Andor.cz - online Dračí doupě

Čas - 05. června 2011 13:25
	Co by se stalo, kdyby se setkaly všechny národy v okamžiku, kdy jsou na vrcholu moci či ve svých nejvýznačnějších etapách? Nehledě na to, že jsou z jiných dob, krajů i mravů, byli vypuštěni na svět ve stejnou chvíli.

Čas - 16. června 2011 20:39

V místnosti bijí obrovské hodiny. Ručička se vytrvale šine kupředu a mocné kyvadlo rozechvívá vzduch v celé místnosti. Temná postava se krčí nad šachovnicí. Už jen poslední tah figurkou... Kyvadlo se kýve čím dál rychleji, až se málem utrhne a ručička začne opisovat kružnice jako zběsilá. Krajina za oknem se rychle mění. Jaro, léto, podzim, zima, slohy a staletí postupují vpřed. Vše to trvá pouhou minutu. Vše se zase uklidňuje, ručička i kyvadlo se zpomalují. Kalendář na stěně hlásá léto někdy v 21. století. Na obloze není jediný mráček, ale přesto se ozve rána, jakoby zbloudilý hrom, a v dáli se zableskne. Všechny národy ve vsých nejlepších letech jen zvednou pohled k nebi a zase se netušíc vrátí k rozdělaným činnostem. Anglie: Nacházíš se v druhé polovině 16. století. Španělé jsou čím dál drzejší a vypadá to, že se schyluje k válce. Zrovna si rozmetal a vyplenil pár dalších opovážlivých španělských lodí, které se odvážily přiblížit k britským břehům, když se zničehonic zablesklo. Rozhodl ses to zabalit, přece jen nejsou bouřky na moři zrovna hezké. Vítr přeje a k pevnině se dostaneš do dvou hodin, těšíc se alespoň na teplou večeři v paláci, ovšem už z moře vidíš, že se tu děje něco podivného. Místo elegantních dřevěných lodí, na které jsi zvyklý, jsou v docích jakési malé čluny s podivnými krabičkami na zádi a nějaké další lodě, které vidíš poprvé v životě. Jakmile tvá loď dosáhne přístavu, dokonce i tví muži zmizí a ty netušíc, co se děje, stojíš před úplně jiným městem, kde nic není, jak by mělo být. Nezdržuješ se procházením se tu jako Alenka v říši divů a na prvním koni, kterého uvidíš (a ukradneš) se vydáváš do Londýna, uvědomit o tom královnu. Ke tvé smůle, v Londýně je to snad ještě horší. V paláci jsou stejně tak překvapení jako ty, když tě vidí. Island: Potom, co ses v momentálním 14. století podrobil nadvládě Norska a můžeš jenom tušit, že Dánsko něco kuje, se staráš akorát o rozvoj své země a i přes nadvládu se snažíš o co největší soběstačnost. Děláš si trochu starosti, co zase Norsko vyvádí, že tě nepřijel delší dobu navštívit, a tak chodíš na pravidelné denní procházky na pobřeží, kde vyhlížíš norské lodě. Po další takkové vycházce se vracíš zpátky do Reykjavíku, ovšem, nic není tak, jak má být. Nejenže jsou všichni lidé nějak podivně oblečení, ale k tomu se všechno změnilo k nepoznání. Děsí tě to, a tak se rychle dostaneš do svého domu. Jsi hrdý na svoji soběstačnost a všechno vždycky zvládáš sám, ale zrovna teď potřebuješ svého bratra. Norsko: Ve svém 11. století je tvůj život plný vikingských výprav a bitek. Málokdy se stane, že by si seděl na zadku více dní po sobě. Zvlášť, když si nedávno dostal od Dánska na starost Anglii, kterou teď musíš spravovat. Jaké je to překvapení, když se vracíš z jedné další výpravy podívat se na toho malého a otravného britského skrčka, ale jakoby si připlul někam úplně jinam. Rovnou se vydáváš do Londýna, aby sis to nechal vysvětlit od toho zatraceného skrčka. Přidává ti jen problémy. Další nemilé překvapení je, když se dostaneš za Anglií do paláce, a nezjištíš nic dobrého. Tudíž, že Anglie je starší, než by měl být a navíc, že z tohohle všeho není o nic moudřejší než ty. Prusko: Zrovna si připravoval taktiku proti tomu otřesnému rakouskému aristokratovi, který ti odmítá vydat Slezsko, když... Otevřeš oči a první, co spatříš, jsou čtyři vylekané obličeje, dva dětské a dva dospělé, hledící přímo na tebe. Chytneš se za hlavu, která tě bolí jako bys v ní měl střep. A nejen ona, celé tělo. Tím se však nemáš čas zabývat (protože si se určitě včera zase opil a skončil někde v neznámu). Vyletíš na nohy a ignoruješ polekané výkřiky německé rodiny, která se dožaduje odpovědí ohledně jeho osoby. Při zběsilém úprku z podivně vybaveného domu si všimneš rozehrané hry s názvem "Osadníci", kde jen tak letmo zahlédneš nápis "Preußen". Vyběhneš na ulici a teprv teď si plně uvědomuješ, že nic není, jak by mělo být. Co se tu sakra děje? Tohle přece není Prusko! Víš to zcela určitě, v hovorech lidí na ulici rozeznáváš německý přízvuk. Nevšímáš si udivených pohledů podivně oblečených Němců v naprosto podivném městě a vrháš se k jakési tabuli, na které vidíš zakreslenou mapu Evropy. Německo, Rakousko, .. všechno vypadá jinak, než by mělo. A Prusko? Kde je Prusko? Snažíš se namluvit sám sobě, že nejsi vyděšený. Španělsko: Vracíš se z přístavu, kde ses procházel po lodích své neporazitelné Armady, když u tebe nastane stejná situace, jako u všech ostatních. Nejenže jsou tvoje města a lidi změněni k nepoznání a ty se cítíš jako vetřelec ve vlastní zemi – o které ani nemůžeš s jistotou říct, jestli je to tvoje země – ale k tomu je i tvá flotila, po návratu do doků, pryč! Celý zmatený se snažíš zjistit, co se děje, než se vydáš za králem Filipem, kterého samozřejmě nenajdeš. Všechny národy by se měly nějak obeznámit s nastalou situací. Buď se nějak dostat k ostatním národům, které jsou ve stejné situaci, nebo vyzpovídat kolemjdoucí. Je také dost možné, že nějaké novodobé kartářky a vědmy by mohly něco zjistit. V každém případě se s touhle situací musíte vyrovnat a přežít ve 21. století, zatímco je tu i potřeba se postarat o vaše země. Prusko se na druhou stranu potřebuje smířit s tím, že pro něj už na tomhle světě není místo.

Anglie - 16. června 2011 21:33

Takže tady jsem. Po návratu z moře, kde se mi zrovna tak dařilo.. Stojím tady, přímo v mým hlavním městě, a přesto se tu cejtím jako cizinec. Co se tu sakra stalo?! Tohle přece není možný! Snažím se vypadat, že jsem nad věcí, ale přesto můj vnitřní neklid -a i trochu strach - prosakuje do mýho obličeje. Stojím před palácem, zírám na bránu a nevnímám procházející lidi, kteří se na moje oblečení tváří stejně jako já na to jejich. Nemusím se ani moc rozmejšlet, abych vyběhl. Je čas zjistit, co je tohle všechno zatraceně zač. Štípat už jsem se zkoušel párkrát a ani trocha rumu nepomohla. Takže soudím, že tohle musí bejt realita. Která se mi fakt vůbec nelíbí. Vnikám přímo do Buckinghamského paláce. Utíkám chodbou a nevšímám si lidí, kteří se mě snaží zastavit, i když už někteří vytahujou i zbraně a pokračuju na svý cestě za královnou. Doslova vpadnu do sálu, kde k mý obrovský úlevě doopravdy je. Svižným krokem dojdu až k ní a padnu na jedno koleno, zatímco smeknu klobouk a vyseknu v pokleku poklonu. "Alžběto," hlesnu roztřeseně a sklopím hlavu, když na trůně nesedí moje milovaná rudovlasá panovnice, ale postarší dáma. Zdá se, že ta mě ovšem poznává. ".. Anglie?" zní neméně překvapeně, že mě vidí. Zvednu hlavu a s rozšířenýma očima se na ni podívám. Není to moje Alžběta, ale.. Soudím, že je v tomhle podivném světě královnou ona. "Co se tu děje?" ptá se dál a já jen polknu a pokrčím rameny. "Nemám nejmenší tušení, Veličenstvo. Chtěl jsem se zeptat na to samé." uvedu věci na pravou míru. Jen tak se mi v hlavě mihne obrázek vysmátýho Španěla, kdyby slyšel ten rozdíl, když mluvím ke královně a k němu. Královna jen pokyne rukou, ať vstanu a dalším pohybem rozpustí služebnictvo. Zdá se, že aspoň v paláci se nic nezměnilo. Postavím se na nohy, i když značně nejistě a klobouk si tisknu k tělu. Necítím se v tomhle divném světě dobře. Chci zpátky do staré dobré Anglie. O dvě hodiny později vycházím z paláce. Vykračuju si už suverénějc, když zruba vím, co se tady děje a kde to jsem. Jak to vypadá, dostal jsem se z 16. století přímo do 21. A skvělá náhoda je, že nynější královna se taky jmenuje Alžběta. Heh, milá dáma. Ale k věci. Během naší dbouhodinový debaty za procházky v královský zahradě mi Her Majesty osvětlila, co je tohle za dobu a zhruba mi osvětlila dějiny Anglie od mý doby dodnes. Nemám nejmenší tušení, jak se dostat zpátky domů, tak tu nejspíš nějakou dobu pobudu a budu se muset starat o tohle století. Což se mi nelíbí. A k tomu všemu se zdá, že s mým příchodem zmizelo moje starší já z týhle doby. Zřejmě jsme si to vyměnili. ... Doufám, že mi tam něco nezkoní. A taky by mohl vymyslet nějakej způsob, jak nás vrátit zpátky. Takže teď sedím přes bránou paláce a upadám do hrozně hlubokých a filozofických myšlenek o tom, jak je tohle všechno hrozně na nic. Už teď jasně vím, že tohle století budu nenávidět. Už jen kvůli všem těm divným přístrojům tady.

Norsko - 16. června 2011 21:47

Otravnější než obvykle Jak otravné. Lehce se mračím. Na následující setkání se mi vůbec nechce. Zatracená Anglie. Dánsko moc dobře věděl, proč mi ho hodit na krk. A člověk by řekl, že když jsem Arthurovi sem tam pomáhal právě proti Dánovi, bude ke mně chovat aspoň trochu přátelštější postoj. Ne trucovat, vyvádět a dělat další problémy. Vydechnu vzduch. Než jsem se k němu vydal, strávil jsme několik dní na Islandu s bráškou, a to jen proto, abych alespoň trochu nabral dobrou náladu. Ta ovšem bere za své, jen co se blížíme k těm otravným ostrovům. Ani mořský vítr a blízkost moře mě nenaplňují obvyklým uspokojujícím pocitem. Možná to bude tím, že jindy jezdím objevovat, popřípadě aspoň plenit. Teď jdu jen… zkontrolovat toho skrčka. Aspoň bych mu mohl dát pár výchovných facek. V duchu se pro sebe zakřením a zkusím se odprostit od hloupých myšlenek. Plně se soustředím na kormidlování lodi. Poslouchám šplouchání vesel. Zadívám se do plachet. Brzy už dorazíme k břehům Londýna… Můj tradiční, nic neříkající výraz, se ovšem změní v údiv, když vidím podivné vysoké stavení kolem. Nechápavě zírám na jiná plavidla, která kolem plují. Cítím, jak začínám panikařit. Co se to v Anglii stalo? Kde jsou lesy? Kde jsou dřevěná stavení? Kde jsou…? Zatřepu hlavou. Moje posádka působí podobně zaraženě. „Plujeme dál!“ pronesu chladně a nekompromisně. Nemíním se nechat znejistit nějakými … bludy. Nejspíš Anglii přerostlo přes hlavu to jeho pošahané křesťanství a bohové se mu pomstili. Proč je všude tolik hluku? Kde se tu vzalo tolik lidí? Proč se sbíhají u břehu a ukazují si na nás? Co to drží v rukou za předmět, neútočí tím? Pevněji sevřu kormidlo v rukou. Tohle mi ten skrček bude muset vysvětlit! Co tu pro všechno na světě dělal?! Nadechnu se, ignoruji všechen ten ruch. „Přistát!“ pronáším, když konečně uvidím jakési kotviště lodí. Zaplouváme mezi dvě bílé loďky. Vidím, jak nějakému břichatému muži na břehu vypadlo z rukou pití a rozprsklo se na zemi. Jen na nás ohromeně zírá. Vrhnu po něm nevraživý pohled, načež dotyčný zbledne. Zamračím se ještě víc. Co to mají vůbec ti lidé na sobě? Vypadá to divně… Má posádka je evidentně stejné zmaené otázky, ale nikdo se raději neptá nahlas. Zakotvíme. Rozhlédnu se. Pak beru sekeru, připásám si meč, zkontroluji, zda jsou nože na svých místech. Stejně tak měšec. Pak přes sebe přehodím svůj kožený kabát a pomalu se vydám z lodě. Své posádce říkám, ať zůstává na místě. Jakmile se má noha ovšem dotkne země, ohlédnu se a údivem mi poklesnou ústa. Drakkar je fuč. Přeskočilo mi? U Thorova kladiva, co to je?! Odpověď se nedostává. Každopádně ale je to nehorázně otravné. Vlastně je to otravnější než opilý Dán zpívající hrdinské písně pod mým oknem… Nemluvě o tom, že lidé kolem opět tak divně zírají. Nasazuji chladný pohled a porozhlížím se. Hrad by měl být někde vpravo. Půjdu tedy vpravo. Musím chytit Anglána pod krkem a seřvat ho, jak se opovažuje zahrávat si s božskou magií. Rázným krokem si tedy vykračuji k onomu místu. Ignoruji lidi, ignoruji všechno. Ty pojízdné divné věci, blikající nápisy, ruch, ruch… Je to tak otravné. Tak nehorázně otravné. Otravnější než obvykle... Tohle přece není možné…, tohle se mi musí zdát. Zkusím se štípnout, ale … vše zůstává při starém. „Otravné, jak otravné,“ šeptám si pro sebe už i nahlas. Pevněji sevřu sekeru. Jen na ni se teď mohu spolehnout. Kdosi po mě volá, nějaký pán v uniformě…, ale tahle angličtina je tak… jiná, než ta z mých dob. Trošku přimhouřím oči. Nedovolené ozbrojování. Cože? Mávnu ruku a zmateně kráčím dál. Cítím se jak v horečnatém snu. Vůbec nechápu zákony tohohle divného světa. Anglie, ty fracku…, cos to vyváděl?! Do háje! To mě musíš naučit, musím to provést Dánsku… , bude zábavné pozorovat, jak nechápavě bude poulit zrak… Na co to myslím?! Hrad. Konečně. Můj cíl. A před ním. Anglie! Už na něj chci naběhnout a pořádně mu vynadat… Když mi dojde, že vypadá tak nějak…starší? Starší?! Dostal jsem se do budoucnosti? No tak to potěš Odina. Chvilku zůstávám stát, mhouřím oči a prohlížím si ho. Pak se nadechnu. Vytáhnu meč a rázným krokem dojdu k němu, namířím mu hrotem meče ke krku. „Vzdej se!“ pronesu tiše, tvářím se nijak, chvilku mlčím, pak se ovšem nadechnu. „Co je za rok?!“ vydechnu, „Je to otravné…, a je tu hrozný bordel!“ postěžuju si a snažím se nedávat najevo jisté zaražení… a nejspíš paniku. Ne. Snažím se působit co nejvyrovnaněji. Nevím ovšem, jak moc se mi to daří...

Island - 17. června 2011 16:07

Procházím se po pobřeží, kde i přes roční období fouká ledový vítr. Vyhlížím na moře doufajíc, že zahlédnu vracející se norské lodě, které odsud sice neodpluly před zrovna hrozně dlouhou dobou, ale už tak se mi stýská. Po bráškovi. Šplouchání vln na plážích a zvuk jejich tříštění o útesy mě uklidňuje. Přitáhnu si oblečení blíž k tělu, aby na mě ostrý vítr nemohl a pozvolna se začínám vracet zpátky k městu. Vycházím kopec, bezstarostně máchám rukama kolem těla. I přes stesk si stále zachovávám dobrou náladu (kterou navenek nedávám najevo, jak mě učil Norsko). Jsem soběstačný a samostatný národ (když nehledíme na to, že jsem pod nadvládou) a dokážu bráškovi, že všechno zvládnu sám. Někde před vrcholem kopce ke mně přilítne Puffin, který se tu do té doby někde potloukal. Mohl by si natrénovat lepší přistávání, protože mě pokaždé shodí na zem, jak do mě prudce narazí. Vyskočím na nohy, a potom, co mu vynadám, si začnu urovnávat šaty. Renesance není zlá věc. Jakmile vyběhnu na vrcholek (Puffin mi to však docela ztěžuje, není zrovna nejlehčí a neskladnější), vyvalím oči na výjev přede mnou. Podivné budovy, podivná vozidla, podivně oblečení lidé v tom všem. Co se to děje? Přiběhnu blíž, stále nemůžu uvěřit svým očím. Dokonce i Puffin ztichnul a bezradně na to kouká. Zkusmo oslovím nějakého člověka na ulici, co to má znamenat. Ne, že by se mi dostalo nějaké uspokojivé odpovědi. Zřejmě jsem se měl zeptat někoho jiného, protože tenhle pán jen mávnul rukou a utrousil něco ve smyslu: "Co by se dělo? Tohle je naprosto normální 21. století, ne?" a měří si mě pohledem. .. Moment. 21. století?! Nebyl jsem posledně ve 14.? Zmateně se rozhlížím kolem sebe, nelíbí se mi to. Jak se to mohlo stát, jak jsem se sem dostal? A jak se dostanu zpátky? Jsem bezradný. Utíkám ke svému domku, co nejrychleji můžu. Doufám, že je to opravdu můj dům. Přinejmenším stojí na jeho místě. Dveře nejsou zamčené, takže vbíhám dovnitř a oddychnu si úlevou. Je to tu tak jiné, ale poznávám tu věci z mé doby. Alespoň mám tedy kam jít. Nechávám Puffina Puffinem, ať si vyvádí co chce a sám vbíhám do svého pokoje. Vrhám se do postele a přetahuju si pokrývku přes hlavu. Ať je to jen sen, ať se mi to jen zdá, ať to není skutečné. Kde je bráška Norsko?

Anglie - 17. června 2011 16:54

Během momentu paniky, co tu sakra budu dělat a jak se mám postarat o zemi, když nemám páru, jak to v tomhle zatraceným století chodí a k čemu jsou všechny ty divný věci (jejichž použití se snad nějakým způsobem vyhnu po co nejdelší dobu). Chtěl bych se vrátit ke královně (alespoň nějaká jistota v týhle šílenosti), ale ta má nějakou schůzku. Takže mám smůlu. Propichuju pohledem dění přede mnou a snažím se pochopit dnešní život. Je to tak nějak.. lidnatější. Barevnější. Veselejší. A hlučnější. Začíná mě z toho bolet hlava. O nějaký minuty později mám hlavu znuděně složenou v dlaních a vpíjím se pohledem do mých bot. Musím uznat, že jsou švihácký. Taky jsou vyrobený na zakázku za přemrštěný peníze. Uchechtnu se, už mi z toho hrabe, a to tu ještě nejsem nijak dlouho. Nikdy jindy by mě nenapadlo obdivovat svý boty. Je nejspíš nejvyšší čas se tu jít konečně porozhlídnout. S tím si narazím klobouk na hlavu a zvednu pohled, když cítím chladnou ocel u krku. ... Norsko? Tenhle? .. Co ten tu sakra dělá?! ...Nejspíš to, co tu dělám já, soudím. Musím říct, že na náladě mi zrovna nepřidal. Vzdej se? Kdo si jako myslí, že je? A kde si sakra myslí, že je? "Klidni se," zavrčím. "Ani mně se to tu nijak nelíbí, tak mi tu nemusíš ještě mávat pod krkem tím svým párátkem." dodám s pohrdlivým pohledem a odstrčím špičku meče. "21. století.. prej," informuju ho. "Všechno je úplně jiný!" potvrdím jeho slova vykolejeně a neplánovaně ukážu vnitřní neklid. Nemyslím si však, že by mu k něčemu bylo vědět, jak mě to tu hrozně štve a nelíbí se mi to. Je to moje země, měl bych o ní vědět všechno! A přitom na tohle můžu jenom valit oči. Dobře, tak trochu mě pobavil fakt, že Norsko je z toho zrovna tak vedle jako já. A panikaří asi jako já před dobrejma třema hodinkama. Chvilku se kochám pohledem na jeho vykolejenej výraz, než vytáhnu ze záhybů pláště flašku rumu a přihnu si. Teprv teď mě napadá, že Nor je zřejmě z času, kdy mě držel pod nadvládou. Soudě podle hadrů. No, má smůlu. Kdyby pocítil nějakou potřebu mě ovládat, ukážu mu, zač je Anglie loket. Když se nad tím zamyslím hlouběji, možná by pro nás oba bylo lepší, kdybychom spolu v týhle situaci nějak vycházeli. Vrhnu na něj lehce depresivní a skeptickej pohled a konečně vstanu. "Tahle situace si žádá vyřešení," plácnu a vydám se nějakou uličkou očekávaje, že půjde za mnou. "Nemáš s tím nic společnýho, že ne?" loupnu po něm podezřívavým pohledem, abych měl absolutní jistotu, že tohle není jeho dílo. V tom případě ať nechce vědět, co bych s ním udělal. Jen by to bylo trochu nepraktický, meč jsem si nechal v paláci. Spíš mě Alžběta donutila, abych ho tam nechal. Prej se v týhle době nesmí nosit. Pch, pořád říkám, že je to století divný. "Co tu vůbec děláš?" směřuju na Nora další otázku zamračeně a s rukama v kapse se zastavím před jakýmsi obchodem, do jehož výlohy hledím. Ty podivný malý stroječky se mi nezdaj.

Norsko - 17. června 2011 17:36

Mhouřím oči. Odpověď Anglána se mi nelíbí. Copak on není Anglie z týhle doby? Přemítám zmateně a jen na něj upírám pohled. Přimhouřím oči a snažím se vrátit k norským výrazům. Ale nejde to zrovna snadno. „Mm,“ zamručím a zastrčím meč zpátky. Dobře. Možná bych se měl snažit s Arthurem spíše vyjít, než vejít hned do konfliktu. Nebo ne dřív, než zjistím, jak moc se jeho styl boje zlepšil. Zjistit, jak je na tom. I když na druhou stranu je na tom stále lépe, on je alespoň ve své zemi. Kdybychom byli v Norsku, mohl bych jít za svým panovníkem a vyzjistit co a jak. S trochou štěstí bych potkal bráchy… , možná spíš s trochou smůly… Každopádně stejně musím do své země. Mám za ni pořád jistou odpovědnost… A Island. Co je s mým mladším bráškou? Zatřepu hlavou. „21. Století…,“ zopakuji po něm trochu nevěřícně. Otravné. Ohodnotím to jen v duchu. Ne, nebudu panikařit. Nebudu panikařit. Panikaření je otravné. Nmeluvě o tom, že to nepomůže... Třeba si ze mě dělá srandu? Nevypadá na to... „A ty jsi z kterého?“ protáhnu. Porhlížím si ho. Vlastně také vypadá poněkud vykolejeně. To mě trochu uklidňuje. I když, skutečnost, kdyby byl ze století, v kterém jsme, by mě potěšila více. Znamenalo by to, že se chyba stala jen u mě, tedy že já se musím nějak vrátit. Takhle to vypadá…, že problémy budou větší. Mhouřím oči na flašku. Sice alkohol mám díky bratrovi znechucený, ale teď bych si i dal. Nic ale neříkám. Jeho pohled mu oplatím svým chladným a bezvýrazným. „To rozhodně,“ souhlasím jen a kráčím za ním. Sekeru přes rameno. Mračím se. Z podivných pohledů okolí se cítím nesvůj. Tohle byla blbá otázka. Povytáhnu obočí. „Vypadám, jako bych se tím bavil?“ odvrknu. Kdyby to bylo moje dílo, už se s tím dávno snažím něco dělat a rozhodně nelezu za tebou... Rozčiluji se v duchu. Kéž by to bylo moje dílo. Aspoň bych věděl, co s tím. Otravné. „Podezíral jsem tebe,“ usoudím mimochodem. Další otázka už tak od věci není. „Jel jsem tě zkontrolovat,“ usoudím znuděně. Postavím se vedle něj a také koukám na to divné vevnitř. „K čemu myslíš, že to je?“ protáhnu, přimhouřím oči. „Jinak… myslíš, že se takovýto posun stal i jiným národům?“ kouknu na Anglána. Opravdu bych měl zkontrolovat brášku. „Nebo… jen kolem tvého otravného ostrova zuřila nějaká kletba či cosi takového?“ mimoděk sevřu sekeru víc. To by mě nakrklo. „Určitě za to může tvoje starší já!“ prohlásím nakonec. Anglie má vždycky takový nešikovný nápady…, proč by nemohl nějak nakrknout magii a pozměnit tím proudy časy napříč sférami..., že? Mimořádně oravné. „Nic proti tobě,“ dodávám znuděně. Já prostě věděl, že jezdit sem je blbý nápad…

Anglie - 17. června 2011 18:34

Úkosem na něj pohlédnu. "16. století. Zrovna jsem měl všechno tak úžasně rozjetý a-!" začnu si pro sebe temně chrlit jakýsi nadávky v ještě starší angličtině, než jakou mluvím. Tahle situace je tak neskutečně pitomá! Rum je v tuhle chvíli jedna z mála věcí, která mě tu drží nad vodou, takže i když registruju ten pohled.. Mám pro sebe málo. Všechno jen ne rum! "Ne, to fakt ne. Tvoje štěstí," střelím zpátky a další poznámka mě zarazí. "Já?! Magie fakt není můj obor. Piráti jsou pověrčiví, víš?" zatvářím se trochu dotčeně. K magii a podobnejm věcem se fakt nehlásím. Aha. Takže tak. Pořád se mi nelíbí, že tu teď přešlapuju s Norskem, kterej mě ve svý době má pod palcem. Obrátím pohled zpátky do výlohy a uchechtnu se. "Nemám tušení. Jen vím, že to nechci dostat do ruky." Jen co to dořeknu, vyděšeně nadskočím, když vedle mě něco zazvoní a člověk, kterej právě prochází těsně vedle, vytáhne tu podivnou věc z kapsy, přiloží si ji k uchu a začne do ní mluvit. Koukám, jakoby se zbláznil. Musel se zbláznit, ne? Nebo jsem se zbláznil já? Není pochyb, že je to blázen. Zdravej člověk nemluví sám se sebou. Alespoň ne nahlas. O chvilinku později kolem mě projde další člověk s takovou krabičkou. Je to ještě horší, než jsem myslel! Ta krabička ODPOVÍDÁ! Asi na mě jdou mdloby. Když se trochu vzpamatuju, troufnu si i odpovědět: "Doufám, že jo. Protože jestli si ze mě někdo dělá prdel, tak za to zatraceně zaplatí," "Hele, já magii nesnáším. Nevím, proč by o tom mělo já z týhle doby smýšlet jinak." rozhodnu. Tak mě napadá, pohledy kolemjdoucích lidí jsou opravdu zajímavý. Zřejmě na ně můj crappy výraz, kterej občas dokáže námořníky vyděsit do tý míry, že začínaj prosit o život, nefunguje. Dělá mi to lehce čáru přes rozpočet. No dobře, tak se možná netvářím děsivě. Spíš vyjeveně hledím jak puk. Oni to snad berou s větším klidem. Zdá se, že hledí na naše oblečení stejně jako my na to jejich. A tu přichází nějaká paní a táže se, jestli tu hrajeme nějaký divadlo. Cože? Divadlo?! Můj výraz se dá popsat nejlíp jako: O_O. Nějak ji odbudu, i přes její hroznou zvědavost. No tohle.. Neměly by bejt ženský u ploten? Jak tak slyším mluvu tohohle století.. Je.. podivná. Taky že bylo zajímavý, když jsem se domlouval s královnou. Ona používajíc tuhle novou angličtinu a já jazyk svý doby.. Nečekal bych, že se u dvou osob mluvících stejným jazykem může dostavit taková jazyková bariéra. Ale překonali jsme to, to je hlavní. Musím říct, že se mi líbí dnešní přízvuk. U těhle myšlenek stojím čelem k Norsku a právě se zase otáčím zády. A.. strnu. Pak se mi rozšíří úsměv. Do skoro až lehce úchylnýho úsměvu. Takže tohle se ted nosí? Jsou to jen figuríny, ale vypadá to dobře. Doufajíc, že si Nor nevšimne mých lehce zarudlých tváří (no a? Problém?) se raději zase otočím k němu. Dobře, tak.. tohle jsem nečekal. To se dneska ženský takhle normálně vystavujou? Pohled kolem mi naznačí, že v tomhle století se pro chlapi blýská na lepší časy. Alespoň tomu nasvědčuje spousta ženských v krátkých.. sukních? A výstřizích až skoro na břicho. ... Snažím se tak okatě necivět. Místo toho mi padne pohled na Sigurdovu sekeru a nervózní pohledy civilistů, kteří se ocitnou moc blízko. "Asi by sis to měl někam odložit." dedukuju.

Norsko - 17. června 2011 19:15

Přikývnu. Tak 16. století… Povzdechnu si. Raději nechci vědět, co mě čeká. Mhouřím oči. V duchu se ale uculím nad tím, když slyším nadávky. To už se i podobá angličtině z mých dob. Aspoň něco. Krčím rameny. Osobně si myslím, že v našem střetu by síly byly přinejhorším vyrovnané. Takže bych měl šanci. „Mm, ale to pořád neznamená, že nejsi spratek… a neděláš vylomeniny,“ usoudím klidně. Na druhou stranu je snad lepší mít tu trochu vyspělejší Anglii. Přeci jen s ním možná i něco vyřeším. Potřesu hlavou. S tím, že bych na to ani já raději nesahal, souhlasím. Tím spíše, když Arthur vedle mě vyjekne. Ostatně i já sebou trošku škubnu. A poněkud rozšířím oči. Divný lidi, Angličani jsou prostě divní lidi… Raději to neřeším a zkoumám pohledem jakési provázky. Nevědomě se přitisknu blíže ke sklu, abych na to víc viděl. Možná by se tím Dánsko dobře škrtil… Uchechtnu se, pak kývnu. „Jo, jestli si někdo…, nejspíš ho zmydlím s tebou!“ odfrknu si. Nakonec jen přikývnu. Když to vidí takhle. Ale i tak je to otravné. Vůbec nám to nepomáhá v tom, co s tím. Přestanu zkoumat další podivnost. Mimoděk mě rozčiluje, že popisky u toho jsou psané čímsi…divným. No runové písmo to rozhodně není. Otravné. Kolikrát jsem to slovo už dneska použil? Myslím, že bych se nedopočítal… Mimoděk se otočím, koukám na tu ženštinu. Divadlo? … Otravné. A ta divná angličtina. Tolik se liší od té, co znám. Povzdychnu si. Kdybych na ni začal s tou svou, tak mě asi nepochopí…, rozhodně to nezkouším. Tohle ať raději vyřizuje Anglie. Ostatně, zajímalo by mě, jak moc se změnila norština. Moc by mě zajímalo, kdo teď Norsku vládne, jak se tam lidé mají, jak to tam vypadá. A co příroda? Také jsou všude tyhle divné stavby? Londýn nevypadá jako Londýn… A co můj troll? Trochu se ošiju, když si na něj vzpomenu. Škoda, že tu není. Ale on na výpravy na moře jezdit odmítá…a Británii nesnáší. Pohlédnu stejným směrem jako Angličan. Mimoděk rozšířím oči v údivu. Nahých žen jsem nikdy moc neviděl… a ty figuríny mají dokonalé křivky. Mimoděk červenám, navíc cítím rýsovat se úsměv. Moc rád bych viděl vikinské ženy při pohledu na to, jak se změní jejich šatník. Ošiju se. Ostatně dívky teď vypadají vyzývavěji. To bude tím, že je to Anglie. „Nosí i ženy v tvém století takové vyzývavé oděvy?“ prohodím, s jistou zvědavostí. „Že ty budeš jezdit do Francie víc, než je zdrávo…?“ ... Ten kluk je i v mé době dokonale... úchylný. Pak se ale zamračím. Odložit, co? Tohle přece nenosím…, i když v tom plášti je trochu vedro. Uvědomím si ten pohled. Neodkážu zastavit trochu rozpačité uchechtnutí, načež se nadechnu. Kontroluj se, Sigurde! A ano, sice uznávám, kolemjdoucí vypadají nervózně. Ale nějaký problém? Ano, je dokonale ostrá, pevná… A mám ji rád! „A kam asi?“ opáčím neochotně. „Můj drakkar zmizel, jakmile jsem vystoupil na pevninu!“ protáhnu. „Je to otravné…, vlastně mi to připomíná, že nevím, jak se dostanu domů. … A svou zbraň nemíním svěřovat do pochybných rukou na pochybných míst…“

Anglie - 17. června 2011 20:07

Přemejšlím, nad čím asi přemejšlí. Tváří se teď hrozně odevzdaně.. Zatímco můj výraz je teď víc udivenej než cokoli jinýho. Děje se kolem mě spousta divnejch věcí, který ani vzdáleně nechápu, ale jsou rozhodně zajímavý. Ne, že by mě to donutilo se pokusit ty podivný věci používat. I kdybych měl jen vzdálenou představu o tom jak. Možná jsem měl trochu líp poslouchat, když mi královna, a pak nějaká její služka dělaly přednášku o dnešní době. Nějaký ty divný věcičky zmínily, ale že bych si pamatoval název (na cedulku ve výloze se radši ani nedívám, nebo mě rozbolí hlava ještě víc, když se to budu pokoušet zapamatovat) nebo funkci.. to se říct nedá. Nemůžu si pomoct a uchechtnu se, Sigurd tisknoucí se ke sklu je vtipnej pohled. "Vlastně jsem teď zhruba stejnýho věku jak ty," vmetu mu do tváře a vítězoslavně se ušklíbnu. Jestli chce výpady proti Španělům a ovládání moře považovat za vylomeniny, tak prosím. Přikývnu. Tak nějak jsem si jistej, že je teď na světě mnohem víc naštvaných národů, který by taky rády přiložily ruku k dílu. Jetsliže já se tu cejtím jako Alenka v Říši divů, co teprv Norsko? Neřekl bych to nahlas, ale jsem vlastně docela rád, že tu je taky. Částečně z ryzí škodolibosti a částečně díky tomu, že nebudu muset hledat řešení a východ odsud sám. Jenže jak ho znám, tak brzo stejně pláchne domů. Zaplaví mě další pocit ryzí škodolibosti, když mě trkne, že nemá na čem. "Nenosí," bohužel, dodám v duchu. "Co bych asi u žabaře dělal?" zeptám se malinko podrážděně. Není to tak dlouho, co byla Stoletá válka a naše nynější vztahy jsou taky dost na palici. Nikdo mě k němu nedostane, pokud to nebude pod záminkou plenění. Přemejšlím, jestli si dát facku. Vždyť v mý době děvčata nemůžou ukázat ani kotníky! Měl bych být pohoršen. Ale nejsem, ani hodně vzdáleně. Naopak, tohle se mi líbí. Mám ovšem takovej dojem, že by měli lidi v mojí době námitky. Teď si všimnu, že nějaký mladý holčiny vrhaj pohled mojím směrem a hihňaj se. Co to má znamenat? Překvapeně zamrkám a cítím další lehkej nával červeně. Raděj stočím pohled jinam. Norsko tohle nemusí vidět. A co by tomu řekla moje Alžběta, že se mám k o pět století starším děvčatům? ...S krátkejma sukněma.. a hlubokejma výstřihama.. Ne, ne, ne! Necivím tam! Vlastně se na ně vůbec nedívám! A vůbec necítím, že alespoň v tomhle se mi tohle století zamlouvá. "Taky?" vyjeveně se na něj otočím. "Moje loď taky zmizela jen, co jsem se dotknul pevniny." zabrblám. A zrovna taková skvělá loď! Doufám, že se vrátila zpátky do mýho století. Nerad bych přišel o ni i ten poklad v ní. "Ale stejně by sis ji měl odložit. Třeba do paláce," naléhám. "Alž- královna slíbila, že uvědomí dnešní strážce, že se tu bude procházet jeden vyjevenej pirát, ale nevím, jestli by měli pochopení pro vikinga se sekerou." poznamenám nadmíru kysele. Vlastně myslím, že jsme tím tónem skoro otrávil sebe a pár kolemjdoucích.

Norsko - 17. června 2011 20:55

„A co jako?“ povytáhnu obočí a probodnu ho nicneříkajícím chladným pohledem. „Aspoň jsi víc užitečný… Bylo by otravnější, kdybych se o tebe musel navíc starat. A pro tebe trapné, kdybys za pět století nevyrostl,“ ušklíbnu se. Takovéhle výlevy mi ale také nejsou vlastní. Kdybych byl ve svém století, přešel bych to prostě zamručením a bez komentáře. Ach Odine… Povzdychnu si. Stejně má výhody. Jeho století už určitě pokročilo. Zatřepu hlavou. Nesmím myslet na tom, že má Anglán navrch. Aspoň hovoří použitelnou angličtinou…a předpokládám, že umí číst svoje písmo. Povzdychnu si. Potřeboval bych od někoho vyložit, jak přesně to tu funguje. Potřebuji se zorientovat. Jak mám něco řešit, když nevím, která bije? Potřebuju svého krále… „Škoda,“ reaguji na odpověď o oblečení, načež cítím, že rudnu více. Co se mi může líbit na tom, že se dámy odhalují? Zatřepu hlavou, už vidím, jak by mi první Norka vrazila pár facek, pokud by mé myšlenky slyšela. Když ono se nejde nekoukat na pohledné, dobře vyvinuté Angličanky… „Co já vím,“ pokrčím rameny. Mé vztahy s Francií nejsou nejrůžovější. Vlastně ho nemám vůbec rád. Povzdechnu si. Vnímám pohledy všech těch okolo, i hihňání nějakých dívek. Uznávám, že musíme vypadat poněkud výstředně. Zamračím se. „Mm,“ trochu se zamračím. „To je… otravné,“ usoudím. „Nejspíš se přenesly zpátky…,“ odtuším svůj názor. „Aspoň tedy doufám…,“ podračím se. „Ostatně..., a co ty …moderní lodě?“ zamumlám, „Vypadají… ,“ trochu se ošiju a pokrčím rameny, „některé vypadají monumentálně…, ale určitě nemůže být těžké je… řídit,“ trochu se ušklíbnu. „Oba dva… jsme koneckonců mořeplavci, ne?“ zašklebím se. Tedy u Anglie předpokládám, že k tomu dorostl... Nicméně, skutečně bysme mohli s Arthurem zkusit pokořit nějaké moderní plavidlo. Moře přece známe…, nevěřím, že by se za ta léta změnilo. A lodě… přece budou stále stejné, možná zlepšené, ale minimálně jejich účel bude stejný… Mimoděk ve mně vzplane jistá touha jít vyzkoušet něco, co se prostě nemohlo nijak radikálně změnit. Vidět vlny, cítit vítr ... Aspoň něco, co mi je vlastní. Co znám... Na to poslední se ušklíbnu. Vyjevenej pirát. To sedne. Pak trhnu rameny. „Na tom něco bude,“ připustím rovněž kysele. A jsem si jistý, že tento tón napomohl otravě ještě několika dalším náhodným přítomným. „Ten palác… bych nejspíš… strpěl,“ pohlédnu na sekeru a povzdechnu si.

Anglie - 17. června 2011 21:39

Zamračím se na něj a raději jsem zticha. Tohle nemám potřebu komentovat – vrátím mu to někdy jindy, až se utkáme. Tuhle taktiku vlastně uplatňuju i na Španělsko. On vede blbý řeči ohledně Anglie a naší panenský panovnice, a my mu na oplátku okrádáme a potápíme lodě, ničíme přístavy a přebíráme kolonie. "... Budeš se asi chtít vracet do Norska?" usoudím a ošiju se. Myslím, že kdyby se tak rozhodl, snad bych šel i s ním, pokud bych někde nepotkal další národ. Když už jsem zmiňoval Španělsko, bylo by zajímavý se jet podívat, jak to u něj vypadá. A jestli je tu ten pitomec taky. Jen bych ho v týhle situaci asi nemohl moc pošťuchovat. ..A proč vlastně ne? Sleduju Norův pohled. Nepokrytě okukuje ženy mý země! Vyvolá mi to další úšklebek na tváři. Ovšem, připomínka mý ztracený lodi s nákladem i muži mi úsměv zase zmrazí. "To doufám! Byla jedna z nejlepších a mám na ní poklad, kvůli kterýmu jsem ty zas.. tracený Španěly pronásledoval skoro až k jejich břehům!" nafouknu se. Kdybych se vrátil zpátky a zjistil, že tam není.. Asi bych vzteky roztřískal jinou loď. Nebo radši stovku španělských, hehe. "Ty divný lodě se mi nelíbí," ofrnu nad nima nos. "Těch pár, co jsem viděl, nevypadalo, že by mělo alespoň kormidlo. Byly tam takový divný bedničky." mudruju. Na žádnou blbou bednu se spolíhat nebudu, fakt ne. "Moře mi sice patří, ale bednám nevěřím," prohlásím ještě. "Dej mi kormidlo a já vypluju." A jelikož Sigurd souhlasí, můžeme se zase otočit a vydat zpátky do paláce, jestliže tam máme nechat jeho sekeru. Můžeme pokračovat v obhlídce i bez ní a budeme civilisty znervózňovat trochu míň. Přičemž je klíčový slovo trochu. Stejně by mě zajímalo, co Alžběta řekla těm strážcům. Prošlo tu už pár lidí v nějakých uniformách, ale všichni se na nás sotva podívali a pokračovali v obchůzce. Těžko jim mohla říct, že sem časem přicestovalo zosobnění Anglie z 16. století. To by si řekli, že babče už hrabe a je čas ji vyměnit. Což bych nerad, bez ní bych byl ztracenej. Teda, lidi u dvora si mě musí taky pamatovat. Podle toho, jak jsem vletěl do paláce a davu lidí, co mě pronásledovali.. A davu služebnictva, co nás z dálky okukovalo, když jsme mluvili s královnou.. Nějak by se to zvládlo. Teď jsem se zarazil. Opravdu uvažuju, coby kdyby sesadili královnu? Teď bych si měl dát facku. A kdyby tu nebyl Sigurd, taky bych to udělal. "Tak jdem," zavelím po sáhodlouhých myšlenkových debatách prostě a zamířím zpátky k paláci. Měl bych Veličenstvo nebo někoho z dvoru informovat, že do tohohle světa zřejmě popadalo víc národů z minulosti, než je zdrávo, a že po Anglii běhají hned dva takový případy. Přinejmenším doufám, že jsme jenom dva. Hlídka u vrat se na mě – a hlavně na Norsko – tváří podivně, ale přinejmenším nás pustí dovnitř. Zatímco se pořád tváří hrozně podezřívavě. Nedivím se jim, když před nima stojí dva ostřílení válečníci. "Nevyváděj tu žádný blbosti," syknu na Sigurda a hledám někoho, kdo by mohl královnu uvědomit o situaci a zároveň uschovat sekeru vedle mý šavle. Nemusíme ani hledat dlouho, když narazím na tu služku, která mi vysvětlovala něco málo o dnešní době. "Hej!" Ne, jména služebných mi nikdy nešly. Zastavila se a otočila, fajn. "Mohla bys královnu spravit o tomhle?" zeptám se a ukážu na Norsko kdesi za mnou, kterýho teď jaksi nemám čas po očku kontrolovat a jen doufám, že nevyvádí žádný voloviny. "A schovat mu tu sekeru k mojí šavli?" Ona jen přikývne a raději čeká, až jí sekeru podá Sigurd sám. Nedivím se. "Budete chtít i nějaké.. oblečení?" zeptá se a prohlídne si nás od hlavy až k patě. "Já zůstanu takhle!" ohradím se. Když nemůžu mít u sebe svoji šavli, chci si nechat aspoň oblečení, který mi pořád připomíná, odkud jsem. Nemít ho, tak se z tohohle století rychle zblázním. Teprv teď se otočím a kouknu na Norsko. Jednak abych zjistil, kde se fláká s tou sekerou, a taky jako vyjádření otázky, jestli on chce nějaký do týhle doby víc zapadající oblečení.

Norsko - 17. června 2011 22:22

Vlastně jsme rád, že Anglie můj výpad nekomentuje. Stydím se, že jsem se nechal unést k tak přízemní poznámce. „Asi ano…,“ pokrčím rameny. „Rozhodně bych to měl zkontrolovat a no… jsem zvědavý,“ připustím a kouknu na něj. Zajímalo by mě, jestli by jel se mnou. Koneckonců, jsme teď na jedné lodi, takže společnost by se hodila. „A nejspíš bych se i podíval, jak jsou na tom jiní…,“ usoudím zadumaně. Například Island. Myšlenky se mi opět stočí jeho směrem, otázkám, jestli je v pořádku. A jestli je zde také jako starší…, mohlo by se s ním docela dobře vymyslet, co teď. Pokouknu po něm. Pak kývnu, že rozumím. Přijít takhle o kořist by mě taky pořádně nakrklo. Následně jen pokrčím rameny. „Jsou moderní,“ odfrknu si, „A jsou tvoje, předpokládám, že nejsi takový idiot, abys měl lodě, které nejdou řídit… A když jsem jel, viděl jsem i nějaké, …které vypadaly, že by kormidlo mít mohly,“ svraštím čelo. „Jedna vypadala, že má i…děla,“ matně si vzpomínám na jakousi bárku, na níž se náhle zvednul humbuk, půlka cestujících skončila na levoboku a mířili mým směrem s nějakýma krabičkami. „Každopádně jsem neviděl nic s pádly,“ zamračím se. Ano, moderní lodě jsou divné…, ale pořád byly některé…zajímavě velké a… vlastně mě to hrozně zaujalo. Přiznávám. Dokonce mi to ani nepřijde otravné, když o tom uvažuji zpětně. „Buď rád, že ti chválím loďstvo, Anglie,“ odfrknu si nakonec. „Stejně mám i v téhle době zaručeně lepší!“ podotknu a nedokážu si odpustit povýšený úšklebek. Pak se tedy vydávám za ním. Cítím se poněkud nesvůj. Trochu se mračím. Svěřovat se rukám Anglie, no co mi zbývá… Je to ale mimořádně otravné. Raději moc nevnímám ty ostatní kolem. Zajímalo by mě, co si vlastně panovník Anglie o tom všem myslí. Jak reagoval a jaké informace sdělil svým poddaným. Určitě ne pravdivé, vždyť … to by ji zdejší poddanstvo hned prohlásilo za pomatenou… Strážím u vchodu věnuji chladný pohled. Jejich výraz je vtipně podezíravý. Nedivím se, předpokládám, že bych je hravě zmáknul. A to nemívám ve zvyku se přeceňovat. Kráčím za Arthurem. Postavím se kamsi u stěny a jen kývnu. „Neměj obavy,“ ušklíbnu se a opřu se. Zatímco Arthur mluví s nějakou dívkou, v chodbě se rozsvítí. Trochu sebou škubnu. Udiveně zírám na světla. Odtáhnu se a koukám na jakousi divnou čtvercovou věc, o níž jsem se opřel. Povytáhnu obočí a píchnu do toho. Světla opět zhasnou. Usklíbnu se. Zmáčknu to znovu. Světlo. A zase. Tma. [To je šikovný… Ještě chvilku si do toho šťouchám... Než mě Arthur vyruší od mé zábavy. „Mm?“ ohlédnu se a podívám se na tu dívku. Pak jen pohodím hlavou a neochotně ji podám svou zbraň. Kupodivu ji udrží, čímž u mě vyvolá sympatie. „Starej …se o ni dobře,“ zabrblám svojí už tak trochu pochybnou staroangličtinou. Pak se trochu ošiju, oblečení? … Pohodím hlavou. Arthur hned odmítá. Uvažujme ovšem prakticky…, fakt je vedro. Shodím tedy svůj plášť. „Můžu tu nechat…i toto?“ věnuji jí úsměv. Vím, že norský úsměv vypadá hezky. Jinak zůstávám ve své modré tunice. Chvilku ještě váhám. „A toto,“ zabrblám a podám jí i meč. Sice to dělám vyloženě nerad. Ale přeci jen…ty pohledy byly skutečně nepříjemné. A pořád mám své nože. Svraštím čelo. Chudák holka toho teď má opravdu hodně. „Vďaka,“ potřesu hlavou a podívám se na Arthura. Pak se ušklíbnu. „Otravné,“ usoudím jen a pohodím hlavou. Zase v norštině, samozřejmě. Probodávám ho pohledem. „Takže… k Temži?“ navrhnu bezvýrazně.

Anglie - 18. června 2011 11:44

Přikyvuju. Kdybych byl na jeho místě, taky by mě nejvíc ze všeho zajímalo, co se děje s mojí zemí. Řekl bych, že ještě můžu být rád, že jsem se zrovna dostal do Anglie, když se to stalo. Pochybuju, že bych se zvládnul domluvit a zjistit, co se děje, když bych byl v nějaký jiný zemi. Možná tak ve Španělsku nebo Francii, ty jazyky ovládám dobře. Ostatníma už si nejsem tak jistej. "Pojedu s tebou," ošiju se a výmluvně se zadívám na špičky svých bot. Vůbec to není tak, že bych nechtěl zůstat sám v tomhle století. "Chci zkontrolovat ostatní." ospravedlním svoje rozhodnutí. Vlastně to je pravda. Ne, že bych tak chtěl pomoct a osvětlit situaci ostatním národům, který se sem nejspíš dostaly, ale chci popíchnout Španělsko, kdyby na to přišlo. "To, že jsou moje, neznamená, že je umím řídit," odseknu. Ale poznámka o možné lodi s vybavením, na který jsem zvyklej, mě zaujme. Přemejšlím, jestli by nám mohla královna nějakou loď domluvit, kdybychom ji nevypátrali sami. "S tím bude mít něco společnýho ta krabička," pronesu přesvědčeně. Stačila mi chvilka pozorování okolí, abych zjistil, že všechny ty divný krabičky mají v životech těhle lidí zřejmě velkou roli. Jsou snad všude! Nedivil bych se, kdyby se i dnešní lodě řídily pomocí tý elektroniky, jak to nazývá tenhle obchod. "Že lepší?" odfrknu si. "To sotva." Nepochybuju, že by moje lodě byly lepší ve všech směrech už v 16. století. Soudím podle toho, že v mý době je moře moje. Jenom se pro sebe vítězoslavně šklebím a pokrčím rameny. Ať si to posoudí sám, až do tý doby dojde. V paláci se vykolejeně rozhlížím kolem pokaždý, když se světlo rozsvítí nebo zhasne. Nemám nejmenší tušení, čím by to mohlo být. Je v tom snad nějaká magie? Ani mě nenapadne, že by s tím měl něco společnýho Sigurd. Až když se otočím, vidím, co je příčinou blikajícího světla. A nečekaně v tom má prsty zase nějaká další krabička s čudlíkem. Nemám Norsku za zlý, že do toho drbe. Vlastně mě taky dost láká to zkusit. Nevadí, že služebná se na nás dívá s ze všech sil potlačovaným pobavením. Chtěl bych vidět, co by dělala v našich dobách, kdyby se do nich dostala. Klidně se vsadím, že by byla pořádně vedle potom, co si zvykla na zjevnej luxus 21. století. Nezdá se, že by byla angličtina Sigurdovo silnej obor. Musím se ušklíbnout jeho přízvuku a radši zkoumám výraz služebný, když je vystavena ještě starší angličtině, než se kterou má tu čest se mnou. Jak se na ni tak dívám, proč nemá oblečení jako ty ženský venku? Dobře, když o tom přemejšlím hloubějc, možná je jen dobře, že v paláci se toho změnilo míň než v okolním světě (i když by jí to v tom určitě náramně slušelo). Když pominu tu jakousi modernizaci. O kolik lepší by asi byly plavby, kdybych měl takovýhle udělátka na lodi? Doufám, že tu nějak nezlenivím, nebo nepřivyknu na luxus či tak něco. Bylo by to hodně zlý, kdybych se dostal zpátky a neuměl si poradit pro změnu tam. Naštěstí starý zvyky těžko umíraj. Nadzvednu obočí a zadívám se na usmívajícího se Sigurda. Na koho se tu snaží udělat dojem? Snažím se nevypadat vykolejeně, když si uvědomím, že je to poprvý a nejspíš i naposled, co ho vidím se usmívat. Ne, že bych z toho byl nějak vedle. Prostě na to nejsem zvyklej. Nemůžu si pomoct, ale pohled na chudáka služebnou, která je teď ověšená těžkým pláštěm a k tomu se potýká s mečem i sekerou, zatímco se pod váhou toho všeho každou chvíli sesune k zemi.. je vtipnej. Nemyslím si, že by to unesla sama, ale co, ať si zavolá někoho na pomoc. ...To byla první myšlenka. Pak mě napadlo, že bych z ní mohl vytáhnout ještě nějaký informace ohledně týhle doby, a tak jsem se rozhodl, že jí to pomůžu odnýst a poptám se po cestě. Aspoň budu vědět, kde ty věci jsou, až je budem potřebovat. "Zůstaň tu," zamrmlám směrem Norsko a nechám ho, ať si tu třeba dál hraje se světlem. Sám pomůžu vzít sekeru a meč a čekám, kudy se půjde. Cesta za uschováním zbraní se trochu protáhla. Vracím se po zhruba půl hodině, ale jsem s novejma informacema spokojen. Lodě z mý doby prej mají jenom v muzeu, jinak se těžko najde něco s kormidlem, co by ještě bylo schopný plavby. Na druhou stranu nám prej můžou zajistit loď i s někým, kdo umí moderní plavidla řídit. Nejsem sice nadšenej z toho, že bych nemohl loď řídit sám, ale zas je tu ten malej fakt, že nemám šajna jak se tyhle lodě řídí. Ty s krabičkama. A čudlíkama. Až budem chtít vyplout, máme se ozvat. A zbraně tu prej máme nechat (vlády jiných zemí by nemusely mít pochopení pro dva vyjevený ozbrojený mořeplavce), přestože se nejspíš oba nebudem cejtit nejlíp. Plout někam beze zbraní.. Být doma, tak se to rovná sebevraždě. Vždyť jsem doma, jen v jiným století, připomínám si. Jak bych tomu mohl říkat domov, když tu není skoro nic z toho, co jsem znával? Po cestě jsem si všimnul, že každá místnost má aspoň dvě ty krabičky s čudlíkem, jak se s tím ovládá světlo. Několikrát jsem neodolal a musel to zmáčknout, když to bylo hned u dveří. "Říká se tomu vypínač," prohlásím pyšně jako první věc, když přijdu k Norsku a ukážu na čudlík. Umím už dokonce pojmenovat i ty podivný zvonící věcičky. "Chtěl bych ještě prozkoumat město," navrhnu teď já. "O loď se nemusíme starat, nějakou nám seženou i s kormidelníkem." "Zajímalo by mě, co je tamto." ukážu na obří kolo se sedačkama, když už zase stojíme na ulici a upřu na tu věc pohled.

Čas - 18. června 2011 20:56

Česko: Zrovna v rámci defenestrace naháníš další konšely. Ten, na kterého máš spadeno, se o svůj život obzvlášť stará a ty ho musíš pronásledovat až na vrcholek věže. Blížíš se k nebohému konšelu, který se tiskne v rohu místnosti a pohledem prosí o milost. Začne naříkat, když ho chytneš pod krkem a táhneš ho k oknu věže, abys mohl vyhodit i jeho. Už zbývá poslední krok, už jenom strčit, když.. Záblesk. Konšel nikde, hrad nikde. Místo toho teď stojíš na nějakém náměstí před sochou Svatého Václava a zmateně se rozhlížíš na davy lidí a podivné domy všude okolo. Měl by sis rychle zjistit, co se tady děje.

Iris I. Braginskaya - 18. června 2011 21:27

No počkej! Nadmíru rozzuřený pronásleduji nebohého konšela až nahoru věže. Želivský má pravdu, tohle už vážně přehání. Já jim dám, zadržovat ty chudáky. Mocné Česko toho má právě tak akorát dost. Počkat, já jsem vážně řekl mocné Česko? Začíná to se mnou být horší jak s Pruskem. Tak a teď ti ukážu, co znamená defenestrace... Slibuji mu s ošklivým výrazem a ignorujíc jeho prosby ho táhnu za krk k oknu. Pod radnicí už čeká dav plný lidí a tak je mi jasné, že jestli to konšel přežije, bude pravděpodobně dobit jimi, ale to je mi vcelku jedno. To si vážně myslíš, že tě z toho okna nevyhodím? Ušklíbnu se a jsem ji téměř u okna, když se zableskne a já jsem náhle úplně někde jinde. Zmateně se začnu ohlížet a koukám na své prázdné ruce. No ale to nemyslíš vážně! zavyju v duchu, když si uvědomím, že konšel to pravděpodobně přežil. To mě v tuto chvíli trápí víc než cokoliv jiného a tak ignoruji skutečnost, že jsem absolutně někde jinde, než bych měl být, rázně se otáčím a chytám nejbližšího kolemjdoucího pod krkem. Tak a teď mi laskavě prozraď, kde je ten zatracený konšel, nebo tě vydefenestruju taky. Pohrozím mu a ošklivě se na něj podívám. Teprve v tu chvíli si uvědomím, že to není on, ale jakási malá holka, je oblečena v, ehm, velmi nevhodném a naprosto šíleném oblečení a vyjeveně se na mě kouká. Úchyle! Vyjekne to dítě a naprosto nedívčím způsobem mě nakopne vy-víte-kam. Tlumeně zaúpím a složím se na zem. Dítě odběhne. Zdá se ovšem, že si nidko toho malého incidentu nevšiml. Tak a počkat. Tohle to má být co? Napadne mě okamžitě, jakmile přestanu syčet bolestí. Prvním mým impulsem je najít to děcko a pomstít se mu, ale tuším, že by to asi nebyl nejlepší nápad. Proto se zhluboka nadechnu, s bolestivým suknutím se postavím a začnu se rozhlížet kolem. Je tu masa lidí, obrovské budovy s prazvláštními věcimi na zdi či uvnitř a uprostřed jakási kamenná sochy, ke které se proderu a přečtu si na ní nápis. Okamžitěb zažívám šok. Svatý Václav?! Proboha, co se to děje? Absolutně netuším, co se stalo, kolem mě chodí divní lidé, divně oblečení a divně mluvící a ten konšel mi utekl. Já chci zpátky na radnici. Stěžuju si sám sobě v duchu. Nakonec se ovšem seberu a pokusím se zastavit někoho poblíž. Prvních pět lidí mě dočista ignoruje, až jakási postarší dáma mi na otázku, kde jsem a odpoví. No v Praze, chlapče. Je ti dobře? otáže se mě starostlivým tónem. Cosi zamumlávám ve smyslu, že ano. Pak se ještě zeptám, kolikátého dnes je. Pořád je tu ještě naděje, že jsem se jenom neskutečně ožral a tohle všechno se mi zdá. Její odpověď, že 18. 6. 2011 mě málem porazí. Dáma se na mě jen podívá, když sebou seknu na zem s šokovaný výrazem a pak raději odchvátá. Ani se jí nedivím. Jakmile se dostanu z šoku, dostávám se do vražedné nálady. Optám se proto na cestu na hrad. Pomalu začínám rozumět tomu, jakou má podstatu tahle skomolená čeština. Když je mi proto řečeno, že tamtudy, seberu se a vydám se tam. A bude se defenestrovat...

Norsko - 18. června 2011 23:16

Bezvýrazně přikývnu na jeho odpověď. „Dobře,“ usoudím jen. Nepřiznal bych, že jsem rád, že budu mít společnost. Přeci jen mám pocit, že dva toho zvládneme více, než kdyby se s tím měl každý vypořádat sám. Přeměřím si ho. Zajímalo by mě, co si myslí on. Každopádně na tu kontrolu jen kývnu. Spolupráce bude důležitá. To je evidentní. Na druhou stranu, vím o národech, kterým bych se mnohem raději jel vysmát… Že Dánsko? Nebo takový Francie… A z vyvození, že ho Arthur taky moc nemusí..., mohli bysme se mu jít posmívat oba ... Ta představa mě docela nadchne. „Samozřejmě,“ přikývnu. „Nicméně, myslíš, že by tvá panovnice dokázala uvědomit mou vládu… ještě před mým příjezdem? Zajisté zde funguje… rychlý komunikační systém,“ pohlédnu na dalšího člověka s procházející mluvící krabičkou. Musí to nějak tak podivně fungovat. Sice to vůbec nechápu, nedokážu vysvětlit, nerozumím..., ale podvědomě tuším… Šklebnu se na něj. „Zkusit se to může,“ protáhnu. „Nebo se snad bojíš?!“ trochu vyzývavě povytáhnu obočí, ale jinak to nechávám být. Přeci jen, vždycky jsem se snažil chovat zodpovědně. Nevím, proč teď upadávám do tendencí chovat se jinak. To ten hluk. Ztracenej hluk, divný baráky… Nemysli na to! „Ano, nejspíše,“ přitakám.Ty krabičky jsou všude… „Otravné,“ zamumlám nakonec. I když tímhle slůvkem komentuji spíš to, že tomu vůbec nerozumím. Poněkud se ošiju. Na otázku lodí se jen šklebnu. Samozřejmě, že budeme my Norové lepší. Naše technika výroby lodí je v mém století nejlepší. Zaručeně se můžeme jen zlepšovat. Lépe řečeno, určitě nebudu horší, tak bych to viděl. Přeci jen… rozboje v rodině jsou nakonec únavné. A já sám tuším, že mám docela vratkou půdu pod nohama. Nevděční bratři! ... Každopádně ta rozsvěcovací krabaička mě zaujala. Docela rád bych do toho šťouchal dál, ale možná to nepůsobí nejdůstojněji. Registruji Angličanům škleb na moji angličtinu. Chtěl bych vidět jeho mluvit norsky. Prolítne mi rozladěně hlavou. Domluvím se, tedy ve své Anglii se domluvím, a to je hlavní. A další znalosti piluji. Přeci jen věci jako křesťanství jsem přejal tady od Angličana, takže i nějakou tu evropskou kulturu beru odtud. Vypadá to, že služebná je mými věcmi opravdu poněkud zatěžkána. Ubráním se úšklebku. Snad ona si nějak poradí. Vikingské ženy si poradí vždycky, proč by neměly ty anglické? Proto povytáhnu obočí, když se Anglie rozhodne vydat s ní a pomoci jí. Hotový gentleman. Šklebím se v duchu. Skutečně mě netěší, že tu mám postávat jak trotl. Pokouknu po světlu. No, to určitě! Nejsem děcko! Co to dělá, už vím. Přemýšlím, jestli bych se tu mohl chvilku potulovat. Chvilku nerozhodně stojím a pak se vydávám několik kroků vpřed. Padnu do nějakého pokoje. Přelítnu ho pohledem. Všechno vypadá tak divně. Žádná postel, jen stůl s nějakou bednou, okno, pohovka… Nakonec ale přejdu k přítomné knihovně. Mračím se na přítomná lejstra. I papír je jiný... Nemluvě o tom, že vím, že to beztak nepřečtu. To je mimořádně otravné… Nositelé inofrmací a já to nepřečtu... Nechám to plavat. Přejdu k oné bedničce na stole. Nějak divně vrčí. Mračím se na to, chvilku na to jen koukám, nakláním se… a přitom omylem strčím do jakési menší bedničky na stole. Následně vyjeknu. Neboť předek větší bedničky se rozsvítí. Povytáhnu obočí, jelikož za ní vidím na obrázku jakousi docela sympatickou krajinku… a spoustu divných písmenek pod jakýmisi čtverečky. Povytáhnu obočí. Pak beru židli a přitáhnu se k tomu blíž. Hýbám si tou menší bedničkou. Ťukám do těch dvou čudlíků…, a nakonec se mi povede rozkliknout nějakou ikonku. Zprvu sebou cuknu, jelikož na bedničce je náhle bílo a jen spousta dalších čtverečků. „Otravné,“ brblám si. „Opravdu otravné…“ vydechnu. „Co tu děláte?!“ slyším za sebou. Škubnu sebou, automaticky sahám pro nůž. Ve dveřích stojí jakýsi mladý muž, divně na mě zahlíží. Trochu mhouří oči. „Eh…,“ ošiju se. Nakonec ze sebe svoji „angličtinou“ vysoukám, že jsem známý Anglie, Nor. Pán ještě chvilku nejistě kouká, sem tam tikne pohledem k noži v mé ruce, trochu vraští čelo a zřejmě si nějak sumíruje, co vidí. Každopádně ale zřejmě tedy nějaké informace má, jelikož nepůsobí úplně... mimo. „Jsi viking,“[/b] oznámí mi nakonec s pohledem na mé odění. Odkývnu to. „Dobrá…,“[/i] zamumlá, načež přejde ke mně, vyhodí mě z židle a začne mi vykládat cosi o té věci přede mnou a ukazovat práci na tom. Upřímně jsem úplně zapomněl na norský výraz a jen nechápavě čučel. Nepřišel jsem si o moc moudřejší. Vlastně spíš jen zmatenější... Nakonec jsem ale ze sebe vypravil pár dalších otázek. Takže jsem se dozvěděl termíny jako je elektrotechnika /otravné slovo/, mobil, internet, počítač…, vypínač, elektrika. Po dotazech na ty provázky jsem se po pár nechápavých pohledech, kdy dotyčný nechápal, co můžu myslet, dozvěděl, že to jsou sluchátka. Zadumaně jsem mhouřil oči. O lodích jsem se toho ale moc nedozvěděl. Škoda. Každopádně ten pán vypadal docela zaujatě. Slíbil jsem mu, že mu na oplátku povykládám něco o sobě. Nicméně až příště. Přeci jen jsem nechtěl, aby mě Anglie ještě u něčeho nachytal. Takže možná/snad/přeci jen o trochu chytřejší, jsem se vrátil na místo, kde mě nechal. Tady jsem pak s lhostejným výrazem čekal na jeho příchod. „Já vím,“ usmál jsem se na jeho pyšnou odpověď a nedokázal jsem skrýt stejně pyšný úsměv. „Dobře,“ usoudím nakonec. Na informaci o lodi jen přikývnu. Nelíbilo se mi, že si to zřejmě nebudeme moci řídit sami, ale i můj informátor zněl, že lodě jsou teď děsně složitý. Jak otravné. Jsme venku. Zahledím se stejným směrem jako Angličan. „To mě taky,“ připustím a divám se na tu divnou konstrukci. „Tak jdeme!“ prohlásím a čile se vydávám oním směrem.

Prusko - 18. června 2011 23:58

První věc, která mě napadla, byla, že by mě velice zajímalo, kde to sem. Druhou věcí bylo zjištění, že mapa s napíchanými vlaječkami, na které sem si plánoval postup proti Rakousku, je pryč. A třetí, poslední zjištění, bylo, že se na mě upírají čtvery páry očí. Čtvery páry velice, velice vykulených očí. A pak je tu ta bolest hlavy, která je ale aktuálně tou poslední věcí, nad kterou by má Úžasná Maličkost přemýšlela. Začnu pomalu couvat ke dveřím. Když vidím, že se ke mně jeden z přítomných přibližuje, zbývající metry vezmu úprkem. "Co tam tak stojíš?!". Otočím se. Co si to ten chlap dovoluje, takhle mluvit na Mocné, Úžasné Prusko?! "Něco se ti snad nelíbí?" zašklebím se. Ale můj výraz vůbec nevypovídá o mích myšlenkách. Tihle lidi...co sou zač?! Jen jakž takž sem vůbec pochopil, co na mě ten chlap křičel. Tohle není můj jazyk. Tedy...je. Je a zároveň není. Sakra... "Neslyšíš?! Říkám ti, abys uhnul!". Znovu se otočím na toho chlapa "Hele...". Zbytek říct nestihnu, jelikož mě o centimetr mine podivná, velká, kovová krabice na kolečkách. A za ní další. A další. A já se jim jen tak tak zvládnu vyhnout a zmizet z toho černýho širokýho pruhu nakreslenýho na ulici. Nevšímám si pohledů lidí kolem mě, nevšímám...nebo spíš se snažím si nevšímat...jejich oblečení, tolik odlišnýho od toho mího. Tomu černýmu pruhu se vyhýbám víc než velkým obloukem. S těmi ďáblovými krabicemi nechci mít nic, zdůrazňuji, nic, společnýho. Ne, že by se moje Úžasnost bála, to ne... Samozřejmě, že se nebojí! Ore-sama se nikdy nebojí! Nikdy, ničeho! Nikdy... Ničeho... Fritziiiii~!!! Kam sem se to vůbec dostal? Tolik divných budov a lidí. Odchytnu si nejbližšího člověka. Jeho odpověď je jasná - Dresden. Ne, to není možný. V Drážďanech přece takovéhle budovy nejsou. Vždyť sem tam onehdy byl. Zeptám se ještě několika lidí, ale odpovědi zní vždy stejně. Dresden. Dresden. Dresden. Až jeden člověk prostě ukázal na nějakou tabuli. Mapa Evropy. Vykuleně na ni civím. Co má tohle znamenat?! Nějaký žertík?! Tak zaprvé, aristokrat je pryč. Místo něj se na kousku mapy krčí Rakousko. Další věc, Svatá říše římská tu není, jako by se po ní země slehla. Je tu nějaké Německo, nebo co, a Polsko. Nechápu to. Kam se podělo všechno to Roderichovo území? Opřu se o tabuli zády a nechávám si to projít hlavou. Najednou se zarazím. Pomalu se otočím a znova si prohlédnu mapu. Ztuhnu. Už konečně chápu, co mi na tom přišlo nejdivnější. Německo, Polsko, Rakousko... ale kde je Prusko? Kam zmizela jeho úžasná maličkost?! "Hele, ty, řekni mi..." opět si odchytnu prvního člověka, který mi připadne pod ruku "Která území aktuálně náleží Prusku?". Ta žena se na mě podívá jako na blbce "Prosím?". Ne, já nejsem trpělivý "Mluv!". "Žádné.". Teď už mě nemrazí jenom v zátylku, teď mám husinu po celém těle "J...Jak to?". "Jak může mít něco, co je už aspoň šedesát jet zrušeno, nějaké území?". "Jaké je století?". "Přece 21. .". Ne, tohle vážně není možný. A to sem ještě před chvílí tak krásně plánoval, jak položím toho aristokrata na lopatky... Sedím jen tak na kraji cesty. Proč se tohle muselo stát zrovna mě?! Zrovna... A co když se to nestalo jenom mě? Vyskočím na nohy a znovu se přilepím na mapu. Který z těch států znám. Rakousko! Ale ani mě nehne jít zrovna za ním. Tak třeba... Všimnu si malého kousku mezi Německem, Rakouskem a Polskem. Na východě toho územíčka zpozoruji kousek toho, o co tak usiluji. Slezsko. Slezsko v nějaké České Republice. Je to blízko a je to aspoň trochu mě známý. Chtělo by to koně... A nebo jednu z těch děsivých ďábelských krabic na kolečkách. Zdá se mu to, nebo se dneska pořád někoho na něco ptá? "Nevíte, kde bych sehnal dobrého koně? A nebo jiný způsob, jak se dostat na Slezsko?". Banda podivných výrostků, na které natrefil tentokrát, se jen zašklebila "Dobrej vtip. Nasedni, jedem do Prahy. Tam si snad seženeš toho svýho koně na Slezsko.". Že by se nade mnou nebesa přece jen konečně slitovala?. S velkou nevolí nalezu do krabice. No, rozhodně to v ní hrká míň, než kdybych jel na koni. "Hele, chlape, sme tady.". Otevřu oči a zmůžu se jen na zírání. "Támhle by mělo být nějaký nádraží. To je lepší než kůň, ne?". Zvednu se, mimoděk poděkuju a vydám se na cestu. Mé kroky ale nesměřují k nádraží, nebo o čem to ten kluk mluvil. Tohle by mělo být hlavní město tohoto státečku, takže by tu někde měl být i nějaký Národ. A kde jinde by měl být, než v sídle krále, na nějakém hradě nebo zámku. A nějaký ten hrad odsud vidím. Vydám se tedy jeho směrem, vyhýbajíce se pojízdným krabicím a jiným podivným výmyslům. Couvajíc před podivným druhem téhle krabice, takové dlouhé s dráty navrchu, do někoho narazím "Hölle...". Zarazím se. Tenhle člověk je oblečený jinak než ostatní. A navíc mám pocit, že už sem ho někdy viděl. Že by jeden z Roderichova majetku? Nebo spíš bývalého majetku?

Anglie - 19. června 2011 10:53

Dle jeho výrazu nejde zrovna dobře usoudit, jestli je rád, že pojedu s ním, nebo mě bude jen trpět. Kdyby mu to ale vadilo, tak se snad ozve, ne? "Kam chceš všude jet?" Bodlo by najít co nejvíc národů (i když mě to nijak netěší), který budou pravděpodobně ve stejný situaci. Protože kdyby se tohle fakt stalo jenom nám dvěma na území Anglie.. Taková smůla ani není možná. Přikývnu. "Myslím, že by to šlo. Nebylo by dobrý, kdyby nás sebrali dnešní strážci." Ne, to fakt nebylo. Moc bychom toho asi nedokázali, kdybychom byli místo hledání řešení někde zavření. Mimoděk mě napadne, jak moc se asi změnilo dnešní vězení. Oproti mojim časům, kdy celu tvoří jedna špinavá a prázdná kamenná místnost s mřížema, se tam určitě mají jako v bavlnce, jestli tam maj třeba jenom půlku dnešních vymožeností. Spražím Nora pohledem. Já? Bát se? S kým si myslí, že mluví? Bejt na mým místě vinař, tak je ta otázka zcela na místě, ale ptát se mě.. To nemyslí vážně. Jsem to já, nebo se Norsko opravdu chová jinak, než když jsme se naposled střetnuli? Zřejmě na něj má tohle prostředí blahej vliv – nikdy jindy jsem ho neviděl změnit výraz tolikrát během celýho dne. Neříkám, že na mně se to tu nepodepisuje. Skoro zapomínám na svoji výmluvnou drzost a všeobecnou aroganci. Myslím, že s tím bude mít co dělat fakt, že zatímco ve svý Anglii přesně vím, jak na tom jsem, že si veškerou povýšenost můžu dovolit, tak tady.. Alžběta se zapomněla zmínit, kdo je teď nejsilnějším národem, o koloniích a vůbec. Jak jsou na tom sourozenci? Zaplaším myšlenku na to, že bych se jel podívat nejdřív na ně. Spolupráci s něma si nedokážu ani představit, a oni se mnou beztak taky ne. Skotsko, Wales a kus Irska prý zůstali pod mou korunou, jenom zbytek Irska se odtrhl a vytvořil vlastní stát. Jak jsem to mohl dovolit? Až se vrátím, budu si ho muset hlídat. Ale nezměním tím minulost a tím pádem budoucnost? probleskne mi hlavou. Jak se sakra budu moct chovat jakoby nic a nesnažit se ovlivnit budoucnost, když teď vím, jak to bude za 5 století? Radši nemyslet. Zajímalo by mě, jak teď vypadaj státní hranice. Nedivil bych se, kdyby už takovej vinař v dnešní době neexistoval. Případně z něj zbyl hodně malej kus. Při tý myšlence se škodolibě zašklebím. Ale musím uznat, že mě zajímá, co se s ním stalo. Nebo se Španělskem. Amerikou. A tak dále. Budu někde muset najít mapu. "Víš?" zatvářím se trochu zklamaně. Chtěl jsem se vytáhnout, že to dokážu pojmenovat, ale tohle mi udělalo čáru přes rozpočet. Zatvářím se mírně dotčeně. Vždyť tohle Norsko je o 5 století mladší, neměl by bejt krok přede mnou! Mimoděk mě napadne, že moje století tvoří prostředek jeho a týhle doby. Neuvěřitelný, co všechno se během 500 let zvládne změnit. "Cos tam vůbec dělal?" zajímám se po cestě k tý divný kulatý věci se sedačkama, která se podle všeho ještě točí dokola. Zajímalo by mě, k čemu to slouží. Zase nějaká vymoženost.. Když jsme trochu blíž, jde vidět obrovská fronta, která se před tím kolem tvoří, a taky jak lidi nasedají do sedaček. Vypadá to zajímavě. Nějaká vyhlídka nad městem? "Zkusíme to?" kývnu k tomu rádoby nenuceně hlavou, snažíc se nedat najevo, že mě to doopravdy láká. Takhle bych si mohl parádně prohlídnout město z výšky! A třeba odtamtud uvidím ještě něco, co mě zaujme. Jen by mohl bejt problém s placením.

Norsko - 19. června 2011 13:24

Trochu trhnu rameny. Chce to obhlédnout situaci a pak se zařídit podle toho všeho. Kdyby to bylo komplexnější, chtělo by to ostatní pak nějak někde svolat, … Kdo ví, jak se vůbec změnily hranice Evropy. „Na Island,“ odvětím Anglii klidně, „A pak by mě zajímalo, jak dopadl Dánsko,“ usoudím. „A čím dřív ho odchytnu, tím lépe se bude dát bavit na jeho účet,“ usoudím. Navíc při té příležitosti se asi i dozvím, jak to vypadá se Švédskem, takže kontrola sourozenců bude hotova. „Mm, na druhou stranu si myslím, že by mohlo být fajn jet trochu pošťouchnout Francii,“ pronesu bez změny intonace. „Co říkáš?“ Jinak jen potřesu hlavou. Být zavřen ve své zemi by se mi nelíbilo. Bylo by to doslova a do písmene otravné. „Výborně,“ kývnu. V tomhle budu věřit Anglické panovnici, že to zařídí. Na zpražení pohledem nedokážu jednat jinak, než chladným pohledem. S následným pokrčením ramen. Mimo to, já jsem si vědom toho, že se na mě rozhozenost podepisuje. Což je pochopitelné … Jsem o tisíc let v budoucnosti. Mimoděk se oklepu. Z toho čísla mi je skoro špatně. Dokud tomu říkáme jen 10. století, zní to rozhodně lépe. Skoro si nemyslím, že s tím, co se tu dozvím, pak u sebe budu schopen nějak zužitkovat. Přeci jen, historické záznamy nemusí být úplně přesné. Takže kdo ví, kdy která událost započne a až si to národ uvědomí, třeba už bude pozdě… Hlavně bych se neměl ptát, jak dopadne celá ta hra v 11. století. To, že přijdu o Anglii je patrně jasné už teď, když ho tak vidím stát před sebou. Tedy, ne že by mi to nebylo jasné už u sebe. Kdo má na toho fracka dohlížet, když má problémy na vlastní půdě a jeho bratři nadále přemýšlí, jak ho spíš dostat pod sebe … Na druhou stranu, kdybych se dozvěděl, že mě ovládne Dánsko. Nejspíš bych se Anglie vzdal rovnou a dával si pořádnýho majzla. Počkat…, jenže tím bych změnil i dějiny Anglie, že? Potřesu hlavou. Tohle je skutečně poněkud otravné. Bude se mi chtít vrhat se do bitev, když se teď třeba dozvím, že je prohraji? Vskutku otravná záležitost. Opět pocítím nutkavý pocit hovořit se svým panovníkem. „Mm, Anglie…, jak je na tom Norsko v tvé době?“ zamumlám a skoro cítím touhu tu otázku hned vrátit zpátky. Co, když se dozvím něco, co se mi nebude líbit? … No, ještě, že jsem se neptal na to, jak se dostal zpod mé vlády, ještě by mě to naštvalo mnohem víc … Na druhou stranu, skutečně mě zajímá, jak na tom Norsko je, bude, respektive bylo. Tedy, ano. Jistě, nikdy jsem nebyl velmocí v pravém slova smyslu. Dánsko mě trochu převyšoval, to si musíme připustit, ač je to otravné. Ale i tak doufám, že zůstanu alespoň suverénní! … „Vím,“ přikývnu. Jeho výraz hned na to mě poněkud pobaví. Rychle se ale snažím tvářit stejně neproniknutelně jako normálně. Co zvládne pár informací, že? Aspoň si teď nepřipadám úplně jako pitomec. Chvilku mlčím. Přemýšlím, jestli odpovídat, nebo jen dožírat Anglána tím, že budu vědět to, co mi bude oznamovat. Určitě by to bylo vtipné. Jen si to chvilku představuji. Anglánům dotčený pohled. Na druhou stranu, nejspíš by ho to brzy dožralo… „Mluvil jsem s jedním z tvých poddaných,“ přiznám nakonec. „Ptal jsem se ho na záležitosti tohoto století,“ pokrčím rameny, „Docela poučné… “ usoudím. Pak jen rozladěně shlížím na tu frontu lidí. To je vskutku otravné. Nemluvě o tom, že opodál uslyším švédštinu. Pokouknu po daných lidech a jen si prohlížím manželský pár s dcerou, kteří vypadá naprosto podobně jako Angličané. Mm. Vypadá to, že vzhledově budou rozdíly mezi národy setřeny. Trochu se ušklíbnu, když vidím, jak holce spadla na zem jakási pochutina, kterou zrovna lízala, a rozprskla se. „Můžeme,“ odpovím svým lhostejným tónem. (Ha! Můj výraz je zpátky!) Představa, že si prohlédneme Londýn z výšky je docela lákavá. I když, přiznejme si to, to kolo vypadá děsivě, co když se to pokazí? Nebo, nedej Thore, urve? Na druhou stranu…, viking se nikdy nebojí, ničeho se nezalekne… Víme, známe. „Tímhle nejspíš ale nezaplatíme,“ odtuším a mimoděk vytáhnu z měšce pár vikinských mincí. Možná to pak můžeme prodat nějakému muzeu. Naprosto nová tisíc let stará mince, to musí mít nějakou cenu, no ne? Teď ale hledám skulinku, jak proniknout bez placení. Nakonec pokrčím rameny. Nebudeme se s tím zbytečně párat, že? Drapnu Anglána a začnu se protláčet frontou. Na čekání nemám náladu. Nakonec to ani nedá tolik práci, tyhle lidi jsou vykolejení, že něco takového vůbec někoho napadne. A když dostanou loktem do oka, asi to bolí. Ke konci naprosto ignoruji cosi, co bude asi určeno k placení, proběhnu jakousi brankou a vtáhnu Anglána do právě se zavírající kabinky (Teda, bylo by vtipné ho tam i nechat před tím, aby zkusil uklidnit ten dav naštvaně se tvářících lidí, ostrahu a rozčileně rukama mávajícího chlápka z pokladny. ) Podívám se na naše spolucestující. Jsou to tři dívky, s tmavší pletí, šikmýma očima, menší postavy. Všechny se k sobě tisknou za druhé straně kabinky a vyděšeně na nás poulí zrak. Nakonec jedna prohodí něco jazykem, jehož kořeny bych nejspíš opravdu neurčil. A následuje cvak, ta na kraji vytáhne jednu z těch divných krabiček. Bleskne se. Jen mrkán, jak jsem na chvíli oslepen. „Hehe…, no jsme tady,“ usoudím a konečně se kouknu na Angličana...

Anglie - 19. června 2011 15:06

To se dalo čekat. Kam jinam by asi mohl chtít plout, než se jet podívat na jeho bratry? Dokud ještě neví o tom, co s ním udělají v příštím stoletích (jakože já mu to neřeknu), tak si k nim může zachovat jakejsi dobrej vztah. Abych se přiznal, sem tam jim ty skandinávský vztahy závidím. Jsou o dost lepší než jaký mám (nebo snad i kdy budu mít) s mými sourozenci. U nás panuje leda tak hluboká nenávist. Povzdechnu si. "To není špatnej nápad. Vůbec." zakřením se. "Můžem to rovnou vzít dál na Pyreneje," navrhnu. Ano, myšlenka na vykolejenýho Antonia, kterej si zjevně nebude vědět rady a já mu budu moct dokonale vysmát je prostě moc zábavná a lákavá na to, aby se dala ignorovat. Jak by se asi tvářil? Naštvaně? Vyděšeně? Na tváři se mi roztáhne můj obvyklej pirátskej úšklebek. Z jaký doby by asi byl? Pokud by ho to vytáhlo v nejlepších letech, co doteď zažil, jako mě, tak by to nejspíš byly ty léta před mojí érou mořeplavectví. Z dob Armady. Jak dokonale poraženě by se asi tvářil, kdybych mu vmetl do tváře, že ztratil většinu svých kolonií a zdaleka nemá na to, aby mě porazil? A neměl bych si to nechat spíš pro sebe, aby nevěděl, čemu se v budoucnu vyvarovat, případně přišel na to, jak postavit lepší lodě? Zarazím se nad tou myšlenkou. Bude lepší si vychutnat jeho nevěřícnej a ztracenej výraz, když se dozví, jaká nula se z něj stává a riskovat tím, že po návratu změní minulost a tím taky budoucnost? To by se mi nejspíš nelíbilo, kdyby mě najednou začal porážet. Ne nejspíš, vůbec! Jenže nic takovýho se přece nemůže stát. Ten looser mě porazit nemůže asi náhodou. "Řeknu jí to, až si půjdem říct o loď." rozhodnu. Myslím, že si ode mě v paláci rádi oddechnou. Doufám, že mi odjezd nebudou mít za zlý a poradí si se státníma záležitostma sami. Protože já nemám ani v nejmenším páru, jak bych se o tohle měl starat. "Hmm?" trochu rozladěně se na něj podívám. Je samozřejmý, že to chce vědět, stejně jako já bych se rád dozvěděl něco víc o době mezi mým a tímhle časem. Jenže i královna uznala, že mi toho nemůže moc říct, protože by se pak mohla minulost a tedy i budoucnost vymknout kontrole. Je to na mě všechno hrozně moc složitý. Nelíbí se mi to. Ale byl to moudrej krok, protože jak se znám, tak bych samozřejmě odmítl prohrát bitvy, který mám prohrát. Tahle otázka tedy vlastně ještě ujde. Kdyby se mě zeptal třeba na to, jak jsem se dostal z jeho nadvlády.. To bych mu opravdu neřekl. Nemám nejmenší zájem o to se následně nevymanit zpod norskýho vlivu. Jak by se vůbec projevila taková změna historie? Sigurd by něco změnil v minulosti a rázem by se všechno změnilo, aniž by si kdokoli v budoucích časech byl vědom toho, že to kdy mohlo bejt jinak? Přepadaj mě nějak filozofický myšlenky. Měl bych se tím přestat zabývat, nebo mi z toho praskne hlava. "...Jsi pod Dánskem," oznámím mu nakonec obezřetně a víc to raději nerozebírám. Myslím, že to mu bude úplně stačit. Nemusí vědět i o personální unii se Švédskem, a pak Kalmarský unii a tak. Jenom by ho to vynervovalo. "Naprosto." dodám ještě. Dánsko si prostě moc užívá svůj rozmach a nenapadl ho jinej způsob dokazování si síly, než ji uplatnit na Norsko a ostatní (koho mi to jen připomíná?). Nemluvě o tom, že Sigurdovi sebere Island. Musím se držet, abych mu nevyžvanil i tohle. Všechno se musí stát tak, jak se to stalo, ne? Neubráním se myšlenkám na to, co se s Norskem vlastně dělo, když byl pod Dánskem. Vím to jen tak zhruba, ale blíž.. Moc se v těch dobách nestýkáme. A když už se někde střetnem, tak se i přes svoje typický výrazy tváří poněkud ztrhaně. Raději tyhle myšlenky vyženu z hlavy. "Oh.." pronesu zklamaně a nedávám najevo mrzutost nad jeho jasně pobaveným výrazem. Budu si muset nějak vyspravit ego. To už stejně střádá pěkných pár hodin, když se nemám nad kým vytahovat. Potřebuju vědět, že jsem pánem situace, ale tady.. Tady se nad věcí fakt necejtím. Ale pořád je to už o dost lepší, než ty první dvě hodiny po příjezdu. Tak takhle to bylo! Můj pohled se přeci jenom vyjasní. No jasně, není možné, aby si to Sigurd nějak vydedukoval sám. Tak mě napadá, že vlastně neumí číst latinku. To mu pobyt v dnešní době může dost ztěžit, i v jeho vlastní zemi. ...Myslím, že ho do tajů novýho písma zasvětím během plavby. Zmateně se rozhlížím po tom davu a zaposlouchám se do rozhovorů mezi jednotlivýma dvojicema a skupinkama. Slyším tu na můj vkus moc málo angličtiny na to, že jsme v Anglii. Až na šikmooký lidi navíc všichni vypadaj tak nějak.. podobně. Když pominu ten fakt, že asi polovina lidí tady má naprosto jinou barvu vlasů než v mých časech. To se s postupem let začnou rodit červenovlasý, skoro bělovlasý a vůbec různě barevnovlasý lidi? Především teda děvčata? Zakroutím hlavou. Divná doba. "Tímhle asi taky platit nepůjde..," zadívám se na zlatou minci na mý dlani, co jsem práce vytáhl odněkud ze záhybů pláště. Věděl jsem, proč si vzít pár kusů španělskýho zlata do kapes. Ne, že by byly v tomhle světě nějak uspotřebitelný. Někam prodat by ale šly, ne? Budu muset vytáhnout nějaký finance z královny. Nechápavě se zadívám na Sigurda, když mě tím davem začne táhnout. Koukám po užaslých pohledech lidí a po lidech v uniformách, jen co přeběhneme jakýsi budky, kde se zřejmě platí. Pak už jen koukám na vtipně naštvanej zástup lidí. Jako začátek vyhlídky je to ucházející. Až když zaslechnu cosi podivnýho, co by někde ve vzdálených končinách mohlo bejt považovanýho za jazyk, otočím hlavu abych se setkal s najkým oslepujícím záblekem. Co to je zase za věc?! Jen co se vzpamatuju, zaostřím na další z krabiček v dívčině rukou. Achjo... "Myslím, že po tomhle dni budu zralej na utopení se v čaji." odpovím Sigurdovi na rovinu. Lidi dole se s náma zjevně smířili a konečně tu věc zapli. Takže teď stoupáme. Cejtím se trochu divně. Jsem zvyklej na pevninu, moře a teď mám viset ve vzduchu? Ale mlčím, protože to byl můj nápad. Teď už je trochu pozdě na paniku. Obrátím pohled ven a oči se mi úžasem rozevírají dokořán, čím výš stoupáme. Moderní Londýn je opravdu zajímavá věc, zvlášť z ptačí perspektivy.

Norsko - 19. června 2011 17:45

Potřesu hlavou. Takže pošťuchování Francouze už máme jistý. Aspoň nějaká vize odreagování. Chvilku přemýšlím, jak asi bude vypadat. Nejspíš bude také z nějakých pozdějších dob. Přimhouřím oči, je docela záhadné, proč jsem tu zrovna z těchto let? Je to nějaká význačnější etapa mé doby? Povzdechnu si. „Na Pyreneje?“ zamyslím se, trochu přimhouřím oči. Na Pyrenejích je teď poměrně rušno, o tom žádná. Co vím, křesťané tam bojují s arabským živlem a celé je to docela ošklivé. Co si ale vybavuji, viděl jsem tak jakési děcko, takže zřejmě se tam rodí nový národ… „Ten tamvovlasej usmrkanec?“ mhouřím oči zadumaně. Pohlédnu na Angličana, snažím se odhadnout, o čem přemýšlí. Ale hádal bych, že o něčem docela uspokojivém. „Podobně otravný jako Francie?“ odhaduji. No, nejspíš je to další románský odštěpek. A románské odštěpky jsou slaboši. Ne, jako germáni nebo keltové, to jsou válečníci… Na oznámení o informování pouze přikývnu, nepřipadá mi podstatné to nadále komentovat. Cítím ovšem čím dál větší touhu po své vlasti. Po svých horách. Po svém domovu! Jen doufám, že příroda se moc nezměnila. A také po všudypřítomném chladu. Ne jako tady v Anglii, přeci jenom je tu úplně jiné klima a počasí. Cítím, jak mou mysl uchvátí obavy, jakmile po mně hodí ten rozladěný pohled. S odpovědí si dává nějak moc na čas. Což jen přispívám mým nejistým myšlenkám ohledně mé neurčité budoucnosti. Černé myšlenky o vratké půdě pod nohama. Plíživý strach z neodvratitelnosti. Úvahy o až příliš otravné tvrdohlavosti a rozpínavosti Dánska. Obavy, jestli zvládnu chránit mladšího bráchu. Přesto cítím, jak odpověď dopadá jako tvrdý úder na správná stále vzdorující místa v mé mysli. Cítím se podivně pokořeně. A jakýsi hlásek v mé mysli mi skoro výsměšně říká, „Vždyť jsi to čekal!“ Zatřepu hlavou. Nečekal! Lžu si. Snažím si nepřipouštět, v čem všem má Norsko nedostatky a v čem ho Dánský bratr převyšuje. Ale my, Norové, pořád jsme divočejší, máme válčení více v krvi… „Tche,“ ujede mi podrážděně. To je otravné. Vážně otravné. Slůvko naprosto tomu ovšem nasadí korunu. Cítím se, jako by někdo moji hrdost zarazil ještě hlouběji. I tak zůstávám u nicneříkajícího výrazu. Jen mám pocit, že se stává trochu chladnějším. Arthur je zde zřejmě z nějaké své významné éry. Pokud je 11. století má nejvýznamnější éra… Mimoděk cítím, jak mi po zádech přejede mráz. Co se se mnou může za těch tisíc let stát? Co když už žádné Norsko není? … Nebo je z něj provincie Dánska? Otřesu se. Nesmysl! Určitě se Dánsku vzepřu! A dám mu to všechno pořádně sežrat! Snažím se tedy zahnat depresivní myšlenky… Je to příliš otravné. … Pousměju se. I když se snaží nevypadat moc mrzutě, i tak působí, jako kdyby mu právě uletěly včely. Na druhou stranu po mém přiznání vypadá, že mu to zvedlo trochu náladu. Aspoň tak. Co se týče okolí, neznalost písma mě vážně otravuje. Zatím mě však ani nenapadne žádat Anglii, aby mi ho vysvětlil. Třeba ho to napadne samo. Kéž by. I když tomu zrovna moc nevěřím. Pohlédnu na zlato, co má v ruce. Zřejmě ne. Odkývnu to v duchu. Zřejmě budeme muset najít nějaké místo, kde tyhle věci prodat. Jelikož bez peněz se tu opravdu příliš neobejdeme… ... Ušklíbnu se. Po jeho výroku se mi ale trochu pobaveně zaleskne v oku. „To je hodně blbá smrt!“ pronesu klidně. Pak se trochu ošiju, když ta věc začne stoupat. Není to prosti všem přírodním zákonům?! Mimoděk vztáhnu ruku k Thorovu kladivu na svém krku. Načež ji rychle stáhnu zpátky. Doufám, že Anglie můj náhlý nápor nervozity nezaregistroval. Stejně se trochu ošiju. Pak se rozhodnu tvářit naprosto vyrovnaně. Zvláštní dívky si už na naši přítomnost zřejmě zvykly. Jelikož mezi nimi opět propukl hovor a jen občas po nás podivně kouknou, skoro ostýchavě. Případně se občas zahihňají. Otravné. Ale rozpoznávám sluchátka. Ta prostřední je má kolem krku a u toho další přístroj. Můj informátor vykládal, že se to využívá u nějaké mp3 nebo cosi a vydává to hudbu. To zní… zajímavě. A otravně. Ještě víc je otravné, že je má růžové... Mimoděk si představím, jak škrtím Dánského bratra růžovými sluchátkami. Skoro se uchechtnu nahlas. Zahledím se raději na Londýn. Vypadá to… hodně monumentálně, hodně rozlehle. Opravdu zajímavě. A děsivě. Všechna města vypadají v téhle době takhle… velce? Ošiju se. Počet lidí zřejmě dosti stoupá… Také by mě zajímalo, jak vůbec tahle cesta trvá dlouho… Už teď mi z toho je trochu špatně. A co bude, až vylezeme? Budou tam čekat naštvaní stráže? Ušklíbnu se. Když tak jim jednoduše zdrhneme. „Mm,“ zamumlám, nemám pocit, že bych to potřeboval komentovat více. A mé myšlenky se točí k tomu, co by se stalo, kdyby se to urvalo. Před očima mám padající kabinku. Zatřepu hlavou. Přeci jen moře, hory, bitvy…, ano. Ale výšky? V neznámé úzké divné místnosti visící na ohromném kruhu x metrů nad zemí?! Nadechnu se. Nepanikař! Ty lidi se tu vozí naprosto v klidu. Proč by se něco mělo stát zrovna, když jsme na tom my? Cítím, jak mi na zádech vyskakuje pot. Vystoupáme ještě pár metrů. Trochu se nadechnu, odtáhnu se od skla a konečně mě napadne se usadit se na jednom z těch sedadel. Cítím touhu se něčím ovívat. Z toho shlížení se mi už trochu zamotala hlava. Cítím, že se mi trochu zvedá žaludek. Fakt je to… Nepanikařit! Vrhnu nijaký pohled na Anglii a pohodlně se opřu. A trochu přivřu oči. Tohle rozhodně není nejlepší čas na objevení strachu z výšek.

Anglie - 19. června 2011 19:07

Zazubím se. Norsko popsal Antonia naprosto přesně. Jenom si ho pamatuje jako malýho skrčka, stejně jako mě. V jeho době jsme ještě oba malí, ne? "Španělsko," přikývnu. "V mý době je větší. Ale hřebínek už jsem mu srazil." ukážu další ukázkový úšklebek. Mám co dělat, abych se nezačal chvástat, ale hruď se mi dme pýchou. Mám na to plný právo – to já přece porazil Armadu a ovládám moře. Nemůžu si pomoct, musím si to pořád opakovat. S obavami se na něj dívám, jak to vezme. Mimoděk se koušu do rtu. Možná jsem to na něj neměl tak vpálit. Počkat, proč se vlastně starám? U piráta je bezohlednost spíš plus, na výpravách nesmí znát slitování. Vikingové to přece taky znají, ne? Tak proč mám takový výčitky? Pohled na zdeptanýho Norčana (že bych se naučil číst jeho pomyslný výrazy? Protože se tváří pořád stejně, ale já tam ten výraz prostě vidím!) se mi nelíbí a nervózně si hraju s prstama, snažíc se nedívat na jeho odrovnanej obličej. "Jsi v pohodě?" ošiju se a položím mu ruku na rameno. Kdybych zahodil svou hrdost (a on tu svoji), byl bych ho i obejmul. Opravdu jsem to měl říct nějak jemněji. Ale copak to jde? Nikdy jsem nepobral příliš taktu, ale stejně.. Kde se ve mně bere všechen ten sentiment? Přece s tím nemůže mít nic společnýho Sigurdův výraz, že ne? Doufám, že se z toho nějak oklepe. Nelíbí se mi, když se takhle tváří. Opravdu by to chtělo najít nějakou mapu světa, abychom viděli, jak na tom je. Jsem si jistej, že Norsko pořád existuje. Ale stejně bych na tu mapu pro jistotu kouknul nejdřív sám a až pak ji ukázal jemu. Kde ji jen sehnat? "Mně by i vyhovovala. Ale nic netrumfne smrt na bojišti," culím se. "I když to pro národ není dvakrát pravděpodobný." úsměv mi zase opadne. Národ si musí projít dlouhou a bolestivou procedurou, než vymizí. Bral bych raději obyčejnou smrt, když mi někdo vrazí šavli do patřičných míst, ne že jsem prošpikovanej šavlema či kulkama, bolí to jak prase a vytoužená úleva v podobě světla na konci tunelu nikde. Z toho dívčího hihňání mě bolí hlava ještě víc než doteď. Musí po nás furt tak pokukovat? Sleduju Sigurdův pohled. Nejsou ty provázky to, co okukoval ve výloze toho obchodu, akorát v jiný barvě? Obrátím pohled na Norsko a sleduju jeho paniku. Že by strach z výšek nebo tak? Musím uznat, že já se tu taky necejtím zrovna nejlíp – taky je to poprvý, co jsem vlastně ve vzduchu, ale ta vyhlídka mě uchvacuje. Což se snažím nedat najevo. Aspoň ne tak okatě. "Žiješ?" dloubnu do něj. "Možná to nakonec nebyl tak dobrej nápad.." dedukuju.

Iris I. Braginskaya - 19. června 2011 20:59

Jak si tak vesele procházím mou milovanou Prahou, má nálada se pomalu snižuje dolů, až pod bod mrazu. ....Koho proboha napadlo pustit do města ty velké, pestrobarevné, vrčíčí obludy? Kde nechali mozek, ti....Pro nedostatek slušných výrazů se uchýlím do latiny a v duchu si pěkně zanadávám. Když to tak vidím, docela věřím, že ta defenestrace teď by nebyla zas tak špatná Poznamená si v duchu. Další věc. Co to je proboha za módu, odhalené nohy, volné vlasy, hluboké výstřihy...Všechny ty ženské vypadají jako hotové běhny! Hus by z toho měl asi srdeční příhodu. Jsem docela rád, že to nevidí, mám ho celkem rád a nerad bych, aby se mu zase něco stalo, ale známe naše krále... Poté, co jsem byl několikrát tázán, zda jsem recesista (co to bože je za slovo?!), nebo jestli hraju nějaké divadlo jsem byl plně rozhodnut, že se toho okamžitě, jakmile mi to situace dovolí, zbavím své okázalé parády, kterou mi vnutil nadřízený a seženu sice nějaký prostý lněný oděv, to by určitě udělalo husitům radost. Taky by mě zajímalo, co je to za divné ploché věci na zdech či ve prosklených plochách některých budov. Ono to totiž dokonce i mluví! A lidé v tom se hýbou! Zajímalo by mě, jak je tam dostali, ta věc je totiž poměrně malá, určitě se v tom mačkají...To kdyby jsme měli doma, tak by bylo o zábavu postaráno a já bych se nemusel tahat po všelijakých jarmarcích. Docela se zaberu do přemýšlení, jak bych tohle mohl dostat domů, když tu mě najednou málem přejede ta velká obluda. A dost! Já už se k ní nikdy nepřiblížím! rozhodnu se pevně v duchu a opatrně se od ní co nejdál vzdálím, přitom vrhám na všechny podobné tvory nehezké pohledy. Karle, pomoz mi! v duchu přivolávám svého oblíbeného panovníka. Postupně se ale celkem v pořádku dostávám skoro až k hradu. Menší incidenty nepočítám, to se stává, zašlápnout tu chlupatou potvoru, co si jí lidé vodí na vodítku není zas tak hrozné a i když ten kousanec trochu bolí, je to zatím v pohodě. Podle všemu té mrše chlupaté říkají "čivava". Měl jsem nejdřív chuť jí odchytit a sníst, ale ta ženská vypadala vážně děsivě, odhadoval jsem její váhu tak na dva tažné voly, tak jsem si to radši rozmyslel. Když už se zdálo, že budu brzo na hradě a tam se moje momantální situace rychle vyřeší, kdosi do mě narazil a málem jsem slítl na zem. Moje první reakce: chytit toho nedzvořáka a dát mu po čuni. Proto jsem se otočil, drapl toho podivného albína pod krkem a pak ho poznal. Byl to ten podivný, náboženstvím posedlý skrček ze sousedství, ale v poněkud starší verzi. "Pokčat...Nejsi ty náhodou Řád německých rytířů?"

Norsko - 19. června 2011 23:38

Kývnu. No, v mé době je Španělsko malý klouček, viděl jsem ho jednou a nijak mě nezaujal. To tady Anglie už je starší, mladší jen o pár let a toho, jak je nyní. Ale pořád ještě děcko. „Zřejmě se nenudíš,“ prohodím jen. Sleduji, jak pyšně Arthur vypadá. Ano, evidentně na tom bude jedině dobře. Kupodivu mu to i přeju. On rozhodně vždycky vypadal, že má velký potenciál. A no, nechtěl bych být jeho nepřítelem, když na to přijde. Snažím se tvářit co nejnepřístupněji, zahnat depresivní myšlenky. Nijak nedávat najevo znepokojenost, ani to, že mě to přeci jen vzalo. Koho by taky ne? Cítím tu rodící se beznaděj. Potvrzení obav. Strach… Takže když mi položí ruku na rameno, vyvede mě to z míry. Přeci jen, co ho k tomu vede?! Vzhlédnu k němu, zachovám si stejně norský pohled jako vždycky. Nebo vypadám vážně tak zdeptaně? „Samozřejmě,“ odvětím bezvýrazně. Chvilku mu oplácím pohled. Vlastně je první po dlouhé době, kdo se o mě pokusil nějak utěšit bez vedlejších úmyslů podražení noh a dostání na lopatky. Jako oba mí drazí bratři. Tedy přepokládám, že to Anglie nemá v plánu. Mimoděk mě přepadávají rozpaky. Nevím, co si o tom myslet… A kdesi v koutku duše mě to i vyděsilo. „Budu v pořádku,“ dodám ještě a zkusím se trochu křivě pousmát. Sice pořád neviditelně, ale aspoň náznakem. „Jsem si jistý, že Dánsko to se mnou přinejmenším nebude mít snadné… ,“ odfrknu si a vyčaruji i úšklebek. Bylo by naivní čekat, že někdo jako já se vzdá lacino. Mám svou hrdost, bojovnost a nejsem úplně neschopný. Stejně cítím jistou vnitřní prázdnotu, vědomí, že moje budoucnost nebude zrovna příjemná, mě neuklidňuje. Ono je dost depresivní zjištění, že vaše boje budou marné. Raději střepu jeho ruku. Nechat se utěšovat je trapné, nehodné válečníka. A vikinga tím spíše. Zatřepu hlavou. Nemluvě o tom…, že … z blízkosti mám strach, stejně jako z citové důvěry. Nevím proč, ale mám dojem, že mě stejně všichni dříve nebo později jen využijí (Že mí drazí bratři?). Je to otravné… Kousnu se do rtu, pak se zatvářím znuděně. Tyhle myšlenky jdou naprosto špatným směrem. K jistému zklamání, deziluzi a podivnému smíření. Někdy si připadám naivně, když se snažím od bratrů nečekat jen úskoky. Na druhou stranu, pořád na tom nejsme tak jako tady otravné ostrovy. Jejich vztahy jsou plné zášti. Trochu nad sebou protočím oči. Myslím sentimentálně. To je nevhodné a naprosto otravné. Ale když už jsme u toho. Nebolí zrada od člena rodiny víc, když mu věříme a máme ho i rádi? Tuhle myšlenku rychle zaženu. Tohle uvažování je scestné. (A zcela otravné.) Ale když už jsme u toho, koneckonců nemám pocit, že by Norsko nemělo existovat, neumím si to vysvětlit, ale tak nějak tuším, že má země stále je. Stejně bych potřeboval nějaké ujištění. A zároveň se ho trochu bojím. Mimochodem, je ale docela příjemné, že se mi Arthur alespoň nevysmál. K jisté škodolibosti na můj účet by jistě mohl mít mnoho podnětů. … Zašklebím se na oplátku. Ano, smrt na bojišti jako správného válečníka. Ta by se mi také líbila, je totiž správná. Bohužel je pro mě nereálné. Ale další poznámka je trefná. Národy vážně umírají pomalu a bolestivě. Cítím opět jakési bodnutí ostří kdesi v sobě. Návrat pochmurných myšlenek. A že tu dlouho nebyly? Ne, přeci jen, neumřel jsem. Přesvědčuji se hned na to rozladěně. Na soudobé Norsko jsem se informátora ovšem neptal (asi jsem nesebral odvahu? Nebo jsem byl příliš zaujat technickými otázkami? Zůstaňme u toho druhého.). A jsme u toho navíc zas. Pche. Anglánovu odpověď nechám bez reakce. Stejně je to pochmurné smýšlení otravné. Jinak se usadím, přivírám oči. Je to lepší. Trochu se to houpe, možná bych se přesvědčil, že jsem na lodi. Možná bych i usnul. Proto rozladěně kouknu na Anglána, když do mě dloubne. „K tvé smůle ještě ano,“ usoudím a přimhouřím oči. „Máš, co jsi chtěl,“ opáčím a vydechnu, založím si ruce a nekoukám moc ke sklu. Přemýšlím, co ještě říct. Ono to skoro vypadá, jako by se o mě znovu staral. Otravné. „Pohled na Londýn je… unikátní. Tak se kochej výhledem na své město…,“ odtuším a v duchu dodávám cosi jako „a dej mi svátek“. Ošiju se. Zamračím se na jednu z dívek, která skoro vypadá, že chytne záchvat smíchu. Odfrknu si. Mám já tohle za potřebí?! Ano, vážně se tu necítím nejlíp. Skutečně se mi to nelíbí. Ale odmítám to připustit. Výhled na Londýn je skvělý, to ano. (Ale netěší mě to). Otřepu se. Pak jen polknu. Kouknul jsem totiž ke sklu a uvědomil si, jak vysoko jsme. Opět o něco výš! Tenhle pád už by zatraceně bolel. Zatraceně. Já se přece výšek nebojím! Uchovávám si svůj výraz, ale žaludek a pocit na omdlení mi dávají silně zabrat. Doufám, že brzy začneme klesat.

Anglie - 20. června 2011 16:27

Když už řeč přišla na Španělsko, zase se mi před očima míhaj všechny moje vítězství na něm vybojovaný. Všechny ty území, o který jsem ho připravil. A taky všechno to zlato, o který je teď chudší, stejně jako potopený lodě na dně Atlantiku. Ani mi nijak nevadí, že mají španělský kolonie zakázáno obchodovat s anglickejma loděma. Když tamnější obchodníci nechtějí přijít o život, nebo aspoň o ruku či jinou končetinu, vždycky se jde nějak dohodnout. Rád bych někdy viděl tvář španělskýho krále Filipa, když se dozví o další jeho prohře s mým královstvím. Rázem se mi vybaví i tvář Alžběty, když přijde další výhružnej dopis. A taky těch pár neúspěchů ze začátku, kdy se ukázalo, jak jsou ti psi zrádní. No, ale to už je dávno. "To fakt ne," odkývnu to a pýcha ze mě zase začíná pomalu opadávat. Jsem prostě nejlepší a všichni to ví i bez toho, že to budu omílat pořád dokola. Přece se nebudu chvástat, no ne? Ještě by z toho měl někdo špatný spaní. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale.. Phew. Zase přemejšlim nad blbostma. Uzavřeme to prostě tak, že na mě nikdo nemá. Raději jenom přikývnu, nechci zas vypustit z pusy něco, co by ho rozrušilo. Jen by mě zajímalo, co mě vede k takovýmu sentimentu. Možná proto, že vím, jaký to je, když člověka neustále srážej na kolena vlastní sourozenci? Moje momentální (momentální v minulosti od týhle doby) vztahy se Skotskem jsou fakt příšerný. Nejenže se pokusil převzít anglickej trůn, ale když jim to nevyšlo, začaly vzpoury a všechno. Je to hrozně otravný, zbytečně vyčerpávající a k ničemu. Nikdo se mi nemůže divit, že odmítám mluvit s kterýmkoli z bratrů bez řádný výzbroje. Jen se pokusit přijít na nějaký jednání (zvlášť o majetkových poměrech a nárocích na trůn), bez přinejmenším šavle, je hotová sebevražda. Soustředím teď svůj vliv spíš na Irsko, který si snažím podmanit. Řekl bych, že se mi pomalu začíná i dařit, oproti minulým čtyřem stoletím. Alespoň se na něj omluvně podívám, když ze sebe střepe moji ruku, o jejíž účelu na jeho rameni stejně nemám páru. Nikdy jsem nevěděl, co je na vzájemným otlapkávání tak uklidňujícího a depku zahánějícího, ale nakonec to je asi poslední věc, co jsem mohl udělat. Svý slova už zpátky těžko vezmu, a tak teď můžu jen sledovat jeho výraz a čekat, až se s tím nějak popere. Kdybych byl prohlásil, že nemám tušení, jak to je, tak bych byl leda tak za idiota. Národ přece musí mít přehled o světě, když to chce někam dotáhnout. A na severský země je třeba obzvlášť si dát bacha potom, co si za vikinských let zvykly neustále vpadat na moji pevninu. Těší mě jen to, že si s něma i Francie užila svý. Musím najít mapu. Musím najít mapu, hučí mi v hlavě. Jak jinak bych mohl líp dokázat, že na tom bude líp? Pokud na tom bude líp. Měl jsem se služebný zeptat i ohledně tohohle tématu. Proč mě to jen nenapadlo? Přijde mi, že se chovám jak kvočna. Spražím Nora pohledem. Já tohle taky nemám zapotřebí. Starat se o něj a vůbec chovat se jako kvočna nemám v popisu práce ani volnočasových aktivit. "Pch," pronesu trochu rozmrzele a naposled se pohledem ujistím, že tu sebou nesekne. Snad tu sebou nesekne. Jak dlouho ta jízda může trvat? Spražím pohledem naši uhihňanou společnost a vydávám se ke skleněný zdi, abych se na ni mohl natisknout a shlížet dolů. Norsko má pravdu, tenhle výhled je fakt úžasnej. Škoda, že s sebou nemám někoho, kdo by to zaznamenal. Pokud se to s náma neurve, klidně bych tohle zařadil mezi nejlepší zážitky prozatímního života. Musíme si nějakou vyhlídku vybudovat i v 16. století. Někteří lidi by ocenili, kdyby se mohli koukat na svět z výšky. Zvednu pohled k obloze a vyvalím oči. Tohle má bejt zase co? Nějakej divnej pták? ...Ale kovově se leskne. Co to může bejt? Nějakej další výstřelek moderní doby? Dnešní lidi si to koukání na svět z výšky vzali zřejmě až moc k srdci.

Španělsko - 21. června 2011 08:03

"Blížíme se k přístavu! Připravte kotvy!" Tiše zamručím a převalím se z jednoho boku na druhý. Chci ještě spát, ale neustálé volání, ruch a příprava posádky na vylodění mi to očividně dopřát nechce. A nedivím se, právě jsme se vrátili z dlouhé vyčerpávající cesty. A o tom nedostatku rajčat se radši nezmiňuji. Co se dá dělat, od pevné španělské půdy mě dělí už jen pár desítek metrů, a tak se místo dalšího povalování na palubě raději pořádně protáhnu a zívnu, tahle plavba se nám opravdu vydařila, to uznat musím, ačkoliv- zarazím se při pohledu na přístav. Co je to? Vypadá to jako nějaké lodě... A ne jen tak obyčejné lodě, tohle je přece anglická flotila! Co tady chcou? No, zrovna přátelsky se netváří, počkat, nabíjí děla a... jedna naše loď jde ke dnu. A druhá. A další střela míří rovnou na mě, zatraceně, nemám čas uhnout- S trhnutím a chabým vyjeknutím se probudím, zmateně se rozhlížejíc kolem. Byl to jen sen, úplně normální sen, trochu se tedy uklidním a vydechnu. Zatracenej Anglán, nedá mi ani na chvíli pokoj! Posadím se, nemusím se ani rozhlížet, protože slabé, avšak příjemné pohupování mi prozradí, že se nacházím na jedné ze svých lodí, které se před malou chvílí vrátily z plavby. Posádka už je dávno pryč, nejspíš jsem tu spal hodně dlouho. Usměju se, teplé paprsky slunce mě přinutí přivřít oči a lehký vánek mi pročechrá vlasy. Další krásný den je před námi... Nejspíš bych neměl dělat ukvapené závěry, jak se u nás říká, neříkej mňam, dokud rajče neochutnáš. Já dobře vím, o čem mluvím, protože jakmile se dostanu na pevninu a uvidím tu spoušť, ty ohavné věci, nevím, jestli bych se měl začít smát, nebo radši brečet. Tohle přece není Valencijský přístav! Tohle není Španělsko!! "Diego, že tys do té polívky zase něco nasypat?!" okřiknu lodního kuchaře, avšak marně. Když se ohlídnu zpátky na flotilu, leknutí mě doslova posadí na zadek. Kde jsou moje lodě?! A kde se tu vzaly tyhle bílé plovoucí krabice? Ne, tohle ani náhodou...! Chvíli bezmocně zírám na zem, znamená to, že jsem tady uvízl? V úplně jiné dimenzi? Vypadá to tu zajímavě, to ano, ale myšlenka, že jsem úplně ztracený, se mi vůbec nelíbí. Navíc, co když mi ti lidé nebudou rozumět? Co si počnu? Měl bych se co nejrychleji vzchopit, zažil jsem horší věci než je tohle, prostě se zvednu a- "Pane, můžeme si vás vyfotit?" Zarazím se a zrak mi padne na skupinku podivně vyhlížejících stvoření. Slyším dobře, chcou si mě "vyfotit"? Neříkám nic, ale dobře, dobrá zpráva je, že jim docela rozumím. Než se naděju, dva z nich se ke mě namáčknout, každý z jedné strany, pak už jen zaznamenám oslňující blesk, až mě z toho bodne v hlavě, a jsou pryč. nemám ponětí, co to bylo, ale k mojí radosti pořád žiju. Jen mi chvíli trvá, než se vzpamatuju z toho blesku, copak seblíží bouřka? na nebi není ani mráček, tak jak...? Raději to nechám být a vydám se po nějakém podivné šedém pruhu na zemi, pravděpodobně to je nějaká cesta. Páni, ať už jsem kdekoliv, zdá se, že tady jsou o několik století napřed. Ty budovy, ty podivná červeno-oranžovo-zelená světla, ti lidi, všechno je to tak...zvláštní, příliš moderní. Zdalipak už o tomhle ví i král Filip? Měl bych ho co nejrychleji informovat a poradit se s ním, jen doufám že se taky nedal na tuhle ujetou módu. No vážně, člověk je týden pryč, a hned se mu musí stát tohle. Zakroutím hlavou a přemýšlím, jestli si nedát nějakou baštu z jednoho z těch rádoby stánků. Vypadá to docela chutně, ale myslím že raději počkám na Filipovu radu, ten vždycky ví, co dělat, i v těch nejkomplikovanějších situacích. Takže teď už zbývá jen- "Dios Miooo!!!" vyjede ze mě, když jsem málem sražen jakousi velkou neidentifikovatelnou věcí. A další! Je jich tu jako včel, každá má jinou barvu a všechny vydávají obzvlášť podivný zvuky. Rychle a zmateně se tedy vymotám z onoho proudu těch prapodivných příšer na zónu, která se zdá být pěší, a zvědavých pohledů kolemjdoucích osob si nevšímám. Možná kdybych se zkusil obléct jako oni.... blbej nápad! A navíc pochybuju, že by mi tu moje platidlo prošlo. "Prosímtě, jak se nejkratší cestou dostanu do Madridu?" optám se jedné, celkem normálně vypadající dívčiny, právě procházející kolem. Těší mě, že mou maličkost neignoruje, díky ní se dozvím, kudy na vlakové nádraží. Páni, jestli zvládnu tohle, tak zvládnu už naprosto všechno, a pak se, Anglie, setsakramensky těš! No jo, v tom všem zmatku jsem ani nestačil popřemýšlet, jak na tom asi jsou ostatná národy. Stalo se tohle i jim, nebo jsem jediný? Rád bych to zjistil, teď se ale musím co nejdříve dostat do královského sídla. Nádraží jsem už našel, správný vlak snad už taky. Je to šílené, jak se v tomhle zmatku můžou tihle lidé vyznat? To už je ale teď jedno, koneckonců já jsem to zvládl taky. Teď už sedím ve vlaku a frčím si to plnou rychlostí (ta rychlost je opravdu velká, můj žaludek si to slušně odnáší) až do Madridu. Třeba aspoň ten zůstal ve svém normálním stavu. Zmýlil jsem se. opět jsem se zmýlil. Tady už vůbec nic není v normálním stavu! Po tříhodinové cestě z podivného místa jsem se dostal na ještě podivnější. U svatého Dominika, co se tu děje? Radši rychle popadnu svých pět švestek (nebo spíš rajčat?) a pádím do Escorialu, jak nejrychleji můžu. Omyl, nepádím, po několika dalších zmatených rozhovorech, fotkách, a kdo ví čeho ještě, se mi nějak podaří dostat se jakousi obrovskou věcí zvanou 'autobus' přímo až k sídlu panovníka. Nemáte tušení, jak si oddechnu, když ho najdu ve své plné kráse, tak jak ho habsburští šlechtici nechali vybudovat. Opravdu, je jako nový, já věděl že mě španělský král nezklame! Sviným krokem se tedy vydám ke hlavnímu vchodu, tohle místo znám jako svoje vlastní boty, už se chystám vstoupit dovnitř, když v tom jsem zaražen nějakým mužem v tmavém obleku, vypadá jako by se právě chystal na pohřeb. Marně se mu snažím vysvětlit, že musím mluvit se španělským králem, on se mi jen vysměje do tváře, zaťuká si na čelo (že by nějaký nový pozdrav?) a jednoduše mě pošle pryč. A prý si mám pospíšit, nebo na mě zavolá policii. Nezbývá mi teda nic jinýho, než se otočit a zklamaně odkráčet zpátky na nautobusovou zastávku. Nechystám se nijak jet, to zatím ne, ale je tu docela pohodlná lavička, na kterou se položím, s pohledem upřeným na modrou oblohu se mi totiž přemýšlí nejlépe. Srhnu si to: Nemám peníze. Nemám lodě, ani jiný dopravní prostředek. Nevím, co se tu děje. A jak to vypadá, král Filip mi asi nepomůže. Kéž bych tady měl svého malého rozkošného Lovina, ten by mi jistě zvedl náladu, ale takhle... Jsem nejspíš úplně ztracený. Ale panika nic nevyřeší, že? Hlavu vzhůru, Antonio, určitě se to nějak vyřeší.

Španělsko - 21. června 2011 20:31

Ještě nějakou chvíli se válím na lavce a hledím nikam, než mi dojde, že bych měl vlastně přestat blbnout a začít něco dělat, chci-li se z téhle patálie dostat. Jenže se mi nechce, v tom je ten problém, a tak svůj pohled zase znovu upřu na dokonale modrou oblohu bez jediného mráčku, sic se po ní už několikrát po dobu mého zírání přehnala jakási podivná vzducholoď s křídly. Podle mě to je nějaká hodně nepovedená napodobenina ptáka, ale to teď není důležité. Co mě opravdu zaujalo, je jeden z těch jejich podivných „autobusů“, prohánějících se po silnici sem a tam neuvěřitelnou rychlostí. Tenhle však je od ostatních naprosto odlišný, trochu menší, po stranách zdobený krásně barevným květinovým vzorem, s nějakými bednami na střeše, z nichž se po celou dobu linuly nemálo hlasité zvuky. Tomuhle opravdu říkají hudba? Překvapí mě ještě víc, když onen autobus zastaví přímo před mým nosem a jedno ze skel se k mému udivení sesune dolů, aniž by se ho kdokoliv dotýkal. Jde vidět, že v téhle době ovládá svět moderní technika. A těm lidem to očividně nevadí, vypadá to, že jedinou jejich starostí jsem v tomto okamžiku já, z autobusu totiž vykouklo pár pobavených hlav. „A ty seš kterej?“ Zeptalo se mě to se silným americkým přízvukem, až jsem si skoro pogratuloval, že tomu vůbec rozumím. Pořád ale nevím, co tou větou myslí, jejich jazyk je tak…moderní a suchý, ještě že je neslyší král Filip, nejspíš by ho z toho ranila mrtvice…. Po krátkém rozhovoru neustálého vyptávání se, nechápání a hihňání (které se samozřejmě linulo z jejich řad) jsem ovšem zjistil, že jsou ti lidé vlastně docela milí. Nejenže mi laskavě slíbili odvoz do Gijónského přístavu, ale dokonce vyměnili pár jejich „Euro“ za moje zlaté, kterýma se prý v dnešní době už nikde nedoplatím. O čemž vůbec nepochybuju. Teď tedy mířím na sever Španělska, s barevně oděnou partou lidí, a řeknu vám, stěžovat si opravdu nemůžu. Trochu mě sice dostalo zjištění, že se nacházím v 21. století a můj král už dávno není mezi živými, kromě toho mě ale příjemná posádka autobusu (prý tomu mám říkat raději auto) naučila mnoho nových věcí. Zaprvé mi opatřili nové oblečení ve stylu podobném tomu jejich, krásně barevné vyšívané pončo a plandavé kalhoty, které měli v zásobě po jejich někdejších přátelích. Košile jim bohužel nezbyla, pevně ale věřím, že mi tohle vystačí, alespoň se ušetřím všemožných pohledů kolemjdoucích, jedoucích, či plovoucích civilistů. Vlasy mi byli násilně rozpuštěny a darem jsem obdržel jakousi fialovou čelenku, kterou mi moji milí přátelé narazili na hlavu jako nějakou svatozář. Teď tu všichni vypadáme jako bratři a sestry. Také mě naučili vyjadřovat se, jak se na tohle století sluší a patří. Abych pravdu řekl, z těch všelijakých výrazů mi ještě teď jde hlava kolem, ale jestliže takhle dnešní mládež mluví, nechme to tak. Je to totiž totálně megahustý! A jako poslední věc mi ukázali jednu šikovnou věc, přezdívanou též Mariánka, Mařka, Maruška, nebo prostě jen tráva. Prý je to velice výživná a zdravá rostlina, dostávajíc lidi do velmi blaženého stavu plného příjemných pocitů. Musím se přiznat, překecali mě, navíc, při cestě dlouhé 5 hodin stejně není moc co dělat, a tak jsem si trošku té jejich „trávy“ taky dal. Po nějaké době se konečně dostáváme do přístavu, myslím, že popisovat můj stav nijak nutné není. Jen abych to upřesnil – je mi opravdu krásně! Kdo by čekal, že je moje rodné Španělsko tak úžasné? Tak barevné? „Mír a lásku všem!!“ rozkřiknu se, když vystupuju z auta a loučím se s partičkou (mimochodem, myslím že si říkají Hippies), které tááák vděčím za mou záchranu! Z dnešního výletu jsem odnesl pár opravdu důležitých věcí a poznatků, jako například lásku ke světu a nenávist k válkám. Vlastně i můj meč jsem jim v autě nechal, aby ho později někde v lese upálili, proč taky ne, k čemu je válčení, když všichni můžou žít v míru? Auto už dávno odjíždí a já se spokojeně plahočím, sám vlastně nevím kam. Všichni kolem se mi najednou zdají být tak přátelští, tak úžasní, až se tomu musím začít smát. To je divný, směju se a ani nevím čemu, no není tohle nádhera? Nejlepší den v mém životě, o tom přece musím říct i ostatním, vydám se k nějaké modré loďce, abych nastoupil a vydal se na cestu, které se ovšem musím zase smát, ale hned po pár krocích upadnu, hlasitě se rozesměju a odkutálím se pod opravdu úžasnou lavičku. Dlouhé cesty mě vždycky tááák vyčerpají, naposled se zasměju a po pár minutách už jsem dávno v sladkém, provoněném limbu plném barviček a růžových slonů. Svět je holt krásný, a proto zakopejte válečné sekery a milujte se!

Norsko - 21. června 2011 21:18

Tomu omluvnému pohledu skoro nerozumím. Mám tendenci skoro povytáhnout obočí. Dostal jsem odpověď na svou otázku, nemyslím si, že kdyby byla situace opačná, byl bych taktnější. Nepříjemné zprávy je lepší říct na rovinu, než je zbytečně opiplávat. Aspoň jsem měl vždycky ten dojem. Prostě se na Angličana neviditelně zakřením a pokrčím rameny. Nějak se s tím vypořádám. Snad. V nitru cítím hluboký povzdech. Ale skutečnost, že se mě pokoušel uklidnit, je docela milá. Vlastně víc. Jen jsem si Anglii v roli pečovatele nějak nikdy nedokázal představit. Trochu si povzdechnu. Raději se k tomu tématu nechci vracet, než to bude aktuální. Například až uvidíme mapu soudobého světa. Každopádně se na něj trochu uculím, tohle je chování je vážně docela sympatické… Jeho pch skoro neregistruji. Opět se poněkud ztrácím ve svých myšlenkách. Je tu hrozné vedro. Jsme vysoko. Moc vysoko. Určitě spadneme. Otravný smích opodál. Hihňání. Propad minulostí, neexistující Norsko, zmatek v hlavě. Motá se mi hlava. Cítím vyskakující pot, bolest hlavy. Zlatavé obláčky. Nic. Krásné nic. Nakonec už nevnímám nic kolem sebe, mé myšlenky se neurčitě roztříští. Cítím klid, nicotu. Jsem pryč. Padám. Mé tělo se kácí z lavičky na podlahu…

Anglie - 22. června 2011 06:58

Zírám skrz skleněnou stěnu a užívám si vyhlídku. Kolik tak metrů nad zemí teď můžeme bejt? Docela by mě to zajímalo, ale.. Radši nevědět. Pro případ, že by na mě potom přišla závrať nebo tak něco. Mimoděk mě napadne, co by ne tohle říkali bratři. Nepochybně by se začali vytahovat, že mají něco lepšího. A vůbec, ze kterýho století by byli oni? Proč nad tím vůbec přemejšlím? Vždyť je nechci potkat! Budu rád, když se ode mě budou držet, co nejdál to jde. ...Na druhou stranu o ně mám, přece jenom, možná, trochu strach. (Ne, nahlas bych to neřekl.) Kdo ví, co by zas mohli napáchat? Oni, jako nevyzpytetelný živly.. Co by dělali ve 21. století? Nejspíš to, co já. Informovali se. A šli se hledat navzájem. Při troše štěstí se nevydají hledat mě. Teď mě opravdu štve, že s sebou nemám někoho, kdo by mi tu vyhlídku nakreslil. A namaloval. Zajímalo by mě, jestli v tomhle století mají něco, čím se dá cokoli zvěčnit na obrázek. Ostatně, co to bylo za tu krabičku, kterou na nás mířila jedna z těch podivných dívčin? To by mohlo bejt něco takovýho, ne? Proč by to jinak dělala? Klesáme. Jak dlouho už tu tak můžem bejt? Přičemž nemůžu říct, že bych litoval jediný vteřiny. Nakonec bylo dobře, že jsme sem šli. Alespoň z mojí strany. Žuch. Uslyším ránu a kukaní se znovu rozezní podivnej jazyk, kterým mluví ty dívčiny. V hodně vysoký tónině. Že by nějaká z nich zakopla o vlastní nohu a rozplácla se na zemi? Docela i pravděpodobný. Pro jistotu se však stejně otočím. Norsko?! No, nevypadal, že je mu nejlíp. Asi to nevydejchal. Škoda, vždyť už jsme skoro dole, mohl to mít za sebou! Zavrtím hlavou a pohrávám si s myšlenkou, že bych ho tady nechal jen tak ležet. Ať se probere, kdy chce. Určitě by bylo zábavný, kdyby se zase probral tady, v kukani, a při zjištění, že je zase vysoko nad zemí, by sebou švihnul znova. ... Odevzdaně si povzdechnu. Dobře, tak ho tady asi radši nenechám. Co by na to civilisti, že? A královna se dvorem by se taky netvářili nejnadšeněji. Pomalým krokem (proč spěchat?) přejdu k Sigurdovi, přokleknu k němu a šťouchnu do něj. Heh.. On je fakt tuhej! A co sis myslel, že to hraje? Nevšímám si nadšených hlasů dívčin (no fakt, co to zas melou?) a počkám si, až kukaň zastaví dole a otevřou se dveře. Myslím, že mi nezbejvá nic jinýho, než ho odsud odnýst. Samozřejmě, mohl bych ho taky táhnout, ale to by bylo o dost nepohodlnější i pro mě. Takže mi nezbude než si jen znovu povzdechnout a nějak ho sebrat ze země. Do náruče. ..... Jestli mě takhle uvidí Francie, tak to budu mít na talíři každej den. Kdyby mě dřív napadla rumová léčebná metoda, Norsko teď mohlo odejít po svých. Jenže teď už je trochu pozdě. Vrhnu poslední vražednej pohled na ty holky, co teď pro změnu ani nedutaj a asi zatajujou dech a zamířím z kukaně. Plus je, že se mě nepokusí chytit ochranka, když jsme nezaplatili. Kam teď? Naberu směr palác.

Francie - 22. června 2011 16:25

‚Dnes jsme už podruhé ztratili Neapol. Dalo docela práci ho znovu získat a nakonec jsme o něj znovu přišli. Nejraději bych si vzal dovolenou. Ah, nemám ani čas se pořádně vyspat, a pokud chci vypadat svěže, potřebuji alespoň devět hodin spánku. Bože, zachraň mě odtud.‘ Odložil jsem brko a zavřel jsem deník, do kterého jsem si dennodenně dělal zápisky. Už dlouho jsem se pořádně nevyspal a částečně mě to tu už vážně nebaví. „Půjdu se ještě projít.“ Pronesl jsem si sám pro sebe a vyšel do chladného nočního vzduchu. Vítr mi roztomile cuchal vlasy a kochal jsem se září těch mnoha bodů na noční obloze. „Jo jedu za Arthurem!“ Rozhodl jsem se zničehonic a vyběhl ke kotvišti. „Rychle, kde je loď? Vyplováme do Anglie!“ Sice se námořníci chvilku divili, ale raději mě poslechli. No kdo by neposlechl mě, andělského Francise? „Vyrážíme!“ Zakřičel jsem hlasitě na palubu a sám zalezl do podpalubí. „Konečně se pořádně vyspím. Nemůžu dovolit, aby mě Arthur viděl s kruhy pod očima. Ještě by z toho měl šok. Ha…“ Se svým jemným smíchem dojdu do své kajuty a rychle zapluju na lůžko. Ah, jsem už unavený. Nemám rád válčení. Všude dobře, doma nejlépe. Asi začnu Anglii řadit k domovu. Myšlenky se mi hlavou honily dál a já pomalu, ale jistě usnul. Dny na lodi ubíhaly rychle. Spal jsem dostatečně a ani jsem se moc nenudil. Zaznamenával jsem dny do svého deníku a složil i pár básní, za které by se nemusel stydět ani Ronsard. A psal jsem i krátké příběhy, pevně věřím, že píši líp, než ten Shakespeare, ale jeho hra Romeo a Julie mě popravdě nadchla. I když jsem kvůli tomu musel až do Anglie. Ale bylo mi to vyhrazeno čajem a přítomností mého drahého přítele. A po několika dnech jsme se konečně dostali do Londýna. Nechápu, proč vždycky začnou zvonit na zvonicích, když se tady objevím. Asi je to nějaký jejich styl přivítání. Byl jsem tady nedávno, to je pravda, ale vážně mě to válčení nebaví. Rozhlédnu se a vydám se přímo k domu Arthura. Tam ho bohužel nenajdu, tak mě napadne, že bude asi v Buckinghamském paláci. Už ho mám na dohled, ale najednou se mi udělá lehce nevolno a tak si dojdu sednout na lavičku. To bude určitě z toho moře. Ale že by mě mořská nemoc popadla až teď? Zatočí se mi hlava a prostě upadnu do bezvědomí. Co je to za podivný zvuk? Z podivného spánku mě vytrhne až ruch 21. století, i když si neuvědomuju, že se o tohle století jedná. Pomalu otevřu oči a rozhlédnu se. Hlava mě sice bolí jak po ráně dělovou koulí, ale dojde mi, že tu není něco v pořádku. Kde mají ty vozy koně? A co to vydávají za zvláštní zvuky? Hlavou mi začne vířit velké množství otázek, ale žádné odpovědi mi na mysli nevypadnou. Ale proč, proč to tu najednou vypadá jinak, než předtím? Jsem ještě v Londýně, určitě. Ujistím se pohledem na Buckinghamský palác a nevěřícně se zadívám na dění kolem sebe. Nyní se zejména zaměřím na lidi, kteří na mě vrhají zvláštní pohledy. Samozřejmě, Angličané, myslí si o sobě bůhví co, a ani vkus nemají. Stačí se jen podívat, co to mají na sobě. Co to vůbec je za zvláštní oblečení. To modré, to mají být kalhoty? A co je to za divnou černou blůzu? Nic takového jsem v životě nikdy neviděl. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se myslet, i když s bolestí hlavy to zrovna moc nejde a příjemné to také zrovna dvakrát není. Tedy hlava mě bolí do určité chvíle, kdy si všimnu jedné, tedy dvou osob, které se blíží k Buckinghamskému paláci. Okamžitě je poznám. „Arthur. Norsko!“ Vykřiknu a prudce vstanu. Je mi jedno, že se na mě všichni dívají jako na blázna, ale tohle, tohle je hrozné. Jak mi tohle mohl udělat. Doufám, že je to jenom nedorozumění. Hlavně se chovat jako obvykle. Nemůžu se mračit, měl bych vrásky. To by neprospělo mému věhlasnému šarmu a eleganci. Hlavně v klidu. „Arthure, Arthure, kamaráde, jak se daří?“ Rychle vyrazím k němu. Naštěstí nemusím jít přes tu divnou cestu, po které jezdí ty divné vozy bez koní. Je to strašidelné. Lehce mě zamrazí v zádech, když to projede kousek ode mě. „Ah, tak rád tě vidím. Co se tady stalo? Vypadá to tu hrozivě. A co tady dělá Norsko? A je tohle vůbec Londýn? Co se vůbec děje?“ Vychrlím otázky, jako kdybych očekával, že to bude vědět, ale stejně mám takový pocit, že to vědět nebude, alespoň myslím, že ne.

Norsko - 22. června 2011 18:56

Nic nevidím, nic nevnímám. Myšlenky jsou rozostřené, nekonkrétní, vzdalující se. Přesto si připadám podobně uvolněně. Připadám si spokojeně. Nevědomí poskytuje úlevu zbytečném myšlenkám. Je to docela příjemný pocit. Na tváři se mi začíná rýsovat lehký úsměv... Avšak první známky okolí si ke mně nachází cestu. Vnímám zvuky. Nehorázně otravné zvuky. Cítím něčí blízkost, trochu pohubování, uvědomuji si, že mě někdo nese. Ačkoli ta myšlenka je zcela nekonkrétní a brzy je ztracena. Nedělám si starosti, je mi vcelku dobře… Vím, že se mi nechce probrat. Jelikož přítomnost je otravná …, nechce se mi řešit. Stále neotevírám oči, připadám si podivně dezorientovaně. Soustředím se na toho, v jehož náruči jsem. Vlastně nesoustředím, bolí mě hlava. Je mi jedno, kdo to je. Ty otravné zvuky. Hlasy odnikud. Chytím jej kolem krku. Ani nevím proč, ale přitáhnu se k jeho rtům, začnu jej něžně líbat. Možná chci cítit blízkost, další pocit bezpečí, útěchu… Možná chci jenom utěšit… Nevím. Hlas s dálky. Rozevírám oči. Anglie?! Cítím ohromení, které mě zaplavilo. Nastupující šok. Co se děje?! Kde to jsme?! Proč mě nese?! … a především, Co to dělám?! Když si uvědomím, kde mám své ruce a jak blízko jsem jeho obličeji… Můj obličej prozrazuje údiv, jisté rozpaky, cítím, že začínám trochu rudnout… … Až další hlas mě přivede trochu k sobě. K nasazení obvyklého nijakého výrazu. Postavím se, rychle se otočím. Lhostejným pohledem probodávám příchozího Francise. Ani mě nepřekvapuje, že je starší, než si ho pamatuju. Na druhou stranu má stále otravné dotazy. A je přehnaně familiérní, tedy k Arthurovi. Což je také otravné. Mhouřím oči a ani nevím proč, stoupnu si kousek před Anglána. Z nějakého důvodu ty dva nechci pustit k sobě. Nijakým pohledem si Francise prohlížím. V mé době spolu máme poněkud spory. Tedy, ani ne spory. Jen se vikinské vpády do Francie nedají jaksi opominout. A především, Francie si za to všechno mohl sám. Byl otravný. Neměl nám tak vnucovat svoje manýry. Křesťanství je prostě zlo. A plenění Paříže byla sranda. O tom žádná. Jedna z mála akcí s Dánskem, na které vzpomínám rád… Evidentně se tedy také posunul v čase…, a také je v Anglii. Že já se nemýlil s tím, že to opravdu vzešlo z otravných ostrovů? Bylo by vtipné, kdyby v konečném důsledku se všechny národy posunuly v čase během nějaké jejich cesty na Britské ostrovy… Počkat, vtipné?! … Myslím, že by to bylo neskonale otravné. Neuvěřitelně otravné. Ještě otravnější... Dál si znuděně prohlížím Francouze. Zajímalo by mě, z jaké doby je on. Se zrovna nějak moc dobře odhadovat nedá... Ale představa tolika zmatených národů v jedné Anglii… Myslím, že to by bylo na jeden stát moc. „Tohle je Londýn,“ odpovím znuděně. „A v této době je zřejmě vše v naprostém pořádku,“ usoudím stále stejným tónem. „Jsem tu na návštěvě území, které mi náleží…,“ že v mé době..., proč to dodávat?, „A co tu děláš ty, Francie?“ můj hlas neprozrazuje nijakou emoci, jen u oslovení poněkud zchladl. Zaraceně otravný Francouz ...

Anglie - 22. června 2011 20:09

Takže tady jsem. Ve svý vlastní zemi, přestože o ní vlastně nic nevím. A s Norskem v lihu v rukách. Jak jsem se do takový situace vůbec mohl dostat? Zní to spíš jako nějakej povedenej opileckej sen, kterýmu se člověk druhej den prostě zasměje. Štípance bohužel nepomáhaj, takže na sen bych moc nesázel. Obracím střídavě pohled od cesty k osobě v mých rukách. Ten úsměv mě udiví. Copak on se někdy směje i viditelně (pokud se zrovna nesnaží oslnit služebný)? Už dva úsměvy od osoby, od který bych to čekal nejmíň, za jeden den. Jestli tohle není konec světa.. Palác už je na dohled, stejně jako osoba v povědomým oblečení před ním, stojící k nám zatím zády. Už se blížíme, když.. C-co to?! V ten okamžik nejsem schopen pohybu a jen se mi rozšíří oči. "S-Sigurde?" dostanu ze sebe po chvíli nejistým hlasem a pokusím se rozpačitě uchechtnout Byl to sen, něco se mu zdálo..., uklidňuju se. ...Ne, fakt, WTF?! Stojím jako solnej sloup a cítím, jak se mi tváře barví doruda. Tak trochu na chvíli přestanu vnímat okolí, probírám se z transu až o hodných pár vteřin později, po nečekaným polibku. ....A k mý nelibosti vidím poslední osobu, kterou bych vidět chtěl. Dokonce ještě míň než bratry, a to už je co říct. Tohle setkání by se sice mohlo teoreticky obejít bez boulí, modřin a škrábanců (aspoň co se mojí osoby týče), ale.. Snad s ním aspoň tohle malý představení trochu zamává. Víc než se mnou. "Samozřejmě, že je to Londýn, co jinýho by to bylo?" rozčiluju se, když konečně setřepu z obličeje tu otravnou červeň. Nevadí, že Sigurd už stihl odpovědět za mě. A je sice pravda, že dnešní Londýn je k nepoznání od toho starýho, ale to neznamená, že za to nemůžu zprudit žábu. "A nevidím tě rád," zamumlám mrzutě. A já si myslel, že tenhle den nemůže bejt horší.. "Mimochodem, vítej v 21. století!" vykřiknu ještě, když drapnu Norsko a utíkám do paláce, co mi nohy stačí. Občas je fakt lepší zvolit únikovou taktiku. Nepochybuju, že si Francie zvládne dojít do paláce a zjistit, co se děje, sám. Podle toho, co říkala služebná s královnou, jsou v dnešní době naše země relativně v míru, takže mu stejně nikdo nic neudělá. Spíš mu pomůžou a ubytujou ho, řekl bych. Povzdechnu si. Nehledím na cestu, jen po paměti pospíchám známými chodbami do pokoje, kde normálně přebejvám. Jen co doběhnu, vstrčím dovnitř Norsko a zabouchnu za náma dveře, který nezapomenu i zamknout. Jediná smůla je, že Francie zná cestu do mojí ložnice. Až moc dobře. Proč to zní tak zatraceně dvojsmyslně? Možná proto...., ne, mlčte, myšlenky, mlčte! okřikuju se v duchu zoufale. Tohle teď není zrovna to, nad čím bych chtěl přemýšlet. Jak odháním vlezlý myšlenky, různě se u toho šklebím a mračím. Jsou prostě moc otravný a vlezlý a nechtějí z mý hlavy vypadnout. Kdyby se ty myšlenky mohly zhmotnit do podoby něčeho tvrdýho, přetáhnul bych tím Francise přes hlavu, pokud zase přileze. ...Možná, že to přeháním, ale nemůžu si pomoct. Dnešek je fakt den blbec. A náramně by mi pomohlo, kdybych se s žábou viděl až zejtra! Teď na ty jeho ublížený pohledy nemám náladu ani v nejmenším. Až teď si plně uvědomím, že přešlapuju po pokoji, kam jsem vtáhl Norsko, který... Rozpačitě se zastavím na místě a zrudnu. Najednou nevím kam s očima, a tak předstírám rozhlížení po místnosti. Jsem tak rád, že se to tu skoro vůbec nezměnilo. Jen.. mapa! Místo starý mapy tu visí mapa moderního světa. Okamžitě jsem u ní a můj první pohled směřuje na Norsko. Oddychnu si. "Co si to říkal o návštěvě Francie?" pronesu nakonec směrem k Sigurdovi poněkud mrzutě, i když pořád trochu roztěkaně, zatímco mu gestem nabízím rum, co držím v ruce (přesně ten, o kterej jsem se původně dělit nechtěl. Ale jestliže je mu blbě...,) a zkoumám na mapě momentální hranice všech zemí. "Vypadá to, že ho teď budeme muset vzít na plavbu s sebou." mudruju. Přestože se mi ten nápad nijak nezamlouvá. Dva mrzutý národy a jeden Francie jsou moc i na celou Anglii, natož na jednu loď. Mohl bych mu půjčit nějakou moderní loď, a pak zdálky sledovat, jak se mu to nedaří ovládat, mihne se mi v mysli nápad. Aspoň bych se pobavil. Jenže vzhledem k tomu, že potřebujem dát všichni hlavy dohromady a promyslet, jak se vrátit zpátky (na druhou stranu, nevadilo by mi, kdyby tady žabař zůstal) do našich století... Já s ním v kajutě nebudu!

Norsko - 22. června 2011 21:28

Až po několika dalších chvílích mi dojde, že Anglie vyslovil moje lidské jméno. Vyvolá to u mě další rozpaky. Není moc národů, kteří by mi tak říkali. I bratři mi většinou říkají Nore, nebo tak nějak… Upřímně to bylo docela zvláštní, slyšet to jen tak… Tyhle myšlenky ale rychle zaženu. Jen rychle uhýbám očima stranou … K Francii už nemám dalších připomínek, je to prostě Francie. Ostatně Arthur ho zvládl odpálkovat dokonale. Ačkoli musím poznamenat, že drapnutí za ruku a úprk do hradu jsem také úplně nečekal. A musím říct, že jen nacvičené reflexy těla, které se automaticky přizpůsobilo nadálé situaci, jsem se nerozplácl a nerozbil hubu. Ale to by už bylo po dnešku otravné až neúnosně … Snažím se trochu registrovat cestu hradem, ale nakonec to vzdám. Raději dávám pozor na nohy, které se mi trochu motají. Nemluvě o tom, že z postraní mysli opět vyskakují na povrch jiskřičky snažící se o rozostření vědomí… Opět si uvědomuji, jak se mi rosí čelo potem. Proč je v Anglii tak zatracené vedro? Zdá se mi to, nebo v tomhle století ještě větší, než v tom mém? ... Mimoděk mě přepadnou myšlenky na vodu…, koupel…, chlad. Sníh… Já chci sníh… Vpadáme do pokoje. Potřebuji chvilku na rozkoukání. Přeci jen, ještě před chvílí jsem byl v bezvědomí a tohle mi zrovna nepřidalo. Opět se snažím trochu popadnout dech, vyhnat tu otravnou mlhu. Uklidnit mysl tak, abych byl schopen přemýšlet. A také nasadit norský výraz. Opřu se o stěnu. Pohlédnu na Arthura, sleduji, jak se jeho výrazy mění. Vypadá rozladěně. Což ani není překvapivé. Koho by takové francouzské přepadnutí nerozladilo… A taky trochu paranoidně, přeci jen… letět jak splašený, zamknout, roztěkané přecházení… Ti dva se musí milovat. Cítím, jak se mi výraz stahuje do pobaveného (neviditelného) úculu. Když ale jeho pohled tikne ke mně a vidím, jak se náhle zarazí a červená se. Je mi jasné, že červeň vpadá i do mé tváře. Co mě to vůbec napadlo? Líbat ho? Ošiju se. Je to otravné. Navíc jsem přeci nebyl při smyslech. Připomínám si. Ale neznamená to, že se mi to nelíbilo. Ticho! Zaženu tihle myšlenku a potlačím povzdych, raději se taktéž porozhlédnu… Ta mapa mě okamžitě zaujme. Trochu váhavě zdvihnu pohled k severu a pak jen cítím, jak se mi tělem rozlévá úleva. Norsko existuje…a dokonce i ve slušné velikosti. A jak vidím, Švéďův nalezenec Finsko se také docela rozmůže…, tedy přepokládám, že to bude Fin… (A předpokládám, že moje území je Norsko!) Zadumaně sleduji naši pětku, pak pokrčuji pohledem níž. Momentálně mi víc a víc vadí, že nedokážu přečíst tohle hloupé písmo, jelikož nedokážu zjistit názvy států. Je to vůbec možné, aby za tu dobu vzniklo tolik nových? Trochu se mračím … Celá Evropa je rozdrobená na tolik malých státečků… Vybavuji si své výzkumné cesty, své vlastní náčrty světa…, je to všechno tak zvláštní otravné … Nejvíc mě ale zaujme státy na americkém kontinentu. Naše osada Vinland. Kdo by čekal, že se to tam tak rozroste …? Působilo to docela jako zapadákov. Navíc neprakticky daleko a kde nic tu nic. Moc jsem se tam tomu nevěnoval… A teď na to taky nemá zrovna čas…Mhouřím oči a prohlížím si ony dva velké státy. No, každopádně mi něco mi říká, že jejich vznik nebude zrovna spjat s vikingy… Opět tiknu pohledem k Evropě, sleduji malé státečky u baltského moře… V hlavě mi šrotují na boje v těchto územích. A pak a další na bývalém území svaté říše římské… Povytáhnu obočí. „Všechno je úplně jiné…,“ zamumlám si tiše. „Otravné,“ dodávám si hned. Na otázku pak oplatím pohled zpět Arthurovi. Jen trhnu rameny. „Obléhání Paříže byla zábava,“ protáhnu lhostejně, pak se trochu rozpačitě natáhnu pro rum. Asi to fakt potřebuji. Pořádně se cítím trochu vratce. Pořádně si loknu a vracím zpátky. Pak se usadím na posteli. „Asi,“ souhlasím lhostejně. Trochu svraštím čelo. Plavba s Francií bude otravná. Shrnu si představy evokující Francise jednoduchou větou. Možná bychom ho mohli táhnout na nějakém člunku (první představou byly necky) na provaze za lodí… a šklebit se na něj z ní. Na druhou stranu ale možná bude mít nějaké inteligentní připomínky k tomu, co se nám tu stalo. Neměli bychom ho ignorovat. Trochu si povzdechnu. Zajímalo by mě, jak vyřešíme kajuty. Být s kýmkoli jiným než sám je otravné… Zadívám se zpátky na Arthua, opře se rukama a nakloním hlavu na stranu. „Tche,“ shrnu to nakonec, shodím ze sebe svrchní tuniku a pečlivě ji složím. Je mi čím dál větší vedro. Zvažuji, jestli shodit i tu spodní... „V čem se vlastně… lidi v tomhle století… myjí?“ prohodím zadumaně.

Francie - 23. června 2011 11:43

Zachovej klid, hlavně zachovej klid. Říkám sám sobě a začíná ve mně vřít zlost. Nora hluboce nesnáším a teď ještě tohle. Jo, je pravda, že s Arthurem jsme se taky moc nepohodli, ale on je přece někdo jiný. Navíc by mě zajímalo, co tu ten pobuda vůbec dělá. Nad tím vším ještě přemýšlím, než vychrlím své otázky. Snažím se o co největší zachování klidu a hlavně se pokouším ignorovat Norův pohled. Na první pohled se může zdát být neutrální, ale jako by mě jeho oči propalovaly. Cítím z něj aroganci. Určitě si myslí, že je něco víc, ale je to jen ubožáček. Dítě, které ještě nedospělo. Hnusný a odporný pohan, klanící se stromům, nebo čemu. Takových lidí by bylo lepší se zbavit co nejdříve. „Nevím, co tady dělám. Tedy v téhle divné době. Původně jsem jel dořešit něco s Arthurem, že Arťo? Ale pak se mi zatočila hlava a na chvíli jsem ztratil vědomí. Když jsem se probudil, byl jsem tady a pak jsem uviděl vás.“ Odpovím Norovi chladným hlasem. Vážně ho nemám vůbec rád. Zvlášť za to jak se zachoval k němu. Co si to vůbec dovoluje, snad s ním není Arthur nějak propletený. Ale je na čase se pomstít. Máš se na co těšit. Nore. Ignoruji fakt, že Angličan prohlásil, že mne rád nevidí. Ostatně říká to vždycky. Ale stejně mě vždy určitě vidí rád. Sleduji, jak táhne Nora do paláce a pomalým krokem se vydám za nimi. Celkem mě překvapí, že mě stráže nechají bez problémů projít. Ostatně naposled mě odtud chtěli vykopat. Říkal 21. Století. Co se sakra stalo, během těch pěti století, co jsem promeškal? No vlastně nepromeškal. Opravdu by mě spíše zajímalo, co se stalo a jak jsem se objevil zrovna tady a ne někde jinde. Hlavou mi víří otázky a já se na ně snažím najít odpověď. Tedy zatím mě napadlo, že v tom má prsty Arthur s těmi jeho kouzly a zaříkadly, které stejně nikdy nefungují. Ale je možné, že se to zvrtlo a fungovalo to, i když jinak. Pomalým krokem jsem se procházel chodbami paláce a prohlížel si vše kolem. Alespoň tady se to od posledně moc nezměnilo. Projelo mi hlavou a se zájmem jsem si prohlížel obrazy, které přibyli, zejména obrazy panovníků. Zastavím se u portrétu Alžběty I. Takže se nakonec neprovdala. Zajímalo by mě, jestli pak byla válka. Projelo mi hlavou a po chvilce jsem se vloudil do pěkně zařízené pracovny. V policích byly pěkně vyskládány knihy, v krbu plápolal oheň. Přesně jak jsem si to pamatoval. Tedy až na mapy, které byli rozvěšeny na zdech. Rychle jsem vyhledal mapu světa a podíval se, jak to vlastně momentálně vypadá. Popravdě mne to nepříjemně překvapilo. Severní Amerika byla samostatná, alespoň to tak vypadalo. Raději bych našel královnu. Mohla by mi říct, co se stalo. Alespoň by mi mohla prozradit, kdo je teď vládcem u mě doma. Doufám, že Francie za ta léta neupadla. Přeci jen, jsme vzorem a příkladem celé Evropě. Tedy doufám, že stále jsme. Rychle vyjdu z pracovny a zamířím na pozemky paláce. Jelikož je pěkně, tak bych snad nynější královnu mohl zastihnout venku. Jak to bylo? Royal Highness. Nebo tak nějak. Bože, snad je to dobře. Eh, určitě bude umět alespoň francouzsky. Vždyť je to královna. Ta má být vzdělaná a má být příkladem lidu tak, jako byl František I. příkladem Evropě. Tedy až na pár výjimek. „Mademoiselle, smím se vás zeptat, kde bych našel královnu? Potřebuji si s ní promluvit. Je to neodkladná záležitost.“ Vytasím se s jedním ze svých úsměvů a lehce se oné slečně pokloním. Raději ignoruji její šaty a snažím se působit co nejlepším dojmem. Popravdě nevím co je zač a mohla by být členem královské rodiny. Neslušnost by mi v tomto případě opravdu moc nepomohla.

Anglie - 23. června 2011 18:52

Loupnu pohledem po Norsku, jestli je mu dobře. Nerad bych, kdyby mi tu omdlel. Podruhý. A kdyby zase... Začínám znova rudnout. Kdy na tu blbou příhodu sakra zapomenu?! Rozhodně ne dřív, než zjistím, co to mělo znamenat. I když si oparvdu myslím, že to bylo prostě blouznění. Ale o kom? Že by Dánsko? Zdá se mi to nejpravděpodobnější. Napadl mě i Island, ale přece by nelíbal svýho mladšího bratra. Zarazím se a zase znova vyháním ruměnec z tváří. Irsko, vypadni z mý hlavy! Mračím se. "Jo, to byla," zazubím se. S obléháním Francie jsem si taky užil svý. Jeho pohled, když jsem mu zabral půlku území.. K nezaplacení. Na druhou stranu, po večerech-... rychle zatřepu hlavou. Moje vlastní myšlenky mě musí nesnášet. A k tomu teď budem s Francií na stejný lodi. Doslova. Divný, kudy se věci dokážou ubírat.. A vypadá to, že Norsko je z vyhlídek plavby s Francií na jedný lodi asi stejně "nadšenej" jak já. Přikývnu. Trochu mě děsí, kolik států stihlo vzniknout. A určitě se všechny nevytvořily nenásilnou cestou. Ještě, že já jsem na svých ostrovech a přes moji zemi tedy nemůžou táhnout armády. Jenže.. Nelibě se zadívám na Irsko se Skotskem. I když mě nemíchají do svých bojů, vždycky mám dost vlastních, i tady na ostrovech. Nejvíc mě štve, že ty s bratry jsem zřejmě prohrál. Je tu ještě něco, co mě zaujme. Severní Irsko? Další sourozenec? A podle všeho je pořád pod mou korunou! Aspoň něco, tedy. Řekl bych, že je to otázka na místě. Jak moc se mohly změnit hygienický návyky a všechny věci k tomu potřebný? "Zjistím to," Zamířím do jedněch dveří vedoucích z pokoje. Ocitnu se ve vykachličkovaný místnosti, která podle všeho i teď plní svůj úděl koupelny. Rozhlídnu se. Soudím, že tohle se používá místo lavoru. A tohle taky? A na co jsou ty divný dózičky kolem celý tý velký náhražky lavoru? Jednu vezmu do ruky a čtu: Tekuté mýdlo. Otevřu to a kousek si vyliju na ruku. Přičichnu a nakrčím nos. Takže dneska se místo normálně tuhýho mýdla používá nějaká taková..páchnoucí.. vodička? Jak se s tím dá vůbec mýt? A používá to někdo dobrovolně? Chci si to smýt z ruky, ale nějak si nejsem jistej, jak donutit vodu, aby tekla. Odvodil jsem si, že s tím budou mít něco společnýho tahle trubka s těma válečkama, ale jak na to? Vezmu jeden do ruky a zkusím, co to dělá. Okej, takže zmáčknout to nejde. Zkusím s tím zatočit a hle! Voda! ...AU! Možná jsem měl zkusit ten modře označenej kohoutek. Po dalším koumání, jak vodu zavřít a po puštění pro změnu studený vody, umytí a utření vylízám z koupelny. Zmáčen, ale spokojen, že jsem pokořil další z nástrah 21. století. "Jsou tam nějaký válečky, kterejma se pouští voda," sděluju, oči navrch hlavy. Nemůžu si pomoct, hrozně se mi to líbí.

Norsko - 28. června 2011 03:29

Přikývnu. Myslím, že k tématu obléhání Paříže není už co dodávat. Francis vypadal vždycky tak rozkošně naštvaně... Zatřepu hlavou. Vážně o tom není třeba tolik přemítat… A ty domky tak krásně hořely… V duchu nad sebou protočím oči. Spíš by mě zajímalo, při jaké příležitosti se poštěstilo této zkušenosti Angličanovi a jak to celé dopadlo. Je otravné být z tak brzkého století… No, minimálně teď budu muset s Francisem nějakým způsobem spolupracovat, takže bych se mohl snažit krotit veškeré své podráždění k jeho osobě. Zajímalo by mě, jak naše vztahy pokročily v jeho století. Jestli se pořád nesnášíme, nebo se udál nějaký posun … Hm, pokud jsem pod Dánskem.(Ta myšlenka se mi naprosto nehorázně příčí) asi spolu žádné konkrétní spory mít nebudeme… Mhouřím oči. Stejně cítím, že následující cesta bude prostě otravná. Dál už jen provázím Anglána nic neříkajícím pohledem, když se vydá k těm dveřím a zapadne za ně. Jsem zvědav, co vykoumá. Mezitím se natáhnu pro rum a pořádně si loknu. Přeci jen, je to Anglánem osvědčená medicína, tak by mohla fungovat. Navíc bych nerad opět ztratil vědomí, nebo tak něco. Přeci jen, kdybych byl při vědomí, mohl jsem si ten polibek vychutnat daleko více... Eh? Mám takový dojem, že tohle byla hodně nemístná myšlenka. Zakřením se pro sebe. Následně padnu naznak do jeho postele a pohodlně si lehnu. Stejně tohle je tak mimořádně otravná situace. Ještě ráno jsem byl pánem moří, neohrožený cestovatel, všeznalý viking… a teď … vězím v 21.století, nevím, která bije a navíc jsem v pokoji Anglána s jeho starší verzí zkoumající koupelnu … Nemluvě o tom, že někde poblíž straší starší verze Francise. No, musí se uznat, ale tohle působí jako hodně blbá noční můra. Mm, když se to tak vezme, Arthur bude docela sexy, až ještě víc povyroste… Vypadá jako správný válečník se správnou sarkastickou náturou, který si řeší věci po svém. Zatřepu hlavou. Jak se mi tam dostalo to slůvko sexy?! Otravné… Opět si loknu rumu, přestože nemám pocit, že by to nějak pomáhalo rozjasnit mé uvažování. Zahledím se na strop. Nikdy by mě nenapadlo, že může být zkoumání stropu tak vtipné. Tiše se uchechtnu, když se snažím dopočítat, kolik prohlubní na stropu je a následně se snažím vymýšlet, co znamenají ty ornamenty. Působí to tedy trochu jako růže … Pak si všimnu i pavučiny v rohu. Chvilku na ni zpytavě koukám, načež se snažím vytěsnit z hlavy představy Arthura povídajícího si s tímto osminohým tvorem a svěřujícího mu svoje denní útrapy … Loknu si opět rumu. Myslím si, že začínám přemýšlet o pitomostech. Mimochodem my z mými trolly máme docela zajímavé debaty. Ehem... Zase kouknu na tu mapu. Stejně by mě zajímalo, co je to za nové státy. Povzdechnu si. Nejspíš budu mít tu čest. Navíc tu začíná být stále větší teplo. Shodím ze sebe tedy i spodní tuniku. Zpytavě kouknu na dveře. Co tam vyvádí? Opřu se o loket a nakloním hlavu na stranu. Volnou rukou znova upiju z rumu, ten pak položím vedle postele. Možná, že by to už stačilo. Hehe… Dál provrtávám dveře pohledem, snad jako bych doufal, že upřeným zíráním do nich vyvrtám díru. Což by nebylo od věci, mohl bych Arthura pozorovat a nebyl bych pak za úplného pitomce, až s tím půjdu manipulovat taky. „Mm?“ povytáhnu obočí, jakmile vyjde. Mimoděk se více povytáhnu a neplánovaně tak poskytnu výhled na své tělo, za které se rozhodně nemusím stydět. Nemluvě o tom, že ho zdobí ještě pár šrámů z poslední potyčky s bratrem. Eh? Válečky? Žádná konkrétnější představa mi neblikla. Vlastně jsem si pod tím nepředstavil vůbec nic. Podmračím se. „Jsi mokrý,“ odtuším, když na něj zaostřím víc. Hned na to nad sebou v duchu protočím oči. Toto jsou opravdu postřehy hodné mocného vikinga. Vstanu a vydám se k němu. Podlaha se houpá, ale nic, co bych po plavbách na moři nezvládl. Dojdu k němu a trochu se pousměju, vlastně ani nevím proč. „Ukážeš mi, co s tím?“ protáhnu nezaujatě, nějak se mi nechce to vykoumávat sám, když Arthur zjevně už ví, jak s tím pracovat. Chytnu ho za ruku, pár sekund jen tak váhavě postávám a koukám na něj. Cítím, jak se mi tělem prohání horkost, možná, že se mi v tváři objevují rozpaky. „Arthure,“ šeptnu nakonec, nemůžu si pomoci. Vždyť rychlá rozhodnutí mohou být někdy ta nejlepší, ne? Navíc kouzlo okamžiku tomu jedině nahrává. Pohladím ho po vlasech. Pak se natáhnu a letmo jej políbím podruhé...

Anglie - 28. června 2011 16:08

Jen co vyřknu slova přetýkající nadšením z objevu, padne mi pohled na nedalekej stolek a zarazím se. Tikne mi oko. Plyšovej růžovej jednorožec? Na co má sakra moje já z týhle doby v pokoji růžovýho plyšovýho jednorožce? Jak se to tu vzalo? Tohle zrovna Norsko vidět nemusí. Jen doufám, že už si toho nevšiml. Nejsem si jistej, jestli bych přežil tu hanbu, kdyby si se mnou spojoval takovýhle.. Vždyť je to pro malý děcka a holky! Kdyby to byl jednorožec opravovej (jen ne růžovej, zatraceně), tak neřeknu. Jenže tohle? Zvědavost mě nakonec přemůže. Není přece možný, aby bylo starší já nějaký zženštilý něco, aby si tu vydržovalo plyšový potvory dobrovolně. Zvlášť růžový. Určitě ne růžový! "From Ireland with love~ ♥" hlásá přiložená cedulka ozdobená čtyřlístkama. Vedle jednorožce se válí ještě poloprázdná flaška whiskey, nějaká krabička s nápisem "condoms" (eh?) v barvách irský vlajky a načmáranej dopis. Všechno to přeletím s podmračeným pohledem a nadzvednutým obočím. Pořád stejnej zmetek. Otočím se na Sigurda a hned si všímám, že láhev rumu už je skoro prázdná. To do sebe fakt kopl všechno? Neřekl bych do něj, že je zvyklej nějak extra popíjet. .. Ne, že bych na to já byl taky extra dobře stavěnej, zahučí mi v hlavě, jen co si připomenu všechny ty rána, kdy se mozek snad snažil vyskočit z hlavy. Norův momentální polonahej stav si uvědomím až potom. Tohle není sever, je pochopitelný, že je mu vedro. Ale až tak? Je třeba uznat, že stydět se za sebe nemusí. (Já samozřejmě taky ne, jenom nemám potřebu se odhalovat. Nějak velký vedro mi není.) Soudím, že svaly jsou prostě takovej menší vedlejší efekt bojování a tak. Nic zvláštního, prostě to tak je a nemyslím si, že by byl někdo proti. Opravdu, nic mimořádnýho.. A mý narůžovělý tváře jsou důsledkem nedostatku rumu. Zaznamenám těch pár šrámů, co se sem tam táhnou. Odkud to může mít? Typoval bych to na jeho bratry, protože Francie.. nemyslím, že zrovna ten by byl schopnej ho poranit. A proč nad tím vůbec přemejšlím? Může mi to bejt jedno. "Jo," podrbu se rozpačitě na hlavě. "Nějakou chvíli mi trvalo na to přijít." Ale netrvalo mi zas tak dlouho, než jsem to vykoumal. Jakej jsem? Culím se v duchu. "Není to tak složitý, jak se na první pohled zdá." dodám ještě s rádoby skromným úsměvem. Až na to spálení a počáteční problémy s ovládáním to šlo dobře. "Maj tu hrozně divný mýdlo," Tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit. "Jestli nechceme vytopit koupelnu, tak asi budu muset," poznamenám a neodpustím si i to nepatrný rýpnutí. Na zem koupelny už jsem načvachtal dost vody já, a když tam přibude ještě další.. Za chvíli bychom tam mohli plavat. "Hmm?" kouknu na něj, zatímco lehce nevěřícně zkoumám ten úsměv. To je tím rumem. Určitě. Sklouznu pohledem ke spojení rukou. Znám Norsko jenom jako toho chladnýho a odtažitýho studenýho čumáka, proto teď nevím, jak reagovat. Tahle situace je divná. Norsko zřejmě není tak asexuální, jak jsem si myslel. A s tím úsměvem vypadá i přitažlivě... A tohle jsem si nemyslel! Už podruhý během ne tak dlouhý doby zůstanu zaraženě stát na místě. Nevím kam s pohledem. "P-počkej, co-?" vykoktám a rudnu až po uši. Přiznávám, že se mi to líbilo, ale že Norsko? Nepřemýšlím nad tím hlouběji (raději), volnou rukou mu taky projedu vlasy, zkoumám přitom tu podivnou kudrlinu. Vždycky mě zajímalo, co to je zač a kde se to vzalo. To teď nechám stranou, můžu se přece zeptat kdykoli potom. Teď je mnohem příhodnější k situaci, abych mu vrátil aspoň přitisknutí rtů na rty. Nejsem si se svejma schopnostma tohohle ohledu jistej v kramflecích, ale přesto si nakonec troufnu i na hlubší polibek.

Norsko - 28. června 2011 18:17

soukromá zpráva od Norsko pro S trochu povytaženým obočím koukám, co to Arthur zkoumá. Když mimoděk přes jeho záda zahlédnu cosi růžového a chlupatého, cukne mi v koutku. Dospívám k závěru, že to raději nechci vědět. A když se otočí zpátky ke mně, raději to nijak nekomentuji. Jen si ho dál zaujatě prohlížím. Jeho popisy akce v koupelně přejdu pokývnutím. Je pravda, že mu to netrvalo nijak dlouho, když se to tak vezme. A ne, opravdu nechci přemítat nad tím, jak dlouho by to trvalo mně. No, když říká, že to není složitý…, přepokládám, že to zvládnu. Proč by u všech trollů taky ne, že? „Co je mýdlo?“ vyplyne mi z úst dřív, než otázku stihnu zarazit. Trochu rozpačitě se ušklíbnu. Ale vážně mi tenhle termín nic moc neříká. Nmeluvě o tom, že ten název zní značně podřezele... Jen mu oplatím neviditelný úšklebek. Jen ať si rýpe, však já si také najdu něco, za co si rýpnu. (Třeba za tu růžovou chlupatou věc…, ne, to počká). Pevně držím jeho ruku. Pousměji se o trošku víc, když si uvědomím s jakou nevěřícností na mě kouká. Přemýšlím, jestli obyčejně opravdu vypadám tak hrozně nepřístupně. Ostatně, je to jedině dobře. Nic takového rozhodně není na škodu. Vychutnám si jen ten krátký polibek a s lehkou nejistotou k němu vzhlédnu. Cítím rozpaky v mé tváři. Přeci jen, v těchto ohledech nejsem zrovna nejzkušenější. S Dánskem se jen mlátíme, i když občas přiznávám to má jistou jiskru... a Švédsko… Nemysli na toho parchanta! Napomenu se v duchu. Trochu rozšířím oči, když se Arthur rozhodne tento čin opětovat. Cítím, jak se mi tělem rozlehlo jisté podivné (ne nepříjemné) mravenčení, když se dotkl té kudrliny. Co to má být?! Pevně stisknu zuby, abych zdražel vzech. Rozhodně nemíním nějak dvat najevo..., eh... Cítím, jak se mi do tváře více ženě červeň, zachvěju se. Jak je Arthur blízko, zadržím další vzdech deroucí se z úst a narůstající napětí. Raději si jen užívám Arturovým polibek. A, ač s jistou váhavostí, zkusím mu oplácet, jak se dá. Rukama ho objemu kolem krku a více se k němu přitisknu. Zavírám oči. Nakonec zvítězí nutkání se i nadechnout, takže se odtáhnu, rozpačitě na Arthura kouknu. Na chvilku sklápím pohled, ale nepouštím ho. Mám dojem, že musím být červený až za ušima. A to rozhodně není dobrá známka chladného vikinga... „Mm,“ zamumlám. Trochu zrychleně dýchám. Vzhlédnu k němu, s jasně vyrýsovaným ruměncem v tváři. Ten podtrhnu lehkým úsměvem. Pak se přitáhnu zpátky a věnuji mu ze své strany cosi dravějšího, trošku ho kousnu do rtu. Přitom jednou rukou přejíždím po jeho zádech, hladíc ho až dolů k lemu odění, pod nějž vstoupím, a rukou se dostávajíc k jeho kůži. Hladím jej... Drujou rukou se dál hrabu v jeho vlasech… Veškeré myšlenky hážu stranou...

Anglie - 28. června 2011 19:27

soukromá zpráva od Anglie pro Ať to nevidí, ať to nevidí, ať to nevidí... Zatímco jsem otočen k Sigurdovi čelem a svým tělem mu zakrývám výhled, zastrčím jednorožce co nejdál a hodím přes něj pár papírů, co se válí na stole, aby na něj nebylo vidět, až se vzdálím. Jen doufám, že se mě na to nebude vyptávat. Až zas uvidím Irsko, musím ho varovat předem, že jestli mi někdy daruje zas*anýho růžovýho jednorožce, tak mu přinejmenším zakroutím krkem a dám ostříhat všechny ovce a posekat trojlístky. "Mýdlo?" zarazím se. To nezná mýdlo? No, v jeho době je to ještě docela možný. "To jee.. S tím se myje, víš?" myslím, že takovej popis bude stačit. Je výstižnej, protože vyjadřuje hlavní podstatu mýdla. Umýt. A většinou to nezasmradí oblečení ještě víc, jako ta kravská moč nebo jaký hnusy to používali vikingové. Buď neměli čichový buňky (což je vlastně výhoda, když člověk musí bejt na moři měsíce až roky s hromadou upocenejch a jinak smradlavejch námořníků), nebo jim to snad vonělo. Nebo byl zápach kravský moči prostě snesitelnější než smrad, co se linul ze zkrvavenýho, propocenýho a nevím co ještě oblečení po různých výpravách a výpadech. "V mý době je to tuhá hmota, většinou ve tvaru kostky, skoro bez zápachu," představuju si v duchu vedle sebe dnešní mýdlo a to z mých dob. Myslím, že to starý je mi milejší. To se prostě chytí a myje se, kdežto to tekutý po sobě člověk asi přelije, nebo se v tom vykoupe? Divná to věc. "Tohleto smrdí jak.." radši se výmluvně odmlčím. "A je to tekutý," popisuju. Třeba společně se Sigurdem vykoumáme, jak se takový tekutý mýdlo používá. I za tu cenu, že budem muset přežít to, že budem cejtit jak nějaký navoněný dámičky. Protože ptát se na něco takovýho služebný nebo někoho.. to už by moje hrdost neunesla. Ptát se, jak fungujou divný výtvory jako elektrika a tak, protože zřejme ovládají dnešní svět, to je v pořádku. Ale jak použít mýdlo? Pořád mi přijde záhadou, jak dokážu číst Sigurdovy pomyslný výrazy. Dobře, znám ho docela dlouho. Přesto.. jak můžu vidět výraz, kterej ve tváři vůbec nemá? Vždyť to je skoro na úrovni čtení myšlenek! Nebo s tím mají něco společnýho ty těžko zaznamenatelný jiskřičky v jeho očích. Člověk se je musí naučit vidět, jinak vidí jenom prázdnej pohled. Úšklebek s nehybnou tváří vypadá fakt divně. Uklidňuje mě vědomí, že Norsko zřejmě není o mnoho zkušenější než já, když to přijde na tyhle věci. Takže mě nemůže nějak.. No, nemůže se nad tím nějam moc pozastavit. Snad. Kdo ví, jestli neprovádí s bratry to samý, co ty.., ozve se v mý hlavě nějakej potměšilej hlásek. Skoro bych řekl, že to bylo moje svědomí. Rozhodnu se ho ignorovat. Stejně jako se rozhodnu ignorovat ten fakt, že to, co dělám se svejma bratrama.. ...Ehehehe. Líbám ho trochu nejistě, pořád tak jako.. nevinně. ... Nevinně? Zatraceně, vždyť se tu líbám s Norskem, který mě ve svý době má pod palcem. Jakože mý území. To že je nevinný?! Radši nemyslet. Proberme si to od začátku. Nejdřív jsem se objevil v Anglii tohohle století a chvilku na to Norsko, který na mě mířilo šavlí a nemohlo se smířit, že mě vidí staršího, než by se mu líbilo. Pak ten už prakticky přátelskej pokec před výlohama a cesta do paláce.. Jízda na kole a jeho omdlení. Potom cesta zpátky, první polibek způsobenej blouzněním ze spaní, setkání s Francií... Jak jsme se za tak krátkou dobu mohli dostat až sem? A jak se budu moct znova podívat na Norsko v mý době (když pominu fakt, že kdybych se na něj podíval, tak mě Dánsko minimálně spraží pohledem)? Ne, na tohle teď nechci myslet! Vlastně, jediný, na co teď pořádně můžu myslet, jsou Sigurdovy rty. Nejdřív mi hlavou prolítla myšlenka, co se se mnou děje, že to ještě podporuju, ale pak jsem si uvědomil tuhle skutečnost, že to není vůbec špatný. A ta blízkost je.. opojná. Začíná mi bejt vedro. Jednou rukou mu znovu projedu vlasama, aniž bych si všímal, kde je ta kudrlina. Teď na ni nějak nemám čas. Druhá ruka mi sjede někam až skoro k jeho zadnici a taky ho tisknu blíž. Kde se moje ruce nachází si uvědomím až ve chvíli, kdy je potřeba se odtáhnout a nabrat nějakej ten kyslík do plic. V tu ránu zrudnu ještě víc a rychle ruku posunu nahoru, snažíc se tvářit nějak.. neutrálně, jakoby se nic nestalo. Zkoumám Sigurdův obličej, který by se teď dal označit za roztomilý. Sálají z něj rozpaky, stejně jako ze mě. Těžko říct, kdo je červenější. Otevřu pusu, že bych něco řekl, ale protože nemám co, zase ji zavřu. Nervózně si navlhčím rty jazykem, jak teď z týhle situace? Řešení přijde dřív, než se stačím nadát. Skoro dřív než stačím zaznamenat ten úsměv, naše hlavy jsou zase u sebe. Snažím se vyrovnat jeho tempu, trochu mě zaskočil, a tak si zatím udržuje jakýsi nadhled. Jsem rád pánem situace, ale teď se mi to trochu vymyká kontrole. Protentokrát mi to však nevadí. Cítím ruce pod oblečením a na chvilku se odpojím, abych se nadechl. Potom se znovu zapojuju a udávám další tempo, tentokrát něco mezi tím prvním (druhým?) a druhým. I moje starosti ohledně mý nedostačující zběhlosti v tomhle mě přešly. A tohle tempo mi vyhovuje. Už to není zdaleka tak nevinný, ale zas to nebere všechen kyslík během krátký chvíle. Jednou rukou pořád pročesávám Sigurdovy blond vlasy a druhou mu přejedu po zádech nahoru, dolů až k lemu kalhot a zase dolů. Vyhovuje mi, že na horní polovině těla nic nemá a já tak můžu přímo na jeho odhalenou kůži. Je mi pod pláštěm a košilí slušný vedro. Na chvilku stáhnu ruce z Norska a stáhnu ze sebe dlouhej červenej plášť. Je to trochu lepší, ale pořád.. Začíná se mi i hůř dýchat.

Norsko - 11. července 2011 20:34

soukromá zpráva od Norsko pro Trochu mhouřím oči, chování Arthura shledávám za podivné. Na druhou stranu, ať si s tím růžovým cosi dělá, co chce. Cítím jistou lhostejnou apatii k oné věci. Takže, když se otočí, jen na něj bezvýrazně kouknu, trochu povytáhni obočí a jinak to neřeším. Na jeho vysvětlení mýdla jen poněkud pozvednu obočí, snažím se necítit dotčeně. Mám ale dost blízko k tomu, abych odsekl, že účel využití k mytí mě i docela napadl, ohledem k faktu, že se ona věc nachází v koupelně. Snažím se nezkřivit podrážděně koutek. Pak jenom kývnu, druhá informace je lepší, byla to tuhá hmota a teď je z toho kapalina. Otravné. Zajímalo by mě jak to používat, jestli se to vylije do vody a nechá rozpustit a do toho pak vleze, nebo se to vyije na sebe. No pít se to patrně nebude. Pokouknu na Arthura, bude otravné zjišťovat, co se s tím dělá. Ale zrovna na hygienu se neplánuji nikoho vyptávat. A na to, že to smrdí, se jen trochu zakřením. Naše přípravky také poněkud… nevoní, ale aspoň plní svůj účel a vyčistí, co mají. Pak se to přemáchává, dokud to nevoní trochu nositelně…, nebo tak nějak. Do pracího procesu se raději nikdy moc nepletu. Raději chodím sbírat bylinky. Pak už jen skončíme ve vyměňování bacilů. Chvilku mě přepadává nejistá myšlenka, jestli jsem v těchto věcech dostatečně zběhlý. Přeci jen, nedělal jsem podobné věci příliš často. A nemám zrovna zájem, aby Arthur přišel na to, jak jsem na tom s těmito znalosti bídně. Poněkud se ošiju, když se jeho ruka opět dotkne do kudrliny. Poněkud zaraženě vnímám ten ošemetný opojný pocit rozléhající se tělem, mám pocit jako by se mi trochu podlomovala kolena. Otravné. Vlastně za tu kudrlinu zkoušel zlehka zatáhnout jen Švéďa, bylo to hrozně …divné, prohnul jsem se a v sebeobraně ho trefil tupým ostřím sekery do hlavy…, pak už to raději nezkoušel. Ale to … Finsko, nebo jak se jmenuje ten kluk, co u něj bydlí, na mě od té doby kouká trochu vyděšeně. U Arthura kupodivu tu chuť nemám. Ještě aby, když jsem si začal. I když po jeho chycení mé půlky se trochu napnu a červenám více než předtím. Tohle dělá Dánsko taky. Jenže v jeho případě se mezi námi brzy vyskytne něco kovového, ostrého a mířícího k jeho břichu. Obvykle se pak porveme, ostatně z poslední rvačky mám ještě těch pár šrámů… To jen ten pitomec Švéďa se přes moji obranu dostal nějak podezřele rychle. A když mě pak v naší chatce… Zatřepu pro sebe hlavou, je otravné na to jen vzpomínat. Bylo to otravné. Raději se věnuji Arthurovi. Nadále se přizpůsobuji jeho tempu. Je to poněkud praktičtější, když je celá akce něžnější a trvá déle. Vše ochotně oplácím. Jeho prohrabování mými vlasy následně shledám za potencionálně nebezpečné. V jednu chvilku celý poněkud zkoprním a padnu víc na něj, snažím se svůj vpád na jeho hruď maskovat kousnutím do jeho krku a pak přes žužlání ucha návratem k tváři a jeho rtům. Nevím, jestli chci, aby zjistil, co s tím krámem ve vlasech dělat, když to pořádně nemám ještě vykoumaný ani já. Z úst mi ujede tichý vzdych. Rukama bloudím pod jeho pláštěm po jeho zádech, občas sjedu i na záda pod košili. Jakmile se odtáhne, aby si shodil kabát, jen se lehce zazubím. Trochu mu pocuchnu vlasy. „Tohle taky nepotřebuješ,“ usoudím a začnu s něj stahovat i košili. Mimoděk cítím chuť vytáhnout svůj nůž, co jsem uchránil odnesení, a přeříznout to tím. Na druhou stranu mám pocit, že kdybych Arthurovi roztrhl jeho oblečení z jeho doby, moc by mi nepoděkoval. Jen se pro sebe zlehka uculím, jakmile je košile dole. Položím Arthurovi ruku na rameno, druhou jej chytnu za ruku a pozadu jej táhnu k posteli, jen asi jednou se zlehka poohlídnu, jestli jdu správně. Pořád se mi trochu motá hlava alkoholem. Ovšem můj dech je kratší, tělo mi zastírá touha. Jakmile jsme u postele, trochu se zarazím. Ruměnec ve tváři zesílí. Nakonec to ale vyřeším ve stylu mých bratrů, prostě ho stáhnu na postel, převalím a překulím se nad něj, obemknu ho nohama. S tím začnu hladit jeho hruď, olizovat hrudní kost a mnout bradavku mezi prsty… Dotěrnou otázku v hlavě, Co do háje mám dělat?, ignoruji a v skrytu duše doufám, že Arthur nebude chtít být v dolní pozici a přehodí to ve svůj prospěch…

Anglie - 12. července 2011 14:12

soukromá zpráva od Anglie pro Doufám, že jsem se ho nějak nedotknul, protože jsem odpověď dle všeho nepodal zrovna nejlíp. Ale věřím, že on se z toho nějak oklepe, vzpamatuje.. Nemůžu brát na všechny ohledy, kde bych pak byl? Sundám ruku z Norova pozadí jakmile ztuhne a tváře se mi zabarví stejně tak. Přísahám, že nevím, jak se tam ta ruka vzala! Nějak se to, prostě.. Stalo. Neplánuju ji tam dávat zpátky, a to z toho prostýho důvodu, že sám zrovna neoplývám nadšením, když se někdo rozhodne osahávat zadek můj. Překvapeně vydechnu, když na mě doslova přepadne a přemýšlím, jestli bylo pokračování na krku pravým účelem nebo jen maskováním. Ale maskováním čeho? Vždyť jsem nic pořádnýho neudělal. Žádná spojitost mezi tím a tou podivnou kudrlinou mě ani nenapadne, vždyť koho by mohly natolik rozladit.. vlasy? Divně plující kolem hlavy, ale pořád vlasy. Věci pokračují dál rychlejc, než bych očekával. Za Sigurda musí určitě konat alkohol, to je to. Nemyslím si, že by byl nějak zvyklej pít a potom, co do sebe kopnul půlku flašky rumu.. Jo, alkohol, to je to. Zejtra si nejspíš nebude nic pamatovat. Ochotně mu pomůžu se sundáváním košile a potom ji zahodím nějakým neurčitým směrem, nepotřebnou. A na co se vymluvím já, když to nechávám zajít dál a dál?! Nemám nejmenší chuť to teď přerušit. Nějakou výmluvu si můžu vymyslet zítra. A tohle se mi honí hlavou, zatímco se směr nevyhnutelně ubírá k posteli, na jejíž měkké matrace posléze dopadnu. Neubráním se myšlence, že tahle postel je o moc pohodlnější než ty v mý době. Hned na to přijde uvědomění, že to já se nacházím dole. A těch pár nějakých špatně maskovaných stenů .. Ty asi taky byly moje. Opravdu by mě zajímalo, jaký je to v dolní pozici, když se člověka ten druhej nesnaží akorát sprostě znásilnit. Protože to bolí jako kráva a člověk si jak dlouho nesedne. Rozhodně ne dobrovolně, jenže když je třeba zachovat si čest a chovat se (nebo se o to aspoň snažit), že se vůbec nic nestalo a že je všechno v nejlepším pořádku.. Zadek mě bolí jenom při vzpomínkách na jednu takovou, zvlášť "vydařenou" akci. Že, Antonio? Nebo taky, když chce někdo člověka akorát zneužít, protože na něj přišla nálada a nemá zrovna nikoho lepšího po ruce. To je tak dost k zbláznění, ale docela jiným způsobem. Možná je to snad i horší, protože jakkoli pak můžu nenávidět danou osobu, se kterou se ocitnu v daný situaci, tak se nemůžu ubránit myšlenkám na to, že to vlastně není tak špatný. A že je to vlastně příjemný. A vůbec. Nic jsem neřekl. Že, Francisi? Žabožrout je teď to poslední, na co chci myslet. Jenom doufám, že nebude mít žádný blbý nápady a nebude se sem pokoušet vloupat, protože to by mohlo dost pokazit momentální atmosféru a na nějaký vzájemnýmu vycházení, za účelem rozřešení cesty z tohohle pitomýho století, bych pak určitě chuť neměl. Najednou si nejsem jistej, jestli opravdu tolik stojím o další zadupávání mý mužský hrdosti do.. matrací. Ženský jsou dole a já nejsem ženská! Chytím Sigurda za ruku a stáhnu ho dolů, na svý místo, zatímco se vyhoupnu nad něj. Trochu nejistě, ale dostatečně rychle, aby ho třeba nenapadlo to zvrátit. Ale teď, když na něj shlížím zeshora.. A ani v nejmenším si ho zaujatě neprohlížím za vyloženě otravných a nemístných myšlenek, jak roztomile a přitažlivě vypadá, zvlášť s tím ruměncem na tvá- ... Nic. Nejsem si vůbec jistej, jestli bych dokázal být nahoře nějak jinak, než.. No, je pravda, že nahoru se moc nedostanu, a když už, tak... Řekl bych, že si s tím lehkomyslným a prostoduchým rajčatovým bastardem nemáme moc co vyčítat. Skoro bych i litoval, že jsem neokoukal, co provádívá Francie, kterýmu projednou musím uznat, že se vyzná. Nejednou mě napadlo se ho zeptat, jak se v takových situacích postupuje, ale po bližším rozjímání jsem došel k tomu, že by to chtěl jednak názorně ukázat a rozhodně by to bral jako vyzvání k hrátkám, potom, že stejně nemám na koho to uplatnit, a ještě k tomu všemu by to bylo příliš potupný. Kdo měl taky vědět, že dojde k situaci, jako je tahle? Něžně, hlavně něžně.., hučí mi v hlavě nějakej hlas, kterej se skoro zdá jako žabožroutův. No jasně. Jak se něco děje, musí bejt u toho, ať už fyzicky nebo jako blbej hlas v hlavě. Přesto se ta rada jeví jako užitečná, bohužel nic, na co bych nepřišel sám. Pokusím se napodobit to, co předtím prováděl Sigurd a ujmu se práce na jeho bradavkách a okolí. Teda.. Moc na to nejsem, ale předehry určitě mají něco do sebe. Jednou rukou se snažím nenápadně propašovat za lem jeho kalhot, druhou se opírám o postel a skloním se, abych mohl jazykem obkroužit jednu, a pak druhou bradavku. Kalhoty začnu stahovat dolů, stejně to vypadá, že brzo nebudou potřeba. Párkrát nejistě kouknu nahoru na Norsko a rychle zase bokem, co bych měl dělat teď? Snažím se potlačit ruměnec, kterej se díky nerozhodnosti a nejistotě zase dostavil v plný síle.

Prusko - 16. července 2011 07:10

Co si to ten spratek vůbec dovoluje, chytnout úžasného Ore-sama pod krkem?! Zle se na něho podívám a jeho prsty oddělám ze svého krku "To tě neučili slušnýmu chování?". Když ale uslyším své staré jméno, udiveně zamrkám. Řád německých rytířů. Tak takhle mi už hodně dlouho nikdo neřekl. Na obličeji se mi roztáhne úšklebek "Nein. Jsem Pruské království, země, jejíž úžasnost přesahuje cokoliv na světě, kesese.". Zvednu se a spokojeně si založím ruce na hrudi. Nejradši bych tomu spratkovi udělal, ne zrovna krátkou, přednášku o mé úžasnosti. Koneckonců, já sem tu Ore-sama. "A ty si?". Ne, že by to mou úžasnost nějak zajímalo, ale chci vědět, jestli mám vážně co do činění s Národem. Opravdu mám pocit, že sem ho už někde viděl. No, pokud si ho nepamatuju, tak asi nebyl pro Ore-sama důležitý. Rozhlížím se kolem sebe. Ty děsivé krabice sou asi v tomhle století vážně oblíbené. Jinak se mi to město nezdá moc zajímavé. Berlín je rozhodně lepší. A proč je lepší? Protože je celý prosicen mou oslňující úžasností. Jak taky jinak. Ještě jednou se podívám na toho kluka. Soudím, že taky nebude z tohohle (protivnýho, hnusnýho) století. Já už chci zpátky! Ať aspoň toho aristokrata porazím, než zmizím. Zmizím...já zmizím. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Někdo tak úžasný jako je mé Já přece nemůže zmizet! To nejde. Co se asi stalo s Berlínem? Sou z něj teď rozvaliny? Nebo zmizel zároveň se mnou? Potřebuju to vidět na vlastní oči. Tentokrát chytím pod krkem já toho kluka "Dostaň mě do Berlína. Teď hned.". Snažím se o tón "dělej-nebo-uvidíš", ale i přes mou snahu se mi tam dostane zoufalý podtón. Já prostě potřebuju vědět, co se stalo s mým milovaným městem.

Norsko - 17. července 2011 22:48

soukromá zpráva od Norsko pro Dál rozpačitě ze své pozice zkoumám jeho tělo, k obličeji pohlédnu jen občas a letmo, snad jen jako ujištění, že se nechovám úplně mimo. Snažím se tedy vybavit průběh svého de facto jediného do konce dovedeného aktu, ke kterému mě donutil Švédsko. Co to jen dělal s těma zubama?! A co to vlastně dělal ... tak nějak celkově? ... Otravné. Zavrčím si pro sebe a jak olizuji jeho kost, zkusím se o kůži jemně otřít zuby a pak skousnout. Bradavku jemně mnu mezi prsty a svými polibky se snažím po jeho hrudi vytvářet cestu k ní… Co mám dělat? Co pro Odina mám dělat?! Cítím vzrůstající vnitřní nejistotu a paniku. Zaplavuje mě bezradnost. Přece Arthur … Jenže v tu chvíli jako by vyslyšel mé myšlenky, drapne mě a vymění naše pozice. Snad, abych uchoval svou čest, nebo čistě jen díky reflexům, se snažím zprvu bránit, ale nakonec zůstanu prostě ležet. Stejně mi Arthur nedává moc příležitostí, jak to zvrátit. Tyhle podušky jsou vážně měkčí než ty naše kožešiny… A je tu větší teplo, mnohem větší teplo. Uchichtnu se, načež mám chuť si nafackovat. Jako by nestačilo, že spím s Anglií, kterému je v mé době sotva 14 lidských let, ještě se tu budu hihňat jak ožralý Dánsko… To je vrchol otravnosti. Otravné. Otravný alkohol. Otravné myšlenky. Otravné vzdechy! Napadne mě nakonec, když si uvědomím, jaké zvuky to ze mě vychází, zatímco Arthur provádí své útoky na mou hruď. Když cítím jeho ruku u kalhot, jen se nadzvednu, abych mu nějak pomohl s jejich stahováním, přičemž zaháním myšlenku, že asi vypadám jako idiot. Kalhoty mizí. Poněkud se pozvednu na loktech, abych se podíval na Arthura. Všímám si jeho ruměnce a úhybných pohledů. Že by taky nevěděl, jak dál? ... Otravné! Rychle zabráním svému otravnému hrdlu vyloudil zahihňání. Myslím, že by to bylo vyloženě neromantické a samozřejmě i ot - , no vy-víte-co. „Příště zkus trochu spolupracovat a bude to ideální!“ ozve se mi v hlavě hlas Švédska. Jasně, jemu jsem na tý kožešině ležel jako kus prkna a občas se ho snažil něčím přetáhnout, když jsem zrovna nevrněl slastí... Dobře … , další otázka. Jak vypadá taková spolupráce v posteli? Raději se tyto mylšenky snažím zahnat. „Arthure,“ pronesu a vytáhnu se víc. Pokouknu po něm a usměju se. Doslova cítím, jak mým tělem prostupuje větší a větší touha. Mimořádně otravné. Chytnu piráta kolem krku a přitáhnu se, rukou mu prohrábnu vlasy, pohladím čelo, letmo zavadím o obočí, o ucho, přitáhnu si jeho tvář k sobě a následně jej chytnu za bradu a ukazovákem obkreslím jeho rty. Druhou rukou pak dál hladím jeho hruď, je na ni nádherný pohled. Přejíždím po ní, než také zabrázdím k jeho bokům, naleznu lem kalhot. Bylo by otravné, kdybych měl kalhoty dole jen já. Stahuji je z něj, přitom k němu vzhlédnu a cítím, jak rudnu rozpaky. V hlavě mi naskakuje další spoustu otázek, jestli je to takhle dobře… Když jsou kalhoty níž, jen se trochu ošiju. Ptáka jsem zatím honil jen sám sobě…, ale u cizího to snad bude fungovat stejně. Stejně ale zůstanu jen tak neužitečně trčet v polosedící poloze, jednou rukou drže Arthurovo rameno, druhou drže na na jeho boku a pohledem směřujícím k jeho rozkroku… Otravné. Tiknu očima trochu jinam a raději nechávám na něm další kroky. Začínám mít pocit, že sex je všehovšudy děsně otravná záležitost.

Anglie - 24. července 2011 12:19

soukromá zpráva od Anglie pro Při těch Sigurdovo pár pokusech a opětovný zvrácení situace mám opravdu chuť ho nechat se mnou zase třísknout dolů. Ne proto, že by se mi tam snad líbilo, ale.. V týhle pozici nemám nejmenší tušení, co bych měl provádět. Vždyť těhle situací jsem nezažil zas tak moc a zvlášť ne z horní pozice. To bylo akorát tentkrát, když si ten španělskej bastard hrozně vyskakoval... A pak zase jindy, když nás tak podle přepadli v přístavu.. Prostě nic, co bych tu teď chtěl předvádět. Situace se stává Sigurdovým uchichtnutím ještě mnohem divnější. Navíc to moc situaci nepomáhá. Ale cher, následuj instinkty~, ozve se zas v hlavě a já už se to chystám okřiknout, ale na poslední chvíli se zarazím. Přece tomu nebudu odpovídat. Blbýmu hlasu v hlavě. Žabožroutskýmu. To tak. Kalhoty raději někam rychle zahodím, aniž bych nad tím moc přemýšlel. Opravdu hodně nejistě a v rozpacích se zadívám kamsi bokem, s narůstajícím pocitem porážky a selhání. Musím rychle vymyslet co dál, nestojím o to se tu ztrapnit. V tom se vzpamatuje Norsko, přestože mu typuju ještě o dost míň zkušeností, než mám já. Ale vede si dost dobře, nemám vůbec proč si stěžovat. Cuknu sebou při svým jméně. Jak by ne, zrovna často mě jím neoslovujou a tím míń v situacích týhle podobných. Jen překvapeně zamrkám a ze všech sil se snažím zase o kus nezrudnout, protože to už by bylo přinejmenším trapný. Už tak je to nedůstojný. Krom toho, víc rudnout už nejspíš nejde, protože i ta momentální červeň musí bejt oslepující. Oči se mi rozšíří, jakmile zaznamenám ten dotyk na obočí. Bohužel, sten je rychlejší a já se nestačím kousnout do rtu, abych ho zamaskoval.. No tohle?! Totiž, vždycky jsem si myslel, že moje obočí musí bejt něco speciálního ,jak by ne, když je to jediný správný a pravý obočí, oproti těm ubohým čárečkám ostatních národů, ale tohle je snad trochu moc. Jenom se modlím, aby si toho Sigurd nevšimnul, protože zjištění, co dokáže blbý obočí, by bylo přinejmenším ponižující. Tím víc, že to pořádně nevím ani já, když jsem to právě zjistil. Pořád lehce otřeseně snažím zahnat myšlenky na otravný obočí a oplácím doteky dalšími doteky. Skloním hlavu k jeho krku a jedno vyhlídnutý místečko nejdřív olíznu, potom jemně skousnu a tak nějak dělám, co mě napadne.. Má to měnit barvu? Umožním stáhnutí kalhot a někam je odkopnu, když jsou skoro dole. Teď už zbejvá se jenom modlit, aby nepřitáhla nějaká služebná, jestli není potřeba něco vyprat a tak. Pokud se to od mých časů nezměnilo (což by bylo nepraktický), měly by pořád chodit večer. Obětuju jednu ruku na stáhnutí šátku z hlavy. Tak mě napadá, kde jsem nechal klobouk? Ráno ho budu muset najít. Nadále se věnuju krku a okolí klíčních kostí. Docela mě to zaujalo a baví mě to. V zájmu dalšího natahování a jako poslední záchrana v mojí neschopnosti nějak pořádně pokračovat (jak dlouhá by měla bejt taková předehra?), natáhnu ruku do vlasů Norska. Za hluboce filozofickýho rozjímání, kde se to tam vzalo, chytím kudrlinu a promnu ji mezi prsty, potom co přejedu po celé její délce. Teď už zbejvá jenom vymyslet, jak žabožrout provádí tu jeho přípravu. Protože se nezdá, že bych se dostal dolů, budu se s tím muset nějak poprat a vyřešit, jak na to, aby všechno proběhlo bezbolestně. Tak si říkám, že nakonec by to dole možná bylo přece jen lepší. Míň starostí.

Rakousko - 24. července 2011 22:04

Prosím vystupte si, konečná zastávka 21. století Pročítám si dokumenty, co mi byly poskytnuty vládcem. Jak to vypadá, tak nějací sedláci se v Čechách vzbouřili a nechali se zabít u Chlumce. Hlupák patetický, copak se nepoučí? Vzdychnu si. Jedu na další sněm v krásném kočáře, je škoda že se mnou nemohla má milá choť Maďarsko, ale má problémy na Slovensku. Copak se ti Slovani nepoučí? Nejsou podstatní. Jen germánci zůstanou a jsou budoucností světa. Prohlížím pergameny s pečetěmi a ani si nevšimnu, když zstavíme. Zvednu poheld až když si kočí odkašle. Kývnu hlavou a vystoupím. Zarazím se když se moje noha dotkne zvláštního povrchu. Není to káme, ale spíš jakási drť co drží pohromadě? Zmateně se rozhlédnu, když za sebou zaslechnu jakýsi zvláštní zvuk. Odjíždí zvláštní vozítko a za sebou nechává nelibou vůni. Kam jsem se to dostal? Kde to jsem? Lidé kolem mě jsou oblečeni ve zvláštním oblečení. A ženy nosí kalhoty? Jak skandální! Zachovám chladnou hlavu. Nejsem hlupák, cosi se muselo stát. Ale je to velký šok. Upravím si papíry v rukouch a vykročím. Nedbám na divné pohledy, co jsou věnované mé maličkosti a najdu stánek kde je vystaven tisk. Zahledím se na to. Zvláštní písmo a proč jsou některé ty obrázky barevné? Všimnu si malého písma na jedné hlavičce. Rok 2011? Jak? Zamračím se, nejraději bych byl kdyby tu bylo někde piáno. Mohl bych vyjádřit svou pohoršenost a vztek. Kdo za tohle může? Koho znám a zahrává si s magií? Protože tohle nic jiného nemůže být. Narovnám se. Když je tento rok, tak určitě tu někde budou i další národy. Bylo by dobré je najít. A kde jinde začít, než v Praze? Česko už určitě neexistuje ale Praha jistě zůstala zachovaná. I já musím nechat tomu městu jeho krásu. Nedivím se, že někteří moji panovníci podlehli jejímu kouzlu. Ale budu se muset zeptat, jak se tam dostat. Bude to pod mou šlechtickou úroveň se zeptat těch plebejců kolem. Nic jiného mi nezbývá. Zastavím poměrně bohatě vypadajícího muže a zeptám se ho jak se tam dostat. Divně se na mě dívá. Copak mi nerozuměl? Kdo neumí němčinu! Skandální! Nakonec mi odpoví. To má být němčina? Hrůza! Nelahodí to mému sluchu a pak se mě zeptá jestli jsem neutekl z ústavu. Hrdě mu odpovím, že ne a odejdu na místo kde mi řekl, že mě vlak dostane do Prahy. Po cestě se ale musím ptát na cestu několikrát, někdy dokonce i žen, příšerné. Dostanu se tam a vyžádám si spoj do prahy. Znovu se na mě dívají divně a ty zvláštní povozy, raději si jich nevšímám. Jsem aristokrat musím jim ukázat, že mě jen tak něco nevykolejí. Vyndám zlatou minci a podám ji muži za pultem. Ten se na to dívá jako na zjevení a já si vezmu jízdenku. Nastoupím do vlaku. Je to všechno tak divné. Cizí, ale musím zachovat chladnou hlavu. Neporazím Prusko jen tak pro nic za nic. Ten hulvát. Jak se mu asi daří? Tady v Budoucnosti. Na cestě usnu, sedadla jsou tu až nemístně pohodlná. Zdá se mi o nějakých věcech, ani nevím o čem. Probere mě průvodčí, divná žena v uniformě. Podám jí ten lístek a ona se na mě mile usměje. Vypadá docela hezky, ale ženy by neměly v tak vysokých a zodpovědných funkcích. Cvakne mi lístek a odejde. Znovu se ponořím do neklidného spánku a probere mě halas. Mnoho a mnoho hlasů. Otevřu tedy oči a zjistím, že stojíme. Vylezu z vlaku a rozhlédnu se. Tohle... je české nádraží? Hlavní nádraží? Proč jsou všude nápisy v češtině, němčině a jazycích které nepoznávám? Neměla by tady být jen Němčina? Musím zjistit co se tu stalo. Vyjdu ven a zarazím se. Všechno je tu jinak. Cizí. Lidé jsou divní, ale vypadají, zvláštně. Spokojeně? Možná bych měl chodt víc ven mezi plebejce. Zeptám se na cestu k Hradu. Tam určitě najdu vysvětlení. Dívka co jsem zastavil, se na mě dívá jako na blázna. Nakloní hlavu na stranu a zeptá se: "Do you speak English?" zarazím se. Co je to za jazyk? Neslyšel jsem ho někde? Možná. Zavrtím hlavou a ona se zamyslí. Nakonec vytáhne divnou barevnou věc a vrazí mi jí do ruky. Usměje se a ukáže mi divné znamení. Palce nahoru. po odchodu té divné holky se zadívám na papír co mi dala. Je na něm mapka. Divná mapka, ale mapa. Je dokonce i v němčině. Zaraduji se. Možná se tu dokonce i vyznám! Vydám se kamsi. Divné povozy tu křižují cesty a dělají problémy přejít. Tahle budoucnost je na pováženou. Kdo by takhle chtěl žít? Hlupáci. Všichni. Po dlouhém bloudění dorazím na Hrad. Dokonce jsem byl otázán, zdalipak jsem se ztratil své divadelní společnosti! Skandální! Rozhlédnu se po nádvoří. A koho neuvidím. "Prusko! Bohemie!" zvolám naštvaně a rázně k nim přijdu. Plácnu toho nevychovaného grobiána po ruce. "Necháš mého vazala?" zavrčím na něj a sjedu ho povýšeným poheldem.

Iris I. Braginskaya - 25. července 2011 13:42

Tak tenhle protivnej tvor mi zrovna nepadl do oka. Já se budu chovat, jak chci! A vůbec, co ty mě máš co poučovat? Odseknu nevrle. Další věta mě poněkud překvapí. Ehm? Je ti dobře? Nebyls moc dlouho na slunku? Povytáhnu obočí. Co mu proboha je? Dotazy nezodpovídám. Definitivně jsem se rozhodl, že s tímhle podivínem teda vycházet nehodlám, opravdu ne a tak nemám důvod se chovat nějak slušně, nebo jak to říkal. Ostenativně se od něj co nejdál vzdálím a začnu prozkoumávat takovou budovu s přistaveným vyvýšeným pódiem a na něj jakýmisi stolečky. Nahoře si můžu přečíst název Kavárna. Uhm... Poněkud nechápu, co to má být. Možná nějaká krčma či co. Pak se ovšem znovu ozve ten nesympatický (protivný, blbý!) albín. S potěšením si všimnu, že začíná hysterčit. Dobře mu tak Pomyslím si spokojeně. A proč bych to měl jako dělat? Já jsem spokojený, že jsem tady a nehodlám nikam chodit, aspoň, dokud nezjistím, co se vlastně stalo. A chci si prohlédnout svůj hrad. Zdůrazním. Chci vidět, jak se změnil od mé doby. Dobře, jen tak zběžně z venku vypadá slušně, ale co uvnitř? Pamatuji si, že ho Karel nedávno opravoval a opravdu doufám, že Husa a jeho stoupence nenapadlo ho poškodit. To bych se urazil. Do mých úvah, zahrnujících široké spektrum témat, od Husova citu pro umění (On by nedopustil, aby se něco stalo Hradu! Nikdy!...doufám) po úvahy o momentální politické situaci (Co to ta bože dělaj?) náhle vtrhne ten Rakušák ze sousedsví a hned začne mlít něco o vazalovi. Cože? Vypadne ze mě. Jakej vazal? Dodám ještě nepříliš inteligentně. To se ti teda povedlo, Česko, takhle inteligentně zahájit rozhovor, to je hotové umění. Vynadám si v duchu.

Prusko - 07. srpna 2011 21:26

Co komu má Úžasnost udělala?! Já chci do Berlína, hned teď! Teď mě tak napadá...proč jsem tam vlastně nejel rovnou? Aspoň bych se teď nemusel štvát s tímhle nezdvořilým výrostkem. A ten teď ještě ke všemu snad zpochybňuje úžasnost velkého Pruska! Nechce mi říct své jméno. No co, stejně bych ho zapomněl. Nedůležité věci nejsou nic pro moji úžasnou hlavu. Kde bych teď byl, kdybych se zabýval maličkostmi? "Stejně tvoje jméno není důležité. Ale zapamatuj si laskavě to moje, jelikož je to nejúžasnější jméno, jaké kdy svět slyšel, kesese.". Sebevědomí se mi vrátí snad ještě rychleji, než zmizelo. "Hrad? To myslíš tu barabiznu?" ukážu na Hrad. Co na něm vidí? To moje stavby jsou o hodně lepší. Jak by taky ne, když jsou dílem mé úžasné maličkosti. Keseseee~. Mám sto chutí toho kluka donutit mě vzít do Berlína. Někomu tak úžasnému, jako jsem já, se přece neodmítá! Donutil bych ho pěkně pomalu. A bolestivě. Mé krásné (a úžasné) spřádání plánů však přeruší známý hlas. Vykulím oči a otočím se. Nemůžu uvěřit svým očím "A....A....Aristokrat?!". Kde ten se tady vzal?! I když, aspoň vypadá, že není z týhle doby. Koutkem oka se podívám po klukovi. Takže Ore-sama měl pravdu, opravdu je to jeden z Aristokratových poskoků. Jakže? Bohu? Boha? Boho? Bohemia? Ten pohled by si klidně mohl nechat pro sebe. Koneckonců, to on se mi v mojí době bude plazit u nohou. Kesesee~. Tak to má taky být.

Rakousko - 18. srpna 2011 15:56

Blbej a blbější Zamračím se na ty dva a vzdychnu si. Musím být nad věcí, tihle dva nevypadají, jako by pobrali moc rozumu. Proto jsou a budou pod mou nadvládou. Na to se podívám. Stočím pohled k Čechovi. Vypadá mlaději, než si ho pamatuju. Zavřu na chvíli oči a vzpomínám. Něco s defenstrací? No, to byla asi jediná věc co mě napadla s mladší verzí mého sluhy. Otevřu oči a zadívám se na něj pronikavě. "Když se ti nelíbí vazal, tak sluha, to přesně vystihuje čím jsi, nebo se staneš, byl jsi?" trochu znejistím a rozhlédnu se. On byl Hrad vždy impozantní ukázkou archytektury, ale je ještě impozantnější, když před ním stojím tak trochu ztracený v čase. Jak tenhle komplex mohl přežít do 21. století? Potřesu hlavou a stočím pohled k Prusku. Zamračím se. "Mám jméno Prusko, tvoje poznámky jsou ale irelevantní. Měli bychom najít ostatní, protože určitě nejsme jediní, co se sem dostali takhle... zvláštně," dodám po chvíli přemýšlení. Nejsem si tím stoprocentně jistý, ale nesmím jim ukázat ani záblesk slabosti, jinak mě stáhnou sebou do hlubin barbarství. A já musím být nad věcí! Jsem velmoc. Určitě tu budou ostatní státy. A kdyby nic, tak můžeme jít k Maďarsku, ta mi určitě ráda pomůže. Usměji se jen co si vzpomenu na její milou a usměvavou tvář. A možná Itálie, ale ta je k ničemu, dobrá jen k uklízení a poslouchání muziky.

Norsko - 21. srpna 2011 23:58

soukromá zpráva od Norsko pro Pořád si připadám poněkud znejistěle. Poněkud, vlastně docela více znejistěle. Je to poprvé, kdy něco takového dělám dobrovolně, to možná je důvod k tomu být nesvůj... Mimoděk mě napadne, že za svou vstřícnost můžu děkovat jen tomu otravnému pití, co do mě Anglán nalil, ale tak co už ... Anglická medicína. Otravné ... Otravné myšlenky, stejně pořád nevím, jak si to před sebou ospravedlnit. Raději nechám úvahy odejít stranou. Jen doufám, že se to Angličanovi bude aspoň trochu líbit ... Eh? V duchu protočím oči . . Uvažování je otravné. Navíc je stejně notně obalené rumovými vlákny, takže závěry budou ještě otravnější ... Kolik partnerů soudobý Anglie už asi měl? Uchichtnu se a jen tak tak se kousnu do jazyka, abych tuhle otázku nevypustil z úst. Ještě zbytek smyslů mě ovšem zarazí, že to není nejlepší nápad. A to smaozřejmě proto, že by otázku mohl oplatit. Že by ho to uvedlo do rozpaků, nebo cosi? ... Tche..., nemluvě o tom, že když se červená je roztomilý ... Ach, Odine! Prosím tě, apeluji na tebe! Ochraňuj mě od nápadů tento mok někdy znovu píti, a pokud možno, tak v menším množství.../A tady máme počátky prohibice v Norsku..., ehm./ Nechám uniknout pár stenů způsobených Athurovými činnostmi. Ovšem jeho vzdychu při mém zavadění o obočí si nemůžu nevšimnout. Opravdu letmo nadzvednu své vlastní a pak dotyk oplatím, už cíleně a víc se o obočí otřu rty a zároveň jej letmo zkousnu ... Následně, ať už je výsledek jakkýkoli, se přesouvám k další oblasti ... (Ale na rtech je na chvilku zaznamenatelný lehce pobavený poloúsměv.) Zajímavá věcička. Rozhodnu se, že se k ní vrátím někdy později. Nakonec se přestávám obtěžovat s nějakým zadržováním stenů a klidně dávám Arthurovi najevo, že mi je jeho péče příjemná. Mezitím sám hladím a přejíždím jeho kůži, laskám místečka na jeho těle a přemýšlím, jestli to zatraceně má nějaký účinek nebo ne ... A stejně tak se snažím odsunout do hlubin mysle myšlenku na řetěz, která nevím odkud se vzala... Veškeré úvahy ale přehluší náhlý pocit intezivní slasti. Cítím nastupující šok a pocit chvilkové ztráty sebeovládání. Vyděšeně rozšířím oči a z úst mi vyjede vyjeknutí, rozechvěju se nenadálým přepadem. Naprosto netuším, jak s novým pocitem naložit, jak to přerušit... Na moment strnu v křeči ... a nakonec se jen s nezadržitelným zasténámím a očními víčky přivřenými rozkoší svezu do podušek a roztřesu se... Cítím neskonalou touhu po další slasti ..., po uvolnění. A zároveň se nadále ještě klepu z tohoto útoku ... "Eh..." Otravné... Vyhodnocuje má mysl rovnou. A trapné. Dodává vzápětí, když si už tak apatický rozum uvědomí soudobou situaci. Cítím, jak se do mé tváře hrnou rozpaky, teď budu naprosto červený. Zírám do peřiny a nechce se mi zvednout pohled. Cítím se pokořeně... Myslím, že na to, jak funguje tenhle vlas, Anglie rozhodně přijít neměl. Tím spíš, že... sám ho nemám pořádně prozkoumaný ... Otravné. Hlavně ať si odpustí nějaké komentáře, nebo ... to bude ještě otravnější. "Pche!" syknu tiše a konečně opět trochu zvedám pohled. Snažím se kdesi v hloubce sama sebe sebrat nějakou důstnojnost. "Na to... nesahej!" syknu nakonec a kupodivu se mi povede vydat ze sebe chladný tón (jen s nepatrným zakolísáním) a věnuji varovný chladný pohled. "Arthure!" pečlivě vyslovím jeho jméno. A pak zakolísám pod touhou svého těla, cítím to jako zradu, ale usilovně se snažím po něm neskočit. (A vyháním z hlavy představu Dánska a jeho zatím vždy odraženým pokusů...).

Anglie - 22. srpna 2011 11:51

soukromá zpráva od Anglie pro Chichotající se Sigurd... je jen jedna z mnoha divných věcí tohohle dne. Přemejšlím, co to mělo znamenat zase teď. Vypadá, jako by chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslí.. Ani nevím, jestli bych to chtěl slyšet. Samozřejmě by mě zajímalo, co tím sleduje. Věnuju mu tázavej pohled. Modlím se, aby mě zítra neproklel, jestli si po tom alkoholu bude pamatovat, co jsme prováděli. ...Je to jeho vina, on si začal! V prostředí svý hlavy proklínám všechno, co mi přijde na mysl, když se Norsko rozhodne blíže věnovat obočí. Zřejmě se má kamufláž stenu tak úplně nepovedla. Vidím nadzvednutý obočí mýho současnýho partnera a v duchu nadávám, proč musím mít slabý místo na takovým blbým místě a proč se na to muselo přijít zrovna teď a tady? „Nnn-nech, S-Sig-...!“ rudnu jako rajče, snažím se odtáhnout, ale ruce se mi chvějou a při kousnutí se pode mnou podlomí, takže končím na Sigim. Až teď si pořádně uvědomím, co za zvuky ze mě vyšlo. T-tohle je prostě moc trapný, jak jsem to mohl dopustit, zabijte mě rovnou! panikařím a na okamžik schovám naprosto rudej obličej do kůže jeho hrudi. Pro změnu nadávám sobě, že takhle se neohroženej pirát, vždy nad věcí, rozhodně nechová. A už vůbec ze sebe nevypouští podobný zvuky. Rychle se zase zvedám na pořád roztřesený ruce a šlehnu vzteklým pohledem, silně podrženým rozpaky, abych dost jasně naznačil, ať to rozhodně nezkouší znova. … Můžu se jen modlit, aby na to blbý obočí nepřišel žabožrout. To by byl můj konec. Vybaví se mi Francis a moje neustálý odmítání (který je nakonec vždycky stejně k ničemu), kdykoli přitáhne s nějakým nemravným návrhem. Určitě by se tvářil dotčeně, kdyby věděl, jak ochotně se teď angažuju. Na chvíli zamrznu na místě. Doufám, že žabožrout se od tohohle pokoje drží hodně daleko. A modlím se, aby se nepokoušel vniknout dovnitř. Nic nepokazí náladu víc, než když vás někdo nachytá u hrátek tohohle druhu. Tím spíš, když ten někdo je zrovna ten člověk, se kterým spáváte normálně. A zvlášť, když je ten člověk Francis. Ale to mi může bejt jedno, ne? Žádnou věrnost jsem mu neodpřísáhl (k tomu by mě ani nedonutili) a on stejně příležitostně spí se všema okolo, kdo mají tu smůlu, že se nestihnou klidit do bezpečí dřív, než z něj začnou pršet feromony. Norčanovy steny zní nídherně. A hlavně to dost usnadňuje práci, když člověk ví, co je tomu druhýmu příjemný. Soudě podle těch zvuků a reakcí všeobecně, tahání za vlas je až moc příjemný. Přirovnal bych to k mýmu obočí. Přijde mi trochu zvláštní (a hlavně nevhod), že i když se Sigurd ohradil a brání se dalšímu působení na kudrlině, nepokusil se situaci a polohy prohodit v jeho prospěch. Shledávám to mírně otravným, protože já fakt nemám páru, co si tady počnu. Zvlášť, když bych neměl dělat nic, co by ho mohlo bolet. Nervózně polknu a jdu na věc. (Protože si nemůžu vzpomenout, jestli Sigimu ještě zůstaly kalhoty a nechce se mi to hledat, dejme tomu, že už je nemá) Bohužel pro Sigurda je představa tahání za kudrlinu moc lákavá, než aby se jí dalo odolat. Krom toho ji můžu použít jako prostředek k odlákání pozornosti, kdybych třeba něco víc či míň zvoral a a začalo to působit víc bolesti než slasti. „P-“ začnu, ale potom se zaseknu. Já nemám ve zvyku se omlouvat, když dělám, co se mi zlíbí. Takže si můžu vklidu znova zatáhnout za kudrlinu, aniž bych se i přes vyslovenej zákaz cejtil provinile. Narovnám ten vlas, přejedu po jeho délce, lehce zatáhnu..., mezitím si nasliním prsty jedné ruky a po roztáhnutí Norčanovo nohou souběžně s dalším zatáhnutím vstrčím prst do konečníku. Tak trochu doufám, že se to Sigurd pokusí zvrátit ještě tady.. Závidím mu polohu vleže, kdy se o moc nemusí starat.

Čas - 22. srpna 2011 20:34

Česko, Prusko, Rakousko: Jste zrovna uprostřed rozmíšek a vyrovnávání se s holým faktem, že jste uvízli ve 21. století a zrovna s těmi tupci, když se k vám začnou – zprvu nesměle – blížit dvě dívky. „Ahoj,“ ozve se první se zahihňáním. „Máte opravdu úžasný cosplaye, kde jste je vzaly? Jste z nějaký cosplay skupiny?“ čiší z ní nadšení a druhá dívka se mezitím jala pořádně prozkoumat Rakušana, dokonce si troufla zatahat za Mariazella. Zatímco se diví, že je skvěle vyrobený a vypadá tak, jak má, přestože se nezdá nagelovaný ani vyztužený drátkem, v rukou její společnice se objeví podivná krabička. „Vypadáte hrozně věrohodně!“ s rozzářenýma očkama ukáže na krabičku. „Můžu si vás vyfotit?“ otáže se a směřuje další otázku na Česko. „A ty máš být co?“

Iris I. Braginskaya - 22. srpna 2011 23:18

Jakmile zaslechnu další část řeči albína na téma "jsem úžasný", vypnu a absolutně ho ignoruju. Protože jinak se to přežít prostě nedá. Takže mlčím, potlačuju touhu přitopit ho ve Vltavě, kterou bych nebýt tohodle divného staletí okamžitě zrealizoval a nadávám si, že jsem ten den nezůstal doma. Kdybych nikam nechodil, možná bych tady nebyl, ale zase by někdo nevyhodil ty páprdy z okna. Hm, jedno horší, než druhý. Moje předsevzetí mlčet a ignorovat ho vyhodím z okna a zakopu pod zem v okamžiku, kdy zaslechnu slovo barbaizna. "Jaká barabizna?! Tohle je mistrovské architektonické dílo! Drž laskavě zobák!" Vypěním a dost zvýším hlas, čímž na sebe nechtěně přitáhnu pozornost některých lidí v okolí. Ajaj. Ty pohledy, které na mě směřují, jsou dost divné a svědčí o potřebě těchto lidí zavřít mě někam do malého prostoru s pány, kteří na mě budou mluvit pomalu a srozumitelně. Úžasná vyhlídka, kterou ovšem díky svému nabytému rozvrhu musím odmítnout a tak sevřu rty a rehabilituju svůj slib mlčení. Chudák opět moc dlouho nevydrží a tak s nadávkami opět vyletí ven. Hádejte, kdopak za to asi může? "S-sluha?!" vyrazím ze sebe zděšeně. "Jestli to je vtip, tak vážně blbej!" Dodám ještě a soustředím se na dýchání. "Sluha? Sluha?! Já jsem Česko a žádnej sluha! Ani neumím uvařit čaj, nemůžu dělat sluhu!" Ujišťuju Rakušáka a mezitím zvažuju výhody toho, kdybych zdrhnul. Bohužel, nevýhody jsou tentokrát v převaze a tak se přinutím zůstat, ujišťujíc sám sebe, že to dělám pouze pro dobro své a ničí jiné. Taky bych mohl znova narazit na tu obludku a to vážně nechci. Mé myšlenkové pochody, které se pomalu začínají točit kolem vážně absurdních věcí (no vysvětlete mi, proč musím zrovna v tuhle chvíli myslet na to, že se mi doma zkazí ta slaninka, no?) ovšem přeruší násilný vpád hlasu jakési holky. Podvědomě couvnu, v tomhle století s nimi nemám zatím vůbec dobré zkušenosti. Moudrost tohoto kroku se potvrzuje v okamžiku, kdy holčina začne mlít cosi o koplají nebo něčem takovém. Švihlo jí, vážně jí určitě švihlo. Bohužel se nedá provést akce zabít, zakopat a umít podlahu, protože za a) tu je moc lidí, za b) jsou tu ty dva mé "oblíbené" zjevy a za c) má s sebou dalšího šílence. Bože, i když na tebe teda nevěřím, tohle si vážně nezasloužím! Korunu tomu nasadí otázkou "a ty jsi co". Ehm, ne že by mě netěšilo, jak moc hezky se zatvářil Rakušák, když ho zatahala za vlasy, díky tomuhle jsem na svoje Česky hrdej, ale tohle bylo vážně drzý. Ignoruju fakt, že se zachovala přesně stejně, jako někdy já a vyprsknu. "To nemyslíš jako vážně! Svoji rodnou zemi by jsi vážně mohla poznat, ne? To je teda vděk a láska ke své vlasti...Hlavně že ty dvě paka poznáš!" Urazím se a jsem v pokušení odejít trucovat do kouta. Neudělám to jenom kvůli tomu, že mě stále ještě pořád baví pozorovat výraz Rakušáka. Hehe. Já vím, jsem zlomyslný, ale to je vážně něco, kvůli čemu musím pohřbít svou hrdost. Když ho ale zataháš za ten vlasy znova, bude ti odpuštěno. Dodám zlomyslně a zakřením se. Tak tohle století se mi pomalu začíná líbit.

Francie - 26. srpna 2011 17:52

soukromá zpráva od Francie pro S pomocí oné dívky, která mířila stejným směrem, jsem se dostal až ke královně Alžbětě. Nebyla to ta, kterou jsem znával, když jsem se v utajení stavoval v Anglii, abych navštívil Arthura… takže jsem jí viděl každou chvíli. Nicméně, jak jsem se po cestě dozvěděl, uplynulo už pěkných pár let a královna je Alžběta II. a navíc i starší dáma. Klasicky jsem jí pozdravil hlubokou úklonou a letmým políbením ruky. Následně jsem s ní i onou dívkou, o které jsem se dozvěděl, že si vzala nějakého Williama, myslím, že se jmenovala Kate, nebo tak nějak, vypil čaj a snědl nějaké Scones. Příjemně jsme si popovídali jak Anglicky, už kvůli Arthurovi jsem se ten jazyk učil a hodil se mi vždycky, tak i plynnou Francouzštinou, kde ovšem měla Kate chvílemi menší zádrhely, ale doba je jiná a asi je to i složitější. Zeptal jsem se jich i na pár věcí. Tak například jsem se dozvěděl, jak se tady svítí. Vysvětlili mi, co je to vypínač, žárovka a elektřina, která mi stále dělá problémy na pochopení. Dokonce mi prozradili, že světovým jazykem je Angličtina, ale móda z Paříže je nejžádanější. Očividně se Francouzský vkus vyvíjel správným směrem, jak také jinak, vždy jsem měl onen šestý smysl, který mi napovídal, co je opravdu elegantní a co na dámy dojem udělá. Ovšem čas letěl a já se nestačil dozvědět vše, na co jsem se jich chtěl zeptat. Ovšem Alžběta vyšla vstříc mému přání a přenechala mi pokoj hned vedle toho Arthurova. Výtečně, alespoň to budu mít v noci blízko. Ovšem rozhodl jsem se obě dámy doprovodit alespoň ke kočáru a rozloučit se s nimi, jak se sluší a patří. Což jsem také učinil. Ze vstupní haly jsem se však vydal opačným směrem, prohlédnout si, jak se palác změnil. Sem tam pobíhaly služky a také jsem zaslechl něco o Arthurově pokoji. To jsou tak na větvi z toho, že je tady Arthur? Sám jsem se ovšem raději vyhýbal a zatím se mi to dařilo. Tedy až do chvíle, než jsem vešel do velké místnosti. Byly v ní nějaké velké černé bedýnky a na nich bylo vidět palácové pokoje, tedy celkem mne zajímalo, jak to udělali, že se tam pohybovali lidé. Překvapivě jsem si všiml, že u jedné té bedýnky bylo k prasknutí. Původně jsem si myslel, že služky nedokážou umění ocenit, ale asi jsem se pletl. Přešel jsem k nim a pozdravil je. Žádná reakce. Očividně je to uchvátilo tak, jako mne překvapilo. Podíval jsem se na ‚obraz‘ a doslova mi to vyrazilo dech. Byl tam Arthur a ten zatracený Nor. A ten polibek… ten polibek… Co to je? Co to sakra je? Arthure, proboha, doufám, že… bože… Zbledl jsem. Možná, že by mi v té chvíli nenaměřili žádný tep. „Co to je?“ Vypravil jsem ze sebe, ale mě samotnému to znělo spíš jako šepot. Ovšem jedna z dívek se na mě otočila. Překvapivě to byla ta samá, co mne a dámy obsluhovala při svačině. Rychle mě odvedla kousek dál od hloučku. Nechápal jsem, o co se jedná, ale začala něco s tou elektřinou. V podstatě jsem pochopil to, že Arthur má v pokoji zařízení, které přenáší obraz do těch bedýnek a to co jsem viděl, se v ten okamžik vážně stalo. Zeptal jsem se, jestli je taková bedýnka i u mě na pokoji, tedy po té, co jsem znovu chytil barvu a svůj klasický úsměv. Dívka se na mě s úsměvem podívala a pronesla, že má něco lepšího. Na chvilku zašla dveřmi do vedlejší místnosti a přinesla malou krabici s jakýmsi provázkem, kterým měl na obou stranách divné zakončení a by zvláštně tuhý. Šla se mnou k pokoji a po cestě mi vysvětlila, jak to funguje. V podstatě jsem pochopil, že jeden konec toho díru strčím do díry ve zdi, kudy vede ta elektřina a ten druhý konec do té bedýnky. Také, že když zmáčknu knoflík, který se vzdáleně podobá Arthurově roztomilé bradavce, tak se tam objeví ten obraz a když zmáčknu druhý knoflík, tak se dočkám i zvuku. Překvapivě to zní celkem jednoduše. U dveří pokoje se semnou rozloučila a se slovy, že stejným způsobem to vypnu, zmizela za rohem. Raději jsem vlezl do pokoje a zavřel za sebou dveře. Chvíli jsem se rozhlížel po pokoji, ale situace byla nutkavá a já vyhledal něco, co bylo s velkou pravděpodobností koupelnou… tekla tam prostě voda do kádě, která nebyla dřevěná. Sedl jsem si na nějakou židli, nebo co a rychle zapojil a zapnul tu věc. I se zvukem. Chytl jsem chvíli, kdy Arthur natahoval Norův vlas. Slyšel jsem vše. Vše co bylo vlastně ve vedlejším pokoji. „Bože.“ Vyklouzlo mi a raději jsem se vysvlékl. Naštěstí jsem zjistil, jak se zapíná voda, a že mi to trvalo, takže jsem si napustil trochu vody… pochopil jsem, že aby nemizela, tak se ta divná díra musí ucpat korkem, který byl taky z čehosi zvláštního, měkkého. Ovšem dokázal jsem si obrazovku opřít a natočit tak, aby slyšel i viděl. Pomalu jsem si sedl do vody. Zvuky a obraz už udělali své. Sakra, Arthure, tak dělej. Copak nic pořádného neumíš? Ta předehra už byla dlouhá dost. Ten pomaloučku, polehoučku… Pomalu si sjel do klína a chopil se své pýchy. Pak už stačili jen rytmické pohyby nahoru, dolů a sledování Arthura na obrazovce.

Norsko - 27. srpna 2011 16:48

soukromá zpráva od Norsko pro Reakce Anglána na obočí mi přijde jednoduše řečeno zajímavá, ale jak už jsem se rozhodl předtím, nehodlám jej trápit teď, ale zneužít to až později. Na tváři mi na chvilku projede letmý úšklebek. Tahle věc se rozhodně bude časem hodit. Každopádně ale představa, že bych z něj opět vyloudil svoje jméno, je docela sympatická. Skoro nikdo mi tak neříká a od něj to znělo příjemně… Po útoku na kudrlinu Arthura sleduji varovným pohledem. Vypadá to ale, že ho ten zpropadený krám docela zaujal. To se mi jako chce mstít za tu ani ne vážně míněnou akci na jeho obočí?! Otravné... Trochu mě zarazí to jeho rozpačitý polknutí. Když už nic jinýho, Švédsko si byl aspoň jistý tím, kam co strčit. Snažím se tuhle myšlenku vyhnat z hlavy, jelikož si na Arthurovo počínání vůbec nemůžu stěžovat. (Až na to oharašování kudrliny). A ani v nejmenším by mě nenapadlo teď polohy zvrátit. Jelikož opravdu netuším, co bych si tam nahoře počal a představa, že by to jen tak skončilo kvůli mé neschopnsoti, je otraná... Ať se s tímhle popere Arthur… Co vlastně mělo znamenat to …P? Napůl tázavě k němu vzhlédnu. Omluva by teď působila docela vtipně. Na druhou stranu cítím vztek, že se rozhodl nebrat můj zákaz vážně ... Jednou mu to určitě vrátím. Poněkud přivřu oči a z úst mi vyjede další zasténání. Ta kudrlina je vážně nehorázně otravná. „N-ne…,“ chci se bránit, ale působená slast dovolí mým ústům vypustit jen nějaký podivný sten. Tohle je tak otravná situace. Omámeně se svezu níž a níž a vzdychám, oddávám se jen Arthurovým dotykům, jelikož se na nic víc už neodkážu soustředit. Veškeré uvažování mi dalo sbohem… Vzdychnu a poněkud udiveně rozšířím oči, když cítím prst ve svých útrobách. Je to ponižující? Otravné…? Víc roztáhnu nohy, abych Angičanovi usnadnil vstup dovnitř. Ano, otravné… „Arthure…,“ vzdychnu tiše a zvednu ruku. Nemůžu tu přece jen tak ležet a vybodnout se na něj úplně. Trochu si olíznu palec a pak suverénním pohybem pohladím Anglánovi obočí, ke konci pak použiju i nehet a opravdu lehounce do něj škrábnu …

Anglie - 03. září 2011 17:39

soukromá zpráva od Anglie pro Už začínám mít pocit, že jestli tady pořád budeme aktivnějc pokračovat akorát tak ve vzájemným útočení na kudrliny, tak se nikdy nikam nedostaneme. Ne, že bych to chtěl uspěchat nebo už to mít rychle za sebou, ale když už mám tajtrlíkovat nahoře.. Stejně je to divný, mít o 500 let později pod sebou v posteli Norsko z doby před 1000 lety od současnosti, kdy navíc vpadl i se svojema povedenejma bratrama do mojí země a obsadil mě pro změnu on.. A když si vezmu, že v mojí době se spolu skoro nevidíme, protože Dán běsní, pomalu i když se mu na jeho Sigurda někdo jenom podívá.. Tohle Norsko se do jistý míry liší do toho, co vídám normálně. Za všechno může rum, to je to! Nechám uniknout jen jakýsi zadušený sten a roztřeseně se držím na jedné ruce, když druhou používám k přípravě nebo co to má bejt. Nehodlám dál otálet, takže se tím pokusem nenechávám vyvést z míry a jen zavrtím hlavou a nakloním se víc dozadu, aby na mě nemohl. Soustředěně posouvám prst dál do konečníku a snažím si u toho nepřipadat tak divně. Uvažuju, jak je možný, že se tam dovnitř vleze i něco většího, když i ten prst stojí dost úsilí.. Trochu úzkostlivě kouknu na Sigurda, jestli je všechno v pořádku, ale tentokrát se pro kudrlinu raději nenatahuju. Zatím si nestěžuje, tak je snad všechno v pohodě.. Přidávám druhej prst a doufám, že všechno jde tak dobře, jak se zdá mně.. Přestože mě to připravování nebaví, to vím jistě. Ale podle všeho je to nutný. A nudný. Konečně se mi zdá, že je to tak akorát a usmívajíc se pro sebe vytáhnu prsty. Jenom se tázavě kouknu na Norčana, jestli to cítí stejně, protože nemá smysl na poslední chvíli kazit atmosféru..

Norsko - 05. září 2011 00:12

soukromá zpráva od Norsko pro Vidím, jak Anglán ucukl před rukou a vrtí hlavou, zřejmě nechce být rozptylován. Jen pokrčím rameny a tiše si vzdychnu, přivírám oči a nechám ho dělat, co uzná za vhodné... Na druhou stranu, náhlý ústup dráždění jiných citlivých míst mi vrací schopnost aspoň trochu vnímat. Sice stále s alkoholovým oparem, ale i tak vnímat... Cítím, jak mi lehce tikne v oku. Ta Anglánova příprava je vážně divná věc. Otravná... Trochu zkřivím ret a lehce se zavrtím, snažím se, co nejvíc uvolnit. Ale na něj neshlížím, nedokázal bych se teď na něj podívat. Připadám si... trapně? Mm... Mm, tedy ono ne, že by to nějak bolelo, ale nemůžu přesně říct, jaký je to pocit. Samozřejmě, že otravný ... , připadám si trochu jak laciná štětka, ale tuhle myšlenku rychle vyháním z hlavy. Trochu červenám a otráveně zabodnu pohed do stropu. Chvilku zvažuji, jak jsme se sem vlastně dostali? A jak to, že vůbec spolupracuje? ... Pokud vím, on toho rumu neměl tolik jako já naráz... Podezíravě tiknu pohledem k němu. Ale pak si uvědomím prsty uvnitř a mé myšlenky se na chvíli opět rozplynou... Doufám, že si pospíší..., nejistě se ušklíbnu, když cítím druhý prst a zatnu zuby. Nečekal jsem to, tak úplně. Ale jsem viking a ten si nikdy nestěžuje, i když je mu něco nepohodlné... A navíc, můžu si za to sám, měl jsem šanci to zvrátit a ten nejistě čučet a přemýšlet, co a jak... S tím mi si zkousnu ret, abych nevzdychl, jelikož Arthur zavadí o něco dosti příjemného v mých útrobách... Snažím se uvolnit ještě o něco víc. A vypustím vzduch... Náhle prsty vyndá, shlédnu a vyměním si s ním pohled. Jen kývnu, že může, i když sám si tím nejsem úplně jistý... Cítím ale touhu po tom ho konečně cítit víc...a plněji. "Do toho," zamumlám tiše a ještě o trošku roztáhnu nohy, snažíc se víc uvolnit. Mimoděk přitáhnu ruku k ústům, asi proto, abych se do ní kousl, kdyby to náhodou bolelo..., přeci jen, na nějaké mé skřeky tu nejsem zvědavý a pochybuji, že by o ně stál Arthur...

Španělsko - 05. září 2011 19:32

Několik úžesných velkých růžových okřídlených slonů, okusujících náhderná červená rajčata, která ani v těch nejlepších španělských farmách nenajdete a několik šťouchanců do žeber. To je vše, co si pamatuji, když mě probudí nějaký pán v uniformě jakousi černou tyčí. Tak nějak zvláštně na mě hledí, a já na něj, co se to děje? V tu chvíli musím vypadat opravdu zmateně, zamrkám na něj a rozhlídnu se kolem. Podlaha, lavičky, lidé, lodě... Jsem v přístavu? V nějakém hodně divném přístavu, na hodně divném místě, v hodně divným století. Znovu zvednu pohled k tomu muži. Zdá se, že něco říká, ale v tom hluku kolem ještě znásobujícím pištění v mých uší mu jen sotva rozumím. Vypadá, jako by mě snad chtěl z přístavu - jsem opravdu v přístavu? Aha, jo, jsem.. - vyprovodit. Já mu věnuji sladký úsměv a s menšími potížemi se zvadnu ze země, při čemž se parádně prásknu do hlavy. O lavičku, pod kterou jsem samozřejmě ležel. Následovně s pořád stejným úsměvem na tváři poplácám policistu po rameni, jako svého dávného přítele. "Já úpa chápu že jen řežeš svůj džob, jako, jen tak dál kámo" řeknu tím naprosto hustým slangem, který mě naučili moji noví přátelé. Říkali, že takhle se teď ve Španělsku mluví, ale nevypadá, že by mi ten uniformovaný pán, který se očividně stará o to, aby v mé zemi všechno šlapalo tak jak má, rozuměl. Proto ho raději nechám být, nebudu mu plést hlavu, místo toho s rozhlédnu kolem a vzpomenu si, kam jsem to vlastně chtěl vyrazit. Nastoupím na nejbližší loď, nebo se o to aspoň pokusím, ačkoliv netuším, kam má vlastně namířeno. Tak či tak, bylo by pěkné někoho navštívit a zjitit, jak je na tom on, případně požádat o pomoc. Nějaký další milý pán po mě požaduje peníze a pas. No dobře, peníze mu dám, ale ten pas, vždyť ani nevím, co to je. Naštěstí jsem zapojil svou chytrou hlavu a tak jsem z toho oba vyšli docela bez problémů. Já s povolením vstoupit na loď a kapitán s jednou z mých balíčků marihuany, které mi hipísáci nechali na památku. A taky pro zlepšení nálady, až to někdy budu potřebovat. Byli opravdu milí! Teď už jsem na cestě do...Kdo ví kam. Není to sice moc dlouho, co jsem byl naposled na lodi, ale po tom uklidňujícím pohupování se na klidných vlnách při cestách do Jižní Itálie (chápejte, alespoň při těchto plavbách nešly moje lodě ke dnu), se mi opravdu stýskalo. Procházím se po palubě a skoro až zapomínám, že zde nejsem kapitánem. Ale co, i kdybych doopravdy byl, k čemu by to bylo? Tahle loď... co je vůbec zač? Vypadá spíš jako obchodní. A kde má plachty? A kam vůbec míří? 21. století je tak.. nepochopitelné! Po chvíli ustavičného přemýšlení a idealizování, jak se dostanu zpátky do svého rodného Madridu ještě nezkaženého a nezašpiněného tím vším kouřem vycházejícím z těch obludných barevných krabic, a dám si chutné červené rajče z jedné z mých mnoha farm, si všimnu, že nedaleko mě zakotvily nějaké dvě mladé slečny, pokukují po mě a hihňají se. Smeknu před nimi, byl bych si sundal i klobouk, kdybych nějaký měl, a mile se na ně usměju. Očividně je to dost překvapilo, zdalipak i v téhle době dodržují ona přísná, avšak velmi užitečná pravidla slušného chování. Stále se na ně usmívám, až se nakonec, celé rudé, odhodlají přistoupit blíž. Mluví docela upištěnou a podle všeho dost moderní Angličtinou, takže jim jen stěží rozumím, ale když tak nějak přeluštím jejich otázku, jestli jsem tady sám, popravdě odpovím, že ano. Dost by mě zajímalo, co je na tom tak potěšilo... Po docela dlouhé cestě, jíž jsem strávil převážně debatováním s těmi dívkami (dali mi papírky s podivným číslem, nevíte někdo, co to znamená? Nějaký kód, nebo...?) se konečně dostáváme na pevninu. Vystoupím tedy z lodi a rozhlídnu se, jako by mi ta okolní krajina něco říkala, je tak trochu... podezřelá. Vykročím tedy po dlážděné cestě směrem, kterým tuším centrum města, do kterého jsem se dostal, když v tom jako by mě přes nos praštila vlajka visící na protější budově. Nejdřív vyvalím oči, pak v duchu pěkně španělsky zakleju a nakonec vytvořím gesto, které dnešní mládež nazývá facepalm. JÁ. JSEM. V ANGLII. No vážně, tohle se může stát jenom mě! Doufajíc, že nenarazím na žádného otravného Angličana, zejmena na individuum jménem Arthur se namašíruju do již známého autobusu a usadím se na sedadle úplně vzadu vozu. Ať už tohle jede kamkoliv, hlavně ať se dostanu někam.. pryč. Jen tak mimochodem sáhnu do kapsy a do dlaně se mi zbytek zásob té marihuany, nebo jak se to vlastně jmenovalo. Pokrčím rameny, tohle je poslední cigareta, tak proč toho nevyužít, že? Aspoň si zlepším náladu, když už nic jinýho. Možná bych ale měl brát ohledy na spolucestující, co kdyby ten kouř čirou náhodou napadlo je začít obtěžovat, ale co, tak budou taky veselí. A aby ne, čím blíž se blížíme k cílové stanici, tím lepší a radostnější náladu mám, dokonce se ke mě přidá i můj přítel slon růžové barvy a milé, usmívající se rajče, jenž mi laskavě pomůžou vystoupit z vozu tak, aby nikdo nepřišel k úhoně. S mírně pootevřenými ústy zamžourám kolem, hm, nějaká budova, nějací lidí, a hlavně.. Jsem v Anglii! "Ahahahahahaha! Miluju tě, světě!" Rozesměju se na celé kolo a rozhozenýma rukama se dám na útěk, mezi těmy všemy krásně barevnýmy tvary, až můj pohled padne na opravdu velkou budovu, o jejíž totožnosti nemám ani páru. Uculím se a zvednu k ní ruku se zapalovačem s ní. "Já tě podpálím~" Oznámím téměř zpěvavým tónem a jedním rychlým pohybem palce vykouzlím oheň. Pozoruhodné, že? Já vím že by lidé měli žít v míru, ale tohle je přece jen Arthurův majetek, a když ho trošku vyprovokuju, alespoň bude švanda, no ne? Hahahahahaha! Ale to už mě nějací dva pánové, každý z jedné strany, mě chytí za nadloktí a vlečou mě dovnitř. Paráda, takže i takový servis už v tomhle století vynalezli? Rozesměju se, ať je tohle cokoliv... Je to obrovská legrace!

Anglie - 06. září 2011 18:38

soukromá zpráva od Anglie pro Kouknu na tu ruku před ústy a přemýšlím, jestli se chce vyvarovat křiku nebo stenům. Předpokládám, že nejdřív jednomu, a pak druhýmu – jakože doufám, že to první nebude vůbec třeba. Jo, připravování mě nebavilo, a tak jsem to utnul, jakmile se to začalo zdát přijatelný, takže můžu jen doufat, že to stačilo. Snad bude všechno v pohodě..., s tou myšlenkou tak nějak přelezu, abych měl dobrou polohu a chystám se na nevyhnutelný.. Nejspíš už je moc pozdě couvnout, i když je mi jasný, že mě Norsko zejtra přerazí. A proč bych vůbec couval? Nahnu se a chytím Sigurda za ruku, aby měl třeba nějakou.. oporu nebo tak něco. Souběžně zahajuju i vstup. Až teď mi bleskne hlavou, že jsem měl možná ještě chvilku počkat, ale v podstatě to jde docela dobře. Postupuju pomalu a pátrám přitom po sebemenším náznaku bolesti. Čekám, dokud se Sigi nevzpamatuje, přeměřuju si ho pohledem.. S kým asi tak normálně spává? Podle výrazu se nedalo a nedá moc dobře usoudit, jestli to je pro něj prostě divnej pocit jako vždycky nebo něco z málo zažitých zkušeností.. Jakmile se Norsko zdá trochu přivyknout, zkusím se pohnout a opět sleduju reakci, trochu pevnějc svírajíc jeho ruku. Nahnu se nad něj a souběžně s lehkým olíznutím na kudrlině to zkusím znova, třeba se tak rozptýlí případný nepříjemný pocity..

Norsko - 06. září 2011 19:30

soukromá zpráva od Norsko pro Nejistě ležím, snažím se stále zachovávat pokud možno bezvýrazný výraz, ruku v pohotovosti. Mimoděk si snažím vzpomenout jaké to bylo se Švédskem. Ale můj mozek odmítá spolupráci. S ním to bylo otravné..., tohle je ... divné? Snažím se vyhnat myšlenky z hlavy a soustředit se na uvolnění, pak jenom zalapám po dechu, když cítím první pocity přicházevší z jeho vstupem. Jemně přimhouřím oči, je to... nepohodlné. Otravné..., snažím se nesoustředit na pocity tam dole. Místo toho pevněji chytnu nabízenou ruku a soustředím se na ni. Lehce se prohýbám a vyšpulím pánev víc... Jo, je to divný, odsouhlasím si. Trochu nepříjemný, ale nemůžu říct, že by to bolelo. Rychle zadržím syknutí, dokonce se i ovládnu a nestisknu jeho ruku víc. Z nějakýho důvodu nemám v zájmu dávat nějak najevo nějaké nepohodlí... Vydechnu vzduch, cítím čím dál větší rozpaky. Kouknu na něj a snažím si zvykat na novou pozici. Nakonec neodolám a věnuji mu cosi mezi úšklebkem a úsměvem. Tohle je tak trapně otravný ... Držím jeho ruku, přitom se jen kousnu do rtu, když cítím jeho náhlé hnutí. Mm... Vnímám jak pevněji svírá mou ruku a další pohyb uvnitř sebe, rozšířím oči, když se nahne ke kudrlině, konečně využiji ruku a zakousnu se do ní, abych zabránil hlasitějšímu vzdechu... Kouknu na něj a pak přirazím proti němu. Kousnu se. A znovu...

Anglie - 06. září 2011 20:19

soukromá zpráva od Anglie pro Nemůžu říct, že by mi ten bezvýraznej výraz byl zrovna po chuti, když já sám mám problém se netvářit dosti rozpačitě. Alespoň už se nečervenám. Musím říct, že tahle zkušenost je o hodně lepší, než ty ostatní, ve kterých jsem figuroval nahoře. Možná na tom bude mít i nějakej podíl to, že v minulosti ta druhá osoba většinou nespolupracovala. ..Většinou. Byli tu i tací, kteří se snažili tvářit, že nespolupracujou, ale ve finále byli víc než ochotný. Zároveň by se tohle dalo korunovat jako zatím nejdivnější zkušenost. Ještě nikdo si nezačal, aby mě pak hodil nahoru. Navíc po takovým šíleným dni.. A taky poprvý spím s někým z doby o čtyři století dřív. Navíc v posteli nacházející se o pět století pozdějc. Tyhle myšlenky jsou moc matoucí.. Měl bych se tím přestat zabejvat. Nezdá se, že by ho něco moc bolelo. A i kdyby, nedává to nijak najevo, takže jeho smůla. To, že zároveň nedává najevo ani projevy spokojenosti.. už je pro mě horší. Vyřeším to jednoduše – chytnu i ruku, kterou si zakrývá ústa a přitlačím ji do matrace, stejně jako druhou. Zaznamenám ty otisky zubů na hřbetu ruky a pozastavím se nad myšlenkou, jestli kousanci skrýval bolest nebo spokojenější projevy.. Ale dokud si nestěžuje, soudím, že můžu pokračovat. Ušklíbnu se, když zaznamenám odezvu a taky mu vyjdu vstříc, nasazujíc jakýsi víceméně pravidený tempo pohybů. Držíc mu obě ruce se znovu natáhnu ke kudrlině a rty za ni zatáhnu. Nemám páru, jak a kde se tam mohla vzít a jak je možný, aby byl kus vlasů erotogenní (asi stejně jako obočí..), ale rozhodně se hodí. Po tomhle mírně zákeřnějším útoku přejdu trochu níž, na krk, neustávajíc v pohybech. Nemůžu říct, že by moje výdrž byla nějak excelentní... Navíc po těch útocích na obočí a vůbec. Není se co divit, že ani ne za pár minut cítím, že už mám dost. S jakýmsi napůl rozpačitým šklebením ze sebe vyrazím něco ve smyslu, že se blížíme ke konci.. A s táhlým zasténáním vyvrcholím. Ruce zeslábnou a přepadnu na Sigiho pode mnou. Chvilku zhluboka dýchám, naposled ho políbím na rty.. A pak se odsunu vedle, zazívám. Jsem dneska fakt utahanej.. A kdo by nebyl, po takovým dni. Proto není divu, když už za pár minut usínám..

Norsko - 06. září 2011 21:29

soukromá zpráva od Norsko pro Mm..., skutečnost, že mám ruce přitlačené do matrace, označím za otravné. Pak už se jen snažím vycházet jeho přírazům jak nejlépe to jde. Nechám steny občas vyplynout a ty se zesílí s tím, jak drapne do úst ten zatracenej krám. Nestačím ani spílat na otravnost tý věci. Takže jen zavzdychám a pak natočím hlavu na stranu, abych Angličanovi vystavil svůj krk v plné kráse. "Arthure...," zamumlám tiše. Docela rád bych vyprostil svoje ruce a aspoň mu jimi zajel do vlasů... Ovšem tiše reaguji jeho slova a pak dosáhnu vrcholu skoro ve stejný čas jako on. Ještě chvilku lapám po dechu, mysl naprosto zmatená a mimo, moje smysly už tak obalené alkoholem se ještě více otupují odeznívající slastí. Cítím se zmoženě. Odfrknu si. Jakmile mě přestane držet obejmu ho a polibek mu vřele oplatím. V mysli mi zaznívá, že se mi to nejspíš i líbilo. Otravné... Trochu zklamaně se koukám, jak se odsouvá..., nakonec se letmo přitáhnu blíž a přitulím se k němu. Takhle se po chvíli také propadám do hlubin spánku ... ... Cítím šimrání slunečních paprsků na svých víčkách. V hlavě mi trochu duní, mám pocit, že budu zvracet. Kde to vůbec jsem? Konečně se odhodlám otevřít oči. Polknu. Otázka mého výskytu začíná být palčivější, když zírám na neznámý strop. Navíc ta bolest v hlavě..., co to zatracěně má být? Také mi dochází, že vedle mě někdo leží... a kdyby jen vedle, cítím, že jeho ruku je položená kolem mých ramen. Prudce sebou škubnu a posadím se. Přitom pohybu se mi příšerně zhoupne žaludek, chvilku se snažím udržet jeho obsah na svém místě... A o pár chvil později vytřeštím oči na Anglii vedle sebe. Moje oči se rozšíří šokem. Nemluvě o tom, že Anglie vedle mě je ... poněkud spoře oděný... Což platí i pro mě... Odine! ... Jak jsi to mohl dopustit?! Není pochyb, že se muselo něco stát... Vydechnu a promnu si kořen nosu. Navíc vypadá starší ... Zatřepu hlavou. Starší Anglie, rum... 21. století... On to vážně nebyl sen?! Odine... Jako facka se mi vybaví včerejší den. Vzpomínky zaútočí plnou silou. Neskonale otravný. Ale začátek tohodle dne teda není o nic lepší. I když Angličan vypadá roztomile, když spí... Chvilku zadumaně sleduji, jak oddechuje... Tohle má se svým mladším já společný, oba dva jsou děsně roztomilí, když držej hubu... Ne, že by se mi to stávalo často, ale v tuto chvíli vůbec nevím, co udělat. Kdyby mě aspoň nebolela tolik hlava. A kdybych si aspoň pořádně pamatoval, co se to přesně stalo... Vyspali jsme se spolu..., ale... proč?! Začínám si připadat poněkud zneužitě. Můj druhý intimní styk... a já ho ... prožiju s Anglánem?! Copak to nemohl nějak zarazit? Já pil, ale... on?! Otravné... Stoupnu si. Navíc zjišťuji, že mi chybí moje sponka. Musela mi při tom... dovádění spadnout. Přimhouřím oči. Otravné. Doufám, že se Arthurovi aspoň zabodla do zad. Chvilku roztržitě procházím po pokoji. Nadále se prohrabuji ve vlasech jako by mě snad mohlo něco napadnout. U toho si vzpomenu na kudrlinu. Zatracený krám... A obočí. Mmm...Ušklíbnu se pro sebe. Nakonec mi zrak padne na mé kalhoty a tuniku. Dojdu k nim, nejdřív na sebe hodím tuniku, následně z kalhot vytáhnu svůj nůž. Přejedu ho pohledem, načež se vydám zpět k Arthurovi. Stoupnu si k němu a přiložím mu ostří ke krku. "Vstávej!" zasyčím a nijak jemně ho štípnu do ruky, chvilku počkám, než mě začne alespoň trochu vnímat. "Myslím, že máš co vysvětlovat!" pronesu nevraživě, snad pro efekt vzduch kolem mě chladne..., stejně tak každá moje slabika je chladem prostoupena.

Anglie - 07. září 2011 15:54

soukromá zpráva od Anglie pro Nemělo by se po sexu spát klidně a s hezkejma snama? Protože moje noc se tomu ani zdaleka nepodobala. Že jsem se jednou vzbudil, protože se mi zdálo o rajčatech, který mě pronásledovaly společně se sekerou růžovým hájem kdesi mezi ledem.., to bych ještě bral. Takový sny mě občas potkají. A když se k tomu přidají obavy ze zítřejší reakce Sigurda.. .. Nemůžu říct, že by probuzení bylo o něco lepší. Cítím dotyk čepele. V duchu zaúpím, zatímco si opatrně sedám (nechci se podříznout), do půli těla krytej peřinou. Protřu si oči a zívnu, to nemohl ještě nějakou chvíli počkat? Ani ostří pod krkem mi nijak nepomáhá se probrat. Vlastně jsem pořád v lihu natolik, že nůž jenom přejedu nezaujatým pohledem, vyhodnotím jako nepříjemnou komplikace, a dál se nestarám. I kdyby se mě rozhodl podříznout, tak to přežiju. Bohužel, poněkud nepříjemný to bude pořád. Už je nejspíš pozdě vymýšlet nějakou uvěřitelnou výmluvu, takže mi nezbejvá než zkusit pravdu. S dalším zívnutím tiknu pohledem od ostří k Sigurdovi. Vypadá to, že už je vzhůru nějakou tu chvíli, vzhledem k faktu, že už na sebestihnul naházet oblečení a zjevně si dát pět a pět dohromady. Tuším, že na vtípky typu: „Ale, co tak chladně, když včera si byl tak zapálenej pro věc.“ by mi moc nepomohly, takže ten mrazivej tón nechávám bez komentáře. „Opil ses. A vrhnul se na mě.“ sdělím po pravdě s pokrčením ramen. Na případnou otázku „A proč si to nezastavil?“ asi nemůžu argumentovat s „A proč bych to dělal?“, co? V tom případě bych už si měl vymýšlet odpověď. Otázka je to správná, proč jsem to nezastavil? Na druhou stranu, kdo by neodolal, když se na něj vrhne přitažlivej a roztomilej viking.. .. I když si o něm oběť nemusí myslet, že je přitažlivej a roztomilej, stejně jako si to určitě nemyslím já.. Cítím, že se mi tváře mírně barví do růžova, jinak se pořád tvářím nezaujatě. Proč ne, nůž pod krkem, to nic není.. Vlastně můžu s klidem pravdivě prohlásit, že jsem zažil o dost horší situace. Mohl bych třeba situaci nějak zvrátit? Stáhnout Norsko za ruku dolů, vyrvat mu nůž a přidržet ho, a to všechno dost rychle.. Takže je silně nepravděpodobný, že by se mi to povedlo, vzhledem k rozespalosti. A taky by to nevypadalo moc důstojně, alespoň dokud na sebe nehodím spodky. No, oblíct bych se mohl.. „Běž s tím někam,“ zavrčím a odtáhnu hlavu, abych se mohl zvednout bez rizika podřezání. Naštěstí moje spodky leží hned vedle postele, takže se pro ně natáhnu a obleču se alespoň do nich. Potom konečně spatřím svůj klobouk, můj předmět důstojnosti! Jsem rád, že se nikde neztratil. Nepřežil bych, kdyby zůstal někde v Anglii 21. století. Šlehnu pohledem po Sigim, aby neměl blbý nápady a vydám se pro něj, abych si ho nasadil na hlavu a otočil se zpátky, ruce založené na hrudi. Je mi jedno, že kombinace spodního prádla a klobouku musí vypadat dost divně, ale co na tom. Čekám, co udělá Norsko, protože nemyslím, že by jen tak pokrčil rameny a nechal to bejt.

Norsko - 07. září 2011 16:43

soukromá zpráva od Norsko pro Prohlížím si ho a vyhodnocuji jeho chování. Osobně jeho nezaujetý pohled k noži hodnotím jako... pochopitelný. Tuším, že v opačném případě bych se tvářil podobně. Ono jak se taky tvářit jinak, když v případě národa je nějaké podřezání jen ... lehké zranění? Otravné. Dál na něj nijak zírám, i když si neodpustím lehce ohrnout ret. Budeš se divit Arthure, ale tohle mi říkat nemusíš. "To si pamatuji," ujistím stejným tónem jako předtím a neopovážím se zrudnout. To by bylo otravné. "Uznávám, že to z mé strany bylo poněkud ... nepřístojné. Avšak," probodnu ho pohledem a nůž přitisknu trochu blíž k jeho kůži, "... nerozumím tvé reakci," odtuším a lehce ztiším hlas. Kdyby se takhle někdo vrhl po mně, nejspíš mu vrazím a pošlu ho do patřičných mezí... A zřejmě toho bude trpce litovat, jelikož to bude dost bolet...., že Dánsko? "Až podezřele příliš ses angažoval," obviním ho klidně. "Mohl jsi to, k mému stavu tuším že ani ne nijak obtížně, zarazit, ale ty to klidně přijmeš ... a navíc ...," na moment se zadrhnu, to, že byl tady Anglán nahoře, to se nedá nijak opominout. Zavrtím hlavou. Tohle je tak otravná situace. Raději větu nedopovím. "Proč?!" syknu nakonec. V tomhle otravném slově mě na moment zradí intonace a zní to poněkud rozechvěle. Stejně se pořád nedokážu zbavit dojmu, že mě Anglán prostě jen ... zneužil. Ještě chvilku ho probodávám pohledem. Čelám odpovědi. Na odsunutí nože nijak nereaguji, jen ho lehce otráveně sleduji, jak se oblíká a pak mi proběhne hlavou mylšenka, jestli si uvědomuje, že v klobouku a spodkách rozhodně nevypadá jako Pokořitel moří, ale jako debil... Mimoděk se nad tím v duchu poušklíbnu. "Tak asi takto, Arthure," pronesu nakonec tiše a na chvilku skloním pohled k noži ve svých rukách. Dál sedím na místě a možná mi na moment nevyjde mé schovávání bezradnosti a zmatku a je trochu znát. Nejradši bych ho rozcupoval... "Pro mě ... je onen akt, ke kterému mezi námi došlo, poněkud... cenný," na chvilku se zadrhnu a nevím, jak přesně pokračovat ani jestli je to to správné slovo. Mimoděk cítím lehké rudnutí a další bezradnost. Je vůbec vhodný to říkat?!Otravný ostrovy. Tohle je tak debilní..., proč to prostě nenechám plavat? Pro něj je asi normální, že tohle provádí s kýmkoli ho napadne, mm? ... "Něco jako... vrchol vzájemných sympatií mezi dvěma osobami," zamumlám. Tedy něco, k čemu nemá docházet jen tak. To je příliš ... otravné. "Tudíž... tě nenechám... jen tak... nad tím mávnout rukou!" usoudím chladně. A zavrtám se do něj pohledem. Přeci ... nebylo to s ním zrovna špatný ... Eh ... Lepší než se Švédskem, ale to mu říkat nemusím... "A teď mi pojď říct, jak se zachází... s tou koupelnou!" odtuším a zvednu se. Mám potřebu se umýt. A pak najít svoji sponku. Letmo přejedu pohledem postel, jestli ji někde nezahlédnu. Odinžel ale ne...

Prusko - 07. září 2011 16:53

Ještě chvíli mžourám na Rodericha. Pak se ale rychle vzchopím "Moje poznámky jsou úžasné! Jako všechno ostatní, co se týká mě a mého okolí, kesese." strnutí ze mě rychle opadne a sebevědomě se zašklebím. Ostatní? Na co by jsme hledali ostatní? Vždyť moje úžasnost nahradí kohokoliv. Teď mě tak napadá...co když mi za dobu, co budu pryč, někdo vyrabuje dům? Nebo se Francis ožere a něco provede? Nebo mi Antonio začne na verandě pěstovat rajčata? V duchu zakleju a slíbím si dvě věci: 1. rychle se odsud dostanu 2. až se vrátím do své doby, tak zařídím, abych nikdy nezmizel Z přemýšlení, jestli se tady vůbec někde dá sehnat pivo, mě vytrhne až nějaký dívčí hlas. Jsou dvě, a melou jedna přes druhou, takže jim vůbec nejde rozumět. Počkat...já jim nerozumím! Když si to tak přeberu, tak melou stejnou hatlamatilkou, jako většina lidí okolo. I když sem tam zaslechnu kolem sebe zkomoleni svého (jak jinak, než úžasného) jazyka. V duchu se dovolávám pomoci Fritze, navenek si však jenom odkašlu. "Sprechen Sie Deutsch?" ...už můžu doufat jenom v kladnou odpověď. Docela by mě zajímalo, co to žvaní, jelikož Roderichův výraz rozhodně stojí za to. Takhle se mu za ten vlas jen tak někdo zatahat neodváží. I když....zdá se mi to, nebo si ty holky vážně všímají jenom Rakouska? "Hej! Ore-sama je tady!" Uraženě našpulím pusu. Jak si můžou nevšímat mé skvostné úžasnosti? Vždyť já jsem tak úžasný, že úžasností musím přímo zářit! Moje úžasnost je určitě vidět až do nebe. Jak taky jinak, ne? Všechno na mě je úžasný. Všechno, co říkám, že úžasný. Všechno, co dělám, je úžasný. A když čirou náhodou, výjimečně, udělám chybu, tak je to úžasná chyba. Všechny moje stavby, moje města, jsou celé prosyceny mou úžasnou úžasností. Protože JÁ jsem úžasný. Jsem ta nejúžasněji nejúžasnější úžasná bytost ze všech nejúžasněji úžasně úžasných bytostí. "Keseseseseee~~!!"

Anglie - 07. září 2011 17:39

soukromá zpráva od Anglie pro Přivřu oči, po tý otázce už se nemůžu tvářit nezaujatě. No, a neříkal jsem, že to přijde? Jenom je to ještě vyčítavější a nepříjemnější, než jsem si představoval. Sakra. Příště, než se pustím do nějakýho milostnýho dobrodružství, se na to radši taky napiju. Očividně z toho jsou menší potíže než když to člověk provede za střízliva. „Jak bych to mohl zadržet, když-...“ vyhrknu, ale potom zmlknu a červeň se mi výmluvně rozlije tváří. Přece jsem se na něj teď nechystal vybalit, že jsem nemohl odolat, když.. Vlastně nevím. Nemyslím si, že by tu byly nějaký.. vřelejší city, ale.. přece jenom spolu v mý době vycházíme dobře, nebo ne? Snažím se najít v hlubinách svýho mozku dostatečnej důvod, proč jsem to nemohl zastavit, aniž bych přišel na něco .. Vlastně ani nevím co. Možná, že je tu něco, co si nechci přiznat.. Ale nechci si přiznat ani to, že by tu mohlo bejt něco, co bych si nechtěl přiznat. Když už procházím pokojem, rozhlížím se po ostatních kusech oblečení, který za proslovu Norska shromáždím na jedno místo a hned po klobouku se nasoukám i do toho. Úmyslně to protahuju.. a snažím se přitom nalízt nějaký chytrý slova, kterýma bych se mohl ohnat. Z toho, co vyslechnu, usuzuju, že za sebou moc zkušeností nemá. Prej cennej.. Nezpochybňuju to, je to pravda a mělo by to tak bejt, ale.. Pro mě už to tu velkou cenu - z části - dávno ztratilo. Na to jsem se až mockrát účastnil nehezkých praktik – a na špatný straně. Na druhou stranu.., musím uznat, že tentokrát to bylo takový... jiný. Prostě jiný. Až pak se překvapeně ohlídnu na Sigurda. Jak... nenechá mávnout nad tím rukou? Sleduju jeho výraz. Zase se tváří, že mě zmrazí pohledem. Zajímalo by mě, jak si to představuje.. ale ptát se po upřesnění nebudu. Koupelnu vděčně přijmu jako dobrý téma. Cokoli je lepší než rozebírání včerejšího večera. Proto kývnu a vykročím ke dveřím do místnosti očisty. „Takže,“ stoupnu si před umyvadlo a zahájím přednášku. „Tohle se otočí-“ demonstruju slova názornou ukázkou „-a spustí se voda.“ Jako důkaz vychrstne z kohoutku proud vody a oba nás postříká. Okamžitě pootočím kohoutkem zpátky. „Už zase...“ mumlám si pro sebe naštvaně. Přesně tohle se stalo včera, jenom protentokrát jsem proud vody očekával. A taky jsem pustil studenou, ne horkou. „Poznámka – nepřehánět to s otáčením,“ dodám zahanbeně a začnu si ždímat košili. Pak ukážu na druhej kohoutek a oznámím, že tam teče horká voda. „No, a stejně to funguje i tám-“ rozmáchlým gestem ukážu na vanu, když se zarazím kvůli zvuku nárazu o podlahu, jak něco vypadlo z rukávu. Podívám se dolů. Jak se mi dostala do rukávu Sigurdova sponka? Zamyšleně se sehnu a seberu ji, abych se otočil k jejímu majiteli. „Nehledáš něco?“ zamávám s ní a udělám krok blíž k němu, abych mohl Norsku sponku připevnit na její místo ve vlasech. S úsměvem se otočím zase zpátky, a jakoby se nic nestalo, pokračuju ve školení. „Tohle jsem ještě nevykoumal..“ přiznám, pohled upírajíc na nějakou mísu s prkýnkem nahoře. Napadne mě, že by to mohla být váza, ale vypadá to, že to někam vede.. a navíc je u toho nějaká páčka. „Hmm..“ podrbu se na bradě a kleknu k tý věci, zaberu za páčku. … A vyskočím na nohy, ustupujíc o krok zpět. Copak to je nějakej tvor, kterej má vcucnout každýho, kdo zabere za páčku? Nemyslím, že by moje starší já mělo něco takovýho v koupelně.. Budu se na to muset zeptat, jakkoli hloupě to bude vypadat.

Čas - 07. září 2011 18:26

soukromá zpráva od Čas pro Než se stačíš vzpamatovat, ruce jako ocel tě vlečou dovnitř. Tvoje smysly jsou zakalené a radostný smích přetrvává, takže se ani nevzpíráš a oba muži už tě začínají mít plné zuby. Chtějí tě odvléct někam do cely, ale naštěstí pro tebe si jeden z nich uvědomí, že tě vlastně zná, a dokonce si i vybaví, kdo jsi – což je v tvém momentálním oblečení skoro nadlidský úkol. Ovšem, jen díky němu tě nepředají policii a dovlečou tě místo toho před královnu. Chtějí vysvětlení – proč máváš před Palácem zapalovačem? Mají to snad brát jako vyjádření Španělska? A odkdy máš dlouhé vlasy? Je tu sice jisté podezření, že jsi jeden z těch, co přicestovali časem, ale dokud ho nepotvrdíš, nebude o tebe postaráno.

Norsko - 07. září 2011 18:36

soukromá zpráva od Norsko pro Chvilku s jistou nedůvěrou v sobě hledím na náhlou červeň v jeho tváři. A to si mám vyložit jak? Přemýšlím v duchu zmateně. Nemyslím si, že by mezi námi..., tuhle myšlenku se snažím nedokončovat. Takové myšlenky by mě přeci ani neměli napadat. Ale... mezi námi přece nemůže nic být, pokud jsem v jeho době pod Dánskem. Tato skztečnost mi na náladě zrovna nepřidává. Tohle je otravný ... Navíc, když uvažuji takhle, znamená to snad, že bych rád, aby mezi námi něco bylo...? Tuhle myšlenku raději už rovnou škrtnu ze seznamu. Prvořadě by hrozilo zrudnutí a také se nechci dobrat k něčemu, o co rozhodně nestojím. Zjišťuji, že mezitím, co jsem se vykecával, na sebe Arthur stačil hodil komplet svých svrašků. Přijmu to jednoduše jako fakt. To nestojí ani za komentář. Každopádně si ho jen prohlížím a přemýšlím, co přesně z toho všeho vyplyne. Nemůžu přece založit vztah o ničem na nijakých základech. Pro trolla...jsem u toho zas? Z tohodle století mi přeskočilo... Vážně raději nechám tyhle myšlenky stranou a na Arthurovi vidím, že určitě nebazíruje na tom, abysme to dál řešili... Proto se tedy vydám za ním a poslouchám výklad. V první chvíli po tom, co mě ošplíchne voda, mi skoro cukne v koutku. Naštěstí ho rychle přivedu k rozumu a celou situaci přejdu s bezvýrazem a jen myšlenkou na to, že jsme se měli před příchodem sem svléknout, teď budeme mít mokré oblečení... A to nebude praktické. "Chápu," usoudím stručně a v očích se mi objeví pobavená jiskřička. "Příliš otáčení škodí," odtuším a s přimhouřeným obočím sleduji jeho rozmáchlé gesto. Následně můj zrak padne k sponce na podlaze. Jak se pro Freyu dostala do jeho rukávu?! Každopádně jsem ale rád, že se našla. Dalším krokem mě ale zarazí, kdo by čekal, že mi ji bude připevňovat? Do tváří se mi hrne ruměnec a když se otáčí, jen si po ní rozpačitě přejíždím a poupravím do dokonalosti. "Díky...," zamumlám po několika dalších sekundách, když se můj mozek rozhodne zase fungovat logicky. Nakonec podmračeně sleduji Arthura, jak manipuluje s tou... věcí. Vypadá to trochu, jako když si Dánsko hraje s keramikou a následně se nám snaží vnutit představu, že je to umělecké dílo... No, dobře, tohle možná vypadá líp. Jakmile se ozve ten zvuk po zatažení za páčku, jen překvapeně couvnu a koukám na to. Vyplašení v Arthurově očích mě ale pobaví natolik, že mi v tom pitomým koutku vážně cukne. Pomalu dojdu k němu a také se na to zadívám. Je v tom voda a po těch stranách taky tekla voda... Musí to teda nějak souviset s mytím, ne? I když nevím, proč má ta voda na dně modrou barvu ... "Třeba je to na nohy," pokrčím rameny. "Jako masáž..., mm," usoudím lhostejně a zatáhnu za páčku taky, jo zase to funguje. "Každopádně je to otravné," usoudím lhostejně. S tím se vydám k vaně. Přeci jen jsem se chtěl vykoupat, že... Nejprve se natáhnu ke kohoutkům, přeci jenom... musím si tu vanu nejdřív napustit. A zašroubovat, uvědomím si nakonec a natáhnu se pro cosi, co se asi má dát do tý díry ... a udělám to. Pak zakroutím pomalu tou věcí... a udiveně vyjeknu, když proud vody nevyteče z toho vývodu, od kterého jsem to čekal, ale místo toho stříká z nějaké věci na dně vany, která je na hadici připevněná ze spoda toho ...kohoutku... Nemluvě o tom, že teď proudem vody poněkud naskakuje a naráží na vanu... a voda je prostě všude... HE?! Chvíli na to dost zaraženě čučím a zvažuji, kdy to vyletí z vany a praští mě to do čela ... Nakonec se vzapmatuju a zavřu kohoutek. Až teď mi dojde, že jsem úplně mokrý a okolí vany taky... S nijakým pohledem se otočím na Arthura a pokrčím rameny. Nakonec to ale nevychytám a ... uchechtnu se, poněkud omluvně se ušklíbnu. "Teklo to jinudy," postěžuji si.

Španělsko - 07. září 2011 19:19

Nádherný letní, nebo jaký vlastně den, slunce se radostnostně pohupuje na obloze ve veselých barvách, budovy kolem mě tančí, lidé se smějí, a já ne nechávám odvléct nějakými milými lidmi do ooobrovského domečku. Zřejmě měli dost špatný den, nemluví se mnou, dokonce ani ze zdvořilosti mi neodpoví na otázku jak se mají. Že by se to v tomhle vysmátém století nemuselo? A není to vlastně jedno? Zasměju se a nechám plynout čas. Však ono se to nějak vyvrbí. Po nedlouhé době se přes několik možných událostí, jako jsou třeba ti uniformovaní muži s krásným modro-červeně blikajícím autíčkem, dostanu do několika dalších budov (nepočítal jsem je) až nakonec skončím v něcem, co silně připomíná něco jako palác, a dva páni (táhli mě celou cestu, no nejsou skvělí??) přátelsky fláknout o zem před nějakou postarší paní. Zaměju se, přece jen to byla docela hustá pecka, ovšem jak zvednu hlavu, vyvalím oči na ten zjev předemnou. No vážně, jsem sice trošku "zhulenej", jak se v téhle době říká, ale blbej ještě ne. "No to čumim, co se kurňa stalo s tou děvkou Alžbětou?" vyhrknu překvapeně, i když jsem vlastně ani neměl čekat, že by ta ženská byla schopná přežít tolik století. Ušklíbnu se, vždycky se dost vytahovala, ale teď má ta anglická čubka po ptákách. Zapíchnu pohle do nynější očividné královny, ale v tom se neudržím, na tváří se mi rozlije blažený výraz a já se s nepatrnými potížemi zvednu ze země. "Mír a lásku i tobě" prohlásím se dvěma vzpřímenýma prstama a jedním okem na ni mrknu, tak jak mě to 21. století naučilo. "Jseš docela kus, kotě" pronesu ještě, než schytám další ránu tou divnou dlouhou černou věcí, kterou je zjevně vybaven každý z těch mužů v uniformě. Jak to tak vidím, nezbývá mi nic jinýho, než jim odpovědět, i když podle reakcí těch gorilám podobným týpkům jsem si už začínal myslet, že se to tady nemusí... Velmi podrobně a barvitě (a barevně taky) jim tedy vylíčím, jak jsem díky mým květinkovým přátelům dostal až do přístavu, kde jsem za společnosti růžového slona a smějícího se rajčátka dostal až sem do Anglie, kde jsem chtěl začít šířit lásku pomocí ohně míru. Hmm, nepovedlo se. Ale byla to vééélká legrace! Ahahahahahahaha!!

Anglie - 07. září 2011 19:39

soukromá zpráva od Anglie pro Takže se mě to nechystá vcucnout? Trochu porudnu, že jsem se nechal tak snadno vystrašit. Znovu k věci přikleknu a zatáhnu za páčku. Sleduju, jak voda teče po stranách, vytváří vír a mizí v odtoku.. Vypadá to, že má s sebou něco vzít do .. kamkoli, kam to pak jde. Třeba se tak likviduje odpad – nějaký důležitý dokumenty, který se nejdřív rozmočí a zmizí s proudem? Ale proč by to v tom případě bylo v koupelně? „Myslím, že nohy by se tam strkaly špatně.. Na to je to moc vysoko,“ zarozumuju a spláchnu znova. „Co třeba likvidace dokumentů? Jako map nebo strategií?“ vznesu svoji domněnku, hlavu nahnutou nad mísou. „A nebo odsud pijou zvířata...“ napadne mě najednou a odtáhnu se. Myslím, že ať už je to co chce, není moc důstojný u toho klečet a vejrat dovnitř. „Co blbneš?!“ vyjeknu s vyvalenýma očima, když si uvědomím, že klečím v jezírku a následně mě ošplíchne proud vody, což mě vytáhne na nohy. Začnu se otřepávat jako pes, potom se zamračeným výrazem znova ždímat. Až teď zvednu pohled, co že se to děje.. a taky koukám na podivnou trubku, ze který šplíchá voda místo kohoutku. Přejdu vedle Norska a nechám ho vodu zavřít. Vrhnu pohled na něj, na vanu, na jazírko na podlaze koupelny, zase na něj.. Vstřebávám pořádně, co se právě stalo. Při pohledu na zaraženýho Sigurda se ale neubráním smíchu. Od pochechtávání se mě vyruší zakručení v břiše. Jak dlouho jsem to nejed? Bylo by fajn si odchytit nějakou snídani. Otočím se na Norsko, určitě už má taky hlad. „Jdu nám sehnat jídlo.“ oznámím a otočím se na podpatku, cestou z koupelny se rozhlížejíc po vodě všude. Jde se mi špatně, oblečení se na mě lepí a navíc tou vodou dost ztěžklo. Možná bych i ocenil něco z týhle doby – když by to bylo suchý. Ale plášť a klobouk si nechávám! Kam se poděly všechny služebný? Myslím si, když bloumám po paláci a hledám alespoň jednu z nich. Konečně proti mně jedna vyjde ze zatáčky chodby. Zdá se trochu nervózní, když mě zaregistruje, což nechápu. Namířím si to přímo k ní. „Hej, ty,“ odkašlu si. „Mohla bys nám donýst něco k jídlu a suchý oblečení?“ požádám a ignoruju, jak její pohled skouzne k mým mokrým šatům. „A ještě bylo by třeba uklidit spoušť na podlaze koupelny..“ podrbu se na zátylku rozpačitě. Když už jsem u tý koupelny.. Neodolám a zeptám se, k čemu ta divná miskovitá věc slouží. Pokusím se to co nejvěrněji popsat, přičemž musím hodně slov opakovat a zkoušet jiná. Protože jak se zdá, tahle služebná rozumí mojí angličtině ještě míň než ta ze včerejška. Nakonec se však doberem i k názvu toho, co myslím, a dokonce i k funkci. Musím se tvářit opravdu překvapeně a rozpačitě, když se služebná začne hihňat a se slovy, že jestli je to všechno, půjde zařídit jídlo a oblečení odcupitá. Ponaučení: Příště si nejdřív zjistit, k čemu věci slouží, a až pak do nich strkat hlavu. Vrátím se zpátky do pokoje, kde vyhledám Sigurda. „Mám tři zprávy,“ hlásím vítězoslavně už skoro ode dveří. „První je, že nám donesou jídlo a suchý oblečení. Za druhý, zlikvidujou rybník. A ta třetí.. Už vím, k čemu slouží ta věc.“ kousnu se do rtu a přemáhám něco mezi smíchem a rozpaky. „Jmenuje se to záchod a.. Reaguje na volání přírody.“ zakončím to nakonec s uchechtnutím.

Čas - 07. září 2011 19:55

soukromá zpráva od Čas pro Sice způsobíš pohoršení, ale k tvojemu štěstí všem rychle dojde, že jsi další z národů, se kterými si pohrál čas. A odpustí ti i ty čubky, vzhledem k situaci, v jaké se si vyvodí, že se ve tvém století nacházíš. Ovšem, poznají i to, že nejsi tak úplně.. při smyslech. Nejdřív do tebe nalijí několik šálků kávy, než tě dovedou do pokoje, který je naproti těm ostatních národů. Hodí tě rovnou na postel a odejít si netroufají, co kdybys začal vyvádět blbosti? Ochranka může jenom doufat, že brzo usneš..

Rakousko - 08. září 2011 09:47

Otravné Zamračím se, když Čech vyletí. Chtěl bych s ním souhlasit, ale proč mu dát to potěšení? Stejně ti dva tady, myslím Prusko a Česko, jsou na stejné mentální úrovni. Ani bych se jimi neměl zabývat. Pravdou je, že jsme každý z jiné doby, Prusko asi kdy byl úžasný, což nevím co je za století, asi nikdy. Čech z doby, nevím, České dějiny mě nikdy moc nezajímali. Ale jediná dvě období mě v nich zaujala. Tak tři dobře a to Husitství, doba vlády Karla IV. a- "Au!" z přemýlšení mě vytrhne zatahání za Mariazell. Docela to bolí. Ani jsem si nevšiml, kdy přišli ty plebejské dívky a začaly nás otravovat. Zamračím se a nejraději bych tu měl piáno, abych vyjádřil svůj vztek. "Lassen Sie mich Loss, Fraulein," ohradím se na ní. Copak děti v tomhle století nemají absolutně, žádnou úctu k autoritám. Nejraději bych se plácnul do čela zoufalstvím. Ale to by nebylo hodno člověka, ne národa, mého postavení. Proto se jen mračím na dívky a přemýšlím, co si to vlastně povídají. Čeština je odporný jazyk, tak řinčivý. "Česko, pokud mě nepustí, tak slibuji, že tě to bude velmi ale velmi bolet," zaskřípu zuby. Copak si všichni myslí, že ten vlas je pro ozdobu? No dobrá, možná bych bez něho a brýlí vypadal hrozně tuctově, ale nemůžu za to, že tak trčí. A dost to bolí, když za něj někdo tahá. Nakonec to nevydržím a plácnu tu holku přes ruku a sešlu na ní ledový pohled. Doufám, že si uvědomuje, co udělala. Ostatní dva tupce nevnímám.

Norsko - 08. září 2011 14:02

soukromá zpráva od Norsko pro „Mm,“ jen přikývnu na jeho vyjádření ohledně nohou, je to pravda, i když možná na nějaké stoličce… Ohledně dokumentů povytáhnu obočí. Ono to nezní až úplně nepravděpodobně, jen se mi zdá, že by takovou věc bylo výhodnější mít někde v nějaké… pracovně, nebo tak. Proč by se s tím chodilo do prostor pro očistu? Jen pokrčím rameny. „Je to možný,“ připustím. A na domněnku o zvířatech se trochu ušklíbnu. Myslím, že takový pes by do toho spíš spadl, než aby se napil… Tedy pokud by tam dosáhl vůbec hlavou, že … „Nebo se v tom ta zvířata také mohou topit,“ navrhnu, „Rovnou to odplaví i mrtvolku,“ pak se zarazím, není tohle moc morbidní? Já osobně mám třeba zvířata rád ... Nakonec jen konsternovaně stojím u sprchy a prostě jen zírám. Jsem si vědom toho, že na mé tváři se také rozlévá nějaký ten škleb, a i když se mě Arthurovo pochechtávání docela dotýká, nemůžu říct, že já bych se neuchechtl. Tahle doba je tak otravná… „Abych pravdu řekl, chtěl jsem se umýt ve vaně, ne mimo ni,“ vypadne ze mě, pořád trochu zaraženě. Mám ale pocit, že teď už jsem tak mokrý, že je to fuk… Poněkud rozpačitě si ždímám totálně promočenou tuniku. Proč jsem si ráno vůbec dával obě? Nadávám si v duchu rozladěně. „Jídlo…, to je dobrý nápad,“ přisvědčím. Naposledy jsem jedl někdy na lodi a to už je taky pěkná chvilka zpátky. A jen sleduji, jak vychází z koupelny. Chvilku pak zůstanu trčet ještě v koupelně, docela rád bych hygienu dokončil, ale netroufám si tu věc pokoušet znova… Ale třeba, kdybych to držel, aby to stříkalo do vany … Později. Rozhodnu se a raději vyjdu zpět do pokoje. Jelikož se mi nechce procházet se v mokrém oblečení, shodím tuniky a pověsím ji na nějakou studenou bílou věc – topení – pod oknem. Pak si vzpomenu na to růžové cosi, co Angličan včera někam zandal a jdu se po tom podívat, zajímalo by mě, co to bylo… Po nějaké chvilce pak už s poněkud znechuceným pocitem uvnitř svírám ve dvou prstech zmenšeninu jednorožce, růžovýho. Že by Arthurovu staršímu já přeskočilo? Chvilku si to tak prohlížím a následně mi začíná cukat v koutku. Co s tím Arthurovo starší já asi tak může dělat? Mazlit se před spaním? Zazubím se a následně to hezky naaranžuji na Arthyho postel. Taková pitomost. Pak si prohlížím i tu divnou krabičku a následně se dál vydávám zkoumat Arthurův pokoj. Najdu nějakou knihovnu a u ní v poličce i předměty poněkud pochybnějšího účelu. Chvilku si to tak prohlížím, zaujme mě, že vidím i nějakou knihu v runách. Pro tu sáhnu a pak už si z povytažených obočí pročítám jakési magické návody. Mimoděk mě napadá, že už jen na základě tohoto můžu Angličana obvinit z toho, že si s tou magií minimálně zahrává... (A tudíž mu něco vážně mohlo nevyjít...) Potřesu hlavou a prohlížím si nějaké pochybné věci v lahvičkách, svíčky, amulet, křišťálová koule…? He? Myslím, že věštění z run bude funkčnější… Stejně na to koukám se zaujetím, vytáhnu další knihu, ta už je psaná latinkou, ale podle různých nákresů pentagramů a podobně, zažloutlých stránek a podivné energie z toho vycházející soudím, že to také nebude nevinnost sama. Odfrknu si a následně otevřu šuplík pod tím. To mi už poklesnou ústa a zaraženě hledím na sadu provazů, pout, menší bičík, nějaké méně identifikovatelné předměty … Arthure…?! V tu chvíli sebou trhnu, jelikož majitel pokoje zrovna vchází do místnosti. Kouknu na něj, jeho vítězoslavný tón, relativně spokojený výraz… a o krok poodstoupím, rychle šuplík zavírám a snažím se nezrudnout moc. „Uhm…, výborně,“ přikývnu, naštěstí můj tón a hlas je obvyklý. Snažím se ignorovat to, že jsem opět do půli těla nahý. A jen přikývnu. Ohledně rybníka cítím rozpaky, jelikož… no, je to moje chyba a nerad dělám problémy, že… „Aha,“ přikývnu, když zmíní záchod. Počkat, to jako myslí…? Cítím, že rozpaky zesílily. Koneckonců, taková věc se hodí, že … Raději to nekomentuji a jen si Anglána rozpačitě prohlížím. „To jsi byl s těmi dokumenty nejblíže,“ odtuším klidně a poupravím si sponku. Uvědomím si, že nadále držím jeho knihu. „Eh…, máš zajímavou knihovnu,“ usoudím a rychle ji zastrčím zpátky.

Čas - 09. září 2011 10:56

Česko, Prusko, Rakousko: "Česko? Ahá, sorry, už je tu moc verzí, že mě to hned netrklo," usměje se dívka a se šílenými plamínky v očích znovu zatáhne Rakušana za Mariazella, ignorujíc, cokoli na ni chrlí v němčině, protože tomu beztak nerozumí. Druhá dívčina se mezitím přemístí k Průšovi a zblízka si ho prohlíží, ale na otázku jen zavrtí hlavou, že nerozumí. Oběma nezbývá než se tedy soustředit na Čecha. "Kde si sebral dva Němce?" zajímají se, tetelíc se štěstím, že narazily na věrné cosplayery - muže. Aniž by čekaly na odpověď, odpoví na něčí volání v dáli a se slovy: "Už musíme běžet, ale rády jsme vás potkaly! Třeba se potkáme na conu!" všechny tři postupně obejmou a zase se vytratí tak rychle, jak se zjevily.

Anglie - 13. září 2011 17:01

Opravdu by bylo lepší se někoho zeptat, k čemu ta věc slouží, protože pouhý filozofování nám je trochu na nic. Je i možný, že jsme se trefili, ale to stejně nebudeme vědět jistě, dokud nám někdo laskavě nesdělí jméno a význam onoho .. věci. Mohla by vzniknout poněkud nepříjemná situace, kdybychom to začali k něčemu používat, a pak zjistili, že na to to vlastně vůbec není. „Myslíš, že by se to tam vlezlo? To tak jedině krysy..,“ namítnu s pohledem zadumaně upřeným na otvor pod vodou. Po tomhle prohlášení se rozesměju ještě víc, protože takhle zaražený Norsko se jen tak nevidí. Ono se to nezdá, ale ten proud stačil rozlít v koupelně dost vody, aby se na podlaze vytvořil menší rybník. A k tomu nás parádně zamokřit. Uznale plesknu druhej národ přes záda a naposled se pokusím aspoň minimálně vyždímat košili. Vypadá to, že jediná věc, co na mně zůstala suchá, je můj klobouk, což náležitě oceňuju. Pak už se brodím ven a odcházím najít služku za účelem získání jídla a oblečení. Jako první po vstupu mě zarazí Sigurd bez svršků, ale to není pořádnej důvod se vzrušovat, vždyť o nic nejde. A nebo jo..? otravuje jakejsi vnitřní hlas, kterej okamžitě umlčím. Je pochopitelný, že tu nebude tajtrlíkovat v mokrým oblečení. Ignoruju to rychlý zavření šuplíku a menší rozpaky, ale nepřikládám jim větší význam. Co se knížek týče, jediná, který jsem si zatím pořádně všiml já, ležela na stole a na obalu byla nahá ženská. V tu chvíli jsem se jí radši moc nezabejval, ale docela rád bych se pozděj koukl, co je to zač. K záchodu už se radši nevyjadřuju, jenom se podrbu na lehce narůžovělý tváři. Dokumenty.. Napadá mě, že jsem ještě neprohrabal majetek svýho staršího já. Tak se na to podíváme.. Otevřu první šuplík kdesi úplně v horním rohu a vlastně mě trochu zklame, že tam jsou jenom nějaký papíry. V dalším šuplíku je jenom další štos, ve třetím nějaký karty s rubem zdobeným magickejma symbolama.. Postupně se propracovávám z jedný strany skříně na druhou a spodnější řadou zpátky.. Když narazím na něco.. znepokojivého, řekněme. Přesněji řečeno, na něco, díky čemu zrudnu jak záře plamenů a dalších pár vteřin si oplácím strnulý pohled s věcma uvnitř. Jsou sice mně víceméně neznámý, ale není těžký si domyslet, k čemu se používají. Bezděky si pomyslím, co je sakra starší já za úchyla a.. potěš koště, jestli takhle dopadnu i já. Protože já nejsem úchyl, přestože by to pár národů rádo tvrdilo. Tak tohle jsem neviděl.., mihne se mi hlavou a rozhodnu se o tom radši nemluvit. Místo toho si odkašlu, hlavu skloněnou, aby pod kloboukem nebyla červeň tak výrazná a chovám se, jakoby se nic nestalo. Doufám, že Norsko se hrabal v nějakým vedlejším a ne zrovna tomhle šuplíku. Po tom včerejšku by to jeho mínění o mně dodělalo úplně. Proč se vůbec starám, co si o mně myslí? Může mi to bejt jedno! rozčiluju se. Otočím se zpátky k Sigurdovi a v tom mi padne do oka růžovej jednorožec vyvalující se na posteli. „Od Irska,“ zavrčím směrem k tý podrazácký hračce a znovu si přísahám, že bratrovi zakroutím krkem, jestli se mi něco takovýho pokusí v budoucnosti darovat. Uprostřed úvah o nedůležitých věcech, jako co dělat dál a jak si zajistit návrat do našich dob, stejně jako jak zlikvidovat jednu otravnou ropuchu, se ozve zaklepání na dveře. Na vyzvání vstupujou dvě služebný, který se okamžitě začínají hihňat a pokukovat jak po Sigurdovi (kde se tomu nedivím, když se tu promenáduje polonahej), tak po mně. Hlavní však je, že nám donesly snídani, kterou představily jako pravou britskou, a nějaký hadry dnešní doby, který nejspíš budou patřit současnýmu já. Neprojevuju nad tím zrovna výrazný nadšení, protože to znamená se – samozřejmě dočasně – vzdát svýho vlastního oblečení. Kývnu na dívčiny místo poděkování a zároveň jim tak naznačím, že můžou vypadnout. To hihňání člověku začne rychle lízt na mozek. Ještě si nechám sdělit, že v paláci už jsou jak Francouz, tak Španěl. To mi opravdu na náladě nepřidá, proč zrovna ty dva?! Počkám si až za sebou služebný zavřou dveře a opravdu neochotně začnu svlíkat vlastní oblečení, ať se můžu dostat do suchýho. Snažím se moc nevystavovat Sigurdovi, protože to poslední co chci je, aby si podle jistých značek připomněl, co se dělo včera a zase mě začal obviňovat.

Norsko - 24. září 2011 22:10

soukromá zpráva od Norsko pro Filozofování nad oním otravným předmětem shrnu tím, že je to otravné. A raději už to vážně neřeším. Mám pocit, že zatím s Anglií docházíme jen k čím dál větším blbostem. Každopádně ten jeho smích také vyhodnotím jako otravný, neurážím se jen proto, že i mě osobně to přijde vtipné a navíc jsem stále poněkud v šoku... Když se vrátí, jen rozpačitě postávám a sleduji jej. Nedokáže mi necuknout v kouktu, když vidím, jak se prohrabuje ve svých věcech a pak si s dávkou zlomyslnosti uvědomím, že otvírá právě ten šuplík, který jsem já tak rozpačitě zavřel... Ovšem jeho reakce je daleko rozpačitější. Inu, ono je možná lepší se dozvědět, že se dostanete pod vládu Dánska, než že z vás vyroste naprostý úchyl a zvrhlík. Lehce pokrčím rameny, když předvede tu reakci, díky níž bych poznal, že objevil něco, co nechtěl, i kdybych nevěděl, co tam bylo... "Mm?" tázavě na něj kouknu. A uvědomím si, že mi v očích přejela jakýsi pobavená jiskřička. Možná bych si také mohl uvěodmit, že jsem polonahý, než začnu mít nějaké poznámky k tomu šuplíku... Otravné. Napadlo Anglii, že bysme si s tím mohli pohrát...? "Milý dárek," ušklíbnu se jen na jednorožce. Každopádně to ale alespoň cosi vysvětluje. Přeci jen, co by s tím jeho starší já dělalo...? Vyženu pár otravných představ a myšlenek a nedokážu si nerýpnout. "Myslíš, že tvé straší já bude ujíždět na růžových hračkách?" prohodím a pokouknu k jedné, zatím neprozkoumané skříni. "Třeba tam máš nějaké další ... potvůrky," s tím se ke skříni vydám, otevřu ji a pak vykulím údivem, když na mě z horní poličky vypadne jiný růžový jednorožec, ale s fialovým srdíčkem na zadku s jakýmsi nápisem. "Taky od Irska?" prohodím vesele a jednorožem po Arthurovi hodím. Nakonec si ani nepřipadám neslušně, když se tam začínám hrabat dál, objevím jakéhosi pegase, cosi podivného, růžové trenky a následně z poličky vypadnou jakési desky, rozevřou se a já můži spařit spoustu pidi obrázků znázorňující lidi... Album se rozevřelo zrovna kdesi, kde je Artyho starší já přiopité a objímá jakousi trubku, ale co mě nepotěší je fakt, že na druhém obrázku je vyobrazen Dánsko, který svléká kalhoty jakémusi bělovlasému individuu ... "Co je to?" vydechnu nakonec. Seberu to a pomalu se s tím vydám za Arthurem. Mám pocit, že můj informátor něco takového zmiňoval... mezi tou záplavou keců kolem všeho. Ještě ale, než k němu dojdu, se ozve zaklepání a dovitř vejdou služebné. Ihned cítím rozpaky, když si uvědomím, že se jim tu odhaluji. Ovšem to jejich hihňání je nanejvýš otravné. Provázím je chladným pohledem, dokud nevypadnou. Informaci o tom, že na hradě je už i Španěl, přejdu neutrálně. Jen to skoro potvrzuje moji domněnku o tom, že se všem něco stalo během plavby na ostrovy, nechávám to ale být, dokud se to neprokáže... Na chvilku se opět zamyslím, co bysme vlastně měli udělat, abysme se dostali zpátky, ale ... žádný nápad se nedostavuje. Možná by to chtělo se podívat do nějakých spisů, knih... Snažím si vzpomenout, jestli jsem neslyšel nějakou legendu, která by popisovala něco podobného. Pak kouknu na Arthura. Trochu zčervenám, když si všimnu, že už ani on na sobě nic nemá. S tím také pohlédnu na oblečení, co donesly. Předpokládám, že jedno z toho je moje, proto popojdu a vezmu si modrou košili, přitom vrhnu nejistým pohledem po Arthurovi. Album kamsi položím a začnu na sebe natahovat nový oděv. Jako první mě napadá, že je z mnohem příjemnějšího materiálu než oblečení mé doby... Nahlas ale nic neříkám, jen občas letmo pokouknu po Arthym, všímám si některých těch značek a nedokážu nezrudnout. Opět mě hryzne lehké naštvání, ale je to spíš proto, že nevím, co s tím udělat, než že bych mu ještě chtěl něco vyčítat... I když..., jak si to vůbec mohl dovolit?! Trochu si povzdechnu a pak, snad omylem, se o něj letmo otřu, snažím se tvářit jako by nic... Přimhouřím oči, když mám na sobě košili, jdu prozkoumat anglické jídlo. Hledím na něj trochu nejistě, prvořadě se snažím odhalit původ daných ingrediencí. Ale dobře, ta vajíčka vypadají docela dobře... Každopádně s jídlem vyčkávám na Anglána, přeci jen, i to jídlo vypadá jinak než z mých dob a já nejsem sebevrah ...

Francie - 30. září 2011 10:23

soukromá zpráva od Francie pro Noc se mi nějak vytratila z paměti a ráno už se probouzím společně se slunečními paprsky. Pomalu se posadím a chvíli se dívám před sebe. Poměrně dlouho mi trvá, než si uvědomím, kde jsem, jak jsem se sem dostal a co se včera vůbec stalo. Znovu padnu naznak a do očí se mi vhrnou slzy. Je pravda, že jsem se s Iggym moc nepohodl, že jsem mu vyhrožoval a další věci, ale po celou tu dobu jsem ho měl rád, opravdu rád. Ne, já ho miloval. První byla ona a pak přišel on. Cítím, jak mi po tváři stékají slzy. „Mon chére, můžeš mi to odpustit?“ Pronesu tiše do prázdna a prohrábnu si vlasy. Pak se znovu posadím a rozhlédnu po místnosti. Je tu nachystaná čistá košile, kalhoty, ponožky, boty v mé velikosti a dokonce i spodní prádlo. Vejdu do koupelny, kde na mě čeká napuštěné umyvadlo. Opláchnu si obličej a pak se kouknu do zrcadla nad umyvadlem. Nehodlám se dívat sám na sebe a jdu se raději převléct. O něco později pak vyjdu z pokoje a slyším Iggyho a Sigurdův hlas. Znovu mě přepadne smutek a tak se pomalým krokem vydám po chodbách paláce. Cestou narazím na pár služebných a dokonce i na několik dětí. Nevnímám, kam jdu, a nohy mne zanesou do zahrady. Tak si sednu pod nějaký vysoký strom. Zavřu oči a sevřu ruce v pěst. Je mi tak dokonale mizerně. Mám chuť tomu norskému bastardovi rozbít ciferník a to co nejvíc a nejdřív. Je mi ovšem jasné, že musím počkat. Nesmím to udělat před Iggym a musí to vypadat jako nějaká nešťastná náhoda. Zaslechnu hlas. Velice známý hlas. Vychází to z přijímací místnosti a tak se tam pomalu vydám. Stojím vedle dveří a poslouchám, o co jde. „Antonio.“ Pousměju se a zajiskří mi v očích. Co takhle kdybych ti něco vrátil? Mohl bych si to taky užít. Nebude to těžké v tvém momentálním stavu. Vykouzlím poněkud strašidelný úsměv. Neboj, bude se ti to líbit… možná. S tím vykročím k pokojům a vyhlížím z okna, čekajíc, až ho sem dotáhnou. S předstíraným překvapením sleduji co se děje. Pomalu vejdu za nimi do pokoje. A sleduji dění. Přejedu Antonia pohledem a v hlavě ho už vidím, jak se pode mnou vzpíná v rozkoši. „Hm, pokud tu nechcete tvrdnout, tak ho pohlídám. Ostatně nemám momentálně co dělat.“ Pronesu a přátelsky se usměju na členy ochranky načež, abych potvrdil, co jsem řekl, si vezmu stoličku a přenesu si ji k posteli, sednu si a opřu se o zeď. Vím, že se jim tady nebude chtít tvrdnout a nechají mě s ním o samotě, ale přeci jen na ně koukám s nic neříkajícím přátelským úsměvem. „Postarám se, aby nic nevyváděl.“ Pronesu přesvědčujícím tónem. Jak by také mohl něco provést? To já spíše provedu něco jemu. Možná se mu to nebude líbit, možná ano. To mi je popravdě jedno.

Španělsko - 01. října 2011 11:18

soukromá zpráva od Španělsko pro Růžový slon... smějící se rajče... Plno nádhernývh barevných kytiček poletujících kolem mě... Naposledy jim omámeně zamávám, protože ve chvíli, kdy do mě ti vytřimozci začnou lít tu hnusnou hořkou tekutinu, teplou jak chcanky a hnědou jak.. No, prostě mi z hlavy vyplaví i ty nejmenší kousky dobré nálady, ať už se snaží sebelíp schovat. A já se v tu chvíli, neschopen slova od toho, jak prudce se moje zorničky stáhly, nechám odtáhnout do jakési místnosti s čímsi, co by s největší pravděpodobností mohla být postel, a nebo taky žehlící prkno, na což jsem bezcitně a bezdůvodně vržen. V tu chvíli je mi to úplně jedno, hlava mě bolí, a ani skoro nevnímám, co se tady děje. Jsem v Anglii, že? Nějaky nápad, co bych tady mohl dělat? Ne? Já ho taky nemám. Podívám se na ty dva muže, kteří si dali takovou práci dopravit mé těžké já až sem, v naději, že se třeba co nejrychleji spakují a nechají mě tu samotného, ale jak to vypadá asi se jim moc nechce. Kdyby se aspoň netvářili tak like a boss. Normálně bych se s nima mohl sát do řeči, ale teď na to opravdu nemám náladu, zvlášť po co jsem tak nezdvořile a polichotil samotné Britské královně, ať už se jmenuje jakkoliv. Musím sice uznat, že vztahy mezi Španělskem a Anglií nebyly nikdy zrovna nejrůžovější a nejrajčatovější, ale čím míň problému, tím lépe, už tak má ten parchant převahu na moři. Pche, je horší než ta jeho anglická kuchyně. Při troše štěstí ho nepotkám, a když jo, aspoň budu mít příležistost rozbít mu to jeho nevymáchanou hubu, ačkoliv, jak se znám, určitě mu zase skočím kolem krku (a budu doufat, že ho uškrtím). Protáhnu se, už je to nějaká doba, co jsem naposledy ležel na něčem tak měkkém a pohodlném, je tu klid, ticho, snad jen tepleji mohlo být. Je nepraktický jet do Británie a nevzít si alespoň tři teplé svetry, fakt že jo, tady by jeden umrzl. Zvlášť, když je zvyklej na krásné slunné počasí ve Španělsku, teplé večery na prohřátých plážíš, žádný ledový vítr, žádný déšť... Povzdechnu si a zachvěju se chladem, když se zase vrátím do reality. Přece jen, na sobě mám jen barevké poncho, kalhoty a jakousi bezvýznamnou stuhu na hlavě, takže se není čemu divit, když přes sebe přetáhnu peřinu a pořádně se do ní zachumlám. Kyáá, teplo~ Užívám si teplé peřiny a už skoro zařezávám, když v tom uslyším velice známý hlas, díky čemuž málem vyletím až do stropu, jak se po mém těle rozprostře husina, jako by někdy škrábal nehtem na tabuli. Bleskově se otočím čelem k místnosti a oči mi div nevypadnou z důlků, když se potvrdí moje nejděsivější obavy. Francis?! Kde se tu sakra vzal?! Kdy se tu vzal? Jak se tu vzal? A proč se tu vzal?!! Koukám na něj, nechápajíc, jestli už spím, nebo jsem umřel a dostal se do pekla. On si klidně sedí u mé postele na stoličce a tlemí se jako sluníčko? Kouknu ke dveřím – ochranka už je pryč, a zrovna, když ji nejvíc potřebuju. Tady holt někdo (ne)umí být ve sprývnou chvíli na správném místě... Znova si přeměří toho žabožrouta, já myslel, že mě ta káva zbavila všech halucinací. Zjevně ne. „Mír a lásku~“ započnu svůj proslov po vzoru mých hippiesáckých bratří. „Co ty tady u všech rajčat děláš?!“ dopovím, aniž bych se obtěžoval zvednout se z vyhřáté postele.

Francie - 01. října 2011 12:24

soukromá zpráva od Francie pro S lehounkým úsměvem na tváři sleduji jak se ti dva, a ještě s poděkováním, vypaří z místnosti. Pak už jen hlavu stočím na Antonia, který se právě otočil. Pobaveně se uchechtnu nad jeho vyděšeným obličejem. „Copak nevidíš, že tě hlídám, aby sis nic neudělal a znovu našel svůj rozum?“ V mých očích zajiskří a s rozdmýchaným ohněm se podívám do těch Antoniových. „Mír? O tom silně pochybuji, ale láska, to už sní jinak.“ Zbaven veškerých smyslů chytnu jeho ruce do své dlaně a zdvihnu mu je nad hlavu. Pak si obkročmo sednu na jeho břicho. Udělám to rychle, tak aby se nestihl bránit. I když, v tomhle stavu? Pochybuji. „Oh, s láskou ti milerád vyhovím, mon chér.“ Líbnu jej na krk a jazykem přejedu k jeho ústům. Pak hlavu kousek odtáhnu. „Hodně ti dlužím, víš o tom?“ Ne, nevíš. Protože ty mi dlužíš. Ty jediný mi dlužíš. Oh, svatá panno, ty sama víš, kolik mi dluží. Zarazím se a jako bych zkameněl. Cítím na tváři jemný dotek, tak jako dřív, zatlačím slzy a upnu pohled k oknu. Je tam. Krásná jako anděl v překrásných vyšívaných šatech se zlatými růžemi. Její obličej je takový, jak jsem si jej vepsal do paměti. Usměvavý a bezstarostný. Vychází z ní světlo a jako by mě k sobě lákala. Ovšem já vím, že je mrtvá a na tom už se nic změnit nedá. Ona je mrtvá a já nemohu umřít. Stočím pohled zpět k Antoniovi a jakoby to všechno zmizelo. Nic, žádný hřejivý pocit, žádné světlo, které by mne lákalo svým teplem, nic. Jen hromadící se nenávist. „Nyní poznáš ráj.“ Šeptnu tiše, spíše sám pro sebe, ale každý si to vždy vyloží, že to bylo na něj. Oni nechápou, oni nevědí, čím vším si procházím. Tahle rána se nikdy nezacelí. Volnou rukou mu rozepnu kalhoty a ušklíbnu se. Pomsta bude sladká jak jahoda. Snad nestane nic, co by mne snad vyrušilo. „Je ti teplo chlapče?“ Kopnu peřinu na zem. S ironickým úšklebkem hledím do obličeje svého nepřítele a už ho slyším, jak slastí naříká a dožaduje se něčeho víc.

Španělsko - 01. října 2011 12:56

soukromá zpráva od Španělsko pro „Hlídat..?“ Vypustím nechápavě a pak už se všechno stane děsně rychle, že skoro ani nestihnu zaregistrovat, kdy a jak se to stalo. Prostě na mě najednou sadí Francis, samozřejmě proti mé vůli, stlačuje mi svou váhou břicho a já zakašlu. Kdyby se teď pohnul, všechno, co jsem za posledních pár hodin snědl (moc toho nebylo, ale i tak..), by jistojistě šlo ven. Vrhnu po blonďákovi zlostný pohled, nikdy se nechoval zrovna slušně, ale tohle už je opravdu drzé. Škubnu rukama, i když moc nečekám že by to mělo nějaký účinek. Jsem pod vlivem antidrogy (to jest to kafe), jenž zatemnila mou mysl, a ačoliv mám dojem, jako by se kolem mě všechno zrychlilo, moje reakce jsou pomalé a jen stěží vůbec vnímám, co se to tu vlastně děje. „Pusť mě, žábo.“ Přikážu mu pevným hlasem, když dostanu líbanec na krk, a pokusím se ho sejmout svou tvrdou hlavou, nebo aspoň těma rajčatama v ní. Tahle situace... není vůbec pěkná. A já se nemůžu bránit. Prostě nemám sílu, nehledě na to, že jsem strávil noc pod lavičkou, a tam se člověku nespí zrovna nejlíp, takže menšímu šlofíku bych se vůbec nebránil. Kdybych mohl. Kromě slabých nadávek a příkazů, aby s tím okamžitě přestal, dění nijak nekomentuji. Už tak jsem docela v háji, na nemístné pozunámky, který by to všechno maximálně tak jen zhoršily, opravdu nemám chuť ani náladu. Bolí mě břicho, chci od Francise co nejdál. Ale jak...? Zachvěju se, když peřina, která až doteď chránila mé zkýčkané tělo před mrazem, sletěla kamsi na podlahu, a mé zuby téměř neznateně zackvakají. Jasně, proč takhle neblbnost na tom nejchladnějším místě široko daleko, usí být děsně vzrušující když se osoba pod váma klepe zimou. A je naštvaná, chce se jí spát, a myšlenkama tak nějak celkově lítá úplně někde jinde, přesněji řečeno vůbec nikde. Tomu se prosím říká rejp nejdrzejšího kalibru. Jediná věta, kterou za celou dobu vypustím aniž by nedávala smysl, je jen ubohé „Tsss“. Však jen ať si ten žabák rozepíná moje kalhoty, mě to přece může být jedno. Nasadím výraz typu 'naser si', stočím hlavu do strany a ať už se Francis rozhodně dělat cokoliv, já zívnu, zavřu oči a pokusím se vydat do říše snů. Řečeno v kostce, naprosto ho ignoruju.

Anglie - 01. října 2011 13:01

soukromá zpráva od Anglie pro Pro teď budu prostě ignorovat, že jsem ten šuplík kdy otevřel, a že jsem kdy viděl jeho obsah, jasný? Dělám, že jsem Sigurdův zjevný zájem přeslechl a už se k tomu nevracím. „Rozhodně ne!“ zamítnu jakoukoli dobrovolnou spojitost mezi mojí starší verzí a růžovejma potvorama. Ani přes všechny ty divný věci kolem, starší já nemůže klesnout tak hluboko, aby měl zájem v těhle věcích. Už proto, že kdyby se o to fakt zajímal, tak by mu bratři nic takovýho nikdy nenadělili. Tikne mi oko, když vidím obsah poslední skříně. Bratři jsou prostě vtipní, jako vždy.. Nad růžovým prádlem se jen zašklebím. Na zadku je našitá malá skotská vlajka a díky tomu mě napadne, že bych to mohl vzít s sebou zpátky do mýho století a darovat bratrovi.. Až si vypěstuju nějaký masochistický choutky, určitě to udělám. Když se zrovna potřebujete ztrapnit, spolehněte se na rodinu! Je tu vždycky pro vás, co se tohohle týče. Jakkoli se vztekám při myšlence na bratry, doufám, že jsou v pořádku. A pokud možno i ve svých vlastních stoletích – nechtěl bych čelit Irsku na vrcholu sil a drzosti, o Walesu a hlavně Skotsku nemluvě. Setkání s těma novodobejma by taky nebyl nejlepší nápad.. Myslím, že tenhle den mohl začít hůř už snad jenom, kdybych narazil na údajný další dva cizince v paláci. V mým paláci! Proč se sakra všichni stahujou sem, nemají dost práce ve svejch vlastních zemích? Koukám jak puk na to album s obrázky lidí a vybavuju si jenom, že služebná mluvila i o něčem takovým, a že to začínalo na f.. Bohužel, jak znělo celý slovo, už si nevzpomínám. „To vyrábí ten přístroj, kterej na nás namířily ty holky ve skleněný bublině,“ konstatuju a dám se do prohlížení. Krom několika málo fotek Seveřanů a dalších národů je tu spousta fotek bratrů a, bohužel, i mý osoby. A to ne ve zrovna lichotivých okamžicích. Takový kousky rychle přitáčím, ale když se trapnost fotek jen stupňuje, radši album zaklapnu a zatvářím se odmítavě, ať Sigurda ani nenapadne to znova otevřít. Pak už se převlíkám a ani mě nenapadne, že otření bylo úmyslný. Vlastně si ho nevšímám. Není možný, aby Sigurd něco prováděl z vlastní iniciativy – znova – bez notný dávky alkoholu v krvi. Zvlášť po dnešním ránu. Do novýho oblečení se soukám s dost znatelnou nelibostí. Svý vlastní přehodím přes židli, ať uschne. Ani nápad, že bych ho předal služebným, který by ho odnesly kdovíkam. To oblečení je jedna z mála věcí z mýho století, který mám, a rozhodně se ho vzdát nehodlám. Přistoupím k jídlu; vypadá to chutně. Mám hlad, a tak neotálím a pouštím se do prvního sousta. „Ty nemáš hlad?“ zeptám se s nadzvedlým obočím, když vidím, že Norsko se k tomu moc nemá. Nemyslím, že by ho to jídlo zabilo a.. Hlad je nejlepší kuchař, ne? Samozřejmě netvrdím, že je to jídlo špatný, právě naopak. Když jsem po snídani, rozhodnu se konečně prozkoumat ten.. podivnej sešitek, co jsem viděl na stole. Vstanu teda a nahnu se nad desku stolu, zády k Sigurdovi otočím několik stránek.. Bezděky cítím, jak rudnu snad až po zadek. K zavření sešitku se však nemám.

Francie - 01. října 2011 14:59

soukromá zpráva od Francie pro Žábo? Raději mlč ty rajčatožroute. Projede mi hlavou a trochu mě to urazí, ale objedu to bez připomínek, stejně tak jako obvykle. Ale copak já jim nadávám? Narážím na to, co považují za lahůdku? Navážím se snad do jejich kuchyně? Ne! Tedy kromě Arthura, ten by zničil i rýži a vůbec celá anglická kuchyně je hrozná. A ke všemu mě hodlá ignorovat, no to fakt skvělý. Naprosto dokonalý. Nejdřív ten pitomec Sigurd a pak tohle… Proboha, co tu vůbec dělám? Pustím jeho ruce a po tváři mi steče slza. „Promiň.“ Pronesu tiše. Nikdy jsem se nikomu za nic neomlouval a měl bych začít. A taky bych měl přestat s tím hrozným životem. Všichni mě musejí vidět, jako lacinou kurtizánu, co dá komukoliv, kdykoliv a kdekoliv. Neovládám se, najednou všechna to bolest vyplave na povrch a já položím hlavu na jeho hruď. Chvěju se tím, jak potlačuji slzy, ale nejdou zastavit. Stejně tečou po mých tvářích a prosakují Antoniovým oblečením. Popadnu prostěradlo a sevřu ruce v pěst, až mi zbělají klouby. Z hrdla vydám hlasitý vzlyk, ale snažím se, snažím se nějak udržet. Nejhorší na tom všem je, že mě to vzala teď a tady. Před ním. On toho může využít a zničit mě. Musím jen doufat, že to neudělá, věřit. Prosím, pomoz mi, pomoz mi. Vím, že mě slyšíš, zjev se znova, řekni mi, co mám dělat. Proč jsi musela zemřít, proč nemůžeš být teď se mnou? Nemůžu, nemám sílu na to, abych smutek udržel. Teď, když mne znovu plně zasáhla ta bolest, co mne trápila dvě století, když nepočítám tu dobu, co jsem přeskočil. To prázdno uvnitř mě a ten pocit, že osoba, která mi padla do oka a o které jsem doufal, že mi poskytne alespoň nějakou útěchu, se vyspí s tím bezbožným pitomcem. Znovu zažívám ten pocit, jakoby mi někdo vytrhl srdce z těla a má hruď zela prázdnotou. Mám pocit, Jako bych se rozpadl na milion kousků a každý zůstal tak sám a osamělý. Jsem zemí lásky, ale ne krátkodobé, jak se všichni domnívají. Má vlastní láska trvá věčně a není to jen jako pohádka na dobrou noc. „Proč jsem prostě tak slabý?“ Sevřu látku ještě silněji. „Proč prostě nemůžu umřít jako každý jiný smrtelník? Proč zrovna já…“ Zavzlykám. „Proč zrovna já musím žít jako národ věčně?“ Zavrtím hlavou. „Proč?!“ Hystericky vykřiknu a zvednu hlavu. Svýma uslzenýma očima se zadívám do těch jeho.

Španělsko - 01. října 2011 15:45

soukromá zpráva od Španělsko pro Když se dlouho nic neděje, zvědavost mi nedovolí neotevřít oči a já víc než překvapeně pohlédnu na slzu, jak teče dolů po Francisově tváři. Já ho rozbrečel? To snad ne, já mám přeci přinášet radost, mír, kytičky... a ne slzy! Když pustí moje ruce, zapřu se o matračku a trochu se nadzvednu, tak teď vážně nevím, co dělat. Nejdřív mě chce znásilnit, a teď tohle. Chápete ho někdo? Já ne. „N-no tak.. Francisi?“ Zkusím mu nejistě položit ruku na rameno, když se mi omluví. V tu chvíli začínám silně uvažovat o tom, že tohle je opravdu jenom sen, znásilnění by se Francisovi docela i podobalo, ale tohle, to je fakt mimo hranice mého chápání. Kor když se Francouz rozbrečí úplně a opře svou hlavu o mou hruď. Zarazím se, můj nepřítel si tady vylévá srdce, cítím jeho slzy na své hrudi, jako by se jeho bolest prosakovala i do mě. Najednou mi ho začne být tak nějak strašně líto. Povzdechnu si a nadzvednu se ještě trošku, sic to jde dost těžko s tou těžkou vahou na mém těle, ale aspoň se mi podaří opřít se o zeď. Obejmu ho. „Co tě trápí?“ zeptám se s něhou v hlase, moje starostlivé já, které se vždycky snažilo dohléhnout na to, aby si malý Románo před spaním vyčistil zoubky, o sobě dává vědět. A aby taky ne, tenhle Francis se sice snaží chovat drsně, ale ve skutečnosti je to velice citlivý mladík, který potřebuje lásku a péči. Usměju se a oje obejmutí trochu zesílí, takže už není tak nejisté, ale spíš takové... utěšující. „Protože jsi země, máš svůj lid, svou kulturu... To bys to opravdu všechno chtěl jen tak odhodit? Nemysli už na minulost, život jde přece dál...“ Odpovím mu, aniž bych vlastně věděl, co je jádrem jeho srdcervoucího utrpení. Ale ať už to je cokoliv, musí to být opravdu něco, protože takhle jsem Francise ještě neviděl. Tak... zničeného. „Bude to v pořádku, jo? Přestaň plakat..“ Usměju se na něj a setřu mu slzy z tváří, ani jsem si nevšiml, že jse nasadil konejšivý tón. Ale jak bych mohl někoho nechat v depce, že? Já zas takovej hajzl nejsem. Já ne.

Francie - 02. října 2011 01:43

soukromá zpráva od Francie pro Cítím, jak mě objímají paže, jak mi poskytují útočiště a pocit bezpečí, který jsem tak dlouho nezažil. Pocit, který by nepřekazil ani ten hloupý norský pitomec. Na jeho otázku však následuje můj hysterický výkřik. Hlavu zabořím zpět a ještě hlouběji na jeho hruď. Zavřu oči. Snažím se zhluboka dýchat, ale jsem poněkud roztřesený, jde to ztěžka. Vnímám, jak mě sevře pevněji a stulím se na jeho hrudi. Nechápu, jak jsem mohl dopustit, aby mě to přepadlo tady a teď. Před ním. A zrovna před ním. Před Antoniem, ale jsem mu vděčný, jak za to co mi řekl, tak za to, jak se ke mně zachoval. Jiní by si pofrkl a okamžitě využili příležitosti, jak mě okamžitě zničit. A on, i po tom všem se ke mně chová takto. Jako přítel, kterého jsem nikdy neměl. „Pravda.“ Zašeptám do jeho hrudi a špatně se mi dýchá. Připadá mi, jakoby mi do krku někdo nerval kámen, nebo by se to spíše podobalo jako tomu, kdy bych jen o vlásek unesl smrti udušením. Ten nepříjemný pocit, kdy můžete stěží dýchat a zároveň jakoby vám v hrdle uvízl již onen zmíněný kámen nevídaných rozměrů a až abnormální váha. Mám pocit, jako bych mu nyní mohl říct vše, ale nejsem si tím plně jistý. Nasávám vůni jeho těla, což mě překvapivě uklidňuje. Tedy spíše je to vůně smíšená s látkou, ze kterého má vyrobenou vrchní část oděvu a mých slz, které jím dokonale prosákly. Pravda, pravda. Nesmím se vzdát a bojovat dál. Navždy jí budu milovat. Celou tu nemožnou věčnost, kterou zde budu muset strávit. Hlavně, že jeho budu moct sem tam zahlédnout. „Ještě s nikým jsem o tom nemluvil.“ Lehce od něj odtáhnu obličej a zadívám se do jeho očí. „Začalo to jednou hádkou mezi mnou a Arthurem…“ Odvykládal jsem mu to všechno. Včetně doby po té, co mojí Johanku upálili. Ovšem pomlčel jsem nad tím, co se stalo v průběhu včerejší noci. V průběhu celého vyprávění jsem tikal pohledem mezi oknem a jeho očima. Zaháněl jsem slzy, které se mi drali do očí. Měl jsem k němu najednou takovou zvláštní důvěru. Jako kdyby to byl přítel, kterého jsem znal celý svůj život. „Promiň, promiň, že tě tím zatěžuju.“

Španělsko - 02. října 2011 14:01

soukromá zpráva od Španělsko pro Sedím na posteli, objímám Francise, a to, že mi tak trochu mrznou nohy, mi je teď jedno. Stejně to není nic, oproti tomu co teď prožívá můj drahý nepřítel, ať už je to cokoliv. Jedna má ruka se natáhne k jeho hlavě a začne ho konejšivě hladit po vlasech, a ve chvíli onoho bolestného výkřiku ho stulím víc k sobě, dávajíc mu tím najevo, že tady je v bezpečí, tady se mu nemůže nic stát... Mezitím si vyslechnu celý příběh o francouzské dívce Johance, do které byl podle všeho tenhle bolnďák zailovaný až po uši. Přinejmenším. „To se prostě stává. Jeden život začíná, a druhý zase končí...“ Začnu svůj básnický proslov s nehranou lístostí v hlase. Já vím, jaké to je, když zemře někdo, kdo je našemu srdci blízký. „Ale ti, které opravdu milujeme, nás nikdy neopustí. Jsou pořád s námi.“ pousměju se a položím Francisovi svou hřejivou dlaň na hruď, přesně tam, kde se nachází lidské srdce. „Tady“ dopovím a ruku mu na srdci chvíli nechám. Cítím jeho tlukot, je tak slabý a nepravidelný... Kouknu mu do očí, jde vidět že se snaží potlačit slzy, všechnu tu bolest, která se dere na povrch. „Nedus to v sobě..“ šeptnu a věnuju mu hřejivý pohled (opravdu hřejivý, na to, jaká je tu zima), který jako by mu říkal 'Neboj, maminka je tady s tebou' a nepolevuju v objímání. Vím, že je Francis by měl být po politecké stránce můj nepřítel, ale teď je tady, trápí se.. a potřebuje někoho. Potřebuje mě. Co kdyby ho někdo jiný odkopl? Trápil by se mnohem víc, a vůbec, co kdyby ho napadla nějaká blbost? Nemůžu přece dopustit, aby celá ta velká slavná Francie zanikla, i když k ní žádné vřelé sympatie nechovám. „Už jsi v pořádku?“ Zeptám se tiše a shrnu Francisovi vlasy z mokrého obličeje, abych do něj viděl, a podruhé mu setřu slzy okrajem ponča, které je sice už pěkně promočené, ale koho to zajímá. Zvlášť teď.

Francie - 02. října 2011 16:18

soukromá zpráva od Francie pro Už dlouho mě nikdo nehladil po vlasech. Bylo to, jako by mi z hlavy mizeli veškeré chmury a strasti. Zavřel jsem oči a tiše si povzdychl. Cítím, jak se lehce nadzvednu pokaždé, když se nadechne a pak zase, s každým výdechem, o ten samý kousek klesnu níže. „Jenže bolí to, ani nevíš, jak to bolí, když si na ně vzpomenu.“ Když položí svou dlaň na mou hruď, chytnu se té ruky a přisunu se ještě víc. „Cítíš, jak zmučeně mé srdce bije?“ Optám se jej tiše, ale nevženou se mi do očí slzy a já se jen lehounce pousměju. Zaskočí mě, jakmile pronese, abych to v sobě nedusil. Po tom co jsem viděl a zažil, mám chuť vrhnout se na něj a několik hodin nevylézt z postele. Najdu v sobě nějakou tu sílu a donutím ho si lehnout zpátky. Pak už se pouze natáhnu pro peřinu a přikryju nás oba. Slezu z něj a ležím vedle. Ovšem stále se ho nepouštím. „Je mi daleko líp.“ Nechám si setřít slzy a pak mu vtisknu nečekaný polibek. Nadhrnu mu pončo a rukou zajedu pod něj. Lehce pohladím jeho bradavku a usmívám se. „Je mi nějaká zima, co tobě?“ Pronese a jeho hlas se lehounce zachvěl.

Španělsko - 02. října 2011 20:21

soukromá zpráva od Španělsko pro Usměju se na Francise, když se zdá, že už se tak trochu uklidnil. Samozřejmě, je mi jasné že jeho bolest jsem neutěšil. Je zamilovaný, a proti tomu žádný lék neexistuje, dokonce i rajčata jsou tady bezmocná. Druhou ruku položím na tu jeho, kterou chytil tu mou, na jeho hrudi a na otázku jen přikývnu a trochu smutně se usměju. Ano, ten tlukot je sice slabý jako takový, ale dost silný na to, aby jej moje ruka ucítila. Na Francisův pokyn si zase lehnu, proti natáhnutí a menšímu šlofíku opravdu nic nemám. Spokojeně se usměju, když se dokonce natáhne pro peřinu, aby nás oba zahalil, přenesu se přes počáteční chlad vycházející z přikrývky a pak už jen pookřeju, za což taky docela může teplota Francisova těla, ke kterému se, možná jen tak podvědomě, přisunu trošku blíž, stále nepouštějíc jeho ruku. „Huh?“ Vypadne ze mě, když mi vtiskne polibek na rty. Je to sice Francis, u něj jsou podobné kousky v denním pořádku, ale tohle mě fakt překvapí. A hlavně nevím, jak reagovat. Pravda, nemám nic proti, ale oplatit mu to by bylo v tomhle případě velice odvážné. „Co to vyvádíš?“ Skoro vyjeknu a poodtáhnu, když ucítím jeho ruku na svém těle. No jo, tohle je mu podobný, vlastně by to ani nebyl on, nezačít někoho jen tak bezdůvodně osahávat. Ale ještě před chvílí byl ták zmučený bolestí a láskou, že je teď pro mě skoro nemyslitelné, abych tohle všechno opětoval. Maximálně ho obejmu, ano, obtočím kolem něj své paže a natisknu se na něj. To přece nikomu neublíží, že? A možná.. možná bych mu mohl dát pusu na tvář. A na rty... A na krk... Nic se přece nestane, že ne? Po pár vteřinách propadnu tomu pokušení a mé ruce už šmátrají kdesi po jeho těle pod košilí. Nenapravitelný já, nikdy neodolám...

Iris I. Braginskaya - 03. října 2011 18:38

Mé geniální nápady přicházejí tak nějak od sebe Verze? Sakra, jaká verze? Odpověď Česky mě zmate, ale protože se mi v hlavě pomalu začíná rodit plán, raději držím pusu zavřenou a jen si užívám pohled na Rakušáka, který zajímavě mění barvy. Hm. To je ono. No tak, Roderíšku, buď v klídku. Zašklebím se na Rakušáka, který se marně pokouší dorozumět němčinou. Čeština je mnohem hezčí, jestli se chce s někým tady bavit, ať se jí naučí. A vůbec, Prusko taky, debil rudookej.Ha, to by mě zajímalo, jak bys to chtěl dokázat... Protočím oči v sloup a otočím se opět k dívčinám. No, oni se ke mě jaksi přidružili sami.. Začnu větu, ale když se rozhodnou zmizet, všeho nechám, zamávám oba Germánům a se slovy Naneshledanou, drazí sousedé! se rozběhnu za oběma slečnama. Sakrá, počkejte na mě! Zakřičím na ně v běhu. To by bylo, abych se tady tahal s těmihle individui. Určitě mi mnohem víc můžou pomoct tyhle dvě. Hehe, jsem geniální. Pochválím se v duchu a přidám. Sbohem, nevědomosti, vítám tě, nová dobo!

Francie - 09. října 2011 10:44

soukromá zpráva od Francie pro S lehounkým pobavením sleduji španělovi reakce. Sleduji výrazy v jeho obličeji, ale s bradavkou si hrát nepřestávám. „Co bych dělal? Jen obdivuji tvé svaly.“ Pronesu naoko nevinně a prsty lehoulince přejedu po jeho břišních svalech. Znovu jej lehounce políbím. Zase přijde ten výraz zodpovědného Antonia, ale netrvá to dlouho a opětuje mé dotyku. Pousměju se a lehoulince zachvěju. „Antonio, je mi vedro." Pronesu tichounce a jen tak mimochodem si sundám košili. Načež se přitisknu k jeho puse a vytasím se s nejlepší francouzákem, jaký kdy kdo mohl zažít. Své francouzské já nikdy nezvládnu zradit. Jsem Francouz skrz na skrz, ale miluju se lépe než můj lid. Stoprocentně lépe. Na rozdíl od nich mám mnoho zkušeností. Opatrně chytnu jeho ruku a přejedu si s ní přes bradavky. Jemňounce, tak aby mi to přineslo žádanou slast, a jen lehce přivřu oči. Je to dlouho, co se mě někdo dotýkal a mě nebaví se pořád jenom dřít. Chci si taky trochu víc užít. Přeci jen, být pořád jenom nahoře je opravdu únavné. Naposledy jsem byl dole, no byl jsem dole jenom jednou, a bylo to s Gilbem. Jenže jsem ho sakra dlouho přemlouval. Ale byl úžasný.

Norsko - 15. října 2011 15:53

soukromá zpráva od Norsko pro Jen se v duchu pousmívám nad Arthurovou snahou ignorovat šuplík, každopádně ho nějak netrápím. I když si už v duchu maluji, jak to otevřu až bude kráčet do místnosti... a pak se budu kochat nad tím, jak rudne... Zatřepu hlavou. Raději se v duchu uchechtávám nad tím, jak rezolutně Arty odmítá spojitost s růžovými věcmi. Samozřejmě, že mi je jasný, že za to můžou jeho bratři. Ale ... je to prostě vtipné. Doufám, že až dorazíme do Norska, nezkusí mi to Arthur oplatit prohlédáváním majetku mého staršího já. Nad tou myšlenkou se trochu poošiju. Vážně, jaké může být mé starší já? To mě opět přivádí k myšlenkám na bratry a otázkám, jak to s nimi vypadá. Trochu si povzdechnu. Přeci jen doufám, že vyplujeme rychle... Přikývnu. Také jsem si to tak nějak spojil. Jen doufám, že ty holky nemají krásné obrázky toho, jak jsem se v té kabině složil. Při té vzpomínce mimoděk červenám. Nemluvě o tom, že vzpomínka na úzkost v té výšce mi připůomíná jistou nevolnost... Nebo, že by to bylo ještě z toho rumu? Zatřepu hlavou a jen si povzdechnu. Sleduji Arthura a jeho výraz, když listuje albem. Přitom si udělám mentální poznámku, že až se nebude koukat, musím si to pořádně prohlédnoout ještě jednou. V novém oblečení se cítím zvláštně, ale docela pohodlně. Je to všechno takové jiné..., ale když to vezmeme kolem a kolem, začíná mě to fascinovat. Líbit je asi moc silné slovo, ale bytí zde mi už nepřijde tak otravné jako v prvních chvílích. Je to taková objevitelská cesta, pátrání v nové kultuře... Ještě, kdybych aspoň uměl to otravné latinské písmo, já věděl, že se bude hodit, přeci jen nejsem úplný ignorant a na sever už se pomalu dostává. Jen... mi runy přijdou mnohem krásnější... Než ty otravné, parazitické jižanské vlivy. Trochu si povzdechnu. Arthur na moji pochybnou snahu o kontant nijak nereaguje, což mě trochu zamrzí... Blbost! ... cž je sice otravné, ale pochopitelné. Přeci jen... sám nechápu, co to bylo za otravný pokus. (A vytěsňuji z hlavy cokoli, co by se mi snažilo vnutit, že se mi to líbilo, že to nechci nechat jen tak... a tak.) "Jistěže, že mám," zamumlám a snažím se přejít tiché zakručení mého žaludku, které to jen dosvědčuje. "Jen...mm," prohlížím si to se stále stejně nedůvěřivým pohledem. "Vypadá to jinak než jídlo z mých dob," zabrblám tiše. Pak si opatrně naberu a lehce ukousnu. Kupodivu to vážně nechutná špatně (Přeci jen to nevařil Arthur, ale třeba se zlepšil od té doby, co mi jednou nabízel jím spálené maso... a třeba mě tím jen chtěl přesvědčit, abych táhl.) Mimoděk se u té vzpomínky lehce ušklíbnu a naberu si už větší sousto. Nakonec ukojím svůj hlad, napiju se... A zadívám se na Arthurova záda. Dospěju k závěru, že musel objevit něco opravdu zajímavého. Takže se přitáhnu k němu a přes jeho rameno nakouknu, trochu si o něj opřu hlavu a koukám do časopisu. Mrknu a prohlížím si poměrně pohlednou nahou ženu v zajímavé poloze. Cítím, jak se mi do tváře hrne červeň. "Eh...," zašeptám tiše. "Z tebe vážně roste úchyl, Arthure," pronesu zamyšleně a natáhnu se přes něj, abych stránku otočil na další.

Španělsko - 15. října 2011 21:16

soukromá zpráva od Španělsko pro Když přijde ten překrásný francouzák, odhodlám se už úplně a se vší vášní, jež moje země může poskytnout komukoliv, kdo o ni požádá (přeci jen, vášeň je něco, co já i můj lid moc dobře známe. ), se vyhoupnu nad Francise, takže naše polohy jsou teď naprosto opačné, než byly na počátku našeho střetu v tomto pokoji. Nechám ho, ať uchopí mou ruku a vykoná s ní něco pro jeho tělo slastného a usměju se na něj. Nic nenamítám a v hlazení pokračuji i když moji ruku zase pustí. Obkročmo teď klečím nad blonďákem, moje rozpuštěné vlasy spadají dolů směrem k Francouzově hrudi, kterou hladí moje dlouhé barevné pončo. Skloním se nad něj a oplatím mu polibek, ovšem pěkně po svém španělském stylu a prohrábnu ty dlouhé světlé vlasy, hebké jako hedvábí. Stále se usmívám. Nepotřebuju se ptát, abych pochopil, co přesně po mě chce. Možná ještě nejsem zas tak úplně při smyslech, ale to mi nezabrání pokračovat v činosti příjemné jak pro něj, tak pro mé promrzlé já, a bez dalších otázek vrazím ruku do jeho kalhot. Jednoduše, bez protáhování, bez keců, prostě to udělám... „Kde ses tady vůbec vzal?“ prohodím jen tak mimochodem ve snaze započat přátelský rozhovor, po těch letech nemilého vzájemného projevu by byla příjemná změna normálně si pokecat. I když je nutné uznat, že teď na to není zrovna nejvhodnější chvíle. Tak či tak, moje ruka se tam dole, konkrétně na Francisově přirození, začne ochotně činit a na mě jde už jen podle mého odvážného přístupu jde poznat, že účinky lahodné marihuany překryté odpornou hořkou kávou ještě nedozněly. Jo a jestli si myslí, že dneska hodlám provádět i další věci než je tohle nemálo příjemné uvolnění, tak se dost plete. Už tak mám co dělat, aby se na něj nesklátil únavou. Ale co jsem začal, to taky dokončím, takže se nepřestanu usmívat a svým jazykem vezmu útokem blonďákům krk.

Francie - 16. října 2011 17:45

soukromá zpráva od Francie pro Nechávám ho, aby protočil naše pozice. Vždyť o to mi vlastně šlo. Svůdně se na něj usměju a natočím se tak, aby dokonale viděl mé úchvatné tělo a měl k němu co možná nejlepší přístup. Samozřejmě to chce praxi, ale mě stačí sledovat ty, co mi občas podlehnou. Tedy více než pouze často. Vždyť vojáci jsou za válek tak vystresovaní a potřebují se uvolnit. Dívat se na ty jejich zděšené tváře je utrpení, zvláště když chci vyhrát. Tak proč jim nedopřát trochu uvolnění a povzbuzení do dalšího boje. Ostatně zvyšuje to morálku a není to protizákonné. Nadále však držím jeho ruku, a ukazuju jí, kde a jak hladit. Jsem velice rád, že se začne činit sám, jakmile má okupace ruky ustoupí a slastně zaúpím, když i trochu přitlačí. Samozřejmě můj nemalý kamarád si chce taky hrát. Ale to on chce vždy. S radostí příjmu jeho polibek. Ale stejně líbám lépe, než španěl, je to dáno a nezmění se to. V líbání budu hvězdou já, nikdo jiný. Ovšem jako zpestření a změna, je jeho polibek vítán více než vřele. Samozřejmě jej lehce kousnu do rtu a provokativně zavrním. Bylo by fajn, kdyby se tasil s kusem rudé látky. Napadne mě a jen se neznatelně ušklíbnu. Když ucítím jeho ruku, cítím, jak se mi do tváří hrne krev a srdce začíná pracovat ještě rychleji, než před chvilkou. Najednou mi je horko. Takové to příjemné horko, které většinou přichází až po průniku bodem A. „Myslíš odkud?“ Optám se a lehounce zasténám. Pod takovým návalem slasti, se to nedá jen tak, udržet. „Z té doby, co ty.“ Samozřejmě jsem to poznal podle jeho oblečení, jak jinak. Pochybuju, že by někdo nosil něco takového v tomto století. Teda pokud by se nejednalo o bezdomovce, nebo o zastánce duchů a jiných pitomostí. Sleduji jej z pod přivřených víček a proti náhlému útoku na svůj krk nic nemám. Jen ze mě dostane několik stenů a začínám slyšet tep vlastního srdce. Náhodou příjemná změna, než poslouchat řev vojáků.

Anglie - 20. října 2011 21:00

soukromá zpráva od Anglie pro Nebudu se vracet ani k tématu šuplíku, ani k všem těm růžovým kravinám. Nebudu nikomu dávat záminku si ze mě dělat srandu. Byl bych se smál taky, kdyby se zatraceně nejednalo o moji starší verzi. Abych se děsil budoucnosti. Každopádně, až se dostaneme do Norska a Sigurd nebude moct přečíst vlastní jazyk kvůli neznalosti latinky, budu se smát já. Obrázky radši zase někam schovám, protože věci v tý složce obsažený by se neměly dostat na veřejnost. A určitě ne do rukou národu, se kterým budu muset na kdo-ví-jak dlouho spolupracovat. - To ty otáčíš stránku! pomyslím si, ale radši mlčím a otočím se zády k časopisu. Ani nápad, že bych to nechtěl dočítat, ale přece jen bych se cejtil poněkud trapně, kdyby mi někdo koukal přes rameno. Ignoruju, jak blízko k Sigurdovi jsem se svým počinem ocitl tváří a nakloním se víc dozadu, abych získal prostor. Zároveň na Norsko vrhnu nabroušenej pohled, kterej mu má vlastně naznačit, aby poodstoupil. Odkašlu si, abych získal zpět svoji důstojnost. „Asi bychom měli najít ty dva pitomce a domluvit se, co a jak,“ navrhnu. Fakt se mi s něma nijak domlouvat nechce, vždyť v mým století jsme ve válečným tažení a užiju si jich víc než dost. Tahle situace je dost špatná i bez nich. Neříkám, že se mi tohle století nelíbí, ale bude mnohem lepší, když k němu přejdu nějak postupně, místo toho náhlýho posunu o pět století. Jasně, je to tu pohodlnější, ale já chci svoje zlato! V mojí době se Španělsku jeho prohra mlátí o hlavu mnohem líp. „Nijak mě netěší představa cestování společně s oběma idiotama naráz, když ani jeden z nich nebude přivázanej ve věznici, ale radši nad nima budu mít dozor, než je nechat volně pobíhat v mojí zemi,“ mumlám. Když je pustili do paláce bez okovů, tak docela silně pochybuju, že by mě nechali je na lodi přivázat. Ta možnost by byla samozřejmě o hodně milejší a leccos by to řešilo.. Ať už si žabožrout myslí co chce, jeho přítomnost mě nijak netěší. Většinou. A snaha o vycházení s Antoniem, kterej je v tomhle stavu schopnej mě leda podříznout ve spánku, taky nezní moc lákavě. Navíc jsem si jistej, že bychom si poradili i bez nich. Sigurdova společnost je vesměs příjemná, protože on, narozdíl od někoho, nemá zlozvyk se pořád do něčeho vměšovat a mluvit o mnohdy naprosto stupidních věcech. Třeba přiznat, že i pitomý věty maj svou dobrou stránku. Takový Antoniovo „Připrav se na prohru.“ mě docela pobavilo. Znova přejedu Norsko pohledem a ohlídnu se přes rameno na otevřenej časopis. Nejspíš si ho vezmu s sebou na loď, jako aspoň nějakej zdroj zábavy..

Norsko - 22. října 2011 00:21

soukromá zpráva od Norsko pro Samovolně trochu mrknu překvapením, když se Arthur náhle otočí přímo ke mně. Samozřejmě skutečnost, že jsem si předtím zadumaně prohlížel další stránku s pochybnými obrázky, trochu dokresluje mou neschopnost ihned adekvátně zareagovat. Místo toho se mírně zarazím a probodávám ho pohledem. Je to zvláštní pocit, když je tak blízko, a rozhodně nemám chuť se odtáhnout. Spíš to ve mně vzbuje jakýsi počit očekávání. Vlastně, aniž bych se zamýšlel, proč to dělám, se přitáhnu ještě o kousek blíž a letmo jej políbím na tvář, pak, jako by se můj mozek vzpamatoval, se rychle odtáhnu a vrhnu po něm nijaký pohled jako by se nic nestalo a ze všech sil se snažím nezrudnout. . . Nic se vážně nestalo. Přesvědčuji se a mimoděk si otřu rty o sebe, jako bych se tak snažil odolat chuti okusit ty jeho. "Mmm," zamručím a snažím se tím získat svou obvyklou chladnou půdu pod nohama. "Nejspíš ano," přitakám, i když mě to také zrovna netěší. Na zkoumání tohoto světa mi jako společnost stačí Arthur. Nepotřebuji ještě dva rozvračeské živly, které se budou plést do relativního klidu, který panoval mezi námi. Pak jen kývnu, že rozumím, když Anglie víceméně řekne to, co se mi honí hlavou dál. Je to docela otravná situace. Nesnažím se nastálou cestu moc představovat. Když si vybavuji Francise ze své doby, mám pocit, že se během cesty vyspí s celou posádkou a s kuchařem dvakrát. Jestli, jak jsem zatím vyrozuměl, je Španěl podobného ražení ... Ne, raději nedokončuji úvahu se stěžněm. Mimoděk opět kouknu na mapu. Probodnu území Španěla chladným pohledem. Zda-li pak by Dáňa souhlasil, že to dobudeme? Opravdu lehce a nenápadně se zamračím. Dobudu! Rychle přetransformuji myšlenku, Jeho rozhodně nepořebuji! Nechat se jím zabrat, tche! S tím kývnu. "Tak jdeme!" rozhodnu a pomalu se vydám z pokoje. Oteřu dveře a vyjdu na chodbu. Poohlédnu se po Arthurovi. Přeci jen tady nechám vést jeho.

Španělsko - 22. října 2011 13:49

soukromá zpráva od Španělsko pro S lehkým úsměvem podsazeným trošičku tupým výrazem na mé tváři pozoruji Francise, jeho tělo, jeho reakce, jako by to najednou byla úplně jiná osoba, než kterou znám. Samozřejmě, já mu i věřím, že pochází ze stejné doby jako já, když si ho ale takhle změřím pohledem, tohle není ten plesnivej vinařskej žabák, kterého znám, tohle je.. Někdo naprosto jinej. Přece jen, silně pochybuju, že by se něco podobného stalo, nebýt tady, v Británii, v 21. nebo jakém století. „Jak ses sem dostal ty?“ s povzdechem zopakuju otázku trochu jinými slovy. Přece nemůže být náhoda, že se národy jen tak objeví v jiném století a sejdou se právě teď a tady. Nebo snad ano? Každopádně, ačkoliv můj momentálně otupělý mozek právě pracuje na jeho plnou výkonost a přemýšlí o tom všem, co se stalo, co se děje a co se asi bude dít, moje ruka, jako by snad měla svou vlastní řídící soustavu, si dělá, co se jí samotné zlíbí. Skoro až automaticky, řekl bych. Kdesi dole, ve Francisových kalhotách se teď už divoce míhá sem a tam, pracujíc na uspokojení onoho blonďáka podemnou. Těžko říct, jaký na to všechno mám názor, raději nad svých chováním nechci přemýšlet. Teď nechci přemýšlet vůbec nad ničím, chci se alespoň na chvíli úplně vypnout, pustit z hlavy všechny ty starosti a problémy, které jsem vždy skrýval pod bezstarostným úsměvem na tváři. Chci... spát. Moje hlava klesne na Francouzovu hruď a má ruka se pomalu stane nehybnou. Oči mám zavřené a jen těžko dokážu rozeznat, jestli spím, nebo bdím. Moje myšlenky jako by se najednou dostaly na svobodu, vidím obrazy a slyším hlasy, které jen stěží dokážu vnímat. „Romano..“ vydechnu tiše, jak se můj malý drobeček asi má? Stýská se mu po mě? Pochybuju, ale... mně po něm ano. To je ale asi poslední myšlenka, na kterou se dokážu ještě soustředit a při teple sálajícího z Francisova těla, na kterém pořád setrvávám, upadnu do sladkého bezvědomí. Bez myšlenek a beze snů...

Anglie - 23. října 2011 20:03

soukromá zpráva od Anglie pro Připadám si jako myš zahnaná do kouta. A přece se nepokusím uhnout, i když to vidím přicházet, prostě jen.. Zatuhnu na místě a přejdu to, jako předtím to nějaký otření. Nemůžu dost dobře reagovat, dokud netuším, co tím sleduje. Na co poznámka, že vzhledem k tý ranní scéně se chová naprosto opačně, než bych od něj teď čekal. Ještě by se mě znova pokusil podříznout. Jakkoli tyhle.. drobnosti můžou být příjemnější než chladná ocel na kůži, jsou dost matoucí a vyvádějící z míry. Kdyby mi mával nožem u krku, alespoň by mi bylo jasný, že se mě snaží podříznout, ale takhle.. Co si o tom mám myslet? Setrvám u stolu o pár vteřin déle a přejedu pohledem Norsko, co už otevírá dveře. S úšklebkem sleduju, jak se zastaví a ohlídne po mě. No jasně, ten, kdo to tu znám jsem já, a ztratit se v rozlehlých chodbách by bylo, jak by to Norčan řekl, otravný. Odlepím se od desky stolu a za uvažování, jestli se před těma dvěma opravdu chci ukázat v tomhle nedůstojným oblečení 21. století, navíc ještě bez zbraně, vyjdu ze dveří. Teď.. Kde by ty dva mohli být? Rozejdu se po chodbě, znovu za účelem najití nějakou služku, která by mi mohla sdělit, kam je ubytovali. Shodou náhod se mi podaří narazit opět na tu stejnou služebnou jako vždycky. Když mě vidí, automaticky se zase začíná culit a když si všimne i Norska za mnou, začne se i červenat. Jak se sotva o pár vteřin později ukázalo, ty dveře, u kterých zrovvna stojíme, a který jsou jenom ob jedny dveře od mojich, zatraceně, patří dočasnýmu ubytování Španěla. Co je horší.. Francisovi patří právě ty „ob“ dveře. V tu chvíli se můj obličej může zdát bledší. Co když nás ta proradná žába špehovala?! Sice netuším jak, ale on si vždycky najde nějakej způsob. Chvilku přešlapuju mezi těma dvěma dveřma a uvažuju, na koho zaklepat dřív. Žabožrout bude možná lepší volba. Když už nic jinýho, mohl by se aspoň tvářit příjemnějc. A nesahat po první ostrý věci, hned když mě uvidí. Povzdechnu si a zaklepu na dveře. Žádná odezva. Zaklepu znova. A nakonec vezmu za kliku, abych zjistil, že je odemčeno. A taky, že v pokoji nikdo není. „Beztak už někde nabaluje služebný..“ zakroutím s povzdechem hlavou a už symbolicky klepu na Anto-.. dveře, za kterýma ubytovali Antonia, abych hned na to vzal za kliku. Není to ani první ani poslední vpád do jeho soukromí, a já zrovna nemám náladu projednou brát ohledy.. … Na druhou stranu, jednou jsem možná mohl udělat výjimku. Stačí mi ani ne tři vteřiny, abych shlédl situaci a dveře zase hodně rychle zavřel. Takže žádný služebný.. Opřu se o stěnu vedle dveří a bezděky zatnu pěsti, zatímco na obličeji mi vzteky pulsujou žilky. Mám chuť rozmlátit nejdřív dveře, a potom z obou dvou vymlátit duši. Jak.. můžou?! V mým paláci! „Tohle jim nedaruju..“ pronesu s temnou hrozbou a s obličejem stále tikajícím radši zapluju zpátky do svýho pokoje.

Prusko - 29. října 2011 21:02

Úžasný Ore-sama v neúžasné situaci S potutelným úšklebkem pozoruju Rodericha. To tahání za vlasy ho musí vážně štvát. Ještě že JÁ jsem na nějaké tahání za vlasy příliš úžasný. Ale i tak se mi zdá, že ty holky mé Úžasnosti věnují příliš málo pozornosti. Někdo jako já si té pozornosti zaslouží rozhodně víc, i když jen od nějakých neúžasných slovanských holek. "Ani nerozumí němčině, hlupačky. Co jiného taky čekat od někoho ze země tamtoho..." pohled se mi přesune na Česko. Šťouchnu do Česka "Hele, co takhle aspoň překládat? Budeš mít tu čest překládat ten svůj neúžasný jazyk někomu tak úžasnému, jako jsem já.". Nakonec holky něco vyhrknou (...a moje úžasné Já jim zase nerozumí ani slovo...) a odběhnou někam do tramtárie. Nestačím říct ani "He?" ani jakoukoliv větu obsahující slovo "úžasný" a jsou pryč. A co víc, ten parchant jeden prťavej je taky fuč. Otočím se na Rakousko "A co teď? Moje Úžasnost tu rozhodně nemíní jen tak stát, když nás tu ten...ten tamten nechal.". To, že mi jméno toho Slovana vypadlo z hlavy, radši nezmiňuju. To by totiž moji úžasnost moc nepodtrhlo.

Rakousko - 29. října 2011 21:28

Pitomče Ani se nenaděju a upravím a dívčiny utečou, ale s nimi i Česko. To bude problém, on jediný se tady asi domluví a momentálně asi tuší, co se tu děje. Vrhnu pohledem po tom pitomci Prusovi. "Je očividné, že musíme za ním, jsme ač se mi to nelíbí, v jeho kraji a on jediný rozumí jazyku," vyjedu na něj, po dlouhé době mi povolili nervy a kdo by se mi divil? V cizí zemi a nevím, co se děje. "Musíme za ním," řeknu s nechutí a pustím se za koženou kazajkou toho malého zrádce. Takhle mu Svatováclavskou korunu vrátím ztěží. Až se vrátím domů, dostane se mu takového bití, že to ještě nezažil. Dopadne hůř, jak sedláci u té malé bezvýznamné dědiny. Kdo by si měl pamatovat detaily, že ano? A navíc, nechci aby mě tu ten malej skrček nechal stát jako nějakého hlupáka. To je jen ten albín za mnou, ani se nestarám, jestli jde za mnou. Já hlavně nechci ztratit ten drzí národ z dohledu. Je to zatím jediný kdo by mi mohl objasnit co se tu děje.

Čas - 30. října 2011 14:35

Česko, Prusko, Rakousko: „Ty nezůstaneš s těma dvěma?“ zeptá se jedna dívka udiveně, jakmile je Česko doběhne. „Ale nevadí, aspoň si můžem popovídat. Páni, kluci a cosplayeři Hetalie!“ rozplývala se zas druhá a aniž by jí nějak vadilo, že přerušila řeč té druhé (ať už chtěla říct cokoli), máchla rukou ve vzduchu a pokračovala. „Já jsem normálně Francie-“ „Úchylností by mu mohla konkurovat!“ „-a tohle Amerika, i když jí to nesedí, protože se pořád tváří otráveně.“ „Zato mám hrdinský geny, ty nezapřeš!“ udeřila se takzvaná Amerika pěstí do hrudi a pozvedla ruku s americkým potítkem. „Tohle je naše anti-anime spolužačka.“ dodaly ještě a kývly směrem ke třetí dívce, která na ně předtím volala a po celou dobu jen mlčela. To už dobíhá Rakousko (a nejspíš i Prusko). „Neběhává většinou Česko za Germánama, a ne naopak?“ uculí se dívka, co se představila jenom jako Francie, a mrkne na Čecha. „No, potřebujete někam nasměrovat, nebo jen nejste schopni se rozloučit s naším nepochybným šarmem?“ uchechtla se teď a uhla šťouchanci ze strany. „Protože my fakt budem muset jít, nemyslím, že by vás mamka ráda viděla. I když je to škoda.“ To už dívky stály u nějakého domu a jedna z nich si připravovala klíče. Vypadá to, že ať už chcete nebo ne, budete se s nimi muset rozloučit.

Francie - 30. října 2011 19:04

soukromá zpráva od Francie pro Slyším jeho otázku, ale v této chvíli nejsem schopen odpovědět. Mám co dělat abych zadržel slastné steny a po chvilce s velice tlumeným stenem, což mi vehnalo slzy do očí, vyvrcholím. Pak už jen slyším jméno toho malého, kterého jsem stejně nezískal, a pak cítím jeho hlavu na své hrudi. Uvědomím si, že toho malého ďáblíčka má rád. Začíná mi vynechávat mozek, ani nedokážu uvěřit tomu, jak se všemi najednou soucítím. Vůbec nechápu co se se mnou děje. Je to zvláštní, najednou chápat ostatní. Ani nemám potřebu vyvolávat nějaké hádky. Dokonce ani nechápu, jak jsem se k Antoniovi mohl chovat tak nepřátelsky. Z úvah mne vyruší otevření dveří. Zapluju ke dveřím pohledem a mám pocit, jakoby se mi zastavilo srdce. Zkoprněle zírám na dveře, které Arthur zavřel a pomalu mi srdce začíná zase být. A-arthure, ne… Arthure já… V myšlenkách se snažím přijít na vhodná slova. Ale asi tak po dvou minutách se vzpamatuju a vyštrachám se zpod Antonia. Zapnu si kalhoty a vystřelím na chodbu. Co čert chtěl či nechtěl, je mi celkem jedno, ale to že se mi podaří vrazit přímo do Sigurda, už mi jedno zase tak není. Překvapeně se na něj podívám a pak místo překvapeného výrazu mu věnuji chladný a nepřátelský pohled. Krev mi začne vřít v žilách, ale nemůžu mu nic udělat, dokud je na dohled ta hloupá služka. Vlastně mu nemůžu nic udělat vůbec, jelikož Arthur by mi to neodpustil. Navíc sem si to u něj poněkud pohnojil i nastalou situací. „Dobré ráno.“ Zamručím nakonec a zaklepu na dveře Arthura. Když se nic neozývá, zabuším znovu. „Arthure…“, najednou nevím co říct. „Arthure, ozvi se. Vím, že tam jsi.“ Nemám odvahu ty dveře otevřít. Nechci je rozrazit ani nic víc. Navíc je tady ten pitomec. Naprosto ho ignoruji, i kdyby řekl cokoliv, nehodlám se s ním vybavovat. Arthure, prosím, prosím, řekni něco. Řekni něco. Jsem zoufalý, ale nic nedávám znát. Chci, aby Arthur řekl alespoň něco. Klidně aby mi vynadal do žabožroutů, jen aby na mě promluvil.

Anglie - 31. října 2011 19:34

Přešlapuju po pokoji a stěží odolávám chuti s něčím třísknout o zem nebo o stěnu. A Francis mi jako nikdy nedá čas a uklidnění, a už drze klepe na dveře. Třeba ho upozornit, že hláška „Já vím, že tam jsi!“ už dávno vyšla z módy. Udělám ještě pár koleček po pokoji, zatímco se snažím zhluboka dýchat a mírnit vztek. Nemůžu říct, že by to zabíralo. Jedno blbý slovo a těš se na otisk mý podrážky v tom tvým žabím ksichtě! Naštvaně otevřu dveře dokořán a na žabožrouta – kterej z neznámýho důvodu najednou a pro jednou lituje svýho počinu (jakože by měl) – jen jednoduše vypálím: „Koukejte se oba spakovat, vyrážíme do přístavu!“ Nechci, aby ten zatracenej Francouz dostal nějakej blbej nápad, jako že se mě snad dotklo, že si spí se Španělskem. V tomhle směru ne. Jako kdyby to mělo smysl – můžu se vztekat jak chci, on si bude spát kdykoli, kdekoli a s kýmkoli. Proto jsem taky začal omezovat naše vztahy. Netřeba mu však oznamovat, že se nějak extra omlouvat nemusí (když pominu fakt, že pošpinil můj palác). Ale Antoniovi to ještě spočítám! Kdyby byl aspoň dole..! Ale ne, on jde a..! Zatřepu hlavou ve snaze vyhnat všechny otravný myšlenky. Bezděky znova zatnu pěsti. Možná bych mohl Francisovi vrazit za tenhle nešťastnej výběr jednorázovýho partnera. Mám za to, že tady už není třeba nic víc řešit. Čím dřív se dostaneme na moře, tím líp. Ještě jednou zajdu do pokoje a popadnu mokrý oblečení a zbraně, který si připevním na pásek. Kývnu na Norsko, ať následuje mýho příkladu a taky si zajde pro věci. Pokud je tu teda nechce nechat. Nejdřív mám chuť vlastní věci vrazit Francii do ruky, ať to nese, ale nakonec ho jen spražím pohledem a pokračuju do pokoje, kde si Španělsko, nevědom v jakým průšvihu lítá, klidně spí. Očekávám, že Francis mě bude automaticky následovat, aniž by ze sebe přestal chrlit obhajobu za svoje počiny. Jako kdyby to někoho zajímalo. Vlastně doufám, že mě toho tentokrát ušetří. „Vstávej, idiote!“ otráveně vyzvu vychrápávajícího Španěla a když se nic neděje, doprovodím slova i úderem do hlavy. Ani to se nezdá zabrat. Cukne mi jeden koutek. No dobrá.. „Odnes ho,“ poručím Francii a otáčím se na podpatku. Svižným krokem opustím místnost dřív, než se ozvou případný stížnosti a vydávám se rovnou k východu z paláce, odkud pokračuju k přístavu. Předpokládám, že ty dva idioti se hodně rychle taky dostaví. Vypadá to, že loď už tu na nás čeká. Potřesu si rukou s kapitánem (normálně bych ten titul nikomu nepřenechal, ale představa pouhýho pokusu o řízení takový.. krabice se mi nezdá lákavá) a než dorazí zbytek výpravy, vyměním s ním pár slov o nadcházející cestě. „Tak kam to bude?“ otočím se na Sigurda s tázavým výrazem. Očekám, že jako první cíl plavby zvolí svou zemi.

Norsko - 31. října 2011 20:14

Na tváři mám svůj chladný pohled a ten také zavrtám do podle mého názoru příliš se chichotající a červenající se služebné. Ta ženská mi totiž vážně začíná lézt na nervy. Člověk se v její přítomnosti cítí poněkud podivně. Jen znuděně sleduji další počínání Anglie. Jeho váhání, na které dveře zaklepat, následné otevření prázdného pokoje... A pak jeho reakci po otevření dalších dveří. Vzhledem k tomu, že nemám zájem se někam cpát, neviděl jsem, co se v pokoji dělo. Ale podle reakce Arthura můžu docela dobře usuzovat, co tam ti dva románští příbuzní vyváděli. Lehce mi potemní pohled. Mně ta představa nijak nevzrušuje, Arthur ovšem vypadá, že ho to docela vzalo. Žárlí?! U této mylšenky z nějakého důvodu zahlodá pocit uraženosti ve mně. (Ne, nic takového! Odmítám!) Přesto, když se zabarikáduje v pokoji, tohle vysvtělení je více než nasnadě. Tak přeci jen, ten Francouz vypadal, že s Arthurem něco má ... a Španěl, co já vím, jakej vůbec ten je?! Ještě chvilku přemýšlím, mezičímž stihnu označit všechny body úvah za otravné a za nejotravnější skutečnost to, že tu stojím jak trdlo. Když tu nastane další bod k dokonalému otrávení. Vrazí do mě Francis. A já to vůbec nečekám. Mrknu. A pak ho sežehnu jedním ze svých nejvražednějších chladných pohledů. Na druhou stranu Francis vyloudí taky něco, co by se dalo považovat za švédský úsměv. Takhle vypadá i docela sympaticky. Jen pozoruji, jak se dobývá k Arthurovi. V duchu protáčím oči, chtělo by to trochu hrdosti. Nemluvě o tom, že mi tím jen dokazuje domněnky o jejich vztahu. Tak proč spal pro Odina Arthur se mnou?! "Mm," ušklíbnnu se pro sebe a nic nekomentuji. Raději. Nemám potřebu říkat Francisovi, že se chová, jak ... Francie (to je dostatečná a naprosto vystihující urážka a nenapadá mě horší) a Anglii, že mi připomíná své já z mé doby, takže sotva 14letého fracka. Pak Anglán konečně otevře. Oceňuji razanci, alespoň se konečně někam pohnem. S lehkým vnitřním pobavením pozoruji, jak komanduje zbytek a pak si dojdu do Anglánova pokoje pro své věci. Připásám si meč (předpokládám, že k tomu oblečení z týhle doby to musí dokonale sednout), dýky a měšec, své morké věci vezmu dle Anglánova vzoru do ruky a plášť si přehodím přes rameno. Chvilku pozoruji, jak budí Španěla a pak se lehounce ušklíbnu, že už je to i postřehnutelné. Ale jen pro vycvičné zraky. Vydáváme se do přístavu. Snažím se držet krok s Arthurem. Když přijdeme, pomyslím si jen cosi o tom, že je fajn, že loď už máme připravenou. Sleduji chvilkovou rozpravu mezi Arthym a posádkou... A pak se chystám odpovědět na Anglánův dotaz. "Mm," začnu, "Já osobně bych rád do Nor-... Dánska," vypadne ze mě, když si kousek od nás všimnu něčeho, co se mi rozhodně nelíbí. To, co tam vidím, přece nemůže být Dán, nebo ano?! To je za trest?! ... S lehce přimhouřenýma očima si ho prohlížím. Vypadá starší, než ho znám. Vypadá jinak než ho znám. Mnohem otravněji. Otravné. V duchu tiše nadávám a vraždím Dána pohledem. "Ať tam můžeme vyhodit tamtoho idiota!" dodám na vysvětlenou a v mém obvykle bezvýrazném hlase zazní lehké podráždění. S tím pohodím hlavou k nově objevivšímu se národu. Co tu pro Odina dělá?!

Danmark - 31. října 2011 21:03

*S kamenným výrazom pozoroval miznúcu krajinu v diaľke. Jeho loď opustila prístav Štokholmu,kde on a jeho muži zanechali úplnú spúšť. Táto udalosť sa zapíše do histórie..určite nie v dobrom. Dánsky kráľ vydal príkaz na vyvraždenie švédskej nobility. Vraj aby švédom ukázal čo sa stane keď sa budú snažiť vymaniť spod dánskej nadvlády. Matthias si pohŕdavo odfrkol. Chvíľu mal výčitky svedomia,ale toto si Bewald zaslúži.A bodka. Ešte ani úplne nestratil pevninu z dohľadu, keď ho oslepil biely záblesk.Čo to sakra-Dezorientovane sa začal točiť na mieste a hľadal nejakú anomáliu. Jeho posádka vyzerala byť rovnako vyvedená z miery ako on. Všetko bolo tak,ako pred chvíľou. Uprene sa zahľadel na nebo a čakal že uvidí búrkové mraky. No nebo malo úplne jasnú ľadovo modrú farbu. Že by nejaký boží trest za to čo urobil..? Nie, veď sa nič nezmenilo. Videl že všetci prestali robiť svoju prácu na lodi a zmätene sa obzerajú.No pohyb! Čo čumíte! Dánov hlas sa rozniesol po lodi do ucha každého námorníka ktorý sa okamžite pohli. Matthias o niekoľko hodín sedel vo svojej kajute a zamyslene pozeral na čiernu oblohu za malým lodným oknom. Niečo bolo inak. Už predsa dávno mali byť v Kodani a oni sa stále plavili ďalej. Mimo to, cestou na vlastné oči videl niekoľko veľmi divných strojov ktoré sa preháňali po mori. Nevyzerali ako nič,čo doteraz poznal. Zamyslene sa poškrabal za uchom a potom usúdil že asi vypil priveľa piva. Síce nemal kedy,ale to mu momentálne bolo ukradnuté. Nakoniec vyhodnotil že by mu pomohlo trochu spánku,preto odložil svoju milovanú sekeru, zvliekol si plášť,topánky a ľahol si do malej nepohodlnej lodnej postele. Námorníci majú svoje rozkazy, nebudú ho potrebovať. O chvíľu prepadol do nepokojného spánku plného divných vrčiacich strojov na mori. Ráno,alebo teda dúfal že ráno ho prebudili zdesené výkriky. Okamžite vyskočil, schytil svoje veci a čižmy si navliekal ešte keď bežal po schodoch. Bolo to naozaj..nepraktické. Skoro sa na tých schodoch zabil. Nadávajúc vyliezol na palubu.Pri Odinovi čo je zas!Aj by kričal ďalej,keby jemu samému nespadla sánka. Priplávali do prístavu. Teda..asi to mal byť prístav,ale skôr pripomínal obraz nejakého šialeného maliara. Toto bolo celé nejaké vadné. Bez rozmýšľania zliezol na pevninu a vystrašene sa obzeral. Obzrel sa kde všetci trčia, no jeho loď už nekotvila tam kde mala. Vlastne nekotvila vôbec.Zmizla. Matthias bol naposledy takto zmätený keď mu oznámili že sa stáva kráľom Škandinávie.Aj keď toto vyhodnotil ako horšiu situáciu. Chvíľu behal po prístave a snažil sa ignorovať pofiderné pohľady okoloiudúcich. Veď oni vyzerali divne! Mali divné úšesy,oblečenie a rozhovory ktoré zachytil sa nepodobali žiandej reči akú počul.Čo to malo znamenať?! Potichu pre seba nadával a snažil sa vymyslieť čo teraz. Ani nevedel kde je. Úplne kľudne to mohla byť Kodaň, aj keď asi by sa psychicky zrútil keby jeho milované hlavné mesto vyzeralo takto..otrasne. Do zorného poľa sa mu dostalo niečo,čo mu konečne pripomenulo svet aký poznal. Nemohol uveriť svojmu šťastiu. Kúsok od seba zazrel jeho majetok,Nórsko,aj s bandou nejakých pofiderných týpkov. Rozbehol sa k nemu pričom sa skoro napichol na sekeru.Norgeee! Norgeee!

Francie - 01. listopadu 2011 22:47

Nora, i přes ten jeho přitroublý pohled, ignoruji a dobývám se k Anglii. Ať chce nebo ne, jednou bude muset dveře otevřít a já to vím. Ovšem nečekal jsem to v ten daný moment, kdy ty dveře skutečně otevřel a tak jsem se na něj jen trochu polekaně zadíval. Během několika vteřin byla v mém obličeji vidět úleva a během několika dalších ta stará a známá touha po Anglánovi. Miluju, když jsi tak naštvaný. Jsi pak jiný než obvykle a všechno má takový zvláštní ráz. Naštval by ses, kdyby se Norovi čirou náhodou něco stalo? Nebo kdyby strávil noc se mnou? V duchu si pokládám otázky a v hlavě se mi začíná rodit plán, jak zapříčinit, aby Arthur Nora nesnášel. A tohle by mělo vyjít. Ovšem nadále nečekám a zaletím si pro své věci do pokoje. Bude lepší, když Arthura teď párkrát poslechnu. Byl poměrně naštvaný a to hraje v můj prospěch. Znamená to, že ke mně něco cítí. Možná si to dříve neuvědomoval, až nyní. Kdyby mu to hlava brala trochu víc, došlo by mu, že jsme si jeden druhému souzeni. Určitě je to tak, musí to tak být. Popadnu svou dýku a úhledně poskládané, čisté oblečení. Je zvláštní, že ho stihli vyprat tak rychle, ale možná na to mají v tuto dobu nějaké finty. Ostatně, když můžu v klidu sledovat dění v jiném pokoji za pomoci jakési elektřiny, tak by elektřina mohla dopomoci k tomu, prát prádlo. Hm,… ale stejně mi to připadá zvláštní. Jak to jen může fungovat. Přemýšlím o tom a pomalu vycházím z pokoje. Setkám se s Arturovým pohledem, následně jeho zády a vlezu za ním do Antoniova pokoje. Je mi vážně ukradené, jak se na mě podíval. Popravdě jsem na podobné pohledy od jeho osoby zvyklý. Je to i krapet vzrušující, jelikož mi občas připadá, jakoby viděl pod mé oblečení. Ach ano, můj drahý Arthur. Arthur co tak nesnáší, když na něj někdo moc mluví. Tichý a samotářský Arthur. Arthur, který bude co nevidět můj a pak spolu budeme až na věčné časy. Jak je ta představa krásná. Vůbec mi nejde na mozek, že bych se mu měl omlouvat. Stejně byl nahoře Antonio, omlouvat se bude on. Opravdu mne překvapí tvrdý spánek Španělův, asi už měl chudák dost. Celkem by mne zajímalo, co předtím dělal. Tedy kromě té naší malé a naprosto nevinné aférky. Každý si občas potřebuje trochu užít, no ne? Samozřejmě, že ano. Je to jasné a srozumitelné. Všichni máme své potřeby. Ovšem já stoprocentně nemám potřebu se s tím kravským mozkem tahat. Vrhnu jen trochu znechucený pohled na spícího. „Oh, samozřejmě. Nii-san se o to postará.“ Věnuji Anglánovi sladký úsměv, tedy spíše jeho stínu a krokům, které se ode mne začali vzdalovat. A tak mi nezbylo nic víc, než si na záda hodit ne zrovna lehounkého Španěla a dovléct ho do přístavu. Nikoho snad nebude zajímat, kde přišel k těm modřinám. Ano, párkrát mi upadl, možná jsem s ním i do budovy vrazil, ale to je celkem vedlejší. Byl jsem šťastný, když jsem se dostal do přístavu. A byl jsem ještě šťastnější, když jsem uviděl Dánsko. Osud mi hraje do karet a nic mne už nezastaví. Arthur bude jenom můj a já se o něj nehodlám dělit. Udělám pro něj první poslední. Budu se o něj starat jak jen budu moci.

Španělsko - 02. listopadu 2011 00:05

Nehledě na to, kde jsem, s kým jsem a kolik je hodin, si užívám sladkého nevědomí, stavu, při němž můžu létat v oblacích a utápět se v myšlenkách jak potěšujících, tak smutných. Moje tělo bezvládně položené na měkké matraci si užívá zaslouženého odpočinku po opravdu náročném dni a nezdá se, že bych se měl v následujících hodinách či dnech probudit. No dobře, sice do mě nalili nejméně litr jen stěží poživatelné kávy (anglická kuchyně se holt nezapře, a nemusí jít jen o scones), ale jaksi nedomysleli, že v kombinaci s drogou, jenž dva předchozí dny tvořila můj jídelníček, bude působit úplně jinak, než má. Vlastně ani nevím, čeho tím chtěli dosáhnout, ale jestli jim šlo o to mě uspat, rozhodně se jim to povedlo. Ačkoliv se toho za dobu mého spánku – teda aspoň myslím – stihlo udát docela dost, mám to štěstí, že si nepamatuju vůbec nic. Aspoň doufám, že je to štěstí. Každopádně, když se přece jen vzbudím, ležím v posteli úplně sám. Nezmatkuju, ačkoliv se to zdá divné, na rozdíl od předchozího probuzení z hlubokého spánku je mi teď naprosto jasné, kde jsem a co tady dělám. Dokonce si až nezdravě moc uvědomuji, co se stalo krátce předtím, než jsem usnul, a odporem se otřesu, když si ověřím, že to opravdu nebyl sen. Pak ale uslyším kroky, a ani nevím proč, za účelem předstíraného spánku zavřu oči a nejevím sebemenší známky života, snad kromě poklidného oddechování, které k tomu všemu patří. Ať už do pokoje vstoupil kdokoliv, ani v nejmenším mu nehodlám dát najevo, že jsem vlastně vzhůru a při plném vědomí, s hlavou čistou a neovlivněnou ani marihuanou, ani ničím jiným. Rozhodně, když budu 'spát' dál, nic tím nezkazím, a možná se i dozvím nějaké zajíavé věci, jako je třeba – au. Dobře, už vím, že osoba v místnosti není nikdo jinej než ten skrz naskrz červama prolezlej Angličan. To, že mě nazval idiotem bych ještě chápal, ale ten úder do hlavy si opravdu mohl odpustit!! Přemýšlím, jestli není nápadné, že mě ani tato rána, řekněme, nevzbudila. Nezdá se ale, že by mě z čehokoliv podezříval, o to méně z předstíraného spánku, a tak si i s bolavou hlavou klidně vychrupuju dál a tvářím se, jakoby nic. Prostě neviňátko, však to znáte. Jen tak mě napadlo, jak se Arthur dozvěděl, že jsem tady? Nejspíš mu to řekla královna, to dá rozum, koneckonců, s tou už jsem měl taky tu čest, a opravdu se divím, že mě za ta hrubá slova na místě nepohřbila. Jaká ignorantní a neschopná vládkyně.. Jak tak leží a přeýšlím, najednou mě něčí silné paže zvednou a hodí přes rameno. V tu chvíli mám opravdu co dělat, aby moje oči i pusa zůstali zavřené, protože jsem se nejen zatraceně lekl, ale tahle pozice je prostě tak debilní, že mě jen opravdu málo dělí od toho, abych se udusil, přece jen, když vás takhle někdo zničehonic popadne a začne vás nést pryč, nemůžete dýchat, ale co víc, máte vážně chuť rozmlátit mu ciferník. Přesto ale v sobě najdu tolik odhodlání, abych v téhle hře pokračoval, takže se nechá dál nést a... mlátit sebou o zeď? Jau, tohle nebylo zrovna – AU! To nemůže být ani trošku opatrnej? Jaujaujau, co to- Jau, do prdele au!! Kdo mu dal povolení mě omlátit o všechny zdi v okolí a ještě k tomu mě házet na zem?! Že to bude taková fuška, to jsem opravdu nečekal... Au.

Čas - 02. listopadu 2011 11:10

„Nastupovat!“ zavelí kapitán a mávne z paluby lodi, která vás má odvézt na sever. Počká, až všichni vystoupíte po můstku na plavidlo, kde se vás ujme rozdělit do kajut. Obdržel rozkazy vás pokud možno nekonfliktně rozdělit, takže v závěru spolu sdílí kajutu Norsko se Španělskem, Dánsko s Francií a Anglie (částečně na svou žádost, částečně prostě kvůli tomu, že na něj nezbyl nikdo do dvojice – natož nikdo nekonfliktní) má jednu sám pro sebe. Není to žádný přemrštěný luxus jako kapitánská kajuta Zlaté laně, ale ani to není nic, čím byste mohli opovrhovat. Minimálně nemáte tradiční nepohodlná lodní lehátka a lavice, na které jste někteří byli zvyklí, ale normální postele. Dokonce i nějaké to vybavení typu skříňky, stůl a židle se najde, takže i když kajuty nedosahují kapitánských kvalit, jste na tom pořád mnohem líp než posádka galeon. Když půjdete od přídi, dostanete se nejdříve do navigační místnosti sousedící s kapitánskou kajutou a lodní kuchyní, v podpalubí jsou kajuty jak vaše, tak ostatních cestujících (aneb ti, co se o vás budou starat) a vzadu je zašoupnutá je koupelna. Paluba vám pak nabízí dvě lehátka, několik židlí (jen tolik, aby vždycky aspoň jeden z vás musel zůstat stát) a kdyby měl někdo zájem, může si vyšplhat i na střechu a oduševněle odtamtud zírat do dáli. Po menší prohlídce lodi vás kapitán požádá, abyste se zařídili dle svého a opustí vás. Je na vás, jestli se půjdete ubytovat a budete se poflakovat po kajutě nebo vylezete na palubu a budete konverzovat (mezi sebou, nikoliv s posádkou) či se poflakovat tam. Kdo by měl zájem, může jít i vypomoct do lodní kuchyně (jenom Anglii je tato možnost zapovězena). (Dejme tomu, že cesta bude trvat tři dny. Tudíž, tenhle den je brán jako první, druhý budete celý na moři a třetího dne před polednem zakotvíte v Norsku. Takže na lodi strávíte dvě noci, kapiš?) Reklamace spolubydlících se nepřijímají.

Anglie - 02. listopadu 2011 11:54

Ujistím se, že Francie se Španělskem nás opravdu následujou. Nemám nejmenší chuť je nechat za zády, volně si pobíhat po mojí zemi. „Dán-?“ Otravný hlas mě přeruší v udiveným projevu a dřív, než se za hlasem vůbec stihnu otočit, Dánsko už stihne doběhnout až k nám. Ani se nedivím jeho zjevení, jako mě spíš otráví, že se zas někdo musel najít zrovna tady. To si nemohl počkat v Norsku? Teď se nadcházející plavba jeví ještě otravnější než předtím. Nebudu se vměšovat do nepochybně jednostranně velmi šťastnýho setkání a radši se vzdálím na loď ještě dřív, než kapitán zavelí. Nasměruje mě rovnou do podpalubí, kde mi někdo z posádky ukáže jak koupelnu, tak moje bydlení pro následující dny.. Shledávám zjištění, že budu mít kajutu sám pro sebe, za velmi pozitivní. Mám štěstí, že kajuty nejsou po třech lidech. Takhle možná budu mít během plavby i klid, za předpokladu, že se mi sem nebude pořád někdo cpát. Mokrý věci, který jsem doteď držel v ruce, rozhodím na jedný z postelí a z vnitřní kapsy pláště vytáhnu onu zajímavou knížku, kterou jsme si předtím prohlíželi na stole staršího já, a schovám ji do šuplíku. Vylezu z místnosti zrovna ve chvíli, kdy kapitán dovede do podpalubí ostatní. Nečekám, až si někdo začne stěžovat, proč jenom já se nemusím s nikým dělit o svý soukromí (i když se nabízí hned několik logických řešení, kterým vévodí to, že je nás pět) a vyšplhám zpátky na palubu. Nemám potřebu si jít obhlídnout lodní kuchyni (natož tam vypomáhat, děkuju) či venkovní stranu dveří kapitánský kajuty, a místo toho zamířím rovnou k místnosti s prosklenejma stěnama, za kterýma se ukrývá jakejsi panel s množstvím čudlíků a páček. Chvilku na to vejrám přes sklo, než se konečně někdo přitočí a vysvětlí mi, že tím se opravdu ovládá loď. Dokonce vklouzne dovnitř a zmáčknutím několika čudlíků přivede loď k životu. Můstek se vytáhne a loď začne pomalu odplouvat z přístavu. Jsem rád, že v tu chvíli nevidím svůj výraz. Po příslibu, že nás někdy určitě nechají si tohle podivný řízení vyzkoušet, se konečně odlepím od skla a přemístím se na záď, odkud se podél zábradlí postupně propracovávám k přídi. Není to tak vidět, jako předtím z toho velkýho kola, ale Anglie tohohle století vypadá tak jinak! Radši snad nechci vědět, co všechno se muselo udát, než to došlo do tohohle stadia, i když to poznání je samozřejmě nevyhnutelný. Pokud se ještě vrátíme do svých dob, to je to.. Po předchozím dnu zmatkování tedy opouštíme bezpečí Anglie. Neříkám, že bych tu nechtěl zůstat, ale nestěžuju si a neprotestuju proti odplutí. Je sice lepší být doma, když se děje něco naprosto divnýho a nevysvětlitelnýho, protože tam se to většinou i líp zvládá, jenže když se tu z nepochopitelnýho důvodu objevili i všichni ti idioti, bude lepší se přemístit někam jinam. Nemám nejmenší zájem na tom, aby to tu tihle.. tihle čtyři zvládli zbořit. Dobře, některých se – nejspíš – není třeba obávat, jako třeba Norska, ale představa, že by si tu Francie se Španělskem – a teď ještě Dánsko, dělali, co se jim zlíbí... Proto jsem taky rád, když po pár dalších minutách necháváme Anglii za zády. Pustím se zábradlí, zpoza kterýho jsem doteď sledoval svou vzdalující se domovinu, a obrátím se čelem k lodi, abych shlédl, kdo všechno se tu nachází.

Danmark - 05. listopadu 2011 17:30

*Nanešťastie ma Sigi neprivítal s takým nadšením ako som čakal. Teda skôr v ktoré naivne dúfam už niekoľko rokov. Keď som sa za ním rozbehol a chcel sa naňho od radosti hodiť, uhol... áno, ten rozbitý nos celkom bolí! Potom, čo som si dal nos do poriadku,som sa poriadne na všetkých zahľadel. Očividne sme neboli všetci z rovnakej doby,ale aj tak to musel byť najväčší šok pre chudáka Sigiho. Trochu som zalovil v spomienkach,a uvedomil si že takto Nór vyzeral za vikingskej éry. Sklamane som si povzdychol, lebo som vedel, že vtedy som ho nemal tak pod palcom ako za Kalmarskej únie. Španiel, Francúz a Angličan mi boli celkom povedomí, sme očividne z rovnakého obdobia. Stále to ale nevysvetľuje, čo tu pre Odina robím! "Eh...ahojte? " Nervózne som sa ozval a očami prechádzal po všetkých okolo mňa. "Povie mi niekto, čo sa deje?" Nikto sa veľmi nemal k odpovedi. Chvíľkové ticho prerušil nejaký hlas, ale keďže som mu veľmi nerozumel, netušil som či vôbec volali na nás alebo niekoho iného. No keďže sa moji novoobjavení spoločníci pohli, došlo mi že asi to patrilo nám. Nasledoval som ich a úprimne som dúfal že smerujeme preč od tohto desivého asi prístavu. No dosť som sa zmýlil. K môjmu zdeseniu nastúpili do jednej z tých vecí, čo očividne bola jedna z novodobých lodí.Vošli sme dnu a stretli sme toho chlapa čo na nás vtedy asi volal. Arthur s ním prehodil pár slov a o chvíľu sme už išli lodnými chodbičkami nasledujúc toho muža. Veľmi som tomu stroju nedôveroval, rozmýšľal som či ešte rýchlo neutečiem kým sa dá, ale nechcel som zostať sám uprostred neznámeho miesta v neznámej dobe. Pricucol som sa na Nóra a odmietol sa ho aj po protestoch pustiť. "Mám na to právo! Si predsa môj majetok!" Po tomto vyhlásení som si spomenul že tak to je len v mojej dobe, a po celý zvyšok cesty loďou ku kajutám som bol radšej ticho. Nechcel som si to priznať, ale keď ma neskôr oddelili od jedinej osoby ktorú som tu lepšie poznal, začal som sa trochu báť. Celé to tu bolo desivo veľké a úplne ale úplne iné. Skončil som v "kajute" , ale mne to skôr pripadalo ako niečo čo sa môže vyskytnúť len v inom svete. Sedel som na posteli, čo aspoň vyzerala ako posteľ a uprene pozoroval Francúza s ktorým som mal teraz bývať. Nepáčilo sa mi že nie som s Nórom ,ale neodvážil som sa protestovať. Čo bolo u mňa nanajvýš nezvyklé. "No,takže čo sa deje?" Úplne z ničoho nič som vybafol na Francisa. Epický začiatok konverzácie, ale medziľudské vzťahy a pravidlá komunikácie mi bolo vždy záhadou. Zbrane a násilie zatiaľ vyriešili všetko, Francúz mohol byť vlastne rád že som sa slušne spýtal.

Francie - 05. listopadu 2011 20:48

Odhodím Španělsko na zem a ponechám jeho osudu. Buď vstane a nalodí se, nebo nevstane a uvízne v Anglii. Je mi to úplně jedno. Mou hlavní prioritou je být nablízku své kořisti. A taky držet se dál od Dánska a Norska, jelikož toho pitomce bych nejraději přiškrtil a hodil s kotvou kolem nohou do vody. Ona by voda už vykonala své. Ovšem z úvah mne vyruší až výzva k nalodění a tak zjistím, že Arthura jsem ztratil z dohledu. Pomalu vystoupám na palubu a nejdříve se rozhlédnu, ovšem všechno jen letmo přeletím očima a namířím si to do podpalubí. Držím se v bezpečné vzdálenosti od těch dvou. Nemám v úmyslu se dostat do blízkosti Dánovi. Ale jak to tak bývá, život je svině a hodí mě do kajuty s ním. Raději tedy vejdu až po něm a zaklapnu dveře. Držím se stále u dveří a sleduji jeho počínání. Sakra, jak se tohle mohlo stát? Někde musí být chyba, určitě. Ale snad… Arthur je vlastně v kajutě sám, mohl bych se k němu schovat, tam by mě přece tenhle šílenec nehledal. No šílenec nebude ten správný výraz. Je to pitomec a hlupák a sadista. Beztak, že jo. Už jen jeho přítomnost mi nahání hrůzu. Jakmile promluví, polekaně sebou trhnu. „E-eh, co se děje?“ Zopakuji opatrně jeho otázku. „No, očividně jsme se nějak ocitli v jednadvacátém století a… asi hledáme ostatní, kteří se sem taky dostali, a budeme chtít zjistit, co se vlastně stalo a proč jsme tady.“ Pronesu pomalu a s rozvahou. „Eh, jestli mě teď omluvíš, půjdu si prohlédnout loď.“ Rychle vypadnu z kajuty v úlevě a v tichých nadávkách, že mě to nenapadlo dřív. Boha, už jsem mohl být jinde. A nemusel jsem trčet s tím hrůzu pouštícím přízrakem v kajutě. Asi tuhle plavbu vážně nepřežiju. Ovšem nejdu směrem paluba. Jdu směrem přímo za nosem. Tedy pokud mne můj nos neklame, mám namířeno do kuchyně a taky se tam nakonec rozhlédnu. Překvapeně se rozhlédnu. „T-tohle je kuchyně?“ Zeptám se nedůvěřivě a koukám kolem sebe. Tohle přece nemůže být kuchyně, je to všechno tak divné a co to je za divné stříbrné nádoby, se raději ani neptám. Vážně, takhle jsem si kuchyni nikdy nepředstavoval. Připadá mi to tady hrozně neosobní.

Iris I. Braginskaya - 05. listopadu 2011 21:18

Uřícený, lapající po dechu a vůbec všemi možnými způsoby projevující svou "skvělou" kondici se jakýmsi záhadným způsobem dopravím k dívčinám a i přes to, že právě vypadám na sto procent dost divně, nasadím zářivý úsměv. Nezůstanu, oni si nějak poradí. Prohodím naprosto bezstarostným způsobem, který skvěle vystihuje, jak mi na těch dvou záleží, totiž nulově. No tak, kdo by taky chtěl komunikovat s lidmi, z nichž jeden je přesvědčený, že mu sevíruju čaj a ten druhý ani netuší, jak se jmenuju, že? Ehm, jo, úplně vaše nadšení chápu. Tak trochu nejistým hlasem dosvědčím, i když naprosto netuším, co ty prapodivná slova znamenají. Ale to oni nemusí vědět, che. Při následujících slovech se jenom snažím udržet čelist, aby náhodou nespadla dolů. Jistě, chápu, co je to Francie, ale ona rozhodně tak nevypadá. I když, ta věta o úchylnosti ho docela vystihuje. Ale co je to ta Amerika, to je mi záhadou. Ale stejně se pořád usmívám. I když jsou docela děsivé, to je pravda. Při další jejich větě ovšem svůj úsměv vyměním za rozhořčený výraz, navíc k tomu ještě prsknu, což je, pravda, sice trochu nedůstojné, ale perfektně to vystihuje moji pózu k tomuhle takzvanému "faktu". Co? Takové pomluvy, ts. Já za nikým zásadně neběhám. A za těma dvěma už rozhodně ne. Uraženě si založím ruce na hrudi. Navíc se tu právě objevili i oba dva Germáni, kterým věnuju jenom otrávený pohled. Skvělé. To bude jistě tou druhou věcí. Mrknu na jednu z dívčin a pomalu propadám panice. Jo, takhle nějak končívají mé skvělé plány. Zahrabané pět metrů pod zemí. A navíc jim nehodlám hned říkat, že jsem Česko, to i v mém století by mě nejspíš odtáhli někam do blázince. Počítám, že to tu bude tak nějak podobně. Err.. Je právě král na Hradě? Plácnu svoji nejnaléhavější otázku. Sice se mi za nikým, kdo momentálně sedí tam nahoře, vůbec nechce, ale vypadá to, že budu muset.

Norsko - 06. listopadu 2011 02:06

Dánsko. Co horšího mě mohlo potkat?! Už, jak se ke mně rozbíhal, budilo to ve mně touhu, ho něčím pořádně fláknout. Ovšem evidentně to ani nebude nutné. Jak se totiž ukázalo, Dánsko se zvládne zabít i sám. Stačilo mi jen příhodně uhnout, když po mě skočil a pak se jen kochat pohledem (samozřejmě s bezvýrazným výrazem), jak si přerazí nos. Přičemž mě v duchu napadá jen komentář - Blbý jako vždycky. Pak už ho jen pozoruji. Mimoděk mě napadá, že moje první myšlenky, když jsem se tu zjevil, na to, že bych na něj uvrhl nějaké podobné zaklínadlo a uvedl jej do zmatenosti by vůbec nebyl dobrý nápad. Dánsko je prostě otravné ve všech svých provedeních, náladách i emočních rozpoleženích. A ten jeho povzdech mě poněkud otráví. Je mi jasný, že tohle jeho já je starší. A tudíž si nejspíš myslí, že mu patřím. Tak to se teda šeredně plete! Mimoděk se mi na moment do očí promítne uražený vzdor. Na jeho pozdrav si jen odkašlu a na dotaz pokrčím rameny. Na nějaké vysvětlování bude čas později. Místo toho koukám, jak Francis pokládá Španěla. Přemýšlím, jestli by se o něj člověk neměl nějak postarat, nechat ho tu na molu by bylo otravné. Nakonec nevymyslím nic lepšího, než že udělám pár kroků k ležícímu Antoniovi a vyždímám na něj zbytky vody ze svých tunik (které přeci jen ještě neuschly). "Vstávej!" brouknu a trošku do něj strčím nohou. Je fakt divný, že dokáže spát tak tvrdě. Pak se otočím na ostatní, Anglán už zjevně zmizel v lodi a my se tam na onen příkaz také vydáváme. Rozhlížím se a snažím si vše zapamatovat a zorientovat se zde, co nejrychleji. Snažím se poslouchat výklad, když absolvujeme prohlídku lodi. Jen, proč my přijde, že tahle jejich angličtina je mnohem nesrozumitelnější než ta toho kluka na hradě? Vlastně si uvědomuji, že dost toho, co mi říká, mi poněkud uniká. Označím to za otravné a moc se s tím raději nezaobírám. Za otravnější otravnost shledám to, že se na mě opět nalepilo Dánovo starší já. Snažím se ho ignorovat, odstrčit, slovně odpálkovat, ale on si prostě říct nedá. Že bych nebyl dost důrazný? Nakonec rezignuji a nechám ho, ať se mě pro mě za mě drží. Když mu to udělá radost. Na jeho větu o majetku mi ovšem tiklo oko. Spíš automaticky, než že bych přemýšlel, jsem sáhl pro nůž, prudce se otočil (přičemž mé věci spadly na zem) a přitiskl mu jej pod krk. Zároveň s tím jsem pevně sevřel zápěstí ruky, v které držel sekeru. (Předpokládám, že se to obešlo bez větších komplikací, když Dán nic takového patrně nečekal...) "Na to rovnou zapomeň!" syknu jen tiše a zavrtám do Dánska vražedný pohled. "V mé době jsi ty mod mou vládou! - Zajisté si tu dobu pamatuješ! - A jsem na tebe dost... naštvaný! Tak si nevyskakuj!" lehounce říznu do jeho kůže na krku a pak nůž schovám jako by nic. Bezvýrazně na něj kouknu a pokrčím rameny. "Tady bysme spolu ale měli vycházet!" usoudím bezvýrazně. Jetsli si myslíš, že mě ovládneš a podrobíš, ty parchante... Snažím se tu myšlenku pustit z hlavy. Stejně jako to, že s tímle Dánem bych si neměl zahrávat. S žádným Dánem bych si neměl zahrávat... Tak proč je pořád provokuji? Povzdechnu si. Kdyby měl Dán ještě zájem, nechám ho, aby se na mě lepil, více dobrovolně. A oceňuji, že už nezačíná s podobně hloupými řečmi. Takže jsem si mohl jen v klidu posbírat věci a přemýšlet, co budu dělat. Kdesi jsme minuli Arthura, který vycházel ze své kajuty (Dobře vědět, kde ji má). Fakt, že tu svou budu sdílet se Španělem jsem přijal s pokrčením ramen. Koneckonců neznám ho, tak na co bych si mě stěžovat? Spíš mě pobaví, že můj otrava a žabožrout budou spolu. To je prostě dokonalý pár. Pohled na Francisovu tvář, když se to dozvěděl, byl k nezaplacení. A Dán, toho přece nemusím litovat. Myslím, že s Francisem si umí poradit dost dobře... Nechal jsem je tedy být a zašel jsem do své kajuty. Tam jsem si rozložil mokré věci. Plášť a meč. Myslím, že nůž mi tu bude stačit. Chvilku jsem tam tak nerozhodně postával ... V zásadě jsem zvažoval několik možností - jít za Dánskem, vyzpovídat ho a možná ho trochu zasvětit do situce, jelikož bude mnohem otravnější, když bude příliš tápat. A Francis vypadal, že ho z Dáni dřív klepne, než že mu něco vysvětlí. Jako další možnost se nabázelo okouknout si toho, s kým mám následující dvě noci spát, tedy Španěla. A trochu se s ním seznámit... Potom jsem zvažoval, že opět půjdu otravovat Arthura. Přeci jen... se s ním dá nomálně bavit a ... musím ho požádat, jestli by mi nevystělil tu latinku. Je to otravné, ale vážně bych to potřeboval znát ... (Díky Thorovi za záminky!) A taky se můžu jít znovu projít po lodi a zkusit vymámit z posádky, jak to funguje (za předpokladu, že pochopím, co mi to říkají). Nakonec udělám rádoby kompromis. Jdu se projít lodí, všechno si zamyšleně prohlížím... Říkám si, že kdybych náhodou uviděl Dáňu, hodím s ním řeč. Takhle se ale do mého zorného pole dostává spíš Anglán. Popojdu kousek blíž k němu. Ovšem mlčím, nechce se mi začínat rozhovory. Spíš se zahledím na mizící Otravné ostravy a přemýšlím, jaká asi bude má země teď... A jaký je Island? Protože, pokud je i Dánsko z jiného období, můj malý bratříček se nejspíš také musel posunout. Musím se na něj jet podívat co nejdřív... Mm, z jaké doby asi bude?

Španělsko - 06. listopadu 2011 14:39

A v moři mě třeba vymáchat nechceš?! Okřiknu Francise v duchu, když ucítím čerstvý mořský vzduch a snadno tak poznám, že už jsme se z paláce, nebo co to bylo, dostali do přístavu. Fajn, chápu, že je naštvaný, že mě musí tahat, ale to, že se mě snaží zabít, to je trochu moc. Já si ale nestěžuju, není nad to mít osobního nosiče, kterej vám sežere naprosto cokoliv, protože jak se zdá, ještě neodhalil, že já jsem po celou dobu přemisťování na loď vzhůru. A jelikož nechci, aby tu se mnou mrdl o zem, musím předstírat spánek dál. Moc mi to ale nepomůže, on se mnou o tu zem stejně praští, ale můžu být jen rád, že to nebylo třeba do moře, nebo i hůř. Zatracenej Francouz, já ho utěšuju, rozveseluju, pak ho dokonce i udělám (pardon za ten výraz), a on tohle?! Za to bude pykat... Už se chystám vyskočit na nohy, nakráčet si to rovnou k němu a dát mu jednu pěknou velkou do toho jeho žabožroutího ksichtu bez špetky poctivosti (no fajn, zrovna já nemám co říkat, ale to sem teď nepatří), ale v tom můj obličej zasáhne nevelký proud vody z pro mě zatím neznámého zdroje a já bez nějakého dlouhého přemýšlení okamžitě vyletím do sedu, vykašlávajíc tekutinu, která pronikla až do mé pusy. Pak si pončem otřu obličej a teprve až potom zvednu pohled k Norovi, kterému očividně za tohle milé překvapení vděčím. Netvářím se ani nijak naštvaně, ani přívětivě, netvářím se nijak. Vlastně, s tímhle týpkem jsem tu čest ještě neměl, moc toho o něm nevím, takže ani netuším, co bych teď měl říct. Se zkoumavým pohledem na něm upřeným vstanu a lehce pokývnu hlavou, nevím jestli to měl být pozdrav, nebo snad poděkování (jistým způsobem jsem mu za tohle opravdu vděčný, tedy, abyste rozuměli, aspoň někdo na mě nekašle), ať si to vyloží, jak sám chce. Stáhnu si čelenku z hlavy a použiju ji ke zkrocení mých divoce rozcuchaných mlasů místo stuhy, a důstojným krokem se pěkně po svých nalodím na tu podivnou kocábku. Udělali by mnohem líp, kdyby použili starou dobrou karavelu, bůh ví, jak tohle bude fungovat. Něco mi ovšem říká, abych to raději nezkoumal, nebo ještě dostanu chuť vlastnoručně se utopit, a tak, nezávisle na ostatních členech, se rozhodnu tuhle loď, nebo jak tomu v téhle době říkají, trochu prozkoumat. A to včetně kajuty, kterou mám, alespoň jak se k mý uším doneslo, sdílet s Norskem. Zajímalo by mě, jak s ním budu vycházet... Prohlídku dokončím předčasně, přesněji hned po tom, když se mi dostane jistého podezření, že bych se tu mohl docela snadno ztratit. Takže si vyběhnu zpátky na palubu, na jediné místo, kde mám jistotu, že zůstanu zcela nepoškozený a vědomý si svou lokací. Loď už je ovšem dávno na cestě (ačkoliv netuším, kam vlastně plujeme a proč tam plujeme, ale proč by se někdo obtěžoval mi to říct, že jo) a já už podruhé v tomhle století zažívám dobře známý pocit příjemného pohupomání se na vlnách. I když je jiný, než jsem doteď zažíval při obchodních výpravách do mých drahých kolonií, často zmařených jedním docela otravným Angličanem, jenž si našel zalíbení v mém zlatě. A přesně na toho Angličana padne můj pohled, když se rozhlížím po palubě a udivuji se nad její zvláštností. „Zdravím.“ Pronesu neurčitě, když si to nakráčím přímo k němu, lokty zapřu o zábradlí a koukám na mizící pevninu. Pozdrav je ovšem asi tak jediné, co řeknu, protože jakmile si ho znovu přeměřím pohledem, z neznámého důvodu mi dojdou slova. Když jsem se před pár dny dostal do Anglie (nebo to bylo už včera? Kdo se v tom má vyznat..), měl jsem na Arthura docela vztek, a nedokážu si vysvětlit, proč je při našem první setkání v tomhle století najednou pryč. „Kam to vlastně plujem?“ zeptám po chvíli. Ono je možná lepší navázat konverzaci, než neustále přemýšlet o tom, proč je něco takhle a něco zase jinak, ne? Tohle je možná (Možná!) taky jediný člověk, se kterým se tady bude dát mluvit, jelikož na Francouze mám momentálně dost velký vztek a ty zbylé dva, no, uvidíme, jak se tohle vyvrbí. Vdechnu do plic slaný mořský vzduch a snažím se udržet si pončo u těla, bo jak to vypadá, vítr se asi nesmírně baví jeho neustálím nadzvedáváním. Což by ani tak nevadilo, kdybych pod ním měl aspoň košili a nebyla mi taková zima. Ach, jak se mi začalo stýskat po mém milovaném plášti, červenějším než ta nejlepší španělská rajčátka...

Anglie - 06. listopadu 2011 15:35

Co na nás asi osud chystá, že svedl dohromady takovouhle sebranku.. A nebo radši ne, nechci to vědět. Na lodi se vždycky tak dobře rozjímalo a filozofovalo. Na týhle mi ale chybí uklidňující pohupování, které je tu oproti výkyvům galeony za větších vln sotva postřehnutelný. Stejně tak mi chybí ten pocit jistoty, kterej člověku dodává vědomí o nejmíň dvou desítkách děl v podpalubí, který jsou vždycky připravený rozmetat nepřátelský lodi na padrť ještě dřív, než se oni vůbec přiblíží na dostřel jejich děl. Co mi ale ani trochu nechybí je smrad a výzor dlouhou dobu nemytý a neopečovávaný posádky. Není divu, že to vždycky vede k nemocem. Na týhle lodi to zřejmě nehrozí, vzhledem k přítomnosti koupelny a zjevný upravenosti i těch nejmíň důležitých členů obsluhy lodi. Hladem tu zřejmě taky nepojdem, takže nebýt těch divných spolucestujících individuí, mohl bych si plavbu i docela užít. Nezdá se, že by moc národů sledovalo výklad a prohlídku lodi s kapitánem. Objevování na vlastní pěst je zajímavější a vede to k zajímavějším závěrům... Vzpomenu si na ranní zkoumání záchodu. Spíš předpokládám, že tentokrát je důvodem samostatnýho prozkoumávání nechuť být pohromadě s ostatníma národama. Na to, že se spolu máme snažit dobře vycházet, jsme zřejmě nevykročili správnou nohou. A Dánsko jen přileje olej do ohně.. Dvojka spolubydlících Francie a Dánsko bude zajímavá podívaná. Jenom doufám, že to nepovede k traumatizovaným žábám, permanentně nasáčkovaným v mojem příbytku. Francis si zřejmě pořád dobře pamatuje vikinský nájezdy a jeho pohled při zjištění, že právě s touhle osobou bude obejvat místnost, byl k nezaplacení. Jenom mu prospěje, když projednou bude muset vyjít s někým, kdo se nedá jednoduše naservírovat do postele. Vtipný na tom je, že u Francise člověk nikdy neví, jestli to i tak nezkusí. Proč mám pocit, že by toho hodně litoval? Všimnu si Francie, jak míří do kuchyně a probodnu ho vražedným pohledem, kterej jsem během století vypiloval k dokonalosti. Postřehnu Sigurda, kterej se sice přiblíží na vzdálenost, která umožňuje komunikaci, ale nic neříká. A já nevím co říct, takže na něj jen kývnu a upřu ze svýho místa pohled zpět na skleněnou vitrínu místnosti, odkud se řídí loď. Copak není starý dobrý kormidlo pohodlnější než miliarda páček, ve kterých se stejně nemůžou vyznat? Bylo mi řečeno, že v tomhle století je všechno jednodušší, ale všechno, co vidím, mi napovídá pravej opak. Příchozímu Španělsku místo pozdravu oplatím jen nabručeným pohledem. Nedělám si naděje, že by poznal, že mě něco žere, na to je až moc tupej, a ještě k tomu byl vytuhlej, ve chvíli, kdy jsem jim omylem vlezl do pokoje (fajn, do pokoje jsem vlezl záměrně, ale omylem jsem viděl to, co jse nechtěl). Proč by si vůbec dělal hlavu s tím, že mě to žere? Proč by se staral? A proč by mě to vůbec mělo žrát? Se zavrčením odvrátím hlavu a zpátky na Španěla se zadívám, až když vypustí dotaz ohledně cíle plavby. „Do Norska,“ shrnu to do dvou slov. On taky není cíl plavby moc něco, o čem by se dalo vykecávat. Vlastně ani nemám tušení, co tam budeme dělat, až dorazíme. Předpokládám, že si Norsko něco zařídí a vyzjistí u krále a vydáme se na Island. Vypadal, že má o svýho malýho brášku starost. Kéž bych se sourozencema byl taky schopnej vyjít.. Ale pro začátek bude stačit, když si nebudou stěžovat na okupování jejich území. „Nemáš něco lepšího na sebe?“ nadzvednu otráveně obočí nad neustále se nadzvedávajícím a vlajícím barevným kusem hadru, pod kterým se už nic nenachází. Kde to vůbec vzal? Napadne mě, a taky tu otázku vyslovím nahlas. „A vůbec, proč nejseš s Francií?“ poznamenám jedovatě a přesvědčuju se, že nezním dotčeně. Původně jsem tohle téma nechtěl vytahovat, ale přišlo to tak nějak samo. Jako kdybych mohl ten obrázek, jak tam na sobě mírumilovně leží, vyhnat z hlavy. Ta scéna mi vyvstane v hlavě v okamžiku, kdy se ocitnu čelem ke Španělovi. „Vypadalo to, že se k sobě ohromně máte..“ dodám a otočím se čelem k moři, opřu se o zábradlí. Takhle nejde vidět, že mi zlostně tiká oko. V tu chvíli mě ani netrkne, že já jsem večer předtím dělal přesně to samý s Norskem. Ale ten byl opilej.. a vrhnul se na mě první! Tentokrát svoji nevinu nevěřím ani sám sobě. Ale netřeba na ten večer kohokoli upozorňovat, že? Mám za to, že se to už nestane, vzhledem k Sigurdově ranní reakci. (Neuvažuju o tom, že je to možná škoda..) Přestože říkal, že mě nenechá nad tím jen tak mávnout rukou. Co tím sakra myslel? Hodlá mě sledovat a nepustit k nikomu jinýmu? Radši utnu proud těhle myšlenek a zahledím se na zpěněnou vodu podél boků lodí.

Danmark - 06. listopadu 2011 17:20

Nahnevane zvraštím čelo.On odišiel! On odišiel po mojom pokuse o nadviazanie konverzácie! A dozvedel som sa toho naozaj strašne moc..jedine ak to,v akom storočí sme..na to že nie sme v našom,ale v nejakom budúcom som naozaj stihol prísť aj sám! To v akom presne je mi ukradnuté...hlavné je,že nechápem prečo tu sme! Buď mi to nepovedali lebo im pripadám ako ďalšia otravná vec na krku,alebo preto že to sami nevedia..Ale aspoň vedia čo robíme na tejto lodi a kam mierime, ja som sem vliezol len preto že som nechcel zostať sám. Bojoval som s chuťou ležať na posteli a rozjímať nad nepodstatnými vecami, typu čo v tomto storočí asi jedia, a túžbou preskúmať to tu.. Pochopiteľne,vyhrala druhá možnosť.Mohol by som nájsť toho otravného francúza a vytiahnuť niečo z neho, ale vyzeral byť zo mňa viac ako zdesený, takže som sa rozhodol pre teraz sa mu vyhýbať. Mohol byť som nájsť Sigiho..toho bastarda! Prstami som si prešiel po drobnej rane na krku a začala vo mne vrieť krv.Hneď ma prešla chuť hľadať ho,keď som si spomenul na ten nie práve príjemný incident.Jedine ak preto,aby som mu názorne ukázal,kedy má byť radšej ticho.A nejednal by som s ním diplomaticky,načo mám sekeru. Ako si to vôbec mohol dovoliť! Nech si uvedomí,že mi patrí! Moja úvaha o strašnom Nórovom prečine bola ukončená mojím vlastne iniciovaným nárazom hlavou do steny. Nemohol som si proste uvedomiť, že tu mi nepatrí nič.To ale nemenilo nič na tom že ma iritovalo Sigiho chovanie. Bol som už zvyknutý na jeho apatickú poslušnosť ktorú mi prejavoval v 16. storočí. Toto bola na mňa príliš veľká zmena..a ešte k tomu ma ignoroval! Zas som dostal chuť niečo rozbiť a ani som si neuvedomil ako, zanechal som za sebou vykopnuté dvere do nejakej divnej miestnosti. Opatrne som sa odplížil, a ani som netušil ako, ocitol som sa v..kuchyni? Na moje premilé prekvapenie som uvidel tie skrútené blonďavé vlasy a zozadu som sa priplížil s Francisovi.Na môj záväzok že mu dám pokoj,som tak povediac zabudol. "Tak tu si!" Usmial som sa,aby keď sa dotyčný otočí neumrel od strachu.Aj keď bolo diskutabilné či bol desivejší môj úsmev,alebo neutrálny výraz. O tom nahnevanom nehovoriac. "Kam si odišiel? Nič si mi nevysvetlil!" Nie,nepadalo ma že by napríklad na mňa nemal náladu,alebo si chcel riešiť vlastné veci. Lebo ako som si na moje počudovanie všimol, vládla tu medzi niektorými ľuďmi dosť chladná atmosféra. Takže ak mi nevysvetlí nič o tomto zvláštnom jave premiestenia sa do budúcnosti, aspoň z neho dostanem nejaký momentálny stav vzťahov alebo ako to nazvať.

Francie - 06. listopadu 2011 20:00

soukromá zpráva od Francie pro Otočím se, když zaslechnu hlas za svými zády a zděšením se mi postaví jemné vlásky na zátylku. Přeci jenom, vidět usmívající se Dánsko, je zážitek až do konce života. A to velice děsivý zážitek. Ustoupím o krok dozadu a vrazím do zdi. S-sakra, jak se tady... Proboha, pomožte mi někdo. Proč tady nikdo není? roč tu není nikdo, když potřebuju pomoct? V myšlenkách vyšiluji, ale snažím se vypadat jako obvykle. Ovšem zůstávám jen u toho snažení. To že jsem vyděšený je zřejmé. Když znovu promluví, natisknu se na zeď, jako bych se jí snažil projít. "K-kam jsem zmizel?" Zopakuji opatrně a rychle začnu přemýšlet. Díky bohu mi dojde, že jsem v kuchyni. "No, napadlo mě, že bys mohl mít hlad a tak jsem šel sehnat něco k jídlu." Donutím se k úsměvu. "J-jen vezmu nějaké ovoce." Pomalu přejdu k bednám s ovocem. Banány ne... Co to je? Překvapeně koukám na mandarinky a usmyslím si, že je to nějaký zakrslý pomeranč. Nakonec popadnu dvě jablka a opatrně se protáhnu kolem Dána. "Bu-bude lepší, když ti všechno v klidu povím v kajutě." Chovám se jako malé dítě, které vidí nějakou příšeru. "L-lehneš si, dáš si jablko a já ti řeknu všechno co vím." Vystřelím směrem ke kajutě. V kajutě naleštím jablíčko a natřesu Dánovi polštář. To vše ze strachu z jeho osoby. tedy spíše se bojím té sekery než jeho. "V-vklidu si lehni." Vybídnu ho a podám mu jablko, ve kterém může spatřit svůj vlastní odraz. "Já sám toho popravdě moc nevím." Začnu mluvit z druhé strany kajuty. "Mám pocit, že naše já v tomto století byly tak neschopné, že se země rozhodla, nás sem hodit, nebo se má dít něco mimořádného a my v tom hrajeme nějakou roli." Stále sleduji Dána a mám z něj fakt strach.

Španělsko - 08. listopadu 2011 17:02

Vím, že zábrádlí je jediné, co mě dělí od nepříjemného pádu do studené slané vody, ale i napříč mé zjevné nechuti a lenosti ověřit si kvality plavidla (od toho tady jsou přece jiní!), což občas bývá příčinou nepěkných katastrof, jsem se rozhodl plně mu důvěřovat, a nepřestávat v činnosti. Bílé, lesklé, pevné zábradlí, klidně i dva dny bych se nad ním dokázal takhle rozplývat, jen kdyby mě konečně přešlo to znepokojující šimrání v břiše, zapříčeněné aurou vycházející z osoby vedle mě. Jen tam stojí, a pozoruje, jako by snad vyhlížel svou kořist. Hledal ji, mezi těmi všemi osobami, které s námi sdílejí jedno plavidlo, a my nemůžeme tušit, kdy zaútočí... Asi jsem se musel nalokat té vody, kterou mě před malou chvílí ocáknul Nor, protože to, o čem si tu teď v duchu blábolím, ani trochu nedává smysl. Zatřepu hlavou, tohle si možná myslí ostatní, já ovšem ale dobře vím, že jedinou kořistí široko daleko je tady Arthur. A bude mou kořistí... „Do Norska?“ zopakuju udiveně, když se mým uším konečně dostane odpověď. Dost mě překvapí, že plánujem cestu zrovna tam, ale abych byl upřímný, ještě před chvílí mě víc překvapovat fakt, že se vůbec někam máme plavit. A my takhle...na sever? Raději se nebudu ptát na záměry cesty, Anrthur nevypadá, že by dneska měl zrovna nejlepší náladu, a já to, vyjímečně, nechci dělat ještě horší. Hádám ale, že to bude mít něco společného s tím Norem, kterej se z neznámých důvodů plaví taky (ta cesta, ne Iggyho nálada!). Každopádně, tohle skvěle navazuje na otázku, kterou mi blonďák následovně položí. Ne, já opravdu nemám nic lepšího na sebe, než tenhle hippiesácký úbor složený z jednoho barevného ponča, tmavých kalhot s třásněmi na bocích a proužkovaných ponožek a podivných gumových nazouváků, které mají úžasnou schopnost narážet do všeho, co jim stojí v cestě, a tak není divu, že občas zakopávám. Moje původní oblečení, které se ještě dá považovat za normální, mi teď opravdu chybí. Možná nebylo tak pohodlné, ani tak lehké, volné, a vůbec, ale aspoň by mi v něm nebyla taková zima. Brrr, aproč nemůžem plout někam víc na jih? „Nemám tu nic jinýho“ odpovím konečně na Arthurovu otázku. „Nemáš tu nějaký náhradní hadry?" zeptám se ještě, když schytám opravdu chadivý náraz větru a naskočí mi husina tak silná, že bych s ní mohl řezat do skla. Jak mě se stýská po mé slunné domovině... Když uslyším tu poznámku o Francii, zvednu k Iggymu nechápavý pohled, a přemýšlím, co tím asi tak mohl myslet. Proč zrovna k Francii? „Máme se k sobě..?“ po dalším jeho chytrým poznatku nadzvednu obočí, ale aspoň mi už tak trochu dojde, co tím vším vlastně myslí. Přece, když jsem naposledy usínal, moc dobře si pamatuju, že to bylo právě na Francisovi. Pak už jsem ale nevnímal nic, jen jak Francouz vyběhl z pokoje a... To je ono, že by nás při tom Arthur nachytal? Při tom malém, bezvýznamném škádlení, které vlastně ani nedošlo do konce? V tom případě to ale znamená, že Arthur prostě jen žárlí! Triumfálně se ušklíbnu pod vousy, ačkoliv si nemůžu být jistý, jestli je moje teorie správná. A i kdyby, jak můžu vědět, na koho žárlí? „Jasně, přímo jsme sršili láskou, když mě nesl na loď...“ pronesu s výraznou dávkou sarkasmu v hlase a jen protočím očima. To si opravdu myslí, že jsme spolu my dva něco měli? Že bych Francisovi dovolil, aby mě tak lacině svedl? No dobře, tehdy jsem o to chvíli i uvažoval, ale to protože jsem byl tak nějak celkově mimo. Stejně, co bych z toho měl, když mě Francis tak hnusně odkopnul.. „Fajn, tak co máš za problém?“ zeptám se piráta na rovinu a teď se k němu otočím celým tělem – ne jenom hlavou. Dost by mě zajímalo, z jakého úhlu pohledu to všechno vlastně vidí. A jestli na mě žárlí, což by bylo neskonale a neskutečně dokonalé a úžasné. Tak, Artie... Co z tebe asi vypadne?

Anglie - 08. listopadu 2011 19:43

„Problém?“ optám se s falešným úsměvem Španělska. Je mi jasný, že chladná krajina Norska – nebo kterýkoli severský země – je to poslední, co by chtěl Španěl, zvyklej na hic na umření a žití v přemrštěných teplotách, který by normálního člověka upekly, vidět. A cítit. Ušklíbnu se na jeho zdaleka nepostačující odění a představuju si, jakej by to byl klid, kdyby se z něj čirou náhodou stala kostka ledu. „Co tě vede k přesvědčení, že bych ti dal věci na převlečení, i kdybych něco měl? Zrovna tobě?“ otráveně si ho přeměřím pohledem. Fakt nemám nejmenší tušení, kde k tomu přišel, ale je to příšerný. „Tvoje blbost, že ses nechal připravit o tvoje vlastní. Ať už se to stalo jakkoli,“ odfrknu si. Já abych žehlil jeho problémy, to tak. Sleduju ten nechápavej pohled a zamračím se. Ještě mi řekni, že nemáš páru, vo čem mluvím.. „Škoda, že jsem to neviděl.“ nadzvednu obočí. Vlastně jsem to projednou ani nemyslel ironicky – z větší části. Podle toho sarkastickýho tónu usuzuju, že to musela bejt zajímavá cesta. „Co bych měl mít za problém?“ vypadne ze mě podrážděně po chvíli bezeslovnýho zírání. Ten idiot se nezdá, ale občas mu to myslí docela rychle. Ne, že bych mu to kdy přiznal. I když, tohle byl jenom jeden případ z mnoha. Normálně nechápe žádný náznaky, až dokud mu to někdo polopatisticky nevysvětlí. Založím si ruce na hrudi a spražím ho pohrdavým pohledem. „A vůbec, jak tě něco takovýho napadlo?“ bezděky se mi roztiká oko. Znova přebiju dotčenej výraz temným. Zdá se, že projednou fakt pochopil situaci, takže bych ho měl zase hodně rychle zmást. „Nevidím důvod, proč by mi mělo vadit, že se při první příležitosti vyspíš s Francií!“ Můj vražednej výraz postupně přejde do překvapenýho, když si uvědomím, co jsem právě vypustil. No skvěle, tohle určitě odehnalo veškerý podezření.. Vykolejeně mrknu a otevřu pusu, abych napravil škody, ale nenapadá mě nic dost výmluvnýho na obhajobu. Takže se radši zase stočím bokem a opřu si obličej do dlaní, abych skryl zrádnej ruměnec. Jak.. potupný. Neuběhne ani pět vteřin a odlepím se od zábradlí s rozhodnutím radši vyklidit prostor. Vrhnu poslední rychlej pohled na Antonia a konečně si taky uvědomím, že Norsko tu celou dobu postává. Úplně jsem na něj zapomněl. Nejspíš nemá smysl si dělat naděje, že třeba rozhovor nevnímal.. S tvářema zas o něco tmavšíma se hodně rychle vydám do kajut. Cestou potkám někoho z personálu a jen tak mimochodem ho požádám, jestli by Antoniovi nedonesli nějaký oblečení. Ale jenom proto, že kdyby si ten proklatej Španěl celou dobu akorát stěžoval na zimu, tak bych ho musel zastřelit! Takže je to jenom s ohledem na moje nervy a nutnost spolupráce! opakuju si, zatímco se plížím ze schodů do chodby a přímo do mojí kajuty. Ještě než otevřu dveře do místnosti, všimnu si, že dveře od koupelny najednou chybí. Jen potřesu hlavou. Měl bych ostatní upozornit, že jestli hodlají něco ničit, tak ať to provádějí na majetku jejich a jejich státu. V kajutě nejdřív obhlídnu vlastní oblečení. Zdá se, že už je víceméně suchý. Ta troška zbylý vody mě nezabije. A ve svojem vlastním oblečení se cejtím mnohem líp, což je hlavní pohnutka k opětovnýmu převlíknutí se. Vlastně nemám představu, co bych tu teď chtěl dělat. Možná bych mohl vytáhnout tu divnou knížku. Ale to může počkat. Pro začátek se vyvalím na záda na jednu z postelí a jednoduše hledím do stropu. Když budu hodně velkej optimista a budu si myslet, že mě tu nikdo nevyruší, třeba bych mohl usnout..

Prusko - 09. listopadu 2011 06:20

"Náhodou, s tamhle těma by mohla být docela řeč." palcem ukážu za sebe na skupinu, ze které slyším svůj jazyk. Sice zpitvořený, ale pořád můj jazyk. "...musíme?". "Musíme? On ať si za tím svým poskokem klidně běhá, ale proč bych měl i já?". Zálibně se kouknu na skupinu Germánů "Mohl bych se na Rodericha prostě vykašlat a detaily si zjistit sám. Sice zatím nevím jak, ale na nějaký způsob určitě přijdu. Od čeho jsem úžasný, ne?". Ještě chvíli skupinu pozoruji, neujdou mi jejich zkoumavé pohledy mým směrem, ale hned, jak Roderich zmizí v dáli, se s nevolí vydávám za ním. "Už s toho jazyka začínám mít osypky...". Nerozumím těm holkám zase ani slovo a to mě strašně rozčiluje. Tohle se někomu tak úžasnému, jako jsem já, nedělá. Snažím se si představovat, že jsem na nějakém bojišti a že jistému aristokratovi, který právě stojí vedle mě, s velkou vervou šlapu na hlavu. Z myšlenek mě ale vyruší smích těch holek. Bylo vidět, že se snaží tvářit se vážně ale vůbec jim to nejde. "Král...není...prezident..." vypustí ze sebe jedna holka skrz smích.  Ještě tak vědět, co to znamená v překladu...

Norsko - 09. listopadu 2011 16:03

Oplatím Anglánovi kývnutí, přemýšlím, jestli bych měl něco říct. Už se skoro odhodlávám, když se objeví ten Španěl. Ignoruje mě a jelikož nemám zrovna komunikativní náladu, tak ani já nevyvíjím nějakou aktivitu na sebeupozornění, spíš jen tak postávám odpodál a ignoruji je. Nakonec také popojdu k zábradlí, opřu se o něj a zamyšleně hledím do vln, zatímco k mým uším doléhá rozhovor mezi Angličanem a Španělem. Cítím se lehce privilegovaně, když si uvědomím, že je to moje země, do které se jede. I když je to logické, vzhledem k faktu, že jsem to s Anglií domluvil předtím, než se ti dva objevili. Na druhou stranu si nemyslím, že jsem zrovna rád, že je musím všechny tahat sebou. Co když mi v mé zemi provedou něco ... nevhodného? Navíc sám nevím, jak vypadá. Bude to pro mě neznámá krajina..., co když se tam ztratím? Lehce se při té myšlence ošiju a napůl doufám, že norský král už o nás bude vědět a někoho pro nás pošle. Přeci jen, komunikace by v této době měli být rychlejší, alespoň co jsem vyrozuměl. Ale... , i tak, jsem přeci viking, hrdý Nor, přece se neztratím ve vlastní zemi... Mou pozornost zase zaujme rozhovor těch dvou. /Ne, diskuzi o ponču za zajímavou neshledávám, jen z čistě praktického důvodu mě napadne, že Španěl vážně bude potřebovat něco teplejšího, jelikož, co si pamatuju, panuje v Norsku velice příjemná chladná teplota (kterou ale všichni (jižněji položení) ostatní z nějakého pochybného důvodu považují za hroznou kosu. A nerad bych měl z národů jako Francie a Španělsko ledové sochy...)./ Více mě zaujme diskuze o incidentu na hradě. Zatím jsem usuzoval, že jakýsi vztah je mezi Anglií a Francií, eh. Z toho, co slyším, to ale vypadá, že vztah bude i mezi Španělskem a Anglií. Lehce přimhouřím oči. A z toho, co Anglie říká, vypadá, že je naštvaný spíš na Španěla, a tedy nějaké city ... chová k němu? U toho mě lehce zatrne a dá mi hodně práce, abych si nepomyslel cosi o děvce a mém zneužití, seveřanské kletbě, podřezání a naznačení to Dánsku, aby to díky své zjevné majetnickosti k mé osobě s Anglánem vybavil za mě... (Ale to by bylo nedůstojné a nanejvýš otravné). Ha, otravné je to správné slovo, které tuto situaci vystihuje. Lehce podrážděně (ale s nijakým výrazem) po Anglii loupnu pohledem, abych zjistil, že skrývá obličej v dlaní. To vypadá na zrudnutí. Nato objekt mého zájmu (Tohle jsem si nepomyslel!) hodí posledním pohledem po Španělovi a mizí. Provázím jej chladným pohledem. Mám pocit, že moje nálada solidně klesla, dokonce se mi zdá, jako by díky tomu chladl i vzduch kolem mě. (Ne, opravdu si nepomyslím cosi o tom, že Španěl díky mému chladivu efektu v tý kajutě umrzne.) Podívám se na Antonia, chvilku na něj jen bezvýrazně hledím a pak pokrčím rameny. Raději nic neříkám, mám chuť akurát tak někam zalézt a filozofovat nad tím, jestli vážně žárlím nebo mi jenom hrabe. /První možnost je nepřípustná a druhá poněkud otravná/. Dokonce mě napadá i sebevražedná myšlenka jít si zlepšit náladu k Dánsku. Zlepšit?! "Mmm," zamumlám nakonec klidně. Odtrhnu se od zábradlí a bez dalších komentářů zamířím kamsi po lodi. Možná ji zkoumat. Mimu kuchyň, cosi... a pak už jsem u kajut. Přejdu tu Anglánovu... Pak se zastavím a na chvilku váhám. Chci si to ujasnit, jelikož moje myšlenky by mohly získat více a více zmatený nádech... a to je příliš otravné. Zaklepu tedy a vejdu. "Neruším?" prohodím, můj tón je obvyklý. Vejdu víc do kajuty a porozhlížím se po ní. "Přemýšlel jsem...," na chvíli se seknu. A teď mám na něj vybalit co? - "Že spíš s Francií i Španělem a jsi hrozná děvka?" - to asi ne! "jetsli bys mě nenaučil...to otravné písmo téhle doby?" odtuším. "Myslím..., že jej budu potřebovat umět," dodávám, rozpačitě postávám a čekám na reakci.

Danmark - 09. listopadu 2011 19:52

soukromá zpráva od Danmark pro *Môj skvelý oslnivý úsmev očividne nesplnil svoju funkciu. Prečo sa tak vydesil? Urobil som mu niečo? Ak je stále naštvaný za tie vikingské nájazdy, tak je naozaj divný. Veď to bolo tak dávno! Nespokojne som sa zamračil a počúval jeho chabé výhovorky.Pche, že mi chcel doniesť jedlo? Už ho vidím, ako by dobrovoľne urobil niečo také. Ani som sa nestihol dostať k slovu a po tom šialenom francúzovi zostala len vôňa nejakého divného parfumu. Mimovoľne som sa striasol a pomaly som sa vybral za ním. Aspoň že on vedel kam máme ísť, lebo nejak som si nevedel vybaviť cestu do kajuty. Čo je na bývalého vikinga dosť zlé. Stratil som orientačný zmysel?! Keď som prešiel tú otravne dlhú chodbu a konečne som prišiel do našej kajuty, neveriacky som zdvihol obočie. Francis mi práve natriasal vankúš a leštil..naozaj mi leštil jablko? "Počúvaj..nezapôsobil ti ten posun časom na mozog?" Zaťukal som si na čelo. Ale ovocie som si od neho pochopiteľne zobral, keď už mi ho tak "ochotne" dal. Moja tvár bola v odraze trochu skreslená,trochu dosť. Nechcelo sa mi pozerať sa na svoj odraz,tak som si literárne odkusol hlavu. Okúsal som aj druhú stranu,aby nikde nebola lesklá plocha. A potom som si uvedomil že sa chovám ako totálne paranoidný idiot. Radšej som si sadol a uprene pozoroval Francisa. Snažil som sa vnímať čo mi hovorí, ale mňa viac fascinovali jeho oči. Zvedavo som naklonil hlavu a premeral si ho. Bez toho aby som si to uvedomil som uznanlivo pokýval hlavou a posunul sa na kraj postele. Môj zasnený pohľad asi svedčil o tom že nevnímam čo mi hovorí. Aj tak toho veľa nepovedal.Nebolo určite nič podstatné. Minimálne určite nepodstatnejšie ako fakt, že má fakt pekné vlasy.. Asi by mi nedovolil chytiť si ich že?

Rakousko - 09. listopadu 2011 20:25

Pitomec+pitomec=? Zamračím se na Čecha, když ho doběhnu s veškerou sebeúctou a pýchoíu, co jsem si mohl zachovat. A kdyby se někdo ptal, tohle se nikdy nestalo. Uvažuji racionálně, že se stalo něco takového, to znamená, že se někde něco pokazilo a určitě náš svět není stejný jako tenhle. Mračím se na ty dva. "Jste pitomí nebo co?" dám Čechovi záhlavec, jako když mi vylil víno na kalhoty. Po Prusovi blísknu pohledem, kde byl tak dlouho. "Uvědomuje te si, že tohle je velmi vážný a pokud chceme v týhle době nějak fungovat, budeme muset najít někoho, kdo to tu zná? A nemyslím, naše vůdce," poslední otázku Čecha jsem spíš vytušil, než porozuměl. Kdo by se obtěžoval učit se tak nelibě znějící jazyk? Musím uznat, že ve zpěvu je hezčí jak Němčina, ale to je asi tak všechno. Ale vědět o tom, že jsme tu takhle z minulých let, naši vůdci by mohli udělat hrozný věci. Snažit se nás poslat zpět a vyzradit nám věci, co by donutily změnit naši minulost, napadntou slabší zmatený stát. Copak si tohle nikdo neuvědomuje? Boha, kam jsem se to jen dostal. "Tak co budeme dělat, hlupáci?" zeptám se otráveně, první nevole, co projevuju. Protože upřímně řečeno, raději bych poslouchal Maďarsko jak hraje na housle - a to jsou falešné tóny - než byl tady s těma dvěma pitomcema.

Francie - 09. listopadu 2011 21:05

soukromá zpráva od Francie pro "Na mozek? A-ale ne, jen... jen prostě chci aby ses cítil dobře." Proboha co jsem to plácl za blbost? Jsem já normální? No, asi ne. Sledoval jsem, jak se pustil do jabka a litoval toho, že jsem to ovoce neotrávil nějakým prudkým a účinným jedem. Vzhledem k tomu, že je to národ, by se bohužel probral a asi bych to ani nepřežil. Popravdě, zaráží mě, jak jablko zaujatě jí a využiji tu dobu k tomu abych prchl na druhou stranu kajuty, kde spustím své vysvětlování. Dánův pohled mi naháněl hrůzu a to skutečnou. To jak se mi díval do očí, bylo zvláštní a u něho celkem i nezvyklé. A opravdu na čele mi vystoupí studený pot a na sucho polknu. Celou tu dobu jsem sledoval jeho chování a jeho výraz. I veškeré jeho pohyby. Tak zvláštně se na mě díval i po tom, co jsem přestal mluvit. S-sakra, proč se na mě tak dívá. Ať přestane. Proboha jen ať přestane. Ustoupím o krok vzad a podaří se mi narazit do stěny. Tenhle den už po několikáté. Jako by mi ty stěny úmyslně stály v cestě. Mám chuť se ho zeptat, ale ochromil mne strach. Navíc, asi bych neměl odvahu a ani slova. A dveře byly tak daleko, kdybych byl schopný se k nim vydat, Dán by mi lehce ořízl cestu. A tak tady jen stojím a nechám ho, aby mne propaloval svým pohledem. Vlastně mi dojde, že ani nevím, nad čím přemýšlí. Možná je to i dobře, třeba je to něco, co vědět zrovna nemusím. Oh, jak já bych teď chtěl slyšet Arthurovi peprné poznámky, jak bych chtěl aby mi držel nůž pod krkem. Bral bych i mučení od něj, jen abych se mohl zbavit toho pohledu. Přioadá mi, jakoby mě pouhým pohledem svlékal a cítím se divně, opravdu divně.

Danmark - 09. listopadu 2011 23:33

soukromá zpráva od Danmark pro "To je od teba naozaj milé.." Zamrmlem potichu a nezniem veľmi duchom prítomne. Ani nie som..stále nijak zásadne nevnímam čo hovorí, ale zato si všímam každú kvapôčku potu čo mu stečie po čele, každé nervózne preglgnutie, každý pohyb.. Musel som sa zblázniť. Veď mám Sigurda. Potom ma udrela tá nepríjemná realita, že nór na mňa vlastne totálne kašle. Takže keď ma ignoroval Sigi, vyhliadol som si hneď niekoho iného hm? Ale tak no čo.. Nie že by mi mohol hocikto v hocičom zabrániť. Trpko som si pomyslel že Nór si teraz tak najskôr niekde veselo štebotá s tým Anglánom.Samozrejme mi neuniklo že ignoroval mňa a ťahal sa za ním.Pohŕdavo som si odfrkol. Môže mu aj kľudne učesať to jeho obočie, mne sú obidvaja ukradnutí. Predstava arthurovho obočia previazaného mašličkami ma naozaj pobavila a neudržal som výbuch smiechu. Keď som si utrel slzičky ktoré mi pri náhlom záchvate vytryskli a zadíval sa na Francisa, ktorý stál ako socha a zdesene ma pozoroval, uvedomil som si že vyzerám ako psychopat. Ten zdesený výraz vo mne prebudil niečo hlboko zakorenené. Zdesenie z mojej osoby patrilo do môjho každodenného života, ale nestávalo sa často že by sa niekto taký objavoval so mnou sám v jednej miestnosti, bez možnosti úniku a ešte keď bol ten niekto taký vzrušujúci. Rozhodnutie bol z mojej strany jasné. Vstal som a pomaly som sa blížil k osobe pritisnutej k stene a od strachu ledva dýchajúcej. Naklonil som sa nad neho, keďže som ho prevyšoval o dobrých pár centimetrov a rukami som sa oprel o stenu vedľa jeho hlavy.Tým som odrezal Francisovi jednu z možných únikových ciest a uškrnul som sa. "Chceš mi povedať ešte niečo?"

Francie - 10. listopadu 2011 19:17

soukromá zpráva od Francie pro Milé? Ah, ano milé, řekl milé. Jeho přítomnost mi opravdu nahání husí kůži. Nejraději bych teď čelil Norovi. Už jen to, že je tady, v této době je samo o sobě děsivé. Samozřejmě k tomu připočítejte zkušenost kdy "navštívil" Francii. Ty chvíle jsou opravdu nezapomenutelné. Navíc v jeho přítomnosti mé vzpomínky ožívají, ale co proti němu zmůžu? Bez pomoci nic. Ach ano, ta ledová zeď, co mě tak dokonale studila do zad, silně kontrastovala s jeho pohledem. No, pohledem se to spíše nazvat nedá. Jsou to spalující a nelítostné plameny. Nože, které projedou kůží a zanechávají bolestivé rány. Proboha... Projede mi hlavou, když si všimnu změny situace. To znamená, že se zděsím ještě víc, jelikož onen mě nepříjekmný trn v oku vstal z okraje postele a namířil si to ke mě. Zvláštní, že jeho pohled působil tak hladově. Jakoby.... Ne! Sakra, nemysli na to. Popravdě nikdy jsem si opravdu plně neuvědomoval, že je to vyšší jak já. Ale když se nade mě naklonil, pochopil jsem, že bych uvítal jakoukoliv pomoc. I kdyby se třeba jednalo o toho hloupého Španěla. Vlastně bych bral i Norovu pomoc. Ale pochybuji, že by mě někdo slyšel, kdybych začal křičet. Jeho slova mě zděsí a přitisknu se ke stěně ještě víc. Sakra, mysli, mysli... Nikoho by v takovéto situaci nic smysluplného nenapadlo, zvláště, když se na mě to monstrum dívalo, jako na kus masa. Začal jsem i pochybovat, že mám na sobě oblečení. "N-no, nedal by sis třeba něco k pití?" Plácnul jsem co mi přišlo na jazyk. Pravděpodobně to bylo i tím, že jsem měl sucho v puse.

Španělsko - 11. listopadu 2011 11:33

S údivem vepsaným ve tváři a s nadzvednutým obočím poslouchám Iggyho odpovědi a nevím, jestli se mám začít smát, nebo nadávat. No, mohl přinejmenším projevit alespoň nějakou ochotu pomoct mi, abych nezmrzl, když je to teď to jediné, o co žádám. Jsme na anglický lodi, takže ačkoliv tuším, že ani on o téhle době zrovna moc neví, má být jeho povinností postarat se o všechny námořníky, ale čiže touží po mé kruté, dlouhé a bolestné smrti umrznutím, má to mít.. Zároveň dost překvapeně vykulím oči, když uslyším to následující. "Nevidím důvod, proč by mi mělo vadit, že se při první příležitosti vyspíš s Francií" zopakuju si v duchu a má teorie o žárlení se tím jen potvrdí. I když si stále nemůžu být jistý, kdo je ten Iggyho vyvolený, jehož sdílení postele s tím druhým takhle piráta naštvala. Ani nevím, jak a proč mě to napadlo, ale... doufám, že já. Jak tak pozoruju jeho bezradný výraz a následovný útěk (jak roztomilé~), padne mi pohled na Nora, jenž se po pár minutách zírání a poslouchání vydá za Arthurem. Úplně se zděsím, teda spíš leknu, jak dlouho tu už asi stojí? Já si ho vůbec nevšiml, opravdu... Nicméně, ještě než stačí zmizet i on, usměju se na něj, aspoň s někým na týhle lodi bych chtěl dosbře vycházet. Teď stojím u zábradlí sám a pozoruju, jak trup lodi rozráží modrou mořskou hladinu a vlnky, jež si hledají cestu po jeho bocích, s šumivou pěnou lížou bílý nátěr. Konečně chvíli klidu, jsou moje první myšlenky, při pohledu na obzor, ale vzápětí zjistí, že vlastně nemám co dělat a že je tu hrozná nuda, když není s kým si vyměňovat názoru. Povzdechnu si a poháněn chladivým vítrem se vydám ke kajutám. Můj původní záměr je zavřít se do kajuty a trochu si odpočinout po tom dlouhém odpočinku (odpočívat je tááák vyčerpávající), pak se ale zarazím. Proč se nudit na pokoji, když můžu jít otravovat Angličana a vytáhnout z něj nějaké informace. Zamířím teda do kajuty, kterou považuji za jeho (čirou náhodou se i trefím), a i když mě přítomný Nor vyvede z míry, přesto vstoupím do kajuty a otočím se k Arthurovi. "Potřebuju s tebou mluvit." oznámím.

Anglie - 11. listopadu 2011 19:48

Ležím si na posteli, zavřu oči.. V tom se ozve zaklepání. Zdá se, že z mýho zaslouženýho klidu zase nic nebude. Rozhodně jsem rád, že to je aspoň Norsko a ne někdo jinej – otravnější. Ale mohl se objevit třeba Dán a mohli jsme se spolu napít.. napadne mě. Objevili jsme se v zatraceným jednaadvacátým století, a k tomu v takovýhle společnosti. To je snad dostatečnej důvod se ztřískat, ne? Přirozeně zamlčím, že jsem se chystal na šlofíka a posadím se na posteli, otázku zodpovím jen zavrtěním hlavou. Přece ho nevyženu, když sem nakráčel. S takovým Francisem by to bylo samozřejmě něco jinýho, ten by letěl hned. Přemýšlím, kolik přemáhání Nora muselo stát si sem jenom tak nakráčet a požádat o tohle. No, rozhodně je to pro něj míň trapná situace, než kdyby se někdy v budoucnu snažil něco vykoumat a kvůli neznalosti latinky by mu to nešlo. Zdá se, že v tomhle světě už pro runy není opravdu žádný místo. „Jasně,“ přikývnu. „Pochybuju, že bys tu někde narazil na runy.“ dodám a přemýšlím, jak se do toho pustit. Nejspíš by to chtělo něco, na co bych mohl psát.. Zamířím ke skříňce a pozotvírám všechny šuplíky, až v jednom opravdu najdu několik papírů a u nich cosi, s čím by se pravděpodobně mělo psát. Pochybuju, že by mi nápis „Made in China“ pomohl vykoumat, jak se s tím zachází. Protože se nezdá, že by se hrot tužky hodlal objevit, jakkoli na tu dírku vespod budu zírat. Ani třesení nepomáhá. Poraženě se i s tou věcí, která je teď obrácená dírkou nahoru, v ruce opřu o stolek a už i uvažuju, že bych si šel říct o cokoli jinýho, co by se dalo použít ke psaní, když si všimnu, že hrot je najednou venku. Nechápavě mrknu a přejedu po špičce prstem. Tím zjistím, že stopa je modrá, ale to nijak nevysvětluje, jaktože to je najednou venku a pro změnu nejde zatlačit dovnitř. Obrátím ji vzhůru nohama a zkusím to, co mě předtím nenapadlo – zmáčknout druhej konec. No jo, já jsem prostě génius. Konečně mám všechno, co ke svojí výuce potřebuju. Popadnu papír a i s divnou tužkou usednu na jednu ze židlí (Sigimu byla nabídnuta ta druhá, to dá rozum) a pustím se do psaní run pěkně pod sebe. „Prostě napíšu runy a k nim latinku i s písmenama, který svoje runy neměly, ok?“ oznámím a chvilku si vybavuju, jak všechny runy byly a jak šly po sobě. Naštěstí si je ještě pamatuju. Snad dobře. Jakmile jsem s tím hotov a pozvednu tužku (říkejme jí propiska), abych pokračoval s latinkou, dveře kajuty se otevírají podruhé. Otráveně se zadívám na Španěla. On si nedá pokoj, že? Už ho chci vyzvat, aby teda spustil, ale přijde mi, že Sigurd už z našeho rozhovoru slyšel víc než dost. Spražím tedy Antonia dalším vražedným pohledem a nejdřív dopíšu písmena latinky vedle jejich runových dvojníků. Pak papír po stole posunu k Norsku. Ještě slíbím, že písmena, která svoje runy nemají, mu ukážu potom a až teď vstanu, zamířím ke dveřím. Drapnu Španělsko za rukáv a vytáhnu ho ven za sebou. Nasměruju ho ke stěně naproti dveřím, o který se sám opřu, až je zavřu. „Tak? Co chceš?“ ušklíbnu se na něj a nedávám najevo žádný známky jakýhokoli zájmu či zvědavosti, o co by se mohlo jednat. Beztak bude chtít pokračovat v předchozí hovoru, už to vidím. Narozdíl od předchozího hovoru mu teď ale mám možnost prásknout dveřma před nosem. Jen co vypustím slova, přižene se nějakej člen posádky s oblečením v náruči. Něco oznámí, vtiskne Španělsku do ruky hadry (který vypadaj furt dost divně, ale rozhodně míň pochybně než to, co má teď na sobě), z úculem se ukloní a odkráčí. Vyprovodím ho kývnutím a znovu se očima zavrtám do Antonia. Čas si začít připravovat nervy na pitomý otázky.

Španělsko - 14. listopadu 2011 16:23

Dřív než mě Arthur vykopne z kajuty zpátky na chodbu, stihnu rychlým pohledem prozkoumat papír, který byl zjevně příčinou Norovi návštěvy. Nejspíš se učí psát po našem, nebo tak něco, ale to není rozhodně to, o čem chci s Iggym mluvit. Dle jeho přání tedy vyjdu na z kajuty a jakmile uslyším, jak zavírá dveře, stočím se čelem k němu a spražím ho zvědavým pohledem. S odpovědí si dávám dost na čas, a to hlavně proto, že nemám ponětí, co říct. Nebo spíš JAK to říct. To ale nedávám najevo a snažím se působit moudře, řekněme, kdybych měl na nose brýle, podíval bych se na něj přes jejich obroučky. Místo zírání na Anglána mi ale pohled padne na nějakého námořníka, který zmizel tak rychle jako se objevil a zbyla po něm jen nějaká hromádka úhledně poskládaných hader v mých rukách. Roztáhnu to a s úlevou si oddychnu, když se z onoho pochybného klubíčka čehosi měkkého vyklube už od pohledu teplé oblečení. Pončo okamžitě vyměním za huňatou mikinu, zbytek se ale rozhodnu oblíct až v klidu ve své kajutě. Přece tu nebudu dělat Arthurovi striptýz (i když, nemám se za co stydět...) „A heleme se, přece jen nejsi zas tak k ničemu, jak jsem si původně myslel!“ uculím se směrem k blonďákovi, a doufám, že to pojme jako pochvalu, protože tak to taky bylo myšleno. „Díky...“ dodám ještě tichým hlasem, a jak mě pod mikinou polívá hřejivé teplo, mám čím dál lepší náladu. A taky je to poznat, na mém výrazu i na mém hlase. „Zkrátka, jde o to...“ začnu a nevím, jak pokračovat a neříct při tom něco, po čem by mohl Arthur zmizet ve dveřích za ním a týden odmítat vyměnit si s ním třeba jen pohled. Nechci ho nijak naštvat, a zároveň na něj nechci být hodný, protože to si i napříč tomu oblečení, co mi zařídil (byl to on, nebo snad ne?) nezaslouží. Jako by mi na tom teď záleželo... „Jak jsi to myslel? Že by ti bylo jedno, kdybych se vyspal s Francií?“ trochu se zamračím, samozřejmě jen tak naoko, hraně, to ale Iggy vědět nemůže. Nevím ani, proč jsem se na to rozhodl jít zrovna touto cestou, ale jsem si jistý, že kdybych na něj vybafl s něčím jako „Vole, jako, ty mě teda fakt žereš, jo?“ stalo by se to, co právěže nechci, aby se stalo. V duchu se ďábelsky uculím pobavené ohníčky žhnoucí v mých očích bedlivě pozorují piráta a zvědavě čekají, jak se s touhle situací popere. „A vůbec, co tam“ pokývnu hlavou směrem ke dveřím „dělá Norsko?“ zajímám se. To, že jsem viděl papír s nějakýma divnýma čmáranicema mi holt nestačí, já potřebuju řádné vystvětlení.

Anglie - 14. listopadu 2011 17:27

„Pohni, nemáme na to celej den!“ pobídnu osobu, která mi prostě nehodlá dát pokoj, zatímco ji propaluju očima. Vlastně to není pravda, máme celej den, ale na to nemusím poukazovat. Doslova Španělovi propaluju díru do hlavy a proklínám ho, že to tak zbytečně protahuje. Už jsme dávno mohli vyřídit jakejkoli stupidní dotaz, kterej by ho mohl napadnout vypustit, a nemusel jsem tu postávat v naprosto divný atmosféře, koukat a čekat, až se laskavě nasouká do svetru. Nechávám poznámku bez povšimnutí, ať už měla znamenat urážku nebo pochvalu. Podle osoby, od který to přišlo, to mohlo znamenat cokoli. Na druhou stranu, kdyby se mě mermomocí snažil urazit, tak by se přece jenom nespíš míň usmíval. Když z něj konečně vyleze otázka, strnu. Jedna věc je si myslet, že se vytasí s tímhle, druhá věc je, když teď fakt čeká na odpověď. „Přesně tak, jak jsem to řekl!“ odseknu nevrle, založím si ruce na hrudi a opřu se o dveře celou délkou zad. Tak už to konečně přestaň protahovat a vysmahni! Nerejpej se v tom, zatraceně! panikařím v hlavě a jsem jenom rád za mírný šero, který tady panuje a dostatečně skrývá cokoli, co by naznačovalo, jak mě polívá horko. Jestli se dobere k jakýmukoli podezření, tak.. No, rozhodně by to bylo dost ponižující. Zarazím se. Co to sakra melu? Jasně, sám uznávám, že mi z nepochopitelnýho důvodu vadí, že si při první příležitosti běží za Francií a rovnou mu hupsne do postele, ale to může bejt pocit jakýhokoli původu! Je fakt silně nepravděpodobný, že by mi.. řekněme.. záleželo na někom, jako je Antonio. Vždyť nemám důvod! A ty nějaký pletky sem tam, ty přece nejdou brát vážně.. Rychle zaženu myšlenky na to krátký manželství kdysi před třiceti lety a na to, jak hezká doba to byla.. A dalo by se říct, že Španělsko se otravností nevyrovná Francii. .. A-Ale to pořád nic neznamená! Sleduju ten zamračenej výraz a na oplátku se tvářím, že k tomuhle tématu už se nehodlám vyjadřovat. „Učí se latinku,“ zabručím. „Jako by ti po tom něco bylo.“ dodám nenaloženě. Osobně nevidím důvod, proč by se měl starat. Jasně, teoreticky a čistě hypoteticky – co kdyby jemu vadil Norsko, kdyby se dozvěděl něco o včerejší noci? Zatřepu hlavou a zamračím se. Je blbost si něco takovýho jenom myslet. Za prvý to snad nezjistí a za druhý, kdyby tu byla ta mrňavá šance žárlivosti z jeho strany, nelezl by za Francií. Ty ses taky vyspal s Norskem.., připomíná mi neodbytný svědomí a já se ze všech sil držím, abych netřískl hlavou o dveře za mnou. „Ještě něco důležitýho potřebuješ?“ nadzvednu obočí a nahmatám kliku s tím, že bych se mohl zdejchnout.

Španělsko - 15. listopadu 2011 21:39

"Tos mi teda pomohl" vyžblemcnu sarkasticky, pokud možno tak tiše, aby to nebylo slyšet, a kdybych mohl, protočil bych očima, abych Arthurovi ukázal, jak si jeho odpovědi vážím. Mohlo mě hned napadnout, že to nebude jen tak, dostat z něho něco chápatelného a pokud možno i konkrétnějšího. Ale kdo by to byl od tohohle tvrdohlavce nevychovaného čekal, že jo? „Tak fajn, to jsem rád.“ Odpovím na jeho odpověď a k mému neštěstí zjišťuji, že prostě přemýšlím a omílám tu jednu věc pořád dokola tak dlouho, že už vlastně ani nevím, o co se jedná. Ale to je fuk, s povzdechem se na něj podívám pohledem typu „tobě už není pomoci...“ a raději, než se zabývat tím, kdo na koho žárlí, se zaposlouchám do jeho vysvětlování ohledně Nora v tuším jeho kajutě. I když jsem tak nějak věděl už od samého začátku, kdy jsem je tam nachytal, dost se mi uleví, že neodpověděl třeba něco jako „Do toho ti nic není“, protože taková odpověď by ledacos vypovídala o jejich případné činnosti. Bože, snad mi odpustíš, o čem to tu přemýšlím, ale poslední dobou se mi zdá, že jsem tím přímo posedlý. No vážně, ne že bych chytal absťák, nebo tak něco, ale proč si něco nalhávat, že? Kdykoliv můj pohled padne na Arthura, představuju si ho, jak odevzdaně leží podemnou na posteli, vrhá po mě ten roztomilý a naprosto jedinečný pohled, určený jen pár vyvoleným osobám, kterým se podaří překonat všechny překážky, včetne Iggyho nevraživých pohledů (a bambitek) a intenzivních nesouhlasů (a kordů), které se, jak už je všem známo, po pár minutách změní na pro uši lahodící slastné sténání... Okamžitě sklopím pohled a snažím se ignorovat otravné tlačení v mých kalhotách a tudíž to není jen Arthur, kdo momentálně děkuje za ono šero ukrývajíc před zraky vcelku nedůležité, a hlavně v nepatřičných situacích potupné reakce lidského těla. „Ne, už nic...“ Zavrtím hlavou a už se mám k odchodu, ale pak se zničehonic otočím na podpadku, tak, že zase padnu napospas těm jeho ledovým očím. „Jen snad..“ začnu znovu mluvit, ale bohužel to jsou jen jediná slova, která ze mě vypadnou, a já se s dodatkem „Ne, nic..“ zase otočím zpátky a odpochoduju do kajuty mě a Norsku přidělené. Mám štěstí, že Sigi zrovna bere lekce u Angličana a já tak mám celou místnost sám pro sebe. Ne, že bych toho hodlal nějak nevhodně využít (i když, nevidím důvod, proč bych nemohl), ale je pěkné jen tak se vyvalit na postel, což je v mém téměř každohodinovém pořádku, a dát si siestu. I tady sice není nijak extra vytopeno, ale aspoň už na sobě mám tu velkou tlustou huňatou věc (zajímavá kožešina, zajímalo by mě, z jakého zvířete ji stáhli..), a tak mě zahřívá dostatečně na to, abych se mohl pohodlně vyvalit na matraci, zívnout a zavřít oči. Spát ale nehodlám, a světě div se, ani předstírat to nemám v plánu. Budu prostě jen ležet, odpočívat... A myslet na Arthura.

Iris I. Braginskaya - 16. listopadu 2011 18:50

Tak. Kupodivu se mi na moji relativně jednoduchou otázku, seriózně zformovanou a velmi ohleduplným tónem pronesenou otázku nedostalo stejně jednoduché odpovědi, ale záchvatu smíchu a pár nezřetelných slov, které jsem nakonec dohromady poskládal jakožto větu Král není prezident. Ono by se to dalo vyložit mnoha způsoby, ale vzhledem k tomu, že absolutně netuším, co, nebo kdo je onen prezident, působím neskutečně zmateným dojmem. Možná že by prezident byla nějaká choroba, která zahubila posledního krále a teď panuje anarchie a bezvládí? To ovšem nejspíš ne, protože je všude kolem vidět relativní klid a za bezvládí se obvykle pořádají různé pochody bo co, každopádně je ovšem vidět, že je něco v nepořádku. Tady jsou viditelně všichni jakž takž spokojení, možná jsem některé viděl křičet něco ve smyslu, kde jsou jejich peníze, ale přísahám, že jsem to já nebyl. Možná jsem uzmul něco jednou, dvakrát... Ale pokaždé rozhodně ne! Další věc, která mě přesvědčí o tom, že jsem se s tou nemocí asi spletl, je ten záchvat smíchu, který mi tu předvádí. Není to totiž trovna reakce, kterou bych čekal, kdyby se začalo mluvit o skonu vládce země. A tak tedy frustrovaně dumám nad záhadou prezidenta, než přiletí naprosto nečekaný a zcela zákeřný pohlavek od Rakušáka. Dotčeně se na něj otočím. Myslíš, že ta údajná "pitomost" by se dala přiřadit spíš k tobě, já tu řeším důležité záležitosti týkající se..er...bezpečnosti státu, jo, a ty mi do toho začneš mluvit. Hrozná nezdvořilost. Se zadostiučiněním mu vytknu, že mě takhle ruší a krátce zauvažuju nad tím, jestli bych ho neměl raději začít ignorovat a jít řešit prezidenta, ale nakonec s lítostí konstatuju, že je to přece jen stát, i když protivný, totéž se dá říci o Prusku, a tak bych měl s ním nějak spolupracovat. Snad. Možná. Nejspíš. Ale já chci vidět svého krále. Prsknu na něj tónem zcela neodpovídajícímu předsevzetí, které jsem si před chvílí zadal. Ale co, chvíli to počká. Ty mě prostě nebudeš komandovat! Tohle je moje země, můj král a můj jazyk a je mi úplně jedno, že jste v stejným průšvihu jako já. Já si rozhodnu, jestli budu jako idiot hledat někoho, kdo mi uvěří, že jsem stát a nebo půjdu na Hrad. Já a já a já! Dupnu si a je mi vcelku jedno, že se chovám jako malej rozmazlenej spratek. Hlavně, když dá pokoj. Přece jen, mám taky svoji hrdost, ne?

Anglie - 16. listopadu 2011 21:30

„Hm?“ mrknu jen. Poznámka ke mně přišla jen ve formě jakéhosi nesrozumitelnýho zabručení. Určitě to ale nebyla žádná důležitá informace, bez který bych se neobešel, takže se jejího zopakování nedožaduju. Každopádně, nezdá se, že by Španěla má odpověď uspokojila. Co čekáš, že ti skočím kolem krku? prohodím v duchu trpce. To tak. Nemám ani ten nejmenší důvod komukoli (tím míň jemu) předhazovat svoje nepodložený a podivný city, ve kterých se sám nevyznám, a který můžou vést leda tak k výsměchu a sérii dalších, vesměs otravných reakcí. Už mám na jazyku otázku „Proč se ptáš?“, ale na poslední chvíli se stihnu zarazit a radši jen pokrčím rameny. Tím i odpovím na ten podivnej pohled, kterej už z principu nadále nerozebírám. Španělův odchod je víc než podivnej. Skoro mám chuť na něj udeřit, ať to vybalí, když naprosto jistě něco chtěl, ale rozhodl se to zamlčet, ale stejně jako předtím zůstanu zticha. Bude lepší, když o některých věcech nebudu mít ani tušení, že? A třeba by z Tonia nakonec vypadla nějaká naprosto stupidní otázka, jejíž pitomost si ale – i on – uvědomil dřív, než by se mu povedlo ji vypustit, a tak radši sklapl. Momentálně vůbec nechápu smysl vytržení mý maličkosti z kajuty, když se ani jeden z nás nakonec stejně nic nedozvěděl. Ale jak se zdá, i to nic Španělsku stačí ke spokojenosti a Španělsko se zase pakuje. Vyprovodím ho pohledem do kajuty a sám taky zapluju do tý svojí. „Jak pokračuješ?“ zeptám se hned, jak za sebou zavřu dveře a nakouknu Sigurdovi přes rameno, než se usadím na druhý židli a opřu si hlavu do dlaní. Byl bych rád, kdyby nepřišel rozhovor na téma „Co bylo tak důležitýho?“, případně něco typu „Co to mezi váma je?“ Myslím, že kdyby se mě kdokoli zeptal na to druhý, tak bych mu nebyl schopnej odpovědět nic kromě („Do toho ti nic není!“) „nevím“. Vlastně by mě dost zajímalo to samý. Než si stihnu uvědomit, že v kajutě nejsem sám, s frustrovaným povzdechem třísknu hlavou o stůl, na kterým zůstanu ležet. Proč musí bejt všechno tak složitý?

Norsko - 17. listopadu 2011 17:45

Na Arthurova slova reaguji mlčením. V duchu se jen divím tomu, co to ze mě nakonec vypadlo. Ale přeci jen, tohle bude pro mě praktičtější, než se zabývat otravnými citovými vazbami otravných národů. Tvářím se tedy bezvýrazně a jen sleduji Arthurovo počínání. Pokyvuji hlavou a divím se tomu, jak moc se změnilo psací náčiní. Pak přiberu místo a sleduji nové litery. Abych tak řekl, stále si myslím, že runy jsou mnohem hezčí a více vystihující. Rozhodně jsou důmyslnější než ta otravná soudobá písmena. Na příchod Španěla reaguji stejně stejným pohledem, jen si ho bezvýrazně přejedu očima a pak nezúčastněně pokrčím rameny, když ti dva vyjdou na chodbu. Snažím se přesvědčit, že mě opravdu nezajímá, co budou probírat. Že mě nezajímá, co spolu mají. A že mě představa, že spolu něco mají, nerozlaďuje. Raději se soustředím na runy, respketive na latinku. Chvilku si hraju s tou tyčkou, do který střídavě ďloubu a zaujatě hledím, jak hrot vyskakuje a zase zalézá. To jsou věci! A pak se raději soustředím na písmenka. Jemně dotáhnu jednu z run, kterou Arthur nedovedl k dokonalosti (Ale měl bych na něj být hrdý, že je umí opravdu dobře). A pak si na čistý papír zkouším ty nové otravné grafémy. Docela to jde, ne že ne. Zkusím se podepsat, pak načmárám jméno Arthura. Následně se mi na papíře objeví nákresek hrobu a na něj napíšu jméno Dánska. Fajn, možná bych měl krotit svou uměleckou náturu. Trošku se zakřením a začnu si psát jakousi staronorskou báseň v latince ... Vlastně se ani netěším na ty písmena, co jsou naproti Runám navíc. K čemu to? Stejně je to otravné. Zamračím se na svůj zápis. Vypadá to tak divně... A pak se Arthur zase vrátí. Zvednu k němu pohled a snažím se vyvodit, co venku bylo. Na jazyk se mi hned otázky ohledně této tématiky tlačí, ale nakonec je spolknu a raději napíšu další řádek verše. Na jeho otázku jen pokrčím rameny, zjevně mi to psaní nedělá nějaký... hrozný problém. Ještě aby! Když ale třískne hlavou o stůl, jen se k němu otráveně otočím. Lehounce povytáhnu obočí a chvilku si ho prohlížím. "Copak? Nějaké milenecké neshody?" neudržím se nakonec. A až pozdě si uvědomím, jak děsně dotčený podtón v tom zazněl.

Anglie - 17. listopadu 2011 20:02

I jen tím rychlým pohledem přes rameno zjišťuju, že Sigurdovi to zřejmě nebude dělat problém, a že už dokonce stihnul popustit uzdu svý fantazii a začal si čmárat. Nechápu, proč na papíru stojí i moje jméno, ale na náhrobku se ušklíbnu. Pak se teda usadím za stůl a brzo následuje neplánovaně plánovanej úder hlavou do stolu. Oči se mi rozšíří a bleskově se narovnám na židli. Jsem trochu moc v šoku na to, abych si všiml toho dotčenýho tónu. Chvilku jen vytřeštěnýma očima hledím na Norsko, než vyhrknu: „Ne, t-tak to není!“ a v zápětí se proklínám, jak hrozně to znělo. Zrudnu a zase rychle skloním hlavu až na desku stolu. A to tak prudce, že to zaduní a čelo mě bolí asi srovnatelně, jako když mi tehdy dal Ryan hlavičku. Rukama, kterýma si chytnu hlavu na zátylku, zabráním komukoli, koho by snad napadlo nakukovat na můj obličej, aby viděl třeba jen kousek z červenýho nátěru. I tak mám dojem, že ta zatracená načervenalá záře prosvítá i přes ruce. Mám dojem, že se chovám jako nějaká zamilovaná puberťačka. Horší je, že si nemůžu pomoct. „Milenecké neshody“? Dalo by se to tak nazvat? To by muselo znamenat, že by tu nějaký pocity byly z obou stran, ne? A já jsem si jistej, že ten proklatej Španěl je moc tupej a lehkovážnej na to, aby vůbec byl schopnej něco doopravdy cítit, ne delší dobu. Kdykoli ho vidím, tak je buď příšerně a hrozně otravně veselej a šťastnej (a to tak, že si to vysloužilo kurzívu), samej úsměv, nebo nehezky naštvanej, ba přímo nasranej. Když to podám takhle, tak si říkám, co by mě k němu vůbec mohlo táhnout. Je to idiot. A pokaždý mi opakuje, jak mě nesnáší. Dobře, skoro pokaždý, když se nevidíme akorát v přítmí kajuty. A někdy dokonce i za takových setkání. Občas to sice krásně dokreslí atmosféru, ale... Zvednu se do sedu, lokty se opřu o stůl a s dalším povzdychem skryju obličej do dlaní. Nad čím to sakra přemýšlím? „M-Měl bych..,“ odkašlu si a začnu znova, tentokrát pevnějším hlasem. „Měl bych ti dopsat ty písmena.“ nehledě červených zbytků na tvářích spustím ruce a natáhnu se pro papír před Sigurdem, stejně tak pro tužku. Přitom se na Norsko nepodívám ani koutkem oka. Vyhýbám se mu pohledem, i když dopíšu další písmena, přeříkám je, a papír vrátím zpátky.

Norsko - 17. listopadu 2011 20:39

S bezvýrazným výrazem v tváři přejíždím veškeré Arthurovy reakce. Ne, vážně to nechci chápat! Nechci si to nijak vykládat! Ale on vypadá, že k tomu Španělovi vážně nějaký vztah má. Při té myšlence se mi pevněji sevře pěst. Otravné! Ale mně do toho pro Odina nemusí nic být! Mně může být ukradené, i kdyby se Arthur vyspal s celým světem. Vztekám se v duchu. Načež mi pochybný hlásek odpoví, že to by mi svým způsobem opravdu jedno bylo. Že mi spíš vadí ty... emoce. Zatraceně! Odmítám představu, že by se mi ten obočnatec líbil! Skoro mám pocit, jako kdybych slyšel nějakou nymfu, jak mi líbezným hlasem zpívá, "Smůla, Sigi~" U té představy mi trochu tikne oko, ještě, že si nepředstavuji, jak mi něco takového zpívá troll. "A jak to tedy je?!" zavrčím poněkud chladně a nepřátelsky. "Kdybys s ním nic neměl, tak tu takhle nevyvádíš!" podotknu a sleduji, jak sedí s obličejem v dlaních. "Minimálně k němu něco cítíš ty," rozvádím své úvahy nahlas. "Mm..., je to neuvěřitelně otravné! Mm..., potom je tu Francie, s ním taky něco máš," sdělím mu výsledek mého pozorování. "Ale s ním to zřejmě nebereš tak vážně, minimálně ne tak vážně jak by on rád ..., taky, kdo by ho chtěl!" pak si povzdechnu a zadívám se před sebe. Moje myšlenky chvilku nepřítomně plují... "Mmm," kývnu a podívám se na písmenka, pečlivě se zaposlocuhám do toho, jak zní. Pořád mi přijdou poněkud zbytečná, ale tak co. Znát je musím. I když je otravné, že Arthur odbíhá od tématu. "Nemáš příklad na nějaká slova, kde se dají využít?" prohodím nezaujatě. A až mi něco poví, zkouším to novými písmeny zaznamenat.

Anglie - 17. listopadu 2011 21:29

soukromá zpráva od Anglie pro Nechápavě koukám na Sigurda a přemýšlím, kde to všechno sebral. Pochybuju, že by se někdo informoval, protože už jen ta představa, že k někomu přijde a zeptá se na vztahy.. „Nemáme spolu nic.. emotivního!“ vyhrknu, a než se stihnu zastavit, dodám zaražený „Nejspíš.“ Přesvědčuju se, že to opravdu neznělo tak depresivně. Nervózně si prohrábnu rukou vlasy a zadívám se na stůl přede mnou. Obhajoba ohledně citů z mojí strany zůstane nevyřčena. Vysvětlete mi někdo, co se se mnou ksakru děje! Ráno by mě ani nenapadlo, že bych mohl mít nějaký případný pocity ke Antoniově osobě. O jedno nachytání při – nebo spíš po – činu, pár hodin a jedno setkání později a už zmatkuju nad jakejsima divnejma pocitama, který se vzaly kdo-ví-odkud a kdo-ví-proč. Radši přenesu myšlenky na Francii a pro změnu mě zaplaví vztek. Ten vousatej bastard. Nikdy si nedokáže nechat svoje ruce pro sebe a jeho život nejspíš závisí na vyspání se se všema okolo. Dokud člověk do jakýhokoli „vztahu“ s ním nemotá sebemenší porci citů, může bejt docela užitečnej. Rozhodně je to občas zábavnější, než sedět a koukat do blba. „S ním?“ Francis mi nestojí za jmenování. „S tím bastardem už se dlouho netahám. Možná, kdyby nebyl k ničemu a kdyby neprojevoval touhu si naservírovat do postele celej svět, mohlo se to něco rozrůst i na víc než občasný povyražení.“ odfrknu si. S poslední poznámkou o Francii, která od Norska přijde, mi nezbývá než souhlasit. Uvažuju, jestli bych se neměl Norsku pořádně omluvit za včerejší večer, ale mám takovej dojem, že kdybych se na něj vytasil s omluvama, slovy lítosti a prohlášením typu „neměl jsem“, či dokonce „byl to omyl“, tentokrát by chladná čepel skončila ve mně. Radši teda vyženu tohle téma z hlavy, dokud nepřijde z druhý strany. Vlastně se skoro i modlím, aby nepřišlo. Zatřesu hlavou a opravdu radši obracím pozornost k listům na stole. Přemýšlím na příkladovýma slovama a kdykoli mě nějaký napadne, tak ho i vyslovím nahlas. „Zapamatuješ si to všechno?“ ptám se. Je to naprosto logickej dotaz, není tak jednoduchý přesedlat na novou abecedu.

Norsko - 18. listopadu 2011 09:55

soukromá zpráva od Norsko pro Po jeho větě o ničem emotivním ho sežehnu podrážděným pohledem. To vidím! "Báječný," neudržím se a nedokážu potlačit ten ironickej, podráždněj tón. Pro Odina, Sigi, vzapamtuj se! Nabádám se v duchu! Ještě včera by mě přece ani nenapadlo, že bys něco s Anglánem mohl a chtěl mít. Nechápu, kde se to tak najednou bere! Mm, ono ještě včera mě totiž nenapadlo, že bych vůbec s někým mohl něco mít! Podrážděná vlna v mém nitru se vzedme a já se jakž, takž udržím, abych nezopakoval Anglánovo gesto a nepraštil hlavou do stolu. No, aspoň jsem se dozvěděl, že toho, že by mezi Francisem a Arthurem vzkvetl plod lásky, se obávat rozhodně nemusím. Což je opravdu útěcha! Cítím, jak se mi nehty zaryjí více do kůže, jak pevněji drtím pěst. Trošku zcvaknu zuby a silou vůle se snažím udržet bezvýrazný výraz. Bojuji ale se silnou touhou se zvednout a... buď Arthurovi jednu vrazit, nebo se zkrátka otočit a odkráčet někam pryč. Bohužel z tý otravný paluby není zrovna úniku. A že bych měl jít za Španělem do kupé... to se mi také nechce. "Chm," odfrknu si nakonec jako shrnutí toho všeho. Abych byl upřímný, vůbec netuším, co bych měl zrovna teď udělat. Nechci to řešit! Vlastně už snad nechci nic vědět. Ani se s tím rýpat... Sousetředím se tedy raději na písmo. Je to otravný až hrůza. Nemluvě o tom, že přeci jen je to kvantum nových informací a nemůžu od sebe zas čekat, že si to okamžitě zapamatuji a osvojím. "Samozřejmě," syknu Arthurovi v odpověď, tónem, který jasně dává najevo, že jinou možnost ani nepřipouštím. Napíšu si ještě pár slov a pak na to rozladěně koukám. Na moment mi cukne v obličeji potlačovaným vztekem a pak zaryju hrot do jednoho z písmem, u něhož si uvědomím, že jsem místo latinského písmena napsal runu. Vztekle ho seškrtnu a nad něj napíšu správný znak. Hrot té tyčky se doslova vrývá do papíru. "Stejně tě nechápu!" syknu na něj nakonec. Následující slova ze mě vypadnou rychleji, než si je dokážu zakázat. A to jsem se před chvílí zařekl, že do toho nechci rýpat! "Nechápu, jak mu vůbec můžeš vyčítat, že se "při první příležitosti vyspí s Francií"," zopakuji jeho frázi tak nejironičtěji, jak mi dovolí snaha udržet chladný tón, "Když ty sám přiznáváš, že si s Francisem občas "povyrazíš" a do postele si natáhneš prvního, kdo ti přijde pod ruku...," tím odkazuji na sebe. "Mám dojem, že tvoje spílání na Francisovu "touhu si naservírat do postele celej svět" je neopodsatněný, když si neumíš zamést před vlastním prahem!" vyprsknu. S tím se zadívám před sebe. Nemám chuť se na něj po těhle svých obviněních podívat. Protože nejen, že tím útočím na něj. Mám pocit, že teď už asi nezastřu, že jsem uraženej, naštvanej ... a možná přeci jen trošičku žárlím, že? Zatracenej otravnej Anglán! Zatracený 21. století! Poprvé opravdu silně zatoužím po tom být v relativním bezpečí své doby, zachumlaný do kožešiny. A nedělat si starosti s něčím tak malicherným jako jsou city. Spíš přemýšlet o strategii následující bitvy... a největší starosti mít z toho, kam zabodnout meč příště, až na mě bude Dán dorážet. Mm... Přemýšlím, jestli ode mě není nefér útočit na Arthura, když zřejmě zažívá emoční krizei ... Jako kdyby od něj bylo fér, co udělal mě! Tche!

Anglie - 18. listopadu 2011 11:11

soukromá zpráva od Anglie pro Pokus o odvedení pozornosti soustředěním se zpět na runy žalostně selhal. Opravdu jsem doufal, že bychom se teď mohli soustředit na to písmo a nemuseli se vracet k předchozímu rozhovoru, ale zdá se, že Norsku to prostě nedá a tentokrát doslova vylítne. Cuknu sebou, jako kdybych se popálil, přestože se cítím spíš, jako kdyby na mě někdo chrstnul kbelík plnej ledový vody. S očima doširoka rozevřenýma jenom zírám na Sigurda a nejsem schopen hnout ani brvou, jako by mě jeho slova paralyzovala. To, co Norsko řekl, jakoby se mi ozývalo v hlavě jako ozvěna pořád dokola, až na to, že neodeznívá a neslábne, ale spíš pořád přibírá na síle a slova jsou čím dál tím víc spalující. Něco takovýho jsem si sice myslel už předtím, ale jedna věc je o tom přemýšlet a obviňovat se sám, kdežto slyšet to takhle na plnou hubu, a navíc od někoho, kdo normálně neprojevuje žádný emoce, to je věc druhá. Mám vůbec, co odpovědět? Je až vtipný, jak tu najednou není nic na mou obhajobu. I kdyby tu něco bylo, nemyslím, že bych s tím vyrukoval, protože vážně.. Necítím se zrovna na hádání. Nejspíš by teď byla na místě omluva, nebo jakýkoli vyjádření lítosti, ale je dost možný, že to by situaci ještě zhoršilo. Norsko se na mě nedívá, což pro mě znamená alespoň úlevu před ledovým pohledem. Vlastně, možná je to takhle i horší, protože si to přeberu jako signál, že mu za ten pohled ani nestojím. Bylo hodně pošetilý si myslet, že bych si i s někým (z jinýho století) mohl (v úplně jiným století) vybudovat nějakej normální vztah, když mě stejně pořád pronásledujou stíny minulosti. Přítomnosti. Stará známá depko, vítej zpátky. Za všechno stejně může Španělsko! Kdyby se neobjevil, neměl bych ani polovinu těhle problémů! probleskne mi hlavou. No jo, jasně, hlavně, když je na koho to hodit. Když se nad tím zamyslím tentokrát, tak to obvinění vlastně projednou dává smysl. Kdybych ráno nenachytal Antonia s Francisem, ani by mě nenapadlo začít žárlit, nepřišel by rozhovor na palubě ani ten v chodbě, a nakonec by nepřišlo tohle finální obvinění. Na druhou stranu, kdyby se Norsko včera neožral a nezačal si (protože ona ve finále fakt byla lepší spolupráce; co bych s opilým Sigurdem dělal?), mohlo by teď být i zjevení Španěla úžasně jedno. Tyhle myšlenky nikam nevedou. Kdyby, kdyby.. Kdybych nebyl idiot! Prospěla by mi teď trocha samoty, ale kdybych s tímhle argumentem vyhnal Norsko z kajuty, jen bych tím potvrdil jeho slova, a k tomu bych ukázal slabost. Nezbývá mi než doufat, že odejde sám, což je vzhledem k situaci i dost možný. Snad se hodně brzo objeví další záblesk a odnese mě zpátky do 16. století, kde je jediným problémem, kterou loď zrovna přepadnout.

Norsko - 18. listopadu 2011 12:02

soukromá zpráva od Norsko pro Pořád jen sedím a zírám před sebe. Skutečnost, že ta slova ze mě tak vyletěla, svým způsobem ulevila mému nitru. Bylo osvobuzující tyhle myšlenky pustit ven, asi bych se jinak zbláznil. Na druhou stranu nemám pocit, že by mi nějakým způsobem pomohly z kruhu toho nějak se vypořádat se zmatkem v sobě. Je to tak otravné... Anglán vedle mě mlčí. Tedy, co od něj taky čekám? Nemyslím si, že by on po mém výlevu měl nějakou chuť vysvětlovat mi své jednání. Stejně by to k ničemu nevedlo a mě by to jen vytočilo víc. Jenže tím, že jen tak mlčí tomu taky zrovna nepomáhá. Přeci jen tím jen potvrzuje, že na mých závěrech je něco pravdy. Takže ptát se, Proč se mi to nepokusí vyvrátit? Má za odpověd asi jen to, že není co vyvracet. Zcvaknu zuby. Co jsem si to vůbec ještě ráno myslel? Nakonec mi z úst ujede povzdech, podepřu si hlavu v dlaních a chvilku jen bezúčelně zírám do stolu. V jeho století jsem patrně naprosto bezvýznamný národ. Je docela otravná myšlenka, že zřejmě není zrovna důvod se o mě nijak zajímat. Je samozřejmý, že pokud se Španělem už něco měl..., nebude se ohlížet po mně. Já jsem prostě tak... naivní! Možná bych měl jít za Dánskem, sice mě zabere, ale projevoval alespoň zájem o mou osobu. (Protože vlastnit Norsko je přeci velice výhodné a je tam spoustu užitečných surovin!) Podrážděně si odfrknu. Tím apsoń trochu přeruším to tíživé ticho, co tu najednou panuje. S dalším povzdechem konečně věnuji pohled Anglánovi. Jen si ho prohlídnu. Možná jsem se měl vážně udržet. Napadá mě. Vypadá trochu přešle... Chvilku uvažuji, jestli bych neměl vyplodit cosi jako omluvu. Ale za co?! Proč bych se měl omlouvat za pravdu? Nebo jsem to snad měl říct šetrněji? No, jasně, určitě... , jako by to šlo! Odsunu židli a vstanu. "Arthure," zaváhám. Následuje delší odmlka, kdy přemýšlím, co to vlastně chci říct. Načež prostě vezmu papíry s abecedou. "Mmm, nebude ti vadit, když si to půjčím?" protáhnu a vezmu si i propisku. Měl bych se ještě nějak procvičovat, ne? "A díky za vysvětlení ... abecedy" zamumlám a klidím se. Co nejrychleji opustím kajutu a jdu si hledat nějaké místo, kde bych se zašil. Takže moje kajuta nepřipadá v úvahu, na Španěla, kterého bych tam mohl potkat, nemám náladu. Na chvíli se zastavím u té, co by měla patřit Francisovi s Matthim, ale pak jen zavrtím hlavou. To by byl klídek... Vydávám se na palubu. Po té jen přelítnu pohledem, sice nikoho nevidím, ale kdyby se někdo objevil..., ne, fakt nechci. Díky. Proto do mého zorného pole nakonec padne střecha. Moc neváhám a vylezu si na ni. Uvelebím se do jakéhosi pololehu a nastavím tvář větru. S jakýmsi přáním, aby všechny moje pocity někam odvál a já měl v duši opět svůj ledový klid. (Ty papíry pořád držím, takže jejich sněžení se obávat zatím nemusíme!)

Anglie - 18. listopadu 2011 14:01

soukromá zpráva od Anglie pro Konečně odtrhnu pohled od osoby naproti a skloním hlavu, propaluju pohledem vlastní kolena, o který mám opřený i ruce. Za normálních okolností nefunkční slzný kanálky se, jak se zdá, začínají probírat k životu a já, ve snaze zabránit přílišnýmu množství vody v očích, několikrát rychle zamrkám, a pevně zavřu oči. Zatraceně! Vnímám povzdech, šustot, následný odfrknutí s ještě jedním povzdechem. Ticho v místnosti je ale tíživější, než aby se dalo přerušit pouhejma zvukama, ani hlas ho nedokáže správně protnout. Cuknu sebou při svojem jméně. Očekávám, že přijdou další výčitky, ale to se nestane. Norsko místo toho požádá, jestli by si papíry nemohl vzít, dokonce i poděkuje za vysvětlení v oboru latinky, na což se rozhodnu nedůvěřovat svýmu hlasu, a na oboje jenom skoro neznatelně přikývnu. Pak Sigurd, díky bohu, vyslechne mý nevyslovený přání a rozhodne se klidit z kajuty. Nejsem si jistej, jak bychom se k sobě při dalším – nevyhnutelným – setkání měli chovat. Vlastně si momentálně nejsem jistej ničím. Dokonalým završením týhle úžasný situace by bylo, kdybych definitivně dostal košem od Španělska (samozřejmě nějakým úžasně potupným způsobem, jak jinak) a kdyby vzápětí přišlo vyznání lásky od Francie. Myslím, že to už by si o sebevraždu přímo koledovalo. Až teď, po pár minutách sezení bez hnutí, si dovolím otevřít oči a zhluboka se nadechnu. Chvilku vzduch držím, než ho s teatrálním uhozením se dlaní do čela vypustím. Zvednu se ze židle a rovnou sebou plácnu na postel, obličejem dolů. Myslím, že nastal ten správnej čas na litování se. Chtěl bych usnout, jak jsem to plánoval předtím, ale v hlavě mi víří až moc myšlenek na to, aby to bylo realizovatelný. Možná nakonec bude lepší zůstat vzhůru, než za každou cenu usnout, a pak chytit nějakej příšernej sen, kterej by moji náladu beztak jenom zhoršil.

Španělsko - 18. listopadu 2011 21:20

Několikrát líně mrknu a za doprovodou ticha lahodně znějícího v mých uších se zadívám na černou skvrnu na stropě. Ačkoliv mám obrovský prostor lítat myšlenkama vysoko v oblacích (a možná ještě výš), zvědavost mi nedá se nad tím podivným flekem nezamyslet. Je poměrně malý, dost nepravidelný a sytě černý, snad jakoby tam někopu ukáplo trochu inkoustu z husího brka. To je ale hodně nepravděpodobné, a zatímco se v mé hlavě tvoří další teorie o mimozemských silách či snad černé magii, prohléhnu si to pořádně. Ah, tak ne, je to jen zaplaštěný pavouk... Proležet celé dny v kajutě mi nikdy nedělalo žádné problémy, ba naopak, nikdy jsem si to nemohl dovolit a tak jsem to raději dělal jen ve svých snech. Nikdy jsem si ovšem nepomyslel, jaká nuda to může být, když kolem nemáte posádku se kterou byste mohli až do těch nejžhavějších detailů probírat drby z nepřátelských území při pojídání čerstvé červené šťavnaté pochoutky a nahlas se smát blbosti svých nejzákeřnějších rivalů (raději nejmenuju, nebo mě Arthur zabije). Co mám dělat tady? Zívnu a z postele se zase zvednu, přičemž se neudržím a mé myšlenky sjedou z nevinného obrázku malého Romana zase k Arthurovi. Nedá mi to a svleču si kalhoty, abych je mohl nahradit druhými, těmi, co mi ochotně daroval ten anglický námořník a tiše se vykradu na chodbu. Sám nevím, proč to dělám, mohl jsem klidně zůstat na své pohodlné posteli a utápějícně ve svých myšlenkách se zahrnovat zaslouženou slastí, ale na to jsem až moc vzrušený. A kdo ví, třeba už i ten Nor zmizel z přítomnosti Iggyho, učení je přece až moc náročné a nepohodlné na to, by u něj jeden strávil víc než hodinu. Nebylo by od věci, kdyby mi přenechal volnou cestu.. Pokradmu přicupitám k provizorním dveřím Arthurovy kajuty a natisknu na ně své neomylné ucho, které se – jako vždy – nemýlí, a já ke svému nevelkému překvapení zjišťuju, že Sigurd už odtáhl i ze vší svou otravností, v jejímž měřítku zjevně hodnotí veškeré své okolí. Není sice nemožné, aby třeba zrovna měli jen nějakou slabší tichou chvilku, ale to mě neodradí od toho, abych si trochu zariskoval. Já jsem přece dítě štěsteny, hahaha~ Vezmu za kliku a bez sebevětší slušnosti, jíž se taky občas říká zaklepání, pomalu otevřu dveře. Jako první se ujistím, že je vzduch opravdu čistý, a s výrazem ostříže vklouznu dovnitř. Dveře okamžitě zase zavřu a pohlédnu na Arthura. "Původně jsem se tě chtěl na něco zeptat, ale jak to vypadá..“ přejdu k jeho posteli, na které se tak překrásné vyvaluje můj milovaný nevraživý blonďáček a opatrně do něj šťouchnu „nejspíš to bude muset počkat, až si přestaneš hrát na mrtvolu.. Žiješ?“ Kdo by to byl řekl. Člověk si takhle jednou zavítá na nepřátelské území, ať už je to stát nebo pokoj, a místo výprasku ho čeká jen pohled, na který nejde reagovat nijak jinak než obaveným úculem na tváři. Snad ho Nor ničím neotrávil...

Anglie - 18. listopadu 2011 21:51

soukromá zpráva od Anglie pro Na depresi je zábavný to, že i pár minut, který mnohdy uplynou jako voda, se táhnou skoro desetinásovně dlouho. Alespoň to se mi zdá, když do mýho pokoje zase někdo vpadne. Mohlo to bejt sotva pár minut, ale já jsem si mezitím stačil nejmíň stokrát zopakovat předešlej rozhovor a přetáhnout si polštář přes hlavu. Ohromně by mi pomohlo se vzpamatovat, kdyby mi ty obviňující slova pořád nezněla v hlavě tak hlasitě, že mě z toho zmíněná část těla začíná bolet. Nestojí mi za to zvedat hlavu, abych se podíval, kdo to přišel. Když bude něco chtít, ozve se sám, sebevíc bych preferoval, aby ten dotyčnej prostě uvážil, že nejsem v nejlepším rozpoložení na otravování a sám od sebe odešel. To se ale nestane, přirozeně. Jako kdybych někdy mohl mít i trochu toho štěstí. Zjištění, že příchozí je Španělsko.. Počkat, co tu chce? Nebyl tu před chvílí? Mám chuť ho proklít, protože i z jeho hlasu doslova ukapává úsměv a otravná optimističnost. Mám ještě větší chuť se mrtvolou opravdu stát. „Jdeš si ještě přisadit?“ zavrčím nenaloženě a spražím Španěla pohledem a hodím po něm polštář, než zas otočím hlavu do peřin. Ani pohled, ani tón se mi nepovedl zdaleka tak vražedně, jak měl působit, ale nedělám si s tím zrovna hlavu. „To nemůžu mít chvíli klidu?“ pokračuju kousavě a navrch se otočím ke zdi, aby se možnost zahlídnutí mýho ne zrovna důstojnýho výrazu zredukovala na nulu.

Španělsko - 18. listopadu 2011 22:14

soukromá zpráva od Španělsko pro Angličanova nulová reakce mě vůbec nepřekvapuje, ignorace není něco, co by mě zrovna u něj vyvádělo z míry. O to víc se ale podivím, když po mě mrskne polštářem, místo toho, aby se vytasil s tou jeho bambitkou, a já tak okamžitě zbystřím. Už tak trochu tuším, že se něco děje. Zjevně není zrovna v nejlepší náladě, to je jasné hned, ale jeho chování mě překvapí tak, že radši hned zmlknu a pro jistotu ustoupín o krok nazad, kdyby ho napadly nějaké chujoviny. To se ale, jak vzápětí zjistím, vůbec nestane, a tudíž je můj jediný problém jakýsi podrážděný Athur v peřinách. Už se neculím – to dá smysl, a místo toho si ho jen zkoumavě prohlížím. Ne, nevypadá naštvaně, to by mu nedělalo problémy se mnou vytřít podlahu, spíš je... Smutný? Zklamaný? Ublížil mu někdo? Zase přichází ten nevysvětlitelný pocit lítosti a porozumění. Sednu si na kraj postele a aniž bych přemýšlel nad tím, co dělám, pložím ruku na jeho rameno a ve snaze nahlédnout mu do obličeje se trochu nakloním. „Arthure? Něco se stalo, že jo?“ začnu tiše mluvit a moje ruka setrvává na blonďákově paži. Bože, zase se chovám jako matička Rus, a to kvůli jedinému pohledu, a pár slovům tohohle Angličana (kterého bych jindy rád hodil mezi stádo rozzuřených býků). Jen, aby to nedopadlo jako s Francií a já bych tím pádě vrhal nenávistné pohledy už po dvou momentálních osadníků loďky. „Mě to můžeš říct...“ dodám ještě a ani se nestačím divit, kde se tohle všechno ve mně bere. Stejně tak jako předtím Francise, i teď je mi Arthuta líto, a to ani nevím, co s ním vlastně je! Ale je tak.. Smutný, a bezbranný... Arthure, Arthure... Proč jen mi přiděláváš tolik problémů?

Anglie - 18. listopadu 2011 23:03

soukromá zpráva od Anglie pro Vlastně se divím, že Tonio ještě postává v blízkosti dveří a neodváží se jít blíž. Neříkám, že bych chtěl, aby šel blíž.. Tentokrát by se hodilo, aby vysmahnul, ještě víc, než obvykle. Normálně se nezdráhá a rovnou přiklusá až ke mně, aby mě mohl co nejdřív otravovat, ale teď tam někde stojí a jediný, co slyším, je pouhej jeden krok – ať už vpřed nebo vzad. Čeká, že se zvednu a utrhnu mu hlavu? Nechám si tu myšlenku znova projít hlavou. Možná později.. Snad by to i nějaký problémy vyřešilo. „To si piš, že zrovna tobě něco řeknu!“ odseknu peřinám pode mnou a na naklonění se a pokus nahlídnutí do tváře reaguju úplným otočením se na břicho a natáhnutím rukou podél hlavy. Neukážu slabost, to tak! Jemu ne! Aspoň svoji hrdost si musím zachovat, když někdy je to to poslední, co mi zbývá. Sevřu do dlaní povlečení. „A je to tvoje vina!“ dodám jen tak mimochodem a můj hlas mě opět zklame a vypustí ze svýho tónu veškerou ostrost. Vzápětí se zarazím, proč prostě nemlčím a proč pokračuju v rozhovoru, když nechci nic jinýho, než aby odsud vypadl? Cítím dotek. A na to ve mně prostě začne narůstat vztek. Těžko říct, jestli na mě, Španěla vedle nebo kohokoli jinýho, ale vedle pocitu prázdnoty se začíná formovat čirá zlost. Najednou se netvářím jako těsně před smrtí, ale poháněn zlostí – tentokrát bez tiků v obličeji – se zvednu z postele a chytím Španěla za paže, vytáhnu se na jeho výšku a snažím se pokud možno neuvolnit najednou se vztekem i podezřelý mokro slzy, který se pořád snaží vytlačit na povrch. „Proč!“ vyjde jenom, než je najednou veškerá zlost ta-tam a nechá mě jen, bezradně a s náladou ještě o něco horší než před chvilkou, klesnout hlavou tak, že se čelem dotýkám Antoniova ramena, aniž bych se o něj však opíral nebo na něj hlavu pokládal. A pak se beze slova odtáhnu, natisknu se úplně ke stěně, ve snaze distancovat se od jakýchkoli doteků či pocitů. Místo celýho předchozího rozhovoru mi teď rezonuje v hlavě to jediný slovo a začíná mě dohánět na pokraj šílenství. Skoro si až začínám říkat, jak by bylo fajn, kdyby sem Španěl přišel jenom proto, že v návštěvě viděl skvělou příležitost mě vodkrádlovat. Ale ta ochota vyslechnout moje problémy – jakože to byl stejně jenom krok, jak získat něco, co by proti mně mohl později zúročit – nezněla jako touha po zaražení kordu přímo do srdce (nebo jinýho místa) mý maličkosti, či prohnání kulky mojí hlavou. Následně mám chuť si za tyhle myšlenky nafackovat. Jsem hrdý Britský impérium, zatraceně! Nemůžu se nechat takhle zlomit! Odejdi, prosím! Protože pak se nebude chuť odtáhnout se co nejdál mísit s chutí naprosto opačnou.

Španělsko - 19. listopadu 2011 13:20

soukromá zpráva od Španělsko pro Že zrovna mě něco řekne..Tss! Protočím očima, jasně, proč by něco takového dělal, že? Já mu jen – i když toho možná později budu litovat – nabídl pomoct. To, jestli ji přijme, nebo ne, je už jen na něm, a jestli chce, ať si tu třeba shnije užírajíc se v kdovíjakých myšlenkách, mě je to stejně fuk, ne? Ne, není, Antonio, a ty to moc dobře víš... Možná bych měl odejít, něco mi ale říká, asi moje svědomí, ať to nedělám. Arthur se tu pomalu rozpadá, teda tak to na mě alespoň působí, a já moc dobře vím, že jsou chvíle, kdy člověk potřebuje být sám a mít chvíli klidu, aby se z toho všeho mohl dostat. Ale ani tohle mě nepřiměje odejít a dát mu tak k tomu prostor. Já prostě nechci odejít, nechci ho tu takhle nechat, ať už se mu to líbí, nebo ne. Mě se ovšem tahle situace nelíbí vůbec. Proč je mi ho líto, proč je mi ho sakra tak zatraceně líto? Měl bych se hodně rychle vzpamatovat, vždyť já ho přece nesnáším, ne? Ne, Antonio, právě naopak. Vždyť právě díky tomuhle Anglánovi jsem přišel o značnou část španělského zlata a několik lodí! A opravdu ti to tak moc vadí? Sklapni, svědomí, sklapni!! Ze všeho nejradši bych si teď nafackoval, a to pořádně. Jak to krucinál přemýšlím, to už jsem se úplně zbláznil? Ten Arthur.. jednou mě úplně zničí. Seberu všechnu svou zbabělost a nechuť, co se ve mně najednou z čista jasna objeví a už se mám k odchodu, když v tom mě Iggy drapne za paže a naše pohledy se setkají. Proč? Já nevím, Arthure... Nic neříkám, nehýbu se, jen hledím do těch ledových zelených očí, které jako by mě propalovaly a přikovávaly na místo a já se od nich dokážu odtrhnout až tehdy, když se Arthur stočí zpátky ke stěně. Možná jsem se přeci jen zmýlil, on je vážně naštvaný. Ale opravdu naštvaný, jak mi jeho výraz prozradil. A podle něj za to můžu já... Chvíli na něj hledím a v duchu si přestanu klást jakékoliv otázky, a rychle zaženu ty, které v mé mysli přetrvávaly. Sednu si na okraj postele a se smíšenými pocity k němu znovu vztáhnu ruku. Tentokrát se ho ale nedotknu hned, nýbrž chvíli nechám ruku viset ve vzduchu na Arthurovým tělem, a teprve až po chvíli se ho odhodlám nejen pohladit po zádech, ale rovnou se na něj lehce natisknout tělem a obejmout ho tak, jak mi to jeho momentální poloha u stěny dovolí. Raději nad tím ani moc nepřemýšlím, nebo bych se ještě musel nakopnout. Případně to za mě udělá Arthur, protože...co to tu jako vyvádím? Ať už cokoliv, líbí se mi to. A tak jen mlčím a tisknu k sobě Athura, jako by to byl můj vlastní bratr. Nebo něco víc... „Proč za to můžu já? Co jsem ti provedl?“ zaptám se ještě tiše a neuvolňuji to příjemné sevření.

Anglie - 19. listopadu 2011 14:07

soukromá zpráva od Anglie pro 'Co jsem ti provedl?' Dobrá otázka. Jenom se budu muset pořádně zamyslet, abych byl schopnej zformulovat i jinou odpověď než „Otravuješ!“. Ale třeba by něco tohohle stylu dokázalo rozbít tuhle tíživou atmosféru. A to je přesně to, co je teď třeba udělat. Docela rád bych sám znal odpověď, protože nemám nejmenší představu, kde se najednou všechny ty pocity vzaly, k tomu v takový míře. Nemohlo to přijít samo od sebe, ne? Takže se logicky naskýtá řešení, že Španěl prostě něco udělal. A muselo to bejt tohle ráno, když ještě včera jsem na něj nadával, což znamená, že spoluviníkem je Francie. Poprvý se zamyslím, jak je vlastně možný, že se spolu ty dva ocitli v posteli. Momentálně jsou to sice spojenci, ale předtím spolu dlouho válčili a ani teď se nezdají, že by spolu vycházeli nejlíp.. A jestliže Francis dostál svojí pověsti a rozhodl si zas někoho naservírovat do postele, ať už ho k tomu tentokrát vedlo cokoli sebebanálnějšího, od náhlý nutnosti harašení po nudu, a jestliže byl na vině zase on.. Co pak dělal Antonio nahoře? Tohle skoro zní, jako kdybych se pro Španěla pokoušel vymyslet nějakou omluvu a důvod, proč by v tom měl být nevinně, ale upřímně.. O něm mám pořád mnohem lepší mínění než o Francii. A to už lidi dělají, ne? Obviňujou ty, který nesnáší. Pár minut depčení a mě to přestává bavit. Možná to bude ze vzteku, že se se mnou zachází jako s batoletem, možná to bude z čirý zvědavosti po tom, jak to ráno doopravdy bylo, ale depresivní nálada rázem ustupuje do pozadí. Jasně, proč se hned tvářit, že je konec světa a oddávat se depresím a sebevražedným myšlenkám, když se někdo cejtí uraženě kvůli nepředpokládným událostem a náležitě mi to vytmaví? S bojovnějším duchem se mi rázem objevují v mysli i obhajoba a slova vysvětlení, ale není to moc něco, co bych hlásal nahlas. „Cos provedl?“ zopakuju a otočím se k Antoniovi čelem. „Tohle!“ zahlásím a s tím překonám těch pár centimetrů, co nás teď dělí a, no.., spíš se o něj jenom tak otřu, než aby se to dalo nazvat polibkem. Hned se zase odtáhnu a otřu si rukávem oči, sedám si. „Pust mě!“ prohlásím a dloubnu do jedný z rukou, který mě drží. Natáhnu se přes ležící postavu, abych odhodil pásy se zbraněma, který mě při sezení tlačí (proč jsem to neudělal už předtím?) a uvelebím se do tureckýho sedu, lokty opřený o kolena a hlava o hřbet ruky a pohled upřenej na Španělsko. „Tak mluv. Jak jste se s Francií dostali do postele?“

Španělsko - 19. listopadu 2011 16:28

soukromá zpráva od Španělsko pro Tulím k sobě Angličana a moje tělo najednou polívá příjemné teplo, které postupně prosakuje hlouběji a hlouběji, až do mého srdce (a do mých kalhot). Tohle je mnohem lepší, než objímat Francise, je to jako za starých dobrých časů, kdy jsem s Arthurem sdílel jednu postel každičkou noc. A teď mám Arthura konečně zase u sebe! A už nikdy ho nechci pustit, nikdy! Když přijde odpověď na mou otázku, jen se zarazím a mám fakt co dělat, abych ono téměř nevinné otření jeho rtů o ty moje neprohloubil do pořádného polibku. Vlastně přesně to mám původně v plánu, ale pak se Arthur uráčí zvednout do sedu a můj plán ošukat ho teď a tady mi tak trochu znemožní. Ale musím se přeci krotit, kdyby si Arthur chtěl něco začít, poznal bych to. Vždyť mi přeci jen vysvětloval, proč je vlastně naštvaný. A díky té provizorní puse to teď nechápu ještě víc. Stejně jako ono líbezné objetí, které je přerušené pouhými dvěma slovy anglického zdroje, a já tak ruce musím zase stáhnout a též si sednout, přece se na mě nebude koukat takhle potupně z vrchu, že? Usadím se tedy naprosto stejným způsobem do turečáku, ovšem mnohem víc vášnivějším způsobem a jsem dost rád za ty pevné kalhoty, které mě teď sice nepříjemně řežou do kolen, ale aspoň skryjí můj názor na toho piráta mezi nohama. Jsou věci, které Iggy nepotřebuje vidět. Následující slova mě zarazí ještě víc, než ta předtím. Jak jsem se vlastně s Francisem dostal do postele? Koukám na Arthura a odolávám obrovskému pokušení odpvědět mu „Nevím, byl jsem grogy.“ ale pak si vzpomenu, že já byl vlastně první, kdo v té posteli ležel. Byla mi hrozná zima, ano, i to si dost živě pamatuji, a já se snažil zahřát pod peřinou a skoro jsem už spal. Jenže pak přišel Francie, myslím, že i něco říkal, a potom, jen bůh ví jak, se dostal za mnou do postele. Nejdřív jsem z jeho návštěvy nadšený nebyl, jenže pak, snad mi to bude odpuštěno, jsem se dal do utěšování ho z příšerné depky z nešťastné lásky, nebo tak něco... Začal provokovat, dostal mě do nálady, protože věděl, že nejsem úplně při smyslech, a pak že si jen v klídku ležel, a nechal mě, ať ho obveseluju svým způsobem. Hajzl jeden!!! Jak jsem mohl?!! Jak mě mohlo nenapadnout, že mu celou dobu šlo jen o to, abych se s ním vyspal? Zacházet se mnou jako s bezcenou věcí, on toho ještě bude litovat... „Ležel jsem, on tam přišel, svedl mě, a pak mě odkop.“ Shrnu to do krátké odpovědi pro Arthura, nijak rozvádět se mi to upřímně nechce. „Ale ujišťuju tě, že ať to vypadalo jakkoliv,“ -ano teď už není pochyb o tom, že nás Arthur opravdu viděl „nijak daleko to nedošlo.“ dopovím a vzpomínám na to, že ačkoliv jsem Fracii potěšení dopřál, zůstal jsem naprosto neuspokojený a ještě zničenější a unavenější, než jsem předtím byl. Normálně bych tohle nikomu neřekl, ale když se Iggy takhle hezky zeptat, tak proč mu neříct pravdu, že? Lepší, než kdyby si pak myslel kdo ví co a já bych si to zase odsral. Každopádně, to, že je naštvaný na mě má i své lepší stránky. To přece znamená, že Francis ho vůbec nezajímá, ne? Nespouštím svůj pohled z Arthura a zjišťuju, že obočí které jsem jindy pokládal za docela odporné, se mi teď zdá ještě huňatější a celkově to Iggymu dodává mnohem větší a roztomilejší ráz. To obočí je božské! Uculím se pod vousy, které nemám, a zase skočím Iggymu kolem krku, tentokrát ovšem z nevystvětlitelných důvodů, ale když já ho objímám tak rád... tak proč nevyužít situace, že?

Anglie - 19. listopadu 2011 17:18

soukromá zpráva od Anglie pro Párkrát se v sedu zhoupnu dopředu a dozadu (nechám toho, až když málem přepadnu na osobu přede mnou, která se chytře taky rozhodla usadit) a čekám na svoje vyžádaný vysvětlení. Když už jednou vypustím takovejhle dotaz, tak doufám, že si dá na odpovědi záležet. Už jenom proto, že to rozhodne, jestli ho v příštích minutách vykopu z pokoje s něčím ostrým zaraženým někde, kde to bude bolet, nebo jestli budeme pokračovat ve víceméně normálním rozhovoru, projednou, bez urážek. Ani si nevzpomínám, kdy jsme naposled takhle seděli (a k tomu na jedný posteli) a fakt se snažili mluvit, aniž bychom do každý věty přidali jednu až deset urážek. Myslím, že to bych musel zabrousit někdy do doby před třiceti lety, do našich manželských let. Uchechtnu se. Je to opravdu tak dlouho? „Svedl?“ Jak, svedl?! Cítím, že starej známej tik v obličeji se vrací. Jak si ta proklatá žába dovoluje svádět mý-...!! Odkašlu si a místo tiku cítím, jak mě polívá ruměnec. Od kdy o tomhle individuu přemejšlím jako o mojem? Proklínám tě, ty blbej rajčatovej bastarde, cos to se mnou sakra udělal?! Už se chystám Antonia obvinit, že jak se mohl jenom tak nechat svýst a ještě to oznámit takhle jako kdyby se nic nestalo, ale ta další poznámka mě zarazí a já se zase uklidním. Přikývnu, a i si všimnu, že samotnýho Španěla to malý ranní povyražení s Francisem zřejmě taky moc netěší. Co znamená 'nijak daleko'? A těšilo by tě, kdyby tě neodkopl? Otázka lze vyčíst leda tak z mýho pohledu, kterej ale po chvilce dávání si všeho dohromady sklopím na prostor mezi náma. Náhlej projev náklonnosti mě tak překvapí, že se s zalapáním po dechu praštím hlavou o zeď přímo za mnou. Už z principu se hned začnu rozčilovat a otevřu pusu, abych Antonia pěkně seřval a usměrnil, ale nakonec ji zase zavřu a otočím hlavu ke straně, abych se mohl pokusit nezúčastněně koukat někam za Španělovo rameno. Přitom samozřejmě moc dobře vnímám, že jsem namáčklej mezi Toñou a stěnou. Mohl bych se pokusit získat víc prostoru, ale nakonec shledávám, že jediný, co mi zrovna vadí, je zeď, která mě nepříjemně tlačí do zad. Svezu se tedy víc do polosedu a několikrát se zavrtím, abych se dostal do nějaký pohodlnější polohy.

Španělsko - 19. listopadu 2011 18:54

soukromá zpráva od Španělsko pro Už zase objímám Arthura, avšak tentokrát už pořádně, že se tomu opravdu dá říkat objetí, a ne jenom tak naoko, aby se neřeklo. Ne, že bych to někdy přiznal nahlas, ale tyhle chvíle jsou mi opravdu vzácné. Zdalipak je to tak jenom u mě, nebo i tady u mého Anglánka? To kdybych věděl.. Každopádně, dokud mě nechává být u něj, vůbec si nestěžuju. Dost mě překvapí, jak tenhle můj druhý výpad proti němu snáší. Jsem si jistý, že kdybych něco takového udělat před týdnem, nedělalo by mu problémy mě zapíchnout, či mi do hlavy vystřílet jeho jméno, ale teď, jak se zdá, se k podobným kouskům díkybohu nechystá. Alespoň doufám. Spíš to vypadá, jako by se mnou nechtěl mít nic společného. Jedna nula pro mě, Francisi, můžeš chtít Arthura jak chceš, ale já ti ho prostě nedám! Zajásám v duchu a přeju si, aby nás ten žabožrout teď viděl. Nebo ne, raději nepřeju, ještě by narušil tuhle úžasně romantickou chvilku, ve které už chybí jen menší vášnivý (jsem zemí vášně a to mi holt nikdo nevezme) úlet. Zapřemýšlím, to by se možná dalo napravit, ale kdo ví, před malou chvílí jsem viděl, jak nade mnou proletěl pás se zbraněmi, a řeknu vám, přijít o život teď a tady by nebylo zrovna pěkné. Nebylo by od věci mít trochu jistotu, než se vlastně do nečeho pustím, ačkoliv můj Felípek (Pojmenoval jsem si ho po španělském králi! Ať žije král!) tvrdí naprostý opak. Projednou se ovšem rozhodnu řídit se mozkem a ne tělem. Přece neklesnu na stejnou úroveň, jako ten Francouz, no ne? Nejdřív jen tak nevinně posunu ruce dolů, k Artieho zádům, přesněji řečeno je nasáčkuju mezi jeho záda a zeď, a lehce ho po nich pohladím. Ano, zase. Hlavu, kterou opírám o Arthurovo ramenotrošku vytočím do strany a naskytne se mi tak krásný pohled na Arthurovu hustou hřívu světlých vlasů. „Arthure? Cítíš ke mě něco?“ zašeptám mu do ucha, do kterého na závěr i fouknu a málem ho i olíznu, ale to by bylo možná už moc. Tak jsem to udělal, odhodlal jsem se a zeptal se ho. Možná přece jen nejsem takový zbabělec, jak jsem si myslel. Jediné, co mi dělá starosti, je jeho odpověď, protože netuším, jestli bych se jí neměl začít třeba bát. Co když příjde v podobě vykopnutí ze dveří a já tak budu mít po všech těch skvostných iluzích? Prosím, Arthure, řekni že cítíš... Už ani nedutám a i nadále, vyčkávajíc odpověď, Arthura objímám a prstama zkoumám strukturu jeho pláště. Snad se ještě nenaštve, to je opravdu to poslední, co mi teď schází. Já si chci Arthura získat, ne ještě víc znepřátelit. Ten vztek, co jsem na něj měl už dávno odplul, stejně jako tahle loď od anglické pevniny...

Anglie - 19. listopadu 2011 19:32

soukromá zpráva od Anglie pro Zajímalo by mě, co Španělsko pořád sleduje tím objímáním. Většinou tvrdí, že by se mě nedotkl ani koštětem (jehož původ a využití mi uniká) a teď tohle.. Projednou uvážím, že nechci zabít atmosféru nějakým nadáváním a stěžováním si, což bych udělal kdykoli jindy. Další, co by mě zajímalo, jsou Antoniovy pohnutky k další návštěvě, když mě vytáhl na chodbu sotva před půl hodinou. Že by přišel dořešit to, co nevyslovil na odchodu? Pravděpodobnější je možnost, že se na pokoji prostě moc nudil, a tak si řekl, že mě půjde otravovat. Přičítám mu k dobru, že to nakonec neuskutečnil, i když ve stavu, v jakým jsem byl při jeho příchodu, by se mu vysmívalo na můj účet přímo parádně. Pomyslím si, jak idylická je tahle chvíle a pochybuju, že by se něco takovýho mohlo odehrát v našem století, kde většinu času opravdu převládá vztek a nenávist. A hlavně tam není žádná příležitost ani prostor k normálnějšímu a klidnějšímu rozhovoru. Zrovna si říkám, jak by bylo fajn, kdybychom se k sobě chovali nějak normálnějc i doma, když.. Přijde ta zrádná otázka. Naježím se a ztuhnu na místě, hned na to se zase napnu ve snaze dostat se pryč, abych na tohle nemusel odpovídat, ale když se mi nepovede vyhrabat se zpod Španěla na dvě (ne tak silný, jak by měly být) zatlačení, s odevzdaným povzdechem to vzdám a schovám obličej v červeným plášti – jehož barva vedle rudý záře vycházející z mý tváře bledne - patřící Španělsku. „C-Co je to zatraceně za otázku?!“ poznamenám nejistým hlasem a bezděky nervózně stisknu Toniovu paži. Jako kdyby to snad mohlo už vyslovenou otázku vrátit zpátky do Španělovy hůavy, kde by si v klídku vířila a nenervovala okolí, jako třeba mě. Jedno tý otázce nechat musím, a to, že je to otázka na místě. Cítím k němu něco? Řekl bych, že to vyvádění ohledně ranního načapání s Francií a následná depka jsou toho dostatečnými důkazy. Zajímavější otázka by byla: Cítí on něco ke mně? Nevím, čeho je schopen, a mohlo by se klidně stát, že já mu tady nakrásně vyliju svoje myšlenkový pochody a on se mi pak akorát vysměje. Budu prostě doufat, že to bude ta druhá možnost, a tudíž, že ty případný city jsou i opětovaný. Myslím, že po těch letech, co se známe, mu musí bejt jasný, že jestli ze mě chce něco vytáhnout, tak to musí tahat hodně dlouho a hodně rafinovaně, a nebo začít sám a všechno si odvodit z reakce. Dával bych přednost tomu druhýmu způsobu.

Španělsko - 19. listopadu 2011 19:59

soukromá zpráva od Španělsko pro Nechám ho, ať si svou odpověď dobře promyslí, ale když po trpělivém čekání, které se mi zdá být snad nekonečně dlouhé, přijde jen další otázka, trochu mě to zklame. Ale nejen to. Když se nad tím tak zamyslím, vlastně si můžu gratulovat, protože i tohle nejisté a zdráhavé vyžblemcnutí vlastně jen potvrzuje mou teorii. Nechoval by se přece takhle, kdyby ke mně něco necítil, nebo se snad mýlím? Ať je to tak, či tak, byl bych raději, kdybych měl úplnou jistotu. „Protože já..“ rozhodnu se vzít věci do vlastních rukou a začnu tedy pomalu mluvit, jako bych si pečlivě promýšlel každé slovo, než ho vypustím z úst. Sám ale dobře vím, že to tak vůbec není, kdybych o tomhle přemýšlel, ani ve snu by mě nenapadlo něco takového říct. No, ve snu možná jo. „já k tobě něco cítím.“ přiznám se a k mému překvapení to ani nezní tak potupně, jak bych sám z prvu očekával. Zajímavá situace, jako by se mi najednou i ulevilo, jakmile ze mě vylezla ta věta ven. Cítím se mnohem uvolněněji a příjemněji, teď už koneckonců nemám co skrývat, a s mírným úsměvem rozprostřeným na mé tváři utnu to zdlouhavé objetí, abych Arthurovi viděl do obličeje. Kéž bych v něm uviděl alespoň náznak štěstí, jak ale znám Arthura, otočí se ke mně zády a dva týdny bude odmítat si se mnou vyměnit jediný slovo. Kdo ví.. Každopádně, jak tak na něj koukám, pomalu mi začne docházet, co jsem mu to vlastně řekl, a přímo se zděsím, když se potvrdí, že je to fakt. Jak jsem to na sebe mohl sakra prásknout?! Uhnu pohledem a snažím se pořád tvářit, jako že to mám všechno pod palcem, ale ve skutečnosti se snažím najít způsob, jak se z toho vymotat ven. Jde to vůbec, jde to?!! Nejde. Zab mě, Arthure!

Anglie - 19. listopadu 2011 20:30

soukromá zpráva od Anglie pro V případě, že by tu z druhý strany fakt něco bylo.. No, doufám, že si Španěl jedinou odpověď, který se mu zatím dostalo, nevyložil jako odmítnutí. Stejně si myslím, že podobný obavy jsou neopodstatněný, protože mě zná dost na to, aby věděl, že kdyby tu nebylo aspoň něco málo z mojí strany, už bych teď držel bambitku nebo kord a naháněl ho po lodi, dokud bych mu dotyčnou věcí nezpůsobil něco hodně bolestivýho. Ještě chvilku se hrozně výmluvně kroutím na místě, ale pak se Antonio – díky bohu – konečně rozhodne převzít věci do vlastních rukou a přijde vyznání. Přiznám se, že jsem sice doufal, že z něj něco podobnýho vypadne, ale když to fakt přijde, nemůžu uvěřit svým uším. A dávám to najevo překvapeným výrazem. „To jako fakt?“ je jediná odpověď, na kterou se zmůžu. Nejspíš to neznělo zrovna nejpovzbudivěji a nejnadějněji, když zjevně doufá, že mu vrátím stejný slova, ale nemůžu si pomoct. Ještě před minutou jsem ho podezíral, že si sem přišel ze mě něco vytáhnout, aby mi to pak mohl pořádně a se stylem rozmáznout po obličeji, ale pokus by v tom nehodlal mistrně zajít opravdu daleko, tak nejspíš to, co říká, musí bejt pravda. Řekl bych, že ho to muselo stát hodně úsilí, vypustit to, ale tváří se, jako kdyby to bylo naprosto v pořádku a jako kdyby si už dlouho přesně chystal, co chce říct. Teda, ne jako to říct přesně slovo od slova, ale co tím libovolným prohlášením sdělit. To je sice pěkný, ale já nemám nejmenší představu, jak zareagovat. Takže on.. Doopravdy.. Obličej mám v ohni a částečně ze zmatku a pitomý neschopnosti ze sebe vymáčknout ze sebe něco slovy, částečně pouze z toho, že nechci, aby měl kdokoli výhled na můj ukázkově rudej obličej (už proto, že případný prohlášení obsahující přirovnání mý osoby k rajčeti by dokonale odrovnalo atmosféru, protože po tom bych Španěla opravdu musel zabít), udělám výpad dopředu, omotám kolem Španělska ruce a přesunu se blíž k němu. Tak blízko, že nemá pořádnej výhled na moji tvář (leda kdyby si vyvrátil krk), a tak, že.. Mám co dělat, abych z něj při odhalení jistý reakce lidskýho těla zas neslezl. (Radši se na něj jenom nechápavě kouknu.) Tímhle výp-.. objetím zároveň i zabráním Antoniovi, aby se v záchvatu případný paniky zdejchnul, protože to by byla dost blbá situace, protože on by se bál ke mně přiblížit a já jsem si jistej, že sám od sebe bych za ním nejspíš nezašel. Nejspíš určitě. Takže teď, když jsme se tu tak oba udali (jakože doufám, že Toni pochopil moji reakci jako kladnou), dělá to z nás oficiálně.. milence? Tolik k mileneckým neshodám. Nedá mi to a ušklíbnu se. Radost mi zkazí uvědomnění, že ještě pořád visím na Španělovi. K tomu zjišťuju, že jakkoli si chci zachovat hrdost, ke který si tímhle zrovna nepomáhám, a jakkoli na sebe v duchu vrčím, že není třeba hru na klíště přehánět (To je prosím přesnej popis, taky rád pije lidem krev.), nechce se mi se pouštět.

Španělsko - 19. listopadu 2011 21:47

soukromá zpráva od Španělsko pro Nezbývá mi nic jeného, než svoje slova potvrdit nepatrným přikývnutím a dál čekat, jestli je to překvapení v Arthurově tváři spíš radostné, nebo zlostné. Už mu nekoukám přímo do očí, vlastně tak nějak celkově se zadívám na kvrnu na stěně za jeho ramenem. Že by další pavouk? Jakékoliv myšlenky teď přijmu, jen abych nemusel myslet na svá předchozí slova, díky kterým jsem se dostat do týhle kaše. Je mi trapně, tak zatraceně trapně... Na druhou stranu jsem ale děsně rád, že to ze mě konečně vylezlo ven, a jestli jsem si svýma citama k němu někdy nebyl jistej, teď už je tutový, že Arthura mám rád, nebo dokonce i něco víc. Nechám ho, aby mě objal, a když se vzpamatuju z onoho počátečního šoku, který přišel i s Arthurovou odezvou na mou odpověď na jeho otázku (a to jsem si původně myslel, že se mě chystá uškrtit), taktéž kolem něj ovinu ruce a zase se usměju, teď už ale poněkud znatelněji a mnohem radostněji. Teď už není pochyb o tom, že ke mně Arthur přece jen něco cítí. Tisknu se na něj tak silně, že cítí tlukot jeho srdce. Proč se tohle nemohlo udát hned na začátku naší známosti? Tohle je krásné, ale mnohem krásnější by to bylo, kdyby to nahradilo všechna ta léta nesvárů a vzájemnýho soupeření. Kéž by se všichni místo válčení takhle objali... Nechám své hippiesácké myšlenky uplynout v dáli a znovu se začnu soustředit na momentální situaci, co se v rozpoložení mě a Arthura týče. Tuhle navystvětlitelnou náklonost samozřejmě vítám s otevřenou náručí, ale tam dole, jako by se mělo každou chvíli rozpoutat peklo. Kalhoty mě nepříjemně dřou v rozkroku a řežou v záhybech tak, že nohy od kolen dolů už ani necítím, a já zažívám dilema, zda bych si měl zachránit zdraví, či raději pokračovat v téhle pohádkové chvilce plné vyznání a lásky. Kašlu na lásku! Antonio junior potřebuje pomoct! Vyvleču se rychle z Arthurova sevření a nohy srovnám do pohodlného kleku, načež si jak nahoře, tak dole výrazně oddechnu a cítím, jak se mi to všechno prolívá krví. Tak, já jsem se přiznal, Arthur se přiznal, a co teď? Budem tu sedět a bezvýznamně na sebe zírat, červenat se, a nevědět co říct? Doufám, že to ne. Po dlouhý době se odvážím kouknout se Arthurovi do očí a už skoro automaticky mi na tváři naskočí zase úsměv (a proč taky ně, když mám dobrou náladu, tak se prostě usmívám). „Mám hlad.“ sdělím mu spokojeně, a můj tón se skoro bije s logikou toho, co jsem právě řekl. Ale je pravda, že už hodně dlouho jsem v ústech neměl nic, co by mě zasytilo, a jelikož tuhle loď pokládám za patřící právě Arthurovi, poněvadž její posádka mluví anglicky, předpokládám, že se o to nějak postará a nenechá mě tu vyhladovět. Ne teď, když se konečně přiznal, že mě má aspoň trošku rád. A nebyl bych ani trochu proti, kdyby mě sám nakrmil~

Anglie - 19. listopadu 2011 22:36

soukromá zpráva od Anglie pro Docela ochotně se odtáhnu, i když to znamená, že teď nemám v čem zakrýt případný rozpačitý reakce. Radši teda sleduju tu rychlou změnu posedu a neubráním se úculu. Tyhle kalhoty zřejmě nejsou extra pohodlný, alespoň jak můžu soudit. Projednou se udržím a ani nezrudnu, když mě Tonio nachytá, jak na něj zírám a místo toho dokonce pouvažuju o vrácení úsměvu. Ani náhodou. Ani nevím, jaký prohlášení jsem čekal, ale tohle překonalo cokoli, co by mě mohlo napadnout. Jak.. typický. Co jinýho od toho idiota můžu čekat, že? Ohledně osobností se samozřejmě nic nezměnilo – idiot zůstane idiotem. Tikne mi oko a krotím v sobě chuť Španěla seřvat, že by ho hlad rychle přešel, ale nakonec vztek spolknu a zkusím se usměrnit. „Fajn,“ ucedím a vylezu z postele. Nejdřív popadnu pás se zbraněma a připevním ho na svoje místo, nakonec se obrátím zpátky k posteli i s jejím okupantem a chvilku jenom bezeslova koukám.. Měl bych ho tady nechat a něco mu donýst, nebo ho tu nechat a něco nechat donýst..? Jenže to bych si mohl rovnou uvázat zástěru a prohlásit se za služebnou. Nejjednodušší by byla varianta, že bych ho prostě samotnýho poslal do kuchyně, ať si zařídí, co chce, ale komunikace by mohla představovat trochu problém.. Ale bylo by zajímavý ho nechat, ať se s tím popere. Nakonec hodím škodolibost za hlavu, protože když už jsem se zvedl, tak se tam můžu ukázat taky. A rovnou si zařídit i něco pro sebe. Tady ale přichází problém v podobě toho, koho všechno můžeme potkat na chodbě či palubě. Nemám zrovna chuť se po tý rozmíšce vidět s Norskem. Hlavně proto, že si nejsem jistej, jestli by mi nebyl schopnej prohnat tělem čepel. I kdyby byl v realitvním klidu, pořád bych nevěděl, jak se při případným setkání zachovat. Jestli půjdeme oba, já, i tady hladovej kolega, a Sigurd by nás viděl – i jenom nevinně jít pro jídlo – spolu, asi by mu to na náladě nepřidalo. Pokud se Norčan nezavřel do kajuty - což by i vysvětlovalo tu druhou návštěvu Tóni - nebo jiný místnosti, tak je nejspíš střetnutí stejně nevyhnutelný, na takhle malý lodi. Krom toho, budeme tu tři dny a za tu dobu bychom na sebe stejně museli narazit. Doufám, že se nikdo nebude ptát, proč si od sebe najednou držíme odstup. Na druhou stranu jsem si jistej, že národy jako Francie to jenom potěší. Tím se dostáváme k druhý osobě, kterou bych nerad potkal, ať už sám, tak v doprovodu. Ale jak už jsem zmínil, bude to nevyhnutelný. „Vstávej.“ houknu nakonec. „Jdem do kuchyně.“ oznámím ještě cíl naší cesty, abych zabránil případným dotazům (ale kam bychom tak mohli chodit, když má hlad, že) a udělám těch několik kroků, kolik mě dělí od dveří. Chytnu kliku, ještě se ohlídnu přes rameno a otevřu dveře. Vydám se chodbou po schodech a hádám, že kuchyň bude nejspíš tamhleta místnost. Znova se podivím nad místností překypující páčkama a zapluju do stravovací místnosti. Tady překvapeně shledávám, že místnost je prázdná. To si jako máme uvařit sami, nebo má kuchař pauzu? Možná by to chtělo jít někoho najít a vynést požadavek o jídle. Přece si nemyslí, že si já budu vařit? (Spíš doufají, že nebudeš vařit, zlato.) Bezradně se otočím na Španěla, kterej se mi předpokládám držel v patách a pokrčím rameny.

Prusko - 20. listopadu 2011 13:34

Nedobrovolná spolupráce "To, doufám, bylo jen na něho." ušklíbnu se. "Pitomý? Takovéhle slovo vůbec není úžasné. A proto co? No nemůže být přiřazováno k mé úžasnosti.". "Vážný...chceme...fungovat...najít...vůdce... Koho to zajímá?". Všechno pouštím jedním (úžasným) uchem tam a druhým (úžasným) uchem zase ven. Tohle mě vůbec nezajímá. Mým jediným cílem... ale má vůbec nějaký smysl mít cíl, když vím, že už vlastně nejsem? Že moje awesome maličkost neexistuje? "Kvůli komu jsem vlastně zmizel?". Ani na okamžik si nechci připustit, že bych za své zmizení mohl já sám. "Pokud bych zjistil, kdo za mou neexistenci může, tak bych, až se vrátím, ho jednoduše zabil...". Podívám se na Rodericha. Zase ze sebe jenom dělá chytrého a pána světa. "Pána světa...jediným Pánem světa je moje úžasné já. Tedy...bylo by, když bych nezmizel.". "Zmlkni." okřiknu Česko "Jsi jako malej.". Zatnu zuby, spolknu svou hrdost a otočím se na Aristokrata "Co by jsme měli, podle tebe, dělat? Máš snad nějaké nápady?". Doufám, že tohle, tohle Fritz nikdy nezjistí. "Aby bylo jasno." oznámím v duchu pomyslnému Fridrichovi "Budu s tím Rakušákem spolupracovat jenom kvůli tomu, abych zjistil něco víc. Abych si zajistil věčnou existenci. A navíc, v tomto století musí mít lidstvo nějaké úžasné, nové zbraně. Kdybych je vzal s sebou do své doby, mohl bych být ještě úžasnější. To by bylo poražení Rodericha hračkou." zašklebím se "To my určitě Bůh dal šanci. Vždyť můžu změnit budoucnost! Kesesee~!.".

Rakousko - 21. listopadu 2011 15:09

Tohle nejde Zamračím se na ty dva. Nejraději bych je zmlátil do bezvědomí, ale to není moje parketa. Nechci si ničit ruce. Tak je jen propaluju pohledem. "Vaše poznámky jsou naprosto irelevantní a dětisnké," seřehnu je pohledem, hlavně Čecha. "Co svému pánovi řekneš? Že jsi z minulosti a nevíš co se tu děje a jsi naprosto k ničemu v téhle době? Víš jak snadno se to roznese ostatním a zaútočí? Jsi hlupák!" nevydržím to a okřiknu ho. Copak si ten malej spratek myslí, že dělá? V mé době je tedy vychovaný mnohem líp. Tichý, občas nějaká ta sabotáž, ale rozhodně tichý. Docela mě překvapí Gilbert. On se mnou chce spolupracovat. Zalapám po dechu a podívá sem na něj překvapeně. Mám dojem, že zamrzlo peklo, ale no... někdy se zázraky dějí. Rychle se oklepu a narovnám se. "Navrhuji vyhledat Uhry, ta nám určitě pomůže," narovnám si brýle na nose a prohlédnu si ty dva. Přeci jen s ní jsem ženatý, i když někteří říkají vdaný. Nechápu proč. Založím si ruce na hrudi a čekám na jejich reakci. Ale rozhodně jisté je to, že budeme muset najít způsob jak se vrátit dos vé doby, tahle je poněkud děsivá.

Iris I. Braginskaya - 25. listopadu 2011 17:57

Je to smutné, ale je to tak Spokojeně si vyliju srdíčko a vůbec mi nevadí, že to ty dva viditelně štve. A po tomhle výlevu už taky nemám náladu se s nikým hádat, takže nahodím zasmušilý výraz a poslouchám, jaké to poznámky jsou směřovány na moji adresu. Koneckonců, budu to muset vydržet jen do té doby, než se dostanu na Hrad. Faktem je, že i když tu Rakušák předkládá celkem rozumné důvody, proč nic takového nedělat, můj názor je zcela pevný. Jestli se mu chce poflakovat po městě a zkoušet najít někoho, kdo nám tohle uvěří a nezavolá do ústavu, prosím, jak je libo, já se teda zúčastňovat nebudu. Všimnu se mezitím zmateného výrazu dívek, které sledují všechny ty německá slova, které z nás tří padají a kterým nerozumí ani trochu, tak se zmůžu pouze na protočení očí nahoru. Jich si nevšímejte, jistě, jsou to blázni, ale někdo je na procházku z cel brát musí. Takže sbohem, drahé dámy. S pokrčením ramen konstatuju onen smutný fakt, že až bych byl moc rád, budu muset nejspíš dát přednost společnosti dvou protivných germánských individuí před těmi dívčinami. Budu se holt muset obětovat pro blaho země. Tak si tu vážení vyřiďte, co potřebujete, já budu mezitím zírat někam do nebíčka a nezapojovat se. Otočím se zpátky ke nim a nechám je pokračovat v jejich duchaplné konverzaci. Já sám si vyhlédnu takovou divnou dřevěno-kamenou věc, na které jsem viděl posedávat, někdy i polehávat lidi, posadím se na ni a trudomyslně začnu zírat nahoru do nebe a v duchu spílat tomu, kdo může za moji momentální situaci.

Španělsko - 26. listopadu 2011 13:40

soukromá zpráva od Španělsko pro Poněkud nadzvednu obočí, když si všimu Arthurova teď už zase kyselého výrazu, který se nenápadně a nepatrně objevil po té, kdy jsem ho seznámil s pláčehodnou situací mého žaludku. Možná si to ani neuvědomuje, ale ať si někdy zkusí tři dny nic nejíst! Jsem si jistý, že by to taky dýl nevydržel. Obzvlášť po tom všem, co se stalo.. A co se vlastně dělo s Arthurem, za tu dobu strávenou v tomhle století? Dost by mě zajímalo, jestli se tu objevil ve stejnou dobu co já, či dřív, či později. A co tu dělal. A jestli byl taky tak zmatený, jako já. A co když za to může on? Počkám, až se zvedne a náležitě si upraví pás se zbraněmi, teda jestli se tak vůbec dá těm jeho blbůstkám říkat a zatím dopřávám mým třem dolním končetinám zasloužený oddych. Bolí sice pořád, ale hlavní je, že teď už aspoň můžu hýbat nohama, a ty slabé přeseděliny se přece rychle rozchodí. Třeba při následující cestě do kuchyně. Jakmile Arthur zavelí, zvednu se z postele, jako to on udělal před malou chvíli, a jako jeho stín (i když by se o tom dalo dosti polemizovat, stín je přeci jen možná o něco méně hlučnější, než já) se vykradu za ním. V jeho těsném závěsu se vydám úzkou chodbou, pěkně po schodkách nahoru, až nakonec naši nedlouhou cestu zakončíme ve zvláštní místnosti, které se dneska nejspíš říká kuchyně. Možná pro to už i stihli vymyslet jiné jméno, ale to nám teď nemůže nikdo objasnit, protože jak se zdá, jsme taky úplně sami. A to prosím úplně sami! Bez poskoka, který by nám uvařil pořádné teplé jídlo o pěti chodech. Ale to nás přece neodradí, že? „Nejspíš to je na nás!“ zazubím se směrem k Iggymu a položím mu ruku na rameno. Ještě nikdy jsem nevařil, protože se vždycky našel někdo, kdo by to udělal za mě, ať už to byl otrok nebo lodní kuchař. Ale vždycky jsem tak nějak tušil, že přijde čas, kdy se do toho budu muset pustit sám. Zas tak těžké to přece být nemůže, ne? Pomalu se vydám na kraťoučkou procházku po kuchyni a obhlížím všechny ty podivné předměty a vymoženosti 21. století. „Co myslíš, že je tohle?“ zeptám se Arthura, když můj pohled padne na nějakou divnou bílou krabici. Ze přední strany, jak se zdá, má jakousi úchytku, kterou pevně sevřu v dlani a zkusím s tím trochu pohnout. Mé tělo strne úžasem, když se ta pandořina stříňka otevře a mě zaplaví vlna chladu vycházející z obsahu té bedny. „Arthure! Našel jsem polární pól!“ Pochlubím se Angličanovi svým objevem a prohlížím si tu nepříjemně chladící věc, který se po chvíli nehezky rozhučí, a tak ji zase co nejrychleji zavřu. Ale k mému nevelkému překvapení zjišťuji, že těch předmětů, které jen zvyšují a zvyšují hranici mojí zvědavosti, je tu mnohem víc. Kouknu na jakousi prosklenou nádobu postavenou na malé tmavé krabičce. Na dně té nádoby jsou nějaké dvě kraťučké čepele položené do kolmo kříže. Nakloním se, abych viděl lépe dovnitř, a povede se mi při tom omylem zmáčknout nějaké tlačítko na té černé krabičce. V odpověd se malé čepelky dají do pohybu a celý přístroj se rozhlučí do tak příšerného zvuku, až se úplně automaticky dám na rychlý ústup, div nezakopnu, skočím za Iggyho a křečovitě svírajíc jeho plášť opatrně pozoruju tu dábělskou věc. „Co je to?! Já to nechci!! Zabij to!!“ vyhrknu skoro zoufale, když se přístroj ne a ne utišit. Nemám odvahu se k tomu znovu přiblížit. Co je tohle za dobu, proboha?!! Kdyby to tak viděl Filip...

Norsko - 28. listopadu 2011 14:01

soukromá zpráva od Norsko pro Rozjímání nad mraky Zatímco ostatní Národy dělají Thorvíco, ležím si na střeše a sleduji oblohu. Je docela uklidňující vyprázdnit si hlavu a přemýšlet maximálně tak nad tím, že tamten mrak mi připomíná zlomenou sekeru, ten vedle jakési kopí a ten třetí potopený dánský drakkar. Mm. Lehce se pro sebe uculím. Další chvíli se bavím tím, že si do oblohy prstem píšu ta otravná latinská písmenka. Trochu se zarazím, když si uvědomím, že to, co jsem si zkusmo "čmáral" mi dohromady dalo slova jako: Anglie, Arthur, otravný rum. Ale snažím se raději moc nebádat nad tím, jak otravné moje podvědomí je. Místo toho si více lehnu a trochu přivřu oči. Na moment si opět představuji Norsko svých časů, hluboké hvozdy, plápolající oheň, usnutí na lodi a kolébání na vlnách. Snažím se co nevěrněji představit známou skutečnost a skoro doufám, že se díky tomu ocitnu opět zpátky. Odinžel, jakmile oči opět otevřu, mé okolí vypadá stejně otravně jako předtím. Jen mrak připomínající rozlomenou sekeru se trochu rozmělnil a připomíná spíš květák... Potopený dánský drakkar se trochu víc rozlomil, asi už začíná trouchnivět a kopí nabodlo něco, co by s trochou představivosti mohlo představovat člověka, a s trochou větší představivosti by se to mohlo jevit jako Francie, ba s ještě o trochu větší představitostí by se to dalo jevit jako určitá část Francisova těla a... Moje myšlenky se musí hodně nudit. Pomyslím si otráveně. Francisovo pozadí není něco, co bych potřeboval vidět a o čem rozhodně nepotřebuji ani přemýšlet. Ale co takové Arthurovo pozadí... Pomyslně si vlepím pár facek. Tohle je přesně to, o čem nemám přemýšlet. Co kdybych radši přemýšlel, jak se z toho dostat? To, že je to nějaká hrátka magie, je zřejmé. Ale to nám nepomůže. Není znám ani původce, tedy ani příčina. Podle sebe tedy snad mohu usuzovat, že my v našich stoletích jsme nic nepodělali, takže to museli podělat tady. Paráda. Možná, když budu mít trochu času, mohl bych zajít za svými magickými přáteli a požádat je o radu. Mí trollové by na to mohli mít nějaký názor. (Doufám, že ho nebudou prezentovat ranou kyjem po hlavě, jako když jsem se ptal, co si myslí o bitvách s Dánskem. Mm.) Jak otravné. Hele. mráček vypadající jako mrkev. A další jako petržel. Možná, že by té zeleniny stačilo. Hele, hruška. Trochu se zavrtím a shlédnu dolů na palubu. Ošiju se a poněkud v beználadě si pohrávám se sponkou. Co tu budu dělat?! Nemám pocit, že snesu pobývání s Anglánem, pokud bude někde cukrovat se Španělem. Nemám pocit, že vydržím s Dánskem, pokud se bude chovat jako idiot, jako kdyby mu to všechno patřilo. Francise nemám rád už z principu, ale když na mě nebude lézt, sahat a podobně (na což nevypadal, spíš mám pocit, že mě chce zabít [což by ale mohla být sranda!]), tak by se snést dal. O Španělovi stále nic nevím, ale to, že je objektem Arthurových zájmů, není důvod, abych s ním nevycházel... , že? Mm. To se tak krásně jednoduše řekne! Nejradši bych se na ně vykašlal na všechny a šel si po svých, jen s Isliem. Z lodi se ale zdrhá dost blbě a zrovna plavat se mi nechce. Otráveně si povzdcehnu. Začínám mít dojem, že moje myšlenky vůbec nikam nespějí a to je pekelně otravné. Nemám tu nikoho, za kým chci jít, nic, na co bych měl náladu, nikdo po mě nic nechce a mám tu strávit ještě dva a půl dne. Tak to potěš Freyu! Když o tom tak uvažuji, mohl bych se jít někam podívat po nějakém alkoholu. Opít se je možná nejlepší řešení, jak to tu přežít. (A neříkal snad Arthur, že alkohol je lék na všechno?) S tím se lehce ušklíbnu, založím si papíry za oblečení a zase lezu dolů. Přesně trefím kuchyň a chvilku jen zírám (s bezvýrazným, neidentifikovatelným pohledem) na Arthura a Antoni. Vlastně nechápu, co to provádí, když Antonio řve, ať Arty něco zabije a v místnosti je randál. Odine! Pak beze slova pokrčím rameny a odejdu. Jsou věci, které vědět nemusím. Nějakému námořníkovi venku sdělím svůj požadavek, tedy pivo. Dokonce si vzpomenu i na Dánsko a řeknu si jich o osm s tím, že pár jich zanesu svému... otravovi. Když mi námořník vyhoví /a to kupodivu docela rychle/, jen se zvednu a vydávám se do kajuty těch dvou. Nejdřív chvilku poslouchám za dveřmi, jestli se zrovna Dán nesnaží Francise zabít nebo tak (to bych totiž zůstal venku a nechal ho, ať se baví). Když ale neslyším žádný řev, jen znuděně s lhostejným výrazem nakouknu a rozhlédnu se po pokoji. Nezaujatě se dívám na to, jak Dán přitlačuje Francise ke stěně. To byla ta horší varianta, co tu můžou dělat. Je mi to ale úplně jedno. Vyskládám válečky - plechovky na hromádku (jsem zvědavý, jak se do toho leze, na to jsem se jaksi nezeptal..., ale nevadí). "Přinesl jsem ti pivo," oznámím Dánovi znuděně. Pak jen pokrčím rameny. "Budeš ho chtít přidržet?" optám se ještě nezaujatěji a prohlédnu si Francise. Nebylo by to poprvé a když už si tu opakují vikingské vpády do Francie, neměli by na mě zapomínat.

Anglie - 09. prosince 2011 13:25

soukromá zpráva od Anglie pro Jen neurčitě postávám někde uprostřed kuchyně a koukám na zjevně nadšený Španělsko, co pobíhá všude okolo a sahá, na co může, stavíc oči v sloup kdykoli mi oznámí nějakej z jeho objevů. Sám radši prohlížím místnost jenom očima, protože tady člověk nikdy neví, co se začne dít, když se něčeho dotkne. Myslím, že díky všem těm podivným vymoženostem 21. století, který už jsem měl šanci zhlídnout, není moje překvapení zdaleka takový, jako by bylo včera. Přesto vyvalím oči, když se ta podivná věc rozhlučí a vyvádí, až málem poskakuje, a slušně tak vyděsí Antonia. To mě vlastně překvapí mnohem víc a v konečným důsledku mám co dělat, abych se nerozesmál. Dovolím si však se aspoň uchechtnout. Jedna věc je se smát vyděšený reakci a druhá je se k tý věci fakt přiblížit a pokusit se ji zneškodnit. Otráveně protočím oči, že po mně vůbec může chtít, abych zažehnal něco, co on spáchal a chci odseknout, aby se o to postaral sám. Na druhou stranu, kdyby se mi to povedlo vypnout, mohl bych se Španělovi dál smát, že není s to si poradit ani s takovouhle blbostí. Obezřetně se k tý věci, kterou mi zatím nikdo nepředstavil, připlížím a obhlídnu ji ze všech stran. Potom chvíli fascinovaně hledím do mísy, kde rychle rotujou jakýsi čepele a uvažuju, jak by takováhle věcička byla ve větším vydání prospěšná při popravování nepřátel. Zároveň mi nějak nedochází, jak by někdo dokázal vyrobit něco takovýho bez použití magie. Musí v tom bejt magie, ne? Nějaká síla to pohánět musí a magie je jediná, která mě napadá. Bylo by úžasný, kdyby se podobný věci daly vyrobit i v mojí současnosti.. Zatřesu hlavou a utnu tím proud myšlenek. Pak se podívám na podstavec pod mísou a zmáčknu tlačítko s nápisem ON/OFF. Jako když utne (vlastně skoro doslova), přístroj přestane vyvádět a zmlkne. Se zašklebením se otočím ke Španělovi a pokrčím rameny, přičemž se snažím schovat nepokrytě pobavenej výraz za pouhým úšklebkem. Toniovi musí bejt stejně jasný, že tohle bude mít na talíři při každý příležitosti. „Ještě pořád seš tak odhodlanej vařit sám?“ uculím se a zvažuju, jestli by nebylo potupný si jít vyžádat někoho, kdo by něco uvařil. Povzdechnu si a vyjdu ze dveří, zaklepat na průhledný sklo řídící místnosti, kde se námořnící o něčem vesele baví. I přes ty útržky rozhovoru, kterým přes všechno to veselí ještě slyším, se rozhodnu tvářit, že jejich úžasným zdrojem zábavy nejsme my. A snažím se ani netvářit namíchnutě, protože i když by si to vlastně vůbec neměli dovolit, mám dojem, že tihle hoši by se na mě klidně vykašlali a ještě se vysmáli naší neznalosti do očí. Třeba by se jim od toho dalo odpomoct použitím vhodných přesvědčovacích prostředků.. Jakmile slyší zaklepání, celá skupinka ztichne a podívají se po sobě, než se jeden z nich (kterýho šťouchance ze všech stran zřejmě pasovaly na vyslance celý bandy) konečně zvedne a jde zjistit, co potřebuju. Chvilku mu trvá, než pochopí, co po něm vlastně žádám a ani potom se netváří moc nadšeně. Pozorně si mě přitom prohlíží, jako kdybych byl nějakej druh zboží. Zastaví se až na opasku, kde přehlídne sbírku několika ostří a bambitku, a rázem opustí ten pohled, kterej mi měl zřejmě naznačit, že kdyby neměl nařízení od kapitána, tak by ho ani nenapadlo nehcat se vytrhnout z hloučku společnosti někým, kdo je ještě zjevně teoreticky mladší než on. Zatímco já si samozřejmě oddychnu, že zbraně budí pořád stejnej respekt, on se uráčí dojít do kuchyně a začít vysvětlovat, co se k čemu používá a kde jsou všechny suroviny. Tak to vypadá, že nakonec se stejně budem muset obsloužit sami. Kluk odchází a ještě než za sebou zavře dveře kuchyně, slyším, jak doteď utichlej hovor v řídící kabině zase ožívá. „Zkoušels to někdy?“ kývnu neurčitě směrem cokoli, co se používá k vaření a radši nepřemýšlím, jak moc by se taková zkouška vaření mohla zvrtnout. No, kapitán nám nebude moct mít za zlý, když mu podpálíme loď.

Prusko - 11. prosince 2011 16:35

NE!!! COKOLIV, JEN KRÁLOVNU PÁNVIČEK NE!!! Přemůžu tu strašnou chuť se zašklebit a vmést Aristokratovi do obličeje něco ve smyslu "To sis vážně myslel, že by moje Úžasnost s tebou byla ochotná spolupracovat, keseseee~?" a radši v duchu plánuji, co všechno udělám, až se vrátím. Nevnímám, co Roderich říká, jen kývám, abych to měl co nejdřív z krku. Jakmile ale uslyším slovo "Uhry", ztuhnu v pohybu a orosí se mi čelo. "Ehe....kese....se...ses...se... To snad...no...nebude nutné....ne?". "NE! Cokoliv, jen tu hermafroditku NE!" polknu "Klidně mi vypalte Charlottenburg, ale nenuťte mě jít za Elizavetou!". "Vždyť....může být i jiná možnost...ne?" ukážu na Čecha, který si mezitím velice inteligentně hačnul a začal pozorovat obláčky "Co třeba jít za tím jeho panovníkem?". "Cokoliv, cokoliv, cokoliv, jen ne pánvičkovou královnu!". Koutkem oka zachytím pohledy okolních lidí. Moje awesome maličnost právě teď musí vypadat jako naprostý pitomec. Ale mě je to jedno. Jde mi jenom o jedno - jakkoliv se vyhnout Elizavetině společnosti.

Rakousko - 15. prosince 2011 19:23

Stále v Praze Vzdychnu si. Ti dva opravdu nemají soudnoust. "Tak mi tedy řeknětě, kdo by byl ochotný nás ubytovat, poskytnout informace, které by nenarušily chod minulosti a přitom nám zajistil pohodlý?" zeptám se jich obou už pořádně naštvaný. Cítím jak mi stojí Mariazell. Založím si ruce na hrudi a mračím se na ty dva. Už to, že jsme tady, je šílené narušení všech dob. "Znáte lidi, ti budou rádi, když budou moci změnit minulost. Ne, jít k jeho panovníkovi je hloupost," zavrtím hlavou. Copak jsou labilní? "Kdo si myslíte, že je na našem místě?" napadne mě najednou a poblednu. Tohle je vážné. Pokud nenajdeme cestu zpět do svého času... kdo povede válku proti Prusku v mé době? Elizabet je dívka, ta se na bitevní pole nehodí. Aby to čert spral. Tohle mi daroval samotný ďábel.

Danmark - 23. prosince 2011 14:12

Ještě chvíli jsem se díval do těch vyděšených, modrých očí a nad Francisovou otázkou se málem zákeřně zasmál. "To jsem zrovna na mysli neměl," odtuším naoko zklamaně. Sice už vážně nevím, jak to dospělo do takového bodu, nicméně nikdo mi nebrání v jeho dokončení. Nechci Francisovi provést nic hrozného, ale trochu mu nahnat strach nebo si ním začít, to není na škodu. Z prostého důvodu. Jsem v depresi. Jsem v depresi, protože jsem ztratil svůj drakkar, protože jsem v nějaké naprosto pitomé době a protože neovládám - a nechce mě - Norsko, které právě stojí ve dveřích. Počkat. Norsko... ve dveřích... Nasucho polknu, pak pro jistotu zamrkám, jestli se mi to náhodou nezdá, a stáhnu ruce ze stěny, dál od Francise. Kdyby vešel kdokoliv jiný, tak bych ho nejspíš ignoroval nebo vyhodil, ale tohle bylo něco jiného. "Ne, nemusíš, už není třeba," odpověděl jsem na jeho druhou otázku, "ale to pivo bych si dal, Norge." Naprosto jsem zapomněl na Francise i na tu pětiminutovou aféru a vydal se za (mým, jediným, dokonalým, soukromým majetkem) Norem přes krátkou kajutu. Hlavou mi vířily myšlenky na to, že i přes všechnu jeho ignoraci, odstrkování a nepřátelství mu na mně přece jen záleží, můj Norgie mě má rád! A určitě mu nebude vadit, když- Nějak jsem neměl možnost tu myšlenku dokončit, protože loď se neočekávaně zhoupla ve chvíli, kdy jsem se natáhl po jedné z těch divných, nejspíš kovových věcí, a já ztratil rovnováhu. Nějakým způsobem se mi podařilo uklouznout a během pádu se ještě kopnout do vlastní nohy, ale to už jsem ležel na zemi, s sebou strhnul i Nora a povedlo se mi zdevastovat nějakou nástěnnou skříňku. Ve své době už očividně nejsem, ale moje pověstná šikovnost se mě zuby nehty drží i tady...

Norsko - 26. prosince 2011 12:11

soukromá zpráva od Norsko pro Žárlivá scéna? - Ani náhodou! Otráveně jsem postával před scénkou před sebou. Když jsem viděl Dánovu reakci, měl jsem napůl chuť se zase otočit a odejít. Snad si nemyslí, že jsem sem šel kvůli němu?! (Takže snad kvůli Francisovi? ... Jak otravné!) Jenže moje otrávenost stoupla do bodu, kdy už se mi snad nechtělo ani chodit. "Jak myslíš," utrousil jsem nezaujatě, když si to Matthias hrnul ke mně a pohlédl jsem chladným pohledem na Francise. Vlastně jsem pohledem na Francouzovi setrval o trochu déle, jako bych se snažil vyhodnotit, kudy by bylo nejlepší prohnat ostří. Ovšem skutečnost, že můj nejnemilejší a nejotravnější seveřan hází držku a pokouší se zdemolovat kajutu ... A zatraceně moje kosti! ... byla nečekaná! (Dobře, nečekaná nebyla, tohle je naprosto typická dánská činnost, ale proč bych měl čekat, že se mě Dán pokusí přizabít jen pokusem ke mně dojít?! ... Otravné!) A Dán je tak otravně těžkej! Trochu trhnu hlavou, když zaregistruji padající skříňku, která dopadne kousek od mé hlavy! Pitomec! Idiot! Otrava! Snažím se pocítit svoje tělo a uvědomit si, v jaké pozici leží moje končetiny. Také si uvědomím, že jeden z těch blbých pivních válečků leží přímo pode mnou! Au! "Slez ze mě, anko!" syknu a snažím se vyhnat z hlavy představu, že kdyby kdokoli vešel, mohla by tahle poloha působit i trochu inkriminujícím dojmem. (A ani bych se nedivil, kdyby někdo vešel! Přeci jen to byla docela rána!) "Idiote!" připomenu se znovu a Dáňu se pro jistotu snažím skopnout. A když se mi to z mé pozice nedaří, aspoň popadnu jiný váleček po mé pravici a praštím s tím Dáňu po hlavě. (Stejně nemůžu mít takové štěstí, aby omdlel!) S tím se konečně snažím vytáhnout zpod něj. Postavím se a trochu se protahuji, kontroluji škody na svém těle. "Blbče!" syknu znovu na Dánovu adresu a jsem nanejvýš otrávený. Mám pocit, že tohle tomu všemu nasadilo korunu. Blbej Angličan! Zatraceně blbej Angličan! A v tu chvíli se přistihnu, že jsem praštil pěstí do stěny a v ruce mi pulzuje divná bolest. Zatřepu hlavou. Co to tu předvádím?! Odtáhnu se a opět na tváři vyčaruji svůj obvyklý žádný výraz. "Francisi!" syknu tiše, ale dostatečně důrazně. "Doporučuji ti zmizet, nebo uvidíš!" usoudím, do mého tónu, který je stále nevraživě chladný, se promítne veškerý vztek, který v této chvíli pociťuji. Vytahuji svůj nůž... A prudce jej hodím po Francouzovi. Tak, že se zapíchne kousek od jeho hlavy do stěny kajuty. Neodolám a zazubím se. "Šup," pohodím hlavou ke dveřím kajuty. "Příště se totiž trefím," informuji ho skoro vesele a pak se zadívám na Dána, který doufám, že už se stihl aspoň trochu sesbírat. Založím si ruce na hrudi a probodávám jej pohledem. Tak mě napadá, nemůže si můj výpad vyložit jako nějakou žárlivou reakci...? To by ... bylo nanejvýš otravné, ne? A mě přece nemůže naštvat, že někdo, kdo se ke mně stále chová tak otravně majetnicky a koho mám ve své době i... docela rád (buďme upřímní, i když mě Dán štve, zatím mi neprovedl nic tak hrozného... a je s ním občas sranda), se pokouší sbalit někoho jiného, a to ve chvíli, kdy dostanu košem od Anglána, do kterého jsem se z nějakého pochybného důvodu zami- (Ticho! - okřiknu se v duchu dřív, než je má mylšenka dokončena)... A Prostě nemůže! Rozhodnu se a stále se do toho ... pitomce vpíjím pohledem, který s mými úvahami ještě trochu potemní.

Čas - 26. prosince 2011 15:24

Česko, Prusko, Rakousko: Jak si tak postáváte na místě a jeden po druhém (zřejmě až na trucující Česko) se snažíte vymslet jakékoli možné i nemožné řešení, jak se v téhle pitomé situaci a době zachovat, a jak přemýšlíte, jestli můžete zahrabat vaši hrdost dost hluboko na to, abyste mohli spolupracovat s těmi dalšími dvěma, stejně jako jestli vám při první příležitosti nevrazí nůž do zad..., padne vám pohled na nějaký přístřešek kouse od vás, pod a kolem kterého postává skupinka lidí. Po cestě se k němu relativně rychle (natolik, nakolik povoluje kolona) blíží nějaké velké vozidlo, které před ním zastaví a všichni lidé do něj začnou nastupovat. Podíváte se po sobě a s pokrčením ramen a s vědomím, že tahle situace už stejně nemůže být horší, a tak je jedno, co uděláte, si začnete razit cestu davem směrem k zastávce. Chvilku před tou velkou krabicí na kolečkách v drážkách rozpačitě postáváte a jakoby jste si konečně mentálně dodali dost odvahy navzájem, zaplujete těsně před zavřením dveří dovnitř. Za všudypřítomných pohledů ostatních cestujících vstepujete do co nejzadnější části autobusu, kde je jedna volná sedačka. Je na vás, kdo si sedne a kdo zůstane stát, ale neměli byste zůstávat na nohou všichni tři, protože kolem není dost příležitostí se držet. Jakmile zahlédnete oknem Hrad, začnete se handrkovat, na které zastávce vystoupit. Můžete vystoupit hned na zastávce, ke které právě přijíždíte (která je ale pořád ještě dál), nebo až později a doufat, že nepřejedete. (A je mi jedno, jestli nic takovýho neexistuje. Nejsem Pražák a nebudu si zjišťovat chod Prahy :D. Námitky se nepřijímají, je čas na trochu toho vzrušení z vymožeností nový doby. Rakousko byl přehlasován dvěma proti jednomu k cestě na Hrad. Amen.) Loď: Relativní mír a klid, který na lodi probíhal (Ještě nikdo nikoho nezabil, no ne?), je najednou přerušen vzdáleným zahřměním. Námořníci s temnými obavami zvedají pohled k nebi, které se zatahuje temným povlakem mraků. Bouřka se blíží rychle a zdá se, že to bude jen jedna z těch, které se přeženou stejně rychle, jako se objeví. Hromy, ke kterým se po chvíli přidaly i blesky, jejichž výboje se teď odráží na potemnělé hladině moře, se stále přibližují a národy můžou doufat, že je nějaký záblesk přivede zpět do jejich století, stejně jako když je z nich předtím záblesk vytrhl. Tentokrát ale Čas žádné takové hrátky neplánuje. Místo toho další zářivý výboj uhodí do lodi a hravě tak vyhodí veškerou elektroniku z provozu. Posádce, která se včas stačila schovat do kapitánovi kajuty, se naštěstí nic nestalo. Větší problém teď představuje řídící panel, který je ve stavu, který moc nepředpokládá další řízení. Jako výsměch přírody, během pár dalších minut zase sluníčko krásně svítí na čisté, blankytné obloze a se šploucháním mírných vln o trup lodi se zvedá i mlha. Ať už jste se vyběhli podívat za hlukem nebo jste zůstali na svých místech, o chvíli později už sedíte (ti rychlejší sedí. Poslední zůstává stát.) v kapitánově nevelké kajutě a posloucháte rozsah škod. Podaří se vám vyrozumět (i s pár nutnými překlady od Anglie), že posádka bude schopna udržet zhruba severozápadní směr, ale i tak můžete skončit klidně i v Dánsku, nebo rovnou na Islandu. Kuchyně a koupelna mají vlastní zdroj, a tak máte pořád vyhlídky na teplé jídlo a koupel, ale v pokojích budete jako zastara při svíčkách. Když už jste na odchodu, kapitán ještě podotkne, že jeho hoši jsou poněkud nervózní z vašich zbraní a požádá vás, jestli byste je nemohli – všechny - nechat u něj. Možná to pro vás bude i lepší, protože to bude znamenat, že se aspoň nepodřežete navzájem. Což nevylučuje uškrcení. Pak už jste zase volní. (Vzhledem k tomu, že jsem trochu přehnala dobu, kterou byste měli strávit na lodi, trochu ji zkrátíme. Místo dvou nocí, kdy byste stejně neměli co dělat a které by se táhly zbytečně moc dlouho, vyspíte se na lodi jen jednou, a to s tím, že dorazíte druhého dne kolem poledne. Další nocleh bude až na Islandu. Francie, vzhledem k tomu, že tě snad všichni zavrhli a nemáš tak moc dělat, můžeš někoho požádat o instruování v kuchyni, a pak všem vařit, jak si kdysi chtěl.)

Danmark - 26. prosince 2011 21:56

soukromá zpráva od Danmark pro Já mám vážně neskutečnou smůlu. A jsem hrozně nešikovný. A vůbec, už mám zase depresi, protože Norge teď bude mít další důvod se ode mě vzdálit, ideálně na druhý konec lodi. Ale tak jako tak, těch prvních pět sekund, kdy jsem na něj omylem spadl a zalehl ho (přísahám, byla to náhoda!), on to vůbec (teda doufám) nečekal a vypadal tak krásně překvapeně, ta chvíle mi bude stačit minimálně na dalších pár let vzpomínání. No, pokud se teda nestane zázrak a on se nerozhodne přijmout moje ci-... Sakra. Na co si to hraju. Právě mě právem označil za idiota a praštil mě do hlavy tou plechovou záležitostí. Takže bych se měl asi, hm... zvednout? Já vím, jak divně ta poloha vypadá, stejně tak si uvědomuju přítomnost Francise v pokoji - což mě opravdu velice štve a jednu chvíli si říkám, proč jsem sakra nenaplnil tu jeho obavu o jeho likvidaci - a spoustu dalších faktorů, a než si přeberu, které řešení je pro mě nejpřijatelnější, Norge se zpod mé nadvlády osvobodí sám. Abych alespoň něco udělal a jen tak tam neseděl a nepřipadal si ještě neužitečnější než předtím, popadl jsem jeden z těch zatracených válečků a pokoušel se je otevřít, zatímco jsem trochu zaraženě poslouchal Nora, který se očividně snažil Francise odsud vykopat. Zaplašil jsem přibližně stovku nevhodných myšlenek a na ně navazujích představ, ale na nějaký jiný důvod, než že tu se mnou chce prostě být sám, jsem nepřišel. Stejně tak... ta jeho reakce byla nezvyklá. Ale moje situace byla dost špatná na to, abych se o cokoliv pokoušel na vlastní pěst, takže jsem se rozhodl pro roli pozorovatele (i když na mě nesedí, vzhledem k období, ze kterého pocházím). Nějakým zázrakem jsem se do té věci dostal a aniž bych se polil, povedlo se mi z toho napít. Překvapivě to bylo docela dobré, hodně dobré, i když to úplně neodpovídalo chuti piva z mojí doby. Ale to bylo přirozené. Tady bylo jiné úplně všechno. Moje radost z toho, že jsem té plechové věci přišel na kloub trochu opadla, když jsem na sobě ucítil Norův pohled. Postavil jsem se a pokusil se nasadit kajícný pohled (vsadím se, že to vypadalo spíš nechápavě). "Omlouvám se, Norge..." zamumlal jsem akorát a připomněl si, že i já mám právo se netvářit jako blbec. Bez dalších řečí jsem trochu natáhl ruku a nabídl mu plechovku se zbývajícím pivem, i když jsem ani nečekal, že ji přijme. Dánská šikovnost je hrozná věc, ale dánská deprese... Doufal jsem, že se situace zase uklidní, ale bůh v tomhle století mě vážně musí nesnášet. I tady v kajutě bylo slyšet, jak zahřmělo. Na chvíli jsem doufal, že by mě to třeba mohlo vrátit zpátky do minulosti, do doby, kam patřím, na můj drakkar... když jsem se mohl těšit domů na svého Norgeho... na druhou stranu, byl jsem tady v nejpohodlnější kajutě, co jsem kdy viděl, Nor stál přímo vedle mě (i když byl naštvaný, před malou chvílí zalehnutý a ještě k tomu z doby, kdy mi nepatřil) a i přes to, jak mi byla tahle doba cizí, jsem měl chuť z ní aspoň něco objevit. Očividně už na mě toho myšlení a chvilkového štěstí bylo moc, protože o pár minut později k nám někdo přiběhl s tím, že během bouřky došlo ke zkratu a s lodí a jejím řízením to moc dobře nevypadá (a já jsem mu strašně moc rozuměl (a vůbec jsem teď nepoužil ironii)). O chvíli později nás ten člověk vedl do kapitánovy kajuty, divně vypadající chlápek nám objasňoval, co všechno nefunguje a co z toho vyplývá (z čehož jsem si zapamatoval akorát to, že pokud se navigátorům podaří splést kurs, tak se možná i podívám domů). Místo nějakého toho výkladu jsem většinu času strávil tím, že jsem zkoumal ostatní. Arthur s Antoniem... no, jediná věc, která mě na nich překvapila bylo, že se ještě nezabili. Alespoň bych to od nich čekal. Francisův výraz byl dost depresivní. A připomněl mi všechny moje chyby v předcházející půl hodině, takže jsem to radši dál nerozpitvával. Norův žádný výraz jsem zkoumal nejdéle, protože... protože mě to bavilo. Dívat se na Sigiho z doby, kdy byl ještě svobodný, o něco mladší a přitom ve své době vypadající jako nedosažitelný cíl, to ve mně vyvolávalo pár set let starou nostalgii. Už zase moc přemýšlím. To musí být tou divnou dobou. Navíc ke konci proslovu řekl ten chlap něco... cože... tak to teda ne! Já že se mám vzdát svých zbraní? Svojí sekery? Dělá si ze mě srandu?! Mám pocit, že kdyby mě nezastavily dost ošklivé pohledy mého okolí, tak bych toho zatracenýho kapitána připravil o jednu ze dvou životně důležitých částí těla... bez jedný z nich by už nemluvil, protože na krku už by jaksi chyběla hlava... no a bez tý druhý by vydával ty nesmyslný rozkazy možná tak fistulí. Už se mi ten den nějak nechtělo hádat (a hlavně se na mě díval Norgie), a tak jsem po uznání porážky a emočním souboji odložil sekeru, pár nožů, které jsem vytahal z opasku, bot, kabátu... mám pocit, že na to koukali trochu vyděšeně, ale bylo mi to jedno. Dokud se jich nebudou dotýkat, tak to bude v pořádku... a konec konců, způsobů, jak někoho oddělat, je přece víc (že, Francisi). Po tom všem nás nakonec zase pustili, ať si děláme co chceme, pokud to neohrozí zbytek posádky, a já musel znovu projevit svou dokonalou inteligenci. "Norge, šel by ses podívat nahoru na palubu?" Možná to ani tak hloupě neznělo. Bylo po dešti, ale hezky, a mně už chyběl ten čerstvý mořský vzduch z mojí doby. Navíc... i když nás čekal ještě skoro den cesty, i tak mohla být zábava něco vyhlížet. (Třeba naprosto vykolejenýho Švéda, kterýmu byc teď mohl nakopat zadek dřív, než by řek' Øresund.)

Francie - 27. prosince 2011 15:13

Dánova těsná blízkost mne opravdu vyvádí z rovnováhy. Popravdě, ten podivín mi nahání hrůzu. Popravdě, děs a hrůza, které mnou začali prostupovat, byly naprosto nesnesitelné a místo znásilnění jsem se obával smrti. Preferoval bych to znásilnění, možná bych se ani nebránil. A pak, z ničeho nic, se ozvaly kroky. Dán ode, jako zázrakem, odvrátil svou tvář a svým, poměrně pitomým, krokem, se vydal směrem k Norsku. Sakra... proč zrovna on!? Okamžitě se mi naskytla více než komická podívaná. Dánská šikovnost je opravdu krásná věc a nemohoucí Sigurd... Mohl bych je nechat o samotě. Možná by Dán naučil Sigiho držet se od mého Arthura. Jeho pohrdavý hlas byl více než otravný. A sakra, už myslím jak ten pitomec. Jeho pohled mu oplatím svým nenávistný a krvavým pohledem. Jak rád bych viděl jeho rozdrásaný krk, jak se z něj řinou proudy krve a ten umírající Sigi. Žadonící o záchranu, o slitování... Nic z toho bych mu nedopřál, jen pomalou a bolestivou smrt. Ale asi se mi to nepovede, když tři palce od mé hlavy se zabodl jeho vrhací nůž. Nenávist byla vystřídána zděšením a panikou. A do toho zazněl hrom. Ohlušující hrom. Bouřka. Bylo to jasné jako facka. Jen aby mě to nevyplivlo zpátky domů. Tady mám větší šanci, že si Angličana nějak ukořistím. A je tu spousta věcí, které bych ke své hře mohl použít. Aniž by mě někdo více vybízel, vyrazím z pokoje. Ať si tam ti dva dělají, co chtějí, mě je to upřímně jedno. Ovšem vrazit po cestě do nějakého chlapce, ne že by nebyl k zahození, mne překvapilo a to velice. A hned mne odváděl do kapitánovy kajuty. Škoda, že ne do té své, co bych si měl nalhávat. Taková krása se jen tak nevidí. Ostatně i já jsem nakonec jen unikát, který jen tak někde nenajdete. A tak se stane, že jej milerád následuji do kajuty. Tam zaujmu místo vedle Anglie a budu jen tiše doufat, že se nepřiplazí ten ohyzdný Nor, který snad ani pořádně neví, co je to hygiena. Poté, co je nám vše oznámeno, jsem naprosto v klidu. Svíčky jsou ostatně více romantické, než to zvláštní, umělé světlo. „Jak dlouho, že to máme jet?“ Optám se Anglána a věnuji mu kouzelný úsměv. „No, popravdě, nevím, jestli budu moct zůstat ve své kajutě. Obávám se, že má postel bude obsazena Norskem. Tedy, není zde ještě nějaká volná kajuta?“ Vím, že je volná postel u něj. Ostatně by mi nevadilo, kdyby tam byla jen jedna. Jsem skladný.

Norsko - 28. prosince 2011 01:17

Otravně blbý Dán, otravně úchylný Francis a otravně otravný zbytek Francis okamžitě poté, co nechám svým nožem proříznout vzduch, peláší z kajuty jako vysrašený ratlík. Jaká škoda! Kdyby se chtěl aspoň prát nebo se na mě pokusil zaútočit... mohl bych na někom vybít své temné emoce. Takhle se můžu jen kochat naprostým zděšením v jeho očích..., ale to je celkem otravné a nudné. Není tomu až tak dávno, co jsem Francii vesele a nadšeně plenil. Potřesu hlavou. Takové odreagování by se mi líbilo. A ne, že ne... A ten hrom. Otravné. A ještě otravnější. No, zázrak v podobě toho, že bych se pro změnu ocitl v době obrů nebo třeba v jiné galaxii na pláži s vesmírnými rytíři se nekoná, takže mi nezbývá nic jiného, než nevraživě zabíjet Dánsko pohledem a čekat, než se postaví a něco mi poví... Ale evidentně otevřel ten váleček. No jistě, to by nebylo Dánsko, aby nepřišel na to, jak se dostat k pivu. Jen lehce zavrtím hlavou na znamení, že já pivo nechci. (I když bych si dal, ale ne, když mi ho nabízí zrovna on...) A zabodnu do něj mrazivé ostří svého pohledu. Proč, i když se omlouvá, musí vypadat jak úplný blbec?! Stejně pochybuji, že by ho vůbec napadlo, co mě naštvalo ... Nadechnu se a v duchu si odříkávám zaříkadlo na uklidnění. (Žárlivost je otravná, Anglie je otravný, Španělsko je otravný, Francie je úchylný a Dánsko je blbec! ... Správně Sigi, to si opakuj pořád dokola, meditace na norský způsob..., uklidňuje myšlenky...a nakrkne mě ještě víc..., účinnost nulová, použitelnost na nic ... Mm, začínám uvažovat jako Dánsko, kdyby uvažoval, to je špatný! ... Svět je tak otravný!) Aneb správná chvíle na chvilku norské deprese. Naštěstí moje bezeslovné zírání na Dána přeruší jakási nášvěva. Angličtině, co na mě dotyčný vychrlí, nerozumím vlastně ani trochu, ale i tak pochopím, co se po mě asi chce, takže se vydávám za onou osobou. Za chvíli už jsme v kajutě. Zůstávám kousek od východu, mám založené ruce a tvářím se bezvýrazně. Soustředím se na slova, ale ... mám dojem, že smysl trochu uniká. Angličtina se za těch 1000 let nějak změnila. To je tak otravné. Arthurovy překlady beru na vědomí, aspoň že ho to tlumočení napadlo. (A ne, právě jsem nehodil chladným pohledem po Španělovi a nevraživým na Arthura (ale stále v bezvýrazném modu, takže i tak nerozpoznatelně) a rozhodně jsem si nepředstavoval, jak Artyho škrtím, přivazuji provazem k posteli a ... Vážně ne!) Drtím ruku v pěst a snažím se opět vnímat kapitánovy kecy. Takže vlastně situace není tak hrozná... Nemůžeme ovládat loď. (K čemu taky?) Do Norska nedojedeme. (Ale aspoň mi tam ti pitomci nenadělají bordel!) Zato možná skončíme v Dánsku. (No, to potěš bohy!) A co kdybysme se třeba jen ... potopili? Potlačím otrávené zívnutí. To je tak otravné... Na řeči o zbraních jen pokrčím rameny. "Mm," zamrmlám. Automaticky pohlédnu na Dána a sleduji jeho a jeho vnitřní boj. Nedávno jsem ho přistihl, jak své sekeře vypráví pohádky na dobrou noc, takže pochybuji, že se jí vzdá bez boje... Ale Dáňa překvapí. Mmm. Tak tedy sáhnu za opasek, vytáhnu jeden svůj scramasax a s ne příliš velkou ochotou ho přiložím k Dánovým zbraním (Zajímalo by mě, kam všude si je můj drahý anko bude v budoucnu strkat...). Tedy ... se zbraní mám aspoň pocit, že se Matthiasovi nějak ubráním, kdyby na něco došlo. Ale bez ní... A mé další zbraně, tak to zrekapitulujme. Můj meč a pár nožů leží v mé posteli (Kéž by se Španěl spletl, lehl si na ně a zapíchl se!), další nůž je zapíchnutý ve stěně kajuty a můj nožík ... mm, když o tom tak uvažuji, mám dojem, že při slézání ze střechy jsem slyšel jakési cinknutí. To by mohlo znamenat, že mi vypadl... Nezaujatě pohlédnu na ostatní a vyjdu z kajuty. Buď mi něco řeknou, ale sám necítím potřebu teď běžet pro své zbraně a šup, šup jim je sem donést... To by bylo otravné. Místo toho věnuji ještě jeden neurčitý pohled Anglánovi (abych zaregistroval, že se k němu lísá Francis, neudržel se a otráveně převrátil očima) a vyšel ven. Tam jsem konečně vzal opět na vědomí Dánsko. Podívat se na palubu...? "Klidně, proč ne," odpověděl jsem bezmyšlenkovitě a spolu s Dánem jsem se vybral nahoru, snaže se od něj nadále držet co největší odstup (tzn. kopnout ho, kdyby se mi zdálo, že se ke mně cpe moc blízko). Jak zjistíme nahoře, paluba je mokrá, slunce svítí, obloha je modrá... "Mmm," zhodnotím to otráveně a nadechnu se čerstvého vzduchu. Pak vrhnu pohled po Dánovi ve stylu - "A co jako?" A čekám, kdy uklouzne a rozrazí si hlavu. (A ne, nejsem škodolibý!)

Danmark - 28. prosince 2011 21:31

soukromá zpráva od Danmark pro Po tom všem mě překvapilo, že můj Sigi souhlasil, ale jsem za to rád. Třeba mi ještě pořád nechává nějakou šanci - i po tom všem (zrekapitulujme si poslední půlhodinu - málem jsem před jeho očima něco provedl Francisovi, pak jsem ho zalehl, skoro jsem mu o hlavu rozbil skříňku, udělal ze sebe blbce... dobře, to stačí). K tomu je tu fakt, že v době, ze které mě před nedávnem vytrhl ten otravný blesk (počkat... řekl jsem otravný?), Sigiho - stejně jako zbytek Skandinávie - ovládám. Je to doba, ve které mě nesnáší a označuje za otravného ze všeho nejvíc, ale mně to stejně nevadí, protože je aspoň u mě. Sigi ze svojí vikingské éry mě taky nijak nemusel (nebo to spíš bylo naopak, moje území bylo jeho), ale naše vztahy snad nebyly tak hrozné... když to tak vezmu... je to divné. Už jsem zvyklý, že se na mě Norge dívá s tím svým žádným (tak jako tak krásným, ale mohl by se občas usmát) výrazem, ale teď mám pocit, že je na mě... no minimálně naštvaný. A ne kvůli tomu, že už je to jeho zvyk nebo kvůli tomu, co jsem předvedl v kajutě (i když to by se mohlo taky počítat). Skoro mám pocit, jako kdyby mu někdo řekl, co ho v budoucnosti čeká... a že už nic nebude tak slavné, jako jeho současná éra. Že sice bude existovat nějaká Kalmarská unie, ale on nebude jednou z jejích vůdčích součástí... a tak dále. Je to jen myšlenka, která mě k tomu celému napadla, ale říkám si, že bude jen otázkou času, kdy se dozvím, jestli je to pravda. Možná mu to vykecal Anglán? Jestli je to pravda, tak bych mu docela rád něco natrhl, docela lituju, že teď u sebe nemám svoji svojí sekeru... navíc jsem přišel o možnost jí dnes večer vyprávět pohádku o trollovi a jeho dceři... nebo o magické knize... a zeleném rytíři... Tak jako tak, nic moc s tím udělat nemůžu. Nedokážu ani ovlivnit děj ve svém vlastním století, protože netuším, jak a kdy se tam vrátím. Takže Norgeho si můžu usmířit jedině tady... a to ještě nevím čím. Podívám se na něj, když oba konečně stojíme na palubě a slunce na nás praží jako výsměch té krátké bouřce. Chtěl bych si s ním o něčem popovídat, ale jediné, co mě napadá, jsou věty typu: "Podívej, svítí sluníčko", "Tady je ale hezky", "Brit je debil a ještě ti řekne něco ošklivého, tak mu rozbiju hubu", "Nic si nedělej z toho, co se stane, žít u mě není tak hrozné a mám hezké hory" a "Nebylo by u tebe v kajutě místo navíc?". S něčím takovým začít, tak by mě hodil přes palubu nebo s chutí naporcoval jedním z těch dokonalých norských vikingských nožů (ještě si na ně pamatuju). Norgie po mně hodí žádný pohled a já začnu trochu panikařit, co mám sakra říct. Už málem začnu slovy "Máš hezkou kudrlinu, skoro se nezměnila", když si to na poslední chvíli rozmyslím a vypustím akorát něco ve smyslu "Hm". Beru to jako pokrok v naší konverzaci, a tak ještě dodám: "Zajímalo by mě, jak moc se to asi u tebe a Islandu změnilo. Vsadím se, že to tam vypadá mnohem líp než u Arthura...," zamračím se, to jsem asi poznamenávat neměl, a tak jen rychle dodám, "... jak se asi bráškovi daří... a jak je na tom Berwald s Tinem..." Po tak extrémně dlouhém souvětí si musím dát na chvíli oddych. Navíc si moc dobře uvědomuju, jak na tom Norge v mojí době je. Nebo spíš, jak moc špatně. Co všechno se asi do téhle doby mohlo změnit? A je pořád pod mojí nadvládou, nebo mi ho zkusil ukrást Berwald? Cítím paranoiu. Mám depresi z toho, co všechno se pokazilo. Chci obejmout svého Norgieho, ale moc dobře vím, že bych dostal nůž do břicha nebo kopanec do koul... do nohy. Ach jo.

Norsko - 28. prosince 2011 22:30

soukromá zpráva od Norsko pro Mmmm "Nevím, jestli lépe jak u Arthura, ale zajisté lépe než u tebe," oduším chladně na jeho pokus o konverzaci a vydám se blíž k zábradlí, zaplaším myšlenky na to, že není tak dlouho, co jsem tu stál ve společnosti Anglie a Španěla. Místo toho se opřu a zahledím do vln. Možná jsem neměl Dána tak odbýt, zvlášť když ze sebe opravdu vymáčkl něco, co vypadalo i jako pokus o rozhovor a nebyla to úplná blbost. Určitě ho to stálo spoustu námahy. Určitě víc, než by stálo mě ho přehodit do té vody. A já možná potřebuji nějaké rozptýlení. (A vize topícího se Dána, kterému žralok žere nohu, se do takového rozptýlení určitě počítá!) V duchu se ušklíbnu. Nakonec se ale stejně neovládnu se a povzdechnu si. Proč se musím cítit tak mizerně? Zatraceně. "Taky by mě zajímalo, jak jsou na tom ostatní," sdělím Dánovi po své douhé odmlce. Ale bavit se o tom nechci. Snad dorazíme na Island a já konečně zkontroluji svého brášku. Mm. Snad bude v pořádku. Potkání Švédska bych se možná taky nebránil, naše vztahy jsou sice pochybné a poněkud střídavé, ale většinou se s ním dá vyjít (minimálně na tom, že se pobavíme na Dánův účet, se vždycky shodneme!) a občas má docela dobré názory na danou problematiku. A ze všech lidí, co znám ve své době, je to on, komu bych se s něčím svěřil a chtěl po něm radu. Mm. Moji pozornost opět upoutají vlny. Matně si vzpomínám na pár detailů dnešní noci a cítím, jak mě opět polívá jakýsi chlad. Zatnu zuby. "Matthiasi," zamumlá najednou, máš mě rád? "Proč musíš vždycky všechno zkazit?" otážu se a nechám do svého tónu vetknout jistý arogantní a nadřazený podtón. "Dokud jsi se tu neukázal, bylo v týhle době docela fajn..." podotýkám a pohodím hlavou. Jen od dnešního rána se všechno kazí ... Trochu si poupravím sponku. Opět se odmlčím. Na tohle přece myslet nechci. Pak se víc opřu o zábradlí a trochu se schoulím sám k sobě. Zahledím se do dálek. A snažím se ignorovat, že to, na co myslím, je švédská náruč.

Skotsko - 28. prosince 2011 22:31

Znechuceně sleduji jeho korunovaci. Spousta těch nudných a otravných keců kolem a stejně jde jen o to, aby mu dali korunu na hlavu. To se dá zvládnout za deset vteřin a oni to tu protahují už tři hodiny. Je to spratek. Nevychovaný, rozmazlený fracek mluvící se směšným anglickým přízvukem. Věčně věků si jen recituje Shakespera a žvatlá něco latinsky. Je to odporný, úzkoprsý suchar a snob. Vychovávali ho samí ubožáci a slaboši, navíc v jeho případě se geny neprojevují, tak se ani není čemu divit. Kéž by se své matce podobal aspoň trochu. Marie byla skvělá. I když to byla holka, dalo se s ní mluvit rozumně a uměla pořádně pít. Vždycky si se mnou dala panáka. Možná ji všichni kritizovali za její vladařské schopnosti, ale pořád to byl kus ženské. Každý pořádný chlap se za ní otočil. Mohla si ukázat prstem, kterého chce, a on jí padl k nohám. Což znamenalo, že na tu anglickou kreaturu se nikdo ani nepodíval. A to jí štvalo. Žárlila na svou sestřenici tak moc, že jí nechala popravit. Stupidní, panovačná mrcha. Není divu, že s ní nikdo nevydržel. Tedy až na mého drahého bratříčka. Naštěstí zaklepala bačkorami a nenechala po sobě žádného anglického haranta, který by opět nadělal víc škody, než užitku. A Marie po sobě zanechala tohohle spratka. No, aspoň v sobě má skotskou krev. A teď ho korunují na anglického krále. I když je to idiot, respektuje mě a dá se říct, že pro mě nastávají lepší zítřky. Aspoň to uzemní toho čajomilného Anglána. Konečně mu nějaký biskup, jehož jméno mi uniká, položí korunu na hlavu a řekne při tom pár slov latinsky. Pochopitelně mu nerozumím, nač se učit nějakou hatmatilku?! Její korunu, bleskne mi hlavou. Korunu anglické královny. Nyní na trůn usedne Skot. To ve mně vzbuzuje škodolibou radost. Všichni se pak ukloní a provolávají slávu králi Jakubovi. Vstanu ze židle a ledabyle se na nově korunovaného krále pověsím. "Hej, Kubíčku, gratuluju! Půjdeme to zapít, ne?" ušklíbnu se. "Pán Bůh je mi svědkem, zajímá tě vůbec něco jiného kromě alkoholu?" vyčítavě na mě pohlédne a ucukne kousek stranou. "Ale no tak, to je taková tradice, víš? I s tvou maminkou jsme její korunovaci zapili," poplácám ho po rameni. "Bože můj, vždyť jí bylo pár dní," vyvalí nevěřícně oči a rázem zavrtí hlavou. "Nicméně s tebou nemohu jít, ani kdybych chtěl. Musím jít pozdravit Arthura. Jsem teď jeho král a chci s ním mít dobré vztahy. A to platí i pro tebe, od teď se k němu budeš chovat slušně a vyhneš se veškerým konfliktům. Opovaž se zase vyvádět nějaké hlouposti!" S těmi slovy se sebere a odejde. "Smrad," odplivnu si. "No nic, tak se napiju sám. Budu popíjet dobrou skotskou whisky, zatímco ty budeš pochlebovat tomu bastardovi." Potřebuji najít dobrý hostinec, kde by měli pořádný chlast. V Londýně nadlidský úkol. Pořád nedokáži pochopit, jak mě sem vůbec dostali. Že prý korunovace musí probíhat ve Wesminter Abby. U nás máme přece spoustu pěkných kostelů, které by se dali použít. Nemuseli mě proto táhnout až do Anglie. Ale oni by zase reptali, nehledě na to, jak by vyváděl Arthur. Otráveně vyjdu ven a oslepí mě ostré světlo. Přimhouřím oči a dám si ruku před obličej. Světlo najednou pohasne. Zase ten protivný, známý Londýn. Zarazím se. Protivný je, to ano, ale známý rozhodně ne. Nějaká obrovská červená nestvůra se neuvěřitelnou rychlostí prohání po zvláštní šedé cestě. A uvnitř jsou lidé. Nejspíše je sežrala a... Samozřejmě, má v tom prsty ten neřád Anglie! Zase si zahrával s magií a obrátil celý svět naruby. Teď tu jezdí jakási monstra, požírají lidi a celé je to tu takové jiné. Vidím divné předměty. Ještě větší než ty příšery. Stojí namístě a nehýbou se. Vzdáleně připomínají stavby. Ale to je přece nesmysl! Takhle domy nevypadají! Přijdou ke mě nějaké dvě dívky. V kalhotách. Co to má být? Svět se zbláznil? Všichni jsou oblečeni divně, naprosto nevhodně. Až tohle ten parchant dá zase do pořádku, přísahám, že mu zakroutím krkem. "Ty vole, koukej. Co je to za magora? Hej, probuď se, blbečku, nejsi ve středověku! Tohle je dvacátý první století!" vykřikne jedna z dívek. Mám co dělat, abych vůbec té její měšťanské mluvě porozuměl. Když si domyslím, co asi tak chtěla říct, zděsím se. Naposledy byl přece rok... 1603! A ona říkala něco o 21. století. Nabízí se jen dvě rozumná vysvětlení. První, svět se zbláznil. Druhé, tohle má být budoucnost. Netuším, co je děsivější. Jestli takhle má vypadat Londýn za čtyři sta let, pak směřujeme přímo do horoucích pekel. "Nech ho být! Třeba mu platí, aby lákal turisty," řekne druhé děvče a táhne svou společnici pryč. Hrůza! Co teď? Potřebuji se napít. Mám sucho v krku. Ale co když... co když v budoucnosti není pití? Co když Irsko s tou svou parodií na pořádný chlast úplně potlačil mou výtečnou whisky? Někdo mi poklepe na rameno. Otočím se. Starší muž s milým úsměvem na rtech. "Promiňte, nepatříte vy náhodou k těm podivínům?" "Cože? Podivínům?" "Totiž... máte taky to starodávné oblečení a vypadáte tak zmateně. Bylo jich pár a tvrdili o sobě, že jsou prý státy." Že bych se do té budoucnosti nepřenesl sám? Logiku to mělo. "Nejspíše ano. Já jsem... Skotsko," řeknu tiše a pozoruji, jak muž svůj úsměv rozšířil. "Já pocházím se Skotska," zasměje se. "Tak to je mou občanskou povinností Vám pomoci." Milý chlapík. Nabídne se, že ví, kde se oni podivíni nacházejí, že plují kamsi na Island a má prý loďkou, kterou mě k nim může dovézt. Ujistí mě, že moje whisky stále existuje, ale prý se objevilo něco ještě horšího než ta irská. Nějaká americká a kanadská. Že by ta dvě usmrkaná děcka dělala do alkoholu? Neustále v puse cumlá takovou divnou tyčinku. Nabídne mi a vysvětlí, že je to cigareta. Chuť to má skvělou! Ani nevím, co mi na tom kouři tak chutná, ale je to skoro stejně dobré jako sklenička skotské. Věnuje mi těch tyčinek celou krabičku a k nim takovou šikovnou věci, která v sobě uchovává oheň. Vážně milý cápek, i když mi sdělí velmi neradostnou novinu. V tom jednadvacátém století je prý mým šéfem anglická královna! A zbytek světa mě bere jako součást Anglie! Kde to jsme? To mě ovládá můj mladší bratr? Nemyslitelné! "No počkej, Arthure, tohle ti nedaruju," zavrčím.

Anglie - 28. prosince 2011 22:32

Než Španěl stačí vůbec otevřít pusu, ozve se zahřmění. Když se chvíli potom ozve rána a na chvilku nám tu vypadne světlo. Kouknu na svýho společníka a chci vylízt ven a zjistit, co se stalo, ale ve chvíli, kdy otevřu dveře, se loď zhoupne a švihne se mnou dozadu. Nejenže se za mnou dveře zase zavřely, ale ještě jsem zkosil k zemi příhodně stojícího Antonia. No. Mohlo to dopadnout i hůř. Nemusel jsem spadnout do měkkýho. Jenom mám dojem, že mi tuhle příhodu připomene ve chvíli, kdy se mu začnu vysmívat kvůli tý příhodě s věcičkou s čepelema. A to určitě ve stylu „Zato ty ani neumíš chodit!“. Ještě než se stihnu zvednout, otevřou se dveře a vpustí dovnitř jasný sluneční světlo (tak moment, nehřmělo před chvílí?) a společně s ním i nějakýho postaršího plavčíka, kterej na nás kývne, ať prý jdeme za kapitánem. Takže se zvednu (co nejrychlejc, protože ten chlap se na nás hrozně divně dívá) a vylezu ven. Jakmile jsem na palubě, mám možnost vidět, jak se z řídící místnosti kouří. Asi jako kdyby se žabožrout věnoval jeho oblíbený zábavě a až v záplavě černýho kouře si vzpomněl, že vlastně původně vařil. Se vzrůstajícíma obavama zapluju za vyslancem do kajuty bosse týhle lodi. Rozhodnu se moc nevšímat ostatních národů, který tam... asi nejsou. (Protože nikdo není schopnej napsat, že tam přijde první.) Zaberu si pro sebe nejbližší židli, což se později ukáže jako chyba. Bohužel (a jak se možná i dalo čekat), usadí se vedle mě Francie, a to dřív, než bych mu stihl podkopnout židli. Minimálně má štěstí, že nic nezkouší. Alespoň teda během kapitánova vysvětlování, kdy kdykoli se ostatní začnou tvářit nechápavě, ujmu se zhruba přeložení výroku staříka. Nakolik jsem mu sám porozuměl, samozřejmě. Fakt by mě zajímalo, kde nakonec skončíme. Co když nás odnese proud a omlátíme se někde o Skotsko? (Ale to už by byl fakt hardcore.) A co když nás to odnese hluboko do oceánu? Radši budu přemýšlet optimisticky.. Fajn, optimistický myšlenky. Aspoň neskončíme nikde ve Francii. V tom na mě žabožrout promluví a mně se hned před očima zjeví jeho žabí obličej s cudností nadrženýho králíka. Kde jsou moje optimistický myšlenky?!! Tak spát u mě – nebo spíš se mnou – se ti zachtělo? S přehnanou okázalostí sáhnu pro bambitku a namířím ji na něj. Chvilku se na něj bez výrazu dívám, než s příslušným zvukem parodovaným mlasknutím jazykem nadzvednu hlaveň, jakoby po střelbě. „Jestli se k mý kajutě jenom přiblížíš.. Zastřelím tě.“ S tímhle mu věnuju co nejsladší úcul. …. Kterej mi zas rychle spadne. Obrátím hlavu k mluvčímu. „Cože?“ zatvářím se hodně nelibě (asi jako slečinka, když šlápne do hovna), když vyrukujou s tím, že bych se měl zbavit zbraní. Jako by nestačilo, že musím loď sdílet s těmahle idiotama – což je dost nebezpečný i se zbraněma -, ale teď se jich mám ještě vzdát? Bezděky stisknu bambitku, kterou pořád držím, pevněji a nerozhodně se podívám nejdřív po lidech z posádky (kteří se snaží netvářit vyděšeně z pouhý vysoký koncentrace zbraní na jednu osobu), a pak po národech, který jsou jedním z důvodů, proč ty zbraně nosím. Moje pistol, sakra! Poslední triumf! Samozřejmě, že se dokážu dobře ubránit i bez ní, ale takhle se prostě cejtím jistější. (Jsem tak šokován, že se ani nestihnu pobavit Dánovým emočním soubojem při loučení se sekerou.) Tím spíš, když.. Na Francii mi pohled ulpí trochu delší dobu. Možná bych ho měl zastřelit ještě teď, než se o něco pokusí, až budu bez zbraní. Bylo by to lepší, než se pak v noci strachovat, odkud zas vyleze. (Fakt nechci strávit noc v magickým kruhu a s krucifixem v ruce.) Čím ho asi zastřelím, když u sebe nebudu mít bambitku? Jakkoli je ta představa (zastřelení, samozřejmě) lákavá, nakonec si rezignovaně povzdechnu, pokrčím rameny a začnu zbraně, jednu po druhý, odkládat na hromadu zbraní, kterou už tam stihli vytvořit ostatní. Vypadá to na hodně dlouhej proces, vzhledem k tomu, kolik čepelí se dá na těle skrýt. O pár minut (a o něco zděšenější pohledy zúčastněných) později, když se hromada zbraní zas o něco zvětšila, už se zdaleka necítím tak bezpečně jako předtím. Ztráta bezpečnýho vědomí, že stačí jen sáhnout za pás a vylovit bambitku, kterou můžu prohnat kulku hlavou libovolnýho žabožrouta ještě dřív, než se mě vůbec dotkne, mě nijak neuklidňuje. Mimoto si dobře všímám, že Norsko odevzdal podezřele málo zbraní. Teď budu moct jenom doufat, že všechny čepele vyplýtvá na Dánsko dřív, než se mě fakt rozhodně podříznout. Teď zbývá vyřešit poslední problém - vymyslet, co dělat. Možná by se konečně dalo pustit do výroby jídla, začínám mít hlad.

Francie - 29. prosince 2011 10:04

"Oh, vážně mě zastřelíš?" Věnuji mu sladký úsměv a sleduji jeho váhavý obličej. "A čímpak Artie?" Optám se ho bez zakrývání svého přízvuku a dál se na něj usmívám. "Navíc nechci spát s tebou. Mám jiný záměr a jiný cíl." Poslední větu pronesu tišeji, tedy spíše šeptem, jelikož se k němu trochu nakloním. Sice ho neoblafnu, ale za zkoušku to stojí. V podstatě bych se mohl nastěhovat i ke Španělsku. Ne že by se mi ta drobná chvilka v pokoji nelíbila, byl skvělý, ale nemusel odpadnout hned. Nicméně, uvědomění si, že jsem celý den nic nejedl, mne dohání k myšlence, že bych si obsadil místní kuchyni a za svitu svíček něco uvařil. Stejně tam přijde i Arthur, který si bude myslet, že se na to všichni vykašlali. Ah, svíčky v kuchyni a můj milovaná Anglán. Jak krásně romantické. Teda pokud ho udržím dál od plotny. Bohužel zbraně se týkají i mne. Začnu vytahovat všelijaké malinké čepele, dýky a dokonce i nejmenší střelnou zbraň, která v mé době byla. Co se počtu zbraní týče, nezůstávám pozadu. Ale ten malinký noží jsem si raději nechal u sebe. Na krájení zeleniny je totiž iděální... a na kastraci připitomělých vojáků taky. S dokonalou ignorací ostatních pak se svou jedinečnou galatností a svými ladnými pohyby, vyjdu z kapitánovi kajuty a zamířím si to nejbližší cestou ke kuchyni. Žaludek už mi po cestě naznačuje, že dlouho nejedl. Ah, takové ošklivé zvuky co vydává, mi celkově kazí mé postavení. Měl bych se najíst co možná nejdříve. A v kuchyni najdu dvě osoby. Jeden se patlá s bramborami a druhý se snaží umýt ten lesklý stůl špinavou hadrou. Při tom pohledu to se mnou málem praští a nevěřícně zamrkám. "Co to má znamet?" Mladíkův lhostejný pohled se upře na mou osobu a ve mě začíná vřít krev. Co se kuchyně týče, jsem hodně háklivý. A základem je, že kuchyň má být vždy čístá a srovnaná. To, co tu ten hlupák předvádí, nevypadá, že by mělo být uklízení. A loupat brambory uprostřed kuchyně, je taky hrozný nesmysl. Po chvilce čekání se však dočkám odpovědi. Přidrzlé a namyšlené. "Ven!" Vykřiknu na toho hlupáka a tasík malinkou čepel, kterou jsem si u sebe nechal. Očividně jsem udělal správně. Ta parodie na kuchaře odložila tu odpornou hadru a i jeho komplic se zvedl ze svého místa. Jen na sebe pohlédl a vzali nohy na ramena. Utekl jim nejbližším východem. A konečně jsem v kuchyni zůstal sám. Okamžitě jsem se pustil do práce. Ten odporný hadr jsem vyhodil a vylovil nějaký čistý. Vše jsem důkladně otřel od prachu a dal se do loupání brambor. V praxi je síla. Oloupal jsem je během chvilečky a začal se zabívat tím, kde je oheň. Ovšem nikde nebylo žádné ohniště, nic. Jen jakási divná věc s kolečky, to byly asi ty vypínače, nebo co, na které stál hrnec se stunedou vodou. Popravdě stál, na jakési desce s vyznačenými kolečky. A tak, když jsem po chvilce sebral odvahu, vybral jsem si vypínač s označením kolečka, na kterém stál hrnec. Otočil jsem tím na čísílko osm, které tam bylo a ze zvuku, které ta věc začala vydávat a kterého jsem se nejdříve lekl, mi došlo, že se mi to asi povedlo uvést do chodu. To jsem si také ověřil, když jsem dal ruce blíže k hrnci. Najednou se tam objevilo teplo. Ach ano, jsem geniální. Rozhodně jsem chytřejší jak Artie. Pokrájel jsem tedy brambory a hodil je do hrnce. Začalo ovšem hledání dalších ingrediencí. A díkybohu našel jsem masi. Vepřové, krásně porcované a vonělo naprosto lahodně, takže se žaludek zase ozval. Netrvalo mi to dlouho a popadl jsem jakousi lesknoucí se věc. Byla menší, ale i tak se podobala hrnci. Vydedukoval jsem, že je to ze stejného materiálu a e to asi bude na vaření. Také se mi podařilo najít parodii na misku, kam jsem plátky vepřového naskládal. Také se mi podařilo najít krájecí prkénko. Poznal jsem ho okamžitě. Věc které se nezměnila. A dále palička... ta sice vypadala trochu jinak, ale i tak byla velice podobná té z mé doby. Nyní už mi zbývalo jen masi naklepat, okořenit a osmahnout na mírném plameni. Ovšem chtělo to i vařenou zeleninu a tak jsem se po naklepání a okořenení vydal na další výpravu po kuchyni. A objevil jsem mrkem, hráše, cosi žlutého a jinou zeleninu. Podusíme. Projelo mi hlavou a zeleninu jsem omil, popřípadně nakrájel. To divné žluté stačilo dostat od té prazvláštně vyhlížející věci... Opravdu velice zvláštně vyhlížející. Co se s tím asi dělá dál? Nicméně další hledání nádoby na uvaření a čímsi, čím bych to zakryl, bylo úspěšné. A tak jsem tedy zapl další kolečko a postavil na něj nádoby. Do té jsem nalil trochu vody a nasypal zeleninu. To celé jsem pak zavřel. A už byl čas odstavit brambory. Vylil jsem vodu, ve které jsem je vařil a pak našel šťouchadlo, velice podobné toby z mé doby. Ovšem hledání másla mi zabralo trochu víc času. Nakonec jsem jej objevil v té zvláštní skříni, ze které vycházel chlad. Ale našel a pak jsem s jeo pomocí udělal šťouchané brambory. Samozřejmě jsem přidal i trochu soli, jinak by to nemělo chuť. A konečně přišlo na řadu maso. Olej jsem našel bez problémů, jelikož byl hned vedle desky. Tak jsem tedy otočil znovu kolečkem, a pak i tím, kterým jsem vypnul kolečko na kterém byly brambory. Nalil jsem trochu oleje na dno té nádoby a čekal než se dostatečně rozehřeje. Pak jsem na to cosi položil plátek a rychle jsem našel něco, čím to budu otáčet. V průběhu jsem odstavil zeleninu a nadále pokračoval s masem. "Teď už jen porozdělovat na talíře a může se podávat." Pronesl jsem se značnou hrdostí v hlase.

Danmark - 29. prosince 2011 11:32

soukromá zpráva od Danmark pro Krátké dánské melodrama Deprese se prohlubuje. Chtěl jsem nějak začít konverzaci, ale mé snahy odvál vítr, byly nemilosrdně zadupány do země, potopeny ve jménu slavných dánských drakkarů a sežehnuty krutým severským mrazem, smeteny z povrchu zemského a následně roztrhány v samotném pekle, tam odsouzeny hůře než sedm smrtelných hříchů a jsouc ostudnější než krvesmilstvo, staly se bohu nelibějšími než pach hnijící lidské zpupnosti. Tak skončily mé city, v propasti a roklině, v božské latríně, opovrhovány a přehlíženy… a já sám, se svým žalem, odsouzen k věčnému trápení. Co to zase kecám. Norge má nejspíš pravdu. Já stejně nemůžu vědět, jak na tom ve 21. století jsem. Ještě jsem se nedostal k žádné mapě, informacím… k žádnému jinému Dánovi. Ve své éře se mám dobře, když mi konečně patří celá Skandinávie a jsem teda ten král severní Evropy, ale i tak se hranice, smlouvy a aliance mění ze dne na den, takže kdo ví, jak to u mě vypadá za těch pár století. Ke katastrofickému scénáři typu Dánsko bylo zabráno Švédskem nebo něčemu podobnému snad nedošlo, na druhou stranu si ani přes svůj skvělý dánský optimismus nedokážu fandit dost na to, abych věřil, že vládnu Kalmarské unii i v téhle době, a vůbec, že ještě nějaká unie existuje. A tohle je jeden z důvodů, proč mě teď tak štve Anglán. Velká Británie očividně pořád oxiduje na mapě, má poměrně velké území (i když Arthur stihnul přijít o většinu kolonií, blbec), anglicky se člověk domluví skoro všude a všichni se na něj nedívají jako na idiota. Prostě by mu jeden záviděl. Takže první Norgeho otázku jsem nějak přešel mlčením, o kterém musím říct, že je hodně praktické a nebylo by na škodu ho trochu procvičit. Svých nových zkušeností jsem se rozhodl hned využít, a když Norgie potvrdil svůj zájem o to, jak jsou na tom ostatní, už jsem to dál nerozebíral a potvrdil to jen tichým „Hm“ (a ono je to docela návykový). A pak přišlo něco, na co jsem čekal celý svůj zatraceně dlouhý život. Moje naivistické představy začaly zasypávat můj mozek růžovými konfetami a přiblble přeslazenými představami, když Norgie řekl „Matthiasi“ a mně se před pokračování věty naskytla přibližně sekunda a čtvrt na konspirační teorie. Bude to „Matthiasi, budeme spolu pozorovat hvězdy?“ nebo snad „Matthiasi, máš mě rád?“ Bylo tolik krásných možností a můj mozek se vznášel ve vakuu plném hormonů štěstí a lásky a sounáležitosti, že z Norovy skutečné odpovědi jsem si málem sednul na zadek. Počkat, takhle to být nemělo! Moje vnitřní já vzalo svou imaginární sekeru a za táhlého vytí Norova jména se odevzdalo zklamání a žalu. Můj obličej na to na pár chvil asi zareagoval trochu moc šokovaně, ale král severní Evropy přece dokáže uřídit svoje emoce, ne? No… ne. Vlivem toho všeho se aktivují moje mozkové závity a já nad tím začnu přemýšlet víc, než doteď. To, že jsem Sigiho v budoucnosti zabral, nejspíš nebude jediný důvod k jeho názorům. Co třeba… co když pro něj představuju překážku? Ale vzhledem ke komu? On přece nikoho jiného než nás, seveřany, nepotřebuje, ne? Nebo že by… Že by měl zájem o Brita? Já věděl, že Anglán za tohle všechno může. Určitě celou tuhle situaci, včetně našeho přenesení do 21. století, způsobil on. Naschvál Sigimu řekl, co ho čeká a obrátil ho ještě víc proti mně. Samozřejmě on sám má čistý štít, ale určitě se nechystá jen ukrást mi Norgieho, nejspíš chce změnit celou budoucnost ve svůj prospěch. To je tak blbej plán! „Takže… já ti stojím v cestě, že jo?“ odmlčím se, nějak jsem si nikdy neuvědomoval, že by tu mohl být i někdo jiný. „Stojíš o Angličana? Nebo o Španěla? Ono je to vlastně jedno…“ trochu jsem se opřel o zábradlí a podvědomě se ho trochu chytil, kdyby mě chtěl Sigi náhodou hodit žralokům, „… protože já se tě nemůžu vzdát. A já jsem přece lepší než nějaký Brit s tím pitomým přízvukem – vezmi si, kolik má ve svojí době kolonií a co s nima určitě všechno provádí! To já…“ Sakra. Já jsem to tak nehorázně podělal! Teď už si do tý vody můžu skočit rovnou sám. „Prostě nechci, aby se ti něco stalo, a hotovo.“

Norsko - 29. prosince 2011 13:44

soukromá zpráva od Norsko pro Otravný rozhovor Vlny. Vlny, které jsou rozráženy přídí lodi. Vlny, které se rozbíhají oceánem do všech koutů světa. Vlny, které všechny moje emoce berou, odnášejí je pryč a ničí je přelívající se prázdnotou... Jinak řečeno naprosto otravné kusy vody. Mám skoro chuť se pousmát. Skoro, jelikož mě nanejvýš zarazí slova Dána. Cože?! Cítím jakési podivné ochromení, které se rozlinulo mým tělem. Skoro, jako by mě jeho slova paralyzovala. „Takže… já ti stojím v cestě, že jo?“ , „Stojíš o Angličana?" Přesně tohle se mi ozývá v hlavě zpětně. Jak ho to napadlo?! Odine... , jestli na to přišel on, musí to být naprosto zjevné. Nadechnu se. Čas norského utopení právě nadešel! Mám chuť po něm začít řvát, zmlátit ho, bodat ho nožem až do svého vyčerpání (a nejspíš jeho smrti). No, má štěstí, že nejsem hysterka. "Nežvaň blbosti, anko," odtuším nezaujatě a naposto chladně. Ani se na něj nepodívám, jen dál zabodávám pohled do dálky, jako bych čekal, že se náhle zjeví Freya a donese mi Brita na stříbrném podnose. Jen se zakousnout, nastrouhat si jeho obočí jako petrželku ... Mm, myslím, že ne jen Francouz by norskou romantiku nepobral. "I když máš vlastně pravdu," přiznám tišeji a i když se hodně snažím udržet nezaujatý tón, odstín sklíčenosti tam přeci jen slyšet je. "Stojím o Angličana," oznámím Dánovi a nepatrně pohlédnu jeho směrem. Poté se opět zadívám před sebe. "Ale ... ani tak se nemusíš obávat. Sice už jsme spolu stihli sdílet lože..., ale hned poté mě odkopl!" odtuším, tentokrát opět chladně a nezaujatě. A mimoděk mě napadá, jesli jsem právě neudělal to, co jsem si říkal, že je pod mou hrdost. Tedy nepostěžoval si Dánovi způsobem, který skoro vybízí, aby šel Arthurovi rozbít hubu. Ale byl by to hezký důkaz, že mě Matthias má rád. Na jeho další slova poněkud přimhouřím oči. "Nemám ponětí, kolik bude mít ve své době kolonií," odtuším otráveně. Anglán mi podrobný seznam nedal, jen je na něm vidět, že na tom bude hodně dobře, nuž... "A ty co?" protáhnu, ať si nemyslí, že mu sežeru ten jiný konec. Zavrtám do něj pohled. Chceš mi snad tvrdit, že pod tvou nadvládou budu vzkvétat? Celý nadšený ti budu posluhovat a ještě nadšeněji se za tebe bít? Že budu šťastný?! "Ty jsi tak otravný, anko!" zašeptám. "A tu snahu, aby se mi nic nestalo, dáváš náležitě najevo," odtuším. "I v mé době...," syknu. A v duchu pokračuji ve spílání na jeho adresu. Na krk mi hodí Anglii, protože ho nezvládá, dobrovolně mi podvolí své území ... a pak ..., když mi dává dost práce usměrňovat toho fracka (z nějakého důvodu rozlišuji mezi Arthurem na lodi a tím děckem ze své doby), si začne revoltovat a dělat povstání ... Mám skoto dodat cosi jako, "nesnáším tě!", ale mám dojem, že tímhle bych Matthiasovi možná ublížil moc. Vždyť přece říká, že se mně nemůže vzdát. A snaží se mě přesvědčit, že je lepší než Arthur. Evidentně mu záleží na tom, abych o něm smýšlel hezky. Povzdechnu si. Mám všeho akorát plné zuby a je to děsně otravné. Anko, proč jen jsi tak otravný, anko? I kdybych říkal ti jinak, otravný bys byl stejně. "Mm," zamumlám a pohodím hlavou. "Je to tu otravné!" odtuším a snažím se namluvit si, že to slané, co mi stéká po tváři, je jen náhodný stříkanec od vlny. Lhostejně si to setřu a jemně se mračím na dálku před sebou. Dej mi pokoj, Matthiasi! žádám ho v duchu.

Španělsko - 29. prosince 2011 17:10

S na smrt vyděšeným výrazem ve tváři upírám svůj pohled na tu divnou vrčící věc a jen čekám, kdy se to zvedne a pokusí se nás to sežrat. Inu, tady si člověk nemůže být jistý vůbec ničím, dost by mě proto zajímalo, jestli je to vůbec přístroj, nebo nějaké zvíře. Každopádně to ale vypadá, že to žije svým vlastním životem a je proto naprosto pochopitelné, že se snažím od oné věci udržet alespoň nějaký odstup (čím větší, tím lepší). Nejsem přece žádný srab, nebo tak něco. Ale když už bych měl někdy zemřít, tak prosím ve své době, mezi svýma, jinde natahovat brka nehodlám. Děkuji. Znovu se na to zahledím a uvolním sevření Arthurova oblečení. Je skoro až nemožné uvěřit tomu, že ačkoliv se před chvílí zdálo, že mě rozemele na kousky, se teď odvážný Arthur vydává navzdory ohrožení jeho života vyplnit můj rozkaz a zneškodnit ten...to...tu věc. Nebýt to vlastně můj nepřítel, jsem na něj možná i trochu hrdý. Ale kdybych řekl, že by mi udělalo radost, kdyby ho to sežralo, moc upřímný bych opravdu nebyl. Ale jestli třeba čeká, že mě to odradí od původního plánu něco si uvařit (můj pohled padne tu velkou chladící krabici, jejíž obsach tvoří kromě desítek dalších pochybných věcí i slušná zásoba rajčat) sám. Ignoruju pohledy chlubivé pohledy Angličana, který jako by čekal, až se mu ze všech stran dostane obdivu, že právě svedl něco, co já ne, a vydám se k lednici, abych se pustil do přípravy pokrmu. Jenže jak jsme chvíli na to ujistili, Bůh není žádný troškář, a jako by mu nestačilo, že jsme uvízli v pochybný době, na pochybným místě a s pochybnýma lidma, on nám pošle ještě jeden dar z nebes a venku se rozpoutá taková bouře, jakou jsem už dlouho nezažil. Toho, že nějak začalo blbnout světlo si ani moc nevšímám, ale co mě opravdu zaujme, je Arthur, který v rytmu houpání lodě dotančí od dveří zpátky do středu kuchyně (ne, že bych na tom se stabilitou byl o něco lépe...) a vzápětí se svalí na mě. Usuzuji, že spadnout na zem by pro něj bylo neskousnutelné, a tak jsem tvrdý dopad na zem schytal já, ještě zesílený vahou Angličana. Ale nestěžuju si. Zazubím se a už chci jeho pád nějak hezky okomentovat, když v tom nás vyruší ten plavčík a Arthur je na nohou dřív, než to vůbec stačím postřehnout. Taktéž vyskočím a naprosto nevnímajíc, co po nás ten chlap chce, si pospíším následovat blonďáka, ať už se vydal kamkoliv. Nakonec z toho všeho teda pochopím, že při té bouři jaksi vypadlo řízení z provozu (asi kormidelníka smetla vlna do moře, nebo co vlastně, kdo se v tom má, hernajz, vyznat?!) a po Arthurově vzoru se usadím na židli v kajutě kapitána. Nejprve se rozhlédnu po místnosti a následovně spražím zkoumavým pohledem všechny dotyčené osoby. Až na Francii. Toho bych mým pohledem dokázal i zabít. Když je nám oznámeno, že bychom měli odložit naše zbraně, jen se nevinně usměju, zatímco v duchu přímo jásám. Pro mě jako odzbrojenou osobu je tenhle krok značným přínosem. Nejen, že tu nebudu sám potupně beze zbraně, ale navíc nikdo nebude mít příležitost mě rozčtvrtit, rozpůlit, zabodnout, probodnout, zapíchnout, rozseknout, useknout, vychuchat, rozkuchat, ani nic jiného. Přinejmenším jejich zbraní ne... Ale kdo by se taky mě chtěl zbavit, že jo? Haha, hahaha... Teď už jen doufat, že všichni opravdu odevzdali všechny zbraně a že brzo nechcípneme hladem nebo žízní. Snad ne, podle všeho tu má velení zásob víc než dost.. Ach, a ano, dal bych si rajče...

Skotsko - 29. prosince 2011 22:03

Je to banda idiotů No a tak najdu zbytek národů vytržených z jejich doby a nechaných napospas jednadvacátému století. Úžasná sebranka. Vážně lepší společnost si asi ani nemohu přát. (Jak smutné, že ty jejich hloupé mozky by sarkasmus stejně nepochopily). Je tu úchylný žabožrout s přáním znásilnit vše, co se hýbe, protivný Španěl, kvůli kterému jsem nedávno čelil obvinění ze spiknutí, věčně znuděný Nor, Dán, jehož hlava nelze popsat jinak než pytel pilin, a pak černá ovce naší famílie (i když Irsko je taky pěkné kvítko a Wels je zatím maličký, možná z něj vyroste stejný neřád jako z těch dvou). A každý z nás pochází z úplně jiné doby. Připadám si jako... v nějaké ujeté divadelní hře. Čekal bych, že se v takovém složení pustí do rvaček, ale oni se chovají jako změkčilé slečinky. Jindy hrdé národy se navzájem uhánějí a nejraději by poletovali v srdíčkách! Hnus! Největší hrůzu mám z Norska. Přišel z doby, kdy měl pod palcem celou severní Evropu, což znamená, že ovládal i mě. Hloupý Viking! Tehdy jsem byl mladý a nezkušený. Na počátku sedmnáctého století je stále pod nadvládou Dánska a Kristián IV. ho drží pěkně zkrátka, neměl by představovat nebezpečí. Alespoň ne nijak velké. Navíc je tak znuděný a otrávený, že stejně nevypadá, že by chtěl podnikat něco, co by pro mne znamenalo hrozbu. Co se Dána týče, Jakub má za manželku Annu Dánskou a díky tomu mám s tím blbcem poměrně dobré vztahy. Jako spojenec se hodí. Jediná jeho slabina je, že pije pivo. Takovou limonádu pro děcka. Máchá sekerou a tváří se drsně a pak je schopný ožrat se pivem! A to nemluvím o tom, jak stupidně se občas chová. Skandinávci jsou vlastně fajn. Bojují si mezi sebou a jen občas do toho zatáhnou někoho zvenčí (a občas bohužel i mě). Jinak jsou to jen výhodní spojenci, jen parťáci do boje proti Anglii. A to mě přivádí k mému milovanému bratrovi. Idiot! Myslí si o sobě, jaký je skvělý a neporazitelný. Přišel z doby jen pár let přede mnou. Z dob, kdy byla u moci ještě jeho drahá Alžběta. Trochu moc mu vyrostl hřebínek. Promenáduje se jako pirát a má za to, že svět mu leží u nohou. Jen počkej! Nemůžu se dočkat, až zjistí, jak to s ním dopadne. Jakub je hrozný srab. Všechno by řešil jen diplomaticky a bezkonfliktně. To je sice nuda, ale s privatýrstvím bude utrum! Žádné bezstarostné napadání španělských lodí. Ne, že by si to snad Antonio nezasloužil, je to parchant a myslí jen na sebe a svého domácího mazlíčka Romana, ale vidět, jak můj stupidní mladší bratr nadšeně krade všechno zlato pro sebe, to je zkrátka k zbláznění. Však já Kubíčka už přemluvím, aby ho srovnal do latě. Stačí se tvářit, jak děsně mu žeru tu jeho zodpovědnost a nakecat mu pár nesmyslů, jak Arthur přepadá mé lodě a vypaluje mi vesnice. A kdyby to nepomohlo, počkám si pár let. Už teď má tři děcka, stačí do nich denno denně hučet, jaký je Anglán hrozný hajzl a až jednoho dne jeden z těch harantů usedne na trůn, nebude těžké si nového krále omotat kolem prstu. Frantík se (překvapivě) chová jako blbec. Nikdy jsem ho neměl rád. Možná jsem válčil po jeho boku, abych mohl nakopat zadek tomu čajíčkovi, ale nikdy jsem s ním nenašel společnou řeč. Skoro to vypadá, jako by si dělal nároky na mého bratra. Je to úchylná žába, které nevěřím ani nos mezi očima! Pokud na Arthura něco zkusí, pak mu ho akorát tak pomůžu přivázat k posteli a následně mu zpřelámu hnáty, co si to vůbec dovoluje šahat na mého vlastního sourozence a myslet, že mu dovolím provádět na něm nějaké úchylné odpornosti! Nechci, aby mu něco udělal. Je fakt, že nemá právo mu nějak ubližovat. Protože to mám jen já! Já si toho s ním vytrpěl mnohem víc, je nepředstavitelné peklo žít vedle něj. Jenže žabožrout je idiot. Kdybych mohl, odstěhuju se na druhý konec světa co možná nejdál od Anglie (i když při jeho kolonizování by mi to bylo asi k ničemu) a tenhle blbec za ním ještě leze. Navíc je to děsná lama co se týče válčení, vlastně nechápu, proč mu vůbec pomáhám! A pije víno! A je povrchní a nafoukaný! A... no, stejně je lepší než Anglán. Španěl... mám to štěstí, že s ním nepřijdu moc do kontaktu. Je to blb (stejně jako všichni ostatní). Pořád se cpe jen rajčaty a myslí, jak skvělé námořnictvo má. Stejně odporný a otravný pirát jako Arthur. A asi předpokládá, že jenom proto, že se s ním dostal do křížku a je stejná pirátská krysa, má na něj nějaký nárok! Anglán je můj! Nedovolím, aby mi na něj sahali! V mé době nás spojuje stejný panovník a ten je Skot, což znamená, že Anglie patří mně! Jenom a jenom mně! A nehodlám riskovat, že se spojí s kterýmkoliv z přítomných národů proti mně. Nalodím se a jdu se poohlédnout po kapce alkoholu a kajutě na přespání. Lodě se za těch čtyři sta let změnily k nepoznání. Možná bych měl kapitánovi ohlásit, že má o jednoho pasažéra navíc a jít pozdravit své drahé společníky. Udělám to, až zaženu to nesnesitelné sucho v krku.

Švédsko - 30. prosince 2011 00:14

soukromá zpráva od Švédsko pro Romantická plavba lodí - švédský styl Je konec října 1644. Evropa je zmítána třicetiletou válkou, zrovna ve fázi, která bude později označena za švédsko-francouzskou. Musím poznamenat, že je sice krásné, když se fáze války jmenuje po vás, ale mít vedle sebe i jen ve jménu toho otravného žabožrouta je věc jiná. (Co kdyby nějaké pochybné existence napadlo nás dva na tomto základě spárovat? Už jen při té myšlence se otřesu.) Ovšem samozřejmě teď, když stojím na přídi lodi a hledím do vln před sebou, mám v hlavě jinačí věci. Například se stále kochám tím vítězstvím nad Dánem v bitvě, která proběhla ani ne měsíc zpátky. Bylo krásné vidět ten jeho uražený, útrpný výraz, když jsem házel jeho sekeru na dno moře. Ale jak se říká, na každého jednou dojde a čas zúčtování mému dánskému bratru nadejde už brzy. A doufám, že se mi podaří zachránit Nora z jeho pazourů, jelikož vidět Sigurdův žádný výraz s chmurnými, strhanými stíny v očích ve mě vždycky vyvolává ještě větší vztek a touhu zmlátit toho dánského idiota. Ovšem k věci. Můj drahý žena Tino se rozhodl, že bysme si měli na chvíli od toho válčení odpočinout (Nechápu proč) a udělat si malý výlet lodí. Něco jako romantický výlet nebo co. Musím ovšem říci, že pozorovat Fina, když válčí, je opravdu nádherná podívaná. Je krásné sledovat tu proměnu, když se z něčeho tak roztomilého stane něco tak ... krvežíznivého a zabijáckého. Navíc má obdivuhodnou mušku. Připouštím, že ani já nestřílím tak výborně jako on. Bohužel, můj drahý žena mi schoval veškeré zbraně a všechno v bitvě použitelného a odmítal to vydat, dokud ho nevyslyším a nepojedem na ten zatraceně blbý výlet v naprosto nevhodném termínu... Takže nakonec opravdu společně brázdíme moře. (Co bych pro něj neudělal, že?) A pak je tu samozřejmě ta posádka. (Velmi vtipná posádka, finská posádka. Poměrně mi z ní tečou nervy. Pokaždé, když na někoho z nich promluvím, zbledne. V lepším případě se mu jen rozklepou nohy a vykoktá odpověď. V horším upustí i všechno, co drží, a nevykoktá nic. A v tom nejhorším začne ječet a zdrhá na druhý konec lodi... - A pak něčemu šéfujte!) Ani nevím, z jaké důvodu jsme vyvolili za cíl cesty Island (asi jsme bělovláska dlouho neviděli). Ale dobře. Teď už jsme den na moři. Včera byla divná bouře s divným bleskem. Měl jsem z něho divný pocit, ale nakonec jsem se rozhodl jej ignorovat. Navíc jsem ignoroval i Finovy pokusy o mé svádění a romantické zakončení naší večeře. Bylo mi to ... trapné. Tedy, není mi trapné spát s kýmkoli jiným (za dob vikingů jsem rozhodně neměl problém), ale s Finem se vždycky nějak seknu. Možná to bude tím, jak je roztomilý. Jak křehce vypadá ... Nevím. Navíc z bitvy s Dánem mám ještě pár šrámů... a nechtěl jsem, aby je Tino viděl. Nicméně s jakousi trapnou výmluvou (tuším, že jsem řekl cosi o špatném měsíčím cyklu) jsem ho nechal sedět v kajutě a celou noc pak seděl na palubě a zíral na nebe. Nh. Dnešní ráno je také na nic. Jakýsi mladík mi vylil snídani na nohu, jelikož jsem na něj pohlédl, on se lekl a všechno pustil. Bylo to..., jak by řekl můj norský příbuzný, otravné. Zbytek dopoledne byl poměrně nudný. Fin něco žvanil a já přemýšlel o bitevní taktice. Pak jsem se šel projít... a teď stojím tady. Pomalu se blížíme k břehům Islandu. Už nějakou chvíli se proti nám objevují divné věci..., divné lodě. Rychlé lodě, které hbitě proplouvají kolem nás. Vypadalo to dost divně. Navíc po mě jakýsi týpek v pochybné květinové košili divně gestikuluje, mává rukama a potom, co se na něj podívám soustředěněji, vyjekne a vypadne z jakési malé loďky do vody. Nerozumím tomu. Islandský národ byl ale vždycky divný! V tom mě utvrzuje i vjíždění do přístavu. Všechno vypadá jinak, jako kdyby se to zbláznilo. Mračím se, snažím se nedávat najevo vnitřní nejistotu. Finská posádka kolem mě začíná panikařit. Udávám strohý příkaz k pokračování. Fin chtěl na Island, pojedeme na Island a tečka. Dorazíme ke břehům. Mračím se. Hledám po palubě pohledem svého ženu. "Nh?" kouknu na něj. "Vystoupíme?" prohodím. Zřejmě se tu stalo něco moc divného. A já bych rád věděl. co. Navíc kdesi v dálce mě upoutá jakási modrá budova s žlutým nápisem Ikea. Sice nevím, o co se jedná, ale v duchu cítím jakýsi vnitřní vábivý hlas. Láká mě, abych se k tomu vydal blíž. Skoro, jako by mi říkal, že jsem narazil na cosi švédského. V duchu se usmívám. Můj instinkt přece nikdy nelže!

Danmark - 30. prosince 2011 03:01

soukromá zpráva od Danmark pro Jsem král severní Evropy (nebo si to aspoň myslím), tak jsem to taky musel královsky podělat. Nejen, že jsem začal kecat naprostý pitomosti (i když ta moje konspirační teorie nejspíš není tak daleko pravdě, jak se zdá), ještě jsem na poslední chvíli zkusil naznačit, že já jsem v porovnání s Anglánem ten lepší, což… už nějakou dobu není pravda. Sice jsem na potvrzení svojí domněnky spíš čekal, ale i tak sebou mimoděk trhnu. Když si to tak přeberu, možná nemám zas takový právo si na Norgeho dělat nárok. On je teď svobodný a může si v téhle době dělat, co chce. Třeba i spát s Anglánem. Teda, počkat, co… jo, přesně to řekl. Přesně tak to vyznělo. A slovo „odkopl“ mi už bylo jasné tuplem (protože se s ním potkávám pořád, a nejsem to zrovna já, kdo by tu činnost prováděl). Chvíli cítím takový ten hořkosladký pocit vítězství, kdy vím, že možná mám u Norgeho nějakou šanci, ale on sám není šťastný, protože ho ten natvrdlý, egoistický a jeho city naprosto nezasluhující Angličan odkopl! Uvažuju, že mu půjdu rozbít hubu, ale spíš bych se ukázal jako ještě větší idiot. Možná bych to měl udělat spíš později, v tichosti. Konec konců, Arthur má jen na téhle lodi dost nepřátel, takže kdyby se v jednu chvíli objevil s přeraženým nosem (a za předpokladu, že není úplná baba, nevyžvanil, že jsem mu to udělal já), tak by si to Sigi vůbec nemusel spojit se mnou. I když… kdo ví. Ta pitomá pirátská krysa nejspíš chrápe s kdekým, takže ani francouzskej, ani španělskej idiot proti němu asi zrovna nic nemají. Ale to už je jedno. Proč to vůbec řešit? Stejně by se od národů, které si v minulosti neustále šly po krku – a teď spolu musí nějakou dobu vydržet v poměrně uzavřených prostorech – dalo čekat, že se minimálně přizabijí, pokud ne rovnou zlikvidují. A ode mě… by se asi už nikdo ničemu nedivil. Další otázka, na kterou jsem se měl už předem připravit, mě možná zasáhla podobně, jako to jeho předchozí přiznání. Co jsem mu asi měl odpovědět? Že jeho národ je v mém područí a jako takový v současné době v podstatě neexistuje? Že norsky se nikde nemluví a oficiálním jazykem je všude dánština? Že jeho vlastní šlechta se zvládla mezi sebou během pár let zlikvidovat? Nebo snad, že jeho lidé žijí na hranici chudoby? Co mu mám asi tak říct?! Ještě k tomu nevím, co všechno mu Arthur vykecal. Ale tuším, že kdyby věděl i o věcech, které mi právě víří hlavou, nejspíš už bych nějakou dobu plaval se žraloky. „Já? V principu… vládnu celé Skandinávii. Nejspíš ne na dlouho.“ Nechci Norgemu lhát, ale jestli ho nechci definitivně ztratit, tak mu ani nemůžu říct pravdu. Protože jsem dal panovníkovi slib, přísahu, že ho budu poslouchat, a tak jsem musel brát Norsko jako kteroukoliv jinou součást území, které spadá pod moji vládu. Nemohl jsem se starat o jeho zemi, když vůbec nějak udržet unii ve funkčním stavu (a ještě si zabrat místo v jejím čele) stálo dost práce. Nakonec bylo Sigiho snazší nebrat jako národ, kterému jsem ubližoval, ale jako člověka, o kterého jsem se mohl aspoň částečně starat – a aspoň on mohl bydlet v mém domě, kde nebylo o té špíně zvenčí tolik slyšet. Stejně se to jednou dozví. A pokud ne ve chvíli, kdy na to v jeho historické etapě dojde (pokud se mu ovšem nepovede po všech těch zjištěních změnit minulost a tak i budoucnost), tak v tomhle století. Nevěřím, že tady bude nějak moc obtížné se dostat k nějakému zdroji informací, a i kdyby jim nerozuměl, tak Anglán mu to určitě rád přeloží… Bože, já tak nesnáším, když se ze mě stává žárlivá hysterka! A ještě víc, když nemám jak odpovědět na Norgeho výčitky. Nejspíš proto, že prostě není jak. Jsou přece pravdivé. Nemá cenu to popírat. Po jeho posledních slovech mám sto chutí se sebrat a jít nadávat na sebe i na celý pitomý svět do svojí kajuty, ale nemám žádnou jistotu, že bych tam na někoho nenarazil. Kdyby na Francise samotného, tak bych ho v současném rozpoložení nejspíš vážně zkusil uškrtit (nebo zlikvidovat nějakým předmětem, který se dá použít jako zbraň), kdybych ho potkal s někým dalším, tak už by to moje vědomí asi vážně nevydrželo a definitivně se sesypalo. Jsem tady v pasti, kterou jsem si připravil já sám a nevím, jak se z ní dostat. Vsadil bych se, že to, co jsem před pár sekundami viděl na Sigiho obličeji, byla slza. A je jedno, že nebyla kvůli mně (i když to možná taky), i tak bych nejradši zůstal a utěšil ho. Ale jak, když to já mu mám v budoucnosti nejvíc ublížit, sebrat mu svobodu, bratra… všechno? Vážně nenávidím bezvýchodné situace! Když ještě ke všemu vím, že omluvou nic nezněním. Bude to zatraceně nezodpovědné, ale jo… chci se opít. Chci se zatraceně moc ožrat a zapomenout na tuhle debilní dobu a na všechny svoje chyby. Pomalu se pustím zábradlí a dávám si ještě chvíli na čas, než pomalu vyrazím na cestu do podpalubí. Co sakra čekám? Že mě zastaví? Asi těžko. Haha, ani jedna vtipná hláška! Máte to mít!

Anglie - 30. prosince 2011 13:43

soukromá zpráva od Anglie pro „Sklapni!“ zavrčím na Francii nenaloženě. Dalo se očekávat, že si neodpustí podobný poznámky. Při tom druhým prohlášení mi tikne oko. Opravdu si myslí, že mu tohle kdokoli uvěří? Jen na něj nadzvednu obočí a počkám, až se nakloní zase někam jinam. Ještě chvilku postávám u hromady zbraní a odolávám pokušení si aspoň něco vytáhnout zpátky – jen pro jistotu. Potom žaludek oznámí, že má fakt hlad, a tak se rozejdu směrem kuchyně. .. A hrozně mě potěší fakt, že i tady nenarazím na nikoho jinýho než žabožrouta. Alespoň se zdá, že zvládá vařit i v těhle podmínkách. Ne, že by to snad znamenalo, že mu u vaření budu dělat společnost. Jenom chvilku postojím, okouknu funkce divných nových přístrojů, a pak se zas rozhodnu zdekovat pryč. „*Cenzura*!!“ ujede mi (Buďme slušní.) a hodně rychle dveře z kuchyně zase zavřu. S výrazem nefalšovanýho děsu se o ně zevnitř opřu a přesvědčuju se, že je naprosto v pořádku, že po palubě běhá bratr, když já nemám ani jedinou zatracenou zbraň! Jako kdyby to nějak měnilo situaci. Hádám, že je pořád lepší se tady zabarikádovat s žabožroutem, než vyjít ven a střetnout se tváří v tvář s bratrem, kterej se už teď netváří zrovna mile. Jako kdyby to uměl. Jak je možný, že jsem si o něj a ostatní sourozence mohl dělat starost?! Teď mám starost spíš o sebe. To se nemohl objevit dřív, dokud jsem byl ozbrojenej? Když už je tady tenhle bratr, mohl by se třeba zjevit i Irsko... Protože obyčejně, když si Skot kopne do mě, tak mám aspoň taky někoho, do koho si můžu kopnout já. Takhle to hádám odnese žabožrout. Proti tomu taky nemám námitek. Svezu se podél dveří na zem a přemejšlím, co jsem komu udělal. Jen další důkaz toho, že Bůh je pěknej hajzl. To je za Norsko, že jo?! A beztak za to taky může von! Nikdy jsem nepochopil, co na tom slavným Bohu země jako Španělsko a Portugalsko tak vidí a proč na něm tak lpí. A pořád mi nejde do hlavy, jak ten obří spor, co je mezi našema zeměma, mohl vzniknout jenom kvůli mojemu přechodu na protestantskou církev. Portugalsko byl ještě v klidu, dokud nevytvořil personální unii se Španělskem. To tak rychle zapomněl na Windsorskou smlouvu? (Tak fajn, možná to nebyla úplně jeho vina, ale stejně!) Vždyť, Lizzy má pravdu, je úplně jedno, k jaký církvi kdo náleží, když se všechny modlí ke stejnýmu Bohu! Teď je pro změnu na čase se zamyslet, jak jsem se ve svých myšlenkách dostal od Skotska až k problematice náboženství. Taky bych si konečně mohl uvědomit, že se právě snažím zabarikádovat v jedný místnosti s Francisovou úchylností. Možná je to lepší než to, co se producíruje na druhý straně dveří, ale stejně si dobře pamatuju poslední nevydařenej pokus o barikádu. Jediná částečně funkční bariéra před Skotskem byl Hadriánův val. A fakt je mi jasný, jak mi úvahy o něm právě teď pomůžou. Když se budu schovávat, minimálně urážky budou horší. A nebo taky ne, protože Skotsko je dobíravej vždycky stejně. Aspoň naposled vrhnu co nejvražednější a nejpohrdavější pohled po Francii (a ze všech sil se snažím nevypadat, jako když jdu na jistou smrt), vstanu, opráším se a s odhodlaným výrazem (kterej se rozplyne, jakmile sáhnu na kliku) a hlubokým nádechem vylezu na palubu podruhý. „Erm..“ Ovšem, teď jsem beze slov. Možná jsem si měl nějakej solidní proslov vymyslet ještě v bezpečí kuchyně. Bude mnohem lepší zůstat zticha, než se vytasit s poznámkou hodnou Dánska typu „A kde ty se tu bereš?“. Takže jen stojím a čekám na smrt.

Iris I. Braginskaya - 30. prosince 2011 14:45

Dneska mi to perlí Zatím co ty dvě přetrh-díla, jedno horší než druhý, se dohadují, co že vlastně budeme dělat dál, já líně postávám v jakési uličce a střídavě koukám na oblohu a na věci co mě obklopují. Asi by to stálo za hlubší prozkoumání. Na zemi u špičky mojí boty leží několik plátků tenkého papíru se zeleným titulkem METRO. Zvednu ho k očím a začnu si číst. Moje čtení žádná sláva už jsem hodně zapomněl, ale ještě si něco pamatuju. Asi je to nějaký druh místní kroniky. Docela by mě zajímalo, jak udělali papír tak tenký a proč na něm nejsou vůbec znát tahy po přepisování. Navíc ta písmenka jsou jedno jako druhé. Naprostá dokonalost. Jednou bych něco takového chtěl umět. Najednou si to k nám přihrčí takový divný kočár. Kola zapadají do drážek na cestě, a co hůř vůbec nemá žádné koně. „Co myslíte, že to táhne, nevím, kde by to mělo schované koně“ otočím se na ty dva, co tam stojí a pořád se nemůžou dohodnout. Kočár zastaví a lidé začnou vystupovat a nastupovat. „Tak se taky svezeme ne? Třeba to zná cestu na Hrad, můj panovník asi těžko vyřeší naši situaci, ale třeba nám pomůže sehnat nějaké místo k bydlení než vymyslíme jak se dostat do naší doby.“ Nastoupím do vozidla a kouknu na ty dva. „Nebo se vy dva bojíte slečinky? Pokud ano, můžete běžet za mnou“ zasměju se a zmizím ve voze. Hbitě najdu jednu volnou dvoj-sedačku. „Hmm měkké.“ Usadím se přes obě a rozhlédnu se. Pán přede mnou má stejné plátky papíru jako já. Přihrnou se i ty dva. „Róďo chtěl by sis sednout? Promiň, ale nikde tu není místo.“ Přidrzle se usměju a dám odpočinout unaveným nohám. Po nějakém čase uvidím z okénka Hrad. „Co myslíte vystoupit teď nebo ještě popojet. Aby Gilbertovi kosti vydrželi ten pochod do kopce.“ Rozesměju se znova. Dneska mi to perlí.

Norsko - 30. prosince 2011 17:30

soukromá zpráva od Norsko pro Ještě otravnější anko Na Dánova slova o ovládání Skandinávie prostě jen přikývnu. Nemám k tomu co víc říct. Shoduje se to s tím, co jsem se dozvěděl od Angličana. A já nechci uvažovat o tom, jak moc špatně na tom budu a jak moc budu trpět. Nejsou to totiž úvahy, co by jednomu zlepšily náladu. Navíc jsem se už nad tím napřemýšlel až až, podle soudobé mapy existuju a mé území je větší než dánské , což by mi mohlo stačit ke štěstí. (A mám pořád hezčí hory, haha!) A že Anglán upřednostňuje na pohled v boji nepoužitelného, ale sexy Španěla, nad tím jsem se taky napřemýšlel dost. A vzhledem k tomu, že pro Anglána je zjevně normální spát se vším, co se mu naloží do postele..., asi nemá cenu uvažovat o likvidaci španělského druha. Vypadalo to, že o něj stojí... A pochybuji, že by byť jen maličko žárlil, kdybych se já nechal svést Dánem ... Co by ale asi dělal, kdybych se pokusil svést Španěla? Nad touhle myšlenkou se na moment zarazí, jelikož v mé hlavě se na ní vyrojí pár dalších představ. Bylo by to ale k něčemu, nebo bych si tím způsobil jen víc problémů a ještě větší depresi? Skutečnost, že ten otrava stojí za mnou a dává mi celou svou otravností na jevo, jak moc mu má slova ublížila a jak mizerně mu teď je, je ... otravná. Vážně. Navíc ve mně hryže jiná otázka. A cítím se ještě dotčeněji. Proč mě poprvé za můj život, kdy mám pocit, že bych ho nenakopl, ani mu nevrazil nůž do intimních partií, protože ho zrovna nemám po ruce, nepřitočí a neobejme mě?! Zrovna teď, když chci cítit něčí teplo, k někomu se přivinout ... a mít pocit, že mě má rád? (i kdyby mu šlo jen o území, které obývá můj národ?) Nebo snad bude trucovat kvůli mému přiznání ohledně Anglána?! Pche! Kdyby si on nevyjel po Francii ... Po Francii! Musím říct, že pořád mám lepší vkus, než ten dánský idiot. Kdybych se zamiloval do Francouze, asi skočím do moře hned. Nadechnu se. A pak zaraženě mrknu. Dánsko totiž odchází. Kousnu se do rtu. Ano, sice jsem ho v duchu žádal, ať vypadne. Ale... "No jasně, jen si běž," syknu tiše. "Zdrhnout ... a ožrat se jak dobytek, co jinýho od tebe taky čekat," dodávám ještě. On prostě jinak problémy řešit neumí, nebo co? S tím se s náhlým trhnutím otočím. Netvářím se nijak, bojuji s chutí se rozbrečet, nebo mu jednu vlepit. Možná radši to druhý. Každopádně vypadám ... nejspíš naštvaně a nešťastně. Zcvaknu zuby. Předejdu před něj a podrážděně na něj kouknu, probodnu ho chladným, nevraživým pohledem. "Jsi největší idiot, co znám, anko!" pronesu. "Zasloužil bys pořádnou ránu palicí!" pokračuju naštvaně. "Třeba by ti pak došlo, že to pivo jsem ti donesl, protože jsem ..." chtěl být s tebou, dodám v duchu nasupeně. Copak jemu se vážně musí všechno říct doslova?! S tím se otočím a vydám se k sobě do kajuty. Upřímně doufám, že nikoho nepotkám /a že tam Španěl nebude/, jelikož jinak se asi dočká toho, že mu urazím hlavu vlastní rukou. A mám hlad! To je tak otravný! Otevřu dveře. Pořádně s nimi prásknu a pak se vydám ke své posteli. Dám zbraně na stranu a pak si lehnu. Vraždím pohledem strop a cítím, že po lících mi ty otravné slzy opravdu tečou. Zatraceně! Ale jsem tu sám, tak je to snad jedno. Pche!

Skotsko - 30. prosince 2011 17:56

soukromá zpráva od Skotsko pro Zrovna mám v plánu porozhlédnout se po lodi, když se objeví ta krysa. Zničeho nic tam stojí a šklebí se, jako kdyby právě kousl do citrónu. Vypadá (jako vždy), že moc chytré kaše nesnědl. Ale ten jeho vyděšený výraz ve mně vzbuzuje škodolibou radost. Nezdá se, že by měl v úmyslu vypouštět z pusy nějaké přinejmenším otravné žvásty, kterými by si vysloužil tak akorát pár facek. Konečně pochopil, že v jeho případě je mlčeti zlato více než příhodné. Ani mě nijak nepřekvapuje, že na něj narazím jako na prvního. Vždycky na něj mám štěstí. Teď do sebe pochopitelně bude narážet na každém kroku. Občas si myslím, že mě snad pronásleduje. Jako kdyby mu ty jizvy a modřiny nestačily. Aspoň bude zábava. Sjedu pohledem k jeho pasu. Reaguji na to jen pobaveným uchichtnutím. Nemá zbraně. No, má to i stinnou stránku. Zase bude fňukat, že přece nemůžu mlátit bezbranného (jako kdyby mu ty ty zbraně k něčemu pomohly). Ta jeho ubohá pistolka v něm vyvolává pocit, že si může na každého dovolovat. Ať si vyskakuje na koho chce. Ale na mě ne! Vlastně by neškodilo, kdyby žabožroutovi ustřelil tu úchylnou palici. Ale když se zbraní vzdal on (protože v něm vyvolávají mylnou iluzi bezpečí a nedal by je z rukou ani za zlaté prase), musí to znamenat něco špatného. Nebo dobrého? Čert to vem! Já se ubráním i pěstmi, takže věšet hlavu nad pár ztraceními noži či střelnými zbraněmi, je zbytečné. A pokud jsou i ostatní bez zbraní... tím lépe. Ani nemám chuť si na něm vylívat zlost. Ne teď. Možná později. Možná až zjistím, že loď trpí nedostatkem alkoholu. Měl bych něco říct. Utrousit nějakou kousavou poznámkou na jeho účet. "To tě ta tvá zrzavá ochechule neučila zdravit?" ušklíbnu se a vykročím směrem k němu. Změřím si ho pohledem. Stejně protivný Anglán jako obvykle. K mojí libosti aspoň nevypadá, že by se opovážil ukazovat mi to svoje přehnaně velké ego. Bojí se. Jako malé, usmrkané dítě. Aspoň nějaké ovoce mi ty věčné kopance přinesly, jinak by to byla jen ztráta času a energie. A pokud ze mě má vítr, rozhodně to není naškodu. Nebude se chovat jako namyšlený snob spratek, který se vždycky schová za královnu. A pokud bude, zmlátím ho, že se minimálně dva týdny nepostaví. Když nebude mávat bambitkou v ruce, bude to o to snazší.

Danmark - 30. prosince 2011 22:28

soukromá zpráva od Danmark pro Sotva se otočím, už si to vyčítám. Jenže jak bych sakra mohl zůstat? Norge o moji přítomnost nestojí, a ani já už tentokrát nějak nemám sílu se prosazovat. Cítil bych se ještě hůř a on by mě nenáviděl ještě víc než teď. Jediné, čeho bych tím dosáhl by bylo to, že bych mu potvrdil, jak moc otravný a pitomý vážně jsem. Navíc od někoho, kdo mu má zabrat území a napříč celou historií mu způsobuje problém za problémem… od někoho takového by slova jako „promiň“ a „to bude dobré“ zněla vážně neskutečně natvrdle. Jdu o něco pomaleji, než bych měl. Moc dobře vím, že bych tu nejradši zůstal, ale někam zalézt a strávit noc v přítomnost lahví piva nebo rumu, to je teď asi nejbezpečnější řešení – nebo spíš nejpohodlnější, protože představa, že mi budou na mysl přicházet další a další výčitky mě začíná zatraceně děsit. O to víc, že jako národ musím žít tak dlouho, a tak moje paměť sahá pár století do minulosti. (Jo, několik staletí mých omylů a řečí, za které mě okolí vždycky hrozně milovalo, zvlášť, když jsem se mu vysmíval při svých taženích na ostatní národy. Cítím se teď hrozně užitečně.) Jo, jsem jen zbabělec, co se chce rozklepaně ožrat, protože mu okolí konečně dalo najevo, jak hrozně mu leze na nervy (nebo jak mu ublížil). Nelíbí se mi představa, že se ráno proberu s bolestí hlavy, že možná v opilosti podělám něco dalšího nebo že usnu na zemi s lahví v ruce jako příklad lidského odpadu (do kterého si každý rád kopne). Ale vím, že takhle neusnu, pokud se ještě něco nestihne změnit. Zaraženě se zastavím, když zaslechnu tichý šepot. Málem mi uklouzne něco ve smyslu „To bolelo, Norge“, ale nechám si to pro sebe. I kdyby bylo jeho záměrem mi ublížit, tak si to stejně zasloužím, ne? Nevím, jak se mi to povedlo… ale jo, prostě držím hubu a krok. Nor se najednou objeví přede mnou a já mám chuť uhnout očima, ale zkusím si zachovat alespoň trochu hrdosti, i když zrovna teď z ní moc nezbylo. Nijak mu jeho pohled neoplácím, má právo se na mě tak dívat. Jen doufám, že se netvářím moc útrpně, protože moje nálada je hodně pod bodem mrazu (jak příhodné přirovnání). Pak dojde i na slova. Největší idiot? Jo, souhlasím. A tu ránu bych si asi taky zasloužil. Nikdy bych nevěřil, že si to budu takhle přiznávat. Ale Norge má pravdu. Není teda načase pokorně sklopit oči a dát najevo, že mi to došlo a… jsem v dostatečné depresi na to, abych přijmul třeba jen o výčitku víc? Třeba by ti pak došlo, že to pivo jsem ti donesl, protože jsem ...? Protože co? Mě chtěl vidět? (Nebo se pobavit nad tím, jak se ty válečky pokouším otevřít?) Větu nedokončil, otočil se a vešel dovnitř. Stál jsem na místě a zase se cítil jako pitomec. Už dneska vážně netuším, co dělat. Co se to sakra děje?! Nejdřív mi Nor potvrdí svůj zájem o Angličana, a pak… tohle (nehledě na to, co všechno jsem mu provedl). Je to na mě moc, příliš složité. Další ze situací, které nemám rád. Ale možná bych se měl vzchopit a aspoň trochu to začít řešit. Popadnu za kliku, otevřu dveře a vejdu… teda spíš vtrhnu do chodby. Kolem procházející muž z posádky s sebou trhne, ale svoje obavy ze mě nakonec celkem rychle zamaskuje. Je mi skutečně jedno, jestli se teď tvářím jako masový vrah, prostě na sebe mám strašný, příšerný vztek! Jdu chodbou a čím jsem blíž k Norově kajutě, tím viditelněji zpomaluju. Cestou zahlédnu Angličana (a přemůžu chuť se obrátit a rovnou si to s ním vyřídit) a ještě někoho… po chvíli mi dojde, že ten někdo je Skot. Co ten tu sakra dělá?! Už fakt nevím, všechno je tak absurdní, že tohle je jen malá, nepodstatná část. Jen doufám, že Arthura naprosto nezlikviduje a část práce nechá mně… Zastavím se před dalšími dveřmi, tentokrát jsou to poslední. Teď teprv začínám váhat. Vejít nebo ne? Co když tam nebude? Nebo tam bude někdo… jiný? Musím přestat přemýšlet. Když moc přemýšlím, tak je vždycky všechno jenom horší, protože mám víc času si věci rozmyslet… a tak je zkazit ještě víc. Tak se konečně přestanu rozmýšlet nad tisíci možnými „Kdyby“, tiše zaklepu a aniž bych čekal, vejdu a zavřu za sebou. Uvnitř je šero, v téhle lodi pořád ještě očividně nic nefunguje. Trochu popojdu dál. „Norge…?“

Norsko - 30. prosince 2011 23:28

soukromá zpráva od Norsko pro Matthiasi, ... Povzdechnu si. Ty otravné slané potoky mi lehce zdobí tváře. Popotáhnu, pak vezmu peřinu a schovám se pod ní. I vikingové mohou mít své dny, no ne? A já momentálně chci brečet, cítit se ublíženě a představovat si Dánsko Arthura, jak mě přijde utěšit. Hryznu se do rtu. Je to zláštní, nikdy jsem nestál o ... něčí náruč, pohlazení nebo nějaké takové blbosti. Jsem hrdý válečník. Měl bych se vzchopit a ne tu bulet. Odine! Jenže tady se ode mě nečeká, že si všechny podmaním, ale že s nimi budu spolupracovat. A to je ten problém, spolupráce vyžaduje důvěru. Důvěra zradu... Chci spát. Lehce se pousměju a představuju si dlouhé norské pláně pokryté sněhem. Daleké, široké, bez ničeho... a přesto tak blízké. Představuji si, jak jimi běžím, snažím se uniknout všem těm otravným, nepříjemným pocitům... všechno mizí. Slyším chřestění zbraní. Vidím krev padající do bílého sněhu. Červenou barvu, která brázdí závěje... Rozhlížím se. Cítím podivnou bezmoc. Zradu. Zoufalství. Vím, že prohrávám. A že budu zatracen. Pak do mých představ vstupuje Angličan. Přichází ke mně. Hledím do těch zelených očí ... a pozvedám meč. Pozdě. Cítím ostrou bolest v hrudi. Prohrál jsem. Definitivně. Norge! Z dálky zaznívá výkřik. Dánsko. Napřahuji k němu ruku... "Matthiasi," zašeptám ještě v polospánku. Až pak si uvědomím, že ten hlas jsem slyšel opravdu. Trhnu sebou a posadím se. Rukávem si otřu tváře (žádné otravné slzy ne!)a přes šero se dívám na siluetu u dveří. Za tu chvíli okolí potemnělo ještě o něco více. Je tma. Možná by stálo zato zapálit svíčky. "Mm," dodám a pak vstanu z postele. Hledám svíčky, když je najdu, nahmatám u nich i jakousi krabičku s dřívky uvnitř. Chvilku na to koukám a po chvilce váhání a hraní s tím se mi povedou zapálit svíce. Odfrknu si a sfouknu sirku. V kajutě je hned o trochu víc vidět. Poněkud se zachvěju. Mám pocit jako bych v okolí pocítil boží přítomnost. Magii. Ale nejspíš to byl jen chvilkový záchvěv. "Matthiasi," zopakuji jeho jméno tiše a pozvednu k němu zrak. "Kdybych byl mé já z tvé doby, co bys udělal teď?" otážu se a nechám si na tváři splynout letmý, nenápadný úsměv. Svíčky vytváří opravdu zajímavou atmosféru. Navíc na takovýhle dotaz by nemusela být ani pro Dánsko složitá odpověď, no ne? Mm, jen doufám, že tu otázku nepřevrátí. Protože kdyby se zeptal, co bych já teď udělal Dánovi z mé doby, musel bych ho vykastrovat. A své zbraně tu mám! Mm.

Danmark - 31. prosince 2011 01:38

soukromá zpráva od Danmark pro Sotva zašeptám ta slova a trochu se ve zvláštně příjemném přítmí kajuty rozkoukám, začne mi ta scéna být něčím povědomá. Chvíli mi to nedochází, ale pak se rozpomenu. Tohle jsem přece dělal v době, ze které pocházím… vždycky před nějakou výpravou jsem za ním zašel do pokoje a chvíli poslouchal. Obvykle nepřišlo nic. Jen jsem marně čekal. Ale tentokrát, zrovna dneska, když jsem zkazil, co jsem mohl, jsem to uslyšel. Tiše řekl moje jméno. Že by se mi to všechno vážně jenom zdálo? Slyším, jak se postel prohnula, když se Sigi posadil. Zašustění nějaké látky, jeho krátký povzdech. Nějak tu začínám věci vnímat mnohem ostřeji, když nevidím zas tak dobře, jen kousek před sebou tuším jeho schoulenou postavu. Je to tak zvláštně uklidňující, jako kdyby ta tma aspoň trochu zakrývala věci, které nechci vidět a naopak nechala vystoupit to pozitivní. Trochu mě štve, jak rychle jsem schopný zapomínat na svoje chyby, ale v takové situaci… Jsem s ním konečně sám, ale necítím to napětí, které se dalo pozorovat předtím na palubě. Tam jsem se nechal zatlačit do kouta a konečně si přiznal svoje chyby. Nevím, proč to tady bylo tak jiné. Pořád jsem před ním přece měl co skrývat. Sledoval jsem, jak se jeho silueta pohnula. Vstal z postele a chvíli se někde soustředěně přehraboval. Chvíli jsem si říkal, jestli bych neměl zase vycouvat, i když jsem věděl, že se mi odsud nechce a působí to na mě podivně uklidňujícím dojmem. Stejně jsem si říkal, jestli mě tu Norge vůbec chce. Na druhou stranu, řekl přece moje jméno, ne? I tak jsem byl na pochybách. Nevyrušil jsem ho od něčeho? Tu chvíli jsem si dal alespoň v duchu pořádnou facku. To je tak hloupě typicky dánské myslet i ve vážných situacích na prasárny! Norge je kvůli mně nešťastný a já myslím na tohle… jsem vážně idiot. Idiot, idiotů král. Ozval se tichý zvuk, jak nějaké dřívko škrtlo o hrubý povrch a za chvíli už jsem viděl o něco líp. Sigi zapálil několik svíček a jejich světlo tak zvláštně osvětlovalo jinak poměrně strohou kajutu. Plamínky se chvílemi trochu třásly, jako kdyby sem snad trochu táhlo (i já jsem měl ve svojí době spolehlivější a lepší lodě)… a pokoj získal pěknou atmosféru. Moje myšlenky to zase odneslo někam úplně jinam, daleko, až k dánským ostrovům a norským fjordům a minulosti, kterou jsem už nemohl změnit… Když znovu zopakuje moje jméno, rozhodnu se definitivně vytrhnout z té divné zamyšlenosti a vzpomínek, které se mi ani trochu nelíbí. Místo toho všeho pak až moc detailně zkoumám jeho obličej, jeho výraz, dvě sotva viditelné cestičky na jeho tvářích, hru světel, která mě už zase odvádí od pořádného vnímání situace…a do přítomnosti mě zase vrátí až dokončení načaté otázky. Co bych udělal? Těžko říct… sám si nejsem jistý. A vedle litování mojí nezodpovědnosti toho už asi moc není. Zas nad tím začínám příliš přemýšlet. Nehodí se to ke mně. Kde je ta moje lehkomyslnosti, naivní předpoklady toho, jak jsem bezchybný a jak mě moje okolí musí hrozně zbožňovat (kdyby se to vyložilo ironicky, tak by to bylo i pravdivé)? Co bych udělal? Určitě něco jednoduchého, něco, čím bych se nezabýval půl hodiny a nenechal ostatní čekat. Něco, čím bych se aspoň pokusil vyjádřit svoji lítost. A tak dále a tak dále… Dobře, už jsem to rozpitvával dost, je čas na trochu dánské neuvážené akce. Je mi jedno, že to bude hloupé a že to nebude dávat smysl. Bude to moje. Nadechnu se a podívám se na Norgeho a snažím se udržet klidný výraz. Udělám dva rychlé kroky a jsem u něj, doufám, že zrovna v tuhle chvíli mi nevrazí nůž do břicha… Snad jsem zase něco nezkazil. Sklonil jsem se k němu a objal ho, jemně ho k sobě přitiskl a lehce opřel hlavu o jeho rameno. Dá se tohle vůbec brát jako odpověď? A čeká se ode mě snad něco inteligentního? „Nejspíš bych udělal tohle,“ nervózně zamumlám, každou chvíli čekám ránu, „ale ve skutečnosti nevím. Možná to dělám kvůli tvému já, které je zrovna v téhle době. Je mi líto, co se stane, ale vím, že mi nemůžeš odpustit. “ Trochu trhaně mu rukama přejíždím po zádech a zavřu oči. Jestli má teď někde v ruce schovaný nůž, tak se mu nabízí vážně krásná příležitost zbavit se své otravné budoucnosti. „… a nejspíš bych si ještě naivně myslel, že mi tohle projde.“

Norsko - 01. ledna 2012 21:45

soukromá zpráva od Norsko pro Otravné a otravnější, aneb trochu otravného norského fluffu Snažím se držet ten pochybný úsměv, i když v duchu převracím očima a mám chuť to naprosto zatratit a pomyslet si o tom, jak je to otravně (a ještě otravněji) otravné. Navíc Dán vypadá, že nad mojí otázkou přemýšlí. To mě docela děsí, jelikož mám jisté obavy, co se v duchoprázdnu jeho mysli dokáže zjevit za kravinu. Nakonec se vydává ke mně, s nehybnou tváří na něj hledím ... A čekám a doufám, že se opět nepřerazí o vlastní nohy, nehodí hubu a nezničí skříň i v mé kajutě. Přestože jsem doufal, že ho napadne právě tohle (tedy, že mě obejme), ve chvíli, kdy to tačíná provádět, mám opravdu chuť tasit svůj nůž a zabodnout mu ho do určitých partií. Ovšem má milovaná zbraň si právě hoví v posteli, takže mi je teď poněkud k ničemu. "Mm," zamumlám tiše, když cítím teplo Dánova těla. Jeho blízkost, jeho ruce. Poněkud se zachvěju. Mísí se ve mně dvě naprosto odlišné chutě. Ta, co převažuje, mi radí, ať ho prudce odstrčím (a kopnu), popanu zbraň a vystrnadím ho z kajuty. Chvilku nechám úvahy splynout k této situaci a k Matthiasově ublíženému a schlíplému pohledu zraněného štěněte. Při tom se mé vikinské já zlovolně zasměje a chvíli se u té představy kochá. Pak ale vyhodnotí, že mé nitro by se poté cítilo ještě více mizerně a navíc by si přisadily výčitky svědomí ... (ať žijí výmluvy!) Takže se rozhodnu vyhovět protichůdnému pocitu, který mi radí zůstat sedět jako prkno a otupěle se nechat chladit. Ono, mám-li být upřímný - a v těchto situacích je to otravné -, je to poněkud příjemné, což je otravné. Osobně ale nevěřím, že bych ve své době dovolil komukoli přiblížit se ke mně tak blízko (Svědomí připomíníjící mi Švédsko - huš!) . "Mm," zašeptám v odpověď na Dáňova slova a přivřu oči. Vážně je to dost otupující. Přitulím se k němu blíž a také jej velmi opatrně jako správný tvrdý norský viking po ráně Thorovým kladivem a otravě smyslů začnu hladit na zádech. Nějakou chvilku tak setrvám a užívám si jen jeho blízkost. "Opravdu ti nemůžu odpustit," pronesu náhle a odtáhnu se. Probodnu ho chladným pohledem a chvíli čekám na jeho ublížený pohled, protože je hrozně roztomilý reakci. Pak opět vyčaruji poloúsměv. "Protože já ti nemám co odpouštět," usoudím tiše a opět se přitáhnu blíž. "Mně si neublížil ... a za mé starší já mluvit nemůžu," odtuším, pak se přikloním blíže k němu a věnuji mu motýlí polibek na rty. Poodtáhnu se, načež posunu svou rukou více k jeho lopatkám a věnuji mu polibek hlubší a delší... Ach Odine, prosím, ať z toho nechytnu dánskou blbost! I když ... ta už se mě možná dotkla, chytla a zakořenila jen tím objetím, jinak si své jednání neumím vysvětlit.

Španělsko - 02. ledna 2012 00:04

A hlavně nemyslet na blbosti! Sedím na židli v prostorné místnůstce. Vlastně ani zas tak moc velká není, každopádně se zdá být docela luxusně zařízená, pěkně odpovídající stylu anglického zazobance, rádoby skromného gentlemana, jenž se zjevně hodně rád chlubí svou titěrnou mocí a majetkem. Dost by mě zajímalo, kolik organizátor cesty zaplatil za tuhle plavbu... Nad čím to proboha přemýšlím?! Nenápadně si povzdechnu a snažím sám sebe přesvědčit, že tohle je zcela vážná věc, na výletové projížďky plné utkvělých představ slunného nebe a krajiny krásnější než je ta má (pff, to jde?) bych proto měl raději hodně rychle zapomenout. A i kdyby, co je taková severní Evropa, kam právě míříme, oproti té mé rodné, jižní? Tenhle kousek světa lze popsat naprosto jednoduše – zima, zima, zima a žádný rajčata. Ani banány. Zábavu zdejších lidí tvoří...no, co vlastně? Každopádně z toho nic veselého nekouká. Viděli jste například někdy Dány tancovat v rytmu kastanět a Nory ohánět se za urostlými tmavosrstými býky? Zajímavá představa... Soustřeď se sakra, Antonio! Co by na tohle řekl král Filip? Sedím tu s partou nekřesťanských týpků v ubohých napodobeninách vypelichaných pytlů, kterým se dneska asi říká oblečení a rozjímám tu o severským matadorech. Ano, právě teď by to chtělo facepalm. Netrvá to příliš dlouho a já už jsem plně seznámen se nynější situací na lodi, přičemž zjišťuji, že už v téhle místnosti vlastně ani nemám co pohledávat. Naposledy rychle přejedu pohledem všechny zbylé přítomné, přeměřím si hromadu zbraní, k níž jsem bohužel nemohl přispět mou skromnou, u Madridu zakopanou sekerou, a jako téméř poslední odejdu. Pomalu procházím prázdnou chodbou, úzkou a tmavě šerou díky bouři, kvůli které vypadlo světlo. Mám čtyři možnosti – dojít do mé kajuty, dojít někam jinam, nechat se sežrat nadpřirozenými silami nebo skončit někde v hlubinách moře. Já osobně bych si nejradši zvolil tu první možnost, ale vzhledem k mému silně vyvynutému orientačnímu nesmyslu (vila la kompas) jsi nejsem jistý, zda se mi jí podaří dosáhnout. Ať už ale skončim kdekoliv, Bůh mi při mé cestě pomáhej. Tiše se šinu, chodbička za chodbičkou, až se postupem času dostanu povědomé místo. Možná za to může Boží milost, která mě dovedla právě sem, nebo to snad byla čirá náhoda, ale jakmile se vynořím zpoza rohu, padnou mi na pohled dvě osoby stojící nedaleko dveří mě už dobře známým – od kuchyně. Pohlédnu nejdřív na jednu postavu, hned na to na tu druhou, a k mému údivu mi nedělá žádný problém rozeznat v tom šeru jejich identity. Anglie a jeho skotský bratříček. Nevěděl jsem, že je tu i on. Skotsko, Skotsko... abych pravdu řek, neznám se s ním o moc lépe, než s tím záhadným Norem, ačkoliv jsem o obou už mnohé slyšel. Slyšel, ale nezažil, to je ten zásadní problém... Stojím napůl schovaný za rohem, ale ne proto, že bych se snad skrýval, jen mi tahle strategická prostě vyhovuje. Znovu se zaměřím na Skota, na jeho výraz, na jeho pohyby. Donutí mě to se malinko zamračit, takhle jednat s mým Arthurem není moc pěkné. Kdybych chtěl, klidně bych teď na něj vlítnul a pěkných pár ran bych mu daroval. Není to tak, že by mě děsil. Nechce se mi, prostě ne. Rozhlídnu se kolem a s k mé radosti zjišťuji, že taky mě nikdo šmírovat jen tak nenačapá. Upírám soustředěný pohled na dvojici a napjatě čekám, co se bude dít dál. Unášen vlastníma myšlenka zavrtím hlavou, rozhodně to není tak, že bych je chtěl záměrně špehovat. Já je vlastně ani nešpehuju, já jen nevinně přihlížím. To nikomu nic neudělá, no ne? Nešpehuju...co bych z toho taky měl? Jen je pozoruji hezky v utajení a dohlížím na ně, kdyby je třeba napadlo se poprat, nebo tak něco. Nešpehuju!

Anglie - 02. ledna 2012 14:39

soukromá zpráva od Anglie pro Uchichtnutí mě vytrhne z myšlenek, jestli je lepší skočit do vody a utopit se, nebo si v kajutě hodit provaz, a já pohledem taky zabloudím ke svýmu pasu. No jasně, a teď jsem v loji úplně. Na situaci to sice moc nemění (Leda tak, že teď mě nemůže podřezat vlastníma zbraněma.), ale už to vědomí, že on ví, že jsem neozbrojenej, a k tomu ještě to, že ví, že já vím, že on ví – eh – že jsem neozbrojenej.. Polknu a snažím se tvářit, jakože o nic nejde. Dokonce okázale ignoruju urážku mojí drahý Lizzy. „Erm..“ zopakuju. Na nějaký drzý „No nazdar..“ nebo „A ty pozdravit nemůžeš?“ právě asi není nejlepší čas. Nejsem sebevrah. „Ahoj.“ vypustím přiškrceně dodatkem po menším vnitřním boji. Posléze si gratuluju, že to vůbec nebyl špatnej výkon. Ehm. „Co tu děláš?“ troufnu si na další otázku dřív, než zvědavosti zvládnu zabránit. Možná by bylo i na místě mít podezření, že se třeba Norsko cejtí natolik uraženě, aby se mi chtěl pomstít přivoláním bratra, jenže to už by bylo moc i od něj i kohokoli jinýho. (Ale netvrdím, že nebude pobaveně přihlížet, jestli se do mě bratr pustí.) Mimoto netuším, kde by na to Sigurd vzal čas, když takovej magickej rituál by potřeboval nějaký ty přípravy a rozhodně by nešel udělat jenom tak ze vzduchu a vody, a to všechno během pěti minut. Vzhledem k tomu, že není možný, aby se tu zničehonic objevil národ, dokonce zvažuju i myšlenku škodolibý teleportace. Něco ve stylu: „Hej, tak jsem se objevil v tomhle divným století a nemám kam to jít zapít. Beztak za to zase může Anglie! Chamber*, byla bys tak hodná?“. (* Víla. Protože ony existujou! (A jiný jméno mě sakra nenapadlo!)) A nebo jenom: „Nessie, hledej Anglii! Přines!“ Samotná podstata týhle představy mi zní dost skotsky na to, abych se pobaveně ušklíbnul. Jasně, ať se děje cokoli, vždycky je to moje vina. Od toho mladší bratři jsou, ne? Člověk vždycky jednoduše hodí všechnu špínu na ně. Dalším zazíráním na Skota se snažím uhodnout, do jaký doby asi patří. Věkem vypadá zhruba stejně starej, jako když jsem ho viděl posledně, takže to bude buď blízká minulost nebo budoucnost mý doby. Podle přezíravýho pohledu bych spíš tipoval, že to bude budoucnost. Takže teď z něj stačí vytáhnout, co se v tý době děje. Proč mám ten dojem, že se mi to nebude líbit?

Danmark - 02. ledna 2012 20:13

soukromá zpráva od Danmark pro Říkám si, jestli je to vážně pravda, to, co jsem teď udělal. Něco, co se mi snad za všechna ta století, od norských vikingských časů až po současnost v mojí éře nikdy pořádně nepovedlo. Možná teda jo, ale nikdy nebyla správná příležitost, atmosféra, náboj, nic. Někdy si připadám, že už uvažuju jako ty příšerný básníci, co všechno popisujou moc rozvlekle, nad vším se příliš rozplývaj, jsou divný a prostě všechno příliš prožívaj. Takový ty hysterky, co když si do nich někdo kopne, tak to s nima ani nehne, pokud se nejedná o někoho, na kom jim záleží, protože pak se zhroutí si všechno hrozně vyčítaj. A pokud se jim naopak něco povede, tak je situace ještě horší, protože se jim mozek naprosto zatemní (proto básníci nepotřebujou chlast), cítí se jako v sedmém nebi a i když má člověk od základu drsnou náturu, tak se alespoň chvíli vznáší mezi srdíčky, růžovými poníky a dalšími věcmi, které normálně fungují jako projímadlo. Ten druhý případ nejspíš právě nastal, protože Norge mě neodstrčil, neprohnal mi hrudním košem (nebo jakoukoliv jinou částí těla) nůž a dokonce jsem ani nedostal ránu do hlavy. Místo toho se víc přitisknul a i on mi položil ruce na záda. Nějak přestávám věřit, že se mi to nezdá. Ne, že by v mojí době bylo tak těžké něco takového udělat, ale jeho apatie nebylo to, co jsem chtěl. Nedočkal bych se pozitivní (nebo spíš žádné) reakce, tak nemělo cenu to zkoušet. Ale teď… Pak se odtáhne a něco řekne, v první chvíli nevnímám, co. Pak mi to dojde. Chvilku na něj beze slova zírám, ale ať už se tvářím ublíženě, dotčeně nebo jakkoliv jinak, něco takového by stejně bylo jen potvrzením mých slov. Vlastně si nemám na co stěžovat. Nebo možná jo, protože Norgeho podezřívám z toho, že ho baví sledovat moje reakce. O chvíli později se totiž jeho výraz změnil a kdybych se v zájmu dobré věci (čili zachování důvodu, proč jsem přišel sem do kajuty) nedržel, asi bych ho v objetí umačkal. Norgie, to je můj Norgie! /přidejte zatemnění mozku/ Těžko říct, jak by to bylo, kdyby se od Angličana nedozvěděl vůbec nic. Každopádně… asi je to takhle lepší. Jeho budoucí já mě možná nesnáší, ale to minulé je mi teď blíž, než kdysi (čímž nemůžu říct, že mi úplně odpustil). Možná, že to vytrhnutí z našich dob přece jen mělo nějaký význam, jako třeba urovnání mezinárodních vztahů nebo něco podobného. (A jestli to Anglán pojal způsobem „Vlezu do postele každému, na koho narazím a kdo má zájem, ať se postaví do fronty“, tak je to jeho věc.) Trochu překvapeně mrknu při prvním polibku, ještě si stihnu škodolibě pomyslet, co by na to asi řekl Berwald, kdyby to viděl, zavřu oči a věnuju se druhému polibku, hlubšímu a… delšímu. Přitáhnu si Nora blíž, hladím ho ve vlasech a i přes to, z jakých období oba pocházíme, být jemný není na škodu. Zapomínám na okolí, otravné 21. století mizí, mizí loď, Anglán, Španěl, Francouz i Skot, mizí čas i svíčkami osvětlená kajuta a v jednu chvíli jsme tu jen my dva. Dánská romantika je krásná věc. I když trochu kýčovitá. Po nějaké době se od něj oddělím a říkám si, jaké by to bylo, kdybych o tohle všechno zase přišel. A kdyby Norge věděl, jak se věci doopravdy mají, možná by se tak smířeně netvářil. Bojím se toho, že to nějak zjistí, případně nějakou nešťastnou náhodou narazíme na toho vyděračského Švéda. Tak jako tak, nevím, jak by se zachoval, kdyby zjistil pravdu. Ale teď je teď, chci na takové starosti aspoň na chvíli zapomenout… Držím ho dál v objetí a prohlížím si jeho mladší já, je možná drsnější, ale roztomilejší. Neodolám, nečekaně se zvednu, chytím ho kolem pasu a posadím si ho na klín, na čelo mu dál ještě jeden krátký polibek. Momentálně mi to ke štěstí stačí. A mimo to se mi líbí Norgeho iniciativa. „Dneska by se daly krásně pozorovat hvězdy,“ plácnu najednou a nechápu, kde se to vzalo. Nejspíš jsem si chtěl dokázat, že větší kýč a romantiku než já na lodi nikdo nevymyslí. Na druhou stranu, v mojí i Norgeho době je to naprosto běžná námořnická činnost, sloužící k naučení schopnosti se orientovat na otevřeném moři! Samozřejmě se tam dají pozorovat souhvězdí a sem tam se objeví i nějaký ten bůh. (A mimo to je to romantika až za hrob.) Měl bych už ztichnout, abych ještě něco nezkazil. Příležitost jaká je tahle už se mi v historii asi jen tak nedostane, tak se musím snažit. Ale to by můj mozek nesměl pořád dokola omílat Norovo jméno a citovat mi pasáže z dánských básní a z Gesta Danorum. Všechno by bylo jednodušší.

Finsko - 02. ledna 2012 21:31

soukromá zpráva od Finsko pro Baf! Lekl ses Berwíku? Když něco chci, musím si stát za svým. Nakonec se mi to povedlo. Stejně nechápu, proč Berwík nechtěl jet a pořád jenom válčit. Viděl jsem jeho jizvy na zádech a na hrudi. Potřebují čas, aby se trochu zahojily. Takový krásný výlet na moře je nejlepší řešení. Navíc tu nejsou žádné únikové východy. Takže posádka nepáchá sebevraždy skokem tak často. A navíc, chci trávit s Berwíkem víc času. Je na mě hodný a nikdy mi nic neudělal. Hlídá, aby se mi něco nestalo… Mám ho díky tomu rád. Ale on mě asi ne. Pořád se mračí a odmítá být se mnou… ehm… nahý? Ale v noci jsem si přišel na své. Spal jsem hned ve vedlejší kajutce (schválně jsem vybral ty dvě propojené dveřmi, které se nedají zamknout… nechci, aby se mě Berwík stranil) a v tom se ozval blesk. Jelikož spím nahý, vyběhl jsem k Berwímu a vlezl k němu pod deku se slovy, že se bojím a přitiskl jsem se k němu. Bohužel měl na sobě spodní oděv. A bohužel potřeboval na vzduch. Ale co myslel tím špatným měsíčním cyklem? Má snad nějaké problémy? Měl bych se ho zeptat. Přeci jen jsem jeho žena a měl bych se o něj starat. A musím ho přemluvit, abychom spolu spali v jedné posteli! Byl jsem šťastný, když mě Berwi poslouchal… ale nereagoval. Asi o tom přemýšlel. Možná, že se ještě necítí dobře. To by byl důvod, proč se šel projít. Nebo možná přemýšlí o tom, jak mi to říct. Třeba se stydí. Bylo by mu to podobné. To že jsem viděl jeho hruď, byl zázrak. Vletěl jsem mu do kajuty, když se převlékal. Pak byl zbytek dne hrozně rudý a posádka se ho bála ještě víc než normálně. Ale nechápu, proč by se měl stydět, když je tak… tak… překrásný. Ehm… má krásně vypracované svaly a… chtěl bych se jich dotknout. „Baf! Lekl ses?“ Bafnu na Berwíka, když ho konečně najdu. „Berwí, je ti už dneska líp?“ Zeptám se ho a starostlivě se na něj zahledím. „A přemýšlel jsi o té velké posteli? Řekni, že ano… prosíím. Když já se v noci bojím a nemám se ke komu přitulit.“ Stěžuju si a chytnu ho za ruku. Ignoruji svět kolem. Tedy alespoň do té doby než zakotvíme. „Áno!“ Odpovím a chytne ho za ruku. Pak se rozejdu a vystoupím z lodi. Berwiho nepouštím. V přístavišti se poněkud zděšeně rozhlédnu. „Poneseš mě?“ Děsí mě to a je to dobrý způsob jak donutit Berwiho, abych si mu mohl sednout za krk.

Skotsko - 03. ledna 2012 18:30

soukromá zpráva od Skotsko pro Jeho pohled směřující k pasu mě utvrdí v tom, že ví, že vím (Dána hodné vyjadřování), že je bezbranný. A ten jeho výraz, snažící se dělat, jakože nic, je roztomile přiblblý. Vážně občas nechápu, jak můžeme být bratři. Jak se sakra stalo, že je můj bratr takovej idiot? Koho by napadlo, že odpoví "Ahoj!"? No dobře, je to srab, že se ani své Alžběty nezastal. Nebo tu poznámku nepochopil. A vůbec mě to nepřekvapuje, vždycky to byl srab a ještě se chlubí, jak je chrabrý a za svou čest by položil život. No to určitě! Nejradši by se schoval za máminu sukni a... Skoro mě to donutí k úsměvu. Jako kdyby snad nějakou matku měl. Jako kdybych snad nějakou měl já. Možná, že kdysi dávno tam byl někdo, kdo se o nás staral, ale odešel dřív, než mi stačil utkvět v paměti. Zůstal jsem tam sám. Malý a opuštěný. Pak se objevil Arthur (a posléze i ten zbytek pitomých sourozenců). Maličký a zmatený, potřeboval pomoc staršího bratra. Protože jsme si byli možná i trochu podobní a obývali jsme stejný ostrov, tak jsme se začali považovat za bratry. Vždycky to tak bylo. A když, přišel ten blbec Řím a začal si vyskakovat, jak silný je, musel jsem něco udělat. Jasně, že jsem ho hnal pryč! A ještě se pokusil zabrat moje území. Blbec! A tohle má být vděk za to všechno? Vyženu Římany a o pár set let později se z Arthura stane takový parchant! Kéž by zůstal pořád tak roztomilý a lehce ovladatelný, naopak teď je to jenom panovačný idiot. Už plácám na hlouposti. Možná bych se měl zaobírat důležitějšími věcmi než je minulost a Anglán byl debil vždycky. Jeho otázka mě trochu naštve. Já sám to nevím, blbče! Ještě se ti tu budu zpovídat. A ten jeho úšklebek tomu nasadí korunu. Tak on se ten zmetek ještě bude šklebit?! "Co tu dělám? Řekl bych, že je to celkem nevhodná otázka od někoho, kdo v tom má prsty! Je to tvoje práce, že jo? Idiote! Chtěl jsem se jen slušně nalít, což je mimochodem v tom tvym pitomym Londýně nadlidskej úkol, a najednou je jednadvacátý století! No, aspoň jsem našel tebe a zbytek těch ubožáků, co jsi sem taky zatáhl! Pokud s tim, že jsem tady, máš nějakej problém, tak použij ty svoje čáry máry a pošli mě zpátky!" vybuchnu a vážně je mi úplně jedno, že na něj křičím jak nějaká hysterická ženská. Chvíli na něj nasupeně zírám s přimhouřenýma očima a říkám si, proč jsem mu vlastně ještě nevrazil. Zasloužil by si to! Ještě bude zapírat... Chtěl bych mu říct ještě něco. Třeba: "Nesnášim tě a lituju toho, že jsi se narodil!" nebo: "Jsi děsnej debil, Arthure, víš to?" a nebo: "Mám pocit, že ti začíná srůstat obočí!" Nakonec si to rozmyslím a jen si ho dál zlostně měřím pohledem. Proč bych mu vlastně měl dělat radost? Budu dělat, jak mě ta jeho stupidní hra děsně baví a jak si tuhle odpornou dobu užívám. Dělám, že jsem na něj před chvílí vůbec nevylítnul a jen tam mimochodem prohodím mezi řečí: "Nemám, kde spát. Doufám, že je tu nějaká volná kajuta. A popravdě bych uvítal, kdyby tam neoxidovala nějaká pochybná existence jako jsi například ty. Mimochodem nenašla by se tu lahev nějakého slušného pití?" Podle toho, jak zbledl, soudím, že z jeho odpovědi nebudu dvakrát nadšený. Třeba je tu zákaz alkoholu, což by na jednu stranu bylo vážně k vzteku, ale zase by bylo pěkné sledovat takového Dána střízlivého. Rozhodně bych s z něj potom mohl dělat srandu. A s jeho inteligencí, by mi ty poznámky stejně nedokázal vrátit. Ale i tak by to bylo více než obtěžující, tak můžu jen doufat, že bratr neunesl tu narážku na jeho osobu a je trochu v šoku, že mě vidí (a to se i dá pochopit, kdyby se tu objevil zničeho nic Ir, asi by mě to taky zaskočilo). "Dělej, sakra, nebudeme tu přece postávat celej den!" Chytím ho za paži a aniž bych věděl kam, snažím se ho odtáhnout pryč.

Anglie - 03. ledna 2012 19:53

soukromá zpráva od Anglie pro Vypadá to, že můj narychlo zpatlanej pozdrav se nezalíbil Skotsku natolik, aby mohl pozdravit zpátky. Copak by ho jediný pitomý slovo zabilo, když vidí, kolik mě to stálo úsilí? Nejspíš jsem právě uhodil hřebíček na hlavičku. Kdyby mi i pozdrav nedělal sebemenší problém (a nekoukal jsem u něj jako vyoraná myš), zřejmě by i mohl uvažovat o slovu na oplátku. Konečně se přenesu přes počáteční šok, a zvládnu se i mírně zamračit. V duchu přitom propočítávám šance, že v příštích minutách schytám minimálně jednu přes hubu, potom zase šance na – jak potupný slovo – záchranu. Při zcela zbytečných propočtech se mi zničehonic vybaví ten rozdíl mezi bratrovým chováním, když jsme někde sami, pak před ostatníma národama, a nakonec v přítomnosti panovníka. Jakkoli to zní neuvěřitelně, v posledním případě se většinou chová i jakž takž slušně. Dokonce mě i schválně opomíná urážet, aby to vypadalo, jak skvěle se se mnou snaží vycházet. Zmetek. A v těch prvních dvou případech.. Samozřejmě záleží na tom, kdo jsou ty dotyčný národy. Takový rodinný setkání jsou vždycky tragédie. „Ale já v tom nemám prsty!“ bráním se okamžitě. Proč si to sakra všichni myslí?! Proč bych si chtěl takhle komplikovat život? Povzdechnu si. „Hele, fakt si myslíš, že kdybych v tom měl prsty, tak bys tu byl ty?“ poznamenám útrpně, leč upřímně, s nuceně zvedlýma koutkama. V pár následujících vteřinách vyhodnotím předešlou větu jako dostatečně drzou, abych mohl i poznamenat, že se pro cestu mohl líp vystrojit a neběhat mi přímo před nosem v hadrech vhodných spíš na ženskou, ale radši to neudělám. Ještě by mě zas donutil na sebe jednu takovou příšernost navlíct. Ta potupa! Nemůžu uvěřit svým očím, že se tenhle „trend“ tak ujal, o nic víc teď, než když se to objevilo poprvý. Nemám tušení, kde na takovouhle pitomost bratři přišli, ale jestli si tím chtěli vysloužit pověst „těch venkovských idiotů, co běhají v sukni“, rozhodně se jim to povedlo. Jak se pak vedle sourozenců nemám stydět, když si pobíhají v sukních a nápaditě urážejí všechno, co se kolem nich mihne. (A především mě, co si budem povídat.) Vlastně mě ten řev projednou spíš otrávil než vyděsil. Ne, vážně – Norsko je v čárech zběhlejší (a taky se mu častějc povedou, ale to mu samozřejmě neuznám), tak proč by to nemohl bejt on? Proč první věc, kterou každej udělá, je to, že vyloženě napřáhnou prst a zahlásí: „Za to může Anglie!“. Kdyby Skotsko nebyl většinu času zalezlej u sebe na severu, skoro bych řekl, že tenhle trend rozšířil on. Právě teď nemám daleko do výbuchu já. Tentokrát si to nenechám líbit a oplatím mu stejnou mincí! Řeknu mu něco, co si rozhodně za rámeček nedá! A že v mý chvilkovým vztekem zakalený mysli se právě nacházejí dost pikantní slova, kterejma bych mohl opětovat palbu. A už, už to mám na jazyku, a on bude se divit! - „Bohužel to nepůjde.“ Zcenzuruju to nakonec přes zatnutý zuby. Hned v následující chvílí ve mně naopak zatrne. Měl jsem vědět, že z celý kajuty jenom pro mě nebudu mít šanci radovat se dlouho. Hlídám se, abych nezaskřípal zubama a jsem rád, že poblíž není zrcadlo, protože momentální bledost mýho obličeje by mě pravděpodobně oslepila. „Bohužel,“ zopakuju „jediný volný místo je u mě.“ Protože se mi to zdá málo, dodám k tomu ještě: „Zřejmě se s tím budeš muset smířit.“ A mně se to nelíbí o nic víc. Spíš ještě míň. Následuje otázka o chlastu. Přirozeně. Sem tam přemýšlím nad tím, co by se se Skotksem asi stalo, kdyby se tejden nemohl napít. Pokrčím rameny. „Nejspíš by se tu něco našlo..“ Vzpomínám, že jsem někde v podpalubí viděl otevřený dveře od skladu, kterej byl přecpanej nějakejma flaškama. Vsadil bych se, že to byl soudobej alkohol. Co by to bylo za loď bez nákladu alkoholu? Nic nedokáže člověka postavit na nohy líp jak rum. Proto se na něm zakládá i většina lodní medicíny. „Pust mě!“ vysmýknu se a protáhnu se kolem Skotska do popředí. Nevím, jak mě chce táhnout, když nemá nejmenší tušení, kde na lodi co je. A proto taky zvolím pozici vepředu výpravy a doufám, že Skotsko nenapadně něco podobně otravnýho, jako mě třeba nakopnout a pobaveně sledovat, jak letím ze schodů. V příšeří chodby si pak se slovy: „Bydlí se tady. A hledej támhle.“ stoupnu před dveře kajuty a ukážu směrem ke kumbálu. Pevně věřím, že si tam všechen potřebnej alkohol obstará sám, i bez mojí pomoci. Proto se taky rozhodnu zapadnout do kajuty a srovnat peřinu do tvaru, ve kterým moc nevypovídá o nedávný přítomnosti ne jedný, ale dvou osob.

Norsko - 04. ledna 2012 00:00

soukromá zpráva od Norsko pro Otravně otravné polibky s otravně otravným Dánem Líbat Dánsko je zvláštní. Nenapadá mě lepší slovo. Zvlášť pokud uvažujeme, že v mé době je to jen otravně otravný otrava, který neustále otravuje... A v jeho době, ne o tom uvažovat nechci, mohlo by mě to nakrknout natolik, že bych nakonec jen pro ulevení svým pocitům, Dána vážně flákl... A on..., no líbá dobře. A připadá mi jistější než Angličan... Nesrovnávej je! Přikážu si v duchu a dál si vychutnávám tu chuť dánských rtů. Že bych našel konečně něco, co na něm není otravné? Zároveň s tím, jak hladí on mě, i já svýma rukama šátrám po jeho zádech, hladím jej po celém těle. Ani si neuvědomím, kdy jsem přestal vnímat svět kolem sebe a soustředil se jen na dotyky druhého národa. Jakmile jsme donuceni polibek skončit kvůli přívodu kyslíku, neodolám a pousměji se na něj. Opravdu. Lehkým, jemným úsměvem. Vikinga rozhodně nehodným. Ale na absurdní situace jako je tahle je tak akorát. Chtěl bych se k němu přitulít a schoulit se na jeho hrudi, ale Matthias to vykoumá jinak. Takže za chvíli už sedím na jeho klíně. Zavrtím se a snažím se zabrat si pohodlnou polohu. Zakážu si zrudnout při polibku na čelo a pak se skloním a věnuji Dánovi lehký polibek na krk. A vlastně... trošku, jemně skousnu jeho kůži a ochutnávám ji. Dělám si značku. Asi proto, aby i ten otravný Francouz věděl, na co nemá šahat. A nejspíš i proto, aby Matthimu bylo jasné, že když už chce být se mnou (a nejspíš chce, že?)..., tak mu žádné zálety tolerovat nebudu! Stejně se divím, že už se nezvedl a nešel celý nadšený zapít, že jsem mu nevrazil nůž do srdce! Hehe! Ale je to lákavá představa! No, po tomto výkonu, který raději nechci chápat, si opřu hlavu a jeho hrud a nasaju trochu dánské vůně. Přitulím se k němu blíže a jsem rád, že Dán nevidí úšklebek, který mi naskočí při řeči o hvězdách. Přeci jen, když jsem šel z paluby, bylo do večera hodně daleko. A nemyslím si, že by čas tolik pokročil, ... ale pozorovat hvězdy na modrém nebi by bylo typicky dánské. Nakonec mě ta představa tak pobaví, že mi ujede uchechnutí. "Jestli o to stojíš," odtuším nezaujatě. "V noci to můžeme zkusit," odtuším. Vlastně uvažuji, jestli by se Dán nemohl přestěhovat do kajuty ke mně... Stačilo by i do postele, jako peřina se vyplatí, docela příjemně hřeje... (A tohle, jen tak mimochodem, jsem si vůbec nepomyslel!) "Mm," zavrtím se. Možná je na čase se trochu probrat ... a můj žaludek se také ozývá. Odtáhnu se tedy a postavím se, i když se mi nechce, přitom věnuji Dánsku téměř omluvný úsměv, políbím jej na čelo a tiše šeptnu, "Mám tě rád!" - (to vše ale jen ve své fantazii... eh, no, ani to ne!) Ovšem ten polibek mu věnuji. "Dojdu pro něco k jídlu," zamumlám. "Chceš přinést něco... určitého?" nabídnu nezaujatě. Pak se zatvářím nijak. "A jestli chceš být užitečný, zkus mezitím dojít pro něco k pití..." vnitřně poněkud rozpačitím. Je to takhle nějak správně? (Pokud jsem to pochytil od Francie správně během těch vpádů, tak posezení u jídla s vínem je prý děsně romantický! (Beztak to nechápu!) Mm..., tak ať Dán vidí, že k svíčkám dokážu vymyslet i něco jinýho ... (i když ho směr mých myšlenek asi stejně nenapadne) a nejsem až taková lemra, i když mě blbosti jako vejrání na hvězdy fakt nenapadají! (Tato činnost se mi spojuje pouze a výhradně s určováním směru na moři..., mm)) Skoro otráveně si povzdechnu a jemně se podmračím. Bez dalších zbytečných slov se otočím a vydám se do kuchyně. Odine..., co to se mnou je?! Tážu se sebe v duchu a poněkud rozpačitě se ošiju. Mizerná nálada mě celkem opusila ... a já se cítím ... docela... spokojený. Díky Dánsku! ... Odine! 21. století je fakt otravná doba!

Skotsko - 04. ledna 2012 16:12

soukromá zpráva od Skotsko pro Blbec se hned cpe dopředu! I když je fakt, že bych bez něj skončil asi někde na druhém konci lodi. Uvažuju, jak velké následky by asi mělo, kdyby drahý bratr skončil někde v moři mezi žraloky nebo ho náhodný kolemjdoucí našel někde ubodaného a umláceného k smrti. Aspoň bych se s tím idiotem nemusel dělit o jednu kajutu. Sakra, co jsem komu udělal? To už vedle sebe strpím radši věčně vysmátého Španěla. Proč vždycky musím někde skončit s Anglánem?! Je to prokletí? Trest? Nebo se Irsko prostě rozhodl podstrkávat mi samé trojlístky (protože ty na rozdíl od čtyřlístků přinášejí smůlu a tohle smůla skutečně je)? Snad ještě nikdy mě takhle nevytočil. Vždycky mě štval, ale tentokrát, když mi lhal (snad si nemyslí, že mu ty žvásty věřím? Co já vím, proč mě tu chce? Třeba je masochista. Nebo zešílel. A nebo má nějaké plány, jak mě připravit o území), zapíral, urážel mě a ještě mi oznámil, že s ním budu muset sdílet kajutu (modlím se, aby se jednalo jen o kajutu a ne rovnou o postel), rozpálilo mě to doběla. A ještě se mnou mluvil tak arogantním tónem. Parchant. Jeho chování urazí. Skoro už jsem věřil, že by vydržel se staženým ocasem delší dobu. Prostě si ho budu muset zkrotit. Dát mu jasně najevo, že takhle se mnou mluvit nebude! Teď ho mám plné zuby a nestojí mi ani za nějaký protest. Tak to prostě nějak přežiju, rozhodně líp než Arthur. Ta myšlenka, že budu mít aspoň boxovací pytel po ruce a on na tom bude hůř, mi vykreslí aspoň částečný úsměv na rtech. Krucinál, nejradši bych mu rozbil hubu už teď! Nebo mu aspoň ukázal přehlídku zbraní, co s sebou mám. Byl jsem přece na nepřátelském území, když jsem se přenesl o čtyři sta let dopředu, to se ví, že jsem se řádně vybavil. Velice neochotně se jím nechám vést a mám chuť ho přinejmenším strčit ze schodů. To by ovšem taky mohlo znamenat, že by se naštval a já bych mohl alkoholu dát rovnou sbohem. Chlast je moje jediná naděje. Zliju se a pokud Anglán včas neuhne, budu si zlost ventilovat na něm. Vlastně to nebude moje vina, protože budu opilý a to bude taky jenom a jenom jeho vina. Třeba mi po pár panácích bude celá situace připadat růžovější a bratr snesitelnější. Už teď je to jen hodně špatný vtip. Třeba je to jen sen. Opil jsem se, někde usnul a mám hodně živou noční můru. Jak jinak si vysvětlit, že jsem v úplně jiný době na lodi se samejma blbcema, budu spát s ještě blbějším bratrem vedle ještě blbějšího bratra a ještě se zdá, že se ho všichni snaží dostat do postele. Já k tomu mám teoreticky přístup, protože nejspíš nás v noci bude dělit jen několik metrů, takže mi všichni budou závidět a já si zase nadělám kupu nepřátel, i když pochopitelně neprávem. Kdo normální by chtěl spát s ním? Anglie je děvka, spí s kdekým! Nevyspal bych se s ním ani za lahev nejlepší whisky! I když... možná, že kdybych byl opilý... Ne! Ani za střízliva, ani po vypití sudu alkoholu. Možná by mu to ale ublížilo ještě víc. Možná i psychicky. Blbost! S ním nikdy! Je přece mnohem větší zábava ho mlátit než znásilnit. Ale zase kdyby s tím souhlasil i on a nepodobalo by se to nějakému bezduchému mlácení, nemuselo by to být špatné... Nikdy! Tečka. Uzavřená kapitola. Sakra, proč vůbec uvažuju o něčem takovym? Jasně, že se nikdy nic podobnýho nestane. I kdybych byl tak zlitej, že bych o sobě ani nevěděl, Arthur by tohle přece nedopustil. Nějak by se ubránil a při nejhorším zavolal o pomoc. Bylo by to sice potupné pro nás oba, ale pořád lepší než ty následky, které by to mohlo mít. A určitě by taky mělo. Konečně se zastaví a já jsem tak ponořen do vlastních myšlenek, div do něj nevrazím. Ne zrovna dvakrát milým tónem oznámí co a jak, čímž mi připomene, proč že se na něj vlastně zlobím. "Fajn," odseknu a vydám se ke dveřím, za kterými se údajně skrývá alkohol. Když ho míjím, okázale do něj vrazím. To si zkrátka nemůžu opustil a je mi putna, jak dětinsky se chovám. Zapluju do malého sklípku a snažím se po očku podívat, co bratr dělá. Jde do kajuty. Fajn. Budu doufat, že vypadne dřív, než si naberu dostatečně velké množství alkoholu. Obsah místnosti ve mně vyvolá nejdříve znechucení, když hned u vchodu zaregistruju víno. A kdyby jen pár lahví, ale byly tu dva plné regály... tohohle... (ne, asi se vážně nedá slovy vyjádřit, jaký je to hnus). S nelibým výrazem se přesunu do zadní části místnosti. Očima přelítávám značky a devadesát procent z nich vůbec nepoznávám. Dorazím s části, kde se nachází whisky. Vezmu jednu lahev do ruky. "Irská," poznamenám znechuceně. Vrátím ji zpět na místo s takovou rychlostí, div se nerozbije. Zírám na lahve a s každým zklamáním je můj pohled znechucenější a ztrápenější. To tu sakra nemají něco pořádného?! Konečně zaměřím sympaticky vyhlížející pití. Popadnu flašku a s nadšením zjistím, že je vážně skotská. A vedle ní je další. A další. Hotový ráj! Nakonec si nechám jen lahev, kterou svírám v ruce, a zbytek si nechám na horší časy. Jako kdyby ještě horší mohlo bejt. Objev několika lahví s mou milovanou whisky mi zlepší náladu. Dokonce se rozhodnu k něčemu tak šílenému, že to pomalu vypadá jako kdybych v sobě několik loků už měl. Anglán bude možná informovanější než já, co se týče mého nynějšího postavení ve světě. A taky by mi mohl vysvětlit, jak se to na lodi má. Bude jednoduší probrat to nad chlastem než s pusou plnou výhružek a kudlou pod krkem (nějak bych to z něj vymámit musel). Pro obě strany. Vezmu tedy první lahev rumu, která mi padne pod ruku, a zamířím ke kajutě, přičemž cestou si zapálím cigaretu. Už jsem si vážně potřeboval zakouřit. Vlezu tam, aniž bych třeba zaklepal nebo se obtěžoval jinými zdvořilostmi. K čemu? Je to taky moje kajuta. Se slovy: "Hej, bratře, co kdyby jsme si trochu pokecali?" mu hodím rum a pokusím se o přátelský úsměv (cože je vzhledem k tomu, jak děsně mě vytočil, těžší než vyčistit Nessie jezírko).

Anglie - 04. ledna 2012 18:34

soukromá zpráva od Anglie pro Nesmírně oceňuju, že se mě drahej bráška nerozhodl skopnout ze schodů, jakkoli by ho ten pohled pobavil. Vlastně je divný, že se kontroluje tak dlouho (a natož v takovýhle situaci). Většinou se nenechá provokovat ani v normálně. A teď je očividně pořádně naštvanej. A co se děje se mnou, že ze mě vyšly o něco odvážnější kecy, než který bych měl doma? To mě nutí se zamyslet nad tím, jak jsme se vlastně dobrali k tomu vztahu, co je mezi náma teď. Kdysi dávno jsme spolu vycházeli relativně dobře. Přímo výborně, oproti současnosti. Protože to naprosto nečekám, síla nárazu se mnou málem praští o dveře do kajuty. Praštilo by mě to o ně, kdybych je už nestačil otevřít. Takhle proletím rámem a zastavím se až na zemi. Než se naštvaně seberu, slyším z chodby jakýsi znechucený zabrblání. Škodolibě doufám, že v kumbálu nebude nic, co by Skotsko shledal hodný vypití. Na zemi radši nezůstávám, co kdyby si po zaplutí sem – jakože nemyslím, že by s chlastem táhnul někam jinam – ještě vymyslel do mě kopnout. Konečně se dostanu ke srovnání peřiny a usadím se na posteli. Tím pádem tu mám víc místa a Skotsko si může vybrat, jestli bude okupovat židli nebo druhou postel. (Ta představa, že by ho jenom napadlo si sednout vedle mě, je nepřístojná.) Přeměřím si bratra podezřívavým pohledem. Napůl jsem čekal, že vtrhne dovnitř a začne vyhrožovat, že jestli mu neřeknu všechno, co vím, tak mě podřeže, a.. on přitom takhle. Neříkám, že si stěžuju, ok? Ale přinesl rum. To by mohl být základní kámen snahy o smír (haha), a nebo taky, což je pravděpodobnější, základ nějakýho plánu. Co by tu tak mohl plánovat? Určitě by to nebylo nic, z čeho bych měl radost. Možná už to se vším tím podezříváním přeháním, ale v přítomnosti Skotska člověk nikdy nemůže bejt dost opatrnej. Možná by ale projednou stálo za to trochu polevit v ostražitosti.. Vždyť, je tu chlast, a jestli zůstanu ve společnosti bratra ve střízlivým stavu moc dlouho, nemusel bych se z toho vzpamatovat. Přitom je úplně putna, v jakým stádiu střízlivosti nebo opilosti se zrovna nachází sám Skotsko. Hrozný je to s ním pořád stejně. Znova kouknu na tu parodii na úsměv, ze kterýho mi akorát tak znova vstanou málem všechny vlasy na hlavě. Radši stočím pohled k cigaretě, která už stihla nepříjemně „provonět“ místnost. Zamračím se, jako kdybych doufal, že ta čoudící tyčinka i smrad z ní zmizí, pokud vydržím dost dlouho nemrknout. Bohužel se brzo ukázalo, že ta smradlavost zřejmě dokáže nemrknout dýl než já. „Běž s tím ven, jo? A nebo to zahoď,“ nakážu bratrovi tónem, kterej sice příkaz nepřipomíná ani zdaleka, ale zkusit jsem to musel. Posledních pár minut trochu moc pokouším štěstí. Možná je načase zamyslet se nad svojí situací. Jsem v jedný kajutě s věčně vzteklým a agresivním starším bratrem, co nikdy nejde pro ránu daleko. A k tomu nejsem ozbrojenej. Když jsem očividně dost v rejži teď, nemůžu to už pohnojit víc, když se napiju, ne? Není to Francis, připomínám si, tenhle tě maximálně zabije. „Co chceš vědět?“ rezignuju a začnu pracovat na otevírání lahve za kterou jsem furt nepoděkoval. (Je to krátký. Nemám nápady. Omlouvám se -_-.)

Skotsko - 05. ledna 2012 07:33

soukromá zpráva od Skotsko pro Nad tím jeho pokusem o rozkaz se jen ušklíbnu. Měl jsem být důraznější a víc protestovat, když se poprvé pokusil být drzý. Asi má pocit, že mu to projde i teď. Stačilo pár minut a usmyslel si, že jsme si rovní a může se mnou mluvit, jak se mu zachce. Naivka. Rozhlédnu se po kajutě. Až na bratra sedícího na jedné ze dvou postelí si nemůžu na nic stěžovat. Ujde to. A díky bohu, postele jsou tu vážně dvě, tak se nemusím trápit s myšlenkou, co by se stalo, kdyby si v noci do té jedné, ve které bych spal já, vlezl (samozřejmě by postel patřila mně a on by musel spát na zemi). Asi bych ho zase skopl dolů. Možná by se o to ani nepokusil, i když si teď docela dovoluje. Sednu si na volnou postel (jako kdyby existovala možnost, že si přisednu k Arthurovi). Otráveně na něj zírám, jak se pokouší rozdělat lahev rumu. Jediný vděk, který se mi za tu veleslužbu dostal, byl jeho už o trochu méně drzý tón hlasu. Zmatek. Taky jsem mu nemusel nosit vůbec nic a možná jsem neměl. Vypadá to, že rum mu udělal radost. Nevím, jestli mám být rád, že jsem se mu strefil do vkusu, nebo nerad. Každopádně poděkovat mohl, taky jsem na to mohl jít jinou cestou a informace z něj vymámit drastičtějším způsobem. S odpovědí si dám načas. Na co bych se měl zeptat jako první? "Z jakýho ruku vlastně pocházíš?" natáhnu z cigarety a vydechnu kouř, přičemž se trochu zasměju, protože Anglánovi to očividně vadí. Sice mě to zajímá ze všeho nejméně, ale aspoň se vyhnu nějakému trapnému nedorozumění, když bych mu vyčítal něco, co třeba ještě neudělal. Je to taková otázka, která by mohla skončit ještě s relativně dobrou odpovědí a mou relativně dobrou reakcí. Než stačí odpovědět, vychrlím na něj další otázku: "A kam to vlastně jedeme? A co tam k čertu budeme dělat?" Těch otázek jsem měl víc, ale podvědomě jsem oddaloval tu, která byla ze všech nejpodstatnější - Jak to se mnou vypadá v tomhle století? Ještě jsem měl v rukávu pár otázek, kterými vyrukuju, než se stačím zeptat na tu jedinou důležitou. Třeba: "Kde jsi sehnal tuhle loď?" nebo: "Vyspal jsi se se Španělem?" Upřímně se trochu bojím, co se dozvím. Asi bude informovanější než já. Jediný, co vim, je, že je nějaká Velká Británie a já jsem tý ohavnosti součástí. Jestli mě bratr ovládá a ví to, pak by to vysvětlovalo ten drzý přístup. Rozhodnu se, že otázkám dám chvíli pokoj a nechám ho odpovědět.

Anglie - 05. ledna 2012 20:28

soukromá zpráva od Anglie pro Tak ty toho prostě nenecháš, co? Zamračím se, ale rozhodnu se ten otravnej kouř dál nekomentovat. Mám takovej pocit, že tentokrát už by mi to neprošlo tak snadno. Možná jsme měl držet hubu i v tomhle případě, protože by se třeba bráška nedovtípil, jak moc mi ten kouř vadí. Kdyby tím zasmrděl jenom sebe, ale takhle to schytám i já a kajuta. Jak tu pak mám spát?! Možná bych se mohl nasáčkovat k někomu jinýmu. Nemyslím nikoho z národů, protože u Antonia je přece jenom Norsko a u toho je jen otázkou času, než se mě pokusí sprovodit ze světa. A u Dánska (kterej se mě beztak taky pokusí sprovodit ze světa) k tomu sídlí Francie. Každej si umí dost dobře domyslet sám, co je Francie zač. A k tomu usiloval o vetření se do mý kajuty, takže bych se stejně nevyspal, protože jemu je upřímně jedno, jestli by v kajutě byl ještě někdo jinej a nelenil by v pokusech o.. ehm, oddálit spaní. Ne, měl jsem na mysli spíš někoho z posádky. Nebo kapitána. Ti by přece mohli pochopit, že tu nechci bejt s bratrem a mohli by mě nechat tam někde přespat, no ne? Ne. Kdybych se pokusil utýct krutýmu osudu zrovna takhle, Skotsko by nebyl jedinej, kdo by se mi smál. A já přece nejsem nějaká ustrašená sralbotka, která akorát stáhne ocas a uteče. To tak! To radši zůstanu tady a dokážu jak sobě, tak ostatním, že jsem muž. Jakkoli se to bratrovi nelíbí a jakkoli tohohle rozhodnutí možná budu pozdějc litovat. Nejsem srab, ok? Jenom.. Bratr si do mě rád kopl, co si jen pamatuju, a já nejsem žádnej masochista, abych mu po tom všem dával různý záminky si vyskakovat. Často si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybychom spolu konečně začali vycházet. Což je.. naprosto nereálný. Pořád se marně namáhajíc s otevíráním lahve, upírám pohled na bratra a tentokrát se snažím, aby s cigaretou zmizel i on. To bohužel nemá žádnej efekt, takže mi nezbejvá, než odpovědět. Samo, že až potom, co po dvou otázkách nenásleduje salva dalších. „1589. Za chvíli to bude rok od porážky Armady,“ při tý vzpomínce se zasněně uculím a ušklíbnu. Taky mám na co bejt hrdej. Jen tak někdo si do úspěchů porážku „neporazitelný“ Armady napsat nemůže. „Ze kdy seš ty?“ oplatím stejnou otázkou. Protože to vypadá, že bratr přece jenom bude z ne moc vzdálený budoucnosti, pochopitelně bych rád věděl, co se mnou bude. „Jedeme do Norska. Teda, měli jsme jet, ale nakonec můžeme klidně skončit v Dánsku nebo rovnou na Islandu, kam.. bysme stejně jeli potom. A třeba tam přijdem na to, jak se dostat z tohohle století.“ Během sestavování týhle nezvykle dlouhý věty (protože v přítomnosti bratra většinou radši omezím všechny proslovy jen na nutný minimum) přicházím na to, že se mi do tý flašky zřejmě dostat nepovede, a tak se na to jednoduše vykašlu a odložím ji na stolek vedle postele. Však on se dřív nebo později najde někdo, kdo to bude umět otevřít.

Skotsko - 06. ledna 2012 17:30

soukromá zpráva od Skotsko pro Musím se přemáhat, abych na něj vážně nevlítnul. Tu poznámku o jeho slavný výhře si odpustit nemohl! Parchant! Parchant! Parchant! Vysvětluje to úplně všechno. To chování, to, jak se mnou mluví, jeho úšklebky. A ještě se tím chlubí přede mnou! Koleduje si, vážně! Asi bych mu měl připomenout, proč ho Antonio vůbec napadl. Nemám ho sice rád, ale získal si tím mé částečné sympatie. I když poprava byla jen záminka. Všichni jsme doufali, že Anglána konečně někdo porazí a ten blbec Španěl to tak podělal. Přemáhám chuť zvednout se a jít pryč. Tohle asi jen tak nerozdýchám. Rozdělám flašku whisky (za normálních okolností bych nad tím složitým otvírání přemýšlel asi hodinu, ale s hněvem přichází i šikovnost, tak ten hlavolam rozluštím během pár vteřin) a pořádně se napiju. Chuť mého milovaného pití alespoň trochu spláchne vztek a mě se trochu vyjasní myšlení. Tak jo, sedim v místnosti s bratrem, kterej mi zabil královnu, je si toho vědom a ještě je na to hrdej. Určitě se tvářim neskutečně pitomě. Kdo by se netvářil? Zírám na něj jak na zjevení a říkám si, proč se sakra nezvednu a jednu mu nevrazim? A on si tak v klidu dřepí na zadku a snaží se otevřít lahev, ktrou jsem mu z mý dobrý vůle přinesl. Neskutečně mě štve. A asi bych mu měl odpovědět. Měl bych mu říct o smrti Alžběty, nebo se zmínit, že válka se Španělskem ještě neskončila? A taky by nebylo od věci prohodit pár slov o vzpouře v Irsku. To, že Tudorovcům už odzvonilo a nastává nová éra Stuartovců, si nechávám jako třešničku na dortu. Nakonec si to rozmyslím. Neřeknu mu nic. Jen ať si tápe. "1603," přecedím skrz zaťaté zuby a ještě jednou si pořádně loknu z lahve. Nebudu k tomu nic dodávat. Nebudu kazit tu krásnou chvilku, kdy přesně vím, co se během těch čtrnácti let, co nás od sebe dělí, dělo a on o většině z toho nemá nejmenší tušení. Mohl bych mu dát detailní popis toho půl roku, kdy už Bětce začalo šplouchat na maják. Ale ač mě to může udivovat sebevíc, nejsem zase takovej grázl. Tehdy to pro něj nebylo lehký. I když u něj to trvalo pár měsíců, já si tím procházel dvacet let. Ten strach, jestli Marie stále ještě žije a ztráta naděje, že se vůbec vrátí. Pro každý národ je těžký, když jeho panovník umírá a on ví, že ho nemůže zachránit. Asi proto se v mý době s Arthurem moc nestýkám. Nedokázal bych se k němu chovat mile, ale přitěžovat mu nechci. I když by si to zasloužil. Stejně je většinu času zalezlej v pokoji a odmítá kohokoliv pustit dovnitř. Arthur, který sedí pár metrů ode mě, je někdo úplně jiný. Ještě stále si myslí, že je neporazitelný a Alžběta nesmrtelná. Jasně, že na něj mám vztek. Je tak neschopný, ani pitomou lahev rumu si otevřít neumí, a přitom porazí Armadu. Proč se nemůže chovat... rozumněji? V duchu se okřiknu. Nemá cenu přemýšlet nad tím, co udělal. Spíš nad tím, co ještě udělá. Šesnáctý století je naštěstí za mnou. Musím se přes to přenést. I tak je to zarážející. On pochází z doby, kdy ho za celou svou existenci nenávidím snad nejvíce a v mojí době mě zase dvakrát moc nežere on. I když mě asi nesnáší pořád stejně, tak je to jedno. Zarazím se. 1589. Zajímalo by mě, jestli před nebo po dobývání Lisabonu. Možná ho čeká jedna z nejpotupnějších porážek, které zatím zažil. A možná už je to za ním. Těžko říct. Z jeho chování bych řekl, že je to teprve čeká. Ušklíbnu se nad myšlenkou, že za pár měsíců ho Antonio porazí (nebo spíš Anglán porazí sám sebe a Španěl pro to nehne ani prstem). A to, že válka pak pokračuje a vypadá to, jak to vypadá, mi tu škodolibou radost nezkazí. No a co, že Španělsko momentálně prohrává na plný čáře, pořád tu určitá šance na výhru je. Z myšlenek mě vytrhne až jeho druhá odpověď. Je mi vlastně úplně putna, kam se táhnem. Ale asi je dobré to vědět. "Bylo by fajn vrátit se zpátky," zabrblám. "Mimochodem, už jste přišli na to, jak jsme se sem vůbec dostali, nebo jak se vrátíme, pokud teda pořád tvrdíš, že to není tvoje práce?" položím další otázku a neubráním se úsměvu, když vidím, že bratr pokusy o rozdělání lahve vzdal. Aniž bych si uvědomoval, že bych mu měl spíš zakroutit krkem a přestat páchat dobré skutky (obzvlášť pro někoho jako je on), zvednu se a přejdu ke stolku. Praxe s whisky mi umožní otevřít frašku velmi rychle. "Ty jsi vážně neschopný, Artie," ušklíbnu se a otevřenou lahev mu podám.

Anglie - 06. ledna 2012 19:35

soukromá zpráva od Anglie pro Jestliže Skotsko už předtím vypadal naštvaně, teď zlost nabrala novej rozměr. Jenže Skotsko vypadá naštvaně pořád, vždycky tak vypadal, co si jenom pamatuju, a nejspíš tak vždycky vypadat bude. Nejlepší na tom je, že většinou pořádně nechápu, co ho žere zrovna v tomhle momentě. Dobře, tak projednou možná tuším. Tváří se, jako kdybych mu snad Marii odpravil osobně. Přitom jsem u toho ani nebyl (ne že by to na situaci něco měnilo). A za tu dobu už se z toho mohl vzpamatovat! Vždyť.. Ta ženská byla hrozba! Co bych si asi počal, kdyby se na trůn dostal někdo z povedených skotských panovníků? Hádám, že to by byl můj konec. Anglie by pomalu přerostla ve Skotsko, a to by byla katastrofa. Jen když si pomyslím, že by bratrovi patřila celá moje krásná země, která se teď konečně zklidnila.. Jestliže si na mě bratr bezdůvodně vyskakuje teď, co by asi prováděl potom? Blbá otázka. Vzhledem k jeho chování a pohrdlivým pohledům, kterými mě vždycky častuje, předpokládám, že není osoby, kterou by nenáviděl víc jak mě. Pravděpodobně by mě dal zavřít na nějaký dobře izolovaný místo.. A nebo rovnou do vězení. A pak je tu i ta šance, že bych se mohl podívat zevnitř na (beztak předem rezervovanou) mučírnu (i s vlastním katem). Vážně.. Co jsem udělal, že mě bratr začal tak nesnášet? To vypadá na skoro filozofickou otázku, protože já fakt nemám tušení. Ani když jsme byli malí, tak se ke mně nechoval úplně nejlíp, ale pořád to bylo o dost lepší než... no, posledních pár století. Neříkám, že bych nějak hrozně toužil po bratrově uznání, pozornosti a laskavosti nebo tak něčem (vlastně by mě pozornej a laskavej Skotsko děsil možná i víc), ale nebylo by na škodu, kdyby mi pořád nedával akorát najevo, jak mě nenávidí. I ty mezinárodní vztahy by na tom pak byly líp, to je bez pochyby. Jsme přece bratři, ne? Aspoň nějaká minimální snaha o snahu spolu vyjít by tu bejt mohla. „1603?“ zopakuju. To opravdu není daleko. Zajímalo by mě, kolik se toho během těch čtrnácti let stihlo změnit. „Co je to za dobu?“ Pevně doufám, že to není doba o nic horší než ta, ze který pocházím. Po dlouhý době nepokojů je konečně na chvíli klid, tak je pochopitelný, že ho chci udržet co nejdýl. Proč se vlastně bojím? Lizzy by přece nedovolila, aby se zase něco semlelo. A ani nápad, že by ta už třeba nebyla. Vždyť.. to přece není možný! Přece by nemohla jen tak zemřít! A aniž by po sobě zanechala jedinýho následovníka k tomu. To by přece znamenalo.. V ten moment mě zachvátí panika a s hrůznou předtuchou se zadívám na bratra. Ale.. to je blbost. Kdyby vládl někdo ze Stuartovců, nenechal by se takhle komandovat a už dávno by mi (nejen jednu) natáhl. A to dává smysl, ne? Chci si oddychnout, ale pořád ve mně zůstává temná předtucha. „Samozřejmě. Ale nebylo by na škodu nejdřív z místních lidí vytáhnout, co se dělo v minulosti a jak se vyvarovat případným.. problémům.“ Co by se dalo udělat pro to, aby Skoti nezískali trůn? „Fakt s tím nemám nic společnýho!“ zakaboním se. Jasně, Skotsko mi to neuvěří, ale projednou v tom fakt nemám prsty. „Bohužel,“ zavrtím jen hlavou. Nemám tušení, co se stalo, že jsme se najednou objevili tady a už vůbec netuším, jak bysme se měli dostat domů. Dál se nabízí otázka, proč jsme každej z jiný doby. A zajímalo by mě, jestli už vůbec někdo ví o přítomnosti bratra. „Potkal už ses s někým z ostatních?“ Skoro mě až napadne, že poslední dotaz a žádná vyhlídka rychlýho úniku z tohohle století už byl na Skotsko moc, ale místo očekávaný rány.. „Díky..“ vymámím ze sebe (projednou) a vyjeveně koukám, jak se mu to podařilo tak rychle rozdělat. Stejně to není nic v porovnání k tomu zmatku a překvapení z toho, že.. Zdá se mi to, nebo mi fakt otevřel flašku, a to ještě sám od sebe?

Skotsko - 07. ledna 2012 23:54

soukromá zpráva od Skotsko pro Musí se na všechno ptát tak pitomě? Jasně, asi ani nevím, z jakýho jsem roku. Přemůžu pokušení vmést mu do obličeje nějaký úplně jiný rok a úsměvem se omluvit, že jsem se spletl. Přikývnu. Co se mi ovšem už potlačit nepodaří, je chuť přece jen mu něco málo z jeho budoucnosti nastínit. "Přesně tak. 1603. Rok, kdy na anglický trůn usednou Stuartovci," přisvědčím a ani se nesnažím skrývat tu škodolibou radost. Zasněně se ušklíbnu nad myšlenkou, co všechno to pro mě vlastně znamená. Neříkám, že dohodnout se s králem, kterej mě vlastně nemá rád a chtěl by se všemi vycházet dobře, bude lehký. Ale pořád to vypadá relativně dobře. Co nejhoršího by se asi tak mohlo stát? Arthur se bude muset vyrovnat s tím, že už to nebude jen on, kdo bude neustále rozkazovat. Když získám to výsostné postavení na Britských ostrovech, kterého se držel jako klíště Anglie, konečně bych mu taky mohl vrátit všechny ty křivdy. A nejen ty, které spáchal na mně. Pomstím se i za bratry. Možná je nemám dvakrát v lásce, ale pořád jsme jedna krev. Hořce se pousměji. To se o Anglánovi už říct nedá. Nevím, proč to tak je, ale mám pocit, jako kdyby mě zradil. Odvrátil se od nás a viděl v nás jen další území, které by si mohl přidat na seznam kolonií. Nějaké sourozenecké vztahy jdou přece stranou, když jde o dobývání. Přitom je to taková škoda. Bylo by přece fajn, kdyby jsme spolu vycházeli. Spojili se a ukázali žabožroutovi, že s Brity není radno si zahrávat. Blbost! Nač přemejšlet nad něčim takovym? Arthur se stejně nezmění a nikdy si nepřizná, že i on dělá chyby. A já se k němu taky nechovám nejlíp. Zaslouží si to! Je to jeho vina. Rychle zaplaším myšlenky na naše vztahy. Neusiluju o nějaké jejich zlepšení. K čemu? Vždyť ani jeden z nás o ně nestojí. A Arthur je debil! Nejde s ním vycházet po dobrém... Raději si zase loknu whisky. Nevím, co mu na to mám říct. Nechápu, co těmi problémy myslí. Jako kdyby jsme už tak neměli dost velké problémy. Možná myslí problémy s ostatníma. Co já vím? Jasně, taky bych rád věděl, jak se... V tu chvíli mě to trkne a proklínám sám sebe, že jsem nedržel jazyk za zuby. Teď může změnit minulost. Ví, co se stane, protože já blbec mu to řekl. Má dobře vyhlížející budoucnost se obrátí v prach. Sakra! Jasně, že jakmile se dostane zpátky, zabrání úpadku Tudorovců. Jsem v pytli. Totálně! Nakonec na jeho odpověď nezaujatě přikývnu a dál to nekomentuju. Nějak už to vyřeším. Třeba mu to nedojde. Nebo je to osud a osud se přece nedá změnit. Tak, teď jsem na to kápl. Ať udělá, co udělá, osud změnit nemůže. Ani ty jeho čáry máry tohle nedokážou. Zase se vymlouvá. Potrefená husa se vždycky ozve. A to jsem to ani nemyslel jako obviňování. Dříve nebo později pravda stejně vyjde najevo. Doufám. Chci zpátky. I když, v mé době nejsou cigarety a zatím to tu tak hrozný neni. Pokud nepočítám Anglána, kterej mi oxiduje v kajutě. "Fajn," odpovím stroze na jeho (strohou) odpověď. Ovšem jeho otázka mě trochu zaskočí. Proč se sakra ptá zrovna na tohle? Nezabije mě, když mu odpovím. Ale co ho to k čertu zajímá?! Ten má teda otázky... "Ne, na tebe jsem narazil jako na prvního," zašklebím se a ještě jednou se napiju z lahve. Když vysloví své tiché díky, trochu zrudnu. Nčekal jsem, že by poděkoval. Vždyť se celou dobu choval jako panovačný kretén! Trochu rozpačitě odseknu: "Máš zač!" No a co, sakra? Tak jsem mu otevřel flašku! No bože, zblázněte se z toho! Přece by byla škoda, kdyby alkohol, který vlastnoručně donesu zůstal stát na stolku poněkud nevyužit. Když už se s tím nadřu a přinesu ho, tak... musí se spotřebovat, jinak by má námaha přišla vniveč. Vrátím se zpátky na své místo. Cigareta mi zatím už vyhořela, tak ji velice neochotně hodím na zem a ledabyle zašlápnu. Co na tom, že na zemi po ní zůstalo černé propálené místo? Je to moje loď? Ne. Je to můj problém? Ne. Zamyšleně se ještě napiju whisky a přemítám, na co se Anglána ještě zeptat, abych oddálil otázku, která mě ze všeho nejvíce děsí.

Švédsko - 08. ledna 2012 17:04

soukromá zpráva od Švédsko pro Švédský ráj na zemi Jsem příliš zaujat vlastními úvahami o tom, jak se Island změnil, takže Finova počáteční slova pořádně nevnímám. Zaregistruji jen část a v mé hlavě se uloží mentální poznámka o tom, že musím Fina požádat, aby mě neoslovoval "Berwíku", zní mi to poněkud divně a nedokážu se s tímto označením dostatečně ztotožnit. Pokud chce nutně používat zdrobněliny, tak stačí bohatě cosi jako Berwi (i když i to ... zní divně), nejlepší je beztak oslovat mě Berwalde nebo názvem státu. Sverige, Sweden, prostě Švédsko ... Od Fina mám beztak nejraději oslovení Ruotsi. Zní to z jeho úst tak nějak ... nejpřijatelněji. Navíc finšina je hodně zajímavý jazyk, nejhezčí je poslouchat finské nadávky. V porovnání s dánskými nebo norskými to zní rozkošně láskyplně. A vůbec proč uvažuji o takovýchto blbostech? ... Nejkrásnější je slyšet z úst Fina můj jazyk, švédštinu. Je to takový důkaz toho, že švédský vliv se Finsku koření pořádně a pevně. Že je Tino definitivně a zcela můj žena a má součást a ... Postel?! Proč velká postel? V první chvíli si udělám druhou poznámku, a sice takovou, že musím svému ženě pořídit větší postel, aby měl více místa. Jeho pokračování mě v tom jen utvrdí, Fin zřejmě potřebuje milence. Že by se zakoukal do Estonska? Co jsem pochopil, docela si spolu rozumí... Nh. A nebo se tím snaží naznačit, ať se s ním vyspím já? Cítím skoro ledový pot, jak mi stéká po zádech ... Ale já ... to nejde! Finsko vypadá pořád tak roztomile ... a dětsky. Měl bych pocit, že ho zneužívám. Navíc by se mi ani nebránil jako třeba Nor... nebo Dán. A to ... to je divné ... Cítím, jak se do mé tváře vetkalo trochu červeně a rozpaků. Vypadám tak vražedněji než normálně. Poněkud se ošiju a střelím po Tinovi pohledem masového vraha, který naznačuje, že jej za chvíli rozporcuji na třicet částí nejistě na Tina kouknu. "Nh," shrnu veškeré své úvahy. Doufám, že mu to bude stačit. Pak jen přikývnu a spolu vyjdeme ven. Pohledem se opět vpíjím do modrožluté budovy před sebou. Jsem jí zaujat natolik, že si ani nevšimnu, že loď, jakmile se dotknu nohou země, za námi zmizela. Vydávám se kupředu. Islanďané mi milerádi uhýbají z cesty. I když kolem zaslechnu jakési poznámky typu: "Ten chlap vypadá děsivě.", "Myslíš, že utekl z blázince?", "Mamiii, ten chlap má pušku," , "Neboj, zlato (to je jen mušketa)!" nebo "Myslíš, že unesl toho kluka vedle něj?" Raději je ignoruji a přidávám do kroku. Jakýsi muži v uniformách, policajti, stojící opodál po mě sice podezřele koukají, jeden z nich dokonce mluví do jakési bedničky. Jakmile ale po nich hodím svým pohledem, zblednou a jeden dokonce udělá krok vzad. Tohle mě asi nikdy nepřestane bavit. Samozřejmě, občas je to otravné, když se člověk, s kterým mluvíte, klepe strachy nebo když chcete pozvat na rande nějakého milého mladíka. Ovšem lidem, na kterých mi aspoň trochu záleží, to příliš nevadí. Norovi je to jedno, Dánovi to nedochází, Island se snaží tvářit, že se mě nebojí (a je mu to jedno) a schovává se za Nora a Fin..., Fin je kapitola sama o sobě. Konečně si uvědomím, že Tino, kerého držím za ruku, doslova táhnu za sebou, mi nestačí... a také, že se mě před pár vteřinami na něco ptal. Pokrčím rameny a přikývnu. Chytnu ho a vysadím si ho za krk. Pak ještě o trochu zrychlím krok. Ikea, už jen kousek. Zastavím se před ní a zaujatě si ji prohlížím. "Nh," okomentuji a pak se usměji na jednoho kolemprocházejícího člověka. Ten zamrzne na místě a vyděšeně na mě zírá. Když pokračuji otázkou, co to je před námi, evidentně se mu uleví. Stále třesoucím se hlasem mi oznámí, že se jedná o velkou švédskou firmu, která je velmi úspěšná po celém světě! Ha, já to věděl! A prý dělá do nábytku. Třeba tam najdeme postel, co by se líbila Tinovi. Jen tak mimochodem se od něj také dozvím, že jsem se ocitl v 21. století. To je poměrně zajímavá informace. Vůbec nechápu, jak se to mě a Tinovi mohlo povést. Ale ve vikinských mýtech jsem takové věci slyšel. Tudíž mi to nepřijde nijak nereálné. Zkrátka se tu porozhlédnu..., najdu Nora, který se o podobné věci přeci jen zabývá nejvíc a ten mě vrátí zpátky do mé minulosti. Nh. Třeba mezitím zjistím něco užitečného o budoucnosti, něco, co bych měl změnit nebo tak... Tohle zní jako mnohem dobrodružnější výlet než jen plavba po moři. Doufám, že se Tino bude bavit stejně jako já. Ale stejně... celé 21. století mě nezajímá tolik jako Ikea před námi. S přikývnutím a krátkým "D'ky," se rozloužím se svým informátorem a odeberu se dovnitř. V duchu se usmívám nad tím, jak se lidé přede mnou rozestupují a já tak mám volnou cestu. "Nh, Sl'šel's Tino?" prohodím, "Jsme ve 21. st'letí a já jsem slavný!" prohlásím. "Vsadil bych se, že Matthias je tu největší loser a häviäjä!" (Finskou obdobu slova loser dodám jen tak, protože se mi líbí, jak to zní!) Zasněně procházím mezi různými kusy nábytku. Připadám si tu jako v ráji, jako by tu na mě dýchala švédská duše. "Nh, tak která postel se ti nejvíc líbí?" optám se, když dojdeme do míst, kde jsou vystaveny různé druhy postelí. S tím sesadím Tina z ramen a pobídnu ho pohozením hlavy, ať je jde obhlédnout. Já se mezitím zastavím u jakési bedny. Je v něm jakési plyšové ovoce a má kaťata. Velmi zaujatě vytáhnu jednu mrkev a jednu brokolici a zkoumavě je otřu o sebe. To je ale blbost. Napadá mě. Se zeleninou v ruce dojdu o kousek dál a tam najdu další regály plné plyšových zajímavostí. Sob s modrožlutými ponožkami. Položím mrkve sranou a zvednu novou věc. Pohladím to po břiše a zkoumavě se na to mračím. Skoro jako bych čekal, že obličej hračky ožije a udělá na mě zděšenou grimasu. Pak soba otočím hlavou dolu, chytnu ho za jednu nohu a začnu s ním pohubovat. Ušklíbnu se a představuji si na jeho pozici Dána. S tím mi cukne v koutku a jakási žena s vozíčkem, která právě zabočila do mé uličky, sebou šokovaně trhne, vypoulí na mě zrak. Nasadím vážný výraz a dojdu k ní, podám ji onu hračku, kterou nechápavě chytne. "Prosím, kupte tohoto soba," vyzvu ji, "Udělejte radost svým dětem nebo příteli," pak ještě vezmu odloženou zeleninu a tu jí položím do toho pojízdného koše. "A tady máte i krmivo," pronesu přátelsky (i když mám pocit, že na ni to tak nepůsobilo) a vydávám se zpět k postelím... Jsem zvědavý, jakou si Tino vybral nebo jestli ho třeba nezaujalo také něco jiného.

Anglie - 08. ledna 2012 17:56

soukromá zpráva od Anglie pro Jasně. Stuartovci na trůně. A jsme doma! Já to věděl. Jediná reakce, na kterou se teď zmůžu, je ironickej smích. Co sis sakra myslel? Že je Alžběta nesmrtelná a bude po tvojem boku vždycky? To určitě. Tady přichází největší nevýhoda národů – tolik smrtí a útrap nikdo jinej nezažije. Je jasný, že každej normální člověk musí jednou zemřít, ale tak nějak.. Neumím si představit, že by Lizzy jednoho dne fakt natáhla bačkory. „Takže ve tvojí době sedím v hladomorně?“ vypustím svoji ponurou myšlenku na světlo a zatvářím se tak nějak odevzdaně. Mohl bych se na to začít psychicky připravovat. Věřím, že zvlášť po smrti milovaný královny by mi ve společnosti maximálně pár krys brzo hráblo. A pak? Co by bylo pak? Skotsko by trvale převzal vládu nad ostrovy, Anglie by zmizela mapy a po nějaký době bych zmizel i já? To už by bylo od bratra možná trochu moc hnusný. Spíš by si mě ponechal jako boxovací pytel. … Co když je to celý vina Skotska? Co když Skoti zase provedli nějakej převrat a odpravili Lizzy, aby se pomstili za Marii? Podívám se na bratra a skoro očekávám, že z něj poznámka podobnýho smyslu každou chvíli vypadne. Ten škodolibej výraz tomu napovídá. „Kde se to všechno tak podělalo?“ povzdechnu si polohlasně a myslím tím tak nějak.. všechno. Od vybudování víc než špatných vztahů mezi všema sourozencema až po očekávanej úpadek říše, kterou jsem začal budovat. No, ale nemá cenu si zase plnit hlavu zdeptanejma myšlenkama, že? Při troše štěstí se už do minulosti nevrátím a nebudu tak mít šanci si prožít hrůzy, který mě očividně v budoucnu čekají. Zarazím se – nemyslel jsem právě na to, že zůstat tady by bylo lepší? Dobře, v jistým smyslu by to lepší bylo, vyhnout se útrapám a užívat si zdejší pohodlnej život. Na druhou stranu bude lepší, když ke všem těm kravinám dojdu časem a budu si na ně postupně zvykat. … Počkat, teď mi něco došlo. Jakkoli může bejt sedmnáctý století hrozný, v dnešní době přece pořád existuju! A k tomu mám pořád větší moc nad Skotskem, než on nade mnou, jak se zdá. Takže teoreticky, když se nějakým způsobem protluču, bude mě pořád čekat dobrá budoucnost. Ale co když se minulost nebude opakovat? Co když něco udělám špatně a fakt se to podělá? Z tý představy mi běhá mráz po zádech. A co se zabejvat problémama, až přijdou? Mezitím bych si mohl vymyslet nějakej způsob, jak zabránit nástupu Stuartovců na trůn. A vůbec ve mně nehlodá představa, že by třeba Skotovi panovníci mohli udělat něco význačnýho, bez čeho by se nedosáhlo dobrý budoucnosti. V tom případě by bylo lepší nechat věci tak jak jsou a doufat, že bude líp. Konečně mi přichází vhod flaška rumu. Kvůli všem úvahám kolem mi dokonce uniknou bratrovy rozpaky, který bych si jinak určitě vychutnal. Bylo by fajn ho jednou nevidět s pohledem masovýho vraha, kterej navíc pohrdá vším okolo a nejvíc mnou. Na nikoho ještě nenarazil, zrekapituluju si v hlavě. A teď překlad: Nikdo neví, že tady Skotsko je a než si toho všimnou, tak už tu zas nemusím bejt já. Jednoduchá matika. Abych se oprostil od depresivních myšlenek nad hroznou budoucností, přemýšlím radši, jak zakecat tu skrvnu na podlaze, kdyby se někdo z posádky dožadoval vysvětlení, proč ničíme loď. „Pardon, ale bratr nemá žádný způsoby,“? „Je to debil a nechápe, že tady se anglickej majetek neničí,“? „A vypil vám chlast!“? To by mi asi nesežrali.

Danmark - 08. ledna 2012 18:42

soukromá zpráva od Danmark pro Tisknu Nora k sobě a říkám si, že ze všech lidí z téhle lodi můžu být nejšťastnější zrovna já, že tak trochu není k dispozici elektřina a loď je neovladatelná, ať už to pro nás znamená cokoliv (pro mě zrovna v téhle chvíli to, že Nor tu mohl bez hledání jiných důvodů zapálit svíčky – stejně tu není okýnko –, a možná skončíme v Dánsku, což by znamenalo, že bych se aspoň dozvěděl, co se se mnou stalo… a ideálně zjistil, že jsem nakopal Berwaldovi zadek víc než jednou!). Ucítím lehký dotyk na krku, Norgeho rty. Je to něco tak nezvyklého – zrovna od něj – že na chvíli jen zavřu oči a užívám si ten pocit. Pak se dotyk trochu změní, skousne, ale nebolí to. On si mě… značkuje? To je tak rozto-… ehm, nejspíš přirozené. U vikingů. Přirozené. „Jasně, že stojím… navíc uvidíme, jak se obloha za těch pět set, tisíc let změnila a pak můžeme být v ovládání moře v tomhle století o krok napřed před ostatními,“ plácnu znova a nějak neřeším, že život a všechny ty záležitosti okolo už se nejspíš neřídí nějakými pohyby hvězd, luštěním jejich proroctví, zabýváním se tím, jestli se Slunce točí okolo Země nebo naopak a tak dále. Momentálně mě spíš štve fakt, že na mě připadla kajuta s Francisem po kterém jsem se shodou nevysvětlitelných náhod dneska plazil, takže zůstat bych tady nejspíš nemohl (i když kdo ví, třeba si všichni ostatní včetně Španěla zalezou k Anglánovi a já budu mít volné pole působnosti, pokud o to teda Norge bude stát. Nic mi nemůže zrovna zaručit, že to, co se zrovna děje (a na co jsem čekal od vzniku Kalmarské unie), není jen nějaká chvilková záležitost, nebo jestli nejsem jen náhrada… ne, nic, pryč s depresivními kecy, toho už bylo dost, měl bych za tohle být rád.) Trochu překvapeně zjistím, že Nor už se dál nenechá zneužívat jako poměrně příjemný polštář se vymanil z mého objetí a poznamenal něco o jídle, což mi připomene, že jsem už taky zatraceně dlouho nic nejedl nejen v tomhle století, ale ani předtím v mé éře. Posledním degustačním zážitkem byl možná tak pohled na zdevastované a vyrabované Berwaldovo město a vzpomínka na událost později nazývanou Stockholmská krvavá lázeň, nebo jak to bylo. Rozhodně bylo tehdy lepší myslet na Švédův vztekem a bezmocí zkroucený obličej (málokdy byla šance vidět ho takhle), než na to, že poslední poživatelné jídlo jsem měl ještě v Dánsku a ten zbytek byly nasolené maso a suchary. „Ne, díky, nechám to na tobě,“ odpovím, když si uvědomím, že nic moc dánského se na britské lodi nenajde a stejně netuším, co se v tomhle století jí, teda spíš, jak teď lidi jídlo připravujou. Upřímně už by mě nepřekvapilo vůbec nic, stačil mi pohled na ostatní záležitosti – města, lodě, kajuty, všechno je jinak, všechno je divné, i když ne nutně horší. „Ale radši… radši neber nic, co by vypadalo tak, že to vařil Angličan,“ poznamenám rychle, jeho kuchyně mě vždycky děsila. A kdo ví, jak se k nám ostatním staví, přece jen i v tomhle století můžeme být pořád ve válečném stavu nebo něco podobného, co já vím. I teď bychom měli být ve střehu, i když nás okolnosti a kapitán donutili spolupracovat a všichni se tu očividně navzájem uhánějí. Prostě si musím dát pozor, i tak ho pořád podezřívám z toho, že tenhle časový průs… kolaps zařídil on a třeba se pokouší pomocí těch svých čáry máry kdovíčeho změnit minulost i budoucnost a ovládnout svět, co já vím! „Dobře, tak já dojdu pro něco k pití,“ potvrdím a vyjdu z kajuty hned po Norovi, se spokojeným výrazem zavřu dveře a vydám se předpokládaným směrem k místnosti s alkoholem (protože mě nenapadá, co jiného by tím pitím Norge mohl myslet, voda je pití pro baby a Švédy). Přemítám, co bych měl vzít, jestli pivo, nebo víno, které pořád chlemtá žabožrout. Je to svým způsobem romantičtější (od kdy si na tohle potrpím, proboha), na druhou stranu bych se taky mohl podívat po nějakém novém alkoholu, něco lidi museli za těch pár století vymyslet, ne? (Nevím, jak jinak by se zabavili.) Dojdu ke schodišti a sotva šlápnu na první stupínek na cestě za alkoholem, už vím, jak zaplatím za těch pár minut, kdy se mi poměrně dařilo. Noha mi nějakým záhadným způsobem sklouzne, já padám dolů, modlím se ke všem možným bohům a doufám, že až se tam někde dole rozmáznu o podlahu, že ze mě nebude jen mastný flek. A nejspíš ne, protože po pár vteřinách si uvědomím, že jsem s sebou strhnul i někoho dalšího, kdo nejspíš před chvílí stál na rohu jen kousek ode mě. Takže na něj s dávkou dánského štěstí a šikovnosti spadnu (co mi to jen připomíná) a upřímně se modlím, aby se nejednalo o jednu jistou osobu… naštěstí, když zvednu hlavu, tak zjistím, že se jedná o Španěla. Chvíli si říkám, jestli bych proti němu taky neměl něco mít, ale nakonec se v rámci snahy o zachování přátelské atmosféry (kterou jsem si právě vymyslel) na lodi zvednu, podám mu ruku a pomůžu mu na nohy. Chci to nechat být, obejít ho a rychle dojít pro pití, abych se do kajuty nevrátil moc pozdě, ale nakonec se ještě zastavím. „Promiň,“ utrousím a podivím se nad tím, že to nevyznělo jako ‚Promiň, že se mi nepodařilo ti polámat všechny kosti v těle a nezbyla z tebe jen prázdná a totálně chcíplá mrtvola‘, pak se na chvíli zamyslím, přejedu Španěla pohledem, v duchu zkritizuju to divné oblečení a nakonec se jen tak mimochodem zeptám „A z jakýho století jsi ty?“. Přece jen, pokud je starší než já – což by se dalo předpokládat –, tak bych se mohl třeba dozvědět něco o své budoucnosti, nebo tak podobně. Co já vím.

Skotsko - 08. ledna 2012 20:17

soukromá zpráva od Skotsko pro To mu hráblo? On se směje, vážně se směje? I když ironicky a vypadá to, že se každou chvíli zhroutí, ale směje se. Je to lepší než ta hromádka neštěstí z mý doby. Jasně, určitě právě sedíš někde v kopce bez vody a jídla. Skoro mám chuť na něj zařvat, že nejsem takovej hajzl jako on. Zasloužil by si chcípnout někde v koutku, o tom žádná, ale co bych z toho měl? Pomstu, hezkej pocit, žádný problémy a zbavil bych se největšího nepřítele? Jo, to je sice moc pěkný, ale pořád je tu ten zádrhel, že se nechci chovat jako on (nehledě na to, že Jakub by mi stejně nedovolil ho někde věznit). Kdyby byl on na mym místě, už dávno by mě nechal zabít. Popravil by mě na stejném špalku stejnou sekerou jako...ji. Je fuk, že by mě to nezabilo. Šlo by o princip. Kdybych se snad já stal součástí Anglie, pochybuju, že by se bratr choval nějak mile. Rozhodně by se smál až by se za břicho popadal. A další kroky... asi by mě i nechal žít, abych trpěl a vychutnával si každý den vlády nade mnou. Nesmím taky zapomínat, že Arthura neovládám, pouze nás spojuje stejný panovník, který pochází ze Skotska. Stejně to všechno dává za vinu mně, aniž by věděl okolnosti. Jo, já ho taky obviňuju, ale jen když za to skutečně může (a on za to může vždycky!). "Ne," odseknu. "To by byl možná tak tvůj styl. Ty jsi mi v mý době ukradenej. Zalezl sis do pokoje a fňukáš tam, já můžu být jedině rád, že mi nelezeš na oči!" Co mi je po Anglánovi? Co je mi po celý Anglii? Nejvíc fajn by bylo, kdyby jsme se navzájem ignorovali. Ale je těžký ho nechat bejt, když se mi poflakuje po území nebo se prostě jen blbě šklebí. Kdo by si pak neuhodil..., že? Jeho další otázka byla míněna asi řečnicky, stejně na ní odpovim, protože... prostě chci a Arthur mě tím svým postojem já-jsem-ale-hrozný-chudák-umřela-mi-královna-a-teď-mě-laskavě-všichni-litujte nehorázně štve. I mně zemřela královna a jeho vinou. Ve smrti Alžběty prsty vážně nemám. "Podělalo? Takže zase se zhroutí celej svět, protože tobě se zrovna nedaří. Celej ty! Čekáš, že se všichni seberou a začnou tě v houfech litovat?! Každej má svoje starosti a taky se s tím nějak popere. Víš, jak asi bylo mně, když jsi nechal zabít Marii? A tvoje milovaná Alžběta se dožila sedmdesáti! Sedmdesáti, ne pětačtyřiceti! A ty si jen stěžuješ! Taky jsi mohl skončit se španělským králem a věř mi, že Antonio by se s tebou dvakrát nemazlil! Měl jsem tě tehdy nechat vypořádat se s Římany samotného. Lituju toho, že jsem ti pomhl, protože ty si nic jako pomoc nezasloužíš!" Dobře, uznávám, že jsem to trochu přehnal. Ale hnusí se mi on i ten jeho ublížený výraz, nemůžu se na něj ani podívat, prostě jen proto, jak je tohle všechno nespravedlivé. Přesně tohle jsem mu chtěl říct i v mé době, a říct to pirátovi, který se tak hrozně divý, že mu najednou všechno nevychází podle představ, je ještě lepší. A co kdy sakra vyšlo mně?! Ač jsem byl na začátku tak silný, nedokážu porazit ani svého mladšího bratra a on se stará jen o sebe. Fajn, co je mu po mně, ale on se nezajímá ani o Irsko, který na to taky není dvakrát dobře. A nikdy se nezajímal. Je to sobec! Sakra, chci si do něčeho praštit! Ne, do Anglána ne, ten ať si dělá co chce! Ať se klidně utopí v depresi a alkoholu, kterej jsem mu přinesl já, prostě a jednoduše jen proto, že jsem s ním pro jednou taky chtěl vyjít. Napiju se znovu whisky, praštím s sebou o postel a snažím se aspoň trochu uklidnit. Bože, vím, že na tebe nijak moc nevěřim, ale prosím, řekni mi, proč je sakra zrovna on můj bratr?!

Španělsko - 09. ledna 2012 04:05

soukromá zpráva od Španělsko pro Opírám se o rohovou zeď kdesi v okolí lodní kuchyně a dvou Britů stojících před jejími dveřmi, a čekám, zda mi jejich počínání přinese nějakou užitečnou zkušenost. Vlastně víc poslouchám svoje vlastní myšlenky, než ty dva. Aniž bych si to vlastně uvědomil, je mi úplně ukradený, jestli se za tu dobu, co tady stojím a nerušeně na ně civím, vůbec pohnuli z místa. Přemýšlím. Přemýšlím o Arthurovi, o tom, jak jsem ho před chvílí objímal v jeho kajutě a pozoroval jeho ztrápený výraz. Cítí ke mně opravdu něco víc? Nebo se mi to snad jen snažil namluvit, využije mě, stejně jako ten zatracený Francouz a pak mě ještě ke vší své libosti vymáchá v moři, zatímco bude pokračovat ve svém milostném románku na lodi..? Sám sebe se ptám, kam se poděly všechny mé optimistické myšlenky, s nimiž se mi podařilo přežít celou tu útrpnout dobu válek a bitev. Kdyby se tohle nestalo a my se z nějakého důvodu neocitli v tomhle století, co by se zrovna dělo? Možná bych táhl do další odporné bitvy a něčemu, jako je soucit k nepříteli, bych se sprostě vysmál. A svůj volný čas bych mohl trávit s mým malým Romanem. Přinesl bych mu pár rajčat, do kterých by se s chutí pustit a já bych se dal do uklízení škod, které u mě zatím stačil napáchat. Ach bože, co se s ním jen stalo... Ještě jednou sjedu pohledem dva národy vykecávající se nedalo mé maličkosti a rozhodnu se, že stát tady za rohem na průvanu a prázdně tlachat se svým svědomím je naprostá ztráta času. Už se chci vydat na cestu zpět do své kajuty, kterou sdílím...hm...s kým vlastně? Mám tušení, že s Norskem, ano, nejspíš s ním. Jenže než stihnu udělat první krok, ozve se za mnou nějaký příšerný zvuk, než než se stačím otočit, abych měl aspoň poloviční výhled na to, co se to za mnou děje, jsem nečekaně povalen na zem něčí těžkou váhou a svoje už tak naražená záda si dorazím úplně. Ano, už podruhé za tento přenádherný den jsem převalen jakýmsi pochybným těžkým čímsi, co má zřejmě až moc sebeúcty na to, aby se to křáplo na zem svou vlastní prdelí, a ne prostřednictvím té mojí. Nu dobře, možná jim zbytečně křivdím, přece jen, když se na mě před chvílí svalil Arthur, taky to nebylo jeho vinou. Nebo možná bylo, kdo ví, hlavní je, že se ten pytel brambor zase zvedl a měl dost soudnosti k tomu, aby pomohl na nohy i naraženému mě. Poprvé za celou dobu si dotyčnou osobu přeměřím pohledem a zjistím tak, že se jedná o dalšího z těch Seveřanů. Tuším, že zrovna tohle je Dánsko, i když jeden nikdy neví, že? Jsou si strašně podobní... „To je v pohodě, jsem zvyklej...“ vypustím rozmrzele v odpověď na jeho - k mému velkému překvapení – omluvu, přičemž se moje ústa roztáhnou do úšklebku, který jako by naznačoval moji momentální náladu s mírně ironickým nádechem a zároveň bolest kosti sedací a spodní části páteře, kterou právě pociťuji. Někdo to holt vždycky odnýst musí, ale mám jisté nepěkné podezření, že mě se to stává docela často. A ne jen při situacách, jako je tahle... Jak tak pozoruji Dána, mému bystrému oku neunikne, jakým pohledem si mě měří. Nu což, mám na sobě dlouhé vytahané tepláky a velkou červenou mikinu (která na mě drží už jen snad silou vůle), kterou mi posloužili námořnící zdejší posádky. Není to zrovna nejskvostnější a nejformálnější oblek, ale pravdu zůstává, že tahle loď míří na sever a čím blíž cíli se blížíme, tím víc mi přestává být jedno, co na sobě mám nebo nemám. Nejsem přece silným a hrdým Španělem, který si podmanil půlku světa (heh, téměř...) proto, abych umrzl nědo na severním pólu. Má jemně nasnědlá pokožka je určena slunečnímu teplu a ne ledovým vločkám sněhu. To ovšem ostatní jen stěží dokáží pochopit, vzhledem k tomu, že většina účastníků této plavby jsou právě Skandinávci. „Ze šestnáctýho. Říká ti to něco? Král Filip II. Španělský, velký člověk, určitě jsi o něm už slyšel...“ Odpovím mu položenou otázku. Dost bych se divil, kdyby ten Dán neměl ponětí, kdo vlastně Filip je, jak by mohl vědět něco on o mojí zemi, když já o té jeho vím naprostý houbeles, že jo. „A ty? Vypadáš nějak...“ zarazím se uprostřed věty ve snaze najít to správné slovo „mladě,,“ dořeknu, když usoudím, že je má snaha naprosto zbytečná. Jen abych mu zbytečně nepolichotil, přeci jen, přesně to jsem udělat i tomu pitomcovi francouzskýmu, a jak to dopadlo. Pořád jsem na něj naštvaný. A to už jen proto, že mi chtěl ukrást Arthura. Mého Arthura... „Máš ponětí, kam plujeme?“ rozhodnu se nasměřovat proud myšlenek k jenému tématu. Myslím, že na tuhle otázku mi bylo odpovězeno hned několikrát, ale pořád se ve mně nenašlo tolik zdravého rozumu, abych si tu informaci dovedl uchovat hezky v bezpečí mé paměti. Však nikoho nezabije, když se zeptám ještě párkrát...

Anglie - 09. ledna 2012 17:34

soukromá zpráva od Anglie pro Takže v jeho době jsem zalezlej v pokoji? Fajn, to by mi bylo i podobný. Ne že bych to kdy přiznal nahlas. Občas člověku fakt pomůže, když se tváří ještě zdeptanějc, než ve skutečnosti je. Většinou se nakonec zjeví někdo, kdo mě naštve dostatečně, aby všechny ostatní negativní pocity zmizely. A je fajn, když se zjeví i někdo, kdo všechny problémy v konečným důsledku neřeší přes postel. I když to taky mnohdy nevadí. … A dobře, možná mě nakonec až zas tak nepřekvapilo, že mě neodklidili do hladomorny. Bratři můžou bejt sebepříšernější, ale tohle bych jim neudělal ani já. Moment – proč ze sebe já dělám padoucha? Stačí, že to dělají oni! Nebude to taková ta psychologie, kde si člověk nechá vnutit názory okolí? "Přesně o tomhle mluvím," proti vší logice se na bratrův výbuch zase usměju a doufám, že mu vypadnou oči z důlků. Vlastně z toho proslovu nevnímám skoro nic a rozvíjím myšlenky. "Kdysi jsme byli schopný se k sobě chovat relativně normálně," osvětluju svoje náhlý myšlenkový pochody, i když bych vůbec nemusel a možná by to bylo lepší. "A vzhledem k tomu, že je to časem čím dál tím horší, zajímalo by mě, jaký máme vztahy v tomhle století.“ To je ovšem zajímavá otázka. Zrovna na tohle jsem se zeptat zapomněl. Chyba. Fakt by mě to dost zajímalo. „Věřil bys, že zdejší královna se taky jmenuje Elizabeth?“ vzpomenu si najednou a je mi úplně jedno, že melu z cesty. Počkat, nezačne se člověk chovat nějak takhle, když mu hrábne? Ale já se dostal v čase o pět století dopředu a právě jsem se dozvěděl o nevyhnutelný smrti nejlepší královny, která mě mohla potkat a o nástupu Skotů na trůn. To už by mi mohlo stačit ke zbláznění se, ne? Nejspíš ne. Z toho by plynuly akorát další problémy. Lepší bude udržet si čistou hlavu a nějak tím vším proplout. Situace vlastně není tak špatná, jak se zdá, ne? Prostě budu doufat, že se za vlády Stuartovců nestane něco fakt hroznýho, jako že by se celej ostrov najednou jmenoval Skotsko. Taky by nemuseli rozhodit momentální náboženskej klid. A co bude s privatýrstvím? Vždyť z toho pramení hodně velká část bohatství země! Pokladna byla prázdná, než přišel Drake a ostatní! Teď mě napadá, že to všechno nebylo zrovna to nejlepší, co jsem mohl říct na obvinění za vraždu Marie a lítost za vyhnání Římanů. Tak on lituje? Možná si to aspoň dle jeho slov zasloužím a možná jsem se už dávno vzdal naděje, že by kdy věci byly aspoň tak jako dřív, ale stejně mě to podivně zasáhne. „Promiň,“ zahuhlám, než si to pořádně uvědomím, a pak už jen rozpačitě klopím oči někde k botám. „J-Jakej je teda ten náš panovník?“ rezignuju a definitivně se vzdám myšlenek na všechno nejhorší. Když jsem se posledně snažil myslet optimisticky, ozval se mi do toho žabožrout. Teď by si to mohl zkusit. Krom toho jsem nutně potřeboval zamluvit to vyžbleptnutí. Ale proč vlastně ne? Už jsem poděkoval. Proč se neomluvit? I když to nebyla moje vina v tom pravým smyslu. Já Marii neodpravil. Nerozhodl jsem pro to, ale ani jsem to nezastavil. To bude nejspíš ten problém. Mám tak nějak pocit, že aspoň tohle tak nějak.. dlužím. Ale víckrát už ze mě nic takovýho nedostane! Natož dobrovolně! Vlastně mám trochu strach, že i to nějaký „promiň“ bratra akorát zase popudí.

Danmark - 09. ledna 2012 20:42

soukromá zpráva od Danmark pro Španělovu odpověď nejdřív přejdu, ale pak mě na chvíli zarazí. Nemá bejt náhodou on ten nejvysmátější národ ze západní Evropy, kterému nevadí, ani když do něho kope ta jeho malá Itálie, nebo co je to zač? (Musím uznat, že v tomhle jsme si docela děsivě podobní.) Tohle by tomu moc neodpovídalo, už ten tón, kterým to pronesl a to, jak se u toho zatvářil. Sotva se dostanu z deprese a hned potkám někoho, kdo ji nejspíš má, šíří se to tu jako mor… Upřímně, kdo by se divil, když vás vytrhnou z vaší pravděpodobně nejlepší éry, vy se dostanete do století, kde ničemu nerozumíte, lidi se na vás dívají jako na magora, vy sami pochybujete, jestli jste příčetní a k tomu všemu vám ještě odeberou všechny zbraně. A to jsem s tím výčtem samozřejmě ještě neskončil. I tak mám ale pocit, že nic z toho by nemělo šanci nějak moc potlačit Španělovu náturu, vsadil bych se, že z nás ze všech se tu musel nejvíc bavit zrovna on. Ale co já vím, zas tak moc ho neznám. Nejspíš to bude tím… že by zas tohle? Zase Anglán? Co s ním všichni sakra mají? To s ním chce vážně každý… sdílet lože?! Tohle upřímně nechápu, a nechci si připouštět to, co mi k tomu řekl Norge. Možná má Anglán nějaký oblbující kouzlo nebo něco podobnýho a všechny záhadně přitahuje, jinak si to fakt vysvětlit neumím. Přijdu si jako jediný normální na téhle lodi plné divných anglofilů (a pak ještě samozřejmě Norge, tomu to nemůžu vyčítat, určitě za to nemůže, kdo ví, co mu Angličan provedl a nakecal…). „Já jsem taky ze šestnáctýho,“ potvrdím. „Na trůně je Christián II. A asi víš, že má za manželku Isabelu, sestru španělského císaře… ale to je v mojí éře Karel V. O Filipovi nevím, takže teoreticky pocházíš z doby pár let po mně,“ shrnu svoje myšlenky nahlas a chvíli si říkám, jestli Španěl ví, o čem to vlastně plácám. Nevypadá jako ten typ, co by se nějak zajímal o země, kde se teplota poměrně často pohybuje pod nulou, navíc má nejspíš dost práce se svými koloniemi. Na druhou stranu by mohl aspoň tušit, že se mu někdo z Habsburků provdal do Kalmarské unie, ale co já vím. Tuším, že jsem se se svým skvělým teoretickým závěrem strefil a Španěl je přece jen pár let napřed, nebo jak to nazvat. V tuhle chvíli si říkám, že bych se mohl dozvědět, co se se mnou v blízké budoucnosti stane, ale chvíli si nejsem jistý, jestli opravdu tolik trvám na tom, že bych to chtěl vědět. Zaprvé to Španěla nejspíš zas tolik nezajímá a vsadil bych se, že Skandinávie je pro něj vesměs, ehm, španělská vesnice, zadruhé tuším, že bych se taky mohl dozvědět něco, co by se mi rozhodně nelíbilo. Stejně jako Norge neví, co se s ním konkrétně stane, i já bych možná měl zůstat v nevědomosti, minimálně do doby, než si to budou okolnosti vyžadovat (třeba v případě, že by se odněkud objevil Berwald a já bych se mu chtěl vysmát). Chvíli se zabývám tím, co si myslet o Antoniově poznámce, ale nejspíš se jednalo o snahu mě vůbec někam zařadit (a Dánové jsou věčně mladí, mimochodem). On ostatně taky nevypadá o moc starší, také to jen potvrzuje to, k čemu jsem se svým krátkým filozofováním dobral. Když si to tak přeberu, tak spoustu národů je tu z podobnýho časovýho období, třeba jen krátce po sobě. Což by mohlo být špatný znamení, řekl bych, zvlášť pro ty, co proti sobě neustále bojují. Takže kdybych teoreticky potkal někoho dalšího ze Skandinávie, měl bych se modlit, aby byl z éry přede mnou… „Slyšel jsem, že do Norska, ale nic moc přesně nevím, nastoupil jsem jen proto, že jsem na tom místě nechtěl zůstat sám a měl jsem pocit, že bych se od ostatních mohl něco dozvědět…“ poznamenám a dám najevo, že já sám nejsem o moc líp informovaný. Akorát jsem viděl divnej bílej blesk, přišel o svoji loď ve chvíli, co jsem vystoupil na pevninu a ještě ke všemu zjistil, že nevlastním Norgeho a netuším, co se se mnou v tomhle století stalo. Trochu moc šoků naráz. „Jinak, ještě můžeme skončit někde úplně jinde, v Dánsku nebo na Islandu.“ Ještě o chvíli odložím plán na prohrabání kumbálu s alkoholem a spolknu otázku týkající se stavu Kalmarské unie. Je tu ještě jedna věc, která by mě celkem zajímala a já zrovna nemám čas kvůli ní prolézat celou loď. „Mimochodem, nevíš, kde se tu vzal Skot?“ zeptám se, celkem by mě zajímalo, kde teď může být. Pokud vím, tak s ním zas tak hrozné vztahy nemám. A nejspíš je to jediná osoba z lodi, se kterou bych si mohl rozumně zanadávat na Anglána (nehledě na to, že netuším, jak se tu vzal a myslet na to, že se tu zničehonic materializoval, je skoro stejně absurdní jako to, že se dost nesourodá skupina národů najednou přenesla do tohohle století).

Skotsko - 09. ledna 2012 22:11

soukromá zpráva od Skotsko pro Ne. Je mi úplně ale úplně jedno, jak se v danou chvíli tvářim. Jako idiot? Jako Dán, který právě objevil střelný prach? Nebo prostě jako někdo, kdo byl právě svědkem čirého šílenství? Poznámka typu: "S tím sarkasmem to nepřeháněj." nebo "Klidni se, toho rumu jsi zase tolik neměl." asi zrovna není na místě. Sice pravděpodobnost, že by směřoval k násilným sklonům(Na to jsem přece expert já. Nijak se netajím tím, že pro ránu nechodím daleko a Anglán to taky troubí kde může.), je asi stejně velká jako vidět Francii v celibátu, ale pořád tu možnost, že by mi pár ran přilítlo. Posloucháš mě sakra vůbec? Asi ne, protože jinak by jsi nemel úplně z cesty. No jasně, já chápu, že je totálně na dně, protože je to slaboch a všechno je to moje vina. Už to vidím. Určitě se mu v hlavě honí zrovna myšlenky, jak moc mě nesnáší. Skot je takovej idiot! Objeví se tu a vymýšlí si nesmysly. Lizzy je nesmrtelná! Podstrkávám jí přece lektvar věčného mládí, bratr jenom žárlí, protože on lektvary neumí tak skvěle jako já. Dokud tu nebyl, byl tu klid, měl jsem volnou kajutu a mohl jsem spát s kýmkoliv, s kým se mi zachtělo. Když je tu on, tak dneska nebudu moct znásilnit Španěla... nebo někoho jiného. Třeba Francisovi by malá společnost v podobě tupého bratra nevadila, možná by se mu to i líbilo. Samozřejmě fakt, že Skotsko by z toho měl trvalý šok, beru jako milý plus. Už je při představě Arthura a žabožrouta se otřesu znechucením. Snesu, že je bratr děvka, ať si spí s kým chce, ale proč u všech svatých zrovna s žábou?! U toho vážně být nemusím (vlastně bych dost ocenil, kdyby mě z podobných aktivit vynechal a detailní popis co s kým, kde a kdy skutečně nepotřebuju). Fajn, tak jeho reakce mě trochu překvapí. Čekal jsem, že se rozbrečí a půjde si stěžovat, jak jsem na něj zlý. Nebo se naštve, začne se vymlouvat a obviňovat mě. Beztak si myslí, že za špatné bratrské vztahy můžu já. Protože on přece nic jako vinu nikdy necítil a neucítí. Ono je hrozně jednoduché obviňovat všechny okolo. Taky by si mohl zamést před vlastním prahem a neházet všechnu špínu na ostatní. Musím (ač velmi neochotně přiznat), že má pravdu. I když se to vůbec nevztahuje k tomu, co jsem mu řekl před chvílí. Dobře, trochu jo. Ale jen trochu. Vztahy máme katastrofální. A nejen my dva. Nedokážu si představit, že bych se snesl třeba s Walesem, který mě ze všech sourozenců štve nejmíň. Natož pak s Anglií a Irskem. "Kdysi," přisvědčím. "Hodně dávno a pochybuju, že by se něco takového mohlo opakovat. Na to jsme si už vzájemně moc ublížili." Nebudu mu přece nalhávat, jak se naše vztahy zlepší. Zaprvé by o to nestál a zadruhé by to byla lež. Určitě vyrukovat s něčím jako: "Hele, třeba si na sebe po čase zvyknem a padnem si do náručí!" by bylo moc chytrý. Vytihl to přesně, naše vztahy se zhoršují víc a víc. Nenávist se stupňuje, právě postupem času, když toho druhýho poznáváme blíže a vidíme, jakej je to arogatní a sebestřednej blbec. "Katastrofálně," odhadnu a hořce se usměju. Jak taky jinak. Poznámku, že horší už to asi být nemůže, si odpustím. On moc dobře ví, že nenávidět ho víc, jak ho nenávidím já, už není možné, takže můžu hádat, že můj vztah k němu se za čtyři století asi moc nezmění. Moje první reakce na jeho další slova vypadá asi takto: A co je mi sakra po tom? Druhá, která následuje hned potom: Jak to souvisí s naším katastrofálním vztahem? Jsi prostě blbec s hráblo ti, chápu! A třetí: Od kdy si dávaj Stuartovci tak pitomý jména? To jim hráblo, že se pojmenovávaj po... ní? Hnusnější anglický jméno neznám. "Hm, jak to víš? Máš snad nějaký informace o současnosti?" s téměř až lhostejným výrazem se napiju z flašky a skoro mi uklouzne sprosté slovo, když si všimnu, že víc než půlka obsahu lahve už je pryč. Je to blbá otázka. Jasně, že ví. Z prstu si její jméno asi nevycucal. Pozdě si uvědomím, že jsem plácl přesně tu otázku, kterou jsem tak úspěšně oddaloval. Sakra! To se vážně může stát jen mě. Takže dobře, zatnu zuby a budu doufat, že to třeba nebude tak zlý. Co by se asi tak mohlo stát? Prostě mně, Anglánovi a Irsku bude vládnout Stuartovec, budeme se nesnášet a já budu mít největší moc. Asi nejsem jediný, komu tu hrabe. Mám halucinace, nebo se vážně omluvil?! Můj bratr se mi omluvil? Dobrovolně? Bez špetky sarkasmu? Podle pohledu směřujícímu k jeho nohám usoudím, že se mi to možná vážně nezdálo. Zešílel! Totálně! Je to od něj... milé (?), jak mám sakra teď reagovat? Když to konečně vypadá, že lituje svých činů a já vůbec nevím, co mu na to mám říct. Tohle jsem vážně nečekal, cokoliv, ale tohle ne. Výše zmíněný Francis odpírající si ehm... styk s jinou osobou je oproti tomuhle běžně viditelnou záležitostí. Takže, dobře, klid. Omluvil se (asi). To samozřejmě vůbec nic nemění na tom, jak moc ho nenávidím, ale... fajn, potěšilo mě to, stačí? Mám teď aspoň částečný pocit, že by se někde hluboko pod tou tvrdou slupkou mohly skrývat city. Třeba je tam někde hluboko ten malý, uplakaný kluk, který mi... nevadil. A měl jsem ho rád. Třeba i já ho mám někde hluboko v srdci rád. Nepřipadá v úvahu! Ani si nejsem jistý, že to skutečně řekl, takže úvahy podobnýho rázu jsou jen projev slabosti. A já přece slaboch nejsem! Naštěstí mě vysvobodí Arthur. Teda prostě se zeptá, za což jsem rád, protože vážně nevím, co na to říct. Mohl bych si na ty jeho přiblblé dotazy začít zvykat. "Jakub, teakovej ten spratek. Syn Merie, vládne mi už docela dlouho, tak počítám, že víš, kdo to je," odpovím stále trochu zaskočen tím jedním omluvným slovíčkem, co z něj vypadlo. Chtělo by to přestat myslet na nějaký vztahy s bratrem. Tak moc ho nenávidím, že jedno blbý slovo, který navíc ani neřekl pořádně, na tom nic nezmění, ne? Protože... je to nepřítel. Nenávidím ho a on mi mou nenávist ochotně opětuje. Tak proč se chovám jako blbec a tu omluvu mu nehodím na hlavu?! Vypadá to, že ten časový posun nám nějak poškodil mozky a my jsme se zbláznili. A nebo jsem naivní a věřím Arthurovi, i když tu omluvu taky nemusel myslet vážně a je to jen nějaký trik, jak mě oblbnout. A to se mu očividně podařilo.

Prusko - 09. ledna 2012 23:34

Další pojízdná krabice... "Kdokoliv, kromě těch tvých Uher..." odseknu mu. "Pohodlí? Pohodlí?! Eliza má pánvičku! V její přítomnosti nemůže být o pohodlí řeč!". Začínám mít chuť si, na způsob Česka, sednout a kašlat na všechno kolem. Ne, za Elizavetou prostě nejdu! V žádném případě! To tu radši zůstanu stát navždy. "Změnit budoucnost...". Zamračím se. "Nejen lidé chtějí změnit budoucnost.". I já chápu, že potřebujeme víc informací. Tedy...že JÁ potřebuji víc informací. Víc informací pro...kesese...změnu budoucnosti. "Na našem místě...". "Na mém nikdo, čtyřočko. Na mém nikdo.". Najednou mi cvakne. Co se stane, až se Aristokrat i s tím prtětem...ale hlavně Aristokrat...dozví, že má úžasná maličkost byla vymazána z mapy? Že Evropa už není úžasná, protože v ní už nejsem já? "Nesmí se to dozvědět...". "Hmm?" otočím se na Čecha. "Heh, prej koně..." ušklíbnu se. Já, jakožto úžasný, a svými krajany, kteří mě sem dovezli, poučený, vím, že to má koně zavřené pěkně vevnitř, aby neutekly a aby se nesplašily. Zašklebím se a otevřu pusu k tomu, abych zase jednou světu (a Česku) dokázal, jak moc úžasný jsem, ale to už ten prcek nastupuje dovnitř. Ušklíbnu se "Bát se? Kesesesese~! Moje Úžasnost se nikdy nebojí! Nikdy a ničeho!". "Kromě toho, že bude vymazána z mapy...". Naskočím dovnitř dřív, než se dveře stačí zavřít. "Hej, Róďo, pohni, kesese~!" zašklebím se a očima hledám volné sedadlo. "Sakra, ten prcek zabral poslední...". Všimnu si nějaké paní, jak se na mě divně kouká. "Co se jí nelíbí na mých vlasech?! Dívá se na mě, jako bych byl nějakej starej dědek." odfrknu si. To už se ale žena zvedá a nabízí mi svoje místo. Jen se na ni ušklíbnu a zapadnu na sedačku. "Aneb když lidi poznají ztělesnění úžasnosti, kesese~.". S chechtáním se podívám na Rodericha, který nakonec zůstal jako jediný stát. Natáhnu nohy a nevnímám naštvané remcání osoby na sedadle přede mnou. "Co je s mými úžasnými kostmi?" otočím hlavu od okýnka. Ušklíbnu se "Mě je to jedno.".

Anglie - 10. ledna 2012 16:19

soukromá zpráva od Anglie pro Je čas se definitivně dát dohromady. Už kvůli tomu, že se na mě bratr kouká divně.Místní prostředí k šílenství doslova svádí, ale až se vrátím domů, budu se muset postarat o zemi. Nemůžu si dovolit, aby se něco pokazilo jenom kvůi psychickým následkům z tohohle.. výletu. Výlet je samozřejmě naprosto chybný označení. Na výlet se jezdí dobrovolně a na vybraný místo. My jsme si nevybrali, že chceme zmizet z dob, kdy se nám zrovna dařilo a dostat se do 21. století jenom kvůli konfrontaci s ostatníma národama z podobně vydařených dob, a kde zjistíme spoustu věcí, který nás samozřejmě zajímají, ale který jsme vlastně až tak moc vědět nechtěli. Kdo by taky chtěl slyšet, že ho čeká úpadek nebo nějaká podobná katastrofa? Nemyslím, že jakoukoli formou úsměvu tu můžu něco pokazit. A je docela zábavný se dívat na Skotsko, jak nechápe. Měl bych přestat přemýšlet o Stuartovcích jako o tom nejhorším, co se může stát. Vážně, třeba se mezi něma najde nějakej... dobrej vladař. Určitě ne ani zdaleka tak dobrej jako Lizzy, ale teoreticky by se nemusel najít nikdo tak špatnej, aby zvládl rozhodit celou zemi. A jestli se někdo takovej přece najde... Podle budoucnosti později přijdou panovníci, který rozkoly zase srovnají, ale kdo ví, jestli mě čeká stejná budoucnost, jako je takhle. Vždyť není jenom jedna budoucnost – a jako je hodně budoucností a minulostí, stejně tak není přítomnost, ve který se nacházíme, jediná. Vždycky je tu plno alternativních realit a světů a.. Ležel jsem v těch knihách moc dlouho. (Ave Pratchett!) Nemyslím, že by podobný knihy byly zrovna spolehlivým zdrojem optimistických myšlenek, který se teď snažím vyvolat. Sdělení „Jakkoli může být vaše vlastní přítomnost a budoucnost růžová, vždy existuje minimálně jedna realita, kde jste zrovna na dně.“ nepatří zrovna na seznam prohlášení vyvolávajících veselí. Ale vybavuje se mi jeden národ, kterej by nad tím mávnul rukou, usmál se (pokud by se jako obvykle neusmíval už předtím) a prohlásil, že je jedno, kolik špatných světů existuje, protože my žijem tady - a nebo nějaký podobně nechutně optimistický kecy. Když by pak zase přišla doba temna, tak by připomínal, že jsou tu světy, kde se máme nádherně. To je nám fakt hrozně platný, idiote. Vyženu z hlavy obrázek vytlemenýho Španěla a pokouším se představit si realitu, kde se všemi bratry vycházíme dobře. Zní to jako výplod až moc divoký fantazie, ale třeba je to někde – v hodně, hodně vzdáleným světě – normální a naši dvojníci odtamtud by se hrozně divili, jak spolu jednáme tady. Občas se tomu divím i já. Myslím – vím, že bych se rád čenžnul s tamnější Anglií. Mimoděk se mi vybaví ta trapná příhoda z dávný minulosti, kdy jsem hrozně šikovně místo do terče na stromě zabodl šíp do vlastní nohy a tadyhle drahý bratr mě musel odnýst a ošetřit. (Určitě oceňoval, že jsem u toho ani moc neřval, protože tehdy jsem z toho byl mírně v šoku a jenom jsem nevěřícně koukal, jak hrot málem vykukuje na druhý straně.) A nebo těch nespočet časů, kdy ode mě odháněl Francii.. A jak jsme ještě s Irskem pásli ovce a jedna mi ožvýkala plášť a sežrala mi botu.. (Mrcha!) Zajímalo by mě, jestli si to všechno taky pamatuje.. Nezbývá mi než se vrátit do reality (a je to tu zase) a souhlasně přikývnout. Momentální vztahy už se možná nemaj jak zhoršovat, ale možný je koneckonců všechno, ne? „Mluvil jsem se zdejší královnou,“ přitakám. Když chci ale k týhle době říct něco víc, najednou se mi vybaví záplava nových informací, co jsem se zatím stačil dozvědět, a protože mezi nima nemůžu vybrat čím začít, radši nedodávám nic. Jestli chce vědět něco konrétního, tak se zeptá, ne? Najednou si uvědomuju, že jsem měl vlastně hlad. Skoro mám chuť se jen tak zdejchnout do kuchyně, jen abych se nemusel bratrovi podívat do tváře. Místo toho zůstávám a dál prozkoumávám svoje boty, doufaje že nepřiletí nějaká urážka a nebo hůř, facka. Ale aspoň něco říct mohl. Zůstávám rozpačitě sedět se skloněnou hlavou. Právě mi došly otázky a nastává chvilka trapnýho ticha.

Francie - 10. ledna 2012 19:58

soukromá zpráva od Francie pro Zamyšleně váhám, zda jídlo naservírovat na stůl. Ovšem, než by se sem Arthur (a ostatní) zase vrátil, mohlo by být už studené. Artie, Artie... kampak jsi mi utekl? Vypadal chudáček tak vyděšeně, když opouštěl kuchyni. Určitě byl rozrušený, proto se tak ošklivě podíval. Hlupáček. Mě se přece nemusí bát. Měl by vědět, že já mu neublížím. Naopak bych mu mohl poskytnout více než příjemné služby... Jak by to bylo krásné. Já a Arthur v jedné posteli. Nazí, ve celé své kráse, naše těla by se spojila a chladný pirát by konečně roztál a padl mi do náručí. Nadšeně se pousměji nad tou představou. Tak romantické. Tak okouzlující. Jen mého drahého trochu pošoupnout kupředu. Udělat první krok a on už se pak chytne. Bylo by mnohem snazší, kdyby se pořád nechoval tak odtažitě. Je určitě jen trochu nesvůj z toho jednadvacátého století, kdo by nebyl, že? Stejně si pořád nedokážu vysvětlit jeho chování. Přišel sem za mnou a pak tak rychle odešel. Možná se bojí projevit své city. Jen se stydí. A on je tak hrozně rozkošný, když se stydí. A pak když se mu tváře zbarví do červena... Ach, mon chere, jsi k zulíbání! Nebude trvat dlouho a projeví mi své sympatie. Kdo by odolal mně? Vždyť já jsem ztělesněná krása a dokonalost! Pořád nechápu, proč mě podvedl s tým Norem? Chtěl snad abych žárlil? Můj Arthur je ohledně vztahů tak hrozně hloupoučný. Tak sladké. Myslí si, že na sebe strhne mou pozornost, a přitom mám od samého začátku oči jen a jen pro něj. Jen kdyby mě nechal udělat první krok. Ale můj milovaný chce mít všechno pod kontrolou a vše se musí řídit podle něho. Já bych se mi rád podvolil, ale musí se taky k něčemu trochu mít. Možná, že mu trochu vysvětlit, jak projevit své city, by nebylo na škodu. Pak by se třeba už tolik nestyděl a my mohli být konečně spolu. Kéž by mě nechal spát ve své kajutě, bylo by to tak romantické. Společně na lodi v tak hrozné společnosti takových neromatických hlupáků, jen my dva zamilovaní a šťastní čelili jednadvacátému století. Společně by jsme přišli na to, jak se vrátit zpět do své doby, ale jelikož naše štěstí se nachází zde, zůstali by jsme navždy ve světě, který je pro nás nepochopitelný, hlavně že by jsme měli jeden druhého. Hm, mohl bych o nás pak napsat milostný román. Vtom se objeví ten neřád Norsko. Absolutně neromatický. Celý je takový... no, nechápu, jak k němu někdo může cítit lásku. Vždyť je to takový pitomec. A sahá na mého Artieho! Vždy má takový otrávený, znuděný výraz. Kéž by se unudil k smrti! A s takovou dostal Arthura do postele? Copak není lepší, když je někdo tak božsky nádherný a usměvavý jako já? Vůbec si lásku nezaslouží! Nemám ho rád! Ten nijaký výraz mu vůbec nesluší. Je takový nemastný neslaný a ten jeho otrávený postoj vůbec není přitažlivý. "Co ty tu děláš?" pronesu okázale a ani se nepokouším hlas naladit na příjemný a přitažlivý tón. Přece s ním neflirtuji, jen se ho ptám. A to přeci nemusím používat můj sexy hlas! Jen ať ví, jak moc ho nemám rád. Třeba ho to odnaučí spát s mým drahým!

Norsko - 10. ledna 2012 21:08

soukromá zpráva od Norsko pro Helemese, Francis Stále ještě se zmatenými myšlenkami ohledně dění v kajutě, úvahách, jestli se to vážně stalo..., ale dobře naladěn, vyběhnu schody ke kuchyni. Tolik nadšení kvůli tomu, že jsem líbal Dána? Já jsem fakt nemocný... Hráblo mi. Freya se mi mstí! nebo mě Thor praštil kladivem do hlavy... , něco z toho to určitě bude. Než ale vstoupím, už opět mám svůj žádný výraz a nijaký pohled. Co kdyby tam náhodou někdo byl, že? A jak to vypadá, nemýlil jsme se. Jakmile vstoupím do té divné místnosti, do nosu mě udeří spoustu pachů a kousek ode mě se šklebí Francie. Přeměřím si ho znuděným pohledem, pak pohlédnu na jídlo, co připravil. Opět na Francise. Nevypadá to, že by měl dost času ho otrávit. A Francis vaří dobře, jak vím. Měl bych přinést mě a Dánsku něco pořádného... Je možné, že by se podělil? Mm, a proč bych se ho měl vůbec ptát? Prostě si to vezmu. Rozhodnu se a hodlám si tác vzít bez nějakých zbytečných řečí. Možná jen s vražedným probodnutím Francise, kdyby měl třeba v plánu svůj výtvor bránit jako vlastní dítě. (Ale jelikož za mých dob neubrání ani svou zemi, pochybuji, že by se byť jen pokoušel...) Jeho rádoby nepříjemný hlas mě ale na chvíli zarazí a spíše pobaví. Že by konečně nějaká známka odporu? Skoro mám chuť k němu přijít, drapnout jej za ruku a natačit jej na stěnu, nůž mu přitlačit pod krk, možná lehce říznout a nechat tak krev, aby jemně zbarvila kůži, přitom ho probodnout pohledem a říct... "Jak si dovoluješ sahat mi na Dána?!" ozve se místnostní můj nezaujatý, lhostejný tón. Překvapeně mrknu, když mi dojde, že ta věta nebyla jen v mých představách a nožík v ruce opravdu držím a pevně jej svírám. A i když od Francouze jsem stále v dostatečné vzdálenosti, vpíjím se do něj dost nepřátelským pohledem. Asi takovým, který mu může naznačit, že stačí chvilka a pokusím se o něco, co se mi před chvíli honilo pouze v myšlenkách... Odine..., mně snad vážně hráblo. Dánská blbost je fakt nakažlivá! Měl bych se s ním zavřít do karantény! "Mm," odfrknu si. Když už jsem s tím začal... Udělám krok k Francouzovi a ještě jeden, až nás dělí sotva pár centimerů. Prohlédnu si ho a pak se na něj prostě usměju. Jak nejlépe umím a dokonale svůdně. Lehce natočím hlavu na stranu. "Láká mě tě podřáznout," sdělím mu šeptem vemlouvavě a natočím si na prst pramínek jeho vlasů. "Sledovat, jak po tvé kůži teče proud tvé krve... a pak padá do sněhu. Škoda, že tu není sníh," zamumlám a poodtáhnu se. Přemýšlím, jestli zrovna nezním jako psychopat... To je otravné. "Jsi naprostá troska," oznámím mu, "Nevím sice přesně z jaké doby jsi, ale i tak... se divím tomu, že jsi přežil! Nejspíš si udělal všem svým dobyvatelům špinavou děvku?" odfrknu si, pak se odtáhnu. Trochu sklopím pohled. Co to žvaním? Proč se do ně navážím...? V hlavě se mi míhají vlastní úvahy, co jsem slyšel, vzpomínka na to, jak se na něj Dán lísá... "Mm, prostě a jednoduše," rozhodnu se to uzvařít a opět se mu dívám do očí, "Ještě jednou se ho pokusíš svádět... a máš po nádobíčku," namířím nožem k jeho rozkroku, ted už mluvím nezaujatě a znuděně. "Rozumíme si?!" syknu. "Jinak ti zajisté nebude vadit, když si vezmu trochu toho jídla, viď?" prohodím ještě a dojdu k lince, nasaju trochu té vůně. "Z jaké tedy jsi vlastně doby ty?" optám se. Tentokrát čistě ze zájmu, obvyklým nijakým tónem. Přeci jen, proč si po troše vyhrožování nezakonverzovat? Přeci jen jsem poslal Dána ro pití (vážně idiotský nápad), což znamená, že pokud se nazabije po cestě (Je tam tolik nebezpečí! například schody... nebo podlaha. A kdo ví, do jaké místnosti by třeba zapadl... , snad se jen modlit, aby se nerozpadla celá loď a zbytek cesty jsme neplavali...), tak zcela určitě vyzkouší, jestli bere něco kvalitního... Což znamená, že se ho nedočkám tak dalších pět hodin... Povzdechnu si. Tak proč nezabít Francii čas s Francií?

Skotsko - 10. ledna 2012 21:23

soukromá zpráva od Skotsko pro Jasně, že je mi trapně, když mu nemám co říct. Můžu se na něco vymluvit a odejít, nebo odejít prostě jen tak. Na to mám právo. Ale kam jít? Ožrat se? Řešení by to bylo a je jasný, že dříve nebo později k němu stejně dojde, ale proč odcházet teď? Sice je pravda, že zrovna nemám moc nápadů, co říct, ale asi bych měl prolomit to ticho. Zbaběle utýct by bylo lehký a pohodlný (to by udělal možná tak Francouz). Taky by mohl odejít drahý bratr. To by mě asi (určitě) urazilo a naštvalo, ale aspoň by ukončil to trapný mlčení. Jemu mlčení nejspíš nevadí, nikdy neni moc ukecanej. Možná za to možu jen já, že nechce moc mluvit přede mnou. A logiku to má. Za většinu jeho chytrých poznámek mu jednu natáhnu. Nikdo přece nechce, aby dostal pár přes hubu, tak je jasný, že se radši rychle odnaučí žvatlat nesmysly. Teď bych naopak ocenil, kdyby mluvil. Cokoliv. Tak jo, asi je to na mně. Prostě se ho zeptám, co všechno ví, ať to mám z krku. Zabiju dvě mouchy jednou ranou. Prolomím ticho a ještě se dozvim, co se mnou v týhle době je. Jednoduchý, ne? "Takže, co všechno ti řekla? Víš, jak to v týhle době vypadá se mnou? Nebo jak to aspoň vypadá s tebou?" zeptám se neutrálním tónem a očekávám, co mi asi tak řekne. Taky mi mohl odpovědět rovnou. Mohl. Ale to by to nebyl můj bratr, kdyby to s ním šlo po dobrém. Musím se ho ptát polopatě, protože on mi zkrátka nevyjde vstříc. Je jedno, jak milý se snažím být, jemu je to samozřejmě jedno. Ještě jsem tak pitomě zaváhal. Možná neřekl promiň, třeba řekl nenávidím tě nebo je to tvoje vina! Jen jsem mu špatně rozuměl. Je to pořád ten samo Anglán, který mě nenávidí a já nenávidím jeho. Jenom potvrzuje to, že tamto bylo zaváhání. Oboustranné. I tak mi do hlavy nasadil brouka, který mi teď hlodá v hlavě. Proč se naše vztahy tak zhoršily? A kdy? Kdy nastal ten okamžik zlomu? Kdy se mi Arthur najednou začal hnusit? A teď... by to chtělo nemyslet na toho blbce a raději se zaobírat tím, jak se mi sakra povedlo zbavit lahev jejího obsahu tak rychle. Už jen pár loků mě dělí od dopití whisky. No... pak tu ještě je bratrův téměř netknutý rum. Tak to přežiju i o něm. Aspoň k něčemu se bude hodit.

Francie - 10. ledna 2012 22:25

soukromá zpráva od Francie pro To, jak se ta chodící otrávenost tváří, to je prostě hrůza. Kéž by tohle viděl Artie! Rozhodně by mu to otevřelo oči a už nikdy by si s ním nic nezačal. Odporný Nor! Jinak by byl i docela roztomilý, kdyby se trochu usmál a začervenal, možná bych si s ním pak dal i říct. Takhle je tak odpudivý. Cože? Dán? Tak on jen sprostě využije Arthura a hned se zajímá o Dána? No jistě, určitě to je kvůli tomu, jak ho viděl se mnou. Jen mi nepřeje lásku a snaží se mi přebrat každého, po kom jen hodím očkem. To je ale... sprosťák! Absolutně nerozumí lásce. Láska je přece přece o citech, ne o pomstě. A za si se mi ten skrček asi tak mstí? Vždyť já jsem dokonalý a bezchybný. Ach, to bude možná ono. Závidí mi mou až děsivě velkou přitažlivost. Kdo by nezáviděl. Každý by chtěl být tak andělsky krásný jako má velká maličkost. Nedivím se, že mě všichni tak zbožňují, až mi závidí. "Ts! A jak si ty dovoluješ sahat na mého Arthura?" oplatím mu jeho majetnickou otázku a arogantně pohodím hlavou. "A stejně... od kdy je to tvůj Dán?" Proboha, nepřehnal jsem to? Proč... proč ke mně jde? A proč má v ruce nůž? A proč se tváří tak... zle? Jeho blízkost se mi ani v nejmenším nelíbí. Takový neznalec lásky se k mé dokonalosti nesmí přibližovat! A co je to za hrozný škleb? Tohle má být přitažlivý úsměv? Takhle se přece přitažliví muži netváří! Další důkaz toho, jaký je Nor ohava. V první chvíli se zajímám jen o to, jak těmi svými prsty sahá na mé nádherné vlasy! Bůh ví, na co předtím sahal a teď mi tu špiní mé nádherné kadeře. Co když teď budou mastné? Nebo (nedej bože) zacuchané? Jak se vůbec opovažuje na mně sahat! A co to říká? To se mi vůbec nelíbí! Takhle by přece se symbolem vší krásy mluvit neměl. "To by vůbec nebylo romantické! Když už bych měl zhynout, tak bych padl za svou čest, zrovna když bych bránil brány mé nádherné Paříže vlastním tělem," znechuceně odfrknu. "No dovol! Já jsem náhodou mnohem lepší než ty! To ty celou dobu děláš špinavou děvku Dánovi!" Přece se nechám urážet od někoho jako je on! Od takového ubožáka, který ani neví, že na mého drahého Artieho nemá sahat! On mi vyhrožuje? "Pche! Já stejně o Dána zájem nemám! Ale ty na oplátku dej ruce pryč od mého Arthura!" odseknu mu. Možná se v tu chvíli netvářím jako pravý romantik, ale ten barbarský Viking si žádnou romantiku nezaslouží! "Bude! To jídlo jsem sice dělal i pro ostatní, ale ne pro tebe," poznamenám pohrdlivě a spěšně se vydám chránit mé výtečné jídlo pře mlsným norským jazykem. "16. století," prohodím jen tak mezi řečí, abych mu aspoň dal na uvědomělou, že starší jsem tu já. Na jeho dobu se okázale nezeptám. Doufám, že z toho pochopí, že jde mimo okruh mého zájmu. Na rozdíl od ostatních, není zdaleka tak přitažlivý. A kam se teprve hrabe na mě!

Norsko - 10. ledna 2012 23:28

soukromá zpráva od Norsko pro Jedna otravně otravná žába "Tch," oplatím na jeho reakci. Ale v hlavě mi zní cosi udiveného jako, On se brání? Odine, to je snad na famfáry. Tohle je snad poprvé, co u Francise zaznamenám trochu odporu. Mé mínění o něm lehce stoupne. Na druhou stranu je drzý! A je drzý ke mně! A to mu přeci nemůžu dovolit. Opravdu mám dojem, že můj úsměv je podržen spíš lehce fanatickým odleskem v očích, takže do svůdnosti má daleko. Nemůžu ale za to, že má vikinská krev se projevuje... a já mám chuť si vybít vztek. Nemluvě o tom, že mluví o Anglánovi. Jeho Anglánovi? Měl by se probrat. Žabožrout blbej. Nijak to ale nekomentuji. Jen si užívám ten pocit, když ho tisknu ke zdi a jsem si vědom toho, že je jen na mě, jestli ho podříznu, uškrtím, cokoli jiného. Protože cítím, vím, že Francouz je slabší než já! Nedokáže se mi ubránit... a on to určitě ví taky! Neodkážu zahnat ten pocit čiré zlomyslnosti, který ve mě sílí. Co kdybych mu uřízl vlas? Myslím, že pro něj by to bylo to nejhorší, co bych mohl udělat. Zatím ale nic nedělám a poslouchám ho. Cítím, jak mi obočí vystřelí vzhůru. Že podříznutí není romantické? Dán asi nebude nejblbější osobou šikoro, daleko, co?! Bránil Paříž vlastní tělem..., však o tom mluvím, ne? Hlodá mi v hlavě, jelikož mám skoro pochybnosti, že Francis udrží meč. No, dobře, viděl jsem ho s ním..., ale on vypadá, že by dokázal celou válku promilovat ve stanu a ještě si stěžovat, že chřestot mečů v pozadí nelahodí jeho uším... Jeho bych schválně vzal do Valhaly, aspoň bysme se my správní válečníci měli na čem bavit... "Oh, bien sur, mon cher France," pronesu na to ironicky a dám si pozor, abych ve francouzském přízvuku neudělal jedinou chybu. Ať se tady žába diví, že během výbojů do Francie jsem nelenil a ten jeho otravný jazyk se naučil. Ano, já, takový barbar. Třeba mu to roztrhá ušní bubínky. A pak řekne ta další slova. Skoro cítím, jako by mi vlepil facku a jako by se jakýsi střep zabodl kamsi hluboko do mého srdce. "Jsi pod Dánskem," ozve se mi kdesi v hlavě hlas Arthura. "Naprosto!" A pak Matthiasova omluva, když mě objal. Zatřepu hlavou a probodnu Francouze lhostejným pohledem. Cítím téměř mrazivý chlad, vztek. Nevraživost. Pak neodkážu odolat a vlepím mu pořádnou facku. Takovou, že bych se nedivil, kdyby schytal druhou od stěny. "Pochybuji, že bych soužil s někým, koho nemám rád," odtuším lhostejně a odvrátím se. "A i kdybych s ním soužil, neznamená to nutnost smilnění! To jen ty spíš s každým, kdo se nabídne," odfrknu si a přejdu k té lince. Idiot! Myslím se vztekle. Vlastně docela dost pěním. Nejdřív zmíní Arhura, pak Dánsko. A pravda, odkdy je to můj Dán? Proč mu vůbec věřím? Vyjede si po Francisovi a pak mě klidně objímá. Má mě zabrat a klidně mě objímá ... Ublíží mi, je mi jasný, že mi ublíží, zneváží, vezme mi svobodu... a klidně mě objímá... A mně... mně se to líbí. A ještě ke všemu tu vyhrožuju Francisovi. Francisovi! Mám já to zapotřebí?! Cítím, jak vztek sílí a ještě se k němu přidává starý dobrý známý pocit ukřivděnosi. "Tche," odfrknu si znovu a mysím si cosi o tom, jak je to všechno otravné. "A mimochodem, já se neptal!" odtuším ohledně toho jídla. "Navíc je to i pro Mattiase...," s tím si vezmu jednu braboru a provokativně ji sním. Lehce odstrčím Francise, aby se ke mně ani jídlu nepřibližoval. Navíc je tak drzé, že by všem dal a mně ne? Hele, dvojsmysl. Otravné! "Je to dobrý," zmíním jen. A pak se znovu otočím k němu čelem. "16. století," zopakuji po něm. To, že nepokládá otázku zpátky mi nevadí, možná naopak. Navíc, on přeci ví moc dobře, o jakou éru se u mě jedná. Nemusí se ptát. A jeho okázalou ignoraci ignoruji. "A jak jsi na tom?" ptám se docela přátelsky, tedy nezaujatým tónem a s žádným výrazem. "Pověz mi něco víc o sobě, tvé době...," požádám ho a opřu se o linku zády, "Vy spolu s Arthurem něco máte? Že se o něj furt tak staráš? ... A pak prostě neodolám. "A i když je to otravné, v té události... vedl Arthur, ne já," oznámím tiše a snažím se ho nezabít pohledem a držet na uzdě chuť se po něm vrhnout. "Protože Arthur má rád Španělsko, jak řekl," oznámím mu své zjištění. "Máš to prostě těžký, žábo," dodám nakonec, i když je to už zbytečné a pokrčím rameny. Doufám, že v mém nijakém tónu nezragestroval ten ironický podtext! "Víš co, dej si jablko," vyzvu ho nakonec a hodím po něm jedno, co vezmu z misky. Záměrně se snažím o to, abych hodil co nejprudčeji (ale s mírou) a trefil Francise do hrudi. Škoda, že to nebyl nůž. Pomyslím si a odolám chuti po něm hned mrsknout. Chci si s Francisem promluvit. Popovídat... Jsem na něj tak neuvěřitelně naštvaný, chci ho drtit a ničit a pomalu týrat. Lámat mu jeden prst za druhým a dívat se, jak trpí... Stále se ale tvářím přátelsky? No, neutrálně. "Omlouvám se," usoudím nakonec. "Vzal jsem to ze špatné stránky, v mé době jsme nepřátelé..., takže jsem tě tak bral," povzdechnu si. "Chci s tebou ovšem vycházet," dodám klidně. "Zkusíme to?" Jak jen to říkal Švéd, pokud si oběť připoutáme slibem přátelství a zdrtíme ji pak, bolí to mnohem více? V duchu mě zatrne, když se mi u této poučky objeví obraz Dánska. Ale... takhle by přece Matthi neuvažoval, ne? Ujišťuji se v duchu a zahledím se na Francouze. Jestli přijme nabídku o pokus navázání lepšího vztahu nebo bude předpokládat, že jsem se zbláznil? Třeba dojde na oboje...

Francie - 11. ledna 2012 16:22

soukromá zpráva od Francie pro Ošklivý Nor! Snad jsem toho zase tolik neřekl, ne? Tiskne mě ke zdi a mně se to ani v nejmenším nelíbí. Co když mi pomačká šaty? Bohužel, mé tělo nebylo stvořeno k boji, nýbrž k lásce. Nemám takovou sílu jako on. Ach, kdo by jsi pomyslel, že mé křehké nádherné tělo mi najednou bude nevýhodou? Krása a síla nejdou dohromady! I když můj Arthur je krásný a je i silný. Drahoušek. On by mě před Norskem určitě ochránil. Jak si dovoluje mluvit mým krásným jazykem? A jak si dovoluje mluvit jím bezchybně? To smím jen já! I když chápu, že mi mou krásnou, romantickou řeč závidí. Je těžké být tak dokonalý, když mě pak všichni napodobují. Zase se dívá tak zle. To mu nikdo neřekl, že když se bude mračit, bude mít vrásky? ni se nenaděju a přiletí mi facka. A pořádná. Tolik jsem to snad zase neřekl, ne? Navíc je to pravda. On mi tu bude něco vykládat, když už tak dlouho není nic víc než Dánova osobní děvka. Co když mi tam zůstane modřina? Pro pleť vůbec není dobré, když jí někdo takhle zatěžuje. Co když moje krásná světlá pokožka už nebude tak jasná jako doposud... to bych tedy tomu proklatému Norovi spočítal. Nemůže mi přece ubírat na kráse! "Ty snad máš rád Dána?" Kdyby tu nebyla možnost, že by mi zůstala ošklivá vráska, určitě bych ušklíbnul. Na mého drahého se neptám. Vím, že o Arthura je zájem. Kdo by ho taky nechtěl? Je tak roztomilý. "A vůbec... s tebou bych třeba nespal, ani kdyby jsi mě prosil na kolenou!" vyvrátím jeho tvrzení. S někým tak neromantickým bych přece spát nemohl! Za nic! Ani kdyby mi slibíl, že se za to přestane motat kolem Artieho. "I tak trvám na tom, aby jsi to jídlo nechal být." Jak si vůbec dovoluje ještě můj výtvor jíst přede mnou? Já se s tím přece nevařil, aby mi to pak snědl nějaký viking! "Samozřejmě. Vždyť jsem to vařil já! A já vařím vskutku delikátně!" odfrknu a mám sto chutí dodat: Na rozdíl od tebe! Teď bych mu pro změnu tu fracku velmi rád vrátil. Co on o mně a Arthurovi vůbec ví? Ještě mi tu hraje divadýlko, jak ho najednou zajímám. Tse! Co mi to tu vůbec vykládá? Artie jen chce mou pozornost. Španěl je možná sexy, ale nikdo se nevyrovná mé dokonalosti. "Boje o Itálii," shrnu události, které se děly před mým přenesením do tohoto století, do jedné věty. Nebudu mu to přece popisovat detailně, jak na tom jsem. Možná jen, aby si zase tolik nevyskakoval. "A jsem na tom poměrně dobře. Vlastně patřím k velmocím." "Moc dobře vím, jak to bylo. Ujišťuji tě, že Arthur se z tebou vyspal jen, aby ranil mé city. Využil tě. Já a Artie jsme si totiž souzeni, takže se ti nepovede ho urvat pro sebe," oznámím mu nezaujatě (ten jeho postoj je trochu nakažlivý). Pche! Přece si nemohl myslet, že by s ním Arthur vydržel. "A co se týče Antonia, Arthur se mi jen mstí za Dána. To je všechno. A neříkej mi tak hanlivě, to označení vůbec nevyjadřuje mou krásu!" odseknu a mám chuť mu říct, jak moc odpudivý pro mě je. Copak se ke mě takové oslovení hodí? Samozřejmě, že ne. Ale Norsko nejspíše vůbec nerozumí kráse a lásce. "Aïe!" unikne mi z úst, když mě strefí jablkem. Hlupák! To ho nenapadne, že když ho hodí takhle, tak nemám šanci ho chytit? Zvednu jablko ze země a okázale ho položím na nedaleko se nacházející stůl. "Nemám hlad!" Tse! Tohle má být jako přátelský výraz? Ubožejší napodobeninu jsem snad neviděl. Jeho nabídka mě zaskočí. Ne, to jídlo ti nedám ani tak. No, možná by nebylo špatné s ním vycházet, alespoň by po mně neustále neházel nože (či jablka). "No, tak vlastně proč ne," odpovím, ale stejně se k němu chovám stále odtažitě a arogantně. Nemám ho rád! Je ošklivý a chce mi sníst jídlo! Ubohý Nor si asi konečně uvědomil, že chce mít za přítele někoho tak božského jako já. Pozdě! Pro něj ve svém srdci místo nemám! On není lásky hoden.

Anglie - 11. ledna 2012 16:23

soukromá zpráva od Anglie pro Sedíme tu v naprosto trapným tichu a já skoro začínám litovat, že jsem něco podobnýho omluvě vypustil z pusy. Ale i tohle ticho je lepší, než kdyby se bratr dopálil, zvedl a.. možná omlátil hlavu o stěnu kajuty nebo něco podobnýho. To tu radši budu vysedávat a rozpačitě sjíždět svoje boty a následně podlahu, díky pěkně. Když si troufnu zvednout pohled, všimnu si, jak si Skotsko prohlíží jeho prázdnou láhev whisky a nenapadne mě nic lepšího, než mu podat můj rum. … Moment. Já mu dal svůj chlast kterej mi neplánovaně přinesl on? Tohle už by mohla bejt známka toho, že mi hrabe. Nejdřív omluva, teď tohle.. To dělá to divný století. „Řekla mi něco málo z týhle přítomnosti a nedávný minulosti. V minulým století tu prej měli dvě nejhroznější války, co lidstvo zažilo,“ vzpomínám. Detaily si nepamatuju. Mluvili jsme spolu docela dlouho a když k tomu přidám i informace od služebných, zjistil jsem docela dost věcí. Takže mám právo i něco zapomenout. „Co se nás týče..“ udělám dramatickou pauzu, kdy se snažím nějak formulovat myšlenky. „Pokud vím, tak jsme společně s Walesem technicky v jednom celku. Pak je tu větší celek, kterej obsahuje i kus Irska. A to je další věc, Irsko se rozdělil na dvě části.“ Měl jsem si vyptat trochu víc ohledně toho rozdělení. Pak si ještě vzpomínám ještě na hlášení ve smyslu, že Skotsko se za pár let chce odtrhnout. Nechce se odtrhnout celou dobu? Proč by se mu to mělo povýst teď, když se mu zřejmě nezadařilo za celou dobu? Zatím si tuhle informaci nechávám pro sebe, protože ji nepovažuju za tak podstatnou. A proč bych měl bratrovi říkat něco, co by ho mohlo potěšit, když on mi tak škodolibě vpálil do obličeje Stuartovce? Dobře, ptal jsem se na jeho dobu, ale stejně to mohl podat jinak! Je mi jasný, že brácha chce pokud možno slyšet akorát řeči, jak skvělá budoucnost ho čeká. Ale na druhou stranu musí bejt připravenej i na špatný zprávy – o tom nasvědčuje rádoby neutrální ne zrovna zaujatej tón. „Na stole dnešní Anglie jsem našel růžovýho plyšovýho jednorožce. Od Irska.“ zašklebím se. „A jeden šuplík byl plnej kiltů.“ doplním. „Těžko říct, co je horší.“ Už se chci zamyslet nad tím, jestli bylo chytrý urazit kilty, ale.. Vzpomenu si na ten šuplík se záhadnejma a divně tvarovanejma věcma, jejichž účel mě ovšem napadl.. A znova směřuju pohled k botám, protože s hořícíma tvářema se na Skotsko prostě podívat nemůžu. Do háje.

Norsko - 11. ledna 2012 19:00

soukromá zpráva od Norsko pro Otrava Co to je za oravnou otázku?! Promítá se mi v hlavě otráveně, jakmile ji Francouz vypustí z úst. Jistě, to, co jsem řekl, mi přijde logické, přirozené, nepřemýšlel jsem o tom ... Ale když na to tak upozorní, výslovně se zeptá ... To znamená, že mám rád Dána? Při té myšlence se zarazím. Jak otravné. Vždyť je to idiot! Ale roztomilý idiot, mám rád škálu jeho ublížených (i méně ublížených) výrazů, a i když mě otravuje, jeho zájem je docela ... potěšující. Navíc si rozumíme i po bojové sránce a máme spoustu společných zážitků... A... nemusím přece odpovídat, ne? Tak otravné, nesnesitelně otravné... To hovado mi jen ubližuje, je to buran, je úplně neschopný a je to úplný debil ... Pokaždé, když se na britských ostrovech stavím u svého - říkejme tomu kamaráda - Alby, většina mých urážek padne na Dána. Další část pak je věnována Anglánovi a jinak s Albou řešíme jen takové ty blbosti, jako jak je svět otravný a kam to spěje ... Zajímalo by mě, co s ním je ted... Mm. "Ano, mám rád Dána," odpovím nezaujatě. Přeci jen, proč to neříct té otravné žábě. A raději zaháním představu, že kdyby to Dáňa slyšel, vrhne se po mně a umačká mě k smrti. Na jeho další řeči se musím jen ušklíbnout. Prosit ho na kolenou? K tomu by se někdo snížil? Naivka! "Štěstí, že o tebe nemám ani špetku zájmu," odtuším nezaujatě. Co se týče jídla, shrnu do jednoduchým, "Smůla!" prostě si ho vezmu, ať si žába mele, co chce. Beztak mě ty jeho řeči nezajímají. A ta jeho sebechvála. "Aspoň k něčemu jsi," usoudím klidně. A na ten další proslov se musím aspoň jemně poušklíbnout. Válka o Itálie a velmoc. To první dobrá..., ale to druhé? Odine, svět se zbláznil?! A jistě, že mě Arthur zneužil. Jak jinak to vzít? Ale ... užili jsme si to. A vím moc dobře, co mi o Francisovi řekl. A Arthurovi přeci jen věřím víc, než tady ... milovníkovi. Nemluvě o tom, že Arthur o Dánovi s Francisem neví. Tedy pokud mu to tady Francis nešel vykecat. A že si ho představuji, jak vtrhne k Arthurovi do kajuty a s pláčem na krajíčku začne, "Chtěl jsem se vyspat s Dánem, ale vešel tam Nor a hodil po mě nožem..., prosím, zastup Dána, mám v kalhotách problém a tlačí," mám to docela živě před sebou, stejně jako s vidinou toho, jak ho Arthur vykope a dá mi dost práce, abcyh se neuculil. "Mm, omlouvám se. Neuvědomil jsem si, že oslovat tě 'žábo', je urážka žab," povzdechnu si a pohrávám si s nožíkem v rukou. Jen na něj otráveně kouknu, když odmítne jablko. A já se tak snažím, skoro mám chuť po něm ten nůž vážně hodit. Otravný, ignorantský Francis. Celá má bytost je proti němu. Probodávám ho pohledem. Vida, tak můj pokus nezabral. Inu, vlastně se nedivím. mezi náma toho bylo dost na to, aby mi nevěřil. A moje zášť k němu ze mě musí vyřazovat. (Pokud není až tak samolibý, aby si ji vůbec dokázal uvědomit!) "Výborně," odpovím nezaujatě. "Tak, co uděláme na stvrzení našeho přátelství?" protáhnu ještě znuděněji. "Myslíš, že tu je něco na přípitek?" protáhnu otráveně, ale jít někam pro pití se mi vskutku nechce. "Každopádně...," napadne mě najednou. "Ty jsi v takových věcech odborník," protahuji a snažím se, co nejlépe skrývat ironický podtón, "Chtěl bych si nechat poradit, co myslíš, že by se Dánsku nejvíc líbilo... při sdílení lože?" prohodím a tvářím se nezaujatě. Nejde o to, že bych se chtěl dozvědět nějaké otravně úžasné typy. Ale docela by mě zajímalo, co z Francouze vypadne. Je to přece národ lásky... a nějaké typy by mohly být zajímavé... Proč mě teď napadla myšlenka na slízávání smetany z Dánova břicha? Skoro mám chuť fláknout hlavou do stěny. No, doufám, že jsem si moc nenaběhl. V duchu se připravuji na Francisův další arogantní projev. Nejspíš si potřebuji pilovat nervy. A možná i mušku. Jablkem jsem se trefil přesně.

Španělsko - 11. ledna 2012 20:57

soukromá zpráva od Španělsko pro Pozorně poslouchám Dánův výklad a jakmile slyším zmínku o Karlovi, blikne mi v hlavě malá žárovička a já jsem okamžitě doma. „Jo, jasně, to mi něco říká.“ přikývnu a snažím se rovzpomenout alespoň na část famílie bývalého španělského krále. Pokud si dobře vzpomínám, měl celkem pět sourozenců. Byli tam nějací portugalští vládci, rakouští, uherští, čeští,..ah, a ano, i na Isabelu Habsburskou si dobře vzpomínám. Velmi...milá dívenka. „Vzpomínám si... Zrovna v lásce jsme se tehdy neměli, co?“ Zasměju se a poprvé za celou dobu si uvědomuji, jaký vztah by vlastně měla moje země k té jeho mít. No, abych pravdu řekl, nejhorší to není, ale že bychom byli nějací velcí přátelé, to taky říct nemůžu. Vlastně bych mu teď měl jen věnovat chladný pohled, sebrat se a jít dál, ale stojí mi to za to, zůstat tu jako jediný osamocený národ, kterému by nezbylo nic jiného, než bez cíle bloumat po plavidle sem a tam? Věnuju mu úsměv a doufám, že i on chápe, že není příliš moudré dělat si tu nepřítele. Ne teď a tady, kdy potřebujeme, ačkoliv se to některým opravdu těžko přiznává, jeden druhého. Zatím to vypadá jako skvělá příležitost se se všemi zblížit a pokusit se tak zabránit případným válkám, které možná v budoucnu vypuknou. Když nad tím tak přemýšlím, jak je na tom diplomacie v tomhle úchylném století? Zatím to vypadá docela klidně. Ano, je tu klid a přitom tak rušno! Ach Bože, snad budu mít brzo příležitost se nerušeně pomodlit... ať je naše plavba bezproblémová, ať všichni v pořádku přečkáme tyhle zlé časy, a hlavně, ať se brzo dostaneme domů! Znovu zvednu pohled k Dánovy, když mě jeho další slova vytrhnou z přemýšlení. Něco takového jsem čekal, každopádně, kdo taky má jiný důvod tady být? Je docela vtipné pozorovat, jak si národy, které si za normálních okolností drží meče u krku, jsou najednou tak nějak...nějak...jak jen bylo to slovo? Blíž? Znovu si vzpomenu na ten incident s Arthurem... „Lepší místo na vylodění si prostě nemohli vybrat...“ povzdechnu si a opravdu nechápu, proč ze všech míst nádherné Evropy musíme vylodit právě na Severu. Ale měl bych to vidět i trochu optimističtěji, ne? „Třeba tam bude sníh!“ zaraduji se a nadšením zatleskám, přeci jen, s tím chladivým bílým zázrakem se doma jen tak nesetkám. Ale pořád silně zastávám názor, že by bylo mnohem lepší zůstat se všemi pěkně v teple slunného Španělska. Přinejmenším jsem rád aspoň za to, že nejsem sám. Jaká náhoda, že ze všech státu jsem se při přemístění do téhle doby rozhodl vydat právě do Anglie... Při poslední otázce jen zavrtím hlavou. „Ne, nemám ponětí. Neviděl jsem ho ani nastupovat na loď...“ pokrčím rameny a pomyslím si, jaká je to ironie, protože já jsem na loď, když nad tím tak uvažuju, neviděl nastupovat vůbec nikoho. Měl jsem zavřené oči, pokud vím. Tedy dokud se mnou ten zatracený Francouz nemrdl o zem. Jednou se dostane do pekla.. „Kde ses tady vůbec vzal ty?“ napadne mě najednou a fakt se mi zdá, že čím víc se blížíme k cíle, tím víc národů na lodi je.

Skotsko - 12. ledna 2012 07:11

soukromá zpráva od Skotsko pro Cože? Takže, ano, mám halucinace. Omluva je možná ještě trochu pochopitelná (oproti tomu, co nastalo teď), ale tohle? On se vážně zbláznil. Prostě mu přeskočilo. Vždyť... to není možné. Ani jsem si o ten chlast neřekl. Sám mi ho dal a dobrovolně. Ještě k tomu s všimnul, že mi dochází whisky. Pochybuju, že tohle je realita. Čas asi není to jediné, co se změnilo. Asi jsem skončil v úplně jinym světě, v jiný dimenzi. No paráda! A co mu teď mám říct? Když nepoděkuju, budu vypadat jako úplný blbec, kterej ani nedokáže projevit vděk. Když poděkuju, budu vypadat jako slaboch. Dokžu si představit, jak by bratr mohl zneužít jednoho takového děkuju . Teda spíš nedovedu, ale to je vedlejší... Určitě by se mi vysmál. I když on taky poděkoval. Bohužel já svou příležitost promeškal. Čas na výsměch za tu slabost, kterou projevil, už vypršel. Sakra! Tohle se mi tak moc nehodí! Proč se nemůžeme chovat stejně hnusně jako normálně? Pitomý, hnusný kouzlo, který mě sem dostalo! Já o podobný problémy nemám zájem. Co kdyby mi dal třeba facku? Co kdybych mu dal facku? Nebylo by to jednoduší? Porvali by jsme se a přestali si tu vylívat vzájemně srdíčka, děkovat si a omlouvat se. Vlastně je to úplná blbost se omlouvat. Promiň, že se k tobě chovám hnusně, nesnášim tě a moji spojenci jsou většinou tvoji nepřátelé? No, to určitě! A to samý ze strany Arthura. My jsme přece nepřátelé! Nemusíme se vůči sobě cítit provinile, když tomu druhýmu nakopem zadek! To je přirozený. A to, že jsme bratři, v tom nehraje roli. Prostě jsme dřív měli celkem fajn vztahy a najednou to přestalo fungovat, to je celé. Stává se to. A nejen nám. V pohodě, prostě se nesnášíme a hotovo. Nic složitýho v tom neni. Tak proč mám chuť mu vyslovit svůj vděk? "Díky," vyklouzne mi. Ani si pořádně neuvědomím, co dělám, když z úst vypouštím první hlásku. Až na konci slova mi dojde, co jsem to sakra udělal. No a jsem v háji! Teď už to asi nějaké Nic jsi neslyšel! nespraví. Fajn, teď už mi to může bejt jedno. Tak ať si třísky lítají, kam chtějí. "To jsi nemusel," dodám a trochu se zamračím nad tím, jakej jsem hroznej blbec, že mu děkuju. Klid. To bude dobrý. Teď se k tomu už jen nevracet a přejít to jako jedno malé nedorozumění. Prostě se budu zaobírat politickými blbáboly a tamtoho škobrtnutí si nevšímat. Nejhroznější války? Zajímalo by mě, jestli jsem (jako obvykle) bojoval proti Arthurovi. A vůbec nevím, co si po slovem nejhroznější mám představit? Jako kdyby každá válka nebyla hrozná sama o sobě. "V jakém smyslu v jednom celku? Jakože jeden z nás ovládá ostatní? Asi jako v tvojí době ovládáš Irsko?" ptám se podrobněji, protože jeho odpověď mě dostatečně neuklidní. Spíš naopak. Při zmínce o Irsku se mi na čele mihne vráska. "Na dvě části? Cože? Proč?" Ne, že bych si snad dělal přehnané starosti o Irsko. Ale myšlenka nějakého dělení se mi nelíbí. Sice je fakt, že v mojí době není zrovna v nejlepšim rozmaru (kdo by taky byl v jeho situaci), ale pořád je jednotnej. A ten celek se mi taky nepozdává. Kdyby to bylo tak, že bratrům šéfuju já, tak nemám nic proti, ale pořád by bylo lepší, kdyby jsme si každej hleděli svýho a byli samostatný. Rozhodně já jednim s Arthurem bejt nechci! A co ti k tomu mám říct? Irsko měl vždycky hroznej vkus. Počkat! Cože? On uráží kilt?! Věnuje mu jeden z nejpohrdlivějších a nejnaštvanějších výrazů, jaký umim. A že mám paletu podobnejch pohledů pěkně pestrou. Základní chyba, bratře. Kilty, Nessie a whisky se neuráží stejně jako se netvrdí, že růže je kytka pro chlapy. Jediná přijatelná rostlina je přece bodlák. (A vřes.) Nic jinýho, pak už jsou to nějaký kytičky pro změkčilce. Zato takový pravý skotský bodlák, stejně pichlavý jako moje krásné útesy, to je teprve něco. A ať mi nikdo netvrdí, že do fialova zbarvený hory vřesem nejsou pěkný. Ona ta drsná skotská krajina má něco do sebe. On se červená? Asi mi můj naštvaný výraz nevydrží dlouho, protože tohle mě dost šokuje. A připadá mi to... roztomilé. Trochu mi připomíná toho bratra, kterého jsem znal, ještě když jsme byli malí. Ještě když jsme spolu dokázali vycházet. Pitomé vzpomínky!

Rakousko - 12. ledna 2012 14:39

Kdesi, kdysi, s kýmsi... Byl jsem sprostě přehlasován. Copak si myslí, že nám pomůžou? Ts, jen nás budou mít za blázny. Určitě nás pustí dovnitř. V duchu soptím, ale jinak na sobě nedávám znát svoje rozladění. To by se jim tak líbilo, ukázat moje slabiny. Naprosto stoicky nastoupím do té věci. Vypadá podobně jako vlak, jen chybí lokomotiva a hodně dýmu. Nebo jak byl ten šílený vynález pojmenován? Konězpřežka? Šílenost, povídám vám šílenost. Rozhlédnu se po sedadlech a pokrčím rameny. Není tam místo, tak proč se namáhat s hádáním? Stejně by mě ti dva bezmoci zase přehlasovali. Navíc já mám svou důstojnost a tu prokazuji, i když stojím a držím se jakési tyče, po vzoru pána vedle mě. Rozhlížím se kolem a divím se té šílené módě. Ženy v kalhotách, neslýchané a navíc tak krátké sukně? V tomhle počasí! Jak skandální. Češi ale nikdy nebyli normální. Jejich uvažování jsem nikdy nepochopil. Copak se snaží dosáhnout, když stejně každý ví, že prostě to není národ který je stvořený pro vládnutí? Spíš by měl být ovládnut. Ano, slyšet z jeho rozpraskaných rtů poraženeckou lámanou Němčinu bylo to nejkrásnější, co jsem kdy slyšel. Ano, bitva u Bílé hory byla velmi příjemná. Dovolým aby mi rty skroutil malý úsměv. Je to velmi příjemná představa. Škoda, že tenhle Bohemia, který je tu se mnou, není takový. Krásně zlomený ve služkovské uniformně. Nutno podotknout, že to bylo schválně. Ta uniforma pro něj. U Ita-chana jsem prostě nevěděl, že je kluk. Ale Bohemia? Co se známe a nemáme rádi, u něj jsem věděl, že je kluk. Ale trvalo to o něco delší dobu, než jsem to zjistil. Kouknu se na ty dva. Jsem nervózní, co se stane. Protože abych byl k sobě upřímný, já a můj smysl pro orientaci nejsme moc velcí kamarádi. Čekám, až se zvednou a opustí stroj. Protože jinak se ztratím a to se mi moc nelíbí, hlavně ne v tomhle zlovolném městě. Kde se dá tak lehce ztratit i při jen obyčejné cestě po Hradu. Zažil jsem to až moc často.

Anglie - 12. ledna 2012 15:15

soukromá zpráva od Anglie pro Když si to tak zpátky přehrávám v hlavě, tohle jsem možná neměl dělat. Poděkování je jedna věc, omluva druhá. Jenže kdyby se o tomhle Skotsko rozhodl vykládat ostatním sourozencům, jen by na něj vrhli soucitnej pohled, pokrčili rameny a po obvinění, že tentokrát už to s alkoholem fakt přehnal by se nad pouhou představou šli utlouct smíchy. Pohled Skotska mi říká, že on tomu nevěří o nic víc. Můj pohled mi naopak říká, že nejvíc tomu nevěřím já. Zřejmě už nikdy nebudu tak blízko ke zbláznění jako právě teď. Právě se mi zdálo, že teď poděkoval bratr. Ten kouř mi zřejmě vlezl na mozek. Nepřítomně přikývnu a klidím se zpátky do relativního bezpečí svojí postele. Nejdřív se mě Norsko pokusí podříznout, pak načapu Španělsko s Francií, následně se přifaří Dánsko, Norsko mě zdeptá, Antonio vyjeví jakýsi city, rozbije se řízení, zbaví mě zbraní, objeví se Skotsko, znova mě zdeptá a přitom mu poděkuju, omluvím se a nabídnu rum a... Teď ještě tohle. To je zase den. Někdo tam nahoře se nejspíš parádně nudí. Neříkám že Bůh, protože vyšších sil je všeobecně nespočet. Třeba je v tomhle světě nestabilní magický proudění, způsobený naším přesunem sem. To by leccos vysvětlovalo. „Spíš jsme každej tak nějak víc.. za sebe,“ rozhodnu se říct. Že opratě zase držím já si nechávám pro sebe. Aspoň si to teda myslím – královna něco takovýho naznačovala, ale nejsem si jistej v kramflecích. Možná že je celek jenom formální a každej si dělá úplně, co chce? A možná jsou bratři zase drženi víc zkrátka. I kdybych to věděl, tak bych to teď Skotsku asi neřekl. Nejspíš bych dělal, že nemám tušení. A nebo bych mu mohl vmést do tváře, že jeho vůdčí místo zase uteklo? Mohli bysme se zeptat někoho, kdo ví víc. Třeba s tím zajít za kapitánem. Stejně by měl vědět, že má o pasažéra víc. (A při tý příležitosti by mohl zbavit Skota zbraní.) Rozhodnu se to radši zakecat Irskem. Možná že čím míň víme, tím líp. „Nikdo mi nenaznačil, že jeho tělo a hlava fungujou zvlášť, a proto tuším, že máme novýho sourozence.“ poznamenám sarkasticky. „Jako kdyby nás i problémů nebylo dost.“ dodám. Všechno je tu teď buď o hodně jednodušší a nebo o hodně složitější. „Víc nevím.“ uzavřu to. Co jsem vyrozuměl, války už se teď moc nevedou. Jak se teda řeší spory? Neříkejte mi, že se lidi a národy prostě sejdou, sednou si a diskutujou. To je zhola nemožný. Už jenom ta představa je naprosto nesmyslná. Záměrně se vyhnu vraždenýmu pohledu tím, že sebou praštím do lehu a pro změnu dělám, jak mě hrozně zajímá strop. Sice nikdy nejsem rád, když se Skotsko naštve, ale na druhou stranu se aspoň chová normálně. Normální by bylo i kdyby se zvedl a šel mě praštit, nebo třeba jenom chytit pod krkem a vyřvávat: „Cos to řek'?!“ dokud bych nuceně (a přiškrceně) nezačal opěvovat, jak je kilt úžasnej a nádhernej. A mužnej. To především. To tak. Kolikrát jsem měl chuť mu říct, že sukně a chlupatý nohy k sobě moc nejdou? Podle nulových zvuků hádám, že se bratr přes vztek buď záhadně přenesl a nebo mu ani nestojím za zvedání se. Musím říct, že mi to tak vyhovuje. Šuplík. Otočím se ze zad na břicho a zabořím obličej do prostěradla. Riskovat, že látka chytne od mých hořících tváří a loď se rozpadne na prach, je pořád přijatelnější než vystavovat ukázkově červenej obličej bratrovým posměškům který z něj prostě každou chvíli vypadnou. Beztak. Právě teď je menší maskování nezbytný, protože – proklínám svou představivost – nápaditý představy bližších specifikací všech těch krámů prostě nehodlaj uhnout z hlavy a uvolnit místo míň trapným myšlenkám. Šuplík. Šuplík~ (A co hůř. Jeho Obsah!) Určitě to jsou jenom další stupidní dárky od bratrů! Nebo od kohokoli jinýho. Pravděpodobně od Francie. Prostě jenom krámy, který se nikdy nevyužijou. Přece by mě nemohli donutit! Mě! Ale mohlo by to bejt zajímavý- A je to tady! Přesně tahle myšlenka se neměla objevit! Snažím se ji v hlavě zformovat do tvaru míče a nakopnout tak, aby odletěla sakra daleko. Bohužel to na ni nezabírá.

Francie - 13. ledna 2012 00:04

soukromá zpráva od Francie pro "Překvapující, že vůbec dokážeš cítit lásku," odfrknu si. "Jestli to náhodou není tak, že ho jen chceš, protože najednou jsme v době, kdy ti nepatří," usoudím nezaujatě a pronesu, jako kdybych právě podotýkal, že na jihu bude pravděpodobně slunečno. Tak protivný Nor! Je panovačný, násilnický (a bohužel ne ve smysl, že rád někoho zatáhl do postele) a myslí si, že mu všechno projde. Jak já bych si přál vidět jeho zlomené, odkopnuté a na cucky rozervané srdíčko. Jeho slzy kutálející se po tvářích a oči přetékající bolestí. Tolik by si zasloužil trpět. Za to všechno. Za ta zvěrstva proti lidskosti. Bohužel Sigurd má tolik štěstí, že je jedno, jak moc si přeju vidět ho trpět. Za ty všechny hříchy by si zasloužil test a on přitom získá pozornost každého, na koho si jen vzpomene. Stejně nás od sebe s Arthurem neodtrhne. My dva jsme svázáni něčím víc než jen chtíčem. Přesto je to tak nespravedlivé, jak k tomu pak přijdou lidé stejně alespoň trochu krásní jako já, když jim nějaký hnusný, nijaký Nor vyfoukne milence pod nosem? "Alespoň na něčem se shodneme. Ani ty mě dvakrát moc nepřitahuješ," opětuji palbu, jelikož jeho slova mě urazí. Já jsem ztělesnění krásy, o mě se zajímá každý! I takového znuděného blbečka by můj šarm měl okouzlit! Kdybych věděl, že to jídlo bude jíst i on, býval bych ho otrávil! Mám chuť mu něco pěkně ostrého říct. Co si vůbec dovoluje mě hodnotit? Já jsem přece užitečný ve všech směrech. To, že mi zatím zrovna moc nejde válčení, je pouze boží rozmar. Dokonalý člověk musí mít i pár horších stránek. Já přeci nemám čas válčit, když se starám o svou krásu. To je logické! Mám pocit, že každou chvíli vzteky vybuchnu. Já nejsem žádná žába! "Pokud vím, žába je takové to ošklivé zelené zvíře. Vidíš snad mezi námi nějakou podobnost? Já nejsem ani zelený, ani zvíře. A ošklivý už vůbec nejsem!" odseknu mu na jeho drzou urážku. Ach, nikdy bych nevěřil, že zrovna já to řeknu, ale Norsko je otravný. A velmi. Přece si nemyslí, že bych s ní zapíjel nějaké pofidérní příměří. Ani jeden z nás to přátelství nebere vážně (já tedy rozhodně ne). "Bohužel piju zásadně jen při romantické večeři. Maximálně zapiju vínem nějaké dobré jídlo a nejsem zrovna v náladě s tebou poobědvat," samolibě řeknu. "Pozdně poobědvat," dodám rychle. Nevím, kolik je přesně hodin, ale myslím, že čas obědu pominul. Jeho otázka (nebo spíše žádost o pomoc od zkušenějšího a lepšího) mě z počátku trochu zaskočí, ale pochopitelně je to můj obor, tak se rychle chytím. "Nejdůležitější je romantický začátek. Naladit se na správnou vlnu. Také to chce vytvořit nějaké romantické prostředí. Třeba zapálit svíčky nebo nějak místnost provonět. Zkus ho třeba překvapit. Rozházet okvětní lístky růže a vytvořit mu tak cestičku až do tvé postele," odmlčím se a chvíli přemýšlím, co dál mu navrhnout, opřu se o stůl a zamyšleně pokračuji. "Samozřejmě musí být i předehra. Ta je kolikrát lepší než samotný sex. Musí mezi vámi být vášeň. Buď tvrdý, ale zároveň jemný. Neboj se experimentovat. Masáž například skvěle navodí atmosféru a uvolní svaly. I když vy Seveřani jste dost zvrácení, tak zkus i něco trochu ostřejšího. Třeba si na sebe vem nějaký latexový obleček a počkej tak na Dána v posteli. Taky ho zkus spoutat, ale pořád ho nech v aktu mít vůdčí postavení. Snaž se mluvit hodně vzrhle a dávat mu každým coulem najevo, že ho chceš. Mohl by se ti hodit i bičík. Zahraj si na jeho malou zlobivou děvku, to se mu určitě bude líbit," dokončím svůj proslov a vědoucně se usměju. "Nebo můžeš někoho přibrat do trojky. Já bych se klidně nabídnul." Musím uznat, že Nor se nezdá. Ptát se na takové věci... Že by nakonec nebyl tak špatný?

Norsko - 13. ledna 2012 01:26

soukromá zpráva od Norsko pro Opravdu divný rozhovor Cítím, jak můj pohled po té poznámce potemněl. Copak jsem nějaký necita, že bych nedokázal mít rád? Bouří mi v mysli uraženě. No dobře, nejsem zvyklej mít někoho rád, nikdy jsem o lásce jako takové nepřemýšlel. A ani o rozkoších s ní spojenou... Za takovéhle úvahy může prostě tahle doba a Anglán. Jelikož když se nemůžeme rvát, je tu potřeba toho mít o koho se opřít, ne? Přikývnu. To, že mě nechce, skutečně neberu to jako urážku. Každého přece přitahuje něco jiného, ne? Tedy spíše někdo jiný. Každý má rád někoho, někoho, komu je souzený a s kým mu je dobře. Spřízněnou duši, v jehož přítomnosti ho obklopí příjemné teplo a dobrá nálada. S kým si má vždy co říci... Dobře, když to řeknemě takhle, nejideálnější partner z mé doby je pro mě Alba. V duchu nad sebou protočím oči. Díky Freyo, fakt. Přesně k tomu jsem chtěl dospět! Teď ale v mém století nejsme, v mém století o tom neuvažuji! Teď jsme tady, zaujal mě Anglán (že by proto, že je Albův bratr? ... TICHO! Hloupé myšleky!) a přiznal jsem, že mám rád Dána. Připadám si zmatený. Ale s Matthiasem, před chvíli ... to bylo vážně krásné. Vzpomenu si na jeho teplou náruč, na chuť jeho kůže, navíc výjimečně neřekl ani žádnou otravnou poznámku... A cítil jsem se, že ... se o mě opravdu zajímá, že mě má rád. V bezpečí. Odine, to je tak otravné! Tak je třeba mám rad všechny tři a čas mi ukáže, s kterým je to nejlepší. A třeba nakonec stejně skončím se Švédem. Otravná představa! Na jeho obhajobu ohledně žáby se prostě musím pousmát (v duchu!). "Já si náhodou myslím, že žáby jsou krásná zvířata," prohlásím (a je to pravda!), "Takže... bys to mohl vzít i jako lichotku," protáhnu znuděně. Ať má tady žabák o čem přemýšlet! A na to další pokrčím rameny. "Škoda," usoudím jen a pak už jen poslouchám, co z žáby vypadne ohledně ... sdílení lože. Překvapivě to má hlavu i patu a po ukončení jeho proslovu cítím, že můj vztek docela vyprchal, cítím zaujatost. "Svíčky už jsem zapálil," přiznám tiše, nechápu se. Ale docela mě hřeje, že v tomhle kroku jsem uspěl. I když to bylo spíše kvůli světlu v temné kajutě ... Ale to si přiznávat nemusíme! Eh...Já to s ním snad vážně začínám řešit?! Ale tak... nechci se před Dánem ztrapnit. A po zkušenosti s Angličanem vím, že si opravdu nejsem jistý v kramflecích. A ta švédská ani rumová škola mi moc nepomohla. A Francis je nejzkušenější osoba široko daleko ( O Španělovi nic nevím.). I když to fakt nepřiznávám rád ... "Pak ... jsme se trochu ... mm... mazlili," zaváhám nad tím slovem, "A nakonec jsem... utekl (Co jsem to řekl?! Já přece neutekl! Zatracené podvědomí!)s tím, že jdu pro jídlo a poslatl Dána pro pití," ošiju se. "A nějak nevím, ..."co dál kousnu se do jazyka. Fakt netuším, co si o mě Francis tady po tom může myslet... A no, je mi to jedno! A pokud to někde bude roztrubovat, vždycky to můžu popřít! A vikingovi s nožem určitě uvěří víc než smilnému úchylovi. Okvětní lístky růže... chvilku si to tak představuji. Je to možná otravné. Mm. Ale kdybych tu cestičku udělal z mečů a nožů nebo tak..., "Mm, to by se mu mohlo líbit," prohodím tiše. Z dalších slov jsem poněkdu zmatený. Mám Dána svázat? Být hrubý a zároveň jemný? ... V mých představách se objeví vize svázaného Dánska, nad nímž jsem já v obleku valkýry ... To fakt ne! Ale když to přehodím, svázaný já, s páskem přes oči, vydaný napospas Dánovi ... Cítím, jak mi cosi šimravého přejelo po zádech, jakýchci záchvěv a snad letmý pohyb tam dole. Cítím, jak se mi do tváře lehce ženou rozpaky. Vlastně mám pocit, že docela slušně červenám. Tak tohle už nezakryju. Faen! Odine... "Uhm," ošiju se a trochu sklápím pohled. Odolávám chuti se otočit a opět si prohlíže jídlo. Přijde mi to ale zbabělé, takže chvilku tak hledím do země a snažím se tu představu vyhnat z hlavy. "Jak... se mluví zvrhle?" pronesu opatrně. "To jako něco: "ty otravný zmetku, pojď na to!"?"pronesu první asociaci, kterou mi to přinese. Ne, fakt si to neumím představit. "A nemyslíš..., že je spíš na romantiku?" zaváhám, když zmíní "hraní si na špinavou děvku", "Chce se mnou koukat na hvězdy..., nechci ho zklamat," vypadne ze mě nakonec a poněkud frustrovaně kouknu na stranu. Což skoro říká, "Opravdu si nevím rady..." A na to slova s trojkou po něm hodím prostě pohoršeným žádným pohledem. "To asi ne, Francisi," usoudím, svým nijakým tónem, protože nechci znít moc příkře. Neumím si to pořádně představit ve dvou, natož ve třech. "A tebe by to snad s námi opravdu lákalo?" povytáhnu jemně obočí. Mám pocit, že zrovna ohledně jeho šahání na mého Dána jsem se vyjádřil jasně, stejně jako o tom, že se vzájemně nepřitahujeme ani my dva ... Jeho uvažování asi prostě nejsem schopný pochopit. Vždyť má snad rád Anglána, nebo ne? Nerozumím mu. Každopádně ale čekám, co mi řekne teď.

Skotsko - 13. ledna 2012 16:04

soukromá zpráva od Skotsko pro Neměl jsem mu děkovat. To byla chyba. No, ale co s tím. Prostě se to stalo a už to nezměním. Nemá cenu se zabývat minulostí, důležitější je přítomnost. Uznávám, že když má chuť Arthura pořádně zmlátit a zrovna nemám po ruce nějakej pádnej důvod, tak na něj vytáhnu všechny ty podrazy, co mi udělal. Ale tohle bylo prostě jen... zaváhání. To se ví, že mě to vyvedlo z míry, bratr mi svůj chlast nedává každej den. A taky neděkuje a neomlouvá se. Oběma by nám asi prospělo vrátit se do svý doby. Neřikám, že by nebylo pěkný, kdyby jsme se udobřili, ale to je dost dobře nemožný. Takhle z toho vznikne jen nějakej průšvih. Úplně vidim, jak by naše dost hrozný vztahy napravilo nějaký pošahaný kouzlo přenášející národy do dvacátýho prvního století. To by bylo tak na úrovni Irska. Vlastně si živě dokážu představit, jak by drahý bratr z ostrova od vedle odněkud vyskočil a s tupým úsměvem na tváři zahulákal něco jako: Hele, bráchově, koukejte, jaký cool kouzlo jsem se naučil! Hustý, co? No, pokud by tohle všechno vážně byla práce Irska (a ne Anglie, což by bylo dost nepřevděpodobný), tak přísahám, že ho zaškrtím. A něco mi napovídá, že Anglán by se klidně přidal. Když už jsem u těch kouzel, bylo by třeba fajn přenést sem všechny ty idioty, kteří v magii nevěří. Konečně by třeba přestali osočovat nás, magieznalé národy, že máme halucinace, moc pijeme nebo si to jen vymýšlíme. Třeba takový žabožrout, kterýmu by konečně došlo, že možná mám pravdu já. Fakt bych chtěl vidět ten jeho uraženej škleb, kdyby zjistil, že kouzla existujou. To, že nevidí víly, je jen důsledek toho, že je moc zahleděnej do sebe. Bohužel to není jen Francie, kdo nás považuje za blázny. Asi by jim spadla čelist po zjištění, že nás sem dostalo kouzlo. Konečně by uznali, že víly, elfové, skřítci, jednorožci, trollové, Leprikóni (ne, že bych zrovna tyhle malý parchanty měl nějak v lásce), draci, hlavně Nessie a spousta dalších existujou. No, logiku by to mělo, ale co tu potom dělám sakra já? A Arthur? A Sigi? Ať jsi tu hnijí jen ti nevěřící idioti (a Anglán). Blbci jedni! Stejně by v kouzla nevěřili, protože mají Boha a to je jediná nadpřirozená existece, v kterou věří. V duchu protočím oči. Náboženství je prostě pitomost. I když je to dobrá záminka pro rvačky. Zamračím se. Nezdá se mi, že by bylo možný bejt spojený v jeden celek (jak hnusně znící slovo) a přitom by to jeden z nás nevedl. Upřímně bych se asi utloukl smíchy, kdyby se ukázalo, že náš vůdce je Wales. Je to takový malý ignorant, co by se pořád jen válel, a tak je mu jedno, že se po jeho území roztahuje Anglán. Sice je tou svou znuděností roztomilý a trochu mi tím připomíná Norgeho, což je trochu zvláštní, když jsme si s Norskem teď tak vzdálení a naše dávné přátelství je už asi v nenávratnu, ale představa jeho, jak by nás ovládal, je zkrátka neuvěřitelná. Jasný je, že mi zapírá. Něco mi tají. Vážně mu nevěřím, že to neví. Kdybych byl já na jeho místě a mluvil s královnou, tohle by bylo to první, na co bych se zeptal. No, snad to z něj vytáhnu časem. Tohle by totiž k ničemu nevedlo. Mám nepříjemné tušení, že právě on má výsostné postavení, jen se bojí mi to přiznat. Parchant. Novej sourozenec? Další přiblblej bratr? Lepší už to snad ani nemůže bejt. "To zní jako spousta dalších problémů," povzdychnu si. "Nevíš ani, jestli je to další pitomej bratr? I když bych měl asi předem vzdát nějaký naděje na pěknou mladší ségru. Z Irska přece nemůže vzejít nic normálního, natož přijatelnýho." Tak mě napadá, jestli dvě Irska vůbec přežiju. Čím víc Irů, tím víc maniaků do ovcí. Navíc zrovna tenhle bratr má inteligenci asi na úrovni králíka, takže nezbláznit se ze dvou pochodujících blbců, je zhola nemožný. "Když toho víš tak málo, možná by nebylo od věci se zeptat někoho z téhle doby. Až zakotvíme, můžeme zase kontaktovat královnu," dodám. Pokud mi dál bude odmítat říkat pravdu, prostě si jí zjistím sám. Zírám na něj, jak se tak rozvaluje na posteli. To mi dává najevo, že jsem mu úplně ukradenej? Drzej bratr! Napiju se rumu, kterej mi věnoval poté, co jsem mu ho věnoval já. Neřikám, že se to vyrovná whisky, ale pít se to dá. Pořád lepší než třeba takový pivo. Když je člověk právě totálně vedle z toho, že se přesune o čtyři století dopředu, potká bratra, kterej mu děkuje a omlouvá se a navíc mu pak poděkuje sám, tak je mu docela jedno, že právě pije něco takovýho jako je rum. Pořád je to chlast. A z chlastu se dá ožrat. A když se ožeru, bude mi všechno jedno. Stejně by mě zajímalo, jak si vůbec dovoluje rozvalovat se na posteli, když se mnou mluví. Zmetek jeden! "Kdo všechno tu vlastně je z národů? A... všichni jsou z jedný doby nebo z jiný jako my dva?" zeptám se, i když mi v hlavě blbá světýlko Co je mi k čertu po ostatních?. Třeba to drahého bratra přinutí věnovat mi zase trochu pozornosti (ne, že bych o ní normálně stál, ale když z něj chci vytáhnout informace, očekávám, že mi bude trochu věnovat).

Anglie - 14. ledna 2012 11:11

soukromá zpráva od Anglie pro Uvědomění mě najednou kopne do hlavy. Pro jistotu a pro případ, že by to bylo málo, se vrátí a kopne mě ještě jednou. „Vlastně...“ začnu a v duchu se divím, že mě to netrklo už dřív. „Vlastně to je sestra.“ Jak.. nezvyklý. A divný. Skoro je mi chudáka holky líto, že musí mít sourozence jako nás. Podle všeho se ale objevila až s rozdělením Irska, což bylo údajně v minulým století, takže si s náma nemusela vytrpět ty nejhorší časy. Jak jí jenom závidím. I tak bysme se k ní chovali mnohem líp než k sobě navzájem. Vždyť.. je to ženská, ne? Tu nejde jen tak zmlátit, to gentlemani nedělají. Na druhou stranu to musí znamenat hodně komplikací při dojednávání. Když odmlouvá Irsko, tak prostě jednu dvě schytá, ale takhle? Na návrh, kterej mi hlavou obíhal chvilku předtím, než ho brácha vyslovil, jen přikývnu. Co taky jinýho? Oznámit mu, že mi čte myšlenky a že to je určitě důsledek nějakýho pouta mezi náma a že jsme přece jenom bratři a měli bysme si nějakým způsobem rozumět? Každej ví, že se vzájemně nesnesem. Všechny pouta, který tu kdysi v nějaký formě byly, jsme dávno zpřetrhali a zůstal nám už jenom ten fakt, že jsme bratři a že žijeme na stejných ostrovech. Nic víc, nic míň. Dostali jsme se až do stavu, kdy vidíme jeden druhýho trpět a jenom na to pokrčíme rameny a řeknem si, že si za to může sám, je to jeho problém a že si to zasloužil. [struke]I když někde uvnitř sebe mám o bratry sem tam trochu starost. Ale to nepřiznám ani sobě, natož komukoli jinýmu a už vůbec ne jim samotným. Protože v tom případě by mě nejspíš ukamenovali, křičíc: „Strachuj se radši o sebe, *libovolná nadávka*!“[/strike] Zajímalo by mě, jestli je tady opravdu možnost spojit se s královnou, i když budeme daleko od ní. Zdálo se, že nějaká taková technika tu na to je, ale nemám tušení, jak to funguje. Na magii zřejmě ne. Budeme se muset zeptat. A nebo to můžu zkusit nenápadně sabotovat, abych si to pak za nějakej novej fakt 21.století neschytal.. Prvně by mě zajímalo, kde nakonec skončíme. „Norsko s Dánskem, Španělsko a .. Francie.“ povím znechuceně polštáři. Žabožrout mě dneska ráno stačil naštvat dostatečně, abych na něj měl právo minimálně další tejden vrčet a aby to vyhnalo otravnej blush z mých tváří, ale né, on si to nemůže uvědomit a už o pár hodin pozdějc zase otravuje s trapnejma pokusama dostat se do postele mě! Občas by mě fakt zajímalo, kde ten tupec nechal mozek. Za předpokladu, že nějakej má, samozřejmě. Vlastně, i kdyby dřív míval něco, co by se šedý kůře mozkový mohlo aspoň přibližně podobat, touhle dobou už se do určitě rozpustilo ve víně na neidentifikovatelnou a nepoužitelnou kaši. Ušklíbnu se a sesbírám se z povlečení do sedu. „Každej odjinud. Dánsko, Francie a Španělsko jsou z šestnáctýho století, Norsko z jedenáctýho.“ Je trochu divný, že všichni ostatní jsme ze zhruba stejný doby, akorát s menšími rozdíly v řádu desetiletí a najednou.. Norsko je až z dob vikingů. Přijde mi to poněkud podezřelý a kdybych s ním už na tohle téma nemluvil předtím, snad bych ho i podezíral. Samozřejmě, že nebudu bratra informovat, co už se mezi všema stačilo odehrát. A na to, že jsme tu teprv druhej den, se toho stačilo stát dost. Víc než dost. Nechci zjistit, jestli by na kraviny, který už jsem tu stačil napáchat, Skotsko akorát zavrtěl hlavou a povzdechl si a nebo začal trousit nepříjemný poznámky. Jak ho znám, tak obojí.

Čas - 14. ledna 2012 11:13

soukromá zpráva od Čas pro Skotsko, Anglie: Sedíte si tak v klídku v kajutě a po dlouhé době si doopravdy povídáte, aniž byste na sebe zatím vztáhli ruku. Dalo by se říct, že co do mírumilovnosti by se to dalo zařadit do starých dobrých časů, které ve skutečnosti opravdu nebyly tak dobré, jak o nich smýšlíte, ale rozhodně byly o hodně lepší než ty, ve kterých jste teď. Sotva Anglie posledně zavře pusu, ozve se rána, objeví záblesk a Skotsko je najednou smeten na zem zrzavým klukem v plášti. „Ku*va!“ ujede mu a zvedne hlavu, aby se setkal s šokovaným pohledem Arthura. „Ku*va!“ ujede mu znova. Až potom si ráčí všimnout, že spadl do měkkýho a sleze z druhého bratra. Dívá se na vás hodně překvapeně a je jasné, že vůbec nemá tušení, co se to děje.

Království Gwynedd (Wales) - 14. ledna 2012 15:21

Pohoda, klídek, relax Spánek je základ života. Toto heslo razím už pěkných pár desetiletí a musím říct, že si nemám na co stěžovat. Už jako zárodek národa jsem miloval louky, přírodu, rozmlouvání s mýtickými bytostmi, spokojené ležení v lukách se stéblem trávy v ústech. Pozorování nebes, po kterém pluly mraky a sem tam se prohnal můj drahý drak Mordred. Dřív to bylo takové roztomilé dráče, teď je to opravdu velký kus zvířete. Bylo hrozně vtipné pozorovat brášku Arthura, jak na mého kamaráda vyjeveně kouká, zatímco se opatrně snaží schovat za ustupujícího jednorožce. Hehe. A když mu pak můj drak shodil půlku hradní věže, to byl teprve pohled ... Jak to shrnout, mí králové, panovníci si dělají, co uznají za vhodné, můj národ si spokojeně roste, moji bratři ... většinou vzdají snahu se mnou jednat při představě, že by mě nejprve museli hledat ... Prostě krása. Poslední dobou (počítejme několik století, rok sem, rok tam) se ale veškerá ta idylka trochu kazí. Nejdřív se tu objevil ten otravný Řím, to bylo pěkně na nic. Vypadal jako pěkný úchyl a jak se tvářil ... Ale to byl Mordred ještě menší, takže mu zalezl pod tuniku... A to bylo řevu, když náhle vypustil oheň. Pak se tu proháněli ti vikingové. Už jen při myšlenkách na ně se mi chce zívat. Furt tu chodil nějaký pitomec se sekerou, občas chlastal a pokácel mi můj oblíbený strom. Kretén. Ještě, že já jsem se mu vždycky schoval ... a občas po něm z keře házel kamínky. Divný je, že si mě nikdy nevšiml ... Mm, moji panovníci nějak moc rozšířili moje území, kdo se o to má do draka starat? Mm. Ale zase, čím víc půdy, tím víc luk, kde si můžu schrupnout. Ale svého soudobého vládce mám docela rád. Je jím král Gruffydd ap Llywelyn, od roku 1057 uznaný král celého Walesu. (To mě nutí uvažovat nad tím, jestli si mám teda říkat Wales nebo Gwynedd, ale to je asi jedno...) Ale ... jeho největší zásluha beztak je, když roku 1055 porazil Arthura a připojil ke mně část území mého otravného bratra. A v roce 1056 tento úspěch v bitvě zopakoval. Bylo to tak krásné stát tam a vysmívat se Anglánovi. To bylo snad poprvé, co mi něco přišlo lepší než povalování se. Hih. No, když o tom tak uvažuji, chtěl jsem se s tím hned jít pochlubit bráchovi Albě, jenže ... už je (aspoň myslím) rok 1058 a nějak jsem k němu přes všechno to lenošení pořád nedošel. To je na nic! Mm... , a chce se mi spát. S tím se zastavím na zeleném vršku a rozhlédnu se po krajině. Miluji svou zem, opravdu. S jemným úsměvem na rtech popojde ještě pár kroků a pak se svalím na trávu. Založím si ruce za hlavu a spokojeně se dívám na nebesa. Jsou tak příjemně modrá. Pak písknu. odkudsi se vyloví můj drak a přisedne si ke mně. Zakřením se na něj a požádám ho, aby mi dělal stín. Vyhoví mi a já se v dračím stínu spokojeně odeberu ke spánku. Po nějakých dvou až pěti hodinách (hádám) se proberu. Shledám, že můj dračí přítel následoval mého příkladu a spí též. Pousměji se. Spící drak je tak roztomilý. Ale nebudit! Nasraný drak už vůbec roztomilý není. Když jsem to jednou (nebo dvakrát?) zkusil, měl jsem pak dokonale ohořelé obočí. Au! Mm...,ale co teď? Pohladím výrostek trávy a usadím se, zadívám se do krajiny. V dálce vidím, jak přichází mračna. To snad ne?! Nechci žádnou bouřku. Zamračím se. V duchu uvažuji, kde je tu nejbližší úkryt. Jenže to už se zvedá vítr a z nebe se začínají spouštět první pletence otravně studeného deště. Trochu blíž k sobě přitáhnu plášť a roztřesu se. V dálce se zahřmí. První blesky protnou oblohu... A tu se můj drak probírá, naprosto automaticky se postaví nade mě a skryje mě před největšími přílivy deště. Přeci jen... je to drak... a drak má dračí kůži. Víc se zachumlám do pláště a chystám se opět usnout. Při bouřce se zdají krásné sny... I přes víčka vidím opravdu zvláštní zablesknutí. Najednou chlad zmizí, spíše ho nahradí nesnesitelné horko. Otevřu oči. Kde je moje tráva?! panikařím, když zjistím, že kolem mě je spoustu písku. Vylezu zpod draka a rozhlížím se... Písek, písek, písek. Co to je?! Zmateně se kouknu na draka, ale ten se tváří stejně nechápavě jako já (a navíc na něm vidím, jak je ospalý a taky vím, že na sluníčku se mu spí nejlíp). Já ale panikařím. Jak jsem se dostal? Kde to vůbec jsem? Může za to nějaká magie? Arthur se mi mstí nebo co?! Zamračím se a nafouknu tváře. Debil jeden! Písek, kam se podíváš... a já mám zatraceně žízeň! Pohladím svého draka a s tím se vydávám kamsi kupředu. Ujdu sotva pár metrů, když se mi naskytne pohled před sebe a tam vidím v dálce vodní plochu, bohužel to vypadá spíš na moře než něco pitného... Ale všímám si jakési připlouvající lodě. Rozbíhám se tedy tím směrem, sem tam sebou seknu, jelikož v písku se běhá divně... Ale třeba mi řeknou, co se stalo ... S tím dobíhám na pláž, uřícený, zmatený, s naštvaně semklým obočím, ... A čekám, než loď laskavě dopluje ke břehu.

Danmark - 14. ledna 2012 16:17

soukromá zpráva od Danmark pro „Fajn, tak už aspoň víme, na čem jsme… očividně je tu většina z nás z podobného období,“ shrnu. Očividně to znamená, že někteří jedinci by si vyloženě mohli vzájemně předznamenávat ne zrovna hezky vypadající budoucnost… no a já jsem jedna z těch budoucností, bohužel zrovna pro Nora. Kdyby to tak byl Berwald, ještě bych se mu vysmál do očí… „Není to ideální, ale myslím, že lepší, než naše… vztahy se zbytkem světa,“ ušklíbnu se mimoděk. Se Španělem jsme poslední dobou ani nijak extra nekomunikovali. Popravdě, když už se viděli, tak to bylo při plánování sňatku Isabely a Christiana, následném obřadu nebo při pár příležitostných setkáních. Španělsko je možná pěkná země, ale samotní Španělé… nebo Antonio… moc je nemusím. Že se můj Christian oženil s ní, to bych ještě chápal, konec konců šlo o rozšíření i naší moci a to se tak krásně hodilo v době, kdy jsem definitivně ovládl Skandinávii… ale oni ho pomlouvali! Idioti, ignoranti. Dostatečně si ho nevážili, neuměli ocenit, že nebyl zženštilý jako jejich vládci (sakra, řekněte mi, kdo z Habsburků byl pořádnej chlap), ale drsný tak, jak to bylo potřeba. Dokázal společně se mnou porazit i národ, který mi osobně lezl na nervy víc než nějaký Španěl. Srazil na kolena Švéda, a o to přece šlo! Počkat… zase Berwald, zatracenej, pitomej Švéd, co si sakra dovoluje mi lézt do hlavy, zatraceně! Nesnáším ho, nesnáším ho za to, že mi ve Skandinávii dělal zatracenou konkurenci, že si dělá svoje zatracený povstání, že zpochybňuje Kalmarskou unii, idiot! Vážně nemůžu popřít, že z potlačení jeho odporu jsem měl radost, hnusnou, zvrhlou radost, se kterou bych se Norgemu nikdy nechlubil - i když i on pamatoval svou vikinskou éru a všechno, co k ní patřilo, ze které se nedávno nějakým způsobem dostal a teď tu se mnou trčí v tomhle zvrhlým století-, ale to nemění nic na tom, že by nesnášel ještě víc, než předtím. Když se Španěl usměje, trochu mě to vrátí do reality (aspoň se nemusím rozčilovat s Berwaldem… a vůbec, proč místo něho nemyslím na Norgeho nebo pití, co mám přinést? To mi tohle zvrhlý století sežralo mozek nebo co?!). Možná nakonec nebude tak špatný, musím připustit. Nebo prostě jen ví, že situace na lodi nás nutí (a některé až příliš) držet při sobě a vzájemně se nezabít. Je to dost překvapivý, že se nikomu z nás za těch pár hodin ještě nestalo. Ale třeba je to tak lepší. A já můžu být rád, že jsem potkal Norovo mladší já, které mě – teda myslím – přijalo. Jediné, čeho se v téhle době zatím skutečně trochu děsím je to, jak vlastně vypadá moje území. Mezi šestnáctým a dvacátým prvním stoletím přece jen je dost velká časová mezera… a co se stalo zjistím jen v případě, že se pokusím s ostatníma vycházet. „Náhodou… myslím, že je rozumný zkontrolovat co nejvíc z nás, a přece jen Norsko a Island patří ke Skandinávii,“ a především patří mně, dodám v duchu. Když už nic jiného, tak moje nádherná Kalmarská unie se zachovat musela, ne? Christian ji určitě zvládl udržet dlouho, a třeba se zachovala i pro další generace… hlavně doufám, že v ní mám pořád hlavní postavení já. A vůbec nepřemýšlím nad tím, jak naivně třeba uvažuju. Na jeho poznámku o sněhu se chvíli dívám nechápavě, jak může být někdo nadšený z něčeho tak obyčejného? Pak mi dojde, že zrovna u něj doma ho moc není. Vlastně je tam snad čehokoliv víc, než sněhu. (I rajčat.) Ten se dá najít možná tak na vrcholcích těch jeho hor… Hor… trošku bolestně si přitom vzpomenu, jak mi chybí to moje placaté Dánsko. Snad se tam nějak brzo dostanu… „Tak se s ním dřív nebo později stejně potkáme, pokud do tý doby zase nezmizí,“ zamumlám. Docela by mě zajímalo, jestli má nějakej účel, že jsme se na lodi potkali zrovna v téhle sestavě… ale je tu Norge, tak proč to řešit. Při tom jméně mi dojde, že už tu stojím celkem dlouho a měl bych už za chvíli jít pro ten alkohol. Nevím, jak jsou na tom vikingové s dochvilností, ale tak jako tak bych neřekl, že by ho mohl po cestě třeba někdo zastavit nebo tak podobně. Při tom ale zjišťuju, že mě Španěl docela zajímá. Nebo mě prostě potěšilo, že tuší, co se v mojí době děje. Tak ještě chvilku, chviličku… „Já? Já jsem nastoupil jako všichni ostatní v Anglii,“ odpovím trochu zmateně, ale když chvíli vzpomínám, tak vlastně Španěl nenastoupil na loď po svých. A nejspíš ani neviděl nastupovat někoho dalšího. Nesl… teda spíš ho táhl Francis. Francis… radši trochu zatřesu hlavou, další divné myšlenky už dneska nepotřebuju (třeba že bych sebral sekeru a šel zahladit stopy po svém chvilkovém pomatení). Ještě jednou si v tu chvíli vzpomenu na Nora. Vážně jsem ho líbal? Povedlo se mi to? Neodkopnul mě? … a pak jsem musel samozřejmě navrhnout to pozorování hvězd. Zajímalo by mě, od kdy mám sklony k takhle sladkobolné romantice. Možná proto, že už jsem dlouho nezažil něco hezkého? Protože jsem chtěl s Norem začít od začátku? Možná jsem to odkoukal od lidí, kteří se tím běžně zabývají? Nebo… mám prostě málo zkušeností a se špatnými lidmi. Podívám se na Španěla a přemýšlím, jestli si my dva máme ještě co říct. A hlavně nechci Norgeho nechat čekat.

Irsko - 14. ledna 2012 18:20

soukromá zpráva od Irsko pro Krčím se za keřem a poslouchám nedaleké kroky. Zatajím dech, když se začnou přibližovat a zase si úlevně oddychnu, když zamíří někam jinam. Je mi jasný, že si svůj útěk stejně slíznu později, ale to nic nemění na rozhodnutí urvat si aspoň trochu času pro sebe. Co přišli a zotročili mě, sotva mám čas se rozběhnout po lukách, tančit. Jak já nesnáším tuhle vikinskou okupaci. Přišli si a chovají se, jako kdyby jim tu všechno patřilo. Odvážejí muže, aby z nich udělali otroky, a ženy, aby se staly jejich manželkami. A ze mě si udělali jejich osobního sluhu. Obskakování těch zatracených Lochnannaigh vyplňuje naprostou většinu všeho mého času. Ani s bratry jsem se dlouho neviděl. Stejně by mi nedokázali pomoct, protože právě mají ten samý problém. Zvlášť poslední dobou ti studení severští čumáci větří, že se proti nim něco chystá, a přikazují mi teď tohle a teď zase tamto. Kdyby nebyli po zuby ozbrojení, mohl bych jim ukázat víc z irské hrdosti a vzdoru! Odmítli respektovat Briana Bóruma jako irského krále, ale on a armáda Irů, rozhodnutých zbavit se nadvlády jednou pro vždy, jim ukážou! Už jsem měl dost kopanců a urážek za celý týden, a tak jsem při příležitosti čištění bot, co po mně hodil Danmhairg, vzal roha. Možná nebylo úplně nejlepší u toho křičet: „Saoirse d'Éirinn!“ protože ten chladný lorua se okamžitě pustil po mé stopě. (Ten druhý neměl boty.) Nehodlám strávit pro sebe tak pracně urvaný čas litováním sebe sama někde v křoví. S finálním povzdechem, po kterém se mi po tváři rozline blažený úsměv, se začnu po čtyřech plazit z úkrytu. RUP! Pod kolenem mi praskne klacek a já to do země zaryju rovnou úsměvem. Tolik k pověstnému irskému štěstí. Hlavně že hned vedle hlavy postřehnu čtyřlístek. Utrhnu ho a strčím si ho za opasek. Třeba mi pomůže v úspěšném úniku. Nedaleko zaslechnu hlasy a začnu se plazit kupředu mnohem rychleji. Když jsem si jistý, že mě přes stromy a houštiny nemůže být vidět, narovnám se a se smíchem se co nejrychleji rozbíhám pryč. Je mi jedno, kam běžím, hlavně že se na chvíli zbavím těch věčně znuděných a otrávených vikingů. A jejich seker. Mohl bych se zajít podívat na ovce, napadne mě, když se brodím mechem. Nebo bych se mohl vypravit někam napít. Navštívit Áth Cliath. Cokoli, co mi nebude připomínat vikingskou osadu níž po proudu Liffey, Dubh Linn, a dva národy, co tam právě sídlí. Vlastně je to jedno. Můžu jít kamkoli, stejně mě pozdějc najdou. Vzhledem k tomu, že za sebou neslyším pronásledovatele, nejspíš mi zas dají tak hodinu, než mě přivlečou zpátky. Udělali to tak posledně, i předtím. A předtím taky. Jenom časové intervaly se lišily. Už mě nebaví být jenom poskok namyšlených muintir ó thuaidh, dělat jen co oni řeknou a kdy to řeknou. Všechny jejich příkazy mi pomáhá přejít bez reptání mnohdy už jen vědomí, že svobodu ve mně mi nikdy nevezmou. Jednou se vikingů zbavíme a budeme patřit jen sobě! Bitva se blíží a my vyhrajeme! Už jen ta myšlenka je pro mě dostatečně radostná, abych si několikrát poskočil a bezmyšlenkovitě udělal několik tanečních kroků. Jak jinak vyjádřit dobrou náladu? „Dia duit,“ pozdravím leprikóna, co mi zničehonic sedí na rameni. Chlapík smekne klobouk, kývne hlavou a zase zmizne. Tady už se dostávám do místa, kde se mech mění v trávu a jetel. Navazuje louka, kde se poklidně pasou ovečky. Ta ke mně nejblíž pozvedne hlavu a zabečí na pozdrav, nemaje tušení o problémech lidí a národů. Chtěl bych být ovce. „Béé,“ odpovím jí se smíchem, načež po mně ovčí slečna hodí další pohled, kterým jakoby se mě ptala, jestli si z ní náhodou nedělám srandu. Ať si každý říká co chce, ovce jsou chytřejší, než se zdají. S rozpřaženýma rukama a nohama se svalím na trávu. Hledím na modré nebe, které na okamžik překryly mraky a skropily mě, moje ovčí sousedky i krajinu kolem krátkým deštíkem. Stočím hlavu ke straně a uvidím dalšího leprikóna, jak leže vedle mě pozoruje duhu nad paloukem. Zrovna v tenhle moment mi naprosto nic nechybí. Jenže někdo zřejmě nechce, aby to tak zůstalo na dlouho. Objeví se záblesk, ozve se rána, a než stihnu postřehnout, že se něco děje, padám dolů a sejmu při tý příležitosti něco měkkýho. „Ku*va!“ spustím proud nadávek, jako v každé nečekané situaci. Až po chvilce dřepění a nadávání mě napadne zvednout pohled, abych se teda podíval, kde že to jsem. Proklínám přitom v duchu leprikóny – určitě to je jejich vina! Zase se nudili – a nebo mi i chtěli pomoct dostat se od vikingů – a poslali mě kdo ví kam! Skřítci pitomý! V tom se setkám s překvapeným pohledem Anglie. „Ku*va!“ uletí mi znova, jak se ho leknu. Možná bych měl přehodnotit svoje obvinění. Třeba je to jeho vina? Tomu by to taky bylo podobný. Všimnu si pohledu, který teď směřuje pode mě a já se teda podívám, na co jsem to spadl. „Tá brón orainn, deartháir!“ vyletí ze mě, jakmile si všimnu rudých vlasů. U Skotska je vždycky lepší nečekat s omluvou. Seberu se z bratra, z podlahy, stoupnu a symbolicky se opráším. „Sasana, Albain,“ oslovím oba bratry a na každého se přitom podívám. Všímám si, že vypadají o něco starší, než když jsem je viděl posledně. Neviděl jsem je sice dlouho, ale až takhle zestárnout nemohli, ne? „Co se tu sakra děje?“ dopovím. Očekávám řádné vysvětlení, protože jestli je za tohle můžou ti dva, budou mi muset pořádně vysvětlit proč a jak to udělali. Hlavně teda jak to udělali. Umíte si představit, jak by se ti zatracení Lochnannaigh tvářili, kdybych jim tohle provedl?

Portugalsko - 14. ledna 2012 22:38

Slunce nádherně svítí, mořský vánek mi cuchá vlasy, vlnky se tříští o příď lodi a já nadšeně sleduji, jak je moře nádherné. Nedokážu si představit nic hezčího než je nebe bez mráčků a hřejivé sluneční paprsky. Moře je pastvou pro oči. Jak já se těším, až uvidím, jak má drahá dítka zase vyrostla. Moje kolonie. Moje radosti (a zároveň i trochu starosti, huh). Navíc po dlouhé době můžu zase vypadnout daleko od Španělska. Navíc mi nedávno připadla moje milovaná Brazílie. Milé děvčátko. A tak roztomilé, zdá se, že si budeme rozumět a vycházet spolu. Ach, kdyby jste viděli ty její růžové tvářičky, dohněda zbarvenou kůži a ten sladký úsměv, kam se se svou roztomilostí hrabe Romano. Nejradši bych jí samou láskou umačkal. A ta její lámaná portugalština je hrozně rozkošná. Budu muset trochu zintensivnit výuku, aby se moje maličká zbavila toho přízvuku. I když nad tím jejím šišláním by jeden roztál. Budu se se svou holčičkou muset pochlubit Arthurovi. Budu jí muset brzy zase navštívit, vlastně bych to mohl spojit s touhle výpravou. Jen zkontroluji moje africké děti. Ty jsou taky k zulíbání. Jen toho moc nenamluví, stále jen něco huhlají (nechtějí se učit portugalsky, lenoši líní, ale kdo by se na ně vydržel zlobit dlouho, že?) a občas vypadají, že proti mně něco mají, ale stejně si myslím, že mě mají rádi. Maroko, Grande Donore a ostatní (mám těch děcek krapet moc, tak není divu, že si je všechny nepamatuju, hehe). Jezdit za nimi je radost, svítí u nich sluníčko a nikdy neprší. Celé dny jen ležím na pláži a cpu se rajčaty (nebo těmi jejich skvělými pochutinami, nevěřili by jste, kolik druhů báječného ovoce tu mají). Někdy bych sem měl vzít Arthura, pořád je chudák zalezlý na těch jeho ostrovech, kde pořád jen prší a téměř nikdy nesvítí slunce. No hrůza. Obloha se najednou zatáhne. Zakaboním se. To se mi ani v nejmenším nelíbí. Mračna úplně odříznou slunce a já mohu dát sbohem příjemným slunečním paprskům. “Hej, obraťte loď. Musíme se nejdříve dostat na pevninu, vypadá to na bouřku,” promluvím k posádce. Nikdo přece nechce, aby nás postihla bouře. Moje slova potvrdí hlasité zahřmění. Bože, dej, ať stihneme dojet na pevninu před bouří. Muži se trochu neochotně vydají dělat něco užitečné a obrátí loď k pevnině. Kormidelník mi věnuje otrávený pohled, zatímco otáčí kormidlem. Chápu, pánové, taky bych se rád dál válel, ale přece nechcete ztroskotat. Znovu zahřmí a já jen odpočítávám poslední vteřiny než se strhne liják. Déšť je tak nepříjemný. Proti takovému letnímu deštíčku nic nemám, je to naopak příjemné osvěžení, ale když se z nebes lijí proudy studené vody, je to vážně k vzteku. Z vlnek se mezitím stanou pořádné vlny. Unáší loď a my jsme proti nim bezbranní. A ani vánek už není vánkem, nýbrž pořádným vichrem. Loď se nejprve zhoupne na jednu stranu, potom na druhou a po palubě se kutálí všechno, co se nedrželo dostatečně pevně, včetně mě, heh. Zablýskne se. Ale tak nějak podivně. Nicméně já mám na práci zrovna důležitější věci než zkoumat blesk, jelikož loď se zase zhoupne a já střemhlav letím na druhý konec paluby. Vrazím do jednoho námořníka, čímž trochu utlumím svůj náraz, ale ten chudák to odnese za mě. K mému velkému nadšení to vypadá, že bleskem to končí. Nebe se zase rozjasní a vlny uklidní. S námahou se vyšplhám na nohy a pomůžu vstát i tomu chlapíkovi, který mi zachránil před pořádnou boulí na hlavě. Vysmeknu mu omluvu, na kterou jen něco zabrblá. Děkuji ti, Bože, že se ta bouře obešla bez deště. “Země na obzoru!” ozve se hlas jednoho z námořníků. “Zakotvíme,” přikývnu. Nechci, aby mě co nevidět postihla další bouře. Při troše štěstí je to země jednoho z mých dětí. Pomůžu mužům vytáhnout kotvu. Ono je to hned lepší, když člověk taky přidá ruku k dílu, takovýho otravu, co jen rozkazuje a nic nedělá, nikdo nemá rád. Vyskočím z lodi jako první. Jakmile dopadnu do mořské vody sahající mi sotva ke kolenům, loď i celá její posádka zmizí. Mám co dělat, aby mi nevypadly oči z důlků. Co to sakra má být? Kde je má lod? Ještě chvíli zírám na místo, kde se jen před pár okamžiky nacházelo pět tun dřeva a teď tam je jen vzduch. No, ale proč si hlavu plnit starostmi? Hlavně, že svítí sluníčko a nic mi není. Když tu budu stát po kolena ve vodě, bude mi to k ničemu. Brodím se tedy ke břehu. Všude samý písek. Přemýšlím, kde to asi jsem. Poušť jako poušť, ne? Kdo to od sebe má rozeznávat? “Maroko! Ostatní! Jste tu někde? To jsem já, Portugalsko!” zakřičím s nadějí, že se snad někdo ozve. Bylo by fajn, kdyby to bylo právě Monako. Ze všech těch děcek je asi nejodvážnější a taky se se mnou nebojí mluvit (I když ta jazyková bariéra…). Proto si asi pamatuju jeho jméno. Ne, že bych ostatní neměl rád, ale prostě jich mám moc. Heh, no jo, trochu mu splývají. Oni jsou si všichni tak podobní. Když jich má někdo tolik je jasný, že si je všechny nepamatuje. Zarazím se, když zahlédnu tu blonďatou čupřinu. To snad není možné! Já mám takové štěstí. Díky ti, Bože! “Arthure? Arthure! Jsi to ty? Tak rád tě vidím!” vykřiknu nadšeně a rozběhnu se ke svému příteli. Čím víc se postavě blížím, tím víc se mi do hlavy vkrádá nemilá předtucha. Můj kamarád je přece o dost větší a pochybuji, že by nosil takové oblečení. Když dojdu k té napodobenině Anglie, zamračím se a pozorně si ho prohlédnu. Už jsem si téměř jistý, že tohle není Arthur. Ale ta podoba… “Hmm, kdo jsi?” zeptám se toho prcka před sebou a ještě jednou si ho pořádně změřím pohledem. Pak mě to trkne. “Nejsi ty jeden z Arthurových bratrů?” To bude ono! Jsem geniální. Přátelsky se na něj usměju. Třeba bude stejně milý jako Anglie. Je pravda, že Artur o svých bratrech moc nemluví, a když už, tak ne zrovna přívětivě. I když on toho při našich rozhovorech nikdy moc nenamluví, ten ukecanéj jedinec jsem já. Haha. Pořád jsou ale jedna krev, tak je tu možnost, že si budeme rozumět. A vzhledově je mu hodně podobný. I když já a Španělsko jsme taky bratři a jak to vypadá?

Království Gwynedd (Wales) - 14. ledna 2012 23:56

soukromá zpráva od Království Gwynedd (Wales) pro Neznámý národ na obzoru Ze založenýma rukama pozoruji připlouvající loď, lehce se mračím, cítím se otráveně, je tu na mě vedro, blbý slunko. Chce se mi spát. Svraštím obočí ještě víc, loď připlouvá. Sleduji, jak vyskakuje jakýsi mladík ... a pak zalapám po dechu. Ta loď zmizela! Co to má kuv*a být?! Naprosto šokovaně se mi hlavou honí myšlenky jako, "Ten debil Anglán to tu proklel a poslal sem všechny své nepřátele!" , "Děje se mi moje noční můra!", "Svět se zbláznil!" , "Spím a tohle se mi zdá!" Pořádně se tedy štípnu do ruky a následně zaúpím bolestí. Tak tak sadistickej jsem bejt nemusel... A fajn, tak se mi to asi nezdá... Po čas úpění ale přeslechnu cizincovo první hulákání... Pak ale uslyším to další zvolání. Arthure, Arthure... Cítím, jak mi arthurovsky cuklo v obočí. Nesnáším, když se mě nějací ignoranti pletou s mým ... pitomým bratrem. Je to jedna z mála věcí, co mě dokáže dokonale naštvat. Copak si národy nemůžou všimnout třeba toho, že ... já mám víc pih na obličeji? (A díky tomu jsem mnohem roztomilejší přitažlivější?) Nebo větší detail, že já mám modrý oči? (Ignoruji skutečnost, že na tu dálku to fakt nemůže být vidět...) No a výškově jsem na tom docela podobně, ale ... To už je ale dotyčný, zřejmě národ, když po mě volá bratrovým jménem, u mě ... nechápavě na něj zírám. Kdo to je?! Zaraženě na něj vytřeštím oči a prohlížím si ho. Nikoho takového ve své době neznám (ne, že bych se o ostatní národy staral...), ale ... přeci jen pohledný hnědovlasý mladík by mi v paměti utkvěl, no ne? Během mého nechápavého zírání na národ před sebou se dotyčný zřejmě vzpamatuje. A dojde mu, že nejsem Arthur bez toho, abych řekl něco hnusného a protivného. "A-ano," vykoktám zmateně a kývnu na jeho otázky, "Jsem Arthurův bratr," přikývnu. "Morgan, jinak království Gvynedd, případně Wales," představím se a podám druhému národu ruku. "A ty jsi?" tázavě na něj kouknu a trochu rozpačitě se zakřením. Fakt nemám páru, kdo to je. "A ... nevíš, kde jsme?" poněkud nerozhodně se rozhlédnu kolem sebe. Písek. A pak se podívám směrem, odkud Portugalec přijel a kde mu zmizela loď. Za to prostě může magie..., neumím si to jinak vysvětlit! "Děje se tu něco divnýho," postěžuji si a zívnu. "Náhodou nenáš nic k pití?" připomene se moje žízeň. Musíme najít nějaký zdroj pitný vody... Povzdechnu si a přemáhám se, abych opět nezívl. Tohle vypadá na spoustu práce. A já bych se tak rád natáhl ..., přeci jen i ten písek vypadá měkce ...

Francie - 15. ledna 2012 00:41

soukromá zpráva od Francie pro “No, ale neberu! Lichotka je, když mi někdo pochválí účes, ne když mě nazve nějakým obojživelníkem,” ledabyle pohodím hlavou a dám mu jasně najevo, že tímhle mě nedostane. Pitomé Norsko! “Výborně! Jen jsi dej prosím tě pozor, aby se Dánovi nějak nepodařilo zapálit celou loď,” řeknu trochu váhavě. Nevím, nakolik si Dánsko získal sympatie Norska, tak doufám, že ho to nějak neurazí. Je sice fakt, že to zní tak hrozně neromanticky, ale je v mém zájmu, aby loď neskončila v plamenech. Mohly by mi například shořet vlasy (jak příšerná představa), nehledě na to, že neumím plavat. A přece i takový ignorant jako Sigurd musí vidět, že jeho drahý nebyl obdařen zrovna moc dobrou motorikou.  “Mazlili?” obočí mi vystřelí nahoru. “A jak moc je trochu? Byli jste nazí?” Pokračování jeho slov spolehlivě smete všechna uznání ohledně zapálených svíček. Základní chyba! Takovou bych já nikdy neudělal. Ale ten odpudivý Nor bohužel není já (nebo je to asi dobře, aspoň se nemusím s nikým dělit o dokonalost). “Pf! Tím jsi zkazil romantiku!” napomenu ho. Ovšem je mi ho trochu líto, že je takový nezkušený a hloupý. To je až roztomilé. “Tak se podíváme, jestli to můžeme nějak napravit,” laškovně se pousměji (ach ano, věnuji mu alespoň částečně můj nádherný úsměv). Souhlasně přikývnu. Potěší mě, že mi ten tupec dal za pravdu. Sice od něj to není zdaleka takové uznání jako by bylo třeba od Artieho, ale i to se počítá. I když já a moje dokonalost nic takového nepotřebuji! Sám vím, že jsem naprosto božský. Všimnu si jeho rozpaků. Ach Bože. Vážně dokáže být i rozkošný.  Zamyslím se nad jeho otázkou. Možná, že ti dva by měli provozovat trochu jiný typ předehry. Dánsko je nejspíše nadšený, že Nora ovládá, a viking, který je tu teď, asi není zrovna podle jeho představ. “Takhle nějak s ním mluvíš asi i normálně, ne?” zeptám se zamyšleně.“Tedy tím nechci říct, že ho denně taháš do postele, ale asi mu nadáváš tímhle způsobem,” dodám rychle, aby se nenaštval. Sice mám po ruce malý nožík, ale on jich má pořád víc.  “Možná, že by to chtělo změnu. Je tu možnost, že by jsi ten svázaný byl ty. A to se vším všudy. Vydal by jsi své tělo Dánovi, ať si s ním dělá, co chce. Ale pochopitelně by to asi bylo trochu… ponižující,” navrhnu. Dál zamyšleně formuluji své myšlenky a snažím se mu nějak citlivěji vysvětlit, že by se ocitl v dost nepříjemné pozici (nebo že by to byl masochista?). “V tom případě se chovej spíš roztomile, ale dej mu jasně najevo, že to chceš. Pořád ovšem bude hodně záviset na něm, jak to provede. Zkus ho třeba malinko popostrčit, například už na něj můžeš čekat svázaný a bezbranný. Ale upozorňuji tě předem, že nikdy nevíš, jak moc sadistický tvůj partner je. Neber to nijak zle, ale ty mi na masochistu zrovna moc nesedíš. Každopádně zkusit to můžeš,” nonšalantně pokrčím rameny. Je vážně trochu divné bavit se na tohle téma právě s někým takovým. Neříkám, že mi to vadí. Kdyby ano, nic mu říkat nebudu. Ale divné to je.  Norsko vypadá najednou tak citlivě, zranitelně a nevinně. Přesně pravý opak toho neřáda, co mi tak drze vyhrožuje. Pche! “Něco ti povím. Sex je jako sázka do loterie. Ani takový odborník jako já si není vždy jistý, jestli něco nepokazí. I když to se moc často nestává. Důležité je, aby mezi vámi byla vášeň. I když si to dokonale naplánuješ, může to nakonec dopadnout úplně jinak. No, pokud je to spíš romantik, co pozoruje hvězdy, tak mu dones mé vynikající jídlo, můžeš mu říct, že jsi to pro něj uvařil sám, udělejte si romantickou večeři a pak už to z toho tak nějak vyplyne,” usměju se a sám pořádně nechápu, proč jsem mu to jídlo nabídnul. A taky nevím, proč mu pomáhám. Alespoň už se nebude motat kolem Artieho a bude si oblbovat Dána. “Ale pořád je nejdůležitější, aby se to líbilo i tobě. Chápu, že se chceš Dánsku podřídit, ale když se to nebude líbit tobě, nebude se to líbit ani jemu. Sex je o dvou lidech, ne jen o jednom.” Následuje ta jeho poznámka zavrhující trojku. Jistě, že bych se k tomu nesnížil. No, ale… Raději ne!  “Asi ani ne, s Arthurem a Antoniem by to bylo mnohem lepší,” konstatuji a věnuji mu opovržlivý pohled. “No, ale obětoval bych se.”

Skotsko - 15. ledna 2012 10:49

soukromá zpráva od Skotsko pro Sestra. Tak to by nemuselo být tak zlé. Kdo by nestál o hezkou mladší ségru? A pokud skutečně vznikla rozdělením Irska, tak asi bude vypadat k světu. Mohla by mít dlouhé zrzavé vlasy, zelené oči a roztomilé pihy na tvářích. Prostě kdyby vypadala jako Irsko, rozhodně by to bylo fajn. Tím nechci říct, že se mi snad Ir líbí, ale kdyby jste z něj udělali holku, tak by ošklivá rozhodně nebyla. Jen by chudák nemusela mít ten pitomý krám místo obočí, kterým byla postižena celá naše rodina. Ono je to více méně jedno u chlapů, ale kdyby tím trpěl ženská, asi by jí dvakrát neslušelo mít housenky místo obočí. Jenom doufám, že povahově už tak podobná Irsku nebude. Kdyby se k tý jeho otravnosti přidala ještě ženská ukecanost, myslim, že by mi bylo úplně jedno, že holky mlátěj jenom srabi, a jednu bych jí natáhnul. Nad jeho odpovědí se zašklebím. No super. “Žabožrout mi tu fakt chyběl,” zabručím otráveně. Je zvláštní, že očividně jsme tu všichni z poměrně blízký doby, jen Sigi z tak dávný. Když se nad tím zamyslím, šestnáctý století bylo sice děsný, ale vztahy se zbytkem Evropy nejsou tak zlý. Pochopitelně nepočítám Anglána, za vlády jeho drahý Alžběty bych mu nejraději zpřelámal hnáty a nedokážu si představit větší nenávist, než kterou k němu v tý době cítím. A Norsko… no dobře, v tý době ovládal Anglii, Dánsko a hlavně i část mých území. Ale jen část! Vlastně to byla docela fajn doba. Tehdy jsem nebyl ještě Skotsko, nýbrž Alba. Bylo by celkem vtipný, kdyby mi tak Norge řikal. A se Sigim jsme měli dobrý vztahy. Přátelský. Nikdy potom už jsem nenašel nikoho, s kým bych si tak rozuměl. Fajn, bavili jsme se hlavně o tom, jak jsou Dán s Anglánem pitomí (a otravní) a o tom, jak se ten svět hrozně mění. Takový ty stařešinský kecy, skoro se divim, že jsme si nestěžovali na bolavý kyčle. Rozhodně bude zajímavý, jestli se s vikingem potkám. Rád bych si zavzpomínal na doby, kdy mi ještě Arthur nepřerostl přes hlavu. Najednou na mě něco spadne a při tý příležitosti mě sejme na zem. Z prva si myslým, že Arthur na mě třeba seslal nějakou kletbu nebo se ta loď začíná rozpadat a mě padají trámy na hlavu. Když ovšem uslyším hlas, který rozhodně nepatří Arthurovi, zarazím se. Leží na mě nějakjej blbec a není s to se zvednout. Po několika dlouhých vteřinách se ten pitomec konečně uráčí zvednout, jelikož mu asi došlo, že nejsem žádná postel. Vyklouzne z něj při tom pár omluvných slov… irsky! Stačí jediný pohled na zrzouna a je mi jasný, že tohle je jen hodně špatnej vtip. Co on tu sakra dělá? Rozhodně není v pořádku, že tu stojí Irsko a už vůbec není v pořádku, že mě sejmul na zem. Tázavě pohlédnu na Anglána a skoro doufám, že mezitím Ir zmizí. Třeba se mi to vážně jen zdálo. Pohlédnu znovu na místo, kdy by se měl nacházet zrzavý bratr. Pořád je tam. Zaúpím. Ten mi tu scházel. Zrovna na něj myslím a on se tu objeví. Z toho vyplývá, že bych neměl pro příště myslet na blbce jemu podobný. “To mi radši řekni ty! A omluvy si strč někam,” zavrčím ne zrovna přívětivě. Právě mě svalil na zem a rozvaloval se po mně jako kdybych byl nějaká pohodlná matrace. Mám právo se zlobit. Obrátím se na druhého bratra. Mám chuť je zmlátit oba. “Nemyslíš, že to už trochu přeháníš? Co tu proboha dělá on?” přimhouřím oči a měřím si ho naštvaným pohledem. I když jsem ho neviděl čarovat nebo něco podobného. Asi neměl možnost sem Irsko nějak dostat. Ale to je jedno! I tak za to může. Koncentrace Britů v jedný místnosti je na můj vkus moc vysoká. Zatím jsem zvládl s Arthurem vycházet celkem dobře, ale když se k tomu přidá ještě druhý bratr, myslím, že v nic lepšího než rvačku to vyústit nemůže. Zvednu se, pořádně si loknu rumu a začnu nervózně rázovat po kajutě hledíc střídavě z jednoho bratra na druhýho. Tohle přece nemůže být pravda. Co jsem komu udělal? Já tu ty dva nechci! Jednoho bratra bych možná ještě snesl, ale rovnou oba? Proč mám vždycky takovou smůlu já? Proč musím mít tak blbý bratry? A proč s nimi právě jsem v jedný místnosti? Proč? Proč? Proč? “Máte co vysvětlovat, pánové!” zastavím se a věnuju jim vražedný pohled.

Anglie - 15. ledna 2012 13:14

soukromá zpráva od Anglie pro Zvláštní. Myslel jsem, že brácha má s Francií přece jenom lepší vztahy. (I když je to jedno, protože má tradičně se všema lepší vztahy než se mnou.) No, ale na druhou stranu – kdo by byl nadšenej ze žabožrouta? Jakkoli může bejt někdy – a to fakt spíš nikdy – užitečnej, po chvíli strávený v jedný místnosti má člověk chuť ho přinejmenším zaškrtit. A to i když mlčí. Samozřejmě za předpokladu, že v tu dobu už ten pitomej Francouz nedosáhl svýho, protože v tom okamžiku už je většinou vražda poslední, na co by jeden myslel. A vůbec, pobyt s Francisem o samotě, a je-li k tomu přítomná ještě postel, je nebezpečnej, ať má člověk na sobě vrstev kolik chce. Zřejmě mi ani pouhej jeden lok rumu nesvědčil. Nebo tu do alkoholu dávaj něco divnýho. To by vysvětlovalo i ty ostatní.. blbosti. Koukám, jak nějaká zelená šmouha sejme Skotsko na podlahu. Překvapení, že se tu najednou jen tak objevil Irsko, přebije i chuť se rozesmát a riskovat, že mi Skotsko pozmění fasádu. Jakkoli nejsem zrovna nadšenej, že bráchu vidím (ale pořád jsem z něj nadšenější než ze Skotska, protože Irsko si většinou dá domluvit), vybral si dokonalý místo svýho přistání. Ne, fakt, nemohl spadnout líp. Konečně se vzpamatuju ze šoku a snažím se smích zamaskovat jako kašel. Bohužel, zrovna tuhle chvíli si Aidian vybere ke vzpamatování se. Smích mi určitě nepomáhá proti jeho obvyklý domněnce, že za to můžu já. Hodil bych to na Irčana, kdyby se netvářil stejně překvapeně, jako když ho kdysi kousla ovce, když nám zrovna ukazoval, jak jí může klidně strčit ruku do tlamy a nic se nestane. „No nazdar.“ neodpustím si k milovanýmu mladšímu sourozenci a ani to nemyslím jako pozdrav. Na oslovení v irštině jenom podrážděně mrknu. Irština zní pěkně, ale zrovna moje jméno v ní zní pěkně debilně. Skoro mám pocit, že to tak bráška zařídil schválně. K tomu mě nesmírně otráví fakt, že Ryan vypadá o něco mladší než posledně, což znamená, že ho pravděpodobně ještě nemám pod nadvládou. Tudíž se nenechá zkrotit, ani když se o to budu pokoušet a když ho nezkrotím, tak si to schytám ještě od Skotska. Super. „Morgana jsi cestou nepotkal?“ navážu konverzačním tónem. Wales je fakt poslední, co by nám tu chybělo. I když zrovna mám ten dojem, že i kdyby se někde v tomhle století objevil, tak bysme se o tom nedozvěděli, protože by to všechno jednoduše prospal. Tím líp, samozřejmě. Už jen Irsko bude znamenat konec dočasnýho podivnýho příměří, jakýho jsme mezitím se Skotem dosáhli. Teď rozmlátí nábytek s náma oběma. To je vskutku nesmírně pozitivní myšlenka. Nemá cenu se nad tím rozčilovat, nebo se i překvapovat. V tuhle dobu je nejspíš normální, že se národy jen tak propadají v čase. Jenom je podivný, že s Irskem to hodilo na úplně jiný místo, než původně byl. (Protože předpokládám, že se válel někde doma a těžko byl zrovna na moři, k tomu na úplně stejným místě jako naše loď, a k tomu ještě zrovna v místě naší kajuty.) A k tomu v úplně jinej čas. Vždyť, všechny ostatní národy se zjevily ve stejnou chvíli, při prvním záblesku, ne? A bouřka s dalším zábleskem tu byla asi před hodinou, a to se taky nezjevil! Připisuju to zásluze parádně rozparáděný magii. Nejdřív byla ještě vícemíně spořádaná, ale teď už si dělá, co chce. „Z jakýho století si k nám přišel ty?“ obracím se dál na Ryana s nadmíru sarkastickým tónem a Skotsko radši ignoruju, protože jinak už bych na něj musel vyjet, že s tím fakt nemám nic společnýho. A takový přešlápnutí bych si stejně nakonec schytal já. Jen otráveně protočím očima a věnuju mu nepříjemnej pohled, čímž odpovím na jeho vražednej, jinak si ho nevšímám. No a, že když je teď na nohou, tak mu stačí se jen natáhnout, aby mě praštil.

Irsko - 15. ledna 2012 13:22

soukromá zpráva od Irsko pro Stojím v jednom koutě místnosti a rozhlížím se kolem. Pohled na ryby za okýnkem mi řekne, že jsme na lodi. Jsou tu dvě postele, stolek a.. bratři. Měl bych být rád, že je po dlouhé době vidím, ale na to jsem moc překvapený. Pohled na staršího z bratrů mi napoví, že kdybych se na něm vyvaloval ještě chvilku, tak by mě ze sebe stejně skopal sám. Sasana se naopak zdá pobaven mým nástupem na scénu. Uculím se na něj. Je vždycky lepší vidět ho se smát než s obvyklým jsem-tak-sarkastickej-a-jestli-mě-urazíš-tak-po-tobě-začnu-řvát-a-naskočí-mi-tik-kterej-unese-i-obočí výrazem, který... nahodí hned potom. Bezmyšlenkovitě sáhnu za opasek a vytáhnu čtyřlístek, který jsem tam strčil předtím. Tak tohle je to štěstí, co mi měl přinést? Dva vzteklé bratry? „Níl a fhios agam! Nemám tušení, jinak bych se neptal, ne?“ odseknu. Co si myslí? Že snad za to můžu sám? Pitomej Albain! „A co tu děláš ty, Albičko?“ oplatím mu napruženě vyloženě protivný přístup. Jestli si za to vysloužím pohlavek, tak prosím. Za tu škodolibost mi to stálo. A příště se na nějakou omluvu můžu vykašlat. „Co vy oba tu děláte? Nepřivolali ste mě, že ne?“ I když, podle toho nadšení, s jakým mě vítají, asi těžko. Pochybuju, že by mě přivolali jenom proto, aby mohli nadávat na moji přítomnost. Sice to skoro zní bratrovsky, ale neotravovali by se s tím, aby ve finále byli otrávení ze mě. Na jednu stranu jsem rád, že jsem tady, ať už se stalo cokoli. Nejenže tak můžu otravovat bratry, ale k tomu jsem utekl vikingům. Takhle mě nebudou mít šanci najít! Docela se bavím nad představou, jak marně prohledávají celý Áth Cliath a všechny louky kolem a já pořád nejsem k nalezení. Za tu psinu mi i pár pohlavků od bratrů stojí za to. Zazírám na Arthura a nemám tušení, proč se mě ptá na Wales. „Ne..“ odpovím zaraženě. Další otázka je ještě divnější. „Z jakýho století?“ zopakuju nechápavě. Pak mi to cvakne. Samozřejmě, proto se mi bratři zdáli starší! Jenom mi řekněte, jak je tohle možný? Nejdřív se přemístím ze své poklidné louky obklopené ovcemi a z příjemné společnosti leprikóna, přijdu o výhled na oblouk duhy zdobící palouk, o vůni deště a čerstvé trávy... objevím se někde úplně jinde, sejmu Aidiana a teď ještě zjistím, že jak on, tak Arthur jsou z jiného století. To je den! „Jedenáctý. Rok 1014.“ odpovím konečně a pokrčím rameny. „A vy dva?“ směřuju otázku přímo na Sasanku, protože Albain se teď tváří moc naštvaně, než aby odpověděl. Třeba by se nic podobného nestalo, kdybych Dánsku vyčistil jeho damnaigh boty. (Víc irštiny! Víc Irska! Všechno je irský! Všechno se stane jedním s Irskem! 8D /shot) Třeba na mě tohle všechno seslal Norsko, tomu bych se ani nedivil. Ale nepřemístil by mě spíš do vesnice, zpátky k botám? Taky mohl přemístit boty ke mně, a to tak, aby mě praštily do hlavy. Třeba mě fakt praštily do hlavy a mně se tohle teď zdá. Třeba mě teď táhnou zpátky do Dubh Linnu a tohle se mi jenom zdá? Třeba je to nějaká představa, kterou mi navodil Lochlannach, protože si myslel, že mě to rozruší? Pravda, něco mě tu rozrušilo. Obdivně kouknu na Albainovy hadry. První impuls byl se rozesmát, ale hned potom mi přišla na mozek myšlenka, že to vlastně není vůbec špatné. A určitě je to i praktické, ne? Člověku možná trochu fouká na nohy a tak, ale určitě by se to dalo v případě potřeby i zvednout a schovat se před deštěm.. A taky by se z toho dal udělat provizorní stan! A vlastně to ani nevypadá zženštile, jak bych očekával. Dokonce to má i tu správnou délku, aby se to nezachytávalo o bodláky. „Tohle!“ ukážu na kilt a riskuju spražení vražedným pohledem a na chvilku přeruším proslov, když vedle Arthura zahlédnu leprikóna „Nemáš ještě jeden?“ rozzářím se. Zelená barva by na tom určitě vypadala mnohem líp, ale ten detail si nechávám pro sebe. Bylo by super, kdyby se něco takového nosilo i u mě doma. „Je to.. Fantastický!“ dodám s blaženým úsměvem a v duchu už se vznáším v představách tanečníků oblečených do kiltů. Rozvířená zelená látka by u tanců určitě vypadala úžasně!

Finsko - 15. ledna 2012 17:49

soukromá zpráva od Finsko pro Má nebojácnost začíná postupem vyprchávat. Adrenalin, který se ve mě nashromáždil v bitvách už je tentam a já si nyní začínám uvědomovat, co jsem to vlastně prováděl. A co všechno jsem naznačil. Helvetti! A Ruotsu začíná vypadat děsivě a nebezpečně... Apua... Ole hyvä apua! Jakmile po mě vrhne svůj dokonalý pohled masového vraha, vystoupí mi na čele ledový pot a po páteři mi pejede ledový mráz. Vsadil bych se, že byl i ledovější než Sibiř. Ostatně, nechtě jsem následoval Ruotsu. Nechtě, ale dobrovolně, jelikož to tady vypadá děsivě. Děsivěji než v Berwaldově domě... a to už je co říct. Zvláště poté, co jsem našel jeho spodní tuniku ve sklepě u zeleniny. Oprvadu netuším co tam dělala a lhal bych, kdybych řekl, že jí nemám na sobě. Sice je Vänligen děsivý, ale je na mě hodný a nikdy mi neublížil. I když se tvářil, jako by mi už nechával kopat hrob hned vedle jeho domu... Na druhou stranu mít místo posledního odpočinku vedle domu někoho, koho mám rád, je pěkné. Nicméně, změna pozice... a to od táhnutí za ruku k sezení za krkem, je velice děsivá záležitost. A zvláště ve chvíli, kdy zblednu děsem a zrudnu studem, z čehož vznikne cosi růžového na mém obličeji a mě se pak vybaví jakýsi blond chlápek s úchylkou na poníky a ve chvilce mám pocit, že sedím na poníkovi, takže automaticky chňapnu po "hřívě" abych nesletěl... respektive, zatáhnu Berwiho za vlasy a to dost silně. Uvědoměním si nastalé situace už pouze zblednu... "Jag är ledsen." Vymáčknu ze sebe přiškrceným hláskem a slzičkami v očích Švédskou omluvu. Ruotsova zastávka mi velice vyhovuje. Ne že bych si stěžoval, ale špatně se mi sedí a... no... bolí to. Zaposlouchám se do toho, co nám ten pán říká a docela špatně mu rozumím. Jako by mluvil úplně jiným a neznámým jazykem, ale i přes to mu rozumím. Ovšem spousta slov je pro mne velkou neznámou. Ale zdá se, že Berwi je na tom lépe a rozumí mu i o něco víc. Alespoň, že tak. "Anteeksi." Špitnu směrem k muži, když se stroj hromadného ničení dá opět do pohybu. "T-taky myslím." Přitakám a nemám sílu nic namítat. Popravdě, zajímalo by mě, jestli jsem v minulosti propadl takové panice a odpojil se od něj, nebo ne. Docela by mě to zajímalo, jelikož jsem o tom už několikrát přemýšlel. Sice ho mám moc rád, ale nehání mi hrozný strach. A mě pak nebývá nejlíp. Sesazení z mého děsivého oře bylo nechtěné, ale bránit se, by bylo zbytečné. A tak jsem raději poslechl a nervózně obhlédl postele. A jako na potvoru mi do zorného pole přišla jedna obrovská postel s čelem, na kterém bylo nakreslené obrovské srdce s nápisem "Kärlek" a spostou dalších příjemných motivů. Byla modře povlečená a mě to nedalo abych se k ní nepřiblížil. Opatrně jsem se jí dotkl a prst se mi zabořil do měkkých peřin. Zděšeně jsem zamrkal a prst zase vytáhl. Tak jsem shledal, že to není masožravé a odvážil si na kraj sednout. Zabořil jsem se a odmítal vylézt. Takže jsem se položil na záda a během několika málo vteřin usnul.

Švédsko - 15. ledna 2012 19:14

soukromá zpráva od Švédsko pro Postýlka pro Tina Jak nakupovat Nh. Pomyslím si a zamyšleně procházím mezi postelemi. Jakýsi mladý pár nedaleko mě po mně hází nejistým pohledem a pak ten sympatický blondýnek tahá svého přítele pryč. Povzdechnu si. Také si všimnu, že po čas celé doby se nedaleko mě ochomýtá jakýsi muž v černém a podezřívavě si mě měří. Že by zdejší stráž? Mám pocit, že se odhodlává k tomu mi něco říct. Nh. Pohledem shlédnu ke své mušketě. Možná, že mě podezírají oprávněně. Věnuji tomu muži úsměv (doslova vidím, jak vzápětí strne a podivně se roztřese) a dál se věnuji hledání svého ženy. Jeho omluva, když mě zatáhl za vlasy, mi připomněla, jak je švédština z jeho úst krásná. Vzpomenu si na dobu, když byl ještě mladší a jeho švédština byla roztomile lámaná a nejistá. A teď, když je přiškrcená a bojácná, nezní o nic hůře. Stejně je skoro ironické, jak něco tak roztomilého jako je Fin stále zůstává se mnou, i když jsem si vědom, jak děsivě na něj sem tam působím. Ale tak, se sebou asi nic moc udělat nemůžu. Zamyslím se, jestli můj malý přítel vůbec rozumí islandštině. Mně samozřejmě nečiní problém, islandština nejvíc zůstala věrná staré severštině. Samozřejmě některé výrazy jsou nové ...(zamračím se na protější stranu, kde vidím spoustu bedniček a nápis "mikrovnka" "örbylgjuofn", takže, šíp, vlna, trouba? Absolutně nevím, o co se jedná, ale už jen to jméno ve mně vzbuzuje zajímavé představy... Trouba, kde se vlní šípy? Zadumaně přimhouřím oči (a ostraha ustoupí o dva kroky vzad a narazí do regálu). Hned vedle toho mě zaujme další věc - "lednička" "ísskápur" - "ledem zakryto". Potřesu hlavou. Ledem zakrytu chápu, přeci jen i v našich dobách existují jakési skříně, do nichž se vkládá led a uchovávají se v tom potraviny. Zřejmě se systém vylepšil. Vyměňuji si pohled s bílou bedýnkou, jako bych se snažil získat její tajemství jen upřeným zíráním...) ... ale i tak je mi okolní jazykové prostředí blízké. A nehledal jsem náhodou Fina? S tím se opět rozhlížím po postelích, přičemž tu, na níž je okatě napsáno Láska (a navíc švédsky!) ignoruji a dojdu k ní až jako k poslední. A hleďme, Fin je zde. A spí. Lehce se pousměju. Být doma, zakryji ho více a nechám ho v klidu spát. Navíc si asi vybral postel, která by se mu líbila. Nh. "Hej!" mávnu na ostrahu, "Tohle mi zabalte!" ukážu na postel. Muž na mě nejdřív zírá dost blbě, nechápavě a hodně vyděšeně, ale nakonec vytáhne černou krabičku a chvilku do ní mele. Po dalších pár zmatcích, kdy kolem mě pobíhali nějací, zřejmě další, zaměstnanci, mi donesou jakousi menší krabici, že prej v ní je ta postel. Nechápavě kouknu z jednoho na druhého a následně mi je vysvětleno, že uvnitř je návod, podle něhož se postel složí. Nh. Jsem genální! Zřejmě jsem vymyslel způsob, jak věci zmenšit a pak je zase zvětšit! Ha! tak jen přikývnu. Něžně a opatrně vezmu Fina na jednu ruku a přitisknu jej k sobě, druhou pak popadnu postel a táhnu se k východu. Tedy, nejprve se dostaneme k jakýmsi pásům, u nichž sedí povětšinou ženy a kde se patrně platí. To si uvědomím, když si všimnu, jak jakýsi muž vytáhl bankovky, aby zaplatil za hrozně roztomilého plyšového králíka. Také mě potěší, že kousek dál vidím onu ženu, jíž jsem dal soba, která si ho pečlivě kupuje včetně zeleniny! Takhle se dělají obchody! Ta po mě vrhne silně vyděšeným pohledem. Přátelsky po ní mrknu a pak ji prostě předejdu. No, měla být zřejmě právě na řadě a mě se opravdu nechce čekat. A zástup za mnou se nezmůže ani na ň. "Nh," zamyslím se, když mi prodavačka řekne sumu. Pak volnou rukou vytáhnu měšec a vydoluji pár zlatých mincí, které ji podám. Žena koukne na mě, na mince, na mušketu, pak zas na mě, na mušketu, na skříň a zas na mušketu... Pak přikývne. Popadnu tedy skříň a vydávám se dál na Island. Vlastně, když jsem v tom 21. století, měl bych se jít podívat za naším Isliem. Jsem zvědavý, jak vyrostl, jestli tedy vyrostl. Nh. A taky bych někde mohl najít mapu světa, zajímá mě, jak na tom jsem já i moji severští příbuzní... Dobře, zajímá mě, jak je na tom Matthias a jestli se mu můžu jít vysmát! To už jsem venku, Islanďani mi uctivě uhýbají z cesty a já neomylně dojdu k domu, který vždy patřil Islandu. Snad mu patří i teď. Položím postel a otevřu si. Naštěstí není zamknuto. Vejdu dovnitř. "Island?" prohodím, tak, aby to bylo slyšet, ale nutně jsem nevzbudil Fina. "Jsi tady?" dodávám. A skoro čekám, že se ozve krákoravý hlas toho Egillova otravného ptáka. Nh. Musím najít něco, kam uložím Fina, než mu složím postel. Říkám si a rozhlížím se po Sigiho bráškovi.

Romano - 15. ledna 2012 22:39

Odpolední slunce jasně svítí a ozařuje a vyhřívá malý pokojík, i přes jasnou snahu jeho obyvatele nevpustit dovnitř ani jeden z oněch dotěrných paprsků. Horké španělské slunce dokáže narušit poledního šlofíka.Venku projednou není slyšet ten řev ptáků, ani kolem nelítá moc otravného hmyzu. Vzduch se zdá být suchý. Dokonce až moc suchý i na letní počasí. Ale náš pospávající talián se tím moc netrápí a dál si užívá zaručeně a stoprocentně zaslouženého odpočinku po vydatném, a dobrém španělském obědě, i když ne tak dobrém, jako by bývalo bylo nějaké tradičně italské jídlo. Malá postavička pod pokrývkou se znovu zavrtí a otevře oči. Je tu vedro.S obrovskou námahou vstanu a chci otevřít okno a vpustit dovnitř aspoň trošku čerstvého vzduchu, určitě prosyceného vůní těch slaďoučkých rajčat. Chvíli mi trvá, než si něco uvědomím. Tohle není můj pokoj. Ani moje postel. Je mnohem větší, a pokrývky nejsou tak nepříjemně hrubé jako ty moje, i když se ten pablb Španělsko dušoval, že mi dal ty nejlepší. Pche, přece poznám kvalitu! A jak tak přejíždím rukou po těch bělejších, větších přikrývkách, musim, ale jo!, musim uznat že tohle už je kvalitka. V tom se to spí. Ne že bych se chystal tomu bastardovi poděkovat, dostal sem jen to, co si moje maličkost zaslouží! Ale pak si prohlédnu zbytek místnosti. Je tu jen opravdu podivně vyhlížející, veliká almara s nějakým hodně naleštěným zrcadlem na dveřích. Potom postel. Menší stůl. A co to sakra…. Na stole je pár hodně divných věcí. Počkat, jasně že já VÍM co to je…jen…jen sem zapomněl, jak se to řekne. To ten vliv toho úchyla…ne že by na mně měl nějakej vliv. Seškrábu se z postele dolů (naštěstí ty otřesný šaty, co mám, nikdo nesundával, zatímco jsem spal) a prohlídnu si ty…věci zblízka. Je to černý, jako z nějakýho hodně divnýho kovu.Ale kov to není. Další jsou nějaký papíry, psaný dost divnym písmem, pár menších blbostí a sklenice s vodou, a hned vedle další divný věci.Ale stejně mně moc nezajímá co to je, je mi to šumák. Chci se jen dostat na vzduch a dát si něco dobrýho k jídlu. Už už se otáčím ke dveřím, když jedna z těch věcí vydá opravdu hlasitý a nečekaný zvuk. Crrrrrr….. ‘‘CHIGIIII!‘‘ vyletí ze mě a poleka-ostražitě uskočím před tou divnou věcí a schovám se pod postelí. Ale nezdá se, že by se to hýbalo. Nebo že by mi to mohlo ublížit. Ale přece jen…opatrnosti není nikdy dost. A tak po chvilce, kdy to pořád vydává ten divný zvuk, vylezu, stoupnu si na židli( která je mimochodem taky dost divná, kdo to vyráběl) a prohlídnu si to zblízka. Je to složený z víc částí. A jsou na tom čísla. Vypadá to prostě divně, část toho i svítí!! Určitě s tim má co dělat ten obočnatec, ten co neumí vařit! Určitě, určitě je to nějaká hnusně nebezpečná magie nachystaná na Španělsko, a zase to odnesu já, jeho ubohý a nedoceněný …svěřenec. Ale ta věc nic jiného nedělá, jen rámusí. A tak seberu odvahu, ne že bych jí neměl už předtím, natáhnu ruku a dotknu se toho. Přivřu oči, čekám oslnivý záblesk…a …nic. Vůbec nic se nestalo a ta věc si tropí hluk dál. Co to sakra je? Znovu na to šahnu, ale pořád nic. Pak zvuk přestane, a tím to přestává být zajímavý. Já vlastně vůbec nechci vědět, co to je. Chci jídlo, a pak najít Španělsko a pořádně ho nakopnout za tohle ne zrovna příjemný překvapení! Přece jen, kdo jiný by mně během siesty přenesl do jinýho pokoje? Když vejdu do chodby, vidím jen obrazy, které vypadají vtipně a neznám je. A uschlá kytka v rohu chodby, hned vedle dveří. Nevim, kam to vede, a nezajímá mě to. Mám hlad. Rozhlédnu se, a spatřím schody dolů. Takže sem v patře. No, to by sedělo k tomu balkonu na konci chodby. Má Španělsko vůbec v sídle balkon? O tom bych přece věděl, ne?! Ten bastard mně tam nutí uklízet každičkej kousek! Jako by to byla MOJE práce! Každopádně, zamířím na ten balkon, schovaný za prosklenými dveřmi. Takový sem taky ještě neviděl. Jakmile je otevřu, dýchne na mně vedro a dusno, a zaplaví mně hrozně moc zvuků, který neumim zařadit. A taky mi něco dojde. Co má tohle sakra znamenat?! Tohle není pitomý Španělsko! Dlouho jsem tu nebyl, ale bezpečně poznám sám sebe. Tohle je Sicilie! Ale přesto to tu nepoznávam. Ty domy neznám, sloh neznám, zvuky neznám, a ty divné věci na ulicích! A divně oblečení lidé! Na okamžik na to polekaně koukám, a pak se rozeběhnu zpátky, a zkusím hned ty další dveře u ložnice! Potřebuju cokoliv, jakoukoliv nápovědu o tom, kde to KURVA jsem! Co to sakra je?! Ta místnost je vedená do okrovo-bíla, dlaždice, zvláštní …vana. A tohle…záchod? Nějakej…hodně zvláštní. Ale co víc, vedle něj, v kovovém stojanu jsou…noviny! Rychle nějaký vytáhnu, rozložím a čtu. …JO, já UMIM číst! Ale byl bych radši kdybych neuměl.Hodně blbej vtip, bastarde, blbej. 21.století.To jako fakt?! ‘‘CHIGIIII!‘‘ ‘‘Signore Romano? Signore Roma-‘‘ Ten mužský hlas se zarazí hned, jak se otočím a spatřím tam nějakého Itala s knírkem a v divném oblečení, jak na mně divně kouká. Jako bych já byl DIVNÝ! To on, tahle místnost, a tahle doba je divná. Co tu já dělám? A tak chvíli koukám na toho chlápka, a doufám, že umí italsky natolik, aby mi rozuměl. Přijdu k němu blíž a kopnu ho do holeně. ‘‘ Mám hlad!‘‘

Norsko - 16. ledna 2012 02:51

soukromá zpráva od Norsko pro Otravný rozhovor - pokračování Jemně se ušklíbnu. Pro jednou musím uznat, že má Francis docela postřeh. Přeci jen, kdyby Dánsko podpálil loď během naší ... romantiky, bylo by to poněkud ... otravné. Ovšem zdržím se komentářů a prostě jen přikývnu, že beru jeho připomínku na vědomí. I když znevažovat inteligenci mého ... drahého. Na moment zauvažuji, jestli nezašel daleko, ale ... proč se rozčilovat za pravdu. Mm. Po jeho otázce opět neodkážu nezčervenat. Nazí? "Ještě to tak," ujede mi tiše, než se stačím zarazit, načež se trochu ošiju. "Nazí ne," zamítnu to tiše. "Jen jsme ... se k sobě tulili," váhám nad termíny označující naši činnost. Většinou přeci jen provozuji něco, co nese označení jako rabování, škrcení, plenění, vyrvání srdce z těla nebo podobné vznešené praktiky. Pak se trochu zamračím. Zkazil romantiku?! Ať si kritizuje někoho jinýho! ... A ta afektovaná odpověď o pomoci. Cítím, jak nůž sevřu pevněji. Jinak ale nedávám nic znát a poslouchám dál, co mi žába radí. Mm. Trochu přimhouřím oči, když mi odpoví na mluvení zvrhle. Zarývám do něj chladný pohled a na moment přemýšlím, jaké by bylo ho rdousit jeho vlastními vlasy. Pokrčím rameny a neodpovídám. Vlastně to Francouz vystihl docela přesně. A s tím jak pokračuje se nedokážu zbavit rudnutí v tváři. Prvořadě odhadl to, co se mi honilo v hlavou za myšlenky. Druhořadě cítím, že mě to poněkud ... děsí? Ano, to bude to správné slovo. Jsem přeci viking! Hrdý, nebojácný ... Nejsem Dánova děvka! A je mi jedno, jestli v jeho době to tak vypadá! Nejsem tu od toho, abych se nechal svázat a vydal napospas chlípným chutím svého otravy. A to i když mě to docela láká. Je to zvláštní představa a kdesi v mém nitru se jakási zvrhlá částečka hlásí o to, že by se mi to mohlo líbit ... Ale jak trefně poznamenal Francis, bylo by to ponižující. A kdo ví, kam by Dánsko zašel. V mých myšlenkách jde už jen o ten pocit, že si se mnou může dělat, co chce. Ale kdyby zašel ... moc daleko, asi bych ho zabil. Nebo kdyby přišel na ten krám ve vlasech jako dneska v noci Anglán. Ošiju se. To by bylo hodně otravné ... Odine, zbývá mi se modlit, aby to starší Dánské já už nezjistilo na jehodobém Sigim ... Poněkud bezradně sklápím pohled. Praktiku svázání si nechávám na pozdější zpestření. proč to přece hrotit hned? A jak si vůbec žába dovoluje mi něco takového navrhovat?! Poslouchám, co říká dál. Mm, já věděl, že mi to jídlo nakonec nabídne. Přitom se ale mračím. Fajn, vyslechl jsem si spoustu řečí, ale až na uvedení mého vikingského já do rozpaků mi to moc nepomohlo. Nebo jo? Důležitá je vášeň, ono se to pak nějak zařídí samo podle okolností? A co když se prostě bojím? A zase Dánovi zdrhnu nebo mu v horším případě vrazím dýku mezi žebra nebo tak něco? Mm. A jak žába vůbec přišel na to, že se mu chci podřizovat?! Nakrkne mě najednou. Ovšem připomenutí si, že jsem něco takového v podstatě řekl, mě hned trochu zchladí. "Sex je o dvou lidech, ne jen o jednom," tohle zní docela užitečně, měl bych si to zapamatovat. Přikývnu a mlčím. Trochu se podmračím a snažím se utřídit si myšlenky. Takže se vrátím, prostřu nám stůl, Dán přinese pití a uděláme si večeři. Pak se půjdem projít, kouknem na hvězdy a pak možná k něčemu dojde ... Mám dojem, že bez alkoholu to vážně nepůjde, jelikož jen při myšlence, že by na něco takového mohlo dojít, jsem silně nervozní. Mně vážně stačí, když mě třeba ... obejme kolem ramen něco takového. Mám pocit, že se na to necítím. Vůbec ... se vším, co vím a se svým vlastním zmatkem. Nevím, jestli chci. Jenže pokud bude chtít on, asi se podvolím. Povzdechnu si, vypadám možná ještě nejistěji než předtím. Chtěl bych na to jít pomalu, něžně, nenásilně, ... "Díky," zamumlám tiše a věnuji Francouzovi takový letmý úsměv. Asi mi vážně hráblo, že se na něj usmívám a nemá to podtón úšklebku. "Mám jen ... strach, to je všechno," dodám tiše, svým už typicky nezaujatým pohled. A pak přikývnu. Docela se mi uleví, že si to Francis přeci jen rozmyslel. I když ta řeč o "obětování se" mě trochu nakrkne, vlastně jsem skoro uvažoval, že mu jednu vlepím po druhé. Ale proč. Ať si klidně užije s těma dvěma - asi je nazvu smilná trojka - a já budu mít klid. Jeho řeči stejně třeba brát s nadsázkou. Pak se porozhlédnu. Do zorného úhlu mi padne podnos na jídlo, takže se pro něj vydám. Bude to snazší, když už mám Francouzovo svolení a nebudu na něj muset házet nože. Po chvilce váhání, kterou skříň otevřít, objevím i talíře. Dva vytáhnu a na ně pak docela obratně naservíju maso a brambory (Dánovi naberu pořádnou porci, kdo ví kdy jedl) a ozdobím to zeleninou. "Mm," podmračím se. Dán sice šel pro pití, ale kdo ví, jestli vezme i skleničky. Chvilku hledám a nakonec překvapivě najdu i poháry na víno. Jsem zvědav, jestli ho vážně donese. Ale případně pít pivo ze sklenic na víno... proč ne. Možná je to barbarské, ale Francis nás snad stalkovat nebude. "Eh...," zaváhám a otočím se na Francouze. "A neviděl jsi to někde nějakou ... kytku? Do vázy?" trochu svraštím čelo. "To je romantické, ne?" ujišťuji se. Kdo to má chápat, že? Podle mě by bylo docela romantické, kdybych dal doprostřed stolu uřízlou končetinu, ale nejsem si jistý, jak by se na to Dán tvářil (a jestli by si toho vůbec všiml). Pohled mi padne na jakési fialky na parapetu. Že bych oškubal to? "Mm...," rozpaky poněkud zesílí. "P-pomůžeš mi připravit prostředí?" vybreptnu nakonec váhavě (a v duchu si uštědřím pohlavek! Copak se prostě nemůžu chovat podle vlastního úsudku?!) Ale mám prostě dojem, že můj cit pro romantiku je poněkud ... morbidní? A prostě ... Francis je odborník, tomu nikdo vzít nemůže. Myslím. No, potom, ať už bude jeho odpověď jakákoli (ale snad kladná), popadnu podnos a vydávám se nazpět do kajuty. Snad se nestane to, že bychom se s Dánem potkali v sestavě my dva a Francis, jelikož nevím, jak by se ti dva na sebe tvářili.

Španělsko - 16. ledna 2012 21:12

soukromá zpráva od Španělsko pro Pohodlně se opřu o zeď, abych nemusel po celou tu dobu naší debaty unavovat nohy. Přece jen jsem dneska ani ještě neměl siestu, možná jen malý odpočinek v pokoji, pak ještě menší zdřímnutí v kajutě, a když nad tím tak uvažuju, i dny před tím jsem se v podstatě jen válel. A to jak po dobu cesty do Anglie, tak po dobu svého krátkého pobytu s ní. Snad nikdo nepřijde na ten můj malý úlet v podobě té...trubičky štěstí, jež mi přinesla ty nejkrásnější chvilky v mém životě a společnost růžového sloníka a usměvavých rajčátek neúnavně poletujících kolem hlavy. Proboha, vážně potřebuju siestu... Zamyšleně pozoruju Dána a nemůžu se zbavit dojmu, že si přítomnost ostatních severských národů docela užívá. Teda, aspoň si to myslím. Ale je logické, že mu v této chvíli dělá radost přítomnost národů, které by se daly považovat za jeho rodinu, i když možná každý pochází z jiné doby. Kdo ví, já je zas tak neznám. Každopádně, Arthur se musí cítit podobně. Proč jen já tu nemám nikoho? Aspoň o nikom mě blízkém nevím... Romano, co se s tebou jen stalo? Bloudíš tam někde to mém území, nebo si spokojeně chrupkáš ve století, které je nám dobře známé? Tak rád bych to věděl... Tak mě napadá, když už v týhle době existuje tolik ďábelských strojů, určitě tu bude i něco, co mi řekne, jak na tom moje milá malá kolonie je. Chce to jen pořádně hledat... „Víš, možná je i dobře, že jsme tady uvízli. Třeba to tak Bůh chce“ napadne mě najednou ve snaze nám to všechno trošku ulehčit. „Třeba chce, abychom se spolu naučili vycházet a předcházeli zbytečným válkám!“ jaká ironie, že tohle říkám zrovna já, ale co když to tak opravdu je? Možná se nám někdo nebo něco snaží něco naznačit... Ano, Bůh je krutý a neustále nás sleduje. Stačí jedna chyba, jeden krok stranou a všechno se může změnit, navždycky. Ale co to plácám, stejně, jaká je šance, že se po tolika krveprolití dostanem před soud Boží, kde bude rozhodnuto o našem posmrtném osudu. Za všechna naše léta válek a zabíjení budeme potrestáni. Ale my nikdy nezemřeme, my nejsme lidé.. Znovu si přeměřím pohledem Dána a přemýšlím, zda-li je vůbec věřící. Být v jakékoliv jiné situaci, možná mi to tak jedno není, ale teď...My nezbývá nic jinýho, než myslet na kraviny a mile se usmívat. „Každopádně, bude jen dobře, když spolu budeme vycházet. Kam máš vlastně namířeno? Řekl bych, že jsi někam šel, než jsi na mě sletěl“ Zasměju se tomu nedávnému incidentu. „Nemám ponětí, jak dlouho už tu jsme, ale šikla by se pořádná bašta... V té divné věci tam v kuchyni jsem našel nějaká rajčata, ale to nám asi na uživení stačit nebude.“ Dál prázdně, avšak lehce a s úsměvem konstatuji, abych, když už nic jinýho, alespoň zabil čas. A navíc, vyjadřovat své myšlenky nahlas mě opravdu baví, a ať už chci nebo ne, pomalu se začínám vracet do své ukecané formy. „A viděl jsi už tu divnou věc? Teda, Arthur to zneškodnil a teď už se to ani nehne, ale být tebou, moc se tu věcí nedotýkám. Nikdy nevíš, kde tě co sejme!“ znovu se zasměju a najednou se mi chce říct tolik věcí! Ale krotím se. Nikdo přece nechce nepříjemnosti, že?

Skotsko - 17. ledna 2012 06:48

soukromá zpráva od Skotsko pro Tak ty se budeš smát, ty blbče? Právě v tu chvíli mi kompletně rupnou nervy. Rozbijí se na maličké kousíčky a odejdou si do země věčné duhy, kde se pasou jednorožci(ne, Anglii ani žádného jiného stupidního sourozence nemyslím!). Paráda. Už mi hrabe. Co si ten idiot čajomilnej vůbec myslí?! Že si nevšimnu, jak okázale předstírá kašel? Tak fajn, zadus se smíchem! Jen se směj. Jako kdyby už tak nebylo dost trapný, že ně mě ten irskej protiva spadnul. Snažím se z posledních kousíčků nervů udržet v klidu a okamžitě mu jim nevrazit. Oběma. Blbci jedni! Jeden si mě tu uráží a druhý se mi směje. Jste fakt dokonalá dvojka, vážně bratři jak se patří. “Děláš jako kdyby tvoje otázky měly někdy nějakou logiku,” procedím skrz zaťaté zuby směrem k Ryanovi. Štve mně! Blbej bratr. Zrovna to vypadalo, že se třeba s Anglánem i nějak domluvíme (ne, že bych o to kdovíjak stál), když se objeví on a všechny pokusy o smír rozcupuje. “Neříkej mi tak!” vyštěknu a zatínám ruce v pěsti. Všechen hněv momentálně soustředím na něj. Jak jsem mohl být tak naivní a ještě mu chtít pomoct? Ať si dál hnije pod Anglánem (kterej bude co nevidět beztak patřit mně). Oba dva jsou stejní blbci a ani jeden si pomoc nezaslouží. Ještě jsem si já idiot myslel, že nikdo nemůže být horší než Arthur. No, bratr mě samozřejmě musel vyvést z omylu a dokázat mi, že jsou hrozní úplně stejně. “Děláš si srandu!? Nebudu mluvit za bratra,” při tom slově si neodpustím úšklebek. “Ale já tu o tebe fakt nestojím natož abych tě sem přivolal sám!” Anglán vypadá, že mě naprosto ignoruje a vybavuje se jen s Irem. No dobře, tak si mě nevšímej! To všechno hrozně zlepší! Prostě se bav jen se svým drahým mladším bratrem a na mě kašli! Ta jeho pitomá poznámka o Walesu… jako kdyby nás tu už tak nebylo dost. I když toho spícího blbečka snáším nejlíp, pořád je tu možnost, že by ho jednadvacátý století trochu probudilo. Nechci vidět tu katastrofu, kterou by jsme mi čtyři napáchali. On by stačil jen jeden z nás, aby udělal pořádný rozruch, když to pak vynásobíte čtyřma, dostanete zhruba škody, který spácháme. Já tu taky vůbec nemusim bejt! Jen si tu pěkně v klidu povídejte, pomlouvejte si mě, jak mě hrozně nesnášíte a já se zatím půjdu ožrat a při tý příležitosti rozmlátím všechnu tu odpornou irskou whiskey (jak stupidně tomu hnusu bratr říká). Prohlédnu si Ryana, když padne zmínka o století. Nutí mě to jen se škodolibě ušklíbnout. Takže bratr je v téhle místnosti nejmladší a navíc z doby, kdy ještě Anglii nepatří, ale pořád patří vikingům, s kterými já mám poměrně dobré vztahy. Alespoň se Sigim. To přece neni tak zlý. Irsko by mohl mít respekt, kdybych mu připomněl, s kým se Norsko přátelí. A Anglán... je blbec. Ten něco jako respekt nezná nebo vděk (a je mi úplně jedno, že mi před pár chvílemi poděkoval). Na jeho otázku naschvál opomenu odpovědět. Co je mu do toho? Ať se vybavuje s Arthurem. Mě je totálně ukradený, že použil plurál a ptal se nás obou. Třeba mu to tadyhle drahý pirát sdělí sám. Podobný by mu to bylo. Bude se teď snažit chovat tím stylem já-jsem-hrozně-moc-rozumný-a-ty-se-chováš-jako-blbec-i-když-jsi-starší. Ještě po sobě začněte házet chápavý pohledy, jak to se mnou máte těžký! Při jeho poznámce mi tikne v oku a zároveň v obočí a zůstane na něj nechápavě zírat. To si to u mě chce vyžehlit kvůli tomu, jak mě naštval? Vždycky jsi byl divnej, Ryane! A to neříkám proto, že by snad kilt nebyl úžasnej, ale protože je to sakra normální oblečení! Prostě mi to tak vyhovuje. A neni to nějaká sukně nebo tak něco podobnýho, protože sukně jsou pro baby. Je to normální oblečení pro chlapy, nosí se to a nechápu, že s tim maj všichni takovej problém! Ono to má fakt něco do sebe, pitomci! Nicméně ten jeho výrok mě spíš urazí, že na kilt kouká jako na zjevení. Tak fajn, hodně vzdáleně připomíná sukni a všichni jsou z toho na větvi. Chvíli uvažuju, jestli to nemyslí spíš ironicky. Je to Irasko, ten ani neví, co to ironie je, připomenu si. "Ne," odseknu. A beztak bych ti ho nedal. dodám v hlavě. Dá mi to velkou práci, ale zhluboka se nadechnu, pokusím se o klidnější tón a otočím se na Arthura. Okamžitě zaplaším myšlenky, jak by se mi ulevilo, kdybych ho pořádně praštil do obličeje. "Nevíš náhodou, kde by se tu daly sehnat kalhoty? Mám pocit, že kilt by tu vyvolal trochu... rozruchu," vyrazím ze sebe, i když z mýho hlasu je jasně poznat, jak to uvnitř mě vře. Třeba si toho ani jeden z bratrů nevšimne. Třeba. A třeba se Anglán svalí na postel v záchvatu smíchu a já se už vážně neudržím a rozbiju mu ciferník. A Irovi rovnou taky, když už v tom budu.

Anglie - 17. ledna 2012 19:54

soukromá zpráva od Anglie pro Albičko..., tentokrát si dám pozor, aby se mi na tváři neobjevil ani náznak úsměvu. Myslím, že tady Irčan zašel až moc daleko. Nevím, kdo z nás to byl (že by taky Irčan?), ale když se tak nejstaršího z bratrů pokusil někdo nazvat posledně, stůl skončil vejpůl a dotyčnej člověk proletěl dveřma. Zavřenejma. Když tak zabrousím zpátky k příchodu Skotska, jeho příchod by se možná ještě dal vysvětlit nějak racionálně a logicky. Ovšem, to, jak se tu zničehonic zvěcnil Ryan, snad vysvětlení ani nemá. Fajn, tak, máme tu několik možností, jak se sem mohl Skot dostat. Zaprvý se tu taky mohl prostě jenom.. objevit. Jenže proč zrovna tady? Co by dělal na moři? A stejně jako Irčan, těžko by se objevil zrovna na tom místě, kde je naše loď (a k tomu zrovna tam, kde jsem já). Pokud by ho sem nějakým způsobem nedostaly víly. (Což by bylo pěkně nefér, protože mně vždycky tvrdily, že člověka přemístit nemůžou.) Zadruhý sem mohl nějak dojet. Nessie můžu z nabídky možných dopravních prostředků vyškrtnout rovnou, protože velká mýtická potvora se nenechá přehlídnout tak snadno. Alespoň někdo by spustil povyk, že se sem blíží nějaká příšera. A k tomu, Nessie má ten nepříjemnej zvyk mě vždycky – ať už na přivítanou, pro zábavu, nebo jí jenom chutnám – požvýkat. Pochybuju, že by si to odpustila, když by mě jednou ucítila. Pak se sem samozřejmě mohl dopravit na nějakým prostředku dnešní doby. Ale kde by ho vzal? Asi těžko by si ukradl loď, nebo ne? A i kdyby si ji nakrásně ukradl, stejně nemohl vědět, kde nás najít. K tomu pochybuju, že by to zvládl řídit. Takže se nabízí možnost, že ho prostě někdo přivezl. Jaktože si nikdo nevšiml lodi? Co námořníci na palubě vyvádí, když si ani nevšimnou nepřátelskýho plavidla? Na moři to kolikrát znamená otázku života a smrti, zahlídnout nepřítele dřív! Ale tady nejspíš platí jiný pravidla přežití. Zpátky k příchodu Irska. Prostě je nemožný, aby se tu jenom tak objevil. Ale stejně tak říkají ostatní národy – a i lidi, a ti věří ve všechno možný, co si budem povídat – že není možný, aby existovaly víly. Takže to prostě budeme brát, že to nějak bylo možný. Třeba si Irsko zase hrál se starou magií na Ostrovech. A nebo něco podělali leprikóni, to je taky dost možný. Ty malý potvory zkazí, co můžou. Nijak mě proto nenadchne, když zjistím, že jeden z těch zelených otravů sedí vedle mě, houpe se dopředu a dozadu a pije z lahve velikosti mý dlaně. Zamračím se na něj, když vytáhne miniaturní housličky a začne fidlat nějakou kvílivou melodii, která akorát podtrhne bezvýchodnost momentální situace. Dřív nebo později se s bratrama povraždíme navzájem. A zase to zkazil Irsko, jak jinak. „My jsme tě tu určitě hrozně chtěli,“ vymáčknu ze sebe konečně a věnuju Ryanovi skoro až soucitnej pohled. Chudák, v jeho století ještě neví, jak moc se vztahy stačily zhoršit. A hrozně mě otravuje fakt, že kdybych mu něco přikázal, tak by na mě leda tak vyplázl jazyk. Proč nemohl radši přijít z doby, kdy už je pod anglickou nadvládou? Ale ne, on radši jde a vybere si co nejpitomější dobu, kdy nás bude nejvíc otravovat a kdy netuší, že s vlastníma bratrama už dávno nemůže vycházet tak bezproblémově. Hlavně doufám, že ho budeme muset chránit před vikingama. Nebo spíš budu. Skotsko se nejspíš zdejchne a bude dělat, že s náma nemá nic společnýho. No super. Měl jsem vědět, že Ira kilt hned hrozně nadchne. Takhle to probíhalo i v normálním čase, když tu blbou sukni poprvý uviděl. Jenže tam zase Aidiana nadchlo, že Ryan konečně projevil známky toho, co on nazval dobrým vkusem, a hned ho jedním kiltem vybavil. Je docela úleva, že to nehodlá provýst i tady. Kdyby si pak jen tak, naholo, nakráčel před kapitána, nejspíš by nejlepší první dojem neudělal. A ještě by mi řekli, že je to moje vina, protože je to můj bratr a tím pádem za něj zodpovídám. I když už ne na dlouho, podle samotnýho Skotska. Teď to nejspíš bude naopak. Instinktivně se skrčím, když se na mě Skotsko otočí. Nezdá se však, že by se ke mně hodlal přiblížit na dosah. „Tamhleto mi dali v paláci.“ kývnu směrem ke kopičce oblečení na jedný ze židlí. „Ale to ti asi nebude,“ rozvíjím dál svoje myšlenky. Jako kdyby se bratr snížil k nošení něčeho, co už jsem na sobě měl já. „Posádka by měla něco mít.“ Doufám, že se tu najde další nepotřebnej kus oblečení.

Irsko - 18. ledna 2012 17:48

Logiku? Copak já dělal, že to mělo nějakou logiku? Je mi jasný, že když na mě bratři takhle vrčí už po příchodu, tak z mojeho zjevení pravděpodobně nejsou zrovna nadšení. Ale není to jedno? Takhle se budem handrkovat ve třech. Není možný, že by se ti dva na něčem shodli, i když bych tu nebyl. Takže je úplně jedno, jestli tu jsem nebo ne, ne? V obou případech se budou pošťuchovat (teda spíš Skot Arthura) a já jim u toho nijak nepřekážím. Takže se na tom akorát dobře pobavím. A k tomu je hrozná sranda je provokovat a pak sledovat, jak si to vybíjej na sobě navzájem a ne na mně! Ale Albička jsem mu možná říkat nemusel.. Ten pocit byl sice super, ale nas..štvanej Aidian vypadá docela děsivě. „Je mi jedno, jestli ste mě tu chtěli nebo ne. Chci vědět, z jakýho století ste vy dva!“ připomenu svůj obrat na bratrovu dřívější otázku ohledně doby, ze který jsem byl vytržen já. Nevím, jestli na to jenom zapomněl a nebo to schválně opomenul, ale každopádně my tenhle fakt zapomněl sdělit. Kouknu se proto s nadějí, že se něco dozvím, na staršího z bratrů. Mírně nafouknu tváře. Čekal bych, že mi brácha aspoň poděkuje, když mu něco pochválím, ale že nahodí ještě vražednější pohled a jenom odsekne, to.. no, to jsem nečekal. A k tomu se toho oblečení chce vzdát! Dobře, chápu, že existujou národy, který nerozpoznají genialitu tohohle kouzelně jednoduchýho sukňovitýho kusu látky. Stejně tak je mi jasný, že se najde minimálně jeden člověk, co se bude smát. Možná bude moudřejší odejít. V přítomnosti bratrů se to koneckonců ukázalo jako osvědčený způsob, jak ujít úrazu. A navíc, něco mi říká, že tady už se atmosféra nese hony daleko od tradičního bratrského škádlení a přerůstá v něco mnohem nebezpečnějšího a nenávistnějšího. Budu muset nějak nenápadně vyzvědět, co se během těch let, co nás dělí, událo, že vztahy šly až došly do kelu. „Tak jdem, ne?“ otevřu dveře na chodbu a vběhnu tam. Rozhlídnu se na jednu a na druhou stranu a udělám pár kroků směrem ke schodům. Někdo pod nima stojí. Kdo to může být? Jedna z postav je mi povědomá. Stojaté blond vlasy.. Kde jsem je už viděl? V tom mě to trkne. V tom momentě zahučím zpátky do pokoje a rozhodnu se postupovat za jedním z bratrů, kteří se určitě pustili za mnou. „Ale.. ono to vlastně počká, ne? Haha..“ Nervózně se zasměju a plánuju zapadnout zpátky do pokoje. Takovou smůlu můžu mít prostě jenom já. Vikingové si prostě nemůžou nechat ujít jedinou příležitost si na mě šlápnout, že?! Beztak mě sem poslali oni, aby si ze mě mohli dělat posluhovače i jinde. Moje jediní štěstí je, že z dámských šatů, které na mě chtěl navléknout ten zatracený Dán, jsem se vyvlíknul. Hádám, že teď se prostě budu schovávat tady. To budu radši leštit boty bratrům než těm příšerným vikingům! Tak mě napadá, když zalezu zpátky do kajuty, budu muset trávit s bratry víc času, než je zdrávo. Protože to už teď vypadá jako na válečné zóně, možná by bylo lepší se zdejchnout někam jinam. Ale kam? Vlastně je to jedno. Nějaké místo se najde. Vyklouznu ze stínu za bratrem použitým jako schovávačka a podél zdi se proplížím za Dánovo zádama. Doufám, že se v nevhodnou chvíli neotočí a nenačapá mě. Zadržím radostné výsknutí, když se bez úhony dostanu na schodiště. Stále se však s obavama ohlížím dolů, na vikinga poklidně postávajícího pod ním a vykecávajícího se s nějakým národem, který mi vůbec není povědomý. Tak se zaberu do sledování těch dvou a hádání, kdo je hnědovlasý národ, že nedávám pozor na cestu. V následujím okamžiku do někoho vrazím, a to tak šikovně, že málem hodím záda zpátky dolů. „Jau.. Dávej po-“ začnu ve svalování viny na předmět kolize. Pak se ale podívám, do koho jsem to vlastně vrazil a v tu chvíli doslova zamrznu na místě. Nemohl mě někdo varovat, že si tu pobíhaj oba dva vikingové?!

Island - 18. ledna 2012 18:37

soukromá zpráva od Island pro „Vylez, venku je to bezva!“ „Zalez, Puffine.“ Znovu se zachumlám pod peřinu, kterou se ze mě můj otravný pták neustále snaží stáhnout. Prý, že venku to sice může na první pohled vypadat strašidelně a neznámě, ale ve skutečnosti je to pořád ta samá stará dobrá země a velká zábava. Když mi už poněkolikáté vypravuje o velkých různobarevných krabicích, v nichž se venku lidé pohybují, aniž by je něco táhlo, odhodlaně vyskočím z pod peřiny a zamířím k oknu. „Nikdy mě nepřesvědčíš, abych vylezl ven, ať si vymyslíš cokoli!“ prohlásím. V momentě, kdy se chci podívat z okna, přistane mi Puffin na rameni tak silně, že se praštím čelem o sklo. Pták pitomej. „Vidíš?“ dívám se na šedou cestu, která je teď úplně lidu a krabicoprázdná. „Nic takového-“ V tom se jedna z popisovaných věcí vyřítí ze zatáčky a já se bezděky přikrčím pod parapetem. „Tak to mám asi vidiny.“ poznamená papuchalk a nonšalantně vyletí z otevřených dveří. Kéž by se tu objevil Norsko. Ten by určitě věděl, co se všemi těmi divnými věcmi dělat. A určitě by mi vysvětlil, co se tu děje. Vlastně by se mi hodil kdokoli známý. Třeba i Dánsko. Puffin mi v tomhle ohledu vůbec nepomáhá. Akorát lítá ven a zase zpátky a pokaždí hlásí, co viděl. Většinou jsou to věci, které znějí ještě šíleněji než je výzor některých přízraků z bráškovy obrázkové knihy kouzel. Samozřejmě jsem to Puffinovi nevěřil, ale když jsem se zrovna teď přesvědčil, že minimálně jedna z těch věcí existuje.. Co když někde opravdu jsou i ty ostatní? Hrozně bych chtěl být samostatný a s touhle novou situací se vypořádat sám, bez cizí pomoci, aby na mě byl onii-chan po návratu hrdý, ale i tak jsem vděčný za známý hlas, který ke mně dolehne zezdola. „Švédsko!“ zaraduju se a rozběhnu se dolů. Než dojdu až k Berwaldovi, zklidním svoji radost a zpomalím. Snažím se chovat dospěle a dospělí tohle přece nedělají. Když budu pobíhat kolem, ostatní ve mně nepřestanou vidět malé dítě. Rozhlédnu se kolem a povzdechnu si při zjištění, že Puffin je zase někde v tahu. Změřím si pohledem spícího Fina a usměju se. I v tomhle podivném světě určitě bude líp, když je tu někdo známý. „Kde je onii-chan? Přijde?“ Sotva jsem se přivítal se Švédem a dveře se znovu otevřou. Očekávám příchod Norska, a tak mě zklame, když se na prahu objeví nějaký cizí člověk. „Skvěle, jste tady!“ zahlaholí spokojeně a i když my neznáme jeho, on nejspíš zná nás. „Britská vláda nás informovala o tom, co se stalo.“ pokračuje a nevšímá si udiveného pohledu na mé tváři. Britská vláda? „Taky nám sdělili, že loď s ostatními národy by měla dorazit zítra nebo pozítří. Proto vás prosím, abyste nikam nechodili.“ Ostatní národy? I bráška? „Před jejich příjezdem vás přijdeme informovat a pak je zavedeme sem, jak vám snad nebude vadit.“ Nedá mi to a přestanu se krčit za Švédskem (což jsem mimochodem vůbec nedělal, protože jsem skoro dospělý a dospělí se nekrčí). „Přijede Norsko? Můžeme jít do přístavu s vámi?“ „Ano. Ale jistě, chlapče.“ usměje se na mě, vyhne se pohledu na Berwalda, poplácá mě po hlavě a zanechaje mě s nafouklými tvářemi (Možná jsem to už říkal, ale jsem skoro dospělý!) na místě se přemístí hloub do domu, aby nám ukázal jednotlivé předměty v místnostech a osvětlil nám jejich funkce. Když si je jistý, že aspoň základy jsme pochopili, slíbí, že se na nás zase přijde podívat a odchází. Já, zmatený z toho všeho, se usadím na pohovku v obývacím pokoji a nedůvěřivě sleduju předmět, který nám byl představen jako „televize“. Doufám, že bráška přijede co nejdřív a dostane nás odsud.

Holandsko - 18. ledna 2012 20:07

Často si poslední dobou vzpomínám na jednu větu. Zněla přibližně nějak takhle: „Jednou ti natrhnu tvoji španělskou prdel, bastarde.“ Já svoje slovo držím. Španělskej bastard, jinak taky Antonio, na svoji nakopanou zadnici nejspíš ještě nepřišel, jinak by se ty předchozí dny tak blbě neculil. Protože tohle je definitivní. Je rok 1581 a můžu konstatovat, že správný lidi se konečně ujali iniciativy. Ne, že bych to já nechtěl udělat už dávno, ale bohužel jsem jen národ. Národy jsou závislé na tom, co je tvoří, a tím nemyslím jen území a vojenský úspěchy, ale i lidi. Podle mojí skromné teorie mají národy svoje zástupce proto, aby radili lidem, kteří tu přece jen existují o dost kratší dobu, nemají naše vzpomínky ani zkušenosti. Jen těžko se dá představit, že by se vyrovnali nám, když my už pamatujeme tolik staletí (a taky dost bolesti, zrady, otravných idiotů a dalších záležitostí). Prostě a jednoduše, sice můžeme lidem do jejich záležitostí kecat a celkem taky zasahovat, ale když se holt lidem nechce, národ sám toho taky moc nenadělá. A že bych si jen tak nakráčel za Antoniem a tím jeho Filipem s tím, že jsem jen tak mimochodem oddělal vévodu z Alby a mám zájem o samostatnost, na to si zrovna netroufám. To je už teď naštěstí jedno, protože se před pár desetiletími narodil Vilém Oranžský a začal všechno dávat do pořádku, uskutečnilo se pár povstání a i když mě z toho všeho fakt hnusně bolela hlava, mohl jsem před několika dny pyšně vyhlásit svoji samostatnost. Sice se to španělskej bastard ještě neuráčil osobně uznat, ale už brzo to tak určitě bude. Pak už mě bude štvát jen jedna věc… že tu se mnou není sestra. Ale když jsem teď krůček od nezávislosti, to další už mi nebude dělat problém. Brzo se s ní zase uvidím a všechno bude v pořádku. A získat pár spojenců by neměl být problém, na nakopání španělského zadku se minimálně v zámoří musí stát pěkně dlouhá fronta… Bože. Potřebuju si zapálit a nemyslet na tyhle věci. Právě jsem si zažil pár let revolucí, potřebuju si trochu odpočinout. Nemusím se teď mračit na to pitomý, skoro-nikdy-nezapadající slunce, živit se jen rajčatama a dělat děvku kolonii tomu zatracenýmu conquistadorovi, kterýho jeho evropský území stejně pořádně nezajímá. Teď se konečně můžu svobodně rozhodovat, takže jsem se svobodně rozhodnul, že si půjdu na nějakou dobu odpočinout, nová vláda už to nějak zvládne. Sice jsou proti mně svým věkem pořád ještě děti… ale oni to zvládnou. Vyjdu ze svého pokoje a ocitnu se na prostorné chodbě, co nejrychleji se vydám k východu na zahradu. Rychleji, než mě zas chytí ta hloupá nostalgie, že jsem zase zpátky doma. Nikdy nic takovýho neříkám nahlas, zvlášť ne před španělskýma bastardama nebo před sestrou, která má vlastních starostí dost, ale chybělo mi to tu, hrozně moc. Pro národ je největší ponížení, když se ocitne v cizím područí a nemůže se vrátit na místo, kde se narodil… ale dost hloupých řečí, básnický období teprve přijde. Málem doběhnu do velký zahrady, kde můžu už z dálky pozorovat tulipány… a někde dál za nima, za městskou bránou a polema jsou moje mlýny. A moře. Miluju Haag. Zašátrám v kapse toho hadru, co mi po příjezdu sem dali (řeknu vám, jestli něco nenávidím, tak jsou to Španělé… a mašličky. Mašličky! Kdo vymýšlí tuhle zvrhlou módu?) a vytáhnu malou krabičku. Jestli je něco, co se nedá zámořským koloniím vytknout, tak je to… tohle. Materiál mají vážně kvalitní, to se musí uznat. Jsou schopní vypěstovat kytky, po kterých si člověk ani nevšimne, že si právě zažil občanskou válku a má na čele fakt hnusnou jizvu. Zapálím si a lehnu si do trávy, slunce aspoň na chvíli vylezlo zpod mraků… no a svět mi začíná s dalšími minutami růžovět. Mám chuť se smát. To mě ovšem za chvíli přejde, protože se dost podivně zableskne. A to by nebylo to nejhorší – konec konců, britský počasí sem holt čas od času zabloudí – ale že chvíli poletím a pak dopadnu do něčeho sice měkkého, ale doběla rozpáleného, to jsem vážně nečekal! To je ale síla… asi bych si měl zajistit pár dodávek té zázračné rostliny, protože tohle se mi vážně ještě nestalo. Překulím se a z pozice na zádech chvíli hypnotizuju slunce. Pak mi dojde, že něco vážně není v pořádku, protože až takhle silné ty stavy nebývají. Rychle vstanu a zhodnotím situaci. Písek, písek, duny, duny, písek, moře, loď, duny… počkat. Rozběhnu se k tomu obrovskému objektu, ať už je tam cokoliv… a ať už jsem kdekoliv. Co má tohle být? „Spanje! Klootzak, apenaaier… sufkut!“ drtím za běhu nadávky, nevím, jak mě napadl zrovna on, ale tak… on může přece za všechno, ne? Na něj můžu nadávat, jak chci. Zvlášť, když si dovolil mě ovládat. Nějak se dostanu ke dvěma existencím, které postávají kousek od lodi… a málem mi cenný materiál od zámořských kolonií vypadne z pusy, když si uvědomím, že jeden z nich je Portugalsko. A ten druhý… asi nějaký Arthurův příbuzný. Mozek mi zrovna moc ochotně nefunguje, ale pokusím se to aspoň nějak shrnout. Poušť, tři národy, kousek od nás nějaký neznámý moře a jakási loď… a drak. Chvíli na něj koukám a mám chuť se uvolněně zasmát, tak, jak to dělají ti blázni v největším zoufalství. Ještě se tu objeví Španěl a já si potvrdím, že je to skutečně moje noční můra. „Co se to tu děje?!“ vypálím na ty dva a moje vnímání se přepíná mezi střízlivou nasraností a iracionálně uvažujícím blaženým kytičkovým opojením, které mi před očima vymýšlí draky. Třeba jsem jenom unavený a všechno se mi to zdá…

Francie - 18. ledna 2012 21:52

Nad tím jeho tichým opovrhováním nahotou jen nechápavě zamrkám. Co je na tom špatného? Zbavit milence oděvu je přece základ. A vždycky se to lépe mazlí, když nepřekáží zbytečné oblečení. Navíc je to… nepohodlné. Samozřejmě nemám nic proti nádherné robě, která ještě podtrhne mou božskou krásu, ale když jde o lásku a její provádění, upřednostňuji sebe i partnera okamžitě přebytečné vrstvy dostat. “Příště neotálej s odložením oděvu,” ponaučím ho. “A zbraní,” dodám, když mi pohled znovu padne na nůž v jeho ruce. Určitě by to celé úplně zkazil, kdyby před Dánem začal máchat něčím tak nebezpečným. A ostrým. Ještě by to tomu nebožákovi zabodl do určitých partií a bylo by po romantice (a sexu). I když možná má Dánsko tak zvrhlé chutě, že by se mu to i líbilo. V tom případě chápu, že jsem ho svými něžnými doteky nemohl uspokojit. Vypadá to, že jsem svým návrhem Norsko trochu vyvedl z míry. Chudáček stydlivý. Byl to přece pouze návrh. Nemusí to brát vážně. Nikdo ho přece nenutí se nechat svázat a dovolit Dánsku provádět jeho tělu nějaké ohavnosti. Rozhodně musím uznat, že s ruměncem na tváři je jeho chladný pohled vraždícího Vikinga spíš roztomilý. Věděl jsem, že city dokážou i z netvora jako je on udělat něco sladkého a zájmuhodného. Pořád se mi ale hnusí už jen kvůli vzpomínkám na to, jak raboval na mém krásném území. Protiva. Ach, on se usmál? To mé rady měly takový úspěch? Samozřejmě k dokonale romantickému úsměvu to má daleko, ale i tak je pěkné vidět, jak skvělý jsem ve svém oboru. Potěší mě, že mohu předat své bohaté zkušenosti mladším a nezkušenějším. A poděkoval? Alespoň trochu slušného vychování se v něm najde, i když mi mohl projevit vděk trochu obsáhleji než jediným slovem. Třeba: “Děkuji, Francisi, že jsi tak božský!” nebo: “Kéž bych byl tak krásný a přitažlivý jako ty! Mockrát děkuji za tvou ochotu, na oplátku si můžeš užívat s Dánem co hrdlo ráčí a Arthur je samozřejmě taky jen a jen tvůj,”. “Mon cher, to je v pořádku. Každý má strach, když ještě není moc zkušený, ale uvidíš, že ono to půjde samo. Nespěchej a netlač na pilu,” poradím mu a předstírám přátelský úsměv. Pořád ho přece nemá rád, protože je to takový neromantický barbar. Trochu se zamračím, když sleduji, jak servíruje mé jídlo a zanedlouho ho bude jíst on a jeho… miláček. Když si uvědomím, že ta ošklivý výraz vůbec nesvědčí mé už tak dost zatěžované pleti, nehledě na to, že mi to určitě vůbec nesluší, svůj výraz rozjasním. To ale nic nemění na tom, že se mi jeho počínání nelíbí. Sice jsem mu pokrm sám nabídnul, ale pořád mi to rve srdce, když sleduji, jak ten necita ledabyle nandává jídlo na talíře. Jako kdyby si toho vůbec nevážil. Uvědomuje si vůbec, co je to za delikatesu? Přál bych si vidět jeho výraz, až bude jíst svou porci. Vsadím se, že se bude oblizovat až za ušima. Já totiž, na rozdíl od něj, vařím vskutku výtečně. Chudáček můj Artie taky vařit moc neumí, ale kdo by tuhle drobnůstku neodpustil? Vařit mu budu já, aby se drahoušek nemusel trápit. A na oplátku bude odhánět ty špinavce, kteří mě pořád otravují. Každý z nás bude dělat jen to, co ho baví a budeme se mít krásně. “To vůbec není špatný nápad,” pochválím ho. “Možná jsem tebe a tvůj smysl pro romantiku trochu podcenil,” připustím neochotně a rozhlédnu se. Zpozoruji jen nějaké fialky v květináči. Očividně jediná květinka široko daleko. Jaký barbar by otrhal ty drobné kvítky a použil je jako květinu do vázy? Fialky přeci nejsou květiny vášně. Možná tak červená růže, ale fialky jsou pouze pro radost. Vhodné dát svému drahému někdy ráno, například přiložit malou kytici těch fialových květů k snídani do postele, ale k romantické večeři se nehodí. Ale Nor s jeho primitivním myšlením by jistě řekl něco ve smyslu kytka jako kytka. “Nic vhodného tu nevidím,” pokrčím omluvně rameny. “Bien sur,” odpovím a vydám se za ním. Proč ne? Alespoň zabráním nějakém skandálu a zločinu proti romantice. Jak znám Sigurda, je schopný vydávat rozvěšené vnitřnosti za romantické. Protočím na tím oči. Jak typické. Jen doufám, že tu pomoc si nepředstavuje v tom smyslu, že mu já posloužím jako zásobárna střev. Následuji Norsko a ani se moc nezaobírám, kudy mě to vlastně vede. Na to se příliš zaobírám představou, jak vyzdobit to jejich hnízdečko lásky. Ne, že bych jim snad lásku přál, ale pořád je lepší, když se národy místo válčení milují. Takže jim musím pomoci. “Garde a vous!” vykřiknu, když spozoruji, jak něco zrzavého vráží do Norska. Proboha, snad to ustojí a neupustí podnos s jídlem! To byla věčná škoda. Instinktivně Sigurda přidržím, aby neupadl a je mi jedno, jak moc pošetile se chovám. Já nechci, aby se něco stlalo s mým jídlem. Věnuji pozornost tomu, co narazilo do Nora. Šokovaně zjišťuji, že je to Arthurův bratr. Irsko. Co on tu dělá? Pohlédnu na dvě osoby stojící pod schody a poznám v nich Dánsko a Španělsko. A za nimi je ještě někdo. Anglie a Skotsko. Další bratr Artieho. Britové se množí, bleskne mi hlavou.

Norsko - 19. ledna 2012 03:34

Setkání národů - jak jinak než otravné Na Francisovu poučku prostě přikývnu. I když vlastně nepomýšlím na to, že bych ji dodržel. Ze svlečeného Dánska mám poněkud divný pocit, natož abych se před ním svlékal já. Vždyť to je celé tak ... nepřirozené. V duchu se mračím. Jestli se k tomu budu stavět takhle, tak jsem opravdu zvědavý, jestli vůbec někdy k něčemu dojde ... Mm. No, zbavování se zbraní možná má jistý smysl. Alespoň v tomto případě. I když pořád by měli být dostatečně po ruce. Musím mít přece pocit, že v případě ohrožení po ní mohu sáhnout a vrazit ji Dánovi to patřičných míst, aby pochopil, kde je míra. Mm. Otázka je, jestli by to nemělo příliš velké následky ohledně dalších pokusů ... No, komu na tom sejde. "Mm," odpovím tiše a sklápím pohled. Jasně, že je to přirozený, ale já bych se neměl bát, neměl bych váhat ani v těchto věcech, ... Netlač na pilu! Tak to by mě ve snu nenapadlo. Čím déle to bude trvat, tím lépe! Nemluvě o tom, že Dán beztak působil celkem nadšeně jen z toho, že jsem mu nevypíchl oko a nebodl nožem mezi žebra, když mě objal. Možná jsem to měl udělat, nemusel bych teď řešit takový voloviny. A ten úsměv si Francisi někam strč! Koho myslíš, že tím ošálíš?! myslím si otráveně a nadávám na francouzskou afektovanost. Přeci jen to, že já se netvářím, neznamená, že neumím číst výrazy ostatních. A na Francisovi je vidět, že ten jeho úsměv je falešnější než Dánův zpěv. Odine, rada - nikdy nechtějte slyšet Matthiase zpívat, když se koupe ve studeném potoku! Květina. To víš, učím se rychle! Odtuším v duchu ironicky a hledím na Francise. Ohledně návrhu fialek pomlčím, nechci, aby měl zase řeči, jaký jsem barbar, že tu ničím výzdobu nebo cosi takového ... Beztak jsou fialky hezčí živé a kvetoucí než otrhané. Náhodou mám květiny celkem rád. To je možná i důvod, proč mě taková "děsně romantická věc" napadla. Celkem bych ocenil, kdyby pro mě Dán orval nějaký keř a donesl mi třeba planou růži (Třeba by zvládl se nedopíchat trny a nevykrvácet). Nebo kdyby jen utrhl vřes ... Ale kdyby mi donesl uříznutý ukazovák mého nepřítele, také bych si nestěžoval. Francis sám zjevně nenajde žádnou dostatečně romantickou květinu v okolí, takže jen pokrčím rameny a spolknu i svou obvykle reakci - Mm. Už s tácem kráčím chodbou a vedu jej do kajuty. Kladu si otázku, jestli vážně je moudré nechat výzdobu na něm. Na druhou stranu je to opravdu odborník ve svém oboru a skutečně pochybuji, že by v tomto ohledu mohl cokoli zkazit ... (V nejhorším by se mi zkazily zuby nebo bych umřel smíchy! A na to první bych nesázel a to druhé by mi nikdo neuvěřil, a to ani smrt, mm.) S těmito myšlenkami kráčím dál, když tu do mě někdo neurvale vrazím. Zavrávorám, načež cítím, jak mě chytá Francis, přičemž sám udělám krok vzad, abych ustál situaci a snažím se udržet podnos s jídlem pokud možno v celistvém stavu. To se daří, jen jedna sklenička slítne a roztříští se. Mrknu. Pak propálím Francise chladným, nevraživým pohledem ve stylu: Jak se opovažuje se mě dotýkat?! A odtáhnu se. Načež shlédnu na příčinu kolize (odhlédněme od faktu, že ani já moc nedával pozor na cestu). "Irsko," šeptnu tiše, v mém hlase zní mrazivý chlad. Jak tak na Ira koukám, odhaduji, že je z období před tím jeho otravným povstáním, takže mé mladší já ho má ještě pěkně pod palcem. (Mezi to se mi promítají myšlenky, jak se tu zatraceně další britský bratr vzal a co se to tu děje...) Pak prostě beze slova vložím tác s jídlem do rukou Francisovi. (A jelikož je to jeho delikatesa, hádám, že to neupustí!) Udělám krok vpřed a chytnu zrzka za vlasy, skoro automaticky mám v ruce nůž, který jemně přiložím Irovi ke krku. "Co to mělo znamenat?!" syknu ledově a zatáhnu za pramínky. "Někdo by ti měl připomenout, jak se chovat," dodávám už trochu nezaujatěji a pouštím jej. Na nějaké trestání teď vskutku nemám náladu. Ale Ir by si měl uvědomit, kdo jsou jeho pánové. "Tohle uklidíš," ukážu na rozbité sklo na podlaze, "A jako omluvu můžeš vyčistit Dánsku boty, určitě to zase potřebuje," usoudím znuděně. Proč po Irovi nechtít jeho oblíbenou činnost pod naší vládou? To, jak otravně utíkal ... To bylo otravné. Vážně bylo lehčí pak po něm pomocí magie ony věci posílat a nechávat ho s nimi mlátit. I když člověk odinžel přišel o ten krásný pohled. Nebo když jsme ho pro zábavu vyhazovali z lodí a nechávali ho se topit. Jo, s Irskem byla sranda. Snad větší než tady s Fráňou, jelikož Ir měl v sobě zajímavý druh odporu ... Místo dalšího uvažování o starých dobrých irských časech se zahledím dolů. Dánsko a Španěl. Elegantně obejdu Ira, sejdu pár schodů a zabodnu pohled do Dána. "Tak, máš pití nebo tu celou dobu neužitečně žvaníš?" protáhnu svým typicky znuděným tónem. Přitom lehce poukážu na Francise, který musí být zajisté nadšený, že mi náhle dělá osobní stojánek na podnos s jídlem, které on sám připravil pro sebe i ostatní mimo mě, prožeč mi ony pochutiny nakonec věnoval, čímž chci demonstrovat, že já svou část úkolu splnil. A doufám, že Dán nebude vyzvídat, proč se mnou Francis je. Španělovi věnuji na pozdrav jakési pokývnutí hlavou a pak zabloudím pohledem za ně. Je až s podivem, jak otravné jsou náhody, že se všichni musíme setkat na jednom z nejužších prostorů; chodbě se schody, když máme k dispozici například celou palubu ... Arthur (na něj se schválně moc dlouho nekoukám, jen ho tak letmo přelítnu pohledem a soustředím se na postavu vedle něj...) s ... Albou?! Chvilku zaraženě (a to opravdu tak, že v mém obličeji jsou znát známky celkem milého překvapení) zírám na svého říkejme-tomu-přítele. Jak se tu tak najednou zjevil?! Rozhodně ale vypadá starší, než ho znám. "No, ahoj, Albo" prohodím směrem k němu a ušklíbnu se. "Docela na nic společnost, nemyslíš?" prohodím a zakřením se. Přejedu ho pohledem od hlavy k patě a pak pokrčím rameny. (Kilt nějak neberu na vědomí, proč bych měl nějak hodnotit, co na sobě má?!) Vypadá celkem naštvaně. Tedy, odhaduji, že zrovna trávil společnost s Anglií a Irem, což ... by celkem odpovídalo. Na dlouhé řeči si moc nepotrpím a na to, abych se k němu nadšeně vrhl (jako kdybych to někdy udělal) mi chybí informace o tom, jestli v jeho době spolu nejsme třeba ve válečném konfliktu. Trochu přimhouřím oči a lehce se obhlédnu kolem sebe. Možná bych měl zandat ten nůž, nebo mě ještě donutí ho jít odevzdat. . .

Portugalsko - 19. ledna 2012 22:37

soukromá zpráva od Portugalsko pro Ten kluk nevypadá, že by věděl o moc víc než já. A vzhledem k jeho tázavému pohledu soudím, že ani on nemá moc páru o tom, kdo jsem.  Ta jména mi nic neříkají, tak jen uchopím jeho ruku a věnuji mu zářivý úsměv. Nikdy jsem neměl dobrou paměť na jména. Hehe. To se stává. Prostě se mi ty seveřani trochu pletou. Kdo by si je taky pamatoval, když jsou si tak podobní? Pamutuju si Arthura, ale to je něco jiného. To je kamarád.  Tenhle klučina je očividně jeden z jeho… kolik že těch bratrů vlastně má? No nevadí, asi bude teda taky Brit. Po čase si třeba vzpomenu, kdo to vlastně je. “Portugalsko,” stisknu ruku trochu pevněji. “Ale říkej mi klidně Roberto,”usměv ještě rozšířím. Snad spolu budeme vycházet. Nad jeho otázkou jen ledabyle pokrčím rameny. “Možná na jedné z mých kolonií. Upřímně si nejsem jistý,” přiznám a zakřením se vlastní hlouposti.  Asi bych měl najít zdejší národ a doufat, že jsem si zapamatoval aspoň obličeje svých dětí. Třeba se ke mně bude sám hrnout s úsměvem na rtech volajíc: “Pai, pai!”. To by všechno usnadnilo a bylo by to sladké. Umačkal bych svého maličkého samou láskou, i když bych nejspíš netušil, o koho se jedná. Uznejte, že by bylo tak roztomilé, kdyby na mě tak volali a nemířili na mě jen nějakým oštěpy. Tím nechci říct, že by všichni prcci byli tak drzí, ale pár podobných barbarů se přece jen najde. A jsou tím roztomile naivní, mě by přece kopí neublížilo. A když mi tak máchají tou věcí před obličejem a přitom něco hulákají, mám chuť je obejmout. Je to tak… miloučké.  Přikývnu, i když úsměv na tváři stále přetrvává. No a co? Divný to je, ale nijak moc mi to nevadí. Svítí tu sluníčko a není tu Antonio, co víc si přát? “Bohužel. Na lodi by se určitě něco našlo, ale jak vidíš,… nebo spíš nevidíš,” zazubím se a ohlédnu se na místo, kde před chvílí byla má loď.“Loď je pryč, takže nic k pití nemám,” dokončím myšlenku a omluvně se pousměju. “Mimochodem, není ti v tom horko?” ukážu na jeho plášť a trochu se zamračím. No fakt. V něčem takovým bych se upekl. Chudák klučina je z dalekého severu, kam se asi ještě móda moc nedonesla. Pláště se přece už dávno nenosí, ale co… na oblečení ani moc nezáleží. Jen to musí být nepohodlné být v takovém vedru v plášti. Najednou zaslechnu v dálce konečně něco známého. Ten jazyk, který mi trochu připomíná chrochtání (ale Nielsovi bych to do očí neřekl). Už jen z důvodu, že je to pro něj tak typické, se uculím nad tím, že trousí samé holandské nadávky. “Holanda!” vykřiknu nadšeně. Jeho otázky si zprvu ani nevšimnu, jen ho obejmu a co nejpřátelštěji se zazubím. Konečně někdo, koho bezpečně poznávám. Asi jsem Nielse neviděl celkem dlouho, že mi připadá o tolik starší. Popravdě se možná ještě trochu zlobí kvůli těm koloniím, co jsem mu tak trochu… vzal. Hehe. Ale když já věděl, že se mnou jim bude líp. Já se o svá zlatíčka umím postarat. Ale pořád jsem rád, že ho vidím. Navíc taky nesnáší bratra (má to štěstí, že jeho sourozenec je o poznání lepší a vychází s ním celkem dobře, to jen já musím mít Antonia za bráchu, pf). Zarazím se, když si uvědomím, že se na něco ptal. Pokrčím rameny a mávnu nad tím rukou. “Kdo ví? Hlavně, že máme jeden druhého... teda třetího, ne?” věnuji svým přátelům radostný úcul.

Království Gwynedd (Wales) - 20. ledna 2012 13:50

soukromá zpráva od Království Gwynedd (Wales) pro Na neznámém místě s neznámými národy Jen přikývnu a snažím se uchovávat přátelsky zdvořilý úsměv. Koneckonců Roberto vypadá mile. I když o něčem jako Portugalsko jsem myslím v životě neslyšel (Možná někde v koutku mysle se mi hlásí o slovo cosi jako, že někde poblíž Království Leon je něco, co se jmenuje nějak podobně..., ale ruku do ohně bych za to nedal. Navíc by takový národ musel být přeci o hodně mladší, než je mladík přede mnou...) Trochu mě to ale rozčiluje. Je sice fakt, že většinu času prospím nebo pozoruji nebe, ale i tak se snažím mít informace o okolních zemích. Třeba kdyby chtěl zase někdo útočit, abych se stihl jít rozvalit na jinou louku, než by měla probíhat bitva. Ono probudit se, když nad vámi zuřivě bojují, není vůbec nic příjemného. Nakonec usoudím, že Roberto bude ze vzdálenějších oblastí..., nejspíš. "Moc mě těší," odpovím a pokrčím rameny a pak přikývnu. Na jedné z jeho kolonií... Možná. Snažím se zaplašit myšlenku, která mi říká, že dotyčný bude zřejmě pěkně lehkomyslný, když si jen tak někde přistane a ani neví pořádně kde ... Na druhou stranu musím připustit, že já také nemám absolutně žádnou představu, kde jsem. A k zorientování mi nepřispívá, že si nejsem jist představou, kde leží Portugalsko, tedy nemůžu ani odhadovat, kde by mohly být jeho kolonie. Zabráním povzdechu a už jen ze zvyku zazívám. Jak je vidět, druhý národ se situací, že jsme bez vody, bez jídla, bez čehokoli na místě, které teoreticky může (ale nemusí) být jeho kolonií a právě mu zmizela loď, vůbec netrápí. Což mi připadá zvláštní, jelikož když už něco zaráží mě..., a to se považuji za flegmatika až za hrob ..., je vskutku zvláštní narazit na někoho, kdo to bere ... tak lehkovážně. "Rozumím," přikývnu klidně a přimhouřím oči, přelítnu pohledem po písku kolem. "Možná bychom měli zkusit najít nějaký zdroj pitné vody," pronesu své předchozí myšlenky nahlas. A pohlédnu na Mordreda, který se mezitím přesunul kousek blíž k nám a poctivě poslouchá naši debatu. A pak jen přikývnu. Přeci jen, u mě byla bouře a zima, než jsem se sem přenesl. Takové výkyvy teploty určitě nepůsobí na organismus dobře. A to vedro mi je opravdu příšerné, cítím, jak mi po zádech stéká pot. Jednoduše plášť shodím, i když slunce praží furt stejně. Povzdechnu si. Z toho tepla se mi chce vážně akorát spát. Pak zaregistruji k nám přicházejícího dalšího mladíka. Národ, který Portugalsko osloví jako Holandsko. Paráda. Zase někdo, o kom nemám páru, kde se nachází a kdo to je. Jen si ho mlčky prohlížím a pak pokrčím rameny. Ovšem neujde mi pohled, který věnuje mému drakovi. Že by někdo, kdo dokáže vidět magická stvoření? To mě zaujme. Sleduji, jak se ti dva nadšeně objímají. Zívnu. Popojdu k dráčkovi a pohladím ho. Ten po mě vrhne takový rozumný pohled a já si povzdechnu. "Zdravím, ... Holandsko," lehce se mi zadrhne to oslovení, ale když mu tak říká Portugalec, ale pozdravit je slušnost. A usměji se. Přitom dál lehce hladím vzduch draka. Pak si rozhodím plášť na zemi jako deku a posadím se na něj. Fakt mi je opravdu děsný vedro. Prohrábnu si vlasy a zadívám se na moře. Třeba by přineslo trochu osvěžení. A na otázku Holandska a odpověď Portugalska nedokážu udělat nic jiného, než se uculit. Takže super. Shrnutí. Jsme tři, někde v prde*i háji. Nevíme, co se tu děje, ale pravděpodobně to bude něco magického, jinak si to nedokážu vysvětlit. To ale fakt neznamená, že vím, jak na to. Ne, že bych se o Magii nezajímal, přeci jen Myrddin Wyllt, později nazývaný jako Merlin, mě něco naučil, jeden čas jsem se dokonce potuloval s ním, ale ... prostě na pročítání knih jsem byl vždycky líný. A na jen tak pokusy jsem byl ještě línější ..., nemluvě o tom, že jsem neměl jedinou záruku, že to vyjde. Takže úvaha o tom, že bych tu začal kreslit do písku magické znaky a snažil se nás odtud dostat takto zřejmě padají. "Mordrede," zašeptám tiše, tak, aby mě ti dva ostatní pokud možno moc neslyšeli, "Myslíš, že bys mohl obhlédnout okolí?" šeptám. "Kouknout po nějaké pitné vodě a případně zjistit, kde jsou mí zpropadení bratři? Jsem si jist, že za to můžou oni...," ano, buď Arthur nebo Irsko s leprikonem. Nebo oba. Spojili své síly a naprdli magii tak, že dělá vylomeniny! Drak pouze přikývne, načež se vznese nad zem a za chvíli mi už mizí z dohledu. Rozvalím se na plášti a zahledím se na nebe. "A víte co," brouknu a kouknu na ty dva a je mi jedno, jestli je zrovna vyruším uprostřed nějakých řečí. "Já se jdu vykoupat, je tu fakt děsný vedro!" zavrčím. S tím ze sebe shodím i další svršky, uložím je na plášť a rozběhnu se do vln moře ... Dobře, sice neumím pořádně plavat, vždycky jsem na to byl moc líný, ale i tak mám pocit, že mi to jde o moc lépe než anglickému bratru. A voda je vážně celkem osvěžující, i když i tak teplá... S tím se na chvíli potopím, zas vynořím a nechám se nadnášet. Je to fajn ... Nakonec mávnu směrem na ty dva ve stylu, kdy se je snažím vyzvat, aby se přidali. Přeci jen to vypadá na to, že k tomuhle člověk minimálně Portugalce nebude muset přemlouvat.

Finsko - 20. ledna 2012 21:58

soukromá zpráva od Finsko pro Sen je sen, probudíš se, je den... Dolehnutí do měkkých peřin znamená jen jedno, a to okamžité usnutí a propad do říše snů a tajů (pozn. tímto poruším zjištění, že sny trvají pouhou vteřinu). Je to ten nepříjemný pocit, jako byste padaly a pak se najednou, zničeho nic, se začnete vznášet v tom naprostém prázdnu. Tma a naprosté ticho. Tedy alespoň do té doby, než se k vám vkradou severští skřítci, kteří roznáší pohádky. A po chvilce se ke mně konečně jeden skřítek dostavil. A přinesl mi krásný sen. Přímo nádherný. Takový, který snad slovy ani popsat nelze. Seděl jsem v místnoti plné par (pozn. oni tomu tehdy sauna ještě neříkali, ale něco na ten způsob měli), samozřejmě že nahý, nejsem barbar, a se mnou tak seděl Berwi, taky nahý. Měl jsem příležitost, vidět jeho tělo, ale nezajímalo mě. Ovíval jsem se větvočkou a lilo ze mě jako z nějakého tažného zvířete. Berwík přes zamlžené brýle nemohl snad ani vidět. Ovšem i přes to všechno vstal a přešel ke mě. Sundal si brýle (pozn. vypadal jakoby právě zlikvidoval Francii s Anglií a další ty, jak by řekl Nor, otravné státy). Lekl jsem se a zděšeně se na něj podíval. Ovšem on to nebral v potaz a... Sen se přerušil jako mávnutím kouzelného proutku. "Hm, co? Konvice na vodu?" Zamžoural jsem a tisknouc Ruotsovo rameno jsem nechápavě pohlédl na jakéhosi Islanďana a následně na samotný Island. Díky bohům jsem nezaregistroval toho otravného a uřvaného ptáka. A tak jsem tedy, poněkud rozespale, nadále "ležel" na Švédsku a neuvědomoval jsem si svět kolem sebe. Tedy až do chvíle, než jsem uviděl tu prapodivnou bednu s obrázkem postele. "Uh... to je ona?" Zabrblal jsem a lehce naklonil hlavu... následně jsem si však uvědomil, že mne Ruotsu drží za pozadí, abych nesletěl. "K-kan du ge mig till marken?" Zahudral jsem potichounku a celý rudý se díval stranou.

Skotsko - 20. ledna 2012 22:41

Tentokrát můj pitomej bratr směřuje tu otázku vyloženě na mě, protože nejspíš pochopil, že Anglán není s to mu odpovědět. A ani já ne! Blbý Irsko! Já mu nic řikat nemusim, mohl by si uvědomit, že není v pozici, kdy by si mohl na někoho vyskakovat. A obzvlášť ne na mě. Můžu mu vrazit sám, ale taky si můžu jít postěžovat Sigimu, z kterýho má Ryan ještě větší vítr. To by bylo zbabělý vychytralý. Přece jen je vždycky pěkný vidět Norgeho výraz, když kope do bratra. Pro změnu není nijaký a občas to vypadá, že si to dokonce užívá. Ani se mu nedivím, Ir je super boxovací pytel. “Co je ti po tom? Starej se o sebe!” zavrčím na něj a tím kapitolu s názvem Z jakýho jsi století? uzavírám. Jemu je ta informace stejně na nic, protože by to do pěti minut zapomněl a ptal se ještě minimálně pětkrát, takže když mu neodpovím teď, pochopí, že odpověď ze mě nedostane ani napoprvé ani podesáté. I když by si bratr přinejmenším zasloužil vědět, o kolik let jsem starší, ale co… ví to Arthur, tak mu to může vyslepičit on. Mimochodem, když mu neodpověděl tady Anglán, je pod mou úroveň, abych odpovídal já. I když bych mu neodpověděl ani tak. No fajn, není to k němu fér, když nám svou dobu řekl tak ochotně, ale život není fér. A pro Irsko mě to platí dvojnásob. Kdyby byl spravedlivej, už dávno by byli bratři pod mou nadvládou. A zatím to vypadá, že stěží ovládám Arthura. Chvíli na Anglána nechápavě zírám, že se vůbec opovážil mi nabídnout něco, co dali jemu. On mi vážně cpe svoje oblečení? To si piš, že by mi to nebylo! Pokusím se na něj nevylítnout, jaká je to drzost a veškerou svou zlost si vybiju jen pokrčením ramen. Zajímalo by mě, jaký čáry pozměnily moje sebeovládání. Fakt. Normálně už by oba bratři leželi zmlácený na jedný hromadě, místo toho tu normálně bez úhony existujou. Bohužel to taky znamená, že si víc dovolujou. Parchanti. “Tak asi zajedeme za kapitánem, ne? Měl jsem to v plánu, než jsi se přede mnou zjevil,” věnuju drahýmu bráškovi znechucenej pohled. “Asi by bylo fajn, kdybychom mu oznámili, že má o dva pasažéry víc,” šlehnu zlostným pohledem po Irsku. Jak já bych si přál, aby zmizel stejně náhle, jako se objevil. Samozřejmě ten irskej blbec se ke dveřím žene jako prví, tak se vydám za ním a aspoň se otráveně šklebím na jeho záda jako kdyby snad existovala možnost, že bych mu svým nenávistným pohledem vypálil do pláště díru. Najednou se ten blbeček zase hrne dovnitř, což moje mínění o jeho inteligenci moc nezvedne. Spíš naopak. Tak on si tu vyskakuje, že půjde jako první a pak se bude vracet, jen aby mi cestu znepříjemnil a co nejvíce znemožnil (nebo oč se to snažil)? V tý chvíli moje zlost překračuje veškerý meze, který by mi ještě dovolovaly chovat se trochu slušně. Prostě ho obejdu a zasyčím: “Uhni mi z cesty, kreténe!” Když zaregistruju dva národy vybavující se u schodů, musím uznat, že jsem Ryanovi trochu křivdil, což teda nic nemění na tom, že má inteligenci na úrovni tuřínu. Chápu, že má nahnáno z Dánska, když ho v jeho době ovládá, a to je vtipný. Irovi fakt jeho smůlu nezávidim, když narazíme zrovna na Dána. Ale i já nemám dvakrát velký štěstí, vzhledem k tomu, že jsem skončil na jedný lodi s dvěma naprosto idiotskejma bratrama. “Hele, Ryane, máš tu kamaráda!” ušklíbnu se škodolibě na bratra schovajícího se za mnou a kývnu hlavou k Dánsku. “Nepůjdeš svýho pána pozdravit?” Jo, to bylo možná až moc hnusný, ale je Irova chyba, že mě tak naštval. Neměl na mě padat. Kdyby spadl na Anglána, hned by si získal aspoň částečně moje sympatie. Pitomec jeden! A to, jak zbaběle se schovává, je fakt trapný. Stydim se, že jsme jedna krev. Takovej srab přece nemůže bejt můj bratr. Nevim, čim to, že se přestal krčit za mnou a radši se pokusil velmi statečně zdrhnout. Ještě, že mám hrdost dost velkou na to, aby se nepřátelům aspoň podíval do obličeje a při tý příležitosti jim do něj plivnul. Fakt mě udivuje, že si ho Dán nevšimnul. Teda aspoň to tak vypadá, vzhledem k tomu, že Irsko se na schody dostal bez úhony. To je Matthias fakt tak blbej, že si nevšimne, že se mu za zády plazí jeho otrok? I když v 16. století, ze kterýho je, už ho má pod palcem Arthur. Taky mě udivuje, že ho na zrzavýho parchanta plížícího se podél stěny neupozorní druhej národ. Španělsko, myslim. Jak ho znám (a že ho moc dobře neznám), tak si Ira asi taky nevšimnul, protože upřímně by si byl schponej splést Švédsko s Walesem, takže pochybuju, že by měl vůbec tušení, kdo ten zrzek je. Třeba mu křivdim, ale z vlastní zkušenosti můžu říct, že čím jižnější stát, tim blbější národ. Že jo, Arthure, ty s tvou zemičkou krčící se dole pod mým územím? A z týhle mojí teorie taky vyplývá, kdo je z Britů nejlepší a nejchytřejší, že? Ano, Irsko je taky jižněji, protože jen on je schopnej přejít z louže pod okap. Vážně, ne každýmu se podaří narazit do dalšího svýho pána, jen co jednomu úspěšně zdrhne. Prostě blbec. Neříkal jsem to? Zamračím se, když si všimnu, že za Norgem stojí i žabožrout? Sigi a žába? To nejde dohromady! Leda, že by ho mučil a zase drancoval na jeho území (pomineme, že jsme na jedný lodi a Francie v nedohlednu, takže drancovat mohl asi těžko). Jo, musela bejt sranda neustále šikanovat Francise, už jen z Norgeho vyprávění to znělo jako super zábava. Málem vyprsknu smíchy nad bratrovou nešikovností, když vikinga málem srazí k zemi jako se mu to před chvílí povedlo se mnou. Norsko drží v rukou nějaký podnos s jídlem, což mi připomene, jak dlouho už jsem nejedl a zakručí mi v břiše. Jedna sklenička spadne na zem a roztříští se. Pořád je ale obdivuhodnej výkon, že tác neupustil a ustál to. Už nedokážu zadržet smích, když tak vidím, jakým způsobem Nor s Irem jedná. Zazubím se. Skoro mám chuť zařvat: “No tak, Sigi, podřízni ho! Aspoň budu mít jednoho debilního bratra z krku! A pak můžeš pokračovat támhle s Anglánem!” Trochu mě mrzí, že jsem to nebyl já, kdo přiložil Ryanovi nůž ke krku. Záminku jsem k tomu měl. A prostředky taky (zbraní přece pár mám dost a je mi fuk, že bych si je zašpinil krví toho blbece… to by se pak umylo). Skoro to vypadá, že Norge je větší drsňák než já, protože se bratry nechám urážet, zatímco on tasí nůž už jen proto, že do něj jeden z nich vrazil. Ale pořád je super, že konečně dá Irsku někdo co proto. Jen ať si ho Norsko pěkně zotročí a pak mě ten buran nebude otravovat. Kéž by si takhle zkrotil i Arthura. Uznávám, že bratra už jsem čistit boty neviděl pěkně dlouho. Moc dobře vim, jak to nesnáší, vzhledem k tomu, jak si vždycky stěžoval na tuhle podřadnou práci. Asi právě nastává éra, kdy si pohled na něj budu moct zase užívat. Vypadá to, že Norsko si dal takové povinné kolečko mezi národy a na nikom nenechal nit suchou. Teda sjel hlavně Dána, což mi nijak moc nevadí. I když pár poznámek na Anglánův účet by taky neuškodilo. Překvapí mě, když se nějak zatváří. Vážně vystřídal svůj věčně nijaký výraz za překvapený (a mě se zdá, že snad i mile). “Ahoj, Sigi,” odpovím na jeho pozdrav, jakkoliv pitomě to připomíná ten hvězdný výkon anglického bratra před chvílí. “Moje řeč,” odfrknu si, ale následně nasadím přátelský úsměv. Je fajn vidět Norgeho z jeho vikingské doby. Rozhlédnu se po všech přítomných a jak tak počítám, asi jsme se sešli všichni. “Jeden lepší než druhej,” konstatuju a zazubím se ještě víc.

Švédsko - 22. ledna 2012 00:00

soukromá zpráva od Švédsko pro Nh ... bez názvu Lehce se podmračím, když Island spatřím. Vypadá mladší než z naší doby, vlastně mi až podezřele připomíná Island z dob někdy kolem vzniku Kalmarské unie. Lehce pocítím, jak mi zavře žluč, když si jen vybavím jejího vůdce. Když si vybavím ten samolibý výraz, kdy si Dán myslí, že je střed vesmíru ... Jak mě jen baví mu to teď dávat sežrat. Skoro se nad tím až pousměji. Je příjemné vidět, jak můj drahý dánský bratr trpí ... Zaplaším tendenci jít malému Islanďanovi prohrábnout vlasy, přeci jen je vidět, jak se snaží vypadat dospěle. To je tak roztomilé... Místo toho jen pokrčím rameny. To, že je Island mladší, než ho znám, mě nutí uvažovat, co se to tu stalo ... Ale jsem si jistý, že Nor by se na svého bratříčka přijel podívat, ať už by na tom byl jakkoli. "Možná," zamumlám stroze, to už ale mou pozornost zaujme příchozí osoba. V duchu se pousměji nad tím, jak se Islie schovává za mnou a s kamenným výrazem poslouchám, co dotyčný povídá. "Nh," přikývnu nakonec. Tohle zní zajímavě, takže národy z různých století se ocitli v tomto. A jak se dozvím, zítra nebo pozítří se s nimi uvidím. Přeptám se kapitána na osazenstvo lodi. Takže Francie, Anglie, Španělsko, Norsko a Dánsko. Tak to už se nemůžu dočkat. Něco mi totiž říká, že Dán bude z té jeho slavné Kalmarské unie ... Cítím hřejivý pocit, který se mi rozlévá tělem, když si představím, jak mu plivnu do tváře s tím, jak se mu rozpadne, všechno se mu zhroutí a budu to já, kdo zaujme místo nejlepšího Skandinávce. Už jen z představy, jak mu shodím ten jeho kalmarský hřebínek mi je až nezdravě dobře. Když vykouzlí ten jeho ublížený pohled... Nh. A kdyby náhodou byl z jiné doby, i tak se mu stále mohu vysmívat. Lehce se pousměji vysílám do svého okolí velmi negativní a temné vlny a kývnu. Kdyby se Island nezeptal, zeptal bych se sám. Bude prostě vyloženě hezké, když budu moci jít Dána osobně přivítat. . . Pak už absolvujeme prohlídku domem. Jelikož nemám kam odložit spícího Fina, stále jej nesu sebou. V jednu chvíli mám pocit, že se trochu probral, ale když k němu shlédnu, vypadá, že už je zase vědomím někde bůhvíkde. "Nh," přikyvuji a snažím se všechno, co nejvíce zapamatovat. Dokonce se dozvím, i k čemu je záhadná "trouba, kde se vlní šípy". Velmi zajímavé. Také si všimnu, že v pracovně Islandu je na stole něco, co připomíná mapy. To každopádně musím jít prostudovat! Nakonec skončíme opět v obýváku. Mám takový lepší pocit, když tuším, co všechno můžeme dělat s věcmi kolem nás. Pohledem si prohlížím věc označenou jako 'telefon' a knížku u nich označenou jako telefonní seznam. Chtěl bych si to vyzkoušet. Nh, možná bych mohl zkusit jen tak volat náhodným lidem a ... třeba jim nabízet výrobky z té Ikey? V duchu se pousměji. Nebo jim jen popřát pěkný den ... Tu ale cítím, jak se probírá můj žena. "'no," odpovím mu, když usoudím, na co se ptá. "Chtěl jsi ji, nh?" ujišťuji se. A když uslyším tu jeho žádost, navíc mým krásným jazykem, nemůžu nevyhovět a prostě jsem ho položil dolů. "Nh," přikývnu jen neurčitě. "Pak ji sestavíme," oznámím Finovi a přejdu k něčemu, co nám bylo představeno jako radio. Chvilku na to divně koukám, ale pak zabodnu prst do jednoho čudlíku, váhavě zakroutím tím jiným a tu se ozve příjemný ženský hlas, "Právě posloucháte radio Bylgjan, za moment uslyšíte píseň od Davida Bowieho ...," pokrčím rameny a nechám to hrát. ( a zde: http://vefutvarp.visir.is/bylgjan < - islandské radio, pro lepší atmosféru) "Mám hlad," oznámím svým společníkům. A s tím se vydám zpět do kuchyně. I když ještě předtím pohlédnu na Fina, jako bych se ho ptal, jestli půjde se mnou nebo raději dá pozor na Island. Ale ocenil bych raději to druhé. V kuchyni pohlédnu na mikrovlnku a pak se porozhlédnu. Dobrodružství začíná... Nejprve zadumaně hledím na rychlovarnou konvici. Vybavím si, co říkal náš islandský instruktor a naleju do ní vodu. Poté ji dám na ono kolečko a píchnu do páčky. Konvice se rozsvítí a začne vydávat zvuky. Přikývnu. Tak tohle se povedlo. Pak otevřu ledničku a prolítnu pohledem, co tu je. Přitom se trochu mračím, jelikož některé věci vypadají dost neznámě. Třeba ty ... podivné nádobky nazvané jogurt. Nh. Když nic nenajdu nahoře, kouknu dolu. A ha, najdu nějaké maso. A dokonce v plátkách... Ušklíbnu se a vytáhnu je. Najdu prkýnku a hodím maso na to, pak odkudsi vytáhnu paličku na maso a s tím se s vervou pustím do naklepávání řízků. Díky tomu se ozývají rány, že bych se nedivil, kdyby se okolí seběhlo s tím, jestli tu někoho nevraždím. Přesto dál vesele buším do řízků. Když je mám pořádně naklepané, najdu brambory. Hahahaa~ Kdesi najdu nůž a už to lítá. Respketive jsem u koše, do kterého házím šlupky a brambory pak hážu za sebe do připraveného hrnce s vodou na sporáku. Do toho se ale ozve divné výstražné pípání. Trochu sebou škubnu, jelikož to nečekám, a brambora mi vypadne z ruky (do koše). Pak se zadívám na mrazák..., z kterého zvuky vychází. Opatrně dojdu k němu, nejistě na něj koukám a vyměňuji si s ním pohled, snad jako bych doufal, že ho tím vyděsím natolik, že zmlkne strachy ... a nakonec zavřu dvířka. Pískání přestane. Nh. To jsou mi věci! Zavrtím hlavou a dál vraždím loupu brambory. Když to mám, vrátím se k sporáku a chvilku koukám na ty páčky tam. Nakonec s jedním zakroutím ... a ono to fakt funguje. Ušklíbnu se a pohlédnu na nabušené řízky. Ty pak s pokrčením ramen naskládám na talíř a dám do mikrovlnky. Chvilku na to koukám a pak nastavím dvacet minut vaření. Jsem zvědavý, co to s tím udělá. Zmáčknu play a zaujatě sleuduji, jak se uvnitř rozsvítí a jídlo se začíná točit. Fíha! Mimoděk mě napadá, že si připadám jak Dán, toho by taková ptákovina taky určitě nadchla. Takže se nakonec otočím od mikrovlnky (ač nerad) a raději kouknu zas na brambory. Trochu pokrčím rameny a nechám to být. Tak mě napadá, že ta voda musí být dávno uvařená. Vytáhnu tedy hrnky, najdu něco, na čem je napsáno "čaj", vložím do každého hrnku po jednom pytlíku a zaleju to vodou. S pokrčením ramen položím hrnečky na tácek a vrátím se s tím do obývácího pokoje. Tam položím oné věci na stolek a pokrčím rameny. "Nh," okomentuji to a doufám, že je neotrávím.

Danmark - 22. ledna 2012 10:39

Při slově „Bůh“ mi trochu naskočí tik v obočí. Neměl bych proti němu nic mít, přece jen christianizace u nás proběhla už před pár staletími (a taky se jí povedlo ukončit jednu skvělou éru), ale i tak mě tyhle záležitosti trochu štvou, protože pořád se v duchu vracím ke starým severským bohům, kteří nás přece jen… dokážou líp vystihnout, co se přístupu k životu týká. Bůh hlásá mírumilovnost, lásku a další záležitosti, takže přesně ty věci, kterým se národy soustavně vyhýbají (dobře, na té lásce něco bude). Prostě na nás sedí víc svět, kde se takové malé prohřešky jako povraždění půlky národa (nebo něčí šlechty, že, Berwalde) berou s nadhledem. Při španělových slovech o „předcházení válkám“ a dalším věcem, které k tomu patří, se musím ušklíbnout. To je hezký, že to říká zrovna on. Ještě bych mu to já moh‘ odkývat, aby to bylo absurdnější. Zrovna my dva máme co říkat o vyhýbání se válce. On si tam někde kolonizuje Norgeho Ameriku (kterou vikingové stejně objevili jako první) a já zatím vládnu Skandinávii. Jsme takové dva nekonfliktní národy, které tu můžou vyprávět o Bohu, jak často a rádi se modlí a jak doufají, že neskončí v pekle, jestli to s nima jednou třeba sekne. Možná máme světlý chvilky, ale přece jen, pravá povaha se nezakryje, zvlášť, když člověk… teda národ žije tak hrozně dlouho. Sám se někdy nepoznávám. Docela by mě zajímalo, jakej je ve skutečnosti Španěl, když spadne ta jeho vysmátá maska, co se asi ukáže? Conquistador? Inkvizitor? Nebo kolonizátor… to je celkem jedno, v důsledku to vyjde nastejno. „Nebo za to vážně může někdo z nás a buď si z nás jen dělá srandu, nebo to chce využít k tomu, aby si vylepšil vlastní budoucnost… zní to dost fantasmagoricky, ale vzhledem k tomu, co se stalo, už mi přijde možný úplně všechno,“ poznamenám a mířím tím tak nějak podvědomě na Angličana, ale nahlas to neřeknu. Zaprvý bych zněl jako paranoik a zadruhý bych se asi nesetkal se zrovna pozitivní odezvou, protože… britská náruč je doširoka otevřená a očividně pro ni má spoustu individuí slabost. „Ale je pravda, že tady na lodi se příměří celkem hodí, jinak bychom se taky mohli potopit,“ odkývu mu nakonec. „A já… no, původně jsem šel pro něco… k pití,“ odpovím a v duchu počítám, jak dlouho už tu můžu být. Vlastně bych se teď hned měl vrhnout do toho zatracenýho kumbálu a nabrat tam nějaký poživatelný alkohol. Nejspíš pivo, i když třeba whiskey by taky nebyla na škodu, a konec konců můžeme zkusit obojí. Noc je dlouhá a vikingové mají velký apetit. Čemu se určitě vyhnu, je víno. Připomíná mi žabožrouta tak moc, že bych ty flašky dřív rozmlátil, než bych s nima vůbec někam došel. Vzpomínka na zatmění mysli je ještě dost čerstvá a já doteď nevím, co že se to se mnou stalo. Ale tak… dánská deprese je mocná, hm? Nemluv mi o jídle, zavrčím v duchu a zas se mi vybaví scéna s poničeným Stockholmem. Jo, byl to sice fajn zákusek, ale i tak by se po těch pár hodinách hodilo něco dalšího (doteď nechápu, jak jsme se dostali od Švédska k Anglii). A fakt netuším, jak může vypadat kuchyně z téhle doby a co v ní je, i když rajčata jsou očividně naprosto běžná. Nebo je to jediná věc, které si je Španěl schopný všimnout. Mně by docela stačilo, kdybych tu neobjevil nic z toho, co tak rád vaří Island… dobře, je tvůrčí a to je správné, ale i tak… to, že je schopný zlikvidovat papuchalka, bych ještě pochopil, ale sníst ovčí hlavu nebo beraní… nářadíčko, to už je i na mě trochu moc. Občas mám pocit, že mi tyhle věci vaří se škodolibou radostí a chce takhle získat samostatnost – ale o už jsem zase jenom paranoidní (každopádně pokud mi někdy nabídne Hákarl, tak vím, na čem jsem). „Nevím, co myslíš, ničeho jsem si nějak… nevšimnul,“ odtuším a vzpomenu si na svoji jedinou návštěvu kuchyně a toho, kdo tam zrovna byl. Potlačím chuť praštit hlavou do stěny, aby mi ten úchylný l’escargot už přestal lézt do myšlenek. Je to… otravné. Zajímalo by mě, jestli na něco zajímavého narazil Norge. Třeba na nějaký krásný nůž, se kterým se z vraždy stává umění, když zbraň jen podtrhává pointu celé scény, při které z oběti stříká krev a obarvuje svoje okolí do ruda. Je to tak romantické! A lidské útroby jsou tak využitelné, že by se nad tím pozastavil i ten idiot Berwald. Střeva jako girlandy a sušený palec jako záložka do knížky… škoda, že už jsou tyhle časy za mnou. Na druhou stranu, možná, že by s tím můj Christian částečně souhlasil, přece jen, je to i způsob, jak ukázat svoji moc a sílu. A třeba těžítko ze skleněného oka nebo vystavená hlava nějakého švédského šlechtice, to je určitě fajn. (Dalo by se to považovat za projev návratu ke starým časům a mohlo by se to ujmout jako moderní dánský design, hm.) Chci říct ještě něco, ale přeruší mě hluk, nejspíš roztříštěné sklo. Kouknu nahoru a kousek od schodů zahlédnu Norgeho a… Irsko?! (Francise v tu chvíli ignoruju.) Zamrkám, jak se sem sakra dostal tenhle? Pak si ho ale prohlídnu víc, vypadá hodně mladě… potom Nor něco řekne a já si potvrdím, z jaké doby pochází. Že by tu byl konečně někdo, komu můžu nařizovat, co chci? A mít ho jako čističe bot, boxovací pytel a pokusného králíka? Vůbec mi nedojde, že bych měl zmizet do kumbálu dřív, než si mě Nor všimne. Jen si říkám, jak je roztomilé, že tu Ira málem podřízl (což by možná trochu vadilo) a pokouším se dál ignorovat Francise, i když ve mně hlodá otázka, co tu zas dělá. A vůbec, začíná tu být najednou trochu těsno, kde se sakra vzalo tolik národů?! Pak Norge sejde dolů a zavrtá se do mě pohledem. Moc se mi nelíbí ten rozdíl mezi jeho chováním předtím v kajutě a tady, ale co chci – je to viking a jsme na chodbě plné silných národů… co s tím nadělám. „Já… já jsem tu, víš co, diskutoval… co by bylo lepší vzít, hned tam budu, neboj, bude to za chvíli,“ melu a pokouším se Norovi neuhnout pohledem a neberu na vědomí, že to vypadá jako v době, kdy mě ovládal. Doufám, že ostatní si mýho chování nevšimli a dívali se místo toho třeba na Arthura nebo tak. Ještě stihnu zaregistrovat, jak Norge pozdraví Albu… teda Skota (a vůbec se mi nelíbí ten přátelský tón, možná bych měl s tím chlapem v suk-… kiltu něco udělat, třeba oddělat… a ne, vůbec nejsem majetnický a žárlivý!) a pak už zapadnu do místnosti, kterou jsem měl navštívit před poměrně dlouhou dobou. Světlo pořád není k dispozici a slunce kulatým okýnkem proniká jen zčásti, tak nejdřív trochu tápu. Pak se konečně dostanu k poličce, kde jsou ve dvojité řadě nějaké lahve. Přejdu pár vín, nějakou vodku a pak narazím na něco trochu známějšího. Irská whiskey, hm. Minimálně jako provokace pro Ira by se to hodilo. Držím flašku v ruce, protože jinak bych ji v tom šeru už nemusel znova najít, a probírám se dalšíma novýma a neznámýma názvama a hledám náznak toho, že mají námořníci vkus a koupili i moje pivo. Nebo akevitt, tím bych Norgemu určitě udělal radost… i když ve svojí době ještě neví, že něco tak skvělého vymyslel.

Irsko - 22. ledna 2012 11:30

Co to je? Jsou snad bratři z nějakýho období, kdy jsem s něma ve válce? Protože jinak nevidím žádnej důvod, proč by na mě měli takhle vrčet a nesdělit mi ani tu sebemenší informaci o tom, co je tohle za místo. Od Albiho bych nic jinýho nečekal, ten byl, je a nejspíš vždyky bude posedlnej aurou neustálý naštvanosti a otrávenosti. Vždycky nám tak nějak dával najevo, že nejšťastnější by byl, kdyby s náma neměl nic společnýho a nikdy nás nepoznal, ale takhle naštvanýho jsem ho viděl snad jenom, když zjistil, že Řím mu zabral pár jižních území. A to už je taky pěkně dávno. Ale Arthur mi něco říct mohl! Už mám na jazyku otázku: „Co vás žere?“ ale na poslední chvíli ji nevyslovím. Něco mi říká, že když budu provokovat a mít připomínky ke každé změně v jejich tvářích, tak docílím akorát toho, že mě něčím tvrdým přetáhnou přes hlavu a uvedou tak do stavu sladkého bezvědomí. „Ale já s nezjevil před tebou! Já na tebe spadl!“ připomenu se vztahovačně a vůbec mi nedojde, že ta poznámka patřila Arthurovi. Jak bych to mohl vědět, že? Ať už tu bratři předtím prováděli cokoli, já jsem u toho nebyl. Měl jsem moc práce s utíkáním od vikingů. Tak tohle byl fakt podraz! Vrhnu na bratra hodně ošklivý pohled a hned potom zahájím operaci Zmizet ve stínech. Mám co dělat, abych si pro sebe nemumlal nadávky na zrádný Skoty, co by nejradši člověka hodili přímo do područí vikingů, i přes veškerou snahu, kterou dotyčnej vynaloží právě na to, aby se to nestalo. No teda, ten pitomej Dán si mě snad nevšimnul! Byl bych se i radoval, že se mi podařilo tak pěkně utéct, ale osud mi postavil do cesty další překážku. A jé.. Takže tohle mi přinesl čtyřlístek? Dva bratry za dva lístky a dva vikingy za ty další dva. Tak tomuhle se říká štěstí? Myslím, že to mě opustilo už.. No, vlastně se mi ho nikdy moc nedostávalo, ale tohle už je trochu moc. Když už to zašlo takhle daleko, nemůžu to hodit na leprikóny. A kam vlastně zmizel ten, co seděl vedle Arthura? Mlčky se mračím na Norsko. Za poznámku, ať mi nešpiní vlasy, by mi nejspíš čepel projela krkem. Proto se mu jen klidně dívám do očí a vůbec dělám, jako kdybych z něj ani trochu neměl vítr. V důsledku tedy vypadám jako uražené kuře. „Pardon?“ navrhnu. Ta sklenička by asi nespadla, kdybych do něj nevrazil, ale kdyby dával pozor na cestu, tak přece uhne, ne? Ať si ji uklidí sám! Copak jsem služka? … Vlastně se mi hodně ulevilo, že nespadl celý tác, protože to už bych tu asi ležel v kaluži krve. A poznámky k mojemu vychování bych si odpustil, protože já mám aspoň dost slušnosti, abych nikoho nezotročoval. „Aon bhealach!“ vzdorovitě se zamračím, jakmile je nůž v trochu bezpečnější pozici, tedy dál od mého krku a společně se svým majitelem schází ze schodů. „Dokud mi někdo nevysvětlí, co se tu děje, nehnu prstem!“ vystrčím na Nora bradu a v duchu se praštím dlaní do čela. (Boty! Proč vždycky boty?!) Jen jim dávej záminky tě zpátky v Irsku zotročovat ještě víc! To by se jim tak líbilo. Vnitřní pochyby nic neubírají na vzdorovitém výrazu, který vikingům vždycky připadal tak zajímavý. Nejspíš si zvykli, že zotročené národy, které k nim chovají strach, je budou automaticky s kajícným výrazem poslouchat na slovo. Pche! Nemůžou od národu, co se v ideálním případě naprosto svobodně pohybuje po loukách (ať už poskakováním, na ovci nebo líným kutálením zpod stínu jedné ovce ke druhé při šlofíku) a lesích (většinou stylem krok, krok, krok, pád na pusu, sbírání se, krok, krok, další pád, obsypání leprikóny a složité zvedání, .... No a tak nějak pořád dokola.), čekat, že se jen tak podřídí a bude snad ještě nadšeně dřít mimo jinéu bot.. Není divu, že si sem tam udělám výlet od nucené práce. Můj nejúspěšnější útěk byl nepochybně ten, kdy jsem se dostal až do Limericku. Jediná věc, která mi kazila radost, byly v pravidelných intervalech mě dostihující boty, co mě vždycky co hodinu praštily do hlavy. A taky na mě v přístavu nemusela čekat loď, co mě zas odvezla zpátky do Dubh Linnu, jen co jsem se dostal na západní pobřeží. Ale stejně to byl úspěch! Stálo to i za následné kopance. Jedno se těm vikingům musí nechat. Díky tomu neustálému vyhazování přes palubu jsem se naučil plavat. Zajímalo by mě, jestli už se to naučil i Arthur, tomu by to taky prospělo. I když mám dojem, že zrovna jeho bude těžké vůbec dostat do vody, když se ho v ní pokaždé něco pokusilo sežrat. (A nebo mu jeden nejmenovaný starší rudovlasý bratr držel hlavu pod hladinou.) Tím neříkám, že bych ho pokaždý škodolibě nepozoroval a nesmál se mu, když se mu dělo něco nepříjemného jako třeba Aidian, ale pořád ho mám ve své době o něco radši než našeho severněji položeného sourozence. Tím myslím, kdo normální by se s těma barbarama ze severu ještě paktoval? Z toho, jak mi ho vikingové pořád předhazují soudím, že zejména s Norskem jsou ti dva velcí přátelé. To, jak se k sobě chovají, to jenom potvrzuje. Tohle místo je buď hodně divné, Aidian hodně opilý a nebo jsem se hodně praštil do hlavy, protože se mi právě zdálo, že se Albi usmál. Nikomu o tom pro jistotu neřeknu, co kdyby si ťukali na čelo a vysmáli se mi? Hádám, Arthura to těší asi stejně jako mě, k tomu s ním ještě sídlí na jednom ostrově. Zachytím jeho zděšený pohled na Albainův obličej. Takže jsem si ten úsměv nevyfantazíroval? Možná bych se měl vrátit do reality, protože když tu poblíž postávají oba dva mí věznitelé, měl bych se mít víc na pozoru. Možná bych se mohl proplížit na palubu. Kdyby mě následovali, můžu se pokusit hodit přes palubu pro změnu já je. Aidian se chtěl jít představit kapitánovi, ale když se tu teď na sebe culí s Norskem, nejspíš z toho plánu sešlo. Věnuju podmračený pohled Francii a sednu si na schod o příčku nade mnou.

Holandsko - 22. ledna 2012 12:43

soukromá zpráva od Holandsko pro Holanda. Asi bych si měl zvyknout na to, že každý národ si pro mě vymyslí svůj vlastní divný název. Dobře, portugalsky to ještě jde, dokonce je to celkem pěkný jazyk. Rozhodně je to lepší, než když na mě ten španělský bastard zkouší volat Países Bajos, to je vážně příšerný jméno, který může vymyslet jen on (a když mě chce naštvat, tak si k tomu přidá ještě to svoje españoles, jako bych snad byl jeho majetek). Co mají všichni proti mému Nederlanden? (Dobře, já jim taky říkám po svém, ale uznejte, že Spanje (nic lepšího si ten bastard nezaslouží) a Portugal jsou ještě hezká jména). Trochu se zapotácím, když mě obejme, přece jen, ty… kytičky byly trochu silnější, než jsem předpokládal a ve spojení s tím nechutným pouštním horkem trochu ztrácím kontrolu nad koordinací vlastních pohybů. Nakonec ale Robertovi objetí opětuju, přece jen, jak se to říká… rajče mého nepřítele je můj nepřítel nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Sice si jako přítel nestojí v tuhle chvíli zrovna vysoko, protože si drze přivlastnil moje kolonie (a je úplně jedno, že původně byly jeho), ale tak pořád lepší, než mi zabrat celé území, že jo. (A cpát mi celý dny akorát rajčata, oslovovat mě blbým jménem s blbým úsměvem, nabídnout mi služkovské šaty a ještě si myslet, že mu to projde!) S jeho odpovědí na moji otázku se vážně nespokojím, ale asi ta bezstarostnost k jižanské povaze prostě patří. Mě by třeba zajímalo, proč jsem místo u sebe doma někde na poušti, kde je asi nejbližší zásobárna vody, jídla a tabáku, proč vidím draka, proč zmizela ta divná loď (že by… můj Bludný Holanďan?) a jak to, že Portugalec vypadá o něco mladší, než v mojí době (kdy je mimochodem v uniii se Španělskem, ale to si zatím nechám pro sebe… minimálně do doby, než mě naštve) a tak podobně. A taky, co tu dělá ten Arthur Brit. Trochu moc otázek naráz, navíc zjišťuju, že s vnímáním jsem na tom každou chvíli hůř a přichází na mě podezřele dobrá nálada, protože jsem Robertovi fakt ani nevrazil za Brazílii. Na druhého mladíka se otočím až ve chvíli, kdy mě osloví. Já mu pozdrav oplatím akorát přikývnutím a nějakou slušností ve smyslu, že mě těší. Vážně nějak nevím, o koho vlastně jde. Možná, že kdybych měl trochu střízlivější vnímání, tak ho poznám, vždyť těch ostrovních krys sourozenců přece nemůže bejt tolik a určitě už jsem je někdy viděl. Trochu zkoumám jeho obličej, jestli si přece jen nerozpomenu, přejedu očima z těch pískově zbarvených vlasů na obočí… a zarazím se. Čím déle se na něj dívám, tím mi přijde větší, nepatřičnější a směšnější, i když Arthurovských rozměrů nedosahuje. Ještě chvíli na to koukám… a pak mi unikne uchichtnutí. A ještě jedno. Plácnu se přes pusu a pokouším se zakrýt chichotání a smích, který právě naprosto sráží moji autoritu. Znovu se trochu seberu až ve chvíli, kdy se asi-Brit otočí k drakovi a něco mu řekne. Nejspíš ho napadlo to samé, co mě, a sice, že by bylo dobré najít něco, co nám pomůže přežít, třeba nějaké houby, tabák a tak. To se mi potvrdí ve chvíli, kdy drak vzlétne a za chvíli zmizí v dálce (aspoň si můžu být jistý, že mě ten seveřan nepomlouval, co by si o mně draci pomysleli…). Jen o chvíli později se zas otočí na nás a oznámí, že se jde utopit vykoupat. Což není špatnej nápad, taky už mi začíná být děsný vedro. Přemýšlím, jestli se dokážu dostat do vody, aniž bych uhasil záležitost, která mi tak bezvadně vymyla mozek a zbavila mě většiny starostí, ale nakonec to neřeším a když na nás velké obočí Brit mávne, neváhám a rozejdu se směrem k vodě. Je to navíc šance sundat ten příšerný mašličkový tentononc, kterému se proti všem přírodním zákonům ještě ani jeden z těch dvou nezasmál. Portugalci to asi přijde normální a tamten… co já vím, co tam nosej. Zbavím se svého tentononcu a špičkou palce vyzkouším vodu, oproti moři u mě doma je to příjemná změna. Pomalu se ponořím po krk a níž nejdu, přece nenechám moře, aby mi zákeřně odneslo můj poklad. Podívám se Portugalcovým směrem a říkám si, jestli nás bude následovat. Skoro se divím, že to nebyl první on, kdo naběhl do vody. Mašličkový tentononc: http://s3.amazonaws.com/data.tumblr.com/tumblr_lhohx2URF41qgc4tzo1_r3_1280.jpg?AWSAccessKeyId=AKIAJ6IHWSU3BX3X7X3Q&Expires=1327315353&Signature=srRDerbCu0WpDIG5gxh6ommPCWI%3D A dodatek z nizozemské revoluce: http://s3.amazonaws.com/data.tumblr.com/tumblr_lpoz097GyD1qgc4tzo1_r3_1280.jpg?AWSAccessKeyId=AKIAJ6IHWSU3BX3X7X3Q&Expires=1327315069&Signature=vG91tq1%2F2JwpSEj5ZaiE7b9jBnE%3D

Španělsko - 22. ledna 2012 15:22

V tuto chvíli bych byl s Dánem ochotný kecat hodně dlouho a možná i ještě dýl. Navzdory kručení v břiše, za které čistě náhodou může Arthur, protože Arthur může za všechno, se mi dost slšně daří udržet si přátelský úsměv v obličeji, se kterým jen tiše pozoruji, jak se tu pomalu shromažďují všechny národy. Velmi...působivé místo na takovéhle setkání, na chodbě. Na chodbě, a ještě k tomu v šeru, ale to očividně nikomu nevadí, takže nemám nejmenší potuchy, proč by to mělo vadit mě. Koneckonců, kdo tu na to není zvyklej, že? Já sám jsem byl už tolikrát rád třeba jen za slaboulinké, skomírající světýlko plamene svíčky. Malé, ale divoké a plápolavé. Vášnivé, jako Španělsko... Rád bych Dánsku ještě několika slovy sdělil svůj názor, ale ve chvíli, kdy se po oznámení jeho původního cíle při cestě mě předtím zatím ještě nezdělené, a při které se mu podařilo uklouznout ze schodů s takovou šikovností, že si včas vyhledal vhodnou matraci pro přistání, vydá někam pryč, nejspíš pro to pití do kumbálu, nebo kam vlastně, napadne mě, že už vlastně ani nemám co říct. A hlavně komu. Pravdou sice zůstává, že národů je tady vážně čím dál víc a dal bych ruku do ohně za to, že se tady sešlo už celé osazenctvo lodi (a taky to tu už začíná připomínat karneval v Cádizu), ale já prostě nevidím jediný důvod, proč se zapojovat do rozhovoru s některým z národů. Nechci se zapojovat do rozhovoru ani s jedním z národů. A proto se zapojím do rozhovoru se všemi! Fusososo~ Elegantně, přesně po vzoru mých báječných tanečníků flamenca zatleskám s rukama výsostně zvednutýma nedaleko nad hlavou a pro větší efekt upoutání pozornosti všech ostatních dodám hlasité „Olé!“. Mám holt něco na jazyku a nehodlám si to nechat pro sebe. „Ne, že bych se do vás a vašich vztahů chtěl nějak montovat, ale co kdyby každý z nás, místo toho neustálého hádání se, nadávání, pošťuchování a imanigárnho házení přes palubu, raději věnoval více času zkoumání způsobu, jak se odtud dostat pryč? Nevím, co je to za blbej vtip, ale ani jeden z nás do týhle doby nepatří, a silně pochybuju, že se tu nenajde nikdo, kdo by se chtěl, steně jako já, vrátit zpátky domů. A ať už nás ta bouře zanese kamkoliv, těžko říct, co tam na nás čeká. Ale ať už to bude cokoliv, je velká pravděpodobnost, že nás to sežere nebo vykuchá. Takže prosím, všichni se přestaňte zaobírat minulostí, kašlete na to, pod čí jste nebo nejste nadvládou a s kým se momentálně nenávidíte, protože to naší situaci nepomůže ani náhodou.“ pozorně přejedu pohledem každý národ, nadechnu se a pokračuju. „Rozhodně by nebylo od věci vymyslet zatím nějaká pravidla, aby se tu všichni nesežrali navzájem, protože moc dobře víte, že toho jste schopní.“ znalecky si založím ruce na hrudi a zjišťuji, že i navzdory mým rádoby rozvážným slovům se mi nějak nedaří tvářit se vážně. „Tak tedy, dovolte mi abych začal. Navrhuji zavést siestu, každý den od 14ti do 16ti hodin.“ navrhnu a blaženým výrazem ve tváři. Trocha odpočinku přeci nikomu neuškodí, že? Zvlášť, když člověk zažije blázinec, jako je tento. Snad nebudu jediný, komu ten nápad přijde tak geniální, u ostatních zemí člověk přece jen nikdy neví. Nemají pro jižanské národy ani trochu pochopení... No dobře, já už jsem tedy přednesl, co jsem měl na srdci a teď už mi nezbývá nic jinýho, než čekat a doufat, že se moje slova ujmou, nebo jestli se mi ostatní jen otevřeně vysmějí a jako třešničku na dortu mě hodí přes palubu. No fajn, jen ať se mi smějí, však já brzo přijdu na způsob, jak nás dostat zpátky, to mi budou ještě děkovat. Anebo ne, já je tu za trest nechám, jen ať si poradí sami. Já jim spolupráci navrhl a je jen na nich, jak to vezmou. „A taky by nebylo špatné sem tam uspořádat býčí zápasy..“ napadne mě náhle spolu s dalšími nápady, jak z této studené díry udělat ráj. „A kdybychom někde sehnali španělku..“ pokračuji a podaří se mi tak dokonale odběhnout od původního tématu. Věnuju všem široký a zcela upřímný úsměv. „No nebylo by to tu hned lepší??“

Anglie - 22. ledna 2012 17:18

Nebylo by pro Irsko lepší, kdyby zůstal v kajutě pro případ, že by tu narazil na Norsko s Dánskem? Tahle loď je dost malá, tak bych se vůbec nedivil, kdyby na ně narazil na první zatáčce. Ale ne, pitomec si samozřejmě neuvědomuje, v jaký situaci se tu nachází (Jak by mohl, když jsme mu k tomu nic neřekli?) a hned se hrne ze dveří. Podle výrazu, kterýho nabyde hned potom, je mi jasný, že je zle. Když vyjdu na chodbu sám a rozprostře se mi tak pohled na zdejší scénu, domněnka se jen potvrdí. A náš milovanej starší bratr toho hned musí využít, že? Kdyby Irčan spadl na mě, možná bych to udělal taky, ale to mi přece nebrání od vykreslování Aidiana jako ztělesnění zla. Ani když se Ryan úspěšně proplíží kolem Dánska teď, setkání s ním se nevyhne. A s Norskem taky ne, jak se hned ukáže. Následuje pád skleničky, kterej spolehlivě přitáhne pozornost i do hovoru zabraných národů. Neubráním se uchechtnutí. Tahle irská smůla je tak.. Občas je to horší než banda leprikónů pohromadě v jednom uzavřeným prostoru. Zamračím se na Norsko, když začne Irsku rozkazovat. Je mi jasný, že on ve svojem století nemůže vědět, že v mý době patří irský území mně (Území. Dělat si služku ze samotnýho Ryana by bylo k ničemu, když rozbije půlku věcí, na který sáhne.). Stálo mě hodně úsilí ho získat a nelíbí se mi pouhý pomyšlení, že by tu Ryan měl skákat kolem vikingů. Měl bych se připomenout a odtáhnout si ho k sobě? Nemyslím si. Nechci dělat vlny, když už je tu tak dost národů, který by mi rády vrazily nůž do zad, a krom toho mi rozhodně nechybí pohled, kterým mě sjíždí Ryan doma. Komu by se stýskalo po nenávistných pohledech plných výčitek? Je to horší než Skotovy urážky. Mnohem. Nejspíš proto si vždycky vymyslím důvod, proč bych za Ryanem neměl jít sám osobně (což zase vede jenom k tomu, že mě nesnáší ještě víc, protože s ním i odmítám jednat). Nikdy jsem neřekl, že mě osobně kolonizace bratrů těší, ok? Asi jako Alžbětu těšila poprava Marie. Byla z ní rozrušená a po nocích tajně brečela, ale co mohla dělat? Bylo to v zájmu lidu. A to jdou kolikrát city stranou. Je mnohem jednodušší si hrát na padoucha, za kterýho vás všichni pokládají. A do svatouška mám koneckonců taky pěkně daleko. … Irův vzdor mi vždycky poněkud lezl na nervy, ale teď je jenom příhodnej. Je to přece jenom Brit. To, co máme normálně v rodině, u něj někdo vytáhl na maximum. Na druhou stranu, kdyby se z nože u krku a skutečnosti, že na druhým konci čepele je Norsko, strachy posadil na zadek, asi bych ho musel přestat uznávat jako bratra. Národy mě posledních pár chvil jenom překvapujou. Irsko se na mě nekouká jako na vraha (ale to je pochopitelný, když je teprv z jedenáctýho století, jak nám ochotně sdělil, marně doufaje, že dostane stejnou informaci od nás), Skotsko se usmívá (Chvilku na něj vyděšeně koukám, a pak zabloudím pohledem k Ryanovi a ostatním národům, jestli to vidí taky.) a teď si svoji pozornost urve i Antonio s tím svým proslovem.. .. kterej hned zase patřičně zazdí. Vážně čeká, že ho budeme brát vážně, když hned na to začne zase plácat kraviny? Z nějakýho důvodu teď mám hroznou chuť ho praštit. (Ale to bohužel nemůžu, už proto, že by to porušovalo ten smír mezi národama, kterej si najednou tak přeje. A asi by to nebyla nejlepší věc, co bych mohl udělat potom, co jsme si všechno tak pěkně vyříkali.) Starej reflex? Pitomec. Za sebe můžu říct, že se nijak nehrnu být první, kdo by připustil, že to není špatnej nápad. Ještě by si ostatní pomysleli... no, kdovíco. Krom toho, představa i pokusu o spolupráci se Skotskem je přinejmenším úsměvná. „Když už budem v tom, zbylý národy by mohly odložit zbraně,“ neodpustím si. Znamená to, že Sigurd nebude máchat čepelí kolem krku mýho -doslova- mladšího bratra. Taky by to znamenalo, že dotyčnej bratr a i ten druhej přijdou o ostrý předměty, kterejma by mohli naopak oni ohrožovat ostatní, například mě. Bylo by to jenom fér, když já jsem se zbraní musel vzdát taky. Sice si nedělám naděje, že bych proti Skotsku vyhrál v souboji beze zbraní, ale pořád by byla příjemnější taková rvačka na hospodskej způsob (bez zapojení židlí) než se tu pak válet v kaluži krve a s mečem výmluvně zabodlým v hrudi. Prát se s Irskem taky není nejlepší nápad. Ten parchant většinou mívá víc štěstí v neštěstí než obvykle. Sice by to nestačilo na to, aby mě přepral, ale rozhodně to vždycky stačí na nadělání takovýho kraválu, že dřív nebo později přiběhne Skotsko a ztříská nás oba. Jenom jednou jedinkrát jsem uznal, že k tomu možná měl důvod, protože to jsme zrovna byli u něj a během rvačky jsme mu zdemolovali pokoj.

Portugalsko - 22. ledna 2012 20:18

soukromá zpráva od Portugalsko pro “I mě těší,” rozzářím se. “Ale je tu krásně, že jo? Pro seveřana jako ty je asi takové sluníčko něco nevídaného, co?” zamyšleně vzhlédnu směrem s slunečním paprskům. Chudáci. Nevím, co bych bez věčně slunečného počasí dělal. To se pak není čemu divit, že ti ze severu mají deprese a pořád by jen bojovali. Musí se jim stýskat po prosluněných plážích. A co jiného jim zbývá než bojovat mezi sebou, když nemůžou celý den strávit povalováním se na vyhřátém písku? Asi neustálými hádkami a rvačkami zabíjí čas… asi… Škoda, že Arthur má území taky tak nahoře. Kdyby se nemusel pořád jen mračit na mraky, určitě by byl veselejší a neměl by tolik starostí. Je smutné vidět kamaráda, jak se trápí kvůli každé hlouposti. Už tolikrát jsem mu říkal, ať starosti hodí za hlavu, ale on, že ne, že tomu prý nerozumím. Pf. Vždyť já mám taky kupu starostí. Děti mám rozházené po celé Africe (a moje nejmilejší trčí až za oceánem, víte, jaká je to do Brazílie štreka?), bratr je rajčatomilnej blbec, co se jenom vytahuje, že jeho kolonie prosperujou víc než ty moje a navíc to vypadá, že letos bude malá úroda oliv. Ach jo. Ale kdybych se zabýval jen tím špatným, akorát bych přivodil žaludeční vředy. Tak, proč se všichni ti seveřani pořád tak mračí? Někdo by jim měl vysvětlit, že s úsměvem jde všechno líp. Ale oni by zase spustili to svoje: Tobě se to mluví, když jsi lehkomyslný a bezstarostný jižan. Rozhodím rukama a nadšeně se rozhlédnu po poušti. “Určitě tu někde bude zdroj pitné vody. Když máš žízeň, tak ti seženeme nějakou vodu,” podotknu s úsměvem. “Trochu mě mrzí, že moje loď je pryč. Měl jsem tam lahev toho nejlepšího portugalského vína, určitě by ti přišlo k chuti,” mrknu na svého nového kamaráda. Moje víno mi totiž každý chválí, dokonce i Francis, od kterého se pochvaly moc často neslyší (pokud nepočítám ty, které směřuje na sebe). Aby taky nebylo skvělé, když hrozny pěstuju s láskou na prosluněných vinicích. Holandsko nevypadá, že by mi měl něco za zlé, vzhledem k tomu, že mi objetí opětuje. Super. Aspoň se tu nebudeme hadrkovat, komu ty kolonie patřily jako prvnímu. Hlavně, že je jim dobře. Můžou nám děkovat, že jim kážeme pravou víru a učíme je jazyky, které jim k něčemu budou. Děti potřebují rodiče, potřebují vychovat a patřičně zahrnovat láskou, což jim můžeme poskytnout jak já, tak Niels. I když musím uznat, že alespoň co se lásky týče, já jim mírumilovnost vštípím lépe. Holanda je sice milý a pohodový, ale i tak se zdá, že válkám se ani moc nebrání a o mír jako takový mu moc nejde. Skoro to vypadá, jako kdyby mu šlo hlavně o sebe. Chápu, že když si na něj Antonio dělá zálusk, asi je trochu nervózní, protože nikdo nechce být španělská kolonie (obzvlášť s bratrovým fetišem na holčičí služkovské šaty). Kéž by tak všichni skončili s těmi hloupými boji a radši si dali Bacalhau (tesky jsem začal lovit nedávno a musím říct, že ta ryba má něco do sebe). Nejlepší je obložená olivami a cibulí podávaná s vařeným bramborem. Světem by se převalila vlna radosti a dobré nálady. Z těch věčných roztržek mezi jednotlivými národy mě bolí hlava, proto teď většinu času trávím spíš na moři nebo u kolonií. Niels vypadá, že je v dobré náladě. Hihňá se, i když já moc nechápu, co je k smíchu. Ale k úsměvu přece nemusí být důvod. I když nechápu, že národ, který je spíš vážný, se najedno chová stejně bezstarostně jako… no, jako já. Dojde mi, že se s Morganem asi navzájem neznají, takže neinformovanější jsem asi já. Hehe. To by je možná měl seznámit, ne? Zrovna, když se chystám představit jeden stát druhému, blonďák mé plány překazí, protože se otočí. Co to dělá? Mluví sám se sebou? Hmm, asi obdivuje tu krásnou písčitou krajinu a zpívá si. Zpěv. Tak rád bych si zazpíval nějakou veselou portugalskou písničku. Hudba mi vždy zvedne (už tak dobrou) náladu. Mezitím, co Arthurův bratr nedává pozor, zašeptám směrem k Nielsovi: “To je Wales. Jmenuje se myslím Morgan. Říkal mi ještě jedno jméno, ale to už jsem zapomněl. Haha. Znáš mě. Království… něco, už vážně nevim co. Mimochodem nemám páru, kde Wales leží, ty jo?” Kdo si má pamatovat ty blbý názvy? Proč se všichni musí pojmenovávat tak zvláštně? Je pravda, že je to originální, ale těžce zapamatovatelný. A to platí i pro pitomého bratra. Antonio Fernandez Carriedo. Protočím nad tím oči. K čemu je mu prostřední jméno? Na co? Kdo si to pak má pamatovat? Ale asi by bylo blbý neznat jméno vlastního bratra, co? Huh. Popravdě Wales jsem si zapamatoval jen díky tomu, že mi to něco říká. Asi se o něm Arthur někdy zmínil, jinak je to stejně divné jméno jako všechny ostatní. Je celkem vtipné, že jsme se sešli zrovna my tři, když dva z nás o tom třetim nevědí vůbec nic a ten chudák se zdá ještě zmatenější, takže asi taky nemá nejmenší tušení, kdo jsme. A navíc ta náhoda, že nouzově dopluju zrovna na místo, kde už jsou dva další národy (museli tu být přede mnou, protože žádnou loď, kromě mé, jsem připlouvat neviděl). A navíc nevím, co tu dělají. Nechce mí náhodou Holandsko zase ukrást kolonie? Hm. A nebo jsou tu na dovolené. Ale pořád nechápu, proč mi zmizela loď. A co posádka? Doufám, že jsou v pořádku. Taky nevim, proč se mi Holanda zdá starší. Ale dlouho jsem ho neviděl, tak asi… vyrostl. Zadumaně přemýšlím, jestli stát vůbec může vyrůst. A stárnout a tím pádem zestárnout a umřít. Pf. To je jedno. Zatím jsme živí a zdraví, ne? Z myšlenek mě vytrhne až malý (no fakt, on je děsně roztomile maličký, vsadim se, že je o dost mladší než Anglie) Brit. Jen co se usadí na plášť, který si před chvílí sundal kvůli mně, usnese se, že půjde do vody. Bezva nápad! Zírám, jak se Wales potápí a mám chuť skočit za ním. Mávne na nás, ať jdeme. Normálně bych neváhal a okamžitě skočil za ním, místo toho sleduji, jak se do vody vydává i Niels. Zajímavé. Netušil jsem, že by šel taky. Asi jsem se v něm dost spletl. Možná za to může podnebí, které na Holanďana moc teplé, ale stejně je zvláštní, že ho do vody nemusím odtáhnout. “Tak, teď je řada na mně,“ zazubím se a rozběhnu se směrem k moři. Za běhu si sundám košili a odhodím ji kamsi do písku. Nadšeně skočím do vody šipku a chvíli si užívám té báječně teplé, ale osvěžující vody, než se vynořím. Pohlédnu na své dva společníky a zakřením se na ně. Je to tu jednoduše skvělé! Znovu se potopím a v dané chvíli mi vůbec nic neschází.

Norsko - 22. ledna 2012 20:46

Děsně otravná otrava Tak on mi odporuje?' Prožene se mi hlavou, jakmile slyším ty jeho otravná slova. Idiot. Vlastně má štěstí, že nemám nijak špatnou náladu. Ohlédnu se a propálím ho jedním ze svých nejhorších chladně vražedných pohledů. "Děje se to, že jestli nezačneš poslouchat, ne jen, že po tobě tím nožem hodím! Dalším ti rozpářu břicho a pověsím tě za střeva na příď lodi na výstrahu ostatním," syknu tiše, tak, aby to dolehlo výhradně k uším Ira. Navíc svůj hlas ponořím do výhrůžného tónu, namísto svého obvyklého nezaujatého. Aura kolem mě zchladne a vzduch také získá poněkud temnější a mrazivější nádech. A přesně v tomto duchu pokračuji k Dánovi. Musím ale říct, že jeho vykoktaná omluva mě docela potěší, stejně jako to, jak rychle se klidí vykonat zadaný úkon. Jen si spokojeně odfrknu a vydám se blíž ke Skotovi. "Mm," přikývnu a jakýsi úsměv v úšklebku mu oplatím. Vzhledem k tomu, že se ke mně chová podobně přátelsky jako obvykle, bych odhadoval, že spolu žádné výraznější spory mít nebudeme ani v jeho době. "Pořádat soutěž v otravnosti, fakt nevím, kdo by vyhrál," pokračuji v započatém duchu a povzdechnu si. "Ale ty jsi nějak zestárl," prohodím a znovu si ho prohlédnu. "Tak co, jaká je vláda nad Británií?" zeptám se, vyznívá to tak, že rozhodně nepochybuji nad tím, že tady Alba tu vládu jednou získá (když už ji nebudu mít já) a je mi jedno, že to, co jsme viděl spíše svědčí o tom, že vede Anglán a jak doufám, bude Aba z doby, kdy má Británii pěkně pod sebou. Když už jsem tu našel konečně někoho na úrovni, rád bych konverzoval dál, ale samozřejmě, že další otravný pitomec mi to musí překazit a začít něco mlet. Ohlédnu se, přitom se hezky přistavím po Aidianův bok a vrývám se do Španěla chladným pohledem. Když se to tak vezme, tak nemluví od věci. Vlastně ten začátek proslovu je docela inteligentní. Je to něco, k čemu už jsem sice dospěl taky a také se toho držím (přeci jsem nezabil žábu ani neprobodl Ira a co víc, Dánsko má také ještě všechny orgány v pořádku!) a to, že sem tam někomu přiložím nůž pod krk, to přece není známka toho, že bych s ním nechtěl vycházet (ba právě naopak), ale přece je nenechám si na mě vyskakovat, ne? Mm... Lehce přimhouřím oči. I když Španělův návrh zní poměrně rozumně a chytře, rozhodně nebudu první, kdo ho podpoří. Nemluvě o tom, že Španělovy další řeči po těch, co zněly inteligentně, to tak dokonale zazdí, že mám chuť se začít smát (a vzhledem k tomu, že díky Albovi se zrovna i tvářím, tak mi lehce cukne v koutku) nebo začít mlátit hlavou do zdi. Siesta... , jasně a navrhneme si i pořadník, podle kterého může tenkterý národ sdílet místo v loži s Arthurem. Ti jižani by se fakt jen flákali. Odine, to snad není ani možný... [/i] "Myslím, že nejlepší by bylo, kdyby ti teď někdo jednu majznul," oznámím nezaujatě. "Ale abys neřekl, proti býčím zápasům nic nemám, až seženeš býky, dej mi vědět!" odtuším a opravdu neznatelně protočím oči. Mám pocit, že stupeň inteligence v okolí klesá každou vteřinou... A jako by mi to chtěli mermomocí potvrdit, ozve se Anglán ohledně odzbrojení. Odfrknu si. Přeci jen, u sebe mám jen jeden nůž, zbytek je v kajutě bezpečně ukrytý v mém loži. "Když ti to udělá radost...," pronesu znuděně a konečně věnuji Anglii skutečný pohled jeho směrem po naší rozmluvě v jeho kajutě, vpiju se do něj pohledem. "Ale že na to upozorňuješ zrovna ty," prohodím, můj hlas zní ještě znuděněji. "Že by ses bál?" nadhodím a opět do něj zabodnu nevraživé ostří mého zraku. (Je tak snadné obrátit list a z náhle vzplanuvší lásky udělat náhle se zjevivší nenávist.) "Tak chytej...," syknu, pohlédnu na nůž a pak jím (celkem prudce) mrsknu po Arthurovi. Mířím přesně. A je mi fakt jedno, jestli Arthura sejmu nebo na poslední chvíli uhne nebo se nůž pokusí chytit. (Ale kdyby uhnul a nůž trefil zrovna procházející Dánsko, asi bych se opravdu rozesmál... ) Pohledem zabloudím kamsi k žabožroutovi. "Francisi, dík za podržení, myslíš, že bys mi mohl ten tác podat?" prohodím, celkem klidně a přátelsky. Přeci jen po něm něco chci a nemám chuť mu vyhrožovat, snažil se. A taky nemám chuť se vracet nahoru po schodech a Francouz by dolů klidně sejít mohl. Pak věnuju další přátelštější zázub Albovi. "Mm, nechceš jít ke mně?" prohodím. "Najíme se ... a za chvíli nám můj otrava přinese chlast, dobrá nabídka, ne?" lehce pokrčím rameny. Nevím přece, co měl můj říkejme-tomu-kamarád v plánu, tak bych ho nerad ovlivňoval ...

Francie - 23. ledna 2012 06:48

Když ten irský hromotluk vrazí do Norska, pocítím vážný záchvat paniky, že tác upustí. Naštěstí mé rychlé, silné (a krásné) paže vikinga včas zachytí. Ten hlupák to očividně neocení. Barbar! Jeho ledový pohled je tak… nevděčný. Bez mé pomoci by se možná už kutálel dolů ze schodů přímo před zrakem svého milého. To neví, že takové ponížení jako pád po hlavě dolů není zrovna dvakrát přitažlivé? Neznalý a tvrdohlavý. Sice si nechal poradit, ale teď už si nejsem tak jistý, jestli drahocenných rad využije. Jedna sklenička spadne a roztříští se na maličké střepy. Norsko mi do rukou vrazí podnos jako kdybych snad byl jeho osobní věšák, ovšem v zájmu ochrany mého vynikajícího jídla před špinavou podlahou ho ladně převezmu. Pak následuje to trapné vystoupení s Irskem. Tak protivný Sigurd! Vůbec nerozumí lásce, že ho baví jen vyhrožovat. Nechápu, co na něm všichni vidí. Je to chladnokrevný vrah bez kouska citu. Ale dokud to nejsou mé vlasy, co špiní svýma upatlanýma rukama, může mi být jeho počínání ukradené. Pokud se tedy ještě neválí po mém Arthurovi. Norsko se očividně dostal zase do nálady, takže každého okolo kritizuje. Naštěstí na Artieho žádnou špínu nehází. I když bych byl možná i rád, že můj drahý opravdu není střed jeho zájmu. Jsi hnusná děvka, Sigurde! vytane mi na mysli, když osloví Skota. Zatímco Anglie je spíš roztomilý, jeho starší bratr je naopak sexy. Jak zajímavě se britští bratři doplňují… Ovšem i přes naše dobré vztahy, se zdá, že nikdy nebyly dobré natolik, abych poznal, jak Skotsko miluje. Jakýkoliv návrh o společně strávené noci vždy zavrhl dříve, než jsem ho stačil doříct. A ještě mi při tom vyhrožoval. Taky mimochodem vůbec nerozumí lásce a romantice. Stejně by s ním Sigurd nemusel flirtovat. Na Brity ať mi nešahá! Toho zrzavého barbara Ira k Británii ani nepočítám, stojí si se svým ostrůvkem stravou. Navíc všude cpe tu odpornou zelenou, která vůbec není v módě. Ale ten rozkošný modroočko by stál za hřích. Znechuceně odfrknu, když vidím, že Skot Norovi přátelský tón oplácí a ještě se na něj usmívá. Proč se neusmívají na mě? Proč jen na něj? Když je to takový sadistický primitiv, který ani milovat neumí pořádně a musí žádat o rady. Nakonec jsem docela rád, že zůstávám v bezpečí nad schody a v rukou držím tác, který mi zaručuje, že mě třeba někdo nestrčí dolů. Dole to vypadá jako kdyby se každou chvíli měla spustit bitka. A vzhledem k tomu, že jediný zde přítomný se zbraní v ruce je Norsko, byl by to spíše masakr. No, ale já držím jídlo pro něj, mohl by mě ušetřit. Na Irův pohled reaguji jen pohrdlivým zafrkáním. Barbar jeden! Snažím se od dění v úzké chodbě držet co nejdále a skoro mám chuť se i s jídlem vypařit. Norsko by si mě ale nejspíše našel a ještě mi něco hrůzného provedl. Španělův proslov mne zaujme. “Naprosto souhlasím. Je hloupost chovat se tak neromanticky a jen si navzájem ubližovat a vyhrožovat,” prohlásím s nadějí, že snad skončí ta šikana od Sigurda, který nevypadá, že by byl se španělovým návrhem ztotožněn. Uznávám, že další Antoniova slova už jsou hloupá, ale jeho předcházející řeč byla vskutku dobrá. Ačkoliv Artieho návrh je rozumný (a ten pitomec norská měl beztak zbraně odevzdat už předtím), ozbrojeného to rozhořčí a vrhne po mé lásce nožem. Zatrne mi. Dále mluví ,jako kdyby se nic nestalo, s Albou (jak on ho zastarale označuje) a já se nestačím divit, že se Skotsko svého mladšího brášky nezastane, ba naopak na něj míří nepěkná slova. Stojím tam jako opařený a nevím, co teď udělat. Jsem vyzván, ať mu jídlo předám. Pomalými kroky scházím schody. Mluvil celkem přátelsky, tak doufám, že nemá někde schovaný ještě jeden nůž, který by mi vrazil do žeber. Přejdu k němu, významně se mu zahledím do těch bezcitných očí a podám mu podnos. “Jsi monstrum,” zašeptám, ačkoliv jsem si vědom, že mi to později spočítá. Nebo rovnou teď. Kdo ví. Počítám, že z romanticky strávené noci s Dánem sešlo, takže nadále mé služby nejsou třeba. Raději dá přednost staršímu z britských bratrů, který se vybarvil do podobně ohavných barev jako on. Ubohý Dán, očarován norským kouzlem, bude muset posluhovat těm… dvěma. Norsko má nejspíše v úmyslu dostat do postele každého Brita. Možná to není vina Skotska, také je očarován. A nebo je to úplně stejný parchant jako viking. Vždyť za dob, kdy byli s Norskem přátelé se choval úplně stejně jako teď. A on se vlastně nikdy ani jinak nechoval. Jen mě využíval, aby mohl ublížit mému Arthurovi. Oba jsou odporné prohnané zmije. Vydám se na ústup a kvapnými kroky se snažím od těch dvou dostat co nejdále, abych neschytal nějaké rány jako trest za to, že jsem odkryl jejich tajemství. Arthure, lásko má, slibuji, že se pro tebe vrátím! Nenechám tě ve spárech těch stvůr!

Skotsko - 23. ledna 2012 22:00

Protočím oči nad jeho pitomou poznámkou. Tváří se jako kdyby se země (nebo slunce, pitomý hvězdáři se svejma teoriema, konečně by mohli ujasnit, co se kolem čeho točí a co je teda ten vesmír) točila kolem něho. Prostě je to pitomec a divim se, že se ještě s tím svym povedenym přistáním chlubí. To, že jsem mu zatím nevrazil, neznamená, že to neudělám. Mám to na seznamu položek hned po nakopání anglickýho zadku. Ryanův zlostný pohled mě akorát tak pobaví a potěší, protože jsem očividně tnul do živého. Ale jeho vina, že ho ovládají vikingové, já s nimi třeba vycházím dobře, ale on kolem sebe musí pořád vířit prach a dělat si nepřátele (a pokud možno v rodinných kruzích), čímž nápadně připomíná svého blonďatého staršího bratra. Mám chuť říct mu, že později to bude ještě horší, protože ho ovládne Arthur. Všechno je lepší než Arthur. Jasně, on to bere možná jako spásu nebo ochranu svýho mladšího (neschopnýho) bratra, jako ostatně každej pitomej kolonizátor. A s Norskem a Dánskem aspoň věděl na čem je. Pod nadvládou toho blbce je mi ho i líto. A možná bych mu i pomohl získat svobodu, po který tak zoufale volá, ale já sám mám plný ruce práce, abych od sebe drahýho bratra udržel co nejdál. Každej musí vidět, jak se sápe po našich územích (toho si všimnulo i takový pako jako Španělsko), je to prostě odpornej chamtivej sobec. Možná Ira nemám rád, protože ty jeho ovce s úchylkou na ožírání čehokoliv, co jejich žaludek stráví, jsou fakt obtěžující (a otravný), je to úplnej idiot a kde je on, tak je houf leprikónů a já ty potvory vážně nesnášim, ale pořád není jako Anglán. Aspoň někdy (když zapojí mozek a to se moc často nestává) se dokáže chovat jako bratr. Ale Anglie… Možná, že s Ryanem by jsme si ještě dokázali odpustit a usmířit se, ale s Arthurem ne. Ne po tom všem, co mi udělal. Ublížil mi víc než kdokoliv jinej a o to je horší, že jsme bratři. Škoda, že Irsko neví, jakej je to parchant. Pozná to, bohužel. Když ne tady, v jednadvacátym století, tak pozdějc, až najednou jeho půda nebude jeho, ale bude anglická. Blec irskej. Prostě nikdy nemůže udělat nic dobrovolně. Pak se diví, že pár (desítek) ran schytá, když pořád vzdoruje. Neřikám, že není super koukat na Arthurův běsnící výraz div mu nejde pára z uší, když si Ryan prostě dělá, co chce a na jeho pitomou nadvládu mu kašle. To jsem na toho pitomce možná i hrdej, ale to je něco jinýho. Byla zrada z Arthurovy srany, že si začal dělat nároky na naše území, ale vikingové jsou vikingové. Od těch se čeká, že budou chtít další území. A když už se Irsko nedokázal ubránit a skončil pod nima, měl by se s tim konečně vyrovnat. Na Norgeho poznámku o otravnosti přítomných jen s úšklebkem přikývnu. I když o vládě a obecně politice bych se bavit nemusel. Upřímně bratr mi nebyl schopném říct, jak to s náma pořádně vypadá teď (nevim, jestli ze strachu, že mě ty informace naštvou a rozmlátim mu obličej na kaši, nebo mi nechce udělat radost) a o mý době není pořádně co říct. Do jistý míry mám na bratra vliv, ale to je tak všechno. Navíc mi vládne panovník, kterej je suchar, srab a idiot. A nemá v sobě zakořeněnou tu nenávist vůči Anglii, kterou si každej pravej Skot pěstuje v srdci. Ale to, že moje skvělá éra možná nebude tak skvělá, Sigimu říkat nemusím. Zrovna jsem chtěl nahodit, že na vítěze jeho soutěže typuju jednoho nejmenovanýho blonďatýho bratra s přerostlym obočim, když si veškerou pozornost pro sebe urval Španěl. Národy jako on by měli radši držet hubu a dělat, že neexistujou, ale on místo toho začne kázat nějaký kraviny o míru. Dobře, kdy odhlídnu od toho, že je to Antonio, kterej neví, jak používat to, co mu sedí na krku jinak než na konzumaci rajčat, zní to rozumně. Celkem. Krom toho, že já s bratry prostě nedokážu vyjít. Takže smůla… Zajímalo by mě, jestli fakt věří, že mu na tohle někdo přistoupí. Jasně, slaboch jako Francis (ještě kdyby jeho názory někoho zajímaly) se hned ozve, ale někdo silnější a ctižádostivější přece nemůže u nějakym pitomym příměří ani přemejšlet. Mír s Arthurem… dobrej vtip. Rychle se ale ukáže, že Španěla asi osvítil Bůh (nebo on by si to tak určitě vysvětloval) na hodně krátkou dobu, protože hned potom začne plácat něco, co by z pusy nevypustil ani Dán. Což mi připomíná, že jsem se zapomněl smát tomu, že se spolu bavili zrovna tyhle dva. To musel bejt rozhovor fakt na úrovni. “Taky by jsme tady na lodi mohli začít pěstovat rajčata,” poznamenám sarkasticky a ani by mě moc nepřekvapovalo, kdyby to bral vážně a zítra by na palubu nakráčel s konví v ruce a ptal se, kde jsou semínka, který by mohl naházet do škvíry mezi dřevěnejma prknama. Ucululím se jen nad tím, jak stupidní kreatury tu existuju. V daný společnosti to skoro vypadá, že Ir nebude nejblbější. Anglánův návrh mě naštve. Jakkoliv mi přítomnost mýho dřívějšího nejlepšího kámoše zvedne náladu, ten čajíček mi jí samozřejmě musí zkazit svym… sobeckym postojem. “Sklapni,” zavrčím na Arthura. “Jenom kvůli tomu, že ty máš strach a ty nemáš zbraně se nebudeme omezovat. Uvědom si laskavě, že nikdo tu neni z doby, kdy by ti dělal posluhovačnou děvku,” ohlédnu se na Francise a změnim názor. “Skoro nikdo.” Blbá žába je přece děvka vždycky. Mám chuť dát mu pěstí a výhružně vytáhnou nějakej svůj nůž. Norge mě ale předběhne a vrhne po něm jeden, co má příhodně po ruce. Blbej Anglán! Nic jinýho si nezasloužil. Měl radši mlčet, vždycky by měl radši mlčet (a stejně to nikdy nedodrží). Nechám bratra bratrem, ať se s nožem letícím na něj poradí jak chce. Při troše štěstí mu skončí aspoň zabodnutej v hrudi. Na Francise se jen pohrdlivě podívám. Hnusnej žabák. Při jeho poznámce se jen ušklíbnu. To se fakt přemohl, blbec jeden. Jak znám Sigiho, tak to stejně bude brát tako kompliment, to jenom žabožrout se teď bude cítit jako obrovskej hrdina, co se mýho bratra zastal. “Drž hubu, žabožroute,” štěknu na něj a pobaveně sleduju, jak zdrhá. Srab. Ale tak přinesl jídlo a asi se může jako jeden z mála přítomnech národů pyšnit, že nezaková o vlastní nohy (Že jo, Ryane?), takže ho přinesl ještě vcelku. Na Sigiho nabídku souhlasně přikývnu. “Skvělej nápad. Stejně nám co nejlepšího na práci,” ušklíbnu se. Pokud ten blbec Dán nepřinese něco irskýho, tak můžu počítat s tim, že to bude celkem fajn strávená chvíle. A s Norskem už jsme si vážně dlouho nepokecali. Každej měl jiný starosti. No a… aspoň k něčemu bude tenhle hodně blbej vtip v podobě přenesení se o čtyři století. “Takže, kde máš kajutu?” zazubím se na něj a věnuju Anglánovi poslední vražedném pohled.

Anglie - 24. ledna 2012 16:38

Podezřívavě sleduju Sigurda, jak má další připomínky k Irsku. Nemůžu vědět, co mu řekl, protože je to docela daleko (celý 3 metry) a viking si dává pozor, aby to nebylo slyšet, ale i tak mám zhruba představu, co by to mohlo být. A určitě to není nic pěknýho. Neozývám se ani teď. Co bych tak mohl udělat? Odtáhnout Ryana od vikingů a prohlásit, že v šestnáctým století je mojí kolonií, a proto ať daj ruce pryč? To by se bratr vyhýbal i mně. Námitku, že ve století, v jakým se teď nacházíme, už stejně nikdo nepatří nikomu, a tudíž by si všichni měli jít po svých a nezotročovat nikoho kolem, by mi schválil leda tak Španěl (Ještě k tomu jenom do doby, kdy by mu došlo, že jeho kolonie už mu nejspíš taky nepatří.) a samotnej Ir. Protože když ho nebudu mít já, tak ať nikdo, že? Tikne mi v oku, když má dále Norsko tak nějak automaticky předpokládá, že nejstarší sourozenec ovládá nás všechny ostatní. V jeho době to tak možná trochu je, ale to bude určitě dost krátkej čas na to, aby se sotva ohřáli na trůně! Ani teď se neozvu. Pitomej bratr. Sice jeho vládu celým ostrovům nepotvrdil, ale ani to nezamítl. Teď by si jeho severskej kamarádíček mohl myslet, že trefil do černýho. Tím pádem by očekával, že se budu kolem Skotska plazit a poslouchat ho na slovo. A bratr, kterej by se samozřejmě nechtěl shodit, by mě pod nějakou výhružkou („Předhodím tě Nessie!“) donutil přesně to udělat. Co mě to vůbec včera večer napadlo? Přesun časem mi musel nějak (dočasně) poškodit mozek, protože po dnešních výstupech už mám seveřana akorát tak plný zuby. (K tomu se mi na tu dobu nějakým záhadným způsobem povedlo zapomenout na vikingskou okupaci, která mi teď ale ve vzpomínkách jasně ožívá. Pohled na vikinga s bratrem pohromadě a přítomnost Irska z oné doby mi ty časy připomíná, jakoby to bylo.. minulej tejden.) A ještě jsem se mu snažil nějak ohleduplně sdělit, že co se mojí doby týče, tak je zrovna pod Dánem, kterej se s ním nemazlí. Teď bych jeho hozenej nůž nejradši chytil a hodil zpátky. (Místo toho se mu jenom vyhnu a nechám ho se zarazit do stěny, abych si ho tam pak mohl s morbidním pohledem prohlížet, kdykoli půjdu kolem.) Nechám to bejt, protože náhodou se trefit, budu mít problémy s Dánskem. To by nevadilo, pokud bysme nebyli na lodi, kde by se k jeho výpravě „pojď rozbít hubu Anglii“ připojila většina ostatních národů. To už by mohlo bejt trochu problematický. „Tak si svoje zbraně nechte, když neumíte nic řešit bez nich!“ Procedím mezi zuby. Posluhovačný děvky.. Na víc se po tomhle nezmůžu. Jindy bych se možná urazil a začal protestovat zvlášť proti označení „děvky“, ale teď to ve mně jen tiše vře. Vlastně mám co dělat, abych se udržel na uzdě, ale dobře si uvědomuju jednak že bez bambitky někomu těžko vystřelím mozek, a pak že to by moc neprospělo budování úžasných vztahů a spolupráce. Bratrův přístup mi vyloženě leze krkem. Spolupráci nechce zkusit ani náhodou a že by se aspoň snažil se mnou nějak vyjít, to se taky říct nedá. Akorát by mě urážel a kdyby po mně už nehodil nůž Norsko, hodil by ho po mně sám. A i tak si určitě říká, že ho měl hodit on. Tady se dostáváme k tomu, proč jsem původně začal roztahovat svý království i na území bratrů. Vždycky se smáli oni mně, ale když budou plně pod mojí nadvládou, budu se smát já. Původní plán byla pouhá touha po jejich pokoře, aby se konečně vzpamatovali a museli uznat, že za něco stojím. No, potom se to trochu zvrhlo.. Přicházeli panovníci, kteří toho chtěli víc a víc a časem se to začalo podobat spíš teroru. Možná mají, co si zaslouží, ale možná jim to spíš dalo nevyčerpatelnou zásobu dalších podnětů, proč se ke mně chovat zas jak jinak než hnusně. Ale to je život, ne? S mizernou náladou se na všechny vybodnu a naberu zpátečku do kajuty. Vikinský duo se Skotskem se stejně půjdou někam ožrat a i kdyby se na chodbě nadále snažilo nalízt nějaký řešení, ve finále to bude namířený proti mně, ať už tam budu nebo ne.

Irsko - 24. ledna 2012 17:07

„Jasně..“ zamumlám rozladěně a začínám se na schodech zmenšovat na místě. Kdybych měl jistotu, že by mi proti vikingům bratři pomohli, klidně bych i vzdoroval dál, ale zdá se, že tady bych pomoc hledal marně. Albain by severské barbary ještě podporoval a pomohl by jim mě vykuchat. Nevím jak Arthur. Podle toho výstupu a minima informací o jeho postoji k vikingům bych řekl, že ten by mi i pomoct mohl, ale na druhou stranu, když se k sobě s druhým bratrem chovají takhle, třeba by se na mě taky vykašlal. I kdyby mi nakrásně pomohl, dva bychom toho proti dvěma vikingům a jednomu Skotsku asi moc nenadělali. Možná by nám mohl pomoct někdo ze zbylých národů. Aspoň Francie by se mohl zdát nakloněn ke vzpouře proti vikingům. Zapojovat žabožrouta asi není nejlepší nápad, jeho neschopnost by nám stejne moc nepomohla. Ale co ten hnědovlasý národ? Toho asi můžu taky zavrhnout. Proč by nám pomáhal, když se ještě před chvilkou vybavoval s Dánskem? Národ vedle Dánska se rozhodne upoutat pozornost, a použije k tomu poněkud neobvyklých prostředků, které mi vyvolají na tváři úškrn i přes nedávné výhružky. „Jsem pro!“ křiknu souhlasně po vyslechnutí celého proslovu neznámého národu a s rozpaženýma rukama nadšeně vyskočím do stoje. Nezdá se, že by se ale návrh setkal s nějakým všeobecným nadšením, protože všichni ostatní buď mlčí nebo mají nesouhlasné připomínky. Kromě Francie, ale toho stejně nikdo neposlouchá. „Navrhuju, aby zbraň neměl nikdo krom mě a tady neznámýho přítele v pofidérním svršku ještě pofidérnější barvy, kteří nad vámi budeme držet stráž, udržovat vás, rozhádaný národy, ve smíru a případně vás usměrníme ranou do hlavy vhodný síly!“ Haha. A jestli fakt čekáš, že ti na tohle nějakej pitomec přistoupí, tak seš pěknej debil. Jako bych slyšel fidlání leprikóních housliček. Nebo to možná byla skrytá příčetnost. Proč vždycky plácnu nějakou blbost, že mě pak ostatní neberou vážně? Ale ono je to v důsledku jedno, protože řeč toho bruneta byla rozumná a dokonce měla i hlavu a patu (dokud nezačal plácat z cesty) a stejně se k tomu nikdo nehlásí. A proč? Protože jsou prostě moc líní si vyčistit boty sami! Koukám, že Norsko se chová přátelsky opravdu jenom k bratrovi – ani k Dánsku se nikdy nechoval až takhle. A co to je za poznámku? Aidian že by nás všechny ovládal? No to tak, to by dopadlo! To by bylo.. příšerný. Kdyby se k jeho normálnímu nepříjemnému chování přidalo ještě tohle, nedával bych nám moc nadějí. Co já vím? Třeba se to někdy v budoucnu stane. Třeba mu vikingové pomůžou. Vzhledem k jejich přátelství by se to klidně stát mohlo. Mělo by se mi ulevit, že nejsem jediný, ke komu se chová špatně, nebo bych se starat, jestli ten nůž Arthura opravdu nestrefí? Obrátím pozornost ke svinčíku na schodech. Norsko se nezdá být v moc dobré náladě (Pokud zrovna nemluví ke Skotsku.) a jestliže teď Arthur odešel, možná bych měl v zájmu uchování střev na jejich místě poslechnout rozkaz. Jakkoli se mi nechce. Nečeká doufám, že to sklo budu sbírat ručně? Na to bych se mu mohl ví-co. Poohlížím se po nějakém kusu látky, který by se dal použít. Možná bych o něco takového mohl poprosit kapitána lodi, až se mu půjdu ukázat? Mohl bych tam zajít hned, třeba by to někdo uklidil za mě.

Španělsko - 25. ledna 2012 21:13

Každý, úplně každý, kdo se právě nachází na stejné chodbě, jako já, slyšel můj návrh. Úžasný plán, který by nějak měl pomoct přežít všem národům, alespoň do té doby, než se dostaneme na pevninu. Jestli se na pevninu vůbec dostanem, samozřejmě. Loď se mírně kolíbá ze strany na stranu, čož sice nádherně uklidňuje mou mysl a odvává všechny nežádoucí myšlenky (až na ten moudrý hlas, který mi říká „zab je všechny“), ale mému drobnému problému v podobě kručícího břicha to moc nepomahá. Mám pocit, že s takovou ze mě za chvíli vyletí to, co jsem nesnědl. A ti pitomci, co se v duchu vysmívaní mým slovům, tomu všemu dodávají takový krásný krvevroucí pocit. A svoje pocity vyjádřím, jak to mám ve zvyku, příjemným přátelským úsměvem. Koutky mých úst se pomalu rozšíří do stran a já tak vytvořím jakési bezstarostné gesto, jenž skvěle překryje všechny mé ostatní pocity a dá všem v okolí falešný pocit jakéhosi...bezpečí? Opravdu si tyhle osoby myslí, že jim nic nehrozí s tímhle vytlemeným týpkem? Kecám z cesty. Jasně, že nehrozí.. A vtipné na tom všem je, že čím víc se snažím usmívat, tím víc upřímnější můj úsměv je. Po chvíli je už moje nálada zcela ovlivněna tím pitomým úsměvem a já ho v tu ránu nemůžu dostat z tváře pryč. A kdyby jen to. Na řadu přijdou dokonalé komentáře ostatních národů, a kupodivu se najdou i tací, – vrhnu přísný pohled po Francisovi – kteří se mnou souhlasí. Aby taky ne, podle mě na výběr ani moc nemají. Buď se tu pozabíjí navzájem, čehož se opravdu účastnit nehodlám, leda že bych sem tam nakopnul pár národů, to by ovšem bylo vůči mým předchozím slovům tak trochu nefér, nebo budou držet pospolu a najdou tak cestu, jak z tohohle Božího žertu ven. Každopádně, Francis není jediný, kdo upoutá moji pozornost... Ozve se zrzavý chlapec, který nadšeně souhlasí s mým proslovem. A to asi jako jediný (nebo to jen jako jediný dal najevo, páč Francie se nepočítá). Jeho řeč ovšem nezůstane u pouhého souhlasu, k mému obrovskému překvapení hned na to vynese svůj návrh a názor na věc. Zní to možná malinko ujetě, ale v podstatě má vcelku dobrý a rozumný nápad, a pořád zůstává snad jediným inteligentním národem, který zřejmě tuší, co by se mohlo stát, kdyby se to tu zvrhlo v jednu velkou pranici. (a mě jakýsi hlas pořád říká „všechny je upal, neznabohy“) „Ty jsi Irsko, že?“ pronesu přátelsky směrem ke zrzkovi. Samozřejmě, že vím, co je zač, moje otázka je čistě jen pro navázání konverzace. Přece k němu nepřijdu a výsostným velezázubem a se slovy „Nazdar vole, tož jak to u vás šlape? Pořád jsi nepřived ty pitomce od vedle na správnou víru?“ ho bratrsky neudeřím ho ramene. I když čistě teoreticky bych mohl. Musím uznat, že jeho myšlenka má opravdu něco do sebe, ale vážně, to opravdu čeká, že na tohle někdo přistoupí? Že někdo fakt bude tak inteligentní, aby se náma dvěma nechal hlídat? Ne, samozřejmě, že ne. Ale ta rána do hlavy zní docela zajímavě, hehehe... No co? Zkusit se má všechno. „Tak jste to vážení slyšeli. Jedna hádka a mocná ruka hněvu zasáhne! Španělsko, Irsko a Bůh vás potrestají!“ upozorním je s sebevědomým úšklebkem na tváři a můžu jen doufat, že to nebudu právě já, kdo schytá ránu pěstí. U těch ztřeštěných mozků si nikdy nejste jistí... Mohutné zakručení v břiše a následovná mírná křeč z hladu mě upozorní, že můj žaludek asi brzo začne metat kotrmelce, jestli mu nedodám nějakou poživatelnou látku. To mě přivede k myšlence slov toho skotského rudohlavce. “Taky by jsme tady na lodi mohli začít pěstovat rajčata“, probleskne mi hlavou a nad mou hlavou blikne mal pomyslná žárovička. To je zatraceně dobrej nápad! Kdomě spousty jiných pohrom by se totiž taky mohlo stát, že tu zůstaneme trčet několik dalších desítek let (ačkoliv, deset let není oproti době, kterou už trávíme na této planntě plné bezvěrců, skoro nic) a proto by nebylo od věci nashromáždit si prozatím aspoň nějaké zásoby, na horší časy. Bože, já jsem geniální!! „Omluvte mě na chvíli!“ sdělím a je mi úplně jedno komu, a přiměřeně rychlým krokem se vydám známým směrem do kuchyně. Není daleko, stojíme vlastně jen pár kroků od ní, což mi práci mnohonásobně ulehčí, a není proto divu, že už za pár minut se přehravuju v té velké bílé mrazící věci. Právě jsem totiž dostal úžasný nápad, a Bůh mě ochrňuj, jestli nevyjde. „Ha! Tady je!“ zajásám po malé chvíli a spokojeně si pohledem přeměřím svůj úlovek – velké, zralé, červené rajče, které jako by čekalo, až se do něj zakousne nějaký hladový Španěl. Což taky hned udělám, a zatímco si mé zuby pomalu navykají chladu vycházejícího z té lahodné zeleniny, rozhlížíc se po okolí vyjdu na chodbu. Až po nějaké době si mi podaří najít vhodné místo nedaleko lodní paluby – jakési dvě ztrouchnivělé desky, nebo možná něco jiného, co já vím, každopádně jsem toho názoru, že lepší místo už tu nenajdu. A rajče už mám skoro snězené. Opravdu skoro. Nastavím ruku a vyplivnu na ni pozůstatky plodu, čili pár malých rajčatových semínek. Druhou rukou pevně stisknu křížek věrně visící na mím krku a tiše semínkům požehnám, protože pevně věřím, že jestli je někdo, kdo by mohl jak mě, tak rajčeti pomoct, je to právě Bůh. Během několik vteřin svou krátkou motlitbu ukončím a jedním pohybem pohřbím semínka kdesi pod palubními deskami. Jestli mě teď někdo pozoruje, nejspíš se směje, i já sám nad sebou kroutím hlavou a přemýšlím, jak by zrovna tady mohl vyrůst rajčatový keřík. Bez úrodné půdy, bez hřejivého španělského slunce... Ale nemám důvod ztrácet naději. Zázraky se dějí...

Iris I. Braginskaya - 27. ledna 2012 22:05

Nějaká slečna pustila Gilberta sednout, jak ho znám myslí si něco o úžasnosti. Já vím, že mám vychované občany, vždy nás přece učili přenechat koně staršímu, aby nemusel své roky ztížené tělo namáhat. Dívám se z okna a pak když se objeví tramvaj v blízkosti hradu a zastaví, vezmu Rodericha za ruku a vyvedu ho ven. „Ať se tu neztratíš, víš, že máš orientační schopnost houpacího koně.“ Gilbert vystoupí taky tak jsem spokojený.Usmívám se tahle země je to nejhezčí co mě potkalo, tak krásná jak jen může být, snad jen by tu mohlo být víc zelené. Nejraději bych se rozběhl a objevoval to všechno nové, co se za ty roky událo. Ale po pravdě, muselo být prima být u těch prvních krůčků vynálezců. Pozorovat první testovací sady. Pokusné stroje, vzlety a pády…trochu se mi začíná stýskat…chtěl bych domů. „Roderichu Gilberte, myslíte že se někdy dostaneme domů?“ Kouknu po nich s trochu smutným pohledem. Ano jsem drzý národ ale ne necitlivý a opravdu ALE OPRAVDU se mi začíná stýskat.

Danmark - 27. ledna 2012 23:42

Lad os få drukket! Dál se prohrabávám kumbálem a doufám, že při svojí šikovnosti nestrhnu poličku s pivem nebo tak podobně. Už jsem trochu přivykl tomu pitomému šeru, takže se nějak začínám orientovat, ale i tak je ta maličká místnost očividně (haha) pořád plná věcí, které jsem ještě neobjevil. Zvenku se ozývají nějaké hlasy, ale v tuhle chvíli je moc nevnímám. Spíš se zamračím, když mezi všemi těmi skleněnými lahvemi plnými piva, vína, whiskey a dalších záležitostí narazím na nějakou krabici… nejspíš je z papíru, ale takového divného, tuhého, lesklého… a jak po chvíli zkoumání zaznamenám, na žlutém pozadí je modrý nápis Kakao. Chvíli na to zaraženě mžourám a přemýšlím, jestli mi to náhodou něco neříká. Nepřitáhl Španěl něco, co mělo podobný název, z Vinlan… teda, z Ameriky? Položím na zem lahev s whiskey a něco, co vypadalo jako pivo, a krabici trochu nešikovně roztrhnu. Uvnitř je nějaký bílý sáček a v něm hnědý prášek (teda, předpokládám to, protože v tomhle světle se barvy dost těžko odhadují). Nakonec pokrčím rameny a otevřu to, snad to nebude nic… divného (jako od Islího – a ne, že bych ho chtěl urazit, ale žralok zahrabanej tři metry pod zemí prostě není jídlo podle mého gusta… ). Přičichnu k tomu prášku, ale nadechnu se ho trochu moc (prostě si šňupnul), kýchnu a praštím se hlavou o jednu z poliček. Chytím se za bolavé místo a ujede mi pár nadávek, ale na víc nemám čas, protože jedna z lahví se dá do pohybu a za chvíli už vesele padá dolů… na podlahu, kde se mi ji nějakým zázrakem povede chytit. Rozhodnu se zkoumání toho divného prášku nechat na později a pořádně se kouknu na nápis na skleněné lahvi. V další chvíli mi málem vypadne, když nadšeně zjistím, že se jedná o akvavit. Takže námořníci vážně mají vkus (a u těch britských se člověk skoro diví)! Navíc je nahoře výrazný nadpis Skåne. Není to úžasné? Na britské lodi z budoucnosti jsem narazil na Norgeho pití, které pochází z mého území! (I když ten idiot Berwald tvrdí něco jiného a stojí si za tím, že Skåne je jeho… tsk!) To už musí být nějaký doklad naší lásky, ne? Zbytek textu na lahvi nezkoumám, s veselým úsměvem ji položím vedle sebe a tentokrát chytřeji se pokusím znova zjistit nějaké informace o té asi americké záležitosti. Opatrně to ochutnám, je to sladké… a docela dobré. Chutnalo by to Norgemu? Sice je ve své době asi zvyklý na něco trochu jiného, ale nikdy není špatné objevit něco nového… sice nechápu, co dnešní lidi vidí tak úžasného na konzumování jídla v prášku (za předpokladu, že takhle vypadá všechno… docela bych chtěl vidět krávu v prášku), každopádně to může být zajímavé… přidám teda krabici na hromadu k věcem, které hodlám vzít (čili k irské whiskey, pivu a akvavitu… a ještě skotské, kterou jsem někde objevil) a hodlám se ještě narychlo porozhlédnout po místnosti, když najednou hlasy venku zesílí. Nechám všechno na místě a trochu přiblížím hlavu ke stěně, doufám, že se nic neděje Norgemu nebo tak podobně… protože jestli jo, tak jsem ochotný kohokoliv, kdo by mu něco zkoušel udělat, hodit přes palubu. Nebo ho ve jménu starých vikinských zvyků pověsit za palce, dokud mu neupadnou. Nebo bych si od Antonia mohl půjčit tu krásnou španělskou botu… nebo ho požádat, aby mi založil menší hranici… Po chvíli si uvědomím, že je to právě Španěl, kdo mluví. A jo, docela rozumně, to se musí uznat (konec konců poměrně inteligentně se choval i předtím na chodbě, nebýt těch keců o Bohu a tak podobně). Jenže tady mu to nikdo neuzná. A jestli jo, tak bude za vyvrhela. To prostě nejde, aby se věčně rozhádané národy najednou semkly jen kvůli tomu, že je to z jejich prosperujícího období vyfluslo někde v daleký budoucnosti, kde pomalu ani netuší, co se s nimi stalo, jak velký mají území nebo s kým jsou zrovna v alianci. Nevím, jak ostatní (Brit nebo Francouz by se nejspíš dokázali spolčit s kdekým), ale já bych to neudělal ani náhodou. Dobře, Norge, Islí a pár dalších jsou čestné výjimky, ale to proto, že oni jsou… prostě moji, chápete? Na druhé straně je Berwald, se kterým bych nespolupracoval ani náhodou, ať už ta naše budoucnost vypadá jakkoliv. Já můžu být rád, že ho mám v Kalmarunionen hezky pod sebou, pod kontrolou. Fakt bych teď neměl myšlenky na to poslouchat ty jeho (většinou ironický) jednoslovný názory, kterými se mi akorát snaží podrýt autoritu. Ne, na téhle lodi spolupráce nejspíš není možná, ani když se tu zrovna nevyskytuje Švéd. Každý radši postupuje podle sebe a snaží se chovat jako hrdý národ, pokud mu z té hrdosti ještě něco zbylo. A pokud má nějaká kælling potřebu lízt každému do postele a nabízet mu billige knald, tak to není moje věc. Španěl ukončí aspoň trochu inteligentní část svého proslovu a začne krafat něco o býčích zápasech. To ignoruju a radši trochu posunu hlavu u stěny, jestli nezaslechnu Norgeho. V tu chvíli se kousek ode mě něco zabodne do stěny, podle té nabroušené špičky je to nůž… a ještě ke všemu Norův. Konsternovaně se tím směrem ještě jednou podívám, pak se rychle otočím, naberu do náruče všechny věci, které jsem se rozhodl vzít a pohledem se rozloučím s tou skvělou místností (určitě v ní nejsem naposled). Po chvíli se seberu, otevřu dveře s prosbou, aby proti mně neletěl další nůž a vyjdu na chodbu, kde – jestli se mi to nezdá – se počet národů za tu chvíli poměrně dost zredukoval. Nepočítám s tím, že by je ostatní stihli vykuchat a zbavit se těl, takže se buď takticky stáhli, nebo urazili (nebo cokoliv jiného). Vydám se k Norgemu a pohledem vraždím toho, kdo stojí vedle něj… a jeho kilt. Jestli se na nás nalepí a zkazí to, na co jsem se tak těšil, tak bude první, komu na týhle lodi natrhnu zadnici. I přes to, že mi ta zrzka Skot kazí náladu, tak k nim přijdu a pokusím se tvářit aspoň trochu mile. Přece se po tom všem nenechám zdeptat věčně naštvaným idiotem, který... je prostě idiot a hotovo.

Finsko - 28. ledna 2012 13:17

soukromá zpráva od Finsko pro Poněkud zděšeně civím na Berwiho. Jen zavrtím hlavou, že o jakýsi rychlý var s konvicí zájem nemám. Vážně ne, probralo mě jen to zvláštní slovo. Popravdě, zajímalo by mě, jak takový rýchlý var s konvicí funguje. Teoreticky by to mohl být rychlý var v konvici, ale co si budeme nalhávat. Než nad ohněm zahřejete vodu tak, aby začala poskakovat, tak to nějakou tu chvíly zabere. Nicméně jsem velice šťastný, jakmile se ocitnu nohama pevně na zemi. Rudý v obličeji a dívajíc se stranou jen přikývnu na oznámení, že se bude montovat později... Ale já nechci skládat tu postel se Švéďou osamotě. Popravdě, docela dost mi začíná chybět ten adrelin. Pokaždé, když se mi uvolnil do krve, byl jsem schopen udělat všechno. S adrenalinem bych byl schopný dát Berwimu i pohlavek, ale takhle? Chovám se jako malé dítě, které mluví s duchem. Ne, že by tak nevypadal normálně... "Wha!" Vyjeknu a skočm za jakousi velkou polštářovou věc, tuším, že jsem zaslechl slovo pohovka. Nicméně, ta krabice co začala vydávat zvuky je děsivá. Samozřejmě, že na Berwiho nemá. Na Švédův hlad se nedá však reagovat jinak než tichem. Mlčení je v tomto případě to nejlepší. A následný pohled mým směrem je děsivější než obvykle. Ale já nejsem k jídlu... Projede mi hlavou a vyděšeně se usměji. O ledovém potu, co mi stéká po čele, se raději zmiňovat ani nebudu. "Kde máš toho ptáka?" Nadhodím a kouknu se směrem ke škvrněti, co si namlouvá, že je dospělé. Jelikož už Berwi není v dohlednu, sednu si na jeden velký plštář a rozhlédnu se kolem. Vypadá to tu jinak a podezřele. Třeba ta velká plochá věc na stole. Se zájmem se na ní zadívám. Možná v tom taky bydlí duchové, jko v té divné věci, co vydává zvuky. "O co sem přešel?" Optám se ho a kouknu směrem ke vchodovým dveřím. Příchod mého.. ehm, muže... mi nažene husí kůži.Tváří se, jakoby mě chtěl ukřižovat. Opravdu nerad bych byl přibit ke dvoum kusům dřeva, zmlácen a pak umřel na žízeň. Ovšem zdá se, že to mi nehrozí a tak se jen zděšeně usměji a zrudnu, když se objeví v mé těsné blízkosti. Raději si ani nebudu připomínat ten děsivý sen...

Norsko - 28. ledna 2012 22:55

Švéd je debil! V kajutě - jídlo, pitivo. Aneb, můj nejlepší přítel a můj nejlepší ... otrava? Prostě otravné! Jsem spokojený, že Ir už dál neprotestuje, ba co víc, přisvědčí mi. Dodává mi to jistý pocit moci, který trochu utrpěl, když mi Anglán řekl tu nemilou zprávu ohledně mé budoucnosti ... a také tím zmatkem, co byl kolem. Ale v současné situaci mám pocit, že se mé obvyklé návyky vrací, tak snad se jen mírnit, aby mi to nevlezlo moc do hlavy. Pokud se tu budu snažit šéfovat moc, tak to leda schytám... Ale i tak, ono je velmi příjemné, když má člověk/národ autoritu. Skot na mou domněnku o jeho nadvládě nic neříká, což se dá vysvětlit všelijak. Buď, že to není tak úplně pravda, ale nechce to přiznat. Nebo, že jsem se trefil, ale bere to jako takovou samozřejmost, že ani necítí potřebu to odsouhlasit. Docela bych mu přál, aby pravda byla ta druhá možnost, ale ... Jen lehce kouknu po Arthurovi, jako bych zaznamenal ten tik. Samozřejmě, že jemu se tohle tvrzení nelíbí ... a když si tak vybavím včerejšek a lehce i mapu, nevypadalo to, že by minimálně v současnosti Skotsko výrazně vedl ... Ale co. Otravné úvahy. Ovšem Irův další výstup, který následuje po Španělově proslovu, mi ještě o trochu zvedne koutek. Španělovy požadavky jsou logické, úsměvné, nereálné ... Ale když připočteme, že ohlas má jen u Francise (kterého nikdo nebere vážně) a u Ira, jehož další proslov to pohřbí úplně, koho by to nepobavilo. Ostatně taková vláda Španělska s Irem by mohla být celkem zajímavá. Snažím se vyhnat z hlavy představu Ira s bičem, který při prvním mrsknutí přizabije sám sebe... Tedy nechci Španěla podceňovat, možná na tom bude s inteligencí jak Dán, tedy většinou kolísá mezi nulou a zápornými hodnotami, ale opravdu ve výjimečných případech se tam objeví i opravdu zajímavá a trefná myšlenka či nápad, díky kterému si uchovává dotyčný jistou úctu. Navíc Dánsko je silný a udatný bojovník a příjemně hřeje, takže má i další kvality. Po pindách o mocné ruce hněvu si odfrknu a pomyslím si něco o mocném kladivu Thorově, které ty dva zaručeně praštilo do makovice, protože jinak se ty jejich řeči vysvětlit nedají. Při poznámce Alby o pěstování rajčat se ušklíbnu. Ale nedivil bych se, kdyby to španělský druh vzal vážně. Možná bych mohl navrhnout Dánsku, jestli nechce pěstovat sekery. Bylo by více než roztomilé, kdyby zasadil do země několik malých sekerek, poctivě je zaléval a čekal, až mu vyrostou ... No, a možná s trochou magie a dobře zvolenými runami bych mu tu snahu i splnil ... Mm. Ovšem když vidím, jak se můj vržený nůž zabodává do prken vzadu a hledím na Arthura, kdesi v hloubce se objeví jakýsi výčitka. Vždyť jsme spolu vycházeli slušně. Včera mezi náma panovala víc jak přátelská atmosféra... Ale včera není dnes. Nezaujatě pokrčím rameny, když se Brit odklidí. S jistou grácií převezmu od Francouze podnos a s lehkým úsměvem kývnu na jeho slova. "Děkuji," protáhnu, jako kdyby mi právě vysekl ten nejkrásnější kompliment jaký mohl. A také ano. Vždyť co potěší více, než když vaše oběť připustí, že ji opravdu naháníte strach? Ale i tak je zastání? od Alby milé. S jistou ironií sleduji, jak Francis zdrhá (ostatně celá chodba se nějak vylidňuje) a pak přikývnu. "Dobře," odtuším jednoduše, jsem rád, že Aidian na nabídku kývl. Pohodím hlavou k jedněm dveřím. "Přesně tam," oznámím, načež se zadívám na příchozí Dánsko, vypadá to, že pitiva bude víc jak dost. Ale pohled, kterým hodí po Aidianovi mi neujde. Možná mu dlužím omluvu, sice jsem mu slíbil společně strávené chvíle, ale tak ... pořád je v plánu to zírání na hvězdy. A Aidian je můj kámoš, je snad logický, že si spolu chceme pokecat, zkritizovat všechno a všechny, podrbat si, jací jsou to otravní kreténi, promyslet vítěze soutěže o největšího otravu ... a můžeme pokračovat soutěží o největšího pitomce. "Mm,"věnuji Dánsku nijaký pohled a pak přeci jen zkusím alespoň trochu milý výraz. "Nebude ti vadit, když se tady Alba přidá, že ne?" protáhnu, ale je to spíš oznámení než otázka. Taky mě jen tak na okraj napadá, že jsem vzal jen dva talíře, takže se buď budem muset nějak podělit ... Ale když se to tak vezme, měl jsem u Anglána snídani a že bych umíral hlady se říct nedá. Klidně se bez svého přídělu obejdu. Ale i tak je to otravné ... A z dvou pohárů už je jen jeden. Ale tak... můžeme jako správní barbaři pít z flašek. S tím už vcházím do kajuty. Stavím jídlo na jeden ze stolků a pak se ušklíbnu na ty dva. Snad se mi tu nesežerou, ale ... za mých dob spolu vycházeli, tak doufám, že se to moc nezměnilo. Počkám, až i Dán složí svůj podíl a pak namátkou něco vezmu. Aspoň si vyzkouším nově nabyté znalosti latinky. Lehce přimhouřím oči a soustředím se na nápis. "Ak-vavit," odtuším, "Skåne," helemese, moje území (respektive Dánovo území, ale ten mi teď patří, že...) , "Vyrobeno ve Švédsku," dočtu další informaci a trochu přimhouřím oči. No počkat! Lehce se zamračím na Dána kousek od sebe. "Ty jsi o to přišel?" povytáhnu obočí a odložím flašku na stůl. "Debile," odtuším chladně. I když jsem spíš naštvaný na Berwalda. Roztahovačný švédský otrava! "A co je tohle?" zadívám se na kakao. A aniž bych věděl, jak moc napodobuji Dánsko v kumbálu, natáhnu se pro to a přičuchnu. Celkem hezky to voní. Přimhouřím oči. Ale jako pití to taky zrovna nevypadá, co si budeme povídat. Opatrně si naberu a ochutnám to na špičku jazyka. (Opatrnost jde při tom stranou, přinesl to přece Dán a pochybuji, že by mě chtěl otrávit.) Chvilku to převaluju v puse, je to sladký, je to ... zvláštní. "To je dobrý," usoudím a naberu si ještě trochu (nebo spíše víc).

Království Gwynedd (Wales) - 29. ledna 2012 01:40

soukromá zpráva od Království Gwynedd (Wales) pro Vlnky Přikývnu, zachovávám přátelský úsměv, ale poněkud rozpačitím nad tím portugalským nadšením. Krásně? Možná tak prvních pět minut, ale... žádný stín, všude písek, děsný vedro. Nevíme kde jsme... Ano, přímo nádherně. Raději jen pokrčím rameny, nepotřebuji mu kazit náladu. "Snad ano," usměji se, "Bude se nám hodit...," míním ohledně vody a pak přikývnu. "Ano, to je škoda," souhlasím. Navíc, kdybys ji měl, mohli bychom se odtud i nějak dostat... Dodávám v duchu. Stejně je fakt podezřelý, že si jen tak zmizela! Tomu vůbec nerozumím ... A s alkoholem by to tu bylo snesitelnější. Na tomhle slunci by měly jeho účinky určitě rychlý průběh. Nový národ mi opětuje pozdrav, skvělé, základy slušného vychování vyměněny. I když mám takový dojem, že ani on neví, kdo já jsem. Ale aspoň si mě neplete s Arthurem, má u mě malé bezvýznamné plus! I když nechápu čemu se hihňá. A proč? Mám totiž dojem, že to má co dělat se mnou... No, možná, že to raději nebudu řešit. Stejně jako to, co má na sobě, to je totiž fakt divný ... A rozhodně nevypadá mužně. Vždyť na tom jsou mašličky! Ale to neřešme ... Jakmile Mordred zmizí, už mi je po něm smutno. Nerad se se svým drakem loučím, bere mi to jistý pocit jistoty. Nemluvě o tom, že i on je na mě zvyklý. Přeci jen, mezi drakem a jeho společníkem existuje hluboké pouto. Ostatně jako mezi každým mágem a jeho magickou bytostí. Ale každopádně spoléhám na to, že jemu to nikdy netrvá moc dlouho. Můj návrh na koupel se překvapivě ujme a za chvíli už všichni plaveme ve vodě. Je to vážně příjemné. Sem tam se ponořím, vyplavu, pohrávám si na vlnách, nechávám se nadnášet ... Nakonec se na nich položím a zavřu oči, nechám se unášet mořem, je to příjemné, ... Jen tu mám pocit, jako kdyby se o mě něco otřelo. Chvilku to nechám být, ale následně mě kdosi postříká. Otevřu oči a jelikož Portugalec s Holanďanem jsou dál, hledám příčinu jinde. Všimnu si, jak se kousek ode mě ponoří jakási ploutev... Přimhouřím oči a nakonec se nad hladinou objeví půvabná slečna s velkým poprsím, nezakrytým. Má tmavší pleť, plnější rty, krásné tmavé vlnité vlasy ... Zamrkám, abych se ujistil, že se mi to vážně nezdá. Mořská víla na mě hledí jako kdyby si nebyla jistá, jestli ji opravdu vidím nebo ne. Pak opět nabere vodu a pořádně na mě stříkne. "Hej!" zabrblu a vrhnu se za ní... Pak už cítím jen jakousi tupou bolest, něco zamrmlám. A převalím se. Zatřepu hlavou, rozlepím oční víčka... Vidím sluníčko, jak se na mě usmívá na mě z nebe praží. Ležím na pláži, vlny kolem mě šplouchají... A před chvíli jsem se praštil o ten kámen za mnou. Já jsem snad vážně usnul! Poněkud dezorientovaně se zvednu do sedu a zadívám se po svých dvou společnících. Pak ale pokrčím rameny, zívnu a znovu si lehnu, tentokrát na bok, spojím ruce a na ně si položím hlavu. Voda kolem mě příjemně šplouchá, takže mě osvěžuje, písek je příjemně měkký... A mé snění o sexy mořské víle pokračuje. Jen by tedy nemusela mít obočí jak Arthur, myslím si trochu otráveně, když ji následuji do vodního paláce. A její fotřík by nemusel vypadat jak mořský panic víl Alba... A proč tu chovají mořské ovce s ploutvemi? Asi bych měl své sny reklamovat... nebo se z nich vzbudit. Každopádně dál spokojeně spím...

Island - 29. ledna 2012 10:17

soukromá zpráva od Island pro Po dobu návštěvy neznámého člověka jen vykukuju zpoza Berwaldových zad. Ne, že bych se bál. Jen... Je třeba si zachovat jistou obezřetnost, že? Kromě toho nemám zbraň, takže kdyby se náhodou něco semlelo, Švédsko by si s tím určitě poradil líp. Neříkám, že by na nás měl zaútočit ten člověk, ten vypadá docela důvěryhodně, ale nevěřím všem těm věcem kolem. Určitě jsou plné temné a nezkrocené magie! Několikrát se víc přikrčím za Švéda, když jsou nám předváděny jednotlivé přístroje, které se vždycky rozchrčí a rozhlučí. Je jich tu několik, které se skládají z několika mečů a vypadají opravdu nebezpečně. Z Berwaldova stínu vystoupím, až když se muž rozhodne odejít. To už tedy sedíme na pohovce a koukáme na nějakou bedničku. Pohybující se obrázky mě také mírně děsí, ale Finsko schovávající se za sedačkou mi dodává odvahu. Cítím se dospěleji. „Puffin?“ nakrčím čelo. „Někam odletěl,“ pokrčím rameny. Dělá to pořád, nikdy nevydrží na jednom místě dost dlouho. Při svém opětovném příchodu mě pak vždycky zničehonic shodí na zem. Finsko si sedá vedle mě a vypadá to, že mu budu muset převyprávět, co dělo po dobu jeho spánku. Proč vůbec usnul? Byl jenom unavený nebo se něco stalo? Upřu na Fina pronikavý pohled. „Přišel sem nějaký muž a řekl nám.. že zítra přijede On-.. Norsko s Dánskem a nějaké další národy.“ shrnu to do jedné věty. O ukázce funkci přístrojů není třeba se zmiňovat. Jak si asi vede Berwald v kuchyni? Koukám před sebe a sem tam zkoumám vzor na podlaze, sem tam vlastní nohy. Hlavně se vyhýbám pohledem té věci s obrázky. Vychází z ní monotónní hlas, vyprávějící nám něco o globálním oteplování a tání ledovců. Vlastně to ani není tak děsivé, ale co by kdyby.. Nakloním se ke straně a opřu se o ruku, kterou se mi povede sáhnout na nějakou krabičku a zmáčknout jeden z čudlíků na ní. Z televize se rázem začnou ozývat vysoké, nadšené hlasy. Odvážím se vzhlédnout a vidím, jak se na bedničce míhají různobarevní.. koně? Poníci? Ať je to co chce, trochu mě to zbavilo strachu z neznámého a teď zvědavě koukám, co se bude dít. Vypadá to vlastně docela zajímavě. Barevná, veselá zvířata se ani v nejmenším nepodobají zrůdným démonům, které jsem očekával. Když přichází Berwald, s neskrývaným zájmem už hltám děj na obrazovce. Bohužel, seriál – jak si to pojmenuju – se zrovna rozhodne končit, a tak si jen zklamaně povzdechnu a doufám, že.. třeba to začne znovu? Doufaje, obrátím pohled k těm dvěma vedle mě. Napadne mě.. „Vypadáte starší,“ podotknu nesměle a koutkem oka se si přitom prohlížím Berwalda s Tinem vedle mě. Když jsem se já přemístil z mého století sem, proč by se sem ti dva nemohli dostat zase z jiných století?

Skotsko - 29. ledna 2012 21:45

Při Irově reakci mi jen vyjede jedna armáda těch pitomejch krámů, co mi nahrazujou obočí, nahoru. Ta absurdita jeho slov mě ale dožene, neudržím se a vyprsknu smíchy. Vždycky jsem věděl, že Irsko je úplně mimo, ale až tak moc? On to myslí vážně? Jako vtip dobrý, možná bych ten jeho pitomej humor i pochopil, ale něco mi říká, že tady zrzavej bratr to myslel vážně. A to je… fakt smutný. Za normálních okolností bych mu prostě vrazil pohlavek, co si vůbec dovoluje mít tak pitomý návrhy, ale vzhledem k tomu, že na jeho návrh reaguje Španělsko, nedokážu dělat nic jinýho, než se pokoušet ubránit záchvatu smíchu. “Vy dva jste fakt dokonalá dvojka,” vypravím ze sebe mezi pokusy zadusit v sobě smích. “Měli by ste slyšet, jak stupidně zníte. Stráž? Ruka hněvu? Ještě začněte provolávat, že konec světa už se blíží a spaseni budou jen boží strážci a proroci,” řeknu, v průběhu mejch slov se uklidnim a konec věty už pronesu jen s ironickým úšklebkem. Zajímalo by mě, co budou dělat, až jim ten jejich Bůh nepomůže? I když oni by si zase vymysleli nějaký kecy typu: Zkouší nás! Jako fakt by mě zajímalo, kdy toho Bůh bude mít nazkoušenýho dost a začne rozdávat slibovanej blahobyt. Ale když je baví furt jen trčet v kostele a klečet tam jak totální paka, tak klidně. Jejich věc. Ale jestli si myslej, že ty modlitby někdo vyslyší, tak jsou to fakt kreténi. Teda... hlavně Španělsko. Jako reakci na Anglánovu poznámku jen pohrdavě zafrkám: “A to mi říká někdo, kdo bez bambitky v ruce neudělá ani krok? Jestli ty náhodou nežárlíš, že my zbraně ještě máme.” Pitomej bratr. Proč tomu noži uhejbal? To mi fakt nemohl udělat ani tu nejmenší radost? Fakt by si zasloužil, aby mu někdo pořádně fláknul. Ujal bych se toho sám, kdyby se povedenj bratříček tak rychle nevypařil. Tak běž pryč, srab! Jasně, jen si běž! A chybět nám tu nebudeš! Naopak! Už podruhý během pár minut si ta blbost nad mym okem dělá, co chce. Tentokrát mi v obočí tikne, když sleduju, jak ten jižanském nekňuba hodlá uskutečnit moji ironickou poznámku. Tohle je prostě moc už i na národ. To je vážně tak blbej nebo chce napjetí, který by se tu dalo krájet (i když po odchodu Anglána se značně zmenšilo), trochu uvolnit prostřednictvím hodně nepovedenýho vtipu? Kde jsem se to sakra ocitnul? Nebejt Sigiho, mám pocit, že jsem na lodi těch největších blbců a já se tu zjevil omylem. Odpovídalo by to. Ale Norge tu je, takže mám možná i naději na pokec na úrovni. Což mě přivádí k mýmu kamarádovi. Teda doufám, že teď ho tak můžu nazývat, když ke mně má, zdá se, vyloženě přátelskej postoj. Nezklamal. Ale to on nikdy. Žabáka dokonale uzemnil a ten ubožák se nezmohl na nic jiného než útěk. Na druhou stranu, vystrašit Frantíka není nic těžkýho. Ten blbec se bojí i vlastního stínu a ještě prohlásí, že ani jeho vlastní stín neni stejně krásnej a okouzlující jako on. Zajímalo by mě, co by udělal, kdyby mu někdo tu jeho “božskou” fasádu trochu poupravil. Že bych se o to postaral já? Ale asi je zbytečný dělat si z každýho mlátičku, stačí Anglán… a Ir. A stejně jsem za můj pobyt tady ještě nikomu nedal ani pěstí, takže bych nejdřív mohl srovnat do latě bratry a až pak se zaobírat narcistickym Francisem. Nezaujatě, se skeptickým úšklebkem sleduju, jak ten Španělskej blbec sází rajčata. A to fakt věří, že mu to tu vyroste? Na lodi? Navíc by mu někdo měl připomenout, že tady jsme na severu, kde rostou možná tak tuříny. No, třeba bude vtipný sledovat Španěla v depresi čekajícího na první vyklíčení. Na Norgeho odpověď jen přikývnu a dál sleduju Antoniovy marné snahy. Načež přijde Dán. Přiklusá k Norsku jako poslušnej pejsek. Ale tak to za dob vikingů asi bylo. Divim se, že je Dánsko tkovej ubožák, že se nechová víc jako ze svýho století. Ovládá přece Skandinávii a pomyslnej král severní Evropy by asi neměl poskakovat kolem národu, kterej je pod nim a nosit mu pití. Na jeho vražednej pohled odpovim jen posměšným úšklebkem. Jestli má něco proti mně, můžeme si to vyřídit v soukromí nějakym pěstnim soubojem. Bez sekery najednou už nevypadá tak drsně, blbec! S tou jeho šikovností by beztak ublížil akorát sám sobě. Ale Sigimu by to možná vadilo, tak ten jaho pohled alá Zabiju tě, jestli mi šáhneš na Norsko! dál nekomentuju. Je mi srdečně jedno, jaká bude Dánova odpověď. Pozval mě Nor a je slušný nabídky tohohle rázu přijmout, takže to Dánsko prostě bude muset vydržet. Stejně se ztřískáme do němoty a bude nám totálně jedno, v jaký společnosti se právě nacházíme. Já rozhodně. A jak znám Dána, nezůstane střízlivej ani on. Vydám se za Sigim a snažím se okázale ignorovat Dána. Pitomec. Stejně to dopadne jako vždycky. Já a Norsko budeme řešit důležitý věci jako boje, nepřátele, vládce a další politický bláboly, zatímco on se bude jen tupě křenit a předstírat, že není pravda, že o podobnejch věcech nemá ani šajna. Kajutu, do který mě zavede, shledám nezajímavou a vcelku dost podobnou tý mojí a Arthurově. Přejedu pohledem po chlastu, kterej se Dánsko uráčil přinést. “S tou irskou břečkou si se nemusel tahat,” oznámím Matthiasovi ani ne vyčítavě jako spíš znechuceně. Bratr i jeho hnusný produkty se prostě vecpou všude. Ujmu se jediný lahve skotský a odpustim si poznámku “To si kvalitního chlastu nemohl vzít víc?”. Dán přece nemá pořádnej vkus, když si vystačí s pivem a podobnejma hnusama. Normálně bych se ztrátě jeho území zasmál už prostě jen z povinnosti plnit roli toho škodolibýho, ale vzhledem k tomu, že pořádně nevim, jak to se mnou v současnosti vypadá, protože milej bratr mi nebyl ochotnej to říct, asi nemám právo se smát. Můžu mít pod palcem celý ostrovy (teda asi kromě části Irska), nebo mě taky může ovládat Anglán. A ten kretén mi prostě nemohl laskavě sdělit, kdo teda koho ovládá. Srab! Otevřu si flašku (schopnost poprat se s tim hlavolamem rychle se mi hodí čim dál tim víc). Pořádně se napiju a hledím na Norsko, kterej právě ochutnává nějakou podivnou věc, co Dánsko přinesl. Přinese nějakej divně vyhlížející prášek a mojí drahou whisky vezme jenom jednu? Loknu si ještě jednou a usadim se na jednu z postelí. Nebudu tu přece stát jak tvrdý y. Soustředěně zírám na Nora a přemítám, jestli bych byl ochotnej ho nějak zachránit v případě, že Dána napadla podobná kravina jako třeba postrčit mu jed na krysy. Asi… bych ho zachránil. V zájmu vlastního psychyckýho zraví, protože bez Sigiho by mi v týhle společnosti dočista hráblo. A to už se možná stejně stalo.

Irsko - 30. ledna 2012 17:07

Výhled na smějícího se bratra mě do jisté míry uklidní. Konečně se zachoval trochu víc jako ten bratr, kterého znám já u sebe, a ne jako naštvaný rváč, kterého mi předváděl od chvíle, co jsem se tu objevil. Vrátím mu úsměv a ignoruju poznámku o naší stupiditě. Náhodou. Když člověk – nebo národ – pořád jenom bojuje, je přirozené, že po všech těch letech už toho bude mít plné zuby a bude chtít pro změnu žít v míru. Alespoň tak to vnímám já. Hodně ostatních národů se však zdá mít naprosto odlišný názor. Opravdu jsem nečekal, že by se konkrétně můj návrh o strážení setkal byť s jedinou podporou (hnědovlasý národ nepočítám), ale s tím návrhem o vzájemném vycházení, k tomu se někdo přihlásit mohl. To se radši budou obezřetně rozhlížet na všechny strany, jestli jim někdo nejde po krku? Trocha adrenalinu a napětí sem tam neuškodí, ale tohle je trochu přehnané. „Jo,“ zakřením se na pofidérní národ. Zdá se, že mě zná. Jasně, že tě zná, inteligente, když tě právě oslovil jménem! Málem mám chuť protočit oči nad sebou samým. Ale já neznám jeho. „Ale nelžu, když říkám, že nemám šajna, kdo seš ty!“ Přeměřím si ho pátravým pohledem a všechno, na co se vzmůžu, je zařadit si ho díky opálení do jižních oblastí. Nakonec ale není zas tak důležité, kdo to je, jestliže spolu dokážeme vyjít, ne? Nelíbí se mi myšlenka, že bych i na tomhle podivném místě musel sloužit vikingům a k tomu se obával, že na mě přiletí nůž od kteréhokoli z ostatních národů. Naštěstí se tu vytvořily přinejmenším skupinky národů, které jsou schopny spolu vycházet a rozcházejí se. Teda.. Jednu skupinku představují vikingové s bratrem. To řadí mě a národ, jehož původ mi pořád a stále uniká, do další skupinky. Přijde mi, že bude podobně bezstarostné povahy a krom toho se taky přiklání k míru, takže se budu držet jeho. Poslední skupinka by byla... Ne, Francie s mým druhým bratrem budou dvě samostatné jednotky. Už proto, že oba dva se rozutekli někam jinam, pak proto, že na sebe věčně jenom vrčí. Proč mám dojem, že kdyby se ti dva zabili na vzájem, tak by se atmosféra na lodi značně polepšila? Když se jedinej člověk, co mě tu, zdá se, bere vážně, omluví a vystartuje nahoru, po chvíli rozhlížení se ze svého stanoviště ho zvědavě následuju. Je to záživnější než uklízení rozbitého poháru ze země (a Norsko je stejně v kajutě). Usadím se kousek od národu, očividně se doopravdy snažícího vypěstovat na palubě rajčata a abych mu zkrátil čekání, rozhodnu se zapříst konverzaci. „Byl bys té ochoty a vysvětlil mi, co že se to tu vůbec děje, le do thoil? Jako celkově.“ Upřesním, aby mi národ nezačal vysvětlovat, jak se tu snaží vypěstovat rajčata. I on ví, že se mu to nemůže povést. I já to vím. Kousek ode mě zahlédnu leprikóna. Vysmáli se nám za návrh smíru. Teď je čas jim vytřít zrak, když se budou chtít vysmát i rajčatům. Proč neudělat tadyhle příteli radost, když se tak snaží? Moje tvář se rozzáří. Mávnu na leprikóna a doufám, že ke mně jižan zůstane otočen zády. Jinak by měl krásný výhled na to, jak něco šeptám „vzduchu“. Občas proklínám lidskou schopnost přesvědčit sama sebe, že věci jsou úplně jinak než ve skutečnosti. Kdyby se pořád tak vzájemně nepřesvědčovali, že magičtí tvorové neexistují a nezavrhovali je, taky by je byli schopni vidět. Takhle zbývá jen nadávat na jejich ignoranství a osobně ignorovat všechny urážky, které schopnost vidět víly a ostatní přináší od nezasvěcenců. Leprikón si jen zamne ruce a já se teď víc než cokoli jiného ušklíbám, když začne po podlaze kroužit a poskakovat v rytmu tance a rozhazovat z pěstiček zelený prach. Tvor se po chvilce zastaví, smekne klobouk, ukloní se a zmizí. Nic se neděje a já už začínám cítit zklamání, když k nebi vystřelí první zelené šlahouny. Vyrostou do výšky, obsypou se zelenými plody a netrvá dlouho, než ty zčervenají. Obhlížím to. Perfektní! Možná jsem si měl říct i o trs jetele. Jediné, co mě osobně na úrodě překvapilo, je červený klobouk, co mi přistál na hlavě. Tím neříkám, že plášť stejné barvy, který roste z jednoho výhonku místo rajčete, pokládám za normální jev. Jsem si jistý, že tyhle dvě věci nebyly v objednávce? Doufám, že národu i přes moje rádoby hrozně nenápadné zubení nedojde, že za tuhle rychlou úrodu jsem zodpovědný já a můj leprikón. Snad někdo půjde co nejdřív kolem, těším se na ty překvapené výrazy. Jestli se ale někdo dozví, že v tom měly prsty kouzla, nebude to tak působivé.

Španělsko - 31. ledna 2012 21:35

Musí na mě být opravdu zajímavý pohled. Dřepím na palubě a do nevelké škvíry z metariálu ani za boha nepodobnému ničemu, co by mi bylo známé, házím nepatrná semínka, ještě vlhká od rajčatové dužiny. Těžko říct, jestli opravdu věřím, že by mohly vyklíčit. Technicky vzato je něco takového naprosto nemožné, a to jak vzhledem ke zdejším přírodním podmínkám, jako je chlad a ostrý vítr, tak k faktu, že loď zřejmě nebude mít žádné magické schopnosti, aby nashromáždila potřebné živiny, nutné pro pěstování této či jiné zeleniny. Nepochybuji o tom, že lidé tohoto století jsou natolik inteligentní, aby vynalezli nějakou úžasnou zázračnou hmotu, která toto všechno uměla nahradit, ale šance, že by z ní stavěli lodě, jako je tato, je téměř nulová. Jsem tak zabraný do práce a do vlastních myšlenek, že se ani nevšimnu toho irského zrzka, který mi už nějakou chvíli dělá společnost. Teprve, až se ozve jeho hlas, zpozorním a stočím k němu své zelené oko. „¡Hola!“ pozdravím přátelským tónem a věnuju chlapcovi zářivý úsměv, načež zodpovím jeho otázku, kterou na sebe vlastně upoutal mou pozornost: „Víš, abych řekl pravdu..“ zamyslím se a zahledím se někam do dáli „on to tu vlastně ani nikdo neví. Všichni jsme nějakým způsobem skočili v čase a obrovskou náhodou sešli v Anglii. A teď prý někam plujeme..“ nezaujatě pokrčím ramen, mě je stejně fuk, kam že se to vlastně máme dostat. Jaká je pravděpodobnost, že se nám to povede? Asi větší, než že mi vyklíčí ta rajčata, co? Aniž bych se obtěžoval vstávat, stočím se ve svém pohodlném kleku k sedícímu národu vedle mě a napřáhnu k němu ruku. „Španělské králoství, Reino de España, jinak taky Antonio Frenandez Carriedo. Těší mě!“ představím se mu, když mi dojde, že jsem to neudělal, když mi Irsko sdělil, že mě nezná. Zřejmě je z nějaké hodně dávné doby. Koneckonců, k tomu taky směřuje moje další otázka. Otočím se zpátky k rajčatům, abych zkontroloval, jestli tam pořád jsou a už už otevírám pusu, abych vypustil první hlásky mojí otázky, když v tom se stane divná věc... Semínka se pohnula. Ne, já přece nejsem blbej, ta semínka se vážně pohnula! Už už se k nim chystám vztáhnout ruku, když v tom cosi zeleného vystřelí do víšky a já s hlasitým „Woah!“ jen tak tak stihnu uskočit, aby mě to cosi nezasáhlo. Těžko říct, jestli mě právě nešáhlí zrak, ale když se jakžtakž vzpamatuju z počátečního šoku, znovu si pohledem přeměřím prostor přede mnou. Když mi dojde, že ještě před malou chvílí jsem na ono místo házel několik semínek, jsem si jistý, že kdybych v tuto chvíli stál na vrcholku hory Pico de Aneto, brada by mi jistojistě spadla až do úrovně mořské výše, protože to, co vidím, to je prostě... „Zázrak!“ Vydechnu nevěřícně a okamžitě vyskočím na nohy, abych si vysoké keříky rajčat prohlédl z blízka. Listy jsou zdravě zelené a zářivě červené plody jakoby volaly po utrhnutí. Jestli za tohle nemůže Bůh, tak v něj oficiálně přestávám věřit... „Viděl jsi to??“ stočím se k Irovi a Bůh ví jestli víc nadšeně nebo překvapeně ho uchopím za ramena. “ Mierda, mierda Dios...Ty rajčata vyrostly“ oznámím mu, jako by to snad sám neviděl. A v tom si toho všimnu. Nebyly to jen rajčata, co vyrostly, ale i moje oblečení! Se zbožným výrazem ve tváři vztáhnu ruku ke zrzavé hlavě a sundám z ní klobouk. Zbarvený do elegantně rudého odstínu se zlatě lemovanými okraji a hebkým peřím lehce tančícím ve větru, trčícím přes okraj... ano, to je můj starý dobrý klobouk, jenž mě doprovázel po celá staletí při všech cestách, bitvách i chvílích plných radostného hovění v teple slunečních paprsků. Nasadím si ho na hlavu a jakmile mě zalije známý sebevědomý pocit, mám hned pocit, že je všechno...normálnější. Stejně tak i můj jedinečný plášť, prošívaný černou látkou a zlatými stuhami. Myslel jsem, že jsem ho nechal pohřbený někde u El Escorialu, ale on je najednou tady, čistý a krásný. Okamžitě ze sebe shodím ten směšný růžový kus hadru a nehledě na nízkou teplotu ovzduší a faktu, že místo košile tvoří mou pod-mikinovou vrstvu jen holá opálená kůže, na sebe navleču plášť a samou radostí blaženě rozhodím rukama a zatočím se. Teď už je všechno skoro jako dřív! Utrhnu si rajče a nezapomenouc nabídnout i mému irskému příteli se zakousnu do jednoho z právě vyrostlých plodů. Široce se usmívám, a taky že k tomu mám důvod. Můj život byl právě naplněn...téměř.

Irsko - 01. února 2012 16:27

„Aha.. Tak to mi nic neříká.“ podrbu se moudře na tváři, když se mi národ konečně rozhodně představit. „Ale jakože mě taky těší.“ Chytím ruku, stisknu a pořádně s ní zatřesu. „Ryan O'Connor, Irsko!“ Přidal bych ještě něco, protože v porovnání s představením druhého národu je to poněkud krátké. Nikdy jsem nebyl na přehnaně okázalé, chvástavé představování, nad kterým adresát akorát protočí oči. Vikingové okupující mou zemi také nejsou zrovna věc, se kterou bych se chlubil. Proto představení „Éire, v současnosti zemí kolonie a osobou služka vikingů, Ryan O'Connor.“ nepřipadá v úvahu. Aspoň malé představení mi přijde jako slušnost, i když mě národ už zná. “To jsem si zvládl vydedukovat taky,“ ozvu se otráveně. Nemohl jsem vědět, že se sešli v Anglii, ale protože téměř všichni, které jsem tu už viděl, se mi zdají starší, došlo mi, že tohle divné místo bude mít co dělat s pošramoceným časem. „Mně bylo hned jasný, že tohle nebude jedenáctý století.“ povzdechnu si. Mohl jsem si to tu úžasně užít, kdyby nebylo těch zatracených vikingů. „Co je tohle za století? Z kolikátýho seš ty? A z kolikátýho jsou mí bratři a ostatní? Co Norsko s Dánskem?“ vychrlím jedním dechem a vyčkávavě se zahledím na jižana. „Asi nevíš, jak a proč jsme se sem dostali?“ dodám návdavkem. Spolknu ironické „Ne, fakt?“ a snažím se takzvanému Španělsku nepřipomenout, že na lodi se moc než plout nedá. „Prej někam?“ nadzvednu huňaté obočí, copak to neví? Pak s úsměvem mávnu rukou. Vždyť je to jedno. Ať skončíme kdekoli, národy budou vždy připraveny se vzájemně rozcupovat na kousky. To asi není zrovna optimistická myšlenka, ale jiná mě zrovna nenapadá. Snad jen, že jestli se všichni začnou prát, já na tom budu dost špatně. Rozhodnu se ignorovat Španělovo nadšení z rajčat a místo tlemení radši vzpomínám na hromadu věcí, které bych rád věděl. „Jak někam? A co tam někde budeme dělat? Jak se dostaneme zpátky domů? Proč jsou tu vikingové? Jak dlouho tu už jste? Proč se nikdo nechce usmířit? A od kdy roste na rajčatech oblečení?“ Zvednu ze země bílou látku, která vypadla z klobouku, když si ho nadšený národ sebral, a po zjištění, že se jedná o košili, předmět podám jeho předpokládanému majiteli. „Asi bys tu neměl sazeničky trojlístků?“ postesknu si při přebírání nabízeného rajčete. Je tu na mě málo zeleně. Všude v dohledu je nekonečná modř oceánu, ale jediná živá zelená věc v okolí jsou stonky rajčat. Vstanu z tureckého sedu, ve kterém jsem si velebil do teď a zatočím se kolem jednoho stonku. „Doufám, že ta cesta nebude trvat moc dlouho. Jsem tu sotva chvilku a už mi chybí tráva! Chtěl bych se na ni jenom tak svalit a koukat na duhu, jako předtím, než jsem skončil v místnosti s bratrama! Je to tak nefér! Konečně si urvu trochu času pro sebe a stejně se nemůžu volně rozběhnout!“ spustím rozhořčeně a nevnímám, že během řeči začínám poskakovat na místě ve stepových krocích. Je jen s podivem, že i když se normálně přerazím o každý kořen, tyhle složité a rychlé kreace mi nedělají problém. Je to tak nějak.. přirozené. To ale neznamená, že by na mě všichni divně nekoukali, když zničehonic začnu takhle hopsat. Proto když si to uvědomím, přestanu a rozpačitě se zas spustím do sedu.

Švédsko - 04. února 2012 17:38

soukromá zpráva od Švédsko pro Fiskur fingur Nh. Vzhledem k Finově poplašené reakci zakončené skočením za křeslo jsem před svým odchodem předmět zvaný radio vypnul, když se ovšem vrátím zpátky, vypadá to, že pozornost (přinejmenším Islandova) je soustředěna na krabici s obrazovkou, pokud si vzpomínám, její název zněl jako... televize? Lehce přimhouřím oči, zajímalo by mě, jak taková věc může fungovat. Zaposlouchám se do výzvy, ať všichni jdeme nakupovat a že čokoládový dort je nyní v akci. Potom následuje jakási taneční kreace a upoutávka na hákarl. (V tu chvíli mě teprve napadne, co za maso jsem to vlastně do mikrovlnky strčil, jelikož jsem to nějak zapomněl zkoumat, kdo ví, co tu Islandovo starší já má ..., ale to je vlastně jedno, maso jako maso.) Raději ignoruji Finovy divné pohledy, místo toho upiju čaj a dál zaujatě sleduji islandské reklamy. Tolik usměvavých lidí... , Islanďané musí být zřejmě šťastni, nebo Island v budoucnosti naváže čilejší vztahy s Holanďanem. Chvilku si je představím, jak společně pokuřují a pak raději zatřepu hlavou. "Jsme z 17. století," odtuším stručně na Islieho poznámku o našem stáří. "A ty?" prohodím, bude lepší, když mi to upřesní, i když nějakou představu mám. Následně se opět zahledím na obrázky před sebou, nějak mě ale nezaujaly, takže je pořádně nevnímám. Chybí mi nějaké podstatné informace. A to mě štve. Nakonec prostě vstanu s vidinou pracovny. Nechám ty dva spolu a vydám se tam. Chvilku si jen zamyšleně prohlížím knihovnu. Kdesi na pokraji mě zajmou tituly jako, "Jak navázat vztah?", nebo "Tisíc rad pro dobrý sex", ale to není něco, co bych zrovna teď musel číst. Místo toho si o poličku níž všimnu cosi, co se přívětivě nazývá, "Historie". A hned pod ní sérii knížek s tituly, Dějiny a vždy konkrétním názvem státu. Hezké. Nakonec narcisticky vytáhnu Dějiny Švédska a Dějiny Dánska a přihodím je na hromádku. Posléze se podívám po něčem, co by nám pomohlo pomoc v současné situaci ... Nh... Hledání ztraceného času? Přimhouřím oči a s pokrčením ramen vytáhnu příslušnou knížku. Kdyby to napsal Nor, možná by to mohlo k něčemu být, ale vzhledem k francouzskému jménu na obálce se jen nedůvěřivě zašklebím. Ale uvidíme. Poté konečně vytáhnu mapy, klidně nalistuji severské území a pak se mi na tváři vyrýsuje pomstychtivý škleb /a jsem rád, že v tu chvíli tu nikdo není, jelikož by zřejmě odmlel děsem díky mému dokonale temnému zabijáckému výrazu/. Zcela zjevně jsou Norsko i Island samostatní a já získám Skåne. Spokojeně potřesu hlavou, můj Dánský "bratr" takto na té mapě vypadá vskutku uboze. I když skutečnost, že se ode mě odtrhne Finsko..., ta se mi moc nelíbí, ale co už. Dánské ponížení mě naplňuje mnohem větší radostí (a nějakého Grónska si nevšímám). S tím beru do ruk Dějiny Dánska (vazby tohoto století jsou opravdu... jiné, než na jaké jsem zvyklý ještě ve svém, mnohem méně honosné, ale nad tím se nepohoršuji) ... Poměrně rychle naleznu na konci knížky seznam chronologických významných událostí. Přeskočím data, kterých jsem byl svědkem a zadívám se na 17. století. Jak to tak vypadá, budem se s Dánem rvát celkem slušně. Otočím stránku. 1813 - státní bankrot. To už mi slušně cukne v koutku. Fajn, myslím, že jsem si našel tu správnou literaturu, abych si zajistil přísun informací na deptání Matthiase. Projedu si obsahem a najdu podkapitolu, která se příznačně nazývá švédské války. Tuším, že to bude příjemné čtení..., tedy alespoň pro mě. Ještě, než se ale začtu, si vzpomenu na řízky a vlnící se šípy. Založím si tedy knížku a vydám se zpět do kuchyně. Mikrovlnka právě cvakne, maso doděláno. Otevřu ji tedy a lehce povytáhnu obočí. Takhle jsem si to zrovna nepředstavoval. Myslím si otráveně, talíř je celkem horký a ty ... masa vypadají nějak zcrvkle, dalo by se říci seschle. Zamračím se na to a pak opatrně vezmu jedno maso a ukousnu. A ta chuť ... Povzdechnu si. Pak jen pokrčím rameny a hodím nepovedené jídlo z okna. Talíř položím na linku a opět se zadívám do mrazáku. Do očí mi padne cosi, co nese název fiskur fingur, tedy rybí prsty. Raději zaplaším úvahu o tom, co je to za divné zmutované ryby s prsty. A příslušnou krabičku vytáhnu, na linku vysypu její obsah a chvilku na to divně koukám. Tak to se má asi opéct. Odhaduji. S tím vytáhnu z šuplíku jakousi delší vydličku, na ni nabodnu dva prsty a zapálím sporák. S pokrčím ramen začnu příslušný produkt opékat. Postupně tak udělám i zbytek, dám je na talíř, vypnu sporák. Pak odstavím brambory, vytáhnu tři talíře. A s tím vším se vydávám zpátky za svou ženou a Norovým bráškou. "Tady, nh," pronesu a položím před ně jídlo. Respektive na stolek vyskládám to osmažené na talířku, hrnec a před každého položím prázdný talíř. "Prsty s brambory," představím název jídla a usměju se vrhnu po nich zabijáckým pohledem šéfkuchaře s vedlejšákem psychopatického vraha. "Kolik chcete?" prohodím a chystám se každému nabrat podle jeho přání. "A... kouknul jsem na mapu," odtuším, to by je přece mohlo zajímat, no ne? "Oba jste samostatní," oznámím jim a s tím hodím pohledem po Finovi, měl to být jakýsi úsměv, ale asi to vypadá jako kdybych ho chtěl na místě uškrtit, naporcovat.

Danmark - 05. února 2012 18:14

soukromá zpráva od Danmark pro Stojím tam s těma dvěma na chodbě a snažím se příliš okatě nevraždit pohledem Skota. Dobrá, v Norově době je celkem fajn, skoro bych i dokázal pochopit, proč se s ním chce bavit. To všechno ještě celkem šlo. Bylo ostatně celkem zajímavý si prohlížet Británii v malým provedení, kdy se dal tak krásně otravovat Ir s Britem, Skot byl tak nějak nezaujatej a Velšan někde chrápal. Ta doba byla hezká (zvlášť, když Ira pronásledovaly moje boty), za Alby to taky ještě šlo. Ale to, co tu teď stojí, permanentně se tváří naštvaně, stejně naprdnutým tónem i mluví a o každém z nás si pravděpodobně myslí svoje, to už tak skvělé není. A vůbec, z jaký může bejt doby? V posledních staletích už národy tak výrazně nerostou (Island a pár dalších jsou čestné výjimky), takže to nepoznám. A jeho oblečení mi taky moc nenapoví. A vlastně vůbec nevím, proč se tím zabývat, protože i kdybych náhodou přišel na nějakou kousavou poznámku ohledně jeho oblečení („Nefouká ti na něj? Nechceš spodničku?“), tak by mi to třeba mohl oplatit, pokud pochází z budoucnosti a Švéd stihl něco podělat. Docházím k tomu, že nemá cenu se tím zabývat. Prostě starý, dobrý vikinský časy přešly, je to pryč. Z Anglie je majetnickej, nafoukanej kolonizátor a děvka, Skot se taky nevyved, stačí mi pomyšlení na to, jak nás v duchu všechny kritizuje a Wales je někde v trapu (a popravdě mi ta jeho chrápající povaha nechybí). Jedinej, kdo se tu objevil ze starší doby, je Ir. Aspoň něco, pokud někam nezdrhne (jak to nejspíš udělal před malou chvílí), tak možná ještě budu mít šanci si vzpomenout na staré dobré časy (a konec konců, Norge by mohl s hrou typu „Hon na Ira“ souhlasit). „Ne, ne, vůbec, proč by se nemohl přidat...,“ vyloudím trochu nucený úsměv na Skotovu adresu. Znova si vzpomenu na to, že v téhle době mi nic nepatří (nebo jinak řečeno nevím, kam až dánská koruna dosáhne), takže nemůžu Sigimu přikazovat, s kým se může a nemůže setkávat. Takže je to čistě o tom, jak moc se mnou bude chtít být. Měl bych se s tím srovnat. Podívám se na všechny nabrané lahve a pak se vydám za Norgem do kajuty. Vsadím se, že Skot mě kritizuje i za tohle, že tak bez keců poslouchám Norovy žádosti a příkazy. V mojí době je to trochu jinak, ta idea „tří skandinávských bratrů“ už se tak trochu stala minulostí. Aspoň, že tomu vládnu já, i když Norgeho odmítavý postoj mě umí dost často vytočit. Připadá mi, že jsem si ho v pozdější historii už nedokázal přiblížit jinak, než že jsem si ho přivlastnil. V téhle době, když každý má jiné zkušenosti a znalosti o dobách těch ostatních, toho musím využít a neudělat chybu nebo krok zpátky. Je tu aspoň nějaká šance, že by mě mohl začít mít rád. Jestli se někdy vrátíme zpátky do našich dob, tak bych třeba aspoň měl na co vzpomínat (a je mi úplně jedno, jestli už to bude objímání nebo čučení na hvězdy. Nějak mi zatím stačí, že mu nemusím přikazovat, aby vyšel z toho zatraceného pokoje nebo mi předal dopisy, co píše Anglii). Kajuta se za tu dobu překvapivě nezměnila. Vzhledem k tomu, že jsem viděl Francise přicházet se Sigim (a nějakým zázrakem mi na mysl nepřišly nápady na jeho krutou smrt) bych i nějakou tu nevkusně romantickou výzdobu skoro čekal. Ne, že bych na tom nějak ujížděl, ale třeba by to bylo i hezčí, než ta odrbaná kajuta bez nějakých zajímavých detailů nebo tak. Každopádně… mám v sobě ještě nějakou vikinskou krev, takže výzdoba typu lampiony, srdíčka, mašličky a tak podobně vážně nepřichází v úvahu. To už radši svíčky nebo něco takového. To je ještě romantika se vkusem, ne? (A sem tam nějaký ten prst nebo oční bulva, případně pohár s vínem ve tvaru lebky, ale to už jsou čistě detaily, které mě k tomu napadají a v pozdější době pozitivně ovlivní vývoj dánského designu.) Podívám se na Norgeho, jak se zabývá akvavitem. Jsem rád, že ho to potěšilo. A úspěšné přečtení těch dvou slov v latince mě těší stejně tak. Ten zbytek, kterým jsem se nezabýval, už je o něco horší. „C-Cože…?!“ Skåne z téhle doby mi nepatří? Co je to za blbost?! Natáhnu se po odložené flašce a zalapám po dechu. Je to pravda. Ale to přece není možné, aby si Švéd jen tak vzal zpátky svoje území moji výnosnou provincii. A vůbec, proč tam není napsané třeba něco ve smyslu „Vyrobeno v rozvinuté dánské kolonii – jinak také Švédsku –, poctivý dánsko-norský recept, Kalmarská kvalita zaručena“. V jedné chvíli mě napadne jedna z hodně špatných vyhlídek na budoucnost. Rychle ji zaženu, nevěřím, že by se Berwald zvládnul osamostatnit po tom, co jsem mu provedl. Prostě to bude jeden z těch jeho excesů, jednoduše měl zase nějaké ubohé povstání, pokusil se zničit mi Unii (jako už několikrát předtím a já ji samozřejmě musel obnovovat), ale v dalších letech mu určitě zase nakopu zadek a to území získám zpátky. I přes všechny tyhle úvahy mě to zjištění hodně vyvedlo z rovnováhy. Napadá mě, že snažit se co nejrychleji najít nějakou mapu není až tak dobrý nápad. Sice bych si měl zajistit přehled v tom, jak to v téhle době vlastně všechno je, na druhou stranu opravdu nevím, co od toho čekat. „Nevím, ale zatím to nevypadá nebezpečně,“ pokrčím rameny nad tím hnědým práškem. Jestli se za pár hodin neskácím a dramaticky se nechytnu za srdce, tak mi to bude ke štěstí stačit. (Na místě je otázka, proč by se to vůbec někdo pokoušel otrávit.) Je to dobrý a víc není třeba řešit. Pak se ozve Skot. Přemýšlím, jestli mám být uražený nebo naopak rád, že se mi aspoň nahlas nenaváží do piva. Případně jestli nemám poznamenat něco o tom, že když už jsem vzal skotskou, bylo by mi líto nevzít whisky jeho malého milovaného brášky, kterého by za nic na světě nevyměnil. „Jen mě zajímalo, co se povedlo vymyslet našemu… oblíbenému nájezdnickému cíli vymyslet,“ pokrčím nad tím rameny. Docela by mě zajímalo, co mohlo u těch Britských bratrů způsobit až takovou vzájemnou nenávist a odpor. A jestli jsou na tom hůř nebo líp než my ve Skandinávii.

Prusko - 06. února 2012 13:11

Stále se nemůžu zbavit dojmu, že kůň je prostě lepší než tady tenhle... pochybný stroj. Vždyť to kodrcá a pořád zastavuje. Ale aspoň si takhle můžu prohlédnout okolí, na rozdíl od jízdy na koni, kdy se musím dívat hlavně dopředu, i když je to okýnko počmárané nějakými divnými znaky, které snad ani nemůžou být písmena. Skoro ani nespozoruju, že při jednom z cuknutí a zastavení stroje ti dva zmizí ven. "Hej! Co takhle počkat na ztělesnění úžasnosti?!". Jen, co se dostanu na chodník, se dveře zaklapnou a stroj se kodrcá dál, tentokrát bez nás. "Tahle země je divná." odfrknu si. "A Česko se chová jako pán světa. Takovej... malej nárůdek a už si bude vyskakovat.". "...ten Hrad se mi nelíbí.". Kryticky si stavbu měřím pohledem. "Můžu jmenovat jakýkoliv hrad u mě doma a bude úžasnější než tady tohle to.". "Třeba takový Charlottengurg...". Zajímalo by mě, jak pokročila stavba toho nového křídla. Kvůli získávání Slezska jsem tam nebyl ani nepamatuju. "...domů?. V očích se mi mihnou jiskřičky, které by si kdekdo mohl vyložit jako smutné. Domů... Jak se mám ale doma, v Prusku, postavit před Friedricha s vědomím, že stát, kterému je odhodlán věnovat vše, nebude věčný?

Norsko - 10. února 2012 21:19

soukromá zpráva od Norsko pro Otravnýá norskýá život chvíle Je stejně zvláštní, jak se Dán podvoluje mým přáním a manýrům. V mé době je sice pode mnou, ale to neznamená, že by se mi podvoloval i v něčem, co mu je proti srsti. Každopádně možnost vyjádřit nesouhlas promarnil. A i kdyby ho vyjádřil, beztak by měl smůlu. Ale to, že se tváří trochu jako nakopnuté štěně, je otravné. A úsměv, co věnoval Skotovi vypadá spíš jako pohled navztekaného chlapce, když mu dávají čokoládu a následně mu ji seberou dřív než se zakousne (a jak víme díky Sinnataggen, který vznikne až zhruba o 900 let později, jsou to sympatické norské praktiky) místo úsměvu, ale co také od Dána čekat... Zavedu je tedy do kajuty, vzhledem k faktu, že teď jde s námi Skot, jsem skutečně rád, že jsem nedovolil Francouzovi, aby tu popustil uzdu své fantazie. Nevím totiž, jak by to dopadlo. Na druhou stranu, počítám s tím, že i tak by se Francis snažil chovat romantiku trochu uzpůsobenou vikinským podmínkám, protože jeho paranoia ohledně vlastní krásy by si mohla spočítat, že kdyby mě naštval, vyzdobil bych kajutu jeho orgány. Ale třeba by se to Francisovi líbilo, jeho orgány přece musí být zaručeně božské, takže takové srdce národa, který je ztělesním lásky a romantiky, musí být doslova afrodisiakum ... S myšlenky na požívání Francisova srdce ale mimoděk ohrnu ret, nejsem národojed. A s myšlenkou, že bych si ho měl rozmixovat a něco s ním potírat. Odfrknu si. Skotovi při jeho poznámce o Irské whisky věnuje jen jakýsi úšklebek. A pak už beru akvavite. Možná jsem nemusel hned používat tak výsměšný tón. Napadá mě, když vidím, jaký výraz naskočí v Matthiasově tváři. Nakonec pokrčím rameny a ani nevím z jakého popudu k němu přijdu blíž a lehce ho poplácám po zádech v takovém tom uklidňujícím gestu. "Švéd je kretén," pronesu tiše a pokrčím rameny. A opravdu bych se nechtěl dozvědět, že po tom, co mě zabere tenhle idiot, jak otravné, by nás zabral ještě Švéd... Poslouchat to jeho sarkastické Nh celé dny by bylo na palici. A k tomu fňukání Dána, jak se něco takového mohlo stát... A tak mě napadá, že o Švédsku mi nikdo žádné informace nepodal. Tedy, podlé té mapy, kterou jsem ale jen odhadoval kvůli neznalosti latinky, vypadá Švéd velce a samostatně (a Dánsko male a neužitečně. (Už se těším na ublížený pohled č. 4, až uvidí mapu.) A vlastně ani o Islandu, i když vzhledem k tomu, že Islie patří ke mně, tak pokud mě ovládá Dánskko... Otravné myšlenky. Mimoděk mi ale přijde na mysl jiná idea. Dánsko přece řekl, že vládne celéSkandinávii... , to tedy znamená, že má pod palcem i Švéda. Proč mě nenapadlo předtím? Asi proto, že ke to tak ... absurdní!) Pokud k tomu došlo, muselo se vážené božstvo, všechna úcta, pořádně zhulit! "Myslím, že z Irska nikdy nic dobrýho nevyleze," oznámím nezaujatě na rozhovor o irské whisky. Vlastně by mě zajímalo, jak dopadne on. Sice se drze osvobodil zpod nadvlády vikingů..., ale nemám dojem, že by mu to přineslo něco jiného než bordel. Pod naší správou to mělo alespoň nějakou disciplínu. Takže bych se osobně vůbec nedivil, kdyby ho brzo zabral zase někdo jiný... Jet letmo kouknu na Aidiana, jak zabírá postel (díky Odinovi) tu Španělovu, jelikož na té mé by se nejspíš na něco nabodnul, a popíjí. Pak už zkoumám hnědý prášek, podle obalu, na který pohlédnu kakao. Je to dobrý, ale i tak se snažím, aby mě slova Dána neznejistěla. Ale přece by v tomhle století nebyly jedy mezi pitím a neměly by takovou divnou podobu. Odtuším a s tím si naberu ještě trochu kakaa. Pak to nechám, co kdyby to přeci jen nebylo tak nevinné... A pokrčí rameny. "Mm." Zamračím se na uzávěr akvavit, mohl by se přece leknout a vyskočit sám. Pak ale pokrčím rameny a zkusím potrápit svou inteligenci. Přeci jen Skot zjevně nástrahy otevírání 21. století zvládl, proč bych to tedy nezvládl já. S tím tím chvilku nějak intuitivně a divně šátrám v rukách ... a hup, je to otevřené. Ušklíbnu se a loknu si. Skoro bych hádal norskou recepturu, chutná to výborně. "Mm," pronesu nezaujatě. Vydám se k své posteli, odhrnu peřinu a odhalím tak své zbraně. Ty pečlivě vyrovnám na stolek u postele (Námořníci jsou nepraktičtí, nemají ani pořádné místo na uložení zbraní - a to místo u kapitána za pořádné místo nepovažuji!) Rozvalím se po Aidianově vzoru a opět si loknu. Ze své pozice hodím znuděný pohled na Dána a ušklíbnu se na Albu. "Mm," odfrknu si. "Jestli máte hlad, berte si," vyzvu je a pohodím hlavou k jídlu na stole. "Nevařil jsem to," oznámím ještě nezaujatě. "A jen tak mimochodem, víte, co jsou ty žlutý věci?" optám se ohledně brambor. Obyčejně bych se tvářil, že naprosto přesně vím, o co jde. Jako například před Francisem, jelikož ptát se ho ještě na potraviny, to by bylo vskutku ponižující ... Ve společnosti Dánska a Skota mi takový dotaz nepřijde až tak ... hloupý. A mě to zajímá. (A malý exkurz ze života brambor: Byla jednou jedna roztomilá brambůrka. Jmenovala se Zemák. Bydlela si mezi Inky a místní obyvatelé ji měli moc rádi. Dokonce jí vytvořili i několik bramborových božstev. Idyla ovšem netrvala dlouho. Začalo 16. století a přišli ti otravní, zlí Španělé, kteří ne jen, že byli moc oškliví na lidské přátele brambůrky Zemák, ale dokonce chuděru bramboru unesli! Tak se dostala do Evropy. Společnost jí dělaly nějaké klenoty, zlato. Ale i tak bylo brambůrce moc smutno. Roku 1565 byla darována Filipu II. ... A ten hajzl ji snědl! Tak zemřela chuděrka Zemák. Avšak brambůrka měla spoustu přátel. Jedna z nich - Švábka - se seznámila s anglickými piráty a s nimi se doplavila do Anglie. V Anglii a Irsku povila spoustu dětí a moc se jí tam dařilo. Časem ji pak Britové převezli zpátky do Ameriky, ovšem nyní do té Severní. Smutný je příběh jiné brambory, Erteple. Ta si zažila jak hnusná je xenofobie. Národy v Evropě na ni nahlíželi poněkud divně. Jiné plodiny se jí smáli, uráželi ji a šikanovali. Říkali jí, že je pohanská a nekřesťanská plodina (což také byla, protože se každý večer modlila ke svým bramborovým bohům). Dělali se s ní různé pokusy, zkoušeli s ní léčit (a chudák pak byla celá poslinataná), dávali si ji jako okrasnou rostlinu a nějací úchylové z ní zkusili udělat afrodisiakum! I jak poníženě se cítila. Útěchu našla až v 18. století v Prusku. Král Bedřich II. poznal, že brambory jsou prostě úžasné. A tak úžasná plodina se rozhodně musela začít v úžasném Prusku úžasně pěstovat ... A tady bych raději skončila. Protože brambory jsou prostě úžasné! (a trapně si odkážu na wiki: http://cs.wikipedia.org/wiki/Brambory) Hahaha! *cough* < - takhle dopadá, když nevíte, co psát.) "Stejně je to otravné," míním hned po své otázce a upiju další lok. "Napadá vás, proč jsme se sem přesunuli?" prohodím nakonec znuděně. Co se stalo, to je evidentní. Ale proč, a z toho plynoucí "jak to zvrátit" už tak evidentní není. "Jak jsi se tu vlastně ocitl tak zčistajasna?" prohodím na Skotovu adresu. (Takže doufám, že Dán bude tak otravný a v rámci dánského trollingu na to odpoví!) Protože nastupovat v Londýně svého říkejme-tomu-kamaráda bych si stoprocentně všiml.

Skotsko - 11. února 2012 01:00

soukromá zpráva od Skotsko pro Zírám na ty dva a připadám si jako pitomec. Fajn, občas není tak super se k někomu nasáčkovat. Když tak vidim, jak se ti dva dokážou vzájemně podpořit a podržet... Vim, že se chovám věčně jako naštvanej pitomec, co do každýho (a do bratrů předevšim) jenom mlátí, ale ono je to občas prostě lehčí. Schovat se za masku totálního kreténa a nepřipouštět si, že je mi těch našich rozvrácenejch vztahů vlastně líto. A obzvlášť to nedávat najevo. Ještě by si toho někdo všimnul a… co já vim, co by udělal. Od bratrů bych čekal posměch nebo pitomý poznámky na můj účet, od Frantíka nějaký nechutný kecy o lásce a ostatní by si asi mysleli, že jsem se zbláznil nebo se moc ožral. I tak těm dvěma závidim, že se maj celkem rádi. Jasně, v mojí době se nesnášej. Aspoň Norge Dána neustále proklíná, jak se vždycky dočtu v dopisech pro drahýho bratra. Mě samozřejmě nic jako zprávy o tom, jak se má, neposílá. Z těch pár zmínek o mně (většinou reakcí na Anglánovy stížnosti) jsem vyčetl, že můj dávnej přítel mě má za zrádce a podobnou krysu jako Dána. Jenže já nemám na vybranou. Dánsko nesnáší Anglii, já nesnáším Anglii. Byl by hřích nevyužít takový příležitosti a nezískat tak silnýho spojence jako je Matthias. Je mi líto, co se s Norgem děje, ale já mu nemůžu pomoct. Sám mám plný ruce práce s udržením si samostatnosti. Ale třeba se teď situace trochu uklidní. Tudorovci jsou pryč. Už tu není ten vypasenej blbec, kterej by si asi nejradši vzal popravčí špalek, protože žádná manželka mu prostě není dost dobrá, ani tam panovačná mrcha, který se povedlo znepřátelit si celou Evropu, nebo ta její povedená nevlastní sestra (naštěstí její krutovláda trvala jen pár let). Teď, když to vypadá, že bych mohl zažít období relativního klidu, se můžu pokusit trochu Norsku pomoct. Třeba by se naše přátelství dalo obnovit. Na obnovení bratrskejch vztahů radši ani nemyslim. Tihle dva si očividně zvládli odpustit (nebo je Dán srab a Sigi o budoucnosti nic neví). Chovaj se jako bratři, i když ve skutečnosti bráchové ani tak nejsou. Je fuk, že dalšího z nich pomlouvaj. Švéda jsem nikdy nemusel. Ale Sigi Matthiase utěšuje. Už jen myšlenka, že bych já utěšoval Arthura, je směšná. I když jsem to měl v plánu. Když jsem sám zapíjel smrt jeho královny. Měl jsem slabší chvilku a na okamžik jsem ho snad i litoval. Dostal jsem se až ke dveřím jeho pokoje. Už jsem měl ruku na klice a v duchu si předřikával slova, kterejma bych ho utěšil. Nakonec jsem to vzdal. Poslal by mě do háje. Bylo by pěkný, kdybychom i my dokázali nalízt společnou řeč tady, když to v naší době nezvládáme. Kdybychom se začali choval jako dřív. A ne jen já s Anglánem, ale i s Irem. On ani neví, proč se k němu chováme tak hnusně. Dobře, s zrzavym bratrem nemám zase takový problémy. Kromě whisky a věčnech hádek, čí chlast je lepší, ho mám vlastně docela rád. Nebejt jeho pitomosti a faktu, že se mu smůla lepí na paty, nechoval bych se k němu tak hrozně. Může bejt jakej chce, ale aspoň si nenárokuje moje území. Když jsme byli malí, dokázal jsem se za bratry postavit a chránit je. Ale kde jsou ty časy? Tehdy jsem byl ochotnej všechno odnášet za ně a zanechávat je v sladký nevědomosti. Bylo přece pěkný bojovat po jejich boku a pro jejich dobro. A ten pitomec Řím si zasloužil nakopat zadek. Teď bych asi těžko bránil Arthura. Naopak se stavim v každý válce po bok jeho nepřátel. A je mi jedno, jestli jsou to ubožáci jako Francouz nebo Španěl. Jde přece jen o princip. Ukázat bratrovi, jak moc ho nenávidím. A on mi to s radostí oplácí. Vim, že kdyby to bylo na něm, dávno by měl celý britský ostrovy pod sebou a vychutnával by si naše utrpení. On je prostě… nikdy neuvěřim, že v sobě má aspoň kus dobrýho. Je dost dobře nemožný, abych za ním nakráčel se slovy: “Tak mě napadlo, že tu jsme proto, abysme se usmířili. Takže jsem ti chtěl říct, že lituju těch našich vztahů a všech svinstev, který jsem udělal, i když ty toho máš na kontě víc, a chci ti říct, že tě mám pořád rád a pořád si vzpomínám na časy, kdy jsme měli hezký vztahy a chci je zpátky.” Něco takovýho by mi omlátil o hlavu. Jemu nejde o mír. Nikdy nešlo. Já se přece snažil o mír s nim. Fakt nebyla moje vina, že jsem zrovna byl ve spojenectví s žábou. To on nechtěl přistoupit na dohodu. A Arthur si zase diktoval nesplnitelný podmínky. Jo, fakt Dánovi a Norgemu závidim. Taky bych s bratry vycházet. Asi mi z toho všeho hráblo. Proč uvažuj o podobnejch blbostech? Proč si hlavu plnit starostma? To si fakt myslim, že z tý vzájemný nenávisti by se dalo zpatlat ještě něco pozitivního? Asi mám nedostatek alkoholu v krvi. A tohle století a celá tahle situace mi leze krkem. Bratři mi náladu taky nezvedli. To oni nikdy. “Je to hnusný, ale tobě by to možná nevadilo,” zabrblám směrem k Dánsku a doufám, že jedovatost mýho hlasu nepřesáhla meze slušnosti. Nemusim mu předhazovat, že pivo je hnusný, to vím sám, ne? A přesto tu břečku pije. “Ale pro příště se ani neobtěžuj, protože se to nedá pít.” Na Norgeho poznámku přikývnu. “Přesně… Ir je pitomec,” přitakám. Lahev mezitím zbavim téměř poloviny obsahu a pomalu se mi alkohol začíná dostávat do hlavy. Normální člověk (a Arthur) už by při množství, který už mi koluje v těle, byl absolutně na mol a nedokázal se ani pohnout. Možná už by měl i otravu alkoholem. Ale já mám staletí praxe, který mě hodily na vyšší úroveň chlastání, tudíž se zvládnu dostat do správný opilecký nálady až po třech, čtyřech flaškách. Mám v sobě jednu a půl lahve whisky, trochu rumu, kterej jsem přinesl pitomýmu bratrovi a ještě jsem se trochu nalil před korunovací. Dohromady to dává, že bych se měl s chlastem rozloučit, nebo o sobě nebudu za chvíli vědět a budu vyvádět nějaký pitomosti. Kašlu na to! Dál se zaobírám obsahem lehve a snažim se ignorovat náklonnost těch dvou vůči sobě. “Hm, díky,” zamručím a vydám se na obhlídku přinesenýho jídla. Voní to dobře. A taky to dobře vypadá. To znamená, že je tu nulová pravděpodobnost, že by to vařil bratr, takže teoreticky to bude jedlý. A vzhledem k tomu, že podnos nesl Francis, tak to asi vařil on. Jestli mu něco musim přiznat, tak že vaří fakt dobře. Všimnu si, že jsou tu jen dvě porce. Super, fakt si připadám jak vyžírka a pátý kolo u vozu. “A ty nebudeš?” dotážu se Sigiho. Hlad mám ale fakt velkej, tak si uříznu kus brambory, strčim jí do pusy a zamyšleně přežvykuju. Je to dobrý, takže to má asi vážně na svědomí žabožrout. “To jsou… brambory,” odpovim. “Ty pitomci si to přivezli z Ameriky, kde to šlohli svejm koloniím.” Zatím jsem se s tou podivnou zeleninou tolik nesetkal, ale je to celkem dobrý jídlo. Pokud to teda nevaří Anglán, protože u něj je pak jedno, jaký suroviny používá, protože výsledek je vždycky stejnej. Tim příšerně tupym nožem upižlám i kus masa. Je tu velká možnost, že se v příštích několika dnech pořádně nenajim, tak bych měl utišit hledovej žaludek, dokud to jde. “Nemám páru. Ale počítám, že by v tom mohl mít prsty Anglán,” řeknu, i když po pravdě už ho ani tak nepodezřívám. Ovšem mojí osobní teorii o udobření rozhádaných států tu provolávat nebudu. Ještě by si mysleli, že mám strach a jsem slaboch. Pokrčim rameny. “Dovezl mě sem nějakej maník, když jsem se přenesl ze sedmnáctýho století do týhle doby.” Zajímavý je, že nejsem schopnej odpovědět Ryanovi na jeho otázku a těmhle dvěma to řeknu rovnou. Je mi líto, bratře. Děkuj tomu, kdo naše vztahy rozvrátil (a pro jednou netrvrdim, že je to Arthurova vina, může bejt, ale já nevim, kdo za to může, kdybych věděl, dávno bych dotyčného zmlátil, že už by se nepostavil). “Nevíte náhodou, jak to v týhle době vypadá v Evropě? Bratr mi nebyl ochotnej podat bližší informace?” optám se a doufám, že vědi, jakej můj drahej bráška je. Nerad bych totiž vysvětloval, proč mi záměrně tají určitý informace. Znovu si lounu whisky a k mý nelibosti mizí rychlostí světla, takže mě (už zase) od dopití dělí jenom pár loků a tentokrát se tu asi těžko objeví Arthur nabízející mi svůj chlast. Nezbejvá nic jinýho, než znovu oblídnout, co Dán vlastně přinesl za hnusy pití.

Rakousko - 14. února 2012 17:07

Venku Takže... Jsem vytažen z té jezdící věci, kde jsem stál a přemýšlel o nové symphonii. Myslím, že by měla být v G Mol, nebo C dur? Jak by zněla líp? Rozhodně bude končit v D. Tím jsem si jist. Ale má jí hrát celý orchestr, nebo jen pár vybraných nástrojů... Dál jsem se nedostal, byl jsem tvrdě vytažen z vozítka a k mé smůle se přidal i Gilbert. Dokonalé pomyslím si a vzdychnu si. Copak se toho bílého poděsa nezbavíme? No nevadí. "Tak a co teď? podívám se na své dva únosce. Ano, únosce, unesli mě sem proti mé vůli a já jim to dávám najevo. Kdybych tu jen měl svůj orchestr, tak by uslyšeli jak moc jsem rozladěný a nelíbí se mi to, že jsme tady. Kdekoliv to je. Prahu jsem nikdy nepochopil. I když jí měli někteří moji vládci rádi a přestahovali se sem. Stejně je to jen šílené město. I když architekturu jim můžu pochválit. Určitě ode mě.

Holandsko - 15. února 2012 11:58

soukromá zpráva od Holandsko pro Zatímco se ten asi Brit dívá za drakem, Portugalec se rozhodne mě konečně informovat, s kým to tady vlastně trčíme. Hm. Takže Wales. Nemůžu tvrdit, že mi to nic neříká. A kdybych neviděl draky a nepřipadaly mi směšné i věci, které by se měly brát vážně, tak bych si možná i vzpomněl, kde že to teda je. Ve svojí době jsem bohužel měl dost starostí s revolucí a plánama Viléma Oranžskýho, tak jsem se o okolní svět moc nezajímal. Ale teď už si stavím vlastní lodě a hodlám si zabrat něco dalšího v zámoří, tak snad získám větší přehled o světě. „Řiď se podle obočí,“ pokrčím rameny. „Někde u těch Arthurových ostrovů to určitě bude, jen teď vážně netuším, kde. Třeba… až se tady někde dostaneme k mapě, tak nám to ukáže,“ dodám. Popravdě moje vnitřní já trochu pochybuje, jestli to není celý výmysl mého… veselého mozku, protože abych se v jedné chvíli ocitnul na poušti, kde potkám dva další národy a ještě uvidím draka… to je i na mě trochu moc. Nakonec ale tyhle starosti hodím za hlavu a prostě jen tak nějak plavu v moři, respektive se snažím neuhasit dýmku, nenalokat se slané vody a ideálně najít nějaké studenější místo, kde aspoň na chvíli zapomenu na to, že je tu fakt, ale fakt zatracený horko. A chce se mi spát. Ještě chvíli se pokouším neutopit (tušíte, jak je těžký nějak máchat rukama ve vodě, když se kolem vás točí svět, vidíte duhu a máte problém odhadnout, co je nahoře a co dole? A ještě vám to přijde vtipné?), nakonec si řeknu, že už by to mohlo stačit a rozhlédnu se po ostatních. Portugalec se vesele koupe a Brit… nebo Wales či Morgan… se nějakým záhadným způsobem dostal zpátky na pláž. Nakonec se odhodlám a vylezu taky, pokouším se jít rovně a nevypadat jako Spanje, když se mu povede se opít, pak se motá po ulicích Madridu, zpívá písničky v tom svém divném jazyce (kterým divně pojmenovává úplně všechno, o čem si myslí, že mu patří), všechny objímá, prohlašuje hráblý hesla o lásce (kdo ji potřebuje, proboha… jediný, co Španěl potřebuje, je rána mezi oči…) a je ještě šťastnější, než obvykle. Naštěstí se mi teda podaří nějak normálně vyjít z vody, celkem úlevně se natáhnu na zem vedle toho věčně unaveně vypadajícího a očividně při každé příležitosti spícího Brita. Říkám si, jestli mu závidět, že nás nezná (a my jeho), nebo ne. Portugal je sice celkem fajn, ale ta skoro-španělská nátura se hned pozná. A jasně, že mě ty kolonie štvou. A určitě by se našlo ještě něco dalšího. Na druhou stranu, s ním se, na rozdíl od bastarda ze země rajčat, ještě dá mluvit. „Hej, ty,“ šťouchnu do něj a říkám si, jestli vnímá, nebo spí a neprobudila by ho ani písečná bouře nebo zpěv Prusů, když se opijou a hážou člověku šutry do oken. „Kdy se vrátí ten tvůj… ty víš co, ten drak? Myslíš, že tady v tý pustině přijde na nějaký pití a tak?“ zeptám se se zájmem a v současné době samozřejmě nemám jakýkoliv důvod ke zpochybňování dračí existence nebo naší příčetnosti. Buď to existuje, nebo je na vině to horko a tabák, tak proč to řešit. Dokud se nás nepokouší sežrat, tak si myslím, že je to naprosto v pořádku. „Odkud ses sem vlastně dostal?“ dodám ještě, zajímalo by mě, odkud ho to vyplivlo a jestli je to horko pro něj podobný šok jako pro mě (absence tulipánů mi tu začíná lízt na nervy). U Roberta jsem si skoro jistý, že se tu vzal z té lodi, přece jen to byl typ, který mi byl celkem povědomý. Vsadil bych se, že právě jel kontrolovat Brazílii, ach jo… Hypnotizuju pohledem obří obočí menšího národa a čekám, jestli se uráčí odpovědět.

Římské impérium - 15. února 2012 17:29

Až moc divných věcí „Hmm, koupel. Není nad římské lázně.“ spokojeně vyjdu s pískáním z místnosti. Jakmile uvidím jednoho ze svých sluhů, nadšeně na něj zamávám „Ty, pojď sem!“. Zdrcený sluhův výraz přehlížím. „Určitě bys rád slyšel, co každý den dělá všemocné Římské Impérium.“ vědoucně pokývu hlavou. Vezmu sluhu kolem ramen „Celý můj život, každičký den, se točí jenom kolem vína, žen, sexu a bojů. Pít a bojovat a pít a bojovat a pít a…“. Rozzářeně vyjmenovávám všechny položky, které jsou v mém běžném dni obsaženy „A pít a sex a pít a bojovat a jíst a ženy a pít a bojovat…“. Zamžikám. Zdálo se mi to, nebo ten sluha předtím vypadal trochu jinak? Neřeším to a s úsměvem pokračuji „A sex a sex a sex a bojovat a pít...“. Zarazím se „Ty ale nejsi můj sluha.“. Muž na mě vytřeští oči. Chvíli jen tak zírá a vypadá, jako by to, co říkám, vůbec neposlouchal. Jeho neznámost neřeším. No kdo by nechtěl znát program jedinečného Říma? „A bojovat a bojovat a pít a sex…“. „Ú… ú…“. „E?“. „ÚCHYL! POLICIE! NĚJAKÝ CHLAP TU POBÍHÁ NAVLEČENÝ JENOM V BÍLÉ HADŘE!“. Překvapeně se dívám, jak muž zmizel někde v ulicích (Kde ty se tady vzaly?). Když tak nad tím přemýšlím… nemá nějaké zvláštní oblečení? „Mami, mami! Ten pár hraje divadlo?“. „Hele, dívejte. On je nějaký karneval, nebo co?“[/i]. „Na co si to tady hrajete, pane?“. Rozhlížím se kolem. Co je to za zvláštní oblečení? Ženy v kalhotách?! Žádné tógy?! Co to má znamenat?! „S dovolením! S dovolením, tady policie!“. Jeden z těch chlapů se protlačí až ke mně. „Půjdete s námi.“ oznámí mi bezbarvým tónem. Uraženě nafouknu tváře „Dobře, dobře… A kde to vlastně jsem?“. „V Římě.“. „A v jaké části?“. „Centrální.“. „A v jakém městě?“. „V Římě.“. „Ale v jakém městě?“. „No v Římě.“. „To je hloupost.“. „Co prosím?“. „Řím bych poznal.“ odfrknu si v duchu. Vždyť jsem sám Řím. Jaký by to byl pořádek, kdybych nepoznal sám sebe? Nechám se vést ulicemi. Doufám, že mě vedou za zdejším vladařem (Na rozdíl od těch lidi já VÍM jak vypadá Řím.). Snad se to nějak vysvětlí. „Moment… Co to bylo?“ zarazím se, když zahlédnu nějakou polorozpadlou stavbu. Bez nějakých větších obtíží se vytrhnu těm… těm policistům, nebo jak si říkají… a odběhnu k té stavbě. Moje pozorné oko okamžitě vypozoruje, že původní plány musely být velice precizní a že to tady stojí už pěkně dlouho. Pravděpodobně se jednalo o nějaké divadlo… Obejdu si stavbu ze všech možných stran. Připomíná mi Koloseum, i když značně zašlé a plné divných lidí. Jako bych úplně viděl gladiátory v zaprášených zbrojích, lvi a tygry ukořistěné na nějakém z mých tažení. Támhle by seděl císař… Všechno je to tu jako v Koloseu. Že by se zdejší lidé inspirovali tou mou úžasnou stavbou a tohle zkonstruovali podle ní? Ale to není možné, vždyť tohle tady určitě stojí už pěkně dlouho, kdežto Koloseum je stále nádherné. „Zdá se mi to, nebo je tady rok od roku víc a víc lidí?“. „To víš, Koloseum. Co bys čekala?“. Počkat…. ta žena (v podivných kalhotech…) neřekla „Koloseum“, že ne? ŽE NE?!? Koloseum bylo, je a navždy bude jenom jedno! A to je to moje, krásné, nerozpadlé… „Kde jsem se to jenom ocitl?“. Netrvá dlouho a ti dva si mě zase najdou. Nechám je, ať mě vedou, kam chtějí. Hlavně, když na konci téhle cesty bude někdo, kdo mi to všechno vysvětlí. „Řím?“. „…ano.“. Ital se plácl hlavou do čela „Další země…“[/i]. Když viděl, že se na něj poněkud nechápavě dívám, dodal „Volali z Británie.“. „Británie?“ chvíli přemýšlím, s čím si tu zemi spojit. Rozzářím se „To jsem ovládl!“. Ital to nechá bez komentáře. Chvíli něco mluví do nějaké podivné věci, z které se chvilku po chvilku ozve mumlání. Nakonec tu věc položí a podívá se na mě „Poletíš… Poletíte za ostatními na Island.“. „…Island?“. „Ano.“. Chvíli přemýšlím… stále přemýšlím… ještě pořád přemýšlím… a svezu se na zem se silnou depkou „To… to jsem neovládl… Proč jsem to neovládl? Jak to, že jsem to neovládl?“. Posmrknu „To chci taky ovládnout!“. Ještě hlasitěji posmrknu a podívám se na toho chlapa „A kde to vlastně je?“. Odpovědi se nedočkám, protože chlap zase začne mluvit do té podivné věci. Tentokrát je to rozhovor delší. Docela by mě zajímalo, s kým to vlastně mluví. S nějakými duchy? „Budete se muset stavit na Sicílii pro… ehm… No, to uvidíte sám.“. Dřív, než se stačím na něco zeptat, mě poněkud neurvale strčí do nějaké… prostě to má čtyři kola a vypadá to, že je to vyrobené ze železa. „Jeeee, to je něco!“. Uvelebím se na pohodlném vnitřním křesle (nebo co to je) a koukám z okna ven. Ono to jede! A samo! „Proč jsem něco takového nevynalezl? Já chci něco takého vynalézt!“. Pofňuknu. Proč jsem to nevynalezl já, proč?! Posmrkávání a fňukání mi vydrží až do konce cesty. Ta-věc zastaví a já vylezu ven. S úsměvem vědoucně pokývu hlavou „Hmm, tady jsem to ovládl, to vím jistě.“. Následně jsem ale strčen do budovy, kde se mi naskytne pohled na… „Lovinku!“ vrhnu se ke svému vnoučkovi a jen tak ho pustit nehodlám „Kdy jsi tak vyrostl? A co to máš na sobě? To ti sluší!“. Moc času ale na vítání se svým vnoučkem nemám. Zas jsem strčen do té-věci (aspoň, že můžu mít Lovinka na klíně) a ta-věc zastaví až před ještě divnější věcí. Muž, který byl v té-věci po celou dobu s námi („Že by té-věci dával jídlo? Nebo ji hlídal, aby se nesplašila?“) nás strčí dovnitř a… „Ono to letí!!! Já letím, já letím!!!“.

Danmark - 16. února 2012 01:12

soukromá zpráva od Danmark pro Po tom, co jsem před chvílí zjistil, mi začíná nálada s přibývajícími paranoidními myšlenkami na to, co se v tomhle století ještě mohlo pokazit, klesat pod bod mrazu. Možná jsem vážně neměl čekat, že se mi ta skvělá nadvláda povede udržet nějakých pět století. To není možné, protože kdokoliv nebo cokoliv je na vrcholu moci, tak se další růst nepředpokládá. Historie ukazuje jen dvě ověřená východiska. Pozvolný pád a rychlý držkopád. Samozřejmě, že si nechci připouštět, že by mě něco z toho mělo čekat. Nebo že bych měl přijít zrovna o Skåne. To je prostě moc… neskutečné, že by si měl Berwald jen tak odejít, sebrat mi moc a vládnout si na vlastní pěst. Vůbec ta představa mi přijde… směšná? Zvlášť, když si vzpomenu na ten krásný moment v roce 1520, kdy Dánsko konečně ovládlo Skandinávii. A Kalmarská unie je věčná (alespoň to prohlašují lidé), takže proč vůbec předpokládat nějaký její konec? Občasné pokusy o její zrušení jí nijak nepoškodily. I přes tyhle pokusy o zachování klidu se pořád cítím dost rozhozeně. O to hůř, že je tu Skot a nehledě na jeho všudypřítomné poznámky si tuhle záležitost ve jménu svojí jedovatosti zapamatuje. Už se vážně nemůžu dočkat těch hnusných narážek. A Norge… co si o mně může myslet, když to budoucí já ztratilo území, moje já ho zabralo a to v jeho době nejspíš podniká nějaké revolty nebo něco podobného. O to víc mě překvapí, když mě tak nějak… bratrsky poplácá po rameni a pronese ta slova útěchy. No dobře, řekl o Berwaldovi, že je to kretén, ale to se přece počítá. „Jo, to je,“ potvrdím tiše a skoro se nad tou situací pousměju. Norge mě vážně chtěl podpořit! Potlačím chuť se v tu chvíli otočit, přitáhnout si Norgeho blíž a pokračovat v tom, co jsme přerušili, když jsme se vydali na… průzkum lodi. Nevím, kde se to najednou bere. Možná proto, že je to pro mě tak nové? Nebo chce nějaká moje část dohnat tu dobu, kdy mě tak moc nesnášel. Znovu si vzpomenu na ty chvíle, kdy jsem jen stál přede dveřmi do jeho pokoje, klepal a tiše mu domlouval, aby mi otevřel. Tiše… jak kdy. Vím, že když jsem objevil jeden z jeho dopisů pro Arthura, tak jsem měl chuť na něj vážně křičet. Už asi sotva zjistím, jestli to bylo ze vzteku, zklamání – nebo jsem byl prostě příliš žárlivý. Nakonec jsem jen trochu zvýšil hlas, ale i to Norgeho odstup ještě zvětšilo. Byl jsem na vzestupu jako národ, ale zároveň šlo všechno do kytek… Fajn, prostě důvodů, proč žádnou z věcí, které bych tak rád udělal, neudělám, je několik. Zaprvý je tu Skot. To samo o sobě není tak velká překážka, protože jeho přítomnost se dá ignorovat, šokovat by to taky mohlo (a šokovaný Skot musí vypadat zajímavě), ale na druhé straně… Norge by to asi dvakrát nadšeně nepřijal a kdo ví, co by se mohlo pokazit. (A hlavně… je to prostě blbost. Musím být trpělivý teď, když jsem zvládl být trpělivý předchozí staletí.) „Aspoň něco mu naše výchova musela dát,“ pokrčím rameny nad poznámkou o Irovi a vzdám nějaký další řeči na jeho obranu, protože oba dva přítomný národy jsou očividně proti němu. I když Sigimu to samozřejmě toleruju. Trochu závistivě kouknu na jeho zbraně, které si nechal takticky schované. Ale moh jsem snad tušit, že v tomhle století se zbraněmi nemává čistě pro odstrašení nepřátel a že moje milovaná sekera nebude přijatá zrovna s nadšením? Ale hlavně jsem nečekal, že budou chtít, abych ji odevzdal. A že to fakt udělám. Doufám, že mám ještě něco schovaný v plášti, alespoň nějaký nožík pro případ potřeby by se hodil… Pak se hovor konečně přesune nad jídlo a Skot se hned… nadšeně chytá příležitosti. Takže na mě a Sigiho už teoreticky zbývá jen jedna porce. Hm. Má to dost nevýhod, ale pár světlých bodů tam přece jen najdu. Pak se Norge ještě zeptá na nějaké ty věci, co (nejspíš) Frantík uvařil. Dost mě rozladí, že sám nedokážu přesně říct, o co se jedná. A ještě otravnější je, že Skotovi je to jasné. Vlastně přemýšlím, odkdy ho tak nesnáším, ale stačí se podívat na třetí osobu v místnosti, aby mi to hned došlo. Dojdu k podnosu, popadnu talíř a něco, co má v téhle době nejspíš funkci příboru. Odhodlaně se vydám k Norgemu a sednu si vedle něj s tím, že se o svoji porci prostě rozdělím. Začnu ty brambory a další záležitosti na talíři krájet na menší kousky a odolávám přitom větám, které mi zákeřně předhazuje mozek, jako „Norge, udělej A!“ nebo „K jako Kalmarská unie“. Nad Norgeho otázkou pokrčím rameny. „Asi se Bůh- teda, Odin se asi nudil… nebo je tohle nějaká zkouška. Případně za to může někdo z té ostrovní famílie… a nebo se tu prostě mají urovnat vztahy a tak. Třeba je tohle nějaký divný způsob, jak dosáhnout míru,“ zamumlám a je mi jasné, že jsem vyslovil věci, které nejspíš většinu z nás napadly, ale jen málokdo by to řekl nahlas. Tak co, třeba je to známka slabosti. Ale stejně tak to může být pravda. „Nevím, mám přibližně stejně informací, co ty. Vsadim se, že nejvíc toho ví zase Arthur, možná i včetně toho, proč se to děje,“ odpovím nezaujatě a až po chvíli mi dojde, že se ptal Skot. A já mu naprosto nejedovatě odpověděl. Tsk. Tady je něco špatně, potřebuju se napít. Natáhnu se po lahvi s pivem, po chvíli se mi ji povede otevřít a pořádně si loknu. Mezitím začnu tak nějak rozdělovat maso a brambory na dvě porce a jen chvíli si říkám, jaká je škoda, ža je pod úroveň Nora, aby se nechal krmit. Ale aspoň můžu nechat část svojí porce… to mi v téhle době, na tomhle místě zatím musí stačit. A co já vím... třeba Skot za chvíli vypadne a budeme tu jen my dva. A zbytek alkoholu, hm.

Romano - 16. února 2012 15:28

Tak blbej den sem ve svym blbym životě snad ještě neměl. Nejdřív sem probudim v blázinci, kde se mi snaží nakecat, že je 21.století, pak mi dají najíst, i když zoufale málo,a ty těstoviny byly rozvařený(hnus), pak mně navlíknou do fakt divných hadrů, no, aspoň že to nebyla sukně, protentokrát to byly kalhoty a nějaká košile. Ale to ještě nebylo všechno. Pak mně totiž zavřeli v extrémně nudný místnosti plný knih, kde mi ,po nechutně dlouhym čekání, kdy sem se marně snažil usnout (to křeslo bylo moc tvrdý!,) před zraky přišel sám Řím. Jo, nekecam, Řím. Myslel sem že je po něm, ale jak se mně tak snažil udusit, zatímco mně k sobě tisknul, dělal z mýho mužnýho jména nechutnou zdrobnělinu, a celkove něco mlel, tak mi přišel živej. Až moc živej. A opět úplně ignoroval, co říkam, jen se zmateně rozhlížel kolem. Vypadalo to, že o týhle situaci neví o nic víc než já. A odmítal mě pustit, i když nás strčili do fakt divný věci. Bylo to jako…velkej kovovej vůz, ale bez koní. Ale mně vůbec nezajímá, co to bylo sakra! Musel sem mu sedět na klíně, což bylo fakt potupný, naštěstí se ten, co ten vůz…kočíroval?, no prostě ten stronzo se neodvážil zasmát. Pche, ještě aby! Pak nás převedli do jinýho vozu…no, vozu…tahle věc byla ještě větší, kovovější a mnohem divnější. A létala. Ne, nebojim se létání! Kdo by se něčeho takovýho bál! Doteď sem netušil, že to jde, natož aby se toho bál. Řím mě konečně pustil, ale pořád na mně mlel nějaký blbosti. Možná ani ne na mně, vypadalo to, že si mumlá pro sebe. Ale seděl vedle mě a vůbec nevnímal okolí. Rozhodl jsem se ho ignorovat, a tak sem jen koukal z okna, což me začalo nudit. Asi sem usnul, asi. Ale je mi divně. Otevřu oči, a ne, nebyl to zlý sen. Pořád sedím v tý divný kovový věci, a pohled z toho pidi okýnka mně ujistí, že pořád nejsme na zemi. Řím vedle mě usnul. Sláva, aspoň něco. To jeho mumlání se nebezpečně blížilo Felicianovi. Tak mně napadá…kde je vlastně Feliciano? Jestli tu sem já, i Řím, tak tu někde musí být i on. Ne že bych svýho blbýho bratra chtěl vidět. Jak se tak rozvaluju v křesle a kopu do toho přede mnou, jde kolem nějaká žena. Hezky upravená, a moc hezká žena. ‘‘Signora…‘‘ zavolam na ní a snažim se neznít tak otráveně jak se cítím, ‘‘Ano? Můžu vám nějak pomoci?‘‘ přistoupí ke mně blíž a usmívá se. Má fakt moc pěknej úsměv. Protáhnu se a kouknu ven z okýnka, a pak zpátky na ní. ‘‘Kam…kam to…‘‘ nemůžu ze sebe to sloveso dostat a hrozně rudnu. Sakra! ‘‘Letíme?‘‘ navrhne mi žena s úsměvem a já přikývnu. ‘‘Na Island.‘‘ A odejde. Dobře, přiznávam se. Nemam ponětí kde je tohle Island místo. A určitě mně to ani trochu nezajímá, pokud mi tam vysvětlí co se to kurva děje. Nelíbí se mi tu. Není tu teplo, divnej vzduch, motá se mi hlava, Řím chrápe. A mám hlad. Je mi do breku. Ale já nebrečím. Ne, ne a ne. A vůbec se mi nestýská po domově. A vůbec, absolutně vůbec se mi nestýská po Spainovi! Myslim, že ať už se děje cokoliv, on při tý svý debilitě je v pohodlí doma, leží někdě na plantáži, pod hřejivým španělským sluncem a cpe se rajčatama. Ať se jima zadáví, bastard. A zatímco on si dává siestu, mně tady v tom šílenství převáží nějakym létajícím vozem na místo, o kterym sem nikdy neslyšel (čí je to asi vina, Spaine?!), a jedinym vodítkem a pozůstatkem všeho, co znám, je už dávno-zmizlej Řím, kterej si vedle mně dává šlofíka!! Sakra, já nesnášim život!! Otřu si slzy na tvářích...ne, nebrečel sem, jen mi slzely oči. Chci nějaký vysvětlení. Zoufale se rozlížim kolem po někom, něčem, co by mi mohlo trošku pomoct. Vyndam nějakej papír ze zásuvky na zadní straně křesla přede mnou. Co je zase tohle? '' Spí se vám v letadlech špatně? Nemůžete se uvelebit a bolí vás za krkem? Máme pro vás řešení! Nový polštář Dormeo Belsonno...'' zaseknu se ve čtení. Vůbec tomu nerozumím. Nejen že ta italština je dost divná, zní trošku ujetě, jako když mluví Feliciano, ale...co je letadlo? Tak si aspoň prohlížim obrázky. To co oni nazvali polštářem vypadá zvláštně. I ten papír je divný. Celé je to divné. Povzdechnu si a dojde mi, že není jiná cesta. Otočím se k chrápajícímu muži po mé pravici a drknu do něj. ''Hej, probuď se!'

Portugalsko - 17. února 2012 11:23

soukromá zpráva od Portugalsko pro Voda je báječná. Osvěžující. A je hezké vidět, že Holanda se taky pro jednou baví. Celkově je dneska jiný. Možná kvůli tomu sluníčku. Slunce je přece všemocné (kecám, všemocný je jedině Bůh). Neříkám, že si na vysmátého Nielse stěžuju. Je to příjemná změna. Ale je to zvláštní… i když ono je zvláštní i to, že mi zmizela loď. A ten maličký Brit je hrozně rozkošný. I s tím obočím. Chtěl bych ho obejmout. Taková maličká napodobenina Arthura. Možná je to jeho kolonie. Arthur musel být jako malý taky takhle roztomilý. Tak roztomilý… Z úst mi unikne něco na způsob ‘awwwww’, čímž se spolehlivě nalokám mořské vody. Asi je nebezpečné představovat si mého kamaráda maličkého, když jsem ve vodě. Zakuckám se a zakřením se do prázdna. Jsem pitomec, haha. Stejně jsou všechny národy hrozně roztomilé jako malí, nehledě na to, co z nich vyroste. I bratr byl roztomilý. Kdysi dávno. A teď je tu ten miláček, co svou roztomilostí a sladkostí připomíná chodící cukrátko. No dobře, tak malý zase není, ale rozkošný je. Ty tvářičky. Ta modrá očíčka. Ty pihy na tvářích. Ale Brazílie je stejně roztomilejší. Tak rád bych se za mou holčičkou zase podíval, bohužel bez lodi to půjde asi těžko. Moje srdíčko bude muset ještě chvíli počkat. Ovšem až vymyslím, jak se odsud dostat, hned popluju za ní. Zase probereme jednu lekci portugalštiny, uvařím jí nějaký dobrý oběd (a vynechám rajčata) a pobudu se svým drahouškem zase nějaký ten čas. Potom bych mohl zajet za Arthurem. Možná bych přetrpěl i to hrozné počasí. Povím mu všechno o tom setkání nás tří na poušti. Jak má roztomilého brášku a jak se Holanda změnil. Jenže to bych musel vědět, jak se odsud dostanu bez lodi. Zadívám se kamsi daleko za obzor. Po zjištění, že moře nebere konce a všude se rozprostírá jen azurová modř, si trochu zklamaně povzdechnu. Ale je trochu. Tohle asi nepřeplavu, co? Po tom nepatrném zklamání se rozhlédnu po svých přátelích. Přijde menší šok, když nikde ve vodě nevidím ani Holandsko, ani Wales. Zmateně se začnu rozhlížet, když své kamarády konečně spatřím, jak se válejí na pláži. A mě tu jen tak nechali? Pff. Ponořím se do vody a plavu směrem k nim. Vylezu z vody, zazubím se na Holandsko, když zpozoruju, jak Morgan spí. Sednu si vedle svého holandského přítele a úsměv ještě o trochu rozšířím. “Co to vlastně máš?” se zájmem se nakloním nad tu věc, co má v puse a zblízka si jí prohlídnu. “Vypadáš trochu starší, Holanda,” ušklíbnu se a píchnu Nielse do tváře. Zatahám ho za vlasy a začnu se nadšeně smát. “Asi jsme se dlouho neviděli. Vlastně… kdy to bylo naposled?” radostně ho chytím kolem ramen. “Mám tě rád, Holanda,” zazubím se a pocuchám mu vlasy. “Je tu hezky, co?” Mohl bych se mu pochlubit, jak se z Brazil-chan stalo krásné děvčátko, ale to by mi asi už vážně vrazil. Místo toho do něj troch strčím loktem a spiklenecky se ušklíbnu. Vyšvihnu se na nohy, obejdu ho a dřepnu si k Walesu. Zakřením se na Nielse a tomu drobečkovi pocuchám blonďaté vlasy. Potom mu je zase uhladím a zvlním své rty do nadšeného úsměvu. “Není roztomilý, Nielsi?” Chytnu mu ty roztomile nafouklé tváře a nakloním se blíž. “Awwwww,” vydám ze sebe. “Uznej, že je sladký.” Dám svůj obličej těsně k tomu jeho a otřu se nosem o jeho nos. Odtáhnu se a pohladím ty roztomilé pihy, zlehka ho cvrknu do nosu. “Já ho chci domů!” svěřím se Holanďanovi a stále se věnuju té roztomilosti ležící přede mnou. Zastavím své prsty těsně nad obočím Morgana. Pohlédnu ne svého kamaráda a zářivě se usměju. “Tohle jsem chtěl vždycky zkusit,” pronesu nadšeně. “Ale Arthur mi to nikdy nechtěl dovolit. Zajímalo by mě proč,” ušklíbnu se. Pohladím to přehnaně velké obočí. “Je to hebké,” konstatuju. Vážně je to skoro jako normální obočí. Jen… větší, hebší a měkčí. Tak sladké…

Iris I. Braginskaya - 21. února 2012 13:35

Nádvoří a zlé myšlenky Chňapnu Rodericha za Ruku a táhnu ho směrem k hradu. „Neboj tady nám pomůžou a vrátíme se domů jo? Taky se chceš vrátit domů ne? No tak! “ Gilberta si nevšímám ať si dělá jeho úžasnost co chce. S Roderichem a Pravděpodobně i Gilbertem v patách se dostanu až na nádvoří Pražského Hradu. Páni tady je to tak veliké a tolik nádherné. Naprostá krása a ten výhled na město, je tak obrovské rušné ale přesto nádherné. „Roderichu není to krása?“ objemu Rodericha a položím mu hlavu na rameno. Ano mám obavy že se už nevrátím a o své současné já. Jestli není v husitských válkách místo mě, Co když si neporadí, co když udělá nějakou chybu a ublíží si. „Rodí? Gilbo, Já mám strach že se stane něco špatného. Ať se stane cokoliv, slíbíme si že dokud to půjde budeme vždycky spolupracovat. Sami se nezvládneme vrátit domů ale ve třech je ta naděje o něco větší.“ Kouknu na ně s prosbou v očích.

Španělsko - 28. února 2012 16:29

Jak jinak, zase se na Irsko usměju a zároveň si nenápadně, jen tak ve své hlavě povzdechnu, když začne chrlit jednu otázku za druhou. Nedivím se mu, že je tak zmatený, ale řekněte mi, kdo na téhle lodi není? Moc dobře si pamatuju tu chvíli, kdy jsem otevřel oči, a všechno, úplně všechno bylo pryč. Moje lodě, námořníci, král, celý můj život. Všechno, na co jsem byl zvyklý, najednou v pouhé vteřině zmizelo a osud nechal nejen mě, ale i všechny tyhle národy na pospas krutému světu 21. století. Nikdo o téhle době nemáme ani ponětí, ale jak se zdá, zatím tu všichni přežíváme, jak jen se dá... „Tohle je 21. století. Já jsem z 16. století, přesněji rok 1581. Nevím, z kolikátýho století jsou tví bratři, ani Norsko s Dánskem. Nebo počkat...“ zarazím můj proud odpovědí na ty jeho otázky. Myslím, že zrovna u těch dvou jsem věděl, odkud vlastně přišli. Ach ta moje krátkodobá paměť... „Podle toho, co jsem slyšel, bysme měli doplout někam do Norska.“ pokrčím rameny, mě je to v podstatě docela jedno. Není to poprvé, co dneska přemýšlím o tom, jak nepraktické je plout zrovna tam, když je na světě mnoho lepších a bližších míst. Proč se vlastně trmácíme přes moře tak daleko na sever? Ah, ale vždyť to je jedno. Dokud všichni žijeme, je to v pořádku. Když moje potěšená nálada upadne do normálu a já se už zas jen tak lehce usmívám, popadnu košili, kterou mi Ir tak ochotně podá, ale rozhodně zatím neuvažuju o tom, že bych ji na sebe navlékl. Musel bych nejdřív svléct plášť, ale to je zaprvé moc složité, a za druhé, když už to oblečení dalo tu práci a našlo si ke mně cestu, nehodlám ho jen tak nechat být. Mám dojem, že už ze sebe ten červený kus látky nikdy nesundám. A klobouk taky tak. „Nevím, jak se dostaneme zpátky domů nebo jestli se nám to vůbec někdy povede. Mám dojem...“ vrhnu po něm svým zeleným očkem „že nám nezbývá nic jeného, než se modlit k Bohu. A být tebou, ostatních národů si moc...ehm...nevšímám. Ještě by tě zatáhli do nějaké nekalé bitky...“ „V Irsku musí být krásně..“ pronesu zamyšleně, když tak poslouchám zrzka, jak si teskní po svojí zemi. Pravda, i mě se stýská po teplém španělském slunci, a docela by mě i zajímalo, jak daleko od svojí domoviny zrovna jsem. Zdalipak tu někde mají mapu? Mé přemýšlení vyruší jakési podivné klapání, které, jak později zjistím, vychází z podrážek Irových bot, jak dopadají na palubu lodi. Chvíli to pozoruju a pokouším se určit, co přesně má tohle pohopsávání znamenat – třeba nějaký tanec, koneckonců, kdyby více zapojil pohyb rukou, do kroků přidal trochu rozmanitosti a všechno to propletl do krásných ladných pohybů, mohlo by se to začít podobat Flamencu. „Moc pěkné“ zatleskám, když představení skončí, a sám vyskočím na nohy. „Ale zkus tohle.“ Párkrát na místě poskočím, nevysokýma podpatkama bot hlasitě udeřím do prken podlahy, při čemž se celý tak nějak otočím na místě a všechno to doprovázím elegantními, ne příliš rychlími, avšak dost energetickými pohyby paží. Několikrát to zopakuju a pak se usměju na Ira. „Flamenco, nejoblíbenější španělský tanec. Zkus si to, myslím, že ti půjde!“

Norsko - 01. března 2012 02:19

soukromá zpráva od Norsko pro Otravné rozmlouvání "Mm," odfrknu si a zase se od Dána pěkně odtáhnu, vlastně nevím, co si myslím. Vůbec svoje chování nechápu. To také ilustruji tím, že ve svém jinak bezchybně bezvýrazném výrazu trochu otráveněji svraštím obočí. No, mohu být rád, že Dánsko na projev mých pochybných sympatií nereagoval přehnaně, ačkoli ... ne, huš svědomí, vůbec mě to nemrzí! Což je jedině dobře, v soukromí budiž, ale za přítomnosti Skota nic podobného předvádět nepotřebuji, beztak by si za to Dán vysloužil jen dýku v oku nebo podobně. (A proč vlastně uvažuji o tom, že by mě jen chtěl obejmout? ... Je přece vyloučené, abych chtěl já, aby to udělal, ne?) Odfrknu si, jen kývnu, když mě Skotsko podpoří a protočím oči, když Dán Ira obhajuje. Ale nic neříkám, jelikož k Matthimu nechci být zase hnusný, ovšem jediné, co mě na to napadá je poznámka o tom, že moje výchova by možná pozitivní vliv měla, ale ta jeho veškeré moje snahy zhatila. Nakonec už ležím v posteli, popíjím akvavite a občas pohlédnu po těch dvou. (A ten Matthiho pohled na mé zbraně mi neušel. Nicméně jeho smůla, ačkoli se stále divím tomu, že kapitánovi opravdu vyhověl!) "Ne, jen si berte," odtuším Skotovi ohledně jídla. Přeci jen snídal jsem ráno a já jsem zvyklý i na mnohem delší intervaly mezi stravou. Beztak jsem se pro jídlo vydal jen proto, že jsem měl strach zůstat s Matthiasem dál sám. A jestli ti dva mají hlad... "Aha," přikývnu, když mi jsou představeny ... brambory, možná bych to rád ochutnal nebýt toho, že jsem před chvílí řekl, ať si to nechají. "Mm, Ameriky?" protáhnu pak znuděně. A to je zase kde?! Uvažuji v duchu. Ale Odinžel mi nic nenapovídá, kam bych si to měl zařadit. Je vskutku otravný být z tak brzkého století... Nic pořádně nevím a o všem se můžu jen dohadovat, vyvozovat a předpokládat, jakým směrem se vztahy vyvinuly...Je to otravné... Pohledem vraždím Dána, když si jen tak bez varování přisedne na mou postel a začne si brambory i zbytek krájet na ještě menší kousky. Jak malý děcko. Napadá mě jen, těm se přece všechno krájí na menší kousky, aby se jim to lépe kousalo. Každopádně na nějaké dělení nepomýšlím, jen se po obou dvou nijak kouknu, když mi zodpoví můj dotaz. "Anglie za to nemůže," prohlásím znuděně. "Tedy určitě ne jeho já, které je tu s námi!" Přeci jen potkal jsem ho jako prvního a zrovna tohle jsme si celkem vyjasnili. Vlastně to nebylo tak špatný natrefit zrovna na něj a s ním začít zkoumat záhadnosti nového Londýna. Přitom se mi mimoděk vyjeví to kolo a cítím, jak se mě lehce zmocňuje nevolnost. Výšky. Je opravdu zajímavé, že v horách nad propastí jsem naprosto v klidu, ale v nějaké pochybné konstrukce... V myšlenkách se otřesu. "Mm," probodnu Dána pohledem, je strašně zajímavé ho pozorovat, když myslí a z jeho úst naproti všem očekáváním vypadne něco, co se tváří i inteligentně. Přeci jen na jeho občasné výkyvy z výprav, kdy zatímco člověk právě uvažuje o tom, jak někoho zmasakruje, vydloube mu oči a jeho hlavu hodí po nepřátelích, popřípadě přemýšlí, jak danou vesnici nejlépe vypálit, přijde s něčím typu, "Hele, Sigi, houba!" nebo "Víš, že to nebe má barvu jak tvoje oči?" (což ovšem naznačuje, že Dán má mimořádně otravné kognitivní schopnosti). A také je to něco, co se zatím zřejmě nikdo neodvážil říct moc nahlas, aby nevypadal jako úplný slaboch, i když předpokládám, že něco podobného nás napadlo všechny. "Mm," potřesu hlavou. "Vlastně mě napadlo něco podobného," přiznám nezaujatě. "Je logické, že si nemůžeme dovolit konflikty, jelikož když se tu povraždíme, kdo ví, co se s dotyčným národem stane a jestli se tím nezmění budoucnost. Zahrávání s časem je otravné," povzdechnu si a kouknu na Skota. Vlastně si myslím, že jeho napadlo určitě něco podobného, ale stejně jako já to nechtěl vyslovit první. Pak se opět zamračím, odinžel tohle absolutně nic neřeší. "Ale pochybuji, že v případě, že se všichni sesedneme, obejmeme se a uzavřeme mezi sebou věčný mír, udělá to puf a zase se přeneseme zpátky," odfrknu si a protočím oči. To by bylo zase moc jednoduchý. Taky se snažím ignorovat, že můj tón znevažuje Matthiasova slova a je lehce útočný. Povzdechnu si a znovu si pořádně loknu akvavite, mám takový dojem, že mi zbývá sotva na dně, takže jsem to do sebe hodil nějak ... moc rychle. Také kajuta se trošku zhoupne a mně proti mé vůli ujede z úst tiché uchechtnutí. A do háje. Uchechtnutí je spolehlivé znamení, že jsem to trochu přehnal, přeci jen nejsem na alkohol tak zvyklý jako třeba ... Dán. "Hádal bych spíše tu zkoušku," soudím zadumaně, "Bohové by se přece něčím takovým nenamáhali jen tak z rozmaru, ne? ... Případně něčí zvoranou magii," usoudím a svalím se do peřin, zadívám se na strop a na tváři se mi vyrýsuje hodně jemný úsměv. "Hm?" výpověď Aidiana mě ale celkem zaujme. "Dovezl?" prohodím. "Takže ses objevil nejdřív taky v Anglii?" ujišťuji se, zatím to tak vypadá, že se všichni tedy nějak objevili v Anglii. Zajímalo by mě, jak to, že na to posádka nijak nezareagovala. Anglán se chlubil, že ve své době má dokonalé loďstvo, v této době má tedy i dokonale neschopnou posádku. "A Ir?" optám se a skoro čekám, že se dozvím, že ho sem dovezli na druhé bárce také z Anglie. V takovém případě by snad člověk mohl vinit i Arthurovo starší já, no ne? A 17. století. Jen si pro sebe kývnu, takže Aidian je z pozdější doby, skoro mám na jazyku otázku, jak je na tom Norsko v jeho době, přeci jen za tu dobu se mohlo něco stát, ale tak nějak si uvědomím, že to bych nechtěl řešit před Matthiasem. Shlédnu k němu a chvilku koukám na ty dvě "porce" na jeho talíři. On se mnou chce podělit?! V očích se mi na chvilku promítne cosi nevěřícného, ale za chvíli se tvářím obvykle. "Jen si to sněz," odtuším nakonec. Určitě má větší hlad než já. Zase si lehnu a prohlížím si strop. Jak jen je otravně otravný. Přemítám nad Skotovou otázkou, v duchu si vybavuji mapu, kterou jsem u Arthura viděl a těch pár informací, které jsem slyšel (ačkoli na Norsko a politiku jsem se nějak ... opomíjel (a zřejmě záměrně) ptát). "Mm, nejsem si jistý," zamumlám, "Sice jsem viděl mapu, ale nebyl jsem ještě seznámen s latinkou...," povzdechnu si a snažím si tu mapu vykreslit před sebe. "Vzniklo na můj vkus moc nových národů," usoudím otráveně, "Mezi Albou, Gwyneddem a Anglií nejsou vyznačeny hranice, takže jste zřejmě v unii ... a co jsem pochopil, vládne anglická královna," usoudím. A to jsou asi tak střípky toho, co vím. Ale jakým způsobem jsou propojeni a jakými pravomocemi, to netuším. "Arthur s ní hodně rozmlouval, takže zaručeně ví víc," shrnu to. I když vím, že ho to nepotěší. Ale pokud chce něco konkrétního zvědět, zřejmě si to bude muset z Arthura nějak vypáčit. "Mm," povzdechnu si. Nějak nevím, co říct. "Je to otravné," postěžuji si.

Anglie - 02. března 2012 15:18

Můj naštvanej odchod ze scény na chodbě doprovází třísknutí kajutových dveří. Nechci dělat scénu, ale tahle situace je tak dokonale absurdní, že horší už to snad nebude. (Což není zrovna nejlepší prohlášení, protože právě po něm se věci obyvkle rychle zhoršujou.) Proč se vůbec snažím! Jak mě vůbec mohlo napadnout, že by se s ostatníma dalo spolupracovat?! Vždyť je to nemožný! Zejména pak s bratrama! Tady je zjevně jedno, kdo má s kým jaký vztahy v jeho století. Vždycky se jeden přizpůsobí tomu druhýmu a nebo se všechno vyvíjí úplně jinou cestou. Tak jsme měli slabou chvilku, no a co! Po náhlým přesunu o pár století dopředu se může stát už prakticky cokoliv! Bylo pošetilý si myslet, že těch pár minut, kdy to vypadalo, že vztahy mají přece jen nějakou šanci na zlepšení, by trvalo delší dobu. Je mnohem jednodušší si všechny získat na svou stranu silou než argumenty. Proto taky zabíráme ostatní země - nemusí chtít spolupracovat, ale když jim držíte nůž u krku, nic jinýho jim nezbývá. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby se všichni byli schopní domluvit, jakkoli se mi nám nechce. Když to nejde, někdo je bude muset ukáznit a donutit je k tomu. Co si myslíš, že tu dokážeš, vole? Nemáš loďstvo, nemáš zbraně a každej se ti leda tak vysměje! Když si to shrnem, seš tu strašná nula. Nejlepší na tomhle místě je stejně to, že mi z něj začíná naprosto dokonale hrabat. Jinak by se nestalo, že by vnitřní hlas promlouval hlasem Ryanovým. No, konec konců, on se na tyhle výtky hodí nejlíp. Myslím, že nejvíc mi všechnu bezmocnost v 21. století dává sežrat právě on, přestože ještě neutrousil křivý slovo. (Počítám, že jak se jednou dozví, pod čí nadvládu spadne, tak naopak nebude trousit nic než křivý slova.) Rozčileně přepochoduju po místnosti a zastavím se někde ve středu. Pohled mi padne na flašku na stolku. Je úžasně ironický, že to je právě ta flaška, kterou mi v nějakým štedrým vnuknutí (a nebo chytrým vnuknutí. Informace se líp páčí z podnapitých lidí.) donesl bratr. Shodou okolností to byl ten samej bratr, co mě už pár století nezapomíná urazit v každý druhý větě. Ten, co nejde pro ránu daleko a umí se akorát vztekat. Shodou okolností je to ta samá flaška, kterou jsem mu z nějaký pitomý sentimentality pak sám nabídnul. (Tak nějak mi to přijde trochu nevychovaný. To člověk rovnou může říct: "Na, nechci to, sežer si to!") Bohužel je to jedinej přijatelnej chlast v okolí. Za á je to jedinej chlast v místnosti, za bé na tu zatracenu chodbu nevylezu dřív, dokud se to tam nevylidní a za cé tu flašku radši zlikviduju teď, než aby mi pak připomínala tu trapnou chvíli po zbytek plavby. O chvíli později už ve flašce zbývá sotva trocha na dně. Nemám dojem, že by mi to nějak pomohlo. Spíš se cejtím ještě hůř. No, a jedinej lék na to bude další chlast. Chvilku přešlapuju za dveřma, než si řeknu, že teď už tam určitě nikdo nebude. Se zatajeným dechem a přichystaným naštvaným pohledem otevřu a rozhlídnu se po chodbě. K mý nesmírný úlevě je oprvdu prázdná. Zrovna teď nemám nejmenší potřebu se zas s někým hádat, protože mi všechno říká, že tentokrát bych se i popral. Po ještě s přehledem vyrovnaný trajektorii zamířím přímo do kumbálu. Tam se zarazím a nerozhodně koukám na různý lahve okolo. No skvěle, teď abych to tu ještě prolezl a něco vybral. Proč jednoduše sáhnout po první láhvi, když se dá porozhlídnout mezi hromadou dalších, že?

Skotsko - 02. března 2012 22:28

soukromá zpráva od Skotsko pro “Budoucnost nebo minulost se může změnit už jen proto, že sme se dozvěděli kus z toho, co nás čeká. Každej z nás by se rád vyhnul nějakejm nepříjemnostem, který ho čekaj,” prohodím směrem k Norgemu a trochu se zamračím. Beztak už ta anglická krysa spřádá plány, jak mi překazit mojí slibně vyhlížející budoucnost. Idiot. Umim si živě představit, jak právě sedí v kajutě a se šíleným výrazem na tváři se zlověstně směje. Pokrčim rameny. “Upřímně mi připadá nemožný uzavřít se všema mír. Nehledě na to, jak moc taktní a v danou chvíli vhodný by to bylo, s některejma zde přítomnejma národa se vyjít nedá. Obzvlášť když jsme každej z jiný doby.” Asi nemusim řikat, že kámen úrazu je předevšim Arthur. Sice je mi jasný, že tihle dva to nepochopěj. Takže si vyslechnu něco na způsob: “Tak mu dej aspoň šanci!” nebo “Jedinej, kdo pořád vyvolává konflikty, jsi ty!”. Ale tady jde o to, že drahej bratr si vybral dobu, kdy se mi jeho arogantní škleby příčej úplně nejvíc. A tahle situace mi tu dobu zase vryla pod kůži a ty pitomý vzpomínky pořád upozroňujou, co všechno mi ten neřád udělal. V mojí době je v depresi a já mám to štěstí, že o mojí přítomnost by stejně nestál (jako kdyby to bylo v 16. století jinak). Prostě je mi ho trochu líto, když mu umřela Alžběta, na který tak moc visel. Já měl sice Marii rád a pořád si stojim za tim, že na ženskou byla skvělej panovník, ale ta francouzská výchova mě na ní hrozně štvala. Jak jí pak mám sakra vysvětlit, že to blonďatý, co je nejvíc ze všeho hrdý na svoje vlasy, není pořádnej chlap! Ale jo… fakt jsem jí měl rád a fakt mě sebralo, když jí popravili. Obzvlášť když to přišlo zčistajasna bez jakýhokoliv varování. A ten spratek Jakub to přešel mávnutím ruky. Skoro to vypadalo, že je dokonce rád... Proč se přes to už sakra nepřenesu?! Život jde dál a lidi prostě umíraj. Tečka. Zajímalo by mě, jestli by byl takovej Dán schopnej nějakejch kamaráčoftů se Švédem. Mohl by to pochopit. Ale je to Dánsko… zaprvý nechápe nic a zadruhý by stejně souhlasil s Norskem, ať už by z drahého Sigurda vypadla sebevětší pitomost (i když Norge obvykle mluví rozumně). Ale zrovna on by mohl chápat, že určitý národy se nesnesou, ani kdyby jim šlo o život (a to mnohdy i jde). Čim to je, že fakt jedinej, koho vyloženě nestrpim, je můj bratr? Zajímalo by mě, jestli to tak maj třeba i ostatní bratrský národy. Nemělo by to bejt naopak? Neměli bysme si pomáhat a rozumět si? To by byly správný bratrský vztahy! Takhle se pořád jen hádáme, válčíme a každej z nás touží po ovládnutí celejch ostrovů (dobře, to nás se vztahuje předevšim na mě a Atrhura, protože Irsku stačí jetel a duha a Wales furt chrápe). Na první pohled je jasný, že to není v pořádku. Zotročování a kolonizování vlastních bratrů… fakt ubohý! Já bych třeba nechal bráchy, ať maj taky nějaký slovo v řízení ostrovů, jenom bych nebral v úvahu nějaký Irovy inteligentní návrhy. Jenže Arthur je majetnický hovado a jde mu jen o území a v neposlední řadě si taky určitě vychutnává naše utrpení. Prostě bráška, o jakym každém sní. “Myslim, že se dostaneme zpátky, až to přestane bavit toho, kdo to má na svědomí,” konstatuju rozmrzele. I když nevim, kdo to je, tak mu fakt zakroutim krkem! No dobře, já vim, že většina to bude svádět na boží (případně odinovu) vůli, ale já bych řek, že v tom má prsty někdo z národů. Bohužel můj osobní tip v podobě mladšího bratříčka mi vyvrátil Norsko. Ale zase by to mohlo bejt jeho já z týhle doby... Jak jako taky? To se všichni ze začátku sešli v Anglii? Sice to má logiku, protože rozházený po celym světe by se těžko našli, ale… prostě to tu začíná bejt čim dál divnější. Navíc všechno poukazuje na Arthura jako hlavního podezřelýho. Všechno nasvědčuje tomu, že za to může on (a je fuk, za jakýho století). Je tu až moc velká shoda náhod na to, abych uvěřil, že to není jeho vina. “Jo, v Londýně,” odpovim. “Spadnul na mě,” odplivnu si ohledně Ira. Sice není moudrý se tu jeho trapnym přistánim chlubit, ale… to je jedno. “Nevim, kde se tu vzal. Já jsem se přenesl jen v čase, on asi i v prostoru, těžko říct,” pokrčim rameny. “Jasně, že toho ví nejvíc. Je to parchant a všechny informace si syslí pro sebe,” přisvědčím na Dánovu poznámku a je mi úplně jedno, že jsem opomněl mu odporovat už jen z principu. Tak špatnej zase není. Jenom chlastá pivo a je tupej. Jinak je i docela v pohodě. Ale to, co mi řekne Nor, mě zaujme o trochu víc. A šokuje. Co jsem si vlastně myslel? Že mi vláda nad bratrem vydrží? Že nebudu jenom další položka na seznamu jeho kolonií? “Anglická?” zavrčím. Vlastně mi to mohlo dojít. A mělo. Měl jsem dost indicií k tomu, aby mi to došlo a já idiot si naivně myslel, že to někdy v budoucnu nezvořu a vláda mi vydrží navždycky. Hahaha. Nejhorší na tom je, že jsem to celý tušil, ale takhle vyslovený nahlas je to ještě mnohem horší než jenom nějaký domněnky. A ten pitomec mi to prostě nemohl říct! Fajn, je to srab. Chápu…, ale neomlouvá ho to! Hovado hnusný! Takže teď mě ovládá mladší bratr!? A jsem s nim unii! To je prostě… tak směšný. Já bych se přece nikdy nenechal ovládnout! Nikdy! Radši bych někde chcípnul, že skončit pod bratrem. Scvaknu zuby, abych tu nezačal plivat nadávky. Takhle naštvanej jsem nebyl už hodně dlouho. Je mi jasný, že tohle nevydejchám. Zvednu se z postele a vydám se na odchod. “Díky za informace, Sigi,” přemůžu se nakonec. Nechci nějak pošramotit naše přátelství, který je na celym tomhle kocourkově jediný pozitivní. Potřebuju se napít! Fakt se pořádně ožrat! Sám! Prásknu za sebou dveřmi a jejich stav po třísknutím s nimi je mi vážně někde. Minimálně Dán bude určitě rád, že jsem vypadnul. Aspoň mu nebudu kazit jeho cukrování s Norskem a nebudu jim dělat křena. Nevim, jak přesně se mi podaří zorientovat se na lodi a najednou už stojim před kumbálem s chlastem. Dalo by se říct, že vidim rudě, jak jsem naštvanej. Jo, vztek je mocná věc. Kolikrát mocnější než alkohol. A když se pak spojej dohromady… jsou z nich neporazitelný spojenci. Člověk pak nemá nejmenší šanci ovládat svoje chování. Vtrhnu dovnitř s jedinou myšlenkou - Vzít nějakej kvalitní chlast a ožrat se. “Co to ku*va …,” ujede mi, když zpozoruju, jak viník mýho vzteku cupuje na kousíčky i tenhle plán. Co tu u všech elfů dělá? (Překvapivě, asi shání alkohol, že ano?) Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Celé to opakuju ještě jednou, než mi zlost řekne hlasité NE! Přestanu Arthura nasupeně probodávat pohledem, vrhnu se po něm a přimáčknu ho ke zdi. Ruce mu sevřu kolem hrdla tak, aby se k jeho plicím nedostával potřebný kyslík. “Ty bezpáteřní šovinistická děvko!” vyštěknu a trochu pevněji ho chytnu pod krkem. Pustím ho a o kousek odstoupím. Sahnu po první whisky, která mi padne pod ruku, otevřu ji a pořádně se napiju. “Sigi mi všechno řekl,” zavrčím a znovu se napiju. “Jsi srab!” Dalo by se říct, že danou lahev alkoholu do sebe spíš neleju, takže je velice rychle prázdná. A já totálně na mol. “Bastarde!” pokračuju v prskání nadávek a úplně ignoruju, že nohy mi začínají vypovídat službu. Znáte takovej ten stav, kdy vám alkohol úplně zastíní myšlenky a dělá si s váma, co chce? Tak přesně tenhle u mě právě nastal.

Anglie - 03. března 2012 15:09

soukromá zpráva od Anglie pro Zadumaně prolezu kumbál až do nejzalehlejšího kouta. Dají se tu najít zajímavý věci z různých koutů světa. Anglická posádka prokázala svůj vkus, teda až na tu malý nedorozumění, totiž že vína je tu víc jak rumu. Ale i ten nakonec najdu a s jednou flaškou se vydávám k východu. Vyskytne se však malá drobnost, která odchod trochu ztíží.. Tys mi tu chyběl! pomyslím si vztekle a chci kolem něj projít. Bohužel, bratr už nevydržel zůstávání u hnusných slov a pohledů a nejenže mi bezkonfliktní průchod neumožní, ale ještě to doprovodí smýknutím ke zdi. Marně zalapám po dechu, pustím flašku (Ta spadne do nějaký látky, takže se nerozbije.) a chytím jeho ruce ve snaze odpáčit je od svýho hrdla. Patřičně si uvědomuju, že ve stavu ryzí naštvanosti bych ho neměl šanci přeprat, ani kdyby mě nedržel u zdi, z dosahu kyslíku. Právě to pro takovýhle případy se hodí bambitka - ta, co si teď klidně leží mezi ostatními zbraněmi v kajutě kapitána. Divím se, že mě pustil tak rychle. Fakt jsem čekal, že si počká, až to se mnou z nedostatku vzduchu sekne, a i potom bude ještě chvíli držet, jen z toho potěšení. (Ze skoro mírumilovný chvilky na ostří nože během pár minut - a teď se navíc projevila ještě bratrská láska až za hrob. Bude úspěch, jestli na pevninu dojede alespoň jeden živej Brit,) Svezu se na zem (a narazím si kostrč o upuštěnou flašku) a drže se za hrdlo s rozkašlu. "A cos čekal? Že ti to ochotně vysypu?!" Byl jsem rád, dokud nic pořádně nevěděl. (A i tak toho věděl mnohem víc než Ir. Kde ten se teď courá, to je záhada. Ať už je kdekoli, snad tam zůstane co nejdýl.) To byla situace - aspoň pro mě - mnohem snesitelnější. A konec konců, Aidiana taky musela mnohem víc těšit nevědomost, kdy mohl aspoň doufat, že si třeba vládu udržel, než když mu teď někdo řekl, jak to ve skutečnosti je. Ještě na zemi zvednu rum, nějakým způsobem ho otevřu a taky si přihnu. "Seš namol!" oznámím mu zbytečně. Stalo se vůbec někdy, že by byl ožralej víc jak já? Vlastně o tom docela pochybuju. Kdyby byl opilej už předtím, byla by tu šance, že by si zejtra nic z nově nabytých informací nepamatoval? S povzdechem se zvednu. poloprázdnou flašku nechám na zemi. Byl by špatnej nápad nechat teď Aidiana u všeho chlastu. Druhej den by našli půlku kumbálu vychlastanou, půlku rozbitou a bratra s otravou krve uprostřed toho všeho. "Zavedu tě na pokoj," usoudím. Fakt doufám, že se se mnou nebude prát, protože nemám náladu se s ním zabývat dýl, než je nutný. Prostě ho protáhnu chodbou (S velkým úspěchem se držím na nohou líp jak on.) a když jsme v pokoji u první postele, která se naskytne, shodím ho na ni a plánuju se zdekovat ven. Potřebuju čerstvej vzduch.

Finsko - 05. března 2012 13:02

soukromá zpráva od Finsko pro Já? Samostatný? Konečně si v klidu sednu vedle toho skrčka. Vyslechnu si jeho slova a upřu na něj pohled. "Stýská se ti po něm? Po Sigurdovi?" Jsou to bratři a mají k sobě ažnezvykle blízko, čehož jsem si stihl všimnout. Myslím, že je to krásné, že má svého bratra rád. Já je mám rád všechny. I když Berwiho mám nejraději. Pohledem zalétnu ke kuchyni a sleduji, kdy se Berwald zase rozhodne vrátit. Občas se sice tváří, jako kdyby mě chtěl sežrat zaživa, ale jinak je na mě hrozně hodný. Zaujmou mne až hlasy na vycházející z obrazovky a poněkud nevěřícně se na to zadívám. "Růžový poník?!" Nedá mi to a hledím na tu věc, jakoby byla úplně tupá. "Co je to za blbost?" Prohlásím jen tak do vzduchu a zatřesu hlavou. Trochu nervózně posedávám na sedačce, když se tu znovu objeví Berwald. Lehce po něm pokukuju, ale předstírám, že mne zajímá spíše dění na obrazovce. "Hm, jo... ze sedmnáctého." Přitakám a lehce se na Islieho usměji. Jsem však poněkud zklamán, když se můj ...muž... opět vzdálí. Rozhodnu se zkusit štěstí a zmáčknu jednu "spoušť", kterou před nějakou dobou zmáčkl můj mladší bratr. Ta prapodivná věc změní téma a mluví se o nějakém masakru, který se udál v Norsku. "He-hele..." Dloubnu do Islieho a ukážu na sklo. "To je v Norsku." Poněkud zděšeně poslouchám co se stalo, i přes to, že tomu nerozumím tak úplně, ale jen částečně. Musíte uznat, že je to hrozné. Jak mohl můj bratr něco takového dopustit? Nebo o tom snad nevěděl? Příšerné... Příchod Berwiho a vůně jídla mne vytrhne ze zamyšlení a zvesela se na něj zazubím. Konečně mě, alespoň na chvilku, přešel ten strach. "E-e-ehm... já si dám jenom brambory." Pronesu s naprosto nevinným úsměvem a kouknu na Islieho. Opravdu nemám v plánu pojídat něčí prsty.... ale voní to jako ryba. Při zmínce o mapě zvednu ke Švédsku pohled a čekám co z něj vyleze.... ŠOK.... já, samostatný? "B-berwi..." Do očí se mi vhrnou slzy a nevěřícně zavrtím hlavou. "J-já nechci být sám..." S tím se zvednu a rychlým krokem vyskáču schody, které jsem předtím zahlédl. Vlezu do nějakého pokoje a tak se v pláči zhroutím na postel. 'Nechci být sám...'

Danmark - 13. března 2012 22:31

soukromá zpráva od Danmark pro Když se Norge zas odtáhne, je mi to trochu líto. Teda, Skotova přítomnost v kajutě to celé trochu kazí, no. Chtěl bych Sigiho jen obejmout, povídat si s ním, být s ním sám. Asi se mi chce jen zapomenout na to, co jsem všechno provedl ve svojí době. Nebo Sigurdovi dokázal, že se umím chovat… rozumně? Hezky? A občas dokonce celkem dospěle? Že ho mám opravdu rád a není to jen jedna z tisícovky řečí. Stejně tak jako prohlašuju, že nesnáším Berwalda. Pak mě poprvé za celou dobu napadne, že možná odešel pro jídlo, protože se mě… bál? (Absurdní! řve na mě vnitřní Sigiho obraz) Nevěděl co ode mě čekat, kam až chci zajít, možná to bylo jen moc rychlé, nečekané. Popravdě jsem to taky moc nečekal, ale byla to příležitost. A on mi nevrazil nůž do břicha, i když měl možnost, což by znamenalo, že proti tomu nic neměl. A mě to takhle stačilo. Byl jsem rád, že jsem ho mohl mít u sebe, obejmout ho, cítit jeho přítomnost, když to tolik let předtím nešlo. Kdybych to řekl někdy nahlas, Sigi by minimálně zvedl obočí a měl to za nějaký další melodramatický výlev. Berwald by se mi vysmál, poznamenal něco o tom, že jsem frigidní a šel za svojí ženou Tinem. Ale mně je to jedno. „Jo, z Ameriky…“ zopakuju mimoděk a pak si uvědomím, co nejspíš myslel. Něco společného s tím má ten španělský idiot, tuším. Napadá mě, jestli, když se vracel domů a nadšeně řval „Objevil jsem nový svět!“ (tak taky originálně tu zemi nazval), myslel to samé, co jsem před pár staletími objevil spolu se Sigim. Bylo tam takové malé, děsivé dítě… (Takže jsme taky pěkně rychle zdrhali.) „Možná ale nevím to jistě, myslí Vinland,“ pronesu směrem k Sigimu. Tenhle název je mu (a konec konců i mně) o dost bližší. Poznámku o Anglánovi nekomentuju. Myslím, že tohle je jedna z mála věcí, se kterými jsme se Skotem za jedno. Teda, celkově by ten náš vztah měl být docela fajn, přece jen se známe už z nějaké před-vikinské doby a rokem 793 jsme mu vlastně i udělali radost, kdybychom mu teda nezabrali území. Jenže ten chlap má tak konfliktní povahu a naštvanej postoj skoro ke každýmu, že smýšlet o něm jako o kámošovi je skoro nemožný. „Tak jsem to taky nemyslel,“ řeknu trochu ublíženě na poznámku o věčném míru (stejně, kdo by o něj stál, když mu kousek od hlavního města straší Švéd?). „Názory tu můžeme mít na ostatní jaký chceme, ale vidíme, že… některé záležitosti se v téhle – přítomnosti, realitě, říkejte tomu jak chcete – mění. Některý národy se mezi sebou baví, i když se jinak skoro neznají nebo zrovna nemusí. Určitá změna tu už je, záleží jen na tom, k čemu to povede,“ řeknu a dál rozděluju porce. Poznámku o tom, že si to mám sníst sám, tak nějak přejdu, protože se s ním hodlám rozdělit tak jako tak. A kdyby tu neoxidoval ten Skot… Norova zmínka o mapě mě na chvíli zarazí. Takže ji taky viděl. To jsem vážně jediný, kdo je tu skoro bez informací? Norge už možná ví, jako jeho… naše území vypadá. V tom případě by mohl vědět, že mu toho dost zamlčuju. Fajn, jsem srab, ale nedokážu mu do očí říct, co že se s jeho národem stalo. To prostě nejde. Povzdechnu si nad tím a chvíli ignoruju okolí. Mluví akorát o Anglii a jeho pravděpodobné nadvládě a podobných věcech. Radši se neozývám, stejně se to tam na těch jejich ostrovech (a občas i mimo ně) pere tolik, že člověk sotva pozná, kdo tam bude v dalším století vládnout. Navíc já bych do toho se svojí dlouhou šňůrou dánských králů v Unii radši neměl zasahovat. Nakonec zaznamenám jen slova „díky“, „Sigi“ a následné prásknutí dveřmi. Skot je pryč. A mám takový pocit, že si to šel – nejspíš definitivně – vyřídit s Britem. Což by znamenalo, že se možná dozvěděl nějakou ne zrovna pozitivní věc ohledně anglické koruny. A že dopadnu podobně jako Arthur, pokud se Sigi dozví tu nepříjemnou pravdu. Chvilku je ticho a je jasné, že Aidian se jen tak nevrátí, tak se jen natáhnu pro druhý pár těch příborů (které v naší době nikdo nepotřeboval) a přistrčím talíř blíž k Norovi. „Na, Sigi“, podám mu ty kovové záležitosti je mi úplně jasné, jak ignoruju jeho slova. Ale nevěřím, že by neměl hlad. Já už sice hlady skoro nevidím, ale to neznamená, že bych se s ním nemohl rozdělit. A ukázat mu, že mi na něm vážně záleží (nebo něco v tom smyslu. Vy víte, že v těhle věcech nejsem nějak extra dobrý.)

Skotsko - 24. března 2012 20:54

soukromá zpráva od Skotsko pro Svraštím obočí a hledim na bratra, kterej se právě svezl podél zdi na zem. Zírám tak na něj a celý jeho chování se mi hnusí. Hnusí se mi on sám. To, jak se drží za krk, kterej jsem mu ještě před okamžikem drtil, jeho hysteryckej záchvat kašle. Každej jeho pohyb ve mně vyvolává neuvěřitelnou vlnu znechucení. Jak někdo jako on může… jak může ovládat mě? Najednou vypadá tak bezmocně. Stačilo by jen překonat tu vzdálenost a mohl bych do něj pořádně kopnout. Jako kdyby nebyl ani živá bytost… nemohl by se bránit, nemohl by nic. Vždyť jsem ho jen zlehka chytnul pod krkem a co to s nim udělalo? Tak jak je možný, že jeho o čtyři sta (a kousek) let starší já mi rozkazuje a já mu dělám děvku slouhu nebo něco na ten způsob (umim si to živě představit)? Fajn, teď mluvim jako totální psychopat. “Čekal bych, že po tom, co jsem se tě slušně zeptal, mi odpovíš. Ale asi by mě nemělo překvapovat, že mi záměrně tajíš informace, jsi prostě svině! Další důkaz, že po dobrym to s tebou nejde!” zvýšim na něj hlas, protože mě prostě štve. A co čekám, že z něj vypadne zase nějaký “promiň”? Zapomínám, že on svejch činů nelituje. Parchant! Vlastně jsem si jistej, že to měl od začátku do konce naplánovaný. A já kretén hrál podle jeho pravidel! Ta jeho omluva i předstíranej zájem o naše vztahy… všechno to bylo jenom divadýlko, aby mě oblbnul. Zase to byl jenom nějakej jeho pochybnej plán, jehož cílem bylo stát se největším hovadem pod sluncem. Já se ale tak lehce nedám! Nasupeně sleduju, jak si milej bratr dopřává rumu. A opět se setkávám s tim, jak na mě moje podvědomí řve něco o přirozenym odporu vůči jakýkoliv jeho činnosti. Po spořádání další lahve mi fakt není nejlíp. Motorika je mrcha a odmítá poslušnost, zatímco soudný uvažování si asi odjelo na dovolenou. Ve výsledku to znamená, že jsem v loji. Buď se můžu někde skácet nebo vyvést nějakou pitomost. A třeba taky obojí, že? Nejsem zrovna ve stavu, kdy bych na jeho skvělej postřeh , měl sílu utrousit něco ve smyslu: “Na to bych bez tebe nepřišel.”, takže to radši nijak nekomentuju. Já nejsem zase tak ožralej, jasný? Prostě… jen trochu podnapilej, ale to se vsákne. “Jak velkorysý,” škytnu, když se tak obětavě nabídne. Ale to už mě drahej bratr podpírá a vleče do kajuty. “Nesahej na mě, ty ubožáku!” zařvu na něj, ale na nějaký další protesty fakt nemám dost čistou hlavu. Nehladě na to, že jsem vděčnej za jeho oporu, jelikož v danym stavu bych asi těžko někam došel sám. Nejsem dvakrát nadšenej, že moje zpomalený reakce zapříčinily, že se mnou milej bratříček může házet jako s hadrem, takže končim hozenej na nejbližší posteli. Blbec! Naštěstí v sobě naleznu tolik síly a rychlosti, abych mu při jeho odchodu stihnul včasně nastavit nohu. Chytím ho pevně za zápěstí, nemotorně se na posteli posadím a přitáhnu si ho blíž. Bez dalšího rozmýšlení mu vrazim pěstí do nosu. Pořádně. “Já s tebou ještě neskončil, ty hovado,” zavrčim a jednim přesnym (v rámci opileckejch možností) škubnutim ho strhnul na postel vedle sebe. Strčim do něj a pokusim se ho přišpendlit k posteli jednou rukou a druhou už se napřahuju pro další ránu.

Anglie - 24. března 2012 21:34

soukromá zpráva od Anglie pro Hledím na něj se špatně skrývanou zlostí. No není tohle to, co vedlo k touze po pokoře bratrů? Je to jistě jeden z důvodů. Když Skotsko reaguje agresivně, jakou jinou mám možnost než zareagovat taky tak? I kdybych mu teď nakrásně řekl, že jsem ho určitě v jistý smyslu pořád ještě nějak nezatratil coby bratra, on by mi odpověděl, že on mě už dávno a začal bejt ještě argresivnější. Jakej by mělo smysl řešit věci diplomaticky, když stejně není ani ochotnej poslouchat? "Určitě ti budu hrozně nadšeně sdělovat, co všechno v budoucnu ještě projedeš, abys měl důvod bejt zas naštvanej a vrčet na mě ještě víc jak doma!" Jakkoli nepříjemně a agresivně se ke mně Skotsko chová v mý době, nikdy mě nepřestane překvapovat stupňující zuřivostí, kterou se zvedne o dalších pár stupňů a kterou uvolňuje, kdykoli se vidíme. Což naštěstí není zas tak často. Bohužel, tady jsme na lodi a těžko se zvládneme tomu druhýmu vyhýbat dost účinně. Prostě to nemůže skončit jinak než rvačkou. Proto mě samotnýho překvapí, jak rychle zmizí větší část vzteku a kde se vezme nápad dotáhnout bratra do kajuty. Ale znova, když ho zavřu tam, bude tu spousta jiných míst, kam se budu moct uchýlit, aniž by mi hrozilo permanentní nebezpečí pozměnění fasády. Stejně.. Proč se vůbec snažim? Proč se snažim spolknout zlost a dělam ze sebe debila, když za to schytám akorát další nadávky? Copak je tu nějaká šance, že na mě Aidian aspoň trochu uklidnil, natož aby na mě přestal házet hnusný pohledy, nebo se nedejbože i omluvil či minimálně poděkoval za moji ochotu? Samozřejmě že ne, to bych po něm chtěl moc. Místo toho schytám ránu, a to pořádnou. Z nosu se mi spustí krev, ale tu jen s přimhouřenýma očima setřu, zatímco jsem oproti předchozí nedbalosti připraven se bránit v případě dalšího úderu. Ze svýho ne zrovna důstojnýho a výhodnýho úhlu ho shlídnu s opovržením čitelným z očí. Tohle je bratr, ke kterýmu jsem kdysi tak vzhlížel? A co mu můžu říct teď? Jseš, do háje, moje území a budeš poslouchat! Chce bitku? Má ji mít. Možná ho překvapí, že jeho malej neschopnej bratříček má větší sílu, než na jakou vypadá. Může o mně smýšlet o jako naprosto neschopným a pitomým idiotovi, ale zámořský výpravy člověku něco dají. Mám ho pod palcem teď a podle všeho si ho držím ještě v tomhle století. To je snad dostatečnej důkaz toho, že ve mně něco je, ne? Nemám nejmenší důvod si od něj dát líbit urážky nebo rány. Je sice pravda, že ve rvačkách je nepochybně mnohem lepší a k tomu má momentálně k dispozici několikrát tolik zbraní, co já, a tak by byly síly pěkně nevyrovnaný, kdyby v můj prospěch nehrál alkohol – projednou se mi povedlo udržet se ve střízlivějším stavu než bratr. Vysmýknu se a podrazím mu ruku, takže snad přepadne na postel, na který rychle prchám do výhodnější pozice. Prakticky nás překulím a vyhoupnu se nad bratra. Pro změnu se snažím vyšachovat já jeho, a to spíš co nejrychlejším výpadem, než pokusem udržet ho dole. Co mi tohle připomíná? Tohle není první – a nejspíš ani poslední – bitka, kterou jsem v těhle podmínkách zažil. Většinou se odehrávají ve stejným prostředí, tedy na lodi, jen protivník se pozměnil. Španěl si někde nahoře pěstuje rajčata a jeho místo ve rvačce zaujal bratr. Protože stejně začal, neváhám ho zasáhnout vší silou, kterou ve spěchu stihnu vynaložit a pozvednout ruku k dalšímu úderu.

Skotsko - 25. března 2012 17:10

soukromá zpráva od Skotsko pro Řikám si, co jsem komu udělal. Jako kdyby nestačilo, že se z relativně slušně vyhlížejícího sedmnáctýho století přenesu do šílenéýho jednadvacátýho, kde mě jen tak čirou náhodou ovládá mladší bratr a společnost mi dělá banda naprosto nemožnejch pitomců v čele s nejmilejším bráškou, přičemž ten druhej se mu poslušně drží v patách. Ne, to prostě nestačí! Musim se samozřejmě dostat do nějakýho průšvihu. Mohl bych udělat recept na trable. Nalijte pět litrů alkoholu do mísy, přihoďte jednoho Anglána, přidejte špetku neuvěřitelný zuřivosti, okořeňte trochou naivity, pořádně promíchejte a nakonec dochuťte naprosto absurdní situací, kdy má váš mladší sourozenec navrch. Nádhera, že? Jen těžko si dokážu vybavit situaci, kdy jsem byl naštvanější. Už dost vytočenej jsem přišel do toho pitomýho kumbálu, jenže to jsem nemohl tušit, že tam narazim na to hovado, který má k tomu všemu ještě debilní kecy. Prej projedu. Už teď je mi jasný, že svýho zase docílil tou svojí bezchybnou diplomacií. Ušil na mě boudu, parchant! Prostě nevěřim, že bych s nim prohrál! Ne. On určitě udělal jenom další z jeho nesčetnejch podrazů. Kdyby se k tomu aspoň postavil jako chlap, ale on je srab. Srab a ubožák! Prolhaná, zákeřná nicka, která si hraje na pána světa. Stejně to tak nenechám. Až se vrátim do svý doby, určitě tomu zabránim, protože to budu čekat. A jestli se odsud nedostaneme brzo, tak hold budu muset zakročit tady. To mě přivádí k myšlence, co se stalo s mym budoucím já. Jestli tu teď někde jsme oba, celkem rád by ho potkal a zeptal se ho, co to má sakra znamenat. Mě by co vysvětlovat. A zdejší Anglán taky. Tak nějak podvědomě tušim, že bych se neměl zlobit na tu pirátkou krysu, když s tim vlastně nemá nic společnýho. To bych se rovnou mohl naštvat na sebe, že za pár set let něco zmrvim a omylem skončim jako bratrův otrok. Jasně, že by bylo lepší nejdřív si vyslechnout, jak to vlastně je a nedělat scény kvůli jedný informaci, která ještě k tomu může bejt úplně překroucená. Ale stejně… Anglán jako Anglán, nepochybně si nestěžuje, že mě ovládá teď a ještě smýšlí, že to zavede i ve svý době. Navíc vykládejte všechno tohle svýmu jednání, když máte smýšlení utlumený alkoholem. Fakt je mi jedno, jak moc opovržlivě a hnusně na mě kouká. Já jim taky opovrhuju a dávám to najevo. Skoro je až úsměvný, jak se naše vztahy změnily. Očividně nezáleží na století, v jakym se nacházíme, pořád platí, že každýmu z nás vyhovuje bejt od druhýho co nejdál. Nejhorší na tom všem je, že vážně nemám ponětí, kdy nastal ten zlom a já ho začal nenávidět. Ani nevim, z jakýho důvodu. Sice je jasný, že je to jeho vina, ale nic víc nevim (a i tohle jsem spíš odhadl… protože on může za všechno). Skoro jako kdybych se v ten okamžik, kdy udělal první podraz, hrozně ožral a probudil se s děsnym oknem a vědomim, že ho nesnáším. Spíš vim, že prostě od nějaký doby to tak je a ty časy, kdy jsme měli pěkný vztahy beru jako hodně dalekou minulost, která svou reálností připomíná fantasy literaturu. Ve stavu ryzí opilosti si asi těžko udržim pozici nad nim dlouho. Ten kretén si sotva párkrát loknul rumu, ale bude se tu naparovat, jak je silnější. Kdybych do něj nalil aspoň polovinu chlastu, co mám v sobě momentálně já, vsadim se, že by neudělal ani krok a ještě by skončil s otravou krve. Ani se moc nedivim, když mě se svojí (pro teď) lepší obratností shodí pod sebe. Dostanu ránu. Celkem mě překvapí, že docela velkou. Pereme se sice často, ale už uběhlo pár desítek let od poslední rvačky, kdy by využil tolik síly. Pořád zapomínám, že už je dospělej a neni to to malý škvrně, který sotva umělo natáhnout luk. Aspoň se rána obejde bez zbytečný ztráty mojí krve (na rozdíl od Arthurovy před chvílí). Vztekle zavrčím. Asi bych dostal další, ale i přes přítomnost alkoholu mám dost velkou sílu. Včasně zarazím jeho pěst a nesmlouvavě na něj kouknu. Kretén! Jak si vlastně dovoluje nějak odporovat a využívat mý ožralosti? K mýmu velkýmu překvapení celkem dobře zvládnu opět přehodit naše pozice tím, že bratra uchopím za ramena a převalím nás. Takže zase trůním nahoře. Upřímně je to celkem debilní poloha, když stále drtim v dlaních jeho paže a zbytkem těla na něm skoro ležim. Skoro! Rozhodnu se, že když si sednu a nebudu na něm ležet jako totální pitomec, možná to bude o trochu důstojnější a míň trapná poloha. Sednu si na něj, abych mu aspoň trochu zabránil v pohybu, ale ruce nechávám na místě, kdyby ho zase inteligentně napadlo mi vrazit nebo nějaký podobný pokusy o obranu. Jenže… když ho oběma rukama držím, logicky už ho nemám, jak mlátit. Místo toho na něj naštvaně vejrám a řikám si, jak jsem se sakra ocitl v tak svízelný situaci. Nebylo by lepší odejít pryč? Nebo se aspoň nějakym způsobem dostat na druhou postel a tam v klidu usnout, protože v tohle stavu to na žádný moc velký procházky nevidim. Je sice fakt, že jsem pořádně naštvanej a množství whisky v krvi mi beztak zakazuje dělat něco rozumnýho, stejně by to bylo lepší. Ale zrovna se ocitám v módu opilce a ani si moc neuvědomuju, co přesně to dělám. Proto si ani nevšimnu, že během mejch úvah o útěku z týhle debilní situace, moje dlaně sjely k jeho předloktí, pevně uchopily jeho zápěstí a zvedly mu ruce nad hlavu od sebe. Musim uznat, že takhle mi fakt těžko znova dá ránu, ale připadám si jako Francis nějakej násilník. Mračim se na bratra pod sebou. No super… skoro bych byl radši, kdyby vrazil, než když nevim, co se situací.

Anglie - 25. března 2012 21:25

soukromá zpráva od Anglie pro Opravdu jsem nečekal, že bych se udržel nahoře, potom co jsem veškerou sílu vložil do úderu. Dobře, tak možná zdaleka ne veškerou. Zkrátka jsem se soustředil na útok a úplně jsem se vykašlal na případnou obranu. Mělo mě napadnout, že se ocitnu zpátky dole ještě dřív, než se stihnu nahoře pořádně rozkoukat. Chybička se vloudila, stává se. V jiných bitkách bych si to nejspíš nenechal líbit, ale před jinýma bitkama v sobě nemívám flašku rumu. Teda, většinou. Jenže většina takových bitek nutně nekončí v kaluži krve. (Leda když se člověk napíchne na střep.) Než se stihnu vysmýknout, už mám ruce jako ve svěráku a k tomu zvedlý nad hlavou. Tak znova, co mi to připomíná? V duchu se napomenu, že tohle je úplně jiná situace. A nebo taky ne. Přestanu hluboce psychologicky rozebírat, kam se to ubírá a místo toho si uvědomím, že Skotsko si špatně spočítal, kolik rukou potřebuje k tomu, aby mě mohl opětovně praštit. To už se zatvářím podezřele až moc posměšně ve stylu: "A co chceš jako dělat teď?", a odolávám pokušení vyslovit otázku nahlas. Mám totiž tušení, že ani Aidian vůbec neví, co provádí a co hodlá dělat následovně. Tím pádem bych se sice nic nedozvěděl, (Vlastně, i kdyby věděl, co chce dělat, tak mi to težko řekne, ne?) ale ta otázka by za to stála. (A to i kdyby si našel způsob, jak mě držet dole a uvolnit si přitom ruku, kterou by mě praštil. A že to není zas tak těžký, jak to vypadá.) Vždyť je to nakonec jedno. Nějak se dostanu ze sevření (Challenge accepted.)a půjdu si vybít zlost na nějakým ubohým bezbranným předmětu na druhým konci lodi. (Tim líp, kdybych potkal Irsko a ten mě naštval ještě víc. Nebo někoho jinýho. Třeba žabožrouta. Tomu bych nelitoval prohnat jakejkoli nejbližší špičatej předmět hrdlem, jen co by otevřel pusu. Aspoň jednou by dobře posloužil, i když jen jako terč.) Ještě si uvědomím, jak tak přejedu pohledem až k bratrově pasu (abych zkontroloval počet zbraní, přirozeně), jak pitomá je tahle poloha a jak blízko si najednou jsme. (Čímž rozhodně nemyslím, že by náhodně došlo k dalšímu splynutí duší, jako asi před hodinou v tý samý místnosti. To už by bylo fakt absurdní.) Aidian se pořád mračí. Těžko říct, jestli našel novou vlnu vzteku a teď akorát přemýšlí, do kterýho tvaru mě zmlátit tentokrát, (Jednu kulatou krychli, prosím.) nebo se rozmýšlí, jak pryč z týhle situace. Aniž bych o tom nějak blíž přemýšlel, snad z nějakýho popudu, kterej mi říká, že když už jsem stejně v háji, tak je jedno, co udělám, se na něj nazpátek sladce usměju. Hádám, že tohle by mohlo uspíšit rozhodování o mým osudu. Nějak tuším, že k lepšímu to zřejmě nebude.

Skotsko - 26. března 2012 00:25

soukromá zpráva od Skotsko pro Mám chuť ho zase praštit. Už jenom z důvodu, že tak blbě šklebí. Já sakra vim, do jak pitomý situace jsem nás dostal (a jakou ještě pitomější situaci to připomíná). Taky bych mohl vědět, co udělat teď. Nesášim tyhle jeho posměšný úšklebky, kterejma mi vždycky dává najevo, jak mizerně na to jsem a jak je to hrozně velká sranda. Pořád jsem v lepší pozici než on, takže takový výrazy by si klidně mohl odpustit. Ale to by to nemohl bejt tenhle arogantní křen, kterej je z obličeje prakticky nikdy nesundavá. To je zase docela obdivuhodný, že se každému vysmívá nehledě na situaci, ve který se právě nachází. Ne, že bych ho viděl nějak mockrát bojovat proti někomu jinýmu než proti mně, ale pár těch jeho bitev už jsem viděl. Hlavně s Francisem. A byl jsem svědkem i pár střetů se Špenělskem. Vždycky měl ten svůj výraz: “Víš co si můžeš…! Já jsem mnohem lepší a ty jsi neschopnej pitomec!” Horší na tom je, že občas tak kouká i na mě. Občas... To samozřejmě platí jen pro chvíle, kdy je v bojovný náladě. Jindy se dokáže tvářit i jinak (blush), ale vzhledem k tomu jeho dokonalýmu přístupu v posledních stoletích se moc často nestává, že není ve válečnym střetu. Je mi jasný, že mu musí připadat hrozně vtipný, že se nad nim tak tyčim a k ničemu se nemám. Alkohol odplaví největší vztek (kterej stejně vnikl jeho vinou… a Arthurovou). Vlastně tak úplně nevim, v jaký jsem momentálně náladě. Pořád jsem naštvanej. Ale začínám se zlobit i na sebe. Když už má sakra možnost zmlátit to hovado, tak to neudělám? Nemůžu přece ani sám sobě namlouvat, že to jen kvůli nedostatku horních končetin. O to horší je, že si mýho zaváhání očividně všiml Arthur (ty vole, kdo by si toho nevšiml), což už je samo o sobě dost smutný, když si nějaký emoce všimne i on. Pokud už nějakou zaregistruje, musí to bejt fakt Emoce s velkym E. Zpět k důkladný analýze mý nálady. Začíná mě zmáhat škodolibost a touha vyhnat z Arthurova obličeje ten posměšnej výraz. Přemejšlim nad celou naší stupidní polohou a nijak se neobtěžuju tvářit se mileji. Proč taky? Teoreticky se pořád pereme, že jo? Nevim, kdo by byl schopnej se s někym rvát a přitom se na něj usmívat (pomineme-li fakt, že se na bratra ani normálně nesměju… pokud se teda do úsměvů nepočítá opovržlivém škleb). To by nezvládl ani Antonio. Zírám na něj, na jeho obličej. Fakt nechápu, proč se zrovna teď zabejvám jeho vzhledem. Nějak ale nemám v plánu s tim přestávat. Nikdy jsem taky netvrdil, že se mi nelíbí. Povrchově. Když opomenu to, že je to chlap. Nikdo si nemůže nevšimnou tý podoby mezi náma. Krom toho, že má jemnější rysy a o odstín světlejší oči. A pak samozřejmě obočí. Ty pitomý krámy jsou jako obrovský transparenty hlásající, že jsem všichni Briti. I kdyby byla naše podoba nulová, stejně všichni budou vědět, že jsem bratři, protože prostě oba máme to idiotský obočí. Zjišťuju, že mě začínaj bolet ruce, jelikož je příliš napínám. Jediná možnost, jak jim trochu ulevit, je naklonit se blíž k Arthurovi. Obličej mám jen pár centimetrů od toho jeho. Nosy se nám skoro dotýkají. Jeho zápěstí dál svírám v dlaních a nespouštim z něj oči. Usměje se. Skoro až vyzývavě. Sladce. Než si pořádně uvědomim, co dělám, moje rty se dotýkají těch jeho a já překonávám zbejvající vzdálenost mezi náma. Sevřu pevněji jeho ruce a nepřestávám ve vášnivym polibku, který má hodně daleko k nevinný puse. A teď jsem si stoprocentně jistej, že pokračovat ve rvačce by mi bylo mnohonásobně milejší.

Anglie - 26. března 2012 17:51

soukromá zpráva od Anglie pro Tohle.. je fakt divnej moment. Už jsem to určitě říkal, ale nemůžu si pomoct. Je to ještě mnohem divnější, než když se prvně zvrhla bitka s jedním z iberijských bratrů. Snad i divnější, než když mě poprvý napadlo vztáhnout ruku na Irsko. Je to zhruba stejně divný, jako většina věcí, co v opilosti provádíme s Portugalskem. (A ne, to se ani nejedná o sex.) Vyvíjelo se to asi takhle. V jednu chvíli nasazuju sluníčkovej úsměv a říkám si, že situace už se víc podělat nemůže, a teda nemá smysl si neužít aspoň trochu zábavy provokací, když.. přijde tohle. V prvním momentě dost zazmatkuju, trhnu rukama a vytřeštím oči s rozšířenejma zorničkama na čelo částečně překrytý červenejma vlasama. Pak ztuhnu na místě. Myšlenky? No páni.. Je tu možnost, že kdybych pokračoval v mračení se, tak se to nestalo? Otázka číslo jedna je, jestli je to ta lepší varianta vývoje situace. Těžko říct, jestli bychom se oba necejtili líp po pouhý rvačce. Jakkoli racionálně se teď cítím, pořád mám v sobě flašku rumu, a tak je dost možný, že budu mít zejtra naprostý vokno. Stejně tak je možný – nebo spíš i pravděpodobný -, že nebejt oba v rámci možností opilí, tak teď pokračujeme ve snaze upravit tomu druhýmu fasádu. Myslel jsem, že jedna pouhá lahev alkoholu se mnou moc neudělá, ale asi je to horší, než jsem myslel. Bejt úplně střízlivej, byl bych se ho pokusil shodit, i když v týhle poloze samozřejmě nemám zrovna moc šancí. Bejt bratr střízlivej, mám už z obličeje krvavou kaši. Jen alkohol můžu vinit za to, že reakce, která po vzpamatování se z překvapení přišla, se nějakýmu moc vzdoru nepodobala ani náhodou. Možná tak, kdyby ho otočili o 180°, což se prakticky rovná počátkům spolupráce. (To ale neznamená, že si nesnažim vyprostit ruce!) Rozhodnu se to vzít jako pokračování bitky. To znamená – nezůstat nic dlužen. (Jakkoli zvrhle se to všechno jeví. Ale co. Tohle je válka, ne? Všechno je dovoleno.) Ne, moment. Cokoli hnusnýho o sobě chceme tvrdit navzájem, ani jeden nevypadáme špatně. (Protože jestli jsme si docela podobní a já nevypadám špatně, tak urážením bratra urážím i sebe. Přirozeně.) V tom případě je možný, že za jistých okolností (tzn. Kdybysme se nikdy nepotkali.) bychom si mohli vytvořit i kladnej vztah, kterej by v případě spadnutí na hlavu možná přerostl v něco víc. Jenže tady přichází ten "menší zádrhel" (To jenom v případě, že bysme spolu něco mít chtěli). Jsme bratři. To teoreticky znamená, že k týhle situaci by teoreticky nikdy nemělo dojít. Bohužel (?), alkohol smýšlí jinak a dostal nás do něčeho takovýho už podruhý. Přihlídněme k zásadním rozdílům mezi minulostí a současností: 1. Množství vypitýho alkoholu. Tentokrát jsme vybílili půlku skladu s chlastem. Těžko říct, co jsme to asi oslavovali. (Musela to bejt oslava, jinak by nás nikdo nedonutil se sejít.) 2. Množství vzpomínek. Oběma nám o tom ráno vyprávěli Wales s Irčanem, který se tím divadýlkem zřejmě docela pobavili a další... dlouhou dobu měli kecy, že tohle vědět, tak nám rovnou vystrojili svatbu. Doufám, že na celej tenhle den nebudu mít jedinou vzpomínku. To přináší otázku číslo dvě je, jestli situace zůstane jen u tohodle stupně divnosti. Chci říct, jsem ve 21. století druhej den, podruhý se schyluje k něčemu naprosto pochybnýmu a už zase s naprostým nedostatkem alkoholu v krvi. Zrovna na tuhle situaci by i dvě flašky rumu byly málo. A přece..

Irsko - 27. března 2012 09:14

Zarazím se v proudu otázek a hodím na Španěla pouze hodně nechápavý a do jisté míry zděšený pohled, místo toho, abych se pokusil vyslovit všechny věty, co mě napadnou, najednou. Chvíli koukám a vybírám z nich tu nejpřijatelnější, která nakonec zní nějak takhle: "Co jako hodláme dělat v Norsku?" Co na tom, že můj hlas zněl poněkud přiškrceně. Opustil jsem svoji krásně zelenou zemi a pracně urvanou chvilku svobody jen proto, abych se přesunul v čase a prostoru na loď, která si to míří přímo do domoviny jednoho ze zjevů prýznících irskou krajinu? Dafuq?! Doopravdy. Co tam chceme dělat? V Norsku už jsem byl a rozhodně to nebyl zážitek, na který bych rád vzpomínal před spaním, nebo ke kterému bychom se spolu s vikingy sedli nad džbánem piva a rozvíjeli nostalgické proudy myšlenek. Naštěstí pro mě, jakkoli se dívám na současnou situaci a jakkoli hroziví vikingové jsou, těžko by se jim povedlo podmanit si po přesunu do jiného století tolik zemí a hned si je odvézt domů. Vždyť minimálně tenhle chlapík a bratři vypadají, že prát se umí (U těch posledních dvou to mám koneckonců i odzkoušený.) a nezdají se jako snadné cíle ani pro vikingy. O Francii nemluvím, ten vypadá stejně zženštile jako vždycky. Člověk by řekl, že časem přijde k rozumu a začne se aspoň snažit vypadat jako chlap. Mohl by začít třeba ostříháním loken. Takže... Fakt není čeho se bát. Snad. Nemůžu si dělat naděje, že by se mě snad bratři zastali, kdyby se vikingové ke všem ostatním chovali přátelsky a ze mě si dělali osobního posluhovače jako obvykle, protože během té chvíle, co jsem tu s něma strávil, mi stačilo dojít, že se v budoucnosti všechno zřejmě mírně podělalo. Otázka je jak a jak spolu vycházíme v jejich dobách, případně pak v tomhle století. A taky, jak spolu budem vycházet v tomhle století, jestliže jsme přišli z úplně jiných dob, kde jsme zvyklí na možná jiný režim. Na radu o nezaplétání se do místních sporů můžu jenom přikývnout. Nehodlám se prát i tady, když mám konečně nějakou naději na oddech. Hned vzápětí se dmu pýchou a přikyvuju ještě důrazněji. Přes území, na kterém dnem sídlí Španělova země, přešli moji lidé před opravdu hodně dávnou dobou, a to jsem s nimi ani nebyl, takže nemůžu posoudit vzhled tamnější krajiny. Možná bych se později mohl zeptat. Musím svýmu mimo jiné informátorovi připsat k dobru, že na mě nezačal (v lepším případě) házet hodně divné pohledy nebo i (v horším případě) předměty, nadávky a výhružky, ať už to svoje hopsání nezkouším. Jako někdo. Následujícím představením si okamžitě získává další plusové body. Taky zatleskám a zakřením se. "Fajn! A ty zkus tohle!" založím si ruce na hrudi a předvedu několik stepových kroků. "Umění je v tom nepohnout se z místa a držet trup nehybnej," vysvětlím a sám se pokusím co nejpřesněji napodobit to, co mi předvedl tuhle společník. Práce nohou, k tomu se přidá práce rukou... Která mě vyvede z rovnováhy, a musím se zastavit, abych nepřepadl. Toliko k prvnímu pokusu. Myslím, že kdyby sem teď někdo přišel, tak by se asi pobavil.

Skotsko - 27. března 2012 15:20

soukromá zpráva od Skotsko pro Nenechám se Arthurovou reakcí nijak moc zvyklat. Na trhnutí jeho rukou jen reaguji pevnějším sevřením. Zaregistruju jeho šokovanej pohled. Ten chápu. Já sám nedokážu uvěřit, co se tu právě děje. Když jsem ani já sám nečekal, že se tohle stane, jak mohl něco tušit on? Taky se moc často nestává, že bych uprostřed rvačky změnil budoucí průběh na něco úplně jinýho. Těžko říct, co je hroší. Teda z bratrova pohledu. Já bych samozřejmě volil rvačku. On je děvka. A asi mu nevadí, že se ho sem tam někdo nezeptá na souhlas. Kdo by se taky ptal? Obzvlášť když to daná osoba neplánuje a sama by se bez tý situace nejraději obešla. Jestli on byl ještě před chvílí překvapenej, je to nic oproti tomu, jak nevěřícně se tvářim já. Překvapí mě, že se nesetkám s nějakým větším odporem. Spíš… naopak. Jasně, skotskej francouzák je pochopitelně skvělej (*cough cough*) a ženský na něj letěj jako včely na med, ale sakra… on je můj bratr. Bratr! A ještě k tomu se nesnášíme! A to ani nezmiňuju, že tak před minutou jsme neměli daleko k odkrouhnutí jeden druhýho. Zatimco útok na jeho rty byla věc čistě náhodná a jinak než náhlý vzplanutí se ani nazvat nedal, rozhodnu se pokračovat a to s trochu větším rozmyslem. Přesněji za mě rozhodne alkohol. Ukončim několikavteřinovej polibek a pokusím se nabrat dech. Snažim se lapání po dechu nějak zamaskovat, aby si toho Arthur nevšiml. Jakmile maj plíce potřebnej kyslík, přesunu se k jeho krku. Zaútočím zuby na kůži. Nekousnu ho nijak moc, ale i tak na jeho pokožce zůstane otisk zubů. Olíznu stopu po kousanci a jazykem sjedu ke klíční kosti. Vzhlédnu a jediným úšklebkem mu dám najevo, ať se nepokouší o žádný blbosti, protože by se mu to taky mohlo šeredně vymstít. Uvolnim jeho ruce, což znamená, že můžu konečně zapojit obě horní končetiny. Vážně nemám náladu zabývat se s něčim jako jsou knoflíčky a podobný volovinky. Jednoduše z něj oblečení strhnu. Naskytne se mi pohled na jeho nahou hruď. Na chvíli mě zarazí fakt, že většinou se v podobnejch situacích ocitám s opačným pohlavím. To se pak s horní částí těla daj dělat mnohem kreativnější činnosti. Celý je to mnohem přirozenější než s chlapem. Mezi prsty promnu jeho bradavku, druhou rukou bloumám po jeho těle. Přejedu zuby po jeho druhé klíční kosti. Tohle bych s ženskou nikdy nedělal. Možná to zní neuvěřitelně, ale i já vim, že baby jsou moc křehký stvoření na takovýhle zacházení. Obvykle se snažim bejt galantní a k protějšku co nejvíc ohleduplnej. Samozřejmě, že je na místě i vášeň, ale s mírou. Možná bych jí zahrnul polibky na místech, kde právě koušu bratra. Ale on není ženská. Na to mu něco chybí a něco přebejvá. Asi právě proto neposlouchám svůj instinkt, kterej mi většinou v těhlech chvílích radí, co udělat, kam sahnou, co říct. Říct teď něco jako: “Uvolni se, zlato. Jsi tu se mnou, nemáš se čeho bát.” by bylo jednak divný a pak taky dost nemístný. A celkově směšný. Místo toho se poddávám alkoholu a dělám, co mě napadne. Asi bych vážně netušil, co mám dělat, když pode mnou leží mužskej, ale pomalu přicházím na to, že i ty žabožroutovy žvásty a důkladný líčení o jeho žhavejch nocích, se nakonec daj nějak zúročit. Pořád to bylo pěkně nechutný, ale aspoň se neztrapnim. Stejně bych byl klidnější, kdyby na posteli neležel bratr, ale nějaká pěkná holčina. Nikdy nepochopim, jak může bejt Arthur takový dřevo na balení holek. Ne, že by na to byl zase tak zle, ale řekl bych, že kdyby si měla nějaká vybral mezi mnou a jím, nebude dlouho váhat (*couht*). I když vlastně, co čekat, když je pro něj úplně běžný rozdávat si to s chlapem (a ještě k tomu národem). Ženský to vždycky tak nějak vycítěj (Navíc, kdo by odolal kiltu a přízvuku, že ano?). Uznám sám sobě, že je tu něco špatně, ale dál to nechám plavat. Těžko zmůžu něco s jeho pohlavím. Odtáhnu hlavu a prohlídnu si jeho výraz. Co kdyby se třeba šklebil mojí neschopnosti nebo tak něco. Uvědomim si, že se pořád mračím. Zvlním rty do úšklebku a znovu mu věnuju vášnivou pusu. Mezitím ho nepřestávám dráždit na hrudi rukama. Je to hrozně nepřirozený a nechutný, když si uvědomim, že je můj mladší bratr. Zvláštní souhrou okolností ale pokračuju v počínání.

Anglie - 27. března 2012 17:58

soukromá zpráva od Anglie pro Pamatuju si, že mi kdosi (nejspíš Francie) kdysi dávno vykládal, že vůbec není špatný vést si deník. Čímž samozřejmě nemyslel deník lodní, kterej jen pro pořádek vedu běžně. Je docela užitečný zaznamenat, kdy, kde a s kým se udála jaká bitka, ztráty a kořisti, vítězství a sem tam, když je špatnej den porážky. (A pak předstírat, že s kresbičkama mordujících se postaviček nemáte opravdu nic společnýho.) Dá se tím vyplnit spousta nudných hodin, kdy se na moři nic neděje. (Jenže takový stránky se pak musí vyrhat. Pro jistotu.) Zkrátka, bylo mi řečeno, že psaní pomáhá dostat se ze stresu a člověk se líp vyrovná s různejma zážitkama. A kdo ví, za pár let se tomu při čtení může i zasmát. Na druhou stranu.. Je lepší si některý věci vůbec nepřipomínat. Je až příliš věcí, o kterých se dá jenom doufat, že se co nejdřív vytratí z myšlenek. Jak se chci kdykoli zasmát tomuhle?! Ale dejme tomu. Předpokládejme, že jsem v tom kdysi dal na Francisovu radu, vymyslel úkryt, na kterej jen tak nikdo (zejména bratři) nepřijde, vzal knížku a pustil se do sepisování každýho mizernýho dne. (To by byla kurva tlustá kniha.) Za ty roky by se určitě nakupila jak spousta naprosto pitomých poznámek o ještě pitomějších činech pitomých lidí a jejich karikaturama. Pak by tam byly zmínky o výhrách a úspěších celkově a hromady stížností v případech neúspěchů. Spousta událostí by nebyla zapsána vůbec a některý by byly zapsány tak, aby člověk věděl, že se stalo něco fakt divnýho nebo hroznýho, ale nepřipomínal si, co to bylo. Dnešní zápis by vypadal asi takhle: "Drahý deníčku, BLOODY HELL!" Někdo tam nahoře si z nás ošklivě utahuje a má z toho hroznou srandu. (odkaz) Situace se až moc rychle přehoupla k tý míň uvěřitelný variantě – což pro mě prakticky znamená, že si můj obličej udrží stejnej tvar, ale zato si to odnesu jinak. Není to ta samá postel, kde jsme si docela nedávno přiznali s jistým Španělem, se kterým si lezem na nervy už několik desetiletí, (Což je časově nic oproti nenávisti k Francii a bratrům, že?) že i mezi udržovanou nenávistí by se tu našly nějaký vřelejší city? Co z toho plyne? Tahle postel je prokletá! odkaz O tomhle se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Jen co je mezi našema tvářema zase byť malej prostor, zhluboka se nadechnu a zadržím dech. Člověk se tak ubrání trapným zvukům, když se snaží vydýchat šok. Částečně. Bohužel budu muset i vydechnout, a to v konečným důsledku zní snad ještě hůř. Do týhle chvíle představovala na mojí tváři červenou jedině krev pod nosem, teď ale začíná pomalu splývat s pozadím. Není jediná šance, že by se mi opět podařilo nahodit úsměv v naději, že se přece jenom poperem, proto pokračuju v šokovaným zírání, který přerůstá v mračení. Definitivně se začnu mračit, až když cítím kousnutí. Tohle má znamenat co? Místo zmlácení mě radši ukouše k smrti? Naoplátku jevím nulovou známku toho, že když už to nutně nebolelo, tak to rozhodně bylo cejtit. Můžu se jen modlit, že je v pokoji dostatečně velká tma, aby skryla případný známky nedávný přítomnosti Norska. Říkejme tomu dilema s velkým D. Co se stane, když budu předstírat, že jsem neviděl zřejmě varovnej pohled a troufnu si Skota například shodit na zem? Nakonec se rozhoduju pro možnost, která se nabízí skoro vždycky. Jen neurčitě zůstat ležet (ruce prostě pokrčim v loktech, protože dole není, kam je dát) a čekám, jak se to vyvine. (To v konečnym důsledku znamená, že mě obviní, že jsem nic neudělal, a teda je to všechno moje vina.) Je mi jasný, že můj obličej už podruhý mění barvu – z růžový na temně červenou. To mi nijak nebrání v projevování jediný účasti v tomhle... povyražení – tzn. házení nevraživých pohledů. Tikne mi oko a mám chuť se ozvat do ticha, který po dešti knoflíků nastane, ale je tu přece jen až moc ticho a atmosféra na nějaký řeči působí moc stísněně. Nakonec, budu mít ještě hodně příležitostí si stěžovat, že tímhle jsem definitivně přišel o vlastní nositelný oblečení a budu se muset spokojit s nějakou příšerností 21. století. Ve stupňování vražednosti pohledu mi zabrání další setkání rtů. Než si to uvědomím, zjišťuju, že mám najednou přivřený oči a cejtim se moc trapně na to, abych je zas otvíral. Mám docela jasnou představu, jak by se na mě Skot tvářil. Když se vypořádám s šokem, kterej tahle situace přinesla a přenesu se přes vztek kvůli knoflíkům, přichází pocit jistý.. zvědavosti. Vím, že Francie s bratrem spal. A vím, že si rozhodně nestěžoval. A když přihlídneme k zástupům holek, z nichž některý jsou schopný čehokoli, jen aby tuhle s Aidianem mohly strávit noc.. (Zasranej kilt!) Mám právo být zvědavej, jak si bratr vede, ne? A jiná možnost než to odzkoušet není. (Leda bych se ho chtěl podrobně vyptávat na jeho milostnej život. odkaz)

Skotsko - 29. března 2012 00:49

soukromá zpráva od Skotsko pro Arthur se začíná mračit. Ačkoliv já se taky netvářim dvakrát nadšeně, tak mě to naštve. Já sakra chápu, že se mu dvakrát nelíbí, že se to schyluje k něčemu…, ale mohl by aspoň trochu spolupracovat. Všimnu si, že se začíná trochu červenat. Na chvíli se zamyslim nad momentální barvou mejch tváří, ale žádný plameny studu necejtim, tak snad maj přijatelnej odstín. Trochu mě rozhodí, že na jakýkoliv počínání, se nedostaví reakce. Kdyby mi, já nevim, vrazil facku. Nebo aspoň nějak hlasitě zaprotestoval. Když kontroluju jeho výraz, nijak moc mě nenadchne, že po mě vrhá nasupený pohledy. Co ho zase žere? Fajn, já vim, že se tu po něm plazim jako pitomec a asi se chystám udělat největší chybu svýho života (odkaz), ale i tak by mohl dát trochu víc najevo, co chce. Na druhou stranu jeho tváře nebraly ještě červenější barvu a to se dá vyložit všelijak. Kdyby mi aspoň nějak naznačil, jestli dál hodlá vejrat jak tuřín (odkaz) nebo jestli mám v týhle pitomosti pokračovat. A ono je to vlastně jedno, protože ten zatracenej chlast si stejně dělá, co se mu zachce. Odtrhnu svoje rty od jeho a pomalu mi dochází, že tohle není práce pouze alkoholu, ale že to začínám chtít i já. Touha po získání nějaký reakce. Nedokážu zahnat chuť donutit ho nějak se vyjádřit. Ať už kladně, či záporně. Zatím si připadám jako pitomec, že z něj nedostanu víc jak změnu barvy obličeje. S holkou by to samozřejmě bylo něco úplně jnýho. Zdá se, že aspoň to vášnivý políbení v něm vyvolá nějakej pocit. Kam jsem se to dostal, že tu zkoumám každou změnu v jeho obličeji? Prostě… nezájem! Může mi bejt jedno, jaký je to pro něj. Zkousnu jeho dolní ret a lehkými dotyky jedné ruky sjedu až k lemu jeho kalhot. Jazykem doputuju až k jeho bradavce a rukou mezitím pomalu začnu rozepínat kalhoty. Pak je rychlým škubnutím svlíknu a odhodím kamsi na podlahu. Uvědomim si, že přede mnou leží nahej bratr odkaz, což ve mně (bůhvíproč) vyvolá rozpaky. Teď už jsem si prakticky jistej, že moje tváře už taky nejsou původní barvy. Než abych to ukazoval Arthurovi, radši zanechávám svůj obličej schovanej a jazykem dál laskám jeho hruď. Prsty jedné ruky ho zlehka pohladím po vnitřní straně stehna, zatímco druhou položím na postel těsně vedle jeho boku. Tak fajn, přece nejsem srab. Už jsem ho snad viděl nahýho, ne? Sice to bylo pěkně dávno, ale… co by mě mělo překvapit na chplaskym těle? Odtáhnu se, vzepřu se na jedné ruce a jenom doufám, že ta pitomá brva už si dala voraz a nemám celej červenej obličej. Pročísnu si rudý vlasy, aby mi nepadaly do očí. S úšklebkem si prohlídnu celý jeho tělo. Skončim u obličeje a škleb o poznání rozšířim už jen z čistý absurdity tohohle všeho. Skoro jako kdybych řikal něco na způsob: “No teda, čekal jsem něco lepšího!”. Není to tak, že by se mi jeho tělo nelíbilo, ale nebudu mu to přece dávat najevo, ne? Sice se určitě urazí, ale to je mi jedno odkaz. Je to pořád lepší než nějaký rozplývání se nad nim. Asi bych si vážně měl uvědomit, že už je to dospělej chlap se všim všudy. A to rychle.

Norsko - 29. března 2012 02:55

soukromá zpráva od Norsko pro Vysoce originální nadpis, který pro přílišnou otravnost nebyl vymyšlen (jak otravné) Aha. Tak je pravdou, že slovo Vinland už mi říká mnohem víc. I tak ale pouze přikývnu. Nemá smysl o těchto věcech příliš uvažovat, když mi chybí něco tak zásadního jako jsou pořádné informace. I na další slova vlastně reaguji už jen svým typickým "Mm". Spíš si to jen nechávám projít hlavou. Skot má samozřejmě pravdu s tím, že historie se může změnit už jen tím, že tu jsme. To je naprosto logické a zřejmé. Proč se nevyhnout nepříjemnostem, když o nich budeme vědět? (Na druhou stranu naši milý panovníci ne vždy poslouchají, co jim jako národ říkáme a radíme a někdy nás dokonce dokonale ignorují a dělají pravý opak, než je vůle národa ... Přitom my, jakožto národ bychom měli vědět nejlíp, co je pro stát nejlepší. (V případě Francie například smilnit od rána do večera, pečlivě si česat vlasy a zatímco všichni Francouzi, vojáci a šlechta se poslušně oddávají orgiím, nechat bojechtivé vikingy, aby znuděně odtáhli, protože když nemáte s kým bojovat, je to o ničem, že ...) Ještě štěstí, že Magnus si uvědomuje, že pro svůj úspěch musí poslouchat i svůj národ. Je to celkem sympaťák (po tom Dánovi, ačkoli Knut byl mimořádně schopný panovník, to se musí nechat, ale pořád to byl Dán, že ... a navíc syn dcery polského knížete a taková napojení na toho pochybného blonďatého ... chapce? jsou otravná. (Co mám tedy říkat na to, že budoucí norský král Harald se zrovna nedávno oženil s Kyjevskou princeznou (jejíž matka je Švédka a jejíž sestry se stanou královnami Francie a Maďarska), to opravdu nevím.)) Ale zkrátka Magnus je Nor na norském trůně a tak to má být!) Na Dánova slova se prostě jen nepatrně zašklebím a na to, co říká Aidian pokrčím rameny. V mém případě jde spíš o to, že možná, že právě proto, že jsme z jinačích dob spolu vyjdeme spíš. A když to vezmu kolem a kolem, Alba v mé době je ještě pořád ten starší brácha, který i když si na svýho brášku toho otravnýho parchanta občas pořád stěžuje, nevypadá na to, že by ho nějak nesnášel. (Takže tu budoucí nevraživost si jen domýšlím.) "Mm," zhodnotím to a tak nějak nepotřebuji za nutné k tomu něco dodávat. I když potvrzení mých domněnek ohledně Anglie mě lehce znepokojí. Opravdu je značně podezřelé, že jsme se všichni jaksi ocitli v Anglii. A co se týče Ira ... Mám dojem, že také začnu podezřívat spíše někoho než božské síly, protože to vypadá spíš na jakousi zlomyslnost. (Theh, skoro mám chuť typovat své starší já, přeci jen se dokážu představit, jak mě tohle století plné luxusu nudí a nenapadne mě nic lepšího než si ukrátit chvíli pozorováním mladších verzí ostatní, jak se jim zadaří v tomhle století. A umím si i představit, jak se mi bude stýskat po vikingské době (protože předpoklad, že potrvá věčně by byl silně naivní... a už teď přeci jen ustupuje. Což ani není tak otravné, jako deprimující). Jenže sdělit tuto myšlenku by bylo čistě sebevražedné ... A přeci jen, snad má mé budoucí já dost rozumu? I když po tolika letech dánského vlivu bych se nedivili, kdyby mu hráblo.) Když tak sleduji Aidiana, napadá mě, že jsem možná mohl být ve sdělení opatrnější a víc vážit slova, navíc jsou to stále spíše jen domněnky (ale myslím, že správné). Jen přikývnu na jeho díky a s lehce nakrčeným čelem sleduji, jak se dveře otřesou. Mm. A teď co? Vypiju poslední doušek akvavit a zahledím se na Matthiase. "Řekl jsem ti snad jasně, ať si to necháš," zabručím otráveně, když mi podává ony věci, jimiž se evidentně jí (takový tupý nožík, thehe, jak by asi vypadalo Dánovo oko, kdybych to do něj vrazil?) a ukazuje na rozdělenou porci jídla. "Předpokládám, že jsi nejedl kdovíjak dlouho," pronesu tiše a trochu sklopím pohled. "A já měl snídani u Arthura," přiznám a doufám, že Dánovi nedojde, že tím mu vlastně říkám, že to, že mám hlad, byla tak trochu jen výmluva, jak zmizet. Pak ale stejně neochotně vezmu tu vidličku a nabodnu kousek brambory. Jsem prostě zvědavý. Chvilku to převaluji v ústech a lehce se podmračím. Nechutná to vůbec špatně, uďobnu si tedy ještě jednu. Přitom se lehce mračím talíř před sebou. Přemýšlím, jak inteligentně začít rozhovor. A ta flaška alkoholu v sobě mi moc hlavu nerozjasňuje. Vlastně mi v ní celkem nepříjemně hučí. Trochu víc sklopím hlavu, vlasy mi přitom lehce přepadnou do očí. "My dva konkrétně, ne jako národy, jsme si ... v tvé době bližší než v mé?" pronesu nakonec a přimhouřím oči. Ta větná konstrukce je divná, ale víc přímo na to, jestli spolu něco máme, se zeptat neumím. (A taky mě zajímá, jestli mě Dán tedy hned, jak může, podvádí s Francisem. Mm...) A i když jsem si tak nějak udělal obrázek, že v jeho době moje území náleží dánské koruně a všechny tyhle vyloženě otravný věci (za které už jsem řekl, že mu odpouštím minimálně do doby, než se dozvím přesněji, jak to celé je. A až se to dozvím přesněji, půjdu ho zmlátit po vzoru Alby), ale stále nějak nevím, jaký vztah konkrétně máme k sobě my dva. (A ačkoli bych odhadoval, že se musím cítím nesnesitelně ukřivděně, ublíženě a naštvaně, pořád to neznamená, že ... ho musím nutně nesnášet, což jsou opravdu otravné úvahy!) Vzhlédnu k němu a vlivem alkoholu se pousměji. Nakloním hlavu jemně na stranu a vpíjím se do něj nevinným pohledem. "Vlastně to nemusí být tak úplně špatný ... tady tohle," nadhodím (a tím před ním připouštím, že si vlastně až tolik nestěžuji). "Je to taková ... objevitelská cesta," pronesu a v hlase mi zazní lehce stopy po nadšení, čímž tak trochu dávám najevo, že jsem opravdu stále ve svých mladých letech (i když už nějakou tu dobu se snažím chovat racionálněji? Možná že tahle zodpovědnější stránka přišla s nalezením Islandu a jeho vychováváním?) a mám v sobě hodně ze svého objevitelského a cestovatelského ducha. A ve skrývání emocí nejsem ještě tak dobrý, jako tomu bude v budoucnu. (A ano, jedna z těch hlavních příčin sedí tady přede mnou, protože to bude přeci jen milý Dán, kdo ze mě úspěšně dostane důvěru a radost a nechá mi jen tu věčně otrávenou, nezaujatou a cynickou stránku osobnosti, mm.) "Pamatuješ, jak jsme objevili Grónsko?" nadhodím a opíšu rukou jakýsi oblouk. Já to mám stále v živé paměti. Zajímalo by mě, jak na to vzpomíná Dán s odstupem času.

Anglie - 29. března 2012 17:56

soukromá zpráva od Anglie pro Ležím si tu pod bratrem (odkaz) už nějakou chvíli a pořád nemám nejmenší tušení, jak se zachovat. Mám sice ten dojem, že on udělá, cokoli si usmyslel, ať už sebou hejbnu nebo zůstanu ležet, ale pouhý ležení a házení vražedných pohledů je poněkud.. nuda. Napadne mě, že kdybych se přece jen trochu pohnul, tak by se celá tahle pitomost uspíšila. (Nebo taky ne odkaz) A nakonec by to nemuselo bejt tak špatný, ne? Jestliže se v okolí vždycky najde holka ochotná k postelovým hrátkám, pak Aidian asi ví, co dělá, ne? Jedinej malej problém je v tom, že já holka nejsem. (odkaz) A k tomu jsem to já. (odkaz*na druhou*) To znamená, že tady nejspíš (a je to pravděpodobný) nebude mít jedinej důvod se snažit. Spíš bych to tipoval právě naopak – bude se snažit, abych to jen tak nerozchodil. Na druhou stranu.. Není trochu pozdě to zastavit? Nemělo by smysl zasahovat až teď, v momentě, kdy mi dochází oblečení. Ale co zejtra, až to všechno zas bude moje vina? Přece se pak nebudu vymlouvat na ten nezkoušej-žádnou-kravinu-úšklebek. Oba víme, že na ten bych se vykašlal úplně klidně. (Což Skotsku nebrání si vytvářet nesmyslný teorie o mojí zbabělosti, který mu ničím podkládat nehodlám.) Pitomý úvahy! Když nad vším budu hrozně filozoficky přemýšlet, nikam se nedostanem! Čas na akce! odkaz Když se nemusím dívat na osobu na sobě před sebou, hned se všechno zvažuje mnohem líp. Aniž bych o tom nějak přemýšlel, ruce se automaticky zvednou a symbolicky a ne zrovna silně zatlačí proti ramenům, než vklouznou do červených vlasů, za který slabě... .... silně zatahají překvapením, jakmile kahoty opisujou oblouk vzduchem a míří k zemi někde v půlce kajuty. Zase otevřu oči, jen abych je zúžil. (odkaz) Teď už je naprosto jasný, kam míříme (odkaz) a nevypadá to, že by se Aidian prostě zvedl s tím, že si dělal prdel. (Ledaže by to fakt přehnal.) Nemá smysl si dělat naděje, že by si třeba nevšiml mýho zrychlenýho dechu a tlukotu srdce. Ne rapidně, ale jde to znát. "Idiote!" prohlásím do ticha, jakmile se Skot nadzvedne a rozhlídne, a s dokonale odměřeným výrazem (kterej kazí akorát červený tváře) sundám ruce z jeho hlavy. Když už se něco děje, je nefér, že on si pořád ponechává všechny vrstvy oblečení, ve kterých se sem přenesl ze 17. století. Už jen ten pocit nespravedlnosti mě nutí na tom zapracovat a bez zbytečných průtahů ho zbavit aspoň svrchního svršku (protože na sukni kilt nedosáhnu). Košile, teď už odsouzená k věčnýmu rozepnutí, přistane na neurčitým místě na podlaze. Ušklíbnu se a hodím na něj "A co chceš jako dělat teď?" pohled stejně jako předtím, než tahle šílenost začala. Nemám daleko k založení si rukou na hrudi.

Skotsko - 10. dubna 2012 22:31

soukromá zpráva od Skotsko pro Tohle je prostě celkově naprosto stupidní. Od začátku do konce.  A nejstupidnější na tomhle všem je fakt, že se mě začíná zmocňovat chtíč.  Se zbavenim ho kalhot se konečně dostaví i reakce. Takže asi ví, že tu na něm ležim (odkaz), on na sobě krom mýho těla nic nemá (odkaz) a pomalu se to schyluje k… ehm (odkaz). Ať už zatahání za vlasy nebo jeho zrychlenej dech doprovázenej tlukotem srdce, všechno to nasvědčuje tomu, že to v něm něco vyvolalo.  A co se vlastně starám o něj?!  Je to zase hrozně vtipný, že si s nim teď můžu dělat, co chci. A on se očividně ani nebude bránit. Tváří se tak drsně a pak nechá se svým tělem vorat jako s volem. Vyvolává to ve mně zvědavost, kam až mě nechá zajít. A taky touhu po pokoře. Skoro jako kdybych ho mohl ovládat. (odkaz)  Víceméně dobrovolně se nechám vysvlíknout z košile. Minimálně je to k němu fér a asi je zbytečný kvůli tomu vyvádět. I když by po tomhle incidentu mohlo bejt moje oblečení ještě použitelný. Překvapivě to nechám plavat a spíš se věnuju tomu hovadu, co se pode mnou rozvaluje. A je mi jedno, jak debilně vypadá, když na něm trůnim jen v kiltu. Uculím se nad jeho nadávkou. Věnuju mu jen poslední samolibej úšklebek.  Tak ty se budeš blbě tvářit, ty pitomče? Fajn, takže kašlu na to, jak blbý to bude a prostě se nebudu držet zpátky! Tenhle ovád si ani nic jiného nezaslouží. Uchopim jeho chloubu (teda počítám, že on se s tim asi chlubí) a jazykem jí zvolna prozkoumám. Nejdřív pomalu, načež to vyhodnotím za nudný.  Pořád je ale pod mojí úroveň strkat si něco takovýho do pusy, takže ho začnu dráždit rukou. S úšklebkem na tváři se na něj podívám. Skoro mám na jazyku nějakou kousavou poznámku.  "Děvko!" zmůžu se nakonec na jediný trapný slovo, ale i do něj zvládnu dát sarkasmus a výsměch. odkaz Nepřestávám pohybovat rukou, skloním se nad jeho hruď a kousnu ho přinejmenším tak, aby po zubech zůstal otisk. Jednou rukou se přitom opírám o matraci, abych na něm neležel celou vahou. Jazykem opět sjedu k jeho bradavce, u který se zastavím. Očima vyhledám ty jeho a s jedním výsměšným pohledem přidám na intenzitě ruky.  Můžu jedině doufat, že pro něj je tahle situace trapnější než pro mě.  Na druhou stranu je tu i otravnej hlásek vzadu v hlavě, kterej se naopak vysmívá mně a přesvědčuje mě, že se mi to vlastně líbí. (odkaz) Pravdou zůstává, že teď by se dalo říct, že mám nad ním moc. I když v těhlech chvílích se do toho většinou zapojujou oba partneři, je jeho vina, že mě nechává dělat si, co chci. (odkaz) (odkaz)

Danmark - 21. dubna 2012 16:41

soukromá zpráva od Danmark pro Po tom, co červená hlava zdrhla (jinak řečeno si šla vybít vztek na Britském impériu, hodně štěstí), bylo v kajutě chvíli ticho. Až jsem si skoro říkal, že možná bylo lepší, když nás tu bylo víc. Sice jsem na Skota celou dobu v duchu nadával a ještě se do mě navážel, kdykoliv moh‘ (že to trochu dělal i Sigi přece ignoruju), na druhou stranu jsem teď zas trochu ztratil jistotu. Předtím jsme tu rozváděli konspirační teorie o tom, jak jsme se tu objevili, proč, co s tím má dočinění Bůh a tak podobně – a těžko říct, jestli budeme pokračovat ve stejném duchu. Pořád se tak nějak bojím, jak to může dopadnout. Na co všechno se Sigurd bude ptát. Vím, že v mojí době je Sigimu špatně, hrozně špatně… občas mám hrozný pocit, jako kdybych měl ve svém domě umírající národ. Norština mizí, všude jsou Němci a Dánové… a to já přece nechtěl. Já chtěl jen vládnout, ne sebrat národu to, co potřebuje ke svojí existenci – konkrétně Nory, kteří vědí, že patří k Norsku, k místu, kde se narodili, znají svůj jazyk… nakonec přece jen bylo nejhezčí, když jsme se jako národy teprv rozkoukávali, mluvili spolu starou severštinou a postupně si každý z nás vytvářel svoje specifika, každý cestoval jinam, někteří si mezi sebou postupně vytvořili pouta a vnímali se jako rodina… Norge začal říkat to svoje (roztomilé) „hm“, Island vyrůstal a osamostatňoval se, Švéd cvičil blbý švédský pohledy… byla to krásná doba. Tím nemůžu říct, že bych svoji dobu neměl rád. Jsem přece král, ne? Mám přesně to, co jsem chtěl, Dánsko je silné, velké… na druhou stranu to zničilo (možná jen dočasně, ale v měřítku toho, jak dlouho národy existují…) nějakou z těch vazeb, které jsou mezi národy fakt vzácný. Rodíme se tady na světě každý sám za sebe, máme růst, bojovat, chovat se jako diplomati a radit vládcům, kteří pro nás zůstanou dětmi, ať už tomu tak je nebo jim je v lidských rocích třeba osmdesát… a tak to možná mělo být. Jenže když nikdo nežije tak dlouho jako my, nemáme nikoho dalšího, s kým tu být – kromě jiných národů. A tak to bylo i s námi. Vedle Němců a Prusů a Poláků a Litevců a všech dalších, kteří si našli někoho, s kým si trochu rozumí, my jsme byli seveřani, nordická pětka, říkejte tomu jak chcete. A myslím, že nám bylo dobře. Jako vikingům i jako skoro dospělým národům, když se jistá skvělá Dánka rozhodla, že vytvoříme unii. V té době jsme konečně zas žili jako rodina – ale postupně se to zkazilo. Nějaká rovnost už je pryč, vládnu já, Švéd se mi unii snaží zrušit a Norge mě nenávidí. Island a Finsko jsou na tom podobně, ale u těch je situace zase o něco jiná. Nejspíš už se v nich probouzí ta stará touha, být samostatný, silný, hrdý národ. Každý za sebe. Na Norgeho poznámku se zas okamžitě probudím a přestanu s těmi patetickými myšlenkami. Zas mě přepadne ta krásně dětinská nátura, chuť popadnout vidličku, nabodnout na ni kus porce a prohodit něco ve stylu „Udělej Á!“. Když si nakonec Nor kousek z talíře vezme, nechám to plavat a říkám si, jak pro něj může být asi brambora fascinující. I mě tenhle svět pořád nějak nedochází, co teprv on? Divil bych se, kdybych se po případné smrti vůbec dostal do nebe, když tu vidím tolik rouhačských a dalších věcí – neznámé přístroje, které plují bez vesel nebo plachet (a kouř, ten kouř!), ženy s krátkými sukněmi… a když si vezmu, že tohle mě čeká za nějakého půl tisíciletí, moc se mi to nelíbí (ten, v případně, že se tu nezabiju, protože tím pádem bych mohl svoje já vymazat i z minulosti a tím pádem zabránit pokračování nějakého dánského národa i teď, v přítomnosti… zní to děsivě). Pak se zamračím. Otázku v tomhle stylu jsem čekal a bylo jasné, že přijde. Nor chce vědět, jak na tom jsme, chce vědět, co se s ním děje. A já bych na jeho místě chtěl to samé. Jak jen mu říct, že s postupem času začnou panovníci na svoje národy čím dál tím víc kašlat, zanedbávat názory žijících důkazů nějaké historie? Že jsem s tím vlastně nemohl tolik udělat… Na druhou stranu, zkusím zhodnotit situaci a to, že v sobě má Nor poměrně zajímavou kombinaci alkoholu, co jsem s sebou přitáhnul. Tím pádem by možná bylo trochu neopatrný prostě vyklopit, jak že to všechno je. Jednou mu to řeknu, z očí do očí, střízlivému Sigimu. Ale teď… teď to nechci zničit. „Um… myslím, že… nejvíc jsme si rozuměli v tvojí době. Ale teoreticky řečeno, když tohle budeme počítat… je nejlepší období tohle.“ Když to řeknu, vzpomenu si na to, jak jsem Norgeho políbil, jen krátce – ale bylo to hezké. Přemýšlím, jak mě bral, když jsme byli menší, já mu zpíval dánské písně o lásce (šlehlé staroseverštinou), ukazoval mu labutě a říkal, že nás čeká skvělá budoucnost. Zaslechnu jemný náznak nadšení v jeho hlase a okamžitě mi to zvedne náladu. Tohle je ten starý Sigi, později trochu znuděný, ale dřív bojovný, plný života, trochu krutý… to byl on. Vážně. Je to taková objevitelská cesta, možnost se podívat, jak to tady bude za pár století vypadat. Zrovna teď – ušklíbnu se – jedeme tak nějak symbolicky znovuobjevit Island. Z jaké asi bude doby? Vím, že kdysi byl významný tím, že svoje starší sourozence – čili nás – i celý svět předběhnul s prvním parlamentem. Na druhou stranu, pořád patřil pod Norsko a později mně. Takže může být někdy z téhle doby? (Ne, že bych si chtěl nějaké odtržení připouštět nebo o něm vůbec přemýšlet, ale měl bych se připravit na všechno.) „Jo, pamatuju,“ pousměju se. „Po Islandu další z těch dětí, co jsme objevili, malý národ~… a po něm bylo ještě to děsivý dítě z Vinlandu,“ oklepu se, nechápu, jak to tam Brit mohl zkolonizovat. Asi si rozumí, co se týká národní kuchyně. „Škoda, že ostatní se asi nenechaj přemluvit k cestě z Islandu do Grónska… máme tu takový ty teplomilný jedince jako Španěl a tak podobně… už jsem ho hrozně dlouho neviděl,“ povzdechnu si. Jediná jistota je, že mě Grónsko, Siimuut, nesnáší.

Norsko - 14. května 2012 13:42

soukromá zpráva od Norsko pro Stoprocentně otravné Zatímco si vychutnávám bramboru, vpíjím se do svého seveřanského 'bratra' pohledem a lehce se podmračím nad tím, co mi říká. Vlastně se mi to vůbec nelíbí, protože to zní jako přiznání. Přiznání toho, jak mi Dán v mé budoucnosti ublíží. V mé alhoholem zasažené mysli se na jeho účet vzedme tucet nadávek a kleteb, nejrůznějších přestav, jak mu ublížit a týrat ho... "Mmm," reaguji na to nezaujatě. Nejlepší v téhle době? ... Když každý máme své zkušenosti a on se může cítit v bezpečí a silný, s jistou převahou? ... Převahou, která v mé době náleží mě. Tch. Raději to nechám plavat, jediný, co teď vím, je, že potřebuji další a lepší informace... Musím nutně mluvit s někým zainteresovanějším, nebo najít nějaký zdroj písemností. Vybavím si zlomky latinky. To nějak půjde. Vlastně tak, jak Matthiase znám já, si nemyslím, že by mi chtěl nějak ublížit. Měl bych u téhle myšlenky zůstat. Přikývnu na to, co říká dál. "Bylo to hezké," míním, opravdu nebylo vůbec špatné cestovat po jeho boku a objevovat nové krajiny. Pak se trochu ušklíbnu, když si vzpomenu na Vinland. Myslím, že ani jeden jsme z oné oblasti neměli dobré pocity. "Nikdo neříká, že musíme jet s nima," zamručím a trochu popolezu k němu. Když si tak vzpomenu na Anglána, mám pocit, že ani nemám náladu nacházet se v jeho přítomnosti. "Můžem vzít Island... a jet pak někam spolu," navrhnu, pak lehce protočím oči a nabodnu jídlo na vidličku, jelikož mám pocit, že Dán uvažuje nad blbsotma a pořádně nejí. "Udělej á," protáhnu otráveně. Aniž bych věděl, na co milý Dán myslel celou dobu předtím. Když mu vnutím sousto (a je dost možné, že moje ruka nevedla vidličku úplně přímo), trochu zívnu. Celá ta kajuta se dost otravně houpe a já si nemyslím, že by to bylo jen tím, že jsme na moři. Navíc mi začíná být poněkud ... divně. A vysloveně cítím, jak se mi z úst dere zahihňání, které jakž takž zastavím kousnutím do rtu. "Matthiasi," pronesu a zadumaně se o něj opřu, když mě objímal, nebyl to špatný pocit. A já mám v tuto chvíli potřebu se u něj schoulit. "Jsi hrozný, opravdu hrozný idiot," šeptám a dávám si pozor, aby můj tón byl pořádně stejně znuděný. "Ale ... poslouchej," pozvednu hlavu a kouknu na něj, chvilku na něj mlčky zírám a pak si trochu rozpačitě prohrábnu vlasy. Myslím, že právě absolutně nejsem schopný nějak rozumně uvažovat. "Tohle ti už ... asi jindy neřeknu," zaváhám a ušklíbnu se. "Ale ...," s tím sklopím hlavu a opřu ji kdesi u jeho hrudníku, "mám tě rád," zadrmolím a vůbec si nejsem jistý, jestli mi bylo rozumět. "Otravo," dodávám ještě a zívnu, mám pocit, že se už neudržím dlouho při vědomí, takže se u něj nakonec jaksi zachumlám a víceméně usínám.

Španělsko - 15. května 2012 03:53

„To přece nic není!“ mávnu rukou nad Irovou výzvou, pevně připnu ruce k tělu a po vzoru zrzka zkusím jen tak poskakovat na místě. Po pár neotesaných krocích a skocích nakonec usoudím, že bude nejlepší nápad to vzdát – přece jen, k něčemu takovému potřebuje člověk léta praxe nebo vrozený talent a neuvěřitelnou kondičku k tomu, ale Španěl jako já si to přece z prstu jen tak nevycucá. A když už nic jiného, napříč veškeré podlosti jsem rád, že jemu se nedaří tanec mého kraje. To jen, kdyby ho třeba napadlo se mi smát... Usměju se na Irčana a opřu se o zábradlí, události posledních dní mě opravdu nutí imaginárně se plácnout do čela. Nejenže nejdřív požiju jakousi pochybnou omamnou látku a šaškuju po Londýně, ale teď tu ještě natřásám jako nějakej kašpar. Ne, že by to nebyla zábava a zpříjemnění tohoto pochmurného dne, ale jestli mi po tom incidentu v Anglii zbyla nějaká hrdost, s tímhle tutově odletěla pryč. Sklopím pohled a pozoruju, jak si velký trup lodi proráží cestu ke svému cíli, vlnka za vlnkou uhýbají přídi a hledají si cestu po jejich bocích. Na malý okamžik zauvažuji, jestli bych se pro dobro Španělska neměl ke vlnám přidat a utopit v nich všechnu hanbu, kterou teď pociťuji, ale nakonec nad tím jen mávnu rukou a ještě párkrát si vyzkouším, jestli my ty irské tance nakonec přece jen nepůjdou. Tak ne, smůla. Možná to bude prostě tím, že jsem poměrně dost unavený, a stále hladový jako vlk. Nečekám sice, že to nějak pomůže, ale utrhnu si ještě pár rajčat z čerstvě vyrašených výhonků, abych alespoň částečně uspokojil svůj trávící trakt, a vydám se směrem ke své kajutě. Pokud si dobře pamatuji, měl bych ji sdílet s Norskem. Jak to ale vypadá, budu ji mít zase chvíli pro sebe. Nebýt té zatracené zimy, svlékl bych si plášť, abych dosáhl aspoň pohodlného spaní, jenže v téhle situaci mě kolní atmosféra nutí spíš pořádně se do něj zachumlat, a jakmile má maličkost ulehne na tu pofedérní postel, okamžitě přes sebe přehodím peřinu a třením ruk o sebe se snažím zahřát aspoň ten malý prostor pod ní. Netrvá dlouho, a já upadnu do sladkého bezvědomí, do říše snů a přehnané fantazie. V hlavě se mi i ve spánku míhá tolik věcí, tolik obrazů. Vrací se mi staré vzpomínky, následované zcela novými, neprožitými scénami a vybavují se mi známé tváře. Portugalsko, Anglie, Holandsko, Rakousko, Itálie... neklidně se přetočím na druhý bok. Oheň, krev, válka, řev... Tohle všecho se rozplyne v naprostém zapomnění hnd ráno, kdy mě probudí až nečekaně velký záchvěv chladu, za což nejspíš může peřina shozená na zemi. Rozhodnu se, že spát dál už nemá cenu – ačkoliv je to proti mým jižanským návykům. Jenže na jihu je teplo, tím je to. První, co udělám, je, že zapadnu do kuchyně a nacpu se prvním poživatelným jídlem, které na mě z chlebníku vyskočí. Do té doby se na ostatní vůbec neohlížím a je mi jedno, kolik je hodin a kde vlastně vůbec jsme. Jakmile se ovšem najím, vydám se na palubu a naberu do plic čerstvý vzduch provoněný mořskou vodou. Rána jsou vždy veselejší a pozitivnější. Opřu se na o můj oblíbený kousek zábradlí a zahledím se do dáli. Co se asi bude dít dnes?

Švédsko - 22. května 2012 00:14

soukromá zpráva od Švédsko pro Tino, nebreč... Tinova reakce mě zaskočila. Myslel jsem, že bude šťastný, když zjistí, že je samostatný. Pohledem hypnotizuji prázdné schodiště. Okolní ticho přerušuje ženský hlas vycházející z té divné věci zvané televize, hovořící o nějaké katastrofě ve světě. Zamračím se. Reportérka pronese něco o přibývajícím počtu mrtvých. Přemýšlím, co bych měl udělat. Co bude lepší? Jít za ním nebo ho nechat o samotě? S utěšováním nemám vůbec žádnou zkušenost, ale zase na druhou stranu.. přece ho nemohu nechat se trápit. "Nh... P'jdu se po něm podívat," oznámím Isliemu a vydám se po schodišti nahoru. Rozhlédnu se po patře a uvažuji, kam se mohl moje žena podít. Mou pozornost upoutají nedaleké otevřené dveře. Dojdu až k nim. Z pokoje se ozývá tiché vzlykání. Zlehka zaklepu na dveře. "Tino?" Nakouknu dovnitř. Uvidím ho, jak leží na posteli hlavu zabořenou do polštáře. Připadám si tak bezradný. Co teď? Chci mu nějak pomoct, ale nevím jak. Uvažuji, co se asi v těchto chvílích dělá. Stáhnu obočí do zamyšleného výrazu, což vypadá jako bych se právě chystal povraždit půlku vesnice. Hm... Neříkal něco v tom smyslu, že nechce být sám? Třeba by potom tedy jenom stačilo s ním být. Což by ovšem znamenalo... podívám se na Tina a raději nechám své myšlenky nedokončené. Dojdu k posteli a posadím se na její okraj. Sleduji, jak se Tinovi třesou ramena. Chtěl bych něco říct, ale nenapadá mě nic vhodného. Věty typu Nebreč, to bude dobrý. nebo Vždyť to zase není tak hrozný. Bylo už i hůř. by asi opravdu nebyly tou nejvhodnější volbou. Nh... Nerad ho vidím smutného. Je mi ho tak líto. O to víc, že mu neumím pomoci. Pomalu položím Tinovi ruku na záda a lehce mu po nich přejedu v takovém tom konejšivém gestu. Snažím se ignorovat fakt, že se při tom začínám červenat. Raději ho přestanu pozorovat a zadívám se do opačného kouta. Přemýšlím, jak z tého... ehm... trapné situace vybruslit. "N'pudeme složit tu postel?"

Finsko - 22. května 2012 06:14

soukromá zpráva od Finsko pro Já tě nikdy neopustím... 'Tohle přece nemůže být pravda. Já nechci zůstat sám. Chci, aby všechno zústalo tak jak to je teď. Chci bydlet s Berwaldem a nakopat zadnici každému, kdo se nás pokusí dobít.' Lehounce se chvěju a tak nějak vycítím, že už nejsem sám. Lehké zhoupnutí postele mi to potvrdí, ale vážně... od kdy jsou postele tak neuvěřitelné měkké a pružné? Já... nevím co mám dělat. Berwald tu sedí vedle mě s tím, že jednou mám být samostatný. Proč by vůbec někdo chtěl zůstat sám, když může žít s někým jako je právě Berwald. Ano, bývá děsivý, ale přes to všechno ho mám hrozně rád. Vím, jaký ve skutečnosti je. "Ruotsu...." Zvednu hlavu a s ulepenými tvářemi a dalšími slzami v očích, se zadívám na Berwiho. "...chci být s tebou." Sednu si mu na klín a čelo opřu o jeho rameno. Je to tak uklidňující, když se k němu můžu přitulit. "Navždycky." Jeho otázku zatím jen okázale ignoruji. Přece mu nebudu odpovídat na něco takového. Teda, alespoň ne hned. Zvednu pohled a zadívám se mu do obličeje i přesto, že se kouká jiným směrem. "Proč se červenáš..." Otírám si tvář od slz. "Že mě nikdy nenecháš samotného?... Mám tě rád." Nevím proč, ale najednou mám silné nutkání nějak svá slova utvrdit. Chvilinku zaváhám, ale pak mu přece jen dám malou pusinku na tvář, která je lehce pokrytá ruměncem. A tak nějak si začínám uvědomovat, že jsem krapet zneróznil. Bráška je dole a já jsem tu s Berwaldem sám... v ložnici a na příjemně měkké posteli... Na sucho polknu a obličej schovám do Berwiho svršků. "Chci zůstat jen a jen s tebou. Nenech mě nikdy odejít."

Švédsko - 23. května 2012 17:09

soukromá zpráva od Švédsko pro Já tebe taky... Jakmile se Tino zvedne, sundám svoji ruku z jeho zad a položím ji na postel. Při zmínce mého jména neodolám a dovolím si letmý pohled jeho směrem. Uvidím jeho opuchlé červené oči, z kterých se linou dvě mokré cestičky. Opět odvrátím zrak. Jeho další poznámku přejdu mlčením. Už takhle nejsem zrovna nadšený, že Tino úspěšně ignoruje můj pokus o odvedení pozornosti od tohoto tématu. Celá situace se stane ještě horší, když se mi Tino usadí na klíně. Vím, že je rád, když se ke mně může tulit, ale pro mě je to... nechci říct, že nepříjemné, to ne, přece jen komu by bylo nepříjemné, že ho má někdo rád a dává mu to najevo, navíc ještě když je to jeho žena, ale možná nebo spíš právě proto se při tom cítím celý nesvůj. Přece jen mám docela sílu a Tino vypadá tak křehce, teda vyjma těch chvil, kdy stojí na bitevní poli, že se bojím, abych mu neublížil. Už takhle je vyděšený pokaždé, když se na něj podívám. I když... najde se jen velice málo lidí/národů které můj pohled neděsí. A u některých bych si přál, aby tomu bylo přesně naopak. Třeba takovej prokletej Dán. Ta představa, jak se přede mnou třese v koutě strachy je tak... tak... Raději nad tím přestanu uvažovat, protože cítím, jak mi začíná tikat koutek a nerad bych zase Tina vyplašil. Soustředím se na to, co mi říká. Samotného? Má rád? Jistěže bych ho nikdy nenechal samotného. A taky bych nenechal nikoho, aby mi ho sebral. To ať si jednou někdo zkusí a se zlou se potáže. "N'nechám," odpovím do zdi. Nenechám nikoho, aby si jen tak vzal někoho, kdo je mi nade vše drahý a pro kterého bych udělal cokoliv. Úplně cokoliv. Kdyby chtěl, abych vyrval Dánovi střeva a pověsil ho za ně do průvanu, udělal bych to. Kdyby řekl, ať Dánovi vyloupnu oči a dal mu je sníst, udělal bych to... Aniž si to uvědomím, ponořen do svých vlastních představ, se usměji. V kombinaci s červení ve tvářích to vypadá víc než hrůzostrašně. Ale ať už jsem v předchozí chvíli myslel na cokoliv, ve chvíli, kdy mi Tino dá pusu na tvář, na to okamžitě zapomenu. Cítím, jak se mi rozbuší srdce a jak se mi do tváře vžene ještě více krve. A to jediné, na co se dokážu soustředit je, jak je to celé strašně roztomilé. Přesto se cítím stále nervózněji. Tino nevypadá, že by ze mě hodlal slézt a já mám sílící potřebu se odtud vypařit. Je jedno kam. Kamkoliv. Jen pryč z Tinova strašně příjemného vlivu, který mě nenechává zcela bez odezvy. Na jeho poslední otázku, nevím, co říct. Zároveň mám ale potřebu něco říct. Nakonec ze mě vypadne jen obyčejné "Nh." Přesto je toho tolik, co bych mu chtěl říct, tolik věcí, které bych chtěl udělat, ale... já prostě nemůžu... Je to můj žena a tohle je tak... trapná situace. Pohledem uhnu až ke dveřím a zoufale přemýšlím nad tím, jak se z této situace dostat. Přemýšlím, co za výmluvu bych mohl použít tentokrát ta s měsíčním cyklem už nepřichází v úvahu. "Hm... M'slím, že se tu něco pálí. Asi bych se na to měl jít podívat." Plácnu první věc, co mě napadne a pokusím se Tina ze sebe sundat.

Finsko - 23. května 2012 17:48

soukromá zpráva od Finsko pro R-ruotsu... c-co to? S hlavou zabořenou v Berwiho oblečení cítím, jak jeho srdce tepe ještě usilovněji než před chvílí. Nemám ponětí proč, ale i já sám začínám pociťovat, jak se to mé dává do zběsilého maratonu. Jakoby snad chtělo být rychleji než to Berwaldovo. Zvednu obličej, abych se mu zadíval do očí, ale on se dívá směrem ke dveřím. "Zůstaň tu se mnou..." Můj hlas zní poněkud jinak než obvykle... je tak, tak naléhavý. Je pro mě důležité, aby zůstal se mnou. Jsem jeho žena a vždy to tak bude. Nic mě nepřiměje se ho vzdát. A jestli se o něj někdy bude pokoušet Dán, přecijen kdysi vytvořili Dánsko-Švédskou alianci, odstraním ho okamžitě z cesty. Z myšlenek a přicházejícího adrenalinu ohledně plánů, jak odstranit Dána z cesty, abych mohl být jediný, mě vytrhne až Berwiho hlas. "A-ale já nic necítím... navíc je dole bráška." Pevně se ho chytnu kolem krku, tudíž jeho pokus se nezdaří a já si dál hovím na jeho klíně. Nyní Berwiho chybou obkročmo, čelem k němu. "Ruotsu..." Kdybych byl kočkou, měl bych teď zklopené ouška a se stejně zbožným výrazem bych hleděl Berwimu do očí. Uvnitř mne probíhá spousta protichůdných pocitů. Dívám se Berwimu do očí s tou slepou pokorou a úctou, kterou k němu chovám. Udělal bych pro něj vše... naprosto cokoliv, jen aby byl šťastný a měl mě rád. "Ruotsu..." Něžně se pousměji a dál zbožně zírám, do těch pronikavých očí i přes to, že mě k smrti děsí jeho pohled typu usmrtím-tě-pomalu-bolestivě-a-za-sledování-publika-v-placeném-vystoupení. Na čele mi vystoupil ledový pot a já se jemně natáhl ještě blíž. "Chci být tvou ženou navždy... miluju tě." Zarazím se... ta poslední dvě slova ze mě vyklouzla naprosto samovolně. Trochu poplašeně se zadívám na Berwiho a jsem rudý až za ušima... 'Co jsem to řekl?!'

Anglie - 24. května 2012 15:18

soukromá zpráva od Anglie pro Dnešní probuzení by mohlo bejt příjemnější než to včerejší. Říkám, že mohlo, protože tentokrát mě sice alespoň nebudil nůž u krku, ale šokovanej pád z postele, jakmile jsem spatřil trs červených vlasů. Možná bych si radši zopakoval zrovna včerejší scénu. Jediná podmínka by byla, aby na druhý straně čepele stál někdo jinej, než momentální obyvatel postele. Shánění se po oblečení je rázem hektičtější. Včera jsem z ranní situaci taky nebyl nijak zvlášť šťastnej, ale teď mě bolí všechno včetně hlavy, která třeští, jako kdyby měla každou chvíli vybouchnout a když se k tomu připočte nahej bratr a košile s urvanejma knoflíkama, nálada klesá ne na bod mrazu, ale daleko níž. Plán na vypaření se dřív, než se bratr vůbec bude mít šanci probrat a rozkoukat, můžu vzhledem ke knoflíkům válejícím se všude po zemi rovnou zavrhnout. Ledaže bych hodlal vylízt v oblečení patřícím já z týhle doby, což nechci. Vidím to tak, že jestli se Aidian vzbudí taky v blbý náladě a s hubou plnou připomínek a skončí to narozdíl od včerejška bitkou, mezi mým stavem teď a potom zas tak velkej rozdíl nebude. Nepamatuju si toho z večera zrovna moc, jenom útržky. Nejdřív cestu do skladu, následnej vztek a i přes to ochotu pomoct odtáhnout bratra sem (Přesně to už nikdy neudělam, do hajzlu!) a pak už jen pár útržků, především teda slova. Všechno by bylo lepší, kdybych neměl vážný podezření, že se mi někdy během alkoholovýho opojení a tý debilní situace nepovedlo vykoktat něco ve smyslu, že mě mrzí všechny ty neshody a války, co se mezi náma odehrály a chtěl bych zpátky ty časy, kdy jsme spolu normálně vycházeli. Bože! Už nikdy nebudu pít! Fajn, není to zas takovej kec, ale ten kretén si o to většinou přímo koleduje! Není to jen moje vina, navzdory jeho obvyklýmu přesvědčení a návyku házet všechno na mě! Neubráním se menšímu průzkumu ve zrcadle v jednom z rohů místnosti. Tý řady ne zrovna nevýrazných nových fleků si nejde nevšimnout. Skvělý. Fakt paráda. Když se zrovna vztekám nad nepoužitelnou košilí, zaslechnu na chodbě kroky a s tichou modlitbou, aby to nebyl nikdo z národů, pootevřu dveře. Zdá se, že štěstí je mi přeze všechno aspoň minimálně nakloněno, takže se mi od dotyčnýho člena posádky podařilo sehnat jehlu a nit. To znamená, že následujících pár chvil se tu budu jak idiot plazit po zemi a hledat knoflíky. Prostě nemohly spadnout tak, aby byly snadno k vidění alespoň tři, co? Tím se dostáváme až do současný situace, kdy sedím na druhý posteli a s naštvaným výrazem přišívám jeden knoflík za druhým, zatímco sem tam vrhám vražedný pohledy na hromádku pod peřinou. Silně pochybuju, že by se noční příhodou Aidian hodlal nějak chlubit všem, koho potká, ale stejně se můžu zase jenom modlit, aby to nikdo nezjistil. Poslední, co by chybělo, je aby sem naběhl Ryan, udělal si mylnej závěr (kterej by byl náhodou projednou správnej) a pokud by o tom neběžel všechny hned informovat, tak by si pustil hubu na špacír někdy v průběhu dne. Ať dělám, co dělám, naučit ho držet zobák je nad moje síly i teď. Občas pak docela pochybuju, jestli to není spíš jak tím, že by neuměl mlčet, jakkoli špatně pro něj situace vypadá, tak nějakým skrytým masochismem.

Skotsko - 25. května 2012 12:15

soukromá zpráva od Skotsko pro V noci jsem měl debilní sen. A to tak debilní, že horší už bejt nemohl. A nejhorší na něm bylo, že to nebyl sen, ale krutá realita. Nebyla to ani tak noční můra, jako prostej výsměch od toho debila, co tohle všechno zařídil. Doufám, že daná osoba se teď dobře baví, protože přísahám, že nedlouho se budu zase bavit já. Už chvíli jsem vzhůru, ale dál dělám mrtvýho brouka a předstírám spánek. Pořád je to lepší, než se probudit a muset tomu blonďatýmu hovadu vysvětlovat, co to mělo bejt. A při jeho alergii na alkohol si stejně nebude většinu pamatovat. Takže mě buď zahrne debilníma otázkama, nebo bude prostě tak naštvanej, že se mnou nepromluví jediný slovo. A přitom je to celý jeho vina. Neměl mě provokovat! A taky mi mohl třeba fláknout, ať toho nechám. ´ Ne, to by přece nebyl můj drahej mladší bratr, aby mě nedostal do ještě většího průs-průšvihu. Jako kdyby nestačil tenhle stupidní výlet do budoucnosti. Ale no tak, jsem chlap, musim se k tomu postavit čelem! Když si tohle zopakuju ještě tak nejmíň dvacetkrát, otevřu oči do hnusnýho novýho dne. Vim, že bude hnusnej, protože jinej ani bejt nemůže… vzhledem k situaci, v níž se právě nacházím. Posadim se na posteli a začnu se rozkoukávat. Potom spatřim jeho. Doufal jsem, že vypadne, než se vzbudim. Podívám se jinam a potom znovu na místo, kde jsem viděl bratra. Sakra. Pořád tam je. Zamračim se na něj. Uvažuju, jestli bych si vzpomněl na nějakou magii, která dokáže někoho třeba proměnit v páru. Nebo bych ho minimálně mohl někam přemístit, aspoň za dveře kajuty. Na rozdíl od tohohle pitomce s vílama a jednorožcem aspoň vim, co je to černá magie. Tenhle je prostě poslušnej hošík. Minimálně jim chce bejt. Všimnu si, co dělá. Pozvednu obočí. “Hotová švadlenka,” poznamenám otráveně. “Sice sis polepšil z děvky, ale i tak by sis mohl vybrat mužnější povolání.” Mám tohle zapotřebí? Debilní život! Debilní život s debilníma bratrama! Při tomhle se ani nebudu divit, až nám přímo z nebes spadne spící Wales. A budeme kompletní. No, už se těšim. Ještě by se to mohlo obohatit o pád idiotů, ať je to tu ještě horší. I když mám pocit, že horší to ani nemůže bejt. “Nechceš třeba vypadnout, ať se můžu oblíknout?” Kašlu na něj, ať si klidně došije košilku. K mýmu štěstí kilt se válí blízko, takže na něj dosáhnu i z postele. Pak už je mi docela jedno, že se před nim promenáduju jen v kiltu pro tu stupidní košili. Aha. Bez knoflíků. Super. Hodim po bratrovi hodně ošklivej pohled. Nemá cenu tu spustit divadýlko: “Koukej mi to zašít, děvko!”, protože by se na mě vykašlal. Nemůžu ho ani vydírat prokecnutim včerejší noci, protože nechci o nic víc než on, aby to někdo věděl. Stejně nehodlám někomu rozbít hubu pokaždý, kdy zaslechnu něco o sukni. Oblíknu si košili a pokusim se nějak zakrýt, že mi odhaluje hruď. Popadnu bratříčka za ruku a vytáhnu ho do stoje. “Půjdeš se mnou za někym z posádky, aby mi dali nějaký oblečení, jasný?” zavrčim. Potom mi dojde, že by mě taky mohl poslat do háje. “Nevim, kde to je.” To jsem si teda pomoh’.

Švédsko - 25. května 2012 23:44

soukromá zpráva od Švédsko pro Party in Sweden's pants Můj pokus o vyproštění se nezdařil. Dalo by se naopak říct, že skončil fiaskem v pododě mého ženy omotaného kolem mého těla a uvelebeného v mém klíně. Prostě naprostý opak toho, co bych si právě přál. Na jeho naléhavou prosbu odpovídám mlčením. Jako by mi dal vůbec na vybranou. Nh... Povzdechnu si. Záměrně se snažím vyhnout jeho pohledu, avšak bezúspěšně. Jeho velké oči jako by zhypnotizovaly ty moje a nechtěly je pustit ze své moci. Propadám se nekonečnými hlubinami jeho modrých studánek stále hlouběji. Topím se v těch průzračných vodách a není mi pomoci. Nikde není žádný záchranný kruh, ani pomyslné stéblo trávy. Nic. Jen nekonečný oceán jménem Tino mě postupně připravuje o poslední kousíčky mé mysli. Mé smysli jsou zastřené a neprostupné pro všechny zvuky, vyjma jednoho. Zvuku jeho hlasu. Jeho hlasu, který mě násilně vytrhne z těch nekončících hlubin, aby mě následně mohl spalovat obsahem svého poselství. To horko rozlévající se mi po celém těle, ten žár v mých tvářích, ledová krůpěj potu řinoucí se mi po spánku i ten divný pocit tam dole, to všechno jsou důkazy toho, jak moc mě má ve své moci. Neschopen slova, myšlenky ani činu, na něj nepřítomně zírám. Snažím se probudit svou náhle otupělou mysl k jakékoliv činnosti. Není to jednoduché, není to snadné ale není to ani nemožné. Po chvíli, která mi připadá jako celá věčnost, se dokážu natolik soustředit, abych si uvědomil, jak nepříjemně a nepohodlně usazený Tino právě je. S tím se dostavuje i úplně prvotní myšlenka - musím odtud pryč - , která jako mávnutím kouzelného proutku restartuje moje vědomí, které konečně začíná normálně fungovat. S tím se dostavuje i otázka, jak ze sebe Tina sundat, aniž bych musel použít násilí. Nechci mu ublížit jako třeba nějaké jiné, nejmenované osobě . Napadá mě jen jedno řešení. Možná trochu drastické (uvažujemeli , že se jedná o mého citlivého ženu), ale přesto snad dostatečně účinné, aby mě nechal odejít. Tím řešením je, dám mu to, co chce. Alespoň na chvilku, na ten spásný okamžik, který potřebuji. "T'ky tě mi- mám rád," zamumlám tiše. Pro dovršení mého plánu ještě přidávám pusu na čelo a sleduji Tinovi užaslou reakci. Přesně jak jsem si myslel. Moje malá lest zafungovala... I když říkat něčemu, co je ve skutečnosti čistá pravda, lest je nepatřičné a vůči Tinovi to není fér. Hlavně vůči jeho citům ke mě. Nechci je ranit ani pošpinit. Proto musím, co nejrychleji pryč. Chytím jeho ruce a jemným tlakem je ze sebe sundám. Pak se nahnu nad postel, odmotám si ze zad Tinovi nohy a uložím ho do měkké postele. Než přes něj přehodím shrnutou deku, dovolím si krátký pohled na jeho červenající tvář. Roztomilé. Cítím, jak pomalu překračuji svůj limit. Téměř násilím se nutím, od něj odtrhnout zrak a jako ve snách odcházím. Zavřu za sebou dveře a bezcílně bloumám chodbou. Zapadnu do jedněch dveří, se zamknutím se neobtěžuji a opřu se o ně z vnitří strany. Srdce mi prudce buší a i dech se mi nějak zrychlil. Snažím se se uklidnit zavřením očí, ale místo uklidňující černi uvidím Tinovu tvář. Zatřesu hlavou a otevřu oči. Rozhlédnu se po místnosti. S radostí zjišťuji, že jsem ze všech možných pokojů narazil zrovna na koupelnu se sprchou. Aniž bych se namáhal cokoliv ze sebe sundat, vlezu do ní a naplno otevřu kohoutek s ledovou vodou. Na několik dlouhých vteřin jsem přestal téměř dýchat, ale pak se vše vrátilo zase do původních kolejí. Ledová voda mi stéká za límec, látka mých šatů ji hltavě nasává do sebe. Opět zavírám oči a nechávám své myšlenky volně plynout s tekoucí vodou. Připlouvají první obrazy... loď, večer, kajuta, svíčky, jídlo a... Tino... Protřepu hlavou a opřu si čelo o chladné obložení. ostrov, ikea, police, postel a... zase Tino... Znovu si pokouším pročistit hlavu. Snažím se myslet na cokoliv jiného. dům, chlap, divný přístroj, další divný přístroj začínám se radovat, že to konečně začíná fungovat kuchyně, jídlo, nějaký pokoj, knihy, výsměch Dánovi jo myslím, že teď jsem kápnul na to pravé knihovna, znovu pokoj s divnými přístroji, Islie a... Tino... mizící kdesi pryč, pokoj a ... Tino, a pak ještě jednou. Vzdal jsem to. Nedokážu se soustředit na nic a nikoho jiného než na Tina. Kde jsou ti proklatí otravové rozuměno Dán, když je jich ho nejvíc zapotřebí? Přemýšlím, jak se kromě zcela neúčinné ledové vody zbavit té nepříjemné erekce. Moje vědomí mi to příliš neusnadňuje a snad jako by se mi vymívalo, mi přehrává další a další obrázky Tina. Jednou rukou se opřu o studené obložení, zatímco tou druhou si sjedu až do příslušných partií. Moje mučivé představy najednou dostávají nový rozměr a přinášejí povznášející úlevu.

Finsko - 26. května 2012 10:30

soukromá zpráva od Finsko pro Ruotsu? Co je to s tebou? Ano, sedět na klíně Berwalda a ještě se ho držet rukama kolem krku, je velice uklidňující a krásné. Ovšem to co říkám, je zvláštní, jelikož jsem nikdy nic takového neřekl... pravděpodobně se to Berwaldovi ani líbit nebude. "S-sverige?" Pronesu tichounce Berwaldovým jazykem a začínám rudnout ještě více. Opravdu je to příjemné sedět mu v klíně... a-ale... to co se s ním začíná dít je něco úplně jiného než jsem předpokládal... na zádech mi vyskočí ledový pot a já se jen těžko udržím, abych se nezachvěl. Jeho upřený pohled mě propaluje, jakoby mne chtěl zatáhnou do křoví a tam nějakým brutálním způsobem zavraždit. Naštěstí jsme v domě, kde žádné křoví není, ale jsou tu pokoje, ve kterých by se to jistě dalo. Tahle situace mě začíná děsit, ale najednou nejsem schopný odpoutat se od jeho pohledu a už vůbec ne z něho slézt. Cítím, jakoby všechny moje svaly byly z něčeho hooodně těžkého, asi tak těžké, jako kotva, kterou uzvedou tři roslí námořníci Berwiho posádky, samozřejmě mají strach, aby Berwi něco neřekl a tak se jejich sílá alespoň o trošinku zvyšuje. "E-eh?" Překvapeně sebou trhnu, když z Berwiho úst utečou na překrásná slova... a pak ještě pusinka na čelo... lehce zmalátním... teď mě ze sebe Berwi sundá a položí do postele. To mě vyděsí ještě víc... ne že bych ho neměl rád, ale... mám strach. Jakmile mne zakryje peřinou a odejde cítím pocit zklamání a zároveň i úlevy. Nedokážu to pochopit. Chci mu být stále blíž a blíž, jsem jeho žena... Sním o dni, kdy konečně budeme jako jeden, ale mám strach. Mám strach z toho co neznám... bojím se Berwiho stejně jako všichni ostatní, ale zároveň ho mám upřímně rád... Já vlastně nedokážu pochopit ani sám sebe. A tak si přitáhnu nohy pod bradu a ležím v posteli, zatímco se snažím vzpamatovat z toho, co jsem Berwimu řekl a zejména z toho... z toho co se mu začalo dít tam dole. Doufám, že je v pořádku... kdyby nebyl, byla by to moje chyba. Pravděpodobně bych měl být vyčerpaný a měl bych chtít usnout, ale nemůžu... prostě to nejde a tak vylezu z postele z úmyslem najít Berwalda a zkontrolovat, jestli je v pořádku, tak, jako správná žena svého muže. Jemně chodím a nakukuji do všech možných pokojů, když zaslechnu téct vodu. Pomalu přejdu k oněm dveřím a vezmu za kliku. Jemně otevřu dveře a... zarazím se... poplašeně se dívám do Berwiho obličeje... takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. "R-ruotsu..." Nevím proč, ale najednou mne polije horko a do tváří se mi znovu nahrne hromada krve.

Anglie - 26. května 2012 12:42

soukromá zpráva od Anglie pro Přišívám předposlední knoflík a zrovna uvažuju, jestli bratr fakt zařezává tak dlouho, nebo to jenom předstírá a jestli by, ať už by se jednalo o libovolnej z dotyčných dvou možností, nemohl v tomhle stavu počkat, aspoň dokud nebudu s košilí hotovej a budu se moct zdejchnout. Jenže, bohužel, zas tak mi štěstí nepřeje, a jakmile se chystám na poslední knoflík, Aidian se uráčí sebrat z postele. Mám chuť mu říct něco fakt hnusnýho, ale vzhledem k třeštící hlavě nejsem schopnej vymyslet něco dostatečně údernýho, ironickýho a hnusnýho. Takže ho jenom probodnu dostatečně hnusným pohledem, aby se z něj rozklepala většina ostřílených námořníků s vědomím, že vím o jejich přivlastňování menších i větších kusů ukořistěných pokladů a teď přijde průser. Předpokládám, že přestože byl Aidian opilej víc jak já, pamatuje si když ne všechno, tak většinu určitě. Dá se teda čekat, že mi několik událostí v průběhu časovýho rozpětí dneška až konce světa omlátí o hlavu, jakmile dostane šanci. Ale teď doufám, že ho to žere alespoň dostatečně na to, aby držel hubu zavřenou. Nechci o ničem slyšet. Opět, moje naděje zůstávají nevyslyšeny. "Jdi do hajzlu," procedím mezi zuby a hned na to spolknu poznámku "Včera ti nahota nevadila a teď se stydíš?" protože to by bylo vyvolalo proud ještě potupnějších urážek a připomínek na můj účet, a to bych se neudržel a šel mu přinejmenším rozbít ciferník. Nestojí mi to za to, protože s kocovinou jsem zřejmě skončil jenom já a to by ovlivnilo konečnej výsledek rvačky. Jen snad ne včerejším směrem. "Naser si!" odseknu a vytrhnu se mu. "Kdo hledá, najde!" - copak mohl čekat jinou odpověď? Problém představuje hlava, která se při tom surovým vytáhnutí rozbolela ještě víc. Jestli se každou chvílí nerozskočí sama, asi si ji sám omlátím o nějakou zeď. Když se to tak vezme, alkohol za to vlastně vůbec nestojí. Nejenže člověku – alespoň v některých případech – leda tak zhorší náladu a přivodí depresi (a ve vzácnějších případech veselou náladu), ale když se to omylem přežene, tak se pak dějou věci, který si druhej den pamatuje snad každej kromě dotyčnýho. A pak je tu bolest hlavy. Sečteno a podtrženo, nestojí za to pít to. A někteří se stejně nepoučí, že? Odložím teď už nepotřebnou jehlu s nití na stůl a obleču si košili s úlevou, že následky "bitky" budou ukryty před očima ostatních. Zamířím ke dveřím a současně zapínám knoflíky. Je mi dost jedno, jestli se bratr vydá za mnou a bude do mě hučet, ať mu zařídim oblečení, dokud nenarazí na někoho jinýho, z koho by ho vyrazil, nebo si knoflíky radši přišije. Při týhle představě skoro lituju, že to neuvidím, a napadne mě šicí náčiní škodolibě odnýst, ale když už stojím ve dveřích, tak se pro něj jak idiot vracet nebudu. A dveře natruc nechám otevřený. (Takže pokud ho následuje, nebouchne mi jima před nosem. A to se vyplatí.) Takovým pochybně napůl kulhavým krokem (Jo, bolí to, kurva!) se vyškrábu po schodech na palubu, kde mě rázem oslepí slunko. Paprsky jakoby se zhmotnily a zabodaly mi přímo do mozku. Bohužel s tím nemůžu udělat nic jinýho, než tiše proklít všechno, na co si vzpomenu. Alespoň, že je tu zatím jenom jeden národ. Ne že bych měl zrovna na tohodle nějak moc náladu, ale koneckonců znám i horší společnost. Ještě by mi mohl udělat radost Irčan a neotravovat, dokud se bolest hlavy neuklidní.. Nebo aspoň stát dost blízko, abych ho mohl zabodnout vlastní dýkou.

Švédsko - 26. května 2012 14:07

soukromá zpráva od Švédsko pro Tino, kam se podívám Voda už dávno není tak studená jako na začátku. Dokonce bych řekl, že dokonce o několik stupňů zteplala. I když kdo ví, okolí jsem přestal vnímat už před nějakou dobou. Za zavřenými víčky se mi honí úchylné myšlenky na roztomilého Tina, kterých se nejsem schopen zbavit. V jednu chvíli jsem se sám sebe ptal, co jsem to vlastně za muže, který zdrhá před vlastním ženou jako malej kluk. A pak dělá tohle... Nemělo by to být tak nějak... jinak? Neměl bych být teď se svým ženou a... prostě s ním být? Nh... Jak dlouho už jsou vlastně spolu? Dost dlouho na to, aby už se dokázal dostat přes svůj blok vůči Tinovi. Nh... Proč... Proč to nedokážu udělat? Proč se mu v tomhle směru pořád vyhýbám? Proč mu nedokážu splnit tu poslední věc, kterou by si přál? Vždyť, co si budeme nalhávat, i já bych si to přál. Jenže... jenže se bojím, že mu přitom ublížím... A on mě pak bude nenávidět. A to... to bych nepřežil. Svezu se podél obložení na zem. Hlavu stále opřenou a v tuto chvíli naprosto prázdnou. Zvuk otevíraných dveří za sebou téměř nevnímám. Zvuk povědomého hlasu ano. Otevřu oči a natočím hlavu tak, abych viděl, kdo to byl. Tino. Ale... ale to není možné...Nad iracionalitou své myšlenky se nepozastavuji. Přece by za mnou nešel? Přece by teď neudělal, něco, co nikdy předtím neudělal... Ne... to není možné. Tohle se mi určitě jen zdá... ano, tohle je určitě zase jenom jedna z mých představ. Jedna z mnoha... z mnoha těch vysněných představ, kterou mi tady teď moje chorá mysl přehrává. Teda ne, že bych si někdy předtavoval, že by mě Tino našel v takové nanejvíš trapné situaci. Prostě nedokážu uvěřit tomu, že by po tom (pro něj určitě velice děsivém) zážitku za mnou ještě přišel. A on tu teď přede mnou přesto stojí. Ve tváři ten sladký ruměnec... Cítím další příval té teplé vlny jako před chvílí v pokoji."Jdi pr'č." řeknu své iluzi/Tinovi. Vlastně ani nevím proč. Kdyby to byl Tino, vůbec by tu nebyl, kdyby to byla iluze, vážně by mě poslechla? Hm... a chci vůbec, aby poslechl/a?

Irsko - 26. května 2012 19:48

Tohle kravení kolem by se ještě dalo nazvat konstruktivně stráveným večerem. Rozhodně je to konstruktivnější, než se drhnout s vikingskýma botama, které pak byly lepší akorát v tom, že jsem nemusel pořád dokola chodit vymáchat zablácené oblečení, když mě dotyčnýma botama nakopli. K čemu mi je, že jsem se posunul v čase, když jsou tu stejně ti dva? Mohl bych se někoho aspoň zeptat, jak je to s náma v současnosti. "Že není? To vidim..," ušklíbnu se na Španěla sarkasticky a sám si radši místo dalšího zkoušení toho jeho slavnýho zapoj-ruce tance sednu vedle na první sympaticky vypadající místo, odkud se na něj jenom culím. Vlastně, není to tak špatné, vypadá to sympaticky, ale já jsme moc zvyklý na pevné držení těla a celkové držení se na místě, takže když stepování to pokusím zkombinovat s mácháním rukama, moc to narušuje moji rovnováhu a ještě bych se tady vykřápl. Stačí vysoká pravděpodobnost, že se tu každou chvílí přizabiju o vlastní nohu, nebo o záhonek. Uběhne další chvíle a pár dalších pokusů o tanec z obou stran, než se můj dosavadní společník bez rozloučení vydá do podpalubí a nechá mě tu samotného. Nestěžuju si, alespoň mám konečně tu chvíli pro sebe. Neprobíhá to úplně, jak bych si představoval, protože v odlesku měsíce se třpytí jenom vlny místo stříbrných luk, ale i tak se to počítá. V závislosti na délce cesty to může být poslední volná chvíle, která se mi na malé lodi plné národů dostane. Protože vikingové nejsou nijak zvlášť štědří a netuším, jestli tady budu mít šanci dostat se k jídlu, utrhnu si pár rajčat a pustím se do nich. Ale hej, je jich tu dost, takže by to nikomu nemělo vadit! Několik jich tu samozřejmě nechám, aby se pak zbytek naloděných národů mohl divit, že co to sakra je a bude zábavné pozorovat Antonia, jak se jim vysmívá, že to přece jen šlo. Jsou tu sice lidé, kterým nejspíš dojde, že v tom mám prsty, ale nemuselo by jim to hned dojít. Rajčata zrovna nepředstavují stravu, kterou bych si představoval k zaplnění prázné díry v žaludku, a tak mi stejně nezbyde než se tu pokusit najít něco k jídlu. Nemám ponětí, kde by se tu dalo něco sebrat, ale poohlídnout se můžu zkusit. Zamířím k té budce na palubě, minu prosklenou místnost, kde sedí nějací lidé a zkusím otevřít první dveře, které mě napadnou. Zrovna ve chvíli, kdy jima někdo chtěl projít, takže se skoro srazíme. Dotyčný je o hlavu a kousek vyšší a vrhá na mě dosti tázavý pohled. Taky bych se divil, kdyby se mi na lodi zničehonic objevil někdo, kdo určitě v přístavu nenastupoval a ještě do mě málem vrazil. Něco mi řekne a já bych milerád konstatoval, že mu rozumím, ale to by se zdaleka blížilo pravdě. Nechápavě na něj proto vypoulím oči a pokusím se něco odpovědět, jak jinak, v irštině. Dosáhnu tak leda toho, že tentokrát poulí oči on. Následovné oboustranné krčení ramen je už srozumitelné dostatečně. Stejně tak kručení, které čirou náhodou pochází z mého žaludku. Tentokrát mě člověk obdaří chápavým pohledem a mávnutím mi naznačí ať ho následuju. Tak se dostávám do místnosti plné úložných prostorů a děsivě hučících krabic a divných věcí. Ale vyfasuju jídlo, a to je hlavní. Poděkuju slovy, úsměvem a kývnutím, takže dohromady je to snad dost jasné. Nerad bych vypadal jako že neumím ani poděkovat. Možná se to někomu nezdá, ale vím, co je vychování, když se mi chce. Jen jde o to, že Norsko s Dánskem nejsou zrovna vzorní mamka s taťkou a nemám u nich žádný důvod se chovat slušně, pokud mi zrovna něčím hodně ostrým nemíří na oko nebo na krk. (Pořezaná a pobodaná ruka se ještě dá přežít. Většinou to za tu psinu stojí.) Teď, když mam břicho plné, bych se mohl vydat někam složit hlavu. Zůstal bych venku a našel si nějaký flek na prknech, kde bych se uvelebil, ale začne pršet a při svém štěstí bych se ve spánku utopil, takže zapluju do podpalubí. Únava už mě slušně zmáhá a sotva pletu nohama. Jak se teď dostanu k první slušné ploše, padnu a nevzbudím se do rána, tím jsem si jistý. Nehodlám tady všechno procházet, takže namátkou zkusím nějaké dveře a když hned od nich vidím prázdnou postel, bez přemýšlení, kdo by se mohl nacházet vevnitř, tam prostě zapadnu a vyvalím se. Usínám během pár vteřin a zdá se mi o zelených pláních.. Budím se v dost dobré náladě. Budu optimista a budu si myslet, že by se dnešek mohl docela vydařit, když je tu dostatek lidí, kteří by se mě mohli i zastat, kdyby si ze mě především Norsko chtěl zase udělat podložku nebo sluhu. Optimismus mě přechází, jakmile si sednu a všimnu si, kdo je na vedlejší posteli. Lepší pokoj jsem si nemohl vybrat, že? Proč jsem nemohl vlízt třeba k Aidianovi? Jeho kecy by byly milejší! Pokusím se vstát a odejít tak, abych udělal co nejmenší kravál. Mělo mi být jasné, že se mi to nepodaří. Nejenže zakopnu o nohu šikovně vytáhnuté židle, ale dotyčná židle se rozplácne vedle mě a ztropí když ne přímo kravál, tak přinejmenším hluk. S obavami se posbírám s pohledem upřeným na druhou postel. Asi jsem v háji..

Finsko - 26. května 2012 23:33

soukromá zpráva od Finsko pro R-ruotsu... M-m tě rád Zraženě stojím ve dveřích do koupelny a sleduji Berwalda. Nikdy jsem ho takového neviděl. On... vypadá tak spokojeně... tak šťastně. Jemně se zachvěji a cítím, jak se mnou rozlévá to lehce nepříjemné teplo. Nejraději bych se vytratil a nechal ho tu samotného, ale... já prostě nemůžu. Možná je to proto, že jsem jeho žena... ne, je to tím, že.. že ho mám tak rád... Trhnu sebou když promluví... Ale j nechci, já nechci odejít. Najednou je kolem mě chaos a znovu ty smíšené pocity. Prostě chci být s ním, ale mám strach. Celý rudý jsem k němu přešel... Nevěřil jsem tomu, že opravdu jdu, že jsem schopen se pohnout, ale všechno to šlo samovolně. Nezvládal jsem ovládat své tělo... prostě šlo samo, tak nějak podvědomě. "Sverige, já nechci odejít." Kleknu si a ignoruji fakt, že na mě dopadá ledová voda. Je mi vedro... tak hrozné vedro... "Ruotsu-san." Šeptnu a vtisknu mu jemný polibek. Nechci se od něj odtrhávat... chci aby ta chvíle trvala věčnost. Ta chvíle, kdy jsem jej líbal... a byl jsem to právě j, kdo ten krok udělal... je mi jedno, co by mělo přijít pak. Poesu jakékoliv následky za svůj čin... budu jen a jen jeho... budu vždy patit Berwaldovi, i kdybych měl být samostatný, mé srdce navždy bude jeho... a ne, neznám Jane Austinovou.

Švédsko - 27. května 2012 04:06

soukromá zpráva od Švédsko pro Představivost je mocná zbraň Neposlechla. Na druhou stranu, co jiného čekat od vlastní podvědomé iluze svého ženy, že? Sleduji, jak se ke mě blíží. Ten jeho ruměnec na tváři je přes ty ledové kapky ještě překrásnější. Pozoruji každý jeho krok. Jakoby se čas zastavil. Každý jeho krok trvá nekonečně dlouhou dobu. Konečně dojde až přímo ke mě a klekne si ke mě. Ledové kapky mu máčí vlasy, tvář a postupně i všechny jeho svršky. To mu dodává ještě nádhernější vzhled. Jen je škoda, že jich má na sobě tolik. Přes tolik vrstev efekt 'mokré tričko' tak nevynikne. Moje jméno z jeho úst zní tak sladce. "Suomi." odpovím mu ve stejném jazyce tichým hlasem. Jeho další reakcí jsem zaskočen. Tedy, byl bych zaskočen, kdyby se nejednalo o výplod mé fantasie. U ní se přece dá něco takového očekávat. Ale přesto mě to příjemně překvapilo. Zavřu oči a nechávám tento nový pocit prostoupit celým tělem. Rukou přejedu Tinovi po tváři a skončím v jeho vlasech. Přitáhnu si ho k sobě blíž a jeho polibek opětuji. S dosud nepoznanou vřelostí a hloubkou. Asi jsem se do toho možná moc opřel, protože mám pocit, že přepadávám dopředu. Natáhnu proto před sebe druhou ruku, kterou se zapřu o obložení sprchy. Pomalu se svezu s Tinem až na studenou, mokrou podlahu a opatrně na ní Tina položím. I přes chladnou vodu mírně znecitlivělé prsty cítím, jak z Tina sálá nespoutaný žár, který jako by mě postupně naplňoval. Chci se ho dotýkat, chci ho milovat a hlavně chci, aby byl šťastný.

Finsko - 27. května 2012 15:22

soukromá zpráva od Finsko pro B-berwalde... mám strach Ledové kapky mi máčí oblečení, ale nevnímám je... vnímám Berwaldovo zběsile bijící srdce a opět mi dnes připadá, jakoby naše srdce hrála nějaký závod... ale rychle proudící krev způsobuje, že mi je až příšerné vedro. A jeho přítomnost to teplo ještě znásobuje. Cítím se zvláštně, opravdu velice zvláštně. Srdce mi bije a v břiše, jakoby se mi vylíhlo hejno motýlů, snažících se dostat co možná nejrychleji pryč. Mé jméno z jeho úst, bylo jako načasovaná zbraň, která zatočila světem a zastavila tak život i čas... v ten moment pro mne přestala existovat podstata světa... jediná živoucí hmota, která byla, jsem byl já a on. Jen mi dva, jediní na celém světě... bez času a bez starostí. Chytnu se Berwalda kolem krku a jemně si na něj lehnu... jeho ruka na mém obličeji je chladná a přináší tak alespoň částečnou úlevu tomu žáru, který se ve mě rozhořel jako oheň, polykající hektary lesa během několika málo minut. Jemně jsem se k jeho dlani tváří přitulil a s očekáváním přijmul jeho polibek. Kde je teď ten Berwald, kterého se všichni bojí... kde je ten, jehož pohled dokáže přimět hory k pohybu? Je tu a není zároveň. Noční můra snů a milenec Afroditin... Nechám jej, nechám jej aby mne položil na záda... aby se mne dotýkal. Jemně se dívám do jeho očí, do očí ve kterých je vše, co jsem si kdy přál mít. "Sverige..." Znovu k němu natáhnu své ruce... mám strach... mám strach z toho co se má stát... ale to co začalo musí dojít až dokonce. Chaos v mé hlavě, motýli v břiše a ten nezvyklý žár v mém těle již začíná konat své... "Sverige..." Chytnu ho kolem krku... přitáhnu se k němu a políbím jej. "Vím, že s tebou nemusím mít strach." Opatrně se položím na zem a aniž bych se namáhal s rozepínáním, lehce roztrhnu mokrou látku na své hrudi.

Švédsko - 27. května 2012 22:47

soukromá zpráva od Švédsko pro Cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute... Oddálím se a shora pohlédnu do Tinovi roztomilé tváře. Na temeno mi dopadá proud chladné vody, stéká po čele a v pramíncích kape na skla brýlí. Překáží to. Rozptyluje mě to. Kazí to celý vjem. Sundám si je a položím je co nejdál od sprchy. Trochu se mi rozostřilo vidění. Tino vypadá poněkud rozmazaně, což v kombinaci s kapkami vody vytváří ještě kouzelnější pohled. Natáhne ke mě ruce a přitáhne si mě blíž. V mých očích dostává jasnější kontury, což ještě umocňuje celkový dojem z jeho krásy. Opět mě osloví jménem. "Fin..." odpovím já. Zadívám se do jeho křišťálových očí. Neumím moc číst v cizích pohledech, ale kromě nekonečného štěstí, tam vidím i strach. Což poněkud odporuje tomu, co právě řekl. Skloním se k němu a dám mu opět uklidňující polibek na čelo. Pak se skloním už k jeho uchu a konejšívě do něj zašeptám. "Fin... Neboj se... Budu něžný.." A opět ho políbím. Na ucho. Líbí se mi to. Udělám to ještě jednou. Ale tentokrát dlouze. Tino, cosi dělá se svými svršky. Přestanu si všímat jeho ucha a podívám se, co dělá. Při pohledu na jeho odhalenou hruď jen stěží potlačuji příval krve, který se mi opět hrne do tváře. Tepe mi ve spáncích a mám pocit, jako by mi nahrnuvší se krev měla každou chvíli vytrysknout z nosu. Cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute, cute cute... Můj pohled se od něj nemůže odthnout. Jeho bílá pokožka mě nesnesitelně vábí. Svou ledově mokrou rukou, přejedu po Tinově hrudi. Hladově do sebe nasává jeho teplo. Zastavím se na místě, kde prudce bije jeho srdce. Je to tak... vzrušující... Cítím, jak se moje srdce snaží v té zběsilé honičce srovnat tempo. Pohledem opět zabloudím na jeho tvář. V jeho očích se hned vedle strachu a štěstí odráží i panika. Skloním se k jeho rtům a věnuji jim letmý polibek. "Neboj..." Rukou na jeho hrudi pomalu přejedu, až mezi prsty ucítím jeho vystouplou bradavku. Citlivě ji promnu mezi prsty. Rty se zlehka dotýkám jeho krku. Opět se vrátím k jeho uchu. Na okamžik se zastavím a zapřemýšlím, jak nejlépe vyjádřit, to co chci říct. "Fin... Kdyby... kdyby ti to bylo nepříjemný, tak řekni a já... já přestanu. Ano?" Zauvažuji. Opravdu bych to udělal? Opravdu bych dokázal přestat?Jsou to opravdu mučivé otázky. Ano! S největším sebezapřením, ale udělal bych to! A čert vem, že je to jen iluze. Je to přece iluze mojí ženy... Mojí nade všechno milovaného ženy.

Finsko - 28. května 2012 06:58

soukromá zpráva od Finsko pro Nh... Jeho polibky se mi zdají být návykové. Chrěl by, aby mě líbal věčně a neustále. Projíždí mnou další návaly tepla a já nemám moc sil. Jen lehce přivřu oči a potlačím to, co se mi dere do úst. Berwaldova přítomnost je však více než příjemná. Ne, neudělal jsem chybu a jsem šťastný. Jsem šťastný, že tu můžu být právě s ním. Na odhalenou hruď mi dopadají ledové kapky ale mají jiný účínek, než bych čekal. Jsou jako žhavé uhlíky a vnášejí stále více a více tepla. A kalhoty mi začínají být lehce nepohodlné. To příjemné teplo, ten roj motýlů a jeho přítomnost už mne pomalu připravují o rozum. Jeho ruka mne probere jako z tranzu a zachvěji se vzrůstajícím vzrušením, které ve mě tak probouzí. Jemňounce přikývnu, když ke mě opět promluví. Nebojím se... nejsem malé dítě abych se bál. Navíc mu věřím, víc než komukoliv jinému. Jemně pokrčím jednu nohu a z úst mi unikne tichounký sten ve chvíli, kdy si lehce pohraje na mé hrudi. Je to více než příjemné. Více než bych očekával. Pak jen přikývnu na jeho další slova. Sám už nejsem schopen ze sebe cokoliv dostat. Je to tak okouzlující a překrásná chvíle. Mé tělo se již chvěje v očekávání něčeho dalšího a mé ruce zabloudí po mokré látce na Berwiho hrudi. Snažím se najít rozepínání a dostat z něj to, co teď stejně potřebovat nebude. Tedy naprosto zbytečné oblečení. Přitom si užívám jeho přítomnost. Jeho polibky, jeho dotyky. Sem tam mi z úst unikne lehounký a přeslastný sten. Horkost v mém těle narůstá, ale je stále příjemnější a příjemnější.

Švédsko - 28. května 2012 12:03

soukromá zpráva od Švédsko pro V sedmém nebi Trochu mě zamrzí, že je Tino zticha. Miluji zvuk jeho hlasu. Je to jako medové pohlazení. A je jedno, co říká. Z jeho úst zní všechno, tak sladce. A nejvíc ze všeho moje jméno, obzvlášť v jeho rodném jazyce. Na jeho tichý souhlas mu opět políbím ucho. Nemůžu si pomoct, mě prostě strašně láká. Vezmu ho jemně mezi rty, nasaji dovnitř a chvilku poválím na jazyku. Chutná to dobře. Nechám ho z mých úst samovolně vypadnout. Olíznu se. Tinova chuť mi ulpí na rtech. Usměji se. Je to příjemné. Pomalu sjíždím po jeho krku a nezapomenu poctít svou přítomností každé jeho zákoutí. Plnými doušky nasávám jeho vůni. Je lehá a svěží, jako sníh v rozkvetlé zahradě. Nechám se jí plně unést. Přestanu vnímat okolí, sledovat Tina a soustředím se jen na jeho hebkou sněhověbílou vonící pokožku. Stejně jako předtím ucho jí ochutnám... a sknousnu... Jsem natolik zabrán vlastními představami, že když mi Tino začne rukama šátrat na hrudi, neovládnu se a kousnu ho. Zítra tam bude mít jistě flek. "Pr'miň,"omluvím se mu za to. Vezmu jeho ruce do svých a věnuji jejich hřbetu polibek. Láskyplně je položím zpět na chladnou zem. Chci pokračovat dál, ale pohled do jeho psích očí a tichá žádost mě zastavily. "Nh..." povzdechu si a přetáhnu si přes hlavu svoje svršky. Jeho oči září štěstím. Pohledem sklouznu k jeho odhalené hrudi. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nezdráhal bych se a to oblečení z něj jednoduše serval, ale že je to Tino... Skloním se k němu blíž, chytnu lem jeho oblečení a za jeho malé pomoci mu ho pomohu sundat. Přitom jsem se musel trochu posunout dopředu, takže jsem se kolem otřel o něco tvrdého v jeho kalhotech. To bylo tak... vzrušující. Už podruhé za krátkou chvíli mám pocit, že vykrvácím štěstím.

Finsko - 28. května 2012 15:35

soukromá zpráva od Finsko pro Má to tak orpavdu být? "Nh... Su-san...." Šeptnu jemňounce a lehce se zachvěji. Jeho polibky jsou tak příjemné. Více než obvykle. Vždy mám rád, když mne pohladí, nebo když mi pocuchá vlasy, ale tohle je něco jiného... je to daleko příjemnější. Cítím, jak se dostává k mému krku a natočím hlavu tak, aby měl lepší přístup. Jemně přivírám oči a chvěji se... on je tak jemný, něžný, chová se kě jako k něčemu nanejvýš křehkému a drahocenému. "Nh!..." Vyjeknu překvapeně, když na své pokožce ucítím nečekaný stisk jeho zubů. Nicméně je to nic, jen drobounké vyjeknutí... "Au!... Ruotsu..." Bolelo to... v očích se mi zalesknou slzičky. Nečekal jsem, že by mě kousl, když se ho dotknu. "H-hm... nevadí." Jemně se pousměji a přijmu jeho omluvu. Pak už stačím jen znovu rudnout v obličeji, když se zachová jako gentleman, jež žádá dámu o tanec. "S-s-su-san." Zadívám se na něj a potěší mne, když si svršky sundá. Zároveň se dostaví další vlna onoho příjemného tepla. Jenže... něco se mi tu začíná nelíbit. "R-ruotsu..." Nechám si pomoct sundat oblečení a znovu se zadívám do jeho očí. Po tváři mi steče slza. "M-mám strach..." Steče druhá. Začínám se bát, jestli je to správné. Jestli přeci jen není brzy. Začínám mít strach velký strach... "Sverige..." Už nevím jak jinak ho oslovit... ruce mu obmotám kolem krku a vtisknu mu jemný polibek, tak jako téměř každé ráno.

Švédsko - 28. května 2012 16:20

soukromá zpráva od Švédsko pro Tino, promiň... Na jeho obličeji se zaleskne slza. Za ní hned další. Vidím, jak se mu po tváři rozprostírají dva tenké pramínky, které nemůže skrýt ani neustávající příval ledové vody. Vím, proč pláče. Udělal jsem přesně to, co jsem nechtěl a čeho jsem se od začátku strašně bál a děsil. Ublížil jsem mu... a on má teď strach. Nedivím se mu. Jsem hrozný muž... Takového si nezaslouží... "Oml'vám se. Je mi to líto," zamumlám a přivinu si ho k sobě v medvědím objětí. Hlavu si opřu o jeho rameno a rukou mu zajedu do vlasů. Tou druhou ho držím na zádech. Mám pocit, jako by se mi začínal třást v náručí. Je to hrozné vidět svého ženu takhle trpět. Tvou vinou připomíná mi moje svědomí. Držím Tina a netuším, co mám dělat. Chtěl bych strašně moc pokračovat, ale... bojím se, nemůžu, nesmím... Vím, že kdyby se mi zachtělo, mohl bych to udělat. Udělat tak, jako jsem to udělal Sigimu, udělat tak, jako to udělal Mathias mě, ale... to bych Tinově křehkému tělu nidky nemohl a ani nedokázal udělat. Nikdy bych se mu už nemohl znovu podívat do očí... Vlastně to nedokážu už ani teď. "Odpusť,"pronesu k jeho zádům. A přivinu si ho k sobě ještě víc. Dávám si pozor, abych ho ale nestiskl příliš. Nechci mu působit ještě víc bolesti než jsem mu doteď způsobil. "N'chtěl jsem ti ubl'žit."něco teplého mě zašimralo na tváři. "Jestli je to pro tebe tak děsivé, pak... pak přestanu... protože kdyby to zašlo... ještě dál, tak... já bych se už nedokázal ovládat a... hlas se mi zlomí. Nedokážu už nic říct. Jen tam sedět a objímat svého ženu.

Finsko - 28. května 2012 18:05

soukromá zpráva od Finsko pro A-ale já to tak nemyslel Pevně se k němu přitisknu a zavřu oči. "Neomlouvej se... nic jsi neudělal..." Obličejem se otřu o jeho vlasy. "J-já jen... já nikdy... jen..." Nevím jak to jednoduše říct. Stydím se, opravdu se šíleně stydím. Jemně se k němu tiskne a se zavřenýma očima vnímám tep jeho srdce. Je to jako pohádka... takový má být šťastný konec? Nevím, ale já jsem šťastný a chci aby byl šťastný i on. Jemně ho líbnu na zátylek. "Neublížil... jen... bojím se toho co neznám..." Lehce povolím stisk a oplatím mu kousnutí kousnutím do ušního lalůčku. Jemně se k němu dál tulím, ale pak se pustím a lehce se zakloním, abych mu viděl do tváře. Dívám se do jeho učí a jemně se usmívám. Prsty mu jemně oddělám vlasy z čela a pak dlaněmi skončím na jeho tvářích. Jemňounce si přitáhnu jeho obličej a vtisknu mu dlouhý polibek. "Nechci, abys přestal..." Šeptnu a stydlivě uhnu pohledem. Zachvěji se novým přívalem tepla a pak jemně a stydlivě kouknu po Berwaldovi. "Su-san..." Šeptnu, jakobych ho vyzíval, aby moc dlouho nečekal.

Francie - 28. května 2012 20:18

Zvláštní to ráno Nohy mne velice rychle dostanou ven z kajuty a tak případné Dánské poznámky, či jíné, nevnímám. Bylo fajn, vyběhnout navečer na palubu a s poklidem se zadívat na moře. Bylo překrásné a hvězdy nad ním se blyštily. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a zase vydechl aby dostal do plic čerství vzduch. Dnešek byl věru nesnesitelný a začínám se obávat zítřejšího dne. Ten Dánský pitomec pravděpodobně zkusí něco na Arthura... to nemůžu dopustit. A taky... řekl bych, že někomu dlužím omluvu. Jemně se opírám o zábradlí a hledím do té tmavé vodní hlubiny. Kdybych chtěl, mohl bych zkočit a pravděpodobně by mě nikdo už nepostrádal. 'Francise je zemí lásky, ne prostituce...' Pousměji se nad poznámkou svého vládce z večera, kdy mne poučoval o tom, jak reprezontovat naši majestátní zemi. Probíhalo to opravdu zajímavě. Nejprve jsme rozebírali módu, následně jazyk, pak vystupování a ráno jsme se s pořádným bolehlavem probudili v zapadlém, Pařížském nevěstinci. A pak mi vyčítejte to, jaký jsem, sami vydíte, co mě v průběhu let vychovávalo. Jedna věc mi teď je na sto procent jistá. Do kajuty se nevrátím, vrátit nechci a tím pádem nehodlám riskovat, že by mi někdo narval něco abnormálně velkého do mého jemného a překrásného pozadí. Proto se lehce rozhlédnu po palubě a spatřím záchranný člun, překrytý jakousi plachtou. "Zde nachystán jest nocleh můj." S tichým povzdechem se ke člunu vypravím a vlezu si do něj. Roztáhnu se na něpříjemné dřevěné podlaze a zavřu oči. 'Zítra,... zítra to musím napravit.' S touto jedinou myšlenkou se mi podaří usnout. Ráno je však velice nepříjemné. Probudím se s nepříjemnou bolestí v zádech a celkově se cítím velmi nevyspalý. Mé vlasy jistě utrpěly újmou a trčí asi tak, jako dánovi trčí chumáče chloupků z nosu a uší. 'Však ty na svůj chtíč jednou doplatíš.' S touto myšlenkou se vyhrabu ze člunu a rozpustím s vlasy. Prsty se je snažím alespoň trochu učesat a pak je opět stáhnu do culíku. O svém všemožně pokrčeném oblečení raději ani nemluvím. Jednoduše vypadám jako Prusko po noci strávené s nějakou děvečkou v seníku. Chlípník jeden nestydatej, ale je to kamarád i přes to všechno, co jsme si udělali. "Dobré ráno." Pronesu, jamile spatřím na palubě Arthura s Antoniem. 'Španělovi něcodlužím.' Okamžitě se mi vybaví vzpomínka na tu malou aférku, kdy jsme byli ještě u Athura v domě a jak jsem se k němu pak zachoval. Byla moje chyba, že jsem byl tak rozladěný. Měl bych dávat pozor,aby se to neopakovalo. "Hm...Antonio." Promluvím k němu a pak před ním pokleknu na jedno koleno, tak jak je zapsáno a skloním svůj pohled uctivě k zemi. "Omlouvám se za své dřívější chování. Byla to chyba a přiznávám ji." Na moment se odmlčím. "Vzhledem k tomu, v jaké se nacházíme situaci bychom měli držet pohromadě a společně se snažit najít cestu zpět." Pohledem vyhledám jeho tvář. "Odpustíš mi prosím?" 'Tak Arthure a co si o měřekneš teď...'

Švédsko - 28. května 2012 21:40

soukromá zpráva od Švédsko pro Mé otravné svědomí a já... a Tino Ale udělal... A bojím se, že to udělám znovu a... na okamžik jsem se probral ze svých depresivních úvah. On nikdy, co? To jako že... Ah... Nh... Jasně... Ono je to vlastně úplně logické, že. S kým taky... Konejšivě ho pohladím po zádech. "To je v pořádku. Nemusíš mít strach. Budu se snaži, aby to... Hm... aby to co? Aby to nebolelo? Nebylo nepříjemný? Blbost! Jasně, že to bude nepříjemný a bude to bolet. Poprví to tak je vždycky. Sakra... - Tohle se ti teda vůbec nepovedlo. Naštěstí mě z této trapné situace, do které jsem se dostal mimořádně sám, vytáhne Tino svým polibkem. Přejede mi mráz po zádech. Ani ne tak proto, že by to bylo tak příjemné, ale spíš proto, že se obávám, aby rukama nesjel o něco níž. Nechci, aby zavadil o ty jizvy z bitvy. Ani ne tak proto, že by to mělo bolet, ale... Tino by byl zase smutný a vůbec by to pokazilo už takhle mírně pokaženou atmosféru. Tisknu ho k sobě. "Nemusíš mít strach. Jsem tu přece s tebou..."Jo a možná to je ten problém."...a ty víš, že bych ti nikdy nebyl schopen ublížit."Neudělal jsi to už náhodou? Nezasloužil by sis teď náhodou nějaký trest? Moje svědomí bylo nesnesitelné. Měl jsem pocit, jako by mi na rameni seděl miniBerwald s rohama a ocasem a našeptával mi tato slova do ucha. Ale v tom případě by mi na druhým musel sedět jeho pravý opak. A pak... dal by se úplně jednoduše rukou odehnat pryč. Tohle ne...Nh... "Nh..." Ujede mi. Možná už bylo na čase, aby mě někdo probral z těch deprimujících úvah, ale zrovna kousnutím to být nemuselo. A ještě k tomu do ucha. Jako by nevěděl, že tam jsem mimořádně citlivý. A jak by to asi mohl vědět? - Dobrá otázka... Naštěstí to dlouho netrvalo. Co si to snažíš nalhávat. Byl bys rád, kdyby to trvalo mnohem, mnohem dýl. - Huš a neotravuj pořád. Na protest zatřesu hlavou. Tino se zakloní. Hledíme si z očí do očí. Naprosto hypnotizován jeho pohledem nevnímám, jak mi odhrnuje vlasy z čela. Ani jak mi jeho ruka ulpívá na mé tváři. Ani jak si mě k sobě pomalu přitahuje. Procitnu až ve chvíli, kdy se naše rty opět spojí v jedny. Přitisknu svoji ruku na jeho, druhou mu zajedu do vlasů a vychutnám si tento polibek, který jako by vyjadřoval jeho přání. Jsem rád, že svědomí zůstalo pro tentokrát zticha. Oddělíme, aby mi mohl moje domněnky potvrdit. Teď už nedokážu přestat, ani kdybych chtěl. Přesto se ještě naposledy zeptám. "Opravdu to chceš? Jestli ne, tak..." Hm.. co bys dělal, kdyby řekl, že ne? - Kušuj... Naštěstí pro mě Tinovo "Su-san" je dostatečným vyjádřením souhlasu. To sis domyslel sám. - Neprotestoval. "D'bře" Tentokrát ho políbím já. Dlouze, vášnivě a taky se vším všudy, co k takovému pravému polibku patří. Voda už mi pomalu začíná vadit. Aniž bych nějak musel výrazně přerušovat svoji činnost, začnu šátrat rukou po ovládání. Tady někde to přece musí být, ne? - Kousek doleva. - D'ky - Nemáš zač. Zašmátrám daným směrem a cítím, jak jsem o něco zavadil. To něco, ale nebyl kohoutek a padá to k zemi, kde se to tlumeně rozplácne v kaluži vody. Nevšímám si toho a dál hledám. Konečně ho nacházím a vypínám příval vody. Mokrou rukou se vracím zpět na tu Tinovu. Opouštím jeho rty, tvář i obličej a pustupuji níž. Zastavím se, až na jeho hrudi, kde mě začnou zajímat jeho vystouplé bradavky. Jednu začnou mnout mezi prsty, na tu druhou se přisaju ústy. Druhou rukou zatím opisuju křivky jeho ladných zad a sjíždím níž a níž a ještě níž.

Finsko - 29. května 2012 06:30

soukromá zpráva od Finsko pro Až na věky... Pousměji se nad jeho souhlasem a lehce se vložím do polibku. Drřím se ho kolem krku a nechci se pustit. 'Konečně zpečetíme naše soužití.' V duchu už se raduji nad nastalou situací, ale nechci, nechci aby ode mne oddělil své rty a tak jej lehce kousnu do podního rtu, když tam udělá, ale následně mu ještě vtisknu pusinku na špičku nosu. "Su-san" Šeptnu a tlumeně zavzdychám, když si začne hrát na mé hrudi. Je to jako sen. Chová se ohleduplně a jemně, přesně jak se mi o tom zdávalo. Je pravdou, že bych neměl mít takové sny, ale jsem jeho žena, spáváme spolu v jedné posteli, obejme mne když jsem smutný, dokonce mne i občas sám vykoupe... Samozřejmě v době, kdy se úmyslně nechci jít koupat, jelikož vím, že mne vykoupe on. Vpletu mu prsty do vlasů a jemně ho hladím... druhou rukou sjedu po jeho tváři na rameno a lehce se ho chytnu. Cítím, jak se jeho ruka dostává níže a níže po mých zádech. Donutí mě to, abych se prohl. Ruku tedy sundám z jeho ramena a opřu se s ní o zem, abych náhodou nespadl. Prsty však nahmatám jakousi nádobku, která před chvílí spadla na podlahu. "Nh... S-su-san." Položím se na zem a jemně prohnu, aby mi mohl sundat kalhoty. Je pravdou, že jsou nyní značně nepohodlné.

Švédsko - 29. května 2012 12:48

soukromá zpráva od Švédsko pro Uv'lni se Tinovi tiché vzdechy mě naplňují jakousi vnitřní úlevou a pocitem dobré práce. Jeho pohlazení je jako balzám na moji duši. Nevím proč, ale potřebuju pořád nějaké ujištění, nějaké svolení, že můžu... že se ho smím dotýkat jako teď, že mohu dělat věci jako teď a že... že ten první v jeho životě budu právě já. Tino se pod mými doteky prohne. Potěší mě to. Hezky pomalu a zlehka (tak, aby to v dotyčném vyvolalo pocit lehkého zašimrání) se přesunu jazykem z jeho hrudi směrem dolů. Brázdím si to středem jeho bříška a sem tam mu věnuji polibek. Tino se odtáhne, což mi umožní ještě větší přístup. Zarazím se, když uslyším, jak něco na podlaze zarachtá. Vzhlédnu. Pod Tinovými prsty leží ona věc, kterou jsem před chvílí shodil. Nedokážu přesně říct, co je na ní napsáno, částečně proto, že je to skryto pod jeho dlaní a částečně proto, že nemám brýle. Skloním se k ní blíž, čímž de fakto donutím Tina, aby si znova lehl na studenou zem. Hm... olíu. To se bude hodit prozkoumám obal nádobky, ale dám ho prozatím stranou. Hodit se může, ale až později. Rukou přejedu po bledé pokožce mého ženy. Věnuji jí další ze svých polibků na bříško. Rukou zajedu pod jeho záda v místě, kde se prohnul. Je to velice výmluvné gesto, ale přesto se mu znovu podívám do očí, jestli to mám opravdu udělat. Po mém opětovném ujištění, sjedu rukou dolů a hrnu před sebou lem jeho kalhot. Při tom se samozřejmě nezapomenu co nejvíce dotýkat jeho tělesných partií. Kalhoty odhodím ke zbytku oblečení, které se válí bůh ví kde. Nespouštím přitom z Tina oči. Ano, není to porvé, co jsem ho viděl nahého. Občas, když se zrovna nechce jít koupat, to musím udělat já. Vím, že to dělá naschvál, ale nevadí mi to. Pro mě je důležité, že mu mohu být nablízku, být s ním. Takže pohled na jeho nahé tělo pro mě není nic nového. Ale pohled na jeho vzrušené tělo... to už je jiný šálek kafe. Bolestně se mi připomene, že i já jsem už strašně dlouho vzrušený. To napětí je téměř k nevydržení. Potlačím tu nepřekonatelnou chuť si ho vzít hned teď. Ne! Ještě ne! On má přednost. Snažím se zkrotit své nejnižší pudy. Rukou se dotknu jeho odhalené nožky a věnuji jí na nárt další polibek. Sjedu o něco víš a znova. Holeň, koleno, stehno... tak se dostanu až k jeho rozkroku. Rukou sjedu na jeho zadek, zatímco mu políbím špičku jeho údu. Otevřu dosud zavřené oči a zadím se do těch jeho. "Uv'lni se."

Finsko - 29. května 2012 14:09

soukromá zpráva od Finsko pro Střílej! Užívám si jeho doteky, jeho přítomnost. Snažím se si to vše co nejvíc užít. Hlavně klidně dýchat a vychutnávat si tu opojnost, která mi vyplavuje z mysly poslední ustrašené myšlenky. Je to jako droga... ty jemné doteky... chtěl bych víc a víc. Neustále víc... jako bezedná jáma, která jednoho dne hodlá pohltit vše a zničit tak i svou vlastní existenci, jen za vidinou dalšího blaha. Ale tohle je naprosto jiný případ. "Nh... Su-san..." Něžně a slastně pootevřu oči, když políbí můj nárt. Lechtá to... V břiše mi cukne, když mne políbí na lýtko... "L-lechtá to." Vypravím ze sebe a lehounce se zavrtím. "Sve-...nh." Skousnu si spodní ret, když mne políbí na jížní partie. Zadržím sten, který se mi vedral do úst a jemně zakloním hlavu. "D-dobře." Zavřu oči a začnu sklidňovat dech. 'Uvolni se... uklidni se... dýchej...' Zní mi slova v hlavě. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu... pak svůj dech sklidním do pravidelného tempa, tím se spomalí i srdeční tep. A najednou z té tmy vidím známý obraz... osový zaměřovač mé stará kuše. Vidím skrz něj a vyhledávám cíl... není daleko... Cítím, jak se mé tělo dokonale uvolňuje, v ústech pocítím důvěrný chlad, který vyvolá vzpomínka na sníh, jež si vždy vkládám do úst. Teď už stačí jen správně trefit cíl... na moment zadržím dech. Dán se podívá mým směrem a jsem skálopevně rozhodnut stisknout spoušť... tři...dva... jedna...

Švédsko - 29. května 2012 14:25

soukromá zpráva od Švédsko pro Hm... jak se dostat dovnitř Zadívám se do jeho tváře. Je roztomilý Vidím, jak v sobě zadržuje svoje emoce. "Fin..." podívám se mu zpříma do očí."Nedrž to v sobě. Chci... chci tě slyšet." Trochu se při té žádosti začervenám a raději uhnu pohledem. Vrátím se zpátky ke své předchozí činnosti. Zlehka olíznu špičku jeho údu, sjedu až ke kořeni a zase vrátím zpět. Bezděky se olíznu. Lascivně obkroužím jeho špičku a jemně ji nasuji do úst, kde si s ní dál hraji jazykem. Pomalu sjíždím níž a níž. Celou tu dobu ho stimuluji jazykem a to i když se opět vracím zpět. Udělám to ještě párkrát, ale vždycky něco změním. Nerad se opakuji. Změnit tlak, přidat zuby (samozřejmě jen zlehka), odebrat jazyk... je mnoho různých způsobů, jak na to. Nechám ho vyklouznout z úst, citlivě ho políbím. Sáhnu po nádobce s olejem. Teď je ten správný čas Zápasím s otvíráním. Hledám špunt nebo něco takového, ale nikde tam nic takového není. Za normálních okolností bych se asi otevíráním této podivné nádobky zaobíral déle, ale teď? Teď na to nemám ani náladu ani čas. Použiju svoji sílu a pokusím se hrdlo nádobky zlomit. Něco praskne, něco lupne a na dlaň mi vytryskne studená nazelenalá olejovitá tekutina. Podívám se na nádobku a zjistím, že se mi ji prakticky podařilo úplně normálně otevřít. Zírám na to odklopovací víčko a párkrát ho zase zavřu a otevřu. Hm... zajímavé Asi bych si takhle vydržel hrát hodně dlouho, ale... ehm... Tino čeká. pořádně se podívám na obal nádobky. kælingu menthol olíu. Zajímavé. Netušil jsem, že v budoucnu se budou vyrábět takovéto druhy olejů. Podívámse zpátky na Fina. Skloním se k němu a věnuji mu krátký polibek. Nádobku zatím položím někam blízko. Co kdyby byla ještě potřeba. Oleje není nikdy dost. Znovu se zadívám Finovi do očí. "M'žu?

Finsko - 01. června 2012 22:24

soukromá zpráva od Finsko pro Hm... hlavně klid... Místo výstřelu mi z úst unikne tichounký sten. Projede mnou další vlna příjemného tepla a znovu mne stáhne k pocitu rozkoše o kterou se velice obratně zasluhuje Berwald. Jeho ústa, jeho doteky, všechno je tak příjemné a vzbuzuje to ve mě rozkoš. Rozkoš, kterou jsem ve svém životě ještě nikdy nepoznal. A to je ta chvíle, kdy chlapce pomalu opoští dětství a počíná svou cestu, jako jeden z dospělých. Tedy, není to ještě ta chvíle, ale za chvilku již nastane. Chvíle, kdy se muž a žena stanou jedním. Kdy se Švédsko a Finsko sjednotí svazkem, který jen tak nikdo nerozbije. Svazkem jež prokozuje absolutní důvěro jednoho k druhému. A každý dotek je jiný, ale všechny ve mě vyvolávají teplo, chaos myšlenek a hromadu motýlů s blankytnými křídli v mém břiše. Je to zvláštní pocit. Téměř bych se bál, že pokud otevřu ústa, vyletí z nich hejno okřídlených motýlků a roznesou mé štěstí po celém světě. Ale ne, oni nevyletí všichni, každý chce opouštět mé hrdlo sám a pokaždé, když mne opouští, zavadí svými křídly o mé hlasivky. Tak je rozechvěje a z úst unikne sten. Něco jako kratičká zpráva na rozloučenou. A chvíle samoty nastala. Chvíle, která se zdála snad jako věčnost. Motýlci začínali být unavení, ale nehodlaly vzdát svou snahu, dostat se hrdlem ven, do světla našeh světa. Z toho snu mne probere pusa mého drahého muže. "Su-san..." Šeptnu a přikývnu na znamení, že jsem připraven. 'Bude to bolet?' Otázku okamžitě zapudím a znovu se uvolním. 'Klid... všechno je v pořádku. Sverige ví, co dělá, je opatrný a něžný. Hlavně všechno v klidu. Musím se uklidnit... ano... ano... Dán s šípem v hlavě, Dán s šípem v hlavě...'

Švédsko - 02. června 2012 03:26

soukromá zpráva od Švédsko pro Musíš mi to říct... "Uv'lni se. A... neboj se. Budu opatrný." Poté se rukou s olejem přiblížím k Tinově dírce. Obkroužím ji a pak do ní zasunu jeden prst. Přitom nepřestávám sledovat Tinovy reakce. Chvíli ho tam jen tak nechám, aby si na ten nový pocit mohl zvyknout. I pro mě je to svým způsobem nové. Nové v tom, že je to s ním. Ř'kni, kdyby to bylo nepříjemný, ano? zeptám se ho zatímco ho jemně stimuluju. Většinou se s tímhle nezdržuju, ale co bych pro svou ženu neudělal. Po chvilce přidám druhý prst. Postupuji opatrně, nechci mu ublížit, ale přesto cítím, jak klade mým prstům odpor. Pokusím se ho tedy rozptýlit. Políbím ho na rty a dávám si na tom hodně záležet. Poté se pokusím o cosi jako hřejivý povzbudivý úsměv. Ale pravda, moc se mi to nedaří. Raději se začnu věnovat jeho hrudi. Je tam stále mnoho neprobádaných míst, které si právě teď zaslouží svoji pozornost. Doufám, že to alespoň z části splní svůj účel. Nerad bych, aby se teď cítil divně. I když sám musím přiznat, že tohle je ta část, která je na tom asi nejvíc divná a otravná, nicméně nezbytná. Teda pokud nechcete tomu druhému způsobit bolest. Přemýšlím, jestli mám zkusit přidat ještě jeden prst nebo to s další várkou oleje rovnou zkusit. Sice už prstům neklade odpor jako předtím, ale prsty jsou jedna věc, ale úd? Rozhodnu se ještě chvíli počkat. Ještě chvíli to snad vydžím, i když to napětí je už docela nepříjemné. Přece jen příprava by se neměla uspěchat. A olejem by se šetřit taky nemělo. Sáhnu pro nádobku a vyliju část tekutiny na prsty. Po delší době konečně dospěji k názoru, že už je to tak akorát. Vytáhnu prsty a připravím se na závěrečnou akci. "Tino, kdyby to bolelo, musíš něco říct," políbím ho na tvář. Jednou rukou se zapřu o podlahu a tou druhou si pomohu dovnitř. Je to hodně těsné, ale půjde to. Snažím se nespěchat. Pomalu postupuji hlouběji do jeho nitra a sleduji, jeho reakci. Když jsem v něm chvíli počkám, aby si zvykl. Vyhledám pohledem jeho oči a mlčky se přeptám na souhlas s dalším pokračováním.

Finsko - 06. června 2012 20:09

soukromá zpráva od Finsko pro Klid... klid... nádech, výdech "Nhah..." Prudce otevřu oči. Cítím, jak mne něco tlačí... nepříjemě a trochu bolestivě. Tan nový pocit... 'To je horší než ta zácpa z předloni...' Projede mi hlavou vzpomínka na to, jakmě Berwald nutil pít hektolitry tekutin, aby se mi zprůchodnila střeva. Bohužel tím způsobil přsně opačný efekt a ne tu chtěnou stabilitu. A pak... "Hnmm..." Ucítím pohyb... stále je to nepříjemné, ale ta bolest rychle přešla. "D-dobře..." Projede mnou již známá vlna tepla. Jenže pak přijde další level. 'Ah.. Dán s prostřelenou hlavou... Dán se střevy, která létají z těla ven...' V myšlenkách se snažím uklidnit a nalézt něco, díky čemu bych se zvládlvíce uvolnit. Se zavřenými víčky najednou cítím Berwiho polibek. "Jag älskar dig." Vyklouzne mi tichonce z úst a nadále si užívám jeho doteky. Mé tělo se začne dokonale uvolňovat a z mých úst unikde několik tichounkých stenů. Nakonec je to tady. Chvíle, kdy se knečně spojíme v jedno. Jemně pootevřu oči a hodím po Švédovy spokojeným úsměvem. "Řeknu." Šeptnu a jednou rukou ho chytím okolo krku, druhou se trošinku zapřu. "Nh..." avřu oči a předkloním hlavu... ten tlak je tak silný. Jak prostupuje do mého nitra začnu se lehce chvět, ale není to bolestí, spíše narůtajícím vzrušením. "B-berwi..." Šeptnu tichounce a s lehkým úsměvem se mu zadívám do očí.

Švédsko - 07. června 2012 00:49

soukromá zpráva od Švédsko pro Jag älskar dig också. Sleduji Tinovu reakci. Vidím, jak zavírá oči, jak se chvěje. Začínám mít o něj trochu strach. Jeho tiché zašeptání mého jména mě příliš nepřesvědčí o tom, že je všechno v pořádku. Spíš naopak. Nejsem si úplně jist zda mám doopravdy pokračovat. Nevím, jestli ho to bolí nebo ne. Nic neřekne, jen se tváří jako že je všechno OK. To Nor mě, když už nic jinýho, aspoň častoval nadávkami. Ale to ticho... to je tak depresivní... Připadám si při tom poprvé v životě strašně divně. Jak nějakej upír, co jde vysát svoji kořist... svoji naprosto bezbranou vyděšenou kořist, která nemá ani sílu se bránit. Pohnu se. Tinova ruka na mém krku se sevře v daleko těsnějším objetí. Zastavím se a chvíli čekám. Stisk povolí. Zkusím to znovu. Opět ta stejná reakce, ale tentokrát nepřestanu a pomalu dokončím pohyb. Vím, že i kdyby ho to bolelo, neřekne nic. Radši bude tiše trpět, než aby řekl, že se mu to nelíbí nebo je to nepříjemné. proč? bojí se snad, že bych byl naštvaný? že bych se na něj zlobil? Nebo že bych mu snad způsobil ještě větší bolest? Ne... To bych nikdy nemohl, ale... když mi to neřekne, tak jak to mám sakra poznat!? Ruku svírající můj krk pomalu přestávám vnímat. Ten skvělý pocit, který se mi rozlévá po těle, je tak příjemný. Zavřu oči a nechám se jím zcela unést. Cítím, jak tenhle pocit získává vládu nad mým tělem. Nebráním se tomu. Je to neskonale příjemné. Nedokážu tomu odolat. Chci víc. Můj chtíč přebírá plnou kontrolu nad mým tělem a vykonává ty automatické pohyby za mě. Neovládám se. Celá moje mysl je naplněná jen pouhým uspokojením sebe sama. Na Tina tam v tuto chvíli už nezbylo místo. Tedy skoro. Je vytlačen až na její samý okraj, kde bliká jako pohasínající hvězda, která se na sebe snaží ve své poslední chvíli upoutat pozornost vnějšího světa. Bez šance. Okolní svět je jí příliš vzdálen na to, aby si jí všiml. Je mu v tuto chvíli příliš lhostejná na to, aby k ní upřel svůj zrak. Hvězda pomalu pohasíná a vzdává se veškeré své naděje. Už nedoufá, že si jí někdo všimne, že jí doprovodí na její poslední cestě a když nadejde její chvíle, že se s ní rozloučí. Tiše pláče osamocena v zapomenutém koutě vesmíru. A možná to byly její slzy, kdo do její blízkosti přivedl osamělého poutníka - vzdálenou myšlenku - která objala hvězdu kolem ramen, setřela jí slzy z jejích uplakaných očí a tiše jí zašeptala: 'neplakej, jsem tu s tebou' Hvězda byla šťastná a jako zázrakem se rozjasnila. A čím více jí myšlenka zahrnovala svou láskou tím byla jasnější a jasnější. Nakonec byla tak jasná, že prozářila i tmu okolního vesmíru a připomenula se ve své kráse. A celému okolí dávala najevo: 'Já jsem pořád tady! Nezapomínejte na mě!' Zabolelo to. Jak jsem na něj mohl zapomenout! Ovšem bylo už příliš pozdě. Nemohl jsem se zastavit. Nedokázal jsem to. "Tino..." slova se hledala jen těžko. "Prom'ň...Já..." Prudce jsem oddechoval. "Já...už..." Napětí ve mě rostlo. Věděl, jsem že to nebude dlouho trvat, než se úplně uvolní. Nevím, proč jsem měl takové nutkání mu o tom říct ještě dřív, než k tomu dojde, ale nedostal jsem k tomu už příležitost. Nedostatek vzduchu mi znemožnil ze sebe vydat další hlásku, a když už jsem mohl zase aspoň trochu mluvit, přišlo mi zbytečné oznamovat, že budu, když jsem se právě udělal. Otevřel jsem křečovitě zavřené oči podíval se na Tina mírně zastřeným pohledem. "Prom'ň..."Sklonil jsem se k němu a políbil ho na jeho zavřená víčka. "Jag älskar dig också." řekl jsem tiše a políbil ho na rty.

Danmark - 09. června 2012 10:27

soukromá zpráva od Danmark pro Mezi ten zlomek věcí, co vážně neumím, je vykecávat se z problémů. Respektive věcí, které jsem tak nějak udělal nebo neudělal a následně toho lituju. A vůbec, celá tahle situace je fakt postavená na hlavu. Mě nutí vzpomínat na minulost a Sigurda přemýšlet o tom, co se stane v budoucnosti. A ne, že by třeba aspoň jedna z těch věcí byla fakt hezká. Stejně se tu věčně motám okolo věcí, který se stejně dřív nebo později dozví nebo sám zažije. A já už na tom nic nezměním, jen si to hezky pomalu vyžeru. A to ani nevím, jaký vztah máme v tomhle šíleným století. Věta „nechtěl jsem ti ublížit“ bude znít tak krásně pateticky a upřímně, heh. Nejradši bych se toho nedožil. Možná to ale i tak ještě můžu vynahradit? Jako národy žijeme zatraceně dlouho a dost těžko zapomínáme, ale i tak… třeba tu bude nějaká možnost. Třeba svět jen tak neskončí (rokem 2000, jak se všichni v mojí době bojí, to očividně nebude, když je tohle údajně 21. století) a my toho ještě zažijeme dost na to, aby se dalo vzpomínat na to hezké… a co bude dál, kdo ví, sakra. A třeba ještě bude čas najít nějaké nové místo, kde ještě žádný jiný otravný národy nebyly. Každopádně, měl bych se soustředit na Island, kam se zanedlouho dostanem. Byl jsem tam celkem nedávno, z perspektivy národa. Teď ho uvidím znovu, akorát po pár staletích… zajímalo by mě, jestli je z téhle doby, nebo uvidíme jeho mladší verzi? Kdo ví. Na Sigurdův návrh se pousměju. Jo, bylo by to fajn. Chvíli spolu, pryč od stísněnosti kajuty, venku čekajících národů, kterým hrabe ještě víc než mně a mají potřebu si sdělovat zážitky a pocity, a to především, však víme, cestou vedoucí přes postel. Otázka je, kdy se ze všech stali promiskuitní pitomci? Pche. „Uh… Á,“ poslechnu Sigiho a nekonfliktně otevřu pusu. Trochu mě to zas vrátilo do reality, která se bude vyvíjet kdovíjak. Mám před sebou stejně jen spoustu scénářů a netuším, jak to může být později, za pět minut nebo třeba za dva měsíce. „Já tebe taky,“ řeknu s malým povzdechem. Vsadím se, že to vážně hodně dlouho neuslyším. Rozhlédnu se a když zjistím, že už máme vlastně snědeno, trochu si poposednu. Netuším, kolik jsem toho vypil, a zas tak moc toho nebylo, ale každopádně se mi začínají celkem zavírat oči. Párkrát mrknu a zkusím ještě nějak zůstat v bdělém stavu. Vezmu Sigimu talíř z rukou, neodolám a zas si ho na chvíli přitáhnu k sobě. Bylo by fajn si to na chvíli zdřímnout, tak jako tak, ne? Kouknu na Nora, natáhnu se na postel a s lehkým smíchem ho stáhnu na sebe a uvažuju, jak dlouho si nechá líbit, že si z něj dělám plyšáka. A za jak dlouho tu asi usnu, chm. Pchoooo.

Finsko - 09. června 2012 10:50

soukromá zpráva od Finsko pro Mhm... Bolest už utikla za své hranice a stala se jen podezřekým tlakem uvnitř mého těla. Samozřejmě jsem úplně v pořádku a bez jakýchkoliv starostí pomineme-li fakt, že mám pravděpodobně lehce natržené pozadí. Pomalu se mi daří uvolňovat křečovitě sevřené svaly a pak přijde další pohyb... moc brzo, ale už nepřestává. Chvilku se něc zvláštního neděje, jen cítím pohyb uvnitř sebe a pak najednou... "Nh..." Z úst mi unikne poněkud hlasitější sten. Ten okamžik, kdy mnou projel ten příjemný pocit... bylo to zevnitř. "Nhan..." Znovu... "B-berwi..." Pronesu tichounce, lehce roztřeseným hlasem, což způsobila ona nevídaná slast... Zvláštní je, že ho oslovuji jménem, jelikož právě to obvykle nedělám. "Mukava..." S tím slovem se lehce přitáhnu a věnuji Sverimu jemný polibek... a pak další... chtěl bych víc a víc... všechno co mi může dát. A po delší, více než rozkošné době znovu promluví. Konečně znovu slyším jeho hlas. A pak... něco teplého a lepkavého uvnitř mě. Na tváři se mi objeví úsměv a zmůže mě únava. "Sakastan sinua, Su-san." Poslední slova a poslední pohled do jeho tváře... a pak propadnutí do říše snů...

Švédsko - 09. června 2012 17:32

soukromá zpráva od Švédsko pro Co jsem to udělal? Sleduji, jak Tino zavírá oči. Pravděpodobně je unavený. Ale jestli usne tady, tak akorát nastydne. Nemám tu sílu ho budit, abych mu řekl, že si má jít lehnout do postele. Když spí je ještě nádhernější a roztomilejší. Pohladím ho po tváři a shrnu mu pramen vlasů z čela. Je strašně studený. Takhle určitě brzo nastydne. Dojdu pro ručníky a oba nás osuším. Jeden si omotám kolem pasu a do druhého, většího zabalím Tina. V náručí ho odnáším do prvního volného pokoje, na který narazím. Tenhle má mnohem větší postel, než ten, kde jsem prvně našel Tina. Uložím ho do postele a přetáhnu přes něj deku. Mám pocit, jako by se trochu třásl. Že by mu byla zima? Lehnu si k němu do postele a přivinu ho k sobě. Zanedlouho usínám. ___ Z krásného snu o Tinovi mne probudí ranní paprsky prosvítající skrz okno. Otevřu oči. Prohlížím si poněkud rozmazané okolí. Ležím v posteli v nějakém divném pokoji, který neznám a matně si vzpomínám, jak jsem se sem dostal a kde to vlastně jsem. Nebyl jsem náhodou před tím, než jsem usnul, ve sprše a snil sen o Tinovi? Co teda dělám tady? Jak jsem se sem dostal? Nepamatuji si, že bych sem došel po svých. Posadím se. Někde vedle mě se cosi pohne. S obavou se podívám, co nebo kdo to je. Spatřím svého ženu. Vyděsím se. Co tu sakra dělá? Neměl by spát v tom druhém pokoji? Proč spí vedle mě? Proč sem přišel? Nebo nepřišel a někdo ho sem přinesl? Hloupost! Islie ho neunese, nikdo jiný tu není a já si nejsem vědom, že bych ho odněkud přenášel. Zarazím se. Nakouknu pod peřinu. Jsem nahý. Střípky této podivné skládačky pomalu začínají zapadat na své místo. Sen - postel - Tino... Nechce se mi věřit, že jsem to udělal. Složím hlavu do dlaní. Ne! To nemůže být pravda! Přece jsem nemohl něco takového udělat! Shodím ze sebe deku. Na zemi najdu povalující se ručník. O kus dál druhý. Další nazvratný důkaz. Ne! To není možný! Vylítnu z pokoje. Dveře od koupelny jsou stále otevřené. Čím jsem k nim blíž, tím se moje tempo spomaluje. Jako bych se snad bál zjistit pravdu. Zbývá posledních pár kroků. Stále ještě doufám, že to je jen špatný vtip. Že tam nic nenajdu. že neuvidím žádné rozházené kusy oblečení, žádný otevřený olej, žádné mokré šlápoty, když jsem šel pro ručníky, že se tam nebudou povalovat moje brýle. Vešel jsem do koupelny. Byly tam. Bylo tam úplně všechno... Zhroutil se mi svět. Jak jsem to jen mohl udělat? Jak jsem to jen svému milovanému ženě mohl udělat? A ještě ke všemu tady? Jsem strašnej muž... příšernej...

Norsko - 09. června 2012 19:18

Otravná noc, otravné ráno, další otravný den, jak otravné Procházím se zasněženou krajinou, lehce se propadám do hlubokého sněhu. Vůbec nevím, kam jít dál. Připadá mi, že ztrácím síly. Začíná sněžit, snažím se brodit dál, ale nemá to cenu... Chytnu mezi prsty svůj přívěšek, z úst mi splyne tichá prosba... „Matthi,“ zamumlám ze spánku, moje řasy se lehce zachvějí jako kdybych se měl probudit. Ovšem nahmatám jej u sebe, přitulím se tedy k němu blíž a zůstávám tak u něj schoulený, pevně se jej chytím, jako kdybych u něj hledal ochranu. Mé sny se trochu pozmění do optimistějšího rázu. A takhle spím až do rána... KŘACH! Prudce sebou trhnu, zvednu se do sedu a ze stolku vedle postele seberu svůj nůž. Zrak mi padne na Ira. Můj pohled je chladný a vražedný. Zabodávám ho do něj a mezitím přemýšlím, co se to tu děje, cítím se trochu dezorientovaně, i když rozhodně lépe než včera. Ale je mimořádně otravné, že vedle mě leží Dán. Jak se tu vzal?! Tedy, ne že by bylo až tak divné spát v jeho blízkosti, přeci jen na některých výpravách jsme to kvůli teplu praktikovali, ale ...Neměl spát v kajutě s Francií?! Tedy, ne že by mě netěšilo, že zůstal... Počkat. No, to je jedno. Necháme to být... Ale proč nezalezl do druhé postele?! A kdy se sem vkradl ten irský živel?! Skoro se divím, že nemám zapletené vlasy v copánky, nejsme s Dánem svázaný k sobě, nemám na kudrlině zelenou mašličku, nemám obličej od medu, ... A ještě víc mě překvapuje, že nikde není žádný otravný leprikón. Jak jen tyhle bytosti nesnáším. A moji trollové taky. Letmo kouknu na dánského otravu, vypadá ho, že jeho to nevzbudilo. Mm. Co by taky jeho vzbudilo? Přimhouřím tedy oči ještě trochu víc a vyšlehnu po Irovi šíp ledového pohledu , který říká umřeš-brzo-a-bolestivě-nebudu-tě-šetřit-a-náramně-si-to-užiju. Co si vůbec ten bývalej britskej otrok myslí?! Ostří v mé ruce se zaleskne a já co nejopatrněji, tak abych Matthiase nevzbudil, vylezu z postele. Ovšem dostatečně rychle na to, abych udělal těch pár kroků k Irovi a drapl ho pod krkem. A takto ho vytáhl z kajuty a přitlačil ke zdi venku. „Co to mělo být?“ syknu jen, nožem, který prakticky držím, zamířím na jeho krk. Pak si odfrknu, trochu se odtáhnu a lhostejně si ho prohlížím. Asi nebude praktické ho jen tak podříznout. Navíc jsem se vyspal celkem dobře. Což znamená, že bych mohl mít dobrou náladu. „Dojdeš nám pro snídani,“ informuji ho. „A doporučuji ti ji přinést bez nějakých vylomenin,“ dodám a svým tónem dávám najevo, že z toho vychází vážně dobře a měl by být vděčný za mou benevolentnost. Doufám, že Ir bude mít tolik rozumu a nebude mě odporováním nutit, abych ho zpacifikoval trochu více. S tím ho tedy pustím a vrátím se zpátky do kajuty. Prohlídnu si Dána na posteli, pak k němu dojdu a tak nějak nenuceně ho přikreju peřinou, kterou jsem já svým lapením Ira shodil. Pozorně si prohlížím jeho spící tvář a cítím, jak mi do tváře vstupuje lehký ruměnec. Odine, to je tak otravný! Trochu ho pohladím po tváři. A povzdechnu si. Opravdu vypadá starší. Připustím si v duchu. A zkušenější. Je to tak zvláštně divný. Na tváři se mi vyrýsuje lehký úsměv. (A můj rozum právě spáchá facepalm) Nakonec přeci jen vyhodnotím, že sedění na posteli a vejrání na spícího seveřana není lokivíjak záživný, takže mu ještě jednou trochu počechrám vlasy a vyjdu z kajuty na chodbu rozhlédnout se, kde ten Ir je … Mám hlad. Místo toho však vidím jen Anglána, jak značně pochybným krokem leze po schodech na palubu. To by mě zajímalo, co ten v noci dělal. No, dobře. Když to zvážím, možná to nechci vědět až tak podrobně. [/strike]/

Španělsko - 10. června 2012 20:02

Ještě před malou chvílí jsem si na palubě užíval klid a osamnělost, která mě provázela celou nocí a věrně při mně zůstala až do dnešního rána. Jakýmsi způsobem jsem si ji opravdu vychutnával. Přesně tak, jak se na společenského člověka, jako jsem já, nesluší. Zdá se mi ale, že se tu s tím pocitem začínám kamarádit čím dál víc, ještě pár hodin, a budeme si spolu moct pokecat. Teď ale upřu pohled na prvního (až po mé maličkosti, samozřejmě) příchozího na palubu. Trochu se zarazím, když identifikuju to husté obočí a pohledem okamžitě trhnu zpátky k vlnám. Potom zase k osobě, který se ukázala býti Arthurem a nato zpět k vlnám. Měl bych ho pozdravit? Probleskne mi hlavou, když se mi vybaví ta aférka v posteli, a tím nemyslím sex, ani nic podobného, která se udála před pár dny. Nebo možná před jedním, já nevím, ztrácím tu pojem o čase. To je zvláštní, normálně se mi to nestává, ale uznejme, tady je zvláštní naprosto všechno (a pohled na ohrobmné výhonky rajčat mezi palubními prkny (jestli se to tak vůbec dá nazývat) to je utvrzuje). Každopádně, o tamté věci už nikdy nechci přemýšlet. Zamumlám něco, to by se některým jedincům s ohromnou fantazií mohlo jevit jako „Brý ráno“ a pokračuju ve vrhání neurčitých pohledů na Arthura. Nejsem si jistý, co bych teď měl od toho blonďáka čekat, i když to vlastně nějsem skoro nikdy. Pořád ho nemám rád, a on nemá rád mě, ale upřímně, momentálně mě jeho přítomnost zas tak moc neobtěžuje. Ale možná začně, až otevře pusu a začne se chvástat vším možným i nemožným, jak ho znám. Třeba si odpustí alespoň pokusy o skopání mýho ega pod hranici zdravého rozumu, což se mu ale stejně nepovede, i kdyby se o to někdy pokusil. Protože Iggy je děsná lemra a nic neumí. Mezitím se ale na palubě objeví další kreatura, která upoutá moji pozornost dost netradičním způsobem. Když se totiž přistihnu, jak bůh ví proč vejrám na Arthura jako na blbce, a odtrhnu se od této nezajímavé činnosti, k mému překvapení zjišťuju, že přede mnou klečí jakási podivná blonďatá věc. Mnohem větší překvapení ale přijde, když zjistím, co je ta podivná blonďatá věc vlastně zač. Jo, Francis se rozhodl udělat ze sebe ještě většího debila, a proto tu teď přede mnou klečí na koleni a s hluboko sklopenou hlavou se tu snaží o něco, co má pravděpodobně být omluva. Asi bych na něj teď měl vytřeštit oči, protože tohle je víc, než zaskakující, ale já si místo toho udržím nezlomný poukrfejs a snažím se z hecu vymyslet vhodnou reakci. Uznávám, že Francis fakt udělal chybu a má se tudíž za co omlouvat, ale vážně si myslí, že mu jen tak odpustím? Já? Teď? A tady? „Ale, ale~ tak už začínáš litovat svých činů?“ ošklivě se na něj ušklíbnu, a jestli čeká, že se k němu sehnu, mýlí se. Zůstanu hezky narovnaný, abych na toho žabožrouta mohl hledět pěkně z patra a založím si ruce na hrudi. „Však už taky bylo na čase.“ v mém hlasu zazní špetka pobavení. Nestává se často, že přede mnou klečí národ s mocností Francie a žádá o odpuštění, je tedy zjevné že si tuto chvíli náležitě užívám. Ale i tak mám chuť kopnout blonďáka do ksichtu. Jsem na něj pořád naštvaný, a ne jen pro ty odpornosti, které mi už v tomhle století stihl způsobit. „Myslel jsem, že ti zbyla aslepoň nějaká hrdost, málá bezcenná žábo..“ odpovím s chladným podtónem v hlase. „Bojíš se a hledáš kamarády, kteří za tebe všechno udělají, jako obvykle, že? Fajn. Hodně štěstí. Ale se mnou nepočítej.“ Že bych si měl jeho omluvy vážit? Ne. Nevážím.

Finsko - 11. června 2012 17:28

soukromá zpráva od Finsko pro Sverige...co je ti Spokojeně spím a zdá se mi sen. V tom snu se držíme za ruce a stojíme u křišťálové hladiny jednoho z mých jezer. A Su-san se usmívá, usmívá se na mě. Něco mě polechtá na nose a já se ve spánku podvědomě otočím. Přitulím se k čísi teplé hrudi a spokojeně spím dál. V halvě se mi míhají obrazy těch krásných chvil, které jsem s Berwaldem zažil. Vzpomínka na včerejšek mě probere a trochu zmateně se rozhlédnu kolem. Nikde nikdo. Slyším jen kroky, které vyšli z pokoje a kamsi zamířili. 'Su-san, kam jsi šel... proč neležíš vedle mě?' Vyskočím z postele a zjistím, že jsem nahý. Do tváří se mi nahrne krev a já se rychle omotám přikrývkou. Poněkud šouravě pak zamířím směrem, kde tuším koupelnu. "Su-san?" Zadívám se na Berwaldova záda. Jeho rozcuchané vlasy jsou svým způsobem strašně kouzelné. 'Su-san, co je ti?' Zdá se mi být pobledlý, vyvedený z rovnováhy a tak k němu jen přejdu, věnuji mu hubičku na rameno a zachumlán v dece se k němu přitulím. "Su-san..." Zářivě se na něj usměju. "Nikdy tě neopustím. Včera... včera... vím, že mě máš opravdu rád." Lehce se začervenám. Udělám krok a stoupnu si před něj. "Políbíš mě na dobré ráno?" Nahodím jeden ze sladkých úsměvů a dúvám se na Berwalda.

Skotsko - 12. června 2012 20:22

Mám chuť tomu hovadu něco pěkně hnusnýho říct. Nemá bejt drzej, protože zrovna není v situaci, kdy by se mohl chovat hnusně. “Hm, přeju hodně štěstí při uhánění další oběti,” houknu na něj. “Zkus třeba žabožrouta, ten se ti nebude ani bránit a vyspí se s tebou dobrovolně!” Au, fakt se k němu musim chovat takhle? I když, proč se chovat jinak, že? Odchází a mně je to fuk. Je to stejně úplně neschopnej idiot a já se ho nebudu doprošovat. Jen počkej, ono tě to bude ještě mrzet. Tak jo, prostě si oblečení obstarám sám. A beztak je to jeho vina, protože to on mi ho zničil. A celá včerejší noc je jeho vina! “Nauč se zavírat, idiote!” zařvu na něj, když vyjde ze dveří a trucovitě nechá otevřeno. To si myslí, že jsem na něj zvědavej? Je mi fuk, jak moc je uraženej, protože si za všechno může sám. Chová se jako děcko. Malý a rozmazlený děcko. A on taky nic jinýho není. odkaz Vyjdu z kajuty a naštvaně za sebou praštím dveřma, když to můj stupidní bratr nedokázal. Narazim na někoho z posádky, kterej sice vypadá, že se za chvíli složí, ale o to ochotnější je. Nemusel jsem mu ani ukazovat moje zbraně, aby mi opatřil něco vhodnýho na sebe. Uznávám, že bylo trochu hnusný si prostě sednout na postel a čekat, co mi přinese, přičemž jsem ho asi třikrát poslal pro něco jinýho. Nakonec jsem se spokojil s nějakejma kalhotami z divný modrý látky a jakýhosi hadru na tělo s krátkym rukávem. Kouknu na sebe do zrcadla a musim uznat, že to nevypadá zle. Ta móda 21. století nakonec nebude špatná. Je to pohodlný a vypadá to fakt dobře. odkaz Navíc až zase narazíme na civilizaci, budu vypadat normálně. Ostatní budou vypadat jako šílenci, co zaspali dobu o pár set let, ale já budu vypadat normálně. odkaz Co mě ale trápí víc než ztráta mýho dobovýho ohozu je vyslechnutí rozhovoru mýho druhýho bratra a Norska, zatímco jsem se převlíkal a dveře nechal otevřený, aby ten hoch nemusel s plnýma rukama dalšího oblečení složitě znovu otevírat a zavírat. Že bych mu třeba otevíral já nepřichází v úvahu. Docela mě to naštvalo. Možná proto, že po noci strávený s Anglánem, Irčan v mých očích o něco stoupl (nebo spíš Arthur tim ránem a zbytečnejma scénama klesnul pořádně hluboko, tudíž Ryan automaticky stoupl). Sigiho mám sice rád, ale nebude si dělat slouhu z mýho bráchy. Nedovolim, aby poskakoval kolem vikingů jako pejsek, když jsem technicky vzato jedna krev. Vyrazim z kajuty a popadnu Irčana za paži. Zlostně kouknu na Nora (kterej předpokládám, že je pořád před svojí kajutou). “Tak hele, Sigurde, já vim, že v tvojí době jsi děsně silnej a všichni dělaj, co se ti zlíbí. Ale my nejsme v tvojí době, jasný? I když z toho nejsem dvakrát nadšenej, tenhle zrzavej spratek je můj bratr. Pokud s nim dál budeš zacházet jako s kusem hadru, budeš mít problém se mnou,” významně se mu podívám do očí. “A nepokoušej se mi vyhrožovat pomocí toho tvýho párátka,” sjedu pohledem k noži v jeho ruce. “Ujišťuju tě, že nejsi jedinej, kdo tu má zbraně. A ty ze sedmnáctýho jsou mnohem lepší a vyspělejší, takže mě nenuť je použít.” Asi jsem to přehnal. Sakra. Byl to můj jedinej kámoš v tomhle blázinci. odkaz “Promiň, ale tobě by se určitě taky nelíbilo, kdyby z Islandu někdo dělal svýho poskoka, takže doufám, že to chápeš.” Víc už to asi nezachránim, takže se rychle otočim a táhnu bratra pryč do bezpečí a doufám, že můj odchod byl dostatečně rychlej a Sigi se ještě nestihnul probrat. Těžkej úděl starších bratrů. A je ještě těžší, když jsou to takový magnety na problémy jako Irsko.

Království Gwynedd (Wales) - 12. června 2012 20:28

Vzhůru k nebesům Mořský panic víl Alba mi právě podává pohár a v něm chaluhy. Poněkud nedůvěřivě se na něj zadívám, možná za to může fakt, že jsem za ním viděl zrzavovlasou vílu připomínající Irsko, který právě do podobně vyhlížející rostliny bodá trojzubcem … A pak zčistajasna bodá do mě. „Hej, přestaň,“ zamrmlám a oženu se rukou, přitom někoho lehce trefím (Holandsko do ruky). Jako by z velké dálky slyším, jako by na mě někdo mluvil. Lehce se zavrtím a otevřu oči. Kousek od sebe uvidím posedávat toho … Holandsko. Zamžourám na něj a snažím se vnímat, co to po mně chce. Takže on vidí draka? Zajímavé. „Jmenuje se Mordred,“ obeznámím ho rozespale. Pak by mi dojde, na co že se mě to ptal a jen rozespale přikývnu. „Poslal jsem ho se po něčem podívat,“ vysvětlím. „A zjistit, kde jsme,“ dodám a zívnu, zase se pomalu propadám do spánku. To vedro je tak unavující … „Z Walesu,“ odpovím na jeho otázku, „Zrovna tam příjemně pršelo,“ povzdychnu si, „Tohle slunce mě zabije,“ svěřím se. A hned na to opět vytuhnu. Rozvalím se a lítám si někde v říši snů mezi mořskými hady. Kolem mě plují závojnatky, plácají mě po tváři, hladí moje pihy. - Co to má být? Ještě se mně nezdálo, že by mě chtěly znásilnit ryby! - A pak se objeví krab a klepetama mi cvakne do obočí... Vyjeknu, rozmáchnu se a udeřím tak Portugalce do oka. Vyplašeně zamrkám. Pak poposednu, prudce se odtáhnu a nakonec vyskočím na nohy. „Co to bylo?!“ vydechnu a snažím se neznít tak přiškrceně. Ten pocit před chvílí … byl opravdu zatraceně divný. Prohlížím si Portugalce zpytavým pohledem, pak kouknu na Nielse. A pak mě napadne, že nemusím vypadat jak vyjukaná hysterka a snažím se co nejrychleji vzpamatovat. Což jde vážně výborně, když mám pocit, že oba dva jsou přinejmenším hráblí. Nadechnu se a pak chvilku procházím kolem dokola. Nakonec si všimnu přilétajícího Mordreda, takže se vydám k místu, kde jsem shodil své svršky a opět si je obléknu. To už drak přistává. Usměji se tedy na něj. Ignoruji otázku, proč vypadám tak vyplašeně. Ale to, co mi Morderd oznamuje, mě opravdu neuklidňuje. V dohledu prý vidí jen písek, písek, písek … a zase jenom písek. Což opravdu nevypadá na to, že by jsme tu našli nějakou vodu. Prý přeletěl nad Británii, posléze i nad Evropu, ale vypadá to tam zaručeně divněji a jinak než v mé době. Takže můj drak právě vyslovil myšlenku, že jsme se přesunuli v čase. No, ty wole, to pěkně děkuju! Můj vztek na mé dva bratry ještě stoupne. Nevím, proč jsem hned přesvědčený, že za to můžou oni. Ale za cokoli magicky zvrzaného vždycky může Irsko … nebo Anglie. Albu bych si nedovolil obviňovat, navíc jsem snad jeho hodný bratr, určitě by mě nechtěl poslat někam pryč. Do budoucnosti. Ale... třeba za to můžou ti … vikingové. Dolehly ke mně zvěsti, že ten jeden ovládá magii. Mohl mě poslat pryč, aby mohl lépe ovládnout mé území ... To je ale zatraceně vymakaný. Hajzl jeden. Kdybych mohl, tak do něčeho kopnu. Takhle se mračím na vzduch Mordreda a pro sebe si rozhořčeně přikyvuju. Ir, Anglán nebo Nor mě poslali někam do háje, kde nic není, aby mi tu dva úchylové ohmatávali obočí. (Jo, už mi došlo, co to bylo za hnusný pocit!) Super. Ještě než své úvahy sdělím, oznámí mi Mordred zajímavou věc, prý všichni mí tři podezřelí, navíc i s nejstarším bratrem a pár dalšími individuemi, si lebedí na nějaké lodi a jedou někam … někam. Prohrábnu si vlasy. Pak šlehnu pohledem k mým dvěma 'přátelům'. Dobře. „Uneseš nás všechny?" zamumlám Mordredovi. Ten přikývne. Potřesu tedy hlavou. „Hej, vy dva,“ zavolám a rukou jim mávnu, ať jdou ke mně. „Dostanu nás odtud!“ oznámím jim, jakmile přijdou. Holandsko tedy draky vidí, to je fajn. Uvažuju. Takže problémem je jen … Portugalsko. A ne, neuvažuju o tom, že ho tu nechám. Jen trošku. Chytnu ho za ruku a pak ukážu na vzduch před sebou Mordreda. „Tady je drak,“ vysvětlím a vůbec si nepřipadám jako idiot. "Odletíme na něm,“ dodávám a usměju se. „Zanese nás za mými bratry a ostatními,“ vysvětluji svůj plán. „Nasedněte,“ vyzvu je. Asi by bylo chytré, pokud bude Niels vepředu, já vzadu a Portugalsko mezi námi. Přeci jen draka nevidí, že. Mordred si sedne a nastaví tak svůj hřbet. „Běž první,“ diriguju Holanďana. A následně se bavím pohledem na to, jak se na něj snaží vylézt. „Teď ty,“ usměju se na Portugalce, chytnu ho za ruku a naviguji ho. Pomáhám mu usadit se za Holandskem. Pak se za něj vyšvihnu já. „Pevně se držte,“ vyzvu je. „Mordrede, letíme!“ S tím se drak zvedá od země a my se vydáváme vstříc slunci. Po nějaké době cítím, že drak zvolňuje. Vidím před námi neznámé pobřeží … s pochybnými budovami. A dole si všímám jakéhosi plavidla. Vždyť to vůbec nevypadá jako lod, co znám. Myslím si rozladěně. „To je ono?“ šeptnu. Mordred přikývne svou dračí hlavou. Já zabořím svou hlavu do Portugalcových zad. Lidi, mně se chce tak spát …

Irsko - 12. června 2012 21:15

No ne. Přesně podle očekávání, dnešní den nebude o nic lepší než ty ostatní. Mohl jsem se odsud krásně proplížit a dělat, že jsem tu jakživ nebyl, a co udělám místo toho? Zakopnu! Bylo by super, kdyby se mi povedlo odsud udrhnout dřív, než se Norsko rozkouká, ale místo toho jen dál rozpačitě zůstávám na zemi a s obava,a sleduju probouzející se hroudu. Teď přijde peklo. odkaz Nešikovně klopýtám a pak se opřu o stěnu. Stojím na špičkách, jen abych si udržel ostří co nejdál od krku a jen se dívám na Nora. odkaz "Nevšiml jsem si, že tu jste! vyhrknu a snažím se stoupnout ještě výš. To se mi zrovna nedaří vzhledem k tomu, o kolik mě seveřan převyšuje (Dobře, zas tak hrozný to není. Vždyť je sotva o pár lidských let starší.).Tyhle situace se mi stávají až podezřele často. Buď mě někdo proklel, nebo je to těma leprikónama. Vážně by mě zajímalo, proč mám tolik smůly.. Snídani? To mi nemohl jenom pohrozit podříznutím, pokud se to bude opakovat? Ale na druhou stranu, neznají jídlo téhle doby, takže kdybych jim tam něco přidal nebo tak, nepoznají to. To je jistá výhoda. Mohl bych se zeptat (respektive to zkusit, vzhledem k tomu, jak moc jsme si s tím člověkem včera rozuměli), po čem by jim bylo hrozně špatně a potom to tam přidat. Aspoň bych si to vykompenzoval, když už nic jinýho. Už se chystám otráveně odšourat směrem kuchyň, když zaregistruju Aidiana. A mám dojem, že tohle je, i před toho zrzavýho spratka, nejhezčí věc, co jsem od něj na můj účet kdy slyšel. Připomíná mi to doby rozmachu Říma, kdy se takhle postavil za Arthura. Vděčně se.. nechám dotáhnout zpátky do kajuty, kde jsem se včera objevil. No prosím, nejdřív slyším, jak se se mnou nemá zacházet jako s kusem hadru a pak mě jako jeden táhne. Určitě by na to vytál něco jako: "Jsem tvůj bratr, já můžu!". Ale stejně to od něj bylo hezký, mohl se na mě zvysoka vykašlat. Po tom, jak včera vypadal naštvaně a jak se oba s Arthurem chovali nemožněji než obvykle, bych se nedivil. Jakmile se vzdálíme od vikinga, začnu se různě pitvořit. "Dojdeš nám pro snídani," zopakuju pozměněným hlasem, který se tomu Sigurdovu sice vůbec neblíží, ale zato zní co nejpříšerněji. Samozřejmě, že s tím počkám až když je trochu dál a přímo to nevyřvávám. Nejsem sebevrah. Opravdu silně pochybuju, že by mě Aidian tahal z průšvihu pokaždé, a tak bych si neměl moc dovolovat, když jsem projednou chráněn jeho přítomností. Aspoň trochu se mi takhle uleví, když už nemůžu přeběhnout po lodi a z plných plic nadávat na vlastní špatné štěstí a naprostou debilitu. Jakej pitomec by nejdřív nezkontroloval místnost, když už tam vleze za účelem přenocování a přitom zná rizika, která mu hrozí ze stran některých ze spolucestovatelů?! No, katastrofa je snad zažehnána a vikinské hrdličky si budou muset jídlo vyhrabat sami. Nebo by mohli zase zotročit Francii. Nic jinýho krom vaření a oblbování Arthura stejně nejspíš nic neumí, takže by byl stoprocentně užitečnější, než kdyby se tu dál jen snažil někoho okouzlit, nebo co to běžně dělá. Jakmile zalezeme do kajuty, pořád trochu nevěřícně se otočím na bratra. "Díky," řeknu mu a protože mi to nezní dostatečně vděčně, dodám k tomu ještě: "A fakt promiň za ten včerejšek. Fakt bych radši sejmul Arthura," Neříkám, že mám Arthura nějak nerad, ale on je zkrátka ten typ charakteru, který se nejlépe provokuje, protože se začne vztekat – a to tak, že to většinou nebolí tak, jako když omylemschválně naštvu tady Albu. Na druhou stranu, Aidian mě štve jeho kamarádíčkováním s vikingama. Když jsme se v posledních stoletích viděli, tak to bylo většinou v jejich asistenci a zatímco na mě pokřikovali něco ve smyslu "sluho, udělej tohle, sluho, udělej tamto, opovaž se odmlouvat, nebo si to schytáš a nepřej si mě, jestli tu ještě jednou uvidím toho leprikóna", zatímco s ním se bavili.. jako přátelé. Jako sobě rovní. Možná to bude akorát tím, že se Aidian umí líp prát a k tomu je poněkud starší, ale stejně to není fér. Opravdu se mi nezdá, že by ho utiskovali tak jako mě. Jinak o něm mám nejmíň zpráv ze všech sourozenců. S Walesem si aspoň sem tam vyměňujeme zprávy po vílech k velké nelibosti Norska, který se je vždycky snaží chytit nebo rovnou zabít a přečíst si to, ale tam se většinou moc nedozvím. Většinou jsou to kraviny ve smyslu, že jemu se z toho všeho chce spát víc, jak kdy jindy, protože to se aspoň nemusí starat o to, jakej je Arthur kretén a pak pár dalších novinek a převratných informací. Nejsou neobvyklé ani nesouvislé texty, kdy jedna půlka pravděpodobně vznikla před a druhá po šlofíku. Chtěl bych mít Morganovu schopnost si jenom tak usnout. Na druhou stranu už bych se za těhle podmínek nemusel vzbudit. Jo, dopisování si s Morganem je sranda. A posílání vzkazy Arthurovi po leprikónech taky není zábava k zahození. Především kvůli následujícímu vyprávění, co zas bráškovi vyvedli a napodobování jeho naštvanýho výrazu.

Čas - 12. června 2012 21:22

Ti, co už jsou na Islandu, resp. se tam právě dostali a vyfasovali oblečení: Potom, co se Islí vzbudí a Švédsko s Finskem sejdou dolů, už je tam stejný chlápek, co včera – a tentokrát s sebou vede i Řím (Romana ne, ten zmizel :D). Dostanete nejdřív něco k jídlu a pití, potom jste poučeni o příjezdu ostatních národů. Další půl hodiny jsou vám (a převážně Římu) zhruba sdělovány události informace o 21. století a rady k přežití mezi podivnými přístroji a v džungli moderních velkoměst. Potom jste všichni vypakováni a usazeni do auta, které vás odveze ke břehu. Už z okýnka vidíte připlouvající loď. Máte chvilku se jen tak poflakovat na mole, než se stanete svědky nevysvětlitelné události a následné katastrofy.. Ti, co jsou na lodi, resp. se vznáší/vznášeli nad ní: Ačkoli ti v podpalubí o tom nic neví, ti na palubě už mohou delší dobu registrovat blížící se pevninu. Jste asi dvacet metrů od přístavu, když se jeden z námořníků zvedá, aby šel všechny dole upozornit, že už se vystupuje. Dokonce ještě dřív, než předpokládal. Wales plachtící na drakovi nad lodí se opravdu ukolébá do spánku a povede se mu sklouznout dolů. Jak ho drak střemhlavým letem dolů chytá, nestihne to vybrat a povede se mu rozmáčknout loď. Tím vytrhne všechny z toho, co doteď dělali a zanechá je plovoucí (a některé tonoucí) mezi troskami. K tomu se zbraně z bývalé kapitánské kajuty se potápí ke dnu a už je neuvidíte. A protože jsem zlá, utopí se vám tímhle i ten zbytek zbraní, aby to bylo fér. Tímhle máme dvě skupiny. Jedna stojí na břehu a kouká, co se to sakra stalo, kdežto ta druhá plave na pobřeží. (odkazAle klidně si, pro mě za mě, plavte třeba do hlubin oceánu a utopte se.)

Švédsko - 13. června 2012 03:47

A je to tady... katastrofa na obzoru... Stále nemohu uvěřit svým očím. A je jedno, že jsem si nandal brýle, které jsem našel na zemi. Realita vypadá pořád stejně. Tohle si nikdy neodpustím... Takhle... poskvrnit Tina...Takhle zneužít jeho...S povzdechem se praštím dlaní do čela a zakroutím hlavou. Tyhle myšlenky nikam nevedou. Jasně, musíš se vzchopit. Co se stalo, stalo se, to už nezměníš. Důležitý teď je, jak se k tomu postavíš... Předně, je to tvůj žena, něco takového je přece normální, ne? - Nejspíš... Ale stejně se cítím jako bych ho zneužil... Pomalu se mi začíná zlepšovat nálada. Nezneužil. Tino byl přece šťastný, spokojený, ne? A to je důležité. Opravdu to začíná být lepší. Tino, Tino... Tino mě bude určitě nenávidět. Spadnu opět do deprese. Jak já se mu teď jen podívám do tváře. Zabrán do konverzace se svým svědomím, které se mě snažilo utěšit což je docela dost velký paradox, protože si jasně pamatuju, že v noci ze mě dělalo největšího násilníka pod sluncem , nevšimnu si, že se za mnou Fin přiblížil. Při vyslovené mého jména se docela regulérně leknu. Nečekal jsem, že se vzbudí tak rychle. Chtěl bych se otočit a ujistit se, že je po včerejšku vpořádku. Fin je však rychlejší a než se stihnu otočit, přilepí se mi na záda. Chtěl bych něco říct, ujistit se, ale nevím, jak začít. Jeho slova jsou tak strašně hřejivá, uklidňující... a přesto se po nich cítím jako čím dál větší ničema. Zvláště při zmínce o včerejšku. Nemohu pochopit, jak se na mě po tom ohavném činu může ještě smát a říkat, že mám rád. Možná proto, že se takhle láska dokazuje? - Nech toho, to je zvrácenost! Zjišťuju, že se Tino přesunul přímo přede mne a něco po mě žádá. Políbit? On chce, abych ho políbil? On mě ani oo tom všem nezatracuje? - Neříkal jsem ti to? Udiveně úplně stejně děsivě jako každej jinej normální den se na něj podívám "Nh,"sehnu se, obejmu ho a na závěr políbím. "D'bré ráno, Tino." Podívám se mu do očí. Vypadají stejně šťastně, jako kterýkoliv jiný den. Naplňuje mě pocit úlevy. Ozve se docela známé zakručení v břiše. Když nad tím tak zapřemýšlím, tak jsme od včerejška nejedli. Vlastně si ani nepamatuju, že bychom to jídlo, co jsem tak pracně udělal vůbec ochutnali. No, doufám, že to Islie snědl. Byla by škoda, aby to přišlo v niveč. a taky bych pak nechtěl slyšet Norgeho poznámky o tom, že mu nechávámhladovět bratra. "M'š hlad?" Celkem zbytečná otázka, jeho žaludek kručí stejně jako ten můj. "Hm... m'slím, že bychom se měli nejdřív oblíct." Zhodnotím náš celkový a zvláště můj oděv. Pevně doufám, že je Islie od té chvíle, co jsem odešel za Tinem, pořád dole. Nerad bych si od Norgeho vyslechl ještě něco o pohoršování mládeže. Podívám se na naše oblečení rozházené všude kolem. Nevypadá, že by za noc stihlo kdovíjak uschnout. Co se dá dělat. Budeme se muset zeptat... ehm... vzpomenu si na pohoršování... podívat po nějakém oblečení. Snad nebude Isliemu vadit, že si něco půjčíme. Vydám se ke dveřím. Pak se otočím a podívám se na Tina. Projedu ho pořádným, téměř rentgenovým pohledem. "Ehm..." začátek je vždycky nejhorší, "jsi vpořádku? Myslím jako... po tom včerejšku? Každopádně, ať už odpoví jakkoliv, vrátím se pro něj a vezmu ho do náruče. Odnesu ho do ložnice, kde jsme se ráno probudili. Ani tak proto, že bych se tam chtěl vracet, ale protože je to nejblíž koupelně a já opravdu nechci riskovat střed s náhodou se potulujícím Islandem. Tina uložím bezpečně na postel a dám se do prohledávání věcí. Na Tina není problém něco najít. Položím mu jeho svršky na postel, aby se nemusel příliš namáhat. Ovšem s věcmi na mě už je to horší. Nor je sice velký, ale oproti mě je pořád ještě menší, takže jeho věci mi nebudou. Přesto jsem nepřestával mít naději. Pak jsem uviděl nějakou větší košili. Při pohledu na barvy dánské barvy jsem jí zase zarazil hluboko do šatníku. Než nosit Dánovo věci, to radši budu chodit v prostěradle. Když už jsem to skoro vzdal s tím, že si pudu spíchnout nějakou zajímavou tógu jsem objevil nějaké relativně vetší ošacení a kupodivu na tom nebyla Dánská vlajka. Dospěl jsem k závěru, že to nepatří Dánovi a nasoukal jsem se do toho. Objevený svetr měl dokonce modrou barvu. Jak milé. otočil jsem se na Tina. "Až budeš oblečený, tak přijď dolů. Udělám zatím něco k jídlu." Sebral jsem oba povalující se ručníky a cestou se stavil v koupelně. Sesbíral jsem tam naše svršky a pověsil je na šňůru. Jestli bude čas a počasí, dám je ven, ale teď jenom bude stačit, aby se neválely na zemi. Po shlédnutí mého děsivého zjevu v zrcadle jsem se před odchodem trochu zkulturnil. Vydal jsem se po schodech dolů. Už cestou se mi zdálo jako bych tam slyšel nějaké hlasy. To bylo podivné, nikdo jiný než Islie by tam být neměl. V podivné předtuše jsem přidal do kroku. Když jsem došel do obýváku do té místnosti, kde jsme pobívali včera, našel jsem tam Islieho, toho chlápka ze včera, co nám tu hodně věcí vysvětlil, a... Přimhouřím oči. A nějakého cizince. Co tu chce? Kdo je to? Přeměřuji si ho pohledem. Nelíbí se mi. Hlavně se mi nelíbí, jaké pohledy vrhá na Islieho. Najednou mě přepadne strašné nutkání najít svou mušketu. Kam jen včera přišla? Chlápek za stolem si mě vzápětí všimne a evidentně si všimne i mého vražedného pohledu vysílaného směrem k tomu podivnému cizincovi. Nelíbí se mi. Vůbec se mi nelíbí. Má takový divný pohled. A to jak si se zájmem každého prohlíží se mi taky nelíbí. Nesmím ho spustit z očí. Ten chlap má určitě něco za lubem. Chlápek začne něco mlít, pravděpodobně nás představuje, protože mezi řečí zaslechnu svoje jméno a pak něco jako Řím. Hm... Řím, Řím, kde já už to slyšel. Potrápím paměť. Chvíli to trvá, ale nakonec si vzpomenu. Nejsou to zrovna potěšující zprávy. To abych před ním raději ty dva, Islieho a Tina, někam zamknul, protože jestli se on bude potulovat někde v okolí nebudu mít klid. Jako bych to nepřivolal, sejde dolů i Tino. Neujde mi, jak se na něj Řím podíval. Zamračím se ještě víc. Aniž bych přestal propalovat Říma pohledem, chytnu Tina kolem pasu a přitáhnu si ho k sobě. Ten je můj Chlápek ze včera začne mlít něco o jídle, že prej udělali snídani, tak abychom se k nim přidali. Popostrčím Fina a společně dojdeme ke stolu. Sedneme si na jeho opačný konec, než sedí Řím. Ani při jídle z něj nespouštím oči. Když se chlapík dostane k představení Tina, znova si ho k sobě přitisknu. "M'j žena" pronesu přesně odměřeným hlasem, kde je skrytá výhružka: 'sáhni na něj a zabiju tě.' Po jídle nám chlapík opět vykládá o krásách a tajích 21. století. Vzhledem k tomu, že nám o zom vyprávěl už včera, nepřináší to žádné nové informace. Naproti tomu Řím je z toho evidentně unešený. Dokonce natolik, že přestal očumovat moje příbuzně. Otočím se ve volné chvíli na Islieho. "P'jčili jsme si oblečení, doufám, že to nevadí." Po skončení přednášky se chlapík zvedne, koukne na hodinky a prohlísí, že už je čas. A začne nás všechny strkat ke dveřím. Chci mít Říma stále na očích, a tak ho nechám jí prvního. Mám v plánu od něj udržovat co možná největší odstup. Jen pro jistotu. Tento plán mi záhy zhatí onen chlap, když nám oznámí, že máme nasednout do té divné krabice na kolečkách, které říkají auto. Sám si sedne na místo řidiče. Obhlížím si auto ze všech stran. Vnitřní konstruknce se mi ani za mák nelíbí. Přemýšlím, jak to udělat, abych na Říma pořád viděl a aby se zároveň nemusel dotýkat mých příbuzných. Jediná možnost je nechat sedět Řím vpředu. Dojdu tedy k zadním dveřím a otevřu je. "Islie, Tino, nastupte." Počkám, až tam vlezou a sednu si za nima. Když se usadí i Řím, dá se auto konečně do pohybu. Je to nezvyklý pocit. Tolik odlišný od jízdy na koni či houpání po vlnách. Zjišťuji, že v tomto uspořádání nehrozí nikomu od Říma potencionální újma a dovolím si občas odvrátit zrak z okna. Je tu úžasný výhled na oceán. Po nějaké době spatřím loď. Netrvá dlouho a auto zastaví u nějakého mola. Všichni vystoupíme. V tuto chvíli se opět stává Řím hrozbou pro mé okolí a já ho nepřestávám sledovat. Štve mě, že jsem si nesměl s sebou vzít mušketu. V jeden okamžik se nenápadně přitočím k Tino a pošeptám mu do ucha. "D'vej si na něj pozor. Může být nebezpečný." Opět se dám do jeho sledování. Najednou uslyším, jak někdo vykřikne. Podívám se, co se děje. Pohledy přítomných směřují k připlouvající lodi, která z nějaké nevysvětlitelné příčiny jde ke dnu.

Španělsko - 13. června 2012 17:32

Dřív, než Francis stihne odpovědět na můj stěr, respektive dřív, než mu dám prostor to udělat, ho bez sebemenšího zájmu a slova obejdu. Co čeká? Že ho s porozumněním v očích pohladím po vlasech, řeknu mu, že se nic nestalo a nad naše hlavy se snese barevný obláček míru? Cha, to rozhodně. V mojí době ne. Nejsem jeho matka. Ale milerád budu u toho, až se začne chovat jako pravej muž. Protože to se nikdy nestane... Zatímco se ignorantně vzdaluju od žáby na zemi a mířím k přídi lodi, nskytne se mi velice příjemný pohled na pevninu před námi. Ať už jsme kdekoliv, vím, že se blížíme k cíli, který ale k mojí smůle nemůžu blíže identifikovat. Nemám tu kompas a orientuju se jen pomocí slunce vycházejícího po mé právě straně, takže jediné, co vím, je, že teď plujeme na sever. On mi to sice už někdo říkal, kam to vlastně máme namířeno, dokonce i dvakrát, ale... známe se, že? Jsem hlavně rád, že jsme plavbu přežili ve zdraví. Ono se totiž ne vždycky poštěstí, i při takovýchto krátkých plavbách často dochází ke zhoubnému neštěstí, ale vypadá to, že tentokrát Bůh stojí na naší straně. Jsem si jistý, že nás právě pozoruje. A skoro bych se i vsadil, že nám tímto přesunem v čase dává jakousi...lekci. Dává nám novou šanci změnit náš dosavadní život – a změnit tím celý svět. A až se poučíme, určitě nás pošle domů. Otočím se na Angličana, a v záměru prokonzultovat s ním mou teorii otevřu pusu. „Hey, Artu-“ vyleze ze mě pár hlásek, než ale stihnu dokončit celé oslovení, ozve se rána a cosi mě odhodí na stranu. Trhnu sebou, když dopadnu na tvrdou podlahu paluby a překvapeně zvednu zrak. Skoro vypustím duši, když uvidím, co se stalo. Loď je celá prolobená a rozbořená, jako by ji zasáhl nějaký neviditelný blesk. Z čistého nebe. Všechno se to odehrálo v pár sekundách, takže se není čemu divit, že ještě stále ležím na pomalu se potápějícím kousku plavidla a s otevřenou pusou hledím na tu zkázu přede mnou. Co se to stalo? A jak se to stalo?! Ach ne, určitě za to můžu já! Rozzlobil jsem Boha, když jsem o něm před chvílí přemýšlel. Za tohle mě ostatní zabijou. A já...půjdu do pekla. Když se konečně trochu vzpamatuju z toho počátečního šoku a přestane mě bavit ohromené zírání na loď, jak jde pomalu, ale jistě ke dnu, okamžitě vyskočím na nohy a rozhodím rukama, abych chytil rovnováhu a udržel se na nich. Když to tak vidím, je jen zázrakem, že se nikomu nic nestalo. Teda, aspoň v to doufám. Dřív nebo později se všichni dostanou ven z kajut a všichni doplaveme ke břehu. „Doplaveme..“ zopakuju si pro sebe své myšlenky, přičemž mi dojde jedna zajímavá věc. Arthur. Už jsem se zmiňoval, jaká lama to je? Machrovat na moři, to jo, ale že by se konečně naučil plavat? Povzdechnu si a začnu se po něm rozhlížel. Docela mě vyděsí, když ho z prvu nemůžu objevit na žádném z plovoucích zbytků lodi, a pomalu se začínám obávat nejhoršího, ale po pár vteřinách zjistím, že je to jen planý poplach. Najdu ho, jak téměř střečkuje na jakési trosce, která jde – jako všechno ostatní – ke dnu. Ne, ten parchant prostě nemůže umřít, na to je moc namyšlenej. A já jsem teď ten, kdo mu musí zachraňovat krk. Skočím do ledové vody a rázem provlhnu až na spodky. Bohužel jsem v tuto chvíli až moc zaneprázdnět na to, abych bědoval k Bohu, jak nespravedlivý je, místo toho raději rychlými tempy zamířím k Angličanovi. Jeho záchytná troska se už téměř potopila, a já tem jsem akorát včas, abych ho chytil. Jo, někde tu možná je i Francis, ale upřímně, ten mě nezajímá. Ať se klidně utopí nebo odletí na té svojí lásce hezky domů, co chce. Je to žába, plavat umí. Starat se o něj nebudu. Teď svou veškerou pozornost věnuju obočnatcovi. „Jseš fakt neschopnej, víš to?“ oznámím mu otráveně a poodplavu s ním kousek dál, aby nás nemohla potápějící se loď nijak ohrozit. „A taky zatraceně těžkej. Když už musíš jíst to tvoje příšerný jídlo, alespoň ho nedělej tak tučný. Přístě abych se na tvou záchranu rovnou vybodl.“ rozesměju se a pomalu s ním zamířím ke břehu. Nemá smysl tady zůstávat, ať už zničilo tu loď cokoliv, tak ji to jistojistě potopí. Je mi líto každé potopené lodi (kromě té nepřátelské), ale zároveň jsem rád, že to nedopadlo hůř. Koneckonců, pevnina je odtud jen několik desítek vzdálená, nebude těžké k ní doplavat. A to ani s tím blonďatým nákladem, kterej mě sice značně brzí v mojí cestě za bezpečím, ale utopit ho nechci. Je to sice skvělá příležitost zbavit se velkého a silného nepřítele, ale na to jsem asi moc velkej srab. Nebo prostě nechci, aby se utopil, já nevím. „Když už ti zachraňuju kůži, ocenil bych, kdybys mi s tím trochu pomohl“ ozvu se po chvíli, když už se mi ten Anglán pronese. Ta mořská voda sice dost nadnáší, ale i tak už to začíná být náročné, a já mám co dělat, abych nenechal Arthura nalokat se mořské vody, ačkoliv to už se mi nejspíš povedlo nesčetněkrát. Alespoň nejsu sám. Hnus. Netrvá to dlouho, udělám už jen pár posledních temp, než hodím Arthura do opravdu mělké vody. Nesahá nám ani po kolena, ale já mám zjveně ještě dost síly na to, abych ho za nohy vytáhl až na souš. Ano, za nohy. Co jinýho si taky zaslouží, že? Sám se svalím na zem vedle něj a rozhodím končetinama, abych je nechal trochu vydechnout. Už jen s Arthurem se mi plavalo dost blbě, ale berme v úvahu, že se mi tou vší zimou stáhly snad všechny svaly v těle. Voda je ledová, může mít sotva pár stupňů, jestli ne míň, a na mé promočené oblečení zaútočí ledový vítr.. Skvěle. Bůh to vymyslel fakt geniálně. Nicméně, stočím hlavu k Arthurovi a přeměřím si ho pohledem. „Jsi v pohodě?“ zeptám se ho nakonec.

Portugalsko - 14. června 2012 16:47

Mám pevně zavřené oči. Cítím, jak padám dolů. Necítím pod sebou žádnou šupinatou kůži, což asi znamená, že jsem spadnul. Rychle otevřu oči, abych pomocí svého nejsilnější smyslu zmapoval situaci. Pád je moc rychlý, takže uvidím jen rozmazanou šmouhu. Ucítím na své kůži studenou vodu. Ponořím se pár metrů pod hladinu a trvá mi pěknou chvíli, než se zvládnu zorientovat a vyplavat na hladinu.  Zakuckám se a pokusím se pobrat dech. Uslyším ohlušující ránu, trhnu sebou a pohlédnu směrem k tomu zvuku. Loď? Nebo spíš její trosky. Cože?! Zmateně se začnu rozhlížet po Walesu a Holandsku. Co se tu k čertu stalo? Musím je najít… musím zjistit, jestli jsou v pořádku. Nebýt Arthurova bratra, trčel bych na té poušti ještě teď. A choval se přece ohleduplně vzhledem k tomu, že jsem místo čehosi okřídleného viděl… vlastně jsem neviděl nic.  Vždycky jsem ty Arthurovi halucinace nějak respektoval a moc jsem se tím nezabíral. Ne, že bych mu nevěřil, ale ono není lehké věřit v něco, co není vidět (a vůbec nevadí, že Boha jsem taky jakživ neviděl). Asi bych měl změnit názor. Protože pokud ten klučina neumí něco parádního se vzduchem (ale Bůh je mi svědkem, já vím, že jsem seděl na hřbetě nějakého tvora), musí draci existovat. Jenže teď už to neviditelné cosi je někde pryč a já se máčím v ledové vodě. Dal bych přednost vyhřátému moři, kde jsem se shodou podivných okolností nedávno koupal. Rozhlížím se kolem sebe, ale ani jednoho nevidím. Možná bude lepší, když doplavu na břeh. Oba přece uměli plavat docela obstojně, navíc jsem taky mohl spadnout sám.  K mému štěstí je jen pár desítek metrů ode mě pobřeží, kde i na tu dálku zahlédnu postavy. Vydám se tedy ke břehu. Voda je studená a já vím, že tohle mé teplomilné nátuře ani trochu nesvědčí. Plavu co nejrychleji mi mé promrzlé tělo dovolí. Nenávidím zimu! Copak jsem se dneska nekoupal dost? Poslední, co mi tu chybí, je usměvavý bratr. Potom už by se to dalo přirovnat k peklu.  Ale co to plácám! Pořád jsem naživu a zdravý, co víc si můžu přát? Navíc jsem mohl taky spadnout mnohem dál od pevniny a plácat se ve studené vodě o poznání déle. Bůh se smiluje. Určitě to nakonec nebude tak špatné.  Vylezu na souš a vyždímám alespoň trochu svou košili. Je tu děsná zima. Rozhlédnu se po oněch osobách, které jsem spatřil ještě v moři. Hm. Neznám. Neznám. Neznám. Neznám… Stočím pohled k dvojici ležících postav. Srdce mi radostně poskočí a dech se mi na chvíli zastaví, když si ho všimnu. odkaz Od té chvíle nevidím nikoho jiného, jen mého Arthutra. Ignoruju druhou postavu a nezajímám se, kdo to vlastně je. Rozběhnu se k blonďaté chcíplotině (no vážně, vypadá jako kdyby byl mrtvej). Ale jeho hrudník se hýbe. Já vím, že žije! odkaz Jsem si jistý, že je to Arthur! Vždyť Morgan říkal, že jedeme za jeho bratry! Sice jich taky mohl mít víc a myslet nějaké jiné bratry, ale já přece poznám svého kamaráda! Opomeňme fakt, že jsem si zrovna nedávno z dálky spletl jeho mladšího bratra s ním.  Je mi jedno, že leží na zemi, je mi jedno, že je mokrý, je mi jedno, že zase upoutám pohledy všech přítomných. Nezajímá mě to.  Doběhnu k němu a vrhnu se mu kolem krku. “Arthure!” radostně se zazubím. Pevně ho objímám a nehodlám ho jen tak pustit. “Arthure! Nedokážeš si představit, jak hrozně rád tě vidím!” do očí mi vhrknou slzy radosti. Odtáhnu se, abych si ho mohl prohlédnout, ačkoliv přes slzy mám jeho obličej celý rozmazaný. “Neuvěříš mi, co všechno se mi stalo!” znovu se k němu sehnu a položím svou hlavu na jeho hruď. “Ach bože, Arthure, tak rád tě vidím!” dám mu kamarádskou pusu na tvář a zazubím se na něj.“Hrozně jsi mi chyběl!” ještě jednou si ho prohlédnu. “A… jsi v pořádku? Není ti nic?“ starostlivě na něj pohlédnu. “Vypadáš příšerně,” uculím se.“Ale i tak jsem šíleně rád, že tu jsi!” odkaz Všechno to ze sebe vychrlím neuvěřitelnou rychlostí, za což ovšem může nepopsatelné nadšení, že ho zase vidím. Tolik se mi po něm stýskalo.  Trochu se uklidním a setřu si slzy. Dál svého kamaráda objímám a tisknu se k němu, načež mě napadne se taky podívat, kdo je ten druhý. Celý ztuhnu a projede mnou šok, když stočím hlavu k postavě ležící vedle Arthura. odkaz Bratře? odkaz odkaz

Anglie - 14. června 2012 20:23

Možná se nakonec vyplatilo vydupat nahoru místo zašití se do nějaký neobydlený místnosti jako třeba kumbálu, protože chlastu není nikdy dost, i když to znamená snášet tu pár dalších národů. A že zrovna tihle dva.. Mořskej vzduch mi mírně spraví náladu, protože mi aspoň připomíná okamžiky vítězství, kdy jsem měl navrch a nemusel jsem se potýkat s debilníma situacema a bratrama jako tady. Největší potíží bylo vymýšlení vhodný omluvy nebo výmluvy, proč jsme přepadli portugalskou loď, když nepočítám docházející zásoby a nemoci zabíjející značný části posádky. Mám chuť Španěla okřiknout, ať tak blbě nečumí, ale nakonec na něj se sebezapřením kývnu a odeberu se k zábradlí koukat na odlesky slunce na vlnách. Takhle si vyslechnu i Francise a Antoniovu odpověď. Hned se potom cejtím líp. Ne, vážně. Kdybych si ze všech sil nedržel tvář, musel bych se aspoň uchechtnout, protože hej, Francis si to zasloužil. Zrovna se hodlám otočit, abych zjistil, co ten idiot chce, ale nemám ani čas vytřeštit oči. Drak se zřítí a než se vzpamatuju, už se všechno řítí ke dnu. A mě to hodí přes zábradlí. Ne že by na tom záleželo, když bude všechno stejnak za chvíli pod vodou. Místo vzteku nahrazenýho pocitem čirý škodolibosti se dostavuje spíš než panika naprostá otrávenost. Tahle situace by byla v absolutně absurdně škodolibým smyslu docela vtipná a dalo by se to strpět, nebýt toho bezvýznamnýho detailu, že ještě pořád neumím plavat. Proto si najdu první plovoucí věc v okolí, který se chytim a z tý pozice sleduju nedalekej břeh. Proč se utopit někde uprostřed Atlantiku, když jde ke dnu loď, když to jde i pár metrů od pevniny, že? To je aspoň originální. odkaz Je zajímavý, jak moc se mě nezmocňuje panika. Normálně bych se rozhlížel kolem, kde se na mě vrhne jaká vodní potvora a taky by mě znepokojovala rychlost klesání mýho zdroje záchrany do vody. Teď jenom nezaujatě sleduju, co vyvádí ostatní a uvažuju, že by možná nebylo tak špatný se tady utopit. Třeba by mě to aspoň vrátilo do normálního času. Nebo aspoň libovolnýho normálnějšího, kde by nebyl ani jeden bratr a v okolí by nic nekvákalo. Stejně si s Walesem budu muset důkladnějc pohovořit, jestli to přežiju. Netuším, z kolikátýho století ráčí bejt on, ale už dávno před mojí dobou jsem mu vtloukal do hlavy, ať už nezkouší usínat na drakovi. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrýho. V momentě, kdy už se nemám pomocí čeho držet nad hladinou, se Antonio rozpomene, že by se mi možná mohla hodit trocha pomoci a zřejmě se mě odsud rozhodně vytáhnout. Zajímavý. Když jsme v podobný situaci byli před opravdu dlouhou dobou, kdy se mu naposled povedlo mě potopit i s lodí, se nejdřív kochal pohledem na bublinky na hladině a pak si na mě v lodní věznici dělal zářezy místo zápisu dnů do lodního deníku. Mně už to tak zábavný nepřišlo. "Taky by se ti nechtělo plavat, když se tě pokaždý pokusí něco sežrat!" vyplivnu hnusně přesolenou vodu, který se nalokám, když mě dotyčná osoba drapne za účelem pravděpodobně záchrany (pokud si to ještě nerozmyslí a radši mě neutopí). Fuj. Alespoň ta voda nadnáší. Je to lepší než v kterýmkoli z britských jezer, kde se mě především Aidian v průběhu dávných století snažil naučit plavat. Marná snaha. Možná bych na to nebyl levej, kdyby se fakt všude nenašlo něco, co by se mě pokoušelo buď sežrat nebo utopit, nebo utopit a sežrat. Nejdřív to byla Nessie, pak kelpie a různý další druhy vodních víl, včetně mořských pannen. A pak tu byli žraloci a chobotnice v zámoří. S takovýma vyhlídkama člověk nemívá moc chuť se tý vody vůbec dotknout, natož v tom plavat. "Se vybodni, když máš zase problém! Já se tě o nic neprosil!" Klidně jsem se tu mohl v klidu utopit, kdybys neotravoval, pěkně děkuju! Uznávám, že tenhle argument trochu pokulhává. Mám dojem, že jsem zatim omylem spolknul slaný vody zhruba stejně, jako kdybych šel ke dnu s lodí. Proč se teď zase směje, když byl před chvílí zjevně naštvanej na Francii? Další komentář radši ignoruju. Proč energii vloženou do stěžování si nepoužije na plavání? Ale už jsme na mělčině, po kousku už dosáhnu i na dno. To už se uráčím trochu popostrčit dopředu sám. Mohl bych normálně vylízt, ale tady šlechetnej zachránce to zjevně zamýšlí jinak. "Co děláš, ty kreténe?!" zařvu na něj i za cenu opětovnýho nalokání se mořský vody (která trochu zkazí údernost výpadu, protože místo pár slabik se ozve jen pochybný zabublání) "Ne." odseknu nepříjemně a otočím k němu hlavu. Pak si uvědomím, na co se mě vlastně ptal. "Jo," odtuším znova nedůvěřivě. "A.. díky," dodám neochotně. Co kdybych se náhodou zas někdy topil, že? Náhodou dobře vim, kdy se mi nevděčnost nevyplatí. Začíná mi vrtat hlavou, proč mě odtamtud vůbec tahal. Beztak jenom proto, aby se mi měl kvůli čemu vysmívat, pokud by už nechtěl připomínat ten včerejší.. incident v kajutě. odkazProč to nemůžu vyhnat z hlavy, sakra?! A vůbec. Myslel jsem, že by tu konečně mohla nastat změna k lepšímu, ale trvám na tom, že chci zpátky do svýho století, kde můžu zlomyslně nakopat zadek komukoli se mi zlíbí a je tam rozhodně mnohem menší koncentrace národů na jedno místo. Rozhodnu se zvednout do sedu dřív, než si vymyslí, že chce něco na oplátku a postupně i do stoje a systematicky u toho začít ždímat mokrý oblečení, ale to už na mě v rychlosti dopadne váha jiný osoby a já přistanu na zádech v písku, s dotyčným omotaným kolem krku. Huh?! Nejdřív se málem utopím a teď tohle? odkaz "Kterej idiot-!" začnu, když se vzpamatuju. Až pak si uvědomím, kdo se to na mě vlastně vyvaluje. "... Oh." Ať už má v tomhle kolotoči katastrof prsty kdokoli, tohle se mu opravdu povedlo. Myslím, že už jsem tu dřív něco označil za nejlepší věc, co se mi tu mohla stát. Oprava. Tohle je ta nejlepší věc, co se mohla stát. Konečně někdo normální (v přeneseným slova smyslu) na lodi plný idiotů. Je vždycky dobrý mít alespoň jednoho člověka, co za mnou bude stát, když se mě všichni ostatní budou snažit podřezat ve spánku. "Měl bys změnit svoje návyky!" odkaz Navenek nadšení držím na uzdě, ještě by si zvykl na mě takhle skákat vždycky. Už tak to dělá dost často. Z rychlý snahy o zhodnocení situace, a odpovídání v duchu na vlastní otázky týkající se zjevení mýho BBF, mě vytrhne drmolení a ještě přehnanější projev nehynoucí portugalský náklonnosti než samotný objetí. "Taky tě rád-.. Ty taky neu-.. Jasně, jsem-...," pokusím se mdle a hlavně neúspěšně odpovědět na otázky, ale že bych se zrovna dostal ke slovu, to se říct nedá. Proti svojí vůli cítím, jak se mi vyspravuje nálada a jak se snad i začínám usmívat. Nikdy jsem nepochopil, jak to ten idiot dělá, ale jeho přítomnost mě většinou dokáže vytrhnout z chmurných myšlenek. "Počkej, počkej!" napadne mě najednou, když mám šanci promluvit. "Z jakýho seš století?" Když z Portieho okamžitě nevyletí odpověď, napadne mě zvednout hlavu a sledovat jeho pohled. odkaz odkaz Možná to nakonec nebude až tak idylický, jestliže budu zachraňovat jednoho bratra před druhým. Aspoň budu mít záminku se vyhýbat svým bratrům.

Norsko - 14. června 2012 21:37

Jisté otravné slovo na o Musím přiznat, že tohle jsem nečekal. Oplácím Aidianovi pohled, který sice nic nevyjadřuje, ale zrovna známka přátelství v něm taky není. Kdypak se nám z Alby stal rodinný typ?! Za mých dob si takhle na bratříčky nikdy nepotrpěl. Minimálně tedy nikdy neprotestoval a příležitost měl. Ale asi věděl, že by to pro něj nedopadlo dobře, tak proč by si dělal problémy. Když zmíní svoje zbraně, neodolám a trošku zkřivím koutek v úšklebek. Ten idiot mi vyhrožuje?! Odfrknu si. Nepochybuji o tom, že ve svém století má lepší zbraně. Ale ať si nemyslí, že mě zastraší. Kretén. Včerejší radost z toho, že ho vidím, poněkud vyprchala. A dobrá nálada ze spánku taky. "Nepodceňuj mě," odtuším, lhostejně a nezaujatě. A na jeho omluvu jen lehounce povytáhnu obočí. Prvořadě, já Island bráním vždycky! Ne jen z nějakého pochybného rozmaru. A druhořadě by nikdo nebyl takový idiot, aby se o něco takového pokoušel. "Naser si!" syknu nakonec jen, otočím se a vrátím se do kajuty. Přitom prásknu rozladěně dveřma. Pak následuje ta romantická trapná s přikrýváním Dána a pak opět vyrážím ven. Pitomej Skot. Naprosto mi zkazil náladu. Možná by stálo za to podívat se po Francisovi a vybít si na něm vztek. Hm. S tím vyjdu na palubu. Angličan, Španěl a Francis, který vypadá jako by Španěla žádal o ruku, na kolenou. Kam jsem to zase vlezl?! Ujdu pár kroků na stranu a cestou si utrhnu jakýsi červený plod z jakési rostliny a zakousnu se do něj. Hned na to zkřivím tvář odporem a odhodím tu věc do moře. Fuj! A co to vůbec je? ... Zastavím se a zpytavě se na rajčata zadívám. A kdy se to tu vzalo? (A když s tím někdo otravoval, tak to tady máte; Malý exkurz ze života rajčat: Bylo jednou jedno rajče, jmenovalo se Filip a bylo to opravdu, ale opravdu hnusný rajče. (protože Adrý nemá ráda rajčata, víme) A to nanejvýš hnusný rajče si takhle hezky rostlo kdesi v jižní Americe. Jenže pak se stalo neštěstí. Přišlo 16. století a podobně jako chuděrku bramborku Zemák si ji odnesli ti hnusní, proradní, odporní, zlí Španělé Portugalci a Italové. Místním se tato rostlina tak zalíbila, že ji začali pěstovat pro okrasu. Opěvovali ji, pyšnili se jí ... a pak nějakého debila napadlo, že to červený ochutná. Bohužel se z toho nepozvracel, ba co víc mu to zachutnalo, takže od těch dob se stal Filip a jeho přátelé oblíbeným zpestřením jídelních stolů. A od těch časů se ten červenej hnus sere všude. .___.; ) Takže tedy, právě si vyměňuji pohledy s tou kytkou, která by tu zaručeně neměl být. Magie? Zaváhám a prohlížím si prkna, z nichž raší stonky. Otravný, rozhodnu se a kráčím k zábradlí. Pak zvednu hlavu, pak zatřepu hlavou. Pak mi lehce poklesnou ústa, zamrkám ... a pak teprve si ujasním, že opravdu vidím draka, z něhož právě kdosi padá. Pak padá další ... a následně drak provede tak úžasnou kreaci, že promáčkne loď a ta jde ke dnu. Otravné! Navíc, jak to vypadá, tak to blonďatý padá směrem na mě. Zamrkám a nakonec se pokusím to chytit do náruče. Sice se mi trochu podlomí kolena, ale mám ho. Hned na to v dané osobě rozpoznám Wales. Dobře. Pak už jen znuděně stojím, blonďáka v náruči a čekám, než se ta prkna s tím zábradlím uráčí dostatečně potopit. (like a sir) Přece nebudu do tý studený vody skákat jen tak! Jen tak mě napadá, že Dán určitě nebude mít příjemné probuzení. Přeci jen voda valící se do kajuty může být poněkud nepříjemná. Snad ale bude mít tolik rozumu a vyplave. Nebylo by od něj hezké, kdyby se utopil. Jé, voda. Tak nějak chytnu stále spícího mladíka a plavu s ním ke břehu. Ostatní ignoruji, přeci jen mi nepřijde pravděpodobný, že by někdo z národů byl taková lemra a za ta století se ani nenaučil plavat (že Iggy?). A tak si plavu a plavu. Kouknu ke břehu a všimnu si Švédska a Islandu. Plavu tedy směrem k nim. Pokud Švéd bude tak ochotný, vnutím mu Wales, aby ho vytáhl a sám vylezu na břeh také. Lapám po dechu a oddechuji. "Zdravím," kouknu na brášku a prohlížím si ho. Na tváři se mi objeví nenápadný úsměv. "Jsi v pořádku?" vyhrknu hned. Pak propálím chladným pohledem toho Římana, z nějakého důvodu se mi moc nepozdává. A pak se také zadívám na Švédsko s Finem. "Mm," pronesu a kývnu jim na pozdrav. Zajímalo by mě, z jakého jsou století ... Pak se zadívám zpátky na moře, na plavající národy a hledám jistou blonďatou kštici. Kde je?! S tím také kontroluji polohu ostatních národů.

Island - 16. června 2012 14:03

Švédsko s Finskem se nachystaného jídla ani nedotknou a odchází. Zůstávám tu sám, jen s kouzelnou krabičkou, takže mi to ani moc nevadí. Sáhnu po té věci, kterou se to ovládalo a vrátím si program zpátky na poníky, které mi Finsko přepl na nějaké zprávy. Časem mi začíná kručet v břiše, a rozhodnu se tedy vyzkoušet to jídlo, co Švéd donesl. S prvním soustem jsem opatrný a dívám se na něj podezřívavě, ale když ho po chvilce zvažování pro a proti opravdu vyzkouším, není to tak špatné. Druhé sousto už obdrží méně podezřívavý pohled. Dál už jím zcela normálně, i tak se mi do sebe povede nasoukat jen půlku talíře. Teď, když tu spokojeně sedím s plným břichem a poslouchám znělky pohádek, začínají se mi klížit oči. Ráno mě budí bolest břicha. Zdá se, že jídlo nebylo tak nezávadné, jak se zdálo. Chvilku tiše trpím a kroutím se na místě, ale pak už to nevydržím a vydám se nahoru, najít to místo, kam můžu vykonat potřebu, co nám včera ten pán ukázal. Jak procházím chodbou, neujde mi, že dveře do vedlejší místnosti jsou pootevřené a nedá mi to a nakouknu dovnitř. Tak objevím rozházené promáčené oblečení a rozlitou lahvičku něčeho. Co tady ti dva prováděli? Další vlna bolesti břicha mě donutí pohnout se na své cestě k záchodu. Zastavím se ve dveřích další místnosti. Ta věc vypadá stejně děsivě jako včera, jako kdyby mě měla spolknout, jakmile si na ni sednu. Jen doufám, že si správně pamatuju zacházení s tím. Z místnosti spokojeně vylízám, když dole slyším někoho volat. Pospíším si ke schodům a s obavou shlížím dolů, kdo to asi může být. Netuším, koho v tomhle divném světě čekat, že? Naštěstí je to jen ten člověk ze včerejška. A s ním nějaký další národ. Vyptává se, jestli je všechno v pořádku a pak nás vezme do kuchyně, kde uvaří snídani pro všechny. Doufám, že tentokrát se jídlo obejde bez břichobolu. Ještě než se jídlo snese na stůl, ukáží se poslední ospalci ve zcela jiném oblečení. Nedivím se, když to jejich leží mokré na zemi. Stejně by mě zajímalo, co dělali. Po jídle a další přednášce nás nacpou do jedné z těch věcí, co jsem viděl z okna a jedeme naproti bráškovi a ostatním. Už se nemůžu dočkat, až Norsko uvidím. Loď už je na obzoru, když přijedeme a všechno by šlo jako na drátkách, kdyby se zničehonic neobjevil drak s několika národy na hřbetě. Huh? A někdo z něj padá a jak se ho drak snaží chytit, rozmáčkne celou loď. Úzkostlivě sleduju draka plácajícího se mezi troskama a národy plavající kolem. Snad se bráškovi nic nestalo. Naštěstí ho o chvilinku později vidím ještě s jedním národem plavat rovnou směrem k nám. Jakmile se přiblíži ke břehu, vyběhnu mu naproti. "Bráško!" vyhrknu a neuváženě Norsko obejmu. Neuváženě, protože je celý mokrý. Měl jsem na to ještě argument, že dospělí se nevítají objetím, ale to bych právě nesměl být svědkem úprku jednoho národu po celé délce pláže, jen aby se vrhl kolem krku dalšího národu (z nichž ani jeden pravěpodobně nerozeznávám). Chvilku jsem je sledoval, než se přiblížil i bráška s nějakým dalším národem v rukou. Dávám si načas, než Sigurda zase pustím a přestanu bořit hlavu do mokré látky. Jsem opravdu rád, že ho vidím. Chtěl bych mu říct, jak jsem se tu bez něj bál a jak mé jediné štěstí bylo, že se objevili Švédsko s Finskem, protože jinak bych se tam sám (s Puffinem) asi zbláznil. "Puffin zmizel," postěžuju si. "Ale jsem v pořádku, ani břicho už mě nebolí. Jsi ty v pořádku?" podívám se na něj starostlivě. Ta srážka draka s lodí byla ošklivá a plavání studenou vodou s nákladem dalšího národu taky nezní nejlépe. "Kdo je to?" upřu pohled na blonďatý národ, který sem Norsko donesl. Poznávám v něm toho, co spadl z draka (jako první).

Španělsko - 16. června 2012 23:49

No jasně. Právě jsem Angličanovi zachránil život, ale jediné, co se z něho nedobrovolně vydere, je uspořádání pár písmenek v jakési neochotné „Díky“ a nazdar. Co jinýho od něj taky čekat, že? Je to Anglán. A Arthur. Už jen to jméno mluví za vše. Od někoho takovýho přece nemůžu čekat ani o špetku více vděčnosti. Ale je fakt, že už jen to chabé poděkování je od něj docela...pěkné. Ten fakt , že jsem mu zachránil život, mu budu moct omlátit o hlavu pokaždý, když se zas bude snažit vytřít se mnou podlahu. odkaz Ale proč to vlastně tak řeším? Teď je nejdůležitější, že jsme oba...hlavě já, přirozeně...přežili. Můj zrak se stočí k místu, kde se ještě před chvíli plavila věc, které v dnešním světě říkají loď. Teď už z ní zbývají jen nepatrné kousky a trosky. Některé se horko-těžko ještě drží na hladině, ale jiné jdou ke dnu stejně, jako jejich předešlí druzi. Ámen této lodi. Nechť odpočívá v hlubinách. Teď ale mou pozornost upoutá zcela jiná věc, než trosky na moři. Než by se kdokoliv nadál, najednou, asi jen tak ze vzduchu, si vyskočila jakási postava. A jen tak mimochodem si rovnou skočí na Iggyho. Dneska si ze mě Bůh asi vážně dělá srandu. Nejdřív zničí loď, a teď jako co? Pošle nám strážnýho anděla? Nebo snad existuje ještě něco jinýho, co si takhle samovolně padá z čirýho nebe? Moje čerstvě zrozené teorie se ale jedním pořádným pohledem rázem rozplynou. Konečně totiž rozeznám osobu, která už stihla a povalit Angličana na zem a teď se k němu jaksi...podezřele tulí. Měl bych být překvapenej. Hodně překvapenej. Jenže místo toho stojím přibitě na místě a s nečitelným výrazem ne ty dvě hrdličky hledím. odkaz Portugalsko. Kde se tady vzal? A co tu dělá? A proč sakra teď?! Ne, ne, teď měla být ta úžasná chvíle, kdy s Arthurem sami dva hledáme východ z téhle pasti, záchranu, kostel, hostinec, cokoliv. A místo toho si teď připadám jako křen. odkaz „Bienvenida, Portugal...“ odpovím bratrovi na jeho krátké oslovení. Je pěkné, že si mě konečně taky všimnul, už jsem se bál, že tu zůstanu trčet jako cool v plotě. I když to by teď možná taky nebylo na škodu. V oku mi tikne a přemýšlím, jak se v téhle situaci zachovat. Je fakt, že je plno národů, které bych tu viděl mnohem radši, ale co s tím teď udělám? Jak se totiž zdá, i Arthur má z nečekané návštěvy očividnou radost. Ale já ne. To je ten problém. „Můžeš mi laskavě vysvětlit, co tady sakra děláš?!“ vyjedu na bratra se vzteklou grimasou ve tváři a udělám rázný krok směrem k němu. Napadne mě ale, že v tomhle světě bych se k němu mohl chovat trošku jinak, než jak to dělám běžné. V mé době, chci říct. Neměl bych si poštvat proti sobě, když ani nevím, z které doby je. A já tu teď v podstatě nemám ani zbraň. Nic. A navíc... sklouznu teď pohledem k druhému národu...je tu Arthur. Nemyslím si sice, že je silnější než já, ale...co to tu melu? Hlavní je, abychom se všichni dostali domů. Rozhlídnu se po okolí, jestli náhodou nenajdu nějakej záchytnej bod, cokoliv, co by nás mohlo dovýst třeba do domu národu, u kterýho právě jsme. Po očku ovšem stále kontroluji ty dva, takže se na hledání skoro (vlastně vůbec) nesoustředím. Je to teprve rok, co jsem s bratrem uzavřel personální unii, a vím, že z toho zrovna nadšenej není. A jestli by někdy někoho žádal o pomoc, byl by to právě tady Arthur. Upřímně doufám, že ho nic takovýho nenapadne. S mým králem mu bude přece dobře.. „Hej. Co takhle se přestat cukrovat a pomoct mi najít cestu?“ obořím se na ty dva, aniž bych k nim opět pohlédl. Příchod Roberta tak nějak vyklonil mou náladu na neurčité cosi, co má právě chuť rozkopnout každou želvu, na kterou po cestě za domovem narazí. Sakra. Nepočítal jsem s tím.

Portugalsko - 17. června 2012 11:14

Dál objímám Arthura a musím se křenit, jak se chudák snaží nějak… reagovat. Občas si řikám, jak to dělám, že ze sebe vychrlim všechno tak rychle. Může za to si to přemrštěný nadšení. Ale co můžu dělat? Je tu Arthur! Nejlepší osoba, na kterou jsem mohl z celého světa narazit! Je to můj kamarád. odkaz Pak je tu taky bratr. To už tak super není. V poslední době se mu vyhýbám. Úspěšně. odkaz Jen občas se podívám na ty jeho marný snahy vyrovnat se mi na moři. Nikdy jsem nepochopil, jak to ty Španělé dělaj, že jsou to tak neschopný mořeplavci. A ještě neschopnější objevitelé. Všechny ty jeho kolonie (a teď myslim ty za oceánem) mu vždycky získal objevitel, kterej neměl se španělskou národností nic společnýho. Akorát je tenhle parchant podplatil. Jak taky jinak… A stejně je mu to na nic. Další jeho problém je, že na všechno jde hned po zlém. Pobít pár mužů, znásilnit pár žen a vzít si všechno zlato. Jo, to těm Španělům jde. Já Indii nabídnul spojenectví. Nemůžu za to, že se nám vysmáli a Manuel se naštval. Nehledě na to, že Vasco nechtěl nechat cestu, kterou objevil, nevyužitou. Stejně jsem chtěl všechno vyřešit po dobrém. No, už se stalo. Tohle je život. Arthur na mě promluví. Kvůli ustavičnému zírání na Antonia, si dám s odpovědí na čas. Nejdřív se zarazím, co je to sakra za otázku. Je rok 1505, což teda znamená šesnáctý století. Ale proč se na to ptá? “Ze šesnáctýho. Ty ses bouchnul do hlavy?” odpovim nakonec a dost nechápavě na něj hledim. Mohl třeba ztratit paměť, nebo tak něco. Netušim. Každopádně si začínám říkat, co tu oba dělají. Jistě, pluli na lodi, ale… společně? Ani jeden z nic nevypadá na zajatce. Vždyť zajatci většinou vypadají zuboženě, vyzáble a Bůh ví co ještě. Ne, to ne. Ale přece není možné, aby byli… odkaz Tomu nevěřím! Já jsem Arthurův spojenec a vždycky to tak bude. Je to přece víc než spojenectví - je to přátelství. Což je docela vtipný, vzhledem k tomu, jak jsme na sebe při našem prvním setkání vrčeli. Antonio na mě promluví, což mě vytrhne z chvilkového zamyšlení. Dobře, jen klid. Já se ho nemusím bát. Proč bych to ostatně dělal? Je tu Arthur a bratr mi nemůže nic udělat. Jsem přece silnější než on. Ne, že bych si to potřeboval dokazovat silou, ale vím to. Dokud za mnou stojí Manuel a Vasco, nemám se čeho bát. S tak skvělým králem a mořeplavcem by se Antonio nestačil divit, kdyby ho náhodou napadlo zaútočit. Já se ho přece nebojím a v poslední době si i víc troufám mu odporovat. Mám na to právo. Jsem nejmocnější námořní zemí světa (promiň, Arthure). Můžu si to dovolit. On se ke mně taky nechová jako k bratrovi. Vlastně občas přemýšlím, jestli by mě raději vlastnil (jako všechny ostatní, protože je to majetnickém bastard), nebo sprovodil z tohohle světa. Jistý je, že mu na mě nezáleží a nikdy nezáleželo. Stejně by mě zajímalo, jak mě bere. Co si o mně myslí. Ale ono je to vlastně jedno, protože mám Arthura. Ten mi bratra mnohonásobně vynahrazuje. Je to přece víc než kamarád. Je to Arthur. odkaz Z dalšího zamyšlení mě vytrhne bratrův řev. Vážně bych se chtěl umět tvářit seriózně za každý situace, jenže to nejde. Vyprsknu smíchy a zabořím obličej do Arthurovy hrudi. Nejde to zastavit, fakt se snažim přestat se smát, ale dál ze mě vychází jakýsi pochybný chechtání. Co to má bejt? On na mě křičí? Nemělo by mě to naštvat? Místo toho se dál vyvaluju po Arturovi v záchvatu smíchu. odkaz odkaz “Měl bys vidět,… jak se… tváříš,” vysvětlim nakonec svoji asi celkem divnou reakci a dál se směju. Trvá mi ještě chvíli, než se zvládnu uklidnit. Pak se teda uráčim mu odpovědět, i když ho to asi stejně nezajímá. “Já nevim, jel jsem zkontrolovat kolonie, zmizela mi loď a skončil jsem někde na poušti,” zamyslim se. “Byl tam Wales a Holandsko a potom prej nějakej drak, na kterym jsme sem… přiletěli. A pak jsem doplaval na břeh,” pokrčim rameny. Snad mu to bude jako odpověď stačit. Nenám zrovna náladu na nějaký drzý: “Ležim na Arthurovi, nevidíš?” Zářivě se usměju na Iggyho. Jsem rád, že tu je aspoň on. Než zjistíme, jak se odsud dostat (což by nemusel být takový problém), budu tu mít aspoň jeho a nemusím si bratra všímat. Antonio je asi naštvaný. Najednou už nemá ten svůj falešný úsměv, který ukazuje všem, kteří ještě netuší, co se za tou maskou skrývá. odkaz Vyšvihnu se na nohy, drapnu Arthura za ruku a pomůžu mu vstát. Ne, že by mě nějak vytrhla bratrova prosba (haha) o pomoc, ale není dvakrát chytrý ležet na studený zemi, když jsme ještě k tomu všemu oba moří. Trochu se zarazím. Teď, když vedle něj stojím, zdá se mi… vyšší. Jako kdyby se mezi námi zvětšil ten sotva pár centimetrový rozdíl (nehledě na deseticentimetrový podpatky, který ale Iggy nosí vždycky, víme svoje). I Antonio je o něco větší, než když jsem ho viděl naposledy. Takže jsem z týhle trojice nejmenší. Fakt děkuju, Bože. Od kdy národy tak rychle rostou? Navíc se mi zdá, že oba jsou minimálně o rok starší. Znovu pohlédnu na několik národů, které jsem už odsoudil jako mně neznámé. Jenže… jednoho z nich přece poznávám. Viděl jsem ho jen párkrát v životě a vzpomínky na něj mám zamlžené uplynulými lety, ale jeho tvář si pamatuju moc dobře. Promnu si oči, jestli se mi to nezdálo. Ne, pořád tam je. Vykročím k bratrovi a stoupnu si vedle něj. “Zdá se mi to, nebo támhle to je… Řím?” To přece není možné. Řím zmizel už dávno! odkaz Začnu si všímat i jiných divných věcí. Tak například té opravdu zarážející architektury a divných věcí, které se pohybují, aniž by je táhli koně. Všechno se mi najednou zdá být divnější a divnější. V hlavě se mi začnou rojit otázky, které mě dosud netrápily. Už od zmizení mé lodi bylo všechno dost divné. A teď si to konečně připouštím. Něco tu nehraje. “Tak počkat… co se to tu děje?” otočím se nechápavě na Arthura. odkaz

Římské impérium - 17. června 2012 18:39

Nemůžu tomu uvěřit. Já vážně letím, jako pták! Proč něco takového nemám i doma? Nadšení mi ale dlouho nezůstane. Za prvé mi není zrovna dobře a za druhé… no, prostě netrvá dlouho a usnu. Ale já za to nemohl, vážně ne! Vždyť každý by byl unavený z něčeho takového! Ano, dokonce i samotné Římské Impérium, dobyvatel světa. Když opět otevřu oči, ta podivná létající věc už opět stojí na zemi. Vzápětí jsem z ní vystrkán ven a zase nastrkán do podobné věci na kolečkách, co předtím. Netrvá to dlouho a rozjede se. Pomalu mi začíná docházet trpělivost. Nemám nejmenší tušení, co se to tady vlastně děje, proč tu jsem, kde to jsem (Tak dobře, Island, místo, které jsem neovládl. To mi nikdo nemohl říct něco víc?). A navíc mám pocit, že si mě tady dostatečně neváží. Strkají mě z jedné podivné věci do druhé a ani se neobtěžují mi něco o těch strojích říct. Copak takhle se zachází s mocným Římem? A kde je vlastně Lovinek? Ze zachmuřených myšlenek mě vyruší až nějaký muž. Prý mám jít s ním, že mi všechno osvětlí. „Konečně?“. Teď, uvnitř domu, je mi představen Island, země, kterou jsem nedobyl. Chci ho dobýt… Chci, chci, chci! „Islande, nechtěl by ses přidat do Římského Impéria~?“. Pak se v místnosti objeví nějaký podivný zjev, který se mě pravděpodobně pokouší vyděsit svým pohledem. Ale to se mu nepodaří… hehe… nepodaří… Zářivě se na něj usměju a v duchu už si sumíruju plány, jak přidám Island ke svému impériu. „21. století?“. Dobře, chtěl jsem informace, ale tohle je už moc. „Já chci domů…“. Ani během strání mě do auta, ani během vražedných pohledů… Švédska, pokud si dobře vzpomínám… nemůžu pustit z hlavy myšlenky na sebe. Takže já vlastně už neexistuju. Nebo ze mě spíš zbylo jen jedno malé město. Z dumání a přemáhání slziček mě vyruší až fakt, že k nám pluje loď. A že se ta loď potápí. A že z ní někdo plave naším směrem.

Anglie - 19. června 2012 20:21

Pořád nepřestávám tikat pohledem mezi oběma Iberijci odkaz a čekám, jak se situace vyvine. Jak se dalo očekávat, Tonička odkaz se netváří zrovna nadšeně. Vlastně mu opadl úsměv, a to se na veřejnosti zas tak nevidí. Třeba si toho i někdo všimne a pak už mu ty úsměvy nebude žrát. A nebo taky ne, protože já mu je občas taky pořád ještě žeru. Výjimečně! Než se vzpamatuju. Portie musí být z nějaký o něco mladší doby, protože chovat se v přítomnosti bratra takhle jsem ho neviděl už řádku let. Hlavně od počátků Iberijský unie už si netroufá, ani když mu stojim za zadkem. Je to škoda, provokovat ho byla sranda. Aspoň teď to vypadá slibně. Na druhou stranu, ten záchvat smíchu kvůli Špáňově výpadu jsem trochu nepochopil. "Ehm..." poplácám Roberta nejistě po hlavě a filozoficky se ptám sám sebe, jestli by se mu už nechtělo slízt. Rozpačitě a duchem nepřítomně mu prohrábnu vlasy a uvažuju, jestli se třeba něčeho nenadýchal. Když už mě zase oslepuje úsměvem, konečně mi ráčí docvaknout, že se právě zmínil o drakovi. On na něm letěl?odkaz Do smrti si budu vyčítat, že o ten pohled jsem přišel! "Říkal jsem ti, že existujou!" prohlásím vítězoslavně a je to jediná odpověď, na kterou se zmůžu a nebýt toho, že si dobře uvědomuju svůj věk, důstojnost a plno národů kolem, vyplázl bych na něj jazyk. odkaz odkaz Jenže si to všechno uvědomuju, takže si to budu muset nechat až na chvíli soukromí, kterýho se nám tu snad dostane. odkazSice bysme konečně všichni měli dát hlavy dohromady a sjednotit si informace, ale já s tou bandou idiotů nechci mít nic společnýho – a vůbec nikdo není z těch ostatních zrovna nadšenej. Nakonec se každej zavřeme někam úplně jinam a budeme doufat, že se situace vyřeší sama, protože i kdyby se sem někdo pokusil vnýst prvek spolupráce, pochybuju, že by se mu to povedlo. Úplně vidím sebe s bratrama, jak spolu zcela nadšeně spolupracujeme. A když je tu teď i Wales, šance na pozabíjení se navzájem stoupají. Britokalypsa. Paráda. Ti tři si teď vytvoří alianci bratrskýho porozumění a se mnou nebudou v ničem souhlasit už z principu. A pak se máme na něčem dohodnout. Sleduju Portieho pohled. Přece jenom se tu objevila věc, na který se s bratrama shodnem. Týká se to příšernosti jednoho dávno zaniklýho impéria, který právě vstalo z hrobu. Proč, do háje?! Co jsem komu udělal?! Dobře, to je možná trochu blbá otázka. Teoreticky se Římu vůbec nemusím bát. Ve svým současným stavu bych mu i mohl bejt schopnej nakopat zadek, ale.. Jsou tu jistý příšerný vzpomínky z dětství, který jen tak nepřebiju vidinou vítězství, i když ta tomu značně pomáhá. V každým případě se od tý kreatury budu držet co nejdál. "Kdo tu cukruje?!" zavrčím a konečně od Říma odtrhnu pohled. To se ani nemůžem přivítat, aniž by s tím hned někdo neměl problém? Pak se zase soustředím na tady povedenýho kamaráda, kterej se konečně uráčí slízt a dokonce mi pomůže se zvednout, takže je mi zase zima. Konečně si uvědomím jeho dřívější dotaz, jestli mi náhodou nehrabe, že se ho ptám na století. Když to na něj vybalím, tak si teprv bude myslet, že jsem se zvláznil, ale když už absolvoval jízdu na drakovi.. Mohl by mi trochu víc důvěřovat. Kdybych tvrdil, že jsem ztratil paměť kvůli tomu jeho náletu, nechal by toho? "Tohle je 21. století. Národy se sem přemístily z různejch dob a a nikdo netuší proč. Já jsem z roku 1589. Tenhleten..," vrhnu pohled na Španěla. Až teď si uvědomuju, že jsem se ho na to zapomněl zeptat. Nebo mi to spíš zapomněl říct. A nebo mi to řekl a já jsem to zapomněl. To je fuk. Jen potřesu hlavou, ať se vyhnu krkolomnýmu dokončování věty. Celkově jsem to shrnul hodně stručně, ale teď se nehodlám dělit o šťavnatý detaily. "Povykládam ti to potom." slíbim teda ještě a rozhlížim se po pláži. Nevšímám si národů dokonce i Řím snažně ignoruju, který už se stačily vyškrábat z vody a místo toho zaměřím zrak na nějakýho člověka, kterej si to namíří přímo k naší trojici a spustí něco angličtinou s trochu pochybným přízvukem. Nesdělí nic převratnýho, akorát že počkáme, až se z vody vyhrabou všichni a pak se dopravíme takzvaným "autem" do domu Islandu. Tuhle novinku rozšířím mezi oba jižany, zatímco ze sebe sundávám plášť a snažím se z něj sklepat písek. Ty lemry v moři by si mohly pohnout, rád bych se pohnul z ledovýho vzduchu.

Finsko - 20. června 2012 20:29

Sverige, co se stalo? Pohled na vražedně vyhlížející tvář mne poněkud zarmoutí. Nechám se jím políbit, ale stále na něj upírám starostlivý pohled. „Sverige… promiň, jestli jsem něco řekl.“ Přitulím se k němu. „Omlouvám se, jestli se cítíš škaredě.“ Samozřejmě vím, že to z velké části může být moje chyba. Možná, že si přál, aby se to co se stalo, nikdy nestalo a doufal, že ho zarazím… jenže já nechtěl, aby přestal. Je faktem, že bych si to někdy rád zopakoval… Ale při svíčkách, po večeři a za poslechu houslí z vedlejší kajuty nebo za zvuku houslí, který by vycházel z té prapodivné krabičky, co má Islie doma. Té, na které se nepohybují žádné obrázky. „Dobrá…“ Věnuji mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů, když se zmíní o jídle a oblečení. Popravdě, lézt pod vodu v oblečení byl opravdu hloupý nápad a nevím, co mě to popadlo. Vlastně vím, měl jsem starost o Berwalda. „Su-san…“ Jemně se k němu, opět, přitulím. „Jen… špatně se mi chodí.“ Je to můj muž a měl by znát veškerou pravdu o mém zdravotním stavu. Teda, když už se na něj ptá, že ano. Tak se tedy nechám Berwaldem odnést a uložit do postele, zatímco on se začne přehrabovat ve skříních. A je na něj překrásný pohled. Pravděpodobně je ještě neuvědomil, že na sobě nemá ani spodní prádlo. Pravda, do mých tváří se vkrade ruměnec do tváří a rychle si začnu oblíkat, co mi nachystal. Sice je to zvláštní oblečení a ty kalhoty jsou vyrobené z něčeho opravdu extra divného, ale nemyslím si, že by to mohlo být nebezpečné. Peru se tu s jakýmisi knoflíčky a Su-san mezitím někam zmizí. Nakonec se mi to podezřelé cosi podaří zapnout a vylezu z pokoje a vydám se po schodech dolů a do místnosti, kde jsme včera trávili čas. S překvapením ve tváři se zahledím na podivína a pomalu přejdu k Berwimu, který si mne pro větší jistotu ještě raději přitáhne blíže. Samozřejmě se nebráním a jsem šťastný za jeho pozornost a strach o mou osobu. Vidina jídla je více než jen vítána a tak se společně s ostatními vydám ke stolu a zaberu se místo vedle Berwalda. Normálně bych mu z rozmaru sedl i na klín, ale ten podivný chlápek mě děsí. Bohužel jsem propásl jeho jméno, budu se muset zeptat Berwalda. Avšak ten moment, kdy jsem opět přitáhnut svým mužem, se lehce polekám a jeho majetnicky znějící slova mi na klidu také zrovna dvakrát nepřidala. Nicméně jakoby mi mezi řádky říkal, ať se od toho chlápka držím dál. To více než jen ochotně splním. Nicméně nadále visím spíše na Berwaldovy, než abych dával pozor na to, co se děje kolem mě a tak se vše o něco urychlí. Přitisknut k mému muži, jej následuji ven a do auta… kde se mi nicméně začnou opět klížit víčka. Mou pozornost si získá fakt, že se blížíme k molu a tím pádem i k naší lodi. Pohledem hypnotizuji dřevěné monstrum, jež se majestátně vyvyšuje nad všechny přítomné lodě. ‚P-počkat… proč nejedeme k naší lodi?‘ Posmutněle zvednu ruku a zamávám. Nicméně auta začne zastavovat na kraji mola kousek od písčitého břehu moře. Nechce se mi nějak zvlášť sledovat dění a tak se přitulím k Berwaldovi. „Vím…“ Odpovím tichounce na jeho varování a zabořím obličej do jeho oblečení. Nechápu, jak mě znovu mohla přepadnout únava. Možná jsem nemocný a potřebuju víc spát. „Hm… co se stalo?“ Snažím se nevypadat unaveně a zvědavě se zahledím na Berwalda, který svůj zrak upírá směrem na moře. Když se tím směrem podívám, všimnu si několika plavců i neplavců, kteří se zběsile snaží dostat k břehu. „Muž přes palubu.“ Zamrmlám a zívnu. Nicméně klidu mi není dostáno a uvědomím si přítomnost Norska. Překvapeně na něj zírám a nadále se pevně držím Berwalda, tedy spíše se o něj opírám, ale to je ve své podstatě jedno. Nicméně na pláži, kousek dál odtud, zbystřím nějaké další tři postavy. „Su-san…“ Kouknu směrem k těm postavám a pak vrhnu pohled na svého muže, jestli náhodou nerozezná, co jsou zač.

Francie - 20. června 2012 21:13

Voda… a ke všemu slaná… Španěl je skutečně idiot a právě mi to potvrdil. Má dobrá vůle s ním vycházet je ta tam a on má ještě tu drzost se ode mě otočit aniž bych stihl jakkoliv zareagovat. Tohle je prosím silná neslušnost a stát před církevním soudem, byli by ho odsoudili na hranici za „čarodejnictví“, jinými slovy za pohrdání dobré vůle ostatních a podkopávání jejich sebevědomí. Pomalu se zvednu a právě v ten moment se ozve rána. Dopadnu na zem a pohledem rychle zhodnotím situaci. Potápějící lodě nemám rád, opravdu ne. Zvláště, pokud tu loď neznám a nezaregistroval jsem, jestli je v okolí pevnina. Mé oblečení se pomalu, ale jistě začíná máčet. ‚Zemři ty, kdo jsi to způsobil.‘ Zvláštní, že mne jako první napadá Arthur a jeho ošemetné pokusy dát téměř vždy vše do pořádku pomocí magie. Nakonec to vždy končí ještě horší katastrofou, než jaká to byla předtím. Naprosto nepředvídatelně na mne napadne cosi těžkého… pravděpodobně trám nebo sud a stáhne mne to pod hladinu. Náraz mi otevře ústa a do plic mi vtrhla slaná voda. Před očima se mi zatmělo a chopil jsem se první věci, která se zdála, že plave vzhůru… a měl jsem štěstí. Obtočil jsem ruce kolem sudu, který mi nyní vlastně zachránil život a začal vykašlávat onu odpornou vodu. Měl jsem pocit, jako bych měl vyplivnout celý svůj žaludek a samozřejmě i z něj se ven vyvalilo to, co v něm ještě po včerejším jídle zůstalo. Nebylo toho mnoho, a tak to vesměs byly kyseliny, které mi v ústech zanechali onu odpornou pachuť. Roztřeseně, ale přeci jen poněkud pevněji, jsem se chopil záchranného sudu a rozhlédl se kolem sebe. Nedaleko byly pryč plavající osoby a plavaly směrem k pevnině. ‚Tohle je tedy Island?‘ Otáži se sám sebe v duchu a odpovídat si myslím ani nemusím. Ovšem objevil se malý problém. Vysílen ztrátou žaludečních šťav a zasolenosti svých plic, bych byl schopný se po cestě leda utopit a jsem tedy rád, když se dostanu k celkem pevným prknům, držícím u sebe. Není to nic moc, ale na odpočinek a pozdější cestu k pevnině ideální plavidlo. Tedy ideální v tom smyslu z toho, co zbylo. Lehl jsem se tedy zády na ta prkna, ignorujíc fakt, že mé vlasy se i nadále máčí ve slané vodě a je tedy pravděpodobné, že se mi opět vysuší pokožka hlavy a začne se loupat. Budu tedy muset opět řešit ten zapeklitý problém s bílými kousky kůže na svém oblečení. Jemně zavřu oči a zhluboka dýchám, abych opět nabral sil. Nicméně je mi ještě hůře než před chvílí a tak se neodvažuji vydat se blíže k pevnině. Snad mě někdo zaregistruje.

Švédsko - 21. června 2012 06:35

Šťastné shledání "N'vím." odpovím Tinovi na jeho otázku. "N'díval jsem se." Upřeně pozoruju potápějící se loď a dost by mě zajímalo, co mohlo způsobit její zánik. Lodě se přece nepotápí jen tak pro nic za nic. Vždycky to má nějakou příčinu. Ale ať namáhám svůj zrak a mysl sebevíc, nedokážu přijít na to, co to mohlo být. Teprve až po hlášce Tina o muži přes palubu si všimnu národů plavajících, odpočívajících nebo zoufale bojujících o život jako třeba ten blonďák, co se teď rozvaluje na prknech a snad čeká, že ho někdo zachrání . Mezi těmi šťastnějšími, kteří už plavou ke břehu rozeznám Sigiho a nějakého dalšího blondýna. Přimhouřím oči. V první chvíli jsem si myslel, že by to mohl být ten zatracený Dán. Naneštěstí to byl někdo úplně jiný, úplně odlišný, že se docela divím, že jsem si ho na krátký okamžik mohl s někým splést. S někým TAK odlišným! Asi budu muset vyčistit brýle. Anebo si pořídit silnější. Jo, jak že to říkal ten chlap... o.. o... optika? Jo to bude ono. Musím to někdy najít. A taky by mě zajímalo, co to je za druh čočky, který se dává do očí. To musí být děsně nepohodlný a nepraktický. Zcela zaujat Norem, ignoruju Tinovo oslovení. Čapnu ho za ruku a svižným krokem ho táhnu k místu, kam plave Sigi. Někdy na půli cesty si uvědomím, že se Tinovi po dnešní noci nechodí zrovna dobře. Zahlodá mě svědomí, protože si uvědomím, že je to mou vinou. Už nikdy více! Ne! Odolám pokušení vzít ho do náruče a odnést ho, ale nakonec jen zvolním tempo, aby za mnou tak nevlál. Ke břehu dorazíme akorát ve chvíli, kdy Sigi připlave. Pustím na chvíli Tina a natáhnu k Sigimu ruce, abych mu pomohl na břeh. Do nich je mi více méně vnucen ten blonďáček, který až nápadně připomíná Anglána, kterého jsem vídal u Sigiho a toho idiota. Zamračím se. Položím blonďáka na zem a pomohu na břeh taky Sigimu. Vypadá docela vyčerpaně. Zkouknu ho kritickým pohledem. Pak překontroluju vzdálenost k lodi. Vím, že plavat ve studené, ba přímo ledové vodě není nic příjemného a k tomu ještě se zátěží, ale čekal bych, že bude mít ve svém věku větší výdrž. Když už jsme u toho věku, zdá se mi to, nebo vypadá nějak mladší? Což mě přivádí k otázce, kolik mu vlastně je? Než se ho na to stihnu zeptat, přiletí sem Islie jako kulový blesk a pověsí se na něj. Taktně polknu otázku a nechám je, ať si vypovídají svoje zážitky. Zase tolik s odpovědí nespěchám. Pohled proto stočím zpátky na moře a vyhlížím blonďatou kštici posledního z naší severské pětky. Mrzí mě, že ho nikde nevidím. A ne, není to proto, že bych snad měl obavy z toho, že se možná právě někde v hlubinách "chudáček malej" topí, ale spíš z toho, že jsem se těšil na to, jak ho zkopnu zpátky do vody, až se bude hrabat na souš. Z mých představ mě vytrhne Norovo zamrmlání. Stočím k němu pohled. Vypadá to, že se konečně vykecali. (teda, ne že by to trvalo bůh ví jak dlouho.) "Nh.." odpovím mu na to něco, co měl být pravděpodobně pozdrav. Neujde mi, jak se ohlédne zpátky na moře. Vím, koho tam hledá. Ale poněkud z jiného důvodu než já. Nh... vážně nechápu, co na něm pořád vidí... "N'stydnete." pronesu do nastalého ticha. "Oba." hodím po Isliem káravý pohled. Takhle nerozvážně se nechat namočit!

Španělsko - 21. června 2012 18:14

Moje momentální lokalita čítá několik tisíc kilometrů. Nacházím se na severním ostrově v subpolární oblasti, vodou v oblečení bych mohl naplnit akvárko pro deset krabů a je mi zima. Společnost mi dělají dvě paka. Šance, že je setřásnu? Hodně vysoká. Šance, že se bez nich dostanu domů? Nějaká tu je. Šance, že ty dva nechám o samotě, aby své city, vřelé natolik, že z nich nejspíš brzo přetečou, projevovali i v soukromý? Žádná není! Netuším, co mě rozhodilo víc, jestli nečekaný příchod bratra bůh ví odkud, nebo to, že první, co udělal bylo, že se nalepil na Arthura. Obojí je svým způsobem silně znepokojující. A to ani nemluvím o tom, že nemám jak bych jim to zakázal, nebo je od sebe rozdělil. Takže se na ně ještě párkrát naposled zamračím a po krátké úvaze o správném rozhodnutí, že jim po celou dobu, kdy budou mít příležitost spolu mluvit a bůh ví co ještě dělat, budu zpříjemňovat veškerý čas svou přítomností. Jinými slovy, budu jim dělat křena tak dlouho, dokud se nerozhádají a já je budu mít oba. A to hezky odděleně. Je to ode mě možná hnusný, ale takhle je nechat přece nemůžu. Co kdyby se ještě spikli proti mně? Znám svého bratra až moc dobře, takže vím, že je schopen i takových šílených nápadů. Ale asi se jen moc bojím. Nemůže se stát nic. Naprosto nic. A vůbec to není tak, že bych žárlil, jen jsem prostě moc opatrný, to je všechno a nazdar. „Tak já se bouchnul do hlavy, jo?“ už se ho chystám okřiknout, že co že je tak drzý, ale v tom mi dojde jedna věc, a to ta, že je Roberto nejspíš podobně bylo, jako jsem byl já před dvěma dny, když mi přímo před očima zmizela celá moje flotila i s posádkou. Vlastně zmizelo všechno, celý můj svět. Na ten okamžik šoku se nedá zapomenout... Takže super, další zmatenec na krku. Alespoň že se nemusím ujímat vysvětlování, kde a proč te´d vlastně je. Od toho je tu přece ta socská služka Arthurek. Udělá to za mně. Spíš mě ale udiví popis jeho cesty sem. Fajn, poušť, Wales a Holandsko bych mu ještě uvěřil. Ale drak? Seriously, drak?! „Vážně. Jedinej, kdo se praštil do hlavy, jseš ty. Drak, jo? To ses zbláznil už úplně?“ přijdu k němu a praštím ho do hlavy. Doufám, že mu ta cesta časem moc nepoškodila mozek. I když zatím to vypadá, že jo... Ale to neznamená, že na něj budu brát ohledy. Jsem natolik zaměřen na ty dva, že moje šance na zaregistrování někoho jiného, i když to může být třeba slavný Řím, jsou zcela mizivé. Dokonce i připlouvající sud s blonďatým nákladem je pro mě momentálně lehko přehlídutelný. Svou pozornost upírám jen a jen na ty dva. Vypadají spolu tak...tak...šťastně! A ne, pořád nežárlím!

Skotsko - 22. června 2012 14:15

Nemohl jsem čekat jinou reakci, než nějakej ten chladnej nijakej pohled. Mohlo to dopadnou i hůř. I když jsem se připravil o kamaráda, co je mi vlastně po tom? Stejně se s nim v mojí době nebavim. Škoda, že jsem šanci na nějaký obnovování přátelství promrhal právě kvůli Irčanovi. Ale je to pořád můj bratr. A není to Ryan z mojí doby. Tohle je ještě malý, vysmátý pako. Takže bych… do háje, já nevim, jak bych ho měl brát. U Arthura je to jedno, když nás od sebe dělá jen pár let, ale najednou tu mám… ještě o dost mladšího bratra, než je v mym století. Pravdou zůstává, že ho pořád vnímám líp než Anglána. To asi nezáleží na jeho věku. A v mý době… to přece nemáme tak špatnej vztah, ne? Jsme bratři utlačovaný jednou blonďatou děvkou a já občas i zvládnu ignorovat ty jeho nesnesitelný návyky a vlastně celkově jeho povahu. I když se moc často nevidíme, když už se potkáme, ožereme se a pomluvíme drahýho Angličánka. Jo, není to tak špatný. Ryan je pořád neschopnej, otravnej a blbej, ale snášim ho líp. S Walesem taky není rozumná domluva, když pořád spí. Francis je debil. No, a nikoho jinýho už nemám. Takže s kym jinym, než s mym zrzavym bratrem, to probrat? Kouknu na Ryana. Je hezký, že aspoň poděkoval. “No jo, nemáš za co,” protočim oči. “Hlavně se Norsku pokud možno vyhýbej, protože tě nebudu pokaždý tahat z problémů. Mám vlastních dost.” Například mojí situaci v 21. Století, kdy mi vládne nějaká anglická královna. Zatvářim se otráveně nad jeho hvězdnou omluvou. “To mi radši nepřipomínej, jestli teda nestojíš o to, abych ti zakroutil krkem já.” Je sice moc pěkný, že by radši spadnul na Arthura, ale co si na tom vezmu, když sejmul mě? No, můžu na sebe bejt hrdej, ne? Zachoval jsem se jako správnej bratr. Třeba to nějakym způsobem, já nevim, zlepší moje vztahy s timhle zrzavym polenem minimálně v tomhle šílenenym (a dětinskym) zahrávání si s časem a prostorem. A je úplně jedno, že mi to bude na nic. Když bude nuda, můžu se zabavit zachraňováním Irčana před jeho smůlou. Náledující část je na popisování moc nudná a stejně by musela být vypípána, neboť ten *píp* drak, prostě nemohl spadnou do toho *píp* moře a musel to napálit přímo do *píp* lodi, *píp*!! Plavu teda ke břehu a fakt mě to nebaví. Nestarám se ani o Irčana. Sice ve mně hlodá svědomí, když jsem ho tak pracně zachraňoval před Norskem, je škoda ho teď nechat se utopit. Ale není to Arthur. Plavat snad umí, ne? Zvládne to. A o to blonďatý cosi strach nemám, ať ho třeba sežerou mořský panny! Doplavu ke břehu a tiše proklínám Wales, kterej zanedlouho spatřim někde u Seveřanů, který se nějak rozmnožili. O tři poker facy víc, super! A k mý velký radosti (ironie, hovada!) se Iggyslav z tý vody nějakym způsobem dostal a teď zase děvkaří. Ne, vážně nejsem nadšenej, že se tu objevil ten jeho tupej kámoš. Vždycky se s nim chová ještě hůř. Buzny! To se musej hned muchlat? To fakt nestačí ten blonďatej idiot samotnej? Ani mě nepřekvapuje, že se tu objevilo tolik novejch socek. Ale tenhlecten jižanském blbeček je z nově příchozích určitě nepříšernější. A jestli se ty dva blbci zase dostanou do svý záškodnický nálady, tak je zmlátim oba dva! Fakt jsem byl rád, když se spolu nějak… přestali bavit. Prej to zavinil Španěl. Uvažoval jsem, že mu pošlu dárkovém koš jako vyjádření mejch díků. Ale škoda plýtvání jídlem a chlastem. Asi to stejně dělal z nějakého svýho pochybnýho záměru, takže vlastně nemá právo na nějaký díky. Každopádně to vypadá, že hrdličky se dali zase dohromady. No super. V Anglánově době se k sobě nehlásí, ne? I když ho asi čeká ten jeho trapnej pokus o obnovení těch jejich ‘kamarádskejch’ vztahů. To bude trapný. Bratr je totiž kretén. Problém je v tom, že tu není jenom Anglán a jeho kamarádíček (a Španěl, kterej jim tam asi nějak asistuje), ale i jeden o dost větší problém, kterej bych měl mít už dávno z krku. Zatnu pěsti. Klid. Tehdy jsem byl ještě děcko a porazil jsem ho. Jsem mnohem silnější, no ne? Ale stejně… je tu Řím, což je jako noční můra. Na nějaký obzvlášť příšerný vzpomínky se nedá zapomenout ani po těch letech. Tohle přece není možný! Mám chuť mu rozbít hubu, za ty všechny sviňárny, co nám udělal. Ale tu už jsem přece udělal. Už dávno jsem ho nakopal do zadku a vyhnal z našich ostrovů. Proč tu teď je?! Měl bych bejt klidnej, když jeho porážku už mám dávno za sebou, a nevidim důvod, proč by se neměla opakovat. Tak proč mě to *píp* tak zneklidňuje?

Portugalsko - 24. června 2012 14:57

Mohlo mě napadnout, že zmiňovat draka není dobrej nápad. Protočím oči. “Taky bys tomu nevěřil, kdybys to neviděl. Nemohl jsem-,” spustím trochu otráveně, protože měl ohledně divnejch potvor a jejich existence pravdu. A vsadím se, že mi to bude předhazovat při každý příležitosti.odkaz Jenže Arthur není jedinej, kdo na můj popis cesty zareaguje. “Au,” ohradím se, když mě bratr praští do hlavy. “Co si to dovoluješ?” vrhnu po Antoniovi zlostný pohled. “Nemáš mě co mlátit!” A pak se někdo diví, že ho nemám rád. Kdo by měl? Když se k mně chová takhle hnusně úplně bezdůvodně. Je to prostě idiot. Nejradši bych mu řekl něco, co by si za rámeček rozhodně nedal. Vlastně mám proslov o jeho příšernosti připravenej už pár let, ale ještě jsem neměl čas mu ho říct. A není to tak, že bych nenašel odvahu. Prostě se mi jenom nechtělo. Nejlepší bude ho prostě ignorovat, když už se dostal do nálady. Zakomplexovanej bratr. Jenom mi závidí, že jsem úspěšnější a bohatší. Jo, to je ono. Arthur se rozhodne mi konečně objasnit situaci. Ani jsem nečekal, že by se třeba ozval pan bratr. Stejně bych mu nevěřil ani slovo. Míso toho vyjeveně koukám na mýho kamaráda. “Počkej… jak přemístili? Jak z jiný doby? To mi chceš říct, že… tohle není rok 1505?” ještě chvíli si užívám šoku. “Proč by nám Bůh něco takovýho dělal?” Jenže to už mi to začne zapadat do sebe. I Niels se mi zdál starší. Vysvětlovalo by to i ten výškovej rozdíl Arthura. Všechno je tu jiný. Jo, tohle by mohla bejt budoucnost. Ale… je to neuvěřitelný! Tohle je šílený! odkaz “Ale… jak se to stalo?” jeho výklad byl vážně dost stručnej, takže dál tápu v nevědomí. Spíš se zaměřím na jeho rok. Takže 1589. Zajímalo by mě, co se za těch 84 let změnilo. Musím se Arthura zeptat. A nejlépe hned. “A jak jsme na tom v tvojí době? Jsme pořád kámoši, že jo?” Možná jsem na něj neměl skákat. Třeba jsme se zrovna pohádali, nebo tak něco. Ale to snad ne! Přísahali jsme přece, že budeme nejlepší přátelé navždy. “A co v tohle… 21.století?” Jenže Atrhur je momentálně zaneprázdněn vykecáváním se s nějakým maníkem. Mluví anglicky, takže valnou většinu mu rozumim. Arthur mě má asi za idiota a celý to pak zopakuje. “Já umim anglicky!” ušklíbnu se na něj. Co bych to byl za kamaráda, kdybych neznal ani jeho jazyk. Pár slovíček mi ale uteklo, takže jsem byl za jeho překlad i docela rád. Nechce se mi na ostatní čekat. Nebo spíš… nechce se mi na ně čekat v přítomnosti Španělska. Chytím Arthura za ruku a táhnu ho pryč. Když je Tonio poblíž, nikdy nevíš, co udělá. Hlavně, když ani neznám jeho dobu. Třeba je v jeho roce silnější zase on. Ale jak by to dokázal? Ne, to ne, určitě je to stejná socka jako vždy. “Slíbil jsi, že mi všechno vysvětlíš! Ničemu tady nerozumim!” řeknu Arthurovi a pevně doufám, že se nám dostane trochu soukromí a on mi všechno hezky srozumitelně vysvětlí. Fakt nestojim o to, abych to jako jedinej nic netušil. “Jak ses sem dostal? A kdy?” Stejně mě zajímá, co se děje v jeho době. A v bratrově. Taky by nebylo od věci vedět, jak jsem na tom v tomhle století. Není na škodu znát budoucnost, no ne? odkaz I když... stejně bych chtěl domů. Doma vím, co mě čeká.

Irsko - 25. června 2012 15:30

"Jasně," Jak jsem předpokládal. Jedna záchrana a dál určitě nic nebude. To abych se držel neustále někde poblíž, jinak si mě ještě Norsko odchytí a pomstí se. Ach, sladký život. Kdybych alespoň mohl říkat, že jeho pohled stál za to, ale to by se musel vůbec nějak tvářit. Sakra práce. Už ať jsme někde na pevnině a rozdělíme se na dvě nebo více skupin, které se budou snažit najít způsob jak z tohodle století pryč. "Jak se jinak máš?" zeptám se s úšklebkem. Je to za téhle situace naprosto debilní otázka a já to vím, ale nemůžu se zbavit zvědavosti, co.. .. Co to sakra bylo? Další neštěstí do sbírky. Tentokrát to ale nezpůsobila moje smůla, to bysme byli pořád někde uprostřed oceánu a neměli žádnou šanci sem doplavat. Takhle je to ještě docela cajk. Plavat umím a tohle nemůže být víc než padesát metrů, takže pohoda. Ani moc nespěchám a nechávám se v klidu nadnášet, sem tam udělám nějaké to tempo, zatímco si prohlížím frmol kolem. Vůbec se mi nechce pospíšit si na pevninu za ostatními národy, které se budou akorát nepřátelsky dívat a nadále idmítat spolupracovat, takže se všechno potáhne neskutečně dlouho – a tím naštvanější všichni budou a budou neustále nadávat, že chtějí domů, do svých úžasných století, na která jsou úžasně zvyklí a všechno je tam samozřejmě mnohem lepší než tady. Jak jinak. A až se dostanou zpátky, budou si stěžovat zase na spoustu jiných věcí. Neříkám, že já to nedělám, ale zrovna teď na to mám docela právo. Žádný další národ tady sem určitě nepřišel z doby okupace jiným národem. Když už se blížím k pevnině, zaujme mě pohled na postavu zdrhající přes pláž a následně se válející na jednom z blonďatých bratrů vyvalujících se na zemi. Nejdřív jsem myslel, že je to nějaká Arthurova manželka, ale po bližším přezkoumání osoba vypadá spíš na mužskou stavbu. Ještě jsem neviděl, že by se bráška takhle k někomu lísal. (Nebo že by se k němu takhle někdo lísal. Kromě Francie, ale ten se lísá ke všem, co neutečou dost rychle.) "Hej," houknu na červenou hlavu, "kdo je to?" dojdu k němu s pohledem stále upřeným na ty dva. Konečně mě napadne podívat se i na staršího bratra. Nějak mě nevnímá, a proto už se chystám do něj dloubnout, ale zaseknu se v půli pohybu, když uvidím, na co, nebo spíš koho, Aidian tak zírá. Kde tenhle šmejd se tady bere? Mně osobně sice nic neudělal, ale vím, jaké strasti s ním měli ostatní bratři. Nikdy potom už jsem neviděl Aidiana se o Arthura tak starat. Podle toho, co jsem zatím viděl, zhoršování vztahů nadále pokračuje a v současnosti už by Albu asi ani nenapadlo se za Sasanku postavit, ale tehdy to bylo vážně něco. Všichni jsme si oddechli, když římští uzurpátoři zmizeli a teď je najednou zpátky? To je od světa budoucnosti pěkně ošklivá rána. Na druhou stranu by to třeba mohlo přinést nějakou spolupráci a zlepšení vztahů. Třeba to je to, čeho chtěl ten, co za tohle všechno může, dosáhnout. Jenom nevím, jak to pomůže, jestliže se vrátíme zpátky do svých století. Národy naší doby stejně nebudou vědět, co jsme tu prožili a že jsme se třeba usmířili, takže to povede leda k další agónii a složitému znovuzvykání si na situaci. To je .. špatné. I když se tu nakrásně budu vyhýbat vikingům, pošlu je do háje a ještě mě před nima bude bránit Aidian, jednou se stejně budu muset vrátit zpátky do jedenáctého století a budu mít zase jenom svoji chvilku odpočinku, kterou jsem si urval útěkem od vikingů. A pak přijde trest. [fakeurl]Totally worth it 8D[/fakeurl] Když se na to podíváme takhle, představa vracení se zpátky se mi zrovna nezamlouvá. Včera jsem si stýskal po zelené trávě a kopcích, ale teď jsme konečně na pevnině a nějakou trávu už tu najdu. Plus jeden starší bratr se rovná mínus vikingové a to se všechno rovná svatý klid. Na tom by se dalo založit slušné žití, ne? Ne. Tohle není, co chci. Chci být na svém ostrově, který bude dokonale svobodný od všech ostatních, zejména vikinských vlivů. Nechci někoho, kdo mě bude muset zachraňovat před ostatními (i když nějaká ta pomoc se sem tam hodí), chci to dokázat sám. Jenom pak budu mít klid. Rozhlédnu se dál po pláži a co nevidím. Další vikingové do rodinky, skvělý. Jako kdyby dva, jako kdyby jeden bohatě nestačili. Nechci to zakřiknout, ale když tu máme plný počet vikingů (když počítám i flákající se Dánsko – třeba se utopil! To by byla hned pozitivní zpráva!) a navrch Řím, už to snad nemůže být horší. Teď už jen snad aby leprikón, co se svezl se mnou, začal dělat naschvály. Teď ho nikde naštěstí nevidím, třeba zmizel někde v domovině. A teď jako co? Budeme tu postávat a čekat, až se něco stane?

Anglie - 25. června 2012 15:33

"Hele!" zamračím se na Španěla. "Nevím, kdo tu včera vyhlašoval mír a lásku všem, takže se tím řiď!" - než praštím já tebe! Utiskování Portieho mám dost i ve svý době, nemusím to vidět i tady. "Takže sis celou dobu myslel, že si vymýšlím? To seš teda pěknej kamarád!" protočím očima. Vlastně jsem předpokládal, že to tak nějak bude, protože kromě dalších národů, který magický stvoření taky vidí, jsem ještě nezažil, že by na ně vůbec někdo jenom věřil. A když už, tak maximálně na tvory ze svý vlastní domoviny. "Prostě.. Přemístili, no! Nikdo neví jak ani proč!" Jsem snad nějaká vědma? "Jestli Bůh existuje, tak je to každopádně zlomyslnej zmetek," podělím se o svůj názor a riskuju tak přivázání ke kůlu a upálení. Nikdy jsem nechápal, co tyhle dva pořád maj s Bohem. Hlavně že nevěří na magický bytosti. Copak Boha někdy viděli? Protože, kdo by tomu věřil, když ho nikdy nikdo neviděl, že? Ale to je přece něco úplně jinýho a tohle je rouhání, Arthure, že? Tuhle přednášku jsem dostal už snad milionkrát. Pohanský náboženství starých Keltů bylo tisíckrát sympatičtější, než když se lidi snaží sežrat kvůli nějakým náboženským kravinám. Alespoň že Betty je rozumná a vydupala si zákon na rovnoprávnost obou odvětví křesťanství. Osobně jsem nikdy neviděl rozdíl mezi protestanstvím a katolictvím, ale jestliže si Španělé chtěj být katolíci, budu se prohlašovat za protestanta čistě proto, abych je vytočil. Je to osvědčená strategie posledních třiceti let. Protože nemám tušení, jak se to stalo a mohl bych leda odseknout, že nemám tušení, radši se soustředím na další otázku. Ne že by byla o moc lepší. "Jasně," usměju se na něj a doufám, že to nevypadá moc křečovitě. Samozřejmě, že jsme kámoši, ale díky tady našemu španělskýmu přítelíčkovi se nevídáme zdaleka tak často, jak by se nám líbilo. Vlastně skoro vůbec. A když už, už to není, co bejvalo. Roberto je díky tomu kreténovi zamlklejší a není to taková sranda jako kdysi. Nemůžu na něm vynutit dobrou náladu, ale když úloha obstarávání monologů připadla mně, většinou to končí sezením v tichu. Radši se otáčím k onomu chlápkovi. No, očividně jsem se s následným překládáním vůbec nemusel otravovat. "Tak si naser," tikne mi oko a vůbec se nezatvářím dotčeně. Já tu projevuju laskavost a pomáhám porozumět podivný angličtině 21. století a on tu bude držkovat, že umí anglicky. To mi chybělo, fakt že jo. Podivný je, že to ani nemyslim ironicky. Každopádně, překlad byl myšlen spíš pro našeho křena. Stejně je vtipný, jak ho teď ignorujem a on může jenom postávat a koukat. Dost silně pochybuju, že ten anglicky umí a dobře mu tak, protože všechno mu překládat nebudu. Při troše štěstí tu nikdo neumí španělsky. Zas na druhou stranu, čím víc nebude věcem v okolí rozumět, tím otravnější bude. Je zajímavý, že záblesky vzpomínek na přehnaně přeslazenou scénu v kajutě mi teď přijdou ještě absurdnější, když tu mám jeho bratra. Vůbec mi nejde do hlavy, jak k takový situaci mohlo dojít. Přece mě nemohlo tolik dožrat, že s Francií měli nějaký dostaveníčko v pokoji Buckinghamskýho paláce. Teď je to spíš mírně nechutná představa než cokoli jinýho. Doufám, že ty přikrývky dobře operou. "Vysvětlím ti to, ale ne teď a tady. Je to nadlouho a staly se věci, o kterých všichni nemusí vědět," zahučím. Už vidím, jak do mě bude rýt, dokud mu to všechno fakt nevyklopim. Všechno se vším všudy. No jasně, moje věrná užvaněná fuj ponožka. Ta potupa. Doufám, že je aspoň rád, že se vždycky uvolím mu svěřit. "Prostě.. jsem se tu objevil. Lodí jsem připlul k Anglii šestnáctýho, ale vkročil jsem do Anglie 21. století. Prostě jsem stoupl na břeh a loď mi zmizela za zadkem. To nepotěší, když si vezeš domů poklad nakradenej Španělům," a Portugalcům, dodám v duchu. Všechno vědět nemusí a převážná většina fakt pocházela od Španělů! "To bylo před dvěma dnama," přehodím přes sebe plášť, kterej je stejně mokrej, takže mi před vlezlým větrem nepomůže, ale nechce se mi tahat v ruce.

Čas - 25. června 2012 15:34

K již na cestě parkujícímu autu se přidají další tři. Šoféři jen čekají, až nastoupíte a oni budou mít tuhle podivnou smečku z krku. Samozřejmě, že jako zasvěcení muži se s národy potkávají, ale zatím to vždy byly ty ze současnosti a ty přece jen nejsou tak nevyzpytatelné jako bojovníci ze svých povětšinou prosperujících období. Onen člověk, který zasvěcoval národy v domě Islího a dovezl je naproti na pláž, vás teď postupně obejde a poprosí, abyste se rozdělili na tři zhruba stejné díly a nastoupili do aut, která vás odvezou do domu. Sám se sveze opět se Seveřany. (Myslím, že je nás tam 14, takže můžete jet dvě pětice a jedna čtveřice, nebo dvě čtveřice a jedna šestice. Jsou to velký auta. A na nikoho nečekáme. Měli jste na svou záchranu času dost, takže teď si buď pohněte, nebo se připojte v průběhu. Nebo si tam dojděte pěšky, to už je mi jedno.) V autě vám sdělí, že v domě najdete dva dvoulůžkové pokoje (Z čehož si jeden rezervujem s Mari (Takže koukej rychle napsat, vole!), takže o ten druhej dvoulůžkovej se poperte, jak chcete. Ave výhody PJ, taky vás všechny miluju.) a zbytek třílůžkové, do kterých se máte rozdělit dle libosti. V každém z těchto pokojů na vás čeká čisté a suché oblečení na převlečení, pak dole u stolu oběd. Po něm jsou Norsko s Brity požádáni, aby počkali, že se s nimi chtějí spojit jisté osoby. Zbytek se může poflakovat, dívat se na televizi, posloužit si nějakou knížkou, nebo se vydat do vířivky. (Doporučuju vířivku. Právo ulít se má 1, 2 lidi. Jestli tam nikdo nepůjde, naženu vás tam všechny.) Ne, nemusíte všechno zvládnout v jednom příspěvku. Byla bych ráda, kdybyste to rozložili do více. (Jo a mam zakázanej internet a napojila jsem se k sousedům, takže mám jednu čárku a bojím se zapnout skype, aby mi to nespadlo :D

Francie - 27. června 2012 11:17

Vlasy za postel! Nehty za pitnou vodu! Vlny mne na mém provizorním plavidlu unášejí k pobřeží. Mohu tak usuzovat z hlasů, které po nějaké té době slyším. Nějak přesně nedokáži rozpoznat, který hlas komu patří. Mám v hlavě prázdno. Slyším jak voda kdesi naráží a připomíná mi to tu úchvatnou žízeň co najednou mám, ale nehodlám pít slanou vodu, kvůli které jsem přišel o větší část žaludečních šťav. Spíš mám pocit, že se budu bát napít i vody obyčejné. Trpím si svým vlastním způsobem. Jsem vlastně vděčný za to, že si mě nikdo nevšímá. Co bych asi dělal, kdyby na mě reagovali? Co by asi říkali? Pravděpodobně nic příjemného. Většina z nich má nos nahoru a nedokáží dělat nic jiného, než vykřikovat, jak jsou prostě úžasní, silní, dokonalí a všichni by se jim měli klanět. Jasně, sám jsem takový ze začátku byl, ale po čase, který jsem strávil uzavřený sám v sobě, kdy jsem měl čas, promlouvat sám se sebou a kdy mne začaly tížit ty otřesné otázky mi došlo, že je to blbost a takhle to dál nepůjde. Problém je, že ať už řeknou cokoliv, budou se mě snažit ponížit a zesměšnit. Jejich mozečky přeplněné mocí a úžasem nad sebou samými je schopný pracovat asi tak jako penis eunucha zpívajícího na mši v kostele svým dětsky vysokým hláskem. Kdyby jim došlo, že to, co jimchci říct je pravda a přestali se pošťuchovat, našli bychom cestu, jak se společně vrátit do svých dob, ale ne, oni se budou pošťuchovat a budou spolu otevírat spory. Vlastně je to jenom domněnka, ale řekl bych, že dosti trefná a do budoucna i reálná. Překulím se do vody, když koutkem oka zahlédnu blízkost země. Na tuto vzdálenost odhadnu, že mé síly budou stačit. Pak bude jen ideální svalit se do písku na pláži a odpočinout si. Zelenost v mém obličeji bude snad dostatečným důvodem mého momentálního stavu a oči podrážděné od soli snad dodají i vysvětlení únavy a naprostého vyčerpání. Stejně mi připadá dokonale absurdní, jak se někteří mohli po veškerém tom šoku, nalokání se slané vody a namáhavé plavbě postavit tak rychle na nohy. Pravda, nebylo to příliš daleko a nikdo kromě mě se asi s nečekaným těžkým předmětem nesetkal, ale skutečně mě zaráží, když zaslechnu Arthurovo poučování a i jiné hlasy. Nějak se vyštrachám na pláž, poblíž postávajících seveřanů. Nemám je sice v lásce, ale jejich přítomnost mi je milejší než přítomnost jiných. Vysílen se svalím na záda a natočím hlavu, aby mohl pozorovat dění v jejich středu. Vidím dětskou radost ze setkání s Norskem a dokonce je zde Švédsko s Tinem, ale zdají se mi být starší. Tino hlavně vypadá o něco dospěleji, avšak jak si sedl na zem zády ke Švédsku je celkem zvláštní. Popravdě i přes nesváry jsou schopní se dát dohromady a bojovat za společné cíle. To je na nich obdivuhodné. To, že bez řečí dokáží týmově spolupracovat a zapomenou na chvilkové neshody, kdežto my, jižní státy, vše nafukujeme a děláme ze všeho hrozné caviky. Momentální stav sama sebe bych shrnul do jediné kratičké věty, vystihující snad vše, neb "Jak Francis k rozumu přišel". Je to ode mě samotného k mé osobě sice trochu hnusné, ale skutečně by se to tak dalo nazvat. Po fyzické stránce je však všechno jiné. Jazyk se mi lepí na patro, pro vodu bych se klidně zbavil svých překrásných nehtů a pro pohodlnou postel a dostatečný spánek bych si momentálně snad ostříhal i své zlatavé kadeře. No, možná jenom zkrátil konečky, svoje vlasy mém nakonec velice rád. Dále bych snad mohl podotknout silnou bolest hlavy, která se vynořila stejně nečekaně, jako sud, který mě vynesl na hladinu a zachránil mi život. Trhavá bolest, která by mi vehnala slzy do očí, kdyby nebyly solí tak zdevastované. Ale vidím naprosto rozkošné kroužky, kolečka a sem tak i cosi třpitivého. Kdyby mi nebylo tak blbě a nebál bych se, že by se ze mě vyvalily poslední kyseliny, pravdepodobně bych chytl záchvat smíchu při vydině sparklujícího masového vraha a prazvláštním výrazem ve tváři. Nicméně, můj stav je tak mizerný až to bolí. Zajímalo by mě, jestli vůbec dokážu vstát. No, proč bych se nad tím měl nějak výrazně zamýšlet, když je mi jasné, že to se mi nepodaří ani kdybych nasadil veškeré své úsilí. A věřte nebo ne, začíná mi být dost solidní vedro... jestli je ta voda nějaká infikovaná, tak to na mě pravděpodobně vlezlo. Nevím co naše budoucí já dělají s tou vodou, ale je mi to vlastně úplně jedno, nevidím jediný důvod se tím zaobírat. Buď se vrátím do své doby nebo se naučím žít v tomto děsivém a prapodivném světě a nebo zemřu na následky něčoho ohavného. Jedno lepší než druhé, stačí si jen vybrat.

Čas - 27. června 2012 17:10

Nyní se přenesme do krásného barevného světa. Světa plného řas, sasanek, rybiček, žraloků (těch neshnilých) a spousty dalších tvorečků. Do světa plného míru, zábavy a věčného tance. Do světa, z něhož pochází i následující aktér tohoto mini příběhu. Jmenuje se Siegfried Ploutvodlouhý odkaza je členem tajného seskupení bratrstva Podvodných podvodníků podvodních. Jak už vás možná napadlo, tento mladík je mořský panic. A je to opravdu krásný panic, jeho zlaté vlasy mu splývají až k ploutvi a jeho oči jsou barvy jantaru. Navíc je to transvestita a rád nosí podprsenku z růžových mušlí, tudíž ho mnoho podmořských obyvatel považuje za vílu. odkaz Jednoho nudného dne si tak plaval podél islandského pobřeží, inu nebylo to nic moc. Voda ledová jak sviňa, nic zajímavého a ani žádný jiný mořský víl, kterého by mohl prudit. Když tu se náhle cosi stalo, kousek od něj … ztroskotala loď! Vyvalil na to oči. Přeci jen ne moc často se stane, že loď ztroskotá 20 metrů břehu. To musel řídit opravdu nějaký kretén! odkaz Chvilku váhal, než se odhodlal pomalu připlout blíže. Jak už bylo zmíněno, je to mořský panic zloděj – profík mezi profíky. A je odhodlán zde získat nějaké nové věci, které by mohl prodat na podvodním černém trhu. Zrovna frčí sekery. Vydává se tedy blíže k plavidlu. Vpluje dovnitř a prohlíží si interiér. V jeho očích se objeví hvězdičky, když v jedné kajutě nalezne poklad – spoustu zbraní a ano, Dánovu krásnou sekeru. odkaz Rychle vytáhne svůj podvodní baťoh a věci do něj začne ukládat. Tento baťoh je chráněn kouzlem, takže je neprotrhnutelný a vejde se do něj nekonečně mnoho věcí (to jen pro rýpaly). A také je samozřejmě kouzlem odlehčený, protože náš panic není Schwarzenegger. odkaz S lupem pak dále proplouvá lodí, nakoukne do kajut, nadšeně si vezme pár plechovek s pivem a lahví, které si plánuje dát až bude někdy příležitost nad hladinou … A pak konečně vpluje i do kajuty, kde se nám právě šťastně topí Dán. odkaz odkaz Zarazí se. Lidem se pokud možno vyhýbá a navíc tento vypadá opravdu zvláštně. Pak si vzpomene, že kdesi četl inzerát, který sháněl lidské orgány. Mohl by tedy tohoto utopence použít. Chytne ho tedy, ze stolku vezme Norův nůž a chystá se říznout. Když na něj ovšem hledí, má zvláštní pocit. odkaz Pocit, který ještě nezažil. Špatný pocit z toho, co dělá. Vždyť ten člověk je takový hlupák, že se skoro utopí 20 metrů od břehu! Jeho orgány přece nemůže přinést. Ještě by pokleslo IQ vílí populace. Zachmuří se. Co tedy s ním? Přece ho nenechá hnít v moři, utopenci jsou nechutní. Nakonec ho tedy vezme a rozhodne se ho zachránit. Drapne ho a plave s ním urychleně ke břehu, plave jako blesk. Nakonec se zastaví zhruba o kilometr dál, než jsou ostatní. Tam vytáhne Dána na kamenitou pláž a naštvaně se na něj mračí. Pak pokrčí rameny. „Vítej na Islandu, pitomče,“ zamumlá zpěvavě ve svém vílím jazyku (který nápadně připomíná dánštinu), pak zmizí zpátky v moři. A nechá napospas Dána svému osudu. Za tuto dokonalost je zodpovědná Adrý. odkaz)

Portugalsko - 28. června 2012 23:35

Nechápavě se podívám na Arthura. “On? Mír a lásku? To je blbej vtip?” Možná tak něco jako utrpení a bezpráví. To by tomu rajčatomilnýmu bastardovi šlo. I když s tou svou přetvářkou bych se ani nedivil, kdyby tohle prohlašoval. Nechápu, proč tu chce zase všechny oblbovat. Vždyť je to ubohý. Bohužel mu všichni ten falešném úsměv věřej. Dokonce i já mám občas výpadek, kdy doufám, že je vážně tak milej, jak se tváří. Jenže není. Přeju si, abych měl pořádnýho bratra, ne jeho. Ale Arthur má taky hrozný bratry, asi je to náš úděl. Jsme si v tolika ohledech podobní (hahahahahaha). “Ale… jasně, že jsem ti věřil. Tak napůl!” výmluvně se na svého kamaráda zazubím. I když je jeho vysvětlení fakt neuspokojivý, nechám to být a jenom přikývnu. To, co ovšem řekne potom už mě přinutí na něj znovu promluvit. “Jak tohle můžeš říct?! Bůh nás jenom zkouší! Chce vidět, jak si umíme poradit. Nemyslí to zle!” Nikdy jsem nechápal, co Arthur má za problém s náboženstvím (a máš to, vole!). Každý má své chyby, ale Iggy by nemusel být zrovna pohan. Ono by stačilo to obočí (Ne, ne! Arthurovo obočí je cute!). Kdyby to nebyl kamarád, hnal bych ho s křížem v ruce a volal: “Kaj se, neznabohu!”, ale to už asi přeháním. Je to každýho věc. Jen prostě nechci, aby skončil v pekle. Zrovna Arthur si přece nic takového nezaslouží. Mohl by být aspoň trochu uctivější. Bůh se vždy odmění, když je někdo zbožný a poctivý. Není divu, že Španělsku se plavby moc nedaří. To má za ty sviňárny! Šťastně se usměju, když Artur (JO, VOLE, TADY JSEM PŘESTALA) ŘEKNE, ŽE JSME POŘÁD KÁMOŠI. JSEM RÁD. JE TĚŽKÝ BEJT NÁROD. A JE TO NA HOVNO. A JE TO JEŠTĚ HORŠÍ, KDYŽ JE ČLOVĚK PAK SÁM A NEMÁ NIKOHO, KDO BY ZA NIM STÁL. BEZ ARTHURA BYCH BYL V HÁJI, PROTOŽE… JE TO ARTHUR. A JÁ NIKOHO JINÉHO NEMÁM. JE TO MŮJ JEDINEJ KAMARÁD. PŘEDSTAVA, ŽE BYCH SE S NÍM UŽ NEBAVIL JE HROZNÁ. TOLIK JSME TOHO SPOLU PROŽILI… NEDOKÁŽU SI PŘEDSTAVIT, ŽE BY NÁS NĚCO ROZDĚLILO. NE, TO NE. NENÍ NIC, CO BY PŘETRHALO NAŠE HLUBOKÉ POUTO, KTERÉ SPOLU SDÍLÍME (DASTIEL. DASTIEL EVERYWHERE!). PŘEKVAPENĚ ZAMRKÁM. “COŽE?!” PROČ MI TOHLE ARTHUR ŘÍKÁ, PROČ MNĚ?! JSME PŘECE KAMARÁDI A… TAKHLE SE MNOU BĚŽNĚ NEMLUVÍ. JASNĚ, ŽE OBČAS JE NA NĚKOHO PODOBNĚ HNUSNEJ, ALE NA MĚ? NAVÍC KDYBY TO MYSLEL ASPOŇ ZE SRANDY, ALE TOHLE… “PROMIŇ,” ŘEKNU TIŠE A ZADÍVÁM SE DO ZEMĚ. MOŽNÁ JSEM NĚCO UDĚLAL VÁŽNĚ ŠPATNĚ. ZKAZIL JSEM TO A ARTHUR MĚ TEĎ NEMÁ RÁD. ALE TO BY PŘECE MUSELA BEJT POŘÁDNÁ VOLOVINA, ABY KVŮLI TOMU ZAHODIL NAŠE HLUBOKÉ POUTO. DOUFÁM, ŽE V TOM NEBYLO NIC OSOBNĚJŠÍHO A NECHÁM TO BÝT,I KDYŽ MĚ POŘÁD MRZÍ, ŽE SE CHOVÁ TAKHLE. CO JSEM MU JAKO UDĚLAL?! JENOM PŘIKÝVNU NA JEHO ODPOVĚDI A CHYSTÁM SE MU ODPOVĚDĚT TAKY, JENŽE TO UŽ NÁS STRKAJÍ DO NĚJAKÝCH DIVNÝCH VĚCÍ. NAŠTĚSTÍ JE HNED VEDLE MĚ POSAZEN ARTHUR. OSTATNÍ IGNORUJU. (trololo) NAPADÁ MĚ, ŽE BYCH ASI MĚL ZAČÍT HOVOR, PROTOŽE ON TO SAMOZŘEJMĚ NUDĚLÁ, ALE… MÁM SMÍŠENÉ POCITY OHLEDNĚ TOHO “NASER SI”, PROTO NIC NEŘÍKÁM. MĚL BYCH SI UVĚDOMIT, ŽE TOHLE NENÍ MŮJ ARTHUR, JE Z JINÝ DOBY A JE TEDA JASNÝ, ŽE SE BUDE CHOVAT JINAK. CHCE TO ČAS, JENOM SI MUSÍM ZVYKNOUT. MÍSTO MLUVENÍ SE TISKNU K ARTHUROVI, HLAVU MU POKLÁDÁM NA RAMENO, PROTOŽE JSEM JEDNAK UNAVENÝ A HLAVNĚ JE MI ŠÍLENÁ ZIMA. KLÍŽÍ SE MI OČI A MOŽNÁ I NA CHVÍLI USÍNÁM A DOUFÁM, ŽE SE PROBUDÍM Z TOHOHLE ŠÍLENÉHO SNU. NEVÍM, ČEMU SE TU MÁM DIVIT DŘÍV. VŠECHNO JE JINÝ A NEVYZNÁM SE TU. JSEM ZMATENEJ A… CHCI ZPÁTKY DOMŮ. KROM MÝHO KAMARÁDA, KTEREJ KE MNĚ CHOVÁ K TOMU VŠEMU JEŠTĚ HNUSNĚ, TU NENÍ JEDINÁ VĚC, KTERÁ BY MĚ TĚŠILA. BOŽE, PROSÍM, ODPUST MI. TEN DIVNEJ KOČÁR BEZ KONÍ, O JEHOŽ PŮVODU RADŠI ANI NECHCI NIC VĚDĚT, ZASTAVÍ A JÁ SE PROBOUDÍM. CESTOU JSEM POSLOUCHAL KOČÍHO TAK NAPŮL, ALE VCELKU I VÍM, CO JE TEĎ POTŘEBA. POPADNU BLONĎÁKA ZA RUKU A TÁHNU HO PRYČ Z TÝ VĚCI, VE KTERÝ NEHODLÁM BEJT ANI O VTEŘINU DÉLE. JE MI JEDNO, JAK MOC NESLUŠNÝ TO JE. K ČEMU BY MI BYLA SLUŠNOST? ŠEL JSEM SE SLUŠNOSTÍ NA INDY, COŽ BYLO NA NIC, TAKŽE NA SLUŠNOST KAŠLU (BITCH PLEASE!). MÍSTO NĚJAKÝHO “AŽ PO VÁS” VBĚHNU DO… MÁ TO BEJT DŮM, NE? PROHLEDÁM POSTUPNĚ KAŽDEJ POKOJ, AŽ KONEČNĚ NAJDU JEDEN DVOULŮŽKOVEJ. KONEČNĚ. ZAZUBÍM SE NA ARTHURA A STÁLE SVÍRAJÍC JEO RUKU VEJDU DOVNITŘ. TAKHLE SE K NÁM NEMŮŽE VETŘÍT NIČÍ BRATR A… BUDEME MOCT BÝT SAMI. I KDYŽ V DOMĚ UŽ JE TEPLO, STÁLE SE CELÝ TŘESU ZIMOU. HNUSNÁ ZIMA! VEZMU SI TEDA VĚCI NA PŘEVLAČENÍ A ZAČNU SE SVLÍKAT A NÁSLEDNĚ ZASE OBLÍKAT DO ČISTÝHO A HLAVNĚ SUCHÝHO OBLEČENÍ. TO OBLEČENÍ JE ŠÍLENÝ. CHTĚL BYCH ZŮSTAT V TOM, CO MI JAKO JEDINÝ ZBYLO Z MOJÍ DOBY. BOHUŽEL. UCHLÁCHOLÍM SE TÍM, ŽE TOHLE JE JENOM PROVIZORNÍ OHOZ. JEN, CO MI USCHNOU PŮVODNÍ ŠATY, ZBYVIM SE TÝHLE DIVNÝ MÓDY. A NE, NEVADÍ MI, ŽE JSEM JENOM V TRENKÁCH PŘED ARTHUREM. JSME PŘECE OBA CHLAPI, NE? NEMÁME PŘED SEBOU CO SKRÝVAT. NAVÍC JSME KÁMOŠI A FAKT TO NENI POPRVÝ, KDY MĚ VIDÍ JENOM VE SPODNIM PRÁDLE. KOUKNU SE NA NĚJ A POSADÍM SE NA POSTEL. TROCHU VÁHAVĚ SE USMĚJU. “TAKŽE? TEĎ, KDYŽ JSME SAMI, MI TO VŠECHNO MŮŽEŠ ŘÍCT.” (HAPPY CAPS LOCK DAY, BITCHES!)

Anglie - 29. června 2012 18:10

"Fakt by mě zajímalo, co to předtím vypil," uculím se vědoucně na Roberta. Nebudu k tomu dodávat, že to divadýlko včera vypadalo dost přesvědčivě, jako že to opravdu myslí vážně. Radši se nebudu zaobírat myšlenkama o tom, jak moc se můj názor a pocity ohledně jistýho Španěla mění podle toho, jestli Portugalsko zrovna je nebo není poblíž. Změna v chování je patrná spíš u Roberta, já se chovám jenom trochu povýšeněji. Ale fakt jen maličko! Jenom si povzdechnu a vrhnu na něj pohled, který sděluje: "nech to být". Snad mi aspoň teď bude věřit a nebude na mě vždycky zírat, jako kdybych se snad vybavoval se vzduchem a rostlinami. Copak jsem blázen? Alespoň se bavím s věcma, který vidím. A co, že ostatní je nevidí, já jo! Dost pochybuju, že by aspoň jeden ze dvou Iberijců kdy toho jejich Boha viděl. Natož s ním mluvil a on mu odpovídal. Možná tak v záchvatu halucinací. Kdyby se mi v budoucnu Roberto svěřil, že mluvil s Bohem (a tim líp, kdyby ten mu uložil nějakej úkol), asi bych se o něj teprv začal bát, protože z žádných Božích misí nikdy nevzešlo nic dobrýho. Zato je to dobrá záminka ke konfliktu. Co třeba taková Johanka z Arku, že? Odsekl bych, že úplně vidím, jak to myslí dobře a že to můžu říct úplně normálně, ale nemám potřebu. Proč odsekávat Portiemu, když si to můžu schovat pro nkoho jinýho. (Přestala si uprostřed věty?) Trhnu sebou, když ke mně zpátky nedojde podobná narážka a pozdě si uvědomím, že Portugalsko někdy ze začátku šestnáctýho století nemůže bejt zvyklej na podobný výpady. Tim myslím, ne že bych předtím mluvil zrovna slušně, ale s postupem tohodle století (A fakt tím nemyslím to jednadvacátý.) se to začalo akorát zhoršovat. Co se dá čekat, když trávím vlastně většinu času někde na cestách s námořníkama, co si na slušnosti zrovna nepotrpí? Když jsem se vrátil z první takový výpravy, Roberto byl docela v šoku, ale rychle si zvykl. Ani netrvalo dlouho, než to začal oplácet. Nechci se k tomu moc vracet a netuším, co se mu teď honí hlavou, ale snad jsem ho moc neurazil. Jenže to nějaký "promiň", zní pěkně depresivně. No skvěle. Budu muset všechno pořádně povysvětlovat, nebo tu někde skončí s depkou. Prozatím ho poplácám ho po rameni. Snad si to vyloží jako že je všechno v cajku. Chvilku nato už jsme po skupinkách nastrčeni do vozidel. Je docela divný, že Portie nic neříká, normálně není schopnej na pět minut zavřít pusu. Třeba je jenom unavenej.. Jo, to bude tím. Bohužel to pro mě znamená, že se musím zabavit nějak jinak. Většinu jízdy se proto bavím culením se na Antonia a doufám, že ho to vytočí ještě víc. Tím spíš, když si opřu hlavu o tu Portieho, položenou na mým rameni. (Případný spolujedoucí vlastní bratry a ostatní kreatury okázale ignoruju, protože by mi ve finále leda tak zkazili náladu, tu škodolibou i všeobecně. Není jejich problém, co tady provádíme a vůbec je to nemusí zajímat.) Na to, že víc jak polovinu cesty prospal, vybíhá překvapivě rychle, jakmile se otevřou dveře. A mě táhne s sebou. No co, byli jsme seznámeni s pokojema s věcma na převlečení i s obědem, víc informací nám teď snad netřeba. Teď se hlavně hodí zabrat jeden z těch dvoulůžkových pokojů, nebo se k nám ještě vecpe sourozenectvo. (Portieho, protože mí bratři by si radši ustlali na cestě před domem, než se mnou sdíleli pokoj. Ale to jsem si koneckonců říkal i o kajutě. Jenže tam hrál roli i alkohol. Jinak by se vrátil přespat k seveřanům.) Je super, že nakonec si najdeme pokoj jenom pro sebe a nebude nás tu otravovat nikdo další. Kdyby se o to někdo pokusil, nebo nás chtěl dokonce vykopnout, má prostě smůlu. Sice jsem na svým oblečení dost lpěl a už jsem tu za dva dny absolvoval převlíkání z oblečení 21. do oblečení 16. století a naopak až dostkrát, ale teď se mokrý a studený látky vzdám milerád. Akorát mě štve, že jsem se s těma knoflíkama teda nemusel vůbec přišívat, když tu košili stejně nebudu nosit. Využiju chvíle, kdy na sebe Roberto hází oblečení, abych co nejrychlejc udělal to samý. Sedím přitom bokem k němu, takže ho u jeho procedury nesleduju. Ta zeď je mnohem zajímavější. Nemám potřebu ho nějak okukovat. Stejně už jsem ho viděl mockrát. A on mě taky, takže je jedno, kolikrát to ještě bude v budoucnu. I tak doufám, že bude zatím dost zaměstnán vlastním převlíkáním, než aby moc pokukoval po mně. Ne, že bych se nějak moc styděl, ale známky včerejšího večera jsou pořád patrný a.. nemusí si toho všimnout hned. To by bylo ještě trapnější, než když mu to za chvíli řeknu. Rychle pozapínám horní knoflíky na košili, když si přisedne, a pak se k němu otočím. "Už je ti teplo?", děvče? zeptám se s mírně odraženou starostlivostí v hlase. (Ne, vole, přímo se roztíkám! odkaz) Je to hodně blbá otázka, když i v mojí ne zas tak chladný zemi nadává na zimu, kudy chodí. No, a když jsme se teď dostali přímo do ještě severněji položenýho podnebnýho pásu, přestože je tu prostředek léta, určitě z teplot moc nadšenej nebude. Když jsme se navíc nedobrovolně vykoupali v ledovým moři. Nemohlo mi ujít, jak se celou cestu klepal. Tady už je to mnohem lepší – a v novým oblečení by mohl docela rychle rozmrznout. Jinak jsou tu deky. Zhluboka se nadechnu a ještě si párkrát rychle promyslím, co všechno chci ve vyprávění o posledních dvou dnech zmínit. Zavrhnu rychlý vysvětlení situace v mý době na začátek. Nechci mu hned říct, že je v unii s jeho nenáviděným bratrem. Raději opravdu zaměřím vyprávění jen na ty dva dny, a to od samotnýho objevení se v Anglii až po pád draka. Detailně. Takže.., jo, popis obsahuje jak setkání se s ostatníma národama a královnou a zkoumání reálií a vynálezů moderní doby, tak i popis obou nocí (a zejména druhý notně ublíženě) včetně okolností, a mezi tím načapání Španělska s Francií (A dokonce přiznám i menší rozhození, co mi to způsobilo.) i z toho vycházející dojemnou kajutovou scénu (doprovázenou naprosto nechápavým a zhrozeným výrazem odkaz). Teď, když konečně ztichnu, by se dalo říct, že čekám na soud. Jsem rád, že jsem to konečně mohl někomu říct a nemusim se tim užírat jenom v hlavě (Protože zatím jsem tu nepotkal žádnou vílu, který bych se mohl svěřit.), jenže netuším, jak Portie zareaguje. Zase na druhou stranu, už jsem vyváděl i horší voloviny.. Jenže 90% z nich je z minulých desetiletí, kterýma si tenhle Potugalec ještě neprošel. To mi zrovna nepomáhá... Ani jednomu z nás.

Norsko - 30. června 2012 14:20

Mimořádně otravný Dán. Mimořádně! (Pochopitelně jsem si všiml i toho neznámého mladíka, jak běží obejmout jistou blonďatou děvku odkaz přes celou pláž a od té doby se k sobě lísají. Ovšem další úvahy o tom, co má Arthur pro změnu s ním mi už přišly příliš otravné, takže jsem raději zaměřil pozornost na svou rodinu.) „Egi,“ mumlám svému bratříčkovi. Musím říct, že tohle bylo opravdu neskutečně milé přivítání. Opravdu to celkem zahřálo na srdci. „Budeš mokrý,“ zamumlám mu, ale naproti tomu si k sobě přitáhnu trošku blíž a pohladím ho po vlasech. Když to tak zběžně obhlédnu, vypadá o kapku starší než v mé době. Je fajn, že mě bude mít pořád rád. „Puffin se určitě někde objeví,“ ujistím ho, jsem rád, že je v pořádku, i když zmíňka o bolavém břichu mě moc nepotěší. „Co jsi tu zatím viděl?“ zajímám se, „Berwald tu byl s tebou?“ ujišťuji se, i když podle toho, že tu jsou spolu si tu odpověď můžu celkem domýšlet. Je milé, že se mi o něj postaral. „Já jsem v pořádku,“ přikývnu. „Jinak to je Wales,“ představím blondýna, který se právě poněkud zaskočeně probírá. „Bratr Anglie,“ dodám a pak věnuji pozornost Berwaldovi. Po výměně pozdravu jen lehce pokrčím rameny. Měl bych na něj dost otázek. Nejen ohledně jeho doby, ale i vztahů celkově, politice, historii a podobně. Ale to samozřejmě počká. Takhle si ho jen prohlížím, stejně jako Tina u něj, a snažím se odhadnout o kolik je asi tak starší od dob, kdy ho znám já. Odinžel to jde dost těžko. Na Tinovi je rozdíl znatelnější, ale i tak … Nejistě se opět ohlédnu k moři, sleduji vlny. Matthiasi! Nemůžete mi přeci říkat, že ten kreténský Dán se hodlá utopit! To přece nejde! Je přece příliš velký otrava na to, aby se jen tak utopil. Odine! V duchu ve mně zatrne. Co by se mohlo stát, kdybychom tu umřeli? Normálně národ jen tak neumírá …, ale tady nejsme v našem čase. Co kdyby ho jeho smrt tady zabila i v minulosti a tím pádem smazala celé Dánsko z historie? To by bylo přinejmenším otravné! Když už ne vyloženě špatné ... Ale třeba by mi pak patřilo jeho území, mm... Z mylšenek mě nevytrhne ani Švédova poznámka o nastydnutí, ačkoli je celkem věcná. Poněkud netrpělivě si pocuchám vlasy, ovšem jinak stále držím svůj žádný výraz. V duchu počítám do deseti, jenže Dán se stále nikde neobjevuje. „Mm,“ zamrmlám. Ještě chvilku čekám a pak si sundám sponku. Obrátím se k Isliemu a vložím mu ji do dlaně. „Pohlídej mi ji, prosím,“ zamumlám, nehodlám riskovat, že se mi utopí. Pak rychle zju boty a začínám si stahovat tuniku. Přeci jen není příjemné, když se na mě v tý vodě lepí. „Jdu pro něj,“ zamumlám a chystám se skočit do vody šipku. (Your turn, Sverige!) Jenže to mě chytí Švéd a zabraňuje mi se tam vrátit. Chvilku se s ním zkouším prát, ale nakonec shledám, že je silnější. Otravné! To už mě také táhne od vody kamsi pryč. „Pusť mě!“ dožaduju se a stále se vzpírám. „Musím jít toho dánskýho kreténa zachránit!“ prskám. „Berwalde! … Přece nechceš, aby se mu něco stalo... ! (I když odin ví, jak špatnej mají v jeho době vztah...) Berwalde! Do háje, nebuď otravný...!“ Ale není mi to moc platné. Nakonec jsem vstrčen do auta. Zavraždím Švéda naštvaným chladným pohledem, pak se k němu otočím zády a mračím se ven. Věnuji poslední pohled moři. Matthiasi! Ty kreténe! A uraženě si založím ruce. Mm.

Finsko - 30. června 2012 16:12

Proč si na mě najednou takový? Hm, neví? Možná se chvíli někam koukal, ale je možné aby se loď potopila během několika málo sekund? Muselo by se stát opravdu něco zvláštního, aby tomu tak bylo. Beztak v tom bude mít prsty některý z těch zmateně se plácajících lidí ve vodě... teda vlastně národů. "Ah..." Vyjeknu překvapeně, když mne Berwald popadne za ruku a táhne směrem k Norsku. "S-su-san..." Dívám se na něj a snažím se, lehce nepohodlně, držet krok. Snažím se zachytit jeho tvář, ale jakoby se dóde mě snad úmyslně odvracel. 'Co se stalo?' Zeptám se v duchu sám sebe. Berwald najednou působí celkem odtažitě a to jak mne táhne za ruku je dost surové. Najednou ho vůbec nepoznávám, jakoby se ve vteřině změnil a byl z něj někdo naprosto jiný. Možná je to tím včerejškem, ale... to by se mi omlouval a držl mě v náručí. Nebo snad má strach z toho, co bych mu na to řekl? K mému překvapení zvolní tempo a tak držím krok o něco lépe... nicméně jeho stisk bolí a kdyžmě o něco později pouští, je na mémzápěstí červený otisk jeho ruky. Nevěřícně jej sleduji pohledem, jak natahuje ruce k Sigimu. Popravdě, nějak mi to je proti srsti. Ta jeho změna v chování to, jak jsem mu namohl zahlédnout ani kousek tváře. Je to tak hnusné a necitelné z jeho strany. Pomalu si sedám na písek, zády lehce ke Švédovi. Nevím proč, ale prostě... nedokážu odhadnout co teď udělá. Navíc, ignoruje mě, jakobych tady ani nebyl. Mluví k těm Sigimu s Isliem a na mě jakoby zapoměl. Jakobych zmizel, když se tady objevil Sigurd. Obejmu si nohy a zahledím se do písku. Já, mám ho rád, ale proč pro něj najednou neexistuji? Nevěřím, že by ho včerejší událost vzala na tolik, aby mu z hlavy unikla myšlenka na mou sobu. A proč mě to tak bolí? Cítím se zrazený. Ale proč, když jenom mluví s nimi? Možná proto, jak necitelně mě sem odvekl, jakobych byl jen kus hadru... Zamrkáním potlačím slzy, které se mi pokoušely dostat do očí. Chvilku uvažuji nad sebou samým, jestli jsem něco neřekl, když v tom zaznamenám abnormální počet slov ze strany Norska. Lehce otočím hlavu, abych zjistil, co se děje, ale to už Bewald drží Sigiho, aby nemohl do vody. Chápete to? Aniž by mi věnoval jakoukoliv pozornost, aniž by mi cokoliv řekl od doby, dky mě sem dovlekl, po té ignoraci ještě popadne do náruče Sigiho. A chce se mi brečet. Chce se mi nadat Berwladovi do pitomců a rozmlátit si ruceo jeho hruď, přičemž on by na mě hleděl se stejnou neurčitostí jako vždy. Místo toho všeho se pak zvedám se smutným výrazem na tváři, věnuji depresivní úsměv zdánlivě umírající blonďaté trosce, co nás pozorovala a zalezu si do auta. Samozřejmě Isliemu nechám možnost, aby si mohl sednout vedle Sigiho. Berwaldovy však nevěnuji ani jediný pohled. Nechci se na něj teď ani podívat, dokud si s ním nepromluvím mezi čtyřma očima.

Švédsko - 30. června 2012 17:02

Neshody v rodině aneb za co všechno můžeš jeden Dán za to jednou zaplatí Z útržků jejich krátkého rozhovoru vyrozumím, že ten klučina, kterého jsem před chvílí položil na zem, není Anglán, ale nějaký jeho bratr. Nicméně to nic nemění na tom, že je mi i nadéle zcela ukradený a všímám si ho asi stejně jako nedaleko se rozvalujícího Francise, kterého vyvrhlo moře na nějakém zbytku zařízení lodi. To znamená, že mu kromě svého pohledu odkaz nevěnuji vůvec žádnou pozornost. Mnohem více mě v tuto chvíli zajímá, kromě té dobré zprávy, že je Sigi v pořádku a Dán na dně moře, co se děje s mým drahým ženou. Od chvíle, co jsme došli až k Sigimu nepromluvil jediné slovo. Dokonce ho ani nepozdravil. To je divné. Podívám se na něj. Uvidím ho, jak sedí na zemi, otočený ke mě zády. Stalo se mu snad něco? Nebo ho snad naštvalo, že jsem mu před chvílí neodpověděl na jeho otázku a odtáhl ho sem? Přemýšlím, co se mohlo stát, že se Tino chová, jako by ho něco urazilo a teď na protest trucuje. Vůbec nechápu proč? Že by to bylo kvůli tomu včerejšku? Tomu, co se dělo v noci? Tomu, co jsme spolu prováděli? Nh... Možná jsem mu tím nějak ublížil. Chtěl bych vědět, co mého ženu trápí. Chtěl bych to vědět, abych to mohl zase napravit. Nechci ho vidět nešťastného. Nesluší mu to. Mnohem raději na něm vidím ten jeho roztomilý smích a radostnou tvář. Tak aspoň vím, že je všechno v pořádku. A ne jako teď, kdy ani nevím, na čem jsem. Udělám k němu pár kroků ve snaze ho obejmnout a zeptat se, co se děje. Nicméně mou pozornost upoutá Sigiho hlas. Ohlédnu se a uvidím, jak Sigi podává Isliemu svou sponku, boty a nakonec i tuniku. Hm... neříkej mi, že se chystá tam skočit pro toho Dánskýho idiota. Sigi má slova nakonec potvrdí. Jako bych to neříkal. Nechápu, že si o něj dělá takové starosti. Místo aby byl rád, že je od něj konečně pokoj, tak ho chce jít ještě zachraňovat. To mu nemůžu dovolit. Nechám Tina Tinem a dojdu až k Sigimu. Chytnu ho za ruce a zabráním mu skočit do vody. Vzpírá se, ale není to nic, co bych nezvládl. Pevně ho sevřu a nedám mu žádný prostor pro osvobození. Po nějaké době to vzdá a když ho táhnu od vody pryč začne pro změnu nadávat. Shledávám ho tažení za sebou jako velice neefektivní, vzhledem k tomu, že se snaží mi to hodně stížit svýma nohama bořícími se naschvál do písku. Hodím po něm pohled odkaz a zvednu ho do náruče, odkud si ho přehodím jako pytel brambor na záda. Takhle se mi přece jen lépe ponese. Ohlédnu se po Tinovi a Isliem. Oběma naznačím, aby šli. Tinovi ani moc netřeba, protože se automaticky zvedl sám a se sklíčeným pohledem upřeným do země odcházel směrem k autu. Kdesi uvnitř mě cosi bodlo u srdce. Ten pohled se mi vůbec nelíbil. "V'm jeho věci a pojď." pronesl jsem k Isliemu a vyrazil k nejbližšímu autu. Po celou donu jsem úplně ignoroval Sigiho řeči. Stejně na to nebylo, co říct. Hodil jsem do něj Sigiho, počkal až do něj nastoupí Islie a Tino, který se na mě ani nepodíval. Když všichni nastoupili, vyhledal jsem toho chlapíka, co nás sem přivezl a pohledem odkaz mu naznačil, že bychom mohli vyrazit. Nechtěl jsem tu zůstávat ani o chvíli dýl. Co kdyby se to Dánský pako najednou objevilo. Chlap se celkem rychle dovtípil, že nemám zrovna nejlepší náladu, kdo by taky měl, když jsou Tino i Sigi na mě evidentně naštvaní, a to všechno jenom kvůli Dánovi. A to tu ani není. Nechci si ani představit, jaký problémy by mi způsobila jeho přítomnost, když už i jeho nepřítomnost je dost nepříjemná. takže rychle nasedl do auta a odjel k Isliemu domu. Vystoupil jsem z auta a vytáhl z něj i Sigurga. V obavě, aby náhodou neutekl hledat toho pitomce jsem ho zase stejným způsobem odtáhnul do domu. Cestou jsem si vzpomněl na Tina, že byl na mě naštvaný. Otočil jsem se a vrátil se k němu. "Tino, m'síme si promluvit. M'slíš, že bys na mě mohl počkat u nás v pokoji? Přijdu za tebou hned, co se ujistím, že Sigi neudělá nějakou hloupost, ano?" skloním se k němu a dám mu pusu na tvář. Pak odnesu Sigiho do jednoho třílůžkového pokoje, kde ho položím na postel. (protože ten druhý dvojlůžák jsme si s Tinem zabrali už minulou noc.)

Island - 30. června 2012 18:14

"To nevadí, hlavně že jsi tady!" Ke spokojenosti mi teď neschází ani Puffin, bráška je všechno, co tu potřebuju. S ostatními členy naší severské rodinky si sice taky rozumím a jsou na mě hodní, ale zkrátka nejsou bráška. Ani mě tak nezajímá, kde se ten otravný pták toulá, beztak by jenom tropil problémy a všechny a všechno urážel novými nadávkami, které by tu někde zaslechl. Jak ho znám, přiletěl by ke mně zezadu a prudkým přistáním mě shodil na zem. To už bych nebyl jenom mokrý, ale i špinavý. Jenom přikývnu, a přikývnu znovu s úsměvem navrch, když Norsko říká, že se Puffin určitě objeví a pak se ptá, jestli byl Berwald se mnou. Tu otázku mezi těma dvěma kývnutím těžko zodpovím, takže se do toho musím vložit slovně. "Přístroje a spoustu divných věcí. A takovou bedýnku s hýbajícíma se a mluvícíma obrázkama. A..," vzpomenu si na oblečení rozházené v koupelně a zatřesou hlavou, abych tu představu dostal z mysli. Můžu se tím zaobírat později. Radši si vybavím ten národ, co se objevil ráno a co se přišel s námi, nějaký "Řím." vzpomenu si. "Wales?" zopakuju. Myslím, že o tom se bráška zmiňoval. Okupovali ho s Dánskem nebo co. To je tak jediné, co si pod tím vybavuju. Jsem rád, že je bráška v pořádku, ale o Dánsku se to zřejmě říct nedá, když se pořád neukazuje. Norsko si o něj taky dělá starosti, protože mi podá věci a chce se pro něj vrhnout do vln, ale Švédsko ho včas zadrží. Neříkám, že nechci, aby Dána zachránili, ale co kdyby se Norsku při tom procesu něco stalo? Moc s emu to ale nelíbí a vzpírá se, takže i do zpátky do vozidla ho musí vyšší seveřan odnést. Na pláži jsme dlouho nepobyli a zase se vezeme zpátky do domu. Přinesl jsem do auta bráškovy věci, které mi dal, když se chystal skočit do vody pro nezvěstného Dána, jak po mně chtěl Berwald. Usadím se na místě vedle brášky, podám mu věci a upírám na něj kukadla. Chtěl bych se ho zeptat, jak se tady ocitl on a z jaké je vůbec doby, ale nepřijde mi to jako správný čas na otázky, když se zrovna nejspíš strachuje o Dánsko. Cesta není dlouhá a zase ten samý chlap, co nás sem vzal, nám teď sdělí informace ohledně ubytování, čistého oblečení a oběda. Ten bude naštěstí až za dýl. Vždyť jsme snídali před chvílí a od té doby jsem vyhladovět nestačil. Následuju do domu Švéda, který tam nese brášku. Projdeme chodbami a nakonec ho položí na posteli nějakého pokoje se třema postelema. Tak akorát pro mě, brášku a Dánsko, kdyby se objevil. Neříkám, že bych nechtěl mít Norsko jenom pro sebe, když ho ani moc nevídám, ale na druhou stranu se taky strachuju o ztraceného Mattiase. Kde asi zůstal vězet? Třeba ho vlny Jasně. Vlny. nepozorovaně vynesly na nějakou jinou pláž. To by byla mnohem lepší varianta, než kdyby se prostě utopil.

Portugalsko - 30. června 2012 18:46

soukromá zpráva od Portugalsko pro Sedím u Arthura a koutky úst mám povytažené do milého úsměvu. “Je to lepší,” odpovím, ale stejně přes sebe přehodím deku a přisunu se blíž ke svému kamarádovi, takže ho zároveň využiju jako zdroj tepla. odkaz Já mu prostě potřebuju být nablízku, i když on si na objímání nepotrpí, já jsem kontaktní člověk, potřebuju hmatatelně cítit, že je tu se mnou. (klišé a fail) Bedlivě poslouchám každé jeho slovo a snažím se s tím vyrovnat. Je sice fakt, že jako nejlepší kámoši si řikáme všechno, což je občas děsivý. Na druhou stranu, vždycky se mi sevře srdce, když slyšim o další žhavý noci strávený s nějakym národem. Je to kamarád, samozřejmě, že o něj mám strach... dobře, uznávám, že tohle je chabá výmluva. Nevim, čim to je, že nad tim prostě jen nemávnu rukou. Je to jeho věc. Když je tak spokojenej a dělá mu to dobře… Sice už mám občas na jazyku pár otázek (Kdo je to Norsko?), ale vždycky je spolknu, když Arthur nepřestává mluvit. Nakonec Arthur domluví a nastane chvíle ticha. No tak, co je s tebou? Neumíš mluvit? Cejtim nějakou potřebu se vyjádřit minimálně k tý jeho druhý noci, protože vidim, že tady je potřeba Arthura řádně politovat a odsouhlasit příšernost jeho staršího bratra. Jinak by se zase urazil. Tohle je prostě práce nejlepšího kamaráda. Znám Arthura líp než kdokoliv jinej. Vim, že potřebuje politovat. Vžycky. “Ale no tak, určitě to nebylo tak hrozný. Tvůj bratr je prostě idiot. Kdyby měl nějaký oplzlý narážky, tak ho jednoduše ignoruj,” poplácám ho po rameni. Sice je mi jasný, že to přehání, a určitě taky trochu spolupracoval, ale stejně je mi ho líto. Chlast je vážně svině. A pro Arthura to platí dvojnásob. Jenže teď bych se taky měl vyjádřit k tomu, co tu prováděl bratr. Nastane další dlouhá odmlka. Potom si povzdechnu a snažím se rychle utřídit myšlenky a nějak vhodně reagovat. Nečekal jsem to. Samozřejmě, že jsem to nečekal. Jak bych mohl? Jak bych mohl aspoň tušit, že Iggy má k Antoniovi hlubší city? Měl bych teď hrát, že mi to nevadí? No nasrat! Je mi jedno, s kým chce Arthur být, ale já vím, že po boku mého španělského sourozence šťastný nebude. Mrzí mě to. Hrozně moc mě mrzí, že se to stalo. “Ty Antonia vážně miluješ?” řeknu nakonec. Samotného mě překvapí, jak hořce a zničeně můj hlas zní. Položím Arthurovi hlavu do klína a zavřu oči. Asi bych měl udělat pravý opak. Odtáhnout se od něj, když teď chová jisté city k mému bratrovi. Neměl bych se mu vtírat. Místo toho si začnu tiše zpívat. “Nossa, Nossa~ Assim voce me mata. Ai se eu te pego. Ai ai se eu te pego.” odkaz Hrozný na tom je, že si ani neuvědomuju, jak moc pravdivý to je. Natož, aby si to uvědomoval Arthur. Ještě chvíli mám hlavu položenou na jeho klíně. Potom se znovu zvednu do sedu. Možná i kvůli tomu, že ten divnej polosed je dost nepohodlná poloha. Už jsem se zmínil, jak je to oblečení nepohodlný, protože je děsně uplý? (Takže těsně obepíná moje tělo a obkresluje křivky, který by jinak neměly bejt tak zřetelný. *cough cough* Ave Lunar!) Zadívám se Arthurovi do očí. Jako kdybych mu jedním pohledem chtěl říct všechno, co mám na srdci. Dokážu vůbec říct nahlas svoje pocity? Jak to jen zformulovat? Jak to říct, aby to nevyznělo majetnicky, sobecky a hloupě? Vždyť já se nemám co starat o to, koho Arthur miluje. Jsme jenom kamarádi. “Víš, Antonio neví, co je to láska. Plete si ji s chtíčem. Možná, že ti říká, že tě miluje, ale on tě jenom chce. Chce tě vlastnit a ovládat. Je to hajzl a vždycky byl. Možná neznám jeho dobu, ale jeho znám. A nevěřím, že by se změnil. Je to na tobě, ale měl bys to vědět.” Asi to přeháním. Chci jen, aby byl Iggy šťastný. Přece vůbec nejde o mě. Já vím, že jsem jenom přátelé a vždycky budeme. Nic víc, nic míň. A copak já vím, co je to láska? odkaz Vždyť jsem ještě nikdy nikoho nemiloval a nikdo nemiloval mě. Ani nevim, jak se taková láska pozná. Vim ale určitě, že Antonio milovat neumí. Ještě chvíli hledím na svého kamaráda. Co teď udělat? Nejlepší bude prostě změnit téma. Nuceně se usměju a snažím se vypadat, že mi vůbec nevadí, co se mezi Španělskem a Anglií odehrálo. “Vyprávěj mi o tvojí době,” plácnu první blbost, co mě napadne. Potom si hned uvědomím, že to není nejlepší téma. Jestliže tenhle Arthur má slabost pro Tonia, co se asi tak může dít v jeho době? Nejsou snad spojenci? Nebo dokonce manželé?! odkaz Ne, nesmím myslet hned na nejhorší. Prostě počkám, co mi řekne. Potom budu dělat závěry.

Anglie - 30. června 2012 21:00

soukromá zpráva od Anglie pro Zvednu hlavu z jeho ramene, na kterým jsem ji měl po většinu doby vykládání položenou. Když už se ke mně přisunul, tak to byla lepší příležitost, aby mi tak úplně neviděl do obličeje, (Protože jo, u některých částí vyprávění začínám rudnout.) než kdybych měl zůstat sedět bokem a zírat do zdi. Opravdu doufám, že mě po těhle všech přiznáních úplně nezavrhne, protože jo, je mi jasný, že většina lidí nestráví obě dvě noci (navíc po přenesení se čase) s někým. Ale copak to byla moje vina? Já si nezačal ani jednou! Nemůžu za to, že se na mě vždycky někdo nalepí! A tim spíš ta druhá noc nebyla vina! Dobře, uznávám, že ani běžně (a hlavně v tomhle století) si nežiju zrovna nevinně, ale.. odkaz odkaz odkaz (Jo, baví mě to! odkaz) Jsem rád, že aspoň před někým si můžu stěžovat na zlej a nepravedlivej svět odkaza on mi dá za pravdu, polituje mě (I když to kolikrát zní, že to dělá už jenom z povinnosti. Pořád se to ale počítá, taky by to nemusel dělat vůbec. odkaz) a pak si na daný lidi postěžujeme a zanadáváme. Většinou teda končíme u nadávání a stěžování si na naše sourozenectvo, ale občas se do přetřesu dostanou i ostatní. Stejně je divný, že mu vždycky vyklopím všechno. Nejsem na to zvyklej a většinou toho chci říct tak půlku, ale nakonec ze mě vždycky vyletí úplně všechno. Nejspíš to bude tím, že konečně někdo poslouchá a nesnaží se mě shazovat. Možná není zrovna nejlepší osoba, který bych si měl stěžovat na Aidiana a včerejší noc, když dobře vím, co má on doma s vlastním bratrem. Nebo třeba právě proto bych s tím měl jít k němu (Ke komu taky jinýmu? Nikdo jinej se to nemsí dozvědět!), protože to zná a pochopí. Aspoň se na něj za to poplácání pousměju, jako vyjádření díků za účast nebo tak něco. Nelíbí se mi ta chvíle ticha. Ani následující tón hlasu. Možná jsem toho měl říct přece jen míň. Musím se nad tou otázkou líp zamyslet, takže následuje další chvíle ticha. Ještě včera, možná ještě ráno jsem si myslel, že tu nějaký vřelejší city k Portieho povedenýmu bratrovi, se kterým se zejména pár posledních let snažíme sestřelit, chytit a vykuchat, jsou, ale v tuhle chvíli si tím nejsem zas tak jistej. Ať už je to crush jakejkoli, pořád to není nic, na co by se dalo na otázku "Miluješ ho?" odpovědět kladně. Zas tolik pocitů v tom nebylo ani v tý kajutě. To byla.. slabší chvilka. Jo, pomatení smyslů. Deprese. To bych dokázal bulet na rameno komukoli. odkaz odkaz "Ne..," odpovím, aspoň pro tuhle chvíli pravdivě. Stejně jako předtím na pláži mu rozpačitě projedu prstama culíkem. Ta... písnička mě dokonale zmate. Je to jen tak, nebo to má skrývat hlubší význam? mi zase vrátí do hlavy teorii, kterou jsem se zaobíral dole na pláži. Dokud nikde nebylo po Portiem vidu ani slechu, začala se moje pozornost ubírat Antoniovým směrem. A co se Roberto zjevil na pláži, nemam pro něj zrovna vlídnýho slova. Uvažuju, čím by to mohlo bejt. Ono by to nebylo zas tak divný, kdybych po prozkoumání paměti nepřišel na to, že je to tak vlastně.. pokaždý. odkaz Proč jsem si toho všiml až teď? A pochybuju, že on by se o Toniovi mýlil. Občas je tomu fakt těžký uvěřit a člověk si myslí, že je v tom něco víc, ale nikdy to nekončí šťastně. Možná, že jsem si nějaký city k jeho bratrovi taky jenom namlouval a taky je to čistě materiální. Protože cokoli hroznýho o něm chci rozhlašovat, jistý schopnosti v posteli se mu upřít nedají. Třeba to bylo spíš v tom, že mi Portieho připomínal, a tak jsem se po dobu jeho nepřítomnosti upnul na něj? Dávalo by to smysl. Vlastně to dost dává smysl. Teď, když mě uvědomění praštilo do hlavy, mi to přijde jasný jako facka. Proč mi to nedošlo dřív? Mohli jsme si ušetřit řadu nepříjemností. Ale teď se tím chlubit nebudu. Myslím, že by mi to ani nesežral. Ani jindy. Takže nic. Třeba je to jenom špatná odbočka v teoretizování. A když ne, stejně budu mít smůlu. (A i kdyby to vyšlo, nikdo nepozná rozdíl, protože si všichni stejně myslí, že jsme přinejmenším manželé.) "Mojí době?" zamyslím se. Nedá mi to a začnu se křenit, protože teď se prostě budu muset pochlubit. Řekl si o to. "Jsem nejmocnější námořní velmoc světa!" vypnu hrdě hruď lol. "Potom, co jsem minulej rok nakopal zadek Španělům, si na mě na moři jen tak někdo netroufne. Akorát jejich král to pořád nemůže přenýst přes srdce. Vzteká se už od doby, co se k vládě dostala Bětka a zrovnoprávnila protestanty s katolíkama," pokrčím rameny. "Marie, její starší sestra, co vládla – naštěstí jen – čtyři roky předtím, se za Filipa – to jako španělskýho krále – provdala, takže když po její smrti připadl trůn Betty a ta si ho odmítla vzít, naštvala ho ztráta vlivu nad Anglií. Pak přišlo zrovnoprávnění protestanství a nájezdy na lodě plavící se pod vlajkou jeho španělskýho veličenstva, takže chápeš, že nás zrovna nemá rád, když jsme se vyloupli z krize díky jeho zlatu." pokrčím rameny podruhý. Je blbý, že se na to samý nemůžu zeptat na oplátku, když jeho dobou jsem si prošel a dobře vím, jak na tom je. odkaz

Království Gwynedd (Wales) - 30. června 2012 21:05

Ještě spí a spí a spí zámek šípkový, žádný princ tam v lesích ptáky neloví … Ještě spí a spí a spí … No doprdele! To jsou zhruba první myšlenky, když konečně opět přicházím k sobě. Kousek od sebe vidím vikingy. Norsko, můj podezřelý … Do hajzlu, co to má být?! Až překvapivě rychle vyskočím na nohy a udělám pár kroků vzad, je to čistě reflexivní, ale v přítomnosti seveřanů člověk nikdy neví, kdy vytáhnou náčiní a rozhází vaše vnitřnosti po okolí ... a já mám své vnitřnosti celkem rád! Kam jen zmizela jakkákoli moje zbraň?! Jenže to pro změnu do někoho vrazím. Ohlédnu se se začínajícím „pro-,“ načež zůstanu stát s otevřenými ústy a jen ochromeně zírám na národ před sebou. To je … to je... Ř-ř-řím? Bezděky udělám opět krok vzad a vyplašeně mrknu. Tenhle chlápek … je pěknej hnusák! Všechny ty věci, co prováděl na našem území … a hlavně chudáku Arthurovi. Už jen z toho, že jsem to viděl, mám trauma! Jsem rád, že ho Alba vyhnal, Alba je prostě fajn brácha ... Ale to furt nevysvětluje, co tady dělá! No, co tady dělá?! V budoucnosti? Neměl by už být mrtvý … a pěkně čuchat kytičky?! Snad se neobnoví, to by bylo zatraceně ošklivý! A navíc ..., když už jsme u těch nepříjemných věcí ... - kde to vůbec jsme? Je tu dost zima, takže asi někde na severu... A kde vůbec je můj drak? S tím letmo kouknu na vodu a uvidím, jak se můj dráček pracně sbírá z vody a trosek lodi. Fajn, tohle nevypadá na dobré přistání. Že bych usnul? A spadnul do vody? Proto jsem asi mokrý, co. Hm, miluju své dedukční schopnosti. Fajn, a kdo mě zachránil? … Řekněme, že zázrak. Opravdu nemám potřebu být vděčný někomu z mého okolí. (A opravdu, představa, že by mě zachránil třeba Norsko je dost nereálná, no ne? … Proč ten by to dělal?! Hm! Rozhodně nevypadá jako chladný spasitel topících se Britů...) Ehehe... Rozhodně nečekám, jak Řím zareaguje na můj střet s jeho osobou, místo toho udělám ještě pár kroků vzad. (protože předchozí odstavce se odehrály během sekundy, že ano!)Zastavím se akorát včas, abych znovu nezahučel zpátky do vody... a koutkem oka si všimnu Arthura s mým novým portugalským známým a ještě o kousek dál Irsko s Albou. „Ryane!“ křiknu nadšeně, „Aidiane!“ Rychle seběhnu z mola a utíkám za nimi. (a igoruji, že to možná vypadá jako úprk z dosahu Říma..., protože tak to přece vůbec, ale vůbec není!) Ani nevím proč, ale jakmile jsem u nich, tak první, co udělám, je, že skočím Ryanovi kolem krku a obejmu ho. No co, neviděl jsem ho dlouho. Hodně dlouho. A chybí mi! Aspoň, že naše vílí pošta stále funguje. Navíc Ryan vypadá přesně tak, jako když jsem ho viděl naposledy. Myslel jsem, že to bude Irsko z této doby... , ale ... to by musel být přece starší, ne? Pak také vezmu na vědomí staršího bratra. Vlastně ho chci obejmout taky, ale nakonec se zarazím..., prvořadě proto, že se tváří děsně příjemně a pak proto, že on vypadá nějak starší. Takže ve výsledku na něj civím a vypadám zmateně. Pozdrav nakonec řeším tak, že mu prostě podám ruku a věnuju mu jakýsi rozpačitý úsměv. Pochybuji, že by najednou zestárl o tolik. Zase jsem ho viděl poměrně nedávno. Letmo kouknu pohledem směrem k Athurovi. Že by jsme každý byl z jiné doby? odkaz[/strike] Mordred nerozpozná, z kterých dob jsou ostatní, ale … jak je tohle možný? A jestli to tak je, tak to určitě Ryan, Arthur a asi ani ten Nor neudělali? Přece nejsou takoví iditoi, aby se sem pak poslali taky, nebo jo? (U Arthura bych se nedivil...) „Z kterýho jste roku?“ vypadne ze mě. Buď to vyzní jako úplně dementní otázka, nebo jsem se trefil. „A co se to tu děje?! … Co je za rok tady? A kde jsme? … A co tu do hajzlu dělá Řím?!“ vychrlím své otázky a přemýšlím, jestli vážně čekám, že mi na ně odpoví. Teda Ryan by mohl, ale u Alby si reakcí nejsem úplně jistej … ale ten Řím je fakt podezřelej! Mohl bych říct drakovi, at ho sežere, ale nechci, aby měl chudák vřed! Lehce svraštím obočí a pak zazívám. Jo, nečekaně se mi chce spát. A mám strašnou žízeň. A taky mi je zima. Pak ustoupím o pár kroků a zadívám se do moře. Písknu na prsty, na což Mordred zareaguje, přestane se plácat a zvedne se z vody. Super. Možná bych měl cítit výčitky, že můj drak rozmáčkl loď, jenže mně to připadá jen děsně vtipný. Není přece nad to ztroskotat originálně. A ten blonďák … není to Francie? , jak se tamhle mrtvě válí vypadá taky děsně vtipně. Zneklidňuje mě snad jen to, že nikde nevidím toho Holandsko. Ale někdo tak cool (vidí draky!!) se přece nemohl utopit! Znovu zívnu. „Je tu celkem zima,“ komentuju a lehce se zachvěju. Rozhodně větší než na tý Sahaře a to mokrý oblečení... Přitom sleduji Arthura, jak se vybavuje s nějakými lidmi. Na to opět zazívám. Pak prostě pokrčím rameny a vydávám se směrem za naším drahým bratrem. Ne, že bych ho musel nějak vřele vítat, ale … zjevně ví, co teď. A to je přeci jen dobrý vědět. Na ta ... auta se dívám se značnou nedůvěrou. Kdyby mi nebyla taková zima, asi řeknu, že chci jít pěšky. (Ale pohled na to, jak se jednoho vedlejšího skládají vikingové byl k nezaplacení!) Když už jsme ale uvnitř … chvilku se bavím zíráním na Anglána. Do draka, s tím Portugalskem se k sobě nějak moc maj! Je fakt smutný, že se k nějakýmu podezřelýmu národu chová líp než k vlastním bratrům. A vůbec vypadá, jako by nás absolutně ignoroval. Cítím se dotčeně. A pak se někdo diví, že máme s Arthurem špatný vztahy! On si za to může sám! Každopádně si to žádá pomstu. Copak jenom bráškovi provedeme? Hih. Jen by mě zajímalo, kdo je ten třetí. Nějak ho nedokážu identifikovat. Ale některý rysy vypadaj jako ty Portugalcovy, takže nějaký příbuzný? Nakonec unaveně zazívám, opřu hlavu a za chvíli už jsem v říši spánku … A tak spím a spím a spím ..., dokud se auto nezastaví. Stále v polospánku kráčím se svými dvěma bratry a zapadnu do pokoje jako oni. Pak se vydám přímou čarou k posteli, shodím ze sebe mokré oblečení, dám si suché, pak se svalím do postele, zavírám oči ... , ale není to tráva, na trávě se spí mnohem lépe. Takže chvilku pozoruji mouchu na stropě, pak vezmu jeden menší polštářek a v nestřežené chvíli s ním mrsknu po Ryanovi. Jakmile se ohlédne, mám opět zavřené oči a tvářím se, že spím...

Portugalsko - 01. července 2012 01:08

soukromá zpráva od Portugalsko pro “Ne?” ujistím se. Děkuju ti, Bože! Vím, že váhal. Takže něco tam je. Ale… Arthur by mi nelhal. Takže ho nemiluje. Uleví se mi. Neuvěřitelně se mi uleví. Pohlédnu na Artura a zářivě se na něj usměju. “Vážně ho nemiluješ? Ach, Bože, jsem tak hrozně rád!” pevně ho obejmu a letmo se svými rty otřu o ty jeho. Cítím, jak pohladí můj pony tail. Na oplátku pohladím zase jeho blonďaté vlasy a překvapeně pozoruju, jak mi srdce bije o poznání rychleji. Každý jeho dotyk mě zahřeje u srdce. Tohle ale není normální, ne? Jsme jenom kamarádi, neměl bych takhle reagovat, když mě jenom pohladí po vlasech. Šťastně se odtáhnu, abych viděl Arthurovi do obličeje. Cítím, jak můj obličej nabírá rudý odstín. A jak znám Arthura, brzo na tom bude podobně. Ještě chvíli se na něj culím, načež se na něj vrhnu, pevně ho obejmu a podaří se mi ho svou vahou svalit na postel. odkaz Omluvně se ušklíbnu. Položím hlavu na jeho hruď a chvíli jen poslouchám tlukot jeho srdce. A musím si to přiznat. Není mi jedno, s kým Arthur je. Není mi jedno, koho miluje. A… chci, aby měl rád mě. Takže ano, pro mě to není jenom kamarád. A nikdy nebyl. Jenom jsem ti to nechtěl přiznat. Jenže je tu ten problém, že mě nebere jako někoho, s kým by trávil zbytek života. Jsem jeho kamarád. Jeho fujponožka a zpovědnice. Jeho spojenec a možná i někdo, komu věří. Ale nikdy nebudu jeho milenec. Samozřejmě se ani nikdy nedozví, co k němu opravdu cítím. Nikdy. Nedovolím to. Nemůžu ho ztratit úplně. Když nemůžu mít jeho lásku, pořád mám jeho důvěru. Nechci zahodit naše přátelství jenom kvůli mojí vlastní hlouposti. Ne, to nedopustím. Budu dál předstírat, že ho mám rád jen jako kamaráda. Zvládl jsem to dvě století nalhávat sobě, proč bych to nezvládl nalhávat Arthurovi? A on to nepozná. I kdybych mu narovinu řekl: “Miluju tě!”, jen by se zasmál. Myslel by si, že si dělám srandu. Pochybuju, že by na mě kdy vůbec pomyslel jako na někoho, koho by mohl milovat. Ne, já jsem jen jeho kamarád. Pustí si mě k tělu víc než kohokoliv jiného, protože mě nepovažuje za někoho, kdo by kdy mohl být víc než kamarád. Měl bych být rád. Arthur už se vyspal s tolika národy a s nikým z nich nevydržel. Se mnou se přátelí už přes dvě stě let. Budeme spolu navždy, ale ve skutečnosti spolu nebudeme ani jediný den. Ne tak, jak bych si přál. Na jednu stranu mu budu pořád nablízku. Ale na druhou stranu, to bude o to horší. Nebylo by lepší ho opustit? Nebudu se zbytečně trápit. Takhle uslyším o každé jeho noci strávené s někým jiným a já budu mít právo s ním být jen, když bude vážně hodně na mol a nikdo jiný nebude po ruce. A ještě ho budu litovat, že má chudák trauma z noci strávené s někým, s kým to neměl v plánu. A přitom si budu přát, aby tu další trávil se mnou. Budu jeho kamarád s vědomím, že moje city k němu nikdy nebudou opětovány. Vím, že se radši zaplete s někým ze svých bratrů, i když je to proti Bohu. Nebo dokonce stráví i pár nocí s Antoniem. I ten hajzl bude mít Arthura víc než já. Ale já bych přece měl být šťastný, že mi věří. Vždyť já jsem právě jiný. Nejsem jako ostatní. Zůstávám po Arthurově boku. Jenže... tak moc jim všem závidím. Radši bych byl na jejich místě. Protože bych věděl, že už něj mám aspoň šanci. Ani nevím, kdy přesně se mi z očí spustily slzy. Obličej mám odvrácený od Arthura, za což jsem vděčný. Slzy se mu sice vsakují do košile, takže stejně pozná, že brečím, ale pořád můžu říct, že to je štěstím. Snažím se slzy zastavit, ale nejde to. odkaz Nechci brečet. Nemám přece důvod. Jsme s Arthurem přátelé. Ještě chvíli na něm ležím a vychutnávám si jeho blízkost. Zároveň mě to ničí. Nakonec si setřu slzy a odtáhnu se. Neupřímně se na Iggyho uculím a doufám, že ten úsměv není moc falešný. Znovu se vytáhnu do sedu. Poslouchám Arthura tak napůl, protože jsem stále ponořen ve svých myšlenkách. Domluví a já čekám, že bude pokračovat. Jenže on už svoje vyprávění skončil. A já teď musím reagovat. Ztěžka polknu. Musím se chovat normálně. Klid, nic se neděje. Jen se usměju a bude to v pořádku. Nic nepozná. “To ti přeju,” zazubím se na něj. “Je super, že ten bastard dostal za vyučenou!” Asi jsem byl zrovna někde hluboko v nitru svýho srdce, protože informace o náboženství přejdu přes povšimnutí, přestože by mě to nemělo těšit. “Mojí dobu znáš,” dodám nakonec. Usměju se na Arthura, i když mě to stojí hodně úsilí. “No a… jak to vypadá se mnou… v tvojí době?” zeptám se nakonec. Možná je hnusný se takhle ptát, ale chci se něco dozvědět. Navíc... doufám, že mi to nějak zvedne náladu. Nebo aspoň nějak probere z toho poblouznění.

Anglie - 01. července 2012 03:03

soukromá zpráva od Anglie pro "Ne," zopakuju jistějším hlasem. "Docela určitě," dodám. Najednou to vím skoro určitě. Skvěle. Vzhledem k myšlenkovým pochodům, který jsem vedl ještě doma ve svým století, včera a který předevčírem, a který jsou dost v rozporu s těma, co vedu v tuhle chvíli, soudím, že buď úplně blázním a nebo mi mozek prostě rád všechno komplikuje, než se dostanu až do cíle všech myšlenek a úvah, abych si uvědomil, že všechno předtím byly jenom přeludy, náhrady a mylný domněnky, a pokud možno až když je pozdě. Můj mozek mě zjevně nemá rád, protože nejdřív se upne na Norsko a zjišťuje, co z toho by se dalo vytřískat a předkládá mi jeho kvality na stříbrným podnose, jen aby se hned druhej den stalo něco, díky čemu na něj zase pěkně rychle zanevřu. (Pokud jsi čirou náhodou Adrý, nemusíš nutně chytat depku nebo vzteka. Docházej mi bláboly na vyplnění místa a musím to nějak upravit nynější situaci. Jestli se to ještě změní, někoho naporcuju.) Pak začala zase ta nepochopitelná chvilková slabost pro Španěla, která beztak trvá vždycky jenom nějakou tu chvíli a většinou ještě k tomu na moři, kdy člověk prostě nevidí cokoli, co se skrejvá pod úsměvem. Nejdřív mi předhodí depku jak poleno, což nutně vedlo do tý debilní situace, kterou už nikdy nechci s nikým zažít, protože to bylo nevýslovně trapný a choval jsem se jak idiot. Těší mě jenom to, že on se ztrapnil úplně stejně, ať už to myslel vážně nebo ne. Teď mě nechá si uvědomit, že to byla naprostá blbost a vylučuje jakoukoli možnost, že by se to kdy mohlo stát znova. Vlastně mě vrhl do určitosti, že se to nemělo stát nikdy, protože k tomu porstě nebyl důvod. Paráda. Ani se nemusím zmiňovat o tý nesmyslný chvilce sourozeneckýho porozumění a sdílení chlastu a informací, do který nás dovedlo oboustranný selhání mozků, protože tohle je už úplně mimo realitu. Už tak je to dost strašný a k tomu tohle? Musím to brát tak, že mozek se pořád ještě nevypořádal s přesunem z mojí doby do jednadvacátýho století a třeba urychlil procesy, který se měly stát někdy po mý době v budoucnosti. (Budu si muset najít nějakou knížku o historii Anglie a zjistit si, co to sakra bude s Norskem. Nebo to můžem brát, že nám prostě oběma hrabalo z toho přesunu a byl to chvilkovej nic neznamenající zkrat. A znova, on si začal!) Pokud se to během dnešního nebo příštího dne zase nezmění, znamenalo by to teda, že po vzpamatování se ze španělský podmanivosti bych upadl do vlivu Portieho, což by bylo možná ještě horší. Copak za tím bych mohl s něčím takovým přijít? I kdybych za ním fakt přišel s vyznáním Haha. Já., nevzal by to vážně a bylo by to prostě další z takových těch kamarádských vyznání při citově přehnaných záležitostech, jako když jeden druhýmu udělá fakt velkou radost a ten druhej prostě nenajde jiný slova pro její vyjádření. Roberto je nějak nadšenej ze zjištění, že s Antoniem to pravděpodobně nebylo nic vážnýho. Dobře, nějakej sem tam chvilkovej crush na něj přiznám, ale nějaký "miluju" v tom vážně není. Vlastně se mu ani nedivim. Kdybych měl podezření, že on se čirou náhodou zamiloval do jenoho z mých příšerných bratrů (Což je naštěstí úplně nereálný, protože jsou to do jednoho idioti.), taky by se mi ulevilo, kdyby to vyvrátil. A s tím, jaký on má s Tonim vztahy.. Ovšem.. To otření rtů mě zarazilo. Nepřikládám tomu žádnej hlubší význam, asi jako předtím puse na tvář. Prostě má radost, nic víc v tom není. Ani nemůže být. Je to Portie, kterej vždycky trvá na tom, že jsme kamarádi – vždyť se na to i ptal. Je to ten typ člověka, co vlepí pusu úplně neznámýmu člověku, když mu fakt hodně udělá radost. Takže bych z toho neměl bejt tak rozhozenej a ptát se sám sebe, jestli v tom přece jen nebyl nějakej hlubší úmysl. A stejně se necejtim v pohodě. Jakoby se všechny životní funkce nejřív zastavily, a pak rozjely dvakrát tolik, jako kdyby se to snažily dohnat. To vtipný na tom je, že tentokrát docela vim, co se se mnou děje a nic s tím nenadělám. To tu ta podivná vlna slabosti pro druhýho Iberijce nemohla zůstat dýl? Kdyby se mnou akorát vyjebal, nebylo by to tak bolestivý. Nějak bych se z toho oklepal, protože by to byl prostě konec něčeho. Jenže takhle, v týhle situace, kde nemůže přijít ani začátek, se cejtim docela bezmocně a na nic. Abych to shrnul, je to úplně na hovno. Možná je to takhle lepší. Když zůstaneme nadále kamarádi, mohlo by nám to vydržet a neporušilo by se pouto, co se mezi náma za těch dvě sta let utvořilo. Kdyby se mělo narušit nějakým jiným než přátelským svazkem a nevyšlo to, už bysme se nemohli vrátit k přátelství a nezbylo by vůbec nic, jen vzpomínky. City hlubšího charakteru opětovaný přátelstvím jsou pořád lepší, než katastofa následovaná nepřátelstvím nebo naprostým nedostatkem citů. S červenýma tvářema ležím pod Portiem a po chvilce váhání a bezděkého kroužení ve vzduchu kolem něj omotám ruce v objetí. Ležíme tak chvilku v tichu, než si uvědomím, že přestože jsem se převlíkl do suchýho, dalšímu vlhku se nevyhnu. Ale.. proč? Doufám, že ten idiot nebrečí smíchy nad mojí neschopností. Kdybych byl někdo jinej a doslechl se o tom kajutovým fluffovým incidentu, taky bych se sobě smál. Na druhou stranu doufám, že brečí smíchy nebo štěstím, protože co bych si počal, kdyby se mi tu začal utápět v depresi a brečet smutkem? Proč vůbec? To ho tak vyřídila představa popsaný kajutový scény? Nevidím důvod proč. "... Děje se něco?" zeptám se rozpačitě a nepatrně ho pohladím po zádech a po vlasech, než z něj ruku rozpačitě stáhnu skoro chci, aby z něj vylítlo něco na způsob, že se vysmívá mojí stupiditě. Sice by se mi to zrovna nelíbilo, ale aspoň známka toho, že je v pohodě. To už se ale odtahuje a usmívá se. Nebylo by to podezřelý, kdyby se smál, ale on se sakra usmívá! odkaz Se zarudlejma očima! Tím s trvalou platností vyvrací podezření, že mi triko mohl třeba poslintat. Proto na něj hodím docela nedůvěřivej pohled. Radši začnu s popisováním mojí doby. Ty části týkající se náboženství radši řeknu co nejrychlejc, aby je moc ani nezragistroval a sklízím úspěch. Žádný kecy o Bohu a o jediným pravým náboženství, haleluja! "Znám," kývnu. Takže mi místo ní popiš, co to mělo znamenat. Pusa, slzy, úsměv? Chceš mě zničit? Místo odpovědi vyfasuju další přímo úžasnou otázku. To atmosféře a všemu určitě hrozně pomůže! "Erm, no...," zacuká mi oko. Nikdy není příjemný někomu sdělovat, že se zrovna nachází ve svazku s osobou, kterou pravděpodobně nenávidí ze všech nejvíc. "Iberijská unie. Moc to nefunguje a otravuje to všechny krom toho španělskýho kreténa, kterej z toho těží, co nejvíc může a zakazuje nám se vídat. Vychází mu to tak.. ze 30%." Snad to zní stravitelně. Je pravda, že se s Portiem vídáme o dost míň (dobře, možná tak o 50%-60%, ale to přece nemůžu přiznat), ale pořád je to o 100% víckrát, než by se jeho bratříčkovi líbilo. Kdyby to bylo podle něj, už se nevidíme nikdy, kdežto on by pobíhal mezi jednou zemí k druhý. Jo, to by se mu tak líbilo. A proto mu to taky nedopřáváme. "Bude to v pohodě. Nenecham ho si na tebe dovolovat!" poplácám ho po rameni, ale ruku na něm nechám. Si piš, že ne! Ale o plánovaný akci v Lisabonu vědět nemusí. To by jen napovědělo, že je situace docela špatná, když ho musim jezdit tahat z průšvihu.

Portugalsko - 03. července 2012 10:11

soukromá zpráva od Portugalsko pro Mísí se ve mně všemožný pocity. Vážně jsem hrozně rád, že Arthur Antonia nemiluje. I když je děsně skličující, že určitě nemiluje ani mě. Asi jsem v nejhorší pozici, v jaký bejt můžu. Jsem jenom kamarád, kterej nemá právo být něco víc. I Arthurovi nepřátelé mají větší šanci. A on má hlavně nepřátele, co si budeme povídat. Navíc se chovám jako idiot. Rozbrečet se přímo tak, abych nadal Arthurovi nejmenší šanci si toho třeba nevšimnout… to se vážně povede jenom mně. A já chápu, že ho to muselo pořádně zmást. Ucítím, jak se Arthurovy paže kolem mne ovinou. Tomuhle se říká paranoia, ne? Když v každém nevinném gestu vidím něco víc. V duchu se hořce zasměju své hlouposti. Jak si můžu nalhávat, že v naprosto obyčejném objetí je něco víc? Jenže já bych tak chtěl, aby mě měl rád. Jenž by asi stejně nebyl šťastný. On je šťastný takhle. A já chci, aby byl šťastný. Kdyby životního štěstí dosáhl jen s Antoniem, tak bych mu to přál… no, dobře tak to asi úplně ne, ale nedělal bych scény. Arthur prostě není stálý typ. Pochybuju, že jemu láska dlouho vydrží. To by přece jinak nemohl každou noc lehat do postele s někým jiným. Zatímco já vím, že ho asi budu milovat už navždycky, on mění lásku jako ponožky. Můžu jenom doufat, že to neplatí i pro přátelství. Možná bych byl radši, kdyby si se mnou užil a potom mě prostě odkopnul. Bolelo by to. Hodně. Ale věděl bych, že jsem měl šanci. Navíc bych měl důvod mu to zazlívat. Takhle se můžu zlobit jen na vlastní hloupost. Je prostě kravina zabouchnout se do nejlepšího kámoše! Asi jsem vážně mizerný herec, když si i Arthur všimnul, že nejsem úplně v cajku. Jestli se něco děje? Jo, děje! Miluju tě, ty pako! “Ne, jsem v pohodě,” zazubím se na něj. “Jenom je toho na mě moc… to víš, ten přesun v čase. Je těžký tomu uvěřit.” Ucítím další doteky na svých zádech a vlasech. Můžu být rád, že se moje pocity projeví jen na tvářích a ne rovnou v kalhotách. Zrudnu. Musíš mě tolik mučit, Arthure? Nebyl to náhodou vždycky on, kdo se mohl zbláznit z každého nevinného gesta, které mělo signalizovat pouhou náklonnost? A teď, když bych vážně ocenil všechny tyhle kamarádský posunky neprovozovat, si najednou usmyslí, že je začne oplácet za všechny ty roky? Celý ztuhnu, abych náhodou nějak… neprojevil, co k němu cítím. Je to prostě z šoku, co se mnou pohlazení po zádech udělalo. Musím se vážně hodně držet, abych po něm zase neskočil. Tentokrát bych ho ovšem políbil pořádně. Na rty. A s vášní. Místo toho poslouchám Arthura. A pak… když řekne jen těch pár informací o mojí budoucnosti, je to jakoby se roztřístil celý můj dosavadní život. Na maličké střípky, které budou pečlivě smeteny a nasypány mi do hlavy jako bolestivé vzpomínky. Cením si toho, že se Arthur pokusil mi to podat stravitelně. Na něj to byl vážně úctyhodný výkon. Jenže já bratra znám. Už od dětství. A samozřejmě, že vím, jaký je. Znám jeho, ne tu masku, kterou ukazuje okolí. Takže vím, že je to hajzl. Je mi jasné, že si vychutná, že nade mnou má moc. Už chápu, proč tehdy na pláži křičel. On je prostě zvyklý takhle se mnou jednat. Jako se svým majetkem. Nebo prostě něčím, co ani nemá právo dýchat kyslík jako on. Zadívám se do země. Tentokrát slzy už ani neskrývám, i když vím, že bych neměl brečet. Ne před Arthurem (A Ayukem, kterej bude mít zase hemzy, že má Portie depku). Bude vůbec chápat, proč brečím? “Co víš? Poznal jsi na mně něco? Protože to před tebou určitě budu skrývat. Takže… všimnul sis něčeho? A chci znát pravdu!” Možná bych se měl zachovat jako moje já z jeho doby a nedat na sobě nic znát. Ale… jak se to mohlo stát? Vždyť v mojí době jsem tak silný. Teď konečně mi Antonio bude moct ukázat, jak moc mě nenávidí. Určitě mi vezme vše, na čem mi záleží. Všechno, co mi kdy mohl závidět. Můžu jen doufat, že sem mu natolik ukradený, že se spokojí jen s psychickým mučením. Ale co si to nalhávám. Většinu času budu beztak zavřený v nějaké kopce. Jen proto, aby to ještě upevnilo jeho pocit, že jsem bezmocný. Položím Arthurovi hlavu na rameno a křečovitě sevřu jeho paže. “Musíš přece vědět, čeho všeho je on schopný. A po tom všem… mu ještě vyznáváš city. To ti na mně ani trochu nezáleží?!” odtáhnu se a setřu si slzy. Na jeho ujištění, že mě ochrání nijak nereaguju, jenom střesu jeho ruku ze svého ramene. “Chápu, on je lepší než já. Ale, víš, není to fér. Protože já tě mám mnohem radši, než on tě kdy mít bude. Mám tě radši, než většina těch tvých chvilkových milenců. Jediný rozdíl je, že oni ti říkají, že tě milují a asi to ani nemyslí vážně, já tě miluju a myslím to vážně, jen to neříkám!” Pozdě si uvědomím, že jsem zaprvé nemluvil normální hlasem, ale spíš jsem přecitlivěle křičel. A zadruhé jsem tak nějak omylem vykecal to šílený tajemství, který jsem si ještě před chvilkou chtěl vzít do hrobu. Z tohohle už se nevykecám. Nebo možná ano, ale… nechci. Je mi to už jedno. Třeba na mně Arthurovi vážně nezáleží. Pak jsem neměl ani co ztratit. Sedím asi metr od něj, tváře mám rudé a klopím zrak. Levou rukou svírám tu pravou a koušu si ret. Přehnal jsem to. A teď ztratím všechno, nemusí se o to Antonio ani v budoucnu snažit.

Anglie - 03. července 2012 18:36

soukromá zpráva od Anglie pro Časovej přesun? Brečí kvůli časovýmu přesunu? To jako fakt? Ale proč by mi lhal? "Není to tu tak zlý..," poznamenám nejmilejším hlasem, na jakej se zmůžu a pokusím se usmát, až mi zaskřípou panty v čelisti. Proč mám pořád pocit, že mi neříká pravdu? A nepletu se. Už jsou tu další slzy. Natáhnu ruku a pokusím se nějaký setřít, ale moje práce je zmařena další vodou, která se překulí přes moje prsty. Co vím? Nic určitýho.. Jenom domněnky. Můžu jen přikývnout. "Seš.. zamlklejší a i když se snažíš usmívat, tak jde vidět, že se do toho nutíš," A to už je co říct, když to vidím i já. "Jednou si mi chtěl říct, co přesně se děje, ale pak sis to rozmyslel." A co mam pak já dělat? Možná jsem se mu měl snažit pomoct, i když jsem neznal jeho situaci a postavení. Měl jsem to z něj vypáčit. Tohle se často nestává. Portie vybouchne málokdy, a když už, tak naprosto netuším, co dělat. Takže jenom ztraceně sedím a koukám. Co mám udělat, co mám říct?! "Záleží!" vyhrknu zaraženě. Ani nevíš jak moc.. Nemám čas zareagovat ještě nějak jinak, protože Portugalsko pokračuje ve svojem výlevu. Já se nestačím divit. Zůstanu na něj koukat a chybí málo k tomu, aby mi poklesla čelist. Zatrne ve mně, ztuhnu na místě. Na jednu stranu mě to hrozně potěšilo, vo tom žádná. Rozhodně mi docvakne, co byla příčina Portieho chování. Na druhou stranu to ve mně vyvolá obavy, jak by se Robertovi vedlo, kdyby mu na to přišel bratr. Už jenom naše přátelství mu šíleně vadí a zejména v v posledních letech. Začíná bejt fakt zoufalej, že se i přes jeho věčný zákazy a pokusy udržet Portieho na Pyrenejským poloostrově i hlídky v přístavech nedaří a pořád se vídáme – a z každýho setkání pak vyvodí důsledky. A Roberto je s každým setkáním zamlklejší a skleslejší.. Za chvíli to dojde do bodu, kdy budu ten ukecanější já. Neříkám, že nejsem rád, ale.. Zasloužil by si někoho lepšího. Pochybuju, že bych mu mohl dát, co hledá. Akorát mě za chvíli bude mít plný zuby a rozejdem se ve zlým, jako bych to viděl. Ale do tý doby.. Máme právo na trochu štěstí, ne? Jenom.. odkaz Zkusím něco říct. "....." je jediný, na co se nejdřív zmůžu. Polknu a zkusím to znova. "M-mám teorii," Tak to znělo inteligentně. Sklapni, sklapni, sklapni! To tady vážně hodláš omílat todle? Co když tomu nebude věřit a bude si myslet, že to říkáš jenom proto, abys ho uklidnil? Odkašlu si a výmluvně se zakoukám na povlečení těsně před Robertem. Zrudnu o pár dalších odstínů. Bože, jestli tam fakt někde seš, tak stejně trvám na tom, že seš pěknej hajzl, ale děkuju za tuhle příležitost. A teď mi pomož se vymáčknout, pak na tebe možná i začnu věřit. "Víš..," Do hajzlu, proč je to tak složitý?! Horečně přemýšlím, jak pokračovat. Když ze mě nejdřív vyleze něco ohledně Španělska, tak ještě nešťastně odkráčí, protože přestane vnímat cokoli, co řeknu potom. Takže je třeba říct nejdřív závěr, a až pak možná teorii, která mě k němu dovedla. Během pečlivýho volení slov se hrozně nenápadně přisunuju blíž. "Myslím," - to už jsem těsně u Portieho a opatrně, ale pevně ho obejmu, takže nemůže utýct, kdyby ho to napadlo – "že mi tě Antonio prostě připomíná." To nezní zas tak retardovaně, a je to pravda. Teď dodat teorii. "Když seš poblíž, tak o něm přemýšlím leda jako o tom kreténovi, co se nás snaží rozdělit." Ani moc nekoktám, to je pozitivní. Jenom teď vypadám jako kompletní idiot, protože nikomu jinýmu by se ty dva si až tak spojit nepovedlo. Trochu se odtáhnu, abych mu viděl do obličeje. Měl bych se sakra snažit vymáčknout, ale ani to vědomí, že jestli se nevymáčknu, tak přijdu nejen o šanci, ale i o kamaráda, mi zrovna nepomáhá vymyslet, jak svoje pocity vhodně podat. Slovně ne. Ale nemůžu jen tak... Radši se znova pokusím něco vymyslet. Rychle. Je vyloženě trapný, jak tu na něj koukám jak vyoraná myš před smrtí a snažim se pronýst něco smysluplnýho. O pár století později... Dělej, vole, víš, jak nemožný dřevo seš na mluvení! Ještě by z tebe vylezla nějaká pitomost. To ti dřív zdrhne. Action is the option! říká mi něco v mý vlastní hlavě a mně nezbejvá než tomu dát za pravdu. Povzdechnu si a chytnu Roberta za ramena. Pevně. Aniž bych se zdržoval dalším zbytečným váháním, proměním to dřívější nějaký otření rtů v něco zdaleka ne tak nevinného. Netrvá to nijak dlouho, než se ho pustím a vyčkávavě se na něj podívám. "Idiote. Nemohls něco říct dřív?! Ušetřilo by to spoustu problémů!" stěžuju si s uraženým poutem, že mě přivedl do takovýhle situace. Doufám, že aspoň uzná, že tohle byl fakt výkon. Pitomec.

Portugalsko - 04. července 2012 02:58

soukromá zpráva od Portugalsko pro Zamlklejší? Předstíraný úsměv? To musí být vážně něco, když si toho všimnul. Najednou cítím prázdnotu. Proč bych měl vůbec dál žít ve své době, když teď vím, co mě čeká? Kdo by měl sílu jít dál, když ví, že ho v budoucnosti nečeká nic dobrého? Ale já se přece teď nemůžu zhroutit před Arthurem. Ne, to až budu sám. Stane se ta nejhorší věc, která se mi stát může. Jak teď vůbec můžu vyjít z pokoje? Můžu riskovat, že narazím na Španělsko? On bude sice stejný jako na té pláži, ale já budu docela jiný. Moje přesvědčení, že se Antonia nemusím bát, je rázem pryč. Samozřejmě nemám jistotu, jaké je soužití s ním. Třeba je to v pohodě. Ale… když už něco zaregistroval i Arthur... Nevěřím, že by si mě Antonio řádně nevychutnal. Uvažuju, jako kdyby snad měl city. Ne, je mi jasné, že na tom budu bledě. “Nemůžu ti to říct, Antonio by mě za to určitě potrestal. Navíc jsem tě tím určitě nechtěl zatěžovat. Ale i mně je jasné, že to bude hodně zlé,” řeknu sklesle. “Antonio už asi je z doby unie, že?” povzdechnu si. Měl bych se zeptat jeho. Protože kdo jiný než on by měl vědět, co se se mnou v jeho době děje? Když to se mnou prování on sám… No jasně, o mi to určitě řekne. Ale možná by to z čirý škodolibosti řekl. Otázka je, jestli to chci vědět. Skutečně vědět. Samozřejmě chci znát svou budoucnost, jenže možná bude prostě moc hrozná. Hroznější, než si myslím. Nechci trpět, nechci být majetek svého bratra. Chci toho tolik? Ale ne. Teď není vhodná doba o tom uvažovat. Jenže ani nevím, jestli by mě měla trápit víc unie s bratrem, nebo nesmyslné city pro Arthura, které nikdy nebudou opětovány. Skoro jsem čekal, že se mi pokusí rozmluvit, že jsem mu lhostejný. Můžu být rád za to jediné slovo, které by ovšem řekl každý. Jenom v sebeobraně, aby na něj nepadla vina. Možná si za to můžu sám, když jsem ho vlastně pořádně ani nepustil ke slovu. Jenže když už dostane prostor se vyjádřit, mlčí. Asi ho to překvapilo. Já vím. Ale já nechci čekat, než se vzpamatuje, protože on se taky nemusí vzpamatovat nikdy. Vlastně už se chytám, že se zvednu a odejdu. Sice absolutně nevím, kam bych šel, ale bylo by to lepší, než zůstat tady. Jenže to už Arthur promluví. Překvapí mě to. Myslel jsem, že už zůstane němým navždy. Ale… do háje, jakou teorii?! Teď tu na mě vybalí nějakej super kec, jak mi časovej posun vzbouřil hormony, nebo tak něco. Bojim se, co z něj vypadne. Jenže se červená… mohlo by to znamenat, že…? Ne, ne, ne! Nebudu si dělat falešné naděje! Prostě počkám co, z něj vypadne. Úplně v klidu si počkám a pak můžu s čistým svědomým a zlomeným srdcem odejít. Bohužel Arthur mi to moc neulehčuje a děje se přesně to, čemu jsem tím metrovým odstupem chtěl zabránit. Ucuknu, když s ke mně natáhne, aby mě objal. Ale já se mu nemůžu bránit. Ne, když moje tělo lační po každém jeho doteku (fajn, to zní divně). Mysl ovšem ví, že tohle nemůžeme. Není v pořádku, jak moc si jeho objetí užívám. Ne, když je to jen kamarád. Zarazím se. “Připomínám? Ale… Cože? Jak ti ho můžu připomínat?!” A jak se říká tomu, když mě něco potěší a zároveň urazí? Šílenství? Ale to by znamenalo… vytřeštím na Arthura oči. Vlastně mu tu jeho teorii ani nezazlívám. Nebýt jizvy a trochu jiného odstínu vlasů jsme si s bratrem hodně podobní. A než mi tu značku táhnoucí se od obočí, přes oko, až do půli tváře udělal, byli jsme možná až k nerozeznání. Teda on neměl pony tail, to je fakt. Jenže povahově jsme naprosto odlišní. Těžko bych hledal někoho, kdo je o tolik jiný než já. Takhle teorie je uvěřitelná. Má své chyby, není to dokonalá situace, a proto mu věřím, že to tak asi bude. Cítím na sobě Arturův pohled a mé tváře naberou ještě sytější odstín (což je k tý opálený kůži určitě děsně sexy). Trvá dlouho, že z Arthura zase něco vypadne. Vlastně čekám, že tou teorií to končí, než po dlouhém zírání do blba, přistanou jeho rty na mých a on mi věnuje dlouhý polibek. Ani nestihnu pořádně zareagovat a už je to pryč. Překvapeně si přejedu prsty po rtech. “A-ale… já myslel, že chceš být jen kamarád. Vždyť… jsi každou chvíli byl s někým jiným. Proč bys měl milovat mě?” Zadívám se mu do očí. Fascinovaně ho sleduju, ruku mu položím na tvář a několik vteřin tak zůstanu. Potom rukou zajdu do jeho vlasů, nakloním s k němu a dlouze ho políbím. Nakonec se odtrhnu a opřu se čelem o to Arthurovo. Usměju se na něj. A tentokrát to myslím zcela upřímně.

Anglie - 04. července 2012 17:52

soukromá zpráva od Anglie pro "Kdybys něco řekl, mohl jsem ti pomoct." namítnu umíněně, jako kdyby to snad bylo tak jednoduchý. Musí tu bejt nějakej způsob, jak ho udržet někde mimo Antoniovo řádění, ne? Na druhou část otázky zase jenom nejistě přikývnu. Nejsem si tím úplně jistej, ale předpokládal bych to. Dává mi to výhodu v počtu informací. Jenom mi možná nebude věřit, až mu budu o hlavu otloukat svoje skvělý vítězství. -- Přidržení si Portieho objetím na místě se i přes to ucuknutí jeví jako dobrá volba, protože jinak už by teď byl někde pryč a já bych ho musel jít hledat. Nebo bych tu jak idiot zůstal sedět a přehodnocoval si myšlenky, hledal slova, co mu řeknu, až na sebe zase narazíme, protože tady se mi nemůže vyhejbat navždy. Jednat hned byla ta nejsprávnější volba, jestliže jsem si to nechtěl ještě zkomplikovat třeba tím, že by Roberto vrazil přímo do Španělska, kterej by mu nakecal první poslední a všechno by bylo zase v háji. Tentokrát už pořádně. "Nevím, jestli ses kdy koukal do zrcadla, ale jste si dost podobní," protočím očima. Chápu, že se mu to nezdá. "Povrchově!" dodám rychle, když si uvědomím ten malej a podstatnej detail, kterej jsem při obhajování teorie vypustil. Jinak byla moje teorie úspěšně přijata, zdá se. To dělá všechno ostatní jednodušším. Takže tedy přichází další zkrat mozku a potom názorná demonstrace citů. Vlastně se nedivím, že o tom pochybuje. Taky bych o tom pochyboval, protože se znám. Odpovídání na druhou část otázky by bylo ještě trapnější než tohle zachraňování situace. Radši si svoje další teorie, týkající se množství nocí strávených s různými lidmi, nechám pro sebe. Možná mu to řeknu časem, až mi nebude vadit, že se mi akorát vysměje. "To tys pořád hlásil, jak budem kamarádi navždy, tak to neházej na mě!" ohradím se. Ne že bysme nepokračovali i v přátelství a to vyznání toho nějak moc změnilo, ale to "kamarádi navždy" tomu dodávala zdárně neproniknutelnou friend-zone. Trochu se divím, že jsem zas díky nějakýmu radostnýmu glompu neskončil na zádech. Místo toho přichází polibek nazpět a já neodolám a zabořím mu ruce do vlasů, abych ho přitáhl ještě trochu blíž. (Happiness level: over 9000) Jediná depresivní věc na tomhle je, že to není tak úplně můj Portie. Je z jiný doby. To asi není zas takovej problém – jestliže teď tvrdí, že mě miluje, tak by ho to do mých let nemuselo přejít. Teoreticky by stačilo zopakovat si tuhle scénu s tím, že bych ji musel začít. S tím už by problém byl. Možná bych s tím měl počkat. Doba unie není zrovna nejvhodnější doba. Sice by to Roberta mohlo přivýst na trochu veselejší myšlenky, ale kdyby na to přišel jeho bratr, bylo by po štěstí raz dva. Ale co by mohl udělat tak hroznýho, aby nás rozdělil na víc jak pár desetiletí do konce unie? Dýl to snad ani nemůže fungovat, ne? To jako ta unie. Nemohl by jenom tak pohltit jeho území navždy a vymazat ho tak ze světa jako Řím, ne? Ne? Naštěstí si právě včas, v momentu největší paniky, vzpomenu na mapu dnešního světa, na kterou jsme koukali v Anglii. Jsem si naprosto jistej, že Portugalsko tam bylo a k tomu samostatně. Takže se z toho dostane – a to je všechno, na čem záleží. Možná by bylo stejně lepší počkat... Nějak se toho bojím. Co kdyby on mi to nevěřil. Přece jenom, ví o těch námořních aférkách s Antoniem. Ví, že jich nebylo zrovna málo. To na druhou stranu vysvětluje jeho výraz. Ale zase, kdyby on se vyspal se Skotskem, taky by se mi to nelíbilo. Otázka je, jestli už bych si v tu dobu uvědomoval víc než nenávist k bratrovi. No jo.. Bratr! Je z pozdější doby, takže by mohl vědět, jak je na tom Portugalsko a jestli se vpád do Lisabonu povedl.. Jenže to by znamenalo s ním zase mluvit a já ho po včerejšku nechci ani vidět. Natož on mě. Ať už se chvíli po setkání v tomhle století začalo formovat něco jako aura společnýho jakž takž vycházení, Ryan ji svým pádem přímo na Aidiana zase pěkně zahnal. A když se pak Aidian sčukl s jeho vikingskýma kamarádíčkama, po konfrontaci na chodbě číslo jedna a následný konfrontaci číslo dvě ve skladu, zmizely naprosto všechny známky toho, že bysme se mohli usmířit třeba jenom tady, třeba jenom kvůli hledání cestě domů. Všichni by nestačili zírat, protože Britokalypsa je jedna je jedna věc, ale společná síla a spolupráce Britů je věc druhá. No, a po tý noci a ránu.. To se všechno spíš ještě zhoršilo. Nedivil bych se, kdyby si našel způsob, jak mě tu předhodit Římu, když už k tomu má příležitost. Kdysi dávno, když jsme byli ještě malí a nevinní, mě před ním chránil. Byl jsem škvrně. Vycházeli jsme spolu dobře. A Řím byl panovačnej a úchylnej kretén. Teď by měl škodolibou radost, kdyby nás zavřel do jedný místnosti a sledoval, co se bude dít. A bez zbraně by to pro mě asi nevypadalo úplně dobře. Naštěstí Řím taky nevypadal, že by nějakou uchovával. Jenom tak napůl si uvědomuju, jak se v průběhu přemýšlení mačkám na Roberta a opírám se bradou o jeho rameno. Pak přichází vzpamatování se, rozpačitý odkašlání a odsunutí se o kousek dozadu. Nechci vypadat jako jako nějaká přecitlivělá ženská, která by celou dobu nejradši visela kolem krku její drahý polovičce, a to jak v soukromí, tak i na veřejnosti, aby prostě všem ukázala, ať se ztratí, že tenhle je její. To vůbec nezní jako já! Na veřejnosti ať se se mnou nepočítá. A taky nemám potřebu se k němu pořád tulit. Nejsem tuleň. /shot Možná trochu. Jde o zvyk. Chci říct, stejně všichni předpokládají, že nemůžem bejt jenom kamarádi a že po sobě v soukromí ustavičně lezem. To není zas tak mimo, ale oni si to zřejmě představujou jinak, tím druhým významem. "Nemusíme na sebe hned dělat ťuťu ňuňu. Nic se nemění," plácnu. Byla by škoda, kdyby jsme kvůli přesunutí vztahu na jinou rovinu přestali provádět všechny ty kraviny jako normálně. Chybělo by mi to. "Byla by to nuda." ušklíbnu se.

Norsko - 05. července 2012 19:59

Švédský parchant! Na slova o věcech, co Islie viděl, se jen lehce pousměju a přikývnu. Nemám moc chuť to komentovat, i když je zajímavé, že se mi pod tím objeví nějaké (a nejspíš i správné) asociace. A u Říma se zamračím. Hodím pohledem po něm, protože mi správně dojde, že to je on. „K němu nechoď,“ šeptnu Islandu. „Je … nebezpečný,“ dodávám. „Dávej si na něj pozor!“ upřesním ještě jeden požadavek. I když já sám jsem s ním žádný přímý kontakt neměl, od Alby jsem slyšel dost, abych si udělal obrázek. Dál pak skončíme v autě. Vím, že Egi sedí vedle mě, ale nějak se na něj nedokážu podívat. Jenom si převezmu své věci, nasadím si boty a zapnu sponku. Mokrou tuniku si nedávám, jen ji držím v ruce. Ani mi není moc zima, ještě aby, vždyť je léto! Zato jsem naštvaný. Nechápu Berwalda. Přece jsme tam Dána nemohli jen tak nechat... Nepomoct mu. A ani se o to nepokusit! V duchu zuřím a lehce si drtím pěsti. Vždyť je to tak zbabělé! A Dán je součást naší rodiny! Vyhlížím z okna a snažím si co nejpečlivěji zapamatovat trasu. Uvažuju, za jak dlouho bych to mohl uvěhnout zpátky. Ale také bych si mohl zkusit stopnout jedno auto a snažit se odnavigovat ho zpátky. Mmm … Já vím, že Dán je těžkej, ale ta trasa není tak dlouhá! Jsem si jist, že bych ho vylovit dokázal, i ho dotáhnout ke břehu … Samozřejmě pokud ten idiot nevyplaval a neplaval místo ke břehu někam do háje na druhou stranu. Ale je to snad mořeplavec jako já … a není úplně blbej! ... Doufám. Jakmile jsme na místě, chystám se vyběhnout a běžet opačným směrem zpátky k moři. Jenže to vypadá jako by Berwald odhadl moje úmysly a opět mě chytá. „Hajzle!“ syknu. A zamračím se. „Já umím chodit!“ syknu. „Starej se radši o Tina,“ dodávám potom, co mu řekna ta slova a táhne mě nahoru. Sleduji brášku, jak jde za námi, a pak si povzdechnu. Přestanu se bránit a jen za znuděného poklepávání Švédova ramena se nechám odnést do jednoho z pokojů a schodit na postel. Pokoj si rychle prohlédnu. Tři postele. To jako proto, aby mi to připomnělo, že nám schází jeden pitomec?!Odfrknu si a věnuji Berwaldovi mimořádně chladný pohled. Tímhle si to u mě prostě příšerně rozlil! „Nemusel ses namáhat!“ syknu. Co teď?“ přemýšlím. Otočím se k němu zády, pak seberu to čisté, suché oblečení a začnu se převlékat. Upřímně doufám, že Berwald brzy vypadne a já se budu moci potichu vyplížit a vrátit se pro Matthiase.

Finsko - 05. července 2012 22:39

Cesta a peřiny Vstoupím do auta za Isliem a sednu si vedle něho. Tiše koukám ven z okna a jsem smutný. Když se auto rozjíždí, zajedu pohledem k obzoru, jakobych doufal, že se tam objeví něco, co nás dokáže vytáhnout z této prapodiné situace a dostat zpátky domů. Vyhlížím z okýnka a na mé tváři je jasně znát, že jsem z toho všeho celkem na prášky (odkaz). Proč, proč, proč se tohle stalo? Proč jsme se nemohli v klidu plavit po moři a vyhnout se tomuhle všemu. Teď se bude Berwald věnovat všem ostatním a mě bude jen ignorovat. Jako pokaždé, když se něco děje. Pokaždé řeknou, že jsem malý a že bych to nepochopil a pak mě pošlou do pokoje abych je nerušil. Nesnáším to, nesnáším, že se ke mě tak chovají. Možná, možná mé budoucí já udělalo dobře, že se odpojilo os Švédska. Možná je to právě ta jediná cesta, jak být sám sebou. Ale ve své době jsem na něm plně závislý. Díky němu mám dostatek jídla a pití, ale nenechá mě dělat moc věcí, nechce mě pouštět do kuchyně a dokonce mě nechce nechat ani pohrabat listí. Když není válka, chová se, jakobych byl naprosto neschopný. Auto konečně zasatvuje a já oddaně vystupuji ven. Chvíli se dívám na oblohu a pak si pečlivěji prohlédnu dům. Je opravdu velký. Nemyslím, že by v něm Islie zvládl bydlet sám. Ale ze všeho kolem co mne rozptyluje mne vytrhne Sigiho poznámka k mé osobě. Podívám se jeho směrem (odkaz) a potlačím slzy, které mne chtějí ovládnout. Už to zase začíná. Starej se o malého Tina, protože je naprosto neschopný. Bez pomoci ostatních by pravděpodobně zemřel vyhladověním. Je naprosto neschopný a potřebuje, aby za ním věčně někdo stál. Ale pak ke mě promluví Berwald a všechno se rozplyne. Podívám se na něj s tichým souhlasem v očích (odkaz) a vydám se po boku ostatních k domu. "Budu v pokoji." Prohodím tiše a ve chvilce zmizím v patře a je slyšet jak se za mnou zabouchly dveře. V pokoji si vezmu peřinu, obmotám se jí a sednu si na prostorný, polstrovaný parapet okna. Je tu celkem zajímavý výhled na všechny ty věci, co lidé vytvořili, ale můj pohled se místo toho upíná do dálky. 'Proč... proč...' Opakuji ve své mysli a nevnímám své okolí.

Německo - 06. července 2012 01:10

Ze slavnosti rovnou na pláž Konečně. Po tak dlouhé době. Po těch mnoha nudných tahanicích a strkanicích, kterým ostatní národy říkali jednání, která prakticky nepřinesla nic nového a většinou stejně končila ve prospěch všech, kromě nás. Kdyby se bratr raději dál věnoval tomu, co mu jde nejlíp, a to válčení, a diplomacii raději přenechal někomu, kdo se v ní vyzná, mohli jsme si tohle odbít už před několika lety. I když, jak se říká, kdo si počká, ten se dočká. A já se konečně dočkal své příležitosti, jak se před bratrem blýsknout. Jak mu ukázat, že jsem také tak schopný jako on. Že se dokážu postarat nejen o ta malá uřvaná prťata, která se nám konečně podařila všechna shromáždit a sjednotit, ale i o něj. Odteď už se nebude muset o nic starat. Všechno, obstarám sám. Chci, aby na mě byl hrdej. Tak jako dneska. I když dnešek je z velké části i jeho zásluha. Prakticky jsem mu v tom moc nepomohl. Francis byl slabý jako vždy a nekladl skoro žádný odpor, když jsme si brali zpět, co nám právem patřilo. A díky bratrovo šikovnosti nám teď ještě bude dělat poskoka. Ehm... vlastně bude dělat poskoka MĚ. To bylo od bratra moc hezké. Odtrhnu pohled od probíhající události, kdy je Vilém I. Pruský prohlášen mými knížaty za německého císaře. Bratr vedle mě se dme pýchou. V očích mu úplně vidím, jak by mě nejraději objal, zajel mi rukou do vlasů a za halasného: Jsem na tebe tak hrdej Ludy, by mě celého rozcuchal. Ještě že jsme na veřejnosti, tady si to nedovolí. Ne v tuto slavnostní chvíli. Uhnul jsem pohledem a rozhlédl se po paláci. V duchu jsem se musel ušklíbnout. Chtěl bych vidět Francisův ublíženej pohled. Defakto prohrál válku, přišel o území, která teď patří mě a na závěr svého potupení nám ještě musel "propůjčit" svůj drahocený Versailleský palác pro tyto účely. Říkám musel propůjčit, ale ve skutečnosti se ho nikdo neptal. Jo... fakt bych ho chtěl vidět jak se teď tváří. A co teprve až se dozví, že mi bude muset dělat jako odškodnění za válku poskoka. Doufám, že bude rozumný a nebude dělat problémy. I když na druhou stranu, aspoň bych mohl ukázat bratrovi své schopnosti, když si ho pomaličku budu vychovávat. Ceremonie už mi pomalu leze krkem. Docela se to protahuje. Nudí mě to a nejraději bych odtud už dávno zmizel, ale bratr by s tím určitě nesouhlasil. Jeho výchova je v těhle ohledech docela dost striktní. A tak dál stojím v předepsaném pozoru a snažím se netvářit tak znuděně a otráveně, jak se ve skutečnosti cítím. Občas si dovolím na něj krátce pohlédnout. On mi to neoplatí ani jednou. Na tváři má svůj kamenný výraz, který si schovává jen pro tyhle příležitosti. Byl jsem rád, když to celé nakonec skončilo. Odcházel jsem s bratrem po jeho boku. Docela jsem se těšil, jak teď půjdeme naše společné vítězství pořádně oslavit. Po našem. Tyhle naškrobené parády, nebyly pro mě. Bratr si sice v okázalostech a výstřednostech liboval, ale já ne a on to dobře věděl. Kdyby se tohle nekonalo na mou „počest“ a nebyla moje účast nezbytná, našel bych si výmluvu, abych tam nemusel jít. Procházeli jsme zrovna s bratrem chodbou vedoucí k východu, když se k nám přidal mě neznámý muž, který nutně potřeboval mluvit s mým bratrem. Chtěl jsem s nimi zůstat, ale bratr mi dal jasně najevo, že si to nepřeje. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. Jako nynější zástupce celého Německého císařství, zahrnující z větší části i území mého bratra jsem měl právo vědět, co se děje. Nicméně jsem své rozhořčení nad tímto zacházením vyjádřil jen protočením očí v sloup a poslušně odešel čekat před palác. Už zevnitř bylo vidět, že je venku poměrně tma. Zarazilo mě to. Pokud jsem si dobře vzpomínal, tak by ještě nemělo být tolik hodin, aby se takhle setmělo. Přidal jsem do kroku, abych zjistil, co se děje. Ve dveřích jsem se zarazil. Nad palácem zuřila podivná bouřka. Někde poměrně blízko uhodil mohutný blesk, následovaný ohlušující ránou a zvukem praskajícího dřeva. Vyšel jsem před palác, abych se podíval, co se stalo. Nade mnou se objevil další záblesk, který mě svou intenzitou na okamžik oslepil. Dělali se mi z toho černé mžitky před očima, když jsem se konečně rozkoukal, zjistil jsem, že před sebou vidím stromy. Zamrkal jsem očima a pak jsem si je raději ještě protřel rukama, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Nezdá. Zmateně se rozhlížím kolem sebe. Všude vidím jen stromy, stromy a zase jen stromy. “ Bratře?“ zkusím zavolat, ale nikdo se neozve. Zamračím se. Tohle se mi vůbec nechce líbit. Netuším, kde jsem, ani co se stalo a jak to vypadá, tak nikde poblíž se nenachází ani můj bratr. Ještě aby se mu tak něco stalo. Kde vlastně vůbec je a co má tohle sakra znamenat! Jestli je to nějakej Francisův trapnej žert nebo pokus o odplatu, tak přísahám, že si ho podám tak, že na to do své smrti nezapomene. Rozhlídnu se kolem a přemýšlím, kudy se vydat. Tím, že budu stát na jednom místě, toho moc nezjistím. A já mám milion otázek, na které chci znát odpověď. Zaposlouchám se a mám pocit, jako bych odkudsi slyšel hlasy, ale je taky možný, že se mi to jen zdá a jsou to nějaký halucinace. Ani bych se tomu nedivil. Ale co. Lepší než nic a někudy se vydat musím. A tak jsem se vydal směrem, z kterého jsem ty zvuky slyšel. Nebo jsem si to aspoň myslel. Ještě že tu porost nebyl nijak hustý, jinak nevím, jak bych se skrz ním prodíral. To sváteční párátko, které bylo součástí uniformy by mi nijak nepomohlo. Ostatně ono by mi nepomohlo ani tak. Bylo to vážně jen jako ozdoba. Na efekt. Ve skutečnosti se o to dalo jen škrábnout, a když byl někdo vysloveně lempl, tak i nabodnout, ale jinak to byla celkem neškodná hračka. Rozhodně bych s tím na nikoho nezaútočil. Nejsem idiot. Nakonec se mi podaří najít konec toho lesa. Na to, že je tu poměrně chladno, jsem se docela zpotil. Přece jen ta uniforma je dost nepohodlná. Rozhlédnu se. Nacházím se na rozlehlém pobřeží. Kde nic, tu nic. Vlastně jo. Něco by se tu našlo. Nějaký podivný stroj na čtyřech kolech několik desítek metrů ode mne. Přemýšlím, co by to mohlo být. Nakonec pokrčím rameny, protože z takové dálky to prostě neuhodnu, a vydám se tím směrem. Třeba tam potkám majitele, který mi bude ochotný říct, co se to tady děje a hlavně, kde to jsem. Protože tohle nevypadá ani na jedno z míst, která znám. Byl jsem od dotyčné věci jen pár metrů, když jsem si všimnul, někoho na pobřeží. Pozorně si ho prohlédnul. Byl mi až nepříjemně povědomý. Změnil jsem směr a vydal se k té osobě. Stále mi vrtalo hlavou, komu je tak zatraceně podobný. Ty vlasy, ten styl, to oblečení. Jako bych to už někde viděl. A když jsem došel dostatečně blízko, tak, že jsem mu uviděl do obličeje, mi to konečně došlo. To byl on! Ten zpropadenej parchant. “TY!“ zakřičím na něj a zbytek vzdálenosti překonám několika rychlými kroky. Pak vezmu Francise za límec nadzvednu ho ze země. “Co má tohle všechno znamenat, Francisi!“ vmetu mu přímo do obličeje. “ A kde je bratr? Cos udělal s ním? Mluv! A koukej si dát pořádně záležet, nebo to z tebe vymlátím!“ prudce s ním zatřesu.

Švédsko - 06. července 2012 03:37

Co bych pro vás všechno neuděl (aneb záchrana manželství a rodiny) I po cestě do domu jsem si musel vyslechnout řadu urážek na mou osobu, ohledně toho, co s ním teď dělám a jak s ním zacházím. Jenom jsem si přitom povzdechl a neřekl, ani slovo. Nechtělo se mi nic říkat a Sigiho to po chvíli přešlo. Nelíbilo se mi to ani o chlup víc než jemu, ale na rozdíl od Dána mi nebylo lhostejno, jestli se mu něco stane nebo ne. Zjistil jsem, že odnést ho právě sem nebyl nejlepší nápad. Když ho tu nechám samotného, uteče. Když ho zamknu, uteče okny, když ho svážu… podívám se na Sigiho a pak zavrtím hlavou. za prvé bych mu nemohl udělat něco tak hrozného a klesnout na Dánovu úroveň a za druhé bych stejně neměl čím a za další, to by už mi neodpustil ani Islie a já fakt nepotřebuju mít proti sobě poštvanou celou rodinu. Takže musím přijít s jiným řešením. Nechci, aby se zase pokusil o nějakou blbost jako předtím. Myslím, že by byl ve svém nynějším stavu i doběhnout zpátky a bezhlavě se vrhnout do vln kvůli záchraně Dána. Ještě by se mu něco stalo a to bych si neodpustil. A Islie by mi to asi taky odpustil. Jako bych to viděl. Pořád by mi připomínal to, že jsem ho měl zastavit. Ne… to nemohu připustit. Někdo musí naši rodinu chránit a když to nedokáže ten mamlas, co se teď někde možná topí budiž mu voda lehká , musím to udělat já. Dívám se na Sigiho, jak se oblíká, a přemýšlím, jak nejvhodněji začít. “M’sel. Protože bys jinak udělal něco nerozvážnýho.“ Dívám se na něj a čekám, až se zase otočí zpátky a bude mi věnovat trochu pozornosti. Když se tak konečně stane, pokračuji dál. “ Uvědomil s’s aspoň na chvilku, že by se ti tam taky mohlo něco stát? Že bys tu nechal Islieho úplně samotného?“ Na chvilku se odlmčím. Vypadá to, že tohle bude neobvykle dlouhej rozhovor mezi námi dvěma. “ S‘mozřejmě, že bych se ti o něj postaral, ale tebe by mu nikdo nahradit nedokázal. To víš sám nejlíp.“ Čekám, co mi na tohle řekne. Nečekám, že bych ho takovým argumentem mohl přesvědčit, aby mohl přestat myslet na toho troubu, ale aspoň trochu by v něm mohla zahlodat zodpovědnost vůči jeho bratrovi. Hlavně doufám, že mi nezačne tvrdit, že je nezranitelný, tím by mě vážně dostal. Docela by mě zajímalo, z jaké je doby. V jaké době mu tak záleželo na Mathiasovi, že by pro něj chtěl riskovat život a neohlížel se přitom na svého bratra. Ať si lámu mozek jakkoliv, nic mě nenapadá. Oni si byli docela blízcí celou tu dlouhou dobu. Jasně někdy to mezi nima skřípalo, a já jsem Dánovi nikdy neodpustil, že vybral SIgi jeho a ne mě, ale jinak spolu poměrně vycházeli. Někdy víc, někdy míň. Ale nikdy jsem si nevšiml, že by ho upřednostnil před vlastním bratrem. I když upřednostnit… Islie byl v té chvíli v bezpečí, kdežto Mathias ne. Ale to ho ještě neopravňuje dělat takové unáhlené věci. Co bys udělal ty? – Co? podivím se otázkou mého dotěrného svědomí. Co jsem se ocitl v tomhle století, dává o sobě nějak moc vědět. Nelíbí se mi to. Doufám, že to není nějaká choroba. To by mi ještě scházelo. Co bys udělal ty? zopakuje svoji otázku. Co bys udělal, kdyby se v té vodě někde topil Tino? – Zachránil bych ho samozřejmě. odpovím si okamžitě. A kdyby ti v tom někdo bránil. Byť by to byl tvůj nejlepší přítel, člověk, kterýmu bys klidně do péče svěřil vlastního bratra, protože bys věděl, že se o něj postará, co bys udělal? mlčím. Co to má s tímhle společnýho? zeptám se na oplátku. Hodně. Podívej se na něj. Je naštvaný a právem. Vzal jsi mu možnost zachránit někoho, na kom mu záleželo, ať už to byl kdokoliv a ať si k tomu měl sebelepší důvod. Nemyslíš, že mu něco dlužíš? – Dlužím? – Ano, dlužíš. Podívám se na Sigiho a povzdechnu si. Rozhovor s mým svědomím měl něco do sebe. Kdyby mi někdo bránil v záchraně Tina, asi bych nezůstal klidný a snažil se dosáhnout svého všemi možnými i nemožnými prostředky. Znovu si povzdechnu a pak dojdu až k Sigimu. Váhám, zda si k němu mám sednout a obejmout ho anebo zůstat jak jsem. Nakonec neudělám nic. “Sigi, záleží ti na něm?“ Nevím, proč jsem ze sebe vypravil něco takového. Je evidentní, že tomu tak je a Sigi to beztak na rovinu ani nepřizná. “Když je to tak, zajedu pro něj.“ Nemám z toho radost, vlastně udělá to děsně nerad a neručím v jakém stavu ho přivezu, ale udělám to. “ Ale musíš mi slíbit, že tu zůstaneš a počkáš tu na mě, dokud se nevrátím.“ Nemohl. Nebylo se čemu divit. Zkusil jsem to ještě několikrát, ale teprve, když jsem mu dal své slovo, že ho vezmu s sebou, začala s ním být kloudná řeč. “ Dobře. Vezmu tě sebou.“ Kapituloval jsem nakonec. “ Ale musíš chvilku počkat. Nejdřív si musím promluvit s Tinem. Bude to jen chvilka, pak vyrazíme. Slibuju. Takže tu na mě do tý doby počkej.“ Skončím naši neobvykle dlouho diskuzi a odejdu ke dveřím. Naposledy ohlédnu a pak projdu dveřmi. Zavřuje a uvažuji, zda nemám raději zamknout. Ale nakonec to nechám být. Budu ti věřit Sigi, tak mě nezklam. Odejdu do našeho pokoje, kde najdu Tina sedícího na parapetu omotaného dekou. Dojdu až k němu a obejmu ho. Pak mu dám pusu na tvář. Chci se ho zeptat, co ho trápí, ale na takovou otřepanou frázi by mi stejně odpověděl, že nic a ještě by se na mě naštval. Ale na co jiného se ho mám zeptat. Po diskuzi se Sigim jsem vyčerpal velkou část svého denního přídělu slov, takže mi na mého ženu už moc nezbylo. Bylo smutné. Stojím tam a objímám ho, stále přemýšlím, co mu mám říct. Navíc mě trochu tlačí čas. Nakonec se rozhodnu nechodit kolem horké kaše. “Tino, chtěl by s´s se mnou projít? Třeba zpátky na pláž. Mohli bychom si promluvit cestou.“ A já bych snad konečně zjistil, kde jsem udělal chybu a mohl ji napravit.

Francie - 06. července 2012 12:35

Svatá říše římská? O-o Co jsem zatím pochopil z počínání skupinky seveřanů tak Dán skončil na dně a Nor se ho chce vydat zachránit. Popravdě, proč by chtěl někdo zachraňovat Dána? Navíc ledový Nor, který ho z mých údajů nesnáší a vyhýbá se mu jako čert kříže. Nebo se snad dali na lodi dohromady? Vždyť je to holý nesmysl. Co vím, že byli dpolu, tak bylo když mi vtrhli do Paříže a Dán si mě vzal lehce bokem, zatímco si mlady a naivní Nor prohlížel galerii a Versailess. Dán je věčně nadrženej parchant a nechápu co by na něm kdo viděl. Je fakt, že asi nejsem jediný kdo si to myslí a onen skvělý sériový vrah chytá Sigurda do náruče a Finsko vrhá ublížený pohled na planinu, kterou představuje tato pláž. Ani se mu nedivím. Kdybych byl na jeho místě, taky by semi nelíboli, že někdo osahává šílence, co se odhaluje na veřejnosti. Kdyby se odhalovat pěkně doma, tak neřeknu půl slova, ale jsme národy a máme mít nějakou tu... ehm, důstojnost. Ach ano důstojnost. Tu jak se zdá postrádám já sám. Ležím si tu s bolestmi prokřehlého těla a přál bych si, aby mé trápení zkončilo, nebo abych alespoň nepotkal po cestě ten sud. Vlastně mám vhodnou chvíli na rekapitulaci. Hm, začalo to v Anglii. Jo, jel jsem si pokecat s Anglánem o té jeho královně, co si myslela že si může být svobodná, jenom proto, že její sestra Mary (odkaz) zemřela žalem, jelikož ji její manžel ignoroval a utíkal před ní. Ten chlap asi neměl koule... no byl to španěl, nebylo by se čemu divit, že ano. Pak byla bouřka a druhý den jezdili po divných cestičkách plechovky na kolech, které požíraly a následně zvracely lidi. Ne fajn, bylo to divný, ale díkybohu mě nis nesežralo a já se bezpečně dopravil do paláce a zašel si pokecat s královnou, jelikož Arthura jsem nemohl najít. A co jsem se dozvěděl bylo, že tohle není Elizabeth nýbrž Elizabeth II. Ne, dobře, přišlo mi to divný, tak jsem se zeptal kde je ta první, ale bylo m iřečeno, žeuž nějaký ten rok nežije a že se nacházím v jednadvacátém století. Víté, ono jet si na návštěvu za Anglánem a pak skočit do jiného století je celkem zvláštní, ale beztak za to může Anglán a ty jeho pokusy o magii. Nebo zase vařil odkaz). "Aaah, nesnáším svůj život." Šeptnu do... no myslel jsem si, že je tu už liduprázdno, co po mě Tino vrhl depresivní úsměv, ale asi jsem se pletl. Tak musel jsem se plést, když teď lítám znova ve vzduchu, přičemž ke mě mluví cosi naprosto neznámého. Asi mě ten chlap nemá rád. No počkat... počkat. Přivřu oči a lehce mi poklesne čelist. Pak si projdu vzdušným zemětřesením. Nevěděl jsem, že by takový prcek mohl mít takovou sílu. "S-svatá říše římská?" Nevěřícně si prohlížím příchozího a chytnu ho za ruku, aby mě alespoň postavil. Sice mám i tak pocit, že se vznáším, aleje to daleko příjemnější pozice, než trčet za límec do průvanu. "N-no... jestli myslíš Gilberta..." Musím se lehce sýpavě nadechnout. Ten chlap setváří hůř jak Švéd a to už je co říct. "...ten se ještě neukázal." Tam samozřejmě, že musí myslet Gilberta. S nikým jinýmse moc nebavil. Ale to škvrně... je to opravdu on? Škvrně v černém oblečení a teď má na sobě takovou uniformu, že i já bych mu ji pochválil. 'Co se to tady sakra děje?' Zeptám se v mysli a při pohledu na něj, bych nejradši znovu skočil do moře a zvesela se utopil.

Norsko - 06. července 2012 14:50

Čekání na Berwalda, záchrana Dána část I. Nadechnu se. Jeho slova jsou jako olej do ohně, musím vynaložit veškeré úsilí, abych se neotočil a jednu mu nevrazil. Pečlivě tedy zapínám knoflíky u košile (stejně je zvláštní, že to oblečení je zde tak, aby nám padlo, přestože nikdo nemohl vědět, kdo do kterého pokoje zaleze) a snažím se uklidnit. Lehce svraštím čelo. Je ticho. Nerozvážné by to bylo, ale ve chvíli, kdy se druhý topí, není moc času na to, aby si člověk vytvořil pečlivý plán na jeho záchranu s pěti alternativami a ještě sehnal celý záchranný tým. To je efektivní asi jako během souboje počítat pravděpodobnosti zásahu protivníka, vyhodnocovat nejlepší možný úder a mezi těmi všemi výpočty být naprosto zmasakrován. Otočím se, protože mám dojem, že to čeká. Prohlížím si ho svým neutrlním výrazem a poslouchám, co mi to říká. Mám k tomu komentář jen typu, 'Mm'. A taky si říkám, že starší verze Berwalda je mnohem výmluvnější. Nadechnu se. „Island by nezůstal sám,“ odtuším. A prohlížím si ho. Berwald je rozumně smýšlející inteligentní národ. Neměl bych jediný důvod se na tu chvíli o Island obávat. A i kdyby se mi něco stalo …, tuhle myšlenku zaženu. „Nemyslím si, že bych to neuplaval,“ odtuším a lehce pokrčím rameny. „Zvládl jsem to jednou, proč bych to neměl dokázat ještě jednou tam a zpátky,“ usoudím a přimhouřím oči. Vypadá to, že Berwald o něčem přemýšlí. To ostatně já také. Nevím, jestli je Berwald ze pozdějšího období než Dán. Ale z těch málo informací mi je naprosto jasné, že se nemusí. Z toho, co řekl Anglie, zase vím, že jsem na tom v jeho době bídně. Můžu na tom být ve Švédově době hůř? To by možná vysvětlovalo, proč se chová tak … ochranitelsky? Dejme tomu. Jestli jako národ umírám … Zaháním tyhle myšlenky. Kdyby byl z mé doby, tak mě možná tak poplácá po ramenou a řekne mi, „Do toho,“ a možná že i přihodí něco jako, „Dávej pozor!“ Ale přeci jen ... pořád to bude takový to, my jsme nezranitelní válečníci a nikdo na nás nemůže! Já na tom nejsem špatně, Berwalde! Lehce pozvednu obočí nad jeho otázkou. „Tobě ne?“ odpovím chladně otázkou a přimhouřím oči. Zajedeš? „Samozřejmě, že pojedu s tebou,“ odtuším nekompromisně, vlastně jsem si jist, že to dokážu sám... „Nejsem ženská, abys mě nechal čekat, než jí laskavě přivedeš jejího … muže!“ syknu a ne, nezrudnu. Jen nechápu, proč ze mě vypadlo zrovna takovéhle přirovnání. Udržuji chladný pohled a nekompromisně zamítnu jakýkoli jiný návrh, který by mě měl nechat doma. Odine, copak já potřebuju chránit?! Myslím, že bychom si s Berwaldem měli ujasnit, z jakých jsme dob. Přikývnu. Jasně, počkat na něj mě nezabije. Dán je přece národ, takže se přece může jen tak klidně vesele a bezstarostně topit klidně týden, než si usmyslíme, že je vhodný čas ho vytáhnout … Dobře, ale tak chvilku by mu to definitivní utopení mohlo zabrat, no ne? Určitě je ještě naživu, tím jsem si jistý ... „Ale pospěš si,“ vyzvu ho. Je to přiznání, že mám opravdu strach. Pak ho jen pozoruju, jak odchází z pokoje. Povzdechnu si. Chvilku nepřítomně koukám na stěnu. Je pravda, že si nejsem úplně jistej, jestli bych ho unesl sám. Takže Berwaldova pomoc se může hodit. „Egi, máš tu také něco suššího?“ vzpomenu si, že i můj mladší bráška je mokrý a jdu zkontrolovat, zda i on se převlékl. „Omlouvám se, že tě nechám samotného,“ usměju se na něj nepatrně. „Ale musím jít pro toho dánského pitomce,“ povzdechnu si. „Buď opatrný,“ zamumlám a lehce ho počechrám po vlasech. „K nikomu moc nechoď,“ přeci jen je tu spousta úchylů, „Možná se radši zamkni,“ usoudím a pohodím hlavou ke klíčí k zámku. „A kdybys snad přeci jen narazil na Řím, uteč … a kdyžtak se schovej za Albu, to je ten zrzavej Brit,“ radím. Protože Alba bude zaručeně šťastnej, že za něj leze bělovlasý děcko. Na druhou stranu snad není úplnej pitomec a pořád mu trochu věřím. Jsme kámoši, vole, ne. I když mě naštval, ale zas ne tolik, abych ho kvůli tomu musel zatracovat. A přeci by nedovolil, aby mi Řím (právě Řím!) mrzačil bratra, když tu nejsem. =.= Pak si sundám sponku, tak nějak pořád počítám s vodou a nechci ji ztratit, položím ji na jednu z poliček a všimnu si jakési fotografie. Chvilku zamyšleně pozoruji svoje starší já se starším já Islandu, jak se držíme kolem ramen a v pozadí máme moře. Zajímavé. A bráškovi to sluší. Pak vyjdu z pokoje, venku se opřu o stěnu a hledím směrem k pokoji, za kterým tuším přítomnost Berwalda s Finem. Snad si pospíší...

Německo - 06. července 2012 17:13

Když to nepude po dobrém, tak to pude po zlém Čekám, co chytrého z Francise vypadne. No, nečekal jsem, že by to byl nějaký úchvatný výkon, ale… tohle? “ Svatá co?“ zamračím se na něj a znovu s ním, tentokrát mnohem víc, zatřesu. Ten chlap se snad musel praštit nebo spadnout z hodně velké výšky a dopadnout rovnou na hlavu. Anebo si ze mě dělá srandu a v duchu se nad celou situací královsky baví. No, jestli je to tak, tak se teď pro změnu budu bavit já. I když… ten jeho udivenej výraz. Jo, Francis dokáže být hodně velký a hodně dobrý herec, když na to přijde, ale tohle nevypadá, že to předstíral. Dobře, takže se asi někde pořádně praštil do hlavy a ztratil paměť. No… na to existuje jednoduché řešení. Jednou ránou o paměť přišel, takže tou další, by jí měl zase získat. No, co bych pro něj, chudáka, neudělal. Přece bych ho nemohl nechat v tomhle stavu. Pořádně se rozmáchnu a jednu mu vrazím. Doufám, že teď už se mu v hlavě rozsvítí a dojde mu s kým má tu čest a přestane si mě s někým plést. “ Tak co, už se ti v hlavě rozsvítilo?“ zeptám se ho a čekám na nějakou smyslu plnou odpověď. Místo ní zablekotá něco o Gilbertovi. Zamračím se. “ A koho jiného, bych asi taky sháněl, blbče. Mám snad nějakého jiného bratra?“ Propaluju ho pohledem a mračím se čím dál tím víc. “To vidím taky! Ptal jsem se tě, kde je! Cos s ním udělal?“ křičím na něj opravdu hodně z blízka. “ Vlastně ptal jsem se tě na mnohem víc věcí, takže mi koukej odpovědět, než se opravdu naštvu!“ Čekám, že teď začne chrlit jednu informaci za druhou, ale… on nic. Jen zarytě mlčí a jakýmsi nepřítomným pohledem na mě kouká. Zamračím se. Odkdy se Francis chová tak divně? Jindy by už byl strachy bez sebe a dneska ze sebe dělá…. tvrďáka? Podívám se na něj znovu a opravím se. Ne, tvrďáka ne. Spíš polomrtvou žábu v posledním tažení, které už je všechno jedno. No nevadí. Když to nepude po dobrým, tak holt po zlým. Tvoje volba Francisi. “Tak ty nebudeš mluvit?“ Zeptám se chladně, a když nic neřekne, tak ho z výšky znovu pustím na zem. Nohou se mu opřu o hrudník a přenesu na něj část svojí váhy. Vytáhnu to svoje párátko a namířím mu jí na krk a tvář. Jo, říkal jsem , že bych byl idiot, kdybych s tímhle někomu chtěl vyhrožovat, ale Francis je posera a i kdybych na něj vytáhl špejly, tak by se rozklepal strachy, zalezl do kouta a ochotně vyklopil, co bych chtěl. A krom toho, já mu s tím nechci ublížit. ono by to s tímhle ani nešlo. jen pohrozit, že jestli nebude spolupracovat, tak mu tím trochu upravím fazónu. Pár škrábanců na jeho tváři bude stačit. S jeho háklivostí o svůj zevnějšek to bude mnohem účinnější, než několik ran. A přinejhorším mu s tím mohu taky ošmikat vlasy. Ale to by nejspíš nepřežil. “Takže se ptám naposledy,“ přiblížím svoje párátko k jeho tváři, “ co je tohle za místo? Jak jsem se sem dostal? Co tady vůbec děláš ty? A co mělo znamenat to divný oslovení?“ propaluju ho pohledem a tentokrát už doopravdy očekávám odpovědi. “ A je jen v tvém zájmu mi odpovědět. Přece bys nechtěl, abych ti tímhle,“ ukážu na tu parodii mečíku, již zmiňované párátko. “musel trochu poupravit tvůj zevnějšek, ne? Takže mluv!“

Francie - 06. července 2012 18:19

Který pták vykonal potřebu do jeho hlavy?~ Upřímně, tohle zjevení je zvláštní a nedržet mě několik centimetrů nad zemí tak si myslím, že je to přelud. Vlastně pořád může být. Nikdy jsem nepochopil lidi co mají živé noční můry, ale asi jsem skutečně usl a jedna taková se mi skutečně zdá. A i přes to vše cítím stále stejný chlad a nevolnost. Něco mi říká, že budu za chvíli potřebovat zaběhnout si za matkou přírodou a vrátit jí preceděnou vodu, kterou do mě tak nemilosrdně dostala. Další teorií nastalé situace je to, že do mě španěl dostal skrz jídlo nějaké pochybné látky, kterými byl nadopovaný u anglána. Ale necítím, že bych se s tím zjevením co na mě civí jako na mrtvolu, kterou zdá se asi jsem, chtěl vyslíkat, nebo si s ním dokonce užít a už vůbec nemám v plánu prohlašovat mír a lásku. (odkaz) Pak mě ze zaspání probere rána do hlavy. Ne fajn, nebyl to ten trám, ale na malou chvilku se mě zmocnila panika, že jsem znovu pod vodou a tažen do nebezpečných hlubin oceánu. Kde bych se stal obětí mořských stvůr, jako jsou tentacle příšery. Ovšem druhá teorie by byla daleko zajímavější. Tedy, že bych zbavil pár podmořských paniců panictví. Nicméně realita je neúprosná a namísto lákavých hlubin oceánu se i nadále vznáším pár stop nad zemí a obrátím obličej k tomu, co stoprocentně není ten malý roztomilý klučina, který chodí každou neděli do kostela a pálí za severní itálií. Po mé odpovědi však není spokojen a začne cosi vyřvávat. Zarazilo mě to. Ne, opravdu mě to zarazilo. Někdo kdo to má v hlavě vpořádku by se zeptal klidným hlasem a postavil mě na zem. Nevím, který Hannibal mu vydlabal mozek (odkaz) a pak nechal ptáka aby do jeho hlavy vykonal svou potřebu(odkaz), a nemám zájem to ani zjišťovat. Ale zpět k věci. Dělá se mi nevolno a ne jen ze soli co se mi dostala do těla, ale i z toho arogantního, namyšleného blba, co mě drží. To se to ubližuje slabým. Jestli on si říká stát tak já jsem všemohoucí. Chci něco odplivnout, aby byla ta parodie spokojená, ale než jsem toho schopen končím na zemi a ona neznámá eminence si zřejmě umanula, že si ze mě udělá rohož. Nhe, chlapec by potřeboval páskem na holou. Je zřejmé, že ví s kým mluví, ale neumí se chovat. Pak na mě zamíří kordem a vyslechnu si další jeho slova. Krev smíchaná se solí mi začne vřít v žilách a zmocňuje se mě zlost. Skutečná zlost. Asi taková, když jsem zničil čtvrtinu lesa, když mi upálili Johanku. No, v tomto případě je to sice o něco menší zlost, ale i tak je chování toho chlapce naprosto iritující. „S kým si sakra myslíš, že mluvíš?!“ Zavrčím a dlaní sevřu kord. Okamžitě vytryskne krev a prudce pokrčímnohu v koleni, což způsobí, že mu podkopnu nožku, kterou se o mě opírá a jak vidno, měl na ní přenesenou váhu, jelikož vzápětí jej země volá do své tvrdé náruče. Rychle vyskukuji na nohy a nesmlouvavým kopancem do boku přetočím naši statečnou lady na břicho. Je mi jedno jestli bude nadávat, ale jestli se hodlá zmítat zabrání mu v tom dopad veškeré mé váhy na jeho záda. Hm, myslím že koleny dostat vedle páteře není moc příjemné. A jak mu zabránit v dalším pohybu? Posadím se na něj a podrážkami mu přišpendlím ruce do písku, který nahrává v mou činnost. „Takže chlapče. Nevím co jsi zač, ale člověk jako jsi ty ve světě moc nepochodí. Zdá se, že si uvědomuješ, že jsem Francie. Gratuluji ti a těší mne i když stále nevím s kým mám tu čest, ale jsem si jistý, že Svatá říše římská nejsi. Z takového hodného a milého chlapce by něco jako jsi ty asi těžko vyrostlo. Nicméně k tvým otázkám. Nacházíme se v 21. Století a momentálně na Islandu. Víš, snažíme se najít i ostatní státy, kteří se sem, pravděpodobně díky anglickému kuchařskému talentu, dostali z jiné doby. Kupříkladu já jsem se sem dostal z období Francouzsko-španělských válek o Itálii.“ Natáhnu ruku a pocuchám mu vlasy. „Co se týče Gilberta…“ Vstany a uhnu bokem, aby se mohl zvednout. „… tak ten se ještě neukázal. Ale pravděpodobně se dřívě či později ukáže. A upřímně, nejsi sám kdo má milióny otázek a nezná odpovědi.“ Ah, cítím svou ztracenou a znovunalezenou hrdost. Věnuji proto svému (ne)příteli milý úsměv. „A promiň za mé chování předtím. Byl jsem poněkud zamyšlený a zaskočený. Jednak proto, že tě vůbec neznám, ale zejména, že jsem unikl jen o vlásek mořským hlubinám. Byl bych rád, kdybychom na tuto drobnou aféru zapoměli a vzájemně si pomohli dostat se zpátky domů.“ Natáhnu k němu ruku a vřelým úsměvem na tváři. Možná byl jen vystresovaný z toho, že se tu tak náhle objevil. Vlastně mu to ani nemám za zlé. Každý reaguje na změnu prostředí jinak. Někteří by zasloužili viříznout jazyk a jiní, jako v tomto případě, dostat poučení.

Německo - 06. července 2012 20:42

soukromá zpráva od Německo pro Pes by měl znát své místo Čekám, až Francis začne mluvit. Vážně bych teď ocenil, kdyby začal žabák konečně spolupracovat. Rád bych se pohnul dál. Podle jeho výrazu soudím, že se konečně probral ze své letargie a začne se mnou konečně komunikovat. Sláva. Při jeho slovech se ušklíbnu. “ S kým? Přece s něčím, co mi ode dneška říká pane, Francisi. Se svým sluhou, MÝM majetkem.“ odpovím mu a usměju se při tom. Vypadá to, že si ho budu muset nakonec přece jen vychovat. Škoda, že tu není bratr, aby se na to mohl podívat. Byl by na mě určitě hrdý. Sleduju, co Francis dělá a mám sto chutí se rozesmát na celé kolo. On se o to pořezal! O tohle párátko na ozdobu! Bože, to je debil. Tohle se může povést jenom jemu, protože to jinak není ani možný. V životě bych neuvěřil, že je něco takového možné. I když u něj je možné všechno. Teď je mi vážně dvakrát tak líto, že tu není bratr, protože tohle by ho určitě rozesmálo taky. Avšak vzápětí jsem rád, že tu můj bratr není. Netuším jak, protože to prostě z fyziologického hlediska, ani s přihlédnutím k podloží, povětrnostním vlivům a obejitím několika fyzikálních zákonů není možné ale podařilo se mu mi podrazit nohu, kterou jsem se mu opíral o hrudník a povalil mě na zem. A pak měl ještě tolik drzosti, že si mě dovolil kopnout! Už jen za to jsem mu v duchu slíbil pomalou a bolestivou smrt na hranici. I když něco takového by bylo přece jen na obyčejný trest příliš a vzbuzovalo by to mnoho všetečných otázek. Takže upalování se konat nebude. Ale to nevadí. Najdu jinej, příjemnej způsob, jak tě za tohle potrestat. To ti slibuju. Pokusím se ze své nedůstojné polohy zvednout, ale ten hajzl si na mě sednul a přišlápnul mi obě ruce k zemi. Tak to už je vrchol! “ Francisi, okamžitě ze mě slez!“ nařídím mu. Francis je buď hluchej nebo nemá pud sebezáchovy. Vlastně spíš má, protože až se zvednu, tak ho zabiju. Brzy mi dojde, že Francis nemíní uposlechnout můj rozkaz, takže se z nepříjemné situace musím dostat sám. Francis je sice nepříjemná zátěž, ale já nejsem žádné ořezávátko a vím, že když budu moc chtít, tak se dokážu zvednout i s ním na zádech. A pak uvidí ten tanec. Nicméně se nezdá, že by této pozice chtěl využít k něčemu jinému, než k tomu, aby mi sdělil mnou požadované informace. A přídavkem s tím, mě několikrát urazil. To, ho přijde draho. Nicméně se ho snažím vnímat alespoň na tolik, abych pochytil to nejdůležitější. 21. Století? Island? Anglické vaření? Jemu snad přeskočilo! Něco takového je zcela absurdní a není to možné. Francisovi evidentně hráblo a to pořádně. I když na druhou stranu, ať už tohle zní absurdně nebo ne, tak tohle doopravdy nevypadá jako Francie koncem 19. století. A pokud tenhle Francis je opravdu z doby, z které tvrdí, je to tedy skoro o 2 století mladší verze Francise, kterého znám já. Asi možná proto si tak dovoluje. To mu snad tenkrát nikdo nepřistřihnul pírka? Tomu se mi nechce věřit. Francis byl, je a vždycky bude slabá ufňukaná žába, která se při první pohrůžce stáhne do kouta a nechá si se sebou dělat, co chce. Tak jak to, že si dovolil tohle? Francis evidentně skončil svůj dlouhý monolog, protože… protože ze mě slezl. je to idiot, takhle dobrovolně přijít o převahu nad nepřítelem I když to cuchání si taky mohl nechat od cesty, protože to smí jen bratr a i ten to má zakázaný! ale dělá to stejně, ale je jedinej, od kterýho to strpím . Poznámku o bratrovi tentokrát přejdu mlčky a jen děkuji tomu, že tu není. Kdyby tohle viděl. Takové ponížení. Nechat se přeprat obyčejným prašivým psem. Rychle se přetočím na bok, tak abych na Francise viděl. Hodlám se zvednout, ale Francis začne zase něco mlít. Kdybych nebyl od bratra trénovaný na hodně nepředvídatelný situace, tak bych teď asi zíral na Francise s otevřenou pusou neschopen jakéhokoliv pohybu či slova. Takhle na něj jen nevěřícně zírám, zachovávajíc chladný výraz na tváři. To si snad ze mě dělá… Zapomenout? Na tohle?! To nemůže myslet vážně?! NIKDY! Podívám se na nabízenou ruku. Nemám v úmyslu ji přijmout a na nohy se postavím sám. Prohlížím si ho chladným pohledem a vztek ve mně jen narůstá. “Neznáš, ale brzo poznáš.“ Pronesu chladně. Natáhnu se po jeho ruce, ale chytnu ji za zápěstí. Trhnu s ní směrem k sobě, čímž ho vyvedu z rovnováhy a donutím ho udělat pár kroků dopředu. Vykopnu kolenem a zasáhnu ho protipohybem do břicha, těsně pod bránici. Nedivil bych se, kdyby mu to přinejmenším vyrazilo dech. Pustím mu ruku a nechám ho klesnout na všechny čtyři. “ A jestli si myslíš, že ti tvoje nevhodné chování prominu, tak to jsi na omylu. Nejenže neprominu, ale donutím tě si to zapamatovat jako příkladnou lekci, aby ses už nikdy v životě o žádnou podobnou hloupost nepokoušel. A je mi jedno, že jsi o 2 století mladší než já. Je na čase, aby ti někdo názorně připomenul, jaké místo v Evropě zastáváš a kdo doopravdy jsi.“ skloním se k němu a chytnu ho pod krkem. Trošku stisknu, ale ne moc. Nechci ho udusit. Zatím. “ Takže, aby bylo jasno. Nejsem žádná Svatá říše římská, o kterým tu pořád mluvíš a srovnáš mě s ním. Nikoho takovýho neznám a nikdy jsem neznal. V mé době už nikdo takový neexistuje.“ odmlčím se. Stiskem ho přinutím zvednout hlavu. Chci, aby se mi díval do očí, když se mu chystám představit. Je to přinejmenším slušnost. “ Ber to jako laskavost, že ti hodlám sdělit svoje jméno, i když bych vůbec nemusel. Ale pro ujasnění našich vzájemných vztahů a pozic, to bude účelnější. Já jsem Ludwig Beilschmidt, představitel nově vzniklého Německého císařství. Pocházím z konce 19. století. Z doby, kdy jsem spolu s mým bratrem dobyl tvojí Paříž a jako dárek k uznání jako národu tě dostal jako svého sluhu.“ Dám mu chvíli, aby tu informaci mohl dostatečně dobře vstřebat, než pokračuju dál. “ Takže, abychom si teď dobře rozuměli. Smiř se se svojí novou pozicí. Nestrpím žádné odmlouvání ani neposlušnost. Je ti to jasné? Doufám, že je. Protože příště nebudu tak shovívavý jako dnes. Ber to jako projev mojí dobré vůle vzhledem k tvé nevědomosti. Ale měj na paměti, že jestli se to bude ještě opakovat, tak se se svými mořskými kamarády seznámíš důkladněji a oni s tebou a tvými součástmi taky. Rozuměno?“ Dívám se mu chladně do očí, aby věděl, že každé slovo, co jsem řekl, myslím smrtelně vážně. Jeho krk svírám i nadále a nehodlám ho pustit, dokud si nebudu jistej, že plně pochopil, kdo je tady ve skutečnosti pán.

Finsko - 06. července 2012 20:50

Vím, že ho máš radši Vyhlížím ven z okna. Naštěstí neprší, jinak by mě v tuto chvíli popadla sebevražedná nálada. Popravdě ani nevím, co si mám teď myslet. Do jeho života jsem se dostal jenom proto, že byl Polák srab a já se bál zůstat sám. Jsem to já, kdo mu svým způsobem vtrhl do života a vesele kolem něho obletoval. A on se ke mně vždycky choval hezky. I přes to, že se občas tváří jako vůdce armády mrtvých, si pro mě našel několik pěkných, tichých slov. A už od začátku mě oslovoval jako svou ženu. Jenže, co kdybych nechtěl od Polska odejít? Vím, že by mě nechal být a odešel. Jenže já šel. Šel jsem za ním jako ovečka za pastýřem. Choulil jsem se v peřině a nevnímal svět. Pak mě najednou ovinuly paže a do očí mi vhrkly slzy. Ucítil jsem na tváři je něžné, vlhké rty a stulil se mu do náruče. Nikdy jsem neudělal, je to jako reflex. Naučený reflex, který jsem si vyvinul po čase stráveném s ním. Poslouchám tep jeho srdce a je to tak uklidňující. Popravdě, po chvilce se cítím daleko lépe. A pak jeho tichý, klidný hlas. Mluví klidně a něžně. Ale nevím, nevím co si myslet. Popravdě ano, musíme si promluvit mezi čtyřma očima, ale jít zpátky na pláž? Co kdybychom tam narazili na něco nebezpečného. Nebo bychom narazili na Dána, který by všechno zkazil svou arogancí. Ne, nechci se jít projít, ale vím, že musím, jinak bych Berwaldovi ublížil a já mu nechci ubližovat. Mám ho rád, opravdu rád a nejvíc na světě bych si přál, aby měl on rád jenom mě. Nemůžu pochopit co na Sigim kdy viděl a ten čas, co spolu strávili v chomoutu. Prudce zatřepu hlavou, abych zahnal nepříjemné myšlenky, které vyskakují jako na běžícím pásu a nechtějí dát oddychnout mé zmučené mysli. „Hm… dobře." Pronesu sklesle a vysoukám se z jeho náruče. Odnesu peřinu zpátky na postel a vyjdu ze dveří ven na chodbu. Když si to tam uvědomuji, celou dobu jsem se na něj ani jednou nepodíval. Buď se pořád dívám do země, nebo neurčitě do dáli. O zeď, hned naproti dveřím, se opírá Sigi. Probodnu ho pohledem, který vlastně nikdy sám neviděl. Jenom nepřátelská vojska, když jsem se s nimi dostal do bližšího styku, což se odehrávalo jen zřídkakdy, jelikož jsem převážně vedl střelnou část vojska. „Nesnáším tě.“ Pronesu tiše, tak aby to slyšel jenom on, když kolem něj procházím a pak se vydám dolů ze schodů a hned ke dveřím ignorujíc vše ostatní kolem tebe.

Francie - 06. července 2012 22:24

soukromá zpráva od Francie pro Mír uzavřen? Výborně~ Jeho protesty neberu příliš v potaz i přes to že vím, že tohle poněkud přeháním. No, neměl si se mnou začínat. Ale aspoň mě teď bude poslouchat a nebude ze sebe dělat namyšleného panďuláka s pouzdrem na penis, jakého měl mezi svými vládci Angličan. Jo, eunuchové s pouzdrem na penis, to skutečně mohl vymyslet jen Arthur. A věřte nebo ne, ten chlapec zmlkne a poslouchá mě, takže jsem ho nakonec pocuchat nezakrvácenou rukou. Proč bych mu taky špinil ty rozkošné blond vlasy. Hm, jakéže to má oči? Vsadil bych se, že modré. Modrooký blonďák, dokonalá to kombinace, stejně jako já. Roztomilé, namyšlené pískle s očima modrýma jako studánky. Teda pravda, že za mlada jsem byl občas dost bezcitný a nevyzpytatelný jsem neustále. (Nikdy nemůžete vědět, kdy vám vleze do prdele.) Ach ano, i já jsem byl zvíře a v některých ohledech jsem zvířetem stále, ale rozhodně ne jako pes. Spíš jako gepard (či samuraj. Ave já!). Ostatně někteří by vám mohli vyprávět. Nicméně ten maličký je hodně zajímavý. Něco v něm je. Je to takový mladý zajíček (odkaz) a samozřejmě by stál za nějaký ten hřích (odkaz). Avšak místo mnou nabízené pomoci jsem vyveden z rovnováhy a kopanec do břicha mi vyrazí dech. Ten chlapec má ale páru. Bude pro mě lepší se ho držet. Přeci jen, nejsem zrovna v nejlepší kondici a ta ruka začíná dost štípat a vůbec se mi to nelíbí. Hm, teda to co se děje, jeho přítomnost je zase v klidu. Přeci jen, kdo by nestál o pozornost sexy blonďáka jako je tenhle? Dopadám na nohy a rukou se podpírám. Pak se konečně rozhoupe k tomu, aby ke mně promluvil. Na tváři mi to vykouzlí úsměv a pohodlně si sednu na zem. Zvednu pohled a úsměvem ho pozoruji. Je tak nesmlouvavý a osobitý. Něco v tom jeho chování je. Něco, co si dokáže získat víc než jen jeden stát. Ve své podstatě by se dalo říct, že je milý. Dle jeho stavby těl bych si dovolil tipnout, že je to ten surový tip, ale dle výrazu jeho tváře dokáže používat i rozum. Jen by to chtělo ubrat trochu té zbrklosti, aby byl dokonalý. Ale dokonalý není nikdo, jak všichni víme. S klidem se nechám chytnout pod krkem a se stálým úsměvem se mu dívám do očí. Jak na mě mluví je poněkud zarážející a být to kdokoliv jiný vrazil bych mu pěstí a rozmlátil kostí, co se jen dá, ale on to říká s nádechem něčeho zajímavějšího. Takže mi v podstatě řekl, že mám udělat všechno, co si zamane. Vařit, prát a dělat mu děvku. Upřímně nemám s tím absolutní problém. Může to být zajímavé. Ale když to vezmeme kolem a kolem, tak mi v podstatě svým způsobem odsouhlasil přátelství. Ah, ten chlapec je tak roztomile nesmlouvavý a hrubý. Možná mu udělám něco dobrého k jídlu. Samozřejmě nesmím zapomenout na moučník a… hodně té bílé hmoty s nápisem šlehačka. „Pravda, poněkud jsem to přehnal.“ Odpovím úsměvem, a pokud mě pustí, zůstávám stejně sedět na písku. „Nicméně, doufám, že se ti ve Francii aspoň líbí. Dá to práci se o všechno starat.“ Stále se na něj dívám. Tenhle chlap by byl dokonalou ozdobou Versailles. Popravdě, takové tělo snad nemá ani pánbůh. A to má na sobě ke všemu sváteční uniformu. Není to zrovna ten typ, co by byl elegantní na pohled, ale kde postrádá eleganci, tam nastupuje je svěží vzhled a neústupná povaha. Podvolit se nebo ne, to je ta zajímavá otázka, kterou si vlastně nemusím ani pokládat. Odpověď je samozřejmě jasná, ale nesmím na sobě znát ústupky. Až moc by se mu to líbilo a ta červená tak dokonale dokresluje jeho obličej. Tohle je pravý stát. Podejte mi někdo uhlík s papírem a načrtnu ho s překrásným vystínováním a finální obraz pak bude mistrovské dílo. A to ne kvůli mé kresbě. „Nemám sebemenší problém s tím u tebe být.“ Pronesu se stále jemným úsměvem na rtech. „Ostatně doufám, že sis pobyt v Paříži užil a doufám, že se tam hodláš podívat i někdy jindy. Přeci jen, krása měst stoupá s přibývajícím věkem.“ Chtěl bych si prohrábnout vlasy, ale raději se o to nepokouším, jelikož jsou slepené slanou vodou a já jsem stále dostatečně neuschl. Pak si vzpomenu na hřebínek a sáhnu do kapsy. Skutečně mě neopustil a já jej proto vytahuji ven a podávám ho Německu. „Sčesané vlasy ti opravdu sednou k obličeji spíš, měl jsem si to uvědomit hned.“

Švédsko - 07. července 2012 01:16

Každý problém má svého původce Dána i řešení Pevně objímám Tina a čekám, co mi na můj návrh řekne. Vidím, jak mu po obličeji stečou slzy. Netušil jsem, že jsem mu až tak ublížil. Povzdechnu si. Chci mu z tváře setřít slzy, ale on se ke mně přivine a skryje přede mnou tvář. A tak ho jen dál držím ve svém náručí a čekám, až odpoví. Ticho se vleče nekonečně dlouho. Už to samo o sobě je známkou toho, že se něco děje. Něco hodně velkýho. Přece jen je Tino z nás dvou ten upovídanější a já ten, kdo většinu času stráví mlčením a jeho zvukové projevy se omezují jen na to nejnutnější nebo pouhé Nh... či Hm… Nakonec se přece jen dočkám jeho reakce v podobě vrtění hlavou. Tak nějak jsem podvědomě tušil, že to udělá. Teda, že mi to řekne, ne že se omezí jen na vrtění hlavou. Jsem smutný, ale tak nějak si říkám, že jsem si to zasloužil. Sice přesně nevím za co, ale evidentně zasloužil. A to mám všechno za to, že se je všechny snažím chránit. Chránit před nebezpečím, které na ně číhá v okolním světě. Ale hlavně před nebezpečím, které si říká Mathias. A stejně jsem selhal. Je evidentně jedno, jestli tu je nebo není přítomen, dokáže zraňovat a ubližovat i tak. Zřejmě stačí se v jeho blízkosti byť jen na jediný okamžik v celém svém životě nachomýtnout a už se jeho vtíravé ne/přítomnosti se všemi důsledky nikdy nezbaví. Je to jako nevyléčitelná kontaktní nemoc. A čím víc je jí jeden vystavený, tím horší to má průběh. Jeden by řekl, že když se původce odstraní, dojde k uzdravení. Avšak ono to vede jen k ještě většímu zhoršení stavu, který nevyhnutelně spěje ke svému zániku. Stačí se podívat na jednoduchý případ. Na Sigiho. Kam ho staletí strávená po Dánově boku dostala. V naší době pomalu, ale jistě upadá, zaniká… umírá. A já tomu mohu jen nečinně přihlížet. V mé době tomu zabránit nedokážu, ale tady… Myslel jsem, že bych to mohl změnit. Zdejší Sigi zřejmě ještě neví, co mu Mathias jednou udělá. CO z něj udělá. Takže nemůže pochopit, proč se ho snažím, od něj držet co nejdál. Proč nechci, aby s ním byl. Ačkoliv, jak se zdá, má to přesně opačný účinek. Nh… A jako vrchol všeho jsem se ještě pro klid Sigiho duše nechal uvrtat k tomu, že mu ho pomůžu najít. Dobře, inicioval jsem to já, ale prakticky mi nedal na výběr. Přece ho nebudu přivazovat k nábytku jako nějakého psa jenom proto, aby neutekl! Jsem zarmoucen Tinovým mlčením i tím odmítavým gestem, že málem přeslechnu jeho… souhlas? Jsem zmaten, ale neřeknu nic. Omámeně pustím ruce z Tina a ten bez jediného dalšího slova, gesta či jen ohlédnutí odchází z pokoje. Nechci, aby takhle odešel. Sakra! Já nechci, aby vůbec někam chodil. Sice jsem nečekal, že by s tím souhlasil bez toho, aniž by se třeba pokusil o nějaký odmítavý druh rozhovoru, na jehož konci by se mnou stejně odešel, ale přesto jsem nechtěl, aby to dopadlo takhle. Už jen proto, že jsem mu neřekl, že s námi pojede i Sigi a že se cestou stavíme vyzvednout toho idiota, kterej umí akorát ničit naše vzájemné rodinné vztahy stejně dobře, jako rakovina zdravou tkáň. Předpokládám, že Tino nebude sršet optimismem, až se to dozví. A pak už bych se opravdu nedivil, kdyby se mnou nechtěl nikam jít, ani se mnou mluvit. Nh… Opřu si čelo o zeď, zavřu oči a poprví v životě se mi nechce v předtuše špatných událostí za Tinem jít. Ale vím, že pokud tohle chci dát do pořádku, budu muset. Odlepím se od stěny a s pocitem někoho, kdo jde právě na vlastní pohřeb, jen se vydal ke dveřím. Cestou k nim jsem v otevřené skříni zahlédl kostkovanou deku. Chvíli jsem se na ni nepřítomně díval, ale pak jsem dostal zajímavý nápad, kterým bych zdejší situaci mohl ještě zachránit. Trochu jsem se poštrachal ve skříni a podařilo se mi najít ucházející batoh, do kterého jsem nacpal deku a pak s ním na zádech vyrazil ven z pokoje. Na chodbě jsem narazil na Sigiho, jak se opírá o zeď. Kývl jsem na něj, že můžeme jít. “P’čkejte s Tinem před domem. Najdu toho chlapa, co umí řídit.“ Oznámil jsem mu, když jsme došli do přízemí. Na to jsem odešel do kuchyně a sebral něco málo jídla, které tu bylo připraveno na oběd, a dal ho do nějakých plastikových krabiček, které by snad měli na nějakou dobu uchovat jídlo teplé. Nacpal jsem potraviny do batohu a pak se vydal hledat ono muže, který se evidentně stal naším osobním řidičem. Nebyl příliš nadšený, že se chceme zase vracet na pláž. Začal brblat něco o tom, jaký jsou s námi problémy, jak je benzín drahý a jak se jim ztratilo jedno auto. Ale já už jsem opravdu neměl náladu na žádnou konverzaci. Stačil jeden pohled a chlap přestal mrmlat a ochotně přistavil auto před dům, do kterého jsme nasedli. Já s Tinem na jeho zadní sedačky a Sigi dopředu.

Německo - 07. července 2012 02:40

soukromá zpráva od Německo pro Nesahej mi na vlasy! Chladně se na něj uměju. “Jsem rád, že si konečně rozumíme, Francisi.“ Pustím jeho krk, protože vím, že se teď už o nic nepokusí. Odvrátím od něj pohled a zadívám se na moře. Ruce si složím na hruď. “ Francie je hnusná země. Plná špíny a Paříž není o nic lepší.“ Utrousím a sleduji bordel vznášející se na vlnách. “ Berlín je daleko hezčí město. Čistší, hezčí a taky větší. Co se týče tvojí ubohé země.“ sklouznu k němu pohledem. “tak ta mě vůbec nezajímá. Vzal jsem si, co mi právem náleželo, území, který jsi mi neprávem ukradl, a zbytek mě nezajímal. Nebylo o co stát. A upřímně, do Paříže se nehodlám nikdy vracet. Snad jen v případě, že by bylo potřeba ji znovu dobýt.“ Při vzpomínce na Francii své doby jsem si připomněl dnešní slavnostní ceremoniál a na svoje přání vidět Francisův ublíženej pohled. “Nicméně Versailles docela ušel. Aspoň teda jako nějaké slušnější místo, které by bylo hodné uctít moje knížata a nového císaře při jeho slavnostní korunovaci. Je vážně škoda, že ses toho neúčastnil a místo toho si někde zalezlý v koutě svého špinavého města lízal svoje rány. Chtěl jsem vidět tvůj poníženej pohled.“ Ani nevím, proč jsem mu to všechno vyprávěl, ale měl takovou neodolatelnou chuť mu říct, kam až to v budoucnu dopracuje. Při zmínce o vlasech se zamračím. Vzpomenu si na to, jak mi ve chvíli svého malého osobního a taky posledního triumfu v jeho životě rozcuchal vlasy. A znovu se naštvu. Ale mnohem víc, než před tím. Nabízený hřeben mu rozmáchnutým hřbetem dlaně vyrazím z ruky a pak ho tou druhou chytnu za vlasy a pořádně ho za ně vytáhnu. “ Tak aby bylo jasno. Už nikdy, NIKDY, mi nesahej na moje vlasy! Zvláště ne těma svýma mokrýma rukama obalenýma tímhle hnusným pískem! Ale co… ani kdyby byly čisté. Prostě máš zakázaný to dělat! Smíš se jich dotknout jedině, když ti přikážu, jinak ať už tě to ani nenapadne. Nebo ti nechám ostříhat tvoje vlastní vlasy, aby sis to zapamatoval.“ Pak Francise zase pustím, ale pořád se na něj naštvaně dívám. Pak od něj odvrátím pohled a oběma rukama si projedu vlasy a vrátím je na původní místo. I tak mám pocit, že se mi to moc dobře nepovedlo a pár jich bude trčet stranou. Nechápu, co všichni mají s tím, že mi musí rozcuchávat vlasy. Vždycky mi trvá takovou dobu, než si je pečlivě upravím a pak se najde někdo jako můj bratr a moje veledílo zničí. Čistě jen proto, že se mu to líbí jinak. Anebo se najde někdo on - Francis - který to udělá čistě jen pro legraci nebo jen tak. Co z toho sakra mají? Akorát mě tím dokážou pěkně vytočit. Otočím se zpátky na Francise. " Co se tu vlastně dělo?" hlavou pohodím směrem k troskám plavajícím na hladině moře. " A neříkal jsi náhodou, že jsou tu i ostatní národy? Kde je máš? Nikoho tu kromě nás dvou nevidím." Odměřeně se na něj dívám a opět si překřížím ruce na hrudi. Čekám, co kloudného z Francise vypadne.

Portugalsko - 07. července 2012 07:27

soukromá zpráva od Portugalsko pro Otráveně se na Arthura podívám. “Promiň, ještě jsem to nezažil, takže ti fakt nemůžu říct, co se mi tam děje.” On mi vyčítá něco, co jsem ještě ani nemohl udělat? To jako fakt? Mohl jsem tušit, že ta rajčatomilná svině už je z tý doby. Vlastně mi to bylo jasný. Jenže má smůlu. Upadl v očích božích v zatracení a Bůh mi teď dává příležitost zachránit svou budoucnost. A to si piš, Antonio, že tý tvý zpropadený unii zabránim! Kdyby si Bůh nepřál to změnit, tak by mě sem neposílal. Bratr dostal šanci, jenže jí promrhal. Kvůli těm zrůdnostem, co mi bezpochyby dělal, mu Bůh jeho šanci vezme. Bůh si nepřeje, abych trpěl. Takže Tonio má prostě smůlu, může se třeba postavit na hlavu, ale podruhý mě nedostane. Teď tu budu čekat, budu se na to moct připravit a ve správný čas zasáhnout. odkaz Dlouze se zadívám na Arthura, když mi připomene mojí podobnost s bratrem. Možná by mě to mělo naštvat. Pokud mě miluje, neměl by čirou náhodou vědět, jak vypadám? Že mám třeba jizvu a o odstín tmavší vlasy? Jenže to bych si ho tehdy na pláži nemohl splést s Walesem. Sice to bylo z dálky a jenom kvůli podobnosti k tomu malýmu klukovi nechovám nějaký city, ale nemůžu to Arthurovi tak úplně zazlívat. Jenom si povzdechnu, a protočím oči. “Děkuju mockrát. Ještě ty mi to připomínej.” No fakt. Nesnášim, když si mě s Antoniem někdo spojuje. Bohužel se to děje dost často. Ono se dost těžko vyvracuje, že jsme bratři, když vypadáme dost podobně. odkaz Jenže to už přichází ten polibek. Mrzí mě, že jsem si ho ani nestačil vychutnat. Mám pocit, že to bylo poprvé, co mě Arthur políbil. Sám od sebe. Romantika. Ale jeho by asi zabilo, kdyby to ještě někdy zopakoval. “Protože…,” uhnu pohledem. “Vždycky, když jsem tě objal nebo ti dal pusu, tobě to vadilo. Netušil jsem, že jsi ke mně někdy cítil něco víc. Byl jsem rád, že se se mnou aspoň bavíš. Vždycky ses tvářil, že se ti moje blízkost spíš hnusí, tak co jsem si měl myslet? Navíc jsi vždycky byl s někým jiným.” Tohle se říká těžko. Ani mně není příjemné bavit se o Arthurových milencích. Navíc se mu svěřovat s obavama, který mě tížily už pěknou řádku let. Ze začátku mu to přišlo roztomilý, jenže časem… když se Arthur vždycky odtáhnul a vždycky protestoval… začalo mě to zneklidňovat. Jasně, není kontaktní typ, ale já bych aspoň potřeboval vědět, že v tom není nic osobního. Ponořen do vlastních myšlenek a pohlcen euforií šťastného konce mám paže ovinuté kolem Arthurova trupu. On se opírá bradou o mé rameno a já věřim, že i jemu se v hlavě víří spoustu myšlenek. Na co asi myslí? Je šťastný? Má radost, že nějakým zázrakem jsou naše city opětovaný? Občas bych chtěl umět číst jeho myšlenky, i když je to snad ten nejčitelnější a nejpředvídatelnější člověk, jakýho znám. Chtěl bych přesně vědět, na co myslí. Každou myšlenku, každý pocit. A vůbec teď neuvažuju jako totální magor a úchyl. Prostě jenom ne vždycky je tak úplně čitelnej, jak by se mohlo zdát. Chtěl bych jenom vědět, proč občas dělá tak… nepochopitelný kraviny. Jako třeba teď. On se odtáhnul. Ne! Sakra, Arthure, nemůžeš mi bejt na blízku dýl jak pět minut?! A pak následuje to… cosi. Nejdřív jenom sklopím podled a mám chuť vypadnout a jít se někam vybrečet jako holka, ale já jsem chlap! A pro změnu mě to spíš naštve. Je to iritující, jak se pořád dokola snaží udržet odstup. “Bylo zbytečný si tu trapně vyznávat city, když potom prohlásíš, že všechno zůstává při starym. To je tak hrozná představa, že bys třeba místo těch tvejch pochybnejch známostí na jednu noc, byl se mnou? Můžeš mi rovnou říct, že radši budeš dál spát s Francisem, svejma bratrama nebo dokonce i s takovym debilem jako je Antonio, a nemusíme si tu hrát na nějakej… vztah,” uraženě se na něj podívá a jen těžko bych v tom pohledu hledal něco milýho a vroucnýho. “Jdi už fakt do háje!” zvednu se z postele a svalim se na tu druhou. Prázdnou. odkaz Chovám se jako hysterka. Desetiletá hysterka. Chvíli jenom tak ležim na posteli, a dlaní si zakrývám obličej. odkaz Proč musim milovat takovýho debila?! Jenže pak mě napadne, že přece není až tak bezcitnej, aby mi narovinu řekl, že vztah se mnou by byl nuda. Posadím se a zadívám se na něj. Začíná mi to docházet. Bože, to je vážně takovej pitomec! “Tys to asi myslel jinak, co?” začervenám se a hlas se mi zlomí. “Promiň. Jasně, že budeme i dál kámoši. Nezahodil bych naše přátelství za nic na světě. S nikym jinym nemůžu dělat ty hovadiny, co dělám s tebou. Byla by škoda o to přijít,” váhavě se usměju. Doufám, že Arthur se moc neurazil, protože jestli jo, tak má prostě smůlu. odkaz Podívám se na noční stolek, kde se válí jakejsi malej obrázek. Vezmu ho do ruky. Jsou na něm dost věrohodně namalovaný jakýsi lidi. Vlastně nejsou o tolik odlišný od lidí, který vídám já. Teda jsou míň divný… než ty lidi tady. Pod nima je nějakej nápis. Přimhouřím oči a začnu nahlas číst. “Piráti... z Kribiku.” Vytřeštim na to oči a několikrát nevěřícně zmrkám. “Ty vole, Arthure! Oni jsou v Karibiku nějaký piráti?! Musíme si na ně dát pozor,… i když vypadaj jak baby. Asi to budou pořádný socky.” Ještě chvíli valim bulvy na obrázek. “Asi jsou to buzny, jsou našminkovaný jak ženský,” zasměju se. “Těch se nemusíme bát, Arthure!” Dál si prohlížím obrázek, načež si povšimnu, že to je asi nějaká krabička, která se dá otevřít. “Arthure! Podívej! Našel jsem poklad! Určitě je uvnitř poklad!” Otevřu to. Ty piráti musej bejt vážně ubožáci, když na tom nemaj ani zámek. Jenže uvnitř je jenom… lesklý kolečko. Vyndám to a navlíknu si to na prst. “Co to je?” zblízka si tu věc prohlížím. “Možná je to šperk… z nějakýho cennýho materiálu. Leskne se to.” Drapnu Arthura za ruku, do druhé ruky vezmu kolečko a vyběhnu z pokoje. Najdu prvního člověka z týhle doby a vysvětluju mu, že jsme našli poklad, ale nevíme, k čemu slouží. Anglicky, protože tak mluvil i ten cápek na pláži. No tak, Arthure, prosím, hlavně se nesměj mýmu přízvuku. Jenom se nesměj mýmu přízvuku. Chlápek mi ale očividně rozumí. Vysvětlí, že je to DVD. Jo, teď je mi to úplně jasný! Vezme si to a uvolí se to spustit. Absolutně nechápu co to dělá s mym šperkem, ale asi ví, co s tim. Možná je to klíč k tajný chodbě, protože to dává do divný krabičky. Chvíli se nic neděje. Ale potom… černá plocha obživne a ukáže se na ní nějakej obraz. Uskočím a pohotově se schovám za sedačku. Ďábel! Když se ale nic rohatého nezjeví, významně si odkašlu a vylezu zpod podivnýho dlouhýho křesla. Nechám si znovu vysvětlit, že mi to neublíží. Takže asi tak po pěti minutách objasňování, že mě to nestáhne do pekla, se uklidním. Uvelebím se k Arthurovi, kterej se, předpokládám, natáhne na sedačku. Ten chlap je dokonce tolik ochotnej, že tam i nastaní portugalský písmo, kdybych náhodou všemu nerozuměl. Poděkuju, usměju se na Arthura a začnu se v klidu dívat. Moc dlouho mi ticho ale nevydrží, když se tam objevěj nějaký španělský kreatury. “Arthure! Ty podrazácký piráti budou určitě Španělé! Musíme je zabít!” vykřiknu a automaticky sahnu po zbrani, kterou nemám. odkaz Pak si ale vzpomenu, že je to jenom film, jak mi bylo vysvětleno, a koukám se dál.

Francie - 07. července 2012 09:47

soukromá zpráva od Francie pro Ale, chlapec se zlobí (a cumlátko na uklidnění nechce?) Jeho slova jsou více než vtipná. Říká to se značným opovržením a vyzvedává město své vlastní země. Berlín. Něco mi to říká, jako bych to už někdy slyšel, nebo alespoň něco podobného. Nebylo to součástí Pruska? To by pak vysvětlovala proč se tohle pískle po něm ptá, aby se mohl schovat za Gilbertovu sukni. Popravdě Gilberta v sukni už jsem viděl, když se vydal vyzvídat informace. Celkem mu to seklo a chvíli jsem si myslel, že je to jen další sexy pruská dívka do sbírky. Nicméně pak promluvil a taky jsem mu vykasal sukni, takže během chvilky bylo jasné, co je ve skutečnosti zač. Vlastně bych si ho za to mohl stále dobírat, ale nemůžu mu to přece udělat před jeho mladším bráškou. Nejsem až taková děvka, abych ho ponižoval až takhle. „Upřímně doufám, že ti mé starší já nekladlo moc velký odpor.“ Přeci jen, mé starší já by bylo celkem na palici. No, alespoň doufám, že ho udržel dva nebo tři dny mimo Paříž. Obrana nikdy nebyla mou silnou stránkou. No pravda, že útoky taky zrovna dvakrát ne, ale bylo to daleko lepší než nic. Nakonec, stoletou válku jsem přece vyhrál, takže si dejte voraz a projevte mi alespoň částečnou úctu, když už mi závidíte mé božské vzezření a musíte vymýšlet kdejaké ptákoviny, aby jste mi ublížili. Ne že bych blbosti nevymýšlel sám, ale tak, ideologie žen byla sepsána dle mé osoby, tak mě neserte a buďte rádi, že jsem a že vám sem tam ukuchtím nějaký dokonalý zákusek po kterém se pak můžete utlouct. A žádné přetvařování, moc dobře vím, kdo všechno mi na sjezdech užírá v kuchyni. A taky moc dobře vím, kterej bastard krade moje překrásné krásky a stále si moc dobře pamatuju, kdo se mi motá, kolem Artieho (odkaz). „Ach ano, Versailles je oblíbeným místem. Zvláště zahrady jsou okouzlující a pro korunovaci je to ideální místo.“ ‚A mé staršíjá je kurva lemra jak sviňa. Jestli se nám poštěstí potkat svá starší já, tak ho vyfackuju a zdrbu na tři doby. Boha, ten slaboch.‘ Jasně, ten slaboch jsem vlastně já, ale co už, to si nechme raději na jindy a pohádky budeme vyprávět dětem na dobrou noc. Ano piště si: ~Francis. Překrásné to stvoření, které snad bylo andělem, než se rozhodlo potěšit svou přítomností jiné státy a zrodit se jako národ. Jeho hebké, kouzelné vlasy a kříšťálově modré oči…~ „Jaká škoda, že si mé starší já nechalo takovou skvělou událost ujít. Zajisté by se mu líbila. Věřím, že ohledně těchto věcích muselo vše vypadat naprosto dokonale.“ No, ostatně jako vždy když se koná nějaká korunovace. Všechno musí být ťip ťop a naprosto perfektní. Na tyhle věci si Gilbert skutečně potrpí (odkaz). S tím jak to všechno vypráví, jak mu při tom jiskří v očích, tak se zdá že moje budoucí já je hroznej looser a naprostá troska a všechno možný dohromady, jen ne pravý představitel silného francouzského národa. Nevěřím, že by se z mé osoby stala naprostá troka, ale zdá se, že stane. Nechat si dobýt celé území. Taková potupa a ostuda. Takže jakmile se vrátím do své doby, ukončíme se Španělem válku a začneme budovat obranu státu a hlavně tvořit zásoby všeho, co se nezkazí. Budeme obdělávat daleko více obilí (a soudruzi, pracovat budeme na více než 100%). Nicméně mnou nabízený hřeben je odražen stranou. Jaká neslušnost. Budu muset Gilbertovi říct, že si ho špatně vychoval a že je dost nezdvořilí. Hm, pravda, pravda, nikdo není dokonalý, ale tohle chování se k němu celkem hodí. Navíc, já jsem taky háklivý na své vlasy. Jsou dlouhé, úžasné, překrásné a naprosto božské. A právě jsou cílem mého milého společníka a rozhodně je to příjemnější, než když jsem si vytrhal půlku vlasů, jelikož se mi zamotali k tětivě luku. Byl jsem prostě a jednoduše naprosto geniálně šikovný. Trvalo to nějaký čas, než mi znovu dorostli, ale pak byli ještě pevnější a zdravější. Nicméně, bylo to velice, velice nepříjemné. No, ale asi jsem to s tím rozcucháním přehnal. Nicméně mě jeho reakce ani moc nepřekvapuje. Jo, fakt jsem to přehnal. Hm, přímo se mu omlouvat nebudu, nejsem pitomec abych se před ním tak moc ponižoval. Bude stačit, když budu zvesela pobíhat po kuchyni, po koupelně a pak s ním vesele blbnout v posteli. Ne že by mě lákala představa dvojnásobného množství prádla, ale ta poslední vidina je naprosto skvělá. Hm, předpokládám, že tohle zlatíčko bude v posteli dokonalost sama, ale měl bych mu rychle odpovědět, jinak bude chudinka naše malinká zase naštvaný a nechceme aby mu srdíčko bubnovalo v hrudi jako o závod, jen kvůli tomu, že se rozzlobí. Je tak jednoduché ho naštvat… A červená znovu dokresluje jeho tvářičky. „Rozumím. Bylo by lepší kdybys mi upřesnil, co všechno můžu a nemůžu dělat, abychom se nedostali do podobné situace. Mám pocit, že to tak bude příjemnější pro obě dvě strany.“ Jeho odvrácení je zábavné. V klidu se postavím a pohledem zjistím, že je o kousíček vyšší než já. Takže představa božského a nezapomenutelného sexu je tedy ještě daleko, daleko zajímavější (odkaz). Navrácená pozornost mé osobě je naprosto potěšující. Zajíček je zvědavý, že ano. Ale ovšem, kdo by nebyl. Přeci jen, státy se tu někde neurčitě pohybují a tak podobně. „No, nevím přsně co se stalo. Připlouvali jsme sem abychom se potkaly se státy, co už tu byli. Osobně bych samozřejmě zvolil jako místo setkání Evropu, ale nemohl jsem nic dělat.“ Odmlčím se a věnuji mu jeden ze svých úsměvů. „Nevím přesně co se stalo. Osobně si pamatuji jen náraz a pak jsem byl pod vodou a bojoval s tím proklatým živlem, abych se sem dostal. Stálo mě to velké úsilí, ale jak vidíš, nakonec jsem se sem dostal živý a zdravý.“ Chytnu si konečky vlasů a začnu je prsty rozmotávat, jak jsou slepené. Pochvilce toho nechám a věnuji mu opět svou pozornost. „No, mám pocit, že se vydali směrem do domu státu, co tu přebývá. Ostatně já jsem se rozhodl tu zůstat a počkat, jestli se tu náhodou někdo neobjeví. Jak se zdá, tak jsem se rozhodl správně.“ Věnuji m udalší ze série svých okouzlujících úsměvů. Je pravda, že je poněkud přidrzlý, ale Gilbert má skutečně kouzelného brášku. I přes to všechno mu budu muset popřát, že má krásného bratra.

Čas - 07. července 2012 13:32

Jsi Řím. Stojíš na pláži a civíš na ostatní, kteří na oplátku civí na tebe. Říkáš si, co to má jako bejt za sešlost. Po chvilce to označíš za materiál vhodnej k uschování do harému. Pak poznáváš známý tváře. Jedna do tebe dokonce vrazí. Poznáš v tom toho spratka s tím imaginárním drakem, cos ho nikdy nemohl najít a nakonec ho přivlekli, že ho našli válet se někde v trávě. Zamračíš se na něj. Ten incident s ohněm v kalhotách mu neodpustíš. Stejně jako mu nikdy neuvěříš, že to udělal drak. Protože draci neexistujou. Bylo ti řečeno, že se tu objeví národy z různých století, ale ty britský smradi přece nemohli takhle vyrůst, ne? Hlavně ten rudovlasej zmetek, kterýmu zrovna oplácíš zírání. Byl dost otravnej, když byl ještě škvrně a teď tu má jeho o dalších mnoho století starší já? Pak si vzpomeneš, že tenkrát si to s ním projel jenom proto, že si nechtěl zbytečně ubližovat těm dětem, a tak ses radši stáhl. Teď už by si nemusel nikoho šetřit a žádnej Hadriánův val by nebyl třeba. Vidíš i svoje příbuzný. Jeden z nich se shodou náhod zrovna válí po bejvalým oblíbeným objektu šikany. Určitě mu dává, co proto! Hodnej klouček, seš na něj pyšnej. Chceš se k nim rozběhnout a obejmout je, abys jim mohl pořád dokola opakovat, jak jsou roztomilí a že seš na ně pyšnej. Ale nestihneš to, protože už tě zase cpou do nějakýho toho "auta". Kdybys pořád nebyl tak zmatenej z celý týhle doby, nenechal by sis jako mocný impérium poroučet, ale i ty musíš přiznat, že v tomhle světě seš trochu bezmocnej. Bylo by fajn si pokecat s Iberijskýma kloučkama, ale ty si místo jedou se svýma britskýma otrokama. Musíš je pochválit, jakmile budeš mít možnost. Koneckonců, tys vždycky věděl, že ty smradi se stejně dlouho neudrží a hned je ovládne někdo jinej. Jedeš si forever alone, ale like a boss. Jen škoda, že nemysleli na nějaký zpestření jízdy jako ženy, jídlo a víno, jenom takhle poslouchat, co se zhruba bude dít, je docela nuda. Skoro zajásáš, když seš konečně na místě a v duchu poháníš kočího, aby ti už otevřel dveře. Spokojeně se protáhneš dveřma na čerstvej vzduch a rozhodíš rukama, jednak aby se protáhl a jednak, abys mohl dramaticky prohlásit, že ať už si kdekoli, obloha je pořád stejná. Ale počkat. Co to? Mrak? Kde se tu vzal? To je- NE, POČKAT, NE-!!!! Řidič se z očitého svědectví zmizení bleskem zasáhnutého národu nikdy zcela nevzpamatoval.

Anglie - 07. července 2012 16:55

soukromá zpráva od Anglie pro Radši už se nevyjadřuju k žádný z předchozích debat. Je fakt, že by nemělo smysl Portieho akorát naštvat tím, že si budu stěžovat na něco, co udělal (nebo spíš neudělal) v budoucnosti, stejně jako kdybych se ohradil, že mně pořád taky něco připomíná, jak jsme si s bratrama podobní – hlavně co se obočí týče – a jak jsme jedna krev a měli bysme spolu proto dobře vycházet. "Protože jsem náš vztah chápal jako něco víc. Nebylo to založený na posteli a já to tak chtěl udržet. Myslel jsem, že kdyby v tom bylo moc tělesný náklonnosti, tak by se to časem pokazilo a já si nechtěl zničit jediný přátelství." A mam rád svůj odstup krom toho mě to šíleně uvádělo do rozpaků. (A nic nesleduju tim, že mluví v minulým čase, jo? V přítomnym to zní hrozně. Takže zas něco nevymejšlej. :D) Nikdy jsem nevěděl, co tím Roberto sleduje a jestli je to naprosto normální, ať už mluví s kýmkoli, nebo si to šetří jenom na mě. V prvním případě bych to chápal, ale druhá možnost mě mátla, protože.. proč by to dělal? A neodtahoval jsem se úplně vždycky, okej? Občas to sice bylo parádně otravný, ale občas to bylo.. milý. Bylo to prostě takový nevinný otlapkávání se bez rizika, že se spolu prostě vyspíme a zapomenem na toho druhýho, a to na tom bylo to pěkný. Dost jsem se bál, co bude dál, když jsme se poprvý hrozně ztřískali a ve finále spolu strávili noc aktivnějc, než pouhým válením se vedle a přes sebe. A to jsem měl ještě parádní vokno, takže tim větší byl důvod k obavám. Nakonec.. Jsme do sebe akorát párkrát rýpli a už se k tomu nikdo nevracel, jako kdyby se to nestalo. Přátelství pokračovalo, ale stejně jsem se bál, že by se něco pokazilo, kdykoli se mohlo schylovat k něčemu víc než kamarádskýmu, a tak jsem radši neodpovídal ani na jasný signály a nevyřešený napětí po chvíli zmizelo. Nevím, jestli se cítím víc zmateně nebo uraženě. Za prvý mi tak úplně nedochází, co jsem zase řekl špatně, protože v tom nevidím nic.. na co by se dalo takhle přehnaně reagovat. Tak jsem se poodtáhl a referoval na naše přátelství, který by nemělo zaniknout. A? Pak mi cvakne, že jsem to možná podal trochu špatně. Blbě zvolený slova. Hlavně že mu pak říkám, ať si to nejdřív promyslí, než zas plácne nějakou blbost. Nakonec tu kraviny plácam akorát já a pak vznikají takovýhle zbytečný konflikty. Mohl bych se omluvit a vysvětlit, jak jsem to myslel, ale uražená pýcha mi nedovoluje promluvit. Jestliže on se chce chovat jako desetiletý dítě, já to umim taky. Takže trávim tu chvíli, než mu překvapivě dojde, jak jsem to myslel, zíráním do zdi. Už jsem dneska vyjevil víc svojich myšlenkových pochodů a odhalil větší kus svýho nitra to zní docela drsně, ne? než mi je milý a než jsem zvyklej. Nejsem rád takhle otevřenej, protože člověk nikdy neví, kdy a jak to ten druhej použije proti jemu. Jenže tohle je Roberto. Jestli nemůžu věřit jemu, tak nikomu. Kdyby to nepochopil sám od sebe, asi bysme tu nadále seděli v tichu, dokud by jeden neodešel. Určitě bysme Antoniovi udělali radost, že se spolu nebavíme, aniž by s naším rozdělováním měl větší práci než se objevovat v podvědomí. Stejně se tvářím uraženě jako desetiletej parchant s nafouklejma tvářema, když kývám hlavou, že jsem to opravdu myslel jinak, než si to prve vyložil. Tohle bude ještě komplikovaný. Příště budu buď mlčet, nebo podložím každej výrok vysvětlivkama, jak jsem to vlastně myslel, aby zas nedošlo k podobnýmu nedorozumění. Ještě chvilku se tvářím nafučeně, ale pak se na něj taky váhavě usměju. Nemá cenu dělat scény. Už tak tu bylo dramat dost. Pořád se cítím trochu dotčeně, že si mohl myslet, že bysme si vyznali city a naprosto to přešli. Sleduju krabičku, který si Roberto právě všiml. Piráti z Karibiku? Co to má jako bejt? Jdu si sednout vedle něj, abych se na to taky mohl podívat. Že jsou namalovaný víc jak lehký ženský v přístavu je fakt. Ale člověk nikdy neví, s čim se ten drhej vytasí, takže jestli tam někde jsou, měli bysme si na ně stejně dát pozor. Kdo ví, třeba by nás přepadli v přesile, přivázali k lodnímu stěžni a taky pomalovali. Jak se ukázalo, krabička se dá i otevřít a my se díváme na placatý kolečko s dírou uprostřed. Moc to jako poklad nevypadá, ale jestliže je to drženo ve vlastní krabičce, mohlo by to mít nějakou hodnotu. Jinak by se to prostě hodilo k ostatním věcem, no ne? "A víš jistě, že to patří na prst?" zeptám se skepticky. Kdo by chodil dobrovolně s vystrčeným ukazováčkem, jen aby na něm mohl nosit takovouhle hrůzu? Už zase jsem někam táhnut. Typický. Jenže by mě taky zajímalo, co to má bejt. A hlavně že tu podivnou věc nechali jen tak se válet v pokoji. Kdyby to mělo nějakou větší cenu, tak to tam nejspíš nenechají, ne? Možná že jsou národy 21. století počestný, ale s těma z minulosti jim mělo dojít, že co tam nechaj, to už tam nemusí najít. Čímž zrovna nemyslím, že bych měl potřebu krást nějaký.. kolečka. Konečně najdeme nějakýho člověka, kterej je ochotnej nám vysvětlit, co jsme to vlastně našli. Jsem rád, že jsem se vysvětlování, že jsme našli něco divnýho, nemusím zase ujímat já. Konečně někdo, kdo umí aglicky a umí si to zařídit sám. A k tomu někdo s roztomilým přízvukem. Měl y mluvit anglicky častějc. Podle toho, co ten chlap říká, je to nějak spojený s tou věcí, která ukazuje pohyblivý obrázky, o který mi vykládali v Anglii. Cestujeme z chodby do obejváku, kde je nám názorně ukázáno, jak to funguje. Ta kulatá věc se strčí támhle a.. Obraz ožije. Zatímco on to nastavoval, my jsme si zabrali sedačku. Počkám si, až ten chlap vypadne, než se k Robertovi přisunu trochu blíž a opřu si hlavu o jeho. Moc dlouho v tý poloze nesetrvám, protože se předkloním, abych vyvalení bulev dodal potřebnou dramatičnost. To když se objeví zmínka o prameni mládí. Takže ono to existuje? A já myslel, že jsou to prostě pověry! .. A možná přece jen jsou. Stejně jako Portie si až po nahrnutí adrenalinu do hlavy uvědomím, že nic z toho není reálný, jak to ten chlap vysvětloval. Zase se opřu a svezu se do pololehu, abych se mohl zvedat, kdykoli se objeví něco zajímavýho. Je sympatický, že tam mluví přijatelnější angličtinou než všichni lidi tady kolem. Nechápu, jak se ten člověk jen tak dostal na místo soudce. Cožpak to tam není dostatečně zabezpečený? Měl bych se ujistit, že se nic takovýho nestane i ve skutečnosti. Takže tohle je ten chlap z obálky. Fakt je hrozně namalovanej a aspoň zatím k němu nechovám moc sympatií. Kdyby něco takovýho prováděl někde ve Španělsku, hned bych mu fandil, ale když si takhle zahrává v mojí zemi, rád to nevidím. "Tohle je král?" nadzvednu obočí. Na víc se nezmůžu. Pořád je to anglickej panovník, takže bych na něj neměl moc breptat. Toho.. 'Jackovo' chování v přítomnosti Jeho Veličenstva je zarážející, neměl by se aspoň snažit projevit nějakou úctu? A kdo je ten druhej chlap? Nemůžu si pomoct a na obrazovku se mračím.

Německo - 08. července 2012 03:42

soukromá zpráva od Německo pro Zářivé Vyhlídky do budoucna Při jeho slovech o jeho starším já se musím ušklíbnout. “ To doufáš správně. Dobýt Paříž nebylo o moc těžší než sebrat dítěti bonbón. A netrvalo to ani o moc dýl.“ protože lízátka v té době ještě neexistovali. odkaz “ Vlastně se od své starší kopie až tak moc nelišíš. Vypadáš pořád stejně, chováš se pořád stejně a taky jseš pořád stejnej břídil. V minulosti jako v budoucnosti. odkaz Pořád stejně neschopnej vyhrát jakejkoliv spor. Dokonce si necháš nakopat zadek i od Itala. A to už je co říct.“ Zakroutím nad tím hlavou. Je až zarážející, jak někdo tak neschopnej jako on dokázal přežít v Evropě, aniž by si ho někdo podmanil nebo z něj udělal svoji kolonii. Je to přece tak snadná kořist. I když… podívám se na něj a vzpomenu si na tu chvíli, co jsem tu s ním zatím strávil. Kdo by ho taky chtěl. Slyšel jsem, že prej sice docela slušně vaří a že obstojně zastane i všechny ostatní ženský práce, ale jinak je naprosto k ničemu. Pořádnou práci nezastane a naverbovat ho do armády? Hej, to už rovnou můžu vyvěsit bílou vlajku a nad dveře domu pověsit nápis: Vzdávám se, mám v armádě Francise. odkaz To snad nemyslím vážně?! Vzdát se bez boje? To nikdy! A je mi jedno, jestli budu mít po boku spojence, byť někoho naprosto neužitečnýho a tak akorát na to, aby překážel a vyvolával paniku, nebo budu sám. Já se nikdy nevzdám! Před ničím a nikým neubudu utíkat nebo se někde schovávat jako nějaká ustrašená myš. Nejsem žádnej zbabělec jako NĚKDO. A znovu se na toho NĚKDO pochybovačně podívám. Jeho chvalozpěvy nad palácem celkem chápu. Nebylo to tak špatný místo. Až teda na tu příšernou okázalost, která se samozřejmě mému drahému bratrovi příšerně líbila. No, mě až zas tolik ne a taky jsem mu to řekl. Včetně mého návrhu to uspořádat někde na našem území. Nejen že můj návrh úplně smetl ze stolu, ale taky mi dost jasně vysvětlil, že s takovou bych se u moci dlouho neudržel. Že je potřeba poraženému dát jasně najevo, kdo teď určuje pravidla. A to se nejlépe dokazuje, když mu vezmeš jeho největší pýchu a chloubu a zneužiješ ji pro vlastní potřeby, které se mu ani v nejmenším nelíbí a zásadně s nimi nesouhlasí. Po tomto argumentu jsem mu musel dát za pravdu, že není vhodnější místo než Versailles. A jak se později ukázalo, tak bratr jako vždy trefil hřebíček přímo na hlavičku. Francis, když se to dozvěděl, tak nadšením přímo „sršel“ a „škodolibé pozvání“ kategoricky odmítl a raději zdrhnul. I když na druhou stranu jsem mu to tiše záviděl. Sám bych tam nejraději nešel. Ale bratrovi bych to do očí nikdy neřekl. Hned by mi určitě mával před nosem kdejakými pravidly a společenskými konvencemi, kde se neúčast na takové slávě nepřipouští a to ani v případě, že by dotyčný ležel na smrtelné posteli. V závěru by mi ještě řekl, jak moc mě má rád a jak to všechno dělá jenom pro mě, načež bych si připadal jako naprostý nevděčník, omluvil se mu a beztak přišel. Takhle jsem si všechny tyhle zbytečné komplikace ušetřil. A hlavně jsem tak nedal bratrovi příležitost, abych mohl v jeho očích klesnout. Vědomí toho, že na mě může být hrdý a pyšný, pro mě bylo vším. Byl jsem něco jako odrazem jeho společenské prestiže. Očekávalo se ode mě, že se budu chovat i vystupovat jako můj starší bratr. Že budu reprezentovat svoji zemi, jak se sluší a patří na někoho mého původu a postavení. A každé moje selhání či prohřešek proti řádu nebo etiketě se kriticky hodnotil a pak se to negativně odráželo na mínění o mém bratrovi. A to poslední, co jsem si přál, bylo, abych byl bratrovi překážkou v jeho kariéře. I když jsem samozřejmě věděl, že by to nikdy nepřiznal. A tak jsem se pořád jen všemožně snažil vyhovět všem těm mnohdy až nesmyslným požadavkům. Bylo to tak vyčerpávající, ale snažil jsem se opravdu tvrdě. Nikdy bych nedopustil, aby měl bratr důvod se stydět za to, že jsem jeho bratr. Povzdechnu si. Někdy je to těžké mít za staršího sourozence někoho tak dokonalého, úžasného a všemi obdivovaného. To vědomí, že ať uděláte cokoliv, pořád budete stát v jeho stínu. Není to jednoduché, ale mám ho rád a zatím jsem se teprve učil. Ale jednou. Jednou jim všem ukážu. Jednou ho překonám. Jednou mu dokážu, že jeho výchova nebyla zbytečná a padla na úrodnou zemi. Zbořím všechny současné konvence a na jejich místo dosadím svoje vlastní pravidla. A pak je všechny přinutím se jimi řídit a dodržovat je. Dokážu mu, že se zvládnu postarat nejen o sebe, ale i o něj. Oplatím mu to za jeho péči a lásku. Zatímco on si bude užívat zaslouženého odpočinku, budu to já, kdo se stane hlavou naší rodiny. Se svojí silou a tím, co mě naučil, mi nebude dělat nejmenší potíže rozšířit naše hranice a znovu vytvořit Německou říši. Ale tentokrát bude větší než kdy předtím. Větší a trvanlivější. Nejprve si podmaním Evropu a poté celý svět. odkaz Z mých plánů do budoucna mě opět vytrhne Francisovo úchvatné žvanění. Ten chlap je snad úplně natvrdlej. To mu to ještě do teď nedocvaklo? Pf… a to jsem si myslel, že žije v Evropě jen jedinej idiot a to Dán. To mu vážně musím polopatě vysvětlit, jak se má sluha chovat? Povzdechnu si . Zdá se, že ano. “ Tak za prvé. Budeš poslouchat moje rozkazy. Bez výjimky a bez žádného zdržování nebo remcání. Za druhé. Nebudeš se někde toulat nebo lítat v povětří. Pro případ, že bych ti chtěl dát nějaký svůj rozkaz. Za třetí. Máš všeobecný zákaz se ke mně nepřiměřeně přibližovat nebo na mě šmatat! A to se vztahuje na všechny druhy kontaktu. Body 2 a 3 samozřejmě neplatí, pokud ti to nařídím.“ Podívám se na něj svým nejpřísnějším pohledem. “ A doufám, že sis to pořádně zapamatoval, protože to nehodlám opakovat. A znovu ti říkám, že jestli je porušíš, tak tě potrestám. A že se ti to nebude líbit, na to můžeš vzít jed. Vím, na čem Francisi nejvíc lpíš, a chci, abys věděl, že ti to můžu kdykoliv sebrat nebo pochroumat, abys to nějakou dobu nemohl používat.“ Po tváři se mi mihne pobavený výraz a aniž bych si to uvědomil, tak si kritickým pohledem prohlížím Francisovo tělo. Připouštím, viděl jsem i lepší, ale taky horší. Když si stoupne, mohu si ho prohlédnout ještě o něco lépe. Zdá se mi to, nebo je tahle jeho verze o něco větší než ta z mé doby? No… nebylo by se čemu divit, že by se postupem času pořád víc a víc smrskával. Poslouchám ho, když mi odpovídá na moje otázky. Popravdě některé jeho odpovědi jsou přinejmenším divné a některé jsou mi úplně na houby. Od kdy není Island součástí Evropy? Vlastně mi neřekl nic moc užitečného.“Takže jestli jsem to z toho tvýho blábolení pochopil správně, tak jste sem připluli na lodi, které ztroskotala pár metrů od břehu pro šťourali – válí se tam v těch místech trosky a bordel z tebou neznámé příčiny? A kdo vlastně všechno znamená my? Chci slyšet jména, Francisi, a všechno užitečného, co ses o nich dozvěděl. A když říkám všechno, tak všechno.“ Nebude na škodu si předem zjistit s kým tu budu mít čest. A když vezmu v úvahu, že já i Francis jsme oba z jiné doby, dá se předpokládat, že i ostatní budou z jiných časových období. O to víc bude potřeba zjistit si, co nejvíc informací předem a když vezmeme v potaz, že Francis je docela dobrý drbna, tak je o to přínosnějším zdrojem informací. I když mi, pravda, většina z nich bude úplně k ničemu, protože bude buď obsahovat informace o prohřešcích proti módě, kuchařskému umění nebo péči o sebe, nebo zase pikantnosti typu, kdo se s kým vyspal a kolikrát, případně si mi postěžuje, kdo všechno mu dal košem. Měl bych se připravit na opravdu dlouhý monolog. “ Vydali? To mi jako chceš říct, že šli pěšky?“ Pozastavím se nad tím. Už v mé době se cestovalo výhradně pomocí koní a po těch tu nejsou nikde vidět ani stopy , i když našlo se pár nadšenců, kteří experimentovali na poli techniky a koně se pokoušeli nahradit stroji poháněnými párou, které neustále zdokonalovali a vylepšovali, aby měli lepší výkon a byli rychlejší. Před pár lety dokonce někdo z našich zkonstruoval něco, čemu říkal spalovací motor a sliboval si od toho převrat v cestování, ale vzhledem k tomu, že ty plány na jeho stavbu získal od Francouzů, tak moc nevěřím, že to bude fungovat a že se to ujme. Při Francisově další poznámce se neubráním zvednutí obočí. “ Rozhodl zůstat? To mi jako chceš namluvit, že když si tu ležel jako leklá ryba v posledním tažení, kterou právě vyvrhlo moře jako nějaký odpad, tak to bylo tvoje čistě dobrovolné rozhodnutí nebo už jsi všem lezl tak nehorázně na nervy nebo jiných částí těla “ že tě tu prostě nechali a dělali, že neexistuješ a v duchu tiše doufali, že tu někde na břehu pojdeš a oni od tebe budou mít konečně klid?“ Upřímně bych se jim ani nedivil. Kdo by se Francise aspoň jednou v životě nechtěl zbavit. Vždyť on se ani pořádně neumí někomu vetřít do přízně. Teda ne že bych si přál, aby to zkoušel zrovna na mě. Stačí, že mě co 5 minut naštve svým chováním, ještě aby mi lezl do… no vy-víte-kam.

Francie - 08. července 2012 14:56

soukromá zpráva od Francie pro Studnice informací otevřena (Neb Francis není drbna, jelikož drbna je slabé slovo) Ah, takže je to pravda. Mé já je ještě víc neschopné než já dříve. Jsem navrcholu svých sil, prožívám si své nejlepší a nejkrásnější období plné mladých žen a válek které prohraji. Upřímně já do válek nikdy nechodím kvůli vítězství. Války jsou konečně něco v čem nejsem skvělý a celkem mě uklidňuje, že mi něco nejde. Nemám ponětí proč tomu tak je, ale je to skutečnost. A ta prohra s Italem byla vtipná. Jsem národ krásy, elegance a lásky. Je jasné, že nebudu dobrý válečník, jelikož elegance je základem již zmíněných vlastností. Navíc je celkem změna když na návštěvu někdo zavítá. Dobře, není to návštěva, snaží se mě ponižovat, ale po chvilce zase zděšeně utíkají pryč. Ono je dobré mít v zásobě nějakou tu skrytou zbraň… a těch je víc než jen jedna. Vytáhnout je by znamenalo pravděpodobné ovládnutí evropy, ale to by byla nuda. Navíc ti nekulturní barbaři by zkazili mou pověst nejkrásnější země světa. Je vtipné, jak nad mou osobou kroutí hlavou. Naprosto nevědom mne podceňuje, stejně jako všichni ostatní. Je tak vtipné to všechno pozorovat. Každý si myslí, jak jsem slabý a ubohý stát i v mé době, ale stavte se na návštěvu. Zkuste okupovat mou zemi. Zkuste si ji plně podmanit. Sami dobře víte, že se vám to nikdy nepodaří. Duch mého národa je nejsilnějších v těžkých časech a právě v těch dobách nabírám na síle. Jsem tak slabí v bojích jen proto, že je můj lid spokojený. To se ovšem nedá říci o ostatních, když táhnout do války a vyhrají. Pravá síla spočívá v tom mít spokojený lid a ne co největší území. Ach kdy jen si to oni uvědomí? Pravděpodobně až za hodně dlouhou dobu nebo také nikdy. Myslí si o sobě bůhví jak nejsou skvělí, ale aby se zamysleli na priority, na to proč jsou ztělesněním národa, to je ani nenapadne. Samozřejmě vyjímkou je Itálie. Je slabý, ale jeho lidé jsou spokojení. S úsměvem si po večerech zpívají a jedí těstovin kolik se do nich jen vejde. Dalo by se vlastně říct, že já a ti dva Italové jsme skutečné národy, kdežto ostatní jen ubožáci, kteří válkami zabíjejí vlastní lid. Hladomor, žízeň a strach. Tři nejhorší skutky, kterých se oni dopouštějí. Proč si prostě nedovedou uvědomit, že tak zabíjejí sami sebe? Můj vlastní lid je moudřejší než ostatní. Všichni dobře víme, že je lepší se vzdát, nechat vojska dojít na naše území a pak jim pomalu škodit. Začínáte chápat tu podstatu? Pokud ne, tak se vraťte tam odkud jste přišli, jelikož nejste schopni využívat pravé strategie. Musíte obětovat střelce aby jste zasadili ránu králi. Pokud jste to pochopili jako partyzánskou válku, jste na dobré cestě, ale stále to není úplně ono. Pochopte ten základní princip. Vzdám se a tím dám pocit toho, že si mohou dělat co chtějí. Nechám je, aby si mysleli, že mne ponižují a věřte, že tomu nikdy tak úplně není, a pak začnu pomalu ukrádat jejich sílu a víru. Pokaždé je to jiné, proto musíte být zdatní a pochopit alespoň základ této strategie, jinak budete úplně ztraceni. Následně se dočkávám odpovědí, co mám dělat. Shrnul to do tří bodů. Tři body, které se dají na oko plnit, ale stále si budu moct dělat co budu chtít. ‚Mě si nikdy plně nepodmaníš chlapče, ale proč ti to říkat, když se to časem dozvíš a budeš pak ronit hořké slzy prohry? Možná si myslíš, že jsem slabý, ale zapomínáš, že všichni nepřátelé z mé země utekli. Vyhrál jsem a nikdo si to není schopný uvědomit. Ach, ta sladká a neviná naivita. Je tak překrásná a neodolatelná.‘ Věnuji mu úsměv a dál se věnuji své vlastní mysli. Je to celkem pohodové být tady na pláži a prohazovat si informace. Příčemž zjišťuji, že má starší já je skutečně neschopné, ale budiž tomu učiněno za dost. Však on se zase nějak vytáhne. Vymyslí nějakou novinku, která všechny ohromí a ostatní ji od něj přeberou. Proč by byl jinak Francií, kdyby nevěděl co lidé chtějí? „Ah, samozřejmě. Neměj obavy. Všechno bude dokonalé do nejmenšího detailu.“ Pitomče, ty tomu věříš? Takové překrásné divadýlko ti tu hraji a ty svou naivitou věříš každému slovu a každému úsměvu, který ti věnuji. Jsi jen ubohým žoldákem v mé hře. Ne, ne, ty nejsi žoldák, jsi můj osobní rytíř. To ty jsi mým sluhou i když se myslíš pravý opak. To ty se budeš starat, aby mi nikdo neublížil a já jen budu dělat to co obvykle, starat se o chod věcí. O jídlo, oblečení a další věci, co si budeš přát. Čím bys mě tak mohl překvapit. Pochybuji, že za svou existenci jsi si vyvinul dostatečnou inteligenci na to, aby sis uvědomil co děláš. Navíc, jestliže to nikdy nepochopil nikdo jiný tak ty už to nepochopíš vůbec. „Hm, říkáš vše?“ Zamyslím se kým začít, ale asi to vezmu od osob, které jsou ze stejného období jako já. Bude to tak lepší a v průběhu toho budu navazovat na ostatní. Bude to tak nejlepší a nejjednodušší řešení a hlavně to bude lehce pochopitelné. „Tak tedy, jak už jsem říkal, jsem ze šestnáctého století, tedy z válek o Itálii. Je tu Španělsko z té doby a ano už vím, že Itálii získá on. Je to jenom dobře, protože to malé bylo nafoukané a držkaté jak bůh ví co. Chvilku jsem na něj musel dohlížet, co jsme byli v Anglii a upřímně, on se nezdá, ale je to proradnej červ, takže být tebou dám si na něj pozor. To samé ostatně platí i pro Angličana, ten je také ze šestnáctého století, takže jsme stále lehce rozhádaní, jelikož si jeho královna nechtěla nikoho vzít. To víš, když se její sestra usoužila žalem jen proto, že nějakou španělskej král si jí vzal a pak jí viděl asi tak dvakrát, tak se není čemu divit. Španělovi se prostě nesmí věřit.“ Fajn, to bychom měli Španěla, takže teď můžeme s klidnou hlavou přejít k Angličanovi. Od něj se bude odvíjet většina dalších. „Angličan je tedy poněkud, ehm, jak bych to jen řekl, zvláštní? Ne, to není to správné slovo. Je nafoukaný až to bolí a pokud budeš chtít, bude jednoduché ho teď srazit na kolena. Je v nevýhodě, jelikož není na svém území a tahle doba mu myslím ani moc nesvědčí. Pravděpodobně je to ale i jeho vina, že jsme se tu tak úchvatně ocitli, takže když ho trošku pomačkáš, tak ti budou všichni vděční. Nicméně dej si pozor, protože tu má své bratry. Je tu Skotsko, Wales a Irsko. U Skotska si nejsem jistý z jaké doby pochází, ale je starší než jak ho znám. Pravda jenom jsem ho zahlédl, ale možná bych ho tipoval na sedmnácté nebo i osmnácté století. A má takové divné věci, které si dá do pusy a když je zapálí tak z toho jde kouř. Nevím kde to získal a taky nevím co to je, takže bych si na to dal raději pozor.“ Na chvilku se odmlčím, abych si urovnal myšlenky. Ale po chvilince už se opět nadechuji k dalšímu proslovu. „Pak je tady tedy Wales. Zaslechl jsem, že je i s Irskem někdy z jedenáctého století, ale jenim zaslechl, tudíž bych na to ani tak moc nesázel. Wales jsem moc zaregistrovat nestačil, ale Ir je hrozný nemehlo. Malém zničil jídlo, co jsem připravil a můžeš věřit, než jsem se zorientoval v tom, jak tady funguje kuchyně, tak to nějakou tu dobu přeci jen trvalo.“ Obdařím Němce úsměvem, aby si byl jístý, že opravdu umím zacházet s místní kuchyní. Předpokládám, že bude spokojený, jelikož se v tom nebude muset pokoušet přehrabovat a zjišťovat jak co funguje. Jsem tak skvělý, že jsem mu ubral starost, ach ano, vím. ‚I ty jeden, už se těším na obličej až se budeš stahovat zpátky a držet dál od mé osoby.‘ „Tedy, je tady Norsko. Angličan si s ním stihl užít ještě, než jsme odjeli z Anglie. Pokud budeš chtít detailní popis co se dělo stačí říct. Nějaká anglická služka mi přinesla takovou maličkou obrazovku. Bylo to přesně to co se tam dělo. Zamlela něco jako bezpečnostní kamera a pak celá rudá v obličeji zmizela.“ Lehce zavrtím hlavou. Popravdě nechápu proč se ta slečna tak rychle vypařila. Možná chtěla jít udělat to co já, když jsem zjistil jak funguje ovládání vody. „Mno, Norsko je z jedenáctého století. A tipl bych si, že se stihl vychrápat s Dánem. Bohužel si tím nejsem tak jistý, jelikož Dán je huba hnusná, namyšlená a tak podobně. Ostatně kdoví kde je mu konec. Zdá se, že skončil někde na dně moře, jelikož Nor chtěl skákat do vody a zachraňovat ho. V očích se mu zračilo zoufalství, jakoby ztratil něco skutečně důležitého, což jen potvrzuje mou teorii o tom, že spolu něco mají.“ Tak, teď se jen zmínit o těch třech co se tu vyskytli, když jsem přijel. Ale to nějak nevím z kterého období jsou. „Když jsem se dostal sem na pláž. Čekali tu Island, Švédsko a Finsko. Za tu krátkou dobu jsem nezjistil z jakého jsou století, ale Island se zdál být opravdu mladičký a Finsko se Švédskem o něco starší než já. Ale mají jak se zdá nějaké problémy, jelikžo Fin se zdál být uražený na Švéda a Nor byl naštvaný, že ho nenechali skočit do vody hledat Dána. Kdyby ho nechali, měli bychom alespoň o jednoho míň a starostí by ubylo, ale budiž. Teď jen stačí doufat, že se ten Dánský bastard nikde neobjeví.“ Dopovím s naprostým klidem a je to vlastně vše co jsem schopen poskytnout za informace. Uvědomuji si, že je to celkem málo na to, jakou dobu jsem tu strávil. Ale výlet lodí a následné ztroskotání jsou události, které k tomu samozřejmě vedou. Navíc přítomnost dvou nafoukaců jako je Španělsko a Anglie je více než otravná. Celkem se divím, že mu Angličan nechce vyškrábat oči z důlků a jeho vralata předložit své královně na stříbrném podnosu. Odmlčím se, aby se popřípadně mohl poptat na věci, co mu nejsou jasné. Přeci jen, neznám ho a tak nemohu říci, jestli pochopí nebo ne. Angličan je v tomhle ohledu šíleně natvrdlý. Co čekat, když si věčně vymívá mozek nějakými hnusy. A pak se konečně znovu ozve. Nicméně není to dotaz k mému popisování přítomných v této době, ale jak se odtud dostali. „Mno, nasedli do takové divné plechovky na čtyřech kolech a nějaký chlap vepředu, který tu věc ovládá se je rozhodl pomalu odvézt do Islandova domu. Nemám ponětí co to bylo zač, ale byla to nějaká vymoženost dnešní doby. Tipl bych si, že to může být i rychlejší než koně, jinak by se to pravděpodobně asi nepoužívalo.“ Odpovím mu a mírně pokrčím rameny. Skutečně nemám páru co je ta polykací a zvracející plechovka zač. A je mi to fakt jedno. „Hm, dobrá, dobrá. Rozhodl jsem se tu zůstat sám a popřemýšlet nad nastalou situací.“ Věnuji mu lehce naivní úsměv. Ať si chlapec myslí, že si mě dokáže obmotat kolem prstů. Jak mě tyto hry baví. „Možná by bylo dobré popřemýšlet nad tím jak zařídit, aby ti posluhivali všichni.“ Pronesu nahlas, jelikož tuším, že tento nápad se mu bude zamlouvat. Je mladý a má hlavu v oblacích, stejně jako jí měli všichni když byli v přibližném věku. Nedivil bych se, kdyby nad tím začal skutečně přemýšlet. Nicméně, všude na těle mám přilepený písek a tak si znovu sednu na zem a začnu si sundávat boty. Pak ponožky a nakonec si stáhnu i košili. „Přemáchnu si košili.“ Oznámím mu a vyhrnu si kalhoty nad kolena. Pak vlezu po kolena do slané vody a začnu hodím košili do vody. Chvíli jí převaluju ve vodě a pak si s ní hraji jakobych jí drhl mýdlem. Takticky stojím k Němci bokem, abych viděl, kdyby se rozhodl ke mně přiblížit. Přeci jen nevím, co se v té jeho hlavě může zrodit, ale žádné jeho nároky momentálně neporušuji. Jelikož jsem poblíž něj, nejsem moc blízko a jsem v dostatečně blízké vzdálenosti, abych slyšel kdyby po mě něco chtěl. Původně jsem si chtěl sundat i kalhoty a přemáchnout je, ale to by mě začal obviňovat, že ho tady svádím. Navíc, ta košile byla ohavně mokrá a je mi vlastně celkem jedno, že se obnažuji… zvláště v přítomnosti tak pohledného blonďáčka jako je tento. Možná nakonec bude sám chtít, abych si ty kalhoty sundal, ale silně o tom pochybuji. Spíš protočí panenky a bude si myslet, že jsem naprostý pitomec. Po chvilce cítím, jak písek osychá na mé pokožce a při pohybech opadává, alespoň drobné vítězstí nad pískem si mohu připsat na svůj seznam.

Německo - 09. července 2012 01:09

soukromá zpráva od Německo pro Tak se předveď, Francisi Jak se dalo čekat, Francis je opravdová drbna. Poví i to, co neví. A samozřejmě mi většina z toho byla úplně na houby. Ale co, shrňme si fakta. Jak jsem předpokládal, jsou tu národy z různých časových období a pokud Francis příliš nekecal a nepřeháněl, což u něj jeden nikdy neví, tak jsou všichni ze století, ve kterých jsem nežil. Takže se dá celkem logicky předpokládat, že mě ani jeden z nich nebude znát. To bude pěkná otrava, no, ještě že mám teď Francise, kterej všechny tyhle nepříjemnosti může obstarat za mě. Doufám, že se tu brzo objeví bratr. Docela mi začíná chybět. A vůbec to není tím, že bych si nevěděl s něčím rady nebo to tu nezvládal, ale čistě pro to, že už mi chybí nějaká ta debata na úrovni. Zarazím se. Ale co když i můj bratr bude z jiného století a nebude mě znát... To by bylo… eh… poněkud nepříjemné. No, prozatím to pustím z hlavy a budu se tím zabývat, až (a pokud vůbec) to bude aktuální. Co teda víme dál? Pokud je Francis všímavej a na nikoho nezapomněl, tak by se tu mělo vyskytovat včetně Francise celkem 11 národů: Španěla, Anglána a jeho 3 bratry a pak celou severskou pětku. To je mi teda vražedná kombinace. Popravdě kromě pár z těch severských bratrů neznám ani jednoho z nich nějak obzvlášť pořádně. Teda aspoň si nemyslím, že bych s někým z nich měl ve své době nějaký spor nebo ho nějak obzvlášť nemusel. Až teda tady na Frantíka, ale s tím jsme si to už vyříkali a vypadá to, že je s tím naprosto spokojenej. Ostatně, když nebude dělat problémy, budu i já. Podle očekávání jsem se kromě několika MÁLO historických faktů, dozvěděl MNOHO keců o jídle, Francisovo rádoby užitečných radách o tom, co bych teď měl nebo neměl s kým dělat, hlavně komu bych měl podle něj přednostně napráskat, dále jeho vytahování se, že tu objevil kuchyň a naučil se jí používat, Dělá jako bych kuchyni v životě neviděl. Copa by se v ní tak asi mohlo za 2 století změnit? a pak taky samozřejmě Francisovo nejoblíbenější – drby o tom, kdo komu kdy a kde podržel. A pokud mě sluch neklamal tak mi nabízel, že by mi jednu z těchto kratochvil i převyprávěl. Neřeknu, kdyby mi to nabízel ke zkouknutí. Třeba na fotkách nebo na papíře, ale nechat si o tom vyprávět? Kde žije? Docela mě zarazilo, že se Francis vedle všech svých úspěchů, které za to krátkou chvíli stihl udělat, nezmínil i o tom, kolik zdejších národů stihl připravit o jejich nevinnost. Něco takového by si Francis přece za žádných okolností nemohl nechat ujít. Alespoň ne ten Francis, kterého mi popisoval bratr. A před kterým mě taky v tomto ohledu varoval a nabádal, abych se mu vyhýbal. Na podrobnější otázku proč? Mě většinou ledabyle odbyl, což u něj nebylo obvyklé a bylo obzvlášť podezřelé. Že by s ním měl nějaké ne moc příjemné zkušenosti? Musím přiznat, že čím víc mě od toho odrazoval, tím jsem měl větší chuť to někdy vyzkoušet. Nechápu, co by na tom mělo být špatného. Francis přece nemůže bejt o moc horší, než ti, které jsem měl před ním. A že někteří z nich byli teda existence. Nakonec jsem se toho příliš nedozvěděl a mnoho mých otázek zůstalo nezodpovězeno, ale došel jsem k názoru, že z Francise už nic kloudnějšího nedostanu, takže jsem se raději nevyjadřoval a čekal, co mi poví hezkého dál. Z jeho popisu zdejšího dopravního prostředku jsem se musel smát. Krabička na 4 kolech. Bože… Na to může přijít jedině on. Ale když jsem se na tím jeho popisem blíže zamyslel, docela to připomínalo tu věc vzadu, kterou jsem uviděl jako první a díky níž jsem ho našel. Nevypadalo to jako nic z mojí doby a to ani vzdáleně. Nicméně to vypadalo velice zajímavě a přímo to lákalo k bližšímu prozkoumání. Ale pro zatím jsem tento nápad nechal stranou. Jeho neustálé úsměvy mi začínaly lézt krkem a když začal ještě kecat ty nesmysly o ovládnutí všech ostatních, neudržel jsem se a jednu mu prostě vlepil. Takovou tu výchovnou na uši, kterých jsem si nejedenkrát užil. “Nemel nesmysly, Francisi. K čemu by to asi tak bylo dobré? Na posluhování mám tebe a to mi bohatě stačí.“ doufám, že postřehl tu notnou dávku ironie v mém hlasu. “ Je vidět, že jsi nikdy nikomu nevládnul ani nepodmanil, jinak bys takovou hloupost nemohl nikdy vypustit z pusy.“ Zavrtím nad tím opět hlavou. “ Tohle je klasická začátečnická chyba. Vtrhnout někam a jako první věc si proti sobě poštvat všechny kolem. Nejlépe ještě najednou. Napadlo tě třeba aspoň na kratičkej okamžik, že vycházet s nima po dobrým dejme tomu aspoň do doby, dokud to bude pro nás výhodné, je daleko přínosnější, než je hned spráskat na jednu hromadu, nasadit okovy a řetězy a rozdávat příkazy? Asi nevíš, kolik je s tím potom starostí a práce. Kromě toho vůbec nejsi na domácí půdě a podle toho by ses měl taky chovat.“ Skončím svůj monolog, který do mě bratr vtloukal. Je až s podivem, jak dokáže být Francis hloupý. Vážně si snad myslel, že bych s něčím tak absurdním mohl souhlasit? Ve své době možná, ale tady jsem nebyl doma, ale v úplně novém, neznámém, cizím prostředí, které jsem nejprve chtěl pořádně a důkladně očíhnout, než bych se do něčeho tak rozsáhlého a náročného na plánování vůbec pustil. Nehledě na tom, že vůbec netuším, jak si stojí naše zdejší vzájemné vztahy. Docela mě udivilo, že se přede mnou začal Francis svlíkat, přece jen nenařídil jsem mu to a nemyslím, že by zrovna teď byla nějak extra vhodná chvíle či příležitost na něco takového, nicméně jsem ho nezastavoval a napůl znuděně, napůl se zájmem pozoroval. Upřímně byl jsem dost zvědavý, co předvede. Byl jsem proto hodně zklamaný, když si kalhoty nechal. A pak že jsou Francouzi milovníci, pche… kecy. Beztak ta záminka s praním košile byla jen proto, že se prostě už jen dál styděl sundat i kalhoty. A tak si napůl zklamaně, že žádné představení nebude, odcházím sednout na jeden větší balvan ležící opodál. Odtud opět znuděně pozoruji Francise a prohlížím si ho. Znovu a znovu, ale nějak si pod touhle troskou nedokážu představit toho úžasně okouzlujícího Francise, lamače všech srdcí, Don Juana a postracha všech osamělých srdcí a děr , kterého mi vždycky popisovali. Můj zájem o něj v tomhle ohledu rapidně klesl. Nicméně bych byl docela rád, kdyby se v započaté činnosti nezastavil u kalhot. Uvažuji, jestli si je sundá sám anebo bude taková stydlivka a neudělá to. Myslím, že to dobrovolně neudělá. “ A kalhoty si prát nebudeš?“ zeptám se jakoby bezzájmu a čekám, co udělá. “Řekl bych, že je máš zasraný mnohem víc.“ V rámci možností, které placatý balvan nabízí, se co nejpohodlněji usadím a pozoruji Francise s notnou dávnou pobavení. Jsem opravdu hodně zvědav, co teď udělá. Při té příležitosti si vzpomenu na jeho předchozí kecy a na mysli mi vytane jeden opravdu pikantní dotaz. “ Je zvláštní, že si mi popsal téměř všechny podrobnosti o tom, kdo si tu s kým vrznul a svoje vlastní úspěchy jsi zapomněl zmínit. Anebo to bylo proto, že vlastně žádný nebyly? To by bylo docela vtipné. Francis, největší milovník z celé Evropy a jeho největší úspěch bylo šmírování přes nějakou bezpečnostní kameru.“ Nepokrytě s emu přitom vysmívám. “ To už na tom musíš být opravdu špatně, když si neumíš sehnat ani partnera do postele. A zrovna ty, Francisi, zrovna ty.“

Francie - 09. července 2012 17:12

soukromá zpráva od Francie pro Strip baby (odkaz) Je potěšení hodné, že blonďáček mlčí a poslouchá, co mu říkám. Je až překvapující, že ještě před chvilkou byl násilnický a teď je klidný jako beránek. Sice ho znám jenom chvilku, ale mašličku kolem krku mu uvazovat nebudu, co kdyby se rozhodl, že do mě napálí svou hlavou? Ještě by si ublížil a rozcuchal o něco více ty své vlasy. Je na ně hodně přecitlivělý. Jak zvláštní, že se v něčem shodneme. Ah, také tě to tak těší drahý Ludwigu? Že bychom k sobě začínali nacházet nějakou tu cestičku? Osobně bych nebyl proti a jsem si jistý, že ty také ne. Přeci jen, u kohokoliv jiného bys tady pohořel. Jsem tu asi jediný, kdo ti bude ochotný říct, co tě bude obskakovat, výměnou za to mi bude ochrana a bezpečí. Je to takový zajímavý oboustranný obchod. Navíc, vždycky jsem si přál se o někoho starat. Chtěl jsem někoho operovávat, podstrojovat mu a starat se, aby nemusel nic namáhavého dělat. Ty mi vlastně vycházíš vstříc a ani o tom nevíš. Myslíš si jak skvěle, že mě to neponižuješ? Omyl chlapečku, mě ponížit nemůžeš. Jak bych mohl klesnout v očích těch, co mě nenávidí a myslí si o mně to nejhorší? To ani nejde, navíc… svým způsobem neklesnu, ale naopak stoupnu v jejich očích, protože tu bude někdo, kdo o mě jeví zájem a neignoruje mě jako ten zatrpklý zbytek světa. Uvědomuje si mé starší já vůbec, jakou službu mu tím prokazuješ? Může stát u tvých nohou a vysmívat se ze své pozice všem ostatním. Jestli to nedělá, tak se ze mě stane naprostý idiot a břídil. Technicky vzato břídil už jsem. Nicméně ze zamyšlení mne probere až nečekaná facka. Trochu překvapeně zamrkám. Ne že by to bolelo, ale dost mne to vyvedlo z míry a lehce jsem zakolísal. Moment překvapení je prostě hnusná a zákeřná věc, která by se měla zakázat. A ten jeho proslov. Vůbec mi to nezní jako jeho vlastní slova, ale co mi to připomíná, Jakobech to už někdy slyšel. Že by od krasavce v sukni? No, ostatně to teď může být jedno. Je znát, že měl dobrého učitele. Přeci jen nemá v hlavě ptačí trus. Asi jsem ho poněkud podcenil, ale je to příjemné překvapení zjistit, že mozkovnu používá více, než se zdá. Výborný to klamný manévr. „Omlouvám se za svá neuvážená slova. Na vojenském poli jsem nikdy nevynikal.“ Pronesu, když se na nějakou chvíli odmlčí. Přeci jen se pak bude cítit o něco lépe. Mám pocit, že jsem se ho nějakým způsobem dotkl, ale kdo ví. Nezdá se, že by z toho hodlal ztropit scénu. Kdo ví, jaký vlastně je. Voda je, překvapivě, chladná a studená. Před chvílí mi to ani tak nepřišlo. Avšak není to tak hrozné, jako fuják s anglickým deštěm. Tomu se snad nevyrovná ani Norská zima. Nicméně když se mi konečně podaří zbavit košili veškerého písku, ozve se němcův hlas. Trochu překvapeně se kouknu jeho směrem a spatřím několik kamenů, přičemž on se na jednom z nich válí jako tuleň na pláži. Vydám se vodou ke kamenům a rozložím na jeden košili, aby usychala, přičemž se dostaví další příval dobře míněných narážek. „Nevím, jak to vidíš ty, ale romantika chce nějaký ten čas. Ve veškerém tom shonu byl jen drobný náznak se Španělskem, ale ten se pak chytl Angličana jako klíště a nechtěl se ho pustit. Předpokládám, že takový je i v tvé době.“ Jen lehce pokrčím rameny a v duchu uznám, že to s těmi kalhotami je pravda. Jsou celé obalené pískem. „Milování nespočívá pouze na sexu, ale na celkové atmosféře vztahu.“ Pomalinku si začnu vytahovat opasek, přičemž stojím lehce rozkročmo a tak, abychom na sebe lépe viděli. Nevím, jestli to byl účel, ale z mola sem zrovna dvakrát dobře dohlédnout nejde. Je to taková malá zátočina a je tu překrásně. „Dalo by se to přirovnat k válkám… tedy alespoň tomu málu co jsem četl nějaké spisy slavných dobyvatelů… předpokládám, že sám moc dobře víš, jak důležitá je trpělivost.“ Opasek odhazuji na kámen, ale knoflíku a prapodivné věci o které bylo řečeno, že se jmenuje zip, jsem se však stále nedotkl. Sehnul jsem se a do rukou nabral vodu. Když jsem se znovu narovnal, nadzvedl jsem ruce, jemně natočil hlavu a pak nechal stéct trochu té vody po své hrudi. „Ty jsi bojovníkem na poli válečném já pro změnu na poli lásky. Ač se tyto dvě věci zdají odlišné, mají mnoho společného. V lásce však není potřeba násilí… pokud se to trýzněnému nezamlouvá.“ Prsty pomalu přejíždím po své hrudi a špičkami ukazováčků jemně obkroužím své bradavky. Není už o čem dále hovořit, navíc další slova by jen zkazila atmosféru tohoto nádherného místa a pravděpodobné napětí smíšené s chtíčem, které by mohlo narůstat v Ludwigovi. Samozřejmě se mohu pouze domnívat, ale slastně se vysvléct dokáže nabudit každého. A kdo myslíte, že dámy učil, jak se to dělá? Kdo myslíte, že vymyslel ty nejžhavější a nejžádanější prvky? Prsty se dostávám přes bříško a následně přes boky na své pozadí. Jemňounce pokrčím nohy v kolenou a pohladím své pozadí, následuje cesta vpřed a opravdu pomalé rozepnutí knoflíku a následně, v tomto ohledu velice praktickému, zipu. Sice bych si chtěl kalhoty na své osobě ponechat, ale nepřímo mi sdělil, abych si je sundal. Ach ano, zvládám číst mezi řádky a tak velice pomalu stahuji kalhoty ze svých nohou pomáhaje si pohybem ze strany na stranu, který však není jen pomocným, ale také dosti lákavým pohybem. Kalhoty následně letí na kámen k ostatnímu a já se rozhodnu znovu polévat vodou. Nejdřív jedno rameno, pak druhé, hruď...

Německo - 09. července 2012 20:08

soukromá zpráva od Německo pro Válka vs sex Vypadá to, že Francis zase nebude takovej hňup, za jakýho jsem ho považoval. Anebo to je možná tím, že tento druh… hm… říkejme tomu třeba zábavy, spadá do jeho nejoblíbenější činnosti, tudíž je v této oblasti mimořádně vnímavý. Každopádně se docela rychle chytil na nadhozenou vějičku a dalo by se říct, že až nadšeně se ujal předvádět svoje číslo. Samozřejmě si u toho neodpustil jeho tradiční dávku keců, které se snažím neúspěšně ignorovat. Zvláště ty jeho řeči o romantice jsou vtipné. “ Jako by v době bojů a válek byl na něco takovýho vůbec čas. Ale jestli většinu času trávíš čekáním, až nastane ta správná chvíle, které předchází hodiny romantického tlachání a žvanění, tak není divu, že si ještě pořádně niv nevyhrál. Většinu času totiž evidentně strávíš svými milostnými zálety. Ne, Francisi, v takových dobách musíš jít hezky pěkně rychle na věc a musíš toho využít, co nejvíc to jde. Ale to neznamená, že to musíš notně odfláknout. Měl bys mít stále na paměti, že to klidně může být to poslední, co ty nebo tvůj spolusouložník ve svém životě uděláte, takže byste si to měli co nejvíc užít a ne se zdržovat přemýšlením o něčem tak bezúčelném jako jsou svíčky při večeři, komplimenty všeho druhu, kterými toho druhýho zahrnuješ celý večer, načež ti on s ledovým klidem oznámí, že si myslí, že ještě nenadešel ten správný čas a že byste měli ještě počkat.“ A ne, teď ze mě, chraň bůh, nemluví žádná zkušenost. O romantice jsem slyšel tak maximálně pár drbů, kterým teda jinak moc neholduju, a na něco málo důvěryhodnějších informací jsem narazil v literatuře. “ Popravdě, neměl jsem zatím příležitost něco takového zahlédnout.“ odpovím odměřeně. Technicky vzato jsem se ještě v Evropě nestačil příliš rozkoukat. Za těch pár desítek let jsem ještě dobrou polovinu z nich strávil téměř bezstarostným životem, protože se o mě staral bratr. Teprve až v posledních letech jsem se začal poněkud více zajímat o to, co se děje ve světě, potažmo v Evropě a to jsme ještě povětšinou s někým bojovali, takže jsem měl mnohem důležitější věci na práci, než šmírovat, co spolu Španěl s Anglánem po večerech dělají. Další Francisovo blábol o atmosféře vztahu přejdu bez povšimnutí. Mnohem více než jeho užvaněná pusa mě zaujaly jeho ruce. Tedy hlavně to, co s nima dělá a taky JAK to dělá. Mnohem příjemnější by sice bylo, kdyby zvukovou kulisu, protože ticho při tom nezní nikdy dobře, místo jeho blábolení obstarala nějaká živá hudba, ale nepředpokládám, že by se tu někde z ničeho nic objevil Roderich s piánem a ochotně nám k tomu vyhrával nějakou podmanivou hudbu. Teda ne že bych zrovna stál o jeho přítomnost, ale na piano hraje doopravdy skvěle. I když vzhledem k našim vzájemným vztahům by nám tu nejspíš zahrál něco, co by se idylické hudbě podobalo jen vzdáleně. Jako bych ho viděl před sebou: dovol, abych teď své emoce vyjádřil pomocí tohoto klavíru. A pak spustil Beethovenovu Osudovou. “ Říkáš válkám? Něchtěj mě rozesmát.“ odpovím pobaveně. “ Je vidět, žes asi nečetl moc pozorně. Protože si to celkem odporuje s tvým vnímáním těchto radovánek. Pokud je mi známo, tak dobyvatelé většinou přišli neznámo odkud, okamžitě vztáhli nároky na všechno kolem sebe a když jim to místní nechtěli dát, tak si to bez váhání vzali a nikoho se neptali, jestli smí nebo ne. Jestli se jim to líbí nebo ne. Jestli smí pokračovat nebo táhnout k čertu. A ve výsledku to vždycky končí stejně. Zanechají po sobě zničenou, znásilněnou zemi.“ Odmlčím se. “ Kromě toho někdy je efektivnější rychlý a nikým nečekaný útok, než dlouhá příprava. Prvek překvapení není nikdy na škodu a dokáže být ničivější než ta nejsilnější armáda světa. Zvláště, jsili v početní nevýhodě. Taky do toho samozřejmě musíš vzít v úvahu prostředí a terén, kde se nacházíš. Když je umíš vhodně použít ve svůj prospěch, dosáhneš tím mnohdy až překvapivých výsledků. A někdy k tomu nepotřebuješ použít ani moc násilí, aby se ti nepřítel podvolil a vzdal.“ Náhle mě cosi napadne. “ Když už jsme u toho násilí, říká ti něco BDSM?“ Během svého posledního krátkého monologu jsem kromě sledování Francisových pohybů, které občas hlavně, když si hraje s vodou vypadají úsměvně, obhlížel okolí a přemýšlel nad využitelností okolních předmětů. Jedním z nich bylo i moje dosud zakrvácené párátko ležící vedle Francisových bot na písčité pláži. Jako další objekt mého zájmu se jevil Francisův pásek, který poněkud ne/šťastně (to záleží, jestli jste Francis nebo já) odhodil na kámen vedle mě. A v neposlední řadě jsem zkoumal, jak moc jsou zdejší kameny tvrdé. Podle všeho dostatečně. Ideální. Jsou to sice pravda poměrně polní podmínky pro provozování něčeho, čeho by dosahovalo aspoň mých průměrných nároků, ale bude to muset stačit. Poněkud chlípně se dívám na jeho pokračující vystoupení. Je fakt, že to má něco do sebe. Ještě nikdy jsem něco takového neviděl na živo a na obrázcích to už není ono. Začínám měnit svůj názor na Francisovu ostýchavost a začínám si myslet, že to celé měl být jen takový úvod na rozehřátí. Něco jako navnadění na to, co by teprve eventuelně mohlo přijít. Upřímně už se těším na jeho hlavní číslo. Doufám, že mě nezklame a něco vydrží. Teď už doslova visím pohledem na každém jeho pohybu a v hlavě už se mi honí jedna vilná myšlenka za druhou. Když konečně odhodí i ty kalhoty, jen zvednu obočí a pobaveně se na něj podívám. “ Neříkal jsi, že je budeš prát?“ Hodím pohled po kalhotech a pak zpátky po něm. “ Copak takhle vypadá praní prádla?“ Předpokládám, že je Francis natolik chytrej, aby pochopil, že to měl být ve skutečnosti umě maskovaný rozkaz a že očekávám, že to udělá. Ve chvílí, kdy je vezme do ruky a sehne se (nepředpokládám totiž, že by mi nevyhověl), vstanu a z vedlejšího kamene seberu jeho odhozený pásek. Dojdu k němu a ve chvíli, kdy má skloněnou hlavu do plácnu otevřenou dlaní po zadku a pak ho lehce sevřu. Nakloním se k němu a s mírně oplzlým výrazem ve tváři mu zašeptám do ucha.“ Tak, co Francisi, vlítneme na to?“

Francie - 09. července 2012 22:14

soukromá zpráva od Francie pro Čeká mě překvapení Sakra, co mu mám na tohle říct? Na to se snad nic odpovědět ani nedá. Teda dá, ale ne v mém postavení, kdy se tady snažím jako blbec, aby si milostpán užil podívanou o kterou si tak pěkně řekl mezi řádky. Vůbec se mi nelíbí, jak odsuzuje mé praktiky… Chcete mi snad říct, že to, jak se tu pro něj nakrucuju a na očko ho svádím se mu nelíbí? Chcete mi říct, že se dřu zbytečně? I tohle je romantika milej zlatej, žádný dotek… Jen očima mne pozoruješ. I tohle se dá považovat za část romantiky. „Pak neznáš francouzskou romantiku.“ Vyleze ze mě nakonec a začnu své skromného číslo. „I tohle se dá považovat za její část.“ Dopovím o něco tišeji. Jen ať se chlapec nad tím zamyslí… ať zhodnotí, jak se mu to líbí. A podívejme jak to po chvilce začne mít své účinky. Jak bedlivě sleduje mé ruce, každý detail mého pohybu. Co si myslíš teď? Není to přeci jen zajímavější? „Chceš snad popřít, že jsou války plné intrik a falešných slinů?“ Věř nebo ne milej zlatej, ale to všechno je součástí vztahů. Láska, lži, přetvařování a nakonec vždy usmíření nebo smíření se s tím jak to je. Otřepat se a jít dál. Ty jen plně nechápeš ten pojem. Milovat někoho znamená trpět pro tu osobu ať už dobrovolně nebo ne. Nicméně přijde příval slov z jeho úst. Mluví, jakobych tu snad ani nestál a nesnažil se ho nabudit, ale oči ho prozrazují… je velice zábavné pozorovat ho, jak je hypnotizuje. Tedy potvrzuje to, že mé teorie byli správné. Zdá se, že o bojích zvládne mluvit snad za jakýchkoliv okolností, ale nedivil bych se, kdyby na ten blahodárný styk pohlížel jen na něco vrozeného, co navozuje tak příjemné pocity. Popravdě, jde z něho lehce strach, když o tom tak mluví a pak ještě zmíní to zvláštní slovo. „Nevím co to znamená.“ Odpovím popravdě a lehce se mi v té větě nelíbí to slovo násilí. Naznačuje tím sex založený na bolesti? Vždyť to je naprosto absurdní… jak může někoho uspokojovat, když ho jeho partner trýzní? Vždyť je to naprostý nesmysl. Pohodím jemně hlavou, abych odlákal zlé myšlenky a jen nadále pokračuji, potěšen tím, že se mu to líbí a praděpodobně ho to i vybudí. Nicméně po chvilce se jeho výraz změní. Tváří se jako šelma, která jde po kořisti. Je to poměrně nepříjemné, jelikož ten pohled míří na mé tělo. Na kůži mi naskočí husina. A pak přijdou další slova a on se i usměje. Právě v ten moment vím, že má něco v plánu. Lehce se zarazím, ale nakonec se vydám směrem ke kameni a vezmu do rukou kalhoty. Sehnu se a začnu z nich drhnout písek, když v tom… Překvapeně vyjeknu… ta rána sedla a solidně štípla. Pak cítím stisk a hruď na svých zádech. V ústech mi vyschne a vyslechnu si tak v naprostém šoku jeho nabídku. Tón jeho hlasu se mi moc nezdál, ale co s tím nadělám. Momentálně jsem hlavně v šoku, jelikož tohle se mi ještě nikdy nestalo. Držím v rukou kalhoty a pod teplem jeho těla se začnu lehce chvět. Strachem z toho, co udělá se mi zrychlý tep. Naštěstí on si to může vyložit i jinak. Problém je ten, že kdybych odmítl, vzal by si to i tak. Neubránil bych se… ne teď. A vlastně řekl jsem si o to sám. Kdybych si nebyl nešel přemáchnout košili, mohl písek nadále rozdírat mou kůžu a já bych nebyl v takové situaci. A možná jen stačilo, abych si ty kalhoty sundal bez jakýchkoliv cavyků, kdyby byl znuděný nestalo by se to. Za tohle si opravdu můžu sám. „Milerád.“ Vypadne ze mě nakonec. Nebylo to snad tohle, co jsem celou dobu chtěl? Nevím… nemám ponětí. Mám takový zvláštní strach… nedokážu to vlastně ani popsat.

Německo - 10. července 2012 16:42

soukromá zpráva od Německo pro Hra začíná Ne, neznám a nemíním to nějak zvlášť zjišťovat, protože mi to přijde jako zbytečná ztráta času. Mám trochu jiné požadavky na standardy ohledně těchto věcí a romantika k nim rozhodně nepatří. Ale když se to někomu líbí, jeho věc. Ale nepočítej s tím, že by ses ode mě někdy v budoucnu něčeho takového dočkal. Nevyhledávám to a popravdě to ani neumím. A učit se to nechci. Je to zbytečnost, která absolutně postrádá jakýkoliv hlubší smysl. A já ze srdce nesnáším neužitečné věci. Stejně jako přetvářku nebo úlisné pochlebování. Takové jakés mi před chvílí předváděl ty. No, myslím, že to, že jsem ti dal jenom políček, by se dalo považovat za vrchol mého romantického umění. Takže asi tak. Ne, nic popírat nechci, ale asi by měl někdo vysvětlit, že láska a sex není totéž. Že jsou to dvě různé věci a mělo by se na ně i tak pohlížet. Můžeš někoho milovat, ale to ještě neznamená, že s ním musíš spát. A naopak. Má to své kouzlo. Člověk pak nemusí řešit něco podvod, nevěra a podobný ptákoviny. Prostě si užije a jde zase dál. Zkoušet něco nového a s někým jiným. A pokud najde někoho, kdo mu vyhovuje, tak proč by si to s ním jednou za čas nemohl zopakovat. Je škoda zahodit takovou příležitost pro rozšíření svých obzorů a zkušeností jen proto, že se k někomu připoutá nějakými city. Které by beztak ztratily na síle, když by potkal někoho jiného, lepšího. Je to jen bez účelné mrhání něčeho tak vzácného na něco zcela obyčejného. Naopak, měly by se schovat pro někoho, na kom ti skutečně záleží, kdo je ti blízký a koho chceš chránit nebo se o něj starat. Ze všeho nejvíc miluji svého drahého bratra, ale nikdy bych si nedokázal představit, že bych s ním skončil v posteli. Na to si až příliš cením našeho vzájemného pouta, než abych ho zničil kvůli obyčejnému uspokojení. Musím se v duchu pousmát. Nevíš? Neznáš? Ne, že bych byl překvapený. Celkem jsem to i očekával. Tak to se budu moc těšit, až ti to předvedu, Francisi. Sice to bude jen takovej slabej odvar, přece jen není tu zrovna moc vhodný prostředí, taky mi tu trochu chybí soukromí ne že bych se na veřejnosti nějak styděl, má to své nepokryté výhody ohledně vydírání toho druhého a je to celkem vzrušující, to napětí, že při tom můžete být přistiženi, ale zase být o samotě má taky své kouzlo a prakticky bych spíš chtěl zjistit, co je tohle za dobu a jaký novinky se tu nachází, ale kdo by mohl odolat takové nabídce, kterou mi tu Francis udělal. Takže to vezmeme trochu hopem. A když to bude aspoň trochu stát za to, tak si to potom můžeme klidně zopakovat. A kdo ví, třeba tu pak ještě objevím něco zajímavýho, co by to mohlo trochu víc ozvláštnit. Upřímně jsem velice potěšen, že mu z tváře zmizel ten jeho rádoby upřímný úsměv, kterým mě vytáčel celou dobu a kterým jakoby mi říkal, co si o mě myslí, a vystřídal ho výraz plný zděšení. Tak se Francisi zdá, že sis ukousnul až příliš velké sousto, než budeš schopen sníst. Při jeho zaječení se mi na tváři rozprostřel široký úsměv. Tohle bylo přesně to, čeho jsem chtěl dosáhnout. Vyděsit ho. Nahnat mu strach. Ten jeho třes byl opravdu dokonalý. Byla to snad první věc, kterou jsem mu byl ochotný věřit, že nehraje. Viděl jsem to už mnohokrát. Kdybych mu viděl do očí, uviděl bych tam totéž. Strach z toho, co bude, z neznáma. Zdá se, že budu jeho první, který si na něj v tomto ohledu takto dovolil. ten pocit mě naplňuje opravdu škodolibou radostí. Tak to bych tě neměl zklamat, Francisi. Takže tě rozhodně šetřit nebudu, to ti mohu slíbit. Povolil jsem stisk ruky a velice pomalu, jako když se kočka plíží za svojí kořistí, jsem mu s ní přejel po zadku nahoru přes záda až na jeho rameno. Tam se zastavím a pevně ho za něj chytím a přitáhnu si ho k sobě blíž. Čistě jen pro případ, že by si to Francis najednou rozmyslel. Ale nemyslím si, že by to udělal. Už jen proto, že by tím utrpělo jeho ego, přesvědčené o tom, že je největší a nejlepší milenec na světě. A tohle by tak trochu nabouralo jeho pověst. A taky si myslím, že si konečně uvědomil, že nemá šanci přede mnou zdrhnout. Navíc pokud se pro něco rozhodnu, tak to taky dotáhnu do vítězného konce. A to jakýmikoliv prostředky. Nakonec se ukázalo, že jsem se nemýlil a Francis více méně souhlasí. Sice mám pocit, že to znělo trochu přiškrceně, jako by se do toho nutil, ale souhlasil. Ne, že by na tom nějak záleželo. Užil bych si s ním tak jako tak. Ale někdy je milejší, když s tím protějšek souhlasí. Člověk pak nemusí zbytečně mrhat silou, aby dosáhl svého, a může se víc soustředit na jiné aspekty. “To rád slyším. Co bys řekl na malou ukázku toho, o čem jsme se bavili před chvilkou? Aby sis rozšířil svoje obzory Francisi. Myslím, že se ti to bude líbit.“ Jako upír hledající vhodné místo pro zabodnutí svých špičáků jsem mu přejel jazykem po kůži na krku. Rukou jsem mu sjel z ramene až na předloktí. “A co kdybys pustil ty kalhoty? Teď už je stejně nebudeš potřebovat.“ na chvíli se odmlčím. “ Ono toho defakto nebudeš potřebovat mnohem víc. Třeba jako tohle.“Pevně jsem ho chytnul za předloktí a trhnutím mým směrem jsem ho otočil čelem k sobě. Díval jsem se na něj, jak sedí v mokrém písku, v očích, které sledovaly každý můj pohyb, měl strach. Líbilo se mi mít nad ním moc. Nahnul jsem se nad ním a povalil ho na záda. Chytil jsem mu i druhou ruku a obě mu je zvednul vysoko nad hlavou, kde jsem mu je pevně svázal k sobě. Byl to překrásný pohled. Téměř nahý, svázaný Francis, jak mi leží u nohou. Dokonalý to obraz podmanění. Hm… skoro dokonalý. Něco tomu chybělo, nebo teda spíš… něco na té epické póze překáželo. A já už jsem přesně věděl, jak se toho zbavit. “Klekni si.“ pronesl jsem lehce konverzačním tónem s nádechem pobavení, když jsem se z něj zvednul. Počkal jsem než, to udělá (a kdyby se mu náhodou nechtělo, tak bych mu patřičně pomohl), sehnul se k němu, chytnul jeho bradu mezi prsty a zvednul mu ji, aby mi viděl přímo do očí. “Vidíš támhle moje pá… ehm... můj… meč?“ natočil jsem mu hlavu příslušným směrem. “Přines mi ho. V zubech.“ „Požádal“ jsem ho.

Francie - 10. července 2012 20:29

soukromá zpráva od Francie pro T-t-t-ty… ty… NĚMČE! Cítím na zádech, jak se nadechuje a vydechuje… Vůbec se mi tahle situace nelíbí. Tohle ještě nikdy nikdo neudělal. Pokaždé, když jsem s někým byl, tak mě nechal, abych se o něho postaral. Jemně se ho dotýkal, nabudil ho, ale ještě nikdo mi takhle nezasáhl do „práce“. Je to zvláštní… děsivé, ale na druhou stranu může to být zajímavé. Nevím, co bude chtít dělat. V tom nejhorším případě mě natiskne na nějaký kámen a tvrdě se se mnou vyspí. Cítím, jak povoluje stisk mého pozadí. Stále se mne však dotýká. Dlaní přejíždí po mém těle. Pomalu, ale pevně jí tiskne k mé jemné pokožce. Je to zvláštní, hodně zvláštní… takové jiné. Celé je to jiné. Mám strach… skutečný strach z toho, co chystá. Nelíbí se mi to, ale co s tím můžu dělat? Tady… teď. Nechci, nechci to… Silou vůle potlačím slabost do pozadí a přebiju ji city, které jsem si v tento okamžik vnutil. Naučit se to stálo hodně velké úsilí, ale již mnohokrát jsem to úspěšně použil. Není potřeba zatínat zuby, jen mozku namluvit, že dedukuje špatně a zadat mu jiné informace. Cítím, jak mě k sobě přitahuje, jakoby snad mělo cenu utíkat z takovéto naprosto bezvýchodné situace. Z tohohle se nedá utéct. Ze své pozice teď nemůžu ani projevit dostatečný vzdor na to, abych ho od sebe odradil, ale… to by se mi nepovedlo ani tak. Každý jeho nádech do mé mysli zasazuje větší a větší obavy… nezvládám to, nezvládám přesvědčit vlastní mysl o tom, že bych se cítil jinak… nejsem toho schopný. A pak ten jeho hlas a to co říká… před chvilkou jsme se bavili o násilí… to nemůže myslet vážně. Potlačím zachvění, když mi přejíždí jazykem po krku… v jeho podání je to nepříjemné, není to ani trochu jemné, spíše hrubé, jakoby se mě chystal zakousnout. Měl by se naučit, jak správně olizovat zmrzlinu, jelikož s takovou by si jí hned sežral. Prudce stisknu kalhoty, jakmile zmíní kalhoty. ‚Vem si radši ty spodky, ale kalhoty mi neber!!‘ Vykřiknu hystericky ve své mysli. On chce, abych pustil kalhoty… chápete to? Kalhoty! Ty super kaťata s jakýmsi zipem, který je naprosto úžasný a dokonale vymyšlený, protože drží. Kalhoty dnešní doby, které jsou tak úchvatně pohodlné a dokonce i slušivé… a vynikne v nich mé krásně vycvičené pozadí… kalhoty, které nyní zbožňuji víc než cokoliv jiného. Postav si hlavu, že chceš třeba ojet mořskou pannu, ale kalhoty mi…. Ah, kalhoty mi vyklouznou z prstů a já končím na zadku, čelem k Německu. Ne, nelíbí se mi to… vůbec, ani trošku… a pak jsem povalen na záda. Překvapením přetočím hlavu na stranu a loknu si tak slané vody. Rozkašlu se a lehce se dávím. To už mám ale svázané ruce nad hlavou a Ludwig na mě vrhá pohled typu, že mi stáhne spodky a narve to tam bez dalších cavyků… kdybych se jen nepletl. Místo toho si radši kleknu, jak mě požádal a nechám ho, aby vzal mou bradu do svých prstů. A pak jeho slova a pohled zpátky na pláž. ‚T-to nemůže myslet vážně.‘ Bohužel se zdá, že myslí. Lehce zaraženě se znovu podívám do jeho obličeje. Ten parchant si to užívá, líbí se mu to, ale tohle ne, nemůžu, tohle nejde! Zatnu zuby a z očí my vyšlehnete záblesk vzteku. Vztáhnu od něj bradu a pak zaútočím na jeho zápěstí, do kterého se silně zakousnu. Pokud sebou trhne, skousnu ještě více. Cítím v ústech teplou tekutinu železité chuti. Bezpochyby je to krev. Povoluji stisk a zvednu se na nohy. „Ani za zlatý prase.“ Odseknu a nadzvednu bradu. Jsem sám se sebou spokojený.

Norsko - 10. července 2012 21:05

Depresivní vsuvka do toho porna - Matthiasi, ty dánský pako! Na příchozího Fina se dívám nic neříkajícím pohledem. Co se týče našich vztahů v mé době, nedaly by se říci, že jsou nějak vřelé. Vlastně jsou spíš nijaké. Občas na něj s Matthim narážíme, ale kdo se o něj nějak víc stará – tak jedině Švéd. Pro mě je to jen malej ufňukanej kluk odkudsi z východního směru a zatím jsem si nenašel moc času, abych si o něm zjišťoval něco více. Přeci jen s Dánem máme mnohem více věcí k řešení. Znuděně si ho přeměřuju. Vypadá to, že nám chlapec vyroste. A evidentně ho Berwald chce brát sebou, no proč ne. Vypadá to, že záchranný tým se dává dohromady. Na ten jeho pohled reaguji jen svým typicky znuděným pohledem, nemám proč se tím nějak znepokojovat, i když nepřátelství, které jsem v tom četl, mi přišlo … povšimnutelné? A když kolem mě projde a pronese tu větu, nereaguji, jen ho provázím chladným pohledem, dokud nesejde schody. Nějakou trapnou otázku typu 'proč?' si odpustím. Není jediný, kdo mě nenávidí. Vlastně bych i hádal, že takových národů je (aspoň v mé době) celkem dost, ale nějak mi to vrásky nedělá ... I když nezastírám, že by mě zajímalo, co se mezi námi stane. Zatím si ale udělám jen mentální poznámku o tom, ať ho raději ignoruji. Stejně mám právě hlavu příliš plnou Dána na to, abych se zabýval ještě něčím takovým. Upřímně doufám, že je v pořádku. Musí! Sleduji vycházejícího Švéda. Chvilku koukám na tu věc, co má na zádech, pak pokrčím rameny a jen přikývnu. A spolu s ním se vydávám za Tinem. Pak kývnu znovu. Přeci jen Švéd je dost autoritativní a toho chlápka přinutí, já bych se asi uchýlil k donucovacím prostředkům pomocí škrcení nebo kuchyňského nožíku. Hledím do místnosti, do které vešel, letmo zahlédnu něco, co připomíná ty přístroje z kuchyně na lodi. Vážně si myslí, že ten chlapík bude tam? Není, jelikož Berwald ho jde hledat někam jinam. Trochu netrpělivě si pohrávám s vlasy. Občas vrhnu nezaujatým pohledem po Finovi. Vyjdeme ven. A následně poděkuji v duchu Thorovi za jeho sejmutí Říma bleskem, kterého právě vidím vystoupit. Je vidět, že na bohy je spoleh! A můj bratr bude v bezpečí! A konečně vyrážíme… Teda zasedáme do auta. Je mi jedno, co ty dva dělají vzadu. Ať se tam třeba sežerou. Řidič mě upozorní na jakýsi bezpečnostní pás, který jsem v obou předchozích jízdách ignoroval. Teď se zadívám na divnou černou věc, která vypadá dobrá možná tak na oběšení a pak seženu řidiče vražedným pohledem. Ten vyhodnotí moje pásování raději jako zbytečné a konečně zapne motor. Teď konečně vyrážíme! Celou cestu pečlivě mrazím cestu pohledem a snižuji svou aurou teplotu v okolí. Mmm. „Zastavte!“ vydechnu najednou. Ten idiot na tý pláži. To musí být on! „Zastavte!“ prsknu důrazněji, když se řidič brání, že tady se zastavovat nesmí. To už zabere. Za chvíli tedy už lezu ven, přelézám přes jakýsi pochybný plot – svodidla a přes kameny běžím dolů. Cítím nastupující nadšení. „Ty idiote!“ vyštěknu, ještě než k němu doběhnu. „Ty otravný hovado!“ jsem u něj a přikleknu si. „Matthiasi!“ zavrčím, kontroluji jeho tep. Srdce bije. Dívám se na jeho obličej, shrnuji mu vlasy a hladím jej po tváři. „Matthaisi,“ hlesnu, kontroluji jeho dech. Dýchá... Žije! „Matthi,“ šeptnu, skloním se a lehce jej políbím na rty. To zabírá a Dán otvírá oči. „Pitomče,“ zasyčím. Dán zakašle. „Viděl jsem mořskou vílu,“ zamumlá a rty se mu protahují do úsměvu. „Mluvila dánsky!“ Lehce pozvednu obočí. „Nemluv hovadiny,“ prsknu a hned na to vidím jisté dotčení v Matthiasově tváři, jeho úsměv ale nemizí. „Taky ti ty trolly nežeru,“ zašeptá. To chce vážně řešit moje magické známé? Kouknu směrem, kde by měli být Švéd s Finem. „Půjdeme za Isliem,“ oznámím stroze. „Zvládneš vstát?“ Dán unaveně zamžourá. Zadívám se někam za mě a pak zavrtí hlavou. „Sigi,“ hlesne unaveně, vypadá to, jako by chtěl říct ještě něco.„Vidím … lodě!“ Cítím, jak mě zachvacuje panika. V očích se mi objeví strach, cítím, že teď se stane něco … otravného. „Idiote!“ štěknu a zatřepu s ním. „Nemysli si, že mě opustíš!“ Dán mě ale evidentně nevnímá, v jeho očích vidím jakési prázdno. „Odpusť mi!“ zašeptá, pak se mi rozplyne pod rukama. Prostě jen tak zmizí… „Matthiasi!“ vydechnu, zadívám se na své ruce. Uvědomuji si, že do očí se mi vehnaly slzy a teď pomalu stékají po mé tváři. Nechápu to. Mám jen pocit, že jsem cítil jakési magické tření … „Ty kreténe,“ vydechnu a třesu se náhlou ztrátou. Proč mě tu musel nechat?! Anglán je děvka, Matthias si zmizí někam pryč, … a já jsem někde na Islandu a vůbec nevím, co dělat. Skryju tvář v dlaních, náhlá bezmocnost mě zcela pohlcuje. Je … tak otravné si uvědomit, že vám na tom blonďatém paku vlastně záleží. Zvlášť, když tušíte, co vám provede. Ale ze své doby vím, že bez té jeho otravnosti … bych se asi nedokázal obejít. Proč to mám dělat teď? Obejít se bez jeho pitomýho úsměvu, otravných řečí, nešikovnosti, jeho nezdravého optimismu, možnosti ho popichovat, jeho obětí a pocitu, že k někomu patřím. Že tu mám někoho známého, svého blízkého, svého druha a kamaráda do výprav... Popotáhnu, pak se jen víc svezu k zemi. Je mi … mizerně. Jediná má myšlenka je, že se musím vrátit do své doby … prostě kvůli Matthimu. Abych ho zase viděl, mohl se o něj opřít u ohně, společně do něj zírat a povídat si o tom, jak slavné země budou patřit našemu lidu ... "Vrať se!" syknu a udeřím pěstí do země. Potřebuju ho!

Španělsko - 11. července 2012 00:07

Ne, teď opravdu nemám čas řešit, kde bratr sebral koule na takové drzé jednání se mnou. V mé době je přece pokorný, už od té doby, co jeho poslední král natáhl bačkory. Teda, téměř, ten slavnej Dom Antonio se přece jako vládce nepočítá, byl to jen další portugalskej slaboch, ničema a srab, kterej mi dovolil, abych levou zadní dobyl Lisabon. Ne, on mi ho přímo naservíroval na stříbrným podnose i s celou zemí jako bonus. Ale na rozdíl od Portugalců mi to přináší víc užitku, než by mohli čekat. A jednou z mnoha výhod, které jsem jeho dobytím získal je i to, že mám teď bratra hezky pod kontrolou. Teda, měl jsem, až do teď. Do doby, kdy se svět změnil v jednu velkou chaotickou prdel, ve které se ztrácím nejen já, ale tuším, že i ostatní národy. Nemám tu přehled téměř o ničem, takže skutečnost, že jsem jeden z nejsilnějších národů v celé Evropě je mi tu docela k ničemu. Co když se tu objeví někdo ještě silnější než já, a rozhodne se provést nějakou neplechu? Pohledem nenápadně sjedu k Arthurovi. Pokud vím, jsem z doby tuším pár let před ním, takže co se politických a válečných faktů týče, má určitě větší přehled. Tím ovšem nenarážím na to, že k němu přidupu jako tajtrlík a začnu na něj dorážet, ať mi to všechno hezky poví jako pohádku na dobrou noc. Právě naopak. Možná se za těch pár let stačil nesmírně posilnit nějakým skrytým zdrojem boží vůle. A to tolik, že bych proti němu neměl žádnou šanci. Sice si nemyslím, že by se teď, v 21. století, a tady, na Islandu, pokoušel o nějaké zásadní změny a díry do osudu, ale upřímně se mi nelíbí, jak se kolem sebe s bratrem motají. Zaslechl jsem, že je Roberto ze začátku 16. století (ne, já je vůbec neodposlouchávám a nespaluju je pohledem. Ale vůbec!), a tudíž můžu jen hádat, co se stane, jestli se dozví o unii a o tom, jak moc ji v mé době miluje. A je naprosto zřejmé, že bude hledat pomoc právě tady u Angličana. Fuck. Dostal jsem se do pěkně složité situace. Ta zaprvé mě to jejich kamarádíčkování vystavuje ohromnému nebezpečí, že přijdu o celé portugalské území, včetně portugalských kolonií v zámoří. A zejména o užitečné a výhodné obchodní přístavy v Asii, díky kterým se moje ohromné bohatství stáva ještě ohromějším. A jsou to právě Portugalci, kdo pro mě vyrábí kvalitní lodě, které odtamtud přepravují zboží. Byla by docela pecka, kdybych o tohle všechno přišel, a ano, Arthur by to získal místo mě. A zadruhé. Jsou až moc velcí kamarádi. Až přehnaně. Co kdyby to zašlo někam dál? Bratra znám už od mala a o Arthurovi vím, že se vyspí se vším, co ještě jakž takž drží pohromadě. Oba jsou to prostě až moc velký děvky na to, aby se spolu časem nevyspali. A to nemůžu dopustit. Protože Portugalsko patří mě. A Iggyslav....taky jednou bude! Než mě proud vytočených myšlenek stihne odplavit ke břehům nepříčetnosti, vytáhne mě z něj auto. Ta futuristická železná krabička, která zřejmě nahradila přepravu kočárem taženým párkem koní. Poprvé jsem se s nima setkal ve valencijském přístavu, kdy mě ta ďáblova věc málem připravila o život, a ačkoliv se zdá, že je v tomhle světě naprosto normální a obvyklé vlastnit podobnou konzervu, mě prostě nepřestane udivovat. Nebude to rouhání, když do toho nastoupím, jak po mě ten seňor žádá? Asi mi ale nezbývá nic jiného... S překvapením zjišťuji, že interiér vozidla je mnohem příjemnější, než můj zadek čekal. Doslova se propadnu, když se usadím na komfortně měkkou sedačku a lehká vůně citrónu, jež panuje v prostorách vozidla ze mě najednou vyžene vztek na Arthura s Robertem. Ten se ale vzápětí vrátí, když můj pohled opět padne na ty dva. Úplně klidně, jako by se nechumelilo, si sedí naproti mně. A nejen to. Roberto se dokonce uvolil usnout a teď si spokojeně dřímá na rameni blonďáka, kterej se na mě culí, a vsadil bych se, že se mě snaží vytrollit. Jako by nevěděl, že je to v mém případě naprosto marné. Ano, jsem poměrně naštvaný, ale jelikož je to přesně to, čeho chtěl Arthur dosáhnout, rozhodnu se to ani za nic nedát znát. Podepřu si hlavu a vykouknu z okýnka. „Je tu sice trochu chladno, ale jinak krásně, že?“ usměju se a zbytek cesty se jim rozhodnu z(ne)příjemnit tlacháním o želvách. Později dorazíme do Islandova domu. Je poměrně velký, a...zajímavý. Tak tohle je architektura 21. století? Ne, že by mě ten uhlazený a přehnaně jednoduchý styl staveb nezaskočil už v Madridu, ale zvyknout si na všechny ty vymoženosti moderního světa není nejjednodušší. Tentýž milý seňor, co byl té ochoty všechny převézt z té pobřežní pustiny až sem, nás rovnou ubytuje ve zdejších pokojích. Arthur s Robertem si nečekaně zabrali jeden z mála dvoulůžkových, a to dřív, než jsem mohl cokoliv namítnout. Takže mám opět smůlu. Další příležitosti, a to zůstat těm dvěma na blízku, se ovšem chopím dřív, než mi stihne proklouznout mezi prsty i ona, a zaberu pokoj hned vedle toho jejich. Nic se tím sice nezmění, ale kdo ví, třeba je alespoň uslyším přes stěnu. Případně můžu špehovat klíčovou dírkou, nebo už něco vymyslím, ale samotný je prostě nechat nemůžu. A taky že nenechám, i když se o tom oni nikdy nedozví. Ujistím se, že jsou všichni zalezlí a seznamují se s výbavou jejich hnízda, a rychle si vyhledám kuchyni. Není to zrovna nejlehčí mise, dům je velký a chodem je moc, ale můj neomylný orientační smysl a boží vůle mi nakonec ukážou správnou cestu. Kuchyň je...no...rozhodně větší, než byla na lodi (odkaz) a plná vymožeností, o jejichž využítí nemám nejmenší ponětí. Vlastně ani netoužím po tom ho znát. Všem nebezpečně vypadajícím strojům se proto velkým obloukem vyhnu, aby mě to čirou náhodou nezapíchlo nebo nespolklo. Navzdory všem válkám, ve kterých jsem už působil, je tahle situace snad ze všech nejhorší. Po chvilce vyhýbání se mi ale nakonec podaří nalézt onu silnou zbraň, s jejíž pomocí odhalím tajemsví vztahu mezi těma dvěma. Hrnek. Dokonalá špehovací pomůcka. Vrátím se s ní do svého pokoje a pustím se do akce. Dřepím na posteli, tisknu hrnek ke stěně ve směru pokoje osídlenýho těma obludkama a máčknu k němu ucho. Musí na mě být opravdu dechberoucí pohled. Teď je ale hlavní, abych slyšel, co se na druhé straně zdi děje. Tuhle techniku znám už dlouhá léta, pamatuji si, jak jsem ji učil i jednoho z dnes nejváženějších lidíé v Evropě vůbec, když byl ještě malé škvrně. Ach, jak to tehdy Filipovi s těmi cínovými vojáčky slušelo~ To je teď ale naprosto jedno, že jo, donutím se vyhnat vzpomínky z hlavy a vrátím se zpátky do přítomnosti. Resp. budoucnosti, jo. Chvíli počkám, než venku přestanou řvát ptáci, a poté se pozorně zaposlouchám do hrnku. To, co tam slyším, je jednoduše otřesující. Příšerný. Odporný a ušitrhající. Slyšel jsem něco, co nikdy nemělo být žádnými ústy vypuštěno na svět. Ale bohužel bylo, a skutečnost oněch slov mě zasáhla snad hůř, než by nějaký boží hněv dokázal. Je to, jako bych právě prohrál válku. Jako bych přišel o nejlepšího přítele. Jako by mi spadly klíče do kanálu. Prostě pohroma nejvyšší úrovně. Mé nejhorší sny se staly skutečností!! (odkaz ) Fajn. Zjištění, že to, čemu jsem se tu po celou dobu plánoval zabránit, než se to zakoření, se právě stalo skutečností,mě mírně vyvede z harmonie a symbiózy s matračkou postele. Mám chuť teď kopnout do něčeho, co v plní rychlostí proletí zdí a proděraví to hlavy těm beztak teď cicmajícím se hrdličkám. A to pěkným doublehitem. Ale docela mě udivuje, jak klidný v téhle situaci zůstávám. I když je to jako byste měli dva kohouty, za účelem zápasu je hodili do ringu a oni se místo toho spářili. Vlastně mi přijde, jako bych jim jejich vztah nepřál už jen z principu, ale pořád to jsou jen objekty, které patří/budou patřit mě. No dobrá, objekty ne. Nezaslouží si to, ale stále jsou to pro mě pouhé lidské bytosti. (Kromě Portieho, to je holka a ještě k tomu kohout). Jsem natolik šokován tím šokem a zamyšlen nad otázkou, zda-li mám ještě nějakou šanci učinit tomuhle blbýmu divadli přítrž, že si oblečení, nachystaného na mé posteli, všimnu až po krátké siestě, při níž mě bílá košile poctila rolí přikrývky. Přemýšlím, co s tím, dokud mi nedojde, že bych si to mohl oblíct. Nedůvěřivě po tom hodím očkem a oplácím si pohled s až moc těsnými kalhoty, vyrobenými z podivé látky, co není ani byvlna, ani kůže. Mám nebo nemám? Bože, dej mi znamení... Nedals mi ho, fuck you. Po menší úvaze, že bych v tomhle plášti možná budil rozruch mezi nynějšími obyvately planety, se do nich ale nakonec nasoukám. Není to snadný ani pohodlný (a mám v tom velkou prdel). Ale doufám, že ti dva odvedle schytalu ten samej shit, ať se jim můžu alespoň smát, když už nic jinýho. Což mi připomene, že bych je opět mohl zkontrolovat, a tak opět popadnu hrníček a pustím se do akce. Bezúspěšně. To může znamenat jen jediné. Do zbroje, přátelé, jde se do boje. Za nespravedlnost! Vyploužím se z pokoje, a ve snaze udržet moje kalhoty nevrzající, jak třou má stehna o sebe, se vydám na průzkum Islieho domu. A vskutku, nevím, jestli je to mým převelkým talentem nebo boží ochranou ruku, ale netrvá ani pět minut a já zaraženě hledím na druhý konec místnosti, kde ti dva právě tráví čas. Ale ne na ně. Na to, co je před nimi. Divná velká černá bedna. A v ní jsou...lidé? Jak fakt? Tomhle světě jsem už narazil na různorodé kousky, ale tohle tady ještě nebylo. Naprosto ignorujíc dvojici milenců k tomu stroji přijdu, a nahnu se k obrazovce (, čímž těm dvou umožním vskutku nezapomenutelný výhled na mé vyrýsované půlky) a zaklepu. „Hej, vy tam, slyšíte mě?“ pokusím se spojit s osobami uvnitř. Jak se tam jen dostali?? Na mou otázku ale neodpoví, jen všichni začnou pobíhat sem a tam. „Ne, ne, nepanikařte, přišel jsem vás zachránit!“ vysvětlím jim okamžitě, ale opět bez odezvy. A v tom mi dojde, jak velkou srandu ze mě musí ty oxidující paka mít. Okay, mé ego zase o něco pokleslo. Ale pořád je dost vysoké na to, abych se s úsměvem na tváři zvedl, přišel k pohovce a mezi Arthura s Robertem, sedícími hezky těsně u sebe, se vecpal. A vzhledem k tomu, jak moc tyhle kalhoty kloužou, to není velkej problém. Pohodlně se tam vyvalím, vyhodím si nohy na stůl, a přátelsky hodím ruce kolem ramen obou vozembouchů. „Tak copak to tu děláte, děcka?“ zeptám se přeslazeným hlasem a se stále vypatlaným úsměvem zkoumám televizi. A doufám, že s těma dvěma pěkně vyjebu. Kamkoliv se hnou, půjdu za nima. Cokoliv řeknou, uslyším to. Cokoliv udělají, uvidím to. Every snack you make, every bit you také....I'll be watching you!

Skotsko - 12. července 2012 21:28

Jsem moc zabranej do čučení na Řím, takže poprvé nezaregistruju otázku zrzavýho bratra. Kouknu na něj, potom znovu na ty dvě hrdličky. “Portugalsko,” zabručím. “Anglánova věrná děvka, i když by ti oba z fleku odpřísáhli, že spolu nic nemaj. Je to děsnej idiot a drahej bratr se v jeho přítomnosti chová ještě hůř než normálně, což už je pak teda extrém.” To by mu mohlo jako odpověď stačit. Fakt nejsem nadšenej, že krom Španělska je tu i jeho povedenej bratříček. Vlastně je to jediná osoba, která se s Anglánem vydrží bavit. A Anglán asi s nim. Každopádně doufám, že jim to cukrování Španěl zatrhne jako v mojí době. Nepotřebuju vidět, jak se tihle dva někde ocucávaj nebo se po sobě plazej. Ještě by mi to vypálilo oči z důlků, teda pokud bych si je sám radši nevyrval. Tu římskou kreaturu radši ignoruju. Nemám důvod se ho bát. A už vůbec nemám důvod se bát o nějakýho bratra. I když Wales (kterej ve svejch představách právě škrtim za tu skvělou koupel) je tak inteligentní, že do něj přímo vrazí. Děkuju pěkně. Ještě mu můžeš usnout přímo u nohou. Naštěstí Řím je nějak mimo (to je ale vždycky, jinak by mu přece takový škvrně, jakym jsem byl já, nemohlo nakopat zadek) a nachává blonďáka bejt. Jenže Wales se místo toho rozhodl Ryanovi skočit po krku, podobně jako to udělal před chvílí Anglánův kamarádíček. “Nazdar,” řeknu otráveně. “Tamto byl sice dobrej pokus Anglána utopit, ale příště by se mohl topit jenom on!” Nakonec jenom protočim oči a oficiálně mu odpustim. Ale stojí mě to hodně úsilí. Mohl by se naučit přistávat… nebo usínat v posteli. Podá mi ruku. Sice mám ze zvyku veškerý nabízený ruce odmítat, ale pro jednou ji přijmu. Ale úsměv neoplatim. Zase tak rád ho nevidim. Ale pořád je to lepší než příchod Ryana. Taky je vážně super, že ty dva jsou oba usmrkaný smradi. Může jim bejt tak… 14. Možná 15. Jsem snad nějaká chůva?! Škoda, že Anglán není z doby, kdy byl ještě dítě. Staral jsem se o něj docela rád. Jenže teď tu musim tyhle dva zase chránit. Před Norskem. Před Římem. Před bratrem. Prostě před každym. Nebo je můžu nechat na pospas zlému světu. Nejradši bych je na krk hodil Arthurovi. Ať se stará on. Třeba by mu to zkazilo tu jeho idylku s jeho kamarádem. Z myšlenek mě vytrhne zase Morgan. “1604,” odvětim stručně a s druhou částí otázky už se neotravuju. Může mu to říct Irčan. Mám moc blbou náladu na to, abych se tu obtěžoval s vysvětlováním. Ještě chvíli tam tak postáváme, než nás nacpou do nějakejch… aut. A já fakt nemám sílu uvažovat nad tim, co to je. Spíš si zkontroluju, jestli mám obě děcka u sebe, když už je teda musim hlídat. Jestli jedinkrát uslyšim nějaký: “Nikdo se tě neprosil!”, tak už se na ně fakt vykašlu zvysoka. Cestou jenom otráveně pozoruju mýho milovanýho bratra, jak si vesele děvkaří se svým kamarádíčkem. Normálně před zraky všech. Ta potupa! Pomalu mi i dochází, že třeba Morgan asi ještě neví, že tyhle dva jsou jenom “kámoši”. I když kdo by s Iggyslavem vážně vydržel? Je to děvka! Spí s každym, o koho zakopne. Kdo by chtěl bejt s někym, kdo mu ustavičně zahejbá? Každopádně dojdeme na místo a já skončim na pokoji (překvapivě) s těma malejma harantama. Wales pochopitelně okamžitě usne. To mě akorát otráví. Irčan by tu mohl třeba zatancovat, aby to bylo ještě horší. Rychle na sebe hodim suchý hadry, který se o tolik nelišej od těch, který jsou teď promočený. A chudák můj kilt se utopil! No, bohužel Růženka asi nespí. Mrskne po Ryanovi polštář a ještě se tváří, že s tim nic společnýho nemá. Tak na to momentálně fakt nemám. “Tak to ne! Naserte si, smradi!” zavrčim nerudně a vypadnu dřív, než mě stihne zasáhnout nějaká péřová pohroma. Není mi deset, abych hrál polštářovou bitvu. Mám svojí hrdost a svoje přehnaně velké ego. Radši se jen tak procházím po domě a nechám bratříčky, ať se třeba zabijou.

Finsko - 12. července 2012 23:42

Odine, proč? Vyjdu ven dle Berwaldových pokynů. Přeci jen je to mů já ho mám rád i přes to všechno co se tady za tu dobu stalo. Nechci aby se cítil šoatně… i když tak se asi momentálně cítí. Proč si vůči němu připadám tak hnusný? Vůbec se mi to nezdá… já, chtěl bych aby všechno bylo v pořádku, ale dokud, dokud tady bude Sigurd, tak se na něj bude usmívat a podobně… co když to prostě nezkončí jen u úsměvů? Kdyby včera nebyl mimo tak by stejně k ničemu nedošlo, kdežto kdyby měl místo mě jeho tak by se ani tak nebál a prostě by to dělal už hodněkrát. Já prostě jen… proč se o mě tak bojí… nejsem malé děcko co potřebuje držet za ručičku, už dávno ne! Celou tu dobu tu jen tiše stojím na místě a čekám co se bude dít dál. Jen stojím, uzavřen sám do sebe a nedávajíc nic najevo. Mlčenlivý, tichý a pohyblivý asi tak jako stín umrlce vyprahlého žízní někdo v pouštích nějaké britské provincie. Jako stín pohybující se s okolním světem jen podle nutnosti. A se stejným pocitem pomalu nastoupím do auta a pak… pak se podívám na Berwalda, který si sedne vedle mě. „R-ruotsu…“ Hlesnu tichoulnce a chytnu ho kolem krku. Teď nesmím brečet… nebudu brečet. Nemůžu… nechci, aby Berwald viděl mé slzy, protože já jsem dospělý! Zvládám věci udělat sám a nepotřebuji aby stál věčně za mými zády a kontroloval mě. „Proč se o něj pořád zajímáš? Proč ho máš pořád rád?“ Jemně ho líbnu na krk a pak se mu podívám do očí. Z mých očí lze vyčíst bezmezná oddanost a láska. Já Berwalda upřímně miluju, ale on si to asi neuvědomuje. „Bolí mě, když se na něj díváš tím pěkným pohledem, kterým ses nikdy nedíval na mě.“ Vezmu jeho ruku a položím si jí na srdce. Stále se mu dívám zpříma do očí. ‚Proč mi tohle děláš? Proč se na něj díváš jako na někoho s kým by ti nedělalo takový problém žít pod jednou střechou. Nevyhýbal by ses mu a spal by si s ním do libosti. Na mě se pomalu bojíš jen podívat.‘ Aniž bych stačil říct cokoliv víc, Sigurd vystřelí z auta a já jsem ve vteřině venku taky. Mám z toho všeho hodně nepříjemný pocit, jakoby… jakoby se mělo stát něc opravdu dost nepříjemného. Rychlým krokem se vydávám směrem, kterým utíkal Sigurd. Už odtud vidím, jak tam Dán leží bezmocné na pláži. Zdá se mi to, nebo mi je Sigiho najednou líto. Za to všechno čím teď prošel. Jsem naštvaný sám na sebe za to, co jsem mu řekl. Choval jsem se jako naprostý pitomec. Vidím jak po mě Sigi vrhá pohled a pak jej znovu stáčí k Dánovi. A pak… všechno se seběhlo moc rychle. Prostě tam byl a v následujícím okamžiku po něm nezůstal ani prach. „Sigi…“ Rychle přiskočím k němu a chytnu ho kolem krku. Je mi ho líto. Nedivil bych se, kdyby začal brečet. Sám nevím, jak bych reagoval, kdybych ztratilBerwalda. A tak si tam jen tak klečím a hladím Sigiho po zádech a pomalu se i na mě začíná dostávat jeho momentální melancholická nálada.

Německo - 13. července 2012 00:18

soukromá zpráva od Německo pro Nečekaná změna pravidel Povýšeně se na něj dívám a sleduji tenké pramínky slané vody smíšené se slinami na jeho tváři. Posměšně si odfrknu. Jen někdo jako Francis se dokáže na mělčině málem zadusit vodou. Vodou, která v nejhlubším místě dosahuje sotva po kotníky, možná ani to ne. Nicméně v místě, kde sedí Francis jí je ještě mnohem méně. Prakticky sedí na mokrém písku jen slabě potaženým pár centimetrovou vrstvou průzračně čisté ledové vody. Docela se divím, že Francisovi ještě není zima. No a kdyby byla, tak teď se trochu zahřeje. Pevně držím jeho bradu v prstech a užívám si změnu jeho barvy a výrazů tváře, které střídá jako ponožky. Ze všeho nejvíc se mi zamlouvá ten, kdy vypadá při pohledu na moje párátko skutečně vyděšeně. Ale to vůbec nemusíš, zlato… jenom si s ním trochu zpestříme naše radovánky. Bezděčně se při té představě usměju. V duchu už vidím, jak s jeho pomocí pomohu Francisovi sundat i ten poslední kus oblečení. A když budu opatrný, tak ho při tom ani neškrábnu. Přece jen je kromě hrotu poměrně tupé. A taky docela ohebné, takže se dá v krajní nouzi použít i jako náhrada za bič. Zamyslel jsem se nad tím, co v brzké budoucnosti Francisovi udělám za potěšení, takže jsem si nevšiml té kratičké změny v jeho obličeji. A to mě stálo jedno nepříjemné kousnutí do ruky, kterou jsem ho držel. Bolestivě syknu a snažím se mu ji vykroutit z pusy, ale ten hajzl se zahryzne ještě víc. Cítím na zápěstí něco teplého. Doufám, že mě ta socka neoslintala! “ Francisi, okamžitě mě pusť!“ Zahřímám a druhou rukou ho udeřím pěstí do spánku. Předpokládám, že to zabralo, jelikož Francis pomalu povoluje stisk. Kriticky se podívám na svoje zápěstí. Krev. Ten chlap má štěstí, že je to jenom krev. Ale musím uznat, že má docela stisk. Jako nějakej buldok. odkaz Byl by z něj dobrej hlídací pes, kdyby nepostrádal smysl pro konečné uvědomění si, kdo je jeho pán. Osvobozenou ruku si dlouho neprohlížím. Kromě pár kapek krve, které už stihly skoro zaschnout a nepříjemného pocitu po Francisových zubech, po kterých mi tam zůstaly zřetelné otlaky, které jen tak nezmizí, mohu s rukou úplně normálně hýbat. Svěsím ji podél těla a sleduji, jak Franciso zase vystrkuje růžky a opět pokouší hranice mojí trpělivosti. Vstane a s jisotu dávnou hrdosti mě zcela odmítne poslechnout. Myslím, že očekával, že mě naštve, ale ve skutečnosti mě docela pobavil. A taky ještě mnohonásobně pobaví Na tváři se mi rozlije nehezký úšklebek. A pak ho s chladnou hlavou kopnu do břicha a nepokousanou rukou zaútočím na jeho čelist. Víc není třeba. Francis skončí zpátky na zemi. Rukama si zřejmě ohmatává utržené rány. Má vážně štěstí, že jsem teď v dobrém rozpoložení, jinak bych mu za to zlámal obě ruce nebo zlomil nos. A taky čistě proto, že se s ním pobavím trochu jinak. Po svém. Odolám pokušení si do něj ještě jednou kopnout, přece jen ho chci v použitelném stavu a taky nemám ve zvyku kopat do bezmocných lidí na zemi. Přijde mi to jaksi nedůstojné. “ Máš štěstí, že mám v tuhle chvíli dobrou náladu.“ seznámím ho se situací. “Přece jen jsem ti slíbil jistý druh zábavy a chci, aby sis jí náležitě užil až do konce. Bylo by trochu fádní, kdybys to celý zaspal.“ Zasměju se a přiložím si poraněné zápěstí k ústům a spíš jen tak pro zábavu, než za nějakým vyšším účelem, si ho olíznu. Na jazyku téměř nepostřehnu chuť krve. Nedivím se. Z drobných ranek už mi neteče a to něco málo se už stihlo srazit. Sehnu se k němu a chytím ho zase za vlasy. Zvednu ho z polohy vleže do polohy v kleče. “Ale abychom si rozuměli Francisi. Příště už to nedělej. Nemusel bych mít zrovna chuť ti to vrátit hm… říkejme tomu třeba v naturáliích. Takže teď hezky rychle pofrčíš pro to pá-„ Zarazím se. Moji pozornost, totiž upoutal jakýsi předmět houpající se na místě, kde ještě před chvílí vězeli Francisovo špinavé kalhoty. Jako by ty moje nebyly už taky celé mokré. Stejně jako vršek uniformy. Zadívám se na něj blíž a rozpoznám v něm koště se středně dlouhou násadou. Milá to pozornost od zdejšího moře. Něco takového prostě nemohu odmítnout. podívám se zpět na Francise. A myslím, že on bude taky nadšený. Vleču za sebou Francise, stále ho držíc za vlasy. Věřím, že to pro něj nebude moc pohodlný, zvlášť když tady je už voda až po kolena, ale to je jeho boj. Jednou už se prostě musí naučit, že činy mají své následky. Některé jsou dobré, některé ne. Je to boj, ale takový je už prostě život. A buď se to naučí a bude to akceptovat nebo bude trpět. Vytáhnu koště z vody a zhodnotím zdejší podlaží a hloubku. Nakonec se rozhodnu, že zase taková svině nebudu a vrátím se s Francisem až na pláž. Tam ho odhodím do mokrého písku, který se na něj okamžitě nalepí. Nohou ho překulím na záda a obtisknu mu podrážku na hrudník. Nepředpokládám, že by se zase pokusil o ten akrobatickej kousek jako předtím. Na to je, bych řekl, už dost potlučenej. Nicméně je na můj vkus až moc živej, takže taková menší fixace nohou neuškodí. “Neboj se, nebude to bolet.“ uchechtnu se, když vidím, jeho pohled sledující koště, které zvedám nad hlavu a mířím na něj jeho násadou. Pak se rozmáchnu a zabodnu ho hluboko do země. Hladce do ní zajede asi tak do třetiny. Další část do něj musím zavrtat kroutivými pohyby ve stylu kyvadla a posledních asi třicet čísel jsem do tý země prostě zadupal, takže Francis má teď ruce k písku přiražené koncem koštětě. Nepovažuju za nutné ho dále přidržovat nohou, neboť tohle nevytáhne, i kdyby se rozkrájel. Sám dost pochybuju, jak to z něj nakonec sundám, ale tuto myšlenku odložím na později. Teď je potřeba zabývat se důležitějšími věcmi. Spokoje se na něj podívám a pak se s pocitem dobře odvedené práce sehnu k jeho botám pro svoje zakrvácené párátko. Kriticky si ho zhodnotím a pak se na něj zašklebím. Zaschlá krev ve mně vyvolává vzpomínky na moji dobu. Snažím se je potlačit, ale jsou příliš živé, než aby to šlo. S výrazem hladové šelmy se i s párátkem v ruce opět blížím k Francisovi. Hrotem mu pomalu přejíždím po noze. Lýtko, koleno, stehno… jedu stále výš zanechávajíc za sebou kromě narudlé pokožky i panickou hrůzu z toho, co bude. Na stehnu narazilo párátko na látku jeho spoďárů. Ušklíbnu se a ladně zajedu párátkem pod látku. Popojedu kousek, shrnujíc s sebou i látku. Po pár centimetrech se zastavím a prudce trhnu. Látka zapraská a roztrhne se. Celá jedna nohavice je na dva kusy. Vyjedu párátkem ještě o kousek výš a nakonec s ním zaparkuju ve Francisových slabinách. Zhodnotím svou práci a musím se pochválit. Neudělal jsem mu tam ani jedno škrábnutí. Jsem fakt dobrej “Taky tě to tak vzrušuje?“ zeptám se Francise s neskrývaným zájmem.

Švédsko - 14. července 2012 14:56

Velmi křehké vztahy – naše pravidelná dávka Skandinávských emocí Nasedám do auta a duševně se připravuju na dlouhou cestu plnou napjatého mlčení a nenávistných pohledů, neli přímo ignorovaní svého okolí. Jsem překvapen, že se nic z toho nekoná. Tino se mi hned, co vyjedeme, pověsí na krk. Jsem tím opravdu vyveden z míry. Tohle už se začíná podobat Tinovi, jakého ho znám. A ta náhlá změna mě trochu děsí. O to víc, že zřejmě chce naše rodinné problémy rozebírat tady a teď, před tím řidičem a hlavně před Sigim. A pak to přijde. Otázky. Tíživé otázky, na které bych vlastně taky sám znal odpověď. Odvrátím od Tina pohled a dívám se na okolní ubíhající krajinu. Proč? Nejspíš proto, že je to součást naší rodiny. Protože nechci, aby se mu něco stalo. Nechci, aby se cokoliv stalo komukoliv v naší rodině. teda až na Mathiase Chci je všechny chránit před nebezpečím, které jim hrozí. V případě Sigiho je to jeho náklonnost k Dánovi. Ta náklonnost, která ho jednou málem bude stát život. Nechci, aby to došlo tak daleko. Nechci se znovu dívat, jak si perlu Skandinávie, obávaného hrdého a nepřemožitelného vikinga, kterým byl, Mathias pomalu omotává kolem prstu. Jak ho postupně zbavuje svobody, jak mu přistřihává křidýlka, jak z něj dělá poslušného otroka lásky. Bylo příšerné vidět, jak se ze svobodného lva stává poslušná domácí kočička, která se zamilovaně otírá o nohy svého pána, který se o ni vůbec nestará. Chtěl jsem ho zachránit, vyrvat mu ho z těch prokletých spárů, ale nedokázal jsem to. Slova k němu nedolehla, a když jsem si ho pokoušel vzít násilím, vzpíral se jako vzteklá kočka. A když ne on, tak Mathias vždycky. Smutně se podívám na Sigiho na předním sedadle. Tenhle Sigi je určitě ještě z doby, kdy mu Mathias neublížil. Z hodně dávné doby. Nemá vůbec tušení, do čeho jde. A proto zřejmě nechápe, proč dělám to, co dělám. I když Tino je z mojí doby, ví, co se všechno stane, a přesto to nechápe taky. Podle něj bych se zřejmě měl na Sigiho vykašlat a nechat ho, ať se s tím vypořádá sám. Ale já prostě nemůžu. Na to mi na něm až moc záleží. Stejně jako mi záleží na Tinovi. Tak proč to ani jeden z nich nechce pochopit? Tino si zase postěžuje a já na oplátku mlčím. Pohled upírám na Sigiho. Tino si neuvědomuje, co říká. Jistěže jsem se tak na něj nikdy nepodíval. Na něj jsem se nikdy nemusel dívat s lítostí, zármutkem nebo obavami. Chtěl jsem ho tím povzbudit v dobách, kdy na tom nebyl zrovna nejlíp. Něco jako duševní podpora, že ať už se děje cokoliv, tak má vždycky ještě nás. Na rozdíl od Dána, já jsem nedal Tinovi důvod, aby mě později nenáviděl nebo se ode mě snažil utéct. Když mě políbí na krk, otočím se na něj. Bodne mě u srdce, když vidím ten jeho pohled. Vím, že mě má rád. Vím, že mě miluje. Řekl mi to včera, stejně jako mnohokrát předtím. Ale co já? Skutečně moje srdce patří jenom jemu, nebo se o něj dělí ještě s někým? Přál bych si na tuto otázku znát jednoznačnou odpověď, ale není to tak jednoduché. Sigi byl první, koho jsem měl rád. A kdyby si ho tenkrát neodvedl Mathias, mohl jsem s ním být pořád. Místo toho jsem zůstal sám. Sám, dokud jsem nepoznal Tina. Zdálo se, že to bude fungovat. Možná bych se po čase smířil s tím, že Sigi můj nikdy nebude a možná bych se ho i nakonec vzdal a smířil se s tím… ale jen v případě, že by byl šťastný. Jenže on nebyl. Dán prostě nebyl ten typ, který by si uvědomil, jaké štěstí ho potkalo, jaký skvost mu spadl do klína. Pro něj to byla jen další trofej, kterou získal. Jen něco, o co stojí za to bojovat, ale jen do chvíle, kdy o to jeví zájem ještě někdo jiný. A jakmile zájem z třetí strany opadne, tak to stačí jen strčit mezi ostatní krámy, zamknout pod zámek a víc se o to nestarat. A to bylo něco, co mi nikdy nedalo spát. Něco s čím jsem se nehodlal nikdy smířit. Vím, že Tino čeká odpovědi, ale já jsem mu je nejsem schopen dát. Neodkážu otevřít ústa a říct mu skutečnou pravdu. Nepochopí to. Ublíží mu to. A lhát mu nechci. A tak sedím, dívám se do prázdna a mlčím. Mlčím, jako už tolikrát předtím. Vím, že to nemá rád, ale někdy je lepší raději nic neříkat. mluviti stříbro, mlčeti zlato, jak se říká. Nakonec je to ticho tak tíživé, že se přece jen rozhodnu něco říct, Sigi zakřičí a auto zastaví. Pak už jen sleduji, jak chvatně vystupuje a prchá někam pryč. Ohlédnu se a vidím, jak Tino dělá totéž. S těžkým srdcem pomalu vystoupím také. Dívám se směrem, kudy se vydal Sigi a pak ho zahlédnu. Leží tam, kde ho nejspíš vyvrhlo samo moře. Bezmocně, bezbranně a bezvládně. Vidím, jak se nad něj Sigi sklání a jak postupně zjišťuje, zda žije. Podle Sigiho výrazu to zřejmě Dán ještě nezabalil. Kdyby to záleželo čistě na mě a kdyby tu nebyl ani Sigi ani Tino, pomohl bych mu na druhou stranu. Za všechno, co udělal a co ještě určitě udělá. V tomto případě by to byl nejspíš akt milosrdenství, něco jako ráda z milosti. Zdá se totiž, že Dán mele z posledního. Věděl jsem, proč jsem s sebou nechtěl Sigi brát. Tohle nemusel vidět. Stojím u krajnice, takže neslyším, co si to dva povídají, ale ze Sigiho výrazu čtu, že něco není v pořádku. V jednu chvíli se na nás otočí a já přemýšlím, jestli by byl rád, kdybychom vypadli nebo tu zůstali a pomohli mu Dána nasoukat do auta. Když usoudím, že možná chtějí být sami a taky čistě proto, že já nemohu vystát Dánovu přítomnost, a chci natáhnout k Tinovi ruku, abych mu řekl, že vypadneme, Dán najednou zmizí. Udiveně se na to podívám a pak ještě párkrát zamrkám, zda se mi to nezdálo. Není přece možné, aby se jen tak vypařil. Anebo takhle umírá národ? Prostě jen tak, že se rozplyne? Tino se rozeběhne k Sigimu a obejme ho. Konejší ho. Chvíli se na ně oba dívám a přemýšlím, co bych teď měl udělat. Na jednu stranu jsem rád, že se Dán sám odklidil z cesty, ale zase na druhou stranu… Sigi vypadá hodně sklíčeně, smutně a zoufale. Dokonce mám pocit, že jsem zahlédl, jak brečí. Je mi ho líto. Líto o to víc, že pro něj nemůžu nic udělat. Dána mu nikdo nevrátí a nahradit jej je nemožné. Pomalu k nim dojdu. Pohledem propaluju to místo, kde ještě před chvílí ležel Dán. Poprvé v životě si přeju, aby tu byl. Aby se vrátil. Aby konečně jednou v životě udělal správnou věc. Aby tu teď byl, objal Sigiho a utěšil ho. Ať se mi to líbí nebo ne, on je jedinej na světě, kterej dokáže utišit jeho žal. Ani já, ani Tino, ani kdokoliv jiný. Jen on. “Je mi to líto.“ Pronesu nakonec a myslím to upřímně. Pro jednou bych byl ochoten odhodit svou zášť vůči tomu paku a strpět jeho otravnou přítomnost. Ale jen kvůli této mimořádné situaci. Jen kvůli Sigimu. Podívám se na něj, když udeří pěstí do země. Povzdechnu si. “Mrzí mě to, ale on už se nevrátí, Sigi. “ řeknu tiše. Pak si k nim kleknu a oba je obejmu. Chtěl bych mu toho tolik říct, něco jsme tu s tebou nebo to bude dobrý ale zní to tak hluše, že se nakonec rozhodnu raději mlčet.

Francie - 16. července 2012 00:50

soukromá zpráva od Francie pro Ten zvláštní pocit strachu a… ARTHURE!!! TY BUDEŠ TRPĚT!!! Rána do spánku je nepříjemná a na kratinkou chvíli se mi zatmí před očima. Pak jako ve snu vstávám a na scénu přichází ten pocit, jakobych snad i létal. Dali mi andělé křídla a berou mne k sobě na oblaka, abych střežil milence pronásledované zlým osudem… nebo někým jako je tohle neurvalé, bolnďaté a násilnické stvoření, které však svým způsobem tak sexy a tím, že není tak lehce dosažitelné i se stejnou dávkou neodolatelné? Nalijme si hrnek kávy a zamysleme se nad tímto zvláštním výjevem mé mysli. (pozvedněte džbány a pozastavte film) Je to zvláštní, jak se mi hnusný… Začínám mít z něj strach, ale zároveň ve mně plane touha prozkoumat svými prsty jeho tělo. Sám nechápu tu prapodivnou směsici svých pocitů. Chtěl bych od něj utéct někam pryč, co možná nejdál, ale zároveň vím, že kdyby rozvázal mý ruce, seděl bych u jeho nohou a čekal na jeho slova. (pomalu dopijte džbán) Kdo z vás mne zvládne pochopit? Je zde někdo takový, nebo mne nyní máte jen za pomateného blázna, který se dobrovolně řítí do své vlastní zásluhy? (odneste džbán do myčky a budeme pokračovat) Nicméně ať už je to cokoliv, dostane se mi opětovného pádu na zem a to pěkně rychle a bez jakýchkoliv okras. Nezdá se, že by jedna rána do břicha stačila, ale nyní si mohu být jsitý, že tam zítra skutečně najdu nepěknou modřinu prapodivného tvaru. Další rána přišla na čelist. Zabolela, ale nezdá se, že by byly nějaké vážnější následky. Jen mne poněkud brní ústa. Nyní však opět ležím ve vodě a je mi jasné, že vidle tohoto démona mne opět stáhly dolů. Musím podotknout, že démoni nikdy nejsou ohyzdní, ale naopak. Jsou až překvapivě krásní a okouzlující. Proč tedy děti klameme pohádkami, kde čarodejnice mají velké, křivé nosy s bradavicemi, když ve skutečnosti jsou to mladé, pohledné a přírodou obdařené dívky? Jen ďábel je tak lstivý, že kazí boží dílo ve kterém se náš pán chtěl jednou shlédnout. Ze své pozice na zemi poslouchám jeho slova a sleduji jeho činu. Zatvářím se naprosto znechuceně. Přeci jen, mluví samé nesmysly a žvásty. Navíc, jeho činy se nezdají být hodné národu. Opět začínám pochybovat o tom, že by mohl být národem. Ale kdyby nebyl, nemohl by být tak silný. Vše je tak nechutně sporné. Než bych snad stačil cokoliv podotknout nebo se jakkoliv jinak vyjádřit k jeho opovržlivému chování, zvedá mne znovu do kleče. Tentokrát za vlasy… ten parchant. Bolí to, sice ne moc, ale i tak nahodím grimasu se kterou by mě zfleknu vzali do divadla na post Richarda III. Proud slov však zastaví sám a pohlédne směrem tam, kam v zápětí natočím hlavu i já… ještě, že mám dlouhé vlasy, přeci jen mi to umožňuje nějaký pohyb. Nicméně to co mé oči zří mne zděsí natolik, že mnou projede záchvěv. ‚Arthure…‘ Kdo jiný by za tohle mohl, když ne Arthur. Beztak to všechno pečlivě kontroluje a směje se nám všem ubohým obětem. Ten parchant by zasloužil vyprat v lihu aby se co nejrychleji vzpamatoval. Beztak v tom má prsty i ta jeho milovaná čarodejnice. Nejen, že si musel udělat vlastní církev, jejíž hlavou bude jeho vládce, ale on má ještě tu drzost pod zástěrkou svétské cudnosti promlouvat s ďáblem a létat na košťatech. Jak se zdá, tak si tu i jedno zapoměl a já teď na to budu doplácet. Chtě, nechtě jsem vlečen za vlasy směrem k tomu zpropadenému koštěti a následně i zpět na mokrou pláž. Cesta je bolestivá a náročná, takže i s lehkou úlevou dopadám na břichou a jsem rát, že mé vlasy jsou v naprostém pořádku. A víte, že je lepší, když nevidítě, co to ulízané pako vyvádí? No opravdu… Bohužel mi asi čte myšlenky a tak jsem během několika málo vteřin otočen na záda a pohledem sleduji ten ďáblův nástroj, který svírá ve své ruce. Sleduji v obavách, jak se napřahuje, načež jsem ujištěn jeho nedůvěryhodnými slovy a raději zavírám oči. Ale hle, on skutečně koště zabodl do země a já z toho vyšel bez jakékoliv újmy… tedy pokud se nepočítá to, že zde ležím s naprostou bezmocí a nezbývá mi než čekat až se náše „úchvatné“ německo opět vrátí. Netrvá mu to dlouho a vrací se i s kordem. Ten parchant si s ním chce skutečně dál hrát. S obavami se pokusím vzepřít, ale nemám šanci na to se osvobodit. Nicméně při styku ledového hrotu a mé pokožky sebou přestanu házet a mé svaly se zatnou. A ono je to zvláštní… hodně zvláštní. Když to vezmeme kolem a kolem, kdyby to nebyl kort, ale jen kousek ledu… účinky to má stejné. Zavírám oči a koušu se do rtu. Hlavu natáčím na stranu, aby nebyla vidět červeň, která se mi nahrnula do tváří. Pochvilce se trhá nohavice a kord se uhnízdí tam, kam se za normálních okolností nemá šanci dostat. Cítím, jak ve mně narůstá vzrušení a touha a z té krásné chvilky, kdy věřím tomu, že je to skutečně jen led, mne vytrhne až podezřele tichý hlas mého trýznitele. „N…“ Zaváhám a pohledem najdu jeho obličej. „Sakra… odhoď ten kord…“ Pronesu polohlasem a nebát se, že bych si ublížil, zavrtěl bych se nějakým jemně škádlivým způsobem.

Německo - 19. července 2012 02:30

soukromá zpráva od Německo pro Párátko v akci Sleduji, jak se jeho svaly napínají, když po nich přejíždím svým párátkem. Přemýšlím, jestli je to obavou z toho, že stále věří, že bych ho tímhle mohl pořezat takový nemehlo fakt nejsem nebo zda je to proto, že se mu to líbí a nechce to přiznat. Je to zábavné a svým zvráceným způsobem vzrušující. A zvuk páraného oblečení tomu dodává ten správný náboj. Jak se zájmem sleduju, tak i Francisovi se zdá tato zábava příjemná. Jeho ruměnec ve tváři, který se přede mnou snaží skrýt je jasným důkazem. A když se svým párátkem jako nazývat to kord je urážka kordů zůstanu trčet kousek od jeho slabin, nemohu si nevšimnout jeho reakce. Pousměju se. Francis se mi určitě chtěl snažit namluvit, že ne, ale zavčas si to rozmyslel. Sám přece musí vědět, že by to nebyla pravda. Zrovna od něj bych očekával, že bude v tomhle směru upřímný. Jeho tělu se to evidentně nelíbí a ne málo, to by nedokázal skrýt ani popřít. A zrovna od něj by to vypadalo i dost směšně. „Hm… a co uděláš, když ho neodhodím?“ zeptám se ho s úšklebkem na rtech a laškovně mu přejedu párátkem po břiše. Pak s ním vyjedu až na hruď a jeho krk. Zastavím se pod jeho bradou a špičkou svého nástroje mu jí zvednu. „No, Francisi, řekni. Co uděláš? Začneš snad křičet? Prosit o pomoc? Nebo…“ potutelně se usměju, „ nebo se ti to tak moc líbí a ty bys chtěl víc a tohle je jen tvoje nesmělá žádost. Pokud je tomu tak, tak ti milerád vyhovím.“ Vlastně by mi bylo úplně jedno, i kdyby si přál pravý opak. Právě teď jsem si s ním chtěl hrát. Sjedu hrotem zase zpátky po jeho krku a tentokrát to vezmu kolem jeho velkých tepen. Změním sklon čepele, aby se teď jeho kůže dotýkala co největší plocha. Pak s ním přejedu přes klíční kost až na hruď. S pobaveným úsměvem mu plochou čepele přejíždím po prsou, pak postavím párátko opět na hrot a velice jemně s ním přejedu Francisovi po bradavce. „ Líbí se ti to?“ zeptám se ho a dál pokračuji v jeho škádlení. Po chvilce laškování s hrotem párátka na jeho hrudi, sjedu do jeho středové linie a pomalu si to razím přes jeho břicho zase dolů. Zastavím se až na místě, kde končí jeho roztržené spoďáry. „Myslím, že by bylo na čase tě konečně zbavit tohohle zbytečného kusu hadru.“ zajedu mu párátkem pod gumu spodků a nadzdvihnu ji. Po chvíli rozmýšlení ji s plesknutím pustím zpátky. Rozhodnu se tuto chvíli ještě chvíli napínat a jen tak brouzdám po látce jeho spodního prádla, až opět doputuju k jeho druhé nohavici. Sjedu na její vnitřní stranu a pokusím se ji lehce naříznout ve švu. S tupým hrotem to je sice téměř nemožné, ale když se o něj dokázal pořezat Francis, co bych já s ním nemohl něco přeříznout. Sice se mi to nepovede napoprvé, ani na podruhé a napotřetí ho při tom možná lehce škrábnu, ale povede se mi to. Pak už stačí před sebou hrnout napnutou látku a švy lehce povolují. Takhle dojedu až k Francisově rozkroku, kde se zastavím. Nohavice je z poloviny roztržená, z druhé poloviny stále pevně spojena se zbytkem látky. Přestanu kopírovat linii švu a tentokrát uhnu pod stále ještě pevně spojenou látku. Pod ní mohu jasně vidět, jak se moje párátko lehce vine až nebezpečně blízko Francisova mužství. Na okamžik úmyslně trochu uhnu a trochu se o něj otřu. Pak se vrátím zpátky na původní dráhu a hrotem zase skončím pod jeho gumou. Dotrhnu ji jako předtím první nohavici. Ale tentokrát přetnu i onu gumu, která se jako čertík z krabičky rozprchne na obě dvě strany. Hrotem opatrně shrnu látku z jeho těla a když leží na písku,omotám si jí kus na párátko a pak ji trhnutím vyprostím zpod jeho těla. Prohlížím si jeho bývalé spodky na svém párátku a čím dál tím víc mi to připomíná bílou vlajku na tyči. Znechuceně je ladným pohybem zápěstí shodím z hrotu do moře a ponechám je svému osudu. „Vidíš jakou zábavu jsme si s ním, Francisi, užili. A ty ses ho před tím tak bál, žes pro něj nechtěl ani dojít.“ pronesu lehce posměšně, lehce pobaveně na jeho účet.

Francie - 22. července 2012 21:37

soukromá zpráva od Francie pro Slastné to ponížení Je mi jasné, že si to užívá, ale to já taky… je to tak úchvatné. Strach a slast v jednom. Je zvláštní, že právě tato kombinace je tak zajímavá. Cítím, že si mé tělo začíná dělat co chce. Bradavky vzrušením ztvrdly a jižní část se dává do pohybu. V průběhu jeho slov a přesunutí kordu se mne znovu začnou zmocňovat obavy, ale mému tělu se to líbí. Nevím jestli čeká nějakou reakci a tak jen nasucho polknu. Snažím se co možná nejvíc dýchat zhluboka. Když mi přejíždí po tepně, cítím jak se meč rychle zvedá a znovu klesá. Během několika vteřin mi dojde, že takto zběsile bije moje srdce. Zavírám oči a cítím jak se kord pohybuje po mém těle. Je to až moc příjemné. „Nh…“ Unikne mi sten, když se hrot dotkne mé bradavky. „O-oui…“ Odpovím tichounce a nechávám oči jemně přivřené. Nepopírám, že se mi to líbí, ale sakra… kdy už odhodí ten zatracený kord a zmocní se mě? Je to od něj zákeřné… Je to ponižující, když se mne dotýká jeho kord. Jakoby dával najevo, že mne právě porazil a mohl by mě kdykoliv zabít… ponižující, ale příjemné. Cítím jak kord sklouává níž. Jemně pokrčím jednu nohu v koleni a vrhnu po Ludwigovi prosebný pohled. „Ah… prosím…“ Pronesu a jemně se zavrtím, pak jen překvapeně vyjeknu, když pustí gumu zpátky na místo. Cítím, že se přesouvá k druhé nohavici. To se mi nelíbí… nechci aby si takhle hrál, chci aby se mě alespoň na chvilku zmocnil…Znovu se zavrtím a při škrábanci, který jsem si pravděpodobně způsobil sám, se mi zatmí před očima. „S-sundej je…“ Zaprosím a je snad na první pohled jasné, jak jsou mi nepříjemně těsné. Je to tak ponižující, takhle prosit… Momentálně si připadám jako nějaká jeho hračka a on se jen dobře baví… baví se tím, že mě takto trýzní… proč mě jen nemohl přerazit k tomu kameno a tvrdě se se mnou vyspat? Proč mě musí takto týrat? A proč se mi to líbí? Proč. „A-aah…“ Zaúpím slastně když se kord otřeo mé mužství. Chtěl bych, aby udělal něco víc, ale nejsem ani schopný si říct… můj dech se zrychlil a bylo by těžké ze sebe něco vypravit. Ve chvilce, kdy myslím na úplně jiné věci, jsem naprosto zbaven spodního prádla. S očima zaslepenýma chtíčem se podívám na Ludwiga. „Omlouvám se…“ Pronesu po jeho slovech. Cítím se ponížen… cítím se zadupán do země a uvědomuji si, že něco takového mne bude čekat pokaždé, když mu budu klást odpor, což mi problém dělat nebude. Ale znamená to, že pokaždé získám. „Omlouvám se…“ Pronesu hlasitěji, aby mě slyšel… chci aby to slyšel, ale odmítám vyslovit to, co mi mozek rve do úst. Nechci mu říkat pane. „Prosím.“ Zavrtím se. Jsem vzrušený až na hranici možností, nebo to snad jde i víc? Nicméně… chci, chci aby se mě zmocnil. „Prosím… chci tě…“ Chybí mi ten pocit doteku i přes to, že se mne dotýkal jen kord.

Německo - 27. července 2012 09:46

soukromá zpráva od Německo pro Hra končí… anebo teprve začíná? Pobaveně sleduji Francisovy reakce. "Neříkej, že tě tak moc vzrušil pouhý dotyk chladného kovu? Francisi ty se nezdáš." ušklíbnu se. Vezmu konec párátka do druhé ruky a začnu ho lehce ohýbat ze strany na stranu. Usměju se, když se začne omlouvat za svoje předchozí chování. "Cože si to říkal? Nějak jsem ti nerozuměl?" přeptám se, a zatímco ho ignoruju, prohlížím si lesklou čepel své zbraně. Nemusím čekat dlouho a Francis svojí omluvu zopakuje hlasitěji. "Tak je to správně, ale…“ podívám se na něj spatra "ještě něco tomu chybí. Ale nemusíš se bát, to časem vypilujeme." věnuji mu svůj zářivý úsměv. "Takže ty bys chtěl víc?" vyzývavě zvednu obočí, pak znovu stočím pohled k čepeli. "Co bys řekl, kdybych tě tady teď přefiknul svojí zbraní?" pustím jeden její konec a ten se v ladném oblouku vrátí do své původní polohy. Zatímco mluvím, láskyplně po ní přejíždím dlaní. "přece jen sis jí tak oblíbil. A přinejmenším tvoje tělo po ní zatoužilo." Svěsím párátko hrotem dolů a přejedu s ním po jeho údu nahoru a dolu. Sklouznu s ním ještě o něco níž a zastavím se u jeho otvoru. Zvolna kolem něj přejedu svým párátkem. "Tak co na to říkáš?" Zajedu do něj kousek s hrotem. "Jaký to je? Líbí se ti to?" posunu do něj hrot ještě o kousek. "Nebo je to na tebe příliš malé a nedokáže tě to plně uspokojit?" S jeho vytáhnutím si dávám náležitě na čas a ještě si s ním uvnitř něj trochu pohrávám. Když ho konečně vytáhnu, všimnu si čerstvé krve na jeho špičce. že bych ho při tom trochu poškrábal? V duchu nad tím pokrčím rameny a hodím to za hlavu. "Ale nemusíš se bát, myslím, že tu mám něco přesně pro tebe. Řekněme v tvojí velikosti." ušklíbnu se. nebo možná v trochu větší velikosti, ale to ti určitě vadit nebude. Kleknu si a přitom zabodnu párátko do písku poblíž jeho hlavy. „Těšíš se?“ zeptám se ho a pousměju se. Já už se nemůžu dočkat. Francis nevypadá zase tak špatně a jsem docela zvědavý, jaký je. Stejně nechápu, proč mě před tím bratr tolik odrazoval. Že prej je nebezpečnej? Pche! Vždyť je to takovej poddajnej slaboch, kterej by pro své osobní potěšení udělal cokoliv. V duchu se zasměju. třeba i ojel kus železa, když na to přijde. Začnu si rozepínat pásek. Nemůžu za to, že zakázané ovoce tolik chutná a každej má touhu ho ochutnat. O to víc, když se předním tak vyzývavě nakrucuje. To by nenechalo chladného ani ledovec. Když je přezka rozepnutá, vrhnu se na poklopec. Taky by už mohli vymyslet něco lepšího, co se rozepíná líp než knoflíky. Třeba to rozepínání, co jsem viděl na Francisových kalhotách. Když nad tím tak přemýšlím, tak ty kalhoty určitě nebudou z jeho doby. Nedovedu si totiž představit, že kdyby na něco takového kdysi přišli, že by to přestali používat. Až tady s tím skončím, musím zjistit, co to je. A až se vrátím do své doby, nechám to přidělat na všechny gatě. Myslím, že nebudu jediný, kdo to uvítá jako ohromné zlepšení. Nakonec se mi podaří rozepnout i poklopec. Chytnu Francisovi nohy a trochu ho nadzvednu. S myšlenkami na to zajímavé rozepínalo, ho do něj narvu. Jde to celkem blbě. Přece jen přípravu jsem celkem opominul, teda když nepočítám to škádlení párátkem. No, doufám, že nebudu muset Francisovi říkat, co má teď dělat, aby to pro něj bylo pohodlnější. V tomhle ohledu bych řekl, že má bohaté zkušenosti, a to i přes to, že je tenhle o 3 století mladší, než ten, kterého znám.

Portugalsko - 03. srpna 2012 18:20

soukromá zpráva od Portugalsko pro Sedím, opírám se o Arthura, s kterým jsem si shodou příjemných náhod zrovnika před chvílí vyznal city, a koukám na… film. Film je údajně něco, co vypráví příběh… jako kniha, ale nemusíte u toho číst. Vlastně je to jako divadlo, ale o dost vymakanější. Jenže tomu nerozumim. Pořád tam řešej nějaký kravinky a vůbec to nedává smysl. Pořád měněj názor. Ten Jack tam pořád balí nějakou španělskou poběhlici. Navíc jí v jednom momentě slibuje lásku a potom jí sprostě zradí. Jediná rozumná postava je tam uvázána ke stěžni nějakými pirátskými neznabohy, což není moc milý. Proto radši zase upadám do polospánku na Arthurově rameni a film sleduju tak napůl. Nebo spíš vůbec. Asi bych se vážně odebral do říše snů a konečně se pořádně vyspal po tak dlouhé době. Na lodi se spí mizerně, to potvrdí každý námořník. A od té doby, co mi zmizela loď, jsem taky neměl moc příležitostí se prospat. Jenže jakýsi rušivý element mi spánek vyruší. Otevřu oči, otráveně, zhrozeně a současně trochu škodolibě zjišťuju, že pozadí, který se nakrucuje před tou… televizí, patří bratrovi. “Vypadni i s tou tlustou prdelí od toho, než ti jí stihnu nakopat, bastarde!” vylítne ze mě automaticky, než si stihnu uvědomit, že to není to neschopný pako, který by ani neobeplulo svojí vlastní zemi. Ne, že bych s nim takhle mluvil normálně, ale jsem naštvanej, že už podruhý mi hatí spánek. Nenápadně zívnu a vlastně jsem i rád, že je tu Tonička i s tim svým tupim úsměvem. Aspoň nemusim koukat na ty zmalovaný socky. Už delší dobu doufám, že s tim babcem nemám moc společnejch genů. Je to vůl. Socka. A taky blbec. Jestliže doteď (to nám to dlouho vydrželo) byl můj vztah s Arthurem tajemství, hodlám ho odhalit se vší tou parádou. Chce válku? Má ji mít! Možná čeká, že mi bude vadit, že se nasockoval mezi nás. Možná bere jako výhru, že uvidí naše počínání. Jeho věc. Ať si dělá, co chce. Zvednu se, obejdu sedačku a sednu si Arthurovi na klín (snad nejsem zase tak těžkej, heh). Chvíli vážně jen nevinně sedím, ale potom se otočím, pohladím ho po světlých vlasech a věnuju mu pořádně dlouhý a vášnivý polibek. O Antonia přitom nezavadím ani pohledem. Opřu se o Arthura, jeho paže si nenápadně obtočím kolem pasu a najednou mi pohybující se obrázky přijdou mnohem zajímavější. Tak jo, nekoukám na to, ale po očku sleduju bratra, ale dávám si sakra pozor, aby mě neviděl. odkaz “Připomíná ti ten film tvojí dobu?” usměju se na Arthura, když mě jiná kravina nenapadla. Napadlo mě už jen: “Ta mořská panna je ti celkem podobná, nemyslíš?”, ale to jsem radši zavrhnul. A je pěkně hnusný, že v tom filmu zatím nezmínili žádnýho Portugalce. To je hodně ošklivý. I když bych řekl, že ten zbožnej sympaťák by mohl bejt Portugalec. Doufám, že kdyby Antonia napadla nějaká oplzlá hloupost odkaz, Arthur ho zastaví. Zlehka Arthura políbím na rty a usměju se. Je to spíš nevinná pusa, ne jako ta před chvílí. Tamto byl trolling bratra, tohle je jenom pro Iggyho. Protože on je můj a žádná španělská děvka na něj nemá nárok. Je mi vlastně jedno, co se teď Antonio myslí. Arthura mu nedám ani náhodou. Teď, když spolu můžeme být šťastní, neplánuju ani náhodou se ho vzdát. I když tenhle Arthur je… jinej. Dospělejší, řekl bych. V mojí době jsme oba jenom malí kluci. Nedokážu si představit, že bych s tímhle pirátem vyváděl všechny ty voloviny. Možná je to jenom klam, ale on je jiný. I Antonio je jiný. Je mi jasný, že si zase drží tu svojí milovanou masku. Zase ze sebe dělá idiota. A ještě většího. Podle toho akorát můžu hádat, že je to v jeho době ještě větší hajzl. Ale s Arthurem jsem přece v bezpečí, ne? Když se budu držet pořád poblíž, Antonio mi nic udělat nemůže. Arthur slíbil, že mě ochrání. Není důvod se bratra bát. Sice z něj mám husí kůži, když si uvědomim, jak je právě blízko, ale…dobře, bojim se ho. Když to vezmu tak, že on je ten, kdo mi v budoucnu bude ubližovat, nedokážu se ho přestat bát, i když je u mě Arthur. A ani já nejsem zrovna dvakrát upřímnej, když se tvářim, že je mi putna, že je tak blízko. Nejhorší na tom je, že ani nevim, co všechno se mi v tý jeho unii děje. Musim ho v dohledný době zmáčknout a dostat to z něj. Jenže nesmí bejt poblíž Arthur, protože by to bylo trapný. Ale tim se zase dostanu do ohrožení, protože mě nebude nikdo chránit. Je to složitý. Debilní bratr!

Irsko - 04. srpna 2012 02:17

soukromá zpráva od Irsko pro Už se začínám bát, že se mi odpovědi dostane asi jako předtím v kajutě, kdy mi pár otázek zodpověděl akorát tak Arthur a pak se na mě zvysoka vysrali. Hůř než normálně? Jak se chová normálně? Mám takový tušení, že moje normálně je dost vzdálený od normálně, který myslí Aidian. Vůbec, tohle všechno bratrský napětí mi leze na nervy, někdo by mi mohl konečně vysvětlit, co si nebo co jsme si udělali hroznýho, že jsou teď minimálně ty dva na ostří nože. Možná bych to prostě ignoroval, kdyby to bylo ryze mezi těma dvěma, ale když pak blbou náladu schytávám i já, a když mi k tomu něco říká, že jsme do toho krásně zapletení všichni a několika posledníma stoletíma proplouváme nezmírající touhou vytrhat tomu druhýmu obočí a vypít mu všechen chlast, což je dost silná nenávist oproti dětskýmu pošťuchování, chci prostě vědět, co se děje a z někoho už to info prostě vymámím. Nejlepší by bylo, kdyby se vysvětlování milostivě ujal jeden z bratrů, ale toho se asi nedočkám. To už by stejně tak mohl Francie přestat osahávat všechny kolem. Radši než Římu věnuju pozornost Morganovi motajícímu se kolem něj. Neúmyslně, přirozeně. Je docela vtipný, že samo velký Římský impérium je natolik zmatený, že se ani o nic nepokusí. Ne že bych chtěl, aby se o něco pokoušel a přizabil mi bratra. No jo, bratr! Třeba konečně nějakej, se kterým se bude dát bavit. A třeba i něco málo ví, i když nevypadá zrovna o moc starší. "Morgane!" vykřiknu nadšeně a obejmu ho zpátky. Haha. Takže už jsme kompletní. Hahaha. Let the apocalypse begin! Je mi jasný, že z přítomnosti všech Britů budou hrozně nadšení úplně všichni (A to i když je neznam. Znam bratry, a to stačí.), ale úplně nejnadšenější z toho budou sami Britové. Teda, já osobně s ostatníma nemám problém. Zatím. Závisí na tom, co se dozvím o svojí zářný budoucnosti. Pak už by mi něco vadit i mohlo. Mam chuť ho chvíli nechat tápat, abych mohl mít škodolibou radost z toho, jak jsem ho uvrhl do stejný situace, ve který jsem byl včera já, ale to, jak se rovnou zeptá na naše století, mi napovídá, že už tak nějak ví, co se tady děje. Zhruba. A je to můj bratr, tak se nad ním milosrdně smiluju. Budu si muset najít jinou oběť škodolibosti. Pokud možno nějakou, kterou ještě přeperu, protože zatím se mi nezdá, že by se tu vyskytovalo nějak moc stejně starých národů. Výjimkou je možná tak Sigurd, kterej je ze stejnýho století, ale pořád je starší a kdybych ho byl schopnej přeprat, tak přece netvrdnu pod vikinskou nadvládou, ne? "1014. Z jakýho seš ty?" Zaměřím se na další otázky. Přesně na ty, na který se starší bratr pěkně vykvákl a radši si jenom dál nasraně čučí někam do blba. Jsem zvyklej, že kdykoli ho vidím, tak se aspoň v polovině případů netváří úplně přátelsky, ale tohle už je extrém. Za tu dobu, co jsem tady, jsem ho viděl v lepší náladě jenom, když se bratříčkoval se Sigurdem. A u toho si to teď rozházel zachraňováním mojí týraný maličkosti Litujte mě., takže hádám, že jsme přišli o poslední možnost ho vidět se tvářit nějak jinak než jako kdyby právě.. viděl Říma. To, že ho teď fakt vidí, nám to moc neulehčuje. Snažím si vzpomenout na rok, kterej mi včera sdělil Španěl. "Jsme, tuším, v roce 2011, na Islandu. Netuším proč. A co tu ten kretén dělá, by mě taky kurva zajímalo!" Kurva![/strike] Nemám krom naštvanýho Aidiana a s tím Portugalskem se po sobě plazícího Arthura náladu se koukat ještě na ten římskej ksicht. Sice je fakt, jak už jsem říkal, že mně osobně nic neudělal, akorát se párkrát zkusil zapromenádovat po okolí, jakoby se rozhodoval, jestli už má britskýho počasí dost plný zuby na to, aby se mu chtělo ještě otravovat s dobýváním mýho nádhernýho ostrova. (To je stejně hrozně vtipný, jak se bratři krčí tři na jednom ostrově a já si mám svůj vlastní pro sebe.) Nakonec ho odradil pohled na moje svaly a armáda leprikónů. Zrovna uvažuju, jestli nás tu nechají tvrdnout a mrznout na pláži, nebo jako co, když nás nastrkají do pochybných plechových krámů a někam se vezem. Na to, jak je to pochybný, bych si nějakou takovou věc mohl pořídit, vypadá to jako poslušnější cestovní prostředek než taková ovce. Určitě by se v tom od vikingů zdrhalo jedna radost. Jediný, co můžu po cestě sledovat, je Anglie a jeho takzvaná "věrná děvka Portugalsko". Taky můžu dloubat do Walesu, ale když nereaguje a jen dál zírá na Arthura (což dělaj asi všichni) a pak navrch usne (Jak typické.), tak toho nechám a z vozidla vystupuju znuděn. Suché šaty na pokoji je jedna z mála dobrých věcí, který mě tady zatím potkaly. Jsem za něj rád, to ledovou vodou promočený a ledovým větrem profoukaný oblečení zrovna nesloužilo k zahřání. Ještě než si stihnu dopnout všechny knoflíky, přiletí na mě polštář a já docela pochybuju, že by přiletěl od Alby. Walesovo pochrupování je docela přesvědčivý, ale úplně vidím Aidiana, jak začne polštářovou bitku. A co říkám, v tom momentě se zvedne a odkráčí. Prej smradi.. tche. Seberu onen polštář a mrsknu ho po jeho vzdalujících se už docela vzdálených zádech. Maximálně se teď otočí a praští mě, ale moc nevypadá, že by se mu sem chtělo vracet kvůli jedný facce. Během pár vteřin završím oblíkání a popadnu další polštář, kterej hodím tentokrát po Morganovi. Jestli během předstírání stačil doopravdy usnout, jeho problém. Vrhnu se k Aidianově posteli, a když už tu není, můžu klidně využít jeho polštáře, takže na Morgana přiletí ještě tři provizorní bomby. Než je stihne sebrat a začít házet zpátky, vyběhnu ze dveří, abych našel polštář, co letěl za nejstarším bratrem. Otázka je, kam zmizel. Rozhlédnu se po chodbě a kousek jí popojdu, abych viděl ze schodů. Jak se dostal až tam? To se stává vedlejší otázkou, když si všimnu pootevřených zdobených dveří, vedle kterých leží. Vezmu schody pár skoky, přijdu až k nim a lehce do nich strčím, aby se otevřely. Tak se odhalí pohled na nějaké... schody. Počkám na Morgana, kdyby sem náhodou mezitím nestihl doběhnout, a s polštářem v ruce po nich sestoupím. Tak se dostaneme do sklepa. Vypadá to tady docela zajímavě. Ne že bych tady chtěl trávit delší dobu, hlavně ne v těch okovech na zdi. Jenom stůl pokrytej hromadou papírů se zaklídly a podobnými věcmi vypadá docela sympaticky. Nikomu neublíží, když se v tom trochu poštracháme, ne?

Anglie - 04. srpna 2012 18:32

soukromá zpráva od Anglie pro Už někdy na samým začátku filmu, jak tomu říkají, dospěju k názoru, že je to naprosto dokonale šílená kravina. Nevím, kdyby ten film zasahoval do mojí doby, tak bych si mohl stěžovat na všechny ty nesedící nesmysly (kterých tam i tak vidím dost), ale vzhledem k tomu anglickýmu panovníkovi, se kterým jsem dozajista čest neměl, se to odehrává někdy v pozdějších letech než mých – a tak je teoreticky možný, že se dost věcí změnilo a aspoň půlka toho, co pokládam za kraviny, je správně. Ale to bych jim moc fandil, radši si budu dál stěžovat. Pro začátek.. Co je to za vlajku? Vypadá to, jako kdyby narvali moji, skotskou vlajku plus nějakej další kříž přes sebe. (Jsem v popředí, ha, in your face!) Je to jedna z těch věcí, u kterých si nejsem úplně jistej, jestli si můžu stěžovat, protože tuším, že jsem takový vlajky viděl už v Anglii. Stejně je to pochybný, že bysme s bratrem chtěli rvát naše vlajky na jednu. Asi tak, jako chceme žít na stejným ostrově. Co mi vadí zrovna tak, je rušivej element v podobě nehorázně otravnýho příchozího a na nás zadkem vrtícího Španělska. Je k popukání ho sledovat, jak narozdíl od nás nemá tušení, co je ta podivná krabička, do který se vlezou krom lidí i celý města a země, zač, protože my o tom úplně víme první poslední. Alespoň se nesnažíme s něma mluvit. [sarkasmus] Je od něj sice možná hrozně pěkný, že chce ty nebohý lidičky chycený ve zlovolný krabici budoucnosti zachránit, [/sarkasmus] ale radši bych místo na jeho uplýma kalhotama obtáhlou prdel (Byla by sranda, kdyby mu ty kalhoty praskly.) koukal na ten film. Přestože je to hrozná kravina, docela jsem se do toho zažral a teď mám asi smůlu a nebude mi zrovna dopřáno tomu věnovat pozornost. Ledaže bych předvádějícího se Antonia ignoroval. Jak ho mám asi ignorovat, když se se vší parádou vecpe zrovna do neexistující mezery mezi mnou a Robertem? "Hej! Vypadni!" shodím jeho ruku ze svých ramen. Sedat si mezi nás? Vážně? Možná můžeme bejt rádi, že na nás hned nevytáhl arzenál všeho ostrýho, co by kde sehnal, ale stejně je to hrozně otravný. Když na nás nemůže vytáhnout hrubou sílu, tak nás prostě hodlá otravovat, kdykoli k tomu bude mít možnost a cpát se mezi nás? A to ještě ani neví o těch vyznaných citech pokud si čirou náhodou někde neopatřil skleničku a neposlouchal přes stěnu, pak se teprv začne pořádně snažit, abysme neměli příležitost si toho druhýho užít. Copak myslí, že nás tím přelstí a my se vzdáme jakýchkoli pokusů o.. cokoli? Spíš to tak bude mít ještě horší, protože se před ním budeme chtít vytáhnout. Asi takhle. Než stačím vymyslet nějakej dost účinnej způsob, jak Toničku setřást z pohovky, Portie to vyřeší za mě prostým sednutím ke mně na klín. To je mnohem lepší, než kdybysme se měli natahovat přes jeho povedenýho bratra. Možná by ho to štvalo víc, ale takhle nemá tu možnost nás od sebe odstrkovat. Kdyby si Portie jenom sedl, ale divadlo pokračuje. Zmiňoval jsem, že když se tak pěkně vecpal mezi nás, tak se ho akorát budem snažit ještě víc popíchnout? Tady to je. A já si přece nemůžu nechat ujít příležitost vytrollit Špánislava a užít si Portieho. Když už si tak příhodně sedl a když k tomu ty podobně těsný kalhoty přímo vybízí, nemůžu si pomoct a nezmáčknout mu zadek. Druhou rukou mu stáhnu gumičku/provázek/mašli/cokoli, čim má svázaný vlasy, a taky se mu jima zase prohrábnu. Když se pak chystá odtáhnout, nedovolím mu to a trochu se s ním nahnu před Španěla - takže nás má přímo ve výhledu – abych mu to oplatil. Navrch ještě narušiteli našeho klidu věnuju obdobnej úcul jako předtím v autě. Jestli vybuchne, možná to nebude zas taková sranda, ale dokud proti němu stojíme dva.. Kdybych věděl, že jsme v nevýhodě, tak ho přece tolik neprovokuju. Jenže teď jsme dva a mně pořád nespadl hřebínek od doby, co byla takzvaná neporazitelná Armada poražena. (Kdyby teď nějak zkoušel nás od sebe odtrhnout nebo si sednout na klín ještě Portiemu, tak do něj prostě silně kopnu, aby tu možnost neměl. Smůla.) Motání rukou kolem Roberta se nebráním a když už mám tu možnost, tak ho i chytím za ruku. Nemá smysl se ponořovat do hlubších úvah, jestli ta otázka měla být nevinná nebo se snažit srovnávat moji dobu s tou šíleností na obrazovce. "Možná trochu. Nemůžu soudit, kolik je tam chyb, když se to odehrává někdy po mojí době, ale i tak je to hrozná pitomost," dumám a radši se zaseknu na začátku stížností. I když by to mohl bejt další super prostředek, jak vetřelce otrávit. Usměju se na něj zpátky až po tý puse na rty. K tomu ho obejmu pevněji a hlavu si opřu o jeho rameno. "Mořský panny jsem nikdy nemusel. Vlastně žádný vodní potvory," podělím se o informaci. "Kvůli vší tý havěti v hlubinách se mi nikdy nechtělo lízt do vody." dodám. Z toho by si mohli vydedukovat, že nedostatek plavacích schopností není zrovna moje vina. To neznamená, že nečekám nějakou 'To je dost blbá výmluva pro to, že seš prostě lama' poznámku tady od souseda.

Norsko - 04. srpna 2012 22:03

soukromá zpráva od Norsko pro Norská chvilka deprese Chudáššek strlomeššek (ale není domeššek) autentická vikinská hudba pro depresivnější atmosféru - Idiot! Je to prostě idiot! Cítím jen to, jak mě zaplňuje vzteklá bezmoc. Ten kretén, klidně si zmizí … Prostě jen tak. Po té milé noci, kdy jsem mu řekl... Ani pořádně nevnímám příchod Fina, jen to, jak si ke mně přisedne a snaží se mě hladit a konejšit. Neříkal náhodou ještě před nějakou chvílí, že mě nenávidí? Nerozumím jeho počínání, každopádně jen víc semknu rty a snažím se spolylat všechny deroucí se slzy. Nesmím ukázat slabost. Prostě nesmím. Když mě obejme i Berwald, zaraženě strnu. Nejdřív si užívám ten náhlý pocit bezpečí v jeho náručí, protože pokud je osoba, který bych se šel opravdu svěřit s nějakými pochybnostmi, je to právě on … a pak se vysmeknu a postavím se. Otřu si oči a jen na ně na oba zírám. Propaluji je pohledem se směsicí vzteku, bolesti a zmatení. „Já vím,“ odpovím Berwaldovi. „Přemístil se zpátky do svý doby,“ dodávám. Se značnou sebejistotou, kterou nevím, kde jsem nabral. Ale ten magický závan nemohl snad znamenat nic jiného, než že ho něco nebo spíš někdo někam přeneslo. „Jen … jen nevím, jak se to tomu kreténovi povedlo,“ nadechnu se. „Někdo si tu z nás těžce dělá prdel!“ dodávám už vztekle. Protože jinak to není možný, národy se objeví a zase zmizí jen tak, bez ladu a skladu. Tohle přece není vina žádných bohů, ale zcela jistě magická hra nějakého zakomplexovaného trolla a kreténa. (Jestli je to moje starší já, asi ho opravdu začnu nesnášet! … Hlavně nesmím říct, že svoje starší já podezřívám! Ale .. přece nejsem masochista, abych se rád koukal na to, jak trpím. Nebo jo? … ) Začíná mi docházet, že se ve mně bouří moje potlačovaná vikinská stránka. Veškerá ta náhlá bolet a pocit ztráty se přeměňuje na příšerný vztek. A všechen ten vztek a agrese, která přichází na řadu v bitevních vřavách, maže z mé tváře typický nezaujatý výraz, spíš ho proměňuje a stahuje do vražedné grimasy a v pohledu je chladné vražedné ostří. Pramen vlasů se mi sesmýkne do vlasů a já cítím přesně tu temnou chuť zabíjet, která mě popadne vždycky před vstupem do bitevní vřavy. Zatínám pěsti. Musím si udržet jistou rozvahu. Nemůžu si vztek vylít na nich... „Já … potřebuju se projít,“ zamumlám. „A pročistit si hlavu!“ syknu, i v mém hlase je cítit potlačovaná zuřivost. S tím se otočím a vydávám se od nich. Chci někoho zabít! Něco podpálit! Cokoli! Nejradši bych si našel nějakou vhodnou oběť a rozkuchal ji. V hlavě se mi mihne představa Francise. Jenže … to by vůbec nebylo fér. Navíc, kde ho mám teď najít. Druhá myšlenka patří Arthurovi. Nicméně dojdu k jednomu z blízkých stromů. Chvilku si ho zpytavě prohlížím, jeho tlustý kmen, kůru. Fajn... Nasupeně do něj kopnu, pak ještě jednou. Následná bolest aspoň trochu uspokojí mé rozezlené nitro. Pak do stromu začnu mlátit pěstmi. Kůra mi rozdírá kůži do krve. Třísky odlétají k zemi. „Zkurvenej dánskej kreténe!“ zařvu a fláknu do stromu ještě jednou. Pak se začnu zalykat potlačovanými vzlyky, opřu se o strom rukama a na ně položím čelo. „Kreténe,“ hlesnu znovu. Je tak … tak otravný uvědomit si, že vám na někom záleží … A pak o něj jen tak přijít. Chvilku tak stojím. Pak zvednu hlavu a zadívám se směrem, kde ještě před nějakou chvíli stálo naše auto. To už tam ale nestojí. Vypadá to, že náš pitomej řidič se na nás vysral. Tak ať. Stejně mi to je u prdele. Svezu se podél stromu do písku a opřu se o něj. Zadívám se na nebe. Vážně se potřebuju vzchopit. Vždyť se nic nestalo. Jen tu není Dán, měl bych být rád, že se o toho otravu nemusím starat.... Fajn, tohle nefunguje. Obhlédnu své ruce, docela to pálí, jak jsou rozedřené. Povzdechnu si. Pak pohodím hlavou, vstanu a bez toho, abych Berwaldovi s Tinem věnoval jediný pohled, dojdu k moři. Tam si opláchnu ruce ve slané vodě. Tssk! Pálí to. Každopádně by to mohlo fungovat aspoň trochu jako dezinfekce. S touhle myšlenkou si urvu část košile. Ty vládní zřácenci budou určitě šťastný, že mi budou muset dát nové. A ruce si obvážu. Pak se ušklíbnu, odfouknu si ofinu z čela a zadívám se do dáli přes moře. Jak odhaduji podle slunce, tak směrem, kterým je Dánsko. Kousnu se do rtu a poněkud podrážděně si otřu jednu zbloudilou slzu stékající po mé tváři. Odfrknu si. Pak dojdu k jednomu kamenu, na něm se posadím a zadívám nepřítomně do dálky...

Finsko - 05. srpna 2012 23:11

soukromá zpráva od Finsko pro Zatmění a konec V ten moment, kdy Sigi odešel opodál, Tino přešel ke slané vodě a zadíval se do dálky. Po tvářích mu neteklo až podezřele velké množství slz a úplně mu zmáčelo košili. To proč se rozbrečel, stále zůstává záhadou. Jediné, co víme naprosto přesně je, že když se mu podlomila kolena a on dopadl do mokrého písku, nebe během malé chvilky zčernalo a moře se až podezřele uklidnilo, ovšem vode se zdála být až nebezpečně tmavá. Během chvilky bylo jasné proč Tino tak se zaujetím hleděl do dálky. Připlouval odtamtud pevný, dřevěný člun, který řídila postava v kápi. Na jméně bychom se asi neschodli, ale všichni víme, co to bylo zač. Tinovi se z očí začala řinout krev. Znát to bylo jen podle toho, že jeho košile se začala barvit do ruda. Za celou tu dubu se ani neobrátil. Avšak, teď když se o tom tak bavíme, v lodi se něco nebo snad někdo pohnul. A skutečně za převozníkem se narovanala až důvěrně známá osoba. Muž stál zády k pláži a dlouze se protáhl. Pak se otočil a naplnily se snad i ty nejčernější obavy. Ano, byl to Dán v celé své kráse a s úšklebkem na tváři. Pohlédl na Tina a osušil mu krev z očí. Bylo vidět, jak k němu Tino vzhlédl a obmotal mu ruce kolem krku, jako by to dělal už mnohokrát. Ten dánskej kretén vzal Tina do náruče a jen se ušklíbl směrem k Berwaldovi. "Sorry brácho, jednou stejně bude patřit mě." Když o tom tak mluvíme, mohlo být hned podezřelé, že má na hlavě velkou korunu. Práě nasazoval Tinovi jednu menší a sedl si s ním do lodi. Převozník začal pomalu odplouvat směrem k obzoru. A zanechal nás tak našim otázkám. Skutečně to byl Dán? A co měla znamenat jeho slova? Byla pravda to co řekl? Bude někdy Tino patřit jen a jen jemu? V momentě, kdy se vyjasnilo, zmizel i převozním s oběma národy. A až pěknou chvíli poté se na pláž vrátil nic netušící Sigi.

Švédsko - 06. srpna 2012 02:43

soukromá zpráva od Švédsko pro Co všechno mi ještě chceš vzít? Objímám je oba a v duchu přemýšlím, co bude dál. Jak vlastně naše životy teď pudou dál. Nějak nevěřím, že by se to mohlo nějak urovnat a my aspoň do doby, než se všichni vrátíme zpět domů do našich dob, mohli spolu vycházet. Všichni tři. Hezky spolu. DOhromady. Žádná nevraživost, neshody nebo hádky. Nějakou dobu bychom žili zase hezky pospolu. Jako párkrát v minulosti, kdy jsme žili pod jednou střechou. A čert vzal přitom Dána. Sigi se mi vyškubne z objetí. Nehnutě sedím na zemi, druhou rukou objímajíc už jen Tina a tiše ho pozoruji. Naslouchám jeho slovům, ale neodpovídám. Nemohu mu jeho slova ani potvrdit ani vyvrátit. Odpovědi na ně neznám a na nějaké dohady není vhodná chvíle. Akorát při té poslední zmínce skoro neznatelně přikývnu. Taky si myslím, že tohle celé je jedna velká fraška a někdo v povzdálí se tomu právě nehorázně směje. Když Sigi oznámí, že si jde pročistit hlavu, mám poněkud obavy, co udělá. Nejde snad udělat žádnou hloupost? Doprovázím ho pohledem. Nevidím sice rád, že si začal takhle ubližovat, ale někdy je prostě lepší vybít si nahromaděné emoce, než je v sobě dusit. A čert vem nějakej strom, z kterýho budou jenom třísky. Cítím, jak mi pod druhou rukou proklouzává i Tino. S obavami, že nechám Sigiho bez dozoru, se otočím na Tina. Zdál se mi v posledních několika chvílích prakticky od té doby, co Sigi připlul nějaký divný, skoro jako by to nebyl on. Ale to jsem z velké části přičítal tomo, že si myslel, že na něj vůbec nemyslím a že důležitější je pro mě Sigi. Ve skutečnosti jsou pro mě důležití oba, každý svým vlastním způsobem a ztrátu kteréhokoliv z nich bych nesl velice těžce. Proto jsem docela nervózní, když vidím, jak se ode mne takto Tino vzdaluje. "Tino?" zavolám na něj, ale on vůbec nereaguje. Ani se neotočí, neozve se, nic. Jen zírá kamsi na obzor oceánu. "Tino!" vykřiknu v okamžiku, kdy ho vidím klesat do písku. Úlekem vytřeštím oči a ihned se zvedám na nohy. Tino celou tu dobu jen nehybne klečí/sedí v písku a zrak upírá kamsi v dál. Chci se k němu rozeběhnout, i když není ode mne víc jak pár metrů, ale něco, jako nějaká vyšší moc mě zastaví a přinutí se dívat stejným směrem jako můj žena. Teprve teď spatřím připlouvající člun s dvěmi osobami na palubě. Jednoho z nich neznám, ale ten druhý... nemůže být pochyb. Je to on. Mathias. V celé své přitroublé kráse. Ten má teda drzost se tu po tom všem ještě ukazovat. Pokusím se pohnout, ale jakoby mě držely nějaké neviditelné okovy. Nemohu se ani pohnout. Jen mluvit. "Opovaž se na něj sáhnout, Mathiasi!" křičím na něj, když natahuje k Tinovi ruce. Odpovědí je mi jen jeho posměšný úšklebek a něco, co mi doslova vyrazí dech. Tino k Dánovi vztáhne své ruce a pak mu je omotá kolem krku. Na několik dlouhých chvil se mi sevře srdce a téměř zastaví. Ne... to ne... to nemůže být pravda! "Nechoď..." zašeptám. Stále nemohu uvěřit svým očím. tohle všechno musí být jen zlý sen. noční můra, ze ketré se dřív nebo později proberu a všechno bude tak jako dřív. Štípl bych se, kdybych mohl. Cloumá se mnou beznaděj a vztejk. O to víc, když si Mathias odnáší Tina do lodi. "Okamžitě se vrať, slyšíš?! Pusť ho!" Moje slova vyznívají naprázdno. Vlatsně ne tak úplně. Dán se tím zřejmě baví a užívá si to. Při jeho slovech mi tuhne krev v žilách. "Nikdy! To ti nedovolím!" Slova jsou tak prázdná, když je nemohu doplnit činy. Ale to už jsem nucen sledovat korunovaci Tina jako jeho... královny? Ne, ne, NE! Tino, vrať se! Neopouštěj mě! Chtěl bych tak k němu natáhnout ruku, chtěl bych si ho vzít zpět, ale nemůžu. Jen nepřítomně zírám na vzdalující se loď, která mi odváží mého drahého ženu, který ode mne odešel, aniž by řekl byť jen jediné slovo na rozloučenou. Když loď konečně zmizí moje tělo se najednou zcela bezproblému pohne. Po pár krocích padnu na kolena do mokrého písku, který sem tam ošplouchne zatoulaná vlnka. Nepřítomným pohledem se dívám na obzor. Oči upnuté do místa, kde se loď před chvílí rozplynula. Na tvářích ucítím slzy. Hořké slzy žalu nad ztrátou milované osoby. Moje mysl se z touho ztrátou vyrovnává jen těžko. Jak se to jen mohlo stát? Zatnu ruce v pěst a několikrát jimi praštím do písku. "Proč, proč, proč? Proč mi musíš všechno brát? Nejdřív jednoho a teď si druhýho. Kolikrát mě ještě hodláš srazit na kolena?! To ti to ještě nestačilo?" Svěsím hlavu a pevně zavřu oči. Pocit zoufalství a opuštění mě zcela pohlcuje. Jak mi jen tohle mohl udělat?

Skotsko - 06. srpna 2012 10:25
	Now property of England >8D

Španělsko - 08. srpna 2012 12:25

soukromá zpráva od Španělsko pro Nevím, co je zábavnější. Být na tomto míste v tuhle dobu s blaženým pocitem, že jsou oba dva přítomné národy právě vysoce otravováni mou maličkostí, nebo jejich výraz, když jim neprve zabráním ve výhledu, a poté se vecpu mezi obě hrdličky na pohovku. Netřeba vůbec diskutovat o tom, jak rád tu teď s nima jsem, ačkoliv ani jeden z jedinců zdaleka nepatří mezi mé oblíbené, a vůbec, kdybych si měl vybrat, s kým budu trávit svůj volný čas, tihle dva by byli ti poslední. Až na to, že teď to dělám, a stěžovat si zatím nijak nemůžu. Dokonce když uslyším tu nepříliš lichotivou větu od svého bratra, kterou mi zjevně dá pokyn, abych se dekoval z popředí televize, se nepřestanu culit, takže ve chvíli, když už jsem nasáčkovanej přesně mezi nima, můj pohled jako by říkal „Milenci se milujou, milenci se milujou!!“ (odkaz). Ale ve skutečnosti je mi jejich blízskost byla docela nepříjemá. Zrovna tihle dva, jesus, proč mi to vlastně není jedno? Možná proto, že bych je nechal vyhrát. Moje dvě děvky. Ani náhodou. Jak to tak vypadá, nejsem jediný, kdo se snaží někoho naštvat. Jakmile svou ctěnou prdel zabořím do měkké matračky a zapadnu do opěradla, abych měl při sledování té divnobedny pořádné pohodlí, bratr se rozhodne učinit jednu věc. Vstane, obejde mě a jako by nic se usadí blonďákovi na klín. No dobře, s tímhle já opravdu nemám problém. Momentálně je jeho pokus naštvat mě úplně zbytečný a nevěnuji jeho činu nijakou pozornost. Vlastně je to tak pohodlnější, alespoň se můžu více rozvalit. Jenže v tom se rozhodne do hry zapojit i Arthur a přímo před mým nosem se pustí do sexuálního harašení. Trochu se zamračím, protože tahle situace je už o mnoho horší. Nevidím na televizi! (odkaz) Opravdu nevídaná pohroma. Jen si povzdechnu, a ačkoliv mám vedle sebe místa pro tři další lidi, kam bych se teoreticky mohl přestěhovat a být tak ušetřen toho tlustýho skla, ale já se místo toho rozhodnu udělat mnohem lepší věc. Využiju toho, jak moc naklonění předemnou jsou, jedním pohybem je shodím na svůj klín a opřu o ně lokty, abych jim znesnadnil zvedání se. Takže krom toho, že teď zase vidím na televizi, jsem si pořídil fungl nový opírák pro své tvrdé a špičaté lokty, který právě kotvím někde v oblasti Arthurových zad. Užij si to, obotnatče! (odkaz) A krom toho mám zrovna vhodnou příležitost k tomu, abych se radoval z vítězství Španělských vojsk, kteří právě dorazili vyprášit těm Anglánům kožich. Nenápadně se uculím, a s největším zaujetím pozoruju obrazovku. Lepší situaci jsem si opravdu nemohl vybrat. Nehledě na to, že obě moje děvky se teď krčí c nepohodlný poloze, sice na sobě, ale za to pode mnou. A abych jim to celé ještě víc zpříjemnil, ve chvíli, kdy se ve filmu na scénu opět dostanou Angličané (protože to už mě ten film přestane zajímat), usoudím, že je tam nějaký moc velký ticho a rozpovídám se, jak to mívám v takovýchto situacích ve zvyku. Začnu mlít o všem, co se mi právě na mozku vyskytně, a monologem proberu několik zajímavých témat, týkajících se rajčat, želv, vína, tance, hudby, a samozřejmě, mého malého Romana. Například ten fakt, že se počůrává téměř každou noc, pro ně musí být nesmírně zajímavý. A trocha popovídání není nikdy na škodu, no nemám pravdu?

Francie - 10. srpna 2012 18:20

soukromá zpráva od Francie pro Závěr... bez vyvrcholení A pak, jakoby se všechno událo během několika sekund. Nepříjemně mne pálí pozadí a na těle mám dost značek, které na mém skvělém a opečovávaném těle zanechal ten německý parchant. I přes to, že to bylo fajn a naprosto skvělé, tak tomu parchantovi přece nebudu dělat osobního sluhu... no vlastně, bude mě za to muset nějak platit. A jako platbu neberu to, že ještě následující dva dny budu trpět bolestí, kdykoliv budu potřebovat na toaletu. Nisméně, je to velice trapný pocit, kdy i po rozedření zad od písku, zasvinění tlustého střeva a přetrpění všech těch bolestivých značek musíte stále ležet na zemi, jelikož vás kdosi opoměl osvobodit. A ne, nehodlám to přejít jen pousmáním nad drobnou nedbalostí, tohle dostanu před válečný soud a toho namyšleného, narcistického sexy blonďáka stihne spravedlivý a oprávněný trest. Ještě nikdy, nikomu neprošlo, aby takto zdevastoval mé úchvatné a neodolatelné tělo. Ani tomu ubohému a podřadnému Angličanovi, jelikož za trest se stal mou hračkou pro jednu noc... jo, bylo to kouzelné, jednoduše si představte, jak pod vašimi doteky a veškerou něhou vzdychá nějakej zasranej, surovej pirát s obočím tlustým stejně jako je vysoká ta jeho proslulá věž v Londýně. Samozřejmě chvíli poté, co se vzpamatuji z nepřijatelně silného orgasmu (já chci ještě >.

Čas - 11. srpna 2012 15:15

soukromá zpráva od Čas pro Kalhoty plovoucí po vodě se konečně vzpamatovaly ze šoku způsobeného nalokání mořské vody. Pořád jim vadila a do jisté míry znemožňovala volnost pohybu, ale to bylo mnohem horší na souši než ve vodě. Nenápadně pozvedly nohavici jako teleskop a rozhlédly se po pláži. Jejich majitel byl přikolíkovaný k zemi. Na něm se tyčí ten druhý blonďák. Yes. Perfect. Šance na osvobození se nikdy nebyly tak vysoké. Pomalu a co nejtišeji začnou zabírat nohavicemi v tempech, které by se daly nazývat plaváním. Svůj účel přiblížení se ke břehu to však plní. Dorazí k pevnině zrovna, když se ten druhý blonďák zvedá z jejich svrhlého pána a asi se vymýšlí, co bude dál. Využijí této šance, zvednou se, a.... ... zdrhají jako divé!

Německo - 15. srpna 2012 14:20

soukromá zpráva od Německo pro Já mám z něj snad halušky... hm... s ním už nikdy nespím Upřímně čekal jsem od toho víc. Povídačky zase jako vždycky ohromně přeháněly a já se cítím víceméně zklamaný. Jako... nebylo to špatný, ale prostě jsem se těšil na něco mimořádného, nevšedního a no.. prostě jiného. Tohle bylo v celku obyčejné, jako vždycky. Nic nového pod sluncem. Jsem zklamaný. Takhle jsem si to vážně nepředstavoval. Hm... možná právě před tímhle mě bratr varoval? Povzdychnu si. Tolik práce a pro nic za nic. Zvednu se z Francise a se znuděným obličejem si zapnu kalhoty. Chvíli ho znuděně a opovržlivě pozoruju a pak se odvrátím a pozoruju dění na pláži a nějak nemohu uvěřit tomu, co vidím. Vytřeštím oči a pak několikrát zamrkám. To se mi snad jen zdá?! Vytřeštěna hledím a nevěřím svým očím. To jsou... to jsou zdrhající kalhoty? Nevěřícně je pozoruju, jak se snaží zdrhnout. A že jim to teda jde. Co chvíli si přišlápnou konec nohavic. Asi jsou na ně moc dlouhé. Měly by si je nechat založit. Takhle se co chvíli přerazí. Jen na to pomylsím, kalhoty se natáhnou jak široké, tak dlouhé do písku. Hned se zase zvednou a dál se snaží zdrhnout. Příliš jim to ale nejde. S cukajícími koutky se podívám na Francise. " Francisi, myslím, že ti zdrhají kalhoty. " Smích už potlačuju jen stěží. Ty kalhoty se totiž už potřetí přerazily. "Měl by sis je nějak zkrotit, jinak ti utečou." Pohled na jeho mrzutý ksicht mi nějak připomene fakt, že se stále nemůže ani pohnout, protože jsem ho ještě nepustil. "Ah, promiň, já zapomněl. Ale víš, to ty kalhoty..." Sehnu se k jeho rukám a přemýšlím, jak to udělám. Jak jsem si myslel předtím, to koště jsem tam zarazil fakt na pevno, takže ani při třetím pokusu se ani nepohne. Hm... to by mohl být poněkud problém. Podívám se na jeho spoutané ruce. Ještě že jsem ho svázal jeho páskem, takže to jde celkem dobře rozvázat. Když to konečně povolí, odmotám mu to z rukou, takže teď už stačí, aby si Francis ruce zpod koštěte jen vytáhnul. Zvednu se a zkontroluju, kam zatím stačily kalhoty ve svém zběsilém útěku zmizet. Kupodivu nikam daleko. Už nějak neřeším, zda se mi to jen zdá, zda jde o nějaké divné halucinace nebo něco jiného, ale opravdu se tím bavím. "Hm... myslím, že by sis je měl chytit, než ti definitivně utečou." popíchnu ho. " A pak by ses mohl tak oblíct. Chci se tu jít porozhlédnout." opět pohledem zalétnu ke kalhotám, které právě nabraly směr ke kamenům se zbytkem Francisových věcí. "A tohle je taky tvoje." spustím mu jeho pásek na hruď. "Mohlo by se ti to na ně hodit. Třeba na jejich zkrocení, aby ti už příště neutekly." Takové neposlušné kalhoty bych tedy nechtěl. I když to jejich důmyslné rozepínání se mi stále velice zamlouvá. Doufám, že všechny kalhoty tohoto druhu nejsou stejně nevychované.

Holandsko - 15. srpna 2012 23:24

Veľa veľa vody a tak trochu čudná situácia Dýchanie by malo byť vcelku normálne. Fajn. Čiže by nemalo bolieť... Prečo to potom sakra ide tak ťažko? Otvorím oči. Hm, to je veľká chyba. Poriadne to štípe, a tak ich znova zavriem. Vyzerá to, že som vo vode. Alebo sfetovaný viac ako obvykle. Skúsim sa pohnúť. Hm, to vyzerá skôr na vodu. Čiže by som mal asi plávať. Fajku si založím do vrecka a po krátkom spomínaní na to, ako sa vlastne pláva, sa vydám smerom, ktorým dúfam, že sa nachádza hladina. Nakoniec sa mi podarí dostať na vzduch. To je pozitívne, lebo sa môžem konečne nadýchnuť niečoho iného ako vody. Párkrát sa nadýchnem a rozhliadnem sa okolo seba. Na hladine je pár dosiek a nejaké iné veci... asi z nejakej lode, ktoré ignorujem. Všetko čo potrebujem mám pri sebe. Na druhej strane vidím pobrežie. Dúfam, že to nie je len ďalší prelud a vyberiem sa plávať smerom k nemu. Je to neskutočne nudné a navyše ma čím ďalej tým viac štve, že som celý mokrý. Všetky moje hubičky, celá fajka, všetko oblečenie, vlasy... je to hnus. Vyzerá to však, že na pobreží niekto je. Pridám trochu do tempa a nakoniec sa vytrepem na pláž ovešaný všelijakými chaluhami z mora. Keby som sa nepoznal, tak sa seba samého možno aj zľaknem. Pozriem smerom k postavám. Jedna z nich stojí na mieste. Zdá sa mi povedomá, ale neviem odkiaľ. Druhá - podľa mojich očí Francis – je zakliesnená pod... očividne metlou. Olepený riasami a pieskom z pláže sa na nich zamyslene pozriem, keď sa okolo mňa preterigajú... nohavice? Vrhnem na ne začudovaný pohľad. „Teda, niečo také...“ pokrútim hlavou. A premýšľam, komu môžu patriť a či som si ich vymyslel ja, alebo sú skutočné. Potiahnem sa za vlasy , aby som sa uistil, že sa mi to nezdá a dúfam, že môj matroš už stratil svoj účinok. Očividne sa mi však nezdajú. Keď si však všimnem, že tie nohavice očividne patria Francisovi, absolútne chápem ich pocity. Keby som bol nohavice a patril by som Francisovi, tiež by som sa pokúsil ujsť. Kriticky na nich pozriem. „Takto na verejnosti... ts ts ts... no hanbite sa.“ Stále premýšľam, odkiaľ poznám toho druhého človeka. Aj by som si znova zapálil, keby som nebol celý mokrý... Celé je to takto naprd.

Francie - 19. srpna 2012 22:05

Ehm... a kdy si přihnul? Protočím oči nad jeho chováním. 'Prý zdrhající kalhoty... proboha, co je tohle za debila. Odkrágluju ho při první příležitosti... ale nejdřív ho nechám zažít bolest, aby si udědomil, co to obnáší být národem.' Nechám jej, aby mi odvázal ruce. A posadím se. "Měl by sis pořídit něco na oči." Podotknu podrážděně a podívám se na kalhoty, ležící poslušně na kameni a vyhřívající se na sluníčku. Probodnu ho pohledem a vezmu pásek, kterým po mě hodil. "Tím by měl dostat někdo jiný než ty kalhoty. Někdo, kdo by se potřeboval naučit chovat." Pronesu nakvašeně... samozřejmě proto, že jsem si to fakt neužil a je to sexu neschopný surovec. "Ale někdo začít musí..." Vstanu a vrazím mu pěstí. "A jestli nechceš, abych tohle udělal až tady bude tvůj bratr, tak se ke mě chovej s náležitou úctou a nebuď takový surovec. Stál jsi za starou bačkoru. Kdybys mě nechal dělat mou práci, poznal bys blaho." S tím se otočím a vydám se ke kameni. "Nevím odkud ses tu vzal, ale doporučuji ti se k tomu hromotlukovi nepřibližovat." Promluvím k Holandsku... s naprostým klidem. Jo, ten už mě nahého viděl. 'Nebyly to lázně? Ne počkat... to byl Gilbert? Hm... nějak si to teď nemůžu vybavit.' Přejdu ke kamenu a začnu se oblékat. Nejdřív si obleču košili a pečlivě si ji zapnu. Stejně nechápu co na tomto oblečení v této době lidé vidí. Ta rád bych měl nyní svoje vlastní oblečení. 'Nechápu, jak lidé mohli klesnout k takové jednoduchosti... ohavné.' Po době, kdy se konečně nasoukám do klahot a provléknu jimi pásek se vrátím k onomu nově připlavanému národu. "Jak jsi se sem dostal ty?" Povytáhnu obočí a snažím se ignorovat němce... Samozřejmě, jestlise chlapec přiblíží, tak si ten pásek vytáhnu a tentokrát mu fakt naflákám na prdel. Klidně ho budu obskakovat, ale v tom případě se bude chovat slušně a kultivovaně. I kdybych ho měl střískat do nepoznání.

Portugalsko - 20. srpna 2012 23:54

soukromá zpráva od Portugalsko pro Mám hodně pitomýho bratra. Ten idiot má talent objevit se vždycky ve správnej čas na správnym místě, jenže teď má smůlu. Možná by nás vytrolil, kdybychom si nestihli vyznat city. Takže teď mě Arthur neodstrčí, když budu chtít zahrát nějaký divadýlko před Toniem. Bylo by to hodně trapný, kdybych se mu posadil na klín a on by mě s rudym kvichtem vyřval na druhej konec místnosti. Jo, věřim, že to by se bráška potrhal smíchy. Ještě by se po Arthurovi mohl začít plazit pro změnu on, to by bylo fakt dokonalý. Naštěstí se žádná scéna “Okamžitě slez!” nekonala. Naopak. Polibek byl opětován a… ty kalhoty mě štvou! Mám v nich velkej zadek a mám pocit, že se každou chvíli roztrhnou. Ale netvrdim, že to zmáčknutí mýho dokonalýho pozadí bylo nepříjemný. Trochu sebou cuknu, protože jsem fakt nečekal, že je Arthur takový úchylný hovado. Ale nestěžuju si. Jenže pokračuje. Kdyby mi osahával jen zadek, ale… vlasy! Před mým bratrem. To je to nejúchylnější, co by mohl udělat. Jo, na ponytail jsem fakt háklivej. Nikdo mi na něj nesmí šahat! Krom Arthura, to je výjimka. Je to něco jako můj partner, takže on může. Ale i tak… můj ponytail! (Kulturní vložka, protože jsem nevěděla, co psát, část 1.) Žila jednou jed(e)na krásná(ý) princezna. Jeho vlasy byly dlouhé několik kilometrů, protože žil v tak chudém království, že neměli ani na nůžky. Jenže měl zlého bratra, kterej byl majetnickej retard. Z neznámého důvodu krásnou Portunzel uvěznil ve vysoké věži. Lidé si pošuškávali, že dlouhé vlasy uměly léčit a omlazovat, což byl možná důvod, proč na ně měl ten španělskej neřád zálusk. Měl totiž v oblibě děli, ,hlavně malé chlapce. Vytvořil si harém z těch nejmladších a nejroztomilejších chlapečků z celého království. Ovšem mělo to háček. Ty parchanti se opovážili růst. To samozřejmě Spain nesměl dopustit, protože s většíma dětma si při své velikosti moc neužil. Proto potřeboval, aby byly jeho oběti pořád stejně malé. K tomu mu pomáhaly právě kouzelné vlasy jeho bratra. Pokračování příště, bitches… A trolení pokračuje. Arthur se se mnou nahne před debilního bratra, ktrýho bych sice rád úplně vystřihnul z celý týhle scény, ale co už… nedá se nic dělat. Je fuk, jak moc bude Antonio hrát, že je nad věcí, protože je mi jasný, že tohle už mu vadit bude. EngPort : Sapin - 1:0! “Jo, ten film je kravina.” Nebudu zapírat, že ještě tak před hodinou (o samotě, pochopitelně) bych ho s tak chabou výmluvou poslal někam. Arthur je můj kamarád. A kamarádům bych se neměl smát. Jenže která lemra (lemra, která ještě k tomu žije na ostrově) se nenaučí plavat? Ale to tu samozřejmě nebudu zmiňovat. Místo toho se mile usměju. “Jestli chceš, můžu tě někdy naučit plavat v Portugalsku, tam žádný potvory neplavou. Teda zatím jsem tam žádnou nepotkal.” Bohužel jsem tak nějak zapomněl, že Antonio není úplně bezbranej a pořád má dost možností, jak nám tu romantiku zmrvit. A tohle je… pěkně hnusný! Je sice fakt hezký, že na mě Arthur leží, ale teď mi jeho přehnaná blízkost zrovna nevyhovuje. A ten kretén (Antonio, ne Arthur) nám ještě zabránil v pohybu, takže se fakt nemůžu zvednout. A ležim mu na klíně! Ta potupa! “Hej! Okamžitě nás pust! Tohle není vtipný!” zavrčim. “Až se o tomhle dozví Manuel, pošle do Španělska vojska! A to si piš, že takový socky porazíme bez mrknutí oka! Bejt tebou toho okamžitě nechám!” Jak si vůbec může dovolovat na mě?? Vždyť já jsem starší! A lepší! A mocnější! A bohatší! A hezčí! A taky víc sexy! A mám krásnýho kluka, kterej mě miluje! Tohle je prostě neslýchaná drzost. Zřejmě zapomněl, jak moc silnej jsem. Svojí unii si může strčit někam. V mym roku jsem silnější já, takže mě bude muset respektovat. Jenže očividně nemá slušný vychování. Začne mlít nějaký kraviny. Pěstma ho párkrát pořádně bouchnu do nohy, aby toho už konečně nechal. Ale tu zmíňku o Romanovi a počůrávání nemůžu nechat bez komentáře. “To jsou veverky,” syknu zlostně. Jenže on si kecá dál. Fajn, tak to půjde po zlym. Chce boj, má ho mít. Trvá mi několik dlouhých vteřin, než se na to mentálně připravim. Znechuceně nakrčim nos a praštim co nejvíc do slabin v jeho kalhotách. Dám si záležet, aby to byla fakt velká rána, ze který by se mu, kdyby byla směřována do obličeje, spolehlivě spustila červená z nosu (a při troše štěstí by se mu ten rypák rovnou zlomil). Může si hrát na hrdinu, ale tohle je slabý místo každýho chlapa. Ať je to sebevětší drsoň, tohle ho položí na lopatky. A pokračuju. Stejně znechuceně se oženu po jeho tlustym zadku a nehtama roztrhnu látku, což nebylo moc těžký. Ty kalhoty byly možná i těsnější než ty moje. Teď bude mít na gatích díru. A třeba bude egoisticky rád, že všem bude ukazovat holej tlustej zadek. Každopádně asi budu zvracet. Právě jsem se doknul… bože, to je nechutný. To jsem mu fakt šáhnu do jeho dvou... určitých partií?! Už jen z toho pomyšlení se mi zvedá žaludek. Znechucení je moc velký a fakt se omylem pobleju Antonio přímo do rozkroku. No, super. Tohle je hodně trapný. Každopádně teď nás aspoň nechá bejt, protože dřepět tu s poblitejma a roztrhanejma kalhotama… toho by nebyl schopnej ani on. Vždycky můžu říct, že to bylo schválně. A nebo že moc smrděl.

Norsko - 05. září 2012 03:06

soukromá zpráva od Norsko pro Kámen Sedím na kameni. Myšlenky věnované vzpomínkám na Matthiase a blbnutí, které jsme se spolu prožili. Švéda opodál vlastně nevnímám, neuvědomuji si moc jeho přítomnost, natož jeho náhlé neštěstí. Povzdechnu si. Ruce obvázané košilí mě lehce pálí. Navíc cítím jakési pochybné magické vlnění, jako by po dalším kouzlu. Až to mě přinutí zvednou hlavu a rozhlédnout se. Kde je Tino? Můj pohled padne na zoufale vyhlížejícího Švéda, přimhouřím oči. Pak vstanu a vydávám se k němu. "Taky si ho to odneslo?" optám se, čekám jen kývnutí na potvrzení slov. Pak si přikleknu a Berwalda obejmu. "Najdeme toho, kdo za to může, a podáme si ho," zamumlám mu a pohladím ho po zádech. "Ale teď ... s tím nic nenaděláme, jsou oba ve svých dobách, zřejmě," zamumlám tiše. "Pojď zpátky, já ... mám celkem hlad!" zamumlám, s tím vstávám a podávám Berwaldovi ruku. A je mi jedno, jak je to krátký, ale nechce se mi nic vymejšlet a chci se hnout 8D. A ne, že bych měla nějak moc na co reagovat.

Švédsko - 08. září 2012 00:42

soukromá zpráva od Švédsko pro Je libo piknik na lávových polích? Cítím se poražen. Mnohem víc, než kdykoliv předtím. Nepřítomně zírám do vody před sebou a pořád nemůžu pochopit, co se to vlastně stalo. Nedokážu akceptovat fakt, že je Tino pryč, že si ho odnesl ON! Že si sem prostě jen tak došel, vzal mi ho přímo zpod rukou a zase si v klidu odkráčel. A že to jediné, co jsem mohl dělat, bylo, že jsem tomu mohl nečinně přihlížet. Z počátku ani nevnímám Sigiho příchod. Jsem příliš rozrušen a konsternován. Pokud jde o mě nebyl jsem na něco takového připraven. " Co? Odneslo?" odfrknu si. "Pokud tím TO myslíš Mathiase, pak ano." Očima sleduju obzor, kde jsem naposledy spatřil odplouvající loďku. "On si sem prostě přišel, hm... připlul jako by se nechumelilo a vzal ho! Viděl jsem k němu vzhlíží, jak se nechá od něj svírat v náručí, jak se nechává korunovat dánskou královnou. Chápeš? Dánskou!" Nesmyslně mumlám, aniž bych vůbec věděl, jestli mě poslouchá. Sigiho objetí mě vytrhne z mého hořekování. Opřu si o něj hlavu a nechám svou bolest volně odplout. Jeho objetí je tak utišující, uklidňující. Cítím se najednou mnohem lépe. Děkuju, Sigi. zašeptám do jeho oblečení, když se konečně uklidním. Většinu toho,co říkal, jsem nevnímal. Jeidný, co jsem tak postřehl byla poznámka o hladu a taky fakt, že hned poté se zvedl. Překbvapeně jsem se díval na nabízenou ruku. Přijal jsem ji a nechal ho pomoci mi na nohy. Přemýšlel jsem o jeho posledních slovech, až jsem si vzpomněl na batoh na zádech. "Jestli máš hlad, nemusíme se vracet. Aspoň ne hned. Vzal jsem s sebou nějaké jídlo z kuchyně. Oběd, abych byl přesnější. Takže... bychom se mohli najíst tady. Teda..." rozhlídnu se kolem. "Ne přímo tady, ale tady jako někde venku." Mumlám.