Ležela jsem na posteli a přede mnou ležel svazek vázaný v kůži s ohmatanými, zažloutlými stránkami. Mýty a báje tohoto světa, lidské, elfské i trpasličí, od samého stvoření světa. Dokázala jsem citovat celé dlouhé pasáže, text pevně vrytý do paměti.
Slunce dopadalo do pokoje, na psací stůl, kde ležel otevřený ten dopis. Lhostejně jsem na něj pohlédla. Už od dětství bylo jasné, jaký talent se ve mně ukrývá, a tohle byla prý příležitost, jak jej rozvinout. A nezáleželo na tom, zda je to má vlastní volba či ne.
Kaysh vyhřívající se v paprscích zívl. Modročerná srst se mu leskla a šperky na rozích a zadních nohách házely stříbřitá prasátka po celém okolí. Byl marnivý, stejně jako já, když na to přišlo, a stejně tak lenivý a milující teplo.
Zvířata se u nás doma příliš netolerovala, ale on jediný byl výjimka. Snad proto, že jeho srst nelínala a že si se svou inteligencí dokázal uspokojit základní potřeby, pokud bylo třeba. To a lehká přímluva mého děda magického tvora zachránily před…
Co by se s ním vlastně stalo, kdyby-
„Nepřemýšlej o tom,“ ozvalo se mi v mysli zabroukání, podobné spíš kocouřímu zavrnění než hlasu vlka.
Zvedl hlavu, zadíval se na mě a stejně tiše dodal: „Ano?“
Odložila jsem knihu stranou, na poličku mezi ostatní, a mlčky jsem se posunula. Pochopil zjevné, vstal a vyskočil za mnou. Přitiskl se ke mně a jeho horký dech mě lechtal na nahé kůži. Zabořila jsem mu nos do srsti a dlouze jsem vydechla.
Ne, nebude mi to tu chybět. Smutná realita.
„Domov je vždy s vámi – v mysli. To, kde žijete, je pouze geografická preference,“ zašeptala jsem do ticha pokoje Ta slova mi ulpěla v myšlenkách s neodbytnou naléhavostí. Vyslovil je jakýsi muzikant, jehož jméno mi neuvízlo v paměti, ale na tom nezáleželo. Důležitá byla realita a budoucnost.

Nikdy mě nevodili za ručičku jako mého nevlastního bratra, jemuž budoucnost prošlapával náš otec a uhlazovala jeho matka. Daň za to, že jsem příliš vzpurná a ne podle jeho představ. Vždycky jsem se musela vším prokousat sama, všechno zvládnout a pokud možno nepadnout. Byly roky, kdy má síla, má existence, byla víc než potřeba a další starost navíc nebyla žádoucí.
Musela jsem dospět.
Rozloučili jsme se a neobešlo se to bez dojetí a slz, víc jejich než mých. Hodit si batoh na záda a s Kayshem za zády se vypravit bylo otázkou jen několika málo minut. Ještě poslední ohlédnutí a zamávání a můj starý „domov“ byl pryč.
Srdce se mi svíralo ztrátou a odcizením. Budu se vracet, pokud to půjde, ale… Nejspíš už nastal čas roztáhnout křídla a konečně vzlétnout. Kam? Za sluncem? Za měsícem?
Kaysh se ke mně přiblížil a hlavu strčil do mé pravé, volně spuštěné dlaně. Jeho srst hřála letním sluncem a její hebkost konejšila mou rozjitřenou duši. Sklopila jsem hlavu, až mi blonďaté vlasy spadly do tváře a zlehka jsem se na něj usmála.
A on můj vzácný, jen jemu věnovaný, úsměv opětoval. Nebylo to zjevné, spíš jen vzájemný pocit lehce dotknutých myslí. Jeho přítomnost na okraji té své jsem časem přestala vědomě vnímat, ale stále tam byl. On zůstával, když všichni ostatní odešli. A snad-
„Erean,“ zaprosil a jeho emoce se změnily.
Jak moc jsme jeden druhého ovlivňovali?
Víc než jsme si dokázali uvědomit.

Škola pozvolna začala prosvítat mezi stromy.
Kaysh šel po mém pravém boku. Cítila jsem jeho napětí a nedůvěru. Rozhlížel se a větřil, srst lehce naježenou. Konejšivě jsem mu položila dlaň na hlavu a zpomalila jsem krok. Času bylo víc než dost, tedy nač chvátat.
Tušila jsem, jak to dopadne. Moc dobře jsem si uvědomovala, že bez úsměvu působím snad možná naštvaně, jak mi bylo jednou řečeno, ale neměla jsem důvod k úsměvu. Spíš k obezřetnosti, protože nedržet jazyk za zuby by se mi nemuselo vyplatit.
Vždycky mě učili nelhat, proto jsem neviděla důvod mazat někomu med kolem pusy, což se mi párkrát hodně nevyplatilo a důsledky poté byly… vážné. Hlavně v mé izolaci od ostatních. Ano, byla napůl dobrovolná, přesto…
Z dálky jsem viděla bělovlasého starce a partičku pravděpodobně budoucích spolužáků. Obezřetně jsem zpomalila, dokud jsem se nezastavila kus od nich. Zatím si mě nevšimli, ale nebude to dlouho trvat.
Jak dlouho, než se bude opakovat situace?
„Erean!“
Omlouvám se.

Zobrazit SPOILER

(Bez mechanických doplňků.)

Zobrazit SPOILER

Přešlápnu jsem z nohy na nohu, neschopná se donutit k jakémukoli pohybu vpřed. Rozdělení do skupinek už proběhlo. Jak se dalo čekat. Sotva dokážu potlačit úšklebek. Znechucený? Nevím. Pohrdavý? Snad. Povýšený? Nejspíš.
Dalo se to čekat.
Oči dívky sedící na zídce se stočí směrem ke mně. Šedé vlasy jí lehce zakrývají tvář, ale elfské uši nelze přehlédnout. Působí sympaticky. Váhavě, aniž bych přerušila dotek s Kayshem, zvednu volnou ruku na pozdrav.
Erean!
Kaysh se rozechvěje. Cítím v mysli jeho napětí, marnou snahu ovládat zježení při pohledu na vlčí monstrum a zoufalou touhu mě před tím ochránit. Pomalé želvy u vlčích nohou si ani nevšiml.
Shlédnu na něj. Jeho napětí už nelze přehlédnout. Myslí mi prolétnou jeho emoce.
Zhnusení. Pohrdání.
Kayshi.
Ochráním tě!
A nezáleželo na tom, že byl Kayshův nepřítel o pár palců vyšší a mnohem mohutnější.
No tak.

Váhavě udělám první krok, když mě smete Kayshův iracionální strach.
NE!
Zastavím se uprostřed kroku. Je tak pohlcený svou snahou, touhou mě chránit před tím vlkem, že si ani neuvědomuje, co mi přes naše mentální spojení způsobuje.
Ztěžka vydechnu. Jeho emoce se mi prohání myslí a já pozvolna začínám ztrácet přehled, které z nich jsou mé a které jeho.
DOST!
Nepřestává. Chytím se za spánky. Slepě se bojí, bez ohledu na to, že se nemůže nic stát. Snad.
Já se umím bránit i sama! KAYSHI! Poslední myšlenka se zlomí do bolestného zasténání. Teprve to ho probudí z jeho stavu.
Erean! Tentokrát je vyděšený z vlastních činů a já nemám sílu o tom jakkoli mluvit nebo to řešit. Hlava mi pulzuje vlezlou, neodbytnou bolestí.
Erean, já-
Dost! Křiknu drsněji, že jsem zamýšlela. Prosím. Pojďme.
Mazlivě, omluvně se mi otře o spuštěné ruce. Opětuji ten dotek a s dlaní na jeho hlavě k nim zamířím blíž. Předchozí situace jako by byla zapomenuta. Ne, není.
„Dobrý den,“ pronesu tiše, když k nim dojdu až na doslech. Sevřu Kayshovu srst, až mentálně jemně zakňučí. Naštěstí to ale funguje a on se v lázni vlastního provinění nepokouší vyvolávat jakékoli konflikty.

EREAN:
Uvědomím si, že jako jediná mám stále na zádech batoh. Netíží mě, ne tak, jak by mohl, kdyby v něm nebylo všité drobné odlehčující kouzlo. Máma byla talentovaná, ale zvolila si jednodušší cestu, při níž se její schopnosti zmenšily do drobných náznaků. Šít, to ale umí perfektně.
„Hned jsem zpátky,“ pronesu tiše, ale nejsem si jistá, jestli mě vůbec slyšeli. Kaysh po mě střelí omluvným pohledem a těká očima ze mě na želvu. Neznatelně se na něj usměju a vytratím se odnést si věci.

KAYSH:
Věděl, že to přehnal. Uvědomoval si to, ale nedokázal se ovládnout. Nedokázal zkrotit ten iracionální strach, který se v něm probudil při pohledu na toho cizího vlka. Ušklíbl by se, kdyby mohl. Bylo by to však jen plýtvání emocemi na odlišnost.
On sám nebyl ničím. Ani vlkem, ani liškou, ani kočkou. A přesto v sobě měl vše z nich. Průměrný zrak, ale výborný sluch a čich vlků, monogamnost a jejich smečkové chování. Erean mu byla vším. Jeho alfou i partnerkou, matkou i dítětem. Lehce liščí stavbu těla. Hlas koček, pokud se dostal do stavu blaženosti. Rohy. A marnivost dvounožců.
Nezáleželo na tom, čím byl. Podstatné bylo ochránit Erean, jak toužil od okamžiku, kdy ho poprvé vyvolala. To obrovské monstrum, které zřejmě ještě nedorostlo do dospělé velikosti, pro něj představovalo hrozbu. Nevěřil ani jemu, ani jeho pánovi.
Zato ta druhá elfka a želva, snad její, byly zajímavé. Voněly zvláštním způsobem, který ho zaujal. Uvědomoval si, že si s nimi nepromluví, ne bez prostředníka, ale i přesto se s nimi chtěl seznámit.
Erean odešla a on se na chvíli posadil. Zkoumavě se na želvu díval a váhal, zda udělat ten první krok. Nakonec se odhodlal. Postavil se a opatrně zamířil k želvě. Zastavil se na dva kroky od ní, chviličku vyčkal, než si ho všimla, a sklonil hlavu na pozdrav.

EREAN:
Odložím si batoh k ostatním a zarazím se. Jedna moje část se tam chtěla vrátit mezi ně, ta druhá toužila jít. Jít, jít, jít. Ale kam? Nebylo kam odejít, nebylo za kým odejít, nebylo se kde schovat a dál fungovat bez zásahů okolního světa.
Připadám si, jako bych se ocitla někde v nějakém alternativním vesmíru, který mám náhle problém pochopit. Jsou tak… skvělí. Družní. A já jsem jen to, co zůstane jako poslední, až se rozdělí. Já a Kaysh. Možná právě tyhle pocity v ní způsobovaly, že ji chránil o to víc, přestože nemusel.
Povzdechnu si a zamířím zase zpátky.
Když se vrátím, vznáší se tam ve vzduchu nový člověk. Jak okázalá ukázka moci. Neslyšně si odfrknu. Podobné přehlídky mi byly proti srsti, ne proto, že bych něco takového nezvládla, spíš jsem to vnímala jako projev jejich nadřazenosti a povýšenosti. Na tváři toho kluka hrál úsměv, přesto to byl konkurent. Bylo výzvou pokořit ho, srazit mu hřebínek hned teď a tady, ale na co vyvolávat konflikty a přitahovat na sebe zbytečnou pozornost. Jen by mě to katapultovalo ještě dál za okraj společnosti.
Zastavím se kousek od nich a váhavě vyčkávám, co se bude dít dál. Nevím, zda jít za druhou elfkou, protože vypadá stydlivě, a já získám pocit, že by se mohla jen vyplašit.

Zobrazit SPOILER

Pokoj
Erik

KAYSH:
Náhle zalitoval, že jí neumí odpovědět. Sklopil lítostivě uši a ani nedoufal, že želva jeho lítost pochopí. Nevěděl, jak jí vyjádřit úctu, kterou k ní cítil. Ostatně, nikdy nepřišel do styku s někým jemu podobným. Jejich smečka fungovala jinak.
Znovu sklopil hlavu v uctivém gestu a proti své vůli lehce zavrtěl ocasem na znamení, že ji rád poznává.
Erean?

EREAN:
Stojím stranou od nich, pozoruji Kayshe a jeho nemotorné pokusy o komunikaci a svět kolem mě plyne, aniž bych se zapojovala.
Blonďatá dívka komunikuje s druhým vzdušným, aniž bych tušila o čem. Vím jen, že mě irituje jeho úsměv a pobízí mě, abych se od něj držela dál. Pak se černovlasé vykutálí z batohu vejce a za dohledu vlka a jeho pána se rozhoří diskuze.
Myšlenky mi protrhne elfčin hlas.
„Jmenuji se Cerari Adrerran, ale říkej mi prosím Erean.“ Stočím oči na Kayshe a želvu. „On se jmenuje Kaysh a oba tě rádi poznáváme, ctěná želvo,“ pronesu uctivě a ukloním se jí. Nedělalo mi problém mluvit se staršími. Naopak. Učit se jejich moudrosti bylo něco, čeho by si měli mladí vážit.
Všimnu si ještě stranou stojícího černovlasého kluka bez mazlíčka, ale než stačím pokračovat v rozhovoru, ozve se profesor.
Lehce neochotně poslechnu jeho instrukce. Posadím se dovnitř a snažím se udělat se co nejmenší. Napůl doufám, že si poblíž sedne elfka, jejíž jméno jsem ještě nestačila poznat.
Prvních pár minut letu mám zavřené oči a ruce sevřené v pěst. Tuším, jak to působí – jako bych měla strach z výšek. Ne, naopak. Srdce se mi svírá lítostí, že zatím nejsem schopná souvislejšího a delšího letu. Kaysh mi vysílá konejšivé myšlenky, zatímco se ke mně tiskne.
Po chvíli otevřu oči a zadívám se toužebně ven.
Když přistaneme, úlevně si vydechnu. Krátce pohlédnu směrem k elfce a lehce, sotva viditelně a jen pro ni se usměju.
Cesta ubíhá až překvapivě rychle. Kaysh si mezitím odběhne mezi stromy a vrátí se až těsně před tím, než dorazíme na místo. Pohladím ho po hlavě.
Dům, v němž budeme bydlet, vypadá až překvapivě útulně a lehce monumentálně.
Zastavím se a pozoruji, jak se skupinky opět rozdělují. Kaysh se mi posadí k nohám.
„Já…“ obrátím se váhavě na elfku. „Nechtěly byste bydlet s námi? Tedy…“ odmlčím se. „Tedy pokud vám nebudeme vadit.“

Nechám batoh sklouznout mi z ramen a položím ho na zem. Rozhlédnu se po pokoji a lehce se pousměju.
Necháme je si vybrat? Kaysh je až nečekaně tichý a galantní. Nespouští oči z želvy a podvědomě cítím, že neví, jak se k želvě chovat.
Neovládnu se a rozesměju se. Je tak roztomilý, když je zmatený a v rozpacích. Ublíženě se odvrátí. Dojdu k němu, sednu si k němu na zem a obejmu ho.
„Kaysh říká, abyste si vybraly jako první. Mohu upřímně, moudrá želvo?“

Erean! Křikne Kaysh lehce vyděšeně. Prosím!
„Chvíli tu spolu pobudeme. Osobně tuším, jak se k tobě a tvé moudrosti chovat, ale on to neví,“ kývnu směrem ke Kayshovi. „Navíc není schopen telepaticky komunikovat s nikým jiným než se mnou, takže se s tebou sám nedokáže domluvit. Neví jak.“
Ten sklopí zahanbeně hlavu a odmítá se na želvu podívat.

Škola, cesta a ubytovna

Mazlíček

Arranis
Asi pět metrů dlouhý bílý had. V mytologii elfů ze severu se o něm vypráví příběhy a pějí písně, jako o Bílém stínu a proslavil se svou lstivostí. Sloužil jako zvěd boha tmy, než byl za svou opovážlivost potrestán ukřivděným bohem v kamené soše.

Já

Kaysh zvedne hlavu a zkoumavě se na želvu zadívá.
Neznáme ještě jejich jména. Jak jim máme vůbec říkat?
"Ah, ano, správná poznámka. Jak vám máme vlastně říkat?" usměju se na obě.

„On na nic a já na některé kovy obyčejné kovy. Proto nenosím šperky.“
Odhrnu si rozpuštěné vlasy a odhalím teď už zarostlé lalůčky. Je mi to líto, že se nemohu zdobit vším možným jako některé, a možná o to víc mě přitahují lesklé blyštivé věci. Nosím jen zlatý řetízek, který jsem však v rámci bezpečnosti nechala doma.
„A co vy? Máme se něčemu vyhnout?“
Erean? Ještě bychom možná měli znát-
Později.

„Takže bych si asi měla dávat pozor na to, co se mi zdá. Občas kolem mě létají ve spánku okolní předměty. Postupem času je to však vzácněji a vzácněji.“
A občas i já sám, pohodí Kaysh hlavou a vysmekne se mi ze sevření. Vyskočí na volnou postel, kde se stočí a pozoruje okolní dění.
„Ano. Občas se vznáší i on,“ rozesměju se trochu víc. Je snadné se v její přítomnosti odvázat a shodit zábrany, ale jedna část mé mysli mě varuje, aby se mi to nevymstilo.
„Ohledně jídla nevím, jestli si budeme spolu rozumět. U nás doma se maso jí, ale obejdu se bez něj, pokud by ti to hodně vadilo.“

„Ano. Nevím, co se chystá, ale stejně by to dřív nebo později vyšlo najevo. Nehodlám se ale úmyslně jakkoli předvádět jako ten umělec tam před školou.“
Kaysh ospale zívne a začnou se mu zavírat oči. Skutečně, v tomhle by si mohl podat tlapu s kočkami.
„Máš ze mě strach?“ zeptám se narovinu a vyčkávám. Nikdy jsem nebyla zvyklá mazat někomu med kolem pusy a bude lépe, pokud zavládne upřímnost hned na začátku než fungovat v přetvářce. I když si říkám, jestli je jí ve své nevinnosti vlastně schopná.

„Mohly bychom,“ začnu opatrně, „zapracovat na odstranění tvých obav. Pro obě to bude cvičení. Pro mě zlepšení mých kouzel a sil a trénink výdrže, pro tebe příprava na případné neočekávané situace.“
Oheň, ach ano. Všichni se bojí jak jej, tak i vody. Kolik z nich si však uvědomuje, jak nebezpečný vzduch ve skutečnosti je, pokud mág ví, co a jak má dělat?
Zavřu oči a soustředím se na elfčino tělo. Opatrně ji nadzdvihnu, ale jen sotva centimetr nad zem. Jen to jiné, než když se pokouším levitovat Kayshe. Val je těžší než on.

„Neboj se. Výš tě zvedat nebudu. Ne dokud si nezvykneš a nepovolíš mi to. Do té doby to bude trénink mé výdrže, co říkáš?“
Velice opatrně ji spustím zpátky na pevnou podložku a myslí mi projede otázka, jak dlouho bych vlastně vydržela ji tam držet, byť pouhý centimetr ve vzduchu.
„Víš, míváte strach z ohně, paniku z vody, i země může ohrožovat, ale mám pocit, že si málokdo uvědomuje, jak nebezpečný vzduch je. Co je pro člověka, elfa a další tvory kromě jídla nejdůležitější?“ nadhodím a nechám otázku vyznít do ztracena. „Nic špatného na tobě zkoušet nebudu, pokud mi nedáš důvod.“
Na chvíli se odmlčím.
„Jakému živlu vlastně vládneš ty?“

Přimhouřím oči, zkoumavě natočím hlavu a zvědavost mi nedá. Postavím se a opatrně se k ní přiblížím, abych ji nevyděsila. Stále mám neodbytný pocit, že každý neopatrný pohyb způsobí, že vezme nohy na ramena.
„Smím?“ natáhnu ruku a zastavím se kousek od žáber. V hlase se mi chvěje fascinace. Vždycky mě zajímalo, jaké to je pod vodou, jaké to je objevovat tajemství hlubin.

Nedokončím pohyb a raději se stáhnu. Sednu si na zem, na paty, a zadívám se na ni.
„Nejsi v tom sama. Kdybych za něco stála, dokázala bych tě levitovat třeba hodinu, dokázala bych lusknutím prstů nechat nepřítele, aby se udusil, dokázala bych mu kamenem prorazit lebku, dokázala bych-“
Erean!
Monolog přeruší Kayshovo štěknutí, jak fyzické, tak mentální.
„Omlouvám se.“
Odmlčím se, v mysli neodbytnou myšlenku.
„Hm, šlo by zkombinovat vzduch a vodu?“

„K dobrým věcem? Aby se mi to ve výsledku vymstilo jako vždycky?“ Hlas se mi zlomí a já se schoulím do sebe. Obejmu si kolena a zadívám se na zem.
Erean?
Ne, nech mě být, Kayshi.
Kaysh na oplátku slabě zakňučí.
„Věrnost se přeceňuje. A dobro taky.“

„Nechme toho,“ usměju se, ale nevypadá to moc přesvědčivě. „Mohu ti slíbit jedině to, že neublížím, pokud mi nebude ublíženo. Ano?“

Do obličeje mě zasáhnou kapky vody a zmáčí mi tvář. Překvapeně zamrkám, než mi z Valina výrazu dojde, že je to její práce. V hrdle mi začne bublat smích, než se neovládnu a rozesměju se naplno.
Vyšlu k ní slaboučký závan vzduchu, příjemně chladivý, ale ne příliš.

Se zavřenýma očima se vznáším dvě stopy nad postelí a naslouchám vzdáleným zvukům, které ke mně přináší vánek z otevřeného okna. Zbytky předchozích vůní jsou pryč, přestože si mé tělo ještě pamatuje jejich původce. Na nahé kůži ještě cítím doteky hedvábí.
Jak dlouho bude trvat, než přijdou následky v podobě hněvu mého otce?
Ušklíbnu se.
Plynou dlouhé minuty. Už není třeba přemýšlet, jen přesně dávkovat drobné vlnky magie, aby podpořily kouzlo a udržely mě ve vzduchu. Trvalo roky, než jsem přišel na ten způsob, jak provádět toto kouzlo bez zbytečných silových ztrát.
Za zavřenými dveřmi se ozývají kroky a tlumené hlasy. Nerozumím jim a ani nechci. Vzápětí mi však dojde, že bych se asi zajímat měl. Minimálně v nezbytné míře.
„Christophere, otevři!“
Pomalu otevřu oči. Otcův hlas zní rozzuřeně.
Otevři, než si otevřu sám, dodám za něj v duchu. Čekal jsem, že k tomu dojde, tentokrát je to dokonce překvapivě brzy. Kdy odsud odešli? Před dvěma hodinami? Otec byl rychlý ve zjišťování, kdo tu se mnou trávil noc. Nebo mu vše prozradili sloužící, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby.
„CHRISTOPHERE!“
Dveře se hlučně rozlétnou a mezi veřeje se postaví můj ctění zploditel s rukama založenýma na hrudi. Propaluje mě vzteklým pohledem, horším než v předchozích případech.
Po páteři mi proti mé vůli přejede mráz.
Tohle-
„Pohár trpělivosti přetekl!“ vyštěkne otec nelibě a mávne rukou. Závan vzduchu naruší mé soustředění a smete mě k zemi. S heknutím dopadnu na zem a bolestivě si narazím bok. Hlava zaduní o podlahu, před očima se mi roztančí hvězdy.
Cítím zvedání do vzduchu a stisk na krku. Žádný fyzický dotek, to by bylo pod jeho úroveň, jen čistá moc. Na tváři mě zalechtá jeho dech.
Hvězdy přestanou zářit.
„Varoval jsem tě, abys ho nechal na pokoji. A myslel jsem tím i-“
„Společnost jeho dvojčat byla víc než příjemná,“ podaří se mi zasípat. Takhle rozzuřený ještě nebyl a já hada dráždím ještě víc. „Je škoda, že tomu bastardovi slouží takové skvosty.“
„Ten bastard,“ vyplivne, „je pán našeho rodu a ty se k němu budeš chovat s náležitou úctou, jak se sluší a patří. Tentokrát jsi ale zašel příliš daleko. Ty dva budou odklizeni a tebe...“ Zbytek věty nechá zlověstně ve vzduchu, jako by zkoumal, jestli se začnu bát.
„Místo toho bastarda mělo být mé,“ zavrčím mu do tváře a jeho oči potemní. Než stačí cokoli říct, dodám: „Vzdal ses svého místa, plazíš se u jeho nohou jako prašivý pes a ode mě čekáš, že udělám to samé?“
„Ano,“ zasyčí. Sáhne do kapsy a mně na krku zastudí mrazivě chladný kov.
Zblednu. Tohle-
„Ale ano! Tohle je teprve začátek. Jestli se nezačneš chovat, jak se sluší a patří, bez ohledu na to, že jsi můj syn a dědic, zbavím tě veškeré tvé moci a práv.“
Ztuhnu a zalapám naprázdno po dechu, neschopen jakéhokoli slova. Panika mě ochromí.
Tohle… Tohle… Tohle…
„Pošlu tě někam, kde tvoje ctižádost nebude hrozbou a kde tě zkrotí. Lůno tvé matky ještě není mrtvé, takže si dobře rozmysli, co uděláš.“
Pustím mě na zem a já roztřeseně vydechnu. Schoulím se do klubíčka, na rozbolavělém krku dusivá, kovová tíha.
On… se… odvažuje…
Místo, aby však dosáhl svého, ve mně jen rozdmýchá hněv a pohrdání.
Ještě jsem neskončil.

Přišli pro mě druhý den ráno.
U večeře se na mě otec sotva podíval, zaměřený jen na svůj talíř. Matka ronila jednu slzu za druhou, ale jeho to neobměkčilo ani v nejmenším. Obojek znemožňující mi mluvit, s dalšími funkcemi, o nichž jsem ani nechtěl přemýšlet, z mého krku nezmizel.
V noci jsem nedokázal zabrat. Převaloval jsem se z jedné strany na druhou, hlavu plnou hořkého ponížení. Věděl jak na mě. Jak mohl tušit o mých… slabostech a hrůzách? I kdybych vynaložil veškeré své schopnosti, nedokázal bych ho přesvědčit o opaku, pokud se už jednou rozhodl.
Zavazadla mi sluhové sbalili, jen co opustil můj pokoj. Černaly se v temnotě noci jako tíživá připomínka jeho slov.
Rozčileně jsem si sedl a znovu jsem se vznesl do vzduchu. Takhle jsem mohl lépe přemýšlet, myšlenky mě netížily tak těžce jako zemská přitažlivost.
Existovala jen jediná možnost, jak přežít a dosáhnout svého. Bude zapotřebí lehké manipulace a velké dávky přetvářky, abych ukonejšil jeho pozornost a i přes jeho hrozby dosáhl svého. Pokud se mi to povede a on do svých výhružek nezapojí i další magii, než je tenhle prokletý obojek, pak…
Za svítání jsem se snesl k zemi.
Po dlouhé, horké koupeli se obléknu. Přestože je tenhle rudý oděv můj oblíbený i v kompletní podobě, klobouk nechám „neúmyslně“ v pokoji. Podívám se na sebe do zrcadla a znechuceně si strhnu bílý, krajkový šátek z hrudi a strčím si ho do kapsy. Nikdy jsem neměl tu načechranou bílou věc rád a tentokrát jsem ho zapomněl včas sundat. Po překvapivě normální snídani mi za dalších matčiných slz naložili kufry do kočáru.
Matka mě znovu obejme, políbí na tváře, a když mě pustí, se zbytky té její slané slabosti na tvářích, nastoupím. On na mě jen povýšeně hledí z okna. Kočí práskne do koní a my vyjedeme.
Šaty s vetkanými kouzly na ochlazení příjemně konejší mou kůži a já si úlevně vydechnu.
Hra začíná.

Vystoupím z kočáru a nevěřícně se zahledím na budovu… školy?
To snad nemyslí vážně.
Všude vládne letní ospalost přerušovaná jen cvrlikáním ptáků a ruchem.
A nikde nikdo, takže jsem pravděpodobně dorazil pozdě.

První kontakt

Frustrovaně se dívám na svůj budoucí domov, když mě z myšlenek vyruší cizí ženský hlas. Otočím se na ni. Přelétnu ji pohledem. Rusé vlasy, špičaté uši. Elfka. S těmi jsem nikdy nebyl příliš v kontaktu. Ani formálně, ani jinak. Černý plášť, černá kazajka, bílá košile, černé kožené kalhoty. Vše z kvalitnějších látek, takže nebude prostého původu.
Položím si ruku na hruď a ukloním se na pozdrav. Vzápětí, na vysvětlenou, odhrnu límeček a odhalím obojek, co mi ten parchant nenechal sundat. Jiné označení už si ani nezaslouží.

Takhle ne.

Zdá se, že muž nikterak neřeší, co tu vlastně dělám. Ať už znal důvod mého pobytu tady nebo ne, nic nedal najevo. Teprve až ve vzduchu si uvědomím, že nepřišla řeč na odstranění té věci, a on se poté s námi rozloučí trochu rychle.
Otočí se k nám zády a zamíří pryč. Přimhouřím oči a snažím se ovládnout nutkání poslat proti němu víc, než by bylo nutné. Takhle jen zavlním prsty a vyšlu proti němu studenější, mírný vánek, abych ho na sebe upozornil.

Úleva

„Děkuji, mistře,“ ukloním se zdánlivě uctivě, však musím být hodný chlapec. Koneckonců, nejspíš právě na nich bude, jak se otec rozhodne.
Elfka se zatím vzdálila a já, jen s malým příručním zavazadlem s několika kousky oblečení a pár tajemstvími se pomalu vydám směrem, kterým muž ukázal.
Není to tu špatné, sice mimo mé standardy, na hony vzdálené tomu, v čem jsem vyrůstal, ale nezbývá nic jiného, než to tu nějakým způsobem přežít.

Pozorovatel.
Kel Iaen

Unaví a znudí mě nést si věci v ruce. Zastavím se, položím zavazadlo na zem a zavlním nad ním prsty. Vznese se tři palce nad zem, kde zůstane viset, jen jemně přiživovaný mou magií.
Zašimrá mě pocit, že se na mě někdo dívá. Rozhlédnu se kolem. Sleduje plíživě, nenápadně, protože přede mnou nikdo není.
Zbývá…
Otočím se zády k budově a rozhlédnu se po zbytku zorného pole. Pomalu kloužu z místa na místo a pátrám po smělém pozorovateli. Na prstech mě svrbí kouzlo, abych kolem neprohnal závan větru, ale nechce se mi plýtvat energií.

Upoutání pozornosti

Pozorovatelem se ukáže být vysoký, bělovlasý, poměrně pohledný elf v… Přimhouřím oči. Jeho oblečení působí, že má nejlepší roky za sebou. Nad hlavou mu proletí klacek, který následuje velké vlčí- Ne, nevěřím, že je to dospělé zvíře. Podle stavby těla to obyčejný vlk nebude.
Kluk natáhne ruku a u něj se začne formovat ze sněhu něco podobného, co ho porazilo.
Zvědavě zamířím blíž. Sněžný pronásledovatel se pustí za svou kořistí a jeho stvořitel osaměl.
Zastavím se pár kroků od něj a zatleskám mu. Vyznívá to lehce ironicky, to ano, ale příliš na tom nezáleží.

Pokud jste se stále ještě neubytovali, udělejte tak co nejdříve a přesuňte se do dolní místnosti. Za deset minut se bude podávat oběd a po něm bude společný program.

Blíží se oběd.
Kaysh zívne.
Ještě jednou se usměju a nic dalšího už na ni nezkouším.
"Blíží se oběd. Možná bychom se měly pomalu přesunout." Sáhnu do batohu a vytáhnu dřevěný kartáč. Projedu si vlasy a zbavím je zacuchání a jedné drobné větvičky vzadu. Spadne na země.

Nové bydlení

Jak zajímavé by to mohlo být, kdyby se alespoň pořádně vykoupal?
Kdoví.
Zmizí ve stínech, ale já mám pocit, že první kontakt byl úspěšně navázán. Zdálo se, že mu moje lehká škodolibost neutekla. Ještě uvidíme, jak to bude dál. A co bělásek ještě umí.
Sáhnu do kapsy a vytáhnu zlaté hodinky. Blíží se dvanáctá hodina a to i zde nejspíš bude chvílí oběda. Otočím se tedy a stejně pomalým krokem zamířím za svým prvotním cílem – najít si volný pokoj.
Vstoupím do budovy a zastavím se pod schody.
Ne, to rozhodně ne.
Rozšířím kouzlo ze zavazadla i na sebe a místo, abych to vyšel jako každý jiný, vyvznáším se. Možná jsem mohl použít toto přes celou cestu venku, napadne mě, ale není třeba vzbuzovat pozornost víc, než je třeba.
Většina pokojů je zdá se obsazená.
Odhadem otevřu jedny z posledních dveří, za nimiž je ticho a absence života, a vstoupím.

Zdá se, že uvnitř už někdo bydlí.
Oh, že by to mohl být...? Proti své vůli se potěšeně při té myšlence usměju. Z koupelny se ozývají zvuky koupele a mě se lehce vzbouří krev. Vzpomínky na běláska se spojí s představami a mé myšlenky se začnou stáčet zatím nežádoucím směrem.
Položím zavazadlo na postel a otevřu ho. Chce to si obléknout něco méně okázalého. Ano, to bude to pravé. Černé kalhoty, bílá košile s výrazným límečkem a černá vesta se stříbrným zapínáním. Hlavně odvést svou pozornost od běláska a dění tam za dveřmi.

Bělásek

Dopínám vestu a upravuji si límeček, když se otevřou dveře. Pomalu, zdánlivě nenuceně se otočím a doufám, že to nepůsobí, že jsem čekal právě jeho.
Koho vlastně? Pomyslím si, než dokončím pohyb a pohlédnu na něj přímo.
Bělásek.
Dech se mi lehce zadrhne.
Nepůsobí se, že by mě rád viděl. Z výrazu jeho tváře se nedá vyčíst vůbec nic. Jeho oči jsou tak světlé, jak jsem ještě za svůj život nezažil. Cítím, jako by mě pozoroval had. Kapky vody mrznou v ledové krystaly, lehce cinkají a potvrzují běláskovo původní představení. Nevšímám si jich.
Bude to tu ještě mrazivé.
Nepokrytě si ho prohlížím od hlavy až k patě a neskrývám jsem hodnotící pohled. Je svalnatější, než se na první pohled zdálo, a ta mléčně bílá pokožka svádí k mnohým myšlenkám. Odolávám pokušení vyslat proti němu teplý závan a usušit ho.
Chtěl bys ho usušit úplně jinak! Ozve se jedna část mé mysli, ta zvrácená, která miluje tohle živočišné potěšení.
Ano, dostal se mi do slabin.

Dívat se. Smím?

„Samozřejmě,“ pronesu. Říkají, že mám příjemný hlas, ale sám to nedokážu posoudit. Momentálně zním sám sobě lehce přiškrceně.
Uhnu se a snažím se vyhnat z hlavy jeho hlas. Ten zpěvavý podtón v jeho hlase jen podporuje moje nemravné myšlenky, rozlézající se mi v hlavě jako-
Elf, nikdo takový v mé posteli ještě nebyl.
Opřu se o dveře koupelny a nespouštím ho z očí.
Možná mi dovolí se dívat a já… pak při nejbližší příležitosti ten obraz rozvinu v soukromí do něčeho zajímavého. Například ve vaně plné horké vody.

Pozoruji vodu plížící se z vany, její roztávající kolegyně a tvořící se zeď mléčného ledu.
Ten… zmetek.
Ovládej se!
Nezabrání však mé představivosti, aby si nedomýšlela, co se za zdí děje. Sleduji jeho pohyby, navlékání toho zvláštního oděvu, a když vše doplní stříbrným nápažníkem, sklouznu očima k němu. Spirály se vlní na mléčné kůži a já zatoužím ochutnat, jestli po mléku i chutná.
Jeho kůže!
Ovládej se!
Zadívá se na mě a já mám pocit, jako by na mě hleděl někdo úplně jiný. Tak odlišný, tak… Myšlenky se mi zadrhávají a já nejsem schopen souvisle myslet. V první chvíli mi ani nedojde, co vlastně říká.
Elfský princ?
Ovládej se!
„Můj pane, odpusťte mi mé chování,“ ukloním se, jak etiketa žádá. „Jsem Christopher Storm, syn Kiana Storma a jeho manželky, Isabelle. Jsem bratrancem Otoryho Storma, právoplatného vládce rodu Storm.“
Možná i tohle bude předmětem otcova sledování, proto se musím k mocnějším náležitě chovat. Nic to nemění na tom, co bych s ním nejraději udělal bez ohledu na jeho původ.
Ovládej se!
Držet ho pevně, prsty přejíždět přes lopatky, po jednotlivých hrbolcích žeber, dolů na-
DOST!
Ovládej se!

„Já jsem připravená.“
Podívám se na Kayshe, ale ten jen zívne se slovy: Už jsem jedl.
„On tu zůstane,“ dodám trochu zbytečně, protože je to z Kayshova chování víc než jasné.
Podívám se po své společnici. Val působí lehce bojácně, vyděšeně. Z toho, co předloží? Ze společnosti jako takové? Náhle pocítím potřebu ji před vším chránit, i když to možná vlastně ani nepotřebuje.
„Když budeš potřebovat, schovej se mi za záda, ano? Nebudeme spěchat a zkusíme najít i nějaké zastrčenější místo, kde nebudeme tak na očích. Co říkáš?“

Hra? Dobrá.

Jeho dotaz přeruší mé myšlenky a vrátí je zpátky do správného směru.
„Nemyslím si, že by bylo vhodné ventilovat mé myšlenky,“ pronesu tiše a při pohledu na něj mám pocit, že si se mnou hraje jako kočka s myší.
„A řekl bych, že na pověstech bude něco pravdy, nicméně vás mohu ujistit, že dokážeme ostatní i překvapit. Ve všech směrech.“
Měl bych se k jeho hře přidat a riskovat, nebo se sebemrskačsky stáhnout a zůstat jen u snění? On je někdo, komu nejspíš jako vedlejší dědic nebudu sahat ani po kotníky.
Natož abych směl ty kotníky prozkoumat zblízka.
Jazykem.

Monolog

„Obávám se, můj pane, že bych potřeboval delší koupel, než si mohu v momentální situaci dovolit. Oběd se blíží a naše přítomnost je očekávána. Ale pokud mi přikážete...“ Ukloním se a zbytek věty nechám vyznít do ztracena, zatímco vyčkávám, co udělá. Jak zareaguje.
Pokud mi přikážete, svléknu se před vámi a udělám to. Bez skrývání.
Stačí jediné slovo, princi.
Stačí jediné slovo, princi, a ukážu vám, které z těch pověstí se mýlí a které jsou pravdivé.
Protože mě vaše bledost přitahuje víc než u kohokoli předtím.
Možná bych vám dokázal být věrný.
Na oplátku za vaši pozornost.

Jaká je cena za dotek?

Shlédnu na tu dlaň a stočím oči zpátky k jeho tváři. Snažím se z ní vyčíst alespoň náznak toho, že- Jeho oči i přes jejich hadí povahu se na mě dívají vlídně, až musím zavřít oči.
„Dovolím si trochu upřímnosti,“ pronesu tiše, když se na něj znovu podívám. „Odklidili mě sem, protože se neumím náležitě chovat k autoritám a vznešenějším. Pokud neuspěju, budu nejen vyděděn, ale i zbaven veškeré své moci.“
Zaváhám a překryju jeho dlaň svojí.
„Jak si mohu být jist, že mě nesledují a neanalyzují každý můj krok?“
Jak snadno by mě dokázal ovládat, proměnit mě ve svého psíčka žebronícího o pozornost a vítajícího každý její střípek, který by mi byl ochoten dát.
Mám se nechat polapit do jeho spárů? Cena bude vysoká. Slabost a ztráta hrdosti a důstojnosti. Mám pocit, že jím nedokážu ani vhodně manipulovat ve svůj prospěch. Ano, pohrdám konvencemi, ale...
„Pokoušíš mě, princi.“

Ach.
Jeho hlas je čím dál tišší a mně přejíždí po zádech mráz. Ne díky jeho moci, ale díky jeho samotné existenci. Dech se mi zadrhává a já nedokážu spustit oči z jeho rtů.
Dotek těch svůdných míst umlčí můj tichý sten. Tiskne se ke mně, dobývá mě, strhává mě do temnot. Zachvěju se, když mi sjede rukou na bok.
Ne…!
Krev mi vře v žilách a žene se do slabin.
Potácím se mezi nutkáním ho odstrčit, dokud je ještě čas, a touhou převzít iniciativu a přirazit ho ke zdi. Ukázat mu, že přestože mě mění, nenechám se tak snadno. Že tenhle psíček dokáže také kousat. Do něj, pro něj.
Co je pravda a co lež? S každým dalším dotykem jazyka ve mně narůstá vědomí, co všechno bych byl pro něj schopen udělat. Kdyby jen řekl, kdyby mi jen daroval další pomíjivou chvíli jeho přítomnosti.
Nořím se do jeho chuti a vůně, a jestli nezabrzdím, nebude cesty zpět.
NE!
Jen silou vůle a potřebou dýchat se od něj odtrhnu. Prudce oddechuji a odvrátím se. Nemůžu se na něj znovu podívat, dokud mi ještě zůstávají zbytky zábran. Pochopí to? Nejspíš ne. Ten luxus souznění a porozumění mezi námi nejspíš nezavládne. Zůstane jen zvířecí nutkavá potřeba po fyzickém kontaktu.

"Zadrž mě, pokud budu dělat něco, co je ti nepříjemné."
Na pár chvil vypadá jako nakopnuté štěně. Vzápětí je však ten pocit pryč, až mám dojem, že se mi to jen zdálo.
Otevřu dveře a vyjdu jako první. Rozhlédnu se po chodbě a usměju se na ni.
"Vypadá to, že asi přijdeme jako poslední." Nemůžu však říct, že by mi to extra vadilo.
Bok po boku dojdeme až ke dveřím jídelny. Zastavím se a podívám se na Val.
"Vyber místo, které ti bude vyhovovat. Sama jsem však raději stranou."

Prokletý motýle!

Prudce oddechuji. Podívám se na něj a pohltí mě vztek – z jeho nevzrušeného chování, z neukojené touhy, z… Překonám tu kratičkou vzdálenost, o kterou jsem se od něj vzdálil, a přiblížím se k němu tak blízko a přece daleko.
„Volba, která mě bude stát duši a zbytky příčetnosti, zatímco pro tebe to bude stále jen hra,“ zavrčím a náš dech se mísí. „Každého jiného bych tu ohnul přes postel a vzal si ho bez ptaní. S každým jiným bych si hrál já sám. Ty mě ale měníš ve svého oddaného psíčka, který bude lačnit po střípcích tvé pozornosti. Ten psíček by ti ve výsledku složil k nohám cokoli pro jediný tvůj dotek. A to vše v marné touze po něčem víc.“ Zasměju se a zní v tom lehká hysterie. „Jak dlouho tě znám? Když už nic, alespoň ses na můj účet dobře pobavil, ledový bělásku.“

Rychle pryč.

Odtáhnu se a rychlým rázným krokem dojdu ke dveřím. Otevřu je, a aniž bych se podíval na příchozího, prosmýknu se kolem narušitele a rázným krokem zamířím pryč do jídelny. Krev mi hučí v uších. Vím, že je na mě vidět, co se stalo. Ten nepokojný dech, co mi syčí v plicích, ty zrudlé tváře a opuchlé rty.
Vím, co potřebuji – vychladnout. A vypadnout, pokud to bude možné. Alespoň pro tentokrát.
Rychlé kroky ukrajují vzdálenost. Otevřu dveře do jídelny a bez pozdravu a jakéhokoli pohledu se posadím na jedno ze zbývajících míst.

„Dobrý den,“ pozdravím snad dostatečně nahlas, aby mě postřehli. V to, že mě alespoň někdo z nich přijme mezi sebe, ani nedoufám.
Následuji Val co nejrychleji, abych obsadila místo vedle ní. Dosednu na místo a váhavě se na Val usměji. Spíš abych se uklidnila.
Je to tolik tváří, ať už těch, které jsme už potkaly, tak někdo neznámý. Přiřítí se dveřmi do jídelny a nevypadá, že by mu bylo právě nejlépe. Hněv z něj jen sálá a mně se zadrhne dech v hrdle, když se posadí blízko mě. Ramena mi napětím ztuhnou do nepříjemného tlaku.
Těkám očima po tvářích ostatních a vyčkávám, co se bude dít dál. Jen klukovi vedle sebe se úzkostlivě vyhýbám.

Výzva.

Dosednu na židli a jen okrajově vnímám lehce povědomou tvář sedět mezi spolužáky. Nezabývám se tím, protože mou mysl ovládlo cosi jiného. Kdosi.
Stále mám před očima tu kamennou tvář, ten nečitelný výraz a nejasné úsměvy. Mohl bych se tou zdánlivou upřímností nechat ukolébat, ale neodbytný pocit, že je to jen hra k pobavení a mému zesměšnění, přetrvává.
Vím, co bych mohl udělat: existují magické cesty, jak odstřihnout nežádoucí reakce těla, ovšem za cenu fyzické bolesti. Takovou oběť, pro vlastní klid, jsem ochoten podstoupit, ale až jako poslední možnost.
Srdce mi buší a nechce se uklidnit. Neklidně poposednu, krev se nechce vrátit tam, kam patří.
Vzhlédnu, když dosedá na své místo, a zadívám se na něj zpod přivřených řas, ve tváři kamenný výraz. Snad možná oči by mě mohly prozradit.
Zadívám se na něj znatelněji a nechám špetku svých úmyslů prosáknout na povrch.
Vím, co chci udělat: smést ten výraz z jeho tváře a srazit ho na kolena.
Aby ta jeho skořápka roztála a ukázala mi skutečnou pravdu, ne jen sladký klam.

Posedlost
pouze Kel Iaen

Propaluji ho pohledem a on ho strnule opětuje. Jeho oči na mě křičí, hoří emocemi, ale já chci víc, mnohem víc – aby roztála i ta tvář, i za cenu slz, mých i tvých. Zatne ruce v pěst a zdá se mi, jako by mu ztuhly i svaly na čelisti.
Výborně!
Ano, ano, ano! Znejisti se, protože každý náznak jakékoli emoce, i toho v útrobách pálivého strachu, je náznakem toho, že je možné se dostat pod tvou masku. Je pozdě přestat tuto hru hrát. Nebylo to možné už v okamžiku, kdys překonal tu zbylou vzdálenost. Bojím se vlastní slabosti a ztráty příčetnosti. Bojím se toho, jak mě měníš. Už ale není cesty zpět. Proč se říká milenec, když mnohem správnější je zajatec, posedlý druhým jako ďáblem. Právě jméno je zajetí.
Uhne pohledem.
Rozpustím tvé ledové srdce. Budeme se v té vodě koupat oba, ty i já. Ale nenechám tě v těch hlubinách utopit, pokud o to budeš stát, bělásku. Proměnil jsi mě ve svého oddaného psíčka jediným dotykem, jediným pohledem. Varuji tě: kousnu, pokud budu vyprovokován. I za cenu krve a smrti jednoho z nás dvou.
Podívej se na mě znovu! Chci vidět emoce v tvých očích právě teď, když cítím, že jsou skutečné, pravdivé, nepředstírané.

NA ODPIS MÁTE DO STŘEDY VEČER.

Překvapený? Ani ne.

Odvrátím od něj zrak a stočím ho na hada, který se po něm plazí. Mělo by mě to nejspíš překvapit, ale bohužel to tak není. Měl bych nejspíš tušit, co je to zač, ale knihy o fauně a flóře nebyly právě mou oblíbenou četbou.
Zvíře převrací oči v sloup a mně před očima bůhví proč vyvstane výraz těch psů, když jsem na nich trénoval vakuum. Kulili oči, naříkali, ale ke mně nic z jejich agónie nedolehlo. Natočím lehce hlavu v zamyšlení. Proč mě to napadlo právě teď?
Objeví se jídlo. Zaplaším myšlenky a rozhlédnu se po nabídce.
Od rána jsem nic nejedl, ale při pohledu na bohatou tabuli zjistím, že mě nic z toho neláká. Nevydal jsem ani tolik energie, abych si ji kvůli magii potřeboval doplnit. Tuším, že se to v příštích hodinách změní, ale v tomhle jsem měl trénink. Jedním z jeho trestů za neposlušnost byla i hladovka.
Abych však zavdal minimálně pravidlům etikety, natáhnu se pro salát s podle všeho kuřecím masem a kousek pečiva a začnu se v něm vrtat. Bez špetky zájmu vypreparovávám zajímavé kousky zeleniny a nenuceně si je vkládám do úst. Čas od času si kousnu jakési housky.
Profesor dojí, odříká, co chtěl sdělit, a vytratí se z místnosti. Je to signál i pro mě. Odložím vidličku a nedojené pečivo na talíř, vstanu a tiše pronesu: „Omluvte mě prosím.“
Lehce se ukloním, aniž bych si zbytek prohlížel, a vyjdu pryč z místnosti.

Únos
Kate, Erik

Venku -> Kate

Konečně o samotě.

Potřebuju sprchu. A do začátku pěkně ledovou.
Rozepínám si vestu a odhazuji ji na postel.
Do čeho jsem se to sakra pustil?
Skopnu si z nohou boty.
Zbláznil jsem se. Jak jinak vysvětlit tuhle spalující posedlost?
Zběsile rozepínám košili, která vzápětí následuje vestu.
Měsíc v úplňku.
Kalhoty padají k zemi i se spodním prádlem.
Bělostný led.
Myšlenky se mi stáčí jediným směrem, díky němuž se ve mně začíná vařit krev. Překonávám poslední kroky do koupelny, kde na sebe pouštím co nejstudenější vodu.
Zalapám po dechu. Nepomáhá to. Krev vře, myšlenky se nezeslabují.

Prudce sebou trhnu a ztuhnu. Dech se mi zasekne v hrdle a srdce se mi rozbuší. Ruce se mi rozechvějí v nutkavé touze proti tomu narušiteli poslat závan ledového větru, ale zarazí mě uvědomění, že je to Kelův mazlíček.
Nemuselo by to dopadnout dobře, kdybych mu nějak ublížil.
„Myslím, že víš proč,“ odtuším. „Díval ses?“

Jídelna

Upírám oči před sebe na stůl, ramena ztuhlá napětím. Z kluka vedle mě téměř sálá hněv a já náhle dostanu strach, že se obrátí proti mně. Sesednu ještě níž a snažím se být co nejmenší.
Kresba dřeva se zdá tak… fascinující, ale nedokážu zkoumat její kontury dost dlouho. Vzhlédnu a těkám očima z jednoho spolužáka na druhého.
Jsou tak…
… vznešení.
Povýšení.
Bohatí.
Hořce se ušklíbnu a nesnažím se to skrýt. Rozdělili se a ať už udělají profesoři cokoli, nic se na tom nezmění. Takhle to ve společnosti nefunguje.
Hlasy kolem mě šumí, ale neposlouchám je. Snažím se je nevnímat, přestože vím, že tohle není ta správná cesta, jak zapadnout. Nedokážu však nepříjemné pocity ovládnout, přetvařovat se neumím.
Lehce mimo sleduji, jak se přede mnou objevuje jídlo, ale nejsem schopná cokoli sníst. Vím, že bych měla. Kdoví, co bude odpoledne. Žaludek se mi však stáhl do pokrouceného, pevného uzlu, bez jakékoli možnosti cokoli přijmout.
Natáhnu ruku po nejbližším suchém pečivu, čemsi sladkém. Na nervy, říká se. Ukusuji, ale moc to nefunguje. Kousíčky putují staženým hrdlem, v němž jako by mě škrábaly nože.
Ostatní se začnou trousit pryč, jako první ten kluk, co seděl vedle mě. Dívám se, jak opouštějí místnost, a když je jich dostatek, úlevně si vydechnu a podívám se po Val.

Ušklíbnu se a dívám se hadovi do očí.
„Jsem jako můra. Tu také přitahuje světlo a ona netuší proč.“ Snad pro tu mléčně bílou kůži. Snad pro tu nepřístupnost. „Co víc v tom může být než jen chtíč?“ Nadhodím a ve vzduchu visí slovo zatím.
„Chceš mi snad vykládat, co všechno mě to bude stát, když v tom budu pokračovat? Ne, děkuji. Poučky a komentáře si nech pro sebe a svého pána. Jsem si plně vědom všech rizik.“

Kelův hněv, naštěstí směřovaný směrem k hadovi, je vzrušující. Dívám se, jak mu planou oči, a krev se mi hrne do slabin. Jak dlouho zvládne dívat se mi do očí? Protože má erekce je víc než znatelná.
„Není třeba se omlouvat,“ brouknu zdánlivě nenuceně, přestože bych nejraději konal a přímo na něm. „Vůbec mě nevyrušil. V podstatě jsem ještě nezačal.“
Ano, provokuji.
Zvlášť, když si při posledním slově sklouznu dlaní do klína a zatímco se na něj dívám, pohladím celou svou délku a stisknu se.

Dlouhé pomalé pohlazení a stáhnu si předkožku. Dotknu se hlavičky svého ptáka a stejně pomalu ji obkroužím celou dlaní. Tentokrát už se neubráním zachvění a lehce přivřu oči. Tady jsem byl vždycky citlivý, víc než vlastní dlaní, když se mě dotýkal někdo jiný.
Voda, proklatá voda mi brání cítit naplno. Zchlazuje touhu, i když ta se nedá porazit.
Mlčky, aniž bych z něj spustil oči, vstanu a odhalím se mu v celé své kráse. Voda mi stéká po těle a má erekce žadoní po další pozornosti. Vyzývavě trčím do vzduchu a vybízí ho k doteku.
Zatímco on se celou dobu brání byť jen jedinému pohledu.

ANO! Křičí má duše, při pohledu na žár, který z jeho očí sálal. Rozechvěju se a čekám. Prohlíží si mě jako děvku na aukci aristokracie. A já jí vlastně jsem, uvědomím si, protože takhle žebrat a ponižovat se jsem nikdy nemusel. A teď to dělám dobrovolně a víc než ochotně.
Při jeho prvních slovech zavřu oči a představuji si, jak z něj teče pot. Jak se třese vzrušením. Strašně chci, aby křičel a prosil, abych to skončil. Aby křičel mé jméno a žadonil o uspokojení...
Zasyknu, když mě popadne za vlasy, dominantní a nemilosrdný, a přitáhne k sobě. Uvězní mě v objetí a já, jindy sám ten vládce, se poslušně podřizuji. Protože to jeho nadvláda je to jediné, co teď chci. Ovládat a být ovládán.
Kousnu se do rtu, aby mi neunikl ani jediný sten a já mu tak nedal najevo, jak-
Nedokončím myšlenku.
Prosím! Pokračuj! Nezastavuj se!

Složit svět k nohám?

Nastavuji se mu jako laciná děvka a jeho mléčná kůže chladí mou rozpálenou. Nastavím mu dobrovolně krk a nejsem schopen slova. Zbavuje mě rozumného uvažování.
Víc! Víc! Víc!
S prvními jeho slovy se mi rozbuší srdce ještě víc. Adrenalin se mi bouří v žilách a jemná chapadélka obav, vzrušujících obav, že by příští dotek mohl být poslední, jen mě rozdráždí. Chlad v jeho hlase jako by se přenášel i do mé mysli.
Směřuje stále dál, dál, dál!
Víc! Víc! Víc!
Pravda. Zvrátím hlavu. Přetlak podpořený jeho slovy a nebezpečím jeho přítomnosti, samotné jeho existence dosáhne vrcholu. Skrz sevřené rty mi unikne sten a já se kousnu, abych zastavil příval těch dalších.
Chci! Chci to slyšet! Křičím v duchu a vize sexu se v rychlém sledu mísí s vizemi toho, co bychom mohli dokázat.
Kdyby chtěl.
Moc, nepřátelé se třesou při pohledu na nás.
Mít na sobě prádlo, otírat se přes něj a trýznit ho bez jediného doteku holou kůží...
Přináším mu hlavy našich nepřátel, těch co se nám postavili do cesty.
Znemožnit mu jakýkoli pohyb, aby sebou necukal, až by můj jazyk zkoumal jeho tělo, zatímco dlaň by se dotkla-
Myšlenky přeruší chladný dotek tam, kde byla žádána jeho pozornost.
Vykřiknu, před očima hvězdy. Jsem jako začátečník, nadržený, nevycválaný, protože-
„Zadrž!“
Prosím!

Prudce oddechuji ve snaze potlačit frustrovaný výkřik a dostat ze sebe souvislou větu. Přiblížím se k němu a opřu se čelem o to jeho. Hledím do Kelových modrých očí a náš dech se mísí. Ten jeho je chladný, konejší mou rozpálenou kůži.
"Jsem tu, protože chci hlavu Otoryho Storma," zavrčím při pouhé myšlence na toho muže. "Jsem tu, protože chci jeho místo, kterého se můj pošetilý otec vzdal. Na mě se jeho volba nevztahuje a já chci, co je po právu mé. Za každou cenu."
Moc, chci ji, toužím po ní celým svým srdcem a duší. Ale stejně tak toužím i po něm, po jeho těle, duši a srdci.
Dívám se mu do očí a toužím se ho dotknout. Ale v dnešní hře je vládcem on. Nebo... budu ještě někdy schopnen tuhle roli obrátit.
"Složím ti k nohám svět, pokud o něj požádáš. Zničím všechny, na které ukážeš. Stačí ti to jako odpověď?"
Musí mi to stačit, protože toužit po těch dvou slovech by bylo pošetilé. Nahlas to však neřeknu.
Jenže ty po nich toužíš. Toužíš, aby ti patřil celý, beze zbytku, ozve se jedna část mé mysli.
Já vím.

Ten dotek.... Znamená souhlas? Ta něha... Znamená žádnou lež? Ten polibek... Znamená příslib?
Poddávám se tomu polibku a jeho jazyk ve mně znovu rozdmýchává touhu, která předtím lehce povadla v obavách.
Netroufám si doufat. Dává mi prostor, zdá se, ale já si netroufám téměř ani dýchat, jako bych tím mohl zničit tuhle chvíli. Uvědomím si, že podvědomě zadržuji dech ze strachu, že bych ho mohl pod jeho náporem rozbít na kousky, abych je vzápětí mohl slepit dohromady.
Jinak. Lépe. Díky mně!
Zatlačím na něj a vedu ho až ke stěně, zatímco proložím polibek lehkým kousnutím. Aby ty sladké rty zčervenaly, aby svět věděl, že je to díky mně. Po dravčím polibku ošetřím raněné místo jemným pohlazením jazyka.
Když už není prostor, není kam jít, nadzdvihnu ho a nechám, aby mi nohama objal pas. Můj pták ho polechtá mezi půlkami a mně unikne tichý sten. Odtáhnu se a nespouštím z něj zrak. Nasliním si dva prsty a přejedu jimi po bradavce, lákavém terčíku na jeho hrudi. Stisknu ten hrášek mezi prsty, znatelně, aby to cítil, a tentokrát se neomlouvám. Zuby by to bylo zajímavější, ale já se chci dívat na jeho reakce.
Nechávám to místo bolavé a rozjitřené, abych se přesunul k té druhé a udělal to samé.

Jeho steny zanikly v polibku, ale pro mě tu je až nevídaný úspěch. Pro tuto chvíli. Odtrhnu nás od zdi, pobídnutý ozvěnou toho sladkého zvuku, a zamířím do ložnice. Kopnutím doplněným závanem magie za námi zavřu, přeruším polibek a zadívám se mu do očí.
Provokativně mu sjedu dlaní do klína a stisknu tu nepřehlédnutelnou bouli, která se mu rýsuje v klíně. Dívám se mu do očí, stisknu ho a promnu, zatímco za jeho zády začnou létat věci. Kufry a oblečení odlétnou do kouta bez ohledu na to, jestli se tam neviditelný neskrývá ten šmírák, a postele se přisunou k sobě. Povlečení se shrne stranou, až zůstanou jen polštáře.
Okázalá ukázka moci.
"Musíme ukončit tu nespravedlnost," ušklíbnu se a promnu ho ještě o něco tvrději.
Nasměruji ho na nově vzniklou dvojpostel a bez rozpaků ho tam hodím. Vzápětí se k němu přidám, sehnu se a omluvně ho políbím. Tentokrát ne tak divoce, jen něžně a mazlivě, jako by vlastně o nic nešlo, jako bych ho tam pomalu snesl na vlnách svého vzduchu.
Po chvíli se od něj odtrhnu a začnu ho pomalu, snad až příliš pomalu svlékat. Každý nově odhalený kousek bělostné kůže ochutnám jazykem. Žádná dravost.
Ta přijde za chvíli a oba to víme.

Svrchní oblečení padne a u kalhot se zastavím. Vzhlédnu a levitací mu podsunu pod hlavu druhý polštář, aby byl výš. Provokativně se ušklíbnu a tiše brouknu: "Měl bych, neměl bych?" Otřu se nosem o bouli v jeho kalhotách a s pokřiveným úsměvem z něj nespouštím oči.

S provokativním úsměvem se vznesu do vzduchu asi stopu nad něj a dívám se mu do očí. Jen lehce natáhnu ruce a rozepnu mu kalhoty. Závan vzdušné magie mu je začne pomalu stahovat, aniž bych se ho jakkoli dotkl.
V mysli mi dávno uzrál plán, takový, který nebude čekat. Nejspíš to urazí jeho ješitnost, ale za ten snad výraz překvapení to bude stát.
Tentokrát nadzdvihnu i jeho, zatímco odkrývám stále víc a víc z jeho těla. Nemusí udělat vůbec nic. Vím, že už jeho mužství dávno trčí ve vzduchu, ale oční kontakt nepřeruším, a zatímco zahazuji zbytek oděvu na hromadu za námi, pozvolna ho spustím zpátky.
Vzápětí se mu k nohám snesu i já. Kleknu si, vyšpulím zadek a sehnu se téměř na dotek k jeho erekci. Jeho omamná čistá vůně mi pronikne do nosu a já vím, že už není cesty zpět. Nikdy se ho nedokážu nabažit.
Dotknu se jeho stehen a roztáhnu je pro lepší přístup. Uvelebím se mu mezi nohama zároveň spouštím svůj malý, tajný plán. Odolám pokušení přivřít oči, abych se neprozradil, ale úplně skrýt to nepůjde. Zorničky se mi lehce rozšíří. Raději sklopím hlavu, natočím hlavu a olíznu ho od těžkých koulí až ke špičce. Natáhnu ruku, sevřu ho a jemně odtáhnu předkožku. Vypláznu jazyk, obkroužím hlavičku kolem dokola, než ho pohltím celého.

Opřu se o ruku a napřímím se kleknutí, už žádná prohnutá záda. Nevnímá mě, ne dostatečně pozorně a můj plán pokračuje.
Zprvu ho jen škádlím jazykem, než přitvrdím a začnu ho sát. Pomalu, mučivě pomalu. Zatím se pohybuji jen na hlavičce, na okraji úst, ale v jednom okamžiku ho nechám, aby do mě zajel hlouběji. Zároveň mu stisknu koule a začnu je mnout v dlani.
Sténej.
Udělej mi radost a daruj mi náznak svého potěšení.

Ještě naposledy ho silně nasaju a nechám ho dostat se mi co nejhlouběji do krku. Na zpáteční cestě ho už jen lehce olíznu a s potutelným úsměvem se od něj nemilosrdně odtrhnu.
Hra by skončila příliš brzy, kdybych pokračoval.
Bez mého výraznějšího přičinění ho ovane okolní vzduch.
S jeho tělem mezi nohama a rukama. Přesunu se nahoru a dám mu ruku z pusy pryč. Propletu naše prsty a jemně ho pobídnu, aby pustili i polštář. Sotva tak učiní, propletu i naše druhé dlaně. Sehnu se k němu a zmocním se jeho rtů, zatímco ho držím přišpendleného k posteli. Nijak výrazně, aby si uvědomil, že může kdykoli uniknout.
Otírám se erekcí o jeho břicho. Dívám se, naslouchám, kochám se. Tváře mu lehce zrůžověly.
Lehce ho kousnu a přestanu ho líbat. Přes čelist se mu přesunu k uchu, poškádlím lalůček zuby a nasaju ho.
Ještě chvíli.

Slastně přivřu oči. Jeho sten je pro mě rajskou hudbou, tím posledním signálem.
Červená se a já se spokojeně usmívám. Sehnu se k jeho hrudníku a jazykem, bez kousání, mu začnu laskat bradavku a nasávat ji mezi rty.
Ano, právě teď.
Odtáhnu se, a než se stačí vzpamatovat, sáhnu mezi naše těla, uchopím ho do dlaně a dosednu na něj, kluzký a připravený.
Téměř.
Oddechuji a zkouším se uvolnit. Byl jsem příliš nedočkavý, uvědomím si. Potřebuji ho, aby alespoň na chvíli převzal aktivitu.

"Já..." vydechnu, zavřu oči a nedokončím myšlenku. Je to příliš... ponižující a trapné vyslovit to nahlas, proč jsem tak napjatý. Se svou sexuální zkušeností by mělo být všechno přece v pořádku.
Nebo to pozná sám, že-
Opřu se mu o rameno a pokouším se ho poslechnout. Dělá mi však potíže se soustředit na to, co je třeba.
První myšlenka odlétne v okamžiku, kdy se mě dotkne. Dech se mi zrychluje. Zdá se, že okoukal alespoň náznak toho, co mi dělá dobře.
Zasténám, tváře zrudlé studem.

Dodám si odvahy a, umlčen jeho rty, se zkusím sám pohnout, změnit lehce úhel, aby se dostal tam, kam je třeba.
"Prosím," vydechnu tiše, když se na chvíli odtáhne, aby nabral dech.
O co prosím? O jeho tělo? Toho jsem se v tuhle chvíli vlastně vzdal. O jeho pozornost? Ale tu přece mám. Zatím. O odpuštění? Měl bych za ty rozdrásané rty.
Náhle to najdu! Jeho mužství narazí tam, kam má, a mně se před očima roztančí hvězdy. Zasténám, ale už ho nenechám mě políbit. Chci alespoň trochu toho luxusu, chci se na něj přitom dívat. Tak se to přece v podobných chvílí má. Nebo jen může? Mnohým jsem to nedovolil. Vlastně téměř nikomu, tak proč by měl on mně.

Topím se v těch očích, omámený jejich barvou a teplem.
Strčím do něj. Měkce dopadne do polštářů a já převezmu iniciativu. Aniž bych z něj spustil zrak, začnu udávat tempo já. Ne nic pomalého, už dost bylo mazlení. Je třeba rychle a tvrdě.
Pomalu zrychluji a zvrátím hlavu v rozkoši. Kousnu se do rtu, ale steny mi i přesto unikají a naplňují místnost.
Můžu po něm vůbec žádat, aby se mě dotýkal? Neprosím, nenabízím. Nemotorně sevřu sám sebe, ale nejde mi udržet rytmus obojího. Veškerá potřeba se smrskne na to uspokojit jeho. V první řadě hlavně jeho. Já počkám.

On... hřeje.
On... hřeje.
On... mi ukázal svou slast.
Zatíná mi nehty do zad a mezi našimi těly se svírá můj bolestivě vzrušený penis. Místo, abych se mu věnoval, se jen chvěju pod náporem emocí a neukojené touhy, lačný nasát a zapamatovat si jeho teplo.
Najednou nepotřebuji dotáhnout to až do konce. Dostal jsem víc, než bych mohl žádat.
Na to, že to bylo mé poprvé v tomto směru.