazím od země a skočím na zeď která hřbitov obklopuje. Naposledy se ohlédnu za upíry a seskočím dolů. Dopad je tvrdý. Zranění na boku je vážnější než se zdá Nic co bych nezvládl, už sem zažil i horší rány Co nejrychleji se rozeběhnu k domu, ve kterém se skrývám, kdyby mě náhodou sledovali. Jen co se dostanu přede dveře, přeměním se zpět do podoby člověka. Otevřu dveře a začnu se belhat vzhůru po schodech. Takhle to nemělo být. Měli být moje! Nutně je potřebuji. Sakra! Ta upírka je nebezpečnější než se zdá. Příště si budu muset dávat pozor, příště už dostanu to co chci! Sápu se nahoru po schodech, krví už mám pocákanou celou košili, a pomalu mi stéká po noze. Konečně. Dveře mého pokoje. Rozrazím dveře a vstoupím dovnitř. Rychle dveře zajistím závorou.Kde je! Kde je ta lahvička! Na zemi se valí malá hnědá lahvička. Její obsah je nažloutlá hustá hmota. Rychle jí zvednu a napiji se. Chuť tekutiny je sladká, a příjemně se rozloží po celém těle. Tiší bolest. Vyčerpán, padnu na postel a usnu. |
| |
| Když se chci konečně posadit ucítím v okolí další nebezpečí, tentokrát ale je větší než lovci před chvílí, rychle se vydám pro svůj meč, ale neznámá je rychlejší než já a zmizí venku jako záblesk za bouřky, když výjdu ven s mečem v ruce, vidím jen jak vlkodlak raněn skáče na hřbitovní zeď a dívá se na nás...Copak copak, asi si nečekal že tě překvapí tahle dáma co? pohlédnu jeho směrem a mečem jen tak máchnu před sebeou, a on jíž seskakuje dolů a mizí, já se podívám na neznámou s mečem v ruce a sednu si na schody které do krypty vedou. Co se to děje, lovci, ta mladá, tahle neznámá, a teď i zablešenci, a takévé to ru bylo krásné a tiché místo.. pohlédnu na nebe a pak znepokojeně povídám..Za chvíli bude svítat, měly bychom se jít uklidit do bezpečí krypty paní... pohlédnu ještě na mladou dámu ale té slunce nevadí, tak se jen zvednu a zmizím v útrobách krypty... |
| |
| Jen co spatřím, že vlkodlak prchá vrátí se mi moje hrdosta zvednu se na nohy. Ještě na vlkodlaka vrhnu poslední posměšný pohled, než zmizí za zdí. No co, je pryč. Můžu si to dovolit. Toho už se bát nemusíme. Podívám se na žebu, jestli je v pořádku. No, díky.. hlesnu jako by mimochodem. Rozhlédnu se kde je Isarchiel, a uvidím ho sedět na vršku vyoského pomníku. bezmyšlenkovitě jdu k němu a jediným skokem se ocitnu vedle něj. Wow....být upírem je čím dál tím lepší. povím a vesele si sedím na vršku pomníku. Isarchiel se moc nadšeně netváří, asi kvůli tomu co se právě stalo. Ale notak, ten už nám nic neudělá. Ten už se bude bát jen tady ukázat. Ještě notnou chvíli tam sedím, když se za obzorem objěví první sluneční paprsky. Zbyhněv a upírka zmizí v kryptě. Nejdřív jsem chtěla zůstat venku, ale rozmyslela sem si to. Seskočila jsem dolů a vběhla do krypty. To bylo úžasný, jak si ho odrovnala. Nauč mě něco, notak...příště je odrovnám sama... otravuju pořád i když vím, že oba by radši šli spát do temných rakví, nedám jim pokoj. |
| |
| AurisiuS se rozločil se Streyem a řekl mu, ať jde i se svým přítelem i jeho lovcem do kostela. Potom se AurisiuS vydal na místo, o kterém si myslel, že tam najde odpovědi na své otázky. Bylo už skoro ráno, ale AurisiuS si byl jist, že zde ještě shlédne zajímavou scénu. A opravdu. Viděl velice zajímavou ukázku boje upíra s vlkodlakem a byl celkem překvapen, že z ní vyšla vítězně upírka. Ten vlkodlak nebyl vůbec sympatický. Neporazí upírku, nedožene malou holku a navíc jěště něco bere jak se AurisiuS dozvěděl později. Ale z tohoto místa vyzařovala jistá energie a AurisiuS si říkal, že zde konečně najde klíč.... |
| |
| I přes všechno moje otravování se upírka rozhodla, že dnes mě již učit nic nebude. "příště" řekla.Já se ale neptala jestli CHCEŠ mě něco naučit! řeknu a hodím po upírce posměšnej pohled. Kvůli tobě ale ted nemám náladu, jdu si jí zpravit ven, a to pak i ty něco uvidíš Vstanu ze země, otřepu si šaty a i přes varování těch dvou vyjdu z krypty. Jdu pomalu a jistě až dojdu až ke hřbitovní zdi. Lehce vyskočím na zeď a posadím se na ni. Pohled padne na Aurisiuse. Ani nevypadám překvapeně, že ho vidím. Zase ty? Viděla jsem tě už ve městě. Hledáš tady něco zajímavýho? povím a hledím na něj ve dne normálníma modrýma očima. Vím přesně, co si myslíš řekla jsem. Že jsem jen malá holka, ale to nejsem. Pojď a uvidíš. Vím až moc dobře, jak rád bys Zbyhněvovi ukázal co v tobě je. Tak pojď. Pomůžu ti. Nebaví mě, jak mi věčně poroučí co mám dělat. Kdo si myslí že je? řeknu výsměšně. Mnohem líp by se mi v kryptě bydlelo bez nich. Pojď, pomůžeš mě a já pak zas tobě. Lákavá nabídka, nebo se snad bojíš? řeknu a ladně se zvednu. Isarchiel který to celé poslouchal se tvářil nechápavě. Is, to přece nemůžeš myslet vážně. Ona ti zachránila život! pokouší se změnit má slova Nic nezachránila, zvládla bych to sama. odseknu.Isabelle! zkouší to netopýr znovu. Řekla sem. A už mlč. A ty pojď usměji se na Arisiuse.Zrovna spí,není šance, že by byli vzhůru. Náš čas nadešel. |
| |
| "Isabelle myslíš si, že pronikneš do mé mysli?" řekl AurisiuS a pokračoval:"Můžu ti pomoct. Stačí jen odejít se mnou. Já nejsem zlý." řekl AurisiuS a podal ji ruku. "Jestli chceš je nejvyšší čas......" |
| |
| Nepotřebuji ti pronikat do mysli, čtu ti v ní dávno. pousměji se. Nesuď knihu podle obalu. řeknu a zasměju se. Odchod ale nic nevyřeší, nevyřeší ani můj ani tvůj problém. |
| |
| "Hmm, ti dva vevnitř tě hodně podceňují, jsi dokonce lepší než si sama myslíš ale opravdu nemáme mnoho času. Zítra se tady vrátím ve stejnou dobu a ty se rozhodneš." řekl AurisiuS a vnuknul ji slova:"Beze mě jsi ztracená. Nevěř ani jednomu z těch tvorů uvnitř....." |
| |
| Stále sedím v křesle a koukám se kolem sebe...Máte to tu hezké,Vážený pane Zbyhněve,takové útulné,málo kdy jsem měla vlastní domov.na chvíli se odmlčím...Ale budu muset opět jít,chci Vám ale ještě jednou poděkovat...Bylo mi potěšením Vás poznatObratně se zvednu z křesla,přistoupím k němu a políbím ho na tvář.Eressiel Mesiah,toť jméno mé...usměji se a mizím ve tmě...Musím si ještě něco zařídit,mám mnoho neviřízených účtů,a také pár lidí čeká na smrt způsobenou mojí rukou. |
| |
| Počkej...nepotřebuji se rozhodovat, ani o ničem přemýšlet. Sama vím co dělám. řeknu a seskočím ze zdi k němu. Jdeme? |
| |
| "Tak pojď, už se sice rozednívá, ale nedaleko jsem viděl skrýš mohla by ses tam ukrýt na noc. Já zatím půjdu a dovedu za tebou mého přítele Streye. Chci, aby si vědela, že mu naprosto důvěřuji." řekl AurisiuS a gestem zavolal Isabelu blíž.... |
| |
| Nepotřebuji se nikde skrývat, mě slunce nic nedělá. odpovím. Jsem ale docela unavena, tak si odpověď rozmyslím. Dobrá, jdeme. Ale mám hlat, jak mi seženeš lidskou krev, no? |
| |
| "Hmm, tvůj odpor se mi líbí, ale do té skrýše půjdeš. Ten můj přítel je sám poločlověk a přivede další dva stoprocentní lidi. Musíš být trpělivá a budeš-li chtít mohu tě zbavit závislosti na krvi a co se Slunce týče, měla by ses ho bát víc než toho vlkodlaka." řekl AurisiuS a věděl, že Isabel jěště do děje velmi zasáhne.... |
| |
| Ale mě slunce nic nedělá! Chápeš? rozkřiknu se na něj. Můžu se na něm volně pochybovat, jak ti to mám ještě říc? To jako budu vysávat krev z nějakejch vašich kamarádů nebo co? nechápu co mi to tady řiká A líbit se ti může co chce. odseknu. Tak co? Jdeme? |
| |
| "Následuj mne.." řekl AurisiuS klidně jako by ji právě přeslech. I přesto, že byla velice netrpělivá se mu zamlouvala čím dál lépe a věděl, že až ji ukáže své schopnosti, tak pochopí proč se může napít. |
| |
| Pomalu otevřu oči. Okamžitě mě přivítá palčivá bolest na boku. Zvednu trochu hlavu a podívám se na něj. Postel je celá od krve, ale zdá se že z rány už žádná nevytéká. S obtížemi se posadím na postel, ruku pevně přitisknutou na boku. Pokusím se postavit, ale bolest mi to nedovolí Blbá upírka, teď budu ještě pár dní neschopen boje. Za to zaplatí. To přisahám. Včera sem jí podcenil, ale to se znovu nestane. Znovu se pokusím postavit, tentokrát se mi to už podaří. Venku už svítá. Dokulhám ke stolu a zvednu z něj čistý obvaz, kterým si ovážu ránu. Ačkoliv to nijak nepomůže od bolesti, zpevní to ránu a já se můžu rychleji hýbat. Podívám se skrz okno, a všimnu si dvou postav stojících před kryptou. Je to ta malá holka a nějaký muž. Vypadá to jako by spolu chtěli odejít. Jen jdi malá. Odejdi od těch upírů. To bude pro mě jednodušší. Mírně se usměji. Podívám se na stůl, na své lahvičky. Zbývají ještě tři. Nezajímám se o jejich účinek a znovu se podívám z okna. Nejdříve ty, a pak ta druhá. Nejdříve dostanu svou přísadu a pak zabiji tu druhou. Už se nemůžu dočkat až ji budu trhat. Potichu se zasměji. Sladká chuť krve. Miluji když někdo křičí. Ale ještě nenastal ten pravý čas, nejdříve se musím uzdravit. Otočím se a vrátím se k posteli. Zvednu z ní svůj zakrvácený kabát a přehodím jej přes sebe. Musím si zajít pro přísady a urychlit své uzdravení. Podívám se znovu ven z okna, na nebe. Slunce už pomalu vychází. Akorát čas na procházku. |
| |
| "Už je nejvyšší čas malá!" řekl AurisiuS Isabele. "Může se také stát, že se Karlovič probudí a nebo spoustu jiných věcí a navíc rozmyslel jsem si ten úkryt. Musíme co nejdřív do města. U Streye budeme v bezpečí." řekl AurisiuS a rozhlížel se kolem. Nečekaje na reakci Isabely se rozběh klusem směrem do Londýna.... |
| |
| Dobře, ale rychle najednou mi není moc dobře. povím. TAK POBĚŽME, SCHVÁLNĚ KDO TAM BUDE PRVNÍ. zakřičím a dám se do běhu. |
| |
| Strey seděl doma pročítal nějaké svitky. S nikým nebydlel,takže měl klidu dost. Tenhle pronajatý pokoj v místním zablešeném hostinci mu poskytoval dostatek soukromí. Popravdě,bylo to to nejlepší,co se dalo sehnat. Náhle ho vyrušilo zabušení na dveře. Je zvláštní,že něco tak nevinného podnítilo Streye aby vyskočil na obě nohy a tasil katanu z pochvy,kterou měl přehozenou přes židli. Kolem ruky mu vzplál oheň. "Kdo tam je?" zeptal se nahlas a zřetelně. Hlas neměl vystrašený,ale pevný. Ve hlave se mu ozval znamy hlas. Strey svráštil čelo a otevřel. Na prahu stála podivná dvojice. Popravdě,zaklínač by čekal kohokoliv jen ne je. Holčička na prahu se široce usmívala. "Jsem tu první,Aurisie.." |
| |
| Ani mi to nedalo moc práce, diběhnout tam jako první. Vběhla jsem do špinavého hostince a rozhlédla se. Měla jsem štěstí, že na mě nebylo nic až tak divného. Lidi nic nenapadlo. Isarchiel radši zůstal venku a našel si nějaké temné místo, kde by mohl v klidu prospat den. Zabouchám na dveře a čekám až mi ten neznámý Strey otevře. Vítězně se usměju a vejdu dovnitř. Fuj, máš tady docela bordel, kdy si naposled uklízel? řeknu místo pozdravu a bez pozvání si sednu na židli. |
| |
| Strey se zamračí na nově příchozí a rozhlédne se: Po podlaze byly poházeny nejrůznější pergameny s ornamenty,v jakých se dnes málokdo vyzná. Dlouhý,černý kabát byl přehozený přes židli. V prachu na stole by se dalo kreslit, celá místnost svědčila o tom,že v ní majitel jen přespával. "Mám jiné věci na práci než drhnout podlahu,špunte.." zavrčel, "jako třeba lovit tobě podobné." To,že přísně dodržoval rovnováhu,mu dávalo několik schopností navíc. Například mu nemůže ubližit naplno ani Temnota,ani Světlo. A mimojiné vycítil zastánce obou stran. Katanu měl stále podél těla a rentgenovým pohledem přejížděl to pobledlé děvče. "Byla bys té lásky a sdělila mi,co tu ksakru děláš?" |
| |
| Můžeš na mě laskavě přestat vrčet?A jak to mám vědět? Až přijde Aurisius řekne ti všechno sám, jak mám vedět proč mě zatáh zrovna sem? řeknu a nechápavě se podívám na Streye. A neřikej mi špunte. Mohl bys mít víc rozumu. Nebo taky soudíš knihu podle obalu jako tvuj přítelíček? Jo tak to sem moc ráda že lovíš jen ty podobný a ne stejný. odpovím mile a úsměvem odhalím zašpičatělé zoubky. Kde se courá? řeknu si pro sebe a rozhlížím se po pokoji. Docela výkon..nejdřív upír, zjištění kdo jsem, pak upírka, vlkodlak co chtěl moje zuby a teď tohle...může bejt tenhle den zajímavější? |
| |
| "A neuvědomuješ si,že obal většinou napoví o obsahu?" Streye přešel prvnotní šok a nasadil obvyklý sarkastický tón.Bože je to jasné,jenom AurisiuS na mě mohl seslat takového malého smrada... "Fajn,maličká. Můžeš tu zůstat ale jen pokud budeš držet jazyk za zuby." řekl rádoby přátelským tónem. Snaží se je pobít a teď mu bude proti jeho vůli jeden z nich nocovat... Ironie,na kterou by se možná nezmohl ani on sám. Možná. Katanu vsunul zpět do pochvy,usadil se na druhou židli a pokračoval ve čtení. Alespoň to tak na první pohled vypadalo. Po očku sledoval krásnou neznámou. S hořkostí si uvědomil,komu byla nápadně podobná. Rukamu vystřelila k jizvám na obličeji ale zamaskoval to zakašláním. Ten parchant moc dobře věděl,koho mi bude připomínat... |
| |
| Scházím dolů po schodech a přidržuji se zábradlí. Bolest pomalu ustupuje a zranění už není tolik citlivé. Dokulhám po schodech až dolů. Dojdu ke dveřím a podívám se skrz díru ve dveřích ven. Vypadá to že venku nikdo není. Opatrně otevřu dveře a vyjdu ven. Nikdo není vidět, a neznámý muž s malou upírkou už zřejmě taky odešli. Rychle se vydám nejkratší cestou směrem k místu, kde žijí lidé. Po pár minutách chůze konečně vidím první lidi. Vypadají nepřátelsky a divně se na mě dívají. V dnešní době … ani se jim nedivím. Nechávají mě ale projít. Po pár metrech chůze po ulici vidím další lidi. Obyčejné bezbranné lidi. Ti předtím … to museli být lovci. Ale tihle. Jsou tak bezbranní, tak k nakousnutí *směji se* Ale ne dnes, dnes sem tu kvůli něčemu jinému. Pokouším se si jich nevšímat. Musím se ovládat abych po některém z nich neskočil. Už mi schází chuť krve a masa. Jednou si pro vás přijdu. Na obličeji se mi objeví úsměv. Konečně uvidím to co hledám. Starý, zaprášený vývěsní štít. Stojí na něm. James Corlle, zboží všeho druhu. Před obchodem stojí člověk. Ne příliš vysoký, spíše malý. Delší hnědé vlasy má roztřepané a neupravené. V ruce drží cigaretu, která v jeho prstech pomalu mizí. James, můj dodavatel. Co nejrychleji to dokážu se vydám napříč ulicí, přímo k němu. „Jacobe! Jak pak se máš star …“ „Nepřišel jsem si s tebou podívat. Kde je mé zboží“ Zastavím Jamese uprostřed věty. „Ale Jacobe o čem to mluvíš?“ odpoví mi překvapeně. „Víš moc dobře co myslím. Kde jsou moje přísady!“ řeknu mu stále ještě klidným hlasem. James se ke mně nakloní a tiše řekne „Nic tu nemám Jacobe, tvé přísady mě dostali do hodně problémů. Rozumíš? Nic tu nemám“ poslední větu řekne nahlas. „Ale já moc dobře vím že tu jsou“ řeknu klidně a chytnu Jamese za límec jeho košile a dovleču ho do temné uličky za jeho obchodem. Tam ho přirazím ke zdi a jednou rukou ho chytnu pod krkem a odhalím tak zraněný bok. „Copak Jacobe? Včera se ti nedařilo? To mě mrzí“ řekl škodolibě a usmál se na mě. „Ne Jamesi! Nejen, že tě to nemrzí. Ty jsi rád. Ale mě už dochází trpělivost. Nerad to říkám, ale ty přísady nutně potřebuji“ James se zasměje, a naučeným hlasem bez emocí mi řekne „Tady ale žádné nejsou Jacobe“ trošku přitlačím na ohryzek „Jamesi. Mě nelži, víš že to poznám. Měl by jsi mi rychle říct kde jsou, než udělám něco co tě bude bolet“ V Jamesových očích se zableskl strach. Vypadá to, že pověst o mé krutosti mě předchází *zasměji se* „Nic tu ale není“ odpoví, teď už s nejistým hlasem. Pořádně stisknu ohryzek, až se začne dusit. „Říkal jsem ti abys mi nelhal. Máš poslední šanci mi říct kde to je“ Jak sekundy bez přísunu vzduchu ubíhaly, byl James čím dál tím více zoufalejší. V očích se mu objevily slzy. Udeřil mě do břicha. Bez účinku. Jamesi, Jamesi … teď jsi ranil mé city. Povolím stisknutí a rychle chytnu Jamesovi ruku. Zkroutím mu jí za záda a škubnu. Kost povolí a zlomí se. James se s výkřikem svalí k zemi. Nikdo sem nepřijde. Lidé mají strach. Když uslyší výkřik spíše se otočí a odejdou, než aby se šli podívat Podívám se na něj a chladným hlasem řeknu "Ruce máš dvě, Jamesi!"James zvedne hlavu a podívá se na mě. Se slzami bolesti v očích řekne „Do prdele, dobře. Jsou v mém pokoji“ „Děkuji Jamesi“ řeknu s úsměvem na rtech, otočím se a odejdu. James za mnou sykne „Už ode mě nikdy nic nedostaneš, ty parchante“ zastavím se a kývnu hlavou „Neboj, najdu si někoho jiného“ a pokračuji. Nemusím se otáčet abych věděl jak se tváří. Právě ztratil svou poslední ochranu v tomhle temném světě. |
| |
| Jak kdy odpovím mu na narážku k obalu a obsahu. Ještě se uvidí. A proč bych měla být sticha? zeptám se andělským tónem a zamrkám hustými řasami. Nakonec jsem se rozhodla že ho přestanu trápit, zvedla jsem se ze židle a pohlédla ven přes tabulku okeního skla. Nic zajímavého jsem neobjevila. Posadila jsem se tedy na postel, kterou obyčejně obýval Strey. Najednou na mě padla únava. Stočila jsem se do klubíčka v nohách postele a usnula. |
| |
| Pomalu se procházím ulicemi. Bolest už úplně odešla, ale zranění se zatím nijak nezlepšilo. V ruce nesu pytel. Přísady od Jamese. Krásný pocit, když ta kost povolila. Jak jednoduše sem jí zlomil. Hehe … Před sebou najednou uvidím hospodu. Na to že je ráno, vypadá to že je v hospodě celkem živo. Dojdu až ke dveřím do hospody. Vevnitř se neděje nic zajímavého, lidé se jen baví. Ale přesto, v hospodě se dá vždycky slyšet mnoho zajímavých věcí. Chvíli se rozhoduji ale pak otevřu dveře. Vejdu dovnitř a podívám se na všechny. Nikdo můj pohled neopětuje. Sednu si k volnému stolu a objednám si pivo. Nemám ho rád, ale měl bych se snažit být nenápadný. Chvíli se snažím vnímat rozhovory ostatních, ale pak to ucítím. Jakoby tady někde byl upír. Přesněji řečeno, ta malá upírka |
| |
| Strey už nemusel předstírat že čte. Spala a tiše oddechovala. Přistoupil k ní,nevěda,co dělá. Srdcem mu projela mrazivá čepel a nepomíjelo to. Vztáhl k ní ruku. Viděl její vlasy,obličej... Zároveň však viděl tvář někoho jiného. Tvář šťastnou a spokojenou.. Tvář,která nevěděla co jí čeká... Strey se dotkl její tváře. Překvapilo ho,že ačkoliv bylo děvče bledé,nebylo úplně studené,i když o teple se nedalo mluvit. Krk mu něco sevřelo,jako neviditelná ruka. Jizvy. Vzpomínka na někoho,koho nechal zemřít. Podíval se znovu na tu malou dívku. Smutek ho přešel,ale uvnitř se mu vzedmul plamen,obrovská,ničivá síla. Nenávist tak prudká,že kdyby nyní použil Katanu,srovnalo by to hostinec se zemí. Vzal ze země kabát,ale neoblékl si ho. Přikryl jím divku a otevřel dveře. Vyšel ze svého pokoje a opatrně zavřel. Scházel dolů,do výčepu. Sám sobě cestou spílal. Taková slabost! Zabil tolik lidí,tolik duší,a dojme ho jedna jediná... Sešel po schodech dolů a na smysly mu něco zaútočilo. Instinkt,šestý smyl,magie, nehodlal to nijak analyzovat. Někde tady byl jeden z Prokletých-Vlkodlak. Mysl se mu náhle vyčistila. Něco zářilo pod jeho košilí. Normálně by to pod jeho kabátem nebylo vidět ale nyní to bylo velmi zřetelné. Ornamenty,všude po celém těle. Tetování,které nejvíce ze všeho připomínalo plameny. Chytil meč,který měl u pasu a zvolna vešel do výčepu. Postava za sklenicí pěnivého moku z jeho pohledu jasně zářila. Jeho oči se změnily z modrých na zářivě oranžové. Zavrčel... |
| |
| Zvednu hlavu a podívám se na muže, který mě pozoruje. To není dobré, ví kdo sem! Kdybych nebyl zraněn roztrhal bych ho, ale s proraženým bokem … Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nezabije mě. I kdyby se o to pokusil nepodaří se mu to. Jsem rychlejší než jakýkoliv člověk. A i kdyby mě zabil … Usměji se a odložím pivo. Podívám se mu přímo do očí. Z modrých očí se najednou staly oranžové. Nechápu jak mě mohl poznat, ale je jisté že to není obyčejný člověk. Skoro bych přísahal, že jsem slyšel zavrčení Možná že bych se s ním domluvil, buď mě odmítne, a v hospodě se odehraje masakr, nebo příjme a všichni odejdeme zdraví. Nebo se nestane vůbec nic. Kývnu na něj hlavou, a rukou mu naznačím aby si přisedl. |
| |
| Strey se uklidnil. Tetování ubralo na jasu a košile zakryla zbytek. Oči mu však zůstaly oranžové. Byl to výboj magické energie. Pokud magická energie nabyde na větší síle,začne to mágovi měnit vzhled. Kupříkladu,Strey měl kdysi jinou barvu vlasů než bílou... Sundal ruku z meče a neustále si toho cizince prohlížel tím nepřirozeným pohledem. Pousmál se a obličej mu zkroutil úšklebek. Ačkoliv nebyl vlkodlak přeměněný,zranění cítil na dálku. Kdyby chtěl,zabije ho,ale nechtěl plašit hosty,a hlavně: jeho útok by ho vydal upírům. A to malé děvče taky... Nedal na sobě nic znát a vykročil k němu. Kdyby nebyl schopný kouzelník,nejspíš by ho přitomnost vlkodlaka znervóznila. Byl velmi vysoký a jeho chladné oči se mu zapichovaly do jeho. A také do jeho Katany,což pozvedlo Streye na duchu. Každým krokem byl blíž a blíž stolu,u kterého muž seděl. Nezpomaloval. Byl zvědavý,co mu chce sdělit,jelikož čekal,že na něj zaútočí. Tak nebo tak,dozajista si jej vyslechne. Bylo to jedno protože stejně měl v plánu ho zabít... |
| |
| Už svítalo a proto se Eressiel schovala do blízké jeskyně,schovanou hluboko v lesích,kterou velice dobře znala.Mnohokrát se tu schovávala,ale nyní má špatné pocity.V těchto dobách už zde pro mně není bezpečno...měla bych začít hodně rychle jednat a dokončit to,co jsem začala.To se mi doposud velice dařilo….Sednu si na zem,na které ležela vetší vrstva deky,postava celá zabalená v černém hábu se položila a snažila se přemýšlet,nikdy ji to moc nešlo,protože vždy jedná instinktivně...Přestala přemýšlet,protože to pro ni nikdy nemělo význam a pomalu usínala...Zde je nyní až do večera v bezpečí... |
| |
 | Vila nedaleko Westminsterského opatství Večer se nachýlil a noc definitivně převzala vládu nad dnem. Londýn se ponořil do tmy a jen plynové lampy mdle zářily do mlhy a jako bludičky lákaly opozdilce ke svým světlům. Z paláců se ozývaly tóny pián,v kavárnách zase se nesl hlas ustrašených veršů... Bohaté společnosti se bavili a jiní i dnes bojovali o přežití. Mnoho jich padne za oběť noci. Vystoupil z ložnice bez oken ustrojen jako kdykoli jindy v pohodlný oděv vyšších vrstev. Ještě jednou se ve dveřích otočil a láskyplně se zahleděl na Venuši, jež s eprávě zrodila z mořeské pěny a jíž v té chvíli zachytil sám Sandro Botticceli. Kdesi v hlavě se v mlhách vzpomínek vynořila její tvář, její něžné křivky halené hedvábím, když jsem se s ní procházel noční Neapolí. Jako mnoho jiných, ani ona už dnes nežije, a nikdy nemohla žít, jen obrazy po nich zůstaly, náhrobky dávno zašlé krásy. Došel do pracovny a usadil se za stůl, probral se poštou, kteráž se mu kupila na stole, sem tam mu pohled sklouzne k tváři Cecílie jež an svých ňadrech chová hranostaje. Vzduch je těžký je cítit růžemi, které stojí ve váze v rohu místnosti a pozvolna vadnou. Ta chmurná vůně podněcuje jeho melancholii. Odloží poslední z listů a na chvíli zavře oči, snažíc se tak zaplašit všechny ty vzpomínky, které již po tolik století trápí jeho nesmrtelnou duši. Jako by již nemohl snést tíhu okamžiku dlouhýma pružným krokem dojde k balkónu a otevře. Do místnosti vnese noční vánek svěžest jako jaro do země okupované zimou. Vyhoupne se na zábradlí a tam spočine v nehybné póze hledíc na Westminster a dále na město, kde se k neby tyčí věž na níž s neochvějnou pravidelností věků vyzvání Velký Ben. Sotva znatelným pohybem hrábne ke zdia utrhne rudý květ popínavých růží, jež obtáčí balkon jako šípkové keře věž Růženky. Tiše si povzdechne... a ponoří se do vzpomínek, především na sladkou Paříž a její nekonečné nástrahy... K nebi se vznese hlas vlkodlaka, který je násilně umlčen. S trhnutím mu sjede ruka k pasu, kde s uspokojením nahmátne jílec skotského palaše. Přejede po koši a chladný kov mu dodá klidu... |
| |
| Když AurisiuS doprovodil Isabelu ke Streyovi, nevešel ano dál a chtěl prozkoumat okolí, zda-li Isabele nehrozí žádné nebezpečí. Po půlhodinové obcházce okolo hostince se AurisiuS postavil ke dveřím hostince a přemýšlel o Isabele. Trochu ho mrzelo, že si myslí, že on si myslí, že je malá holka, ale opak byl pravdou. I přes své pubertální úlety si mnohým prošla a AurisiuS si myslel , že díky tomu svému okolí působí jen potíže. "No nic" řekl AurisiuS a vešel do hostince. První, co ho zaujalo, byl Strey. Seděl s mužem, kterého AurisiuS identifikoval jako vlkodlaka. Další tu určitě nejsou, pomyslel si AurisiuS a s klidem si sedl vedle vlkodlaka..... |
| |
| Podívám se na přicházejícího muže. Cítím z něj sebejistotu a žádný strach. Myslíš si že nejsem nebezpečný? Ještě uvidíme! Počkám něž si sedne a pak se mu podívám do očí. „Ah, jsem rád že sis přisedl a nerozhodl ses udělat tu blbost a zaútočit na mě“ řeknu a usměji se. „Víš, oba dva máme společného nepřítele. Ano, myslím upíry. Den ode dne jsou silnější. Je to jen otázkou času než se jim podaří tento svět ovládnou. A vy lidé jim v tom nezabráníte. Ale jak rádi říkáte naděje umírá poslední“ zasměji se „Měl bych pro tebe návrh. Ty mi dáš to děvče a já ti zato dám … třeba recept na jeden z mých, jak vy lidé říkáte, „lektvarů. Můžeš požadovat opravdu všechno. A to jen výměnou za tu dívku. Není náhodou jeden z těch, které tak nesnášíš a lovíš? Pokud ale odmítneš, nech mě prosím odejít. Moc dobře víš že by jsi mě nezabil, jsem možná oslaben, ale ještě stále dokáži bojovat. Nedostaneš mě. Myslíš že by se lidem líbilo kdybys mě tady zabil?*směji se* Ale když se mě pokusíš zabít, na tomto místě se odehraje masakr, a myslím že alespoň jeden z nás si to nepřeje“ poslední větu řeknu s úsměvem. „Nikdo zde dnes nezemře, ty dostaneš co si budeš přát, a já dostanu tu malou upírku. Není to dobrá nabídka?“ řeknu a tázavě zvednu obočí „Rozhodni se rychle, má nabídka nebude platit dlouho“ |
| |
| "K čemu ji potřebuješ vlkodlaku?" řekl AurisiuS a pohléd na vlkodlaka sebejistým pohledem značícím:hošo nemáč šanci. "Proč ses o to pokoušel, když jsi věděl, že ti to děvče nevydám. Jo a pokud sis nevšiml jsme tady na tebe dva plus Isabela nahoře." řekl AurisiuS a podíval se na Basta nicneříkajícím pohledem. "Hmm vůbec nevíš s jakými silami si to zahráváš." řekl AurisiuS a hodil sebejistý pohled na Streye.... |
| |
| Strey mu sebejistý pohled vrátil se zdviženým obočím. Zašeptal Aurisovi tak,aby to vlkodlak neslyšel: "Je to jeden na jednoho jelikož ty pujdeš nahoru a vezmeš Isabellu,protože v opačném případě tě čeká pořádná nakládačka od velmi rozzuřeného mága..." zavrčel. Nelíbila se mu představa,že by to děvče vystavil nebezpečí. A už vůbec se mu nelíbilo to,proč se o to AurisiuS tak zajíma. Jednak tím jistě něco sledoval,a jednak-když si měl vybrat,bojoval radši sám,stejně jako si raději sám řešil všechny své záležitosti... "Mam lepší nápad vlkodlaku: Zkus se dostat před hostinec dřív než já a možná z toho vyvázneš v jednom kusu." Vstal,ruka mu podvědomě sjela ke Kataně. Očí se zabarvily ještě víc do oranžového odstínu a tetování na rukou začlo zářit... postupně se rozžhavily i zbylé znaky po celém tělě. Ale nejvíce mu na tváři vynikl ten známý,nepříjemný úšklebek. "Rozhodni se rychle. Má nabídka nebude platit dlouho.." zopakoval posměšně vlkodlakova slova. Na jeho vražedném pohledu toho ale moc směšného nebylo. "Přesněji řečeno,nabídka končí zhruba za pět vteřin,chlupáči..." |
| |
| AurisiuS věděl, že Strey nemá rád odpor a proto mu daroval vražedný pohled, ale odešel nahoru. Když vstoupil Isabel ještě spala a proto ji něžným pohlazením probudil a řekl:"Budeme muset jít. Tady už pro nás není bezpečno. Po cestě si promluvíme. Jo a rozhodně nepůjdeme normální cestou." řekl AurisiuS, zvedl a gestem pokynul, aby ho následovala. |
| |
| Chladně a hlasitě se zasměji, přehnané sebejistotě člověka. „Silná slova na člověka! Tvůj přítel neměl odcházet!*usměji se* Mimochodem špatná odpověď … pro tebe!“ poslední slova přímo vykřiknu. Rychle se nohama zapřu o stul a celou svou silou kopnu. Stůl odletí a zasáhne člověka do noh. Ty tvrdý náraz nevydrží a člověk se svalí na zem. Rychle se začnu přeměňovat do své zvířecí podoby, než se člověk postaví. Mé černé očí se zabarví do ruda, zuby se protáhnou a zostří do tesáku. Z prstů začnou vylézat velké, černé drápy. Kůže se začne proměňovat na srst. Celé mé tělo mohutní a zvětšuje se. To celé trvá několik sekund. Miluji ten pocit, kdybych mohl zasmál bych se. Zavrčím a přiskočím ke stolu, který sem před chvílí odkopnul na člověka. Zvednu jej do výšky a mrštím jím do právě se zvedajícího muže. |
| |
| Hostinec: Poté co se vlkodlak roznítí a odkopne stůl na svého protivníka,který upadá na zem,ale ihned se opět zvedá…Bast se změní do své přirozené podoby,nyní znovu vlkodlak zvedá stůl…Strey letí vzduchem i se stolem a zastaví se až o zeť,která byla na proti němu.Upadne a náhle ho zabolí kolem hrudníku.Stůl mu nejspíš zlomil žebra,což po chvíli zjistil.Zvedl se na nohy,ale vlkodlak byl rychlejší.Popadl ho a opět s ním hodil o stěnu.Byl to takový náraz,že než se vzpamatoval,vlkodlak unikl oknem do stmívajících se ulic Londýna. Strey leží na zemi a těžce oddychuje neboť mu žebro prorazilo plíci...Sotva se zvedal ze země,sotva došel k oknu,aby jeho pohled mohl ještě zahlídnout,jak se vlkodlak mění zpět do člověčí podoby. V Hostinci byla panika,která se ale brzy uklidnila.Strey se doštráchal do svého pokoje a když vidí Iss,jak je vzhůru a jak sedí s AurisiuSem u stolu se dvěma židlemi,dojde k posteli a zchvátí se na ní. |
| |
| Proč zase musíme jít pryč? Už mě to fakt nebaví. žeknu jen co se probudím. Protáhnu záda a vyskočím z postele. Mám docela hlad. Hej? Co je to dole za rámus? zpozorním když uslyším zvuky toho, co se děje dole. Okamžitě se ženu ke dvěřím, ale Aurisius mě rychle popadne a drží. Nech mě! Chci vidět co se tam děje!!! zmítám se v sevření a snažím se Aurisiuse kopnout do nohy. Najednou však rámus ustane. No a zas sem nic neviděla. řeknu uraženě a jdu se posadit an židli. Najednou se dovnitř vpotácí Strey a padne na postel. Ježiš? Co se mu stalo? zeptám se a tázavě hledím z jednoho na druhého. Rychle dojdu k oknu a už jen stihnu zahlédnout onoho muže- vlkodlaka s kterým jsem již měla tu čest. Už zase on.. řeknu a přistoupím ke Streyovi. Nestuj jen tak! Dělej něco. zavrčím vztekle na Aurisia. Měl bys mu něčim ovázat hrudník. Je moc těžkej sama s nim nehnu. A podle toho jak dejchá, má něco s plícema, nebo má zlomený žebro. No nekoukej tak. V děcáku se to taky jednomu dítěti stalo vylítne mi z pusy informace, kterou jsem nikomu říci rozhodně nechtěla. |
| |
| Správně se chystal použít kouzlo,jen nepočítal s tím,že na něho přiletí takovou rychlostí ten stůl. Normálně by po takovém zásahu alespoň vlkodlaka spoutal (nebo se o to minimálně pokusil),ale nešlo to. Nejspíš osud. Neměl chuť se nechat okukovat zvědavým a hysterickým davem. Měl pocit,že mu každá buňka těle řve bolestí. Teď už s tím nemohl udělat shola nic. Odplazil se z posledního do pokoje,kde už na něho čekal AurisiuS s Isabellou. Nic neřekl,už jenz toho důvodu,že mel ústa plná horké krve. Vlastní schopnosti ho zradily (i když to nejspíš nebylo jen o tom), nestihl seslat nic na svou obranu. Zhroutil se na postel. Možná by řekl Aurisiovi,ať veme Isabellu,že se o sebe postará. Bohužel,něco takového by byla sama o sobě dost velká lež (i kdyby byl upír) a tak nevydal ani hlásku a omdlel... |
| |
| Když si všimnu, že Aurisius nic nedělá zvednu se sama. Rozhlédnu se okolo a hledám pruh látky. No, tak budeme muset použít tohle řeknu a vší silou trhám kus prostěradla...Aspoň ho zvedni! zavelím panovačně a čekám až mi Aurisius pomůže. Když už je Strey dost vysoko opatrně z něj strhnu zbytek košile a ovážu mu rány kusem látky. |
| |
| Aurisiua překvapilo, že Strey souboj prohrál, ale byl za to vlastně Bastovi vděčný, jelikož teď se Strey nebude přeceňovat. Rychle k němu přiskočil a řekl "Tak tomuhle obvaz nepomůže, má vnitřní krvácení." A poté udělal něco, co Issa dokázala jen těžko pochopit. AurisiuS začal meditovat. Dostal se Streyovi do mysli a snažil se každým nervem krvácení zastavit. Podařilo se mu jen krvácení trochu zastavit a řekl Isse, aby mu pomohla najít nějakou trubku. Pořeboval totiž Streyovi vypumpovat plíce od krve, aby se neudusil. Issa nějakou našla a Aurisiuovi se podařilo část krve vypumpovat. Teď se rozběhl ke Streyovým batohům a našel tam lahvičku, kterou hledal. Tu celou převrátil Streyovi do úst a doufal že se probere. Poté Streyovi pevně svázal hrudník. "Probudí se za asi za tři hodiny." řekl AurisiuS. "A teď si promluvím s tebou Isabelo! Takže zaprvé jestli chceš být mezi námi, tak nás musíš poslouchat a ne ještě všecky zbuzerovat. Já jsem tě jako jediný pochopil, protože ve tvém věku jsem nebyl jiný. Mysli na to, že nebýt Streye, tak bys zde teď ležela ty. A můžu ti říct, že kdyby si ten vlkodlak nebyl vědom, že jsem zdy, byl by Streye zabil. A chystej se na to, že až se Streyovi udělá lépe, tak budeme muset zmizet. A teď mi řekni Isso, co si slibuješ od toho, že jsme tě vzali k nám?" řekl AurisiuS a sedl si naproti Issabele. |
| |
| Neslibuju si od toho nic a stejně tak můžu zase odejít. Sbohem. řeknu a chystám se k odchodu. A nevíš vůbec nic! Sejdu po schodech dolů před hostinec a zastavím se u schodů. Posadím se na ně a přemýšlím. Je to jedno, stejně by mě vyhodili, jako každej. Co od nich čekám? Třeba že se všechno změní. poprvé za celý život ucítím na tváři slzu. |
| |
| AurisiuS vnuknul Isabele myšlenku:"Můj příběh se od tvého kdysi nelišil. Myslím si, že jsi pro záchranu tohoto světa velmi důležitá a mohu tě toho hodne naučit. Strey toho hodně umí a málem za tebe položil život. Chci, aby si zůstala s námi nebo nám nevěříš? Tam venku tě čeká jen smrt. Nic sice o nás nevíš, ale mezi námi si zajistíš bezpečí a něco se naučíš. Jestli sis to rozmyslela, tak pojď nahoru. Pokud ne, tak věz, že ti ten vlkodlak nedá pokoj. Já tě mohu naučit jak se mu ubránit a dokonce jej zabít..... |
| |
| Vyslechnu si Aurisiovo presvedcovani, ale jeste chvili sedim venku. Telepaticky si zavolam Isarchiela. V mziku se mi usadi na koleno a ustarane se pta co se deje. Nevim co delat, asi by mi bylo lip venku s tebou. Jako doposud. reknu a můj hlas najednou nezní tak rozhodně jako jindy. Už to pro tebe asi nebude to nejlepší, Is... Teď když po tobě jde ten vlkodlak by jsi měla zůstat v bezpečí. Neboj se, hlídám tě jako oko v hlavě. Vidím všechno. Buď statečná. s těmito slovy odlétně. Ještě chvíli o tom přemýšlím. Dobře, máš pravdu. Odejít můžu potom. Zvednu se a bez dalšího přemýšlení se vrátím zpět. Beze slov se objevím v pokoji a nepřítomně hledím z okna. |
| |
| Strey zachroptěl. Ne,nevypadal jako neohrožený hrdina. Všude kolem byla krev a podle všeho byla jeho. Moc mu to na duchu nepřidalo. Normálně by se mu to mělo hojit delší dobu,ale na jedno kouzlo se ještě zmohl. Jeho zranění prostě a jednoduše vzplálo. Část těla se proměnilo v oheň,rána se vypalovala a plamínky se spojovaly. Streyovi bylo na zvracení,studený pot se mu leskl na čele ale pokračoval.Kosti se spojily jen taktak. Rána byla sice rudá a bolela,ale tetování zůstalo neporušené. S maximalním vypětím kouzlo dokončil. A omdlel. |
| |
| Když Issa vešla dovnitř, na tváři Aurisia se objevil úsměv. "Takže jsi zde." řekl AurisiuS a vyčkával, co mu Isabela řekne. Po chvíli mlčení ji AurisiuS řekl, že vládne schopnostmi, které mu umožňují vstpoupit do kterékoli mysli a vnuknout myšlenku, obrazy. Umí dokonce slabší bytosti uspat nebo alespoň přivodit pocit unavení. Umí číst myšlenky a podobné věci a dále byl zvěd. Ovládá tichý boj. Dokáže protivníka zabít jedinou ranou a podoně. O svých a Streyových schopnostech přetal mluvit až, když se probudil Strey.... |
| |
| Když se vzbudil,zhluboka a sípavě se nadechl. Žádná sláva,ale chodit mohl. Posadil se na postel a oddechoval. Něco jako vnitřní oheň mu ulevovalo od vážnějších poškození,bohužel,byl úplně bez magické energie (many) a teď by se nezmohl ani na nejjednodušší kouzlo. "To je moc pěkné Aurisiusi,ale teď bych spíše uvítal kouzlo Náhlého zmizení,protože jestli tu budeme ještě po setmění,buď si pro nás přijde vlkodlak,který už bude zregenerovaný anebo upíři. Myslím,že i tady malá chápe že by to nebylo dobré." Ironie se mu vrátila dříve než schopnost chůze. Nohy měl z rosolu a ani se neodvážil na ně postavit. Nedostatek many ho fyzicky vyčerpalo až na dno. Ale přece mu něco zvedlo náladu. Mladá slečna přešlapující uprostřed pokoje,s (bylo to možné?) ustaraným výrazem ve tváři. To,co se Streyovi rozlilo po tváři nebyl vzteklý výraz,ani škodolibý škleb,ale úsměv. "Vítej zpátky,maličká." |
| |
| Kdyz vejdu dovnitř úsměv Ausiriovi neopětuji. Jen na něj bezeslov hledím a poté se otočím na Sterye a bezmyšlenkovitě na něj hledím. Když otevře oči a podívá se na mě jen kývnu a otočím se jinam. |
| |
| Potom jsem opět přešla k oknu a dívala se ven. Měla jsem dojem, že jsem venku zahlédla někoho známého. Pokouším se zapátrat v paměti. Nic se mi však nevybavilo. Otočila jsem se zpátky a pohlédla na oba muže v místnosti. Otevřela jsem pusu že něco řeknu, místo toho jsem se ale bezvládně sesula k zemi. |
| |
| Nehledě na svůj zubožený stav zaklínač vyskočil na obě nohy a rozběhl se k bezvládnému tělu. Jeho bolest přestala existovat. Prohlížel ji,ale neviděl na ni žádné známky vnějšího poškození. Tohle nebyla práce pro něj,ale pro někoho jiného. Zvláštní byla,že ten dotyčný stál několik metrů od něj. "Fajn,mentalisto,ted se předveď..." |
| |
| Krásná bezhvězdná noc: Roawen Po temné ulici kráčí vyšší postava s cylindrem na hlavě a lehkou svižnou chůzí se vydává k místu kde se na nějakou chvíli usadili kočovníci.Všimne si jedné pohledné okaté dívky,která se zabývá věštbou a vykládáním karet či věštby z ruky.Pomalu odkráčí k ní…Posadí se na sud,který stojí vedle stolku a židle,na které sedí neznámá kráska… |
| |
| AurisiuS vnikl do Isabeliny mysli a během čtvrtminuty dokázal Issu probudit a vyhnat vetřelce ven. Otočil se na Streye a řekl:" Musíme utéct Strey. Zablokuj si vlastní mysl proti nim. Já ti zablokuji nervy a Isabelinu mysl. Proto budu také muset běžet pomaleji a ty mě budeš muset chránit před útočníky.... |
| |
| Proberu se a slyším co Aurisius říká. Zkouším se postavit ale vůbec to nejde. Nemůžu nikam jít. hlesnu slabě. Nemůžu se ani postavit, cítím se horzně malátně. Mám hrozný hlad. povím vyčerpaně a znovu zavřu oči. |
| |
| AurisiuS tedy rychle seběhl dolů do hostince. Zadíval se na jednoho z hostů a ten beze slov opustil své přátele a následoval Aurisia. Po chvíli se v pokoji, kde čekal Strey a Isabel, vešel AurisiuS s jedním mužem. Muž přišel k Isabele a dal krk nad její ústa. AurisiuS ho poté jedním ladným pohybem podříznul a přidržel jeho hlavu nad Isabelou. Ta se po chvíli probrala a pustila se do mrtvoly..... |
| |
| Bělovlasému muži se vůbec nelíbilo,co se tu děje. Nejdřív napadení Isabelly,pak vražda nevinného člověka. Chtěl tu maličkou chránit,ale věděl,kde je nějaká mez. "Fajn,dreadlorde,budu tě chránit,ale musím tě upozornit na jeden docela podstatný fakt." udělal pár kroků a pocítil ostrou bolest v hrudi. "Jsem rád že stojím. Můžu vás ochranit ale nevím,na jak dlouho." Oblékl se do kabátu a připásal si Katanu k boku. Na krev na podlaze se podíval jen koutkem oka. Poté,co Isa dojedla,řekl jen: "Fajn,tak jdeme." |
| |
| Osud nebo náhoda? Usměji se na cikánku a natáhnu k ní dlaně. Podívá se mi do očí a chvilku váhá. Vyložíš mi budoucnost, krásko? Usměji se a čekám na její odpověď.. Ona jen zakroutí hlavou a váhavě mi odpoví... Vy, pane, nemáte budoucnost, vy jste mrtvý..! Pronesla to sice tiše, ale dech beroucím tónem. Muž v cilindru se zaklonil a náhle vykoukl měsíc, snad jen pro tuhle jedinou chvíli, a ozářil jeho tvář. Hluboké oči, světlá pleť, dlouhé ostré zuby... Mýlíš se, krásko, já nejsem mrtvý... Jsem nesmrtelný.! Jeho hlas zněl jako básnička od milence, bylo jí jedno co říkal, hlavně že mluvil. Pojď se mnou a staneš se bohem... |
| |
| AurisiuS společně se Streyem a Isabelou utíkali zrovna začínající nocí. Běželi až na okraj Londýna, kde je ubytoval muž, který u sebe nosil pistol se svěcenou vodou. Několik dní už zde bydlel i Aurisiův lovec. Byl čas, aby si AurisiuS a Strey promluvili s Isabelou.... |
| |
| Osud nebo náhoda? Roawen Cikánka na Roawena upřela své velké černé oči a chvíli do nich hleděla,utápěla se v nich…Pojď semnou…Zopakoval tiše.Jeho ruka.která nyní ležela na malém stolku,sjela na její ruku a něžně ji chytil a políbil…Jsi krásná,pojď semnou a staneš se bohem…opět řekl tiše a přitom ji odsunul černé vlasy z jejího krku.Jemně ji pohladil po šíji,mírně se naklonil a něžně ji políbil na krk. |
| |
| sladký polibek Ano... Jak jsou její rty horké... Jak je její pokožka vláčná... Moje rty se odtknou jejího krku a pak i zuby.. Ne, tohle už není její krk, to mi něco teplého protéká hrdlem a ukájí mou věčnou žízeň.. Držím ji za temeno hlavy a druhou rukou za pas, je mi zcela oddána. Oddána svému Bohu, nikým nespatřena... Jak je krásný být Věčným, jedním z pánů noci. Pln té moci nad lidskými životy. Moje rty se oddálí od jejího krku a něžně jí políbím... Děkuji ti za nádhernou noc, krásko. Tvůj bůh zase někdy přijde... Něžně ji opřu o sud a pomalu odcházím. Možná mě někdo zahlédne, ale co uvidí, jen stín... Jen stín jímž jsem. |
| |
| Ulice překvapení: Temná postava,temný stín,kráčí v tmavé ulicí.Ulici bez lidí,ulici,kde nikdo v noci nevkročí.Náhle se něco šustne a jemný křehký stín proletí kolem něj.Vycítil,že to není jen tak nějaký stín obyčejného smrtelníka.Jeho touha poznávat stále něco nového,byla čím dál více vzpurnější.Kráčel rychleji a rychleji za stínem.Nyní stín zmizel a on znejistěl,ale i přesto kráčel dál.V této ulici byl temný výklenek a v něm se objevila postava celá v černém,Roawen znejistěl,ale věděl že nemusí tasit meč.Vycítil,že je to dívka,která zaváněla krví a chladem. |
| |
| Setkání osudů Jak krásná jsou místa neposkvrněná lidskou novou. Jak krásná jsou místa, potřísněná lidskou krví. Usmívám se na zahalený měsíc, jenž si libuje v samotě. N8hle však zachytím pohyb, dravec pronáseduje kořist a je nešťastný ze svých pohybů. Přidám do kroku a snažím se zachytit letící stín. Bolest je veliká, tak proč ji nést sám.. Konečně se dostanu na konec cesty. Protočím svou hůlku před tělem a pak s ní ťukno o zem.. Vyjdi ven ze stínu... Mě se nemusíš bát... Já nekoušu, tedy někdy. Ona to pochopí a snad se i zasměje. Nic neohřeje zmrzlé srdce lépe než ženský smích. Opřu se o zeď a čekám na nevyhnutelné. |
| |
| Neznámá: Komu tykáte,vážený pane!Nejsem jen tak někdo,já můžu klidně kousnout Vás,žádný problém by mi to nedělalo!ohradím se.Poustoupím a pouze kousek světla z vysvitnutého měsíce,ozáří tvář té krásné dívky,upírky.Její tvář je bledá až bílá.Její oči jsou temné a tmavě černé.Postava vykročí o kousek dál z výklenku a Roawenův pohled zjistí,že tato postava je celá v černém hábu a přes hlavu má černou kápy a u pasu má meč.Její krásné černé oblečení je okouzlující,ale jen tak ho nikdo celé nezahlédne. |
| |
| očarován smyslností Usměji se, jelikož je ta dívenka vtipná.. Možná to bude nějaká mlaďonká upírka, ale co to oblečení..? Zakrývá všechno a přesto mě přitahuje..? Čím mě tak učarovalo nebo jsou to její oči.. Skrývají kouzlo. Jsem stále opřen o protější stěnu, není na mě moc dobře vidět, ikdyž přátelský samotář Měsíc na nás shlédl z hůry. To vidím, že máte ostré zoubky.. Ale co to oblečení, vždyť vůbec nejdete s módou, slečno. Snažím se jí lehce vyprovokovat k nějaké akci. Tohle pískle mě nenapdne, ale pokud ano, tak se ocitne v mé náruči, tak pro si s ní nepohrát jako s myší. |
| |
| Temno v srdci: Jak můžete vědět co mám na sobě,když skoro nejsem vidět.Mé oblečení je takové,které mi sluší,ve kterém se cítím dobře a ve kterém ráda zabijím a hlavně ty,jako jste vy.Moje oči záři černou barvou a můj meč se leskne... Nepatřím do mladiny upírů...ale také ne do stařešiny,jsem tak něco mezi,ale i přesto mám mnoho skušeností,které by Vám mohly vzít život.Stále stojím ve stínu a mé vlasy,které vyfoukl vítr,jenž začal náhle foukat,jsou černé jako uhel,jako tato noc,kdyby měsíc nevysvitl. |
| |
| nekonečný souboj Prohlížím si tuhle dívku, která se nebojí odhalit svou podstatu před cizím mužem, zřejmě si je jistá mou smrtí. No, musíme tam všichni... Jste roztomilá, upírka... Co to vlastně znamená, upír..? Nikdy jsem o tom neslyšel. Zkouším starou hru na hlupáka, třeba zabere. Už teď se vnitřně velmi bavím a zároveň jsem uchvácene jejím vzezřením. Pravou ruku mám volně podél těla a v levé držím hůlku, tasit mohu okamžitě a to opravdu během okamžiku... Usmívám se na temnou dívku plnou otázek. |
| |
| Souboj názorů: Právě si zřejmě myslíte,že jsem totálně pitomá,ale to se mýlíte Vážený pane,jsem dostatečně chytrá a nebyl byste první ani poslední.Stále víc mi přijde tento upír komický.Nejsem tak blbá jak si myslí,neskočím do takové okaté pasti,jsem sobě dostačující člen rasy temnoty.Poznám vampira na dálku,tak mi tady nevykládejte pohádky,Vážený pane. Stále stojím nehnutě a s mými vlasy si pohrává vítr.Jsem úplně klidná,žádný sebevědomí upír mne nevytočí. |
| |
| obnažená pravda Je opravdu roztomilá... Kývnu hlavou a zaťukám si na zuby... Máš pravdu.. Jsem upír. Teď, když máme jasno, tak schovej ten meč. Snad nechceš bojovat s jiným svého druhu. S nočním bohem. S bohem temnoty..! Usměji se a dívám se ti do těch temných očí... V mých se odráží vědomost a zkušeností věků.. Není dobré si zahrávat s Věčným... Jsem Roawen.. Těší mě. Natáhnu k té temné princezně ruku, jako gesto přátelství. A já chci navázet blízké přátelství, velmi blízké. |
| |
| Až příliš sebevědomí upíra: Tak ten chlapec si myslí,že budeme spolu dokonce i spřátelení,hm to se ještě uvidí. Eressiel,tak zní jméno mé. Stále stojím nehnutě,jen má chladná ruka vyklouzne z dlouhého černého kabátu. Nevím,jestli by Vás to mělo těšit,že mne poznáváte.Nic o mně nevíte,a to buďte rád,a být Vámi,tak si semnou nezahrávejte,nikdy nikdo neví co ode mne může čekat.A vy opět patříte mezi ně... |
| |
| rozkol v družstvu Ušklíbnu se... Hmm... Zajímavé jméno. Jedno však nechápu, proč je ke mě tak odtažitá, nic jí z mé strany nehroz, tak proč to? Já Vám ničím nehrozím, proč nejse trošku milejší.? Máte celou věčnost, na to, abystesi užívala darů smrti.. Proč ta odtažitost? Celkem nechápavě na ni koukám. |
| |
| V novém úkrytu na okraji Londýna,jsem dostala samostatný pokoj. Byla v něm tvrdší postel s bílým povlečením, stůl, na něm brko a inkoust, u stolu židle a vzadu u okna pohodlné hluboké křeslo. Posadila jsem se do křesla a přemýšlela o všem, co jsem prožila v posledních dnech. Na Streyovi i Aurisiovi bylo vidět, že si se mnou chtějí vážně promluvit. Moc mě to ale nezajímá. Blíží se mé 16té narozeniny, a to bude poprvé, co budu sama. V domově jsem je alespoň trochu oslavila s vychovatelkami a ostatními dětmi. I když ty slavili jen proto, že to měli přikázané. Němlěli mě rádi. Byla jsem pro ně tak...jiná. Bledá, skoro porcelánová pleť a černé dlouhé vlasy. Pro chlapce jsem byla vždy velmi krásná. I proto mě ostatní dívky nemohli vystát, mám přírodně rudé rty. Stejného odstínu nedosáhla žádná z děvčat ani za použití líčidel. V den mých 15tých narozenin se něco zlomilo a já uprchla. Bylo to správné? Ano, jinak bych už dávno ležela v temném hrobě s kůlem v srdci. Při těchto myšlenkách jsem uslyšela lehké zaškrábání na okno. Otočila jsem hlavu tím směrem a spatřila Isarchiela. Otevřela jsem okno a nechala ho vletět dovnitř. Když jsem pohlédla ven nebylo to moc vysoko, pouze tři metry nad zemí. Co tu děláš? zeptala jsem se věcně, přesto jsem byla opravdu ráda, že svého přítele vidím. Přece bych tě nenechal samotnou s těma dvěma. Sleduji tě celou dobu. Cestou sem, jsem zahlédl tu ženu-upírku jež s námi přebývala v kryptě. povídal Isarchiel mezitím co poletoval po pokoji. Opravdu? A kde? Pamatuješ si to ještě? Ráda bych jí viděla. Pojď půjdeme jí navštívit. Ti dva jistě už spí. Do rána se vrátím. s těmi slovy jsem vlezla do okna a skočila do chladné noci. Běžela jsem za Isarchielem, měl pravdu, nebyla daleko. Cítila jsem její přítomnost. Už jsem byla skoro u ní, když jsem vycítila přítomnost někoho dalšího. Opatrně jsem se skryla do stínu a blížila se k těm dvoum. |
| |
| Temnější noc: Vážený pane,nemám dobré zkušenosti s muži,tak u vás nehodlám udělat výjimku… Pohlédnu na měsíc a mlčím… Stále jen tak postávám,ale najednou ucítím vůni,kterou jsem už někdy cítila. Je tu ona,konečně,našla si mě.Věděla jsem to. Pojď blíž maličká. |
| |
| vyrušení Dívám se jí do očí a vnímám každou změnu jejího postoje, držení těla, meče. Vím, že se k nám připlížila nějaký upír, musel bych se podívat, abych zjistil pohlaví. Pak Eressiel promluvila a její hlas mě opět skoro uvedl do rozpaků. Vytáhnu meč z hůlky a namířím čepel na tu drobnou upírku.. Tak mladá a už mrtvá..? Jak ironické. |
| |
| Poslechnu volání té ženy a vyjdu ze stínu. Světlo pouliční lampy odhalí mé, sotva 16ti leté tělo zahalené do černého pláště. Černé vlasy dlouhé po pas lemují jemný obličej. Ze tmy září dvě velké oči, jedno rudé, druhé modré. Oproti oběma upírům vypadám jako malé a bezbrané pískle. Nechávám je při tom, ať si to myslí. Nejsem mrtvá řeknu jemným panenkovským hláskem směrem k muži, ne úplně. Dobrý večer řeknu s úsměvem pro mě známé ženě. |
| |
| Přítomnost malé upírky: Také tobě přeji krásný večer…Nechceš semnou zajít na lov?mrknu na Iss. Schovejte opět váš meč Roawene,je neškodná,pokud jí nehodláte zabít. Má v sobě dosti síly o které nyní neví. opět pohlédnu na Roawena. |
| |
| Zajisté odpovím ženě mám docela hlad, ale rozhodně nikoho zabíjet nebudu. Protiví se mi to. Vím, že časem budu muset ale teď NE! řeknu rázně a otočím hlavu k upírovi. Mé jméno je Isabelle povím mu a mile se usměji, úsměv se ale během vteřiny vytratí Překvapuje mě, že se ani neumíte představit. A mohl by jste tu čepel sklonit?! Jak jsem již řekla, zabíjení se mi hnusí, ale pokud si mám vybrat mezi mou smrtí a tou vaší, jednoznačně máte přednost. řeknu ironicky a jen se tak ušklíbnu. |
| |
| mladá krev Usměji se na dívku, která je mladá mrtvá a mladá již zůstane. Škoda že se její tělo už nezmění, bude jí třeba 158 let a stejně bude mít tělo malého písklete. Zasunu meč do hůlky a opřu si ji o rameno. Já jsem již večeřel, bohužel vás nemohu doprovodit, dámy.. Tady se asi naše cesty rozdělují. Ukloním se a vyskočím na střechu blízkého domu. Pak na další a další.. Nakonec se zastavím v uličce blízko mého bydlení. |
| |
| Noc osudu: Tak Iss,půjdeme? Pohlédnu na Iss a udělám krok zpátky do stínu. Měla bys Iss býti opatrnější a dávat na sebe pozor,nyní nejsi v bezpečí nikdy ani u Aurisie a Streye...nikomu nevěř...pomoci ti můžu i já.Nejsou to oni,kdo by byli jediní,kdo ti ukáže správnou cestu.Naše cesta není jednoduchá,je plná temnoty a krve. Jak to dořeknu tak skočím na zítku která hraničí s uličkami... Iss...tak pojď.Nebo se snad bojíš? |
| |
| Bát se? To slovo neznám. řeknu ironicky Bát by se měli ty co stojí proti nám. zavolám do stínu a vyskočím na zeď vedle ženy. A co se týče toho, komu mám či nemám věřit..věřím jen v sebe a Isarchiela. |
| |
| Nebuď pořád tak sebejistá.Nevyplácí se to.Sama vím o čem mluvím. Pohlédnu na Isabelle a seskočím ze zídky. Pojď stále za mnou.A věř mi.Já ti neublížím. Jestli chceš,tak se stále můžeš vrátit zpět.Strey a AurisiS na tebe čekají. Opět se ještě ohlédnu a jdu stále do temnější noci,vstříc dobrodružství a krvavému opojení. |
| |
| Na to abych se vrátila mám ještě celou noc.. odpovím, jako bych předešlá slova ani neslyšela. Obratně seskočím ze zídky a pomylým krokem jdu za ženou. U nich je leccos k vidění, však ty víš. Mimochodem, jsem Isabelle. Kdo jsi ty? S tvým jménem jsem ještě neměla tu čest.. |
| |
| Zastavím se,ani se neotočím a tiše řeknu:eressiel Mesiah,toť jméno mé,osud můj... Teď už pojď milá Iss...Běhá mi hlavou,což slyší i ona. Stále blíž a blíž se přibližujeme k hřbitovu,k té zdi,kde se toho mnoho odehrálo... noc je stále temnější...měsíc právě svítí intenzivněji a zdá se,že je tato noc delší než noci jiné... |
| |
| A hele, něco známého. usměji se Ale já tu nehodlám zůstávat. Však ty víš proč. Mohu se tu zdržovat pouze v noci. Oni nesmí nic poznat. Nelíbilo by se jim to. |
| |
| Poklidně osedlávám svého koně, oblečen ve svých těžkých botách, černých kalhotách a tvrdé vestě, na sobě mám svůj plášť a kápi naraženou hluboko do čela, kontroluji zrovna své zbraně, když ucítím přítomnost dvou upírů, ale poznám o koho se jedná, tak se jen vyšvihnu na koně a ten se neslyšně vydá směrem ke zdi odkud obě přicházejí...Zdravím vás dámy? Jakpak se máte? Zrovna sem chtěl vyrazit na jednu cestu, ale pokud ode mne něco žádáte mohu ji odložit.. ozve se náhle můj hlas přímo pod upírkami a kůň si zlehka odfrkne, sleduji Eressiel zpod kápě a něco ve mě mi říká že se na ni nedívám jako na ostatní upírky které jsem kdy potkal.... |
| |
| Pohlédnu na známou tvář... Vážený pane,jste laskavý,ale mi jsme od Vás nic nepotřebovaly,ale jestli se s námi chcete vydat na lov?... Pousměji se a pohlédnu na Iss... Co myslíš?!... Noc je stále mladá a měsíc svítí jasně.Jen tři postavy postávají u hřbitovní zdi,ovšem jedna z nich s koníkem.Kolem hřbitovních plání je ticho,ticho že cítím vlastní dech...na chvíli jsme se všichni odmlčeli...Jen netopýr nad hlavami sem tam proletí. |
| |
| Pro mě za mě, odpovím Je mi to celkem jedno.....Jde mi jen o to utišit můj hlad a vrátit se zpět. Ale jedno by se mi celkem líbilo řeknu na oko mile Vypůjčit si na moment vašeho koně, pane. Vždy jsem ty vznešná zvířata obdivovala. Vy můžete zatím hovořit s Eressiel, co já vím o čem. Chtěla bych zažít ten pocit, sedět na zádech takovému stvoření. |
| |
| Ulice uprostřed města: Roawen Procházíš se ulicemi mezi domy,všude je tma a uzemčené domovní dveře...cítíš se neohroženě.Při tvé procházce narazíš na krčmu plnou dívek.Zastavíš se a přemýšlíš,náhle míříš ke dveřím,otevřeš dveře a zamíříš k baru,u kterého sedí čtyři dívky...Na první pohled poznáš,že tři z nich jsou mladé upírky či poloupírky...přisedneš si k nim a obědnáš si Tequilu Sunrise...mile pozdravíš a tváříš se svůdnicky...Dobrý večer krásné slečny...nebo spíš krásnou noc přeji......Dívky se na tebe usmějí a ty opětuješ jejich úsměv... |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Docela se divým, že v takovém městě jako je Londýn mají můj drink a hlavně, že ho dokážou namíchat. Velmi mě to potěší, ale né tolik jako zájem těch čtyř dívek. Milé dívky... Procestoval jsem svět, několikrát a když řeknu, že není nic krásnějšího než noc plná hvěz, tak bych lhal, protože jsem dnes poznal vás.. Usměji se a upiji trošku svého drinku. Pokud se podíváte na hvězdnou oblohu, tak nejkrásnější je Alfa Centaury, ale i ta se musí poklonit před vaší krásou.. Vytáhl jsme zbraně největšího kalibru a teď mi nemůže žádná odolat. Když přičtu svou krásu a jemný melodický hlas, tak se mi ty dívky válí u nohou. |
| |
| Seskočím z koně a usměji se...Půjdu s vámi na lov velmi rád má paní, bude mi ctí... lehce se pokloním a odepnu meč od sedla, trošku stáhnu přesky a upravím jej tak aby na něm mohla sedět i Isaabel, nakloním se k uchu koně a něco mu řeknu starým upírským jazykem...Myslím žě tě nebude příliš poslouchat, ale neshodí tě... pronesu k Is a vyskočí na zídku vedle Eressiel..Nuže tedy má paní, můžeme vyrazit.. pochvu meče připnu k pasu a skontroluji ostatní zbraně... |
| |
| Noc hříchů:Roawen Dívky se na sebe sesypou a ty je pohladíš všechny po tváři... Můžu Vás všechny pozvat na skleničku či na něco jiného,milé slečny? ...usměješ se kulišácky... Slečny souhlasí a objednáš 4x skleničku červeného vína... Dívenky ti navrhnout se posadit ke stolu ve stínu a ty souhlasíš... Jakmile Vám to přinesou ke stolu,tak si připijete a usmíváte se na sebe. Jakmile je chvíle volná,lichotíš jim jak jen umíš,dámy se rozplývají nad tvými krásnými slůvky... |
| |
| Souhlasím...můžeme jít... Usměji se a zeskočím ze zídky... Iss jeď opatrně...a vedle nás... Mrknu na Iss a dodám jen jak mimochodem...ale ipřesto že vím,že Iss je samodostačující mladá dáma... Jak seskočím tak kabát dluhý pod kotníky za mnou vlaje...jek vlajka vztyčená na vítězném místě... Jsem ráda,že jsme potkaly zrovna okouzlujícího mladěho muže...Zbyhněva...upíra temné noci,a mého zachránce... |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Vysí na mých rtech a na mé tváři. Šťastný ten, koho pohledem obdařím. Víno, dívky, poezie... Co víc si můžete přát? Další víno a další lichotky, dívkám se motá hlava kolem a kolem. Ony ví kdo jsem a co po nich budu chtít a slastně potom touží.. Vyzkouším jejich reakci, bude zábava... Rychle se kouknu z okna a pak promluvím. Milé a krásné dívky. Noc se chýlí ke konci a musím odejít.. Také byste měli jít. Však víte. Spiklenecky na ně mrknu. A pokud vám to nevadí, tak vás doprovodím... Ke mě.. Šibalsky se usměji a čekám na jejich rozhodnutí. |
| |
| Opatrně? Co znamená opatrně? zasměju se a poplácám koně po šíji. Rychleji, ukaž mi co v tobě je. pomyslím si. Kůň očividně není ledajaký, a jako by mou pohnutku slyšel rozběhne se cvalem vpřed. Jupíí zakřičím jako malé dítě a jízdu si opravdu vychutnávám. |
| |
| Pohlédne na to jak Iss pobídne jeho černého hřebce a pousměje a lehce za ním zavolá..NOCTUABUNDUS a můj kůň zpomali a už nereáguje na její povely ani údery..Pohlédnu na Eressiel a seskočím ladně hned vedle jí, když dopadnu zůstanu klečet na jednom koleni a lehce jí políbím ruku...Carpe noctem... zašeptám když vstávám a lehce se pokloním... Můžeme vyrazit má paní, rád budu vaším společníkem pro tuto noc.. vydechnu a pohlédnu před sebe..Náš cíl je dnes jasný má paní...Sanguis, musíme jí příjmout, neboť naše životy na ní zavisí..SANGUINIS VINCULUM! |
| |
| Zadívám se do očí toho okouzlujícího upíra,když mi políbí ruku,můj pohled je jako obvykle prázdný,temný a mrazivý a někde uvnitř se třpití a blízká v pohledu... Souhlasím s Vámi,vážený pane... Nyní se ohlédnu na Iss,jak cválá na krásném černém koni. Krev je pro nás vším,krev se s námi pojí a krev nás i rozděluje... Svůj pohled upřu na nebe ve kterém září temný měsíc... Dnes bude krásná noc,dnes bude noc plní vítězství... Můj krok se zrychlý... |
| |
| Když se naše oči setkají, spatříš v nich odraz věků jež již bloudím po tomto světě, rychle vstanu a jdu vedle tebe, stále tě po očku pozoruju a lehce se usmívám... Za celý svůj život mi nebylo tak dobře z žádnou z upírek které sem znal... pomyslím si a mé oči se změní, zorničky se stáhnou a barva je temně rudá, začínám se dívat po okolí, začínám lovit...Ano paní, krásná noc, pro někoho však bude poslední... |
| |
| Souhlasím s vámi... Usměji se...a kráčím krokem ladným,jak se sluší na upírku,jako jsem já... Kráčíme temným lesem,sem tam prosvitne jasný,ale přitom temný měsíc... Kam byste chtrěl vyrazit lovit vážený...co takhle do temných ulic na okraji města???zahledím se ti do očí... |
| |
| Bastovo nutkání: Na okraji města se potiluje větší postava...je to Bast...dojde k chýši kde svítí jen jedno okénko,obchází kolem a cítí lidskou rasu... Rasu,kterou s radostí i lítostí loví,rasu,kterou ukojuje hlad... Hlad,který je věčný...a věčnost je procítěná a nekonečná...nekonečnost je prozatimní...i tato nekonečnost se může stát konečnou zastávkou žití... hlavou se mu stále honí myšlenky...myšlenky klidu a lovu...myšlenky,které nejdou skloubit... Jeho proměna nebude čekat dlouho...už čekala déle,než se uzdraví z šoku a dále z částečného vítězství... |
| |
| soukromá zpráva od Zbyhněv Karlovič pro Všechnu krev světa za jedno políbení... |
| |
| soukromá zpráva od Eressiel Mesiah pro A jemně tě políbím na tvář... Je tu Iss...nemám ráda přihlížející...hlavně né zvědavé čumily... Moje ruka přejede po tvé tváři a náhle se mé tělo oddálí...ale jakoby čekalo na tvoji reakci...co udělá...po čem jeho tělo touží... |
| |
| soukromá zpráva od Zbyhněv Karlovič pro |
| |
| Zklamaně skloním hlavu když zbyhněv koně zpomalí. Jee, ale mě by se nic nestalo. A jemu taky ne. Je to úžasný pocit. A já se teď tááák nudím. stěžuju si s vyčítavým pohledem upřeným hned na něj a hned na ni. Nechtěl by to říkat srozumitelněji? Vůbec tomu nerozumím. Co takhle použít náš jazyk. myslím si a přemýšlím nad významem slov, jež právě Zbyhněv pronesl. |
| |
| soukromá zpráva od Eressiel Mesiah pro Děkuji Vám za milou nabídku,ale nehodí se přijmout vaše rámě…Leč bych velice ráda jej přijala… Usměji se a pohlédnu na Vás svýma prázdnýma černýma očima… Nunc nox, mox lux…jako bych tím chtěla říci,že bychom si měli pospíšit…noc je ještě mladá,ale ráno nastává velice rychle… Je mi to líto,ale krev je pro nás vším,měli bychom začít hledat a lovit... Sanguis est vim...Sanguis vitam est.. |
| |
| Náhlá návštěva u chatrče: Bast ještě chvíli nejistě postává… Najednou uslyší šramot a kroky…uvidí vetší postavu s rychlým krokem...jak Bast uvidí toto stvoření postaví se vzpřímeně a tvář mu ztuhne a jeho pohled je neohrožený… Koho nám to temná noc přináší?…ozve se Bast… Postava přijde blíže a zarazí se.Měsíc mu rázem ozářil tvář…Likas jméno mé……odpoví příchozí… Oba muži na sebe upřou pohledy…v hlavách se oboum hodí myšlenka…Kdo je ten druhý,co mi může a nemůže udělat,mohli bychom se spojit??? … |
| |
 | Kdesi venku Už několik dní stopuju jednoho upíra a teprve asi před hodinou jsem ho dostal.Nyní se v lidské podobě vracím rychle do sídla Noční hlídky.Jako její člen.Svou výzbroj nosím na sobě.Tvoří ji zatím stříbrný meč na zádech.Stříbrná dýka v botě.Pistole se stříbrnýma kulkama,svěcená voda v láhvi.Jdu ulicemi jdu klusem.Ulice jsou opuštěné až na pár obydlí které někdo obývá.Konečně se po nějaké době dostanu ke dveřím našeho sídla,řeknu heslo a stráž mi otevře dvěře a zase je za mnou zavře.Jdu dál a dál až jsem v našem sídle kde se provádí výzkumy,cvičení a bůhví co ještě.Někde zahnu a vejdu do místnosti s laboranty ajednomu co znám řeknu. Jsem zpět ten upír je mrtvý jako obvykle. Řeknu a na to se mi dostane odpovědi. Fakt dobrý to je už třetí za tenhle týden. Jdu a jen ho poplácám po rameni a vejdu do svého pokoje kde si lehnu a řknu si potichu. Tak zase o jednu potvoru míň.A větší šance pro lidstvo. Pak v leže přemýšlím. |
| |
| soukromá zpráva od Zbyhněv Karlovič pro Pousměji se a vstanu, pohlédnu na tebe svýma očima a spatříš jak na okamžik celé zčernají, pak se však vrátí do své rudé podoby...Doufám, že sem vás svým projevem náklonosti k vám neodradil od splečných lovů má paní.. řeknu a vedu jí starou pěšinkou od města do jedné větší vesnice kde je více možností zalovit si v klidu a lidé z vesnice jsou přeci jen zdravější...Tady je lepší kořist než v tom špinavém městě má paní... |
| |
| Pohlédnu na Issabel a usměji se... Maličká, ten kůň je ze speciálního chovu, normální koně upíra nesnesou, ale tihle jsou vychováváni jen v Rusku a Indii, od mala vyrůstají vedle upírů, a je jim upravována krev, takže žijí déle než normální koně, jde o to že každý z těch koňů poslochá jen svého pána, a kdyby se mu nelíbilo jak ho pobízíš tak tě zhodí a ubije kopyty... řeknu vážně a ale pak jen zamlaskám a zasičím a kůň se zase rozběhne svižněji.... |
| |
| Díky zakřičím ze hřbetu koně a vychutnávám si jízdu. ty mi nic neuděláš, viď? Já ti nechci ublížit. pomyslím si a vítr mi čechrá černé vlasy. V Rusku a Indii, to sis pro něj dojel? ptám se a ani mě nezarazí, že Zbyhněvovi tykám. |
| |
| Rusko je mou vlasti, a ten kůň co na něm jedeš má už 120 let, přijel sem s ním před 80 ti lety tady takže má odvpověď zní ne nedojel... pousmějí se a dívám se jak můj kůň poslušně nese cízí upírku na hřbetě a pak se zase pidívám na Eressiel... |
| |
| Ještě notnou chvíli se projíždím na tom hrdém stvoření, když si všimnu že noc už se přehoupává v ráno. Musím se vrátit povím a seskočím z koně. Pro případ, že by se mu můj náhlý seskok nelíbil rychle popoběhnu daleko od něj. Brzy se opět uvidíme řeknu a vběhnu do temné noci. Poté jdu opět klidně a pomalu. Temnota je mé království, nemůže se mi nic stát. |
| |
| V Kerndově pokoji: Jen tak nehybně ležíš a přemýšlíš nad svým zabíjením upírů...Vrací se ti vzpomínky z minulosti a přemýšlíš nad budoucností... Do tvého pokoje vztoupí vědec,se kterým jsi před chvíli mluvil a oznámí ti,že má přichystanou zbraň na ověření... Jsou to lepší šípy s naplní jedu Ciancali...Nevím jestli to bude fungovat,ale zkusit to můžeš...nyní pracuji na něčem lepším...Uvidíme,co nám přinese budoucnost... Jen se usměješ a vydáš se na cvičiště,zkusit luk s těmi šípy... |
| |
| Skrýš Tak jo Alberte jdu na to. řeknu a dám luk s šípy na záda ke své výbavě a jdu ke dveřím.Vyhdu z nich a začnu stopovat nějakého osamělého upíra abych vyskoušel zbraň.Postupuju co nejrychleji ale také tišše jak to jde.Jsem ostaržitý. |
| |
| soukromá zpráva od STÍN (PJ) pro Pomale se zvedneš a elegantně jim ukážeš cestu ke dveřím... Vztoupíte do temné noci a vydáváte se k tvému obydlí,celou cestu jim lichotky dráždíš myšlenky a smysly... Mezi tím přemýšlíš nad věcmi,které se dnes v noci mohou přihodit... |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru Jako už tolikrát se s večerem vyvalila do ulic mlha a opar, když Temže začala dýchat chladem noci. Jen světla pouličních lamp hořely slabým plynovým světlem a více než cokoli jiného připomínaly osamnělé bludičky, které lákaly duše zbloudilých do močálů. Po dláždění sem tam prohrkotal kočár prastaré šlechty vládnoucí tomuto městu, sem tam zaduněa na dlažně kopyta koní osamělých jezdců prchajících za hrůzami přítomnosti. Mimo to vše by po dláždění mohli znít kroky osamělého muže, jež tou tajemnou říší mlhou zaplavených ulic a uliček procházel. Jenže jeho kroky byly tiché jakoby vše obklopující opar všechen hluk pohlcoval. Dlouhý plášť mu sahal až po kotníky, na hlavě měl černý klobouk starého typu, klasický mušketýrský klobouk s elegantním bílým perem. Z pod kabátu byl vidět závěsník a na něm benátská schiavonna, u druhého boku s emu houpal kolt pana Remingtona. Tiše kráčel ulicí za svým tajemným cílem, o němž věděl jen on sám. Nenáviděl tuhle mlhu tohle město a nenáviděl tyto nebezpečné ulice- třebaže mu nebezpečí nebylo neznámé nesnášel pach smrti a krve vznášející se nad městem... A teď šel jeho ulicemi myslíc na svůj cíl... |
| |
 | Pomalým pevným krokem hodným osoby mého postavení odkráčím z měsícem osvícené planiny do stínu stromů poblíž chatrče.. Nemá ze mě strach, přezto z něj cítím nejistotu, je ze stejné krve, VLKODLAK.. pomyslím si a pomalým krokem se přiblížím až k němu.. A jak říkají tobě, bratře? zpozoruji mírné ucuknutí v jeho tváři, když ho nazvu bratrem.. Okolí, jako by zahalila temnota, i jemné záchvěvy větru, pro toto místo v tuto dobu natolik tipické, utichly. nikde nebylo ani živáčka, všichni tvorové, kteří vycítili naši přítomnost, už dávno utekli.. Tato noc patří nám.. Mírně poustoupím a zahledím se na něj.. Jeho tvář je poznamenaná četnými souboji a jeho postava vypadá zesláble a vyčerpaně, přezto však se drží hrdě a nebojácně.. Pro nadcházející časy by se mi hodil spojenec pomyslím si a zauvažuji nad jeho možnostmi.. Podle těch šrámů už asi pár bitev zažil a i když na první pohled není čistokrevný vklodlak ukrývá se v něm víc než si ty zubatý bestie budou schopný připustit.. V těchto končinách by ses neměl toulat sám, hemží se to tu zubatýma a pár z tý bandy lovců potvor sem tu taky zahlýdl.. Pokud chceš dovedu tě do našeho sídla a seznámím tě s ostatními z našeho rodu.. Popojdu ještě kousek blíž a tázavě se na něj zadívám.. Noc pomalu ustupuje a do okolí se postupně vracejí známky života, i když je slunce stále ještě za obzorem, světlo pomalu zalévá široké okolí.. Neklidně se rozhlédnu.. Není moudré se tu zdržovat po rozednění.. pomyslím si a otočím se zpět k neznámému.. |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Lichotky se mi linou z úst a jejich vodopád nemohu zastavit, ani kdybych chtěl. To ty dívky mne inspirují k milostné poezii a různým srovnáním. Pusu mám plnou slov a mysl mám plnou činů. K dívkám se tisknu a teď objímám jednu, hned zase druhou, pak políbím třetí a moje rty jsou rázem na roztrhání.. Pomalu dojdeme k mému příbytku a já je pozvu dovnitř. Vše je zařízeno to tmavých barev, červená, černá, oranžová a hnědá. Jedinou vyjímkou je bílá rohožka, před krbem, z polárního medvěda.. Toto je mé doupě, milé dámy a stejně jaká je vám k dispizici. Otevřu bar a nabídnu jim pití. |
| |
| Překvapeně a zároveň zhnuseně se podívám na Likase. Po chvíli začne mluvit, pozorně si ho poslechnu. „bratře *potichu* … Já jsem Jacob Hoffman, neboli jak mi tady všichni říkají Bast!“ pozorně si prohlédnu vlkodlaka přede mnou. Je vysoký … možná i pěkný. Mohutná postava, která stojí přede mnou by zahanbila i ty nejodvážnější muže. Vypnu hruď a postavím se tak aby viděl že nemám strach. Vypadá zkušeně a znale. Má pravdu! Svítá, za chvíli tu začne být nebezpečně. Už sem dlouho sám … a jak to pak dopadá. Chytnu se za bok, a cítím jak se rána začíná znova ozývat. Ten boj mi příliš neprospěl, a jestli zůstanu sám, a někdo mě najde … „Jsem samotář. Už dlouhou dobu žiji sám … to proto, že jsem nikdy nechtěl být někdo jako jsi ty … a teď už i já! Ale zvykl jsem si … na krev, řev, na to všechno … za posledních pár let sem se změnil. Hodně změnil. Myslím že máš pravdu. Upíři každým dnem sílí. Ano chci, abys mi ukázal další. Chci abych už nebyl sám … chci se pomstít té upírce co mi způsobila mé zranění“ řeknu a usměji se. Kývnu hlavou a naznačím mu, že ho budu následovat. „Ale ještě jednu věc … už mi nikdy neříkej bratře!“ |
| |
| Ticho prořízně výkřik ptáka, jak procházíme hustým lesem a odstrkujeme si větve z cesty. Ještě než dorazíme, musím tě varovat, stejně tak jako upíři mají sílu ve skupině tak i mi jsme jednotní a soudržní, proto si odpusť veškeré pokusy vykočovat z davu, jinak tvá přítomnost mezi námi nebude mít dlouhého trvání.. Projdeme přez malou mýtinku a vykročíme směrem k mechem zarostlé skalce.. Tak jsme tady..Za touto skalkou je vstup do našeho sídla. Pomalu přistoupím a se sebejistým býrazem ve tváři odhrnu jednu větev, za kterou se vynoří malý klenutý průchod s žulovou bránou, třikrát zabuším a pronesu něco v jazyce našeho rodu, brána se pomalu rozevře, a vyjdou nám vztříc dvě v kápi zahalené osoby. Toto je Bast, pochází z Nureotského rodu, odveďte jej do černých síní, tam už se o něj postarají..S těmito slovy obejdu hlídku a vstoupím dovnitř.. O pár hodin později, kdy už je slunce vysoko na obloze se vydám na pravidelnou obhlídku okolí.. Až do mého návratu NIKOHO nevpouštějte, i kdyby to měl být samotný William, první našeho rodu! Vyběhnu ven a již po pár metrech se ve své vlčí pohobě rozběhnu do hustého lesa.. Najdu ještě ani hodinu a ucítím někde v okolí pach nepřítele. Troufají si čim dál víc tydle zubatý potvory.. Vytáhnu svůj meč a pomalým tichým krokem se připlížím k místu, odkud je cítit onen zlověstný pach. Proboha snad mě moje vlčí smysly nešíálí, mladá dívka zajisté mladší než šestnáct let a potuluje se za denního světla v lese a navíc na našem území.. pomyslím si a zavětřím, ale žádný jiný pach neucítím..ještě chvíli obcházím kolem..Zdá se že si mě nevšimla, vypadá vystrašeně, ale co teď s ní, přece nezabiji malou proti mě bezbranno dívku.. ještě chvíli přemýšlím, ale pak se , tentokrát v lidské podobě vydám blíž k ní.. Co tu pohledáváš?? doplížím se až k ní, položím ji čepel svého meče na hrdlo a zeptám se drsným hlubokým hlasem, v němž se zračí jak notná dávka nenávisti k jejímu rodu, tak i vlastní zvídavost.. |
| |
| Když uslyším vedle sebe vlkodlaka překvapeně sebou trhnu. Strach ale nemám. Nic co by tebe mohla zajímat zašeptám a bělostné zašpičatělé zoubky svítící mezi rudými rty. Sklop svůj meč a nech mě odejít, zašeptám měkce. A zadívám se na vlkodlaka. Slyšíš? Jen se vracím domů, vrať se dokud jsi přišel a nech mě napokoji. Teď už bez ostychu na neznámého zavrčim a ostrý meč chytím za čepel bělostnou ručkou a poposunu ho dál od krku. Z dlaně pomaloučku stéká kapička rudé krve. Škoda krve. řeknu vztekle. A teď se již rozloučíme, odcházím. řeknu a chci jít pryč. |
| |
| Kampak, kampak?? zeptám se a s rozhodným výrazem upírku oběhnu. Stříbrná čepel se zabliští v pruhu měsíčního světla, které přejede upírce po krásné tváři. Jemné cuknutí mi naznačí, že jim vadí i odraz slunečního světla.. Neboj se maličká, dnes nebude prolito víc krve, odpověz mi ale na moji otázku, co pohledáváš v tuto hodinu v našem teritoriu?? Skloním meč od krku k srdci a jemně jim přejedu po její zbroji, poté meč zcela zkloním a zahledím se jí hlubokým pohledem do očí. Hmm není mnoho vlkodlaků, kteří by se k nim dostali takto blízko.. pomyslím si a netrpělivě se zavrtím.. |
| |
| Ve vašem teritoriu? zeptám se odměřeně. Nikde jsem ceduli s "teritorium zablešenců" neviděla. odpověděla jsem a zatvářila se mile. Jdu domů, nebo aspoň tam, kde přebývám teď. Tak mě pusť, nech mě jít. řeknu rozhodně. Pod odrazem slunečního světla jsem musela ucuknou. Zajímavé, dřív mi světlo nevadilo. Něco se mění. uvědomila jsem si. Když vlkodlak zklonil meč, řekla jsem si, že to je moje šance a pokusila se nenápadně couvnout. |
| |
| Ale ale.. kam by si spěchala?? To si ještě neslyšela o pohostinnosti nás zablešenců?? Mnoho z vašich řad ještě dnes tráví svůj volný čas v našich kobkáach a vzhledem ke zkučení, které to místo naplňuje jsem si jist, že by neměnili.. S drobným úšklebkem schovámj svůj meč a poodstoupím, čímž dám zcela jasně najevo, že z našeho setkání vyvázne bez jakékoli újmy.. Už se otočím k odchodu, ale ještě prohodím.. Mimochodem mé jméno je Likas a jak říkají tobě maličká?? Poodstoupím pár kroků a přez rameno se na ni zahledím.. |
| |
| Isabelle....jak to myslíš? Kdo tam je? ovládá mě nekonečná zvědavost mě vlastní. Teď když vím, že mi nic nehrozí, se mi nikam utíkat nechce. Spíš zjistit víc. Až odejde, budu ho sledovat. rozhodla jsem se. Proč bys mě nechal jen tak jít? zeptám se. Když už vlkodlak odchází, chvíli čekám a předstírám že také jdu. Poté se otočím a nenápadně ho následuji. |
| |
| Spotěšením sleduji, že jsem v ní vzbudil zájem.. Ó překrásné jméno... Již mnoho krve bylo prolito pronic.. Mnozí z nás si již ani nepamatují důvod této prastaré války, já osobně nezabíjím pro potěšení ale pro přežití, ale varuji tě v těchto lesích se potulují i méně schovívaví z našeho druhu, proto bych ti neradil se tu takto potulovat osamotě.. S těmito slovy se otočím a vyrazím směrem k domovu.... Po pár minutách chůze se pomalu ztočím zpět do hlubin lesa.. Pohybuje se neslyšně jak kočka, ale stále ji cítím ve své blízkosti..Hmm žeby ji vyslali jako špeha?? Ne to se mi nezdá, působila tak věrohodně.. No uvidíme.. Proběhne mi hlavou a já se za jedním mohutným dubem otočím a neslyšně se vynořím přímo před ní. Neříkej že si zase zabloudila?? Promluvím tichým hlasem a podezíravě na ni pohlédnu, prsty přitom přejedu po jílci svého meče.. Moc si se mno nezahrávej, nepo ti představím svoji vlči povahu.. postoupím k ní a rebelsky se na ni pousměji.. |
| |
| Když se vlkodlak objěví přímo předemnou zkameněle se zastavím. Hledím na něj se zakloněnou hlaovou a přemýšlím co mám říc. Zabloudila? No..asi ano. zašeptám a tentokrát je v hlase slyšet i náznak strachu. Když se vzpamauju jen odseknu. Nevím, třeba se mé cesty ubírají jiným msměrem, a jsi si ty jistý že jsi nezabloudil? řeknu drze a sleduji vlkodlaka. Tak já už raději půjdu. |
| |
| Nacházíme se někde na jihu Anglie. AurisiuS stojí na jednom z útesů a vítr mu češe vlasy. Přijíždí loď a AurisiuS se vrhne dolů na pobřeží. Z lodě vystoupí podivná malá postava. AurisiuS řekne:"Kdy přijedou další?". "Zanedlouho, mistře,"řekal postava.... |
| |
| Venku Jelikož jdu otestovat luk vyjdu ven a jdu ulecemi.Pak narazím na stopy růsně propletené jako obvykle jelikož tu bývá živo.Jen náhodou se dostanu na okraj lesa a má zvědavost mi nedá a tak s lukem v ruce se vydám tiše do něj.Vylezu na strom a tiše přeskakuju z jednoho na druhý.Když takto postpujju spatřím v lese dvě postavy.Jedna je muž a druhá mladá upírka a vedou rozhovor.Upírka se snaží dokonce odejít a nedal bych nic za to že ten muž není jen tak nějaký kolem jdoucí.Připlížím se k nim po stromech na několik desítek metrů a natáhnu luk namířený na muže a z dálky řeknu. Ale kdopak to tu je?Většinou nejprve střílím a pak až se bavím ale když vidím jak si hezky povídáte proč se nepřidat? Řeknu a pousměju se čekajic odpověď. |
| |
| Nikdo, kdo by tebe mohl zajímat. zavrčím neomaleně a odhalím zoubky. Takže si zas jak opise odskákej po stromec pryč. řeknu drze a neznámého si změřim pohledem. Pokus se mě zastřelit, jen do toho, tak lehký to nebude. zašeptám a muj šepot mu z ní v hlavě daleko víc než bych chtěla. Může se ti lehce stát že budeš mít na krku o dvě díry navíc. řeknu a vyzývavě se na protivníka podívám. |
| |
| V lese Ušklíbnu se ze stromu na upírku a řeknu. Dnes už nemám zájem prolívat krev.A jak vidím ani y moc ne jelikož kdyby ano jeden z vás by tu už nebyl. Řeknu a schovám luk a dodám. Tak teď už na vás nemířím a nejsem tím pádem nebezpečný.A copak tu vy dva pohledáváte? Řeknu se zájmem ze stromu. |
| |
| soukromá zpráva od STÍN (PJ) pro |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Nechám se objímat a líbat od těch kráných slečen. Brzy bude den, ale to je mi jedno, zde je tma pořád. Kdybych tu neměl hodiny, úplně bych ztratil pojem o čase. Ta lidská dívka, co mě hladí po tváři se mi pomalu noří do očí, je to jen loutka, ale to já nechci. Přitáhnu ji k sobě a začnu ji vášnivě líbat a hladit po vlasech. To je jedna ruka, co s tou druhou.? Musí obsloužit tři zbývající dívka. Postupně všechny hladím po bocích, vlasech a krku. Na chvíli odstrčím lidskou dívku a přitáhnu jednu mladičkou upírku. Co bys ráda, maličká.? Mrknu na ní a jemně ji kousnu do krku. |
| |
| Otočím se na nově příchozího a zadívám se na něj zuřivým pohledem.. Zmiz odsud.. zašeptám upírce potichu do ucha a napřímím se.. Neměl si sem chodit půlčíku!! zařvu směrem k nově příchozímu, poté se rozběhnu, podnítím své vlčí já a v příští chvíli už zavyji hlasitý zkřek kamsi do tmy.. V příští chvíli se ze všech stran začnou ozívat zvuky praskajících větví a řinčící oceli.Ze stínu stromu se vyřídí tobrých dvacet vlkodlaků připravených k boji a obestoupí strom, na kterém dřepí nepřítel. Neměl jsi sem chodit, teď, když se nemůžeš schovat pod rouškou noci.. zavrčím na něj.. V nastálém zmatku si nikdo nevšimne drobné postavy stojící na nedaleké mýtině.. |
| |
| V lese Ty si mi dobrý já tě nechám a ty si pozveš posyly jo?Nemyslíš že jsi trochu nefér dvacet jedna na jednoho? Řeknu s opovržením. A navíc mě chceš zabít a jí necháš jít?Myslím, že tohle není přístup tvého rodu. Řeknu rozhořčeně.Postavím se na silnější větev a řeknu. Takže tahle situace je pěkně podlá podle mě je vás moc na jednoho.A mě se jevíš už jen tímto činem jako pěkný zbabělec! Rozkřiknu se a přeskočim na jiný strom.A pak už nesleduju tu bandu a utíkám po stromech. |
| |
| soukromá zpráva od STÍN (PJ) pro Hladíš ji svou pravou rukou po celém těle a druhou rukou se snažíš povzbudit ke svléknutí jednu z ostatních dívek.Líbají tě na krku i na zádech.Stále jsi ale oblečen,a je ti to trochu divné,že by tě nevzrušily natolik,že bys ses začal svlékat?…To si nemyslíš,jen je na to čas,máš na to přec celý den a třeba i noc.Je ti krásně a nehodláš to jen tak ukončit. Jen tak dál. pomyslíš si. Dvě z dívek už jsou svlečené a začínáš dodávat odvahu i těm zbývajícím dvoum. |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Usmívám se, jak se večer vydařil.. Nechám to mládě, aby si se mnou hrálo, jako já s ní.. Zatím pomáhám ostatním dívkám, aby se svlékli, ano, je pravda, že na to mám celou noc, ne... Celou věčnost. Nikam nespěchám, to ony jsou mladé a ještě si neumějí užít času. Nechám se okusovat, je mi to velmi příjemné. Dvě dívky jsou již nahé a tisknou svá krásná těla k mému.. Tady políbím krčet, tady vezmu do úst bradavku. Jsem jako v nebi a já jsem tu bůh. Někdo je tu tršku stydlivý. Vstanu a nechám, aby si ty dvě hrály chvilku spolu, jistě ví jak. Dívám se na ně a přitom škádlím tu lidskou dívenku. Je krásná, život z ní čiší a to mě velmi vzrušuje. Beru ji do rukou a pomalu ji svlékám, posetá polibky se nestydí a sama mi pomáhá.. Vede mou ruku a do správných míst, do svého lůna, svého klína. Je tak něžné a mladé.. Nemohu jednu upřednostňovat, ještě by mi ji vysály. Usměji se na dívky a už mám čtyři nahé. Znovu si sednu a moje ruce a ústa jsou na roztrháné. Jsou sice mrtvé, nemrtvé, ale dívky jsou žhavé.. Nabízejí mi své poklady po hrstech. Nechávám se od nich pomalu svlékat a přitom je koušu, jemně a všude. |
| |
| V lese Nech ho být! zavrčím na Likase, on odejde a vše bude v klidu. Tohle není fér! řeknu. A ty mlč! zavrčim na muže na stromě, Raději zmiz, bude to lepší, jdi. Vlkodlaci už běží!! A jestli beze zbraně nejsi nebezpečný, já rozhodně jsem. Zmiz slyšíš! rozkřičím se. Vlkodlaci se blíží stále rychleji, proto naposledy pohlédnu na Likase a uteču na nedalekou mýtinu. |
| |
| V lese Nehledím už na ty cluáče co jdou po mě a začnu utíkat po stromech tu a tam měním směr.Utíkám co to jde ale nejdu domů abych je tam bnezavedl. |
| |
| Naposledy se podívám za upírkou a poté se rozběhnu za Kerndem.. Běžel támhletudy.. zavrčím na vlkodlaka, který je mi nejblíže Pořádně ho prožeňte ať si pamatuje, že v těchto lesích jsme pány MY !!! Chvíli ještě běžím po Kerndových stopách, poté se ale otočím a zamířím zpět do hloubi lesa.. Hmm, ten vlezlík byl jistě jeden z těch, co si říkají noční lovci.. pomyslím si a otřepu se odporem.. S tím musím ještě něco udělat.. Aby si taková pakáž chodila po mých lesích.. zavrčím a v očích mi zažhnou zuživé ohníčky.. Rozběhnu se z pět k doupěti, když ve vzduchu zavětřím povedomý pach.. Je stále někde poblíž..Snad nepadla do nesprávných rukou.. no to by tak ještě zcházelo.. zatvářím se ustaraně a vydám se po stopě do hloubi lesa.. Už je zkoro noc, když ji konečně zpatřím. Tu krásnou drobnou postavu, jak rychlým krokem utíká k branám Londýna.. Isabelle... počkej.Křiknu a rozběhnu se k ní. |
| |
| V lese Utíkám a proměním se na vlkodlaka a běžím po zemi.A vidím že jsou pořád za mnou a tak si řeknu. Sakra ti chlupáči se snad nikdy neunaví!No počkejte za tohle mi zaplatíte. Řeknu si a běžím k městu.Po hcvíli k němu dorazím a vběhnu do ulic a doufám, že tam už nepudou.Ale pro jistotu běhám po městských střechách ale už v lidské podobě.A tiše si řeknu. Až se dostanu domů naplánuju si jak jim to oplatit. řeknu si a když už nevidím nepřátele zatavím se na jedné střeše a sednu si abych si odpočinul. |
| |
| Řev vlkodlaků sílí, proto se rozhodnu vrátit se do Londýna. Rozeběhnu se lesem směrem k Londýnu a když už jsem skoro u bran uslyším povedomý hlas. Otočím se a tam stojí Likas, pak se rozeněhne ke mě. Proč? odpovím na jeho otázku ale stejně zůstanu stát. |
| |
| Zadýchaný doběhnu až k ní, zastavím se a hluboce se zahledím do jejích perleťově modrých očí. Ani jsem se nezeptal, jestli tě ještě někdy uvidím.. Promluvím na ni tichým hlasem.. a taky tě chci varovat- buď opatrná, ten lovec se jen tak nevzdá..V příštích dnech se radši zdržuj za branami města zatvářím se velice vážně, hned se však opět usměju.. Ty oči, jejich krása je nekonečná, jako vesmír a zornice jsou jako hvězdy uprostřed..Je tak nesmírně krásná.. pomyslím si a jemně jí přejedu rukou po zápěstí...V tu chvíli pocítím jakési mravenčení po těle, pocit ppro mě neznámý, ale přitom nesmírně krásný..opět se na ni usměji a řeknu..Nechci, aby se ti něco stalo maličká.. přiblížím se ještě blíž a nakloním se k ní, jemně ji pohladím po tváři a sklopím oči... |
| |
| soukromá zpráva od STÍN (PJ) pro Jejím nahota jim náhle nevadí.Pomáhají ti se svlékat a hladí tě po celém těle. Vaše hrátky a mazlení jsou až unavující,rozjeli jste se tak,že začínají po tobě toužit čím dál tím víc,každá z nich chce býti tebou pohlcena a být tvá. Tvé rty jsou na roztrhání ale nijak ti to nevadí,jsi rád za to,že dnešek je den,který určitě není první ani poslední,který si ti takhle vydařil… |
| |
| Když si odpočinu nejdu domů do skrýše ale porcházím se po střechách.Vzpomenu si na tu upírku, že se mě zastala a řeknu si. Hmmm musím ji najít a promluvit si s ní jen doufám, že ten chlupáč už s ní nebude. Řeknu si a rozběhnu se po střechách na zdařbůh. |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Ano opravdu doufám, že tohle není naše společná noc/den. Usmívám se na dívka a hladím je po všech částech jejich těl. Líbám je a hryžu všude. Pomáhám jim dostat jiné, slastnější myšlenky, než to že jsou nahé. Ta lidská dívka se mých zubů vůbec nebojí, dokonce nastavcuje neohroženě svůj něžný krček, asi je zvyklá od těch tří.. Jsem po chvilce úplně nahý, stejně jako dívky a nechám je hrát si s mým tělem. Nejsou to žádné začátečnice, vědí už co a jak, ale já jsem náročný.. Nechám se od nich líbat, úplně a všude a když mi ho jedna vezme do pusy, tak slastně zavrním.. Nemohu to vydržet a musím si ji osedlat.. Ovšem ty další nesmí zahálet. Mám ještě prsty, které je spolehlivě začnou uspokojovat a ukájet jejich chtíč.. |
| |
| Mezitím co vlkodlak mluví na něj hledím a nehnu ani brvou. mmm vypadám nezaujatě, až znuděně. Počkat, jeho zajímá co se mnou bude? přemýšlím o tom a zdá se mi to až nesmyslné. Kdo ví.... odpovím vlkodlakovi a přemýšlím. Neboj, budu opatrná. Stejně jako lovec se nezdá, ani já nejsem bezbraná malá myš. To všechno ukáže čas. povídám a sleduji Likasovo reakce. Každou noc se vydávám na lov, je jen na tobě zda mne potkáš. Stejně nevím kam se teď mám vrátit. Žila jsem u dvou lovců, ale odešla jsem a už dávno jsem měla být zpět. Navíc ten jeden bezpečně vlkodlaky vycítí. K nim se nevrátím. odpovím. Nic se mi nestane zašeptám a pohladím drobnou bledou ručkou vlkodlaka po tváři. |
| |
| Jdu stále dál a dál.A nevím kam mám jít.Stále přemýšlím o té malé upírce a o tom chlupáčovi.A při pomyšlení na toho chlupáče m vře krev.Jdu stále dál a hledám stopy které nejsou moc zabořené a jsou upíří.Když je najdu vím skoro jistě čí jsou a doufám, že tudy chodí často a tak na kus papíru napíšu vzkaz a podškrábnu se a namotím na šíp který pak zabodnu do jedné zdi a jdu pryč asi několik set metrů na střechách pozoruju místo kde jsem byl. |
| |
| Krev, maso a bolest! Ano to chci. Pojď dolů člověče ať si tě můžu podat. Dívám se rozzuřeně na strom, na kterém stojí lovec. Ani neposlouchám co říká, a jen čekám až mi někdo dovolí ho roztrhat. Náhle se mi jakoby pročistí hlava, zuřivost i krvežíznivost je najedou pryč. Zavrtím hlavou a podívám se znova na lovce nahoře. Už tam nestojí, a místo toho přeskakuje z jednoho stromu na druhý. Ostatní vlkodlaci se za ním rozeběhli, ale já jsem jen zůstal stát a sledoval je. Po chvíli zmizeli v temnotě, ve stromech. Pomalu přejdu k nejbližšímu stromu, přeměním se do lidské podoby a opřu se zády o strom. Co to sakra bylo? Proč sem najednou nebyl schopný ovládat sám sebe? Bylo to jako instinkt, prostě mě to ovládlo když náš zavolal. Tohle se už nikdy nesmí stát musím se ovládat. Z lesa se ozve divný zvuk. Jakoby se vlkodlaci už vraceli, ale tohle je něco jiného. Zní to jakoby to bylo kousek, ale přesto vím, že je to o pár desítek metrů dál. Postavím se znovu pevně na nohy a nastražím uši. Pak náhle ucítím podivný pocit v zátylku. Stejný jako minule, když byla poblíž ta malá upírka. Udělám několik kroků vpřed, a pak jí uvidím. Stojí sama, na mýtině, alespoň sto metru ode mě. Chvíli jí pozoruji. Vypadá to, jako by tam byla z někým, ale nevidím tam. O pár sekund později se otočí a odejde, a hned na to se za ní rozeběhne Likas. Zvláštní, skoro jako bych ho necítil. Dnešek je … počkat! Stane se něco co bych nikdy nečekal. Cítím z něj strach. Ale tohle není strach ze smrti nebo z nebezpečí. To je jako strach … o někoho! Chvíli mi trvá než mi to docvakne … ale ne tak dlouho! |
| |
| Pak když nikdo nejde procházím se po střechách a přemýšlím o dnešku.Jdu dál a dál ale nikoho nevidím.Pak ucítím vlkodlaka a zrovna toho co mě pronásledoval a proto změním směr.Pak se rozhodnu na chvilku vrátit do skrýše.Pak jdu rovnou k Albertovi a řeknu. Alberte luk jsem nevyskoušel ale potkal jsem se s vlkoušem a ten na mě poštval dalších dvacet takže jsem si zaběhal.Za chvíli jdu ven jo a chci nějakou pořádnou zbraň. Řeknu a Abert řekne. Fíha no budu se snažit Kendre. Pak si jdu na chvilku odpočinout ale za chvíli jsem zase na střechách venku. |
| |
| Čím déle ji poslouchám, tím ustaraněji se tvářím, když domluví, rozhlédnu se po okolí a řeknu.. Nenech se jím oklamat ač na to nevypadá, má krev vlkodlaka a pokud je opravdu jeden z nočních lovců, ještě nadělá problémy.. Pokud se mi dostane pod ruku tak nenadělá.. Pomyslím si a v očích mi zablyští bojovný oheň..jemně ji chytnu za drobnou ručku.. Nemáš kam jít?? To bude asi horší, jelikož a obzvášt dnes v noci nebude venku vůbec bespečno..Bohužel ti asi s bydlením nepomohu, jelikož k nám tě vzít nemůžu a upíří sídlo je před námi více než dobře ukryto, ale samotnou tě nenechám, pokud ti tedy moje přítomnost není nepříjemná?? Tázavě se na ni zahledím.. Náhle ve vzduchu zavětřím povědomý pach.. Bast.. je tu někde poblíž, ten chlapík mi taky asi nedá spát.. Znepokojeně se rozhlédnu.. Máme společnost.. Asi bychom se měli ztratit.. zašeptám Isabelle a pokynu jí směrem k městu.. |
| |
| Vím o něm odpovím Likasovi a rozhlédnu se. Cítím ho ne čichem jako vy ale mentálně.odpovím . Dobrá tedy. Sbohem, chlupáči, jakmile zapadne slunce, vrátím se řeknu a v rychlosti se stratím v městských uličkách. V rychlosti běžím nejtemnějšími kouty a přemýšlím kam teď. Potom si všimnu známého luku zabodnutého ve zdi s nějakým papírem. Opatrně ho sundám a přečtu si ho. |
| |
| Naposledy se na ni zahledím.. Dej na sebe pozor maličká.. pomyslím si a otočím se zpět k lesu.. Tak kdepak se schováváš vlezlíku.. Rebelantsky se ušklíbnu, zavětřím a rozběhnu se do lesa.. Po pár minutách zaslechnu, jak se kousek ode mě nekdo pohl.. Zdravím příteli, tak jak dopadl hon na toho stromoleza?? Zeptám se a dojdu přímo k Bastovi.. |
| |
| Jakmile Iss odběhla,Zbyhněv chytil koně za uzdu a nabídl mi svezení na tomto krásném stvoření…Odmítla jsem s podmínkou na jindy… ještě chvíli jsme si se Zbyhněvem povídali,ale pak jsem náhle začala mít divné pocity …Je mi to líto vážený pane,ale musím jít za Iss,cítím,že něco není v pořádku,slíbila jsem ji pomoc a ochranu. Není mi právě příjemné nechat ho tady tak a nevzít ho sebou,ale prostě to nejde. Nechci Vás,ale takhle narychlo ztratit,můj milý,zítra v noci u hřbitovní zdi se sejdeme….nečekám ani na odpověď a mizím v temných lesích…Řídím se svým upírským instinktem a rozumem.Doběhnu až k branám Londýna,vycítím,že tu někde Iss je. Na ulici,která křižovala s branami Londýna,jsem zahlídla drobnou postavu,poznala jsem ,že je to Issabelle.Iss…pomyslím si,tak,aby to slyšela ona ve své hlavě.Neměla bys tu být sama v tuto noční dobu,za chvíli bude svítat a máš vůbec kam jít?…jestli ne,můžeš jít semnou.Slíbila jsem ti svoji pomoc a ráda ji dodržím.tedy pokud mi přestaneš odsekávat a býti tak pyšná a hrdá.Musíš se někdy zamyslet nad svými činy a taky brát svůj původ trochu vážně.Toto není hra,kterou můžeš skončit,kdykoli,kdy se ti zachce.můj hlas je stále tiší a tišší.Pokud chceš přežít začni brát upírské povinnosti trochu vážně.Vím,že jsi poloupírka,ale i ti se musí podle toho chovat…Pojď semnou,ale nenutím tě samozřejmě… Můj pohled spočinul v dívčině očích. Den dává noci pouta a snaží se ji spoutat,ale noc se stále drží hrdě a neohroženě,ještě chvíli v takovém stavu také vydrží,ale moc dlouho to nevydrží a noc se promění v den a lidé výjdou do ulic… |
| |
| Nesnažím se omdmlouvat. Cítím nějakou změnu. Podívám se upírčiným směrem a kývnu. Naposledy se ohlédnu směrem k vlkodlakům a odběhnu za upírkou. Něco se změnilo, teď myslím fyzicky. Oči jsou stále modré. Ale začíná mi vadit slunce a světlo. Není to ještě tak hrozné, ale pomalu to přichází. Mě nikdo nekousl, nikdy. Už jsem se taková narodila. Nevíš kdo byli moji rodiče? Dokud jsem vyrůstala jen s lidmi a o upírech neměla ani ponětí, nevyvíjelo se tak rychle. Teď to zesílilo. vyprávím a přemýšlím. Mám ještě celý den, než se vrátím k lesu. Doufám že najdu něco k jídlu a vyspím se. |
| |
| Pomalu se prodírám temným lesem, ale vím, že jsem už blízko. Cítím poblíž Likase a tu upírku. Ale ale, pěkně se nám vybarvil. Přítel upírů. A kdo ví, jestli jenom přítel *usměji se* Už jen kousek. Občas se v korunách stromů ozve skřekot některého z ptáků, ale já si toho nevšímám a dále pokračuji lesem, až nakonec konečně uvidím první domy Londýna. Zlomím poslední větev, která mi vadí v cestě a vystoupím z lesa, do trávy. Čekám, že uvidím Likase a tu malou, jak se spolu vybavují … nebo ještě něco horšího … místo toho, před pomyslnými branami města, nevidím nic. Škoda, že jsem je už nestihl *úsměv*. Museli o mě vědět. I když, není to tak překvapivé … nejsou to lidé. S úsměvem vyrazím zpět do lesa. Zamilovaný vlkodlak … Úsměv se mi ještě rozšíří, skoro se začnu smát. Náhle za sebou uslyším zvuk. Když se otočím stojí za mnou Likas. Tón kterým mi položil otázku se mi vůbec nelíbí. Když přijde až přímo přede mě, řeknu „No, abych pravdu řekl … nešel jsem za ním. Nechal sem to na ostatních!“ ustoupím od něj pár kroků dozadu a podívám se na nebe „Ah, jaké to krásné ráno, že příteli? Jenom škoda, že tu není ta malá upírka, určitě by jste si rádi … povídali!“ poslední slovo řeknu tišeji než ostatní. Připravím se na okamžitou reakci, nemůžu vědět jak bude reagovat. „Ale neboj se! Nevím proč bych to měl ostatním říkat … popravdě je velmi pěkná. Určitě … tobě se musí opravdu líbit že? Když pro ni riskuješ svou pověst i postavení! Ale neboj se, já to nikomu neřeknu … když mi k tomu nedáš záminku! Stačí mi, když mě začneš brát jako sobě rovného, a nikdo se to nedozví!“ |
| |
| Pro Iss:Když čteš dopis je v něm napsáno. -Dík, že ses mě zastala,jak tě už asi napadlo přežil jsem to ve zdraví.Zaujalo mě tvé chování a rád bych si s tebou promluvil.Nyní možná jsem ještě venku ale zítra bych se s tebou na tomto místě chtěl setkat a promluvit si.Vím že tě napadá není li to past.Není nemám důvod tě zabít.Příjdu k večeru na toto místo.Přid sama. Kendr Jen pasáno v dopise. Procházím se opět po střechách a myslím na to jestli už někdo můj dopis na šípu četl či ne.Jak tak jdu řídám si. Je ještě hodně času se vrátit domů nyní se tu projdu a kdoví co najdu. Pak jdu kam mě napadne ale vždy po nějaké době se s vracím o kus dál od místa kde jsem nachal dopis. |
| |
| Pomalu pročítám dopis a přemýšlím nad jeho obsahem. Kdo to vlastně psal? Jo ten půlčák ze stromu. Nevím proč bych tam měla chodit. Ale zase, proč ne. Stejně Eressiel vycítí kdyby se něco dělo. Dál přemýšlím nad dopisem a nyní již beze slov kráčím za Eressiel. Prohlížím si probouzející se Londýn. Kolik těch jako já se asi skrývá v uličkách? A kolik vlkodlaků? Londýn, na pohled klidné město, avšak co se tu děje po nocích, z toho jde až mráz po zádech. přemýšlím a v jednu chvílí se mi zdá že vídím někoho přeběhnout po střeše velmi vzdáleného domu. |
| |
| Jdu po střechách a v dálce v uličce jsem jako by zahlédl nějakoé postavy.Zastavím se a jdu tím směrem.K mému údivu vidím upírku a ještě jednu.Přeběhnu na střechu hned vedle nich a řeknu polohlasně. Krásná den, že? Říkám a dřepím na střeše na nimi a usmívám se. |
| |
| Když se tam objeví Kernd jen se zamračím. To je dobré pošeptám tiše Eressiel. Co tu děláš? Teď nenadešel čas! A my musíme jít spát. Jsi blázen, už jsi mohl být dávno mrtvý řeknu a hlavou pokynu směrem k Eressiel. Co si chtěl? zaptám se, v hlase není ani náznak milosti. Otázky jsou přímé a ostré. Je vidět že jsem již unavena a nechci aby mě někdo zdržoval. |
| |
| Zahledím se na oba,jak na Iss tak na Kernda...Vážený pane,nemáme čas na schůzky takhle z rána,mně to dělá problém a Isse pomale taky... Mrknu na Iss,jakože tázavě...cítím tu pocit zvědavosti u obou i u muže něco víc... Pojď semnou Iss,vezmu tě k sobě domů,či se tomu dá říci domov,dám ti něco k jídlu a vyspíš se...večer si běž kam chceš...Chci ti dát pár vysvětlení a objasnit ti nové stavy tvé přítomnosti i budoucnosti...Má slova zní suše jako vždy... ...Otočím se na náznak k odchodu,můj kabát je jako obvykle jako vlajka na vztyčená na vítězném místě... |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru Mlhou kráčejíc muž,jehož myšlenky jsou ponořeny do hlubokého vnímání okolního světa…Jeho poměrně pobledlá tvář se leskne v sem tam vykukujícího měsíce,ale přes tuto mlhu je nezřetelný.Kráčí po prázdných ulicích temné části Londýna,kde nenajdeme v noci ani živáčka,málokdy i člověka,ve kterém neproudí lidská krev. Náhle se zarazí a nehybně stojí,vycítil přítomnost někoho druhého,nečekal zde dnes nikoho…Zvedne hlavu zpod klobouku a zahlédne osobu ramenaté postavy,cítí,že on mu neublíží.Je si jistý,že jejich síly jsou vyrovnané a ani jeden by neměl menší či větší šanci na vítězství……Jaká pak vzácná návštěva zavítala do takových končin,jak to,že Vás neznám,vážený…?…Slova se ujme postava v klobouku…Mé jméno zní Michael Corvin……odvětí postava stojíci naproti němu. A s kým mám tu čest má osoba?,jestli mohu býti tak smělý…táže se nyní Michael… Mé jméno je Edmund Poulson,více než šlechtic,vážený pane...…usměje se muž v klobouku… Jak se zdá,oba pánové jsou pohlední a stateční stvoření. Noc je stále temnější a chladnější,mlha pomale opadává a měsíc dostal opět samovládu nad městem.Dnešní noc nezůstane bez odezvy…dnešní noc je plná změn a zklamání… |
| |
| Mohl ale nejsem.No nebudu vás zdržovat řekun ti to až k večeru tady. Řeknu a s usměvem se postavám a řeknu. Tak večer příjdu sem.Nyní se s vámi loučím aby jste se mohli najíst a tak. řeknu a zmizím na střechách.A jdu domů kde spím až do večera a večer půjdu zase ven. |
| |
| Pohlédnu za odbíhající Eressiel a jen se pousměju, pak obšem pocítím ten hlad, hlad který sužuje můj rod, v kryptě už němám ani jedno tělo, protože sem svolal upíry z okolí, aby nezemřelo víc lidí než musí, takže ještě chvíli stojím držíc koně za uzdu a hledím do tmy směrem kde běžela Erresiel, pak ho poplácám po šíjí a ledně na něj vyskočím, rozjedu se do tmy a za pár chvílí se vrátím i s dívčím tělem na ha hřbetu koně, zajedu zpět do své krypty a uložím tělo k ledu, který mi dodává jeden hostinský a jdu zase studovat jednu prastarou knihu... |
| |
 | Á slyšel jsem o vás prý jste jeden z nejstarších šlechtícu co kdy žili.A prý jste i jeden z upírů nemílím li seŘeknu mu a dívám se na něj svýma temně černýma očima ve kterých vidí něco upírského i lykaního neví co ale zdá se mu že ten muž je jakýsy křížšnec silnější než oba.Ale přesto jeden z nich.Takže jestli je to opravdu on měl by mě poznat a jestli mě nepozná tak mě naštve a to bych mu neradil.Řeknu si jen a préokřupám si prsty a sáhnu na záda zda tam pořád mám svou šavli. |
| |
| Po Eressiině slovech jen kývnu na Kendra a vydám se do Eressiinina doupěte. Co jsi mi chtěla objasnit? ptám se zvědavě. Když si vzpomenu na její podmínku dodám ještě uctivě Pokud to tedy smím vědět prosím. Celou cestu jdu velmi rychle, a přesto skoro nestíhám její rychlé kroky. Rozhlížím se po okolí. Mám pocit, že je tu někdo, kdo by tu být neměl. |
| |
| Po procházkách přo měsíci na střechách se procházím a částečně čekám na Isabelle.Procházím se a nemám náladu nikoho honit.Pak si dřepnu na střechnu nad místem kde jsem nachával vzkaz a čekám.A říkám si. Tak a teď stačí vyčkat než příjde.Jestli příjde. říkám si a čekám na střeše. |
| |
| Když dorazím do krypty a začnu studovat prastaré texty, něják se nedokážu soustředit, a tak se po chvíli zase zvednu a rychle se vydám do města, meč nechám volně vistet v pochvě, na hlavu nasadím svou kápi a upravím si svou zbroj... Krásná noc na procházku po městě říkám si cestou jíž ve městě když se proplétám spletí uliček a ani se moc nesnažím schovat se do stínu... |
| |
| Jak tak rychle kráčím dojdeme k temnému lesu,jakmile uslyším Issiny otázky,otočím se…Vše ti řeknu v klidu a s plným břichem. Projdeme temný les a dostaneme se ke skalnatému vchodu…Tímto se dostaneme k mému domovu. Projdeme delší kamenitou chodbou a ocitneme se v jeskyní místností ozářené svícemi,všude je krásná vůně růží a zápach krve.Všude kolem je ještě nábytek z dob moderní gotiky a na stěnách jsou jakési malby,spíš to nejsou ani malby spíše písmo,na které Iss nechápavě hledí. Toto je moje místo k pobytu,každou chvíli je můj domov někde jinde,ale na tenhle domov jsem si zvykla,sem se vracím ráda…Dáš si něco k pití?,mám tu mladičkou krev.A co bys sis dala k jídlu,tedy jestli máš ještě lidskou potřebu… |
| |
| Krev postačí, děkuji ti. odpovím a prohlížím si místnost. Prohlížím si krásné svícny, růže a zajímavý nábytek. Když můj pohled narazí na podivné písmo. Chvíli na to nechápavě hledím ale pak o to pomalu přestanu mít zájem. Posadím se do jednoho z křesel. Je to tu moc krásné přiznám popravdě a ještě chvilku se rozhlížím. |
| |
| Mrknu na Issabele a naliji do postříbřeného kalichu krev.Podám jí kalich s krví a nabídnu místo v křesle…Posaď se Iss,jestli chceš,tak si můžeme promluvit,ale pokud chceš jít za ním,můžeš jít,ale budu na blízku,slibuji…Taky si musím dnes v noci něco zařídit… Můj výraz je jako vždy ledový až mrazivý,a v mého obličeji se odráží stín ze svíček. |
| |
| Usměj se přece někdy řeknu mile a zkoumavě se na Eressiel podívám. Půjdu za ním, ale až potom, nejdříve se musím vyspat a ty jsi mi také chtěla ještě něco říci, ne? řeknu a vypiji pohár krve. Tak je to lepší řeknu si spíš pro sebe a opřu se. |
| |
| Ještě než mi Eressiel stihne říc co má na srdci, zavřu oči a usnu v křesle. K večeru se probudím, protáhnu se a rozloučím se. Teď musím jít, vrátím se ráno. Promluvíme si potom a nebo se uvidíme venku řeknu a vyběhnu ven. Njeprve doběhnu až ke Streyovi a Aurisiovi. Nechám jim na stole vzkaz s tím, že se něco změnilo a již se nemohu vrátit. Poté běžím na místo setkání s Kerndem. Vyslechnu si co mi chtěl a krátce s ním promluvím. Poté se konečně vydám na místo, kde jsem naposledy viděla Likase. |
| |
| Hlavou mi projede několik zběsilých myšlenek, jedna děsivější než druhá..Má tvář se zkřiví vztekem..Postoupím si blíž k němu a z blízka si jej prohlédnuA hele, chlapec by nás chtěl vydírat, no nevím hochu, jestli sis zvolil správnou cestu... Na druhou stranu nevím co od něj mohu čekat a takovéto obvinění na krku si v tomto těžkém období nemohu dovolit.. Ale kdo by mu tuhle bláznivou báchorku uvěřil, je to mé slovo, staršího, vůdce, člena rady proti nicce!! Buď jak buď, musíme si ujasnit naše postavení.. pomyslím si a sevřu ruku kolem jílce svého meče.. Za sobě rovného?? zeptám se, vytasím meč a přitisknu mu čepel k jeho hrdlu..Náznak škubnutí mi dá jasně najevo, že s podobnou reakcí počítal.. Řekni mi jediný důvod, proč bych tě neměl za takovéto jednání namístě zabít?!? Přitlačím meč tak, že mu po krku steče malý pramínek krve..Nakloním se k němu a pohlédnu mu přímo do očí..ucukne.. Zdá se, že mu můj vražedný, odhodlaný pohled nahnal strach.. Nezapomínej s kým mluvíš a chovej se dle toho s úctou!! A teď už běž, vrať se za ostatními a dostaňte toho parazita.. S těmito slovy spustím meč, nečekám na odpověď, otočím se a odejdu do hlubin lesa..Po chvíli se přesvědčím, zda mne znovu nesleduje, ale nikde není ani živáčka.. Dlouhé hodiny se bezcílně potuluji lesem, sem tam chňapnu po nějaké veverce, ale hlavu mám plnou myšlenek na něco jiného... Co se to se mnou děje?? Já, čistokrevný z roku vlkodlaků, lovec upírů a propadnu citu k té rase?? Ale ty oči nemohu na ně zapomenout.. Její tvář, nejkrásnější, jaké jsem byl doposud svědkem...Jakmile zapadne slunce, vrátím se..řekla, ty slova mi stále visí v mysli, slunce už se sklání k obzoru, měl bych se vydat na to místo, snad ho najdu.. V tom mě z myšlenek vytrhne jakýsi vzdálený ruch, přikrčím se a proplížím se skrz houští až k malé zídce na západní straně města.. Nějaký Postarší muž právě zabouchl domovní dveře a vydal se směrem k místu, kde se krčím..Mám ještě chvíli čas a můj žaludek si nedá říct, navíc v okolí není krom onoho staříka ani živáčka, bezvadná příležitost, se trochu nadlábnout.. Proberu k životu své vlčí já a ladným pohybem přehoupnu zídku a skočím na něj..Teplá krev skropí moje vyprahlá ústa, když zaseknu své dlouhé špičáky do jeho krku, nepřestávám trhat, spršky rudé tekutiny stříkají na všechny strany a já stále nemám dost, jediným mocným škubnutím mu roztrhnu hruď a zakousnu se do krví prolitého masa.. Chuť masa na chvíli otupí mé smysly..Už je to dlouho, co jsem se naposled nechal takto ovládnout, nerad prolívám lidskou krev, nelituji však svého činu… Ještě chvíli se láduju, pak mě ale opět pohltí myšlenka na Isabelle a já vstanu od kaluže krve, a v lidské podobě se opět vydám směrem k místu našeho nedávného setkání... V této tmě není snadné ono místo najít a ani mé smysly mi to mnoho neusnadňují, jelikož je všude v okolí cítit pach upírů.. Po pár desítkách minut ji konečně opět spatřím, drobounkou postavu, jak v pološeru netrpělivě přechází sem a tam po mýtině a čeká na mě.. Moc rád tě opět vidím, maličká.. Pronesu tlumeným hlasem a klidným krokem dojdu až k ní a opět se pohledem naplno ponořím do té smaragdově modré záplavy v jejich očích… |
| |
| Když ponečně příjde Iss seskočím ze střechy a řeknu. Ach konečně.Chtěl jsem si s teboou pomluvit jelikož jsem si všimnul že jsi jiná než ostatní upíři stejně tak jako ten vlkodlak se kterým se bavíváš. Řeknu se zájmeme a dádám. Neměla by ses s ním setkávat je to přece jen váš nepřítel ve válc eale o to nejde já mluím o něm jako takovým.Bdobře víš, že to co mi udělal tak nenechám jen tak takže mi prosim pak nestůj v cestě. Řeknu a pokračuju. No zaujala jsi mě opravdu nejsi jako ti ostatní jen proto jsem tě nezabil když jsem se o to mohl pokusit a neudělám to ani později.Mě nejde o nějaké upíry nebo vlkodlaky já musím sejmout nějého vyššího.Ale to je jedno ale už vím jak se pomstit tomu chlupáčovi co kdybych řekl v jeho rodu někomu co dělá? řeknu čekajic reakci. |
| |
| Když se mnou Kendr mluví s nechutí se na něj zamračím. Nedali by ti ani příůežitost to říc, myslíš že by ti věřili? Pleteš se. A i kdyby ano, Likasovi se nic nestane, ale zabijí mě. odseknu a zavrčim. A teď mě nech, nemám čas na nesmyslnou debatu. Poté již bez otočení odejdu na mýtinu, nějaký čas tam neklidně přešlapuji, když pak Likas konečně přijde. I já tebe odpovím a usměji se. |
| |
| Když mě Is odbyde jen si povzdechu a nic ji ani nestačím říct.Jelikož už jsem řekl vše co jsem chtěl a dostal jsem jen vynadáno se zlostí jdu do krytu.Projdu beze slova do svého pokoje a říkám si. No pěkný první člověk co je alespoň trochu jako já a já to tak zvorám.Vždyť ona ani neví jaké je to být půl to a půl to.Ale i tak cítím z ní, že není jako ostatní tak bezcitná.A ten vlkodlak ce ten je milý jen k ní ale ostatní zabíjí.Ach já mám ale smůlu. říkám si a je mi trpce. |
| |
| Když procházím městem ucítím náhle přítomnost Iss a cuknu sebou a jdu se podívat kam tak spěchá a spatřím jak se setká s lovcem který s ní má evidentně nějáké plány, schovám se do stínu a vyslechnu jejich rozhovor a poté co Iss zmizí sleduju lovce k jeho skrýši... Lovec, a zajímá se o upírku, to se mi ani trochu nelíbí, vždy když se začnou lidé nebo někdo zajímat o konkrétního upíra či zablečence je z toho problém, a problémy se musí řešit... řeknu si a proklouznu k dveřím jeho pokoje, pojybuji se neslyšně, tak jak to náš rod umí a před dveřmi vyhtáhnu z pochvi meč a dýku... Pak vykopnu dneře pokoje a než se stačí vzpamatovat stojím u něj a do obličeje ho zasáhnu jílcem svého meče jež je vylepšen o tři menší hroty... Chtěl si sundat někoho vyššího nemílim-li se, tak jsem tu já, jsem tvá noční můra, protože se pleteš do záležitostí které jdou mimo havět jako jste vy...... řeknu rychel a uštědřím mu další ránu, tentokrát na žebra, ozve se malé prasknutí a já namířím hrot meče na jeho krk......Nikdo kdo není naší krve, se mezi nás nebude plést lovče, zapamatuj si tato slova, jsou totiž posledním varováním..... zatlačím na meč a ten s lehkostí projede až do krku, trhnu na stranu a po pokoji se rozřine hodně krve....Nesnáším lovce... řeknu si když se napiji jeho krve, nevhám ho v bolestech na posteli,otevřu okno a zmizím v již pokoročílé noci neznámo kam... |
| |
| V temné noci,která se uchyluje pomalu k spánku a přenechává samovládu dni,se po městě,lépe řečeno po okraji Londýna prochází postava v černém plášti a zářící bílé košili. V hlavě má plno myšlenek.Přemýšlí a přemýšlí. Noctuabundus toď uděl můj.Můj rod je rod noci a Nox praesidium nostri. Jak tak přemýšlí,dojde k domu,který má vysoko okna,náhle se otevře jedno z okno a z něj vyskočí postava v černém plášti,skočí těsně přímo vedle něj, Diacon Surei sebou mírně trhne,ale vycítí,že se nemá čeho bát,cítí,že je jeden z jeho rasy,čistokrevný upír… Omne ignotum pro magnifico est ... Arcanum Arcanissimum |
| |
 | Ave Noctuabundus... Pravím směrem k upírovy a zasu zpět měč který jsem zatím stihl vytáhnout. Podívám se mu na ruku a všimnu si jeho prstenu. Nejsi ty náhodou od Sabbatu? Směřuji otázku k druhému upírovy. Já jsem právě na lovu... usměju se. Ale začíná se rozednívat, něměl by si u sebe místo pro jedno dítě noci? Připadá mi to jako by se noc pořád krátila... Zamyšleně se podívá na hvězdy a v dálce na horizontu si všimne vycházejícího slunce. Ale už by me měli někam zmizet |
| |
| Když seskočím vedle dalšího upíra který instinktivně vytáhne meč jen se pousměji.. Zdravím tě mladíku, ano jsem od Sabbatu, jsem vojvoda klanu Tzimisce... řeknu na jeho pohotovou otázku a pousměji se...Jmenuji se Zbyhněv Karlovič, hrabě Moskevský a pán nad Sibiři, též mě zvou Noční stín, či Noční smrt... představím se a pohlédnu na něj..Následuj mě, u mě je vždy místa dosti... řeknu a zavedu ho do své krypty kde přečkáme noc.. |
| |
| Když dojdeme do Zbyhněvovy kobky posadím se do křesla a představým se. Já sem Diacon Surei, Lord na panstvý ve Willshire. Naznačím úklonu a pokračuju A co jsi tam dělal pokud se mohu zeptat? Cítil jsem krev. Úplně jsem z toho dostal hlad. usměju se. |
| |
| Pohlédnu na něj a znovu se usměju... Ti mladí opravdu nemají vychování, ale co už, tohle není Rusko, a doba se mění... Musel sem dát jednomu lovci varování, protože se zajímal o jednu z nás víc než je zdrávo a ještě k tomu ne jako o kořist.. řeknu zamyšleně a odepnu si meč, sednu si do svého vyřezávaného křesla s červeným samtovým potahem a zamyšleně si promnu bradu..Kolem té upírky se totiž motá on a ještě jeden vlkodlak, a to se mi nelíbí, musíme přeci udržovat krev čistou... vstanu a zadělám okenice a závěsi, zapálím oheň u malé modlitebny a ukážu na vchod do podzemní části..Dole u ledu, je tělo mladé dívky, pokud máš hlad, můžeš se najíst... posadím se zpět a opět se ponořím do studia té prastaré knihy, a snažím se příjít co jednotlivé znaky znamenají, některé sem již rozluštil, ale s jinými mám i přes svůj věk problémi i já.. |
| |
| Dívám se znechuceně a zároveň šťastně na odcházejícího vlkodlaka. Všechno se odehrálo, tak jak jsem doufal. No úplně všechno ne chytnu se za krk a na ruku mi steče pár kapek krve. Utřu je do kabátu, a vydám se zpět do lesa, za ostatními, i když nehodlám dnes už někoho lovit. Když se prodírám hustým porostem lesa začnu přemýšlet Není tak chytrý, jak vypadá nebo jak si myslí. Kdyby byl, neřekl by mi sám, že jí miluje. Miluje … on asi ani neví, že nějaký takový cit existuje. Jak že mi to řekl? Kdyby to nebyla pravda, vyjel by na mě tak? Vztek z něj přímo vycházel. Cítil jsem ho, a to bych ani nemusel být vlkodlak. Kdyby na mě neskočil, a zachoval by chladnou tvář … no možná bych i uvěřil tomu, že se pletu. Ale teď to vím jistě. Pro sebe se usměji, a s novou chutí vyrazím hlouběji do lesa. Jak si razím cestu skrz čím dál tím hustějším lesem, začínám ztrácet ponětí, kde to jsem. Chvílemi jdu po paměti, chvíli po „čuchu“. Trny krvelačných rostlin se mi zabodávají do noh, a zůstává po nich vždy kapka krve. Větve zrádných stromů, mě zpomalují, a nechtějí mě pustit. Zlomím větev, která mě nechce pustit dále, a odhodím jí o pár metrů dále. Konečně ucítím, pro mě nový, ale i tak známy pak. Vím, že už se blížím ke svému novému domovu. K vlkodlačímu sídlu. Konečně stojím přibližně sto metrů od velkých vstupních dveří. Cesta sem mě vyčerpala, pokud se pár kapek potu na mém čele dá takto nazvat. Před dveřmi stojí párek vlkodlaků. Měl bych to někomu říct? To co Likas provádí? Myslím, že ne! Přece jen nemám žádné důkazy. A on má, aspoň zatím, větší moc. Komu by asi uvěřili? Nováčkovi? To těžko. Přece jenom mám jen své slovo, ale i to bude časem … více než dost! Potichu se začnu smát, a vykročím směrem ke dveřím. |
| |
 | Nedaleko Greenwiche, nultého poledníku: Ještě se naposledy podíval z okna a poté vyšel ven. Zamkl dům a prošel předzahrádkou po dlážděné cestičce. Zamkl za sebou ještě branku a vykročil směrem k centru. Není nad večerní procházku.. Usmál se. Na sobě má klasické oblečení. Na tu dobu trochu honosnější, ale dobré. Je to mladý vysoký muž, trošku delší blond vlasy a modré oči. Širší ramena, pohublý. Rutinně zabočil do vedlejší ulice. Prý nějaké mystické příšery. Pche.. Tady a v téhle době ?! Nemožné. Usmál se zprávám svých přátel, že prý viděli nějaké lidi s naprosto bledou kůží a dlouhými špičáky; nebo, že viděli měnit se člověka ve vlka a podobně. Něco jim muselo mámit smysly nebo byli unavení.. Možná i přiopilí a fantazírovali.. Zakroutil hlavou a zahnul na menší náměstíčko. |
| |
| Ve skrýši Po té co se do naší skrýše podzemí dostal nějaký upír a vážně mě zranil musím rychle jednat abych nevykrvácel a tak uvažuju rychle. Sakra co teď?Volat nemůžu poranil mi krk. Pak mě tukne nápad.Vytáhnu s posledních sil zboty dýku a hodím ji ze dveří.Snad ji někdo uslyší a uvědomí si že potřebuju pomoc.Mezi tím krvácím a krev teče všude.Přichází na mne mdloby a už ani nedoufám, že se z toho dostanu a tak se mi mihne hlavou. Zabíjení upírů a vlkodlaků.Malá upírka a vlkodlak.Ten upír vrah.A nyní je to můj konec měl jsem být obezřetnější.Z tohohle se asi už nedostanu. Řeknu si a pak se mi oči pomalu zavřou a já usínám.Všude na posteli je krev a jen jedno tělo leží na ní a z ran krvácí čím dál tím víc.Už nevím o ničem co se okolo mě děje. |
| |
| Její nadpozemská vůně dráždí mé smysly.. Její vlasy, černé, jako noc se jemně chvějí ve večerním vánku..Její krása, tak lidská a přesto neobvyklá.. Neměla jsi žádné potíže během dne?? zeptám se ustaraně..Bohužel jsme toho lovce nechytili, takže se tu stále někde toulá... Nakloním se k ní a jemě ji chytím za ruku, vítr náhle mírně zesílí a tak ji lehkým pokývnutím hlavy vyzvu, abychom šli hlouběji do lesa.. V dnešní noci je něco záhadně mystického..pomyslím si a pomalým pohybemodvrátím svoje oči od Isabelle k obloze.. Tak jasnou noc už jsem dlouho nezažil, jako by i hvězdy na obloze chtěly, abychom se spolu lépe poznali.. Nechtěla by si se trochu rojít po lese. když je dnes tak krásná noc?? zeptal jsem se s nesmělým tónem v hlase a otočil pohled zpět k ní.. |
| |
| Sleduji každý Likasův pohled a jsem potěšena tím co vidím. Poslouchám co říkám a lechce se usmívám. Nechej toho lovce být, on nepředstavuje hrozbu, spíš ten druhý vlkodlak, jenž mě chtěl jednou ulovit. Může tě kvůli mě připravit o vše. řeknu tiše a sleduji noční les. Zaujatě sleduji nebe a podivuji se nad jasem hvězd. Společně zajdeme hlouběji do lesa. Miluji vítr a jeho chlad. pomyslím si a jen se usměji když cítím že najednou zesílil a rozevlál mi vlasy. Času máme dosti, prakticky celou noc. odpovím jemně Avšak potřebuji se ještě najíst, ale to zvládnu během chvíle. řeknu a když Likasův pohled opět spočine zpět na mé osobě usměji se. |
| |
| Projdeme houštinu, přez několik mýtin a háj s ostružiním a dojdeme až ke skalnímu výběžku, který se vypíná vysoko nad stromy, po pát minutách snažení vystoupíme na samotný vrchol, na malou, měsícem osvětlenou prošinu, ze které jde vat celé širé okolí.. Toto je nejkrásnější místo, o kterém tady v lese vím, jen málo živých se dnes může chlubit, že viděli anglii odsud, jelikož cesta sem byla už před lety zapomenuta.. Sundám si kožený přehoz a položím jej na pozorokamenný výběžek, na první pohled připomínající lavečku..Posaď se maličká a naplno si vychutnej tento pohled.. S těmito slovy se podívám směrem k večernímu osvětlenému Londýnu..dnešní noc je opravdu výjmečná, jen abych to nepokazil..... Tok špatných myšlenek okamžitě zarazí pohled na její, v měsíčním světle zářcí tvář.. Počkám, až si sedne a poté zlehka přisednu vedle ní, pomalu, nesměle se nakloním, uchopím ji zlehka za ruku a propletu své prsty jejími... |
| |
| Při cestě předstírám, že mám co dělat abych výstupy zvládla a mám tak mnohem více možností nechat si pomoci. Naprosto unešeně stojím na vrcholku a hledím na obzor. Roztáhnu ruce jakoby k nebesům a párkrát se zatočím dokola. Je to tu nádherné, fantastické, úžasné.. neštětřím slovy chvály a nevím kam se podívat dřív. Nakonec se otočím zpět směrem k Likasovi a s díky se posadím. Nechám se chytit za ruku a pohlédnu vlkodlakovi do očí. Rukou projede vlna chladu a já cítím jak mi přeběhne mráz po zádech, otřesu se zimou ale dál si vychutnávám tu chvíli. |
| |
| Chladný noční vzduch se rozlévá okolo nás a já z drobného záchvěvu usoudím, že již Isabelle není příjemný, proto si odepnu koženou vestu a lehce ji přehodím upírce přez ramena..Chvíli oba mlčky sedíme a pozorujeme okolí..Vzhlédnu k obloze, která je dnes až nezvykle jasná a zahledím se na měsíc.. Úplněk.. Jsem rád, že jsme tady, daleko od všeho zla, které by ti mohlo ublížit... usměji se na upírku..Překrásná noc, co říkáš?? A ta obloha, nikde ani mráček a hvězdy od východu až na západ...Překrásná podívaná.. usměji se a stočím pohled zpět k Isabelle nevšak tak krásná, jako ty... S drobným ruměncem ve tváři se ponořím hluboko do jejích blankytně modrých očí.. |
| |
| Jakmile Isabelle odejde z mého sídla v jeskyni.Usadím se s kalichem krve v křesla na chvíli se zamyslím…Vše se mění…a má pomsta nyní není důležitá jako dřív…měla bych s tím něco udělat pomyslí si…Nyní usne…. Venku už pomale nastává noc a šero,které přetrvává jí nedá spát,zvedne se z místa,na kterém jí bylo tak krásně,prázdný kalich položí na zídku vedle krbu.Obleče si kabát a nasadí na hlavu černou kápy a upne si k pasu meč,u kotníku má dýku,kterou nesundává,pokud to není nutné. Vydá se do temného lesa,který oplývá večerní krásou. Dojde až k okraji Londýna a v ztopí do města…chtěla si jej projít a načerpat novinky či zajít do baru na víno či tequilu… Zahlédne postavu s blonďatou hřívou a s blankytně zářícími modrýma očima…Dostala hlad,ale dnešní noc nehodlá zabíjet,ale pohrát by si mohla…trochu strachu věnovat lidské rase přec může… Dojde blíže k postavě,její kabát jako obvykle vlaje ve večerním průvanu města.trochu poodhalí svou bledou tvář a zářící bíle zoubky smrti…její pohled se zabodne do mladíka a jím projede mrazivý pocit…Z Eresiel je pocit mrazu… Dobrý večer,mladý pane,copak,že se tu procházíte taj sám,já být vámi,tak to nedělám…Její hlas zní nesoucitně…ale přesto se nutí k úsměvu… Potichu si pro sebe něco zašeptá,ale i přesto to nebylo tak potichu,slyšel to i mladíkopodál… Quid vesper ferat, incertum est… |
| |
| soukromá zpráva od STÍN (PJ) pro …Dohání mě až k vzrušení a taky k touze po její teplé a jemné krvi,… |
| |
| Eressiel: Otočil se a zornice se mu rozšířily překvapením a i strachem. Sakra, kde se tu vzala ?? Je beze zbraně, jedinou jeho zbraní jsou ruce a nohy. Také některé lsti. Dobrý večer. Promiňte mi mou nezdvořilost, ale do toho vám nic není.. Otočil se k tobě zády a znova vyrazil po chodníku dál. Sakra kdo to je ?? Jak se sem dostala aniž bych ji slyšel ?? Mnoho se mu toho točí v hlavě, ale on je rozhodnut jít dál. A přeci se zastavil. Povzdychl si. Někteří se večer procházejí. Den je příliš hlučný a zaplňuje jej špatný vzduch. Ten večerní je nejlepší. Těká po tobě očima trochu vyděšenýma, ale klidnějšíma než předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Ano, k dokonalosti mi chybí už jen krůček. Trošku krvavý krůček. To mládě se zmítá v křeči dlašího orgasmu a upírky pod mými rukama taktéž. Mrknu na ně a zakousnu se do krku té lidské dívky. Ucítím v puse teplo, které se mi začne rolévat do celého těla. Dívky nemeškají a každé se taky zakousne. Jedna do zápěstí, jinak na druhou stranu lokte. Je to završení skvělé noci a skvělého dne. Vysajeme dívku, ještě ei trošku zadovádáme a potom se oddáme spánku, až do západu slunce. |
| |
| Jemně se usměji, když mi Likas půjčí svou vestu. Děkuji pronesu klidně mrazivým a přesto milým tónem. Plnými doušky přijímám čerstvý noční vzduch a nechávám se ovívat lehkým vánkem. Pohlédnu na nádherně jasnou oblohu. Okouzleně pozoruji úplněk krále noci. Nad Likasovou pochvalou se mírně začervenám a poděkuji. Ano, noc je velice krásná. Až magická. Kdo ví, co všechno kromě rasy naší a vaší stráží temnotu a nedá lidem spát. přemýšlím nahlas. Jak se blíží večer, mění se i barva mých očí. Jedno je opět rudé a září jako pramínek krve stékající po bledé tváři. Druhé má pořád svou původní modrou barvu, ovšem zdá se, že hloubka pohledu je nekonečná. Nebudete mít kvůli mě problémy, můj milý? zeptám se starostlivě. Nechci, aby jste se kvůli mě stal vyhnancem. Za to nestojí ani tato nádherná noc, ani já. pravím a ani si nevšimnu, jak ladně jsem od neuctivého tykání přešla k obdivujícímu vykání. |
| |
| Zahřeje mě u srdce, když z jejích slov zjistím, že jí nejsem lhostejný.. Opět se zahledím na Měsíc.. Radši ani nechci znát všechno to zlo, které se dnešní noci probouzí a vyráží na děsuplnou cestu za potravou... Otřesu se odporem, když z dálky zaslechnu hlasitý ječivý zvuk a vlčí zavytí... Záhy však něco v dálce upoutá můj pohled.. Zahalená postava, ze které, jakoby vyzařovalo samotné zlo, kráčející ve stínu stromů směrem k západu... A za ní... No nezdá se mi to?? Krčíc se ve křoví, plíží se opodál bok po boku vedle sebe další dvě postavy, první krve mé milé a druhá z mého vlastního rodu.. Ještě chvíli zaujatě sleduji tuto nevídanou podívanou, pochvíli mne však opět proberou upírčina slova... Nebojte se o mne má paní.. se zájmem napodobím její přechod k vykání.. Nemám strach z vyhnanství a krom toho, pro vás bych i zemřel... Zadívám se na ni pevným odhodlaným pohledem, poté se mi však ve tváři opět rozhostí něžný úsměv...Stojíte mi za mnohem víc….. |
| |
| Ani já nemám strach z vyhnanství, ale strach o vás. Nebude to lehké ani pro jednoho z nás. Víte již co se stalo tomu lovci? Jeden mé krve mu ukázal kam se mají jeho cesty stáčet. A důvodem jsem mimo jiné byla i já. Nechci aby jste tak také dopadl. Ale dokud budu mít dost sil nikdo mé krve vám neublíží. řeknu a v očích se objěví záblesk čehosi čemu se nedá odporovat. Poté se opět uklidním a pozoruji noční oblohu. Se zájmem pozoruji co vlkodlaka tak zaujalo, ale nevidím nic podivného. Když vlkodlak vysloví poslední slova sklopím oči a jemně se usměji. Následně se postavím a bez uvážení jemně políbím vlkodlaka na čelo. Beze slova se otočím a jdu až k okraji skály. Zavřu oči a intenzivně volám. Z úst však nevychází ani hlásky. Přesto však vím že jsem se dovolala. Nehnutě stojím a čekám. Za chvíli z lesa vyletí malý netopýrek. Dobré brzké ráno, Isarchieli. pozdravím přítele. Isabelle, kde se touláš. Myslel jsem že jsi s těma dvěma lovci. vytýká mi netopýr a až pak si všimne vlkodlaka sedícího za mnou. Isabelle! Vlkodlak! Utíkej. vříská netopýr a cení na vlkodlaka špičaté ostré zuby. Ale notak, Isarchieli, buď klidný. Já vím že tu je. Ten nám neublíží. Je to náš přítel vysvětlím. Isarchiel se přesto netváří že by tomu věřil. |
| |
| Její slova mne příjemně hřejí u srdce, při zmínce o lovci se dokonce uspokojeně napřímím... Kéž bych vám od příslušníků mé rasy mohl slíbit totéž, leč skutečnost je bohužel taková, že ani já jim nemohu poručit, aby Vám neublížili.. strápeně sklopím oči.. Udělám však vše, co bude v mých silách, aby k ničemu takovému nedošlo.. opět se na ni zahledím.. Když mne políbí na čelo, zaplaví mne příjemný pocit, jakoby mravenčení, který si vychutnávám až do posledního okamžiku.. Po chvíli, když se upírka postaví ji jen nehybně se zájmem sleduji..Když se objeví malý netopírek, hladově na něj mrknu, a on v tu chvíli začne vyvádět.. Když ho Isabelle uklidní, stále na mě nevraživě hledí a proměřuje si mě.. Buď pozdraven Isabellin příteli.. promluvím a drobnou přítelskou úklonou jej ujistím, že mu nic nehrozí...Poté se s mítně tázavým výrazem zahledím na upírku... |
| |
| Já jím nebudu poroučet, já jim to prostě nedovolím. Raději budu ve vyhnanství s Vámi, než mezi svými bez Vás. řeknu a něžně se usměju. Isarchiel nedůvěřivě poletuje kolem, k vlkodlakovi se odmítá přiblížit. Létá ze stromu na strom a neposedně vybýrá větěv. Nějaké nové zprávy, Isarchieli? zeptám se svého společníka. Kromě toho lovce, kterému Zbyhněv pohrozil nic zajímavého. Nedaleko odtud jsem zahlédl toho vlkodlaka jež tě chtěl ulovit a v Londýně se objevilo pár nových nočních stvoření. povídá netopýrek a já jen přikyvuji. Prosím, zbystři své smysly, Isarchieli. Nepotřebujeme tu nezvané hosty. poprosím a netopýrek se opět vydá do temnoty lesa kde obezřetně poletuje. Poté se opět otočím a ladně dojdu na místo, kde sedí Likas. Posadím se vedle něj. |
| |
| Váš rod je ale na vyšší morální úrovni, než ten můj.. Vlkodlaci s oblibou vyčkávají na příležitost, kdy jim v lovu kořisti nebude nikdo bránit.. To je hlavní důvod, proč vás nechci opustit a ponechat o samotě v těchto končinách... řeknu a zkoumavě se zahledím na netopýrka, který se vydá hluboko do tmy pro nové správy.. Zajímavé, takový osobní informátor.. zabroukám si spíše jen pro sebe..Jak že to říkal...Kromě toho lovce, kterému Zbyhněv pohrozil nic zajímavého...Toho lovce..Ano pokud se nemýlím jedná se stále to toho samého lovce, našeho starého známého vlezlíka... A co se vlastně stalo tomu lovci?? dotážu se a pohlédnu na upírku, která mezitím přešla zpět a posadila se vedle mě.. Říkala, že jeden z důvodů, proč mu to udělali byla ona, ale jak se mohli dozvědět, že byla semnou?? Nebo v tom snad bylo ještě něco jiného?? Opět ji něžně chytím za ruku, ale když ji přejedu prsty po dlani, drobné škubnutí mi prozradí, že zde měla nedávno nějaké zranění...Sklopím oči a nenápadně si prohlédnu její hedvábnou kůži, až objevím drobnou řeznou ránu... opět se ustaraně podívám upírce do tváře... |
| |
| Nevím přesně co se mu stalo ani jestli stále žije. Vím jen to co se ke mě doneslo. přemýšlím nahlas. Je to od vás velice milé usměji se Ale dokud se nikdo od vás o mě nedozví, neberme si klidu. Já budu přes den přebývat u Eressiel a vy u svých. Tak si zajistíme mnohem větší možnosti. odpovídám a hledím do dály. Usměju se když mne Likas chytí za ruku ale hned nato s ní ucuknu. Ach ta jizva, připomínka dlouhé cesty. pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu. Vlkodlak si však jistě musel všimnout jemného ucuknutí. |
| |
| Počáteční euforie mne pomalu opouští a já přemýšlím nade vším, co se děje.... Bohužel, Bast, ten vlkodlak, na kterého jste nedávno narazila, o nás ví a obávám se, že si to nebude chtít nechat pro sebe... V mysli mi výří jedna myšlenka za druhou.. Má pořezanou ruku, i když je to zranění už staršího data, měl bych o něm zjistit víc, jelikož pokud jí hrozí ještě jiné nebezpečí......No zkrátka měl bych to vědět.. pomyslím si a opatrně promluvím.. Má paní, to zranění...na vaší ruce....jak jste k tomu přišla?? Snad to nebude nic hrozného... Chladný vítr, jenž nám až doposud dělal společnost, najednou zcela zanikl..I zvuky okolního světa, jako by nás nechtěly rušit..Snad jen noční práci, v dáli dělají nám společnost svým spěvem, noc je v plné síle.. Zhluboka se nadechnu, její vůně naplní mé plíce, kouzlo tohoto okamžiku mě zcela pohltí a já se k ní nakloním a bez rozmyslu ji zlehka políbím..... |
| |
| Bast? zeptám se jako by pro sebe. Ovšem, s ním jsem již měla tu čest. pomyslím si. Takže Bast, z něj já strach nemám. Vám jistě může udělat mnoho potíží, ale ne hned. Pokud nebude mí důkaz kdo uvěří nováčkovi? zeptám se nevzrušeně. Zranění? Ach ano, zvednu ruku a prohlédnu si ji. Smutně si povzdechnu a dám se do vyprávění. V den, kdy se naplno projevil můj původ a já již věděla kdo jsem, jsem narazila na někoho, kdo to s naprostou samozřejmostí věděl také. On to věděl ješět dříve než jsem to zjistila já. V den kdy jsem opustila sirotčinec jsme se střetli. Měl se mnou očividně nějaké plány. I přes to, že jsem nevěděla kdo to je a co mám dělat, nově nabyté schopnosti mi pomohli uniknout. vyprávím a vzpomínám, je tomu teprve pár dní, ale pokoušela jsem se to tak moc vytěsnit z paměti až se zdá že je to již dávno pryč. Ze střetnutí mi zůstala jen tato ještě nezhojená jizva, on má také jednu, přes pravou stranu obličeje, avšak žije. Myslím, že mi nedá pokoj. Ovšem bylo to daleko. Až v dalekém Edinburgu. Nebezpečí mi snad již nehrozí. odpvím a zatřepu hlavou jako bych chtěla tyto vzpomínky navždy vymazat. Ještě chvíli jsem se dívala do dáli a přemýšlela o všem co mě během těchto posledních dnů potkalo. Když mne pak vlkodlak políbí nevěřícně na něj hledím, ale vypadám potěšeně. Ruměnec na bledé tváři je nepřehlédnutelný a štěstí v očích je viditělné jako blesk na noční obloze. |
| |
| Možná že mu neuvěří hned ale i tak by mohl natropit vážné problémy... A jsem si jistej že mu to nebude zase tak dlouho trvat, no ale co nadělám...Musím si ho pohlídat...s kamenou tváří se podívám k Londýnu, a zahledím se na jednu z mála pouličních svítilen, které ještě nevyhasly..myšlenkami se však potuluji někde zcela jinde..a pomalu ani nevnímám příběh, který mi upírka vypráví... BAST..když tak o něm přemýšlím, nic o něm nevím, krom toho, že má část vlčí krve a sdílí s námi určité názory je to pro mne velká neznámá...Přišel z ulice ale velice rychle se na naší půdě zabydlel a musím uznat, že se nechává hodně vidět...Po tom vystoupení, co si na mě minulou noc zkusil je mi už celkem jasný o co mu jde a skrze co toho chce dosáhnout, neví ale, že se pouští na velicetenký led a i bez toho, že bude vyvolávat rozepře mezi staršími už je tu pár lidí, kteří by "s ním" rádi povečeřeli...Pokud se ovšem bude plést mezi mne a moji maličkou, tak se postarám o to, aby to byla poslední věc, jakou kdy udělá!! poslední čím jsem se nakonec uklidnil bylo, že ve svém postavení se před tribunál stejně nedostane, ptakže není čeho se bát... Vrátím se do přítomnosti a pokusím se vybavit si, co všechno Isabelle říkala.. Hmm když se vydala do světa potkala někoho, kdo měl zjevně nějaké plány s její "odlišností", vzepřela se mu a on ji poranil..... Jste si jistá, že vám nic nehrozí?? Nerad bych, aby vás přepadli ze zálohy.. Odpusť mi to ale osamoťe už tě nenechám.......>Darůfe.. Slyšíš mě??< ..po chvíli netrpělivého čekání se mi v hlavě rozezní hlas mého vlčího přítele.. >K vašim službám, můj pane.< Chvíli si promýšlím, co vlastně chci a pak v mysli vyzdvihnu.. >Chci aby si se svými druhy, až opustíme toto místo byl poblíž a od té chvíle nezpouštěl z očí ženu, která je tu se mnou, je to upírka ale je na mé straně..< Místo odpovědi se mi dostane jen hlasité zavytí odkudsi z dálky.. Poté se otočím zpět k Ise, usměji se na ni a pronesu.. Když pohlédnu do vašich očí, srdce se mi rozbuší zběsileji, než kdy předtím, Vaše tajemná vůňe ve mě vzbuzuje doposud skrytou sílu, každé Vaše slovo vyvolává v mé duši zvláštní hřejivý pocit, chtěl bych s Vámi sdílet celý zbytek svého nekonečného života,každý jeho radostný i strastný okamžik a být vám v něm oporou, mé srdce patří Vám má paní.. pohledem se ponořím do jejich kouzelných očí a znovu ji něžně políbím, tentokrát už ale více procítěně a dlouze.. |
| |
| Co se má stát stane se, vyšší osud neovlivníme. odpovím zamyšleně. Dívám se na spora osvětlený Londýn a přemýšlím o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Co mne v mém nesmrtelném životě ještě čeká? Kolik strastí a zároveň radostí si budu muset ještě prožít? Minulost sic necháváme za sebou ale táhne se za námi jako krvavá stopa. Já doufám, že mi nic nehrozí. Děkuji, ale i kdyby mi cokoliv hrozilo, jsem silnější než předtím a další setkání by pro mě skončilo lépe. řeknu rozhodně a snažím se bay to vypadalo že tomu sama věřím. Alespoň doufám, kdo může s určitostí říci co ho čeká a jak co dopadne? Nikdo se zdravým rozumem se neodvažuje ani hádat. Můžeme pouze doufat. Ještě dlouho přemýšlím a duší jsem daleko nad tímto světem. Z přemítání mne vytrhne až vlčí zavytí. Když pak poslouchám vlkodlakovo vyznání rozbuší se mi srdce a já jen rozechvěle zvednu ruku. Nevím co říc a tak chvíli jen mlčím. Když mě pak políbí nebráním se a polibek mu opětuji. Poté si opřu hlavu o jeho hruď a poslouchám stejně zrychlený tlukot srdce jako ten můj. Mé tělo i duše patří již jen Vám zašeptám. |
| |
| Usměji se na upírku, mlčím, jelikož slova jsou nyní zbytečná, jěště chvíli si vychutnávám tyto vzrušující okamžiky plné vášně, něhy a citu, užívám si její doteky a něžně jí je opětuji, srdce se mi rozbuší zběsileji, než kdy dříve, jemně ji pohladím po tváři a po krku.. Zahledím se na noční oblohu.. Opravdu překrásná noc, ale ani krása hvězd se nevyrovná té tvojí má milovaná.. Zašeptám ji do ouška a naše rty se opět spojí.. Všechny mé starosti jsou rázem minulostí a moji mysl zaplavuje jen jediná myšlenka, kterou v zápětí vyslovím.. Miluji Vás, miluji Vás více, než co jiného na tomto světě, milují Vás více, než vlastní život, mé tělo i duše, mé srdce, to vše je nyní ve naší moci..Poprvé za velice dlouhou dobu, ne-li poprvé v celém mém životě jsem opravdu šťastný, a to jen díky vám má milovaná...Dlouze ji líbám a nešetřím něhou, upírka cítí, jak se mi zrychluje dech a mé srdce bije jako o závod.. |
| |
| Nevnímám nic okolo, natolik mě pohltil příval citů. Tlukot srdce svého i vlkodlakovo slyším několikanásoběn hlasitěji. Přes zrychlený dech jsou i zvuky lesa sotva slyšitelné. Zdá se, jako by i lesní ptáci a zvěř oněměla v úžasu a nechávala nám tak dostatek soukromí. S narůstající vášní poslouchám nádherná slova znějící z lákavých rtů milovaného. Ani si nevšimnu, že kvůli mé výšce přede mnou klečí. Oddávám se polibkům a vášnivě je opětuji. V hlavě mi běží tisíce myšlenek. Neměla bych, avšak dá se proti tomu bránit? K čemu je zachování čistoty krve když bych měla žít navěky sama? On již má mou duši plni ve své moci, bez něj by zbyl jen stín, pouhá matná vzpomínka na Isabelle. Poslouchám vyznání a cítím že celé mé tělo je v jednom ohni, příjemný hřejivý pocit se rozlévá po celém tolě až do nejzašších konečků prstů. I já vás miluji, vy jste to, co dotváří mou osobnost. To slunce na které má duše čekala. Bez vás by srdce puklo a duše by již nedošla klidu. |
| |
| Vedle ní, jako by i hvězdy bledly a čas se zastavil.. Okolní les se zahalil do závoje mlhy a čas se zastavil.. Občasný záchvěv větru se proměnil v absolutní bezvětří a celý svět, jako by se zatajeným dechem čekal, co se bude dít.. Kapička rosy, stékala mi po tváři, než ji upírka něžným polibkem odstranila a já si povšiml, že se jí vočích třpití slzy štěstí...Pohladím ji po tváři a políbím ji na čelo, na nosík a poté na rty..Další dlouhý vášnivý polibek, naše prsty ase opět propletou a já pocítím hřejivé teplo, když se její kůže dotkne té mé a jemně mne zašimrá... Ůsty pomalu sjede od mých rtů až na krk a já ucítím její zoubky..Pomalu se této nesmírné rozkoši oddám... |
| |
| Horkými polibky přejíždím vlkodlakovi po krku a občas něžně naznačím kousnutí. Měl bych přestat být tak vášnivá, co kdybych Vás nedopatřením kousla? zašeptám mezi polibky a prsty zajedu do hustých vlkodlakových vlasů. Mimoděk pohlédnu na noční oblohu a s nevolí zjišťuji že večer se přehoupává v ráno a já mám ještě pár věcí k zařízení. Ještě notnou chvíli věnuji Likasovi polibky, něžnosti a pohlazení. Musím už jít, můj milý. zašeptám něžně a s viditelným smutkem v očích rozpojím naše dlaně. Zase zítra se při západu slunce sejdeme zde. Poslechnu si co mi chce vlkodlak říci, věnuji mu na rozloučenou ještě několik dlouhých polibků a jdu směrem k městu. Když mi Likas nabídne doprovod k branám nadšeně souhlasím. |
| |
| Kerndův pokoj plný krve: Jeho oči se pomale zavírají a nic už neslyší…všude kolem je mnoho krve… Náhle po chodbě jsou slyšet zrychlené kroky a do místnosti vejde postava…je to Albert,rozběhne se k jeho posteli a začne ošetřovat jeho ránu,nejprve ji stáhne prostěradlem aby tolik netekla krev a doběhne pro pomoc…Přiběhne pár můžu a ti jej odnesou do místnosti se stolem uprostřed…vypadá to jako kdyby jej operovali…Po dokončení této věci,odnesli jej opět do pokoje:Stále ještě spí…probudí se a cítí jemnou nevolnost,únavu a těžkost na krku… Jeho rána ho bolí…a s těžkostmi jí může pohnout,zahlédne Alberta,jak vchází do pokoje a je vidět že z něj vyzařuje radost… Jsem rád,že jste stále mezi námi,pane... |
| |
| Doma A..Alberte.Ach sakra všechno mě bolí.Á už si vzpomínám ten upír. Řeknu zmateně a mžourám kolem sebe.Všechno mě opravdu dost bolí a těžko se mi mluví. A je někdo zraněn?No tedy kromě mě. Řeknu a pokusím se o úsměv.Pak si chci sednou ale jsem příliš sáb. Jak dlouhá doba uplynula od toho co jsem upadl do bezvědomí. Zeptám se zvědavě a vybavují se mi útržky posledních dnů před mým zraněním. A jak se sem ta potvora dostala, Zeptám se a mám mnoho otázek které mě zajímají. |
| |
| Jakmile mladík odpoví…usměji se…a z mého usměju vykoukne jeden čistě bílí špičák… Jak myslíte,mladíku… Přiblížím se blíže k němu a on ucítí mrazivý pocit po celém těle… Jen,že vy takový pohledný mladík,by se tu sám potulovat neměl……můj úsměv se rozzáří… |
| |
| Erssiel: Sakra.. Rychle se otočil a rozběhl se. Strach i pud sebezáchovy jej ženou dál. Ovšem v kostech cítí, že neunikne. Přesto se pokouší dostat domů. Blok oběhl jako nikdy předtím, přeskočil branku, ale někde ztratil klíč. Takže přeci jen je to pravda.. Upíři a tedy i vlkodlaci skutečně existují.. Se strachem se rozhlédl. |
| |
| jedna z mnoha Po tom převelice záživném a ke konci i výživném čase se slečnami se konečně probudím do Noci. Do noci, jenž má svět ve své moci. Usměji se na měsíc a vyrazím do ulic. Chci si najít nějaký křehoučký krček a poctít ho návštěvou svých zubů. Po chvilce se mi naskytne svačinka v podobě prodavačky květin, která je fascinována pohledem do mých očí.. Trošku ji vysaju, ale aby i zbylo a vydám se směrem k mistori zbrojíři, mému příteli. Potřebuji zhotovit ještě jednu hůl s překvapením. Nebo rovnou meč, proč něco skývat, že... |
| |
| Usměji se na Isabelle a pronesu.. Paní noc se již ukládá k spánku a i já mám své povinnosti, smím vás alespoň doprovodit k městu?? Když moji nabídku příjme, chytím jí za ruku a vykročíme směrem k Londýnu.. Jak čas běží a já už rozeznávám mezi stromy světla, cítím u srdce podivnou slabost z toho, že ji musím opustit.. >Darůfe, drž se od nás dále ale nezpouštěj nás z očí..< Kdesi v dáli za ními zaslechnu téměř nezřetelné zapraskání větviček.. Už teď se nemohu dočkat chvíle až se opět sejdeme má milovaná.. zašeptám upírce a políbím ji na ouško.. Před námi se ze stromů vynoří silueta nočního londýna.. Většina lamp už vyhasla a tak město působí velice mystickou atmosférou..Odvedu upírku až k městské bráně, kde ji opřu o zeď a naposledy ji vášnivě políbím... Sejdeme se opět za úsvitu na oné skalce..Dejte na sebe pozor má paní.. Upírka se na mě usměje a vykročí do města, ještě než se mi ztratí z očí, věnuje mi poslední zamilovaný pohled... Z města se vydám rovnou k sídlu, mám před sebou nepříjemnou povinnost, která už na sebe nenechá čekat... Boufám, že nabydeš rozumu Williame.. zabroukám si pod vousy a skryt lesním porostem ,před světlem úsvitu, sebejistě se rozběhnu hluboko do lesa... |
| |
| Těším se odpovím láskyplně vlkodlakovi, když můj velmi jemný sluch zaujme nějaký šelest za námi. Obezřetně se rozhlédnu ale nevidím nic až na obyčejného vlka. Věnuji vlkodlakvi poslední dnešní polibek a zmizím v ulicích. Pomalu procházím uličkama a přemýšlím kam teď. Nakonec najdu osamělý hostinec, nakouknu okénkem dovnitř a přivolám si pohled neznámého mladíka. Hypnotizuji ho pohledem a když mu pak prstem naznačím že má jít ke mě, poslušně, jako loutka, se zvedne zaplatí a vykráčí z lokálu. To už já stojím dávno u ústí jedné z temných uliček a mrkám na mladíka. Ten omámeně dojde až do stínu uliček a nonšalantně se opře o zeď. Beze slov se k němu nakloním a usměji se. Omlouvám se, ale můj život je delší než ten tvůj. pomyslím si, mezitím co stále ještě okouzleného mladíka kousnu do neviného kolínskou navoněného krku. Když je mj hlad již dostatečně ukojen, nechám jeho mrtvolu volně padnout na zem a jen se mile usměji. Děkuji zašeptám a mizím v dalších z mnoha uliček. |
| |
| Peter: Noc je stále temnější a hvězdy jako by hasly...ale měsíc stále intenzivně svítí do této noci stínů... Vítr fouká ulicemi a ochlazuje mi tvář... Když se mladík dá na útěk ani se nenamáhám se rozběhnout,vím,že tento boj s časem a se mnou nevyhraje...Nehodlám ho zabít,jen si chci hrát...stále se usmívám. Jako vánek spíš jako běs,stojím u dveří,kde se člvěk snaží najít klíče od svého domu... Mírně se usměji,ale teď už mé zuby jsou normální...Něco se děje?...zatvářím se nechápavě a stále se usmívám... Mladík jen tak nechápavě stojí ale pokusí se o smích,ale nejde mu to...je v něm na to stále více strachu,ale drží se před zhroucením,je vidět,že má výdrž... |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru, nečekané setkání... Mlhou prozářenou jen chabým světlem plynových lamp, v okamžiku, kdy jsem procházel nocí, prosycenou jako poslední dobou každou noc jen pachem krve, smrti a násilí, se z mlhy vynořila postava. Nebylo třeba více než jednoho pohledu, abych věděl, co je zač, a i jeho arogantní vystupování, stejně jako jeho půvvod ve mně vyvolaly vlnu odporu. Pohlédl jsem na něj jen jednou a více nebylo zapotřebí, neukázěnost a neschopnost jeho chování mě znechucovala a ponechávala chladným. "Kdo ví, ten řekl to, a tam ten zase ono, a hle ze slepého král," pronesu bez náznaku úsměvu. Chování cizince jež hned sahá pošavli mi ho zhnusí ještě více- jen to nejhorší z obou našich ras... pomylsím si. Pak už se jen optám: "Chtěl jste se mnou o něčem hovořit? " zním netrpělivě a je to an mně i vidět stejně jako neochota setrvávat s cizincem v hovoru... |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru, nečekané setkání... Dívám se na něj a jen mu odpovím.Ano chci si s tebou promluvit o jedné věci nejspíš si slyšel o rodu Corvinů řekni my prosím co o něm víš potřebuji to vědět abych našel svou minulost i budoucnostŘeknu ti a pustím šavli ruku si dám do kapsy a v druhé svírám náhrdelník který jsem doma našel.Možná bude něco vědět já sám o své rodině moc nevím a potřebuji vědět co se se mnou stalo proč jsem takový proč mě ani upíří ani vlkodlačí kousnutí nezabilo ale zmutovalo se a ze mě se stal mutant |
| |
| Vzduchem se line lahodný zápach zahnívajícího masa a zaschlé krve.. Hmm, dnešní noc byla zjevně štědrá.. pomyslím si a vyjdu malou planinku, na které v hloučcích postává, možná padesát vlkodlaků , kteří labužnicky vychutnávají noční úlovky, které se zkládají převážně z dobytka, nějaké to lidské tělo se ovšem taky najde..Jak procházím, hloučky se rozestupují a mnozí mne zvou k brzké snídani...Já mám však důležitější věci na práci a proto si jich nevšímám.. V mysli mi stále ještě září upírčin pohled, tyto myšlenky mě však pomalu opouštějí..Po chvíli už před sebou zahlédnu skálu, ve které je skryt průchod do našeho sídla..Jakmile se brána otevře a já projdu kolem stráží vydám se rovnou do podzemí, k černému jezeru a přez ně až ke chrámu.. Jak je to dlouho, co jsem tu byl naposled.. pomyslím si a pohlédnu na obrovský kolos, ve kterém je ukryta svatyně našeho rodu, podstata naší existence... Prostorná kamenná brána, na niž jsou vytesány nejrůznější momenty z hystorie rodu, navazuje na vysokou klenbu tvořící půlkruhový strop celého chrámu, po jeho bocích je množství hystorických artefaktů a soch a v jeho čele je dlouhý oltář, za nimž se až ke stropu tyčí socha prvního z nás..V zadu v rohu chrámu jsou pod nástěnným gobelínem, skryty před zraky neznalých návštěvníků dveře do krypty, v niž odpočívají nejvíznamnější našeho rodu... Přejdu k oltáři a zarazím do něj svůj meč až po jílec, ve svitu pochodní se na něm zablyští rudé rubíny, odtáhnu gobelín a rozrazím dveře do krypty, kde až v zadu v poslední kobce, v prastarém sarkofágu odpočívá ten, jenž položil základy naší rasy...Přejdu až k němu, jakoby neochotně se pokloním a řeknu.. Williame!! Další z našich řad padli za tvé jméno ale již nás není mnoho a jejich počty se snižují jen pomalu.. Dnešní noc byla na naší straně ale již zítra tomu může být jinak.. Neměli bychom proto ztrácet čas a připravit plán posledního úderu, vyzívám tě proto, probuď se a postav se poboku našich řad v poslední bytvě proti upíří rase!!! chvíli netrpělivě čekám, až se mi v hlavě rozezní jeho hlas.. |
| |
| Sedím ve své kryptě a studuji tu starobylou knihu, již sem rozluštil další řadu znaků, takže myslím že již brzy budu schopen tento starý dialekt rozluštit úplně, chvíli ještě tak přemýtám v sedě, do rozednění zbývá ještě pár hodin, a já si na něco vzpomenu... Nic mi tady nerozbij, jinak se tu chovej jako doma, mám ještě jednu věc jež musím zařídit.. řeknu svému hostu a ze zdi stáhnu čistý kabát, vyšívaný zlatem a očistím si své vysoké boty, dlouhé černé vlasy vyčešu a nechám volně na ramenou, připnu si meč, pistole nechám v kryptě a vydám se hřbytovem k místu kde mě čeká milé setkání, cestou utrhnu jednu černou růžy které jsem tu kdysi zasadil, a která jinak roste jen v teplejších sibiřských lesích, ladně se vyšvihnu na zeď a čekám ve stínu na domluvenou schůzku.... |
| |
| Eressiel, před domem: Když není zbytí, postavím se smrti tváří v tvář. Otočil se, pevně rozhodnut poprat se než bude mrtev. Zornice má jako dvě tečky ze strachu, že by nemusel dožít rána. Zatnul ruce v pěst a rozběhl se. Skočil po tobě a povalil tě na zem. Rychle se zvedl a znovu se dává do běhu o život. Pryč, pryč, pryč.. Už zase jej strach nutí zrychlovat do nejrychlejšího sprintu, jaký dokáže. Neohlíží se. Jaksi tuší, že upírka je mu v patách. A s ní zároveň smrt. Zemřít tak mlád.. Ještě nehodlám !! O něco zrychlil. Běží po hlavní ulici k domu svých rodičů. |
| |
| Jak se ocitnu na zemi,zasměji se… Vidím jak se dá mladík do běhu…jen tak chvíli sedím a koukám,jak se snaží o útěk,ale bohužel,mám stále úsměv na tváři,neuteče…pomale se zvednu na nohy a udělám krok…moje rychlost je výhodou a mé myšlenky záloha… Najednou stojím před mladíkem a jemným a tichým hlasem promluvím…Neboj se mě,dnes ti neublížím.Můj hlas nyní zní jako lahodná hudba pro jeho uši. Zasměji se…Jste zajímavý mladík…Máte v sobě něco zajímavého.Co takhle si někdy jít někam sednout ?…Měsíc stále svítí okouzleně a noc v uličkách je plná temna a něčeho kouzelného… |
| |
| Eressiel: Srazil tě. Pokud by jsi měla dech, zřejmě by ti jej vyrazil. Ohromeně na tebe civí, kde jsi se tu vzala. Naprosto neschopen jakéhokoli slova se z tebe skulil na dlažbu. To mě snad šálí sluch ?! Je udýchaný z ne sice dlouhého, ale rychlého běhu. Opřel se o zeď a těžce oddechuje. Po chvíli se uklidnil a podíval se na tebe. A.. Asi ano.. Dostal konečně ze sebe. Nechápu to.. Proč mne jednoduše nezabije ?? Ani bych to nepostřehl.. Rozhlédl se po okolí. |
| |
 | Ještě před svítáním přeběhnu ze stínu lesa do ulic Londýna, zdatně se skrývám ve stinných koutech a pomalu postupuji za tou, kterou mám hlídat. Když se zastaví před zchátralou budovou hostince, schovám se za nedaleký roh v temné uličce a nenápadne pozoruji, co se bude dít. Po chvíli se vzdáli s jistým mladíkem a mě je již jasné, co toho chudáka čeká, nepodniknu však nic a nenápadně se ve stínech plížím za mojí svěřenkyní, když ta jatka po chvíli zkončí a upírka se vydá dál do noci, i já si dojdu na pár posilňujících soust k její oběti, které už stejně nebylo pomoci, o pár minut později už jsem opět upírce na stopě a ani si netroufám domýšlet, kam mě vede... |
| |
| Pozoruji mladíkův nejasný výraz v obličeji,je vidět,že je ustrašený.Takže s vámi počítám…Najdu si Vás Otočím se a mizím ve tmě noční uličky… Měsíc mi svítí na cestu,kterou se vydávám za upírem. Střídavým pomalým a zrychleným tempem se dostanu a ž poblíž hřbitova,na chvíli se zastavím a pozoruji hvězdy a měsíc…Je krásná noc…Miluji tyto chvíle…Cítím,že už na mě čeká… Dám se do kroku a přicházím k zídce,na které sedí temná postava…přicházím blíže a vidím,že je to opravdu on… |
| |
| Eressiel: Dívá se za tebou, dokud nezmizíš ve tmě. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu a znovu prošel kapsy, jestli nenajde klíč. Našel jej v kapse u kalhot. Zakroutil hlavou. Vrací se domů. Tohle byla asi nejhorší noc v mém životě. Dosud. Pomalu přišel k brance. Odemkl ji a prošel malou předzahrádkou k hlavním dveřím svého domu. Také je odemkl a v předsíni se přezul a vyslékl z kabátu, který pověsil na věšák. Vyšel po schodech nahoru do pracovny, aby zapsal, co se mu dnes stalo. Když však sáhl na kliku do Psací místnosti, jak pracovně přezdívali někteří z jeho přátel, rozmyslel se a otočil své kroky do ložnice. |
| |
| Když konečně ukojím svůj hlad nesylšně bloumám uličkami a přemýšlím, kam dál. Nakonec mě napadne jít za Eressiel. Mmomentálně nemám kde přebývat. Bohužel si již přesně nepamatuji kde to bylo. Několikrát jsem se stratila a musela se vracet. Měla jsem pocit že za mnou stále někdo jde. Jednou jsem se otočila, a přímo za mnou stál tlustý chlapík v mastnym obleku. Copak tu děláš, tak sama děvenko? zeptal se úlisným hlasem. Znechuceně jsem se zašklebila a šla dál. Pán se však nedal jen tak odbýt. Otočila jsem se tedy a mile se usmála. Pánovi se zablýsko v očích a pokusil se o tentýž milý úsměv. Nashledanou, pane. zašeptám ledově a posvednutím koutku ukážu jeden krásný, zářící zoubek. Tlustý muž doslova šokem zesinal a již jen stál. Spokojeně jsem se usmála a dala se na cestu. Když jsem po dlouhém bloudění konečně našla Eressiinin příbytek byla jsem již značně znuděná. Dalo mi ještě práci dostat se dovnitř a nakonec jsem zjistila že tam nikdo není. Nu což odfrknu si a posadím se do hlubokého křesla a pokouším se usnout ale vyruší mne zřetelné prasknutí větévky u vstupu do jeskyně. V mžiku jsem byla venku a našla tam vlka. Trošku zaraženě na něj hledím. Zvíře však vypadá zcela klidné, žádný útok nechystá. Co tady děláš, chlupáči? zeptám se a skusím k němu natáhnout ruku. Pohladím ho po kožichu a podrbu za uchem. Chci jít zpět do jeskyně a když se ohlédnu, vlk tam pořád sedí a hledí na mě. No, tak pojď. řeknu nakonec po chvíli váhání. Znovu se posadím do křesla, vlk se natáhne na zem vedle mě a já můžu spokojeně spát. |
| |
| Není snadné udržet ve spleti uliček s upírkou krok, pohybuje se mnohem rychleji, než bych se do ní na první pohled řekl, ale zdá se mi, že si není příliž jistá, kam míří, jelikož po této křižovatce už jdeme potřetí. Po pár desítkách minut se k upírce přiblíží nějaký tlusťoch a o něco se pokusí, jakmile mu však upírka odhalí své malé tajemství, ihned nabere odstup.Když pak po delší době bloudění konečně nalezne upírka svůj cíl, po krátké námaze vstoupí dovnitř a tak se uvelebím poblíž vchodu, ani si nevšimnu seschlé větvičky, která pod mojí vahou zapraská, zbystřím smysly a střetnu se s pohledem upírky, která v tu chvíli vyběhne ven. Chvíli na mě nechápavě hledí, poté mne pohladí a vydá se zpět do jeskyňě, než se mi ale zcela ztratí z očí, otočí se na mě a pak udělá něco, co bych nečekal ani v nejhlubších snech, mrkne na mě a pokyne mi, abych ji následoval do upířího sídla. Trochu nejistě vykročím za ní, stále však ostražitě sleduji okolí, nikdo jiný však v jeskyni není. Krůček po krůčku vcházím čím dál hloub do tohoto zapovězeného místa, v upírčiných očích však nevidím ani náznak něčeho špatného, proto, ktyž si sedne do křesla, uvelebím se hned vedle ní. Když upírka po chvíli usne, odvážím se na chvíli obrátit pohled od vchodu na prohlédnu si ono místo... |
| |
| Když jí spatřím jak se blíží k zídce pousměji se a přivoním si k té černé růži..Přišla, přeci jen je tady... řeknu si pro sebe s seskočím dolů abych jí uvital, lehce se pokloním, políbím její ruka a pokleknu na jedno koleno a zvednu růži k jejím rukou.. Vítám tě paní, jsem rád že jste přišla, příjměte tento dar, který jinak v Anglii neroste, protože krása patží ke kráse, ale ani dokonalá růže nemůže předčit vaší krásu.. pozvednu růžy a čekám jestli si jí vezme... |
| |
| Zahlédnu jak seskočí ze zídky a usměji se…je tu,je tu měla jsem opravdu pravdu Jakmile dojdu k němu a on přede mě klekne a podá mi růži,přeběhne mi mráz po zádech,pro mě to ale nebyl nepříjemný pocit,ale procítění. Jsem ráda,že jste přišel,můj pane…Děkuji Vám moc za růži,je nádherná…Miluji růže…Odmlčím se,ale dále sleduji upírovy oči.Jsou okouzlující a tajemné.Dodávají mi sílu,ale i napětí.Jak upír vstane,zahledím se na měsíc a kolem sebe…byla stále krásná noc…Ale opět za chvíli nastane den,noc se dostane do spáru slunného dne,který nemohu ani vystát… |
| |
| Pousměji se když se zmíni o tom že má růže ráda, protože je to znak mého rodu..černá ruže, kříž a meč....Jak bych si mohl dovolit nepřijít, dal jsem vám své slovo, a jak jistě víte, starší své slova dodržují... pousměji se když slyším nad čím přemýšlí a jen hvíznu a můj kůň je v mžiku u nás... Pojdmě se rychel projet Eressiel, dřív než opět budeme muset zalést do svých ukrytů... nastavím jí sepnuté ruce aby mohla snáze naskočit do sedla .... |
| |
| Tiše a nehybně poslouchám jeho slova…o jeho erbu… Pozoruji jeho ústa a oči… Jakmile mi nabídne místo v sedle,na přivolajícím koni,příjmu,ač nevím proč… Je to krásné zvíře.Ještě jednou vám děkuji,že jste přišel.…tiše zašeptám. Jak tak se projíždíme lesem,položím mu hlavu na ramena… |
| |
| Rozjedu se tryskem na jdno pradávné místo které jsem našel při svých toulkách v prvních letech pobytu zde v Anglii, zastavíme uprostřed lesní mýtiny, ohraničené zbytky menhyrů a kamených mohyl zarůstajících mechem, z místa na nás dýchá tajemná atmosvéra, chvíli ještě si vychutnávám to že je o mě opřená, pak seskočíme dolů a já ji zavedu k jedné z mohyl, odhrnu mech a ona spatří upíří písmo..Našel jsem to tu náhodou, jsou to hroby upírů staré přes 2000 let, víte má paní jak staří upíři v nich musejí odpočívat... řeknu trochu zasněně a pozoruju její tvář... |
| |
| >Kdo se opovažuje rušit mne při mém odpočinku??< To jsem já, váš věrný služebník Likas Ohromný sarkofág se pomalu začal rozevírat, vyvalil se z něj oblak prachu a hned nato vystoupila bledá pohublá postava... William... pomyslím si.. >Copak je s tebou drahý Likasi?? cítím z tebe zlobu..< Nic, co by vás mělo trápit můj pane..Jste jistě velmi sláb, pojďte k oltáři, připravím vám tam jídlo.. Když spolu s Williamem kráčím po schodech z kobky, snažím se udržet si mysl prostou všech myšlenek...Když vyjdeme do chrámu, dovedu vlkodlaka až k oltáři, kde jej opřu a jdu připravit jídlo pro jeho posilnění, po cestě vytrhnu svůj meč z oltáře...O pár minut později již na oltáři leží dostatečné množství masa, hodné i pro Williama..Mezi tím, co se pán posilňuje, stojím opodál svíraje svůl meč a prohlížím si zdobení chrámu, jakmile vlkodlak, nyní již při síle odstoupí, opět se mírně pokloním a on vyrazí směrem k jezeru, neujde však ani pět kroků když mrazivé ticho chrámu prořízne ostrý svist čepele rozrážející vzduch, krůpěje namodralé krve se rozstříknou po okolí a chladný výkřik se ztratí v nekonečném jeskyním šeru, bezvládné tělo se pomalu zkláti na kamenou zem na niž se rozlije další kaluž krve, nakloním se k Williamově cukající se mrtvole a sločím svůj jazyk v jeho krvi, jeho maso, ač suchě a s nahnilou chtí mi klouže hluboko do útrob a když konečně zvednu hlavu, jen málokdo by poznal, kdo že to tu leží.. Valoral jsem tě drahý Williame, již mnohokrát jsem tě varoval, nehodlám obětovat celý náš druh jen pro tvou marnivost!! zašeptám tiše, ale zřetelně a očistím svůj meč od Willovy krve..poté se postavím a hlasitě, jak nejvíce dovedu zavyji... |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru, nečekané setkání... Jeho arogance a neschopnost slušného chování je až zarážející, na to, že jeho rodina patří k těm starším mu chybí jejich takt a třebaže jsem se s nikým z jeho rodu nikdy nesetkal vím, že svého času patřili k výkvětu společnosti. Inu časy se mění a snimi se mění i mravy, mládež hrubne a ztrácí úctu, jak k titulu, pak především ke stáří... Myslí si, že tím, že jsou jiní jsou neporazitelní a silní, ale mládí a síla jdoucí ruku v ruce nezmohou nic proti stáří, vychytralosti a nemalé síle... "Ani za lepších dnů, bych o tomto nemluvil na ulici, leč je to tvé přání," pronesu s ironií v hlase. "Musíš hledat dál a sám, o tvých rodičích a předcích nic nevím, ptej se jiných, využij archivů a knihoven," pronesu s nedbalým gestem ruky. "V knihách je ukryto vědění a moudrost věků, ale ne každé setkání si každý zapamatuje, ne vše v běhu věků utkví jednomu v paměti. pronesu lehce. "A nyní gentlemane, dovolte, abych pokračoval, mám ještě dnes něco na práci," pronesu neurčitě a slehkou úklonou a přáním krásného zbytku noci vykročím dál zamlženou ulicí... |
| |
| Kerndovo zranění: Jsou tomu už tři dny, co vás tu navštívil ten upír, vlezl sem nejspíš starou větrací šachtou, přesně vám to však nepovím, jelikož ho nikdo neviděl, asi přišel přímo za vámi, jelikož nikdo jiný nemá ani škrábnutí.. odpoví Albert nevzrušeně zkoumajíce Kerndovy rány, které ne a ne se zahojit.. Byl to zvláštní meč, ten jímž vás zranil, jelikož ani veškerá naše chytrost nedokázala pomoci při zacelení těch zranění, nyní nám pomůže pouze čas.. Trvalo skoro dva týdny, než se u Kernda projevilo nějaké zlepšení, i to však byl ohromný úspěch vzhledem k rozsáhlosti zranění.. Po celou tu dobu se o něj Albert věrně staral a společně připravovali plány odvety.. |
| |
| Doma Když se mi alespon trochu zanění zacelují sednu si a řeknu Albertovi. Alberte chce to nějakou speciální zbraň.Abych byl pro příště na takové nezvané hosty připraven.Vím že něco vymyslíš. Řeknu a usměju se rozhléžejic se po pokoji ve kterém už naštěsnít není krav.Jelikož se v posteli nusím tak ve volných chvílích čistím své zbraně a nebo si povídám s přátely.A říkám si. Tak jakpak dlouho asi ještě budu ležet než se mi zhojí rány pořádně?No tohle jen tak tomu upírovi naprojde.Ach jo iuž ze mě mluví pomsta stejně ho už nenajdu. Říkám sám sobě.A přemáhám své různé stránky. |
| |
| Bast: V lesích, nedaleko Londýna: Temnou nocí, osvícen jasným svitem měsíce, plíží se po lesní cestičce mladý vlkodlak, směřuje k městu, kde, jak předpokládá bude za úplňku nemálo spřízněných duší, které ještě neodhalily své schopnosti natolik, aby je mohly ovládat..Jeho krok je pevný a sebejistý, ví, že splnění tohoto rozkazu je pro něj životně důležité…V hlavě už mu výři myšlenky na uznání a úctu, než si je však splní, musí udělat ještě jednu nepříjemnou věc, věc, na niž myslí již od chvíle, kdy mu jeho vůdce způsobil drobné zranění na krku, věc, která, ač ohavná, by jej měla vynést na vrchol hierarchie ve skupině… Záblesk světla lamp se mu odráží v jeho kalně šedých očích a jeho dech se s rostoucím vzrušením stále zrychluje.. Když vstoupí do osvětleného města, zúží zorničky a rozhlédne se po vhodných adeptech , které by mohl přivést ke svému druhu… |
| |
| Zhruba po dvou hodinách se probudím a podívám se po chlupáčovi. Kupodivu leží stále na stejném místě. Zajímavé, tys mě ještě neopustil chlupáči? řeknu s podivem a podrbu vlka v hustém kožichu. Nenutím tě zůstávat, ale byla bych ráda kdybys počkal řeknu a na okamžik vyjdu z jeskyně ven. Po několika minutách se vrátím a v ruce nesu slepici. Těm chovatelům asi bude chybět. zasměju se na vlka. Vyndám dlouhou dýku a vezmu si pohár, ze kterého jsem pila posledně. Slepice naivně kvoká, neví co jí čeká. Po pár chvílích se odhodlám a slepici podříznu. Nechám krev natéct do poháru a labužnicky jej vypiju. Na, dej si. Jistě máš také hlad. hodím vlkovi zbytek slepice. |
| |
| Londýn 1813, nedaleko Westminsteru, nečekané setkání... Také se mu ukloním a nechám mu volnou cestu jdu dál ulicí a pevně svírám náhrdelník.Mířím k nejbližší knihovně. Knihovna Vejdu a hledám knihy rodokmeny a vše co je spojené s jménem Corvin.Někdy beru i bible a ostatní něco o upírech jejich rodech a vše co najdu si zapíšu.Poté co projdu všechny knihy a rodokmeny zvednu se odejdu a jdu domů tam si všechno uspořádám a přečtu všechny pečetě jména a data si vrývám do paměti.Takže část máme ještě projít ostatní knihovny a za chvíli máme vše a jdem. |
| |
| vylepšeníčko a další zážitky Můj přítel mě přijal bez meškání, známe se dlouho a já dobře platím.. Usmál jsem se na něj. Zdravím Tě, starý příteli.. Potřeboval bych novou vycházkovou hůl. Šibalsky na něj mrknu, on ví že chci hůl s čepelí uvnitř.. Veškeré mé zbraně pocházejí z jeho dílny. Je to nejlepší zbrojíř v Londýně. A potom bych si přál ještě normální meč nebo kord nebo co je to dnes v módě.. Jak čas letí, tak se někdy nezorientuji. Usměji se a počkám.. Je mi nabídnuto několik materiálů a navrhnuto několik podob mého nového meče. Času dosti, tudíž se nic nesmí uspěchat.. Ztrávil jsem vybíráním skoro celou noc. Odešel jsem skoro se slunce rozbřeskem, ale štěstí stálo při mě. Domů jsem se stačil vrátit včas.. Už na mě čekala děvčata s večeří. Sice to byl muž, ale krev je krev, že.. |
| |
| Před oči si přiložím ruku jako stínidlo proti světlu lamp, které mě oslnilo, jakmile jsem do něj vstoupil. Několik lidí se na mě zděšeně podívají, a vypadají jako by každou chvíli měli začít utíkat. Když vidí, že se nic neděje, tak se uklidní. Ne úplně, ale jsou klidnější. Všechny si je, jednoho po druhém prohlédnu, a pak rázným krokem vyrazím směrem k nim. Někteří se pokoušejí nenápadně vypařit. Někteří, ti statečnější stojí na místě a dívají se na mě. Pousměji se nad tím. Vlastně ani neví kdo jsem, a přesto vidí cizince a hned utíkají Přes nos mě praští známy pach. Pach naší rasy. Ale tenhle je jiný, jakoby nevyvinutý. Je podobný jako ten, který znám u každého jiného vlkodlaka, ale tenhle páchne jinak. To je ten, který hledám Otočím se, a vydám se směrem k místu odkud pach vychází. Stojím na prázdném náměstíčku. Domy okolo mají zatlučená okna, dveře zavřeny na několik závor, a lidé vevnitř jsou tiše a napjatě poslouchají. Poznám to. Jde z tohoto místa cítit strach. Sám vím co jsme dělali z otcem a matkou, když byla noc jako tato. Tiše jsme leželi a snažili se usnout. Otec hlídal dveře, a celou noc nespal. Teď to není jiné. Lidé dělají přesně totéž. Uprostřed ale stojí dvě postavy. Vypadají zmateně, a divoce. Jeden sebou mírně škube a z hrdla se mu ozývá zvuk podobný vrčení. Druhý jen tiše stojí a dívá se do země. Vystoupím ze stínu, a vyrazím k nim. Položím ruku na toho, který se dívá do země a ten se s trhnutím otočí ke mě. Očí má zakalené šedou mlhou a sem tam se v nich mihne červené světlo. Jak mám sakra vědět co s nimi? přejdu ke druhému a žduchnu do něj abych upoutal jeho pozornost. Když se teď na mě oba dva dívají, zavrčím na ně, ve své lidské podobě. Oba dva se na mě dívají znechuceně ale rozumí mi. Jejich druhé já jim říká co mají dělat. Rukou jim naznačím aby mě následovali. Ve městě cítím ještě mnoho toho podivného pachu. Jdu po malé, úzké, zablácené cestičce v lese. Bahno se mi lepí na boty, a každý kdo umí alespoň trochu poslouchat, by poznal kde teď jsme. Za sebou slyším kroky dalších pěti lidí. Všichni mají šedě zakalené oči a slepě mě následují. Jsou už značně chlupatější a jejich ruce a zuby se prodlužují a zašpičaťují. Snad jen díky síle vůle se zatím drží v té podobě jaké jsou. I já pociťuji nutkání se proměnit, lovit. Měsíční záři, částečně tlumí větve vysokých stromů. Cítím v dálce přítomnost jiných zvířat, vlkodlaků ale i lidí. Jsou to ti opozdilci, co se ještě nestihli vrátit domů, a ani nevrátí. Náhle před sebou ucítím něčí přítomnost. Až mě překvapí, jak pozdě. Stojí přímo přede mnou, a už se nemohu vyhnout kontaktu s ním. Velká vysoká postava, je zahalena v černém plášti, jehož okraj je špinavý od bláta. Za sebou spíše cítím, než vidím překvapené, zvědavé pohledy těch štěňat. I já se neubráním překvapenému pohledu na postavu přede mnou. Celý les utichl, jako by očekával co se bude dít teď. Myslím, že udělám to samé… |
| |
| Temnota se rozlévá po celém podzemí a hrobové ticho narušuje jen šplouchání vody, rozhrnované vesly, kterou ženou po černé hladině jezera kupředu malou loďku.. Svoji veslici ženu ke břehu, jak nejrychleji to de, vím že je jen otázkou času, kdy se někdo dozví, co se stalo, pokud už se tak nestalo.. Když konečně přirazím ke břehu, vyskočím z roďky, sevřu meč a prorazím jim do dna lodi velkou díru.. To by je snad mělo na chvíli zdržet.. pomyslím si když strčím loď do jezera a otočím se ke schodům do vlkodlačích síní.. Právě po nich sestupuje nějaká postava, schovám se za nedaleký kámen a čekám.. Když postava příjde blíž rozeznám ve světle pochodní strážce podzemí, který nejspíš jako jediný poznal, že je Will po smrti, když se dostatečně přiblíží, vyskočím a namířím na něj smrtelnou ránu, kterou však kupodivu velice ladně vykryje a obratně mne odzbrojí, ve své zuřivosti po něm skočím a zranění nezranění se z něj odtrhnu teprve až, když leží mrtvý v kaluži krve.. Už nemohu ztrácet čas zametáním stop pomyslím si a vyběhnu po schodech a dále ven ze sídla, neohlížím se a zastavím se, až teprve když už za sebou neslyším žádné štěkání ani hlasy.. Tam už se nikdy vrátit nemohu, ale nedalo se jinak, snad můj čin pochopí.. pomyslím si a upřu se v myšlenkách na promáčený dopis, naškrabaný na starém potrhaném pergamenu, který teď leží na mé židli v hodovní síni.. Poté se rozhlédnu, krde jsem a kam půjdu a když si vzpomenu na domluvené setkání s upírkou, vydám se napříč lesem směrem k Londýnu.. Cestou se ještě zastavím ve své staré skrýši, která mi teď nejspíš bude sloužit jako domov, a po krátkém obědě ještě doplním nějakou výzbroj a vyrazím za Iss... |
| |
| Celý den jen tak sedím a mluvím s vlkem. Zdá se mi, jako by mi rozuměl. Čím více se na něj dívám, tim víc mi jeho přítomnost připomíná Likase. Už jen chvíli má lásko. pomyslím si usměji se. Vlk vypadá najednou nějak nervózně, už neleží ale místo toho stojí a dívá se směrem ven z jeskyně. Co se děje chlupáči? Něco se stalo, Něco s Likasem? napadá mě ihned. Věbnu do východu z jeskyně ale slunce je i na mě pořád ještě moc. Jestli chceš, clupáči, můžeš jít. Nikdo tě nedrží. řeknu měkce, vlk však stále zůstává u mě. Ještě další dvě hodiny nervózně pochoduji po jeskyni, a když se slunce nakloní nad obzor přešlapuju již venku ve stínu a čekám. Hned jak je to možné běžím na místo setkání a vlk za mnou. Naštětsí Likas tam stojí a nevypadá, že by byl zraněn. Děje se něco? Měla jsem zvláštní pocit, a nejen já, i tady chlupáš. řeknu ustaraně a svého milovaného obejmu a jemně políbím. |
| |
| Ještě dlouhé hodiny poslušně ležím u nohou mé chráněnkyně a vy mysli přemítám, zad to byl rozumný nápad, vstupovat do upířího sídla.. Když se konečně probudí, pozvednu hlavu a přátelsky se na ni zahledím, chvíli ke mně tiše promlouvá, ale jejim slovům nerozjumím, kdfyž se pak vydá ven z jeskyně, nevzrušeně se za ní zahledím, a čekám, co bude následovat.Poté, co se vrátí s malou slepicí, kterou podřízne a krev vypije, mi ji podstrčí k jídlu, zprvu obezřetně si svou porci prohlížím, hlad mne ale nakonec přemůže a já se pustím do jídla, když zkončím opět upřu své blištivé oči k upírce..Ta kemě opět promlouvá, jen z jejích výrazů občas pochytím, co říká ale nevěnuji tomu pozornost..Náhle ve svém nitru ucítím silné emocionální vypětí, které nepochybně pochází od Likase, trhnu s sebou a napřímím se, na upírčin nechápavý výraz nereaguji a i přez pánův rozkaz toužím chráněnkyni opustit a vyrazit za ním, zjistit, co se děje a pomoci mu... Tomuto nitkání se však nakonec ubráním a zůstanu, alespoň než se slunce zkloní k obrozu a poté společně s upírkou vyrazíme k lesu... |
| |
| Les se na první pohled zdá zcela opuštěný, já však na sobě cítím nejeden pohled... Doufám, že žádný z těch tvorů není můj nepřítel, jelikož by mohl vyzradit můj úkryt, no doufejme že ne, žádné zlo ve větru necítím.. přecijen se však často podezíravě rozhlížím a neustále svírám jílec svého meče..O chvíli později již stojím na naší mýtině a rozhlížím se po Iss.. Ačkoli cítím Darůfobu přítomnost už velmi blízko, Nikde upírku nevidím, když se konečně objeví mezi stromy, usměju se a vyrazím jí naproti.. Vlkův nespokojený výraz, mýsící se se starostí mě ovšem zarazí, je mi jasné, že musel to vypětí cítit.. > Neměj o mne strach drahý příteli, ač se to o jiných říct nedá, já jsem až na pár modřin v poádku, dokončil jsem to, o čem jsem kdysi mluvil, bohužel už se ale do sídla nemohu vrátit..< Darůf se na mě nespokojeně podívá, neřekne však nic.. Opět se zahledím na upírku, Nepopírám, že se v posledních hodinách událo mnoho věcí, v jejihš důsledku bychom měli vyrazit hlouběji do lesa, nemusíš se tím ovšem trápit, nejde o nic, s čím bych si neporadil.. pronesu a jemně upírku políbím na pozdrav.. A co ty, copak jsi dělala celý den? chytím ji za ruku a společně , pomalým krokem, vyrazíme do hloubi lesa.. |
| |
| Takže odtud vítr vane. Ten chlupáč u mě není náhodou. Osobní obrana? pozvednu obočí a pohlédnu na Likase, přesto se neubráním úsměvu. Poslouchám co vlkodlak říká a starostlivě se na něj podívám, v očích jde vidět strach. Co se děje? Není ti nic? Slib mi, že mě nikdy neopustíš. Puklo by mi srdce. přiznám a smutně skloním hlavu. Když se na něj opět podívám, oči se lesknou jakoby slzami. Byla jsem v úkrytu společně tady s chlupáčem. Ty jsi ho za mnou poslal? podezřívavě si milého změřím. Kromě toho že jsem se najedla a prospala se nedělo nic. Tedy kromě toho že poslední tři hodiny jsem neklidně čekala na soumrak. přiznám. Společně jdeme dál a dál do temných stínů lesa. V lese je cítit přítomnost nočních dravců a přítomnost tisíců očí. Kde budeš nyní přebývat, můj drahý? |
| |
| její starost o mě, mne zahřeje u srdce.. Neměj strach maličká, slibuji ti, že dokud mi srdce bude tlouct, bude tlouct pro tebe, a nikdy, nikdy tě neopustím.. políbím ji a jemně ji obejmu, když se na mě podívá, kutálí se jí po tváři slzy, jak dvě perly, lehce jí je setřu hřbetem ruky a povzbudivě se na ni zahledím.. Ano, tady Darůf je můj nejvěrnější přítel, jediný, kdo by mi mohl říci, kdybyti hrozilo nebezpečí maličká, neměj mi to za zlé ale bál jsem se o tebe.. pronesu a oročím se k vlkovi.. > Neříkal jsem ti, ať se držíš dál?? No to je jedno, drž se dál, ale pořád nadosah..< Datrůf se na mě ukřivděně zahledí a odběhne do lesa.. No, ač to není ideální možnost, vím v lese o jednom místě, který mi kdysi sloužil jako úkryt, a kde se nejspíš budu v příštích zdržovat..Než najdu něco lepšího.. mrknu na ni a usměji se.. |
| |
| A jednou, až srdce tlouct přestane, ve stejném okamžiku zhasne i plamen mého života. řeknu pomalu. Najednou potřebuji nutně cítit vlkodlakovu blízkost, bez přmýšlení se mu vrhnu do náruče a nechám se obejmout. Nezlob se na vlka, mě neunikne nic. Pozvala jsem ho dál. Je to milý chlupáč. řeknu na vlkovu obranu. Nevím co mu vlkodlak řekl ale vlk se zatvářil dosti ukřivděně. Jednou, jednou můj milý budeme mít společné sídlo. Sídlo, o němž budou všichni vědět, že jeho obyvatelé jsou tak mocní, že není radno se k nim přiblížit. Až na mou rasu, ale to zvládneme. Společně zvládneme vše. řeknu a zahledím se vlkodlakovi do očí. |
| |
| Povzbuzen jejími slovy a omámen její krásou vykročím ze stínu na lesní cestu a vydáme se společně na východ k Mount Wilant.. Dlouhou dobu si spolu jen tak povídáme a až pžíliž pozdě si uvědomím, že nejsme sami..Když uslyším Darůfovo štěkání, otočím se, asi patnáct metrů od nás stojí ve stínu stromů tři postavy..dvě z nich okamžitě poznám, ta třetí je mi neznámá.. Dariusi, Vikrorie, co tu děláte?? vypravím ze sebe překvapeným hlasem..Jako by nestačilo, že jsi zabil nejstaršího z našeho rodu a paktuješ se s upíry, ty máš ještě tu drzost na nás promluvit?? pronese rozezleně Darius, Viktorie ho však zarazí... Neukvapuj se můj drahý, toto je upíří princezna Isabelle, nemýlím-li se, s ní můžeme ještě vyhrát válku, záleží pouze na Likasovi, zda chce být psanec, či vůdce.. Omluv ukvapenost mého druha drahý Likasi, vydej nám tu upírku a nejen, že ti tvé činy odpustíme, ale dosadíme tě i na Williamovo místo. pronese žena vemlouvavým hlasem..Já na to odpovím vytaseným mečem, který namířím na ni.. Jen přez mou mrtvolu!! pohlédnu jí odhodlaně do očí...Pak zhyň jako psanec!! křikne vlkodlak a pokene jejich doprovodu, který se rozběhne proti mě..Jedinou přesně mýřenou ranou jej přetnu vejpůl, odplivnu si a odočím se zpět na oba starší, kteří jsou už ale jas zjišťuji pryč.. A už je to tady, začnou problémy..Myslím, že se s nimi nevidíme naposled. pomyslím si a pohlédnu na upírku.. Pojďme.. pronesu a táhnu upírku hluboho do lesa, po chvíli už ve své vlčí podobě s upírkou na hřbetě peláším ke svému úkrytu, beru to různými kličkami, abych setřásl případné pronásledovatele, zastavím se až když doběhnu ke staré chtrči schované ve spadaném listí a zarostlé krovinami.. |
| |
| Přes dlouhý rozhovor s vlkodlakem nevnímám ani jak čas běží ani Asarchielovo poděšené volání. Všimnu si až na poslední chvíli ale přes rozčilení neslyším. Jdeme tedy ruku v ruce dál, a až pozdě si všimneme hrozícího nebezpečí. Tváří tvář stojíme třem vlkodlakům a já ochromená nenadálým setkáním nevydám ani hlásku. Likas se s nimi krátce baví, avšak co říkají slyším jako by v mrákotách. Jediné, co mi neunikne jsou poslední slova paní. Princezna? Tomu nerozumím, ale ať jsem kdokoli, nejsem zbraň k výtězství. pomyslím si a oči vzplanou divokým plamenem. Ne Isabelle, ještě nejsi pořádně silná. Nechej to na něm, ochrání tě. Jednou přijde čas, kdy se jim postavíš sama. promlouvá mi do duše Isarchiel. Zloba v mé hlavě však neopadává, ale Likas naštěstí zareaguje rychleji. Teprve pak si uvědomím co všechno se mohlo stát. Likas odrovná vlkodlaka jež běží proti němu a já skoro hypnotizovaným pohledem zírám na vlkodlaky. Krátce se otočím na Likase a ti dva jsou pryč. Jen přikývnu když mne veme za ruku a táhne mne jinam. Za chvíli již běžíme vstříc nočnímu lesu a já se nemohu zbavit dojmu že takto to být nemá. Způsobím mu jen bolest problémy a trápení. pomyslím si sklesle. |
| |
 | Jednoho dne mě přivedli do sídla Nočních lovců byla jsem vystrašená...přsto plná odhodlání a tak jsem zabušila na obrovské železné dveře. Chvíle kdy se ni nedělo a foukal jenom chladný vítr mě přivedla do nejistoty.....až se najednou pohnula těžká železná klika a mě uvítal starý komorník. Vysvětlila jsem mu kdo jsem a zakým jsem přišla. Vyzval mě dál a vedl mě dlouhými temnými chodbami až k sálu kde na mě čekal Kernd. |
| |
| Když uslyším někoho přicházet nastražím sluch.Po chvíli příjde do mého pokoje kde jsem nyní sám nějaká dívka.Může mě vidět jak ležím na posteli s mnoha obvazy.Když vejde řeknu. Vítám tě bohužel nemoho vstát a uvítat tě po mé malé nehodě kdy mě přepadli.Prosím posaď se a řekni mi proč jsi přišla k nám Nočním lovcům. Řeknu a slabě pokynu rukou ke stolku. |
| |
| Procházím dlouhými chodbami a síněmi, doprovázena pouze mlčícím starým mužem. Pan Kendr je prý v pokoji. Vejdu a muže uvidím ležet na posteli s mnoha ošklivými poraněními, zhrozím se a nechám si vyprávět jak se mu to stalo. I on však není mlčenlivý. Zajímá ho kde se tu beru a jak o Nočních lovcích vůbec vím. Vysvětlím mu že jsem z dlouhé generace lovců. Víte, mistře, celá má rodina ptařila do služeb Nočních lovců, bohužel , než jsem stihla do patřičného věku dorůst, staly se určité komplikace kvůli nimž přicházím až teď. Udiveně na mě pohlédne a já mu řeknu. Měla jsem sice do služeb Nočních lovců nastoupit později, ale stvoření noci mne za záhadných okolností připravili o celou mou rodinuNerada na to vzpomínám, a říci to mi dalo obrovskou práci. Ale vše zlé mne posílí, jak říkávala matka při této myšlence mi po zádech přejede chlad a cítim jakousi chvilkovou slabost.Samozřejmě chápete, že nemohu těm spolzencům noci odpustit ten hrůzný čin.Toužím po krvavé pomstě!! Doslechla jsem se, že se v tomto novém tisíciletí narodila nová princezna upířího impériaVe věštbě se jasně hovoří o tom, že pokud se dvě odlišné rasy spojí, impérium doroste závratných výšin, to nemůžeme dovolit. Doufám že u Vás naleznu útočiště |
| |
| Jistě že zde můžeš zustat.A já?Já nejsem žádný mistr jen prostě Kendr.A to co říkáš mi něco připomíná ale to až pak.No a jak se měnuješ? Zeptám se se zajmem a pohlédnu dívce do očí a řeknu. Zatím se nebudeme o tu princeznu starat má to svůj čas a já se musím uzdravit.No a ty si odpočinout po dlouhé cestě a tak.Je mi líto co se stalo tvé rodině a s radostí ti tady budu pomáhat. Řeknu a odmlčím se jelikož mě zabolí rány.Pak ale pokračuju. Až budu na tom trochu lépe tak tě tady provedu zatím ale nemohu zány by se znovu mohly otevřít.No jinak spát můžeš no třeba v pokoji vedle.Ale zatím si chci s tebou povídat víš Aůbert není zrovna dvakrát výřečný ale je to dobrý věděc a přítel později ti ho představím. Řeknu a usměju se. |
| |
| Sundám si klobou a společně i s vodou nacucaným dlouhým pláštěm ho hodím na stůl který který stojí pod oknem. Ladně si přitáhnu židli a neodbytně se Kernda ptám. Mluvil jsi o tom, že můj případ ti něco připomíná. Znáš snad někoho koho potkal stejný osud jako mně, nebo snad z tebe mluví vlastní zkušenost? A kdo tě takle poranil...kdo tě přepad? Vím jsem hodně zvídavá, ale pochop událost která se mi přihodila teprve před nedávnem mě nenechává chlanou a touha po pomstě ve mě vře jako horká voda v hrnci. Kernd se na mě chápavě zadívá a celý příběh mi vypráví. Když zkončil pocítila jsem hrozný hlad ale než jsem stačila něco říct už do pokoje vešel starý komorník a vyzval mě abych se šla najíst, že už je připravené jídlo. Při odchodu jsem zahlídla jak svému pánu starostlivě vymněňuje staré obvazi za nové. |
| |
| No to ne myslel jsem ty dva zástupce rasy když se spojí.Viděl jsem jednu upírku a vlkodlaka ale on ji nezabil jako by ji měl rád.Zato mě nechal prohnat směčkou svých kumpánů.A kdo mi tohle udělal.Nevím nějaký upír se sem vpížil a než jsem cokoli udělal takhle jsem dopadl. Řeknu a když se najím a mám vyměněné obvazy a vidím dívku odcházet řeknu. Kam chceš jít? Zeptám se jelikož mi je její společnost milá. |
| |
| Jsem unavéná a tak jsem si chtěla jít lehnout.Když však mi hlavou projela vzpomínka...... Říkal jsi, že se choval jako by jí měl rád?? Zeptám se Kernda nejistě a když vidím jeho zmatený pohled hned mu vysvětlím mé zaskočení. Matka mi kdysi vyprávěla o věštci, který předpověděl lásku, velkou lásku. Má to být prý láska likana a upírky, ale prý se stanou hroznými štvanci. Jak by taky ne. Vyštěknu s největším pohrdáním v hlase. Z jejich lásky má vzejít potomek. Ten potomek bude tak silný že se bude moct postavit každému. Ne to se nesmí stát!Vykřiknu a zoufale se zadívám na Kernda. Musíme najít tu upírku a zneškodnit ji, jinak bude vše ztracené. Ale když se zadívám na mužovi ošklivé rány dojde mi že musíme počkat až se uzdraví. Zatí si sednu na židli a povídám si sním, protože se mi v neznámém prostředí nehce být samotná. |
| |
| Mám lepší nápad.Nenajdeme tu upírku ale toho lykana.Vím jak vypadá viděl jsem je oba ale s tím lykanem mám nevyřízený účet ta upírka mi nic neudělala. Řeknu a dodám. Jsem rád, že jsi tady.Jen ti chci říc aby ses někdy jak se mnou někam půjdeš nelekla a nezabila.Mám od narození schopnost přeměny na vlkodlaka čili lykana.Ale ovládám ji a necítím potřebu být se svým druhem a navíc by mě ani nepřijali jsem jen poloviční lykan. Svěřím se Sellen a pak řeknu. A slib mi prosím že nepůjdeš ven než se uzdravím nechci aby se ti něco stalo. Řeknu a usměju se. |
| |
| Jakmile jsme se na tom krásném zvířeti rozjeli do temné tmy a jasné noci,bylo mi náhle krásně…cítila jsem jemný vánek,a něžné doteky jeho ruky na své…když se k němu přitisknu abych nespadla, ucítím,ledový chlad na svém těle,vyzařuje jej tento okouzlující upír… Poté co jsme skočili s koně,a Zbyhněv mě dovedl k místu,které bylo kouzelné a zajímavé… Když uslyším…Našel jsem to tu náhodou, jsou to hroby upírů staré přes 2000 let, víte má paní jak staří upíři v nich musejí odpočívat...…Zahřálo mě to u srdce,dlouho jsem neviděla takové místo…naposledy v Bulharsku,což mě překvapilo…Bylo to kouzelné místo,hrobky jsem si prohlížela se zaujatostí… Noc se chýlila pomalu ke konci a já měla pocit,že musím odejít,cítila jsem,že se něco děje s Is,bylo to silné…Ale toto místo bylo kouzelné.Místa jako jsou tato mě vždy okouzlí a dodají sílu,nabijí mě energií…Energií,kterou někdy velice rychle ztratím… Je to tu krásné,vážený pane…děkuji,že jste mi toto nádherné a magické místo ukázal…Pousměji se,a můj úsměv vyzařuje štěstím… |
| |
| Pohlédnu na ni cítím její neklid, pousměji se a políbím její ruku...Bylo mi ctí vám ho ukázat má paní, chodím sem nabírat sílu... řeknu rychle a pak ji vysadím na koně a naskočím za ní...Musíme jí najít má paní, cítím jak se o ní bojíte... řeknu když skočím přímo za tebe a přivoním si k tvému krku...Někdy si uděláme tento výlet delší, a doufám že bude i klidnější... řeknu a pobídnu koně a ten se rozjede podle mé mysli k místu kde by se měla mladá dáma zdržovat... |
| |
| Děkuji Vám,můj pane.Můj pohled se zastaví v jeho očích a chvíli jej pozoruji…Už musím jít,můj pane,nevím jestli to bude zrovna k Is,ale něco jsem někomu slíbila…Mějte se krásně a zase se někdy setkáme,myslím si,že to bude brzy. Chvíli jsem jen tak postávala,ale potom jsem se vzpamatovala a moje postava se už jen mihla v dálce a v šeru…bylo to až moc rychlé na naše myšlení plné úcty a citu… Jakmile jsem se ocitla kousek Londýna napadlo mě navštívit Petera…je to zajímavý mladík a myslím si že má v sobě zajímavé kouzlo osobnosti,sice ještě ukryté a plaché… |
| |
 | Les, pěšinka, Bast. Bast! Postava se otočí proti tobě a odkryje tak lidský obličej, nijak se neodlišující od ostatních lidí, až na slabý lesk v očích, který ostatním mortalům chybí. Tvoje jméno rezonuje astrálem jako zvon katedrálou... Bůh je ti zřejmě nakloněn... Zasměji se vlastnímu vtipu ostrým, řezavým hlasem. Oblečen nejsem, jak sis prve myslel v plášti, ale v kabátu empírového stylu, na nohou vysoké boty a do nich přesně zastrčené padnoucí černé nohavice. Pod kabátem má jen černou rozhalenku a tmavě fialový nákrčník s mašlí. Vypadá vskutku aristokraticky, nenápadně, možná trochu upírsky, ale necítíš přítomnost upíra, alespoň ne od něj. Po chvíli si ale všimneš dvou stínů. Po jeho levé ruce vyšší, vychrtlý a po pravé podsaditější, silný. Tvoje oči projdou temnotou a ty si náhle v úžasu uvědomíš, že se jedná o upíra a vlkodlaka. Oba stojí tiše a bez hnutí. Muž se opírá o hůlku s hlavicí vyřezávanou z drahocenné slonoviny do podoby ohavné démonické lebky a na ruce se mu leskne prsten z čistého stříbra. Jaká to šťastná náhoda svedla naše cesty dohromady?! Kampak máš namířeno? Samotáři? |
| |
| Noc se již opět nachýlila k ránu a já se musela vrátit do své jeskyně. Tato noc byla něčím jiná, zvláštní a zcela vyjímečná. Nejde jen o to co se stalo v lese s vlkodlaky. Byla v tom i cítit nově nabytá svoboda, kořeněná obavami jednoho o druhého. Snad proto byla noc tak plná mrazivých a přitom zcela pohlcujících polibků, letmých doteků a pevných objetí. Oči jednoho se vpíjeli do nekonečných hlubin očí toho druhého a každá vteřina se zdála nekonečná. Pomyslným pohárem slasti jsme připili na snad společnou budoucnost. Velký, magickou mocí vyzařující měsíc hlídá každý náš krok, každý polibek a každý mrazivě vzrušující dotek. V blízkosti mého vyvoleného se cítím volná a silná jako noční bouře, vychutnávám si každý pohled, každé pohlazení. Celou myslí se snažím zahnat neodvratitelné rozloučení. jež nás čeká před každým ranním rozbřeskem. Když už je ten moment neodvratitelný vtisknu vlkodlakovi poslední ledový polibek a s přáním opatrnosti mizím ve tmě temného lesa. Běžím a pomalu mizící hvězdy hlídají mou cestu. V dáli za sebou slyším vytí mnoha vlků. S hlavou plnou myšlenek o nocích s tím, jenž již vlastní mé tělo, duši a hlavně srdce zaběhnu do tajného sídla paní Eressiel. |
| |
| Síla noci,staletí a budoucnosti Noc se prohlubuje stále více a víc,temnota je stále hlubší a hlubší.Tělesný chlad se stává mrazem a srdce mrtvým kamenem…Láska je neprocítěná a city neopětované… Tělo je bezvládné a bez dechu…ve větru plápolá jako kus hadříku či větve stromu… Vlhko,které je cítit od nedalekého potůčku je nádherné,touto mlhou a šerem prostupuje jako světlo ve tmě… Toto tmou a šerem jde postava,která má krok jistý až sebejistý…Z této dívky vyzařuje kouzlo a krutá minulost,která zanechala vzpomínky i pozůstatky… Noc ji zahaluje a obklopuje svojí přízní.Menší postava zahalená do černého pláště,který ji zakrývá celé tělo i obličej. Stále jako by měla hlavu v oblacích a nad něčím přemýšlí… Růže,které před její aurou vadnou…tento okamžik je pozoruhodný,je na první pohled poznat,že tato dívka není jen tak obyčejná,je jiná a to se cení…Obyčejný smrtelník ani nepocítí,že kolem něho někdo prošel,pocítí jen krásu obličeje,který je vidět jako by ve tmě a snu…Cítí chlad,který zaplní jeho tělo i duši… Dívka smrtelníky obyčejně nenavštěvuje a proto tyto pocity nemusel člověk pociťovat… Kolem vítr začal skučet…a dech se začal tajit,ale dívka stále kráčí neohroženě tímto děsivě temným lesem… Šero se nyní prohlubuje stále silněji,neobvykleji… Celé staletí se čekalo na tento den,na den,který bude vykoupením všeho zla i dobra,světla i tmy…Touhy i vášně…nenávisti a znechucení…chladu… Temnota nastala… |
| |
| Jak si s mým novým přítelem povídám, nestihnu si ani povšimnout, že už nastla temná noc. Dřív jsem při každé takové noci bledla hrůzou jestli se dožiji svítání a ani to nebyla žádná výhra. Dnes se ale cítív v bezpečí. Nevím jestli je to těmi pevnými zdmi, nebo mužem se kterým se cítím chráněná a takřka nedotknutelná. Však v hloubi duše vím, že tomu tak není, že kždou chvíli se mohou bjevit ďábelská stvoření noci. |
| |
| Podívám se znechuceně na muže, který stojí přede mnou. Vypadá jako by si v těchto okamžicích přímo liboval. Na jeho vtípek nereaguji, jen si odplivnu na zem. Štěňata za mnou, neklidně přešlapují. Když ze stínů vystoupí vlkodlak a upír, nepatrně sebou trhnu. Oba dva vypadají jako by ten muž byl jejích pán. Mě připadají skoro jako psi. Podívám se znovu na muže „Samotář? Možná … Náhoda? Nevěřím! Nějakým způsobem i když nevím proč, mi připadá, že už tu na mě čekáte. Znáte mé jméno!“ podívám se mu přímo do očí. Jsou poněkud jiné než oči normálních lidí. Pokrčím nohy v kolenech, jen pro případ, že by se ten muž o něco pokusil. „Nějak sem nepochytil vaše jméno. Možná proto, že jste mi ho ani neřekl. Představovat se vám snad nemusím. Mé jméno znáte. Jacob Hoffman, neboli Bast“ řeknu s ledově chladným výrazem ve tváři, a rozhodnu se neustoupit jeho očím „Co po mě vlastně chcete?“ |
| |
| Doma: Mladík zamžoural do tmy v pokoji. Zívl a vstal z postele. Přešel ke skříni a vybral z ní oblečení. Převlékl se a zašel do koupelny opláchnout si obličej. Za chvíli se vrátil zpět do pokoje a ze skříně na kabáty vytáhl meč. Aspoň něco.. Pousmál se a procvičil si několik výpadů. Zasunul meč do pochvy a přivázal jej k pasu. Přes sebe hodil kabát a vyrazil ven. Přede dveřmi se obul a vyšel ven. Zamkl za sebou dveře domu a malou předzahrádkou došel k brance. Tu potichu otevřel a zase zamkl. Klíče zmizely v plášti a on se vydal na svou obvyklou pochůzku kolem bloku. Tentokrát s trochu větší jistotou. Občas se rozhlédne, zda jej Někdo nepozoruje. |
| |
| Cesta, Londýnské lesy Pravdu díš, milý chlapče... Náhody nejsou... Tak snad přejděme rovnou k věci ne? Znovu si přeměřím ostatní vlčata, až nakonec znuděně mávnu rukou a propustím své služebníky, kteří se pohrouží zpět do temnoty lesa. Odkudsi vytáhnu čistý hedvábný, vyšívaný kapesník a otřu si s ním čelo a krk, načež ho nechám zmizet. Líbí se mi váš přístup, pane Hoffmane... Rovnou k věci, že? Takže nechoďme již kolem horké kaše. Věnuje ti povýšenecký pohled. Podívejte... mám pro vaši stranu dobrý návrh... No nedělejte, že nevíte o jaké straně, že to mluvím. Pro začátek řekněme, že mám s těmi přerostlými komáry určité osobní neshody... Proto jsem přišel nabídnout vám své nemalé služby. Je mi naprosto jasné, že právě vy nestojíte plně ve vedení... Na chvíli zmlknu a věnuji Bastovi pohled přivřených očí. I když byste mohl stát... No každopádně taková situace zatím není a tak po vás chci jasnou a jednoduchou věc... vezmete mě za tím, kdo to tu řídí... |
| |
| Noční ulička a Peter v ní: Jak tak obcházím kolem Londýna zabloudím až o města k temný, uličkám z jednoho městského bloku…je krásná noc,jako každá v tomto ročním období… Copak,vy tu opět bloudíte nocí,nebo jste mě šel najít…náhle se objevím u mladíka,který nyní proplouvá uličkami stínu… Jsem jako vždy uvědomělá a jistá sama sebou,i když to jen vnější maska…obal srdce… |
| |
| Není tak špatný, jak se na první pohled zdá … myslím, že by se mi mohl hodit nedám najevo své pocity a tvářím se spíše útočně. „Jak říkáte, nechoďme kolem horké kaše. Ale chtěl bych váš upozornit na jednu věc. Tady není žádná naše strana, tady je jen má strana! Vlkodlaci, Upírové … nepatřím ani k jednomu. Jsem jen sám sebou a to také zůstanu. V tomhle světě jde jen o jedno, a to přežít. Pokud si myslíte něco jiného … nezapírám, vítězství je sladké, ale povídejte to mrtvým“ podívám se znova do jeho očí, a znovu ucítím to mravenčení v zátylku. „Kdo tu řídí … tomuhle chaosu, příteli, neřídí nikdo! Možná se tak ostatní tváří. Vůdce, William … ano, zjistil sem si mnohé. Poslouchat … to byla vždycky má největší vlastnost. K našemu takzvanému vůdci vás zavést ale nemohu, nevím kde je a i kdybych to věděl, nikdo by vás k němu nepustil. Byl by jste mrtev dříve než by jste vůbec pochopil co se děje. Ale můžu vás zavést ke svému příteli. Jmenuje se Likas … je to dá se říct můj vůdce. Dnes ale … cítím něco podivného, jakoby se stalo něco důležitého!“ podívám se na muže, a podívám se na něj pohledem, který by pyšného člověka urazil. „Něco mi říká, že dnes už žádného vůdce nemáme … můj čas se blíží, a vy můžete být u toho! Po mém boku, nebo pode mnou“ |
| |
| Po našem příchodu do mho úkrytu dlouhou dobu debatujeme nad nedávnými událostmi a vymýšlíme, jak dostat jeden druhého do bezpečí..Náš rozhovor provázejí nekonečné chvíle vášně a citu, ale ani ty nás nezbavují starostí.. Dnes jsme možná unikli, příště už ale nemusíme mýt tolik štěstí, Viktorie věděla o tvém původu, což znamená, že po tobě nepřestane pátrat, je jen otázkou času, kdy za zády opět uslyšíme štěkot vlků..Darůf a jeho smečka nám zatím poskytnou ochranu ale ani oni nás před hněvem lykanů neubrání, po rozednění se vrať do sídla královny noci a zkus ji požádat o pomoc v této těžké chvíli, bez Williama jsou lykani zranitelní a dobře mýřeným tahem můžete ukončit válku, nenechte na sebe však dlouho čekat, jelikož rada za Willa brzi ustanoví nástupce a poté budou všechny šance ztraceny.. její podezíravý pohled mi dá jasně najevo, co si myslí.. Neboj nechci vyhladit vlastní druh, chci jen zastavit tohle zbytečné krveprolévání, když psům seberete pána, plaše se rozutečou...Bohužel ač to zní jednoduše, bude to velmi složité, zkus mi u paní Eressiel smluvit audienci, mohů vám být nemálo nápomocen..A teď už neztrácej čas má lásko, vykroč vstříc úsvitu do svého domu, Darůf, nechť je tvým strážcem, v jeho přítomnosti se ti žádný lykan, krom starších, ublížit netrouvne..tak běž, běž pokynu upírce a naposled ji narozloučenou vášnivě a s objetím políbím..Poté vyčerpán usednu do starého, moly rozežraného křesla a upadnu do hlubohého spánku... Nedlouho po tom, co Likas vyběhne z podzemí, se tam, poháněn vnitřním nutkáním, rozběhne veliký svalnatý vlkodlak..Jeho jméno je Darius a je tojeden ze tří starších, kteří tvoří radu tohoto rodu lykanů.. Jakmile seběhne po kluzkých kamených schodech, padne mu pohled na zohavené tělo strážce podzemí.. Kdož z krve lesních pánů toto dílo vykonal?? pomyslí si a rozhlédne se po loďce, sloužící k přepravě na ostrůvek, na němž se tyčí svatyně vlčí rasy.. Loďka je potopená, toť dílo rafinovaného nepřítele.. rozběhne se a pln opovržení skoči do černé vodní hladiny..Rázem ho zaplaví prudký bodavý pocit, když se ledová voda dostane na jeho kůži, nehledí však na bolest a plave přímo k chrámu, jakmile doplave až k ostrůvku, chvíli si vyčerpaně oddychne a pak se rychlým nejistým krokem, pln neklidu, vydá do chrámu..Již od prány mu padne pohled na zubožené tělo starého vlkodlaka, nejistě k němu přistoupí a zahledí se mu do zkrvavené tváře..Po chvíli si uvědomí to, čehož se nejvíce obával..Williame, můj pane kdo vám to udělal?? proběhne mu hlavou a vydá ze sebe hlasitý žalostný výkřík..NÉÉÉÉÉÉ!!! POté ve vzduchu zavětří něco nečekaného, dojde až k oltáři a prozkoumá hluboký zářez, který jej hýzdí.. Hmm, stopy erylského ostří..Takový meč má jen jedna osoba.. LIKAS!! Vykřikne a zuřivě zavrčí..Jakmile se po pár minutách octne opět naproti schodišti, do sídla, již z běhu zakřičí Krvi temných pánů lesa slyš mne, náš předek byl zabit jedním z nás, Likas, kdysi věrný bojovník a vůdce nás zradil a jeho čin bude krutě potrestán, vydejte se do lesa a přiveďte ho, živého, či mrtvého!!! Poté vyhledá svoji družku Viktorii a spolu s ní a jedním z mladších lykanů se vydá do lesa, hledat Likasovu stopu.. Viktorie, sploditelka rodu, brzi ucítí zrádcovu nedalekou přitomnost a vydájí se společně po jeho stopě.. Dříve, než ho dostihnou, zklidní paní Viktorie Dariův hněv.. Nebylo by moudré, zabít jej již nyní, nezapomínej, že i nám poskytl pánovou vraždou jistou službu, jsme nyní jediní vůdci rodu a můžem toho patřičně využít.. Když jej konečně dostihli, nacházel se v přítomnosti ženy, kterou se již Viktorie měla možnost setkat, ač dávno, před mnoha lety, kdy byla ona upírka ještě malé dítě, i přez to ji však okamžitě poznala, vycítila její vznešenou krev, krev ze samotné Marcusovy linie.. Než to však svůmu druhovi měla možnost sdělit, neuvážlivě promluvil..... Když viděli, co Likas provedl s oním mladým lykanem, rozhodli se více neriskovat a počkat, až bude vhodnější příležitost na poslední úder..Vrátili se zpět do sídla a svolali mimořádnou radu, k čemuž nedošlo již čtyřista let... |
| |
| Jen se usměju když je noc jelikož vše zda vypadá stejně a řeknu. Neboj už se sem nikdo nedostane. Po těch slovech se usměju a řeknu. A i kdyby řekl jsem že tě ochráním za jakoukoliv cenu. Dodám a slabě tě chytnu za ruku.A stále se ti dívám do očí. |
| |
| Lesy - Bast Povytáhnu jedno obočí a potom se usměji. Úsměv nevydrží dlouho a propukne v ošklivý, hlasitý smích s náznakem hysterie šílence. Poměrně rychle se ale znovu ovládnu. Jak že? Pane? Ach... Jste velice humorný, mladý muž. Nu což. Tak či tak... Hlas pomalu přechází z veselého a hlasitého, do ledového a tlumeného. ...Tuhle válku prohráváte. Vy. Nedělejte se pořád jiným. Od té doby, co vám narostla srst víte, jak to je. Jste v tom spolu. Uzamčení. Vlákna vašich osudů se proplétají a spolu s vámi uvzaují i pány noci. Ne... To jen lidé mají svobodnou vůli... Dobrá... Myslím, že je čas, abyste se vrátil ke svojí smečece, kterou tak opovrhujete a vzal mě ssebou. Nemám zrovna náladu oslabovat iž tak dost zdecimovaného hráče, v této grandiózní Boží hře. Máte pouze dvě možnosti... Přijmout mou nabídku a vzít mě "domů", nebo ji ignorovat a v tom případě si nikdy nemůžete být jistý, kdy přeskočím políčka téhle šachovnice... Takže?! |
| |
| Eressiel: Trochu se lekl, ale když uslyšel tvůj hlas, znova se uklidnil. Znovu procházka, ale i takové náhodné hledání Vás. Pousmál se a vlasy jenž mu spadají do tráře posunul na stranu. Srdce mu buší rychle, ale zároveň pomalu. Nebije jako splašené, ale není také v klidu. A prosím, už se nezjevujte jen tak.. U vás, ,,nadlidí", bych si možná měl ale zvyknout. Pousmál se a pomalu vykročil. |
| |
| Mladík a upírka: To se nezmění…chodím takhle ráda…Je to okouzlující,ale jak je vidno,vám se to nelíbí…Promluvila mile a pomalu…Jakmile člověčí mladík udělal krok chytla jej za ruku…Kam máte namířeno,Myslela jsem,že si někam zajdeme…?!V jejich očích se blýsklo cosi zajímavého a neznámé tomu mladíkovi. Jak si všimla,zaujala jsem ho,ale stále má ze mě respekt a malý strach,ale ví,že mu nehodlám ublížit,alespoň prozatím… |
| |
| Eressiel: Zastavil se. Tak tedy mě někam zaveďte.. Řekl tak trochu klidně, ale i rozrušeně a taky trochu strachu se objevilo v jeho hlase. Toho ovšem velmi málo. Přecijen je to nadčlověk.. Pokud to ještě vůbec člověk je.. Slabě si povzdychl a uvolnil svou ruku ze tvého sevření. Ne, že by mi vaše rychlost vadila, ale nejsem zvyklý.. Pousmál se a podíval se po ulici. Občas někde zaštěká pes, jinak je klid. |
| |
| Když mě chytí za ruku projede mnou velice divný pocit, cítim ho až v konečcích prstů. Při pohledu do jeho očí strnu a nemohu se hnout...jsem jak opařená. Oba dva a sebe mlčky hledíme, to ticho mi připadá nekonečné. Mile se na mě usměje a já se celá rozechvěji, je to zvláštní pocit ne však nepříjemný. Zaskočena tímto pocitem uhnu pohledem a nyní se plná rozpaků dívám do země. Po chvíli stáhnu ruku zpět a žeknu Kerndovi, že jsem unavená a že si jdu lehnout. Pomalu se zvednu ze židle a spěšně zamířím ke dveřím. Mezi dveřmi mě však něco zarazí a já se na něj obrátím s milím usměvem a popřeji mu dobrou noc. Poté spěchám dlouhými temnými chodbami do své ložnice. Motá se mi hlava a tak s potěšením uvítám čerstvě povlečenou pohodlnou posel, která mě vítá hned ve dveřích. Konečně si lehnu a zavřu oči, i řes svou velkou ůnavu však nemohu usnout. Stále musím myslet na ten zvláštní hřejivý pocit kydž jsem s tím milým mužem na pocit, který se mě zmocňuje jen když na něj pomyslím. Znovu si vše přehrávám v hlavě až nakonec usnu tvrdým a ničím rušeným spánkem. |
| |
| Je mi teplo a dobře když je se mnou Sellena.Pak když odejde všimnu si že se stmívá a tak se uložím ke spaní.Asi po hodině se mmi podaří usnout kupodivu s pěknými sny. Brzy ráno jak jsem zvyklý se probudím a cítím se lépe natolik že se rozhodnu podpíraje se o svůj meč v pochvě vydat konečně na procházku.Rány jsou už celkem zhojené.Zajdu pro snídani pro dva a nesu ji k Sellen do pokoje kde ji nastůl položím a čekám až se vzbudí.Jen se usmívám a dívám se po pokoji který je slušně zařízen. |
| |
| Londýn 1813- když ráno zavolalo Mlha se počala zvedat a tím začala signalizovat blízkost svítání. Lampy ozařovaly ulice a on viděl několik temných stínů, kteří ve své panice a mládí neživotů prchaly do bezpečí hrobů, hrobek či sklepení. Zahleděl se ještě jednou na půvabnou plavovlásku, kterou svíral téměř milenecky v náručí s hlavou jen lehce zakloněnou. Na krku se jí skvěly dvě drobné ranky z nichž už ani nevytékala krev. Oči dříve přivřené v očekávání slasti byly nyní lehce vylekané a skelné, jak z dívky vyprchal veškerý život, její mládí a krása se obrátily v prach. Jakoby něžně položil dívku do stínů špinavé uličky a políbil její bledé rty, zatlačil oči a pozvolna se narovnal. Svítání již bylo skutečně blízko. Volným dlouhým krokem zamířil tam, kde měl domov o němž věděl málokdo... ...dveře se se zaduněním zavřely. V šeřelé hale i přes závěsy počaly prosvítat první paprsky chladného slunce. Usmál se a vyšel po schodech do své pracovny, kde se usadil do židle. Služebná, která okamžitě přiběhla mu pomohla zout boty a odstrojit jej... Pak nahý ulehl do svého lože s nebesy a s pohledem upřeným an venuši, právě se rodící z mořské pěny, stejně jako se rodil nový den se odebral do chladného náručí smrti... ...probudil se a zaslechl je. píseň písní, symfonii noci... noc jej volala jako všechny jeho rodu a on poslušen této tradice a té síly vstal. Oděl se a rozhrnul těžké závěsy na balkón... Noc započala... |
| |
| Peter: Jak mladík prohodil pár slov,hleděla jsem mu do očí,něco v nich má,co mě láká…mě upírku…Jak odvrátí pohled a uvolní svoji ruku z mého sevření,zahledím se opět na krásně zářící měsíc. Dnes bude jasná noc,chladno jest bude.Ale to mě právě netrápí.Když na mě pohlédne,zahledím se do jeho očí,ale na to odvrátí své oči…Můj pohled nikdo moc dlouho nevydrží…pohodím hlavou. Můžeme zajít do nějaké krčmy,anebo se chcete procházet touto chladnou nocí?Bude opravdu chladno,ale mohli bychom jen tak se nechat vést,svýma nohama.Ale ta krčma vám bude nejspíš milejší...pousměji se a opět zahledím do zářícího se nebe od jasného měsíce. Už dlouho jsem neměla lidskou krev,tak dva týdny,už je to k nevydržení,ale tento mladíček mě okouzlil a já mu nechci brát to oč se tak bojí,jeho krev či nanejvíš jeho život a duši… |
| |
| Londýn 1813- když noc je opět zpět: …Noc je blahodárnější než jindy,rozdává energii těm kterým tuto energii dokáží čerpat plnými doužky…Nemrtvý ji dokáží čerpat,někdy více,než by se dalo čekat… Hvězdy na nebi svítí jako lampy po celém Londýně,ale tyto hvězdy jsou kouzelnější,zářící a dobrodružnější.Tyto hvězdy jsou jako ovečky,poslušné a věrné svému pastýři,Měsíci,který taktéž září,nějak jinak než jindy. Nečlověk,a přece okouzlující mládenec,rozhrne závěsy a vejde na balkón,tato noc ho okouzlila.Má chuť se rozběhnout do noci,a vychutnat si tu sílu,dnes nemá ani chuť na krev či dívku,která by byla ta ráda,že by mohla dát právě jemu svůj život a svoji krev,jen když na ni pohlédne či se jí jen lehce dotkne. Noc,která právě započala,věstí něco kouzelného,či nového,nadčlověk něco tuší a proto stále hledí na měsíc.a vychutnává si tento pohled.Sem tam jeho oči sklouznou do okolní krajiny a zpět na krásně zářící noční oblohu,,je krásná. Noc započala…a to čas,který je pro upíry,a pro neživé doba,kterou ožívají…A jejich životy a neživoty žijí… |
| |
| Londýnská noc roku 1813 Otevřu oči, vždycky poznám kdy se probudit, to noc mě volá do své náruče, jako krásná dívka svého milence. Obléknu se do čistých šatů a vyjdu do ulic. Zaznamenám vůni krve a pohlédnu na nebe, kde pluje stříbrná loď, chránící naše životy, neživoty. Dnešní noc je neobyčejná a přinese mnoho zajímavého... Vydávám se do ulic, ne za kořistí či potěšením, pouze pro ten pocit a pro tuto chvíli. Mé podpadky klapou po kamenech a lidé se otáčejí, nic však nespatří, jsem jen stín kroutící se v rohách a jsem tu a pak zase jinde. Usmívám se na ně a oni se usmívají na mě, neví kdo jsem a hned zapomínají, pokud to chci. Dnes bude krev sladčí než kdy jindy. I měsíc je při mě. |
| |
| Návrat ztracené naděje: Síla temnoty přelévá pozemský kalich hořkosti a dobro rozžíhá svoji pochodeň,kráčící po stopách Tmy. Mystická noční mlha zaplavuje území klidu a posledního odpočinku… Temnota jež oplývá naše duše a místa kolem nás jsou vyzařující energií čím dál tím víc… Závan ledového větru protne cestu temné siluety plížící se ve stínu stromů k hřbitovu…Zářící pochodeň upevněná na hřbitovní zídce,je jako vstupenka do žhnoucího pekla s nadějí vítězství…pohasne…a v celém okolí se rozhostí absolutní tma,narušovaná jen občasným paprskem měsíce,jenž prosvítá skrz hustý lesní porost… Temná,kápí zahalená postava se pohybuje jak pěna nad hrncem,pomale mizí,ale její kouzlo je v tom,že tu stále je a nezmizí… Scientia non est potentia, quae prologum potentia solidum est… …přichází… Arcanum Arcanissimum … …a mimochodem… Mundus vult decipi, ergo decepiatur … |
| |
| Když se vrátím do svého úkrytu mladík stále prohlíží mé věci a knihy, lehce se usměju a šáhnu pro tu kterou teprv luštím.... Jdu ještě na chvíli pod noční nebe, lépe se mi tak přemýšlí... popadnu starobylou knihu a výjdu ven kde si sednu na schody do stínu abych nebyl vidět a začtu se do ní...A příchází z nenadání, aby osud ras změnila, a nový řád nastolila, doprovázena chladem a mlhou... čtu zrovna úryvek když se můj kůň vzpjal na zadní a já ucítíl mrazení a neklid... Noctuabundus...Sangusi vita est... pomylsím si a dívám se neklidně kolem sebe, něco cítím a nemůžu příjít na to co to je, má ruka sklouzne na jílec meče a já se zahledím do tmy před sebou... |
| |
 | U hřbitova Jako mlha proplouvám mezi stíny stromů. Jen oko velmi rychlé mne může zahlédnout, jen smysl velmi bystrý mne může vycítit. Ukáži se tomu komu sama chci, dám poslechnout svůj líbezný hlas jen uchu jemu naslouchajícímu, mé oči se zastaví jen na tom, kdo za to stojí a mé rty...mé rty spočinou již jen tam kde zavládne hlad. Nicméně nyní jsem tu a hlad byl před okamžikem zažehnán, cítím zde někoho kdo mne svým způsobem zajímá, z koho sálá aspoň maličká síla. Lehce minu další strom tak, aby mne světlo z pochodní nezasáhlo. Ne, že bych se snad bála ale nepotřebuji býti viděna. Teď jsem již spatřila tu postavu co mé smysly spatřily. Vidím jak si tam čte nějakou knihu, cítím, že se snaží prohlédnout do tmy kde jsem a co dělám, zda-li přináším klid nebo nebezpečenství. Jen já vím co ve skutečnosti chci, jen já vím, že co se ve mne skrývá a co požaduji. Jsem zde již velmi dlouho ale přitom tak krátce. Přijdu blíž k postavě s knihou a sednu si na čtvrtý náhrobek od postavy. Jsem ostražitá jak kočka ale něco je ve mne silnějšího než devět kočičích životů. Kápi nechávám na hlavě a nic jiného není vidět, jako by to splývalo s Temnotou. |
| |
| procházka městem Noc mne zavolala do míst odpočinku, která nejsou pro mne. Ano, Smrt mne potkala jednou a od té doby si tykáme. Je zde mnoho mrtvých a přesto se jeden hýbe. Zadívám se do nekonečné tmy a její magií proniknu. Jdu pomalu za stínem a chladem, který mě dovede až k jezdci, to on je Smrt, smrt mého druho, cítím z něj čest, ale i nebezpečenství. U něj sedí ten mráz, jenž mne lehtá na zádech. Opřu se o strom a nechám je nerušeně, snad to bude zajímavé. |
| |
| Lesy - Rafael Taveti Protřepu hlavou abych si ji vyčistil. Co to sakra bylo? To bylo skoro jako bych nemluvil sám za sebe pomyslím si trošku vystrašeně. Podívám se na muže, který přede mnou stojí. Směje se. Chvíli jej pozoruji i s jeho démonickým smíchem. Cokoliv co je spojeno s tím mužem, se mi zdá nelidské. Když se konečně uklidní, odhodlaně se na něj podívám a řeknu „Nejsem tak hloupý, jak vám možná připadám. Dnes se nějak necítím … dobře“ na chvíli se odmlčím, už jen ze zvyku „Dobrá, odvedu vás tam. Vaše argumenty jsou příliš přesvědčivé *ironie*. Odvedu vás tam kam si přejete. Ale opovažte se mě podrazit“ otočím se a s trochou nejistoty se vydám hlouběji do lesa. |
| |
| Bast a Rafael Ač v těchto dnech slunce na nebi nikdy dlouho nepobylo a lesy v Londýnském okoli téměř neustále zahalovala roužka tmy, temnota dnešní nci, jako by chtěla předčít všechny noci, té dnešní předchzející.. Nebylo vidět ani na krok, světla pochodní sotva dosáhla na zem pod jejich nositeli a malá skupinka se dlouhé hodiny potulovala po lese neznámo kam..Zprvu rozhodný rok jejich průvodce se po čase bloudění v hustém lesním porostu, do něž sešla skupinka z široké lesní cesty, pro noční potulky však v tomto období velmi nebezpečné, změnil přez starostlivý poklus až k nejistému chvílemi zděšenému pobýhání..Jejich poslední louč uhasila padající rosa a všechny jejich naděje ležely v rukou nerozvážného mladíčka, jež očividně přecenil své orientační dovednosti... Snad nějaká šťastná síla tomu chtěla, že ona skupinka sedmi lidí přeci jen dorazila v brzkém jitru těsně před úsvitem ke svému cíli.. Na malé mýtině porostlé kapradinami, poseté zahnívajícími zbytky masa a kotí, díky nimž se tam linul nepříjemný zápach, již na onu kupinu čekalo několik postav, jež zahalené v kápích, postávajíc kolem malého ohně, provzovaly jakýsi rituál.. Skupinka přešla na ohněm ozářený plac, kde se již pěti nervózně vyhlížejíchích mladíků chopili zakuklenci a odvedli je k ohništi, zbylí dva, v doprovodu dalších dvu zakuklenců vyrazili ke kamenné bráně vedoucí do útrob mhutné skály, jenž se ze severu tyčila nad onou mýtinkou... Po několika minutách, kdy se prolétali spletí chodeb a chdbiček v srdci skály, vyšli oni čtyři muži do světlem prozářené sýně, na nejímž konci, u dlouhého hodovního stolu sedělo několik dalšch osob, jenž o něčem zabraně diskutovaly, když si povšimly nově příchozích, tlumený hovor ustal a dvanáct párů očí se upřeně zahledělo na onoho chlapíka, jenž ješně tikdy nebyl v těchto síních spatřen..Koho pak nám to vedeš za hosta mladý učni?? pronesl muž sedící v čele stolu, po boku s Victorií, matkou rodu, a upřeně si neznámého prohlížel.. Mezitím kdesi v hloubi lesa Nenadálé zabušení na dveře chatrče mě vytrhne z nyní už spíše slabého, neklidného spánku a já, svíraje v ruce svůj meč pomalu vykročím směrem, odkud bušení přišlo, za okny je už opět hluboká noc, Musel jsem spát dlouhé hodiny a nejspíš jsem zaspal i naši schůzku s Isabelle.. prolétne mi hlavou, než trhnutím otevřu dveře..Venku, na měsícem ozářené mýtině, stojí mohutná mužská postava vyzbrojená samostřílem, Manos, jeden z posledních přeživších lidské rasy, zručný kovář a bojovník, jenž již mnoho let vyrábí zbraně pro lidi mé krve.. Zdravím tě ctěný příteli, pojď dál.. pokynu na muže a ustoupím ze dveří, aby mohl projít do malé místnůstk mé chatrče..Co tě sem přivádí?? zeptám se a přemítám, kdo další ještě ví o mém úkrytu.. Zdravím tě Likasi, slyšel jsem o nedávných událostech a přinesl jsem ti správy z domova..Oba starší vybírají ze svých řad tvého nástupce, Victorie se chopila absolutní vlády po Williammovi a její druh poručil rekrutovat nové bojovníky..Nepotrvá dlouho a vlkodlaci vrazí na poslední tažení proti upírům a pokud njám bůh nepomůže, všichni v této bitvě padneme, starší však říkají že je lepšípadnout v boji než žít v útlaku, ne všichni však sdílíme jejich názor...předtím, než se šak vydají prti upírům, chcou se zbavit tebe a jelikož se někomu podařilo, vystopovat tě až k tomuto úkrytu, rozhodl jsem se ti, ze starého přátelství svěřit tajmství, pocházející z mé, lidské krve.... Ještě dlouhé hodin mluvilstarý kovář s vlkodlakem a svěřoval mu mnohá již dávno zapomenutá tajemství, až při rozbřezku se konečně zvedl a s přáním mnoho štěstí vyrazil zpět do sídla... Hmm dnešní noc mi mnohé vzala, ale mnohé nové přinesla.. pomyslím si, kdyř o pár minut později kráčím hustým lesním porosem k jednomu z mýst, o němž stařík mulvil, Jakmile dorazím na toto místo, pošlu správu upírce, aby o mne neměla strach.. zbroukám si a při pomyšlení na maličkou Isabelle mne zalije hřejivý pocit u srdce.. |
| |
| Rozhlížím se tmou a lehounký vítr zvene prach a listí které zavíří a zase usedne k zemi, světla hvězd náhle ozáří zemi trochu více neboť mraky které je zahalili se na chvíli roztrhaly a nechali tak bledé světlo dopadnout na temnou zem, ještě chvíli nic nemohu spatřit, a tak má ruka jež hledala jílec mého meče spočine na ostnech které tvoří jeho záštitu, rychle meč uchopím a ladným tahem vytrhnu z pochvy, ve stejnou chvíli kdy meč vytahuju se odrazím a ladně přistanu na střeše krypty a rozhlédnu se lépe....Alea iacta est! řeknu si a pak náhle spatřím postavu která se blíží, okamžitě poznám o koho jde, narovnám se na střeše a ledně skočím před ní, když dopadnu tak po rytřísku pokleknu na jedno kolenu, pohldnu jí přímo do kápě a svůj meč zabodnu před její nohy ... Divite et impera! řeknu rozhodně a cítím vzrušení, tak dlouho jsem se na tutu chvíli připravoval, déle než jedno tisíciletí jsem jí hledal, a byl učen k její ochraně a pomoci i když žádnou nepotřebuje... Vis consilii expers mole ruit sua. dodám s mírnou úklonou a pak vstanu a měč obratně schovám do pochvi... Sanguis est vim. Vítám tě paní, již dlouho čekám na tvůj příchod, již dlouho, ale mohu si to dovolit, jsou věci které pro náš rod neplatí....Lex mortis omnium legum est certissima ... pousměji se a ukážu na kryptu... Měli bychom jít dovnitř paní, mám tam krev a pohodlí které jistě ráda uvítáte.... Otočím se rychle až můj těžký plášť který zdobí na zádech kostra člověka jehož hnáty mi slouží jako ramení výstuže se ladně protočí jako šátek španělské tanečnice a počkám až se rozhodne vstoupit dovnitřt... |
| |
| Panství vlkodlačího rodu Nedám Bastovi šanci promluvit a učiním krok vpřed, abych si vynutil pozornost, následovaný hlubokou úklonou. Velevážené chlupatosti! Pronesu navýsost teatrálně. Dovolte, abych se představil! Mé jméno je Taveti, Rafael Taveti a jsem... jak to říci.... umělec! Narovnám se a zvednu bradu. Přišel jsem vám nabídnout svoje služby. Klienti mívají většinou zájem o úpravu mocenských obrazů a spletité sítě krajkových machinací. Dělám obrazy přesně a na přání. Do chgaosu barev přináším řád dle objednávky... Znovu se ukloním a chvilku tak strnu, nakonec se energicky narovnám, abych odhodil kštici vlasů z obličeje. |
| |
| Eressiel: Je mi celkem jedno, jestli bude zima nebo ne. Tyhle večery, i za chladu, vždy zůstávám venku. Jakobych z nich mohl čerpat sílu. Poslední větu řekl jakoby zasněně a tišeji než ty přetdím. Pousmál se a znovu se na tebe otočil. Tak tedy, kam vyrazíme ?? V krčmě by mohla někoho napadnout.. Raději zemřu já, než několik lidí. Do jeho tváře se vehnala trochu starostlivost a.. A zase trochu strachu. |
| |
| Na hřbitově Když muž domluví, tak si jen lehce shrnu kápi a podívám se na něj. S mými vlasy si okamžitě začne pohrávat lehký vánek. Mají nádherně kaštanovou barvu. Má tvář je běloskvoucí ale tím spíš zapadá do noci víc než noc sama, nad okem mám lehké znamení, dnes by se dalo říci tetování a celé to vzbuzuje líbivý dojem. Mé oči se propadají do hloubky černého ebenu a dávají znát moudrost i sílu. Nicméně nyní na muže koukám bez zjevné emoce. Mluví na mne a já nereaguji, zve mne dál a já nereaguji. Prohlížím si ho. |
| |
| hřbitov - za stromem Jen si tak klidně sedím a pozoruji, jak si muž všimne té Věčné, to se hned pozná, nejsem dnešní a její podstata z ní přímo čiší. Muž je člověk, zřejmě, necítím z něj upíra, ale je dosti daleko, můžu se mýlit. Pohlédnu na měsíc a zachytím pozdravné formule ve Starém jazyce. Zavřu oči a zasním se. Vrátím se do dob největší slávy a do dob, kdy našimi síněmi zněla jen latina... Stoly byly plné lahodných pokrmů a někdy i královské krve. Žena na mužova slova nereaguje, na co ale čeká.? Ví snad o mě? Nemožné.. |
| |
| Zděšeně se podívám na Rafaela. Co si ten chlap sakra myslí? Jestli si to vyloží starší nějak špatně, tak s námi rychle skoncují. Tahle banda starých vlkodlaků, jen těžko pochopí co se snaží říct Chytnu jej za rameno a trošku silněji než sem zamýšlel jej odstrčím. Postavím se před starší, ukloním se a hlasem bez emocí řeknu „Omluvte jej prosím! Nezná správné chování. Je to přece jenom člověk“ podívám se na Rafaela aby pochopil, že jinak to nešlo. Zvednu hlavu a podívám se přímo na místo, kde starší sedí „Žádám vás o jediné. A to abyste si poslechli co vám nabízí. Válku proti upírům prohráváme ať si každý říká co chce, a tento muž tvrdí, že ví jak jí obrátit v náš prospěch. Proto vás prosím abyste si jej poslechli.“ mírně odstoupím, abych udělal znova místo Rafaelovi, a opět sklopím hlavu Zatraceně! Nesnáším, když se takhle musím chovat, ale snad to vyjde. Nebo tady bude za chvíli pěkně horko |
| |
| Když doběhnu do sídla upírky, překvapeně zjistím, že tu není. Celý den posedávám v křesle, chvílema spím a netuším, jak se zabavím. Kde jen může být? Snad se jí nic nestalo. Den utíká nekonečně pomalu a já se již nemohu dočkat večera, kdy zas uvidím toho jediného, pro kterého bych i položila život. Chvíli po poledni přiletí netopýrek a dělá mi společnost. Vypráví mi, co se děje ve vesnici, jaká je situace u vlkodlaků a spousty dalších zajímavostí. Díky němu den ubíhá rychleji a doba setkání se blíží. Když konečně slunce zajde za obzor, rozloučím se a vyběhnu do tmy. Sleduji vycházející měsíc a hvězdy, jež hlídají můj krok. Běžím temnými stíny vrhaných vysokými stromy. V temnotě lesa mě jistě sleduje několik párů očí. Já se však těším na ty jediné. V myšlenkách již jsem s milovaným a užívám si nekonečné minuty jeho blízkosti. Mířím na mýtinku, ale uvědomím si, že po posledním setkání již les není tak bezpečný. Posadím se kousek od mýtinky, místa našeho každonočního setkání a vyčkávám na jeho příchod. On však stále nepřichází. Očima sleduji každý stín a zákoutí a stražím uši, abych zaslechla jakýkoli nepatřičný zvuk. Notnou dobu již čekám na smluveném místě, ale milovaný nepřichází. Co když se mu něco stalo? Co když ho ONI dopadli? Kde jsi, má lásko? Snad bych cítila, kdyby se stalo něco špatného. přemýslím a neklidně přecházím kolem. |
| |
| Cesta se zdá být nekonečná a prach jenž, zvýřený mým rychlým krokem ,rozlétá se do všech stran, se mi pálivě vžírá do chodidel..Už je tomu skoro celý dlouhý den, co jsem opustil starou chatrč a vyrazil na tuto cestu a cíl je stále v nedohlednu a vrcholky hor kolem mne mi naznačují, že mám ještě před sebou víc, než si připouštím.. Náhle pocítím něco zdánlivě nečekaného, chlad, jenž se mi vpíjí do chodidel, sklopím pohled a prohlédnu si sněhový šelf, jenš se rozpíná po hřebeni předemnou, mráz mi projede po zádech.. Ouvej.. Že já si nevzal bačkůrky.. rozběhnu se kupředu a snažím se došlapovat co nejméně.. po pár minutách si však na chladivý prašan mezi prsty zvyknu a rozběhnu se plnou rychlostí.. Slunce už je skoro na obroru, když časného rána dorazím konečně ke svému cíli..Skoro se zatajeným dechem projdu malou kamennou vstupní brankou a zahledím se na nádhernou scenérii přede mnou.. Dříve než však vykročím kupředu, vzpomenu si na mou milovanou a opár minut později se od místa kde stojím vznese vznešený sokol se vzkazem uvázaným k noze.... Zahráváš si drahý, magií obdařený příteli, zahráváš si více, než je moudré, je však pravdou, že v těchto těžkých chvílích bychom jistou formu pomoci uvítali.. Předveď nám tedy co dokážeš, tady bast ti může být nápomocen.. pronese Viktorie tajuplně a zkoumavým pohledem se zahledí na obě příchozí postavy.. její druh jen na protest něco tiše zabrblá, nikdo mu však nevěnuje pozornost, všechny oči spočívají na muži, jenž, aniž by to sám tušil balancuje mezi životem a smrtí... Mezitím už se v chodbě narojil snad celý vlkodlačí rod, mnozí se zbraní v ruce nedůvěřivě mágapozorovali, nepodnikli však nic..uběhlo několik dlouhých vteřin, než mág promluvil... |
| |
| Londýn 1813- tu noc rozpřáhla svou náruč Noc mě láká svými doteky a nutí něco ukrytého hluboko ve mně, něco, co mě nutí vyrazit do noci a nechat se unášet větrem a nechat se laskat jejím temným náručím. Rychle vejdu do pokoje a oději se v pohodlný šat, volné kalhoty zastrčené do vysokých bot, volná košile a krátký kabát. Na hlavu položím klobouk a k pasu připnu revolver a broadsword. Pak se rozeběhnu a oknem vyskočím donoci. Kabátek zatleská ve větru a já dopadnu do podřepu o několik metrů dál a níž. S úsměvem vyrazím pochmurnou zahradou do noci, přes potemnělé a mystiky plné opatství do nočních ulic Londýna. Na rtech úsměv a v srdci snad žár... nebo aspoń něco, co s emu vzdáleně podobá... |
| |
| Vlkodlačí síně Teatrálně se ukloním, ale když se znovu narovnám, na mém obličeji není ani náznak úsměvu. Jak si přejete. Nemluvím dál. Můj obličej je nyní zamračený, soustředěný. Najednou jako bych dostal ránu se moje oči rozšíří, svaly se napnou, tělo je uvedeno do transu. V očích se objeví jen bělmo a moje tělo se pomalu vznese v křeči ze země. Z mého těla se začne linout temně fialový svit. Podlaha pode mnou náhle zrudne. Spárami mezi dlaždicemi začne prosakovat krev, jako by podlaha stála na pramenu nějakého horského potoka. Krev se spojuje naprosto systematicky a vyváří složité runy a znaky, uspořádané naprosto přesně jeden vůči druhému. Všechna ostatní světla v místnosti najednou zhasnou. Zůstane jen fialová záře a z temnoty se linoucí hluboký hlas, pronášející slova, na která si nevzpomene ani nejstarší z upírů, nebo vlkodlaků. Slova v jazyce, který je neznámý jakémukoliv smrtelnému tělu, který pozná jen duše a jen duše mu může odpovědět. Náhle vše pohasne. Je slyšet úder, jak se mé tělo zřítilo na podlahu, jen kruh z krve na podlaze vydává matný svit a i ten po chvilce zmizí. Ihned se osvětlení místnosti vrátí do normálu. A Bast, který ještě před chvílí stál vedle mne už není Bast. Na čele proměněného vlkodlaka září rudý pentagram, kolem něj jsou na podlaze vidět cákance krve. Jeho tělo je obrovské, svaly se napínají až obludnou velikostí a srst se místy stala Ostrými kostěnými trny. Z nozder a tlamy se valí ven rudá mlha. Drápy se prodloužily a jsou onyxově černé, z hlavy trčí dva kroucené rohy. Mávnu rychle rukou a na těle se sevřou stříbřitě zářící, poloprůsvitné okovy. Vlkodlak je chvíli mimo sebe a tak jimi trhá, než mu dojde, že s nimi nic nezmůže a vrátí se mu rozum. Hmm... Zdá se, že ten mladík má pro tuto podobu vlastní vlohy... Kouzlo na něj účinkovalo ještě lépe, než jsem čekal... Pronesu zamyšleně, potom se otočím k vůdkyni. Toto je bojová podoba, které může vlkodlak dosáhnout za pomoci mé magie. Má pár svých výhod, z nichž nejpřednější vám nyní ukáži... Než stihne kdokoliv cokoliv udělat, vytrhnu zpod kabátu stříbrnou dýku a bodnu s ní monstrum vedle mne. Jenže čepel nezajede pod kožešinu. Ve chvíli, kdy hrot narazí na povrch Bastova těla, čepel se rozlomí a neškodně dopadne na podlahu. Zatímco tohle všechno dělám, Bastovi se v hlavě ozývá hlas: Máš cos chtěl. Právě teď nemají, jak ti ublížit. Na ceně se dohodneme později, ani jejich šamanská magie tě nezadrží, nespoutá, ani nezdolá. Koukej se činit, ta kůže ti vydrží 24 hodin, poté ji nebudeš moci dalších dvacet čtyři hodin použít, takže si tady zjednej respekt. Víš kde mě pak hledat. Tahle cháska pěkně zkostnatěla, potřebuje pročistit.. Ale dej si pozor, aby jich zbylo dost proti upírům, ani já za vás nemůžu vyhrát válku... Vrhnu poslední pohled na starou vlkodlačici, poté tlesknu a zmizím. Současně se mnou zmizí i okovy držící Basta spoutaného. Snad to ten blázen dokáže... Musí se tu udělat pořádek, potřebují silného, absolutního vůdce a ne tuhle "radu" Až ti budou z cesty, mohou se vlkodlaci skutečně připravit na konečnou bitvu. Oni ji nevidí, ale já ano. Vidím, jak málo času zbývá do posledního střetu a má strana musí být připravena a očištěna ode všech nádorů... |
| |
| Velice působivé.. pronese potěšeně Victorie a prohlíží si netvora, jenž nyní svou velikostí zabírá značnou část vstupních prostor..Ze všech stran se ozívají úžaslé povzdechy, snad jen Darius si stále zachovává nevraživý výraz v tváři, neřekne však nic a opět se zahledí na svoji družku, ta mu pohled opětuje a kývne na muže, jenž doposud postával ve vstupních dveřích, ten se okamžitě otočí a zmyzí kdesi v chotbě, po chvíli se vrátí s asi pěti dalšími, každý z niich vyzbrojen elektrickým pohrabáčem, výmyslem, který odkoukali od nepřátel z řad nočních lovců, obestoupí Basta a po chvíli vzpouzení sse jim povede ho srazit a zpoutat.. Mezitím, po mágově zmizení, se rozběhne v síni vášnivá debata..Pobavený výraz ve Victoriině tváři se zdá napovídat, že, ač ji mágův výstup zaujal, ani z daleka ji nepřesvědčil.. K čemu nám jsou svaly, jenž nám už po tisíce let nepřispěly k vítězství?? jakmile se tu ten kouzelníček znovu objeví, dejte mu najevo, že svým výsstupem pobavil, však ve vážnejších tématech nám zatím nedokázal své schopnosti.. Poté vstane a se svým druhem odejde do hlubin temnoty za gobelínemv zádi síně.. Spoutaný Bast je odveden do kamennéh kumbálku vedle síně, kde je ponechán osudu..Mezi vlkodlaky rooste napětí, všem je jaasné, že se děje něco velkého, však co to je, ví jen dvě postavy, jenž ve svitu pochodně postupují po vlhkých schodech do hlubin pod sídlem, hlouběji, než je i ten nejhlubší skep, ještě hlouběji, než se kdy jaký, dosud žijící lykan podíval.. |
| |
| Peter-chladná noc: Její jemný smích ji zaplnil tvář.Pohlédla k nebi a mlčela. Po chvíli mladíkovi nepozornosti se náhle objevila vedle něho a jemně tichým hláskem promluvila : Můžeme si jít sednout třeba na skleničku,či někam,kde se budete cítit v bezpečí,protože nechci abych vás stále naplňovala strachem a bezmocí. Nechci být ta,které se budete bát. Po těchto slovech udělala dva kroky zpět a čekala na mladíkovu odpověď.Přesto,že se měsíc schoval za mraky bylo tu menší šero,ale do obličeje jí už nyní není vidět.Za chvíli opět vykoukne zpod hustých a šedých mraků a osvítí ulice Londýna.Stále byla chladná noc a tiše vanul chladný vítr. |
| |
| Londýn 1813-Noc,ve které se dá očekávat mnohé Po skoku z okenice a po lehkém a měkkém dopadu kráčím zahradou opatství k brance a přímo k uličce tajemné části Londýna.Noc,jež vane příjemný a chladivý vítr,je kouzelná.Nyní naplňuje energii a tajemnou magii,vysílá signály,ale ještě teď netušíš co mají znamenat,leč co má za lubem. Muž oděný do černého kabátu kráčí užší a temnou uličkou,jeho neohrožený a sebejistý výraz v jeho očích se zdá být až zalykající,ale k tomuto muži to prostě patří,bohužel to není pouze muž,možná bohudík,ale to ať každý příjme podle svého gusta. Edmund cítí,že se něco děje,je to přímo v Londýně,ale sám ví,že zatím nemůže udělat nic,co by pomohlo jak upírům obecně,tak sám pro sebe. Dojde až na konec této uličky kde uvidí ležet dívku,líbeznou dívku,s hlavou v dlaních a utrápenou a oči plných slz.Chvíli ji pozoruje a opře se kousek od ní o zeď.Stále ale mlčí. Dívka si jej nevšímaje pláče. |
| |
| Eressiel: Otočil se. Upřímně; je mi docela jedno kam půjdeme.. Trochu se pousmál. Meč pořád mám, ale s její rychlostí.. Úsměv zase zmizel. Hledá očima v šeru tvou tvář. Takže ?? Ozval se tiše a trpělivě vyčkává na odpověď. Mohla by ale taky ve mě vzbudit pocit bezpečí a pak mě.. Brrrr.. Slabě se zatřásl. Kruci !! Kam jsem se to zase dostal ?! Upíři, nejspíš i vlkodlaci.. Co tam ještě někde ve tmě čeká ?? Slabě si povzdych a sklonil hlavu. Stále tě ale nespouští z očí. |
| |
| Peter…Náhlé odloučení: Poodstoupí od mladíka,zprvu pohlédne na schovaný měsíc za mraky a potom mladíkovy do očí. Nechci se Vás nějak dotknout,ale není mi milé koukat na člověka,který se přede mnou klepe jako osika,chápu Vás,váš strach je zcela oprávněný,ale pro mě ponižující,protože pokud bych vás chtěla zabít,tak už tehdy jste u svého domu nebo na té ulici zcela bez krve vysušen. Ani kapka by ve Vás nezbyla. Nehodlala čekat na mladíkovu odpověď a ani dál nemohla koukat na človíčka,který strachy svírá svůj meč. Hodlala jsem si s ním někam vyrazit a uvolnit,ale asi z toho sejde,stejně by se klepal strachy tuto noc a třeba další by to bylo lepší,ale musí prostě pochopit,že nyní mu nehodlám ublížit,tedy pokud mě k tomu nevyprovokuje,chovám k němu určité sympatie,toť ale vše.Až se uklidní,opět se k němu vrátím. Myšlenky v hlavě prolítly rychleji než rychlostí světla,rychleji než...než někdy i sama zvládá zpracovat,a to je upírka na dobré úrovni.Ale sama si to nepřiznává,bere věci jak jsou a nikdy nikoho nepovažovala za nižší postavení,než je ona sama,ale taky ani na vyšší,upíři jsou si totiž před jejíma očima rovni,ale musí oplývat rozumem,ne blbostí,v tomto případě jde všechna představení stranou. Po vytrhnutí z myšlení se opět zahledí,stále utrápenému a človíčku bojícího se o svůj život,do očí.A mírným a tichým hlasem naznačí pár slov. |
| |
| Hřbytov, rozmluva s tou na niž se čeká staletí Dívám se stále do její tváře ale stín její kápi ani mým očím nedovolí proniknout, trochu nervozně pohodím halvou a upravím si neposedný pramen vlasu jež mi padl do obličeje, znovu se nadechnu a řeknu vážným tónem... Vaše mlčení není vhodné,vítám vás tady a vy neobdaříte svého oddaného služebníka ani jedním slovem? To bych nečekal, spíše bych čekal spousty otázek.. poodstoupím a zahledím se po hřbitově, mám pocit že nás někdo sleduje, ale je mi to vcelku jedno, lidskou přítomnost necítím jen upíry, a těch je kolem cítí více.. Její temnota láká náš rod aby jí spatřil a každý se snaží schovat, jak pošetilé, měli by vystoupit a uvítat jí, ne se skrývat ve stínech.. přistoupím k ní a znovu pokleknu... Má paní, mluvte a kažte, neboť jen na to čekám, a jsem doufám připraven na to co se blíží, a budu rád když příjmete pozvání do mého skromného příbitku, je tam dost potravi a dost pohodlí, pro někoho kde není moc vybíraví jako lidské královské rody.. vstanu rychel a z jemnou úklonou jí naznačím aby vstoupila... |
| |
| Eressiel: Z Vás ani tak moc strach nemám.. Spíš z vašich "přátel".. Rohlédl se a znovu upřel zrak na tebe. Asi bych byl vážně mrtvý, kdyby chtěla.. Slabě si povzdychl. Snaží se vypadat co nejklidněji. Taktedy ?? Kam půjdeme ? Optal se už beze strachu. Ale pořád je tu uřčitá šance.. Tu myšlenku na smrt zapudil mírným zatřesením hlavy. Já mám asi opradu smůlu. Velkou smůlu. Smůlu s velkým S. Nejraději by do něčeho kopnul, ale vypadá klidně. Tedy se mu to alespoň zdá. Také bych byl rád upírem.. Ale jen z části. Být nadčlověk.. Téměř zasněně se podíval na temné noční nebe, které se klenulo nad Londýnem. Znovu si povzdychl a na tváři se objevil slabý úsměv. Brrr.. Na co to zase myslím ?! Sát lidi.. Slabě se zatřásl. Na meč nemám ani pomyšlení.. Nestíhal bych a.. Nemohl bych.. Slabý povzdych, který úsměv zase zahnal. Proč ? Řekl tiše, spíše pro sebe. |
| |
| Peter…Náhlé odloučení: Nabourá se do tvých myšlenek a čte si v nich jak v otevřené knize,protože ji jeho chování zaráží. Chcete se stát upírem?Ale řekněte slovo,a jsem jím…Ale já jen tak někoho nekoušu,a nezabíjím.Na chvíli se odmlčela,ale potom se mu opět zahleděla do očí…Nehodlám tu s Vámi zbytečně trávit čas,až se vzchopíte,dejte vědět.mám také důležitější věci na práci,než tu s vámi stát a hledět na Vás jako na oběť.Stalé hledí do jeho zajímavých očí.Není mi to dvakrát příjemné,to mi věřte,nechci abych Vás takhle strašila,ale také nechci abych Vás doháněla k myšlenkám typu,které Vám nyní proletěli hlavou.Teď musím odejít,ale najdu si Vás,až se úplně uklidníte. Její hlas zněl tiše až tišeji.Sbohem.Dodala s menším úklonem k jeho uchu a pošeptáním.Držte se a neznepokojujte se neustále. Po těchto slovech mizí v londýnských uličkách,které za záře měsíce,který nyní je schován za mraky,jsou šeré a temné.Nyní vhodné pro nějakou tu rošťárnu.S úsměvem si pomyslí,ale zrychlí krok,aby mohla zmizet za branami Londýna a vypravit se k lesu,ke svému jeskynnímu sídlu. Nyní se ocitá už v hustých lesích,nedaleko svého obydlí. Když vstoupí do svého příbytku,nikdo tu není,bohužel.Čekala jsem alespoň vlka,ale i ten asi s Iss odešel.Tak nyní tu počkám,až se alespoň jeden z nich vrátí.Nalila si do číše rudou tekutinu a posadila se na pohovku,jenž byla velice pohodlná.Usmála se a vyčkávala na příhod přátel. |
| |
| Hřbitov Muže poslouchám a rozhodně nemám v plánu ho přerušovat v jeho mluvě. S mým ošacením si lehce pohrává vítr a já pořád stojím jako přikovaná, aspoň tedy do doby než muž konečně domluví. Pak znovu beze slov s vydám pomalým krokem, snad to vypadá jako bych se vznášela, do jeho krypty. Když však procházím kolem něj, tak mu svou hedvábnou ručkou přejedu po tváři. Evidentně ho lákám hned za sebou dovnitř. Jazykem si pomalu olíznu rty, snad ani ne pro jeho oči ale jen pro malou chuť na něco dobrého. |
| |
| Vlkodlačí síně Někdo do mě zezadu vší silou vrazil. Musel na to vynaložit veškerou sílu, aby mě povalil. Nicméně se mu to podařilo, a já bez možnosti jakkoliv zbrzdit pád jsem narazil obličejem do země. Alespoň jsem si to myslel. Obrovské svaly na hrudy, poněkud ten pád zbrzdily. Před očima mám stále temno, po tom představení s elektřinou. Chvíli jsem se jen válel po zemi a snažil jsem uvolnit okovy, kterými jsem byl spoután. Nakonec jsem to vzdal a odkutálel se ke zdi. S obrovským tělem a rohy na hlavě, to byl sice trošku problém ale nakonec se podařilo. Pomocí stěny jsem se s obtížemi postavil na nohy. Rychle jsem zhodnotil svou situaci. Jsem spoutaný, v místnosti s obrovskými těžkými dveřmi, obklopen vlkodlaky. Nevypadá to moc dobře. Na druhou stranu, podoba, kterou mi propůjčil Rafael mi dovoluje provést věci, kterých bych za normálních okolností nebyl schopen. Přejdu ke dveřím, které mě dělí od svobody a narazím do nich ramenem. Dveře se ani nepohnou. Zpoza dveří se ozve smích, někdo asi pochopil o co se snažím. „To máš marný, tyhle dveře neotevřeš!“ ozve se jiný smích. To se ještě uvidí Poodstoupím kousek ode dveří a nadechnu. Zatnu snad všechno svalstvo na svém těle a začnu pomalu tlačit své ruce dál od těla. Svaly velké jako provazy se napnou. Kapičky potu mi pomalu tečou dolů, po mém chlupatém čele. Chvíli to vypadá, že se nic neděje ale nakonec se ozve zvuk lámajícího se kovu a okovy se ze mě sesunou s hlasitým rachotem na zem. Za dveřmi je hrobové ticho. Rozeběhnu se plnou silou vrazím pěstí do dveří. V těch po mé tlapě zůstane velký dolík. Zpoza dveří se ozve mírně zděšený hlas. „Okamžitě přestaň! Přes tyhle dveře se nedostaneš!“ kdybych mohl tak bych se usmál. Znovu a znovu praštím do dveří. Nakonec spojím obě své obrovské tlapy a plnou silou praštím do dveří. Ty tu sílu nevydrží a vyletí z pantů. Narazí přímo do jednoho z vlkodlaků za dveřmi. Nečekám než některý z nich dokáže zareagovat a vyskočím ven. Jednou z tlap chytím nezraněného vlkodlaka a zvednu jej do výšku. Praštím jej do břicha. Ozve se zvuk praskajících kosti. Pro jistotu mu pak ještě svými ostrými tesáky prokousnu průdušnici a jednu z její části mu vyrvu z krku. Po tomto se vlkodlak s chroptěním svalí k zemi. Druhy z nich se snaží zvednou ze sebe obrovské dveře. Skočím na ně a celou svou vahou rozdrtím vlkodlaka pod nimi. Za zády slyším kroky dalších dvou osob. „Co se to tu do prde …“ svou větu už ale nedokončí. Rychle k němu přiskočím a vší silou udeřím dvakrát jeho hlavou o blízkou zeď. Druhý s vlkodlaků stačí jen vytřeštit oči než mu já a moje drápy s tesáky rozerveme břicho a vyrveme z něj vnitřnosti. Celá tahle série vraždění už musela varovat ostatní. A není tomu jinak. Do místnosti se vřítilo asi půl tuctu přeměněných vlkodlaků. Jejich rudé oči se na mě upírali s nenávistí ale obdivem zároveň. Vyrazil sem proti nim, ale tentokrát ne s úmyslem je zabít. Vletěl jsem do jejich skupinky jako blesk. Některým se podařilo uskočit, ostatní se ale svalili na zem a teď se rychle pokoušeli zvednou. Jednomu z vlkodlaků se podařilo po mě seknout. Na rameni se mi objevily kapičky krve. Já to ale nevnímám a dále utíkám pryč nejbližší cestou ven, kterou znám. Dneska mě už nikdo nezastaví. |
| |
| Hřbitov Pomalu se vydám za ní a počkám až vejde dovnitř, pohlédnu na mladého upíra vyšlu mu jedinou myšlenku... Poklekni hlupáku, ta na kterou se čekalo staletí je zde! pak ze svého křesla vezmu starou knihu a opráším polsrování a upravím černý satén jež je přehozen přes opěradlo.. Příjměte místo paní, máte li chuť se posilnit, má krev je vaší krví... řeknu s mírnou uklonou a rozepnu límec černého kabátce, a odhalím svůj bělostný a ještě kousnutím nezjizvený krk... Bylo by mi ctí kdyby má krev vám uhasila touhu po jídle... řeknu když opírám meč o zeď a pokleknu u své malé svatyně, svíčky mihotavě hoři, obraz starého kříže upírů je matně ozařován jejich světlem a miska naplněna nedávno krví panny se leskne jako rudé víno v číši.. Popojdu k ní a počkám až se usadí, pak si zohnu límec kabátce a čekám zda příjme mou nabídku či nikoliv... |
| |
| Ještě dost dlouhou dobu čekám na planině, ale drahý stále nepřichází. Rozvaha se mění v neklid a strach a strach posléze ve zlost. Co se děje? zavrčím netrpělivě. Za chvíli se nade mnou oběví vznešený orel, chvíli ho pozoruji, načež mě posléze zaujme papírek, přivázán k jeho noze. Copak mi neseš? natáhnu paži, na kterou se orel posadí. Opeřenec je opravdu velký a poměrně těžký, snáším to však beze slov. Jeho ostré pařáty se mi zaryjí hluboko pod kůži, z ranek prýští krev. Pozornost však věnuji jen a pouze dopisu, nejednou ho pročítám a posléze si jej zatrčím složen, do maličkého čtverečku za dekolt. Svižným pohybem ruky ptáka vyhodím a on odletí do dály. Nemá cenu tedy již dál na nic čekat, rozběhnu se potemnělým lesem zpět k Eressielinině sídlu. Pomalu mjiž začíná svítat, do jeskyně jsem doběhla s prvním slunečním paprskem. Vběhne do vchodu chladné jeskyně a již ví, že paní je doma. Pozdraví ji lehkou úklonou a posadí se do křesla. Myslím, že máme jisté nedořešené záležitosti, nemám pravdu? podívám se na ní a nezaujatě si z paže otírám krev. |
| |
| Jeskyní příbytek Jak tak sedí na pohovce a pije svoji číši blahodárné rudé tekutiny,přemýšlí.Z tohoto zamyšlení ji vytrhne příchod Iss. Zdravím tě moje milá.Myslím,že ano.Máš nějaké otázky?Ale hlavně ti musím něco říci,čeká se příchod jedné osudové dívky.Je to dívka plná síly,starověké síly.Tato dívka má pomoci nám upírům v boji proti nepřátelům,proti tem,kteří se nás snaží vyhubit.Ona je ta,která nás má zachránit.Ona je ta,která pomůže oslabit moc vlkodlaků,bohužel nikdo není schopen je zcela vyhubit.Odmlčím se a zvednu se z pohovky. Dáš si semnou?Ukáže na číši a mrkne na tebe,snaží se usmát,ale do smíchu jí zrovna dvakrát není.Nyní je všechno docela komplikované a přijdou časy,které nás mohou zničit.Musíme se připravit. Taky bych ráda probrala tvou osobu a nyní tebe jako upírku,už jsi se hodně změnila,objevuješ své schopnosti,ale také bys ses měla více chránit.Jsi neopatrná. Můj pohled zamíří k tobě,čekám na tvoje námitky či otázky. |
| |
| Jeskyně S díkem přijmu číši krve a hladově ji vypiju. Dívka jež nám pomůže? A víme kdo to je? Kde ji najdeme? v hlavě mi víří tisíce otázek. Nevím kterou položit dříve. Ano, asi změnila. A myslím, že je to lepší, nebo ne? Neopatrná? Já..oomlouvám se. je to poprvé, za celou dobu, kdy jednám pokorně, takřka vychovaně. Nechápu co mi tím chce říc. Che mě odloučit od něj? Ne, vždyť o něm neví. Mám mnoho otázek. Zajímalo by mě, odkud vlastně jsem. Taková jsem se již narodila. Kdo byli moji rodiče? Víš to? Víš? ptám se netrpělivě. Dá se dosáhnout smíru mezi vlkodlaky a upíry? zajímám se a pevně doufám že ano, raději než v odloučení budu žít ve vyhnanství. Byť je ta myšlenka značně nepříjemná. |
| |
| Hřbitov Čekám až mne muž nabídne něco k sezení. Je fakt, že bych si ráda sedla a s chutí slyšela co se za poslední staletí vůbec stalo nového. Nicméně po mém usazení se mi sám nabídne jako potrava. Na mé hebké tváři přejede lehký úšklebek. Ne, žádné zhnusení, spíše nepochopení. Najednou i promluvím. Můj hlas je líbezný. Dalo by se při něm i příjemně spát, kdybyste se však nebáli o své životy. "Nemám zapotřebí pít krev upírovu. Když mám hlad tak si něco najdu. Mne by potěšilo leda jen čerstvá lidská potrava, žádnou pannu ale pořádného muže. Nicméně toho si najdu. Nyní mi povykládej co se zde dělo, zatímco jsem zde nebyla přítomna." S galantností dámy přehodím nohu přes nohu a zaujmu polohu, které by se dalo říci pohodlná. |
| |
| Hřbitov Pousměji se a pohodlně se opřu o zeď a pak zapřemýšlím... Za dobu co chodím po tomto světe se stalo mnohé, lidé ovládly již celý svět, ale náš druh zase pomalu ovládá je, vlkodlaci se nechtějí vzdát, lidé založili zvláštní lovce, jež nás mají vyhubit, ale to je jen špička ledovce, změnili se zbraně, staré dobré časy mečů vystřídali kordy a pistole, objevena byla nová zem, zem Svobody, Amerika, i tam je náš druh již hojně rozšířen, nevím co vám povědět, dějiny snad prostudujete zde v mé soukromé knihovně, jsou tam i publikace o zbraních a archytektuře, nějáké básnické a dramatické sbírky, a mé zápisky.. řeknu zamyšleně a s aristokratickým výrazem si mnu bradu a dívám se doprázdna |
| |
| Vlkodlačí síně - kobky Bast se vrhne pryč, instinkt mu radí dostat se za svobodou. Jeho útěk ale netrvá dlouho, neboť po chvíli bloudění v tunelech jej obklopí černočerná tma, kterou neprohlédnou ani magicky pozměněné oči. Nedlouho poté se dostaví dezorientace a ztráta vědomí... Kdesi na předměstí Sedím ve svém oblíbeném křesle. Nacházím se ve svém sídle, honosném šlechtickém domě na předměstí Londýna. Celý dům hlídá několik strážců, několik strážných démonů a ochranných pečetí. Tady se nebojím. Přesněji, až do dneška jsem si mohl být jistý bezpečím uvnitř těchto zdí, ale s dnešní nocí se to změnilo. Odhalil jsem se, vybral si kartu a vsadil na ní vše. Musel jsem. Právě dnes se vrátila ta, která znamená konec téhle války. I přes svoje prvotní neúspěchy jsem vsadil proti ní. Byl jsem vždy hravé povahy, jak výmluvně dokazuje řetěz s kovovým obojkem, který obepíná nahý krček jedné mladě vypadající upírky, přikovaný ke stěně. Ta, stejně jako moji strážci má na rameni vypálený pentagram s vepsanými runami, jež jí plně podřizuje mojí kontrole. Pane? Dorazil váš host... S těmi slovy se ke mě nakloní jeden ze strážců a odejde si zase po své práci. S povzdechem se zvednu z křesla a sejdu do sklepení domu, které tvoří jedna velká okultistická laboratoř. Na můj posunek přistoupí jeden z upírů k ležícímu Bastovi a mírně ho propleskne. No. Nepotěšil jsi mě... Dal jsem ti moc a tys jí promrhal. Nebudeš ovládat vlkodlaky, tvoje smůla. Nakonec se k nám připojí ať tak, či tak... Ano, příteli k nám... Výmluvně poukážu na Bastovo čelo, kde zůstal vypálený můj znak a roztáhnu rty do nepříjemného úsměvu. Vítej doma... |
| |
| Hřbitov "Hm, takže se vývoj posunul kupředu. To se dalo čekat. Lidští lovci. To už tu bylo od pradávna. Vlkodlaci jsou stále stejní a nová zem? Amerika...hmm, to je krásné jméno, někdy bych se tam ráda podívala. No a řekni mi, jsou lidé pořád tak tvořiví v umění jako vždy?" Jemně si odhrnu vlas z čela a na muže se usměji. Ten úsměv říká vše. Mám chuť si povídat ale ještě větší se podívat mezi lidi. |
| |
| Hřbitov Pousměji se a podívám se na své knihy básnických sbírek.. Poezie, drama, divadelní hry, architektura, malířství, sochařství..vše se vyvíjí do nových a úchvatných podob..však sama uzříš, města jako Paříž či Praha, toť jsou perly na tomto světě, sochy jsou jako živé, nebo vyjadřují pocity, obrazy jako by zrcadlili skutečnost, verše jsou procítěné, vše šlo kupředu, ale i válka a zbraně, myslím že budeš hodně překvapená paní.. řeknu zamyšleně a přemýšlím o tom jak vlastně dlouho byla pryč... |
| |
| Eressiel-Ulice: Dívá se za tebou, dokud mu nezmizíš z dohledu. Poté se pomalu, šouravým krokem vydá domů. Cestou přemítá o této noci. Jsem naživu a zatím nejsem upír.. Asi to bude docela dobrá noc.. Pousmál se a před rohem, jenž tvoří jakousi hranici mezi dvěma domy se rozhlédl. Doktořinu už téměř pověsil na hřebík. Před domem: Jako obvykle vytáhl z pláště klíče a odemknul branku. Prošel předzahrádkou a vystoupal po pěti schodech k domovním dveřím. Ty také odemkl a vešel do domu. Přezul se a plášť pověsil na věšák. poté se vydal do kuchyně, aby si připravil nějaké jídlo. |
| |
| Jeskynní příbytek Opět si dopiji číši s blahodárnou červenou tekutinou a zahledím se před sebe.Moje ústa se otevřou a pár slov z nich vyklouzne. Kdysi dávno jsme si byli všichni rovni,je to dávno,ale přesto to bylo tak.Mnozí tomu nevěří,avšak někteří z nás ano,však i přesto musíme tuto dlouhodobou nepřátelskou rasu vyhubit,nebo alespoň zneškodnit,či zklidnit.My musíme nastolit vůdčí pozici nebo oni zničí nás,a to by nebylo zrovna dobré.Jsou to zvířata, netvrdím,že my ne,ale jsme klidnější,když zrovna dojde na věc. Odmlčím se,doliji si číši a osadím se vedle Iss. Dívka,která naplní věštbu a temnou čistou budoucnost by podle knih měla být už někde mezi námi,nyní musíme ji najít,nebo spíš vyčkat až ona najde nás.Je to okouzlující silná upírka,spíš přízrak,tak jak je psáno. Zahledím se Iss do očí,není lehké pro mě mluvit,nerada najednou sděluji tolik informací,taková já nejsem. Neboj maličká,promiň že ti tak říkám,ale mladým slečnám tak říkám,ač já slečna bohužel stále jsem,ač o „trochu“ starší než ty.Ty jsi okouzlující slečna,která brzy zjistí odpovědi na tvé soukromé otázky,také sama jsem si musela objevit,to co se skrývá kolem mě a hlavně ve mně. Ale pokud si budeš přát můžu tě navést na tu správnou cestu.Budu to dlouhá trnitá a hlavně prašná cesta.Bohužel. Zvednu se a odkráčím ke knihovničce a k pochvě s meči.Strnu a hledím na ně. V hlavě se mi přehrává mnoho vzpomínek. |
| |
| Vlkodlačí síně Po Bastovi útoku na strážce jeho cely a zabití dvou z nich,se vrhl nejbližší cestou ven ze sídla. S útěkem pryč z okolí těch hnusně studených zdí neměl sebemenší zádrhel,už nikdo se ho nepokoušel zastavit,až na hlídku u hlavního vchodu,kterou bez větších problému odrovnal,neměl problém.Všude kolem je cítím pach krve,který Bastovi poskytoval sílu a moc.Nyní visí ve vzduchu,že jednou ovládne toto místo.Ač to záleží jen a jen na jeho samém. Po útěku z toho místa a běhu lesem se dostal za brány Londýna,kde už nyní se ocitá ve své lidské podobě.Náhle se před ním objeví Rafael Taveti (Marrog)… Londýnské předměstí …Po Mágově pozdravu se Bast zastavil a pohleděl mu do očí.Rafael mu nyní mohl říci vše co kdy chtěl a mohl.Nyní je vše na tobě,napomohl jsem ti ke tvé moci,nyní jen ty můžeš vše obrátit v prospěchu tvému.Já nyní odejdu od tohoto místa,nechci se teď do vašeho boje s upíry míchat,je to jen mezi vámi a tou zubatou komunitou…Teď běž a vše si dobře promysli,pak se vrať k Viktorii a vše ji vysvětli.Ona tě pochopí… Po těchto slovech zmizel a Bast zůstal na předměstí jen a jen sám,všude kolem je mnoho stínu,ač tu nikdo není,je Noc,černá avšak okouzlující noc,naplňující silou. Nyní muž pohlédl na měsíc,blíží se úplněk,což znamená také neuvěřitelný přísun energie. Sklopil pohled a odkráčel do tmy,do temných uliček,do uliček,ve kterých se bude snažit naleznou odpověď a to jen a jen sám v sobě. |
| |
| Noční oblohu prozářil třpyt křišťálových kapek, jenž se jako perly sypou z nebe a roztříštěny o jemné sokolí perutě, rozletují se jako sprška blyštivých diamantů do všech stran.... Drahá Isabelle, přijmi prosím moji omluvu, leč nastalé události mi zabránily v setkání s Tebou.. Z vážných důvodů jsem musel opustit Anglii a vydat se na daleký skotský sever a práce, jenž zde musím vykonat si bohužel ještě nějaký čas vyžádá.. Nevzdaluj se prosím z Darůfova dosahu a pokud možno neopouštěj Londýn.. Jakmile se navrátím, opět tě touto formou uvědomím.. Miluji Tě.. Tvůj Likas Déšť pomalu ustával a jitřní slunce se odráželo od promočených střech, celé panorama ještě zkrášlovala duha, jenž se prostírala na vzdáleném obzoru..Ušlechtilý sokol si však ničeho nevšímal a upřeně mířil k jedinému cíli.. Od chvíle, co dravec vyletěl z ruin Bílého města, uplynulo už více než osm hodin, nyní se v mlžném ranním oparu snášel k Londýnu.. O pár minut později se již snesl do londýnských ulic a po chvíli bloudění vlétl větrací šachtou přímo do sídla nepřátelské rasy.. Usadil se na stropní římse a chvíli klidně pozoroval rozhovor mezi upírkami, posléze, jakmile se jedna z nich odvrátila, snesl se ke druhé a usadil se jí na rameno, předkládaje dopis na nataženém pařátku.. Po temném schodišti se rozlilo světlo pochodně, když dvě postavy scházely dlouhou řadou schodů vstříc temnotě.. Z vrchu bylo ještě stále slyšet křik a náznaky chystané vřavy.. Ony dvě postavy se však neohlížely, neutíkaly z nebezpečí, jelikož místo, kam mířily, bylo daleko nebezpečnější..Po několika minutách sešly až na spod schodiště a vydaly se dál úzkou chodbou.. z dáli bylo slyšet kapání vody a celá chodba byla naplněna pachem stoky.. Občas se v pochodní osvíceném prostoru mihla krysa nebo jiná havěť, žádné jiné osoby se však okolí nepohybovaly..V jedné zákrutě světlo vyplašilo hejno spících netopýrů, jenž se rozletěli do obou stran.. Jakmile postavy došly až ke stoce, se zdráháním vešly do proudu vody a dál se vydaly po jeho směru.. Proboha.. Jak to ještě může být daleko?? Pronesla znechuceně Victorie, žádné odpovědi se ale nedočkala, její druh jí pouze věnoval výhružný pohled.. Stoka se dále stáčela k severu a podle hluku, jenž naplňoval celý tunel se zdálo, že se zanedlouho dostanou k výtok, jenž tuto stoku spojuje s jinou, tekoucí ve větší hloubce...Obě postavy však nepokračovaly dále po proudu, ale vlezly do úzké šachty stoupající k povrchu... Je tomu už přes čtyři sta let, co zde nechal jistý Francois Longuell vybudovat chrámový komplex, který měl být jeho mauzoleum, jisté legendy však praví, že měl Longuell s tímto místem ještě postranní plány, žádné důkazy pro to však neexistovaly..Po Longuellově smrti byl chrám zapečetěn a po dlouhých tři sta let do něj nevkročila živá bytost..Za posledních osmdesát let se však v okolních vesnicích začalo šeptat, že se kdosi pokouší vniknout do chrámu, jenž byl nyní napůl rozbořen a jediný vstup byl zasypán pod hlubokou vrstvou sutě..od které vedl pouze několika metrový vstupní tyjář... Jakmile pták odletěl, vydal jsem se přímo k ruinám chrámu. Ničemu jsem nevěnoval valnou pozornost, až jsem došel ke vstupu, který byl pokryt mnoha neznámými runami.. Dlouhou chvíli jsem si je se zaujetím prohlížel a dumal o jejich významu, po pár minutách jsem to však vzdal a sklíčeně vkročil do tyjáře vedoucího ke vstupu do komplexu... |
| |
| Jeskyně Pozorně poslouchám slova, vycházející Erresiel z úst. Všechny věty, jež vyřkla, si ještě jednou opakuji a přemýšlím nad jejich významem. Ukládám je hluboko do paměti, věřím, že se mi jednoho dne jejich význam objasní a bude se to hodit. Děkuji, vše co jste mi řekla, mi jednoho dne jistě ulehčí cestu. Takže říkáte, že brzy vypukne konečná válka? Nesmí zemřít VŠICHNI zablešenci. Minimálně jeden musí přežít. Ten jeden, pro kterého dýchám. Děkuji, celá má existence je zastřena mlžným oparem. Na svá první léta života si nevzpomínám. vysvětluji tiše, sedíc v hlubokém křesle. Když se Eressiel otočí, dosende mi na rameno vznešený sokol, natahujíc ke mě pařátek s dopisem. Převezmu si jej a pták se vznese nahoru, kde usedne. Několikrát pročítám dopis a tisknu jej k sobě. Milovaný Likasi! Tvou omluvu samozřejmě přijímám. Umírala jsem obavami. Buď prosím opatrný, bez tebe bych zemřela. Má duše je bez tvé nic. Spolu v životě i ve smrti. Miluji tě. Líbám, Isabelle. napíšu na kus pergamenu, jenž někde oběvím. Pták se opět snese na mé ramno a já mu lísteček uvážu k pařátku. Vyhodím jej do vzduchu a on se majestátně rozletí do dalekých končin za mým milovaným. Jeho lístek uschovám za látku korzetu, aby byl co nejblíže mému ledovému srdci. |
| |
| S Iss v jeskyni (mém sídle) Můj pohled se odvrátí od mečů a knihovny.A nyní hledím na ptáka,který právě vyletěl z jeskyně.Iss je nyní zamyšlená a něco si zastrčila k hrudníku,to mě trochu zarazilo. Odkráčím k ní a posadím se vedle. Iss,co se děje?Trápí tě něco? Měla by sis někam na týden vyrazit…někam kde se uklidníš a pročistíš hlavu… Zvednu se a dojdu ke knihovně,z ní vytáhnu zaprášenou starou knihu –„Základní pouto“. Opět dojdu k Iss a posadím se vedle ní. Zamyšleně prsty setřu prach a podám ji Iss. Tuto knihu si přečti,někam zajdi,přečti ji a za týden se vrať.V knize najdeš mnoho rad a ponaučení a nás upírech a taky něco o vlkodlacích.nejsi první kdo se zamiloval do opačné rasy,ale budiž,I to se stane,ale dávej pozor co děláš.. Můj hlas se ztiší a mizím ve stínu jeskyně. |
| |
| Hřbitov Na mých rtech se zlehka usadí úsměv dámy z které kontroverznost sálá ale nikdo neví zda je pravá nebo dobře předstíraná. Pak náhle prohodím tichým hlasem. "Umění zde bylo vždy. Krásné i ošklivé...zajímá mne jak si vede můj lid." Přehodím lehce nohu přes nohu a dál upřeně pozoruji muže přede mnou. |
| |
| Londýn 1813- Noc protkaná kouzlem Chvíli stojím v uličce a hledím an dívku, jež se svými půvaby jistě dokáže očarovat mnohé, jak tam jako posledí děvka vzlyká a hledí do země. Mohl bych něco říci, mohl bych přijít, zvednout její tvář, nabídnout jí ruku a na chvíli vypadat jako princ vyplyvnutý nocí, princ z pohádky zachraňující nebohou sličnou a plačící, zachraňujíc jí před vlastní bolestí... ...a zabíjející ji... ...melancholicky se usměje a odvrátí se od dívky, ze včerejšího večera stále ještě dostatečně sytý, neklidný a vyčkávající. Jen jednou jedinkrát se otočí než zmizí v mlze Londýnských uliček... |
| |
| Jeskyně paní Eressiel V mírných rozpacích na ni hledím a poslouchám slova, jež směřují ke mě. Přemýšlím o významu jejích slov. Nač být opatrná, tím jedním, co je nejdůležitější, jsem si jista. Miluji ho. Děkuji Přijmu knihu, jež mi podávala, a potěžkám ji v rukou. Je to silná kniha, se silnou vazbou, kožené, dříve nejspíše rudé, desky jsou silně zaprášené a otrhané. Jistě, ráda bych se vydala někam do hor. Jako malá jsem slyšela povídačky bab o místě, kam se bojí i zvěř. Ovšem, nemám ponětí kde to je. Pouze slovo se mi vybavuje. Karpaty. Vyslovím jej s podivnou svátostí. Nevím proč, ale vždy mě to tam táhlo. Zjistit, zda je pravda co se povídá a proč. |
| |
| Hřbitov Sedím naprotí ní a dívám se jí do očí, přemýšlím o tisíci různých věcech a snažím se jí vše co nejlépe zodpovědět, v ruce svírám malou dýku a pohrávám si s ní... Tvůj lid paní, myslím že si vedeme více než dobře, je nás čím dál více, ovládáme již politické kruhy, a jsme na vzestupu, lidé se bojí, zablešenci také mnoho nedělají, myslím že můžeš být spokojena, ale pokud je tomu tak, tvůj úkol zde je vyrovnat síly, právě proto jsi zde má paní nemílím-li se.. pohlédnu na ni a dál si pohrávám s dýkou a jednou myšlenkou, ale tu raději hned zapuzuju... To se nesplní ani kdyby jsi moc chtěl... |
| |
| S Iss v jeskyni (mém sídle): Z mého kalichu naplněném blahodárnou tekutinou se opět napiji. Hledím na Iss,jenž má v hlavě mnoha otázek a hlavně myšlenek. Chtěla bych ji nějak pomoci,ale neznám úplně všechna fakta za poslední dobu,co je semnou.Musím ji pořád chránit,ale taky jí dát volnost.Každý z nás se musí postavit na vlastní nohy a žít svůj vlastní život ve vlastních možnostech. Moje milá Iss běž tam,kam tě srdce táhne,ale buď opatrná a hlavně brzy se vrať,cítím,že tě bude potřeba.Dávej na sebe pozor. Při těchto slovech dojdu ní a vložím jí do ruky lahvičku. Kdyby se něco dělo toto ti pomůže. A při těchto slovech zmizím. Nyní je asi zmatená,ale ona je dívka,jenž bude jednou dobrá upírka,sama se musí vypracovat na pozice,jenž ji budou náležitě náležet. |
| |
| Londýn 1813- Noc protkaná kouzlem: Sytý a přesto neklidný,takový je nyní Edmund,jenž prochází nočními uličkami Londýna. Od dívky,tak líbezné,a přesto od ní odešel.Mohl si kousnout,ukojit svůj hlad,přesto ne tak velký,aby toho bylo zapotřebí. Hledící nyní někam k obloze,jenž je temná jako ta nejtemnější díra,ale přesto někdy vysvitne blahodárný měsíc. Dnešní noc hvězdy nevyšli,že by nějaké znamení,ale dost otázek.Jde se dál. Edmundovy kroky vedou k těm nejtemnějším uličkám Londýna,cítí se v nich dobře a jeho pocity jsou uspokojivé. Náhle uvidí o zeď v jedné z temných uliček opřeného tvora.Nebyl si jistý,kdo to je,ale cítil,že to nebude jemu věrný příznivec,nebo soukmenovec,cítil,že je to Noční lovec.S těmito muži měl už dříve dosti zkušeností,ač vždy štěstí stálo na jeho straně. Muž si jej povšiml,až Edmund náhle stál kousek od něj.Ani jeden zatím neřekl nic,jen chvíli na sebe hleděli. Tato noc bude něčím významná,něco přijde,něco co okouzlí,něco co zabije. |
| |
| Divné shledání Po dlouhé době léčení jsem opět venku a v jedné temné uličce se potkávám s nějakým mušem nevypadá moc na člověka podle mého odhadu.Ruku mám na meči ařeknu. Zdravím tě co zde hledáš? Zeptám se s klidem.Pak čekám co odpoví a halvou se mi doní mnoho myšlenek co udělat ale zatím je všechny zaháním pryč. |
| |
| Doma: Den uběhl jako obvykle prací. Domů se vrátil navečer a připravil si kávu a něco lehkého snědl. Možná to bude nocí, možná kávou, ale také možná tím co se stalo. Nemůže usnout a tak se dlouho dívá do stropu. Snad proto vstal z postele, oblékl se a pod plášť zavěsil meč. Prohrábnul si vlasy a podíval se do zrcadla. Hlavou se mu stále míhají myšlenky na upírku a na její slova a činy. Proč mě nezabije a nezabila ?? Stále tuhle myšlenku nemůže pochopit. Pomalu schází dolů a jako obvykle se obuje, vyjde před dveře a zamkne za sebou. Projde dlouho neudržovanou předzahrádkou. Budu muset najmout nějakého zahradníka.. Projelo mu hlavou, když uviděl téměř plané růže. Na chvíli se u nich zastavil a jeden květ i s krátkým stonkem utrhnul. Nehty loupe trny a an chvíli se na rudý květ dívá. Krev. Zjistil, že se o jeden trn bodnul. Ale asi by se mi příčilo sát lidi.. Přemýšlí. V prstech protáčí růži a ani moc nevnímá, kam jde. Ale přecijen se občas podívá, kudy jde. |
| |
 | Londýn – sídlo Otevřu oči a instinktivně se hned posadím, jako kdybych čekala nějaké nebezpečí. Poté co se rozhlédnu po pokoji, kde jsem se sakra dlouho prospala, neodpustím si bláhový úšklebek. Odhodím peřinu a začnu slézat z postele, přičemž se rozpomínám na včerejšek. Holka, nebyla jsi při smyslech? Kolik jsi mu toho navykládala?…jakže se to jmenoval? Přetáhnu přes hlavu černou halenu mužského střihu a sebere ze země kožené kalhoty, do kterých se začnu soukat. Začínalo to na Ká…Ke..Kernd…ano, ano…napůl vlkodlak. Projede mnou zvláštní vlna nevole. Když mám na sobě kalhoty, sáhnu po korzetu, který je přehozený přes opěradlo nejbližší židle. Na ni se za okamžik posadím, abych si mohla nazout vysoké boty u kterých zkontroluji boční ‚kapsy‘. Zvednu se a přejdu k zrcadlu i když předem vím, že učesání mých vlasů je předem prohraná bitva. Ale tak aspoň pro dobrý pocit. Po ranní očistě se mám k odchodu, potřebuji ven. Z věšáku sundám dlouhý, cestovní kabát a na hlavu si narazím pánský klobouk. Dole na recepci je mi sděleno, že můj nový společník už vyrazil beze mne.Ale, ale..to neměl ani odvahu mě vzbudit? A nebo je příliš nedočkavý… V ulicích Nasaji v mezích ‚čerstvý‘ noční vzduch a zazubím spíše z principu.Jaképak asi bude tohle místo... rozejdu se ladným krokem po kamenném dláždění. S oblečením, které na sobě mám, připomínám spíše mužského. Aspoň oželím jízlivé připomínky, případných opilců na ženské pokolení. Tak, kdepak jsi Kernde?… snažím se zachytit jeho stopu a držím se spíše v zapadlejších uličkách. Že by tradiční postup? Dnes mi asi přálo štěstí, narazím na něj asi po necelé hodině hledání. Zarazím se, když si všimnu i dalšího muže a stisknu čelisti k sobě. Než, ale dojdu na Kerndovu úroveň, uklidním se. Příteli, tady jsi... oslovím Kernda a cuknu koutkem. |
| |
| v ulicích Trochu s eleknu když najednou na mě promluví Sellen a odpovím. Fuj to jsem se tě lekl. Usmějus e a řeknu. Tak co jak ses vyspala trochu sis přispala co? Usměju se zeširoka a postavím se z přikrčení. No možná by jsme s eměli vrátit do sídla ve vzduchu necítím nic dobrého. Řeknu a rozhlédnu s eokolo.Pak kouknu zase na Sellen jak je oblečená jako muž ale nic neříkám. |
| |
| V ulicích Při tvé práci by tě jedno takové leknutí mohlo i zabít.. už se zase usmívám svým specifickým způsobem. Takovým, že si nemůže být jistý, zda je to upřímné. Měl jsi mě vzbudit. s těmito slovy ho šťouchnu do ramene. Ale ano vyspala jsme se vskutku luxusně.. Na jeho návrh o návratu pouze souhlasně přikývnu až po pár okamžicích promluvím.Mohl by jsi mi aspoň nastínit naši společnou práci... nenápadně Kernda začnu pozorovat. |
| |
| V ulicích Tak jdem zpět do tábora. Řeknu a usměju´se a vyhoupnu se na jednu střechu ařeknu. No pod honem. Když za mnou vyleze skáču z jedné střechy na druhou a vždy nasellen čekám. Honem jako by ti byl někdo v patách. Usměju se. |
| |
| V ulicích Kerndovo tempo mi vážně nedělá problémy, ale nemám touhu se nějak předvádět a zbytečně plýtvat energií, i když jí teď mám přebytek. Na jeho povzbudivé řeči se jen jízlivě šklebím. Náhle s ním, ale srovnám tempo a na další střechu doskočíme témeř společně. Hele Kernde... Prohodím, když se chystánem skočit na další, ale to jen pro rozptýlení, jelikož do něj záměrně vrazím a vyvedu ho z rovnováhy. Zajíma mě, jak se s tím vypořádá. Sama zatím čekám na okraji. |
| |
| na střechách Moc mě to z míry nevyvede hodím piruetu a za ní salto a dopadnu na druhou střechu. Zajímavý pokus. Usměju se a běžím dál. |
| |
| Střechy Musím přiznat, že tohle jsme od něj nečekala. Přeci jen to není obyčejný člověk.Ale on tě ten úsměv jednou přejde... stojím chvilku na místě a jen se za ním dívám, pohledem hodným lovce. Zatřesu hlavou a vyženu z ní nepřátelské myšlenky.Chladná hlava...jako můj přítel Hades.... Potom Kernda zase následuji. |
| |
| sídlo Když jsme kkonečně u sídla a zmizíme v něm za chůze po něm řeknu. Tak co Sellen jak se ti líbila procházka? Zeptám se s usměvem.Pak se rozhlédnu a vše je jak vždy.Pak zase kouknu na Sellen a čekám co řekne. |
| |
| Sídlo Když už se konečně opět ocitnu v sídle, pomalým pohybem si sundám klobouk z hlavy a volnou rukou si prohrábnu vlasy. Před Kerndovou otázkou mi ujede ne zrovna optimistický vzdech.Procházka? Heh, kdyby jsi tam nahoře spadl mohlo to být záživnější...snad příště. oplatím ti pohled, však v mých očích to soupeřivě zajiskří. Co máme v plánu teď? pozvednu obočí v tázavém výrazu. |
| |
| Sídlo V očích mi zableskne ařeknu. Teď jdeme do naší cvičírny nastane tvrdý trénink. Usměju se a jdu dál do jedné místnosti kde je všechno možné no prostě cvičírna pro všechno. Tak co procvičíme?Boj beze zbraně?Střelbu?Šerm? Ptám se s usměvem. |
| |
| Sídlo - cvičírna Tvrdý trénink... zopakuji si spíše pro sebe šeptem. Může být snad tvrdší než ten kterým mě vedl Joshua? Ale ne už zase na něj myslím... letmo se při vzpomínce na svého učitele pousměji, evidentně mi schází. Onu cvičírnu si prohlédnu vcelku pomalu a se zájmem. Pohodím rameny a shodím ze sebe kabát, který přehodím přes lavičku. Nyní už opět působím jako žena, to díky korzetu. Protnu Kernda svým tmavě hnědým pohledem a naznačím úklonu. Zvol sám, prosím. Přizpůsobím se. |
| |
| Cvičrna Tak jo dáme boj beze zbraně. Řeknu a shodím ze sebe kabát a jdu do takového no v podstatě ringu.Pak čekám na Sellen.Koukám se na ní a čekám co řekne nebo udělá. |
| |
| Cvičírna Následuji svého společníka, ale do ringu vlezu z opačné strany než on, abychom byli naproti. Tušila jsem, že vybere tuhle variantu...že by intuice? Na okamžik zavřu oči a kdfyž je otevřu ulpím jimy znovu na Krndovi a nemíním ho necham sekundu bez povšimnutí. Začnu kolem něj poklidně procházet. Snažím se soustředit na každý sval v mém těle, připravený ke skoku. Cožpak už se neusmíváš? |
| |
| cvičírna Pousměju se a řelknu. Ale ano. Pak udělám krko v před a nazančím výpad pravačkou ale pokusím se udeřit levačkou. |
| |
| Cvičírna Udělám úkrok vzad, přikrčím se a zespoda odrazím tvůj útok. Hned na to se tě pokusím udeřit zespoda pravačkou do brady a kryji si při tom břicho. Snažím se být připravená k úskoku. |
| |
| cvičírna Ruku ti chytnu do dlaně a potáhnu za sebe a jendou nohou se ti pokudím podrazi nohy. |
| |
| Cvičírna Tvůj záměr se ti povede, nebyla jsme dostatečně rychlá, aby ti má ruka stačila vyklouznout. Podrazíš mi nohy a jediné co cítím je náraz mých zad na podlahu ringu.Sakra! zatnu zuby, které vycením, jako kdybych vrčela. Obejmu tvé boky nohama, ruku osvobodím a tvou tvář chytím pevně do dlaní. na okamžik se zarazím a opravdu pečlivě vykouzlím nevinný úsměv. A pak vložím vešekrou sílu k tomu, abych ti dala hlavičku, ze které se jen tak nezvpamatuješ. |
| |
| cvičirna Když dostanu hlavičku rukou se chyrtnu za čelo a sesunu se zemi.Pak rychle se snažím vstát což nejde zase tak rychle ale jakž takž jo.Trochu se otřepu a vstanu.Kouknu na mo mle na sellen.Pak jí vykopnu jendou nohou do výšky hlavy a udělám otočku a stočím se do dřepu.Pak udělám kotoul směrem k Sellen a pokusím s ejí rukama chytnout za kotníky.Doufám že s emi to povede a přo áznaku potíží jsem připraven. |
| |
| Cvičírna Usoudím, že moje hlavička byla účinná a vzdálím se na pár kroků od Kernda. I já se potřebuji vzpamatovat. Dlaní si tlačím do čela jako kdybych si ho chtěla promáčknout a mezitím se postavím na nohy. Jen tak tak uhnu jeho výkopu a zaostřím. Jeho kutálení využiji ve svůj prospěch. Skočím mu naproti a odrazím se od jeho zad, takže skončím za jeho ‚zády‘. Otočím se na místě a dalším kopem do zad mu nedovolím, aby se postavil. Potom Kerndovu pravou paži zkroutím téměř do nepřirozené polohy, dál nepokračuji. Obraz před očima se mi nečekaně rozdvojí a já jen zalapu po dechu. Uvolním svůj stisk a pokusím se dojít k lanům, které ohraničují prostor ringu. Nahodím znuděný výraz, aby Kernd neprokoukl moji náhlou slabost. Sama tomu moc nerozumím.Málem jsi mě uspal… odkašlu si. |
| |
| Cvičírna Vyhrabu se ze země a kouknu s epo Sellen když beru kabát a nasaju vzduch a pak řeknu. Sellen co ti je? Zeptám se jelikož cítím jak oddechuje a jak je nepřirozeně slabá. Něco ti je nezapírej cítím to. Řeknu a dojdu k ní. tak co ti je? Ptám se neuprosně.Koukám jí zpříma do očí a nehodlám jí nikam pustit než mi popravdě odpoví.Koukám upřeně na ní a pomyslím si. Snad mi nic nebude tajit.Zapoměla bohužel že mé instinkty vlkodlaka trvají vždy. Řeknu. |
| |
| Sídlo Kterého z bohů mám prosit, aby mě nechal být? protočím oči ke stropu a znovu se zhluboka nadechnu. Jeho pohledu se záměrně vyhýbám a raději si dojdu pro své věci, nemám ráda, když se o mě zajímá někdo cizí. Oči mám spíše přimhouřené, snažím se nezakopnout. Kabát si přehodím přes paži a klobouk držím v ruce. Zaskřípu zuby a před odchodem se na Kernda otočím, snad z povinnosti.Víš z čeho je mi zle? Z tebe..a nemysli si, že když jsi poloviční zablešenec, že jsi neomylný. můj hlas zní dost podrážděně. Nečekám na odezvu a vypluji ze dveří. Soustředím se pouze na cestu do svého pokoje u jehož dveří se ocitnu aniž bych registrovala okolí. Opřu se do dveří a vklouznu do pokoje. Věci odhodím na postel a posadím se na parapet okna. Teprve teď si uvědomuji, jak se mi stahuje žaludek. I když to může být jen iluze pocitu. Dále je tu mé hrdlo..žíznivé, vyprahlé a toužící. Hladové myšlenky začerňující už beztak zkaženou mysl. A ta slabost těla. Dříve jsem potravu dostávala naservírovanou v poháru, žel teď už se musím starat sama. Svým způsobem se mi to příčí, snad to ještě potlačím. |
| |
| sídlo zavrčím když odejde s těmito slovy.Jdu pomalu za ní.Když vejde do pokoje pomyslím si. něco s ní je a musím zjistit co. Po těchto myšlěnkách vejdu za ní do pokoje a vidím jak je jí a řeknu. Tak poslyš Sellen.Vidím na tobě že ti není zrovna nejlépe.Nehcci aby se ti něco stalo si celkem nadaná.Vím že nechceš vypadat jako slaboch před nikým žekni co ti je nikdo se to nedozví zůstane to jen mezi náma dvěma. Řeknu a zavřu za sebou dveře.Opřu se o ně a řeknu. Takže mi pověz co ti je pomohu ti když budu moci. Řeknu. |
| |
| Když krev nestačí Mladý muž prochází ulicí, za ním vyjí psi a před ním utíkají toulavé kočky. Halí ho nepřirozená tma, snad jen měsíc nějak málo svítí... Jeho krok je neslyšný, jen klepání hůlky oznamuje jeho příchod. To on vyvede zatracené ze stínů, to on jim ukáže jak žít na výsluní.. Možná to ještě ani on sám neví, ale až čas ukáže pravdu. Jeho budoucnost je napsaná v každé kapce lidské krve.. Zlatý věk upírů se blíží. |
| |
| Sídlo Přehnaná starostlivost Kernda mě až překvapí i když by asi neměla. Aspoň pomalu poznávám, co je zač. Spánkem se opřu o studenou skleněnou tabulku okna a zašilhám na porcelánovou vázu se sušeným kvítím. Představa, že ji po něm mrštím je v tuto chvilku docela lákavá. Ale nebudu se zbytečně rozčilovat, nevedlo by to k ničemu. Zkusím ho ignorovat..snad ho to omrzí. Dobrou, krátkou půl hodinku mlčím a čekám, že to vzdá. Žel, tak snadné to nebude. Ztěžka si povzdechnu.Chováš se jako odvržené štěně..Kernde…nechápu, proč se o mě tolik zajímáš, když o to očividně nestojím… na chvilku se odmlčím.A zůstávat tak dlouho v pokoji ženy, která tě tam nepřizvala…to se zdá býti neslušné… pohledem utkvím znovu na oné váze. Co ho přinutí odejít? K čertu… Dobrá.. zatvářím se rezignovaně. Žízeň… a stáhnu rty do úzké linky. |
| |
| sídlo¨ Když se konečně rozpovídá jen jna Sellen koukám.Pak si pomyslím. Žízeň?Kdyby to byla žízen jako taková už by si zašla pro pití.Tak jaká by to mohla.....né to není možné. Myslím si a pak přímě kouknu na Sellen. Sellen starám se o každého kdo zde pobývá.Tady jsou všichni jeden druhému oddaní pomoci. Řeknu a pak dodám. Sellen že nám něco zatajila?Myslel jsem že to není možné ale teď když si mluvila o té žízni začíná mi připadat že... Ŕaději ani nedořeknu apokračuju jinak tišeji. Ty nejsi obyčejný člověk že ano?Jsi jiná jako já nejsem člověk tak ani ty nejsi že? Zeptám se tak aby to slyšela jen ona. |
| |
| Sídlo Prsty si vjedu do vlasů a zaposlouchám se do jeho slov. Jak dojemné…asi se budu muset převychovat… lehce se zamračím. Jeho náhlý postřeh mě rozesměje. Upřímně a od srdce. Můj smích ustane a já se podívám na Kernda skoro jako na hlupáka, možná to tak nemyslím.Bravo! zvednu lokty a párkrát zatleskám. Skvělá dedukce Kernde..teď už asi budu muset být upřímná. natočím se jeho směrem.Pocházím z upírské rodiny..rodiny, která se vzbouřila proti vlastnímu rodu a vstoupila do společenství Nočních lovců…zní to docela komicky… založím si ruce. To bylo asi důvodem, proč mou rodinu vyvraždili...jak vidíš já jsem přežila… usoudím, že to mu snad bude prozatím stačit. Mluví se mi o tom bez problémů, jelikož si toho moc z té doby nepamatuji a navíc jsem měla roky se s tím vyrovnat. Jestli je skutečnost to co jsem problém…mohu odejít. |
| |
| sídlo Zavrtím hlavou a pak kouknu na Sellen. Ne nemusíš odcházet a nemusela ses tím ani tajit.Tady by jsme to pochopili vidíš mě?Já taky nejsem člověk a netajím se tu tím.Pomáhají mi a pomohou i tobě nemusíš odcházet pokud nebudeš chtít. Řeknu s klidem a dodám. A jak sama víš musíš doplnit síly.Nechci aby ses mi tu zhroutila.Takže pokud chceš obstarám ti něco k jídlu. Řeknu a se zvídavostí co odpoví se na ní dívám.Čekám co řekne a pomyslím si. Doufám že se mi tu mezitím nesloží. |
| |
| Sídlo Na okamžité zhroucení a náhlou ztrátu vědomí nevypadám. Působím spíše unaveným dojmem a něco ještě vydržím. Přesunu se do křesla, kde se pohodlně usadím a párkrát kývnu hlavou.Nemám v plánu odcházet..takže zůstanu. A netajila jsem se tím..samozřejmě, že ne..jen se na to nikdo neptal. jemně se pousměji a zároveň pokrčím levým ramenem. A teď..přijmout nabídku, či ne? Vyrazit do ulic a… pevně stisknu zuby k sobě. Nesnáším už jen to pomyšlení, nechci být tím, čím jsem. Avšak jednou se s tím budu muset vypořádat sama. Teď se na to necítím, navíc své zvyky nerada měním a když do toho zahrnu i svou pohodlnost. Nemusím se dlouho rozmýšlet. Byla bych ti převelice vděčná za tvou ochotu...Kernde pokusím se říct přátelským tónem.Bolelo to? Příšerně! |
| |
| Sídlo Jen se pousměju ale ještě ujasním pár věcí. Dobrá něco ti obstarám ale sellen neočekávej lidskou krev. Upozornum pak si jen pomyslím. To abych zašel do lesa. Pak pomalu zmizím ve dveřích.Vezmu si svou výstroj a pár prázdných měchů na vodu.Vyjdu ven z našeho podzemního sídla a po střechách se potichu dostanu až k lesu.Tam tiše a nepozorovaně ulovím mladou srnu.její krev pak nechám natéci do prázdných měchů na vodu které zavřu apřipevním si je k pasu.Pak tak jak jsem se v lese objevil taky zmizím zase po střechách a zanedlouho jsem už zase v sídle.Klidným krokem projdu mezi všemi a odložím u sebe v pokoji zbraně.Pak vejdu opět k sellen a zavřu za se bou.Položím na stůl před ní tři plně naplněné měchy a řeknu. tak nic lepšího jsem nesehnal.Ale snad krev mladé srny postačí. Řeknu a doufám že jí to ude stačit. |
| |
| Sídlo Po dobu Kerndovi nepřítomnosti sedím nerušeně v křesle a prsty mapuji opěrky křesla. K čemu je mu ochota? Co z toho může mít? Dobrý pocit?…Jednou ho to praští do tváře, snad brzy.. Mlčky naslouchám okolí a uvědomuji si jaké tu je ticho, takové zvláštní. Zatajím dech a nepatrně sebou trhnu, když se můj společník vrátí i s ‚večeří‘ určenou pro mě. Děkuji Kernde..spokojím se s tím, prozatím. Nebude to sice to pravé, ale i náhradní strava je strava… sáhnu po jednom naplněném měchu a odšpuntuji ho. Dychtivě ho přiložím ke rtům, načež se zarazím a podívám se na Kernda. Je mi nepříjemné, když se dívá a tak si decentně odkašlu a otočím se k němu zády. Začnu pít. Všechny tři měchy zvládnu po sobě. Zvířecí krev mě zasytí, smysly se zbystří, cítím se podstatně jistěji. Ale stejně cítím, že to není ono..cosi tomu chybí, jakási podstata, kterou neumím vyjádřit slovy. Z koutku úst si setřu stružku krve a odložím poslední měch na stolek. Ehm, tak..co je v plánu teď? tázavě se kouknu po Kerndovi a sem tam si ještě zvlhčím rty jazykem. |
| |
| Sídlo Jen čkeám až se sellen nají.Pak když mi položí otázku zamyslím se nadechu a řeknu. No....nevím teď jest den to není vhodné pro nikoho takže zůstanem přes den nejspíše zde. Navrhnu a zamyslím se. Hmmm doufám že jednou neudělá něco co se mi neude líbit. Tyto myšlenky ale ihned zaženu a kouknu na Sellen se zájmem a dodám. No pokud si příliš unavená můžeš s eprospat ale pokud ne mohu tě tu trochu provést a tak. Navrhnu jí. |
| |
| Sídlo Spojím ruce nad hlavou a protáhnu se. Kdepak, nějak jsem se tu přespala a i s touhle slabostí se necítím nijak zvlášť unaveně..nejsem zvyklá tolik spát. pár kroky se dostanu k tobě. Také obvykle za dne nevycházím na slunce…a prohlídka by mi nevadila. Navíc musíme si na sebe zvykat. nečekám až otevřeš dveře, udělám to sama a vyjdu z nich první. Klasicky si založím ruce a špičkou boty poklepnu na podlahu. Máte tu knihovnu? A kolik členů tu vlastně je? Kdo tomu velí? potom se zarazím a přestanu se vyptávat. |
| |
| Sídlo Jedno podruhém.Knohvnu tu máme.Je nás tu no ani nevím a velí prakticky nikdo. řeknu klidně a vejdu za tebou na chodbu.Zavedu tě do takové výkumárny ařeknu. Tady se zkoumají a vyrábějí nejnovější vymoženosti. Pak jdu dál. Á Alberte jak s emáš? Usměju se. A ty už si zdrav a vidím že máš i společnost no ujde to.Právě jak vidíš opět zkoumám. Zasměje se. |
| |
| Sídlo Výtečně…doufám, že tu budou mít aspoň několik zajímavých svazků..ráda se jimy pokochám. nasadím mnohoznačný úsměv. Prakticky nikdo? A kdy se to sesype? zavrtím hlavou a vejdu do místnosti, kde se sestrojují různé novinky.To může být užitečné, pokud je to funkční… těknu pohledem k muži, kterého Kernd oslovil jménem Albert. Nemám potřebu se představovat, třást si rukou a podobné seznamovací rituály. Pouze naznačím úklonu hlavou na pozdrav. Albert se zmíní o Kerndově zdraví a já se rozpomenu, že byl vlastně zraněný. Zkoumavě mu sjedu pohledem ke krku a polknu. Ten pohled jakoby mě uchvátil..tepající tepna..horká krev..krev míšence odtrhnu pohled. Osvědčují se vám ty vynálezy v praxi? zeptám se. |
| |
| Sídlo Kouknu po sellen. Ano většinou ano. Přikývnu a jdeme dál v prohlídce.stále pokračujem v prohldíce a já en po očku sleduju Sellen.Pak se na ní kouknu. Nyní vstupujeme do knihvny zde můžeš studovat prakticky cokoliv. Řeknu a vejdeme do velkolepé knohovny kde jsou stovky knih.Pak kouknu na sellen. Jinak doufám, že když nějak půjdeš sama ven tak že mi to nebo někomu jinému řekneš nechtěl bych tě v ebzvědomosti někde ztratit. Řeknu klidně. |
| |
| Sídlo To je dobrá zpráva, že většinou ano…uvidíme. odcházíme a já si ukládám do paměti ‚plánek‘ domu. Nerada bych tu někdy zbytečně bloudila. Při návštěvě knihovny se od srdce zaraduji. Tady se rozhodně musí něco najít. zazubím se jako malá holka. Po jeho starostlivém proslovu po mém radování není ani památky. To mě chcete hlídat, jako děcko? Jednou by ses dozvěděl, že jsi mě ztratil a co.. pohodím rameny. Nepotřebuji se někomu svěřovat… ‚kousnu‘ se do jazyku a pohled zabodnu do země. Jestli tady chci zůstat neměla bych vzdorovat. Tak pojďme dál.. zamumlám jaksi provinile. |
| |
| Sídlo Promiň nemyslel jsem to tak já myslel aby tě nedostala nějaká z bojujících stran musíme být opatrní p otom co upír pronikl do našeho sídla a málem mě zabil. Objasním a jdeme do zbrojnice je tam vše potřebné. Tak tady vše co se dá skladujeme. Usměju se a zase na ní kouknu.Pak se rozhédnu po okolí. No a v neposlení řadě bude kuchyně ktero uasi moc navštěvovat nebudeš. Řeknu. |
| |
| Sídlo Mlčky tě při tvých slovech následuji. Zbrojnici si se zájmem projdu, abych měla přehled o vybavení, které bych si zde mohla zapůjčit. Pár věci vezmi do ruky, nebo jen po nich přejedu bříšky prstů. Potom co skončím se zastavím u dveří. Ano, ano..já si budu muset udělat kuchyni v ulicích... vyhlédnu do chodby.Tak děkuji za provedení, mmm dnes ti děkuji už nejmíň po desáté… cuknu koutkem, vyjdu na chodbu a líným krokem se vracím zpět, samozřejmě na tebe počkám. Víš Kernde asi budu občas protivná, zvykej si…není pro mě jednoduché vycházet s někým cizím... snažím se předem omluvit své chování, které mu asi nevadí a nebo já to nepoznala. |
| |
| Sídlo Jdu opět vedle sellen a šibalsky se usměju. Nemusím si zvykat sellen ale i néchování nebude vžd ypřívětivé. Odpovím a dodám. Takže se nemusíš předem omlouvat když já jsem stejný. Usměju se a jdemedál jen sellen následuju a řeknu. Víš myslím že máme víc společného než myslíš ty už nemáš rodinu a já také ne oba jsme sem přišli v naději že zde najdeme domov a vzepřeli se svému rodu.A navíc jsme odba jiní než ostatní. Zapřemýšlím nahlas. |
| |
| Sídlo Na vedle jdoucího Kernda se zadívám nevěřícným pohledem. Proti své vůli se rozesměji, výsměšně. Ty, že dokážeš být i nepříjemný? Tomu neuvěřím dokud to nezažiji na vlastní kůži.. stále mi připadá, jako poslušný pejsek. Více společného? Mmm..jak romantické. doposlechnu si jeho hlasité myšlenky. To může být náhoda, třeba je nás více…takových. odmlčím se. A jak jsi přišel o rodinu ty? Řekni mi něco o tobě…když už jsme u toho. |
| |
| Sídlo Usměju se a odpovím za chůze. No tak dobrá.sourozence jsem neměl.A rodiče nepoznal.Jediný domov kde mě přijali takového jaký jsem byl zde. Reknu velice stručně.A kouknu na ní.Pak dodjeme ke pokojům a já s eu jejího pokoje zeptám. Chceš už být sama nebo chceš stále mou společnost? Podívám s en a Sellen s těmito slovy. |
| |
| Sídlo Ach tak..to tu musíš být dlouho a ještě déle…měl jsi štěstí zamumlám a na další osobní věci se už nevyptávám, nemám na co. Asi mi chybí větší míra zvědavosti. Znovu se objevíme u dveří mého pokoje a mně už sídlo nočních lovců nepřijde ani kapku spletité. Nad jeho otázkou zaváhám a poškrábu se ve vlasech. Upřímně nevím..netuším o čem bychom jsme si povídali… cítím se nesvá. Asi by to vyšlo na stejno, obě možnosti…v každém případě asi skončím v křesle s myšlenkami, kdo ví kde.. ošiju se. |
| |
| Sídlo Jak chceš je to tvůj pokoj a ty rozhoduješ kdo do nej smí. Řeknu a usměju se.Pak s eopřu o stěnu a čekám co na to řekne.A pomylsím si. Copak asi odpoví?Je zajímavá. Pomyslím apousměju se tomu.Pak stále ještě čekám a nikam neodcházím.Jen hledím Selllen zpříma do očí. |
| |
| Sídlo Zadívám se na Kernda a strnu na místě, jako kdybych už nehybně nestála delší dobu. Neodchází. On se opravdu o mě zajímá? Vážně by chtěl poslouchat mé bezpředmětné řeči? Zdá se mi to komicky neuvěřitelné. Aby nenastalo trapné ticho, tak odpoví. To jsou mi, ale slušná slova…a že před pár hodinami ti bylo jedno, že je to můj pokoj a já si nepřála, abys tam byl. zadívám se na něho káravým způsobem a jízlivě se zašklebím. Tak asi půjdu..co víš, třeba tě později navštívím já..ale když budeš chtít můžeš zkusit zaklepat.. ze zvyku pokrčím rameny, aby to vypadalo, že je mi to úplně fuk. To je vše, co ti řeknu a pak tě tam nechám stát samotného. V pokoji se opravdu posadím do křesla, předkloním se a obličej uložím do dlaní. |
| |
| Ozvalo se škrtnutí zápalky.. Temnou chodbu nakrátko prozářil záblesk světla, nestihl jsem se však ani pořádně rozhlédnout a světlo bylo „to tam“… Musím si vyrobit nějakou pochodeň, jinak se daleko nedostanu. Pomyslel jsem si a pomalu se vysoukal zpět na denní světlo. Chvíli jsem se rozhlížel a pak jsem objevil kamenný držák s vyhaslou pochodní. Hmm, ještě je nasáklá olejem… pomyslel jsem si, když jsem ji osahal.. Někdo tu zjevně před nedávnem byl. Sundal jsem pochodeň ze zdi a vrátil se zpět k tyjáři. Ač nebyl plamen pochodně příliš velký, pro mé účely bohatě stačil, když jsem se vsoukal do otvoru v suti, světlo pochodně mi odhalilo úzko chodbu vedoucí do hloubi chrámu. Krůček po krůčku sem se soukal hlouběji a hlouběji do útrob chrámu, až po chvíli, chodba se znenadání ostře stočila vlevo a začala prudce klesat. Hliněné stěny chodby se postupně měnily v kamenné a sama šachta se počala rozšiřovat. Asi po sto padesáti metrech, odhadem to mohlo být tak padesát metrů pod zemí, vyústila strž do staré důlní šachty, jenž byla osvětlená, zhasl jsem proto pochodeň a uložil ji do své brašny. Nyní jsem se pořádně rozhlédl po místě, do nějž jsem se dostal.. Tato štola jistě nebyla součástí chrámu, stěny, převážně žulové, byly vyztuženy hrubou ocelovou konstrukcí a po celé délce chodby bylo zavedené elektrické osvětlení. Tak přece jen na těch báchorkách něco bylo.. Pomyslel jsem si, když se mi vynořila v paměti slova jedné stařeny z okolní vesnice.. Zvuky slyší, světla vidí, pochodují sem a tam, vždy po čase už osmdesát let….. Někdo se zjevně pokoušel dostat do chrámu a aby pracemi venku nebudil přílišnou pozornost, vyhloubil tuto štolu…To je jen malá část myšlenek, jenž se mi od tohoto okamžiku začaly honit hlavou, některé však byly až tak fantastické, že jsem po chvíli vše vypudil z hlavy a vydal se po světle do hloubi šachty.. Chodba se různě stáčela a dlouho se nic nedělo, až po chvíli, kdy jsem konečně ucítil závan čerstvějšího vzduchu, došel jsem do místa, kde se chodba větvila. Cesta nalevo ode mě mírně stoupá a právě odtam jde čerstvý vzduch, další cesta pokračuje rovně, ta ovšem není osvětlená, a poslední se stáčí napravo a klesá, ani zde již lampy nesvítí a navíc je zdáli slyšet hukot podzemní vody..Vykročil jsem do chodby nalevo, stěny zde již nebyly vyztuženy a nemálo se drolily, pochvíli se však přeměnily v beton a já došel až do malé místnůstky, kterou chodba končila. Nebilo zde nic, kromě rotačního kola s motorem, pomocí kterého se z šachty při kopání vyvážela suť, a malého generátoru jenž zařizoval přísun energie pro osvětlení. Ani jedno nefungovalo, jelikož zde nebyl benzín. V tom mě napadlo, že někde musí být ještě jiný generátor, který zásobuje osvětlení v předchozích chodbách a tak jsem se vrátil k rozcestníku a vydal se cestou vpravo.. Zanedlouho jsem došel k jakési podzemní stoce. Pruh světla, jakým mě pochodeň zásobila, mi nedovolil zjistit odkud ani kam proud teče, jedno ale bylo jisté, podle příšerného zápachu, jenž mě okamžitě udeřil do nosu se zřejmě jednalo o jakousi kanalizaci. Pozvedl jsem louč trochu víš, aby se mi rozšířilo zorné pole a asi o deset metrů dál sem uviděl plechový ohradník, za kterým byl druhý generátor. Nechtělo se mi do té špinavé, zapáchající vody, ale touha po poznání mě nakonec přemohla. S opovržlivým výrazem jsem vkročil do vody a přebrodil se až ke generátoru. Proud byl silnější, než se na oporní pohled zdálo, a proto jsem se ohradníku radši přidržoval. Po chvíli zkoumání jsem mohl s jistotou říci že se jedná o dvou systémový generátor, který pohání nejen benzínový motor , ale i vodní proud, a jen díky tomu bylo v předchozí chodbě světlo, jelikož ani zde nebyla ani kapka benzínu. Už jsem se chtěl vrátit na břeh, když jsem si o dalších pár metrů dál všiml úzké průrvy v kamenné stěně. Když jsem se do ní vsoukal, okamžitě mě zaujal kanistr, jenž zde byl ukryt. Benzín.. vykřikl jsem radostně a odšrouboval víko…Skutečně, pár kapek u dna tam ještě bylo, zprvu mě to množství trochu zklamalo ale po chvíli uvažování jsem dospěl k názoru že by to mělo vystačit.. Vrátit se zpět k prvnímu generátoru nebylo vůbec snadné jelikož jsem se bál, že mi kanistr proud vytrhne a já o něj přijdu, po chvilce námahy jsem se však zdárně dostal až na břeh a dále do chodby s generátorem. Ještě jsem se chvíli rozmýšlel, ale pak jsem opatrně přelil obsah plechovky do nádrže generátoru a zkusil jej nahodit. Fungoval.. Po chvíli blafání se ze vzdálenějšího konce chodby začalo linout světlo. Vydal jsem se dál. Asi po půlhodině chůze a několika odbočkách, které však nikam d¨nevedly, jsem došel až na konec šachty. Jakmile na nich spočinul můj zrak, zarazil jsem se. Srdce se mi rozbušilo jako o závod a já tam tak stál, neschopen slova, neschopen pohybu.. Obrovské masivní železné dveře mi bránily v postupu dál. Co mě však tak zarazilo, nebyly samotné dveře, nýbrž znak, jenž na nic byl vyryt. Upír a vlkodlak spoutaní k sobe ve vzájemné jednotě. Něco nevídaného.. Po chvíli, když se mi do nohou vrátil cit, jsem došel až k vratům. Bylo okamžitě jasné, jak je otevřít.. KREV.. Drobná soška hada, jenž čněla ze zdi vedle vrat k tomu málem sama vybízela. Dotkl jsem se jednoho z jeho zubů, a vtom mi rukou projela řezavá bolest, jakou jsem doposud nepoznal.. Po chvíli však bolest ustoupila a já, prohlížejíc si dlaň, spařil jsem velikou ránu, jenž mi had způsobil.. Úspěch však na sebe nenechal dlouho čekat, jelikož se po chvíli ozvalo drobné cvaknutí a dveře se se skřípěním otevřely…. |
| |
| sídlo Jen se všem Selleniným slovům usměju a když mizí ve dveřích jen kývnu hlavou.Pak jdu kolem svého pokoje a ještě jednou se projdu celým sídlo.Pak si konečně vejdu do svého pokoje kde si sednu do svého křeesla.Vytáhnu svůj meč a začnu si jej brousit.Hodnou chvíli tak pokračuju.Když se mi zdá dostatečně ostrý odložím jej vedle ale tak abych jej měl po ruce.Nakonec stáhnu ze stolu jednu knihu a začnu si v ní číst. |
| |
| Jeskyně paní Eressiel Dobře, přesně za sedm dní budu zpátky. Přikývnu. Uhladím si šaty, lahvičku s neznámou tekutinou uložím do vaku u pasu. Zachumlám se víc do pláště a pod ním pevně svírám knihu. Nevím přesně, kde místo, kam mě to táhne je, ale vím,že zatím jsem ještě moc mladá. Do sedmi dnů bych to nestihla. Proto počkám do setmění a vyjdu z jeskyně. Zapískám a přivolám tak Isarchiela. Neseš mi nějaké dobré zprávy, příteli? Nic nového se však nedozvím, pouze mi napoví, že v okolním lese je dnešní noc klid. Mohu tedy klidně pokračovat v chůzi. Isarchiel u mě zůstane ještě dlouho po půlnoci, ovšem několik hodin před úsvitem mě opět opustí. Sama, ponořená do vlastních myšlenek, pokračuji v chůzi, procházím lesem až dojdu k branám Londýna. Dlouho jsem zde nebyla. Napadne mě, že bych mohla projít město na druhou stranu, a odtamtu pak lesem pokračovat dál do temnoty a stínu. |
| |
| Sídlo Těžké, dlouhé závěsy dokonale splňují iluzi noci. V potemnělé atmosféře mi vše připadá až mírumilovně klidné. Kéž by tomu tak bylo na věky. Žádné války, boje. Obě nohy vyšvihnu do vzduchu a patami se zapřu o desku stolku. Jak neslušné gesto. Však k čemu už je slušnost? Zavřu oči s tím, že si jen pročistím hlavu, ale podaří se mi usnout. V momentě, kdy se probudím, mi nohy sjedou ze stolku a ten se s rachotem převrátí a skleněná deska se roztříští. Tiše zakleji, zvednu ho a sklo nechám ležet. Rozhlédnu se kolem sebe, promnu si pravé oko a vyjdu na chodbu. Zastavím se před Kerndovým pokojem. Mlčky hypnotizuji kliku a prsty si připravuji pro klepací pózu. Nakonec si to rozmyslím a pokračuji dál cestou vedoucí ke knihovně. Narazím tam na pár tichých existencí, které si hledí svého, což se mi líbí. Zprvu se regály jen tak toulám a obdivuji spíše vazby než obsah. Však potom mi do oka padne bichle, zabývající se výčtem zajímavých legend, které se týkají obou ras. Se zájmem se s ní uklidím do míst k tomu určených a začtu se. Čas od času si neodpustím pobavený smích. |
| |
| Sídlo Když dočtu knihu řeknu. Hmm zajímavé. Řeknu si pro sebe a vyjdu ze svého pokoje.Pak jdu do knihovny abych knihu vrátil.Dojdu klidným krokem do knihovny a procházím regály najednou zastavím a založím knihu.Pak uvidím sellen a usměju se. A říkal jsem si kdy sem příjdeš. Usměju se když vidím ji a velkou bichli.Pak dojdu k ní.Pak čekám co odpoví. |
| |
| Sídlo Jsem zabraná do textu a Kerndovu přítomnost si spíše více než méně neuvědomím. A říkal jsem si kdy sem přijdeš… zopakuji si v mysli větu, která mi do textu nesedí. Cože? Kde jsme to vzala?… zadívám se na řádky a hledám onu nesmyslnou větu, kdežto ucítím ten známý pocit jako když vás někdo pozoruje. Zvednu pohled s pozvednutým obočím.Kernde… vydechnu mnohoznačným tónem. Těknu očima na stranu. jak dlouho tady stojí? Ne..nebudu se ptát.. Taky tě popadla chuť vstřebávat informace? prohodím první věc, co mě napadne. Mám mu říct o tom stolku? zatřepu hlavou a pak nastane rozpačité mlčení. |
| |
| Sídlo Jen se s usměvem kouknu na Sellen a řeknu. No přišel jsem vrátit knihu. Usměju se.Pak zapřemmýšlím. Vypadá to že sellen je žhavá do studování knih. Pousměju se té myšlence a řeknu nahlas. No jak vidím tak ty máš knihy ráda. Zasměju se.Pak na tebe kouknu a na tu knihu. Vidím že ses rozhodla proštudovat jednu z nejstarších knih co tu máme. Řeknu s usměvem. |
| |
| Sídlo Sleduji Kernda bez náznaku úsměvu. Ano mám..knihy splňují pár příjemných podmínek..jsou tiché, naslouchají a podle obsahu i náležitě moudré… sesunu se v křesílku o trochu níž. Po jeho poznámce knihu obhlédnu. A zřejmě také tu nejtěžší s pořádnou vrstvou prachu… zašklebím se. Jen mě zajímá, jaké báchorky se o nás tradují..některé zní vcelku logicky, jiné vyzní až..ehm…jak to nazvat slušně. podívám se na Kernda a ten jeho věčný ‚optimismus‘ mi nesedí.Odložím knihu vedle sebe a postavím se těsně před něho a štípnu ho do obou tváří.To, abys nedostal křeč z toho nekonečného úsměvu. |
| |
| Sídlo Hej. Zasměju se když mě štípne sellen do tváře. No myslím že s tou knihou si pohraješ dlouho. Zasměju se a sednu si do křesla naproti.Jen se usmívám a sleduji jak sellen čte tu knihu. No a co chceš dělatr do večera doufám že né číst tu knihu. Usměju se.Pak jen sleduju a čekám co odpoví.Koukám jí přímo do očí no tedy podle možností:) |
| |
| Sídlo Nevěřícně pootevřu ústa, jelikož Kernd se usmívá dál. Svým způsobem mě to irituje. Neskutečné. Posadím se zpět a majetnicky si k sobě přitáhnu bichli. Já vím, proto jsme si ji zvolila..na dlouhé chvíle. Pokusím se vrátit k odstavci, kde jsem čtení přerušila. Ale to s Kerndovou přítomností nejde, nemohu se soustředit, když na mě kdokoli civí. Když už chci něco namítnout on promluví místo mě. Způsob, jakým to řekl, mě na chvilku paralyzuje.Ehm..a co navrhuješ? zamrkám. |
| |
| Sídlo Trochu s enad tou otázkou zamyslím ale nakonec řeknu. No....třeba by ses mohla vykoupat.myslím že to potřebuješ. Pak nasaju vzduch a dodám. A jak s ezdá já taky. Zasměju se.Ale pak řeknu. Vody je tu dostatek takže?A neboj koupat s emůžeš sama. SDodám pro ujasněnou. |
| |
| Sídlo Pohoršena se na Kernda zadívám a zaklapnu knihu, jejíž zvuk ozvěna roznese po celém prostoru knihovny. Tím chceš jako naznačit, že páchnu?… narovnám se. Srovnatelně s tebou? poklepu netrpělivě prsty po desce stolu. To už jsme na to dost bídně a koupel si tedy dám… zasměji se. Poznámku o společné koupeli přejdu mlčením a odejdu knihu vrátit zpět na její místo. Vrátím se ke Kerndovi.Jsi mi vlastně tak důležitou věc ani neukázal… jako obvykle se nechám vést. |
| |
| Sídlo Jen trochu stuhnu nad jejími slovy ale když se z toho vivine něco jiného oddechnu si.Pak vstanu a jdu ke místu kde se koupeme. No víš zapoměl jsem na koupelny no. Usměju se a vejdu do místnosti kd eje několik oddělených koupelen ale zatím bez vody ta se tam musí donést z našich pramenů kousek vedle. Tak tady to je. Usměju se a řeknu. Studená koupel tě osvěží. Pousměju se. |
| |
| Sídlo To máš z toho, že svoje koutky nenecháš odpočinout. Tlačí ti to na mozek a pak zapomínáš tak podstatné věci. pokárám ho a vlezu za ním do koupelen. Chytnu Kernda zezadu pod krkem a pocuchám mu vlasy.A já čekala rozlehlé podzemní jezero plné slizkých..čehosi.. pustím ho, seberu volné vědro a zamířím k pramenům. Studená je má jediná volba…můj vychovatel vždycky říkal, že teplá voda je přehnaný luxus..asi to tak bude. Několikrát se projdu od pramenů ke koupelně, dokud hladina vody nebude dostatečně vysoko.Po tom se Kernda zeptám, kde tu mají osušky, jestli je tady vedou jednu si obstarám. Ve své koupelně se odstrojím a vklouznu do studené vody i přes léta zvyku mi naběhne husí kůže a zadrkotám zuby, proto se co nejdříve ponořím celá pod hladinu. |
| |
| Sídlo trochu s epousměju se naberu také vodu do druhé oddělené vany závěsem.Pak vezmu z poličky jednu lahvičku a přijdu k vaně kde leží Sellen nedívám se pro jistotu na vanu jen otevřu lahvičku a poslepu tam trochu tekutiny naliju. to dodá vodě jisté aroma budeš pak hezky vonět. Usmějus e a udělám to samé u mé vany a lezu si do ní když se svléknu.Lehnu si do ní přejede mi sice mráz po zádech ale to přejde. tak co líbí se ti lázen? Zeptám se a ani senehnu. |
| |
| Sídlo Nespokojeně zavrčím, když se Kernd přiblíží k mé vaně a pro jistotu pokrčím nohy a obejmu si je. Nedůvěřivě pozoruji tekutinu, kterou mi lije do vody. Ucítím vůni a vydám zvuk podobný psímu zakňučení.Po tomhle nás ucítí cokoliv..ani se to nebude muset snažit něco zavětřit. Čelo si přiložím na kolena a zůstávám ve stočené poloze. Lázeň je skvělá..otupuje smysly.. zamumlám.Potom se uzavřu do sebe a relaxuji. Na možné Kerndovi otázky odpovídám mlčením, vlastně ho teď nechci vnímat. Sezení v provoněné vodě mě přestane bavit a jedním pohybem vylezu z vany. Voda ze mne postupně stéká na podlahu a já v té louži přešlapuji. V rámci možností si vyždímu na místě i vlasy a do očí mně uhodí jizva táhnoucí se mi přes hruď. Syknu, natáhnu ruku po ručníku a osuším se. Pečlivě. Začnu se oblékat zpočátku bez potíží, ale pak se dostane na kalhoty a to už jde z tuha. Nestydím se tiše klít. Natáhnu je na sebe a malém znovu přepadnu do vany. Vlasy si pročešu prsty a boty si vezmu do rukou. Bosa vylezu před závěs, opřu se o zeď a čekám na Kernda. |
| |
| Sídlo Jen s epousměju a když slyším že Sellen už vylézá z vody pomalu také vylezu.usuším se a také se ryhcle obléknu.Krásně vonící už konečně dojdu k Sellen. No a co podnikneme teď? Zeptám se jelikož do setmění zbývá ještě hodně času a je mnoho možností co s ním.ALe já žádnou nevybírám nechávám to na Sellen a jdu opět vedle ní.Nic neříkám jen čekám co řekne ona.Doufám že nějak začne řeč jelikož mě slova došly zatím. |
| |
| Sídlo Odlepím se od stěny.No fůj Kernde, kde jsi se to vyválel? vypláznu špičku jazyka v každé ruce jedna bota a už prchám na chodbu. Při těch capkavých zvucích si připadám jako žába. Co teď?..mmm nešlo by jen tak mlčet? Bez určitého cíle pozvolna kráčím chodbami. Řekni, kolik jsi už zabil násosek a.. odmlčím se vzhledem k tomu, co Kernd je a doplním...vlkodlaků? zeptám se vcelku se zájmem. Mohl by jsi ukázat nějaké ty vaše věcičky, které na ně platí… navrhnu a usměji se. Jinak až se setmí, tak půjdeme hlídkovat? A nebo pátrat po něčem konkrétním? Myslím, že jsi při mém příchodu vzpomínal nějakého vlkodlaka.. zavzpomínám. |
| |
| Sídlo Kouknu na Sellen nad tou otázkou nadechn use a odpovím. No ani nevím.Už si nevzpomínám bylo jich ale dost.No ano budeme v podstatě hlídkovat. řeknu a pak pokračuju. No je to možné asi ano. Přikývnu na řeč o vlkodlakovi. A co ty jaké máš už skore? Zeptám se a zajímám s eo odpověd. |
| |
| Noc jako stvořená pro zločin TEmnota se dnes rozhodla vyjít si na procházku po Londýnských ulicích a vybrala si podobu mladého muže. Moderní oblečení, vysoký klobouk, elegtantní vycházková hůl a nevšední pophled, který se lidem propaluje do srdce a není možné mu uhnout. Jde klidně po ulici a jeho tvář občas osvítí měsíc a jinak nic. Občas se ztratí ve tmě a jidne se zase vynoří, je to trik stínů? A nikoho se nedívá, kromě malé dívenky, která v sobě skrývá dědictví. Tíží ji stejný kříž. Usměje se na ni a pokračuje dál, ale ve vzduchu vysí otázka, kterou ona pronese. Muž se zastaví a s očima upřenýma na měsíc čeká na ozvěnu jejího hlasu. |
| |
| Londýn, hluboká noc Pomaloučku se procházím ztemnělým Londýnem, vnímám ticho a klid. Odevšad cítím vůni čistého vzduchu a chladu. Jen občas mé smysly naladí teplo sálající z někoho procházejícího okolo. Měsíc dělá mou tvářičku ještě bledší než obvykle, stejně jako obvykle hraji si se stíny, procházím uličkami hned sem a hned tam. Zaujme mě muž, jenž kráčí naproti mě. Necítím z něj teplo života, jako z ostatních kolemjdoucích. Místo toho mě ovane známý chlad, jenž mám v srdci i já. Dnešní noc je jako stvořená k ukojení hladu a nežnému zakončení lidského života, nemyslíte? Řeknu tiše, jen ozvěna to roznáší uličkou. Nezastavím se, místo toho pokračuji dál. |
| |
| Sídlo Na Kerndovu otázku odpovím mlčením. Navíc po něm hodím jakoby nic nechápajícím pohledem a stočím směr k pokojům. Na nejvyšším schodu se posadím Mám pocit, že bychom už mohli vyjít do ulic...skočím si pro věci. oznámím svému společníku a zmizím za dveřmi. Jako obvykle na sebe hodím plášť a na hlavu si narazím klobouk. Dnes si ovšem kolem pasu obepnu opasek s připnutým mečem. Porozhlédnu se po pokoji, snad jsme čekala, že se tu mohlo něco změnit. Nic. Vyjdu z pokoje a počkám na Kernda, načež společně sejdeme do vstupní haly, kterou projdeme do ulic nočního Londýna. Ze zvyku se zhluboka nadechnu a zkřivím rty. Cítím cosi zkaženého. Jazykem si opatrně přejedu přes zuby a prsty pevně sevřu jílec meče. Stále se cítím hladová. Ohlédnu se na Kernda. Zase se chceš předvádět na střechách, či se budeme procházet jako lidi? |
| |
| Ano, každý má hlad Nezmýlil jsem se. Hlad jí čišil přímo z očí a její rty toužili po teplé krvi. Zavřel jsem oči a zavzpomínal na své mládí, když jsem byl nezkušené upíří "mládě" a nedělal jsem nic jiného než pil jeden život za druhým. Má nesmrtelnost mne tak těšila, že jsem se jednou skoro odhalil, v těch dobách to bylo tak jednoduché. Ale přílišná pozornost přitahuje mnoho nepřátel. A mnoho psů, zajícova smrt. Sice já jsem ta smrt, ale toto je jen metafora. Otočil jsem se k dívce a sic byla již na konci ulice, jediným skokem jsem se přesunul vedle ní. Ano, máte pravdu.. A mé rty se přímo touží potkat s něčí šíjí. Smím Vás doprovodit, slečno? Mile se usměji na to dítě Noci a lehce se ukloním před její jemnou krásou. |
| |
| Venku Popadnu také své věci a jdu za Sellen.Vyjdeme v klidu ven pak jí jen s klidem odpovím. Když půjdeme ulicí ten kdo bude na střeše nás má jako na dlani a je ve výhodě. Řeknu a vyhoupnu se na nějbližší střechu a pomyslím si. No tohle bude zajímavý poprve mít zase partáka po ani nevím jak dlouhé době. Zamyslím se a jdu klidně po střeše. |
| |
| Londýn, noční ulice Myslím, že smíte. Ovšem já nemám v úmyslu ukojit svůj hlad zde, v ulicích. Navykla jsem msi na krev zvířecí a zatím mi to tak vyhovuje. Lehce se na něj usměju a vykročím směrem, jímž jsem šla. Nemám určený žádný cíl mé cesty, jen se tak projdu Londýnem a poté se vydám za milovaným Likasem. Máte nějakou představu o tom, kam mě chcete doprovodit, pane? |
| |
| Po boku něžné smrti Usměji se a rychle odpovím na poslední otázku. Promiňte mou nezdvořilost, slečno. Jmenuji se Simon Aplleabey. Ale kdysi mi říkali Roawen. Těší mne. Rychle se ukloním. Doprovodím vás kam budete chtít. Dnes jsem již povečeřel, jen bych se rád prošel a pohovořil si s někým z Nás. Jsem zde teprve krátce a zatím jsem nepocítíl potřebu hledat nějakého Našince. Zahledím se do daleké tmy a v očích se mi zračí vzpomínky. Šťastné, krvavé, ale i bolestné.. |
| |
| Ulice Londýna Vyskočím tedy za Kerndem a nic nenamítám. Nechávám ho jít v čele, přeci ví co dělá a zná to tu podstatně lépe než já. Jen tak mimo Kernde..my jsme nějak označeni, že by na nás hned někdo zaútočil? Tedy nepočítám do toho tebe, ty už jsi se s nimi stihl zaplést.. prohodím otázku, aby nebylo takové ticho. Možná proto můj hlas zní s očividným nezájmem. Zrakem převážně kotvím v šeru ulic. Podvědomě pátrám po kořisti, některé instinkty neumím potlačit. I přes to jsem si jistá, že nezabiji, dnes ani příště. |
| |
| Střechy Ne ale at už upír či lykan rád zabije Nočního hlidače. Odpoví ms klidem ajdu dál po střechách.Všimnu si jak Sellen sleduje okolí a řeknu. Doufám že nemáš v umyslu zabít nějakéo lověka. Řeknu jen tak mezi řečí protože vím že Sellen je předce jen upír. |
| |
| Noční Londýn Já jsem Isabelle. Příjmení asi nemám, alespoň si na něj tedy nevzpomínám. I mne těší, pane. Nemám představy o tom, kam dnes mé kroky povedou. Noc hodlám strávit zde, jen tak pro připomenutí městského životota.Před svítání vás opustím a vydám se dál svou cestou. Vydám se přímo za nosem, nepřemýšlím nad směrem, kterým mají mířit mé kroky. Tuto noc budu jen bloudit po Londýně. |
| |
| noc Osudu Kývnu a stále jdu vedle té drobounké upírečky. Jste v Londýně již dlouho, slečno Isabelle? Pozoruji okolní svět, v noci je všechno jiné. Někdo tvrdí, že noc poskytuji úkryt všem zločincům a kriminálním živlům, ale jí trdím, že noc je velké a dokonalé divadlo zbavené studu a předsudků. Milenci mohou být spolu a svobodni, mohou se oodávat svým vášním a mají jistotu, že je nikdo neuvidí. Lupič, který potřebuje nasytit svou hladovou rodinu provede zločin, za nějž bude strážníkem, který také má hladovou rodinu, po zásluze potrestán. A mezi nimi já a Isabelle. Věční pozorovatelé tragédie zvané Lidský život. Rád se procházím, co takhle zajít na kávu, až se Vám bude chtít? |
| |
| Londýnské ulice Víte..já nevím..nevzpomínám si, ale co si pamatuju, jsem tu pořád. Jak dlouhá ta doba je, nemám tušení. Takže ano, asi je to dlouho. Rozhlížím se okolo, plnými doušky vtahuji čerstvý a voňavý noční vzduch. Já ještě mohu, je toho spousta co mohu, zatím. Při pohledu na měsíc mé srdce odlpluje, daleko, daleko od míst, kde stojím. Při pohledu na jasné světlo mého "Slunce" mé srdce je jen s jedním jediným Vlkodlakem. Kávu? Překvapeně se na dospělého upíra podívám. Co to je? Naivně zamrkám, nechápu, co mi nabízí. Hlavu nakloním lehce na stranu, v mysli přemítám, co to slovo "káva" znamená. Něco nestoudného? Nezdravého? Divného? Lahodného? |
| |
| Noc,jenž je nakloněna k shledání Velký sloup na pokraji uličky,o který se nyní opírám,mě učinil chladnější.Po rozhovoru s Iss mám čím dál větší strach o dívku,která má v sobě velkou osobní sílu,ač jako nemrtvá.Iss je kouzelné děvče s mnoha city,zamilovaná do vlkodlaka,zmatená a chytrá zároveň. Blíží se stín člověka s jemnou a krásnou vůní krve,ten pach znám,nebo že by to byla vůně,je to mladí jenž jsem poznala před nedávnem a okouzlil mě. Stále stojím na tom místě pod sloupem a opírám se o něj,p¨vyčkávám až mladík dojde k tomuto sloupu,jeho vůně je cítí na sto kroků,ne-li dál.krásně voní,jenž je pravda. Přeji krásný večer.…vyřknou moje ústa po té,co Peter dojde ke mně,nevšiml si mě, a nyní je méně vyděšený,ale takový je zřejmě pořád…Čekám tu na vás.nechcete tedy někam zajít,nebo se jen tak projít? Po svých slovech se mírně pousměji,ale stále nevykročím ze stínu. |
| |
| Erassiel: Trochu jste mě vyděsila.. Řekl s úsměvem. Tady máte růži, jenž by vám mohla jen tiše závidět vaši krásu. Jeho úsměv stále trvá. Šel bych se projít, pokud vám to nevadí.. Rozhlédnul se. Krásná noc.. Snad by ze mě mohla.. Ne, tyhle myšlenky musím nějak zapudit.. Podíval se do stínu, do tvých očí. V ruce mu zaškubalo, vypadá to, že je hodně nervózní. Ale kdy taky nebyl, že ? Při takovémhle setkání by se ve skrytu duše bál snad každý. Nebo ne ?? |
| |
| To snad jen hra? Jdu dál vedle té dívky, jenž klame věkem a nevěřím vlastním uším.. Opravdu nezná kávu? To je podlé a chytré zároveň. Je to i logické.. Je upírka a jestli byla uchvácena v tak mladém věku, na kolik ukazuje její tělo, tak kávu opravdu nezná. A pije krev, opravdu nejspíše nezná kávu... Usměji se na Isabellu. Dokážeš přijmout nšco jiného nežli je krev? Lidské pití nebo jídlo? Prostá otázka, prostá odpověď... |
| |
| Střechy I když mi tvá odpověď nestačí, nebudu se dál ptát. Byla by to zbytečná ztráta času. Ovšem, když mě možná nezáměrně vyprovokuješ tvým bystrým postřehem, neváhám se na tebe vrhnout a nehty se ti zarýt do kůže na krku. Celý ten pohyb si uvědomím až když už tě držím.To bylo rychlé. Abych náhodou nezakousla tebe..prokletá existence.Jsi naprostý hlupák, nebo neposloucháš co ti vykládám? tiše zavrčím a pustím tě. Ani se neohlédnu a pokračuji v cestě přes střechy dál. Cítím, že tuhle spolupráci dlouho nevydržím. Nezvládám spolupracovat s někým, koho přímo nenávidím.Hlavě už nemluv drahý Kernde… |
| |
| střechy Dost mě udiví co Sellen udělá.Nic neřákám a dkyž mě pustí a jde dál jen se chytnu za krk apromnu si ho za chvíli Sellen doženu a jdu kousek za ní.Pak mé bystré ucho něco uslyší. K zemi! Strhnu Sellen na střechu k zemi a nad námi prosviští stříprný šíp z kuše. Sakra nějakej upírek nás našel. Zavrčím a řeknu. Kryj se! Křknu a proměním se na vlkodlaka a začnu přeskakovat střechy.Upír se rozbíhá za mnou a snaží se mě zaměřit což není tak lehké.Pak ale střelí a šíp mě škrábne do nohy.díky tomu ztratím rovnováhu a zpatnu mezi střechami než stihnu přeskočit.Schovám se pod střechu když mě jde upír dorazit a chce s epodívat jak na tom jsem a naklání se ze střechy drapnu ho ve vlkodlačí podobě jednou svou rukou a stáhnu ze střechy na zem.Prudkým trhnutím mu zmolím vaz a vylezu na střechu.Ted už v lidské podobě si sednu a začnu ránu ošetřovat. |
| |
| Procházka nočním Londýnem Jeho chvějící hlas je milí a zajímavý. A růži jenž mi podává mě oslnila,i přesto,že to byla pouze obyčejná růže od lidského tvora. Děkuji,je to od Vás milé. Tvá slova mě potěšila,ač jsem čekala jiná,ale i tyto jsou na místě myslím. Nevadilo mladý muži,můžeme proplouvat nočními uličkami,jenž nám Londýn nabízí a pozorovat noční oblohu a Vy,mi můžete o sobě něco říci,co říkáte? Moje tvář se zhostí úsměvu,pouze krátkého,ale přeci jen. Mrknu na Petra a vykročím do jedné z temných uliček,která je nám na blízku. |
| |
| Eressiel: Co by ji mohlo tak zajímat ?? Na mě, obyčejném člověku.. No, obyčejném.. Nejsem obyčejný, že žiju a znám jednu upírku. Projela jím vlna chladu a on se usmál. Vždyť tyhle chladné noci bez mraků má tak rád. Několika kroky tě dohonil. Záleží, co by Vás zajímalo, slečno.. Nebo snad už paní ?? Tak trochu tázavě se na tebe podíval. Další vlna chladu s malou příměsí strachu. Zároveň se ale žilami žene adrenalin, srdce bije rychleji. Doktořina. Co vlastně dokázal ?? Snad jen to, že vyléčil několik chřipek, nachlazení, malých zranění, oděrek nebo popálenin. Povzdychl si a dlouze se zadíval na nebe. Několika tmavým mrakům se lesknou okraje od "svitu" Měsíce. |
| |
| Ulice Londýna s Peterem: Mrknutím pouhého oka jsem vedle něho a jemný pousmátím pomalu promluvím. Stále a neustále slečna. Půjdeme alejí ke hřbitovu,co říkáte,tam je klid a je to příjemné a kouzelné místo,avšak nevím jestli tpo Vás?! Můj pohlad stane na tvé tváři. S Peterem jsem ráda,avšak mám i důležité neodkladnosti na práci,které se mnusí vyřešit,jelikož se předurčené musí stát.A on tu bude stále,ikdyž lidské žití je krítké... Dnešní noc si alespoň vychutnám a odpočinu,věčné hlídky a nepokoje mě vyčerpávají. Noc je mladá a Peter je semnou... |
| |
 | Střechy Instinktivně skočím za nejbližší hřbet střechy. udělám kotoul a z pod pláště lovím kuši. Upír si mě nevšímá. Nejspíš považuje kernda za lepší kořist. Běžím za nimi. Některé střechy jsou víš jiné níž, sem tam se objeví vížka. Je težké zamířit. Můj běh zpomalují ulamujíci se tašky. Přeskočím na poslední střechu. kernd tiše kleje a oštřuje si nohu. Shlédnu dolů do krásně temmné uličky na mrtvého upíra. mladý a nezkušený, nacucaný krví až po špunt Otočím zpět. jsi v pořádku Bleško? vypravím ze sebe a fascinovaně hypnotizuju pramínek krve a kerndove noze. je to zablešenec..poloviční ale zablešenec....tak klid už klidnější se zadívám na noční Londýn. tak tichý..tak krásný..... budu se muset brzo napít..... Slyším jak kernd vzstává. Neotáčím se. Místo toho zamířím k měmu novému domovu. |
| |
| střechy dojdu k Sellen a nohy si již nevšímám měla by se mi sama po nějaké době zregenerovat.V lidské podobě dojdu kní a řeknu. Myslím že pro tento večer by jsme s eměli již vrátit do úkrytu Noční hlídky dnes bude rušná noc až toho pejra najdou. Řeknu k ní a pomalu se vydávám po střechách zpět k našemu úkrytu kde žijeme všichni. sakra měl jsem si dát větší pozor. Pomyslím si a dodám si. A proč mi řekla Bleško?Dívný ale raději se v tom nebudu štourat. Pomyslím si pro sebe a jdu dál. |
| |
| Kernda si dál nevšímám. Sídlo Svůj pokoj jsem našla bez potíží. Sklo kolem stolku se jemně třpitilo v měsíčním světle. Špičkou boty jsem ho z něho udělala malou hromádku. Najít kuchyni bylo ještě snažší. Zkoušet snist zajice na pepři jsem radši ani nezkoušela. Byli tam 4 velké revené stoly a lavice. žádná bar jen okno do přípravny. U stolu sedělo pár mužů. V oknu do přípravny stála opřená kuchařka. Natáhla se pro další porci. ne dekuji....potrebuj nejakou čísi nebo pohár...mívám v noci žízen kuchařka ani nemrkla..polozila talíř zpátky a podala mi stříbrnou číši. nemáte nejakou skleněnou? zeptala jsem se s rozpaky. ale vyplatilo se. kucharka mírně zaražena mi podala skleneny. aspon krev nebude oxidovat. dekuju usmeju senemáte náhodou jeste smeták a lopatku? kdyz douklízim ten třpitivej čurbes vyskočím i s číší z okna. bez cíle bloudím ulicemi dokud nenarazím na vhodnou obět. v nestřezeném okamžiku ho jedním chvatem uspím. naříznumu zílu na zapestí. krev zachytávám do poháru. kdyz jsem hotova ruku mu obvážu a bezvládného mladíka opřu o zed. |
| |
| sídlo Také dojdu do sídla kde již mám nohu zahojenou provizorně na své okno přimontuju závoru pevnou aby mi tam zas eněkdo nevlezl ikdyž je sídlo z velké části podzemí některé pokoje až tak ne.Jako můj nebo Sellenin jinak moc oken tam najít nejde. Pak se začnu procházet po podzemních prostorách a uvažuju kam zmizela Sellen.Mihnu se i okolo Alberta který něco opět kutí jako vždy budu potzději ten kdo to bude testovat jelikož ho vždy o to žádám.Procházím se po výzkumné části kde naši vědci vynalézají co se dá nové šípy kuše a podobné lepší věcičky. |
| |
| Londýn, s Roawenem, hraju si ráda Nevím..nevzpomínám si..ale vlastně ano, dřív jsem jedla normálně..i když mi to nedávalo nic. To bylo ještě v sirotčinci, celé ty roky, co jsem žila tam, jsem pociťovala neskutečný, skoro vražedný hlad, jenž jsem nebyla schopna ničím ukojit. Až když jsem se dostala ke Zbyhněvovi a Eressiel, hlad pominul a ke slovu se hlásí jen občas. Avšak kávu neznám.. |
| |
| V Londýně si hraje ráda Usměji se na tu malou ďáblici a pokračuji k jedněm dveřím.. Následuje série různých poklepání a pak se otevřou dveře. Z nich vyvane mnoho různých vůní, je mnoho hříchů a každý má svou vůni. Vítejte v nebi.. Ale v našem nebi... Usměji se a ukazuji maličké cestu chodbami. Pokud nahlédne do nějakého z otevřených pokojů, tak může spatřit pozoruhodné věci. Krmení dívé zvěře ještě živou dívkou, jejíž kříř si někdo nahrává na voskový váleček. Sexuální orgie plné krve i bez ní.. Upíry, jak si povídají, hrají šachy nebo pijí z vysokých číší.. Nakonec tě zavedu do pokoje s koženými křesly a jedním stolkem.. Usadím se a mrknu na obsluhu. Emilio, jako vždycky, děkuji.. |
| |
| Nemravný Londýn ji děsí Jak procházíme uzkými chodbičkami, postupně nakukuji do porůznu otevřených dveřích. Můj údiv a zděšení jsou jasně patrné na doširoka otevřených očích, ktyrýma všechno sleduji. Pokračuji za mužem, až dojdeme do místnosti. Po zážitku, který mi cesta nabídla si raději sednu co nejdál od něj a podezdřívavě jej pozoruji. Tomuhle se říká káva? Zeptám se ho s těžko skrývaným úšklebkem a stopou nechutenství, dotěď jsem nic podobného neviděla, nikdy jsem o tom neslyšela. Jsem sicě upírka, ale čistá a nevinná. Tedy aspoň co se týče právě zhlédnutého. |
| |
| Asi je toho na ní moc Usměji se její nevědomosti a čistotě. Ne maličká.. Toto místo poskytuje všemožné rozkoše, ale bez obav. Káva je nápoj, stará snad jako my.. Ale poslední dobou ho značně vylepšili a jeho chuť se znásobila.. Usměji se při představě, jak se konzumovala káva před tisíci lety. A pak se usměji ještě jednou.. Poděsilo Tě to, maličká.? Neboj se. Se mnou nemusíš a nikdo Tě nenutí do takových praktik. I mě se některé protivý.. Znovu se usměji.. Pověz mi něco o sobě.. |
| |
| Ano to je, plus ta vaše romantika..fuj Nápoj? Dobrý tedy pokrčím rameny a poslouchám, co říká dál. A čím ji vylepšili? Vyptávám se muže zvědavě a hlavu nakloním na stranu. Mé tělo není dětské, vypadá již minimálně na 17, v očích mám však podivnou nevinnost. Inu, mě se protiví... zamyslím se nad tím, co jsem viděla všechny..shrnu to rychle. A co by jste rád slyšel? |
| |
| konverzace, konečně Zajímá mne Tvůj příběh.. Od narození, do přeměny a dále.. Všechno je zajímavé.. Uvědomím si její předešlou otázku a hned se k ní vrátím. V dnešní době se podává teplá. Zrnka kávy se rozemelou a potom se zalijí vroucí vodou. Můžeš si do ní přidat cokoliv, cukr, mléko, šlehačku, krev.. Podle chuti. Nápoj má specifickou vůni, chuť a povzbuzující účinek. Jeden se poněm cítí jako živý.. Usměji se, aprotože jak by se našinec mohl cítit jako živý, že? Ale mrtví taky nejsme, ach ta věčná otázka.. |
| |
| kozervujeme:D Od přeměny? Chvíli nechápu co tím myslí, ovšem po té mi to dojde. Pokud myslíte to, jak vypadám a že piji krev a tak dále... byla jsem taková vždycky. Nevzpomínám si na žádnou přeměnu ani kousnutí jedním z nás. Už jsem se taková narodila. Poslouchám povídání o kávě a při zmínce, že se po ní člověk cítí živý se mi rozzáří oči. Uvědomím si, že já se nikdy úplně živá necítila. |
| |
| soukromá zpráva od Peter Parker pro Samotný v temnotách.. Kolik jich asi tady v Londýně může být ?? Podíval se na tebe a na chvíli zavřel oči. Mezitím jsi se přemístila k němu. Leknul se, ale zamaskoval to, že si protahuje krk. Kdy s tím asi pestane.. Chtěl se usmát, ale.. Hřbitov.. Pokud to je tvým.. Tedy Vaším přáním.. Usmál se, ale asi jako každý člověk by vytáhl lahvičku s vodou z kostela.. Panický strach mu probíhá tělem, tep se zrychluje.. Stejně by mi to nevyšlo.. Nevím, co by Vás na mě mohlo zajímat.. Asi bude dobré začít od začátku.. Podíval se na svou společnici a pomalu vykročil. Matka zemřela několik týdnů na to, co jsem se narodil, takže přešla moje výchova na otce. Dětství nebylo zrovna nejradostnější. Hraček jsem nikdy moc neměl, vlastně skoro žádné. Byť za malý přestupek vůči domácímu nebo školnímu řádu byla rákoska.. Proto jsem nerad chodil na základní školu. Ale pak přišla střední a pár hodně krutých vylomenin. Rozbitá okna, rozbité nádobí, rozbité hlavy. A tam někde jsem se stal mistrem ve sprintu. Tedy alespoň z celé školy. Následně mě otec poslal na medicínu. Prý že si budu nádherně vydělávat a pomáhat lidem.. Výdělky nic moc a každou noc obava, jestli nedostanu neštovice nebo chřipku. Většina lidí se mě poněkud straní a pokud ne, jsou to policisté a nebo nemocní. To by bylo tak nějak stručně o mém minulém životě, ke kterému bych se už nerad vracel.. Povzdychl si a utichl. Byl bych nerad, kdyby si to vyložila špatně.. Opatrně se na tebe podíval. |
| |
| Krásný večer s Peterem Jeho slova vnímám pozorně.Zajímá mě každá jeho písmeno a věta. Tváři se dosti ustaraně a s úst vypouští ústa opatrě. A už nechci se dál drápat v jeho minulosti, nechci ho trápit. Od dneška ti nikdo neublíží. Jelikož to nikomu nedovolím. Přiblíží se blíž k Peterovi a pohladím jej po tváři,pak ustoupím a pousměji se.Udělám krok vzat a chytnu ho za ruku. Půjdeme se projít do parku,tam Nám bude určitě lépe,než tady v městské uličce. Černý kabát za mnou vlaje jako šátek mavající dívčině chlapci, jako kdybych procitla a cit k Peterovi báti nyní nakloněn,už to není jen člověk,je to člověk,ve kterém jsem našla zalíbení. |
| |
|
Kernd a Sellena opět spolu Procházející se Kernd v sídle zamířil si to k východu. Nejspíš hledat sellen,neboť mu už teď dost chybí,neví proč,ale něco v něm to k ní táhne,prostě ji musí najít,aby se opět mohl těšit z její společnosti. Vyšel ze sídla a jeho nohy vykročily směrem ven z lesa,mihne se kolem mítiny,u které se zastaví.,náhle si vzpomene na pár událostí,které se zde událi,usměje se a vykročí po svém směru dál. Náhle zahlédne postavu po stromem ve stínu,kdyby nebyl vlkodlak,nejspíš by si jí nevšiml. Jakmile Sellen naplnila svůj pohár rudou tekutinou a opřela muže o stěnu,její cesta vedla k le su na nejbližší laviču v temném stínu.Usadila se a začala si prohlížet skleněný pohár.Pousmála se a namočila si v něm prst,a olízla jej. Sellen nyní cítí,že se k ní někdo blíží.trhne sebu a otočí se k tvoru,který jí nejspíš bude teď dělat společnost. Zdravím tě Kernde. Pousměje se a udělá pro svého společníka na lavičce místo. Nyní jsou oba v temném stínu lesního místa. Roawen a Isabelle,zabráni do konverzace Nad věcmi,o kterých se nyní baví,nad nimi se i starý upír pozastaví,ale nač znát minulost,která tu byla,když tu budeme ještě mnoho let a staletí. Nad zbytečné řeči a plýtvání písmenek,když je tu mnoho problému,které nyní Iss má,musí se vrátit zpět a naplnit ton co slíbila a pro lásku nyní bojovat. A na Roawena čeká daší milá shledání,musí jen jít dál a vyčkávat na svoji příležitost a možná i osudovou osobu. Chvíle Eruvandy a Zbyhněva Myšlenku jeý nyní zapudil,byste mohli rozvést,nýbrž ona ji cítí,cítí co si myslíš.Musíte společně spolupracova.Najít neklid,pusto,nepřítele a zničit je. Eruvanda Zbyhněva sleduje svýma černýma očima,stále hledá odpovědi,na své nezodpovědené otázky,ale ty v tuto chvíli nejsou příliš důležité. Ukaž mi některé staré knihy,prosím. Eruvanda opět promluví tichým hlasem. Zbyhněv se zvedl a přines jí,oč ho žádala. Neměl proč zdorovat. Nyní se rozvyne boj,boj o své životy,moc a rasu. Londýn 1813- Noc protkaná sílou: Edmund se prochází opět nočním Londýnem,je překrásný,avšak už pár dní cítí,že není vše jak má být,něco je v nepořádku a něco se blíží,musí vyhledat soukmenovce a připravit se k boji,nic není takové jak se zdá,možná by posečkal,nebo se vůbec chystajícího boje nezúčastnil,tato otázka je nyní na něm,aby ji co nejrychleji vyřešil,našel to co hledá. V ústraní stál již příliš dlouho,nyní se ukáže ve svitu měsíčním. Londýnské předměstí,noc návratu Mágova slova,po kterém už teď nic nezbylo,byla silná,zachovala se ti v paměti a stále nad nimi musíš bádat,hodně dlouho jsi nad vším přemýšlel a hodnotil situaci,ale teď už není čas dál čekat,něco se blíží a ty musíš být tam,kde být máš.Musíš zpět k Vikrtorii,omluvit se jí,ona tě pochopí a dá ti moc na kterou čekáš.Moc,kterou ti dá mnohé.Musíš jít tam,kde získáš to, místo,plně úznávané. Místo,za kterým stojí mnoho síly,ale také zodpovědnoti. |
| |
| se Sellen S klidem a tiše dojdu k Sellen aodpovím. Zdravím. Pak si sednu a koukám na nebe nikoliv na ní.Nemám v oblibě krev těch které chráním. Ach jo to zas bude noc. POmyslím si bez útěšně a koukám dál kamsi do neznáma nevím co budu dělat ani co se bude dít sna djen že budu pro dnešní nco ještě žít. Ano žít zajímavé tod slovo. Pomyslím si pro sbee. |
| |
 | Hřbitov, Sídlo a hromada bichlí Zběžně prolistuji několik knih o poezii, nic moc mne nenadchla. Celou dobu samozřejmě sedím v té samé pozici. Po prolistování se poezíí beru do ruky knihu o objevení ameriky, pokládám jí na stolek s tím, že ji považuji za zajímavou. 30ti letá válka mne taktéž moc nenadchla. Vezmu knihu o objevení ameriky do své levé ruky a s tím se zvedám, vlasy, které mi stihli zatím spadnout do tváře si lehkým škubnutím hlavou odhodím z tváře. Pojďme mladíčku..... Samozřejmě to směřuje na Zbyhněva a jelikož očekávám, že mne bude následovat vydávám se směrem k východu - již jsme seděli dost. .... zaveď mě do nějaké putyky.... Prohodím jen tak mimochodem za sebe svým svůdným hlasem. |
| |
| Tak to začíná Pomalu si jí prohlýžím a pročešu si černé vlasy,stáhnu je do copu a lehce si spletu jeden úzký cop po spánku dolů, sleduji ji jak leistuje v knihách a pak se zvedne a něco řekne... Mladíček...pro tebe možná... projede mi hlavou a pomalu se vydám za ní ven,vezmu si svůj meč,pistoly a obleču kabát,výjdu ven a zadívám se na ni.... Hostinců a klubů je zde spousta,ale snad něco najdem... pohlédnu na knihu kterou si vybrala jen sen se ušklíbnu.... Tudy paní.... ukážu jí na svého hřebce a pak se podívám do dálky... Nebo chcete jít raději pěšky? |
| |
| Na lavicce s kerndem, na kraji lesa dobry vecer sedím na lavičce, opírám se zády o červotoči prožrané chladné dřevo a každou chvilku kontroluju teplotu své večeře. bezpečnější bude studená.... kernd rozpačitě upírá pohled někam stromy hnusim se mu? zrovna jemu? on by to měl chapat....jako poloviční lykant... přehodím si nohu přes nohu. mé nohy se ujmou 1 tony mé oblíbené pisně. znovu ochutnám. krev je už sotva vlažná, slaná a železitá...plní mi chutové bunky, stéká dolů hrtanem...jako víno...husté silné vino. krev...přílis silné pokušení...zhluboka se napiju...piju az do dna. cením si každé kapky. |
| |
| lavička Jen koukám mezi stromy a pak se podívám na Sellen nijak neměním neutrální vraz na tváři a pomyslím si. Lykani, Upíři ta válka už mi de i krkem. Pomyslím si a řeknu. Dnes bde rušná noc. Řeknu nahlas svou myšlenku a upřu svůj zrak na nebe které vypadá tak klidné ikdy zdání může klamat. |
| |
| konverzace je u konce Natáhnu se pohodlně ve svém křesle a naslouchám příběhu té maličké. Není to nic vyjímečného a já se začínám nudit. Moje káva se ke mě nijak nehrne a to mě štve. Jistě Vám nebude vadit, když se vzdálím.. Noc je mladá a vy jistě domů trefíte sama. Sbohem má milá. Ukloním se před Iss a kvapě odejdu jedním vyýchodem z místnosti. Venku nasaji čerstvý vzduch a vydám se do centra města. Snad mě tam čeká něco zajímavějšího než doposud zde. |
| |
| Tak to začíná Pomalu následuji svého mladičkého průvodce přičemž si důkladně prohlížím okolní krajinu včetně jmen na náhrobcích - třeba tam naleznu někoho koho znám či jsem znala - a samozřejmě si rukou projíždím své vlasy. Raději bych se prošla.... A třeba cestou natrefíme na nějakého pěkného statného chlapíka..... Koně si prohlédnu spíše z profesionálního zájmu o jeho žíly než, že bych měla koně nějak zvlášť ráda. |
| |
| s kerndem pomalu otočím hlavu a zvědavě se na něj podívám vážně? povytáhnu obočíproč myslíš? smysly mám ostré a jasné...jako už dlouho ne budu se muset napájet pravidelně.....aspon se budu lip ovladat a budu mít perfektní formu |
| |
| lavička Kouknu na nebe a odpvím. Intuice,předtucha prostě to cítím. Odpovím s klidem adál koukám na to krásné nebe a přemýšlím jak by bylo dobře bez té mizern= války která s evleče už tak dloho. Hmmm kéž by to vše skončili a každý z nás by měl svůj klid. Pomyslím si. |
| |
| Noc nadějí a očekávání:Juliánova v londýnských uličkách Potuluješ se městem,mladík,jenž jej dnes nebaví žít,mladík,jenž dnes kašle na vše,co je kolem něj,chceš provětrat myšlenky a vyřadit některé věci z hlavy,poroto se snažíž bloudit londýnskými uličkami,moc se ti to nedaří,jelikož je dost dobře znáš,ani nevíš,co tě to napadlo,ale už jsi toho měl prostě moc,měl by jsi se naučit vypínat,nebo se jednoho krásného dne zblázníš. Sám jsi po psychické stránce dobrý,takže doufáš,že se tohle nestane,ale co když tě někdo jednoho přiškrceného dne přepadne a bude tě považovat za kořist,co uděláš...?!?! Snažíš se na takové věci,které tě poslední dobou trápí,moc nemyslet,jelikož byses mohl zprovodit ze světa hned. Snažíš se zapomenout a kráčíš uličkou,která vede kolem baru se jménem „Zapomenuté stopy“. A na krátkou chvíli se zastavíš a přemýšlíš,jestli máš vyjít dovnitř,nakonec jsi se rozhodl,že bysis něco dobrého mohl dát,dnes by ti trocha alkoholu neuškodila. Jakmile jsi vstoupil dovnitř,mihla se kolem tebe obsluha ženského pohlaví,ukázala ti na prázdný stůl a ty jsi se k němu přímo řečeno doplazil. Usadil jsi se a vyčkal až se někdo příjde optat co si dáš k pití. Proplouvání příjemné noci lodí Kernda a Sellen: Po dobu co konverzujete je vám příjemně,tedy alespoň Kernd se cítí dobře,ale dokonce i Sellen umí býti milá,když chce... Sellen dojedla svoji večeři a mrkla po Kerndovi.s jeho posledními slovy poměrně z části Souhlasila,byl by klid,ale zas by ani jeden z nich neměli co na práci,ale za tu cenu klidu by to možná šlo podstoupit. Dlouze se na něj dívala,ale bez citů v tváři,ikdyž by tu byl náznak úsměvu. Souhlsím,noc bude rušná,ikdyž to tak zatím vůbce nevypadá,noc se zdá býti klidná a zářivá. Odvětila Sllen a pousmála se. Nyní se oba dva na sebe pouze dívali a Kernd se chystal něco říci. Rouwen a toulka městem: Doposud jsi se nudil,ale doufáš,že ted to bude jiné,něco cítíš ve vzduchu a nedokáeš tomu odolat,vydáš se se svými intuicemi směr temná ulička a nasloucháš příjemné noci... Doposud se zdálo,že tě již dnes nečeká,ale opak byl pravdou,dnešní noc ještě něco zažiješ. Jakmile jsi vstopil do uličky uviděl jsi klečící dívku ovinutou v černém hábu. Chvíli jsi přemýšlel,ale pak jsi vykročil k ní. Královna a legenda upírů se Zbyhněvem navštíví místní krčmu Eruvanda se nesnažila odpovědět,jen vyslala svoji odpověď přímo do Zbyhněvovy hlavy. Nechci...chci se projít,dost dlouho jsem byla schována v ústraní a moje kosti nekosti se musí provětrat. ... Jakmile vyšli před Zbyhněvovu skrýš zamířili směrem k východu ze hřbitova,Eruvanda jako první,jelikož ji Zbyhněven nechtěl brát právo vůdkyně. Půjdeme do baru se jménem „Zapomenuté stopy“ bude tam klid. procedí upír mezi zuby a vykročí do čela před Eruvadu a mízí z dohledu hřbitova. Isabelle: Máš určené místo,určený cíl,bež si za ním a najdi svého milého,nebo alespoň Eressiel. Už nemáš proč tu být,proto mizíš jakmile Roawen zavřel za sebou dveře baru. Osud se brzy naplní. Brzy. Musíš začít jednat. Londýnské předměstí,noc návratu (Bast) Mágova slova,po kterém už teď nic nezbylo,byla silná,zachovala se ti v paměti a stále nad nimi musíš bádat,hodně dlouho jsi nad vším přemýšlel a hodnotil situaci,ale teď už není čas dál čekat,něco se blíží a ty musíš být tam,kde být máš.Musíš zpět k Vikrtorii,omluvit se jí,ona tě pochopí a dá ti moc na kterou čekáš.Moc,kterou ti dá mnohé.Musíš jít tam,kde získáš to, místo,plně úznávané. Místo,za kterým stojí mnoho síly,ale také zodpovědnoti. Likas a jeho boj se sebou Najdi se a vzepři se. Najdi Iss a ochraň ji. Probud se konečně do reálné londýnské noci. Čekám jen a jen na tebe. |
| |
| se Sellen Jak jinak noc nikdy nebývá klidná vždy se najde nějaký ruch av tom je to její kouzlo nikdy nevíme zda dalšího rána dožijeme. Řeknu a dál koukám na nebe. Zajímavé jak moc se toho změnilo od té doby co přišla Sellen. Pomyslím si a podívám se na ní. Co myslíš vyhrajeme někdy tuhle válku s lykany a upíry? Kouknu na ní a je vidět že jsem na pokybách bojuji za to už několik let takže není divu. Ne nesmím pochybovat. Pomyslím si nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Peter Parker pro To sice slíbit můžeš, ale.. Promiň, jestli se to nějak dotklo.. Zastyděl se. Když jsi mu pohladila tvář, cítíš od něj jisté uvolnění. Nadále se ale zdá být ostražitý. Co se mnou zamýšlí ?? Nechává se prakticky táhnout za sebou, ikdyž taky běží, nejspíš by ti nestačil. I za ním vlastně plášť vlaje, ale očividně o dost míň než za tebou. Začínám mít zvláštní podezření, že.. Ne, zase si něco namlouvám.. Přece by se nadbytost nezahazovala s nějakým obyčejným smrtelníkem.. Znovu ten ledový pocit strachu na páteři, který se plíží celým tělem. Ale pokud by se ze mě chtěla jenom nakrmit, tak proč by.. Myšlenky se ztrácí v rychlém tempu běhu a v rychlém tepu srdce. |
| |
| Noc ještě nekončí Tato noc mě opravdu nenaplňuje a to jsem od ní tolik čekal. Vyšel jsem ze svého oblíbeného soukromého klubu a procházím se ulicemi jak se mi zamane. Jednou zahnu doprava, jednou zahnu doleva. Náhle mne zasáhne nutkání prohlédnout si jednu temnou uličku, proč zrovna temnou? Nemohu tomu odolat a tak tedy jdu.. Prohlížím si ji velmi vzevrubně, jelikož nevím co je na ní tak vzláštního a co mne sem přilákalo. Na konci uličky klečí dívky, která je zahalená v černi, přímo překráné. Pomalu k ní přistoupím a oslovím ji. Drahá slečno, co tady děláte tak sama? Nepotřebujete pomoc? Pokukuji po jejím krčku a prohlížím si ji, co je asi zač? |
| |
Zase jedna zbytečná noc Procházím se uličkami a hlavou mi víří miliony myšlenek. Spousty nezodpovězených otázek a několik otázek s odpovědí, která ne vždy taková, jakou bych chtěl slyšet. Co já tu vlastně dělám? K čemu to jsem? K ničemu. Že já se na ten život nevykašlu. Jasně už jsem tu žiletku držel u zápěstí, ale říznout nedokážu. Jsem směšný sám sobě. Zatoulám se do nějaké uličky a jen tak procházím, když mě zaujme jakási putyka či něco podobného, s dosti zajímavým jménem. Zapomenuté stopy. To se mi zrovna hodí. Stopa k flašce alkoholu mi snad pomůže od mích myšlenek. Dvakrát se nerozmýšlím a vstoupím. Bar "Zapomenuté stopy" Hned jak vstoupím do podniku, mihne se okolo nějaká žena, asi číšnice a ukáže mi volný stůl. Na nic nečekám a zaujmu své místo. Počkám si, než ke mě přijde nějaká obsluha a objednám si u ní. Jednu sklenku whisky, velkou sklenku, a nebo víte co? Přineste mi radši celou láhev, tohle bude trochu delší noc. |
| |
| Cesta Následuji upírka pryč ze hřbitova, pryč zpátky do světa lidí. Doufajíc, že natrefím na nějakého pěkného statného muže, jehož bych mohla rozsápat a nasát jeho krev. Krev, jež mé hrdlo neokusilo po nějaký ten pátek. Upírek se nezdál příliš šťastný z pěšího výletu, ale kdoví, třeba jsem již jen zapoměla jak vypadá to štěstí. Celou cestu trávím pozorováním okolí a zcela mlčky ve vzpomínkách na minulost. |
| |
| Cesta Pohladím svého koně a pokynu mu na,na rozloučenou se přitisknu čelem mezi jeho oči a pak se vydám za Eruvandou,upravujíc si své zbraně a oblečení,trochu si pohrávajíc s vlasy černějšími než než noc Myslíte se paní že to místo ještě bude existovat? Přeci jen spala jste moc dlouho,a svět se měnil... pronesu po chvílí když si marně snažím vzpomenout kde by takový bar nebo něco se stejným názvem mohlo být,ale moc to neřeším,radějí jí sleduji,celý život sem čekal na její příchod,a teď teď to vypadá tak jako by se nic neměnilo.... Je tak arogantní až se z toho dělá zle,ale budiš,zavedu jí kam bude chtít... |
| |
| kernd nevím....je jiste jen to co je ted....myslim ze jednou nas bude tak malo ze se budeme muset skryvat.... zamyslene pozoruju listí, pohybujici se pod naporem mirneho vanku. |
| |
| s sellen I to je možné. Odpovím s klidem a řeknu. Tahle noc je poněkud nudná. Povzdychnu si apomyslím si. Má pravdu. Zamyslím se. |
| |
| Nocí plynou pochybnosti měnící se v pocity nebezpečí:Dark Eagle a slečna neznámá Jsi muž zvídavý a proto si chceš projít město,ve kterém se nyní ocitáš,víš co tu pohledáváš a co zde hledáš. Proto se snažíš objevit nejrůznější zákoutí tohoto tajemného města plné překvapení. Touláš je temnými a kouzeknými uličkami Londýna a prohlížíš zdejší obyvatele hnízdící v této oblasti města. Zatím jsi nenašel žádné stvoření nepodobající se lidskému tvoru,zhola samí člověk,to tě v podvečerní dobu nepřekvapuje,ale přesto bys byl vděčný za každou nohu krvedychtivého či masodychtivého tvora. Sem ta zahlédneš plazící se po sobě pár,staroé žebráky či nafoukané postarší boháče spěchajíc za svými lakomými manželkami,pokřikujíc na své služebné,aby si pohli s večeří,neboť za chvíli příjde pán domu hladový. Jak tak se touláš Londýnským městem narazíš na chladný přístav,ve kterém před chvíli přistála loď,která před nějakým časem vyjela z amerického přístavu Hampton-Rowth,plující přes Atlantik. Chvíli jsi se pohupoval na místě a prohlížel cestující. Najednou jsi zahlédl dívku trochu jinka oděnou než jsi zvyklí,zaujala tě,sice jí zatím neviděl do tváře,ale pocítil jsi zaujetí k její osobě. Jak tak přicházela blíže ke břehu nyní na tebe pohlédla a ty jsi spatřil její tvář.Byla líbezná a ty jsis v tuhle chvíli umanul,že se s touto dívkou seznámíš. Juliánův Noční pobyt v baru Po usednutí u stolu a po svém objednání láhve whisky jsi se opěřl a počkal až ti ji donesou. Jakmile se za chvíli vrátila obsluha s láhví ryze třpytící se tekutinou rozzářil jsi se. To je tvoje,nyní se cítíš jakštakš dobře,avšak z toho co tě čeká do budoucna nemáš zrovna dobrý pocit,cítíš nehezké chvilky,které ještě stále visí nad tvojí hlavou. Rozdělal jsi láhev a nalil sis z ní do sklenice přistavené poblíž láhve na tvém stole. Po chvíli zahlédneš jak do dveří vchází dvě postavy,muže v černém plášti a ženu zahalenou v černé kápi.Pocítil jsi něco zvláštního a neobvyklého,ale zatím jsi se tím moc nezatěžoval. Dnešní noc patří Vám Tiše si hledíte svého poněkud procítěně,náhle se ve vás něco zlomí a vy pohlédnete na oblouhu,je dnes krásná,avšak jasná noc,kterou si ani jeden z vás nenechá zkazit,pocítíte jakousi touhu toho druhého v¨chytnou za ruku,ale ani jeden se neodvážíte,chvíli trvá,než Kernd pohlédne na Sellen a jemně ji pohladí po tváři. Sellen to nečekala a trochu sebou trhla. Nybilo jí to nepříjemné,jen byla náhle mírně překvapená. Náhla změna stavu a Roawenovo překvapení Dívka mlčí a ty se s mlčením nespojkojíš. Klekneš si k slečně a cítíš jak je viděšená a mírně omráčená,snažíš se ji nějak probrat a dovést jí k tomu,aby se usmála,ale tvoje pocity tě zalarmují a ty cítíš že tu není něco v pořádku,cítíš čerstvou a stále ještě tepoucí krev. Poodhrneš dívce kápi,ta sebou mírně trhne,ale ani to ti nezabrání v pohledu na dvě mírně tepoucí ránky. Někdo ji kousnul,to je jasné. Dívka se ti zahledí do očí,v jejich očí je vidět cosi prosící o pomoc o bezpečí a sílu se postvit na nohy. Zlehka dívku podepřeš a zvedneš z chladne země uličky,stále je ještě vyděšená,ale to jí nebrání,aby se schoulila k tvému rámni. Nyní stojíš před situací neklidu,jemiž nyní dívka čelímnýbrž cítí změny,kterým nejspíš v nejbližší době podlehne. Buďto zemře nebo se promění v nočního tvora,tvora jenž bude napadávat lidi,jako ji dnes napadl jeden z členů upírského podsvětí. Jsi napochybách jestli ji upír,který jí kousl,chtěl aby se proměnila či jen chtěl ukojit své choutky na blahodárnou tekutinu. Teď ti nezbyde nic jiného než čekat. Příchod do baru (Z a E) Celou cestu jste na sebe radši ani nepromluvili,jelikož jste ani jeden nechtěl srazit před tím druhým,oba máte osobité kouzlo a nehodláte si jej během jedné noci zničit či pošlapat. Zbyhněv přešel Eruvandinu aroganci,avšak nebyl z toho moc nadšen,ikdyž Eruvanda je ta prastará,má na to právo. Eruvanda si uvědomí své povyšování nad ostatními a snaží se své chování zmírnit. Zbyhněv se zastavil před barem a gentlmansky otevřel dveře,ale přesto radši vešel do lokálu první.Usadil se u provního volného stolu a vyčkávali na obsluhu. |
| |
| Noční park Cesta se zdá být nekonečnou a kouzelnou.Cítím mnohé a zároveň nic. Chci být s ním a zároveň chci být jinde,ale touha cítit vedle sebe Peterovu přítomnost je větší. Snažím se zpomalit krok,aby jsi se mohl uklidnit,cítím že jsi neklidný,a proto je nyní mojím přáním,aby jsi byl spokojený. Jakmile vztoupíme do parku snažím se dojít ke stinnému stromu v rohu parku a usednou na lavičku,která sídlí přímo pod tím kouzelným stromem. Stále tě držím za ruku a zatím ti ji nehodlám vrátit,je mi s tebou dobře a toho si vážím. Nebojím se následků,nebojím se zítřka,jsem ta silnější a nikdo mi nemůže nic nařídit či zkřížot cestu,akorád sama Eruvanda,ale i s tou jsme si nakloněny. S Petrm chvíli sedíme a mlčíme náhle se k němu nakloním a jemně políbím na jeho rty.Cítím jak mu jeho srdce prudce bije,cítím jemné vzplanutí,zavřu oči a na okamžik je v mé mysli klid. |
| |
| dnešní doba Držím křehkou dívku jemně, ajko by byla domeček z karet, který se mi může zhroutit při jednom neopatrném pohybu ba i výdechu. Nevím kdo ji kousl a za jakým účelem, vím jen, že by si zasloužil potrestat. Takhle tu dívku nechat, to je proti všem zásadám. Buď pij a potom zabij nebo přeměň a počkej na výsledek. Tohle je zbabělé. Podívám se dívce do očí a vidím, jak je slavbá a vysílená, sotva žije. Neboj se maličká, já se o tebe postarám.. Usměji se na ni a začnu rychle řemýšlet ve které části Londýna jsem a kde mám svůj byt. Vezmu dívku do náruče a velmi opatrně vyskočím na střechu nejbližšího domu. Rozběhnu se ke svému domovu, abych tam dívku skryl a připravil ji na život nočního tvora. Snad to přežije. Toho hlupáka si najdu později... Pop dlouhé době budu přítomen zrození nového člena rodiny Věčných či Temných, jak se nám občas přezdívá. Těším se... Hlavně ať to přežije. |
| |
 | Přístaviště - Londýn Dívám se na dívku a po chvíli, kdy sestoupí z lodi, k ní přistoupím. "Dobrý večer, jmenuji se Eagle, mohl bych vás doprovodit." Připadaje si, jako naprostý úchylák, co jen tak svádí slečny, mám sice nevinou tvář, ale dlouhý vak na zádech jen těžko zakrývá obrysy luku, jenž je v něm schován. Doufám že mě bude považovat za nějakou stráž, či co zde mají, jen aby mi spíš nedala facku. Sice si připadám hloupě, ale přesto se na ni stále dívám... |
| |
 | Přístaviště – Londýn “Londýn, jsem zde, a co teď?“ Při vystupování z lodi si uhladím své dlouhé šaty. Jsou z kvalitní látky a udržované v čistotě, avšak již je na nich vidět stopa po pověstném zubu času. Když mi po pažích přejede chlad večerního přístaviště, přitáhnu si úžeji kolem ramen velký černý šál. Poté pevně sevřu tašku s několika málo věcmi, které mi náleží, a odhodlaně vykročím z lodi. Koutkem oka při vystupování letmo zachytím pohled jistého muže stojícího na molu. Jsem však natolik vyplašená z cizího města, že si toho nevšímám. Když vedle sebe zaslechnu cizí hlas, leknutím sebou mírně trhnu, ale jinak nedávám své rozechvění najevo. Poté se zmateně rozhlédnu kolem, hledajíc, ke komu onen cizinec mluví. “Dobrý den. Promiňte, ale zřejmě jste si mě s někým spletl. Na mě tu již někdo čeká, jen se mírně opozdil.“ Narychlo si vymyslím tuto povídačku a rozhlížím se kolem, dívajíc se, kudy vede nejlepší cesta z přístaviště do města. Cizince nadále raději ignoruji. Přesvědčím se podvědomým pohybem ruky, že mám v kapse stále schovaný nůž a vykročím směrem k tmavým uličkám před sebou, ve snaze ztratit se v davu před neočekávanou pozorností onoho cizince. |
| |
| Park - s Eressiel: Až jaksi záhadně rychle jsem se vydýchal a uklidnil po tom hodně rychlém běhu. Opatrně a trošku zdráhavě jdu už potom s tebou pod onen strom a posadím se vedle tebe. Cítíš, jak moje ruka mírně tuhne a jen prsty se občas pohnou, aby přihnaly k sobě krev. Celá ruka je podivně studená. Co může zamýšlet ?? Pohrát si se mnou a pak se nakr.. Proud černých myšlenek přerušilo tvoje políbení. Naprosto ohromen, mírně vyděšen, sedí strnule vedle tebe. Na páteři se opět připomněl ledový strach, ale rychle ho zahnala prudce pulzující krev. Ještě chvíli jsem seděl mírně omráčen, ale pak jsem se odhodlal. Políbení opatrně vrátím. |
| |
| Přístaviště – Londýn Sleduji odcházející dívku. Zřejmě jsem udělal co mě napadlo, ale nikdy jsem nic doopravdy neuměl. Po chvíli ji doženu, přeci jenom jsem tudy již šel, narozdíl od ní. "Omlouvám se zda li jsem vás vyděsil, ale myslím že pokuď na vás měl někdo někdy čekat, tak jsem to já." Ani nevím co mě to napadá za hlouposti, ale přesto se nechci nechat jen tak odbít, navíc něco takového jsem ještě nikdy necítil, až příliš intenzivní pocity. "Doprovodím vás, alespoň budu mít jistotu že dojdete v pořádku, ať jdete kamkoliv, přeci jen se již docela stmívá a noci zde nejsou bezpečné pro nikoho." Držím se vedle dívky dívám se na ni, když k ní promlouvám, ale přesto z bezpečné vzdálenosti. |
| |
| Přístaviště – Londýn Vydám se ztemnělou uličkou od přístaviště a přemýšlím, co se mnou bude dál. Náhle mě znovu osloví onen muž z mola. “Možná bych si mohla pro jednou nechat pomoci. Alespoň najít nějaké ubytování. Už se stmívá a noci by tu opravdu nemusely být bezpečné.“ Nejistě cizinci pohlédnu do očí. “Promiňte, jak jste říkal, že se jmenujete? A co jste myslel tou poznámkou o čekání?“ Mírně uvolním svůj postoj a muže si lépe prohlédnu. “Zřejmě nějaký lovec,“ prolétne mi hlavou při pohledu na obrysy luku v cizincově vaku. Instinktivně vycítím, že není třeba se bát. “Jsme na ulici, tady by mi snad nemohl nic udělat.“ Bezděčně se rozhlédnu kolem a znovu se zaměřím na svého společníka. “Pokud by vám to nevadilo, mohl byste mi poradit, kde bych tu mohla strávit noc? Opravdu velice nerada bych přespávala venku. Je chladno a nikoho tu neznám.“ Rozhodnu se zcela otevřeně vyjevit svou situaci a doufám, že toho dotyčný nezneužije. Při bližším pohledu na mě spatříš přibližně 170 centimetrů vysokou, štíhlou dívku. Mé husté vlnité vlasy barvy havraních křídel jsou spleteny do volného copu sahajícího zhruba do půli zad. Mám líbeznou tvář, šedozelené oči a světlou pleť. Na první pohled je vidět, že jsem zvyklá pracovat, avšak minimálně jeden z mých rodičů evidentně nebyl obyčejný venkovan. V mých pohybech se zračí jistá vrozená elegance. Zcela evidentně si nejsem svého vzhledu vědoma, a pokud snad, ani v nejmenším mě to, jak působím na okolí, nezajímá. |
| |
| Přístaviště – Londýn Dívám se stále na dívku a po chvíli se usměji. Tak zdá se že v její přítomnosti setrvám ještě chvíli. "Jistě, doprovodím vás, ale kam chcete jít? Co vás přivádí do Londýna?" Nepokládám otázky jako nějaké vyzvídání, ale spíš k tomu, kam vlastn ji mám zavést. "Já sám bydlím ve starém domě v centu, je to dům, jenž patřil mé rodině a dnes je tam ubytováno několik rodin s dětmi, sice tam není žádný volný pokoj, ale mám pro sebe celé podkroví a kdyby jste chtěla, tak je tam dost pokojů, aby jste měla dostatečné soukromí. Hlavně je ten dům bezpečný." Chvíli uvažuji že bych jí řekl i něco víc, ale pak se jen usměji a nechám ji ať se rozhodne, přičemž dál jdu vedle ní a uvědomuji si že den už skončil, ještě chvíli a můžem se těšit i na nemilá překvapení. |
| |
| Přístaviště – Londýn “Je vcelku pohledný.“ Napadne mě zatímco přemýšlím, zda mu říci pravdu nebo si vymyslet nějakou povídačku. “Co mě přivádí do Londýna? Ani nevím, byla to první loď, na kterou jsem při, řekněme spěšném odchodu z domova, narazila. Ráda bych využila vaši nabídku. Jen pro tuto noc, nebojte. Nechci vás obtěžovat.“ Přemýšlím o tom, zda jsem se nezbláznila, když věřím naprosto cizímu člověku. Něco na něm mi však napovídá, že mi není nebezpečný. “Vy tu žijete? Nevypadáte jako místní, s tím lukem. A co vás přivedlo v tuto pozdní dobu do přístaviště? Stále jste mi neřekl své jméno. V přístavišti jsem ho zřejmě přeslechla, byla jsem v tu chvíli mírně zmatená.“ Venku již nastala tma a slušných občanů z ulic ubylo. Cítím, že kolem opravdu přestává být bezpečno a jsem nesmírně ráda, že se v tuto chvíli netoulám bezcílně Londýnem. |
| |
| Přístaviště – Londýn "Ne, nevadilo by mi, kdyby jste setrvala u mě, jmenuji se Dark Eagle, z rodu Eaglů ze severního skotska, panství Lonche." Mírně se usměji. "Vím že je zvláštní že jsem se vám tak nabídl, ale prostě jsem musel. Jinak setrvejte u mě jak dlouho chcete, jsem tady sice cizincem, ale moje rodina má poměrně velké jmění po celém světě. Jsem zde proto, že hledám klíč k tomu, aby opět ve světě vládli lidé." Dívám se na její tvář, jak postupně příjmá co jsem na ni vychrlil. "Nerad bych, kdyby jste si myslela že jsem noční lovec, nejsem, ale myslím že jste se mnou docela v bezpečí. Jinak rád vám pomohu budu li moci." Podívám se po okolí, tma je již citelná a pouliční lampy jen místy neposkytují ani zdání bezpečí. Vytáhnu z vaku meč a zastrčím jej do poutek pláště, tak že vykukuje jen záštita a jílec. |
| |
| Přístaviště – Londýn “Velice mě těší, mé jméno je Klayre. Ve světě snad lidé nevládnou? Kdo tedy? Pokud vím, tak nikdo nad námi není.“ Dotáži se se zmateným výrazem ve tváři a trochu nejistě hledím na Darkovy pohyby a meč. “Hrozí nám snad nějaké nebezpečí?“ Neklidně se rozhlédnu po blízkém okolí, avšak až na pár místních nevidím nic znepokojujícího. Pro jistotu si opět nenápadně zkontroluji přejetím dlaně nůž ukrytý v šatech. “Pokud se nebudete zlobit, ráda bych v této konverzaci pokračovala uvnitř. Je tu poněkud chladno.“ Přitáhnu si šál kolem ramen a přetřu si zimomřivě holé paže. Trošku zpomalím, abych mohla Darka následovat k jeho domovu. Město vůbec neznám, a proto nechci jít první. |
| |
| Bar Spolu s upírkem jsme vpluli do baru, usadili jsme se k volnému stolu a vyčkali obsluhy. Víno pro mne a pro mého společníka též. Čili dvakrát víno. Posléze si uvědomím, že on možná nechtěl víno, ale to nevadí. V nejhorším vypiji dvě sklenice místo jedné. Nádherné... A pokoj... Tázavě pohlédnu na upírka, pakliže vydá nějaký náznak, že by rád soukromý pokoj dodám tedy. ...dva pokoje Obsluha odejde. A já se rozhlédnu po lokále zda nespatřím nějakého pěkného muže jehož krk by byl hoden mého zakousnutí. Jak se tak zamyšleně rozhlížím napadne mne myšlenka. Trochu se sama pro sebe poušklíbnu. Rvačka, tam se ukáže... Mohla bych Vás požádat o vyvolání rvačky? Pouze pěsti prosím... ..teď se ukáže... který z nich je hoden... zda má dost síly... Loupnu po upírkovi okem a polohlasně dodám. A nikoho nezabijte... |
| |
| Park a náhla nezřetelnost Tvůje polibky jsou sladké a energické.Líbí se mi. Ačkoli nevím jestli je to správné,ale poddávám se okamžikům.Připadám si jako nějaká lidská dívka,pohlcená láskou,avšak se to snažím zastavit,nelze to,stále víc se poddávám okamžikům a tvým dotykům,něžným dotykům a jemným rtům. Najednou sebou trhnu,něco se stalo,něco jsem pocítila a něco není v pořádku,musím náhle odejít a najít Iss,musím jednat rychle. Omlouvám se Petere,musím odejít,ačkoli je mi to nemilé,je to tak,budu se snažit opět tě najít,ale nepůjde to zas tak snadno.Musím vyřídit pár věcí. Omlouvám se,vím že to dělám již podruhé,takhle Vám mizet,ale jinak to nejde. Jemně tě políbí na čelo a náhle zmizí v noční tmě. |
| |
| Bar Cabernet Savignon a ten nejlepší co zde máte.. pronesu chladně a zlovestně obsluze a zadívám se na Eruvandu... Jeden pokoj bude stačit paní. pokynu hlavou a když donesou víno jen s ním zatočím ve sklenici a lehce upiji,převálím jej v ústech jako bych cítíl jeho chuť,bohužel patřím ještě k té generaci pro kterou je jídlo a pití jako prach... Nebylo by dobré upoutavat na sebe pozornost,ale jak si přeješ má paní... vstanu pomalu ze svého msíta a sundám si kabát,odepnu i svůj meč a rozpustím si vlasy,lehce prokřupu svůj krk vydám se ke stolu kde vidím sedět 4 statné muže,lehce se na ně pousměji a tomu největšímu vyleji pivo na halvu,dalšímu dám ránu že sledí zidle a ten vedle mě dostane do halvy takovou kopačku se přeltí až ke zde asi 6 metrů a v bezvědomí zůstane ležet na zemi,rozhlédnu se po lokále a nahlas se usměju... Tak co slečinky,kdo si se mnou chce zatančit? |
| |
| Dívka nyní ve tvé posteli Příchod domů byl bezproblémový.Jakmile jsi vyšel do svého domu.Položil jsi dívku na postel,snažil ses co nejopatrněji,jako kdyby to byl oklad světa. Po rozsvícení svíce jsis všimnul,že je to dívka s nesmírně krásnou tváří,okouzlila tě. Teď je tvým velikým přáním,aby se tato dívka probrala,neboť bys s ní,chtěl trávit nějaký čas,nějakou desítku let … Usedl jsi na křeslo sídlíci vedle tvé postele na které slečna odpočívá,spí nak překrásně až se ti tají dech. Její hedvábné černé vlasy se třpytí neobyčerjnou září. Moc si přeješ shlédnout její oči,ikdyby to mělo býti jedenkrát,pociťuješ něco krásného u srdce,ikdyž se říká,že upíři necítí,ale Láska u tebe možn poznat i jde. Park a nové překvapení Jakmile Erresiel odešla,zůstal jsi najednou sám. Dost jsi posmutněl. Jen tak jsi seděl a nevnímal okolí. Přemýšlel jsi,jak zrovna ty,můžeš mít něco s upírkou. Tvoje oči se pomalu zavřou a náhle bys chtěl být u sebe doma a natáhnout se na postel,na které bys tvrdě usnul. Jakmile jsi po této myšlnce a rozhodnutí,že se zřejmě zvedneš kotvy a odkráčíš domů,náhle se ze tmy vynořila postava dívky,né moc v dívčím oblečení. Spíše vypadala jak kluk s kousky sukně u pasu. Ale jakmile dívku ozářil měsíc objevil jsi,že je pohledná. Lekl jsi se a vyskočil,dívka držela v ruce zbran,náhle jsi uviděl že je to meč,s lesknoucím se ostří. Vyděsilo tě to,kluka jenž u sebe namá žádnou zbran,možná tak kapesní nožík,anebo se pleteš... Dívka se pozastavila a vytasila na tebe meč. Ty jsi stál dosti nehybně a trochu jsi se začal bát,jelikož jsi jemně zašeptal: Eressiel... |
| |
 | V parku s neznámým hochem Konečně se zdá, že už tak nějak vím, kde je, konečně ji cítím a silně. Běžím tedy dál a za běhu plynule tasím Soumrak, jeden a půl ruční meč, jehož jílec mi tak akorát padne do ruky, jistě, je to zastaralá věc, šavlí už dávno překonaná, ale je stále velmi účinná. Pokud je její nositel dostatečně silný. Musím říct, že ten sprint mi neudělal moc dobře, celkově bych nejraději vyplivla plíce, ale adrenalin kolující mi v žilách, tomu zatím úspěšně zabraňuje. Vypadáš pobledle a poblble… ulevím si v duchu, protože to není dobrý, sklopím zbraň tak, že spustím ruku podél těla, ale jsem ve střehu, druhou rukou jej chytím za krk, zda jej kousla nebo ne. “Jste v pořádku?“ brouknu hrubým hlasem, na kterém se podepsalo to, že jsem udýchaná a že jsem dlouho nemluvila. Jsem na stráži už… ani nevím jak dlouho. Moje ruce jsou chladné. Ještě někde tu může být, ale kdoví kde. Dnes nemám dobrou noc, procedím skrze zuby. |
| |
Zapomenuté stopy (bar) Jakmile přiběhne servírka s mojí lahví, jen se na ní nuceně usměji a nechám jí odkráčet. Naliji si asi jen tak do třetiny sklenice, ale zatím se nenapiji a jen nenápadně sleduji okolí a hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Z přemýšlení mě vytrhne až příchod dvou lidí, tedy, ne že by mezitím nikdo jiný nepřišel, ale tito dva mi hned od začátku přišli zvláštní. Znáte to, vidíte někoho a hned víte, že s ním přijdou problémy a váš klid zmizí někam do ztracena. Naštěstí si sedli někam na druhou stranu podniku. Pro jistotu je koutkem oka pozoruji. Po krátké chvilce se má tušení vyplnilo a dlouhovlasí muž se zvedne, udělá na sobě jakési úpravy a namíří si to směrem ke mně. Už se připravuji na cokoli, ale on se zastaví u stolu hned vedle, jednomu muži zmáčí pivem celou hlavu, dalšímu promasíruje čelist a třetímu dá doporučení pro plastickou operaci nosu, bez ní totiž nebude mít nos žádný. Tohle bude dlouhá noc. Pomyslím si a kopnu do sebe obsah své skleničky. Sundám si bundu, při čemž se odhalí mé tetování na rameni ve tvaru hada. Vstanu od stolu a rychlím krokem přejdu ke stolu, kde to ten vlasatec začal, muže, kterému vlasatec nic neudělal, sedícího ke mně zády chytnu za hlavu a praštím mu s ní o stůl. Mezi tím se ten zlitej začal probírat z prvotního šoku a začal se natahovat na vlasatce. Rychle jsem popadl svojí skleničku a hodil mu jí na hlavu a ta se o ní krásně roztříštila a několik střepů mu v ní zůstalo. Pro jistotu ještě rozbiji jeden z půllitrů, co byli na stole, muži s rozbitou čelistí o hlavu. Tak, tahle čtyřka je hotová. Nikdy nenechávej rozdělanou práci. Chtěl si vyzyvatele, tak jsem tady. Sice nejsem slečinka, jak jsi chtěl, ale jedinej, kdo tu vypadá jako slečinka je servírka, ta tvoje kámoška a ty. |
| |
| Bar Servírka donesla víno, pokoj jsme objednali jeden a upírek na mé přání vyrazil vyvolat bitku. Blaženě se usmívám, převaluji víno na jazyku a vychutnávám jeho chuť, ne že by se za tu dobu nějak výrazně změnila, ale přeci jen trochu. Zatímco si tak v poklidu převaluji druhý doušek na jazyku upírek bije druhého muže. Velmi dobře... velmi dobře... Trocha vína mi tak nějak podivně stéká po rtu, olizuji ho proto. Upírek volá svou výzvu, na níž po chviličce, než by jeden řekl švec, reaguje jakýsi mladík. Samozřejmě, že se nejprve trochu ukázal co je vlastně zač. Nebylo to úplně špatné... ale ze zadu... to by zvládl každý... Urazil upírka, jsem zvědava zda si to nechá líbit či ne, upřímně doufám, že ne. |
| |
| Bar Otočím se na mladíčka jež se ozval a přejedu jej pohledem,oči mi zrudnou a temně se pousměji,než stihne domluvit využiji své rychlosti a stojím za ním,ani nepostřehne jak rychle sem se kolem něj mihl,zaklepu mu na rameno a hřbetem ruky jej udeřím přes čelist až se otočí,a to tak silně že jej odhodím až ke stolu kde sedí Eruvanda a pomalu kráčím za ním.... Sanguis vita es... pronesu tiše a dojdu na pár kroků od něj,kdyby přeci jen se pokusil o protiútok. Jetě jednou mě nazvy slečinkou a budou tě zbírát po celém Londýně... |
| |
Bar Už jen děsivý pohled rudých očí mi zcela znehybní tělo. Co to má s očima? Takhle děsivej pohled jsem nikdy neviděl. Než se naději, vlasatec stojí za mnou a promasíruje mi čelist a já letím až někam na druhou stranu podniku. Tohle bude skutečně dlouhá noc. Mám pocit, jako by ten let trval dýl jak minutu, i když to bylo sotva pár sekund. Ustelu si to přímo vedle stolu, u kterého před tím seděl. Co to mumlal? Satanus...co? Posadím se na zemi a hlava mě bolí od toho dopadu. No slečinka skutečně nejseš. Ty jseš ta nejluxusnější kurva. Proč já tu hubu prostě nezavřu, určitě by to bolelo míň. A sbírat? Mě? Nenech se vysmát. |
| |
| Bar Bitka se rozjela v tom "pravém" stylu kdy většina zúčastněný poletuje samou radostí vzduchem. Trochu si připadám jako malé děvče, nejraději bych zatleskala, ale tím bych milého upírka urazila a proto pozoruji zvedajícího se človíčka ze země. To se ví, že se jal urážet mého společníka. Na tvém místě, bych to neříkala... Zní má slova k človíčkovi. Zabije ho? Nezabije ho? Nezabije ho... Mrknu po upírkovi pravým okem a kývnu hlavou směrem ke sbírajícímu se človíčkovi. Pak pomalu zavřu a zase otevřu oči jako to dělávají kočky, můj obličej je při tom v jakési blažené grimase. |
| |
| Bar Po jeho slovech vytáhnu pistoli a pošlu mu jednu včeličku přímo do rameního svalu... Tak ty tu svou nevymáchanou hubu nezavřeš červíčku? zadívám se mu chladně do očí a je z toho pohledu citit pohrdání a smrt... Řekni mi co mi teď zabrání tě tady rozsekat na kousky,vypít tvou krev a maso hodit psům na ulici? zroničky se mi stáhnou do nepatrné malé tečky a oči začnou být rudší než krev jež mu teče z rány na rameni... Co s ním mám provést paní? zeptám se raději Eruvandy,protože nejraději bych mu ten jazyk vytrhnl a hodil ho opravdu psům,také však dávám pozoro na to aby se mi někdo nechtěl podívat zezadu na halvu,a taky na to aby nikdo se ani nepřibližoval k Eruvandě. |
| |
| Bar Upírek se rozhodl to ukončit, předpokládám, že človíček se s prostřeleným ramenen již více hýbat nebude. Ikdyž kdo ví, že? Upírkem již trochu cloumá hněv a možná i krvežíznivost, nicméně naposlední chvíli si vzpomene na diváky a tedy i na mne. Trochu se nad jeho otázkou zamyslím, přičemž převalím další doušek vína na jazyku. Odnes ho nahoru do pokoje a tam ho přivaž na židli... Aby se moc necukal. Na tváři se mi mihne ďábelský úšklebek. Nikdo lepší zde očividně není... proto bude muset stačit tenhle mladíček... Zadívám se zdánlivě soucitným pohledem na človíčka válejícího se na zemi, kterého upírek brzy odnese nahoru do našeho pokoje, nicméně upírkovi musí být jasné - z mých očí - že soucitný pohled to není. |
| |
| Park - Kitten: Už už jsem se chystal jít domů, ale to už přiběhla jakási fůrie a chytla mě za krk. Lovkyně.. Vytřeštěně na ni koukám. A.. Áu.. Možná jsi mě chytla trošku surověji. Jo, docela bych byl, kdybyste se nechovala tak surově, dámo.. Dýchám zhluboka a pomalu, ale srdce dělá pravý opak. Je to snad i strachem z toho meče. Ale kdo by se nebál být neozbrojen.. Studí.. Možná to nebude lovkyně.. Snad.. Otřásl jsem se. Nevím sice koho hledáte nebo co chcete, ale já musím domů.. Zítra musím obejít několik lidí.. Odkašlal jsem si a pomalu, s jistou dávkou opatrnosti, odcházím domů. Další hezká holka.. Ušklíbnu se v duchu. Jedna nebezpečnější než druhá.. |
| |
Bar Aaaaa. Vykřiknu, když mi kulka projde ramenem, naštěstí jen čistý průstřel bez toho, aby se kulka dotkla kosti. Držíc si rameno, se začnu nohama odsunovat od muže. Co si to vo sobě do prdele myslíš? Jseš úplnej dement ne? To jsi se ještě nikdy nerval v hospodský rvačce. I ta má sví pravidla, víš? Třeba jako střelný zbraně necháš doma. Mysli než jdeš do baru. Pak promluví jeho "paní", jak sám řek. Cože? Přivázat? Co jste vy dva vlastně zač? Nějaký potulný úchylové nebo co? Tady já nebudu. S obtížemi se postavím na nohy a vyrazím k východu. S jeho rychlostí si moc šancí nedávám, tak se pokusím rozptýlit tím, že ukáži na jednoho muže, co seděl u stolu vedle mého a řeknu: Támhleten řekl, že ta tvoje holka vypadá jako správná kurvička k pohledání. Doufajíc že jeho hněv se obrátí jiným směrem, se snažím co nejrychleji dojít k východu a zmizet. Jen pár metrů. Opravdu dlouhejch metrů. |
| |
| Peter Když si uvědomím, že jednám s někým jemným, kdo není zvyklý na neustálé otřesy a nestoudné zacházení. Kdo nepřežívá, ale žije, tak se zastydím a ruku dám z jeho krku, ale jakmile se pokusí odejít, stoupnu si před něj, ačkoliv mám ruku s mečem svěšenou, jsem ve střehu. “Omlouvám se vám, bála jsem se, že vám něco je,“ přimhouřím oči, “nejni… není tu.. zde?.. bezpečno,“ hlesnu a snažím se přitom zachovat neutrální tvář. “Hlídky se tomuto místu vyhýbají, pane, doprovodim vás,“ řeknu mírně rázně a až pak si uvědomím, že se mu nehorázně vnucuji a že to vypadá od ženy jako neslušný návrh. “Jen kousek do míst, kde je víc lamp a hlídek… potulují se tu…“ upíři, vlkodlaci a jiná verbež…, “nikdy nevíte, na koho můžete narazit, omlouvám se za e…“ kdybych tak uměla mluvit s takovými jako je on, kéž bych měla dar řeči jako ti slizcí upíři, kéž by, “svoje vyjadřování, nechci se vás jako… e.. nikterak dotknout, chci jen, aby vás… no, to je jedno,“ nevím si rady, mluvit s někým od nás je jednoduché, někdy stačí jen naznačit. Ale s tímhle to bude těžké. Myšlenky se mi honí hlavou a já mu hledím přímo do očí, nemám z něj strach, ale nechci, aby jej měl on ze mě, zvlášť když to není lykan ani pejr a v dohledné době ani nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Roawen pro Neznámou krásku a budoucí královnu noci v jedné osobě jsem donesl velmi opatrně svého bytu a položil ji na postel. Choval jsem se přitom, jaky by se měla při seberychlejším pohybu proměnit v milion motýlů a odlétnout mi do noci, to nemohu dopustit. Rozsvítil jsem svíci a postavil ji na noční stolek, hned vedle postele, a pořádně jsem si prohlédl svou návštěvu. Svět se zastavil a já jsem se nadechl, nedělám to moc často, obvykle nemusím. Její krása, ta hebká pokožka, ty vlasy od nichž se odrážela věčnost hvězd. To překrásné tělo, které se rytmicky pohybovalo díky jejímu dechu. Nemohl jsem najít slova, jimiž bych popsal tuto souhru překrásných náhod. Její velké rudé rty vybízely k polibku, jenž si nemohu v této chvíli dovolit. Snad celý svět se teď zastavil a mé srdce se rozbušilo. Jiný pocit to nemůže být. Jsem upírem celý život a lásku znám jen z lidských knih, tohle musí být ono. Tiše jsem si sedle do křesla vedle postele a fascinovaně hledím na tu krásnou dívku, o níž nevím naprosto nic, jen že ji miluji... Navždy. |
| |
| Centrum Londýna Sleduji okolí, ale dívám se do tváře své společnice, když mluvím. "Je to již hodně dávno, co se objevili dva mocné rody zpočátku panovala nevraživost jen mezi těma dvěmi rody, ale postupně jak oba sílili, stále častěji byli lidé zabíjeni neviní lidé, pocit samostatnosti lidí je jen takový, jak to oni dovolí, já jsem jeden z těch, kteří bojují proti nim.“ Zastavím se jakmile přijdem k malému náměstí a podívám se na dům na protější straně. "Támhle je dům mé rodiny." Všimnu si muže jenž přechází přes náměstí a jeho plášť marně skrývá meč, chvíli se na něj dívám a poté se zase věnuji své společnici. Rychle se přesuneme přes náměstí a přijdu ke dveřím, otevřu je a vyťukám kód na panel, jenž je hned za dveřmi, neudělat to, tak jsem po pár krocích jako řešeto rozbit 50 mm kanónem v protější stěně dlouhé chodby, po deseti metrch dojdem na místo, kam nejdál došlo cokoliv, co se sem pokusilo vniknout, tři metry za tím je šachta výtahu a za ní je schodiště. Jakmile přivolám výtah, znovu se otočím na svoji společnici. "Zapoměl jsem vám říci, že pokuď nevyťukáte kód u dveří, jste za chvíli mrtvá, je to takové opatření proti zlodějům a podobné havěti.“ Koukám na její výraz, zatím co výtah stoupá do podkroví. Dveře výtahu se po chvílí otevřou, provedu dívku krátkou chodbou a otevřu pancéřované dveře bytu, jakmile je otevřu, rozsvítí se světlo v celém podkroví, je zde velká hala, z ní několik dveří, kromě obýváku společného s jídelnou a kuchyní je zde i vstup na balkon, všechny okna jsou zamřižované a na stěně vedle dveří jsou pověšeny dva meče samurajského stylu. "Tento byt patřil bratrovi, když zde vyučoval." Ukáži rukou na dveře na protější straně místnosti. "Tam je pokoj, s koupenou, chceš li, je tvůj na tak dlouho, jak budeš chtít, můj pokoj je támhle v těch dveřích." ukáži na dveře po pravici naproti balkonu. Ty třetí dveře vedou do dílny a druhé do koupeny, je tam tedy jen sprcha a záchod, ale bude mi to stačit, jestli chceš, najdu ti někde klíč od dveří do tvého pokoje a do rána ti vyrobím další klíče od domu a napíšu ti kódy k alarmu dole." Usměji se a vybídnu jí ať si sedne do křesla. "Jestli chceš, můžem si ještě popovídat, nemáš náhodou hlad?" Stojím naproti jejímu křeslu a čekám na její odpověď. |
| |
| Temná ulička u baru Eressiel utíkajíc nocí v prvoucím domění,že je něco s Iss,ale později vyloučila,vběhla do temnější části města,kde se nachází bar „Zapomenuté stopy“,nyní pocítí,že to je to,kvůli čemu opustila Petera a nechala lovkyni,kterou vycítila,její oči jí byli nepříjemné v jejich zádech,i přesto,že lovkyně ji nezaznamela,tak jak by měla.Dost sobře to věděla,a proto nyní může být klidná,ale o Petera starch stále má. Ale nyní stojí před barem,ve kterém cítí zbyhněva,upíra,jenž jí před nějakým časem skřížil cestu. Taktéž pociťuje sílu,a stáří které se ocitá uvnitř,že by konečně vystoupila z hrobu legenda jménem Eruvanda,asi ano,bude tomu tak.Na nic nečeká a otevře dveře. Bar Jakmile Julián navádí svalovce na Zbyhněva, snaží uniknout,před tvorem,jenž jej chce dopadnout a vymanit jakoukoli jeho životní sílu.Svalovec se ihned zvedl a snaží se natáhnout jednu ránu po Zbyhněvovi,ale ten již zachytá jeho ruku,jelikož je velice rychlí,a láme ji v kloubu. Mezitím je již julián u dveří a v tom se otevřou tyto dveře a odstřelí Juliána k přilehlé stěně. Ve dveřích stojí spíš stín než člověk,ve dveřích stanul tvor zahalený v černém plášti a přes hlavu má přetaženou černou kápi. V ten okamžik dívce s úst vyjde pár líbezných slov a všichni lidští tvorové upřou oči na ni. |
| |
| Bar Když jsem doběhla letíc nocí k baru,uvědomila jsem si pár věcí,nyní jsem stanula přede dveřmi baru a něco mě táhlo dovnitř,uvvědomila jsem si,že uvnitř je Zbyhněv,upír,jenž mi je známí,a pocituji i přítomnost někoho jiného a mám zřejmě dojem,že je to Eruvanda... otevřu dveře a zůstanu stát,pohlédnu kolem sebe a vypustím se svých líbezných rtů slova,jenž Ztranzují lidi kolem. Dojdu ke Zbyhněvovi a chlápka jenž drží ve své levačce odhodím k barovému pultu. Co to vyvádíš,v tuto dobu,ve chvíli,kdy se máme brábit,ve chvíli,kdy máme být již připraveni k útoku! Pohlédnu směrem k dáme,která se na mě usmívá. V okamžiku jsem u ní,mírně se jí pokloním a řeknu: Eruvanda,naše paní,musíte jednat,ne si hrát na písku s bábovičkama. Na to bude mnoh času,až bude po všem. Opět jsem v okamžiku u Zbyhněva,chytnu jej za rameno a táhnu ke dveřím,Pohlédnu na Eruvanda a vyšlu k ní znamení,ať vstane a jde s námi. |
| |
| Centrum Londýna Cesta k Darkovu bydlišti pro mne proběhla jako ve snu. Dochází mi, že to tu vlastně vůbec neznám a netuším, co se mnou bude zítra, natož za měsíc. S mlčením poslouchám na půl ucha jeho vysvětlení o poznámce, že na světě nevládnou lidé. V mysli však bloudím svým vlastním, momentálně značně zmateným světem, proto také jeho vysvětlení nikterak nekomentuji. “Vaše rodina musí být vážená a významná.“Trochu se proberu ze svého zlého snu po příchodu na náměstí. S rozčarováním se dívám na všechna ta bezpečnostní opatření i na prapodivného muže, právě přecházejícího přes náměstí. “Zřejmě se znají, asi tu také bydlí.“ Pomyslím si, když Dark na onom člověku spočine pohledem. Při pohledu na to, jak veliký je tu důraz na bezpečnost, mám pocit, že jsem se stala vetřelcem někde, kde nám vůbec co pohledávat a v mysli se mi začne rýsovat pevné odhodlání hned zítra tento dům i svého společníka opustit. “Aha, děkuji za upozornění.“ Reaguji zmateně na Darkovu větu o kódu a jisté smrti. Po vstupu do bytu, si všimnu jeho strohého, vysloveně mužského vybavení. Je vidět, že tu žije člověk zabývající se zbraněmi a pohybující se v místech, kde své zkušenosti využije. “Jste ke mě velice laskav, nevím, čím jsem si to zasloužila, ale děkuji vám. O klíč od dveří svého pokoje bych vás poprosila, avšak ty ostatní nebudou nutné. Zítra ráno musím odejít a pochybuji, že se ještě uvidíme,“pronesu váhavým hlasem. “Jsem tak unavená. Unavená z utíkání, z neustálého strachu z budoucnosti. Musím se však vzpamatovat. Zítra si půjdu hledat práci.“ “Ne děkuji, hlad nemám. Raději si půjdu lehnout, pokud vám to nebude vadit“ Na tváři mám poněkud zmatený a nejistý výraz. Vykročím směrem k přidělenému pokoji s pocitem, že tu opravdu nemám co pohledávat. |
| |
| Hale Street - Londýn Dívka odejde a já přemýšlím co že jsem vlastně řekl špatně, když chvíli sedím v křesle podívám se skrz balkón ven. Je tam už bytelná tma, ale hledám já vůbec ty potvory, neměl bych se soustředit na něco jiného, proč jen mě ta dívka tak přitahuje že jsem jí nabídl azil, který odmítla. Zvednu se z křesla a přejdu do dílny, prohrabu skříňku s klíči a vylovím klíč od dveří naproti vchodu, uložím jej do frézy a nechám obtáhnu podle něj tvar na nový klíč, ten pak krátce vypiluji a stejně postupuji i s domovními klíči. Když skončím vezmu papírek a napíšu na něj kód, vše nechám v obývacím pokoji na stole. Přesunu se k oknu a jsem mírně neklidný. Myslím že dnes v noci se půjdu podívat ještě chvíli do města... |
| |
| Darkův dům – Londýn Když vejdu do pokoje, padne na mě únava z dlouhého cestování a psychického i fyzického vyčerpání. “Čeká mě asi další bezesná noc, na spaní mi hlavou víří příliš mnoho myšlenek.“ Chvilku přemýšlím, zda má vůbec cenu chodit spát. Odložím si svou tašku a sednu si unaveně na zem, opírajíc se zády o sloupek postele. Chvilku jen tak sedím a snažím se vstřebat, co mě za celý den potkalo. Dříve, než stačím pomyslet na to, že bych za sebou měla dovřít dveře do vedlejší místnosti, které zůstaly kvůli světlu mírně pootevřené, či než mě jen napadne myšlenka na večerní hygienu, několikatýdenní únava mě dostihne. Usnu tak jak jsem, oblečená, na zemi, opírajíc se o postel, a vypadá to, že by mě v té chvíli nemohlo vzbudit téměř nic. |
| |
| Park - Kitten: Stoupnula si přede mě. Významě odkašlu a začnu si masírovat krk. Pak si všimnu, že se snad zastyděla a usměju se. Pak začne chrlit omluvy. Mluví.. Hmmm.. Trhaně.. Asi dlouho nebyla v civilizaci.. Nebo natolik nemluvila, že to skoro zapomněla.. Jakoby dlouho neměla jazyk.. Nejspíš je to opravdu lovkyně.. A je přímá, navíc nezvyklá mluvit s kluky.. Usměju se. Kývnu jakmile skončila. Není za co se omlouvat.. Ušklíbnu se. A Váš doprovod mi nikterak vadit nebude.. Úšklebek se změnil ve slabý úsměv. Pak se mi podívala do očí. Kruci.. Jen tohle ne.. Okamžitě uhnu pohledem. Jdeme ?? Falešně zívnu a udělám krok stranou, abych měl volnou cestu. Víc lamp a hlídek.. Jak mi pomůže trochu umělého světla a hlídka za dalším rohem, když jsou tak rychlí.. Nevím sice jak lykani.. Otřesu se. Ne, to opravdu nevím, na koho můžu narazit.. Každopádně mi tohle setkání zase trošku zlepšilo den.. Sám pro sebe se usměju. |
| |
| Noční chlad v parku - Peter Jen letmo přikývnu, nehledím na jeho zpětnou reakci ani na jeho falešné zívnutí, neboť jsem si zvykla na faleš ze strany upírů a lidé nejsou o nic lepší, jen v tom neumí tak dobře chodit. Nemůžu si dovolit, aby se na něm někdo přikrmil, když jsem ho potkala já. Stopa nehorázně rychle chladne a já s tím nemohu nic dělat. Vzduch je jimi prosycen natolik, že nemohu riskovat. "Mě se bát nemusíte," hlesnu jen tak mimochodem a zatasím meč, protože by se nemusel líbit lidským hlídkám. "A jsem ráda, že mojí společnost přetrpíte, ale věřte, že to nebude tak zlý.. zlé, jak to vypadá," pokusím se o úsměv, ale do asmíchu mi není. Cena za vědění nevěděného je prostě vysoká. "Bydlíte daleko?" |
| |
| Bar Přiběhla nějaká upírkova kamarádka, těžko říci kdo, ale vypadá zábavně. Rozhodně se nechová zbaběle a ani úplně přehnaně. No ikdyž... Kouknu na chlapíka jehož někam zahodila. Vstanu a pomalu ji následuji, cestou minu za rameno se držícího človička a letmo k němu prohodím. Pobavíme se až později... Zuby nevycením ikdyž bych to nejraději udělala a následuji upírkovu kamarádku z baru ven na čerstvý vzduch. Předpokládám, že mi bude chtít něco sdělit, než tak učiní. Tak jo... ať se má stát co se má stát... hlavně ať to máme za sebou... Pravda trochu znuděným tónem a lehce konverzačním. Takový krásný bar... takový krásní lidé... |
| |
| Park - Kitten: Kývnula. Nevím proč, ale zdá se mi, že trochu lže. Ale nevím v čem.. Povzdychl jsem si. Nebojím se.. Jen.. Jenom mám z toho všeho špatný pocit.. A už ani nevím, koho se mám bát a koho ne.. Ta upírka, Eressiel, mi ale nejspíš neublží.. Alespoň ne v dohledné době.. A ty taky ne.. Alespoň ne hned.. Šedé myšlenky se mi hlavou míhají opravdu rychle. Úsměv. Nikdy jsem neřekl, že to bude zlý.. Jen tak na ni letmo kouknu a pomalu vykročím. Skoro tak pomalu, jakobych snad měl nejvíc času na světě. Ale něco mě nutí spěchat, ale zároveň to zpomaluje. Únava. Daleko.. Zívnu. Odhadem je to sedm nebo šest bloků.. Teď už zívnutí nejsou falešná. Protřu si oči. Snad to jenom není další hezký sen.. |
| |
| Peter a park a ulice a kdo ví, co všechno ještě Podívím se: “to není zrovna krátká procházka, měl jste tu schůzku?“ ptám se, aby řeč nestála, ani si neuvědomuji, jak hloupé a osobní jsou. Co čekat od holky s mečem, která bez okolků řekne, že bude muže doprovázet, že? Dívám se kamsi dopředu, dávám si pozor prostorovým viděním na nechtěnou a nevyžádanou společnost. Tohle je jasná provokace, takže druhá strana by ji mohla chtít využít. “Moje společnost, no, nemusíte to říkat nahlas, že jo,“ zpětně mi dojde, co vlastně říkal, “kdo by se k tomu taky opravdu vyjadřoval, říká se, že jsem drzá,“ hlesnu tiše jen pro doplnění. Nevím, co si s ním mám povídat, protože je dost možné, že tu byl s Ní naprosto a úplně chtěně. |
| |
| Hale street - Londýn Dříve než odejdu ještě zaklepu na svoji novou spolubudlící, žádná odpověď mě trochu zarazí a tak vkročím tam, kam jsem si myslel že chodit nebudu, když ji vidím spát na podlaze, jen se mírně usměji a zvednu ji do postele. Z peřiáče vytáhnu přikrývky a zakryji tu dívku. Všimnu si bot na nohou dívky a tak jí je sundám, zdá se že je opravdu unavená. Ještě chvíli ji pozoruji, než zavřu za sebou dveře a odejdu do obývacího pokoje, kde se jen tak natáhnu na sedačku, s nohama přes boční opěrku a s botama na nohách. "Teď by se hodila menší procházka, co upírci?" Usměji se a přejdu k pokoji, tam se vyzuji a dám si krátkou sprchu, poté se natáhnu v pokoji a jdu spát. Nájemnici nechám klíče od horních i spodnich dveří a lístek s kódem od spodního zámku. |
| |
| Park -> ulice - s Kitt: Zavrtím hlavou, abych nemusel mluvit. Lži mi nikdy moc nešly a proto raději držím jazyk za zuby. Jen tak mimochodem kouknu na nebe a na okamžik se zastavím. Prohlídnu si rychle tmavě stříbrný mraky a znovu vykročím. Park jsme konečně nechali za sebou. Drzá ?? I o mě lidi říkali, že jsem drzej a že se neučím.. Snad i proto jsem skončil jako chirurg, kterej léčí chřipky a neštovice.. Povzdychnu si a jen tak tak uhnu lampě. Další životu nebezpečná věc.. Řeknu do (skoro)ticha a obejdu ji. Letmo kouknu na jméno ulice na nároží a zabočím doprava. Jak jste se vlastně dostala k téhle práci ?? Neodolám konečně své zvědavosti a zeptám se. Snad mi nic neudělá.. Snad.. Na chvíli zastavím, opřu se o zeď a protáhnu si krk. Čekám na odpověď. |
| |
| S Petrem za světla lamp a šramocení krys ve smetí Pomalu mu pohlédnu do očí, z tváře jak by mi vyprchala všechna krev. Nechápala jsem, proč se mě na tohle ptá, co asi tak čeká, že odpovím. Doufá v pravdu, nebo si stejně bude myslet, že je to lež? Nebo to chce vědět kvůli Ní? Jistojistě mu popletla hlavu. Je to tak jednoduché a prosté, my lidé jsme tak křehcí a těmhle zakázaným prohřeškům se stahujeme jako vosy na med. Až na nás, co bojujeme proti přirozené neodolatelnosti predátorů, kteří nás bezostyšně loví. “K práci?! Jsme Ochránci, my jsme si to nevybrali, ale někdo to dělat musí, víte,“ s pokřiveným úsměvem. Co si asi tak myslí, že dokážeme odolat těm karmínovým očím víc než on? Jen necítíme naději, tu spalující naději, protože víme, že ji nemáme. A nacházíme, neboť víme, co hledáme. A koho. Těkám stále po temnotě střech a ulic, abych byla ve střehu. Usměji se, co asi tak poví, až mě někdy uvidí sedět jako žebračku před kostelem? Ani si na mě nevzpomene, snílek, půjde za ní, dokud jej ona neochutná. Cítila jsem to… |
| |
| Bar a noční krajina Poznámky toho lidského červa mě ani něják nezajímaji, jeho počínání už vůbec ne,v okamžiku kdy utočník zařve bolestí z toho jak jeho klouby praskají,temně se usměji a zlomím mu vaz... Tak tohle ne na tohle sem určitě nečekal... pak uvidím ve dveřích Eressiel na chvíli se mi sevřelo hrdlo,chvíli sem stál jako bez duše a sledoval jí,nevnímal sem ani její slova ani co říká Eruvanda,bylo mi vše jedno, měl sem vztek z toho jak se chovám. Pomalu sem se otočil na Eruvandu a pokynul jí hlavou stejně tak jako Eressiel... No nemá cenu dnes tady ještě být,vy dvě si jistě zábavu najdete,ale já nikomu otroka dělat nehodlám,ať jsi to třeba ty paní,je mi líto ale mám svou hrdost,přežil sem jen tak dlouho abych byl po tvém boku ale čekal sem asi víc než něco tak pyšného a panovačného,mějte se jak chcete,já jdu domů... rychle se otočím a cestou stihnu zabít ještě dva lidi než se dostanu na ulici a pár skoky na střechy,po níchž dál pokračuji ke svému "domovu" kde se stratím v množství křížů a chladných náhrobků... |
| |
| Hale Street – Londýn “Ne, já…“neklidně se ve spánku zavrtím na posteli. Náhle se prudce posadím a zrychleně dýchám. “Sen či noční můra, nebo jen… Co vlastně? Už nevím, možná cizí prostředí, možná něco jiného.“ Prohrábnu si rukou vlasy a když zjistím, že je mám stále spletené do copu, dojde mi, že jsem vlastně usla na podlaze. “Zřejmě mě musel uložit.“ Prolétne mi hlavou vzpomínka na tvář mého večerního společníka a zároveň mě toto gesto uklidní. Získám opět pocit bezpečí a jistoty po zvláštním probuzení. Tiše se zvednu, trochu se upravím a přemýšlím co dál. Spát už se mi nechce. Náhle se rozpomenu na události minulého večera a mé rozhodnutí jít si hledat práci. Sice je hluboká noc, avšak nevidím důvod, proč tu nadále zůstávat. “Třeba se mi podaří vyklouznout nepozorovaně ven a nebudu nadále obtěžovat svého hostitele.“ Nechám bez povšimnutí ležet klíče, které pro mě Dark připravil a vydám se ze pryč. Po otevření dveří od bytu se na chvíli zarazím, opět je zavřu, na lísteček od kódu napíši prosté: Děkuji a vydám se potichoučku do Darkova pokoje. Chvilinku stojím nad jeho postelí a pozoruji jak spí. “Sluší mu to, a byl na mě hrozně hodný.“ Tichounce si povzdechnu. Chvilku odolávám touze shrnout mu neposlušný pramen vlasů z čela, položím vedle něj na polštář lístek a vydám se pryč. Při odchodu z jeho pokoje mi bohužel vyklouznou dveře z nervózních prstů a nadělám trošku větší hluk než bych si přála. Neklidně se ohlédnu po Darkovi, zda se nevzbudil a vydám se do ulic Londýna. Až venku před domem mi dojde, že jsem tam nechala své věci a jediné co teď mám u sebe, je nůž v kapse šatů, svůj černý šál a troška peněz. “Klíče stejně nemám, a moc jsem toho nevlastnila. Škoda, ale už s tím nic neudělám.“ Vydám se pryč od domu. Netuším kam jdu, avšak momentálně je mi to jedno, jen chci nějak přečkat hodiny do svítání. U lesa - Kernd a Sellena “Zřejmě jsem se ztratila.“ Naprosto sklesle a promrzle se toulám městem, zamířila jsem evidentně špatným, či pro své bezpečí snad dobrým, směrem. Došla jsem totiž namísto centra k jakémusi lesu. Není vidět živáčka, proto s povděkem přivítám pohled na lavičky, kde si mohu na chvíli odpočinout. Když však dojdu blíže, zaslechnu tiché hlasy. Po chvilce v noční temnotě spatřím pár, který si evidentně užívá chvilky soukromí v těchto pozdních hodinách. Téměř bez povšimnutí z mé strany je minu a vyberu si lavičku o pár yardů dál, tak abych je nerušila. “Asi jsi měla zůstat u Darka alespoň do rána, může se ti tu něco stát. A není to vlastně jedno? Stejně netuším co bude zítra.“ Hlavou mi běží nejrůznější myšlenky a přitom se, poněkud nervózně, rozhlížím po svém okolí. |
| |
| Hale street - Londýn Ze snu mě vytrhne teprve znepokojivý zvuk, okamžitě se zvednu z postele a rozhlížím se po místnosti, nikde nic, schovám meč, který jsem vytáhl z pod peřiny, aniž bych si to více uvědomil a přejdu do hlavní místnosti. krátce se rozhlédnu po pokoji ozářeném vycházejícím sluncem. Zabrousím do koupelny a tam opláchnu obličej. Něco mi stále nesedí, vrátím se zpět do pokoje a až nyní si všimnu lístečku s kódem a nápisem děkuji. Krátce se protáhnu bytem, uchopím plášť i luk a otevřu balkón. podívám se na ulici, kde na poslední chvíli si všimnu postavy, jak mizí za posledními domy Hale street. Zavřu balkón, podívám se pod sebe a seskočím na hromosvod, mezi jednotlivými držáky jen přehodím ruce. Není to zrovna nejlepší způsob jak se dostat na ulici, ale zaručeně nejrychlejší. Pokuď mě někdo viděl, tak možná začal věřit na upíry, protože můj pohyb k zemi se dal velice dobře přirovnat ke spomalenému pádu. Dopadnu na dlaždice, stojím nyní vedle domu v úzké uličce, vedle je menší domek s nějakými krámy a z druhé strany kamená zeď domu ze kterého jsem narychlo vyběhl. S lukem na zádech se vrhnu postraní uličkou dál, tak, že jakmile vyběhnu všimnu si na poslední chvíli opět dívky ze včerejšího večera. No ta mě dává bleskne mi hlavou a vrhnu se do protější postraní uličky, tam se srazím s někým z bezdomovců, tedy skoro, na poslední chvíli se odrazím od výstupku ve zdi a za jeho tělem se odrazím znovu od zdi, na které bych se jinak rozplácl jak žaba. Vypadnu z uličky a sotva lapu po dechu. znovu vidím dívku, ale tentokrát sotva vešla do ulice, jde docela bezcílně a tak se dám do pozorování, říkala včera něco o práci, ale zdá se že se jen bezcílně courá. Večer Celodenní zábava stopování, zrovna ukusuji jídlo co jsem si koupil u řezníka, když ramenem vrazím do nějakého... upír bleskne mi hlavou a takřka okamžitě posunu ruku blíže k meči, ale zdá se že jeho jsem taky vyděsil, normální člověk by při takovém náhodném střetnutí padl k zemi, ale tady byly síly vyrovnané. Podívám se do jeho očí a on se podívá do mých. "Promiňte." řeknu a přitom se usměji tak kyselým úsměvem, že upír trochu znejistí. Jeho odpověď je něco jako nic se nestalo, ale já se musel znovu zaměřit na dívku ze včerejška, protože mi zase už někam mizela. Když mine jen o kousek další z upírů, zdá se mí že má na ně nějaký štěstí. Sednu si vedle jednoho stromu a dívám se na dívku. |
| |
| Ulice - s Kitt: Zbledla, sám nevím proč. Rychle se rozhlédnu, jestli náhodou někoho neviděla, ale nikoho nevidím. Znovu se na ni zadívám. Škoda, že jí nevidím do hlavy.. Bylo by to jednodušší.. Povzdychnu si a pomalu přejdu ulici. Znovu se kouknu na rozcestník. Blízko.. Už jenom několik málo desítek metrů.. Stále jsem se nic nedozvěděl, slečno.. Ušklíbnu se a začnu vzpomínat jestli jsem se vůbec představil. Asi ne, ale jí to nevadí.. Nejspíš.. Pokud potřebujete ještě jinam, můžete jít.. Domů už to mám jenom kousek, takže.. Čekám, jak se k tomu vyjádří ona a proto zastavím a opřu se o lampu. Koukám na nebe, jak se mraky ženou přes stříbrný měsíc. Možná se mi to zdá, ale je pořád úplněk ?? Zavrtím rychle hlavou, abych tyhle divné myšlenky vytřepal. Zívnu. Znovu se podívám na nebe, na těch několik málo hvězd, které jdou vidět i přes slabé světlo lamp. Jak to tady asi bude vypadat za sto let ?? Snažím se nějak popohnat svou fantazii, ale mozek už odmítá nějak zvlášť těžce pracovat. Znovu si povzdychnu a kouknu na lovkyni. Snad mě nepovažuje za nějakého zrádce.. |
| |
| Na ulici s Peterem Sklopím zrak a na chvíli, jako bych chtěla zapomenout na všechno kolem mě, na tesáky, který chtěj jenom tvojí tepnu nebo maso, ale nejde to, Peter je naivní, myslí si, že ty bledý krásky čekaj jen na něj a že jejich mrtvý srdce rozezní se jako nějaký zvon nebo co já vim. Sotva by se teď asi podíval na jakoukoliv obyčejnou holku a tim nemyslim jenom sebe, ne, to ani zdaleka ne, mám jiný starosti, jen… za chvíli budem v kanálech zakopávat jeho mrtvolu nebo ho lovit. Podle mě neexistuje varianta, že by se probudil a raději si našel něco, co ho nebude nutit lézt po večerech ven. “Na očích vam vidim, že čim míň toho budete vědět, tím líp se vám dneska večír bude usínat,“ potřesu hlavou, “už vás nebudu obtěžovat, děte si, kam chcete, tady by se vám už nic nemuselo stát,“ pousměji se, jak mi to jen má nálada dovolí. Je mi jasné, že si ho budu muset po očku hlídat až do chvíle, než tvrdě usne, ale proč mu to říkat, proč mu říkat, že nevěřím ani jemu ani Ní, na kterou si myslí. |
| |
| Kitt: Vlastně.. Mám pro Vás ještě malý dárek.. Pousměju se a vyjdu pomalu ke svému domu a už z dálky si prohlížím řůžové keře s krvavě rudými květy a hledám nějaký opravdu velký. Jak to asi myslela ?? Vždyť já chci vědět.. Mohl bych se líp bránit.. Mohl bych.. Povzdychnu si a přejdu pomalu tichou ulici. Už ani nevím, čemu a hlavně komu můžu věřit.. Jedna tvrdí jedno, druhá zas ono.. Další cesta přes silnici a konečně tmavý kovový plot. Začnu hledat klíče od branky a po chvíli šacování je konečně najdu a odemknu. Udělám několik kroků a utrhnu jeden kvítek i s kouskem stonku. Zbyly tu po matce. Speciálně prý šlechtěné, nemají trny.. Sice nevím, jak se jí to povedlo, ale.. Usměju se na lovkyni a podám jí kvítek. Díky.. A dobrou noc.. Skloním zrak a pomalu se otočím a vydám se ke dveřím, které odemknu už trošku stěží. Znovu se otočím. Vlastně.. Nedáte si čaj nebo whisku ?? |
| |
| Večer s Peterem Měla bych teď zvednout oči a odmítnout, ano, to bych měla. Ale život je o něčem jiném, než o povinnosti. Jsem svým způsobem unavená a chtěla bych si sednout a odpočinout, ale nevím, zda je to s Peterem ten nejlepší nápad, přeci jenom, on má oči pro jinou..a.. “Děkuji,“ usměji se a kouknu na růži bez trnů, holou a bezbrannou. Dám si ji za ucho a ještě pozoruji, jak jde Peter domů. Ale, pak se otočí a pozve mě na čaj, na whisku bych opravdu nemohla, mé závazky vůči… mi to nedovolují. Ačkoliv bych měla být pevná ve svých zásadách, nejsem. Já, ještě nikdo mě nikdy nepozval na čaj, ale… pak bude těžké jej lovit, dokážu to? Ale ono je to jedno, pakliže ne, dokáží to jiní a já, já se nechám zamknout v nějaké kobce, abych mu nešla pomoci a bude to, to pro případ, kdyby to mělo zajít dál, myslím do přátelství nebo kamarádství. Přikývnu: “Jestli vás to nebude obtěžovat, dala bych si ten čaj,“ brouknu a ještě jednou se rozhlédnu po ulici, co asi tak dělají ostatní? |
| |
| Pozor!!! Prosím o přispění Všech,co za poslední dva měsíce nic nenapsali... ...Omlouvám se zbytku aktivních hráčů,ale musím to tu urovnat. Doufám že to bude co nejrychleji,ale teď toho mám docela moc,ale budu se snažit. Děkuji za pochopení. Vaše Pj Ven |
| |
| nově příchozí Všimnu si oné dívky co prošla kolem a řeknu Sellen. No nic ještě se tu porozhlédnu Sellen sejdeme s epak v našem sídle. Řeknu a vyhoupnu se na střechu a dodám. Chci zjistit kdo nám tu pobíhá. Mrknu na ní a přeběhnu po střechách až k oné dívce na té lavičce a ladně udělám kotoul a přistanu zády k ní a otočím se. Co taková slečna dělá tady vnoci a sama? Optám se klidným milým hlasem. Tyhle místa nejsou nejvhodnější a nejbezpečnější. Řeknu a koukám co z ní vypadně. |
| |
| Kitt: Usměju se. Vypadá trochu jako ta růže.. Tak pojďte.. Zmizím v domě a ještě houknu: Přezujte se.. Za dveřmi je krátká chodba, která navazuje na dřevem obkládanou halu se schody a s několika dveřmi. Doprava je knihovna, doleva zase kuchyně. Hned za dveřmi pak čeká věšák na kabáty a několik párů papučí pro případné návštěvy. Já mezitím v kuchyni vařím čaj, trochu slabší, ale dobrý. U mě vlastně zastává slabší náhražku kávy. Chci vlastně být upír ?? Už bych si nikdy neužil východ slunce, pokud bych nechtěl spáchat sebevaždu.. Ušklíbnu se a ohlédnu se. |
| |
| Nyní prosím hráče,aby posečkali,do hry přibýrám další hráče,takže všem napíšu posty a usměrním děj,aby se to konečně dalo do kupy,je mi líto,že Selen nemůže,avšak já to nějak zvládnu i bez ní... Zatím tedy čekat na posty... ...Děkuji Vaše PJ Ven |
| |
| Bar Upírek rozhořčeně odchází, to jsem rozhodně nechtěla; jaksi jsem nečekala, že má tak slabé nervy. Jsi ještě tak mladý… upírku Pomalu mu zastoupím cestu, sklopím hlavu jako malá dívčina – jíž ostatně možná i trochu jsem, vzhledem k tomu jak dlouho jsem zde nebyla. A špitnu. Omlouvám se, nechoď pryč prosím. Budu se snažit ovládat…. Pokud i přesto bude chtít odejít, chytnu ho za rameno, ruku, či cokoli tomu podobného, přitáhnu se k němu a letmo ho políbím na ucho, přičemž při odtrhávání mích rtů mu ještě jednou zašeptám. Odpusť mi… Časy a poměry ve společnosti se očividně změnily… dobytek si vyskakuje… A ještě mu ucho pro jistotu olíznu. |
| |
| Děj v Londýně se rozdmýchalDark Eagle a nečekaný upíří tvor Tento večer byl nejistý a ty jsi se procjázel nocí,nečekaná srážka s takřka „upírem“ tě zároveň těší,ale také zlobí. Dnes na to nemáš moc náladu,a chceš myslet jen na tu jednu,na Klayre. Jakmile jsi se opřel o strom uslyšel jsi zašumnění stromů a zrychlený tlukot tvého srdce. Cítil jsi že nemrtví je blísko,hodně blísko,když v tom... Dobrý večer mladíku,copak? Hodláš dnes strašit mě podobné? Snad bys dnes nevytahoval meč. Vždyť my jsme tak neškodní. Náhle objevenému se leskly oči.byl tak krásný a přitom příjemný. Chvíli se ti hledí do očí, a tys měl menší údiv z toho,že stanul tento tvor tak blízko tvé osobě. To se ti už dlouho nestalo,tehdy,když už si to jeden z „nich“ troufl. Nepřežil. A teď,noční tvor, ti dýchá na tvář. Snad už se svět nezbláznil. Snad je tu ještě nějaká spravedlnost... ...O čem poslední dobou dost pochybuješ. Musíš jednat. Avšak upír je stále vedle tebe a vzdalovat se zatím nehodlá. Kernd,Klayre a Sellen Vy tři hrajte spolu,nebudu vás omezovat nebo ted ukazovat nějaký směr, nyní je na Vás kam a jak se uberete. Přeji hodně štěstí. Jen připomínám,držte se děje. Eruvanda,Zbyhněv a Julián Děj se naklání...Počkám na Zbyhněvův post a taktéž vyčkám co se vyklube z Juliána, teda jestli z něj něco zbylo.=) Dělejte nyní jak uznáte za vhodné. Až se navzájem usměrníte,pak bude následovat moje zakoročení. Kitten u Petera doma No tak pro změu i Vás dva nechám hrát zatím tak jak jste si to rozehráli, jsem ráda,že mám tak šikovné hráče. =) Zatím si posedte u Petera, pak vás pošlu dělat zajímavější věci. Itachi a SACRO v proudu noci...známa neznámá slečna Isabella. Noc nabádá k známostem,noc podává plno chutí,noc jenž plní vaše přání. Proplouváte rukou v ruce jeden s druhým,nocí. Snažíte se oddat jeden druhému. Za okolností,v kterých jste se poznali,byly bujné,avšak oba vás posilnili, což vám doplnilo úsměv na tváři. Prodíráte se tmou a vidíte jen sami sebe v záři měsíce. Sami víte,co se kolem děje a umíte v to žít. V této noční procházce narazíte na opuštěnou lavičku,jen na první pohled se zdála být opuštěná, v tom jste si povšimli malé osoby zabalenou celou v černém. Slečna si vás nevšímala,ale vycítila,že se kolem ní něco děje. Roawen a neznámá slečna Adresteia Sedíš v křesle a jen JI pozoruješ,nic jiného tě ted nezaměstnává,to tě těžší. Dívka je ve spánku nesvá,asi se jí něco zdá. Víš,že chceš aby přižila a zůstala u tebe. To bysis nyní ze všeho nejvíce přál. Slečnu,která se nyní probouzí ze sna plných hrůz,naplno pozoruješ. Zdá se jak sen,je krásná a tebe okouzlila. Její oči,ve chvíli,kdy se otevřely,tě nadobro zavalily citem. Ty jako ostřílený upír nevíš co dál,už nevíš co by jsi udělal,lae najednou se zvedneš a rozběhneš se k posteli. Slečna je vyděšená a ještě nepromnluvila,ale její oči dávají najevo,že neví co,kdy,kde jak a proč. Musíš zakročit. |
| |
| V parku Dívám se na upíra a chvíli trvá než odpovím. "Kdybych patřil k lovcům, už jsem tě zabil, jseš mi upřímně řečeno ukradenej a je to jen tvůj pocit důležitosti, že mi tady slintáš." Mírně se usměji. "Ať se perete vy a vlkodlaci jak chcete a lovci na vás útočí jen podle své momentální náborové akce, vašemu jednání stále něco chybí." Ukáži na svůj meč a pak na upíra. "Můžem tady bojovat a umírat, nebo vytvořit příměří přijatelné pro tři strany, ale ty jseš moc malej na to abys o tom rozhodl, tak mi ustup z cesty a můžeš říci starým že jsem ve městě, mé jméno je Dark Eagle z rodu Eaglů a jde mi o příměří tří stran, upírů, lykanů a lidí, myslím že mám řešení, které se bude všem stranám líbit a teď už mě neotravuj, nemáš li něco, co by mě momentálně zajímalo." |
| |
 | noční procházka Miláčku? ani ne moc vysoká, ani ne moc malá žena se přitulí ke své lásce.Uloupím jeho ruku, chvíli jí hladím a pak do jeho prstů zapletu ty své. Jdem bok po boku v těsném sevření. Člověk (ehm..co?) by musel být slepí, aby neviděl, že jsme milenci. I když... na poměry naší krve je to asi docela zvláštní vztah. Dívám se na hru měsíce. jak rozhrnuje temné mráčky jako závěsy, aby se mohl podívat na své děti a noční království. A i přes mraky je schopný najít si skulinku. Vítr příjemně chladí mou lehce opálenou kůži. V poměru s Itachim hodně opálenou. jen běžet...rozběhnout s nedaleko a vít....Ale toho jsem se musela vzdát.... musela....Proč? usměji se a zastavím až mi můj černý, kožený kabát pleskne o záda.. Když se zastaví i můj milý stoupnu si na špičky a dám mu pusu na tvář proto pak se znovu rozejdeme, ale to mi dlouho nevydrží, protože se opět zastavím. Dřív než jí uvidíme. Začichám a na čele mi naskočí malá hněvivá vráska. upírka? No, tady není čemu se divit....Jenom mám strach z těch neznámých. Né kvůli tomu, ža na mě zaútočí, ale že při tom zraní můj poklad proto docela silně zatlačím, aby jsme se té dívce na lavičce vyhnuly obloukem. dneska je krásná noc. Ale není prosycená skoro žádnou krví široce se usměji (popis bude konkrétněji v dalším příspěvku) |
| |
| Na lavičce u lesa - Kernd Rána, něco dopadlo na zem. Prudce zvednu hlavu. “Proboha, co má tohle být? Hrozně jsem se lekla.“ Opatrně se postavím vedle lavičky, nejistě, jako bych se snad chystala k útěku. V úleku si položím dlaň na srdce a mírně mi zbělá obličej. “Já, promiňte. Asi, zřejmě jste si mě s někým spletl. Na někoho tu čekám. Nechte mě prosím být.“ Náhle mi dojde, kde jsem onoho muže již spatřila. Procházela jsem kolem lavičky, na které seděl mladý pár. “Vaše společnice se po vás jistě bude shánět. Mě se tu opravdu nic nestane. Stejně už budu muset jít, děkuji za zájem.“ Je na mě vidět, že mě nenadálý návštěvník vystrašil a netuším, jak se v této chvíli mám zachovat. |
| |
| společnost Kouknu dozadu kde sedí Sellen a odpovím. Nebojte ta se o sebe umí postarat. Odpovím s klidem. Jak myslíte ale mám ten dojem, že po nocích by jste se zde potulovat neměla je to nebezpečné i pro ty co to tu už znají. říkám s klidem a na tváři mám neurčitý výraz. JInak bát se mne nemusíte to opravdu není nutné spíše si dělejte starosti s tím co horšího tu můžete ještě potkat než jiného člověka. Říkám nadále s klidem. |
| |
| U lesa – Kernd Tiše vyslechnu konejšivá slova mého společníka a trochu uklidněna se na něj usměji. “Dobrá, nepřipojíme se k ní však? Přeci jen, sama s cizím člověkem. Pochopte, není to pro mne snadná situace. Připlula jsem dnes do Londýna z Ameriky a nemám kam jít. Čekám až se rozední a Londýn se probudí. “ Udělám pár kroků směrem k dívčině a čekám, zda mě můj nový společník bude následovat. “Mimochodem, mé jméno je Klayre, velice mě těší.“ Dodám vzápětí, když se upamatuji, na své dobré vychování. “Zase zmínka o tom, že na tomto světě jsou i jiná zla než jen lidé. Zajímavé. Velice ráda bych věděla, co tím myslel. I když, raději možná ne, mohlo by to být nebezpečné.“ Při této myšlence si vzpomenu na onoho sympatického muže, který mě oslovil u lodi a nabídl mi pohostinnost svého domu. “Dark, zajímalo by mě, co si bude myslet, až si všimne mého spěšného odchodu. Snad se nebude hněvat.“ |
| |
| společnost Následuji dívku zpět za Sellen a řeknu. No já jsem Kernd a to je Sellen.Pokudli budete chtít můžete se stát částí naší tajné organizace tam vám nic nebude hrozit ani v noci jsme dobře ukrytí a jsme asi jediní....lidé bez strachu. Odpovím a doddám. Ti kteří chtějí zůstat ve svách domovech je těžší ohlídat ikdyž se oto baše organizace snaží.Každopádně není tu lehký život. Dodám s klidem a přejedu pohledem dívku. Každopádně ať už se rozhodněte jakkoliv doporučil bych vám mít u sebe alespon jednu účinou zbraň.Bez ní zde asi dlouho nepřežijete. Říkám s klidem jelikož už jsem na to zvyklý. |
| |
| U lesa – Kernd a Sellen Když dojdeme před dívku, udělám drobné pukrle a přátelsky se na ni usměji. “Velice mě těší, mé jméno je Klayre.“ Poté se s překvapeným výrazem otočím. “Tajné? Organizace? Proti čemu nebo komu bojujete?“ Chvilinku se zarazím přemýšlejíc nad celým tvým proslovem. “Lidé beze strachu? Nevím jestli je nejlepší věc na světě se ničeho nebát. Špetka strachu je, dle mého názoru, vždy potřebná. Jinak se z lidí stávají nebezpeční šílenci." "Možná se mýlíte, třeba nejsem tak nevinná jak na první pohled vypadám,“ dodám po krátké odmlce. |
| |
| Park Když si všimnu že se Klayre s někým baví, na chvíli mě to vyvede z míry, podívám se na upíra a mírně se usměji. "Jestli dovolíte, buď mluvte, nebo vypadněte, ale káždopádně mě nezdržujte, nebo si rozmyslím zda se s vámi vybavovat utnu to pro vás bohužel navždy." |
| |
| Hostinec Pohlednu na to co dělá a když mi olízne ucho jen s odporem odstoupím krok od ni a vysmeknu se jí.... Myslíš že když jsi nejstarší že před tebou každý bude stahovat ocas, měla by ses probudit má pání, čtu ti v mysli tak jako ty posloucháš rozhovory, nejsem tak mladý jak si myslíš, možná patřím po tobě k těm starším upírům, nechovej se ke mě jako ke kusu hadru, potřebuješ mě, potřebuješ průvodce,slíbil sem před několika staletími že se nenechám zabít a budu ti průvodcem a klidně za tebe složím život, ale řeknu ti jedno, lituju toho že sem raději nepadl, pověsti nelhali..jsi namyšlená a nelítostná a je mi jedno jestli mi teď vytrhneš srdce mě totiž na životě nezáleží, přežil sem tak dlouho jen abych ti pomohl dostat se do této doby, udělat ti prostředníka, třeba už mě k ničemu nepotřebuješ, co já vím vím jediné, nešahej již na mě,možná ti to příjde divné ale i upíři se naučili milovat, a mé srdce je zlomené a nesnesu dotyky jiné ženy ať jsi to třeba ty paní... po dobu co mluvím jí bez okolku hledím do očí, neuhnu ani na chvíli pak se jen podívám do hostince a pokynu na svou paní... Budu před hostincem pokud něco chceš paní, ale tvé směšné hry na pobavení hrát už nehodlám. otočím se a lehkým krokem zamíří před hostinec kde si sednu a vytáhnu píšťalu na kterou začnu hrát. |
| |
| společnost ANo to máte pravdu strach máme ale né z toho že nás někdo zabije v noci. řeknu a trochu si protáhnu krk kde s eodhalí krátka jizva je vidět že je nedávná. Vše vám objasním ale jen pokud se k nám přidáte jinak nemohu vědět zdali nás nezradít to víte musíme být opatrní jinak by nás mohli ohalit a by by jsme byli straceni. řeknu s klidem. Snad nepatří k upírům ani k lykanům jinak by z ní mohl být nepřítel. Pomyslím si a s klidem čekám co odpoví. |
| |
 | Procházka nocí Proplouvali jsem spolu ulicemi města v hluboké noci, sem tam jsme zahlídli nějákého toho človíčka který byl tak hloupý že šel ven, ale co mi po nich bylo? žízeň jsem něměl a otrvovat jsem je také nepotřeboval. Mě zajímala pouze jedna nestvůrka a to byla ta vedle mně. Pohlédl jsem na nebe a spatřil měsíc, měsíc který kraloval obloze a kolem něj plno hvězdiček. Proč se vlkodlaci mění z člověka na vlka? Úplněk... možná že ta vlčí část se chce prorvat ven aby vyla na měsíc... Podíval jsem se na Sacro. Muselo v tom být nějáké spiknutí nebo je to pouze zvířecí pud o zachování druhu? to proto musejí pokousat všechny lidi? A proč se je snažím obhajovat? Dalšího myšlení o vlkodlacích jsem se raději vzdal hned ze dvou důvodů. Sacro se nelíbí když moc přemýšlím a za druhé jsem s tím přestal proto aby jí nebylo líto že se jí nevěnuji... Možná i proto jsem se cítil uražený když mi nevěnovala pozornost a začala po něčem čichat, kouknul jsem se odkud mě chce odvést a spatřil jsem osůbku na lavičce. Hned jsem si začal vyčítat že jsem si jí nevšiml Nejspíš stárnu snažil jsem se najít nějáké vysvětlení k tomu že jsem si nevšiml teoretického nebezpěčí, nechtěl jsem dopustit aby si někdo myslel že mě zpomaluje a ohrožuje tím že na sebe poutá moji pozornost, nakonec by to mohlo dopadnout jejím zabitím, a to bych nechtěl. Vzhled: jako na ikonce Oblečení: černé triko, plášt, kalhoty a boty Výbava: na první pohled jde vidět že se mi u levého boku pohupuje zbran, jde vidět jílec kordu zasunutá do pochvy pro meč, dále jde vidět dýka zasunutá v pravé botě |
| |
| Lavička Sedím na lavičce schoulená a zabalená do černého pláště, jako by mi snad byla zima. Nad zemí kopu nohama, skoro nedosáhnu na zem. Přemýšlím. Vzpomínám na Likase, který ač věrně sliboval lásku a osud zmizel a už se neozval. Do zátylku mi uděří dva pocity. Cítím přítomnost dalšího upíra a vlkodlaka. Ženy. Nevadí mi, ze skušenosti s Likasem vím, že není jen černá a bílá. "Bello, jsou za námi. Upír a ženská. Není to upírka, je spíš jako vlkodlak. Je to možné?" Isarchielovi se očividně přítomnost těch dvou nelíbí. Vím o nich.. Zašeptám tiše, dál sedím, v klidu kopu nohama nad zemí a nevšímám si. Jen obšas zvednu hlavu abych se podívala na měsíc. Dívej se se mnou na měsíc, milovaný Likasi. Se mnou i beze mě. Vzhled: Maličká, něco málo nad 150 cm. Dlouhé rovné a hladké černé vlasy končící v oblasti beder. Velikánské modré, v poslední době spíš rudé oči. Jemná bílá tvářička a celkově velice jemný, dětský vzhled. Oblečená celá v černém. |
| |
| jen já a Adrestea Sedím v křesle a přemýšlím nad svým dosavadním životem. Probírám se těmi stovkami let, které mám za sebou a hledám podobnou situaci. Ano, již jsem sám změnil několik lidí a jiných v upíry, ale nikdy jsem se o ně nestaral. Vždy jsem je nechal osudu, tak a starej se sám, budeš-li silný, přežiješ. Občas přežili a dokonce mě i našli a chtěli mě zabít, hlupáci. Ale tohle, tohle je něco jiného. Ta dívka mě naprosto uchvátila. Její tělo, její oči, její duše... Ach, nevím jak dále. Pozoruji svou chráněnku a jakoby i mé dávno mrtvé srdce bilo.. Náhle otevře oči a já se zamiluji podruhé. Je chuděrka zmatená, neví co se s ní děje. Hned jí musím pomoci. Vyskočím z křesla a jedním krokem se přesudu přes celou místnost k jejímu loži. Dívám se jí do očí a hladím ji po vlasech.. Všechno je v pořádku, našel jsem tě v uličce. Byla jsi zraněná a krvácela si. Musel jsem tě ošetřit a odnést k sobě domů.. Já jsem Roawen. Jak se jmenuješ, má drahá.? Nepřestává mne uchvacovat. |
| |
 | U Roavena Proberu se a po chvilce otevřu oči. První čeho si všimnu je, že tu nejsem sama... pak uslyším mužský hlas. Jemně si promasíruju spánky, pak maličko zaostřím. Oči se trochu rozšířily a vnímám jemný dotek na hlavě. Čelo se nakrčilo při usilovné touze si vzpomenout na události které zmiňuje, po chvilce to vzdám a opřu se "Adrasteia" odpovím "ale.. známí mi říkají Adra"znovu zavřu oči a snažím se si utřídit myšlenky a vzpomenout si. |
| |
| na lavicce s klidem sedím, nehýbám se. až zhoupnutí lavicky me vtáhne zpátky do reality. Kernd se blížil k temne postave. Tlumene spolu mluvily. vede ji ke mne..to snad ne... neklidně se ošiju. Na seznamovaní vážně nemam chut. její vzhled me podivně uklidní. mozna nejsi nevinna ale jsi clovek. to zatim stací |
| |
| U lesa – Kernd a Sellen Mírně za zarazím po Sellenině označení, že jsem člověk a to prozatím stačí a zatvářím se značně udiveně. “Pochopte, nemohu Vám říci, zda se k Vám přidám, pokud nebudu vědět, o co jde. Všichni tu mají divné narážky na to, že existuje snad i něco jiného a nebezpečnějšího než jsou lidé. Já opravdu vůbec netuším oč jde.“ Je na mě jasně vidět netrpělivost. Každý si se mnou jen zahrává a slovíčkaří a mě už to přestává bavit. Ráda bych zjistila, o co tu vlastně jde. Zdá se, že zde by se mi ta možnost mohla naskytnout. |
| |
| společnost Kouknu na dívku a řeknu. Tak jo řeknu ti a ukážu ti nač všichni naráží. Odpovím a kývnu Sellen že je to v pořádku. Naše organizace se nazývá Noční hlídka.Snažíme se přežít jako tetí strana jelikož Lykani a upíři vedou válku a my chceme přežit tek je likvidujeme všechny. Objasním stručně a dodám. Je nás sice v noční hlídce málo takových ale né všichni jsme tam lidé.Pár lykanů a úpíru se přidalo k ní jelikož je ostatní neberou a ctějí lidem pomoci.To jsem já a tady Sellen.Já jsem napůl Lykan a ona upír tak hlavně se toho šeho neděs. Říkám klidně. |
| |
| procházka při měsíčku když upírku na lavičce obejdeme a jdeme dál bez toho aby nás napadla či oslovila, znatelně se uvolním. Pak věnuji miláčkovi svůj vševědoucí úsměv svých plných rtů. Nebo spíš vlčí? Možná je spíš vlčí. Ten se k mé lehce opálené tváři s tvrdými rysy a hluboko posazenýma, téměř svítivě modrýma, světlýma očima hodí víc. Až poodejdeme dostatečně daleko, že upírku už skoro ani necítím (pokud je tam nějaký trávniček) z ničeho nic strčím do svého miláčka a ještě přidám svojí váhu aby spadl (né na dlaždice, ale do měkkého) Pak svůj pád přibrzdím rukama, takže chvilku visím nad ním, než si na něj obkročmo dosednu. Zvednu jeho ruku a jeho prst si zatlačím na zub, tak silně, až prorazím kůži a objeví se první kapka krve. Slíznu jí a nakonec políbím. Je to naše hra, hra co spolu pořád hrajeme. nebo jí spíš hraju já. V nečekané chvíli mě prostě napadne ti něco provést a vzápětí to zahladit svými dotyky a svou věrnou láskou k tobě. Nakloním svůj obličej kousíček nad ten tvůj, až mi bílý závoj dlouhých, lehce vlnitých vlasů zastíní tvář, takže polibek je čekaný i nečekaný. Ale sladký. Kdyby nebyla tma, asi bys zabloudil pohledem do výstřihu, mého černého, rudě pošívaného korzetu. Tak náhle jako jsem se ocitla nad tebou, tak náhle se zase odtrhávám. Ještě teď cítíš na sobě teplo a vůni mého velmi těla s téměř dokonalými křivkami opravdové ženy. (bohužel mam asi o trochu širší ramena než ty) Stojím kousek od tebe a měsíční svit se odráží v mých očích, stejně dobře, jako na cvočkách mé lehce pobyté, široké sukně (má hodně rozparků aby v ní byl dobrý pohyb a občas pod ní nosím i kalhoty. Asi takovej ten gotickej styl. Botky jsou takové ty gládovité) Když tam tak ležíš, vypadáš jak troska poškádlím ho (můj drsný humor občas taky není moc dobrý, obvykle obojí provozuju když mam příliš energie a když jsem se dlouho neproměnila), ale aby sis to tak moc nevzal, rychle ti nabídnu ruku navlečenou v návleku, barevně i ozdobně podobné korzetu, a pomůžu ti vstát. až usne, musim se dostat z domku někam do lesa. nebo se zblázním. Lidské tělo je fajn, ale cítím se v něm jako svázaná....Už druhý den.....brrrrr |
| |
| u mě s Adrou Klečím vedle Adry a pozoruji jí. Její krása mne fascinuje. Upírka snad ještě neví, čím se stala a bude potřebovat vedení při těchto prvních a dosti náročných dnech nebo i letech. Pamatuješ si, Adro, jak jsi se do té uličky dostala a co se v ní dělo? Je to důležité. Pro tvůj budoucí život. Nesmím na ni moc tlačit, aby se nesplačila. |
| |
| U Roawena Zavřu oči a snažím se vzpomenout. Záblesky.. Bolest strach utrpení a pak.. podivné otupení.. Povzdechnu si a otevřu oči. Pocity by byly ale co se stalo a proč.. To nevím, třeba si vzpomenu za chvilku. Zadoufám. Podívám se na něj a pak zavrtím hlavou Jen.. pár dojmů, nezlob se přiznám šeptem. Hlasité zvuky mě nyní podivně ruší. Ani vlastně nevím kdo to je. Ani jeho motivaci pořádně neznám. Proč.. je to tak důležité? otážu se a pozoruji ho. Pak se pokusím narovnat, ale díky nečekané bolesti to vzdám a raději se zase opřu. |
| |
| U lesa – Kernd a Sellen S naprosto nevěřícným a fascinovaným výrazem se posadím na lavičku. “Lykani? Upíři? Jsme přeci v Londýně, tyhle bytosti jsou jen v pohádkách. Nebo snad ne?“ Nejistě se podívám po Kerndovi. “Musím se z toho trochu vzpamatovat, ale ano, ráda bych se k Vám přidala. Jen nevím co budu platná, umím zacházet s nožem a lukem a vyznám se v ranhojičství a bylinkách. Prosím jen potřebuji ujištění, že tohle je pravda a ne sen, nebo výmysl nějakého chorého mozku. Že vlkodlaci a upíři jsou skuteční. Doteď jsem o nich slyšela jen vyprávět v pohádkách a příbězích“ Tvářím se trochu vyděšeně a zmateně a rozhlížím se kolem, jako bych čekala, odkud vyskočí někdo nebezpečný. “Tohle měl asi na mysli můj noční společník. V tomhle světě on se pohybuje. Snad se s ním ještě někdy setkám. Doufám, byl velice milý.“ |
| |
| společnost budeš nám v mnohém platná to se neboj využití najdeme a pokud potřebuješ důkaz o existenči Lykanů či úpírů dám ti jej. Řeknu a zvážním. Ted se nelekni a zůstan klidná něco ti ukážu. Řeknu a pomalu s eproměním do své vylkodlačí podoby a pak po chvíli zase na ščlověka. Tak teď už mi věříš že tady by si nebyla v bezpečí a ž emluvím pravdu? Optám se s klidem mile. V našem sídle tě dokážeme ochránit a zelpšit tvé vlastnosti. Objasním. |
| |
| Lesík parčík, u laviček Jakmile vidím jak se jeden z těch, které jsem považoval za lovce promění ve vlkodlaka, znatelně sebou cuknu, podívám se na upíra a tasím. "Omluv mě." Vyrazím, ale jakmile jsem dost blízko, na cítění, uvědomím si že jsou tam oba, upír a vlkodlak. Zarazím se a skryji se za stromem. "Sakra co je tohle?" Dívám se na upíra, jehož jsem před okamžikem opustil. Mírně naštvaně protáhnu obličej a a schovám meč, pomalu vyjdu k těm třem. Kernd a Sellen mohou cíti přítomnost něčeho, co ještě necítili. Tvářím se sice příjemě, ale v očích mám něco co není dobré pokoušet. "Ahoj Klayre, doufám že ti nevadí že jsem na tebe dával pozor." Otočím se na muže. "Myslím že by jste mi mohl vysvětlit o co se tady snažíte. Tato dívka je pod mou ochranou." |
| |
| společnost a nově příchozí Když najednou příjde nějaký nový muž trochu sebou cuknu ze zvyku apřipravím se. Co???Hele nemíchejte se do něčeho do čeho vam nic není.A nemějte strach nemám zapotřebí ublížit ani vám ani tady slečně a naozdíl od vás já jsem natolik slušný že když někam vtrhnu alepson se představím. Odpovím s opovrženíma dodám. Já jsem Kernd.Potřebujete něco?Krom toho že mne a mou společnici podezdříváte z toho že nemáme dobré úmysly vzhledem tady ke Klayre? Optám se s neurčiým výrazem ve tváři. |
| |
| U lesa – Kernd, Sellen a Dark Eagle Navzdory Kerndovu varování při jeho proměně vyděšeně vydechnu, prudce vstanu z lavičky a udělám pár kroků vzad. Poté jen nevěřícně koukám a nevím, zda mám věřit vlastním očím. Jestli to, co se přede mnou právě stalo, nebyl jen přelud. Před nutností Kerndovi okamžitě odpovědět mne najednou zachrání Darkův příchod. “Ahoj, a já doufám, že ti nevadí můj chvatný odchod.“ Nejistě a zároveň úlevně se usměji při pohledu na známou tvář mého společníka. Při zmínce o ochraně mírně nesouhlasně nakrčím obočí. “Protentokrát si to nechám líbit, nač se v této situaci hádat. Ale dovedu se o sebe postarat sama.“ Uvažuji o tom, že bych do rozhovoru zasáhla, ale bude zřejmě lepší, když si to pánové vyříkají sami. |
| |
| U lesa – Kernd, Sellen a Dark Eagle Mírně se usměji a až poté odpovím muži, jenž se před chvílí projevoval ve své vlčí podobě. "Jsem Dark Eagle z rodu Eaglů, myslím že by jsi mohl být dost obeznámen s tím kdo jsme, na to, abych ti to nemusel více vysvětlovat." |
| |
| společnost ikdyž divná Trochu se zamyslím a svůj pohled neměním. No nic jak vidím máte dobrou společnost slečno.Tak pojd Sellen půjdeme. Řeknu nakonec a když jde Sellen vyhoupnu se na střechu a jdu vedle ní zpět do sídla.Ještě se na chvíli zastavím a řeknu. Kdyby jste nás někdy potřebovalla slečno porohlédněte se po střechách. řeknu s klidem a pak pomalu mizím na střechách jdoujich vedle Sellen. Co si myslíš o těch dvou? Optám s ejí. |
| |
| U lesíku Dívám se za odcházejícími a trochu se usměji, otočím se, abych si mohl promluvit s upírem, který hádám stále je ještě za mnou, ale v dostatečné vzdálenosti, aby nebudil pozornost u právě odchozích. "Nebylo by moudré vstoupit k lovcům, nejsi na to připravená, hlavně lovci jsou častou kořistí." promluvím ke Klayre a mírně se na ni zaculím. "Lituji toho že jsem ti odehnal společníky, ale myslím že budu mít dost jiné práce a chci aby jsi mi v tom pomohla." |
| |
| Spadané listí na zapadlé lesní cestě rozvířil závan z kopit projíždějícího koně. Bylo už skoro poledne a jezdec ještě nesnídal, na jídlo neměl ani pomyšlení.Jel bez přestávky už čtvrtý den. Bez slitování hnal koně, jenž, na pokraji svých sil, vyčerpaně sýpal. Jezdec byl však plně zabrán do přemýtání o nedávných situacích a objevech a pro nic jiného se v jeho myšlenkách nenašla ani skulinka. Teda vlastně.. Co myslíš Galaine je v pořádku? Uposlechla moje varování, nebo se bez rozmyslu vydala do té děsivé divočiny? Pokud ano Podařilo se jí úspěšně vyhnout všem lovcům a lykanům? Ty mi neodpovíš... Uháněj Gelaine, bež s větrem o závod.. Bylo tomu už déle než měsíc, co se se svojí milovanou naposledy loučil..Nicméně ani strach o Isabelle ho v tuto chvíli nedokázal patřičně rozptýlit od myšlenek na "Draifovy zápisy". Už tu tíhu nemohl unést, potřeboval se o to s někým podělit, musel se s někým podělit. Ten pocit samoty ho zžíral. Dal by všechno za prachobičejného společníka na své dlouhé cestě, dokonce i stará klisna už to slyšela vše nejméně desetkrát, v době, kdy byli ještě na severských pláních, kde se Likas nemusel bát nechtěných posluchačů. Zde již tuto jistotu neměl a proto trávil většinu času v zamyšleném mlčení, jen občas pronesl k vyčerpané klisně pár útěšných slov na uklidněnou. Byli už blízko, cítil to, poznával bůni domoviny. Stále však neměl jistotu, jestli se jeho plán zdaří. Už předminulý večer poslal sokola se vzkazem pro svoji slečnu, odpověď se mu však stále nedostávala. Jachvěl se znepokojením, když vyjeli z lesa na polní cestu nadohled od malé vesničky, kde měl v úmyslu přečkat polední žár předtím, než se vydá na poslední část své cesty. Znal toto místo, již v minulosti tu několikrát nocoval. I když šlo jen o malou vesnici, místní hospoda byla vyhlášená v dalekém okolí a zdejší krčmář, jistý Norlam, mu ještě z dřívějška dlužil službičku, čož byl také důvod, proč Likas zamířil právě sem. Nyní se však zastavil asi půl míle od brány, přivolal si z oblohy sokola a vytáhl pergamen s brkem a kalamář... Líbám Tě, Tvůj Likas |
| |
| procházka nocí spadnul jsem na zem. Moc mě to nebolelo, již jsem si zvykl že dělá podobné hlouposti, možná utrápy, ale život se se mnou též nebude párat, proč by to dělal? když je život krutý tak jaká bude smrt? bude laskavá? V tom případě bych řekl že ona je spíše smrt. z přemýšlení mě vytrhla bolest na mém prstu, Ano někdy lituji že má tak ostré zuby a někdy zase lituji toho že zrovna ona musí mít nápady mi ubližovat. někdy se modlím aby mně příště nerozsekala na kousíčky, i když je to nepatřičné... Pak následoval polibek a potom jen ta urážka, ihned jsem se na ní pokusil najít odpověď a ta se mi nedostavila, spíše mě přesvědčila o tom že nejspíš vážně troska jsem. Možná že jsem troska... Zamumlám a zvedám se ze země Možná že by pomohlo vyměnit povolání. Nebo přítelkyni. ale ten druhý nápad jsem raději nezmiňoval Hlavně najít řešení... kruci ted by se mi hodilo kdyby se do toho tady zapletl nějákej vlkodlak nebo lovec upírů od lidí... bylo by to zajímavější a ona by se rpoměnila a přestala být tak... tak... jak to vyjádřit? odporná? paličatá? Nesnesitelná? ach ano nesnesitelná, to bude to správné slovo O co že mě nechytíš? Na to jsem začal utíkat přímo za nosem, chtěl jsem anjít nějákého nepřítele, když si on nemohl najít nás. |
| |
| procházka nocí hlupáček, někdy si říkám jestli ten vztah náhodou jen nehraje...no... usměji se, když si vzpomenu na naše setkání když jsem žila mezi upíry, naučila jsem se skrývat svou vlčí podobu a tak mě braly více méně jako člověka....bylo pro něj docela překvapení když se vedle mě probudil a já ho málem rozsápala- prostě jsem se nechala unést. Řekla bych, že mi to stále ještě neodpustil, ale copak za to můžu? To ale neznamená, že se ke mě bude chovat tak jak se chová Si troska řeknu měkce a když se začneš rozbíhat, ani se nemusim moc namáhat, abych tě zastavila. Za ruku tě prudce stáhnu zpátky (případně tě předběhnu a zastavím) Podívej se na mě. Ne, neuhýbej očima zvednu mu bradu, abych mu viděla do očí Moc dobře víš že tak jako já nejsem schopna s tím, kdo jsem nic udělat, tak stejně tak neschopný jsi v tomhle směru ty a te´d mi odpověz a nesnaž se lhát možná ti připadá, že ti ty oči vidí až do žaludku Miluješ mě? Pokud odpovíš že ne, neboj se- nerozsápu tě, na to jsem dost nasycená, ale pokud mě nemiluješ tak mi nelži a rovnou odejdi. ne tohle není hra, myslím to smrtelně vážně. ani vlk není hloupý |
| |
| v mém bytě Pozoruji Adresteu a vidím, že je zmatená.. Mohl bych se napojit na její mysl, ale přijde mi to celkem drzé. Usměji se na ni a dám pod její záda další polštář, aby mohla alespoň napolo sedět. Je to důležité, abys pochopila co se s tebou teď děje a co se bude dít.. Odkašlu si a vstanu. Pokud se nemýlím, tak tě kousl upír. Stala jsi se dítětem noci... Na chvilku se odmlčím a pozoruji její reakce, snad jsem to na ni nevybalil moc rychle. |
| |
| procházka Jen co jsem se rozběhl, nebo jsem se o to spíše pokusil, jsem byl stažen, zpátky, trochu jsem zavrávoral ale naštěstí jsem to vyrovnal. prejže jestli ji miluju... proč se na to musí pořád ptát ? schválně jsem se snažil uhnout pohledem, ale ona mi v tom stejně zabránila, měla mě ve své moci a to mě děsilo. jestli řekneš "ne" nerozsápu tě... jo to určitě...tohle si asi budu muset znovu dlouho žehlit... áááá!!! už ted mám výčitky svědomí že si něco takovýho myslí! proč jinak bych tady s tebou trávil většinu noci? Proč bych jinak trpěl přítomnost vlkodlaka? Proč bych si jinak od tebe nechal trpět všemožné útrapy? ten poslední důvod byl jistě k ničemu, poněvadž jsme přeci jen zažili více krásných chvilek než těch zlých... To je mi dotaz jestli tě miluju... poslední dobou se na to ptá možná až moc často... napíšu jí slova "miluji tě" na papírek a at se na něj vždycky podívá když bude mít pochybnosti... ušetřilo by to alespon tech pár minut... To víš že tě miluji... fakt by mně nerozsápala kdybych řekl ne ? |
| |
| U Roawena v bytě Nechám si pomoci a podepřít si záda měkkým polštářem. Nechám zavřené oči a snažím se uklidnit. Po jeho slovech přejedu jemně prsty po krku, kde jsou opravdu dva malé otvory.. Tiše vzdychnu a svěsím ruku. Co tedy pro mě znamená, když mě kousne upír? zeptám se s nečekaným klidem. Nic si nepamatuju, ať vzpomínám jak chci a nejde to. Potom otevřu oči a změřím si člověka u mě, pozoruji ho a vyčkávám co mi k tomu poví. Je to jeho práce? Nebo někoho jiného? |
| |
| procházka když mluvíš vpíjím se to do očí a pak si povzdechnu a pustím tě. Dobrá....ale občas když mluvíš tak to tak nezní. Rozdíl ras je sice obrovský, ale lásce by to nemělo bránit a přesto jsi tak hloupý a snad i chytrý zároveń, abys to občas dovolil. Promiň.....potřebuju.....dneska trochu volnosti...Chceš jít semnou? to slovo volnost neznamená, že půjdu někoho rozsápat- i kdyý možná občas i jo, ale znamená to, že potřebuji běžet. Do lesů, tam se přeměnit a pak utíkat, utíkat utíkat dokud enpadnu únavou. A pak se znovu zvednout a znovu běžet. Párkrát jsi dokonce jel i na mém hřbetě. byla to podivná jízda. Divoká, krvavá, nezkrotná, asi jako duše nás obou. Víš že mě teší tvlůj zájem a tvá přítomnost a to i v situacích jako jsou tyhle, ale vždycky záleží jen na tobě jestli půjdeš semnou a nebo odejdeš domů kde na mě počkáš....vždycky to záleží na tobě toužebně zvednu oči opět k měsíci a skousnu si spodní ret. takže? |
| |
| Procházka Jít s ní? to nemohu... Promiň mi ale já dneska nepůjdu. řekl jsem omluvně a přitom jsem se díval do země. Jsou věci které by jsme měli prožívat samy. toto je jedna z nich... zívnul jsem možná že bych šel s tebou ale nejspíše jindy, poněvadž jsem moc nespal... Teď jen mohli začít ty žvásty o tom jak se ničím a že mě ta práce jednou zabije... musí začít... chyběli by mi kdyyby nezačali a neskončily. nejspíše bych se kvůli tomu ani nevyspal... Spí vůbec vlkodlaci? dotknul jsem se její ítváře a usmál se na ní. Jak jí znám tak se mě na to samé zaptá znovu pozítří nebo popozítří... na tu vlkodlačí podobu si zvyká někdy až moc... Ať se ti krásně utíká. na to přišel dlouhý polibek na rozloučenouSnad jsem jí nezničil večer tím že nejsem s ní. Ještě jsem jí sledoval jak odchází potom jsem se otočil a vyšel jinudy, než jsem měl, nevyšel jsem směrem od lidí ale přímo k nim... To chci umřít? zastavil jsem se, nevěděl jsem co mám dělat. nakonec jsem se ale přeci jen rozhodl por tu možnost kdy pujdu spát, Proto sem okamžitě zašel do sídla a okamžitě ulehnul ke spánku, ale jedna věc mi nedala spát vážně se jí nic nestane? |
| |
| procházka skousnu spodní ret- kdy tak ukazuju že je mi to líto, ale pak se usměji Beru tě za slovo nakloním zvědavě hlavu unavený? Samozřejmě že je unavený hlupáčekKdybys místo spánku nepracoval, byly by jsme spolu řeknu spíš škádlivě. Vlastně to spíš znamená: Moc a moc tě miluju takového jaký jsi Dotyk tvých studených prstů mi postaví chloupky na týlu, ale usměji se a otřu se o tvou dlaň jako zvíře, které se snaží vetřít do tvé přízně. je však na tom něco kouzelného. pak přijde polibek. Kdybych uměla vrnět, určitě bych si zavrněla. Vzdálím se, zadívám se na nebe a ještě chvilku čekám. pak se dám do běhu. Takže tvá poslední slova už skoro neslyším. Běžím rychle, bez ohledu na to, že to asi vypadá jako by mě honil satanáš. Míhám se před očima lidí, stejně rychle jako se míhám před očima Luny. Nezastavuji se. Po pár minutách vytrvalého běhu jsem konečně opustila město. pak stačí jen překonat pár kroků a vbíhám do lesa (omlouvám se, jestli ten popis nějak moc zasahuje do děje. Když tak si to Pj prosím uprav dle libosti) dva lidské kroky v lese a pak se zastavím. vychutnávám si ten okamžik před přeměnou. Kdy rozsápu svou lidskou část, bez které by to bohužel nešlo, bez které bych ho nepotkala. udělám dalších pár kroků abych bezpečně zmizela v porostu a svlíknu se. Věci uložím je někam do dutiny stromů (takové místo bych tu chtěla mít už vyčíhlé) a pak se rozeběhnu, nahá a bezzábran. Skok, pak další a další a další.....začnu se proměňovat. ta sladká bolestivá přeměna mě naplňuje, zraňuje, zabíjí a zároveň je to jako znovuzrození. Další tři skoky kdy ze sebe strhávám kůži člověka, další dva a probouzí se pravá šelma. běžím dál. Přeskakuji nástrahy lesa a mám téměř vlčí úsměv. Doběhnu na vyvýšenou mítinku (či něco takového )a zastavím se. Pohledem sklouznu na život ve městě. Tichý, netušící, přesto lehce věřící. Dřepnu si a zvednu bílou, až skoro perleťovou hlavu k měsíci a pak dlouze, šťastně zaviji. v případě že mi Pj nechce po cestě nic provést nebudu popisovat svůj bláznivý běh (možná jsem si i ulovila večeři) a to jak jsem šťastně a uříceně zamkla vnitřní zvíře do lidského těla a oblečená se vrátila do města. Následně jsem se tiše vkradla domů. V sídle už mě mnoho upírů zná a tak se nezmůžou po ničem jiném než mávnutím, zavrčením a dokonce mě někdo i pozdraví. Tiše vklouznu do našeho bytu (či domku) a jdu se hned podívat jestli spí. Tak jako tak je další bod osprchovat se a pak zaplnit opuštěné místo v posteli, čekající jen a jen na mě. |
| |
| Londýn Ona nezvyklá dvojice si mě ani nevšimla, nebo spíš nechtěla všimnout. Hodně mi připomněla Likase a po bledé tváři se začaly kutálet slzy. Přitáhnu nohy na lavičku a kolena přitisknu hrudi. Notak, Bello, netrap se.Trháš mi mé malé srdíčko na kusy. Bello. Isarchiel poletává kolem a snaží se mě uklidnit. Hele Bello, někdo tě hledá. Nějaký sokol mi pustí do klína dopis, s nedočkavostí ho rozbalím a čtu si jej. Bello, přečti mi to taky, kdo ti píše? Píše ti ten zablešenec? Tak dlouho tě nechal čekat a teď se zas milostivě ozval? Přečetla jsem mu tedy polohlasně Likasův dopis a alespoň na chvíli tím zamkla neustálý příval jeho připomínek. Jdeme Ty tam vážně chceš jít? Co když to není on? Už mu neodpovídám, místo toho se jako šíp proženu kolem neznámé dvojice a dálo městem, zastavím se u horo jednoho z domů. Je tam zrovna hlídka na koni. Je to jen jeden muž. Sundám si kápi, uhladím vlasy a se zkroušeným výrazem a předstíraným vzlykáním se jím nechám objevit. Vyptává se, co se děje, zda jsem se ztratila a nemůže mi nějak pomoc. Chci vašeho koně. Zafňukám, to ovšem není ochoten splnit, tak zafňukám znovu. Seskočí z něj a snaží se mě uchlácholit. Až když otevřu oči a pohlédnu na něj šarlatově krvavýma duhovkama, pozná, že udělal chybu. Dál už je to ráz naráz, Zkočila jsem na něj a hrozivou silou mu zlomila vaz, načež jsem se do sytosti najedla. Kůň naštěstí neutekl, asi se mě nebojí. Vyskočila jsem na něj a jediným mohutným prásknutím do otěží jej přiměla k pohybu. Rychlostí blesku mířím k onomu smluvenému místu, Isarchiel mě následuje. |
| |
| ložnice uslyšel jsem její kroky, ladné a lehké jako vždy... proč asi dělám že spím? nejspíš proto že by nebyla ráda kdybych ještě nespal počkal jsem dokud se neosprchuje a potom dokud nezaleze do postele..., otočil jsem se k ní. Jaká byla procházka? optal jsem se jí a rovnou vynechal pasáž o tom jeslti měla nějáké problomi při cestě, poněvadž doted se s tím vždy vypořádala. co já si jenom počnu až mi jednou zmizí z života? objal jsem jí a začal jí hladit po jejích nádherných vláskách. užíval jsem si její přítomnosti, jejího teplého dechu, který nárážel do mého těla. Proč všechny hezké chvíle jednou skončí? kdyby tu byly pořád, nikomu by se nechtělo umírat a všihcni by lpěli na životě a nezatracovali by ho jako většina |
| |
| soukromá zpráva od Dark Eagle pro Cítil jsi něco zvláštního z muže, jehož jsi sledoval, ani upír, ani vlkodlak a ani člověk. Když jsi se k němu přiblížil a ukázals jsi se mu, moc tě nevnímal, jen říkal něco o míru mezi upíry a vlkodlaky a že se chce bavit s vašimi staršími. Byl plně zaujat jen jedinou ženou, jak jsi posléze zjistil, přišel k ní a ke dvěma lovcům, upírce a vlkodlakovi a řekl jim ať jdou pryč, pak s dívkou vedle sebe se obrátil na tebe a čekal. Tento Dark Eagle, z rodu Eaglů je velice zvláštní, nikdy jsi se s někým podobným nesetkal a o rodu Eaglů nic nevíš, ale přesto se zdá být suveréní, i když trochu strachu z něj cítíš, jako by si nebyl jistý, zda by vyhrál, ale je to jen tvůj pocit, stojí nyní a čeká na tebe, jako kdyby váš rozhovor byl dvojicí lovců je n přerušen. |
| |
 | soukromá zpráva od Seraph pro Celou scénu sleduji skryt ve stínu, dokud na prostranství nezůstane jen pár, muž a žena. Ten muž mě zajímá, v jeho krvi je něco, co ho řadí nad člověka, ale není ani jedním z druhů dětí noci. Vystoupím ze stínu, ruce svěšené podél těla z pod krempy mého klobouku se ozve hluboký, drsný hlas. "Co jsi?" - sice mi do tváře není zrovna moc dobře vidět, ale je jasné, že se můj pohled upírá na muže. Ženě, alespoň zdánlivě, nevanuji žádnou pozornost. Jsem dobré dva metry vysoké, mohutné postavy, oděný do dlouhého koženého kabátu. Krom kabátu, který mi šahá o půli lýtek vidíte ještě vysoké, těžké boty a právě klobouk, zpod nějž na vás hledím. Zbraně mám nejspíš pod kabátem, mám-li nějaké. |
| |
| Park - Seraph, Kylie a Dark Eagle Dívám se na upíra a mírně se usměji. "Jsem nesmrtelný, můj rod je starý stejně jako rod dětí noci, proto víme o mnohém co se stalo." Stisknu Kylii ruku a jemně ji pohladím, najednou stojím mezi ní a upírem, ruku položenou stále na meči a druhou volně podél těla. "Rovnováha il však byla narušena, děti noci přešli přes hranici a ohrožují existenci nejen lidstva, ale i sebe samotných. Býval jsem lovcem, ale nyní již jím nejsem." Dívám se do tváře upíra, Kylii v zádech, snad jako bych se bál že by jí mohl upír něco udělat. "Chci se sejít s vašimi staršími, o úplňku u Stonehange, tam dojednáme smír mezi lykantropy, upíry a lidmi, ale nejdříve se chci sejít s vámi, abych vyjednal vaše podmínky a sdělil vám co po vás budu chtít já." Dívám se stále na upíra, ale najednou má ruka sjede bleskově z meče a vytáhne malý přívšek z kapsy. Hodím jej upírovy, je vyroben z bílého zlata a je na něm vyryt symbol, jenž znázorňuje trojbožstvo, rovnováhu a harmonii, je v kruhu a tak znamená i magii. "Jen jediný upír smí vstoupit do stonehange, pouze ten, jenž bude mít u sebe tento symbol, jen on a já, to je moje podmínka, jinak nikdy nenastane smír a váš rod zemře, ne hned, ale brzy." |
| |
| ložnice Přikradu se voňavá a čistá do ložničky, vlasy ještě vlhké. Vklouznu pod peřinu a přilepím se na svou lásku, něžně-abych ho případně nevzbudila Zase nespíš? měl bys spát.... nechám se hladit po vlasech a pak se přitulím a dám ti pusu na ouško. Ruka pod pokrývkou se přikrade na tvou hru´d- ještě chladná po večerní procházce Jaká že byla? Zkus hádat.... usměji se a ruka od hrudi zamíří pomalu až k tvému krku. Je ti jasné že pak budou následovat rty a píchnutí do prstu o tvůj špičák. Něco na té bolesti- touze po bolesti bude. Stejně jako na sladké voňavé krvi co náhle zaplní pokoj. A že to byla jen kapička krve....Pokud kapku vysaješ nechám se, pokud ne, slíznu jí sama....čekám jestli budou pokračovat v těhlech nevinných hrátkách a pokud ne, za chvilku usnu spánkem vlčete |
| |
| ložnice vypadá to že sis užila. úsměv jsem jí opětoval a potom jsem s ní chvíli hrál ty její hry... slíznul jsem jí krev z prstíku tím způsobem že jsem ho políbil... Ještě chvíli jsem si hrál s jejími prstíky než jsem toho nechal... Mé prsty jí ke konci spočívali na jejích vláskách. které jsem ještě chvíli hladil, ale po čase se pohyby mé ruky uklidnovali, dokud neustály uplně, což jako vždy znamenalo že mě již přemohla unava a usnul jsem... Po pár hodinách jsem se vzbudil a šel se projít po hradě, kolem jdoucí jsem pozdravil, až jsem konečně došel tam kam jsem chtěl... chtěl jsem misi! ukol! cokoli zajímavýho! flákat se doma není moje gusto... Proto jsem ho pozdravil a ihned se optal: Nějáké mise ? úkoly ? nějáké vzrušující? DOUFAL jsem že něco mít bude, nesnášel jsem odpovědi jaké jsem dostal včera nebo předevčírem toť jsou : nic zajímavého, nic vzrušujícího, vůbec nic, nic co by jsi mohl dělat ty.... Prostě hrůza! |
| |
| V hostinci bylo docela živo, až nezvykle na zdejší poměry. Likas nečekal, že zde bude tolik lidí, přestože věděl, že většina z nich jsou pocestní, musel své plány přehodnotit. Nejprve si odložil k zaprášenému dřevěnému stolu s otrhaným ubrusem vyobrazujícím draka v koutě místnosti, a jakmile se ho šenkýřka zeptala, co si dá, objednal si pintu zlaťáku a poté se pohodlně zavrtal do polorozpadlé židle s polstrováním prožraným od molů a schován před zraky ostatních pod záhybem kápě se nezvučně rozhlížel po všem kolem sebe. Na zašedlé místnosti s oprýskanou omítkou ho zaujaly akorát dva zkřížené meče vykládané rubíny, které vysely na stěně nad výčepem. Pomyslel si, že je zde musel zanechat nějaký kupec či bohatýr místo placení, poněvadž pochyboval, že by si výčepní mohl dovolit něco tak honosného. Z jeho rozjímání ho vytrhla nenadálá vřava, jež vypukla u čelního stolu před výčepem. Dva spití vandráci se pustili do pěstního souboje nejspíš o přízeň mladé šenkýřky, která je však i nadále ignorovala a starala se o ostatní hosty. Po chvíli se vše uklidnilo a Likas se znovu ponořil do svých myšlenek. Přemítal, co ho čeká v následujících hodinách a zda se mu povede, co zamýšlí. Znenadání vstal a zamířil k výčepu. Starý, pleší poznamenaný krčmář se zrovna skláněl nad žejdlíkem zlatavého moku, který si objednali příchozí hosté, když na něj Likas promluvil… Buď zdráv Norlame… Pronesl unaveným, ale přesto pevným hlasem. Krčmář se s cuknutím otočil, ten hlas okamžitě poznal. Jak by taky ne, když ho strašil každou noc ve snech P-pane Likasi? C-co vás p-p-přivádí do mého skromného příbytku? zablekotal krčmář a pokusil se nenápadně rozhlédnout po únikové cestě. Jelikož však žádnou nenašel, otočil se zpět k hostovi, který pokračoval… Víš velice dobře, co mne k tobě přivádí, když jsem tě viděl posledně, neměl jsi ani tolik odvahy, abys mi pohlédl do obličeje, a teď máš tu drzost ptát se, proč jsem tady?? Ale pane…. Žádné ale… zarazil ho rázně Likas Řečí už bylo dost. Máš něco, co patří mě a já bez toho neodejdu a záleží jen na tobě, co bude předcházet tomu, než to dostanu… pronesl chladně Likas a zpražil ho tak smrtícím pohledem, že se roztřesený výčepní nezmohl ani na slovo. Nepatrně přikývl a odšoural se do místnosti za výčepem. Po chvíli se vrátil s oběžným balíčkem, a vydal se přes místnost za Likasem, který se mezitím vrátil ke svému stolu. Položil onu věc před něj na stůl a s nepatrným úšklebkem mu naznačil, že už tu není vítán. Zprvu se zdálo, že se na něj Likas vrhne, jelikož na něj upřel nevraživý pohled a ve spalujícím žáru karmínově rudých očí se krčmář znovu roztřásl. Po chvíli však Likas vstal a beze slova vyšel na ulici. Nevšímal si zaujatých pohledů, jež na něj vrhali hosté v nálevně a nezajímaly ho ani výhružná gesta, jenž na něj ukazoval hostinský, i když si jich byl dobře vědom, přestože byl k němu při odchodu otočen zády. Měl už zase myšlenky jen pro ni. Je to jen otázkou času, kdy se znovu shledají. Bylo už pozdní odpoledne, když s oním tajemným balíkem pevně uvázaným v Galainině sedle vycválal jižní branou vesnice a vydal se po nyní již kamenité cestě k Londýnu. |
| |
| Cesta za Likasem Dlouhou dobu jedu tryskem na "vypůjčeném" koni, lehkými kopanci do slabin jej popoháním k rychlejšímu trysku. Isarchiel je za chvíli z toho letu unavený, nelíbí se mu to, komu by se to také líbilo. Zabalil se jako kuklička a nechal se držet v dlaních. Nejedu příliš dlouho, když z dálky, naproti sobě cítím pach koně a slyším klapání kopyt. Společně s koňským pachem mě udeří do nosu něco jiného, neobvyklého ale tak známého, až se roztřesu. Skoro hmatatelně cítím, jak se mé ledové mrtvé srdce tetelí. Nasaju jeho vůni a opět pobídnu koně aby zrychlil. Už ho vidím. V dálce, ale přesto. Když už jsme skoro u sebe, zastavím koně, pustím Isarchiela kerý se pověsí na nedaleký strom a jen na něj s otazníky v očích hledím. Nesesedám, vyčkávám a prohlížím si tolik postrádanou, milovanou tvář. Hlavu nakloním lehce na stranu. |
| |
| Peter – U něj doma Vstoupím a pečlivě si zuji boty a obléknu papuče, je to nezvyk a papuče jsou hebounké. Je mi v nich dobře. Courám se pak za Peterem tam, kde vnímám pohyb, to umím velmi dobře. Podívám se na něj a zhluboka nasaji vůni bytu lehce okořeněnou vůní čaje. Tiše se opřu o stěnu tak, abych ji nezamazala a nepoškrábala ji mečem, pozoruji ho a docela by mě zajímalo, co si teď myslí. Okvětní plátky růže mi hladí pravý spánek a já jsem na rozpacích, co bude, až on bude upírem. Takový muž nemůže odolat žádné dokonalé upírce, když jí bude hledět přímo do očí, podlomí se mu kolena a bude se za ní plazit jen aby jej oslovila... “Voní zajímavě, co je to za čaj?“ brouknu opřená o zeď, bojím se, že mu něco zamažu, proti němu jsem taková... špinavá, on bydlí v domě. Hm, je to tak neslušné navštěvovat někoho v noci, slušní to totiž nedělají... |
| |
| Doma: Myslím, že to bude asi Earl Grey.. A klidně se posaďte..Odvětím a už na stolek chystám cukřenku s lžičkou a mléko. Chtěl bych vidět, co by na tuhle pozdní návštěvu řekli rodiče.. Pousměju se a po chvíli před tebe na stolek dám i tvůj hrnek s čajem. Zajímavý.. Nějak by se sem i trochu hodila.. Znovu se usměju. Ehm.. Jinak.. Já jsem Peter.. Natáhnu k tobě pravou ruku. Teď už si jen vzpomenout na tu zatracenou etiketu.. Tvou ručku jemně políbím a položím na stůl. Em.. A pokud chcete, mohla byste přespat u mě.. Mám tu pokoj pro hosty.. Zmlknu a kouknu na tebe a očekávám plesknutí tvé dlaně o mou tvář. Ty děti by stejně tu chřipku přežily samy.. Mě by tu už nebylo třeba.. |
| |
| Peter – u něj Hrozně nerada si nakonec sednu za stůl. Meč tasím a položím jej na desku stolu tak, aby byl když tak rychle k použití. Sednu si naproti oknu. Je to taky proto, že bych poškrábala určitě nejen židli, ale i podlahu. Omluvně se na Petera podívám a pak položím meč raději na volnou židli vedle sebe, když mi dojde, že by to bylo opravdu hodně nezdvořilé. “Earl Gray...“ vydechnu, jak by se jednalo o nějaké tajemné zaříkávadlo a koukám na cukřenku a mléko... voní to opravdu nádherně, takové královské pohoštění jsem opravdu nečekala. “Jmenuji se... říkají mi Kitten,“ sednu si o něco pohodlněji a když se mě zeptá na přespání, ihned poté, co mi olíbe ruku, podívám se na něj, “musím se vrátit na hlídku, Petere, navíc, nechtěla bych vás tu rušit, tam kde je někdo z našich většinou není klid.“ připadá mi nějak ztuhlý, přemýšlím, co jsem měla udělat, co čekal a co jsem neudělala. “Děkuji za čaj, už jsem ho dlouho neměla...“ pokud vůbec. |
| |
| Bar Ojoj… upírek se nám čertí…. Chuděrka maličká… Vyslechnu celý jeho proslov, monolog či kdo ví, jak to myslel? Ještě než odejde taky k němu prohodím pár slov. Ale upírku, přece by ses nečertil. Mimochodem číst někomu myšlenky je velmi, ale velmi neslušné. Na ono „velmi“ kladu důraz. Takže…. Co se hadrů týče, tak… k hadrům se chovám diametrálně jinak…. Odešel a říkal něco o milování. Milování? Milování? Jak může někdo bez srdce milovat…? Ta omladina je v těchto časech nějaká zvláštní. Čili že je na čase obrátit svou pozornost k další zde přítomné. Takže, my máme nějaké jednání, že? Zvenčí se ozývá píšťala, nejspíše nějaký „moderní“ styl aneb v „životě“ jsem tu melodii neslyšela. A nebo nemáme? Proč na mě někdo čeká a pak si nechce hrát…. No jak říkám, ta moderní mládež je nějaká divná…. Asi za to můžou lidé, vždy za všechno mohli právě oni….. |
| |
| Cinkání podkov vyplašilo hejno koroptví, které se vznesly nad pole a odpluly po vzdušných proudech s severozápadním úvalům. Bylo už zkoro poledne a vlahý podzimní vánek si pohrával s travnatým porostem podél cesty. Listí se barvilo do všemožných odstínů barvy slunce a ptáci nad vší tou parádou vzrušeně cvrdlikali... Likas však nic z toho nevnímal, přestože už byl čas oběda, on si v klidu, okolí nevnímaje, lehce pochrupoval v sedle Galaine. Od včerejšího odjezdu z poslední příhorské vísky se nic zajímavého nedělo a tak se rozhodl na cestě přes rozlehlé a poněkud jednotvárné pláně Angianské vrchoviny trochu prospat. Času na to měl dostatek, jelikož nehodlal zastavit, dokud ony pověstné pláně nepřekročí, vlastně ani nebylo kde.. Když se konečně na obroru objevily obrysy Londýnských předměstí a přilehlých lesů, Galaine nelidne zaržála a Likas se s trhnutím probudil. Nevěděl sice, kolik přesně hje hodin ale podle slunce, které ho ostře pálilo do temene odhadl, že může být právě něco po poledni. Hlasité zakručení, jenž se ozvalo z jeho útrob ho v tomto přesvědčení jen utvrdilo. Napřímil se v sedle a rozhlížel se po krajině. Velmi dobře to tu znal. Už jako malý se tudy mnohokrát projížděl, když se svými přáteli lovili jeleny a daňky. Zahleděl se do dáli, do míst, kde se dle jeho odhadu nacházela kozí loučka. Neujel však ani padesát metrů, když si vzpoměl, že má před sebou přece jen ještě jednu nevyřízenou záležitost a nasměroval Gelaine k nedaleké zapadlé vísce na severozápadě. Když projel městskou branou, zamířil přímo k šatlavě. Dobré odpoledne konstáble.... pozdravil ozbrojence, střežícího vstup do šatlavy Mám zde propustek pro jistou Karlin Serrus, jenž se dle mých skromných informaci nachází ve vašem držení... pronesl a se zájmem sledoval, jak vyjevený strážník svitek, opatřený královskou pečetí, důkladně zkoumá.. Po pár minutách nepříjemného ticha, kdy si Likas už už začínal myslet, že bude jeho lest prozrazena, se strážník napřímil a s podtónem trpkosti pronesl.. Tak fajn, dřepni si tu jezdče a dej mně chvilu, hupnu dólu vyžídit co je potřeba.. Ale ne aby tě napadlo strkat nos do naší šatlavy.. pokud tu nechceš zkejsnout na pěknej párek dní... zakončil uchechtnutím a zmizel za kovanými vraty.. zhruba po deseti minutách už začal být Likas mírně netrpělivý a podupával si nervózně botou ve třmeni, až Gelaine zařehtala a nesouhlasně s sebou škubla. Po chvíli se dveře do šatlavy opět otevřely a z nich vystoupila mladá, pohledná žena, bezeslov přešla až ke Gelaine a Ladně naskočila za Likase. Ten na nic nečekal, pobídl klisnu a spolu vyrazili zpět k Londýnským lesům..Dobrou čtvrthodinu jeli oba mlčky, až pak prolomil nastálé ticho Likas.. Tuším správně, že jste s naší situací alespoň z části seznámena?? Ne tak docela, donesly se ke mě sice zvěsti o vaší vzpouře v sídle ale nic více nevím.. Doprá, alespoň ve zkratve... To co se stalo, satlo se.. To je teď jen pramálo důležité.. Mé myšlenky teď patří něčemu většímu, mnohem většímu.. Nevím, zadi jsi někdy slyšela něco o původu obou ras, já však již oběvil dost na to abych mohl s jistotou říct že vím jak vzešly a také jak zajdou, o tom se ale pobavíme na vhodnějším místě při vhodnější situaci.. Prozatím ti musí stačit, že tvá pověst, ano právě tvá pověst nezpoutané bojovnice tě dostala ven z toho zatuchlého hnijícího vězení, doufám tedy, že zvěsti o tvých zchopnostech nelhaly.. Příležitostí se o tom přesvědčit však bude více než dost, ale to bychom předbíhali, teď míříme pro moji přítelkyni, která, jak zanedlouho zjistíš nejspíš bude i klíč k tomu všemu, prozatím se ovšem pokudmožno chovej nenápadně a příliž se nesnaž vměšovat, tvůj čas příjde.. Karlin mlčky přitakala a zahleděla se do dáli na víchod.. Po další hodině cesty, kdy už kozí loučka byla, co by kamenem dohodil, konečně ucítil Likas ve vzduchu její přítomnost, opravdu tam byla, nezklamala ho a přijela.. Pocit štěstí, jenž ho v tu chvíli naplnil, se nedal srovnat s ničím, co za poslední týdny zažil... |
| |
 | Šatlava, neznámý jezdec Když jsem přijela do Londýna, byla jsem rozhodnutá podniknout vše, co jsem si předsevzala. A to že najdu toho vraha. Však když jsem dojela ke Dr.Edwardsovi, abych si s ním důležtitě promluvila, se mi naskytl nečekaný obrázek. Ležel tam na zemi probodán dýkou, sehla jsem se nad něj doufajíc, že na něm objevím známky života, bohužel už bylo pozdě. Co by se, ale v tu chvíli nestalo. Jakmile jsem se sehla k němu, vešla do místnosti cizí ženská. Mlčky tam postávala, vůbec jsem si jí nevšimla. Když jsem se otočila, abych ji mohla všechno vysvětlit, začala strašně ječet a to nejspíš přivolalo stráže, který zde byli ani ne za minutu. Doufám, že víte jaké máte práva. Slečno Serrus? promluví ke mně jeden, který mi na ruce nasadí želízka a odvede mne přímo do šatlavi. Teď jsi v pěkné kaši, Karlin. A to kvůli tomu, že si nezdrhla, když si ho viděla na zemi. Byl určitě tak sedm hodin mrtvý. Co už? Musím najít jeho vraha. Kdo by měl zájem ho zabít? Nejspíš ten, kdo mne chce umlčit. vnuknou se mi myšlenky, které leccos vysvětlují, hlavně proč tu jsem. Je tu tma, takže zde vůbec nevidím a začíná mi být zima. Jindy bych se své situaci smála, ale teď mi to připadá strašné. Musím se odsud nějak dostat. pomyslím si a vytáhnu z boty svou jedinou zbraň, kterou mám v této chvíli, je to malá dýka. Prohlídnu si ji dopdrobna. Malá dýka, ostrá, místy rezavá, na její čepeli tkví mé jméno. Daroval mi ji můj otec. A co mám s tebou dělat? Nechci vyvolat násilí. Budu muset počkat, až se to vyjasní. namlouvám si. Však v tu chvíli přijde strážník, úplně ten stejný, jež mne před chvíli dostal sem. Co se děje? Že byste si ujasnili kdo je pravý vrah? promluvím mu, čekajíc na odpověď. On mi odstraní pouta a vrátí mi zpátky moje náčiní. Poté projdeme tmavou komoru, až se dostaneme zpátky na světlo. Kde na mne venku na koni čeká neznámý muž, chvíli tam stojím netrpělivě, ale poté mne něco uvnitř donutí na toho koně nasednout. Svůj kufr svírám pevně v rukou a nehodlám jej během cesty pustit. Chvilkama je cesta tichá, jelikož nemám zájem se tu s někým cizím vypravovat. Pak on prolomí ledy, tím že on sám promluví. Poslouchám jeho slova a vůbec netuším, jak do toho všeho spadám já. Ale nemohu vyslovit žádné své otázky, jako kdyby mi něco zavřelo pusu na sedm západů. Nejspíš po půl hodině jízdy, možná to ani ta půhodině jízdy nebude, ale mě to připadá, jako věčnost. Nevím, kdo jste. A vůbec netuším, proč jsem tu. Já toho muže nezabila. Ba naopak chtěla jsem mu zachránit život. A o původu ras mi měl povědět on sám. Jak má teď někomu věřit? Je pravda, že nebýt vás zchnila bych ve vězení. Otázkou je, jak jste mne dokázal odsud vysvobodit. Také nevím, co o mně všechno víte. promluvím těžce, jelikož se cítím unavená. Cesta mne zmohla, a také mne zničilo to pomyšlení, že bych shnila v žaláři. Poté, co jsem tato slova promluvila se před námi objevila koží loučka. Snad to nebude léčka pro mne, do které se nechám nachytat? Ale já si už poradím, s těmito věcmi co mám zde v kufříku, mi snad něco zachrání život. pomyslím si, čekajíc netrpělivě co se stane. |
| |
| kernd, lavička pomalu beze spěchu se zvednu z lavičky. ještě pomaleji a s chutí se protáhnu a projdu kolem těch dvou. Taková síla, ohebnost a pružnost....díky jedinému poháru... kolik pohárů je asi v Eaglovi? kolik toho horkého, slaného životanosiče? poslušně jako ovce následuju kernda.po třech krocích se otočím. "Na schledanou" slušně vychovana poslušná ovce ušklíbnu se v duchu kernd, střechy kernda doženu v pár vteřinách. mohla bych běžet roky. skákat ze střechy na střechu je snažší než skákat přes švihadlo. Co si o nich myslim? Tu slečnu čeká malér..bud s nim anebo s upiry a zablesenci..doufam ze si vybere maler s ním:-) s Eaglíčkem každopadně ja se jdu bavit a jdu sama tak kušuj než tu zestárneš na nic nečekám a zhoupnu se přes okraj střechy. nečkám ne jeho reakci...ja se jdu bavit....ale kam? uvědomím si, že své město vůbec neznám..ne jako človek pro nějž má být domovem...místem kde si je jistý...aspon tím že za rohem je hospoda kdyz už ne tím jesli tam i dojde - živý. z boty vylovím malý ohmataný váček. jeho obsah si vysypu do dlaně. tiše to zacinká no výborně...dost na to abych se priopila.. váček schovám na místo, zkontroluju vrhací nože v botách a vycházkovým tempem začnu prozkoumávat město |
| |
| za Sellen Na střechách mne dožene Sellen a začne mluvit.Pak než stihnu zareagovat tak už mi mizí na další střeše. Sakra ta holka se dostane do problémů.Copak s emám rozpůlit dohlížet na ní a ještě na tu s tím chlapem. Pomyslím si nevěřícně ale rozhodnu se hlídat Sellen jelikož ji už trochu znám. Bude to dlouhá noc. Pomyslím si a otočím se směrem tam kde zmizela Sellen a velmi rychle jí začnu následovat ale držím si takový odstup abych jí viděl ale ona mne nepostřehla pokud možno. Sakra kam zas de. Napadne mne když se plížím po střeše za ní. |
| |
| Doma: Těší mě. Pousměju se a do čaje si nasypu trochu cukru. Nejspíš už skutečně nebyla v jiné společnosti než těch jiných lovců.. Zamíchám čajem a zadívám se do lesknoucího se víru. Nechce rušit.. Mě by to ale přišlo spíš vhod.. To tísnivé ticho trvající už několik let.. Poděkovala.. Připomenu si a vzhlédnu. Není zač.. A ohledně toho klidu.. Ticho tu je už hodně hodně dlouho.. Od té doby, co.. Nedokončím, tmavé vzpomínky se vrátily. Byl letní večer. Chodil jsem ještě na střední, občas večer na doučování. Zrovna jsem se z jednoho takového vracel, když.. Před domem se to hemžilo policajtama. Pevně mě stiskl strach, tep se zrychlil. Co.. Co se děje ?? Zeptal jsem se jednoho hned u vchodu. Chlapče, ty jsi mladý Parker ?? Rychle jsem přikývl a začal se tlačit dál. On mě ale zadržel. Tvoje.. To už první dvojice policistů začala vynášet nosítka na kterých něco bylo. Něco, co krvácelo a bylo přikryto plachtou. C.. Co se děje ?! Zakřičel jsem skoro hystericky a snažil se vytrhnout strážníkovi. Tvoje rodina byla.. Zavražděna.. To už vynesli i druhé nosítka a já se strážníkovi zhroutil k nohám. Na rodičích mi moc nezáleželo, ale.. Moje dvojče.. Sestra.. Po té události jsem se uzavžel do sebe. Musel jsem tehdy bydlet u příbuzných. Vypadal jsem prý jako nějaká chodící mrtvola. Byl jsem bledý, kruhy pod očima, moc jsem toho nenamluvil.. Už ani nevím, jak jsem se z toho dostal.. Znovu zamíchám čajem a vypiju ho. |
| |
| mesto pomalu bezespechu nechavam svoje nohy dopadat na zem. krok za krokem se blížím ke svému cíli. tam nekde ve predu..kousek prede mnou je krčma... už zdalky je slyset kdakavý smich a hloupy rehot te spodiny zpite do nemoty... uz ji mam na dohled..na nároží se jemne trepota plaminek lucerny a osvetluje zápráží. budova je podivně pokřivená..došková střecha jemne připlácnutá na 2 cihlove a dve dřevené steny.Vedle dveří se tyčí hromádka umetené špínyprotínána zářivým paprskem svetla zpootevřených dveří. vejdu..proc taky cekat venku? na koho na co? nikdo si mě nevšíma. pohledem prejedu pevné dubove stoly a lavice. některé korbele jsou naštíputé nebo poraskané..po stolech s e valí kosty aohmatané baličky karet do nichž vkladaji sve nadeje a heomadky penez mořští vlkové, obchodnici , opilci nebo prste jen hráči. sednu si na bar..jsem sama je zbyecne si pro sebe zabirat stul. Výcepni, starsí muz po 60, s pleskou ovencenou slepenymi žlutymi vlasy a mistrovsky zaspinenou zasterou se podezrivave oprel o bar. hej panicko.. jestli nehodlas pit rovnou tahni odkad si prisla...nechci tady žadný děvky, pasaky nebo žebáky...tak co? překvapeně se na něj podívám. hubeneé šlachovité ruce. jedna nenapadně svírajici hadr a druha jeste nenápadneji smátrajicí pod barem. obusek? dam si ...nejakou pálenku..dej mi flasku a panaka ruka smatrajici pod barem se vratila ke sklenicím nejdriv zaplatte slecinko..a jestli si myslite ze vam po zavirace kvuli ty vasi krasny tvaricce nevyhodim tak se seredne pletete z boty jsem vytáhla nejaké drobne a s duraznym klepnutím jsem je prirazila na bar výčepní souhlaně kyvne, zašklebí se bezzubým úsmevěm a z pod baru vytahne flasku |
| |
| město Doběhnu po střechách až k místnímu baru kde zmizela Sellen. Tohle zase zavání problémem. Napadne mne ale přeskočím na střechu baru a rozhlédnu se. Vzduch čistý ale bůh ví co se poflakuje v okolí ale co svevnitř možná najdu starý známý. Pomylsím si nakonec a zhoupnu se za zem před dveře baru. Tiše vklouznu do baru a zmizím v nejtemnějíším rohu.Prohlédnu si místnost. A Sellen u baru, pár opilců a námořníků kolem, možná nějaký ten neznám a.... Nedomyslím jelikož si naproti mne sedne asi třicetiletý muž s úšklebkem a řekne tiše ke mě. Už jsem myslel že seš mrtvej. Skoro ale žiju co je novýho? V celku nic pouze se tu potloukaj divný lidi teda pokud to jsou lidi. Fajn dám si bacha a ty taky. Odvětím a on jen kývne a zmizí tak ryhcle jak se objevil. Pak jen koukám a sleduji okolí. |
| |
| Pláň S hlavou nakloněnou jsem jen čekala, až přijede. Už z dálky jsem cítila jeho přítomnost. Okloní zvuk se naplnil jakoby nasládlým pachem, spíš jsem však cítila pocit štěstí. Ten však netrval dlouho. Kvůli své rozjařenosti jsem si toho nevšimla. Druhého pachu. Ženského. Už tak bledý obličej zesinal ještě víc. Přijel se mi snad jen vysmát? Pochlubit se novým "úlovkem"? Malá upírka neznamenala tak moc, aby se jí během té doby ozval a teď.. Bello, vidíš ji? Je tam ženská. Vidíš to? O ní přece nic neříkal, nebo ano? Kdyby to byla jen známá tak tě přece informuje.. Ano, můj malý netopýrek by nejspíš potřeboval pavlač, občas je horčí než stará drbna. Jeho spekulace jsou mnohdy směšné, nyní však ne. Snaží se mě chránit a ono to opravdu vypadá, že mi přišel ukázat, čím mne nahradil. Nejspíš mu stačila jedna vzpoura, mít vztah s upírkou bylo nad jeho síly. Opět mi to vžene slzy do očí, pak se ale svaly na obličeji napnou a jen zavrtím hlavou. Zhluboka se nadechnu, než prásknu do otěží a donutím koně se otočit a tryskem opět pádit pryč. Ano, je to jen nedorozumění. Ovšem nedorozumění které k oklonostem ckvěle zapadá. |
| |
| U Petera Podívám se na něj, cítím, že se utápí v něčem „svém“. Vnitřní boj, možná, je to obyčejný člověk, půl života stráví přemýšlením nad tím, co bylo a co bude. Vzpomínky i budoucnost jsou zákonným stahovatelem našich duší, no ne?! Nemyslím si, že by si chtěl povídat o něčem, co mu láme hlas. “Máte možnost rozhodnout se o svým osudu sám,“ utrousím a usrknu horký čaj, “pokud se vám něco na životě nelíbí, dá se to přeci změnit...“ ale nevím, zda je dobrý nápad měnit to skrze upírku. Stát se dravcem a vyvražďovat lidi a sám být stíhán námi Lovci. Neděláme rozdíly, chráníme ty slabší... Chráníme život, který má cenu. Hodnotu. Zemřeš, pokud se dáš k upírům... Koukám raději do stolu, téma, které bylo nastoleno není moc dobré. Je to tenká hrana. |
| |
| Ve spáreh noci: Sacro a Itachi Tichý a nic nerušený denní spánek je již ty tam, a vy očekáváte na dlouhou a teplou noc, po dlouhé době není deštivá a vy máte možnost s rukpu v ruce projít po uličkách temnoty a sehnat si večeři, romantickou večeři. Avšak jak pro upíra, tak pro jeho milou a milouvanou je tato noc něčím novým, něčím očekávaným, mnohé se stalo a mnohé se stane. NA co tedy čekat, nebylo by od věci konečně vyrazit do vyhřátých ulic Londýna. |
| |
| Bar Jakmile jsou všichni před barem, oddychne si, nelíbí se jí, jak se situace komplikuje a vše se dost táhne, na tento kanžik čekala již mnohá staletí a nyní, když chvíle nastala, … myšlenku nechala vytratit se do tmy... Eruvando, je mi jedno co chceš nebo nechceš dělat, sama osobně, nyní nám musíš pomoci, a´t je tvá mysl jakkoli zdejšími zvyky a tvým poznáním zaplavena. Nahodláme čekat na to, až sama si usmyslíš, my ti máme pomoci, ale jak sama vidím, zřejmě tě budu muset i popostrčit k činům. Tiše pohlédne na Zbyhněva a usměje se na něj, snad se brzy vše vyřeší a vše bude pro upíry dobré, ale když už od pradávna byly nepokoje, prčo by z ničeho nic se měly zrovna teď??? |
| |
| Doma: Tohle se jen tak nezmění.. Brouknu tiše a napiju se čaje. Každopádně by mě nebavilo žít v noci.. Přicházel bych o hodně a.. Navíc jsem poměrně známá osoba.. Teda aspoň v nejbližším okolí. Znovu se napiju a doleju si. Pokud teda chcete zůstat přes noc, pokoj pro hosty je vám otevřený.. Dopiju druhý šálek čaje a pomalu se zvednu od stolu. Dobrou noc.. Pousměju se. V očích jde vidět únava smíšená se smutkem a stářím, které by možná pamatovalo druidy ve Stonehange. Věřím vám tak, jako dlouho nikomu.. Otočím se ve dveřích do kuchyně. Ještě jednou dobrou a hezké sny.. Otočím se na patě a vyjdu schody do patra a potom vejdu do svého pokoje. |
| |
| Itachi poslední paprsek zapadá a já to ihned vezmu jako příležitost. Vklouznu do ložnice- samozřejmě zabarikádované před světlem a otevřu okna chladné, krásné noci. Pak se rozběhnu a skočím na ještě pochrupujícího Itachiho, který se možná už probouzí ze své spící strnulosti. Za ten vyražený dech tě políbím na rty Zase bys všechno zaspal. Venku je tak krásně! Slyšíš? napřímím se (sedím na tobě obkročmo) a zaposlouchám se do zvuku nočního Londýna. Nevinný netušící lidé....Tak jakou večeři si dáme dnes večer? V nabídce je přesunu se k oknu- pohlédnu dolů a nasaji pachy z okolí Pár upírů- ale to by ti asi moc nechutnalo. Pak malé ztracené děvčátko. Stařičký tulák a půl míle odtud sedí v baru hotová hostina....Koho koho koho? nedočkavě vypluju k šatníku a začnu se strojit. Pokud stále nevstáváš, vytáhnu tě hrubším způsobem. nechci ti tahat lidi do postele. Víš jak blbě jde krev vyprat? navíc bych pak v té vůni proslintala pár měsíců....Takže, jdeme vytáhnu tě- klidně i rozčešu neposedné vlasy či připravím hromádku tvého oblíbeného oblečení. |
| |
| v mém bytě - s Adresteaou Sedím naproti té nejkrásnější ženě, teď už upírce, jakou jsem za několik set let svého života viděl. Nemohu se nabažit její krásy a její hlas mne naplňuje pokojem a mírem. Našel jsem Tě krvácet, až později jsem pochopil, že jsi byla napadena někým z mého druhu. Mile se usměji na mladou upírku. Ptáš se velmi klidně, když uvážím co se s tebou právě stalo.. Je z tebe upírka. Bude z tebe upírka, až do konce světa. Pokud tě někdo nezabije nebo dobrovolně nevstoupíš do náruče smrti. Vstanu od gauče a sednu si do křesla u krbu. Mávnu rukou ke druhému křeslu. Pojď si ke mě sednout. Máme si hodně co povídat, pokud budeš chtít žít, máš se hodně co učit... Jak pít krev, jk se chránit před lidmi a lovci. |
| |
| Sacro z mého nádherného snění mě vytrhla rána mířená záměrně do mého břicha... Byl jsem na to už zvyklý. když se něco opakuje každý den, jakékoli primitivní stvoření to bude akceptovat jako za normální událost... ale velké překvapení bylo když na mě vybafla ve své vlčí formě... hlavně to více bolelo a taky jsem se víc lekl než jak bylo mým zvykem normálně... trochu jsem pootevřel oči a kouknul se na tu krásnou tvářičku, která se mi tak líbila, a která mě dokázala každé ráno probudit... Polibek jsem jí opětoval i když ještě trochu ospalý... Po té se zvedla a začala mi něco odříkávat, až když došla ke konci seznamu uvědomil jsem si co říkala na začátku... Snad si nedělá srandu... to nesmí! zkazit radost to nesmí a navíc vytahovat mě takhle z postele jenom proto abych se vzbudil... to je vážně narposto nelidské! Vstal jsem a postavil se za ní, ještě jsem se skrčil jsem se a položil si svou hlavu na její rameno, abych měl lepší výhled z její perspektivy... levá ruka mi sjela až k jejímu boku a ta pravá zustala položená na rameni... Kde je to děvčátko?? říkám smutně, protože ať se dívám kamkoli tak to děvče nemužu nikde najít... Oblékl jsem se do stejně vypadajícího oblečení jako jsem měl včera... v ničem jiném moc rád nechodím... poněvadž nejelpší je kombinace toho co mám na sobě... Samozřejmě si ještě připnu všechny ty nože a meče co u sebe vždy nosím, připraven vyrazit, pokud na tebe ještě musím čekat, vydal jsem se vyhledávat z okna to děvčátko... Hlavně rpoto že to byla jediná činnost kterou jsem mohl provozovat a která nezabere moc času... |
| |
| Park – Seraph a Dark Eagle Mírně zklamaně nakrčím obočí “Zrovna to začínalo být zajímavé, chtěli mi něco sdělit. Střechy. Kdyby jste nás někdy potřebovala slečno, porozhlédněte se po střechách.“ Vzpomenu si na Kerndova slova a pečlivě si je uložím do paměti. Poté se obrátím ke svém společníkovi. “Jak jste mě vlastně našel pane? Tuším jsem vás nevzbudila, když jsem odcházela. Co myslíte tou jinou prací? S čím zrovna já bych vám mohla pomoci?“ Když se ukáže další člen naší noční sešlosti nejistě ustoupím zpět. “Kde se tu vzal? Co se to tu u všech svatých děje? Neměla bych raději odejít? Začíná to tu být na můj vkus trochu nebezpečné“Instinktivně vrátím Darkovi stisk ruky a trochu se za něj schovám, podvědomě hledajíc bezpečí. Pak tiše, s nechápavým výrazem, poslouchám, o čem se ti dva baví. Nejistě, co bych vlastně měla dělat dál, čekám jak se schůzka vyřeší a uvažuji, jak se nejlépe vytratit, aby si toho nikdo nevšiml. |
| |
| Itachi zavětřím tři bloky odtud ve slepé uličce po levé straně od hlavní cesty skloním hlavu k tobě a chvilku tak setrvávám. pak se ti něžně vysmýknu a vyskočím na parapet. krůček sem, krůček tam- skoro se zdá jako bych tančila balet. Pak malá úklona a skok dolů do ulic (vyhlídla sjem si, aby mě nikdo neviděl a abych nikomu neskočila na hlavu) dopadnu na všechny čtyři a pak se zvednu a podívám se nahoru Budeš hlady miláčku zašeptám. ale stejně to prořízne noc - takže se to donese až k tobě. |
| |
| Před barem Stojíme před barem, jak se zdá tak zdejší „mládež“ nemá na legrácky a moje seznamování se s moderní společností náladu. Nuže dobrá tedy, pohněme se kupředu. Poslouchám o pomoci a pokoře. Nuže dobrá omladino, no neksichtěte se tak, uděláme, co je napsáno ve hvězdách. Jsme vládci noci a nějaký vypelichanci si tu na nás nebudou cenit zuby. Hlas mi nějak ztvrdnul, pohled se stal méně roztěkaným jako bych se až teď probudila k životu a až nyní před nimi stála pravá Eruvanda, ta předtím bylo jen malé hravé dítě. Dobrá dobrá…. Uděláme co je třeba a pak až se budeme bavit, bez práce nejsou koláče pravil jeden moudrý muž a padl se šípem v zádech do kaluže…. Toužebně vzhlédnu ke hvězdám, otočím se na patě a rozhlédnu se do noci, ignorujíce pro tento krátký okamžik své společníky. Nasaji vzduch a pak ho prudce vypustím ze sebe. Dobrá, půjdeme tedy zase zpět domů, a ty upírku mi prosím ulov nějakého pěkného chlapce…. Ať má svaly a není to nějaká vyzáblotina. Pak se otočím na Eressiel. A ty dceruško mi cestou na ten hřbitov vyprávěj o tom co se za těch pár tisíc let všechno přihodilo a hlavně co se přihodilo s naší věcí a nebo mi prostě řekni kam mám jít a udělat co se má stát. A od té chvíle jen hltám co mi mladičká Eressiel předhazuje. |
| |
| hluboká noc díval jsem se na její krátké představení, kterému jsem při skoku dolů hlasitě zatleskal, ale kdo ví jeslti to mohla slyšet. rozhodnul jsem se pro stejnou cestu jako ona, nýbrž nejrychlejší možné řešení, skákat z okna je rpo mě normální, musím být rychlý, to je jisté... něco mi řekla, pochopil jsem to tak že další den jsem ohladu. Seskočil jsem dolů, když se mé nohy dotkly ze mě skrčil jsem je a na oporu jsem si ještě přibral ruku, která mě podpořila. vyšvihl jsem se zpět na nohy a přešel k Sacro, kterou jsem chytil kolem pasu a spolu s ní vyšel do ulic. vidí vlkodlaci černobíle??? ne to není ta správná otázka Kudy se vydáme tentokrát? začal jsem svoji první otázku a doufal jsem že nás zavede k dalším tématum k hovoru. |
| |
| U Petera a na cestě temnotou Sleduji jej pohledem, dokud mi úplně nezmizí. Cítím... cítím lítost nad tím vším. Tu ještě vystřídá pocit samoty. Sedím sama v cizím pokoji, popíjím z cizího šálku cizí čaj. Kroky na schodech nakonec ustanou. Nedokáži říct ani dobrou noc, prostě tam jen tak sedím, oči zahleděné do prázdna budoucích dnů nebo spíše nocí. Nakonec se proberu ze svého zhypnotizovaní... kdo ví čím vlastně. Vstanu, židle mírně zavrzá, a já ji opět vrátím na své místo. Dopiji čaj, umyji hrnek a odejdu do noci. Dům není nic pro mě, vím moc dobře, že já sama bych mu mohla přinést do života hlavně strach z další noci, utrpení v podobě umírání bližních v okolí. Ne, lovec nemůže mít blízké. Nemůžu si dovolit ani cítit se někde v bezpečí, protože ten pocit by mě potom jistojistě zradil a vrazil mi pomyslnou dýku do zad. Venku se otočím čelem k domu a ukloním se, děkuji tak za těch několik chvil, kdy jsem mohla v klidu dýchat. Držet v ruce šálek, takový luxus. Poté se otočím a odcházím do tmy, za zády nechávám růžový keř i dům... v hlavě si mažu adresu... lepší zapomenout, než doufat... v nemožné... setkání. Stírám ze vzpomínek jeho tvář, alespoň se o to snažím. Rozhlédnu se kolem sebe. Noc opět pokročila. |
| |
| krmení Usměji se Tichý a skromný, ale jak tě znám, tohle nebyla tvá první plánovaná otázka že? kudy se vydáme tentokrát? přece za potravou! to je snad i samozřejmé. Ehm....proč mi tleskal? Byl to jen skok....Nebo snad chtěl abych si všimla jak dokonale seskočil on? zavrtím hlavou a usměji se. upíři už jsou takový. Musí si stále něco dokazovat. Ale my jsme vlastně stejní...jen to berem jako samozřejmost protáhnu nás několika uličkami než narazíme na potravu. je cítit po alkoholu a mládí. Oblíznu se Nevím jak je to u vás, ale u nás vnímáme všechno co naše jídlo snědlo, vypilo a tak dále... takže vlastně jejich opilost padne částečně i na mě zašeptám Co je pravdy na tom, že krev je pro vás jako víno? dá se vůbec krev srovnávat s vínem? vysmeknu se ti a ukážu na naše budoucí oběti Dám ti přednost v očích mi blýskne. Jsou dva, takže je jasné, že mezi tím co ty budeš pít jednoho- já pořádně proženu toho druhého- tak už to totiž bývá. Vystrašené oběti jsou nejlahodnější.... |
| |
| u Roawena v bytě Sedím a poslouchám ho.. To zní dcoela neuvěřitelně, nemyslíš? Upír? Nakonec poslušně vstanu a pomalu se přesunu ke křeslu, a posadím se. Po očku pozoruji muže, který sedí v druhém křesle. Prohlížím si jeho rysy a tvář, poslouchám co říká i když mj mozek tomu stále odmítá uvěřit. Takže... Kdo mi tohle udělal a hlavně proč?zeptám se nakonec tichým hlasem a zase zavřu oči, vnímajíc co mi řekne. Podvědomně si sáhnu rukou na srdce.. |
| |
| Park (Seraph, Dark Eagle a Klayre) Všichni tři jsou mírně překvapeni, je jim to vidět ve tvářích, ale přesto všichni jsou si vědomi zbytku přítomných, jsou tam tři a zatím to tak zůstane… Navzájem si Seraph a Dark hledí do očí. Dark očekávajíc odpověď, a Seraph dává dohromady jedna a jedna. Oba vědí, že dnes nedojde k boji, není jim to za potřebí, na to jsou až moc rozumní a míruchtiví. Klayre přemýšlí, jestli se do rozhovoru vpídit, zatím neví jak, ale snad jí to dojde, a to brzy. Noc se pomalu chýlí ke konci a je potřeba jednat, nač tedy otálet odpověďmi, je toho mnoho na probrání a mnoho na vykonání. |
| |
| U SACRO a Itachii Noc je mladá, ale i ta rychle stárne, je potřeba toho mnoho vykonat. Tolik úkolů, tolik starostí… Ale prvním činem musí býti návštěva u mladých a nezasvěcených…potřeba stmelit kmen…rod…Upíry! Ulicemi prochází postava zahalená v černé kápi, jde o ženu…jde o krásnou ženu…ale proč je tak krásná? upírská krev jí takovou činí… Mihne se uličkami, ulicemi, ticho vládne městem a nic nehrozí, všichni již spí, nebo se opíjejí u korbele piva. Zdraví si ubíjí, souloží, či vzdychají a nad svým životem pláčí, nikdo ji cestu nezkříží, to je viditelný. Dojde až k domu, kde sídlí oni, Itachi a SACRO, musí si s nimi promluvit, musí jim ukázat to, oč tu jde, co se chystá. Silně a rázně zabuší na dveře domu, již by měli být vzhůru, tedy pokud se neoddávají postelovým hrátkám. Snad ne. To by byla ráda. Eressiel Nyní vyčkává, doufá, že tu nebude stát dlouho, to by si snad nedovolili, vůči jejímu postavení. Snad! |
| |
| Noční Bar…(Julian, Zbyhněv a Eruvanda) Julián, zmožen a rozdrcen upírem, nyní v Baru vyčkává na další rány, ale bohužel, již žádná se konat nebude, nyní má dost času na to, aby se dal dohromady, bude ho ještě hodně potřeba. Před barem již stojí pouze Zbyhněv a Eruvanda… Eressiel náhle zmizela, pochopila, že pro dnešní noc to nemá cenu, a další věci bylo potřeba taktéž zařídit. Nikomu se nezmínila ani slovem, ale Zbyhněv ví, že ona má dost sil a svou hlavu na to, aby zvládla co je potřeba. Opět se k němu příští noc vrátí, tak jak je tomu pokaždé, aby mu zpravila, co bude dál. Zbyhněv se mužně postavil k Eruvandě, nečekal na další její podivná slova. Má paní, mohu vás doprovodit do mého sídla, tato noc již pro nás končí! |
| |
| knajpa chvili se nehty rypu v mekkem vosku nez se mi podarí zatku odstranit z hlinene lahve. opatrne pricichnu a naliju kapku do hlineneho kalisku. privní dousek se mi vzprici v hrdle. davive se rozkaslu a dubovou fosnu sluzici jako bar pakryje alkoholova rosa. hospodsky si me vysmesne zmeri. naliju si dalsi. za hodinu mam v sobe celou flasku...neni to tak zle kdyz si clovek odmysli ze mu to pravdepodobne propali zaludek skrz na skrz... zleha seskocim z barove zidlicky a zem se zhoupla.likerek mel silu. zaludek mam podivne lehky,nohy olovene... pomalu se dopotacim ke kostelu. pokledknu pred oltar a modlim se aby jsem si pri padu na kamennou podlahu nerozbila lebku |
| |
| někde s Itachim lov byl výborný. Ještě mi hučí v hlavě z té baječné milující krve. A to srdce bylo tak šťavnaté, přetékající ještě nevyprahlými pocity a strachem. Škoda že měl tak krátké nožky, jinak bych ho proháněla o pár minut dýl. Dojdu ve své vlkodlačí podobě k Itachimu který na mě nejspíš musel zase čekat a nevinně se zazubím. Kožich vystřídá kůže a vezmu si od milého kabátek. Vždycky ho sebou nosí. Asi by se mu nelíbilo kdybych tu běhala nahá. Návrat domů mě moc netěší, protože to znamená další nudný večer. A proto jsem zvědavá kdo nás to celou dobu pronásleduje. Když nám pak ten dotyčný zabuší na dveře skoro se přizabiju, abych u nich byla co nejrychleji a na půl zabalená v peřině otevřu Ano? |
| |
| Za Sellen SLeduji stále Sellen.Když vyjde z baru je vidět že se pěkně napila asi u baru. Raději jí bduu sledovat. POmyslím si a skáču z jedné střechy tiše na druhou za ní. CO dělá u kostela? POmyslím si a když vejde dovnitř povzdechnu si a jdu za ní opatrným krokem.Když dojdu více dovnitř vidím jí na zemi.Rychle k ní doběhnu. Sakra omdlela. POmyslím si a kleknu k ní. Sellen?Sellen vzbuď se! Říkám k ní polohlasně a vlídně a podepřu jí záda rukama. |
| |
| Lov v ulicích města Samozřejmě jako vždy správná odpověď... Jako vždy je až moc všímavá... Nejspíše se již naučila že všechno co dělám má i svůj další význam... Šli jsme dále dokud znovu nepřerušila nádherný klid svojí další otázkou. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale když si to tak vezmu tak cokoli lidé sní tak se jim nějákým způsobem dostane do krve, tudíž by se dalo říct že některé látky na nás mohou mít podobný účinek... Ale musím se přiznat, že kdyby někdo vypil krev nějákého opilého muže či ženy, tak se nejspíše účinky projeví jen minimálně... I když to ještě nemám potvrzeno... Ale opilého upíra jsem ještě jakživ neviděl... Samozřejmě bylo zvyklé že se ode mě dostávají bud dlouhé, nebo až děsivě krátké odpovědi. a ještě zajímavější bylo že na cokoli přijdu během několika vteřin... Následuje další otázka a už mi to trochu jde na nervy že se ptá skoro neustále na to samé., ale i ona mi vychází vstříc s tím jak se jí ptám, takžře jsem též klidný a jasně odpovídám na její dotaz. Vcelku pochybuji... Tento mýtus nejspíše vznikl tím že se upíři usadili na místo lordů minulých civilizací a jako správní lordi u nich nechyběla sklenička s červenou tekutinou.. Nešlo poznat zda se jedná o alkoholický nápoj nebo o krev nějákého sedláka... Too znamená že místo krve nemůžu pít víno.... Bylo by to asi stejně účiné jako kdyby jsi ty místo člověka snědla kuřátko... Konečně jsme dorazili k místu kde byly naše oběti... Nemělo cenu se jich ptát na nějáké otázky. Nemají ani ponětí co je to život a tím že se zřískají tak že se klimbají z jedné strany ulice na druhou mi rozhodně nijak nepomohou. Sacro mi dává na vybrání jako prvního... Jak galantní řeknu si spíše pro sebe a po té se hodlám vybárat... Rozhodnul jsem se pro toho menšího, protože ten větší vypadal že zaběhne dál... nechtěl jsem to prodlužovat. přiběhl jsem k člověku a zakousnul se mu do krku a po té se porádně napít... Bezvládné tělo pohazuji jen tak do prachu silnice a poohlížím se po ošacení jedné bestie co tady pobíhá kolem a před ní utíká opilý muž... Snad to není ten typ lidí, kteří když se opijí tak že se stěží udrží na nohou tak uběhnou šedesát metrů za čtyři vteřiny... Nejspíše by jí to nevadilo, ale já bych tady musel jen tak bezcílně stát a dívat se na pobíhání divé zvěře. Když konečně přestane předávám jí její hromádku oblečení a vyčkávám dokud se nepřevleče aby jsme se mohli vrátit do sídla. Nevím rpoč ale mám takovou náladu, kdy bych nejraději ani nevylézal z domu. Jen chvilku po té co přijdeme domů někdo zaklepal ba přímo zabouchal... Rozhodně to mohla býr chvilka... Sacro již nejpíše nahá, protože byla obalená peřinou doslova procházela věcmi... Zaposlouchal jsem se do těch zvuků a zkusil odhadnout co přichází na řadu... Šustění koberce... Skleničky... Stůl, odkopnutý stůl, zašlápnuté sklo... Proboha kdo tohle má uklízet? Raději na sebe oblékám znovu jeden z mých kabátů... Něco mi říká že toto bude formální návštěva a né přátelská... vycházím z dveří a dívám se na tu spoušť co provedla Sacro a zároveň mně přitahuje postava mezi dveřmi. Rozhodně je to upír. nic jiného se tady kromě Sacro nevyskytuje. Jde z té osoby jasná autorita a myslím že zrovna tu bych měl poslouchat, ale co chce zrovna po mě? Co si přejete ? Ptám se neznámého upíra. Rozhodně né arogatně. Spíše vstřícně a nápomocně. |
| |
| Noční Londýn pro Edmunda Poulsona Ze svého domu jsi dnes vyšel na tvůj vkus až velmi brzy, teprve před chvíli zapadlo slunce a ty již procházíš uličkami zapáchajícího města. Ale Londýn je potemnělý skór vždy, tak nějaká ta hodina sem, druhá tam. Na tom nesejde. Dnešní úděl, noční touha…tvůj chtíč…Ten se dere na povrh tvého těla. Dostal jsi chuť, chuť opět vyjít ze spárů svého přepychového sídla a nasytit se tou tmavě červenou tekutinou s kovovou příchutí. vykračuješ městem a snažíš se neusmívat, protože jen posměch těmto obyvatelům pochmurného města patří. Oni, lidé si jej občas zaslouží…Někteří pouze posměch a záhubu…Toť dnešní cíl, toť dnešní heslo. |
| |
| Bar … noc končí… Povídá pan průvodce. Nuže dobrá, pojďme tedy… Hlesnu potichu a zadumám se kamsi do svých vzpomínek, neplánuji jakkoli komunikovat se svým uraženým průvodcem. Tak tedy… žádná zábava zde… co teď? Odebereme se do sídla, strávíme tam celý den listováním v knihách, pošťuchováním naší pýchy, taháním za záclony, možná se nám budou klanět nějací další upírci. Pokračujeme cestou zpět do sídla. Upírku… Započnu konverzaci. … co se tady všechno stalo v době mé nepřítomnosti? A pouze si počkám na výčet všech možných i nemožných událostí. Alespoň ta cesta pěkně uplyne. |
| |
| Noc končí... Vůbec nemám na nic náladu, tak něják tuším že skončí vše dobré s příchodem Eruvandy, to co jsem tak dlouho viděl a vnímal, svět, jak jej znám, boje s lykany a s lidmi, temný příkrov bojů mezi rasami zahalí mlžná oblaka smíru a jako vždy to vydrží jen chvíli, nevěřím tomu že to bude mít delší trvání, také vím co bylo řečeno společně s jejím příchodem a mým životem, blíží se konec, a ten konec si vychutnám jak se patří, sem přecí dítě noci, lidé sou naší potravou, tak proč se jich bát a lykani? Čert vem ty zablešené masožrouty kteří se neumí chovat, mi ovládly noc, a oni mají ovládat den, nevím proč chtějí naši vládu..... Upírku.... zaslechnu její hlas cestou na hřbytov a pohlednu na ni, v očích se mi zračí divokost a bestiálnost, podívám se před sebe a pokrčím rameny.... Vidělas paní něco ne? Města jsou kamená, lidé se rozínají, myslí si že ovládly tuto celou zemi, vraždí se rozpínají čím dál více, za chvíli budou chtít i létat, přišlo mnoho směrů víry, z nichž nejubožejší a nejhroznější ovládl většinu civilizace, jen Indie a Afrika si zachovali své bohy a rytuály, jinak je vše jiné, tak jiné a já sem rád že se na to již brzy nebudu muset dívat.... pronesu to klidně a bez emocí, pak se již dostaneme k hrobce a já ji otevřu těžké železné dveře, ve vnitř zadělám těžké závěsy, a vytáhnu další knihy o historii a nějáké další ať se zabaví, sám pak otevřu vchod do spodní krytpy a vytáhnu z ní jednoho vysrašeného mladíka který v té tmě už pomalu musel zešílet.... Najez se má paní ať máš sílu na další noc.... skopnu to kvíčící mládě na zem a pak se vydám ke své rakvy s hlínou ze své rodné země kde si lehnu a pousměji se.... |
| |
| s Adresteiou Sedím pohodlně v křesle a horečnatě přemýšlím, jak co nejlépe zodpovědět všechny tvoje otázky. Lehce nakloním hlavu dopředu a spojím prsty. Já jsem tě našel a byla jsi sama. Nevím kdo tě kousnul, jestli to byla náhoda, nehoda či úmysl. To mi bohužel zůstává skryto.. A proč.? Netuším... Zklamaně vzdechnu a vstanu z křesla.. Pochoduji kolem tebe a kolem svého křesla. Pověz mi něco o sobě, třeba to nebyla nehoda. Může na tobě být něco důležitého... Kromě té vyjímečné krásy, samozřejmě.. Dodám už v duchu.. |
| |
| U Roawena v bytě Necítím na své hrudi nic, ani puls na zápěstí.. Hodně zvláštní. Že by tedy nebyl blázen a měl pravdu? že..by opravdu byli upíři a já opravdu byla jedna z nich? No..ale co te´d s tím? polknu a promasíruju si spánky, schoulím se ve velkém křesle a na čele se objevila drobná vráska. Najednou se mi zdá, že tohle všechno není prostě vtip.. K uším dolehne docela příjemný hlas a vnímám blízkost upíra, která se přibližuje a zase vzdaluje, ovládnu třas a zimu, která mě zachvátila a podívám se na něj. Co ti mám říct? Poslední co si pamatuji je to, že jsem šla z podnikového večírku, slavili jsme že se naším novinám podařilo získat cenu.. Jinak si nepamatuji nic moc. Můj život nebyl nic moc zajímavý, pracovala jsem v novinách a psala články pokrčím rameny a sleduji ho. Nenapadá mě tedy co může být důležitého.. zavřu unaveně oči a schoulím se ještě víc, připadám si najednou hrozně zraněně a hlavně..jako bych překročila bod, ze kterého není návratu. Nadechnu se a vydechnu, hodně zhluboka.. Dobrá.. tak..jaké jsou tedy pravidla téhle hry? vypravím ze sebe nakonec |
| |
| U dveří Itachi a SACRO Po silnějším zaklepání čekám na vyzvání dovnitř, tedy pokud nějaké bude. Avšak mělo by býti, když už přicházím osobně a za tímto upírským párem. Noc byla stále klidná a pustá, to mi povětšinou vyhovuje, už tolik nocí, tolik úplňků…tolik prolité krve… Po chvíli ucítím pohyb v domě, to mě potěšilo, když upíři hluk nenadělají, tito dva se zřejmě předhánějí, kdo zvládne nějaký nadělat, nebo že by oba chtěli být první u dveří. Toše se v duchu směji. To mě vážně těší. Když se dveře otevřely, okamžik počkám a pak ani nemusím otevřít ústa, aby ve svých hlavách věděli co říkám. Myšlenky jsou rychlé a převelice výhodná komunikace… “ Nox praesidium nostri …Krásný večer přeji oboum dvoum. Zřejmě jste mě nečekali a zřejmě mě asi ani neznáte. Dovolte abych se vám představila. Mé jméno je Eressiel Mesiah. Jsme jedna ze starších. Hodláte mě pozvat dále, anebo mě snad necháte stát mezi dveřmi? To by nebylo moc dobré. To co vám potřebuji říci, to co musíte vědět a to co udělat by nebylo vhodné sdělovat mezi dveřmi… In re dubia melius est verbis edicti servis.!“ Položím ruku na dveře a otevřu jej dokořán. Ale stále je ve mně mnoho cti a ústy, že stále vyčkávám na pozvání. Staří nikdy nevstupují bez vyzvání. Pokud je k tomu někdo jistým způsobem nedonutí. |
| |
| Mesiah když uvidím ve dveřích upírku (možná kdybych byla pozornější tak jí cítím už pár mil co sem přicházela) a ušklíbnu se to je snad slepá? na půl se otáčím zlatíčko, tohle asi bude pro tebe když však zmíní že je to zpráva pro oba přistoupím k ní trochu blíž a začichám. Nakrčím nos stará, opravdu stará má zvířecí mysl se automaticky barikáduje čistě brutálně a bez plánu, jelikož staří mají ve zvyku prohánět se ostatním v hlavách. co přesně u nich znamená starší? Možná jsme stejně staré a tak možná starší byla chybně informovaná, protože místo dvou upírů je tu jeden polonahý vlkodlak-čily já.neotáčím se na Itachiho. Vím že je staršími přitahován a nemůže za to. je to prostě část jejich moci a já to toleruji, ale mám velkou chuť ochutnat její křehké bílé masíčko. hrdlem mi proteklo mnoho upíří krve a ještě více té vlkodlačí, ale chuť starších neznám. Bez oheldu na své myšlenky se ale na ní nedívám jako na večeři, ale jako rovnocennou. Ustoupím když domluví a sama za sebe kývnu pokud vám nevadí trocha bordelu. v peřině došustím k hromádně u postele kde mm své oblečení a bez studu a hanby se převlíknu popis bílé vlasy lehce měsíčního nádechu, ramena jako chlap, ruce jako dvě lopaty. Široký hrudník k tomu vytváří cosi jako roztomilost. Na svou rasu jsem ale docela malá. Mnoho jizev a divoké rysy |
| |
| návštěva Jen nevěřícně nakláním hlavou. Hmmm... Copak asi může chtít starší? Ale stejně... Sdělovat něco takovouto cestou není vůbec příjemné... zatřepal jsem se vzrušením. Rozhodoval jsem se mezi dvěmi ženami a já osobně vůbec nevím kterou si vybrat... Nakonec jsem vážně rád že Sacro souhlasí s tím aby vešla... No jak již řekla... Já k tomu nemám co dodat... řekl jsem a poskytnul výhled na "bordel" V našem příbytku. Vypadalo to přesně tak jako kdyby se tady již dlouho neuklízelo Nebo taky když se ke dveřím žene Sacro... Egypt má sé rány... Já mám Sacro... Z jedné židle jsem rukou shodil na zem střepy, aby nezavazeli a sám jsem zvednul stůl, zavřel za starší dveře a o stůl se opřel. Chování mé společnice jsem mimořádně ignoroval. Myslím že můžete začít... Proříznul jsem chvíli ticha. Ale stejně je to nějáké divné... Starší? Tady? To snad vlkodlaci útočí? Nebo my budeme utočit? Tomu vážně nerozumím... |
| |
| Noční Londýn Opustil jsem to místo, kterému jsem se naučil před pár lety říkat domov, třebaže domovem jsem v jiném městě, prý v tom nejkrásnějších měst- mé milované Paříži. Jenže nyní jsem v Londýně a mlha ze smogu a řeky Temže líže mé kotníky. Procházím se tichem Westminstru a mířím do centra, které dříve žilo vlastním životem divokým a nespoutaným, který jsem na všech městech miloval. Jenže to bylo dávno, v době kdy nás bylo málo a kdy lidé nesloužili jen jako potrava. Ponořen do těchto chmurných myšlenek opustím půdu Westminsteru a mířím dál a hloub do města. Byly to časy, kdy nás prastarých, ano tomu s emusím usmat, nás prastarých, kterých zbylo jen pár. Mladí z nás mají strach a přeci se nás snaží zabít. Mladí, kteří o sobě tvrdí, že jsou staří, plodí své potomky jako na běžícím páse. Potomky, kteří jsou více lidmi než upíry. Lidmi, kteří přinesou do tohoto světa největší ze zel, Gehennu. Ačkoli v mém věku s ejiž bojím máločeho, z tohoto konce našeho světa jak jej známe my starší mi vstávají vlasy na hlavě a rodís e ve mne věc dlouho nepoznaná- strach. Nicméně gehenna je ještě stále dost daleko, a tak procházíme potemnělými mlhou melancholicky oděnými ulicemi. V jedné z bočních uliček zasténá dívká, a pak vykřikne vysokým, pronikavým hlasem plným strachu a bolesti. Bývaly časy, kdy takový výkřik znamenal smrt, kdy i my museli sme se mít na pozoru před lovci, před prostým lidem, ale to jsou časy, které upadli ještě hloub do propadliště zapomnění, než časy, kdy lidé nebyli dobytek, ale plnohodnotnou rasou. Jen zakroutím hlavou a smutně se ubírám dál směrem ke katedrále svatého Pavla, tam dnes najdu chvíli klidu a snad i svou kořist. Když najdu an místo, jako čtyřnohý pabouk vyšplhám na jednu z říms a ne nepodoben jednomu z chrličů ztuhnu v póze připomínajícího dravce. Dluhý rozepnutý kabát pleská ve větru jako křídla dravce a scenérii dodává zvláště zlověstnou atmosféru. Chrám svatého Pavla, jedno z posledních míst, místo, kde se lidé obracejí k ukřižovanémua jeho otci. Marně, ani ti dva jim nepomohou, ani blahorodička, která se nad oltářem pomalu rozpadá. Sleduji ty hloučky, utkající přes plochu náměstí, plé strachu, plné naděje, vyhlížím a hledám ji. Cherubína mezi šedými myškami, archanděla ve světě ďáblů a satanů. Sleduji ji zde již několik týdnů, ale co je pro mne čas? Klečím a vyčkávám, jako správný lovec číhám, pohroužen do svých vlastných temných myšlenek, přitom ale celým tělem a všemi smysly mého druhu vnímajíc okolí... |
| |
| S omladinou Chvíli na oba koukám a vím co si myslet, i to co si myslí oni, přináší mi to potěšení, vím že cítí něco jako strach… Pozvete mě dál, nebo mě tu necháte stát mezi dveřmi?! Rozesměji se, avšak stačí okamžik a moje tvář je opět kamenná. Asi jste mě nečekali. Ty, Itachi a tvoje vlčí přítelkyně… Ani já jsme nečekala, že vás budu muset navštívit takhle brzy, ale buď vám sdělím vše nyní, nebo Tě Itachi, pouze tebe, pozvu na upíří sněm… Čekat na to, než se omladina vymáčkne mě nebavila, vše má svůj čas, ale některé věci jsou prostě zpomalené, dnešní chvíle, dnešní svět… přestává mě to bavit, již nechci mít se vším trpělivost. Byla bych radši, kdybys přijal pozvání k posezení s tvojí rasou… Opět se rozesměji, ale za okamžik je tvář jako dřív. Kamenná a studená…lhostejná… Vyčkavajíc na odpověď. |
| |
| Hřbitov Dorazili jsme zpět ke hřbitovu, upírek vytáhl nějaké pološílené mládě. Nic moc… za mých časů bývali poslušnější… Děkuji…. Po mladíkovi skočím, už dlouho jsem nikoho nerozsápala a teprve teď se ve mně projevila dlouho opomíjená žízeň, mladíkovi spíše krk překousnu vejpůl, než abych se jemně zahryzla, jak se ode mne možná očekávalo, ale je mi to jedno. Po chvilce, když se napojím je upírek již zavřený ve své kryptě. Zbytky ubohého človíčka někam zahodím, vezmu si knihy o historii, lehce pohladím dveře upírkovi krypty. Děkuji…. Milý upírku Zašeptám lehce, jazykem se olíznu a odejdu zpět do mauzolea, kde s vycházejícím sluncem za závěsy pomalu usnu u knih o tomto novém světě. |
| |
| návštěva zavrčím. nezní to jako varování. je to varování. jediný upír kterého tak nějak beru je Itachi. Kvůli tomu že teď víc patřím k nim se s nimi snažím vycházet, ale o tom jí asi zapomněli informovat. cvaknu zuby a odejdu k oknu (po cestě si vezmu kabát a šaty). Až se vrátím, doufám že ta mrvola bude pryč oznámím proč tak se tak začala chovat? kvůl itomu co jsem? Ta jejich hloupá nadřazenost a ignorace. Ta je jednou do jednoho zničí seskočím na ulici tiše jako kočka. oblíknu se a zamířím kamsi kam. rozhodně nebudu trpělivě čekat až si synáček promluví s maminkou udělám si menší vycházku po městě- před střechy a v lidské podobě. Pokud mě do očí neudeří nic zajímavého co by potřebovalo prozkoumat, pokračuji k nějakému baru kde se zabydlím a najdu si někoho kdo za mě dneska bude platit. Né že bych neměla peníze, ale proč utrácet. na lidské hlupáky stačí jedno pukrle. už zase začnu pít povzdechnu si. krátce zavzpomínám co přišlo minule, ale prostě nemůžu odolat. Dojdu k baru a koupím si cigarety. Vyndám jednu čichnu k ní a nakrčím nos. jak to někdo může kouřit a zapálím si. |
| |
| Pokoj Vyčkávám dokud Sacro neodchází ven, možná se jen potřebuje vyvenčit a možná tady nechce otravovat návštěvu... Nebo Se bojí že by musela násilně proti ní vykročit... A´T už je to jakkoli není zde a zůstal jsem tu jen já a ta starší.... Poslouchám to co chce říct a znovu se dožaduje puštění dovnitř... A samozřejmě se i zmiňuje o nějákém divném pozvání kterém nemám ani ponětí. Pátrám v paměti zda-li si na něco nevzpomínám... A vážně. Nic si nedokáži vybavit co by mělo jen spojitost s nějákým pozváním. No včera to být nemohlo... Dnes také ne... No a v úterý rozhodně také ne, to je hloupé, žádné pozvání na cokoli již dlouho nemám... Omlouvám se, ale žádné pozvání nepřijmu, poněvadž mi žádné nedorazilo.. Vřelý úsměv a vlídná slova, která mají samozřejmě ještě pokračování Raději již pojďte dovnitř a povězte mi prosím o co se jedná a co je tak důležité, že jste přišla osobně. Otvírám jí dveře dokořán aby bylo jasné že má vstoupit. Já sám si nikam neusedám, pokud mi neřekne abych se posadil. jinak stojím zády opřen o stěnu a sleduji tu scénu před sebou a pozorně poslouchám každé slovo. |
| |
| ještě stále u mě s Adresteiou Sedím v křesle u krbu, bříška prstů bubnují o hladkou kůži a pomáhají mi se soustředit nad touto těžkou situací. Dobře, necháme to být a přejdeme k těm důležitým věcem.. Vstanu a odejdu k dřevem vykládanému baru. Otevřu ho a vezmu do ruky dvě skleničky a lékařký pytlík s červenou tekutinou. Když se podíváš, uvidíš na dně baru celkem velké kusy ledu, které zjevně drží tekutinu na nízké teplotě a tím aké čerstvou. Odtrhnu hořejšek a naplním obě sklenice. Místností se lzačne linout velmi příná a podmanivá vůně, kterou jsi doposud nikdy necítila. Vrátím se i se sklenkami k tobě a jednu ti vtisknu do dlaně. Pravidlo první, jsi upír.. Sluneční svit tě zabije. Pravidlo druhé, piješ krev. Nemusíš ji pít každý den, ale teď na začátku tvé cesty Nocí je to lepší. budeš pít často, s tím ti pomohu.. Naučím Tě lovit. pravidlo třetí, nesmíš přitahovat zbytečně pozornost. Většina lidí o nás neví, ale kdyby ano, tak si určitě dokážeš představit co nastane.. Brzy se v tobě probuí nové schopnosti, smysly se zostří a budeš se s nimi muset naučit pracovat. Vyprázdním svou sklenici a pokynu ti, abys udělala totéž s tou svou. Máš nějaké otázky? Když jsem se proměnil já, nedostal jsem ani tohle, promiň tedy, pokud jsem na něco důležitého zapomněl. Omluvně se usměji a čekám na tvou reakci. |
| |
| Hřbitov Sleduji Eruvandu a jen tiše pokynu hlavou..... Není za co paní, je to jen jídlo, nic víc a nic míň... řeknu klidně když si brousím svůj meč a sleduji jak si hraje s tím človíčkem, ani mě nepřekvapuje že se chce bavit pokud tak dlouho spala, jdu tedy do své krypty kde zapálím černou svíci z lidského tuku a zadívám se na svou kryptu ve které spočí krásná černá rakev, bohatě vyřezávaná a dokonce i vypolstrovaná, v polstrování je rodná zem, stejně jako na polstrování, táhne se ten prach jako vlny v moři po černé sametové látce, na chvíli si lehnu ale nemohu spát, hlavě se mi ozývají hlasy,jako by to místo ten hřbitov co sem objevil ke mě najednou promlouval v podivných větách a hádankách.... Přišla ona,aby nastolila řád,můj konec je již blízko, dost blízko nebo snad ne,žil sem abych ji pomohl, i když vím že pak se mé tělo rozadne v prach a duše se zase navrátí do své sféry, ale co když mě zase pošlou zpět, další staletí strávím tím že budu pít krev a honit se s lidmi? A nastane vůbec někdy mír mezi námi a lykany? když výjdu ze své části krypy Eruvanda již spí.... Tohle asi ani ty nevíš královno noci... přehodím přes ní deku a jen se zadívám na závěs, poznám že venku se již rozednilo, vždy to poznám, tiše se během okamžiku dostanu k závěsu a pohladím jej..... Vyvede nás někdy vůbec velekněz na světlo a nastolí království mrtvých jak říkají legendy, příjde pro můj rod den kdy se prokletí stanou těmi co proklínají a země se zbarví krví? tiše si povzdechnu protože otázek je tak mnoho a já nevím jak dlouho zde ještě budu, v tomto těle na tomto světě..... Copak asi děláš Eressiel.... |
| |
| U Roawena v bytě Zamyšleně civím před sebe, celé je tohle na hlavu. Upír nemrtvá věc.. pijavice.. něco .. Zvednu hlavu a podívám se na něj a sleduji jeho počínání, do nosu mě udeřila zvláštní vůně, sladká a kořeněná s trochou skořice.. a cítím jak se mé útroby začnou svíjet hlady… Zamračím se.. Krev.. Podívám se na něj a pak na skleničku ve své ruce, hlad začíná už hodně hlodat. Polknu a pak ke mně dolehne jeho hlas. Poslouchám co říká a žaludek mi dělá kotrmelce. Koukám na rudou tekutinu… a pak se samovolně nadechnu a s jistou dávkou znechucení na ex krev vypiju. Tělem se najednou rozlilo příjemné teplo a vše se uklidnilo, ale přitom jako by volalo po další krvi, něco ve mně chce stále víc a víc…Stisknu skleničku v ruce.. až praskne a střep se mi zapíchl do dlaně, tiše zakleju a povzdechnu si.Fascinovaně sleduju střep v ruce a pak potřesu hlavou a pokusím se prsty ho vytáhnout. Za tu sklenici se omlouvám hlesnu a tiše zasténám když mi pod prsty sklo podkluzuje |
| |
| stále ještě u mě Pozoruji svou společnici s jistým pobavením. Tento stav je pro ninaprosto nový a podle mě k němu má odpor. Jako většina nechtěně proměněných. Ono se řekne, pijeme krev a co jako.? Ale zkuste se kouknout své oběti do očí plných zděšení a strachu z následujícího. A potom ji jen tam přiložit ústa k tepně a zakousnout se.. Málo jich to dokáže napoprvé bez přemáhání nebo běsnění. Svou sklenici se zapíráním vyprázdní a oči se jí zalesknou.. Bohužel, sklenice to nepřežila.. Vyskočím na nohy a vezmu si její zraněnou ruku do svých. Vytáhnu střep z její ruky, která se začne pomalu sama hojit. To nic není.. Ještě jich pár mám a moc často je nepoužívám.. Jak se cítíš.? Prohlížím si její obličej, jak na ni první ochutnávka zapůsobí.. |
| |
| Stále v bytě Tváře mi zrůžověly a rozlilo se tělem teplo.. vím, že bych chtěla víc, ale za prvé nevím jestli.. je to vhodné a za druhé.. není to vhodné. Nadechnu se a podívám se na něj a sleduji jeho počínání, zatnu zuby, když mi vyndává střep a sleduji svou krev, krev.. která ještě nedávno patřila člověku a nyní patří mě. Oči se mi rozšíří, když spatřím jak se mi rána zaceluje.. Za chviličku to bude vypadat jako by tam nic nebylo. Vydechnu a podívám se na něj „musíme.. pít lidskou krev?“zeptám se nakonec „nestačí… zvířecí třeba?“ protože představa jak mám někoho ulovit a zakousnout se mu do krku.. mi přijde neuvěřitelně odporná. Potom by byla možná možnost sehnat krevní konzervy.. Dumám a potom se pokusím o úsměv „vyprávěj mi o sobě“ “ poprosím ho tiše Zajímalo by mě, jak je tady dlouho.. kolik let? Nebo tady straší staletí? |
| |
| Všude dobře, doma nejlépe.. Sednu si vedle tebe a chvilku koukám z okna.. Nikdo Tě vlastně nenutí pít jen lidskou krev. Zvířecí krev jen není tak...hmm.. výživná a chutná. Lidská krev obsahuje i pocity a ty vstřebáváš do sebe. Zvířecí ti poomůže přežít, ale nedá ti sílu. Mírně se oklepu, jako by mi byla zima, což je hloupost.. Trošku to naznačuje, že mám zkušenosti se zvířecí krví, ale příjemné..a rozhodně bych je nerad opakoval. Já jsem jen Stín.. Jsem Synem noci. Nejsem ani zdaleka jeden z nejstarších, ikdyž pamatuji již mnohé.. Roky, staletí.. Už ani nevím, kým jsem byl, když jsem žil. Tak je to dávno. Dnes ta civilizace neexistuje.. Zrak se mi zakalí vzpomínkami a já se jim jen na malou chviličku odevzdám. Cítím slunce na své tváři a slyším zvonivý smích žena dětí.. |
| |
| U Roawena Zaposlouchám se do jeho odpovědi.. Cítit pocity, někoho koho jsem zabila? Musím.. zabíjet? Bude si to pamatovat? Skloním hlavu a pak se odhodlám zeptat.. dobře.. dejme.. tomu, že.. se dokážu..takto napít.. Může to přežít že? A.. bude si to.. potom pamatovat? hlas je tichounký, budu mu připadat jako blázen, že mi to není jedno, ale není.. nechci být.. bestie, nebo už jí vlastně jsem? Podívám se směrem k baru, kde má konzervy A jak se dá.. hm.. nějak sehnat toto? ukážu drobnou ručkou tím směrem, snad pochopí můj náznak. Zmínil se o svém životě. tak dlouho.. nic si nepamatuje, nebo nechce pamatovat. Ví jaké to je vůbec.. být člověk, jaké to bylo tehdy? Ví.. jaké to je něco cítit, nebo je to jen.. stín. Skousnu ret a pak se na něj mlčky podívám, možná hledajíc odpovědi na tisíce otázek podobného druhu. |
| |
| U mě, se mnou, s Adresteiaou Prohlíží si mne pohledem, sklopím oči a raději se dívám do ohně. Upřeně a fascinovaně. Tak jako jeho plamen, takový jsem byl. Plný energie, žáru, citů.. Nikdy jsem si nestěžoval na svůj úděl, být upírem.. Zezačátku, možná.. Ale máě spoustu možností a pití krve je opravdu jen malá daň za možnost pozorovat lidstvo celá staletí. Dívat se , kam se ubírá a občas mu trošku pomoci.. Nebo si jen užívat. Cestovat, bavit se.. Nic ti nebrání. Usměji se a doliji nám sklenky.. Ne, jistě žě nemusíš zabíjet... A časem se naučíš, jak zamlžit vzpomínky dotyčného a nic si nebude pamatovat.. A možná dokonce nebude mít ani jizvičku, pokud budeš šikovná a učenlivá. Laskavě se na ni usměji, je ztracená, rozpolcená a ještě dlouho bude.. Když má jeden takovéhle otázky, tak to nevěstí nic dobrého.. Ale já jí pomohu, koneckonců mě k ní zavedl osud.. |
| |
| U Roawena doma Prohlíží si mne pohledem, sklopím oči a raději se dívám do ohně. Upřeně a fascinovaně. Tak jako jeho plamen, takový jsem byl. Plný energie, žáru, citů.. Jeho pohled se odvrátil do plamenů a v očích se objevila fascinovanost.. Že by mu chybělo teplo? Teplo těla, krev proudící tělem, ta energie pohybu.. a co city, cítí vůbec něco nebo je to jen nemrtvá věc, která tu prochází ulicí. Tiše si povzdechnu a schoulím se více do křesla a potom promluvil. Nic mi nebrání.. být tady dlouho.. jak dlouho budu chtít, ale za čím se teda hnát? Když mě netlačí čas? Jak ho může stále bavit, tady být.. pořád.. Polknu a zadívám se na rudou tekutinu ve své skleničce. Krev.. Přivřu oči a potom se s dávkou znechucení, ale i s chutí a touhou po teple napiju. Jsem součástí nové hry, kde jsou nová pravidla.. pokračuje v komunikaci a usmál se, cítím.. jak mnou prošel chlad od vlasů až po malíčky na noze. Zavřu oči a snažím se pravidelně dýchat, jako by to nebylo zbytečné.. „chci.. ti poděkovat za všechno, jsi.. ke mně hodný“ vypravím nakonec. Co když nebudu chtít tady strašit sama? Mám vůbec možnosti.. nějak normálně žít? Aspoň trochu? |
| |
| Možné rozuzlení s Itachim Usměje se a po chvíli vejde dovnitř. Usedne na pohovku a dá si nohu přes nohu. Nenašlo by se u tebe něco k pití? Zasměje se. Ale pokud ne, neobtěžuj se. už jsem jedla. Usměje se, avšak hned její tvář zkamení.Nenechá Itachi aby vůbec něco řekl a pokyne ho aby se usadil. Přišla jsem, abych tě pozvala na jeden velký sněm, který už tu nebyl pár století. Vím, je to možná pro tebe zvláští,ale pro naši rasu potřebné. Ale jedno nechápu, proč žiješ s vlkem. Kdybych neměla tak dobrou náladu a nepotřebovala bych každého z nás. Přetrhala bych ti vazy v tvém líbezném krčku, no a asi bych se dokonce nasvačila. Pohodí uhrančivý pohled a pokračuje. Ale dost omáčky kolem. Není asi zřejmé še, že?! Měl bys ji buď zabít či nechat jít, nebo to udělám za tebe. Pokud se vzdáš práva přijít a diskutovat s námi na sněmu. Staneš se i ty, lovnou zvěří. Je to pouze na tobě. Chci slyšet odpověď. HNED! Zahledí se na Itachiho a pousměje se. Ale přesto z ní čpí chlad a odhodlání mu klidně ublížit, pouze když to bude nutné. |
| |
| Londýn pomlaskávám si na 30 letém fádně prokouřeném srdci nějakého- fuj.....možná hazardéra? Měla jsem chuť si zariskovat. Ale z celé té skupinky mi pod drápky padl zrovna tenhle. Vychutnávala jsem si jeho křik, bez ohledu na to kolik povyku tím způsobím. Utlačovaný vlkodlak- nebo spíše žárlivá vlkodlačice touží po tom být slyšena. je mi to jedno. Kdo mi tu co udělá? Zasyčí na mě pár netopírů, možná do mě nějaký praštěný lovec nastřílí pár broků a já se z toho tak jako tak do rána vylížu. Fyzicky.... Ne...Když jsem ho sápala, mezi zubysky drtila jeho život. Nevím která rána ho usmrtila. Před tím než dodýchal jsem vyrvala jeho zběsile tlukoucí srdce a snědla ho jako jednohubku. nuda pomlaskávám. Je to divné. To co pro mě bylo každodenní radostí mě najednou neuspokojí. Necítím se dostatečně plná. Ale tohle byli tak hlasité a krvavé hody! Popadá mě vztek. Nejdřív to schytá zeď s plotem v téhle ulici a dále se probourám do nějakého opuštěného baráku. A pak se rozběhnu a ničím vše co mi přijde do cesty. ITACHI! Ty zasraný mizero! |
| |
| Lodnýn, v mém příbytku S lidmi není problém.. Když nechceš, aby Tě viděli... Neuvidí. Máš věčnost na to, aby ses naučila jak zacházet s penězi. Nouzí z nás snad nikdo netrpí, kromě Tuláků. Ty se nikde nezastaví, nemají tedy jak si vydělat, kromě obírání mrtvol.. Znechuceně nakrčím ret a skoro bych si i odplivl, kdyby nebyla v místnosti dáma.. Můj vnitřní chlad už nestudí. Jeden si po staletích zvykne na cokoliv.. Na samotu snad nikdy. Možná jsem směšný, možná slabý. Jen prostě jsem nerad sám. Brzy přijde opět doba boje, kdy zemřou i přátelé.. A já budu opět osamělý. Jednou za čas vypátrají jednoho z našich a strhne se takový hon na upíry. Máme ovšem přátele na cysokých místech a ti to nakonec nějak ututlají a uklidní dav. Ale dost již o tom špatném.. Vzhlédnu od plamenů krbu a jedním douškem dopiji svou sklenici.. Co bys řekla malému výletu po nákupech..? Čerstvý vzduch a nové šaty Ti udělají dobře, ano.? |
| |
| Lodnýn, v bytě Roawena Je.. to těžké, měla jsem svůj život, práci všechno.. Copak.. tobě nikdo nechybí? Nikdo.. s kým bys mohl být?Zeptám se tiše a dopiju svou sklenici. Koukám se zamyšleně do plamenů. Je to tady vlastně.. hezké a útulné, žádné kobky, příkopy a tak.. Takže.. můžu podle toho co říká žít tak, že nikdo neuvidí.. co dělám a vůbec. Aspoň teda lidi ne. Měla bych mu poděkovat, že se tu se mnou zahazuje. Se směsí znechucení a opojení se zadívám na sklenice ve které lpí stopy rudé tekutiny. Nakonec ji odložím na stolek a promasíruju si spánky. „Jestli chceš, proč ne“ “ odpovím trochu lhostejně. Nebaví mě poletovat po obchodech, trávivala jsem čas jinak, nechci ale znít moc nevděčně takže dodám „vlastně by to mohlo být fajn“ |
| |
| Cosi-Kdesi Hádanka Noční světlo měsíce osvítí celé město, do půlnoci ještě trochu času a každý si hoví ve svém příbytku. Vychutnáváte si kouzlo okamžiku, kouzlo snad nikým nerušené noci. Myšlenky co teď a co potom jen klidně proudí dál ve vaší hlavě. Víte, že se v nejbližší době něco má stát, ale chcete načerpat ještě ty poslední síly, které se dají strávit. … Pochmurný a mlhavý noční Londýn, všude ticho jen za městem tiše plápolá načervenalý plamen ohně z něhož vychází černý dým. U tohoto ohně stojí nehybně vyšší štíhlá postava zahalená v kápi … přemýšlí, možná jen nechce zatím upoutat pozornost… … Každého z vás něco nepříjemně tlačí, něco až děsivě mrazí a vy nechápete proč. Jen jediné co víte: musíte všeho nechat a najít cestu tam, kam vás cosi táhne, nevíte přesně co, nevíte kdo, ale to, co víte jistě, je to, že tam musíte být co nejdříve. Hlas ve vaší hlavě vás kamsi volá a vy nedokážete jen tak odolat, po chvíli se vás přesto zmocní a vy jste rozhodnuti jít mu vstříc. Vyjdete z domu a snažíte se chytit neviditelného klubka, které by vás mělo dovést až k pramenu všeho. Tápáte, přesto doufáte. Každý z vás jinou cestou, jinými uličkami, přesto se vám dříve či později podaří nalézt plápolající světélko. |
| |
| Nit osudu Je to jen pár hodin co jsem se vrátil z obchůzky po městě a měl tu možnost si odpočinout ve svém pokoji, když mě popadlo to divné nutkání někam jít. Ale kam? Vždyť mě něco táhne a ani nevím kam. Jsem nesvůj a nejprve přecházím po pokoji a uvažuji co učinit. "To nutkání je tak silné?...Ne ne musím tomu odolat nebude to nic dobrého ale.....musím tam jít je to třeba." Myšlenky mi plají hlavou jak roztrhané oblaka. Ruku střídavě svírám v pěst a zase povoluji, jak jsem nervozní. Nakonec se rozhodnu není na výběr ten pocit by mě jinak roztrhal zevnitř. Oblečuje tedy opět do plné zbroje. Připnu meč, kuši, dýku zasunu do boty a další maličkosti jako vždy když jdu ven mezi ty krvelačné chlupaté a zubaté bestie. "ALe vždyť ty sám si taky takový..... Ne mlč! Nejsem takový jsem jiný.....Jen si to nalháváš jsi lykan a vždy jím budeš....Jen z té menší části a mám to pod kontrolou....Ale co když se ti to jednou vymkne? Co tví přátelé tady?.....Oni...Udělají do je třeba." Zaplaším nepříjemný hlas v mé hlavě a rychlým krokem opouštím pokoj. Cestou ještě míjím Alberta. "Ano jdu zase ven musím cítím, že je to důležité a neptej se mě prosím jak. Kdybych se už nevrátil tak hodně štěstí vám všem." Kývnu a Albert nademnou ještě udělá požehnání a rozloučí se se mnou. O chvíli později se za mnou už zavřou naše tajné dveře do sídla a zmizím mezi stíny v ulicích. tentokrát používám střechy jen minimálně něco mi totiž říká, že je to tak lepší. Nevím kam se tak rychle ženu ale cítím kudy jít. Míjím mnoho uliček a kupodivu všude je prázdno nikde žádný lykan ani upír což mne trochu i znervozňuje. Ruku mám stále na meči i za rychlých pohybů. Konečně něco můj zrak rozeznává...ano ano je to oheň malý plápolající asi sto metrů veptředu kde řídne hustota domů. "Který blázen by rozdělával oheň aby ho našel kdokoli a proč mě to tam táhne?" Ptám se sám sebe ale odpověď nenacházím. Tichým krokem se tedy plížím blíž a blíž a potichu sundám ze zad kuš a natáhnu do ní šíp. Asi dvacet metrů od ohně se zarazím protože sptřím nějakou zahalenou postavu. Nutkání jít blíž je ohromné ale opatrnost mě taky varuje, že je možná tohle jen léčka proto se ještě trochu přiblížím a potichu zakleknu a zacílím na postavu. "Co nebo kdo jste zač a proč mě to k vám takhle táhne?" Optám se dost nahlas aby to slyšela ona postava. Při tom jak tak klečím všechny mé vlčí smysly jsou vestřehu kdyby se něco dělo aby mne varovaly. |
| |
| Spánek skončil, protáhnu se a posadím se na posteli. Vstanu a dojdu si pro dávku krve, ohřeji si ji na pokojovou teplotu, dám do skleničky a piju. Kouknu se na krb ve kterém veselé praská oheň a potom se zamyslím.. Co to se mnou je? Cítím se nějak divně, zvláštní.. Jako bych měla někam jít, ale kam.. a proč? Hladová nejsem, tak co se to děje? Dopiju zbytek krve a obléknu se. Vyrazím tedy jen tak na procházku nocí.. I když si spíš jen namlouvám, že to bude jen tak. Mé nohy jako by šly samy drobnými krůčky ulicí za určitým cílem. Kam? Nevím.. ale stále mě tam cosi táhne a to cosi je silnější a silnější. Podle toho je asi poznat, že se přibližuju. Přidám do rychlejší energického kroku, proplétám se uličkami a pak to uvidím.. Co to je? Najednou zpomalím a s jistými obavami se vydám k plápolajícímu světélku. |
| |
| Noční Londýn Opustil jsem to místo, kterému jsem se naučil před pár lety říkat domov, třebaže domovem jsem v jiném městě, prý v tom nejkrásnějších měst- mé milované Paříži. Jenže nyní jsem v Londýně a mlha ze smogu a řeky Temže líže mé kotníky. Procházím se tichem Westminstru a mířím do centra, které dříve žilo vlastním životem divokým a nespoutaným, který jsem na všech městech miloval. Jenže to bylo dávno, v době kdy nás bylo málo a kdy lidé nesloužili jen jako potrava. Ponořen do těchto chmurných myšlenek opustím půdu Westminsteru a mířím dál a hloub do města. Byly to časy, kdy nás prastarých, ano tomu s emusím usmat, nás prastarých, kterých zbylo jen pár. Mladí z nás mají strach a přeci se nás snaží zabít. Mladí, kteří o sobě tvrdí, že jsou staří, plodí své potomky jako na běžícím páse. Potomky, kteří jsou více lidmi než upíry. Lidmi, kteří přinesou do tohoto světa největší ze zel, Gehennu. Ačkoli v mém věku s ejiž bojím máločeho, z tohoto konce našeho světa jak jej známe my starší mi vstávají vlasy na hlavě a rodís e ve mne věc dlouho nepoznaná- strach. Nicméně gehenna je ještě stále dost daleko, a tak procházíme potemnělými mlhou melancholicky oděnými ulicemi. V jedné z bočních uliček zasténá dívká, a pak vykřikne vysokým, pronikavým hlasem plným strachu a bolesti. Bývaly časy, kdy takový výkřik znamenal smrt, kdy i my museli sme se mít na pozoru před lovci, před prostým lidem, ale to jsou časy, které upadli ještě hloub do propadliště zapomnění, než časy, kdy lidé nebyli dobytek, ale plnohodnotnou rasou. Jen zakroutím hlavou a smutně se ubírám dál směrem ke katedrále svatého Pavla, tam dnes najdu chvíli klidu a snad i svou kořist. Když najdu an místo, jako čtyřnohý pabouk vyšplhám na jednu z říms a ne nepodoben jednomu z chrličů ztuhnu v póze připomínajícího dravce. Dluhý rozepnutý kabát pleská ve větru jako křídla dravce a scenérii dodává zvláště zlověstnou atmosféru. Chrám svatého Pavla, jedno z posledních míst, místo, kde se lidé obracejí k ukřižovanémua jeho otci. Marně, ani ti dva jim nepomohou, ani blahorodička, která se nad oltářem pomalu rozpadá. Sleduji ty hloučky, utkající přes plochu náměstí, plé strachu, plné naděje, vyhlížím a hledám ji. Cherubína mezi šedými myškami, archanděla ve světě ďáblů a satanů. Sleduji ji zde již několik týdnů, ale co je pro mne čas? Klečím a vyčkávám, jako správný lovec číhám, pohroužen do svých vlastných temných myšlenek, přitom ale celým tělem a všemi smysly mého druhu vnímajíc okolí... Čekám jen a jen na ni, když spatřím něco jiného, něco co mne do tym táhlo mnohem více než pokušení neskousnout její něžné hrdlo. Je to tak dalekoa přeci blízko. Tak jako to umí jen ti mého druhu seskáču po chrlíčích a římsácha rozejdu se s pocitem jisté naléhavosti k místu, k němuž mne to tak táhne k mému světýlku.... Celou dobu si vykračuji s bězvěkým seběvědomím a ostražitostí mému druhu vrozenou. |
| |
| Vstříct noci Eruwanda se nasytila krví a já neklidně přecházel po kryptě, hlavou se mi honilo mnoho myšlenek, a jiststě jich ještě mnoho přejde, náhle jako by mě něco popudilo, trhnu hlavou jako dravec, oči jsou bestiální a jako by prázdné, jen jediným skokem se dostanu ke vchodu do podzemí kde se již vyplašeně krčí mladá dívka, trhá řetězem ale dobře ví že křičet nemá cenu, zahledí se na mě jak mě ozáří světlo svíce a já se zdívám do jejich očí, náhle se její neklid začne měnit, dech se ji zpomalí a vzdouvající ňadra se zpomalí, fascinovaně hledí na mou tvář, tak jako všichni lidé, pokaždé je to stejné, stačí pohled.. Neboj se maličká, brzy budeš spát... promluvím k ní a můj hlas jí musí znít jako hudba, neboť zavře oči a kousne se do rtu, pomaličku jí odepnu od řetězu a pohladím ji ve tváři, dychtivě se lísá k mé ledové dlani jako kočka, a s touhou ji políbí,přistoupím k ní blíže, tak že se natisknu na její tělo a ona se vůbec nebrání, ba naopak, natiskne se ještě víc... Jak mě tohle vůbec ještě může bavit? usměji se spíš spám pro sebe a mé prsty sjedou z jejích lící na krk a po klíční kosti putují k ramenu za které jí přitáhnu prudce k sobě, vydechne vzrušením a zatne do mého ramene své prsty v očekávání toho co příjde, ano je to políbek, letmý přímo pod její ucho, pak další, a další, směřující pořád níž k její krční tepně, vzrušením už skoro nedýchá a její prsty jako be se chtěli zabořit do mého masa, klouby má bílé od toho jak svírá mé rameno, ale stačí chvíle a její ruka se bezvládně sveze po mé a zůstan viset jako bledý pahýl právě umřelého stromu, je po všem, není v ní již žádná krev, a to znamená že neumsím dlouho jíst, otřu se kapku krve líně se valící z mého koutku a mrvolu pustím lhostejně na zem, tak jako po tisící, sem bestie a lovec, a je o moje přirozenost,rychleji než kdy jindy sem u svých věcí, natáhnu si kazajku z tvrzené kůže s pláty ocele všité pod vnější stranu, dlouhý kabát, vezmu opasek s mečem, dvě muškety, kule, prachové patrony, oči jako bych neměl, jsou temné a prázdné, ale v hlavě slyším to volání, postavím se k východu a pokynu na Eruwandu.... Musím jít paní, snad víš, určitě to slyšíš také.... Víc říkat nemusím, zná mé myšlenky a tak se otočím že se po mě jen zvíří prach na podlaze a brzy jako kočka přeletím ladně hřbitovní zeď a rychleji než je lidem milé se dostanu na nejbližší střechy, po nichž se skoky ze stínu do stínu vydám za hlasem jež mě kamsi volá... |
| |
![wings[1]4120.jpg](wings[1]4120.jpg) | Noc Ležím v postely a ne a ne usnout. Posadím se.Protáhnu se a vstanu.Obleču jsi nějaké oblěčení,které najdu jako první.Dojdu do koupelny a opláchnu si obličej. Na sobě jsem měla rudě červené tílko a černou sukni.Vylezla jsem z koupelny.Nazula jsem si boty s podpatky.A vyšla ven. Nebyla zima,ale ani teplo. Toulala jsem se po nočním městě. Nikde nikdo.NEvím kam jsem chtěla jít,ale moje nohy mě nesly nikam.Došla jsem k nějaký fontánce a tam jsem viděla člověka teda jest-li to byl člověk. |
| |
| Oheň a volání Noční Londýn je jí stále málo, měsíc není úplný a vítr skoro žádný. Nudní lidé, nudné domy, chtíčovité uličky neúplné tmy. Až brečet se ze všeho chce, jen kdyby byly ty slzy k něčemu. Staré upírce jsou k ničemu. Toulá se rozlehlým údolím pod londýnským lesem s nadějí najít to, po čem touží.
Přemýšlí o naději, o spisech a o povídačkách těch co se proměnili v prach… Přemýšlí o tom, co ji čeká a úkol, který splnit musí, není zas tak snadný. Ne, že by cítila povinnost bez moci, bez toho aby chtěla, ona až moc chce, touží a zmítá se v rozkoši a touze očekávání. Dobře ví, že dnešek je ten pravý, že dneškem to započne a již nikdo je nezastaví. Jen samotný ĎÁBEL nebo armáda chlupáčků. Ale ani v jedno nevěří, nevsází a nedoufá, obojí je hloupost. Úkol by se měl vyplnit a proto zavírá oči, poté pohlédne do ohně a začne vykonávat svůj úkol, uložený po staletí. Své myšlenky rozesílá všem nejbližším a důvěrným, všem těm, na které se v tuto chvíli může obrátit a všem těm, se kterými může počítat. Rozpálí oheň, plamínky měnící se v plameny tančí v ohništi jak baletky v Národní opeře. Nadšení není zas takové jako čekala již kdysi dávno, stává se to povinností a skutečností. Možná bolestí. Nyní bude očekávat ty, se kterýma může počítat … |
| |
| Týden stop time ... |
| |
 | Koukám, že nám tu začíná něco zmírat na neaktivitu… Dokonce už 5 týdnů bez příspěvku! No tohle už bude hodně uleželá svačinka. :o) Jak vidíte, přišel se na vás podívat váš (ne-)oblíbený administrátor s velkým koštětem na odklízení odpadků… Co ale teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do kategorie "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty odkaz do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím definitivně rozloučíme. Havran-údržbář. PS: Nezapomeňte na nové pravidlo v údržbě dobrodružství. |
| |
| Jelikož mě stále nebaví někoho uhánět a čekat na něj, a ani já nemám moc času. Chtěla bych se domluvit, zda byste měli chuť hrát a tím pádem bych sehnala druhého PJje. Sama to nezvládám. Vyhazuji ty, jenž mi doposud neposlali post. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR