Vypravěč - 29. října 2010 14:56

Arkánum Svět Příběh se bude odehrávat ve světě Arkánum. Vedle sebe v něm žije několik humanoidních ras a neustále se spolu střetává magie a technika. Mágové a technologové se navzájem nenávidí, protože jejich síly se navzájem ruší. Mágové například smějí cestovat vlakem jen v posledním voze, aby jejich magická síla nenarušila chod lokomotivy. Naopak na magickou univerzitu vás nepustí ani s kapesními hodinkami. Technika v Arkánu je na úrovni konce 19. století, najdeme zde parní stroje, vlaky, vzducholodě a jednoduchá elektrická zařízení, například pouliční osvětlení. Magie funguje podobně, jako ve většině jiných fantasy her a děl, přítomnost složitějších technologických zařízení ji ale ruší. Prostředí Příběh se bude odehrávat v Tarantu, jednom ze dvou největších měst Arkána, které právě prodělává velkou technologickou revoluci. Tarant vypadá jako skvělé místo k životu, krom běžných věcí, jako jsou obchody, domy, továrny, přístav či chrám, je tu možné najít i výdobytky civilizace, které jinde na jednom místě nenajdete. Vlakové nádraží, podzemku, univerzitu, vodovod i kanalizaci, muzeum, knihovnu, pánský klub, dokonce zoologickou zahradu! Jenže Tarant má i svůj stín, je domovem nejen vyšší a střední třídy, ale také pro dělníky, bezdomovce, šlapky, žebráky, zločince a jiné ubožáky, kteří nemohou žít v přepychu. Příběh V Tarantu byl vždy zločin. Lidé se vždy ztráceli v docích, v kanálech, v zapadlých uličkách. Lidé, o které nikdo nestál. Jenže během posledního týdne se ztratily tři osoby, které mezi tyto nepatřily. Alfréd Zarus, populární trpasličí vynálezce, Lady Amalir, vdova po vlivném šlechtici, který sice prohrál vše v kartách, ale důstojnost si udržet dokázal. A jako poslední zmizel novinář John Trill. Akorát, že po posledním jmenovaném zůstaly stopy... Co se to ve městě děje? Postavy Hráči mohou hrát libovolnou z těchto ras: lidé, elfové, trpaslíci, gnómové, hobiti. A pak také některé křížence: Půl-elf, půl-ork a půl-obr. Uvědomte si ale, že xenofobie a rasismus jsou na denním pořádku. A majoritními obyvateli Tarantu jsou lidé. Do příběhu se hodí téměř jakékoli povolání: novinář, vyšetřovatel, vynálezce, dobrodruh, šlapka, mág, přístavní dělník, technolog, žebrák, služka, mladý šlechtic, téměř co vás napadne. Myslete ale na to, že příběh se bude točit kolem ztracených lidí a děsivého tajemství Tarantu. Hra Teď to začne být trochu jiné. Protože moje požadavky asi nebudou stejné, jako je zvykem. Chci to zkusit jinak a snad i lépe. Pojďme na to: 1) Solidní pravopis a typografii, alespoň abych z toho nedostal záchvat. 2) Chci hráče, kteří jsou ochotní přispět na tvorbu příběhu i světa. Bude to kolaborativní příběh, kde hráči mají podobnou pravomoc i zodpovědnost, jako vypravěč. Jestli vás musí vypravěč táhnout za ručičku, nehlaste se. 3) Chci hráče, co v diskuzi místo blábolů diskutují hru a průběh příběhu, nadhazují nápady i pro ostatní a jsou ochotní spolupracovat s vypravěčem i dalšími hráči. 4) Nezajímá mě délka příspěvku. Nechci grafomany! Zajímá mě kvalitní obsah. Buď to rozvíjí vaši postavu, nebo to rozvíjí příběh a svět, nebo je to zábavné a vtipné. Jinak to tam nemá co dělat. Pokud se na příspěvek nedá snadno reagovat, není v pořádku. 5) Minimálně co dva dny jeden příspěvek od každého. Příběh je plánovaný na cca 4 měsíce, takže si prosím rozmyslete, jestli opravdu budete mít až půl roku na hraní čas. 6) Ikonku, na které jde vidět do obličeje a chraň vás všichni staří bohové Arkána si vzít nějakou mangu! 7) Maximálně šest postav. Určitě ne více! 8) „Životopis“ podle mé šablony, kdo mi pošle něco jiného, ani nebudu odpovídat – chci hráče, co umí číst. 9) Vypravěč nemá nikdy pravdu . 10) ICQ – hráče bez něj po špatných zkušenostech nechci. „Životopis“ Jméno: Jméno postavy Role: Role, kterou má hrát postava v příběhu. Role by měla být archetyp, obecnější než povolání postavy. Má být hrdina? Vůdce? Svůdkyně? Oběť? Zbabělec? Zrádce? Všivák? Gentleman? Rebel? Podivín? Něco jiného? Popis role: Jak si představujete, že role vaší postavy bude fungovat v příběhu, jak do něj zapadne a jak jej obohatí? Rasa a povolání: Samovysvětlující. Osobní cíl: Čeho chce postava v průběhu hry dosáhnout kromě cíle daného příběhem? Co je jejím snem, motivací, kterou má možnost v průběhu hry dosáhnout? Hodnota: Co je pro postavu opravdu důležité? Pro co je ochotná se obětovat? Šrám: Nějaká slabina postavy, něco, co jí ubližuje. Tajemství: Co o postavě ostatní určitě neví a co by se mělo odkrýt v průběhu hry? Vazba: Vyberte si jinou hráčskou postavu a napište, co s ní bude mít vaše postava společné a proč. Prostředí: Má postava nějaké „domovské“ prostředí? Napadá vás nějaké prostředí, které by se v příběhu určitě mělo objevit? Vedlejší postava: Vymyslete jednu vedlejší postavu, kterou může vypravěč využít. Metaherní otázky: Co chcete, aby vaše postava v příběhu zažila, co naopak nechcete, aby tam bylo? Máte nějaké další nápady? Záchytné body pro vypravěče? Všimněte si, že mě moc nezajímá popis, minulost postavy, její charakter... Však na to bude prostor ve hře, popis do prvního příspěvku, minulost do vzpomínek, charakter se projevuje pořád... A teď to nejdůležitější. Až do jeskyně vlezete, chci, abyste svou postavu prodiskutovali s ostatními hráči (kromě tajemství) a případně ji poupravili. Chci hrát! Určitě? Fajn. Vytvořte si postavu a ozvěte se mi na ICQ, mám ho v profilu. Zároveň, pokud se ještě neznáme, mi pošlete odkaz na nějaké dobrodružství, kde hrajete. Příběh „Arkánum“: odkaz

Geidan Stål - 09. listopadu 2010 15:59

Kasárna Papírování. Ta nemilá část práce, které je poslední dobou nějak moc. Zvlášť když někteří neplní svoje povinnosti a já to z nich musím páčit. Kožené křeslo zavrže, když v něm poposednu. Rukou zcela nevybíravě rozhrnu složky, jako bych dávala kejklíři losovat karty. Spisy rekrutů, spisy o chodu vojenské posádky... Neměl by to dělat někdo nade mnou? Eh, asi ne. Od toho jsou tu podřízení. Ale kdybych to svěřila někomu dalšímu, hromy a blesky dopadnou na moji hlavu. Co si člověk sám neudělá... Kurva, copak jsem sekretářka?! Roztřídím spisy na vojáky a na správní byrokratickou hromadu, která je, nečekaně, větší než zelenáči, které mám odpoledne nechat plácat v bahně. Pokud se tam přes tohle prokoušu. Nejraději bych to hodila do krbu. Zarazí mě hned první list. Tři leštěná ozubená kola? Co to je za pitomost? A proč, do psí prdele, leštěná? Přečtu si to radši ještě jednou. Je to hrozná škrabopis. A je jasné proč. Dílna Rázné klapání vysokých kožených bot všichni na základně znají. Tohle je krok velitelů. Ti většinou někam spěchají, ale přitom nedůstojně neběhají. Leda při poplachu. Proto se ani nedivím, že potkám jen málo flákačů. V ruce s koženými rukavicemi svírám ono lejstro a z mého vojenského výrazu, který ač je vlastně nijaký, sálá podráždění. Vpadnu k Jackovi do dílny. Je tu podezřele ticho. Bodejť by ne, když ten zmetek chrápe na hromadě šrotu, nebo co to je, na ksichtě nějaké podivné vydání časopisu, kde jsou polonahé ženské. A chrápe hůř, než syčívá jeho pracka. Je pod mou úroveň, abych do něj kopla, to dělávám jen rekrutům, když zaspí budíček, případně pro ně mám překvapení s kýblem vody. Místo toho sáhnu na stůl, kde se povaluje další harampádí, s jedním máchnutím to všechno shodím na zem. Tedy to, co není příliš těžké. Je to slyšet, jako kdyby se hroutila kuchyně. Když se Jack probere, uvidí mě v mém typickém oblečení: vysokých kožených botách, plátěných kalhotách a dobře střiženém kabátci s odznakem tarantské posádky a frčkami majora. Na hlavě mám vojenský klobouk, tmavé vlasy svázané do tlustého copu. I když jsme ve městě a ne na bojišti, chodívám ozbrojená revolverem a šavlí. Ale ne nijakou načančanou jako na přehlídky, žádné střapce ani podobný hovadiny nenosím. A to ani na oficiální uniformě. Kolegové se v tom vyžívají, ale já ne. Prostě jsem to strhla. Nic neříkám, jen až se probere z bezvědomí, podám mu papír. Nejsme zdaleka tak naštvaná, jak vypadám, ale tím lépe. Vlastně vždycky bývám o polovinu míň rozlícená, ale je to... zvyk. Vojáci jsou jako psi, musí na ně být tvrdá ruka. Když se naštvu doopravdy, je to zlý. Málokdo je tak pitomej, aby se o to pokoušel.

Jack Kalume - 09. listopadu 2010 16:19

Dílna Pin-Up. Krásné slečny kolem mě běhají jen v nočních košilkách a některé nemají vúbec nic. Tráva lahodně voní po fotosintéze, sluníčko pableskuje a směje se na mě. Ono se vážně směje. Má přez jedno oko pásku a v puse fajfku. Plácám všechny ty krásný holky po zadku svou...pravačkou. Já mám pravačku! A hezky jednu po druhý. Ať se moc neculí nebo... Z koutku úst mi kane slina. "Jedna...po druhý. Netlačte se..."mrmlám ze spaní. Jenže pak jedný holce vypadnou z podprsenky talíře a rozbijí se po podlaze. Leknutím nadskočím. No jo, sen. Zkontroluju jestli mám pořát ruku. Nemám. Pravačka na mě strojově zabzučí. A pak se leknu znovu, protože zahlídnu příčinu rachocení. "Graaaa!" Posouvám se po navoskované kapotě starého parního odhrnovače sněhu s vymontovanou radlicí. Geidan. Otřu si obličej a vyfouknu. Ruka taky vyfoukne. Oblak páry. "Moje milovaná paní domácí, chlebodárce a nadřízená v jedné osobě." Zapřu se lokty o kapotu a usměju se. S Ušpiněným šedým trikem, potrhanými koženými kalhotami od oleje musím vypadat oproti její sexi uniformě jako hastroš. To nemluvě o tom, že sem se vykašlal na mytí. "Čímpak vděčím za tvou návštěvu?" Než to stačím doříct, strká mi pod nos lejstro. Jasně, že ho poznávám. Poškrábu se na hlavě. "Jooooo, to jsem objednal já. Potřebuju nějaký součástky do..no ...ehm." Leštěný ozubený kola. Kam by asi takový prestyžní součástky pasovaly? "Ok, tak to bylo pro mě. Odcházej mi díly. A když už, chci vypadat k světu, no ne? Ty si koupíš boty já si koupím...." Zabřednu do papíru a přečtu přesný název. "Na zakázku vyrobená trojice ozubených kol, ručně a poctivě leštěných, z tvrdé slitiny nejlepších a nejkvalitnějších kovů, za..." Vykulím oči. "Hm." Zkusím na Geidan udělat psí oči. To pomůže. Doufám.

Geidan Stål - 09. listopadu 2010 18:36

Dílna Bez jakékoli reakce sleduju, jak se z toho snaží vykroutit. Kdybych mohla, asi si založím ruce na prsou, místo toho mám levačku trochu zkoprněle zaháknutou prsty za opasek se šavlí. No, vlastně bych si mohla založit ruce na prsou, ale kvůli jistým věcem to nedělám. Druhý ruka zkopíruje levačku, protože ani za tu dlouhou dobu prostě nevím, co s ní. Založit si ruce bylo moje typické gesto, kterého jsem se musela vzdát. "Strhávám ti to z platu," oznámím neutrálně. "Nejenže se tu válíš jako největší pobuda, to by mi bylo jedno, protože tebe bych při inspekci stejně zavřela do kumbálu na košťata..." Těžko říct proč. Aby nedělal ostudu? "Ale objednávat si skrz armádní rozpočet osobní věci? Uvědom si, že když to posereš, ten kýbl sraček spadne na mou hlavu. A jestli se to stane, já se postarám o to, abys potřeboval náhradní nejen druhou ruku, ale taky obě nohy a další věci, kterých si jako chlap ceníš." Suše mu to oznamuju. Doufám, že kurýr s těmi krámy nepřijde ve chvíli, kdy tu bude někdo z nadřízených. Fakt netuším, jak bych vysvětlovala, na co náš technik potřebuje leštěný kolečka. Zakroutím hlavou. "Už to nezkoušej a buď rád, že jsem se k tomu dostala já." Vytrhnu mu papír z ruky a roztrhám ho. Tím se ten průser nesmaže, ale hůř se na něj přijde. Nechám kousky padnout na zem.

Jack Kalume - 09. listopadu 2010 18:53

Dílna Překvapeně sleduju její reakce. Má recht. Být to jiný nadřízený, už si můžu válet šunky někde pod smradlavým mostem ve slumech. Nebo i hůř. Vyskočím na nohy a upravim se. Koupel a vyčištění zubů je v pořadí. "Hele, začneme znova. Je mi to líto." snažím se zakrýt stud. Netuším, jestli se stydím víc před ní nebo před sebou samotným. "Budu se od tebe učit. Jak to všechno zmáknout a podobně." Následuju jí jako pejsek. Kdyby nebylo Geidan Stål stane se ze mě troska. Po ztrátě pravačky mi nejspíš chvíly hráblo. Chlastal sem, pral se a vůbec některý věci mi byly u řitě. Dopracovat se na post nejlepšího technika v okolí mě stálo úsilý. Není to jen mou mechanickou rukou, je to i díky mé spolehlivosti. Právě proto si mě možná Geidan našla a najala. Nestojí o zloděje, co jí kradou z kasy. "Zbožňuju tvoje přehlídky. Taky jak dokážeš bejt na vojáky přísná." Je mi jedno kam jde, prostě peláším za ní. Pára mi sem tam unikne z paže. "Už jsem ti řek, jak ti to dneska sluší?" zmlknu, protože kolem prošel průvod zásahovky s dlouhejma puškama hrdě vystavenejma na ramenou. "Podívej, skočím kouknout na ten vodojem, co minulej tejden vytekl, zkontroluju, jestli zase neprotejká a pak si hodím koupel. Abych prezentoval." říkám jí to důvěrně. "Už se to nestane." Zazubím se.

Geidan Stål - 09. listopadu 2010 19:29

Dílna Vypadá to, že pokárání zabralo. Bez řevu a násilí. To je na půdě patřící vojákům docela nezvyk. Každý počítá s tím, že velitelé neumějí nic jinýho než ječet a mlátit rekruty bičem. Ale zas na druhou stranu tu nejsme v lázních, bahenní koupele sice mívaj, ale to je vše. Chci odejít, protože tímto je to vyřízené, když ještě spustí. Cuknou mi koutky. "Když vysednu na koně a proženu ho po nádvoří, není to přehlídka," Nepamatuju se, kdy jsem naposledy na nějaké byla a doufám, že je to ode mě hodně vzdáleno. Vojenské přehlídky jsou drahá záležitost, navíc naprosto zablokují celý Tarant. Tohle je jedna z věcí, u které mi nevadí, že na ní na armádě král šetří. Já to beru jako zoufalou ukázku, že na to někdo má a že na to jsou lidi. "Ne, nerozdáme si to v dílně," přeruším jeho lichotky, protože mi je naprosto jasné, kam tím směřuje. On to možná ještě sám neví, ale jiné partie už ano. Chlapský myšlení by ti vědátoři měli zkoumat, ne tu jejich pitomou magii. "Ale udělat to jdi." Ovšem i po rozkazu mě má za zadkem. Raději budu okounět u opravování, než abych se musela popasovat s hromadou papírů. Málokterý voják, který byl v poli a strčili ho do kanclu, tohle dává. No, já aspoň umím číst a psát jako člověk...

Jack Kalume - 09. listopadu 2010 19:46

Dílna "Vlastně jsem nikdy nechtěl dělat na dráze. Vlaky pro mě nic neznamenaly. Teda, vlaky. Oni tepráv začínají a řeknu ti, že ty ocelový housenky maj budoucnost." Držím se mechanickou paží za trubku lešení vodojemu a houpu se nad desetimetrovou propastí. Jen tak mimochodem si povídám s Geidan, stojící dole. "Takže mi táta říká, hochu, chci aby z tebe něco bylo. Budeš zubař, jako já. Poslouchej, dokážeš si mě představit jako zubaře?" Poklepu mohutným utahovacím klíčem na svou hruď a zašklebím se na ni dolů. "Ne, prostě ne. Nejde to. Začal sem mu plnit hlavu těma sračkama o mechanice, pořád, že vláčky vláčky, jako malej a že chci dělat i ty velký, pro dospěláky. Já kokot. Nakonec z toho byla dřina jako prase. Zubařina vydělává tak dvacetkrát víc a pokud není tvůj pacient hladovej o ruku nepříjdeš." Utáhnu všechny matice a slezu dolů. Z koryta naberu vodu žufánkem na měření hladiny. Odšroubuju ochranou zátku u pravačky, vypojím přepustný ventil a tlakovou membránu. Do úzké škvíry pak doplním vodu do své mechanické hnáty. "Všechno zlý, je k něčemu dobrý. Teď sem tady, mám prácu co mě baví a uznání taky. Taťulda se v hrobě musí votáčet jak větrník na širý planině." Ke sprše s Geidan jdu taky. Nestydím se. Prostě se vyslíknu, zapnu rachotinu na horkou vodu a zatím vyčistím ty svoje klofáky. Sprcha příjde záhy. Ještě, že mi dovolila udělat si vlastní koutek v dílně. Mám tu skříň s čistejma hadrama, onu sprchu napojenou na vodojem a dokonce i hajzlík. Prokopání kanalizace mi zabralo tejden ale mám šikovný ruce.

Geidan Stål - 09. listopadu 2010 20:14

Dílna Životní příběh skousnu raději než byrokracii. I když zrovna tohle je mi upřímně jedno. Vtipné historky ze bojů, ze cvičáku nebo z průseru, to si ráda poslechnu, ale ne tlachání o dětství a dalších sračkách. Přistihnu se, že koukám z okna... z toho, co jako okno prezentuje. Myslím, že dneska bude mít hodně práce. Proniká sem sice nějaké to světlo, ale člověk nevidí ven. Chtěla jsem vědět, kolik je tak přibližně hodin, protože Jack nepovažuje za důležitý měřit čas, ale v tomhle doupěti se evidentně dozvím hovno. "Když už seš u toho umývání, umej si i okno." Mno, ale blíží se čas mnohem zábavnější práce. Pro mě. Aspoň tuhle legraci mi neodepřeli. "Asi už musím na cvičák. A radši se obleč, až to budeš umejvat, nemusí tu každej vidět..." Nedokončím. Ne že bych byla tak háklivá, když na to přijde, přede mnou by se styděl pomalu i chlap. Ale slyším nepříjemný zvuk. Stejné klapání bot, jaké vydávám já. Jak říkám, jde poznat, kdo jde. A nemusí to být zrovna někdo o berli. Možná už si pro mě jdou. Přivážou mě v kanclu ke křeslu, dokud ty lejstra nevyplním...

Vypravěč - 10. listopadu 2010 17:19

Dílna Rázné kroky nepatří nikomu jinému, než generálu Wilhelmovi. „Geidáán!“ ozve se ti za zadkem hlas se zvedající intonací, na který se automaticky salutuje, na který se tráva sama natře na zeleno a bažanti i ze spaní odpovídají: „Pane! Ano pane!“ Vitální stařík, ten Wilhelm, nikdo neví, kolik mu přesně je, snad něco přes šedesát. A že tenhle chlapík nemá problém zaběhnout pár kilometrů, nakopat něčí zadek (i tvůj, když na to přijde) nebo s maskovacím nátěrem na xichtu podříznout pár temných elfů, o tom vůbec nikdo nepochybuje. „Áá, aáá,“ snaží se marně vzpomenout na Jackovo jméno, nakonec dodá sebevědomě, „vojíne!“ Čímž s tebou skončil. Generál je sice nižší muž, ale většina lidí se při rozhovoru s ním tak nějak podvědomě sníží, než aby na něj koukali shora. Že už je plešatý mu nevadí, stále nosí buď slušivou generálskou čepici nebo zelený baret. Jeho uniforma je vždy nažehlená a pochopitelně plná frček, vlaječek a vyznamenání. A že generálské hvězdičky nemá pro parádu, to je snad jasné všem. Vlastně jediný na základně, kdo z něj není podělaný, je paní generálová. Jo, tam to bude naopak... „Bergström, ten zasraný zmetek se zase někde zapomněl. To, že se vybodl na povinnosti, to by mi ani tak nevadilo, ale co ta jeho četa provedla v době jeho nepřítomnosti, to mi jako vadí. Takže se teď sebereš, vezmeš si nějaké lidi a toho syčáka mi doneseš v zubech, abych ho mohl vlastnoručně přetrhnout!“ při slově „lidi“ udělal obšírné gesto, jako že tady toho nahýho frajera si můžeš vzít s sebou. Žádný komentář. „Pohov!“ zakončil svou emotivní řeč a má se k odchodu.

Psyche Bankol - 10. listopadu 2010 20:23

Tarant – redakce A proto od dnešního dne rada zvažuje zavést polo-orčím občanům odbory. Psyche Bankol Udělám tečku a jsem hotová. Už bylo na čase, psaní podobných článků mě děsně otravovalo, byla to nuda... pro mě. Ale někdo to psát musel a zůstalo to na mě. Už bylo skoro šest, skončila jsem docela brzy, už jsem se těšila až vypadnu. Dneska to stálo za prd. Nikdo nic nevěděl, půlku dne jsem se snažila zjistit něco zajímavého od mích kontaktů, ale dnes prostě nic. Vytrhnu papír ze stroje a vložím ho do složky, kterou hodím do koše pro dokončené články. Přitáhnu si jinou složku a otevřu ji. Ani nic nového o těch zmizeních. Pátrala jsem... a to, že pořádně. Ale nebyla jsem schopná nic zjistit. Tady jsem měla napsané co jsem zatím zjistila a to bylo také v podstatě nic. Vyslechla jsem si příbuzné, známé... ale nic... Kam jen mohli zmizet? Myslela jsem na Johna Trilla... znala jsem ho, byl to kolega novinář z jiných novin. Napadlo mě, že by možná začal být nepohodlný... možná... na něco přišel... jenže jeho šéf řekl, že nedělal zrovna na ničem extra. Už mi to nešlo do hlavy. Zvednu se a obléknu si kabát, už jsem toho měla dost. Zavřu složku do šuplíku a houknu šéfovi do kanceláře rozloučení a pak se vydám ven z redakce. Domů se mi ještě nechtělo. Dala bych si panáka. Vyrazím do své oblíbené putyky U zlaté Marie. Nic zlatého tam nebylo a dokonce tam nebyla ani Marie, ale barman naléval čistou a neředil. Ale stejně jsem to zmizení nemohla pustit z hlavy... třeba zaslechnu něco zajímavého... klidně by stačili i jen řeči. Drby... na každém šprochu je přece pravdy trochu. Zlatá Marie je na půli cesty ke mě domů, což mi vyhovovalo. Jen co vejdu sednu si na stoličku před barem a poručím si zeleného prcka. Zapálí mě v hrdlu až si musím odkašlat a tentokrát si řeknu o pivo. Teprve teď se rozhlédnu, abych zjistila jestli tu není někdo koho bych znala.

Jack Kalume - 11. listopadu 2010 23:56

Dílna Sleduju generála. Trochu udiveně, trochu s bázní. Snad mu nepraskne cévka v hlavě. Ale dávat si bacha na hubu musím. On není Geidan. Ne, není to jen v přednostech a superkrásném zadečku. Je to i v tom, že pokud se mu znelíbím, letím na dlažbu. Bez odstupnýho. Nahatý a s bimbajícím camprdlíkem zasalutuju. Čekám další instrukce. Jenže mě přehlédne jako koberec, který tu není. Jdu se raději obléct do svého kumbálku. Z plechové skříňky si vytáhnu čisté černé triko. Ještě gaťe, pásek s nožem pro leváky a koženou bundu se znakem okřídlených lokomotiv. Jo jo, oni ty želežný potvory vážně skoro lítaly. Tak rychle jezdily. Proč se vlastně strojím? Geidan má dát dohromady četu a já jsem jediný, kdo dokáže hýbnout s jakoukoliv technikou. Rozmontuju a smontuju zbraň během mžiku oka. Ve většině případů, kdy si ti vojenští čoklíci nevědí rady, nastoupím já. A Geidan si mě za to určitě cení. Ženy mají rády muže v domácnosti, co opraví cokoliv. Opraví střechu, protáhne komín, uvaří, koukne, co se zaseklo v tom odpadu a ještě se s nimi pomiluje. Problémy jsou dva. Geidan není obyčejná fuchtle. A mě se líbí až moc...

Geidan Stål - 12. listopadu 2010 00:15

Dílna Čučím někam za generálovo pravé rameno, což není těžké, protože jsem vyšší. A já v sobě tu psí plazivost nemám, i když jsem voják. Jinak bych to nikdy nedotáhla tak daleko. Psi zůstanou psy, velitelé se vyšvihnou výš. Jo, třeba k hromadám papírů. I přes to všechno mi cuknou koutky, když si koutkem oka všimnu, jak Jack nahej salutuje. Musím stisknout zuby. Generál naštěstí neječí na mě, já mám být jen částečný nástroj jeho pomsty. Takže jsem v klidu. Je mi ale jasné, že budu nejprve muset zajít za majorovou četou a něco od nich vyzjistit. Generála se neptám, protože už předem znám odpověď: Zjisti to! Je to rozkaz! "Pořád lepší než papíry..." prohlásím, když zase odkráčí. A mám se k odchodu taky. Jestli se mnou Jack půjde, to je na něm, já nic neříkám. Podle mě je totiž situace naprosto jasná - musím jít. A jeho služby nepotřebuju, může mi pak akorát pomoct dostat zlitýho Bergströma na základnu. Protože já se s ním tahat nebudu. Rovnou zamířím do stájí, kde jen tak ze cviku proženu štolbům pérka, aby mi připravili koně. Důstojníci po městě nechodí pěšky. S menšími obtížemi se vytáhnu do sedla. Levá ruka mě neposlouchá, ale krom syknutí a ne tak hbitého vyšvihnutí jako jindy, před tím, než jsem se vrátila, nedám nic znát. Nejsem máslo. Pobídnu naleštěného hnědáka rovnou na plac. Je čas cvičení, takže by tam jeho chlapi měli být. A pokud ne, tam stoprocentně zjistím, kde se poflakují. A co udělali. A kde je Bergström. Bahno je na cvičáku snad odnepaměti. I když je sucho, na dráze se vojáci plácají v bahně. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by dráha mohla být suchá. Jinou ji prostě neznáme. Možná ji někdy v noci kropí. A podle toho, jak to někdy smrdělo, nechci vědět čím. Zastavím se u startu. "Jsou tu někde Bergströmovi chlapi?"

Jack Kalume - 14. listopadu 2010 22:35

Dílna Moje nadřízená nakonec nepříjde. Jistě, když pomoc potřebuje, to je hned "Jacku hele, prosím tě", nebo "Jacku, chlape jeden voustá, nevíš náhodou jak tohle...". Ale když se chci vyvenčit já, to se o mě ani neotře. No nic, konec chlapský pohrdavosti. Je to přecejen velitel vojenský čety, nebo tak nějak. Ve znalostí hodností docela plavu. Docvaknou mi pokaždý jenom souvislosti. Tenhle řve na tohohle, kterej jenom stojí a salutuje, takže asi bude na nižším stupínku potravního řetězce. Jsem docela rád, že z něj trochu vybočuju do mího vlastního zázemí. Přez prsty dostat múžu snad jen od Geidan. Zvednu se, pozamykám pokoj a sklad. Bundu přehodím přez rameno. Zkontroluju všechny přístroje, jestli jsem někde něco nenechal a vyrážím ven. Na Geidan čekám v zákrytu. Ještě by chtěla, abych se plazil s dalšíma vojákama bahnem. Ne pro cvik. Prostě jen tak pro radost. Nikdy to nedělá ale co kdyby. Sednu za stáje na lavičku, sleduju jejího hřebce. Závidím. Vyčkám na shromáždění čety a plánuju za ní zajít, až bude jasno, co dál.

Vypravěč - 16. listopadu 2010 13:21

Putyka V hospodě je poměrně plno, ale známých málo. Spousty nových tváří. Tarant žije svým životem, který láká více a více dělníků, obchodníků, technologů a mechaniků všech vrstev i specializací. Pomalu popíjíš pivo a rozhlížíš se. Nedaleko dveří sedí půl-elf, který je ti povědomý. Někde už jsi jej viděla. Oblečený je v cestovním a straní se všech ostatních. Akorát, že zrovna tebe pozoruje. „Dobrý večer,“ vyruší tě hlas vedle tebe. Návštěvník hospody, který si mezitím přisedl k baru, je světlovlasý muž v levném obleku s nepatřičným šedorudým šátkem kolem krku. Chvíli zaváháš, než si uvědomíš, že jsi ho už několikrát viděla. Chodí k tvé sestře nakupovat bylinky a vůbec různé podezřelé věci, které patří do oboru „alchymie“. Jméno si ale nevybavíš. „Co vy, slečno, tady tak sama. Co třeba trochu karetní magie?“ zeptá se s úsměvem a odnikud vytáhne balíček karet.

Vypravěč - 16. listopadu 2010 15:07

Nádvoří kasáren Bergströmovi chlapi tu jsou, nebylo je těžké najít. Akorát, že necvičí. Jak překvapivé. Celá četa se válí ve stínu u zdi, hulí, kecají a vyprávějí si přisprostlé vtipy. Slavná tarantská armáda... Fuj. „Pózor!“ zavelí desátník, když zmerčí Geidan. Parta se poskládá do jakéhosi nepravidelného útvaru, jasně dávající najevo své nesympatie k majorovi Stål. Cigarety letí do bláta, nedokouřené doutníky občas někdo schovává za zády. „Nevíme, kde je,“ ozve se ze skupiny bez optání. „Asi někde chlastá,“ dodá druhý. „Nebo šuká,“ přidá se třetí, za což sklidí souhlasné mručení, občasnou poznámku ve stylu „taky bych mohl“ nebo „s prsatou Betty“. „Budete cvičit z námi, majore?“ dovtípí se další. Ozve se několik šeptaných poznámek na jejího koně, nakonec smích. Ten však rychle přejde.

Derek McDonald - 16. listopadu 2010 17:26

Někdy večer někde na pomezí centra Tarantu a slamů z okrajových částí „Jsem takový blbec.“ Ujede mi vztekle, když se přikradu k dalšímu z rohů. Spící město pomalu za mnou plynulo a já se opatrně kradl dále od centra, využívajíc každý temný kout k malému okamžiku. Pravidelné procesí pouličních lamp pomalu mizelo a nahrazovaly ho opuštění jednotlivci bdící v noci nad křižovatkami větších či menších uliček. Já se kradl dál, nestál jsem o to, být viděn. To co jsem měl v plánu smrdělo pořádným průšvihem, kdyby se to provalilo, ale to co hrozilo, kdybych se nevydal za tímto dobrodružstvím by bylo ještě kritičtější. Přimáčkl jsem se na poslední chvíli ke kmeni stromů. Policejní jednotka v jednotných uniformách se zbraněmi v ruce se v uspořádaném tvaru rychle vyřítila ze zatáčky doprovázena dvojicí v civilu. Na chvilku mi zamrazilo, ale minuli mne a po chvilce již jejich kroky mizely někde v dáli směrem k chudinské čtvrti. Musel jsem utřít pod, který se mi objevil na čele. Na tohle jsem již příliš stár. Ještě jsem chvilku zůstal nehybně stát a pak jsem vyrazil dál. Déšť pomalu ustál a na protrhané obloze se objevily první hvězdy a po chvilce i měsíc a doposud dokonale temná místa se stali osvětlenými. Vydal jsem se směrem za policií. Byla to náhoda nebo snad měli stejný cíl? Teď po půlnoci. Na místo jsem dorazil bez problému. Který dům hledám jsem věděl, jen jsem musel najít správný byt. Dveře s mřížovým místo oken byli zavřené, ale byl jsem dostatečně informován, jak je rychle a bezproblémově otevřít a po chvilce jsem již s malým namodralým světýlkem levitujícím mi nad dlaní potichu obcházel dveře až jsem našel, co jsem hledal. „J. Trill“ Hlásila jmenovka na dveřích, masivních a dle získaných informací vyztužených tvrzenou ocelí. Nestál jsem o to, aby mě zde někdo načapal, tak jsem moc neotálel a za pomoci jednoduchého vyhledávacího zaříkadla, které jsem běžně užíval v knihovně při hledání různých svazků jsem se jal hledat náhradní klíč, o kterém mi přímo majitel bytu řekl, ale s úsměvem neprozradil, kde ho skrývá. Z hledání mě vyrušil šramot od vstupních dveří. Nebyl jsem si jistý, zda je někdo otevřel, nebo se o ně jen opřel. Přitiskl jsem se do k dveřím a čekal. Ticho.

Psyche Bankol - 17. listopadu 2010 12:20

Putyka Prohlížím si hosty, musím přemýšlet o tom, jak se Tarant zaplňuje. Jak dlouho bude trvat než nebudu znát v podstatě nikoho? Moc dlouho asi ne. Všimnu si půl-elfa, který se na mě dívá. Rozhlédnu se, abych se ujistila, že se nedívá nikam za mě, ale nezmýlila jsem se. Znovu se otočím, ale tentokrát k muži, který si vedle mě sedl. „Dobrý.“ Opětuji mu pozdrav a napiji se. Chvíli to trvalo, ale poznala jsem ho. Chodí k mé sestře, když ji tam občas chodím otravovat tu a tam jsem ho zahlédla. Ano... technologický postup Tarantu byl celkem rychlí. Kdy to mou sestru asi zrujnuje? I když... bylinky by se mohli prodávat pořád. „Zapíjím blbej den.“ Odpovím muži a podívám se na jeho ruce ve kterých se objeví karty. No... to byla pro mě novinka. Karty na mě ještě nikdo nezkoušel. Otočím se na stranu, čelem k němu. „Proč ne? Mám ráda kouzla, tak se předveďte.“ Pobídnu ho a ještě jednou se podívám na půl-elfa než znovu pohlédnu na muže. Nemohl mě znát. V novinách nikdy nebyla moje fotka, vždy jen jméno. Takže když mě nikdo zrovna neviděl při tom jak někoho zpovídám, tak by nikdo prostě od pohledu neměl vědět že jsem novinářka.

Geidan Stål - 17. listopadu 2010 18:31

Nádvoří kasáren Bezvýrazně se podívám na ty zmetky, co si říkají vojáci. Je poznat, že jsou Bergströmovi. Určitě jim dal rozchod, pokud ho kryli, když se zase někam vypařil. Anebo podobný vychytávky. Prostě výkvět, chlouba naší armády. Kdyby se mi dostali do rukou, donutím je kartáčem na koně vydrhnout celý tohle nádvoří z kočičích hlav, až by se lesklo jako zrcadlo. A co na tom, že to není prakticky možný. Jejich výlevy přejdu mlčky, ovšem nenechám ze sebe dělat debila. Myslí si, že když jsem ženská, že jim na koule šlápnout nemůžu. To se hošánci mýlí. "Byli jste tázáni, vojíni?" položím řečnickou otázku, která je většinou past. "Doutníky z huby a celá četa padesát kliků. Fofrem, sráči! štěknu na neochotné vojáky a postojím, dokud to nesplní. Nevěřím desátníkovi, že by na to dohlídl. "Tady nejste v lázních, tohle je armáda! Takovým lemrám ustřelej hlavy jako první!" Až je tato kratochvíle dokonána, je třeba věnovat se úkolu. Protože Bergströma znám - respektive jeho chutě znají všichni tady - vím, kde bude. A nechce se mi tam. Nesnáším to ponižující místo. Ale Bergström byl asi tak hrozný, že si babu nedokázal najít. Anebo nechtěl. Proč, když si za děvkama skočí, když se mu to hodí. A ony ho pak neotravujou. Pak se není čemu divit, že jeho četa stojí za hovno. "Jacku!" houknu příkřeji, protože jsem pořád rozjetá z toho cvičení. Jakmile ho najdu, začnu ho klasicky komandovat. "Jestli nechceš běžet pěšky, sežeň si koně. Pokud to nějakej chudák uveze," kývnu hlavou k ruce. Fakt nevím, kolik ta svině váží. "Jdeme do bordelu." Nechám větu viset ve vzduchu bez vysvětlení, a dokud nebude připraven, dál mě nezajímá.

Melkar Hewitt - 18. listopadu 2010 15:25

Tak začíname - doma u páně Hewitta: Sedím za mahagonovým stolem a listuji dením tiskem, momentálně jsem se zarazil u rubriky věnované novému vynálezu v oblasti parních strojů. Zdá se, že si ten vynález nechal patentovat někdo, kdo očividně nemá peníze na to, aby s touto inovací prorazil na trhu. Nedostatek kapitálu je pro vynálezce většinou největším problémem. Mohl bych ho založit... řekněme nějakou odpovídající sumičkou s ... vhodným úrokem... "Vhodný úrok" je takový úrok, který toho nebožáka dostane do situace, kdy mi bude muset patent odprodat - ne že bych chtěl jeho vynález využít sám pro sebe, ale vlastnit patent rovná se mít možnost ho výhodně prodat či jinak zužitkovat pro vlastní samozřejmě nevědecký účel. Kolik to tak může stát ... 100 000? Milion? Nebo dva? Asi si pak toho vědátora k sobě zavolám - samozřejmě přes nějakého prostředníka. A udělá se to "standartně" přes směnky... hlavně nikde nesmí být napsané přímo mé jméno. Kdyby zase ta pomlouvačná kráva od novin chtěla pošpinit mé jméno. Vzpomenu si znechuceně na jednu "nešťastnou aférku" z minulosti, kdy mi jedna novinářka znepříjemnila život. Její jméno si nepamatuju - proč taky že? Ale co si pamatuju je jméno novin, pro které pracuje a znám i jeho majitele. Čekám jako šelma na to, až se dostanou noviny do problémů, abych je mohl koupit a ... zničit přirozeně. Odložím denní tisk, upiji z kávy a přikousnu jemnou bílou housku s máslem. Musím si ještě prohlédnout ten meč..., vzpomenu si spokojeně na můj poslední "obchod" při kterém se mi podařilo získat jednu obzvláště pěknou starožitnost nevýslovné ceny vyloženě za babku. Možná by to mohl být vskutku skvostný exponát u některé ze šlechtických rodin ... dobrých šlechtických rodin ... ale komu ho darovat? Majitelům velkých polností? Osobním přátelům současného starosty? Nebo rovnou starostovi? Hmm..., ne že bych si nepamatoval jména svých přátel, ale mám už dávno ve zvyku k nim nepřistupovat jako např. k "Marku Dolnorádovi", ale k "majiteli průmyslových závodů a velmi bohatému člověku s konexemi tam a tam". Když si člověk v mém postavení uvědomí souvislosti a vazby... žije se hned lépe. Promnu si knír, zvednu se a přistoupím ke "kazetě" z nádherného červeného dřeva, kterou otevřu, v ní se nachází meč, který "údajně" mohl patřit legendárnímu hrdinovi lidské rasy, který pobil moře elfů a podobných podřadných ras. Pro někoho byl zločinec, rabiát a vrah, ale pro jiné - mezi které patřím já - to byl opravdový hrdina a šlechtický vzor. Jen doufám, že v tom nejsou nějaké kacířské čáry! Bleskne mi hlavou, když si nasadím speciální "kukátko" na levé oko a začnu si zblízka prohlížet meč. Měl by být starý 5 století... tak uvidíme. Celkový design by odpovídal... ale to kování... hmm, vypadá jak kdyby to dělali elfové... ne ne, tady je jasně vidět, že to koval bohabojný člověk a taky je tu ta značka... výborně, takže by to mohl být TEN meč... ale kdoví? No co, i kdyby mě "natáhli" tak jsem to koupil tak lacině, že se to vyplatí i tak... je to opravdu pěkný kousek. Vrátím meč do kazety, kterou uložím na poličku a poté si vezmu klobouk a vycházkovou hůl. Je načase obejít pár dlužníků... a znepříjemnit jim život. Pomyslím si pobaveně - tohle mě těší nejvíc - nepotřebuju těch pár šlupek co mi dluží, ale ta představa, že někomu jen tím, že se za ním zastavíte, něco málo "jemně" naznačíte mu zkazí víkend, ne-li celý týden ... je prostě báječná. Zamknu vchodové dveře a vyrazím ulicí dolů volným krokem a chůzí hodnou šlechtice.

Jack Kalume - 18. listopadu 2010 17:29

Nádvoří kasáren Pomalu jdu k četě, upravuju i moji MP a sleduju tu bandu na půl oka. Kliky? Rozkazy? To není pro mě. Geidan je fakt generál. Kdybych byl jeden z jejich lidí, už bych makal v blátě nebo věrně a poslušně dával v šanc svůj krk za ní. Ale teď ne. Teď sem svůj vlastní pán. Aspoň přibližně. Pořád pracuju na dokonalém nervovém připojení MPčka a koukám do jejích očí. "Do bordelu? No hurá. A jak to myslíš s tím připravováním? Kozí střívka mají do zásoby na místě a já se před chvilkou spršil." Uchechtnu se. Konečně spoj docvakne. Z ramene mi zasyčí proud chladné páry. Pak vyrovnám tlak zase horkou parou. Dokonalost. "Geidan?" Oslovím svou nadřízenou a upravím se. "Co se vlastně bude dít? Vo co de? Mám očekávat nějakej ozbrojenej střet, honičku, nebo jiný vylomeniny?" Už z principu aby mi nezezelenal mozek neposlouchám ostatní vojáky. Jenom Geidan. Není tak docela úplně voják. Má to v sobě. Chtíč boje, chladnokrevnot. Přitom ovládne dav jedinou větou. Asi ji miluju...

Vypravěč - 19. listopadu 2010 14:46

Byt pana Trilla Ticho přerušily kroky a pak i tichá rozprava. „Au, do prdele,“ zasténá mužský hlas. Odpovědí mu je uchechtnutí. Po schodech do patra nakráčejí dva muži, jeden menší v buřince, druhý větší nese přes rameno brašnu. „Trill, hledej Trilla,“ poradí menší většímu. „Jé promiň, ty neumíš číst,“ popíchne hromutluka a ten zase odpoví uchechtnutím. Pomalu jdou společně chodbou a občas si posvítí ztlumenou petrolejkou na dveře.

Derek McDonald - 19. listopadu 2010 14:58

Byt pana Trilla Jakmile se na schodech ozvaly kroky, přitiskl jsem se ke dveřím ještě víc, doufaje, že mě přehlédnou. Občas si sice posvítili, ale vždy jen na okamžik. Doufal jsem doufal, že projdou kolem, než pronesli to jméno. Příliš pozdě na nějaký útěk, muži již byli skoro u mně. Zastavili u vedlejších dveří, aby si posvítili na jmenovku, vyrazil jsem potichu vpřed, snažíc se nepozorovaně posunout ke schodišti do dalšího patra. Pozdě. Světlo lampy spočinulo na mé noze a sledujíc obrysy mého těla mi zažhnulo do očí a já strnul na místě nemohouc se pohnout. Nervozita a strach vykonaly své.

Vypravěč - 19. listopadu 2010 14:59

Byt pana Trilla „Myslíš, že tam něco najdeme?“ optá se větší. „Snad, šéf byl hodně naštvaný, když zjistil, že to poslal tý holce poštou. Ale kdo ví, třeba blafoval. Nebo má doma ještě něco. Musíme pohnout než na to někdo...“ Dál nedopoví, protože zahlédne Dereka. „Hej ty!“ je chvilku v šoku, protože nikoho dalšího tu nečekal. To je impulz, kdy konečně adrenalin překoná paniku a knihovník se dá na útěk. Právě včas. Charakteristický zvuk zbraně vytažené z pouzdra a nataženého kohoutku revolveru zaslechneš jakmile mineš první zatáčku schodiště. „Za ním!“ zavelí zbytečně, půl-obr se rozběhne po chodbě, až staré trámy sténají. Kroky má dlouhé, ale schody mu dělají potíže. Získáš náskok a vyběhneš až do třetího patra, vpadneš na půdu. Rychle se rozhlédneš. Starý nábytek, právě probuzení holubi, dvě kruhová okna v průčelí střechy s vybitými okny. Máš pravdu, na tohle jsi starý. Hlučné kroky po schodech se blíží.

Vypravěč - 19. listopadu 2010 15:18

Od kasáren k bordelu Dobře pronesený rozkaz funguje jak na vojáky, tak na jejich parodii. Objevily se kyselé ksichty, pak zahučí doutníky do bláta a hoši za nesouhlasného kurvování začnou s napařeným trestem. Pěkně si počkáš, až to hoši docvičí (jeden z nich pak hodil bokem šavli) a vrátíš se v myšlenkách k místu, kam vyrazíš hledat povedeného majora. „U Nevinné ratolesti“ je vyhlášený podnik jak se patří. Ale není pro každý odpad, ceny jsou vyšší a nevěstinec si tak drží určitý druh standardu. A že pan major se byl schopný tady odpravit takovým způsobem, že dorazil až druhý den večer, to také není žádné tajemství. Dorazíte k budově. Je pozdě odpoledne, ale ošklivé počasí z něj dělá skoro večer. Lucerna s na červeno nabarvenými sklíčky vrhá groteskní stíny do uličky kde už teď, docela brzy, jedna z místních děvčat předvádí své vnady a láká potenciální zákazníky dovnitř. Nejspíše bude poměrně úspěšná, protože Jack na ni upřel zrak a ne a ne jej odtrhnout. „Nazdar fešáku,“ přitulí se běhna a pokusí se Jacka zachytit, když vcházíte dovnitř. Neúspěšně, Geidan vede. Vejdete dovnitř, otázka je, kde začít. U „recepce“ nikdo není, jen takový ten hotelový zvoneček a parodie na knihu hostů. Přes korálkový závěs vidíte do lokálu, pár dívek i zákazníků se buď povaluje na kožených pohovkách nebo si dodávají odvahy u baru, hraje tlumená a extrémně vtíravá hudba. Schodiště vedoucí kamsi nahoru je prázdné, ale shora se ozývá smích, naopak někde ze sklepa tlumené utrápené vzdechy. Šílené doupě.

Vypravěč - 19. listopadu 2010 15:26

Putyka „Mno, mohlo by být i hůř,“ doplní neznámý s úsměvem a rozhrne balíček karet. „Sledují vás. I teď,“ doplní a kývne směrem ke kartám, ať si jednu vybereš. Zvedneš ji, podíváš se na ni, ale neukážeš mu ji a vrátíš ji zpět. „Nedívejte se tam. Nezajímá vás. Nevíte o něm. Dobře se bavíte. Trochu úsměv,“ pobídne tě, začne míchat karty a dělat takové různé komické obraty karet, které vypadají, jako by se mu měl balíček každou chvíli rozhodit po celém stole i podlaze. „Chci vám pomoci, Psyche, protože jste ve větším průšvihu, než jeden člověk zvládne. Ale musíte mi věřit,“ skončí nenápadný rozhovor, který zpovzdálí musí vypadat jako nevinný flirt. „Je to ta karta?“ zeptá se, když jednu z karet vytáhne. Jasně, že není...

Vypravěč - 19. listopadu 2010 15:57

Procházka Zvesela si špacíruješ po ulici. Máš dobrou náladu, právě jsi vyšel z obchodu s bylinkami, jehož majitelka ti dluží. Obchody se nehýbají dobře od té doby, co se v jejím krámku porvala jedna šlechtična s nějakou půl-elfkou, půl-gnómkou nebo něčím jiným půl-, prostě s nějakým bastardem. To ti bylo jedno, když jsi ji najímal. Prozpěvuješ si a s poklidem si zastrčíš směnku na polovinu ženina majetku pod paži. Nyní už jsi spoluvlastník podniku. Nádhera. Vedle tebe zastaví kočár. Pěkný, černý, z kvalitního dřeva. Sluha sedící vedle kočího sestoupí a osloví tě. „Pan Hewitt? Můj pán by s vámi rád hovořil. Obchodně. Kdybyste byl tak laskav?“ otevře ti dvířka od kočáru a pobídne tě dovnitř. Nastoupíš a usedneš naproti bohatě oblečenému měšťanovi. Není šlechtic, ale mohl by být. Víš kdo to je, pan Bates. Nejbohatší člověk ve městě. Vydělal na nějakém velkém patentu, nevíš, co konkrétně to bylo. Ale vydělal hodně. Tvé obchody jsou vůči němu mizerná almužna. Taky ses s ním nikdy nesetkal... „Melkar Hewitt,“ usměje se vousatý postarší muž. Ty se mezitím rozhlížíš po interiéru kočáru, protože je neobyčejně luxusní. Kůže, malý rozkládací stolek, přihrádka na víno. „Rád vás poznávám,“ doplní a nabídne ti doutník. „Nechci vás zdržovat, ale měl bych jednu věc, která by vyžadovala vaši asistenci. Pochopitelně za váš čas zaplatím.“ „Tyto šperky jsem nedávno získal,“ řekne a vytáhne tobě dobře známé stříbrné šperky se smaragdy s jedné sady. Prodal jsi je Lady Amalir, tím si jsi jist. Perfektní práce, elfská, starožitná, drahá. Historie se někde ztratila. „Chybí tady tři kusy. Chtěl bych je do sbírky,“ řekne bez obalu, jsi si naprosto jistý, že ví, komu patřily. Ale naopak si nejsi jist, jestli tě to moc zajímá. Akorát tu něco nehraje. Chybí totiž dva kousky. Brož a náušnice. A proč by se někdo tak vlivný zabýval o něco tak horkého? Nene, na tohle máš čuch. Tady něco smrdí.

Derek McDonald - 22. listopadu 2010 15:29

Vyrušení u Trilla Půda byla temná, docela zaplněná, ale ani okamžik jsem nevěřil, že bych se zde dokázal skrýt. Aspoň ne na dostatečně dlouho. Koukl jsem z okna na okno a vydal se k pravé mu z nich. Byla to cesta přes půl půdy, ale donutil jsem se znovu rozběhnout, i když mi tlak již hodně stoupl a nohy mě už nyní hrozně bolely. Ale strach z toho, co dupalo po schodech za mnou, mi dodalo dostatek sil. „...pád.“ dořeknu zaklínadlo zatímco proskakuji rozbitým oknem. Další z kulek se zaryla do rámu těsně vedle mne. Ale to už jsem plachtil hlavou přímo dolu na kamenný chodník. Brzdi. Věřil jsem, že jsem zaklínadlo nespletl, však v knihovně ho používám, když padá nějaký vzácný svazek, tak abych zpomalil jeho pád, ale na sobě...

Jack Kalume - 23. listopadu 2010 17:35

Bordel Dám ruce v bok. "Doupě neřesti. Sběr všech nemocí z města a..." Chvíly nechám oči na šťabajzně před vchodem. Děvky se mi nelíbí, nemám rád jejich laciné vzdychání, zmalovaný obličej a obnažená ňadra. Tahle ale vypadala moc hezky. Na sucho polknu. "A já nevím čeho ještě..." Zašeptám tak, aby mě Geidan neslyšela. Obejdu prostitutku, nekoukám na ni. Nahodím kamenou tvář. MPčko zabublá. Uvnitř je hezky. Musím přiznat, že to vypadá lépe, než jsem čekal. Hodím okem po zvonku na recepci. Odklidím se do rohu místnosti a čekám, co moje velitelka. Přez korálky sleduju lokál uvnitř. Nekoukám po ženskejch, jen sonduji perimetr. No dobře, po ženskejch koukám taky. Ale hlavně tajně, ať Geidan nevyvádí dřív, než bude třeba...

Geidan Stål - 24. listopadu 2010 18:57

Bordel Neodpustila jsem si, aby si za každou "kurvu" a další podobná slova přidali deset kliků, dokud je to nepřejde. To už jsem ale nechala v režii desátníkovi s ujištěním, že generál si jistě dává svou kávu u okna. Uřvaný bubák jménem generál totiž platí na všechny. Nejde ani tak o to, aby tam vážně byl, jde o ten pocit, že by tam mohl být. Právě jako ti bubáci ve tmě. "Opovaž se," zavrčím po cestě dovnitř a není jasné, jestli na děvku, nebo na Jacka. Možná na oba. Nejraději bych jí svou kvalitní vojenskou obuví šlápla do úsměvu, že by lákala možná tak slepce. Nesnáším děvky. Ponižujou všechny ženský, co to chtěj někam dotáhnout a přitom nejsou hnusný. Jakmile je ženská pěkná a má post, znamená to, že s někým musela chrápat - v očích všech to to znamená, ačkoli to tak být nemusí. Problém je v tom, že bývá. Protože si to na ní vynutí, jinak jí ten postup nedají. Dokonce i v armádě to tak občas bylo ještě před deseti dvaceti lety, než se na jedné experimentální misi ukázalo, že ženské mají stejné právo nasazovat krk za vlast a za rasu jako chlapi. Ovšem jak každý den zjišťuju, lidi jsou furt zkostnatělí a vojandám se moc dobře nevede. A kvůli čemu? Kvůli chlapům, co chtěj děvky a ne rovnocenný ženský. Já mám naštěstí trochu navrch. Nejsem vojín, desátník ani poručík, jsem major a na toho si jen tak někdo netroufne, i kdyby měl prsa a koule zároveň. Ale co mě to stálo úsilí. A pak jdu po městě a vidím ty... "Jestli se ten kůň ztratí, budu to brát jako vlastizradu," řeknu pacholkovi, který se má starat o dopravní prostředky lepších hostů. A myslím to vážně, protože ten kůň má armádní cejch - toho by neprodal. Ne bez toho, aby si toho někdo všiml a pořádně mu vyprášil kožich. Pohledem si ihned změřím místnost, síla zvyku a drilu vede, když jsem v nepřátelském prostředí. Než zazvoním, nakloním se za pult, nikde nic, a taky se podívám do knihy hostů, jestli sem Bergström nedal autogram. Teprve pak rázně cinknu. Je to asi pro decentnější lidi, protože to hlasitě zadrnční. "Na nic a nikoho tu nesahej a tvař se jako voják."

Psyche Bankol - 24. listopadu 2010 20:01

Putyka Sleduji jeho ruce a usměji se teprve když se mě zeptá jestli je to ta karta, upřímně mě to pobavilo. Použil karty jako záminku a při tom s nimi vůbec neumí. To mě pobavilo. Zavrtím hlavou. „Ne... ale zkuste to znovu. Třeba příště budete mít víc štěstí.“ Odpovím mu a napiji se, pak se mu zadívám do tváře. „Jsem novinářka... navíc všetečná novinářka. Jasně že jsem v průšvihu. Znepřátelila jsem si spoustu lidí.“ Pokrčím rameny. „A proč mi chcete pomoci?“ zeptám se a znovu se podívám na jeho karty. „A proč bych vám měla věřit? Neznám vás. Navíc... vzpomínám si na vás. Už jsem vás viděla v obchodě mé sestry. Takže buďto mě sledujete už delší chvíli nebo mi děláte do sestry. A ani z jedné možnosti nejsem nadšená.“ Znovu se napiji a mám chuť si objednat další, ale nechtěla jsem to přehnat. Potřebuji mít čistou hlavu. „Ale když mě někdo nechal sledovat... asi s mou všetečností ztratil někdo trpělivost. Nejspíš je načase najmout si nějakého bodyguarda.“ Promnu si bradu. Nejlepší by na to asi byl polo-obr. Jenže většina polo-obrů není moc chytrý pokud nemají možnost se vzdělávat, což není skoro v žádném případě. A ti kteří jsou vzdělaní se zase nezabývají ochranou jiných lidí.

Vypravěč - 24. listopadu 2010 22:41

Hrátky s fyzikálními zákony Zem se blíží a to sakra-rychle! Síla magie se najednou vzepře gravitaci a se zhoupnutím, které by bez problémů obrátilo žaludek naruby, zastavíš nosem jen pár centimetrů od země. Nemáš ale čas na žasnutí nad tím, jak je působení zaklínadla na živou bytost zvláštní. Tmou práskne výstřel a po něm další. Ucítíš, jak to s tebou smýkne, trhne, jako by tě kopnul kůň, přesto běžíš vrávoravě dál. Pronásledovatel se ztratí někde v dálce za tebou, několikrát jsi odbočil bez přemýšlení a teď, udýchaný a nejspíše i zraněný, se opíráš o zeď v neznámém dvoře. Určitě jsi je ztratil – ztratil jsi totiž i sebe. Rozhlédneš se, opravdu netušíš kde jsi. Ani, co bys měl dělat. Nahlásit to? Nebo počkat a pokusit se do bytu novináře vrátit později? Rozhlédneš se, z blízkého domu se ozve opilecký smích a pak hraný dívčí výkřik. Není to tu úplně dobré. Hlavně proto, že dvůr je slepý. Vede sem jen průjezd, kterým ses sem dostal. Pak už vlastně mimo jedny dveře do domu nic. Pokud bys odtud potřeboval utéct, pak jedině ty dveře a nebo vylézt na přilehlou kůlnu a pak přes zeď. Nic moc vyhlídky.

Vypravěč - 24. listopadu 2010 22:59

U Nevinné ratolesti Pacholek se může upoklonkovat a pořád z něj padají věty a slovní spojení jako „Zajisté milostivá“ a „Spolehněte se madam“, blablabla. Nejspíše ani neví, co je to vlastizrada, ale pohled Geidan mu dal jasně na srozuměnou, že trest za ni by se mu určitě nelíbil. Prostitutka ve dveřích vás nechá být ve chvíli, kdy se ujistí, že opravdu jdete dovnitř a není to jen nějaký zastírací manévr. Po Jackovi ještě hodí okem a pošle mu vzdušný polibek, než za vámi zaklapnou dveře. Jack se rozhlíží a snaží se prohlédnout zakouřené přítmí salónku. Postřehneš několik zákazníků, jak jednoho důstojníka z kasáren (neznáš ho a není to ten, koho hledáte), pak někdo ze zastupitelstva Tarantu, asi nějaký místostarosta či co, se v tom houby vyznáš. Ale viděl jsi ho v novinách, za to bys dal ruku. Tu druhou. Pak ještě zahlédneš, nečekaně, zákaznici. Asi. Vypadá to rozhodně divně, co dělá s tou děvkou v tmavém rohu. A nakonec se tvé oči beznadějně utopí v modrých očích spoře oděné sotva dospělé dívky s dvěma copánky, která odtamtud právě vychází a přímo zamíří k tobě, když tě zmerčí. „Bavíte se?“ nadhodí medovým hláskem a napřáhne dlaň k tvým prsou, ale nedotkne se. Tváří se, jako by v životě neviděla nic zajímavějšího, než je chlápek s parní rukou. Geidan nahlédne do knihy hostů. Bergström se nepodepsal. Svým jménem pochopitelně ne, ale ani jeho uškrábané písmo nikde nevidíš. Ale ten když se zlije, tak sám svůj podpis nepozná, takže to ještě nic neznamená ani nedokazuje. Navíc, dle počtu podpisů, se sem z legrace podepíše tak každý padesátý. Na zazvonění vyjde z poza závěsu starší žena (na místní poměry, je jí tak něco ke čtyřicítce). Těžko říct, jestli řemeslo už pověsila na hřebíček, ale podle polovyzývavých šatů, přebytku pudru na obličeji a špičky s cigaretou v ruce soudíš, že ne. „Vítejte v domě neřestí, čím můžu sloužit, drahoušku?“

Vypravěč - 25. listopadu 2010 10:00

Putyka „Hmmm,“ podezíravě se zadívá na kartu a pak je znovu zamíchá. „Ukážete mi tedy, která to byla?“ zeptá se a posune balíček k tobě. Prolistuješ jej, ale ta „tvoje“ karta tam prostě není. „Chci vám pomoci proto, že se tu děje něco hrozně divného a chci na to přijít stejně jako vy. A taky vím, koho to na vás nasadili. Zirkan Ali, půl-elf, známý lovec odměn, který se nezastaví před ničím. Na krku má přes padesát vražd, pochopitelně nedokázaných,“ zvážní a pohlédne ti do očí. Pak se rozesměje, když zmíníš, že ti „dělá do sestry“. „Náš vztah je čistě obchodní a přátelský, ale vaše sestra už není malá holka. Mno, každopádně to beru tak, že asi nevypadám jako dobrá partie, výtku chápu. Zpět k vám. John Trill zmizel. Jenže ne dost rychle, něco vám poslal poštou. A to něco oni chtějí. Co je to?“ Z ničeho nic se muž odvrátí, podívá směrem k hostinskému. Sleduješ jeho pohled. Tohle není ten chlápek, co tu většinou pracuje. Toho jsi tu nikde neviděla. A ten gnóm, kterému něco šeptá, taky je nějaký divný. „Měli bychom vypadnout,“ znervózní, „já jsem Bernard, mimochodem.“

Melkar Hewitt - 25. listopadu 2010 14:48

Něco smradlavého plného zisku závání v kočáře: Nastoupím do kočáru a nasadím přátelskou masku, když spatřím pana Batese. Ale helemese... Velice mě těší, čemu vděčím za tu čest?, zeptám se a přijmu doutník, který si nechám Batesovým sluhou připálit (pokud ne, tak si ho připálím přirozeně sám). Copak to tu máme? Tohle je vážně zajímavé... Napadne mě, když začne vysvětlovat oč tu běží. Sice jsem toho Batese nikdy osobně neviděl, ale vím naprosto přesně kdo to je a v čem podniká. Je takovou úspěšnější konkurencí mých aktivit, ale současně také někým, kdo mi může dosti napomoci pokud bude při své "blahovůli" ochoten. Když vytáhne šperky tak na ně "mrknu" znaleckým okem. Tyhle patřily Lady Amalír ... předtím než se ... "ztratila"..., nehnu ani brvou, ale už to samo o sobě mě smrdí na sto honů. Buď to její manžel prohrál v kartách s panem Batesem anebo? No ... napadlo mě, že by za zmizením Lady Amalír mohl mít prsty pan Bates osobně, ale ne... k tomu mu chybí motiv a přebývá hodně peněz. Když pak začne mluvit o TŘECH ztracených kusech (namísto DVOU), o kterých vím já, tak "to" začne smrdět ještě víc. Hmm..., pomyslím si a pak se podívám zpříma na pana Batese a potáhnu z doutníku. Ovšemže vám rád pomohu..., řeknu, na chvíli se odmlčím a pak pokračuji: Bohužel tu je jistý problém, neboť předchozí majitelka této kolekce ... poněkud zmizela, což bude činit celou záležitost komplikovanější, abych tak řekl..., odmlčím se a zatvářím se "jako když nad něčím dumám", pak pokračuji: Celou tou věcí se zmizením oné lady se navíc dozajista bude zabývat bezpečnostní složky, což by nebyl takový problém, ale zejména novináři..., nechám větu nedokončenou a poklidně potáhnu z doutníku: ... kdyby se chraň Bůh stalo, že by někdo začal čmuchat příliš hluboko a zjistil by, že se o celou věc zajímáte i vy, mělo by to nedozírné následky ... bude třeba být co nejvíce opatrný. Mimochodem... máte nějaké tipy či konkrétní informace, které by mi mé pátrání po zbylých špercích z této kolekce zjednodušili? Zeptám se a vyčkám klidně pokuřujíc na jeho odpověď.

Jack Kalume - 26. listopadu 2010 16:37

U neviné ratolesti Koukám na dívku. Sleduju její boky, prsa, prostě všechno co se na ženskejch sledovat dá. "Jasně Geidan. Na nic nešahat....jasný." Usměju se na slečnu přitrouble a hned nahodím kamenou tvář. Lepší nemyslet ptákem. Stejně jako zvědavost kočku zabila tak i chlapy zabíjí po stovkách jejich kolega ze spodního bytu. Tohle je prostě naše slabina. Jakmile nás ženská obtočí kolem prsou má v hrsti všechno od peněženky po končetiny. Když tak nad tím uvažuji to stejný semnou udělala samotná Geidan! No, ale stojí to za to. Prolistuju knihu hostů. Ze smotaných čmáranic sotva něco rozluštím. Ok, nemám na nic šahat. Budu koukat. Projdu zkrz korálkový závěs do lokálu. Málem se do nich zamotám a pár jich nechtěně MPčkem utrhnu. "Kurv...kdo to sem dal...do prd..." Strhnu ze sebe chřestící korálkovo/závěsové smeti. Kouknu kolem. Doufám, že nepřitahuju moc pozornosti. Na tiché plížení není moje pravačka stavěná. Zbytek korálků se tiše odkutálí pod židle a stoly. Upravím si triko. Zkontroluju opasek. Sleduju lidi kolem. Nenápadně. Přisednu k prázdénu stolu, pokud v lokále je, a předstírám zájem o program. Hm, chtělo by to pití. Počítá se pití jako věc? Zkusím vylovit trochu peněz a obědnám si třeba pivko. Malý pivko. Nejsem přece alkoholik. Po očku sleduju, jestli Geidan už vešla. Jesli budou nějaký problémy, přiběhnu jí na pomoc. Okamžitě, rychle, bleskobě....hele, ta ženská nemá kalhotky!...

Psyche Bankol - 28. listopadu 2010 21:34

Putyka Když zjistím, že karta, kterou mi předtím ukázal v balíčku není, uznale na něj pohlédnu. To ohledně sestry vezme sportovně, což bych mu mohla dát jako bod k dobru. Ale to co říkal mě překvapilo. John mi něco poslal? O tom jsem nic nevěděla a zdálo se, že i tenhle muž věří, že to mám. Pokrčím rameny. „Nevím. Mě od něj nic nepřišlo. Aspoň zatím. Takže ti na tohle odpovědět nemohu.“ Řeknu a také se podívám na hostinského. Chápu co ho znepokojuje, tohle není hostinský, kterého znám. A to jejích špitání... „Jo... vypadneme, Bernarde.“ Usměji se na něj a položím na stůl peníze i se spropitným. Vstanu a obléknu si kabát. „Tak pojď.“ Pobídnu ho a vydám se ven. Nejraději bych se rozeběhla, ale to by je spíš vyburcovalo k tomu, aby mě už viditelně pronásledovali a to jsem nechtěla. „Opravdu nevím co mi poslal. Nic mi nepřišlo. Možná že tu zásilku někdo už zadržel, nebo mi teprve ještě přijde. Ale... nechápu proč mi něco vůbec posílal. Sice jsme si s Johnem rozuměli, ale náš vztah nikdy nebyl jiný než čistě profesionální. No... kdybych přimhouřila oči možná bych to mohla nazvat i tak trochu přátelstvím.“ Pokrčím rameny a jdu rovnou domů. Ještě, že to není daleko... ne že bych tam byla ve větším bezpečí.

Geidan Stål - 28. listopadu 2010 21:51

Bordel Každý druhý by sjel ženskou pohledem, já se jí s kamennou vojenskou tváří dívám do očí. Vzala jsem si oficiální uniformu s frčkama a vojenskou čepici, aby bylo jasný, že tu jsem oficiálně. Uniforma na mnohé lidi platí. Ta vojenská dokonce víc než policajtská. Od vojáků se totiž tak nějak očekává, že přinejmenším umí zlomit nos, ne jen křičet "ruce vzhůru". "Žádný drahoušek," ucedím. "Hledám Bergströma. Stálý zákazník, prý byl naposledy tady. Chci vědět, s kým byl, kde byl... anebo jestli tu dokonce ještě je." Rukama se zapřu o pult. Při ostré bolesti v lokti, který protestuje, stisknu zuby. Možná jsem měla vojíny prohnat trochu víc, určitě by se mi ulevilo. Mysl je nejlepší léčitel.

Vypravěč - 29. listopadu 2010 13:58

Rozhovor v kočáře „Ale pane Hewitte, vaše pověst vás předchází. Že jsme ještě neměli tu příležitost spolu obchodovat, to neznamená, že bychom se neznali...“ na kývnutí sluha připálí i doutník pana Batese a v kočáře se rozhostí příjemná voňavá atmosféra. Skoro domácká. „Ah, tato komplikace je nepříjemná, proto se obracím na odborníka na slovo vzatého, no nemám pravdu, pane Hewitte? Nejlepší z nejlepších, slyšel jsem, bylo by škoda, kdyby vaše pověst nebyla tak pravdivá, za jakou jsem ji považoval. Opravdu mě zaujala a doufal jsem, že bude i jako jedna z mála pravdivá.“ Pak se zamračí, když zmíníš bezpečnost i novináře. „O jisté věci jsem se již postaral, jak o policii, tak o novináře. Jedná se čistě o sběratelskou vášeň, s Lady to nemá nic společného. A pochopitelně ani se mnou, to je doufám jasné. Co se týká těch šperků, možná by mohlo pomoci zjištění, že drahá Lady neměla ve chvíli svého zmizení nic z těchto tří kousků u sebe. Musí být někde ... jinde.“ Pak vytáhne šek, který položí před tebe. Jako záloha slušná suma. Za tu by se nemusel stydět ani jako za konečnou. „Záloha,“ řekne jednoduše, „pokud si tedy rozumíme.“ Kývne na sluhu a ten dá vědět vozkovi, že má zastavit.

Vypravěč - 29. listopadu 2010 15:28

U Nevinné ratolesti – Lokál Když Jack projde do lokálu a chvíli se proplétá korálky, tak se dívka za ním chvíli směje, pak projde za ním. Barmanka postřehne tvou objednávku a chystá ti pivo, copatá dívka si přisedne. V první chvíli bys ji nejraději vyhodil, ale pak si uvědomíš, že právě tohle gesto zahnalo dvě ženské kolem třicítky, pořádné herdek baby, co k tobě zamířily. Oddechneš si, protože těm by ses nevykroutil. Ve dvou by tě obklíčily svými půvaby a to by byl začátek průšvihu. Copatka upoutá tvou pozornost, když se ti nakloní do výhledu a usměje se na tebe, zatímco si natáčí kadeř smyslně na prst. „Proč sem chodíte, když nechcete společnost?“ zeptá se, jakmile před tebou přistane pivo a zároveň i účet, na kterém se skví cifra hodná malého soudku piva. „Nebo jste jen vybíravý? Nelíbím se vám?“ dodá uraženě.

Vypravěč - 29. listopadu 2010 15:37

U Nevinné ratolesti – Recepce Ženská si dá ruce v bok hned poté, co si potáhne z cigarety a provokativně dýchne kouř tvým směrem. Naopak, na ni asi spíše platí ty policejní uniformy, vojáci jsou pro ni jen zdroj zisku, policajti možné problémy. Pokud také zrovna nejsou zdrojem zisku... „Nevím. Neznám. Co se mě týče, nebyl tu a nechodí sem. Tak už to bývá. Pokud není v knize. Leda by,“ natáhne pauzu a pak pokračuje spíše šeptem, „leda by někdo za takový informační servis zaplatil. A protože my si tady soukromí zákazníků ceníme poměrně vysoko, tak tím myslím ZAPLATIL. Jasný, drahoušku?“ Když zbrunátníš, našponuješ se jako při vojenské prohlídce a chystáš se minimálně říct něco drsného, ne-li něco takového udělat, situace se změní. „Dělám si prču. Byl tu. Nejspíš ještě je. U Ariel, první patro, poslední dveře. Napravo. Takže si poslužte, majore, ale jestli jí tam vpadnete a někomu narušíte soukromí, je to váš problém. Ne můj. Víte, občas sem chodí lidí, kteří umí šlápnout do úsměvu i vám.“

Vypravěč - 29. listopadu 2010 16:31

Putyka „Nepřišlo?“ podiví se. „A nezapomněla jsi jen zkontrolovat poštu?“ přejde také na tykání, když už jsi s tím začala. Bavíte se i cestou z hostince, přesto postřehneš, že jste nevyšli z baru jediní, o chvíli za vámi vrzly dveře znovu, ale nechceš se ohlížet, aby to nebylo nápadné. Zrychlíte. „Měl strach, myslím, že oprávněně,“ zodpoví tvé otázky, i když ne zrovna konkrétně. „Na něco přišel a bál se o svůj život. Chtěl to odhalit sám, nesvěřil se mi. Ale mluvil o tobě jako o pojistce... Nevím, třeba to fakt nedorazilo. Nebo zůstala na poště. Nebo ji vyzvedl někdo jiný v redakci.“ Teď ti to došlo. Přihrádka v redakční poště, zase jsi ji zapomněla zkontrolovat. To se ti stává pořád! Vždycky je tak přeplněná různými nabídkami a nepotvrzenými novinářskými kachnami. Občas tam skončí i něco s tvým jménem, což tě vždy hrozně rozzuří. Najednou tě Bernard chytí kolem pasu, překvapí tě, ale nestihneš reagovat. Rychle totiž odbočíte do krajní uličky, které sis ani nevšimla. „Utíkej!“ pobídne tě a z pod kabátu vytáhne hrozivě vypadající revolver. V tu chvíli vypadá jako šílenec. „Jsou nám v patách!“

Psyche Bankol - 29. listopadu 2010 21:05

Útěk Najednou mě popadne, ve mě hrklo a byla jsem připravená mu jednu vrazit, ale to že vytáhl revolver mě zarazilo. Proti tomuhle jsem neměla šanci, ale nechtěl mi nic udělat. „Do háje s tím...“ zanadávám a rozběhnu se. „Jo... máš pravdu. Zapomněla jsem zkontrolovat poštu, většinou ji začnu probírat až když padá z přihrádky na zem.“ Odpovím mu a chytím konec svého pláště, aby mi nepřekážel při běhu. Ještě, že jsem docela v kondici a psaním za stolem jsem nezlenivěla. „Budeme se muset vrátit do redakce.“ Řeknu mu a i když mu rozhodně zatím nedůvěřuji, tak ho můžu považovat na spojence, ale... budu si na něj ještě dávat pozor. „Nedivím se, že se bál o život. Jestli po něm šli tihle co teď po mě.“ Zabrblám a rozhlédnu se. Stačilo jen chvíle než jsem se zorientovala. „Musíme tímhle směrem, abychom se dostali k redakci.“ Ukážu rukou. „John je fakt milej, že je teď hodil na mě. Krása. Jestli ho ještě někdy uvidím tak mu pěstí poděkuji.“ Oddychuji. Pak si něco uvědomím. „Takže ty jsi jeho kamarád?“

Jack Kalume - 29. listopadu 2010 21:42

U Nevinné ratolesti Z cifry se mi udělá trochu mdlo. Platí mě dobře ale ne zas tak dobře. Budu to pivečko pít pěkně pomalu, abych si ho vychutnal. Zatím odfouknu pěknu a trochu cucnu. Postavím pulitr na stůl. Zamlaskám. Otřu si vousy. "Možná sem vybíravej, možná ne." Mrknu na ni. Bohužel, trklo mě to později, než bych chtěl. Asi srkat v pravačce nebo co. Prostě na tyhlety tajný věci a hlednání nejsem. Vlastně jsem s nima celkem na štíru. Ta buchta tu musela spát s kde kým. Možná i s naším hledaným. "V podstatě to musí být nějaká, která miluje uniformy. Máš ráda uniformy?" Napiju se. Zatím mi to jde. "Třeba vojáky? Jsem taky od armády, víš. Poslouchej, holčičko..." Ukážu na ní MPčkovým prstem, tlustým jako tři. Nakloním se blíž. Olíznu si rty. "Choděj za tebou často vojáci? Rajcuje tě to? Nebo znáš někoho, kdo vyloženě rád vojáky?" Z ramene vyteče trochu páry. Koukám jí do očí a sleduju jakejkoliv náznak paniky nebo pobavení. Bergström tady musí být. Přece ho děvky neudusily prsama. Nejspíš si hraje u jedný křehotinky v pelechu. A nebo taky ne. Co s ním asi mohli udělat? Nebo v tom nehrají roly žádnou a já sem vedle jako bezdomovec v nóbl restaurantu. Uvidíme...

Geidan Stål - 29. listopadu 2010 21:56

Bordel Začínám přemýšlet o tom, že bych sem poslala razii - i kdyby to měla být četa převlečená za policajty. Abych jí trochu pocuchala pírka. A to není nic v porovnání s tím, co pak udělám Bergströmovi, až ho najdu s nějakou kurvou. Bude moct zpívat v kostele. Protože kvůli němu jsem musela vlézt do bordelu. Doufám, že tu něco nechytím. Třeba filcky. "Příště bez té... prči." Zabiju tě, Bergströme, a pak tě oživím a přivedu generálovi a ten tě zabije znovu. Jo, tohle bych mu s chutí řekla, kdyby to neznělo tak debilně. Zadívám se do knihy a něco mě napadne. Pomstím se mu jinak. Pokud tu občas chodí lidi, co umí číst. Otočím si bichli k sobě, popadnu pero a začnu tam škrábat svým strohým rukopisem: Upozornění: pokud měl někdo co dočinění s Bergströmem, pro jistotu doplním krátký popis, nechť se ihned hlásí ve vojenské nemocnici a podá jakékoli infomarce o něm, jelikož přenáší velice nebezpečnou pohlavní chorobu. I kdyby to nemělo účinek, ulevila jsem si. Otočím knihu zase k bordelmámě. "Řekněte to kdyžtak zaměstnankyním. Nechceme kvůli tomu pitomci a vašemu bordelu vyhlásit ve městě karanténu." Vydám se nahoru, jak mi řekla. Nejdřív se u dveří zastavím a s nechutí se zaposlouchám. Nejsem šmírák, nečiní mi to potěšení, ačkoli vpadnutí dovnitř a vyvlečení Bergströma ven s holým zadkem je věc jiná. Ano, donesu ho generálovi v zubech. A za ten bordel, co kvůli němu vládne na základně, se postarám, aby mu majorský frčky strhali služební psi.

Max Schneider - 30. listopadu 2010 18:53

Herna a bar Piková sedma Marek Swodansky už se stihnul za těch několik týdnů zaběhnout. Podnik to byl slušný, kolektiv sehraný a plat, když započítáme spropitné, ucházející. Stačil potkat většinu štamgastů a už si dokonce rozjížděl malý románek s tou plachou drobnou blondýnečkou z kuchyně. Toho chlapa si všimnul hned, jak strčil nos do dveří. Měl něco upito a přes svůj ošuntělý vzhled složil své vyhublé dva metry ke stolu s vysokými sázkami. Pokiir, hra králů. K úspěchu je nutná dávka logického myšlení, vynikající paměť, intuice a ... porce štěstí. Nic z toho ten obejda nemohl mít. Snad až na to štěstí. A musel mít duši upsanou hned několika ďáblům a zástupu malých démonů, že se mu dařilo svou hromádku mincí zvětšovat přestože nasával jak herec před premiérou. Nakonec prostě položil hlavu na stůl a zdálo se, že se konečně upil k smrti. I když v jedné ruce stále svíral sklenku s nedopitou whiskou a v druhé zapálený doutník. Jeho spoluhráči, už od pohledu samí slušní občané, mu ohleduplně típli kouř, shrnuli jeho bank na hromádku a hráli dále. O několik hodin se herna vyprázdnila, však také už svítalo. Nastoupila stará uklízečka a i ta toho bezdomovce v odřeném kabátě prostě obešla. Jen jediná židle zůstala dole, jen jediná sklenka neumytá. Takovou pakáž by měli rovnou vyhazovat. Ale ochranka už je taky pryč a Markova zlost roste každou minutou. Každou minutou, o kterou se mu zkracoval spánek před další šichtou, každou minutou, kterou se mohl mrouskat se svou novou blonďatou hračkou...nebo alespoň doma se ženou. Hej, pane! Vstávejte! Tyčí se nad troskou, ze které čpí whisky a cigaretový kouř. Má dokonce tolik drzosti, že ani nechrápe. Nic. Hej!! Slyšíš mě?! Vstávej!! Rozzlobené zatřesení ramenem s tím sockou ani nehlo. Vztek zatemnil unavenou mysl a pudy vypluly na povrch. Já ho vocaď vykopu!!! Hajzla jednoho... Vši silou strčil do spícího opilce a shodil ho za strašného rachotu i se židlí na zem. Tichým sálem se rozlehl zvuk tříštěného skla...a vzápětí i jiné zvuky. Několik tupých úderů, šoupání dřevěných nohou po prkené podlaze. Najednou pololežel opřený zády o stůl a co nejvíc se zakláněl pryč od té ošklivé černé věci, od toho krvavého bělma a černých zornic, od závanu aroma z whiskey. Nepochopil, jak se dokázal ten troska vymrštit z podlahy a navalit se na něj a na stůl. Nepochopil, kde ten ubožák vykouzlil ošklivý a robustní černý revolver nějaké šílené ráže. Co však pochopil byl fakt, že mu ta hnusná věc bolestivě tlačí na spodní patro, hezky uhnízděná pod bradou. Pochopil, že ho ten dvoumetrový žebrák bolestivě drží za vlasy, až se mu v kouktu očí zaperlily slzy. Pochopil a to až při pohledu do očí, že se nedívá do očí trosce, ale vrahovi. Někomu, kdo si cení života asi tak na cenu dobře odlité kulky. Polil ho studený pot. Přesně tak obhroublý a řezavý hlas by jste od někoho takového čekali. Pohrdavý, urážlivý, zlý. Neser mě! Říkám ti NE-SER-MĚ!!! s každou slabikou tlak hlavně sílil. Číšník je poté mrštěn o zem, kde se snaží vzpamatovat. Podivný, zarostlý zabiják, aniž by přestal mířit na Marka přejde za bar, kde ulije do široké kapsy svého kabátu lahev dobrého pití a hrst doutníků. Revolver položí na bar a připálí si. Takový SRAČKY, jako si ty, posílám na mejdan s červama skoro každej den, ROZUMÍŠ?! S čoudícím doutníkem se promenáduje po lokále, až dorazí zpět ke stolu, pod nímž sedí strachem přibitý barman. S krutým úšklebkem shrábne ze stolu skoro celou výhru z večera a zbytkem drobných a mávnutím ruky zasype okolní podlahu i nebohého Marka. Mince se rozletí po celé místnosti. Táhnu pryč ty hajzle, doufám, že jsi pochopil, že máš štěstí. Tady je tvý dýško. Následuje prudký plivanec na podlahu. ... Vycházející slunce mě zprudka udeřilo do očí. A tak se ve vchodu zastavím a chvíli slzím do slunce. Žaludek o sobě dává vědět a oči pálí. Plíce se ještě ani nestačily rozkašlat a už jsou umlčeny dalším dýmem. Co je vlastně za den? Ááále, nejni to vlastně jedno? Skurvený probuzení...měl bych se někde nají...napít. Čím dál jistějším krokem se vydám do hloubi města... O kus dál jsem si koupil špejli s kousky ogrilovaných mořských plodů. Kusy ryb, chaluhy, chapadlo nějakého hlavonožce. Lepší se nedívat a mechanicky polykat. Procházím městem, až zahnu na povědomém rohu. Tady někde by měla být knajpa. Prachy ještě jsou. Hlavou mi bleskne obraz dnešního probuzení a jak jsem v afektu málem oddělal barmana a žaludek stáhne první křeč. Zapadnu to prvního průjezdu a proud zvratků ohodí zeď a zem u mých bot. Mořským plodům nesvědčí vybraná společnost několikaleté whisky a tak opouštějí loď...

Vypravěč - 01. prosince 2010 17:01

Útěk „Kamarád,“ zavrčí, ale nic dalšího už nestihne dodat. Ozve se výstřel, v úzké uličce ohlušující, až řady oken zařinčí. Bernard tebou znovu smýkne ve snaze tě dostat mimo palebnou linii, div neztratíš rovnováhu. „Doženu tě,“ řekne krátce zadýchaným hlasem a přes řadu popelnic sleduje ulici, kterou jste před chvílí proběhli. Ty tam nevidíš nic. On patrně něco ano. „Tak běž už!“ vykřikne téměř zoufale ve chvíli, kdy se najednou odnikud vynoří lovec odměn. Musel být skrytý magií. Střetnou se, Bernard se mu pokusí namířit do obličeje, vystřelí tehdy, když Zirkan Ali strhne jeho ruku stranou. Zašklebí se a vrazí Bernardovi koleno do břicha. Ten si to nenechá zrovna líbit a hned na to podrazí půl-elfovi nohy. Oba skončí v blátě, v nepřehledném klubku obsahujícím nabitou zbraň a dle záblesku i nějakou tu ostrou čepel. O tebe zrovna nikdo nejeví zájem, i když z dálky slyšíš hlasy a rychlé kroky přibíhajících posil. Divný chlápek a gnóm mají zpoždění. Zirkan právě přeletěl přes Bernardovo rameno a zahučel mezi odpadky, lovec jej ale dokázal strhnout s sebou.

Vypravěč - 01. prosince 2010 17:42

U Nevinné ratolesti – lokál Pivo jako v každé jiné knajpě, ale tady ti chutná tak nějak lépe. Musí. „Rozhodně,“ přitaká, „ale záleží jestli na mně nebo na tobě, víš vojáčku?“ Dlouze se zadívá na tvou mechanickou ruku, která na ni právě ukazuje. Úplně vidíš, jak se jí v hlavě honí chlípné myšlenky. „Vojáků sem chodí hodně, zákazník jako zákazník. Ale tohle,“ ukáže na tvou ruku, „to je teda něco. Mechanické hračky mě teda rajcujou podstatně víc, než uniformy. A ty na sobě zrovna stejně žádnou nemáš.“ Mlaskne, aby bylo jasné, že situace s uniformou a mechanickou rukou jí rozhodně vyhovuje více. „Nebo máš rád, když ti někdo poroučí? Pozor! Pohov,“ zasměje se a kývne směrem k recepci, kde se vybavuje Geidan. „Jak se jmenuješ, mechanický vojáku?“ našpulí k tobě rty a pošle ti jemný polibek. „Já jsem Ariel.“ U Nevinné ratolesti – v patře Geidan dojde ke dveřím. Zaposloucháš se, ticho. Chvíli si připadáš trochu nepatřičně, ale prostě už ti nic jiného nezbývá. Vpadneš dovnitř. Pokoj není moc velký, ale je úplně příšerně vyzdobený červenými závěsy, koberci a jinými dekoracemi pochybné kvality. Uděláš několik kroků dovnitř, aby ses rozhlédla. Postel ustlaná, připravené nějaké chlazené pití v ledu, čokoláda a dlouhá červená stužka. Než stihneš vymyslet, k čemu to, jasné je jedno: Bergström tu není. V té chvíli se za tebou ozve několik šouravých kroků a tvou zadnici sevře silná mužská ruka. „To je mi překvapení, tak dneska si budeme hrát na vojáky?“ Musel sem vejít z vedlejší místnosti, asi koupelny, jejíž dveře jsi minula o pár kroků dříve.

Geidan Stål - 02. prosince 2010 01:22

Bordel Hajzl. Člověk tu pro něj přijde až do bordelu a nikde není. Navíc nechci ani vědět, na co ty sračky potřebujou. Lidi jsou zvrácení. Kdyby několikrát zažili ten pocit před bitvou, kdy člověk ví, že druhej den může být po něm, udělaj to přirozeně, bez serepetiček, a budou rádi, že bitvu přežili. S nakrčeným nosem nechám věci být a chci jít pryč. Jo, chci, ale nějak se to nevyvede. Kdo mohl tušit, že za dveřma stojí nadrženej úchylák? Moje reakce na tlapu na zadku je zcela podvědomá, podmíněná mužským prostředím, kde působím. Rána má přijít dřív, než si uvědomím, co se děje. Zvlášť když na mě hrabe chlap. Kdybych se to hodně rychle nenaučila, asi si svou čest neuchráním. Dostane loktem do břicha, bohužel tím bolavým, takže mám co dělat, abych nezařvala taky. Ne a ne si zvyknout, že ruka nedokáže to, co kdysi. "Sáhni na mě ještě jednou a už si na nic nezahraješ." A Jack je určitě s nějakou kurvou...! Proto jsem ho sem vzala, abych se vyhnula podobným věcem. Kdyby se mi někam nevytratil, těžko by toho debila napadlo na mě hrabat. A já bych ho pak nemusela fyzicky zpacifikovat. Ne že by mi mlácení nedělalo radost, ale kdo ví, kdo právě dostal solidní herdu. A pokud nepřestane, dostane jich víc.

Derek McDonald - 02. prosince 2010 07:23

Průjezd Konečně jsem se cítil v bezpečí, žádné kroky jsem za sebou neslyšel. Jen nějaký řev z nějakého podniku na druhé straně ulice pronikal průjezdem až ke mne. Rozhlédl jsem se po dvoře. Bylo prd vidět i když měsíc již před chvílí opanoval noční oblohu. A to co jsem zjistil mi až tak moc radost neudělalo. Opřel jsem se zády o zeď, bolest snad v rameni, možná v boku, těžko říci, neustávala a tělo jako by se zbláznilo. Cítil jsem, jak ochabuji. Věděl jsem, že bych měl pokračovat dál a nijak dlouho se zde nezdržovat. Nohy ale vypověděly službu a já se svezl k zemi. Probral mě nějaký hluk za rohem, jen sotva krok ode mne. Slunce pomalu vylézalo po nočním odpočinku a já si uvědomil, že jsem ztratil několik hodin. Ale cítil jsem se lépe. Musím vyrazit. Stále zády opřen o zeď jsem se postavil na nohy, přičemž mi neopomenulo uniknout skrz bolestí sevřené čelisti zasténání. Postavit se na nohy bylo těžší, než jsem čekal. Ale povedlo se a musel jsem to nyní dodýchat. Z průjezdu se ozvaly zvuky prohýřené noci v podobě dávivých zvuků. No bezva. Vyrazím vrávoravým krokem vpřed, opírajíc se o zeď. Musím odtud zmizet, než vyjde slunce. Chtěl jsem hromotluka minout, ale ten se již stihl z předkloněné polohy narovnat a nyní stojíme proti sobě a hledíme si z očí do očí. Až mě z toho zamrazilo. „Dovolíte.“

Vypravěč - 02. prosince 2010 15:32

Dvůr za průjezdem Ve chvíli, kdy se vaše pohledy setkají a atmosféra zhoustne tak, že by se dala krájet, v průjezdu se mihne pohyb. Do vrat vejdou dva muži. Derekovi staří známí jej vyčmuchali, vcházejí sebevědomě, jako když lovec zahnal svou kořist do kouta. Mrňous v buřince i půl-obr v saku na míru (a to dosti velkou míru) vcházejí s úsměškem do dvora. Brašna, kterou měl hromotluk předtím přes rameno, někam zmizela. Oba však mají v ruce revolver a na tváři úsměv. „Ale, starý čmuchal daleko neutekl,“ přidá si mrňous a kývne k hromotlukovi, „a to jsem tě podezříval, že jsi minul. Mno, komplimenty, komplimenty.“ Opravdu, Derek je zraněný. Kulka prošla ramenem a nechala ošklivou ránu, která krvácí a oslabuje jej. Max je v téhle situaci tak nějak navíc, ale tuší, že se připletl se svým blitím do míst, kde se bude střílet. „Kdo je tohle?“ nadhodí půl-obr. „Vypadám snad, jako seznamovací kancelář?“ urazí se naoko chlápek v buřince. „Prostě další tělo pro funebráky. Žádné svědky,“ zakončí větu cvaknutím natahovaného kohoutku.

Vypravěč - 02. prosince 2010 15:41

U Nevinné ratolesti – v patře Chlápek v županu udělá překvapené „uh“ a pak taky „huh“ a zbortí se pomaličku na podlahu s vyraženým dechem. Pod županem je mírně obtloustlý muž, kterého si bohužel dobře pamatuješ z takových těch pochlebovačně-mafiánsko-kamarádšoftských akcí, kde se hodně jí, pije a domlouvají službičky a „veřejné zakázky“ mezi armádou a městem. Starosta zalapá po dechu, zbrunátní a pokusí se něco říct. A nemělo by to být žádné „pardón“ nebo „já nechtěl“, což ostatně zjistíš o chvíli později, jakmile dech popadne. „Ty kurvo!“ zasýpá. „Co si to dovoluješ! Víš ty, kdo já jsem! Tohle, tohle,“ zadýchá se chudák, „to tě bude mrzet. O to se postarám!“

Psyche Bankol - 02. prosince 2010 20:14

Útěk Když zazněl výstřel teprve v tu chvíli jsem se vážně vyděsila. Oni to myslí sakramentsky vážně! Bernard mě chtěl chránit a že ty co nás pronásledovali zdrží. Nevěděla jsem co si o tom mám myslet. Opravdu je chce zdržet nebo se se svými kumpány domluvit? Když na mě vykřikne polekaně sebou trhnu a už jsem chtěla vzít nohy na ramena, když se objevil ten půl-elf. Bernard se na něj vrhne. V první chvíli jsem nevěděla co dělat. Chtěla jsem pomoci, ale nejspíš bych jim jen překážela. Znovu jsem plánovala dát se na útěk, ale zase... blížila se posila toho zabijáka, další by Bernard už asi nezvládl. Kousnu se do rtu, otočím se a rozběhnu se kus zpátky, nechala jsem zápasící muže za sebou a postavila se do vchodu jedné z uliček a čekala jsem až se vynoří ten chlápek a gnóm v tu chvíli, jsem se rozběhla pryč uličkou, tak aby mě ti dva zahlédli. Musela jsem jenom doufat, že mě ti dva budou pronásledovat a Bernarda z lovcem nechají být. Ale co teď? Nemůžu běžet rovnou do redakce, ještě by tam někoho zranili... pravděpodobně šéfa a tiskaře. Nebo... možná by tam nevrazili, nakonec redakce je docela na rušné ulici... zatraceně. Budu to muset risknout a snad bude Bernard v pohodě. Zase si získal trochu mé důvěry, ale pořád... jsem mu úplně nevěřila. Ta rvačka by taky mohla být domluvená. No dobře... musím si přiznat, že jsem trochu paranoidní, ale lepší to než později litovat. Věděla jsem přibližně kde jsem, jen abych nevešla do slepé uličky. Umím sice rozdat pár ran, ale nejsem rváč. Rozhodnu se, že budu trochu kličkovat a snad ty dva trochu zmatu, ale jestli nemají inteligenci chovného vepře, tak jim dojde kam mám namířeno.

Geidan Stål - 02. prosince 2010 21:44

Bordel Vypadá to, že moje kariéra je tímto v troskách. Během zlomku vteřiny si promítnu, co by mě mohlo čekat dál - pravděpodobně degradování, útěk, život žoldáka. Když se nad tím tak zamyslím... Furt lepší, než bejt děvka. Stisknu zuby a nevenek nehnu brvou. Voják se umí rychle přizpůsobit. Když vím, co mě čeká, ne že by to nebylo pro mě hrozný, ale líp se s tím smířím. Momentálně jsem "v boji", na fňukání bude času dost. A ani vojenská kariéra nemá takovou cenu jako moje čest. Moje lidská čest, ne punc válečnýho hrdiny. Však to známe - během pár dní je z hrdiny zrádce... a podobně. A pochroumaná chlapská ješitnost je nejhorší protivník. Ale ani starosta na mě nemá co hrabat, nejsem jeho kurva. Ta tlustá svině si myslí, že když mu král svěřil do správy město, že se z něj všichni poserou, všechny holky mu budou po vůli... heh. Proto chodí do bordelu? Asi na to nemá, chcípák. "Aby to nemrzelo paní starostovou," kopu své kariéře hrob do kypré půdy. Já nikdy neodcházím jak spráskanej pes. Koušu do poslední chvíle. Člověk nikdy neví, kdy se ten risk vyplatí spíš než ústup. "Zkuste něco, pane," vyplivnu to slovo, "a budu to brát jako bránění vojenského rozkazu. A ani vy nestojíte nad armádou, to jedině král. Nehledě na to, že - určitě si to pamatujete - Ingrid Erikdóttir se před rokem podařilo alespoň částečně zabránit obtěžování důstojnic. Myslím, že plácání po zadku se v té směrnici objevuje." Sbohem, majorské frčky, sláva hrdosti. Kdyby mě o ně chtěl připravit, ať se ON připraví na to, že ho stáhnu s sebou. Anebo se o to minimálně pokusím. Nemám toho v ruce moc, to je pravda... ale nebyli jsme snad cvičeni k tomu, abysme i s málem dokázali vyhrát válku? Problém je v tom, že mafiánskou válku jsem nikdy nebojovala...

Melkar Hewitt - 03. prosince 2010 01:10

Konec debaty v kočáře: Převezmu šek a letmým pohledem se podívám na sumu na něm vypsanou načež pozvednu jedno obočí. Ale ale ale, tady nám někdo velmi touží po těch špercích. Velmi zajímavé, velmi zajímavé... možná by nebylo od věci zjistit proč někdo jako pan Bates je ochoten vydávat takovéto sumy za takovéto zboží... vždycky se hodí něco vědět i na lidi takového kalibru. Hmm... Ano jsem zlej, už přemýšlím i o tom, jak něco vyčmuchat na pana Batese, protože můj nos je na lotroviny cvičený. Odpovím konverzačním tónem: Můžete se spolehnout pane Batesi, že se touto záležitostí budu prioritně zajímat. Přeci jen - náš zákazník, náš pán, že ano? Trochu spiklenecky se usměju. Jakmile kočár zastaví, tak se rozloučím se vší zdvořilostí a poklonami, načež vylezu z kočáru na ulici. Jakmile jsem venku, tak počkám dokud mi odjíždějící kočár nezmizí z dohledu a první co udělám bude to, že zamířím do banky ověřit krytí šeku na němž je vypsaná záloha. Pokud bude vše vpořádku, tak peníze vyberu, v bance mi ochotně dají k dispozici příruční tašku, kterou si náramkem připnu k ruce. Nepředpokládám sice, že by někdo jako pan Bates, měl potřebu dělat takové habaďůry, ale vždy platí a v byznyse jako je tento dvojnásob - Důvěřuj, ale prověřuj. A pořád dokola a neustále. Z banky zamířím zpátky domů a pustím se do práce. Nejprve zkontaktuji svůj kontakt - Rolanda Dicka, který patří mezi kriminálníky prvního kalibru. Samozřejmě diskrétně vyšlu svého sluhu, aby jej někde našel (nejspíš bude jako vždy ve své oblíbené putyce v jedné ze čtvrtí, kam není radno chodit ani za dne) a domluvil nám schůzku na nějaké neutrální půdě ve vhodný čas s tím, že čím dříve tím lépe. Za ideální místo pro schůzku s Rolandem Dickem považuju pěknější restauraci nebo klub odpovídající mé "příjmové skupině", však Roland už ví, kde se obvykle scházíme a podle toho se oblékne, i když kriminalita z něj bude stejně cítit i přes dvoje sako a 100 parfémů. Já sám si před schůzkou pouze lehce přistřihnu a učešu knírek, abych vypadal "tak jak je to vhodné pro mé postavení" a vyrazím na schůzku s Rolandem Dickem. //To PJ: Roland Dick - viz můj životopis

Vypravěč - 03. prosince 2010 10:28

Útěk do redakce Utíkáš, co to dá. Sice jsi nikdy nebyla zrovna běžec, ale když jde o život, běží se nějak lépe. Adrenalin tě vybičoval k nadlidské rychlosti, míjíš stánky s tretkami, probíháš zaplivanou uličkou, div nešlápneš na bezdomovce, proběhneš rušnou ulicí, kde rozkopneš pouličním umělcům klobouk s drobnýma. „Héj, dávej pozor,“ zařve jeden. „Kráva pitomá,“ zavrčí druhý. Teprve, když vrazíš lítacíma dveřma do vstupu k redakci, uklidníš se. Vyděšeně se podíváš ven okýnkem v rámu dveří, krev ti tepe v uších až nesnesitelně, teprve teď cítíš, že se nemůžeš nadechnout a nohy ti sevře křeč slabosti. Pronásledovatele jsi ale setřásla. Projdeš kolem vrátného, jediné osoby, kdo tu ještě tak pozdě je. Nedůvěřivě směrem k tobě pozvedne obočí, ale dále tě nevnímá. Sebereš hrubou obálku, či snad malý balík, z poličky pošty pro redakci. Čněl, bylo jasné, že je to zdroj tvých nepříjemností, pochopitelně, s tvým jménem. Zapadneš na své místo ve sdílené kanceláři a zapneš slabou elektrickou lampu. „Psyche,“ čteš nahlas, „vím, že jsme občas nevycházeli, ale už nevím, komu mohu věřit. Tenhle dopis nechávám na poště s příkazem, ať ti jej pošlou, pokud si jej do dvou dnů nevyzvednu. Zdá se, že něco nevyšlo a máš jej v ruce. Kápnul jsem na to, co se děje se ztracenými lidmi. Má to něco do činění s prastarými šperky. Jeden je vložený v obálce.“ Zašátráš a vytáhneš brož. Musí být velmi stará, opravdu cenný kousek, potivá práce. Tak tě hned napadlo, neobchodoval ten syčák Hewitt s něčím podobným? „Pokud můžeš, zjisti něco v knihovně. Nebo zajdi do doků, na Říční 115, je tam pokiirové doupě, koupil jsem to od jednoho z hráčů, když jsem ještě nevěděl, že by to mohlo mít souvislost. Nějaký Roland Dick. Dej si pozor a určitě nechoď na policii, já tam byl a když čteš tenhle dopis, víš, jak jsem dopadl. Buď opatrná, ano? John Trill P.S.: Z tohodle bude článek století P.P.S.: Motá se kolem toho i nějaký Bernard Ali. Tuším, že je od tajnejch, ale moc bych mu nevěřil.“

Vypravěč - 03. prosince 2010 10:58

Začátek politické kariéry „Geidan,“ zasyčí zlověstně starosta. Vzpomněl si na tvé jméno, jindy bys byla možná potěšená, pyšná, že ses někomu tak vysoko postavenému vryla do paměti z jednoho krátkého rozhovoru kdysi, či snad z jednoho zdvořilostního představení. Teď to rozhodně nepokládáš za dobré znamení. Starosta se vyhrabe na nohy a drží si uctivou vzdálenost od tvých ostrých loktů i vojenských bot, pro jistotu, kdyby ses ještě rozhodla jej nakopat. „Nebudu se zabývat tím, jaké vojenské rozkazy má tady tvá armáda. Ty teď pěkně půjdeš a zavřeš dveře, majore,“ vyplivne tvou hodnost z úst, jako by už neměla mít dlouhého trvání. Úšklebek zvěstující pomstu je překryt bolestí, pěkná rána majore! „Z druhý strany ... kurva,“ dodá, když zjistí, že žebro bolí při každém prudším pohybu a tak z večera už asi nebude mít nic. Nějak máš pocit, že tím s tebou teda neskončil. Hlavní zjištění pro teď však je, že Bergström tu není a to už delší chvilku. Kde je sakra ta běhna, Ariel, či jak se ta ženská jmenovala? Kdyby byla tady a někde se nezdržela, nemuselo se to vůbec stát!

Psyche Bankol - 03. prosince 2010 11:11

Útěk a dopis od Johna Zamračím se na dopis. „Takže Bernard je od možná od tajných... prej kamarádi... jistě. Bernarde, Bernarde...“ Zavrtím hlavou. To, že by mohl být od policie mě moc neuklidnilo. Mohl by klidně být zkorumpovaný. Už jsem mu skoro věřila, ale teď moje důvěra klesla zase na mínus deset. Prohlédnu si brož a pak pohlédnu na dopis, už chápu proč pro mě tak pasou, ale tohle musím nějak vyřešit. Jak mám pátrat, když je budu mít v patách? A odevzdat jim to? Možná článek století? Navíc by to byla pak od Johna zbytečná oběť. Ne... odevzdat jsem jim to nemohla... ale... ale... Zaváhám a něco mě napadlo, mohlo by to vyjít. Bernard se snad o toho lovce postaral, ten vypadal, že je z nich nejchytřejší, ale ti dva... no neměla bych je podceňovat, ale možná by se dali oblafnout. Ano... to by mohlo vyjít i když je to riskantní. Vezmu nový papír a začnu psát. V podstatě jsem zkopírovala Johnův dopis, ale změnila jsem pár věcí. Tak za prvé. Místo toho jak mi tam psal, abych hledala v knihovně a podívání se do doků jsem napsala. „Jeď do Ashbury a setkej se s Malcolmem Cryptem. Mohl by o tom něco vědět. Dej si pozor a určitě nechoď...“ A další kopírování jeho dopisu. Když to vyjde a oni na to skočí, mohli by odejít do Ashbury a hledat tam vymyšleného Malcolma a to by mi dalo několik dnů klidu. Podepsala jsem to jako John Trill, plus to první P.S. ale to s Bernardem jsem tam nepsala. Prohlédla jsem si nový, upravený dopis, trochu ho pomačkala, aby vypadal, že si chvíli poležel někde pod hromadou na poště a strčila ho do původní obálky. Pak jsem si z krku sundala medailonek, rozhodně nebyl nijak starý, ale byl hezký a už trochu ošoupaný tak by se dal na první pohled pokládat, že je starší než je. Vyndala jsem z něj fotku rodičů a sestry a hodila ho do obálky. Pak jsem ze zásuvky vytáhla lepidlo a obálku zalepila. Tak a teď mám hotovou falešnou obálku od Trilla. Teď bude následovat ta víc nebezpečná část plánu. Původní dopis složím tak až z něj byl malí čtvereček a schovala jsem ho do korzetu a stejně tak i brož, která mě zastudila, ale neznám lepší místo, kde něco schovat. Pak vezmu zalepený balíček, přitisknu si ho na prsa a vyjdu ven z redakce. Ale zůstanu u ní, protože se tu pohybovalo dost lidí a tak mě snad tady před svědky neoddělají. Pokud to vyjde, jistě se ti dva brzy objeví, snažila jsem se tvářit nervozně, vyděšeně, a až se objeví musím je přesvědčit o tom, že s tím nechci mít nic společného, nic o tom nevím, ani jsem to neotevřela. Dám jim falešný balíček a ať mě nechají být, že mi to za můj život nestojí a podobné vyděšené bláboly. Mohlo by to vyjít... ne... musí to vyjít!

Vypravěč - 03. prosince 2010 12:32

Restaurace U Kraba Peníze skončily v trezoru. Jeden z nejlepších v Tarantu, obchodník se sejfy byl tehdy velmi potěšený, to bylo jen „milostpane sem“, „milostpane tam“, poklona, poklona, veškerý servis. Prostě jsi na svůj trezor pyšný a právem. Jednou ti jej zkusili nějací ničemové vykrást. Poškrábali lak a odřeli okolí otevíracího mechanismu. A zničili půl zdi, do které je zakotven pomocí ocelových prutů. Amatéři. Připravíš se na schůzku a vydáš se na místo. Restaurace U Kraba je v jedné zátočině, i když okolí doků je povětšinou pěkně nechutné, zrovna tady sahá jedna lepší čtvrť a jako neutrální místo je ideální. Když vejdeš, už od dveří na tebe mává tvůj „kamarád“. Posadíš se naproti a mrkneš, co si objednal. Zase neodolal jakémusi treskovému rágú, či co ta nechutnost je. Nakrčíš nos a podíváš se do jídelníčku po něčem, co odpovídá člověku tvého formátu. Roland si upraví kravatu, abys viděl, jak strašně k nechuti mu je místo i oblečení. „Melkare, příteli. Jsem rád, že spolu povečeříme. Čemu vděčím za takovou vybranou společnost tento večer? Nebo jinak – co potřebuješ?“

Jack Kalume - 05. prosince 2010 13:58

U Neviné ratolesti Otočí se na židly a přez korálkový závěs sleduju Geidan. No, možná mě to trochu bere, ale tím jiným způsobem. Není to ženská tipu, kde ji postavíte tam ji najdete. Prostě samostatná ženská, schopná samostatně utrhnout nepříteli hlavu. To mě rajcuje. Opřu si MPčko o opěradlo židle. Na to ji nedokážu odpovědět. Balení ženskejch mi setsakramensky nejde a flirtování v bordelu, i když s děvkou, je věc dost podobná. Potřebuju informace. Ne pohlavní nemoc ala hezké mokvající přirození. "Kalume. Jack Kalume." Neměl bych říkat svoje jméno. Žádná jména. "Hledáme pana Bergströma. Říká ti to něco? Voják. A tentokrát měl uniformu." Kličkovat mi nejde. Jsem tím známej. Radši všechno narovinu. Stejně pochybuju, že ho tady budou znát jménem.

Max Schneider - 06. prosince 2010 03:25

Dvůr za průjezdem Zvracím. Jsem v tomto ohledu zkušeným provozovatelem dávivého reflexu. Během posledních několika měsíců přestávám neustálé otravy alkoholem snášet, jako se mi dařilo doposud. Je pro mě obtížnější jíst normální stravu aniž by žaludek neprotestoval. To však pro mě není problémem, jako fakt, že mi začínají ze starce, který se tu objevil Proč musím zrovna já mít takovou smůlu na čaroděje jako kouzlem. Z jeho magické aury mi začínají trnout stoličky a svrbět mě bříška ukazováků. Nikdy jsem neměl čaroděje rád. Vlastně by mi nevadilo, kdyby je někdo dobrotivý z města odstranil. Vždycky jsem byl pro blaho města a hlavně sebe a tak se při pohledu na potácejícího se starého muže rozhodnu. Je očividně raněný. Alespoň to bude snažší. Nic nespraví den, jako oddělat si svého mága. Sáhnu pod kabát a vytáhnu revolver tmavé barvy. Je mi jedno, jestli to stařec vidí, má to spočítaný. Další kroky mě zastaví v úmyslu a ruka se zbraní klesne k zemi, Kde ji překryje rukáv kabátu. Je to poměrně nenápadný způsob, jak držet zbraň. Dva podivní střelci mě trochu překvapí a jejich rozhovor ještě více. Vykecávat se nemá cenu a dříve něbo později se to může vymstít. Rozhodnu se, že dříve nastane dříve, než si myslí. Znám tenhle typ lidí. Je to pro ně hra. Hra, která mi dává cenné vteřiny. Vteřiny umožňující si prohlédnout okolí, nepřátele a možná i trochu plánovat. S tváří bez výrazu si je prohlédnu. Rozhodnu se, že menší chlapík mi příjde otravnější. S končícím rozhovorem ukážu levou rukou na starce a vyděšeně se na nej podívám. Ale...!!! Zatímco levačka ukazuje na neznámého a můj pohled je očividně zaujatý tím, na co moje paže ukazuje. Zatímco se snažím něco sdělit, moje pravá ruka plynule, ale ne moc rychle, zamíří na chlapíka v buřince. Můj zrak se v přpraveném gestu vrátí k zabijákům a akorát se potká s muškou mého revolveru. V jedné přímce s upovídaným mužíčkem. Hlavně klid, jako bych střílel na plechovky a prázdné lahve pro zábavu. Málokdo dokáže velmi rychle a přesně zamířit a vystřelit. To chce svůj čas. Ústí hlavně mojí zbraně rozkvete oranžovým květem výstřelu...a těch květů bude celý puget...

Vypravěč - 06. prosince 2010 11:16

Před redakcí Gnóm s falešným hostinským se objevili docela brzy. Nejdříve se rozhlíželi, pak se gnómovi na tváři objevil škodolibý úsměv, když si tě všiml. Netrvalo dlouho a oba stojí před tebou. Je jasné, že je přítomnost lidí v okolí, i když jich není mnoho, zrovna netěší. Odkráglovat tě v zapadlé uličce by jim jistě bylo příjemnější, než s tebou vůbec mluvit. Když dojdou až k tobě, vrazíš jim dopis a vychrlíš na ně i své přesvědčení, že s tím nechceš nic mít a že vlastně nevíš, co je uvnitř, a ať si to vezmou a táhnou kam chtějí. Nejsou zrovna nadšení, ale když si od tebe gnóm balíček vezme, otevře ho a přeletí text očima, rozhostí se mu na tváři spokojený úsměv. „Je to dobrý, šéf nás pochválí,“ sdělí druhému. „Necháme ji být?“ optá se „hostinský“. „Si jo,“ přitaká druhý. „Ale dej si pozor holčičko. Někde něco cekneš a chřt,“ přejede si velmi rychle přes krk ukazováčkem, „poplaveš stokou. Ale až poté, co si s tebou tady Albert pohraje.“ Albertův výraz (to bude ten druhý) dává jasně najevo, kolik her by si s tebou zahrál. Třeba ta na řezání do obličeje, kterou právě naznačil, je více než výmluvná. Když oba odejdou, konečně se uvolníš. Vyšlo to. Ale času moc nemáš. Že jsi podfoukla tyhle dva není vůbec žádnou zárukou, že na to někdo skočí ve chvíli, kdy si dopis a tvůj medailon prohlédne důkladněji na pořádném světle.

Vypravěč - 06. prosince 2010 12:00

Dvůr za průjezdem Ozve se výstřel a pak další a další, pistole ti tepe v ruce a ty si uvědomuješ, že na kocovinu opravdu není tenhle zvuk příjemný, právě naopak. Mučivá bolest v ušních bubíncích není nic proti tomu, co zažívá mrňous v buřince. První zásah šel do klobouku a znehodnotil tak mužovu pokrývku hlavy a chloubu zároveň. Určitě byl drahý. Někdo by to mohl pokládat za frajeřinu, ale ty víš, že ti prostě ujela ruka a netrefils. Už nepiju, blýskne ti hlavou utopická myšlenka, když střela neudělá proti všem očekáváním frajerovi z obličeje fašírku. Další kulky již našly svůj cíl poměrně spolehlivě, jedna zasáhla koleno, další rameno, čtvrtá našla svůj cíl někde v břiše, pak to schytal kotník a nakonec ještě slabiny. Týpek se roztočil jako káča, vystříkl působivý gejzír krve, a padl naznak. Už nekecá, jen chroptí a bublá. Hromotluk se z překvapení probral poměrně záhy, několik výstřelů tě minulo při tvém polořízeném pádu za odpadky, během kterého přibereš kouzelníčka. Ne, že by ses snažil jej zachránit – stál ti v cestě. Padnete za hromadu, kde jste alespoň trochu v bezpečí. Max sykne bolestí a překvapením. Kulka ti uvázla v lýtku a i přes alkoholové opojení to bolí jako čert. Sakramentská odražená kulka! uvědomíš si, kde se vzala rána v tak divném úhlu. Střelba skončila stejně rychle, jako začala, když se odvážíte vyhlédnout z úkrytu, zahlédnete jen na konci průjezdu siluetu mizícího půl-obra zabijáka, slyšíte chvatné kroky a z dálky pískání policejní píšťalky. Do občasného ticha se přidá se svým sýpáním umírající muž na kamenné dlažbě dvora, který levačkou rozmazává kaluž vlastní krve.

Vypravěč - 06. prosince 2010 12:17

U Nevinné ratolesti – lokál „To je škoda, vojáčku, doufala jsem, že hledáš povyražení. Bergström tu byl. Vypadl před obědem, spěchal. Říkal něco o nějaké fušce v docích. Hrozně pospíchal, muži jsou tak komičtí, jak se snaží rychle nasoukat do kalhot a obout,“ rozesměje se. „Pořád opakoval v jakém je průseru a tak. Nejdříve jak nestíhá ten kšeft, pak, že ho Děda přerazí v kasárnách, a ... hmmm,“ zarazí se, jako by snad řekla až příliš a narazila na něco, co by si měla nechat pro sebe. Něco, co pro vás může být důležité. Přisedne si blíž a položí ti ruku na stehno. „Opravdu hledáš jen Bergströma? To bych byla zklamaná.“

Psyche Bankol - 06. prosince 2010 20:02

Prozatím v bezpečí Když zmizí oddychnu si. „Pitomci.“ Ušklíbnu se spokojeně. Ale je mi jasné, že až se to provalí, budu pěkně v háji. Tohle dva po mě tvrdě půjdou a lest už nepomůže. Budou na mě pěkně naštvaní. Musím jenom doufat, že ten jejich šéf není znalec šperků a opravdu vyrazí do Ashbury. Dopis by měl být v pořádku, jestli nemají nějakou práci od Johna aby písmo porovnali, tak můžu být v klidu. Jen ten medailon mě může prozradit. Vzpomenu si na Bernarda a zamračím se. S tím si to budu muset ještě pěkně vyříkat. Co si sakra myslel? Jsem novinářka! To mu už přece muselo napovědět, že jsem chytrá! Zarazím se a znovu si vzpomenu na jméno toho lovce a pak Bernardovo... Ali... Ali! Ten zmetek je s tím lovcem příbuzný! A v tomhle případě shoda jmen není jistě žádná náhoda! Zatnu vztekle zuby. Tohle si s ním sakra vyříkám! Vyrazím zpět, tam kde jsem Bernarda opustila. Ale když jsem se zapadlými uličkami blížila, začala jsem našlapovat opatrněji a cestou sebrala dřevěné prkno, pro jistotu jako zbraň. No... jen kdyby náhodou...

Jack Kalume - 06. prosince 2010 21:44

U nevinné ratolesti Hloupě přikyvuji, než mi to dojde. Perfektní, takže Bergstöm tu není. To by mohla Geidan ocenit, jsem pátrací typ. Ušetřím ji práci a možná i trapas. Doufám, že neudělala nějakou pitomost. Doky, fuška. Průser? Hm. Co předemnou skrývá? Něco tu kurevsky smrdí a ponožky to nejsou. Aspoň ne moje. Ucítím horkou ruku na stehně. Chlap, kterej řekne, že mu to není příjemný od slečny která je aspoň trochu pěkná by mohl bejt klidně impotentní. Hned zapracují mužské hormony a kalhoty se vzpínají tlaku. Ale co tají? Možná jsem teda ten adept na impotenta. "Mluv. Nedělej drahoty a mluv, ženská." Chytnu její dlaň tak abych jí neublížil. "Dělej, určitě dostaneš odměnu. Nebo tak něco." Otočím se ke korálkovému závěsu a beru si Ariel sebou. Geidan s ní určitě ráda promluví. A když by se náhodou někdo ptal copak s ní dělám, prostě si deme vyhlídnout pěkný místečko na muchlování. "Neboj se. Moje nadřízená je hodná. Na holky. Aspoň teda když se dobře vyspí." Douám, že Ariel neklade moc odporu. Nehodlám si tady utrhnout ostudu. U recepce obhlídnu, kam že vlastně Geidan valila. Pokud tam už není, horlivě zazvoním na zvonek abych přivolal bordelmámu.

Geidan Stål - 09. prosince 2010 00:40

Bordel Bezva, pamatuje si mě. Jakápak ironie, že na těch stupidních večírcích byl rád, že vůbec rozeznal moje frčky a neříkal mi prdelko. Jo, zavřít z druhý strany... to by mě fakt nenapadlo. Ženská pomstychtivost volá po tom, abych dveře zavřela, ale mezi nimi byly jeho intimní partie. Škoda, že si tu srandu nemůžu užít. Někdy je fajn být obyčejním desátníkem. Ale jen... opravdu jen a jen někdy. Třeba teď. I fiasko si žádá hrdý odchod, což já umím. Nahodím svůj vojácký výraz a tvářím se, že se nic nestalo. I když... kdo v kamenným ksichtu pozná, že by se vůbec někdy něco stalo. Jacka nikde nevidím. Proč sakra nečeká na recepci? Anebo líp - proč kurva nebyl se mnou? Měl se u mě držet, počítám s tím, že když ho někam vezmu, bude následovat velitele a ne že mi uteče, sotva se otočím zády. Asi mu zatrhnu vycházky a venčit se bude společně s vojínama na place. Tohle mu nedaruju. Málem servu všechny ty zasraný korálky. Děvky nemají na dveře? "Jdeme, Jacku. Hned," přikážu, jakmile ho zmerčím u baru. S děvkou. Myslím, že mu urvu i druhou ruku. Můj rozkaz je čistě vojenský, úsečný a bez emocí, přestože pod povrchem to všechno bublá a hrozí, že to rozdrtí na padrť i Jackovu ruku. Bordel mě nasral. Nasrala mě děvka na recepci, nasral mě pitomej starosta, nasralo mě, že děvek je tu furt hodně a nevypadají nemocně a nasralo mě, že Jack není taková podpora, jak jsem si myslela. Díky bohu, že není voják. Už bych měla ustřelenou hlavu. Jooo, a ještě mě samozřejmě nasralo, že tu Bergstrom není.

Max Schneider - 09. prosince 2010 04:44

Dvůr za průjedzem Klečím na jednom koleni. V obou rukou své zbraně. Jedna je prázdná, ale druhá je připravená ke střelbě. Podvědomě používám krvácejícího mága jako štít. Jenže už není kvůli komu. Druhý nepřítel zmizel, jak pára i s hrncem stropem. Vypětí, pohyb a zvýšený tlukot srdce rozproudil trochu krve v alkoholu a svět je hned příjemnějším místem k životu. Dokonce ani noha nebolí tas tak vážně, abych to bral vážně. Pistolník se zvedl a s lehkým pokulháváním se vydal k prostřílenému střelci. "Koukej se zvedat, dědku. Hádám, že mi teď už dlužíš nějaký prachy, tak se opovaž mi tady vykrvácet. Koukej, musel jsem kvůli tobě odstavit tady pana ukecanýho." Opatrně, páč já nevěřím ani svý matce - tím spíš, že jsem jí nikdy nepoznal, seberu raněnému jeho zbraň a schovám ji do hluboké kapsy svého kabátu. Netečně k bolesti a krvi zručně šacuju svůj dřívější terč a zároveň kontroluju starce a zvuky blížící se policie. Poté vytáhnu dýku a rychle podříznu hrdlo umírajícího přes obě tepny. Zvednu pohled k čaroději. "Tak co bude? Máš kam jít? Máš vůbec prachy?"

Derek McDonald - 09. prosince 2010 11:50

Průjezd Sotva jsem pracně vstal, už se zase válím po zemi a tentokrát nedobrovolně, ale o to radši, neboť jsem přežil. Aspoň prozatím. Jak se to všechno seběhlo jsem nějak nestihl pozorovat s obličejem vtlačeným do nějakých odpadků, které tu zřejmě někdo zapomněl. Jen jsem slyšel sled výstřelů a pak opět ticho. Tlak povolil a já se opřel o zdravou ruku a rozhlédl se. Můj zachránce dokonal předchozí události nožem, přičemž si mi obrátil žaludek a vyzvracel se zde i já. Nesnášel jsem pohled na krev. Pracně vstanu. „Musíme ...“ Začnu udýchaně z namáhavého vstávání. „... rychle pryč. Než se vrátí...“ Opět naberu trošku vzduchu, při každém nádechu pociťuji nesmírnou bolest, zřejmě bych omdlel, nebýt k smrti vystrašen. Taky mě zabije? „Kde to vlastně jsme?“ Vím, že mu peníze nabídnou nemůžu, tím bych pro něj ztratil můj další život smysl a naštěstí nyní vypadám hůř jak poslední bezdomovec, i když mág. „Musíme...“ Zvednu ruku směrem do ulice. A rozhýbu se ukázaným směrem.

Vypravěč - 10. prosince 2010 13:52

Zase v temných uličkách Vracíš se do nebezpečných míst v naději, že Bernarda, jediného, kdo by snad mohl vnést trochu světla do celé té záležitosti, najdeš. Cestou zvedneš prkno, a to ne jen tak ledajaké. Povalovalo se někde poblíž stavby a je opatřeno dvěma nebezpečně vypadajícími rezavými hřeby. Chvíli bloudíš, ale nakonec uličku najdeš. Nikdo tu není, důkladné prohledání místa odhalí jen kaluž krve a pár vysypaných drobných mincí. Necítíš se tu zrovna v bezpečí, zvláště s vědomím, že lovec odměn Zirkan Ali ovládá nějakou magii. A nemusí to být ani on, tahle čtvrť je plná pobudů, žebráků a nebezpečných gangsterů, samotná holka v zapadlé uličce se může ztratit jako nic. Při té představě se oklepeš.

Vypravěč - 10. prosince 2010 14:06

U Nevinné ratolesti Ariel s tebou ochotně jde, na tváři se jí rozhostí spokojený úsměv. Patrně doufá, že pokud z toho všeho něco nekápne, tak třeba alespoň uloví tebe na nějaké to dostaveníčko. Ale přepočítala se jak v prvním, tak v tom druhém. Setkání s Geidan na dívku zapůsobí jako studená sprcha. Geidan je rozzuřená. Znáš tuhle její náladu. Nažhavená někomu něco zlomit, utrhnout nebo alespoň nakopnout. A tím někým bys zrovna teď mohl být ty nebo tvá společnost. Je vidět, že takhle si Ariel tu „hodnou nadřízenou“ nepředstavovala nebo co. Vysmekne se ti a schová se za tebe. Sice ještě chtěla něco říct, ale rychle zase sklapne a chystá se k útěku. Couvá dál za tebe a očima zkoumá možnosti úniku, že by zkušenosti s žárlivými manželkami a jinými průšvihy?

Vypravěč - 10. prosince 2010 14:49

Průjezd a okolí Max sebere zbraň. Pěkný revolver, drží se dobře, určitě stál majlant. Skoro novej. Probrat chlápkovi kapsy byla otázka okamžiku, někdo je tu v tomhle rozhodně zkušený. K tvé nelibosti nenajdeš nic pořádného, i když nakonec ... ale jo! Z náprsní kapsy vytáhneš pouzdro na doutníky. Zatřepeš jím, abys s potěšením odhadl obsah na „pár kousků“, také zmizí ve tvých kapsách. Pan Ukecaný se ještě pokouší něco říct, ale nedostane se k tomu. Vykulí oči, když mu pomůžeš z tohoto světa ležérním podříznutím. Pokusy o mluvení přešly v působivé krvácení. Policie je sice čím dál blíže, ale pro tebe to není žádný pronásledovatel – než fízlové zjistí, kde že se to vlastně střílelo, budete dávno pryč. To ale nic nemění na tom, že dále zdržovat byste se tu už neměli.

Psyche Bankol - 11. prosince 2010 20:22

Uličky To že jsem našla krvavou louži mě znepokojilo, rozhlédnu se. Kde jen může být? Mohl by být zraněný... teď jenom jestli se nějak nezranil symbolicky. Třeba aby to vypadalo opravdově. Ale tady nikdo nebyl, tak bylo na čase rychle vypadnout. Otočím se a pěkně rychle opustím uličky. Jenže.. kam by mohl jít? Zarazím se... možná k mé sestře. Nakonec prodává bylinky, a má tam i věci na léčení. Možná zamířil tam, aby si nechal ošetřit ránu. No... nic lepšího mě nenapadá. Otočím se a rozběhnu se ulicí pryč k obchodu sestry.

Jack Kalume - 12. prosince 2010 21:00

U Nevinné ratolesti Koukám na Geidan a snažím se jí něco vyčíst z tváře. Copak se tu do háje stalo? Mlasknu, otočím se na couvající Ariel a zase mlasknu. Nebudu se tu s ní prát. Navíc, z bordelu utýct nemůže. Kdyžtak si jí nechám přivést od bordel mámi. Geidan by jí ještě mohla ublížit, když je v takovým stavu. Vzhledem k tomu, že i něco ví. Radši ať prchá. "Ehm...." Zakašlu. Nejtěžší je pokaždý začít. "Koukal jsem dole po..." ne, hlavně jí neříkej, že ses koukal dole po děvkách. "Vlastně sem byl dole v baru a hledal sem nějaký stopy." zadrbu se na zátylku MPčkem. Zabzučí. "Bergströma prej naposled viděla jedna z holek. Byl v průseru. Nestíhal jakejsi kšeft nebo co. A odešel do doků. Pokud si pamatuju, v dokách parkujou loďě, že?" Snažím se nahodit úšklebek ale lacinej fór by mohl klidně Geidan i nasrat. "Chci tím říct, že pokud jsi tu skončila, můžeme se odbelhat tam. Jsi v pořátku? Vypadáš hrozně. Celá bledá. Víc než normálně."

Geidan Stål - 13. prosince 2010 23:25

Bordel Můj pohled jasně říká, ať to na mě nezkouší. Už si to posral s naletěnejma ozubenejma kolečkama, s tím, že mi tu nekryl záda a vůbec. Podívám se na děvku za ním a uvnitř mně se zatetelí moje škodolibé já. Strašlivě ráda bojuju a ještě radši mám, když nepřátelé prchají, když jsem ještě nezačala. Ten pocit se nedá popsat. Ale vždycky mi u něj naskočí bojovná nálada a chuť někomu do krve rozmlátit obličej. Otočím se a odcházím z bordelu, ruce se mi nepatrně chvějí. Vyzvednu si armádního koně. Celou dobu na Jacka nepromluvím, protože než najdu svoje sebeovládání, který si dalo dovolenou, není dobrý dělat nic krom automatických, bezmyšlenkovitých pohybů. Moje temná vojácká stránka se dere na povrch. "Kvůli tomu, že tys dole čučel po děvkách a nešel jsi se mnou, mám průser. Předpokládám... určitě," řeknu zlověstně tiše. "Varovala jsem tě, že jestli mi nějak plivneš na kariéru svou palicí dubovou, stáhnu tě s sebou. Ačkoli... u tebe asi není kam." Jo, umím zasazovat podpásovky i bez použití pěstí. "Takže příště - pokud teda nějaký bude - až si tě vezmu na pomoc, mi doopravdy pomoz. Měla jsem vědět, že se na chlapa uprostřed bordelu nedá spolehnout..." zavrčím si polohlasem a vydáme se do doků.

Vypravěč - 14. prosince 2010 17:46

Doky Doky večer, to je úžasné místo. Svým způsobem. Hořící ohně, opilecký zpěv a vždy nějaká příležitost ke rvačce. Na každém rohu prodejná žena, rozhodně nižší kategorie, než U Nevinné ratolesti. Děvky, žebráci a vagabundi, přístavní dělníci, vrazi a zlodějíčci. Chatrče a bazar v ulicích, podivné existence a šílená směsice vůní koření, smradu z kanalizace i nemytých těl, pach moči a krve, to vše zamícháno do jednoho kotle s grácií séfkuchaře. Mimochodem – jste tu jak pěst na oko. Pokud tady chcete po něčem pátrat, pak byste se měli alespoň převléct. A zbavit se koně. Budíte pozornost. Hledat tady majora Bergströma, to je jako hledat jehlu v kupce sena. Z těchto myšlenek Geidan vyruší zdánlivě běžný obrázek, co je tady v docích vidět. Žebrák nabízí jednomu z typických přístavních rváčů něco lesklého, na prodej. Určitě je to kradené. Akorát že... No jistě! Tohle je medaile za statečnost! A taková náhodička, že zrovna jednu z mála dostal Bergström! Asi ve slabé chvilce, jinak si to nedokážeš vysvětlit. Ale měl ji a nosil ji často u sebe.

Vypravěč - 14. prosince 2010 17:51

Před obchodem Psyche dojde k obchodu své sestry. Rozhlédneš se a opravdu, tvé předpoklady byly správné. „Pst,“ upozorní tě na sebe Bernard stojící na rohu uličky. „Myslel jsem, že tě tady najdu. Už jsem se bál, že tě dostali. Jsi v pořádku? Tohle bylo o fous, aspoň vidíš, že oni to myslí vážně. A navíc jsem zjistil, kdo si je najal. To budeš koukat! Měli bychom se někde skrýt, tady na ulici to není...“ opatrně se rozhlédne, „...bezpečné!“

Psyche Bankol - 14. prosince 2010 18:55

Před obchodem Zadívám se na Bernarda, nejraději bych se na něj hned vrhla, ale to co řekl mě zarazilo. Ví kdo je najal? No to si ráda poslechnu a pak mu to pěkně vytmavím. Jen jestli se už nedozvěděl, že už vím co je zač a teď se mě nesnaží vlákat do pasti. Ne... nemohl to tak rychle zjistit. Musím doufat. Ještě chvilku budu hrát, že mu věřím. Usměji se na něj a rozběhnu se k němu. „Bernarde!“ vydechnu u něj a pevně a těsně ho obejmu, víc než bych měla, promítla jsem do toho trochu své zloby, ale on ať si klidně myslí, že je to kvůli tomu, že jsem se o něj bála. Pustím ho a odstoupím od něj. „Jsem v pořádku. Ale co ty? Když jsem ty dva setřásla vrátila jsem se do uličky, ale jediné co jsem našla byla krvavá louže. Jsi někde zraněný? Jestli ano, pojďme za sestrou ona tě ošetří.“ Začnu si ho prohlížet, jestli nenajdu nějakou krvavou skvrnu na jeho oblečení. „A říkal jsi, že už víš kdo je najal? Kdo? Znám ho?“

Vypravěč - 15. prosince 2010 12:06

Přátelské šití Max si Dereka dlouze prohlédne. Zamyslí se, u přemýšlení používá hlaveň zbraně jako ukazovátko, což není zrovna příjemné, když přemýšlí o tobě. „Pojďme,“ rozhodne se nakonec a trhnutím za rameno ti dodá odvahy. Zmizíte z průjezdu a Max si sebevědomě vykračuje ulicemi, uličkami i dvorky. Občas se vyhnete hlídce, občas někomu jinému. Někde musíte prolézt dírou v plotě, jinde projít zapomenutým kusem nepoužívané kanalizace. Nakonec vlezete do opuštěného baráku o dvou použitelných místnostech se střechou opravenou továrním vlnitým plechem. Okna někdo překryl prkny a zatloukl důkladně, na masivní dveře pověsil zámek. Uvnitř je to stejně neútulné, jako z venku. Staré bedny od zeleniny nahrazují většinu nábytku, petrolejová lampa dodává místu osvětlení a tu správnou atmosféru. Těžko říct, jestli tu Max bydlí, nebo jestli to má jen jako nějakou základnu. Odněkud vytáhne plechovou krabičku, ve které se najde chirurgická jehla, pinzeta, skalpel, lahvička zaručeně prošlé desinfekce a kus obvazu, který dochází. Jo a něco jako nit na šití ran. Podezřelá a odporná. Nejdříve si Max vytáhne odraženou kulku s lýtka. Není hluboko, přesto si „operace“ vyžádá hromadu kurvování a několik loků toho, co Derek původně identifikoval jako desinfekci. Když je kulka venku, Max si ránu zkušeně prohlédne a nakonec nad ní mávne rukou a převáže ji obvazem. Pak se věnuje tobě. Netrvá to dlouho, kulka jde z ramene i s kusem svalu, pak ti to sešije s úporným soustředěním (fešák určitě nebudeš), zalije to za tvého řevu tou pálivou vodičkou a převáže ti to zbytkem obvazu. „Tak,“ pokračuje Max a nějak jakoby náhodou si zase pohrává s revolverem. Derek tuší, že by bylo dobré zase otevřít tu otázku peněz. Zamyšlený zabiják se zbraní v ruce není zrovna dobrá vyhlídka na důchod.

Vypravěč - 15. prosince 2010 13:18

Obchod „Dobře, pojďme dovnitř. Jsem v pořádku, nic, co by stálo za zmínku. Už jsem si to ošetřil,“ poklepe si na ruku. Za hovoru vejdete do obchodu. „Všechno to má na svědomí Gilbert Bates. Ano, ten Gilbert Bates! Nejznámější a nejbohatší vynálezce Arkána, ten, co vynalezl parní stroj! Ještě nevím, co za tím je, co by tak mocného muže mohlo dovést ke zločinu. Ale musí to být něco velkého! Musíme...“ Zmlkne, když se za pultem objeví tvá sestra. „Psyche? Bernarde? Co?“ nechápe, kde se tu berete, navíc po zavíračce, společně a ještě v družném hovoru.

Psyche Bankol - 15. prosince 2010 14:36

Obchod sestry Otočím se na sestru. „Oh... promiň, že jsme ti sem tak vtrhli. Ale potřebujeme se někde na chvíli schovat a v klidu si promluvit.“ Řeknu ji omluvně. „Mohla by jsi se Bernardovi podívat na ruku? Má ji zraněnou, sice říká, že si ji sám ošetřil, ale znáš mužský. Raději se mu na ní koukni.“ Požádám ji. Jsem zvědavá jak moc se bude bránit. Když ji prostě nebude chtít ukázat bude mi jasný, že mu nic není. Otočím se ke dveřím a zamknu je. Aby se nepokusil mi utéct, mám si s ním o čem promluvit. Chtěla jsem probrat první Batese, ale nemohla jsem před sestrou, kdyby se něco dozvěděla mohla bych ji tak uvést do nebezpečí. „Jen se mu prosím podívej na tu ruku a pak klidně běž. Musím si tady s Bernardem o hodně věcech promluvit. Ale bude lepší, když to neuslyšíš.“ Přijdu k ní a políbím ji na tvář v opožděném pozdravu. „Bernard mi hodně pomohl, tak buď na něj něžná.“ Poklepu ji po ruce.

Vypravěč - 16. prosince 2010 09:22

Obchod Sestra se na nic nevyptává, už si zvykla, že lítáš z průšvihu do průšvihu. Jen nasadí takový ten svůj trucovitý výraz, ale poslechne tě. Vytáhne z pod pultu lékárničku a bez dalších slov pokyne Bernardovi, ať se posadí. Když si Bernard sundá sako, uvidíš obvaz nasáklý krví. Anna jen nevěřícně zavrtí hlavou a začne obvaz sundávat. Bernard občas sykne, ale drží. No co se dá taky čekat od pravé ruky zavázané levou? Rána nevypadá až tak špatně, je dlouhá sečná, ale ne příliš hluboká. Tvá sestra ji trochu vyčistí a znovu obváže novým obvazem. Možná by to chtělo i šití, ale to už je na opravdového doktora v nemocnici – kam zrovna nechcete jít. Když skončí, stále se stejným výrazem nechá lékárničku ležet na stole a odejde. Jen se ještě ohlédne a změří si tě vyčítavým pohledem. Už by ses měla usadit a přestat dělat vylomeniny, sestřičko, čteš jí z tváře.

Psyche Bankol - 16. prosince 2010 21:22

Obchod sestry Usměji se na sestru. „Děkuji. Jsi zlatá.“ Rozloučím se s ní. Otočím se k Bernardovi, dobře jsem si prohlédla jeho ránu. Nebyla nijak vážná, řízl se sám aby jeho rvačka s příbuzným vypadala víc autenticky? „Zlatá sestřička. Miluji, zbožňuju ji, ale vždycky, když začne o tom abych se usadila nejraději bych ji zaškrtila.“ Pokrčím rameny, sundám si kabát, založím si ruce na prsou a začnu přecházet přemýšlivě sem a tam. „Takže Bates... Muž co má peníze, moc a postavení. Co by tímhle získal? Takový muž jako Bates přece už nic nepotřebuje. Leda tak nějakou mladou manželku která by mu při jeho troše snaze ještě mohla dát dítě.“ Ušklíbnu se. „Ale zařídit aby lidé „mizeli“.“ Udělám prsty uvozovky. „Nebo poslat na někoho vraha? To se mi nějak nezdá.“ Zavrtím hlavou. Zastavím se před Bernardem. „Jak jsi se to dozvěděl? Od toho s kterým jsi se pral? Jak že se jmenuje?“ zamyslím se a dělám že si nemůžu vzpomenout.

Derek McDonald - 18. prosince 2010 17:25

S Maxem kdesi... Po Maxově „odborném lékařském zákroku“ jsem chvilku přemítal skučíc v bolesti, zda by nebylo lepší, kdyby mě tím výstřelem rovnou usmrtili. Až když jsem desinfekci užil i vnitřně, tak bolest začala trošku ustupovat, avšak hodně pomalu. Musel jsem se napít ještě jednou, což mě stálo hodně sil, neboť i Max. potřeboval doléčit. Musel být učitelem. Proběhlo mi hlavou, když jsem sledoval Maxe. Přesné pohyby učitele s ukazovátkem v ruce vysvětlující látku. Jen zde měl Max jiné ukazovátko. „Kolik?“ Začnu ale pak mi dojde, že bych měl upřesnit svůj dotaz. „Na kolik by mě přišlo, kdybyste pro mne pracoval, řekněme třeba na týden?“

Jack Kalume - 20. prosince 2010 10:57

U Nevinné ratolesti Polknu na prázdno. Takhle je pokaždý Geidan namíchnutá, když jí někdo opravdu polechtá žáhu. Nenamítám nic. Jen nervózně sáhnu do svého strniště na tváři a snažím se uklidnit. "Promiň šéfová. Já jen chtěl pomoct zase jinde." Raději se vystříhám veškerých popichujících poznámek. Nehodlám si jí znepřátelit úplně. I když vlastně ani netuším, proč je tak nasraná. Ariel nechám cupitat. Tohohle zajíce si můžu chytit kdykoliv a ptát se jak dlouho budu chtít. Tedy, doku nebude prázdná peněženka... Doky "Hm." Komentuju nelibje stav doků a snažím se nikomu nekoukat do očí. Tihle lidé jsou jako zvířata. Lehce se dají vyprovokovat. Nabízet jim příležitost pokaždé, když uděláme krok a zviditelníme se je přeci hloupost. Skusím navrhnout Geidan - pokud semnou už mluví - abychom zalezli někam do boční uličky. Tam sundám svou mechanickou ruku. "K mrzákovi snad budou lidí vstřícnější. A nebo se nás pokusí okrást. MPčko zabalím do nějakejch hadrů z popelnice, horší je, co na sebe." Hlídám nám záda. Já se svím ksichtem zapadnu to týhle sorty celkem lehce. Ale co Geidanina krásná tvář a uhlazený charakter? Veškeré návrhy od Geidan beru v potaz. Je to přecijen velitelka čety. Ona ví co a jak.

Geidan Stål - 21. prosince 2010 11:04

Doky Zalezeme do nějaké uličky, kde si sundám kabát vojenské uniformy, takže krom toho, že nevypadám jako největší špína, jsem umytá, nesmrdím, jsem ženská a jsem ozbrojená... dobře, prostě já se do doků nehodím, ale to neznamená, že si tu neporadím. Zaujme mě blýskavá věc. Světlo se odráží od kovu a já ztuhnu jako větřící vlk. To, že chci někomu rozbít tlamu, mě ještě nepřešlo a koukám, že budu mít příleřitost. Má o to ten rváč zájem? Ono je to vcelku jedno, akorát on by byl trochu tvrdí oříšek s mou rukou. Ale já mám zbraň a ta funguje vždycky. Je to velice dobrý prostředek na diplomacii, ačkoli mi to diplomati teda někdy vyčítaj. "Tu pracku si nech, asi ji budeme potřebovat." Vůl. Jednak mu ji někdo šlohne a jednak by mi bez ní byl k hovnu. Jako ostatně celej večer. "A vymysli, co s koněm." Vykročím k žebrákovi, ať už to chlapovi vnutil, nebo ne. "Já zájem mám."

Vypravěč - 21. prosince 2010 20:38

Obchod Bernard se trošku plaše usměje, když mu vykládáš o své sestře. Možná je to pro něj příliš osobní. Nebo s ní něco vážně má a oba ti to úspěšně tají. Tvůj pohled se změní na mírně podezíravý a dá ti práci se jej rychle zbavit. „Nevím. Popravdě, vůbec netuším, čeho by tím chtěl dosáhnout. Jen jsem zjistil, kdo je najal. To je vše. A co ty, zjistila jsi něco? Našla jsi ten dopis? Protože jestli ano, tak v něm musí přece něco být! Nějaké vodítko. Zirkan Ali. Měli bychom se pohnout, najde nás tu. Jeho magie se hodně zlepšila, má talent. Čím déle tu budeme, tím ve větším nebezpečí Anna bude. Musíme jít. Jen nevím kam.“ Vstane a dojde ke dveřím, poodhrne závěs a s obavami vyhlíží ven.

Vypravěč - 21. prosince 2010 20:43

Chudinská čtvrť Max na chvíli zauvažoval. Pak řekl částku. Je to pro tebe překvapení, čekal jsi více. Vlastně to není zdaleka nic, co by sis nedokázal ze svých skromných úspor dovolit. Tenhle chlapík ti dokázal, i když nechtěně, zachránit život jednou. Netřeba pochybovat, že by to nedokázal znovu. Jenže je tu ta záležitost, že pokud by vás chytili, zavřou vás oba. A s tvým štěstím by tohodle vraha pustili a tebe oběsili, asi tak. „Tejden by šel,“ zopakuje Max stále si pohrávaje se zbraní. „Proč po tobě vlastně šli? Co je tahle celá bouda zač? Kápne z toho něco?“ aha, tak takhle. Procenta, prémie, případně podraz, pokud bude třeba. Odtud pramení ta podezřele nízká cena.

Psyche Bankol - 21. prosince 2010 20:58

Obchod Sleduji ho, založím si ruce na prsou, už to stačilo. „Myslím, že je načase skoncovat s touhle fraškou Bernarde.“ Řeknu zpříma a sleduji ho. „Nebo bych možná měla říci Bernarde Ali?“ pozvednu obočí. „Co jsi si myslel? Že to nezjistím?“ zeptám se pohrdavě. „Tak co je ten Zirkan Ali zač? Tvůj bratr? Bratranec? Udělali jste na mě tohle představení s nájemným vrahem proto aby jsi získal mou důvěru?“ natočím hlavu na stranu, ale nespouštím ho z očí. „Ale abych odpověděla na tvou otázku. Ano, našla jsem ten dopis a přečetla si ho a zjistila jsem velice zajímavé věci.“ Podívám se ledabyle na svoje nehty. „A neřeknu ti co v něm bylo ani co tam bylo spolu s dopisem. Ne dokud nepůjdeš s pravdou ven a neřekneš mi o sobě pravdu a o tvém příbuzném také. A prosím... neurážej mou inteligenci tím že si začneš vymýšlet něco o tom, že je to černá ovce rodiny, která se dala na scestí a doopravdy se nenávidíte tak, že jste schopni jeden druhého zabít.“ „A pravdu. Jestli jen trošku si budu myslet, že zase lžeš, tak s tebou končím a můžeš si jít po svých.“

Vypravěč - 21. prosince 2010 21:03

Doky Ve chvíli, kdy dorazíš k žebrákovi, už zase sedí v blátě. Otrapovi se zboží nepozdávalo a tak pro jistotu předvedl tomu chudákovi, kdo je tady silnější a kdo patří hlouběji, než spodina. Radostí se rozzáří, když přijdeš s tím, že zájem máš. Jeho rty vykouzlí široký úsměv plný děr po zkažených zubech, dvě špatně zhojené jizvy na obličeji se zkřiví a vytvoří tak pitoreskní grimasu. „Je to prvotřídní práce, opravdu, moc pěkná,“ vychvaluje kradenou medaili, „podívejte.“ Strčí ti plaketu před nos a ty si v ten okamžik uvědomíš, že je opravdu Olafova. Vzpomínáš si, jak jednou, jak jinak, než ožralý, ji narval pod stůl v hospodě, aby se nekymácel. A nepatrný otisk kolečka na ní, mírně vpravo nahoře, zůstal. Společně se škrábancem od nože z jiné hospodské příhody tvoří nerozlučnou dvojici, která neomylně označuje původního majitele. „Pro vás levně. Jste určitě sběratelka, takové věci jistě oceníte,“ nechává tě, aby sis předmět důkladně prohlédla a je nadšený, že se o něj tak zajímáš. „Cena bude, řekněme, řekněme...“ tváří se naoko nerozhodně, aby tě donutil říct cenu první doufaje, že přestřelíš.

Vypravěč - 21. prosince 2010 21:31

Obchod „Mno jo, rychle jsi na to přišla, jen co je pravda. Jak? Příjmení jsem ti neřekl. Neřekl jsem ho nikomu. Jsi dobrá, přiznávám, dostala jsi mě. Zirkan je můj bratr. A ne, není to představení. Každý máme svůj život, své hodnoty a své nepřátele. Stojíme na rozdílných stranách a není to on, kdo je černá ovce rodiny. Jsem to já. Naše rodina má kořeny v rodině temných elfů. A Zirkan je po matce. Dobrý v magii, hledící na staré tradice rodiny. Bohužel. A asi bych ho nezabil, ale za něj mluvit nemohu,“ zakončí svůj monolog. „Jo, zrovna tohle jsi slyšet nechtěla, pardón,“ dodá posměšně. „Někdy nemůžeme mít obojí, pravdu a ještě být spokojení. To je pech.“

Psyche Bankol - 21. prosince 2010 21:48

Obchod Zatím co mluví odcouvám až za pult o který se opřu a v případě nutnosti by mi mohl snad poskytnout nějakou ochranu. „Hm... jistě. Nemůžu mít všechno.“ Souhlasím s uculením, pak se ale narovnám a vykulím na něj oči. „Počkej... temní elfové? Já myslela že to jsou jen povídačky.“ V hlavě se mi hned začali klubat nápady na články, ale musela jsem svůj instinkt potlačit. Teď na to nebyla ta správná doba. Odkašlu si. „O tomhle si promluvíme později. Ale teď zpět k tobě. O co ti jde? Proč mi chceš pomoci? Nebo spíš k něčemu zneužít? Nebo ještě jinak. Něco ode mě získat?“ pozvednu obočí. „Proč?“ v jednom měl pravdu. Nebylo to tady bezpečné, ne pro mou sestru. Bude lepší když se dáme do pohybu. Budu teď muset Bernardovi ještě trochu důvěřovat. „Pojď. Můžeme mluvit za chůze. Půjdeme zadním vchodem.“ Řeknu mu a vejdu dozadu do domu k dveřím na dvorek se zahradou, jen budeme muset přelézt zeď. „Pro koho pracuješ? A radím ti, aby jsi mluvil pravdu. Jinak ti neřeknu co stálo v tom dopise. Jo... a jak se jmenuješ jsem zjistila právě z dopisu od Johna. Zmínil se tam o tobě a taky to, abych ti moc nevěřila.“ Ušklíbnu se a ohlédnu se na něj.

Jack Kalume - 22. prosince 2010 20:46

Doky Geidan je vážně nasraná. Tohle vídám často ale většinou svou zlobu jemě přenese na někoho jiného. Teď tu nikdo jiný není. Jen já a moje mechanická pracka. Nechám si ji pěkně nasazenou. Je fakt, že při bitce bych si nestačil ani uprdnout, natož provádět připojovací úkony. Zafuním. A co jako mám s tím koněm asi udělat? Nechat ho zmizet? Pak mě napadlo, že to možná není nesplnitelný čin. Poškrábu se na strništi. "Hm." Jdu v závěsu za Geidan. Z popelnice prostě vytáhnu nějaký starý hadry. Záclonu, potah, cokoliv dost velkého a nenápadného a přehodím ho přez hřbet koně. Snažím se o to, abych zakryl alespoň drahé zdobené sedlo. Snad něco z popelnice vyhrabu. I kus špagátu by se šiknul. Postroj snad nějak sundám, myslím tím ohlávku. Namísto toho jen urousané udidlo. Popřípadě klisničce trochu i rozdrbu hřívu. Snad se mi to povede. Jinak perfektós. Jako ze škatule. Mohl bych se živit líčením. Opatrně pak sleduji moji velitelku a klidním koně. Je mi jasné, že jde po drahocených informacích. Nechci to posrat. Tentokrát jí budu za zadkem, kdyby se něco stalo. Jsem připraven kdykoli vyrazit s úmyslem zabít a zničit. Jinak jsem hrozně mírumilovnej a přítulnej...

Geidan Stål - 23. prosince 2010 12:08
	Doky "Cena bude taková, že ti nezpřerážím hnáty," využiju své dokonalé vojenské diplomacie, nad kterou, jak už jsem říkala, jásá každej doopravdickej emisar. "Kdes tu medaili sebral? Pravdu!" Předpokldám, že mi bude chtít utéct a zmizet v uličkách, který dokonale znají jen podobný krysy. Proto ho drapnu a pojistím si ho nožem. Na něj by se mi náboji plýtvat nechtělo.

Vypravěč - 24. prosince 2010 21:11

Cestou z obchodu „Nejsou to povídačky, i když by si všichni přáli, aby byly. Ale temní elfové se o lidi nezajímají, a my s bratrem jsme elfové tak ze čtvrtiny,“ řekne trochu stydlivě, míšenci nejsou zrovna přijímáni s nadšením. Možná proto, že nikdo právě neví, ke komu se vlastně přidají, když půjde do tuhého. Jsou to vyvrženci, nevěří jím ani jedna strana... „Lady Amalir nebyla jen tak někdo. Když se někdo tak vlivný ztratí, jisté kruhy se o to začnou zajímat. A já s zjištěním, co se jí stalo, pomáhal Johnovi. Taky byl podezřívavý, ale při svém povolání si musím dát pozor, komu co řeknu. Mno, stejně jsem si nedal pozor dost.“ Vyjdete zadním vchodem, přelezete zeď, kdy ti Bernard gentlemansky pomůže, a pomalu míříte ... kam vlastně? „Bude to znít možná vychloubačně, ale pracuji pro krále,“ řekne z ničeho nic během mlčení, které vás provází cestou. „A jméno je falešné, pochopitelně, jen příjmení je pravé. A to byla chyba. Ale Bernarde mi můžeš říkat pořád, jsem na to zvyklý.“

Vypravěč - 24. prosince 2010 21:30

Doky Pár věcí z popelnic, které se nehodily už nikomu, ani spodině, příšerně páchnou močí a lidským pižmem. Ale účel splní, kůň už nevypadá jako statný válečný kůň, ale jako poslední tažná herka. Skoro se zdá, že se pro svou roli s rozcuchanou hřívou nadchla, pohazuje hlavou, frká a vůbec dává najevo svou nelibost s tím, že ji vedeš ty. Cení zuby, jak se snaží zbavit špagátu tvořícího jakousi parodii na postroj. „Jáá, ééh, mnóó,“ snaží se žebrák vykroutit do té doby, než se objeví čepel nože. „Já jsem to ukrad!“ přizná se. „Nate, vemte si to, opravdu je mi to moc líto! S panem Rolandem nechci nic mít! Vemte si to,“ strčí ti medaili a ještě potrhaný vak s dalšími věcmi. „Nechte mě jít, já jsem to tak nemyslel, opravdu jsem pana Rolanda nechtěl okrást! Vážně,“ skoro brečí, protože je mu jasné, že na „já nechtěl“ mu nikdo neskočí.

Geidan Stål - 24. prosince 2010 21:47

Doky Pan Roland? Bože, to je debil. Vzpomínám si, že je to nějaká stará, hooodně stará písnička o hrdinovi. Jo, slyšíte dobře - o HRDINOVI. Takže Bergström si o tom může nechat zdát. Jindy bych se nad tím asi uchechtla, pousmála... dnes ne. Smýknu s hromádkou pochcaných hadrů o zeď. I když mě trápí to moje zranění, pořád mám páru - aspoň na ženskou. Musela jsem se z toho dostat rehabilitací, a jakmile by mi kloub moc zatuhl, byl by konec. Byla bych jak švadlenina figurína. "Pověz mi něco o tom... panu Rolandovi. Kdo je to, jak vypadá, odkud ho znáš, kdes ho naposledy viděl a s kým." Ostří nože spíš tuší, než že by ho doopravdy cítil. Ale můžu mu zaručit, že je to kvalitní vojenská práce. Pro armádu jen to nejlepší. Však většina nej vynálezců dělá pro nás. Tak to bylo vždycky.

Psyche Bankol - 24. prosince 2010 22:11

Hledání úkrytu Sice jsem pomoc přes zeď nepotřebovala, ale jeho pomoc jsem přijala. Měl pravdu... sice by to byl hezký článek, ale jen bych tím způsobila problémy. Ale bylo to lákavé. Zakuckám se, když mi prozradí, že pracuje pro krále, pochybovačně se na něj zadívám. „Pro krále? A máš od něj nějaké pověření? Král vždycky dává svým lidem něco co dokazuje, že je v jeho službách.“ Uhladím si sukni a zamyslím se. Pak se otočím a vydám se směrem ke svému domovu. „Musím se zastavit doma. Vzít si nějaké věci. Bude lepší, když teď nebudu setrvávat příliš dlouho na jednom místě.“ Řeknu mu. Možná bych se měla převléct za muže, no tak jako tak potřebuji nějaké oblečení na převlečení a také peníze. Znovu se na něj zadívám. „Víš... původně jsem plánovala, že tě kopnu do zadku a aby jsi šel vlastní cestou.“ Řeknu mu zpříma. „Říkal jsi mi předtím, abych ti věřila a při tom jsi lhal jako když tiskne. To zrovna není dobrý začátek.“ Znovu se od něj odvrátím. „Problém je v tom, že jsem si musela přiznat i přes pocit zrady, vzteku a chuti tě zaškrtit, že tě potřebuji. Nejsem zrovna rváčka a najmout si bodyguarda je sice dobrý nápad, ale tihle lidi jsou snadno podplatitelní pokud s nimi nemáš nějaký bližší vztah.“ Našpulím zamyšleně rty. „Jo... a těch dvou jsem se snad na pár dní zbavila. Když jsem našla Johnyho balíček, vytvořila jsem falešný dopis a předala to těm chlápkům. Hlupáci. Jestli nenechá Bates ten přívěšek co jsem tam strčila zkontrolovat, tak odjedou do Ashbury a budou tam hledat neexistujícího Malcolma Crypta.“ To jsem mu už říkala tlumeně, aby nás náhodou někdo nezaslechl. „A co s tím má vlastně Král co společného? Proč se o to zajímá? Myslela bych si, že má důležitější věci na práci. I přes to, že Lady Amalir byla „někdo“. Má na tom osobní zájem?“

Vypravěč - 24. prosince 2010 23:34

Doky „Éé, vy nevíte, kdo je pan Roland?“ vykulí žebrák oči, div mu nevypadnou na špinavý chodník. „Tak to je jiná, samozřejmě, nevidím důvod vám o něm nic neříct, pochopitelně za drobnou almužnu, ne, ne, rozhodně vám to povím. Pan Roland je vážený obchodník, ano, obchodník, to je správné slovo. Vlastní hernu, na Říční ulici. Pekelné doupě se to tam jmenuje. Můžu vás tam zavést, ano, to můžu. Za pár drobných dámo, zajisté. A ten nůž, no, nešel by, však víte...“ „Já ho teď neviděl, jen jsem mu probral pár věcí ve skladišti. Viďte, že mu to nepovíte. Dovedu vás za ním!“ začíná zase skuhrat, více se bojí toho „obchodníka“, než nože hrozícího mu nepříjemnostmi bezprostřednějšího rázu.

Vypravěč - 24. prosince 2010 23:55

Cesta k Psyche domů „Jsem v informační službě, tajná policie. Takže pověření s sebou opravdu nenosím. Můžeš a nemusíš mi věřit. Lhal? Opravdu? Víš, to je těžké. Moje povolání vyžaduje neříkat vždy a všechno, nejen pro mé bezpečí, ale i pro bezpečí ostatních. Prostě je to moje práce,“ pokrčí rameny. „No, tak to ses jich myslím zbavila opravdu nakrátko. Jestli je za tím Bates a všechno to má nějakou spojitost, tak ten si to určitě pohlídá. Máme nanejvýš pár hodin, pak je budeme mít na krku znova a pěkně naštvané,“ mluví během vaší cesty už poměrně nahlas. Je pozdě v noci, nikde ani živáčka. „Lady Amalir patří k tajné službě také. Byla jedna z nejlepších. A jak jistě chápeš, není zrovna dobré, když se někdo z nás ztratí a to ještě mimo aktivní službu. Mohly by z toho být komplikace,“ z tónu hlasu vyčteš, že ty komplikace měl na mysli opravdu vážného rázu. Něco jako mezinárodní skandál, začátek světové války či něco takového. „A všechno se to nějak zamotává a zamotává. Takže ona na tom má osobní zájem spíše královna, ach, no je to komplikované.“ Dojdete k místu, kde bydlíš. I tady je to dosti opuštěné, jen v průjezdu se líbá zamilovaná dvojice. No, ona to zamilovaná dvojice asi nebude, od polibků přešlo velmi rychle k výraznější vášni a žena si již od pohledu za tohle setkání nechává zaplatit. Vůbec jim nevadíte. „Mám počkat tady?“ zeptá se Bernard.

Psyche Bankol - 25. prosince 2010 00:27

Na chvíli doma Zastavím se u dveří a chvíli podezíravě ten muchlující se pár pozoruji, ne že bych na ně byla zvědavá, ale protože jsem zkoušela vypozorovat něco zvláštního. Nedivila bych se, kdyby to tady už někdo prohledal a nechali to třeba hlídat. „Pojď dál. Nač by jsi strašil venku?“ zeptám se a odemknu, vejdu dovnitř. „Já to naprosto chápu Bernarde. Musíte hlídat své bezpečí, bezpečí kolegů, svou identitu atd. Ale lhát nebo zatajovat něco někomu od koho chcete aby vám důvěřoval není zrovna dobrý nápad. Co jsi si myslel, že bych udělala? Začala na tebe ukazovat a vykřikovat, že jsi špion? Nebo, že o tobě hned napíšu do novin?“ odfrknu si a rozhlédnu se. Je to tedy pěkný kecka, stále jsem mu příliš nevěřila, ale jak jsem říkala... momentálně ho potřebuji. „Jestli se mnou chceš spolupracovat, bylo by lepší si říkat pravdu.“ Projedu si rukou vlasy. Takže se o to zajímá spíš královna. Proč královna? Je tajná služba spíš její dílo než krále? Raději nebudu dělat nějaké závěry dokud toho nevím dost. „Jo já vím.“ Řeknu nakonec. „Až zjistí, že jsem je podvedla půjdou po mě pěkně tvrdě a tentokrát se nenechají ničím ukecat. Muži nejsou rádi, když jsou za hlupáky. Proto jsem taky říkala, že když do vyjde... nevzpomínám si, že bych říkala, že jsem si úplně jistá.“ Přejdu ke skříni a skloním se, začnu pod ní hmatat až najdu hrbol a vytáhnu klíček. „Co myslíš? Mám si vzít převlek? Mám jeden... docela obstojný převlek mladého muže.“ Taky mě napadlo, že bych si mohla obarvit vlasy.

Jack Kalume - 25. prosince 2010 13:20

Doky Vedu klisnu a utěšuju jí. Vzpínajícího koně bych teď uklidňovat nechtěl. Geidan by mě asi přerazila. Dojdu k tomu pytlu sraček. Celej se třese. Nesnáším žebráky. Jsou možná ještě horší než...ne, jsou zaručeně nejhorší. Smrděj, tlačej se na vás a chcou po vás prachy. Odporná kombinace. Raději mlčím. Budu ten tichej vzadu, co najednou vypálí svojí vedoucí na pomoc. Klidním koně, šeptám mu do ucha a sleduju jak si Geidan počíná. Bergström by se svojich frček nevzdal. Je to hajdalák, to jo. Pro vojáka je hodnost, tedy to, co dokázal kus hrdosti. Jímá mě podivné tušení. Možná už není mezi živejma. Možná ho už ocucávaj ryby někde na dně. Snad tam brzy nebudeme vedle něj...

Derek McDonald - 02. ledna 2011 15:18

Chudinská čtvrť „Já právě ani nevím, jsem šel za přítelem a oni mne napadli.“ Začnu, nevím, zda jsem přesvědčivý, nikdy jsem moc lhát neuměl, i když vlastně až tak moc nelžu. „Jen tak tak jsem utekl a viděl jste sám, že mě sledovali dál. A nebýt vás...“ Vytáhnu částku, kterou mám u sebe, jako potvrzení naší dohody. Nebyl jsem si jistý, zda by mě za lepší nabídku neoddělal sám, ale nyní jsem byl ochotný mu věřit. „Tady je záloha.“ podám mu vytažené peníze. Na chvilku se zapřemýšlím nad dvojicí útočníků a ke komu mohli patřit. „Neměl ten mrtvý muž u sebe něco zajímavého, co by nás mohlo dovést blíže k pozadí útoku na mne? Ti muži vypadali dostatečně nebezpečně a za každým takovým nebezpečím jsou peníze.“ Odpovím. „Neměl byste problém se špinavou prací? Kdyby jí bylo potřeba. Nemyslím v sebeobraně.“ Pokud by Max neměl nic proti, tak bych se během rozhovoru postavil a zkusil zamířit zpět do centra, neměl jsem moc se tu déle zdržovat.

Geidan Stål - 03. ledna 2011 21:10

Doky Zajímavý, že se víc bojí jeho. To se asi máme na co těšit, kor když vede hernu. Podobní špinavci se neštítí ničeho, mají svoje gorily... hmm, docela mi to připomíná starostu. Prudce obrátím žebráka čelem ke zdi, nůž ho lechtá v ledvinách. "Veď." Pomůžu mu od stěny, ale nepustím ho. Kývnu na Jacka, kdyby se chtěl náhodou zase někde zakecat s kurvama nebo něčím horším. "Nejdřív chci do toho skladiště." Kde klidně může bejt vězněn Bergstrom anebo něco, co mi řekne, že ho hodili do stoky. Ale ptát se přímo... to se mi dneska nevyplatilo. Moje kariéra vypadá, že je v hajzlu, tak už je to stejně fuk. Buď to zvládnu a nějak se zachráním, nebo se budu muset nechat najmout jako žoldák.

Vypravěč - 04. ledna 2011 13:50

U Psyche doma Milenci (respektive zákazník a pracovnice) jsou opravdu podezřelí, ale nemáš čas je příliš dlouho sledovat. To byste byli zase podezřelí vy, navíc se venku dobře necítíš. Pořád máš pocit, že vás někdo sleduje, i když to je spíše jen stihomam. Doma je přece jen doma, tam se cítíš v bezpečí. „Jak říkám, je to součástí naší práce. Taky nikdy nevíme, komu můžeme věřit. A já po tobě nechci, abys mi věřila. Tedy ne stále. Ale taky bych nerad, abys zbytečně zemřela. Prostě mi věř, když se něco semele, ano?“ „Převlek? Mno, můžeš to zkusit. Ale až na to přijdou, je dost možné, že za tebou už nepošlou nikoho z břídilů. A můj bratr ovládá magii, toho převlekem neoblafneš,“ zvědavě se rozhlíží po tvém pokoji, i když se snaží svou zvědavost skrýt. „Měli bychom být krok napřed, to je naše nejlepší šance. Řekneš mi už tedy, co bylo v tom dopise?“

Vypravěč - 04. ledna 2011 15:08

Doky „Eh,“ vydá ze sebe žebrák, když si s ním Geidan pohrává. „To od vás není pěkné k někomu, kdo vám chce pomoct,“ odvětí s pyskem přitlačeným ke zdi, „ta almužna byl vtip. Vtípek, takový malý, nevinný.“ Cesta ke skladišti netrvá dlouho, procházíte chudinskou čtvrtí do míst, kde už ani barel s hořícím odpadem nezasvítí, na vše vrhá trochu světla jen měsíc za nízko položenými těžkými mraky. Zastavíte na rohu pobořené budovy (s tím koněm jste opravdu nenápadní), kde se skryjete ve stínu. Odhadem to byl kdysi kostel, než někoho napadlo vyzkoušet, jak moc to dobře uvnitř hoří. „Pssst,“ upozorní vás žebrák a opatrně vyhlédne z poza trosek. „Tady je to,“ ukáže k budově obehnané starým cihlovým plotem, který někdo vylepšil levným ostnatým drátem. Je tady ticho, jen občas zaštěká pes. Kolem mříže tvořící bránu někdo prošel, s petrolejkou a puškou přes rameno. „Herna je tady nedaleko,“ ukáže zase špinavým prstem do ulice. A pomalu se snaží spakovat, dokud jste zaujatí obhlížením okolí.

Psyche Bankol - 04. ledna 2011 17:55

Doma Odfrknu si. „Mě můžeš věřit. Já jsem ta dobrá. Mám svou hrdost a vždy mi záleželo na pravdě a spravedlnosti.“ Ušklíbnu se. „Proto mám tolik nepřátel.“ Pokrčím rameny. Zamračeně na něj pohlédnu. „Nejsem z toho nadšená, ale nejspíš ti budu muset do jisté míry věřit.“ Řeknu nakonec a stisknu klíč v ruce. Přijdu k němu a pak strčím ruku do výstřihu a vylovím z úkrytu dopis který mu pak podám. „Tady. Můžeš si to přečíst.“ Počkám až si dopis převezme. Kdyby byl z toho rozpačitý odkud jsem dopis vytáhla jenom by mě to potěšilo. „Škoda... a jaký zájem na tom má tvůj bratr? Taky ho najal Bates?“ zeptám se a zajdu do ložnice. Dveře nechám pootevřené, abychom spolu mohli mluvit. Vylovím ještě tu brož, kterou odložím na noční stolek a rychle se vysvléknu. Ve skříni najdu kalhoty, bude stejně lepší, když si je vezmu. Sukně by mi jen překážela. Byly to hezké hnědé kalhoty z teletiny, které jsme si nechala ušít na míru, byly teplé a hodily se na práci v terénu. Oblékla si tmavě zelenou košili a na něj černý korzet pod prsa. Vysoké boty s plochou podrážkou a na to krátký kabátek, také hnědé barvy. Normálně jsem měla raději jasnější barvy, ale tyhle tmavé se budou v případě nutnosti skrytí víc hodit. Nebudou tolik ve tmě vidět. Sebrala jsem brašnu přes rameno do kterého jsem nacpala náhradní kalhoty a košili a také spodní prádlo. Pak jsem zalezla pod postel, kde jsem si kdysi schválně uvolnila prkno a pod ním měla schovanou truhličku. Moje úspory, bankám jsem moc nevěřila. Klíčkem jsem ji otevřela a podívala se na dva měšce, s povzdychnutím jsem vzala ten hubenější. Zbytek zase ukryji, zamknu a schovám pod prkno. Vyhrabu se ven a oddychnu si, peníze putovaly do brašny a stejně tak brož. Ale oboje jsem schovala do skrytých kapsiček. Musela jsem trochu hledat, ale nakonec jsem našla starou dýku v pouzdře. Dostala jsem ji od táty, ale nikdy jsem ji nepotřebovala. A tak jsem si ji prostě připevnila k boku. Pak teprve vyjdu s ložnice zpět za Bernardem. „Myslím, že bychom měli nechat rozsvíceno a tiše se vyplížit ven oknem. Ještě, že žiju v přízemí. Možná jsem paranoidní, ale měla jsem pořád pocit, že nás někdo sleduje. A ten pár venku... taky to muchlování mohlo jen předstírat.“ Řeknu mu zachmuřeně. „Nechceš ještě něco sníst než vyrazíme?“ zeptám se. Nakonec se můj vztek na něj zmenšil, v jeho prospěch hrálo, že mi je sympatický. A lidé co mi bývají sympatičtí většinou nebývají špatní. Jistě můžu se plést. A ráda bych mu důvěřovala, ale musím na to opatrně.

Vypravěč - 06. ledna 2011 17:53

U Psyche „Kdybych věřil každému, kdo by mi řekl, že mu můžu věřit, byl bych už dávno pod drnem. To jistě sama znáš.“ Když mu podáš dopis, jen povytáhne obočí a nechá tě starat se o své záležitosti, zatímco čte. Oči od něj zvedne jen v několika klíčových momentech, kdy zaslechne něco zajímavého, ale nevidí na tebe. Když vyjdeš z ložnice, tak už má dočteno. „Myslím, že si půjdeme zahrát pokiir. Říční 115 vím kde je. Není to zrovna příjemné místo, ale pokud chceme být napřed, měli bychom vyrazit. Máš pravdu, vytraťme se,“ vyhlédne opatrně z okna. Na zmínku o jídle jen mávne rukou a okno otevře... Chudinská čtvrť Najít Říční 115 nebylo těžké. Sice tu nejsou popisky na domech, ale tohle skoro-kasíno je starý opravený dům a mít viditelnou destičku s číslem bylo pro majitele nejspíše otázkou hrdosti. Rozhlížíte se, budova je oproti ostatním ulicím opravdu luxusní. Stojí před ní ochranka a občas přijede kočár s někým „důležitým“. Dokonce i nejbližší okolí je trochu upravené, objeví se petrolejové lampy i elektrické osvětlení. Se vzdáleností od budovy se ale vše vrací ke starému a čím temnější ulička, tím temnější individua. Netušíš, jestli by vás pustili dovnitř, ale postávat tu dlouho není zrovna dobrý nápad. Ještě si povšimneš, že nedaleko odtud, kousek dál ulicí a již ztrácející se v okolní zástavbě, je staré skladiště obehnané kamenným plotem. Nevšimla by sis jej, kdyby kolem neprošel hlídač s podobnou výbavou, jako mají chlápci z ochranky. „Nápady?“ zeptá se Bernard. „Mě pár věcí napadá, ale nevím, jak moc máš pro strach uděláno. Mohlo by to být nebezpečné.“

Psyche Bankol - 06. ledna 2011 18:43

Chudinská čtvrť Když jsme se dostali do chudinské čtvrti připadala jsem si ve svém oblečení nevhodně, příliš nápadně, ale jak jsem spatřila doupě zase jsem se uklidnila. Byla jsem oblečená víc než vhodně. Jenže to vypadalo, že do herny mají povolený vstup jen vybraní hosté. Přemýšlela jsem jak se dovnitř dostat, možná kdybychom si najali kočár a hráli si na důležité... jenže to má příliš mnoho vad. Možná se tam někudy proplížit.... jenže to mi přišlo až příliš riskantní. Podívám se na Bernarda. „No tak sem s nimi. Mě tentokrát po pravdě nic geniálního nenapadá.“ Pokrčím rameny. „Pff... já jdu se strachem ruku v ruce. Strach mě ještě nikdy nezastavil.“ Ušklíbnu se. Možná jsem se přeceňovala, ale no a co... „Tak co tě napadlo?“ vyzvu ho. Ať tentokrát si vymyslí něco on.

Vypravěč - 08. ledna 2011 18:37

Chudinská čtvrť – Derek Max přikývne, že jako „chápe“, ale je jasné, že tenhle chlapík ti nevěří ani slovo. Prolistuje nabídnuté peníze a znovu přikývne, rulička bankovek zmizí někde v jeho kabátě. „Neměl, kdyby měl, už bych to měl já,“ ušklíbne se tvůj nový snad, možná, málem, asi-bodyguard. „Hele, co se mě týče, když dobře zaplatíš, dědo, tak taky dokážu vypadat nebezpečně,“ vycení ne zrovna zdravě vypadající chrup. Na otázky ohledně ušpinění si rukou, patrně krví a to ještě cizí, zase jen pokrčí rameny. „Když na to přijde, vždycky je to v sebeobraně,“ zamumlá a přihne si z placatky něco, co smrdí po lihu na čistění parních strojů. Pak se poškrábe na strništi a vytáhne jeden z nedávno získaných doutníků. Nenabídne ti... U bytu Johna Trila Když dojdete k Derekovi známé budově, nikde není nic podezřelého. Policajti nikde, ani se nezdá, že by tu někdy byli. Ten problematický průjezd a dvorek je docela daleko odtud, koho by napadlo, že to začalo tady. Projdete ztichlým domem a zastavíte před dveřmi do bytu. Derek právě přemýšlí, kolik asi mají času, než se tu někdo objeví, a jak bylo to otvírací zaklínadlo, když Max dveře vykopne. Tyhle zámky nic nevydrží... Rána rozléhající se chodbou sice nikoho ihned nepřilákala, ale času teď máte zase o trochu méně. Prolezete byt, jak nejrychleji dokážete. Nic. Vůbec nic. Když zůstane Derek stát sám v malé pracovničce s knihovnou, profesionální deformace ti nedá a přeletíš hřbety knih pohledem. Nic, co by tě zaujalo, jen smysl pro pořádek tě donutí jednu knihu vytáhnout a otočit ji tak, aby nebyla jediná vzhůru nohama. A z ní vypadne složený list papíru... U Dereka doma Sedíc o hodinu později pod velkou petrolejovou lampou, konečně zkoumáš nález. Je to plán, stavební plán starého skladiště někde na Říční ulici. A John si do něj zvýraznil několik detailů. Popsal si různé stavební úpravy, patrně uskutečněné později. A taky si označil cestu přilehlou kanalizací, jak se dostat za plot (a nebo ven). A pak jedno slovo: „Heliopolis“, napsané velkými písmeny k bočnímu vchodu.

Vypravěč - 08. ledna 2011 19:11

Chudinská čtvrť „Tak pojď, prostě to uděláme, než bych ti to vysvětlil...“ chytí tě za ruku a táhne tě přímo ke vstupním dveřím. „Tvař se netrpělivě a důležitě,“ ponoukne tě a nechá tě tam stát. Jde přímo za jedním z vyhazovačů. Přes rámus na ulici toho moc neslyšíš, navíc Bernard se mu nakloní přímo k uchu a něco mu povídá. Chlápek z ochranky zavrtí energicky hlavou, Bernard rozhazuje rukama, nadává, řve chlápkovi přímo do obličeje, ten se ani nehne. Asi je zvyklý. Pak znovu něco vysvětluje, hraje to opravdu dobře. Vystoupla mu žíla na čele a celý zrudl, musíš se držet také role, aby ses nerozesmála. Pak se znovu k muži nakloní a něco mu podá. Ten si to zastrčí do kapsy a rozhlédne se kolem. Bernard ho po té kapse přátelsky poplácá a on přikývne. Bernard na tebe zamává, že už je to vyřízené. Když přijdeš blíž, chytí tě pod paží a zamíří s tebou přímo dovnitř. Vyhazovač ho zastaví. „Jen ona,“ řekne neoblomně. „Hned tě doženu, běž,“ zašeptá ti do ucha vteřinu před tím, než se na hromotluka zase rozeřve. Nikdo si tě nevšímá, máš volnou cestu dovnitř. Kousek za vchodem se k tobě ale přitočí číšník, to je samé „tady madam“ a „s dovolením“, pomůže ti z kabátku a vede tě někam do hlubin domu. Projdete několik chodeb, minete nějaké strážné. Je ti jasné, že jsi ve velmi důležité části, vyšli jste schodiště a všechno tu vypadá luxusně a přepychově. Chodbou jdete sami. Nakonec zaklepe, otevře dveře do nějaké pracovny a postrčí tě dovnitř. Na muže uvnitř jen kývne a ten jej gestem propustí. Stojíš u vchodu do pracovny. Vše je vykládané dřevem a koberec je také vysoký a jistě drahý. Za stolem sedí chlapík v saku, pokud to není místní „obchodník“, jak jeho zástupce určitě. Vstane a zamíří k tobě. „Jak se jmenuješ?“ zeptá se a ty si uvědomíš, že jeho pohled je zapíchnutý do tvého poprsí. Do čeho tě to ten Bernard zase uvrtal? Když se zastaví za tebou, přejede ti prstem po šíji.

Psyche Bankol - 08. ledna 2011 19:25

Chudinská čtvrť – v pracovně Stačilo mi jen chvíle k tomu abych pochopila o co tu jde. Měla jsem co dělat, abych před jeho dotykem neucukla, naštěstí jsem se ovládla. „Melinda.“ Odpověděla jsem mu první jméno, které mě napadlo. Zabiju Bernarda... jasně... to udělám. Kdyby mě aspoň varoval! Ale ne! On si nejspíš myslel, že bych se tomu bránila. Sice by se mi to nelíbilo, to jo, ale jestli by to byl nejlepší způsob, jak se dostat dovnitř... sakra. Jen aby se sem opravdu dostal. A dřív než se něco stane! Jen z té představy, že bych tu musela doopravdy dělat prostitutku mi bylo špatně. Dobře... dobře. Teď bude nejlepší když budu hrát prostitutku. Bože... Ohlédnu se na něj a koutky rtů zkroutím do menšího úsměvu. „Líbí se vám, co vidíte?“ zeptám se ho, vyklenu bok do strany a opřu si o něj ruku, abych vypadala uvolněně. I když uvolněná jsem nebyla ani trochu.

Vypravěč - 09. ledna 2011 14:31

Pracovna „Melinda,“ zopakuje a v jeho hlase je cítit touhu a chlípnost. Prstem ti přejede jemně po koutku rtů a pak se vzdálí. Chvíli tam jen tak stojí, asi si tě prohlíží. „Líbí,“ řekne znenadání, „ale chtěl bych vidět víc.“ Ztratí se za tebou, abys na muže viděla, musela bys otočit hlavou. Tím je to pro tebe ještě nepříjemnější, netušíš, co chystá. „Mám rád tajemné ženy. Ale ještě raději ta tajemství odhaluji,“ dořekne a vytrhne ti dýku z pouzdra u pasu. Než stihneš cokoli udělat, ostří se ti opře o krk. „Jsou zde ale jisté věci, které bys mi asi měla vysvětlit, Melindo. Hrozně by mě zajímalo, k čemu dívka jako ty potřebuje dýku. Skutečnou, ostrou, ne jen atrapu, která by pasovala k tomuto kostýmu. Zrovna teď by se hodil nějaký důvod, proč tě nemám vykuchat a užít si s tebou až potom,“ ostří přitlačí na kůži.

Psyche Bankol - 09. ledna 2011 15:12

Pracovna Ztuhnu, na dýku jsem úplně zapomněla... normálně ji nenosím, ale jednou si ji vezmu a je to v háji. Ne musím zachovat klid, lhaní a vymýšlení abych získala co chci... to je přece můj denní chleba. A já docela přesvědčovat uměla. Ale jestli tenhle chlap má raději mrtvoly... fuj. Raději jsem se ani nehnula a donutila jsem se mluvit klidným hlasem, i když uvolnit jsem se nedokázala a tak ztuhlost ramen ukazovalo, že tak úplně v pohodě nejsem. „Do nedávna jsem ji nepotřebovala. Ale před třemi týdny se mě jeden vášnivější zákazník pokusil zabít. Měl při tom rád škrcení, ale nějak se až příliš rozvášnil. Od té doby raději nosím něco menšího na obranu, aby se to neopakovalo.“ Odpovím mu docela uvěřitelnou historku. „A navíc... nepřijde se mi jako muž, který má zálibu v mrtvolách.“ Rozhodnu se zkusit apelovat na jeho mužskou ješitnost. „Jistě jste víc než schopný uspokojit živou ženu.“ Fuj, že mě z toho huba nebolí! Bernarde kde jsi?!

Derek McDonald - 12. ledna 2011 14:19

Derek a Max – Mission Impossible Sedím si tak u stolu, mapu před sebou, pár lejster, co jsem ke skladišti nalezl v knihovně. Jak utíká čas tak nějak ani moc nevnímám. Cítil jsem se hodně zklamán, že jsem nezjistil, komu to skladiště patří. Je možné, že je opuštěné, pak by to byla jisto jistě skvělá skrýš na věci, které bych potřeboval uschovat být novinářem a pak by to bylo více méně bez rizika pro nás, ale pokud někomu patří, tak by to mohl být cíl nějakého novinářského průzkumu a tím by se míra nebezpečnosti značně navýšila. Možná ti dva... Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, ale věděl jsem, že nemám na výběr. A hlavně mám přeci posilu. Pohled mi kradmě sklouzl na Maxe, sedícího ve svých špinavých šatech v mém nejmodernějším gauči, párkrát jsem mu zkusil naznačit, že mi to není moc po vůli, dokonce jsem mu nabízel koupel, možná kdyby se trošku umyl, tak by vypadal civilizovaněji, aspoň tu krev. Ale ani na to nijak nereagoval. „No měl bych tu další prácičku. Jde o jedno skladiště na Říční ulici, ale nic víc se mi k němu nepodařilo zjistit. Jen že patřilo kdysi nějaké První mořeplavecké asociaci, ale ta zkrachovala a jestli ho prodali, či zůstalo opuštěné nevím.“ Pokynu k Maxovi rukou, aby laskavě vstal z mého oblíbeného gauče, který budu muset zřejmě nechat vyčistit a přidal se ke mně. „Musíme se podívat dovnitř.“ Poslal bych tam jen Maxe, ale zase až tolik mu nevěřím a přestože nejsem žádný hrdina, tak s ním se až tak nebojím. Nechám ho chvíli podívat se na mapu, občas mu odpovím, pokud vím. Na první pohled mi připadlo, že zřejmě to není první skladiště, které by měl kdy obhlížet, neboť jeho dotazy byly vcelku přesné. Druh dveří, vzdálenosti,... „Takže co budeme potřebovat?“

Jack Kalume - 12. ledna 2011 21:18

Návštěva Koně klidním plácáním po boku. Je to vobluda ale patří Geidan. Už od začátku mám sto chutí odvéct klisničku zpět. Sjedu žebráka pohledem. Jen doufám, že nás nevlákal do pasti. Taky mě to napadlo. Že to je od začátku bouda. Nejsem najivní. Třeba někdo nemá rád vojáky. Zmizení našeho Bergströma není náhoda. Možná půjde o kejhák. Chytnu co nejjeměji Geidan za rameno svím MPčkem abych na sebe upozornil "Ještě, že mě tu máš. Čuchám levárnu. Tady bezpečno nebude." Měřím si budovu ze stínu. I ostrahu. "Proč se vlastně bojíme. Běžnej občan sice armádu rád nemá ale dvakrát si rozmyslí, jestli si nás otevřeně znepřátelí. Co myslíš?" Znechuceně sebou zašiju. "Prej obchodník. Hm." zamručím. "Naklušem tam a budem chtít kšeft, když je to ten obchodník. Ostraze namluvíme, že máme cenný informace nebo podobnou volovinu. Necháme se prošacovat, trochu to vobhlídnem a když začne ovzduší houstnout, vypadnem jak nejrychlejc budem moct přímo do kasáren. Nebo se zbalím, vodejdu s koněm dom a sejdeme se za chvilku v tý herně. S ním jsme tady jako pěst na oko. Můžu taky přinýst nějaký míň nenápadný hadry. Improvizace je k hovnu." Otřu si hadry co mám nasobě. "Poslední možnost, že se na to vybodnem úplně, zajdeme do kasáren voba a pěkně si to nachystáme." Promnu si oči. Třetí možnost bude možná nejlepší ale Geidan je velitelka. V její přítomnosti si nemůžu bez dovolení ani prdnout...

Geidan Stål - 13. ledna 2011 15:15

Žebráka nepustím. Je mi tak nějak jasný, že jakmile by mi utekl, udělá randál, někomu to vykecá... stejně ochotně, jako to vykecal mně. Stisknu mu rameno, že bude rád, když bude mít jen modřiny. "Nikam." Nikam. Nikam nepůjde, protože z tohodle se možná živej nedostane. "Jdi," řeknu Jackovi, což znamená, že má vypadnout s koněm i s mým kabátcem od uniformy. "A makej, do deseti minut, ať seš zpátky." Jakkoli nereálný to je. Až mi zmizí z dohledu, žebrák má mou plnou, hnusnou pozornost. "Víš o něm ještě něco? Jak vypadá? A v jakých kšeftech jede?" To ještě neví, že to budou jeho poslední slova před smrtí... Nenechám si nepřátele v zádech. Díky tomu jsem pořád tady a díky tomu jsem přežila masakr svojí jednotky. A domorodci jsou ti nejhorší protivníci. Znaj to tady, znaj lidi okolo. Vojenská taktika je vždy prostá - získat informace a informátora zabít, pokud není na naší straně. A pokud příliš ochotně zpívá.

Jack Kalume - 13. ledna 2011 18:48

Zpět v kasárnách Ano, bylo to rozkaz ale dojít tam a zpět za deset minut? Celou cestu si brblám pod strniště jakej úkol že mi to ta moje nadřízená zase dala. Nikterak se neloudám ale za deset minut se dostanu sotva do kasáren. Koně nechám ustájit a přikážu, aby se o něj řádně postarali. Taky si to chci vyzkoušet, to komandování. Moc mi to nejde. Zkusím si shrnout co jsme vlastně dneska zjistili. Bergström má jakejsi úkol nebo důležitou práci. Najdeme jeho placku v pařátech ohavnýho žebráka, takže buď mu jí dal nebo mu jí někdo sebral a hodil do víru velkoměsta. Proč? Možná už není Bergström mezi živejma. Ale jestli ho někdo sejmul, proč zrovna jeho? Lidi nesnášej vojáky. Zabíjet je za to snad nebudou. Ne jen tak. Takže musel k něčemu čuchnout. Další možnost je, že chtěl zdrhnout jinam. Vypařit se z vojska. Zametá za sebou stopy. Nabídli mu víc než tady? Co pro vojáka znamená čest? Dost dedukování, stejně mlátím prázdnou slámu. Hurá do dílny, vzít si vhodnější hadry. Pak zas zpět za Geidan, ať nečeká zbytečně dlouho. Nechci hledat ještě jí. Po pravdě, nechci aby se jí něco stalo. I když je to velká Geidan, někde hluboko pod pancéřovou slupkou určitě tluče srdc dobráka. Snad tím srdcem nikoho neumlátí...

Vypravěč - 15. ledna 2011 16:23

Pracovna „Dobrá, dobrá,“ ostří z tvého krku zmizí, nejspíše jsi muže přesvědčila. I když jistá si tím nejsi. Vůbec by ses nedivila, kdyby tě jen zkoušel, stále od něj můžeš čekat cokoli. Obejde tě docela velkým obloukem a zamíří zase ke svému stolu. Posadí se do křesla a s tvým nožem si hraje – hrot opřený o bříško prstu s ním různě natáčí a obrací. Stále ale sleduje tebe. „Jsem schopen uspokojit živou ženu, ale od toho tu nejsi, abych tě já uspokojoval,“ ošklivě se ušklíbne, i když jen na okamžik. „Docela by mě zajímalo, co máš pod těmi šaty. Nějak se mi nechce riskovat, že by to byla další zbraň. Svlékni se!“ poručí ti nesmlouvavě.

Vypravěč - 15. ledna 2011 16:32

U Dereka doma „Cokoli, cokoli,“ zazubí se Max. „Dokud platíš dědo, nevidím v tom problém.“ Zrovna si otřel jakousi ošklivost z ruky do tvého gauče, ale pro teď to necháváš být, protože pokračuje. „Jestli to dobře chápu, dostanem se tam stokou. Tudy,“ zapíchne prst do mapy. „Takže být tebou, vezmu si gumáky. Tady bude nejspíše nějaký trapný zámek. Tak páčidlo. Nebo pákové kleště. No a pak myslím, že tady, asi bude šance na někoho narazit. Takže buď si vem kvádro a naostři jazyk nebo jako já...“ Zkušeně vytáhne revolver, odklopí bubínek, protočí ho, zaklapne zpět a namíří ti do obličeje. „Prásk,“ zasyčí a uhne ti s hlavní ze zorného pole. „Pro mě za mě, já bych si vzal zbraně. Hodně zbraní. A vyrazil bych brzy, protože za nějaké čtyři hodiny se začne rozednívat.“

Vypravěč - 15. ledna 2011 16:43

U skladiště Jack zmizí jak pára nad hrncem, které občas zařehtá. Zůstaneš s žebrákem sama a to k jeho jasné nelibosti. Bojí se tě a tím, že případná vražda by již neměla svědka, se tě bojí o to víc. Ne že by to zrovna tady hrálo roli. „Nóóó, je vysokej. Oholenej, takový elegán. Ale ty oči, ty má krutý. Jak jinak by tady přežil, že jo,“ v tom mu musíš dát za pravdu. O chudinské čtvrti se vykládá kde co a žádné měkoty tady rozhodně nepodnikají. „Vykládají se o něm zvěsti, stašidelný,“ přidá žebrák a do vykládání se mu moc nechce. Na otázku v „čem jede“ se uchechtne. „Stejně jako všichni. Chlast, děvky, zbraně, drogy, vydírání, výpalné, únosy. Hlavně drogy. Pašování pod nosem policajtů a vydávání toho všeho za výnosný biznis.“ „Ty by ses sem taky hodila,“ nadhodí jen tak do placu. „Dokázala bys v tom chodit...“ zachrčí, když mu podvědomě zmáčkneš krk.

Vypravěč - 15. ledna 2011 16:52

Kasárna Vpadneš do dílny s myšlenkou na nějaké ty hadry a vybavení, jak by se řeklo vojenskou hantýrkou, „výstroj“. Pohvizduješ si, protože za chvíli to budeš mít pěkně v cajku a pak už to půjde jedna báseň. Geidan mezitím určitě vymyslí nějakej plán, pokud ho ještě nemá. Vše je špatně. Už když vejdeš, tak ti to dojde. I když se zpožděním. Hlídka u dveří nějak chyběla. To sice není až tak neobvyklý jev, ti flákači dílnu nikdy moc nehlídali, raději chodili takhle v noci za sestrama a doktorkama na noční pohotovost a spíše se tu kolem jen příležitostně prošli. Jenže tenhle detail ti dojde až ve chvíli, kdy vstoupíš do svého království. Pod botami ti zakřupe sklo. Cvakneš vypínačem, nic, elektrické světlo nefunguje. I v té tmě poznáš, že spousta věcí je přesunutých, zpřeházených, něco určitě chybí. Zašmátráš poblíž vchodu na polici a najdeš starou petrolejku. Rozsvítíš a vidíš tu spoušť. Někdo tady něco hledal. Po zemi se válí sklo a různé díly a součástky, tvé nákresy leží rozházené v rohu. Kyselinu do baterií asi někdo také vylil, čpí to tu, jako když ti nechtě ukápla na dlaždice – jenom víc.

Psyche Bankol - 15. ledna 2011 16:57

Pracovna V duchu si oddychnu, když ostří zmizí z mého krku a on se vzdálí. Založím si ruce na prsou. To o uspokojení jsem myslela trochu jinak, ale když už mám krk v bezpečí raději se už nebudu snažit vysvětlit jak jsem to myslela. Promnu si zátylek a s pozdviženým obočím se na něj zadívám, jak chce ať se svléknu. Sakra! Bernarde kde se flákáš? Nakopu tě... fakt tě nakopu! Pohlédnu významně dolů na své oblečení. „To je tedy pěkně pitomá záminka aby jste mě viděl nahou.“ Řeknu pobaveně i když uvnitř jsem zuřila na Bernarda a tohohle hnusáka bych nejraději dloubla prstem do oka. „Je myslím naprosto jasné, že v tomhle přiléhavém oblečení nemůžu skrýt nic, bylo by to vidět. Leda tak v botách, ty si klidně sundám.“ „Já jen aby bylo jasno. Já neposkytuji žádné ukázky zadarmo. Nejsem žádný sud vína které můžeš před koupí ochutnat.“ Snažím se z toho ze všech sil vymluvit. „A věřte, že jsem dobrá. Sem by nikdo neposílal nic nekvalitního.“ Podívám se na nehty. „Mimoto... nemám svobodnou vůli. Všechno jste měl původně probírat s mým doprovodem, kterého, ale nechtěli pustit dobře. Jestli by jste rád ukázku, budete to muset probrat s ním.“ Pokrčím rameny. „Kdyby se šéf dozvěděl, že jsem dělala nějaká rozhodnutí bez něj. Mohla bych mít pěkné problémy.“ povzdychnu si.

Vypravěč - 15. ledna 2011 19:03

Pracovna „Vím o mnohem více místech, kam se dá schovat zbraň na ženském těle. A mám nejasný pocit, tady vzadu v hlavě, že neexistuje děvka, která by se ostýchala vysvléct, pasák nepasák. Za normálních okolností bych ti to možná sežral, ale takhle, s kudlou v ruce...“ znovu udělá několik obrátek s tvým nožem ve svých rukou. „Víš, on mi ten palčivý pocit už několikrát pomohl, abych neplaval v kanálech ksichtem dolů. Zvláštní, že se zase ozval teď.“ „Někde se asi stala chyba a někdo ti, Melindo, tedy pokud se tak vůbec jmenuješ, zapomněl vysvětlit, jak to tady chodí. Zkusím to napravit. Jestli máš nebo nemáš svobodnou vůli je mi u prdele, stejně jako ten tvůj šéf. Tady jsi v mém domě a tady velím já. A já říkám, sundej si ty šaty, nebo budeš za chvíli matně v agónii vzpomínat na doby, kdy jsi byla hezká holka!“ vyskočí od stolu a udeří do něj pěstí, až sebou trhneš. „Nechtěj poznat, čeho jsem schopen,“ trochu zbrunátněl. „Ještě chvilku si se mnou pohrávej, ještě chvilku!“

Psyche Bankol - 15. ledna 2011 19:46

Pracovna Podaří se mi zatvářit uraženě. „Prosím. Není nutné zvyšovat hlas nebo vyhrožovat.“ Řeknu a už se neusmívám, abych tak dostatečně podtrhla fakt, že se mě jeho slova dotkla. „Já si s vámi rozhodně nepohrávám.“ Spustím ruce podél těla. Kdybych je nechala založené mohlo by to vypadat, že jeho slova neberu dostatečně vážně. „Já se neostýchám vysvléci. Jen se vám to snažím vysvětlit.“ Zadívám se na něj a přistoupím k jeho stolu. „Navíc. Měl by jste brát v potaz, že já nejsem žádná hospodská děvka, co dá každému i za půl libry. Já jsem exkluzivní kurtizána. Mou společnost vyžadují bohatí a vlivní muži. Jsem jedna z nejlepších.“ Zadívám se mu do obličeje. Ne do očí, ale dívala jsem se v podstatě na jeho obočí, mělo by to vypadat tak jako, že se mu dívám do očí. Opřu se rukama o desku stolu, vím, že jsem docela riskovala, že jsem chodila k němu takhle blízko, zvlášť když se naštval a má v ruce mou dýku. „A abych se přiznala. Melinda není mé opravdové jméno. Ve skutečnosti se jmenuji Ctislava. Ale Melinda je mé pracovní jméno. Sám musíte uznat, že jméno Ctislava se pro můj obor moc nehodí.“ To že prostitutky používají jiná jména nebylo nic neobvyklého. Pak se pousměji. „Ale no tak. Přece se nebudete rozčilovat. I když ten rozhodný výraz vám sluší.“ Zase ustoupím a chopím se šněrování korzetu, který pomalu začnu rozvazovat. Pomalu, protože jsem chtěla natáhnout co nejvíc čas, ale pro něj to mohlo vypadat jako že chci být provokativní. Tohle začíná být hodně zlé. „Ale jestli na tom trváte, tak dobře. Svléknu se. Ale neříkejte mi pak, že jsem vás nevarovala.“ Na chvíli se odmlčím. „A o jakých místech víte kde se dá u ženy ještě schovat zbraň? Protože ty místa která mě napadají... nedokážu si představit jak by to mohlo jít.“

Geidan Stål - 15. ledna 2011 22:43

Doky To mi toho teda řekl. "Takový voči" tu má každej druhej. Pravda, moc elegánů jsem tu neviděla, ale pokud půjdeme na to místo, asi tam bude dobrá klientela. Nebo přinejmenším taková, která má čím zaplatit. "Chci přesnej popis. To, co na jeho ksichtě nezmíníš, to ti uříznu." Jsem prostě milá jako vždycky. Ale už mě nebaví tu s ním být a poslouchat jeho blbý kecy. Smrdí, je hnusnej... Už ho chci hodit do stoky a mít klid. A jestli se to snaží prodloužit, blbě dělá. Však já mu ještě ukážu, že ten jeho Pan krutý oči není nic oproti Paní nabroušenej armádní nůž. Jeho drzá poznámka mě jen popíchne. Zabila jsem lidi už za větší pitomosti. Třeba proto, že to byl rozkaz a já nevěděla proč. Anebo proto, že se mi připletli do cesty. Anebo proto... že na mě domorodci divně koukali. Hm, už jsem říkala, že si nenechávám nepřátele v zádech? Asi jo. Jméno herny znám, znám i přezdívku toho chlapa, vím, kde je skladiště. Jestli ze sebe hned poté, co mě urazil, nevysype jeho popis, neváhám. A protože mám velmi špatnou náladu... Nechám ho žít. Jen s tím, že o pár věcí přijde. O jazyk a o oči. Běžná praxe, když nám vyčítaj, že jsme jenom vrazi. Ted jsme ti... milosrdní. Anebo ne?

Derek McDonald - 16. ledna 2011 12:31

Derek a Max – Akce skladiště Nazul jsem si holínky, oblékl postarší pracovní oblek a vše jsem přikryl dlouhým pršipláštěm a byl jsem připraven. V kolně jsem se ozbrojil kusem železa, které mělo sloužit jako páčidlo, pro jistotu jsem vzal i nějaké kleště. Zbytek si dobral Max, kterému se tam líbila ještě nějaká další nářadíčka, která mi často ani nestihla říci, k čemu slouží, neboť jsem zde již pár let, možná i desítek let nebyl... „Tak jdeme...“ Zavelel Max a já jako poslušný sponzor vyrazil vpřed. Chvíli se Max ještě tvářil nevěřícně, že jsem se neozbrojil, ale s ohledem na budoucnost mi nepřišlo příhodné mu oznamovat, že zbraně nemám. Šli jsme rychle občas jsem musel popoběhnou, abych se Maxe udržel. Osvětlení ulic začalo řídnout, což znamenalo, že míříme pryč z centra. Max neustále zahýbal a já poznával nové a nové uličky, o kterých jsem neměl ani potuchy.

Vypravěč - 18. ledna 2011 13:37

Poblíž skladiště – Geidan Žebrák zase začal cosi vykládat, ale rozhodně ne to, co Geidan chtěla slyšet. Zavřela jsi oči a pokusíš se nechat jít jeho bláboly mimo, ale marně. Netrvá to dlouho a něco se zlomí. Když jsi znovu oči otevřela, byl by v nich žebrák mohl vidět náznak šílenství. To by se ale musel dívat správným směrem... Pravačka se mu sevřela kolem hrdla, žebrák vypoulil oči a pokusil se zakašlat, ale vydal jen několik sípavých zachroptění. Pochopil, že tohle už není běžná hra na chudáka a drsňačku, že tady jde o život. Pokusil se bránit, při čemž překvapenou Geidan narazil na zeď nedoléčeným loktem. Vykřikla a srazila šupáka na zem, o něco málo později přidušený muž znehybněl. Odplivneš si a rozhlédneš se. Tvůj výkřik nikdo nezpozoroval. Dobře. Uplyne několik minut, během kterých žebrákovy oči i jazyk opustí jeho tělo, naštěstí je v bezvědomí, jinak by řval na celé kolo a toho už by si někdo všimnul nejspíše. Vzhledem k okolnostem je to práce pěkně nechutná a krvavá, ale Geidan neznámým způsobem uklidňuje. Zahlédneš pohyb a uslyšíš kroky, tak se se svou obětí zase skryješ hlouběji do stínů. Projdou kolem tebe dva muži, ale nevšimnou si tě. Sami se rozhlížejí, jestli je někdo nesleduje. Chvíli obhlížejí zamřížovaný vstup do stoky, pak jeden z nich vytáhne páčidlo a zámek urazí. Jeden z nich se ještě ohlédne. Poznáš ho, je to Jackův dobrý kamarád. Derek McDonald. Postarší knihovník, co si zahrává s magií, společně občas vedou dlouhé debaty na téma magie, technologie a tvrdý alkohol. Znáš ho, dobře, co ale u všech čertů dělá tady? Poblíž skladiště – Derek Pocit bezpečí, který kolem sebe rozprostírá Max, tě rychle přešel, jakmile jste znovu zamířili do nebezpečných částí města. Prozatím jde vše podle plánu, našli jste správnou cestu i to skladiště, dokonce i umístění stok souhlasí. Vylomení zámku zabere jen pár vteřin, když se ale naposledy ohlédneš, uvědomíš si, že vás někdo sleduje.

Vypravěč - 18. ledna 2011 14:01

Pracovna „To, jestli jsi nebo nejsi jen nějaká hospodská coura, to zhodnotím já...“ Bohužel, natahuješ to jak se dá, ale vyhnout se tomu nedokážeš. Trvalo to chvíli, ale uvědomila sis, že Bernard prostě v dohledné době nevrazí dovnitř a nezachrání tě. Muž přikyvuje na tvé vysvětlení ohledně jmen, ale příliš přesvědčený se nezdá. Nic jiného ti nezbývá, musíš se svléknout. Ať se snažíš být sebeprovokativnější, nedaří se ti to. Postupně zrudneš, jak tě polije stud, a z provokativní kurtizány se stává ustrašená dívka, která se, nahá před neznámým mužem, cítí zranitelná a ponížená. Zkřížíš si ruce na prsou. „Říkat, že tady máš počkat, snad nemusím, že?“ zašklebí se a zamíří ke dveřím, jeho pohled tě nutí si myslet, že už dávno a všechno ví. Že si s tebou hraje jako kocour s myší. „Udělej si pohodlí,“ pobídne tě a vyjde za dveře. Neodešel, s někým za dveřmi hovoří.

Jack Kalume - 18. ledna 2011 14:06

Dílna Koukám na tu zpoušť a nad ničím nepřemýšlím. Je to jakoby vám právě někdo rozbil nejmilejší hračku. Polknu na sucho. Raději prohlížím všechny kouty aby tu třeba nečekal nějakej vejrůstek. Jestli jo, ten by něco zažil. "Kurvafix kterej hajzl..." Zaskučím když vidím porozbíjené věci nazemi. Pak sepne v hlavě jinej obvod a já začnu čmuchat po stopách. Proč to udělali? Hledali něco nebo chtěli jen porozbíjet věci? Jak se dostali přez stráže a hlavně, kd to byl? Třeba tu zanechal nějakou zprávu. Najivně prohledávám stoly a ponky. Vlítnu i do svího rohu kde mám postel. Buší mi srdce. Žíly vzteky a úzkostí tepou. Seberu pro Geidan ještě jeden dlouhý kabát. Z podpostele vyštrachám cestovní pytel. Dneska poslouží na úschovu zbraní. Propletu prsty svoje vlasy, ještě jednou zadýchaně přelétnu dílnu a už peláším pryč. Cestou zpět vyplodím pěknej humbuk. Vlítnu na ztrážný, řvu jak pominutej, nasraně lomcuju s vojákama nižší hodnosti. "Blbečci hlídáte úplně k hovnu. Moje dílna vypadá jak po flámu a to jenom kvůli vám. Flákači pitomí. Geidan vám natrhne prdel." Nemám moc času vydestilovat všechen vztek. Jediný co ještě udělám, že v běhu seberu nějakou flašku a naberu trochu vody do zásoby. Pro moje MPčko. Nějak mám pocit, že se bude hodit Tradá na domluvené místo, říct Geidan super novinku. Někdo už o nás ví. Ví, že jsme od armády a nemá nás rád...

Geidan Stål - 18. ledna 2011 14:20

Zkurvysyn! Tohle si užiju. Kurva, do prdele, úplně jsem zapomněla, jak ten loket umí zabolet. Z hrdla se mi vydere tiché, zlověstné zavrčení - a pak už jsem ticho. Padne na zem, div mu hlava nekřupně jako vejce, a do města se konečně v plný hnusný kráse vrací Geidan z bitvy, ne Geidan Hrdinka. Někteří skuhralové se války, boje, krve a smrti bojí. My, co jsme se přidali do armády dobrovolně... Teplá, lepivá krev na prstech mi dodá pocit jistoty a kluzký bulvy jsou nechutně bezva. Zase vím, že jsem naživu a že mě dělání kancelářský krysy nijak nepoznamenalo. Dokonce zapomenu i na bolest v lokti. Na chvíli. Otřu si ruce a zbrań do jeho hnusnýho oblečení a spokojeně se narovnám. Kdyby mě viděli někteří sráči, co se mě snaží na cvičáku provokovat, troufám si říct, že by jim sklaplo. Rozjitřený smysly ale zachytí krom všudypřítomnýho smradu stok i něco jinýho. Rázem jako by se město změnilo v hustej les, kde číhaj elfové. Tady se ale dech ěžko skrývá za vrzání stromů a šustění listí. Chytím nůž tak, že mi ho kryje předloktí, nabroušenou hranou samozřejmě od těla. Jeden bleskovej pohyb paží a proseknu tím krk jak nic. Aspoň že jedna ruka je funkční - na tohle lokty potřebuju. Ale skrytá ve stínu mlčím, čekám. Kdyby ten dědek přišel s Jackem, byla by to jiná, ale proč se vloupává do podzemí?

Derek McDonald - 22. ledna 2011 12:10

Kdesi pod městem Temná místa jsem nikdy neměl rád asi stejně jako jsem nikdy neměl rád velké srocení lidí. Ne že bych byl paranoidní, ale kde člověka někdo bez povšimnutí podřízne, než v temném místě nebo uprostřed hodně lidí, kolik politických vražd už takto bylo spácháno a vím, že to, na čem pracuji je pro hodně lidí trnem v oku. Musím si dávat stále pozor, nebo přijdu o krk. S tímto vstávám každý den a vrací se mi to pravidelně i přes den a ten pokus o střelbu na mne to jen potvrdil. Max ve skladišti očekával spíše nějaké zločince, ale já věděl, že tam bude někdo z elity technokratů, kteří se nejspíše zmocnili poznámek o mém projektu a rozhodli se mne eliminovat. „Brrr.“ Byla tu v podzemí zima a k tomu ještě tma. Nebýt Maxe, určitě bych ztuhl na místě a nemohl se ani hnout. On byl pro mne to sebevědomí, že to zvládnu, drahé a jistě nevyzpytatelné, ale lepší, než žádné. Zámek povolil jako nic. Max má očividně vypracovaných schopností víc, než jsem si kdy mohl myslet. Zní to skoro obdivně, kdybych z okolí a i přímo z něj neměl strach. Za vrzavého zvuku, jsme otevřeli dveře. Vše šlo, jak po drátku. Naposledy jsem se ohlédl za sebe, abych si potvrdil, že tato úniková cesta je možná, jako již tolikrát před tím a v tom jsem to spatřil. Lehký pohyb nějakého stínu tam za námi. Věděl jsem, že nás někdo sleduje, vždycky mě někdo sledoval a určitě mě chce zabít. Další najatý vrah. Kdy tohle už skončí. „Tam...“ Pronesu roztřeseným hlasem choulíc se u stěny tunelu. Je to tu. Nemohl jsem se ani hnout ani více mluvit. Taková vytesaná socha nehezkého starého chlapa. Před očima jsem viděl ten titulek v novinách někde při nejlepším na sedmé stránce. „Tělo starého knihovníka D.M. bylo nalezeno ve stokách, vrah neznámý.“ Max se ke mne otočil a v první okamžik na mne nechápavě civěl, pak jsem měl chvilku pocit, že přemýšlí, zda mě nemá oddělat sám a tuhle prácičku jistě výnosnou dodělat sám, ale pak zřejmě zaslechl šustění papírku s vyobrazením našeho milovaného krále. Jeho zbraň stoupla nebezpečně vysoko a takto připraven zamířil zpět, kam jsem ukazoval. Sledoval jsem jeho siluetu mizící zpět.

Vypravěč - 24. ledna 2011 00:20

Kasárna Procházíš dílnou, občas něco zvedneš, něco prolistuješ, zamyslíš se. Nejvíce se někdo probíral plány, ten zbytek působí, jako by jen někdo něco hledal. Něco hodně konkrétního. Netrvá dlouho, a je ti jasné, co ti chybí, i po čem šli „oni“ a proč to nenašli. Zmizel jen jeden plán, ale ten nejdůležitější. Tvé mistrovské dílo. Jediná část tvé kovové pracky, kterou jsi nedokázal vyrobit z hlavy, ale kterou jsi musel důkladně navrhnout. Hodinový stroj poháněný párou, který ovládá všech pět prstů s naprostou přesností, citem, ale i neskutečnou silou. Několikrát si to zkontroluješ, ale je to jasné. Někdo šel v podstatě na jistotu, věděl, co hledá. A nemyslíš si, že to, co si odnesl, jej uspokojí. Sevře se ti hrdlo, když se poškrábeš na hlavě studeným kovem. Tohle smrdí, ale teď se tím nemůžeš zabývat... Rychle sbalíš věci a vypadneš, Geidan na tebe čeká a spoléhá na tebe. Cestou ještě uděláš humbuk na strážnici, kde sice zburcuješ stráže, ale víš, že je to zbytečné. Kdokoli tu byl, dokázal se vyhnout strážím, podplatit je, obejít nebo něco jiného. A už je pryč. Sebereš polní lahev s vodou a utíkáš zpět městem na místo, kde na tebe Geidan čeká. Teprve cestou ti dojde, že něco nesedí. Strážnice byla plná. Všichni čtyři strážní tam byli. Nikde se neflákali, nikde nelelkovali, nikde nesváděli ženské na noční službě. Všichni dřepěli na strážnici. Nepříjemný pocit zamrazení v zádech zesílí. V kasárnách se děje něco moc špatného. Neměl by ses vrátit?

Vypravěč - 27. ledna 2011 17:49

Před stokami Ticho, které se rozhostí po zavrzání mříže s vylomeným zámkem, nemá dlouhého trvání. Geidan se chtěla někam ztratit, ale neměla dost času. Druhý z mužů, kterého neznáš, vyšel znovu před vchod, v ruce revolver, oči zapíchnuté do tmy. Zase se napružíš, zbraň připravenou. V tom tě zahlédne. Zbraň neochvějně zamíří na tebe. I když zabiják nebudí dojem ostrostřelce, pohyby má přesné a ruku pevnou. „Hej ty,“ houkne na tebe, „vylez, pěkně s rukama, ať na ně vidím. Tady šéf, si chce s tebou něco vyříkat. A žádný levárny!“ Do slova „šéf“ opřel posměšný tón, dokonce se trochu ušklíbl. Snad mu nebudou vadit ruce od krve? Sice ses je pokusila otřít, ale ta lepkavá věc se na nich hrozně drží. Vyjdeš na světlo tak, že už tě mohou oba vidět. Zbraň však umě skrýváš za předloktím, stačilo by se přiblížit a jeden rychlý pohyb...

Vypravěč - 30. ledna 2011 08:59

Pracovna Uplynulo několik minut. Trochu se zklidníš a negativní pocity a emoce odsuneš stranou. Jde to ztěžka, když jsi nahá, uvězněná v pracovně jednoho z patrně v okolí nejznámějších zločinců, který tě prokoukl jako nic. Už jen představa, co vše by s tebou mohl udělat, aniž by se to kdokoli dozvěděl, tě děsí. Nikdo tě nezachrání. Musíš si pomoci sama. Trochu se do mysli vkrádá možnost, že tě Bernard obětoval za trochu rozptýlení pozornosti. Aby mohl nepozorovaně proniknout jinam. Neměla jsi tomu zmetkovi věřit! Přeletíš očima znovu pracovnu. Tentokrát důkladněji. Nějaké východisko tu přece být musí! Když zůstaneš stát ve dveřích otočená k oknu, postupně zprava vidíš: Hned první u dveří je odkládací stolek. Je na něm váza s nějakou suchou trávou, vedle ní elektrická lampa, která je momentálně zaplá a vrhá jemné světlo. Za ní je o stěnu opřený rámeček s fotografií přísně vypadajícího muže. Na úplném okraji stolu leží nedbale položené přesýpací hodiny, až máš nutkání je posunout více do středu, aby je někdo neshodil. O kousek dál je nízká knihovna z masivu, na které stojí busta. Zpodobňuje nějakou historickou postavu, u krku má seplý plášť a ve tváři strhaný výraz. Že by zakladatel Tarantu, první z osadníků? Za knihovnou i bustou je tmavě červený dekorační závěs, který zakrývá větší část stěny. Pokračuješ dále. Přímo u okna je starožitný stůl se spoustou zásuvek, za ním pohodlné čalouněné křeslo, přesto působí upjatě a majitel je zvolil na práci, ne na lenošení. Na stole je uklizeno, kromě zapálené petrolejové lampy je prázdný a naleštěný. Hned nalevo od okna je vestavěná skříňka, či spíše knihovna s policemi. Je v ní několik knih, další fotografie, tentokrát portrét ženy. Malé mechanické hodiny, těžítko a soška nahé ženy ovíjené hadem. U levé zdi stojí velké kyvadlové hodiny, které se nikdo nenamáhal natáhnout a stojí s ručičkami v pozici „za pět minut dvanáct“. Pak následuje krb, je vyhaslý, ale uhlíky jsou ještě teplé. Vedle krbu je stojan s lopatkou a pohrabáčem. Na krbové římse pak dvě svíce a květináč s nějakou cizokrajnou rostlinou. Přímo nad krbem je obraz, elfka se psem, stojící na molu a se zasněně-smutným výrazem zírající do dálky. Téměř až u dveří je pak mohutná knihovna až ke stropu, zaplněná knihami. Nad poslední policí má knihovna ozdobnou řezbu zpodobňující staré bohy Arkána. V jedné polici také stojí cínová číše. Vedle tebe po levé straně pak je další vysoká elektrická lampa, ale tato nesvítí. Nakonec už zbývá jen střed místnosti, kterému vévodí mohutný kožený gauč a křeslo, patrně místo, kde se pán domu rád uvolní. Až se otřeseš. Na konferenčním stolku leží tarantské noviny – jeden ze dvou konkurenčních plátků. Pak dvě knihy a rozehraná partie šachů.

Geidan Stål - 04. února 2011 11:24

Mám chuť mu nůž hodit do krku, ale nač zahazovat zbraň. Na tohle jsem nikdy nebyla. Neochotně vyjdu ven a je mi jedno, že mám ruce od krve. Na některý lidi to udělá ten správnej dojem a já nemám ve zvyku hrát si na ženskou v nesnázích. Ruce držím ani ne moc vysoko, ani moc nízko, kousek pod rameny. Kulka se dá vytáhnout, ale podřezanej krk jen tak nezašijou - rozhodně ne tady. A o další mrtvolu víc... můžu je hodit k sobě, že se povraždili navzájem. Tenhle vypadá, že by byl schopen mu vyrvat jazyk. A tak se žebrák bránil, když si myslel, že je už na pokraji sil... a poslepu ho řízl. Ale co s tím třetím, co nevim. Chm, žádný levárny? To ani nepůjde vzhledem k mé ruce. Ještě že pravačka je v pohodě. Bezvýrazně se mu dívám do tváře. Je to naučenej prázdnej vojenskej pohled (dobrá, pro někoho jenom prázdnej), jen s tím rozdílem, že mu nekoukám přes rameno jako při pozoru.

Psyche Bankol - 05. února 2011 10:53

Pracovna Když odešel rychle jsem na sebe hodila zase oblečení, nijak jsem ho nedopínala a neupravovala. Na to jsem neměla čas. Sakra... je mi jasný, že mě prokoukl. Žádná prostitutka se při svlékání nečervená. Mizerný parchant! Přeběhnu k oknu a vyhlédnu ven, příliš vysoko. Sice bych se nezabila, ale mohla bych si pochroumat nohu a pak bych nikam neutekla. Rozhlédla jsem se po místnosti. Mohla bych ho napadnout, omráčit a utéct. Jenže to je dost nejistá věc. Jistě tu má spoustu posluhovačů a divila bych se kdyby mě teď nechali klidně odejít. Nejspíš už teď začíná své lidi na mě upozorňovat. K čertu... Musí tu být sakra nějaký způsob jak se odtud dostat. Přejdu k závěsu a vejdu za ní ke stěně. Přitisknu ucho ke stěně a začnu klepat kloubem, jestli neuslyším nějaký dutý zvuk. Tenhle chlápek nebyl hlupák. Jistě tu bude mít nějakou únikovou cestu, kdyby byl zahnaný do kouta.

Derek McDonald - 06. února 2011 18:47

Vstup do stok Neznámý stín, jenž jsem spatřil za námi a jehož se jal Max prozkoumávat vystoupil a já nemohl věřit svým očím. „Prdelka Geidan?“ Ujelo mi nahlas, jak ze mne spadl všechen strach, který mne před chvilkou choval ve svém náručí. Vybavil jsem si téměř ihned poslední Jackův monolog na téma „Proč je dobré sloužit v armádě?“ Kdy mi popisoval tvrdé noční kondiční tréninky vedené osobně Geidan. I když jsme si nikdy nebyli osobně představeni, tak jsme se od pohledu znali. Tedy já jí určitě, ale nepochyboval jsem o tom, že je tomu tak i obráceně. Jack nikdy nezapomněl upozornit na to, že Geidan ví o všem, co má něco s jejím praporem společného. „Maxi, to je v pořádku.“ Vykřiknu zděšeně při představě, co se mohlo všechno stát. Tedy aspoň si myslím, že to je v pořádku. Nevím tedy přesně co se mohlo stát, ale ať tak či tak by byl výsledek více než nepříjemný. V podstatě je to zázrak, že oba ještě stojí na nohou, to byla jistě ta nejméně pravděpodobná varianta, při tom, jak jsem měl tu čest je oba poznat. Asi se v nich pletu. „Majore Stålová, jaké to milé překvapení.“ Pronesu mile, přesto s lehkým zadrháváním, snažíc se rychle odehnat předchozí slova, která mi jen před malým okamžikem nechtíc unikla z úst. Jestli mě slyšela, tak jsem mrtvý muž, jestli mě nezabije ona, tak mě zabije Jack, ona zabije Jacka a pak ještě jednou mne. Vzpomněl jsem si na předvčerejší noviny, kde byla fotografie neznámé mrtvoly, které někdo zasadil třicet bodných ran. Přesto neodolám a stejně jako při každé jiné příležitosti si důkladně pohlédnu přesně vedené švy majorčina oděvu, který dnes bohužel nebyl uniformou, která jí tak sluší, až zpozoruji krev. „Jste v pořádku, majore?“ Zeptám se překvapeně stojíc stále v téměř předpisovém pozoru, přestože jsem nikdy nebyl voják. Když se jednou žehlí případný průšvih, musí se žehlit důkladně. Byl bych udělal hned tady na místě kompletní zdravotní prohlídku, major vypadala skutečně zle a k tomu já vždy rád dělával osobní zdravotní prohlídky, ale nepochyboval jsem o tom, že kdybych se nyní o krok přiblížil tak bych v lepším případě skončil s proříznutým hrdlem, v horším případě... Radši nemyslet. Nebo že by si mě přeci jen pamatovala, mě takovou bezvýznamnou nulu? S lehce nakloněnou hlavou jsem se na Geidan zadíval. K čertu, Jacku, ty máš ale štěstí.

Geidan Stål - 11. února 2011 11:30

Svaly mi zatančí na čelistech, když zaslechnu, jak mě oslovil. Vzhledem k tomu, že dědek tu možná i "velí", podívám se na něj - ale tohle už je pohled lovce. Ne jako že bych ho chtěla sbalit, to bych rovnou mohla jít na hřbitov vykopávat mrtvoly, ale prokousnout tepnu bych mu klidně mohla. Dneska není dobrej den. Ale ta krev mi chyběla. Nějaký to zranění na cvičáku prostě není ono. Spustím ruce podél těla, ostří stále ukryto. Tomu chlapovi s pistolí nevěřím. "Jsem," odpovím lakonicky. To, že je od krve, člověk při té srandě ani nepostřehne. Až když ho upozorní někdo jinej. Pak tu košili budu muset spálit, až mi Jack donese něco jinýho. Jen by mě zajímalo, kde se tak fláká. Kdyby měl obě ruce, dostane za to padesát kliků. Takhle to nemá cenu - podvádí... "Ale ty zjevně ne." Lidem pod sebou vždycky tykám. Ale k jejich smůle to není náznak familiernosti. "Tahat se s nějakým pochybným chlapem, co měl určitě nejednou podobiznu v novinách? A vloupávat se do kanálů?" Já jsem voják, já můžu být od krve a plížit se po ulicích v noci, protože o armádě nikdo nic neví - ne doopravdy. Ale aby se knihovník pachtil do stoky? Padla mu tam nějaká drahocenná kniha, nebo je to hajzlík jako všichni ostatní? Asi bych měla Jackovy kamarádíčky víc prověřovat, on má neskutečný štěstí, že se vždy chopí nějakýho kreténa.

Derek McDonald - 12. února 2011 09:29

S Geidan a Maxem u stok Nakonec to s Geidan nevypadalo tak zle, její slova byla stále ostrá jako vždy a přestože se zdálo, že jí něco bolí, určitě to na sobě nedávala znát. Max na její slova reagoval naštěstí jen pobaveným úsměvem, který mohl znamenat jak moc se mílí nebo také naopak, jak trefně ho prokoukla, ale zbraň stále neschovával a já se nemohl stále zbavit nepříjemného pocitu z této skutečnosti. Zabít armádního důstojníka by byl už tak velký průšvih, to je desetkrát horší, než zabít policistu, co jsem četl, ale když toho důstojníka znáte. „Ne ne. Tento muž je... hmm... soukromý detektiv?“ Ač jsem to tak zrovna moc v plánu neměl, má odpověď vyzněla spíš jako otázka: „Soukromý detektiv, sežereš mi tuto lež, holčino?“ Moc na okecávání a lhaní jsem nebyl zvyklý. Kdyby se mě zeptala, jak vypadá nějaká knížka, třeba Taktika dle McNillena, tak bych jí s naprostou jistotou a bez zaváhání řekl, že má modrý obal se stříbrnými písmeny a znakem McNillenova pluku a má přestně 234 stran a že nějaký neřád na straně 117 si ohnul roh, aby se mu lépe hledal začátek kapitoly o boji ve městě. „Mám problém, ztratil se mi přítel i s nějakými důležitými knihami, které jsem mu půjčil a tento dobrý člověk mi pomáhá s jeho hledání.“ Řeknu tentokrát bez jediného zadrhnutí. „A co vy, majore, co vy tu děláte? Nějaké vojenské cvičení? A co že tak sama?“ Rozhlédnu se, zda v okolí neuvidím nějaké schovávající se vojáky. Bylo to vcelku nemilé setkání, i když...

Jack Kalume - 18. února 2011 00:39

Kasárna Jsem na vážkách. Stojím v prostřed kroku jako zamražený. Geidan na mě čeká. Měl jsem se vrátit rychle. Dozajista tu existuje ta šance, že potencionální nepřítel jen čekal na vhodnou chvilku a teď potřebuje má velitelka nutně pomoc. Vydechnu. MP zabzučí do tmy. Přecejen se obrátím a jdu zpět ke kasárnám. Z výstrojí na zádech, pytlem, kráčím tmou. Předním vchodem nejdu. To bych se snad zbláznil. Zkusím někde ve slepém nehlídaném bodě přelézt zeď a nepozorovaně se proplížit budovu po budově. Až ke strážnici. Jsem možná víc sám, než si uvědomuju. Takže žádný pitomosti. Žádná hra na hrdinu. Prostě si jdu občíhnout situaci, nechávám otevřený zadní vrátka a při sebemenším náznaku alarmu zdrhám. Proč by moji vlastní lidi vyvolávaly poplach? Paranoja. Hezké slovo. Připadám si jako pako. Prodavač, vloupající se do vlastního obchodu, aby se podíval co dělají krysy když odejde. MPčko přepnu na ultra tichý režim. Bude méně pohyblivé a potrvá chvilku než se zase vzpamatuje, kdyby něco, ale zato neuslyší to mechanické klapání, oslazené čvachtáním vody. To nepočítám to nepříjemné odfukování páry...

Vypravěč - 18. února 2011 12:25

Kasárna Plížíš se mezi budovami. V duchu si nadáváš za ten skvělý nápad lézt přes zeď. I když jsi byl opatrný a lezl tam, kde utíkají bažanti za nočními dobrodružstvími, potmě jsi zavadil o ostnatý drát. To, jak jsi sprostě zanadával, že by tě hlídka musela slyšet, na to už jsi zapomněl. Ale záležitost s roztrženými kalhotami a poškrábaným tříslem ti stále nedá pokoj. Stačí udělat pár kroků a je to peklo... Trochu ztratíš ostražitost, takže vylezeš za roh budovy, aniž by ses podíval. V mžiku zalezeš s očima do široka rozšířenýma zpátky za dřevěnou zeď umývárek a opřeš se o ni zády. Zrychlí se ti dech, nikoho jsi tady nečekal. Naštěstí si tě nevšimli. Tichý hovor. Muž a žena. Oba v obleku, žena drží kufřík. Společně se baví s někým, koho dobře nevidíš, je nižší než oni, a tak ti jej zastiňují. „Máte, co jste chtěli?“ zeptá se neznámý, ten hlas se nedá zapomenout. Generál Wilhelm! „Nemáme,“ odpoví mu žena tak sladkým hlasem, že se ti až zježí chlupy na zádech. „Našli jsme jen tohle, a...“ ukazuje mu něco muž, zašustí papír. Zahlédneš, že je to ten kus nákresu, který ti zmizel z dílny. „Tomu nerozumím a tak je mě to u prdele,“ skočí mu generál do řeči. „Fajn, tak co ještě potřebujete?“ „Jeho,“ odpoví žena. Muž přikývne. Chvíle trapného ticha. Generál přemýšlí. „Dobře, dobře, pro mě za mě... Pode mě fakticky nespadá, takže dělejte co potřebujete. Jen ať mi tu někde nehnije mrtvola, ano? To by nevypadalo dobře.“ Těžko říct, jestli je ženin smích hraný nebo upřímný. „To přece nemyslíte vážně, generále,“ chlácholí ho, „my ho potřebujeme. Naše vlast ho potřebuje. Naše tajné výzkumné středisko v Arze ho potřebuje...“ Arza? O tomhle místě už jsi slyšel. Nic dobrého. Říká se, že tenhle komplex je horší než koncentrák! Škubneš sebou, dřevěná prkna zavržou. Hovor ztichne, ozve se charakteristický zvuk vytahovaných zbraní. „Co to bylo?“ zeptá se muž a udělá několik opatrných kroků. Nedýcháš.

Vypravěč - 18. února 2011 13:03

Pracovna Závěs rozhodně skrýval nějaká tajemství. V prvním okamžiku jsi zklamaná. Trezor je sice pěkná věc, ale k útěku ti nepomůže. Přejedeš přes něj prsty a pak se pustíš do zkoumání zdi vedle. S potěšením zjistíš, že hned o kousek dál jsou dveře. Nejsou vyloženě tajné, jen potažené stejnou tapetou, jako okolní zeď. Radost tě však záhy přejde. Chytíš za kliku a zjistíš, že jsou zamčené. Rozhlédneš se v zoufalé snaze najít klíče. V pracovně mohou být kdekoli. Kam by je sakra mohl dát? Pak si uvědomíš jeden detail, dvířka trezoru nejsou zavřená. Sice si nemyslíš, že by klíče schovával právě tady, ale nahlédneš tam. Přehrabeš několik smluv i jiných papírů a zanadáváš, když tam klíč od dveří opravdu není. Kde by tak mohl být? V tu chvíli ti dojde, co jsi viděla, a rychle se ke smlouvám vrátíš... Na jednom šeku je starostovo jméno. Co má tenhle lotr společného se starostou?!

Psyche Bankol - 20. února 2011 18:02

Pracovna Bylo to v háji, nikde žádný východ. Nikde! K čertu... kdyby aspoň ty dveře nebyli zavřené. Ale hodně mě překvapil ten otevřený trezor... a ještě víc mě překvapilo to co jsem v něm našla. Starosta a tenhle slizák? Možná, že sem starosta chodí hrát. Teď jsem, ale neměla čas se tím zabývat a tak jsem šek složila a schovala si ho do kapsy, to by se ještě mohlo k něčemu hodit. Pokud se tedy dostanu pryč živá. Upravila jsem závěs a trezor tak aby nebylo poznat, že jsem se v tom hrabala. Rozhlédnu se a zapřemýšlím, kde by mohl být klíč od těch dveří. Přejdu k jeho pracovnímu stolu a začnu otevírat šuplíky, třeba tam bude mít nějaké klíče, které bych mohla vyzkoušet. Ale začínala jsem se cítit hodně pod tlakem, ten hnusák mohl kdykoliv vejít a v tu chvíli bych ráda byla už někde jinde.

Geidan Stål - 20. února 2011 18:24

"A ten přítel se určitě bude válet v kanále," rýpnu a vím, že kecá. V mejch očích je to někdo, kdo by se dobrovolně nehnul z knihovny. A pochybuju, že by se vláčel nocí v docích s divným chlapem jen proto, aby našel někoho, kdo mu šlohnul pár knih. Na to by poslal policajty nebo jeho samotnýho. Při slovech "dobrý člověk" sjedu chlapa pohledem tak pochybovačným, že ani nemusím říkat, co si myslím. "Nedělej ze mě vola, knihovníku." Koutkem oka pořád pozoruju ozbrojence. O jednu mrtvolu víc... nic se nezmění. Jak tak čumí, mám chuť mu taky vydloubnout oči. Prostě mám dneskla dobrej den. "Vyklop, co děláš zrovna tady a teď. A pravdu. Nebo se mám jít policajtů zeptat, jeslis nahlásil krádež a zmizení? Oni nemaj rádi, kdžy je někdo obchází a pátrá na vlastní pěst, to je pak víc mrtvejch a víc papírování, víc mrtvol bez jmen, bez motivu..."

Jack Kalume - 20. února 2011 21:18

Kasárna - útěk O čem se baví netuším. Určitě to není nic dobrého a pro mě to za pár okamžik§ znamení sistematicky zběsilý úprk. I přez poškrábané tříslo. Tohle prostě jde přez všechno. Těm hajzlíkům jsem zřejmě narušil nějakej pěkně podlej plán. Otáčím se zpět. Bojovat s takovou přesilou by mohla tak leda Geidan. Ta je na to šílená dost. Mimochodem, kde asi teďkom je. Nad rozhovorem zatím přemýšlet tedy nebudu a celou pozornost věnuji útěku ke zdi kasáren. Prostě zdrhám o sto šest, neotáčím se, jen vbíhám pro jistotu do stínů. Vojácí totiž většinou vlastní pušky. A pušky střílí. Funím jak stádo volů. na tyhle přezpolní běhy mě moc neužije. Pohyb mi dělá stejně dobře jako panák rumu alkoholikovi na odvykačce. Pokud možno co nejrychleji překonám zed, zmizím mezi domy a pokusím se jim vytratit v záhybech města, třeba i mezi lidmi. Pak zajdu za Geidan, na dohodnutém místě.

Vypravěč - 21. února 2011 17:19

Útěk z kasáren Rozběhneš se, co nohy zvládnou. Teď jde o život a v takový okamžik ze sebe člověk vymáčkne všechno. Už za běhu se uvědomíš ten průser, že jsi přepnul svojí ruku na tichý chod. Za běhu bojuješ s páčkou, která má ten stroj uvést zase do pohotovostního stavu, protože si neumíš představit, jak přelezeš zeď bez ní. Navíc k tomu všemu se v duchu modlíš, aby ti teď nedošla voda. Ozve se první výstřel a tak i když jsi nevěřil, že něco takového dokážeš, ještě jsi zrychlil. Přelézt zeď se ti nakonec podařilo docela rychle, i když jsi měl pěkně nahnáno, když jsi MPčkem poprvé zabral a pokusil se přitáhnout. Technika tentokrát nezklamala a o vrchol zdi ses přehoupl právě ve chvíli, když další výstřely proměnily několik nejvrchnějších cihel na rudý prach. Jakmile se zastavíš v nějaké zapadlé uličce dost daleko od kasáren a jistý si, že už tě nikdo nepronásleduje, konečně uděláš to, co už jsi chtěl udělat hodnou chvíli. Hodíš šavli. O něco později, jakmile se vydýcháš a zkontroluješ všechna i nová zranění od ostnatého drátu, vyrazíš na místo, kde jsi zanechal Geidan. Sám se už nějak necítíš v bezpečí...

Derek McDonald - 26. února 2011 11:36

Romantická schůzka s Geidan u vstupu do stok Při zmínce o bezejmenných mrtvých můj pohled sklouzne na parťáka ve zbrani. „Dobře dobře dobře.“ Zvednu ruce jako by na obranu a stáhnu se o krok zpět, jako bych se chtěl před Geidan schovat za Maxe. „Řekl bych, že nikdo z nás necítí potřebu volat policii. Oni mají jistě dost svých starostí.“ Začnu možná trošku přerušovaně, jak skládám slovo za slovem, ale pomalu se dostávám do tempa. „Jméno John Trill ti jistě něco říká?“ Na odpověď nečekám, neboť si nedokáži připustit myšlenku, že by ho někdo neznal, navážel se do všeho a do všech. „Měli jsme spolu něco rozjednáno. Dal jsem mu nějaké citlivé podklady a on pak zmizel. Zkusili jsme je najít u něj doma, to se nepovedlo, ale našli jsme tam místo nich dvojici mužů. Tato krev je má, ukáži na skvrny na mém oblečení, zde tento dobrý muž mi zachránil život.“ Ukáži na Maxe. „No každopádně jsme tam našli tento plánek.“ Podám ho Geidan. „A nejlepší cesta nám přišla tudy.“ Prst zamíří ke vstupu do stok a já umlknu, aby si to majorka mohla srovnat v hlavě.

Jack Kalume - 01. března 2011 00:27

Schúzka s Geidan Otřu si zadýchaně pusu a obličej. "Jenom klid. Nic mi není. Jen...trochu...nakakáno." Brblám si do zaplivaných vousů a přihrdeně se ploužím do ulice. Břicho mám jak na rozbouřeným moři a v nosu mě nechutně drážděj zvratky. "Tssh, fakt na mě stříleli." Vysmrkám se na zem. "Nemůžu tomu uvěřit. Oni na mě stříleli." Každej se se stresem vypořádává jinak. Já si třeba brblám. "Sou normální? Mohli mě trefit!" Pocit, že mě v kalhotech uvízlo hnědé překvapení naštěstí polevilo, hned po tom, co jsem zaskuhral nad natrženým tříslem. Ostnatý dráty. Hm, radost. Vracím se k místu, kde na mě Geidan čeká. Udýchaný a už uklidněný sonduju okolí. Geidan je o kus dál. Ale s nějakým chlápkem. Přikradu se ke zdi. Koukám, šmíruju. Je to bezpečný? "Hej!" Syknu po mojí paní domácí. "Hej, Geidan. Tady sem. Mám blbý zprávy. Tomuhle nebudeš věřit!" Jdu k nim blíž. Komu věří Geidan, tomu můžu věřit já. Snad. Dokulhám. Trochu přehrávám. "Brý večír pane." Kývnu na chlápka a začnu to chrlit na Geidan. "V kasárnách je to úplně na hovno. Moje dílna...bufff..." Rozhodím rukama. "Je na sračky. Někdo tam něco hledal. Vloupačka, chápeš. Nikdo nic neví. Tak du za tebou ale uvědomím si, že něco nehraje. Pro sichr se vracím a co nevidím. Cizí lidi. Někdo z venku a diriguje si nás." Nejspíš to nedává smysl ale valím to na ní co nejrychleji. "Pak po mě střílej, natrhl sem si pytel...seru na to, už tam nejdu. Něco tu smrdí. Smrdí jako psí prdel." ...

Geidan Stål - 01. března 2011 00:49

Sotva se stihnu podívat na plánek, vřítí se sem Jack a jako vždy nastalou situaci naprosto a dokonale posere. Asi z něj začnu mít v ksichtě tiky. Je to teprve pár hodin a já začínám litovat, že jsem ho s sebou brala. V dílně mu bylo líp, magory je lepší nevodit do společnosti. Můj zdánlivý klid je stejně nebezpečný jako Molotovův koktlejl v ruce. "Uvědomuješ si, že je teď budu muset zabít?" Možná to i myslím vážně. Vojáci jsou na tohle dost velcí pošuci.

Jack Kalume - 01. března 2011 00:58

Geidan Zaseknu se. To, co právě řekla můj dokonalý šok naprosto zastavilo. Jsem vprostřed gestikulace a s otevřenou pusou když si uvědomím, co všdechno sem právě řekl. Otočímse na toho muže. Pomalu. Pak se křečovitě zasměju. "Interní záležitosti tohohle ražení by se asi před civilistou řešit neměli, že?" Ujitstím se u Geidan ale její tvrdý výraz v obličeji, připomínající nyní kamenou sochu, mě dokonale přesvědčí. "Promiň Geidan já byl v šoku. Pochop, oni...stříleli po mě. A asi chtěli něco z mí dílny. Co by to tak mohlo být. Hm?" Vytasím MPčko. "To nejcenější co mám. Moji pracku." Napadne mě nejschůdnější řešení. Omluvit se. Ostýchavě sebou házím. "Se na mě nezlobte pane neznámej. Ale právě sem málem zaklepal dřevákama. Je mi líto. Hele, Geidan. Tak mu jenom vyřízni jazyk, nebo mu pohroz. Připomíná mi strýčka Sama. Jednoho vochlastu u nás v hospodě. Ne, ne, určitě nepůsobíte jako alkáč. Jen máte taky tak nevinej obličej." Prohlídnu si ho. Zas tak nevinej není. ....

Derek McDonald - 06. března 2011 10:04

Jack Nevím, zda mě Jack neviděl, nebo zda mi věnoval natolik málo pozornosti, když tu byla Geidan. Byl jsem přesvědčení, že prostě neví, že tu jsem, že mne vnímá jako nějakou cizí osobu, která tu jen ukracuje dlouhou chvíli Geidan, než se on vrátí. A dle jeho slov zřejmě i hluchou a dost možná slepou a němou. „Ahoj Jacku.“ Prostě jsem se mu připomenout musel, přátelé jsme byli už dost dlouho na to, abych tu jen tak stál opomenut. To že má Jack nějaké problémy mě vůbec nepřekvapilo, to on měl vždycky a všude. No vlastně stejně jako já, ale za to, když jsme se dali dohromady, to už se to znásobilo... Škoda mluvit. „Fakt tě rád vidím, starý brachu.“ Poodstoupím, abych nebyl kryt dvojicí Max – Geidan a mohl si mne prohlédnout a napřáhnu k němu přátelsky ruku, abychom si jimi chlapsky potřásli, no chlapsko-knihovnicky.. „Nebojte se, majore, však mě znáte, já nejsem zrovna ukecaný chlap a ani Vám bych neřekl, co tu dělám, kdybych vás a hlavně tady Jacka neznal a nevěřil vám.“ Rozhodím rukama, že fakt potřebu zabíjet nás necítím jako příliš důležitou naopak spíše jako velmi nevhodnou. Max se mlčky stále zubil, až mi z toho jeho úsměvu prošel mráz po zádech a zpět a radši jsem se zahleděl zpět na dvojici Geidan – Jack. Max dokonce ani nijak nereagoval na Jackova slova, prve mi přišel mnohem více ukecaný, ale asi společnost více jak jednoho člověka mu v komunikaci bránila, pokud neměli na povídání ještě zbraně v ruce, jako tomu bylo ráno. Nebo jen neměl co říci. Nebo byl tak mazaný a jen poslouchal? „A tady můj přítel už tuplem ne.“ Na tváři se mi objeví mírumilovný úsměv typu my jsme vlastně nic neviděli, nic neslyšeli, o ničem nevíme a pokud budete chtít, ani vás neznáme. „No každopádně se teď mějte pěkně, my vás budeme muset opustit, máme toho teď ještě moc na práci.“ Palcem ukážu přibližným směrem k již odemčené mříži. „Nerad bych tu proklábosil celou noc, i když tu je tak milá společnost. Nebo chcete jít s námi?“

Vypravěč - 08. března 2011 18:03

Pracovna Zmateně prohrabáváš zásuvky plné jistě zajímavých věcí, které momentálně vůbec nejsou tobě k upotřebení, zároveň se napomínáš, že nesmíš dělat takový hluk a k tomu všemu zuříš, protože ty pitomé klíče prostě ne a ne najít! Chvíli se zastavíš, abys srovnala svůj zrychlený dech, a zoufale se rozhlédneš po místnosti. Pak si toho všimneš. Lampa, jediná, která nesvítí, s těžkým a neprůhledným stínítkem, stojící v rohu místnosti. Zaváháš, ale pak k ní přistoupíš a zašátráš rukou z vnitřní strany stínítka. Obličej ti roztaje v upřímném úsměvu, když nahmatáš drobný háček a kousek kovu, který nemůže být ničím jiným, než hledaným klíčem. Trhnutím jej vytáhneš z pod stínítka a kriticky si jej změříš. Ano, ten by mohl pasovat do toho zámku! Plna očekávání jej zasuneš do klíčové dírky a opravdu, dveře se ti podaří otevřít. Na nic nečekáš a rozběhneš se otevřenou chodbou. Po chvíli se dveře zase neslyšně zavřou a ty zůstaneš ve tmě občas protnutou srpkem světla, který se sem dostane skulinou nebo škvírou ve zdi. Chodba je kratičká a končí patrně zastavěným schodištěm pro služebnictvo. Když je sejdeš, ocitneš se v opuštěné kuchyni. Na rozžhavených kamnech něco bublá, na stolku leží dva panáky, polo vypitá láhev pálenky a kalíšek s kostkami. Svíce dohořívá, nikdo tu není.

Psyche Bankol - 08. března 2011 19:00

Útěk Měla jsem nehorázné štěstí. Klíč tam byl, schovaný a nedalo mi to ani velkou práci ho najít. Stačilo se jen uklidnit a přemýšlet. Ten parchant to nejspíš nečekal, že bych mohla být tak chytrá, že bych ho našla... jinak by mě tam samotnou jistě nenechal. Teď bude vědět, že nejedná s takovou hlupačkou. Ale nastal další problém. Ocitla jsem se v další pasti. A to v kuchyni. Dveřmi jsem jen tak projít nemohla, prohlédla jsem si světlík, který byl pro mě příliš malý. A každou chvíli mě začnou hledat. „Sakra, sakra...“ zamumlala jsem si a začala tiše otevírat šuplíky až jsem našla nože, aspoň jsem se ozbrojila. Vzala jsem si jeden menší a schovala ho do prázdného pouzdra. Vylezla jsem na kuchyňkou linku a otevřela světlík co nejvíc to šlo. Jen tak pro jistotu, třeba to nějaké hlupáky přesvědčí, že se mi podařilo nějak protáhnout ven. Sakra proč mají kuchyň takhle pod úrovní ulice? Co jsem komu udělala, že mi osud hází klacky pod nohy? Zase slezu a pak přeběhnu ke dveřím, ke kterým přitisknu ucho a zaposlouchám se. Kdybych nikoho neslyšela opovážila bych se dveře pootevřít a vyhlédnout ven.

Jack Kalume - 13. března 2011 19:17

Geidan a Derek Zazubím se. Tohle sem posral. "Aaaahooooj Dereku. Já sem tě nepoznal. Sory. Sem úplně mimo. Natrhl sem si bimbase a zdrhám ani nevím před čím. Tohle mi nikdo nezaplatí." Chytnu ho za pravačku a přátelsky potřesu. "Jak de bádání? Mimochodem, mám pár nápadů na diskuzi." Otočím se ke Geidan a zašeptám jí do ucha. "Derek je fajn, nic neprozradí. Chodívám s ním na pivko." Plácnu rukama do boku. "Tak. Co, že jsme se tu všichni sešli? Náhoda jako prase. Je mi uplně jasný, že jsem právě přerušil důležitej rozhovor. Co vlastně tihle dva tady dělají? Vidět Geidan a Dereka společně a zároveň je sváteční záležitost. Zajímalo by mě, co tu vlastně Derek dělá. ...

Geidan Stål - 13. března 2011 19:48

Nevypadám, že by mě jejich bodrý klevetění přesvědčilo. Jack je pako a rozhodně nevěřím tomu chlápkovi, co je tu s knihovníkem. Knihovník samotnej by takovej problém nebyl, ale tenhle je... přinejmenším profesionální zloděj. Vidím mu to na ksichtě. Možná dokonce krade lidem životy. "Myslím, že tvůj kamarádíček není někdo, komu bych věřila, že to nevykecá," řeknu tónem, který jasně prozrazuje moje myšlenky. Dívám se na mlčenlivýho chlapa a čekám, že dojde ke konfliktu. Nesmím si za zády nechat svědky. Asi to začíná vypadat, že se opakuju, ale... Dneska je kurevsky blbej den.

Jack Kalume - 13. března 2011 21:06

Zastavím Geidan rukou a stoupnu si mezi ní a Derekem. Tichou kulisu tam dělá chlápek, kterýho sem ze začátku ani nezaregistroval. Co tady sakra Derek dělal? Každopádně z toho nechci masakr. "Geidan, to bude dobrý jasný. Poslouchalas Dereka. Půjdem s ním? Budeš mít takhle oba na vočích. Já si dám bacha na hubu a aspoň teda zjistíme, o co tady k sakru jde. Spátky do kasáren se nevrátí ani jeden z nás. To ti zase nedovolím já." Otočím se zpět na Dereka. "Chlape, rádi půjdem s tebou ale kam vlastně lezete? Navíc, počítej s tím, že mám za prdelí někoho z kasáren takže, mezi náma, radši zalezu někam, kde nebudu takhle na raně." Starostlivě se ohlédnu a poplácám svoje MPčko. Před očima mi pořád probleskávají obrazy mojí krásný dílny v dezolátním stavu. A taky mi leží v žaludku ty ukradený plány. Každopádně, někdo šel po tomhle. Zkontroluju mechaniku, jestli je dost vody a prohlížím si jí. Sakra, netušil jsem, že mi někdo bude chtít sebrat hnátu...

Vypravěč - 15. března 2011 10:27

Kuchyně Na chodbě je klid. Otevřeš dveře a vyhlédneš. Je tu přímí a ticho, hovor je slyšet tlumeně někde z vyššího patra. Vyrazíš tedy opatrně chodbou, až dojdeš ke schodům a nakonec i křižovatce. Když se rozhlédneš, zjistíš, že jedna ze dvou možných cest vede sice nejspíše ven z domu, ale u dveří stojí mlčenlivý chlápek s hranatými rameny, v obleku a s nápadnou boulí na prsou, kde se skrývá zbraň. Toho jistě neobejdeš, musela bys ho nějak obalamutit nebo přesvědčit. Druhá cesta také nevypadá příliš lákavě, musela bys projít přes kasíno. Vidíš úzkými dveřmi do místnosti, pokiirové stoly a další hazardní hry, mnoho lidí, právě prošla servírka se skleničkami alkoholu na tácku. Zase vmísit se mezi návštěvníky by tě mohlo na chvíli skrýt před očima těch, kteří tě jistě brzy začnou hledat. Také tě napadne, jestli chceš ihned a za všech okolností vlastně utéct, přece ti dalo tolik práce se sem dostat. Ale čas se krátí...

Psyche Bankol - 15. března 2011 12:50

Na útěku Zaskřípu zuby, no jo... mohla jsem čekat, že budou východ hlídat. Přes něj se nedostanu, aniž bych u toho udělala humbuk. A druhá cesta mi nepřišla o nic lepší, musela bych projít kasínem. Prohlédla jsem si slečnu co prošla kolem dveří. Měla večerní šaty, sakra... nemůžu se vydávat za servírku. Možná bych ji mohla... ne... nemůžu čekat až se vydá pryč kasína. Navíc ublížit ji mi nebylo moc po chuti. Ale počkat. Ty holky se přece někde musí převlékat, pochybuji, že by chodili z domova ve večerním. Kousnu se do rtu a vydám se dál chodbou, zastavuji se u dveří, chvíli naslouchám než nahlédnu dovnitř, ale když to nejsou ty správné jdu dál. Pak konečně narazím na ty pravé. Vejdu do místnosti, kde se servírky... nebo spíš společnice převlékají. Přistoupím ke stojanu, kde vysely šaty a vytáhnu černé. Jiné jsme nechtěla, hlavně proto, že třeba ty červené nebo modré byly příliš nápadné a já chtěla být nenápadná. Svlékla jsem se a rychle si šaty natáhla. Pak jsem z brašny vytáhla to nejdůležitější. Brož a peníze. Obojí jsem si musela přivázat ke vnitřní straně stehna. Ostatního jsem se musela vzdát. Brašnu i oblečení jsem pak nacpala za toaletní stolek, kde to snad hned nenajdou. Rozpustím si vlasy a přejdu k zrcadlu, kde se začnu líčit. Bohužel to bylo nutné, nanesla jsem tmavé stíny, namalovala jsem si rty tmavě rudou, připadala jsem si tak lacině. Narovnala jsem se a prohlédla se, vypadala jsem jinak, přesto by mě ten chlápek poznal, pokud by přišel dost blízko. Rozhlédnu se a div nevyjeknu radostí. Měli tu i paruky. Mohlo mě to napadnout. Nakonec namísto toho, aby zaměstnávali víc holek, stačí aby měli dvě nebo tři a ty se každý den můžou stát nějakou jinou. Prohlédla jsem si paruky a vybrala jsem si černou s krátkými, rovnými vlasy. Trvalo to jen pár minut než jsem měla paruku nasazenou. Znovu jsem na sebe pohlédla do zrcadla, sotva jsem se poznala. Jak se člověk změní, když má jiné vlasy. Teď bude následovat fakt těžký herecký výkon. Musím to zvládnout. Uff... Zavrtím hlavou, ujistila jsem se, že brož i peníze pevně drží na místě a pak jsem vyšla ven z pokoje a vydala se do kasína. Musela jsem se v duchu přemlouvat, abych z toho nevycouvala. Ale už bylo pozdě. Zase se převlékat... prostě jsem neměla tolik času. Vešla jsem dovnitř, postoupila trochu do stínu a rozhlédla se abych se tu zorientovala. Kdybych stála ve dveřích, byla bych příliš nápadná.

Vypravěč - 15. března 2011 23:22

Před stokami „Ale majore,“ ozve se Max na tvou narážku a zároveň tě osloví tak, jak to slyšel od Dereka. „Přece si nemyslíte, že s tímhle xichtem by mi někdo uvěřil. Kdo? Policie? Novináři? Ale běžte,“ mávne rukou, ve které stále drží revolver. „A navíc, proč bych si dělal nepřátele u jediný skupiny, která má větší bouchačky, než tady pan Šestiranný? Už se mě dost lidí pokoušelo sprovodit ze světa. A byli to samí břídilové. Amatéři. Vyhovovalo by mi, kdyby to tak zůstalo...“ „Ač se to nezdá, tady Dědek slušně platí a dokud v tom bude pokračovat, budeme všichni spokojení. Mimoto, mám rád věci jednoduchý. Jako facka. Takže jsem nic neslyšel, dál si budu hledět svých věcí. A vy mezitím schováte ten nůž.“

Geidan Stål - 16. března 2011 22:25

"Drž hubu, Jacku," usadím ho, mám dojem, že dneska už po několikáté. On fakt nechodil mezi lidi. No, rozhodně ne mezi takový jako já. Připadá mi jako děcko, co věří chlápkovi, co na rohu ulice údajně rozdává bonbony. Nehledě na to, že chlapec nějak zapomněl, proč tady jsme. Banda trotlů mi moje plány nenaruší. Můžou se o to pokusit, ale já jdu přes mrtvoly. Klidně si z nich udělám koberec. Ale nehodlám před generála předstoupit bez ničeho a dostat pojeb. "Já mám taky ráda věci jednoduchý," pousměju se, ale oči mi ztvrdnou. "Ale tak to prostě v životě nechodí." Jak máchl bouchačkou směrem ode mě, pořádně jsem ho kopla těsně pod koleno, s chutí a silně, takže jestli neuhnul kost zakřupala. Aspoň pomůžu vyčistit město a zřejmě knihovníkovi zachráním kůži. Protože až by platit přestal... budem všichni v prdeli. Člověk nemůže vědět, nemůže nikomu věřit, že to ten druhej na mučidlech nevykecá. A vsadím se, že tenhle borec se ke kleštím, který se budou sápat po jeho nehtech nebo zubec, dřív nebo později dostane. A pak by mohl ze sebe sypat vše, jen aby si zachránil kůži. Třeba dnešní rozhovor, kterej by byl pro spoustu lidí hodně zajímavej. Škoda, že to je blbý město a ne les plnej elfů. Tam to fakt bylo jednoduchý...

Vypravěč - 20. března 2011 22:10

Kasíno Vyjdeš z místnosti, cítíš se trochu nesvá. Na jednu stranu to sice je převlek, na druhou je poměrně přirozený, nic šíleného. Jenže na kvalitě tvého převleku teď nezávisí jen nějaká žurnalistická senzace, ale jestli se vyhneš nepříjemnostem. V duchu se napomeneš, narovnáš se a zároveň se pokusíš uvolnit. Příliš to nejde. Herna je luxusně zařízená. Stropy bohatě vykládané dřevem a ověšené vkusnými skleněnými lustry, židle i pohovky k odpočinku měkce polstrované, vysoké koberce, sloupy podepírající některé z trámů jsou natřené třpytivou žlutozlatou barvou. Po obvodových stěnách vidíš občas nějaký abstraktní obraz nebo cizokrajný suvenýr, jako je maska nebo maketa zbraně. Lidé jsou usazení u stolů v hloučcích po třech až po desíti a věnují se různé zábavě, ruletě, pokiiru, kostkám, pak méně známým karetním a jiným hazardním hrám. Je zde výrazně více mužů, proto je potřeba společnic tak zřejmá. Menší skupinka gnómů u baru je už slušně pod parou, halasí a vymýšlejí blbosti, trpěni pod dohledem ochranky, vypadají bohatě. Zaujme tě socha stojící téměř uprostřed místnosti, zpodobňuje nahou ženu (mimochodem s malými boky i ňadry), jak s rozhozenýma rukama vzhlíží k nebesům, snad těsně před modlitbou. Jediným kusem oblečení je na ní plášť či něco takového, jemně přehozený přes ramena. „Napijete se se mnou?“ zeptá se tě mladík, který se vynořil během té chvilky, co sis prohlížela sochu, za tebou.

Vypravěč - 20. března 2011 22:40

Před stokami „Překvapení“ je to, co přesně popisuje situaci i Maxovy myšlenky. V první chvíli se ozval výstřel, pak až řev. Geidan ho kopla s nadšením jí vlastním, přesně, a vojenské boty nejsou žádné pohodlné papuče. Vrahoun skončil na zemi, ale tím moment překvapení skončil a major se podívala přímo do hlavně Maxova revolveru. Zblízka. Max zaváhal, což byla jasná chyba. Všechno se stalo tak rychle. Upuštěný vojenský nůž zazvonil o dlažbu, ale tomu nikdo moc nevěnoval pozornost. Geidan chytila Maxe pevně za zápěstí levačkou, v tu chvíli vyšel další výstřel a Geidan ucítila první nával bolesti. Úder pravačkou na loket přišel právě v okamžiku dalšího výstřelu, ostré křupnutí, příšerný řev a poslední výstřel, tentokrát kulka minula Jacka jen velmi těsně. Tím souboj skončil, Max se svíjí bolestí a levačkou se drží za ruku, jejíž úhel není možný, pokud ruka není na dvou místech vykloubená. Revolver se svezl po zemi a s hlasitým „žbluňk“ skončil ve stoce. Geidan se sehne pro nůž, aby si uvědomila, že některé z kulek našly svůj cíl. Jedna z nich jí urazila ušní lalůček a druhá prolétla podpažím a zastavila se někde v rameni. Zase ta proklatá levačka to schytala, naštěstí to nešlo do tepny.

Psyche Bankol - 21. března 2011 19:46

Kasíno Mají tu tedy pěkně divnou sochu. Hezkou... ale zvláštní. Nebo to má nějak provokovat muže? Přemýšlela jsem, když jsem si nahou sochu prohlížela. Chudák ženská... kdyby se tak mohla hýbat určitě by se pláštěm zakryla. Napřímím se, když mě nějaký mladík pozve na skleničku. Sakra... postávala jsem tady příliš dlouho. Otočím se na muže a usměji se. „Ráda.“ Odpovím. Odmítnout jsem nemohla, to by bylo podezřelé. Hraji tady společnici, takže musím dělat společnost. Nechápu proč jsem na tu sochu koukala tak dlouho. Zaháknu se muži do paže a nechám se odvést kam chce, při tom se snažím nenápadně rozhlížet po místnosti a hledat nějaký východ. Nakonec proto jsem tu byla.

Jack Kalume - 23. března 2011 20:50

Před stokami Zaburácí výstřely. Preventivně se přikrčím aby mi náhodou nějaká kulka nechtěla prohledat co všechno mám v makovici ale když zahlídnu, že je Geidan v prúseru, začnu zmatkovat. Co kurva udělám? Vždyť se pobijou navzájem. Šílenci. A další šílenec se po krátkém souboji pustí mezi ně. "Zbláznili jste se? Voba toho okamžitě nechte nebo z vás udělám prejt. Přemejšlejte. Po mě dou celý kasárna a vy jste tady zjevně na tajno. Buď se domluvíme, nebo se všichni votočíme a odkráčíme. Nestojím vo zranění. Kde je ta flinta?" Rozhlídnu se po okolí a všimnu si, že Geidan je zraňená. ůDo háje zelenýho, tys jí postřelil. Tys jí vážně střelil." Civím na moji paní domácí a milenku v jednom. Přiskočím k ní. Pokusím se jí pomoci. "Dereku, pomůžeš mi chlape?" Sleduju, jestli nekrvácí. Ten cizej chlap, co dostal kopanec nebo možná ještě něco horšího, je mi u prdele. Nechci aby mi tu Geidan vykrvácela. "To ti mám pokaždý říkat, nesahej na lidi s nabitou bouchačkou?" nejspíš mě velitelka, jako pokaždý, hrdinsky odpálkuje. Svoje rány si zásadně líže sama. Ale postřelení může zkazit celej den. Chci se jenom ujistit, jak moc je to vážný. ...

Derek McDonald - 26. března 2011 12:55

U Stok Co se stalo jsem vlastně ani neviděl, až vlastní výsledek. Hluk a střelba mě donutily se od mříží odvrátit a podívat se, co se to za mnou stalo. „Sakra, kurva, do prdele s váma.“ Začnu tam soptit, ani jsem nevěděl, že ta slova znám, spíš bych ty slova čekal od Maxe. No jasně, od něj je znám. Vybavilo se mi naše posezení doma, když jsme léčili utržené poranění při minulé rozmluvě zbraní. „Co to tu, sakra, děláte? To vám nestačí dva chromí, musíte jich mít ještě více.“ Sehnu se a vezmu Maxovu zbraň. „Mám střelit i Jacka, aby mu nebylo líto, že nevypadá jako mrzák?“ Začnu mávat nepříčetně zbraní. Párkrát jsem se musel zhluboka nadechnout a hlavně to celé vydýchat, tak jsem se k tomu předklonil a zapřel se dlaněmi nepouštěje zbraň o kolena. Na Jacka jsem nijak nereagoval. Fakt jsem neměl chuť se o majora starat, tedy ani o Maxe, který si hrál se svou přelámanou rukou. Nevěděl jsem kdo to začal, ale podle výsledku jsem to odhadl na majora, kdyby začal Max, tak už major není. Odplivl jsem si jako ten poslední vagabund. Veškerá má výchova a civilizovanost byla ta tam. „Tak to se vám fakt povedlo.“ Mluvím už zase poměrně klidně. „To jsme měli asi s Maxem moc velkou šanci si vyřešit náš problém, tak se prostě musel zmrzačit. A vy jste majore taky byla málo od krve, no teď to určitě rychle napravíte, jak se dívám.“ No tak klidně jsem zase nemluvil. Vztek ve mne každým slovem zase sílil. Musel jsem být úplně rudý, už toho bylo na mne za posledních pár dní moc a pokud by to mělo takto pokračovat jistě bych dostal krásnou vestičku a skončil někde na blázinci. No a možná by mi tam bylo i lépe. „Víte co? Dělejte si tu co chcete. Já si to vyřídím sám.“ S množstvím adrenalinu v krvi se strach, který mě jen za pár kroků jistě musel zase dohnat, někde ztratil a já strčil Maxův revolver do kapsy kabátu a otevřel dveře od stok.

Geidan Stål - 28. března 2011 14:48

I když mě trochu vyspravil, udělalo mi to dobře a já vím, že dělám dobrou věc. Adrenalin tlumí největší bolest, ale je otázkou času, než se ozve naplno. Dotknu se lalůčku. To není žádná škoda, naušnice nenosím a marnivá nejsem. Potřesu hlavou, krev z toho crčí jako z vola a kape mi na košili. S levačkou je to horší, radši s ní nehýbu. Až s těmahle skoncuju, budu si to muset nějak vylovit. Škoda, že u sebe nemám kořalu. Ta je při podobným zákroku potřeba - na vnitřní desinfekci. Navíc je tak hnusná, že člověk vnímá, jak mu žere útroby a na bolest někde na těle zapomene. Skoro. Když dědek začne vyvádět a máchat zbraní, nůž v ruce se mi rozžhaví. Chybělo mi to. Od té doby, co mě prostě zavřeli do kanclu, jsem jak zvíře v kleci. Já patřím na frontu, ne na kožený křeslo mezi tunu papírů. Ale teď jsem odepsaná totálně, budu ráda, když s tou rukou budu hejbat. Anebo Jackovi řeknu, aby mi sestrojil taky takovou pazouru. Jen nevim, jak bych se pak soukala do uniformy... Nějak mi uniká dědkovo blekotání, co tím chtěl básník říct. Pro mě bylo primární zlikvidovat bezprostřední hrozbu. A v týhle části města se výstřely a krev ztratí. Heh, jak je najednou dědula drsnej, když má bochařku. Přísahám, že jestli mu selže pistole, mě selžou nervy a budou se ve stoce válet oba. Nechám ho odejít do kanálu. Tam někteří lidi prostě patřej. Stejně tak tady mrzák. Stoupnu si nad něj jako mrchožrout. Ráda bych si tuhle chvíli vychutnala, ale dnešek mi nepřeje. "Střelils mě, ty čuráku. A docela to bolí. I když asi ne tak jako ta hnáta." Pořádně ho nakopnu do žeber, určitě jich pár zaskřípalo nebo se i zlomilo. To abych jeho pozornost zase odvedla pryč. A kopnu si ještě jednou, než se ho zabiju. "Shoď ho do té břečky," začnu Jacka konečně vnímat. Já tu nechci dělat žádný psí kusy. Ne s kulkou v rameni. Ale jestli bude remcat, nic jinýho mi nezbude. Až je dokonáno, odejdu trochu stranou a opřu se zdravou rukou o zeď, nůž už zase schovaný a utřený. Pravda, chce se mi trochu řvát, a proto musím obrátit pozornost jinam. "Tak ještě jednou. Co se stalo doma? Pomalu, jasně a zřetelně." Bude asi ještě sranda, až budeme v nějakým tom podniku hledat toho chlapa. Sundám si košili a z nejčistší části udělám obvaz. Na vytahování kulky nemám čas, bude to muset počkat. Něco vydržím.

Jack Kalume - 28. března 2011 20:24

U stok Výstřely zaburácely uličkou a já sebou cuknul. Jestli se něco stalo Geidan, draze za to zaplatěj. I když je Derek můj kamoš, nemůžu nechat jeho kumpána aby mi z paní domácí udělal cedník. Situace běží pěkně rychle a útočník to zabalil pod náporem Geidaniných urážek. Možná na to měl značný vliv počet kopancu do žeber, kdo ví. "Střelit mě? Hele brzdi chlape, jasný. Nejsem žádnej živej terč. Navíc, jsem mrzák taky. Pamatuješ?" Dávám ruce vzhůru v obranné, gestu. Geidan je raněná. Tohle se mi nelíbí. Na její rozkaz spíš reaguju jako na zbožné přání. Dojdu k mrtvole Maxe a ohledám ho. Pokud měl u sebe nějaký jiný zbraně, vezmu si je. Pak ho skulím dolů, do stok. "Dereku, netuším co se tady děje a sere mě to. Až na to přijdu, tak s tebou hodím řeč. Bejt tebou, přestanu na nás mířít a padám, než se staně něco i tobě." Rozzuřeně a už bez mírového gesta obracím pozornost na Geidan. Pomůžu jí ošetřit. Ta rána nevipadá dobře. Mám o ní starost. "V kasárnách někdo čmuchal. Někdo cizej. Obrátil celou moji dílnu na ruby, vzal si pár materiálů a zmizel. To by nebylo tak hrozný ale zdá se, že vojáci spolupracujou s někým z venku. Netuším, po čem jdou ale maj pod palcem celý vedení. Dokonce jsem se jim zdál jako rušivej element a vystříleli na mě pár zásobníků. Chápeš, vlastní muži. Ts." Kontroluju, jak je na tom. Pokud ztratí moc krve, nic dobrýho nás nečeká. "Seš zranená. Kašly na toho chlapa. Musíme najít někoho, kdo tě ošetří. Na veřejný místo nevlezem...znáš nějakýho felčara vodsať? Bude nejspíš zviklej na děrovaný lidi." ....

Geidan Stål - 28. března 2011 23:16

Nahlas zafuním. Výborně, takže do kasáren se vrátit nemůžeme. Počkat - Jack se nemůže vrátit, já ano. Sice nevím, jak to udělá, ale když si ho všimli, bude se s tou svou pazourou muset na chvíli vytratit. Problém je v tom, že... Moment, je to problém? Vím, že Jack přehání. Rád. Je to chlap. "Jak víš, že je v tom zapletený velení? Co říkali? Jména?" Vezmu si od něj konečně kabát, naštěstí tmavý. Tam krev nebude tolik vidět. "Umí ta tvoje pazoura ohýnek? Nebo je pořádně horká?" Trochu při těch slovech zblednu. Vypalování nesnáším ze všeho nejvíc. Ale jedině tak pořádně zastavím krvácení lalůčku. Takový měkký tkáně nadělaj největší bordel, ačkoli jsou to nejmenší zranění.

Vypravěč - 30. března 2011 23:01

Kasíno Socha se na tebe usměje, přitáhne si plášť více k tělu a schoulí se do něj. Zamrkáš překvapením, ne, jen se ti to muselo zdát. Socha stojí stále tam jak předtím, ve stejné póze. Kdy jsi vlastně naposled spala? Když tě vyruší muž, souhlasíš a jdeš si s ním sednout ke stolu. Popíjíš koktejl a posedáváš vedle něj, hraje jednu ze složitých karetních her. Občas něco prohodíte, ale spíše jen zdvořilostní konverzaci. Chvílemi se pokouší tě osahávat, ale ne nějak moc dotěrně, takže se to dá vydržet. Mezitím zjistíš, kudy sem přicházejí další zákazníci, za celou dobu nikdo neodešel, nebo sis toho nevšimla. Teď odešla jedna dvojice, postarší oplešatělý hráč a jeho společnice, oba se smíchem a v dobré náladě, ale vyrazili pryč jiným vchodem. Nemyslíš, že by chtěli vyrazit někam ven, spíše tím směrem tušíš schodiště a nějaké poklidnější, intimnější místnosti. Ze zamyšlení tě vytrhne skupina mužů, která vejde dovnitř. Nevypadají jako hráči či zákazníci. Spíše někoho hledají. Začínáš si najednou připadat hrozně nápadná.

Psyche Bankol - 01. dubna 2011 10:39

Kasíno Nejspíš jsem byla hodně unavená, nevyspalá a navíc tolik stresu taky nepomáhá. Nejspíš proto jsem viděla to co jsem viděla. Pokud to tedy není živá ženská natřena jako socha... ale... to se mi nechtělo moc zkoumat. Muž kterému jsem šla dělat společnost byl poměrně slušný, samozřejmě osahával, ale tak nějak přiměřeně a to se dalo vydržet. Všimnu si dvou dveří. Tedy jedny vedou někam nejspíš na pokoje a další je... východ. Doufám. Přišli tudy pár lidí, ale nikdo tamtudy neodcházel. Takže nejspíš budu muset vypadnout těmi dveřmi. Jen jak to udělat co nejvíc nenápadně? Jak se objevili muži, hrklo ve mě a jen tak tak jsem se udržela abych se nedala na útěk. Ne... nemůžu utíkat. Když se teď zvednu hned si mě všimnou. Ne... největší šanci mám, když zůstanu sedět a dál hrát společnici. Ale byla ve mě malinká dušička, vnitřně jsem se úplně třásla jak jsem se bála aby na mě nepřišli. Tohle by mě mohlo stát život. Nakloním se k muži, rukou se opřu o jeho rameno tak abych se ňadrem přitiskla k jeho paži a dělala jsem, jako, že mě zajímá jak hraje. Ale koutkem oka jsem stále sledovala ty muže.

Vypravěč - 01. dubna 2011 20:11

Stoky Hned když vlezeš do stok, dojde ti, na co jsi zapomněl. Ty holínky. Ochozy podél jsou kluzké, špinavé a občas rozpadlé tak, že stejně musíš prolézt špinavou vodou. Přebrodíš, co musíš, a jdeš podle plánku dál a dál. Nakonec vylezeš za zdí, na dvorku, který byl možná kdysi travnatým, teď už je tu jen špinavá hlína. Kolem poklopu umístěného za keřem prošel hlídač. Starý poďobaný chlapík s flintou. Nevšiml si tě a tak zůstaneš sám ve stínech. Naproti jsou podle plánku dveře. Staré, bytelné kovové dveře, se zamřížovanou špehýrkou.

Derek McDonald - 02. dubna 2011 11:18

V keři u kanálu Zatím mi štěstí přálo. Dostal jsem se na místo, kam jsem chtěl, první strážný si mě nevšiml. Takže přes všechny nedostatky o kterých jsem neměl ani potuchy, jako jak eliminovat strážného, aniž bych užil střelné zbraně a přivolal celé okolí, či jak se plížit okolím, když mi natolik čvachtá v botách, že to je slyšel na několik kroků, či jak se pečlivě uschovat, když smrdím jako sama žumpa. Prostě vyhlídky až tak růžové nebyly a pomalu mi to začalo docházet. Zahleděl jsem se na masivní dveře před sebou. Kdyby tu byl Max, jistě by již byly otevřené, bohužel nevěřím, že to zvládnu sám. „Sezame, otevři se“, zde zřejmě stačit nebude.Já hlupák. Na sucho jsem polkl a když se strážný ztratil z dohledu, přeběhl jsem ke dveřím a opatrně zkusil, zda by šly otevřít. Stačilo by jen na malou škvírku, pak bych poslechl, jestli je uvnitř klid a zmizel tam.

Jack Kalume - 02. dubna 2011 13:09

(Geidan) Dost dlouho přemýšlím, jestli jí to mám přiznat. Neodborný ošetření může skončit jakkoliv. A druhý MPčko se mi stavět fakt nechce. Je to mašina na míru. "Pár míst mám od páry rozžhavený do běla. Ale sou izolovaný. Budu potřebovat jednoduchý nářadí. Nebo trochu klidu. Někam zalezem a pomůžu ti." Při nejhorším si vytrhnu nějaký součástky, oželím chod MPčka jen abych jí pomohl. Vypustím vodu, skratuju pár obvodů nebo zničím mechaniku jen aby byla ok. Kabát co jsem přinesl jí přehodím přez ramena. "Zahlídl sem, jak si civil v pohodě kráčí po našem nádvoří, domlouvá se s ostatníma vojákama a dal jim rozkaz aby po mě začli pálit. Teda, doufám, že to byl civil. V rychlosti sem se moh zmílit, znáš mě. Ale podruhý to ryskovat nechcu." Pak mě napadne jedna otázka. Pomáhám Geidan jít uličkou, někam do klidu a ústraní, tak aby to vypadalo co nejvíce přirozeně. Šelmy číhají na oslabenou kořist. "Má armáda nějaký utajený složky? Vyšetřovací ambasádu, prostě nevojenský paznechty, co se zajímají o zvláštní případy? Třeba je zmizení našeho majora něčím vyjmečný." ....

Vypravěč - 05. dubna 2011 10:29

Shrnutí Psyche V baru se Psyche seznámila s Bernardem, který ji varoval, že ji „oni“ sledují. Dozví se, že mezi jejími pronásledovateli je i nechvalně proslulý lovec odměn Zirkan Ali a že ji hledají kvůli něčeho, co jí zmizelý John Trill nejspíše poslal poštou. Následný útěk skončí jejich rozdělením. Psyche se dostane do redakce, najde co pronásledovatelé hledali, a lstí se jich zbaví. Šperk, který našla v dopise, je stejně tajemný, jako vše, co John napsal. V dopise také zmíní hernu na Říční ulici, kde předmět koupil. Vlastně nejdůležitější pasáž je: „Pokud můžeš, zjisti něco v knihovně. Nebo zajdi do doků, na Říční 115, je tam pokiirové doupě, koupil jsem to od jednoho z hráčů, když jsem ještě nevěděl, že by to mohlo mít souvislost. Nějaký Roland Dick.“ Poté se znovu setká s Bernardem a má možnost si s ním promluvit v klidu sestřina obchodu. Tam se od něj Psyche dozví spousty zajímavých informací, až jí jde z toho hlava kolem. Jen jestli je to všechno také pravda. Gilbert Bates, nejznámější a nejbohatší vynálezce Arkána, je nejspíše mužem stojícím za zmizením všech lidí. Zirkan Ali, který je vůdcem jejích pronásledovatelů, je Bernardův bratr. A z rodiny je jak na potvoru zrovna ten, který ctí rodinné tradice. Kdyby to nebyly tradice temných elfů, bylo by to i pěkné. Bernard pracuje pro královnu a patří k tajné službě, stejně jako k ní patřila zmizelá Lady Amalir. Bernardův plán, jak vás oba propašovat do herny, nevyjde tak docela. Psyche se ocitne uvnitř v roli prostitutky a navíc sama. Bohužel, drobné detaily a chyby v hereckém výkonu ji nakonec prozradí a na poslední chvíli nemá jinou možnost, než útěk. Prozatím se v převleku společnice skrývá v kasínu. Shrnutí – Geidan a Jack Generál Wilhelm dal Geidan za úkol najít věčného flákače Bergströma. Dle jeho slov se zmetek zase někde zapomněl. Jacka tak nějak dostala k ruce, jako podporu. Rychlé vyptání v jeho četě vás nasměrovalo do bordelu, kde by se mohl nejspíše major nacházet. „U Nevinné ratolesti“ však není, a podrobnější prohlídka přinesla pouze komplikace. U Ariel Geidan objeví pouze starostu, kterému nedopatřením vrazí loket do břicha. A pan starosta se nechává slyšet, že tohle si Geidan vypije do posledního trpkého doušku. A sprostými slovy nešetří. Jack se mezitím dozví, že Bergström pospíchal do doků a pak nejspíše do kasáren, ale tam už nedorazil. Stopa tedy končí v docích a tam začíná vaše téměř beznadějné pátrání. Náhodou však zahlédnete Bergströmovu medaili, jak se ji snaží nějaký žebrák prodat. Že z obchodu už nic neměl, naopak plave stokou nohama napřed, netřeba dodávat. Medaili žebrák sebral někde u pana Rolanda, jak jej několikrát nazve, trocha diplomacie prozradí, že Roland vlastní hernu „Pekelné doupě“ na Říční ulici a nejspíše i nějaké skladiště, kam se žebrák dostal a medaili ukradl. V marném boji o život vás na místo dovedl. Jack zamíří zpět do kasáren, aby tam nechal koně a naopak donesl něco nenápadného oblečení a nějaké zbraně. Najde svou dílnu převrácenou vzhůru nohama a dva civily, kteří si vykládají dost povýšeně s generálem. Nevedou zrovna příjemné řeči a Jack má nutkavý pocit, že se to týká jeho. Mezitím Geidan potká u stok Dereka s Maxem. Ani návrat Jacka nezabrání krveprolití a dnes večer už je další mrtvola zralá na kanál. Nepříčetný Derek pokračuje stokami sám, Geidan tiše krvácí. Shrnutí – Derek Derek se vydal zjistit, jestli by se v bytě jeho zmizelého kamaráda, novináře Trilla, nedalo něco najít. Nebyl však jediný a ti dva zabijáci, co se tam z ničeho nic zjevili, se ho pokusili oddělat jako nepohodlného svědka. Útěk skončil setkáním s Maxem a eliminací povedeného vrahounského dua. Alespoň prozatím, i když jeden frajer už to nerozdejchá. O něco později dojde i na gentlemanskou domluvu o jednom gentlemanovi a velké hromadě peněz, kdy se Max stane Derekovým osobním ochráncem, dokud někdo nenabídne víc, či dokud je kulka nerozdělí. Následná prohlídka Trillova bytu dříve, než si zabiják, kterému se podařilo uniknout, zavolá posily, odhalila jediný nález. Starý stavební plán skladiště na Říční ulici s poznámkami, jak se dostat dovnitř. A jediné slovo připsané u bočního vchodu, „Heliopolis“. Setkání s Geidan nezačne zrovna dobře a taky dobře neskončí. I přes nezlomnou optimistickou snahu Jacka situaci uklidnit skončí střet postřeleným majorem a mrtvým Maxem, takže se Derek rozhodne na nic nečekat a raději z místa vypadnout za původním cílem – ať je to co je to, skrývá se to uvnitř skladiště. A Derek zná cestu.

Vypravěč - 07. dubna 2011 16:24

Kasíno Nevšimli si tě. Tvůj převlek sice není ani zdaleka dokonalý, ale paruka byl výborný nápad a tahle role se ti hraje také lépe. Více se přitiskneš k muži a po očku sleduješ místní „ochranku“. Rozhlédnout se, projdou mezi sloupovím aby pokryli celou místnost, nahlédnou do přilehlého salónku a rozdělí se. dva se vrátí, odkud jsi přišla, a dva se vydají směrem, kde tušíš východ. Když odejdou, trochu se uklidníš. To už si ale i hráč povšimne, jak se k němu tiskneš. Sice prohrál, ale to mu náladu nezkazilo. Šibalsky se na tebe usměje: „Že bychom se šli podívat i na jiná místa a možnosti, které tento dům nabízí?“ Za větou kývne směrem ke schodišti.

Vypravěč - 07. dubna 2011 16:27
	Za skladištní zdí Vzal jsi za kliku a pokusil se otevřít. Dveře jsou zamčené a ještě k tomu klika vydává nepříjemný vrzavý zvuk. Už už jsi chtěl zase utéct do úkrytu, když se za dveřmi ozvalo několik šouravých kroků, odsunula se špehýrka a zevnitř tě probodávají dvě černé oči. „Heslo,“ zaduní znuděný hlas, který musí patřit někomu, kdo chlastá. Hodně a často.

Psyche Bankol - 07. dubna 2011 21:05

Kasíno Ulevilo se mi, ale jen trochu. Nemohla jsem usnout na vavřínech, možnost odhalení byla pořád dost vysoká. Ale pro tuhle chvíli jsem byla v bezpečí, ale musela jsem zmizet co nejdřív. Je jen otázkou času, kdy je napadne zkontrolovat společnice. Ale samozřejmě všechno má i své špatné stránky, tisknutí k muži si vyžádalo daň. Všiml si toho a vyložil si to nejspíš tak, že bych si s ním ráda užila nějaké to techtle mechtle. V duchu zaúpím, ale místo toho se na něj pousměji... jako kdybych měla na vybranou. „Hmmm...“ Pronesu záměrně zamyšleně a podívám se ke schodišti. Tam se mi nechtělo, znamenalo to být znovu uvězněná v patře. „Proč ne?“ zavrním na něj. „Půjdeme?“ usměji se na něj. Neměla jsem na vybranou, kdybych se z toho nějak snažila vymluvit, bylo by to podezřelé. Budu to prostě muset nějak vyřešit až v soukromí.

Geidan Stål - 08. dubna 2011 11:15

"Pochybuju. Leda by u něj bylo výjimečný, že zas chlastal někde a s někým, s kým neměl, honil si ego, porval se a podobně. Vlastně ani nevím, jak dostal metál. Rozhodně neměl předpoklady figurovat v něčem takovým jako s tvou rukou - ne vědomě. Hleděl si jen toho, jak se někde ulejt, ne spřádat plány. A kdyby v tom jel on a ukradl to on, tak to udělá líp. Třeba bez toho bordelu okolo. Tohle museli být nasraní amatéři. Anebo lidi, kteří si jsou naprosto jistí sami sebou a honí si péro nad tím, když někde něco rozflákaj a podobně." Já si nemám co honit, sice občas ráda rozbiju nějakou hubu, ale na druhou stranu pokud bych něco hledala, budu to dělat tak, aby na to ten dotyčnej přišel až hodně pozdě. Až budu za humnama. "Kdo všechno věděl, kde ty plány máš? A že je vůbec máš, že je to tvůj výrobek. Že se ptám... ty s tou svou držkou bys vykecal i to, co nevíš." Takže podezření padá na všechny mechaniky ve městě, kteří si z toho chtějí udělat kšeft. Kdyby to bylo jen v režii armády, vypadalo by to jinak. Borci by tam nakráčeli a bylo by jim jedno, jestli tam Jack je, nebo ne. A chtěli by po něm, aby jim to začal sestrojovat ve velkým, jinak mu ufiknou i druhou ruku.

Derek McDonald - 11. dubna 2011 15:55

Kdesi ve skladišti Zamknuté dveře mi radost vůbec neudělaly, ani ne tak kvůli tomu, že jsem se nedostal dovnitř, jako spíš kvůli tomu, že jsem zůstal venku, kde chodí stráže. A aby ani toho nebylo málo, tak jsem vzbudil někoho uvnitř. Na výzvu zprvu neodpovídám, než si vzpomenu na existenci jistého slova, které bylo na plánku skladiště. Jen si uvědomit, které to bylo. Nějaké historické město, ale které. „Heliopolis.“ Pronesu potichu v odpověď. Zda to je správné heslo, jsem vskutku nevěděl a tak jsem byl připraven okamžitě vzít nohy na ramena a nejspíše skončit v rukou nějakého strážného..

Vypravěč - 18. dubna 2011 00:07

Kasíno „Sice jsem začal vyhrávat, ale myslím, že vybraná společnost je pro mě větším vítězstvím.“ Vstali jste a odcházíte směrem ke schodišti. Zamíříte nahoru, kde minete jednoho ze strážných. Díval se přímo na tebe, ale nedošlo mu to. Tvůj převlek je opravdu dokonalý. Vejdete do jednoho z pokojů, patrně připravených na pobavení hostů intimnějšího charakteru. Je tu pohovka, ztlumená lampa, na stole dvě skleničky a nějaká lahev s alkoholem. Okno, třeba to pod ním nebude vypadat tak beznadějně, jako v pracovně. Přemýšlíš, jak co nejsnadněji uniknout a také jestli bys neměla využít toho, že tvůj převlek zatím nebyl odhalen, třeba by se ti povedlo na drzo odejít hlavním vchodem? V tu chvíli se ruce muže stojícího za tebou ocitnou na tvých ramenou. Zatím. Tušíš, že další dotyky mají přijít vzápětí. Zapadnou za vámi dveře. Jestli chceš něco vyřešit v soukromí, máš nyní jedinečnou možnost.

Psyche Bankol - 18. dubna 2011 10:06

Soukromé pokoje Když jsme míjeli jednoho ze strážných, který se na mě díval ztuhla mi napětím šíje, ale nijak se nad námi nepozastavil. Díky bohům za tento převlek a natvrdlost lidí. Problém byl však v tom, jak se odsud dostat. Rozhlédla jsem se po místnosti, bylo jasné k čemu tato místnost slouží. Pohlédnu k oknu, jediná možnost byla vyskočit z okna. Muž mi položil ruce na ramena, choval se poměrně slušně, nijak se na mě nevrhal a nezačal hned osahávat i když jsem věděla, že to přijde. Zdálo se, že tento muž je poměrně slušný. Musela jsem horlivě přemýšlet, jestli něco nevymyslím, tak budu muset s tímhle mužem spát. Zakryji rukou jeho, ale co udělat? Omráčit ho? Ale jestli mě někdo uvidí odsud odcházet samotnou bude jim to divné. Ale co udělat? Co?! Pak mě něco napadne, jenže... i tohle bylo dost riskantní. Toho muže neznám, sice se mi zdál, že je to docela slušný člověk, ale to také může být jen přetvářka. No... přetáhnout ho po hlavě budu moci pořád, když to nevyjde. Otočím se k němu, vezmu ho za ruce, které mu přitáhnu k sobě a naléhavě se na něj zadívám. „Prosím! Pane vyslechněte mě!“ požádám ho náhle, tiše. Znepokojeně pohlédnu ke dveřím, jako kdybych se bála, že by někdo mohl odposlouchávat. Což menší obava tu byla. Že by ten strážný pojal podezření a poslouchal, aby se ujistil. Třeba. Znovu na něj pohlédnu. „Jevíte se mi jako dobrý muž. Prosím... musíte mi pomoci.“ Zadívám se mu těsně nad oči, tak aby to vypadalo, že mu hledím do očí. „Pomozte mi odsud utéci. Prosím. Jsem tu držena proti své vůli. Jste má jediná šance, jak se z tohohle hrozného místa dostat pryč.“ Svěsím koutky úst, jako kdybych se bránila slzám. „Prosím, moc vás prosím. Vyslechnete mě? Pomůžete mi?“ stále jsem držela jeho ruce a přitáhla jsem si je k sobě k srdci, jako že to myslím upřímně. A také ano, jeho pomoc by se hodila.

Vypravěč - 18. dubna 2011 19:11

Skladiště Dveře se otevřou, vykoukne chlápek, který na místo opravdu zapadá. Zamaštěné zbytky vlasů na plešatící hlavě, křivé zuby, z úst mu páchne kořala a levné cigára. Levé oko má nateklé, nejspíše z nějaké nedávné rvačky. Může mu být kolem čtyřiceti, ale funkční bude tak na šedesát. Zachrchle a odplivne si, nebezpečně blízko tvých bot. I když, na těch už není moc co zkazit. Rozhlédne se, jako by čekal potíže. Pak tě bez varování chytí za ruku a vtáhne tě dovnitř. V první chvíli máš chuť si ruku useknout, nebo aspoň vymáchat v louhu. Kvůli desinfekci. Naštěstí tě hned pustí, odstoupí od tebe a prohlédne si tvou tvář ve světle petrolejové lampy nedbale připevněné k dřevěnému trámu špagátem. „Sem tě tu ještě neviděl,“ okomentuje tvůj zjev a tebe polije studený pot. „Tak jaký zboží to bude, mladej, nemám na to celej den!“

Derek McDonald - 24. dubna 2011 15:49
	Ve skladišti „Nejde o to, co chci já, ale co mi můžeš nabídnout? Hledám kvalitu a cena není až tak důležité hledisko.“ Co by tu mohli prodávat jsem snad jen tušil, ale jistotu jsem zdaleka neměl, ale už jen vzhled tohoto pajzlu nevypadal na něco vhodného pro městskou smetánku, spíše pro pravý opak. Zalitoval jsem, že sebou přeci jen nemám Maxe, ten by sem určitě zapadl mnohem lépe.

Vypravěč - 26. dubna 2011 21:25

Skladiště Tohle asi nebyla otázka, kterou chlapík čekal. Z jeho výrazu čteš, že ti, co sem chodí a kterým otevře, ví naprosto přesně, po čem jdou. Jednání s lidmi na akademické půdě a v knihovně tě naučily docela dost číst v cizích tvářích, zvláště pokud jde o podezřelé emoce. „No, vždyť víš, obvyklý zboží,“ olízne si muž masité rty. „Ale koření je dneska dobrý, kvalitka, to bych doporučil.“ Nemůžeš si nepovšimnout, že levá ruka sjela muži k pasu, kde má zavěšený obušek. Nyní lituješ Maxovy absence stále víc.

Vypravěč - 27. dubna 2011 22:04

Soukromé pokoje Je vidět, že jsi muže zaskočila, ale s reakcí si dává na čas. V první řadě jsi mu přece jen zkazila večer, určitě se těšil, že když alespoň nevyhrál, že by si mohl užít s pěknou dívkou. Tenhle malý sen se mu rozplynul během několika málo slov a vět, které jsi pronesla. Nakonec si povzdychne. Už už očekáváš, že řekne něco, co veškeré tvé plány zhatí. O to více tě odpověď překvapí. „Dobře. Jak to chceš provést?“ Na chvíli se zamyslí a pak nervózně vytáhne cigaretu. Chvíli bojuje se sirkami, než si konečně zapálí. Nabídne ti. „Jsem tu jen host a nechci se dostat do potíží. Ti lidé, kterým to tu patří, si servítky neberou. Nechci ráno plavat v kanále.“

Psyche Bankol - 28. dubna 2011 13:53

Soukromé pokoje Když mi nabídne cigaretu, zavrtím hlavou, že nechci. Překvapilo mě, že se rozhodl mi pomoci, nevypadal jako zlý člověk to ne... ale ani jako hrdina. „Moc ti děkuji. Ani nevíš jak si tvé ochoty vážním a... a přísahám, že se ti za to nějak odvděčím.“ Slíbím mu a usměji se na něj s nově nabytou nadějí. Ale měl pravdu, ani já nechtěla aby skončil bradou vzhůru. Nadechnu se. „Nech mě chvíli přemýšlet.“ Řekla jsem a zamyšleně nakrčila čelo. „Potřebuji se nějak dostat ven z budovy. To jak to udělat aby jsi v tom byl nevinně není zase takový problém. Stačí, když budeme předstírat, že jsem tě nečekaně omráčila a utekla. A jsi z toho venku.“ Řekla jsem mu. „Největší problém je však v tom jak se dostat ven aniž by to vzbudilo pozornost a mít nějaký uvěřitelný důvod, proč jdeme ven.“ S povzdychnutím se posadím na postel. Na oko popotáhnu, předkloním se a složím tvář do dlaní. „Ne je to marný. Nikdy se odtud nedostanu.“ Řeknu plačtivě. Nesměla jsem vypadnout z role, kdyby zjistil, že jsem tady ve skutečnosti špiclovala už by asi tak ochotný mi pomoci nebyl. Zůstanu sedět jen chvíli, pak ale vyskočím a přejdu k oknu z kterého vyhlédnu. Možná, že s jeho pomocí by se mi podařilo dostat se z okna až na zem. Otevřela jsem okno a vyhlédla z něj ven abych si se ujistila, že tu nějaká možnost není.

Vypravěč - 07. května 2011 02:53

Soukromé pokoje Nejdřív mávne velkoryse rukou, jako že to nic není, i když musí mít nahnáno, chlapík se trochu roztřásl. „Hou hou hou, děvče, přitáhni opratě. Žádný omračování. To funguje jen v dobrodružných knížkách. Vezmeš mě přes hlavu a už se neproberu.“ Zamyslí se po dobu, co vyhlížíš z okna. Tohle je pro změnu na špatné straně budovy, sice by to šlo slézt nebo sešplhat, ale dva chlápky, co tady hlídají a pokuřují levné cigára, sice nevidíš, ale slyšíš, jak se baví, a v neposlední řadě i cítíš. „Už to mám,“ prohlásí tvůj „zachránce“. „Je tady chodba ven. nejspíše tajná, či já vím, ani nevím, kde končí, ale jednou jsem náhodou viděl star..., eh, jednoho vlivného muže, jak odtud utíká. To by šlo, měli bychom se tam dostat bez potíží a neměl by tam nikdo hlídat. Kdyby o ní věděl každý bezmozek, nebyla by tajná, že.“ Jeho nadšení trochu ochladne: „Jen nevím, jestli na konci není třeba mříž, od které budeš potřebovat klíč. Nebo, jestli ji nezrušili.“

Psyche Bankol - 15. května 2011 20:59

Soukromé pokoje Když zjistím, že pod námi jsou hlídači, zase jsem tiše okno zavřela. Podívám se na svého pochybujícího zachránce. „Nemyslela jsem doopravdy tě praštit.“ Namítnu a otočím se čelem k němu. Jeho přeřeknutí mě zaujme. Star.... koho to chtěl říct? Ne, ne! Nemysli na to! Teď máš jiné starosti. Takže tajný východ? „Mříž? No nevím... to by pak nebyla nic moc úniková cesta. Mříž by tam docela překážela. Ale i kdyby tam byla...“ začnu se rozhlížet. Pak přejdu k lampě a seberu stínítko a vytrhnu z něj po menším zápase jeden z drátů co tvořili kostru. „Tak použijeme tohle, abychom vypáčili zámek. Snad nebude moc složitý.“ Povzdychnu si. Stisknu rty. Nemám na vybranou. Budu muset tuhle cestu risknout. Obrátím se a vrátím se k muži a obejmu ho. „Moc ti děkuji, že mi pomáháš.“ Řeknu a pustím ho. „Ale nejlepší bude když mi jen popíšeš jak se tam dostanu a ty se vrátíš dolů. Kdyby se někdo ptal, tak že se ještě upravuji. A já zmizím. Nechci aby jsi za svou dobrou vůli platil.“ Pousměji se na něj.

Derek McDonald - 16. května 2011 19:59

Skladiště Tělo muže na mne mluvilo více, než jeho slova, sledoval jsem jeho pohyby, ale snažil jsem se chovat nenuceně jako Max. Sice jsem v kapse pevně třímal jeden z Maxových kousků, ale použít ho jsem měl fakt strach a to ani ne tak kvůli svým střeleckým schopnostem, jako spíš kvůli hluku. „No jsem dneska nějaký nerozhodný, byl to pro mne sakra perný den a co pak noc...“ Nedořeknu, nechci prozradit více než by bylo vhodné, prostě jen pár slov během obchodu. „Ale pokud mi doporučuješ koření, starý brachu, tak tvému úsudku budu věřit.“ Sice nevím přesně co kupuji, ale jistá představa mi přišla na mysl, jen jsem nevěděl cenu, tak jsem z peněženky vytáhl tu největší bankovku, co jsem měl a položil jí na stůl před chlápka, doufaje, že mi vrátí. Pro jistotu jsem sledoval jeho reakce dále, aby mi naznačily, pokud by tato bankovka nestačila. „A jak jde život? Slyšel jsem, že tu poslední dobou policie dělá po okolí šťáry.“ Rozpomenu si na noční neplánované, ale naštěstí nevyzrazené střetnutí s jednotkou četníků. „Prý po někom pasou, ale nikdo mi nechce nic říci a samozřejmě bych se osobně nerad nějakého takového střetnutí zúčastnil.“ Zkusím navést trošku rozhovor. Třeba mne jen letmým náznakem navede na cestu, po které postupoval Trill.

Vypravěč - 20. května 2011 13:53

Útěk Na tvůj plán už tvůj zachránce nevěděl jak odpovědět, prostě přikývl a udělal to přesně podle tvých instrukcí. Snad jen přece jen vypadal trochu zklamaný, že jeho chvilka plná vášní s pohlednou dívkou se rozplynula a proměnila v nepříjemný risk. Najít tajný východ bylo snadné, byl přesně tam, jak muž popsal. V přízemí, za sloupovím, za jedním z obrazů vypadajících tak staře a křehce, že by na ně nikdo jinak vůbec nesahal. Nízká chodba za ním sice nebyla osvětlená, ale protože nebylo kam odbočit, prošla jsi jí, i když vystrašená, bez větších potíží. Chodba opravdu končila mříží, ale z této strany šla snadno otevřít. Skončila jsi v místnosti, která vypadá jako skladiště. Plno beden, harampádí, nepříjemných pachů a slabé světlo odněkud od schodů. Slyšíš hlasy, jak se dva lidé baví. „Ale koření je dneska dobrý, kvalitka, to bych doporučil,“ promluví starší skřípavý hlas. Chvíli je ticho. „No jsem dneska nějaký nerozhodný,“ uslyšíš začátek odpovědi a rozhodneš se přijít blíže ke schodišti. I více světla je tady příjemné. Znovu se zaposloucháš...

Vypravěč - 20. května 2011 14:05

Skladiště – Derek z vlastních zkušeností, Psyche z doslechu Chlapík shrábl bankovku a otočil se k velké truhle v koutě. Otevřel ji, shrbil se nad ni a začal se v ní přehrabovat. Chvíli tam s něčím štrachá a ty, nevida přes jeho ramena, nervózně postáváš a čekáš. „Je to tak,“ přitaká huhlavě, „samá šťára. Práskači a fízlové, kam se podíváš. Kazí to obchod. Nedá se na nikoho spolehnout, prostě špína!“ Pak zakončí hledání spokojeným „ahá“ a mávne na tebe rukou, ať mu s tím pomůžeš. Bezděky uděláš krok blíž, chlapík vyskočí nečekanou rychlostí s obuškem v ruce a majzne tě ním přes hlavu. Zatmí se ti před očima a zahučíš na zem. Rána do hlavy spolehlivě omráčí jen v dobrodružných knížkách. Reálně ležíš na zemi, při plném vědomí a je ti jasné, že tahle věc neskutečně, ale opravdu ošklivě a příšerně – bolí. Hlavně zlomený nos. „Hajzle,“ zachrchlá a odplivne si, tentokrát přímo na tebe. „Fízle zasraná. Poplaveš kanálem, zmetku, ale netěš se. Nejdřív ti to trochu vyjasním, vylepším ti ciferník tak, že bys byl radši, kdyby tě máti neporodila!“ S tím přikročí blíž a zlověstně zakoulí očima.

Psyche Bankol - 20. května 2011 16:07

Nějaké sklepení – odposlech Dostala jsem se až do nějakého sklepení. Výborně... doufám, že ne další místo odkud se budu muset složitě dostávat. Ale po pravdě se mi dost ulevilo, že jsem se vzdálil od toho doupěte i když možnost objevení byla pořád možná. Přiblížila jsem se ke světlu, které pronikalo dovnitř. Zaposlouchala jsem se, skoro to znalo jako kdyby tam obchodovali s tabákem. Že by obchod s kuřivem? Trhnu sebou když uslyším ránu a pak dopad něčeho těžkého na zem, snadno si domyslím co to na zem dopadlo. Tak to vypadá, že to nebude jen tak ledajaký obchod. Zamračím se když slyším jednoho z nich jak tomu druhému říká fízl. Policista? Tady? Tajnej? Posunu se pomalu vedle schodiště co nejhlouběji do stínu, ještě že jsem celá v černém, to mi docela pomůže. Jenže co mám dělat? Ten chlápek tam nejspíš morduje policistu, nejspíš má zbraň. Sakra... co mám dělat? Nakonec začnu opatrně prohledávat harampádí jestli nenajdu něco co by se hodilo na zbraň. S tím bych pak snad už něco mohla udělat. Dávám pozor abych nic neshodila. Nakonec jsem sevřela v ruce železná svícen. Buďto na něm už bujela rez nebo býval kdysi pokrytý mědí. To bylo jedno, těžký byl docela dost. Zamyšleně stisknu rty a vrátím se tiše ke schodům a znovu se schovám do temného kouta vedle nich. Tak a co teď paní chytrá? Taky bych klidně mohla počkat až si to nahoře vyřeší, jenže by to skončilo nejspíš něčí smrtí. A já bych mohla mít výčitky. A nemáš náhodou dost problémů sama? Proč se pleteš do něčeho po čem ti nic není? Napovídal mi rozum. Ale svědomí mi zase říkalo, že bych mohla zabránit smrti. Mám chuť nevrle zavrčet, proč je jen moje svědomí silnější než rozum? Jednou mě to zabije. Natáhnu nohu před sebe a pořádně kopnu do jedné bedny, která s rachotem spadne na zem. Znovu se stáhnu do stínu, přimáčknu se do rohu a připravím svícen. Taky mě napadlo, že bych mu mohla podtrhnout nohy až se objeví na schodech.

Derek McDonald - 21. května 2011 08:07

Skladiště Mačkám spoušť, ani se nesnažím vytahovat zbraň z kapsy, natož mířit, prostě tak nějak od boku, jak to dělali pistolníci, mačkám a mačkám. Na to abych uvažoval, co pak bude teď kašlu, jsem v šoku jako zvěř lapená v pasti a kopu tedy taky kolem sebe ve snaze zachránit si teď život. Cítím, jak mi krev hrne z hlavy a taky rána z předešlé noci se při pádu neopomenula znovu otevřít. Co já tu dělám, sakra, co tu dělám? Nepřestávám střílet, dokud toho zdrogovaného cvoka neeliminuji, což bude doufám dříve než mi dojdou náboje, ale abych snad výstřely počítal, to teď nehrozí. Nezmůžu se na víc než na to, abych se soustředil na mačkání kohoutku. „Maxi, kde jsi?“

Vypravěč - 21. května 2011 22:04

Skladiště Padající bedna sebou vezme ještě jednu a randál, který bortící vetešnictví vydá, musel být slyšet v celé budově, ne-li venku. Psyche se znovu přikrčí ve stínu a její zpocené prsty obejmou základnu svícnu. Dobře mířená rána, dostatečně nečekaná, dokáže vyřešit spousty problémů. Nezbývá než čekat, jestli se tvůj záměr nemine účinkem. ... Muž se otočí za rámusem, právě ve chvíli, kdy oslepen bolestí Derek nahmatá spoušť revolveru. Od pasu „zamíříš“ a vyjde šest výstřelů. Když ti zbraň přestane tepat v dlani, ty ucítíš spáleninu na stehně od střelného prachu a revolver už říká jen „cvak, cvak, cvak“. Další rána nepřijde, otevřeš oči a zahledíš se na překupníka. Leží zkroucený v koutě, v kaluži vlastní krve. Mrtvý není, ale nemá k tomu daleko. Z úst mu jde krev ve velkých bublinách, oči kalní a ruce se zatínají v poslední křeči. Řvát na poplach sice už nezvládne, ale ozvěna šesti výstřelů dává tušit, že to nebude potřeba.

Psyche Bankol - 23. května 2011 19:18

Skladiště Byla jsem připravená, ale zdá se, že to nakonec nebylo potřeba. Ani ještě nedozněl rachot v mých uších, když se ozvaly výstřely. Zanadávala jsem. Spolu s těmi bednami a střelbou jsme jistě přitáhli pozornost všech v okolí. Střelba utichne, zvoní mi v uších, ale za chvíli to odezní. Mohla jsem vyjít? Mohl by zastřelit i mě jestli má nervy na pochodu. Jenže každá sekunda navíc tady je celkem riziko. Ale kdo koho zastřelil? Kousnu se do rtu, přešlápnu z nohy na druhou. „Sakra...“ vzhlédnu ke dveřím. „Halo? Je tam někdo živí?“ zavolám, ale z temného koutu se nehnu a pevněji sevřu svícen.

Derek McDonald - 30. května 2011 20:37

Skladiště Sedím na zadku, zírám nepřítomně na skoro mrtvolu a kohoutek si stále v klidu na prázdno cvaká. Byla by to úžasná scéna v tragikomickém příběhu, kterých jsme také pár v knihovně měli, jen kdyby to nebyla realita a já nebyl ústřední postavou. Trvalo to v mých očích celou věčnost, než se něco vrátilo od muže zpět do mého těla a uvolnilo tak blok v uvažování. Kohoutek ztichl a na oplátku se ozvala pálivá bolest na stehně, což na jednu stranu nebylo vůbec dobré, protože to pálilo jako když si sáhnete na rozpálenou žehličku, na druhou stranu tato bolest značně převyšovala bolest ze staré nyní čerstvě otevřené rány. Rychle jsem se rozhlédl kolem, kupodivu tu ten strážce, který mě málem načapal předtím, ještě nebyl. Zkusil jsem tedy rychle vstát, což se mi podařilo, po posledních zkušenostech jsem začínal brát bolest jako něco naprosto normálního, však jsem si ani nepamatoval, kdy mne naposledy nic nebolelo. Včera ráno. Chtěl jsem se vydat kolem umírajícího muže, kterému jsem věnoval jen letmý pohled, do míst, kde se prve hrabal, když tu se ozval nějaký hlas. Vytáhl jsem zbraň z kapsy a zamával s ní kolem sebe, jak jsem se spěšně rozhlížel. Nikde nikdo. „No a ještě mám halucinace.“ Pronesu nahlas k ležícímu muži, s dostatečně jasnou výtkou v hlasu. „To kvůli té ráně do hlavy.“ Volná ruka ohmatala pomalu se rýsující bouli a nohy učinil krok směrem za muže. To že by bylo mnohem lepší zdrhnout, dokud se dá, bylo v tuto chvíli ještě na mne moc.

Psyche Bankol - 30. května 2011 20:52

Skladiště Žádná odpověď, stisknu rty. Co se tam nahoře zatraceně děje? Trochu se nahnu, ale uslyším kroky a hned mi tuhnou ramena a šíje. Uslyšela jsem hlas, ale slovům jsem příliš nerozuměla až tedy na slovo halucinace. Co? To se tam snad zdrogovali nebo co? Začnu si ret okusovat, jak jsem váhala co udělat. Svícen jsem stále svírala v rukách zvednutý nad ramenem připravená praštit vší silou. Rozhodla jsem se, že to zkusím ještě jednou, pak budu muset vylézt a rychle se z tohohle místa zdekovat. „Halo?“ zavolám znovu. „Tady dole.“ Zamračím se a zvednu hlavu ke dvířkům.

Derek McDonald - 30. května 2011 22:13

Skladiště Popošel jsem blíže k cíli, když se znovu ozval hlas mé halucinace, ale tentokráte zřetelněji. Halo?... Tady dole. Odkud přesně to šlo jsem nevěděl, ale pohled poslušně sklouzl k podraze a já si všiml jemných mezer v prkenné podlaze, kam se ztrácel každým krokem všudepřítomný prach. Takže ono to tu je podsklepené? „Kdo je to?“ Pohled šmátral po podlaze, zda nezahlédne nějaký stín, ale mezery mezi prkny byly příliš malé a až na pár míst do sebe prkna dobře zapadala. Pomalu jsem obcházel kolem kusu nábytku, které by v normálním obchodě šlo nazývat pultem či přepážkou, zde s ohledem na zašlost a špínu to lze těžko specifikovat. Oči stále šmátrají po zemi, uši napjatě čekají odpověď, aby blíže upřesnili pozici majitelky hlasu a prst na spoušti připraven umožnit revolveru na prázdno cvaknout . Nebýt tu metr nánosu, tak by se tu dalo i něco najít.

Psyche Bankol - 30. května 2011 23:49

Skladiště Chlápek byl opatrnej... aspoň to tedy není idiot. Horší bylo, že na nějaké přesvědčování jsem neměla čas. Akorát, že to bylo nutné. Kdybych prostě vystartovala ven koupila bych jednu do zad. Nejspíš. Ale co mu mám říci? Pravdu rozhodně ne. Nevím co je zač. Asi se budu držet té verze, že jsem byla v tom doupěti vězněna. „Jmenuji se Miriam.“ Odpovím konečně. „Utekla jsem tajnou chodbou z hráčského doupěte, kde mě násilím drželi. Tajná chodba vedla až sem.“ Řeknu a popotáhnu, jako kdyby mi natahovalo. „Je bezpečné vyjít ven? Už určitě zjistili, že jsem pryč a můžou se tu každou chvíli objevit. A ten hluk taky určitě někoho přiláká.“ Bohové.... snad se nebude příliš dlouho rozmýšlet.

Derek McDonald - 31. května 2011 09:11

Skladiště Odpověď přišla v zápětí a já více méně přesně lokalizoval odkud. To že jsem tam žádné dveře či díru neviděl jen značilo, že to zde maskovali velmi důkladně. Poodstoupil jsem o krok zpět a přitom si nechtíc došlápl na umírajícího muže, aspoň podle zasténání, které se ozvalo. Neupadl jsem. „V tomto městě bezpečno není nikde, jak tak sleduji, ale zde je nyní klid. A jistě souhlasím, že asi ne na dlouho.“ Lehce se stočím tak, abych měl přehled o předpokládaném místě zjevení se majitelky hlasu a nad dveřmi, kterými jsem vstoupil. Už to, že to je žena pro mne bylo poněkud uklidňující a ať její historka byla pravdivá, či nikoliv, tak s ohledem na zdejší podmínky jsem byl ochotný tomu věřit a nebál jsem se nějakého podrazu. Naštěstí většina žen nebyla jako Geidan. Vlastně jsem žádnou jinou Geidan podobnou ženu neznal. Naštěstí. Obezřetně si hlídajíc celé okolí, hlavně dívku a vstupní dveře, jsem začal prohledávat volnou rukou šuplata a haraburdí kolem v naději, že bych třeba mohl najít nabitou zbraň či náboje, které by se hodily do mé zbraně.

Psyche Bankol - 31. května 2011 10:13

Skladiště Odpověděl mi dost neurčitě. V duchu zanadávám. Ale nedalo se nic dělat, nehodlala jsem se tu už dál zdržovat. Měla jsem totiž pocit, že mi už dýchají na krk slovo „Uteč!“ mi hulákalo v hlavě. Konečně vyjdu z úkrytu pod schody a vyjdu těch pár schodů. Pak pozvednu svícen a zvednu s ním dvířka, nebudu tam přece hned strkat hlavu. Co kdyby začal střílet? Když jsem zvedla dvířka, chvíli jsem čekala než jsem konečně vykoukla. Nedaleko jsem viděla někoho ležet v kaluži krve. Nejspíš ten s obuškem. Pak zahlédnu čísi nohy, zvednu k němu oči. Byl to nějaký starší pán. No mohlo mě napadnout, že bude starší, už podle hlasu. Nakonec otevřu dvířka úplně a začnu se hrabat ven. „Nevím kdo jste. Ale musíme zmizet. Všechno ve mě křičí, že bychom se měli dát na úprk.“ Oznámila jsem mu a narovnala se. V ruce jsem pořád držela svícen. Ještě jsem se nehodlala své provizorní zbraně vzdát. Derek mohl vidět docela hezkou, mladou ženu v černých večerních šatech a krátkými, černými vlasy sestříhanými do mikáda. Obejdu nevšímavě mrtvého, jestli nebyl mrtvý, tak brzy bude. „Kde to jsem?“ zeptám se.

Vypravěč - 13. června 2011 16:46

Skladiště Zbraň či náboje by byly příliš velké štěstí. I když, pokud by tu byly, asi bys nevyvázl jen s otřesem mozku a boulí na hlavě. Nejspíše bys měl teď zápal plic a místo tady chudáka se to marně snažil rozdýchat. Nakonec musíš vzít za vděk obuškem, i když na první setkání s ním nemáš zrovna dobré vzpomínky, to je jasné. Váš krátký rozhovor je rázně ukončen zarachocením klíčů v zámku. Nemáte moc čas se rozmýšlet, těžko byste vysvětlovali strážnému, jak se stalo, že místo překupníka jste vystřídali zrovna vy dva a proč on leží támhle v koutě a nějak mu není do řeči. Vede odsud jen jedna chodba a tak poté, co na sebe krátce pohlédnete, se rozběhnete pryč. Skladiště je spíše bludiště beden a různého harampádí, než něco jiného. I kdybyste věděli, co tady hledáte, nenašli byste to. Je tady přítmí, docela hluk z elektrických ventilátorů a parního generátoru, takže schovat se, proplížit nepozorovaně a poté utéct někde na druhé straně budovy, by neměl být problém. Vše se daří tak skvěle, že už se vkrádá myšlenka, jestli to vůbec může být tak snadné. Pak narazíte na první společnost... Na židli sedí připoutaný chlápek a kolem jako supi obchází dva hrdlořezi. Jednoho Derek zná. Jeden z těch dvou, co s nimi už měl tu čest. „Hromotluk“, aneb ten větší a „pomalejší“ z nich, si už našel nového kamaráda. Tentokrát sice čahouna, ale hubeného, jak by přijel z výpravy na Severní stěně. Hned se ale dozvíte, že jeho tělesná stavba nemá nic co dělat s tím, jakou má nebo nemá sílu, rozpřáhne se a sedícímu dá pěstí do obličeje, až krev vystříkne do strany. Psyche se také na scénu z úkrytu zahledí a vzápětí jí dojde, proč se Bernard neukázal. Je to totiž on, kdo podstupuje brutální výslech, a vzhledem k náladě obou chlapíků toho asi ještě moc neřekl.

Psyche Bankol - 14. června 2011 13:47

Skladiště Snažila jsme se to nějak urychlit... ale bohužel... někdo šel. A tak jsme se uklidili zpět do skladiště. Zatraceně... jestli mě sem přijdou hledat... k čertu. Nakonec všechno dopadlo vcelku jinak. Předtím jsem se příliš nerozhlížela, ale skladiště to bylo fakt velký. A odněkud šel pěkný randál. Spolu s dědou jsme tam šli, nakonec kde je hluk, tam nás těžko někdo najde. Jaké bylo mé překvapení, když jsme tam narazili na dvojku chlapů, co vyslýchali... nějakého chudáka. Spolu s dědou jsme se schovali za krabice a dívali se na scénku před námi. Vykulím oči, když ve svázaném muži poznám Bernarda. Tak tady celou dobu byl... zatracený idiot! Jak se mohl nechat chytit? Hm... takže ten šéf nejspíš věděl, že nejsem ten za koho se vydávám od začátku. Pravděpodobně. Co si asi teď myslel Bernard? Že mě stejně mučí jako jeho? Nebo, že jsem mrtvá? Doufám, že má aspoň výčitky svědomí! To kvůli jeho debilního plánu jsme se dostali do takového průseru! Zamračím se. Ale i když jsem na něj byla naštvaná, tak jsem mu chtěla pomoci. No nemohla jsem ho tu nechat. To by bylo chladnokrevné a to není můj styl. Strčím loktem do dědy a pak mu rukou, ve které držím svícen naznačím jako kdybych jím někoho mlátila a pak ukážu prstem na ty dva. No myslím, že to bylo výmluvné víc než dost. Navrhovala jsem mu, že ty dva napadneme a tomu chudáku pomůžeme. I když jsme byli v pěkné nevýhodě. Žena a stařík proti dvěma mužům, ve středním věku... takže ještě plný sil. Takže jediná možnost... přiblížit se jim do zad a bacit je po hlavách.

Derek McDonald - 19. června 2011 20:13

Skladiště Vytřeštěným pohledem sleduji, jak mě dívka nutí jít pomoc nějakému cizímu muži. Odtáhl jsem se od ní. Nemám chuť zaujmout mužovo místo. Nechal se chytit jeho problém, já mám svou kůži rád a za poslední dny jsem jí nastavoval více než dost. Když ho ani neznám! Co mi je do něj. Nějak jsem citově otupěl za poslední dva dny. Moci ty dva sejmou bezpečně, jak rád bych to udělal, něco ve mne volalo po pomstě, ale plížit se k nim a snažit se s nimi bít na blízko? Nabídnu dívce obušek, který jsme vzali od umírajícího nahoře. Snad pochopí, že jí nechám tu čest sejmout oba najednou. I když v té chvíli se zase druhé já ozvalo: To jsi gentleman? Styď se. No stydět se či být mrtvý je těžké rozhodování, ale tak aspoň nějak pomoc bych jí mohl. Ještě ale záleží na tom, jak rychle nás doženou ti, co nahoře chrastili klíči. Rukou zamávám směrem, odkud jsme přišli a naznačím, že by bylo lepší zmizet. Však ten maník to má už stejně spočítané. No mít tu McGiverovu příručku mladého technika, tak by se dala rychle vyrobit nějaká parní zbraň, tedy aspoň podle obrázků to vypadalo naprosto jednoduše. Inu dobrá. Kývnu k dívce, že tedy souhlasím a bez násilí a vyhlédnu, abych připravil nějaký rychlý plán.

Psyche Bankol - 21. června 2011 10:00

Skladiště Nabídne mi svůj obušek. Kriticky se na něj zadívám. „Srabe!“[/i] Naznačím mu rty a znovu se podívám na ty dva zmetky co dávali Bernardovi tak zabrat. Ale pak se zdálo, že stařík souhlasí s tím, že mu pomůžeme. Pousměji se na něj a pak se zarazím. Musíme se nějak dohodnout co udělat a tady to nepůjde. Zatahám ho za paži a kývnu hlavou dozadu. Odvedu ho zpátky, dál od hluku, abychom si mohli promluvit. „Naši jedinou šanci, že připlížit se jim do zad a ve stejnou dobu je omráčit. Mohlo by se to povést, když je tam takový rámus. Dobře?“ zeptám se tiše jestli s tímhle souhlasí.

Derek McDonald - 26. června 2011 20:01

Skladiště "Tss." Zatvářím se skoro uraženě, ale na konec se pousměji, že to jen hraji. "Dívej." Pár zdánlivě běžných pohybů rukou a vzduch se naplnil podivným napětím, které bylo těžké blíže specifikovat. Magie. Nejprve zívl jeden z mužů, po té druhý a nakonec Bernard usnul. Ne na dlouho, další rána, přesně umístěná na nos, ho opět probrala k životu. "Ti dám spát při práci." Zařval muž na Bernarda a narovnal se. Opět zívl. "To říká ten pravý." Odvětil za probuzeného Bernarda druhý z mužů, který se mezi tím sesul do židle a chopil se láhve na stole. "Je tu nějaké vedro a žádná zábava, skoro bych usnul." Trvalo to jen pár okamžiků a oba muži vypadali jako by klimbali až na občasné malátné pohyby s pomalu se prázdnící lahví. "Teď." Zavelím k útoku.

Psyche Bankol - 01. července 2011 11:51

Skladiště Otočila jsem se a sledovala co se mělo dít. Chvíli jsem nechápala, ale pak když jsem viděla, jak se jali usínat, překvapeně pozvednu obočí. Tak děda zná nějaké triky koukám. Tohle nám hodně věcí ulehčí. Když děda řekl, abychom vyrazila, vyskočila jsem z úkrytu a přicupitala k tomu co byl menší. Nevím jestli by na toho namakaného stačila moje síla. A děda... i když byl starší byl chlap a měl tedy víc síly. Rozpřáhla jsem se a vší silou, kterou jsem zvládla jsem muže praštila do zátylku, abych ho omráčila. Násilí mi nebylo cizí. I když já raději používala slova. Počkám než praští děda toho druhého a pak rychle přiskočím k Bernardovi. Skloním se a začnu ho rozvazovat. „Bernarde, Bernarde...“ Zamumlala jsem mu do ucha. „Tak daleko k tvému skvělému plánu.“ Vytkla jsem mu. Pak mrknu na jeho pohmožděný obličej. „Ale jsem ráda, že žiješ.“ Musím se do uzlů pustit zuby abych je rozvázala. „Můžeš chodit?“ zeptám se už hlasitěji a narovnám se.

Vypravěč - 12. července 2011 14:56

Skladiště Omráčit ospalé zločince nebyl problém ani pro jemnou novinářku Psyche ani pro staršího knihovníka Dereka. Zpomalené reakce, únavou uslzené oči a rychle stoupající alkohol do hlavy dal vašim soupeřům natolik velkou nevýhodu, že po jedné ráně skončí omráčení na podlaze. Bernard je vysvobozen z pout, neochotně se narovná a odplivne si krvavou slinu. Obličej má samou podlitinu, modřinu či krvavou ránu, rozhodně nevypadá jako tajný agent, takhle si ho všimne každý. Pokusí se vyloudit úsměv. „Dá se to, už bylo hůř,“ zamumlá a mezerou po vyraženém zubu mu zapíská. „Ale počítám, že tvou sestru teď nějakou dobu svádět nebudu, ke tvé škodolibé radosti, zajisté. Teda pokud tady tvůj společník,“ kývne na Dereka, „neumí i nějaké léčitelské kejkle. Ale sám na to moc nevypadá.“ „Zjistila jsi něco?“ změní se jeho tón z nečekaně veselého znovu na vážný. „Bojím se, že máme příliš málo času,“ poznamená, s bolestným syknutím dokulhá k jednomu z omráčených zabijáků a z náprsního pouzdra mu vytrhne zbraň.

Psyche Bankol - 12. července 2011 15:51

Skladiště Ušklíbnu se. „Ale ne... pořád jsi... ehm... fešák.“ Řeknu hlasem, který jasně říkal, že je to lež jako věž. „Ale... stačili ti vyrazit jen jeden zub. To jsi na tom ještě dobře.“ Podívám se na staříka. „Ehm... omlouvám se. Neřekla jsem ti tak docela pravdu o tom proč jsem tady.“ Pokrčím rameny. Znovu se podívám na Bernarda. „Ani ne. Ten šéf mě prokoukl a pak mě zavřel ve své kanceláři. Jen tak tak se mi povedlo zdrhnout. Sice jsem se dostala do kasína v přestrojení, ale víc mi dělalo starosti to, abych přežila.“ Nakloním se k němu. „No trochu jsem prohledala jeho kancelář, ale jediné co jsem našla a vypadalo to zajímavě byl šek určený pro starostu. Vzala jsem ho sebou. Ale jinak nic.“ Pokrčím rameny. „Ale to probereme jindy. Teď musíme vypadnout.“

Vypravěč - 13. července 2011 16:16

Skladiště „Fešák, nefešák, jestli jsi nic nezjistila, tak je to špatné. Jsme nahraní! Víme jen, že to všechno má spojitost s těmi šperky a ten jeden, co máš u sebe, jim bude docela určitě chybět. A pak s Gilbertem Batesem, bych se ani nedivil, kdyby to měl celé na svědomí. Jenže co? Měli bychom se ještě podívat do toho dopisu, jestli tam není nějaké vodítko. Ale až někde v klidu, už ani nevím o místě, kde bychom se mohli ukrýt. K tobě nemůžeme, ke tvé sestře také ne. Myslím, že ani žádný hotel nebo hostinec nám nepomůže, všude už budou mít naše xichty natištěné peněz chtivá individua. Chtělo by to něco nenápadného...“

Derek McDonald - 13. července 2011 18:29

Skladiště Poznámku na téma mých léčivých schopností přejdu bez mrknutí oka... Občas je používám při obraně, ale k léčení jsem to ještě nikdy neriskoval. Mlčky jsem sledoval, jak si ti dva povídají, dokonce jsem chvílemi získával dojem, jestli mezi nimi něco není, přestože mluvili o dívčině sestře, ale to škodolibé škádlení... Co se škádlívá, to se rádo mívá. Rozmluva to jinak byla určitě velmi zajímavá, sice jsem téměř celou dobu nevěděl o čem mluví, ale to vůbec nevadilo, zvláště, když mne dívka ujistila, že mi vlastně lhala. Jaké to překvapení. V dnešní době lže přece každý a kdo nelže, tak o tom si to každý aspoň myslí a pokud dotyčný vypadá až příliš důvěryhodně, tak se to proloží nějakou pěknou přiléhavou špínou. Hlavně novináři v tomto excelují. „No pokud by vám to nevadilo, tak si myslím, že v knihovně budeme dostatečně v bezpečí, pokud vás tam tedy pustí. Však to sami znáte, do knihovny nikdo nechodí.“ Šanci, že bych se dozvěděl něco více jsem již vzdal a hlavně jsem neměl chuť tu zbytečně tvrdnout, přece jen tu byla na mne příliš velká tma a vlhko a nevím co ještě, co by mohlo škodit mému již tak chatrnému zdraví.

Psyche Bankol - 15. července 2011 13:14

Skladiště „Jen klid Bernarde. Zjistíme co potřebujeme. Teď bychom měli být rádi, že žijeme.“ Řeknu mu. Také mě nenapadalo kam se ukrýt. Ale pak promluvil stařík. Zamyslím se. „Knihovna... to není špatný nápad. Tak tam pojďme.“ Pokývnu hlavou. Pak se rozhlédnu. „Jenže kudy ven?“ zeptám se nahlas. „Zdá se, že přes obchod nemůžeme, když tam teď někdo je a kudy jsem přišla já tak to už vůbec ne.“ Zavrtím hlavou. „No... budeme muset přes obchod. Dědo? Myslíš, že by jsi zvládl toho kdo je v tom obchodě taky uspat? Pak bychom mohli ven.“

Derek McDonald - 25. července 2011 22:19

Skladiště „No jestli bude sám, tak mám i větší kalibr.“ Kolem ruky se mi začne zhrocovat energie. „Jestli bude sám, tak ho dokážu omráčit, jen to prostě neumím na víc cílů. Teď už ale musíme vyrazit,“ Za námi někde se ozvalo zaskřípání, které nás upozornilo, že času fakt moc není. Vyzbrojen dalším připraveným kouzlem jsem vyrazil vpřed, věřil jsem, že muž zvaný Bernard bude schopný chůze bez naší pomoci, jen jsem se občas podíval za sebe na dívku, zda jdeme správným směrem a jak to za námi vůbec vypadá.

Vypravěč - 08. srpna 2011 12:54

Knihovna Nakonec utéct ze skladiště nebylo tak těžké, jak jste si mysleli. V nestálém zmatku jste s pomocí Derekovy magie a dostatečně lstivých úskoků proklouzli pronásledovatelům z areálu. Útěk čtvrtí už byl proti všemu předchozímu vlastně legrace. Vklouzli jste do knihovny bočním vchodem, teď v noci se tu potlouká jen hlídač, který nejen, že většinu noci prospí, ale Dereka zná a otázek má pramálo, vlastně žádné. Posedáváte u pracovního stolu v zákoutí mezi obrovskými panely s policemi knih, které tvoří polouzavřený prostor a tím i něco jako Derekovu pracovnu, kancelář a přechodné bydliště v jednom. Mezitím, co se Bernard xichtí nad umyvadlem do zrcadla a pravděpodobně zvažuje výhody a nevýhody jak hlubokých jizev, tak případného šití nástroji, které k šití obličejů nikdo neuzpůsobil, máte možnost si dohodnout další postup. Noc již zdaleka není tak mladá a pocit, že s prvním ranním kokrháním na předměstí Tarantu přijdete o všechny nashromážděné indicie jako s podzimním vánkem, je neodbytný. Teď a nebo nikdy...

Psyche Bankol - 15. srpna 2011 14:27

Knihovna Dostali jsme se bezpečně do knihovny, v podstatě jen díky schopnostem dědy. Tam jsme si mohli konečně oddychnout. Posadila jsem se a sundala si paruku. Byla to úleva si je uvolnit. Teprve teď na mě začala padat únava. Mnula jsem si oči a potlačila několikrát zívnutí. „Tohle byl teda propadák. Měli jsme štěstí, že jsem se dostali pryč živí.“ Řeknu pochmurně a snažila si zakrýt stehno, které mi vykukovalo z rozparku šatů. Podívám se na staříka. „Teď už je asi čas se přestavit. Jmenuji se Psyche Bankol.“ Představím se. „A děkuji, že jste nám pomohl se dostat pryč.“ Řeknu s upřímnou vděčností. Nakonec přestanu se zakrýváním a postavím se. Začnu si hrabat pod šaty dokud nenajdu svůj úkryt, kam jsem si schovala všechno důležité. Vytáhla jsem šek, který jsem ukradla z pracovny. „Bernarde koukni na to. Třeba to k něčemu bude dobré.“ Řeknu a podám mu ho. „Vzala jsem ho tomu hnusákovy z trezoru.“ Pak se znovu posadím.

Derek McDonald - 24. srpna 2011 17:26

U mne v práci aneb Knihovna Co jsem hledal jsem nenašel, ale žiju, žiju, žiju. A to je to hlavní. V kanceláři bylo uklizeno, tak si bylo i na co sednout, zase jsem mohl bohu poděkovat za Marcuse, co u mne dělal, dalo se tu žít opět jako v civilizaci, ne ve chlévě. S podivnou dvojicí, k tíž jsem přišel jako slepý k houslím jsme vytvořili kruh značně nepravidelný, takže spíše nějaký nepravidelný trojúhelník a pozvolna jsme relaxovali a jak se ukázalo o okamžik později, tak i konverzovali a ještě příjemnější bylo, že šlo o jiné téma než jak neumřít. Dívka s jistým zadostiučiněním započala upouštět páru z toho napětí, nechal jsem jí při tom, neboť jsem to cítil stejně, to že si však začala zakrývat koleno mi vadilo. Jsem knihovník umělec, mladistvá léta, kdy jsem za takovými kolínky běhal jsou již dávno pryč, proto se teď tomu věnuji pouze z toho uměleckého hlediska, které mi umožňuje civět, tedy jsem chtěl říci zkoumat na veškerou nabídnutou krásu. Až jsem skoro přeslechl dívčino jméno. „Já jsem Derek, Derek McDonald, agenturní pracovník spisového archivu 007.“ Jak přesně znělo označení mé pozice dle představených, jako by to neskrývalo pouhého obyčejného knihovníka 7. oddělení. Natáhnu ruku, ale místo potřesení jí džentlmensky políbím. „Těší mě.“ Ohlédnu se po druhém společníkovi, ale ten vypadá, že má jiné starosti, než se představovat „Díky nejsou potřeba, má drahá, já bych to bez vás možná také nedokázal. Je to naše společné vítězství, i když zřejmě jen bitvy, ne celé války.“ Lehce se ukloním a těžce sýpaje vstanu a zamířím kamsi za roh, nechám dvojici chvilku o samotě. Za chvilku se ozve pískání a za dalších pár okamžiků se již vracím s vědrem plným teplé vody a několika na první pohled čistými hadry. „Váš přítel bude potřebovat trošku ošetřit a než seženu nějaké obvazy, tak bude muset toto stačit. Bohužel mi včera všechny obvazy došly.“ Lehce povytáhnu košili a ukáži jejich užití včetně čerstvě prosakující krvavé skvrny způsobené znovuotevřením rány. Položím vše na stůl poblíž dvojice a ponechám je při prohlížení nějakých papírů a zamířím k chodbě. „Markusi, chlapče, jako na zavolanou.“ Nikdy jsem nechápal, jak to ten mladík dělá, ale vždy se zjevil sám od sebe v okamžiku, kdy jsem ho nejvíce potřeboval. „Potřeboval bych nějaké obvazy, máme tu úraz. Děkuji ti.“ Obdařím mladíka vděčným úsměvem, věděl jsem, že pokud v budově či ve vzdálenosti do jedné míle nějaký obvaz je, on ho rozhodně najde a pokud není, tak ho jistě vyrobí. Je to prostě zázrak. Vrátím se k dvojici. „Máte hlad? Žízeň? Moc tu toho nemám, včerejší návštěva skoro všechno snědla a já se ještě nedostal k nákupu. Možná nějaké ovoce a k pití vodu, či čaj?“ Nechci dvojici příliš rušit, sice by mne zajímalo co tam dělali a co to teď mají, ale tak nějak jsem si zvykl neplést se do věcí cizích, když mne do nich samy nezapletou. Jsem přece dokonalý tvůrce svých vlastní problémů.

Vypravěč - 26. srpna 2011 17:17

Knihovna „Bernard,“ procedí mezi šitím rozbitého rtu váš společník. Kde vzal jehlu a nit je tak trochu tajemství, ani po tom nechcete pátrat. „Na obvazy kašli, mladej, jestli urychleně nezjistíme o co tady jde a proč jdou tady po slečně od tý doby, co má ten proklatý šperk u sebe, tak budeme všichni tři potřebovat víc, než obvazy. Spíše rakev. Času máme málo, než nás vyčmuchají i tady, ten, kdo je za celou věcí, najal ty nejlepší lovce odměn. A jestli je za tím vším svinstvem opravdu Gilbert Bates, obávám se, že můj bratr není z těch nejlepších, které si může dovolit.“ Škleb, který se mu objeví na tváři, nevěstí nic dobrého. „Pod rouškou noci se ještě schováme, ale až se vyspí všichni práskači a zrádné krysy, najdou nás.“ „Takže pokud se tady v tomhle království,“ rozmáchne se rukama a zabere tak v potaz celou knihovnu, „najde nějaká užitečná informace a jestli ji vy, pane Dereku, dokážete najít, byl bych vám vděčný. Ještě se z toho můžeme vyvléknout, mám pár známých, kterým mohu poslat telegram a kavalérie bude na cestě. Ale na to potřebujeme informace. Důkazy. Psyche, můžeme se podívat na ten šperk od Johna Trilla?“

Derek McDonald - 29. srpna 2011 19:41

Knihovna „O jaké informace jde?“ Odvětím k Bernardovi. Když jsem zaslechl jméno Johna Trilla, tak se má pozornost zostřila. Také mně přeci do těch míst přivedl právě tento zmizelý novinář. Takže to nebyla náhoda a akce nějaké neorganizované bandy, jak jsem si myslel? Bernardova slova zněla spíše jako nějaký velký komplot možná nedozírného měřítka, ale jména, jména potřebuji. Gilbert Bates, to jméno jsem slyšel, ale nějak jsem si nebyl rozpomenout na nic bližšího. Cítil jsem v hlavě dokonalý zmatek, bych si nevzpomněl ani na jméno své matky. Stalo se toho příliš mnoho a k tomu bolela ta včerejší rána. Markus se zastavil po Bernardových slovech a čekal na další pokyny. Občas mi přišel jako parní stroj, funguje skvěle, poslouchá, ale udělá jen co se mu řekne, což je většinou fajn, občas to ale brzdí. Přesto ho mám rád. „Chlapče, zkus najít, na čem Bates v poslední době pracoval, je to podivín, ale občas něco prozradil novinářům. Zkus se po tom podívat.“ Otočím se zpět k dvojici návštěvníků. „No jestli v tom má prsty on, bude problém. Co tedy ode mne chcete. Zdá se, že toho víte mnohem více než já. Já se do toho v podstatě dostal omylem, takže... Velení je vaše.“

Psyche Bankol - 30. srpna 2011 11:14

Knihovna Odfrknu si. „To není žádný tajemství proč po mě jdou. Trill mi předal to co zjistil. Aby jeho práce nebyla ztracená. A hold to se někomu nehodí do mlýna.“ Řeknu otráveně a strčím Bernarodovi ten šek pro starostu do ruky, aby si ho taky konečně prohlédl. „Budeme si muset sehnat nějaké převleky a hold chvíli používat jiná jména. To by ty čmuchaly mohlo na chvíli zdržet.“ Zadívám se na Dereka. „Napila bych se. Jsem úplně vyprahlá. Voda by byla fajn.“ Řeknu. Znovu si zašmátrám pod šaty a vytáhnu tu cetku co mi Trill nechal. „Tady. Ale chci ji spát. Ne, že si ji někam zastrčíš Bernarde.“ Varuji ho. Znovu se zadívám na Dereka. „Právě že nic nevíme. Trill pátral po těch zmizelých. Na něco narazil a pak taky zmizel. Vlezli jsme do toho hráčského doupěte abychom něco zjistili, protože na to místo Trill ukazoval. Bohužel naše výzvědná akce skončila totálním propadákem.“

Vypravěč - 30. srpna 2011 17:16

Knihovna „Psyche, obávám se, že převleky nám moc proti magii nepomohou. A jestli mají něco tvého, tak jim to moc dlouho trvat nebude. Podruhé se tak snadno oklamat nenechají. Opravdu nemáme moc času, já tyhle lidi znám.“ Bernard si vezme od tebe šperk a položí jej na stůl. „Neřekl bych propadák, víme, že v tom jede několik lidí z podsvětí, a pak starosta, což potvrzuje, Gilberta Batese. Podporoval ho ve volbách a pro tisk se nechávají fotit jako největší kamarádi. Bates, však víš,“ kývna na Derekův zamyšlený pohled, „nejbohatší muž Tarantu, vynálezce parního stroje. Takže bych zkusil najít něco o tomhle. Protože někdo neváhá zbavit se kde koho, jen aby tohle dostal do rukou.“ Poklepe prsty na prastarou elfskou brož ležící na stole. Derekovi je povědomá. Velmi povědomá. Začne se prohrabovat kartotékou. Markus se vrací s novinami z archivu. „Pane Mcdonalde, tady je rozhovor s panem Batesem. Mluví o převratném vynálezu, převratnějším než parní stroj. S těch náznaků, co se tady píše, bych řekl, že pracuje na novém zdroji energie. Elektrickém. Třeba tady. Říká, že bude dost světla pro všechny. A že vlaky už nebudou chrlit oblaka dýmu a že nebudeme potřebovat dřevo do krbů. Ale... Ale... To by muselo být ohromně moc elektřiny!“ Chlapci se málem protočí panenky údivem. Psyche mezi tím odpočívá a popíjí vodu, která příjemně chladí, svlažuje hrdlo a uklidňuje. Přesto tě dění kolem nenechává klidnou, všechno je to pro tvé novinářské srdce příliš vzrušující. Spiknutí, vynálezy, lovci odměn, tajemství prastarých šperků, elektřina! Derek se vrátí s knihou. „Arlaijské šperky, mají prý moc nad duší lidí a dokáží z nich vysát životní energii.“ Zašklebíš se nad ilustrací s hromadou seschlých lidských těl. „Podle legendy šperky proklel elfský temný mág a tak jim dal tuto moc, ale jeho sestra ho zradila a při výrobě vdechla část své duše Sirianské broži,“ ukáže obrázek, který se shoduje s předmětem na stole. „Píšou tu, že brož má obojakou povahu, dokáže šperky zkompletovat, nebo všechny zničit. Když na ni dopadne krev pokračovatele rodu temných elfů. A když budou všechny šperky pohromadě, přirozeně.“

Derek McDonald - 31. srpna 2011 06:43

Knihovna Po svých posledních slovech o broži jsem na chvilku zaváhal, ale pak jsem se zhluboka nedechl, rozhodnut kápnout božskou. „Já se do toho skladiště také vlastně dostal díky panu Trillovi. Víte, trošku jsem experimentoval se spojením technologie a magie a dosáhl jsem jistých, i když zřejmě nevýrazných pokroků. Své poznatky jsem dal panu Trillovi, ke zvážení a případně k anonymnímu předložení veřejnosti. Sami víte, že tyto myšlenky bere většina společnosti jako tabu.“ Otřu si pot z čela, vím, že s těmito myšlenkami chodím po tenkém ledě, ale třeba to je důležité. „Byl jsem se podívat u Trilla doma a narazil jsem tam na dvojici od nich.“ Hlavou kývnu někam stranou, snad pochopí, že myslím ty ze skladiště. „No a nebyli zrovna moc upovídaní, hned tahali zbraně. Přesto jsem se tam vrátil později a i když jsem své poznámky nenašel, našel jsem tuhle mapu skladiště.“ Předložím jim jí. „A tak jsme se tam vlastně potkali.“ Ukončím svou řeč, o tom co si uvědomuji, že vím, lehkým odkašláním.

Psyche Bankol - 05. září 2011 18:03

Knihovna „No, ale pomůže nám proti těm co magii nepoužívají. Aspoň bude o problém méně.“ Namítnu. Ale měl pravdu, proti magii... to by chtělo taky magii. „Leda tak si koupit nějaké kouzlo nebo něco co by nás schovalo i před magií.“ Povzdychnu si a tentokrát z pod sukně vytáhnu svoje peníze. „Možná by to mohlo stačit.“ „Ale teda.... nikdy bych si nepomyslela, že se mi podaří dostat do takového problému. Jako jsem zvyklá riskovat. Ale tohle je už extrém.“ Promnu si bradu a pak popíjím pití co mi Derek přinesl. Zaujatě se narovnám a poslouchám co nám říká o tom šperku. „Tak super. Prokletý šperk. Není divu, že po něm tak pasou. A co tedy vlastně umí ty ostatní šperky? Nebo co z nich vznikne, když se dají dohromady? To tam nepíšou?“ vezmu si zpět brož. Zadívám se na Dereka, který prozradil důvod proč se začal kolem Trilla motat. „Hm... možná, že ti ty poznámky vzali a odnesli je Batesovi. Jestli jsi našel fakt něco co by mohlo fungovat. Řekla bych, že Batesovi by už nebylo ani proti srsti krást cizí nápady.“

Vypravěč - 06. září 2011 15:26

Knihovna „Máš pravdu,“ uzná Bernard, „snad tady něco vhodného najdeme. Možná by nás tady Derek dokázal trochu ukrýt před magií pronásledovatelů, ale obávám se, že tohle nebude jeho specializace. A čekat do rána, než se probudí nějací pokoutní kouzelníci, no nevím, nevím. Leda byste znali někoho, kdo nám neupálí rovnou hlavu za to, že ho vzbudíme uprostřed noci.“ Derek s Bernardem se znovu zadívají do knihy a snaží se společně rozluštit fotokopie elfských pergamenů a dát jim nějaký smysl při srovnání s překladem tarantských badatelů. „Já myslím, že z toho vznikne zdroj energie. Proti kterému bude parní stroj dětská hračka. Jediný háček to má, že pod tímhle kotlem se bude přikládat, jak je tady napsáno, Et ar estra – neboli lidskými dušemi. To nezní zrovna povzbudivě.“ Váš údiv nad tím, jak snadno Bernard přečetl miniaturní elfské runy na kopii prastarého pergamenu, vysvětlí záhy: „Jsem půlelf, něco si ještě pamatuju od matky.“ „Říká se, že Bates ukradl i nápad na parní stroj. Že jej nevynalezl, ale ukradl trpaslíkům. Někdo zase říká, že to jsou pomluvy, těžko říct, kde je pravda.“ Znovu se zadívá na nákresy a překlady a zažloutlé fotky pergamenů, které jsou někde v archivu. „Co ty si o tom myslíš, Dereku, mohlo by to fungovat?“

Derek McDonald - 08. září 2011 21:07

Knihovna Poslouchám Bernarda. Jeho úsudky se zdají vcelku přesné a kupodivu vystihují mé myšlenky, včetně potencionální krádeže parního stroje ze strany Batese. Z celé té věci pocítím stísněné sucho v krku a když se rozhodnu konečně odpovědět, tak jen suše zasípu, stejně jako parní stoj, kterému dojde voda. I já tento problém vyřešil doplněním tekutin, bohužel ze skleničky Psyché, které jsem se natož mlčky omluvil, když jsem si to uvědomil. „Vaše slova, pane Bernarde, zní až příliš smysluplně. Ano. Ano, myslím si, že by to bylo možné, jen nevím, zda je Bates dostatečně magicky nadaný, aby něco takového mohl provést sám, přeci jen by to byl asi náročný úkol i pro silného mága, kterým já rozhodně nejsem a tak se také můj výzkum nedostal do tak pokročilé fáze.“ Promnu si bradu a zahledím se do knih. „Můj výzkum byl zaměřen spíše na zabezpečení nesouladu v kompatibilitě magie a nových technologií. Jednoduše řečeno zabránit výbuchu parního stroje při neopatrném užití magie. Ale to neznamená, že pokud se k tomu někdo dostane a podívá se na to z jiného úhlu pohledu, že by nemohl tento pokus převrátit jiným směrem. Stačilo se podívat na různé výsledky z praktických pokusů. A využít je ke své potřebě. Když nad tím přemýšlím, některé by našly využití i v armádě.“ Na chvíli se opět odmlčím, přičemž párkrát přejdu kolem stolu. „No pokud nezůstaneme zde, což by byl stejně zřejmě problém, nevěřím, že by nám zdejší mágové poskytly úkryt. Jsou hodně konzervativní a bez důkazu o Batesově vině nám nepomůžou, spíše naopak, tak kam bychom mohli zamířit. Napadá mne buď zkusit nějaké elfy, či půlelfy, kteří by mohli vědět více o těch špercích, ale já nikoho takového neznám.“ Můj pohled se zaměří opět na Bernarda, kde čekám jiné zkušenosti. „Také bychom se mohli obrátit na trpaslíky, už jsem s nimi párkrát jednal a vlastně nepřímo mi pomáhali i s mým výzkumem a jsou stále nepřátelsky naladěni proti Batesovi, jen nevím, zda by byli ochotni případně riskovat kvůli nám. No... Nebo...“ Už tón hlasu naznačoval nějakou jistě excelentní myšlenku, kterou potvrdil i potutelný úsměv na mé tváři. „Možná bychom mohli navštívit pana Batese, samozřejmě nějak nenápadně. Pod svícnem bývá největší tma. No a když nás chytí, tak se s námi nebudou muset táhnout tak daleko.“

Vypravěč - 09. září 2011 10:50

Knihovna „Obávám se, že jsi na to kápnul, Dereku. Ano, měli bychom se podívat panu Batesovi na zoubek. Myslím, že zrovna tam by nás lovci odměn hledat nemuseli. Ale v první řadě bych rád poslal telegram. Váš mladý pomocník by s ním mohl zaběhnout na poštu a bušit na dveře tak dlouho, až mu někdo otevře. Protože to, co není dostatečný důkaz pro místní konzervativní mágy a čaroděje, už je dostatečný důkaz pro mé přátele,“ ušklíbne se Bernard a půjčí si kus papíru a pero. Petře a Zolo, prosím přijeďte. Vemte celý cirkus, bude představení. Bernard. Překládací pošta, Zájezdní hostinec, Tarant – Předměstí Papír přeloží a dá Markusovi s několika více librami k přesvědčení poštmistra, že opravdu chce poslat telegram uprostřed noci. „Teď bychom si měli odpočinout. Alespoň chvíli, najíst se a vydechnout. Počítám, že večer byl dost rušný pro každého z nás a noc je ještě dlouhá. Pak bychom mohli zkusit najít nějaké důkazy, abychom přesvědčili dost vlivných lidí.“

Psyche Bankol - 10. září 2011 14:26

Knihovna Když mi Derek sebral vodu a vypil ji, koukl na mě omluvně. Já jen pokrčila rameny, jako, že se nic neděje. Chlapy plánovali, já se jim do toho tentokrát nemotala i když jsem pořád měla na paměti, jak Bernardův plán ztroskotal předtím. Zhnuseně se oklepu. „Takže jestli to chápu dobře. Chceš se schovat Batesovi rovnou pod nosem? To mu vlezeme do sklepa nebo jak si to představuješ?“ pozvednu obočí. „Nebo se chceš vloudit k němu jako jeho zaměstnanci? Tu a tam jsem šla kolem Batesova domu. Chrání se, jako kdyby čekal invazi.“ Zívnu. „Ale s odpočinkem souhlasím. Ráno moudřejší večera.“ Protáhnu se a vstanu. „Dereku. Nerada vaší dobroty využívám víc než by bylo slušné. Ale máte tu něco na přikrytí?“ Ustlat si na zemi mi nedělalo problém. Jediné co jsem potřebovala byla deka. „A taky budu asi potřebovat jiné šaty.“ Kouknu na černé večerní šaty. „V tomhle nemůžu pobíhat venku. Jsem jak pěst na oko, když nejsem v nějakém „Podniku“.“

Derek McDonald - 12. září 2011 06:47

Knihovna Plán byl společnými silami ukován do nějaké podoby, kterou jsem ale zřejmě úplně nechápal, neboť mi stále unikala kvalita vystupujících z Bernardova cirkusu. Ale jak jsem měl tu čest Bernarda zatím poznat, nepochyboval jsem, že půjde o zdánlivou komedii, která bude ve skutečnosti těžkým dramatem. Teď jde jen o to, kdo budou ti hlavní protagonisti v této hře a jak skončí. Měl jsem strach, že to budeme my. Markus zmizel a do rozhovoru se zapojila i slečna Psyché, zakončíc dotazem na šaty. Musím uznat, že jsem nikdy neměl nutkání nosit ženské šaty, takže to jistě problém byl, ale když jsem si v paměti porovnal postavu Psyché a mladého Markuse, zdál se mi problém dostatečně vyřešen, je fakt, že Psyché měla jisté přednosti, kterých se Markusovi neodstávalo, ale to pro mne až takový problém nebyl. „No myslím, že se Markus zlobit nebude, když mu nahlédnete do šatníku a něco si půjčíte.“ Obejmu Psyché kolem ramen a zamířím k jedněm dveřím. „Hned jsem zpět, pane Bernarde.“ Otočím se ještě k druhému z hostů a pokud Psyché neprotestuje pokračuji dál. „Sice to jsou mužské šaty, ale pro náš další postup si myslím budou dostatečné a také tam je postel, kterou dnes Markus již nevyužije, když šel na tu poštu. Pro jistotu se zamkněte, zevnitř, má drahá. Dobrou noc, pokud to lze přát. Kdyby něco jsme hned vedle.“ Opustím Psyché v malém krcálku, ale pro své účely dostatečně vybaveném a vrátím se k Bernardovi. „Vám bych, příteli, nabídl svou postel, pokud jí nepohrdnete, také to není nic moc, ale mám tam křeslo, ve kterém občas přemýšlím...“ důraz nešel přehlédnout „... celou noc nad děním ve světě. Přišlo mi jako vhodnější zvolil svou společnost pro vás, než pro slečnu Psyché.“ Ukáži na dveře hned vedle těch, kam jsem uváděl Psyché. Ještě se otočím ke stolu a na papír napíši: „Drahý Markusi, omlouvám se, ale váš pokoj jsem půjčil slečně Psyché.“ Pak zamířím relaxovat. Představa pár hodin snad klidného spánku byla velmi příjemná.

Vypravěč - 12. září 2011 18:37

Knihovna Nemůžete dospat. Chmury minulého večera i brzké noci na vás dopadají a budí vás nočními můrami. Přesto trochu odpočinutí se sejdete ještě za tmy, tak hodinu před rozbřeskem, zpět v malé pracovně skryté mezi regály knih. Zkrátka v knihovně. Ranní káva voní a probouzí vaše smysly i přes vytrvalý vítr a déšť, který občas bubnuje do oken. Knihovna je ztichlá, stejně jako město. Na některé je pozdě, na někoho brzy. Ideální čas klidu a míru, který bude brzy narušen. Cítíte to... Ticho přeruší kroky. Derek však ihned ví, že to není jen jeden z nočních hlídačů. Vlastně, když si tak vzpomínáš, žádného jsi už několik hodin neviděl ani neslyšel. Ťukání vycházkové hole doprovází klidné kroky příchozího, který se vyloupne ze stínu několik desítek metrů mezi regály a zastaví se. Muž je starší, tak kolem padesáti, má na sobě dobře padnoucí sako a cestovní plášť, klobouk a v ruce hůl s hadím ornamentem a okovanou hlavicí. Že se uvnitř skrývá rapír je každému jasné. V levé ruce má černý doktorský kufřík, který právě odložil na zem. „Je příliš těžké vás najít,“ řekne na uvítanou. „Nám se to tak líbí,“ odpoví Bernard, vstane a zašátrá v kapse kabátu. Psyche si uvědomí, odkud muže zná. Arakayn Ranus, předseda spolku temné magie. Obviněn z několika vražd počátkem minulého roku, bylo z toho velké pozdvižení. Vše se ututlalo a žádné důkazy se nenašly. Z úšklebku muže při soudech a jednáních jsi usoudila, že je vinen. Jako by to sám říkal, ve svých prohlášeních a projevech: Můžu si dělat co chci a vy s tím nic nenaděláte. „Poraďte mi, nějak se v tom neorientuji, komu mám způsobit šílenou bolest, a kdo mi dá ten šperk, když mu slíbím, že toho třetího ušetřím? Ach, nějak jsem se do toho zamotal. Zkusím si tipnout. Tady slečna se bude svíjet bolestí, Bernard mi dá tu brož a pana knihovníka ušetřím, pokud vše půjde správně?“

Psyche Bankol - 12. září 2011 19:27

Knihovna Spánek byl neklidní, ale k odpočinku stačil. Nejvíc mě však probudila káva, spokojeně jsem ji upíjela, už oblečená v oblečení od Markuse. Kalhoty mi stejně byly velké, tak jsem si je musela stáhnout páskem, ale jinak to bylo v pořádku. Jenže klid jsme si moc dlouho neužili. Objevili nás... nebo tedy spíš... jeden nás objevil. A zrovna někdo s kým bych se do křížku nechtěla pouštět. Ranus, pořádnej mizera a vrah, kterému se těžko cokoliv dokazuje. Jak zvládl, aby na něj nikdy nikdo nic nenašel, byla pro mě záhada. Odložím šálek a podívám se na Dereka s Bernardem. Projela jsem si rukou rozpuštěné vlasy a přemýšlela, jak se z tohohle dostat. Znovu se na zabijáka zadívám. „To musí být nějaký omyl. Já jsem ten šperk včera odevzdala dvěma chlápkům co mě pronásledovali. Mi už ho nemáme.“ Zkusím na něj trochu toho herectví. „Zrovna se mi nechtělo nechat se zabít kvůli nějaké cetce. Nevím, kdo vás poslal, ale mi to už nemáme.“ Pokrčím rameny. Sakra, kdyby jen neměl co dělat s temnou magií!

Derek McDonald - 14. září 2011 15:18

Knihovna Noc utekla, jako by ani nebyla, ona tedy ještě pořád je, ale ne pro nás. Odpočinul jsem si jen trošku, zdálo s mi o dnech minulých, ale i něco co by se mohlo stát, věřit na věštecké schopnosti snu, jistě bych to zvážil, ale to jsem nikdy nečinil a ani dnes jsem to v plánu neměl, radši jsem připravil kávu a zkusil sehnat něco málo k snědku, toho tu ale už moc nebylo, vlastně nic. Jak jsem musel nakonec uznat. Kávu si dali všichni, tedy na Markuse, kterého jsem dosud neviděl, možná šel ale do jiné části knihovny, kde byla volná postel. Vždy si dokázal poradit. Slečna Psyché vypadala v jeho šatech tak trošku nezvykle, ale pořád lépe než ve večerní robě v podzemí. Obdařil jsem jí úsměvem a dolil jí kávu. Vlastně to bylo moc fajn, mít po takové době zase společnost. Na scéně se ale objevila nečekaná a ne příliš vítaná návštěva. Paměť opět nezklamala a tak mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomil odkud dotyčného znám. Pak už šlo jen o to, jak rychle si vzpomenu na nějaká obranná kouzla, obzvláště proti temné magii. Jestli na to budu stačit. „Dáte si kávu a posadíte se k nám? Můžeme si v klidu promluvit.“ Zkusím získat trošku času a případně i nějakou tu šanci překvapit, pokud by to bylo možné, o čemž jsem dost pochyboval.

Vypravěč - 19. září 2011 19:04

Knihovna „Lžete drahá,“ odpoví Arakayn trochu nešťastným tónem, „prohrabáváte si při lhaní vlasy. A krčíte obočí. Zdá se, že to jste tedy vy, kdo je adeptem na agónii bolesti, která by vás mohla přivést k pravdomluvnosti. Co už se dá dělat.“ Ošklivý úšklebek na tváři a napřažení hole směrem k Psyche nevěstí nic dobrého. Vzduchem projede závan žhavého vzduchu. Derek se právě dopracoval k prvnímu obrannému zaklínadlu, avšak prozatím teoreticky. Co však nikdo nečekal, zvláště Arakayn ne, po jeho kousku se Psyche neocitla křičící na zemi a prosící o milost. Událo se však několik jiných, zrakem těžko postřehnutelných věcí. Brož v kapse novinářky zadrnčela a rozezněla se jako jedna z hlubších strun na harfě. Propálila Psyche kapsu skrz na skrz a jako blesk odletěla někam za ni, letíc mezi regály knih, kde také zapadla. Ohnivé zaklínadlo se odrazilo v ostrém úhlu a zasáhlo jiný z regálů poblíž čaroděje, který snadno vzplál jasným ohněm. Bernard vytrhl z pouzdra revolver a nasázel tři rány do prázdna, kde ještě před vteřinou stál váš protivník. Ten mezitím plavným krokem zmizel za knihami a dalším dubovým regálem, jako by snad se střelbou už předem počítal. V nastalém tichu uslyšíte jen ozvěnu kroků.

Psyche Bankol - 21. září 2011 19:02

Knihovna Prokoukl mou lež, sakra ten je dobrej! Ucítila jsem vlnu horka, která mi pročísla vlasy, zděšeně jsem se přikrčila a vypískla. Ale neucítila jsem bolest, jak nejspíš každý očekával. Znovu vyjeknu, když jsem ucítila jak mi v náprsní kapse zavibrovala brož, podívala jsem se dolů na hruď a znovu vyjekla, když jsem viděla, že brož se propálila skrz látku. Nepopálila mě i když jsem čekala, že se to stane. Chytnu se za díru, protože odhalovala víc než by se mi líbilo, ale to jsem odsunula stranou. Sleduji brož, která odletěla někam mezi regály. Co má tohle sakra znamenat? Co se to stalo? Hnusák byl pryč i když jsme slyšeli jeho kroky. Co bylo však důležitější bylo získat zpět brož a taky... sakra! Knihovna hořela! „Sakra! Sakra! Do háje!“ začnu nadávat. Co dřív? Najít brož nebo uhasit oheň? Nakonec se rozeběhnu najít brož. Jestli se nepodaří oheň uhasit... nevím jestli pak bude čas ji hledat.

Vypravěč - 24. září 2011 10:29

Knihovna Psyche se vrhne mezi regály ve snaze najít brož, která, jak už si všichni postačili všimnout, není jen kousek starožitného kovu, ale ve které se ukrývá nejedno tajemství. Chvíli to vypadalo beznadějně, ale jakmile ses zastavila a okolí se utišilo, nalezla jsi ji po jemném zvuku. Ležela pod regálem, jako pohozený kousek plechu, jako něco úplně obyčejného. Zvedneš ji, na omak je nečekaně studená, nevíš proč, ale sevřeš ji pevně v ruce. V tu chvíli si uvědomíš, že jsi zase v nebezpečí. Teď máš ty to, pro co sem on přišel. Sevřeš brož ještě pevněji a podíváš se zpět. Knihovna hoří. Celý jeden regál je v plamenech, dokonce i starý zašlý koberec už začíná přemáhat oheň. A Derek s obranným zaklínadlem na jazyku a téměř i na rtech zůstal neschopen pohybu čelem k takové zkáze. Zatím dým stoupá k mohutným obloukům tvořícím vysoký strop, ale nebude to trvat dlouho, za chvíli tady bude nedýchatelně. Bernard obezřetně nahlíží mezi regály, ohně si nevšímá. Když se podívá do třetí chodbičky, z ničeho nic se ze stínu vynoří Arakayn a zaútočí na něj rapírem vytaženým z hole. Taktak jej mine, snad jen štěstím, ozve se další výstřel. Bernard se snaží dostat nepřítele na mušku, ten se pokouší zbraň vychýlit tvým mečem. Střetnou se v boji nablízko, vymění si několik ran, kopanců, pokusů o sek či snah zamířit druhému do obličeje. Ozvou se další dva výstřely, jeden z nich sestřelí čaroději z hlavy klobouk, druhý musel také minut jen o vlásek.

Derek McDonald - 26. září 2011 09:51

Knihovna Takže nakonec si vybral, abych trpěl já, jinak jsem si to vysvětlit neuměl, takovou trýzeň, jakou jsem v tomto okamžiku pociťoval jsem snad v životě ještě necítil, ani když se kulka zaryla do mých zad. Bolest mi svazovala ruce a co hůře i mysl, musel jsem působit jako pomalu puštěný film a to nyní v době kdy kinematografie teprve začínala bylo, co říci. Najednou to přešlo a vše naopak vzalo obrátky. Mysl vyhodnotila možnost užití zaklínadla na bázi vody jako v dané situaci nevhodné a nabídla něco, o čem jsem ani nevěděl, že znám. Neviditelná bublina začala pomalu obklopovat požár. Vzduchoprázdno, co to je? Nic víc jsem nevnímal, veškeré soustředění směrováno do zaklínadla ignorovalo prvotní náznaky fyzické únavy a varovné upozornění na jeho přepínání. Důležitý byl výsledek...

Psyche Bankol - 28. září 2011 14:03

Knihovna Najdu brož, nehřeje... zajímavé na to, že mi propálila košili. Tak či onak jsem věděla, že ten všivák ji nesmí dostat. Bernard bojoval s Arakaynem a Derek bojoval s ohněm. Cítila jsem se kvůli němu poměrně provinile. Kvůli nám jeho knihovna hoří. To má za to, že se nám snažil pomoci. Svět je nespravedlivý. Chtěla bych pomoci hasit, jenže na to nemám prostředky. A pomoci Bernardovi? Jen bych překážela a navíc bych ho mohla leda tak mlátit přes hlavu svícnem nebo tlustou knihou. To bych tedy moc nepomohla. Sevřu brož pevně v dlani. Co teď? Co teď, sakra? Olíznu si vyprahlé rty a těkám očima sem a tam, jako kdybych snad čekala, že mi něco vnukne nápad. No tak! Vždycky jsem si nějak poradila! Teď mě nesmíš zklamat mozku! Všimnu si kamenného těžítka. No těžítka... takové té věci, které se dávali do polic ke knihám, aby stáli rovně. Sebrala jsem to... mělo to určitě takové dvě kila. Stará dobrý a osvědčení způsob zákeřného útoku zezadu. Nic jiného jsem dělat nemohla. Kromě útěku. I když raději tomu říkejme spěšný ústup než útěk. Spolu s těžítkem jsem vyrazila mezi regály, abych se ztratila Arakaynovi z dohledu. Hodlala jsem je obejít a jít na něj zezadu a pak ho omráčit. Pokud budu mít štěstí. Jestli to nevyjde... tak se včas otočí a napíchne mě na ten svůj meč. Hezké vyhlídky to mám.

Vypravěč - 29. září 2011 12:14

Knihovna Prudký osobní souboj mezi Bernardem a Arakaynem se zvrtne. Narychle spředené zaklínadlo vypustí sloup ohně a dýmu, Bernard si kryje obličej a snaží se uniknou plamenům. Stůl a několik dalších regálů vzplane. Ani jeden z bojovníků však nelení a znovu se střetnou. Nevypadá to dobře ani pro jednoho z nich. Bernard se ocitne na hrotu rapíru, Arakayn se dívá přímo do hlavně revolveru. Oba se na sebe ošklivě zašklebí a pak se ozve hlasité „cvak“. Bernardovi došly náboje a Arakayn se chystá jej zbavit jednou pro vždy, bez skrupulí a výčitek. V tu chvíli se za mágem vynoří Psyche, s malou, ale přesto těžkou mramorovou kostkou v ruce. Zákeřná rána zezadu, do nechráněné hlavy, pošle čaroděje k zemi. Podlaha se zalije krví. „Rychle, musíme pryč,“ vyhrkne Bernard místo „děkuji“. Ještě ses ani nevzpamatovala z děsivého výjevu, který se ti naskytl po úderu do Arakaynovy hlavy, a Bernard tě už táhne pryč. Možná jsi i ráda. Derekovo zaklínadlo sice vysálo všechen vzduch a tak zachránilo první hořící regál, ale než se z transu probral a zase začal vnímat okolní svět, plameny již stravují další knihy. Boj s ohněm se stal beznadějným. Zachránil sice regál, ze kterého předtím vytáhl knihu odkazující na šperky a vlastně i ji samotnou, ale celá knihovna bude nad jeho síly. „Rychle,“ zavolá znovu Bernard, než se rozkašle. Jestli chcete něco udělat nebo si jen něco vzít a utíkat, je nejvyšší čas se rozhodnout.

Psyche Bankol - 29. září 2011 18:25

Knihovna v plamenech Kulila jsem oči na Arakayna. Nikdy jsem nikoho nezabila, nebo jsem o tom aspoň nevěděla. Teď jsem měla dojem, že jsem ho zabila. Nebyl to moc dobrý pocit i když to byl zmetek. Probudí mě až trhnutí, když mě Bernard popadl za ruku a začal táhnout pryč. Moje nohy se dali automaticky do pohybu. Zamrkám a rozhlédnu se, brož jsem měla. A jestli jsem na to při převlékání nezapomněla, někde v kapse bych měla mít i peníze. Ty budeme nejspíš potřebovat. Podívám se na Dereka, který se snaží uhasit oheň. Znovu nával viny. Ale oheň se rozšířil a tohle nemáme šanci zvládnout. „Dereku! Pojď! Ještě uhoříš!“ zavolám na něj. I mě samotné se tohle dotýkalo. Nakonec já byla spisovatelka, psané slovo bylo můj život. To, že knihovna nejspíš shoří na troud byla velká ztráta.

Derek McDonald - 30. září 2011 20:26

Knihovna Horko mne nenechalo padnou do mdlob z vyčerpání. Sotva jsem zabránil jednomu ohni, objevil se další a na ten jsem už neměl. Podíval jsem se vpravo vlevo marně hledajíc, jak to tu zachránil, ale nebyl čas. Zaslechl jsem slova vpředu, pak zavolání Psyche a na nic jsem nečekal. Rozběhl jsem se za dvojicí. Když jsem probíhal mezi regály, tak jsem málem upadl, když jsem klopítl o nějakou překážku na zemi, jen jsem se ohlédl a spatřil ležící tělo, to oblečení jsem poznal ihned. Jenže jsem nespadl a zamířil rovnou do dveří. Upřímně jsem byl zklamán. Čekal jsem, že zde už bude stát Markus s nastoupenou jednotkou hasičů a nic. Jen kouř, který se pomalu tlačil k zemi a cítil jsem, jak se mi obtížně dýchá. Ale znal jsem to tu a do dveří se trefil. Dveře za mnou bouchly, jen jsem lehce lízl rukou kliku, zbytek dokonala jejich váha. „Hoří, hoří, hoří!!!“ Několikrát jsem zavolal a dvojici předběhl. Ne že bych na to měl fyzicky, ale znal jsem to tu rozhodně lépe a tak se mnou nechali vést. Volání hoří jsem ještě několikrát zopakoval, jak jsme mířili pryč...

Vypravěč - 30. září 2011 23:48

Za knihovnou Nakonec se jen díky Derekovým znalostem budovy dostanete ven v pořádku. Jen Psyche se trochu zakucká kouřem, ale po chvíli jste venku, před bočním vchodem do budovy. Markus se nakonec objevil se všemi očekáváními, v rukou masivní hasičskou sekeru a za ním přijíždí koňmi tažený povoz s požární stříkačkou. Neohrožení chlapíci rychle nasazují hadici na městský hydrant, ale nemůžete se i přesto zbavit dojmu, že nadšení a odvaha hasičů nebude stačit na nevyrovnaný boj ruční stříkačka versus hořící knihovna. Na další dohady či snad pomoc s hašením však není čas. V davu zahlédnete Zirkana Aliho, dalšího z lovců lidí a slídilů, tak se rychle vytratíte. Ani tak si nejste jistí, jestli vás neviděl. Pokračujete dále Tarantem, z počátku bez jasného cíle, později zamíříte k Batesově rezidenci. Bernard se nenechá přesvědčit a tvrdí, že tam bude schovaná příčina všeho a že vaše jediná šance, jak se schovat před pronásledováním, je učinit přítrž tomu všemu. Jednou provždy. A chtě nechtě mu musíte dát za pravdu... Trmácíte se právě jednou uličkou, když se ozve hlasité „psssst!“. To vás na sebe upozorní podsaditý trpaslík sedící za opratí vyhublého koně táhnoucího krytý povoz či snad maringotku s vybledlým nápisem „Arlathan Cirk“. „To jsme rádi, že jsme vás stihli!“ zabručí trpaslík. „Nechtěl bych prošvihnout představení. Jen radšte, panstvo, neupejpejte se,“ hned vás cpe dovnitř. „Já su nějaký Peter,“ představí se. „Peter Zarkiany, nejznámější alchemik i pyrofor na sever od Tarantu. Má společnice Zola,“ kývne vousatou bradou k půlelfce v cikánských šatech, „médium, věštkyně a jasná převaha ve věcech okultních, jakožto úžasná společnice a nepřekonatelná hráčka Taroků.“ „Nech toho, Petře, ještě slovo a přísahám, že tě uškrtím,“ vyprskne cikánka. „Temperament, dej na starýho Petra,“ mrkne na Dereka spiklenecky trpaslík. Uvnitř vozu je překvapivě mnoho místa. Jedna část je plná alchymistických a chemíckých propriet, smrdí po střelném prachu a na stěně je připevněno mnoho nástrojů od obyčejných mechanických klíčů až po něco, co vypadá jako zubní vrtačka. Druhá část, oddělená závěsem, se pyšní stolkem s křišťálovou koulí, prostorným lůžkem, rozloženými Taroty a vodní dýmkou. „Ráda tě vidím, Bernarde, problémy?“ pošťouchne vašeho tajného dívka. Chvíle oddechu se vám všem hodí, Zola nabídne sušenky a bylinkový čaj, Petr předvede své nejnovější vynálezy: trojlistý střelný prach, upravenou pušku, co vypadá, že by skolila tři slony v řadě, parní granát, ať už je to cokoli, a hejno miniaturních vážek na bázi ornitoptéry. Opravdu úchvatná podívaná na mistrovské umění mechanické. Bernard mezitím převypráví všechny vaše patálie. Trpaslík si mne bradu: „Takže starej Bates do toho praštil a chystá zasejc nějakou čertovinu? No nepřekvapuje mě to, ale jestli mu tam jako že chcete napochodovat, potřebujete buď armádu, a nebo plán. Žádný vojsko tu, samozřejmě kromě mne, nevidím, takže očekávám vaše návrhy. Samo, že s naším skromným kabaretem můžete počítat. Uděláme si takovej tento, mozkový průplach, necul se tak, ženštino, je to tuze dobrej vynález! Každej poví, co mu na makovici přijde, pěkně popořadě, ty začneš, bo se ve věcech vyznáš. Novináři strkaj nos do všeho, bez urážky. Pak pojedem ve směru ručiček hodinového strojku. Derek, ten je taky sečtělej, Bernard, já a nakonec Zola. Každej dá něco do placu, nenadějeme se a budeme mít plán, jak tomu starýmu všivákovi uděláme s baráku kůlničku na dříví! A ještě zatopíme.“

Psyche Bankol - 02. října 2011 21:50

Přátele Bernarda Během spěšného ústupu jsem se snažila udělat něco s dírou na prsou, nakonec se mi podařilo odpárat dva cancourky látky a přivázat je k sobě, takže sice to vypadalo divně, ale už nic nevykukovalo. A pak se objevil trpaslík s povozem a než stačil někdo něco říct nacpal nás dovnitř. Byla jsem z toho tak překvapená, že jsem se ani nebránila, nakonec nebránil se ani Bernard. Kecla jsem si ve voze na zadek a nevěděla o co jde. Až po chvíli mluvení trpaslíka Petera jsem pochopila, že to jsou přátele Bernarda. „Oh...“ vydám ze sebe překvapeně. A to bylo na chvíli zase všechno. Zaregistruji nějakou zmínku o mě, zamračím se na něj. „Ženštino? Jsem Psyche. Říkejte mi laskavě jménem.“ Řeknu. Začnu přemýšlet. „Vyhodit jeho barák do vzduchu nebude zase takovej problém. Spíš se k němu dostat. Co dostat se tam kanalizací? Určitě tam má nějaký odpadní odtok.“ Zamračím se. „Nedali by se někde sehnat plány Batesova domu?“

Derek McDonald - 03. října 2011 19:28

Od knihovny pryč Nezklamal, jen se zdržel. Problesklo mi hlavou, když jsem spatřil Markuse vedoucího oddíl hasičů. Jen jsem pokrčil rameny, ale Markus nic neřešil a jako správný pobočník začal napravovat mé „chyby“. Když jsme byli odchyceni zdánlivě podivnou, ale nakonec velmi příjemnou dvojicí, tak jsem si mohl konečně oddechnout. Den se blížil a tak nebylo rozumné se courat po městě, krom toho mne už bolely nohy od počátečního úprku a následné svěží chůze. „Samozřejmě.“ Potvrdím trpaslíkova slova o Zolině temperamentu, ale dále se moc do hovoru nezapojuji. Tedy dokud nejsem nebyl určen jako druhý v kole. Kdybych to byl býval byl věděl, posadil bych se mezi Petera a Zolu a zabral až pohodové předposlední místo v koloběhu otázek. Cítil jsem se naprosto vygumován a mozku se nechtělo po inhalaci kouře vůbec myslet, přesto když začala Psyché, tak se to rozjelo samo. „No kopie plánů byla určitě v knihovně, jenže mám obavy, že slovo byla je zde fakt na místě, po dnešních okolnostech nutících nás k odchodu. Ale věřím, že další kopie by mohly býti na radnici. Obzvláště ty plány kanalizací v oblasti, to je při plánování další zástavby důležité. Každopádně problém by mohl nastat, pokud Bates či některý z předchozích majitelů nechali sídlo renovovat, tyto renovace by zřejmě nebyly v plánech zaneseny. Ale za pokus by to jistě stálo. Možná by také nebylo od věci zjistit nějaké informace o tom domě. Myslím si, že nějaký tamní žebrák by mohl za pár drobných pustit, co ví. Mít víc času, dalo by se pozorovat, jenže ten my nemáme. Abych řekl pravdu, moc si nevybavuji, jak Batesův dům vypadá, vím přibližně kde bydlí, ale není to zrovna místo, kam bych chodil.“ Dokončím smutně a přehodím tím štafetu na Bernarda.

Vypravěč - 06. října 2011 00:32

Maringotka „Plány budou na radnici, v tom má Derek pravdu. Mám tam někoho, kdo mi dluží službičku. Ty plány sice budou starší, určitě z dob výstavby, ale protože je jeho dům na Starém Městě, moc velkých úprav v podzemí určitě udělat nemohli. Maximálně nějaká kovaná mříž nebo něco podobného. Zeď tam zajisté nikdo nestavěl, přece jen, splašků se zbavit musí i mocní a bohatí. A mříž nebude tady pro mistra Pyrofora jistě žádný problém.“ „Psyche má pravdu,“ podotkne trpaslík. „Tohle město je protkané podzemními tunely a kanalizací, jako ementál dírami. Šance dostat se nepozorován opravdu blízko, ne-li dokonce do sklepení Batesova domu, je velká. Bude to sice složité, ale jistě ne nemožné,“ poškrábe se Peter ve vousech. „Mříž problém nebude,“ ušklíbne se trpaslík, „připravím na to výbornou směs.“ Zamnutí alchymistových rukou jasně svědčí o tom, jak moc se na úkol těší. „Dobře, s Bernardem si vypůjčíte plány z radnice a projdete stokami, já se mezitím podívám, koho bych se na Batesův dům doptala z okolí a setkáme se buď u vchodu do stok nebo až v domě. Já si poradím a najdu vás, detaily doladíme pak,“ ukončí kruh Zola. „Pracuji ráda sama, jestli to nikomu nevadí, takže bychom mohli vyrazit. To zní jako dobrý plán!“

Psyche Bankol - 09. října 2011 15:55

Maringotka No zdá se, že můj nápad se uchytil i když jsem to plácla ve skutečnosti jen tak z hecu, abych si tak nějak zachovala tvář iniciativní novinářky. A stačilo to k tomu, aby začali plánovat a já už mohla jenom poslouchat co se bude dít. Dívala jsem se z jednoho na druhého... do stoh... to bude zase zážitek. Odkašlu si. „A já mám dělat co? Taky jít do stoky?“ zeptám se, protože jsem měla dojem, že půjčení plánů a vydání se do stok zahrnula jen trpaslíka s Bernardem.. a ona jde sama... co já?

Derek McDonald - 10. října 2011 13:16
	Maringotka Ani já zprvu nevěděl, co bych měl dělat, ale pak jsem si řekl, že přeci jen mé nadání na vyhledávací magii by se mohlo při hledání plánů hodit, obzvláště, pokud jejich půjčování nebude zahrnovat legální vstup na radnici. „Já se přidám k průzkumu radnice, myslím, že tam budu prospěšnější a jen tak sedět se mi tu nechce.“

Vypravěč - 14. října 2011 17:23

Maringotka Rozdělili jste si úkoly podle preferencí a s novými známostmi a novým nadšením se do toho dali. Nakonec to dopadlo tak, že dostat se k plánům bylo poměrně jednoduché. Bernardův známý se sice trochu cukal, ale když jej Bernard přitlačil ke zdi a on chudák uviděl vás všechny, to jako že po požáru v knihovně zrovna nevypadáte, tak za slabou půlhodinku od archivářova probuzení odcházíte s plány stok a okolí. Vše šlo poměrně dobře až do chvíle, kdy jste se na mapy spolehli a zamířili podle nich k Batesovu sídlu. Že jsou mírně nepřesné, to jste zjistili záhy. Ale že někdo postavil v podzemí předělovací zeď a tudíž vás od domu neodděluje jen mříž, ale nejméně půl metru zdiva, tak to už vás opravdu naštvalo. Zvláště trpaslíka, který ze svého batohu vytáhl nějakých pár pytlíků a začal chystat něco, co podle jeho slov bylo „exen-bouch“. Do toho se k vám přiteleportovala Zola. Jako by zjištění, kolik a jak silné magie žena zvládá, nebylo samo o sobě šokem, ještě se hned rozkřikla: „Opovaž se! Nech toho! Spadne nám to tu celé na hlavu!“ Vysvětlení, jakmile trpaslík sfouknul plamen kahanu, přišlo záhy. Nad vámi je skutečně Batesův pozemek, akorát ten si za domem postavil kovový zásobník spojený s parním hnacím strojem a aby podzemní chodba vydržela, postavili zde tuhle zeď nejen jako zábranu proti vetřelcům, ale taky jako vzpěru. Prohlížíte si v čele s Peterem cihly. Zeď je postavená přes chodbu stoky, ve stejné úrovni jako je chodník po obou stranách. Řeka splašků uprostřed volně protéká. „Na to ani nemyslete, v téhle sračce se potápět nebudu,“ uhodne vaše myšlenky trpaslík. „Vzal by mě proud!“ „Nebuď baba,“ doporučí mu Zola, ale s lepším nápadem nepřijde, také se dívá s nechutí na páchnoucí břečku a zacpává si nos.

Psyche Bankol - 15. října 2011 15:19

Stoky Musela jsem vlézt do stoky... krása. Jen jak jsem byla uvnitř, připadala jsem si odporně. A pak to navíc ještě vypadalo, že jsme sem lezli zbytečně. Plány odpovídali jen z půli. Někdo totiž cestu k Batesově domu zazdil. Peter to chtěl odstřelit, ale naštěstí pro nás se objevila Zola. Takže by nás to tady pohřbilo... krása. A nakonec jsme zírali na jedinou možnou cestu, která byla naprosto odporná a nikomu se do toho nechtělo. Muset se projít ve splašcích, vyhozené jídlo, moč, hovna... v tom se brodit. Zvedl se mi žaludek. Oklepu se. „A nedala by se aspoň nějak zvětšit tahle cesta, abychom se v tom nemuseli brodit? Třeba jen trochu, abychom se protáhli?“ zeptám se s nadějí.

Vypravěč - 20. října 2011 14:23

Stoky Trpaslík se podívá s nadějí na okraje otvoru. „Možná by to šlo zvětšit, tak abychom se vůbec mohli brodit. Momentálně je to tak zacpat nos, odhodit všechny zábrany a lidově řečeno, proplavat sračkám naproti. Nemusím doufám nikomu připomínat, že trpaslíci jsou sice dobří plavci, ale nevydrží?“ Zola jen obrátí oči v sloup, když trpaslík znovu začne vytahovat výbušninu. „Dám tu toho jen trošku, sem a tady, to bude v pohodě.“ „A napadlo tě, že ta rána přiláká naprosto všechny a každého v baráku a že bude po nás dříve, než se vůbec dostaneme ke schodům do Batesova domu?“ nadhodí uštěpačně Zola. „Říkáš všechny?“ ozve se zamyšleně Bernard. „Mistře trpaslíku, naplácej tam všechno. Až to tady bouchne, tak tady totiž už vůbec nebudeme...“ V několika minutách vyjeví Bernard svůj plán. Výbuchem v podzemí přilákáte pozornost a mezitím proklouznete jinudy. Třeba přes plot z úplně jiné strany. „To seš si tak jistej, že tam kujou něco až tak nekalýho? Protože jestli ne, půjdeme bručet. Všichni,“ uvědomil si Peter možné důsledky. „Já jo,“ podívá se tázavě na vás, jako své společníky, „ale jedeme v tom všichni. Tak si musíme věřit.“ „A důkazy, budou?“ nedá si Peter pokoj. „Já myslím, že budou. A jestli s tím něco neuděláme, tak to Bates zamete ještě rychleji, než zamete s námi. Počítám, že už mu došlo, že s námi nejsou žerty. Když přišel o mága. A to ještě neví, že si s ním poradila tady Psyche.“ „Dobře,“ umístí trpaslík rozbušku, „jestli má někdo něco proti, tak ať to řekne hned. Tenhle doutnák uhasit nejde.“ Zola mlčí, Bernard také. Konec hry na kočku a na myš, role se obrací. Možná, stejně z toho nemáte dobrý pocit.

Psyche Bankol - 31. října 2011 21:13

Stoky Dívala jsem se z jednoho na druhého, jak spolu mluví a plánují. Peter přemlouval smutně Zolu, aby to dovolila. Ale měla dobrý argument. A s tím Bernard začal plánovat nový plán. Bedlivě jsem poslouchala, nebyl to zlý plán, ale... většina určitě sem poběží, ale Bates má určitě osobní stráže, které se od něj nehnou. „Máme nějaké zbraně?“ zeptám se. „Bates má určitě i osobní stráže, které se od něj nehnou. Rozhodně ne po tom co uslyší ten výbuch.“ Řeknu než to začne. „A já bych docela ráda měla v ruce opravdovou zbraň a neohánět se zase svícnem. Což by se stalo, protože těch je všude vždycky dost.“ Pokrčím rameny. „Ale jinak dobrej plán.“

Vypravěč - 04. listopadu 2011 19:09

Stoky „Máme nějaké zbraně,“ zaševelí trpaslík a začne se přehrabovat ve svém batohu. „Něco přímo pro tebe...“ Vytáhne elegantní dámský revolver, vypadá spíše jako na ozdobu, než jako opravdová zbraň, ale jsi si jistá, že zdání klame. Už zběžný pohled zblízka odhalí velkou spousty malých mechanických vylepšení, zbraň je nečekaně těžká na svou velikost a náboje jsou rozhodně trpasličí práce. „Tohle je Marry, slonobijka. No dobře, mladší sestra slonobijky, ale kope jak slonice, tak opatrně. Poctivá práce, slitina z elfských kovů a náboje plněné trpasličím střelným prachem. Ne ta předražená lidská napodobenina. Myslím, že budete dobrá dvojka. Seznamte se, Psyche, Marry,“ podá ti pistoli. Peter udělal jak jste se domluvili. O necelou půlhodinu později se Tarantem ozve exploze, o něco později i zvuk padajícího kamení a sténání namáhaného a poté praskajícího železa. Ve chvíli zmatku přelezete hlavní bránu, vyhnete se strážím a bočním vchodem vběhnete rovnou do sklepení pod Batesovým domem. Šlo to hladce, až příliš hladce... Procházení spletitých chodeb pod domem vám nezabralo příliš času, velmi rychle jste našli to, co pán domu tak úzkostlivě tajil a budoval poslední dobou. Vejdete do obrovské místnosti s klenutým stropem, táhnoucí se do dálky, osvětlené tlumeným elektrickým světlem. Všude je spousty elektrických součástí, obřích cívek, mosazných koulí a železných klecí, řetězů a kabelů, točitých schodišť a trubek, syčící páry a turbín, prostě kolosální stroj. Když do místnosti vejdete, trpaslík tiše hvízdne. Že je to pekelný stroj pochopíte, až uvidíte lidi. Ve skleněných nádržích tvaru válce, volně se vznášející, v první chvíli jste mysleli, že jsou po smrti, později vám došlo, že záhadným působením tekutiny stále žijí. Alfréd Zarus, Lady Amalir, John Trill, major Bergström a několik dalších. A mezi nimi je pódium s prastarým oltářem, na kterém se třpytí jasně osvětlené šperky. Odněkud ze zákoutí této temné místnosti vyjde skupina. Půl-elf Zirkan Ali, všivák Roland, vlastník herny v Říční ulici, Hromotluk, který pronásledoval Dereka. Že tu není ošklivý skřet, hromotlukův parťák, ani mág v buřince, vás naplní jistým ulehčením, že alespoň ti dva to schytali zle a opravdově a už pro vás nejsou hrozbou. Poslední, trochu nečekaná postava, je generálu Wilhelm. Malý stařík, přesto definice vojáka, že by nechal doma nažehlenou uniformu plnou frček, to je utopie. A pak je tu samozřejmě sám pan vynálezce, Gilbert Bates. „Ale, ale, ale. Kohopak to tu máme,“ začne Bates a jeho tón není vůbec pěkný. Spíše děsí. „Nebo spíše copak? Poslední střípek skládačky přišel sám, stačilo jen počkat? To mě těší. Protože už brzy, brzy...“ Zamne si ruce. „Dokončím své dílo!“

Psyche Bankol - 09. listopadu 2011 18:32

Stoky – Bates Zvědavě se natáhnu, když mi Peter prozradí, že něco pro mě má. Vykulím oči, když mi ukáže hezký, dámský revolver. Co všechno sebou asi nosí? Usmála jsem se na něj a vzala si zbraň. „Děkuji. Ahoj Marry.“ Prohlédnu si ji a vyzkouším si, jak mi sedí v ruce. Nebyla tak těžká jak jsem čekala. „Moc se mi líbí.“ řeknu Peterovi a mrknu na něj. Pak jsme spustili náš plán. Vše proběhlo v podstatě v pořádku. Dostat se pak do Batesova domu bylo snadné. To co jsme vevnitř našli... předčilo mé očekávání. Tohle jsem vůbec nečekala. Zírala jsem na stroj, převážně na nádrže kde byli jakoby konzervovaní lidé. Všechny jsme znala z fotografií až na Trilla. Toho jsem znala samozřejmě osobně. Padla mi brada.... naprosto jsem nechápala co to s nimi dělají. Všimnu si oltáře na kterém se třpytili šperky. Nemusela jsem být génius aby mi došlo co je to za šperky. „Sakra tohle vypadá na pořádnou uchylárnu.“ Špitnu a snažím se všechno zapamatovat. Tohle teda bude článek! Leknu se, když najednou někdo přijde. A k mé smůle to nebyli zrovna lidi, které jsem ráda viděla. Zvlášť když vím, že většina mě nějak ohrožovala. Samozřejmě, že nechyběl ani Bates. Sáhnu rukou dozadu, kam jsem si za kalhoty strčila Marry. Uchopila jsem ji, ale nevytáhla. Postoupím dopředu. „Nebuďte tak teatrální Batesi. Co má tohle znamenat?“ mávla jsem rukou ke stroji. „Co to těm lidem děláte?“

Vypravěč - 14. listopadu 2011 19:12

Pekelný stroj „Největší vynález, stroj vyrábějící elektřinu. Takové množství elektřiny, že s ní půjde pohánět vlaky, světla, povozy, topení, všechno! Vše snadno, levně a tak pohodlně, že se nikdo nebude ptát, jak ta celá věc vlastně funguje. Tady tyhle uskladníme pod zemí, na místě, kde o nich nikdo nebude vědět,“ mávne směrem k lidem, „jejich duše poslouží velké věci.“ „Samozřejmě, se bude muset palivo občas doplnit, ale takový už je temný úděl vědy a pokroku. No a pak je tu drobnost, že budu nejmocnější člověk Arkána. Všichni využívající Batesovu energii na mě budou závislí. Nic velkého...“ Zamne si ruce a výhrůžně pokročí směrem k vám. „Dejte mi tu brož drahá,“ začne mile a natáhne ruku, „jsme v přesile. Nemáte šanci.“ Opravdu, je jich celkem pět, vy jen čtyři. Zola někam zmizela. A zvládla to dokonale.

Psyche Bankol - 14. listopadu 2011 19:43

Pekelný stroj Mám chuť protáčet oči. A samozřejmě přišla ona část, kdy po mě požadoval brož. „Leda kyselý hrozny, chlape.“ Odseknu. „Dám ti leda velký kuloví. Jestli ji chceš, budeš si pro ní muset dojít a vzít si ji sám.“ Mračím se na ně. „Jen co bych vám brož dala, tak by jste nás nechal zabít nebo zajmout jako náhradní díly pro tu vaší ohavnost. A laskavě neslibujte něco co nemůžete splnit. Jsem solidní novinářka a jen co bych o tomhle hnusu napsala by vás zavřeli. Přinejmenším.“ Tasím Marry a zamířím na něj. „Takže... teď se hezky vzdáte a pustíte ty lidi v tom... té věci. Jinak za sebe neručím.“ Varuji ho.

Vypravěč - 14. listopadu 2011 19:55

Pekelný stroj Tasená zbraň není jediná. Roland ani Wilhelm neváhají a v jejich rukách se také objeví pistole. Hromotluk udělá krok kupředu. Bates se ušklíbne a pošle ti vzdušný polibek. Zbraň se objeví i v Bernardových rukou a trpaslík tam taky něco má, těžko říct co. Jediný, od koho byste nějakou zbraň čekali a nevytáhne ji, je Zirkan Ali. Malý předmět, který měl v ruce, hodí mezi vás na zem. Chlupatá věc, trochu vypadající jako přejetý šváb s peřím – magický talisman. Pak práskne první výstřel, kdo vystřelil, nevíte. Najednou z talismanu vytryskne temný dým, prudce a nečekaně, zacloní vám výhled. Magická tma je tísnivá, je v ní špatně vidět i špatně se dýchá. Vše kolem tebe zahalila, připadáš si sama. Uslyšíš několik kroků za zády, prudce se otočíš, ale nikoho nevidíš. Jen se z tama ozve zlověstný smích.

Psyche Bankol - 14. listopadu 2011 20:07

Pekelný stroj Znechuceně nakrčím nos, když mi Bates pošle vzdušný polibek. Fuj... co to má jako být? Když nás obklopí nos začnu kašlat a k tomu, že ještě nevidím se přidalo slzení. Tohle bylo špatný... hodně špatný. Srdce jsem měla až v krku, jak se mi rozbušilo strachem. Někoho jsem slyšela za sebou, prudce se otočím, ale nikde nikdo. Do háje... musím z toho oblaku pryč. Buďto Bates má nějaký dýchací přístroj a nebo kouř nezaplnil celou místnost. Jednu ruku dám před sebe a rozběhnu se, někde určitě musí být hranice tohohle kouře. Ruku jsem měla připravenou k tomu vrazit komukoliv loket do žeber, když se mi postaví do cesty. I kdyby to byl někdo z mých přátel. Problém je v tom, že nejspíš půjdou po mě... kvůli broži. Sakra... měla jsem ji schovat a pak až jít sem.

Vypravěč - 16. listopadu 2011 18:10

Pekelný stroj Vyběhneš za hranice kouře, který se i tak rychle rozptýlí. K odvedení pozornosti a způsobení jak zmatku tak přidání výhody druhé straně však posloužil. Zhluboka se nadechneš, abys přehlédla situaci: Trpaslík a Wilhelm jsou v divoké přestřelce, oba krytí za nějakým parovzdušným potrubím, nebo tak něčím. Major na svůj věk hbitě vyhlíží ze svého krytu a zasypává trpaslíka střelami. Ten mu minci oplácí střelami z čepelometu, zbraně jeho vlastního návrhu i výroby. Sedí oprřený zády o trubku a vyhlíží přes rameno. Je raněn – ale je to trpaslík. Bernard a Zirkan se do sebe zaklesli v nebezpečně vypadajícím bratrském duelu. Zirkan bojuje krátkým elfským mečem, Bernard vojenským nožem Tarantské výroby. Jeho pistole leží několik metrů opodál, ale nezdá se, že by se o ni zajímal. Chvíli má navrch jeden, chvíli druhý, přestože bojuje každý úplně jiným stylem. Jsou si i tak dost podobní. Derek a Hromotluk, který jej viní ze smrti svého parťáka, také bojují. Dá-li se to tak říct. Obr knihovníkovi mlátí hlavou o zábradlí a ten z části omráčen se nezmůže na jediné zaklínadlo. Batese ani Zolu nikde nevidíš, nečekaně ty, jakož patrně nejdůležitější osoba, jsi zůstala sama. „Psyche, běž k oltáři!“ zakřičí na tebe Bernard a otře si z čela krev. „Rychle! Skonči to!“ Jenže, jak bys mohla? Vždyť tobě v těle nekoluje elfská krev. Leda by měl Bernard nějaký plán. On má vždycky plán, jenže jejich úspěšnost není zrovna velká. A opouštět přátele v nouzi se ti zrovna nechce. Co teď?

Psyche Bankol - 16. listopadu 2011 19:29

Pekelný stroj Zaváhám. Co mám tak u toho oltáře asi udělat? Co má Bernard v plánu? Hrome... Chvíli zírám na Hromotluka, jak mlátí s Derekem. Znovu se rozhlédnu. Kde je Bates? Teď to musím nechat být. Zamířila jsem na Hromotluka a vystřelila. Nerada bych viděla Dereka na kaši. Hned jak jsem po něm střelila otočila jsem se a vyrazila k oltáři. „A co s ním mám sakra dělat?!“ zahulákám na něj. Zničit je? Jak? Místo k oltáři bych nejraději osvobodila lidi z těch zkumavek, ale když tam vydrželi kolik dní, ještě chvíli to vydrží. Když jsem se blížila k oltáři, zpozorněla jsem. Bates určitě bude někde blízko a já bych nerada, aby mi vlítl do zad nebo z boku.

Vypravěč - 17. listopadu 2011 18:07

Pekelný stroj Zamíříš a vystřelíš. Pistole sebou cukne, o poznání více, než jakákoli, co jsi kdy držela v ruce. To ale nic nemění na tom, že střela letí nádherně, přímo, a přesně zasáhne svůj cíl. Hromotlukova hlava se rozletí jako meloun a zbytek jeho těla se bezvládně sveze vedle ležícího Dereka. Odporné. Dále ses tím nezabývala a rozběhla ses k oltáři. Bernard ti na otázku neodpoví, protože jeho protivník vycítí příležitost a snaží se jej zatlačit do kouta a převzít tak převahu potřebnou pro vítězství. Výcvikové jednotky v tajné službě ale taky nejsou žádní tragičtí hrdinové, agent se brání úspěšně a ty se nemůžeš zbavit dojmu, že si chystá něco ... něco nečekaného ... na ideální chvíli. Už jsi skoro u oltáře, když se znovu objeví Bates. A není sám, spolu s ním se ze tmy a páry vynoří automaton, něco mezi hadem, škorpionem a ornitoptérou, vše z leštěného kovu. Větší než dospělý muž, letící tiše a vypadající nanejvýš nebezpečně. Podlomí se ti kolena, ale přesto zamíříš. Bates se zasměje. V tom okamžiku ucítíš závan studeného větru, přes lýtko tě pleskne těžká látka a ucítíš, jak někdo stanul přímo za tebou. Nestihneš vystřelit, kovová stvůra se na tebe vrhne. S prasknutím se kolem vás, tebe a Zoly, objeví průhledná bublina a nestvůra se o ni s ošklivým zaskřípáním zarazí. Zola drží ruku vysoko nad hlavou a síla z ní proudí do ochranného štítu. Bates zuří. A nikomu není jasné, jak vůbec dokáže Zola přivolat magii v místě, jako je toto. „Nechci tě nějak vystrašit, ale myslím, že tě ta věc sleduje,“ podotkne cikánka a na čele jí vyraší pot. „Věnuj se těm šperkům, čas sice máme, ale není ho mnoho,“ dodá a kovové monstrum její slova jen potvrdí dalším pokusem o prolomení bariéry.

Psyche Bankol - 17. listopadu 2011 18:19

Pekelný stroj To, že jsem Dereka zachránila mě potěšilo. Sic to nebylo zrovna moc čistá záležitost a navíc Derek už nebude schopný nic udělat... ale aspoň byl naživu. Bates se objevil, přesně jak jsem očekávala. Jen jsem nečekala, že si přivede takovou bestii. No... mohlo mě to napadnout. Bates byl sám o sobě slabý, starý muž. „K čertu...“ zabručím, zamířila jsem na tu věc... jenže to bylo nejspíš k ničemu. Ta věc byla z kovu i kdybych mu udělala díru do těla, stejně by nepadl. Kdybych věděla, kde je zdroj energie... ale nevěděla jsem. Tohle pro mě nevypadalo dobře. Srdce mi rychle tlouklo a žaludek se smrskl, jak jsem měla tušení, že brzy bude se mnou konec. Už už jsem si myslela, že je po mě, když se najednou zjevila Zoly a štítem nás před tou bestií ochránila. Oddychnu si, než jsem se zase lekla, když na mě promluvila. Postavím se, kolena trochu měkká, ale šlo to. „Jo... jen kdybych věděla co s těmi šperky dělat.“ Zabručím. „A díky.“ Otočím se k oltáři. „Nejsem elf sakra!“ stěžuji si a vytáhnu brož. Nevěděla jsem co dělat, tak jsem brož prostě dala k ostatním šperkům a koukala jestli se něco nestane.

Vypravěč - 18. listopadu 2011 22:54

Pekelný stroj Položíš brož k ostatním šperkům a ty se mírně rozzáří. Opravdu nevíš, co s nimi, a na experimenty máš setsakra málo času. Koutkem oka zahlédneš Batese. Znejistěl a poručil své potvoře, ať útočí znovu a znovu. Sakra, nemůžeš se soustředit! V kopuli je stále větší vedro, musíš si otřít čelo od potu a srovnat neposlušný pramen vlasů. Skřípění kovu a magie ti rve uši a to, že Zola zavrávorala, ti zrovna na klidu nepřidá. Opravdu? Nemáš v sobě ani špetku elfské krve? Ale Bernard ano. Je půl-elf, jeho krev by byla jistě dobrá. Určitě nemáš jí ani kapku? Někde u sebe? Nebo ... na sobě?

Psyche Bankol - 20. listopadu 2011 17:28

Pekelný stroj Ztěžka se mi dýchalo a myšlení skoro bolelo. Těkala jsem očima sem a tam a nevěděla co dělat. Do háje! Rozhodla jsem se zkusit aspoň moji krev. Sestra umí používat magii, já nevím... třeba to půjde. Natáhla jsem se pro jednu zdobenou sponu, abych se píchla do prstu, když si všimnu skvrny na rukávu. Zarazím se, byla to zaschlá krev. Přemýšlela jsem, kde se tam vzala, já nekrvácela. Chvíli jsem vzpomínala než jsem si uvědomila, že není moje, ale Bernarda. A Bernard má v sobě elfí krev! „No hurá...“ Vydechnu a nasliním si prst a začnu slinu roztírat po skvrně, aby byla trochu kapalnější a dala se použít na brož. „Fajn... fajn... tak do toho...“ Bručím si a přitisknu vlhké místo k broži.

Vypravěč - 20. listopadu 2011 21:47

Pekelný stroj Clona se znovu prohne, pod náporem obrovské síly zabijáckého stroje. Soustředíš se, jak jen nejlépe dokážeš, jen ztěžka vnímáš co se děje kolem tebe. Generál se válí v kaluži vlastní krve a trpaslík se pokouší dokulhat ke dvojici bojujících bratrů. Zola má zavřené oči a soustředí se, ale její magie viditelně slábne. Dotkneš se s očekáváním brože kapkou Bernardovy krve. Tedy alespoň doufáš, že je Bernardova. Chvíli se nic neděje, pak ucítíš dotek. Dotek magie ve tvé mysli, otázku, naléhavou, rychlou a jasnou, když se klíč k magii šperků zeptal tvé mysli, jakou variantu si zvolíš. Vše to zabralo jen zlomek vteřiny, a když se vteřinová ručička na kapesních hodinách posunula, magie se zachvěla... Brož se rozpadla na jemný prach, rozežraná, jako by spadla do kyseliny. Po ní další a další ze šperků, magická vlna se přehnala celým okolím a rovnováha, která vždy zabraňovala spojení magie a techniky, se vrátila zpět. Kovové monstrum zarezlo a zhroutilo se nehybně na zem. I Batesův revolver, přesto, že pětkrát cvakl na prázdno, nevystřelil. Všechny cívky a dráty popraskaly, stroje se zasekly, elektrická světla pohasla. Ozval se výstřel a postřelený Zirkan zůstává ležet na zemi. „Snad jste si nemysleli, že trpasličí práci rozhodí trocha magie,“ odplivne si Peter. „Tak to jste se hoši spletli.“ Bates se s hrůzou podívá na zbraň Psyche, a rozběhne se pryč.

Psyche Bankol - 20. listopadu 2011 22:25

Pekelný stroj Vyšlo to. Skoro jsem tomu ani nemohla uvěřit. Bylo po všem. Spadl mi kámen ze srdce. Ještě, že jsem na sobě měla Bernardovu krev... tohle jsme sakra nedomysleli. Kdyby se někdy něco takového opakovalo... vezmu si sebou flakónku s krví ve které je nějaký ten elfský gen. Trhnu sebou, když se ozve výstřel a podívám se na Petera, který střelil Zirkana. Pak se zadívám na Batese. Když se dá na útěk, rychle tasím Merry a zamířím na něho, pak posunu mušku do strany. Chci ho strefit do ramene, ne ho zabít. Vystřelím. Raději bych ho trefila do nohy, ale já zase tak dobře střílet neumím.

Vypravěč - 21. listopadu 2011 19:58

Pekelný stroj Výstřel protrhne ticho. Bates, ten šílenec a maniak, který chtěl vysát duši z nevinných pro vlastní prospěch, moc a zvrhlým způsobem i pro pohodlí ostatních lidí, po zásahu padne na zem. Marry k němu byla nemilosrdná, zásah mu urazil ruku v rameni a roztočil starého muže v pitoreskním pohybu krve a šíleného jekotu. Je po všem, vaši protivníci jsou mrtví nebo poraženi, nebezpečí zažehnáno a životy nevinných lidí i svědomí celého Tarantu zachráněno. Během několika minut do podzemí vráží Královská garda a loajální část vojska, která nepodlehla korupci. Zvítězili jste... Jen se nějak nemůžeš zbavit dojmu, že dříve nebo později se někdo pokusí o něco podobného – postavit svou moc na krvi a potu nevinných lidí, zotročit jejich duše a učinit je závislými na utrpení jiných. Korupce, úplatky, chtíč a temnota v duši se šíří skrytě, jako rakovina, připravena zahubit to, co zůstalo ve společnosti zdravého. Kdo uchrání Tarant příště? Až to bude potřeba?

Vypravěč - 21. listopadu 2011 20:12

Epilog Bernard dostal po skončení akce vyznamenání od samotné královny a byl pasován na rytíře. Víš to, protože jsi u toho byla. Za své zásluhy dostal spravedlivou odměnu a odešel do výslužby. Za peníze koupil dům, ve kterém byl obchod, kde tvá sestra Anna pracovala. Za několik málo měsíců se vzali a společně se starají o rodinu. Tvá neteř, Emílie, je až nečekaně živé a zvídavé dítě. Po kom asi? Derek se ze svých zranění nikdy nevzpamatoval. Zůstal v ústavu pro duševně choré, kde jste jej z počátku navštěvovali. Později méně. Nezdá se, že by starý muž vnímal cokoli kolem sebe, oslepl a jen si občas brumlá verše ze zapomenutých knih. Dotyk starého papíru však stále miluje. Peter a Zola odjeli s cirkusem. Jednou za čas se v Tarantu zastaví, na jejich vystoupení ráda zajdeš. Jak na ty denní, tak na ta noční a večerní, ve stínech města. Ale o tom až za chvíli... Bates svým zraněním podlehl po převozu do nemocnice. Šušká se, že major Bergström, který byl stejně jako ostatní po vytažení z nálevových roztoků živý až moc, mu trochu „pomohl“. Nepodařilo se to dokázat. Generál Wilhelm a bývalý starosta Tarantu spolu sdílejí jednu celu. A budou ji sdílet ještě velmi, velmi dlouho. Prý spolu moc nevycházejí. Zirkan Ali zmizel. Ano, přesně tak. Postřelení mu nezabránilo v okamžiku vašeho triumfu zmizel v tom příšerném chaosu a zmatku následujících minut, podříznout krk jednomu z vojáků a utéct. Zirkan je jediný stín na vaší přítomnosti, který vás stále nutí ohlížet se přes rameno, nenechávat Emílii samotnou a který budí tebe i Bernarda ze spaní. A co Psyche Bankol? Novinářka? Mno, jak to říct. Ta zmizela také. Ale znám jinou Psyche. Vyzvědačku, špionku a tajnou agentku, ve službách Jejího Veličenstva, z vůle všech bohů Arkána královny. A daří se jí dobře, díky za optání.

Vypravěč - 21. listopadu 2011 20:12
	KONEC