Arfénia
hrálo se Dvakrát týdně
od: 12. května 2014 16:06 do: 27. května 2016 12:49
Dobrodružství vedl(a) denethor996
| |
 | Nachádzame sa v paralernom svete. Dalo by sa povedať, že sa príbeh odohráva v dobe staroveku. Príďme, ale k nášmu príbehu. Jedného dňa, ako každý iný sa tradične vracalo vojsko z obhliadky okolia. Avšak sa nevrátili. Kráľ sa rozhodol vyslať na obhliadku pár ľudí. Tí sa tiež nevrátili. Poslal tri skupiny, nevrátila sa ani jedna. No predsa len z poslednej výpravy k nim priletel orol jedného zo skupiny, so správou. Niečo sa deje! Ostatný z mojej skupiny prekročili hranicu mŕtveho kruhu. Z ničoho nič zmizli keď prekročili tú hranicu. Ak budete toto čítať, prekročil som tú hranicu. Bolo vidno, že sa to písalo narýchlo. Kráľ dal vyhľadať tých najlepších z najlepších. Myslíš si, že si tak dobrý aby si nám pomohol? |
| |
| Zapojenie do deja Dopočuli ste zvesti o tom tajuplnom mieste a o odmene vyhlásenú kráľom. Prišli ste do hradu. Bola tam väčšia mrva ako inokedy. Pred vchodom do hradu bola taká mrva ľudí, ktorý prišli aby pomohli, či skôr získali odmenu. Za dverami už prišiel rad na vás. Za stolíkom sedel vojak, pítal si vaše meno, povolanie, rasu a postupne vás púšťal dovnútra. Vošli ste do veľkej miestnosti skoro bez svetla. Prečo si myslíte, že nám môžete pomôcť? Od niekal sa vás niekto spýta. Vy ste ako omráčený a dívate sa odkiaľ sa vás to pýtajú. No hovor! Teraz už skríkne a vy mu odpovedáte. (potom keď napíšu všetci, alebo jeden nenapíše budeme pokračovať) |
| |
 | Cesta na hrad Byl to den jako každý. V přilehlém lese nedaleko hradu se nic moc zvlášť neděje, kromě mužů, kteří pravidelně procházejí. Skryta v korunách nižších stromů sleduje ony osoby, které lesem projdou, v přítomnosti svého milého orla. Avšak skupiny jdou tam, nikoli zpět. Sice mě to moc nezajímá, ale přemýšlela jsem nad tím, kam mizeli. Jednou, když jsem si přivyráběla šípy do toulce a potom přibrousila meč, rozhodla jsem se. Půjdu do hradu zjistit, co se děje. Když opustím svůj les, zamířím k hradu. Kolem je spousta lidí. S orlem na rameni se procpu davem a vejdu do hradu. Na vojáka u stolu na chvíli pohlédnu a přemýšlím. Alexandra, hraničář. Odpovím pouze a pokračuji dál do sálu, kde se ozve odkud si hlas. Začnu se rozhlížet kolem sebe, můj orel jen nespokojeně zamává křídly. Zvednu ruku k němu a pohlad ho pod krkem, on se pak uklidní. Hlas se ozve znovu. Vypadá to, že je ten někdo netrpělivý, tak se začnu otáčet dokola, protože nevím, kam se dívat a odpovídat. Dověděla jsem se, že seztráci muži.. Myslím, že můžu pomoci.. Nemyslím si o sobě, že jsem nějak slabá jen proto, že jsem dívka. Zastavím se nakonec a svěsím ruku. Chvíli ještě mčím a přemýším, co říct. Dokážu přežít v jakémkoliv terénu a umím se v lesích pohybovat tak, aby o mě nikdo nevěděl. SKončím už asi a jen čekám, jak se k tomu postaví. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To, že si žena mi vôbec nevadí. Tvrdíš o sebe, že dokážeš prežiť takmer všade. Ten orol na pleci, odkedy s ním žiješ? V tomto svete nie je nezvyčajné ovládať mágiu. Čo ovláda ty? Postava počas rozprávanie prišla do svetla. Všimla si si ju až keď sa tvoj orol pohmýril. Hneď na to si sa otočila aj ty. No akú mágiu ovládaš? Pýtal sa zase no teraz pokojne. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra pro Ten orel se mnou je už od útlého dětství. Odpovím a rozhlédnu se kolem. Když se orel trochu zatřepe, ohlédnu se směrem, kam se otočil. Není to nic moc velkého.. Začnu pro začátek a otočím se postavě čelem. Umím mluvit se zvířaty, telepatii a najdu jakékoliv pasti a stopy. Odpovím po chvilce a vzhlédnu postavě do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Takže ten orol musí biť už postarší a musíte biť dobrý priatelia. Povedal ten muž a postupne sa začal prechádzať okolo teba. Nič už nevravel. Zrazu zastavil a poukázal rukou do temna. Z ničoho nič sa otvorili dvere. Ty si vstúpila a tesne na to ako si vošla sa ozvalo. Poďte za mnou. Hneď na to sa zatvorili dvere a viedol vás sluha. Odviedol ťa do malej izby. Na rozlúčku ti povedal. Budete pokračovať až keď nikto nebude chcieť ísť tam kde vy. So zvyškom sa stretnete až vtedy. Zatvoril dvere a už ho nebolo. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra pro Kdysi vypadl z hnízda, když byl ještě velmi mladý a nelétal.. Důvěřujeme si natolik, že se na sebe můžeme ve všem a kdykoliv spolehnout. Skončím a jen pozoruji muže, který chodí kolem mě. Když pak ukázal kamsi a otevřely se dveře, projdu jimi dál, kde se zastavím a rozhlédnu kolem. Sluha spo chvilce připojil a já ho následuji. Šli jsme chvíli, až mě dovedl do pokoje, kde asi budu pár dní, než se bude pokračovat. No dobrá.. Řeknu jen a rozhlédnu se po pokoji. No.. Super. Povzdychnu si a sednu si na postel. |
| |
 | Úvodní příspěvek Vidíte pracovnu, která vypadá jako živoucí klišé. Všechny stěny jsou obloženy knihami. Nachází se na nich silná vrstva prachu. Zřejmě jsou tam jenom pro okrasu a nejsou příliš často vytahovány. Okno vyplňuje vitráž s vyobrazením starého vousatého muže, který stojí na útesu naproti obrovské vlně, která se zastavila přímo před ním. To je doplněno nevkusnými těžkými rudými závěsy. Uprostřed je mahagonový stůl. Je to jediný kus nábytku kromě knihoven a dvou čalouněných křesel. Za ním sedí postarší muž v okázalé modré říze a přehrabuje se v nesourodé změti pergamenů deníků a účetních knih. Podle jistoty se kterou vytahuje různé papíry je jasné, že v tom musí mít nějaký zvrácený systém. Ozve se zaklepání na dveře. „Dále.“ Do místnosti vstoupí elegantní muž ve středních letech. Udělá mírnou úklonu. „Aha to jsi ty Morgene. Posaď se.“ Pronese znuděným hlasem a pokyne na čalouněné křeslo. Znechuceně se podívá na hromadu papírů. „Nesnáším to. Být nejvyšším mistrem kruhu vody není takové jako jsem si myslel před lety.“ Povzdechne si. Není jasné jestli mluví sám se sebou nebo to má nějaký hlubší smysl. „Víš proč jsem si tě nechal zavolat? Ne mistře.“ Ozve se nenuceně a bez podtónu podřízenosti. Slyšel jsi už něco o ztracených hlídkách a mrtvém kruhu?“ Přikývne. „Drby se šíří rychleji než učení. Hlavně mezi nejmladšími učni. Dobře, alespoň ti to nebudu muset vysvětlovat. Beztak nevíme o moc víc než se povídá v drbech. Už víš kam tím mířím?“ Žádné reakce. „Potřebujeme tam poslat jednoho z našich lidí aby to prošetři a zjistil co se tam stalo a podal nám o tom hlášení. Ale… Nedal jsem ti slovo!“ Ozve se velitelským hlasem. Ano mistře. Nechci se o tom dohadovat je to rozkaz. Zajdi za pokladníkem dá ti tříměsíční plat předem. Tady máš dopis s doporučením a prosbou o spolupráci. Mistr už nic neřekl jen se znova začal „přehrabovat“ v hromadě papírů. Bylo jasné, že rozhovor skončil. Morgen se zvedl a odešel. Cesta ač byla dlouhá dva týdny ubíhala poklidně až nudně. Koně jsem nedostal takže jsem se dopravoval všelijak. Občas jsem šel pěšky a někdy jsem přesvědčil vůz aby mě kousek cesty svezl. Nebylo to těžké spousta lidí neodmítne žádost někoho z kruhu. Necestoval jsem nazapřenou a i když lidé většinou nejsou moc vzdělaní poznají nezaměnitelný symbol. Modrou okovanou hůl s jemně světélkujícími symboly představující runy na zpevnění hole tak dekorativní vyobrazení elementu vody. Temně modrý kov je též nezaměnitelný. Občas jsem se připojil k jiné skupině poutníků a noci jsem trávil v zájezdních hostincích. V hlavním městě jsem se setkal jen se zvědavými pohledy a ničím víc. Jen příliš hloupí nebo zoufalí lidé si dovolí na mága. Většinou sebou nenosí nic tak cenného aby to stálo za námahu. A bojová hůl tomu kdo není členem neposlouží lépe než kus větve. Před hradem jsem si vystál obrovskou frontu. Několik lidí mě sice pustilo před sebe s úctou (nebo strachem) k mému povolání, ale daly by se počítat na prstech jedné ruce. Když jsem se konečně dostal dál za stolem stál znuděný voják, který ani nezvedl hlavu od papírů a začal se mě vyptávat. "Morgen mistr z kruhu vody." Voják konečně odlepí hlavu od papírů. Je mírně vyveden z míry, ale pošle mě dál. Z tmavé místnosti se ozve hlas. Dobrý nápad na na vystrašení otravů. "Jsem tu na doporučení nejvyššího mistra kruhu vody." Vytáhnu z vnitřní kapsy kabátu pergamen a zamávám s ním do tmy. |
| |
| Morgen Kruh vody. Čo tam stojíš poj ďalej. Vošiel si teda do stredu miestnosti. Ukáž mi ten pergamen. Z tmy vyšiel muž s natiahnutou rukou. Ty si mu ho podal. Muž si ho prečítal. Dobre. Budeme spolupracovať. Muž sa prešiel po miestnosti a tam kde ukázal sa otvorili dvere. Poj ďalej. Keď si prešiel dvermi hneď sa zatvorili. Poďte za mnou. Ozval sa sluha ktorý práve prichádzal. Zaviedol ťa do tvojej izby. Zajtra sa stretnete so zvyškom skupiny. Dopovedal a zatvoril dvere. |
| |
| Skupina(alexandra) Keď si sa zobudila, orol už lietal po vonku. V tom zaklopal sluha a vyzval vás aby ste ho nasledovali. Išli ste za ním a prišli ste do tej miestnosti kde bola včera tma. Teraz tu bol menší stôl, na ňom boli raňajky. Už tam sedeli traja bojovníci a ty si sa k nim pripojila. (tý traja sú NPC) |
| |
| Skupina(Morgen) Keď si sa zobudil ešte si pozoroval okolie a čo sa deje na nádvorí. V tom zaklopal sluha a vyzval vás aby ste ho nasledovali. Išiel si za ním a prišiel ste do tej miestnosti, kde bola včera tma. Teraz tu bol menší stôl, na ňom boli raňajky. Už tam sedeli traja bojovníci, jedna bojovníčka ty si sa k nim pripojil.(ona je alexandra môžete sa porozprávať) |
| |
| Snídaně Vstávám brzy ráno. První, co udělám je, že se podívám, kde se vyskytuje můj společník. Když si ho všimnu z okna venku, obléknu se a pod krkem sepnu plášť. V tu chvíli klepe kdosi na dveře. Chvíli sleduji dřevěné dveře, jestli si sami třeba otevřou, ale jelikož si neotevřeli, odejdu ke dveřím. Když otevřu vyskytuje se za nimi sluha. Vzhledem k tomu, že nevím, jestli se vrátíme, připevním si opasek s mečem, vezmu toulec se šípy a luk a odeberu se za sluhou. Nejdu moc dlouho, za chvíli vcházím do místnosti, odkud mě poslali včera pryč. Bojovníkům jen kývnu na pozdrav a usednu na volnou židli. Toulec s lukem položím za židli a pohlédnu na stůl, co se týče snídaně. Co bylo předemnou, začnu pomalu ujídat z talíře. Spíš přemýšlím, než abych se s někým vybavolala. Chvíli po přichází ale kdosi další. Opět jen kývnu na pozdrav, protože přemýšlím, co se vlastně bude dít. |
| |
| Snídaně Již dlouho jsem byl venku zíral z okna a přemýšlel o věcech užitečných asi jako zlámaná grešle mě vyrušilo lokajovo zaklepání. "Počkej prosím jen se obléknu." A zavřel jsem mu dveře před nosem. Oblékl jsem si na sebe svoje oblečení, které po tak dlouhé době nebylo tak reprezentativní jak bych chtěl. Svoji hůl jsem si vzal sebou též. Kdyby už u snídaně probíhal oficiální rozhovor. Otevřel jsem dveře a následoval sluhu, která na mě až do té chvíle trpělivé čekal. "Zdravím pánové... a dámo." Pozdravím všechny tónem, který trochu shazuje formálnost mích slov. Sednu si na volné místo. Hůl opřu o zeď. Přisunu k sobě džbán z vínem a naliji si do připravené sklenice. "Očekávám, že jste tady ze stejného důvodu jako já. Nepředpokládám, že vám řekly něco bližšího?" Dopřeji si velké sousto pečeně, které se nachází nedaleko mě. "Jsme tu, protože jsou štědří nebo nám chtějí něco zdělit?" Není úplně jasné jestli ta otázka byla někomu adresována nebo měla jen vyset ve vzduchu. |
| |
| Snídaně Zamyšleně hledíc do poháru na víno sebou trochu trhnu, když promluví nový příchozí. Nikdo neřekl nic... Snad se to dovíme brzy. A včas. Řeknu po chvíli a znovu pohlédnu na víno. Když jsem dooždibovala kousek chleba, vzhlédnu na chvíli ke stropu. Čekaje, zda-li se můj přítel objeví nebo ne s očima ke stropu zvednu pohár s vínem a trochu se napiji. Když se porozhlédnpo přítomných u stolu, všimnu si až teď, že onen nově příchozí má hůl. Chvíli přemýšlím, než znovu cosi ze sebe vytrousím. Netušila jsem, že někdy potkám mága.. Řeknu tiše, aby to slyšel jen ten příchozí. |
| |
| Snídaně "Jsem Morgen mistr kruhu vody. Kruh mě poslal vyšetřit ty nezvyklé události a mám jim o tom podat zprávu." Nic nezapírám ani nelžu protože jsem tady přece jenom v oficiální záležitosti takže žádné vykrucovaní není potřeba. Dopřeji si další sousto, které notně zapiji vínem. Dávám si načas a schválně nechávám hovor plynout až příliš zvolna. "Klidně můžeš mluvit nahlas. Kdybych nechtěl aby lidi věděly kdo jsem neměl bych sebou tu hůl." Následuje další odmlka. Naši společníci se do rozhovoru ještě nezapojily. Pravděpodobně je více než rozhovor zajímá jídlo zadarmo. "A s kým mám tu čest já... Smím-li se ptát." Můj tón znovu popírá formálnost mích slov. Souběžně s otázkou však nepokrytě můj zrak spočine na zbrani. Je jasné, že otázka je veskrze konverzační. |
| |
| Snídaně Těší mě. Řeknu pro začátek, když se představí. Napiji se pak trochu vína a položím pohár na stůl. Jeho poslání mě moc nepřekvapilo- co také od mága čekat, pokud tu není dobrovolně. Když se zmíní, že smím mluvit nahlas, jen přikývnu. JSem Alexandra... Hraničářka. Odpovím mu a jen mírně se pousměji, pak do úst vložím další kousek chleba. |
| |
| "Jak daleko se dá tím lukem dostřelit?" Zeptám se naprosto upřímně bez nějakých postaních úmyslů. Jen doufám, že když se mi podaří strefit do nějakého jejího oblíbeného tématu trochu se rozpovídá a já se o ní možná něco dozvím. Já jsem blbec. Nikdy jsem neměl příliš příležitostí bavit se s válečníky. Teď si bude myslet, že se z ní snažím vytáhnout jak moc je nebezpečná... |
| |
| Konverzace Dost daleko na to, aby žádný nepřítel neutekl od místa střetu.. Sic nebylo spoustu možností to vyzkoušet na lidech.. Odpovím po chvíli a vypiji zbytek vína z poháru. Snažím se konflikty vyřešit diplomatiky než bojem.. I když teda... Tam, odkud jsem přišla, se moc lidí nezastaví. Pokrčím rameny a jen mírně se pousměji. |
| |
| Konverzace "Spoustu." Řeknu spíše pro sebe a slovo převaluji tak jako by se mi na něm něco nezdálo. Každý jiný válečník by se spíše chlubil tím kolik mrtvých má za sebou a notně by to číslo zmnožil. "Diplomatické řešení je vždycky dobré, ale nesouhlasím s tím, že tam odkud jsi by takové řešení nefungovalo. Je to stejné jako z bojovými dovednostmi buď je člověk lepší a zvítězí nebo zvítězí oni." Větu nedoprovodím, žádným gestem nebo mimikou ať si jí vyloží jak jenom bude chtít. Rozhlédnu se po stole na ostatní osazenstvo abych zjistil jak reagují na náš rozhovor nebo jestli si povídají mezi sebou. |
| |
| Konverzace Jelikož jsem už od dětství žila v lese, tak jsem neměla možnost se s někým setkat v boji, protože jsem se spíš skrývala než aby o mě věděli. Pokrčím rameny a naliji si do poháru ještě trochu vína. Kromě lovců zvěře a vojsk při hlídce tudy prošel málokdo a když to nebylo nezbytné, nelezla jsem na oči. Pousměji se a napiji se vína. Tedy... Pokud se nekonalo bezpráví na obyčejných lidech. Řeknu trochu zamšleně a položím pohár na stůl předemnou. Nestalo se to mnohokrát, ale několik případů bylo. Skončím svou řeč jen menším ironickým úsměvem a opřu se o opěradlo židle. |
| |
| "No dobře s medvědem se těžko domluvíš pokud nejsi druid." Připustím klidně jako bych říkal, že dvě a dvě jsou čtyři. "Počkej od dětství? Nechceš mi namluvit, že jsi byla vychovávaná vlky a veverkami jako v písních špatných bardů?" Tímhle tónem bych mohl klidně s holčičkou, která tvrdí, že to cukrátko se ztratilo samo. |
| |
| Rozhovor Jeho poznámce, že s medvědem se těžko domluvíš se jen zasměji. To je pravda. Přikývnu mu a pak odpovím na další věc. Nic ti namlouvat nechci.. Jen od sedmi let v lese žiji. Řeknu, jako by to bylo něco normáního. Mě nevychovali vlci a veverky, jen orli a medvědi. Poposednu si na židli. Sice se o nich mluví jako o velice agresivních tvorech, ale když víš, jak se při nich chovat, jde všechno... Řeknu jako by nic. Tedy.. Skoro všechno. Dodám ještě s pokrčenými ramenami. |
| |
| Keď ste sa dorozprávali dostali ste informácie o odchode. Budete odchádzať zajtra ráno. Zatiaľ si naberte potravyny a iné potrebné veci. (ešte sa môžete rozprávať) Nastalo ráno. Z hradu vyšla skupina piatich ľudí s doprovodom vojakov. Keď ste prišli ku "kruhu mŕtvych" všetci ste doň vstúpili naraz. Mali ste pocit ako keby vás bolo niečo trhalo na cucky. Keď to prestalo objavili ste sa úplne inde. Prvé čo ste spozorovali boli dve slnká, more alebo oceán, hory a les. Keby tu nebolo jedno slnko, ešte by ste povedali, že ste doma.(ospravedlňujem sa, ale nemal som čas a tak trochu som čakal kým sa dorozprávate) |
| |
| Cesta Ještě chvíli čekám, jestli se nějak Morgen vyjádří. Do čekání se vloudi hlas muže, který nám přiblížil věc. Jen jsem přikývla a pohlédla na Morgena. Promiň.. Už půjdu. Myslím, že ráno se potkáme určitě. Jen mírně se pousměji, posbírám si své věci (luk a toulec se šípy) a odeberu se ještě do pokoje. V pokojie na chvíli zavřu a odložím toulec s lukem na postel. Protože se Valon (orel) v pokoji nevyskytuje a okno je stále otevřené, vezmu si svůj vak, opustím opět pokoj dveřmi a odeberu se z hradu ven, do přilehlého městečka. Po cestě se rozhlížím kolem, ale když si všimnu, že se Valon připojil ke mně a létá nade mnou, věnuji se již obchodům kolem. Cestou jsem si přikoupila deku, kdyby byla třeba a rovnou ji složila do vaku. Někdy vzhlédnu, jestli je orel stále nade mnou, pak pokračuji v nákupech. Z potravin jsem spíš koupila něco ovoce, především jablek, sušeného masa a suchý chléb. Při obcházení stánků mě nic moc jinak nezaujalo. Využila jsem možnosti si i koupit čutoru, kterou později naplním vodou. Když už mám vše, vrátím se zpět do hradu a do pokoje. Odvolám orla zpět, dovnitř a zavřu okno. Už byla skoro tma, tak jsem jen odložila vak, sundala z postele luk s toulcem na zem, sundala plášť, odepla opasek s mečem a plácla sebou do peřin, po čemž jsem prakticky hned usnula. Ráno mě probudily paprsky slunce, které mi svítilo do obličeje skrz okno. Když jsem se dostatečně rozkoukala, vstala jsem z postele a připla si pod krkem plášť. Na hlavu jsem si dala kápi, ale ne tolik, aby mi zakrávala tvář. Na záda jsem připla toulec a přes hlavu navlékla luk, abych ho nemusela nést v ruce. Po připnutí opasku s pochvou, ve které je meč, jsem si dala přes rameno vak. Valona pozvala na své rameno a opustila pokoj. Po cestě jsem doplnila čutoru vodou, kterou pak dám do vaku a pokračuji ven, před hrad, kde se připojím ke skupince. Valon vzlétl a skupinu následoval z vrchu. Když jsme dorazili ke kruhu, přivolala jsem orla zpět a nechala ho sednout na předloktí, až pak jsem vstoupila do kruhu. Ten pocit nebyl moc příjemný a snažila jsem se s tím nějak vyrovnat, i když to nešlo. Po chvíli to skončilo. Po objevení se někde jinde se rozhlédnu kolem. Skoro jako doma.... Teda.. Kromě toho slunce navíc. Prohodím jen tak a ještě jednou se rozhlédnu. Valo zamává nervózně křídly, ale zůstává usazení mi na předloktí. Druhou rukou ho pohladím po zádech, abych ho alespoň trochu uklidnila. Jenom klid kamaráde. Prohodím k němu. |
| |
| Cesta "Samozřejmě." Potvrdím dívčin odchod bez jakéhokoliv náznaku emocí nebo výrazu. Počkám až většina lidí opustí místnost. Teprve potom vstanu a uchopím hůl. Při chůzi přenáším většinu svojí váhy na hůl i když to nemám naprosto zapotřebí. Pohybuji se pomalým procházkovým tempem. V pokoji mě nic nečeká a žádné další závazky nemám. Mohl bych sice navštívit pobočku kruhu nebo zajít za svými kontakty. Ale jak často se člověku naskytne možnost příjemně zbytečně promrhat svůj čas. Před tím než vyjdu z hradu se zeptám nějakého sloužícího kudy se dostanu do zbrojnice. Netrvá to dlouho a příliš horlivý mladý (ne více než 15 let) panoš mě pustí dovnitř. Sice neumím z žádnou z těchto zbraní používat, ale přesto jsem muž. A který muž by odmítl šanci projít si královskou zbrojnici. Občas seberu nějakou zbraň a čistě pro potěšení s ní párkrát máchnu a potom jí zase vrátím nazpátek. Když mám dost hraní si s exempláři, které jsou někdy víc šperky než vraždícími nástroji. Nakonec si přece jenom uzmu dvojici dlouhých loveckých nožů z překládané oceli. Prostě jsem nemohl odolat. "Řekni tomu muži co zodpovídá za výpravu ke kruhy smrti co jsem si odnesl. Neměl by to být problém. Kdyby ano vyrovnám se s ním." Vyřídím panošovy instrukce. (Později jsem se od velmi mrzutého žoldáka dozvěděl, že je to prvotřídní trpasličí práce. Jeho mrzutost pramenila z toho že vyfasofal jenom jídlo. Ale znáte věřte žoldákovy. Jsou zvyklý odnést cokoliv co není přibitý.) Zbytek dne jsem strávil zím, že jsem jen tak ledabyle procházel město. Sem tam jsem se zastavil v nějakém obchodě nebo u nějakého stánku. Navštívil jsem místní svatyni i nádhernou galerii soch... Zmiňovat celý seznam památek by bylo nanejvýš nudné. Do hradu jsem se vrátil v pozdních večerních hodinách po návštěvě příjemné hospůdky s batohem plným trvanlivého jídla. Ráno mě vzbudil sluha decentním zaklepáním na dveře. Jen jsem něco zabručel a požádal aby mi přinesl něco k jídlu. Po chvíly dohadování o mojí hodnosti a míře hostitelovy pohostinnosti se nakonec podvolil. Místo reprezentativní modré řízi, kterou jsem na sobě měl předchozí den jsem na sebe oblékl jednoduchou modrou tuniku, těžký kožený kabát, a kožené kalhoty. Pochvy s nožisi připnu k pásku aby byly k použití když budu potřebovat useknout část lesního porostu nebo něco podobného. Vypadám spíše jako cestující měšťan nežli mistr kruhu. Dopřeji si svojí těžko vymluvenou snídani. Vezmu hůl, která jako jediná rozbíjí můj ryze praktický měšťanský vzhled. Cesta ke kruhu je krátká a nudná. Možná víc nežli bych si v duchu přál. Vstoupily jsme do kruhu. Zmocnila se mě silná nevolnost. Cítil jsem magii. Hodně silnou magii. Ta nevolnost je mi zvláštně povědomá. Ano už jsem to zažil když jsem se přemisťoval spolu s jedním čarodějem. Nežli stihnu myšlenkový pochod dokončit všechno je pryč. Porozhlédnu se kolem a snažím se zjistit kde to jsme. Moře? Jsme někde u jižních ostrovů? Počkat to světlo je nějak divné. Cože? Dvě slunce? Četl jsem knihu o cestovaní dimenzemi. Kdo a proč aktivoval ten portál až sem? Alexandřině rádoby sarkastické poznámce nevěnuji ani část své pozornosti. |
| |
| Už ste sa stačili zorientovať. Alexandra Hľadala si Valona no nevedela si ho nájsť. Rozhodla si si to namieriť k lesu. Keď si bola na polceste obzrela si sa za Morgenom a ten otváral ústa ale nič si nepočula. Počkala si naňho a keď prišiel k tebe snažila si sa niečo povedať, no tiež bol asi hluchý. Prišiel k tvojmu uchu a zakričal z plných plúc. Nič. Vyskúšal to ešte raz a zrazu si počula všetko čo by si počula dovtedy, až na to že to bolo naraz. Morgen Kým si sa spamätal z okolia Alexandra už niekam išla. Kričal si no ani nespomalila. Keď sa otočila vyčítal si jej aká je nezodpovedná. No nič nevravela, vtom otvorila ústa ale zvuk nebolo počuť. Prišiel si k jéj uchu a z plných plúc si zakričal. ani ju nemyklo. Vyskúšal si to zase a v tom sa ti do uší dostal všetok zvuk ktorý by si bol dovtedy počul. (začali ste o tom debatovať a pomali ste išli k lesu s domienkou, že tam nájdete Valona) |
| |
| Cesta Že mi Valon chybí zjistím ve chvíli, kdy se přestanu rozhlížet. Vzhlédnu k nebi doufaje alespoň k náznaku, kam by mohl letět. Kde tě zase mám. Mohl do lesa.. Zamumlám si a pohlédnu krátce na společníka. Pak vyrazím cestou k lesu. Cosi mě v půlce cesty donutí se otočit. Když se ohlédnu a podívám na Morgena, všimnu si, že sice plácá pusou, ale nic neslyším. Počkám na něj. Jakmile dorazí, cosi se mi snaží říct, no jen horlivě otevírá ústa. Jdu najít Valona, zmizel. Sice řeknu, ale žádný hlas, ani nic. I mi křičel do ucha a taky nic, no ale za chvíli se ozval konečně i hlas a po křičení do ucha uskočím, jak jsem se lekla a zacpu si ucho. Probůh, co to bylo? Zeptám se mága doufaje, že má racionální vysvětlení. |
| |
| Cesta "Myslím, že jsou to jenom anomálie s cestováním mezi dimenzemi." Ukážu nahoru na oblohu kde jsou dvě slunce. "A museli jsme cestovat do velmi vzdálené dimenze když je natolik odlišná od té naší. Mezi těmi podobnými se cestuje snadněji a lepší mágové k tomu nebudou ani potřebovat portál. Podle mého názoru se podobné věci budou dít ještě chvíly. Zlepší se to když se vzdálíme od místa kde jsme se objevily. Nebo dobou, kterou tady strávíme. I když tomu bych se chtěl spíše vyhnout. Pokusím se zlehčit můj vědecký monolog střízlivým úsměvem. "Měli bychom to tady prozkoumat. Postáváním tady na pláži toho už víc nezjistíme." |
| |
| Cesta Proto já jdu do lesa.. Najít Valona a rovnou zkoumat. Pokrčím rameny a tak vlastně skončím ten rozhovor, kterému vlastně rozumím jen málo. Proč jsem si nemohla vybrat za společníka zvíře, které běhá po zemi. Povzdychnu si a pokračuji v cestě k lesu. Cestou sleduji oblohu a místy i zem ve snaze zahlédnout i třeba jen náznat živočichů na tomto místě. |
| |
| Cesta (dodatek) Jdu pomalu k lesu a rozhlížím se kolem. Na moment se ohlédnu k mágovi, pak se znovu podívám ped sebe. Co tě vůbec vedlo k tomu se přidat na výpravu? Zeptám se ho a když dojdu k hustému porostu, zastavím se a jen nahlédnu do něj. Kromě toho druhého slunce je to tu opravdu jako doma. Prohodím jen tak a vkročím hustým porostem do lesa. Když se za mnou zavře keř, udělám pár kroků stranou a znovu se rozhlédnu. Shlédnu na zem. Cosi na zemi mě zaujme, připomíná to stopu po tvorovi. Udělám krok k tomu a sehnu se, abych si to prohlédla z blízka. Takže to tu moc mrtvé nebude. Zamumlám si tiše a vzhlédnu od stopy kolem. V podřepu se rozhlédnu kolem dokola. Když se znovu narovnám, otočím se zády k lesu a čelem ke křoví, kudy jsem prošla. Kde je ten staroch. Zamumlám si potichu pro sebe. |
| |
| Jdu za Alexandrou. Tvrdí, že jí vychovaly vlci a veverky. Nebo to byly jená zvířata? To je fuk. Jestli je na to tom jenom jiskřička pravdy je lepší se držet za ní a nechat průzkum lesa na ní. "O tom jsme se už jsme se bavily. U snídaně když jsme se poprvé viděly u té snídaně kde nám daly základní informace." Povzdechnu si. Nemůžu čekat, že někdo udrží krok z cvičenou myslí mága. Ihned tu myšlenku zavrhnu je příliš sobecká a urážlivá. "Poslal mě sem kruh vody." Zvednu mojí modrou okovanou hůl s jemně světélkujícími symboly představující runy na zpevnění hole stejně tak dekorativní vyobrazení elementu vody. Temně modrý kov je též nezaměnitelný. "Potřebovaly někoho kdo prozkoumá ten portál. Zjistí kam vede kolik je v něm energie..." Chystám výčet atributů a věcí, které je třeba vyzkoumat zkontrolovat a ověř, ale zavrhnu to. Už při předchozím pojednání o tom co se tady děje jsem si všiml, že vlastně neví o čem to mluvím. Proto jsem se rozhodl neplýtvat slovy. Nepotřebuji se před ní předvádět a vypadat chytře. Místo toho pokračuji v jiném bodě příběhu. "Prostě na to potřebovaly dobrého člověka. Vybrali mě a řekli mi, že tohohle úkolu se mám zhostit já." Řeknu to naprosto klidně. Jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Je jasné že na tomhle rozhodnutí mi nevadí a je mi lhostejné. Kdyby to nepadlo na mě stejně by mi to ani v nejmenším nevadilo. "Ale ty jsi mi neřekla proč jsi se přidala na tuhle výpravu. Upřímně nevím proč by člověk žijící v lese chtěl na oficiální královskou výpravu. Kvůli penězům určitě ne. Kdyby jsi je potřebovala můžeš okrást nějakého kolemjdoucího v lese nebo prodat maso a kůže.... Arr promiň přemýšlel jsem nahlas. Příště si dám pozor. Je to jistý druh profesionální deformace." Snažím se situaci zlehčit úsměvem. |
| |
| Cesta Morgen mě upozorní, že na to jsem se už ptala. No jen nd tím trochu zkřivým nos. Tak to se omlouvám, že se ptám podruhé. Řeknu, když skončí svůj monolog. Při cestě lesem se rozhlížím kolem. Když se zeptá on mě, docela mě zarazí ta poslední část věty. To fakt vypadám jako zloděj? Ohlédnu se k němu po cestě. Máš štěstí, že nejsem tak urážlivá. Ušklíbnu se a otočím se znovu dopředu. Jen tak mimochodem, jsem jenom hraničář. Zasměji se a vzhlédnu krátce k nebi. Viděla jsem pár skupin vojsk jít tam, ale nikdy se nevrátili. Byla jsem docela dost zvědavá, kam se vůbec poděli. Pokrčím rameny. Jo a.. Pokud se jedná o chudší sortu tak se podělím i zadarmo doufaje v to, že to třeba jednou oplatí. A na někoho s hodně těžkým měšcem jsem v tom lese nenarazila, an by kolem sebe neměl ochranku, která tasí meč už jen když kolem proběhne zajíc. Dodám ještě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
 | soukromá zpráva od Erkan pro Když se Valon rozpovídal o Alexandře tak jsem si pohodlně lehl do své temné jeskyně a poslouchal příběh.. Zajímavý příběh.. A také je zajímavé co všechno udělají lidé pro peníze.. Dokonce riskují svůj život.. To nikdy nepochopím pomyslím si. Poté co to Valon dopovídá zeptám se ho: "Valone co se stalo že jsi byl omráčený?" začne mně svědět ocas a já se snažím kousáním ty blechy vyhnat.. Jakmile svědění přestane ještě se zeptám Valona: "Chceš se vrátit k té tvojí Alexandře a nebo chceš ještě nabrat síly? Můžu jít něco ulovit.." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Erkan pro Jakmile Valon odletí na lov, mně se nechce zůstávat sám v jeskyni a tak se jdu porozhlédnout kde by mohla být Alexandra... (Teď nevím co bych napsal.. :) ) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Uvidíš ju na kraji lesa. Nie si si istý či to je ona a tak ich len pozoruješ a ALEXANDRA ty máš ten pocit že ta niečo sleduje |
| |
| Les Morgenova mlčenlivost mi sice nevadí, ale když už teda tu je, mohl by nějak projevit život. Pokračuji lesem dál a rozhlížím se kolem. Čím víc nás obklopují stromy a keře, tím ůř se mi daří krotit pocity, že nás někdo pozoruje. Na lesní cestě se zastavím a čekám, až mě Morgen dojde, při čemž se rozhlížím kolem dokola. Se zvláštním pocitem se otáčím kolem a i když si majitele oněch nevšimnu, jen instinktivně položím ruku na meč, ale jen kdyby náhodou. Ach ten staroch se plíží pravdu pomalu. Povzdychnu si tiše a čekám na místě. |
| |
| soukromá zpráva od Erkan pro Netrvalo to dlouho a z lesa uvidím na kraji lesa dvě postavy, jedna vypadala jako ta žena z popisu Valona a vypadalo to že o mně ví a nebo že cítí že ji někdo sleduje, takže se co nejnápadněji přesunu do křoví odkud pomalu vyrazím zpět do své jeskyně.. Cestou sleduji jestli není Valon někde poblíž kdyžtak se k němu přidám po cestě zpět.. A ještě pokud uvidím cestou nějakého zajíce tak se vydám jej ulovit.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Erkan pro Počkám až Valor dožere myš a pak se jej zeptám: "Můžeme už vyrazit za Alexandrou? Mám pocit že jsem ji viděl kousek odsud na kraji lesa.. Vypadala tak jak si mi ji popisoval.. Ale doprovázel ji jeden muž tak si nejsem jistý.." Jestli bude Valor souhlasit vyrazíme na místo kde jsem Alexandru viděl naposledy.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| Les Když ten otravný pocit zmizel a znovu spustím ruku volně. Morgen se někde zase fláká, třeba našel super bezv a bylinu, kterou si musí utrhnout. Nechci moc utíkat dopředu, tak na něj čekám a jen se rozlédnu kolem. Jakmile zaslechnu známý šum křídel, ohlédnu se tím směrem a konečně si oddychnu, když vidím svého orla. Tady jsi.. Nastavím mu předloktí, aby mohl dosednout. Všimnu si i čtyřnového obyvatele zdejšího lesa, na kterého se zaměřím pohledem během chvíle, kdy mi Valon sděluje svůj zážitek a že mu onen vlk pomohl. |
| |
| Les: Nečekal jsem že Valor vyrazí jako šíp, ale on to udělal a já jsem jej s pár sekundovým zpožděním následoval.. Chvíli cestujeme lesem a pak se mi Valor ztratí... Po chvíli doběhnu až na kraj lesa kde jsem prvně viděl Alexandru a ona tam byla znovu a na její ruce seděl Valor a vypadalo to že spolu komunikují.. A teď jí říká aby mně zabila.. minulost už mě naučila nikomu nevěřit a proto jsem se během chvíle otočil a pomalu jsem běžel zpátky k jeskyni.. |
| |
| Les Překvapí mě vlkova reakce, no chvíli přemýšlím, ale nakonec, i když budu vypadat jako idiot, na něj zavolám. Počkej.. Nikdo ti nechce ublížit. Zavolám za ním, ale pokud si to sám nerozmyslí, stejně se nezastaví. |
| |
| Les: Už jsem se chystal na lov, ale pak jsem uslyšel slova od Alexandry.. Otočil jsem se a rozhodl jsem se že to pro jednou zkusím.. Pomalu jsem se přibližoval pořád připraven utéct.. "Já jsem Erkan.." [/b[/i]]ozve se Alexandře v hlavě. |
| |
| Les Teď budu vypadat jako největší idiot. Nechám přelézt Valona na rameno a ruku opět svěsím. Těší mě, Alexandra.. Představím se prvně. Chci ti poděkovat za Valona. Pousměji se a sednu si do podřepu. |
| |
| Les: Příjdu zase o pár kroků blíž. "Není zač..." Podívám se na Valona jak klidně sedí na rameni a bojím se o trochu méně, ale v minulosti se mi to nevyplatilo tak proč by mělo teď? Jdu na pouhých 5 kroků od ni a zastavím se.. |
| |
| Les Ty jsi tu sám? Kde máš svou smečku.. Zeptám se ho a pozoruji. Místy se rozhlédnu kolem, asi jen, jestli se už doplížil Morgen. |
| |
| Les Chvíli uvažuji zda ji mám říct původ mého strachu ale pak si řeknu že ano: "Ano sám... Celou smečku mi vybili lovci kvůli kůži.." Proč bych jí měl věřit že mi neudělá to samé jako jiní? Snažím se tu myšlenku zahnat.. |
| |
| Les To mě mrzí. Řeknu stručně a sednu si na zem. Teď jsem prakticky stejně vysoká, ale stejně se mu nedívám dočí, aby ho to moc nedráždilo. |
| |
| Les Když si sedne na zem uvědomím si že i kdyby došlo na boj bych vyhrál bych protože už nemá svou výškovou výhodu a tím ze mě skoro opadne strach a já už se přiblížím na dosah ruky a začnu ji očichávat a budu doufat že to Valonovi nebude vadit.. |
| |
| Les Sleduji vlka a nehýbu se, aby se nějak nelekl a případně na mě neskočil. Kterým směrem jsou lidé.. Zeptám se ho po chvilce, jelikož by to mohl vědět. |
| |
| Les: Chvíli se zamyslím zda jsem v poslední době viděl lidi, ale nevzpomněl jsem si.. Dlouho jsem nebyl daleko od jeskyně takže nevím.. Pak jelikož si myslím že už mi nebezpečí nehrozí si lehnu a pomalu začnu pohupovat ocasem.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| "Kam zase zmizela? To nemůže chvíli počkat? Snad chápe, že né všechny nás vychovaly verky..." "Tady si. Musel jsem zkontrolovat jednu magickou anomálii. Nakonec se ukázalo, že nejde o nic důležitého. Jenom zdejší rostliny a obecně okolí vyzařují odlišnou auru. Zmátlo mě to... Ale prověřit jsem to musel. Nejsem tady na výletě." Neodpustím si nakonec malé popíchnutí. Obejdu sedící Alex. První myšlenka když uvidím vlka se vztahuje k tomu jaké kouzlo použít na jeho zneškodnění. Ale nevpadá to že by jí nějak ohrožoval. Proto se rozhodnu od svého záměru upustit. "Možná je lepší hraničář nežli jsem si myslel. V neznámém prostředí ochočit zvíře tak rychle. Jen doufám, že ho nebudeme zase muset hledat." "Koukám, že orel s našel můžeme pokračovat? Zatím jsem ještě ani nezjistily kde se to nacházíme. Mimochodem už jsi dala našemu novému společníkovi jméno?" Otázka zní upřímně a mile takže je jasné, že mi pár detailů ušlo. |
| |
| Morgen Jakmile zaslechnu Morgena, vzhlédnu k němu. No sláva... V jakém houští jste se zasekl. Zasměji se a vstanu ze země. Na jeho vystvětlení jen s pousmáním kývnu hlavou, než se Morgen zmíní ovlkovi, jako našem společníkovi. Nejsem si jistá, že by náš společník.. Jmenuje se Erkan. To on našel Valona na louce a pomohl mu. Kývnu a na moment se podívám ještě vděčně na Erkana, než zpět na Morgena. Jeho smečku vybili kvůli kůži. Dodám ještě. A ochočenýí, stále je to divoké zvíře, takže nedoporučuji ho nějak provokovat. Pokrčím rameny. |
| |
| Nový příchozí: Jakmile přijde ten druhý muž můj instinkt mi radí abych byl připraven.. Zdálo se mi že přemýšlí jak mně zabít. Proto vstanu, přikrčím se, začnu vrčet a odhalím zuby. Pozorně sleduji muže Poté odstoupím tak 5 kroků od onoho muže který vypadá jako mág.. "Kdo je to?!" ozve se v hlavě Alexandře.. Trochu se uklidním když spolu začnou mluvit, ale zdálo se mi že mluví o mně a to mně znepokojilo.. Te%d už nesleduji mága ale Alexandru a čekám na vysvětlení.. |
| |
| Erkan Erkanova reakce mě sice trochu zaskočila, no když se zeptal, podívám se krátce na Morgena, co zrovna dělá, pak shlédnu na vlka u nás. Jenom klid. Je to přítel. Sdělím mu a znovu pohlédnu na Morgena. Kudy budeme pokračovat teď? Po cestě? Zeptám se již Morgena. |
| |
| "No na pláži jsem neviděl žádné budovy ani nic v magické auře toho místa nenasvědčuje tomu, že by tam bylo něco zajímavého. Takže ano nejlepší bude jít po cestě. Ty většinou vedou na konkrétní místa. K lidem předpokládám. A lidí už se můžeme doptat kde jsme to vlastně skončily. Když přidáme možná se k nim dostaneme než padne tma. Upřímně nerad bych nocoval venku nejsem už nejmladší... Můžu si ho pohladit?" Dodám po chvíli a váhavě natáhnu ruku k vlkovi. Jsem trochu nervózní takže ruku přibližuji velmi pomalu a jsem připraven jí po jakémkoliv vlkově nesouhlasném projevu stáhnout pryč. |
| |
| Erkan Nevím.. Nejsem si jistá, že by byl hladící typ. Pokrčím rameny a pokračuju. Fajn.. Po cestě teda.. Kývnu a shlédnu na Erkana. Tak možná raději ne, nevím, jak by se zachoval. Ohlédnu se na cestu. |
| |
| Čaroděj: Alexandra se na mně občas dívá zatímco mluví s tím mužem.. Ani to že řekla že je to přítel mi nepřidalo moc na důvěře jemu.. Škoda že jim nerozumím. A jelikož nemám co dělat tak ze mně opadne i ta naštvanost a tím pádem už ani nevrčím ani nic podobného. Ale když se na mně oba dva podívají a ten mág ke mně vztáhne ruku tak už to nevydržím a bez varování chňapnu jen pár centimetrů od jeho ruky a začnu vrčet.. Nemám v plánu jej zranit nýbrž dát mu varování. Co si myslí? Vidí mně pár sekund a už mně chce pohladit?! A poté pošlu Alexandře: "Řekni mu ať se o to už nezkouší nebo kousnu dále.." a k tomu zlověstně zavrčím.. |
| |
 | Les Už pár dní se jen tak poflakuji v lese. Proč taky ne? Les nabízí spoustu jídla, potůčky vody kolik hrdlo ráčí. V některých případech i šatstvo. Například vlčí kůži. Ta je cennou trofejí pro nejednoho lovce... A jak se tak toulám lesem, ptáci i zvěř jsou mými společníky, vnímám klid a pokoj lesa. Zde jsem c bezpečí. Najednou ale cítím rozdíl. Je jasně patrný a s každým krokem vpřed se zvětšuje má nejistota. Co to je? Něco je jiné, něco je špatně. Jdu dál. Jdu opatrně, tiše a ostražitě. Zkrátka tak aby mě nikdo neviděl. Zanedlouho už jsem zpozoroval nějakého muže. Vypadal trošku starší, nenechám se ale mýlit, o to on určitě bude moudřejší. Chtěl bych se k němu hned vydat a navázat konverzaci, nějak mu pomoci, stejně nemám co dělat. Rozhodl jsem se ale nejdříve ho chvíli sledovat, abych si mohl být o trošku víc jistější, že mi od onoho muže nebude hrozit bezprostřední nebezpečí. A tak se nějakou dobu držím za ním. Udržuji si dostatečnej odstup, schovávám se ve stínech stromů, postupuji skryt tak, aby si mě nevšiml. Zanedlouho se ten podivín shledá se svými přáteli, pokud můžu soudit. Chvili skupinku sleduji. Zrak mi několikrát padne na onu dívku. Evidentně na delší dobu, než je zvykem. "Kdo to asi může být, co tady chtějí?" kladu si otázky. Vidím jak se muž (Morgen) snaží pohladit toho pejska. Určitě nebudou zlí. Rozhodnu se vystoupit ze stínu stromů a zjistit víc. Aby se mě ale nelekli a nereagovali příliš zbrkle, hystericky a nebezpečně, pěkně se nejdřív postavím a šlápnu na nějakou větev, to aby si mě všimli. Pak ostražitě přijdu trošku blíž, ruce mám tak, aby nás na ně pěkně viděli. "Zdravím. Viděl jsem vás v lese a napadlo mě, že byste mohli potřebovat nějakou pomoc, možná něco k jídlu a pití... A taky - co lidé, jako vy, dělají v těchle končinách? " ptám se přátelsky. ___________ Popis: Je mohutný, ale menší postavy, opálený. Nosí na sobě dlouhý kabát, který je jakoby o dvě čísla širší. Širší, nikoliv delší. Rukávy mu jsou akorát po dlaně, ale jsou tak široké, že by se do nich vlezl zajíc. Má hnědé a rovné vlasy, které mu trčí přes uši a padají mu až do obličeje, ale ty většinou nikdo nevidí, protože ve společnosti, kterou nezná, má přes hlavu přetaženou kápi. Na levé tváři má jizvu, taky nikdo neví, kde se tam vzala, ale to Karthius samozřejmě nikde neříká, a dělá si z toho spíš srandu se slovy „Pral jsem se s medvědem.“ Další jizvu má na boku, kde se kdysi zranil. Táhne se od podbříšku až pod paži na jeho pravé straně. Jeho oči jsou světle, až moc světle modré. Ovšem jak už jsem dříve napsal, pro cizí lidi je vzácnost vidět jeho obličej, který před světem skrývá kápí, která mu sahá až do obličeje. Vypadá to, jako by nechtěl, aby jeho obličej spatřilo světlo světa. Při chůzi si počíná lehce a obratně, v pravé ruce drží hůl. |
| |
| Vlk se ode mě očividně nechce nechat pohladit. Když mi chňapne po ruce instinktivně trhnu rukou pryč. Jenom se usměji a pokrčím rameny. Nejsem sebevrah abych ho dál obtěžoval. Jen doufám, že Alex má dost soudnosti a ten vlk se nepokusí mě zakousnout ve spánku. Za mnou křupne větev. Moje reflexy nejsou natolik rychle jako za mlada, ale přesto se dle mého názoru stihnu otočit docela rychle. "Já jsem mistr Morgen z kruhu mágů vody." Představím se velmi formálně. Pozvednu o pár čísel mojí temně modrým kovem okovanou hůl se spoustou vyrytých symbolů. Proč to vlastně dělám? Jsme úplně v jiném světě. Možná tady žádní mágové neexistují nebo jsou postaveni mimo zákon jako v některých vzdálenějších zemích u nás. Nu musím v té hře pokračovat když už jsem začal." "Tohle je moje sličná společnice Alexandra, královská hraničářka." Ukážu jejím směrem. "A tenhle vlk je Erkan. Radil bych ti aby ses ho raději nepokoušel pohladit zřejmě to nemá rád." Mírně se usměji aby bylo naprosto patrné, že se jedná o vtip. "Přicestovaly jsme za jistou oficiální záležitostí království." Veškerou pozornost, kterou si nežádá zdvořilý rozhovor věnuji špiclování uší abych zjistil jestli to není past a někdo není schovaný kousek od nás. Nejsem nějaký zapšklý dědek, který by na všem hledal něco špatného, ale nedožil bych se takového věku kdybych nebyl opatrný. "Děkujeme ti rádi přijdeme jakoukoliv pomoc. Přicestovaly jsme opravdu z daleka. Máme za sebou dlouhou cestu a ...nu je mi to trochu trapné, ale zabloudily jsme. Mohl bys nám ukázat směr k nejbližší obci? Velmi by nám to pomohlo." Držím hovor stále na velmi slušném až formálním rozhovoru a čekám jestli se něco nesemele. |
| |
| Rozhovor Erkanova reakce mi přišla zbytečná, přesto ho chápu. Když se ozve křupnutí větve, ohlédnu se oním směrem. Morgen se ujme slova, takže je to dobrý. Valon na rameni nervózně zamává křídly, takže ho jen uklidním pohladím pod zobákem a dál přihlížím dění. Když se zmín mě, jen mírně kývnu hlavou a rozhlédnu se kolem. Neruším Morgena v rozhovoru s cizincem. |
| |
| Mnoho lidí: Rozhodně po mém varovném chňapnutí mně onen mág už neotravoval a já jsem tím pádem spokojený.. Ale to trvalo jen chvíli další příchozí muž zase s holí šlápl na větev a já jsem se instinktivně přikrčil a nachystal kdyby došlo na boj.. Poté se Morgen začne bavit s nově příchozíma po chvíli na mně i ukáže aale já nevím v jakém kontextu a proto nevím jak reagovat a jsem pořád přikrčený. Naštěstí alespoň někdo není zapojen do hovoru a vypadá jím jen lehce znuděná a je to Alexandra. Ta si jen hladí svého orla. Příblížím se dost blízko k Alexandře normálně se narovnám a pomalu pohupuju ocasem ze strany na stranu.. |
| |
| Hraničářka, mág, pejsek "Zdravím tě, Morgene, i tebe, Alexandro. Mně říkají Kart." Při mých slovech se ze zdvořilosti malinko ukloním hlavou. "Královská hraničářka? Mají krále? To je takovejten chlap co si myslí, že všemu velí, má hodně jídla a i žen? Ten zloděj, který si přivlastní co chce a přitom bydlí ve špinavém městě?... A co se týče jí samotné... Sličná? Velmi sličná... Ale proč se mi zdá že se na mě dívá tak vražedným pohledem? Určitě přemýšlí, jak by mě zabila, kdyby se jí něco nelíbilo. A mág? Chová se slušně tak co...a snaží se vtipkovat, snad to bude dobré.." Usměju se, jsem rád za dobrý začátek. "Oficiální záležitost království? To jsem zvědavý, co to bude..." "Dobře, po dlouhé cestě vám určitě přijde vhod tohle, sice už tam toho moc nezbývá,-" natáhnu k nim ruku s mou drahocennou medovinou "jen pijte opatrně, kdo není zvyklý, tomu by se mohla brzy točit hlava." Usměje se na oba dva, nebo na všechny čtyři? "No co jestli se trošku připijí, budu se cítit aspoň víc v bezpečí, jestli je někam povedu a budu je mít za zádí. " Přijdu ještě blíž k nim. "Mohu vás dovést do vesničky. Je to asi dvacet kilometrů odtud..." |
| |
| Cizinec Zdá se, že Morgen má mluvení v malíčku, takže proč mu dotoho kecat. Když se i cizinec představí, sklouznu pohledem na něj a shlédnu ho od hlavy k patě a zpět. Těší mě. Ozvu se ve chvíli Morgenova mlčení a mírně se pousměji. To je Valon. Ukážu na orla s bílou hlavou na rameni. Je mi divné, že je až tak přátelský, možná v tom něco bude, ale třeba se i mýlím. Rozhlédnu se kolem, mezi stromy a křoví, jestli tu náhodou nemá nějaké společníky, co číhají nedaleko, ale jelikož je Valon v klidu a Erkan taky, zřejmě ne. Nabídnutí medoviny odmítnu jen nataženou dlaní k medovině a zavrtím hlavou, po čemž se na chvíli podívám i na Morgena, potom zpět na Karta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| "Také mě těší. A doufám že mi Alexandra odpustí, že jsem zapomněl na Talona. A on mi snad také odpustí." Další strojený spíše formální úsměv. Nad nabízenou lahví se nepozastavím ani na chvilku. V poděkování kývnu hlavou a vezmu si jí od něj. Možná se mě snaží otrávit. Ale co by to bylo za blázna snažit se otrávit vodního mága tekutinou? Stejně nemám v plánu se napít. "Lidé často zapomínají, že jsem také býval mladý." Pronesu polohlasně. Zvednu čutoru k ústům a předstírám, že si dopřávám hluboký doušek. "Jedna z těch nejlepších co jsem kdy pil." I kdybych se skutečně napil ani jeden z nás by nevěřil, že mluvím pravdu. Vrátím mu pité zpět do ruky. Jestli v té medovině byl jed možná znejistí a my se dozvíme jakou hru to tady hraje. Jsou v téhle zemi všichni tak milý a pohostiní jako ty? Snažím se aby můje otázka zněla nenuceně, ale jestli je chytrý pozná v ní popíchnutí. "To je od tebe velmi milé. Rádi se od tebe necháme odvést do vesnice. ..A že jsem tak smělý co tady pohledáváš ty?" (Stejně touhle otázkou zjistím jenom jak dobrý je lhář). |
| |
| Les Sleduji Morgena, jak pije. Pak mi podává nápoj podává zpět. "Znám i lepší..." odpovím na jeho pochvalu, stejně mu nevěřím. "Nevím, jestli se mi to jen zdá, ale ten měch mi připadá stejně těžký, jako před chvílí. Nebo se mi to zdá? Myslím že ne... Tak buď nepil, nebo mi tam nějak naplival... Z toho už se nenapiji." "Ne nejsou tak pohostiní, jako já...asi k tomu mají dobrý důvod." říkám a při těch slovech mi v očích hoří nebezpečné plamínky, rukou křečovitě svírám svou hůl. Pak se ale uvolním... Na jeho další otázku odpovím nenuceně. "Jsem tady doma..." Mé oči se už ale upírají na Valona. "Máš moc pěknýho zvířecího přítele, Alexandro. Orli jsou prý jedni z nejchytřejších tvorů ve zvířecí říši. Jsou tak majestátní, jsou symbolem síly a moci, že? Třeba budeme kamarádi..." vytáhnu z jednoho vaku kousek masa, nabídnu mu ho a pak se ho pokusím pohladit po hrudi. Mám rád zvířata a ony mají rády mne. |
| |
| Les Pozoruji dvojici mužů a přemýšlím si o svém. To nevím, Morgene, jestli ti odpustí. Ušklíbnu se a pak ještě cosi dodám. Tedy.. Protože se ani nezlobil. Pak už zase mlčím. Když se Kart zaměří na Valona, začnu aspoň trošku dávat pozor. On si dělá přátele rychle.. Prohodím jen tak. Při nabídne kusu masa začne Valon plácat křídly, no podívám se na něj. Jenom klid. Řeknu mu a on otočí hlavu ke mě, pak si ale maso vezme a nechá se i pohladit. |
| |
| Saša "Vážně? To.máme něco společného, taky si dělám rychle přátele...Je moc hodnej. Asi musí mít moc hodnou paničku." Usměju se přátelsky a zadívám se do jejích očí, zatímco si ho hladím. Nejen hodná, i hezká panička! Pak jako by mě někdo vytrhl ze snu zamrkám a podívám se jinam... Měl bych zůstat ostražitý! "A tady vlk je tu taky s tebou?" Zeptám se nevinně |
| |
| soukromá zpráva od PPJ pro Smutné začátky Nový den.. Zrovna si se probouzela a na nebi už zářilo slunce. Z povzdálí se začli přibližovat kroky. Než si ale stihla cokoliv udělat, objevili se u tebe lidí ze skupiny, u které si do nedávna přebývala. Zvedli tě ze země a zamíří s tebou ke Smečce. Šli jste asi pět minut, celou cestu ti nic neřekli, ani slovo. Po příchodu jsi ale poznala, že je něco jiného. Pohybuje se tu jiná postava, moc sho neznáš, protože se kolem tebe míhal jen málo. Zastavili se u skoro neznámého a shodili tě na zem. Marine... Našli jsme ji nedaleko.. Podle všeho tam byla už nějakou chvíli a zřejmě nás i sledovala. Marin se zamračil a shlédl tě víceméně od hlavy až k patě a zpět. Odveďte ji a učiňte tak, ajk činíme vězňům, kteří žijí déle jak dvě hodiny. Pak už jen usedl na svou židli a Rick s Deanem tě zas zvedli a odvedli k jednomu provizornímu vězení, kde tě uvázali ke stromu a ještě zavřeli dřevěné dveře. Kolem tebe dokola nebylo nic, kromě ztvrdlé holé hlíny na zemi. První hodinu se nic nedělo, nikdo se ani u tebe nezastavil, až nakonec se otevřeli dveře. Znovu se objevil Dean, odvázal tě, nechal ti svázané ruce a odvedl zpět na vůdcem. Marin se tvářil opravdu důležitě. Když tě postavil před něj, zvedl se a udělal dva kroky blíž k tobě. Špehovat je neslušné, ale viním tě ze zrady Smečky. Mluví dost nahlas, kolem vás se srotili další členi skupiny. Tvým trestem bude život uvázaný u stromu. Zda-li tě někdy pustím, to ví Bůh. S těmito slovy se otočil a odešel. Dav se pomalu rozpouštěl a Rick tě odvedl zpět, kde tě znovu uvázal ke stromu. Poblíž ti nechal všehovšudy jen poloprázdný džbánek s vodou a opravdu tvrdý chléb. Tak to šlo čtyři dny. Jediné jídlo bylo krajíc suchého napůl tvrdého chleba ráno a maximálně dva doušky vody. Pomalu tě to vysiluje. Na začátku pátého dne si využila nepozornosti jednoho člena, který tě po "snídani" přivazoval. Když si ho zabila a uvolnila si ruce, nepozorně si se vyplížila ven a zamířila rychle pryč. Překvapil tě další muž, kterého jsi byla nucena zabít, protože měl v plánu všechny irmovat. Jsi unavená, vyhládlá a máš opravdu žízeň. Utíkáš hodně dlouho, až si doběhla k cestě. Celou dobu tě nikdo zřejmě nesledoval, ale na cestě si všimneš dvou mužů a jedné ženy s orlem na rameni a vlka u nohou. Vylezla jsi z poza houští a sesypala se na zem. Kromě slova "pomoc" jsi nestihla říct víc nic. |
| |
| Les Ano vážně. Kývnu a jen sleduji Karta. Asi jen hledám bubáka v místě, kde není. Když se zeptá na Erkana, krátce na něj shlédnu, než se podívám zpět na Karta. Ne není.. Prý je také místní. Pousměji se a pokrčím rameny. Valon se zřejmě hladit nechá, ale stejně po očku Karta sleduje. |
| |
| Les "No, vesnice je tamtudy!" vyhrknu když nemám už žádnou jinou omluvu na to, abych se na ní mohl dívat... "Pojďte za mnou. A dávejte si pozor, v lese nebývá vždy bezpečno. A držte se blízko mě, ať se neztratíte." řekne s úsměvem a vyrazí mezi stromy... |
| |
 | soukromá zpráva od Sarria pro Nový den, další hodiny hrůzy. Proletí mi hlavou při probuzení. Neochotně se vyhrabu zpod teplého pláště, který jsem ukradla jednomu rytíři (má vyobrazeny tři stříbrné lilie v rudém poli na sponě) a rozhrnu zbytky ohniště. Zcela ztracenou v myšlenkách mne najdou lidé ze Smečky, má rodina. Vedli mne nějakou chvíli a neobtěžovali se odpovědět na jedinou z mých otázek, byť se většinou týkaly jediného slova: Proč?! Přivedli mne před jednoho, který se k nám přidal nedávno, ale ani tak jsem si nevzpomněla na jméno. Ale pocit, že ho nemám ráda byl dost silný. Chová se jako vůdce, co se mohlo stát s Eliasem?! Vězňům, co žijí déle jak dvě hodiny... Tyhle slova mi ještě hodnou chvíli pulzovaly myslí, nechápu to. Smečka nebere zajatce, nejsme vojáci, nejsme nic takového. Zajatce nebereme... Nikdy! Dokonce jsem se zapomněla bránit, když mne přivazovali ke stromu, vždyť to jsou mí nejbližší! Má rodina! Nechali mne v provizorním (nebo aspoň tak vyhlížejícím) vězení několik dlouhých desítek minut, nic jsem nemohla pochopit. Odvedení za Marinem, nejspíš novým Alfou, když si ponechám terminologii Smečky, jsem vnímala jako vysvobození. O to víc mne překvapila slova o zradě. „Smečku nelze zradit! Ty to víš!“ Promluvím nejdřív tiše tváří v tvář tomu obvinění. „Nejsi král, nejsi velitel! Jsme tady všichni bratři! Jak dlouho jsi umíral ty? Jak?!“ Vykřiknu, jeho slova o životu uvázaném u stromu neslyším, děs mi zaplavil nitro. Děsím se toho, v co se mění Smečka, má Smečka. „Kde je Elias?!“ Naposledy vykřiknu, ale to mne již odvádějí zpátky ke stromu. Dívám se do známých tváří, které se klopí k zemi a mlčí. Jak jinak, že? Chlad z omrzlých zápěstí skoro nevnímám, nedokážu už ani vnímat vlastní projev strachu. Čtyři dny, celé dlouhé čtyři dny mne drží spoutanou u stromu s pár doušky ledové vody a sousty chleba, kterým by se dalo zabíjet. Pátý den však přijde změna. Snad nějaký nováček v našich řadách. Nechtěla jsem mu ublížit, tím míň ho zabít, ale nešlo to jinak, chráním tak ty ostatní! Rychle jsem posbírala své věci a vypařila se do noci, ale po cestě ven jsem narazila na dalšího muže od nás. S těžkým srdcem jsem položila jeho bezvládné tělo na zem, aby jej nemuseli dlouho hledat a rozběhla se pryč. Delší lovecký tesák, co mu vzala mne bolestivě tlačil do boku, ale bolest mi nikdy moc nevadila. Jak jinak taky, když člověk žije třetinu života se Smečkou. |
| |
| Záchrana? Běžím, snad již celé hodiny. Tělo zesláble celými dny hladovění nechce moc poslouchat, ale stále tvrdohlavě kladu noho před nohu. Jazyk se mi lepí na patro a v břiše již ani nekručí, snad již stravuji sama sebe... Utíkám, před Smečkou, sama před sebou a před ledovými výhonky strachu stravujícím okolní rostlinstvo. Plášť se mi plete pod nohy, tesák mne tlačí do boku a malý kožený vak, kde mám věci vhodnější pro dámu, mne řeže do ramene. Cesta se předem mnou naráz zjeví spolu s postavami tří postav a jednoho zvířete, snad psa, u nohou jedné z nich. Jak se přibližuji objevují se další podrobnosti, ale nějak se nedokážu přinutit se je vnímat. Vyřítím se z houští, pohlédnu na ně očima opilce a blázna, ze rtů mi splyne tiché „Pomoc!“ a složím se na zem kus od nich v blaženém bezvědomí. Zobrazit SPOILER  |
| |
| Divný blázen Jen s pokývnutím jsem zamířila za Kartem, když mě ale nakonec cosi donutí zastavit,. Z křoví se vypotácí dívka a prakticky za chvíli se složí na zem. Nejdřív se podívám na ní, potom na vzdalující záda Karta, ale odejdu k Sarrii. Položím batoh s čutorou na zem a kleknu si k ní. Sundám jí přebývající věci na ní, tj. batoh a tesák, který položím stranou. Když ji otočím na záda, jejím batojí podepřu hlavu. Slečno? Sice nevím, co je zač, ale nenechám ji tu přece umřít. Valona, orla, pošlu jedním gestem bokem. Ten se usadí na stromě nad námi a sleduje dění dole. Vezmu svou čutoru s vodou, odzátkuji ji a zvednu dívčinu hlavu, po čemž jí naliiji trochu vody do úst. |
| |
| Malá neznámá Už jsem na odchodu, chci ke odvést do vesnice. Přesně to byl můj plán. Najednou ale cítím, že je les neklidný. Není to nic, co by bylo přímo cítit ve vzduchu, jako třeba cukrová vata. Je to něco, co cítíte hluboko v duši, někde tam uvnitř sebe, když tu žijete opravdu dlouho. Otočím se a vidím nějaké stvoření, jak padá na zem. V mžiku je u něj hraničářka, pak i já. "Je to nějaká dívka.." vydechnu překvapeně. Nebudu Saše zbytečně hrabat do práce. Naslouchám lesu, jsem ostražitý, hledám jakoukoliv abnormalitu, která by mohla upozornit na možné nebezpečí. Bohužel teď musím vložit důvěru do rukou těchhle podivínu, kterým, ačkoliv oplývají šarmem sebevíc, ještě moc nevěřím. On první dojem se jen tak nesmaže. A oni ani ještě neměli možnost dokázat, že mi nohy nepodrazí. "Není zraněná?" mířím svou otázku k hraničářce a dál stojím vedle nich na stráži. |
| |
| Dívka Vypadá to, že ne. Tedy alespoň nic vnějšího.. Odpovím Kartovi a znovu zavřu čutoru a položím stranou. Nebylo by od věci se dneska večer zdržet v lese, s tou dívkou v bezvědomí daleko nedojdeme a možnému pronásledovateli ji tu jen tak nenechám. Podívám se nejdřív na Morgena, protom na Karta.Takže pokud bude chtít Morgen pokračovat v cestě, jděte, já se zdržím s ní. Pokusím se pak dívku zvednout ze země. Karte, pomož mi, prosím, přesuneme ji z cesty dál mezi stromy, kde se rozdělá oheň.Požádám mladíka, když stojí poblíž a vzhlédnu k Talonovi, kterému jen kývnu a ten odlétne. |
| |
| Tábořiště "Já ji vezmu, je malinká..." nabídnu se a sundám si kápi, to aby se nelekla, kdyby se probrala. Vezmu ji do náruče a jdeme hledat vhodné tábořiště mimo cestu. "Zůstanu tu s vámi, když dovolíte. Neměl bych čisté svědomí, kdybych vás tu nechal samotné, navíc já vesnické prostředí zrovna nemusím..." prohodím, zatímco hledáme tábořiště. Dál jsem ale ostražitý a pozoruji okolí. |
| |
| Tábořiště Fajn. Kývnu, posbírám své a její věci a zamířím za Kartem. No dobře... Aspoň nás na noční hlídání bude víc. Pokrčím rameny a jdu za ním. Valon se za chvíli vrátí a zasedne zpět na mé rameno. Chvíli se na mě dívá, než pak začne sledovat cestu. |
| |
| Tábor Jdete ani ne čtvrť hodinky a dojdete na travnatou mýtinku,která je krytá stromy a keři z obou stran. Mezitím, co se Alexndra postarala o ohniště, Valon usadil na stráži na větvi stromu a Erkan s Morgenem se porozhlédli kolem dokola, Karthius našel bezpečné místo blízko oniště pro Sarrii a položil jí na zem. Půjčil jí i svou deku. Začne ochu foukat, ale není to nic moc. Kolem vás šustí stromy a je tak těžké zaslechnout případné návštěvy. |
| |
| Tábořiště Sednu si na bobek blízko Sarriiny hlavy, zády k větru, abych jí nefoukalo do obličeje a chvíli si dovolím vypustit. Zadívám se mladičké tváře... "Co tě sem asi přivedlo? Proč jsi tak otrhaná? Co jsi zač?" kladu si otázky, na které bych moc rád znal odpovědi. Stejně se mi do hlouby srdce vkrádá nejistota, že se může něco stát, že nám hrozí nebezpečí. Už by se mohla vzbudit. A vysvobodit mě z těchto tajuplných úvah. Znovu zafouká vítr, to mě probudí. Zachumlám se do svého kabátu a natáhnu ruku k Sariině dlani. |
| |
| soukromá zpráva od Karthius pro Postupuji ale opatrně, kdybych zjistil, že je kouzlo příliš náročné |
| |
| Tábořiště Rozhlížím se cestou kolem a pomalu mířím za Kartem, který to tu zná. Zřejmě. Po příchodu na mýtinku se nejdřív rozhlédnu kolem, než položím věci na zem. Pošlu Valona s pokývnutím hlavy nahoru, na strom a dám se do přípravy ohništ, od kamenného základu až po donášku dříví z okolí. Když začne trochu foukat, začnu se víc rozhlížet kolem, jako bych čekala, že někdo z cizinců za chvíli dorazí. Po přípravně ohniště, kdy už stačí jen rozdělat oheň, se ohlédnu ke Kartovi se Sarrií. Nějaká změna? Zeptám se ho, když tak u ní sedí. |
| |
| soukromá zpráva od PPJ pro |
| |
| Tábořiště Po svém zjištění se mi uleví, také mě ale polije vlna úzkosti. "Odřeniny na zápěstí nevěští nic dobrého. Když byla tak zadýchaná, tak určitě běžela. A proč by asi běžela?" začínají mi docházet souvislosti. Jestli je něco nového? "Jo, nejspíš byla svázána a přiběhla k nám lapajíc po dechu. Kdo by chtěl mladou dívku svazovat a ještě pronásledovat?" na svou otázku si ihned odpovím tím, že z ní cítím velké množství magie. To mě ale nijak nevyvádí z míry. "Můžeme být v nebezpečí, všichni." Očima sleduji kraj lesa. Vidím dokonalou past. Případní útočníci se můžou skrýt mezi stromy nebo v křoví. My jsme nepřehlédnutelní, protože nám tady hoří oheň. Vítr přehlušil jemné, tak pannensky čisté zvuky lesa...nebo že by je pošpinil útočník? Mně už se ale nechce přesouvat. Rozhlížím se a přemýšlím, jmám něco podniknout, jestli náhodou nejsem paranoidní.. "Řekni mi pravdu, co přesně tady máte vyřešit?" |
| |
| Tábořiště Tímhle směrem nikdo nešel, kromě zvířecích stop tu nic nebylo. Pokud by nás někdo sledoval, Valon nám řekne. Řeknu a vstanu od ohniště. Usednu potom vedle svého batohu s čutorou pod stromem, na kterém Valon sedí a vyhlíží. Královští poskoci... Zarazím se na moment a rozhlédnu kolem, potom zpět na Karta. Omlouvám se, vojsko. Ušklíbnu se a pokračuji. Jedna skupina vojáků byla vyslána ke kruhu, který se utvořil v našem světe a zmizeli.. Druhá skupina je byla hledat a také zmizeli... Naším úkolem je se podívat, co se s nimi stalo. Pokrčím rameny. Řekla jsem mu pravdu, proč bych měla lhát, ještě by to zníčilo už tak vratké vztahy. |
| |
| Tábořiště "Dobře, on z té výšky asi opravdu uvidí víc, než my tady dole." Pěkné. Tajemné kruhy. A král? Splnil veškerá má očekávání. Sedí si pěkně ve smradu a špíně města, zatímco ostatní pro něj pracují, on se cpe. Jedna věc mi tady ale nesedí. "Když se ty kruhy udělaly tam u vás, v jiném světě, proč hledáte jejich původ nebo vysvětlení tady? Co vás sem dovedlo?" Táži se znovu. Nakonec jsem ale rád, že se ty kruhy objevily. Ani celé vojsko by mi nevynahradilo ten příjemný pocit, že se tady můžu dívat na tak pěknou hraničářku... |
| |
| Tábořiště Nehledáme jejich původ.. Jen vysvětlení, kam se vojáci vypařili a už nevrátili. Pokrčím rameny a vyndám ze svého batohu jablko, do kterého kousnu. Nás kruhy nezajímají, my jen chceme vědět, kde je vojsko... Řeknu s mírným pousmáním. Teda alespoň mě to nezajímá.. Pokud jejich původ zajímá Morgena, to už je jeho soukromá věc, kterou si určitě sám zjistí. Dodám ještě a pokračuji v jezení jablka. |
| |
| Tábořiště Mně by absence vojska nijak nevadila... Řekl bych, že by to přivedlo víc míru. On mír vyvolaný hrozbou a silou funguje, ale ne na dlouho. Mír vyvolaný absencí válečníků, to je skutečný mír... Ukolébán pocitem bezpečí vytáhnu nějaké jídlo z batohu a taky notýsek a tužku, dívám se na Sarri a začnu malovat, občas si ukousnu nějaké to sousto. |
| |
| Tábořiště Nechci nějak krále kritizovat, ale myslím, že jemu taky jeho noshledi nechybí. Pokrčím rameny a vzhlédnu k Valonovi, který zamává křídly a snese na chvíli dolů. Přikráčí k mé brašně a sám si v ní vyloví kus syrového masa, se kterým se pak vrátí na strom. Když se zas rozhlédnu kolem, zaposlouchám se do okolních zvuků a přítomné na moment přestanu vnímat. |
| |
| Tábořiště Když vidím, že Valon opustil své místo na větvi, nejsem proti. Jen ať baští, já ale přestanu malovat a vnímám okolí, přecejen si nepřipadám paranoidní, důkazy pro mé obavy jsou přeci jasné, koneckonců útočníci můžou přijít kdykoliv, třeba měla slečna velký náskok... Nemám z toho dobrý pocit, Valon jí, hraničářka jakoby klimbala, Morgen ani štěně tu ještě nejsou. Položím svou dlaň na zem, když se ubezpečím, že nám nebezpečí nehrozí, už se nebudu tak cukat... |
| |
| soukromá zpráva od Karthius pro |
| |
| Tábořiště Klid, nestresuj... Řeknu, když se vytrhnu z eufórie a pohlédnu na Karta. Kromě té veverky s ořechem na stromě nás nikdo nesleduje. Pokrčím rameny a odhodím ohryzek od jablka. Valon mezitím dojedl a znovu se začal rozhlížet kolem. Mm poslyš.. Proč se vlastně zdržuješ tak daleko od civilizace v lese, sám? Zeptám se ho, j by nic. Zajímá mě to, no nechci vypadat až moc zvědavě. |
| |
| V táboře Hraničářka mě uklidňuje, asi vypadám dost vynervovaně. Při její otázce se na ní usměji. Vzápětí se v mé mysli začaly ukazovat vzpomínky. Bezděky si odhrnu vlasy a ukážu na zašpičatělé uši, vypovídavě korespondují s mýma výraznýma očima. "Vyrůstal jsem v lese společně s mými přáteli, pomáhali jsme si a žili jsme v pokoji, bylo nás tu spoustu. Jednoho dne naši malou komunitu přepadli bandité..." podívám se Alex do očí, v mých jde vidět smutek, bolest... Následující ticho snad mluví za vše. "A města nemám rád. Velká, kamenná džungle. Smradlavá. A když si usteleš pod širým nebem, je to tam nebezpečnější než v lese." |
| |
| Tábořiště Přemýšlím, jak na jeho vyprávění zareagovat. Když skončí, ještě chvíli mlčím. To mě mrzí.. Řeknu pro začátek, i když vím, že tohle zřejmě slyšet nechtěl. No ale.. Souhlasím, že žít v lese je mnohem bezpečnější. Přikývnu. Pokud jsi tou hrozbou ty... Uchechtnu se a napiji vody z čutory. |
| |
| Tábořiště No co, už je to pryč. Zbyly jen jizvy, jako připomínky dávných vítězství, dá li se tomu tak říkat. usměju se na oheň. Po očku pozoruji hraničářku. Vlasy se ji lesknou v září ohně... No, rozhodně nevypadáš, že by sis v lese neuměla poradit. Ty určitě roli kořisti moc neznáš... nadhodím, třeba mi něco poví. Je ale možné, že roli kořisti ona brzo sehraje... |
| |
| Tábořiště Ne, roli kořisti jsem ještě neměla tu čest pocítit. Pousměji se a podívám se na plameny ohně. Co jsem se jednou doslechla, tak jsem se prý stala pohádkou pro děti.. Takže pokud se nepočítá nahánění dětma po lese, tak ne.. Zasměji se a ještě se napiji vody z čutory. |
| |
| Táborák Dokreslím Sarri, chvíli se kochám svým úspěchem a věrnou napodobeninou skutečnosti. Pak otočím stránku a na čistém papíře se začne rýsovat další postava. Občas střelím očkem po své inspiraci, abych věděl, jak velký nos mám udělat, abych dokázal věrně přenést na papír i ladné, pěkně řezané rty. "Pohádka pro děti? Řekneš mi tu pohádku?" ptám se se zájmem a dál kreslím... |
| |
| Táborák Ona to moc pohádka není, protože se to zakládá na skutečné události.. Teda kromě tě magických věcí, kterým lidé nevěří, pokud se s tím nesetkají osobně nebo nemáš k tomu hůl, se kterou bych plácal. Pokrčím rameny a rozlédnu se kolem. Jde jenom o to, že jsem kdysi.. Když mi bylo sotva osm let.. Pomohla jedné staré dámě před zloději, kteří jí obrali o pár peněz, co si vydělala z prodeje na trhu a lesem si krátila cestu k vesnici.. Smutné na tom je, že zloději byli příbuzní té.. Městské smetánky, které se z daleka vyhýbáš jen proto, aby tě neoznačili za zloděje, jakmile kolem nich projdeš.. Odmlčím se krátce a znovu zadívám do ohně. Nechtíc jsem se tomu připletla, vracela jsem se zrovna z lovu do domu na stromě, kde čekal Valon ještě jako nelétavý pták.. Oba dva jsem střelila šípem do zad... Ta paní byla opravdu vyděšená.. Když jsem jí řekla, aby si vzala své věci a rychle zmizela, jenom jsem se otočila a už se ta postarší dáma vzdalovala na cestě.. Bylo až překvapující, jak rychle šla, jak se opírala o tu hůl.. Odmlčím se a dál zírám na plameny. Samozřejmě, že v tom dětském příběhu se to o hodně upravilo a přikrášlilo, že pak byli všichni šťastní, zlo bylo potrestáno a takovédle nesmysly... Mírně si povzdychnu. Moje první a poslední a neúmyslné zabití.. Pokud tedy nepočítázvěř za účelem přežít.. Poslední dvě věty řeknu o dost tišeji.. Nejsem na to moc hrdá. |
| |
| Tábořiště Poslouchám, jak mi Alex vypráví pohádku. No, možná jsem si o ni neměl říct. Když mi ji dovypráví, vidím, jak je smutná. To se mi nelibí, tak vstanu a jdu se posadit vedle ní. Na Sarri vidíme, tak snad o nic nejde. "Krásně výpravěla, líbilo se mi to. Co všechno se v ní najde, to je hezký..." Podívám se na nit a zkusím navázat oční kontakt. Přátelsky se na ni usměju. "To co jsi udělala, to je na osmiletou holčičku velký čin." z mých očí i slov, z celé mé podstaty teď čiší klid a mír. Mám to prostě v krvi, jsem půlelf. Znovu se na ni usměji. "Ani se nedivím, že o tobě říkali příběhy. A když jsi jim omylem ublížila.. Zvolila jsi menší zlo. Přece by bylo horší, kdyby nějak ublížili té nevinné babičce." Usměju se na Alex povzbudivě. "A víš co? Je těžké věřit někomu, koho znám jen chvíli... Ale tobě už věřím." |
| |
| Tábořiště Hrabání se ve vzpomínkách mi neudělalo moc dobře. Zavrtím nad tím vším hlavou a povzdychnu si. Takže je tu velká šance, že nás nezabiješ během spaní? Ušklíbnu se, ale následně se zasměji. Ne dělám si legraci.. Ale poslyš.. Jsi jediný, kdo to ví, že to byli lidi bohatších rodin.. Jestli to někde řekneš, tak se vrátím a nebudeš rád. Zavrtím hlavou. Zmínka o tom, že mi věří, mě opravdu potěší. |
| |
| Tábor: Co začali přicházet noví lidě do skupiny znejistěl jsem a začal uvažova zda kolem nemůže být nebezpečí.. Neváhal jsem a vydal jsem se kousek do lesa odkud jsem viděl přicházet onoho muže. Podívám se na tu stopu a dále do lesa, ale když už nic neuvidím rozhodnu se vrátit ke skupině. Ani nevím proč, ale v téhle skupině mi je příjemně po dlouhé době v lese někoho potkat.. Někoho kdo nechce moji kůži. Stejně je mi nejvíc sympatická Alexandra.. Asi proto že se mnou dokáže komunikovat a komunikuje se mnou.. I ostatní se mnou můžou více méně komunikovat, ale všechno bylo zatím jen to že se mně Morgen snažil pohladit. Jediný komu bych dovolil mně pohladit je Alexandra.. Né nějaký mág. Chvíli se všichni o něčem baví a já mezitím příjdu kousek blíže tomu muži který drží tu dívku a očichám je.. Snažím se zapamatovat jejich pach.. Pach Alexandry a toho muže je moc příjemný voní po lese.. Potom se někam jde a po chvíli se začne rozdělávat oheň. Já si lehnu mezi alexandru a toho muže a přitom se Alexandře v hlavě ozve můj hlas: "Věříš těm lidem? A jak se jmenují?" Jména nejsou pro mně až tak důležitá, ale z nějakého důvodu jsem je chtěl vědět.. Poté jen ležím a dívám se do ohně. |
| |
| Tábořiště Na její poznámku se jen uchechtnu. "Neboj, vždyť vlastně nemám komu to říct.. Takže se nemáš čeho bát." zadívám se do ohně. Mezi mě a Alex si lehne ten vlk. Když se ke mně přiblížil tak blízko, že leží vlastně vedle mě a ne na druhé straně Alex, navíc ani nevrčí, to by znamenalo, že ji brání... "Najedl ses do sytosti?" ptám se vlka, jen co mi to všechno dojde a opatrně se vlka pokusím pohladit. Měl by ze mě taky cítit klid a hlavně les.... |
| |
| Tábořiště To je dobře.. Zasměji se. Od debaty s Kartem mě vytrhne Erkan, na kterého shlédnu a jen krátce ho pohladím po zádech, než dám zas ruku pryč, kdyby se mu to náhodou nelíbilo. Morgen a Kart.. D8 se jim věřit. Řeknu mu dál ho sledujíce, než na chvíli vzhlédnu k Valonovi, pak se zas podívám na oheň. |
| |
| Tábořiště: Jakmile si lehnu Alexandra mně pohladí po zádech což mi dělá příjemně a pak si uvědomím že to je první člověk který to udělal a ani mě to neznepokojuje.. Poté dá ruku pryč a zadívá se do ohně. Trochu mi kručí v břiše, ale já si řeknu že půjdu lovit až v hluboké noci. Poté si všimnu že se Kart snaží pohladit mně, ale jakmile se na něho podívám a ucítím z něj tu vůni lesa rozhodnu se že mu to povolím, ale slabounce a krátce zavrčím.. Poté dále jen ležím a hledím do ohně.. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro PPJ:Erkan chce skoncit ale naverbuje normal cloveka a vlk ostane doma v jaskyni |
| |
| Tábořiště Chvíli přemýšlím, než pak něco řeknu, ale nakonec se přemluvím. Mm.. Můžu se na něco zeptat? Doufám, že se neurazíš. Podívám se na Karta. Ale v našem světě nemá nikdo uši jako ty. Pokrčím rameny. Kdo vlastně jsi.. Sleduji ho a čekám na odpověď. |
| |
| Tábořiště Na minutu se skoro vynořím z milosrdné temnoty bezvědomí, jen proto abych slyšela podivná slova, naši malou komunitu přepadli bandité... Na mysl mi vyvstane pouze Smečka, ano, to mohla být práce Smečky, jsme tady přeci jen nejdéle fungující zločinci... Než se stačím donutit probrat, stáhne mne temnota zpátky do sladkého bezvědomí. Podruhé se dostanu dost daleko z temnoty, abych cítila i své tělo. Vyprahlé, unavené, hladové a bolavé. Jak jinak taky. Pronikne ke mně další střípek rozhovoru, "Takže je tu velká šance, že nás nezabiješ během spaní?" jen doufám, že odpověď je ano. S tímto si vzpomenu na poslední události, hlavně na svůj zběsilý útěk a ty dva... Strach mne sevře jako ledové okovy. Po kůži se mi rozběhne stále se rozšiřující cestička z ledových květů, jaké člověk může vídat na zamrzlých tabulkách skla, a vesele pokračuje na zem i deku kolem mého těla. Ostatní můžou i přes plameny ohně cítit ode mne mráz. Chvíli bojuji sama se sebou, svým strachem i chladem z jinovatky na kůži. Nakonec se mi to podaří, otevřu oči a tenoulinká krustička ledu na víčkách se poláme a spadne mi do očí, kde se rozpustí s otravným štípáním. Dech mi vázne v hrdle a před rty se mění v obláčky páry. S obrovským sebezapřením se donutím zvednout hlavu a pohlédnu přes plameny na dívku, muže a vlka mezi nimi. Při pohledu na vlka mne skoro zachvátí panika, jak si vzpomenu na ostatní. Neohrabaně se vyškrábu do sedu a ztuhlýma rukama se pokusím dostat co nejdál od toho zvířete, i když se neděsím zrovna jeho. |
| |
| Sedím u ohně kousek od těch dvou. O mě se očividně ani jeden z nich nezajímá. Mají oči jenom pro sebe. Ani v nejmenším se o mě nezajímají. Nemám jim to vůbec za zlé. Jen je potichu poslouchám a nesnažím se žádným způsobem jejich rozhovor rušit. Nejsem jeden z těch co neustále vyžadují pozornost. Jen na několika místech rozhovoru se mi na obličeji objeví co si o tom myslím. Prozradit náš důvod cesty a odkud pocházíme nepovažuji zrovna za moudré. Avšak proti tomu nic nenamítám. Ničemu by to nepomohlo a já bych vypadal jako starý paranoidní blázen. U rozhovoru o tom, že je lepší spát v lese pod širým nebem se usměji. Znovu se vás na to zeptám za několik let. Očima často sleduji tu mladou dívku co jsme zachránily v lese. Nevyřčená otázka však zůstává, před čím? Moje ruce jsou zaměstnány "vyřezáváním" dlouhým loveckým nožem do kusu dřeva. Dětinská zábava, ale nosit sebou na cesty knihy je velmi nepraktické. Dívka se probere a snaží se vstát. Zvednu se ze svého místa. "Lež a odpočívej. Jsi mezi přáteli." Snažím se jí uklidnit zvukem svého hlasu. Ale to jestli si opravdu lehne nebo ne nechám na ní. Divné. Když jsem takhle blízko ní cítím z ní velké množství magické energie, kterou by jakoby pohlcovala z okolí. Vyzařuje z ní chlad a na sobě má led. Snažím se na něj napojit svojí magií a donutit ho aby zmizel. Co se to děje? Že by nějaké prokletí? "Co se ti stalo?"Zeptám se vlídně po dlouhé odmlce. "Oh promiň dítě málem bych zapomněl na dobré vychování. "Nechceš něco k jídlu? Není to nic moc, převážně sušené maso a suchary, ale mohlo by ti to přijít k chuti." |
| |
| Cizinka Přes plameny si všimnu dívky, co zrovna zvedla hlavu. Podle všeho se nejspíš pokouší prchnout, i když jí to zřejmě nejde. Morgen se k ní za moment přesouvá, no nakonec sezvednu ze země, vezmu čutoru s vodou, batoh a jdu k dívce. Ahoj.. Pronesu mile hned na začátek, jakmile se přiblížím a sednu si do podřepu vedle ní. Já jsem Alexandra.. Tohle je Morgen. Kývnu hlavou k muži vedle Sarrie a podám jí potom čutoru s vodou, která je ještě (optimista by řekl) skoro plná. Napij se, určitě máš žízeň. Řeknu a mírně se pousměji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od PPJ pro |
| |
| Světlo na konci/začátku tunelu Vlk mé pohlazení nesl dobře a já bych si díky tomu nejraději blaženě zamručel. A až teď si uvědomuji, že tu s námi sedí i Morgen, nějak jsem si asi nevšiml, že už se ze svého průzkumu lesa vrátil. Jen se ale dívám a sleduji, jak spolu zářivě oranžové plamínky vášnivě tančí ve velkolepém plesu ohně. Proplétají se spolu v uspokojujícím, blahodárném opojení v popelavé bouři... Slova Alexandry mě překvapila. "Že takové bytosti, jako jsem já, nejsou tam u nich? O hodně přicházejí. Nemusím lhát...když nás nezná, jistě netrpí falešnými předsudky." Chvíli ještě mlčím a pak se na ni podívám mýma podnikavýma, uklidňujícíma, světle modrýma očima. "Víš, tyhle uši, to mají všichni-" stichnu a otočím hlavu. Pozoruji, jak se dívka probouzí. Všímám si i záhadných okolností, které ono dění doprovází. Sám sebe se táži, co to asi je. Během několika chvil k ní přispěchá Morgen i Alex. Představují se a oba na ní chrlí záplavu slov. Mluví ale ona vůbec stejně, jako my? Já zůstávám v pozadí. Možná bych ji mohl jít uklidnit a myslím, že by mi to šlo, ale už jsou u ní ti dva a já ji nechci ještě víc vylekat a přehlcovat všemi formalitami. Na to bude čas později. Jen doufám, že se nesebere a neuteče, tím by bylo naše snažení vniveč. |
| |
| Prý přátelé Překvapeně pohlédnu na dalšího muže u ohně. Neviděla jsem ho, jak jsem se dívala přes plameny na ty dva s vlkem, ale teď ke mně promluvil a zdá se být přátelský. Ustanu ve své snaze dostat se co nejdál a pořádně si ho prohlédnu. Nevypadá zrovna jako hrdlořez. Zeptá se mne, co se mi stalo. Podaří se mi vyloudit lehce nepřesvědčivý úsměv a pokrčím rameny. „To je na dlouhé vypravování...“ Když ucítím, že se na mne napojil a odstranil led, jen mne to znova vyděsí a ještě o kousek couvnu. Led se ale již neobjeví. „Nechceš mne odvést za Ahramed... Že?!“ Nejistě na něj kouknu připravena obrátit se na útěk, kdyby chtěl. Mezitím se zvedne i ta žena a hned se pustí do představování. Pak se Morgen zeptá, jestli bych nechtěla něco k jídlu a Alexandra mi rovnou podá čutoru. S vděkem ji přijmu a na Morgenovu otázku jen přikývnu. „Jsem Sarria...“ Usměji se na ně, když se pořádně napiji. „A kdo je on?“ Kývnu za plameny k muži s vlkem. Stále jim nedůvěřuji, ale nevypadají, jako by mne chtěli podříznout, nebo prodat Ahramed... |
| |
| Sarria Její reakce k Morgenovi mě trochu překvapila, ale jen pokrčím rameny. Co je nebo kdo je Ahramed? Pohlédnu na magiče, jelikož určitě všecko ví. No nakonec se jen pousměji a na její představení kývnu hlavou. Těší mě.. Řeknu krátce, pak odpovím na její otázku. To je Kart.. Podívám se krátce ke Kartovi u ohniště, pak se podívám znovu na ní. Odkud jsi utíkala.. Zeptám se jí a položím před ní otevřený batoh, z něhož vykoukne něco málo sušeného masa, chléb a nějaké ovoce a zelenina. Nabídni si, jestli chceš.. Nebo jestli má Morgen něco lepšího.. Pokrčím jen rameny a sednu si na zem k ní. Ohlédnu se zpět k Valonovi, orlovi, na větvi stromu, který hlídá okolí, pak se ale podívám znovu na dívku. |
| |
| Tábořiště „Ty neznáš Ahramed? Nevíš kdo je?“ Překvapeně pohlédnu na Alexandru, ale pak se pustím do rychlého vysvětlení. „Je to čarodějka... Mocná čarodějka... A chce ze mne dělat bezduchou loutku, nebo v lepším případě zabít...“ Pokrčím rameny sama překvapená tím, co všechno jsem jí prozradila. Ale kdyby mne za ní chtěli odvést určitě by si mne lépe pohlídali, abych neutekla. „Odkud jsem utíkala?“ Zopakuji v ozvěně otázku a nakrčím čelo, jak přemýšlím nad uspokojivou a přitom nic neprozrazující odpovědí. „Od... Od lidí, kteří mi byli donedávna bližší než rodina...“ Rozhodnu se nakonec pro odpověď, u které by mělo být jasné, že je to pro mne ještě příliš bolestivé a to i z tónu mého hlasu. Na otevřený batoh jen pohlédnu, ale se zakručením prázdného břicha si ostýchavě vezmu kousek chleba. Za podobné laskavosti se obvykle platí a nejsem si jistá, jestli jsem ochotna zaplatit za tohle všechno. |
| |
| Cizinka Aha... Řeknu stručně na její vysvětlení a rozhlédnu se kolem. Její ostýchavost chvíli jen pozoruji, ale nakonec se mile usměji. Jen se nestyď a pořádně se najes.. Řeknu mile a vstanu. Vzhlédnu krátce k Valonovi, potom shlédnu na Karta, který doteď nic neřekl. Chvíli přemýšlím ve stoje, no nakonec přižím do ohně a sednu si blíž něj a natáhnu k němu ruce. Víc se už Sarrie na nic neptám a jen tiše sleduji plameny ohně, o které si ohřívám ruce. |
| |
| Cizinka Dění kolem sebe jen pozoruji, nijak se do ničeho nezapojuji. Kdyby se mnou neznámá dívka toužila mluvit, má mě tady a na něco se mě zeptá. Já nechci obtěžovat, a tak ,když se na mě podívá, se jen přátelsky usměju. Nejvíc mé pohledy stejně přitahuje hraničářka. Schovám do svůj kreslící níčiní zpět do batohu a pozoruji tanec ohně. Co taky jiného se dá dělat. Pak přejdu blíž k hraničářce, které dlužím ještě jedno vysvětlení. Sednu si vedle ní a mluvím tak, aby to slyšela jen ona. "Půlelf, to jsem. Jeden rodič člověk, druhý elf.. ale neznal jsem je..." Pohlédnu na hraničářku, možná že se zase aspoň na chvíli necítím sám... "Přes noc můžu hlídat, vy se vyspěte, určitě máte za sebou všichni dlouhou cestu. Přeji klidné sny..." řeknu a zůstanu vzhůru, na stráži. |
| |
| U ohně s partou cizinců Lehce znepokojeně pozoruji, jak se Kart zvedne a přejde k Alex u ohně, když si k ní sedne a začne mluvit, zase se uklidním. Opravdu nevypadají na banditi či lapky, i když... K těm se řadím spíš já. „Ehm... Co vy tady vlastně děláte?“ Zvědavě kouknu na kohokoliv, kdo mne poslouchá a při žvýkání chleba si hraji s prstýnkem. V jednu chvíli mi skoro spadne z prstu, ale hned si tu ruku přitisknu k hrudi a oddychnu si úlevou. |
| |
| U ohně Marja, já vím, že se to tu zdrželo, ale od začátku šk. roku jsem na intru a wifi tam funguje jen ve chvíli, kdy je fakt slunečno a to po celou dobu nebylo, takže jsem byla bez netu a od pondělí zase asi budu - asi mě z toho brzo trefía nebo mě to dostane do blázince takhle. Karthově vysvětlení přikývnu a když řekne, že bude celiu noc hlídat, vzhlédnu krátce ke svému orlovi, po čemž vstanu. Ten se snesl dolu ze stromu a usadil na rameni s úmyslem spát. Chvíli se rozhlížím kolem a pak i se svými zbraněmi přejdu k Sarrii, vedle které se usadím a sundám si luk a toulec ze zad, což položím vedle sebe. K Sarii jsem usedla po její pravici, takže u té své mám zbraně a ještě již napůl dřímajícího orla. Po Sarriině otázce chvíli přemýšlím, pak jí ale odpovím. Byli jsme vysláni, abychom zjistili, kam mizí králova vojska. No vzhledem k tomu, že jsme dosud na žádné nenarazili, asi budeme je dlouho hledat. Pokrčím rameny a mírně se pousměji. Doufám, že je ti již o něco lépe.. Prohodím směrem k ní a za jakýmkliv zašujstění větve či trávy se ohlédnu. Dobře, dobře - aby se to tu rozhýbalo, dáme si Sarri trochu drb xD |
| |
| Išli ste spať bez jediného slova. Ráno ste sa zobudili a Alexandra sa s Morgenon rozprávala čo ďalej a rozhodli sa ísť zájsť do mesta. Neskôr sa zobudili aj ostatný zhovárali ste sa ako sa dostať do mesta. Elf, vlk a Saria nechceli. Vyšli ste a nakoniec jeden kilometer od brány vlk zostal so Sariou mimo a elf išiel s Alexandrou a Morgenom do mesta, bo nechcel ich tam nechať samích. Vošli ste cez stráže bez problémov a začali ste hladať nejaký vzdelancov. Nikoho ste nenašli a tak ste išli do krčmi. A stretnete sa so zvyškom postáv. (Pisane mobilom bez wifi) Terez ide chvýľa aby ste napísali všetci. VŠETCI BEHOM TÝŽDŇA NAPÍSAŤ(alexandra a ostatny tu wifi chapem) |
| |
| Spánek a cesta Už jsem zas do neděle onlájn xD Tak jetli to tu máme šoupnout, hrajte i ostatní xD Po plodné konverzaci se Sarriou se pak pomalu zvednu, vezmu ze země luk a toulec přidržujíc spícího ptáka na rameni. Přejdu k nejbližšímu stromu, kde se zas uvelbím na zem, položím luk, opřu se o kmen v úmyslu spát. Když se mi konečně povede usnout, je to jako boží smilování. Ráno se budím hodně brzy, vlastně jako obvykle. Slunce ještě ani nevyšlo a Valon už vysedává na větvi stromu a vyhlíží okolí. Navleču si toulec na záda, pak luk a vstanu. Abych se probudila, projdu se kolem po lese dívaje se stále na tábor kde všichni ještě spěj. Když začne vycházet slunce, i Morgen se vzbudí, tak vyjdu z lesa a přejdu k němu. Sednu si do podřepu, abych k němu nemusela mluvit tak nahlas a během chvíle se s ním domluvím na pokračování cesty. Znovu se narovnám, upravím plášť, zasunu více dýku do boty a přejdu k ohništi, kde se ještě protáhnu a proétnu očima zbytek lidiček. Slunce je již v plné kráse na východě, když se vzbudí i ostatní. Po krátké snídani z má jídla, co ještě zbylo, kdy jsem ochotně svou porci, kromě jednoho jablka a masa, co mám zvlášť pro Valona, podarovala, vezmu si znovu svůj vak, vyndám z něj kus masa, znovu ho stáhnu provázkem a hodím přes rameno, dojdu potom pod strom, na kterém vysedává Valon. Jelikož má právo vědět, co bude dál, o cestě jsem ho informovala, dala mu ono maso a potom jsme vyrazili. Nešli jsme moc dlouho. Slunce bylo na vrcholu, když jsme zahlédli brány města. Sarri s vlkem se oddělil. Chápu, proč se Erkanovi nechce a to děvče tak nějak taky - pokud je pravda to, co nám včera vykládala. S Karthem v doprovodu jsem pokračovala společně s Morganem k městu. Stráže problém nedělali, jens e asi tiše divili, proč si táhnu orla na rameni, ale to je už vedlejší. Při příchodu do města se kousek od brány zastavím a rozhlédnu kolem. No.. Tak uvidíme./b] Řeknu si spíš tiše pro sebe a pokračuji dál městem. Mou pozornost upoutá místní putika, která je plná i odpoledne. Moc se mi do ní nechce, ale zřejmě, abychom potkali někoho, mi nic nezbývá. Valonovi dám na výběr a ten se rozhodl, že zůstane se mnou. Zřejmě mě budou mít za blázna, když si nesu ptáka, ale to je mi fuk. Několika kroky se dostanu ke dveřím, které následně otevřu a vkročím dovnitř. Trochu vyplašeně se rozhlédnu po vnitřku, ale poodejdu pak víc dovnitř, kde si krátce prohlédnu všecky přítomné v hospodě. |
| |
| U ohně a na cestě Po Alexiné odpovědi se jen trochu zasměji. Nemůžou najít vojska! To je vrchol! „Vojsko se nemůže propadnout do země, navíc zanechává zřetelné stopy... Nejsou s Vlky?“ Poslední větu zamumlám jen pro sebe, jako myšlenku pronesenou nahlas. Sleduji Alex, jak se zvedá a hledá si místečko k přespání a rozhodnu se následovat jejího příkladu. Ne s tím hledáním, jen se spánkem. Překonám touhu vylézt na hodně vysoký strom a prostě si lehnu tam, kde jsem. Kdyby mne chtěli okrást nebo tak něco, tak bych už byla okradena dávno... Pomyslím si a již s klidnou myslí ulehnu u ohně. Ráno mne probudí až sluneční paprsky, trochu nechápavě zamrkám a zasměji se se zjištěním, že nejsem svázaná, mrtvá ani v kleci a stále to jsem já. Pomalu se zvednu, protáhnu si ztuhlá ramena, záda i nohy. Teprve pak se hladově vrhnu na svůj příděl jídla, do probíhající diskuze se moc nezapojuji, jen se zmíním o tom, že bych na ně radši počkala mimo brány města. Alespoň se můžu pokusit něco ulovit, nebo se minimálně umýt. Nešli jsme zas tak dlouho a na hranici lesa jsem se s Erkanem oddělila. Ostatním jsem ještě řekla, že si jdu najít širší místo v potoku, kde bych se umyla a furt budu na doslech od místa, kde jsme se oddělili. V lese u potoka, hned jak zbytek skupinky zmizí z dohledu, si ze sebe stáhnu plášť, vak i kalhoty s košilí a již zcela nahá si kleknu k nejhlubšímu a nejširšímu místu, kde se začnu mýt. Je to doslova slast po tak dlouhé době. Vlka si moc nevšímám, jen po něm sem tam cáknu ledovou vodou. Když už se mi podaří ze sebe smýt nejhorší špínu, vrátím se k hromádce svého oblečení a přeperu si je a rozvěsím. Pak si z vaku vytáhnu poslední oblečení, které vlastně vlastním – halenu řasenou u výstřihu a rukávů neurčité barvy s nádechem dorůžova a prosté lněné kalhoty. Tohle oblečení mi je již akorát. Na tuhle kupičku z šatů si položím prsten, který si po důkladném prohlídnutí okolí stáhnu z prstu. Proměna je okamžitá – vlasy, kůže, prostě všechno na mně ztratí barvu a nabere bílého odstínu, jen oči potemní. Na tváři, ramenou, zádech, prsou a břichu se mi objeví staré vybledlé jizvičky po spáleninách (vypadají, jako cestičky po kapce vody) a taky další vrstva špíny, která byla celou dobu skrytá pod kouzlem. Znovu si sednu k potoku a smyji ze sebe již všechnu špínu a lehnu si na břeh aby mi oschla pokožka, než se začnu oblékat. Prsten v tu chvíli neřeším a pohodlně se uvelebím v mechu a jehličí. Po chvíli se zvednu do sedu a zavolám na vlka snaže se ho nalákat na imaginární kus masa v prstech (jak se klasicky láká kočka). |
| |
 | Nový den Vzpomínám si na vesnici kde jsem vyrůstala Už od dětství mně to táhlo do přírody a tak jsem se naučila stopovat,léčit,zacházet s mečem a lukem i jezdit na koni.To mně vyřazovalo z kruhu ostatních vrstevnic které na mně shlíželi občas s údivem a občas i se závistí.Vesnicí se šířila spousta pomluv a narážek prý není divu že umím ovládat meč když mám oči barvy oceli. Probudila jsem se do nového dne tento pokoj sice není moc velký je čistý,levný.Pak vstanu dojdu k oknu a pustím dovnitř čerstvý vzduch.Chvíli stojím,dívám se ven a pak se usměju když si vzpomenu že teď neuslyším matčino časté napomenutí. „Sae pokud chceš stát u toho okna tak si něco oblékni a nestůj tam nahá.“ Jenže mně je takhle dobře a to je další věc která mně od ostatních holek mého věku odlišuje.Nestydím se aspoň ne tak jak by se na mladou dívku slušelo.Je mi příjemně když můžu cítit na svém těle vítr a slunce.Chvíli tam ještě stojím pak zavřu okno dojdu k lavoru a ve vodě se odrazí tvář dívky s vlasy platinové blond které mi spadají až na záda.Rozpustile jimi pohodím a pak si opláchnu obličej.Potom si zatím obléknu černou blůzu s dlouhými rukávy a kalhoty stejné barvy.Vysoké kožené boty zatím schovám do brašny i když jsem si už zvykla na boty ráda chodím bosá pokud to je možné.Plášť šedé barvy složím a přidám nahoru,připnu si meč k pásu,vezmu si tesák i luk a sejdu dolů.Tam se rozhlédnu po nových tvářích tedy pokud se tu nějaká nachází a pak se posadím a poručím si snídani. |
| |
| Hospoda Pobyt uvnitř mi zrovna nejpříjemnější není, no hledaje někoho, kdo by mi třeba řekl, ve které zemi se nacházím, mi nic jiného nezbývá. Pociťuji, že je můj pták na rameni dosti nervózní, což mi na klidu moc nepřidává. Sice si všimnu nové příchozí dívky z patra, u které mě sice zaujme její výbava zbraní, ale nebudu ji nijak rušit, hlavně, když bude snídat. Pomalými kroky se přesunu po celé místnosti někam opodál a sednu si na židli. Po tak dlouhé době mi sezení na židli vyhovuje nejvíc. Nastavím předloktí, aby mohl Valon překročit z ramene a pak ho posadím na opěradlo vedlejší židle, kde je aspoň trochu průvan, aby se nepřehřál. Po dlouhé době si sundám kapucu pláště z hlavy a prohrábnu prsty vlasy, aby nepřipomínali cosi, co před chvílí oblízla kráva. |
| |
| Velectěný PJ promiň onu troufalost. Místní (ne)slušný lokál K rozdělení před městem došlo... No, je to nějaká chvilka. Po snadném průchodu bránou se sice Alexandra na chvíli zastavila, ale Karthius a Morgen pokračovali dál. Protože si ani nevšimli, že vzhledem k délce jejich kroku prakticky Alexandře zdrhli, Alexandra se sama vydala do lokálu. Při jejím vchodu dovnitř s orlem na rameni se sice místní otočili a prohlédli si jak ji, tak i ptáka, co má na rameni, ale pak se obrátili zpět a pokračovali v rozhovoru spojeném s hojným požíváním alkoholu. Sae, po poručení si snídaně, si všimla, že nově příchozí na ni krátce pohlédla, ale pak se odebrala ke vzdálenějšímu stolu od ostatních, kde usadila i svého "vrabce" na židli. Saenina snídaně přišla chvíli na to, takže nebylo proč se zdržovat někým cizím, který stejně vypadá natolik plaše, že kdyby na ni někdo promluvil, možná by i zdrhla. Karth s Morgenem zatím pokračovali dál, až se konečně Karth zastavil, zarazil a rozhlédl se po třetím členu skupiny, který je někde v tahu. Nyní však nastává otázka - hledat ji? Anebo se sama o sebe postará a dědulu a půlelfa nepotřebuje? |
| |
| Hospoda Jistě všimla jsme si té dívky s tím ptákem na rameni což je poněkud neobvyklá kombinace a to nemluvím o tom že zde bude nejspíš nová stejně jako já.Ovšem podle toho že zamíříla do toho nejvzdálenějšího koutu a tak se rozhodnu nejdřív nasnídat a neobtěžovat jí. Proč taky mluvit s někým kdo o to nemá zájem a při prvním nánaku konverzace by mi neodpověděl nebo rovnou utekl. Ovšem potom co se nasnídám mi to nedá a atk pomalu vstanu,dojdu k té dívce a oslovím jí. "Zdravím omlouvám se jestli obtěžuji,ale vy zřejmě taky nebudete odsud.Já jsme Sae." |
| |
| Hospoda Rozhlížím se po lokále opravdu jen chvilinku, ještě by se někdo čertil, že ho sleduji z kouta, kdybych třeba koukala na zeď. Když jsem se vynadívala, shlédnu na Valona, který přešlapuje na opěradle židle a je zřejmé, že se mu tu moc nelíbí. Ohlédnu se k zabedněnému oknu, přes které pomalu ani není vidět ven a mírně pokrčím rameny. Všimnu si pohybu, který je mířen ke mně, tak jen pootočím hlavou, abych si dotyčného jen zběžně koutkem oka prohlédla.. Když si uvědomím, že je to dívka, která při mém příchodu sešla z patra, otočím se úplně. Zdravím... Odpovím chvíli na to, co sama dokončila svou řeč. Já Alexandra... Tohle je Valon. Kývnu hlavou k orlovi, který se na Sae také otočil. |
| |
| Cesta do města a hospoda Vlk se ale rozhodl na mne hodit bobek a jen mne pozoruje z bezpečné vzdálenosti. Povzdychn si a pomalu se zvednu. Kůže mi již uschla, takže se obleču do svého čistého oblečení. Vlasy mi sice smáčely celé záda, ale na to jsem si zvykla už před osmi lety. Rozložené vyprané oblečení zabalím do vnitřní (čisté) strany špinavého pláště a celý balík vložím do vaku. Ještě si nasadím prsten (vrátí se mi barva, jizvy zmizí, prostě přeměna do původní podoby), kouknu na vlka a nasoukám se do bytelných bot. Myslela jsem, že budou rychlejší, ale asi ještě budou ve městě. Povzdychnu si a svižným krokem se vydám k městu, sice si co chvíli dělám přestávky, ale už to vypadá, že se mé tělo zotavilo. Zanedlouho dojdu k městu. Když procházím kolem stráží, snažím se vypadat nenápadně a jen kolem nic proklouznu dovnitř. Netuším sice, kde by mohl být zbytek, ale děti, které si hlasitě povídají o dívce s orlem, mne nasměrují k jedné místní putyce. Před dveřmi se zastavím a chvíli sbírám odvahu vejít. Nemám peníze ani nic, určitě mne hned vyhodí a i kdyby ne, tak jsem několik let v žádné pořádné nebyla, natož v městě. Po chvíli vyhraji souboj sama se sebou a vejdu dovnitř. Chvíli mi trvá než se rozkoukám, ale nakonec zahlédnu orla v jednom rohu. Hned se za Alex vydám a s mírným úsměv se zastavím kousek bokem, nejistá jestli mám jít dál. |
| |
| Hospoda Všimnu si, že dovnitř vešla Sarria, která se původně vydala někam jinam. No je zřejmé, že jí pobyt tady moc nevyhovuje, ale s pousmáním pokynu hlavou, ať jde ke mně a nedrží se dál. Neboj.. Už budeme odcházet... Také se tu nechci moc zdržovat, jen porozhlédnout.. Řeknu poněkud tišeji, ale tak, aby mě i přes ten hluk slyšela a znovu sklouznu pohledem k Sae. No.. Už zas půjdeme.. Valonovi to tu moc nesvědčí.. Pohlédnu na přešlapujícího orla na opěradle židle. Dlouze se na něj zadívám, po čemž mi přelétne zpět na rameno. Jen jsem se chtěla ještě zeptat.. Nepotkala jsi tu skupinu vyjevených těžkooděnců? Zeptám se s mírným úšklebkem, po čemž se ale zasměji a vstanu ze židle. Co vím, měli by být v plné zbroji.. Mnozí měli štít s erby království.. Sice se ptám, no stejně čekám negativní odpověď. |
| |
| Hospoda Usměji se trochu víc a popojdu až ke stolu, kde si sednu na volné místo vedle Alex. Na dívku naproti se jen usměji, „zdravím, jsem Sarri.“ Při Alexiných slovech se mi úsměv jen rozšíří a spokojeně pokývnu hlavou. „Kde máš zbytek?“ Též jí potichu povím a na dívku naproti vrhnu široký úsměv. Skoro bych zapomněla, jak to je mezi lidma skvělé. Strach mne sice ještě úplně neopustil, ale ve Smečce se slabost netolerovala, tak jsem se jí naučila skrývat. Navíc jsem krčmy jako malá milovala... Po Alexinné otázce se zasměji a omluvně na ni kouknu. „A pokud ti mohu poradit, nechoď do lesů. Smečka má nového vůdce a potkat ho vážně nechceš.“ Řeknu tišším hlasem Sae a zatřepu hlavou kvůli nedávným vzpomínkám. |
| |
| Hospoda Onen rozhovor poslouchal mladík nedaleko. Kupodivu, fakt se tvářil nenápadně, maximálně jste si mohly všimnout, že když jste mluvily tišeji, mírně se naklonil k vám. Místní opilci se ale trochu "vzbouřili". Dva z přítomných na sebe pokřikovali přes celý lokál urážky na každého z nich. Netrvalo to moc dlouho a už kolem vás prolétl první korbel, který narazil do tváře onoho opilce, který zrovna nazval jednu z místních dam "lehčí děvou". Následná lavina korbelů se vás nevyhnula. Jen tak tak stíháte uhýbat dřevěným nádobám, ale bohužel Valon, který seděl na opěradle to schytal a spadl na zem, na záda, jako shnilá hruška. Zůstal ležet, zřejmě je tak trochu v šoku z té nečekané dvojité rány do zad. Nezdá se, že by se to mělo uklidnit, když ale vyjde z poza baru barman a hlubokým hlasem zařve. Tak se konečně uklidníme! Místností se to rozlehlo a chlapi se konečně uklidnili. Oba pak po sobě vrhali kousavé pohledy, až se jeden zvedl a s prásknutím dveří se odporoučel z hospody. |
| |
| (Sarria sry no akosi my vypadlo že si tam, ten príspevok berem ako keby po posunu) Zmena-bytka trvalo trocho dlhšie a popadla skoro celú krčmu, krčmár mal štastie že išli oklo stráže tak ich zavolal a bol pokoj. V boji ste sa obydve šikovne uhýbali a dajako ste sa dostali k sebe, Sae sa zapáčil Valon a Valonovi pripadala ako spojenec aj ked nevedel prečo no vedel to. Alex vedela o zvieracích inštinktoch dosť na to aby ho poslúchla. Tesne po bytke ste si sadli k sebe a Valon sa maznal Sae, v tom došla Sarria |
| |
| Hospoda Ještě než ze Sae tu informaci, jestli nepotkala plecháky s erbem, co nepoznala, všimnu si jen slovní bitvy nedaleko od stolu. Pozornost tomu nevěnuji, než prolétne první korbel a zasáhne cíl. Nechtěla jsem se nějak zapojovat, bylo by to zbytečné, takže jen uhýbám korbelům, co to dá. Když sejmuli Valona, měla jsem v plánu sebrat nejbližší židli a snad ji přerazit té pochybné existenci přes záda, nakonec jsem se jen sehnula k Valonovi a zvedla ho ze země. Po rychlé kontrole, jestli má všechny kosti celé, ho už jen kryji, aby neschytal další. Celou válku ukončí stráže, které přivolal barman. Když už nehrozil další korbel, pustila jsem Valona a sedla, no ten se začal lísat k Sae, jakmile si přisedla také. Jelikož ji neznám, nejsem si moc jistá důvěrou, ani ničím podobným, ale tolikrát už měl Valon pravdu, že i tentokrát ho poslechnu. Rozhlédnu se po hospodě a pohledem sklouznu k Sarrii. V pořádku? Zeptám se jí s pousmáním a následně se pohledem znovu vrátím k Sae. Třeba mi i odpoví, pokud už otázka neodplynula vzduchem. |
| |
| Hospoda Dívka se představí jako Alexandra a taky toho orla který se ke mně otočil.Asi se tu necítí moc dobře a já se mu nedivím.Není tu moc lidí kteří by si sebou přinesli orla.Ostatně se tu nehodlají moc dlouho zdržovat ovšem to ani já ne.Pak se mně zeptá zda jsem nepotkala skupinu vyjevených těžkooděnců. No to jsem nepotkala,někoho takového bych si pamatovala.I když jsem poslední dobou cestovala místy kde nikdo nebyl.Bylo to příjemné,škoda že jsem se před městem musela opět ... Ovšem pak mně z mých myšlenek vyruší nějaká dívka která se představí jako Sarri. „Já jsme Sae.“představím se potom se mi dostane varování abych nechodila do lesa.Jistě vlci usměji se taky a už jí chci poděkovat když se hospodou začnou ozývat nadávky obou mužů.A brzy začnou létat místností korbely a my stačíme tak tak uhýbat ovšem Valon má menší štěstí a je sražen na zem.Ovšem pak ho nakonec zvedne ze země Alexandra a prohlédne ho zda je v pořádku.Pak ho začne krýt než si hostinský zjedná svým zvučným hlasem pořádek.Ozve se prásknutí dveří a my se můžeme opět posadit.Valon si mně zřejmě oblíbil a já ho začnu hladit než mi dojde že jsem ještě Alexandře neodpověděla. „Ne nikoho takového jsem nepotkala,ale poslední dobou jsem trávila společnost jen v přítomnosti jezevců a lišek.“ |
| |
| Alex trochu čakala takúto odpoveď, no kým stačili niečo povedať, do krčmi sa vrátil jeden z opilcou ktorý začali bytku. Nik si ho nevšímal. (Sedeli ste pri stene v poradí Grash, niekto, baby, Sae otočena chrbátom k stredu) Bol asi dva metre od toho stredného stolu a v rýchlosti vytiahol lovecký nôž a zaútočil na toho, kto sedel medzi vami. Alex vyskočila, no vedela že nestihne zastaviť ruku a tak skočila po ňom, zatiaľ čo Grash bol o čosi bližšie a mal aj lepšie reflexi a tak dokázal chytiť ruku, no v tom sa len tak-tak vyhol tomu mužovi ktorému držal ruku, ako doň Alex vletela. Muž ostal "paralyzovaný" a v tom si Grash uvedomil čo urobil a hneď sa vrhol k pultu, zaplatil a vyletel von. Alex ho ešte trocho spacifikovala a na stoličke čo sedel Grash, našla mešec. Porozhliadla sa kde je a uvidela ho ísť von a rýchlo vyšla za ním a zakryčala na Sae. Zatiaľ postráž Valona ak ujde neboj sa. A hneď na to si ho už zbadala na ceste a išla si za ním. Sarria ak chceš ostaň, alebo poj za Alex. Grash utekal asi pol hodinu až došiel k rieke kade chodil málokto, Alex aj kričala, no on utekal ešte rýchlejšie. Nakoniec ste sa dostali do kanálov a tam Grash konecne zastavil a spoza kameňa si vybral nôž ktoré si ukrýval rôzne po kanáloch pre prýpad núzde. Schoval sa za roh a počkal kým Alex nepôjde okolo, išla no potkan prehovoril(rozumie mu iba Alex) "Ach, zase uteká a zase ho ide zabiť spoza rohu" Alex spomalila a prehovorila Doniesla som ti len mešec ktorý si si zabudol v krčme. A Grashovi pri utekaní kanálmi spadla šatka z tváre. |
| |
 | Hospoda a útěk Seděl jsem sám u stolu v hospodě a popíjel. Vypadalo to, jako bych se nezajímal o okolí, ale bylo to právě naopak. Moje oči zpod kápě šmejdily lokálem a hledaly hrozby. Nevnímal jsem ale rozhovory lidí. Všechno, co je pro mě důležité, vím. Lidé si už zase šuškají o nějaké stvůře převlečené za člověka, která v noci vykrádá domy a vraždí stráže. Nepotřebuju moc inteligence na to, abych si uvědomil, že ta stvůra jsem já. Během pár dní bych měl vypadnout z města. Z přemýšlení mě vytrhl nějaký chlap, co zaútočil nožem na muže sedícího u stolu kousek ode mě. Vyrazil jsem k nim, abych zastavil ruku vraha. To, co přišlo potom, si nedokážu pořádně utřídit. Bylo to všechno hrozně rychlé. Ze strahu, abych se neprozradil, jsem přiskočil k pultu, zaplatil a vyběhl ven z putyky. Za mnou ale křičela nějaká žena, abych se zastavil. Sakra! Už zase! Zrychlil jsem a snažil jsem se ji setřást. Nepovedlo se. Jediné, co jsem setřásl, byl šátek, který jsem si špatně ovázal přes tvář. Zaklel jsem a bežel jsem dál. Vklouzl jsem do stok, zaběhl za kámen, kde jsem měl ukrytý nůž, a pak se schoval za roh, kde jsem čekal, až pronásledovatel proletí kolem. Za chvilku jsem zaslechl blížící se běžící kroky, které ale zpomalily a zastavily. Přinesla jsem ti měšec, který jsi zapoměl v krčmě, zazněl ženský hlas. Užasl jsem. První člověk, který se mě nesnaží zabít. Ale není to léčka? Nenápadně jsem nahlédl za roh. Stála tam žena. Byla sama a v ruce opravdu držela měšec. Zkontroloval jsem svůj opasek. Můj váček na něm opravdu nevisel. Ta žena nejspíš nelže. Vylezl bych, ale spadl mi šátek z obličeje. Povzdychl jsem si a sundal kápi. ,,Slib mi, že nezačneš křičet, ani utíkat, až mě uvidíš, a já vylezu," řekl jsem po chvilce váhání. |
| |
| Hospoda Saenina odpověď mě neposunula ani o píď dál. Měla jsem v plánu jí něco říct, ale to se vrátil provokatér do hospody. Zrovna jsem se měla v plánu otočit od něj zpět k Sae, když si všimnu nože, který vytáhl a zaútočil na toho chudáka, se kterým se dohadoval. Sice ruku s nožem nechytím, ale pokusit se ho srazit na zem mohu, což jsem také učinila. Když jsem ho zrovna srážela, kdosi se také angažoval a chytil jeho ruku. Uvézt do stavu bezvědomí to pak bylo dost snadné, ale dotyčný už byl dost rychle u dveří a měl v plánu vypadnout. Zvednu se ze země a ohlédnu po baru. Když jsem se otočila k Sae s tím, že si zas půjdu sednout, všimla jsem si měšce na židli, kde seděl onen dotyčný. Vlastně jsem ho hned popadla a ještě se otočila k Valonovi a Sae. Pohlídáš mi ho, prosím? Za chvíli se vrátím..A pokud uteče, zase se vrátí, takže to nějak neřeš. Zasměji se a zamířím za ním. Donutil mě i běžet. Zřejmě nemá v plánu na nejbližší mýtině zastavit. Počkej, něco sis zapomněl.. Nezdálo se to účinné, protože snad i zrychlil. Nádhera. Sledovala jsem ho až do kanálů, kde jsem zpomalila, protože jsem zaslechla čísi hlas, ale všimla jsem si jen potkana. Zastavím se úplně a jen ukážu měšec pro případ, že by se měl v plánu dívat. Přinesla jsem ti měšec, který si zapomněl v krčmě... Začnu hned k věci. Jeho reakce mě docela překvapí, ale tak.. Snad nebude důvod k útěku, ne? Slibuji, že nebudu křičet, ani utíkat... I když nevím proč. Pak už jen sleduji roh, odkud zazněl ten hlas. |
| |
| Krátce po mém příchodu do hospody to začne pěkně vřít. Netrvá dlouho, a jak to už tak mezi lidmi chodí, strhne se rvačka. Při prvním letícím korbelu se jen ohlédnu, ale další mne donutí stáhnout se ke stěně, kde si dřepnu a rukama si chráním hlavu. Plně se soustředím na klidný dech, že ani nezpozoruji žádné nepříjemné věci kolem mne, jen se trochu ochladilo. U stěny se držím víceméně celou dobu rvačky. Příchod stráží mne donutí sáhnout po tesáku za pasem a na Alexino ujištění jen mnohoznačně pokývnu. Stráže sleduji celou dobu, dokud neodejdou a pokračuji ve svém dechovém cvičení. Vypadá to na chvíli klidu, tak se rozhodnu, že je to pravá chvíle na nastolení vnitřní rovnováhy a to se nejlépe dělá se zředěnou krví. Kývnu na hostinského Během chvíle je jeden z těch opilců zpátky, ale nikdo si ho nevšímá. Já se při pohledu na něj sotva krotím mu dát jednu zprava i zleva za to, že sem přivedl stráže. Asi si myslí to samé o tom druhém, neboť jen zahlédnu lesk odhalené čepele. To už na něj skočí Alex a muž, co seděl ob jednoho člověka od nás, mu chytne ruku. Než se stačím pořádně zorientovat, vybíhá muž ze dveří, ožrala je zpacifikovaný a Alex běží za tím mužem. Ještě křikne několik vět na Sae a už zmizí za dveřmi. Nepřemýšlím dlouho, ví o mně moc nebezpečných informací. Kdyby ji chytli, tak se už nebudu mít kde schovat, navíc ani neví, že to nesmí nikomu říct. Navíc je momentálně jedinou osobou, která se aspoň blíží příteli. Rozběhnu se za Alex, ale brzy zaostávám, i když ji stále dokážu sledovat. Až v kanálech ji ztratím z dohledu, ale trochu se mi daří orientovat podle zvuku. Naštěstí začne mluvit a někdo jí odpovídá. Snad ten muž. Slovům moc nerozumím, ale spojení „nebudu křičet“ mi zrovna na klidu nepřidá. Pomalu se sunu k místu, kde tuším Alex, ale ozvěna mi to moc neulehčuje. Jednu ruku si položím na rukojeť tesáku a pomalu se k nim blížím. |
| |
| Možná to je ta největší hovadina, kterou teď udělám, pomyslel jsem si, než jsem se odlepil od zdi, o kterou jsem se opíral. No, nebudu to protahovat... Krátce po tom, co mi žena odpověděla, jsem vystoupil doprostřed tunelu stok. Žena mohla spatřit asi 170 cm vysokou postavu nerozeznatelnou od lidské oděnou do temně modré tuniky, tmavě hnědých kalhot a černé kapuce s pelerínou. Kapuci jsem na hlavě neměl, takže místo lidské hlavy mohla spatřit plešatou šedou hlavu skřeta. Když promluvím, může si v mých ústech všimnout zubů, které jsou všechny špičaté a stejně dlouhé. Jen špičáky vyčnívají z řady o celou délku. Chvíli si ženu prohlížím. ,,Jsi první člověk, který se mě nepokusil zabít," řekl jsem trochu rozpačitě. Nevěděl jsem, jak pokračovat, tak jsem začal z jiného soudku. ,,Díky, že jsi mi donesla ten měšec. Já ty peníze nepotřebuju, nech si je... Proč jsi mi je vlastně přinesla? Každý jiný člověk by měšec sebral a šel propít jeho obsah." |
| |
| Stoka Ještě chvíli jsem musela čekat, než se konečně ukázal. Proč jen jsem to slibovala. O krok ustoupím a jen v němém úžasu sleduji postavu přede mnou. Opravdu šílený svět. Neschopna jakékoliv jiné reakce si jen dotyčného prohlédnu. Chvíli mi trvá, než se vzpamatuji a jsem zas schopná racionálního myšlení. Znovu se přiblížím, ale jen za účelem odevzdání měšce. No dobře, kdyby mě měl v plánu zabít, už by to udělal a rozhodně by neutíkal on přede mnou. Jeho komentář přejdu s pousmáním. Nezabíjím na potkání. To bys mi musel dát hodně velký důvod, abych se o to pokoušela. Konstatuji a pokrčím rameny. Nechám ho se vypovídat a mezitím přemýšlím nad důvodem, proč mu je nesu. Sama ti nevím.. Nechci je, přeci jen, jsou tvoje.. Začnu stručně a věcně. Doufám, že Valon zůstal na místě. Z nových setkání s jinak vypadajícími bývá trochu nervózní. Nejsem každý jiný člověk... A ani mi to čest nedovolí, abych tak učinila... Dodám ještě a přiblížím se ještě o kousek, takže už by ze svého místa na měšec dosáhl i bez natažení ruky. |
| |
| Stoka Vůbec nejsem překvapen reakcí ženy na můj vzhled. Ve skutečnosti jsem byl připravený, že spustí nějakou scénu, ale zvládá to dobře. Dokonce ke mě přišla o trochu blíž, aby mi podala měšec. Nechtěla ty peníze, což mě velice překvapilo. Hlavou mi probleskl nápad. ,,Tak dobře," odpověděl jsem a přijal od ní měšec. Teprve teď jsem si uvědomil, že pořád držím v ruce nůž. Zahodil jsem ho ke kameni, odkud jsem ho předtím vytáhl. ,,Když je nechceš jen tak, mohla bys si je vydělat... Potřebuju se dostat ven z města. Už tady žiju delší dobu a lidi začínají mít podezření, že ve stokách bydlí nějaká stvůra, která v noci vylézá ven. Slýchám tyhle příběhy čím dál častěji. Dokonce už jsem v hospodě zaslechl, jak se štamgasti domlouvají, že seženou lidi a půjdou do stok, aby tu stvůru zabili... No, jak vidíš, ta stvůra jsem já. A chtěl bych ti ty peníze nabídnou za pomoc," řekl jsem. ,,...Jestli ti teda nevadí, že bys měla pomáhat skřetovi," dodal jsem po odmlce. ,,Nechci zabíjet, když to není nutné. A kdybych zůstal ještě déle, tak by to skončilo buď mou smrtí a nebo smrtí těch lidí, co mě chtějí jít hledat sem dolů a zabít." |
| |
| Stoka Když si ho vzal, zas ustoupím. Přeci jen, životní prostor chce každý. Vyslechnu si jeho nápad a chvíli jej jen zamyšleně pozoruji. Budiž, ale.. Mou pomoc ani nepotřebuješ, ne? Stačí opustit město v noci.. Všimnu si nože, co letí mezi kameny. Nemám problém pomoci ti, jen mě tak napadlo, že pod rouškou noci by se také dalo utéct.. Pokud je to se stráží u bran stejné jako u nás, tak i ti někdy v noci usnou.. Pokrčím rameny. Ale ty peníze přes to nechci. Konstatuji ještě nakonec. |
| |
| Stoka ,,Strážní by na noc měli brány zavírat," odpověděl jsem. ,,Akdyby ti chlapi usnuli, probudil by je rachot, jak bych otevíral bránu. Minule jsem to takhle zkoušel a byl jsem rád, že jsem vyvázl se zdravou kůží, což se o těch strážcích říct nedá." Vzpoměl jsem si na dvě prokousnutá hrdla, jeden zlomený vaz a jedno proseknuté břicho. Zbyly tam po mě čtyři mrtvoly. ,,Chtěl bych zkusit něco, co by nebylo tak riskantní. Přemýšlel jsem, že bych odešel přes stoky, ale ještě se mi nepodařilo najít východ ústící za hradby." |
| |
| Stoka Jen tiše přikyvuji, zatímco mluví. Když se dostane k věci, rozhlédnu se nejdříve kolem, než odpovím. Tedy, se zeptám. Takže po mě chceš, abych ti pomohla hledat? Byť je to tak očividné, stejně se zeptám. Nebo se rovnou informuji u těch potkanů, co to tu mají určitě oběhnuté. Přešplápnu na místě a ohlédnu se ještě jednou za sebe, jestli náhodou někdo ze známých, nebo jiných místních nejdou tímto směrem. Využívám té chvíle ticha, že se zaposlouchám do okolních zvuků, které se linou stokou. |
| |
| Stoka Chvíli čekám za rohem (či dvěma) a naslouchám jejich rozhovoru. Již ze začátku jeho prosby o pomoc mi je jasné, že asi moc lidského vzezření nebude, alespoň co se tváře týče, ale i tak mne překvapí, když řekne, že je skřet. Jen kouknu na levačku a nerozhodně zakroutím prstenem na ruce. Měl by fungovat i na něj. Otec do něj určitě nevložil kouzlo působící jen na mne. To by bylo příliš obtížné. „Ehm,“ odkašlu si, abych upoutala jejich pozornost, „slibuji, že nebudu křičet ani utíkat, a taky nemám nepřátelské úmysly.“ Hlasitěji promluvím, aby mne slyšeli a pomalu dojdu za roh. Nakonec jsem měla pravdu, jsou až za tím druhým. „Vyslechla jsem kus rozhovoru a myslím, že mám řešení vašeho problému.“ Pousměji se a pomalým krokem se blížím k Alex. Jednu ruku mám stále položenou na tesáku, ale pomalu ji spouštím. |
| |
| Stoka Než jsem stačil odpovědět na otázku, ozval se zpoza rohu druhý ženský hlas. Bylo to chvilku po tom, co se žena stojící přede mnou ohlédla. Upustil jsem měšec a přikrčil se. Svaly v těle se mi napnuly jako pružiny, které mě chtěly vystřelit vpřed. Byl jsem připraven zaútočit. Během chvilky zpoza rohu vyšla druhá žena. Držela ruku na rukojeti tesáku. Spustila ji ale dolů a řekla, že má řešení našeho problému. Nevypadala nepřátelsky. Narovnal jsem se. Byl jsem tak překvapený, jak ještě nikdy předtím. Každý člověk, kterého jsem doteď potkal, mi chtěl pomoct akorát do hrobu. Střídavě jsem se díval z jedné ženy na druhou. Zmatený. ,,Vy dvě patříte k sobě?" zeptal jsem se. |
| |
| Stoka Sarriin hlas mě trochu vytrhl z rovnováhy. Trochu jsem se i lekla, což bylo poznat, hlavně proto, že jsem si poskočila na místě. Přišla s řešením pro onoho skřeta, což nejspíš bylo vítané, ale když jsem se otočila zpět na něj, vypadal dost překvapeně. Po jeho zkušenostech je asi hodně překvapený. Patříme. Přikývnu. Známá?... Přítel?... Ani nevím. Nejspíše něco mezi tím. Sleduji pak jen jeho reakci. |
| |
| Stoka Na otázku jen přikývnu a dojdu až k Alex. „Nejsi jediný, kdo má takový problém, a po kterém se pátrá. Jsme na tom vlastně skoro stejně.“ Pousměji se a pomaličku si stahuji prsten. „Jen mně dal otec jeden dar. Tento prsten,“ stáhnu si prsten z prstu a ukážu ho – prostý kroužek ze zašlého zlata. Po stáhnutí prstenu z mé pleti i vlasů vymizí skoro veškerá barva. Oči se mi trochu zvětší a ztmavnou, jako bych vůbec neměla duhovku, nebo jako by byla černá. „Půjčím ti ho, jestli chceš. Albín projde snáz než skřet. A Alex by mi ho mohla přinést zpátky, když by už byla za branou.“ Kouknu na Alex, jestli s tím souhlasí. „Nebo ho poslat po Valonovi...“ |
| |
| Stoka Ta proměna, která následovala po tom, co si druhá příchozí stáhla prsten mě překvapila ještě víc, než nabídka jeho vypůjčení. ,,Moc děkuju za nabídku, s touhle věcičkou bych se ven dostal, ale nevím, jestli nefunguje jen na lidi," odpověděl jsem. Pořád se divím tomu, že i mezi lidmi existují jedinci, kteří nejsou sobečtí a plní předsudků. Za celou tu dobu, co žiju ve stokách lidských měst, jsem nic takového nezažil. Začal jsem cítit potřebu těm dvěma ženám jejich laskavost oplatit, a tak jsem jim řekl: ,,Neodejdu ale, dokud vám to nějak neoplatím. Jestli existuje něco, s čím bych mohl pomoct, nebo co bych pro vás mohl udělat, tak to udělám. Za těch pět let, co žiju v kanálech pod městy jsem se naučil různým lupičským dovednostem a boji beze zbraní nebo s nožem. Byl bych rád, kdybych vám mohl být nějak užitečný." |
| |
| Stoka Když si Sarria sundala prsten a úplně se změnila, jen jsem na ni překvapeně pohlédla. Dobře, teď už mě asi nic nepřekvapí. Aby to nevypadalo divně, že na ni zírám, pohlédnu zpět na skřeta, který se mezitím vypovídal. Mám tu nějakou práci.. Musím najít skupinu těžkooděnců a případně je dostat domů.. Nechce se ti jít se mnou? Tedy.. S námi.. Pokud půjde i Sarria.. A Sae, která je ještě v hostinci.. Navrhnu mu po chvilce, když už jsem si utřídila myšlenky a události předcházejících pár minut. |
| |
| Stoka Žena, která mi přinesla měšec, vypadala trochu vyjeveně, když si ta druhá stáhla prsten a proměnila se. Asi se neznají zas až tak dobře. Pověděla mi, že tady má práci a zeptala se, jestli nechci jít s nimi. ,,Půjdu moc rád," odpověděl jsem a nasadil si kapuci. Zvedl jsem ze země svůj váček s penězi a připnul si ho na opasek. Pak jsem se chvíli přehraboval mezi kameny, odkud jsem si vytáhl nůž, když jsem vbíhal do stok. Kožené pouzdro jsem našel hned, ale chvilku mi trvalo, než jsem odtamtud vyštrachal tu kudlu, co jsem odhodil. Strčil jsem ji do futrálu a pověsil na opasek k pravému boku. ,,Mám jít s vámi zpět do hospody, nebo na vás mám někde počkat?" zeptal jsem se. Doufám, že po cestě najdu svůj šátek. A když ne, tak si nějaký někde ukradnu. |
| |
| Stoka Při souhlasu, že půjde také se mírně pousměji. Zabijou se dvě mouchy jednou ranou.. On vypadne z města a my nepůjdeme samy. To záleží na tobě, jestli půjdeš také do hospody.. Bude to jen o tom vyzvednout tam mého přítele a tu dívku, jestli půjde také. Pokrčím rameny a otočím se, že pomalu zamířím ze stok ven. Po dvou krocích se ale zarazím a otočím se zpět na skřeta. Mimochodem... Jsem Alexandra.. Představím se ještě a pak zamířím ven ze stok. |
| |
| Stoka Omluvně se na Alex usměji, neměla jsem jí to tajit, nebo ji aspoň varovat, ale co už. Taky mi to není moc příjemné, po tolika letech skrývání, stát tady jak tři dny mrtvá bludička. Skřet mezitím vyjádří jisté pochybnosti o funkčnosti prstenu na jiných rasách. „Nefunguje. Taky nejsem tak úplně člověk, podle některých jsem, no, neuraž se, ještě něco horší než to nejhorší co znají a většinou za to nejhorší považují skřety...“ Nevině se usměji a to zvýrazní jemné jizvičky na tváři, jakoby od slz. Do rozhovoru se moc nezapojuji, jen když se Alex zeptá, jestli s ní půjdu. „Já půjdu taky ráda, stejně nemám kam jinam jít...“ Pokrčím rameny a kouknu na našeho nového společníka. „Jak jsi asi již postřehl, jsem Sarria.“ Usměji se a podám mu prsten. „Zkus si ho, ať víme, jestli je náš plán vůbec proveditelný.“ Až mi ho vrátí si ho hned nasadím a proběhne stejná přeměna, jen naopak. Usměji se na něj a vydám se za Alex do hospody. |
| |
| Stoka ,,Půjdu s vámi zpět do hospody," odpovím, když mi žena, která se mi za chvíli představila jako Alexandra a prozradím oběma ženám i své jméno. ,,Já jsem Grash." Svlékl jsem rukavice, s poděkováním přijal nabízený prsten a nasadil jej na prostředník. Jsem zvědavý, co se bude dít. |
| |
| Přeměna a cesta do hospody Jakmile si Grash nasadil prsten, opravdu zafungoval. Začal se pomalinku přeměňovat, až se změnil na člověka s krátkými hvědými vlasy, kterého lze běžně potkat na ulici. Snad jen barva jeho očí mu zůstala nezměněná. Když jste opustili stoky, na vesnici se začala snášet tma. Mířili jste k hospodě, která je blízko. Sice jste docela unavení, ale ne natolik, aby jste nezvládli ještě cestu. Grash po cestě nalezl i svůj šátek, který si vzal zpět. V hospodě je zatím chaos. Místní ochmelka, který stále leží na zemi po Alexandřině zásahu, cosi hučí na svého přítele, který klečí vedle něj. Z modřiny na oku můžete vyčíst, že to nejspíš byla pěkná rána, kterou dostal, ale přeci jen - na "pohlazení" se neumírá. Je čas najít místo, kde přenocovat. Za chvíli se zavírají brány, takže pokud máte v plánu přenocovat mimo město, měli byste si chvátnout. Valonovi, který doposud vysedával vedle Sae, se tu už nelíbí a jen zběsile létá ze strany na stranu těsně pod stropem. Když dosedává ze stolu na stůl, poshazuje vždy korbely na něm. Jakmile si ale všimne Alexandry, zamíří k ní a usedne jí na rameno, kde přešlapuje a jen se otáčí ke dveřím. Hostinskému se to moc nelíbí, hlavně ten chaos. Sice se posnažil to ukrotit, ale když už si orel našel majitele, rozhodl se, že jeho i s majitelkou pošle prostě pryč, protože už tak nadělali dost problémů a to tu moc dlouho nebyli. Rozhořčení místní ho jen podporovali. Okamžitě opusťte mou hospodu. Zaječel na Alex vztekle a zrudnul. Nezdálo se, že by ji to nějak rozhodilo, vlastně jen vrhla kyselý obličej na hostinského a po krátké rozmluvě s ostatními nakonec odešla z hostince. Teď záleží na vás, jestli zůstanete a vyžádáte si pokoje na přespání, nebo půjdete také pryč. |
| |
| Cesta zpět V době Grashovy přeměny jsem se zrovna otočila znovu k nim. Koukala jsem chvíli jako puk, ale pak jsem rozhodla, že nad tím se raděj ani pozastavovat nebudu a zamířím k hospodě. Jdu docela rychle, přepadá mě nervozita, protože nevím, co ten můj blázen teď dělá. Venku je už skoro tma, takže možná čas najít místo, kde se dá přenocovat. V hospodě se mi moc zůstávat na noc nechce, no ale.. Uvidíme. K hospodě dojdu za chvíli. U dveří jsem ještě chvíli čekala, než mě dojdou a pak vejdu. Uvnitř je docela chaos, muž byl stále na zemi. Nedala jsem mu až tak velkou... No ale, měl ten tesák raději nechat za pasem. Valon tam dělá docela dost velký bordel. Místní jsou naštvaní, čemuž se nedivím. Když mi sedne na rameno a přešlapuje, ohlédnu se ještě po Sae, jestli tam je, pak se ale otočím k ostatním. Po otočení zaslechnu hostinského hlas, který je zřejmě adresován mě. Nevěnuji tomu moc pozornost, jen sklouznu pohledem po Sarri a Grashovi, po čemž se podívám na dveře. No.. Dnešní noc budu venku za městem. Kdyžtak se zítra ráno sejdeme někde v městě. Řeknu jen a opustím hospodu. Zamířím k branám, které jsou snad ještě otevřené. Cestou nechám přesednout Valona z ramene na předloktí, které nastavím. Po cestě se dívám chvíli na něj, pak zas na cestu. Co si to zas vyváděl.. Divím se, že tě tam ještě neoškubali jako kuře. Mírně se zamračím. Když vyjdu z bran ven, zamířím k přilehlému lesíku. Chápu, že jsi byl zjevně nervózní, ale kůlničku na dříví tu z toho dělat nemusíš.. Povzdychnu si a pohladím ho pod krkem. |
| |
| Zpět do nálevny Po nasazení prstenu mi tělem projelo nepříjemné zamrazení. Překvapeně jsem vykulil oči. Moje skřetí ruce se před mýma očima proměnily na lidské. Zmateně jsem si osahal tvář. Už nebyla hrubá, tvrdá a vrásčitá, ale hebká a jemná... Teda aspoň na skřetí poměry. Podíval jsem se na Sarrii, prsten si ztáhl a vrátil jí ho. ,,Děkuju. Víme žě funguje a to zatím stačí. Já mám svou kápi, ale ty se bez prstenu těžko schováš," řekl jsem. Nasadil jsem si kápi a vyrazil s ostatními do hospody. Po cestě jsem našel svůj šátek, tak jsem si s ním zahalil tvář. V putyce dělal nějaký pták hrozný bordel. Jak se ukázalo, patřil Alexandře. Za to, jak hostinský Alexandru sjel a jakým stylem ji vyhodil, jsem dostal chuť zakousnout se mu do krku a držet tak dlouho, dokud neucítím, jak jeho tep slábne a nakonec utichne. Dalo mi to práci, ale udržel jsem se na uzdě. Jako odpověď na Alexandřino oznámení o spánku za hradbami jsem odpověděl: ,,Klidně můžeme jít ke mě. Je to tam trochu zatuchlé, ale na místě, kde přespávám, je sucho a teplo. Kdyby sis to rozmyslela, přijdi tam, kde jsi mě našla a zavolej na mě do chodeb. Ozvěna to ke mě donese a já přijdu." Otočil jsem se na Sarriu. ,,Jestli chceš spát jinde, můžeme něco sehnat, ale pokud se ti nechce nic shánět, můžeme zůstat na noc u mě." Schválně jsem ani jednou nezmínil slovo "stoky," aby někoho s příliš citlivým sluchem nenapadlo mě tam hledat. |
| |
| Nálevna Potěšeně sleduji Grashovu přeměnu a jen vyprsknu smíchy, jak se u toho tváří a chová. Snad nevypadám stejně... S úsměvem si od něj vezmu prsten a i trochu překvapeně zamrkám. Není takový, jakého bych si skřeta představovala. Rozhodně se chová lépe, než většina lidí, s kterými jsem měla co do činění. „Věci jsem nechala v krčmě, když jsem vyběhla za Alex.“ Pokrčím rameny, „taky jsem přišla na pár fíglů, jak se schovat...“ Mrknu na něj a přidám do kroku, neb mají oba delší nohy. Po cestě si nasadím prsten. V hostinci panuje chaos. S bolestným trhnutím mi to připomene staré dobré časy, které jsou již však nenávratně pryč. I kdyby vystřídali toho osla, nemůžu se vrátit. Nemá smysl nad tím stále přemýšlet... Hostinský si hned na Alex zchladí žáhu a prakticky nás všechny vykopne na ulici. Jeho slov nedbám a dojdu k Sae pro svůj vak. „Jdeš s námi?“ Zeptám se jí vlastně jen tak ze slušnosti, ale nejspíš tady má pokoj, takže zůstane... Sice ještě není až tak pozdě na hledání jiného noclehu, ale trmácet za hradby se mi už nechce. A na normální postel v nějakém pajzlu stejně nemám. „Zůstanu ve městě, potkat se můžeme u Grashe, ne?“ Ještě řeknu Alex než zmizí mezi lidmi. „Sucho a teplo, jsi říkal?“ Otočím se na Grashe a zazubím se, „zní to lépe než jak jsem spávala poslední, uhm, rok?“ Zamyslím se, „vlastně nějakých osm let... A ráda využiji tvého pohostinství, vždyť vrána k vráně sedá...“ Usměji se na něj a vydám se směrem stoky. Nevím sice, kde přesně to své místečko má, ale určitě mne tam dovede. |
| |
| Hospoda Vypadá to že nakonec tu přece jen bude klid dokud tu nepřijde jeden z těch mužů vyřešit si to poněkud jinak.Alexandra se ho pokusí zastavit a pak se do toho přidá ještě jeden muž který nakonec vyrazí ven.Alexandra vyrazí z hospody za ním s měšcem který tu asi ten muž zapomněl a mně dá pohlídat Valona.A Sarria běží z podivného důvodu za ní a tak čekám a čekám a mezitím natáhnu nohy a vrtím prsty.Valon je mezitím čím dál víc nervózní a nakonec začne létat po místnosti.Nevím zda je to tím že je takovou dobou v uzavřené místnosti nebo že mu chybí Alexandra,ale když se konečně posadí tak shodí všechny korbely ze stolů.A když pak uvidí Alexandru tak je rád že jí vidí a já taky.Hostinsky jí sice vyhodí,ale ona odejde protože chce ne kvůli němu. Mám mu to říct? I když já se spíš rozhodnu že zůstanu tady a ráno se můžeme sejít ve městě jak předtím Alexandra nabídla. „Děkuji,ale já mám pokoj tady zítra se můžeme setkat ve městě.“ |
| |
| Nový den Noc byla teplá a překvapivě klidná. Sae si ještě dala něco k večeři a pak zamířila po pár korbelích místní pochutiny do pokoje. Z hospody se lidi rozešli brzy, takže konečně bylo možné v pokojích nad hospodou spát, aniž byste museli z počátku poslouchat dunění, smích a řev z lokálu. Za to kolem stok bylo docela rušno. Slyšeli jste neustále čísi opilý hlas, co se snažil přesvědčit kohosi, že uvnitř stok je příšera, která pojídá lidi k snídani. Už se Grash chystal, že se tam snad i půjde podívat, ale Sarria ho zarazila. Utichlo to rychle, protože po hádce dvou lidí nakonec odešli a měli jste konečně klid na to si pořádně odpočinout. A i trochu pojíst. Grash měl ještě trochu jídla. Alexandra si to nocování udělala těžší, protože si nejdřív musela najít vhodné místo, rozdělat oheň a povedlo se jí i ulovit jídlo pro ni i Valona. Nakonec ale všichni usnuli. Ráno jste vstávali brzy, s prvními slunečními paprsky. Byť je místy zakrývaly mraky a zdálo se, že snad i začne každou chvíli pršet, bylo příjemně. Pomalu jste se sešli všichni tři u hospody, kde bylo řečeno, jen Alexandra nedorazila. Nějak si nejste jistí, čím to je, ale nemyslíte si, že by se mělo dít něco natolik hrozného, zřejmě se jen zapomněla v lese. Docela vám zakručí v žaludcích, takže odmítnete na ni čekat venku a jdete se najíst do hospody. Tedy, hostinský měl opravdu příšerné ceny, zjevně ve vás viděl oběti, které by se daly snadno oškubat jako kuřata, takže snídaně o chlebu a o vodě to zřejmě dneska jistí, pokud si to nevymyslíte nějak jinak. Alexandra dorazila asi až po hodině, než bylo původně domluveno. Zřejmě nehledala lepší výmluvu, prostě vám upřímně přiznala, že si našla docela hezký místo v lese a jen tak se jí opouštět nechtělo. Schylovalo se pomalu k obědu, když jste zaslechli z venku volat strážné, že se za chvíli bude konat poprava mága. Samozřejmě, provozování magie tu není zrovna vítaná věc. Rozhodli jste se, že se tam půjdete podívat. Náměstí se plnilo rychle. Na vyvýšeném podstavci stál kat se svým nářadím u špalku a zrovna přiváděli onoho mága. Alexandra se Sarriou toho mága poznají - jedná se o Morgena, který přicestoval s Alexou. Když jste mu chtěly pomoci, stráže vám zabránili přiložením mečů na krk, což vás zastavilo, přeci jen, sebevražedkyně nejste. Požádali vás stáhnout se, což jste udělaly. Po vyřčení rozsudku pitomcem v docela drahém oblečení a pergamenem v ruce, kat se jal své práce. Jakmile ostří sekery se dotklo krku, mág se změnil ve vodu a rozlil se kolem špalku. Jak je očividné - jen volavka. Pravý mág se zřejmě již směje doma. |
| |
| Večer - ráno Odešli jsme se Sarriou ke stokám, kde nějaký ožralec vyřvával, že ve stokách žije příšera pojídající lidi. Musel jsem se trochu pousmát. Není daleko od pravdy. Vlastně až na to lidožroutství. Člověka jsem ještě neochutnal. A ani o to moc nestojím. Už jsem se tam chtěl jít podívat a toho chlapa jenou pro vždy umlčet, ale nakonec odešel řvát jinam. Zavedl jsem Sarriu trochu hlouběji do bludiště tunelů ve stokách. Šli jme po tmě. Pokud to bude třeba, vezmu Sarriu za ruku aby se mi ve tmě neztratila. Po cestě si nikdy nesvítím. Pokud by byli v kanálech nějací slídilové a zahlédli by světlo, zavedlo by je to přímo ke mě. Po pár minutách zdánlivého bloudění jsem uchopil za kliku masivní okované dveře a otevřel jsem. Zrezivělé panty hlasitě zaprotestovaly. Vešli jsme dovnitř a já jsem dveře zabouchl. Panty opět zasténaly do tmy. Uvnitř bylo tepleji než v chodbách. Vzduch byl trochu zatuchlý, ale v tunelech jsem nic lepšího nenašel. Po chvilce čekání mohla Sarria ve tmě uslyšet křísnutí a uvidět jiskru. Chviličku po té druhou a už se objevil plamínek svíčky stojící na dřevěné bedně, který spoře osvětlil místnost velkou asi 3x3 metry. V jednom z rohů stála bedna se svíčkou, v protějším ležel na dřevěné desce slamník bez přikrývek a naproti dveřím byla ve zdi díra. Zjistil jsem, že z ní vede šachta na povrch, tak jsem v té díře začal topit. Nadzvedl jsem bednu, vytáhl zpod ní hromádku sena nějaké klacky a kusy naštípaného dřeva a narovnal to všechno do svého provizorního krbu. Pak jsem jen svíčkou zapálil seno a za chvíli už oheň plápolal jasným plamenem. Podíval jsem se na Sarriu. ,,Tak tady bydlím. Není to nic moc, ale mě to stačí. Kdyžtak se vyspi na tom slamníku. Teda, pokud ti nevadí, že na něm spává skřet. Hodně lidí by se toho štítilo. Já teď zajdu pro něco k jídlu, zásoby mám schované jinde." Odešel jsem a za chvíli se vrátil s kusem sušeného hovězího, které jsem sebral u řezníka a k tomu půl bochníku chleba. Ten jsem dneska ráno šlohnul v pekárně. Pojedli jsme a šli spát. Já jsem si lehl na zem. Ráno jsme dojedli zbytek sušeného masa s chlebem a šli do hospody. Alexandra se o něco málo zpozdila, což mi nijak nevadilo. Taky se rád takhle zdržuju na střechách vysokých domů a pozoruju, jak vychází slunce. Z hospody jsme se šli podívat na popravu nějakého mága, který se po dopadu sekery na jeho krk rozprsknul na vodní sprchu. Z výrazu Alexina obličeje jsem zjistil, že se pravděpodobně ti dva znají. ,,Ty ho znáš?" zeptal jsem se jí potichu aby to nikdo neslyšel. |
| |
| Končící první den a druhý den Už mě pak nějak nebavilo k Valonovi mluvit, přišla jsem si jako naprostý idiot, když jsme se víceméně "bavili", ale jeho odpovědi byly spíž ozvěnou v mé hlavě. Šla jsem podél města ve skrytu křovisek a stromů a hledala vhodné místo na přespání. Když jsem jej konečně objevila, byla už poměrně tma, takže jsem si ho ani prohlížet moc nemohla. Poslala jsem Valona na vysoký strom, aby dal zatím pozor, jestli se někdo neblíží a sama jsem začala sbírat dřevo kolem místa, kde mám v plánu přečkat noc. Cestou jsem sebrala i jeden z bílých kamenů, co se válely na zemi. Po návratu jsem si podřepla a připravila pár tenkých klacků na holou hlínu, odkud jsem "odmetla" spadané listí. Pomocí kamene a dýky, kterou nosím zasunutou v botě, jsem si vykřesala pár jisker, které zažehly klacíky a rozhořel se oheň. Trochu jsem přiložila, odstoupila a rozhlédla se kolem. Podivný šustivý zvuk v okolí jsem zaslechla, tak jsem hledala původce zvuku. Když jsem si všimla zajíce (tedy, cosi, co přesně vypadá jako zajíc v mém světe), sundala jsem luk, vyndala jeden šíp a onoho chudáka jím trefila. Došla jsem pro něj a vrátila se k ohni. Následná příprava byla poměrně pracná, ale po oddělení syrového masa pro Valona jsem zbytek dala na oheň. Valon se mezitím vrátil a usadil na zemi nedaleko ohně a s chutí povečeřel. Já jsem si musela počkat, takže v době, kdy Valon již spal, jsem teprve večeřela. Sledovala jsem zamyšleně okolí a rozhlížela se po místě, které jsem sotva viděla. Po večeři jsem se opřela o strom, který byl poblíž a prakticky hned zaspala. Ráno jsem se vzbudila v době, kdy bylo slunce už na obzoru. Rozhlédla jsem se po Valonovi, který se tam zabýval jakousi myší, která přiběhla v nepravou chvíli. Konečně jsem se mohla podívat, kde jsem se usadila. Bylo to pěkné místo, takže mi ani nevadilo se zdržet a počkat, až si Valon vyhraje. Oheň mezitím zhasnul, takže bylo trošku chladno, ale to bylo tím, že jsem byla ještě rozespalá. Když už umožnil myšce utéct a nezamířil za ní, zvedla jsem se ze země. Tak jdeme... Asi jsme tam už měli být, ale to se nezblázní, když se opozdím.. Valon mi vylétne na rameno, já poberu své věci a zamířím s vakem, toulcem na zádech a lukem v ruce k městu. Dovnitř jsem se dostala snadno a zamířila k hospodě. Kolem hospody nikdo nebyl, tak jsem vešla dovnitř a pátravě se rozhlédla po přítomných. Grashe a Sarrie si všimnu hned. Zamířím k nim a usednu na jednu volnou židli. Promiňte.. Nějak se mi to tam zalíbilo, tak jsem se neplánovaně zdržela.. Pousměji se. Z venku se pak začnou ozývat strážní, že se na náměstí bude cosi dít. Zamířili jsme po jejich snídani na náměstí, kde se srocovali lidi. Mága, kterého vedou, jsem poznala hned. Morgen je nepřehlédnutelný... Jen jsem myslela, že je víc rozvážný a dá si na tohle pozor. Prodřu se pomalu davem, Valon létá nade mnou. Když jsem se dostala ke strážným kolem a plánovala se mezi nima procpat, zarazili mě. Zamračím se, ale nakonec ustoupím už jen proto, že tu nepotřebuji nějaké problémy s místními šašky. Přihlížím blížící se mágově smrti, ale ten se po dopadu sekery na jeho krk rozlije kolem. Že mě to nenapadlo.. Ten by se jen tak nedal.. Grashe se trochu leknu. Mírně nadskočím a otočím se k němu. Přišel se mnou... Při příchodu do města se kamsi ztratil.. Pokrčím rameny. |
| |
| Nový den Dám si večeři a pak po několika korbelech se vydám do svého pokoje.Tam si svléknu blůzu i kalhoty přehodím přes blízkou židli a jdu spát.Ráno mně probudí první sluneční paprsky a já se protáhnu,pak poškrabu na holé hrudi a vstanu.Dojdu k ohnu a i když je pod mrakem a možná bude pršet je hezky.Než si opláchnu obličej napadne mně že se radši pokusím najít nějaké jídlo u sebe protože hostinský pro nás po včerejšku vyšroubuje ceny až do nebe.Potom se vydám se k židli se obléct abychom se pak sešli před hospodou jak jsem se včera domluvili.Alexandra však nepřijde,ale asi zapomněla v lese. Ani se jí nedivím taky jsem zatoužila po samotě kde ... Zavrtím hlavou navíc Alexandra nakonec přece jen přijde a mé podezření se potvrdí.Taky se blíží poledne a s ním i poprava jednoho mága.Alexandra a Sarria se tam chystají než jsou zastaveni sebevědomými strážemi. „No tak nedostává se vám dost schopností k vítězství nad ženami?“vykřiknu,ale dávám si pozor aby nepoznali odkud to přišlo.Ovšem mág tu není a možná ani nikdy nebyl a tohle jen náhražka aby se pobavil a ponížil ty panáky všude kolem.Proto si odpustím další poznámku a dokonce se mi povede zachovat i vážný výraz. |
| |
| Večer – ráno Odešli jsme do stok a Grash mne vedl hlouběji a hlouběji do tunelů. Asi bych se už sama nevyhrabala. Takže by to byla výborná možnost se mne zbavit a sebrat jen ten prsten. Ale ukázal se daleko čestnějším než většina lidí, co jsem považovala za rodinu. Většina by nejspíš neváhala a nakrmila by krysy... Po chvíli byla taková tma, že jsem se musela chytit jeho rukávu, abych s ním mohla držet krok. I když to je obtížné dokonce za plného denního světla – nevýhoda nás menších. Během pár minut jsme došli k dveřím, sic jsem je neviděla, ale slyšela až moc dobře. Ještě štěstí, že ten křikloun zmizel hned na začátku. V jeho doupěti bylo teplo a útulno, alespoň co zapálil oheň. Rozhlédla jsem se. „Stokrát lepší, než jak jsem spávala poslední dobou...“ Usmála jsem se na něj a sedla na slamník. „Nevadilo by mi ani, kdyby jsme na něm spali oba. Široký je na to dost.“ Zasmála jsem se a mrkla na něj. Odešel a během chvíle se vrátil i s jídlem a oba jsme pojedli. Ráno nastalo příliš brzo, ale i tak se přesvědčím, že bych měla vstát. Jen si rychle prsty pročešu vlasy a dojím s Grashem zbytek sušeného masa. Během cesty ze stok a k hospodě si bolestně uvědomím, že bych byla úplně ztracená bez těch skoro cizích lidí. Zvláštní to pocit. Alex se zpozdí a přijde až po hodině. No, nikomu to nevadí, takže si z toho nedělám hlavu ani já. Dnes se mi nechce nic řešit... Během chvíle se ještě dozvíme, že bude popraven mág. Již jen při této informaci se mi sevře hrdlo úzkostí, ale jdu s ostatními na náměstí. Jaké je jen moje překvapení, že je to ten hodný mág, co mi pomohl hned na začátku téhle šílenosti. Byl tak milý, nezaslouží si takovou smrt. Rozhodnu se procpat k němu a nějak mu pomoct, ale ostří čepele je dost pádný argument na to, abych svůj úmysl zase rychle zapomněla. S vyděšenýma očima sleduji, jak nějaký papaláš vydá povel k popravě a mág se při dopadu sekery změní v louži vody. Fikané. Ale i tak mne to vyděsilo. Být tam já, tak rozhodně zahynu, žádné kouzlo, co by mne takto zachránilo, neznám. Vlastně jsem ráda, když jsem ráda... Děs se mi pomalu zmocní těla a v mém okolí se citelně ochladí. Na tváři se mi objeví jinovatka, ale dál se nešíří. Rozklepanou rukou si stáhnu kápi víc do čela a schoulím se pod pláštěm. Šťouchnu do Grashe a protlačím se kolem něj na cestě pryč z davu lidí. |
| |
| Opuštění města Poprava skončila stejně rychle, jako začala. Davy se pomalu začaly rozcházet, tak i vy jste se stáhli z náměstí do ulice. Lidé kolem vás chodili sem a tam, až kdosi vrazil do Grashe. Ježiši bramborovej, nestůj tu jako.... Zasekl se, protože zrovna vzhlédl a zbledl. Doslova utekl od vás s pokřikem. To je ta nestvůra..! Grash společně se Sarriou poznali ten hlas. Byl to úplně ten samý, jako včera večer u stok. Kolem vás se seběhly zbylé stráže a tasily meče proti vám. Už je konec zrůdo.. Řekl jeden z nich a udělal krok k vám. Když přelétl pohledem přítomné dívky, jen se zamračil. Pokud s ním nemáte něco společného, radím vám zmizet... A ty... Podívá se zpět na Grashe. Určitě víš, co tě teď bude čekat. Takže můžeš buďto zemřít v boji, nebo způsobem, který ti bude po právu udělen. Mluvil sebejistě, jako by snad fakt věděl, že na 8 vojáků najednou nemáš a Sae, Sarria a Alexandra opravdu zmizí, aby neměli problémy. Co se týče toho, máte volnou ruku v rozhodnutí. :-) Zřejmě to bude poprava, jako všechny ostatní, kteří se znelíbili hlavounům tohoto městečka. Kruh se kolem vás nezmenšoval, stáli asi pět kroků od vás a jen mířili meči. Snad jen dávají možnost fakt někomu utéct. Jejich, zřejmě, nadřízený mluvčí se ozval znovu. Poslední šance na odchod... Teď, nebo nikdy... Zavrčel nepříjemně. |
| |
| Opuštění města Město se vylidnilo rychle. Odešla jsem do ulice a Valon kroužil nad námi. No... Já asi budu pokračovat v cestě... Stačím jim jen říct, než kdosi vrazí do Grashe a pak začne vyřvávat jako pominutý. Nad tím označením jen nadzvednu levé obočí, snad jen údivem, že vůbec nemá strach takto někoho nazvat, když má zřejmě vyšší šanci na přežití než on. Jsou tu fakt odvážní. Mezitím se seběhly stráže. Valon si sedl na střechu domu a přihlížel skupině. Jen jsem k němu vzhlédla a nenápadně pokývla hlavou. Výzvu k odchodu jen nečinně přejdu. Po právu? A jakém? Zeptám se hloupě a jen pokrčím rameny. Mohli říct znění toho předpisu.. Bylo by to vtipné, kdyby ho nevěděli přesně. Pohrávám si s lukem v ruce a čekám, co se bude dít. Jen další výzva. Ti to fakt neskutečně protahují. Není jich tu moc a počty teoreticky vychází. Pokud někdo nezdrhne. Valone... Řeknu klidně a během toho vytáhnu jeden šíp. Přímo je zabít nechci, jen znemožnit mobilitu. Valon se snese jednomu strážnému na záda a nepěkně ho poškrábe za krkem nad místem, kde začíná brnění a pod místem, končí helma. Já jsem jednoho jen střelila do nohy. |
| |
| Odchod z města Když se dav po popravě rozcházel, vrazil do mě nějaký člověk. Když se na mě podíval, začal vyřvávat, že jsem ta zrůda. Okamžitě se kolem nás seběhlo osm vojáků, kteří na nás mířili meči. Jejich šéfa si budu pamatovat do smrti. Takový arogantní zmetek. Bude mi potěšením ho zabít. Už se těším, jak se mu zakousnu do krku, jak ucítím proud jeho horké krve a slábnoucí tep... Ta představa mě skoro ovládla, ale podařilo se mi zachovat chladnou hlavu. Zahleděl jsem se jejich veliteli do očí. Vykročil směrem k nám a promluvil. Loupl jsem očima po ostatních vojácích. Všichni na nás mířili meči. Mírně jsem se přikrčil a moje svaly se opět napružily jako lučiště balisty. Nečekaně se Alexandra chopila iniciativy a překvapila vojáky útokem. Její orel, nebo co to je za ptáka, se jednomu z vojáků usadil za krkem a pustil se do něj, zatímco Alexandra ho střelila do nohy. Využil jsem tohoto nemilého překvapení, které pravděpodobně na chvíli upoutalo pozornost vojáků. Svaly mě vystřelily vpřed. Prosmýkl jsem se kolem hrotu meče velitele stojícího uvnitř kruhu, skočil na něj a ještě než jsem na něj stačil dopadnout plnou váhou, jsem se mu zakousl do krční tepny a trhnutím hlavy zpět z jeho krku vyrval kus masa, přičemž mi sklouzla kapuce a odhalila hlavu skřeta s sváří smáčenou čerstvou lidskou krví. Na nic jsem nečekal, popadl velitelův meč a okamžitě s ním s rozběhem zaútočil na vojáka stojícího za ním tak, abych ho vyvedl z rovnováhy a prosmýkl se kolem něj ven z kruhu. Jakmile budu venku, udělám otočku, při níž se pokusím seknutím zasáhnout vojáka, který ke mě zrovna bude nejblíž, do krku a uteču kousek od kroužku vojáků. Podle situace, která nastane, se rozhodnu pro další postup. |
| |
| Grilovačka Neprotlačím se ještě ani kolem Grashe, když do něj někdo vrazí a uteče s křikem o nestvůře. Tohle již dokonale podkopne kousíčky mého sebeovládání, které jsem si vybudovala v poslední době a celá má snaha ovládnout magii se sesype jako domeček z karet. Chlad mi vystřelí z prstů, ale zatím pohltí jen mou kůži. Stáhnu si kápi o trochu níž do čela, takže mi tam nevidí nikdo větší než půl druhého metru, při tom mi ledová vrstvička na paži popraská. Ten chlad můžou cítit všichni kolem. Náhle Alex, Valon i Grash zaútočí na vojáky. Jen následky útoku jsou jiné. Chtějí zabít mé přátele, mou novou smečku... Led během jednoho úderu srdce zmizí a přistihnu se jak křičím. Jediné slůvko. „Pryč!“ Rychle hodím plášť po Sae, či Alex, jestli s někým nebojují, abych pak na sebe mohla ještě něco hodit. „Rychle!“ Vykřiknu na ně ještě. Nechám se zaplavit vztekem a horkem, i když vím, jaké to bude mít následky. Horkost se změní v oheň, který se rozletí na všechny strany, i když se ho snažím udržet od přátel, ne nepodoben výbuchu. V nejzazším místě se oheň promění a stočí se do víru kolem mne. Cítím jen, jak mi vlasy s pufnutím vzplály, jak hoří látky haleny i má vlastní kůže. Bolest jakby přiživovala oheň a můj křik není skoro slyšet. Klesnu na kolena. Nevím, jak dlouho to vydržím. Nevím, jak to zastavit... „Pomoc!“ Splyne mi ze rtů výkřik podoben spíš šepotu, jedna slza se mu stane společnicí. |
| |
| Grilování Úspěšně jste bojovali, Alex s Grashem se snažili, ale Sarria to celé ukončila. Když vzplála, její přátele to docela dost vykolejilo a první, co je napadlo, bylo uhnout. Postupně se skryli dál od Sarrie, Valon se pokusil schovat až příliš pozdě, tak mu to ožehlo peří na křídlech. Spadl jako přezrálá hruška na zem, naštěstí dál od Sarrie.. Vojsko bylo upečené během vteřiny, zbytek lidí kolem utekli s křikem, že to nejsou lidé, ale příšery. Sarriinu prosbu o pomoc z přítomných nikdo nezaslechl. Byli až moc ohromeni, možná i trochu vyděšeni, ale snad jen úžasnou náhodou se rychle zatáhlo a začalo silně pršet. Že by náš "popravený" mág? Snad jen čirou náhodou déšť uhasil plameny na a kolem Sarrie, ale ta odpadla únavou. Potřebovali jste hodně rychle zmizet. Grash vzal Sarrii, Alex došla pro Valona a společně i se Sae zmizíte z města hodně rychle, protože zaslechnete šoupání kovu o kov. Možná další vojsko. Vzali jste to nejkratší cestou ven, přes les, abyste mohli zmizet za houštinami. Jdete po zbytek dne, nechcete se zastavovat, kdyby náhodou šli vojáci za vámi. Zastavili jste se až u tekoucího potůčku skryt mezi keři a stromy, který byl až dokonale čistý, vhodný k pití. Z místa jste měli dobrý výhled kolem, takže nebylo proč se neusadit a během cesty jste si všimli i zvěře, takže případnou večeři si můžete ulovit. Kolem bylo dost suchého dřeva, takže se kvůli založení ohně nemuselo daleko. Alex poskytla i deku pro Sarrii v bezvědomí, kterou to zjevně dokonale skolilo. |
| |
| Grilování Jakmile jsem unikl z kruhu vojáků, stalo se něco, co mi vyrazilo dech. Saria kolem sebe rozpoutala ohnivou bouři a usmažila tak všechny vojáky.Nedokázala to ale ovládat. Sama jakoby hořela. Zůstal jsem na to civět s otevřenými ústy neschopen pohybu. Během chvilky se nad námi nebe zatáhlo a začalo pršet. Byl to silný déšť a Sarriu uhasil. Zůstala ležet na zemi. Rozběhl jsem se k ní a zkontroloval tep. Naštěstí byla jen v bezvědomí. Okamžitě jsem si její ruku přehodil přes jedno rameno, její nohu přes druhé tak, abych ji měl naloženou na zádech a zvedl jsem ji. Všiml jsem si, jak Alexandra zvedala ze země Valona a v tu chvíli jsem uslyšel skřípění a cinkání zbrojí vojáků. Nezbývalo nám, než utéct z města pryč. Celý den jsme byli na pochodu. Teprve večer jsme narazili na dobré místo k přenocování. Tekl tudy krásně čistý potok. Na jeho břehu jsem položil Sarriu na dece, kterou pro ni poskytla Alexandra. Sundal jsem si kápi a pořádně ji v potoku vypral a nechal do ní nasáknout vodu. Začal Nechal jsem několik kapek Sarrii spadnout na rty a pak jsem jí začal otírat čelo a chladit popáleniny, přičemž jsem kápi několikrát znovu vypral, aby nasákla čerstvou chladivou vodou. Jakmile Sarria trochu zchládne, přikriju ji jejím pláštěm, který s sebou měly Sae s Alexandrou, klekl jsem si k potoku a vrazil hlavu pod hladinu. Asi po minutě jsem se vynořil. Svlékl jsem si tuniku a začal se umývat. Pořád jsem po očku pozoroval Sarriu. Kdž jsem skončil s očistou, sedl jsem si k ní a opřel se zády o strom. Na chvíli jsem se na ni zadíval a doufal, že se její stav nezhorší. Podíval jsem se na Valona, pak na Alexandru a zeptal se jí: ,,Jak je na tom Valon?" |
| |
| Soukromé grilování Když jsem zakládala další šíp a chtěla jsem natáhnout luk, ozvala se Sarria, že máme jít pryč. Trochu jsem jí nechápala, ale když se objevil oheň, chytila jsem ten její plášť a prostě utekla za roh, kde jsem uklidila znovu šíp a navlékla si luk. Ohromena její dovedností jsem ani nevarovala Valona, takže mu to trochu ožehlo peří na křídlech a spadl na zem. Ani to nebralo konce, ale naštěstí se rozpršelo, což Sarrii uhasilo. Bylo docela k ní nehezký, že jsem se spíš zajímala, co Valon, než ona, ale snad dlouholeté přátelství mě přinutilo jít zjistit, co je s ním. Stál za rohem domu, snažil se vzlétnout, ale nešlo mu to. Zvednu ho ze země, dám si ho na rameno a otáčím se ke Grashovi a spol, když zaslechnu zbroje vojáků, kteří se blíží. Vezmu ten Sarriin plášť a zamířím z vesnice pryč. Jdeme po zbytek dne. Moc se nezastavujeme, jen se někdy ohlédnu. Zastavíme se až u potoka, který je dobře ukryt v houštinách a dá se tam snadno schovat, aniž bychom neměli výhled. Grash se stará zatím o Sarriu, takže se věnuji Valonovi a kromě podání večeře, mu prohlédnu obě křídla. Mrzí mě, jak jsi dopadl Valone.. Povzdychnu si a posadím ho na nízkou větev stromu. Položím vak i s lukem pod strom a vyndám z něj kožený váček a kus čisté látky. Přejdu pomalu k Sarrii a z váčku na látku naliji trochu průhledné šťávy, kterou jí potřu popáleniny. Zaslechnu pak Grashovu otázku, který se mezitím vrátil. No.. Kromě toho, že je naštvaný, protože nemůže létat, docela dobře.. Bude muset počkat, až mu peří doroste. Konstatuji, zvednu se od Sarrie a znovu obě věci uklidím do vaku. Myslela jsem si, že už trochu Sarrii znám, ale očividně jsem se hodně mýlila.. Podotknu s ušklíbnutím a sesbírám z okolí trochu dřeva. Sehnu se, odhrnu listí z místa a dám kolem pár kamenů, pak naskládám suché klacíky a pomocí křesadla rozdělám oheň. Půjdu se po něčem podívat k večeři.. Počkáš tu s nimi? Pohlédnu na Grashe od ohně a znovu se narovnám. Dojdu si pro luk, vezmu ho do ruky a znovu se rozhlédnu kolem. |
| |
| Grilování Jisté ulehčení mi poskytne vědomí, že ostatní se dostali z dosahu největšího žáru. Kéž by se to samé dalo říct o mně... Vojáky jsem spálila během pár tepů srdce, lidi se rozutekli a nikdo z naší skupiny neslyšel můj zoufalý nářek. Rozprchli se a nechali mne tam. Hořící a zoufalou. Déšť je pro mne překvapením, ale i vykoupením. Chladné kapky dopadají na rozpálenou kůži a hasí oheň. Během chvíle je uhašen i poslední plamínek, ale za tu dobu stihly plameny napáchat spoušť. Halena i košile se změnily v ohořelé cáry, dlouhé vlasy mi nepravidelně ohořely a nejdelší prameny spadají na ramena. Kůže mi nabrala rudo-bíle skvrnité barvy, která však přes rudou a zarudlou pozvolna přechází do normální barvy lidské kůže. Magie ve mně nezbylo moc, proto jsou změny skoro jako u normálního člověka. Vyčerpaně padnu na zem a ztratím vědomí, které nabudu až když mi Grash nakape vodu na rty. Na chvíli otevřu oči a jen pošeptám, „vodu...“ Hltavě se napiji, jestli mi ji dá. ale pak zase upadnu do bezvědomí. Břicho mi nateklo a již nereaguji na doteky. Dech mám zrychlený a mělký. |
| |
| Odchod z města No nevypadá to že bych se někdy rozhodla vrátit do tohoto města obyvatelé jsou tu tak nafoukaní a přesvědčení o své velikosti i když jejich moc končí za hranicemi tohoto města.To je vidět už na těchto vojácích jsou jako vlci jejich síla spočívá v jejich počtu. Osaměli jsou zvládnutelní jsem zvědavý zda by mluvil stejně nemít za sebou všechny ty ostatní vojáky. Jasně nějaký muž tu hystericky vykřikuje aby se ve vlastních očích i před ostatními povýšil na hrdinu a to nemluvím o těch trapných panácích kteří se snaží co nejvíc vysát se svých miniaturních pozic. „Zvláštní že tu mluvíte o právu když vy jste jen poskoci tohoto takzvaného práva.“poznamenám a to se už Valon snese na jednoho vojáka.Alexandra pak má nápad a i když jsme blízko tak by to možná mohlo vyjít aspoň u některých a pak zmizíme. A ten velitel se bude moci naštvat,ale to bude asi to jediné co s tím bude moci udělat. A Grash využije přílišné arogance toho velitele co že brzy stane taky jeho zkázou.Představa jeho nezranitelnosti odejde s jeho životem a ostatní vojáci vypadají překvapeně a dalo by se říct i vyděšeně.A toho Grash využije a jeho meč začne úřadovat.Napadlo mně že bych se do toho mohla vložit taky,ale to už se stane něco co mně překvapí.Opravdu překvapí protože nevím co si o tom mám myslet.Vzniklý oheň který proudí přímo z místa kde stojí Sarria zaplaví vojáky a já tu pořád stojím i když poněkud stranou.Ale pak je po všem,ale přesto to trvá nějakou dobu než se odvážím pohlédnout jejím směrem.Ovšem všude je jen zkáza a ti co neshořeli utekly Ještě dlouho se tu bude o tomto příběhu vyprávět. Když se spouští déšť tak Grash bere Sarrii a společně opouštíme město.Jdeme zbytek dne ne že bych se bála že nás budou pronásledovat protože jejich moc končí za hranicemi města,ale aspoň já chci být co nejdál od toho města.Potom když se konečně usadíme tak odložím batoh luk i meč a pak natáhnu nohy a vrtím prsty.Grash se zeptá jak je na tom Valon a to je i moje představa protože mám pocit že nestihl uletět stejně jako v té hospodě když dostal korbelem.Alexandra ho ošetří mezitím co Grash ošetřuje Sarii.A Sarrii se dostane ošetření i od ní a než se rozhodne že se vydá ulovit něco k večeři.Sice mně to napadlo taky,ale takto se můžu vykoupat.Ale to chce Sarria vodu a já se rozhodnu že jí jí poskytnu. |
| |
| Večer Ještě než Grash nějak stihl zareagovat, Alexandra se doslova vypařila. Sae poskytla Sarrii vodu, která chvíli na to zase omdlela, takže s ní asi dneska nic nebude. Sice se zdálo, že je to pomalu čím dál horší a že to asi nepřežije, ale po dvou hodinách tyranie její dušičky se nakonec začne vše zlepšovat a i se jí zklidní dech. Tekutina, kterou Alexandra použila na její popáleniny trochu pomohla k hojení, než zase načerpala konečně nějakou sílu, vzbudila se z agónie a mohla si sama pomocí magie pomoci. Sae se mezitím věnovala očistě, Grash víceméně odpočíval a Valon se otočil zády a sledoval zem pod sebou. Na les padla tma. Snad jen díky ohni, který si vesele plápolal, jste viděli alespoň trochu kolem sebe. Když se Alexandr adlouho nevracela, Valon se zas otočil a zamával křídly. Asi by někam vyrazil, kdyby mohl. Jen splachtil na zem a zamířil k ohni, kde se usadil a jen sledoval plameny. |
| |
| Tábořiště Konečně jsem se odtamtud dostal. Možná by bylo na čase vyzkoušet jiný styl života, než jen skrývaní se ve stokách lidských měst. Nebaví mě pořád chodit krást. Ale co jiného jsem v těch městech mohl dělat? Pochybuju, že bych u lidí sehnal práci. Ale teď to zkusím jinak. A snad to i vyjde... Tok mých myšlenek pokračoval celou dobu, co jsem seděl opřený zády o strom u Sarrii a pořád sledoval, jak na tom je. Chvílemi jsem začínal panikařit, protože vypadala hodně špatně. Ale nakonec se to naštěstí zlepšilo. Během dne jsem jí stále chladil svou mokrou kapucí a vlhčil jí rty, aby do sebe dostala aspoň pár kapek vody. A hodlám v tom pokračovat, dokud se neprobudí. Ani jsem si pořádně nevšiml, že se už setmělo. Praskání ohně mě uklidňovalo a jeho mihotavé světlo také. Když jsem pozoroval chování Valona, bylo mi ho líto. Ale peří časem doroste. Důležité je, že se mu nic vážnějšího nestalo. V tichosti jsem seděl, vedle sebe jsem měl položený ukořistěný meč velitele stráží a poslouchal zvuky okolí. Za osvětlený kruh kolem ohně bych asi těžko něco viděl, tak jsem radši jen ostražitě poslouchal a zároveň pořád kontroloval Sarriu. Z nějakého důvodu mi není zrovna dvakrát do řeči, a tak mlčím i přesto, že je se mnou u ohně i Sae. Pokud by si chtěla povídat, tak jistě začne... Vždyť vlastně ani pořádně nevím, jak navázat konverzaci. Tolik let jsem se schovával a s nikým nestýkal, že vlastně ani s lidmi pořádně mluvit neumím. A tak jen sedím a naslouchám zvukům nočního lesta. |
| |
| Tábořiště Zmizela jsem ještě dřív, než nějak Grash zareagoval. Pomalu jsem se linula houštím a rozhlížela se kolem. Vzhledem ke tmě bylo místy fakt těžké něco zahlídnout, chyběly mi tu Valonovy oči. Procházela jsem se dál od tábora, je větší šance, že se něco objeví dál od možného zdroje světla a vzhledem k pachům po nás... No, je celkem zajímavé, že z té výpravy jsem tu nakonec skejsla sama v cizím světě, kde asi jako doma moc nebudu.. Hlavně by mě zajímalo, jestli ta "práce" dál platí a král si to mezitím nerozmyslel. Pokud jo, nebudu se zbytečně za těmi blby táhnout přes tisíc světů jen proto, že si chtějí hrát na dobrodruhy a byť mají velkou šanci přežít, až na pár výjimek jsou místní fakt "milý". Už jsem měla v plánu se vrátit i s neúspěchem, i když se mi moc nechce. Valon hlavně bude hladovět a vzhledem k nemohoucí Sarrii... Když se konečně objeví štěstí. Zahlédnu dostatečně rostlého jelena, aby nasytil nás všechny a ještě něco zbylo případně na ráno. Vyndám z toulce šíp a natáhnu ho do luku. Promiň, příteli...Zamumlám si spíš pro sebe, namířím proti zvířeti a střelím ho do boku tak, abych měla jistotu, že to zasáhne hned srdce a tvor moc netrpěl. Navléknu si luk, ať mám prázdné ruce a dojdu ke zvířeti, ke kterému se skloním. Vyndám z něj šíp, otřu ho do trávy a vrátím do toulce. Pomocí vždy přítomné dýky v mém majetku ho rovnou vykuchám a nejedlé zbytky zahrabu do země, aby to moc nelákalo šelmy, které se tu potulují. Dýku si očistím o vhlkou trávu a vrátím ji na své místo. Nuž.. Půjdeme. Zvednu zvíře, které mezitím vykrvácelo a podlomena tíhou se pomalu táhnu zpátky. Cesta zpět k tábořišti je snad ještě delší, než když jsem ji šla sem. Když jsem se konečně dotáhla do místa, kde mám výhled na oheň, kolem kterého se nic neděje, jen Valon slétl k ohništi, pomalými kroky se zas rozejdu k tábořišti. No tak... Jestli se už nezlomím, než to donesu, bude to fajn... Konečně se dovleču k ostatním a nedaleko ohně položím mrtvého jelena na zem. Ohlédnu se po přítomných. Hrobové ticho... Čekala jsem to tu trošku živější... Sklouznu pohledem pak k Sarrii. Jak je na tom? Zeptám se a dojdu k potoku, kde se umyji, opláchnu si obličej a pak i dýku, se kterou se nakonec vrátím k tvoru a začnu jej stahovat z kůže. |
| |
| Tábořiště Pomalu se probouzím, nevím jak dlouho jsem byla mimo, netuším kde jsme. Snad jen náznak vzpomínky na první probuzení mi řekne, že to je stejné místo. Změnilo se to tady. Vlastně ne, ale předtím tady bylo světleji. Chvíli mi trvá, než mi dojde, že se jen setmělo. Ležím stále nehybně, jen oči mám trochu pootevřené a dech se mi zklidnil. Někomu bych mohla připadat jen jako spící, ale děje se toho se mnou mnohem víc. Jako další věc zaregistruji vůni, podivnou vůni, co se mi line z pokožky. Nejspíš nějaká bylina či mast. Pomaličku otevřu oči a rozhlédnu se. Grash je u mne, Sae ani Alex nikde nevidím. Opatrně se posunu dozadu do polosedu. „Kde... Kde jsou?“ Kouknu na Grashe a vezmu si měch s vodou. Hltavě se napiji a opatrně si otřu rty. Pohledem na chvíli zastavím u své kůže. Čekala jsem něco horšího, mělo to být něco horšího... Že by na mně něco vyzkoušeli?! Ohlédnu se kolem, jestli tam nemám plášť a pokud ne, tak o něj požádám Grashe. Opatrně si beze studu sundám zbytky spáleného oblečení, nechám jen to opravdu zachovalé a zabalím se do pláště. Při tom se posunu blíž k ohni a nastavím mu popáleniny. Může se zdát, že si tak jenom ubližuji, což je taky trochu pravda, ale hlavně vstřebávám z něj energii, kterou použiji na hojení. Zuby mám zatnuté a tvář zkroucenou palčivou bolestí umocněnou horkem z ohně. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Prosím nerušit pokračovat se bude mám teď omezený přístup na internet. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Večer Poskytnu Sarrii vodu a i když to vypadá že je jí spíš hůř než lépe doufám že to přežije.Nerada bych aby se kvůli nám obětovala zvláště protože to nebylo nutné.Potom se beze studu svléknu a vstoupím do řeky kde se začnu věnovat očistě.Grash odpočívá a Sarrii je nakonec přece jen lépe.Když vyjdu z vody abych se u ohně usušila mezitím na les padá tma.Alexandra se dlouho nevrací a Valon o ní už začíná mít obavy.Já zatím sedím u ohně a rozhlížím se kam až dohlédnu,ale zatím se neoblékám.Mlčím a ani Grashovi není zrovna do řeči což se mu ani nedivím.Ani já moc mezi lidi nechodím a tak se moc nevyznám v řečnickém umění.A nemám touhu mluvit jenom proto aby řeč nestála,to klidně přenechám kejklířům a komediantům.Alexandra se mezitím vrátila s uloveným jelenem a pronese poznámku o tichu které tu panuje. Netuším co očekávala,ale já zase nečekala že by jí to mohlo vadit. „Chvíli to s ní bylo dost nahnuté,ale vypadá to že se nakonec z toho dostane.“ Ovšem Sarria se nakonec taky probudí a též se posadí blíž k ohni.No snad ví co dělá. |
| |
| Alex vrátila aj s jeleňom. Nakrájali ho a dali piecť mäso. Alexandra sa spýtala Sarrie prečo je tak blízko ohňa. Sarria stručne odpovedala že vie čo robý. Alex ju teda nechala tak. Celý čas pomali nik neprehovoril. Akurát potom Alex navrhla, že si zoberie prvú stráž. Nikto nič nenamietal a tak sa uložili, zatiaľ čo Alex strážila. Na Alex preišli driemoty, no kým stihla niekoho zobudiť, zaspala. Všetci ste sa zobudili naraz na tmavom chladnom mieste, ktoré bolo osvetlené len z ďalejkej fakľe. Sarriine zranenia boly natoľko vyliečené, aby sa dokázala chodiť bez problémov. Keď ste vyšli z izby, do lepšieho svetla, všimli ste si, že ste zrejme v nejakej jaskyni. (nikto nemá zbrane, Sarria má prsteň, ďaľšie otázky ->diskusia) |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Chcel by som sa opýtať, chcete ešte hrať, alebo uzavrieme? |
| |
| Omlouvám se smazala se mi záložka a tahle jeskyně mi úplně vypadla.Jistě mám zájem pokračovat. |
| |
| Omlouvám se, ale i když mě to tu bavilo, nastoupila jsem do práce a vůbec na to nemám čas. Mrzí mě to :( |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Prosím zrušit pokračovat se už nejspíš nebude. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR