Bezpečný návrat domů
hrálo se Jindy
od: 15. září 2015 19:58 do: 20. listopadu 2015 08:11
Dobrodružství vedl(a) Tofiam
| |
 | Byli jste najati Tremolitem, jedním z Nejvyšších Správců kultury, abyste získali magický amulet. Tremolitovou prací je studovat a uchovávat dějiny. Pečlivými výzkumy zjistil, že pověst o první Pendzenské Elfské královně Košimatah je pravdivá. Při koupeli v jednom z velkých jezer ztratila amulet, který jí propůjčoval nesmrtelnost. Dle legendy se amulet nikdy nenašel, Košimatah brzy nato zestárla a zemřela. Tremolit si je téměř jistý, že se mu povedlo lokalizovat ono památné jezero. Na jeho místě se dnes rozkládají mokřady, do kterých se neodvažuje nic živého, elfové se při pohledu na ně vrhají s hrůzou a křikem zpátky do lesů, někteří útlocitnější jedinci se pak i rituálně napichují na jednorožčí rohy. Což je ale skvělá zpráva pro vás, protože vás na výpravě nebude nic rušit. Tremolit sám jet nemůže. Kdysi naštval nemravným návrhem jistou Mišedskou čarodějku a ta ho proměnila v mloka. Většinu doby tráví v jezírku nebo na skalce na pozemcích Správcovství Kultury. A proto potřebuje přímo vás. Odměnou vám budiž bohaté zkušenosti, čestný titul Externí Správce Kultury, všeobecné uznání a jedinečná možnost potřást si s Tremolitem tlapkou nebo ocáskem dle vašich preferencí. No dobrá, a taky nějaké peníze pro každého. Plná truhlice 20x30 cm měny, kterou si určíte, a v případě zájmu můžete dostat některý z méně významných artefaktů Správcovství. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, počátek týdne Cestovat se ti poměrně líbí, protože to přináší svobodu, a k té byli temní elfové předurčeni. Když se tehdy lidé začali cpát do všech oblastí, rozhodli se jim ostatní elfské rasy vyjít vstříc. Temní elfové ale řekli dost a místo pluhu se chopili zbraní, místo lžíce drží dýku. Doma, to místo ti přijde hrozně vzdálené, i když je přímo v hraničních horách. Tam chtěli, abys byla připravená na drsný život. Drsnost v tomhle případě představovaly hlavně horské krysy velké jako pes. A neustále se dvořící temní elfové. Někdy pochybuješ, co bylo víc nesnesitelné. Pak se ti vybaví vzpomínka na tvoji matku a ROZHOVOR a máš jistotu, že nápadníci. Elfka pro ně nebyla nic moc víc, než samička budující armádu, aby mohla v klidu zplodit potomka. Hrozná nuda. Když jsi tu nudu vylepšila o nějakou tu vraždu, nebo dvě, no dobře, čtyři, nemohla jsi vědět, že ten mladík je princ ze sousedního společenství temných elfů a že ho doprovod bude bránit. Hájila ses tím, že ti jako dar přinesl mrtvého motýla (Běláska! Mrtvého!), což bylo po dnu, kdy ses neúspěšně snažila ze slídy vyrobit nový typ hrotu na šípy, opravdu moc. A ti další byli jenom sebeobrana. Matka pro to příliš pochopení neměla. Odešla jsi, než se zpráva stihla rozšířit. Popravdě jsi teď už spíš civilizovaná než svobodná a to pomyšlení nesnášíš. Ale kdybys nebyla, tak nabodneš na klacek prvního řvoucího fakana, který ti přeběhne přes cestu, a opečeš si ho na hradbách na ohni. Jenomže civilizaci se v dnešních dnech vyhnout nedá. Vždycky je nějaký obchodník, kterému potřebuješ prodat zboží, nebo obchodník, od kterého si to zboží potřebuješ...vyzvednout. Je to docela fuška, tvářit se jako hodná zlá elfka, takže jsi po čase zjistila, že jdou věci o dost plynuleji, když napřed vystřelíš varovný šíp, a pak teprve začneš mluvit. Lidé ani nic jiného nečekají. Zrovna v téhle době je ti ale z celého města špatně a potřebuješ pryč. Naštěstí se po celé Nynytě objevily plakáty lákající na výpravu do Bažiny Šílenství. Inu, proč ne… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, začátek týdne Když v tobě rozpoznali schopnosti Zaklínačů z Východu, byl jsi na sebe tak strašně hrdý. Chodil jsi a každému se chlubil. Až mnohem později ti došlo, že to není žádné velké vítězství. V Nizidě je zaklínačem kdekdo, kdo má alespoň trochu magického nadání. Do školy Řádu jsi však nastupoval ve skvělé, povznesené náladě. Všechno bylo perfektní a dokonalé. Až na to, že vůbec nebylo. Věděl jsi, že všichni vyučení zaklínači tráví alespoň rok aktivní službou pod vedením zkušenějšího zaklínače. Nic tě ovšem nemohlo připravit na mokré ulice a lezavý déšť, který ti zalézá za krk a do ponožek. Nebo na řešení nesmyslných sporů, k nimž tě volali obyčejní lidé. Chtěl jsi dělat něco důležitého, něco velikého. Tvůj učitel se hloupým nejspíš jenom dělal, protože jednoho večera tě probudil s tím, že jdete na noční směnu. Že teď zažiješ skutečný Karpenský život hrůzy, přislíbil. A měl pravdu. Nic tak strašného jako námrazu na vlně jsi ještě nezažil. Tvoje prokřehlé prsty se snažily utéct zpátky do školy a zbytek tvé osoby vzít sebou. Když vás pak napadl zlodějský gang, byl jsi v boji naprosto neužitečný. Jenom šťastnou náhodou jsi ze střešní tašky kouzlem vyrobil létající disk a zasáhl dva raubíře. Což tvůj učitel ocenil, na druhou stranu tě hned následující týden zapsal na hodiny šermu. Jednoznačně nejhorší období tvého školního života. Posměch spolužáků by ti zdaleka tolik nevadil, kdyby nebyl ze skutečných důvodů. I proto ses nechal zapsat na první venkovní misi, která se naskytla. Sběr bylin nezněl sice nijak úchvatně, ale doufal jsi, že se dostaneš pryč a pak už ti život něco nadělí, jako vždycky. Řád, ten parchant bůh se smyslem pro humor leklé ryby, se rozhodl vyjít ti vstříc. Když jste s bylinkářem stoupali po horském úbočí, napadla vás skupina lapků na koních. Nedokázal jsi nic dělat. Tedy, dokázal ses bezpečně schovat za kámen a volat maminku. Zatímco mistra bylinkáře zabili, začalo ještě ke všemu pršet. V karavaně, která putovala s vámi, museli být nějací strážci. Ale zatím jsou daleko. Chopil ses příležitosti, vylezl a jediné kouzlo, které tě napadlo, bylo obalit svůj meč modrými plameny. Něco, co by zvládlo dítě i s minimálními schopnostmi zaklínače. Kdo mohl tušit, že to koně tak poleká? A vrhnou se ze srázu i se svými majiteli na zádech? Pak se všechno odehrálo hrozně rychle, skoro nic si nepamatuješ, jen jak tě nesou kupci karavany na ramenou. Z jejich pohledu si mocným modrým plamenem rozehnal lapky a koně. Nebojácně, v dešti, tvůj plamen nezhasínal… Bylo to silnější než ty. Větší než ty. Odehrálo se to tak hrozně rychle, a pak už si se z toho nedokázal vyvléct. A ani jsi nechtěl. Stal se z tebe cestující zaklínač, přinášející zpět zprávy o svých úžasných dobrodružství. Dobrodružství byla koneckonců jenom interpretace. Možná i proto si zvedl ze země leták o cestě do Bažiny Šílenství… |
| |
| Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu Prozatím vás nechávají čekat v hlavní síni Správcovství Kultury. Tremolit se chce připravit a vytřídit vám s sebou na cestu zásoby a materiály, které by se mohly hodit. Je také možné, že se ještě někdo připojí. Pokud budete čekat déle, můžete požádat o využití pokojů Správcovství. V sále potichu hrají hudebníci, jinak v něm někdo jiný není. Acelba si pečlivě zapisuje. Úplně všechno. Hlavně popisu společníků věnuje velkou pozornost. Všichni jste to uhodli hlavně proto, že čas od času pokládá otázky typu: "A svoji barvu vlasů bys popsal jako lískově oříškovou nebo jako hnědozem?" a nebo "Myslíš, že jsou tvoje oči spíš mořsky nebo stříbrně šedé?" Nestraní se oslovit ani Temnou elfku. Tukon sedí vedle ní. Občas ují z mísy zelené hrozny. Je těžké odhadnout, co si myslí, ale není ani přátelský, ani otevřeně nepřátelský. Jeho oděv vypadá příliš drahý na výlet do bažiny. Vlastně tak vypadá celý Tukon. Sarah Hámos je naproti tomu neklidný. Přechází kolem a točí s malou hůlkou s modrým kamenem na vršku. Izfereth sedí. Na zemi. Se zkříženýma nohama. Zády se opírá o kanape, které je ze spletených rákosů a na které je ochotná se posadit jedině v případě, že jí za to připlatí. Tremolit je z její přítomnosti obzvlášť potěšený. Dá se říct dokonce nadšený - žížalu, kterou mu položili na stříbrný tácek, musel samým rozrušením sníst na tři pokusy. A tak se každý po svém připravujete na výpravu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, začátek týdne Čím to je, že lidi vždycky při spojení s trpaslíky napadne zlato? Moc dobře víš, že to nejdražší a nejcennější je mithril a platina. V Hlubině, v posledním trpasličím království, které se rozkládalo pod nejvyšším vrcholem Středových Hor, se všechno poměřovalo čistotou těchto dvou kovů. Musel jsi na jejich těžbu dohlížet. "I to patří k povinnostem krále," zdůrazňoval ti vždycky otec. A k tomu byla v Hlubině politika. Ještě jsi se nerozhodl, jestli ji nesnášíš proto, že z ní nikdy nevzešlo nic dobrého, nebo protože je to prostě politika. Vaše královská linie byla vždycky v ohrožení, takže tvá rodina dbala na to, abys uměl prvotřídně bojovat. Tvého otce zabili na výpravě, kde ho zradil jeho vlastní rádce. Nemusel jsi být nijak velký myslitel, aby jsi pochopil, že teď budeš oficiálně korunován. Čekal tě život v luxusní trpasličí nudě, bolesti loktů z kynutí rukama a nekonečné setkávání s lidmi, kteří si myslí, že jsou dost důležití, aby ses na takové setkání dostavil. Den před korunovací je den plný oslav. Během hostiny se ti služka pokusila otrávit nápoj. Díky náhodě si ji přistihl a když jsi ji obvinil, povstali k boji všichni tví odpůrci a strůjci převratu. Na tvou obranu povstali tví přátelé. Bitva zničila 400 let starý stůl, několik dekorací a tvůj nejoblíbenější jablečný koláč nenávratně pokryla krví a znehodnotila tak jeho křehkou křupavou krustičku. Tvá strana přesto zvítězila. Jistě to byla bitva hodná zapsání do dějin, tys však nezůstal dost dlouho, abys to ověřil. Posbíral jsi své nejdůležitější věci a ještě ten večer opustil Hlubinu navždy. Morální i skutečná kocovina byla následující den příšerná, nicméně vrátit ses nemohl. Naštěstí si natrefil na horami projíždějící karavanu, která ti nabídla skvělý lék na kocovinu z vrbové kůry. Tys jim na oplátku nabídl své kladivo. Několik minut jsi pak vysvětloval, že to bylo myšleno obrazně a ve skutečnosti se jedná o tvoje schopnosti, ne tvoji zbraň. Nicméně takto jsi zjistil, že živit se jako žoldák není ve světě změkčilých a vysokých lidí nijak špatné. Dokonce jsi lidi začal i po čase obdivovat. V jedné hospodské rvačce jsi zjistil, že tvůj trpasličí způsob boje je vhodný přesně k tomu, co tě naučili - k boji s trpaslíky. Lidé jsou vynalézaví, a tak se jednomu z nich podařilo prorazit tvůj protiútok a nenávratně ti poškodit oko. Na jednu stranu si nikdy nebyl tak vzteklý jako ten den. Na druhou stranu ti tak prokázal službu. Trpasličího žoldáka si nepamatuje nikdo. Trpasličího bijce Tafrima Bělookého si ale pamatují všichni. O Hepčí ses doslechl, že se tam dá snadno najít práce. Jak by ne, když se nacházelo na jedné straně okraje Bažiny Šílenství a na druhé straně před elfskou rezervací. Kdejaký dobrodružný a učený typ se tu zastaví. Zapadl jsi do hospody jménem Akátový trn. Jsi si jistý, že když počkáš, někdo hledající žoldáka se nakonec ukáže. |
| |
 | soukromá zpráva od Tafrim "Bělooký" pro Do nálevny jsem vstoupil velkými dveřmi. Dřevo bylo oprýskané a vypadalo, že už toho má hodně za sebou. Hospoda je narvaná a jakoby praskala ve švech. Úkol číslo jedna. Dostat se k hostinskýmu. Ten by snad mohl vědět jestli tu někdo nepotřebuje pomoci za menší peněžní obnos. Řekl jsem si pro sebe. No, lépe se to řekne než udělá. Nejdříve jsem se pokoušel projít se vší slušností. Bez úspěchu. Popošel jsem asi o tři metry a pak mě zastavila postava obrovského chlapa. Tebe snad půjde líp přelézt než obejít. Vypadá jako kdyby dřevorubec a horník měli syna. Toho kdybych naštval, tak mi narve tyč do zadku a bude mě mít jako koště hozeného za kamny. Zatahám ho za košili a co nejmužnějším hlasem zařvu. Můžete mi prosím uhnout, potřebuji se dostat k pultu za hostinským. Chvilku se ohlíží a pak se dál baví se svými kumpány. Zatahám ho ještě jednou a zařvu ještě hlasitěji než předtím. Hej chlape, můžeš prosím na stranu, potřebuji se dostat za hostinskýmu. Vazba se otočila, podívala se dolů a s ošklivím výrazem vyprsknul. COS TO ŘEK O MÍ MÁMĚ SKRČKU!? Nahodím svůj nejméně oblíbený postoj, co používám při rozhovoru s chlapy co by mě dokázali zabít jen poplácáním po zádech. Nazývám ho: "Prosímnezabíjejměmámženudětiamaléhopejskamůjotecjemrzákajámámjenjednovarle".Nad takovýmto zjevem se slituje devět z deseti hor svalů co mají velikost mozku jako hrášek. Tohle byla nejspíš ta desátá hora. MOJE MÁMA PEČE TY NEJLEPŠÍ POLÍVKY V CELÍ BAŽINĚ!! Poslední co si pamatuju je, jak mě jeho obrovská tlapa chytla za límec, menší let hospodou a pak tmu. Probudil mě jemný potůček zlatavého moku co mi stékal po helmě a obličeji přímo do pusy. Fuj to je ale břečka. Chutná to jak trollí chcanky. Pivo mi k chuti nebylo, ale jak bych mohl soudit. Už od narození piji královský ležák. Rozhlédnu se kolem sebe. A hle, jsem u pultu. Jednu sklenici vašeho lahodného piva. Zařvu na hostinského. Musím zjistit co se tu dá dělat, měšec je poloprázdný. |
| |
 | soukromá zpráva od Sarah Hámos pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu - Tukon, Acelba, Izfereth Byla hezká jako obrázek, ta hala, kterou nás prováděli k širokému schodišti. Vzhlížím k vysokým malovaným stropům Správcovství a tajím dech rozkoší. Tohle jsem si nepředstavoval ani v nejmenším. Pro mne všechno velkolepé bylo odjakživa spojeno s školou Řádu a zaklínačském řemeslu. "A ten váš správce kultury? Tremolit? Slyšel jsem, že přebývá v těle obojživelníka," promluvím k mladé, zrzavé dívce, která přede mnou stoupá vzhůru, ale nečekám na její odpověď. "Jsem si jist, že kdybych dostal možnost, našel bych kouzlo, kterým bych jej vyléčil. U nás v Nizidě kdysi býval jeden, kterej zůstal v těle žáby, chudák. Z celého kraje se pak sjížděly zaklínačky, neb jim kdosi nakukal, že polibek mluvicí žáby zvyšuje moudrost," vyprsknu smíchy, když se mi celá událost vybaví. Pak si uvědomím, že naši dva průvodci mezitím stihli zdolat další dva tři schody, a tak je rychle, nedočkavě dobíhám. Přítomnost temné elfky, která stoupá jako poslední kdesi za mými zády, důvěryhodnost nikterak nevzbuzuje. Nemohu popřít, že mladej kluk v mážským rouchu jí příslovečně šlapal na paty. Bradu měl holou, jako by sotva odtrhl hlavu od matčina prsu, pohled jeho hnědých očí ale mohl zabíjet. Obdaruji ho křečovitým, zubatě rozšířeným úsměvem, kdykoliv shledá důležitým mou osobu takto počastovat. Co jsem mu, do kotlíku, udělal?! Na posledním schodě škobrtnu o špičky vlastních bot a přepadnu dopředu. Zachytím se první věci, která mi přijde pod ruku a vypustím cosi jako "upsinky". Materiál v mé dlani byl vskutku příjemný, teploučký jako samet. Veškeré pohodlí v mé tváři se vytratilo mávnutím kouzelného proutku, když jsem mezi prsty promnul zelený lem a vybavil si, na kom jsem ho viděl naposledy. Tukan! Stáhnu se a prudce narovnám, s rukama za zády. "Já? Nic..." Zamračím se, s hranou zmateností se k Izfereth, která mne konečně došla. Káravě zakroutím hlavou, jako by to celé byla její vina. Vstupujeme do prostor Nejvyššího Správce. Tremolit sám mne nijak nepřekvapil, leda hladkostí své kůže. Přistoupím k vyvýšené židli, na které mlok trůní, a způsobně se pokloním, jak káže Řád. "Pane Mlo-" zarazím se a blahosklonně usměji. "Nejvyšší Správče kultury, pane Tremolite, je mi obrovskou ctí vás poznat. Ještě větší čest pro mne, že jste projevil výjimečně dobrý vkus, během přijímání členů vaší expedice. Zvolil jste si toho nejlepšího z nejlepších, mohu-li skromně podotknout. Pána Modrého ohně samotného Řádu," kasám se neochvějně titulem, jenž mi byl přiřčen. Události nabraly příliš rychlý spád, další se chce představit a je toho příliš, co nám Tremolit hodlal říci, takže nakonec skončím usazený za stolem a čekám. Další členové výpravy? U Řádu doufám, že to nebude další ostrouch! Z vyhlídky na cestování ve společnosti těch dvou - jmenovitě Tukona s Izfereth - mi vstávaly chloupky po těle. Možná jsem si to měl prve dobře promyslet. Impulsívnost, to byla moje slabá stránka, jak říkal mistr. Správcova pomocnice chodí kolem a dělá si mnoho poznámek. Zastaví se u mě a pokládá mi otázky. Otázky mám rád. Byl bych sám proti sobě, kdybych neodpověděl pravdivě. "Řekl bych, sluníčko jasné a sedmitečné," polichotím ji svým nejkouzelnějším z úsměvů, "že mám oči medově hnědé. Roztékají se blahem, kdykoliv se zří ve vás, sladká," odvážím se v náznaku jemného doteku přejet po obrysu její tváře. Růžová líčka jsou lepší odpovědí, než slova. "A vlasy, samozřejmě, kaštanově hnědé. Řekl bych dokonce, že mám rty jako pláty růží, co myslíte? A o mé postavě, prosím, také několik slov. Dávám si záležet, abych vždy vyčníval jako ztepilý jinoch!" Odejde, aby se stejně vyptávala i sedící elfky. Čas kvapí a já nemám, kam s rukama. Nervózně vstávám a protáčím bronzovým žezlem mezi prsty. Chodím kolem jako v pasti. Koutkem oka tu a tam zavadím o cípy drahého tukanova šatu. Bodá mne závist, vždy jsem chtěl takový být. Vždy jsem chtěl být jako Tukon. Krásná Alceba skončila s výslechem a já po ní skočil, možná více pro rozptýlení vlastních chmurných myšlenek, než abych si ji získal. "Děvče, máš ráda triky?" mrkám šibalsky a vedu ji ke stolu. Sedneme si vedle sebe, z všité kapsy širokého rukávu vytahuji převázaný paklík karet. Roztáhnu koženou šňůrku a začnu s mícháním. Doufám, že vzbudím pozornost všech přísedících. Obecenstvo zbožňuji. "Pánové a dámy, připravte se na jedinečný prožitek z doteku pravé zaklínačské magie!" jenom, co to vyřknu, obávám se již, že mi karty vypadnout z ruky a rozletí se do všech světových stran. Toho by mi byl Řád dlužen! Ovšem... nestane se tak, možná více k mému překvapení, než pobavení diváků. Znervózněně si oddechnu, špulím ústa a vyslovuji nepodstatné slabiky, jako bych listy karet skutečně zaklínal. A pak začne šou... Papír šustí, míhá se jeden přes druhý. Tvoří obrazy, tvary, linie. Ujišťuji se co chvíli, že mne ostatní bedlivě sledují. Jejich obdiv mne hřál u srdce. Složím paklík do sebe, rozdělím jej do tří hromádek a obrátím se k divákům. "Takže, chtěl by někdo zkusit štěstí a nechat mne hádat tajemství své duše?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, začátek týdne Neleží před tebou zrovna jednoduchý úkol. Ogarola je spravedlivá bohyně, nikdy by sis nedovolil proti ní protestovat. Nejspíš i kvůli faktu, že by si tě mohla následně zavolat k osobnímu vysvětlení a už by tě nevrátila zpátky. Když se ostatní temní elfové z tvého společenství dozvěděli, že hodláš zůstat jejím uctívačem, i přes výzvu nejvyšší vůdkyně, reagovali různorodě. Některé to pobavilo, protože jim Ogarola připadala zvláštně slabá. Kdo potřebuje lidskou bohyni smrti? Smrt je přece všude. Co je na ní výjimečného? Ani ses neobtěžoval vysvětlením, co všechno Ogarola krom toho je. Kdysi tě měli za podivína. Pak se stala magická nehoda. Neuhlídal jsi démona, ten se díky nesprávně položenému příkazu vymanil z tvých pout a zbavil tě, jak on sám podotkl, okovů fyzického světa. Obával ses, že to bude tvůj konec. Potom si jako z velké dálky uslyšel smích. Smích, ve kterém syčeli hadi. „Naučím tě nové kouzlo,“ ozvalo se laskavě a cosi se chopilo tvé podstaty, tvé síly, tvých kouzel a poskládalo tě zpět dohromady. „Líbí se mi tvé odhodlání.“ Dlaň tě zabolela, jako když uštkne zmije. Otevřel jsi oči a spatřil jsi dva velké otvory, ze kterých neprýštila krev. Celá tvá kůže byla lehce průsvitná, pod sebou jsi viděl podlahu a kolem stěny. To samé nejspíš spatřila i pěvkyně temných elfů, která se objevila přilákána výbojem magie. Jakmile se po tobě natáhla, chopil ses její ruky a pocítil, jak se skrz ony dva prázdné kotouče na tvé dlani přelévá síla. Uhasila žízeň, o níž jsi nevěděl; celé tělo jako by se právě probudilo z osvěžujícího odpočinku; tvůj pohled se vyjasnil; tvé vědomí jiskřilo mocí a poznáním. Pěvkyně padla k tvým nohám a rozsypala se na prach. Od té doby jsi pečlivě studoval, co smíš a co nesmíš. Technicky vzato nebylo nikde zapsáno, že by tato schopnost byla temným elfům zapovězena. Ale temní mají svých starostí dost. S rozšiřující se nadvládou lidí je pro váš druh stále těžší a těžší živit se podle původních zvyklostí. Obzvlášť, když jsou lidská batolata tak chutná, nebo když si všechno můžete od chudáků vzít mocí. Nikdo si nechce hřát hada v hnízdě. Nejvyšší vůdkyně měla dojem, že nebudeš rozlišovat mezi vlastními nebo cizími, až se budeš potřebovat udržet naživu. Vykázala tě a ten den jsi podruhé slyšel syčivý smích. Nedávno jsi ho zaslechl potřetí. A tentokrát přišla i vize, která se třepetala ve vycházejícím slunci. Chystal ses právě v Medledských horách s názvem Hurá Hory k odpočinku, když se ve vzduchu zhmotnila žena. Kůži měla černou jako hlínu. Z hustých pramenů vlasů vystupovaly hadí hlavy a dívaly se tvým směrem. Nikdy jsi ještě neměl tak nepříjemný pocit z malých korálkových očí. Omámily tě tak moc, že sis až dodatečně uvědomil, že žena byla nahá. „Potřebuji, aby ses vydal do Bažiny Šílenství,“ řekla Ogarola. „Nemusíš tam nic vykonat. Ale jede tam i můj sok a já potřebuji vědět proč.“ Bohyni se neodporuje. Proto ses ve své duchovní podobě propašoval na loď mířící do Pendzenu. Dorazit bys tam měl druhý den a samotná cesta do bažiny ti zabere další den. Stejně nemáš nic lepšího na práci. |
| |
 | soukromá zpráva od Izfereth pro Ve městě, nějaký další den v týdnu Chvástal, buzík, drbna "S láskou vaše Iz" Dle mého skromného úsudku může za celou tuhle krizi ona pověstná alergie elfů na železo, protože jak jinak chcete z bezpečné vzdálenosti sejmout plně do zbroje oblečeného chlápka a slída, slída je blbý nápad, slída se drolí. Máte hroty skleněné, dřevěné, kamenné a ze všeho nejvíc se může stát otravným, když se vám do cesty postaví něco se zbytečně tvrdou kůží. Nudné. Také používám kovové hroty, ne že ne, myslím, že kdyby nebylo oné myšlenky, že mě může zabít vlastní zbraň, asi bych se hnala domů, takhle si svůj domov můžu nosit sebou, bezpečně označený. Vyrazit do bažin Šílenství je velmi dobrý nápad, zejména pokud se tady vše pomátlo, shodou okol-ností celý svět. Lidi a jejich nařízení. Nemůžete zabít to malé dítě, co řve jak blázen už dobrou půl hodinu, zatímco vy stojíte před Institutem a uvažujete, jestli vám to stojí zato. Nemůžete ho ani začít mlátit. … … … … Je rozhodnuto, vevnitř bude ticho a na výletě také. Což nebyl můj nejlepší odhad, tristní a trestné, že lidi ve svých krátkých živůtcích nemají co jiného na práci, než jen mluvit, mluvit a mluvit. A příleži-tostně se chvástat svými činy. Po celou dobu mého pobytu zde se tvářím tak, jak si většina temného elfa představuje, arogantně, povýšenecky a bez zájmu, všichni pak ví, na čem jsou. Nejdřív jsem předpokládala, že ten mlok je jenom jako svačinka, ale poté, co se mu představila ta chvástající věc, jsem zhodnotila, že pravdě-podobně nebude místné pochutnat si na té troše vodní žoužele. Tak jsem tedy i já předstoupila před Tremolita řka s univerzálním obchodním výrazem mně vlastním: „Slyšela jsem, že organizujete výpravu do Bažiny Šílenství, půjdu také.“ Což bylo tak to jediné, co jsem řekla. A pak už jsem jenom seděla, čekala, než se začne něco dít a ignorovala je, na otázky neodpovídám, pokusy o konverzaci mě nijak nedojímají. Všichni jsou příliš slabí, než aby mi stáli za druhý pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, začátek týdne Minulost bohů je vždycky trochu ošemetná věc. Má tendence se vracet, šťouchat je do zad a ptát se „Co s tím uděláš, hm?“ Navíc se v tomhle případě jednalo o minulost Elfského boha a bylo by jenom správné, aby šťouchala jeho. Nicméně poprosil tě hezky. „Do Bažiny šílenství se někdo chystá. Nesmí to dostat. Oprav to.“ Elfský bůh měl jedinečné nadání udržovat čas v chodu a vidět do budoucnosti, což vám ostatním bohům připadalo zajímavé a jedinečné. Problém byl, že když se na nějakou událost přímo nezaměřil, nedávaly jeho předpovědi příliš smysl. A Elfský bůh se zaměřoval, jenom když se to týkalo jeho oblíbených rostlin, zvířat, zrovna vybraných zajímavých lidí nebo elfů. Možná bys mu neměl tak křivdit. V případě zničení světa přišel a řekl alespoň něco. Což se nedalo tvrdit o ostatních. Bažina Šílenství se rozkládala v Pendzenu, původním území elfů. Plnily ho pozůstatky původních bytostí, magické a časové residuum a lidi a elfové. Tam se mohlo stát cokoliv, uvědomíš si s mírnou hrůzou. Když jste si zakládali vlastní sféry bytí, Elfský bůh si udělal jezírko nekonečně temné vody s jedním velkým květem, na kterém se pohupuje. Pendzen jeho mysl odráží. Protože tě má Elfský bůh svým způsobem rád, nebude v Pendzenu tvá magie nijak omezovaná, ale nevíš, čemu budeš čelit. Pojmenovat cokoliv Bažina Šílenství má nejspíš důvod. Tvé schopnosti nesahají tak daleko, aby ses odvážil nakráčet do něčeho tak bláznivého úplně naslepo. Na druhou stranu, improvizace ti vždycky šla. Vyslal jsi své vědomí po cestách magie a našel jsi jeden střípek své moci nedaleko vesnice Hepčí. Je to dlouho, cos měl vyvoleného, ale v tomhle případě není jiná možnost. Navíc vypadá i magicky a bojově zkušený. To není na škodu. Pak se podíváš blíže a zjistíš, že tohohle jsi už viděl. Poslal jsi ho hledat příběhy. Rozepneš křídla a jako obrovská sova přeletíš břehy magie. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Den Opal, začátek týdne Všude kolem tebe švitoří ptáci. Za svoje putování si vyslechl minimálně jednu a tisíc historek nebo příběhů zahrnujících ptáky. Některé se dokonce podezřele nápadně opakují. Už kdysi tě napadlo, že existovaly nějaké prapůvodní příběhy, které bohové předali svým stvořením. Lidé je pak komolili z generace na generaci, až se vytvořili takové věci, jakože princeznu Mimu zachránila před pádem do jezera labuť a ona s ní pak počala dvě děti, které vyvedly lesní zvířátka z temnoty a na konci je začal pojídat člověk, takže se zase vrátila do nor. I když tohle není to nejdivnější, cos kdy slyšel. Před lety tvé putování nemělo žádný cíl. Šel jsi a vyprávěl. Život byl sladký, jednoduchý a plný díků. Potom jsi uslyšel hlas, který tě nabádal koupit si ručně vyřezávaný amulet sovy stojící na ornamentálním sloupku. To je totem, pomyslel sis, když jsi podával prodejci dvě stříbrné mince. Na co totem? K bohům, odpověděly myšlenky a zdálo se, že nejsou tak úplně tvoje. Byl jsi tehdy mladý a mnohem méně rozvážný. Něco takového tě nemohlo polekat. Vyrazils do Reziánu, do země koňáků proslulých totemy. Naučili tě, jak používat magii Sovího muže. Naučili tě, jak se ho ptát na důležité věci tak, aby bůh opravdu odpověděl. K tomu primárně sloužili totemy. Lupe, kněz, ti zprostředkoval setkání přímo se Sovím mužem. Bůh se neobtěžoval zdržet dlouho, ale řekl ti, že má rád příběhy a že to, co děláš, se jednou může hodit. Od té doby putuješ světem a nabíral jsi i cenné zkušenosti. Teď naposledy ses podíval i do Správcovství kultury v Pendzenu, největším archivu na světě. Problém s největším je, že je v něm všechno. A nikdo vlastně pořádně neví, co je důležité, protože – jak ti trpělivě vysvětloval mlok Tremolit, Nejvyšší Správce kultury – pro květinu je stejně důležitý motýl jako hurikán, ale sedláka jeden motýl moc nezajímá. „Být vámi, šel bych do míst, kde se ještě vypráví příběhy,“ doporučil ti, zatímco vylizoval loužičku čaje ze svého tácku. „Zrovna zkoumáme Bažinu Šílenství, ale z okolní oblasti jsme nasbírali spoustu poučných novinek a legend.“ Napadlo tě, že jen šílenec by šel do Bažiny Šílenství, ale okolí by mohlo být slibné. A tak nyní odpočíváš na palouku a míříš do vesnice, která leží bažině nejblíže. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pendzen, blízko vesnice Hepčí Den Opal, první den v týdnu Na palouku panuje ticho. Vysoký černovlasý muž s vousy si právě otírá botu o rozcestník, protože na ní má něco, co na ní mít nechce. Cesta, po které přišel, je sice prošlapaná, ale o zuřivě využívané trase se rozhodně mluvit nedá. Na místě jsou pochybnosti, zda by tudy projel muž na koze, natož na koni. Nicméně rozcestník na ní stál a ukazoval na cíl mužovy cesty. Dle dlouhého pláště a pevných bot to vypadá na zkušeného poutníka. Nese si sebou hůlku. Jaký klidný a památný výjev v této oblasti, kde jindy přebíhají přes cestu ječící divoženky nebo zatoulané děti hnané rozzuřeným jednorožcem. Mezi řídce rostoucími stromy se náhle objevila obrovská oranžovo hnědá sova. Korálkové oči vyhledaly poutníka a kývly mu na pozdrav. Vzápětí se křídla začala zkracovat, zobák se smrštil do pohledného nosu. Peří zůstalo ležet na zemi. Mladík v lehkém koženém oblečení se pro něj natáhl a zvedl místo opelichané hromádky urovnaný péřový plášť. Pak došel k poutníkovi. Oba na sebe chvíli hleděli, než unisono v poznání vykřikli: „Zase ty!“ |
| |
 | soukromá zpráva od Tukon pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Tukon, Acelba, Izfereth, Sarah Hámos) Jestli jsem něčím proslul, je to moje trpělivost. Nebo spíš její fatální nedostatek. Přemýšlím, jestli bych se stihl odhlásit, omluvit se Tremolitovi na nevolnost a nevyrazil na vlastní pěst. Acelba je naprosto nadšená, jako je obvykle ze všeho. Zdá se, že má nového muže, který bude poslouchat všechny její otázky. A ona bude poslouchat jeho příběhy. No, radši ona než já. Vypadá to, že teď sedí a vykládá jí pasiáns. To v dnešní době ještě někdo dělá? Divím se v duchu. Ale pak si vzpomenu, že je Zaklínač z Východu. Bohové sami nejspíš neví, co se v té zemi vlastně děje. Acelba co chvíli nadšeně zavýskne. Je jako dítě. Ona vlastně je podle všech zákonů dítě a fakt, že zatím nikdy neopustila Správcovství dál než na nějaké dvě ulice, tomu nepomáhá. Že já vážně radši nevyrazím sám. Jenom se mi tam budou tihle dva plést. Ačkoliv… tu elfku bych vzal s sebou. Je tak drobná a přitom silná. Odvrátím pohled a sním další hrozen. „Zůstaňte tady,“ rozhodnu se a vyjdu ze sálu. Nemůžu jet sám. Netroufnu si jet sám. Přesvědčit Tremolita, aby nás poslal už teď, je nicméně jednodušší, než jsem čekal. Nemůže se dočkat, až se vrátíme zpátky. Umístil otisk nohy na povolení pro jeden velký elfský vůz se stříškou ve vlastnictví Správcovství. Vypadá to, že tam zapomněl otlapkovat pověření pro kočího. Jestli bude chtít Acelba sedět na kozlíku, shodím jí dolů dřív, než otevře pusu. To mi trochu zlepší náladu, a tak když se vrátím do sálu, dokonce se usměju. „Můžeme vyrazit,“ oznámím nedočkavě. „Pojedeme vozem do vesnice zvané Hepčí a odtamtud do Bažiny. Měli bychom tam dorazit zítra akorát na oběd.“ A ještě se uvidí, kdo bude obědvat. |
| |
 | soukromá zpráva od Darek Sal pro ulétlo mu když ho uviděl , přece jen byla to pořádná doba kdy ho viděl naposled takhle na přímo. Pravda mohl to tušit většina cest byla mnohem nápaditější a normálně by ho na téhle mýtině minimálně otravovalo skákací kamení nebo ležící mládež (nebo opačně?) "Zdravím." pokynul uctivě a matně si snažil vzpomenout jak se má vlastně s bohem komunikovat na přímo...jeho rozpaky nad touto situací byli skoro až viditelné a on sám doufal, že bůh brzo něco řekne , někam ho nasměruje nebo prostě udělá cokoliv.... To čekaní mu přišlo celkem ubíjející a sám měl pocit, že jeho totemový amulet ho táhne za krk k zemi jako by vážil několik kilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pendzen, vesnice Hepčí Den Opal, začátek týdne, odpoledne Hostinský se chvíli nechápavě rozhlíží, ale protože je to chlap na svém místě, napadne ho podívat se přes pult. „Jednu sklenici vašeho lahodného piva!“ Přikývne a naleje ti. Dokonce ti sklenici podá až dolů. V hospodě v Hepčí už na něj mluvili i divnější věci. Tady si jeden nemůže být jistý, jestli když někoho urazíte, nevyrostou mu vzápětí dvě hlavy a chapadla. Podaří se ti vysvětlit mu, že se ohlížíš po nějaké práci. Znovu přikývne a ukáže na vývěsku u dveří. Křídou jsou tam napsané následující úkoly. Ztratil se pes! Ploším, pomožte. Ztlatil se mi peš. Slyší na méno Hyhí. Bydlíme s mámou v Hapčí. Kalolínka Tuhá zima Veď se najde chalán smělá, kterýžto mi na zimu naseká dřéva dostatek. Odměná nemyne. Som mlaďúčká vdova opúšťaná. Domek se spústou dřéva na zahrádce. Krádež Žádáme pomoc každého, kdo je ochotný ke spolupráci. Hledáme zloděje Pepříka Kupku, který ukradl ovci a blíže nespecifikovaný předmět (bližší informace u majitele, pan Výškala v Hepčí). Byl spatřen, jak společně s ovcí utíká do lesa v blízkosti Hepčí. Pokud je ovce komplic, stejně ji prosím doveďte na statek pana Výškala. Je jenom na tobě, aby ses rozhodl, čím ukrátíš čas a co je méně nebezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Sarah Hámos pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu - Tukon, Acelba a Izfereth Už v prvním okamžiku, kdy se Tukan zvedne a odejde, pojmu silné podezření, že se něco zvrtne. A zvrtlo. Zatímco se věnuji rozkošné Acelbě, která se chichotá a užasne pokaždé, když jí právě vyložené karta odhalí mé mimořádné hádačské schopnosti, roztočí se kola osudí do plným obrátek. Samozřejmě, není v tom žádná magie, je to trik, že pokaždé najdu srdcové eso, nebo pikovou desítku. Stejně jako můj podrobný výklad její nedaleké budoucnosti, který říkal mnoho a zároveň nic. Muž, nejlépe osudový, cizí žena, zkoušky... Pokaždé najdu novou maličkost, kterou zmínit, aby má hra vypadala věrohodněji. O to přece jde. Klaním se potlesku drobných dlaní a Tukan vchází. S nadšením u něj šokujícím nám právě sdělil, že konečně můžeme vyrazit. "J-jak to?" vyhrknu překotně. Jeho ledové oči se zamračí mým směrem. "Ten mlok přece... Chci říci Nejvyšší Správce, neříkal náhodou něco o pokojích a dalších členech výpravy? To jako pojedeme jen my... my čtyři?" Usínal jsem již s lepšími vyhlídkami. Zkusím to znovu, ačkoliv nevěřím, že by na mé prosby vzali ohled. "Chtěl jsem si ještě trochu odpočinout, nabrat sílu, osvěžit magické formule a takový ty zaklínačský věci, však víte... Vážně, nemohli bychom vyrazit třeba zítra po obědě?" |
| |
| soukromá zpráva od Tafrim "Bělooký" pro No vdova může být opravdu "osamělá", ale bojím se že nebude tak mladá jak říká. A ten nespecifikovaný předmět z třetího úkolu mě docela zajímá. Pomyslím si a naklopím pivo do sebe. Snažím se potlačit kyselý škleb. Bez úspěchu. Snad jsem tím nepopudil hospodského. Naštěstí se nedíval. Díky za pivo. Snad je to dost. Hodím na pult 5 měďáků. Barman se ušklíbnul. Nevypadá jako by to dost bylo, ale asi nechce problém s nečlověkem. Vyrazím tedy ke vchodu. Šel jsem podél stěn a podlezl pár stolů. Trvalo to sakra dlouho, ale pořád lepší než lítat. Zabručím si u vchodu. Hepčík Hepčík není velká vesnice. Hostinec byl plný snad jen proto, že Hepčík je důležitou křižovatkou mezi elfy a bažinou. Tudíž hledání statku nebylo těžké. Hmmm... Čekal jsem to větší. Obejdu stodolu a zaklepu na okno obytného stavení. Do chvilky byl pan Výškal venku. Byl to starý farmář, jen o hlavu vyšší jak já. Jeho vrásčitý obličej mu zdobil pěstěný a opečovávaný plnovous. Zdravý plnovous, tomu chlapíkovi se dá věřit. Pomyslím si a hned spustím. Jsem tu kvůli Pepříkovi, rád bych vám pomohl.... Pokud tedy budu odměněn. Chvilku vypadal jako by měl problém s trpaslíky, ale pak hodil rameny a odvětil. Jistě pane trpaslíku, pokud mi přivedete Olču s maminčinou šperkovnicí. Bohatě se vám odměním. Zamrká a rychle dodá. Šperkovnice není drahá, jen je tam památka na mojí maminku. Nic tam není ze zlata, takže věřím, že mi "nikdo" z ní nic nevybere. Vypadal že trpaslíkům nevěří. Nebudu to řešit. Pomyslel jsem si a pokračoval jsem dál. A do které strany lesa přesně běžel? Podíval se na mě s křivím úšklebkem. Přesně tímhle směrem. *ukázal prstem*Ten les propojuje Hepčí s Bažinou Šílenství. Byl jsem trochu uražený, tak jsem se neslušně otočil a rozešel jsem se přesně tím směrem. Pokusím se vám pomoci, ale neslibuju zázraky. Zvolal jsem přes záda. Dědek plesnivej, bude čumět a solit jak mourovatej. Když jsem šel podél ohrady směrem k lesu. Rozhlédl jsem se po ovcích. Poskakovaly, byly pěkně divoké a né zrovna malého vzrůstu. Tu ovci člověk nevezme jen tak do podpaží a zdrhne. Nejspíš to bylo jehně. V bahnité cestě mě trochu vyvedly z míry velké, jakoby nelidské šlápoty. Jo a snad je Pepřík člověk. |
| |
 | soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Bažiny, které rozhodně potěšíJá? Proč já?! Neumíš si urovnat problémy ve své vlastní sféře sám? Prolétlo mi hlavou, když jsem byl tak nevybíravě poslán na cestu. Ze začátku jsem byl značně otráven, že budu muset jít opět něco zařizovat, ale nakonec jsem celou situaci vzal z druhého konce a s výpravou souhlasil. Elfský bůh dovedl různé věci, kterými dokázal všechny uchvátit, ale řešení problémů mezi ně zjevně nepatřilo. Dokázal věci, nad kterými jsem žasl i já, ale nedokázal toho moc chytře využívat, jak jsem si již několikrát mohl povšimnout. Alespoň se "u něj" nebudu nudit. Pomyslel jsem si nakonec, když bylo jasné, že se z cesty nemám šanci vymluvit. Stejně bych letěl, i kdyby se mi nějakým zázrakem podvolil a nechal mě být. Uznal jsem v posledních vteřinách, protože jsem se jednoduše znal. Mírně jsem se naklonil, abych si usnadnil vzlétnutí. Svůj cíl jsem si vyhlédl chvilku po startu. Cesta samotná netrvala moc dlouho, tahle forma cestování byla mnohem rychlejší, než cokoliv jiného, co jen obyčejný člověk doposud zná. Kůň? Hustým lesem projede asi těžko... Opakoval jsem si jako melodickou píseň, když jsem se prudkou zatáčkou vyhnul dalšímu kmenu, který by mi při srážce obličej moc nezkrášlil. Les pomalu řídl a hustý poros stromů vystřídal jen jejich střídmý zástup. Zrovna tehdy jsem našel svůj cíl, ke kterému jsem se snesl. Dlouhá křídla pomalu mizela a já se mohl postavit na nohy, coby jakási obdoba člověka. S ladností jsem se sehnul pro plášť, který ještě před malou chvílí byl jen hromádkou peří. Nasadil jsem si jej svým typickým způsobem, přes levé rameno. Až poté jsem vzhlédl muži do očí a téměř nastejno jsme řekli „Zase ty!“ Očividné překvapení. Rýpl jsem špičkou své boty do země, ve které jsem tak vytvořil malinký důlek. „Také zdravím, abych byl upřímný, jsem poněkud zaskočen naším setkáním...“ protože jsem čekal někoho jiného? Okamžitě jsem zahnal všechny pochybovačné myšlenky, jsem bůh a je zbytečné, abych se něčím takovým vůbec zatěžoval. „Doufám, že máš cestu do jistých bažin, které jsou příznačně pojmenovány.“ Nahodil jsem, když se ticho zdálo až neskutečně dlouhé. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Co kdyby byl bůh jeden z násDobře tohle začínalo být divné na druhou zdálo se ,že je Bůh z tohohle setkání zmatený podobně jako já,to bylo něco co bych od Boha nečekal, ale na druhou stranu Bůh může být všechno. " Bažiny s výstižným pojmenováním, ne přímo do ale do okolí ano,stále sbírám pověsti a tak a tohle místo jedno z posledních co mi chybí do sbírky." řekl s trochou hrdostí a pak bylo zase chvilku ticho. "Nebo se ode mě čeká něco jiného?" podíval se na Boha s napjatým očekáváním, jako by se snažil řict: o co tu sakra jde. |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Rozhovor s "náhodným kolemjedoucím"Zamyšleně jsem se rozhlédl po krajině, která byla stejně tichá a prázdná, jako hlavy jiných lidí, kteří nedaleko odsud žijí se svými rodinami. Chvilku trvalo, než jsem svůj zamyšlený pohled opět stočil na muže, který přede mnou stál. „Výtečně, to rád slyším.“ Řekl jsem s předstíranou veselostí v hlase. Sbírá pověsti, ano... třeba by nebylo špatné si něco málo počíst, lidé jsou někdy až moc přehnaně vystrašení a jejich výpovědi zábavné. Opět jsem se zadíval do dálky, kterou přerušoval jediný holý strom, který byl jistě terčem mnoha pocestných. Podepřel jsem si bradu pravačkou, kterou jsem zapřel o levou ruku skříženou na prsou. „Možná ano, ale to tě teď nemusí trápit. Pověz, co o tom místě víš? Jistě jsi o něm už někdy slyšel, i když to může být velice málo.“ Změřil jsem jej pohledem, který používal kdejaký šlechtic, když s opovržením hleděl na chudého žebráka. Ovšem, ten můj nebyl až tak povýšenecký a arogantní. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Čas na pověstiVida zdálo se ,že Boha těší to co mu kdysi bylo od něj samého doporučeno. No aspoň že tak. Trochu se uklidnil ale ne na dlouho, přeci jen Bůh naznačil ,že se od něj čeká něco jiného a to zrovna v době kdy byl se svým stylem života celkem spokojený, ale jak se říká, člověk míní a panbůh mění. " O tom místě noooo spoustu povídaček a tak, lidé kousek odsud říkají že bažiny svoje jméno získali proto ,že je v nich nejlepší sanatorium pro duševně choré, ovšem problém je že věci kolem také vytvářejí největší procento duševně chorých... taky se říká že v daných bažinách běhaní srnky po dvou a nosí taktické vesty, teda nikdo mi přesně nevysvětlil, co je to taktická vesta ale.... Dále co jsem slyšel od nějakých lidí se v těch bažinách nachází spoustu much Tse tse....znáte to takové ty mouchy co létají kolem vás a dělají Tse tse , čímž vás připraví o sebevědomí....nic konkretního ale nevím, všichni se tomu místu vyhýbají jako kdyby tam měli už hodně uleželí loštický zrající sýr." dal do kupy malou přednášku o tom co o tom místě ví. " Smím se zeptat jaký je tvůj záměr s tím místem?" |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Nemáš jich náhodou víc?Celá povídačka mi nahnala na tvář značný úsměv. Nebylo nejmenších o tom, že jsem kdysi pověřil toho správného člověka. Jistě si musím udělat trochu času na další povídačky, které lidská mysl dokázala vyplodit pod určitým nátlakem strachu. „Sanatorium pro duševně choré.“ Zopakoval jsem se zamyšleným výrazem na tváři. Rázem se vysvětlil název bažiny, ale stále mi nešlo do hlavy, co to tam vůbec dělá. Duševně narušení jedinci tedy mají své vlastní místo, kdo na ně dohlíží? Sebejistě jsem udělal krok vpřed, neb to měl jistě na starosti ten, který mne sem do této situace přivedl, a jestli ne, děje se zde něco moc zvláštního. Dalším bodem byla ta část, která pojednává o věcech, které lidi o rozum připravují. Udělat ústav na místě, který lidské psychice nesvědčí nejspíše není dílo všemocného elfa. Je však pravda, že se bude jednat o dosti odlehlé místo, kde nikoho pomatenci neruší. Opět mi hlavou prolétl rozkaz, který mi byl zadán, co víc tam může být? „Můj záměr je čistě výzkumný. Nic nehledám, téměř nic nepotřebuji.“ Na poslední slova vynaložím značné úsilí, aby zněla opravdu nevěrohodně. Nerad bych totiž začal vysvětlovat, že mi nyní bude dělat doprovod, jednoduše budu důvěřovat jeho lidskému rozumu. „Jak daleko ta bažina je?“ Zřejmě jsem si měl někde pořídit mapu, ale to by potom nebylo žádné "dobrodružství". |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Otázka vzdálenosti" no aspoň to tak říkají...ale podle mě tam muže být naprosto cokoliv." zdálo se ,že bůh byl s jeho sběratelskou úspěšností spokojený, takže o co šlo v čem má být ta změna? Nervozně přešlápl a snažil se si srovnat myšlenky. " Aha výzkum? Týká se to pověstí nebo jde o něco jiného?" byl na to zvědavý zajímalo by ho co za pověsti se vyskytuje mezi bohy možná budou oni mít ty původní pověsti,které lidstvo vesele komolí celou svou existenci. " jak daleko... to záleží pro mě nebo pro Tebe? Teda ne ,že bych věděl kolik to je pro mě.... většinou jdu dokud nedojdu nemá smysl spěchat....Nicméně předpokládám, že budeš chtít cestovat rychleji?" |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Rozbor cesty„Jistě, zřejmě to bude nějaká přikrášlená skutečnost a žádné sanatorium tam nebude.“ Řekl jsem nakonec a opět se ohlédl. Bezpečnosti není nazbyt, nerad bych skončil s šípem skrze svou vlastní hruď. „Tak nějak, ale tenhle výzkum má trochu hlubší význam, než zkoumání pověstí. Konec konců, uvidíš sám. Není třeba se zdržovat vysvětlováním mého výzkumného úmyslu, v tom mi musíš věřit.“ Upřel jsem na něj své oči, kterými jsem se snažil svému celkovému výrazu dodat dynamičnost. „Hm, takže budeme potřebovat dva koně. Kudy je to do nejbližší vesnice?“ Taktně jsem ignoroval jeho poslední otázku, která s mou odpovědí musela být okamžitě jasná. Samozřejmě jsem mohl cestovat jiným způsobem, ale třeba se nakonec dozvím něco, co jsem zapomněl už kdysi dávno. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Bohové a jejich výzkum" To jako ,že zkoumání pověstí nemělo hluboký význam?" trochu zaskřípal zubama, že by ho Bůh kdysi pověřil něčím zbytečným aby se ho zbavil...ale vždyť ho to bavilo. " no dobře budu Ti věřit..." co jiného také zbývalo i když jednoduší pokud má tedy teď putovat s Bohem vědět o co jde a připravit se na to. Navíc se zdálo ,že bůh chce opravdu cestovat s ním což přivedlo na přetřes otázku koní. " koně...." trochu se otřásl většina jeho cest byla pěšmo bylo to tak lepší. "Tak to bude problém poslední vesnice co jsem prošel je pěkných pár dnů zpátky a ta do které směřujem...no u té si nejsem jak daleko ještě.... Na druhou stranu cesta pěšky má svoje kouzlo." no jo kouzlo napadla ho zvláštní otázka ,kterou se po chvíli odvážil vyslovit. " Jak to teď bude fungovat s kouzli, když jsi tady...teda já asi můžu žádat přímo,ale co ostatní? Navíc nejsem si jistý co budou lidi dělat při setkání s Bohem." |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Nedorozumění„Jistěže mělo, jen se to v této situaci nedá moc srovnávat. Nikdy bych neudělal nic, co by bylo k ničemu.“ Snažil jsem se ujistit muže, kterému jsem asi moc velkou radost neudělal. Vůbec nejlepší by bylo, kdybych předně vážil svých slov, než něco vypustím z úst. Určitě by mi to do budoucna mohlo být ku prospěchu. „Cesta pěšky, jistě.“ Krátce jsem pohlédl na své boty, se kterými se mi nechtělo cestovat déle, než byla nezbytná potřeba. „Tak tedy pěšky, na zpáteční cestu nemám čas a pokud je pravda, že v další vesnici nepochodíme o nic lépe, nezbývá nám nic jiného.“ Samozřejmě jsem byl až moc hrdý na to, abych nabídl alternativní cestu v nějaké přeměně pro nás pro oba, alespoň v tento moment. „Nikdo neví, že jsem tady. Nikdo... kromě tebe a dalších bohů. Takhle to musí zůstat, nikdo další o mě nesmí vědět. S kouzly bych si starosti nedělal, jistě to za mě někdo dočasně převezme, a já vím přesně kdo.“ Na chvilku se odmlčím „To je jedno, všechno důležité teď znáš. Budu se muset ukrýt pod falešnou identitu a celkově se skrýt před světem, který by této situace mohl až nechutně zneužít, rozumíš mi?“ Zeptám se, když opět naberu dech, který jsem ztratil při rychlé mluvě. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Bůh na tajné misiNakonec našli schodu a on se záležitost s příběhy dál nerozebírat víc zajimavé mu přišlo to že je Bůh tady a že se v podstatě hodlá zapírat. "Takže kouzla směřovat?.... no to se dořeší pokud teda chceš cestovat inkognito....." přeměřil si ho " možná by to chtělo vypadat méně božsky ,když jsem tě poznal já pozná tě každý kdo má stejný totem jako já...a vůbec celkově se vyplácí vypadat prostě...většinou.... a ta falešná identita je?" zeptal se sice tomu nerozuměl, ale chápal možná chce bůh něco zjistit a nechce aby někdo věděl ,že je Bůh a nebo se jen baví... |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Krok vpřed„To teď není podstatné.“ Řekl jsem rázně, nerad jsem se zaobíral věcmi, které nebyly podstatné pro momentální situaci. Hlavní byla pouze má nenápadnost a cesta do bažin, vše ostatní šlo stranou, nebo mohlo jednoduše počkat. „Já si byl jistý, že jsem byl prozrazen svou proměnou v nadměrně velikou sovu, ze které jsem se před tvým zrakem proměnil zpět, ale nejspíše máš pravdu. Ovšem, zůstává jen otázkou, kolik stoupenců v těchto končinách můžu jen mít...“ Vypadat "méně božsky", tohle taky jde udělat? Pomyslel jsem si a hned na to jsem měl chuť se kopnout. Začínal jsem sám sobě znít jako nějaký arogantní blbec, který se zajímá jen o svůj vzhled. „Oh, zatím jsem nepřišel s ničím zajímavým. Řekněme, že budu vystupovat jako mladý učenec alchymistického mistra daleko odsud. Změna povahy ve společnosti by měla být spíše nemotorná a na pohled neopatrná. Jsem si téměř jist, že by nikdo někoho takového za Boha nepovažoval. Pokud máš lepší nápad, rád jej vyslechnu.“ Zhluboka jsem se nadechl a prohlédl si svůj plášť. Je jasné, že si budu muset obstarat nové oblečení, které na mě nebude zbytečně upozorňovat, možná i nějaké brýle by nebyly špatné. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Bůh alchymystou" No dobře... tak to teď necháme..." řekl celkem klidně. " no ta sova napověděla, ale myslím že sovu svede i člověk...občas... tady jde o celkový dojem... stoupenců to by jsi měl vědět asi líp jak já. Ale mám za to ,že občas někdo bývá na vyšší bytosti citlivější...." vyslechl si jeho krycí příběh. " hmm učeň alchymistického mistra to by asi šlo...myslím ,že v tomhle oboru můžeš vždy říct ,že nějaký postup je mistrovo tajemství...nebo ,že takovou věc tě ještě mistr neučil...uvidíme a už jsi přemýšlel o jménu?" |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Jednou se to stát muselo„Není to tak snadné, když stoupenci stále mění své polohy, jako list, který je unášen větrem daleko pryč.“ Snažil jsem se nějak vymluvit a přejít na jiné téma, které by s mými stoupenci souviselo jen velmi úzce, ba dokonce vůbec. „Přesně tak, alchymisté jsou zvláštní lidé, ke kterým pronikne jsem málo nezasvěcených. A ano, jméno, mno... představovat se všem jako "Soví bůh" nebude ten nejlepší krok, ale ano. I nad jménem jsem ztratil svou drahou minutu, Arthyen Yaver. Příjmení pouze pro nezbytné formality, jinak bych jej vynechal.“ Přidal jsem mírné pokývnutí hlavy, jako kdybychom se právě potkali. „Nuže, to je asi vše, co je pro teď důležité. Máš ještě nějaké otázky, nebo již můžeme započít naší cestu?“ Naléhal jsem, neboť pro mne byla každá vteřina drahá. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Cesta s bohem po boku" hmm já myslel ,že pro vás bohy to tak težké nebude ,ale co já vím já tomu nerozumím..." rozhodně mu přišlo divné, že tohle Bůh neví začínal mít pocit, že se bohu něco stalo a proto je teď tady. "Arthyen..." zopakoval. "To zní dobře moje jméno je Darek ...Sal když budeme u těch přijmení....." pokynul bohovi na pozdrav. " No vlastně ještě jeden dotaz bych měl." řekl když udělal první krok na cestě dál. " Jak to máš s jídlem spánkem a tak...já jen ,že já tyhle věci potřebuju..." |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Soví muž putuje napříč světem„Ano, já tvé jméno znám, těší mě.“ Řekl jsem po menší odmlce. V myšlenkách jsem se zatoulal zpět do dob, kdy se rozhodovalo o stvoření lidské rasy. Svět by nejspíše přišel o hodně, kdybych si nestál za svým. Nasadil jsem na tvář mírný úšklebek. „Obávám se, že v této podobě budu oboje vyžadovat také. To mi přirozeně radost nedělá, ale nemám na výběr.“ Pokrčil jsem rameny a opět se zadíval na své ruce. Všechno to znamenalo, že dokud budu mezi lidmi, jsem neustále v ohrožení života. Magie mě nemůže ochránit před nenápadnou dýkou ukrytou pod pláštěm lapky v hostinci, to mě na tom děsí nejvíce. „Je tedy čas vyrazit, nerad bych zde vystál důlek.“ Udal jsem směr a vyšel jako první. Byl to sice výstřel do tmy, ale zjevně jsem směr trefil. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Kupředu levá"Pravda znáš... no s tím jídlem a tak dobře vědět hold zkusíme něco po cestě ulovit uvidíme, jak budeme mít štěstí... a ano už můžeme vyrazit." vykročil po cestě ,která najednou začala být mnohem zajímavější zdál ose ,že je Bůh nějak víc smrtelný než by měl...ale proč, možná bohové musí jednou za čas být smrtní kdo ví... tak jako tak se hodlal dovědět o co tu vlastně jde,ale teď měli před sebou ještě řádný kus dne,který mohli jít než přijde čas poohlížet se po místě na spaní nebo něčemu k jídlu. |
| |
| soukromá zpráva od Izfereth pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Tukon, Acelba, Sarah Hámos) K vývoji situace nebylo co říci. Nižší bytosti velmi rády mění to, co je dané. Já ne, i když v tomto případě je mi docela jedno, jak to dopadne, osobně se nejvíc přikláním k myšlence vypadnout z tohoto města, co nejdříve. Je tu příliš mnoho živý, zato ovšem představa, že budu muset s těmi dvěma užvaněnci trávit jakýkoliv společný čas, mě opravdu znechucuje, asi jako řvoucí dítě před budovou. Takže si tam prostě jen sedím a pozoruji nic, nic je velmi zajímavý objekt, lepší než oni. Ve chvíli, kdy se rozhodnou konečně vyrazit, půjdu taky, teď ale ne, teď zřejmě mají svůj diskuzní kroužek, jestli to takhle bude pokračovat i nejbližší týdny, tak je stáhnu z kůže, určitě je někdo, komu budou chybět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pendzen, lesy nedaleko Hepčí Den Opal, první den v týdnu, odpoledne (Arthyen, Darek, Tafrim) Poutník a mladý muž, nebo spíš mladý muž a jeho průvodce spolu vyrazili vstříc malé vesnici zvané Hepčí. V krajině se neudálo nic zajímavého, což bylo samo o sobě velmi podezřelé a zajímavé, neboť Hepčí se obvykle jenom hemžilo přírodními úkazy všeho druhy. Stezka vás zavedla do houstnoucího lesa. Stromy jsou opletené podivnou směsí lián, které kvetou a vydávají příjemnou vůni. Mimo stezku leží hustý mokrý tmavozelený mech. Když dojdete na rozcestí, spatříte mezi blízkými stromy klečet muže. Jakmile se ještě trochu přiblížíte, vyjde najevo, že neklečí. Je prostě jenom tak malý. Je to trpaslík. Způsobně si před sebou drží vousy, aby si je nenamočil. Klacíkem šťouchá do blátivé prohlubně. Cestovatelé se odvážili učinit ještě několik kroků, než trpaslík vzhlédl a všimnul si jich. V rozmáčeném mechu se klikatí cesta ze stop, které mají jednoznačně husí tvar. Mohla je udělat husa, pokud připustíme, že některá dorostla velikosti průměrné krávy. Takové však nemají ani v Hepčí, i když by je určitě moc chtěli. V mechu jsou i menší otisky. Podle dělení kopýtka se jedná o ovci nebo kozu. Trpaslík vypadá jako zkušený bojovník. Jelikož se poutníci chystají do Bažiny Šílenství, bude se vám hodit každá ruka navíc. A trpaslík vypadá, že zvažuje vaši pomoc s vlastním problémem. |
| |
 | soukromá zpráva od Acelba pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Tukon, Izfereth, Sarah Hámos) Znám Tukona dost dlouho na to, aby se mi jeho výraz nelíbil. Já chci jet, protože se na to těším. Jsem tak nadšená. Pracovala jsem na amuletu a všech s ním spojených legendách s Tremolitem sedm let. Je to závěr mé práce. Ale Tukon vypadal, že ho s žádostí o posouzení pravosti hrozně obtěžujeme. No, nejspíš se mu jen nechce čekat. Mně taky ne, ale amulet byl ztracený několik stovek let. Jistě není proč spěchat. Neexistuje jiný důvod, proč se vydat do Bažiny Šílenství. A Sarah je zábavný. Trochu se na něj usměju. Jenom trochu. Slyšela jsem, že když se žena na Zaklínače směje moc, klesá v očích ostatních mužů nebo by si ji mohli splést s elfkou pracující vleže. Nevím, co to přesně znamená, a při vhodné příležitosti se na to i zeptám. "Tukone, vždyť přece nevadí, že pojedeme později." |
| |
| soukromá zpráva od Tukon pro Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Tukon, Izfereth, Sarah Hámos) Malá, pitomá... "Ne, nevadí," odpovídám. "Takže já a Izfereth vyrazíme a vy nás pak doběhnete po svých, ano? Nebo bych mohl jet jenom já. Proč se vlastně obtěžuju a doprovázím tě, co? Takže já ti dovezu tu tretku, kterou ty a Tremolit tak moc potřebujete, a pak ji budu celý život střežit v Pokladnici, jako všechny ostatní nesmysly." Zním asi víc rozčileně, než bych měl. Odkašlu si. "Nebo by vás mohla Izfereth všechny popohnat," loupnu po ní okem. "Schválně, jestli poběžíte rychleji než její šípy. Můžu vám to stopovat." Jsem si jistý, že elfka bude víc než nadšená, že už vyrazíme. A nikdo její šípy riskovat nebude. Všechno je nachystané. Nebudu otálet. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Dva a půl chlapaCesta byla nudná pravda po její domu se snažil ještě trochu bavit s Arthyenem ,ale to jen proto že tu prostě nebylo nic jiného k dělání tyhle cesty bývali jinak zurčících potůčků skákajících žab a tančících labutí...nebo tak nějak se to říkalo. Nakonec došli k rozcestí kde chvilku zkoumali kudy dál k hepší, jeho samotného ale zaujal už který nejspíš něco dělal s hlínou, možná to byli to archeologovové...nebo jak se jinak říkalo divným individuum co se rýpou v zemi aniž by tam něco sázeli. "Hale..." ukázal Arthyenovi na muže. "Co tam asi má." vydal se k němu a bližší pohled dal k dispozici další informace za prvé nebyl to člověk ale trpaslík a za druhé vypadal na bojovníka což bylo v této situaci zvláštní ,ale mohlo se hodit. "Zdravíčko...." u trpaslíků měl vždy lehký problém určit pohlaví, protože vousy měli prostě všichni a tak se zatím pokoušel vyhýbat rodovému oslovení... přišel trochu blíže a uviděl v bažině stopy zvěře nejvíce ho zaujala obří stopa kachny, jestli je to vskutku kachní pak...pak by to mohla být večeře. " Zaběhla se vám večeře? nebo co se stalo?" obrátil se na trpaslíka v souvislosti se stopami. |
| |
| soukromá zpráva od Tafrim "Bělooký" pro Nooo.... Ehm ... *Odkašlání* To není večeře, ale součást mé zakázky. Ovšem pokud tu "součást" sníte, nebudu proti. Podívám se na mužův lehce zmatený výraz. Jmenuji se Tafrim, jsem muž. Pod vousy mám lehký úškleb. Kousek od něj stojí druhá postava. A kam máte namířeno vy? Nahodím vážnější výraz a přimhouřím oči. Jména? |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Další člen výpravyS naprosto perfektním vůdcovským postojem ujdu asi deset metrů, než se zařadím zpět k Darekovi. V krajině se nejspíše vyzná lépe, než bych kdy mohl já, a to je pro přežití to nejdůležitější. I když byla cesta zřetelná, nechtěl jsem ponechat nic náhodě. Stromy kolem nás houstly a já si připadal jako doma. Taková prostředí jsem měl jednoduše rád. Byl jsem tak zaujat okolní krajinou, která byla naprosto klidná, že jsem si téměř nevšiml mužíka, který se krčil v mechu. Upozornil mě na něj až kolega, který prstem rovnou ukázal i směr. "Bažiny, snad to tam znáš." Odvětil jsem stroze a pohlédl na svůj netradiční oděv. Trochu podezíravě jsem pohlédl na svého kolegu a poté jen přihodil "Jmenuji se Arthyen Yaver, alchymistův učeň." Pohlédl jsem zvědavě na trpaslíka, který cosi stopoval. "Kam máš namířeno ty, a o jaké zakázce to mluvíš?" Ve svém postavení jsem měl na takovéto informace přeci jen nejvyšší právo. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Večere může být zakazkaArthyen měl spoustu užitečných otázek, takže nebylo třeba moc doplňovat také měl jasno ohledně pohlaví trpaslíka což bylo značné plus. "Darek moje jméno." usmál se i když si pomyslel ,něco že trpaslíci dovedou být přijemní jako zimnice. |
| |
| soukromá zpráva od Tafrim "Bělooký" pro Už tu frašku dál nevydržím. Vybouchl jsem smíchy. Postava drsňáka mi nikdy nešla. Se slzami v očích vyprávím. No, potřeboval jsem nějaká cinkátka, a tak jsem v Hostinci v Hepčí vzal úkol, který nezněl složitě. Bohužel, tyto stopy potvrzují opak. Záchvat smíchu už přešel, a tak s vlídným výrazem pokračuji v mém hovoru. Jde o ukradenou ovci jednoho farmáře. Vypadal jako rasista, ale myslím, že s platbou mu můžu věřit. A jak to tak vypadá, budu asi potřebovat pomoct. Ten zloděj se jmenuje Pepřík Kupka, ale já tak nějak pochybuju, že je to člověk. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Člověk se stopou kachnyZasmál se taky takže přece jenom tenhle trpaslík bude trochu normální a ne žádnej suchar. "Takže jestli tomu rozumím tak nějakej Kupka, mimochodem povedené jméno pro zloděje, zabavil ofci a ty ho stopuješ...a teď tu máš stopy velký kachny...noooo slyšel jsem příběhy o tom ,že lidi na severu nosej takový vypletený kola na nohou aby se nebořili do sněhu, třeba má pan kupka něco podobného aby se nebořil do bažiny a jen to dělá stopy jako kachna..." |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Uniklo mi něco důležitého?Hlavou mi létalo tisíce výmluv na svůj oděv, ale když trpaslík vyprskl smíchy, téměř vše se rozplynulo. Musel jsem se nenápadně ohlédnout, abych si byl jistý, že se nejednalo o nějakou past s návnadou, na kterou jsme skočili jako dva tupci, kteří nikdy nic podobného neviděli. Se zájmem jsem pozoroval oba muže při jejich rozhovoru, do kterého jsem se prozatím nechtěl moc motat. Nějaké krádeže jsou sice nepříjemné, ale pro mne v tuto chvíli naprosto nepodstatné. Dokonce bych mohl tvrdit, že by byly nepodstatné i v kteroukoli jinou dobu, neb jsem se těmito malichernostmi nikdy neobtěžoval. "Výborně, přeji ti hodně štěstí s hledáním ukradené ovce, my máme trochu naspěch, snad to chápeš." Strčil jsem do Dareka ramenem, aby mi věnoval také trochu pozornosti, i když se zdálo, že malý mužík je o něco zajímavější. |
| |
| soukromá zpráva od Tafrim "Bělooký" pro Dareku, jestli ti mohu tykat. Pokynul jsem mu, ať dá hlavu blíž. Pak jsem se ho okatě zeptal, tak aby to vypadalo že je to soukromý rozhovor, ale na druhou stranu aby to slyšel i ten druhý muž. Tvůj společník je z nějakejch nóbl kruhů ne? Jestli ne, aspoň tak vypadá. Promnu si vousy a pokusím se zatvářit jako obchodník. Víte, jde o to, že ze spolupráce s vaším nóbl partnerem by mohlo něco kápnout, jestli víte jak to myslím. Jsem žoldák a myslím že ochranka složená z jednoho člověka ... Odmlčím se na vteřinku a pak zřetelným hlasem řeknu. ... nemůže ochránit jistě váženou osobu jakou váš přítel je. Pokusím se o psí oči, ale vypadá to spíše jako by se mi chtělo na záchod. Vážně potřebuju peníze, ale dokud bych neprokázal své kvality, mohl bych s vámi jít zadarmo. Tyto lesy jsou nebezpečné a každá ruka se hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Darek Sal pro Ovce nebo neovce?" Jasné ...já to skoro beru automaticky ...poutnická výsada." při poznámce že je Arthyen nobl se rozesmál stejně tak jako při tom jak se Arthy snažil rychle uspíšit cestu. "Nobl spíš alchymista ti jsou v oblékání...vystřední...řekl bych že to podporuje obchod." usmál se celkem pobaveně. "Ale je pravda ,že bychom k bažinám měli pospíšit co nejrychleji... na druhou stranu někdo kdo muže odrazit problémy by se hodil...." řekl a zatvářil se výrazem který říkal ,že ten někdo rozhodně nemůže být on. |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Alchymista sem, alchymista tamRozhodně jsem zpozorněl, když si trpaslík odtáhl Dareka stranou a začal mluvit o nějakých "nóbl kruzích". Chvilku jsem jen tak stál a dozajista se usmíval nad uvažováním a míněním, které o mě trpaslík má. Zjevně jsem pro něj něco jako zlatý důl, který čeká na tunelování a naprosté vyčerpání. "Nejspíše tě zklamu, nejsem nic víc, než nešikovný učeň, který málem vyhodil do vzduchu polovinu města. Snad jen proto mě můj mistr poslal dělat výzkum zrovna do bažin. Ovšem věz, že s prázdnými kapsami necestuji." Řeknu nakonec, když přehodnotím své mínění. Pomocná ruka se jistě bude hodit, když se bude schylovat k boji. Kdybych mu řekl, že jsem naprosto švorc, pokračoval by ve svém ovčím úkolu. Samozřejmě si neodpustím káravý pohled, který věnuji Darekovi za jeho troufalou neopatrnost. Zrovna on by měl vědět, jak riskantní je přibírat nové členy do této malé výpravy. "Nuže... přidej se k nám, jestli ti stojí za to pronajmout své síly někomu, kdo stěží zvládne udělat něco víc, než zlikvidovat sklepení svého drahého mistra." Nabídl jsem trpaslíkovi. Začínal jsem být poněkud nesvůj z toho, že ztrácíme čas stále na jednom a tom samém místě. |
| |
| Kašlu na ovci To jsem chtěl slyšet! Rozesmál jsem se. Tak tedy pojďme, nechceme přece ztrácet čas ó velkomožný alchymisto. Z poza spadeného kmenu stromu zvednu svoje zablácené kladivo. Není čas ztrácet čas. |
| |
 | soukromá zpráva od Quint Lagnoisse pro Plavba Den jsem přemýšlel, jak se dostanu na tu loď, abych nemusel být zase za strašidlo, ale nakonec jsem se tomu stejně nevyhnul. To znamenalo ze zase budu mít ten HLAD, ne hlad po jídle ale HLAD po životě. Dva dny jsem seděl v podpalubí vysával hlodavce, abych jsi aspoň trošku ulevil od hladu a nestrašil posádku zavíjením. Jen co jsme byly v přístavu zmizel jsem jak jen to šlo, ukradl dva koně a za městem hned jedno snědl. Na druhém jsem vyrazil do bažin a trmácel se celej den, abych se dostal k nějakým rozvalinám nebo co to bylo. Teď mi nezbývá nic jen čekat na další pokyny, které ONA pro mě má. |
| |
| Překrásná bažina a šílenství Pendzen, lesy nedaleko Hepčí Den Opal, první den v týdnu, odpoledne a později (Tafrim Bělooký, Darek Sal, Arthyen Yaver) Dobrodruzi tedy dospěli ke vzájemné shodě a vydali se pěšinou, která se stáčela vpravo. Pepřík Kupka počkal, až zmizí z dohledu, a směšným, krkolomným pohybem vylezl z dutiny stromu. Na botách měl nasazeno obrovské zařízení ze tří dřevěných podpěr pospojovaných blánou z prasečího měchýře. Když stoupl do měkké rozblácené půdy, ozval se savě mlaskavý zvuk a v podkladu zůstala obří stopa, podobná brodivým ptákům. Kupka se otočil a láskyplným pohybem vyprostil ovci Olinku. V kudrlinách vlny se jako drobné hvězdy třpytily zlaté řetízky a bižuterně vybroušené kamínky. Se svou milovanou ovcí podpaží zamířil na západ, kde kempovali jeho kamarádi, drobní raubíři a rabiáti. Všichni měli na nohou stejné nepromokavé výtvory a jeden z nich nosil v košíčku husu. Místní jejich skupině brzy začali říkat Husí muži. Nyní, s bojovou ovcí Olinkou, si konečně mohli dovolit nějakou větší práci. Skupinka poutníků se však o jejich plánu nedozvěděla a pokračovala volným tempem z mírného kopečka do bažiny. Bažinu Šílenství jste poznali na první pohled. Červená voda, která líně obklopovala stvoly tenkých osik, každopádně podávala jasnou informaci. Nebyla v ní krev, ale jistý druh halucinogenních hub, jejichž výtrusy se mírně pohupovaly ve vodě jako neviditelný kal.
Pomalejším poutníkům pomohla i obrovská cedule z plesnivějícího dřeva s obrovským nápisem olupující se bílé barvy. NEPÍT Zdá se, že ochotný informátor, který použil tolik vykřičníků, musel být opravdu šílený. Navíc se začínalo smrákat a i když za chvíli vyjdou dva měsíční kotouče, Stříbrné Elfské oko a Oranžové Soví oko, rozhodli jste se vyhnout průchodu bažinou v noci. Utáboříte se zde, na kraji. |
| |
| Červená Růže Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Tukon, Acelba, Izfereth, Sarah Hámos) Správcovství vám poskytlo odvoz. „Velkolepý povoz a koně!“ sliboval Tremolit, rozvalující se v zahradní fontánce. Velkolepý rozhodně byl. A červený. S pozlacenými lucernami na bocích kozlíku. Vypadal jako malý domeček na kolečkách. Není divu, že si ostatní výpravy pořádané Správcovstvím chodím pro povozy brzy ráno. Červenou Růži prostě nikdo nechce.  Uvnitř je pohodlná, rozdělená do dvou prostorů oddělených korálkovým závěsem. Hned za vlezem se nalézá menší část se stolkem přikovaným k podlaze, okýnkem a několika zásuvkami. Prostor je skoro celý zaplněn přepravními zavazadly Saraha Hámose, Tukonovým runami pokrytým batohem a Acelbinými psacími zásobami. Izfereth cestuje na lehko. V druhé části jsou čtyři malá lůžka. Záznamy Správcovství praví, že se jednalo o vůz nejslavnější elfské prostitutky, která proslula hlavně trikem s paličkou na krajkování. V těch barbarských dobách se bohužel nevedly záznamy, takže nikdo neví, jak onen trik vypadal, ale musela to být pecka. Zkazky o něm se dají vysledovat až do záznamů z královského paláce. Také to vysvětluje přehršel polštářů lépe, než že se Tremolit prostě zbláznil. Tukon rezolutně vykázal Acelbu a Saraha dovnitř vozu. Na kozlík se s ním usadila Izfereth, ačkoliv se musela zahalit do pláště, aby jí příliš neublížilo sluneční světlo. Nejspíš jí nic nehrozilo, ale zvyk je železná košila. Cesta bude trvat přes celou noc a část dalšího dne v případě, že bude bez komplikací. |
| |
| Mám slabost pro elfy Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu (Acelba, Izfereth, Sarah Hámos) Nejsem si jistý, jestli bych zvládl cestu ve voze. Z houpání v uzavřených prostorech se mi dělá špatně. Kozlík a opratě jsou jasná volba. „Izfereth, omlouvám se, ale sedla by sis se mnou dopředu?“ zeptal jsem se. Snažím se mluvit neutrálně, ale jelikož si prohlížím každý pohyb, se kterým si obléká plášť, asi se mi to nedaří. „Chci říct, že až padne tma, bude se hodit tvé noční vidění. A tvá schopnost nespat, vrozená každému temnému elfovi,“ dodám pro jistotu, aby si o mně něco nemyslela. Nejspíš to je k ničemu. Jsem si jistý, že už nám všem v duchu dala přezdívky. Risknu jí spíš než ty dva, říkám si. Přiznávám si to, navíc mám slabost pro elfky. Asi jako každej. |
| |
| Camping time(Tafrim Bělooký, Arthyen Yaver) Malou chvilku ho mrzelo, že přišel o příběh zahrnující ovci a obří kachnu,ale co se dalo dělat dnešek navíc sliboval další příběhy vždyť byl na cestě z dvěma novými společníky. Nakonec dorazili přímo k bažině šílenství a pohled to opravdu byl zvláštní, trochu ho zamrzelo ,že některé příběhy o ní trochu přeháněli přesto tento pohled byl zvláštní. Rudá vody mu přípomněla spoustu příběhů o vodě u dolů která se barvila rudě, když bylo moc mrtvých pramenech ,které byli rudé díky místu odkud tekly,stejně jako příběh o bájném Vycikovi,který na jeden den všechnu vodu ve městě proměnil ve víno. Něco mu však říkalo, že bytelnost této vody bude poněkud....slabší...možná kdyby jí přecedil přes plátno a převařil...možná. Problém byl že to co v ní tvořilo to červené byli podle povídaček hodně ošklivé halucinogenní houbičky. Když dorazili začalo se smrákat a jeho tělo přešlo na jakého si autopylota automaticky sesbíral dřevo automaticky vytvořil ohniště a použil jeden ze stromů jako základ primitivního přístřešku, vybalil kotlík nebo spíš kameninovou misku nalil do ní trochu vody a přidal do ní něco sypkého. Pak se podíval na své dva kolegy.... " Dá si někdo kaši?" zněla praktická otázka nebyl totiž důvod kaši nedělat oheň založit mohli a bylo to s ním příjemnější a protože bylo už pozdě na lov byla kaše nejlepší alternativa i když normálně byj í raději obohatil o lesní plody, maso nebo v podstatě cokoliv, ono obilí z kterého jí dělal bylo samo o sobě užasně bez chuti. Na jeho počínání bylo jasně znát ,že on v noci rozhodně nikam nepůjde a měl za to ,že ani nikdo z jeho společníků. Když měl hotovo a začal hřát kaši zeptal se. "Talfrime Arthyene znáte někdo nějaký dobrý příběh pohádku ,nebo legendu?" |
| |
| Krátké zaKAŠláníZpráva pro Darek Sal a Arthyen Yaver Odpověď na tvou první otázku zní: To si piš že sakra jo! Kaši bych si dal moc rád. Vytáhnu si větvičku z vousů. Ale nějaký příběh? To bude těžší. Pokusím se rozvzpomenout. Promnu si vous, abych vypadal jako správný zkušený vypravěč. Jako malému mi bábi vyprávěla příběh o Krvavém norníkovi. Byl vlahý letní den ... Ehm, nebo zimní noc? To je jedno. V podzemí se to dá poznat těžko. No každopádně abych navázal na nit. Podzemními prostory Milin Morthu, jednoho z prosperujících měst trpasličích se ozýval křik. Další trpasličí panna byla zavražděna. Bodná rána do krku, tělo odkrvené a krvavá stopa vedla ke zdejšímu domu hornického předáka. Dopadli ho a po rychlém soudu i popravili. Ale i při vhazování do vysoké pece trval na své nevinně. Uhořel. Ale jeho duše bouřila dál. Posedl opravdového vraha. Pomocí jeho osoby vyvraždil jeho rodinu a pak vyvolal na své jméno prokletí. Kdo náhodou řekne třikrát za sebou do svého obrazu ve vodě nebo zrcadle Neprosímnepíchejmědorkutímvelkýmzakřivenýmnožem, tak ho navštíví předák a svím zakřiveným nožem ho bodne do krku. Neprosímnepíchejmědorkutímvelkýmzakřivenýmnožem, Neprosímnepíchejmědorkutímvelkýmzakřivenýmnožem, Neprosímnepíchejmědorkutímvelkýmzakřivenýmnožem. Baf. Pokusil jsem se nasvítit svůj obličej do ďábelského výrazu zapáleným klacíčkem. Špička vousu chytla a já jí rychle smočil v červené bažině za zvuku hlasitého Do rdele, do rdele, do rdele!!!. Hladím si svůj upálený vous. Už radši končím s příběhy ... |
| |
| Jde seDarek Sal, Tafrim "Bělooký" Byl jsem rád, že nikdo neprotestoval a každý šel ochotně po svých. Snažil jsem se být potichu a držet krok, i když tohle nebyl můj nejoblíbenější způsob dopravy a styl chování už vůbec ne. Snahu jsem měl až do dob, kdy nás naše kroky zavedly k obrovské ceduli, která byla poseta vykřičníky. Byla zarostlá všelijakým rostlinstvem a tak jsem jsi musel trochu očistit, abych si mohl přečíst, co na ní stojí. Už jen to byl první signál, že nebude všechno úplně v pořádku. Zadíval jsem se na vodní hladinu, která byla krvavě rudá. Rázem jsem pochopil tu část s "NEPÍT!". S utábořením jsem rád souhlasil, neboť mi nohy začínaly vypovídat službu, což byl další nezvyk. "Rád..." Odvětím na otázku, kterou pronesl Darek. Zapírat vlastní hlad by nejspíše byla obrovská pošetilost, a tak jsem se o jeho zamaskování ani nesnažil. Trpaslík mezitím započal s vyprávěním svého příběhu, ze kterého jsem vypadal celý nesvůj. Vzpomínat na slova dávných mistrů nemělo v danou chvíli naprosto žádný smysl, a když Tafrim přihodil své "Baf", málem jsem upustil svou porci kaše. Nešikovný alchymista. Pomyslel jsem si a opět se narovnal. "Příběhů i legend znám hodně, ale rozhodně nebudu mít na tebe. Jistě nám dokážeš povědět nějaký zajímavý příběh o téměř každém místě na tomto světě, nemám pravdu?" Neodpustil jsem si mírnou narážku na Dareka, kterou Tafrim neměl šanci postřehnout. |
| |
| Temny(Tafrim Bělooký, Arthyen Yaver) Oba nápady se uchytili,jak ten s kaší,za který tolik rád úplně nebyl protože kaše málo...tak ten s příběhy. První příběh vyprávěl trpaslík, Darek tuhle historku znal i přesto když se dostali k místu s baf trochu nadskočil a pak se začal nehorázně smát když viděl reakci Arthyena. " já bych to nepodceňoval každý příběh je dobrý, jen já je sbírám to je celé....Ale je pravda ,že znám příběhů o místech opravdovou spoustu jedním takovým příběhem je příběh o městečku Temny." "Ten příběh se odehrává ještě před dobou, kdy se Temny jmenovalo temny, to ještě na tom místě stálo jen pár domů, ubykací pro horníky těžící v nedalekém zlatém dole. Vše v těch místech fungovalo skvěle dokud se nezačali ztrácet horníci, najal proto místní správce partu dobrodruhů aby šli důlní záhadu vyšetřit. Ta parta byla jen maličká trpasličí bojovník Vagni který měl velkou sílu, půlčícký kouzelník Ragit a nakonec jeden barbar zvaný patos. Když tato skupinka vešla do dolů začali se dít divné věci to místo na ně působilo svou kletbou, nejbrilantnější mágova mysl se rozpouštěla a bojovník vedl chytré řeči, společně putovali systémem přírodních a umělých štol,ale neputovali rychle nikdo neví proč jejich kouzelník měl tendenci všechno olizovat a tak se stalo že olízl plamen z jejich světla a oni stanuli v temnotě ,jisté je že kouzelník v té temnotě spadl do propasti a barbar toho trpaslík obvinil z toho ,že mu rozbil jeho nejmilejší fajfku a nechal ho samotného v temnotě na pospas důlnímu prokletí, sám trpaslík těmi místy bloudí do dnes. Místní brzy zjistili ,že je důlní šachta ještě zvláštnější když se nesoustředíte uslyšíte cupitání a lízavý zvuk a pak vám zhasne světlo a protože všechno světlo v dole vyhasínalo začala si vesnice říkat Temny." odmlčel se a pak se usmál. "Nebo tak to tvrdí místní starosta Játětrefím, shodou okolností majitel rodinného zábavního podniku kdy v místních dolech projíždíte vozíky a máte možnost sledovat výjevy z této pověsti , najdete místa kde vám zhasnou pochodně a kdy uslyšíte lízaní po kterém běhá mráz po zádech, najdete místa kde vás trpaslík prosí o novou dýmku a kde spočívají ostatky barbara....Je to zajímavý zážitek to vám řeknu." |
| |
| Tanec v Bažině Pendzen, blízko Bažiny Šílenství Den Zemník, druhý den v týdnu (Quint Lagnoisse) Bažina Šílenství v téhle části smrdí. Je to první vjem, který tě přivítá ještě dřív než mokro a vlhko a dusno. Nedá se přesně určit, čemu se ten pach podobá. Nejlepším popisem je tlející listí a z neznámého důvodu i cukrová vata. Moře je stále na dohled, ale veškeré vlahé větry svůj boj s Bažinou Šílenství již dávno vzdaly. Stezka, kterou se ubíráš, je pevná, alespoň v těch částech, kde ji skutečně tvoří hlína. Kolem hlavy ti v hejnech poletují maličké mušky. Slaboučce na tebe dotírají svým „tse tse, tse tse“, aby tě připravily o sebevědomí a mohly hodovat na tvých slzách zoufalství. Jak se ubíráš hlouběji do srdce močálu, začínáš si uvědomovat zvuk, který není tak úplně běžný. Zvědavě se přiblížíš mezi stromky k podmáčenému paloučku. Mezi zlatavými květy blatouchů tam na dvou zadních nohách poskakuje jelen a jemně si u toho prozpěvuje. „Hm hm, nhn nhn, cha cha cha.“ Právě jsi potkal nejhorší stvoření ze všech, postrach celého okolí. Na paloučku tancuje retardovaná divoženka, známá též jako Galantní Jelen.
|
| |
| Asi je to v prdely – doslovně Pendzen, blízko Bažiny Šílenství Den Zemník, druhý den v týdnu Čekám na nějaké znamení, zprávu, závan větru klidně i větrů od nějakého burana, zjevení boží, proste cokoli, co by mi naznačilo jak dál, ale ono nic. ONA si asi myslí, že jsem jasnovidec, žel, nejsem, ale letmo si vzpomínám že chtěla abych něco udělal v Bažině. Stejně jsem nemněl jinou možnost. Ale kde ta bažina je? Náhle mně do nosu udeřil zápach tlejícího listí a rozkládajících se těl, Hmmm, už vím kde je bažina. Seberu se a jdu rovnou za nosem. Bažina Procházím bažinou, hledajíc někoho, kdo by odpovídal popisu cíle mého úkolu. Už ani nemám sil nadávat na to neustále mokro v botách a jen postupuju dál, když tu najednou něco zaslechnu, neslyším to to dobře tak se vídám směrem kde přibližně tuším zdroj. Čím jsem blíž, tím jasněji slyším co to je, odhrnu keř, co mi stojí v cestě a najednou slyším úplně jasně „Hm hm, nhn nhn, cha cha cha.“ Ale v té samé chvíli uvidím i zdroj a hlavou mi proběhne jediná myšlenka Jsem v prdely ! Toho tvora kterého jsem uviděl a který zároveň vydával ten zvuk jsem si nemohl s ničím splést - Galantní Jelen. Extrémně nebezpečný tvor s jistým druhem, pro mne ne zrovna dobrou, hobby které jak jsem slyšel, se zaměřuje na místo, kde to již nejsou nohy ale záda už taky ne. Otočil jsem se, že ještě stihnu utéct, ale, co čert nechtěl noha se mi zamotala do kořene toho keře, asi se mi pomstil za to, že jsem mu zlomil větvičku, a já se natáhl jak dlouhý tak široký a zrovna zádama k tomu monstru. Při tom jsem nadělal hluku jak Hurvínek na dvoře lucemburském, divoženka jsi mně všimla a rozběhla sek e mně. Myslím, že dnešek si budu most do deníčku zapsat asi takhle - “Milý Deníčku, dnešní den je úplně v prdely – myslím že doslovně !! “ |
| |
| soukromá zpráva od Quint Lagnoisse pro Pendzen, blízko Bažiny Šílenství Den Zemník, druhý den v týdnu Divoženka byla už těsně u mne, myslel jsem, že je konec s mojim pozadím když mi, Díky ti Bože!!, došla životní energie a já se stal nehmotným. Rychle jsem se postavil, tedy, jako duch asi nemůžu říct, že na pevnou zem, když pro mne pevná není, lépe řečeno přesunul jsem se z roviny vodorovné do roviny svislé, chytil tu divoženku pod krkem a s ďábelským úsměvem na tváři jí řekl “Skončila jsi ti svině!! „ A o chvilku z ní zbyl jen prach. Nebylo z ní moc energie, i když byla magický tvor, ale na den dva mi to vystačí. Oklepal jsem ze sebe tu nejhorší špínu a pokračoval v cestě. |
| |
| Červená Růže - navázání pro Tukona, Acelbu, Izfereth Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu Vyhnali mne z teplého pohodlí komnat Správcovství, se všemi mými kufry a podlomeným odhodláním, abych se usadil do povozu, který pro nás Tukan v rámci výletu obstaral, a jen, co "tu věc" v prvním okamžiku zřím, vydechnu úžasem. "Och, zatrolená lasičko, to je... to je... VŮZ Z LEGEND!" Jen taktak potlačuji nutkání potěšením nadskočit. Přece se nebudu chovat, jako dítě, ne? Uhladím si záhyby levandulového roucha a noblesně nastupuji. "To je neuvěřitelné, mamka mi jako malýmu vyprávěla o triku s paličkou," obrátím se na Acelbu, která leze za mnou. "Proto jsem si jaktěživ přál stát se zaklínačem! Fascinující!" A neuvěřitelné. Všechny ty vzpomínky vyplouvají na povrch, jako bych je sledoval v obrázkové knížce. Chudák malý a neschopný Sarah, který si každou chvíli rozbil koleno a plačíc utíkal k matčině sukni, aby se nechal utěšit pohádkami. Jak já ty příběhy miloval! A zvláště o elfech. Každej kluk přece miluje krásné elfy. Já měl elfky moc, moc rád, akorát ty temnokožné ne. Kdepak. U těch člověk nikdy neví, na čem je. Tak například Izfereth mi nepřišla zlá. Přišla mi šíleně zlá! Oddechnu si, když slyším Tukana, jak ji zve k sobě. Perverzák chlípnej. Zatáhnu závěsy Rudé růže a usměji se na svou přísedí. Acelba byla milá dívka, o jejíž přítomnost stojím víc, než abych rozmlouval s těma dvěma vepředu. Bohové vědí, co bych asi tak slyšel, nebo viděl. Snad nebudou moc hluční... "Tak co, děvčico, chceš vidět nějaké další karetní kouzlo?" nadhodím rozverně, protože podobné cesty se vždycky protáhly nekonečně dlouho a mě už teď bylo jasné, že nám Tukan nepovolí ani jednu zastávku. Ještěže jsem si odskočil vyprázdnit střeva a měchýř před cestou. Maminka vždy věděla, co je pro chlapečka nejlepší a vštípila mi proto mnoho rad. "Nebo raději ovoce?" změním téma, zašátrám v hlubokých kapsách roucha a vytáhnu z něj malvici podobné ovoce s tvrdou slupkou. "U nás jim říkáme Kouzelné jablíčko. Obsahuje mnoho malých bobulek s lahodnou šťávou. Chcete ochutnat, sličná panno?" nabídnu jí nonšalantně a ujmu se rozkrajování. "Jé, podívej, Hvězda štěstí!" zajásám a honem ukazuji správně rozkrojený plod. "Tahle výprava jistě dopadne dobře!" S tímto přesvědčím usínám po skromné večeři a partičky pasiánsu Acelbě na rameni. |
| |
| Divoženky Pendzen, Bažina Šílenství Den Zemník, druhý den v týdnu (Quint Lagnoisse) Překročil jsi vysušené, scvrklé tělo dříve známé pod názvem Galantní Jelen a vykročil po nejistých promáčených hromádkách hlíny. Mezi stromy se však začínají objevovat bílé srny a stahují se z širého okolí k tobě na palouček. Celkem jich spatříš něco ku dvaceti. Před tvýma očima se začnou proměňovat v dívky. Některé z nich mají parůžky ve vlasech. Jiné jsou pokryté jemnou srstí. Jedna vyplivla list, který žvýkala. Další si přejela rukou s drápky po dlouhých uších, podobných elfským. Divoženka je všeobecně považována za škodnou zvěř. Inteligencí je na úrovni srny a i když to znamená, že má velmi vyvinuté sociální cítění k jiným srnkám, tak neumí mluvit a občas naráží v běhu do stromů. V některých místech je kvůli divoženkám dokonce vydán zákaz vstupu, protože se snaží nalákat poutníky z cest za účelem rozmnožení druhu. Poutníky pak vesele zanechají ztracené v lese a jdou rozhazovat odpadky z nelegálních skládek. Zabil jsi jejich otrokáře i vůdce, Galantního Jelena. To je nepopiratelný fakt, se kterým se malá mozková kapacita divoženky nedokáže příliš rychle vyrovnat. Temného elfa také nikdy předtím neviděly. Ani jedna z nich ovšem nemá nepřátelské úmysly. Zbavil jsi je nepříjemného a neoplakávaného tyrana, který si veškerou kořist nechával pro sebe. V jejich očích jsi teď nejmocnějším. Přišly ti vyjádřit vděčnost. A mají jí velkou zásobu.  Málem bys také ve svém úžasu přehlédl fakt, že většina z nich není ničím oděna. Jejich krásu tak kazí jedině bažinový sliz neznámého původu, kterým jsou pokryté. Také začíná ubývat světla a padá noc, což není pro tvé elfské noční vidění problém. Ale otázka je, zda si troufneš vyrazit dále bažinou v noci. |
| |
| PříběhDarek Sal, Tafrim "Bělooký" Trochu uraženě jsem pohlédl na Dareka, když se mi začal smát. Na takovém místě bych čekal spíše slova útěchy, než hlasitý smích, který musel vyplašit nejednoho nočního živočicha. Chopil jsem se opět své kaše, kterou jsem pro veškerou jistotu odložil na zem, abych všem mohl ukázat rozklepané ruce. S Darekovým příběhem jsem však nasadil chladný pohled. Rozhodně nedosahoval toho temného kouzla, které dokázalo udělat zákeřné "BAF!" "Určitě si tam někdy musím udělat minimálně zastávku." Ušklíbl jsem se a dojedl zbytek kaše, který jsem měl. "Zjevně jsem na řadě s nějakým povedeným příběhem, no dobrá. Můj příběh začíná v dobách, kdy elfové žili pouze na stromech a na zem se neodvažovali ani pohlédnout, lidé byli zalezlí v jeskyních a loukám vládl čistý chaos a nerozum půlčíků. Zrovna o jednom takovém je můj příběh. Byl to neohrožený stopař z domoviny poblíž velkého jezera. Jako nejlepšímu čmuchalovi mu byla nabídnuta zakázka, která z něj mohla udělat nejbohatšího půlčíka ze všech, stačilo se jen zmocnit jakéhosi kamene, který byl ukrytý v horách. Samozřejmě nabídku přijal, nasedl na svého jezdeckého jezevčíka a rozjel se k oněm horám, které byly až na druhém konci světa. Ovšem, půlčík se netěšil jen z obrovského bohatství, těšil se především ze zabíjení nevinných duší, které na své výpravě potkal. Tak se také stalo, že zabil a okradl nespočet dobrodruhů, kteří kolem něj byť jen prošli. Říká se, že se k horám dostal, splnil svou zakázku a když se spokojeně vracel přes vesnici zpět do svého rodného údolí, byl napaden místními a nabodnut na vidle, které zpečetily jeho hříšný život. Půlčíkův duch prý v těch končinách pobývá dál, a na svém neohroženém jezevčíkovi vraždí dobrodruhy, kteří vesnicí projíždějí." Opřel jsem se o pařez, u kterého jsem celou dobu seděl. Nikdy jsem nebyl dobrým vypravěčem, ale určitě bych nebyl vychvalován, kdybych teď byl celou dobu ticho a nepřidal ani slovo. |
| |
| Já vím, že sem říkala, že už nenapíšu, ale ono se to nějak stalo Pendzen, město Nynyta Zemník, druhý den v týdnu Tukon, Acelba, Izfereth, Sarah Hámos Vyrazit později? Hloupý nápad. Popohnat? Zbytečně náročné, lidská mysl je uzpůsobena k tomu, že sama od sebe vytvoří ten nejhorší možný scénář a přizpůsobí se mu. Stopovat? To nebude nutné, na tuhle vzdálenost sotva krok a půl, víc nestihnou. Můj záměr vypadnout z města je nezpochybnitelný, ale v této nechutnosti dalece přesahující cokoliv reálného a normálního? Něco, co tak očividně porušuje cítění? Takovou okázalou lidskou odporností? Jediná šance jak se z toho nezbláznit, je, že naše výprava míří do Bažin, … při nejbližší příležitosti tu věc nechám někde utopit a dál všichni pošlapou po svých, jejich problém, že jako já nevystačí s jedním zavazadlem, přísně vzato se dvěma vezmeme-li v potaz luk s toulcem. Což ovšem pořád neřeší ten faktor, že do toho vážně nesednu, ale pozvání toho člověka není špatná myšlenka. Jestli se mi bude pokoušet dvořit, uříznu mu nádobíčko a nacpu hezky do úst, aby byl ticho a je mi jedno, jestli v tu chvíli budeme někde veřejně, leda by byl ovšem schopnější, než se zdá, zdání občas klame. Ze zamyšlení o sekání a stahování z kůže mě vytrhnou Sarahova slova, Sarah je přece jméno pro ženskou, ne? ‚Karetní kouzlo? Proč si vymýšlet tolik ubohých názvů, pro něco tak otravného, když žijí tak krátce, to nemají na práci něco jiného? Zřejmě ne.‘ Po dobu cesty jsem Tukonovy mlčenlivý společníkem, pokud: 1. Nezačne mluvit 2. Nezastaví on 3. Nezastaví nás někdo jiný 4. Nezačne mluvit |
| |
| Řešení problému, kódové označení - Divoženky Pendzen, Bažina Šílenství Den Zemník, druhý den v týdnu (Quint Lagnoisse) Moje pokračování v cestě nemnělo dlouhého trvání, neudělal jsem ani pět kroků, když jsem uviděl, jak se slejzá jeho harém, „ Tohle nebude dobrý," napadá mně několik možností, co se stane, ale to co se skutečně stalo mně ani nepadlo. Jedna z těch divných divoženek se ke mně rozběhla a najednou, mrrrrd, rovnou do stromu. Ostatní na ni jen koukají. Zobrazit SPOILER  "U všech bohů na nebesích, tak to jsem ještě neviděl. Jak mohli do teď přežít?? „ bylo mi jich celkem líto, ale jak jim pomoct? Jak tak přemýšlím, hledám inspiraci, začnou se ke mně, tentokrát pomalu, přesouvat a jejich „zájem" byl celkem vřelý „Hmm, dámy, slečny, Krista jak vás mám nazvat!? Neberte to zle, ale nemám zájem. „ Nejsem si jist, jestli mi vůbec rozumí. Tehdy mi padl pohled na měsíc v úplňku,“To je ono, ideální příležitost! Můžu vyvolat démona sluhu. " začnu a zem kreslit obraze pro kouzlo, ale ty mrchy po tom pořad dupou, "Huš, krucinál! „ zařvu na ně, sice se rozprchnou, ale hned se začínají vracet, rychle nakreslím na kus suché zemně, co potřebuju a začnu vyvolávat, není třeba žádné tance, modlitby, písně, básně, opiáty a co já vím co ještě, to je jen pro sraby a amatéry. Stačí se pořádně soustředit, těžký to úkol díky těm dívkám tady, a pak jen říct jméno toho koho chci vyvolat "Zjev se,Melchome!!" Melchom Bum, kopec plamenů, kouře a smradu "K vašim službám pane. " "Nech si ty opičky a začni makat! Chci tady obydlí pro tyhle," mávnu rukou k dívkám, " pěkné postele, kuchyň, koupelnu, prostě všechno, pak někoho kdo jim bude vařit a taky někoho kdo se postará o jejich vzdělání, postará se o ně a najde jim práci, kapišto?? A ne že z toho uděláš bordel, jinak se vrátím a z tebe zůstane jenom bordel. " "Rozumím, pane. Hned se do toho pustím." Luskne prsty a hned se objeví parta dělníků, rovnou i se stavebnímy plány dělníci luskne po druhé – kuchař. kuchař Vidím, že mu to jde od ruky, tak ho nechám, ať dělá co umí , ještě jsem si poručil postel a šel spát. Pokračovat v cestě můžu i zítra. |
| |
| Pohádka(Tafrim Bělooký, Arthyen Yaver) Noc příběhů se docela rozjížděla na druhou stranu začínalo být pozdě a on byl unavený, potřeboval spát i když jeho spánek za tu dobu byl tak jemný že to byla skoro hlídka. Tak jako tak se po vyslechnutí příběhu o strašlivém jezdci na jezevčíkovi přispět do mlýna s pohádkou na dobrou noc. " Tyto bažiny mi připomínají jednu starou pohádku,kterou jsem slyšel....nu už ani nevím kde. Za devatero kopci a devatero řekami a za devatero větry, žil byl muž jménem Gigal a ten muž si jednou usmyslel, že chce všechny králíčky z playboye a protože nebyl vůbec hloupí vydal se za místním trafikantem. Ten když slyšěl čeho si Digal žádá řekl. To není problém dám ti všechny králíčky ale musíš mi přinést dračí šupinu, jen jednu ne dvě ne tři jednu. Digal chvíli seděl a přemýšlel ,kde šupinu vzít a pak se nad ním objevila svíčka která se zapálila. Hmm dneska jsou víli obzvláště hravé pomyslel si Digal,ale s touto myšlenkou ho napadlo jít za svým kamarádem Randálem. Randál žil v bažinách dosti podobných těmto a vesměs znal odpověď na vše, když se k němu Digal blížil zjištoval že je v okolí Randalova domu nezvyklí bordel a hlavně jsou všude krajkované závěsy. Pokrčil rameny a vešel pootevřenými dveřmi dovnitř. Uvnitř spatřil něco co vypadalo jako by se Randálovím domem prohnala smršť všude se váleli různé lahve, většina na sobě měla název zmizík, a další lektvary, randál stál ve středu místnosti a tvářil se ustaraně. "Co se stalo." Zeptal se Digal a v tu samou chvíli se z druhé místnosti vyřítilo něco chlupatého zamotaného v závěsech s věnečkem květů na hlavě, protančilo to mezi nimi několikrát to do nich vrazilo a vůbec to napáchalo další škody a zmizelo to venku. "Jo tohle to je Fred místní hejkal...vzal si do hlavy že bude víla a tak mi krade bílé zavěsi snaží se tancovat a vůbec...asi to s ním vzdám aspoň bude mít bažina prvního hejvíla." Digal se zatvařil jako že to chápe a pak přednesl svůj problém. "No to je náhoda dračí šupinu, zrovna tady mám na odchov pár draků,ale po té nehodě ze zmizíkem mi poněkud...no zmizeli." řekl Randál. "Co s tým budeme robit?". otázal se Digal. "Urobíme prezečku." prohlásil odhodlaně Randál vzal notes a začal odříkávat. Červený drak hrobové ticho Modrý drak nic Zelený drak žádná odpověď Neviditelný drak a v místnosti se třicetkrát ozvalo fistulkou. "Ano." Na to se začal Digal strašně smát a protože byl Digalův smích nakažliví smál se i Randál i draci a jak se tak draci smáli začali se dusit a tak za chvíli místo neviditelných draků bylo v místnosti 30 přidušených draků modrých. V tu samou chvíli se otevřeli dveře a v nich stáli ochránci přírody, podívali se na zadušené draky na Digala na Randála, pak znovu na draky řekli. "Nic jsme neviděli." a zase odešli. Zbytek už byl velice jednoduchý Randál vzal jednomu z draků šupinu dřív než popadl dech a dal jí Digalovi ten šťasten že jí má se vydal do trafiky kde konečně dostal katalog všech králičků, tedy jejich druhů jak se na správnou příručku playboye tedy hravého chlapce (místní ekvivalent skautu) sluší....." odmlčel se. " ale určitě se ptáte co Fred inu svůj sen stát se vílou nikdy nevzdal a tak když jste v bažinách dávejte pozor jestli neuslyšíte vílí cinkání a halekání Hej Hej...může se stát že potkáte Freda prvního hejvíla na světě, který se vás bude ptát zda mu víc sluší blond paruka nebo zrzavá a nenechá vás odejít, dokud mu neřeknete ,že není tlustý." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pendzen, město Nynyta Den Zemník, druhý den v týdnu Velice poctivě jsi pracoval na tom, aby tě tvoje špatná pověst předcházela. Když jsi opustil rodiče, život se s tebou nemazlil a dal ti co proto. Zlodějna už dávno není, co bývala, nestačí jenom vyběhnout na ulici a okrádat lidi. V Pendzenu většinu zlodějského řemesla zastávají elfové, kteří rychle pochopili, že skupina je mnohem silnější než jednotlivec, obzvlášť ve městě. Díky tomu málokdo napoprvé podezírá člověka. Problém však je, že nějaké vybírání obyčejných měšců a krádeže peněženek příliš nenesou. Jak využít talentu a lidí zároveň? Řekněme, že jsi našel díru na trhu a zapadl jsi do ní jako dokonalý stín. Vždycky se najde dost podivínu, bohatých a mocných, chudých a malověrných, kteří chtějí vlastnit cosi, co už vlastní někdo jiný. V takovém případě rád (za velký obnos) propůjčíš své široké dovednosti. Nedokážeš ukrást nemyslitelné, víš, kde máš svoje limity. Na druhou stranu se neštítíš ani špinavé práce. Ačkoliv si pak necháš s gustem proplatit i nové šaty. Maska na obličeji bezpečně kryje tvoji tvář a dodává ti ještě více na tajemnosti. Díky bohům za to, že tě tahle drobnost napadla, protože z praktické pomůcky se stala neocenitelná reklama. Občas si říkáš, proč ji vlastně ještě nosíš. Jsi v ní tak hluboko, že bude těžké ji odložit. A o odložení občas uvažuješ, když místo scimitaru držíš v ruce pero a píšeš poezii. Možná po téhle práci. Zavolali si tě ze Správcovství Kultury a uvedli tě přímo k Nejvyššímu Správci Kultury. „Jste mnohem vyšší, než jsem čekal,“ pronesl pisklavý hlásek. Několik vteřin ti trvalo, než si lokalizoval malého mloka, který hopkal až na vrcholek své skalky v bazénku Správcovství. „Mám pro vás práci. Vysílám skupinu do Bažiny Šílenství, aby získala artefakt. Stačí, když dohlédnete, že ho opravdu dovezou zpět. Pokud to tak bude, uděláte si krásný výlet. Ale, kam jsem to dal vychování. Jmenuji se Tremolit,“ mlok udělal několik koleček kolem své vlastní osy. „Samozřejmě vám zaplatíme i v případě, že vše proběhne hladce. V případě, že to nebude hladce probíhat, spoléhám na to, že amulet přivezete zpátky. Budu k vám upřímný,“ dodal mlok a nervózně si olízl bulvy. „tlačí na nás Grantová komise. Že prý naše pátrání k ničemu nevede. Ten amulet se sem prostě musí vrátit! Jinak zahodíme cenné roky výzkumu!“ Pak Tremolit plavmo seskočil do bazénku. Naposledy se jeho černožlutá hlavička vynořila nad hladinu. „Skupině jsem o vás neřekl. Příliš by je to… znepokojilo. Ovšem nechám na vás, zda se k nim nějakým způsobem připojíte. Venku jsme vám připravili koně se zásobami.“ A s tím tě akolyta odvedl k bráně, odkud se právě chystal vyjet velký červenozlatý vůz. |
| |
| Přepadení Pendzen, město Nynyta, brána Správcovství Kultury Den Zemník, druhý den v týdnu, odpoledne (Leas, Sarah Hámos, Acelba, Tukon, Izfereth) Vrata Správcovství se otevřela a vyplivla Červenou Růži do velkého, osamělého světa. Jen co kolečka zarachotila na kočičích hlavách, odpoutala se ode zdi skrytá postava, převzala koně od akolyty v kápi s mlokem a vyrazila pozvolna za vozem. Naše dobrodruhy to nijak neznepokojovalo – do a od Správcovství se neustále trousily postavy, některé doslova, když za sebou zanechávaly na zemi odpadky, listovní dokumenty a zvířecí výtrusy všeho druhu, ačkoliv to poslední přestalo být běžné díky zavedení výhružných tabulek a hlavně holí v rukách vybraných členů správcovství s přesnou muškou. Červená Růže navíc rachotila a průjezd městem doprovázely strkanice lidí. Tukon měl příliš práce s ohlídáním koní a s pokřikováním na potulující se děti a kupce, kterým hrozilo, že je jeho krátící se trpělivost nechá přejet. Když se Červená Růže konečně vykolébala za město, výhled do okolní krajiny nepříjemnosti vynahradil. V rozlehlých loukách se třpytily jezera a rybníky jako velká safírová zrcadla. V dálce se pásla stáda osrstěných tekulí, krav na dlouhých nohách. Cesta byla dobře udržovaná. Dokud zůstávalo město Nynyta na dohled, nepotkali jste žádné jiné obyvatele. Po několika křižovatkách se však začali objevovat obchodní cestující a ráz krajiny se pozvolna začínal měnit. Více se zelenal a porůstal stromky. Po průjezdu několika vesnicemi se však vrátila pole, louky a jezera. Tukon nemluvil. Zdálo se, že je hluboce ponořených ve vlastních myšlenkách. Izfereth si v průběhu cesty všimla postavy na koni, která udržovala klidné a stále stejné tempo. V bezpečné vzdálenosti nestálo za to se znepokojovat. Tuto cestu využívalo mnoho jiných, kteří cestovali například do elfí rezervace. „Co to sakra je?!“ vyhrkl náhle Tukon a zabrzdil vůz. Přes cestu ležel obrovský kmen stromu. Nečněl z žádného pařezu, bylo jasné, že ho tam musel někdo úmyslně dopravit, aby zastavil jedoucí. Po několika vteřinách kmen stromu přeskočila ovečka. Na její vlně chřestily ozdoby a šperky.  Skočila tam. A zase zpátky. A zas tam. A znovu zpátky. „Začněte počítat, parchanti,“ ozvalo se z křoví a kolem se vynořilo pět ozbrojených mužů. Na nohou měli připevněná zařízení, která připomínala husí nohy. Jeden z nich měl k pasu přivázanou zoufale kejhající kachnu. V rukách drželi nože a dýky. Ovečka zalovila tlamkou v srsti a vzápětí už i ona držela v zubech malý, ačkoliv tupý nožík. Co naplat, vjeli jste do léčky Husích Mužů a bojové ovce Olinky. |
| |
| Já to balim(Darek Sal, Arthyen Yaver) Nad představou teplé postele se mi začíná prokrvovat ..... plnovous. No, spát na hlíně nebude tak strašné ne? Pomyslím si, ale hned jak se natáhnu na zem, a podepřu si hlavu hroudou "budemetomuříkatmech", mi záda začnou tvrdit opak. Ale to neúspěšné pátraní po ovci mě docela unavilo. Budu to muset zkousnout. Nu což hoši. Já du chrápat. Pokusím se ještě najít správnou polohu pro spánek. Bez úspěchu. Díky za příběhy a za jídlo. Snad se bude spát dobře. Vypravím ze sebe, a pak zavřu oči. Zobrazit SPOILER |
| |
| ??!!! Pendzen, město Nynyta, brána Správcovství Kultury Den Zemník, druhý den v týdnu, odpoledne (Leas, Sarah Hámos, Acelba, Tukon) Když Tukon zastavil, nezaujatě jsem sundala luk, když začala skákat ovce přes kmen, napjala jsem tětivu, když se objevili lidi, nevzrušeně jsem založila šíp a prohlédla si je. Vypadali jako klauni, ale ta ovce, z té by byla zatraceně dobrá večeře. Ale ta kachna, ta kachna byla otravná. Jak se říká, nejdřív střílej, pak se ptej. Namířila jsem na kachnu a vystřelila, buď zasáhnu ji, nebo jeho nohu. „Jeden, dva, tři, čtyři, pět a ovce … A?“ Prohlásím arogantním hlasem plným přetékajícího sadismu a zakládám další šíp, další bude ovce. // Osobně si nerada sama vyhodnocuji situace, takže to nechám na PJ, kdyby v tom byl moc problém, začnu něco vymýšlet |
| |
 | Rutina Pendzen, město Nynyta, brána Správcovství Kultury Den Zemník, druhý den v týdnu, odpoledne (Leas, Sarah Hámos, Acelba, Tukon) Opírám se o zeď, mám prý čekat, než vyrazí oni. Konečně se rozhodli vyjít a nastoupili do vozu. Kápi jsem si stáhl ještě víc do obličeje. Né kvůli slunci, ale kvůli tomu, co bylo pod ní. *Moc nápadný. Kápě se stejně hodí víc, když jde o denní světlo.* Nasedl jsem na koně a rozjel jsem se pár metrů za nimi- Jednoruční, černý jílec mi při nasedání málem vypadl z opasku, zachytil jsem ho ale a znovu zpět trochu více schoval. Jedu na svém přiděleném koni, stále stejným tempem. /Klap, klap../ Už mi ta monotónost leze na mozek. *Rutina.. rutinaaa..* Opakuju si v hlavě, abych neslyšel naléhání vlastního mozku, který mi stále opakuje, jak moc nesnáším nudu. A monotónost je strašná nuda. Pořád očima sleduju povoz, který mě kodrcáním po nepravidelné vozovce nepříjemně hypnotizuje. Najendou se s trhnutím zastaví. Nečekám to a tak instinktivně zatáhnu za opratě, abych zastavil svého koně, kterému se to ale moc nelíbilo a tak uraženě zařechtá. Mžourám očima na cestu, kde se vynořují groteskní postavy, jako z vesnických kratochvílí. Když vylezou ověnčení muži, zamračím se, když vyleze muž z husou, zachychtnu se ale profesionálně zase nahodím neurčitý výraz. Když ale zahlédnu, jak ovce vytasí zbraň. *To nejde.* Projede mi hlavou a vyprsknu smíchy. Směju se pořád dál a pěstí buším do koženého sedla. *Já.. a smát se?* Pak mi ale dojde, že to bylo moc hlasité a všichni mě museli slyšet. Jako mávnutím proutku přestanu, narovnám se na koni a v ruce sevřu tmavý jílec. *Mám tu přece práci.* |
| |
| Přepadení - navázání Pendzen, město Nynyta, brána Správcovství Kultury Den Zemník, druhý den v týdnu, odpoledne - Leas, Acelba, Tukon, Izfereth Polstrované sedadlo mne shodilo ke stolku. Bolestivě si o něj narazím paži. S hlasitým a opožděným AU! si mnu loket a zmateně se rozhlížím kolem. Kde to jsem? Vidím, jak se Acelba vyděšeně vyklání z malého okénka. Co se stalo? Ze snu o velkých, růžových koblihách a nahého pobíhání kolem kouzelného stromku mne vytrhlo nepříjemné zastavení povozu. Takové nehorázné probuzení! Co tam ti dva dělaj, přejíždějí šneky? Rozčíleně se sbírám na nohy, abych se přesvědčil na vlastní oči. Zvenku k nám doléhá nějaký křik. Otevírám dveře kočáru a toho dne po druhé se o mě pokusí mrtvička. „Uá! Co to u všech modrovousů je?!“ vyjeknu, vstříc podkrvenému pohledu neznámého zarostlého mužíka s podivným postrojem na nohách. „Pane,“ kriticky zakroužím prstem k zemi, „tohle už dávno vyšlo z módy, navíc – a to je důležitější, podobné věci jako tyto nejsou mezi lidmi příliš oblíbené, budí pozdvižení, pročež…“ Zjevně o mé rady nestál, neboť ke mně obrátil krátkou čepel dýky a chápal se po zábradlí nízkých schůdků Rudé Růže. Vykřiknu jako holka a kopnu do dveří, které se rozletí a přiskřípnou útočníkovi prsty ve veřejích. Tohle asi nebudou přátelští vesničané, došlo mi s prodlevou. Srdce mi mohutnými údery buší v krku. Co mám teď udělat? Po kapsách hledám nějaký vhodný nástroj. V dlaní ucítím ztvrdlou slupku dalšího Kouzelného jablka, nějaké rozteklé karamelky, jadeitový medvídkový amulet, paklík karet, hrací kostky, měděný zvoneček, pentakl, železný kolík… um… ne, tohle ne… Mišediny kuličky?… ach, ty vzpomínky… až konečně nahmátnu cosi malého, hladkého a kovového, s ostrým hrotem, což by mohla být násadka na pero. Psací pero, přirozeně. Vytáhnu ji a nacpu do klíčové dírky, před kterou roztáhnu třesoucí se dlaň. Dřevo praská údery výtržníků, snažících se dostat do vozu. „Astalavista dolčevita buone!“ zvolám mocně zaklínadlo, o němž si nejsem docela jist, jakého je původu. Představuji si, jak se kov v zámku obrací a dveře uzamyká a stvrzuje do neproniknutelné tvrze. Dokonáno jest. S nedočkavým oddechnutím sleduji, co mé zaklínadlo způsobí. |
| |
| Zombie Pendzen, Bažina Šílenství (Darek Sal, Tafrim "Bělooký", Arthyen Yaver) Bažina byla milosrdná, a tak se vám podařilo přečkat noc v klidu. Ráno jste trochu obolavění, až na Arthyena, který spal bezesným spánkem a je dobře odpočatý. Tafrimovi se zdálo o malém hravém jezevčíkovi, který šel s maminkou na výlet, ale ztratil se a všichni ho hledali. Darekovi se zdálo o obrovské mořské obludě, která potopila loď na vzdáleném pobřeží. Potom mu chtěla ukázat ponožky se stříbrnou výšivkou na každém svém chapadle a on ji prostě nedokázal nijak mile odmítnout. Nezařadilo se to mezi nejpříjemnější sny, které měl. A asi to souvisí i s faktem, že jeho nohavice nasákly kalem bažiny a teď se mu lepí k nohám. Nicméně přežili jste noc v divočině a vyrazili jste přímo do mokřadů. Arthyen udává směr, protože si přeje dostat se do centra bažiny. Darek jde ovšem první. Do cesty se vám krom všudy přítomné možnosti utonutí v bahně a mokrém slizu začínají připlétat i lepivé bílé pavučiny. Tkalce těchto úkazů však není nikde vidět. Mnohem větší starost než pavouci vám po několika stech metrech začne dělat podivná mátoživá postava. S nataženýma rukama se kolébá mezi výrostky bažiny a pevnou půdou. Nejspíš to byl kdysi elf, jak napovídají dlouhé hebké vlasy visící v trsech na jinak olysalé lebce a špičaté uši. Šaty, kdysi z drahých látek, se v cárech zachytávají na kapradinách a postava sebou vždy bezmocně škubne, než se jí podaří osvobodit. Mezi úpěním slyšíte slabé a chraptivé, hrdelní volání: "Kvěěěětáááák. Brooookooolicccce." Kdysi dávno se tahle elfská zombie probudila a uvědomila si, že držet v bažině šílenství dietu složenou jenom z mozků, je poměrně rychlý způsob, jak umřít hlady. Tedy, neumřít, ale prostě nepříjemně hladovět. A samozřejmě by si to uvědomila přesně takhle, kdyby na to měla svou vlastní mozkovou kapacitu. Místo toho jednoho rána otevřela oči, její dosluhující kus mozku udělal cvak a stal se z něj elf-zombie vegetarián. Co uděláte? Obejdete ho? Zabijete ho? Najdete mu kus zeleniny? Zeptáte se ho na cestu? Nebo něco úplně jiného? |
| |
| Eman Cipace Pendzen, Bažina Šílenství (Quint Lagnoisse) Melchom se chopil svého úkolu velmi zodpovědně. Zatímco jsi nerušeně spal, plnil démon všechny tvé rozkazy. I řekl Melchom: "Mluvte a křičte a zpívejte!" A divoženky začaly mluvit a žvatlat a výskat, dočista jako děti, a čím dál tím lépe. Melchom viděl, že řeč je dobrá, a jich dvacet tak oddělil od zvířat. Byla noc, hodina první. I řekl Melchom: "Buď střecha uprostřed bažin a odděluj močál od mokřadu!" A zle se přitom podíval na dělníky, protáž ti právě čadili čvaňháro a všechnu práci nechávali na něm, i když pracovati měli. Byla noc, hodina druhá. I řekl Melchom: "Nahromaďte se mi tady pod tímhle, holky nešťastný. Každá po kuchyni dostanete." Viděl, že to bylo dobré, jak spokojené divoženky probírati se jaly kvality nerezových dřezů a čistících prostředků s vůní citrusů a s ohledem na správné ph pleti. Melchom také řekl: "A každá též místnost s kachličkami dostanete, kde vody vždy dostatek najdete." A divoženky se zaradovaly, neboť nikdy tak velké napájecí žlaby neměly a hned se do nich ve své nahotě radostně nakláněly. Melchom viděl, že to je dobré. Byla noc, hodina třetí. I řekl Melchom: "Dělníci nevděční, přestaňte hulit a stlučte postele! Za nocí na nich budou spát, aby se ve dne mohly radovat a pracovat jako každá slušná oběť konzumní společnosti!" Dělníci neochotně natahali pneumatiky a malé stromy a velké nepromokavé listy, ze kterých připravili postele. Ale divoženky neustále podsouvaly krajkové pavučiny a květované věnečky, což nelibě dělníci nesli. Byla noc, hodina čtvrtá. I řekl Melchom: "A odteď nemůžete spát s každým na potkání. Pomnožte se a radujte se a vyznávejte lásku. Dbejte o sebe a milujte se takové, jaké jste. Najděte si rozmanité zájmy a možnosti, zdobte se v množstvím, které uznáte za vhodné." I viděl, že to bylo dobré. Divoženky si pak poručily vyrobit zrcadla a začaly se hádat mezi sebou, která z nich je krásnější a lepší. Byla noc, hodina pátá. I řekl Melchom: "Ale děvčata, to snad nebude nutné... Je čas, abych vás seznámil s emancipací." A divoženky naslouchaly velmi pozorně, jak do jejich hlav naléval rozličné vědomosti. Jak se jejich tváře rozjasňovaly, usoudil Melchom, že to, co učinil,velmi dobrým se stalo. Byla noc, hodina šestá. I řekl Melchom: "Teď vás naučím, jak ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!" A větu nedokončil, neboť ho jedna divoženka zezadu proklála ostrou větví. Další ho po hlavě mlátila kamenem. Další kousaly a škrábaly, až udolaly tělo démona a ten se v písek sesypal. Dělníci i kuchař se rozprchli na všechny strany. Byla noc, hodina sedmá, ve které se tě rozhodly probudit. A jedna mluvila přes druhou. "Přestaň si tady válet šunky. Kdo si myslíš, že vynese odpadky?!" "Nevíme, kdo je Eman Cipace, ale velmi ho toužíme poznat!" "Nikdy nám nebude přikazovat muž!" "Přece nejsem blbá, abych šla někam pracovat!" "To vy potřebujete nás. My chlapy nechceme." "Chci se dobře vdát. Ale můj muž musí být bohatý a musí mně mít rád." "Samozřejmě, že nechci dělat to samé co ty - třeba bojovat - ale to vůbec neznamená, že si hned musíš myslet, že to dělat nechci, páč to je od tebe úzkoprsé." "Já budu chodit nahá. Nevím, proč bych si měla brát nějaké oblečení jenom proto, že se muži při pohledu na mně neumí ovládat." "Božíčku, vidíte ty svaly? S těma bych si dala říct..." "Upekla jsem ti kopřivovou buchtu. Dej si kousek." Z jejich hlasů ti šla hlava kolem. Vstal jsi a vyběhl jsi do bažiny, abys je setřásl. Kopřivovou buchtu sis ovšem vzal sebou. Melchoma už znovu vyvolat nemůžeš. Zabití démona Ogarolu nejspíš nepotěší, ale to můžeš řešit, až na to dojde. Nyní jsi v opět na cestě v bažině. A tvé další kroky povedou víceméně do středu těchto proklatých mokřadů. |
| |
| Bojová ovce - navázání Tukon a Izfereth Izfereth vystřelila šíp. Neomylně zasáhla kachnu a tak nějak omylem u toho zároveň postřelila i muže, který ji držel. Dva Husí nájezdníci oběhli vůz do zadní části. Dva zůstali před vámi, muž s kachnou neschopný boje, za několik minut vykrvácí. Izfereth natáhla tětivu a vypustila další šíp, tentokrát s úmyslem skolit ovci. Olinka však byla zběhlá v úhybných manévrech a střele se vyhnula. "Jde po koních!" vykřikl Tukon náhle hlasem plným hněvu a seskočil z kozlíku. Ovce s nožem stále v zubech si to hopkala ke koňskému zápřahu. Nejsem profesionální prskač ohně pro nic za nic! pomyslel si Tukon zarputile. Přitiskl se ke koňskému boku, zachrchlal a vyprskl. Napřed se zdánlivě nic nedělo, ale jak jeho sliny pokropily Olinku, vzňala se její vlna. To polekalo koně, kteří se vzepjali a pokusili se couvnout i s vozem. S Izfereth, která právě vypouštěla další šíp, to trhlo a střela zmizela v louce v trávě. Tukon zavrávoral a srazil se s útočníkem, který se mezitím k němu přiblížil. Bohužel se díky tomu Husímu muži povedlo zasáhnout Tukona dýkou do ramene. Izfereth má v bezprostřední blízkosti ještě dvě střely, které může použít. Musíš se rozhodnout, zda vystřelíš na muže u Tukona, na muže, který se k tobě ze strany blíží, nebo na hořící ovci Olinku, a v jakém pořadí. Nebo zda uděláš něco úplně jiného. Zámek - navázání Acelba a Sarah Hámos a Leas Zatímco se útočník dobýval do zakopnutých dveří, povedlo se Sarahovi nalézt přísady i pronést celé zaklínadlo a kouzlo spustit. Jeho soustředění však kvůli boji nebylo dokonalé, a tak se před jeho zrakem zámek pomalu roztekl jako gumový medvídek v ohni na podivnou šedivou hmotu. Na druhou stranu dveře se zamkly. Dokonale. Jeden z Husích mužů si zvenku o kliku popálil ruce. Acelba byla přímo nadšená. Jednalo se o její první přepadení a dokonale splňovalo všechny body, o kterých četla ve vyprávěních a knihách. Zaslechla vzdálený smích za vozem, ale neměla čas se pořádně podívat z okna. Vůz poskočil. Acelba se praštila o okenní rám a upadla. Saraha poskočení vozu mrštilo přímo na dveře. Neotevřely se, ale vyrazily mu dech, vymkly zápěstí a co hůř, zlomily nehet. Jenom díky štěstí se mu nestalo nic jiného. S Acelbou je teď bezpečně zamčený ve voze. Pohyb omráčil útočníka, který stál u schůdků. Druhý spadl na zem a zlomil si levou ruku. Leas se nyní musí rozhodnout, zda se zapojí do boje a půjde napadnout útočníky v zadní části. A nebo zůstaneš nestranný. Další z tvých možností je objet událost na silnici po louce vedle, předjet tak skupinu ve voze a pokračovat do Bažiny Šílenství před nimi. Nebo uděláš něco úplně jiného? |
| |
| ProkletíMěl těžké sny opravdu hodně těžké a divoké sny ale čemu se dicit chobotnice nikdy nepatřili k nejlehčím a tahle nebyla vyjímkou. Pravda fakt že nosila ponožky, že je ukazovala na potkání cízím mužům a že byli všech barev duhy možná svědčil o lehkosti morálky místní chobotnice. Ale jak známo morálka těžkost snů neovlivňuje a tak se Dalek probudil trochu spocen s vykřikem. " Ne ponožky s poníkama nééé." Když si vylil zavodnění z ponožek vydali se na cestu, Alchymista udával směr nicméně správný cestovatel musel jít první, dostali se do míst kde byli roztažené sítě a on si hned vzpomněl na úsloví gnomů v jednom městečku "důležitá je stabilní síť" po očku tedy vyhlížel i zde nějakého vyšinutého gnoma síťaře,ale místo toho se ze zajetí webu vyškubalo něco podivného, nemrtvé stvoření domájající se zeleniny. Zatavil zvedl ruku sundal batoh a velice potichu začal mluvit. "Úbožák, o tomhle jsem slyšel existuje strašlivá kletba, kterou sesílá bůh hojnosti Mocné NadPrase na ty co drží dietu." odmlčel se. "Tou kletbou je vegetariánství a tohle je výsledek neduživý malátný elf který má k příčetnosti a k plnohodnotnému životu daleko...a to jen proto ,že nemůže jíst maso...no představte si to." po těchto slovech vytáhl z vaku trochu sušeného masa. "Naštěstí i takové stvoření podle této výry muže být Spraseno." začal z masa vyřezávat něco co po chvilce začalo připomínat inu zvláštně červenou mrkev. "Uvidíme třeba to zabere, kdyby ne připravte se na vše a pozor kousnutím se vegetariánství přenáší." ukončil svůj potichu proslov a pak řekl nahlas. " Ahoj no to víš že pro tebe máme mrkvičku , moc dobrá červená odruda ňamka." řekl směrem k elfí zombii a hodil jí sofistikovaně ořezané maso. |
| |
| Nesnáším zeleninu(Darek Sal, Arthyen Yaver) Pronikavé, "Ne ponožky s poníkama nééé.", byl lepší budíček než rána obuškem do hlavy, na kterou jsem byl v hostincích zvyklý. Pak jsem uronil slzu. I když to byl sen, toho jezevčíka mi je líto. Nu, výpravu skrze bažiny vedl Darek. O směr jsem se tedy nemusel starat a na jediné na co jsem musel dávat pozor bylo, abych si nenamočil vousy do bláta a slizu a také, abych své průvodce neztratil z dohledu. Né, že bych je nestíhal, spíš jim chránim záda. Ano, to je ono. Zní to vznešeněji. Zabrblu si pod vousy. Byl jsem trochu pozadu, a tu najednou vidím Dareka, jak háže mrkev obživlé mrtvole. Co to u Wingraima je? Vegetariánská zombie? To je jako odpad na druhou. To je možná ještě níž než koboldi. U trpaslíků je zeleniny málo, tudíž se jako příloha k masu používá další maso. Mé nejoblíbenější jídlo jsou telecí žebírka s kuřecími hranolky. Oblíznu se, dávám si pozor, ať si neposlintám vousy. To, že je to sušené maso mi došlo, až když jsem se k partě dostal blíž. To jsem zvědavej, jak se na to bude tvářit. |
| |
| ZombieDarek Sal, Tafrim "Bělooký" Šel jsem spát poměrně brzy. Na další pohádky jsem neměl sílu a víčka těžkla každou vteřinou, než se zavřela nadobro. Jako obvykle jsem měl bezesné snění, ze kterého mě probudil Darek. Byl jsem trochu nesvůj z toho, že jsem dokázal usnout na pařezu, ale to nebylo nic v porovnání s tím, že mi chyběla jedna bota. Tu jsem našel o pár metrů dál. Po včerejší noci bych si byl téměř jistý, že se ta mrcha snažila utéct, ale znáte to - šel jsem po čichu, takže neměla šanci. Naše další počínání vzalo za své. Šel jsem uprostřed naší podivné skupiny a udával směr, kterým jsem se já sám neřídil a vždy zahnul někam jinam, přičemž jsem skupinu musel mnohokrát dobíhat a strhávat ze sebe odporná vlákna pavučin. Při jedné ze svých odboček jsem zaslechl odporný šramot a pomalé našlapování slona v porcelánu, což mě okamžitě uvedlo zpět do středu skupiny. Ovšem, že jsem netušil, že se jedná o vegetariánskou zombie. Opravdu jsem neměl v plánu jít jí obejmout a vrazit jí do čelistí kus květáku, který jsem stejně neměl. Nechal jsem tak počínání na ostatních a sám jsem se ozbrojil klackem, který jsem zdvihl z nedaleké bažiny, a který se mi rozpadl na dvě části, když opustil pohodlí mokřadu. Mám to opravdu štěstí... |
| |
| Zombie mrkev nechtějí Pendzen, Bažina Šílenství (Darek Sal, Tafrim "Bělooký", Arthyen Yaver) Falešná mrkev opsala krásný letový oblouk, trefila elfího zombie do ramene a spadla na zem. To nejvážnější, co mu provedla, bylo, že mu vytrhla chomáč vlasů. Zombie se zakýval kupředu a dozadu, a pak se obrátil po vašem směru. "Kvěěěětááák..." zasípal toužebně. Drobnými, šouravými krůčky se vydal kupředu. Ruce vztáhl před sebe. Pozorovali jste jeho pomalý postup několik vteřin. Bylo jasné, že zamířil k trpaslíkovi. Mezi zadrhávaným dechem zombie a mlaskavým zvukem bahna, které se mu lepilo k nohám, jste zaslechli cosi jako "Ka...deřa...véééééé..." Květák svou strukturou připomíná v omezeném zrakovém, zaostřovacím spektru zombie mozek a zdálo se, že nyní své pole působnosti rozšířil i na vousy. Bažina Šílenství je nemilosrdná. Nehostinná. Zombie udělá kvůli své odměně skoro cokoliv. Arthyen a Darek mu stojí v cestě k trpaslíkovi a krásným šedobílým chomáčkům vousů. Bude kousat pevnými zuby a přenášet vegetariánství, škrábat špinavými nehty plnými bakterií, jenom aby získal, co podle momentálního popudu potřebuje. Alespoň pokud mu v tom nezabráníte. |
| |
| Mé vousy NE!(Darek Sal, Arthyen Yaver) Kadeřavé? Ten trávožravec chce sežrat moji chloubu. Už od pátého roku svého života si ho pěstuji. Přijít o plnovous? To radši chcípnu. Přehodil jsem si kladivo z ramene do obouručního držení a chystám se k útoku. Trefit něco pohybující se rychlostí želvy s amputovanými nohami bude snadné. Dareku, až příště uvidíš vegetariána, tak místo "jakožemrkve", po něm hoď kámen. A pořádně do hlavy, ať se z té pomatenosti probere! Obluda byla už ve správném dosahu. V hlavě mi probíhaly všemocné kalkulace. Mám to! Bez hlavy bude úplně bezmocná! Projelo mi hlavou. Zamířil jsem, napřáhl, a poté se svým kladivem rozmáchl. |
| |
| Bitevní ovečky a vozíčky Tukon, Acelba, Leas, Sarah Oproti všem mým předpokladům se ukázalo, že byly správné, on toho opravdu moc nesvedl, ale do čeho se kdo naleje s tím by se měl taky srovnat. Minimálně v několika prvních vteřinách. Povrchově propečená ovce zdá se mi jako zajímavý kulinářský zážitek, alespoň bude ta mrcha trpět za svou drzost brát do huby kovové nástroje, byť tupé, to ovcím nepřísluší. Na druhou stranu, máme-li po ruce pár šípu, můžeme s ulehčením tvrdit, že jsme nad věci. Takže zabíjíme v pevně daném pořadníku a s klidnou hlavou. Vlevo je jeden, vepředu ostatní. Nejdřív je rozumné pomoci sobě, protože hrdinství je jiný název pro asistovanou sebevraždu. Otočím se na muže, který jde po mně a vystřelím, střelu nevedu oproti všem zaběhlým předpokladům na hlavu, nejsem blázen, trup je mnohem snadnější terč a vezmeme-li v potaz z čeho všeho ty šípy tahám, je nepravděpodobné, že by umíral po zásahu jinak, než buď rychle, nebo velmi bolestivě. Následuje elegantní seskok z kozlíku (na druhou stranu, než byl/je chlap) na bezpečnější půdu a přehodnocení situace. Přehodnocením myslím, zasadila jsem druhý šíp, zamířila a střelila ovci mezi kloub na noze, protože si nejsem jistá, jestli by šíp její vlnou prošel. Tukon si bude muset pomoci sám, na blízkou by měl být schopný až až. |
| |
| Zombí co nejí mrkev(Arthyen Yaver, Tafrim "Bělooký") Bylo to zklamání i když pravda sazka byla padesát na padesát, klidně si mohl tu mrkev vzít ,ale kdepak elfy byli na květák. Zvláštní na tom bylo spíš to ,že květák připomínalo tomu ubohému stvoření něco na trpaslíkovi, možná to ,že byl blízko u země, nebo tak smrděl? Kdo ví? Tak jako tak se to mátožným krokem vegetariana vydalo k trpaslíkovi a Darek se vydal na strategický ustup, přeci jen na tolhe trpaslíka najali a zombie tak nějak promarnila svou šanci na sprasení. |
| |
| soukromá zpráva od Arthyen Yaver pro Hororová scenérie(soukromá zpráva, takže je to jasné) S mírným odstupem jsem pozoroval mrkev, která zombie absolutně nezajímala. Svým způsobem jsem něco podobného čekal, ale opravdu jsem netušil, že by se zombie mohla zaměřit na našeho polovičního muže, který obětavě tasil svou zbraň. Darek se stáhl z dráhy, kterou zombie hodlala ujít mravenčími krůčky. Určitě by nebyl problém mrtvého elfa odrovnat, ale hrozba vegetariánství byla horší, než jakákoliv jiná nemoc. „Omluvte mou maličkost... pánové.“ Zamával jsem jim na rozloučenou a vběhl do bažin. Tento tah mohl být zprvu chápán jako zrada nejvyšší, ale já to viděl v opačném světle. Ukryl jsem se za strom, ze kterého jsem měl dobrý výhled na „nadzvukovou zombie“ a byl dostatečně ujištěn, že nikdo z nich nevidí mě. V botách mi čvachtala odporná tekutina, ale neměl jsem moc na výběr. Pomalu jsem se sehnul k zemi, nad kterou jsem pronesl pár tichých slůvek. Pokud se nic nepokazí, z bažiny by měla vyšlehnout liána, která si se zombie poradí po svém. Při troše štěstí na ní vegetariánství platit nebude a my budeme schopni mrtvole ujít, nebo uplazit. |
| |
| Koupání v bažině Pendzen, Bažina Šílenství (Darek Sal, Tafrim "Bělooký", Arthyen Yaver) Trpaslík se rozmáchl k mocnému úderu. Bylo jedině dobře, že oba poutníci už předem poodstoupili, jinak by jim hrozilo, že vegetariánství bude nejmenší z jejich problémů. Kladivo opsalo široký oblouk a jeho hybná síla otočila s trpaslíkem kolem vlastní osy. Patičkami zajel do měkké půdy jako vývrtka, dokončil piruetu a vyházel kolem sebe vlhký mech. Teoreticky se mu zasažení zombie podařilo. Prakticky však ze země vyrazil zelený šlahoun, obtočil vychrtlé holeně a rozedrané cáry kalhot a trhnul se zombie k zemi. Ve chvíli, kdy kladivo projelo vzduchem v místech, kde by se optimálně srazilo s hlavou oběti, již zmíněná hlava zapadla s mlaskavým čvachtnutím do bahna. Liána systematicky pokračovala ve svém obtáčení a svazování, dokud se nedostala až k ústům, která ucpala a spolu s bahnem ztlumila naříkání po košaté zelenině. Trpaslík upadl. Kladivo se zhouplo směrem vzhůru nad hlavou a setrvačností narazilo na mladý stromek. Síla, kterou trpaslíkovy svalnaté paže, zvyklé i na větší námahu, vyvinuly, stačila na přelomení stromku v půli. Je ve výsledku dobře, že zombie minul, protože úlomky lebky s mozkomíšním mokem se moc špatně vyčesávají z vousů. Arthyen, spokojený s výsledkem, se odhodlal vrátit ke svým druhům. Udělal krok stranou, aby obešel zbytky jakéhosi bažinově šedivozeleného keře. Pravá noha se mu až po koleno zabořila do močálu. Náhlá ztráta rovnováhy s ním smýkla a on se zabořil i pravou rukou. Studená, vodnatá hmota mu začala rychle prosakovat oblečením. A on ucítil, jak pomalu sklouzává hlouběji. |
| |
| Já budu vraždit (Izfereth, Acelba, Sarah Hámos, Leas) Myslím, že budu vraždit. Ještě si nejsem úplně jistý koho, ale jsem ochotný na téhle definici zapracovat za pochodu. Nejjistější bude do toho zahrnout všechny. Nůž mi zaskřípěl o lopatku. Nikdy jsem ještě nic podobného necítil. Tremolitovi občas podjedou drápy na stole a to vydá příšerný zvuk. Tohle bylo milionkrát horší, tohle bylo skřípění uvnitř. Volnou ruku jsem namířil před sebe. Lapka se přiblížil, jako by chtěl udělat další výpad druhým nožem. Dotkl jsem se ho na hrudníku a nechal tam vykvést ohnivou kytici. Plápolej. Šiř v kruzích. Ze středu ven. Přikazoval jsem v myšlenkách. Je krásná. Oblečení pod ní povolilo jako máslo. Zatlačil jsem, aby pronikla i přes kůži. Mužův výkřik mne vrátil do reality. Odstrčil jsem hořící pochodeň od sebe a lhostejně sfouknul malé plamínky na rukávu. "Júúúú! Do toho, Tukonéééé!" skandovala Acelba, div nevypadla z okénka. "Zalez!" vyštěkl jsem na ni. S našpulenou pusou mne poslechla. Kde je sakra ten vychloubáček? pomyslel jsem si, když jsem zatáhl za uzdu, abych aspoň trochu uklidnil koně. Docela slušně jsem snížil možnosti svých kouzel. A krvácím. Hergot, já pořád krvácím! Hořící chlap ječí a legračním krokem, čapími skoky běží na louku. Vážně teď Izfereth trefila doutnající ovci? Ne, to se mi fakt nezdá... Podél koně jsem se vydal směrem k zadní části vozu. Jeden muž si s kňučením svíral ruku a probouzel svého omráčené spolupachatele. Rameno už jsem přestával cítit. Fajn, je čas udělat to, čemu Acelba říká TVÁŘIT SE STRAŠNĚ DŮLEŽITĚ. Na zdravé ruce jsem vyčaroval ohnivou kouli, velkou asi jako míč na hraní. "Zmizte!" přikázal jsem lapkům. Fakt jsem nemusel dodávat nebo. Nebo bylo v tomhle případě velmi konkrétní a s křikem hořelo v louce. Pak jsem se obrátil a všiml si, v jakém stavu jsou dveře. |
| |
| Paráda (Tukon, Sarah Hámos, Izfereth, Leas) Vyhrabala jsem se znovu na nohy. Tohle si rozhodně nenechám utéct! Sarah se zvedal u dveří a vypadalo to, že mu nic není. Vyklonila jsem se z okna. Vzadu, v dálce jsem zahlédla nějakou postavu na koni. Zjevně poutník, který obezřetně zastavil. Obrátila jsem hlavu. Tukon! Páni! Jeho tvář byla ozářená plameny. Bylo to mocné a pomstychtivé a vůbec úžasné. Zachichotala jsem se. Málokdy se poštěstilo vidět Tukona opravdu čarovat. Vlastně ani nevím, proč to skoro vůbec nedělá. Většinou jenom sedí a medituje. Nebo se tváří hrozně důležitě, když prochází mezi podstavci Pokladnice a říká dětem, aby mu nesahaly na exponáty. "Júúúú! Do toho, Tukonéééé!" začala jsem mu fandit a mávat, aby si mne všimnul. "Zalez!" Všimnul si mne. Ale nadšený z toho není. Uraženě jsem se z táhla. Fajn, když si Tukon myslí, že to zvládne. Určitě se zase bude tvářit strašně důležitě. Nafoukla jsem obličej, pak jsem si všimla, že si mne Sarah Hámos prohlíží a s nevinným výrazem jsem pokrčila rameny. "Tukon bude potřebovat pomoc," oznámila jsem odhodlaně. Je mi jedno, že jí nechce. Jup, a my se musíme dostat ze dveří. |
| |
| Ovčí oči (Acelba, Tukon, Sarah Hámos, Izfereth, Leas) Izfereth zneškodnila útočníka, který se k ní blížil. Díky jeho relativní blízkosti se do něj střela zabodla po celé délce, zůstaly z něj trčet jenom opeřené konce. Síla ho odmrštila od vozu. Tak skonal Pepřík Kupka, jeden z nejznámějších kriminálníků obce Hepčí, Bažiny Šílenství, Elfí rezervace Mokro a přilehlého okolí. Další šíp se zarazil do ovčí nohy a srazil nebohou Olinku k zemi. S hlasitým bečením se snaží vyškrábat na nohy. Její velké ovčí oči jsou podlité slzami. Kámen by se nad ní ustrnul. Tukon odehnal i zbylé lapky, kteří vyrazili směrem do města Nynyta. Proběhli přímo kolem postavy na koni, o které Tukon zatím neví. Je příliš zaměstnán bolestí v rameni a nadáváním na dveře. Ohnivá kouzla bez dostatečně velkého zdroje ohně použít nemůže. A pořád krvácí. Uvnitř Červené Růže jsou zatím s drobnými pohmožděninami a oděrkami bezpečně, prakticky jako v hrobě, uzamčeni Acelba a Sarah Hámos. Hmota, která kdysi bývala zámkem, přilepila plochu dveří k pantům. Okno je příliš malé, než aby se jím kterýkoliv z nich protáhl. Nezbývá než přijít na způsob, jak se osvobodit. |
| |
| Jak poutník a trpaslík táhli řepu(Tafrim "Bělooký", Arthyen Yaver) Jak se zdálo trpaslíci opravdu dostávali svým pověstem o tom že jsou to vlastně koncentráty síly, teda tenhle byl jinak se jeho výkon ani popsat nedal. Dalek si udělal duševní poznámku o tom ,že k trpaslíkovi co má kladivo a máchá s ním se nesmí přibližovat, jedině snad s nějakým skutečně dobrým štítem. Z jeho zadumání nad tím jak se alchymista noří do bažin možná to byl noví způsob odběru ale nevypadalo to. Proto se nakonec rozhodl alchymistovi pomoci z bažin pomocí hole si nejdřív našel poněkud stabilnější cestu a pak mu hůl podal jako páku na vysvobození. |
| |
| Vousy od bahna(Darek Sal, Arthyen Yaver) Viděl jsem do ruda. "Jak to, že jsem minul?" Řval jsem vzteky. První co jsem po pádu kontroloval, byla moje chlouba. Prohrábl jsem si vous. "Jasný, plnej bahna. To zas bude práce, ten bordel z toho dostat." Nechal jsem toho, postavil se. Zombie ležela svázaná a kousek od ní se Derek o něco snažil. Zombie nevypadala, že by měla šanci na únik, tak jsem se za ním vydal. "Jo ahá!" Zabrblal jsem si pod vousy. Alchymista se pomalu nořil do bahna. Vydal jsem se tedy Derekovi pomoci. |
| |
| Oči sem, oči tam, budeme žonglovat (Acelba, Tukon, Sarah Hámos, Leas) Kámen by se ustrnul, … já nejsem kámen. Já jsem Temná, temná, která nemá ráda, když se zvířata cpou, kam nemají, a když se pokouší prosit o slitování všemi dostupnými způsoby. Usmála jsem se na ni a odložila luk. ‚Má drahá, ty máš dnes ale strašně špatný den.‘ Když máte alergii na železo, nezbývá vám, než využívat kombinací neželezných kovů, dobře zpracovaný bronzový nůž dělá divy zejména z cizí kůží. Zkušeným pohybem jsem si klekla na ovci, přirazila lebku k zemi a systematicky začala vylupovat oči. Oči jsou krásné a hluboké, navíc ty ovčí mají něco do sebe. |
| |
| Skrz - Acelba, Tukon, Izfereth a Leas Kouzlo se sice nepodařilo, jak jsem doufal, ale zůstali jsme s Acelbou v bezpečí. Trocha házení a nárazů člověka nezabije, ačkoliv jsem si bolestivě narazil loket a přišel o jeden ze svých pěstěných nehtů. Jsou horší věci, seber se! Popoháněl jsem v duchu sám sebe k rychlému vztyku. Téměř bych si oddechl, kdybych dívku zrovna nezahlédl, jak se vyklání z okna a skanduje Tukanovo jméno. Co si jako myslí? Stál jsem tam, s rukama složenými v bok a nevěřícným výrazem vepsaným ve tváři. "Ne, opravdu si nemyslím, že bychom jim měli nějak pomoci. Mnohem lepší bude, když zůstaneme oba dva tady, navíc a to je přednější," přešel jsem skrz malý vůz a opřel se na druhé straně o jeho vnitřní stěnu. "Nemyslím si, že by existoval způsob, jak přemoci mé ultra-mega-silné uzamykací kouzlo odsud. Bude potřeba vzít nějaký těžký, řemeslnický nástroj a..." Nestihl jsem ani doříct. Jako by mne Červená Růže slyšela, materiál pod mou dlaní se bůhví proč prolomil a poslal mne ven, kde jsem se natáhl jak široký, tak dlouhý. "Au, tohle vážně bolelo!" postěžoval jsem si ještě dřív, než se mi podařilo plně zorientovat nad situací. S prodlevou jsem si uvědomil, že kolem zuřila bitva, v jejíž středu jsem se právě ocitl. "Ach ne, už zase..." Rychle jsem vstal a přitiskl se zády k vozu, ve snaze působit co možná nenápadnějším dojmem. Podařilo se mi přesunout na zadní stranu, kde jsem zahlédl zahaleného muže na koni, který se očividně dobře bavil vzniklou situací. "A kdo seš ty? Patříš k nim?" utrhl jsem se na něj. Neměl bych si ale příliš vyskakovat, neznámí navíc očividně nechtěl útočit a tak se plazím dál, abych nahlédl obezřetně přes druhý roh. Výjev, který se mi naskytl, mě bude ještě dlouhé roky strašit ze spaní. Temná elfka vyšťourávala právě bezmocné ovečce s rozkošnými střapci a zvonečky oči z důlků. "Proč?!" zavyl jsem zoufale, neboť má prostá mysl nedokázala tolik brutality pochopit. "Vždyť ta nebohá malá ještě žije! Tos jí nemohla jednoduše podříznout krk? Mohli jsme jí upéct k večeři..." Nezdálo se, že by mé výtky padly na úrodnou půdu. Pak ke mě dolehne potlačené zasyknutí z kozlíku, o který se opíral zadýchaný a rudnoucí Tukan. Původ jeho podivné tichosti a faktu, že se do mě sprostě neobul, aby si opět upevnil své dosti povadlé sebevědomí, byl v noži, který měl stále zabodnutý v lopatce. "Do trolí prdele!" ujelo mi. Teprve teď jsem si uvědomil, že se mi nedělá dvakrát dobře při pohledu na krev. Odolával jsem nutkání vyzvat ho, aby se otočil, nebo odsunul někam, kde na něj nebudu vidět, než jsem si uvědomil, že jsem asi jediný, od kterého se očekává, že přispěchá na pomoc. Přemohl jsem míru zhnusení nad škubající se ovcí a Tukanovým zkrvaveným ramenem a udělal dva kroky vpřed. "Já... pomůžu ti... jestli chceš...? Zkusím to... Nic to není, vypadá to... ehm... červeně," plácal jsem nesmysly, s rukou zdviženou v obranném gestu. Přikračoval jsem k Tuakonovi, jako by byl největším predátorem v dohledu a on jím vlastně tak trochu byl, když dokázal zahnat bandu hrdlořezů. "Páni..." vydechl jsem uvědoměním. "Seš vážně třída..." |
| |
| Nová potížDarek Sal, Tafrim "Bělooký" Schovaný za stromem jsem pozoroval, jak zombie zápolí s dlouhými šlahouny. Byl jsem spokojen tak moc, že jsem úplně zapomněl na to, že stojím na okraji bažiny. Samozřejmě se mi musela smýknout noha, která se až po koleno zabořila do chladného močálu. Tu krátce na to následovala i pravačka a já rychle pochopil, že jsem byl osudem oklamán. Má noha se nezastavila na žádném tvrdém povrchu, který by naznačoval, že bažina není tak hluboká, jak se zdá. Jedna má část doufala, aby tohle nebyl konec mé cesty, protože jsem měl ještě nevyřízené účty s jedním chlapíkem, kvůli kterému tady jsem... a kterého bych momentálně nejraději nakopal do sedací části. Ta druhá měla docela jasno. Ze všeho nejdřív jsem se uklidnil, protože nemělo cenu s bažinou bojovat. Existovala možnost, kterou jsem chtěl použít, ale zahlédl jsem Dareka, který se ke mě blížil. Teoreticky by nebyl problém se odsud dostat vlastní metodou, kdyby za ním necupital trpaslík. Proto jsem jen odevzdaně uchopil hůl a nechal se vytáhnout. „Děkuji, bez tebe bych byl ztracený...“ Zalhal jsem trochu, ale byl jsem si jist, že Darek dobře věděl k čemu by došlo. Já ze sebe okamžitě sundal mokré boty, ve kterých se nedalo absolutně chodit. I to byl důvod k mé otrávenosti, protože si je nejspíše nenazuji, dokud se nedostanu k nějaké říčce, ve které bych je umyl do přijatelné podoby. „Nějaké návrhy na další cestu? Tentokrát bych prosil růžovou zahradu bez zombie a možnosti utonutí.“ |
| |
| Tak kudy?(Tafrim "Bělooký", Arthyen Yaver)O jednoho vytáhlého alcyhmistu později a o trochu té trapné chvilky,která je s takovým momentem spojena , přišla na přetřes další super zajímavá otázka, jakou cestou se vlastně vydat? Požadavek byl více než složitý sehnat v bažině růžovou zahradu by snad šlo jen s těma houbičkami v ní a i tak by to bylo složité. " No taky bych nerad brodil bažinu takhle bud seženeme nějaké návleky abychom se nebořili a nebo.... pokud nemusíme striktně do zkusil bych tu vesnici co by tu měla někde být třeba tam bude někdo kdo bude vědět jak se v tomhle brodit." |
| |
| Možná cesta(Darek Sal, Arthyen Yaver) Arthyen byl venku. "No, když takhle vidím zabláceného alchymistu připomnělo mi to výjev z hospody v Hepčí. Podobný zablácený typ, se tam chvástal jak stavili na východní straně bažiny, z druhého přístupu od Hepčí, než kterým jsme vyrazili my, dřevěnou cestu. Ta cesta má vést víceméně do středu bažiny. Pak jsem se odmlčel a začal si vybírat bordel z vousu. Nevím co je na tom pravdy, ale řekl bych že alchymista by se na konec své cesty chtěl dostat živý. Za pokus to stojí. Omlouvám se, že jsem to dřív nezmínil, nedošlo mi to. |
| |
| Jízda na ovci (Tukon, Izfereth, Sarah Hámos, Leas) Pomalu jsem vylezla nově vzniklou dírou z vozu. Bandité někam utekli. Obešla jsem Červenou, abych se podívala dopředu. Myslím, že na to, jak temná elfka vydloubává oči ozdobené ovci, nikdy nezapomenu. Dobře, přece nebudeš rasistka. Je to určitě nějaký jejich zvyk nebo kolorit. Třeba ovčí oči podpurují... hm, střelbu? Zaměřování? A ty dlouhé kousky s krví, co z nich teď visí, jsou kvůli... kvůli... Ovce se začala smýkat, pohazovat s elfkou a její bekot naplnil okolí. Jednou jsem viděla, jak na náměstí pořádají jízdu na praseti. Ještě nikdy jsem nikoho neviděla nedobrovolně jet na ovci. Vlastně to vůbec není legrační. Zvedl se mi žaludek. Budu rasistka. Protože budu zvracet. |
| |
| Nabídka pomoci (Izfereth, Acelba, Sarah Hámos, Leas) Tohle je nejhorší výprava ze všech. Jestli někdy budu pomýšlet na návrat do Správcovství kultury, nechám si tam osmažit mločí stehýnka. Nejenže se mnou musela jet Acelba, ale aby moje utrpení bylo opravdu dokonalé, tak ten mamut rozbil Červenou Růži! Jistě, Tukone, co si přeješ ze všeho nejmíň, aby se stalo?! A bác ho, máš to mít! Zamžilo se mi před očima. Opřel jsem se o koně. Oba hlasitě frkali a snažili se dostat co nejdál od vřískající a doutnající ovce. Izfereth na mě udělala hluboký dojem. Ačkoliv hluboký dojem si nejspíš ze setkání s ní odnáší každý. Vsadil bych se, že někdy je dokonce tak hluboký, jako délka celého šípu. Sledoval jsem, jak se ji ovce pokoušela shodit a vydrápat se zpět na nohy, jakmile jí vyloupla celé oko. Úžasná ukázka přesného zacházení s nožem. Ne jako ten pitomec, co mne bodnul. Acelba odběhla zvracet. Snažím se ty zvuky příliš nevnímat. Po paži mi teče stružka krve a začíná lepit. Přestávám cítit prsty. Připadá mi to legrační. Hámos je vedle mně a něco říká. Sakra, jak se ke mně dostal?! Nabízí mi pomoc. Jako s čím? S tím, abych zblednul jako on? Nebo poškodil jeden z nejstarších artefaktů Správcovství? Jo, aha, on myslí nůž... Jsem příliš unavený, než abych jeho nabídku nějak hloubavě posuzoval. Přikývnu a volnou rukou se chytím koňského postroje. Zvířata neklidně popojdou, málem mne shodí. Zkusím se chytit i druhou rukou, ale nedokážu s ní pořádně pohnout. Vypadá to, že nemám jinou možnost, než nabídku přijmout. |
| |
| CestaDarek Sal, Tafrim "Bělooký" Trochu vztekle jsem zafuněl nad poznámkami mých kolegů. Jednu chvíli jsem měl dokonce chuť nabrat plnou hrst bažiny a započíst bitvu století o uraženou čest. Nakonec jsem zahnal podobné nápady a spokojil se s blátem ve vlastních botách, které jsem nakonec sundal a rozhodl se, že nejlepší bude cesta bez nich. Dále jsem jen nechal oba muže rozhodovat o směru, o kterém jsem měl stejně docela jasno, ale sranda musí být, že? Ale ne v takovéhle podobě... chce to nové boty. Vyhlídka vesnice se mi docela líbila, neb to docela jistě znamenalo, že se budu moci poohlédnout po nějaké nové obuvi, která by nahradila současnou. „Výtečně, takže vesnice a hned poté ta cesta do středu.“ Řeknu lehké shrnutí, které jsem pro náš malý výlet udělal. Ačkoliv absolutně netuším kudy jít, vyjdu první. Někdo to udělat musel a zjevně na tento čin byl mužík, s botami svázanými tkaničkami k sobě a zavěšenými kolem krku, tím nejlepším možným kandidátem. |
| |
| Ženský, jsou všude stejné!
Ještě jsem ani pořádně nezaspal a už jsem byl násilně probuzen. Nebylo to nejhorší probuzení mého života, ale do prvé pětky se dostalo. Divoženky se hádali jedna přes druhou a stačila chvilka a pochopil jsem, že se něco nepovedlo tak jak jsem očekával. Rozhlédl jsem se okolo, Malcholn nikde, jen kupka prachu "Do prdele oni ho zabili, to zas dostanu od NÍ vynadáno, čert aby to spral. " Rychle jsem sbíral své věci a přemýšlel, co udělám "Zabít je všechny nemůžu, " běželo mi hlavou „no můžu proč bych nemohl, ale bylo by to zbytečné a ty holky stejnak za to nemůžou, že jsou tak blbé, tedy už né tak moc jak večer ale stejně jim to moc nemyslí." Protože mně nic lepšího nenapadlo, použil jsem tajnou zbraň všech velkých hrdinů – útěk! Jak jsem pomalu (rychle) takticky ustupoval (utíkal) jedna z nich mi ještě něco strčila do ruky – buchtu fajn aspoň něco dobrého pak mi došlo z čeho je – kopřiva, fuuj, to musí být hnus. To bylo poslední kapka, rozběhl jsem, se jak nejrychleji jsem mohl pryč od nich a když někdo někdy řekl, že láska dává křídla tak neskutečně kecal. Prdlajs láska – strach dává křídla a já po té bažině utíkal, utíkal a utíkal. Kam se hrabe ten vlasatec, co ho přibili na trám par tisíc let zpátky. On se jen kousek prošel, když to já utíkám. Dobrá, dobrá ať nežeru ja bežím po bažine ale stejne... |
| |
| Dotek dramatu (Tukon, Acelba, Izfereth, Sarah Hámos, Leas) Scéna vypadala jako bojiště těsně po konci bitvy. Rozbitý vůz skřípal ve větru. Jedna část stěny visela na cestu jako maso z otevřené rány. Stále zapřažení koně schlíple svěsili hlavy, jejich srst na plecích učouzená od kouře. Pod temnou elfkou se zkrvaveným nožem se z posledních sil vzepjala ovce. Vyhodila zadníma nohama, ale prsty zůstaly zaklesnuté v její vlně jako krvavé dravčí spáry. Se svou zátěží potácivě udělala několik kroků, než s posledním zoufalým beknutím zdechla. V dáli dohořívala postava. No dobrá, abychom to uvedli na pravou míru, vůz nebyl ani zdaleka nenávratně poškozen. Trocha lepenky a může se jet dál. "Lepenky..." opakoval Tukon slabým hlasem, když mu to Acelba navrhla. Sarah Hámos může použít své schopnosti, aby vyléčil Tukona. Bylo by adekvátní předtím odstranit nůž. Izfereth se podařilo vyloupnout jedno oko, než Olinka zemřela. Druhé oko si můžeš vzít jako trofej nebo ostatně udělat s ovcí, co je po libosti. Pod osamělým jezdcem na cestě zaržál a zafrkal kůň. Ostatní si ho mohou nebo nemusí všimnout. Jednou nohou zahrabal kůň na kamenech cesty. Zjevně nemá rád čekání. Nebo ho poplašilo zoufalství ovce. Kdo ví, co se koni honí hlavou. Jakmile zařídíte a sesbíráte své věci, leží před vámi ještě jeden problém. Leží doslova. Cestu vám stále blokuje malý stromek. |
| |
| Štlatil se pejšek (Arthyen Yaver, Tafrim Bělooký, Darek Sal) Arthyen vyrazil jako první. Zdá se, že ho přes mokřady nese čirý vztek z mokrých nohou. Odpoledne v bažině začíná být ovšem krásné. Začínají se probouzet vážky, cvrčci a Hejkal. Hejkal je neškodný. Již před padesáti lety se rozhodl, že chce být víla. A víly, jak je všeobecně známo, tančí na paloučku společně s motýli a ptáčky. Zvířátka nemají Hejkaly zrovna v lásce. A šero je pro něj přirozenější prostředí. Jeho tiché hejkání zní zatím v dálce, takže se nemusíte znepokojovat. Postupujete jako skupina dál. Díky Darekově zásobě vtipů jste i v dobré náladě. Vaši cestu provází veselá melodie, s lehkým a milým, dětským nápěvem. Nikdo z vás ji nezpívá. Jakmile si tohle uvědomíte, semknete se co nejblíž. Postup a opatrné kroky vás dovedou k pařezu, na němž sedí rozkošné blonďaté děvčátko. V copánkách má dvě červené mašle. Ani ona nezpívá, ale když vás spatří, melodie utichne. "Ahoj," řekne a kopne patičkami do pařezu. "Štlatil se mi pejšek." |
| |
| ovčí oči, ... dobrá volba Sára, Alpa, Tučňák a nějaká postava na koni "Hodná ovečka, moc hodná ovečka." Šeptám teď již zdechlině, když s ní dostávám druhé oko. "Moc hodná ovečka." Dovolím si zvednout hlavu a podívat se na Sáru, který má zřejmě k mému konání jakési námitky. "Opéct si ji můžeme, masa je na ni dost, opravdu netuším, co máš za problém." Což byla asi nejdelší vĚta, kterou jsem v jejich společnosti zatím řekla. ALe vážně, co měl za problém? Maso bylo vpořádku, sice mírně na některých místech ohořelé a pokud si to zvíře nenatrhlo žlučník, ani znehodnocené, samozřejmě co se týče zdravosti, to ukáže až následné rozkuchání, které necháme až na chvíli, kdy se na noc usadíme na nějakém místĚ. Zvednu se, opráším kalhoty, schovám nůž a jdu si pro šípy, které vidím, mimo to si pohazuju očkama, neopomenu prohlédat kapsy všech těch, kteří nestihli uprchnout, potom, když už jsem dokončila tuto velmi systematickou a běžnou práci stojím a zpovzdálí pozoruji vzniklou situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tempo, kterým kráčíš přes bažinu, je lehké a svižné. Tvoje elfské smysly dost napomáhají tomu, aby ses neprobořil a neskončil jako promáčená krysa. V bezprostřední blízkosti jsi neobjevil nic nebezpečnějšího než hmyz. A řekněme, že jsi příliš vysoko, než abys viděl malé a roztodivné živočichy, kteří se usadili v bažině a díky jejímu magicky pošramocenému vlivu se přizpůsobili na život ve světě vlhkosti a plísně. Divoženky zůstaly kdesi daleko, ve svém novém domku a nejspíš se hádají o nerezový dřez. Došel jsi až ke slati, která se nachází víceméně uprostřed Bažiny Šílenství. Kolem ji lemují šedomodré závěsy lián. Před tebou se rozkládají tři spojená jezera. Něco je na nich divného. Tak předně, tříjezeří velikosti světadílu by rozhodně nemělo zabírat prostor velikosti nádvoří. Mělo by se klenout, kam až oko dohlédne. To samé dohlížející oko by jistě neopomenulo zmínit ani fakt, že je pod nimi stále viditelná samotná hnědozelená hmota rašeliništní slati. Než se stihneš pořádně promyslet, co dál, vzduch se stlačí a zas roztáhne. Je to zvláštní pocit toho, že jsi vlastně úplně malý, bezvýznamný a zbytečný tvor. Může to znamenat jenom jediné. "To je náhoda," řekne Ogarola. Hadi v jejích vlasech výhružně zasyčí. Vypadá menší, než jak si ji pamatuješ. A méně skutečná, jako by tady v těch místech nic vlastně nebylo skutečné. "Můj sok už je v Bažině, " rozhlédne se kolem a ušklíbne. "Ale nedokážu ho nalézt. Dobře se schovává. Cítila jsem jediné kouzlo, které udělal. Naprosto neodpovídající jeho síle a kvalitám,“ odmávne pohrdlivě rukou. Pak se rozhlédne. "Tady je to ale divné," doplní. "No, každopádně musíš sehnat něco, co tě k němu dovede. Jsem si jistá, že si poradíš, a jestli ne... řekněme, že si budeš přát, abys skončil jako Melchom," dodá toužebně a zmizí. Rozhlédni se bažinou. Možná najdeš nějaké možnosti. Můžeš zkusit někoho nebo něco nalézt v okolí. Ale jak vidíš pochmurné vlhko bažiny, prostorově neodpovídající jezera a suma sumarum s tím, cos doposud zažil, by bažina a všichni v ní potřebovali nejspíš plamenomet. |
| |
| Tukan svolil k léčbě - Tukon, Acelba, Izfereth a Leas Zkušeným pohybem felčara si propnu prsty a přistoupím blíž k ohnivému čaroději. Zatímco sahám po čepeli zaraženého nože, přidržuji si rukáv roucha, a náhle se zarazím. Já vlastně nikdy neuměl moc dobře porcovat maso, uvědomím si prodlevou. Když už jsem se nachomýtl k tomu, abych vytahoval jehlici z pečínky, málem jsem u toho vydloubl přísedícímu studentovi oko. Eh… dloubání očí… fuj… Zaženu vzpomínky na zmítající se ovce a přinutím se široce zakřenit, abych tím Tukana uklidnil, kdyby snad pojal oprávněné podezření, že právě selhal ve výběru ranhojiče. Ačkoliv, k jeho cti musím říci, že vlastně neměl moc jiných možností. Raději já, než ta elfka nebo nezkušené dítě. „Zkus se… nehýbat, prosím,“ upozorním ho, než dřevěnou rukojeť sevřu v dlani. Než prudce zatáhnu, zatnu zuby. Šlo to ztuha, jak fascinující. Držím kuchák před sebou a zírám na něj, neschopen uvěřit svým nově objeveným léčitelským schopnostem. Po zápěstí mi stekly pramínky cizí krve. Upustím nůž na zem a obrátím se k Tukanovi. Vypadal bledší, než obvykle. Přidržoval se vozu způsobem, jako by měl každou chvíli omdlít. Instinktivně ho podepřu. „Neboj se, heh… zapomněl jsem, ale už to bude,“ ujistím ho spěšně. Přiložím mu ruku na zraněné rameno. Sametové lemy chytaly šarlatový odstín. Zaváhám, ale jen krátce. Zadívám se přitom Tukanovi do světlých šedých očí. Měl bych se soustředit na podstatné věci, než byla barva duhovky. Ach ne, už je tady zase ta vidina vydloubnuté bulvy! Obrovská šedá bulva! Potřesu hlavou. Snažím se vybavit si alespoň nějaká slova modlitby k milosrdné Mišedě, ale tahle ženština zrovna nebývala mou obvyklou volbou. „Er… Má vzácná paní Mišedo, spravedlivá a krásná, věřím, že jsi krásná, samozřejmě rovněž rozhodná a milosrdná, vždycky každého vyslechneš a pomáháš, kde je třeba. Nechci se rouhat, víš dobře, jaký jsem a… no tamto, co jsem dělal a slíbil, že už neudělám… Prosím, hněvej se na mě, ale pomoz tady Tuka-“ vyprsknu potlačovaným smíchem a honem nasadím opět neutrální a bohabojný výraz. „Pomoz prosím tady Tukonovi, který projevil nesmírnou velikost… er… toho… ducha, když bránil život můj a milé Acelby. Poskytni mi trochu, trošičku, trošičičku svojí moci, abych mu to mohl nějak splatit a vyléčit jeho er… tu ránu. Žádej oplátkou, cokoliv chceš, já svůj dluh vždy platím. Díky tobě, mír a láska navěky.“ Poslední slova pronesu s náležitou úctou, která překvapí i mě samého, ale byly to hlubiny těch nejhlubších zákoutí mého srdce, v které jsem věřil. Podával jsem ho krvavé na stříbrném tácu všemocné bohyně a se zatajeným dechem očekával verdikt. Chybělo poslední, kouzelné formule. „Zraněnos, fajnčmekros!“ zvolám hlubokým, pevným hlasem. Stáhnu ruku a téměř se neodvážím pohlédnout Tukanovi do očí. Ve snaze nedat najevo stín pochybností, zadívám se na kmen, rozvalující se přes cestu. „Takže, co s tímhle? Nemůžeme to prostě objet? Ne?“ upřímně doufám, že po mě nebudou chtít žádná další kouzla. |
| |
| soukromá zpráva od Quint Lagnoisse pro Pod pantoflemQuint Lagnoisse Po čase jsem přestal utíkat a jen svižně kráčel bažinou, "Holky bláznivý," bručím si pod nos "člověk jim chce pomoct a oni takhle. " Z dalších úvah mě vytrhl pocit, o kterém pokaždé doufám, že je jen sen, pocit který provází příchod JEJÍ VÝSOSTI. Samozřejmě, kdo jiný by to mohl v téhle bohy zapomenuté bažině být. Hned jak se objevila, spustila ten svůj monolog, ano je to monolog, protože říct jakékoli námitky by byla sebevražda. Když skončila, zmizela stejně, jak se objevila a zůstal po ní jen pocit bezmocnosti, " Jak asi mám najít někoho, něco, v tomhle ....... hnusu ?? " pomalu se utápějíc ve své beznaději a taky potápějíc se do bažiny jsem se snažil něco vymyslet, když najednou jsem zahlídl tlející kmen a v něm světlušky, "To je ono!!! Proč je mám hledat, když stačí udělat signál a oni najdou mně??? „ s tímhle přesvědčením jsem začal k obloze vystřelovat všemi směry ohnivé koule "Doufám, že to zabere, jinak podpálím les, to by si pak už určitě někdo všimnul. " |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR