1.1.1938 - všeobecný úvod:

Balchašská krize a povstání Ujgurů v Číně!


(Standarta středoasijského chanátu.)

Již druhým měsícem probíhá krize mezi Středoasijským chanátem a Čínskou republikou. Vojska chanátu zahájila v průběhu posledních týdnů několik menších útoků na postavení vojsk Kuomintangu s cílem otestovat jejich pozice. V několika případech byli úspěšní a postoupili i několik kilometrů na čínské území. Akce Chanátu nepochybně souvisí se sérií rebélií na čínském území v oblasti Sinkiangu obývaném převážně muslimskými Ujgury. Ostatně není velkým tajemstvím, že Chanát si toto čínské území nárokuje již od dvacátých let. Lokální krize mezi dvěma asijskými velmocemi zatím nepřerostla ve větší konflikt, ale to se zdá být jen otázkou času, neboť jak Čína, tak Chanát přisunují k jezeru Balchaš další a další ozbrojené síly.

Jihoafrická republika zavádí Apartheid!



Na diplomatický Konfederace přistoupila vláda JAR k prvnímu kroku na cestě k obnovení otrokářství a schválila zákon o Apartheidu, který nařizuje separaci osob bílé a černé barvy pleti. Na spadnutí je též zákon umožňující obchod s "černými obyvateli JAR". Tento zákon sice nemá proměnit celou černošskou populaci v otroky, nicméně i tak patří k tomu nejkritizovanějšímu (ze zahraničí) co loňské parlamenty představily. Zdá se, že sílící vliv Konfederace v JAR slaví svůj triumf a JAR se tak po Konfederaci a Tibetu stane v dohledné době třetí zemí obchodující s otroky.

Kanada se chystá k zavedení branné povinnosti!



I přes většinový odpor veřejnosti zdá se kabinet Williama Mackenzieho připraven k protlačení zákona o zavedení branné povinnosti. Nejčastěji se argumentuje hrozbou ze strany Konfederace (naopak kritikové v tom vidí "krok na cestě k válce"). V Kanadě doposud branná povinnost nikdy nebyla a tento zákon patří k těm nejkontroverznějším a silně nepopulárním, nicméně i tak je doba pro jeho přijetí zdaleka nejpříznivější, protože je to poprvé, kdy počet příznivců zákona překročil hranici 40% a odpůrci již nemohou tvrdit, že "na jednoho příznivce připadají dva odpůrci". Zákon buď jak buď kabinetu neprospěje a jeho protlačení v parlamentu bude velmi těsné.

Brazílie a perspektiva otrokářství:



Husarský kousek se podařil poslanci za Partido Integralista Salgadu Plíniovi, když k návrhu zákona o registraci koní, psů a jiného dobytka připojil zákon z vlastní dílny, který by v podstatě umožnil obnovení otroctví v Brazílii. Nepozorní poslanci zákon poslali do druhého čtení i s tímto otrokářským přílepkem nazvaným "technický paragraf o registraci všech negrů, míšenců a indiánů za obchodními účely" až teprve na upozornění sněmovního právního poradce. Skandál byl ihned na světě a Salgado Plínio tomu nasadil korunu tvrzením: "A co třeba o tom vést nejprve seriózní diskuzi než to v návalu falešného humanismu odmítneme?" Není velkým tajemstvím, že Plínio a jeho Partido Integralismo (dále jen PI) je horlivým stoupencem paktu s Konfederací a horuje i za "ty další věci" (otroctví a pod.), které se tohoto partnerství týkají. Argumentace má založenou na tom, že by pro Brazílii byl odprodej otroků výhodným kvůli naplnění státní kasy, a že by současně mohl uvolnit i "prachbídné" podmínky na brazilském venkově, kam by část výnosů plynoucích z obchodu s otroky mohla plynout.

Vyřeší Německo sudetskou otázku?



Ve volbách do Landtagu Českého království opět vyhráli české strany, přesněji řečeno strany českých nacionalistů v čele s Edvardem Benešem (šéf ČSNS) a A. Rašínem (šéf Národní Demokracie) a "jako obvykle" sestavily vládu německé strany v čele říšským radou Konrádem Henleinem. Tento paradox je možný na základě zvláštního zákona platného ve všech královstvích Německého císařství, který umožňuje vznik kabinetu bez podpory Landtagu, pokud se tak stane na souhlas prezidenta Landraatu (horní komory), který je spolu se zbytkem Landraatu jmenován přímo centrální vládou v Berlíně. Nicméně tato menšinová vláda nemůže plnohodnotně vládnout a vzhledem k tomu, že v Čechách a na Moravě od roku 1922 (od připojení k Říši) nevládla ani jedna většinová vláda, tak už to začíná mít dost nepříjemné následky na fungování administrativy a na zákonodárnou funkci Landtagu (Češi obvykle zvetují všechno co vláda navrhne svou většinou v Landtagu). K. Henlein tak vytáhl opět "sudetskou kartu", tedy návrh, který by oddělil Sudety od Českého království a přičlenil je k Prusku (Slezsko), Sasku, Bavorsku a Rakousku což by sice jeho osobně sice asi připravilo o moc, ale mezi sudetskými Němci je tato věc dost populární. Problém pro Berlín je v tom, že jakmile Sudety budou administrativně odtrženy od Českého království, tak Češi budou představovat 95% obyvatelstva Českého království a to je něco co nejde příliš v souladu s německou politikou germanizace (která pravda neslaví zrovna velké úspěchy). Ostatně Češi si za své "sabotáže" všeho co legální cestou sabotovat lze již vysloužili pověst nenapravitelných Švejků, kteří se sice německy naučí, ovšem zásadně blbě, a kteří sice přijmou všechny německé zákony (které musí), ale dokáží je vždycky nějak obejít nebo "zvláštním způsobem vykládat" tak, že z nich většinou udělají karikaturu původně zamýšleného. Že to Prušáky řízený Berlín nebetyčně vytáčí je volnomyšlenkářským (a prý dokonce anarchistickým) věčně simulujícím Čechům zcela u perdele. Otázka pro Berlín je ovšem opět stejná - Sudety nechat v Českém království nebo ne? Pokud ne, tak příští vláda v Praze bude česká (žádná německá strana patrně nezíská potřebný počet hlasů aby se vůbec do Landtagu přes 5% klauzuli dostala), pokud ano... pak schizofrenní stav - německá vláda x český parlament (dolní komora) bude pokračovat... ledaže by Berlín přišel na nějakou kličku s převedením kompetencí na Landraat, ale to by zase mohlo jít proti německé ústavě. No prostě Němcům byl Čechy čert dlužný, o tom žádná.

Osmansko-perské pohraniční spory "zase" pokračují!



Zatímco v Berlíně se musí císař trápit s Čechy, tak v Istanbulu se sultán trápí s Peršany. Nebo možná spíš spíš s vlastními generály sloužícími u perské hranice, kteří tuto službu berou jako vhodnou příležitost pro občasné pošťuchování s Peršany (historicky kvůli takovému "pošťuchování" bylo asi osm větších válek a nedá se říct, že by s v nich Osmané vedli bůhvíjak dobře). Problémem - věčným - je přesné vymezení hranice, které sice existuje na mapě, ale její měřítko a přesnost nejsou zrovna bůhvíjaké, takže si obě strany vykládají to co je na mapě ve svůj prospěch (někdy až o deset kilometrů). Připočítáme li k tomu, že většina konfliktů se odehrává v oblasti perského azerbajdžánu a kurdistánu, tak je z toho oheň na střeše a persko-osmanský konflikt se stává i konfliktem Azerským a Kurdským což situaci obvykle komplikuje na kvadrát. Možná je načase zřídit nějakou komisi, která by konečně zmapovala ve spolupráci s Peršany pohraniční regiony a přesně vymezila hranice a možná je též na čase omezit samostatnost pohraničních generálů... a nebo možná je načase vyrazit na Teherán.

Blokáda SSSR pokračuje, Skandinávská Unie potopila sovětskou loď!



Bolševici to mají těžké, sice se podepsalo před 16ti lety příměří, které jim zaručilo, alespoň oddech od války, ale její hrozba nepominula ani omylem. Nikdo je navíc neuznal, takže veškeré lodě rudých se i v mezinárodních vodách berou jako "pirátské". Není třeba teď řešit finský záliv, ten je pro rudé beznadějně zablokovaný mocným skandinávským hladinovým loďstvem značně posilovaným nákupy z Británie, ale tu a tam přeci jen nějaká sovětská loď vyrazí dál do vod v Bílém moři či v Severním ledovém oceánu a pak se stává to co, mají skandinávští ponorkáři a kapitáni hladinových lodí nejraději - odlov lodě rudých. Skandinávská Unie se svým nepřátelstvím k SSSR netají a není tajemstvím, že náklad sovětské lodi si může posádka úspěšné ponorky či hladinové lodě Skandinávské Floty přivlastnit, takže... není radno pro rudé vyplouvat daleko od břehů, neboť tam jsou jen lovnou kořistí. Zablokováni na moři i na souši tak bolševici vstupují do 17tého roku příměří, které se nikdy neproměnilo a patrně nepromění (nestane-li se něco srovnatelné se zázrakem) ve skutečný mír.

Konfederace si brousí zuby na Peru!



Americká konfederace připomíná mezi zvířaty lva, který dlouho tráví a odpočívá aby pak vyrazil pro další kořist, kterou rychle uloví, sežere a následně zase dlouho tráví a odpočívá. Tentokrát - a není to velké překvapení - je na řadě Peru. Rozšiřování "Tropického Impéria" je totiž neoficiálním cílem Secesionistické strany, která v současné době ovládá konfederační Kongress. Je to vlastně pokračování Stephensovi doktríny z doby krátce po občanské válce. A že je Peru "na řadě" lze usuzovat jako obvykle z neklamných signálů jakými jsou manévry flotily CSA u Ekvádoru, posilováním jednotek CSA v Ekvádoru a svoláváním černošských milicí (výměnou za občanství po odkroucení 10ti let služby), které obvykle tyhle špinavé války vedou. Zatím jsou to signály nepatrné, ale je otázkou času, kdy někdo na půdě Kongresu CSA, řekne, že "Peru je třeba připojit ke Konfederaci" a pak... pak to obvykle chodí ráz naráz, Brazílie jistě bude pozvána k jídelnímu stolu a výměnou za pomoc při invazi získá hodně kilometrů čtverečních a CSA se konečně dostanou k peruánským zlatým dolům. A Argentina či Kanada? No ty budou muset asi brzo reagovat... až to tedy přestane být neoficiální.

1918-1938: DVACET LET OD "VELKÉ VÁLKY"

Sedmnáct milionů mrtvých na všech frontách, devatenáct milionů mrtvých v důsledku následné "španělské chřipky", patnáct milionů mrtvých v ruské občanské válce a deset milionů mrtvých ve všech ostatních doprovodných konfliktech a událostech (hladomory apod.), celkově na JEDNAŠEDESÁT MILIONŮ MRTVÝCH byla cena za poslední válku označovanou jako "Velká válka". Krom lidských ztrát je třeba připočíst materiální ztráty v řádech desítek miliard dolarů, zcela zničená a vysídlená území a porušení prakticky všech pravidel vedení konvenční války všemi stranami. Vraždění civilistů, genocida Arménů a dalších národů v různém měřítku, popravování zajatců, použití chemických zbraní, bombardování a ostřelování měst, otřesné podmínky v zajateckých a koncentračních táborech a také ztráta posledních iluzí o válce coby "romantickém zážitku". To byla a je cena poslední války, která zpustošila Evropu a nemalý kus Asie. A letos uběhne přesně dvacet let od konce tento celoevropské katastrofy, kterou většina pamětníků (drtivá většina) nechce prožít znovu.

Dvacetileté výročí od konce Velké války bude jistě chtít "kde kdo" zejména v období letošního listopadu, kdy se bude slavit 20 let od francouzské žádosti o příměří a dále v březnu napřesrok, kdy byla podepsána Versailleská smlouva, ve které nadiktovalo vítězné Německo poražené Francii svou představu o Evropě a o světě. Každý bude oslavovat a vzpomínat po svém. Jinak vítězní Němci, jinak poražení Francouzi a jinak ostatní. Ale bude vlastně co oslavovat ve stínu rýsující se "nové války", před kterou varují mnozí intelektuálové a politologové?



To co před Velkou válkou bylo považováno za okrajové a občas extrémistické (a zrádcovské hnutí) - pacifismus - je dnes relevantní politická síla napříč Evropou a světem, které můžete nenávidět, pohrdat jím, ale je třeba na něj brát zřetel. Pacifismus je nejsilnější ve Francii, kde má přímý dopad na francouzskou neutrální politiku, ale nemálo stoupenců má též v samotném Německu či ve Velké Británii. Zdaleka nejrozvinutější (byť ne tak vlivný jako ve Francii) je v Kanadě a v Konfederaci, kde odpor obyvatel k válkám a k službě v armádě patří mezi nejvyšší. Ani Konfederace, ani Kanada tak nemají (byť v Kanadě se zvažuje) zákon o branné povinnosti a proti válce je naladěno kolem 60% občanů. Konfederace tento problém řeší "tradičně" zřizováním černošských jednotek, ve kterých výměnou za slib občanství slouží černoši po dobu 10ti let, Kanada to pak řeší vyššími platy a dalšími benefity ve své profesionální armádě.

Výročí konce WW1 očima veřejnosti:

Německá říše:

V zásadě stojí proti sobě dva pohledy. Jeden (a nutno dodat, že stále většinový byť již zdaleka ne tak dominantní jako v minulosti) tradiční německý opěvující vítězství německých zbraní v minulé válce, který se soustředí na zisky z poslední války a druhý "moderní" pacifistický, který zdůrazňuje především cenu zaplacenou "německou krví" za níž bylo těchto úspěchů dosaženo. Cca 50% Němců sdílí ten první názor, cca 30% ten druhý a 20% je nerozhodnutou mlčící menšinou.

Francouzská republika:

Ve Francii, kde je pacifismus nejsilnější válku jako takovou odmítá na 70% občanů a vystupovat s jiným než striktně neutrálním a protiválečným programem je na francouzské politické scéně hazard spojený s rizikem pádu do propadliště politických dějin. Francouzi mají Velkou válku spojenou nejen s porážkou (ta je překvapivě pro ně to nejmenší), ale především s ponižující "zradou" Velké Británie, ponižujícími reparacemi a "hulvátským" chováním Německa vůči Francii ve dvacátých letech. Francouzi sami sebe stylizují (většinově) do role takřka nevinné oběti, kterou napadlo "zlotřilé Německo" a zradila "proradná Británie" (což sice někteří francouzští intelektuálové odmítají jako zcestné a připomínají starší francouzské generaci, že v roce 1914 šla do války s nadšením, ale ti jsou v menšině a jsou považováni minimálně za "kontroverzní"). Největším stigmatem je pro Francouze hlavně zrada Velké Británie a jeho důsledkem je lpění na neutralitě a rezignace na "velkou zahraniční politiku". Pro Francouze tak bude rok 1938 spíše vzpomínkou na své padlé a do určité míry nimrání se ve vlastních bolístkách způsobených britskou zradou a porážkou z německé strany.

Velká Británie:

Ve Velké Británii je pacifismus také citelný byť o poznání méně než ve Francii. Protiválečné nálady sdílí striktně cca 50% populace, zbytek se pohybuje od rozhodné podpory války proti Německu po nerozhodnuté. Pokud jde "o zradu na Francii", tak ta není v Británii příliš tematizována. Ostatně "kdo by se chtěl bít za žabožrouty přeci". Většinové britské mínění je toho názoru, že si Francie mohla za svou porážku sama, když vsadila na Rusko jako na svého klíčového spojence. Obyvatelé Británie se spíš zabývají vyhlídkami na "budoucí válku" o níž je cca 33% britské populace přesvědčeno, že je "nevyhnutelná" především z ekonomicko-geopolitických příčin (pro dvě Impéria prostě místo na Slunci není).

Itálie:

V Itálii je Velká válka oslavována (její konec) každoročně typicky poitalsku - velká pompézní přehlídka, pár manévrů a trochu toho přehnaného vzpomínání na oběti Velké války. Někdo by řekl, že Italové jsou povrchní, ale není tomu tak. Pod vší tou pompou se skrývá určitá hrdost na to, že se konečně podařilo "vybudovat Impérium" a ovládnout definitivně Jadran a na to, že jsou pro Německo (pro TO VELKÉ NĚMECKO) nepostradatelným spojencem v případě konfliktu s Británii. Pokud jde o válečné ztráty, tak Italové si je pravda tolik nepřipouštějí, snad proto, že jich v porovnání s ostatními nebylo tolik.

Sibiřská republika:

Konec války neslaví. Pro Sibiřskou republiku jsou důležitější data 1914, 1917 a 1922 (kdy to všechno skončilo). Drsní Sibiřané žijící na vzdálené, rozlehlé a poměrně izolované Sibiři (v zimních měsících je jedinou spojnicí s okolním světem přístav Vladivostok) se s hrůzami války vyrovnali po svém (alkoholismus je jedním z důsledků) a vzhledem k tomu, že pro Sibiř válka vlastně "nikdy neskončila" (s rudými je podepsáno jen příměří, které občas nějaká ta potyčka či incident na hranicích přeruší), tak jsou ve stavu "permanentní bdělosti". Dominantním společenským smýšlením jsou "nevyřízené účty s rudými" a proválečné tendence (proti rudým) vykazuje kolem 40-50% populace. Zbytek buď chlastá nebo je mu to jedno.

Bolševické Rusko (SSSR):

Zde narozdíl od Sibiře není až tak velká proválečná nálada. Stejně jako Sibiř si pamatují hlavně roky 1914, 1917 a 1922 a stejně jako Sibiř problémy s vyrovnáním se s přestátými hrůzami války řeší mnoho Rusů alkoholem, ale to je tak jediné co rudé Rusko a bílou Sibiř dnes spojuje. Vodka. Jinak je z případné války cítit spíše obava. Každého Rusa zamrazí při pohledu na Rusko obklíčené ze všech stran bílými, Skandinávci, hordou z Chanátu, Ukrajinci a Bělorusy. Má se "tak nějak za to", že pokud by došlo k válce, tak všichni sousedé SSSR by se na ně vrhli jak divoké saně, aby bolševismus a Rusko byli jednou pro vždy vygumovány z mapy. Období, kdy vládlo v Leninově Kremlu veselí a divoká revolucionářská nálada, že lze provést "velkou světovou socialistickou revoluci" je dávno pryč a dnes se při pohledu na mapu má chuť radši napít i leckterý z generálů rudých. To však nic nemění na tom, že bolševici jsou připraveni nedat svou kůži lacino a vedeni generály Tuchačevským, Frunzem či Trockým představují zdaleka nejsilnější pozemní armádu na východ od Německa.

Skandinávská Unie:

Skandinávci jsou obecně spíše protiváleční, ale s jednou výjimkou a tou jsou bolševici. Zde je "vše dovoleno" a veřejnosti nevadí ani svérázné vykládání mezinárodního práva (potápění rudých lodí v mezinárodních vodách v době míru, či neustálá námořní i pozemní blokáda), ani fakt, že Skandinávie stojí v čele politiky "násilného izolování Ruska". Ve Skandinávii jsou bolševici líčeni podobně jako choromyslní či malomocní lidé, kterým není radno naslouchat či jim dokonce podat ruku. "Je to sněť či vřed," je nejčastější názor ve Skandinávii, která je jinak tak levicová (v podstatně sociálně-demokratická monarchie), že by měl Němec problém poznat od sebe bolševika od skandinávského socialisty. Skandinávie se prezentuje jako "neutrální země" (mimo pro německý a pro britský blok), která se soustředí pouze na "hrozbu z východu".

Kanada a Konfederace:

Pacifismus je zde nejpropracovanější idea, ačkoliv není ani zdaleka tak vlivný jako ve Francii. V Kanadě se pacifismus zakládá na "kanadském mírumilovném způsobu života" (Kanada vlastně nikdy - krom let 1811-1815 kdy se bránila útoku USA žádnou válku nevedla, i regiony amerického Severu v podstatě obsadila bez boje) a na přesvědčení o tom, že prosperity lze dosáhnout jen v dobách míru. V Konfederaci se to má s pacifismem tak, že není příliš v oblibě představa války s Kanadou a už vůbec ne s Evropou (či spíše v Evropě). Naproti tomu veřejnosti nevadí "špinavé války na jihu" a ano, konfederační společnost je natolik rasistická, že když ve válkách umírají černoši či hispánci, tak nejsou proti, ale jakmile by měli umírat bílí, tak by byl problém.

Osmanská říše:

Lidé pacifismus v podstatě neznají. Poslední válka je považována spíše za triumf (snadný zisk Saúdské Arábie a Kavkazu) a v období probíhající renesance Osmanské říše není válka nijak zvláštní téma. Samozřejmě s jednou výjimkou a to jsou "jinověrci" - zejména šiíté. Válka s Persii má největší podporu v osmanské společnosti zejména mezi Turky a Araby. A pak samozřejmě válka s "křesťanskými psy" (což se s ohledem na početné Armény a Gruzínce neříká zase tak moc nahlas, i když i tak to je slyšet dost).

Brazílie:

Brazilské společnosti válka nevadí... tedy pokud bude probíhat tak jako doposud vždy. CSA (Konfederace) někoho napadne a Brazílie shrábne zadarmo území, vojáci si párkrát vystřelí dobyjí tisíce kilometrů bezvýznamné džungle a vše skončí takřka operetní pijatikou v Sao Paulu po přehlídce.

Japonské císařství:

Banzáái.

1.1.1938: VŠEOBECNÝ ÚVOD:

Japonské císařství nezpochybnitelným hegemonem Tichého oceánu!



Dalo by se říci, že se jen těžko najde země, které "britské chyby" přinesly v minulosti větší prospěch než Japonskému císařství, které se díky historickému nezájmu Konfederace o expanzi v Pacifiku zmocnilo Filipín (1898) a Havajských ostrovů (1898) a díky poklesu britského vlivu v oblasti (vítězstvím Německa v Evropě v roce 1918) dosáhlo nezpochybnitelné kontroly nad Pacifikem a mohlo vyrazit na tažení do Číny (1921-1931), které skončilo obsazením celé pobřežní Číny se všemi jejími lidskými i materiálními zdroji. Japonské císařství tak povýšilo na velmoc prvého řádu a dosáhlo na moři takové koncentrace sil, že dnes ani Royal Navy nemůže - bez koncentrace veškerých svých zdrojů - vstoupit do války s Japonskem v Pacifiku. Německá říše (se kterou bylo Japonsko v letech 1914-1919) ve válečném stavu nebyla s to proti Japonskému císařství zasáhnout (vzdálenost plus převaha Japonců na moři) a tak Japonsko získalo většinu německých kolonií v Pacifiku (všechny ostrovy) pod svou kontrolu a tím vyloučilo z Pacifiku i posledního relevantního konkurenta. Nyní je tak Říše vycházejícího Slunce jediným a nezpochybnitelným vládcem na vodách Pacifiku s ambicemi překračujícími již rámec pacifické oblasti ve směru do Indického oceánu.

Hlavním projektem, který v současné době leží na stole japonského císaře je plán na vytvoření "Velké východo a jihoasijské sféry vzájemné prosperity" ve spolupráci s Nizozemím (Indonésie), Thajskem a Australským svazem, aby tak Japonské císařství získalo veškeré zdroje všech potřebných surovin k zajištění vlastní ohromné průmyslové základně. Ale dokáží se Japonci dohodnout s bílými Australany a Nizozemci? A co ambice Čínské republiky na znovudobytí ztracených oblastí? A co Britové, kteří nemohou mít na další expanzi Japonska směrem k Indii sebemenší zájem? Jisté je, že hegemona Pacifiku čekají ještě velmi složité volby... cena za úspěch je totiž svým způsobem velmi vysoká, krom Thajska nemá Japonsko jediného spojence a Holanďané i Australané nejsou padlí na hlavu, aby "věřili slovu Císaře", že je "Japonsko nikdy nenapadne", krom toho ani Konfederace a ani Kanada nemusí ignorovat japonský rozmach donekonečna... vždyť z Havaje do Panamy to již není tak daleko a do kanadské Aljašky je to doslova "coby kamenem dohodil".

OSMANSKÁ ŘÍŠE - DENÍK:

SSSR - DENÍK:

BRAZILSKÁ REPUBLIKA - DENÍK:

NĚMECKÁ ŘÍŠE - DENÍK:

SIBIŘSKÁ REPUBLIKA - DENÍK:

VELKÁ BRITÁNIE - DENÍK:

REPUBLIKA KANADA - DENÍK:

Japonské císařství- DENÍK:

KONFEDERACE - DENÍK:

Diplomacie:

Diplomacia

VŠEOBECNÝ ÚVOD 1.1.1938

odkaz - trocha inspirativní hudby



Když se řekne "Skandinávská unie" (či spíše ve Skandinávii "Skandinavia Imperiet" - Skandinávská říše), tak se leckomu vybaví leccos. Ale především jde o čtveřici národů (Švédové, Dánové, Norové a Finové (+ Pobaltí a nějaké další zbytky)) nordgermánské krve, které se spojily v jeden stát ze dvou důvodů: Německá Říše a Sovětský svaz. Obavy Dánska z expanze Německa a tytéž obavy Finska a Pobaltí z expanze Sovětského svazu daly vzniknout - za nemalé podpory Británie - "Unii Vikingů" moderní doby, která ma jeden jediný smysl a účel - ochránit Skandinávii před Němci a Bolševiky... nadto se brzy ukázalo, že Němci nejsou ten "hlavní problém" a tak jde hlavně o Unii proti bolševismu v Rusku.

Skandinávská Unie je hlavní strůjce politiky "Cordon Sanitaire" (Sanitární kordón), která zjednodušeně řečeno znamená to, že ni skrz zemi, ni skrz moře či vzduch se bolševismus nebude šířit ven z Ruska. Skandinávci na sebe vzali roli "Ochránce Východu" před hrozbou bolševismu z Moskvy. Pro politiky Skandinávie bylo v posledních 20ti letech důležité jen to, zda je Skandinávská Unie schopná vojensky a ekonomicky odrazit "rudé nebezpečí" a zajistit, že "rudá nákaza" zůstane izolována v Rusku. Asi jen ve Skandinávii je vztah k bolševikům takový, že se na ně nahlíží jako na "nemocné lidi". (A to beze srandy i v naší historické linii se ve dvacátých letech mnozí intelektuálové a politici (Herbert Hoover, W. Churchill...) dívali na bolševiky jako na "šílence" či "nemocné lidi".) Tito novodobí Vikingové považují bolševismus za nemoc, před kterou je nutno se chránit silou a to bez výjimky. Bolševismus = terorismus. Bolševismus = šílenství. Sovětský svaz = nepřítel. A i když mezi Skandinávskou unii a SSSR není oficiálně válečný stav, tak vztahy jsou (byť oficiálně neexistují) hluboko pod bodem mrazu. Skandinávie je lídr protibolševického odporu... větší antikomunisty ve světě nenajdete, dokonce ani Sibiřská republika (spokojená v zásadě s tím co má a jistá si silou své armády a hospodářství) není tak zatvrzelá proti SSSR jako Skandinávská unie.

Ale toto celé není to podstatné co nyní trápí Skandinávskou Unii a její politiky. Svět se mění a vzhledem k problematické hrozbě války mezi Německem a Británii (obě země jsou vůči Skandinávii víc než přátelské z různých důvodů) se na obzoru rýsuje obava, že nebude možné udržovat donekonečna neutrální politiku (mezi Británii a Německem) jako doposud. "Četník východu" totiž jen těžko může působit pokud se dostane mezi mlýnské kameny dvou mnohem silnější mocností - Německa a Británie. Jak tedy bude pracovat Rikstag a král Skandinávské unie? Ve prospěch Němců, kteří odebírají železnou rudu ze Švédska a jsou nejvýznamnějším ochodním partnerem? Nebo ve prospěch Britů, kteří jsou dodavateli zbraní (hlavně lodě) do Skandinávské Unie? A nebo snad - navzdory všemu - bude Skandinávská Unie i nadále neutrální a zle se na bolševiky dívající? Je Skandinávská Unie příslovečným Damoklovým mečem visícím nad bolševiky nebo je to také nakonec "jen další země", která musí přijímat politické kompromisy?

Diplomacie (SR/SSSR)

Diplomacie (SR/SSSR)

Diplomacie

Zástupcům bývalého carského Ruska

Smlouva o bojovém spojenectví

S pozdravem: P. N. Wrangel

Východní spolupráce:

Jednání starých spojenců z Velké války:

Poměr k Velké Británii

Sultánovo návštěva Mekky

Byl 2. únor a zbýval týden do Sultánovo kulatých čtyřicátých narozenin, když on sám oznámil svým blízkým jistě překvapující věc - rozhodl se strávit tento pro něj slavnostní den návštěvou Mekky, na kterou se vydal již příští den.
Připravená trasa Istanbul - Mersin - Aleppo - Tripoli - Damašek - Jeruzalém - Yeddah - Mekka byla překonána během pouhých pěti dnů.
Sultán přespal nejprve v Tripoli, poté v Damašku, Jeruzalému a následně v Mekce, kde strávil celý narozeninový den o samotě.
Cesta zpátky byla o poznání kratší - cesta do Kuvajtu letadlem, poté Baghdádu a následně cesta zpět do Istanbulu.
Ve městech, která sultán navštívil, se zaměřoval na prohlídky místních muslimských památek, ne na přehlídky, které se taktéž nabízely.

Výstavba mostu přes Bospor

SKANDINÁVSKÁ UNIE:

PREZIDENT BRAZÍLIE ŽÁDÁ VYŠŠÍ DANĚ ZAVEDENÍ OTROCTVÍ!



Po intervenci prezidenta Brazilské federativní republiky v parlamentu bylo takřka jednomyslně odhlasováno zvýšení daní z 30 na 45 procent, které se odehraje skokově a dále bylo rozhodnuto o znovuzavedení otroctví! Politologové spekulují, že k druhému rozhodnutí Vargase motivuje jeho snaha vylepšit vztahy s opoziční Integralistickou stranou, která je nejen nejvýraznější opozicí, ale též nejvýznamnějším spojencem Vargasovi administrativy a také snaha zavděčit se svému spojenci Konfederovaným státům americkým.

Pro Vargasovu administrativu však bude - zdá-se - mnohem složitější než je ratifikace Salgadova přílepku o otroctví navýšení daní, protože takto dramatický růst daňové zátěže může způsobit bouři nevole mezi obyvatelstvem.

JEHO MILOST SULTÁN ABDULMECID III. NAVŠTÍVIL MEKKU A CHYSTÁ SE PŘEKLENOUT BOSPOR!



Současná hlava Osmanské říše a titulární osmanský Chalífa (jehož Chalífát není mimo Osmanskou říši muslimy uznáván) navštívil Mekku. Cesta do Mekky byla však nejen návštěvou města samotného, ale též jakousi historickou exkurzí po významných pamětihodnostech, které se nalézají na území Osmanské říše.

Po návratu do Istanbulu navíc vydal rozhodnutí o výstavbě mostu přes úžinu Bospor, který má definitivně spojit evropskou a asijskou část Osmanské říše. Odborníci očekávají, že pro takový projekt bude zapotřebí enormních prostředků ve výši kolem 3 bodů HDP.

DIPLOMACIE "STARÝCH SPOJENCŮ"

Itálská fašistická republika:

(Krátce po válce došlo k Mussoliniho puči - a od roku 1935 je země republikou (fašistickou). Mussolini vyhlásil "Nové římské impérium" a prohlásil se za jeho diktátora (vládne triuvirát Mussolini-Balbo-Messe). Italská královská rodina přesídlila do Francie a je vůči fašistické republice výrazně nepřátelská. Nějaký čas byl italský král v Ibérii, ale odtamtud byl vyhnán tamními Bourbony, kteří si sami nárokují italskou korunu.)



Benito Mussolini informoval Berlín, že se letošních oslav samozřejmě zúčastní a neopoměl při té příležitosti německému velvyslanci v Římě připomenout nejen důležitost italsko-německého spojenectví (zejména pro Německo), ale také množství "stále nevyřešených" územních nároků Itálie (Egypt, Súdán, maloasijské pobřeží, Malta, Kypr, Blízký východ). Nálada v Itálii zůstává válečná a zdá se, že Duce má stále větší zálusk na to opravdu obnovit Římskou říši co nejvíc to bude možné. Pokud jde o problematické územní nároky, tak není moc velkým tajemstvím (pro německou diplomacii), že Itálie si dělá zálusk na Chorvatsko a Bulharsko a raději by viděla za spojence Srby a Ukrajince, ale tyto nároky zdá se jsou pro současnou italskou vládu spíše druhořadé. Každopádně Itálie je a bude spojencem Německa "na život a na smrt" i když je to spojenectví, které je pro Německo občas lehce problematické (Italům po vyhrané Velké válce dost narostla křídla a jsou tak trochu nevypočitatelní.)

Chorvatsko a Maďarsko:

(Personální unii Otty Habsburského spojený zbytek Habsburské říše existuje v podobě dvou státu Chorvatska a Uher.)

Chorvatsko léta usiluje o vstup do Trojspolku (Něm., It. a Uhry), ale toto je zatím blokované nechutí Říma k Chorvatsku, které by Itálie nejraději obsadila. Každopádně oba státy jsou Německu nakloněné, pro Chorvaty je Německo nadějí před ambiciózním Římem a pro Uhry pak zárukou stabilního rozvoje ekonomiky (vývoz zemědělských výrobků a surovin.

Bulharsko:

(Bulharsko bylo členem Trojspolku v letech 1915-1920 po dobu války a poté se stáhlo do neutrálního postavení jako před válkou. Tamní monarchie má izolacionistický - byť proněmecký - charakter a její angažmá v mezinárodních paktech je naprosto minimální. Vojensko-zahraničně se orientuje především proti případné osmanské invazi do Evropy.)

Bulharsko též přislíbilo účast na oslavách a jeho vláda je ochotna podepsat nějaké ty smlouvy (jako jediná projevila zájem o německou vojenskou misi). Každopádně zatím to nevypadá, že by formálně vstoupila do Trojspolku byť je Boris III. spřízněn (pokrevně) s Hohenzollerny v Německu.

Co je možné:

- vyslat vojenskou misi do Bulharska
- podepsat obchodní smlouvy s Itálií, Uherskem, Chorvatskem a Bulharskem
- zorganizovat oslavy v Berlíně za účasti státníků zbylých zemí Trojspolku (+ Bulharsko)

Co je nutné:

- Italové budou požadovat na oplátku návštěvu německého císaře v Římě na italských oslavách konce války

UKRAJINA: PÁD PETRJULOVA REŽIMU!

(Ukrajinští vojáci obsazují klíčové body v Kyjevě.)

Po devatenácti letech vlády (1919-1938) je Symon Petliura svržen vlastní armádou! Převrat proběhl bez jediného varování a je odpočátku jasné, že za ním stojí nejvyšší generalita ukrajinské armády. O důvodech převratu panují v zahraničí dohady (a je pravděpodobné, že ani většina Ukrajinců netuší proč se převrat stal), ale kolují historky a zkazky o tom, že Symno Petliura chystal zahájit rozsáhlé etnické čistky namířené proti Rusům, Polákům a Židům (z hlediska ukrajinských nacionalistů držících u moci Petliuru jsou všechna tato etnika "stejná verbež"). Armáda se zdá se rozhodla tomu zabránit. Zatímco prezident Ukrajiny Symon Petliura zahynul při dobývání prezidentského paláce, tak premiér vlády - devětadvacetiletý Stepan Bandera vedoucí stranu "Pravý sektor" (jediná povolená strana na Ukrajině) uprchl před zatčením a skrývá se neznámo kde.


(Nikifor Grigorijev - náčelník generálního štábu ukrajinské armády)

Do čela převratu se mezitím postavil Nikifor Grigorijev, který byl armádou prohlášen za "úřadujícího prezidenta" a následně vyhlásil stanné právo po celé Ukrajině. Jeho hlavní oporou krom armády jsou kozáčtí atamani a tatarská menšina. Ve svém úvodním projevu shrnul plány nové ukrajinské vlády následovně:

1.) Eliminovat Pravý Sektor a zbavit Ukrajinu všech "Banderovců".
2.) Dovést zemi k předčasným prezidentským volbám.
3.) Zavést vládu "Vojenského Direktorátu" v čele s prezidentem.
4.) Zajistit stabilitu hospodářskou i politickou pro Ukrajinu.
5.) Provést reformy ve prospěch posílení ozbrojených sil Ukrajiny.

Nikifor je v politických kruzích známý jako "muž kompromisu" (v občanské válce dokonce epizodně spolupracoval s bolševiky na likvidaci anarchistické republiky Nestora Machna) a stoupenec myšlenky ukrajinské vojenské neutrality. Jeho nástup k moci je předzvěstí konce členství Ukrajiny ve spojenectví se Skandinávskou Unii, které je namířeno proti SSSR, Nikifor totiž dlouhodobě oponuje "nutností spolupráce" s SSSR v ekonomických záležitostech (zejména pro východ Ukrajiny by taková spolupráce mohla být výhodná).

Jednání s Persií

Vzhledem k nikým nechtěnému zostřování situace u našich hranic bych tímto rád navrhl zahájení společných rozhovorů, které by vedly k normalizaci našich vztahů a urovnání krize bez zbytečného krveprolití.
Navrhuji tedy setkání zástupců obou stran ve městě Van u jezera Van Golu, kde bychom zahájili jednání. Předběžným cílem by tedy bylo jasné vymezení hranic a, pokud by si to obě strany přály, i zavedení demilitarizované zóny po obou stranách hranice.

Vzájemné vztahy

Diplomacie starých spojenců:

Daňová otázka:

Česká a Polská otázka:

Vzájomné vzťahy

Sovietsky Zväz

Sovětský Svaz

"Nemůžu jinak, než souhlasit s názorem pana ministerského předsedy.
Již před nějakou dobou byly podepsány patřičné smlouvy, kterým nyní dozrál čas - Osmanská říše uznává Sovětský Svaz jako samostatný stát a nástupce Carského Ruska v jeho aktuálních hranicích.
Sovětskému Svazu je tímto také přiděleno velvyslanectví v Istanbulu a je s ním povolen obchod.
Je na čase sundat si klapky z očí a podívat se na svět, jaký je - s komunisty."

S nejvřelejšími pozdravy, P. N. Wrangel

S upřímným pozdravem P. N. Wrangel

Armáda
Polní sbor - 4
Dělostřelecký sbor - 2
Letecká armáda - 2
Námořní sbor - 2
Skupina letadlových lodí - 1
Vlčí smečka - 1

Armáda rozmístění:
Armáda sever - finsko u hranic se SSSR
1x polní sbor, 1x dělostřelecký sbor

Armáda střed -Estonsko-Lotyšsko u hranic se SSSR
1x polní sbor, 1x dělostřelecký sbor

Armáda jih - Jutsko (v Dánsku) u hranic s Německem
1x Polní sbor

Záloha - Östersund (střed Švédska)
1x Polní sbor

První letecká armáda
1x Letecká armáda - Helsinky (Finsko)

Druhá letecká armáda
1x Letecká armáda - Stockholm (Švédsko)

Námořní sbor krále Gustava V.
1x Námořní sbor - Dánské ostrovy - s přístavištěm v Kodani

Námořní sbor Severního ledového oceánu
1x Námořní sbor - Severní ledový oceán - s přístavištěm v Murmansku

Skupina letadlových lodí
1x Skupina letadlových lodí - Atlantická oceán - s přístavištěm v Bergenu

Vlčí smečka Viking
1x vlčí smečka - Severní ledový oceán - s přístavištěm v Tromsø (sever norska)

Opevnění - 9 provincií hraničící se SSSR na lvl 3

Technologie
Obráběcí stroje - 5
Agrochemie - 5
Stavebnictví - 5
Pěchotní zbraně - 5
Dělostřelectvo - 5
Letectvo všeobecné - 4
Námořnictvo všeobecné - 4
Ponorky - 4
Počítačové technologie - 5
Nukleární technologie - 5

Poměr k SSSR a sbližování

Východní spolupráce - jednání:

Ukrajina - jednání:

Jednání s ukrajinskými zástupci zabraly asi nejvíce času už jen s ohledem na převrat, který se na Ukrajině odehrál. Nikifor Grigorijev vyslal v průběhu jednání do Berlína II. ukrajinskou misi s informací, že předchozí ukrajinská mise coby "banderovsko-petrjulovská" postrádá reálnou legitimitu a také informoval o výměně celého osazení ukrajinské ambasády v Berlíně.

Jednání s Nikiforovou misí naznačila některé další plány nové ukrajinské vlády:

- z popudu Kyjeva bude informována Moskva o zájmu Ukrajiny stabilizovat vztahy (vzájemné uznání hranice, výměna ambasád, umožnění mezinárodního obchodu), ovšem Nikifor naznačil německému velvyslanci v Kyjevě, že se k tomuto bodu moci vyjádřit německá strana a bude na to brán ohled (Ukrajina hlavně potřebuje odbytiště uhlí z Donbasu a Kubáně a dalších surovin na evropsko-německém trhu)

- Nikifor zamítl jakékoliv nápady na "usmíření s bývalou vládou" a označil jí za "lživládu", která byla sesazena v zájmu ochrany "ukrajinských občanů", podle emisarů z Kyjeva momentálně probíhá "rázná eliminace veškeré opozice z Pravého Sektoru a na Stěpana Banderu je vydán zatykač"

- pokud jde o předchozí německé návrhy, tak Nikifor souhlasí s tím, že Německo bude výhradním dodavatelem zbraní na Ukrajinu a je ochoten schválit i vojenskou misi (od Německa však očekává odmítnutí Stěpana Bandery a plnou podporu nové vládě), pokud jde o ropná naleziště tak tuto otázku ponechal Nikifor prozatím otevřenou s tím, že probíhají geologické průzkumy a zkušební vrty a ačkoliv jsou naleziště poměrně slibná, tak rozvoj těžby bude vyžadovat značné investice a ukrajinská vláda nemíní "vyprodat černé zlato do zahraničí", takže by investoři pouze získali určitý podíl na zisku (nikoliv 100%) ve spolupráci s ukrajinskou státní firmou Něftogaz

Ukrajina - zpráva Abwehru:

- Stěpan Bandera a další lídři Pravého sektoru jsou momentálně v generálním gouvermentu (v Polsku) a žádají o podporu německou vládu proti "pučistům"

- nezdá se, že by Petrjula chystal nějakou větší genocidu (krom na Ukrajině obvyklých pogromů na Židy a Poláky, které nepřesahovaly stovky obětí ročně), ze které ho obviňuje Nikifor, spíše jde o to, že Petrjula a jeho kabinet vyznačující se nejen extrémistickými tendencemi, ale též nemalou mírou zkorumpovanosti šlápli armádě na kuří oko, když se rozhodly snížit výdaje na obranu což vyprovokovalo generální štáb k sesazení této vlády a od té doby se už jen vytahují na světlo důkazy o zkorumpovanosti a zločinnosti Petrjulova režimu často prezentované jako daleko závažnější než byly

- shrnutí: Petrjulova vláda nebyla žádný svatoušek (šlo o diktaturu) a Petrjula byl sám architektem masakrů na 150 000 ukrajinských židů v dobách občanské války a měl na rukou krev tisíců lidí i po občanské válce (odhaduje se nějakých 30 000 za necelých 20 let vlády), nicméně Nikifor účelově přehání, aby zdiskreditoval Pravý sektor jako celek a vygumoval ho z politické mapy Ukrajiny, jeho cílem je pravděpodobně nastolení vojenské diktatury na Ukrajině maskované jako "vojáky chráněná demokracie", pokud jde o reálnou změnu, tak Nikifor narozdíl od předchozí vlády vážně počítá s možností spolupráce se SSSR, pokud se spolupráce s Německem ukáže jako "navýsost problematická či nemožná", zkrátka teď podle Abwehru bude záležet na chování německé vlády vůči nové ukrajinské vládě zda se ta odkloní od Německa či nikoliv

Persie - jednání:

Perský atašé si nabídky vyslechl a oznámil, že je předá k uvážení šáhovi. (Zkrátka to chvíli potrvá než se vůbec vyjádří.) Atašé označil nabídky za "navýsost zajímavé" (v překladu = mírný až střední zájem).

Turkický chanát - jednání:

Zástupci Chanátu souhlasí v zásadě se vším, uznání SSSR Osmanskou říší podle nich "mění radikálně situace" a budou svolní k přímé spolupráci s Německem proti Osmanům a SSSR. Žádají ovšem o podporu ve svých nárocích vůči čínským územím (Sinkiang), které by rádi připojili.

Litva a Bělorusko:

- souhlasí s obchodní spoluprácí

POLITICKÁ KRIZE VE SKANDINÁVII?

Uznání SSSR ze strany Velké Británie a "doporučení Velké Británie k ukončení blokády" způsobilo ve stockholmském parlamentu otřes síly několika stupňů Richtera, protože u moci sedící sociální-demokraté (levičáci) se okamžitě stali terčem nevybíravé kritiky od pravicových stran za "neschopnost říct okamžitě NE takovému britskému nápadu". Mluvčí skandinávské pravice označil britské rozhodnutí za "nešťastné" a ono doporučení považuje za "nemístné ultimatum". Vrchní velitel ozbrojených sil Skandinávie - maršál Mannerheim předal vládě demarši, ve které požaduje "jasné stanovisko" ve věci blokády SSSR... což je v podstatě ultimatum, protože "každý ví", že skandinávskou armádu řídí generální štáb, který komunisty nenávidí až za hrob a jediný krok zpátky skandinávské vlády může - hypoteticky - vést k ozbrojenému převratu proti levicové vládě (které je beztak často považována za polo-bolševiky).

Podle bleskových průzkumů veřejného mínění je pro zrušení blokády pouhá třetina Skandinávců (v Pobaltí a ve Finsku dokonce pouhá desetina) a předsedu skadinávské vlády tak čeká - zdá se - výběr mezi dvěma špatnými rozhodnutími. Buď vyhoví Britům a dost možná padne rukou armády či rukou hlasovacích lístků, nebo se Britům postaví a Skandinávie se může rázem ocitnout v mezinárodní izolaci. (Toť názor novinářů a politologů.) Každopádně do situace bude patrně muset vstoupit král, aby zchladil vášně na obou stranách (pravice x levice) a uklidnil armádu.

Reakce britského tisku:

Britští novináři, kteří rozhodnutí vlády Jeho Veličenstva považují většinově za "ryzí pragmatismus" a pokus o "otevření další fronty proti Německu" (což britské veřejnosti nevadí) považují reakci skandinávské společnosti a politických elit za buď "hysterickou", nebo "hysterickou leč bohužel pochopitelnou" (záleží na tom zda jde o tisk pravicový či levicový).

SSSR - LEDY SE HÝBAJÍ:

Status SSSR coby neuznaného státu dostal trhliny - dvě - Velká Británie a Osmanská říše bolševickou zemi uznaly a to v zahraničí spustilo mezi ostatními zeměmi poprask. Uznání SSSR vyostřilo stanovisko Skandinávské Unie, ale také Středoasijského Chanátu, který vycítil, že Osmané se Sověty nesbližují "jen tak náhodou". Podle politologů je pro Brity případná spolupráce se SSSR stejně dvojsečným mečem jako spolupráce Osmanů se SSSR. Na jedné straně mohou těžit z možného oteplení vztahů s relativně silným státem, na stranu druhou si znepřátelují své dosavadní spojence.

Ovšem změny se nedějí pouze vně, ale i uvnitř SSSR. Politbyro oznámilo oživení Leninových plánů na "Novou ekonomickou politiku" (NEP) z kraje dvacátých let a umožnilo drobné podnikání. Podle analytiků se tak děje ze dvou důvodů - zaprvé se tím snaží SSSR působit na zahraničí coby "standartní země" a zadruhé tím chce vyrovnat deficitní hospodaření centrálního plánu (to je hlavně kritika zprava).

KANCELÁŘ PERSKÉHO ŠÁHA INFORMUJE:

Perský šáh vydal dvě následující nařízení, o kterých je informován okolní svět:

1) Ve spolupráci s osmanskými emisary bude probíhat delimitace osmansko-perské hranice, aby se zabránilo dalším pohraničním střetům.

2) Do Teheránu je oficiálně pozvána německá vojenská mise, která poslouží při modernizaci perských ozbrojených sil.

UZNÁNÍ SOVĚTSKÉHO SVAZU TŘETÍMI STÁTY:

K britskému uznání SSSR se připojily: Tibet, Nepál a Bhútán
k osmanskému uznání SSSR se připojily: Afghánistán a Omán
Z jiných důvodů SSSR uznaly: nikdo

Vyostřená stanoviska proti uznání SSSR podaly:

- z hráčských zemí: Skandinávská Unie, Sibiřská republika
- z nehráčských zemí: Středoasijský chanát

Stav protisovětské blokády:

- na zemi: neprolomena
- na vodě: neprolomena

útočící Konfederační jednotky na milice a vojenské útvary Peru

Výkum a vývoj

Velkoněmecká říše

Jednání s Ukrajinou

Jednánie

Diplomacia: Bulharsko

Změna smlouvy s Japonskem

Osmanský plán k zajištění dominance nad Blízkým východem

VÁLKA V PERU!

(Členové prestižního klubu "Ku-klux klan" provádějí nábor do soukromých bojůvek majetkových vlastníků.)

Válka v Peru je dalším hřebíkem do rakve nezávislosti jižních zemí v Americe a další koloniální válkou vedenou Konfederací ve spojenectví s Brazílií. Peruánská armáda čítající nanejvýš několik desítek tisíc mužů byla postavena před soupeře mnohem početnějšího a lépe vybaveného, takže její odpor byl v pohraničí rychle zlomen a armády CSA a Brazílie postupují do nitra Peru a brzdí je jen katastrofální infrastruktura, která neumožňuje větší tempo postupu než 10-15km denně.

Peruánská vláda vyhlásila generální mobilizaci a požádala ostatní jihoamerické státy o pomoc proti "další otrokářské agresi". Vlády Argentiny a Kanady na válku v Peru reagovaly vyjádřením protestu a zvýšily pohotovost svých vojsk. Argentina také v souvislosti s válkou v Peru oznámila zvýšení odvodů do armády s cílem posílit ozbrojené síly.

Bolívie a Chile, které vystupují neutrálně (mimo konflikt na ose CSA+Bra vs. CAN+Arg) spolu podepsali asistenční smlouvy a oznámily zvýšení nákladů na zbrojení.

Postihy pro útočící státy (CSA+Bra)

- diplomacie s NPC v Jižní Americe: - 50% efektivita
- zvýšení zbrojních výdajů NPC zemí v Jižní Americe: + 25%

VÁLKA V PERU - JIHOAMERICKÝ KONFLIKT

PROTIAMERICKÁ PROPAGANDA

VÁLKA V JIŽNÍ A SEVERNÍ AMERICE - KANADA POTŘEBUJE PENÍZE

MCGILL UNIVERSITY