Adorelt
hrálo se Jindy
od: 12. března 2014 20:06 do: 07. srpna 2014 21:23
Dobrodružství vedl(a) Inori
| |
 | Historie Pásu Kdysi dávno vládlo zemi Adorelt sedm různých rodů. Rody si háji svá území, své hranice, bez neshod a hádek. Každý rod vlastnil překrásný drahokam, pocházející z hlubin jejich země, talisman obdařený zvláštní silou. Jednoho dne nepřítel, Temný lord ze sousední země, zatoužil po Adoreltu. Rody se však nedokázali sjednotit. Bez pomoci ostatních, nemohl žádný z nich útok nepřítele odrazit a porážka se tak zdála být stále neodvratnější. Naštěstí ale i lid Aldoreltu našel svého hrdinu. Byl jím obyčejný kovář, Adin, z elfského rodu. Živil se výrobou mečů, brnění i obyčejných věcí. Měl však dar nesmírné síly, odvahy a chytrosti. Jedné noci měl Adin zvláštní sen. Viděl v něm honosný pás složený ze sedmi tepaných ocelových medailonů, tenkých jako hedvábí spojených jemným pevným řetězem. V každém medailonu byl zasazen jeden ze sedmi drahokamů. Kovář si uvědomil, že to co viděl ve snu bylo znamení. Pracoval tajně po mnoho měsíců, aby vytvořil zvláštní pás, který se mu zjevil ve snu. Pak se vydal na dlouhou cestu, navštívil postupně jednotlivé rody a přesvědčil je, aby svůj talisman nechali připevnit k pásu. Rody sice byli nedůvěřivé, ovšem kameny mu dali. Síla rodů vždy vrzostla, když byl kámen vsazen do pásu. Svou sílu tajily do poslední chvíle. Když byl pás konečně úplný, Adin si ho připnul kolem pasu a tu se z něj rozlila záře jasná jako slunce. Rody Deltory se spojily do ohromné armády a v čele s Adinem vyhnaly nepřítele ze své země. A tak se Adin stal prvním králem sjednoceného Adoreltu. Vládl zemi dlouho a moudře. Nikdy se nad nikoho nepovyšoval a nezapomínal, že je to právě důvěra lidu, co mu dali silu, kterou měl. Nezapomínal také, že se sice podařilo nepřítele vyhnat, ale nikdy ho nezničil úplně. Věděl, že Temný lord je vychytralí a lstivý, a jeho zloba a závist nepohasne ani za tisíc let. Adin proto nosil pás stále při sobě a nikdy jej nespouštěl z očí… Výňatek z knihy Historie Adoreltu… Teď je již však úplně všechno jinak. Pás, který byl kdysi nošen každý den, byl dnes připnut králi v den jeho korunovace a pan znovu uschován v královské pokladnici – prý nejstřeženějším místě v království. Už dlouhou dobu lidí v království strádali, neměli se dobře a vlastně začali na své krále zanevřívat. V královské rodině však vládlo štěstí. Za vysokými zdmi královského paláce nebylo vidět strádání ani pláč. Královský rádce přijímal i odpovídal na vše. V podstatě vládl za krále, který se ač s královskou korunou na hlavě k vládě díky rádci moc nedostal. V den, kdy se narodilo malé děvčátko, princeznička se však vše změnilo. Král i s královnou byli zavražděni, dívenka zmizela. A nezbyla po ní ani stopa. A co hůř, Pás byl zničen! Adorelt opět začal ohrožovat Temný Lord, a bez následníka, který by měl svůj pás, byla země ztracena! |
| |
 | soukromá zpráva od Alasea pro Začátek Byl to normální den. Celý den jsem strávila s bratrem mého otce v kovárně. Chodila jsem tam vždy, když jsem měla volnou chvíli. Každý den alespoň na chvíli. A dnes, dnes jsem měla od rodičů chvíli pokoj. Otec byl na lovu a matka dnes zůstávala doma. Vařila a chystala nám večeři. Dnes výjimečnou. Měla jsem narozeniny. Pozvala dnes celou rodinu do našeho domu na malou oslavu, dosáhla jsem sedmnácti let. Na večer jsem spolu se strýcovou rodinou vyrazila domů. Cestou jsme se smáli, povídali si a vlastně po celou dobu jsme nezmlkli. Oslava to byla krásná. Pravda, nikdy to nebylo honosné, rodiče si moc nevydělali, doba byla zlá a lidé sami měli málo, ale bylo to krásné. Sešli jsme se všichni. Otcův bratr, jeho rodina, mí rodiče. Slavili jsme až do pozdního večera. Teta už byla notně unavené, nebylo divu, když byla v pozdním stádiu těhotenství a tak se nakonec se strýčkem rozloučili a vyrazili domů. Nakonec jsme šli spát, jako by to byl každý jiný večer, jako před tím. Možná by to byla i normální noc, kdyby se mi ovšem nezdál ten sen… Bylo to zvláštní. Jako bych byla ptákem, který se bezstarostně prohání oblohou, užívá si volnosti a nic jiného jej nezajímá. Pohlédla jsem pod sebe a tam jsem spatřila temný mrak. *Mrak, na zemi?* napadlo mne a já se rozhodla podívat blíže. Zamířila jsem k zemi a najednou jsem spatřila, že mrak není mrakem, ale velkou armádou černě oblečených postav v čele s jezdcem v obludném černém brnění. Proti němu, na kopci, jakoby stálo světlo. Zaujalo mne to a tak jsem tam letěla. A spatřila jsem armádu snad větši, než tu temnou, se sedmi nádhernými draky a statným mužem v čele. Přelétala jsem nad tou světle oděnou armádou, kroužila jsem jim nad hlavami a čekala, co se bude dít. Pak jsem najednou stála vedle statného muže, byla jsem v plné zbroji, v ruce jsem třímala meč v druhé štít a mé tělo se chvělo očekáváním. Muž vedle mě mluvil, povzbuzoval své bratry ve zbrani, ale já m nerozumněla. Věděla jsem co říká, ale jeho slova jsem neslyšela. Pak pohlédl na mě, ve tváři měl vážný výraz a v očích prosbu. "Kameny, najdi kameny," říkal mi a já zprvu nechápala. "Temnota se blíží, jen kameny jí prosvítí," pravil a až teď jsem si všimla sedmi kamenů, jež měl vsazené v pasů, který mu obepínal pas. "Najdi kameny, zastav temnotu," znělo tmou, která se kolem mě začala šířit. Temná armáda zaútočila... S první řiknutím mé zbraně o temnou čepel jsem se probrala. Vyděšená, zpocená a vyklepaná. Matka se starostí seděla u mé postele a otec se mě snažil vzbudit. Okamžitě jsem matku objala a hlavu jí přitiskla na rameno, jako po každé, když se mi zdál nějaký strašný sen. Máma se mě zeptala, co se mi zdálo a když jsem jí celou tu věc vypověděla, konejšila mě tím, že je to jen noční můra, nic víc. Kdyby tak ale měla pravdu. Byla bych jí tak vděčná, kdyby měla pravdu. Jenže ono to tak nebylo. Každou noc, po celý týden se mi zdálo to samé. Po každé byl hlas onoho muže naléhavější a prosivější. Poslední noční můru jsem už nezvládla. Rodiče mě stále klidnili, že to přejde a že nikam nesmím odcházet. Dokonce mě drželi doma. Otec nechodil nikam, nepustili mě nikam. A já z toho začala bláznit. Nakonec jsem sebrala pár věcí, jako deku, plášť který mi ušila matka a pak nějaké jídlo a ušetřené peníze. A svůj luk, na který mne otec učil střílet, abych mu mohla pomáhat s lovem. Nakonec u věcí zůstala ještě dýka. Otcova dýka, kterou jsem mu tajně vzala. Na své posteli jsem nechala vlastnoručně psaný dopis, omluvu, že už dál nemůžu a utekla jsem z domu. Bez cíle, bez vědění a téměř bez prostředků… |
| |
 | soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Začátek Už je to nějaký ten pátek, co jsem neměl do čeho píchnout. A to do slova. Nejhorší věcí, co se může žoldákovi stát je období bez válek. Proč? Za prvé nemám co dělat, za druhé nemám co do huby a za třetí... no dělat ochranku mě moc nebaví. Proto jsem se toulal krajinou, v kapse posledních pár zlatých, v brašně akorát tak kousek okoralého chleba a oschlého salámu a práce nikde. Mířil jsem zrovna do jednoho města, kde jsem doufal, že naleznu nějakou tu práci, aspoň jako ochranka, byť jsem to moc nemusel. Ovšem nemohl jsem si vybírat, byla nouze. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy jsem byl asi dvě hodiny od toho města. V lese před sebou jsem slyšel nějaké hlasy, nejspíše pětice mužů. Nad něčím se dohadovali, jakoby někoho popichovali. Tohle bylo na cestách normální, všude byli bandité, co vám usilovali o život a nikdo se o to nestaral. Chtěl jsem to nechat být, jenže to bych nesměl zaslechnout vyděšený ženský hlásek prosící o milost. To jsem nemohl nechat jen tak být. Tedy ne, že bych byl hodný člověk, co pomáhá dívkám na cestách, ale jistý kodex jsem měl a ten jsem dodržoval. Například dívkám v nesnázích. Navíc, mohl z toho koukat nějaký ten peníz, jak jsem doufal. Opravdu jsem narazil na pětici chlápků, co stáli v kruhu a uprostřed se krčila nějaká dívka, podle toho, jak jí oslovovali nejspíše elfka. Elfy jsem měl vždycky rád, zvláště pak elfky. Chytil jsem jílec meče, vyndal ho z úchytu, ale z pouzdra jsem jej zatím nevytahoval. Ono cinknutí kovu meče o kov úchytu byl výmluvný více než dost a i když si mě dívka všimla a vrhla na mě prosebný pohled, s bandity to nic neudělalo. Povzdechl jsem si a trochu si odkašlal: "Dovolíte pánové? Mohli byste přestat obtěžovat mou... ženu?" Jasně, ženu... neznal jsem ji, ona neznala mě, ale to momentálně nebylo hlavní. Potřeboval jsem nějaký důvod k tomu, proč jí bránit a nic jiného mě v momentální situaci nenapadlo. Podívali se na mě, konečně, a tři z nich se rozhodli si jít se mnou popovídat. Dva stále drželi dívku v šachu. To bylo špatné pro mě. Kdybych totiž ty tři zabil rychle, mohli by ti zbývající dva zabít dívku a to jsem nechtěl dopustit. Proto jsem se musel pokusit nějak je přinutit, aby zaútočili všichni, zajistit, aby poznali, že dívka neuteče, když proti mě půjdou všichni. A nebo zadoufat, že si s nimi ona poradí, čemuž jsem nevěřil. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Setkání Asi jsem byla vážně hloupá, když jsem se vydala na tuhle strašnou cestu. Na druhou stranu ošklivé sny přestali hned první noc, jenže je nahradil strach. Strach z přepadení. Cesty přece byli plné lupičů, násilníků a vrahů… První dny byli klidné. Vlastně až doposud se nestalo nic zajímavého. Nevěděla jsem, kam mám jít a tak jsem šla směrem k nejbližšímu většímu městu. Ve velkých městech jsou přeci velké hospody, třeba bych tam narazila na někoho, kdo by věděl oč se jedná… Co znamenají ty sny… Jenže to bych nebyla já, kdybych nespadla do nějakého maléru. A že bude hned tak velký, to jsem vážně nečekala. Pět mužů bylo i na mě moc. Ne že bych se ve vesnici neprala, vlastně jsem se prala snad ze všech nejvíc a vedla jsem jako menší skupinku dětí, se kterými jsem si hrávala a ne zřídka to bývalo i trochu nebezpečné a bolestivé. Jenže pět dospělých mužů a se zbraněmi, to je vážně něco jiného. „ Pobavíme se, co vy na to!“ Zaslechla jsem hlas, když mě začali obestupovat. Na to, abych natáhla luk jsem už čas neměla a proto jsem sáhla po dýce. Má jediná obrana. S hrůzou v očích jsem je sledovala jak se přibližovali a snažila jsem se couvat, dokud však nebyli dva i za mnou. Polil mě strach. * Teď mě určitě zabijou… Co sem to zase udělala…. * Napadne mě a vzpomenu si na mámu, jak mi vždycky hubovala, když jsem něco provedla. To byl slabí čaj, proti tomu co se mi teď asi stane. A nebo ne? Zaslechla jsem cvaknutí. Podívala jsem se tím směrem, bylo to docela daleko a byla to moje jediná naděje. Stál tam muž. Ozbrojený. A vypadal úplně jinak než tihle pobudové. Na prázdno jsem polkla a začala ho v duchu prosit. Přesto jsem si nedovolila říct ani slovo. Překvapil mě, když mě označil za svou ženu. Tři z nich se vydali na něj. Dva zůstali na mě. Nevěděla jsem jak s nimi bojovat. Neříkám, že jsem nikdy nebojovala, ale nikdy u toho nešlo o život. Ne jako teď. Koukla jsem se na muže, který mě zřejmě šel zachránit. Alespoň v to doufám tedy. Pak jsem protočila oči v sloup, samozřejmě na oko a složila se na zem. Ti dva jen zakroutili hlavami a vydali se na pomoc těm třem, kteří zatím s řehtáním došli dostatečně blízko k nově příchozímu. Já jen na krátko pootevřela oko, abych zkontrolovala situaci a mrkla na svého zachránce. Těžko říct, jestli to viděl nebo ne, teď to bylo jedno. Měla jsem čas reagovat. Luk i dýku a šípy jsem měla u sebe, nikoho nenapadlo mi to vzít. Blázni! V jednu chvíli jsem ležela na zemi. V tu druhou mi vyletěla noha ke kotníku jednoho z těch dvou, co mě měli prvně hlídat a nakopla ho. Ozvalo se nepříjemné křupnutí, ovšem to už jsem z ramene stahovala luk a na něj vkládala šíp. Seděla jsem na zemi, ale co na tom, to přeci nevadí. Mířila jsem na druhého, který mě ohrožoval. „ Ani se nehni…“ Zavrčím a začnu se zvedat Luk mám mírně natažený, ne tak, aby mi ubíral moc sil, ale taky tak abych ho okamžitě mohla dotáhnout a střelit… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Setkání Meč jsem stále měl v pouzdru, neobtěžoval jsem se ho zatím vytáhnout. Čekal jsem, až přijdou blíže. Dívka evidentně neunesla situaci a i přes to, že měla u sebe luk a v ruce dýku, omdlela. Čekal jsem, že dýku bodne do krku jednomu a pak i druhému, ale nemůžu chtít vše. Ti dva, co ji hlídali se jen uchechtli a zamířili ke mě. Super, aspoň, že tak, pousměju se a podívám se na dívku. Pak si všimnu, že to jen hrála a usměju se ještě více. Když ale udeří jednoho do kotníku a na druhého zamíří lukem povzdechnu si. Huso hloupá, vytáhnu meč a bez meškání zaútočím na ty tři. Smějou se, když vidí délku a velikost mého meče. Jasně, meč je jen o trochu větší jak já a široký skoro jako dva jejich, takže si musí myslet, že budu pomalý a neobratný. Jenže úsměv je přejde jakmile prvnímu banditovy odpadne hlava, aniž by si toho ostatní všimli. Inu, umím no, umím. Trochu je tím vyděsím a upoutám jejich pozornost výhradně na sebe. Nevšímají si dívky, jsem pro ně větší výzva. "Nemáte nasráno? No, já bych měl," ušklíbnu se a odkopnu hlavu toho, co jsem ho právě zabil směrem k jeho kumpánům. K mému překvapení je to vyprovokovalo k útoku. Všechny čtyři najednou. Jak jsme chtěl, usměju se, vykryju jejich první výpady neuvěřitelnou lehkostí a elegancí a rovnou přejdu do útoku. Díky váze meče je jejich obrana nedostatečná a špice mého meče se zakousne do krku jednoho z nich. Ten padne na zem, já stáhnu meč zpět a opřu jej o rameno. Zbývající tři vyděšeně odskočí. "Pořád nic?" ušklíbnu se na ně, jakoby to nebyl vůbec boj, ale čajový dýchánek. "Bylo to jen štěstí... měl štěstí, to se mu znova nepovede," dohadují se mezi sebou, uklidňují se, že mne v dalším útoku porazí. Já se jen usmívám. Opět zaútočí všichni tři najednou, dvěma zbraním se vyhnu, třetí mne zasáhne do ramene, ale to vykryje ramení chránič. Sice mne to trochu rozhodí, ale není to nic, co bych nezvládl. Lehkým pohybem ramene vyhodím meč trochu do vzduchu a rovnou přejdu do útoku. Tentokrát se čepel zasekne do boku dvou z nich. Třetí to nevydrží, upustí zbraň a s křikem uteče. "Že mu to trvalo," povzdechnu si, vytrhnu meč z těch dvou a opřu ho špicí o zem. Pak se ohnu pro kus hadru, co býval blůzou jednoho z banditů, abych otřel čepel od krve a meč vrátím zpět do jeho pouzdra na zádech. Opět se ozve tiché cvaknutí. "Jsi v pohodě?" zeptám se dívky, ale nejdu k ní, začnu prohlížet mrtvoly, jestli něco nemají. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Setkání Překvapil mě, když se na ně vrhl s tím obrovským mečem. A s jakou lehkostí s ním zacházel. A jak je vážně bez větších problémů zpacifikoval. Raději sem přestala na muže mířit, aby mi to náhodou neulítlo a netrefila jsem svého zachránce. Poslední z těch zmetků utekl, lépe řečeno odklopýtal pryč. Roztřeseně jsem stáhla šíp z luku a zadívala jsem se na muže, který mi pomohl. „ J-jsem jen… otřesená.“ Vydechnu a rychle zatřesu hlavou. Luk si hodím opět na jeho místo a ze země zvednu dýku. Následně se zadívám na záda svému zachránci. „ Páni… to je ale velký meč. Musíš mít hrozně velkou sílu, když ho můžeš používat jen tak…“ Dojdu až k němu, mrtvol si nevšímám, i když z nich mám hrozně špatný pocit. Vlastně to nesu docela špatně. Proto raději pohled upírám přímo na jeho zbraň. „ Kdo ho vykoval? Mužu?“ Zeptám se poněkud dychtivěji než bych chtěla. Chci se meče dotknout. Je to vážně zajímavá práce a dokud se soustředím na meč, nedělá se mi špatně a tolik se netřesu… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Setkání Přikývnu na její odpověď a dál probírám kapsy mrtvolám. K mé smůle na tom jsou hůře jak já. Žádná cennost, žádný jídlo, žádný prachy, nekvalitní oblečení i zbraně... sakra, já se mám oproti nim fakt skvěle. Pak mne ale zarazí dívčin cíl zájmu. Jo, něco podobného slýchávám pořád, ale spíše s náznakem výsměchu a nedůvěry. U ní to bylo spíše s úžasem a nevěřícně. Otočil jsem na ni hlavu, stála mi za zády a prohlížela si meč. Narovnal jsem se a otočil se k ní. Byl jsem jen o hlavu vyšší. "Eh... asi?" řeknu trochu nervózně, když se zmíní o mé síle. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, zvláště proto, že to je moje, za celý život jediná zbraň, se kterou jsem uměl a kterou jsem kdy používal. "Nevím kdo ho ukoval, dost..." zarazím se, opět mě obejde a zase kouká na meč. Nezarazil jsem se ale jen kvůli tomu, že zase stojí za mnou a civí na meč, ale spíše proto, že ji neznám a tudíž nemám důvod proč jí vykládat o historii meče. "Hele, měla bys z tohohle lesa vypadnout. To že zmizel ještě neznamená, že se nevrátí. S vícero kolegy," řeknu jí, místo odpovědi na její můžu a prudkým pohybem se otočím k ní. Chytnu je za ramena a podívám se jí do očí. "Hej, slyšela jsi? Meč můžeš obdivovat potom, teď na to není čas," řeknu jí rázně a popostrčím směrem k městu, kam jsem původně mířil i já. No co, do města ji doprovodím, pak ať si jde kam chce, napadne mne a neodpustím si pohled na její zadeček, který občas vykoukne zpoza toulce. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Setkání Držím se pohledem na meči. I když on se pořád točí a nepostojí v klidu. Musím se na něco upnout, protože pak by se mi udělalo zle. Kdybych se zadívala na ty mrtvé, asi by mi se mi udělalo fakt moc zle. Když se prudce otočí zamrazí mě v zádech a ztuhnu. Najednou mě drží. Vážně má sílu. Ztuhnu jak prkno a vylekaně se mu podívám do očí. Zamrkám, když řekne, že teď není čas obdivovat jeho meč. Pohled mi sklouzne k uříznuté hlavě a já zblednu ještě víc než před tím. „ J-je mi … zle….“ Vydechnu a chytím se za pusu. Ani nevím jak odstrčím ho a odběhnu kousek stranou. Opřu se o strom a vyhodím svojí snídani. Nikdy jsem neviděla mrtvé… dobře viděla, ale ti nebyli zavraždění. Byli to staříci. Ti už jít museli. Ale co oni. Zase tak staří nebyli. A on je zabil. Jenom tak. A co teď udělá semnou? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Setkání v lese Čekám na její odpověď, na to, že se rozhoupe a dá do pohybu, ale místo toho se chytne za pusu a se slovy, že jí je zle odběhne na stranu cesty. Nechápavě ji sleduji, pak mi pohled sklouzne k mrtvolám na zemi a dojde mi to. Mrtvolu vidí poprvé. To jsem to dopracoval, povzdechnu si, počkám až se vyzvrací, uleví se jí a pk ji vezmu jemně za rameno. "Fajn, právě jsi vyhodila jídlo, takže můžeme jít? Řekl jsem to jednou a nechci se opakovat, ale tady to fakt není bezpečný... pro tebe," dodám poslední dvě slova a jakmile je toho schopná, zamířím s ní do města. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Setkání Ucítila jsem dotek na rameni. Třásla jsem se. Otřela jsem si tvář. Raději jsem se už nepodívala k mrtvolám. On je tu vážně nechá jenom tak ležet? „ A-ano.“ Vydechnu rozklepaně a začnu se zvedat. Otřu si pusu a radši se vydám pomalu po cestě. Toulec si stáhnu na bok, aby mi nezavazel a nekopala jsem do něj. „ Děkuju.“ Podívám se mu do očí a lehce nakloním hlavu na stranu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Setkání a cesta do města Dívka se nakonec vzchopí a konečně vyrazíme pryč odsud. Celkem mne překvapí její poděkování, ovšem jen na to kývnu hlavou. Stále mi ale nepřichází na mysl, co tu někdo, jako ona, dívka, která evidentně nikdy nevytáhla paty z rodné vsi, dělá. "Kam vlastně jdeš?" nedá mi to nakonec a zeptám se. To jsme už celkem daleko od mrtvol a město, nebo aspoň jeho okrajová část je nám už na dohled. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta k městu Moc nemluví. Proto mě překvapí, když se mě zeptá, kam jdu. Kam já vlastně jdu. Podívám se kolem a skousnu si lehce ret. „ Já nevím. Teď zrovna jdu do města… ale… pak nevím co budu dělat. Možná se vrátím domů, protože ...“ Zarazím se. Proč bych mu měla povídat o svých věcech, když ho neznám. Kouknu se na něj. „ A co ty? A jak se vlastně jmenuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Cesta k městu Začne mluvit, nedívám se na ní, jen poslouchám. Když se pak zarazí a nedopoví to, co chtěla, překvapí mne to, takže se na ni podívám a naše oči se na chvilku střetnou, načež se zeptá ona mě. Zvědavá holka, pousměju se trochu a opět se podívám před sebe, na město. "Já? No, dalo by se říci, že putuji kvůli práci," řeknu jednoduše. Uvědomuji si, že má odpověď toho moc neříká, ale co bych měl vykládat holce o tom, jak to v dnešních dobách mají těžký žoldáci? "Astaroth a ty?" po chvilce mlčení jí řeknu své jméno a rovnou se i zeptám na její. Ne, že b mne nějak zajímalo, ale nechci na ní křičet hej ty, nebo holko. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta k městu „ Kvůli práci? Si… žoldák? Nebo voják?“ Zeptám se ho a prohlédnu si ho. Jedno z toho určitě bude, protože má přece zbraně. A nevypadá na to, že by se válel jen tak v posteli celé dny. Pak se mě zeptá na jméno a řekne mi své. Lehce se pousměju a trochu si pohodím batoh na zádech, aby se mi líp nesl. „ Já jsem Alasea.“ Odpovím mu a natáhnu k němu vřele ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Cesta do města Není hloupá, překvapí mě, když se mě zeptá, jestli jsem žoldák, nebo voják. Trochu se pousměju, drbu se na hlavě a s odpovědí si dávám načas. "Žoldák," řeknu nakonec a překvapeně na ni vyvalím oči, když mi se svým představením nabídne ruku. Tohle gesto jsem už dlouho nezažil. Nakonec ale sundám koženou bezprstou rukavici z pravačky a její drobnou a jemnou ručku přijmu. Je to zvláštní, cítit takovou drobnou ručku ve své obrovské, hrubé a mozoly opředené dlani. "Hostinec, ubytujeme se," ani nevím proč jsem to řekl, tedy hlavně proč jsem řekl, že se ubytujeme a ne že se ubytuju. Ovšem pro teď to hodím za hlavu, nasadím si zase rukavici a zamířím k hostinci. Snad mi těch pár drobných, co mi ještě zbylo bude stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta k městu „ Tak tam jsem měla… taky namířeno. Asi poslední šance jak něco zjistit.“ Povzdechnu si potichu a zatřesu hlavou. Když mi sevřel ruku měla jsem pocit, že kdyby vážně chtěl zmáčknout, nic by mi z ní nezbylo. Přesto jsem se na něj usmála. Nevím proč počítal s tím, že se ubytujeme oba dva ve stejném hostinci, ale asi se v tom vyznal líp než já. No určitě. „ Odkud pocházíš?“ Zeptám se s lehkým úsměvem Rozhlédnu se kolem, ale pak se zase zadívám na něj se zvědavostí v očích. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Ve městě Zjistit? podívám se překvapeně na ní a začnu přemýšlet o tom, co by holka jako ona mohla zjišťovat. V hostinci se zdá být živo, ozývá se z něj hudba, smích a občas i nějaká ta rvačka. Klasický hostinec na kraji města. Když se mě pak ale zeptá odkud jsem, zvědavě se na ni podívám a trochu se zapřemýšlím, jestli jí mám odpovědět, nebo ne. A jestli jo, tak jestli jí mám říci pravdu, nebo radši lhát. Rozhodnu se pro drobnou lež, nepotřebuje vědět, že má rodná vesnice je jen čtyři dny cesty od města (ne, není to ta, kde jsi bydlela ty, jiná, na druhou stranu od města). "Nejsem odsud, jestli se ptáš na tohle," odpovím jí nakonec, přičemž tím odsud myslím tohle království. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda „ Aha, takže pocházíš… od jinud? Jaké to tam je? Víš… já nikdy nevytáhla paty z vesnice, kde jsem vyrostla. Nikdy jsem nebyla tak daleko od domova.“ Povzdechnu si a potřesu hlavou. Na krátko se ohlédnu zpátky a postesknu si nad tím, že je třeba i možný, že rodiče už neuvidím. Skloním hlavu. To už ale dojdeme do hospody. Je jiná než ta u nás. Tady je daleko víc lidí. Docela znejistím. Rozhlížím se kolem, nevědíc, co bych měla udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda Je to přesně jak jsem si myslel, holka, co nikdy nevytáhla paty z rodné vsi se najednou vydala do světa. Celkem by mne zajímalo, co ji k tomu vedlo, ale nejsem ten typ člověka, co by se ptal. Možná mi to řekne sama, možná se to nikdy nedozvím, kdo ví. "Už ani nevím... jsem z domova už hodně dlouho a prošel jsem různými kraji, na to, abych si pamatoval svou rodnou zem," řeknu tak nějak, nicneříkajícně, přičemž opět lžu. Ne v tom, že jsem toho prošel hodně, ale v tom, že si nepamatuju, jak to tam vypadalo. Vlastně to tam vypadá určitě stejně, jako v její vesnici. Všechny vesnice v tomhle koutě světa si jsou strašně podobné. Všimnu si její nejistoty, když vejdeme do hospody a jen se pousměju a položím jí ruku na rameno. "Drž se u mě, bude to tak lepší," řeknu jí klidně. Kdyby někdo z nich věděl, že toho co nás dva spojuje není moc, nejspíše by jí něco udělal a to bych nemohl dopustit, ne po tom, co jsem jí před nějakým tím okamžikem zachránil. "Dvoulůžák na jednu noc, něco k jídlu a k pití. Pro mě pivo, pro malou mošt, nebo něco podobnýho," řeknu přímo hospodskýmu a ten k mému údivu jen přikývne, podá mi klíče a pak i jídlo. "Vezmeme si to nahoru," řeknu mu ještě, načež jen přikývne a talíř s jídlem a dva korbeli položí na tác. "Pět zlatých," řekne cenu a já se smutkem v očích zjistím, že je to přesně tolik, kolik mi ještě zbývá. S těžkým povzdechem vyložím své poslední peníze na stůl, vezmu tác s jídlem a kývnu na dívku. "Vezmi klíče," řeknu jí. Na klíčích je malý přívěšek a na něm číslo dvacet tři. Číslo našeho pokoje. Pak vyrazím přes hospodu ke schodům a do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda Vážně mi toho moc neřekne. Jako by mi ani pravdu neříkal. Raději to nechám být. Když nechce mluvit, tak nechce. Raději. Jakmile jsme v hospodě a on mi nabídne, abych se držela u něj, nejistě kývnu a znovu se rozhlédnu. Asi bych byla ztracená, kdyby mě tu nechal jenom tak. Co jsem si to vlastně myslela? Že přijdu do hospody a všichni mi hned začnou vyprávět o dracích a o pásu a o magických kamenech? To určitě! V dnešní době by z toho měli akorát potíže a za to jim to nestojí. Objedná nám dvoulůžkový pokoj i s jídlem a zaplatí. A že zaplatí hodně. „ Jestli chceš já to zaplatím.“ Povím nakonec potichu a povzdechu si. Je to dost, ale co se dá dělat. Při nejhorším se zabydlím na chvíli v lesích a budu stahovat zvířata jako otec a prodávat jak maso tak kůže. To je potřeba přece pořád no ne? Vezmu klíče a vydám se rovnou za ním do pokoje. Nakonec ho předběhnu a začnu hledat náš pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda Při její zmínce o placení trochu zpozorním, ale nijak moc na to nereaguji. Beztak si budu muset opravdu sehnat něco, co mi vydělá na jídlo a nocleh. Místo toho zamířím do patra, kde mne nakonec předběhne a začne hledat náš pokoj. Ten brzy najde, takže otevře dříve, než stihnu vůbec dojít ke dveřím. Pokoj je to obyčejný se dvěma lůžkama oddělenýma od sebe, jedním stolkem nějakou tou truhlou a skříní a dvěma židlemi. V jednom rohu je něco jako zrcadlo a stojan s mísou, ve které je voda na opláchnutí. Položím jídlo na stůl, odepnu si přezky držící postroj meče na zádech a hodím jej na jednu postel, tu blíže ke dveřím. Pak zasednu ke stolu a jídlo rozdělím na dva díly, abychom se najedli oba dva. "Nestůj tam jak strašidlo a pojď se najíst," řeknu jí s úsměvem a přisunu jí její díl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda Dojdeme do pokoje a já se rozhlédnu kolem dokola. Potichu dojdu k posteli a sundám luk a toulec s batohem než se vydám na chvíli k tomu zrcadlu. Jo je to lepší než káď s vodou. Lehce si otřu tváře a srovnám rozcuchané vlasy, než se zase obrátím k Astovi. „ Děkuju.“ Pousměju se na něj, když na mě zavolá s jídlem a dojdu ke stolu, kde se usadím naproti němu a pustím se do jídla. Jakmile dojím, shodím ze sebe věci až na košilku a kalhoty a lehnu si do postele. Jsem unavená. Dnes to byl opravdu hodně náročný den. „ Tak dobrou noc.“ S tím se schoulím na bok, zavřu oči a začnu celkem klidně usínat. A bohužel vrátil se mi můj sen. Byl stejný, skoro… Jako bych byla ptákem, který se bezstarostně prohání oblohou, užívá si volnosti a nic jiného jej nezajímá. Pohlédla jsem pod sebe a tam jsem spatřila temný mrak. *Mrak, na zemi?* napadlo mne a já se rozhodla podívat blíže. Zamířila jsem k zemi a najednou jsem spatřila, že mrak není mrakem, ale velkou armádou černě oblečených postav v čele s jezdcem v obludném černém brnění. Proti němu, na kopci, jakoby stálo světlo. Zaujalo mne to a tak jsem tam letěla. A spatřila jsem armádu snad větši, než tu temnou, se sedmi nádhernými draky a statným mužem v čele. Přelétala jsem nad tou světle oděnou armádou, kroužila jsem jim nad hlavami a čekala, co se bude dít. Pak jsem najednou stála vedle statného muže, byla jsem v plné zbroji, v ruce jsem třímala meč v druhé štít a mé tělo se chvělo očekáváním. Muž vedle mě mluvil, povzbuzoval své bratry ve zbrani, ale já m nerozumněla. Věděla jsem co říká, ale jeho slova jsem neslyšela. Pak pohlédl na mě, ve tváři měl vážný výraz a v očích prosbu. "Kameny, najdi kameny," říkal mi a já zprvu nechápala. "Temnota se blíží, jen kameny jí prosvítí," pravil a až teď jsem si všimla sedmi kamenů, jež měl vsazené v pasů, který mu obepínal pas. "Najdi kameny, zastav temnotu," znělo tmou, která se kolem mě začala šířit. Temná armáda zaútočila... Jenže já jsem se neprobudila. Všude kolem zuřila bitva a já tam byla jako ztracená. A přesto jsem si všimla něčeho známého. Zvláštního velkého meče. A velkého silného muže. Byl jiný než toho co znám a přesto měl podobné oči… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Pokoj v hospodě Usmál jsem se na dívku, když se pustila do jídla a sám jsem trestal tu svou porci. Když bylo po jídle, vzal jsem svůj meč a začal mu věnovat trochu té pozornosti, co si zasloužil. Tedy ne, že by ztrácel na své ostrosti, což mne vždy udivovalo, ale i tak jsem měl pocit, jako bych se o něj měl postarat. Proto jsem ho vyndal z postroje a začal jsem jej čistit. Když mi dívka řekla, že jde spát, jen jsem přikývl a vrhl jsem na ní krátký pohled, když se svlékala. Chvilku mi pohled uvízl na jejím zadečku i celkově na celé její postavě, ale pak jsem se v duchu okřikl a zase se věnoval meči. Začalo se stmívat a já čistil zbraň už jen tak, abych něco dělal. Opět se celá... vlastně se neleskla, byla z matného kovu, který se prostě neleskl. Ale hlavní bylo, že byl čistý. Proto jsem jej uložil zpět do pouzdra a položil na zem vedle postele, abych ho měl při ruce (mimochodem, postroj na meč není pevný, má jen pevnou špici, kde je uložená špička meče, jinak je z měkké a pevn kůže, takže je ohebný a vláčný jako plášť). Pod polštář jsem vložil dýku a pak jsem ze sebe začal sundavat zbroj. Položil jsem jí na stůl, tuniku hodil přes židli, boty kopl pod stůl a jen v kalhotech jsem zalehl do postele. Už jsem se nemohl dočkat, až se pořádně prospím. Jenže to mi nemělo být umožněno, protože zhruba kolem půlnoci sebou začala dívka tak házet v posteli, že mne to probralo. Došlo mi, že má asi noční můru a vcelku mne zajímalo, co ji asi způsobilo. Ovšem více mne udivovalo, proč se nebudí. Nakonec jsme vylezl z postele a začal jse s ní jemně třst, abych ji probral. "Alaseo, hej..." mluvil jsem tiše, aby se probrala a zároveň z toho neměla šok. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda Sen byl dlouhý, náročný a únavný. A děsiví. Hodně. Všude byla krev a smrt. Ale přesto se zatím draci a lidé drželi. Jejich vůdce několikrát zaprosil, abych našla ty kameny a zdůrazňoval jak je to důležité. A pak se někdo vrhl na mě…. Zaslechla jsem své jméno a pak jsem se s přidušeným výkřikem vzbudila. V očích jsem měla slzy a strach. „ C-co…“ Vydechnu posadím se. Vedle mě sedí ten kluk a drží mě za ramena. Asi semnou třásl. „ P-promiň. Nechtěla jsem tě… vzbudit. Tohle se mi už dlouho nestalo. Teda… teda tejden.“ Polknu a protřu si oči. Před čtrnácti dny jsem měla narozeniny a tím dnem začalo tohle všechno. Asi jsem se zbláznila, nebo já nevím co… ale to je jedno teď je to jedno. „ Víš … něco o kamenech a pásu?“ Zeptám se s nadějí a skousnu si ret. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda Konečně se probere, zmateně na mě kouká, než si uvědomí kde je a pak řekne něco o tom, že se jí tenhle sen už dlouho nezdál. No, pokud se dá za dlouho považovat týden. "V pohodě, stejně se mi nějak blbě spalo..." uklidním jí další slabou lží a pokusím se na ni konejšivě pousmát. Zdálo se, jakoby na něco myslela, než se mě zeptala na otázku, na kterou jsem neznal odpověď. "Eh... kameny? Pás?" nechápavě se jí zeptám, ale nijak moc se nevyptávám, jak to myslela, považuji to stále za zmatení z toho náhlého probuzení. "Radši si ještě lehni a zkus ještě usnout. Nestává se, že byse objevila stejná noční můra," uklidním jí a poradím, aby šla zase spát. Já osobně bych neváhal. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda „ Zdála… se mi každý den stejná… dneska to ale bylo jiné. Byl tak tvůj meč.“ Skousnu si ret. Třeba ho to zaujme víc. Nadechnu se a vydechnu, načež zakroutím hlavou to je taková strašná hloupost. Raději si nakonec lehnu a zavřu oči. „ Promiň. Nebudu tě tím zatěžovat…“ Zašeptám tiše a schoulím se do klubíčka. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda Chystám se jít si zase lehnout, když mi řekne, že se jí ta samá noční můra zdá každý den, ale tentokrát se tam objevilo něco nového. Překvapilo mne to, trochu, to ano, ovšem o to více mne překvapilo, když mi řekla, že ve snu viděla můj meč. Sjedu k němu pohledem (leží mi u nohou) a pak se podívám zase na ní. To je blbost... jí utkvěl v hlavě, když ho viděla a pak si ho promítla do snu, pokusím si to vysvětlit, ale sám moc dobře vím, že noční můry člověk ovlivnit nedokáže. Nic jí na to neříkám, ani na to nijak jinak nereaguji. Opět si lehnu na postel, na záda a ruce si dám za hlavu. Ona se stočí do klubíčka a po chvilce zase usne. Otočím se na bok, čelem k ní a chvilku ji sleduji. Pak mi pohled zase sklouzne k meči. Viděla ho ve své noční můře... zopakuji si a stále mi to nedává smysl. Historie tohohle meče, stejně tak i mých předků je opředena spousty mýty a pověstmi, u kterých nikdo neví, co je na tom pravdy. Zbraň jsem dostal od otce, stejně tak on od svého a tak dále a tak dále. Nevím, kdo jej ukoval, nevím z čeho a ani proč. Ale vím, že jediný, kdo je schopen ten meč ovládat jsou muži z mé rodiny. A já jsem z rodu poslední. Ještě chvíli jsem hleděl střídavě na meč, střídavě na dívku a pak jsem opět usnul, s jednou rukou svěšenou z postele k meči. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda Chvíli mi trvalo než jsem usnula. Ležela jsem na boku ani jsem se nehla, a nakonec jsem odpadla. Znovu. Kéž by to však bylo klidné spaní jako si myslel Astaroth. Že už se noční můry obvykle nevrátí. Ne měl pravdu ta samá už nepřišla… tentokrát přišla jiná. Probrala jsem se ale až ráno. Byl to hluboký spánek a přesto jsem se nevyspala. Stále jsem myslela na to co jsem v tom snu viděla. Kámen schovaný hluboko v jeskyním komplexu kdesi v hoře. A já přesto věděla kam přesně mám jít. Jako by mi někdo tu cestu napsal přímo do hlavy. Krok od kroku. Akorát svítalo, když jsem otevřela oči a všude kolem byl klid. Astaroth ještě spal a proto jsem se oblékla, sebrala své peníze a vyrazila dolů do hostince pro snídani. Nechápu jak to můžou mít tak strašně drahé… Přišla jsem o dva zlaté. A nahoru jsem přinesla každému po kousku masa a chleba a pohárku pití. Snídani jsem položila na stůl a zadívala jsem se na svého zachránce. Nakonec jsem si podepřela hlavu a protřela si oči. Nevyspala jsem. Musela jsem vypadat asi strašně… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda Ráno jsem se probudil... pozdě. Tedy, ne nějak extra pozdě, čas oběda ještě nebyl, ale slunko bylo už dávno na obloze. Ovšem nedivil jsem se tomu, když mne o půlnoci čekalo nemilé probuzení. Chvilku jsem ještě ležel na zádech, sledoval jsem strop a slyšel Alasein dech. Hned na to jsem i slyšel tiché žvýkání a žbluňkání. Nakonec jsem se zvedl přímo do sedu a rozespale jsem se podíval na dívku sedící u stolu a snídající. Koupila snídani, hezké, zamyslím se a místo pozdravu jen ospale mávnu rukou a hodím nohy na zem. Bos dojdu k nádobě s vodou, opláchnu se a podívám se na svůj ksicht do zrcadla. Být možnost, možná bych se i oholil. Poté přejdu ke stolu, své věci bezmyšlenkovitě hodím na postel a podívám se na jídlo, pak i na ni. "Díky a dobrou chuť," poděkuji jí a popřeju a pustím se do jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Hospoda - ráno Konečně se probral. Spal do teď docela klidně, takže to vypadá, že na rozdíl od mě se vyspal dobře. Čekala jsem s jídlem na něj, takže jakmile si sedl ke stolu, popřála jsem mu dobrou chuť a pustila jsem se do jídla. „ Co máš teď v plánu?“ Zeptám se ho potichu a podívám se na něj. V klidu mezi tím jím a uvažuju nad tím jestli se vůbec dostanu do té jeskyně. Třeba by mohl jít semnou. „ Víš… Zdál se mi ještě jeden sen. O jednom… drahokamu. Vím kde je. Jenže se bojím tam jít sama. Moc to tu neznám. Nešel bys semnou?“ Skousnu si ret a odložím chleba. Podívám se na něj. „ Jestli teda nemáš jiné plány.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda - ráno Pomalu jím svou snídani, užívám si každé sousto, kdo ví, kdy se dneska ještě najím. Nevšímám si Alasei, všímám si jídla. Tedy do doby, než se mě zeptá, co mám v plánu. S odpovědí si dávám celkem načas, nejdříve pořádně sežvýkám sousto v ústech, které pak polknu a zapiju pořádným hltem vody. Odložím džbán s vodou na stůl, utřu si ústa hřbetem ruky a podívám se na ni. "Najít si nějakou práci," řeknu jí stroze a pokračuji v jídle. Čekal bych, že jí to bude stačit, ale ona pokačuje. Zatímco já žvýkám, ona mluví. Její otázka mne zarazí. Jasně, jí se zdál sen, holce, kterou znám teprve jeden den a to ani ne celej, a já se hned seberu a půjdu hledat s ní, napadne mne a nad tou myšlenkou se trochu ušklíbnu. Opět si dávám s odpovědí načas, opět nejdříve dojím, jídlo zapiju a pak... pak se na ni pro změnu dlouze zadívám. "Neber to jako urážku, nebo tak, děvče, ale courání se po světě s holkou, co má bláznivý sny, mě nenasytí, ani mi to nezaplatí nocleh," řeknu jí mírným tónem a s lehkým úšklebkem. Ano, teď jsem se projevil přesně takový, jaký jsem. Člověk bez cti, smyslu pro spravedlnost a s minimálními morálními zásadami. Člověk, co jde jen za prachama a je mu jedno, čí ruka mu je podává. Člověk, kterému jde jen o to, aby měl co do huby a kde spát. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Rozchod Vysvětlil to jasně a stručně. A já pochopila. On prostě chtěl peníze a nic víc. On nebyl typ, který by se vydal jen tak někam pro nic za nic. „ Neberu to jako urážku. Chápu to. Potřebuješ peníze.“ Dopiju svojí vodu a zvednu se od stolu. Svůj kousek chleba dám do batohu a začnu se oblékat. Nakonec si opláchnu tvář, rozčešu vlasy a posbírám své věci. Z váčku vytáhnu dvě mince. Zůstalo mi posledních pět. Povzdechnu si a položím dvě mince vedle něj na stůl. „ Děkuju. Opatruj se a žij dobře. Melitelé tě ochraňuj.“ Povím mu a vydám se ke dveřím aniž bych se otočila. Nezastavím se. Nemám vlastně ani moc čas. Do večera bych chtěla být zase v nějakém bezpečnějším místě a to nebude až zase tak jednoduché. Projdu svižným krokem městečkem a mířím si to k horám, kde vím, že je první z drahokamů, které mám najít… Nikdo mě nezastavuje ani si mě nevšímá a proto brzy vyjdu z města. Je krásný den, svítí sluníčko a já mám opět před sebou dlouhou cestu. Osamocenou a možná docela… nebezpečnou. Kdo ví co mě tam kromě drahokamu čeká. Luk raději nepouštím z ruky a dávám daleko větší pozor než před tím, opravdu nechci, aby mě někdo znovu přepadl. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Hospoda - ráno Zapomenu jíst, zvědavě sleduji Alaseu co dělá. Dopije vodu a začne si balit. Když má zbaleno, položí na stůl dvě zlaté mince a poděkuje mi, přičemž se se mnou rovnou i rozloučí. Chci něco namítnout, hlavně tedy aby si ty peníze nechala, ale nestihnu říct ani "Měj se" a je pryč. "Ona to s tím šutrem asi myslí vážně," podivím se, ovšem zůstávám sedět. Je mi jasné, že půjde hledat ten kámen, o kterém mi říkala, ale co mě je po tom? Není to můj problém, já mám svých dost na to, abych si přidělával starosti ještě s nějakým kamenem o kterém zaprvé nic nevím a zadruhé ani nevím proč je má hledat. V klidu si dojím své jídlo, něco málo si i nechám na později, kdybych náhodou nesehnal práci, tak abych nebyl o hladu. Zvednu se ze židle, prvně si natáhnu boty a pak zamířím k posteli, abych na sebe natáhl tuniku. Nikam nespěchám, pokoj mám zaplacený ještě do večera a jakmile bych odsud odešel, už bych se nesměl vrátit. Leda bych za něj znova zaplatil. Natáhnu na sebe svou zbroj, vše pečlivě pozapínám, ujistím se, že dobře sedí a nakonec vezmu meč a usadím si ho na záda. Pak se opět otočím ke stolu, vezmu zbytek jídla, který schovám do drobné torny pod pláštěm a podívám se na ty dvě mince, které mi tu nechala. Nakonec je vezmu a schovám do měšce. Vyšel jsem z hospody, hostinskému vrátit klíč jsem nezapomněl, a pak jsem se vydal do centra města. Chvilku jsem se jen tak toulal po tržišti, prohlížel jsem si, co obchodníci nabízejí a poslouchal jak se mezi sebou baví. Hledal jsem specifický rozhovor. Rozhovor o nízké bezpečnosti daného obchodníka. Nebo alespoň odkaz na to. POtřeboval jsem najít někoho, koho bych ochraňoval. Bylo už kolem poledne, když jsem zrovna stál u stánku s masem a přemýšlel jsem o tom, jestli si koupím něco k jídlu, nebo ne, když jsem zaslechl, že jeden obchodník, co má obchod smíšeného zboží (od jídla, přes oblečení, domácí potřeby až po levné zbraně... většinou prodávané pod cenou) hledá hlídače do krámu. Prý mu to už několikrát vykradli a on zatím nedokázal najít nikoho schopného, kdo by mu obchod ohlídal. Řekl jsem si proč ne a zamířil jsem za ním. Stál jsem před obchodníkem, prohlížel si jeho zboží a opravdu se u něj dalo najít vše. Od trvanlivých potravin na cestu až po hovadiny do domácnosti. Měl zrovna zákazníky, takže jsem se jen tak rozhlížel a můj pohled narazil na sušené maso. Sáhl jsem do měšce a než jsem si uvědomil, že je vlastně prázdný, narazil jsem na dvě mince. Zarazil jsem se a nevím proč, začalo mne hryzat svědomí. Sakra co je? Vždyť s ní nemám nic společnýho, tak proč se cítím, jako bych jí zradil? Jako bych za ní měl odpovědnost? pokládám si otázky, na které neznám odpověď. Zákazníci mezitím odešli a obchodník se podíval na mě s otázkou, co si budu přát. "Já... co nejvíce trvanlivého jídla," řeknu nakonec jen a položím na stůl ty dvě mince. Co to melu? Vždyť jsem chtěl práci, okřiknu se, ale už je pozdě, obchodník začne snášet na pult dva velké balíky sušeného masa, dva stejně velké balíky sucharů a pak nějaké sušené ovoce. Dokonce ani nezapomněl na měch s vodou. Celkem jsem čuměl, že mi toho dal tolik, ale nestěžoval jsem si. Pobral jsem věci, naskládal je do své torny, měch s vodou jsem si připevnil k opasku a s díky a tím, že zbytek si může nechat jsem spěšně odešel z obchodu. Vzpomínal jsem kam z hospody ta umíněná holka zamířila, ale nemohl jsem si vzpomenout. Proto jsem zamířil zpět k hospodě, kde jsem narazil na starýho žebráka, co seděl na zemi a v klobouku měl sotva na krajíc chleba. Po chvilce váhání jsem mu do něj hodil zbytek po mé snídani a počkal až ke mě zvedne pohled. "Děkuji, velkomožný pane, děkuji," podíval se na mne, rychle čapl po jídlu, do čehož mi děkoval. "Díky si nech. Pamatuješ si mě ze včerejška? Přišel jsem s takhle vysokou holkou, měla luk, elfka to byla," ukážu mu zhruba výšku Alasei, zatímco se on začne cpát jídlem. "Viděl, pane, viděl," přikývne a zuřivě se zakusuje do masa. "Kam šla?" zeptám se ho. Určitě tu byl i ráno, určitě jí viděl. Přikývl zuřivě hlavou a jelikož měl plnou hubu chleba a masa a nechtěl, aby mu ani kousek nevypadl, ukázal mi rukou na cestu směrem k horám. Nejdříve jsem ho sledoval nevěřícně, ale věděl jsem, že když žebrákovi pomůžete, nelže vám. Ví, že byste se mohli vrátit a vyřídit si to s ním. Nakonec jsem jen přikývl a zamířil jsem tím směrem. Pak jsem se ještě zastavil a vrátil se k němu. "Pokud zjistím, žes mi lhal a já se tam hnal nazdař bůh, tak věř, že se vrátím a vyřídím si to s tebou," zavrčím mu nebezpečně do obličeje až mu zaskočí. Plácnu ho tvrdě do zad, což mu pomůže. "A nehltej... nech si něco na později, nikdo ti to nesežere," okřiknu ho ještě a zamířím do hor, hledat tu bláznivou cácorku. Šel jsem po cestě, doufal jsem, že jí najdu, ale přeci jen, měla celkem velký náskok, takže jsem moc nedoufal v to, že ji zastihnu. Co to proboha dělám? Teď jsem si mohl válet prdel u obchodníka v krámu a možná i zadarmo žvejkat kus masa, vynadám si, ale odpovědět si nedokážu. Nevím proč, ale něco mne prostě nutí jít za ní. Něco mi v palici šeptá, že za ní mám zodpovědnost, byť nechápu proč. Tím, že jsem jí jendou zachránil jsem za ní vzal zodpovědnost? Tím jsem si jí vzal na starosti? Tak to je, můj milý světe, pěkná hovadina, to ti povím. Ať tak, či onak, spěchal jsem, skoro jsem utíkal, jen abych jí našel a dal na ní pozor, i když jsem stále nevěděl proč. A nakonec jsem jí našel. Ironické bylo, že ve stejné situaci jako včera. Jen tentokrát trochu jinak. Před ní byla jen trojice chlapíků, špatně oblečení, bez bot, potrhaní a v rukách zrezivělé zbraně. Jeden měl zlomený meč, druhý sekeru s velkým zubem a třetí něco, co vypadalo jako okovaný klacek. Prostě parta k popukání. Ona ustupovala stále nazad, v rukou luk, šíp vsazený v tětivě, ale tětivu neměla dotaženou. Kdyby teď šíp vypustila, jen by neškodně spadl na zem a ona to určitě věděla. ALe pořád mířila na chlapíky a stále si je držela od těla. Jen jsem si povzdechl, na jílec meče jsem ani nesahal, t zmáknu i beze zbraně. "Koukám, že tě mají nějak rádi," ušklíbnu se a pak se rozesměju. Leknutím, které u ní má věta vyvolá, natáhne šíp a vypustí ho na jednoho z banditů. Oni samozřejmě překvapení mým příchodem se nekryjí a ten uprostřed to schytá do oka. Hned na to padne k zemi mrtev, jak jinak, vždyť jsem slyšel cvaknout hrot o jeho lebku. "Bu bu bu," zabafám na zbývající dva a ti se rozutečou do lesa jako splašení zajíci. "Mlč, nic neříkej, schovej luk a radši mazej, nikdy tu nejsou jen tři," zarazím ji v rozletu, ještě dříve, než si uvědomí, že ho zabila a snažím se jí popostrkovat v cestě. "Mimochodem, pěkná rána," nedá mi jí nepošťouchnout a palcem ukážu na mrtvolu ležící na zemi za námi s jejím šípem v oku. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta Cesta byla dlouhá a pomalá. Vlastně jako vždycky. Tentokrát jsem šla po polích zarostlých obilím a kukuřicí. Byla to dost dlouhá a neměnná. A nakonec jsem zase došla do lesa. Neměla jsem dobrý pocit, vůbec dobrý, protože předtím mě taky přepadli v lese. Co z toho mají, přepadat v lese? Nic přece. Co je na lese lepšího než na silnici v polích? Tentokrát mě ale přepadli pouze tři. Všechno se seběhlo tak strašně rychle, že jsem ani pořádně nemohla reagovat. Couvala jsem před nimi, mířila na ně i když s ne úplně naplou tětivou. Nechtěla jsem nikoho z nich zabít. Nechtěla, ale to by se za mnou někdo nesměl začít smát. Strašně jsem se lekla, natáhla luk a pustila šíp z tětivy. A samozřejmě s výkřikem. Trefila jsem ho, ozval se nepříjemný zvuk, ale já nevěděla co se děje. Prudce jsem se otočila a on tam jen tak stál. Za mnou. Lupiči se rozprchli pryč a on mě začal popohánět, abych mazala pryč, že tam prej nikdy nejsou jen tři. Vyjukaně jsem na něj koukala. Ani si v tu chvíli neuvědomím, že jsem po někom vystřelila, tedy do chvíle než se o tom zmíní. Vytřeštím na něj oči a pak se zadívám na mrtvolu. „ Z-za… zabila jsem ho.“ Vyhrknu vyděšeně a začnu couvat. Přesně na druhou stranu než mě začal pošťuchovat, abych utekla… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Cesta s nejasným cílem Stále se usmívám, když vidím její zděšený výraz nad tím, že zabila člověka. První zabitý, to znám, povzdechnu si, ale když začne couvat nesprávným směrem, chytnu jí za ruku a nasměruju správně. "Couvání je nepraktické," otočím jí zády ke mě a čelem k horám, které se v dálce vypínají proti nám. Kdybych tak tušil, co tím, že najde ten kámen získá. Tak jako tak, nezdála se, že se má k chůzi, tak jsem jí chytil kolem boku a pomalu jsem vyrazil k horám. "Nemysli na to," řeknu jí tiše, ale po omluvě v mém hlase není ani známky. Nemám se za co omlouvat. "Nesmíš je litovat. Kdyby měli šanci, taky by tě nenechali žít... jenže před tím by tě několikrát znásilnili a určitě ne jemně," řeknu jí tvrdou pravdu. Nijak to nezaobaluju a ani se nesnažím jí to říci nějak jemně, či citlivě. Prostě jí to řeknu tak, jak to doopravdy je. "Věř mi, donutili by tě chtít je zabít. Jenže než bys dostala šanci, buď bys už neměla sílu na to tu udělat, nebo možnost, protože bys byla mrtvá," dodám ještě a dále jí tlačím kupředu. Nejsem ten nejlepší typ člověka na uklidňování holek, co neznají svět. Jenže je smůla, že má slova jsou pravdivá, protože tohle by se s ní opravdu stalo. V tomhle světě to prostě jinak nejde. "Je to buď a nebo. Buď zabij, nebo buď zabita," řeknu jí pravidlo, které v tomto světě a v této době platí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta Chytil mě za ramena a otočil na druhou stranu. Směrem k horám. Chytil mě kolem pasu a snad v první chvíli zatáhl, já zaklopýtala a málem upadla na zem, ale on mě držel pevně. A notnou chvíli mě nepustil. Jen mluvil a vysvětloval mi proč bych jich neměla litovat. Vzala jsem někomu život. Cožpak to je správné? Není přece. I kdyby to znamenalo, že ho někdo vezme mě ne? Nebo ne? Nedokážu ale nic říct. Ne k tomuhle tématu. Roztřeseně se na něj podívám a otřu si oči. Chápu proč to říká, nemá důvod mi to vysvětlit jinak. Pak skloním hlavu. „ Proč si tady? Já nemám čím bych ti zaplatila a povídat ti historky o tom, že na konci nás čeká ohromný poklad se kterým si budeme moct dělat co chceme, taky nemá cenu. Tak proč? Nemáš žádný důvod ne?“ Zeptám se potichu a odtáhnu se. Sundám jeho ruku ze svého boku a zadívám se na hory. „ Nevím proč mě to nutí jít dál… nevím. Ale já musím. Utekla jsem kvůli tomu z domu. Nemohla jsem to rodičům vysvětlit. Každý den od mých sedmnáctých narozenin se mi zdál ten sen, dokud jsem neodešla. Byl každý den naléhavější a naléhavější. Teprve teď… po týdnu se ozvali znovu. A navíc to s tím kamenem. To bylo něco nového. Ukázalo mi to přesnou cestu tam. Jen nevím co nás tam může potkat.“ Skousnu si ret. Měl by vědět pravdu než se semnou někam vydá no ne? „ Ten co měl v tom snu ten meč… měl tvoje oči. Ale nebyl si to ty. On byl podstatně starší, ale uměl ten meč ovládat stejně dokonale jako ty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Cesta Ani jsem pořádně nevěděl, proč jí to řkám. Možná proto, abych ospravedlnil to, že jsme ho tam jen tak nechali ležet, nebo to, že mne boj baví. Nakonec to bylo stejně jedno, ona se evidentně vzpamatovala a pochopila, že zdržovat se tam a plakat nad rozlitým mlíkem nemá cenu. Pak se ale odtáhne, sundá mou ruku z jejího boku a zahledí se na hoy. Ano, čekal jsem její otázku a tak nějak jsem si cestou připravoval co jí na to řeknu. Jenže něco jiného je připravovat si odpověď a pak tu odpověď použít. Naštěstí než stihnu odpovědět pokračuje dál v mluvení, tentokrát na téma kam a proč jí to tam táhne. Se zájmem jí poslouchám, byť tomu moc nevěřím. Jsem skeptický, hodně skeptický ale rozhodl jsem se, že ji budu doprvázet alespoň do chvíle, než se rozhodne někde zůstat a já budu vědět, že tam je v bezpečí. To, jestli na konci týhle cesty najdeme nějaký kámen, či co, tak tomu vůbec nevěřím. Spíše bych řekl, že najdeme leda tak velký prd. Její další zminka o snu mne přinutí zastavit se na okamžik a sáhnout na můj meč. Ano, už mi o tom říkala v hospodě a tam jsem to nebral moc vážně. Ani teď to neberu moc vážně, i když k tomu přidala mé oči. Nejspíše se jí zalíbili moje kukadla a stejně jako meč si je promítla do snu, zní opět má fráze na vysvětlení. Jak jinak byste mi vysvětlili, že můj meč držel chlápek v jejím snu, co měl podobné oči a styl boje jako já? Možná mi kdysi dávno, když jsem byl ještě malý škvrně říkávala, že mám oči po tátovi a ten zas po dědovi, ale kdo si má tohle pamatovat? Ne, musí to být prostě takhle, uklidňuji se a radši mlčím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta k horám Nepromluví a o to víc mě to zamrzí. Nakonec zůstanu potichu taky. Proč bych měla něco povídat já, když nemluví on. Chvíli jdu a jsem naprosto potichu než se na něj zadívám. „ Jestli mě máš za blázna, tak můžeš jít. Nemusíš se se cvokem přece zahazovat.“ Skloním hlavu a zrychlím krok. Pevně v ruce svírám luk a snažím se zůstat klidná. * Když mi nevěří, tak proč semnou jde? A nemá ani dost slušnosti, aby mi odpověděl? No tak ať si to nechá… Mě je to jedno.* Bručím si v myšlenkách. Na mém kroku je mé rozladění vidět víc než dost, do tváře si nahlédnout nenechám. Najednou se zastavím až do mě skoro vrazí a naznačím mu, aby zůstal potichu. Dřepnu si a přejedu jemně po zemi. Jsou tak otisky divočáčích nožek. " Starý divočák." Nadechnu se a vydechnu načež se rozhlédnu a zadívám se k rozryté zemi. " Tohle není tak dávno co to vyryl. Bude někde tady v okolí. Dávej pozor." |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Hej... Alaseo... sakra... zastav," řeknu za ní a také přidám do kroku. "Co ti na to mám říct? Že jsem prostě ten typ co--" už nedořeknu, protože do ní málem narazím a ještě ke všemu mi naznačí, abych mlčel. Chci jí vynadat, ale pak mne napadne, že možná něco zaslechla a tak instinktivně sáhnu po meči. Jenže místo nebezpečí je tu prý někde divočák. Jak to... jasně... luk... šípy... vyzná se v lovu, dojde mi a zavřu otevřenou pusu, načež se kolem sebe začnu rozhlížet. "Chceš ho ulovit?" zeptám se jí pak tiše a vzpomenu si na jídlo, které jsem koupil od obchodníka. Pravda, sušené vydrží dlouho, ale nic se nevyrovná čerstvě upečenému masu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Cesta „ Nechci. Jen dávej pozor. Staří divočáci jsou agresivní. Skoro víc jak když má svině mladý. Navíc ani kůže ani maso už nejsou dobré. Maso je tuhé a kůže moc stará, špatně se vydělává.“ Povím mu a rozhlédnu se kolem. Na krátko dojdu k rozryté zemině a zadívám se do křoví o kus dál. Nakonec se k němu vrátím. „ Měli by jsme jít. Možná se sem vrátí. A to by nebylo moc pěkné setkání.“ Rozejdu se po cestě a rozhlížím se kolem. Jdu opět celkem rychle. Nevěnuju mu pozornost. Vlastně ani nevím co povídal před tím. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "To je umíněná holka... sakra počkej chvíli..." rozběhnu se za ní, když se ode mne dostane celkem daleko. Pokusím se jí zastavit, ale vysmýkne se mi. Jen trochu zahučím, zvednu ruce k nebi jakoby ve stylu: "Proč mi to děláš" a zase se rozeběhnu za ní. "Co ti na to mám sakra říct? Že prostě nepatřím mezi ty lidi, co někoho zachrání a pak se o něj dál nestarají? Jo, nepatřím mezi ně. Kdybych ti řekl, že by mě hryzalo svědomí, že jsem tě nechal jen tak jít, stejně bys ty nevěřila mě," řeknu jí, ne nijak naštvaně, i když se to tak může zdát. "Nechápu kam jdeš, nechápu proč a ani nevím, jestli to chci chápat, ale půjdu s tebou, dokud nebudu mít jistotu, že budeš v bezpečí, je ti to jasný? A jestli mi z toho něco kápne, tím líp," řeknu jí na rovinu, jak mám ve zvyku a ani nevím proč, ale prostě jsem nějak cítil, že to říct musím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Vztek Chytí mě za rameno, ale já se mu s ladností sobě vlastní prostě vysmeknu a jdu dál. Bručí a hučí si cosi pod fousy, pak ale promluví přímo ke mně. Ani se na něj nepodívám. „ Ale já se tě o pomoc neprosila. Šel si sám. Stejně jako jsem šla já. Já ti navrhla, abys šel, když ale nechceš jít nemusíš, nutit tě nebudu. Je to moje věc, že mě někdo po cestě zabije. To není tvoje starost. Já ti za ochranu nemůžu zaplatit.“ Podívám se mu do očí a zastavím se. Prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Pak zatřesu hlavou a vydám se zase dál. „ Já třeba nikdy v bezpečí nebudu. Jak můžeš vědět, že někdy budu v bezpečí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Bože já sem blázen!“ Zavrčím potichu a dupu si to dál po cestě k horám. V ruce držím luk a dávám pozor, ale jsem naštvaná, takže nedávám pozor až tak moc, takže opackávám. Přesto mě to akorát víc rozčiluje. Znenadání nakopnu šutr na zemi a ten odletí docela daleko. „ Sakra!“ Zavrčím popuzeně a otočím se na něj. „ Nesnáším, když semnou někdo jde a nic neříká a ty celou dobu držíš zobák! O mě víš víc než já o tobě a já začínám pochybovat, že vůbec to co si mi řekl je pravda. Proč ? To ti nestojím ani za to abys mi něco řekl? A nebo máš snad jenom podobnou cestu jako já?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "A co bys o mě chtěla vědět? Že mojí prací je zabíjet jiné lidi? Že za to beru prachy a nemám z toho výčitky svědomí? Že jsem vlastně vrah, co se nestará o nic jinýho než o peníze? To všechno už víš," roztáhnu ruce a trochu se na ní zakřením. "A co když jo? Co když jsem ve městě zaslechl, že se v horách usídlila banda lapků, co přepadávají kupce? A ty tím směrem stále míříš? Co když mi někdo zaplatil" Kéž by "abych se o to postaral?" pokrčím rameny a stále se usmívám. To o placení jsem si sice vymyslel, ale ty zvěsti jsem opravdu slyšel. A kdo ví, možná si trochu nahrabu z jejich lupu... pokud tam budou, napadne mne, ale stále se usmívám a nedávám nic najevo. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pak se zmíní o tom, že je tam banda lapků, co přepadává obchodníky. Pokrčím rameny. „ Fajn, tak to můžeš jít první, když víš, kde to je. Nemusíš se courat za mnou, no ne?“ Zadívám se mu do očí. Jestli lhal a nikdo mu nezaplatil, nepůjde. A nebo lhal a půjde a pak se mu ztratím. Jsem zvědavá, co udělá po tom. Zůstanu stát, jen se postavím bokem a naznačím mu, že má volnou cestu. „ Prosím, peníze jsou přece důležitější no ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Víš... když ti to řeknu, tak se urazíš, ale... máš perfektní zadek," zakřením se na ní v odpověď na to, proč se courám za ní. Když ale ustoupí stranou, jen pokrčím rameny a dám se do chůze. Jen aby tam ti banditi pořád byli... radši proti tlupě banditů, než proti jedný holce, povzdechnu si, ale nijak to nedám najevo a s úsměvem vyrazím do hor, tam, kde by měli být banditi. Podl toho, co říkali na tržišti, měli by se nacházet v nějaké jeskyni, kousek od obchodní cesty. Na cestě prý mají hlídky, dokonce si tam dle všeho postavili něco jako závoru a vybírají mýtný, vzpomínám na to, co jsem zaslechl ve městě. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Nic mu k tomu neřeknu a nechám ho jít první. Nakonec se vydám za ním. Prostě klidným krokem. O dost klidnějším než před tím. Nakonec si začnu zpívat. Sama pro sebe. On schytá ty bandity a já si najdu svůj kámen. On dostane zaplaceno a já zatím už budu pryč. Možná za dalším kamenem. Kdo ví. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Cestovali jsme dlouho do tmy a i přes to do cíle zbývala ještě dlouhá cesta. Minimálně dva, nebo tři dny, než se vůbec dostaneme na dohled toho úseku cesty, kde bandité "operují". Od toho místa to už není moc daleko do jeskyně, kde mají ukrytý lup. Tak jako tak, museli jsme se utábořit a pro tento účel jsem zvolil vhodnou mítinku na kraji lesa, kde jsem připravil ohniště a místo na spaní. Rozdělal jsem oheň, už jen proto, aby nám večer nebyla zima. Sice jsem jej nechtěl rozdělávat, kvůli bezpečí, ale zase na druhou stranu je lepší bojovat při světle, než zemřít po tmě. "Tady," podám jí kousek ze svých zásob, tedy přesněji dva kousky sušeného masa a dva kousky sucharů. "Není to moc, ale zasytí tě to," řeknu jí s klidem, sám začnu žvýkat sušené maso a k tomu přikusuju suchar. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Není potřeba, abys mě živil. Já mám jídla dost. A nemám problém si ho obstarat.“ Odmítnu jeho jídlo, když už jsem v bezpečí stromu a opřu se o kmen za zády. Batoh si dám před sebe a navléknu si ho na ramena. Zavřu oči a natáhnu se. Vím, že není bezpečné spát v mém stavu na stromě, ale co jiného mám dělat? Přivázala jsem se pevně, takže se neodvážu a nespadnu. „ Dobrou noc…“ Zachumlám se do pláště a zůstanu tak jak jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Všímala jsem si jak usínal, jak spal s tím mečem snad jako by to byla jeho milenky. Jen potřesu hlavou a přitisknu si k sobě luk. Co jiného taky. Nakonec zavřu oči a pokusím se usnout taky, přesto si stále broukám, dokud neodpadnu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Ráno jsem se probral brzy. Nerozdělával jsem oheň, jen jsem vytáhl jeden suchar, kousek sušeného masa a dal se do jídla. Pak jsem se postavil, zabodl jsem meč do země a pořádně jsem se protáhl. Pohlédl jsem ke stromu, ale Alasea ještě spala, nebo to tak aspoň vypadalo. Proto jsem vytáhl zbraň z hlíny a začal jsem cvičit. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pak zahvízdám. Jsem zvědavá jak bude reagovat… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Jak vidím, rád se unavuješ před další cestou…“ Promluvím najednou a vylezu ze křoví. Pak vytáhnu červené jablíčko z batohu, který si hodím na záda a vydám se zase na cestu. „ Já jdu. Tak se měj pěkně.“ Pozdravím, mávnu na něj a vyrazím po cestě směrem zase k horám. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Po nějaké chvilce jsem se vydal za ní. Čekal nás další den pochodu. Přes den jsem se zastavil jen jednou a to kolem oběda, abych se najedl a trochu si odpočal. Nešel jsem až k ní, jen jsem jí z povzdálí, tak, aby o mě věděla, sledoval. Když se vydala na cestu i ona, vyšel jsem i já. K večeru téhož dne jsme se dostali na dohled dvou věžiček propojených mostem. Na věžích stáli lučištníci a na mostku další dva. Celkem tam byli čtyři. Před mostem seděli tři chlapíci u ohně, večeřeli. Evidentně si nás zatím nevšimli. Dohnal jsem Alaseu a nekompromisně jsem jí zavedl mimo cestu. "Přes ně s pěkným úsměvem a hezkým slovem neprojdeš. Buď tě oškubou o vše, co máš a možná tě nechají jít dál, nebo tě zajmou a bůh ví, co s tebou provedou," řeknu jí tiše, vážně. Ač se mi hnusí, co se právě chystám říci, je to třeba. Nerad zabíjím spící nepřátele. "Musíme se jich zbavit, jinak se do tý jeskyně nedostaneš. Když na ně půjdu přímo, kvůli lučištníkům nebudu mít šanci, proto se jich musím zbavit potichu a teď, v noci. Počkáš tady, ohlídáš můj meč, jen by mi při tom překážel. Nehneš se odsud, dokud se nevrátím, jasný?" zeptám se jí a jde na mě vidět, že i mě samotnému se ten plán hnusí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Ovšem překvapilo mne, když mě k večeru chytil za rameno. Otočila jsem se na něj a zadívala jsem se mu do očí, zatím co vážně ke mně promlouvá. Trochu nejistě jsem se na něj zadívala. A pak spustil i svůj plán. Trochu na něj vykulím oči. „ Počkej, to mě tady necháš samotnou? Zrovna teď?“ Zadívám se mu do očí. „ Nemůžeme je prostě obejít?“ Zeptám se opatrně a zadívám se na věže, kde vlastně jsou. Ne. To by fakt nešlo. Vůbec nechápu jak se přes to chce dostat, ale zřejmě chce zabíjet. A toho já se účastnit nemusím. Stačilo mi to jednou. „ Proč do toho jdeš, když víš, že můžeš umřít? Věříš mi snad?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ano, ale ne na dlouho. Budeš tady, schovaná a nebudeš vylejzat, ani kdybys na cestě viděla zlatý prase s vozíkem plným těch tvých kamenů, jasný? Nehneš se odtud dokud nepřijdu," ještě jednou a důrazněji jí to zopakuji. Jasně, chtěla by jít se mnou, jenže to bych jí nemohl zaručit bezpečí. Fakt doufám, že budou mít nahrabáno, pomyslím si a podívám se směrem k hlídkám. Na věži zůstali už jen dva lučištníci, zbylí dva se připojili k trojici na zemi. Mohu jen doufat, že se k nim připojí i ti dva nahoře. "Viděla jsi, jak to tam vypadá? Ty dvě věže jsou vklíněný mezi skály, pokud bys to chtěla obejít, tak bychom se celkem prošli a z druhé strany by nás beztak čekalo to samé. Navíc, co vím, tak přístup k jeskyni je právě za těmi věžemi," vysvětlím jí klidně, přičemž stále pokukuji po strážích. Sakra, připojte se k nim, idioti, vynadám těm dvěma lučištníkům. "Není jiná možnost," mírně se pousměji. Zaslechl jsem snad v jejím hlase strach o mou maličkost? Nebo či snad nedůvěru? Kdo ví, protože já to jistě nevím. Co vím jistě je to, že jiná cesta opravdu není. Sundám proto postroj s mečem, který položím vedle ní do trávy, ale zatím z něj nespouštím ruku a stále sleduji stráže. "Počkám až usnou, pak vyrazím," informuju ji a nepřestávám pozorovat skupinku u improvizované brány. Trvá to nějakou chvíli, než se rozhodnou jít spát, takže se tu chvíli rozhodnu využít k vlastnímu posilnění jídlem a nakonec i odepnutím pláště, jen by mi překážel. Nakonec konečně usnou a dokonce i jeden ze dvou lučištníků na věži sleze dolu a připojí se k ostatním, kde nakonec také usne. Takže tu mám šest spících lidí a jednoho čiperu. Zdá se, že je to nějaký mladý vykuk, co je u nich krátce. "Zůstaň tady, nevystrkuj hlavu a hlídej mi meč, vrátím se pro něj," a kdyby ne, tak radši zmiz, to už ale nahlas neřeknu. Nepotřebuji, aby se bála. Vytáhnu dýku z jejího pouzdra a vykročím vstříc... osudu asi ne. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Promluvím najednou úplně mimo téma, ale on se zmínil o praseti s vozíkem. Pak zatřesu hlavou. Mám pocit, že v tuhle chvíli by mě za další řeči možná svázal a ucpal pusu roubíkem. Vysvětlí mi dokonce i to, že to obejít nejde. Zadívám se na věže a na všechny co tam jsou. Skousnu si ret. Má pravdu, odsud se tam jinak nejde dostat. „ Dobře.“ Šeptnu potichu a zadívám se do toho tábora u brány. Trochu se zamračím a sednu si na zem vedle něj, když začne jíst. Ne že bych neměla hlad, ale spíš nemám prostě chuť. Ucítila jsem, jak mi šátrá po boku a najednou mi vytáhl dýku. „ Koukej se s tím vrátit. Je mého otce a já mu jí vzala bez dovolení.“ Povím mu a zatřesu hlavou. Tohle jsem říkat nechtěla, ale to už je jedno. Přesto mu neslíbím, že nevystrčím hlavu. Ten lučištník tam nahoře je nebezpečný. A to znamená, že je může probrat, pokud si všimne, že tam jde. Toho by se měl zbavit prvního… Ale co bych mu měla radit. On se zvedne a vydá se do tábora. Já tam zůstanu sama a sleduji jak to tam vypadá. Nakonec stáhnu luk a vytáhnu šíp. Ten položím na tětivu a zadívám se na lučištníka tam nahoře. Sleduju ho a kdyby náhodou chtěl vzbudit svoje společníky, prostě ho střelím. Tak těžké to není no ne? A nebo je? Vždyť už jsem jednoho zabila. Znejistila jsem, ale přesto jsem nepřestala dávat pozor. Nemusím ho přece zabít. Stačí, když ho zraním a nebo .. ne? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Eh... nazdar, jde se tudy na Edolend?" zeptám se ho se širokým úsměvem, rychle ho chytnu za hlavu a dýku mu vrazím zespoda do hlavy. "Aha, takže ne," povzdechnu si a opatrně ho položím na zem, aby neudělal zbytečný hluk. Podíval jsem se na vojáky dole, ale zdálo se, že spí jak zabití. Tohle byla ta lehčí část, povzdechnu si. Dolu jsem se vrátil stejnou cestou a potichu jsem se přemístil k té šestici spáčů. Věděl jsem, že budu muset jednat navýsost potichu, protože vzbudím jednoho, vzbudím všechny. Rozhodl jsem se je brát v závislosti na tom, jak daleko jsou od ohně. První byl lučištník. Prořízl jsem mu hrdlo. Řez byl natolik hluboký, že jsem mu poškodil hlasivky a jediné, na co se zmohl bylo mrskání se jako ryba na suchu. Naštěstí jsem ho držel, takže nikoho nevzbudil. Dalšího jsem přidusil a zabodl mu dýku hluboko do hlavy, což jsem udělal i u dalších dvou. Jenže poslední dva se vzbudili. Vzal jsem jednomu mrtvému meč a jednoho ze vstávajících jsem zabil ještě dříve, než se stihl postavit. Ten šestý na mě zaútočil dřív, než jsem stihl vytrhnout meč, takže jsem ho musel pustit a uhnout mu. Bylo to jen tak tak, tou sekerou by mi usekl ruku. Zdálo se, že to jen s dýkou nebudu mít moc lehké. "Co si nejdříve pokecat? Ne? zakřením se na něj a uhnu dalšímu seku. Znova zaútočí, pak ještě párkrát, pokaždé se mu vyhnu a až poslední ránu zachytím, přičmž se ocitnu přesně vedle něj. Teď začíná boj o sekeru. Dá mi pár loktů do obličeje, pokusí se mi dupnout na nohu, nebo mne kolenem kopnout, ale nedaří se mu to. Pevněji chytím topůrko sekery jednou rukou, druhou uvolním a začnu mu dávat pěstí do nosu. Nevydrží to a nakonec sekeru pustí, načež mu jí hned zaseknu do brady. Jeho tělu chvilku trvá, než si uvědomí, že je mrtvé. "Au... to bude zejtra parádně bolet," lehce se dotknu zrastované levé strany obličeje. Roztržené obočí a potlučená tvář, místy kde se loket střetl s kostí taky roztržená kůže. Jo, zejtra se vybarví skvělá modřina a oko mi nateče. Ale co, zažil jsem i horší. Zvednu ze země dýku, otřu ji mrtvole o oblečení a pak si ji protočím v prstech. "Dobrá dýka," zakřením se a vrátím se zpět k dívce ukryté v křoví. Snad někam nezmizela, napadne mne a začnu se rozhlížet, jestli ji náhodou někde neuvidím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Najednou se ke křoví někdo přiblížil. V úleku jsem na něj namířila šíp, ale nevystřelila jsem. Nechtěla jsem znovu někoho zabít. Šel rovnou ke mně. Sklonila jsem luk, šíp vrazila do toulce a vyrazila se schovat do koruny stromu. Tam to bylo rozhodně lepší místo než tady dole. Schovala jsem se v husté větvi a sledovala toho kdo přicházel… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo, to jsem já, není se čeho bát," řeknu potichu, ale dost nahlas na to, aby to slyšela. Měl jsem na ní zavolat už když jsem přicházel. Nečekám na odpověď, zamířím rovnou pro můj meč a plášť. Možná si i přes tohle myslí, že jsem bandita, co si zjistil její jméno, dojde mi, zvednu meč ze země, bez váhání jej uchytím zpět na záda a přes něj přehodím i plášť, přičemž menší tornu se zásobami si připnu k opasku. "Ty tvoje šutry neměli a ani nebyli zrovna moc ukecaní, ale pochybuju, že budou mít něco proti, když se půjdeme podívat do jejich tábora. Tam si můžeme pokecat s dalšími. Řekl bych, že jich tam bude víc," pokračuji v samomluvě a začínám si připadat celkem blbě. Chvilku čekám, jestli se ozve, pokud ne, jen pokrčím rameny, otočím se na patě a zamířím zpět k improvizované bráně. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Já vím, že ten šutr neměli. On totiž vůbec není tady. Dřív jak zítra odpoledne k němu nedorazíme. Spíš večer.“ Odpovím tiše s klidem. Vyrazím za ním. Z těch mrtvých ale vůbec nemám dobrý pocit. Vlastně se na ně raději nedívám. Není mi dobře z toho. „ Kde… kde přespíme? Doufám, že ne tady.“ Skousnu si ret a podívám se po mrtvém táboře. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Já myslel že jo... deka, oheň... ne? Tak fajn, zaboříme to kousek dál, ale dneska bez ohniště," trochu zavtipkuji, ale neotočím se na ní. Sice to byl vtip, ale můj hlas je vážný. Ne že by mě ten boj zmohl, nebo tak, to ne, klidně bych zvládl ještě tucet takových, ale trochu mne podráždilo to, že se vzbudil. A že mi dal pár ran do nosu a nejen do něj. Asi deset metrů za bránou se cesta dělí na dvě. Jedna je široká, dalo by se říci upravená a druhá je menší, snáze přehlédnutá pro nezkušené oko, zakrytá křovinami. Ta vede k jeskyni a tou cestou se vydám. Po nějaké chvíli se úzká cesta křovinami a vřesem vtěsnaná do skály roztáhne a naskytne pohled na celkem krásné údolí. O pár metrů dál se jedna (pravá) strana cesty propadne jakoby dolu, kde je právěže to údolí. Je z části zakryté stromy, jde z něj slyšet tok nějaké říčky a šum malého vodopádu. Údolí, ač se tak nezdá, je celkem rozlehlé a já se právě přestal divit, proč bychom měli k jeskyni dojít až k zítřejšímu večeru. Ne proto, že by bylo údolí neprostupné, nebo nebezpečné, ale proto, že se táhne opravdu daleko. Jakmile do něj sejdeme, uhnu z cesty hlouběji do lesa a když už sotva vidím cestu, svalím se na zem a zády se opřu o nejbližší strom, meč opět zabodnut do země a opřen o rameno. Hned na to zavřu oči. "Vylez si na strom a kdyby tě ráno, nebo ještě teď večer vzbudilo cokoliv krom mého hlasu, dělej, že neexistuješ," řeknu jí varovně, přičemž to nezní jako výhrůžka, ale opravdu jen jako varování. Tak jako tak, dnes nebudu mít klidné spaní, asi jako nikdy, když spím v nebezpečném kraji. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Je to krásné údolí, nemyslíš?“ Zeptám se tiše, když se konečně dostaneme k překvapivě pěknému údolí. Jakmile sejdeme z cesty a schováme se v lesíku. Podívám se kolem a nakonec se vyškrábu na jeden dub. Vytáhnu opět provaz a uvážu se ke stromu. „ Jo.. jistě… tak dobrou noc.“ Povím mu, jakmile mě instruuje o tom co mám a nemám dělat, když se něco stane v noci a tiše si povzdechnu. Vytáhnu si kousek jídla, sním ho a pak se zachumlám do svého pláště. Přesto nějak dnes nemůžu usnout. Ostražitě se rozhlížím kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Druhý den ráno mne probudí zpěv ptáků a slunko prodírající se skrze střechu z listí. Otevřu oči, trochu zamrkám a rozhlédnu se kolem sebe. "Jsem spal tak dlouho?" podivím se, opřu meč o strom a z torny si vytáhnu kus sušeného masa a jeden suchar. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Přesto se nakonec potichu odvážu, pouklízím své věci do batohu a slezu tiše na zem. Dojdu k němu a prohlédnu si ho. Potichu si povzdechnu. Vypadá hrozně. Je celý pomlácený, musel mu včera při tom souboji dát hodně ran do obličeje. Tiše položím svůj batoh na zem, vezmu si sebou pouze luk s toulcem, vak na vodu a vydám se pomalu k blízkému potůčku. Naberu čerstvou vodu a po cestě zpátky sbírám různé bylinky. Pořád spí, když se vrátím, takže mám dost času na to, abych bylinky rozdrtila v mističce. Sedím kousek od něj, abych ho nerušila, potřebuje se trochu vyspat. Když mám mazání hotové natáhnu se do trávy a zadívám se na nebe. Krásné modrající nebe. Teprve až šustnutí a hlas toho ospalce mě donutí k tomu, abych si zase sedla. „ Spal, spal…“ Povím tiše a zvednu se na nohy. Vezmu misečku a vydám se k němu. Kleknu si vedle něj a zadívám se mu do očí. „ Seď klidně ano?“ Šeptnu potichu . Opatrně mu mastičku na třu na spánek a pod oko. Skoro ho to nemůže bolet, alespoň ne od mě. Se vší opatrností se ho dotýkám. Nakonec si sednu na paty a pousměju se. „ Chvíli to tam nech. Zklidní to ten otok a kůži. Ne že by se to uzdravilo okamžitě to ne, ale na druhou stranu to nebude bolet zase tak strašně moc. To víš, na uzdravení to chce čas“ Povím mu a podám mu vak s vodou. „ Pak si to umej.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Hej, hej..." chytnu ji za ruku, kterou nabrala to cosi z misky a pozorně se na to podívám. Cítím v tom nějaké bylinky, ale na tohle jsem nikdy nebyl dobrej. Chvilku na ní koukám nejistě, ale pak ji nechám, aby udělala to, co zamýšlela. Lehce se dotkne mé tváře, zvláště pak míst, které po včerejšku pěkně natekly. Je pravda, že jsem na levé oko moc neviděl, právě kvůli ranám loktu do tváře. Mast trochu štípala, ale spíše chladila a vůbec celkově to bylo příjemné. Když skončí, podá mi vak s vodou, na kterej se chvilku jen tak dívám, pak se ale podívám na ní, přesněji se jí zahledím do očí. "Díky," řeknu ospalým hlasem a dám se konečně do té snídaně. "Měla by ses taky najíst. Podle toho, co jsi včera říkala nás čeká ještě dlouhá cesta," řeknu jí, zatímco schovávám zbytky do torny. Cítím, jak se mastička na mé tváři pomau vysychá, takže ji smeju vodou z říčky, přičemž měch s vodou jí vrátím. Nač plýtvat s vodou k pití, když tu teče říčka? "Můžeme vrazit?" zeptám se jí, vezmu meč do ruky a uschovám o do postroje. Pak vyrazím na cestu, ale než na ni vkročím, zarazím se. "Počítám, že ta cesta vede k jeskyni, což znamená, že bychom se měli držet pro jistotu mimo ní," řeknu jí a vyhlédnu na cestu, jestli náhodou neuvidím nějaké kráčející vojáky. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povzdechnu si , když vidím jeho nedůvěru a lehce potřesu hlavou. Mlčky se na něj dívám, když si tvář jde umýt, ovšem jakmile se vrátí, skloním rychle pohled ke své brašně a začnu se v ní trochu bezcílně přehrabovat. „ Já toho moc nesním. Nejsem zvyklá jíst nějak.. přehršle.“ Povím mu tiše. Přesto nakonec vytáhnu kousek chleba. Musím trochu šetřit, zase tolik peněz nemám, na to abych si mohla dovolit něco víc, rozhodně se dneska podívám ale po nějakém tom ušákovi, kterého bych mohla připravit. „ Možná pokud tam nedojde by jsme se mohli dneska zastavit dřív, pokusím se něco tady chytita uvařit, co ty na to?“ Zeptám se ho, když vidím jak se chce vydat na cestu. Rozhlédnu se kolem, abych se trochu zorientovala a pak se vydám směrem k potoku. „ Půjdeme podél potoka. Ten totiž teče přímo pod tou horou, ve které jeskyně je.“ Pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Možná pramení v té jeskyni, nebo někde poblíž," přikývnu souhlasně na její návrh jít podél, či spíše protiproudu říčky. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím tiše a vydám se mu po boku. Rozhlížím se kolem, potichu našlapuji a často se dívám na zem. Hledám čerstvé stopy, které by naznačovali, že tu bylo nějaké zvíře před nějakou blízkou chvílí. „ Co tě vlastně vedlo k tomu, aby si se stal žoldákem?“ Zeptám se najednou. Ani nevím proč to chci vědět. Asi pro to, že je tu hrozné ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Chvíli mlčím, přemýšlím, co jí na to mám odpovědět a vlastně i sám přemýšlím, jak jsem se k tomu dostal. "Rodinné dědictví. Táta byl taky žoldák a před ním jeho táta taky. Co si pamatuju, tak všichni mí předci byli žoldáci, nebo vojáci," dojdu nakonec k závěru, který jí i řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zamyslím se a podívám se na jeho meč. Nakonec zatřesu hlavou. Nemá cenu nad tím přemýšlet, to už asi nezjistíme. Pak se ale zastavím. Chytím ho za rameno a položím si prst na rty, abych ho upozornila, aby byl potichu. Pousměju se a ukážu mu na stádo laní kousek od nás. Nechci je ulovit. Nemá to pro nás cenu. Ale je to krásný pohled. „ Jsou krásné.“ Šeptnu potichu s trochu zasněným pohledem. Usměju se na něj a potichu se vydám okolo stádečka. Rozhlížím se kolem a chvíli to trvá, když tak jdeme. Slunko se pomalu přehoupne přes poledne. Sem tam se napiju vody z potoka a stále se dívám kolem, jestli se kolem neukáže nějaký náš ušánek. Nakonec se znovu zastavím a zastavím i Astarotha. Potichu vytáhnu šíp a položím ho na tětivu. Pár krůčků se přiblížím než natáhnu luk a vystřelím. Rána přesně trefí ušáka, který se svalí na zem. Vydám se rovnou k němu, zvednu ho. Vytáhnu opatrně šíp, Chytím ho za ušiska a vydám se za Astarothem. „ Máme večeři.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když mě k večeru zastaví podruhé, už má chuť jí k tomu něco říci, ale pak vytáhne šíp a já zpozorním. Nakonec se z toho vyklube jen malý ušák, takže se zase uklidním a nechám jí ho ulovit. Ovšem to znamená, že budeme muset rozdělat oheň a to se mi moc nelíbí. "Půjdu se porozhlédnout kolem," řeknu jí stroze. Chci se porozhlédnout, jestli tu náhodou banditi nemají nějaké hlídky, nebo něco podobného. Nebylo by hezké, kdyby viděli náš oheň a pak zaútočili. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se tiše a kleknu si na zem. Ušáčka začnu stahovat z kůže, zatím co se Astaroth rozhlíží kolem dokola. Když mi zmizí z dohledu potichu si povzdechnu . Zůstala jsem sama. Nemám z toho dvakrát dobrý pocit. Ale co mi zbývá. Jakmile mám staženo, kůži vydělám a následně se porozhlédnu po bylinkách.Bylinky si připravím, s trochu smutným úsměvem. Vzpomínkami jsem úplně jinde. U své rodiny. U mamky, která jistě šílí hrůzou kde jsem. Otce, který se na mě zlobí, protože jsem utekla… Až je mi po nich smutno. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Zamyšleně jsem došel až k dívce, která právě cosi připravovala. Podíval jsem se na ní, pak jsem odepnul postroj meče a ten jsem opřel o strom. Nakonec jsem začal sbírat menší klacky a kameny, abych udělal malé ohniště vhodné pro přípravu ušáka. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Přijde mi, že je tu docela tíživé ticho. Mrzí mě to, ale co bych měla povídat. Beztak si ani povídat nebude chtít. Jakmile rozdělá oheň, připravím ušáka na opékání. Usadím se tiše u ohně a mlčky hlídám, aby se nám jídlo nepřipálilo. Pak jídlo rozdělím, jeho polovinu nechám o dost větší než tu svojí. Já toho zase tolik nepotřebuju. Na rozdíl od něj. „ Dobrou chuť.“ Povím mu. Pustím se do svého jídla. V klidu dojím, pak posbírám své věci a opět vylezu na strom. Přivážu se jako každý večer a zachumlám se do svého pláště. Naposledy se podívám na něj dolů, než zavřu oči a pokusím se usnout… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo, co blbneš?" křiknu za ní, ale nakonec se zvednu, rychle si upevním meč na záda a zadupu oheň. Pak si hodím přes ramena plášť a vydám se za ní. Jde celkem rychle, jakoby někam spěchala, takže musím popoběhnout. Jakmile se k ní dostanu, chytnu ji za rameno, aby se zastavila. "Co blbneš? Kam jdeš tak pozdě? Chceš se nechat zabít?" ptám se jí, |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Prosím… já musím jít. Musím. Trvalo to už moc dlouho.“ Chytím ho za ruku a rozejdu se zase dál. Vláčím ho za sebou, nedívám se na něj. A jdu. Rychle, svižně a nezastavitelně. Nad námi se ozve zvláštní skřek. Je to zvuk, jako by někdo přejel vidličkou po porcelánovém talíři a pořádně na to ryl. Polknu a rozběhnu se. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když uslyším skřek, instinktivně sáhnu po meči, dokonce ho i odkloním z úchytu, ale nevytáhnu. "Co to sakra bylo?" nedá mi to a začnu se více rozhlížet kolem sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Polknu potichu a přidám. S loučí se mi utíká špatně. Navíc jsem ho nepustila, takže mám zabrané obě dvě ruce. Zaslechnu šustnutí křídel. Podívám se za sebe, ale nic vidět není. „ Je to pták. Nevím jaký, ale je to pták, tím mečem si nepomůžeš. Ne dokud ho nevidíme.“ Promluvím. Dostaneme se na cestu krytou větvemi stromů. Vydám se rovnou po cestě, která se točí kolem kopce. Stromy řídnou a s tím ptákem bude problém. Asi dost velký problém. Vtisknu Astovi do ruky louč a vytáhnu šíp , který vložím na tětivu. V rychlosti se otočím, přikleknu a zavřu oči. V tuhle chvíli jsou mi téměř na nic. Není toho zrovna moc vidět, navíc jsem oslepená světlem od louče a nemám čas nechat oči zvykat. Pokleknu na koleno a poslouchám. Nadechnu se a vydechnu. Čekám do poslední chvíle. Jedno šustnutí křídel, než vzduchem prosviští šíp. Zaslechnu ducnutí a pak bolestný skřípot. Ale žádný dopad na zem. Jen vzdalující se šum. Teprve potom se zvednu a rozběhnu se znovu dál… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Zpomal, takhle vpadneme nepřipraveni mezi lapky," snažím se jí zpomalit. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zašeptám poněkud plačtivě, když se mě začne snažit spomalovat. Něco mě tam táhne a já musím utíkat. Je to straně nepříjemný pocit. Utíkám po cestě dál. Najednou se však znovu zastavím. Je blbé, že nemáme louč, v jeskyni by se hodila, ale teď už je to jedno. Otočím se prudce do leva a vyrazím do hustého porostu. Větve mě šlehají do těla, na tváři mi dokonce uštědří škrábanec, ze kterého se vyleje krev, ale já utíkám dál. A pak se najednou zastavím. Před skálou. Polknu a podívám se kolem. Ve skále je díra – lépe řečeno temná zatuchlá jeskyně. Zůstanu stát. Snad jako bych měla strach do jeskyně vlést… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Na a drž se s ní za mnou," podám jí louč, vytáhnu meč z pouzdra a vejdu do jeskyně. Sice se nebudu moc pořádně rozmáchnout, ale stále budu schopen bojovat. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Půjdu první. Když se něco stane, bude to moje vina.“ Šeptnu potichu a vyrazím do prava. Svižným krokem, ale neutíkám. Ono to tu vypadá, že to možná bude i klouzat, takže musíme jít dost opatrně… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Je to on.“ Povím tiše a podívám se po svém společníkovi. Usměju se. Měla jsem pravdu. Přesto mi ale úsměv nakonec zmizí. Znamená to, že jsme v nebezpečí. A ve velkém. „ Víš… v tom snu… v tom prvním co se opakuje tak často… byla velká černá armáda…“ Promluvím trochu zdráhavě. Kámen stisknu v ruce a nadechnu se. Pak se rozejdu tiše za Astarothem. Zadívám se mu do očí a lehce se pousměju. „ Už mi věříš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Věřím je silné slovo, spíše bych řekl, že jsem ochoten věřit," řeknu tiše a sám moc dobře vím, že i to není úplně tak pravda. Jeden kámen a sen, který nás sem dle všeho zavedl ještě nemusí nutně znamenat, že má pravdu. Vše může být jen náhoda. Ovšem své myšlenky si nechám pro sebe. "Měli bychom odsud vypadnout, kdo ví, jestli někdo tuhle jeskyni nepoužívá," řeknu tiše, pragmaticky. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Pořád máš možnost se vrátit a jít svou vlastní cestou. Já tě nutit nechci.“ Zašeptám potichu a skloním hlavu. Mrzí mě to. Jenže teď mi potrvá než zjistím kam mám jít dál. Skousnu si ret a vydám se potichu ven z jeskyně. „ Nevím teď kam mám jít. Možná až přijde další sen. Ale teď budeme muset jít někam do bezpečí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "V tom případě pojďme do bezpečí," řeknu tiše, zatímco jdu ven z jeskyně. Jenže už v posledním záhybu, který je před vchodem, se zarazím, přimáčknu jí ke stěně a ukážu na louč, aby se jí zbavila, načež jí ještě ukážu, aby mlčela. Před jeskyní jsem zaslechl nějaké hlasy. "Fakt si sem někoho viděl vejít?" "Jo, viděl sem jak tu probliklo nějaký světlo." "Pokud se mýlíš, šéf nás zabije, že sme vypadli z hlídky." "Něco tam bude, věř mi." Více toho slyšet není. Naznačím jí jemným pohybem ruky aby couvala podél stěny zpět na rozcestí. Doufám, že si také nevezmou louči. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zadívám se na něj, dost bezradně, jako bych se ptala: Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Hodně potichu zamíříme ven. Buď rychlá a tichá. Jakmile budeme venku, po svých stopách zamíříme pryč," zašeptám jí a spolu se vrátíme zpět k rozcestí. Tam jí ukážu, aby rychle a hlavně potichu vypadla ven. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Jakmile mi dá instrukce k tomu, co mám dělat, přikývnu na znamení, že to chápu a rozejdu se zpátky k rozcestí. Instinktivně se trochu přikrčím, snad jako by mě mohli schovat stíny a přeběhla jsem tiše za roh, směrem rovnou ven. Rychle a velice potichu vyjdu ven a rozhlédnu se, abych zkontrolovala situaci. Modlím se, aby nás už nic nepotkalo, ráda bych už byla pryč. Proto se vydám tiše podél skály k nejbližšímu lesíku, kde bychom se mohli schovat. Zastavím se až v temnotách lesíka a podívám se zpátky. Oddechnu si a lehce se ušklíbnu. „ Zvládli jsme to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Fajn, padáme odsud. Ale měj se na pozoru, možná už zjistili, že jim pobili hlídku u brány," řeknu jí tiše, zatímco jí ženu pryč od jeskyně, hlouběji do lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zeptám se tiše a skousnu si ret. Podívám se zpátky k jeskyni odkud jsme teď vyrazili a naprázdno polknu. Vědí to už? Možná, ale snad už jsme dost daleko. „ Přespíme dnes někde a nebo půjdeme celou noc.?“ Zeptám se jen tak docela věcně. Jsem unavená ale jestil to bude potřeba, půjdu... |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Že to neví oni, neznamená, že to neví ostatní," řeknu jí tiše, ale stále se nezastavuji. Když se zeptá, jak to bude se spánkem, mlčím, stále jdu. "Celou noc? Vždyť za chvíli bude svítat," odpovím jí tiše a dál ji vedu lesem. Už jsme celkem daleko od jeskyně, když opravdu začne svítat. Zastavím se až v husté části lesa, kde mám jistotu, že bude obtížné podnikat nějaké průzkumné výpravy ze stran banditů. "Chvíli si tu odpočineme, najez se a popřemýšlej kam dál půjdeme," řeknu jí a sám se usadím na zem, načež z torny vytáhnu kousek sušeného masa a sucharu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Já nevím. Možná přijde další sen… Možná.“ Skousnu si ret a unaveně si sednu na zem. Opřu se o strom a položím si tornu na nohy. Vytáhnu opatrně kámen a prohlédnu si ho. Je sytě rudý. Nakonec opřu hlavu o strom a začnu unaveně klimbat, kámen držím jemně v dlani… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Zhruba kolem poledne, či spíše před ním, jsem zaslechl nějaké šustění trávy a tiché hlasy. Ihned jsem se probral z lehké dřímoty a podíval se na ni. Spala jak zabitá. Potichu jsem se zvedl, přešel k ní a s mou rukou na jejích ústech jsem ji probudil. Ukázal jsem jí, aby mlčela a lehce jsem si klepl na ucho. Snad pochopí, co tím myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Další sen, při kterém se strhla bitva. Ovšem tentokrát v ní bylo daleko více světla než před tím. Tma jako by zeslábla a vše se zdálo být nadějnější. Přesto temnota stále vládla. Vládla a nechtěla se vzdát. A pak přišel další sen. Další temná lepkavá místnost. A kámen, ukrytý hluboko v ní. Ve staré zřícenině, kdysi překrásného sídla. Ten v něm bylo nepoznané zlo, skrývající se ve stínech a temnotách. Věděla jsem, že se mě tam snaží něco chytit. Něco se mě snažilo zabít…. Najednou jsem ucítila jak mě něco chytilo za hlavu, za ústa a stisklo… S trhnutím jsem se probrala, vyděšeně jsem se podívala nad sebe, na ruku která mě svírala a pokusila jsem se jí strhnout. Oddechnu si, když uvidím Astarotha. První nevím co mi chce ukázat. Jen mi drží na rtech ruku a klepe si na ucho. To snad ho bolí nebo co??? Pak mi to ale dojde. Něco zaslechl. Podívám se očima kolem a přikývnu. Chápu, že mám být potichu. Stáhnu jeho ruku ze svých rtů a posadím se. Tiše sevřu v dlani rubín, podívám se ovšem na něj. Je bledý, snad jako by zrůžověl. Něco se děje. Něco na co nás chce upozornit. Ale co to má být? Ukážu ho svému společníkovi, než ho schovám rychle do brašny. Měli by jsme zmizet. Co nejdříve… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zaslechla jsem hlasy také. Neznělo to vůbec dobře. Byli moc blízko. Podívala jsem se na Astarotha. Nevěděla jsem co dělat. Nikdy jsem v takové situaci nebyla… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tak kam?" zeptám se jí tiše a doufám, že půjdeme spíše dolu na jih, než více na sever. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Brzy jsme stáli na rozcestí. Jedna cesta šla téměř zpátky k jeskyni, druhá kam si daleko. A po té jsme se museli vydat dál. Odsud z tohoto kraje. „ Na sever. Je tam zřícenina sídla. Kdysi to bývalo překrásné místo, teď… teď je tam ale něco zlého. Něco… něco..“ Polknu a znejistím. Nevím jestli bych mu měla něco takového povídat. Nejsem si jistá jestli je to dobrý nápad. Aby se jen tak nechtěl sbalit a utéct od mě. Vždyť já přitahuju jenom nebezpečí no ne?? „ Nevím co tam je. Ale v tom snu… měla jsem strach.“ Skousnu si ret a podívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "S trochou štěstí nás nechají projít. Moc s tím ale nepočítej," upozorním jí, když se dostaneme na dohled "bráně" skládající se ze dvou věží nahoře propojených. V podstatě je to skoro stejná brána jako včera, jen je tam o poznání více mužů. "Takže ví, že jim někdo zlikvidoval tu předchozí," povzdechnu si tiše a doufám, že mezi nimi nefunguje něco jako pošta, nebo že nemají nějaké blbosti, čím určují, že poutníci již platili. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zeptám se tiše. Je skoro poledne, do noci čekat nemůžeme. To by nám ta cesta trvala moc dlouho. A já vážně nechci zažít znovu ten stav, kdy prostě půjdu dál a nic mě nebude moct zastavit. „ Co když to nezvládnu?“ Zeptám se na jednou. Zadívám se mu do očí. Bojím se někoho zabít. Nikoho ani zabít nechci. Přece… přece nejsem vrah no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Nic nemusíš zvládat. Pokud se to zvrtne, prostě někam zalezeš a nevylezeš dokud to nebude prokazatelně bezpečný, jasný?" řeknu jí klidně a po chvilce váhání vyrazím vpřed. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Ani nevím co si mám myslet. Mám strach a je to vidět. Zadívám se na věže a na všechny tam. Je jich tam strašně moc. Když se na nás vrhnout, zabijí nás…. Přesto se Astaroth vydá vpřed. Potichu se vydám za ním, hlavu trochu sklopenou a nejistý pohled zabodnutý do země. Držím se blízko něj. Nechci aby na mě bylo nějak moc vidět… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Platili ste?" zeptá se nás, na což jen přikývnu. Že by nevěděli o druhé bráně? napadne mne, ale na sobě nedám nic znát. "Tak běžte," řekne nám a nechá nás jít. Nedívám se na Alaseu, jen ji jemně chytím kolem boku a rázným, ne však uspěchaným, nebo nějak nápadným krokem se vydám pryč od "brány". Zastavím se až daleko za ní, na rozcestí u ukazatelu, ukazující celkem na tři města. "Řekl bych, že pro následujících třicet dní jsme si vyplácali všechno štěstí," oddechnu se a svalím se u stojanu ukazatele. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Doufám, že nemáš pravdu s tím štěstím. Protože to by byl velký průšvih.“ Skousnu si ret. Podívám se na ukazatel a sednu si vedle něj. „ Bude tam… něco zlého.“ Zadívám se směrem, kterým mě to táhne. Nadechnu se a vydechnu. Nakonec hlavu opřu ani nevím proč o jeho rameno a zašátrám v brašně. Opatrně vytáhnu kámen. Je rudý. Ne jako před tím. „ Podívej.“ Šeptnu potichu a ukážu mu ho. „ Teď je zase rudý. Když si mě předtím vzbudil byl světlí. Růžový. Když si něco slyšel, že se k nám blížili.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Zajímavé... myslel jsem, že se magie ze světa už vytratila..." řeknu tiše a po chvilce zavřu oči.Není tu nic, čeho bych se měl bát, nebo alespoň má intuice nic neříká. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zamyšleně se zadívám na kámen. Ten pak schovám zpátky do brašny a tu si přitisknu k sobě. „ Prý mě přinesla řeka. Nejsou to mí pravý rodiče, já vím, že nejsou. Jsou to lidé, já ne.“ Poukážu na to, že jsem elf. Skloním hlavu a přitáhnu si k sobě kolena. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že oni si mě vzali k sobě jen tak, aniž by k tomu měli důvod. Skousnu si ret a zadívám se na nebe. „ Nevím odkud pocházím. Byla jsem maličká, prý mi nebyl ani týden, možná tak tři dny. Ale máma si mě nechala. Vychovala mě jako vlastní a nikdy neřekla nic na to, že nejsem jejich. Jen mi to museli v jistém věku vysvětlit, zvlášť když mi děti ve vesnici začali nadávat a najednou mi někdo řekl, že ani nejsem mých rodičů…“ Smutně se pousměju. Nedokážu si představit, že bych měla říkat mami někomu jinému. „ Ani nevím proč ti to povídám…“ Uchechtnu se a zakroutím hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Před sedmnácti lety, když království padlo, mi zemřel otec, jediný člověk, kterého jsme znal, který mě učil. Bylo mi pět let a jediné, co mi po něm zůstalo, je tahle zbroj a meč. Věděl jsem, čím se živil a věděl jsem, že se tím budu živit i já," začal jsem a vzpomněl si na den, kdy jsem meč poprvé zvedl. Bylo mi sedm let. "Dovedeš si představit, že ten meč byl tehdy třikrát větší jak já. Pak, v sedmi letech, jsem jej konečně uzvedl. V té době jsem byl už členem žoldácké skupiny, která mého otce znala. Jejich vůdce si mě vzal k sobě, učil mne, dával pozor, aby ze mne vyrostl takový člověk, jako by táta," trochu se nad tím uchechtnu, zvláště nad vzpomínkou, kterou nerad ventiluji. "Trávil jsem s nimi deset let, deset dlouhých let jsem bojoval po jejich boku, než byla skupina rozprášena. Zůstal jsem jen já a můj meč... ještě párkrát jsem se stal členem té, nebo tamté skupiny, ale už to nebylo ono a tak jsem začal dělat jen na sebe," dopovím a odmlčím se, přičemž pevněji sevřu jílec meče a podívám se na nebe zakryté korunami stromů. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Takže si sám už hodně dlouho, že?“ Zeptám se potichu a povzdechnu si. Smutně se zadívám na sebe do korun stromů, na nebe, které prosvítá mezi větvemi. „ Myslím, že by jsme měli jít dál. Utáboříme se dřív a odpočineme si, co ty na to?“ Nechce se mi vracet k minulosti, určitě mu to není příjemné. Zřejmě přišel o přátelé a to nikdy není dobré vzpomínání. „ Jsem zvědavá co nás ještě čeká.“ Promluvím ještě než se začnu zvedat a lehce se na něj usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jo, půjdeme dál, zůstávat na rozcestí není moc dobrej nápad," trochu se pousměju a opět se zvednu na nohy. Únava na mě už pomalu doléhá, ale vím, že pokud budu muset, budu schopen vydržet ještě den minimálně. "Taky mě to zajímá," přiznám a nechám ji, aby nás vedla.. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Začínáš mi věřit? To s těmi sny?“ Zeptám se potichu a skousnu si ret. Bojím se, že mi nevěří. Že jde stále jenom po penězích. Po ničem jiném. „ Víš… Co když nebude nic na konci. Žádný poklad. Žádné peníze. Já to dělám protože musím, protože se jinak stane určitě něco zlého. Jenže ty? Doufáš že tam něco bude?“ Zeptám se ho potichu, docela zkroušeně. Bojím se, že mu za pár dní rupnou nervy a uteče. A nechá mě samotnou. Když by mě opustil teď, nebylo by to asi tak zlé jako za pár dní. A nebo ne? Kdo ví… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Zůstaňme u důvěry," pokusím se o diplomatickou odpověď. "Pak budeme věřit tomu, že tam něco bude," mrknu na ní s úsměvem. "A navíc, beztak nemám co dělat. Pořád je lepší riskovat život a užívat si dobrodružství, než dřepět v krámu a hlídat zaprášené regály," zakřením se na ní a nechám se jí vést. Ona ví, kam jdeme, já ne. A i když neví co nás tam může čekat, věřím tomu, že si s tím poradím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Lepší?“ Zadívám se na něj poněkud udiveně, když zmíní, že je lepší riskovat život v dobrodružství než někde dřepět. „ Mě nepřijde zrovna dvakrát hezké pouštět se do nebezpečí, riskovat krk jen tak pro nic za nic.“ Trochu nejistě zamrkám, ale nezastavím se. Šlapu dál aniž bych se zastavila. Po chvíli si vytáhnu své poslední jablko z brašny a tiše si povzdechnu. „ Kéž by jsme po cestě potkali nějaký sad a nebo vesničku, kde bych si mohla koupit nějaké to jídlo.“ Zakroutím hlavou. Lovit se mi nechce. Ne tak zbytečně. Mě stačí ovoce a chléb, když už. Ale asi mi brzy nezbude nic jiného, než něco každý den chytit. Alespoň můžu prodávat kůže, když už budu potřebovat peníze. Což… budu potřebovat to je pravda. Den se přehoupne přes poledne a poledne na večer. Pomalu se začíná smrákat a zatím tu nikde nebylo místo, kde by jsme mohli zůstat na noc. V dálce se však objeví světélka. Jsou ještě daleko, ale možná by jsme tam po setmění mohli dojít. Vypadá to, že nakonec třeba dojdeme i do hostince, ale budou na to stačit naše finance? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Mám ještě hromadu sušeného masa a sucharů," zakřením se na ní a poklepu na tornu. Už totiž vidím, jak to za pár dní zahodím, protože už nebudu schopen to jíst. Cesta pokračovala, den se pomalu chýlil ke konci a my stále nenašli místo na přespání. Až se stmíváním jsme v dálce zahlédli světlo, které mohlo znamenat hostinec. Nechtělo se mi tomu moc věřit, ale možnost to byla. Ovšem já neměl peníze žádné a bůh ví kolik u sebe měla Alasea. Při nejhorším bych se vyspal ve stájích. "Měli bychom přidat do kroku, slyšel jsem, že večery na severu nebývají moc bezpečné," řeknu tiše slova, která jsem slýchával dlouho. Sám jsem na severu nikdy nebyl, ale tyhle pověsti jsem znal. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zeptám se ho tiše, když se zmíní o sucharech a sušeném mase. Kouknu mu do tváře a pousměju se, přesto se k tomu už nevracím. Jdu trochu svižnější chůzí, ale přesto to moc rychle nejde. Cesta je dlouhá a začíná přituhovat. „ A ne jen večery. Bohužel není to tu vůbec bezpečné. Od divé zvěře až po bandity, ale to je všude, nemyslíš?“ Povím s povzdechem a zakroutím hlavou. Zadívám se ke světýlkům. Jsou ještě daleko a než tam dojdeme už bude hodně velká tma. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Za pár chvil konečně dojdeme do hostince, který je opravdu poloprázdný. No, poloprázdný... je prázdný. Hostinský se znuděně válí po barpultu, děvečka sedí u stolku a cosi vyšívá a kuchař s nádeníkem hrajou karty. Celkem na nás vyjeví pohled, když vejdeme dovnitř. Nedivím se, musíme být zvláštní dvojice, chlápek s mečem, co je velký jako on sám a drobná elfka, která se k tomu chlapíku opravdu nehodí. "Brej večír vespolek. Ptát se, jestli máte pokoj na noc je asi zbytečný, předpokládám. Ovšem napadá mne otázka proč to? Vždyť jste na hlavní cestě, měli byste mít narváno," pozdravím a dojdu k barpultu. "Vítejte, poutníci. Máte pravdu, nemáme moc hostů a proč to? Nepřepadli vás? Všude kolem je spousta lapků, přepadají pocestné obírají je o vše, co mají, proto sem nikdo nechodí," řekne smutně krčmář a povzdechne si. "Copak se o bezpečnost nestará místní feudál?" zeptám se, ale to krčmáře jen rozesměje. "Kníže je zabedněnec, nic pro bezpečí lidu nedělá, jen dřepí ve svém hradu a utrácí daně občanů," mávne rukou, vezme sklenici a dá se do čištění. "Kolik těch loupeživých skupin je v okolí?" "Co vím, tak jedna, asi půl dne cesty na sever. Mají tam nějakou palisádu, nebo co a nepouští nikoho, kdo nezaplatí. Jenže většinou ty, co zaplatí oberou o všechno, nebo zabijou," řekne otráveně, možná i trochu naštvaně. "Půl dne na sever," zamyslím se a myslím, že Alaseu napadne, na co myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Ovšem povzdechnu si, když uvidím Astarothův pohled a to jeho zamyšlení. Lehce se ušklíbnu a zavrtím se. „ To bys nebyl ty, kdybys nechtěl pomoct.“ Pousměju se a zadívám se na hostinského. „ Možná by jsme se tam mohli jít podívat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Blázníte? Vy dva?" "Já sám," přísně jsem se podíval na Alaseu, což v hostinském i ve všech jeho zaměstnancích vzbudilo vlnu pochybností a nedůvěry. "Nedělej si z nás srandu cizinče. Myslíš, že obchodníci cestovali sami bez ochranky?" zeptal se mě kuchař a klepal se na čelo, zatímco mu zbytek jen přikyvoval. "Má pravdu, obchodníci měli početné ochranky, ale nestačili na ně," přisadí hostinský. Já se ovšem stále usmívám. Je mi jedno, kolik jich je, nějakou zábavu potřebuju. "V tom případě se tam zdržím trochu déle," pokrčím rameny. "Alaseo, zůstaň tady. Do dvou dnů budu zpět. Krčmáři, všiml jsem si, že tam máš koně, co za něj chceš?" zeptám se otylého muže, který na mě jen nevěřícně civí. "Jsi blázen, cizinče." "Co za něj chceš?" "Nic, vem si ho, vrátí se sám." "Dva dny, Alaseo," řeknu ještě dívce a můj pohled jasně říká, že ji sebou nechci. Nebude to pěkný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Zas na tak velkýho hrdinu si hrát nemusíš.“ Zabručím a založím si ruce pod ňadry a zamračím se na něj. „ Jasně já vím, že si schopnej stím svým párákem mávat kdo ví jak dobře, ale do tohohle jsem tě uvrtala já. Takže nepočítej s tím, že půjdeš sám.“ Vůbec se mi nelíbí, že chce jít sám. A ještě si chce vzít jejich koně. Chudák zvíře. „ Astarothe nech toho prosím.“ Sleduju jeho pohled. Popravdě začínám mít pocit, že jsem tu vážně měla zůstat, ale na to stejně nemám finance. Ne na tak dlouho. To by měl pochopit zase on. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ne, zůstaneš tady, nebude to pěknej pohled," řeknu jí klidně, ale rozhodně. "Nechte ho slečinko, nechte ho, když se chce nechat zabít," zadrží ji i kuchař a podívá se na mě pohledem, kterým se každý dívá na blázny. Stejně tak na mě koukala celá hospoda. Jen jsem se na ně usmíval, pak jsem se otočil a zamířil k východu pro koně. Jak jsem čekal, šla za mnou. Zastavil jsem se, předešla mne, já ji chytil kolem pasu a lehce jsem ji klepl hranou ruky do krku. Znal jsem místo, kam je třeba udeřit, aby člověk odpadl. "Tak strašně nerad ubližuji dívkám," řeknu tiše a posadím jí na židli, tak, že leží na stole. "Pohlídejte mi jí, vrátím se pro ní," řeknu hostinskému a z kapsy vytáhnu prstýnek, který jsem dostal od otce. Prstýnek, který dal matce, když si ji bral. Prsten, který se předával z otce na syna. "Neber to jako platbu, hostinskej, jen jako zálohu," řeknu mu a z mých slov jde vyslyšet, že mám opravdu v úmyslu se pro ni vrátit. A nejen pro ni, ale hlavně pro prsten. Pak zmizím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zeptám se kuchaře, když se mě pokusí zastavit. Nemyslím to zle, ale trochu mě to udivuje. Povzdechnu si a zakroutím hlavou, načež se vydám ke dveřím. Samotného ho prostě jít nenechám. Najednou ucítím jak se mě dotkl. A pak najednou tma. Naprostá tma. Probrala jsem se v neznámém prostředí. Někdo mě musel něčím uspat, ale neuvědomuju si, že bych něco pila nebo jedla. Ani mě vlastně nic nebolelo, takže úder do hlavy jsem taky musela vyloučit. Tak co se sakra stalo? Nějak jsem si nemohla vzpomenout. Probrala jsem se v pokoji, schoulená pod peřinou. V cizím pokoji pod peřinou. Bez brašny, jen v košili a kalhotách. A sama. Polila mě hrůza. Neměla jsem ani luk ani dýku u sebe. Okamžitě jsem se posadila, pohled mi padl první na brašnu pověšenou na židli spolu s toulcem a mým lukem. Přes židli přehozený plášť, pod židlí leželi boty. A vedle postele na stolečku zrcátko. Kdo by čekal, že zrovna tady nějaké bude… Na ruce jsem cítila něco nového. Starý prsten, který jsem neznala. Nevzpomínala jsem si. „ Probůh snad jsem neudělala nějakou… strašnou hloupost.“ Polknu a zatnu dlaň v pěst. Vylezu z postele a obuju se. Dýku si připnu na opasek, věci ale nechám v pokoji. Zajímalo by mě kde je Astaroth. Kam se včera vlastně vypařil. Najednou se zastavím uprostřed kroku. On přeci vyrazil … „ Do toho tábora.“ Polknu a podívám se kolem. Seběhnu rychle ze schodů do hostince, kde už jsou zase opět všichni vzhůru. Venku je opět den, ale strašlivě prší. Zamířím rovnou k hostinskému, který se na mě smutně podívá. V očích začínám mít strach. „ Kde je?“ „ Nevrátil se ještě. Prospala jste celou noc a skoro celý den. Už se začíná zase smrákat. Hlavně nikam nechoďte.“ „ Musím.“ „ Ne, zřejmě mu na vás záleží slečinko. A vůbec. Máte čím zaplatit?“ Jak někdo může tak sobecky myslet na to, že bych mu měla zaplatit. „ Mám… poslední zlatku a půl.“ „ To bude stačit ještě na tuhle noc a večeři.“ „ Nemám hlad.“ Zabručím a vyrazím do pokoje. Stejně nevím kam mám jít. Měla bych vyrazit na cestu. Sama. On se stejně už nevrátí… Při tomhle uvědomění se mi do očí nahrnou slzy. Svalím se na postel a složím tvář do dlaní. Slzy však odejdou. Stejně jako přijde neznámá bolest a hlavně další nutkání. Nutkání vydat se opět na cestu a nečekat na nic. Jenže on chtěl, abych vyčkala. Dva dny. Zítra ráno vyrazím… vyrazím opět na cestu a nezastaví mě tu nic. Stejně nemá kdo. Zůstala jsem přes noc vzhůru. Seděla jsem v pokoji a sledovala kapky vody stékající po okenní tabulce. Teprve nad ránem se přestalo tolik bouřit, bouře odešla a nový den vstával rudý. Byla prolita krev. Pomalu jsem se zvedla smířená se vším, oblékla se a z měšce vytáhla své poslední peníze. Dole jsem je nechala Hostinskému, který vstal snad jako první a vydala se na cestu. Sama. Hnána smutkem a povinností. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Vyhrál jsem. S kouskem mezi tím. Totiž, bylo jich kolem... co já vím, nepočítal jsem je. Jen jich bylo hodně a musím říci, že po hodině máchání mečem mě zatraceně dost začínali bolet ruce. Ne od máchání, ale od toho, jak se meč bez ustání zakusoval do lidských těl. Byl jsem celý od krve, na několika místech zraněn a vůbec celkem unavený. Když jsem s masakrem skončil, musel jsem se opírat o meč, byl jsem poraněn i na noze. Ovšem ještě jsem zvládl projít tábor, najít vůz, ten zapřáhnout za koně a naložit ho vším cenným, co jsem našel. Už jsem ale nevnímal co to vlastně nakládám. Svůj meč jsem nedokázal vrátit do jeho pouzdra, proto jsem jej jen položil ke kořisti, ale tak nějak zvlášť. Pak jsem se vyhoupl do sedla a doufal jsem, že kůň umí nést raněného jezdce. Na cestu jsem vyrazil druhého dne ráno. Věděl jsem, že do hostince dorazím kolem oběda a upřímně, opravdu jsem měl hlad. Jenže to nebyla má jediná starost. Sotva jsem se držel na koni, ale ten se naštěstí ukázal jako zkušený v nošení raněných. Bylo to krátce před polednem, asi hodinku cesty od hostince, když jsem před sebou spatřil nějakou postavu. Pro krev v očích a celkovou slabost ze ztráty krve a ranění, jsem neviděl, kdo to je. Až když jsem byl skoro u postavy, poznal jsem Alaseu. "Dva dny," řekl jsem sotva slyšitelně a v hlase byla slyšet bolest. Pak jsem se svalil na koňský hřbet, ale na zem jsem nespadl. Ten kůň je opravdu dobrej. "Mám hlad," dodám ještě, než padnu do bezvědomí. A co jsi viděla - pozorně pročíst! :D Proti tobě ze zatáčky vyjel kůň, který táhl menší čtyřkolák navršený různými pytli, menšími truhličkami, zbraněmi a zbroji. Bylo mezi nimi i několik toulců. Přes vůz na šířku, byl položen můj meč. Já seděl na koni, silně předkloněn, levou ruku ohnutou v loktu u břicha, pravá vysela (zdálo se, že bezvládně) podél těla. Jsem celý od krve, nevíš jestli mé, nebo jejich. Z levého lýtka mi trčí ulomený šíp, z pravého ramene další (celý) a další dva ze zad. Má zbroj je místy silně poškozena a skoro by se ti i zdálo, jako bys viděla, že mi chybí kousek levého ucha (přesněji špička levého ucha). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Astarothe.“ Vyhrknu poplašeně a zadívám se na všechna ty zranění, která má. Je celý od krve. Jenže co s ním teď? Nemám tu skoro nic čím bych ho mohla ošetřit. Vlastně tu nemám nic. Budeme se muset vrátit do hostince. Nic jiného nám nezbude. „ Probůh co si to dělal.“ Zašeptám potichu a podívám se na koně. Nevypadá to až na takovou herku, proto se vyhoupnu za jeho jezdce, i když mi to dá trochu zabrat. Hlavně vyhnout se těm šípům. Se vší opatrností je zlomím, aby nezavazeli a chytím uzdu koně než ho pobídnu. Asta si o sebe trochu opřu rukama ho v podstatě objímám kolem pasu. Proto je taky možný, že zahlídl ten prsten, ale v jeho stavu… není to teď jedno? Rozjedu se i s povozem za zadkem rovnou k hostinci. „ Vydrž, já se o tebe postarám.“ Zašeptám k raněnému potichu a snažím se polknout vlastní strach o jeho život. Je to moje vina, že tam šel. Neměla jsem ho nechat jít. A vůbec… možná jsem ho vůbec neměla brát sebou… Na to je teď už ale pozdě. Teď se musím postarat o to aby přežil. „ Už tam budeme… hlavně to vydrž.“ Šeptnu znovu. Spíš abych uklidnila sebe, než jeho. Jakmile jsem před hostincem, svezu se rychle ze sedla a vletím dovnitř. Snad to udělá to, že jsem od krve ať už je číkoliv, že děvečka vykřikne a upustí nádobí načež se na mě obrátí úplně všichni. „ Potřebuju pomoc!“ Vyhrknu a bez meškání vyjdu ven. Všichni se vyhrnou ven, a jakmile tě uvidí, vrhnou se k tobě,a by ti pomohli ze sedla. „ Odneseme ho nahoru.“ Zavelí hostinský, jeho pomocníci ho poslechnou téměř hned. „ Uvařte vodu, přineste plátno a pálenku! Hned!“ Vyhrknu za nimi, okamžitě se vydávám v jejich patách. Mám strach, ale budu to muset zvládnout. Matka mě učila, jak ošetřovat rány, musím to přece zvládnout no ne? Nic jiného mi nezbude. Nemyslela jsem snad ani na nic jiného než na jeho záchranu. Než na to, jako ho ošetřit, aby to přežil a vinila jsem z toho hlavně sama sebe. Nechala jsem ho jít jen tak… Můj plášť toulec i brašna nakonec skončili na židli v pokoji, kde jsem byla ubytovaná před tím i já. Ošetřování zabralo spoustu času. Většinu ran jsem vydezinfikovala, a bohužel musela jsem některé i vypálit, nic jiného jsem bohužel nezmohla. Ošetření proběhlo rychle, tak jak mě to učila matka, i když mě se většinu času třásli ohromně ruce a měla jsem strach o jeho život. Děvečka mi byla k ruce, hostinský se na to nemohl dívat, kuchtít běžel uvařit polévku, protože on stejně byl k ničemu a pacholek? Ten byl vyslán do lesa pro bylinky. Přesně popsané. Pravda přinesl koš nejrůznějších travin, dokonce některých i jedovatých, ale já z toho nakonec vybrala ty, které jsem potřebovala. Pozdě večer jsem konečně usedla na židli, kterou jsem si přitáhla vedle jeho lůžka, unavená, ale přesto jsem neusínala. Zůstala jsem bdít vedle něj. Vyměňovala jsem obvazy, i obklady, pravidelně, vlastně kdykoliv bylo potřeba. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když jsem se probral, venku svítalo a odněkud vonělo nějaké jídlo. Bolestivě jsem otevřel oči, na jedno jsem neviděl (rozseknuté obočí). Pokusil jsem se zvednout ruku, ale nešlo to. Byla to levačka. Trochu jsem se zhrozil, ale hned na to jsem se uklidnil, když jsem zjistil, že prsty hýbat mohu. To bylo dobré znamení. Trochu jsem pootočil hlavou, nevěděl jsem, kde to vlastně jsem, ani jak jsem se sem dostal. Ležel jsem v posteli, v nějaké místnosti. Hostinec? napadlo mne a pak jsem vedle sebe spatřil Alaseu. Vypadala unaveně a zdálo se, že spí s hlavou svěšenou na hrudi. Jakmile jsem se ale hnul, probrala se a podívala se na mě. "Mám hlad," řekl jsem tiše, s debilním úsměvem na tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Najednou mě probral pohyb. Kdo ví kolik bylo hodin, nemám ponětí, ale zaslechla jsem zašustění deky, takže jsem sebou škubla a rozespale se podívala co se děje. Byl vzhůru konečně. „ H-hlad?“ Zeptám se poněkud udiveně. On přežil pomalu vlastní smrt a má hlad? Dělá si legraci? Na druhou stranu je to jenom chlap. Myslí ti na něco jiného než na chlast holky a jídlo? No dobře, on ještě na boj a jak se nechat zabít, ale to je vedlejší. „ Dojdu ti pro polévku. Zůstaň ležet.“ Povím potichu a začnu se zvedat.Podívám se na něj a raději mi vyměním obklad. Pak teprve vyrazím dolů. „ Už se probral?“ Bylo první co jsem zaslechla. Hostinský. Přikývla jsem a unaveně se usmála. „ Má hlad. Můžu požádat o polévku?“ „ Ale jistě, že můžeš.“ Usmál se na mě přívětivě a hned jsem před sebou měla dvě plné misky horké polévky se lžícemi. Jak pro mě, tak pro něj. Poděkovala jsem a vydala jsem se zase zpátky. Trošku se mi třásli ruce, po téhle noci jsem snad ještě unavenější než po boji s kýmkoliv koho jsem potkala. Misky položím na stůl, Seberu polštář co mi ještě přinesli v noci a pomůžu válečníkovi sednout, hlavně tím, že mu za záda nacpu polštáře z postele i ten co jsem dostala já. Posadím se na okraj postele a podám si jednu z misek, rozhodnutá, že ho nakrmím. Raději se na nic nevyptávám. Prsten mám ale stále na prsteníčku. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Teprve při posledním soustu jsem si všiml prstýnku, který měla na prsteníčku. Chvilku jsem ho sledoval očima a udivovalo mne, jak dobře jí seděl. Nic jsem však neříkal. Když pak odložila prázdnou misku a šla se sama najíst, podíval jsem se na ni pozorněji. Vypadala opravdu unaveně a mě došlo, že probděla nade mnou celou noc. "Vypadáš... vypadáš hůř... hůř jak... jak já," řeknu jí tiše, bolestivě, když se opět položím na lůžko. "Měla... měla by ses... vyspat," vytlačím ze sebe pár slov a ani na chvilku z ní nespustím pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ I to je možné. Ještě jsem se neumyla a zrovna moc jsem taky nespala.“ Odpovím potichu, když řekne, že vypadám hůř jak on. Pravda, možná bych se mohla jít umýt, ale měla bych na něj spíš dohlédnout ne? Nebo už to snad zvládne? Já nevím. „ Půjdu se umýt. Za chvíli se vrátím.“ Povím potichu a zvednu se. Vezmu prázdné misky dolů do hostince, kde hospodského požádám, aby mi nechal připravit koupel, což on ochotně udělá a dokonce děvečce přikáže aby mi půjčila své šaty a moje šaty vyprala. A pro Astarotha mi nechá přinést nezničené věci. Nevím proč to dělá, ale tak je to jeho věc. Sama se pak odeberu do horké koupele. Tělo mě snad rozbolí ještě víc než před tím když vlezu do horké vody, ale postupně se začne uvolňovat. Málem ve vodě usnu, nebýt děvečky, která mi přinesla šaty a moje odnesla, asi bych už dávno spala v kádi. Teprve po tom co odešla jsem se rozhodla umýt se, dát se trochu do pořádku a obléct si zelené šaty, které mi přinesla. Bosá jsem přešla do našeho pokoje, boty položila pod židli a na zemi roztáhla plášť. Deku jsem si skoulela do válečku a dala si ji pod hlavu. Bylo tady docela teplo, takže se takhle dalo docela dobře vyspat. Schoulila jsem se tedy na zemi na plášti do klubíčka, sukně mi pěkně překryla nohy včetně chodidel, takže mi na nohy nijak zvlášť netáhlo a začala usínat. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Nechceš si lehnout nahoru? Místa je tu dost a já tě neukousnu... teď bych to stejně ani nezvládl," řeknu zcela nevinně, bez jakýchkoliv postranních úmyslů. Stejně na to nemám sílu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pomalu se zvednu na nohy, sbalím deku i plášť a vydám se k němu. Mám trochu zvláštní pocit, když si sedám na kraj postele. Prozatím si nelehám. „ Jak ti je?“ Zeptám se ho a podívám se na obvázané části těla. „ Promiň, že jsem tě svlékla, ale… nebylo zbytí.“ Trochu mi zrůžoví tváře. Popravdě nepotřebovala jsem vidět úplně všechno, ale jak jsem řekla, nebylo zbytí. Potřeboval ošetřit a to se nedalo udělat, když byl oblečený. „ Tvoje věci jsou poněkud na hadry. Hlavně košile a kalhoty. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Myslim, že líp jak... jak tobě," trochu se zasměju, ale smích přejde v bolestivé skučení. Asi mám natlučené žebra. Sleduju jí, jak se mi omlouvá, že mne musela svléknout, jak při tom rudne. Kdybych mohl, asi bych se rozesmál. "Neomlouvej se, nemáš se za co... za co omlouvat," pořád mě bolí mluvit. Dívám se na ní, mile se usmívám, byť mám ve tváři ukrytou bolest. "Děkuji," řeknu jí tiše a podívám se jí do očí, přičemž její slova o zničeném oblečení zcela ignoruji, dokonce i fakt, že má můj prstýnek na ruce. Sedí jí, sluší jí a já ho alespoň neztratím. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím tiše a pousměju se. Jsem jenom přehnaně unavená. Ale nemůžu spát moc dlouho, za chvíli opět budu muset převázat jeho zranění a překontrolovat je. „ Nemáš zač. i kdybys byl cizí, pomohla bych ti. Matka mě učila život zachraňovat ne ho brát. A nebo mu pomáhat k odchodu.“ Zadívám se mu do unavené tváře a lehce se pousměju. Stáhnu mu z tváře pramen neposlušných vlasů, při čemž mi padne pohled na prsten. Z prstenu se podívám opět na něj. „ Ten prsten… Je tvůj?“ Zeptám se potichu a stáhnu si prsten z prsteníčku. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Dostala ho má matka od otce," přikývnu na její otázku. "Co vlastně dělá u tebe? Dával jsem ho hostinskému," nakonec se opravdu zeptám, i když jsem si říkal, že se nezeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Skousnu si nejistě ret, když mi osvětlí, že prsten vážně patří jemu. A že před tím byl jeho matky a ta ho dostala od jeho otce. Tak jak se sakra dostal ke mně? Pak se ale zeptá, na to samé na co myslím. Pokrčím lehce rameny a povzdechnu si. „ Já nevím. Probudila jsem se s ním. Jak jsem vůbec… Co si mi proved?!“ Únava je ten tam. To on musel udělat něco co mě uspalo. Zvednu se z postele a zatnu ruce v pěsti. Prsten ještě v ruce. Pak ho chytím za ruku, stisknu mu jí za zápěstím. Silně. Otočím mu ruku a prsten mu tam dám. Raději ani nic nechci slyšet. Seberu plášť i deku a vyrazím pryč. Naštvaná a rozzlobená. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo, počkej..." stihnu ještě křiknout, než za ní prásknou dveře. "Ach jo... proč jsou ty ženský vždycky tak... tak umíněný," povzdechnu si a pokusím se pohodlněji rozvalit. Moc mi to nejde, zvláště když se ani nemůžu pořádně hýbat. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro A neprobrala jsem se ani na večer. Začínalo se stmívat a já stejně stále spala. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Probral mne až hlad dalšího večera. Alasea tu nebyla a ani jsem neslyšel její hlas zezdola. Tiše jsem si povzdechl, pokusil se posadit a pak jsem si zase radši na chvilku lehl. Trvalo mi to nějakou chvilku, ale nakonec jsem opět usedl a chvíli se vydýchával. Ještě jsem nebyl zcela fit, ale kdy jo? "Kam zmizela?" zeptal jsem se, když jsem po půl hodině sešel po schodech dolu, jen s kalhotama na sobě. "Měl byste ještě ležet." "Kde je?" zeptám se znova a jen mi ukážou někam ven. Vyjdu tedy z hospody a začnu se rozhlížet kolem. Pak mi dojde, že by mohla být na stromě, takže se začnu rozhlížet po stromech. "Trdlo," povzdechnu si, když jí opravdu spatřím ve větvích. "Alaseo, pojď dolu," řeknu jí trochu zadýchaně, i když pochybuju, že mě slyší. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Probral mě až hlas. Známí hlas. Byla jsem snad ještě unavenější než předtím, ale ani jsem se nehla. „ Já nevím proč bych měla.“ Zabručím potichu a otočím hlavou, abych se mohla podívat dolů „ Běž si lehnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Promiň, ale co jinýho jsem měl dělat? Nezůstala... nezůstala bys tu. I kdybych ti řekl... řekl cokoliv... šla... šla bys za mnou," řeknu jí a zdravým ramenem se opřu o strom. "Nebyla bys mi tam... tam k ničemu, akorát... akorát bys překážela... a já... a já bych se nedokázal pořádně... pořádně soustředit, chápeš?" vysvětlím jí, proč jsem to udělal. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Běž si lehnout.“ Povím paličatě. Podívám se dolů a začnu slézat. Najednou mi to na jedné větvi ujede. Deka vyletí do vzduchu spadne na zem a já vlastně hned po ní. Docela krkolomně. První na nohy a pak na bok. V pravém kotníku to ošklivě lupne, když na něj dopadnu a do očí se mi nahrnou slzy. Sotva se udržím, abych bolestně nevykřikla. Pomalu si sednu, ovšem už se nepostavím. Kotník bolí, nepříjemně pulzuje. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Sakra, co blbneš," odrazím se ramenem od stromu a zvednu ruce, jako bych jí chtěl zachytit. Inu, k mému stavu se to moc nehodí, takže ano, zachytím ji a zmírním její pád, ale svůj stav zhorším a ten kotník si stejně vymkne, jen ne tak silně. "O důvod víc proč... proč nespat... nespat na stro-stromě," vyheknu, ruce od těla a Alasea na hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Spím na… na stromě ráda.“ Polknu polekaně a skousnu si ret. Kotník mě hrozně bolí. Ale co hůř jeho bolí snad úplně všechno. Postavím se na nezraněnou nohu a tu vymklou nechám uvolněnou. „ Musíš si jít lehnout. Prosím.“ Povím potichu a pokusím se ho opatrně zvednout. On bude potřebovat pomoct víc jak já. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ty taky," řeknu jí klidně, tak aby mi z hlasu nebyla slyšet bolest. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zašeptám potichu. Skousnu si ret, když se opře o strom. Je mu hůř a je to moje vina. Místo toho, aby se uzdravoval ho jenom ničím. Zvednu ze země deku a hodím mu jí kolem ramen, načež ho podepřu a přetáhnu na sebe ze stromu. Mám co dělat, abych se nerozbrečela bolestí, ale ani neceknu. Můj kotník bude v pořádku, to on to nemusí pořád ještě přežít. „ Nehneš se z postele. Je ti to jasné?“ Šeptnu potichu. Snažím se zahnat vlastní bolest, ale moc mi to nejde. Dotáhnu ho do hostince, ale pod schody se zastavím. Ty budu mít problém vyšlapat sama, natožpak s ním. Hostinský se k nám ale ihned vrhne. A pacholek taky. Podepřou ho a vytáhnou nahoru. Jenže já zůstanu dole. Chody mi v tuhle chvíli přijdou jako příšerná překážka. Nakonec jsem se ale rozhodla se tma dostat. Když ne po dvou tak po čtyřech. Nebylo to moc dobré, ale co se dalo dělat. Dovlekla jsem se nahoru, jeho už mezi tím položili do postele. Nevěděli co s ním. Čekali na mě. „ Běžte… já se o něj postarám.“ Polknu bolest a dokulhám k němu. Oba se odeberou pryč a já se nejistě pustím do dalšího ošetřování. Některé rány se otevřeli, ale snad už to nebude tak zlé. Dám je opět dohromady, ovšem na moje ošetření už mi stejně nic nezůstane. Zůstanu sedět na židli vedle postele. Raději se na něj už ani nepodívám. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Měla bys ošetřit i sebe," řeknu tiše, ale neposlouchá mne. Sedí vedle mě, ale nekouká na mě. "Udělal jsem to, protože jsem se o tebe bál," dodám tiše, z mého hlasu je slyšet únava, která mne za chvíli dostane a já opět usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zašeptám tiše a zadívám se na něj. Je mi líto, že je v takovém stavu. A to jenom kvůli mně. A ještě jsem to zhoršila? Ne takhle to dál nejde. Natáhnu se po své brašně a skousnu ret. Musím si kotník zpevnit a nechat ho odpočinout. Jenže… nemám zase tolik času. Ráno vyrazím. Musím. Židli dotáhnu opatrně k oknu, kde se usadím a nakonec i usnu. Nespím ale zrovna tvrdě. Čas od času se probudím a podívám se jak na tom je noc. Naposled se proberu, když v dálce na východě zahlédnu světlající nebesa. Oblékla jsem se, posbírala své věci a mlčky jsem se vydala k odchodu. Přesto jsem se ještě nakonec zastavila, přitáhla židli k posteli a na židli odložila dopis se vzkazem a hlavně omluvou. Pak jsem se vydala na cestu. Směrem na sever, tam kam jsem měla namířeno už před tím. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo?" zeptal jsem se tiše, rozhlížel se kolem, ale nebyla tam. Kam sakra zmizela? povzdechl jsem si a pokusil jsem se zvednout. Šlo to mnohem lépe než včera... bylo to včera? "Jsi vzhůru" zaslechl jsem ženský hlas, ale Alasea to nebyla. Stála tam děvečka, na podnosu talíř s chlebem a masem a nějakým pitím. "Kde je?" "Ta elfka? Předevčírem ráno odešla," řekla mi klidně a já skoro vyletěl z postele. Rychle odložila jídlo na stůl a zatlačila mne zpět. Byl jsem ještě pořád moc slabej na to, abych jí vzdoroval. "Vy jste jí nechali? Kam... kam šla?" "Někam na sever," ujistila se, že jen tak nevylezu a podala mi jídlo, "ještě bys měl ležet. Ten svůj meč bys ještě neutáhl. Nechali jsme ti vyspravit zbroj a tady máš nové oblečení." Jen přikývnu a bezeslova se pustím do jídla. "Zítra odcházím." "Ale..." zarazil jsem jí a v klidu pokračoval v jídle. Byl jsem pevně rozhodnut. Musel jsem jí najít. Nevím proč, ale cítl jsem, že ji musím najít. I ona poznala (děvečka), že mne nepřemluví a tak odešla. Druhý den ráno jsem se i přes to, že jsem pořád nebyl úplně při síle, vykopal z postele, oblékl jak do oblečení tak i do zbroje. Meč jsem dal do pouzdra a to s drobnými obtížemi pověsil na záda. Pak jsem sešel dolu do výčepu, kde na mě čekali už všichni zaměstnanci. Netvářili se nadšeně, když jsem kolem nich procházel a zastavil jsem se před hostinským. "Nemám čím zaplatit, snad jen..." sáhnu do kapsy pro prsten ale hostinský mne zarazí a řekne mi, že kořist, kterou jsem dotáhl sebou by bohatě stačila na koupi tří takovýhle hospod i se zásobami na čtyři roky. Spíše mi dal mou tornu plnou trvanlivého jídla a vcelku objemný měšec zlata. Prý jako poděkování za vyřešený problém s bandity. Zdálo se, že se jim začne dařit. A ke všemu mi dali ještě koně. Vydrápl jsem se na koně a vyrazil jsem na sever. Netušil jsem kam mám jet, věděl jsem jen, že někde na severu je nějaké sídlo, které bylo dříve honosné a nyní je opuštěné a polorozpadlé. Zeptal jsem se ještě hostinského, ale sám nevěděl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Čtvrtý den od té doby co jsem vyrazila z hospody. Bylo zamračeno a schylovalo se k bouřce, když jsem zahlédla mezi stromy v dálce prastaré sídlo. Polorozpadlé a zničené. Jen pár zdí a vchod do podzemí byli ještě trochu v pořádku. Kolem byli prastaré pavučiny, ale mě stejně nezbylo nic jiného než tam vejít. Nevšimla jsem si, že dýka, od mého otce mi vypadla na schodech, když jsem scházela pomalinku dolů s lukem v ruce a šípem připraveným k výstřelu. Dole kapala voda a byl tam mrtvolný smrad. Zarazila jsem se až když jsem zahlédla cosi bílého obaleného v pavučinách. Až přijdu blíž, vyděšeně ucuknu. Bohužel pozdě. Couvnu, za mnou se cosi pohne a pak už ucítím jenom bodnutí v zádech a všechno pohltí tma… Jen brašna mi sjela z ramene… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Sakra, kde je?" povzdechnu si a vlezu do domu. Ruku stále držím na meči, pozorně naslouchám, ale nic neslyším. "Alaseo?" zvolám a naslouchám. Nic neslyším, jen tiché klapání čehosi. "Kde je to třeštidlo," povzdechnu si a procházím domem. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo, kam si to zase vlezla?" povzdechnu si a pokražuji dál v chůzi. Narazím na místnost, na zemi leží její brašna roztrhaná na cucky, nedaleko její luk s rozházenými šípy. "Co se tu stalo?" zeptám se sám sebe, věci však nechám ležet tak, jak jsou. Teprve až když spatřím kámen, dojdu k němu, ujistím se, že tu nikdo krom mne není a zvednu ho. "Bílý skoro jak padlý sníh... co to říkala?" snažím se vzpomenout, co říkala, když poprvé změnil barvu. Jakmile jsem si vzpomněl, schoval jsem kámen do kapsy, chytl meč do obou rukou a postavil se do střehu. Opět jsem cítil pohled na sobě, něco tu bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Po několika krocích si vstoupil do dlouhé obdelníkové místnosti. Po stranách byli sloupy, opět obalené pavučinami. Na sloupech byli louče, zažehnuté louče. Na druhé straně stáli tři stvůry. Byli si podobné, hlavně ty dvě na stranách, třetí byla podstatně větší a na hlavě měla posazenou korunu. Za nimi byl oltář. A na něm tělo, zabalené do pavučin. Kdo ví čí to tělo bylo. Ale ty tři se chystali k tomu že si ho dají k večeři. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když jsem spatřil tři stvůry, trochu jsem se otřásl. Netušil jsem, že ještě něco takového existuje, myslel jsem, že je to jen pohádkou pro zlobivé děti. Ale stály tam, nakláněli se nad nějakým tělem zabaleným v pavučinách a nikdo mi nemusel říkat, co se chystají dělat. Stejně tak mi nikdo nemusel říkat, kdo tam leží. Nedbal jsem bolesti, nedbal jsem celkové únavy způsobené zraněním. Začínal jsem vidět rudě, vypálená značka na zádech začala pálit a já se s hlasitým řevem, mečem za zády (špicí k zemi) rozběhl proti stvůrám a jakmile jsem byl u nich, odspoda jsem sekl. Kdyby to byly lidé, přesekl bych je všechny tři, ale tohle lidé nebyly. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Opět jsem provedl výpad, opět na nohy a tentokrát se mi podařilo tu mrchu skolit na zem. Usekl jsem jí další dvě pravé nohy a to už neustála. V momentální chvíli byla bezbranná a já jí mohl dorazit. Jenže v tu chvíli na mě zaútočila ta na sloupu, což jsem očekával, ale nevychytal. Povalila mne na zem, chvíli se zdržela u větší a pak zaútočila na mě. Byla rozzuřená, nepromýšlela své kroky a tak mi jednoduše naběhla na meč. Odvalil jsem jí ze sebe, vytrhl z ní meč a přešel k té druhé. Mohutným švihem jsem jí odsekl hlavu od krku. "Kurva... dvě mrchy a takhle mě zřídili," vydechnu, když schovám meč a zlehka se dotknu spálené tváře (pravá). Mimo to se mi určitě otevřela nějaká ta hlubší rána, ale to jsem neřešil. DOkulhal jsem si to k tělu na oltáři a začal jsem trhat pavučiny. Byla to ona. Byla v bezvědomí, ale nikde nezraněná. "Díky bohům," oddechl jsem si, pokračoval jsem ve strhávání pavučin a zároveň se jí snažil probudit. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Důležité bylo, že Ona tam bezvládně nahá ležela na oltáři. Z kapsy ti vypadl kámen, teď už rudý jako když jste ho našli… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tohle mi nedělej," snažil jsem se jí probudit, dokud jsem si nevšiml rány na zádech. Trochu jsem se zhrozil, opatrně ji prohmatával. Jed, napadlo mne a začal jsem horečně přemýšlet, co s tím. Uslyšel jsem cinkot kamene, když mi vypadl z kapsy a pohled mi sjel jak na něj, tak i na druhý. Byl opět rudý, ale teď mne to nezajímalo, zajímalo mne jen zdraví dívky. Sundal jsem ze zad plášť, zabalil ji do něj a zvedl z oltáře. Musím někam, kde si s tím poradí, vydechnu, zatímco dívku pronáším prázdným domem (kameny jsem nechal ležet na zemi). Vzpomenu si, že jsem cestou sem zahlédl malou vesničku. Proto dojdu i s dívkou ke koni, přehodím ji přes jeho hřbet jako pytel brambor a vydrápu se na něj. Pak dívku zvednu a vezmu do náručí, načež pobídnu koně směrem do vesničky. Snad tam bude někdo, kdo pomůže, zadoufám, pevně držím dívku a ženu koně co se dá. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro „ Co se stalo?“ Zeptá se tě. Vyslechne si tvůj příběh o tom s čím si bojoval a čím dál víc se chmuří, zatím co tě vede do své chatrčky na okraji vesnice. Tam tě zavedla i s bezvládným tělem dovnitř a uložila jí u sebe v posteli. Když si všimla, že je dívka nahá vyhnala tě ven a prohlédla jí sama. Teprve potom tě pustil dovnitř. Alasea na sobě měla dlouhou košili, nic víc. „ Na tohle lék neznám. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala. Takový jed…“ Poví ti zachmuřeně. „ Můžeme doufat, že se probere sama, ale… neměl by sis dělat velké naděje.“ Řekne ti to celkem na rovinu. Pravda, tohle zrovna moc nadějně nevypadá. Poskytla tobě i Alasee azil, alespoň pro zatím. Zřejmě na svůj vzhled byla velice milá a vstřícná. Tobě nezbylo nic jiného než čekat a doufat, že se probere a nebo to pro ní brzy skončí… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Co mám sakra dělat?" zeptal jsem noční oblohy a praštil jsem pěstí do stromu, až se otřásl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Promluvila, ale pořád je mimo. Neprobudila se.“ Poví a zamyslí se. „ Mluvila o nějakých kamenech.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Kameny? Co má pořád..." zarazím se a pozorně se podívám na babku. Pak se beze slova otočím a zamířím ke koni. "Postarejte se o ni, prosím. Hned... hned se vrátím," řeknu jí, když se vyhoupnu do sedla a pak pobídnu koně do trysku, směrem k sídlu. Kameny... co má pořád s těmi kameny? nechápavě přemýšlím, ale je mi jasné, že to bude něco důležité, proto ženu koně skoro do jeho hranic. Kůň ani nestihne pořádně zastavit, když už běžím do domu, cíleně do sklepení. Jejích věcí si ani nevšimnu, seberu je cestou zpět. Těla potvor tam stále leží, stejně tak i kameny. Oba dva seberu, pozorně si je prohlédnu a strčím je do kapsy. Cestou ven posbírám její věci, rychle se vyhoupnu do sedla a peláším zpět. Stejným způsobem, jakým jsem ještě za jízdy sesedal před sídlem, sesednu i před chatrčí babky a vběhnu dovnitř, hned k dívce. "Tady," vytáhnu kameny z kapsy, oba dva a dám jí je do ruky. Sice nevěřím tomu, že by se probrala, vždyť jak by se mohla probrat, ale kdo ví? |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro „ Strašně rychle se to rozšířilo.“ Poví ti stařenka ještě než dívce vložíš do dlaní kameny. Nic se neděje. Nic se nezměnilo. Nic se nestalo… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Sakra Alaseo, todle mi nedělej," drtím slova v zubech, tisknu její ruku a opírám se jen kousek od její hlavy. Svou tvář mám nakloněnou kousek nad její. "Neříkej mi, že tě skolí nějakej zasranej jed... kde je to tvoje nadšení?" hučí do ní, mé rty kousek nad jejími. "Nevzdávej to holka, bojuj sakra, bojuj," přitisknu své čelo na její a hledím jí do zavřených očí. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro „ Měl bys jí nechat odpočívat. Nic jí už nebolí. Dopřej jí klidu.“ Promluvila babča a vstala od postele. „ Zřejmě ale věřila v něco, co chtěla, aby bylo dokončeno. Promluvila ještě jednou chvíli před tím než si přijel. Mluvila o pásu a … sedmi kamenech.“ Babča tě pozorovala. Ve tváři měla starosti. „ Mluvila o věci, která je už dvacet let zakázaná a o které se mluvit nesmí. Proč?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jo... říkala něco o kamenech a o tom, že se stane něco hrozného, když to nedokončí," řeknu babce, ale od dívky se nezvednu, ani od ní nezvednu pohled. Není to tak, že bych tomu věřil, ale něco mi říká, že je to pro ní důležitý, když se za tím tak žene. "O čem se nesmí mluvit? Proč ne?" konečně se podívám na babku, vcelku nechápavě a hlavně zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Řekne babka a šouravě se vydá vedle. Postaví na čaj a dá hřát polévku. Alasea leží bez hnutí, stále tak jako před tím. Pouze v košilce, kterou jí dala. Ale na té babce ti přijde něco divného. Jakoby… se něco změnilo. „ Před dvaceti lety, byl zavražděn král i královna. Jejich dítě zmizelo. A pás, který chránil tuto zemi před temným pánem byl zničen. Ten pás byl složen ze sedmi medailonů, do kterých bylo vloženo sedm drahokamů. Sedm drahokamů, každý patřící jednomu rodu z této země. Kdysi dávno byl kovář, který je sjednotil a vládl jim. Porazil temného pána a vyhnal ho z Adoreltu, ale nedokázal ho zničit. Zlo vyčkávalo na svou příležitost a před dvaceti lety ji dostalo.“ Je k tobě zády, míchá tu polévku. Nevšímal sis jí, když si sem podruhé přišel, ale je trochu jiná než před tím. Všimneš si že ty před tím tak stařičké ruce už zase tak staré nejsou. Znovu ucítíš trochu mrtvolný pach. Otočila se k tobě. Položila na stůl misku s polévkou a ujala se vaření čaje. „ Sedni si. Pak půjdeme…. Na hřbitov.“ Promluví k tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Na hřbitov?" zarazím se se lžící kousek od úst a podívám se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Poví ti babka. Snad jako by mládla. Něco je asi hodně zle. Zadívá se na tebe. Sleduje tě. Čeká jestli začneš jíst a nebo nezačneš. Vypadá znervozněle. „ Jez už!“ Rozkáže ti. Teprve teď si všimneš dýky, kterou má u pasu. Je v ní zasazený Lazurit. Jako by se sem vůbec nehodila. Jako by byla úplně mimo. Všiml sis taky, že stříbrné vlasy začali ženské tmavnout, i když to si mohl přisuzovat přítmí baráčku. „ Neměli by jsme se zdržovat, tvá přítelkyně bude potřebovat brzy uložit do hrobu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Co si zač?" zeptám se jí a sáhnu po své dýce, kterou mám u pasu. Nenápadně, tak aby to nebylo moc vidět, přičemž nespouštím pohled z jejích rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Odpoví ti, snad i trochu zaskočeně. „ Proč nejíš?“ Zeptá se tě a spráskne ruce. „ Ach vy mladí! Na všechno máte strašně moc času!“ Zaběduje a otočí se k tobě zády. Nevíš co dělá,a le když se otočí, otočí se vážně rychle a pokusí se tě opařit vodou. Najednou se jí v ruce zaleskla dýka. Vrhla se rozběsněně na tebe. V rudých očích si zahlédl zlobu a chtíč. Toužila po tvé smrti. „ Ale tobě už čas dokapal!“ Zasyčí rozzlobeně, snad jako bys zaslechl i sykot hada a mezi rty se jí prokmitl rozeklaný jazyk. Další šílený démon. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Cos jí provedla?" chytnu ji volnou rukou za krk, svou dýku hluboko v jejím těle a velmi nebezpečně zavrčím. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro Ze zadu si ale zaslechl bolestné zasýpání. Jako by se někdo ještě před chvílí topil a teď lapal po dechu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo," vydechl jsem tiše a zdravou (levou) rukou jsem jí položil na tvář, zatímco pravačku jsem si držel u těla. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro „ A-astarothe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ A-astarothe.“ Povede se mi vysoukat ze sebe, sotva se můžu nadechnout, natožpak pohnout. „ Kde to jsme? C-co se stalo?“ Zašeptám. Ucítím jeho ruku na tváři. Přitisknu si jí k sobě. Pak sjedu dlaní po jeho ruce k němu a obejmu ho. Do očí se mi nahrnou slzy. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Lež v klidu, nemluv," řeknu jí tiše a při tom jí hladím zdravou rukou ve vlasech. Oddechl jsem si, když promluvila, když nabyla vědomí a byla zase tady. Ani nevím proč, ale opravdu jsem o ní měl strach. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Co se stalo?“ Zeptám se rozechvěle a nadechnu se. A s jakou chutí. Pohled mi padne na moje ruce, plné černých žilek. Pak se podívám na své holé nohy. A zrudnu. Strašně moc zrudnu. „ Kde mám věci?“ Odtáhnu se a košili si stáhnu trochu víc. Docela polekaně. Kdo ví kolik toho viděl. Pak se ale zarazím ještě víc než před tím. " kde... kde je kámen?" |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jak ti to říct? Oblečení jsem nenašel, takže... nevím. Brašnu a luk s šípy mám u koně," řeknu trochu zamyšleně. Musím se zasmát, když se ode mne odtáhne a stáhne si trochu více košilku. Myslím, že kdybych jí řekl, že jsem jí sem donesl jen zabalenou do mého pláště, asi by mě zkopla z postele, nehledě na to, v jakém stavu byla. "Zase ty tvoje kameny. Jednou kvůli nim zemřeš," povzdechnu si tiše, ale pak ji chytnu za ruku a rozevřu jí dlaň (dělám to pravačkou-popálenou od babizny krve). Spočívají v ní dva, rubín a diamant. Pak si vzpomenu, že nějaký kámen měla i babizna zasazený v dýce a zkoumavě se na ní podívám. "Hele, byl v tom tvým snu i nějakej modrej kámen?" zeptám se jí, protože nevím, jak se jmenuje (myslím tím Lazurit, samozřejmě). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Co se ti stalo?“ Zeptám se trochu polekaně a skousnu si ret. Opět jsem zavinila další jeho zranění. Podívám se mu do očí, když se zeptá na modrý kámen a přikývnu. Trochu lítostivě. „ Byl.“ Skloním hlavu a raději si sednu. Pokrčím nohy v kolenou a košilku opět stáhnu co nejvíc to jde. „ Našel si další?“ Zeptám se. Se zájmem to ano, ale jsem smutná. On tu za mě nasazuje krk a já se válím v posteli. „ Jak dlouho jsem byla mimo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tohle? Ale, trochu jsem se opařil," zazubím se, jakoby to nic nebylo. I přes to jde na ruce stále vidět krev té babizny. Už se propálila až k masu, kde to přestalo. "Super, ve vedlejším pokoji se válí na zemi," zakřením se na ní a když se mě zeptá, jak dlouho byla mimo, trochu znejistím. "Tak to nevím, děvče. Mimochodem, co tě to proboha napadlo jít pro ten šutr sama? Neříkal jsem ti snad, že půjdu s tebou?" zeptám se jí a můj hlas zní trochu rozzlobeně. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Byl si raněný. Kvůli mně. Nechtěla jsem, aby se ti ještě něco stalo. Je to můj problém, ne tvůj. Já musím jít.“ Povím potichu a podívám se mu do očí. Myslím to vážně. On jít nikam nemusí. Sevřu v dlani oba dva kameny a zavřu oči. „ Jen nevím jak takhle někam půjdu…“ Promluvím potichu a skousnu si ret. Chytím košilku za lem a znovu za ní trochu zatahám. „ To tu tak divně páchne?“ Zeptám se a trochu nakrčím nos. Vážně tu něco divně páchne. Pomalu hůř jak v tom podzemí toho rozpadlého zámku. Podívám se na něj a prohlédnu si ho. „ Jak ti je?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "S tím dej pokoj. Byl jsem na tom už hůře, věř mi. Mě jen tak něco nepoloží. Nevím proč, ale rychle se léčím," mrknu na ní. Když pak zmíní, že neví, jak takhle půjde, podívám se na ní a znovu se usměju. "Nějaký čas tu zůstaneme, než se dáš dohromady. Seženem ti nějaký lepší oblečení a pak zase vyrazíme, jasný? Ale pod podmínkou, že už nikam nepůjdeš sama, ano?" podívám se jí zpříma do očí a svá slova myslím smrtelně vážně. To mi říká, že bych měl uklidit tu mrtvolu, napadne mne, když zmíní ten smrad. Nevím, nějak to necítím, asi toho mám už plnej nos. "Vedle se asi něco pálí," zazubím se a neuvědomím si, že i má pravá, spálená ruka trochu... smrdí... to bude asi tou krví. "Určitě lépe jak tobě," mrknu na ní a zvednu se z postele. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím tiše a zadívám se mu do očí, když mi zvedne bradu. Vlastně mi nic jiného ani nezbude. Ovšem když řekne, že tu chce zůstat, zakroutím hlavou. „ Nemůžeme tu zůstat.“ Povím tiše a zadívám se na drahokamy. Lehce se pousměju a znovu se podívám na něj. „ Slibuju.“ Pousměju se, když mi dá podmínku, že nikam nepůjdu sama a kouknu mu do očí. Pohled mi těkne ke dveřím, při zmínce, že se vedle asi něco pálí a přikývnu. Asi. „ Je mi dobře, jen jsem unavená. A to mě přejde. Měli by jsme vyrazit co nejdříve.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Den tu vydržíme. Beztak je už noc a aspoň den by sis měla dopřát odpočinku," řeknu jí přísně. Opravdu to potřebuje a co si budu nalhávat, já taky. "Už jsem řekl, dříve jak další den ráno nikam nejdeme. Zejtra budeš odpočívat a to bez debat," řeknu jí opravdu přísně a zamířím do vedlejší místnosti, přičemž sebou vezmu jednu deku, do které zabalím mrtvolu. "Běda ti, jestli tě najdu někde jinde než v posteli," řeknu jí po tom, co zabalím tělo, zvednu kámen a ten jí donesu. "Hraj si s kamínky a nezlob, za chvíli budu zpět," zakřením se na ní, vrátím se do kuchyně, kde zvednu ze země tělo babizny, nohou rozkopnu dveře a tělo vynesu ven. Tam ho hodím na zem, v rychlosti připravím menší hranici, na to tělo položím a ještě ho obsypu dřevem a chrostím, aby to dobře hořelo. Pak se vrátím do domu, kde vezmu z krbu hořící větev a tu hodím do připravené hranice. "Hoř ohýnku, hoř," pronesu celkem temně a vrátím se zpět do domu, kde otevřu okna. Oheň je naštěstí dál od domu a vítr fouká k lesu, ne k domu. Pak najdu čerstvou vodu, omyju si nejdříve tvář, pak spálenou ruku a vodu vyleju venku. "Co si dáš? Vařený maso, pečený maso, chleba, housky, nebo snad pšeničnou placku? Či brambory, nebo zeleninku?" zeptám se jí s širokým úsměvem a obvázanou pravou dlaň si opřu o bok. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ No.. co máš. Já nejsem vybíravá.“ Odpovím unaveně, když se mě začne vyptávat na jídlo a podívám se na něj. Lehnu si na záda a kameny si položím na břicho a zavřu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Asi bude kousat, ale zahřeje," usměju se na ní a rozhodnu se, že jí zítra půjdu koupit něco na sebe. Pak se vrátím do kuchyně, vyleju polévku, vyčistím pořádně hrnec a naliju do něj vodu. Jsem rozhodnut uvařit žoldácký mls, jak jsme tomu s chutí říkali. Vlastně to nebylo nic jiného, než maso, zelenina a bylinky, v podstatě vše, co jsme měli k dispozici, uvařené, či spíše udušené pohromadě. Rychlé, snadné a výživné. Ovšem maso bylo třeba nejdříve upéci. Odložil jsem meč i zbroj a dal jsem se do práce. Po nějaké chvíli se místností rozléhala vcelku podmanivá vůně jídla a po krátkém ochutnání jsem jí dal celkem štědrou (velkou) porci na talíř a k tomu chlebovou placku, dvě housky a kousek mrkve. Přinesl jsem jí to na stůl, který jsem jí přesunul k posteli a pomohl jsem jí si sednout. "Všechno sníš, bez debat," řeknu ještě než si otevře papulu, že toho má moc a sám se usadím před ní se svou, dvakrát tak větší porcí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ V-vždyť…“ Polknu, když mi rozkáže, abych to všechno snědla a já raději skloním hlavu. Nemá cenu protestovat, on by to do mě nalil. Ať bych chtěla nebo ne. „ Dobrou chuť.“ Popřeju mu a pustím se do jídla. Před tím však ještě kameny naskládám před nás na stůl. Všechny tři. Jeden hezčí než druhý. „ Už jen čtyři kameny Astarothe.“ Pousměju se potichu a podívám se mu do očí. „ Musíme to zvládnout. Už nemáme daleko k našemu cíli. I když pořád ještě nevím kde konec je. Někde to končit musí. Tak jako všechno.“ Povím tiše s nadějí v hlase a zahledím se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Ten večer, kdy jsem zabil babiznu a Alasea se probrala se už nic nedělo. Jen po jídle dívka únavou usla a já šel zkontrolovat ohniště. Už dohořívalo a z babizny nezbyly ani kosti. Další den ráno jsem se vypravil do vesničky, abych jí pořídil nové oblečení, nakoupil zásoby a nějak šetrně oznámil, že babča zemřela na nějakou nemoc. K mému údivu se vše podařilo celkem hladce a nad babkou ani nikdo nezaplakal, spíše naopak, zajásali. Když jsem se vrátil do chajdy, Alasea seděla na posteli překrytá dekou a v rukou měla nějakou knihu. Vypadala už mnohem lépe a žilky nebyly už moc viditelné. Jen ten bílý pruh vlasů zůstal. Upřímně, slušelo jí to. Dal jsem jí oblečení a v kuchyni počkal, dokud se neoblékla (velikostí jsem se trefil). Pak přišla hodinka úžasu a údivu, četla mi totiž z té knihy. Znal jsem ten příběh, ale vždy jsem ho považoval za pohádku, jenže teď, když jsme měli tři ze sedmi kamenů a dokonce jsme i zjistili, že mají spešl schopnosti, začal jsem jí věřit. Zvláště po tom, co jsem se dozvěděl, že rubín v přítomnosti nebezpečí bledne. Asi jako Alasea ve chvíli, kdy vidí mrtvolu (dostal jsem za to pohlavek). Navíc to také osvětlovalo, jakto, že se tak rychle vyléčila z jedu těch potvor i té babizny. Na to také rubín působil. I když jsem se stále ksichtil na její otázky jestli jí věřím a vykrucoval jsem se z odpovědí (většinou jsem byl plácnut do ramene), věřil jsem jí a i když jsem stále nechápal proč ona, obyčejná dívka z vesnice, byl jsem pevně rozhodnut ji doprovodit, což jsem jí i několikrát řekl. Den strávený v chajdě mrtvé babizny (o které jsem jí neřekl - "Co tu hořelo?" "Uh... dělal jsem si táborák.") nakonec opravdu přinesl své ovoce, protože jsme byli oba odpočati a mohli tak vyrazit na další cestu. Ve vesnici se mi ještě podařilo sehnat druhého koně, takže jsme už nemuseli šlapat pěšky. Ovšem ani po tejdnu bezcílné cesty se jí nic nezdálo a tak jsme neměli co dělat, ani jsme nevěděli kam jít. A proto jsme se jen toulali, občas pomohli pocestným, vyřešili problémy s bandity (hlavně já, ona je v tomhle fakt střevo) a také jsem jí učil se účinně bránit, k čemuž jsem jí jednoho krásného dne pořídil krátký meč. Šlo jí to, ale s lukem válela stále lépe. Jednoho dne došlo k celkem zajímavé události, která tak trochu změnila její pohled na zabíjení banditů. Byli jsme totiž jednou rodinkou (kvůli zásobám) požádáni, abychom jim zachránili unesené dítko. Inu, bylo jich na mě celkem dost (ne, že bych to nezvládal), ale šli na mě zezadu lučištníci a Alasea je chtě nechtě musela zastřelit. O to více zastřelila hajzlíky, co ohrožovali ty děcka. Musím říci, mušku má fakt parádní. Zbytek už probíhal hladce, děti jsme zachránili, zásoby dostali a dokonce i nějaké drobásky na pivko. A já začal Alaseu učit, že někdy je lepší zabít, nebo aspoň vyřadit z boje. Upřímně, to vyřadit z boje se jí zamlouvalo více, takže jsem jí vysvětlil, kam má střílet, aby vyřadila nepřítele z boje a přitom jej nezabila. Myslím, že teď ji už budu moci brát sebou na tyhle výpravy. Po měsíci od nalezení posledních dvou šutrů jsme si byli už celkem blízcí. Tedy, určitě více než když jsem jí potkal, ale ne více, aby mi skočila sama na obnaženej klín. Tedy ne, že bych to chtěl, že... Důvěřovali jsme si a to hlavně díky tomu, že jsme spolu útočili na početné bandy lapků, pomáhali pocestným a vůbec, čekali, až se zase ozve ten její sen. Jak jsem začínal, od té doby už uběhly měsíce dva (od chajdy) a my byli asi půl dne cesty od většího města, nedaleko jedné pevnosti, kde se dle všeho usídlila skupina banditů. Tamější obchodníci nás požádali (za příslib celkem bohaté odměny), abychom se s nimi vypořádali. Pravda, nevěřili, že my dva se postaráme o tlupu padesáti ozbrojenců, ale to nevěděli, co už máme za sebou. Probíhalo to stejně jako vždycky. Alasea si našla pěkné místečko, ze kterého měla dobrý přehled o celém "bojišti" a hlídala mi záda, zatímco já se vrhl hrdinsky na zteč. Jenže ten den to bylo trochu... rozdílné. Sice jsme je pobili všechny a získali slušný lup, jenže bylo jich opravdu hodně a i přes Alaseinu snahu jsem to šeredně schytal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem stál uprostřed hromady mrtvol, opíral jsem se o meč celý od krve a necítil jsem nic jiného, než bolest. Než ke mě Alasea stihla doběhnout, odpadl jsem. Probral jsem se až v nějakém pokoji, jak jsem pak zjistil, byl to náš pokoj v hostinci. Alasea seděla vedle mě, opět mne opečovávala a já byl opět nahý. Už jsem si zvykl na to, že mé tělo zná skoro tak dobře jako to své. Zvláště pak každou mou jizvu. Ležel jsem na zádech, když do pokoje vešel zástupce cechů ve městě, nejspíše aby nám přinesl odměnu (z lupu jsme si nechali jen desetinu, zbytek připadl městu). Jenže stalo se něco, co se stát nemělo. Zahlédl znamení vypálené na mé lopatce a i s naší odměnou zmizel pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zažili jsme toho víc než dost. Od veselých okamžiků, až po ty smutné a vážně ošklivé. Třeba ten, kdy jsem musela začít střílet, abych zachránila pár dětí, které ohrožovali bandité a chystali se je zabít. Něco tak nechutného jsem ještě snad neviděla. Ovšem to nejhorší jsem vlastně ještě neočekávala. Pravda, mohli by se stát i horší věci, ale vidět znovu Astarotha v tak strašném stavu jako před dvěma měsíci, to bylo pro mě opět velice namáhavé na nervy. Divím se, že na hlavně nemám jenom stříbrné vlasy. Vlastně divím se, že ještě nejsem šílená. Momentálně sedím po boku svého doprovodu na posteli a ošetřuju poslední ranky, které má na zádech, zatím co on už odpočívá a leží na břiše. Opět jsem ho musela svléknout a opět jsem viděla úplně všechno. Měla bych si na to zvyknout. Opravdu měla, jinak budu vypadat jako rak snad pořád. Protože není možné, abych už alespoň u něj na tohle zvyklá nebyla no ne? Myšlenkami upřená kdo ví kde, jsem si prvé chvíli nevšimla, že někdo vstoupil do místnosti. Teprve až když jsem zaslechla pozdrav a následné zalapání po dechu jsem zvedla hlavu. O tom pohledu na vypálené znamění na zádech mého přítele, se mi snad bude zdát ještě kdo ví jak dlouho… „ Co to mělo znamenat?“ Zeptám se poněkud vyvedená z míry, když muž vyběhne pryč, jako by mu za patama hořelo a podívám se na Astarotha. Myslím, že mi má co vysvětli. Hlavně po tom všem. Znamení jsem viděla už před tím,ale že bych věděla, co to má znamenat, to nevím. „ CO se děje?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jsme v knížectví Sirealo, kterému vládne kníže Frimsy. Jak se jmenuje tohle město nevím, ale vím, že byla chyba se sem vracet. Místní evidentně nezapomínají. Odběhl protože viděl to znamení. Vrátí se se strážemi, ti mě nejspíše odvedou, nehledě na můj stav a nejdéle do dvou dnů bez soudu popraví," řeknu tiše, klidně, jako bych s tím byl smířen. Položím si hlavu na tvář, tak abych viděl na Alaseu a zhluboka se nadechnu. Nechci o tom mluvit, ale zaslouží si to vědět. "Je to asi osm let zpátky, co jsem byl v tomhle knížectví naposledy. Nebylo to zrovna dobré období, protože Frimsy válčil s knížetem Aldorenem z Kyaru. Aldoren byl celkem bohatej, znuděnej a bažil po nových území. Měl velký vojsko, to jo, jenže Sirealo je známé svými jezdci a tak náš milý kníže z Kyaru sáhl po službách žoldáků. Já byl mezi nimi," začnu s vyprávěním a zahledím se na zeď za ní. "Měli jsme jednoduchý úkol, co rádi plnili všichni vojáci. Rabovat, ničit a oslabovat tak nepřítele. Musím se přiznat, dělali jsme to s chutí, neměli jsme žádné zábrany, nic," z mého hlasu jde slyšet, že na to nejsem pyšný a že kdyby to šlo, radši bych vrátil čas a sám sebe nejspíše zabil, než abych dělal to, co jsem dělal. "Byly to zlý doby, stále jsou, ale to co jsem tehdy dělal... není den, kdy bych toho nelitoval... No, válka mezi nimi skončila, jenže nám to nikdo neřekl, tak jsme rabovali a loupili dál. Nebyli jsme o nic lepší než ti šmejdi, co jsme je dneska pobili. Poslali na nás čtyři stovky ozbrojenců. Většina žoldnéřů padla, jiní se vzdali, někteří utekli. Já bojoval do vlastního vyčerpání. Byl jsem raněn hůř než jsem teď a dle slov strážných ve vězení, málem jsem zemřel. Nechápu proč mě zachránili, když mne stejně chtěli popravit," opět jsem se odmlčel a zavřel jsem oči. Mluvilo se mi špatně, hodně špatně. "Soud se nekonal, nikdo nám neřekl, proč a z čeho jsme obviněni a za co máme být popraveni. Utekl jsem jen díky náhodě. A pak, asi dva roky po tomhle, jsem se dozvěděl, že s námi Aldoren vypekl. Po tom, co byl vyhlášen mír, řekl Frimsymu, že pod něj nepatříme, že jsme jen využili situace a dali se do rabování. A to jen proto, že je to starej hamižnej parchant. Jenže to je teď už jedno. Frimsy není člověk, co zapomíná a pochybuji, že ho něco takového bude zajímat..." dopovím a opět otevřu oči, přičemž se na ni ani nepodívám. "Teď to víš. Jsem vrah a násilník, to znamená to znamení. Znamení, které se dává dezertérům a žoldákům, co zvlčí, aby všichni věděli, co jsem zač. Nebudu ti mít za zlé, když odejdeš. Ne... radši jdi, nechci tě stáhnout sebou," řeknu nakonec a otočím hlavu ke zdi, pohledem od Alasei. Nedokážu se na ní podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Zůstaň ležet.“ Zašeptám tiše a pohladím ho po vlasech. Skousnu si ret a zavřu oči, když řekne, že mám jít pryč, aby mě nestáhl sebou. Na to jen zakroutím ale hlavou. „ Nikam nepůjdu. Jen mi pověz. Jsi semnou jenom kvůli tomu, abys to odčinil?“ Zeptám se ho potichu. S nadějí. Já nechci být zklamaná. Ale z čeho vlastně? Z toho, že semnou jde, jen pro to, aby odčinil vlastní hříchy a o mě jako takovou neměl zájem, a nebo pro to, že to odčinit nemůže? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ne, tohle se odčinit nedá. Je to něco, co si musím nosit celej život," zavrtím hlavou. Opravdu s ní nejsem jen kvůli tomuhle. Je to kvůli něčemu jinému, něčemu, čemu úplně nerozumím. "Nejsem s tebou, abych se zbavil svých hříchů a uklidnil tak svou mysl. To ne. Nevím proč jsem s tebou, je to něco... něco čemu nerozumím. Něco v hlavě... šeptá mi, abych byl s tebou, abych tě nespouštěl z očí, hlídal tě a nedopustil, aby se ti cokoliv stalo, víš? Neumím to vysvětlit, promiň," konečně se na ni podívám a v jejích očích spatřím to, čeho jsem se bál. Nebo si to alespoň myslím. Opět sklopím pohled, nejde to, nedokážu se jí podívat do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Postarám se o to. Hlavně prosím zůstaň ležet. Možná budu lhát, ale pro tvoje dobro.“ Povím tiše a zvednu se. Přesto se k němu ještě skloním a lehce ho políbím do vlasů. Pak ho pohladím a mlčky vyrazím ven ze dveří. Počkat si na ty, kteří ho budou chtít odvléct. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tady... tady leží pánové... má... má zlomený meč na rameni," objevil se před tebou obtloustlý obchodník se skupinkou pěti strážných. Zastavili se před tebou, prozíravě si tě prohlédli a bez dalších slov vykročili ke dveřím. Opět se zastavili, když si uvědomili, že jen tak neuhneš. "Uhni děvče, tam uvnitř leží vrah dětí a žen, jdeme ho zatknout," oznámí ti hrubým hlasem voják vpředu, nejspíše jejich kapitán. "Povídám uhni, nebo jdeš taky," řekne hrubě a vzpřáhne proti tobě ruku (chce ti dát facku, učil jsem tě jak se tomu bránit). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ A taky tam leží muž, který řeší vaše problémy. Vaše problémy, které vy nejste schopni vyřešit. Cožpak jste vy neměli problémy s tou zlodějskou bandou, kterou dnes v noci zneškodnil? A nebo vaše vesnice s dalšími jinými loupežníky, které on eliminuje a ničí? Chrání váš zadek a vy ho teď necháte za odměnu popravit?“ Sleduji vojáka, co se mi jí chystá natáhnout. Vyčkávám do poslední chvíle než se ohnu a ustoupím o krok blíž ke dveřím. „ Jak můžete vědět, že byl něčeho takového schopný? Viděl jste ho u toho? Máte možnost na něj ukázat prstem a vy sám říct, on zabil tu ženu? A nebo to víte jenom z doslechu? Co když to vůbec nebyl on?!“ Zavrčím na vojáka a podívám se po všech co tu jsou. „ A pomyslel jste vůbec na to, že zachránil teď život celé vesnici a před tím několika dětem? Já na rozdíl od vás můžu na něj ukázat a říct, že to udělal, protože jsem tam byla! Jak můžete obvinit jednoho muže z vraždění dětí a žen, když já jsem živým důkazem, že děti i ženy zachraňuje! A klidně vám přivedu celou rodinu, která mi to potvrdí.“ Podívám se na obchodníka. „ A propo… tento muž si objednal vyhlazení zlodějské bandy. Utekl i s mou odměnou, můžete ho zatknout, za to, že neplní svou část dohody?“ Propálím obchodníka rozzlobeným pohledem. To on ho do toho uvrtal. „ Mimochodem, pane obchodníku, naučte se klepat, není slušné vtrhnout do pokoje dámy a nezaklepat. Co kdybych byla nahá.“ Nakrčím nos a zadívám se na kapitána. „ Tak co teď uděláte. Zatknete muže, který byl najat do boje a dělal svou práci a nebo se otočíte a necháte to být? Pokud totiž neodejdete, jistě bude vašeho knížete zajímat, že nejste schopní bránit své město, a že to za vás musí dělat žena.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Odchod," špitl pak potichu kapitán, otočil se k tobě zády a spolu s muži vykročil pryč. Na schodech se ještě zastavil, pozorně si tě prohlédl a dokonce se ti i zdálo, že se ti trochu uklonil. "Zaplať co máš, Hillbare," řekl ještě obchodníkovi a pak odešel. Ten na tebe hleděl, trochu roztřeseně, hlavně ale zahanbeně. Odepnul vak s penězi a roztřesenou rukou ti ho podal. Nebyl schopen jediného slova. Místo toho se ti zdvořile uklonil a odešel, skoro až odběhl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Vyřešeno.“ Povím k Astarothovi a usadím se na okraji postele. „ Jestli chceš, nemusíme už o tom mluvit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jak jsi věděla, že jsem ženám a dětem neubližoval?" zeptal jsem se jí, nedbaje jejích slov o tom, že už o tom nemusíme mluvit. Měla v tom pravdu, bezbranných jsem se nikdy nedotkl. Nikdy jsem nevztáhl ruku na ženu, ani na dítě. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Nemohl bys semnou cestovat, kdybys jim ubližoval. Pochybuji, že bys vydržel tak dlouho po boku ženě, aniž bys mi nechtěl ublížit, nemyslíš?“ Zeptám se ho potichu a prohlédnu si ho. Pohladím ho po vlasech a podívám se po pokoji. „ Přesto si ale myslím, že i když jsou pryč, tak by jsme měli zmizet v nejbližší době taky. Aby nezměnili názor.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Máš pravdu, měli bychom zmizet co nejdříve. Den, dva a vyrazíme zase na cestu, ano?" souhlasně přikývnu, když řekne, že bychom se tu neměli moc dlouho zdržovat. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se na něj a zvednu se. Trochu se protáhnu a unaveně zazívám. Uklidím váček a kouknu se na postel, na které leží. „ Nechám si připravit koupel a půjdu si lehnout. Tak doufám, že do té doby tě někdo neodvleče.“ Ušklíbnu se na něj a vydám se do hostince, za hostinským, aby mi nechal připravit koupel. Pak se dojdu umýt, jsem utahaná za dnešek. Téměř ve vaně usnu, ale nakonec se proberu, když sjedu pod hladinu. Trochu přiutopená, ale jinak v pořádku se vrátím zpátky do našeho pokoje. „ No nic. Snaž se vyspat. Promiň, ale já musím taky spát.“ Ušklíbnu se. Složím se na zemi na plášti a dece. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Proč si nelehneš na postel?" opět se jí zeptám, když se vrátí a lehne si zase na zem. Pořád jsem to nepochopil. Vždyť mám kalhoty a postel je dost velká. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím tiše a zadívám se na strop. Ležím na zádech a ruce mám složené na břiše. „ Si zraněný víc než předtím, tak prosím v klidu lež a užij si, že máš postel pro sebe. A neruš. Já sem toho na dnešek moc nenaspala a tvoje ošetřování mi dává zabrat víc než dost.“ Zašklebím se na něj. Nakonec si lehnu na bok, čelem k posteli a pozoruju ho, dokud neusnu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tvrdohlavá jak ten osel," povzdechnu si a uchechtnu se, kdy mi to vymluví. Sleduju ji s úsměvem, dokud neusne. Má pravdu, jsem na tom hůře než před tím, i když jsem se po celou dobu udržel při vědomí. Zranění bylo více a některé z nich byly mnohem horší. Nakonec jsem usl i já a jak jsem se znal, budu chrápat asi dlouho. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „Možná, ale ty na tom nejsi o nic líp.“ Ušklíbnu se a schoulím se do klubka na podlaze. Brzy usnu. A asi moc dobře, protože se mi opět zdáli sny. Sny o válce, smrti a vítězství. A taky o kameni, který na mě čekal daleko odsud. Nejméně týden cesty na západ. V jeskyním labyrintu, hrozně hluboko a v temnotách. V chladu a tmě. Probrala jsem se uprostřed noci. Rozklepaná, vylekaná a unavenější než když jsem si šla lehnout. Přesto jsem z nějakého důvodu nemohla usnout. Proto jsem se tiše přisunula k posteli a zůstala sedět na zemi. Opřela jsem se o bok postele a dívala jsem se jak spal. Nakonec jsem usnula schoulená z části na posteli vedle něj. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Už i z postele jsem tě vyhnala?“ Zeptám se s úšklebkem a podívám se na něj. Je vzhůru a vypadá docela čile. Hlavně když mě dostal do postele a pak se sám zvedl a došel si jinam. Zřejmě na tom tak zle zase není. „ Vypadáš líp.“ Pousměju se a vstanu. Potichu k němu dojdu a začnu mu kontrolovat rány. „ Mám … dobrou a špatnou zprávu.“ Povím, když mu stojím za zády. Zkontroluju mu rány na zádech, pak se nakloním lehce přes něj a zapřu se rukou o opěradlo, o které se opíral hrudí. „ Měla jsem sen. Vím kam mám jít. To je ta… dobrá zpráva.“ Kouknu mu zblízka do obličeje. Jsem zvědavá jestli bude chtít vědět o té špatné. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ty taky," usměju se na ni a zase si opřu bradu o opěradlo, když mi zaleze za záda a začne mi kontrolovat rány. Její doteky mi jsou příjemné, byť to občas zabolí. Ovšem je jemná obratná a tak té bolesti není tolik. "Ne, nechci to vědět," trochu vydechnu, když ucítím, jak blízko mi najednou je. Její tvář se ocitne vedle mé, její vlasy mne šimrají na zádech a ramenou a jejich vůně mi vniká do nosu. Srdce se mi kdo ví proč rozbuší, když cítím její tělo na mém. Pootočím hlavu k ní, naše oči se setkají a to nemluvím o rtech. Nic ale neudělám, jen jí hledím do očí. Nic neříkám, nic nedělám, chci si tenhle okamžik uchovat co nejlépe. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Usměju se na něj. Popravdě je mi příjemné být mu až tak moc blízko to ano, ale nejsem si úplně jistá, jestli je to až tak dobrý nápad. Co když mě nechce? I to je možné, asi bych se neměla zase o tak moc snažit. Lehce si skousnu ret a odtáhnu se od něj. Narovnám se a zadívám se na svoje věci. „ Vědět to stejně musíš. Půjdeme na západ. Nejméně týden. Do pískových hor. V jedné z nich je jeskyní labyrint a někde v něm se nachází náš kámen.“ Povím mu potichu a usadím se zase na posteli. „ Měl by si ještě odpočívat, protože zítra ráno musíme vyrazit na cestu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "A nech toho... zkazilas mi den," naoko se na ní začertím a opřu si hlavu čelem o desku stolu. Co to do mě vjelo? pomyslím si, myšlenkou stále u té chvíle, před pár okamžiky. "Zejtra s tím budu mávat jako bych nikdy nebyl raněnej," zvednu nakonec hlavu a usměju se na ní. Mám se zvednout a sednout si vedle ní? Jak by si to vyložila? napadali mne otázky a já nedokázal najít odvahu k tomu to udělat. Šlo to na mě i vidět, ale prostě jsem to nedokázal. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zvednu se s úšklebkem z postele a natáhnu se po plášti. Vytřepu z něj prach a natáhnu se po váčku s penězi. „ Fajn, když už budeš zítra fit, tak já teď zajdu nakoupit zásoby a zajdu se podívat do města na trhy. Ty si ještě lehni a odpočívej ano?“ Podívám se na něj. Z váčku vytáhnu zhruba deset mincí a položím ho zase zpátky. „ A opovaž se nechat odvést do vězení, tam odtud už bych tě nevytáhla.“ Zašklebím se a vydám se ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "To jsem to dopracoval," povzdechnu si zvednu se ze židle a trochu se protáhnu (opatrně). Přejdu k oknu, které je do ulice, opřu se o parapet a zahledím se na ulici. Po chvilce vyjde ven a já ji pohledem doprovázím dokud se mi neztratí z očí. Ani se neohlédla, povzdechnu si, zalezu zpět do pokoje a naleju si trochu vody. Hrnek vypiju na ex a bezradně se rozhlédnu po místnosti. Nevím co mám dělat a upřímně, ležet se mi moc nechce. Jenže nakonec mi nic nezbude, takže vezmu váček s penězi, dýku a oboje schovám pod polštář, než se opět uložím na postel, jak jinak, než na břicho. Jak tu polohu nenávidím (připomínám, že mám na sobě kalhoty). |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro „ Nenechám tě tu samotného… Ne jako ona. Udělám ti dobře a nikam ti neuteču... “ Zaslechneš hlas. Už si ho slyšel, v hostinci… |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro S tím jsem se vydala zase zpátky do hostince… A tam mě čekalo překvapení. Sotva jsem otevřela dveře jak jsem měla plné ruce. Vrhnula jsem se se smíchem dovnitř, ovšem tam jsem se zarazila. Vážně mě překvapila dívka v posteli spolu s Astarothem. „ EH…“ Vydala jsem ze sebe, opravdu zaskočená. Měla bych se za tohle bít pěkně do hlavy a naučit se klepat. Rozhodně bych měla začít klepat. Já tak mám co vyčítat tomu obchodníkovi. „ Promiň…“ Položím věci tam kde jsem, tedy těsně za dveřmi a okamžitě začnu couvat z místnosti. A začínám se bít za to, že jsem tak hloupá a vůbec začala uvažovat nad tím, že by semnou chtěl něco mít… zrovna on. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Do prdele ženská, co to kurva děláš? Slez ze mě, do hajzlu," neudržel jsem se a snažil se ze sebe ženštinu shodit. Nevypadalo to hraně, bylo to překvapené a opravdu nasrané. Nezajímalo mne, co ta kvočna na mým zadku brblá, věděl jsem jen, že mě parádně nasrala a že já asi parádně nasral Alaseu, byť jsem v tom byl nevině. Bohužel jsem měl pocit, že jí to asi nedokáž vysvětlit, či spíše mi neuvěří. |
| |
| soukromá zpráva od Kronika pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Bože já jsem tak strašně hloupá!“ Zavrčím si pro sebe a opřu se o stěnu. Znovu se zhluboka nadechnu. Jako bych najednou ztratila sílu k tomu udělat další krok a nějak se vůbec nedokážu rozhodnout co bych měla udělat. Zůstala jsem opřená o stěnu lokálu a trochu jsem se ten šok snažila vydýchat. Co jiného jsem měla taky dělat. Na to abych vyrazila dál, jsem měla věci pořád ještě nahoře, takže jsem se tam musela přeci jen vrátit. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Sakra, ženská, kde si?" zavrčím pod vousy a když ucítím ženštin pohled a nejen její, hodím na všechny je zuřivý a hodně rozzuřený pohled, takže si každý začne věnovat zase svému. Vyjdu ven z hostince, rozhlédnu se kolem (kouknout se ke zdi mne nenapadlo), opřu si ruce o boky a nesouhlasně zavrtím hlavou. "Sakra Alaseo... proč ženský vždycky vidí jen to, co vidět chtěj a neptaj se druhý strany?" povzdechnu si tiše a stále přemýšlím, kam šla (pořád mě nenapadlo se ohlédnout). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Promiň, nechtěla … nechtěla jsem rušit.“ Promluvím mu za zády. Pokusím se o úsměv. „ Fakt… nic vysvětlovat nemusíš. Bude to dobré. Příště si vezmu pokoj zvlášť… ať nedochází k takovým věcem.“ Znovu se usměju, i když docela jak pitomá. Snad jako bych zrovna rovnou chtěla zmizet. Trochu v obraném gestu před sebe natáhnu ruce. Snad jako bych chtěla naznačit, že se vážně moc omlouvám a nic se neděje. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "O čem to sakra mluvíš?" nechápavě se jí zeptám, ruce stále opřené o boky. "K ničemu tam nedošlo a ani by nedošlo. Nevím, kde se tam vzala, ani kdo jí tam pozval," jde na mě poznat, že si to nevymýšlím a že i mě samotného to štve. Hlavně mě štve to, co si o mě teď asi musí myslet. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pokusím se o úsměv. Stáhnu ruce a trochu si upravím svojí košili. S hrdostí sobě vlastní zvednu hlavu a podívám se mu do očí. „ Vážně se nic neděje. Neboj se.“ Skousnu si lehce ret a podívám se k hospodě. „ Měl by sis jít lehnout než se sesypeš… Jinak zítra nevyrazíme. A vážně nemáme čas zůstat tu o den déle.“ Povím mu a potichu vejdu do hospody. Projdu po schodech, aniž bych se rozhlížela rovnou k pokoji, jenže tam je zamčeno. Povzdechnu si a zakroutím hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Nahoře jsem narazil na čekající Alaseu. Podíval jsem se na ni, ale hned jsem zase sklopil pohled, cítil jsem se, jako bych jí ublížil a nechápal jsmem proč. S tichým povzdychem jsem odemkl, otevřel dveře a nechal ji vejít první. Pro tentokrát jsem se vyhl pohledu na její dokonalý zadeček a místo toho jsem si zalezl do postele. Nebyl jsem uražený, jen jsem se cítil vinný. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Kde.. kde váček?“ Zeptám se trošku zamračeně a podívám se kolem. Nevím o tom, že bych ho dala někam jinam než zpátky, kde jsem ho vzala. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se a vezmu si pár mincí. Kdo ví třeba se budou hodit. Položím váček zase zpátky do postele a podívám se na něj. „ Neškleb se tak, já fakt nechtěla rušit.“ Uchechtnu se a snažím se dělat, že je mi to úplně jedno co tu dělal. Do té postele mě ale už nedostane. Kdo ví co tam dělal, no ne? „ Vrátím se…. Večer.“ Povím. Asi ho raději upozornit, kolik má času na sebe a své záležitosti než, abych ho tu chytla zase s nějakou… flundrou. Potichu projdu pokojem a vydám se do hostince. Stejně tu nemám kam jít,takže nakonec zabrousím k baru, kde se usadím a objednám si něco k pití. Děvečka mě propichuje pohledem, ovšem je vidět, že se snaží se mi vyhýbat a že něco kuje. Nakonec před mnou přistane první pohárek alkoholu. Rozhlédnu se kolem, když mi padne pohled na ní. „ Na účet podniku.“ Ozvala se děvečka a já tiše přikývla. A začalo to prvním pohárkem. Bylo to docela dobré, sladké pití. A neskončilo ani u druhého a třetího. Po čtvrtém jsem přestávala vnímat i chuť. Nevím kolik času uběhlo a kolik jsem toho vlastně vypila… Nevzpomínám si. Jen sem začala usínat, takže už muselo uběhnout hodně času. A měla jsem zvláštní prupovídky. Smála jsem se, když někdo vyprávěl něco vtipného, dokonce mě učili i tančit. Nemám ponětí co všechno, se dělo, ale rozhodně jsem měla velice dobrou náladu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Večer se přiblížil a ona nikde. Zvednu se z postele, stejně jsem usl, a protáhnu se. Cítím se už mnohem lépe, záda mě nebolí, takže si natáhnu košili a hupnu do bot, pak zamířím dolu, hledat jí. Ani jsem nemusel moc daleko. Byla dole v lokále, ležela na barpultu a zdálo se, že spí. Netušil jsem, co dělala, ale nějak mi došlo, že šťávu asi nepila. Jen jsem si povzdechl, došel jsem až k ní a zvedl ji, přičemž jsem si její ruku přehodil přes rameno a pak jsem jí zvedl do náručí, přičemž jsem hostinskému na stůl hodil pár zlatek. Na děvečku jsem se stále ani nepodíval. "Cos to zase vyváděla, kopyto?" povzdechl jsem si a zamířil jsem s ní zpět do pokoje. Nevšímal jsem si nikoho v lokále. V pokoji jsem jí položil na postel a sám jsem si přitáhl židli, na kterou jsem se hned usadil. "A mě říkej, že ti to je jedno," povzdechnu si a promnu si čelo, pak i oči. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Nic.“ Odpovím poněkud podnapile a zašklebím se. Škytnu a chytím se kolem krku Astarotha i druhou rukou. Přitáhnu se k němu a položím hlavu na jeho rameno. „ Astarothe - škyt – Proč co kdybych tě políbila? – Škyt - budeš se zlobit?“ Zeptám se. To už mě pokládá do postele. První se ho pustit nechci, ale nakonec se mi ruce uvolní a já upadnu na polštář. Hlava mě nepříjemně zabolí, takže zasténám a položím si ruku přes oči. Jen na chvíli. Ovšem on si sedne na židli a já se začnu zvedat taky. Sednu si a zadívám se na něj. „ Víš, že jsem … se do tebe zamilovala?“ Promluvím, snad zcela vážně. Opilí lidé přece nelžou no ne? A hlavně ne opilá děvčata. Vrávoravě se k němu nakloním, snad jako bych ho chtěla políbit, ale najednou mi ztěžkne hlava a čelem se mu opřu o hruď. S tím jsem totiž usnula… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Poznal jsem, že usla. POlíbil jsem jí do vlasů a znovu se usmál. "Kdybys tak věděla, že já do tebe taky," řeknu tiše a uvědomím si, že je to poprvé od doby, co jí znám, co jsem si to přiznal. Ano, taky jsem se do ní zamiloval a možná proto jsem za ní šel a chránil jí. "A já tebe," zopakoval jsem potichu, zatímco jsem jí objímal. Pak jsem ji opatrně uložil do postele, přikryl jí dekou a políbil na čelo. Spát se mi nechtělo, tak jsem se usadil ke stolu, abych na ni dával pozor. "A já tebe," povzdechl jsem si naposled, pohled jsem z ní nespouštěl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Bože mě je zle.“ Zašeptám potichu, roztřeseně. Myslím to smrtelně vážně. Kdo ví co jsem včera dělala. Proboha… co jsem to včera vůbec dělala? Zjištění, že si vlastně skoro na nic nevzpomínám mi zrovna dvakrát neprospělo… Odmýtla jsem se ale ještě víc hýbat. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Probudila se s bolehlavem a nic si nepamatovala. Jen sjem si povzdechl, zvedl jsem tác s polévkou a chlebem a přenesl jsem to k ní. "Sněz to, všechno, udělá se ti lépe," řeknu jí s úsměvem a tác jí položím na klín, když se posadí. Ještě jí podám studenou vodu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ N-ne.. ne dej to prosím pryč.“ Vyhrknu a rychle schovám hlavu pod polštářem. Je mi blbě. Fakt moc. Asi zrovna moc poslouchat nebudu hlavně ne v jídle. Ne teď. „Doufám, že… že jsem včera nedělala nějaké nepřístojnosti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Aspoň ten chleba sněz, uklidní ti žaludek," řeknu jí a podám čerství krajíc chleba. Zeptá se mě, co včera dělala a já zapřemýšlím, jestli jí mám říci o tom, co mi řekla. Pak se ale rozhodnu, že ne. "Co jsem slyšel dole, tak ses učila tančit a smála ses každé volovině," ušklíbnu se na ní a sednu si na kraj postele. "Pila jsi poprvé, že ano?" nedá mi se nezeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Ano.. poprvé.“ Přiznám se potichu a skloním hlavu. Sním chleba, vypiju tu zatracenou vodu, která mi trochu přitíží a podívám se na něj. Pomalu se začnu zvedat z postele. Ne že bych byla připravená, ale co jiného mi zbývá. Nic. Musíme vyrazit ať jsem v jakém jsem stavu. Balení mi jde vážně hodně pomalu. Ne tak jako vždycky… Přesto o pomoc nepožádám, můžu si za to totiž sama no ne? Na cestu jsem přichystaná snad až v poledne. Ale připravená jsem. To je dobře ne? „ Měli… měli by jsme vyrazit.“ Povím tiše a posbírám své věci. Potichu vyrazím do stájí, peníze má teď u sebe on, takže zaplatit hostinec taky bude muset on. Já se zatím postarám o koně a oba dva je nasedlám. Jsem pořád stejně bledá jako ráno, to se asi do večera nezlepší, ale bude to lepší až se znovu vyspím. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když jsem přišel do stájí, byla teprve v polovině. Proto jsem jí pomohl, zbytek věcí naskládal na koně a brzy jsme vyjeli. Cestou jsem se držel blízko ní, abych byl případně schopen ji zachytit. "Radši bych tu počkal ještě den..." nechám větu vyznít do ztracena a dál to nerozvíjím. Znám její odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím tiše. Strašně mě pořád bolí hlava a vážně se už nemůžu dočkat až budeme někde v lese a budu mít klid od toho všeho ruchu z města. Vážně už to nějak nedávám. „ Jestli chceš zůstat můžeš. Nutit jet tě nebudu.“ Promluvím k němu a vyvedu svojí bílou kobylku ven. Nasednu na ní hned jak jsme venku před stájí a vydám se k západní bráně. Nemůžu se dočkat až budu venku z města. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ty jsi umíněná," povzdychnu si pro sebe, zvláště, když beru v potaz to, že jsem to řekl hlavně pro její dobro, ne pro to moje. Nakonec jsem ale vyvedl svého koně, naskočil na něj a u brány jsem jí dohnal. "Já ti už nebudu opakovat, že se mě jen tak nezbavíš," řeknu jí a trochu se na ní zašklebím (osudná věta, pamatuj si jí :D). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Šťastnou cestu.“ Pozdraví mě, ale na něj se ani nepodívá. Radši. „ Buďte s bohem, veliteli.“ Rozloučím se s ním a stále stejně bledá vyrazím rovnou na západ. Směrem na západ, kam mě to opět táhne. Kam musím prostě jít, rozhodnutá získat další kámen. Teď už mě ale láká i zvědavost. Samozřejmě, že ne na nebezpečí nebo tak něco, ale na to co nás čeká až najdeme všechny kameny. Až budeme mít vše, tak co se vlastně stane. Občas uvažuju nad tím, jestli se vůbec něco stane… Co když se vlastně nestane nic? Budeme mít sedm kamenů a nic víc? Stojí to vlastně zato? Pohled mi na krátko sjede k Astarothovi. Po včerejšku už nevím co si myslet. Možná… ještě před tím než jsem ho viděla s tou dívkou v posteli bych řekla, že to za to stálo… ale teď? Zachmuřeně se odvrátím a pobídnu kobylu do cvalu. Už chci být co nejdál od tohohle města. Zanechat tu dívku za námi a nevzpomenout si na ní… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro A tak jsme vyrazili na další cestu, konečně však s vytyčeným cílem. Alasea nás vedla, já jel kousek za ní, stále s pocitem viny na bedrech. Pořád jsem nevěděl, jak se jí omluvit. Vím, neměl jsem se za co omlouvat, ale cítil jsem, že se omluvit musím. Cestovali jsme týden a kupodivu ten týden proběhl v klidu. Na cestách jsme nepotkali žádné loupežné bandy, jen pár pocestných a dvakrát jsme dokonce spali i jinak, než pod širákem někde v lese (ovšem odděleně). Ovšem za celou cestu jsme toho moc nenamluvili. Štvalo mě to, celý týden mě to štvalo, to, že tak pracně vybudovaná a krví zaplacená důvěra byla v tahu. A i když jsem věřil, že v boji si budeme nadále důvěřovat, bál jsem se, že jeden z nás v nějakou chvíli pochybí. Snažil jsem se na to nemyslet, ale nedalo se to. Pak, jednoho večera, den cesty od našeho cíle, jsem to už nevydržel. "Jak dlouho tohle bude ještě trvat?" vybuchl jsem najednou, když jsme opět v tichosti večeřeli. Držel jsem v ruce kus chleba kouskem sýra, kterého jsem se doteď ani nedotkl. Díval jsem se na ní v očích jsem měl... dalo by se říci, že ublížený výraz. "Chápu, že tě to štve, viděla jsi mě v posteli s jinou ženou, ale co nechápu je, proč nepochopíš, že jsem v tom byl nevinně. Nebyla tam na moje pozvání, ani jsem nevěděl, že tam je, dokud na mne nesedla," řekl jsem pevně, stále jsem na ni hleděl. "Nebudu se tu vymlouvat na to, jak seděla, nebo v jakým jsem byl stavu, ale nic jsem s ní neměl a ani bych s ní nic neměl, tak už to konečně pochop," pokračoval jsem v monologu. "A prosím tě, neříkej mi, že ti to je jedno. Možná jsem necita, idiot a já nevím co, ale poznám ještě, že ti to jedno není. Fakt mě nebaví se pořád cejtit, jako bych ti něco provedl, když moc dobře vím, že to tak není. Možná mi nebudeš věřit, ale nedotknul bych se jí ani ve snu," dokončím svou řeč, za celou tu dobu jsem jí nedal šanci promluvit. Věděl bych, že kdybych jí tu šanci dal, už bych neměl možnost to říci. Možná jsem zněl naštvaně, ale naštvanej jsem nebyl. Za tu dobu, co mne zná by to už mohla poznat. Už by mohla poznat, že jsem to prostě musel ze sebe dostat a zbavit se toho neoprávněného pocitu viny, který jsem po celou dobu, co jsme sem jeli pociťoval. A určitě i toho si musela být vědoma. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Každý večer probíhal stejně. Rozdělali jsme oheň, uvařili večeři a šli spát. Téměř bez promluvení. Až na ten dnešní. Dneska večer bylo vážně dusno. A to nebylo tím že byl teplý den. Dusno bylo mezi námi a čekalo na svou chvíli, kdy vybuchne. Popravdě nečekala jsem, že to bude tak brzy. Překvapil mě, když na mě najednou začal řvát. Polekaně jsem se na něj podívala. Málem my vypadl vak s vodou, ze kterého jsem se chtěla napít, když začal vykřikovat. Podívala jsem se na něj, neschopná cokoliv říct. Oněměle jsem ho sledovala, zatím co mě vlastně nepustil ke slovu. Pak ale najednou utichl. Zůstala jsem chvíli zírat. Pak jsem ale zatřepala hlavou a položila vak i svou večeři na zem. Teda večeři na ten vak. „ Tak… hele.“ Začala jsem. Musela jsem se nadechnou a vydechnout. Chtěla jsem si zachovat svou hrdost. „ Fajn, přiznávám, nebylo mi příjemný tě tam tak vidět. Jasně komu by bylo. Nejsi ani necita, ani idiot, ani nic kdo ví co. Nebo alespoň já nevím co. Si přítel a společník. Alespoň pro mě. Nic si mi neprovedl. Překvapil si mě. To ano, protože jsem vážně neočekávala že na něco takového narazím. Hlavně, když… popravdě…“ Trochu mi zrůžoví tváře. „ Nikdy jsem nikoho nenachytala a vlastně popravdě jsem nikdy ani muže neměla. Takže promiň v tomhle jsem nevzdělaná. Já tě z ničeho neobviňuju. Nic si mi neudělal a já tě nemám z čeho obvinit. Rozumíš mi?“ Zatřesu hlavou. Nechám jídlo tam kde je a seberu svůj batoh spolu s provazem. Dneska opět ztrávím noc na stromě. Někde vysoko v koruně, aby na mě nebylo tolik vidět a já měla výhled na nebe. „ A teď jestli už je to vše, jdu si lehnout. Dobrou noc.“ S tím se s ním rozloučím a vyrazím ke stromu. Vylezu víš než obvykle, schoulím se na místě, kde se rozdělují poslední silné větve a pevně se k nim uvážu. Zadívám se na nebe. Smutná a skleslá. Smutně se zadívám na hvězdy, které vycházejí… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Byla jsem vzhůru až do doby, kdy je noc nejtemnější, téměř před rozedněním. Teprve p otom ho to přestalo bavit a nechal toho. Usnula jsem téměř v zápětí… Probrala jsem se ovšem až chvíli před polednem. Musela jsem dospat ten spánkoví deficit. Chvíli jsem zírala na modré nebe, než jsem se rozhodla odvázat se a slézt dolů za ním. Musela jsem si dodat trochu víc odvahy a doufala jsem, že už nebude tak moc vyvádět. Potichu jsem ho pozdravila a začala chystat snídani. Jemu jsem přichystala kousek masa a chléb, uvařila jsem čaj na zbytcích horkých uhlíků a teprve potom jsem ho probrala. „ Dobré ráno. Máš nachystanou snídani. Až se najíš, vyrazíme.“ Sdělím mu ve zkratce dnešní začátek plánu. Vlastně co jiného by chtěl taky slyšet. Cestu tam znám jenom já a stejně mu jí nepopíšu, protože sama nevím kde to je. Jen vím, že to poznám až tam budu. Začnu chystat na cestu své věci. Potichu jsem si snědla svoje jablko, o které jsem se tedy rozdělila ještě s kobylou. Pak už jen počkám na něj, uhasím řádně ohniště a vyhoupnu se do sedla. Je na čase opět zase vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Díky ní jsme se nakonec dostali kamsi do středu, kde se nacházela velká, rozlehlá jeskyně a uprostřed, na oltáři, spočíval kámen. Alasea se chtěla hned vrhnout ke kameni, ale mě se už od vchodu do komplexu něco nezdálo, tak jsem jí zarazil, sáhl jsem po meči a naznačil jsem jí, aby šla za mě. Pochopila mne, v tomhle mne chápala velmi dobře. Dokonce si našla i vyvýšené místo, aby mne mohla krýt. Pak se to stalo. Snad ze všech směrů se na nás začali hrnout malý, sotva mi do pasu sahajících zelených parchantů (ano, skřeti) se špičatýma ušima. Mezi nimi občas proběhl nějaký vyšší, svalnatější v orezlé železné zbroji (orci). Všiml jsem si, že šípy začaly lítat na jejich lučištníky a zároveň jsem si uvědomil, že na sebe strhla pozornost. Naštěstí měla záda krytá, o zbytek jsem se postaral já. Sekal jsem dlouho, dokonce i šípy přestaly létat a Alasea se po chvilce ocitla nedaleko mě a uplatňovala to, co jsem jí naučil. Jenže nepřátelé se stále hrnuli, jako nezastavitelný proud vody. Oba dva jsme byli již raněni, ale nikdy ne natolik vážně, aby nás vyřadili z boje. A já se začal soustřeďovat na její ochranu. Konečně se zdálo, že jsme je pobili. Všude se válelo spoustu mrtvých zelených tělíček, tu a tam nějaké to větší a snad po kotníky jsme se brodili v krvi. Bylo těžké se v tom marasu pohybovat, dokonce jsme i párkrát uklouzl, Alasea mne však ochránila a zase naopak, když uklouzla ona (to bylo častější). Když už se konečně zdálo, že je konec, stála zády k oltáři, snad krok, nebo dva od něj a já asi deset kroků nalevo od ní. Zadýchaně jsem se opíral o meč zabodnutý v haldě těl (stál sám od sebe). Rozhlížel jsem se kolem sebe, hlavně pak jsem se díval na Alaseu. Věděl jsem, že pár zranění utržila, ale za tu dobu, co jsme spolu likvidovali tlupy zlodějů, se naučila to zvládat. A navíc, nepustil jsem jich tolik, aby na tom byla hůře, než já. Jak jsem už říkal, byla jen dva, nebo tři kroky od oltáře a když poznala, že je klid, otočila se aby vzala kámen. Sledoval jsem ji a nejen ji, ale i okolí. Pořád jsme měl ten špatný pocit, že tu ještě někdo je. A moc jsem se v tom nemýlil, protože z hromady těl kousek za ní se vyhrabal jeden ork, meč v ruce a já přesně věděl, co se bude dít. Chtěl jí zasadit smrtelnou ránu. Nebyl čas ji informovat, pustil jsem stojící meč, vytrhl svou dýku (sehnal jsem si novou) a rozběhl se. Vyskočil jsem ve chvíli, kdy se jí ork snažil probodnout krk a jeho meč se opřel o můj hrudní plát, přičemž se jeho ostří zakouslo z části do mého boku, ale odklonil jsem ho od toho cíle. Ještě v letu jsem orkovi prosekl hrdlo. Dopadl jsem na zem hlasitě, dokonce jsem si i vyrazil dech, ale na tom moc nezáleželo. Byla v bezpečí. V té chvíli jsem ještě netušil, jak jsem se mýlil. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Všechno probíhalo bez větších komentářů. Vlastně dokud jsme se nedostali do labyrintu, nekomunikovali jsme vůbec. Bylo ticho jak v hrobě. Kdo by v tu chvíli řekl, že jsem tak blízko pravdy? Nedbala jsem na nebezpečí, před kterým mě upozornil Astaroth. Popravdě po včerejším rozhovoru jsem na něj byla naštvaná. A dokonce i na sebe. Neměla jsem dobrou náladu. Jenže něco mě přinutilo ho poslechnout a počkat, než se vrhnout bezhlavě ke kameni. On věděl moc dobře, že se něco děje. To já zase tak dobře odhadnout neumím no. Prostě jsem poslechla, jako v každém boji, kterým jsme prošli. A opět měl pravdu. Boj se strhl, ošklivý a bolestiví. Poznat tohle hned na začátku, jít do tohohle boje hned u prvního kamene, asi bych nikam nedošla. Jenže teď už jsme byli v polovině. Už jsme měli polovinu hrůz za sebou no ne? Teď už to stálo za to dokončit co jsme začali. Byla jsem vyčerpaná. Hodně moc vyčerpaná. Ale boj skončil a i když jsme nebyli zrovna ve zdravém stavu, nebyli jsme na tom tak zle. V první chvíli jsem tomu opravdu věřila. Už už jsem natahovala ruku ke kameni, který ležel na podstavci, když jsem zaslechla šrumec a následné chruptění. Polekaně jsem se ohlédla a spatřila jsem Astarotha jak dopadal na zem. Jeden z orků mě chtěl zabít, ale on mu skočil do rány. Do očí mi vrhkli slzy, rychle jsem se k příteli sklonila, ovšem on mě odehnal s tím, že to zvládne. Přikývla jsem a postavila jsem se k oltáři. Znovu jsem natáhla ruku pro kámen a tentokrát ho zvedla. Ozvalo se tiché cvaknutí, které se hrozivě rozlehlo po celé jeskyni a následovalo ho svštění. Ani nevím odkud to přišlo, ale asi odevšud. Určitě odevšad. Ucítila jsem bolest na několika místech těla. Ve tváři, v krku, v rameni, v žebrech, v ruce a ještě v noze. Nevím ani co se stalo. Nemám ponětí, Jen to ohromně začalo bolet. Nejvíc asi krk, ale v tuhle chvíli se to dá jen těžko odhadnout. Zaskočeně jsem se ohlédla po Astarothovi a následně padla na kolena. Černé šípy trčely z mého těla jako by je někdo napíchal do jehelníčku… A mě svírala odporná bolest. Nemohla jsem ale vyloudit ani hlásku |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Vydrž, prosím, vydrž," mluvil jsem na ní potichu. Stále jsem na ní mluvil, aby věděla, že tu jsem, aby neusínala. Nesměla usnout. "Teď to bude bolet, ale vydrž to, ano?" řekl jsem jí tiše a položil jsem jí ruku na čelo. Chvilku jsem jí hleděl do očí, pak jsem přendal ruku k šípu, opatrně zlomil oba dva konce a stranou nejmenšího odporu vytáhl dřík. Muselo jí to bolet jako čert, mě ale více. Nesnesl jsem ten pocit, že trpí. Jakmile byl šíp venku, přitiskl jsem zbytek košile na ránu a dlouhým pruhem jsem ho obvázal. Neutahoval jsem to moc silně, ale zase ne slabě, aby to nezadrželo krev. "Jen neusínej, slyšíš? Nezavírej oči. Neopovažuj se usnout, rozumíš mi? Ať se děje cokoliv, ať jsi unavená jakkoliv, nesmíš zavřít oči, ano? Prostě je drž otevřený," prosil jsem jí a v mém hlase bylo slyšet zoufalství. "Jen na chvilku se vzdálím... neboj se, jsem tu, pořád tu jsem, neusínej ano? Stále buď vzhůru," pořád jsem na ní mluvil, když jsem se trochu vzdálil, abych na sebe hodil zbroj a meč do pouzdra. Hned na to jsem se k ní vrátil, zabalil jsem ji do svého pláště a zvedl ji do náručí. "Neusínej, ano? Dívej se na mě. Nesmíš... nesmíš usnout," stále jsem jí opakoval, nutil jsem jí, byť mne to stálo hodně sil, aby byla pořád při vědomí. Pevně jsem ji přitiskl k sobě a rychle jsem zamířil ven. Cestou jsem sledoval provázek takže jsem se ven dostal rychle. Položil jsem ji na chvilku u koní, abych stáhl na zem obě naše deky a v rychlosti jsem jí připravil lože, které jsem ještě vystlal měkkými větvemi a trávou. Pak jsem ji položil. Pořád jsme při tom na ni mluvil. Pak jsem rychle posbíral pár větví, rozdělal jsem oheň a opět jsem se vrátil k ní. rozbalil jsem zakrvácený plášť ten jsem někam odhodil a ať se jí to líbilo, nebo ne, musel jsem jí vysvléknout. Sáhl jsem po její brašně, vysypal ji na zem a začal jsem hledat obvazy a bylinky, co měla na léčení. Jakmile jsem to měl, pustil jsem se do důkladnějšího ošetření všech jejích ran. To, že i já sám ztratil hodně krve nebylo důležité. Teď záleželo hlavně na ní. "Už t bude dobrý, jen neusínej, zatím ještě ne. Nesmíš... nesmíš mi umřít, ano?" v mém hlase je strach a zoufalství. Stále na ní mluvím, snažím se jí držet v klidu i když sám moc dobře vím, že tenhle večer bude krytický. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Znovu a znovu blekotal, ale mě to splývalo dohromady. Nerozuměla jsem co povídá. Až ve chvíli kdy mi položil ruku na čelo, jsem na něj upřela oči. Na chvíli ten svůj rozmazaný pohled utřídila a zahlédla ho. Pokusila jsem se přkývnout. Měla jsem strach a byla jsem hrozně moc unavená. Bolestně jsem zasténala, když mi vytahoval tu věc z krku. Hrozně moc to bolelo. Strašně. Z očí mi vyhrkli slzy.Znovu mě zvedl, schoulila jsem se mu v náručí a snažila jsem se abych neusla, jak mi pořád připomínal. Ale mě se chtělo spát. Strašně moc se mi chtělo spát. Ani nevím jak jsme se dostali ven. Nemám nejmenší ponětí. Uložil mě na provizorním lůžku a svlékl mě. Popravdě v tuhle chvíli mi to bylo naprosto jedno. Úplně jedno… „ M-musíš… musíš to dokončit, kdyby… se mi něco stalo.“ Ani nevím co to blekotám, jemu se sny nezdají. Ale to je i teď jedno. Teď je to jedno potřebuju mít jistotu v tuhle chvíli, že to neskončí. Vysypal mi brašnu, zbylé kameny se rozkutáleli stejně jako moje věci do všech stran. Ošetřování už bylo o něco snesitelnější, tedy dokud se nedostal k ráně na krku. Pravda, několikrát jsem mezi tím ztratila vědomí, ale on… pokaždé mě dokázal přivést zpět. „Aste.“ Zašeptám potichu a znaveně k němu natáhnu ruku. Nemůžu mluvit, hrozně to bolí, ale snažím se. Ruka si najde jeho tvář. Vysíleně ho pohladím a zahledím se mu do očí. „ Chtěla jsem… ti to už říct…“ Do očí se mi nahrnou slzy. Co když už mu to nikdy neřeknu? Co když tu zůstanu a nebudu mít možnost se s ním už nikdy vidět. „ Miluju tě.“ Vydechnu potichu. Ruka mi sklouzne dolů a já ztratím vědomí. A na chvíli i život. Na chvíli mi přestane srdce tepat… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ššš, nemluv, bude to v pořádku, uvidíš," promluvím na ní tiše, když mi řekne, abych to případně dokončil sám. Moc dobře vím, že bych to sám nedokázal, proto ani na chvilku nepřipustím, že by se to stalo. "Jsem tu," řeknu tiše, když vysloví mé jméno. Pořád jí držím, nepouštím jí ani chvilku, co na tom, že sám krvácím. Pak, po nějaké chvilce mi řekne, co mi řekla už před týdnem v hospodě. A pak... "Ne, ne, ne, ne... Alaseo... Alaseo, no tak, holka... Alaseo," položím ji na zem, kleknu si vedle ní a trochu s ní třesu. Nedýchá, ani srdce jí nebije. "Nevzdávej to... no tak... Alaseo... prosím..." klečím u ní, hlavu položenou na její hrudi. Ani si to neuvědomím, ale mám slzy v očích, hlas se mi zlomil. Zvednu hlavu, podívám se jí do zavřených očí a své čelo opřu o její. "Taky... taky tě miluju, slyšíš? Slyšíš mě Alaseo? Tak mi tu neumírej, ano? Neumírej mi prosím... miluju... miluju tě, slyšíš? Neumírej," hlas se mi opět láme, oči mám zavřené, své rty tak blízko jejích. Nevím co mám dělat. Mé rty se k jejím přiblíží natolik, že se spojí v polibek. Dlouhý, něžný, láskyplný a zároveň prosebný polibek. "Neumírej mi... neumírej..." opět ji zvednu do náručí a držím jí těsně u sebe, přičemž se trochu třesu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Proč?“ Z davu tváří se objevila jedna. Mě známá, vzpomínám si na ní ze snů. Muž ve středních letech. Ten co měl vždy pás kolem pasu. „ Máš své poslání. A musíš jej splnit. On to sám nezvládne.“ Potřepala jsem hlavou a zamračila jsem se. „ Bolí to.“ „ Takové bolesti bude ještě hodně. Ale stojí to za to. Zachráníš spousty životů.“ Skousla jsem si ret a přikývla. Najednou něco s mým tělem škublo a pak jsem do čehosi narazila. Sípavě jsem se nadechla. Držel mě v náručí a něco šeptal. Políbil mě. „ Aste.“ Vydechnu bolestně a unaveně k němu vztáhnu ruku. Znovu mu jí položím na tvář. Pokusím se při tom o úsměv. Unavený, bolestný, ale hlavně šťastný. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Al..." řeknu tiše a opět ji obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Vydechnu, když mě k sobě přitiskne a obejme mě. Vážně to bolí. Hodně. A špatně se mi mluví. Navíc tu ležím úplně nahá. Vážně úplně. Alespoň by mě mohl zabalit do pláště, když už nic jiného. „ J-je.. je mi zima.“ Lehce se zachvěju, jinak to ani nejde. Hýbat se moc nemůžu. Ale to nevadí. Hlavně, že on to přežil no ne. Fialkový kámen leží vedle mě. Stejně jako ty ostatní, které jsou překrásně zbarvené. Už jsme konečně v polovině. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Nějaký čas tu budeme muset zůstat, než budeš schopna cestovat," řeknu jí tiše a pevně, přesto však jemně ji obejmu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Měla.. bych tě ošetřit.“ Povím potichu. Vidím jak mu rány krvácí. Nechci aby se mu něco stalo. Musela jsem ležet na zádech, na boku ani na břiše jsem to nezvládala. I když mě rameno bolelo a noha taky, pořád byl horší ten krk a žebra. Zůstala jsem potichu, když si ke mně lehl. Panečku jak já byla ráda, že byl u mě. Ale pořád jsem byla dost unavená a chtělo se mi spát. Hodně spát. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Co? Tohle? Škrábance," zavrtím nesouhlasně hlavou, snažíc se odlehčit trochu situaci. "Hlavní je, abys byla v pořádku ty, ano? O mě se teď nestarej, já budu v pohodě," usmál jsem se na ni. Teď když adrenalin, který jsem měl v krvi z předchozí situace odezněl, začaly se rány ozívat, ale já je ignoroval. "Měla by ses prospat," řeknu, teď už s klidem, protože vím, že se ráno probudí. Tu kritickou chvíli jsme měli už za sebou. Mluvila na mě, dokonce si o mě dělala i starosti, takže jsem věděl, že teď už to nevzdá a tuhle noc přežije. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Dobře.“ Povím potichu. Usnu během chvilinky a spím celou noc. Celou noc i když velmi neklidně. To kvůli bolestem nemůžu pořádně spát, ale ani jednou se nevzbudím. A spím dlouho i přes den. Kameny se válí kolem mě, aniž by si je uklidil stejně tak i hromady mých věcí vysypaná z mé brašny. Malátně se proberu až před obědem, mám žízeň, ale nemám sil na to abych se napila. Vlastně jsem tak zachumlaná, že se nemůžu ani hnout. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Pomalu, opatrně," řeknu jí tiše, když jí dávám napít. Krev na mě už dávno zaschla a většina ran už přestala krvácet. Cítil jsem se, jako bych měl na sobě nalepený krunýř. A nebylo to daleko od pravdy. Nejhorší však bylo, že krvavá krusta na mě při každém pohybu praskala a tahala mne. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Měl.. by si se.. umýt.“ Povím mu a pokusím se o úšklebek, i když mi to moc přes bolest nejde. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Máš pravdu... nedaleko jsem slyšel potok, možná tam bude něco většího," vzpomenu si na včerejší noc, když jsem poodešel od našehotábora, abych mohl mlátit do stromu. Nápad se mi líbil, ale problém byl s přesunem Alasei. Nechci jí tu nechávat samotnou a ani bych to neudělal, jenže nést ji celou cestu nezvládnu, na koni se neudrží a navíce by spíše utrpěla. Pak mne však napadlo udělat provizorní nosítka a tak jsem se dal do práce. Nějakou dobu mi to trvalo a zaschlá krev mi práci celkem ztěžovala, ale když bylo hotovo, měl jsem hotová nosítka, které jsem zapřhl za jejího koně. Ještě jsem je pečlivě vystlal měkkými větvemi, mechem, trávou a listím a Alaseu na ně přenesl. Vedle ni jsem položil její věci, opět poskládané do její brašny. Svou zbroj i meč jsem upevnil k edlu mého koně a oheň zadusil. "Bude to trochu kodrcat," řeknu jí omluvně, chytnu koně za ohlávky a vyrazím co nejpomaleji hledat nějakou vodu. Nejedu na koni, ale jdu vedle něj a svého vedu vedle sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pošeptám potichu, když se mi omluví za to,že to bude kodrcat a uloží mě i s mými věcmi na provizorním nosítku. Co se dá dělat, já se hýbat nemůžu a nést mě kdo ví kam to taky přeci nemůže no ne? Naštěstí to není tak strašné, proto brzy po tom co vyrazíme usnu. Nevím jak dlouho spím, Ale proberu se až zase v noci. Opět mám žízeň. A tentokrát i hlad, jenže já nic nepolknu. I s vodou mám problém… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Znovu jsem se rozkuckala, když jsem se poprvně napila, Navíc mi sjel plášť, když jsem vytahovala zmožené ruce a tak jsem zůstala sedět jak v hnízdě, od pasu nahoru nahá a hlavně politá. Projela mnou zima, samozřejmě, že zima, když jsem byla mokrá a nahá. A neměla jsem tu nic, co bych na sebe navlékla. No není to k naštvání? Vždyť nemám ani v čem se vydám zase na cestu. Zůstala jsem sedět, pouze jsem se nemotorně zachumlala do pláště a čekala jestli se vrátí. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jsem vůl," nadával jsem si přo tom potichu. Vylezl jsem z vody, nijak jsem se neostýchal, beztak mne už viděla tolikrát, že to bylo jedno, natáhl si kalhoty a rychle jsem utíkal k ní (každé mé čerstvé zranění pěkně svítilo, jak to bylo omyté, na pár místech se opět spustilo krvácení, ale jen slabé). "Už jsem tu, promiň..." přiběhl jsem k ní a omlouval se jí. Měla žízeň a určitě i hlad, proto jsem přitáhl polévku a nandal jí trochu do misky. Z brašny jsem vyhrabal lžíci, opřel jsem si ji o hruď a opatrně jsem ji začal krmit. "Je to polévka, neboj se. Zkus to vydržet, ano? Musíš nco sníst," řeknu jí prosebně, zatímco jí dávám drobné sousta polévky. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zašeptám potichu a pousměju se. Jakmile si mě o sebe opře, trochu se zachvěju, je jako kus ledu. Přesto se dá rychle zvyknout. „ Nemůžu polykat, Aste.“ Promluvím tiše. Nedokážu se ani ohlédnout. Skousnu si ret ale nakonec potichu začnu jít. Hodně opatrně polykám. Často kuckám, ale snažím se. I když toho zrovna moc nesním. Nakonec se schoulím k němu, Víc jak šest lžic nesním. Nemůžu. „ Promiň.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Za pár dní se to zlepší, uvidíš. Jen musíš odpočívat a něco málo jíst, ano? I když to bolí, musíš to zkoušet, ju?" říkám jí tiše s klidem, zatímco ji držím pevně (a přesto jemně) u sebe a lehce jí třu ruku (nezraněnou) aby byla v teple. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Potichu se natáhnu po brašně a vytáhnu z ní všechny čtyři kameny. Podívám se na Astarotha a znovu na kameny. „ Až se… mi zase bude něco zdát, tak musíme vyrazit. A vyjet co nejdřív. Ale zatím… máme čas.“ Zašeptám bolavě a kameny opět zase schovám. Pousměju se Už jenom tři kameny a budeme mít klid. A budeme spolu no ne? Po chvíli začnu zase usínat až nakonec zase odpadnu a spím až do dalšího svítání. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Když se probudila, byl jsem ovázanej. Nešikovně, ale svůj účel to plnilo. Sedl jsem si vedle ní, podal jí měch s vodou a pomohl jí trochu se napít. Poté jsem se rozhodl jí zkontrolovat a převázat rány. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Děkuju. A.. dobré ráno.“ Zaskřehotám a trochu se na něj zašklebím. Musím mluvit strašně. Ale co nadělám. Napiju se, tentokrát už nekuckám, ani nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Rozmoč si je ve vodě," poradím jí a jídlo jí rozložím na dřevěnou desknu, na které většinou krájím maso. "Nebo jestli chceš, ohřeju ti polévku," nabídnu jí alternativu a ukážu na kotlík s polévkou ze včerejška. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se potichu. Představa, že bych musela rozmáčet placky ve vodě se mi vůbec nelíbí. Vážně ne. Potichu spolykám pár lžiček polévky a podívám se na něj. O něco čilejší než včera popravdě. Jasně bolí to, ale už je mi docela dobře. „ Budu … budu potřebovat sehnat nějaké oblečení… z toho mého toho moc nezůstalo.“ Promluvím chraptivě. Mluvení je pořád dost namáhavé. Ale oblečení budu potřebovat, o tom se diskutovat nedá no ne? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Sice je oblečení děravé, ale dá se nosit," uklidním ji v tomto ohledu a v duchu si napíšu poznámku, že se ho musím pokusit ve vodě trochu očistit od krve. "Jen ho pak zkusím trochu očistit od krve," dodám nakonec s úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Zítra by jsme možná mohli vyrazit najít nějaké město, co myslíš?“ Zeptám se ho tiše a zadívám se mu do tváře. Pak se zadívám na nebe. Začínám se nudit. Nevím co bych jako nemocná měla dělat. Možná pozašívat košile a kalhoty, když už nemám co dělat. „ Na… na sedle mám brašnu a v ní šití. Podal… bys mi ho? Zašiju nám… alespoň košile.“ Zachraptím a zase si sednu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Dobře," přikývnu, když se mne zeptá, jestli bych jí podal šití. Pustil jsem ji a zvedl se, abych došel pro tázané. Chvilku mi trvalo, než jsem to našel, ale pak jsem se k ní vrátil i s šitím v ruce. "Opravdu se na to cejtíš?" zeptám se jí, když si všimnu, že se stále trochu třese. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Odkývám mu. No odkývám. Pokusím se o to, ale přes zraněný krk to prostě nejde. A tvář mi taky při mluvení dělá problém. Ale co, to přežiju. „ Děkuju.“ Naznačím pohybem rtů ale nic neřeknu. Je to únavné pořád mluvit. Vezmu si šití, ale na košili a moje věci je to pro mě stejně strašně daleko. „ Po-dej mi naše věci.“ Požádám ho a lehce se ušklíbnu. Jakmile tak učiní, pustím se do zašívání. ne že by mi to šlo s poraněnou rukou a ramenem, ale rozhodně mě to alespoň na chvíli zabaví. No ne? |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Na další cestu jsme vyrazili až po dvou dalších nocích (druhý den ráno), kdy jsem už mohl Alasee jen lehce obvázat rány a ona byla schopna se už hýbat a pořádně i mluvit. Nejdřive, k její nelibosti, jsem jí přinutil aby se trochu rozhýbala a získala zpět ztracený cit. Já sám jsem se také rozhýbal. Jak jsem řekl, na cestu jsme vyrazili až druhý den ráno, skoro ihned po snídani. Zatím se jí žádný sen nezdál, ale něco mi říkalo, že to brzy přijde. Pátrali jsme po nějakém městu, kde bychom mohli pár dní strávit, nabrat zásoby a koupit nové oblečení. Našli jsme ho asi týden po tom, co jsme vyrazili z našeho tábořiště. Neustále mne udivovalo, jaký kid byl na zdejších cestách. Ubytovali jsme se hned v prvním hostinci, na který jsme narazili, byť jeho majitel nebyl zrovna příjemný a poctivý člověk. To jsem zjistil jednoho večera, kdy si hostinský myslel, že tvrdě spíme a šel nám prohlídnout naše věci. Nebýt mých špatně zacelených ran, asi bychom se rána nedožili. Takhle se jej nedožil hostinský. Hned druhý den jsme si našli lepší hostinec. Byli jsme rozhodnuti ve městě strávit celý týden, pokud se Alasee nebude zdát sen. K mému překvapení přišel druhý den po tom, co jsme se ubytovali v novém hostinci. A k překvapení nás obou, byla to jen krátká zajížďka kousek za město. Celou dobu jsem se modlil, aby tam nebylo takové nebezpečí co posledně a ten někdo mé modlitby asi vyslyšel. Kámen byl opět v jeskyni a v té jeskyni sídlil jen jeden samotářský medvěd. Nechtělo se mi ho zabíjet a věděl jsem, že Alasea by byla také proti, tak jsem ho jen vylákal ven a poskytl tak dívce dost času na to, aby kámen získala. Nyní už je večer, ten samý den, co jsme získali pátý kámen a oba dva spolu sedíme v pokoji a ládujeme se večeři. Musí uznat, zdejší kuchtík vaří skvěle. "Kolik jich ještě zbývá?" zeptám se, když polknu poslední soustu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pravda, vražda hostinského příjemná nebyla, ale to on se nás chtěl zbavit, když ho Astaroth odhalil, jak nás ten zmetek chtěl okrást. Bohužel sny ne a ne přijít. Tu noc se mi ještě nic nezdálo. Jo jistě, já nespala už. Nedokázala jsem usnout, po tom co se stalo. Naštěstí jsme se mohli v poklidu přesunout pryč. Do jiného daleko lepšího hostince. Asi to bylo lepší prostředí, protože ještě další noc se mi zdál sen. Jestli na to snad potřebuju klid a nebo co? Možná jo no. Ale to nevadí. Alespoň jsme věděli kde je. Měla jsem dobrou náladu. Měla jsem radost. A nemyslela jsem na to, co by tam mohlo být. Vážně ale překvapilo, že Astaroth chtěl obyvatele jeskyně vylákat. Byla jsem mu za to vděčná. Vždyť nikomu neškodil. A nemusela jsem se s ním o tom ani hádat. Vlastně byl stejného názoru. Vylákal medvěda ven, s úsměvem jsem se vydala pro kámen. A na večer jsme už zase seděli v našem pokoji, s pěti kameny schovanými v brašně a při výtečné večeři. „ Jenom dva. Už jenom dva a budeme to mít za sebou.“ Povím mu s úsměvem a v klidu jím.Jakmile dovečeřím. S úsměvem se zvednu od stolu a dojdu ke své brašně, odkud vytáhnu víno. Už jsem ho koupila v minulém městě, ale nějak jsem na něj opoměla. „ Dáme si?“ Zeptám se ho tiše a přisunu blíž k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Kdes ho vzala?" překvapeně se usměju, když po jídle vytáhne víno a sedne si ke mě. Samozřejmě, že souhlasím, jak bych také nemohl. Vlastně tu bylo co oslavovat. Měli jsme pět kamenů ze sedmi, oba jsme byli zdraví, mladí a konečně jsme jeden o druhém věděli, že se milujeme. Myslím, že tohle za otevření té lahvinky stálo. "Ukaž, najdi nějaké pohárky zatím," vezmu od ní láhev a s úsměvem se dám do otevírání. Jakmile podá hrnky, každému naleju malou dávku. Nejdříve je třeba zjistit jak chutná a jak silné je, větší nám naliji později. "Na co si připijeme?" zeptám se jí a zahledím se do jejích krásných očí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Zmínku o té potvoře, která ho chtěla svést, raději polknu a podám mu láhev. Vytáhnu dva hrnky, které položím na stůl a přisunu si k němu židli. „ Na nás, co ty na to? Na zdárné dokončení naší výpravy.“ Usměju se na něj a usadím se na židli. Zadívám se mu do očí a vezmu si hrneček. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Tak tedy na nás," přiťuknu si s ní a napiju se. Víno je dobré, takže jamile se napije i Alasea, doleju nám. "Dobré," uznale kývnu. Tedy ne, že bych byl znalec vín, ale dokážu ocenit dobrý pití. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Usměju se na něj a napiju se. Nechám si dolít, ale přehánět to nebudu. Ne tak jako před tím. Usměju se na něj ještě víc a znovu si trochu upiju. Jsem potichu. Jen se k němu tiše nahnu a políbím ho. Možná trochu nesměle, ale políbím. Na krátko se odtáhnu, abych mohla položit hrneček na stůl, než se k němu znovu nakloním a opět políbím. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Seděla mi na klíně, já ji objímal kolem boků a jemně ji líbal, přičemž jsem jí jednou rukou hladil na zádech. Snažil jsem se být jemný, citlivý, ne jako kdysi, když jsem si kupoval lásku na jednu noc. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Na krátko jsem se odtáhla a zadívala jsem se mu se spokojeným úsměvem do očí. Rozvázala jsem šňůrky na jeho košili a znovu jsem ho políbila. Tentokrát jsem ovšem po chvilince opustila jeho rty a přešla s nimi na krk. Přimkla jsem se k němu ještě trochu víc, když jsem se opět přitiskla rty k těm jeho. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Procházel jsem tržištěm, u sebe jsem měl jen svou dýku, meč jsem nechal na pokoji. Už jsem byl rozhodnut se vrátit, když mne obestoupila skupina deseti chlapů v černém, se zahalenýma tvářemi a meči u pasu. Dva přede mnou se rozestoupili a mezi nimi prošel muž v honosném oblečení, také černém. "Žoldák Astaroth, doprovázící mladou elfku Alaseu na její podivné cestě za podivnými artefakty," promluvil na mě a já si ho zvědavě prohlížel. "A vy jste?" zeptám se ho a stále si prohlížím. Vypadá jakoby mi chtěl něco, co se mi nebude líbit. "Není důležité, kdo jsem. Důležité co chci," promluvil a založil si ruce v rukavicích na prsou. "Opusťte ji, pane Astarothe, je-li vám život milý," řekl mi prudce, stále mi hleděl do očí. Neodpověděl jsem, jen jsem sáhl po dýce a vyšel proti němu. Všichni jeho muži povytáhli meče a vykročili ke mě. "Hádám, že jsem špatně formuloval svůj požadavek. Opusť ji, pokud chceš, aby přežila," řekl celkem nebezpečně, má reakce však byla stejná. Jednoduchým gestem stáhl muže a nebezpečně se usmál. "Nevěříš mi. Co kdybych ti řekl, že právě teď u vás v pokoji stojí jeden z mých mužů a drží jí dýku u krku, zatímco ona stále spí? Ano, nevěříš mi. Tak se podívej," odstoupil trochu a já si uvědomil, že stojíme nedaleko hostince, dokonce pod naším oknem. U něj se objevil stejně oděný muž s kuší v ruce, míříc do míst, kde byla postel. "Hádám, že mi věříš, dobře. Nech ji být, jinak zemře," řekne mi varovně. "Proč? Proč ji mám nechat být? Beze mne zemře," zeptám se ho. "Máme za to, že tvá přítomnost jí nutí do dalšího hledání. Když s ní nebudeš, přestane," řekne mi. "Nepřestane," řeknu jí, na to mi však neodpoví, otočí se a odejde. Chci jít za ním, zastavit ho, zjistit více, ale jeho muži mi zase zastoupili cestu. Rozestoupili se a odešli až ve chvíli, kdy byl ten chlapík pryč. Podíval jsem se do pokoje, ale nikdo tam už nestál. Vrátil jsem se proto rychle zpět, byla naštěstí v pořádku a stále spala. Položil jsem nákup na stůl, sedl si na židli a sledoval ji. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Bál jsem se, že bych ji nedokázal ochránit, kdybych s ní byl. Nesměl bych spát, nesměl bych jí spustit ani na chviličku z očí. Nevím, jestli bych to zvládl. Nesměl jsem dopustit, aby se jí cokoliv stalo. Meč jsem si upevnil na záda, našel si své věci a z měšce jsem si vzal jen pár drobných a podíval se zpět na spící dív... ne, dívku ne. Byla to žena, mladá, překrásná žena. Nahl jsem se nad ni, jemně ji políbil na tvář, pohladil a dal jí pramen vlasů stranou, za ucho. "Promiň mi," řekl jsem tiše, naposled ji políbil a pak v tichosti odešel. Nechtěl jsem, ale její bezpečí mi bylo přednější. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Probrala jsem se až teprve, když na kostelní věži odbíjelo poledne. Byla jsem v pokoji sama. V prvních rozespalých chvílích jsem si neuvědomovala tu změnu, která tu byla. Nevšímala jsem si věcí, které zmizeli a jiné naopak přibyli. Teprve až po tom co jsem se rozhodla nasnídat jsem si všimla, že chybí meč a všechny jeho brašny. Chybělo i pár mincí i když velmi málo. „ Co … co se proboha stalo?“ Otážu se sama sebe, zatím co se nechápavě rozhlížím kolem sebe. Byl pryč. Fuč, ani se nerozloučil. Neřekl mi důvod. Prostě zmizel a nenechal po sobě jedinou stopu. Snad jen vzpomínky. To je tak všechno. Zhroutila jsem se do postele, s pláčem, s bolestí ve zlomeném srdci. Jen mě zneužil a zmizel… Stálo mu to za to? Asi ano… Třeba to byla sázka s jeho kamarádíčky, kterou nechtěl prohrát za žádnou cenu… Ano určitě to tak bylo. Jen se vsadil, že mě dostane do postele. A že mu budu věřit…. A povedlo se. Pláč ale nakonec přešel. Ve spánek. Spánek s dalším snem. Snem, který mi připomněl, co je mým úkolem. Úkolem, který dokončím ať to stojí co to stojí. Ráno bylo stejně bolestné, jako včerejší odpoledne, ovšem bylo také ponaučením. Brečet nad rozlitým mlékem nemá cenu. On je pryč a já mám práci. Nedá se nic jiného dělat, než zapomenout na to co bylo a pokračovat dál. Tak tedy, znovu vyrážím na cestu. Daleko k moři. Společnost mi dělá má bílá klisna a pět kamenů, ukrytých hluboko v brašně. Jídla jsem měla dost na celou cestu sama pro sebe. Proto jsem nezastavovala v hostincích ani jinde. Nocovala jsem venku, stejně jako před tím každou noc vysoko v korunách stromů, v bezpečí před vším, co mě mohlo chtít zabít. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Kámen naštěstí nic nehlídalo, jen bylo složité se k němu dostat, ale to jsi zvládla, byť s lehkým zraněním. K tvému údivu se ti pár dní po tom, co jsi našla šestý kámen, zdálo i o umístění kamene sedmého. Bylo to skoro na druhém konci země, v hlavním městě, v držení nějakého muže. Čekala tě dlouhá cesta. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Mířila jsem k hlavnímu městu jak tak abych tam byla v rozumném čase. I když cesta trvala skoro měsíc. Nedalo se dělat nic... |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Jenže teď nastal ten největší problém, která kdy mohl. Nevěděla jsem kam jít. Věděla jsem jen, že ten muž je tady. Někde v hlavním městě, je zahalen v temnotách a tím to prostě haslo. Víc nic. Jak jsem mohla tušit, kde ho vůbec mám hledat, když hlavní město bylo tak strašně veliké. Navíc mě kdosi sledoval. Všimla jsem si toho už před třemi týdny, když jsem mimořádně zavítala do menšího hostince u cesty. Přišel tam po chvíli muž s kápí na hlavě, všimla jsem si snad pouze jizvy na tváři, která se ztrácela pod kápí, kdo ví až kam. Ten muž mě sledoval, nevím kdo to byl. Ale neměla jsem dobrý pocit. Byl za mnou všude, jako by snad vycítil každý můj krok. A dorazil i sem. Do hlavního města. Ubytoval se ve stejném hostinci a vyčkával. Musím přiznat, že jsem měla strach. Byla jsem opatrná, na všechno. A hlavně na kameny, které jsem už našla. Poslední dobou se však změnili. Hřáli. Víc a víc. Snad jako by tušili, že je tu někde ten poslední. Jenže co budu dělat? Nemám nejmenší ponětí. Teď vyrážím už druhým dnem znovu do ulic hlavního města a snažím se tu poznat, alespoň něco. Každý den dojdu až pod hrad uprostřed města na vysokém kopci, který je obklopen šedavými mraky a mlhou. Mlhou, která se snad ani nezdála moc hustá, ale spíše temná a něco chladného z ní sálalo. Vždy přijdu z jiné strany, ovšem mlha ani mraky se nemění. Je tu zvláštní chladná atmosféra, město je samotné pohlcené chudbou, špínou a temnotou, která prochází každý večer ulicemi. To když vojáci prochází městem, Šedí strážci se jim říká. Nejsou to normální lidé. Nikdo neví odkud vlastně pochází, ale ujali se bezpečnosti v okolí hlavního města před dvaceti lety. Bylo tu vyhlášeno, že po setmění se nesmí lidé vydávat do ulic. A hromady dalších pravidel. Lidé tu jsou pomalu jako ve vězení. Jen s tím rozdílem, že tady jim hrozí stále smrt. Jsou chudí, vyhladovělí a bez možností se bránit. Je to něco strašného. Ovšem opět jsem dnes vyrazila ven. Tak jako ráno před tím jsem se nasnídala, vzala svou brašnu a vyrazila. Zamkla jsem svůj pokoj. Toulala jsem se ulicemi dlouho. Strašně dlouho. Opět jsem cítila pohled na svých zádech, někdo mě opět sledoval. Byl to opět dlouhý den. K večeru už jsem vlastně uvažovala jen nad tím že se těším až zase budu spát. Proto jsem zase tak dobře nevnímala. Najednou mě někdo vtáhl do temné uličky, zacpal mi pusu, abych nemohla vykřiknout a naznačil mi ať jsem potichu. Byl to ten muž co mě sledoval, ten s tou jizvou na tváři, která se ztrácela původně pod kápí, teď teprve jsem ale zjistila, že se táhla přes oko až k vlasům. „ Mlč, nikdo nás nesmí slyšet. Vím co děláš. A ani sleduji tě. Mám pro tebe něco co budeš potřebovat.“ Držel mi ruku na ústech, dokud jsem sebou nepřestala mrskat a nezačala ho vnímat. Nechtěl mě zabít. Jenom prostě čekal až se uklidním. „ Jedu za tebou už velmi dlouho. A od té doby co tě opustil tvůj přítel taky dohlížím na to, aby se ti nic nestalo. Sice nevim proč, ale si důležitá. A tohle taky.“ Vytáhl Opasek. Široký kožený opasek, docela tlustý a pěkně zdobený. Nechápavě jsem se na něj zahleděla. Na co mě bude opasek? „ Není to můj přítel.“ Zabručím najednou. Nechápu proč zrovna první reaguju na to, že mě Astaroth opustil. „ TO je mi jedno. Tohle schovej a až přijdeš do hostince, tak ten opasek opatrně rozřízni ve švech.“ Polkla jsem. Jeho nezajímali moje problémy, jen chtěl abych prostě udělala co mi říká. A má pravdu, jsou to jenom moje problémy. Mlčky jsem kývla a opasek schovala do brašny, i když to bylo docela nepraktické. Bylo zvláštní, že i ten opasek byl poněkud teplejší. Ne nepálil, ale teplo cítit bylo… „ Teď se tam rovnou vrať. Ale čekej, že se ještě setkáme.“ S tím mě pustil a zmizel stejně tak jako se v podstatě objevil. Ještě chvíli jsem zírala na místo, kde stál, než jsem se odhodlala vyplížit z uličky a vrátila jsem se do hostince. Popravdě už jsem neměla chuť ani na jídlo. Rovnou jsem zaplula do svého pokoje, usadila se na posteli a vytáhla široký opasek, ke kterému jsem přišla pomalu stejně jako slepí k houslím. Přesně tak jak mi řekl, jsem opasek rozřízla ve švu. Překvapilo mě, když jsem z něj vytáhla stříbrný pás se sedmi pláty, do kterých se dalo vložit sedm kamenů. Byl to ten, který jsem viděla ve svých snech u toho muže. Pás příjemně hřál. Potichu jsem vytáhla z brašny ještě kameny a postupně je tam tak jak jsem je našla naskládala. Nevěděla jsem jak jinak. Každý zapadl do místa, do kterého jsem ho dala a držel tam. Pás jsem připla ke svému pasu a schovala jej pod svou košilí. Nesměla jsem ho teď pustit z očí. Na to byl až moc důležitý… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro A tak jsem se vydal známou cestou do hlavního města. Jako každá jiná cesta v tomhle království, i tahle byla plná lapků a banditů. Zastavoval jsem se v každé vesnici, v každém městečku a v každém hostinci a nabízel jim, že se o ně postarám. Nikde mi nevěřili, ale když jsem se pokaždé vrátil s károu plnou lupu těch parchantů, uvítali mě jako hrdinu, bohatě odměnili a radši poslali dál, abych jim tam náhodou nezkejsl a nezačal si vyskakovat. Nevadilo mi to. Jednoho dne jsem se dostal do jistého města. Nevěděl jsem, že v tom městě tu noc přenocuje i ona. Pravda, myslel jsem na ní každý den, každý večer jsem se ptal sám sebe, jestli je ještě naživu a jak se jí daří. Věděl jsem, že své poslání jen tak nevzdá. To, že jsme oba ve stejném městě jsem se dozvěděl následujícího rána, když mne navštívili černooděnci. Nejspíše si to nevyložili jako náhodu a tak jsem jim to musel vysvětlit ostřím svého meče. V té době Alasea byla zase na cestě, nejspíše za dalším kamenem. Tehdy jsem se, od jednoho černooděnce dozvěděl kam míří a co se tam na ni chystá. Nevím, jak se dozvěděli, že míří do hlavního města, ani nevím, proč tam šla, ale věděl jsem, že ji tam čeká smrt. Musel jsem tam být dříve než ona, dříve, než padne do pasti. A tak jsem štval koně přes půlku země, jen abych byl ve městě první a mohl ji ochránit. Koně jsem sice uštval, ale do hlavního města jsem přijel o tři dny dříve než ona. To akorát stačilo k tomu, abych našel ústředí černých a trochu si s nimi popovídal. Ono, povídání to bylo značně jednostranné a trochu u únavné, ale nakonec jsem se přes tu jejich vnitřní hierarchii propracoval až k samotnému veliteli. Vysoký muž, nebezpečně se na mě křenící a celý v černém. Když jsem k němu šel celý zakrvácený s obřím, zakrváceným mečem na rameni, nevypadal tak nebezpečně. Jenže blafoval. Zaútočil nečekaně a strhl se velmi prudký boj. Jestli jsem vyhrál? No, stojím a dýchám ne? Tak by se dalo říci, že ano. Jenže to už nebude moc dlouho trvat. Ale nechci předbíhat. Totiž, po tom, co jsem v podstatě vymlátil celou základnu černých v hlavním městě, rozhodl jsem se trochu prozkoumat jejich kamrlík a zjistit důvod, proč si někdo nepřeje, aby Alasea dokončila svůj úkol. Nic moc jsem nenašel, snad krom nějakého kamene, co vypadal celkem draze a u něj bylo na pergamenu napsáno, že jej musí za každou cenu ohlídat. Kámen jsem vzal, schoval do tajné kapsy ve své zbroji a s mečem opět na zádech jsem vyšel ven. Jenže tam na mě čekala zrada. Nevzpomínám si, co se stalo. Vím jen, že jak jsem vyšel z budovy, zatmělo se mi před očima a já se probral až v šatlavě. Byl jsem z matenej, netušil jsem, co se děje, dokud mi jeden úředníček neoznámil, že za dva dny budu popraven (to už jsi ve městě v té době, kdy mi toto bylo řečeno). Měl jsem na sobě jen vězeňské kalhoty a vedle mne na zemi ležela miska s řídkou polévkou, okoralý kus chleba a hliněný hrnek špinavé vody. "No, tak mě katova sekera nakonec dostihla," povzdechnu si a s jistou nechutí se dám do jídla. "Hej, trhane, zejtra máš veřejnej soud," zařve na mě strážný, načež se na něj podívám a trochu se zazubím. Oba moc dobře víme, že je to jen fraška, kterou nemohu vyhrát. Je to jen divadlo pro lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Usla jsem brzy. Velice brzy a vlastně docela tvrdě. Opět se mi zdálo o kameni, ukrytém v na temném místě, plném zbraní a o muži v temnotách. Probrala jsem se se strachem, nad ránem. Stále jsem nevěděla, kde mám hledat. Neměla jsem stále nejmenší ponětí. Ráno jsem zašla do hostince na snídani, samozřejmě pás jsem vůbec nesundávala. Radši. Kdo ví kdo se mohl dostat do mého pokoje aniž bych o tom věděla. Zamčený pokoj jsem nechala osamocený, pouze jsem si vzala peníze a zbraně, než jsem opět vyrazila na cestu do města. Dneska tu byl ale docela šrumec. Něco se dělo na náměstí. Něco na co se všichni museli podívat. V první chvíli jsem se chtěla náměstí vyhnout, kvůli davům, ale oni mě tam prostě nakonec natlačili. Musela jsem si vážně hodně dávat pozor na to, aby mě někdo neokradl. Byla jsem velice opatrná. Ani nevím jak ale dostala jsem se až k dřevěnému podiu, kde bylo několik židlí a okovy. Už tam byli nastoupeni muži v černých talárech. Byli odporní už od pohledu. Zřejmě se chystal soud. Veřejný soud. Divadýlko pro lid a předzvěst něčeho daleko horšího. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro ------------ Vytáhli mě z cely, dali mi na hlavu černou kutnu a táhli kamsi ven. Nevzpouzel jsem se, věděl jsem, že to nemá cenu. Zbytečně bych dostal, stačila mi včerejší noc. Sice mne ošetřili, ale to jen pro to, abych jim nevykrvácel, než bude poprava. Cítil jsem, že mě vytáhli někam ven, chladný větřík se zakousl do mého těla, slunce začalo pálit na černou kutnu. Přinutili mě kleknout si na dřevěnou podlahu, došlo mi, že je to podium. Veřejný soud, povzdechnu si a když mi sundají kutnu, sváázanýma rukama si zastíním oči, jak mne slunko oslní. Svítí mi přímo do ksichtu. Klečím zády k obecenstvu, tedy k tomu nejpočetnějšímu, přede mnou dlouhý stůl do širokého u snad pro patnáct, nebo šestnáct lidí. Ti následně začnou přicházet. ------------ Zahlédla jsi odkud přichází ti muži. Byli to honosní představení města, bohatí občané a kupci, mezi nimi nejspíše i nějaký kníže. Nejvíce tě ale zaujal černoch, celý v černém. Tvářil se vážně a přišel jako poslední, přičemž zaujal místo uprostřed. Cítila jsi z něj něco zlého, něco opravdu odpudivého, ale nebylo to to, co jsi cítila ve snu. To co jsi cítila ve snu byla spíše beznaděj, nebo vyrovnanost s osudem? Bylo to nevědění a přitom jsi přesně věděla, kdo ten muž ze snu je. Jen jsi mu ve snu nedokázala přijít na jméno, ani na to, jak vypadal. Ale teď, když klečel vlastně před tebou, byť zády k tobě, už jsi jistě věděla, kdo ten muž ze snu byl a sama jsi tomu moc nevěřila. Soud začal. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Srdce mi bolestně zasténá a zabolí. Ale mozek radí, otočit se a odejít. Nechat ho tady ať si ho odsoudí a nechají ho popravit. To mi radí hlava. Za to co mi udělal. Sama jsem ale nevěděla co dělat. Co teď. Oni ho odsoudili, a zítra ho popraví. Co bych měla dělat. Co bych měla udělat?! Znovu ho zvedli a začli ho tahat rovnou pryč. Začala jsem se cpát davem k cestě, kudy ho měli vést. „ Astarothe!“ Rozkřiknu se a pokusím se k němu vrhnout, najednou mě něčí ruce zarazí tvrdě rukou a nepustí mě dál. V očích sem měla hrůzu. On mě opustil a já šílená se mu teď mám snažit pomoct? Proboha já sem blázen. Nepokusila jsem se znovu vrazit mezi vojáky, ne, ale šla jsem podél nich a sledovala kam ho vedou. Kam ho vlastně vláčí. Byla to chladná temná budova strážnice. Ve dvoře se pohybovala spousta vojáků. Bylo to strašidelné. Odvedli ho do sklepení, kam vedli jediné dveře, ovšem byli tam kolem budovy okénka. Musela jsem hledat dlouho, ale nakonec jsem našla to správné. Zrovna ho tam hodili a díky bohu bylo to okénko do města a ne do dvora. „ Astarothe… si tam ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Soud byl u konce, jak jsem si myslel, taškařice pro lid. Opět mne zvedli a tlačili zpět do cely. Tentokrát mi ale kutnu už nedali, jen mne šťouchali, pro potěchu těch krvemilců, co si říkají občané tohoto, špínou, chudobou a korupcí prolezlého města. Nehodlal jsem jim to usnadňovat a tak jsem se snažil jít tak, aby do mne nemuseli vrážet. Jenže pak jsem zaslechl ten hlas, ten hlas, co mi posledních pár dnů zněl v hlavě a neustále se mne ptal proč. Zarazil jsem se, ohlédl se, ale než jsem jí pohledem stihl najít, byl jsem postrčen do další chůze, dav zajásal. Teď mne už opravdu do kobky dokopávali, má ochota jít sám byla ta tam, hledal jsem jí, chtěl jsem jí naposled vidět, ale nejspíše mi to silou shůry nebylo povoleno. Vhodili mne do stejné cely jako před tím. Zabouchli dveře, já po nich ještě stihl vyjet a trochu je vyprovokovat. Jenže oni se nedali, věděli, že zejtra budu popraven, tak proč se se mnou štvát. Znovu jsem za nimi plivl a zamířil jsem ke kavalci, rozhodnut se trochu natáhnout. Jenže pak jsem jí zaslechl znova. Podíval jsem se k zamřížovanému oknu do města a spatřil tam její tvář. "Alaseo," promnul jsem si oči, jestli se mi to nezdá, ale pořád tam byla. Došel jsem k oknu, bylo výše než já, tak jsem vyskočil, chytil se mříží a vytáhl se na kamenný parapet. "Jsi to ty... co tu děláš? Měla bys zmizet," pousmál jsem se, natáhl k ní ruku, abych se jí mohl dotknout, ale pak jsem se zarazil a stáhl ji zase zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Já si můžu dělat… co chci.“ Zavrčím. Snažím se tvářit chladně, důstojně. Zatnu dlaně v pěsti a nadechnu se. Najednou se ve mně zvedla vlna nevole. Vůbec se mi nelíbilo, že se jen tak objevil. Jenom tak. Jako bych snad potřebovala ohlášení, že tu je. Jenže vztek ve mně docela vře. A čím dál víc co ho před sebou vidím. Ani nevím jak, vyletí mi ruka sevřená v pěst a proletí mezi mřížemi. Je mířená přímo do jeho obličeje. Ne že by se mi úplně ulevilo, ale musím přiznat, že mi líp bylo. „ Sebestřednej idiote.“ Zavrčím trochu navztekaně a odvrátím od něj pohled. Promnu si bolavou ruku. Zatnu na chvíli zuby a znovu se na něj podívám. „ V noci tě odtud dostanu. Pak už se mi nepleť do cesty. Já najdu poslední kámen a vrátím se domů. Jako by se nikdy… nikdy nic nestalo. Snaž se do noci vyklat tuhle tyčku.“ Ukážu na prostřední tyčku z mříže. Stačí to na to aby prolezl až jí vytáhne… Zvednu se od okna a rozhlédnu se, jestli mě někdo nevidí. Bude to tu těžké, ale co se dá dělat. Zvláště, když tu jsou všude vojáci a v noci se nesmí vycházet. Rozejdu se pryč, protože sem zrovna zabrousila hlídka a já nechtěla aby mě tu viděli se zdržovat. Navíc bylo to všechno co jsem mu chtěla říct. A už vůbec jsem nechtěla nic slyšet. Zamířím na tržiště, kde koupím hrubou tlustou látku a několik pevných provázků, než se vydám zpátky do hostince. Musím se přichystat. „ Jsem cvok. Blázen!“ Zavrčím si sama pro sebe a zamračím se. Všechny své věci sbalím, zaplatím za svůj pokoj a kobylu, než se vydám znovu do města. Procházím jím tiše, celý den až do večera, kdy se schovám v jedné velice ošklivé zapadlé uličce kousek od věznice. Beztak to tam vypadá pořád stejně všude. Ošklivě. Brzy na to se setmělo, a já s kobylou vyrazila tiše opět k vězení. Aby kobyle neklapali kopyta nějak moc hlasitě, obalila jsem jí je látkou, co nejvíc to šlo. Jo nelíbilo se jí to. Komu taky jo, ale hold to musela zvládnout. Musela jsem jít co nejtišeji, abych nepoutala pozornost, dávat pozor na hlídky těch zmetků a kdo ví čeho dalšího. Musela jsem být opatrná. Dokonce i tu tyčku jsem omotala látkou, aby nedělala hluk až vypadne. Mlčela jsem, dělala jsem všechno rychle. Co nejrychleji a nejprecizněji. Pak jsem tyčku přivázala lanem k sedlu a vzala kobylu za uzdu, než jsem jí pobídla, aby se rozešla a pořádně zatáhla… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jo, tohle jsem si zasloužil," řeknu smířlivě a promnu si bolavý nos. Pak mi řekne svůj plán a když jí chci začít vysvětlovat proč jsem to udělal, rozhlédne se a odejde. "Tohle už ne," povzdechnu si a zůstanu sedět na římse, hledíc na ten drobný kousek nebe, co vidím. Stejně jí pořád miluju a nikdy jsem nepřestal. Po celou tu dobu, co byla pryč jsem uvolňoval železnou tyč. Tu a tam jsem musel přestat zaculit se na strážný, kdyžšli kolem a vykecat se, že mám rád pohled na nebe skrze mříže, ale i tak se mi jí celkem dost podařilo zvyklat. Pak přijela Alasea. Seskočil jsem dolu a sledoval strážné. Dal jsem jí pokyn, vytrhla tyč a já se opět vytáhl nahoru. "Je fajn být venku a vidět, že jsi v pořádku. Je tu ale menší problém. Bez svých věcí nikam nejdu. Bez keců, prosím. Mám něco, co tě bude zajímat," zarazím jí v rozletu a rozhlédnu se kolem. Musím najít kde mají mé věci. Asi někde nahoře, v nějakém skladě. "Fajn, někam se schovej, za chvíli si tě najdu," řeknu jí tiše a bez dalších slov se vydám pro své věci. Už mě nebaví běhat bos. Trvalo to déle, než jsem čekal, ale nakonec jsem měl vše (krom peněz) a mohl se vydat hledat Alaseu. Nečekal jsem, že bude někde čekat, ale doufal jsem, že jo, že jsem ji zaujal tím, co jsem řekl. "Tady jsi," oddechnu si, když jí najdu, nyní již v plné zbroji. "V první řadě mě nech, abych ti vysvětlil, proč jsem tě opustil," začnu a vážně se na ní podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Nakonec se objeví, našel mě a docela bez problémů. No jestli mě našel on, pak nebude tak těžké, aby mě našli i vojáci no ne? Ale ti po mě nepátrají. Po mě nemají důvod. I když pravda, vidět mě tu někdo, byl by to obrovský průšvih. Mohli by mě za porušení pravidel i popravit a já vážně neměla zájem na tom, přijít o krk… „ Mě je to ale jedno. Udělal si to. Nestojím o žádné vysvětlení. Užil sis a odešel, fajn. Tak co pro mě máš tak zajímavého?“ Zeptám se. Snažím se o to, aby to vyznělo chladně, zatím co držím kobylu za uzdu a marně se snažím zachovat klid. Alespoň ale není vidět do mé tváře, protože je tu tma pomalu jak v pytli. „ Mám práci. Poslední kámen mi chybí, abych se mohla vrátit domů. Moje zásoby peněz se tenčí a ty tu… bohudík, zůstat nemůžeš. Takže hned jak se rozední, zmizíš severní branou a už se tu neukážeš. I tak budeš mít potíže asi ještě hodně moc dlouho…“ Zabručím potichu a pohladím kobylu po krku, aby byla v klidu. Ruka mi jemně sjede k pásu, který mám schovaný pod košilí, ale nic mu o něm neříkám. Jemu ne… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Jestli myslíš, že jsem odešel jen tak, tak jsi na omylu. Mým cílem nikdy nebylo se s tebou vyspat," nevnímám její poslední slova. Vím, že tomuhle stejně věřit nebude, ale já nebudu mít klid, dokud to nebude vědět. "Odešel jsem, abych tě ochránil," trochu si povzdechnu, když uvidím její výraz. Nevěří mi. Proto pokračuji: "To ráno, když jsem zmizel, jsem šel do města nakoupit - myslíš, že bych ti tam nechal nákup, kdybych zamýšlel zdrhnout? - a zastavili mě muži v černém. Vyhrožovali mi, že mě zabijou, pokud s tebou půjdu. Znáš mě, víš, kam jsem je s tímhle poslal. Jenže v našem pokoji byl chlapík, co na tebe mířil kuší, pak přeformulovali hrozbu. Kdybych šel s tebou, zabili by tě. Nedokázal bych tě ochránit." Se zoufalým pohledem jí sleduji a když mi koukne do očí, může z nich vyčíst, že jí nelžu. Moc dobře ví, že tohle bych si vymyslet nedokázal. "Jasně, chceš se zeptat, proč jsem tě nevzbudil a neřekl jsem ti to. Protože jsem chtěl, abys byla v bezpečí. Neříkej mi, že kdybych ti to řekl, že bys mě pustila, že bys mě nechala jít. Ne, nelži prosím, poznám to na tobě," nenechám jí položit otázku a stále jí hledím do očí. "Tak jako tak, bylo to pro tvou ochranu. Před dvěma týdny jsme se málem setkali. Viděl jsem tě v tom městě, když sis kupovala zásoby. Chtěl jsem za tebou jít, jenže mi zase zastoupili cestu. Řekli mi, že tvůj život bude ukončen. Zabil jsem je, všechny. Chtěli tě zabít, abys nehledala ty šutry, chápeš? V tomdle podělaným světě existuje nějakej hajzl, co nechce, abys ty šutry našla a dala dohromady. Mysleli si, že když tě opustím, vrátíš se domů, ale přepočítali se. V tom městě," odmlčím se a podívám se jí do očí, "v tom městě tě chtěli zabít a kdyby se jim to nepovedlo, měli na tebe naplánovanou past v hlavním městě. Nevím jak zjistili, že tam půjdeš, ale věděli to. Když jsi z toho města odjížděla, nebyl tam žádný povyk, zvýšená bdělost stráží?" Stále jsem ji sledoval, nepouštěl jsem jí ke slovu, chtěl jsem, aby si mne vyslechla. Stejně jsem měl strach, že ani přes to vše, co jsme spolu zažili, mi neuvěří. "Sem do města jsem dorazil před dvěma dny. Hned jsem jel do sídla černých, kde jsem se o tom všem dozvěděl více. A při tom jsem vymlátil celý sídlo a zabil místodržícího. Upřímně, kdybych to neudělal, tak dneska máš ten soud ty a zejtra popraví tebe. Nevěříš, přečti si tohle," vytáhnu z torny, kde naštěstí zůstalo vše, což mne udivuje, papír a ten jí podám. Je tam napsáno vše o plánu na její zajetí, odsouzení a popravu. Zbytku jsem nerozuměl (něco o temném pánu, třeba). |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Musím přiznat, že jsem ho ze začátku poslouchala jen na půl. Pás začal pálit, i když to nebolelo. Nepálil bolestivě. Což bylo velice zvláštní a docela mě to rozptylovalo. Možná pro to jsem nevyletěla jako čertíček z krabičky a nezačala na něj ječet ať přestane lhát. „ A co po mě chceš? Abych ti skočila kolem krku a nebo líp, rovnou ti nahá skočila do postele?“ Zeptám se ho naprosto chladně. Ne že bych taková chtěla být, to asi ne, ale jsem naštvaná. Velice naštvaná. Zatnu zuby a podívám se mu do očí. Ten pohled mě zarazí. Nevím proč ale mám pocit, že nelže. Že… že prostě mluví pravdu. A pak mi ještě dá ke všemu ten dopis. Vidím špatně na to, co píšou, ale i tak to dokážu přečíst. Pak se na něj podívám. Papír mu vrátím a podívám se na kobylu, která stojí pořád vedle mě. Popravdě nevím, co mám dělat. Poslední kámen pořád chybí, pořád nemám celý pás, abych už to mohla konečně dokončit. „ Fajn, to by se možná stalo, ale nijak to neřeší náš problém. Nemám poslední kámen a nemůžu skončit. Ten kámen je na temném místě plném zbraní. A vlastní ho… já nevím… Nějaký muž v zahalený v těžkých temnotách. Pomohla jsem ti zdrhnout, určitě budou mít teď problém se vším. Jedinou šanci na to, abychom zmizeli máme těsně po rozbřesku. Začíná se ochlazovat. Děje se tu něco zvláštního. Nevím co, ale rozhodně to asi nebude nic dobrého. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Myslel jsem na tebe každý den, Al. Nebylo hodiny, kdy byh toho rozhodnutí nelitoval, ale dělal jsem to kvůli tobě, chápeš? Jen pro to, abych tě ochránil," podám jí kámen a podívám se na ní. Beztak vím, že mi to neodpustí, ale to mi nezabrání v tom to zkoušet. "Dobrovolně bych tě nikdy neopustil, rozumíš? Nikdy," řeknu jí, možná tvrději, než jsem chtěl. Pak se rozhlédnu kolem a opět se podívám na ní. "Měli bychom zmizet," dodám pak a sáhnu po meči, pojímá mne vcelku nepříjemný pocit, že se něco semele. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Překvapil mě, když vytáhl kámen a ukázal mi ho. Překvapeně zamrkám a zadívám se na kámen se zlatým nádechem. Vzala jsem si ho velmi opatrně. Pás hřál víc než před tím. Chyběl tam poslední kámen a ten jsem teď držela v ruce. Vyhrnula jsem si košili a odepla jsem si pás , který jsem rozložila na zemi a kámen zasadila do místa které zůstávalo do teď prázdné. Pás byl překrásný. Byl celý ale přesto na něm bylo něco zvláštního. Postupně jsem se dotkla každého kamene. Chvíli se nic nedělo, ale při doteku na nejnovějším kameni jsem najednou ztuhla, chytila jsem se za hlavu a schoulila jsem se do klubíčka …. Ozval se hrozivý křik. Nelidský, plný zloby. Nebe nabralo černou barvu, místy však bylo krvavě rudé, snad jako hrozivé žilkování. Nad hlavou si zaslechl pískot. Někdo se tě snažil upozornit na sebe. Byl na střeše. A já při tom viděla něco jiného. Muže, klečel před mnou, zborcený krví, svou i nepřátel a možná i přátel. Nebe bylo temné, skoro stejně jako to naše v tuhle chvíli. Držel mi ruku na rameni, naléhavě se mi díval do tváře. „ Pás je celý! Musíš najít dědice! Jen má krev s pásem může zachránit tuhle zemi před zkázou a smrtí!“ „ Kde ho mám hledat?“ „ Pás tě k němu přivede. Vítězství je na dosah! Ale i zmar se po něm natahuje! Připrav se na boj, najdi dědice a zachraň tuhle zemi. Mé vzdálené vnouče je ti blízko! Nemusíš hledat moc dlouho! Pás zazáří až mu ho připneš!“ S tím všechno zmizelo a já upadla do bezvědomí. Tys nad sebou zahlédl čísi tvář. Mávala na vás a naznačovala ti, abys mě zvedl a pokusil se vyšplhat za námi. Pás si tam samozřejmě ležet nechat nemohl... |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Alaseo," křiknu zděšeně, když se zhroutí do klubíčka a kleknu si k ní, abych jí mohl obejmout do náručí. Nechápal jsem, co se děje a začal se o ni bát ještě více, když mi v náručí omdlela. "Alaseo," trochu jsem s ní zatřásl, když v tom jsem uslyšel tiché písknutí a vzhlédl nahoru. Byl tam někdo, kdo mne rukou vyzýval, abych se i s ní vyšplhal nahoru. Jen jsem si povzdechl, opatrně jsem si ji přehodil přes rameno a už jsem se chtěl drápat nahoru, když jsem se zarazil a vrátil se pro pás. Neodpustila by mi, kdybych ho tu nechal. Schoval jsem ho za zbroj, ujistil se, že mi nespadne (Alasea) a začal jsem se drápat na střechu. Nebylo to tak lehké, jak to zní. "Co teď?" zeptal jsem se muže nahoře a vzal Alaseu do náručí. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Přejde k tobě a Alaseu ti vezme. Hodí si jí přes rameno skoro jako by nic nevážila a vyrazí s ní po střeše. Trochu se krčí, aby na vás nebylo tolik vidět. Vidíš, že ze severu se sem něco žene. „ Zůstaneme tady. Alespoň chvíli. Než zjistíme co se přesně děje. Ty .. kluku ty máš víc štěstí než rozumu, víš to?“ Uchechtne se a položí Alaseu na střechu. Pak se podívá zase na tebe a prohlédne si tě. Trochu se zamračí. Připadá ti povědomí, kde si ho viděl, ty si nejsi úplně jistý. Zatřese hlavou a vrátí se k Alasee, kterou začne poněkud nešetrně budit. Docela se mu to povede. „ Hej! Buď tiše… jinak přilákáš pozornost.“ Zaslechneš, jak se lekla a chtěla začít křičet, ale on jí přikryl pusu a zpacifikoval. Po chvíli se uklidnila, když poznala kdo to je. Zřejmě ho zná. „ Kd-kde je pás?“ Zeptám se potichu docela polekaně. Nemám ho u sebe, takže kdo ví kde vlastně skončil. Vždyť ani nevím kde vlastně jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "A to jsem měl za to, že mě štěstí opustilo," zakřenil jsem se na něj, mezitím, co mne nešetrně odstrčil a dal se do probouzení dívky. Chtěl jsem namítat, ale ona se probrala a po tom, cose uklidnila, ho nejspíše poznala. "Klid, mám ho u sebe," řeknu jí tiše a znovu se podívám na muže. Někoho mi připomíná, ale nedokážu říct koho. "Kdo jsi?" zeptám se ho nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Kde je kůň?“ Pořád si asi moc dobře neuvědomuju kde vlastně jsem. Začíná docela nepříjemně foukat a hřmít. Nevypadá to zrovna moc na přívětivé počasí. A hlavně barvy nebe jsou docela zvláštní. Ujištění, že je pás v bezpečí mě moc neuklidní. „ Musím… Musím najít dědice. Říkal, že je blízko. A že se pás rozzáří, až ho bude mít dědic kolem pasu.“ Pohled mi padne na Astarotha. On je mi jediný blízky. Co když je dědicem on? Je možné, že by byl vnukem toho válečníka? „ Dej mi prosím ten pás.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Na ulici," řeknu stroze a podívám se na ní. Chci se jí zeptat jak jí je, prostě takové normální otázky, když někdo omdlí a pak se probere, ale ona zase začne mluvit o pásu. To, že fouká vítr, jež mi strhává plášť přes hlavu mě moc netrápí, ani to, že bude pršet... asi. "Už se těším, až přijde den, kdy tohle nebudeme muset řešit," povzdechnu si tiše pro sebe a dám ji pás, když o něj požádá. "To chceš běhat po městě a zkoušet ho lidem?" zeptám se jí s trochou sarkasmu v hlase, ale na odpověď nečekám, něco totiž upoutalo mou pozornost. Od severní brány se totiž blíží skupina asi patnácti vysokých těžkooděnců. Jejich zbroje jsou matně černé, všichni mají na zádech štít, nejspíše topůrko od válčené sekery, u pasu meč a v pouzdře u sedla těžkou kuši. Vše v černém, že skoro splývají s nocí. Vůbec se mi nelíbilo, jak koukali naším směrem. "Myslím, že támhleti gentlemani nejdou na kus řeči," ukážu na ně a zkontroluji, že mám meč, tam kde má být. Na zádech. "Asi je půjdu pozdravit," zazubím se na Alaseu a toho muže. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Klidně budu běhat po městě, ale něco je špatně.“ Povím potichu a zadívám se na pás. Nenapadá mě, proč do teď hřál a najednou je studený. „ A víš ty co, si tu nejblíže, co kdybys ho zkusil ty.“ Zabručím a připnu mu ho kolem pasu. Nic. Ani se nezaleskne. Zamračím se. Vážně se mi to moc nelíbí. Ovšem z mého zamyšlení mě vytrhne, když ukáže na těžko oděnce. „ Ne. Nikam nechoď.“ Promluví náš celkem mlčenlivý společník a seskočí ze střechy bezpečně na zem. Já se jen nejistě podívám po návštěvičce, které šel muž vstříc a pak na Astarotha. „ Nechoď tam. Prosím.“ Šeptnu potichu a přetočím se na kolena. Seberu svůj luk i s toulcem a zahledím se dolů. Muž se s nimi pustil do křížku a vážně velice dobře se drží. Ovšem skupinka se rozdělila. Šest jich šlo ulicí k náměstí, odkud se mohli dostat k nám. Zničehonic se však zablesklo a zatřásla se zem. Oba jsme museli slyšet divné praskání, pod mnou se najednou střecha začala škubat, tašky sjíždět a já s nimi rovnou dolů. Bez šance na zachycení. Díky bohu, že dole byl vůz se senem, do kterého jsem zahučela jak kámen. Na chvíli jsem zmizela v seně, ale brzy jsem se z něj vyhrabala. Bohužel trochu pozdě. Chytili mě dvě studené ruce za nohy a vytáhli mě z vozu tak že jsem dopadla zády na zem a dobouchala jsem si hlavu i záda a zadek.Pak mě někdo drapl za ruce a začal vláčet pryč. Směrem k náměstí i k samotému popravišti. Pás zůstal ale u Astarotha. Zůstal v bezpečí. Muž co bojoval s těmi šesti, byl přemožen taky, ovšem nezabili ho. Ušetřili jeho život z nějakého zvláštního a asi i zvrhlého důvodu. Stejně jako mě i jeho odvlekli na náměstí…. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Dobře, budu tu s tebou, ale měli bychom zmizet. Tam můžeš přeskládat kameny, myslím, že jsou--" nestihnu doříct a Alasea se řítí k zemi. Skočím po ní, ale sám jedu za jí. Na rozdíl od ní dopadnu na zem, ale díky zbroji se mi nic moc nestane. Jenže než se stihnu zvednout, už jí táhnou pryč, mě si nevšímají. "Tak to by nešlo, nikdo mě nebude ignorovat," zavrčím, zvednu se, trochu prohýbu a v tu chvíli si všimnu i toho chlapíka, co nám pomohl, vedou ho stejným směrem jak Alaseu. Na to, kolik mu je, jim dal pěkně zabrat, napadne mne, ale dál to neřeším. Nejen, že mě ignorují, ale co je hlavní, odvádějí mojí milovanou ženu k popravišti, co mělo sebrat život mě. "Tak to ne, chlapci. Nikdo nebude hrabat na ženskou, co miluju," zavrčím, čapnu meč a rozěběhnu se na ně. Podaří se mi jednoho sundat, ale další tři se na mě vrhnou, zatímco zbývající dva odvádějí Alaseu a dalších šest se snaží odtáhnout toho chlapíka. Já se začal mlátit se třemi z nich. A čím dál víc začínám vidět rudě. Už je moc blízko popravišti. Přestávám vnímat rány, co mi dávají a mé výpady jsou zuřivější, tvrdší a přesnější. Sice jsem za chvilku od krve a celkem posekanej, ale trojice leží mrtvá a ke mě se řítí čtveřice, co hlídala toho chlapíka. "Děte do hajzlu," zarčím naštvaně a rozběhnu se za Alaseou, vyhýbajíc se útokům těch tří. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Viděla jsem i Astarotha, jak se za námi vrhnul a pustil se s nimi do boje. Chtěla sem na něj zakřičet, aby utekl, ale nemohla jsem, najednou jsem měla přes hlavu černou látku a neviděla jsem nic. Brzy se však povrh pod mýma nohama změnil. Z cesty jsme přešli na něco dřevěného. Popraviště… Začala jsem sebou vší silou cukat, bránit se. Ovšem ruce mě drželi moc pevně. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Nikomu... nikomu nedovolím, aby mi tě vzal," řeknu jí do očí, když se odtrhnu od jejích rtů, čapnu zase meč a druhou rukou odepnu pás, který jí podám. "Drž se za mnou, jdeme zachránit krk našemu zachránci," řeknu jí a podívám se, kde ten muž je. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Srdce mi poskočilo, když jsem ucítila jeho rty na svých a úplně jsem přestala vnímat. Vyjukaně jsem se na něj dívala, neschopna pohybu nebo čehokoliv jiného. „ Já vím.“ Pípnu tiše. Hledím mu do očí až do chvíle než mi dá pás. „ Děkuju.“ Šeptnu a rozhlédnu se, nemám zbraně. Nemám s čím se ani bránit, ani jak mu pomoct. „ Nemám zbraně. Vzali mi je.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Drž se dál, moc nevylejzej a nenech se zajmout. Kdyby něco, křič," řeknu jí a vyrazím pobít ty parchanty, co drží neznámého. "Chlapci, zapomněli jste na mě," řeknu černooděncům a zaútočím na ně. Stačí trocha, aby ho pustili a dali se se mnou do boje. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Povím potichu a podívám se na naše nepřátele. Následně mi pohled sklouzne k pásu a ke kamenům. Nemůžu teď toho udělat zrovna dvakrát moc. Ale lepší je, když se mu nebudu moc plést pod nohy. Muži se na tebe vrhnou, následně i pustí našeho někdejšího zachránce. Ten upadne na zem a zůstane bezvládně ležet. Rozběhnu se k němu, aniž bych nad tím nějak přemýšlela, jen abych ho odtáhla z bojiště. Musí do bezpečí. Rychle. Musím přiznat, že nějakou váhu vážně má, ale podaří se mi ho odvláčet k jednomu z domů, kde ho opřu o stěnu a proplesknu, než se probere. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro Nakonec přeci jen padl i poslední. Ovšem mě chyběl kousek pravého ucha, zakrvácený jsem byl natolik, že už ani nešlo poznat mé oblečení a ani kde jakou ránu mám. Měl jsem pocit, jako bych měl posekané snad všechny části těla. K nim jsem došel jen díky síle vůle a opírajíc se o meč. "Asi... bychom... měli zmizet," řeknu zadýchaně a opřu se čelem o zeď. Kdybych se teď svalil na zem, asi bych se už nezvedl. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro S bojem už to bylo ale jiné. Já bohužel nemohla ale nic dělat. Neměla jsem luk. Neměla jsem možnost mu jakkoliv pomoct. Kdybych měla svůj luk, asi by dopadl daleko lépe. Pás jsem svírala nervosně v ruce a sledovala jak bojoval. Po boji jsem staříkovi pomohla na nohy, ale nepodepřela jsem ho. Okamžitě jsem se vydala za Astarothem. „ Půjdeme… Neboj půjdeme. Ale kam?“ Zeptám se opatrně, docela nejistě. Jeho ruku si položím přes rameno, abych ho mohla podpírat. „ Po tomhle se z města nedostaneme a sem brzy naběhnou vojáci. Kam máme jít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "V západní.... části města... je tam... je tam barák... starej, rozpadlej... ale furt drží... tam... tam nás hledat... nebudou nás hledat," vysoukal jsem ze sebe vcelku bolestivě a opravdu jsem jí byl vděčný, že mne podepírá. Jen jsem doufal, že mi ten chlápek vezme meč. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Jsi si jistý? Budou prohledávat celé město… bojím se, aby nás nenašli.“ Povím tiše a prohlédnu si ho. Vypadá zle, proto se raději moc nezdržuju, jenom se modlím, aby moje kobyla pořád byla na stejném místě, jinak ho nemám šanci odtáhnout tak daleko, jak myslí. Díky bohu zato, že tam kobyla opravdu zůstala, za pomoci našeho někdejšího zachránce jsem ho nažduchala na sedlo a vyrazila jsem s ním rovnou k místu o kterém mluvil. Z tohohle bude ještě hodně velký průšvih… Dům tam vážně stál… Dobře ne dům, ale to co z něj zbylo. Čtyři stěny bortící se střecha a vybitá okna, no vypadalo to strašně. Přesto jsem ho zavlekla až do domu a teprve tam jsem mu pomohla ze sedla. Potřeboval ošetřit. Vážně nechápu jak tohle může jenom tak zvládat. A hlavně… jak to, že to pokaždé schytá ucho? Pustila jsem se tedy do ošetřování, náš společník stále civěl na meč, tentokrát ale sjížděl pohledem k Astarothovi. Pořád vypadat docela zaraženě a možná teď už zmateně. „ Chlapče… kde si vzal ten meč?“ Ozval se po delší chvíli ticha, když jsem se já starala o to, aby nám tady Ast nezaklepal bačkorama. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Mám ho... od... táty," vydechnu, mluvení není zrovna ta nejjednodušší věc, co teď zvládnu. I dýchání mi dělá problém. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Promluvil najednou stařík. V první chvíli jsem nepochopila, jenže když mi to docvaklo, zarazila jsem se v činnosti, kterou jsem zrovna dělala. Říkal mi, že ho dostal od otce a ten zase od toho svého. Jak… jak je možné, že tenhle muž dostal zrovna tenhle meč od svého otce, když… Leda že by to byl – „ Tvůj otec?“ Podívala jsem se celkem vykuleně na Astarotha a následně na muže, který stále ještě držel v ruce meč. Teď se ale díval na svého raněného syna. Zřejmě si začal uvědomovat, co se děje. Kdo to je a … asi i kde je. „ Astarothe…“ Vydechl. Snad jako by tomu nemohl uvěřit. Došel k němu, meč položil na zem a zůstal stát. Nevěděl vůbec co udělat. Nevěděl. A mě nenapadlo nic lepšího než ho poslat pro vodu. „ Přines horkou vodu. Hned. Musím mu umýt ty rány.“ Nechtělo se mi to říkat, vždyť se teď našli. Ale bylo to potřeba udělat. Hned to bylo potřeba udělat. Zatím jsem rány ošetřila jak nejlíp jsem uměla a následně se mu zadívala do očí. „ Bude to dobré.“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Neunavuj se zbytečně. Musíš si odpočinout. Snaž se usnout. Já se o tebe postarám.“ Zašeptám potichu a políbím ho na čelo. Mám o něj strach, ale vím, že tohle přežije. Tohle ještě ano. Už na tom byl přece i daleko hůř. Muž se ale nevrací. Dost dlouho se nevrací. Kdo ví kam až šel. Snad se mu ale nic nestalo. Alespoň v to doufám. Jen mě zaráží, že si nevzpomněl hned jak meč viděl. Proč. Co se mu vlastně stalo? Nakonec se usadím u Astarotha. Položím mu na chvíli ruku na hruď snad jako bych se chtěla ujistit, že ještě dýchá, ale nakonec jí stáhnu a podívám se na pás. Prohlížím si ho a jsem naprosto potichu. Jistě se brzy rozední a my budem muset být připravení k tomu abychom se rychle mohli začít bránit… |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Raději taky moc nemluvím. Nevím co bych měla říct. On se najednou pro něco zvedne. Nějakou dětskou hračku. Podíval se na Astarotha a pak položil tu věcičku na stůl. Došel k němu a položil mu ruku na rameno. „ Nechtěl jsem… Musel …“ Hlas se mu zlomil. Snad jako by nevěděl, co má zase dál říkat. Zahleděl se na stranu a ruku stáhl k sobě. Asi zřejmě moc neví co si má počít. Nakonec si sedl na zem ke stěně a zahleděl se na zem. Opět bylo ticho. Tíživé ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Co nechtěl..." zašeptám zesláble. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pohladím ho po vlasech a pousměju se. Políbím ho lehce na rty a usměju se. Musí být v pořádku a bude. O to se já postarám. Muž se najednou zvedl ze země. Vydal se kamsi do zadu do domu a když se vrátil držel v ruce prastarou brašnu. A z brašny vytáhl překrásný šperk. Velmi dobře mohl diadém konkurovat pásu. „ Tohle … je koruna královny. Schoval jsem ji tu a doufal, že se pro ni ještě vrátím. Stejně jako pro svého syna.“ Pohlédl na mě a pak na pás. „ Musíme najít dědičku. Pás zazáří až ho bude mít kolem pasu a ona pak … snad vyžene zlo z téhle říše.“ Uklidil korunu do brašny a podíval se na svého syna. „ Král byl můj přítel. Dobrý přítel. Požádal mě o pomoc, chtěl abych zachránil jeho dceru a ženu. A také pás. Královna byla strašně slabá, ten den se totiž narodila malá princeznička. Bohužel jsem zklamal. Královna se obětovala abych mohl zachránit její dítě, měl jsem čas ho odnést sem. Ale pronásledovali mě. Nechtěl jsem aby mi zabili chlapce, proto jsem tu jen nechal brašnu s korunou a meč se zbrojí. Princeznu jsem zabalil, položil do koše a vydal se sní pryč. Za město. Tam mě opět napadli. Neměl jsem se moc jak bránit, nezbylo mi nic jiného než koš nechat řece a doufat, že to dítě to přežije. Vrátil jsem se do hradu, ale našel jsem jenom mrtvé tělo krále s pásem. Kameny ale byli pryč. Nevzpomínám si co se stalo, ale vím že jsem se probral až v jedné vesnici. S pásem. nevěděl jsem co dělat. Nevzpomínal jsem si. Vůbec na nic. Po čase jsem se přidal ke vzbouřencům začal záškodničit našemu … vládci. Temnému lordu. A pak… z nějakého důvodu jsem po spoustě let narazil na vás dva… Sledoval jsem vás.“ Mluvil. Pořád mluvil a mluvil. Povídal o tom co se stalo a dělo. Celkem pochybuju, že to Astaroth pochopil. „ Víš, že prohlásil, že si princeznu vezme? Strašně se mu líbila.“ Uchechtnul se na mě muž a zakroutil hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Mám pocit, že to Ast nechápe. Asi… mu uniklo, že jste jeho otec.“ Podívám se na muže a pak se kouknu na Astarotha. Znovu ho pohladím po vlasech. „ Lež klidně. Bude to dobré, pak si o tom promluvíte. Teď se musíš šetřit.“ Zašeptám tiše a zadívám se na pás. Stále nevím kde bych měla to děvče hledat. Jestli vůbec ještě žije. Co když už dávno není mezi živými a hledáme teď třeba nějaké malé dítě… kdo ví co se s ní stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Dneska mi bylo zvláštně těžko. Tak trochu mi bylo špatně, ale tady na to nebylo místo. Nebylo místo dělat si starosti o vlastní zdraví. Teď byl přednější Astaroth a nalezení princezny. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Al..." řekl jsem tiše, nviděl jsem jí kolem sebe a nedokázal jsem se pořádně rozhlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Zůstaň ležet… jsem tady. Neboj se.“ Zašeptám tiše a podívám se po místnosti. Ten muž je pryč. Jeho věci sice zůstali tady, ale on odešel. Tak doufám, že sem nepřiláká stráže a nebo kdo ví co horšího. „ Jak je ti?“ Zeptám se s malinko hraným úsměvem, starost mám ale opravdovou. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Lépe. Jak... jak dlouho jsem spal?" podívám se na Alaseu a opět se trochu pousměju. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Odpovím mu s úsměvem a posadím se vedle něj. Chvíli sedím a sleduji ho, než se zvednu a začnu mu vyměňovat obvazy. Ošetřím mu rány a znovu je převážu. Snažím se vypadat že jsem v pohodě, ale moc v pohodě nejsem. Mám docela dost starostí, tak asi není čemu se divit, že je mi blbě. „ Hlavně abys ses dal rychle dohromady.“ Pošeptám tiše a pousměju se. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Taky by sis měla odpočinout... vypadáš... vypadáš hůř jak já," trochu se zasměju a ušklíbnu se na ní. Pak se mi konečně podaří zvednout ruku a dotknout se její tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se a přitisknu si jeho ruku k tváři. Lehce se k němu nahnu a políbím ho. Pak se rozhlédnu kolem. Zaslechla jsem kroky. Sáhla jsem po luku a zamířila ke dveřím, ve kterých se najednou objevil náš starší přítel. „ Skloň to.. to sem já…“ Zabručí trochu nespokojeně a podá mi brašnu plnou věcí. Nějaké jídlo, hlavně ale voda a další věci na ošetřování. „ A_aha… díky.“ Pousměju se a podívám se na Asta. Přinesl nějaký sýr, zeleninu a chléb. Připravím mu snídani. „ Budeme tě muset přesunout ke stěně a posadit. Zvládneš to?“ Zeptám se potichu a podívám se mu do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Co? Jo... eh... jasně," proberu se ze zamyšlení, když na mě Alasea promluví a pokusím se zvednout do sedu. Bohužel bez pomoci to ještě nezvládnu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pak se odvrátím a rychle vyrazím pro jídlo. Jak jemu tak jeho otci dám snídani, sama si vezmu jenom kousek. Moc jíst nemůžu. Není mi zrovna dvakrát dobře. Usadím se vedle Asta a tiše ho začnu krmit. Nemusí se aspoň tolik namáhat. Pohledem sjedu ke staříkovi, který stojí opodál. Začíná tu být vážně tíživé ticho. Jenže tohle si musí vyříkat ti dva. Pás zůstal ležet na stole. Rubín ale pomalu bledl. Bledl a bledl. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Ty kameny jsou špatně," řeknu Alasee, když dojím a podívám se na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Překvapilo mě, když se Ast najednou ozval. První jsem nechápala o čem to mluví, ale pak mi pohled padl na pás,který zůstal ležet na stole. „ Cože?“ Zeptám se trochu nechápavě. Zvedla jsem se a došla k pásu. „ Špatně? Jak špatně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Pamatuješ, když jsme našli tu knihu?" zeptám se jí a podívám se na ní. "Bylo tam popsáno, jak by měly být kameny poskládány, aby fungovali, ne?" pokračuji s otázkami. "Navíc, říkala jsi mi, že jsi ten pás viděla ve snu, jak ho měl někdo kolem břicha ne? Tam je neměl jinak?" vzpomenu si na den, kdy mi vyprávěla o chlápkovi, co jí ve snu hnal na tuhle cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Máš pravdu. Měl to jinak… “ Přikývnu a otevřu knížku. Najdu si stránky, kde se o tom píše a pak se zase podívám na pás. Rozložím ho před nás a začala jsem přehazovat kameny tam kam patří. Tedy snad patří. Jenže ani po tom, co jsem kameny zpřeházela do snad správného pořadí se nic nestalo. Nevšimla jsem si, že začal hřát. Zatím jenom lehoučce. „ No… Tak nám to stejně moc nepomohlo…“ Podívám se na Astarotha a staříka. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Rozzáří se, když si ho dědic nasadí," zamumlám spíše pro sebe, než pro kohokoliv jiného a podrbu se na zarostlé bradě. Pak se natáhnu pro pás, jako bych jej chtěl vzít do ruky a lehce se ho dotknu. Sice ten pohyb bolí, ale dokončím jej. Nejsem přece nějaká třasořitka, no ne? "Zdá se mi to, nebo je teplejší, než před tím? A nebo já mám studené ruce," podívám se na Alaseu a pak na pás. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Podívám se na něj a lehce se dotknu pásu. „ Hřál i když jsem do něj dávala kameny poprvé.“ Povím mu a podívám se na starce, který se na pás mračí. „ Vzpomínám si, když si ho nasadil Adin, tak se rozzářil. Byl jsem na jeho korunovaci. Bohužel po ní mě z hradu vyhnali. To víš. Znelíbil jsem se králově rádci a ten po mě potom šel. Když mě z hradu dostal, začali se věci měnit. Nakonec to dopadlo tak jak to dopadlo.“ Promluvil zamračeně. Zjevně se mu moc dobře nedělalo z těch vzpomínek. Král byl jeho přítel. A zřejmě jím zůstal i po tom kdy ho vyhnali. Kdyby ne přeci by ho nezkoušel zachránit. Jeho a jeho rodinu. „ To mě mrzí, ale stejně nám to moc nepomohlo..“ Promluvím zase já. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Zkus si ho nasadit," řeknu Alasee a trochu se pousměju. Je to možná bláhový nápad, ale za zkoušku nic nedáme. "Zní to bláznivě, ale za zkoušku nic nedáme. Když se nic nestane, vydáme se hledat dědice," mrknu na ni. Tak nějak počítám s tím, že se nic nestane a už se začínám smiřovat s tím, že budeme hledat dědice. Nejvíce se ale snažím smířit s tím, že budeme mít v patách černé. Pochybuji, že toho nechají. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro " To mi nepřísluší, Aste." Pousměju se a chytím ho jemně za ruku. " Než vyrazíme hledat dědice, musíš se dát dohromady. Ráda bych odsud vypadla dřív než někoho napadne se sem podívat. Sice to vypadá, že se tohohle domu lidi bojí, ale riskovat se mi to taky moc nechce. Hlavně teď, když nás hledají. Brzo jim to dojde." Posmutním a podívám se na staříka. Usadil se kousek od nás a radši civěl do země. Nevěděl co říct a nechtěl se nám do toho moc motat. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "A mě to příslušelo?" zeptám se jí a lehce stisknu její ruku. Pak začala mluvit o tom, že bychom se měli vydat dál, že se tu nechce moc dlouho zdržovat a já se jí nedivil. Taky bych už nejradši vypadl. Ale sám vím, že tak den se ještě nehnu. "Dej mi ještě den a vyrazíme," přikývnu nakonec. Je mi jasné, že nemá cenu ji přemlouvat, aby si ten pás nasadila. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro Pousměju se na něj a lehce mu stisknu ruku. „ Klidně ti dám dva dny... jenom nás tu nesmí nikdo najít. Protože to by byl asi náš konec. Mimochodem... Jak se cítíš?“ Zeptám se ho s lehkým úsměvem a pohladím ho po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Anthony H. Sutton pro "Řekl bych, že lépe jak ty. Taky by sis měla pořádně odpočinout," mrknu na ní a když mě pohladí, chytnu ji za ruku a pomalu, tak aby měla šanci na odmítnutí, si ji stáhnu k sobě, abych ji mohl políbit. |
| |
| soukromá zpráva od Alasea pro „ Musíme si odpočinou my všichni. Až se dáš dohromady, budeme muset vymyslet co dál. Ale nejlepší by bylo vypadnout odsud a ukrývat se mimo město.“ Položím hlavu na jeho rameno a na krátko zavřu oči. Jsem trochu unavená, to se musí nechat. |
| |
| Nerušit prosím, chceme pokračovat jen se dostavila tvůrčí krize |
| |
| Budeme pokračovat nebo na to kašleme?? |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR