Bratrstvo Arnů
hrálo se Denně
od: 02. května 2008 19:49 do: 14. května 2009 15:46
Dobrodružství vedl(a) Roxeet
| |
 | Svět je plný bezpráví, ale i dobrých nadějí, jenž odpočívají v nitru samotné země. Takovou větu jsem už slýchával od mládí, kdy jsem pracoval se svým otcem na poli, kopaje brambory. Zemina mi lezla za nehty a já při té vší práci jsem zatoužil po dobrodružství. Chtěl jsem se vydat do Oregy, zemí thuiánských elfů. Jak se říká v legendách, tyto moudré bytosti zabijí každého nevítaného návštěvníka, ale když se jim jejich přízeň nakloní k vašemu osudu, rádi vás pohostí, vybaví luky a šípy z per sněžných fénixů a tenkými, dlouhými meči, zkuté z toho nejelpšího a nejčistčího mitrilu. Taky mé srdce zatoužilo se podívat do Afany Agry, království, kde horské štíty vzhlížejí na okolní království Irisijské a vrcholky velikánů se dotýkají na vlastní pěst oblohy. Nebo vidět věže Anuru, města bardů, písní a kultur. Srdce se mi svírá při pomyšlení na zpívající bardy, jak si prolévají sví hrdla lahodným vínem z vodního království Aldarionu, kde zeje obrovské jezero, třpytivé jak tisíce diamantů. Staří či mladí rybáři zde den co den tahají z vody ryby a u svých dvořan je nechávají se slunit pod náporem slunce, aby pak jejich maso posloužila jako dobrá krmě na hostinách či skromných večeřích. Již dlouho na návštěvu tohoto království čekám, vlastně na tu dobu nesahá ani moje paměť i přesto, že jsem tak mlád. Bohužel, mé znalosti nejsou tak dokonalé, abych si vzpomněl na zbývající tři království. V tom čtvrtém žiji. Vskutku obyčejná krajinka, ale i impérium, jménem Art, se hodně proslavilo. Proslulé svoji medovinou, ale hlavně opředené tajemstvím o kterém vědí jen jeho patroni. Po dosažení mého věku jsem se přihlásil do Bratrstva Arnů. Nenásledoval ihned výcvik, ale učení, včetně znalost písma a matematiky, dejěpravy. Arnové, bytosti podobné drakům, chodí v převleku za lidské bytosti po celé Irisiji, avšak když byli vyvrženi na tento svět, o své nové a budoucí podobě nevěděli nic. Každý člen, když nastoupí, se začne vyučovat, chodí po celé Irisiji konat dobré skutky a potírat zlo v podobě zrádných drowů a ziskuchtivých zbojníků a psanců. Jakmile je povýšen na Velmistra Arnu, naloží jeho a ostatní společníky z jeho skupiny na loď. Vyšlou je na moře, na mnoho mil vzdálený ostrov, kde na ně čeká mnoho nebezpečenství, ale prý muž a žena, oba mladí a odění v rouše bílém. Oba naučí Velmistry druh magie, která umožní členům Bratrstva se proměňovat se v Arny. Jak časy šli a mé znalosti a mých deseti společníků rostli, poznali jsme mnoho zajímavých zakoutí Irisije, království a místa po kterých jsem vždy toužil, až konečně nadešel ten den, kdy nás měli povýšit na Velmistra. Ovšem měla nastat před obřadem ještě jedna zkouška. Nevolnící napojili naše koně a osedlali je, zatímco my se oděli do lesklých a lehkých zbrojích, své meče nabrousili a zostřili své bojové smysly. Náš úkol byl prostý. Máme se vydat Zarazanu a pobít Velšské vlkodlaky, kteří pijí krev posledních vytrvalých obyvatel, bohužel se nepřišlo na důvod, odkud se pořád berou. Náš souboj s nimi nebude lehký, útočí ve smečkách, avšak doufáme ve skrytu duše, že nás čeká sláva, jak při porážce, tak při vítězství… |
| |
 | Koně jsou již napojení a osedlaní, nás ovšem čeká ještě výběr zbraní. Když sedím v šatně a oplachuji si obličej studenou vodou z lavoru, abych smyl přebytečné ospalky, stahující mé oči dolů, z důvodu předčasného vzbuzení, beru do ruky hedvábnou osušku a chvíli si ji zamyšleně prohlížím. Po pár okamžicích toho nechám a stále udiveně nad svým chováním přemýšlím. Posadím se na dřevěnou židli a beru do ruky svůj hrudní pancíř, sice velmi těžký, ale při boji nepostradatelný. Nejdřív si však nasazuji košili, neboť venkovní mráz proniká skrz škvíry pancíře lépe než meč nepřátel. Když mám zbroj již oblečenou, obleču se do vojenské unformy, aby každý ve mě viděl Artskou královskou gardu. Jistě, nikdo nesmí vědět, že já a moji společníci pocházíme z Bratrstva Arnů, zrádci mohou být všude a kontaktovat Drowy by pro ně bylo celkem výhodné, ty prašivé černé bestie by určitě zrádci zaplatili tučnou sumu...a pak by večer připíjeli jeho rozežraným kostem a nejen jeho, ale i nám. Na dveře šatny najednou někdo zaklepe a po mém svolení vstupuje sluha. Popřeje mi brzké dobré ráno a já jeho pozdrav opětuji. Nese mi ještě černý plášť a sponu. Připnu si ho ke krku a levou rukou stisknu měkkou látku. Když není po ruce taverna, hodí se jako teplá přikrývka. Když už jsem plně nachystaný a odcházím, do šatny už přichází Tarok a hlasitě kleje, že ho tak brzo ráno vzbudili. ,,Tiše, příteli, mohli by tě zbičovat za neposlušnost, stále jsme ještě Mistři..." uvědomím ho a barbar výhružně zavrčí, přesto už dále mlčí. Když jsem nastupoval do služby, nečekal jsem, že barbaři v Irisiji žijí, později jsem se však dověděl, že se společně dělí o Deser Karumu s Válečníky písku, ale je jich velmi málo. Rada Starších rasu barbara nechtěla vzít, pro experiment ho ale vyzkoušeli, jak bude zuřivý v Arní podobě. I když byl už mnohokrát zbičován za neposlušnost a výbuchy vzteku, v boji je velmi neohrožený a udatný a je nejsilnějí v celé naší družině, mnohokrát mi při boji zachránil život a nejen mně. Usměji se, když se ze šatny ozve překvapený výkřik, Tarokovovi asi spadlo brnění na zem, je slyšet řinkot. Brzo stojím ve stájích, kde už stojí polovina mých přátel, většina se asi ještě chystá, co se týče oblečení. Na konci místnosti je stůl, posazený zbraněmi všeho druhu. Jsou tu: 3 obyčejné meče 4 krátké meče (jedinec si může vybrat klidně dva a bojovat s nimi) 1 obouruční meč 7 obyčejných luků sada šípů (8) 3 jednoruční sekery 2 obouruční sekery 5 magických holí, na všechny druhy magií 2 brašny lečivých bylinek Rozhlédnu se po této zbrojnici a vemu si jeden obyčejný meč, škoda že tu nejsou halapartny, nebo kopí, hodili by se. ,,Vím, Wariathe, ale v Zarazanu něco seženete...! řekne přihlížející zbrojíř Redr. Mlčky kývnu hlavou a odejdu. Vedle je už pro každého cestovní vak s denním proviantem, beru si jeden z nich bez ohledu na záplaty a barvu. Jakmile se ujistím, že mám vše, posadím se na zem a čekám, až se zde všichni shromáždí... |
| |
 | Když už vidím že většina členů našeho bratrstva se už připravuje nezahálím a jdu se připravit také.. Z truhly vytáhnu brnění které je z pravého čistého nitrilu....Obléknu se do něho je tak lehké a ktrásně na mě padne toto brnění je už dlouhá staletí v náší rodině..A ted přišla šance kdy jej můžu použít.Je celkem pružné a třak se vydám do stájí kde přijdu k základním zbraním...vezmu si magickou hůl na záda,obyčejný meč a na druhý bok si připnu krátký meč potom si vyvedu svého koně a vezmu batoh na ramena sednu si vedle svého společníka a čekám na ostatní... |
| |
 | Tajemná Tak mi někdy přezdívají. Co je na tom pravdy? Mnoho a přece málo. Avšak svých tajemství ohledně léčení a druidovství si patřičně cením a nikdy by mně nenapadlo udělat něco abych svých znalostí zneužila. Odhrnu modré vyšívané prostěradlo a stočím ho, vím že ho jednou použiji, jen doufám že ještě dlouho ne. Vložím si jej do malého batůžku a přidám pár lektvarů, které jsem si včera připravila, aby byli čerstvé a co nejdéle vydrželi. Zbytek zde nechám, lékařské potřeby mám v batohu sbaleny dopředu a ostatní věci uplatním někdy jindy, až nadejde ten pravý čas. Ladně vykročím s batůžkem na zádech ven a pokynutím pozdravím dva sedící přátele. Z vozu si vezmu pouze nějaké léčivé bylinky, které by se pro cíl naší cesty mohli hodit a posadím se vedle ostatních... |
| |
 | Tak jsem tu. Dostala jsem se k Bratrstvu Arnů. I když začátky byly těžké a pravidla tu mají nelítostná. Stálo to ale za to. Teď mě a mé přátele čeká cesta do země, kde zabíjejí vlkodlaci. Přátele? Ano přátele. Jako jedni z mála znají mé jméno. Jako hrstka těch co mají to štěstí ho znát. Pro ostatní budu vždy Anděl Smrti. Ta, která přináší smrt ve vteřině. A stejně tak rychle ji přenesu i těm zrůdám co jsou schopny zabít své nejbližší. Samozřejmě s pomocí mých společníků. Sedím u okna a přemýšlím o začátcích, které byly pro každého z nás těžké a také o tom co nás čeká a nemine. Jsem už oblečena ve své ebenově černé zbroji a zbývá mi připnout si zpět pár ochranných plátů a poté si zapnout svůj plášť a ke svému boku připnout otcův meč. Během našeho výcviku mi hodně pomohl. Teď nelituji toho, že jsem si ho ze sutin našeho domu vzala a odvezla. Pomalu vstanu a přejdu ke svému plášti a zapnu si jej. Ještě zkontroluji jestli vše sedí. Každá část zbroje. Nakonec jen meč a už vyrážím směrem ke stájím, kde se mám sejít s ostatními. Když se k nim přiblížím tak vidím, že někteří už tam jsou. Usměji se na ně a lehce kývnu hlavou na znamení pozdravu a jdu k vozu se zbraněmi. Tam si vyberu jeden luk s osmi šípy. Snad to bude stačit pomyslím si pro sebe a urovnám si luk s toulcem na zádech aby mi moc nepřekážel v pohybu. Poté popojdu ke svému koni a pohladím ho po krku. Dobré ráno Ishimaru. pozdravím ho a podám mu trochu z jeho snídaně. Nakonec ho po krku i poplácám a zamířím ke svým společníkům. Dobré ráno. Tak jak jste se na dnešek vyspali? zeptám se jich a posadím se tak abych na všechny viděla. |
| |
 | Chytráci...myslej si co všechno zmůžou... Ale to je jedno, teď nás čeká boj! přemýšlím zatímco se strojím. Nasadím si svou přilbici ozdobenou beraními rohy, ošoupanou kroužkovou zbroj a plášť. Do rukou vezmu svou oblíbenou sekeru, je to sice obouruční hračka, ale v případě potřeby ji s trochou problémů zvládnu i jednoručně. Rudý orel netrpělivě létá kolem a čeká až skončím přípravu (měl bych si už najít čas a pojmenovat ho). |
| |
 | Chrám Bratrstva Arnů Slunce mi zasvítí do obličeje a probudí mne dříve, než kdokoliv jiný. Potichu vstanu, opláchnu ledovou vodou a obléknu. Přes klasické oblečení si navléknu šupinovou zbroj a obléknu si ještě tmavý plášť. Vyjdu ven a chvíli si jen prohlížím okolní přírodu. Jako bych jí neviděl už tolikrát, řeknu si v duchu a vrátím se k svému lůžku. Vytáhnu podlouhlý balík, ve kterém mám své zbraně z dob, kdy jsem byl ještě mladší a žil na vlastní pěst. Starý dlouhý meč po otci si připnu k opasku, 6 vrhacích dýk si dám na různá rychle dostupná místa. Do bot, ke kolenům, za opasek. Poté vytáhnu svůj klenot. Krátký luk, jenž se předával v naší rodině po několik generací a padesátku šípu s černým opeřením v zachovalém toulci. Toulec si dám na záda, luk si připnu taktéž a vydám se na místo, kde se s ostatními bratry scházíme. Vůz se zbraněmi ignoruji a přiblížím se k poblíž postávajícím bratrům. Nejsem zrovna společenský typ a pro ostatní jsem byl vždy takovou záhadou. Divný, zvláštní... V boji jsme vždy dobře solupracovali, jinak jsem se s ostatními nebavil ani jinak nestýkal víc, než to bylo nutné. Obličej mám poznamenaný tím, co jsem prožil. Kdysi jsem byl jiný. Pár drobných jizev na levé tváři u skoro zmizelo, ale jizvy jež to nechalo na duši, ty nezmizí nikdy. Mám krátké tmavé vlasy, černé pronikavé oči a lehké strniště. Postavu mám hubenou, průměrné výšky. |
| |
| Všichni jsme již připravení a sedíme vedle sebe, opřeni o stěnu, ale jsou ti i někteří, co si krátí čas pájením koní, nebo pozorováním úsvitu. Dlouho jsme se načekali na našeho krále, vůbec jednoho z nejsilnějších Arnů, co kdy žil. Drienn, syn Drynův přichází, oděn do mohutných a mitrilových plátů, které dostal od samotných thuiánských elfů, když svolil, že i tato rasa může být na Arny cvičena. U opasku se houpe nádherný meč, není sice elfský, ale je to práce Bojovníků písku, kteří své zbraně mají jako vlastní děti. Moudrý muž před nás předstoupí a pozdraví nás, jehož pozdrav mu my též opětujeme. ,,Stateční Mistři umění Arnu, každý z vás převýšil již dlouhý věk na to, abychom vás povýšili na Velmistry a poslali na dalekou cestu, kde má proběhnout jedna z tisíce zkoušek, tato má být nejtěžší, abyste prokázali nejen své umění boje a techniku každého povolání, jenž obchazejí náš svět, ale i odvahu, mrštnost a hlavně logiku. Na cestu jsme vám dali mnoho zbraní, ale něco jsme k nim nedali, když příjdete co, máte polovinu úspěchu za sebou. Nyní pojďte." seznámil nás Nejvyšší a vede nás do vedlejší místnosti. Jen s těžkostí se zvedneme, ale kráčíme věrně za ním. Válečník se pevně nese a každý sluha, kterého mijíme, se hluboce uklání a my mlčíme. Již už víme, co nás čeká tak k čemu ten odvod? Po chvíli se Drienn zastaví a obrátí se ke dveřím po své pravici. Mohutnou ruku sevře v pěst a zaklepá. Slyšíme zvuk kukátka, majitel místnosti se dívá, kdo ho ruší z ranního spánku. Když spatří Drienna, dveře se ihned otevřou a uvnitř stojí náš geografik stále v nočním rouchu. ,,Což ještě spíš, měl jsi připravit mapu pro Mistry Řádu Arn." rozhněvá se Drienn a napřímí hruď. ,,Omlouvám se, Nejvyšší, to noční můry mi nedaly v noci spát a tak teď doháním co jsem vynechal, avšak má mysl spočívala hodně dlouho na mapě Zarazanu, pojďte a usaďte se u mého stolu, mapy jsou připravené." řekne rozespale geografik Drun a klaní se každému, především elfkám v naší družině. Posadíme se u jeho stolu, jak nám nabídl a Drun odejde poblíž spíže, kde stojí jeho psací stůl. Nějaké ty vteřiny se přehrabuje v papírovém a papyrusovém smetišti a kleje svoji lůzu nepořádku. Jakmile se dočkáme, Drun přiběhne a rozkládá na stůl maličkou mapu. ,,Tu je mapa Zarazanu, užívejte ji dobře, v té prokleté zemi není jakživ živáčka, ale můžete zde narazit na vesnici Hefa Era, poslední výspa tamější civilizace, doufejte, že vás obránci nenechají dlouho čekat, Velšští vlkodlaci útočí i mimo úplněk, sami dobře víte, co je to za potvory. usměje se Dron a ukazuje co nejbližší cestu od hranic Artu až k vesničce Hefa Era. Ano, Velšští vlkodlaci mají sice ostré tesáky, pobít by je nebyl žádný problém, ale v jejich kdysi elfských myslích stále zůstala špetička rozumu. Přece nebudou útočit beze zbraní? To ani bohužel nedělají a jejich mohutné palcáty, či pako - kuše bývají hodně ostré a životu nebezpečné. pomyslím si. ,,Abych nemarnil váš čas, stateční dobrodruzi, předávám tuto mapu, kdo z vás se nejlépe orientuje v krajině?" zeptá se nás a rozhlíží se, v nastavené ruce svíraje mapu. ,,Marníš čas, příteli Drune, dej ji tady Wariathovi, prokázal v zeměpise velkou oddanost a orientaci." odbije ho Drienn a bere mapu, mě ji předávaje. ,,I ne, můj pane, já nejsem dobrý v hledání koutů ačkoliv rýád bych, mnohem lepší je tady náš zaklínač Kriff, tomu předej mapu." podávám zámitku. ,,Budiž," rozhodne Drienn a předá mapu Kriffovi, který si už mapu dává do hluboké kapsy a rukou jistí, aby nevypadla. Rozloučíme se s Drunem, poslední co z něj vidíme, jak nám mává a zíve, poté se dveře jeho pokoje zavřou a Drienn nás odvede zpět do stájí. Všichni ještě zkontrolujeme svoji výbavu a nasedáme na koně. ,,Statečnost, spolu s Arnianem a Nilthilien vás provázej, Mistři Arnu." řekne poslední slova Drienn a pak koně pobídneme. Prašná cesta venku se rozbouří v prach a mlha se začne trhat. V dáli už dostali stráže pokyn, aby otevřeli bránu. V čas si to nastavili a my vyjedeme časně z rána města, míříme na jih. Naše cesta započala... |
| |
 | Když vidím že se i ostatný bratia začali pripravat tak se teda začnu pripravovat i já. Zoberu si svoju malú kožennú zbroj a provléknu si ji cez hlavu. Tahle zbroj mi moc nikdy nesvedčila ale veľa krát mi zachránila život. Aj keď je táto zbroj robená na mojú malú veľkosť vždy mi bola trochu voľná a tak som si ju opásal ešte koženným opaskom, s veľkou gulatou prackou. Cez nohy si pretiahnem dlhé jazdecké gate, a ich konce si pekne vpsadujem do vysokých čižiem. Na krku si uviažem čierny plášť a kapucnu si trochu nadúcham, aby z nej zoskočil prach. Zoberiem si svoj vak, v ktorom som mal všetky zbrane nahádzané a pomaly si všetko povyberám a rovno si všetko dávam na seba. Dve dýki, povestný dýky se striebornými čepeľami si zasuniem do čižiem až tak aby nebolo vidieť a ešte si aj gate trochu cez ne prehodím. Ďalej si vytiahnem tesák, úplne obyčajný aký by mohol mať hocikto iný. Pripnem si ho na stranu opaska kde ja má chrbát. Trochu si ho poupravím aby mi neprekážal v chôdzi ani v nejakých prudkých pohyboch. Vak je skoro prázdny ale stále tam je ešte pár vecí. Vytiahnem si svoj krátky meč po otcovy a zasuniem si ho za opasok na tradičné miesto kam taký meč patrý. Pravou rukou zašmátram vo vaku a vytiahnem si z neho oapskový tulec so šípmi a kušu. Kúšu je naozaj pekná, na jej rúčke je pár znakov ale nikdy som nevedel čo znamenajú. Kušu si priviažem o chrbát a tulec so striebornými krátkymi šípmi si pripnem na opasok. Vo vreci je ešte jedna maličkosť. Je o maličký šperhák, i keď som sa tomu bránil aj tak som si jeden zobral. Strčím si ho do vačku v gatiach a vtedy je už vrece prázdne a tak vídem zo svojho osamelého kúta kde som sa obliekal v plnej svojej zlodejskej zbroji a odkráčam k ostatným bratom, ktorý boli už všetci prichystaný. Pozdravím ich poklonkom hlavy a zaradím sa medzi ostatných. |
| |
 | Vstávám za prvního ranního rozbřesku a po procvičce se začnu upravovat pomocí své trhuhličky na rodilou zrzku. Obléknu si svou skoro elastickou černou koženou zbroj s tenkými, ale účinnými nitrilovými chrániči ramen, loktů i holení. Přes to si obléknu cestovní šedohnědé barvy a připnu tmavě šedý plášť s kapucí. Ozbrojím se svými oblíbenými tenkými elfskými meči, poschovávám osm tenkých elfských dýk a nakonec náš rodinný šperk luk a jeho zvláštní šípy. Sbalím a naposledy překontroluji výbavu a naložím si ji na koně po cestě za ostatními. Když přicházím tak se jen na chvíli pozastavím u stolu a vezmu pár bylinek. Když dorazím konečně k ostatním tak řeknu "Jak se vám dneska líbím?" Možná už někoho štvu tím neustálým převlékáním, ale já si nemohu pomoc mě to baví a ješrě se u toho procvičím. |
| |
| Po chvíli co sedíme pohromadě k nám příjde náš vládce. Všichni se najednou zvedneme a pozdravíme našeho panovníka tak jak se má. Pak nás zavede k našemu geografikovi. Vypadá rozespale ale přesto je natolik mrštný, že během chvíle už nám podává mapu Zarazanu. Tato mapa je svěřena do péče Kriffovi. Společníkovi jenž je výborným zaklínačem se dobrou orientací. Poté se odebereme zpět ke stájím, kde si každý z nás vezme svého koně. I já zamířím ke svému koni Ishimaruovi. Tak se konečně vydáváme na cestu příteli. pohladím ho po hlavě, zkontroluji jestli je osedlán správně a poté ladně nasednu. Král se s námi mezitím rozloučí a ostatní vyjíždí směrem k bráně. Já se ještě naposledy rozhlédnu po okolí. Kdo ví kolik z nás se z boje s vlkodlaky vrátí. pomyslím si pro sebe odvraceje pohled. Pobídnu svého koně a za chvíli doženu skupinku. Pomalu ale jistě se blížíme k bráně. Vojáci ji už otevřeli podle rozkazu, který obdrželi od velitele a my vyjíždíme vstříc novému dnu cestou k jihu. Slunce zároveň započíná svojí pouť po obloze a jeho paprsky hřejí nejspíš každého z nás. Ale i přes tuto příjemnost všichni mlčíme. Možná proto, že někteří z nás jsou ztraceni ve svých myšlenkách nebo také proto, že nikdo z nás neví jak těžký bude náš boj s vlkodlaky. Rozhodně nebude patřit k nejlehčím. |
| |
| Když už jsou všichni připraveni na cestu tak k nám příjde náš vládce a pozdraví nás já mu pozdrav opětuji a vydáme se za ním někam k ospalému muži který dá Kriffovi mapu a rozloučí se s námi.Potom jdeme zpět do stájí a tam si každý vyvede svého koně ven a nasedne na něj.Potom se už jen vydáme na cestu velkou otevčenou branou která se hned po našem odjezdu začne pomalu zavírat... Konečně,už jsme na cestě už se těším na nádhernou krajinu ale netěším se na silné vlkodlaky.. pomyslím si a podívám se na cestu před sebe... |
| |
| Na stretnutí Celý čas dychtivo počúvam našeho vodcu, kráľa ako rozpráva o tej najťažšej skúške, poslednej ceste. dobre nám, vládne aj vodcovské vlastnosti má. Jeho rod je v našej zemi naozaj na správnom mieste“,pomyslím si keď dohovorí. Potom nám chcel dať mapu. Vyznám sa v nich ale skôr v takých menších a nejakých obrovských, s takými sa skôr stále splietam a neorientujem sa i keď by t taký dobrý zlodej ako ja vedieť mal. Potom dôjde tiež dôležitý človek náš zemezpitec, kartograf. Vyzerá že celú noc tú mapu kreslil, asi ju naozaj budeme potrebovať. No jeho predslov som už s takou dychtivosťou ako kráľov nepočúval, lebo mi bolo zcela jedno kto tu mapu odnesie. Kartograf ju chcel dať jednému a potom to dostal Kriff, náš zaklínač. Zdalo sa mi že som ho niekedy videl ale nie som si istý, lebo väčšina z nás moc medzi ľudí nechodí čoho som ja výnimkou. Keď nám kráľ dá posledné pokyny a rozkaz aby sme odišli tak sa vydám ku koňom a potom sa vlečiem ako posledný za ostatnými. |
| |
| Při Králově příchodu se vytrhnu z myšlenek ještě jednou jsem si sumírovala co všechno jsem si zbalila a jestli jsem něco nezapoměla.Určitě mám málo sponek.Pomyslím si a začnu se plně soustředit na dění kolem sebe Král je opravdový muž někoho takového bych chtěla potkat a ztrávit s ním zbytek života. Po návštěvě geografa a po malých zmatcích kolem předání mapy, kterou nakonec dostal Kriff. Se společně s ostatními odeberu ke koním. Po už opravdu poslední kontrole vybavení a sedla vyskočím na svou béžovou kobylku Eiko pohladím ji a vyrazím. Při cestě se držím a stále se budu držet poblíž Siky, abych jí v případě potřeby mohla krýt je to v boji asi nejslabší článek naší skupiny, ale jistě o to důležitější po něm. |
| |
 | Ráno sa preberiem nato, že cez tmavé kostolné okná začnú prenikať paprsky prvého ranného slnečného svitu. Úplne sa rozoberiem, ale niečo mi hovorí, že sa stalo niečo čo mi dnes pokazí náladu. Táto skutočnosť sa mi naskytne hneď pri pohľade z modro-červeného mozaikového okna zobrazujúcho archanjela Gabriela. ako najrýchlejšie môžem sa opláchnem ľadovou vodou a navlečiem na seba svoj čierny mníšky habit, na ktorý prehodím ešte plášť. Do pošiev pripravených na chrbte zastrčím svoje dve čierne šavle pokryté elfskými runami. Do ľavej ruky uchopím malý drevený štít a do druhej palicu, ktorá je mi užitočná ako pri kúzlach, tak aj pri pohybe. Za opasok ešte zapnem pár vrecúšok na bylinky a krátku díku. Vybehnem z kostola, prehodím, cez svojho lesklého čierneho žrebca deku, na ktorú uhladene položím sedlo. Silným švihnutím nôh vysadnem do sedla a pripevním štít na zadnú stranu sedla. Pohnem sa rýchlim klusom k družine, ktorá je už pár metrov predo mnou. Na koneic sa mi ich podarí dobehnúť a pridať sa k nim... |
| |
| Čekáme, pak přijde někdo z šéfů, mluví na nás, pak jdeme dál, promluví si s nějakým mužíkem a pak už se jen otevírají brány a můžeme vyrazit na cestu! Už se docela těším... |
| |
 | Pomalu se proberu,vstanu s postel a protáhnu se,přijdu k oknu a to otevřu do kořán. Ofoukne mou holou hrud chladní ranní větřík, pozoruji nedaleký les ve kterém se prohání jelen. Chvíli ho pozoruji a pak se otočím dojdu spět k posteli na kterou se posadím,ze zemně si vezmu tuniku a pomalu si ji na sebe navléknu,Potom si pomalu obléknu i kalhoty ,a přepásám si je koženým páskem. Dojdu ke stojanu na zbroj ,na kterém visí kožená zbroj. Začnu se do ní oblékat ,pevně si ji utáhnu,navléknu si dlouhé kožené boty a nátepníky,Když mám zbroj navlečenou,dojdu k truhle ,kde mám schovaní svůj luk a toulec s 20 šípy,toulec a luk si hodím na záda. K opasku si připnu tesák s meteryoské rudy. A z dna bedny vytáhnu zelení plášť který si také připnu. Takto vyzbrojen dojdu ke dveřím a otevřu je,rychle vyjdu ze svého pokoje a jdu do stájí se přivítat s ostatníma. Zdravím doufám že jste se na dnešek dobře vyspaly Dojdu ke svému koni a jemně ho poplácám. Potom si sednu k ostatním a přemýšlím , Po chvilce přijde král,chvíli něco povídá a pak nás vede pro mapu,pochvíli už mapu máme v držení ,a tak můžeme vyrazit ,v tu chvíli sem si všiml zbraní co jsou nachystané a já si vezmu hul.dám si jí na záda . Dojdu ke svému koni ,vyhoupnu se na něj a vyjedu za ostatníma ,mají menší náskok protože sem se zdržel u zbraní. Po chvíli je ale doženu,projedeme bránou a necháváme ji za zády. |
| |
| S lehkým překvapením přijmu mapu od Wariatha a v duchu se trochu zachmuřím. Výborně... První povinnosti... Beze slova se otočím a vydám se za ostatními do stájí. Nemám svého koně... Vždy využiju některého, který patří bratrstvu... Jak já nesnáším koně!! Ale tady si člověk nevybere... Klusat za nimi se mi taky zrovna nechce... Nasednu na černého koně, kterému tu říkají Posel. Je to rychlý a snadno ovladatelný kůň, kterého většinou využívají ti, jež nesou nějakou zprávu do vzdálených míst. Pomalu na něj nasednu a chvíli si zvykám. Když se uklidní kůň i já, vyrazíme za ostatními. Proč musíme vždy před bojem jezdit takovou dálku a obdivovat jednotvárnou přírodu? Strom jako strom, hora jako hora... Co je na tom zajímavýho? Eh... Aai lepší, než kdyby nám vlkodlaci stepovali před pokojem... Už abychom tam byli... |
| |
| Když se mírná a rovná krajina změní v kopcovitou, ulevím našim konímv jízdě a pokračujem klusem, koneckonců, hrdinové z vesnice v Zarazanu bijí tu hordu vlkodlačí již po staletí a my, učedníci, povyšující se na Velmistra, plníme svůj náležitý úkol, není nás třeba. Jak tak cestujeme, míjíme farmáře a statkáře, kteří buď vyvádějí dobytek na pastvu, nebo obcházejí pole a sejí semínka první jarní pšenice. Když projíždíme kolem, občas se na nás podívají a jen nechápavě zavrtí hlavou. Připomenemi to staré časy, kdy vždy otec říkával: ,,Dívej, synu, královská garda jde zas vyvolávat šarvátky někam za hranice" Obyčejní lidé rytíře nesnášejí, proto, když je před náma vesnice, která už žije svým každodenním a plným životem, raději ji objedeme, abychom se vyhnuli potížím. K poledni se podle Kriffa nacházíme asi padesát šest mil od našeho sídla Bratrstva Arnů a k nejbližším hranicím mezi Artem a Zarazazen zbývá přibližně sto čtyřicet mil. je mi ihned jasné, že dnes si musíme někde najít nocleh. Asi o hodinu později zastavíme u řeky Treviny, protékající naším královstvíma ústícím v tajúplné jeskyni v Anuru. Sesedneme z koní, kteří ihned pochopí náš záměr odpočinku s hlasitým řehtáním se vrhnou do vody, občas usrkávaje. Někteří z nás ale postojí, já a nejsem sám se posadím ke stromů a zeptám se všech přítomných. ,,Víte už někdo, co použijeme na tu vlkodlačí lůzu? Co na vlkodlaky platí? |
| |
| Putujeme už dost dlouho. Nohy mám ztuhlé od rychlého postupu a stálého sezení. Nakonec se krajina zvlní a my jsme přinuceni zpomalit tempo. Aspoň nějaká úleva. pomyslím si. Podle mapy je před námi ještě velký kus cesty a tak radši zastavíme u jedné z řek. Koně se ihned nadšeně vrhají k vodě a upíjejí. Koukám se na ně a vzpomenu si na čas, kdy jsme takhle s otcem jezdili na výpravy a pozorovali naše koně když se napájeli. Tyhle časy ale pominuli jenže mi ještě pořád zbyly rány na srdci, které se nechtějí zacelit. Odvrátím pohled od koní, protože přináší spousty bolavých vzpomínek. Najednou promluví Wariath a zeptá se nás jestli nevíme co na vlkouše platí. Otočím se k němu a kývnu na souhlas pak začnu říkat to co vím. Podle toho co vím na ně platí stříbro. Takže šípy s hroty ze stříbra. Pak možná svěcená voda a nakonec myslím, že i oheň. Všechno tohle jsem si přečetla v různých knihách. odpovím na jeho otázku s lehkým úsměvem a jdu si též sednout k nedalekému stromu o který se opřu. Nohy mám stále trochu ztuhlé ale pohybovat se budu moct až za chvíli. Teď pozoruju ostatní. Jak jsme různorodí. A přeci tvoříme dobrý tým. Stejně jako to bylo tehdá... ihned jak si uvědomím kam moje myšlenky směřuji tak zatřesu hlavou a zamračím se. Pak ale zas obličej uvolním a vyčkávám co řeknou ostatní. |
| |
| Po jízdě na koni, které si velmi užívám, ačkoliv dokáži pochopit krásu přírody, dokonce i navázat pocity a lehký náznak komunikace se zvířaty mi cesta příjemně uběhla. Poté co jsme zastavili jsem si vzpomněla na svůj stočený ubrus v batůžku... Zvláštní jak dokáže taková, na první pohled neškodná věc dokázat něco tak... Znechucením a současně úctou jsem raději myšenku nedokončila. "Co na vlkodlaky platí?" Hmmm, jsem sběhlá v několika druidovských kouzlech, ale to samo o sobě stačit nebude, především v soubojích jeden najednoho triumfuju. Obyčejně mně každý podcení a v tu chvíli vytahuju svůj triumf. "Nevím co na ně platí, vůči čemu jsou slabí, ale já tak bezbranná nejsem." Přiložím k sobě obě dlaně a na chvíli zavřu oči. Poté ruce bleskurychle oddělím, spojím ale s ohnutými prostředníčky, oddělím, spojím s ohnutými malíčky a vyslovím: "Gnavo chijaho!" Přede mnou se zhmotní... nůž... poměrně obyčejný. S uspokojením si jej prohlížím. Někdo vládne zbraněmi na blízko. Já vládnu zbraněmi na blízko ačkoliv jsem daleko. Ukazováčkem pravé ruky spirálovitě kroužím a ostří nože začne opakovat stejný pohyb jako můj prst. Naznačím natáhnutí ruky a nůž vyletí bleskurychle kupředu. Zabodne se těsně vedle hlavy Wariatha. "Promiň, musím si u něj ještě trochu upravit citlivost." Zahanbeně se zaculím apřitáhnu zpátky svou ruku, nyní opatrněji, abyse nůž nezabodl do někoho za mnou. |
| |
| Nějakou dobu jedeme, orel krouží nad námi, cesta ubíhá poměrně rychle a klidně. Po nějaké době sesedneme a odpočíváme, tento odpočinek se pro Wariatha málem stal osudným. Ale stejně mu sdělím svůj názor na vlkodlaky. Myslím že stříbro není nutné, pokud vím, mohlo by stačit jim setnout hlavu. |
| |
| Když po nemoc dlouhé ceste zastavujeme tak si sednu taky ke stromu a odpovím na otázku:No já sice nevím jestli na vlkodlaky bude platit svěcená voda ale vím že stříbro určitě ano..Kdysi jsem četl že na ně je nejlepší udělat past a v ní ho pak až zabít....Je to bezpečnější.. řeknu a čekám jestli můj návrh projde. Potom pustím svého koně Archiméda aby se mohl napít z řeky a já si jdu do bandasky také napustit čistou vodu..... |
| |
| Jedeme na koni nějakou dobu,když se mí přátelé rozhodnou zastavit u řeky. Seskočím s koně a protáhnu se ,dovedu koně k řece a by se mohl napojit. Dojdu ke stromu kde sedí ostatní a poslouchám jejich teorie o vlkodlacich. No víte s vlkodlaky se to má tak že jich je víc druhu ,některé zraníte jen stříbrem ,a jiné zase pouhým železem ,někteří jsou odolní vůči magie a některým nevadí ani oheň. Proto je důležité jednoho chytit a zjistit jaké jsou jeho slabiny. Ale chci vás varovat ,dávejte si pozor na jejich smečky ,vlkodlaci obstojně ovládají vlky proto jsou tak silní. Stojím opření o strom a víc nic neřeknu jen hledím hluboko do lesa ,mé svýtívé modré oči se ani nehnou. |
| |
| Po tak dlouhé cestě na koni jsem celá zdřevěnělá nemám tak dlouhé a nepohodlné cestování ráda. Opatrně slezu z koně a začnu se pořádně protahovat dokud se mi do všech údů opět nenavráti cit. Je to sice doprovázeno silným mravenčením, ale to se přeci dá přežít. Po tom co předvedla Sika si již nemyslím, že je zas až tak bezmocná, ale stejně ta doba než ten nůž vyvolala je dost dlouhá na případný útok ze zálohy nebo něco podobného. Po delším přemýšlení a vzpomínání přidám svou trošku do mlýna "Pokud já vím stříbro a magické zbraně jsou jisté a ještě si matně vzpomínám na nějakou bylinku myslím, že se jmenovala vlčí mor, ale vůbec nevím jak působí a co se s ní dá všechno dělat. Hlavně se ovšem bojím jakéhokoliv zranění od vlkodlaků prý časem způsobí proměnu v jednoho z nich. |
| |
| Nechám družinu diskutovati o zhoubách chystané pro vlkodlačí hordu a sám se odeberu do ústranní. Vlkodlaci jsou od přírody bestie, ale ty Velšští. Mnozí mí přátelé ani nevědí, co je za branami Artu čeká a určitě nemine. Vybaví se mi událost, nedávno spojená s mým šermířským výcvikem v Bratrstvu Arnů. ,,Opravdu silný šerm, máš švih v rukou." pochválil mě Mistr Neren, šermíř a dobrák od kosti, učil každého z nás, alespoň ty bojovnější typy, o magické se postarala kněžka Trebylba. ,,Děkuji, Mistře, ale myslím, že dnes už ta řež stačila, za pár týdnů se bude konat řež opravdová s trochou krve." usměji se a Mistr stáhne obočí. ,,Což ty ses ještě nepoučil, Wariathe? Cožpak si nedával pozor při učení v bestiáři? Jak jsem slyšel, máte jít proti vlkodlakům v Zarazanu, ale Velšttí jsou jiní...áá, já hlupák starý a nenechavý.!" zaklel Mistr. S podivnou hlavou a myslí, jsem se zeptal, oč ho rozum žádá, ale Mistr opět zaklel, tentokrát se jeho prokletá slova ztratila v lomozu kašle. ,,Omlouvám se ti, Wariathe, ale když už jsem to načal, musím ti to oznámit. Velšští vlkodlaci mají stále špetku zdravého rozumu, nechtějí rozhodně, aby je vojáci bili tak snadno. Ne, používají velice mohutné, ostré a někdy i střelné zbraně, částečně i pakuš, šípy napuštěné kyselinou..." Když mi tohle Mistr oznámil, mé srdce a vnitřnosti se stáhli úlekem, div mi nepraskly. Do té doby nade mnou vítězila sebejistota a před naší misí s povyšováním na Velmistra jsem neměl žádnou pokoru, nyní ale, co se krok za krokem a minutu za hodinou blížíme k Zarazanu, jsem čím dál víc nervóznější a proto si potřebuji oddechnout. Vrátím se zpět ke svým přátelům, kteří již pokojně obědvají. ,,Mí, přátelé..." zvýším hlas a všichni se otočí ke mě, jako k vůdci, naštěstí jím nejsem. ,,Naši misi zhatí asi jedna nepříjemná událost, kterou nemůže vyvrátit ani sám Drienn či král Lithian Bojovný. Velšští vlkodlaci používají krom svých ostrých tesáků i hrůzostrašné a respekt vzbuzující zbraně, Bratrstvo Arnů nám tuto frázi výcviku zamlčelo...musíme použít schopnosti, nám téměř nadlidské, které nám bojový výcvik nepřinesl každý den..." Snad se najde někdo, kdo dokáže vlkodlaky snadno potírat jak mastný flek na korbelu piva. |
| |
| Když dojedeme k řece a někteří začnou sesedat z koní, zařídím se podle nich. Konečně na vlastních nohách, oddechnu si. Upravím si plášť a prohlédnu si nejbližší okolí. Zaslechnu jak se někteří začali bavit o tom, co platí na vlkodlaky. Potichu je poslouchám a trochu nervózně zvolna pochoduju tam a zpátky. Když vyslechnu, zvláštnost těchto vlkodlaků, využiju chvíle ticha a zeptám se: Co myslíte, jak na ně bude působit tohle? Na pět sekund zavřu oči a uklidňuji svou mysl. Poté prudce vyrazím rukou vpřed směrem, kde nikdo a nic není. Blesk! Z mé ruky vylétne zhruba půl sáhu dlouhý elektrický výboj a obrovskou rychlostí odletí do dálky přibližně osmdesáti sáhů, kde se rozplyne. Otočím se zpět k ostatním bratrům. O vlkodlacích nevím zhola nic, proto by mě zajímalo, zda to na ně může mít stejný účinek jako na člověka nebo jsou proti tomuto typu magie odolní. |
| |
| Spousta z nás má odlišné názory co na ty stvůry platí a co ne. Pak Silnak pronese názor při kterém si vzpomenu na svého dalšího přítele a usměji se. Po chvíli se k nám vrátí i Wariath a řekneme ten "malinký" detail o velských vlkodlacích. No tak to je tedy zajímavé. Ale myslím, že s tímhle bych mohla pomoct. Mám jistého přítele, který je ochotný za mě a i za vás položit život a v řadách velských vlkodlaků se ztratí jak kapka v oceánu. Nepomůže nám sice zabránit aby ty bestie měly šípy namočené v kyselině atd.ale bude moci vnést do jejich řad zmatek a strach.Jestli mi tedy dovolíte ráda bych ho zavolala na pomoc řeknu nejvíc k Wariathovi ale také ke všem s čímž si stoupnu a čekám na jejich reakci. Uvidíme co na to mí společníci řeknou až uvidí o čem mluvím. řeknu si pro sebe a usměji se stále čekajíc na reakce ostatních. |
| |
| No, velice zaujímavá debata. když už dojdek boji tak nám pomúže iba teda hlavne striebro čo je ešte treba na tom rozoberať. Pozriem sa na ostatných, ktorý kráčali vedľa seba a debatovali. Stále chodím troch ďalej od nich lebo do reči mi moc neni. Jen striebro. Řeknu hlasiteji. Potom už pokračujem vedľa nich na svojom malom poníkovy, ktorý akurát sedí na moju veľkosť. Cesta je prenádherná, všade je nádherný les a nebo je tiež dosť pekné. Všetko je tak ako má byť a nič nesvedší tomu že by tu alebo niekde v diaľke boli vlkodlaci i keď som vedeli že tam ďaleko za lesom niekde sú. |
| |
| Poslouchala jsem rozmluvu o vlkodlacích, pak mně však přepadl pocit nejistoty. Bojovat, proti inteligentním tvorům? Nikdy, jsem nemusela zabíjet nic inteligentnějšího než wyverny... Samozřejmě, párkrát jsem bojovala proti lidem, ale nikdybych nebyla schopna zabít člověka. A podle všeho ti velšští vlkodlaci lidmi bývali! Dýka se ve vzduchu začala lehce třepat, když se však podívám na své ruce, zjistím, že se to se třepou ony. Vší silou vůle třes a strach potlačím a snažím se nemyslet na náš budoucí střet. Třeba... třeba se mi nějakým způsobem podaří tu kletbu zvrátit, utěšuju se, avšak vím, že je to velmi nepravděpodobné. |
| |
| Pomalým, ale rozvážnym krokom prídem k miestu, kde všetci členovia bratstva zosadli z koňov a posadali si k stromu. Lenže ja prejdem o kus ďalej a iba pozorujem o čom a ako sa skupina baví. Zosadnem z koňa a privediem ho k vode, kde ho nechám sa napájať. Nato vytiahnem spod plášťa flaštičky s čírou tekutinou. Vyzlečiem si plášť, na ktorý si klaknem a keď sa uistím, že nikto z bratstva ma neselduje začnem sa modliť. Po modlitbe posvätím aj vodu, ktorú mám pripravenú vo fľaštičkách. Pomaly sa prežehnám a postavím sa opäť na nohy. Schovám si svätenú vodu opäť pod plášť. Dúfam, že aj táto troška nám bude nápomocná pri tomto boji... Mám z tejto cesty trocha strach, ale nedávam to na sebe vedieť. Nakoľko som skôr samotár sadnem si ďalej od ostatných k mohutnému kmeňu nejakého listnatého stromu. Opriem sa a s úľavou odfukujem. Trochu ma ťažia zbrane, ktoré mám pripevnené na chtbte. Odopnem ich z chrbta a položím vedľa seba. Natiahnem si na hlavu kapucňu a ponorím sa do polospánku. |
| |
 | Z hlubokého spánku mě najednou vytrhne zaklepání na dveře mého pokoje. Dále... Dpkážu ze sebe vypravit v polospánku. Do místnosti vstoupí služebná s tím, že jsem si přála být právě v tuto ranní dobu vzbuzena. Otočím se na svojí posteli a zamumlám něco o tom, že už vstávám. Potom už slyším jenom cvaknutí dveří. Potom se opět ubírám opět do říše snů. Po nějaké chvíli se opět proberu k vědomí a uvědomím si, co je dneska za den. Dneska vlastně vyrážíme na jednu z nejtěžších zkoušek, jaké jsem kdy v životě absolvovala. Až mě překvapuje, jak klidně a tvrdě jsem před takto důežitým dnem spala. Pomalu spustím nohy z postele, potom si sednu a snažím se probrat do stavu plného vědomí. Po chvilce přemáhání se mi povede vstát z postele, dojít k lavoru s vodou a opláchnout si obličej. Chvíli jen tak tupě koukám do zdi a potom se konečně začnu oblékat. Po ránu sice nejsem zrovna dvakrát schopna rozumně uvažvat, ale začnu pomalu schraňovat věci, které by se mi mohly na cestě za novým dobrodružstvím hodit. Když se mi konečně povede naplnit vak vším možným, hlavně léčivými byilinkami, obvazy a dalšími věcmi, které by se mohly hodit při léčení raněných, započnu s oblékáním. Obleču se pouze do jezdeckého oblečení. Přes záda si přehodím svůj štít, bez kterého si svůj dobrodružný život nedokážu předstait již od svých 15 let. Na jedno rameno si přehodím vak s věcmi a k pasu si připevním řemdich. Kroužkové brnění si vezmu do levé ruky a vyběhnu ven ze svého pokoje. Vydám se přímou cestou do stájí, kde už mám připraveného svého oblíbeního koně Bleska. Na jeho hřbet pověsím svůj vak s veškerým vybevením a přehodím přes něj svou zbroj. Ještě že alespoň začátek cesty bude relativně bezpečný. Pomyslím si. Nesnáším, když mám jezdit na koni v brnění. V tom si všimnu svých kolegů z výcviku a kamarádů, jak pomalu jedou směrem k městské bráně. Nenápadně se k nim tedy přidám a pokračuji s nimi skrz městkou bránu za dalším dobrodružstvím. Naštěstí mě už moji přátelé znají, a tak mi vcelku ochotně vyloží to, o co jsem díky své neschopnosti být kdekoli včas, přišla. Můj elán pro nové dobrodružství trochu zkazil až Wariath svou poznámkou o inteligenci vlkodlaků, které máme zlikvidovat, kterou se mu vcelku dobře povedlo zkazit nám chuť k obědu. Ale s ohledem na to, že za sebu máme vcelku náročné dopoledne, se od jídla nedáme odradit. Jak tak probíhá debata o tom, jak zabít vlkodlaky, se zahloubám do vlastních myšlenek o tom, čím bych, krom svého řemdichu, mohla být nápomocna... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Vesnice je postavená u upátí vysokých a tvrdých skal. Je obehnána vysokými dřevěnými kůly, vyrobených z borovic, pokácených v samotnén Urangelu, kde jsou ty nejodolnější stromy. Uvnitř vesnice je kostel, ne však na klanění u modly, ale skladiště různých pastí a zbraní, které máš na starost ty. Jinak dominantou je velká taverna, kde najdou ubytování všichni bojovníci z vesnice, ty však do této taverny zavítáš jen na víno, tvůj dům je menší dílna, kde montuješ veškeré své vynálezy, bez nichž by se Hafa - Era neobešla. Jinak si už se svou vesnici dělej co chceš, rozmísti pasti atd. |
| |
| Když se všichi začnou předvádět a ukazovat své schopnosti tak vstanu s klidným obličejem se postavím a řeknu: Myslím že pro mě nebude problém zabít jakoukoli bestii teda alspon to pro mě nebude problém po psychycké stránce ..jo a po fyzycké... v ruce se mi oběví ohnivá koele a v druhé také...Potom je obě zaráz hodím na nejbližší strom který se po nárazu první otřese a naštípne a po druhém zásahu se strom skácí a zřítí z útesu..Potom se otočím k ostatním a dodám: Ne myslím že to promě problém nebude.... |
| |
| Hlavní město Pod velkým dubem, jenž vyrůstal z hlavního nádvoří zámku v hlavním městě Artu, seděl mladý muž a žvýkal jablko a kus sušeného masa, uloupeného z královského snídaňového stolu. Po chvíli této idylky k němu ze zámku postupovali dva strážci, ale muž zůstal s rozvahou sedět dál a sledoval první paprsky slunce, probleskované skrz šedé mraky. Když stráže přišli a řekli: ,,Králi Lithiane, musíte jít s námi, máte zásilku ve sklepení." otázal se muž jich. ,,Věrní strážci, copak nevidíte, že snídám." ,,Ano můj, pane, ale je to rozkaz hejtmana." Král si povzdechl, dobře věděl, že jeho moc je omezena mocí hejtmanů, proto dožvýkal maso a utřel si pusu. Poté vstal a bok po boku se strážemi odcházel do kobek, kde už naň čekal hejtman Thiers. ,,Cožpak ani tu snídani mi nedopřejete, stačí, že mě dnes čeká daleká cesta do Anuru." zeptal se rozčileně král Lithian. ,,Králi Lithiane, rád bych vám ulevil od každodeních starostí ale naši vědátoři na něco přišli, prosím, nahlédněte to této cely." požádal krále hejtman omluvným tónem. Král pokrčil rameny a nahlédl malým okenkem do chladné kobky. Uvnitř seděla osoba s mohutnými rameny a na králův vkus až moc chlupy. Najednou se otočila a zavrčela. Rozeběhla se ke dveřím a narazila do nich. Náraz to byl tupý a velmi tvrdý, z kovových dveřích se uvolnil jen prach, usazený ve škvírách. ,,Toť Velšský vlkodlak ze Zarazanu je to, co mi nedá tu práci nasnídat se?" zeptal se král pobaveně. Moc dobře věděl, že na Velšské vlkodlaky platí nejlépe tak nenáročná látka, jako je modré zlato, z něj měl král ukován meč. Zbraň byla posycena magíí, tu však ale tyhle potvory dokázali absorbovat a oheň, ani za nic, sami používali ohnivé meče, kterými drtili kdysi statečné vojáky. ,,Králi, naši badatelé objevili toto, zavolejte sluhu prosím a přineste koňské maso." houkl hejtman na stráže a oznámil králi, že by bylo nejlepší, kdyby jeho silná zbraň stála při jeho boku, připravená zabíjet. Po pár minutách sluha přnesl maso a co nejrychleji se odporoučel. Hejtman si maso vzal a řekl králi. ,,Koňské maso Velšské vlkodlaky hrozně posiluje, ale tak silně, že dokáží roztrhat člověka na tak malé kousky, jenom vrabci je sezobou. Nyní vám to předvedu." A s těmito slovy vhodil skrz okénkem do kobky maso. Chvíli bylo ticho, jen slyšet odporné mlaskání. Když utichlo, nastal druhý náraz do dveří, tentokrát to stěny nevydržely a panty popraskaly. Dveře vyletěli a dopadli přímo na krále. Povalily ho a stráže nevěřícně hleděli na čepel meče, která dveře prorazila a projela vlkodlakovi skrz záda. Lithian dveře namáhavě odstrčil a celý upocený rozkázal. ,,Dle královského nařízení nesmí žádný kůň vstoupit do Zarazanu, nebo vesnice Hafa - Era padne co nevidět. Ihned varujte hraničářské stráže poštovním sokolem." a s nepokojnou myslí odešel dosnídat, meč utíraje o hadřík od černé krve vlkodlačí... |
| |
| Poté, co naši debatu přerušili potulní rybáři, změnili jsme téma a vesele si s nimi povídali o každodenních radostech života. Velice se podivili, co zde dělá královská garda, naše tajemství ale vyzrazeno nebylo. O hodinu později nachytali dosti ryb, aby uživili svoje rodiny, ale i nás, darovali nám pár kousků nad oheň a odešli. Ryby jsme opekli a snědli a pak se naše odpočaté údy opět posadili do koňských sedel a naše cesta nabyla pokračování. Dnešní den byl velmi teplý, na časné jaro, ale v Afaně Agre bych opravdu býti nechtěl, zima tam je až do morku kostí, jak se traduje od promrzlých bardů. Přesto nastal čas, kdy tento den skončil a slunce zapadlo za vzdálené vrcholku Zarazanských kopců, které se v dáli tyčili zlověstně a nebezpečně. Nutně jsme hledali tavernu, abychom mohli odpočívat v suchu a případně pojíst vydatné a čerstvé jídlo, moc si ho při naší misi neužijem, pokud nám nezbyde jíst zkažené maso vlkodlaků. Naštěstí se nám jedna naskytla v době největší tmy. Vesnický floutek, obstarávající koně k nám přiběhl a pískl na své pomocníky. Naše mešce jim vydali každému zlaťák a my otevřeli dveře taverny, kde už zábavy probíhala v plném proudu v rytmu veselé hudby a vyprávění bardů téměř u každých stolů. Tlustý hostinský čepoval pivo a jeho nejspíš žena nalévala vesnickým ženám víno. Pokaždé, když dostala od někoho zlatý za své služby, strčila si minci do výstřihu a občas si odběhla, aby obsah mohla vyprázdnit. My se posadíme k velkému stolu, je jich téměř nespočet, jen já jdu objednat pivo a dívkám víno, pokud budou chtít. Pozdravím hostinského a řeknu: ,,Potěš nás vínem a pivem, moudrý muži, naše hrdla jsou vyschlá po celodenní cestě na žhavém slunci a nutně toužíme je zchladit. Hostinský pochopí záměr můj si popovídat a odvětí. ,,Nuže dobrá, podle zbroje válečníku, ale pamatuj, leč tě to může stát prohýřenou noc. Při jednom chladivém moku se ti udělá dobře, při dvou se ti zatočí hlava, při třech už budeš omdlévat u stolu, při čtyřech budeš léhavat s jednou dívkou s té vaší družiny a při pátém budeš hotový na celou noc." A pak začne nalévat. Lusknu prsty a zavolám Kriffa, Taroka a Beriana, aby mi šli pomoci s tou dávkou alkoholu. Pro jistotu ještě objednám láhev medoviny a jdu si sednout ke stolu, kde začnem s ostatními popíjet a opět nabydeme diskuzi o vlkodlacích. Muži, jakýsi vidláci nás zaslechnou, ale že by s k naší debatě přidali, dali se do řeči sami a tak jsem vyslechl úryvek jejich rozhovoru. ,,Já zas slyšel o tom, jak starého Rufuse zajali a odvedli do toho zámku či co to je a nikdo ho již nespatřil, ale co je na tom pravdy, kdyby se mi tady takovej vlkodlak u dveří objevil já bych ho hnal těma svýma vidlema, havěť mizernou...!" ,,Ty o tom víš prd, kamaráde, jejich zuby jsou ostré jako břitva a jejich mozek je mnohem dokonalejší, než ta tvá tupá vesnická palice." odvětí jeho tuze opilý přítel. ,,Pořád lepší než tvoje zavšivené vlasy, ty jeden mizernej..." Málem dojde k menší šarvátce, když najednou do taverny vejde voják a zakřičí. ,,Nenechte se rušiti, já nesu zprávu od Brány sudby, nařízení samotného krále, Lithiana Bojovného..." Dojde k pultu a tam kladívkem zatluče vyhlášku. Kriff si ji jde přečíst a když se vrátí, řekne: ,,Mí bratři a mé sestry, do Zarazanu jdeme bez koní... |
| |
| Bez koní? A s kým si mám po cestě promítat pocity? Smutně sklopím hlavu a napiju se ze své medoviny. "Pokud cesta potrvá dlouho a budeme často odpočívat, než dojdeme na místo, budeme všichni unavení a podráždění. Nakonec z neustálé ostražitosti se nám ztupí smysly a budeme snadnou kořistí, ačkoliv bychom měli být lovci." odvětím nespokojeně. "Jak dlouho nám ještě ta cesta potrvá, pokud půjdeme pěšky?" |
| |
| Na noc si hledáme tavernu. Naštěstí jednu najdeme a ubytujeme se tam. Zatímco Wariath jde objednat pití my ostatní se pohodlně usadíme u stolu. Chová se jako vůdce a sám si myslí, že jím není. Jak skromné. pomyslím si pozoruji jak mu jdou na pomoc Kriff, Tarok a Berian a společně nám nesou pití. Muži si berou pivo a některé z nás dívek si vezme víno a některé medovinu. Já si vyberu víno nechci být nalitá hned na začátku a kocovina by mi zítra rozhodně nepomohla. U vedlejšího stolu se dva muži o něčem dohadují. Nezabývám se jejich rozhovorem, protože jsem až moc zahloubaná do svých vlastních myšlenek. Pak do taverny vstoupí voják a nese vzkaz od krále. Kriff si ho jde vyslechnout a když se vrátí a sdělí nám, že dál jdeme bez koní. Srdce se mi sevře strachy, kde nechám Ishimarua. Třeba je tu budeme moct nechat dokud se nevrátíme. pomyslím si a znechuceně odložím víno, které jsem ani nedopila. Zpráva, kterou Kriff přinesl mi docela zkazila náladu. Opřu se o opěrku své židle a zachumlám se do svého pláště. Ach Kriffe. Vím, že ač si nerad tak jsi se stal pro dnešní večer poslem špatných zpráv. řeknu zvedajíc se ze židle směřuji k východu. U dveří se zastavím a obrátím se zpět na své přátele s trochu zamračeným a pochmurným výrazem. Nemějte o mě strach jdu se jen projít. Vzduch v taverně zdá se mi poněkud dusivý a já bych se ráda nadýchala čerstvého vzduchu. s těmito slovy vykročím ven a zavřu dveře. Ovane mě noční ledový vítr a já ho nechám ať si chvíli pohrává s mými vlasy. Pak ale vykročím směrem, kde máme uvázané naše koně. Dojdu ke svému a pohladím ho po krku. Příteli. Tak tu nejspíš budeš muset zůstat. Dál s námi jít nemůžeš. Jestli se tu pro tebe ale nenajde pořádně ustájení myslím, že budu muset udělat něco co se mi bude velmi příčit. řeknu mu a znovu ho pohladím po krku. Bezděky si šáhnu ke krku, kde mi na řetízku visí dvě píšťalky na jednu z nich šáhnu a zvednu ji. Ne! Ještě není ta pravá chvíle! pomyslím se pro sebe a rozčileně vrátím píšťalku zpátky pod plášť. Nakonec opustím Ishimarua a vydám se k nedalekému stromu, který stojí hned naproti taverně. Sednu si a opřu se o něj. Též si od boku odepnu zbraň a položím se ji na klín. Po celou dobu co se svými společníky znám jsem s nimi neměla jedinou možnost promluvit si o nich jako o lidech a dozvědět se o nich víc a stejně tak se o to nikdo nesnažil ani u mě. Proč mi to náhle tak vadí? Proč mi náhle vadí ta nevědomost? Dokázala jsem bez toho být celý náš výcvik. Dokázala jsem být sama...Sama. Celou tu dobu co jsem přišla o to nejcennější. Kdyby dnes jen věděli co jsem dokázala. Byly by šťastní? Byly by pyšní? pomyslím si a toužebně zvednu zrak ke hvězdám, které jsou dnes obzvlášť pěkně vidět. Jedna slza opustí mé oči. Tolik bolestných vzpomínek se mi v mysli vyrojí ale jen jedna slza padne. Vždyť už je to skoro 11 let a pořád to bolí. Třeba bych se nakonec měla někomu vyzpovídat ze svého trápení. Jenže komu? myslím si stále pro sebe hledíc na hvězdy. Jeden z našich koní zaržá ale já si toho nevšímám dál mě totiž unáší mé vlastní vzpomínky. |
| |
| Zpráva, kterou jsem obdržel od královského posla mi na náladě neubrala, spíš naopak, ale to raději nedávám přliš najevo... Bez koní! Nádhera! Mé sny se vyplnily... Na druhou stranu... No... Možná lépe nemyslet... Napiju se piva a vzpomenu si, kdy jako můj jediný společník se mnou trávívalo volné chvíle v městských hospodách. Musím se krotit... Možná, že později raději vyměním za čistou vodu... |
| |
| Když nám Kriff řekne tu nepříjemnou novinnu tak se z nechutí napiji piva a vydám se ven z hostince ke stromu o který je sedíc opřena Naomi... Ahoj....ten vzduch je tam hroznej..Víš již od začátku našeho výcviku jsem si všiml že s tebou neco není v pořádku,že nám něco tajíš ..myslíš že by ses mi mohla svěřit když na to budeme dva tak to bude lehčí..Co ty na to??? Řeknu s nadějí že se něco dozvím.... Potom si sednu vedle ní a čekám co z ní vypadne.... |
| |
| U řeky mí společníci ještě chvíli debatují ,ale já už je neposlouchám,zaujalo mě co si mezi stromy. Otočím se na své přátele . Musím tet jít ,najdu vás jen nezapometě na mé ho koně Seberu a zmizím mezi stromy. Vstoupím do lesa a jdu po vyšlapané cestičce ,po nějaké chvíli se cesta vytratí a já sem dál než lidé chodívají. Běžím naprosto neslyšně . Stopuji to co nás pozorovalo u řeky. Co to může být je to neuvěřitelně rychle,žádné obyčejné zvíře to nemohlo být . Podle stop to nedokážu rozeznat. |
| |
| Sedím venku a pořád koukám na hvězdy až mě z mého zaujetí mě vytrhne hlas. Je to Murlok a sedá si ke mě. To jo vzduch je tam hroznej. odpovím mu a pak se zamyslím nad jeho nabídkou se mu vyzpovídat. Není to právě to co potřebuji. zeptám se sama sebe a po chvíli uvažování mu odpovím. Dobrá tedy svěřím se ti. Víš kdysi jsem žila v jednom z měst v Artu. Můj otec byl krutý válečník a nemilosrdný bojovník a lidé si o něm vyprávěli různé příběhy. No většinou to byly pomluvy ohledně jeho chování na bojišti. Moje matka byla městská léčitelka. Otec mě začal cvičit jak být dobrou válečníci a bojovnicí a matka mě zase učila léčitelství. Po nějaké době mě otec začal brát s sebou na výpravy. Tehdy jsem byla mladá. Bylo mi asi 13 let a já už tehdy zabíjela. V tom ale není ten problém. Na jedné z našich výprav jsme šli proti nějakému stvoření. Bojovali jsme ale to stvoření ač bylo samo bylo silnější a pomalu zlikvidovalo polovinu našich mužů. Nakonec jsem tam zůstala já s otcem. Netvor mě odhodil stranou a hnal se na otce. V ruce měl nějakou hůl na konci s do železa vykovanou lví hlavou. Věděla jsem, že ho chce udeřit a tím možná zabít. Sebrala jsem se a vběhla před otce. Tehdy mi ten tvor přitiskl tu hlavici ze zadu na levé rameno a ač se nezdála být rozžhavená pálila jak ďas a mě se v hlavě ozval hlas a říkal: 'Dobrá tedy. Když to nebude on budeš to ty.' A s tím lví hlavici sundal. Do mě najednou něco vjelo. Popadla jsem svůj meč a z nějakého důvodu jím svého otce probodla. Nevím proč jsem to udělala. Neměla jsem k tomu důvod. Jako by mě v tu chvíli něco ovládlo. Stála jsem tam a dívala se jak můj otec umírá s tázavým pohledem na tváři. řekla jsem a pár slz opět ukáplo ale pokračovala jsem dál. Vzala jsem si otcův meč na znak svého prokletí a svojí hanby. A vydala jsem se zpět k našemu městu. Ani sem se nějak nedívala po tom tvoru co mě to donutil udělat. Nějak podvědomě jsem věděla, že už tam neni. Když jsem se vrátila k městu bylo vypálené a srovnané se zemí. Jen pár lidí se zachránilo. Bohužel moje matka mezi nimi nebyla. Zemřela pod troskami našeho domu stejně nenadále jako můj otec. Už jsem se ani nenamáhala jít k troskám a vyhrabat její tělo. Místo toho jsem si vzala jednoho koně. Nebyl to ten můj dnešní. A odjela jsem od svého domova a od lidí, které jsem znala. dokončím své vyprávění a tentokrát už se nebráním aby mi slzy klouzali po obličeji. Je bolestné otevírat staré rány ale hnis, který se v nich usazuje je potřeba někdy vypláchnout. Jizva ve tvaru lví hlavy mi na rameni zůstala. Jako upomínka na to co jsem provedla. Občas mě v ní zacuká a já se musím klidit abych něco někomu neudělala. To byl taky důvod proč jsem někdy ze cvičiště odcházel no spíš utíkala a vymlouvala se na náhlou slabost. Víš si první člověk, kterému jsem tohle řekla. Doufám, že si to necháš pro sebe. Nechci aby mě ostatní považovali za zrůdu. Za někoho, kdo se podobá chováním vlkodlakům, kteří jsou schopni zabít své nejbližší. řeknu mu a kouknu se na Murloka. Po celou dobu vypadal jako by se ani nehnul a pevně naslouchal. Doufám, že mě teď on nepovažuje za nestvůru. Za někoho od koho je potřeba se klidit. Ráda bych měla nějaké přátele když už jsem je neměla v dětství. pomyslím si a s trpělivostí i s nadějí čekám jak Murlok zareaguje. |
| |
| Pred tavernou pohladím svojho čierneho žrebca po mohutnom chrbte a privediem ho do stajne. Vojdem ťažkým krokom do taverny. Už som dosť unavený z tej cesty v sedle. Preto sa zosypem na drevenú stoličku a až teraz po dlhej ceste si dám konečne dole kapucňu. Trochu si oddýchnem v skoro ležiacej polohe a už sa teším na pivko, ktoré objednal Wariath. Keď ho prinesú na dva dúčky ho vypijem a zdvihnem hostinskému prst na znak, že by som si dal ešte jedno, ale to bude dnes už posledné. Je síce dobré od smädu, ale nepotrbujem byť rávno bezvládny. Keď príde Kriff s novinou o koňoch nejak moc ma to neprekvapí. Už od začiatku cesty čakám kedy nás niečo zbrzdí, ale sa skomplikuje. Som vcelku rád, že Aragapa nechám tu v stajniach, nechcel by som, aby sa mu niečo stalo. Ale aj tak ma dosť zaujíma čo bude ďalej. Už od začiatku výcviku som neni moc zhovorčiví a len málo z vás počulo môj hlas. Teraz ho konečne začujete všetci: Wariath? Ako budeme teraz pokračovať? Mám trochu obavy, či nebudeme moc vyčerapný, keď pôjdeme bez koní. Na boj s vlkodlakmi by nám potom nemuselo ostať dosť síl. Je ten prekliaty Zarazan ešte ďaleko? Poviem trochu naštvane, ale hneď sa upokojím. Niekedy bývam síce impulzívny, ale väčšinou sa dokážem hneď ukludniť. Zložím si s chrbta dlhý cestovný plášť a prevesým ho aj so zbraňami cez operadlo stolice. A čakám čo mi ariath odpovie... |
| |
| Po dovyprávění jejího příběhu mě torcho zaskočí protože by mě ani ve snu nenapadlo že by se tohle mohlo přihodit naší Naomi.Sice jí neznám moc dobře ale když řekla že jsem první komu to řekla tak sem rád protože vím že to nikomu neřeknu: To víže to nikomu neřeknu a nedělej si starosti ten netvor tě určitě ovládal nemůžeš za to... Řeknu lítostně a potom ještě dodám,... Víš když sem byl malý tak nás otec opustil vydal se svou družinou někam hledat kousky Zidiacu které se stratily...Do země Dark Numerony která je odsud hodně vzdálená..Když byl asi tak 2 roky pryč tak nám přišel dopis že můj otec propadl zlu ale že už asi našli způsob jak ho vrátit zpět..Můj otec je velký muž a kouzelník...A proto doufám že ho na techhle cestách potkám a pošlu ho domů za mámou.... |
| |
| Když uslyším Murlokovu reakci tak mě to uklidní a úlevně se usměji. Jsem ráda, že to nikomu neřekneš.povím mu pak mi sám začne vyprávět kus svého příběhu. Poslouchám jak mi vypráví co stalo jeho otci i jaký má cíl. Jsem si jistá, že svého otce najdeš a pošleš ho domů k tvojí mámě a ze srdce ti to přeju. povím mu a usměji se na něj. Pak se zpět opřu o strom a zadívám se na naše koně. Co myslíš. Budem je tu moct nechat? Nebo je budem muset odvést jinam? zeptám se stále pozorujíc jak se koně napájejí, občas jedí a někteří i spí. |
| |
| No já myslím že se tu o ně dobře postarají a že nemusíme mít strach ... Potom se také opřu o strom a zadívám se na hvězdy.. Víš abych pravdu řek tak se docela bojít těch vlkodlaků co já vít tak jsou chytří a nenechají se ošálit jednoduchou pastí jako třeba divoké prase bez rozumu...Myslím si že je většina členů naší družiny podcenuje ale nesmíme udělat chybu jenak je po nás....řeknu s chladným tonem a potom jen čekám na Naomininu reakci..... |
| |
| Taky mi nahánějí husí kůži. Chytří vlkodlaci jsou vzácností a jestli říkal Wariath pravdu tak to bude fuška je zlikvidovat. A jak říkáš ty udělat někde chybu tak ta by byla asi naše poslední. Ale myslím, že mi se s nimi nějak poperem. Ostatně už tam dole u řeky jsem prohlásila, že mám něco nebo spíš někoho, kdo by nám mohl docela slušně pomoct. odpovím Murlokovi. No i když pevně doufám, že ho nebudu muset povolat. pomyslím si a dál koukám na hvězdy a moje oči podvědomě vyhledají souhvězdí Orion. Není tak jasné jako v zimě ale pro toho, kdo většinu dětství strávil v divočině pozorováním a řízením se hvězd to problém není. Pak ale vrátím pohled k jednomu z koní, který jako by znepokojeně zahrabal nohou v zemi. Počkat. Koní je tu přesně na náš počet ale uvnitř v taverně je nás o jednoho míň. Všiml sis, že se od nás někdo během cesty oddělil? zeptám se Murloka a usilovně přemýšlím, kdo nám může chybět. |
| |
| Máš pravdu já si toho také všiml až ted kdo by tak...Silnak ten určitě chbý v taverně není kde tedy je??? Leknu se ale po chvíle si uvědomím že Silnak je velmi silný muž tomu se jen tak něco nestane..Potom se podívám směrem kam se dívá i Naomi a všimnu si souhvězdí Orion..Je nádherné.... pomyslím si ale pořád mě užírá pocit že se Silnakovi něco stane... |
| |
| V taverně Po napití se z mé medoviny ucítím "sílu" zdejšího pití. "Zdejší alkohol je vážně tvrdý, měli by jste se trochu krotit, a jestli si myslíte, že na vás budu plýtvat své lektvary a bylinky, abych vám odstranila otravu alkoholem tak se pletete!" dodám poněkud rozhořčeně, možná to řeknu trochu tvrději než chci, ale vlastně ani nevím co mě mohlo tak rozzuřit. Přemýšlím nad svou zlostí, možná jsem jen otrávená z toho, žebudeme cestovat bez koní... |
| |
| Jo máš pravdu Murloku. Je to on. Ale kdy se od nás oddělil? Mám takovej blbej pocit, že se mu něco stane. I když vím, že na něj si jen tak něco netroufne, pořád je tu ale nejistota. řeknu Murlokovi a přemýšlím kdy jsem ho viděla naposledy. Vydal se s námi z města. To vím určitě. Pak s námi jel až k řece. Vím to, protože jsem jela celou cestu za ním. A pak? Co u řeky? Tam taky byl a potom. He potom už nebyl. pomyslím si a to, že nevím, kde je mě dožírá. Tohle by se nemělo stát teď když jdeme na ty vlkodlaky. Měli by sme vědět kam kdo jde. konstatuju tu skutečnost, že ani já ani Murlok a kdo ví kdo další nevíme kam Silnak šel. Nakonec vzdám přemýšlení o tom kam se poděl, protože vím, že to stejně ve svojí mysli nedohledám. Zpětně opřu hlavu o strom a klidným hlasem pronesu. Třeba o něm něco ví někdo od nás, kdo je teď v taverně. promluvím ale pocit nevědomosti mě stále štve. |
| |
| hmmm u řeky byl povídáš jo??mám lepší nápad co se takhle po něm podívat,,joko čartoděj mohu udělat portál kterým se dostaneme na místo u řeky tam ho třeba nejdeme co ty na to jdeš tam semnou???? Otáži se Naomi a mávnu svou kozelnickou hůlkou...oběví se modrá díra ketrá nese obraz místa u řeky...Tak co jdeš taky..? A bez odpovědi vběhnu do díry.... |
| |
| Ještě než se zmohu na odpověď Murlok vytvoří portál a proběhne jim. Nemám s těmito věcmi zkušenost ale zvídavost mi nedá a opatrně se přiblížím k portálu ve kterém je vidět řeku jak od ní též odráží hvězdy. Tak všechno se musí jednou zkusit ne? pomyslím si rychle vejdu do té zející díry v realitě. Cesta trvá pouhých pár sekund a já se octnu u řeky, kde jsme ještě před pár hodinami všichni seděli. Celá ta cesta portálem a náhle objevení zde mě dostane a já trochu zakolísám. Nakonec to ale vyrovnám. Hehe nejsem moc zvyklá cestovat portálem řeknu omluvným tónem, který doprovodím stejným úsměvem. |
| |
| Zvikej si bude se ti to do budoucna hodit..3koda že nemoho všechny přenést do cíle naší cesty protože mohu dělat portáli jen na místa kde jsem už někdy byl... Potom se usměji na Naomi a vydám se do lesa kde jsou ještě vidět Silnakovi stopy...Když dojdu na malou mítinku Naomi přijde hned za mnou..Tam z velkého dubu cícím velkou magiockou energii .l..Možná je to co lákalo Silnaka od nás...zamyslím se.. Potom se mi v ruce obějí velká ohnivá koule kterou po dubu hodím ten ji ale však pohltí jako můj portál...Podivím se potom přistoupí dám k dubu ruku a....Ano je to portál ale kam vede????....To bohužel nevím.... |
| |
| Menší nevýhoda ale i tak je to dobrý řeknu Murlokovi a vydám se za ním do lesa, kde jsou ještě jakž takž vidět stopy našeho společníka. Naše cesta skončí na mýtince. Je to pěkné útulné místo ale něco mi tu na něm nesedí. Něco mi na něm ruší dojem mírumilovnosti. Pak spatřím ohromný několika letý dub. Ve stejnou chvíli se mému společníkovi objeví v ruce ohnivá koule a on ji hodí po tom stromu. Leknu se, že ho tím zničí. Ale to se nestalo. Místo toho ji kmen toho stromu spolkl jako dospělý drak spolkne dítě. Divím se tomu. Nakonec Murlok přistoupí ke stromu a sdělí mi, že to je taky portál. A dá se jím nějak projít? zeptám se ho když dojdu k němu a zvědavě ten strom pozoruji. Magie pro mě asi vždy zůstane jedním velkým tajemnem. pomyslím si a dál čekám až mi Murlok odpoví. |
| |
| Ano to určitě dá je to stejné jako s mím portálem...Jenomže nevím kam vede tenhle... řeknu a váhám jestli mám vstoupi a nebo ne...Nakonec se rozhodnu že to skusím a jestli je tam i Silnak tak má nejspíš problémy...Myslím že bychom tam měli jít jestli je tam Silnak tak potřebuje naši pomoct.... V ruce se mi oběví další ohnivá koule a já vejdu do portálu...Když se oběvím na druhé straně nepříjde mi to tam nějak jiné až na to že zde nestojí ten dub.. |
| |
| Když uslyším, že se dá portálem projít tak kývnu. A stejně jako předtím i teď Murlok vstupuje do portálu akorát s ohnivou koulí v ruce. Odhodlání mě žene abych šla za ním. Ještě před tím než vstoupím do toho portálu tak položím ruku na jílec meče. Divné procházet kmenem dubu pomyslím si když se vpíjím do stromu. Objevím se vedle Murloka ale...na stejné mýtině akorát bez dubu. No nevim jak tobě ale mě se tohle teda nelíbí. odpovím mu a ostražitě se rozhlédnu kolem jestli neuvidím nějaké náznaky nebezpečí. Ruka stále pevně na jílci meče. |
| |
| Bez koní budou naše cesty hodně náročné, přemýšlím nadále, ale i tak mi něco nedá spát. Proč zrovna koně? Je pravda, že Velšští vlkodlaci s oblibou trhají maso a nejen lidské, nemají špetku slitování. Když si opět loknu zdravého a slunečního moku, lehce se mi zatočí hlava a v hostinci najednou propukne radostný vískot. Právě přišel nejznámější bard z celé Irisije, s oblibou nazývaný Thifus Jedinečný, syn Thurufův. Zajímavé, mé oko nikdo nespatřilo takového barda. Ti bývají většinou slušně oblečení, kazajky bílé jak sám jednorožcova hříva a kalhoty ušité ze samotného lněného vlákna z paprsků slunce, jak se říká. Ale bard Thifus měl jen ušmudlané kožené kalhoty a potrhanou vestu, pod níž si skrýval vyzáblé tělíčko. V ruce nese loutničku s potrhanou strunou a na hlavě mušketýrský klobouk, zajímavé, kde takový sehnal. Pro doplněk si na něj hodil zvadlé labutí peří. ,,Je nějak ušmudlanej, nemyslíte?" zeptám se s úsměvem mých přátel, avšak jsem zvědav, co bude bard vyprávět. |
| |
| Bard Thifus se vezme židli a dá ji na stůl, poté si na ni dřepne a v sále všechno stichne. ,,Nyní, važení dámy a vážení pánové, děcka všeho věku, ano i vy pane támhle, prosím usaďte a stiskněte do svých pěstí poháry s vínem, medovinou či pivem, talíř s klobáskama a jehněčím mějte po ruce a prosím, nechť vaše ústa zůstanou zavřená po dobu mého vyprávění. Budu vám vyprávět příběh, ženy a muže, kteří se stali zakladately posvátného kultu, jejich jméno znělo Nilthilien a Arnian." Když se Thifus odmlčí, zůží se vám překvapením oči a podíváte se po sobě. O této legendě vědí jen členové Bratrstva Arnů, ale to bardi nejsou, pouze bojovná povolání. Přesto nechcete působit rozruch a dál nasloucháte. ,,Ten kult," řekne Thifus tajemně a podívá se k vašemu stolu, oči ale ihned odvrátí, ,,je vymyšlený, nikdo neví jestli existuje, ale jeho členové se starají o naše dobro. Nyní, abych nemarnil čas a nehířil vaši trpělivost, se dám do vyprávění." V sále nastalo opět ticho, přerušovaným jen občasným usrknutím z džbánu piva. ,,Šedá obloha zmatvla a zlověstné mraky se stáhly nad civilizací bytostí moudrých. Lesy hořely a jejich obyvatelé tragicky hynuly v plamenech. Avšak o kousek dál stál ještě přístav, jehož bílé hradby se pomalu rozpadaly pod náporem černé magie. Na molu stála oproti ostatním loď se zvláštními ornamenty. ,,Rychle Nilthilien, není čas, pospěš." řekl mladý muž, který už odvazoval lano a chopil se lodního kormidla. Jeho vlasy jest černé jako úhel, dlouhé jako vodopád, a jeho svaly pověstné byly. Slova, která z úst vypustil, patřila mladé dívce, oděné v lehkém šatu, vlasy jako paprsky slunce a pleť bledou jako sníh. ,,Rychle," naléhal na ni muž. Dívka se otočila a ladným skokem se ocitla na lodi. Ta se ihned pod kouzly elfů od břehu odpoutala a plula daleko za obzor, do neznámých končin, kdo ví, třeba tam nic na ně nečekalo, jen smrt. Po době, kdy už loď se pohupovala na vlnách a nekonečné dálky moře obklopovaly mladý pár ze všech stran, nastal čas, aby si všechno ujasnili. Ještě před několika týdny byla stvoření jako ze snů, obrovští a silní, na mraze vytrvalí a v ohni vzdorný, bohužel bez špetky rozumu. Nyní leží oba na chladné podlaze lodi a vlny, narážející do přídě, jim nenechají spát. Toť dar oni dostali, cenný dar, který je cennější než život sám. Inteligence. Arnian, mladý Arn, byl elfímy mágy proměněn i sám na elfa a spolu s ním jeho milovaná Nillthilien. Neví se stalo, ale je jasné, že všichni jejich pánové pomřeli do jednoho, zůstali jen oni dva, tady na konci všeho. Prolévají slzy a proklínají svůj osud nad tím, čim je bohové obdařili. Měli zemřít spolu se svými druhy, nyní však už je pozdě. Musí najít nový domov, tam kde zlo je pouhou smyšlenou hříčkou, kde vítezí přátelství a pravda. ,,Nilthilien, má lásko, prosím zbuď se," řekl Arnian a třásl s ní. Ta se vzbudila. ,,My usnuli jsme? Jak je to možné, ještě nedávno má chodidla spočívala na molu?" zeptala se unaveně dívka. ,,Ne, Nilthilien, usnuli jsme ze žalu, naši druzi padli a my, Arnové, posledního svého druhu jsme. Poslední dva na straně dobra," objal Nilthilien Arnian. ,,Co budeme dělat, můj milovaný?" zeptala se znova Nilthilien. ,,Musíme zapojit fantazii svou, počkej, zkusím nabýt zpět svou podobu, cítím, že paluba je u mně až příliš blízko." řekl Arnian. ,,Ne," zarazila ho dívka. ,,Ne, nesmíme se pokusit proměnit, jinak by naše těla spočinula na dně chladného oceánů, chop se pádel, já pomáhat ti budu, společně najdeme způsob jak přežít. Bez jídla přežijem to ty víš, moc dlouho." naléhala na něj. ,,Nuže dobrá," smutně se usmál Arnian a sedl si k veslu napravo, Nilthilien zase nalevo. I když jejich údy byly oslabené ze žalu, pádlovaly s vytrvalostí vstříc neznámým krajům. A to byla první kapitola legendy o Nilthilien a Arnianovi, jak se dopadlo dále, se dozvíte po neděli. Doufejme, že se jim jejich cesta úspěšně zdaří. Dobrou noc." Když bard Thifus domluví, sále se ozve potlesk a bard plným douškem vypije pohár vína, poté se odporoučí neznámo kam z hospody. Ale vám vrtá stále jedna otázka hlavou. I když příběh zajímavý byl, jak se ten bídák o něm dozvěděl. Tady hrozí prozrazení vašeho Bratrstva a někteří zločinci by rádi zaplatili Drowům, za informaci o vás. |
| |
| Keď bard dohovorí pozrem trochu nazlostene na Wariatha, pretože stále mi neodpovedal, ale čo už. Asi mu už stúpol do uší alkohol. Ale pri popíjaní sruhého piva mi to už vlastne nevadí, už sa len usmievam, pretože pivo je tu naozaj dosť silné. Už sa len opriem o sedadlo tvrdej drevenej stoličky a premýšľam o zajtrašom pokračovaní cesty. |
| |
| Po té co bard dokecá, nevraživě na něj pohlédnu. Nejradši bych se ho rovnou zeptal, ale radši nebudu riskovat... |
| |
| Když se oba dostaneme na druhou stranu portálu tak odpovím..hmmmm mě se to také nezdá ale musíme jít dál třeba najdeme Silnaka a nebo vchod zpět... Řeknu a vykročím pravou nohou vpřed mezi houštím a praskajícími větvičkami... |
| |
| Stopuji neznámého co nás pozoroval u řeky ,vidím že se my ale stopy pomalu ztrácím ,a po chvíli je ztratím úplně ,zastavím se a bych se je pokusil znovu najít . Jak se soustředím ,uslyším nějaké zvuky zamnou ,okamžitě pochopím že mě někdo sleduje , Nanic nečekám a rychle se proměním ve verku a skočím na stromně ,rychle a hbitě se přemisťuji ze stromu na strom Než uvidím kdo mně sleduje poznám přátele ,seskočím ze stromu a za letu se proměim zpět. |
| |
| Popíjím vínko a odpočívám. To co se děje kolem mě sice vnímám, ale nijak se do toho nemíchám. Nechávám si odplavovat únavu vínem, ale jen do té míry, abych neskončila pod stolem. Problém s konmi mě sice štve z důvodu, že si budu svou výbavu muset táhnout sama(snad by se mohl najít nějakej gentleman), ale zase nebudu celá zdřevěnělá z tý jízdy. Cítím se jako bych měla zadek naklepanej jak prkýnko na řízky. Poté co převypráví bard z něj nespouštím oči a při jeho vytrácení ho sleduju. Chtěla bych si s ním dost nutně promluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Illrian pro |
| |
| Myslím, že noc je ještě mladá a mí přátelé oproti mě dosti střízlivější a nezmožení tolik pivem jako já. Přesto poté, co bard odejde, si přestanu lámat hlavu nad jeho příběhem a lusknu prsty na Kriffa. Přes lomoz taverny mě ale neslyšel a tak se zvednu, jdou k němu. U něj požádám o otevření mapy a řeknu všem ostatním, aby se shlukli do menšího kruhu, aby lépe slyšeli. Když tak učiní, dám se do řeči o naší budoucí cestě od zítřejšího rána. ,,Moji drazí přátelé, jelikož mi za chvíli začně místo hlasu znít chorál, bylo by nejlepší, kdybych vám spolu tady s Kriffem popsal cestu. Kriff se vyzná v mapě lépe, tak bude ukazovat a já říkat. Připraveni? Dobře. Zítra je Průsmyk Sudby poněkuď daleko, ale i tak si můžem vzít koně, bude lepší je nechat u průsmyku, odkud je pak odvedou do hlavního města, než abychom je nechávali napospas každému opilcovi. Nuže, jakmile se ocitneme na zkažené Zarazanské půdě, musíme být velmi ostražití a tentokrát se budeme spoléhat na vlastní nohy. Hraničáří by nám mohli půjčit rychlopalné kuše a sadu stříbrných šípů, aby mi nějakej smradlavej lykantrop dýchal od obličeje se mi moc nechce. Vesnice Hafa Era, kde máme zakotvit a založit zde základnu Bratrstva Arnů je až uprostřed království a těžko se dá najít, neboť v hustém lese ukryta ona jest. Každopádně, s koňmi bychom tam byli, pokud bysme je hnali jako divou zvěř, což my zrovna nemáme na srdci, tak už zíta večer se připravovali na první odraz vlkodlaků ve vesnici, po vlastních nás čekají jedna nebo dve nepříjemné noci. Velmi, nepříjemné. Pokuď Rada Starších chtěla po nás prokázat obrovskou povahu, tak se jim to povedlo. Nebudu vám brát naději, ale stačí chvilka nepozornosti a skončíte v zubech vlkodlaka, jak já tak vy. " odmlčím se a čekám, abych mohl vyřknout jednu otázku. ,,Nyní, máme na výběr. Půjdeme po hlavní cestě, čímž riskujeme, že se přítomnost čerstvého masa objevila v Zarazanu, nebo se budem plížit, čím samozřejmě bude odhalení o dost menší, ale cesta se protáhne o další dva dny. Dva dny krutých bojů, s malou nadějí na úspěch, nebo čtyři dny plížení? Hlasujme. |
| |
| Wariathova slova mě zarazila tesně před odchodem za bardem Thifusem. "Jednoznačně jsem pro plížení nerada chodím jako terč. Tu cestu neznáme a může na ní být spousta krásných míst k dokonalému přepadení. Být uprostřed vlkodlaků u nich na domovské půdě a ještě překvapený není nic moc dobrého pro úspěšné splnění našeho úkolu." Hned co řeknu svůj názor na nic nečekám a pouštím se sledovat barda Thifuse ven z lokálu. |
| |
| Když se mnou Murlok souhlasí tak kývnu hlavou. Pak se opět vydává směrem do houštin. Jdu za ním a bedlivě sleduju okolí. Jsem zvědavá co tady najdeme a jestli se to nějak liší od místa odkud jsme se teleportovali sem. pomyslím si a stále ostražitě pozoruji okolí držíc se za Murlokem. Sem tam se mihne nějaká noční zvěř, která mě upozorní a já nejednou málem hodím jeden ze svých vrhacích nožů za zvukem. Doufejme, že Silnaka najdem v pohodě a ne někde roztrhaného na kousky. pomyslím si, nechci rušit ticho, protože právě v tichu je nejvíc slyšet našlapování nepřátel. Pak se v nedaleké houštině něco neznatelně mihne. Chytnu Murloka za rameno a tím ho zastavím. V měsíčním svitu, který sem dopadá přes listí stromů ukážu prstem na místo, kde jsem viděla pohyb a pomalu vyndám jeden ze svých vrhacích nožů. |
| |
| Kyž mě Naomi upozorní na nebezpečí tak nastražím své smysly a pomalu se s ní začnu blížit k místu od kud jde hluk...Tak rozhrnu větývku a naleznu zde něco jako veverku ale vypadá krvožravějc hodím po ní ohnivou kouli ale veverka nebo co to je se jen naježí a nic se jí nestane v ruce se mi oběví další koule ale tentokrát vyčkávám co se s veverkou stane dál...... |
| |
| Pomalu se začnem blížit k místu, kde jsem zahlédla pohyb dostanem se blízko tak aby jeden z nás byl schopen odkrýt větev, která nám brání ve výhledu na to místo. Nakonec to udělá Murlok. Já se mezitím postavím vedle něj se svým vrhacím nožem v ruce. Když větev odhrne tak tam uvidíme veverku, která vypadá jinak než jiné jejího druhu. Můj společník po ní ihned hodí ohnivou kouli ale veveřice se nakonec jen naježí a dál nás pozoruje. Pak si Murlok chystá další kouli. Radši ho chytnu za zápěstí ruky, kde má ohnivou kouli aby jí opět nemrštil po veverce, protože ta se teď začala měnit. Nemělo by smysl po tom něco házet a zabít to dřív než uvidíme co to je. pošeptám Murlokovi a sama klidním svojí ruku s nožem. Nakonec se z veverky stane Silnak. Údivem mi spadne brada. Ty? Tady? Jak? dokážu ze sebe vykoktat pak ale zatřepu hlavou abych počáteční šok aspoň trochu setřásla. Když jsme si všimli, že si s námi nebyl v taverně tak nás to udivilo a šli jsme tě s Murlokem hledat. Nebyly jsme si jistý jestli se ti něco nestane. Co tě vůbec vedlo k tomu se od nás odpojit? A vůbec jsi v pořádku? Není ti nic? zeptám se nakonec. Mezitím zastrčím nůž zpátky na místo kam patří a pozoruji Silnaka a čekám na reakci. Jak jeho tak i Murlokovu. |
| |
| Súhlasím s Illrian, podľa mňa by nebolo moc múdre, keby sme išli ako terč po ceste, kde by nás mohli napdnúť vlkodlaky. Som za dlhšiu a bezpečnejšiu cestu. Nemusíme umrieť ešte pred tým ako dorazíme do Zarazanu. Dopoviem a rozmýšlam nad našou zajtrajšou cesto, ktorá vyzerá to bude ťažšia ako som nielen ja očakával... |
| |
| Když nás Wariath zavolá do kruhu a zdĺhave ukazuje cestu tak ho so záujmom počúvam a pri tom si bafkám fajku, ktorú som si medzičasom vytiahol ako poriadny hobit. Když se spýta, kterým spúsebem cesty, či chceme jít tak se na minutku zamyslím a počúvam názory ostatných. No asi by sme se mali plížiť ale ja bych to stihnul za dva dni a kdybych se lížil po hlavní ceste. Ale o to moc nestojím, lebo keby sem šlápnul na nejaký náchylný kamínek tak se sám tým zrúdam neubrínim.Pomyslím si keď sa vyberiem k slovu. Myslím že by sme se mali plížiť. Budeto pro vás bezpečnejší, teda aj pro mne. Radšej si brús štyri sni zbraň ako zomrieť za dva.Poviem nakoniec svojím monotónnym hlasom. |
| |
| Poté co Wariath domluví o dvou možných způsobech se přidám k ostatním názorům. "Jsem zde hlavně jako medik, a z vlastních zkušeností vím, že nejlepší je čelit nepříteli až když víme jeho přednosti a slabosti, kdybychom si vykračovali po cestě, tak bychom jen našim nepřátelům odkryly naše slabiny a místo zkrácení cesty by se nám zkrátil život..." |
| |
| Když všichni souhlasí s tím, že se budeme plížit, srdce mi poskočí radostí. Alespoň nedojde k velkému krveprolití z naší strany. ,,Nuže, mí přátelé," začnu , ,,nastal čas, kdy moje tělo, zmožené pivem a dobrou stravou dosáhlo co největší únavy, proto se odebírám spát do soukromých pokojů, řekněte si pozdějc u hostinského, jistě vám dá klíč od pokojů, ve vedlejší boudě jich je dostatek. Ale pokud chcete, bavte se, pijte a hodujte na počest Arního Bratrstva a připijte i za mě kostem našich budoucích nepřátel, které již za pár dní budou okusovat krkavci. Dobrou noc a zítra ráno nashledanou." dopovím a odejdu. U hostinského si připlatím za pokoj a odeberu se i tam, kde padnu na měkký slamník a v klidu usnu, zatímco mé myšlenky se i v říši snů uchylují k zítřejšímu velkému dni. Vstup na území zla. |
| |
| Bez hnutí sleduji okolní situaci a obas si jen upiju ze svého piva. Když dopiju první korbel, další si už neobjednávám, abych neskončil jako Wariath... K hlasování se nevyjádřím, protože to není nutné. Nechápu, co řešej, dyť je to jasný. Nikdo tady přece není sebevrah... Po shrnutí hlasování a výzvě k připití kostím našich nepřátel se jen ušklíbnu. Optimista... Poté se zvednu a odejdu ven, kde si sednu na podlouhlou lavici a zhluboka dýchám čerstvý vzduch. Cítím se špatně mezi lidma, obzvlášť v hospodě. S alkoholem mám natolik neblahé zkušenosti, že již raději nepiju. Chvíli si jen užívám samoty a čerstvěho vzduchu. Poté se zvednu a pomalým neklidným krokem chodím sem a tam přemýšleje o zítřku. Nakonec si řeknu, že to nemá smysl hrotit, vejdu zpět do hospody a za pár drobných si pronajmu pokoj pro jednoho, do kterého se ihned vydám. Nejsem moc ospalej, ale nestojím o společnost... Pokoj si prohlédnu, zamknu a klíč nechám vevnitř. |
| |
| Následující ráno mě probudí hlomoz z venkovního dvora, kde hostinského žena hlasitě tluče kovovou tyčí na starý zvon a při každém úderu se z něj vyvalí clona prachu. ,,Vstávejte, lenoši liní, práce již čeká, slunce hřeje, tak padejte z postele." Zanedlouho už k ní běží hostinský a bere ji tyč z ruky, aby nebudila jeho zákazníky. Podívám se na slunce a z hrůzou zjistím, že už je opravdu pozdě. Proto se obléknu a sejdu po schodech dolů a pak na dvůr, kde už na mě čeká celá družina, všichni připravení jít na smrt pro slávu a čest ve jménu Bratrstva Arnů. I mého koně již připravili na cestu. ,,Omlouvám se mí přátelé, ale to pěkné sny a dobré pivo nedaly mé mysli přetrvat do bdělosti a já spal tvrdým spánkem tuláka. Nasednu na koně a Kriff dá znamení. Rozjedeme se pomalým krokem, opět naše cesta nepospíchá, ale naše nálada není jako byla včera, neboť naše srdce svírá nepříjemná situace v podobě rozloučení s našimi koni, kteří už taky něco tuší. Jedu uprostřed družiny a zepředu na mě počká Illrian. Se zachmuřeným výrazem mu chce něco říct, soudě podle jejích slov. ,,Mluv," požádám jí. |
| |
| Když se po útoku nic nestane tak se otočím a pomyslím si že je to tu normální...Potom se otočíme a tam přímo před námi seskočí tentokrát normální veverka a ta se pmalu začne proměnovat na Posatavu a to té poznáme že je to Silnak.,..Uff ještě že sme tě našli co taky vůbec děláš měli jsme strach příteli.. řeknu a vytvořím portál zpět k taverně a našim konům tam přijdeme dovnitř a uvidím že ještě pár členů družiny popíjí..tak je opustím a jdu si k hostinskému vyzvednout klíče od pokoje..Když se tam dostavím tak si lehnu na postel a po dlouhém a vyčerpávajícím dni usínám....... Ráno mě vzbudí bytí na nějaký zvon tak vstanu upravím se a udělám higienu a vydám se před tavernu kde už je většina družiny... Dobré ráno všichni... pozdravím a sednu si do trávy... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Možná vím, proč mě sleduješ, možná mi chceš ublížit, možná chceš vědět další část mého příběhu, ale soudě podle toho, jak se sem plazíš, sličná dámo, musíš být jistě od Bratrstva Arnů." Zamítneš jeho úvahu do posledního detailu, on se však usměje a mluví dál. ,,Nelži mi, bídníce, je to na tobě vidět až moc dobře. Věř mi, Bratrstvo Arnů má ukryto ve svých zdech mnoho hrůz, který jsou před vašimi zraky Mistrů utajeny a i jako Velmistři je nebudete mít k dispozici." Jeho slova tě zaujmou a začínáš tušit, že i on je možná Arn, ¨proto mu tuto tázku položíš. ,,Ano, jistě, jsem Arn a ne ledajaký. Jestli chceš, budu ti vyprávět svůj příběh, ano? Tak dobrá. Trochu uraženě svěsíš obočí, když bard ani nečeká na tvoji odpověď. ,,Asi před třiceti lety, kdy byl den jako každý jiný, jsem já, Thifus Jednooký - nelekej se, moje přezdívka je původně od mého zlozvyku, kdy jsem potíral nepřátele s kusem hadru na čele a jen jedno oko jsem měl při bdělosti - zrovna seděl na zápraží útulného domu poblíž Seitmuských hor tady na jihozápadě Artu. V té době mé zkušenosti již dosáhli nejvyššího stupně, má Arní podoba vždy stříbřitě zářila, pro mě to samozřejmě byla pocta. Ale ten den došlo v Bratrstvu Arnů k chybě. Myslím, že vás zaučoval mistr Drienn, jistě, můj dávný přítel, ten to celé viděl. Nedávno se vrátili od Arniana a Nilthilien mladý členové, všichni v tvářích rozáření a opilí smíchem, konečně se mohou proměňovat. Ale cestou je potkalo neštěstí. Jeden z nich, mladý Karfus, byl zraněn čepelí Drowa a upadl do bězvědomí. Ranhojiči v Bratrstvu mu radili, aby využil své schopnosti a proměnil se, jed by se měl vstřebat. Uposlechl jejich pošetilou radu a udělal to. Ale jed dosáhl toho, čeho chtěl dosáhnout. Karfus, doposud oslnivě žlutý Arn, se proměnil, ale nabyl černé barvy a jeho mysl se stala Drowím zlem a jeho tělo Drowí zbraní. Utekl. Mě a Drienna poslali jej chytit. Dlouho jsme sledovali jeho stopy a nakonec byl polapen, bohužel při boji jsem mu usekl nohu a Karfus zemřel. Proto mě z Bratrstva vyhodili, chtěli Karfuse živého. Já ale dodnes se snažím dostat zpět, proto čekám, až se zde v Irisiji opět objeví černý Arn a já jim ho přinesu jako důkaz, že každý může jednou selhat a svoji chybu napravit. Jsi mladá a moje tajemství už znáš a víš ty co. Vem si tohle." řekne Thifus a vytáhne z kapsy malý medailonek se slovy, že na jeho schopnosti brzo přijdeš sama. Chvíli odvrátíš zrak a když se podíváš zpět, Bard Thifus zde již není. Vrátíš se do hostince, ale nikomu nic neříkáš, Wariath už asi odešel spát, proto se rozhodneš, že mu svoji příhodu řekneš zítra. |
| |
| Co já tu dělám !!Spíš bych se měl ptát co tu děláte vy !Jasně sem vám říkal že na mě nemáte čekat.Ale to je už jedno tet už nemá cenu se rozčilovat,jen abyste věděli tak nás něco sledovalo až k řece,kde sem si to ho všiml,ale nedostihl sem ho ,a tak nevím co to bylo,ale nemohl to bít obyčejní člověk,No ale tet bychom se měli vrátit. Potom projdu za ostatními,dojdou k hostinskému . Prosím vás mohl byste mi dát něco k jídlu.A také bych se u vás chtěl ubytovat. Sednu se ke s vím přátelům ,sním jídlo co mi donesl hostinský,něco popiju ,a jdu si lehnout. Rychle usnu. Rýno mě zbudí ,jakýsi zvon, rychle se vzbudím ,obléknu se a seběhnu dolu ke s vím přátelům. Omlouvám se troch sem zaspal. Rychle dojdu pro svého koně ,vyvedu ho ze stájí ,a nasednu a přidám se ke s vím společníkům |
| |
| Tak se ti teda omlouváme, že jsme měli strach aby se ti něco nestalo! odpovím na Silnakův rozčilený hlas svým hlasem podrážděným. Člověk se tu vleče tmou ze strachu aby se nestalo něco jednomu z jeho přátel a on nám ještě vynadá! Buran... vztekám se v duchu a pak uvidím před sebou portál. Vstoupím do něj a v mžiku se octnu před tavernou. pánové jsou už nejspíš ve vnitř. To se nám ten večer dobře vybarvil stále naštvaná ventiluju svůj vztek tak, že kopnu do kamínku. Chvíli se tak procházím venku a přemýšlím nad tím co Silnak řekl. Něco nás sledovala ale lidské to nebylo. Co to mohlo být? A proč to nezaútočilo? Mohl by tu už být....ne vždyť jsem to nepoužila. Je to blbost! nakonec vyčerpaná a trochu zmrzlá vejdu do hospody, kde už je jen hrstka z nás. Přejdu k hostinskému a řeknu si o klíč. Ten mi jej hned vydá a já jdu směrem ke svému pokoji. Odemknu si a vejdu. Pokoj není ani malý ani velký. Je tam postel a umyvadlo. Svléknu si plášť ale s ostatním už se nezabývám. Lehnu si a spadnu do sféry snů a fantasií... Ráno se probudím ještě před rozedněním. V moci se mi špatně spalo. Trápili mě noční můry. Vstanu a opláchnu se. Poté sejdu dolů do lokálu, vrátím klíček hostinskému poděkuji mu vezmu si kus chleba a vyjdu ven do stájí, kde si připravím svého koně na odjezd a vyvedu ho ven. Nad stromy je teprve vidět jasná modř rozednívajícího se nebe. Po chvíli vyjde ven hostinského žena a začne bušit nějakou tyčí do zvonu ze kterého se na zem snáší prach. Usměji se tomu faktu ale pak si všimnu, že už přicházejí ostatní. Všem kývnu na pozdrav ale jinak mlčím. Ani sem si nevšimla, že jsem tam byla první. Nakonec dorazí i Wariath a my se konečně můžem vydat na cestu. Nasednu na koně a zařadím se na konec skupinky. Přeci jen, kdo by si chtěl povídat s nějakým samotářem jako jsem já? zeptám se sama sebe a dál jedu za svými společníky... |
| |
| Ráno jsem vstávala z kuropěním udělala svou klasickou protahovací sestavu, dále jsem si přebalila svoje vybavení, tak aby se "pohodlně" neslo celá netrpělivá jsem čekala až se všichni probudí a konečně se vyrazí. Když už se koněčně vyrazilo jedu celá netrpělivá vedle Wariatha. Poté co mě vyzve se teprve rozhovořím. Jistě jsi si včera všiml toho barda Thifuse a jeho podivného příběhu. Nedalo mi to a jala jsem se ho sledovat, ale není to žádný nezkušený zajíc velice rychle mne odhalil. Promluvili jsme si a udělal na mě dojem. Řekl mi, že je Arn a pak mi vyprávěl tento svůj příběh - Asi před třiceti lety, kdy byl den jako každý jiný, jsem já, Thifus Jednooký - nelekej se, moje přezdívka je původně od mého zlozvyku, kdy jsem potíral nepřátele s kusem hadru na čele a jen jedno oko jsem měl při bdělosti - zrovna seděl na zápraží útulného domu poblíž Seitmuských hor tady na jihozápadě Artu. V té době mé zkušenosti již dosáhli nejvyššího stupně, má Arní podoba vždy stříbřitě zářila, pro mě to samozřejmě byla pocta. Ale ten den došlo v Bratrstvu Arnů k chybě. Myslím, že vás zaučoval mistr Drienn, jistě, můj dávný přítel, ten to celé viděl. Nedávno se vrátili od Arniana a Nilthilien mladý členové, všichni v tvářích rozáření a opilí smíchem, konečně se mohou proměňovat. Ale cestou je potkalo neštěstí. Jeden z nich, mladý Karfus, byl zraněn čepelí Drowa a upadl do bězvědomí. Ranhojiči v Bratrstvu mu radili, aby využil své schopnosti a proměnil se, jed by se měl vstřebat. Uposlechl jejich pošetilou radu a udělal to. Ale jed dosáhl toho, čeho chtěl dosáhnout. Karfus, doposud oslnivě žlutý Arn, se proměnil, ale nabyl černé barvy a jeho mysl se stala Drowím zlem a jeho tělo Drowí zbraní. Utekl. Mě a Drienna poslali jej chytit. Dlouho jsme sledovali jeho stopy a nakonec byl polapen, bohužel při boji jsem mu usekl nohu a Karfus zemřel. Proto mě z Bratrstva vyhodili, chtěli Karfuse živého. Já ale dodnes se snažím dostat zpět, proto čekám, až se zde v Irisiji opět objeví černý Arn a já jim ho přinesu jako důkaz, že každý může jednou selhat a svoji chybu napravit. Po dovyprávění toho příběhu jsem s očekáváním čekala na Wariathovu reakci. |
| |
| ,,Je mi to ale vše divné, není liž pravda. Ale ten dar, co jsi od něj dostala, si uschovej. Je - li pravda to co říkal, bude se ti talisman hodit. A nyní, přidejme do klusu, ledové tlapy vlkodlaků na nás již čekají." Naše koně zrychlí, ale ne na dlouhou dobu, protože konečně, po tolika letech, opět stojíme před Průsmykem sudby, s rozdílem, že dnes se vydáme za jeho hranice. Je vidět, že Velšští vlkodlaci se snaží dostat každým dnem do Artu, nebo't zde vidíme několik stanů, ale už i narychlo postavenou tavernu, pár domků a dokonce jeden kostel. Všudypřítomní, po zuby ozbrojení vojáci se procházejí v ranní mlze a diskutují o věcech, které nám jsou ukradené. Jakmile se ale objevíme, příjde k nám oddíl, čítající asi dvacet mužů v čele s mohutným válečníkem. Kde se tihle chlápci pořád berou?" pomyslím si, ale to už se válečník dostává ke slovu. ,,Zdravím vás, ctění válečníci a ctěné válečnice z královské gardy. Za jakým účelem jste přijeli sem, k Průsmyku sudby?" zeptá, hledíc na naše falešné uniformy. Skloním se z koně a držím se opratí. ,,Úctu a čest, bratře válečníku. Přicházíme zde, abychom naplnili svůj úkol - vstoupit do Zarazanu a zazpívat si píseň smrti spolu s Velšáky." Po mé věte se někteří vojáci zasmějí a jejich velitel se k nim přidá. ,,Chlapče, ty a tvoje družina vypadáte statečně, ale jste si jistí, že do toho pekla chcete vejít. Vězte, že pokud tuhle družinu vedeš zrovna ty, zodpovídáš za jejich krev, která poteče z jejich ran, a maso, které budou ještě tento večer vlkodlaci pojídat." Zamrazí mě v zádech při jeho varování a myslím, že nejsem sám z mé družiny, kdo se těchto slov zalekl. Přesto se snažíme zachovat chladné hlavy. Buď Velmistr, nebo smrt a sláva, každopádně, vejít musíme. Už není cesty zpět. ,,Přesto na svém rozhodnutí trvám." promluvím. ,,Vy jste učinění blázní, ale budiž. Bohužel, vaše koně zde musejí na vás počkat. Dle královského nařízení po vstupu do Zarazanu se musíte do tří týdnů vrátit, když ne, vaše koně, které vás doposud považovali za pány, se dozvědí o vašem neúspěchu a propadnou království Artu, pokud ale nemáte namířeno tam a zpět jak se lidově říká, dostanete - li se do nejbližší civilizované země, pošlete poštovního sokola se zprávou o vašem přežití a koně vám budou navráceni po příchodu do hlavního města Artu." obeznámí nás velitel z pravidly. Kývnu hlavou na souhlas. ,,Máme v plánu jít tam a zpět." řeknu a my všichni sesedneme z koní, a naše srdce ztěžknou ještě víc při pohledu do smutných očí našich zvířecích přátel, když je vojáci odvádějí do stájí, kde bude o ně řádně postaráno. Poté nás velitel vede k bráně, která je důmyslně vestavěná v průsmyku, obložená kamením a do Zarazanu skrz ní vede dlouhá chodba, do níž se vejde jen jedna osoba. Velitel povolí zámek a otevře ji. Chodba je temná. ,,Stateční válečníci, vaše bláznovství nebude zapomenuto, pokud se vrátíte, přeji vám jménem svých mužů a svých capartů, včetně své ženy úspěch." popřeje nám velitel. Poděkujeme mu a dáme se do chodby. Na druhém konci je místnost, rozšířená pro více osob, kde plápolá jedna pochodeňa hlídá strážný. Když nás spatří, ubezpečím ho a oznámím mu, aby nás pustil. Voják pokrčí rameny a otevře dveře. Vstoupíme na půdu Zarazanu, jediného prokletého království v Irisiji. Sluneční paprsky přestanou svítit a na nebi se povalují zlověstně černé mraky, zatímco z dálky je slyšet vlčí vytí. Lov začal.... |
| |
| Když konečně dorazíme k průsmyku tak nám nezbyde než tu koně nechat. Sesednu z Ishimarua a jeho uzdu předám jednomu z vojáku. Neodpustím si ale a chytnu ho za límec a přitáhnu si ho k sobě a výhružně mu řeknu Jestli se mu něco stane tak mi za to zaplatíš. Jo a kdyby měli naši koně přeci jen propadnou státu nedej to dopustit a pust ho ven do přírody. Jestli to nesplníš tak... řeknu mu varovně a z mých slov je poznat, že to myslím vážně. pak ho pustím a jdu za svými společníky. Jsem v hodně špatné náladě. Pak nám kapitán ukáže úzkou chodbu. No skvěle dem se mačkat. povím a s jistou nevolí vstoupím do tunelu jako poslední. pak se objevím ještě v jedné místnosti. Po přemlouvání vojáka nám konečně otevře a my vstoupíme na tu prokletou půdu. Na obloze se pohupují těžké černé mraky. V dály se ozve vlčí vytí. Ne. Nelíbí se mi to tady. A taky si myslím, že vás budu za chvíli potřebovat mí věrní přátelé. pomyslím si a před očima se mi objeví obraz těch, kteří mi zůstanou navždy věrní. |
| |
| Když sesednu z koně tak se hned jako druhý namáčknu do úzké chodby kde je místo sotva pro jednoho ozve se vlkodlačí vití a já vím že to bude lítý boj na život a na smrt...Potom se vydám vztříc mému osudu a v žaludku mám pocit jako před mou první bitvoiu proti skřetům. Ve které jsem získal moje první skušenosti s opravdovým bojem... Zabili tam tehdy jednoho z mích věrných přátel a já přísahal že ho pomstím... V ruce se mi oběví ohnivá koule která je kdykoliv připravená na útok proti ohavným vlkodlakům.... |
| |
| Brzy se zase setkáme můj příteli Sesednu s koně a s sundám mu sedlo u uzdu,a pustím ho na svobodu ,pak jednomu pochopovi podám sedlo s uzdou . Na tohle mi tu schovej. Potom s ostatními překročím hranici,je na mě poznat že mám velice dobrou náladu a sem hodně šťastnej . Potichoučku si začnu broukat . Pomalu jdu za ostatníma,Ale i když nato nevypadám sem připravenej na boj |
| |
| Po příjezdu sesednu z koně, protáhnu se a pořádně si na sebe upevním výstroj. Potom jdu s ostatními a přemýšlím, když tu mi něco dojde a čím víc na to myslím tím se mi to zdá důležitější, proto nakonec vyhrknu dost nahlas "No jó, ale mi zapomněli na jednu myslím dost důležitou věc a to, že vlkodlaci nebudou mít jen dobrý zrak, ale taky sluch a hlavně čich!!! Teď po tom cestování na koních jsme jimi celí načichlí a promenádujem se tu jak krvavá návnada hozená žralokům a ti co nás neucití tak můžou najít naše stopy a sledovat je i po slepu. Mám návrh jsou mezi námi lidi co se vyznají v bylinkách co kdyby našli nějakou, která tu roste trochu častěji a je hodně aromatická. Mohli bychom se jí potřít nebo něco takového. Co vy na to??? čekám na reakci ostatních a doufám, že se má až přílišná opatrnost nesetká s velkým odporem již několikrát mi zachránila život. |
| |
| "Nápad to je dobrý, ale má to jeden háček..." Všichni upřeli své zraky na mně, nepříjemný pocit být ve tředu dění se mi nezamlouval. I kdybychom našli dostatek bylinek dosti aromatických, stále by z nás pach vycházel. Náš pach nevchází jen z kůže, ale také z oblečení, botů, vlasů. A i kdybychom byli schopni nasbírat tak enormní množství vůně a potřeli se jimi celí od hlavy až k patě, stále by nás vlkodlaci ucítili. Víte, člověk ztratí za den několik stovek vlasů, takže i kdybychom svůj pach zakryli, stále by nás mohli stopovat." |
| |
| ,,Dobrá, myslím, že naše plány zhatil pevný čich těch bestií," dám Sice za pravdu. ,,Ale můžem brát v potaz, že vlkodlaci o nás neví a tak nás můžou chápat jako normální potravu, a protože se budeme plížit po celé dva dny, můžou nás taky chápat jako pomalou, tudíž velmi snadnou kořist a já bych se boji s nimi hodně rád vyhnul. Ale naskytla se nám jiná příležitost, což by ale trvalo další dny navíc, do našeho příchodu. Určit si směr za pomocí větru a protože tu máme druida, mohl by naší cestu usnadnit. Každopádně, svůj pach budem muset nějak zabezpečit, máte pravdu." Když domluvím, temné ticho opět pročísne vlčí vytí, tentokrát se zdá ale bližší než předtím. Srdce se mi roztluče a nervózně chmatám po jílci svého meče. Stále stojíme u brány, najednou si však něco uvědomím. Brána je spolu s průsmykem každý den pod útokem vlkodlaků a my...tu stále stojíme, jak krmivo na podnosu jídla. Než stihnu cokoliv říct, z obzoru se začne pomalu vynořovat stín obrovského zvířete. Když zvíře vstoupí do světla, které probleskuje skrz stromy, spatříme Velšského vlkodlaka v plné kráse. Opravu, legendy nelhaly. Vlkodlak je velký přibližně dva metry, což není moc velká výška, ale mnohem hrůzu nahánějící je jeho mohutnost. Uši jsou sklopené dozadu a sama bestie hrozivě vrčí. Ale nejhorší je, že ve své pazouře drží obouruční meč a hravě s ním mává, krom meče má vlkodlak i brnění, lýtkové pláty a potrhaný plášť. Oni bojují nejen zuby a drápy, ale i zbraněmi. Vlkodlak ještě jednou výhružně zavrčí a rozeběhne se k nám. Připravíme se na boj. První na řadu příijdu já, než se mé reakce probudí, vlkodlak mi zasadí ránu levou pazourou a já spadnu prudce na zem s vyraženým dechem lapaje po dechu. Mezitím se však Velšák vrhá na mé druhy. |
| |
| Pro všechny: Jelikož je Wariath mimo provoz, tak tu mám nějaké informace o vašem protivníkovi. Výška přibližně dva metry, brnění je středně poškozené, u ramen má trhlinu. Lýtka jsou chráněná, ale stehna se dají snadno probodnout. Na hlavu ani neútočte nemá to smysl, musíte vlkodlaka položit na zem. Jelikož vaše zbraně mu neublíží, musíte ho rozsekat na hodně malé kousky, když budete mít štěstí, krev vás potřísní a tím zakryjete dokonale svůj pach. Obouruční meč je soudě podle vzhledu hodně ostrý, vlkodlak má ovšem takovou sílu, že ho drží v pravé ruce, levou se snaží rozdrápat vám kůži na obličeji. Nuže, hodně štěstí, dále si musíte poradit. |
| |
| Chvíli tak stojím a vzpomínám když tu se vití ozve znovu tentokrát blíže. Zpozorním a moje smysly se zostří. Po chvíli se na obzoru objeví nefalšovaný velšský vlkodlak. Vypadá hrozivěji než o něm pravý legendy. Cítím škubnutí v levém rameni. Vlk se na nás koukne svýma vražednýma očima. Další cuknutí s trochou palčivé bolesti. Pak zavrčí. Má obouruční meč, plátovou výzbroj a roztrhaný plášť. Jizva začíná lehce pálit. Nakonec se k nám rozeběhne. Vrhne se na Wariatha, ten ale nestačí dostatečně rychle zareagovat. Chci vytasit vlastní meč na obranu když v tu ránu mě jizva na rameni rozpálí jako bych na ní zase měla rozžhavený kus železa. Musím kleknout na koleno, bolest je veliká. Ne! Teď ne! Nemůžu... další myšlenky ustoupí změně. Cítím jak bolest dosahuje vrcholu a pak stejně rychle jako přišla tak mizí. A je to...Teď můžu bojovat. pomyslím si a klidně vstanu. Vypadám úplně stejně, jen moje oči dostali kovově šedou barvu a ti co mě znají pořádně by byli schopni říct, že v této Změně jsem daleko nebezpečnější než když jsem pouhý člověk. A kdybych neměla plášť a vrchní blůzu každý by mohl znatelně vidět detaily lví hlavy. Vytasím svůj meč. Jsem klidná jako vždycky, to ostatně ke Změně patří. Zostřené smysly sledují vlkodlaka. V jedné nechráněné chvíli se pohnu rychleji než by byl člověk kdy schopen a útočím na velšáka. Tak teď jsem schopna svoje prokletí vyzkoušet v boji se skutečným nepřítelem. pomyslím si. A můj meč směřuje k jeho pravému stehni a chystá se zasadit ránu. |
| |
| Při spatření vlkodlaka se mi málem rozklepou kolena, ale i tak se automaticky schovávám ve stínu poodcházím od ostatních tak abych měla přímý výhled na vlkodlaka a vytahuji luk. Potom rychlenasadím šíp ze sněžného fénixe, zamířím a vypouštím ho přímo do třísel vlkodlakovi. Snad mu to něco udělá |
| |
| Výsledek zásahu šípu ze sněžného fénixe: Je vidět, že elfové si dávali záležet na to, aby jejich zbraně mohli zraňovat temné bestie, bohužel, výjimečnost těchto šípů spočívá jen v tom peru ze zázračného ptáka, hrot je z čistého mitrilu. Šíp se zaryje vlkodlakovi do třísel, ten, soudě podle jeho jazyku, zakleje a šíp si začně vytahovat. Přestal se plně věnovat boji, je větší šance na jeho zranění. |
| |
| Výsledek útoku Naomi: Úspěšně zasáhla vlkodlaka do lýtka a divokou ránou mu rozetla jeden z lýtkových chráničů. Nyní je vlkodlak se zraněnou pravou nohou od šípu a na levé mu chybí jeden chránič, přesto dál zuřivě útočí. |
| |
| To zvíře... Tak lidské, ale zvířecí... Pošpiněno nečistou magií, znetvořeno v takovéhle monstrum. Sleduji jak se k nám rychle blíží. Nemá smysl teď používat svůj nůž, akorát by se pletl mezi ostatními, nedej bože by je mohl i zranit. Než stačím překvapeně zamrkat, je Velšák u Wariatha a ten spadne lehce omráčen na zem. Neurčitě vnímám okolí, jak se ho snaží ne příliš účině zabít. Vlkodlak zaměří zase svůj pohled na Wariatha. Musím něco udělat Sevřu obě ruce v pěst a vzpažím pravou ruku. "Garanto S'hieldom!" Těsně před Wariathovými nohami se vytvoří bariéra z čiré energie, postupně se z neforemného Chaosu vytvořila úhledná blýskavá zeď, přesně v úhlu, jako má pravá natažená paže. Mírně ji zakloním k zemi, tak, aby svírala nad Wariathovým tělem úhel 90° Tohle by ho mělo ochránit, nevýhodou zůstává však to, že nadále nemůžu nic jiného dělat, jeho ochrana mě zaměstnává celou vůlí a také pravou ruku. Bezmocně nadále zírám na souboj probíhající mezi mými společníky a tímto nečistým tvorem. |
| |
| Když uvidím jak vlkodlak pomalu poráží mé přátele tak se na to nemohu dále dívat vytáhnu svůj meč ten uchopím do jedné ruky a druhou mávnu tak aby se těsně za vlkodlakem vytvořil portál potom se mi v ruce oběví ohnivá koule kterou hodím po vlkodlakovi ten se sice jen zakymácí ale stačí to k tomu aby spadl do portálu .. Ten rychle zavřu a jeho východ udělám o kousek dál ..rychle tam přiběhnu skočím na zem ležíc na zádech a vztyčeným mečem a čekajíc až vlkodlak z portálu vypadne...když ..se tak konečně stane tak vlkodlak spadne na mě ale i na můj vtyčený meč krerý jím doslova proletí...mě jeho pád omráčí ale štěstí že se mi ho podařilo zranit... |
| |
| Vlkodlak se zvedne, v břiše stále maje Murlokův meč a vzduchem se line pach spálených zvířecích chlupů. Avšak bestie se zvedá z bezvládného těla Murloka a vytáhne si jeho meč z těla, ten pak skončí přelomený na dvě části. Zuřivost zvířetem cloumá, jeden tupý kus hází po Sice, druhý, mnohem ostřejší letí na Taroka. |
| |
| Uvidím, že jeden kus přelomeného meče letí po Sice a jak jsem před tím viděla tak ta teď chrání Wariatha. Rychlostí blesku se přesunu před Siku a kus železa ladně odrazím. Všimnu si že čepel mého meče má modrý odlesk nevěnuji tomu ale pozornost a vrhám se na vlkodlaka. Když už to vypadá, že do něj narazím tak vyskočím a čepelí mu zajedu do nechráněného místa na rameni. Čepel zajede do svalů lehce. Stejně rychle jak jsem tak čepel vnořila tak jsem ji vytáhla a přistála o kousek dál. Nyní se na vlkodlaka vrhám ze zadu a můj meč seká po netvorově zádech. Jsem zvědavá jestli má brnění i na zádech? pomyslím si a seknu po velšákových zádech. |
| |
| Výsledek druhého útoku Naomi na vlkodlaka: Jakmile čepel projede ramenem, vlkodlak se ihned poté, co Naomi uskočí o kousek dál, lehce zasměje. Takové obyčejné rány mu přece nemůžou ublížit, on bolest necítí, dokud živáci nepoužijí Zkázonosnou. Když se ale Naomi vrhá opět, vlkodlak je zabraný do souboje s Kriffem a Naomie útočí. Plátová hruď je bohužel i na zádech, ale na boku má spáry. Každopádně, meč narušil důležitou strukturu brnění a to se začně pomalu rozpadávat, pár ran a odpadne úplně od těla Velšského vlkodlaka. |
| |
| Stala se spousta věcí které jsem ani moc nevnímal, ale teď jsme uprostřed nepřátelského území a stojíme proti jednomu z nich... Chvíli jen sleduji boj, probere mě až ta věc co na mě letí... Úskokem do strany se tomu vyhnu a oak se snažím dostat k tomu vlkodlakovi blíž... |
| |
| Sleduji kus ostří, které kdysi bývalo rukojetí a z části kusem meče a se stále ve stejném úhlu zdviženou pravačkou se pokusím uhnout, (vím, že nesmím teď spustit ruku moc nízko tak, aby zeď nepřiplácla ležícího Wariatha, ani že ji nemůžu příliš zvedat nahoru, abych neriskovala, že ji vlkodlak přeskočí nebo obejde)než však stačím uskočit, uvidím před sebou modrý záblesk, ale kus meče nikde. |
| |
| Vlkodlak se dostává znovu do ráže Kriff je odražen a vlkodlak si všimne mohutného Taroka, proto neváhá a útočí. Ožene se mečem, ale Tarok vykrývá jeho úder svým štítem, dost pevně a sebejistě, což vlkodlaka překvapí a lehce se zakymácí. Boj pokračuje, ale Wariath se už pomalu zvedá na nohy a je připraven se vrhnout do bitvy, ale na jeho brnění je od úderu docela poškozená a můžete si všimnout i drobných kapiček krve, vytékajíc z pod ledových plátů. |
| |
| (Jsem příliš zaobraná sledováním boje, takže jsem nevnímám Wariatha a nevidím že se už probral...) |
| |
| Modrý odlesk....modré zlato....ozve se mi v hlavě. Podivím se tomu ale pak se pohledem vrátím k bitvě A heleme se nemá tak kvalitní zbroj. pomyslím si vytáhnu pár vrhacích nožů a hodím je po velšákovi. To by mělo odlákat jeho pozornost. Rychle a neslyšně přeběhnu na jinou stranu a opět se proti tý bestii vrhám. Seknu mu po boku což by mu mělo pláty natolik poškodit, že by měli spadnout. Seknu a opět se ukáže modrý odlesk s mým máchnutím mečem. Modré zlato... setřesu ten dotěrný hlas a kouknu se jestli ta rána skutečně účinkovala. |
| |
| Účinek rány Naomi: Rána zabere a pláty se rozpadnou, což vlkodlak nečekal, jeho sebejistota a pýcha najednou poklesnou a on přesto, že ví o své imunitě vůči obyčejným zbraním, začně být nervózní, proto se vztekle vrhá opět na Naomi. Nyní má hruď nechráněnou, ale i když mu srdce probodnete, bude to bez účinku. Jelikož se vlkodlak cítí ohrožen, při boji zvedne hlavnu a začně hlasitě výt, tak strašidelně, že každému z vás vstávají chlupy na zátylku strachem a hrůzou. Máte šanci ho při vytí co nejvíc zranit. |
| |
| Když mu pláty spadnou moje sebedůvěra stoupn a jeho naopak klesne. Je vidět, že se vlkouš začíná bát a proto začne vít a tím si odhalí hrdlo. Špatný tah kamaráde. pronesu ledově klidným hlasem. Napřáhnu ruku s mečem a oženu se po jeho hrdle s takovou silou aby mu čepel zasáhla i hlasivky a tím ho umlčela. I když vypadám sebejistě jeho vití mi nahaní husí kůži. Snažím se to ale skrýt. Teď je hlavní přesný zásah... |
| |
| Další útok Naomi... Velmi úspěšná rána, Naomin meč protne vlkodlakovi tepnu a krev začne mohutně stříkat do všech stran, vlkodlakovo vytí je umlčeno a on sám se otřásá v samotných základech svého hněvu. Bohužel i přes svá těžká zranění neumírá a bojuje dál. Pak ale přijde nečekané překvapení. Vytí znamenovalo jediné. Stejně jako osamělý vlk v přírodě začně výt, přivolává k sobě tím své druhy a brzy se za obzorem, kde se vynořil váš první protivník, objeví další vlkodlak. Ten už nevypadá tak hrozivě, je o něco menší a nemá brnění, místo toho jen ušmudlané hadry a mnohačerné poranění, chybí mu kupříkladu jedno ucho a kus lýtka. Co je špatné na tomto protivníkovi je to, že v ruce drží obrovskou kuši a začíná na vás pomalu, ale jistě pálit šípy. Někdo z vašich řad může brzo skončit s šípem v zádech, nejvíc ohrožený jsou Naomi, Kriff a Tarok, který vedou s vlkodlak boj tváří v tvář. |
| |
| No skvělý, tohle není zrovna fér, pomyslím si, ale na to nění moc času. Schovávám se za štít a běžím proti tomu s kuší... |
| |
| Rána zasáhne svůj cíl, což mi na tváři rozleje chladný úsměv, který se vůbec nepodobá tomu mému. a máš to bestie. pomyslím si vítězně. Bohužel ve svém rozjuchaném stavu si nevšimnu, že se na obzoru ukázal další velšák s kuší v ruce a začíná po nás střílet. Nebýt jedné střely, která mi přeletěla těsně u ucha tak si toho zatracenýho vlkodlaka nevšimnu. Rychle se otočím po směru odkud šíp přiletěl a uvidím zohavenou postavu dalšího velšáka. Hej dejte si bacha je tu další bestie.Tentokrát s kuší. křiknu na své spolubojovníky. Moje nože tak daleko nehodím. Kdo od nás ovládá luk a šíp? usilovně přemýšlím a zároveň si vzpomenu, kdo....Ohlédnu se po Illrian a svým vylepšeným zrakem ji za pár chvíli najdu. Znakem, který jsem se naučila u armády, kde jsem často trávila čas s otcem, ukáži ať míří své střely na nově příchozího. Nejdřív do krku pak jinam. Ukáži ještě a pak se vrhnu stranou před další střelou a vlkovou ránou. Tohle je snad poprví co děkuju tomu stvoření za prokletí pomyslím si a vykryji další útok od velšského s mečem, který je následován výpadem na hruď. |
| |
| Po chvíli se s bolestí probudím..A sakra to bolí.. Pomalu vstanu a když uvidím letísí šíp na mě tak rychle uskočím.. uff tak tak mě minul.. Ale až potom si všimnu dalšího vlkodlaka..Další šíp letí na siku v ruce si udělám ohnivou kouli a tu hodím do letícího šípu ten se roztříští na malé hořící kousky a válí se po zemi.. Potom se otočím na vlkodlaka s kuší a vykřiknu: Forgotten airok... a z mé ruky vyjde blesk který zasáhne vlkodlakovu kuši a ta e okamžitě rozpadne... |
| |
| Vlkodlak bez kuše Když zjistí, že mu zákeřná ohnivá koule zničí jeho milovaný samostříl, popadne ho hněv, který je doprovázen výhružným vrčením, ale i kňučením. Nemá však u sebe žádnou zbraň a tak útočí tesáky a drápy na nejbližšího Taroka, který se kryje za štítem. |
| |
| Tak, konečně je odzbrojen! A sakra... Zapomínám na přirozené zbraně. Ty prašivá potvoro! křiknu a praštím ho štítem... Sice to asi bude k ničemu, ale dá mi to trochu času abych ho sekl, což právě dělám... |
| |
| Po tomto rychlém sledu událostí se probírám ze své dočasné strnulosti způsobené neúčinkujícími šípy. Zapoměla jsem proti čemu vlastně stojíme. Hned znovu zaměřuju a pálím na toho co měl kuši automaticky poslechnu rozkazy je jednodušší v boji moc nepřemýšlet a poslouchat. Pouštím jeden šíp za druhým nejprve na krk, na hruď a posléze se snažím trefit do oka, ale to vyžaduje změnu pozice tedy i trochu víc času.Jenom opatrně abych zůstala pořád v dobrém úhlu nesmím se trefit do svých to bych si neodpustila |
| |
| Výsledek útoku Taroka a Illrian Náraz do štítu vlkodlaka ochromil a šípy Illrian mu znemožňují koordinované a efektivní pohyby, proto se stává velmi nemotorným a po úderu sekerou od Taroka se do jeho měkkého masa čepel zaryje a pronikne až k boku. Vlkodlak zavrčí, v tom mu přiletí šíp do oka a podle křiku se dá určit, že vlkodlak musí mít bolest. Stává se čím dál zuřivější, ale Illrian a Tarok bojují statečně a nedávají vlkodlakovi šanci, zanedlouho už není schopen boje a dá se na útěk. Nechává za sebou krvavou stopu. |
| |
| Můj výpad na hruď nevýjde. Vlkodlak s mečem je hbitý a mojí ráně uhnul. Zatracenče... zavrčím pro sebe. Koutkem oka se kouknu jak se vede mým spolubojovníkům. Vlkodlaka s kuší zneškodnili a teď na něj útočí jako mravenci. Nakonec se jim podaří ho zahnat a naším cílem se opět stává dvoumetrový velšák. Opět se proti němu rozběhnu. Ale místo toho, abych vlka sekla do zad, jak to zpočátku vypadá taki se sehnu a seknu po nohách. Beznohý vlkouš, o něco slabší vlkouš. pomyslím si a do úderu vložím většinu síly... |
| |
| Když Naomi zaůtočí po nohách, trefí se do nechráněho stehna, ale maso na nohou je snad tužší než se původně zdalo a tak čepel rychle sjede ke kolenům a přetne jeho vazy. Vlkodlak se neudrží na jedné noze a s hlasitým řevem padá k zemi, při pádu se vrutem otočí a čepel jeho meče ošklivě poraní Naomi na ruce ve které drží meč. |
| |
| Podaří se mi vlkodlaka zasáhnout do stehna, svaly jsou ale tužší než se dalo očekávat a tak můj meč sjede ke kolením vazům. Velšák padá zemi ale i přes jeho zranění se otočí a dosti šikovně mě sekne do ruky. Meč si rychle přehodím z pravé do levé a zjistím, že ho ovládám stejně dobře jako v pravé. Odkdy jsem obouruční? zeptám se sama sebe dál tomu ale nevěnuji pozornost. Spíš se oženu po vlkodlakově krku. Jelikož spadnul na koleno tak je jeho krk v úrovni mého meče. Teď uvidíme jestli tě navždy zbavím tý tvojí pitomý, tupý hlavy když už sem si jí nasekla. pomyslím si pro sebe zadívám se vlkodlakovi do očí a seknu |
| |
| Když vidím že to mí přátelé nezvládnou tak odhodím svůj meč a luk se šípy ,abych mel volné ruce . Potom napřáhnu ruce k nepřátelum,v tom moment se za země začnou vyrůstat šlahouny ,které je začnou znehybňovat ,a škrtit. Potom udělám další pohyb rukama a vlkodlaci začnou pomalu propadat do země . jsme naprosto soustředění celí se potím a je na mě poznat ,že to dlouho už nevydržím |
| |
| Účinek útoku Naomi: Jakmile jsi se dotkla čepelí mečem vlkodlakovi ochlupené pokožky a zatlačila na zbraň, ozvalo se nepříjemné mlaskání a sprška krve tě celou sprchla. Vyplivneš odpornou krev vlkodlačí z úst a sleduješ svůj výtvor. Hlava vlkodlaka se valí na zemi a krev se vsakuje pomalu do půdy, ale legendy nelhaly jak jste nyní všichni svědky. Hlava stále kouše a tělo se staví na nohy a nadále bojuje. |
| |
| Výsledek útoku Silnaka Když se vlkodlačí torzo postaví zpět na nohy, tvůj útok ho rychle pošle pod zem, ale i tělo bez hlavy se velkými drápy drápe zpět na povrch a brzo ti dojde soustředění, proto v kouzle povolíš a snažíš se odpočívat, abys mohl zkusit ještě účínější kouzla. |
| |
| "Co za odpornosti to jsou?" řeknu avšak nadále se soustředím na ochranu Wariatha |
| |
| Když seknu tak cítím, že jsem narazila a zároveň uslyším mlasknutí, které mi oznámí, že hlava je pryč a jako "odměnu" dostanu pořádnou spršku vlkodlačí krve. Dostane se mi i do úst. Je tak hnusná a odporná, že se mi zvedne žaludek a já musím krev vyplivnout. Naneštěstí se tělo ale stále hýbe. Poslední po úmrtní reflexi. pomyslím si a obrátím oči v sloup. Během té chvíle se po mě tělo bez hlavy nekoordinovaně ožene prackou seknu a pracka se válí na zemi. Mezitím se na mě řítí ta druhá. Kurňa oni jsou stejně nebezpeční i když jsou po smrti. pomyslím si a odskočím stranou tak abych byla z dosahu dalšího útoku. Přidřepnu si tam na bobek a kouknu se na svojí ránu. Je hluboká a nad loktem, skoro u ramene. Ta se bude hojit dlouho. pomyslím si a když s kontrolou skončím tak se kouknu jak si vedou mí spolubojovníci. Jsou dobří. My jsme dobří. Znovu uchopím meč a kouknu se v jaké linii je druhý ještě živý vlkodlak s již statisticky mrtvím. Když jsou téměř ve stejné vystartuji. V běhu se napřáhnu a seknu již "mrtvého" vlkodlaka do boku tak abych se přiblížila k páteři, uhnu stranou abych nedostala prackou vytáhnu meč a řítím se na druhého stále živého vlkodlaka. Běžím k němu z boku. Když jsem skoro u něj trochu se pohnu za něj, ne ale tolik a též mu seknu po boku. Tak i tobě se pokusím zasadit bokovku potvoro. řeknu si a švihnu svým mečem. |
| |
| Když je vkouš bez hlavy vycítím svou příležitost.Sice jsem už bez meče ale i přes to jsem přece jen kouzelník a ne bojovník .Potom se mi v ruce začne oběvovat v žáru ohně menší ,meč který po chvíli scelí do normálního obyčejného meč s tím se rozběhnu proti vlkodlakovi a vrazím mu jej do zad...nechám ho tam a odskočím o kousek dál.Potom se začnu soustředit a okolo vlkodlaka se oběví velká bublina která ho nepustí ven a který se začne po,malu vznášet .Na mém čele se začnou dělat kapičky potu protože v tomto souboji jsem už vyčaroval mnoho kouzel a ty nebyly jen tak lehké.Bublina se vznáší a já se čím dál tím víc potím až se mi zdá že je vlkodlak v dostatečné výšce tak bublina praskne a zbytky vlkodlaka padají dolů na zem kde se rozplácnou..... |
| |
| Dochází mi síly a tak se přestanu soustředit ,sem tak oslaben že nedokážu ani stát a tak se mi podlomí kolena. Zůstanu ležet na zemi nějakou dobu,potom se ale s chopím opět se postavím na nohy. Napřáhnu ruku směrem k vlkodlakovi, Setnu ruku v pěst,v tu ránu se začne ozývat ve vlkodlakovy praskání kostí. Potom napřáhnu druhou ruku směrem k vlkodlakovi a také ji setnu v pěst. Potom rukama začnu dělat gesto jako bych něco trhal ,ale jde na mě vidět ,že to není tak jednoduché ,jak se snažím roztrhnout ,neegzistující věc |
| |
| Sleduju své přátele jak se pomocí pro nepřirozených sil snaží zničit vlkodlaky sama se přesunuju k Sice a kryju ji pro případ, že by se objevil nějaký další vlkodlak. Rozhlížím se pořádně okolo a propátrávám obzor tak, aby nás snad něco jen tak lehce nepřekvapilo. |
| |
| Do úzké uličky jsem se pustila někde uprostřed skupinky. Mé pocity při přecházení hranice mezi bezpečným světem bez vlkodlaků a světem, kde každá vteřina může být moje poslední byly značně smíšené. Na jednu stranu se moje dobrodružná povaha těšila na nové zážitky, ale obava o život svůj vlastní a stejně tak i život mých přátel mě nenechávala zrovna klidnou. Když jsem vylezla na druhém konci tunelu, hlavou mi problesklo: Došli jsme snad na úplný konec světa? Vždyť pár metrů odsud ještě svítilo sluníčko a bylo nádherné počasí... Z rozjímání mě vytrhlo až zavytí, při kterým po mých zádech přejel mráz a já jsem nebyla schopna pohybu, ba dokonce ani racionálního myšlení. Když se k nám ohavné stvoření rozběhlo, zůstala jsem stát jako přikovaná neschopna jakéhokoliv pohybu. Z hrdla jsem nebyla schopna vydat jediou hlásku, protože mi jej svíral ohromný strach. Z tohohle šoku jsem se dokázala probrat až ve chvíli, kdy větší vlkodlak ležel na zemi a jeho hlava, která se ještě snažila všemožně kousat a poskakovat ležela pěkný kousek od něj. Odhodlání mým kamarádů mi dodalo sil. Vytáhla jsme svůj štít a řemdich. Udělala jsem pár kroků směrem k jeho hlavě, pořádně se rozpřáhla a jedinou ranou jsem jí roztříštila na spoustu malých kousků. Hned poté jsem se podívala, jak mí kamarádi pořádají lov na toho druhého vlkodlaka. Uznala jsem, že asi nemá moc cenu je v jejich snažení podporovat, a tak jsem se okolo sebe začala rozhlížet, zdali neuvidím někoho, kdo by mohl pořebovat mou léčitelskou pomoc. Co vidím, tak jediná, kdo by teď mohl potebovat mou pomoc je Naomi, která má nehezky vyhlížejí ránu na ruce, ale teď je evidentně zabraná do jiné činnosti. A tak se taky pomalu rozběhnu směrem k vlkodlakovi. K žádnému útoku se ale nechystám. Jsem tam spíše jenom jako psychická podpora. |
| |
| Když seknu vlkodlakovi po boku tak ho jen škrábnu a proto se hned za jeho zády hbitě otočím a seknu mu po nich. Už se ale nedívám jak rána vyšla odskočím pryč a ztěžka oddechuji. Rána na pravé ruce bolí jak čert a s tolika pohyby krvácí jak ďas. Pak si všimnu Seanie. Naznačím ať jde někam stranou, do úkrytu. Tohle není místo pro léčitele. Ten se má objevit až když je po boji. Tak sakra zmiz holka! Zalez někam! pomyslím si a v duchu Seanie zaženu i když vím, že nemůže moje myšlenky číst. V ráně mi cukne a já bolestí sevřu jílec meče. Kouknu se na svůj meč a hlavou mi prolétne. Je jiný než můj. Podobný královému. pak se ale ozve řev. Je vlkodlačí a zní rozzuřeně. Chladně se pro sebe usměju a opět vyběhnu proti nestvůře. Oběhnu ji obloukem, zapíchnu meč do země a pak vyndám jeden ze svých podelších vrhacích nožů(čepel dlouhá cca 25-30 cm) a vrhnu jím po vlkodlakově srdci. Hned na to opět meč z půdy vytahuji a řítím se na vlkouše. Využiji svoje zrychlené pohyby a dostanu se tam chvíli po noži a sekám velšákovi po břichu. |
| |
| Sleduji, jak mí společníci dělají vše pro to, aby šla obě skorozvířata k zemi. Já však nadále bráním Wariatha, který zatím se nezdá býti ohrožen, na to jsou vlkodlaci až příliš zaneprázdněni. Opatrně se porozhlédnu po ostatních, pohled mi přtom zůstane na Murlokovi. Házel ohnivé koule... V mysli se mi vyjasní obraz. No jasně! "Murloku, mohl by jsi hodit po jednom z těch vlkodlaků oheň? Nebo alespoň zapálit pod nima zem?!?" I když mluvím, stále bráním Wariatha... |
| |
| Bojuji dále ale když na mě Sika zakřičí tak mi bleskne hlavou asi ten samí nápod jako jí ...Jo jasně vydrž..... Poslední slovo řeknu naschvál trocho výhružně... Obě ruce dám asi 30 cm od sebe a začnu se pořádně soustředit.Pomalu se začne oběvotat velký kus ohně který hoří a dále se zvětšuje..Když už je skoro jako moje obě ruce tak se napřáhnu a a hodím ho do vlkodlaka........ |
| |
| Když uvidím jak Murlok se napřahuje s ohnivou koulí, tak rychle přeruším štítové kouzlo, až se mi lehce zatočí hlava. Přiložím k sobě ruce, sledujíc ohnivou kouli. "Naturelus superus!" (Zesílení živlů) Kouzlo zaúčinkovalo právě včas, kdy do vlkodlaka narazil oheň, mnohonásobně se zvětšil, a jeho ostatky zmizeli v obrovském infernu... |
| |
| Vlkodlak se silnější vydrží a obouručním mečem nervózně okem zahlédne jak je jeho společník beze zbraně rozsápan magickou plazmou ohně, přesto se části těla stále pohybují, ale moc toho nezmůžou. Nadále se pouští do boje, ve kterém s vámi utrží další rány, ale najednou zvuk boje protne něco zvláštního. Čekali byste vlčí vytí, tohle zní ale jako velmi hlasitá fujara. Přestanete bojovat a vaše zraky se obrátí směrem k místu, kde se zvuk ozval poprvé. Nic nečekaného se z pod horizontu nic nevynoří. Kriff, Illrian, Naomi, Ezekiel vyhružně napřáhnou zbraně k dalšímu boji, v tom se zvuk ozve opět a tentokrát vlkodlak zakňučí jako malé štěně, ale jen tak zahanbit se nenechá a promluví lidskou řečí. ,,Tenhle boj ještě neskončil, živáci." Po větě zavrčí a dá se na útěk, cestou odhodí svoje brnění a meč, velmi zničené soubojem. Zatímco odpočíváte po boji, podíváme se dále na osud vlkodlaka. Běžel lesem a velice obratně se vyhýbal stromům, jakmile se ujistil, že už neslyší dech živáků, zastavil se a popadal dech. Tak těžký boj se živákama jakživ nezažil. Proto se posadil na zem a dal nohy do tureckého sedu. Po pár minutách se ve stínech lesa zjevil stín přímo před vlkodlakem. Ten ihned padl na kolena. ,,Můj Nejkrvavější, Moje velezradnosti, Můj pane, odpustťě, nemohl jsem tak dlouho vytrvat i přes svoji nesmrtelnost." vrčel vlkodlak. Stín se rozjasnil a vlkodlak spatřil svého Mistra s obří fujarou. ,,To nic, Firrele, to nic, koneckonců, tvé rány se vmžiku můžou zahojit, tumáš." obrovská chlupatá pracka, drápy dlouhé jako šavle, oči černé jako noc, ale duše klidná jak nebe a milosrdnost hodná krále civilizované země. Bytost podala svému poddanému lahvičku se smolně žlutou tekutinou. ,,Děkuji, Můj Nejkrvavější." poděkoval vlkodlak a s nedočkavostí lahvičku vypil. Chuť byla kyselá, ale rány z boje se začaly rychlostí blesku hojit. Avšak přišla i jedna rána. Vlkodlaka popadla strohá bolest v žaludku, která se poté začala rozšiřovat do celého těla. Zanedlouho prokřičeného vlkodlaka umlčel spánek a bytost ho pozorovala. Před ní už neležel vlkodlak, ale muž, věk by se dal přisuzovat dvacetilétemu valečníkovi, jenž usnul na lesní mýtince. Bytost vytáhla z pod plášťe obálku, zapečetěnou černým voskem a pečetí Drowského Bratrstva. ,,Promiň, Firrele, ale pro svobodu naší rasy musíme někoho obětovat. Arnian a Nilthilien s tebou." řekla bytost a zmizela ve stínech. |
| |
| Jakmile vidím, že je po boji, rozeběhnu se okamžitě k Naomi. Ukaž mi tu ruku. Pokusíme se jí dát do pořáku. Řeknu jí a malinko se pousměju. Jakmile je mi dána možnost, dívám se na tu ráno hodně zblízka. Tak tohle asi bylinkama nespravíme. Pomyslím se a začnu se soustředit. Pravou rukou kreslím do vzduchu jakési, pro neznalého člověka, obrazce. Jedná se o však o Runu léčení. Potom položím obě ruce těsně nad zraněnou ruku. Po chvíli z nich začíná sálat namodralé teplo a Naomi cítí, jak se jí rukou rozlévá velice příjemné teplo. Po chvíli světlo ztrácí na intenzitě, až úplně pohasíná. Potom pomalu dávám pryč své ruce a znovu se dívám na ránu, která teď vypadá mnohem lépe. Je zcelená a na místě, ze kterého se ještě před chvilkou řinula krev je teď jenom zaschlý strup. Za chvíli by to mělo přestat bolet. Oznámím Naomi a potom si velice ztěžka sednu na zem. Na čele se mi perlí pot. Byla to velká rána, ale takhle by mě to přeci vyčerpat nemělo. Co se to se mnou děje? Zlobím se v duchu sama na sebe. |
| |
| Když je po boji tak jen ulevně vzdychnu a sednu si na zem. V mžiku je Seanie u mě a ránu mi léčí. Rukou se mi rozlije teplo, která pak vystřídá bolest. Ne ale tak velká jako před tím. Zadívám se na Seanie svými stále ocelově šedými oči a řeknu Díky Seanie. Koukám ale, že tě to nějak dostalo řeknu a pousměji se a čekám. Čekám na proměnu zpět, která ale stále z nějakých důvodů nepřichází. |
| |
| Ztěžka se opírám o meč svůj a moje hruď se rozpíná a vzpíná jako hruď zraněného a uštvaného zvířete, zatímco přes chladné brnění cítím jak mi po břiše stéká horká krev. S námahou se zvednu na nohy a sundám si plát, který po dopadu na zem hlasitě zazvoní. Košile je nasáklá krví, proto nečekám na zbytečné sundávání a počnu ji trhat na kousky malé, jenž mi poslouží jako dokonalá bandáž. Naštěstí to není nic zlého, ale tupá rána vlkodlakových rukou bylo jako rána ostrým a velmi těžkým palcátem, v rukou toho nejděsivějšího válečníka. Sika je brzo u mně a prohlíží zranění, zatímco Saenie běhá kolem a stará se o ostatní. |
| |
| Po bitvě, sice oslabená svými kouzly, ale přesto s určitou povinností. S povinností napravovat zlo, a také léčit zraněné, v tomto případě se obě věci kloubili dohromady, nejenže léčím, ale vyléčení budou spolu se mnou odstraňovat tyto nepřírodní bestie. Sika doběhne k Wariathovi, kterého po celou dobu boje chránila štítem, aby se ujistila, jak je na tom. Ještě než k němu došla, si stihl sundat brnění a prohlížel si své zranění, druidka přišla k němu a řekla mu ať se posadí. Rána nebyla příliš hluboká, také podle toho, jak se pohyboval nejspíš ani neměl zlomené žádné kosti v těle, ale to se s určitostí říct nedalo. Sika si shodila brašnu ze zad a vložila do úst pro vás neznámou bylinu, po chvíli žvýkání ji rozetřela na Wariathův hrudník. "Byliny účinkují rychle, po pěti minutách se vsáknou, přesto by jsi měl minimálně hodinu odpočívat. Než tvé tělo dosáhne opět svůj normální stav. Ale nejdřív si lehni, prohmatám tě, jesti máš v pořádku kosti..." |
| |
| Po skončeném boji si ukládám svůj luk opět zpět na záda a jdu k Tarokovi poplácám ho lehce po zádech, kouknu se mu přímo do očí a šibalsky zamrkám. Po té k němu promluvím "Moc dobře jsi bojoval. Snad jsem ti alespoň trochu pomohla při tvém lítém boji. Tvá obětavost s jakou ses vrhl proti kuši se nesmí nechat bez ocennění." a než se vzpamatuje vlepím mu rychlou, ale vroucí pusu. |
| |
| Jakmile mi Sika obloží hruď léčivými bylinami, poslechnu její moudré rady a odpajdám k nejbližšímu stromu, kde opřu svá, nárazem zmožená záda. Ostatní mí druzi se taky dávají do kupy, ale hluk boje nebyl na druhé straně nepovšimnut. Asi pět minut po ukončení boje zachrastí ve dveřích brány zámek a na mýtinu vtrhnou vojáci, v čele s jejich velitelem, který, jak se zdá, nejspíš vybouchne vzteky. ,,Co to měla znamenat, ta podlost, ten pach krve, to řinčení kovu a zbraní, ten nelidský řev a vytí, řekněte mi někdo, co se zde stalo za bití." křičí. ,,Ale, lykantrop černý jako noc nás napadl, a mou hruď poranil, avšak mí druzi útok jeho odrazili." odpovím mu. ,,Že říkáš? To je vše v pořádku, hlavně že živi jste, ale naléhám na vás ve jménu krále Lithiana, nechcete se vrátit zpět? Vždyť tolik mladých životů zde již vychladlo a vás je škoda." uklidní se velitel a našlapuje v půdě, prosáklé krví. ,,I ne, ale naše koně by se nám hodili, budeme rychlejší než noc." řeknu a snažím se vstát, ale stále to nejde. ,,Koně? Zbláznil ses, válečníku. Proč asi Art nařídili, aby do tohoto kousku země prokleté nevstoupila žádná kobyla. Že nevíte? Vy všichni to nevíte? Jaktože máte uniformy královské gardy? To jsou dneska lidi. Budiž, povím vám proč. Maso z koní lykantropy Velšské posiluje do síly obrovské, jejich drápy se zvětší a jejich zuby ztvrdnou a budou ostré jako břitva a ještě o dalších minut později budou připíjet vašim kostem. Koně nejsou dobrý nápad, ale se sílou rostou i schopnosti, takže lykantropy mohou dostat se i do jiných zemí a trhat jejich obyvatele žijící v míru." Zděšeně hledím velitelovi do očí. Tato nečekaná zpráva nás docela zasáhla. Jak můžem vědět, zda už lykantropy nějakou mrišnu nepozřeli. Jak? Zeptám se krom duchu i velitele nahlas na tuto otázku. Ten přihmouří oči a poví: ,,Modlete se příteli a doufejte v štěstí či zázrak." ,,Já věřím jen v sebe a ve svou sílu, nic není nadpřirozené, všechno má své slabiny a i lykantrop, jak obyčejný tak Velšský, se dá rozsekat čepelí meče mého a krev, která skápí moji hruď, obličej a vlasy, budu s radostí pít do sytosti, dokud všechny neřádi této rasy nebudou klečet mi u nohou a já jim budu stínat hlavy." rozzlobím se nad domněkou, že mám věřit v něco, co neexistuje, krom Arniana a Nilthilien. ,,Budiž, bázlivý či statečný válečníků, jděte do hlouby techto končin a zpívejte píseň smrti vlkodlakům, ale líbí se mi, že jste všichni přežili nápor noci, proto každému z vás donesu léčivý nápoj. Ten oživí mrtvé, zahojí rány po kousnutí a promění, pokud se staneš jedním z nich, zpět v člověka. Ale pozor. Obsahuje jen jeden doušek, užívejte je moudře a nevypijte hned." řekne velitel a luskne prsty. Zanedlouho vojáci přinesou krabičku a každý z naší skupiny dostane malou, do tvaru půl měsíce zakulacenou lhavičku, rudé barvy, a tekutina uvnitř vře jak vařená lává pokaždé když odšroubujem zátku. Pak se už nic zlého neděje, jen vojáci a velitel čekají, až se všem zahojí rány, nebo si odpočinou a jakmile se tak stane, stáhnou se zpět do země jarního dne a my se vydáme do hloubi lesa, v doufaní, že nás nic nenajde. Jen škoda, že nám velitel nedal nic proti pachu, aby nás vlkodlaci nevystopovali. |
| |
| Bedlivě pozoruji své druhy když k nám přes bránu vtrhne velitel s vojáky a začne se rozčilovat. Wariath se ale jako vždy ujme slova a za chvíli už nám vojáci podávají jakousi lahvičku, která by nás měla vyléčit. Obsahuje ale jen jeden doušek a dokáže vzkřísit mrtvé. pomyslím si a zašroubovanou lahvičku strčím do kapsy svého pláště. Pak si přehraju rozhovor, který mezi velitelem a Wariathem proběhl. Tak koňské maso posiluje vlkodlaky. No tak to potom beru, že sem tam Ishimarua nechala. při vzpomínce na něj se mi myšlenky zatoulají i k dalším bytostem mě drahé a nejspíš na základě této vzpomínky se dostaví proměna zpět. Cítím jak se mi mé smysly vrací zpět do pořádku a též jak moje oči získávají zpět modrou barvu. Jediný, kdo mohl vidět změnu barvy mých očí byla Seanie, která byla v tu chvíli nejblíž. |
| |
| Když po chvíli přispěchají střážní a jejich velitel tak se slova ujme Wariath který je ovšem poraněn .Po krátkém rozhovoru nám vojáci každému přinesou jednu lahvičku lektvaru který vyléčí prý všechna zranění a dokáže obživit a mrtvého...Hmmmm tak to bude skvělí lektvar......ten si musím schovat.. A vložím ho do levé kapsy pláště svého. |
| |
| S poděkováním převezmu velmi vzácnou lahvičku a zvednu ji naproti světlu abych pozkoumala a alespoň zčásti se dozvěděla něco o její složení... Takový lektvar umět uvařit... |
| |
| Poté co vyslechnu rozhovor se strážnými a převezmu od nich lektvar (samozřejmě jsem nezapoměla za takovou vzácnost poděkovat) se rozhlížím po ostatních. Netrpělivě čekám, kdy se konečně vyrazí dál. Musíme se z tohohle místa koněčně hnout je to tu nebezpečné. "Čím dřív vyrazíme, tím dřív tam budem." Pro změnu si beru své dva tenké elfí meče a jdu pomalu napřed. |
| |
| Při prohlížení zbytků těl vlkodlaka se mi do mozku vtírá nemilá myšlenka... Jsou příliš odolní, musíme přijít na způsob jak alespoň částečně s nimi účinně bojovat. U všech lesů, nemůžu si vzpomenout... Něco, cokoliv, co by šlo... Aby meče klouzaly jako po másle.... Máslo? Sádlo! MASTI! "Poslouchejte všichni, znám jeden způsob, který by proti těm bestiím mohl fungovat! Dívám se na ostatní jestli mě vnímají nebo ne... Stále se však necítím ve své kůži v centru pozornosti. Mezitím v duchu přemílám všechny přísady které bych mohla potřebovat... |
| |
| Když Sika řekne, že ví co by proti velšákům mohlo fungovat tak se ve svém sedě napřímím i když mě trochu zabolí v ruce. Tak povídej Siko....Co to je? zeptám se jí a čekám co nám řekne. Jestli vážně přišla na to jak oslabit tu bandu vlkodlaků tak je génius. pomyslím si stále čekajíc co nám chce říct. |
| |
| Otočím se k Naomi a všimnu si, že i ostatní zpozorněli. Zhluboka se nadechnu: "Dokáži vyrobit specální masti na pomazání mečů či seker, díky kterým zbraně dokáží zranit i toho nejméně hmotného ducha nebo dokonce zranit magické bytosti, které jsou jinak vůči obyčejným fyzickým zraněním imunní..." Na chvíli se odmlčím. "Ovšem, je zde několik problémů..." |
| |
| Nápad Siky se mi zamlouvá akorát mě trochu uvede do nejistoty to s těmi problémy. A copak to je za problém Siko? Doufám, že to neni něco jó závažnýho... řeknu a nyní už plně soustředěná a pozorná čekám jaká, že to je překážka k vytvoření těch mastí... |
| |
| "Za prvé..." pokračji a podívám se omlouvavě Naomi do očí. "Dokáži vyrobit jen velmi málo masti, z těch bylinek co mám, to sotva stačí na jeden meč. Odmlčím se. "Za druhé, dokáží vyrobit různé nátěry na meč, ale nevím který z nich by mohl fungovat, zda li nějaký... Přesto věřím, že minmálně jeden by měl..." Mezi mou skupinou to začne šumět, zvýším tedy hlas a prozradím nehorší problém. "A za třetí, potřebuji sehnat bylinky, které nebývají zrovna běžné... A taky jako základ sádlo, nejlépe husí, ale může být i psí, medvědí..." Skončím svou řeč a pohlédnu na ostatní v naději, že přijdou na lepší plán... |
| |
| Když si vyslechnu všechno co nám to kází tak jen kývnu hlavou a opřu se zpátky o kmen stromu a zároveň pokrčím pravou nohu o jejíž koleno si opřu ruku. Aha. Takže prostě a jednoduše ta mast vyrobit nejde...nevadí, třeba cestou seženem nějaký to sádlo a najdem nějaký ty bylinky. řeknu pak se odmlčím No a nezabije vlkouše jednoduše modrý zlato? Jakou má vůbec meč barvu když je z modrýho zlata? zeptám se jich když si vzpomenu co se stalo s mým mečem. Nyní čekám zase já na jejich odpověď... |
| |
| "To opravdu nevím... Modré zlato jsem jaktěživ neviděla." Přiznám se. "Každopádně neřekla jsem že nejde vyrobit, jen že moje prozatimní zásoby stačí na jeden meč a jeden druh masti, největší problém bude rivnice, musí být vytržena ze země pouze o půlnoci, aby měla nějaký efekt, dále pak vitriol, vlčí mor..." postupně mi hlas slábne a ztrácí se v pouhé myšlenky. Nakonec ještě s jiskřičkou naděje v očích vzhlédnu k ostatním. "Pokud půjdeme pomalejším tempem, myslím že dokážu vyrobit do zítřku další dva nátěry, avšak mám jen nekvalitní kus sádla, kdyby ostatní přistoupili na toto dočasné řešení, tak by bylo na vás ulovit nějaké to zvíře kvůli sádlu, jestli chcete aby nátěry vydrželi déle a byli účinnější." |
| |
| Já myslím že to bude dobrý nápad ale musíme se rozhodnout komu ty dva nátěry dáme..určitě bych je dal speciálně vácečníkům..kteří bojují pouze meči a né magií-... řeknu svůj nápad ale zároven i otázku..dále dodám:To já bych zase magií mohu na určité místo boje zesílit magické účinky všech kouzel takže by byli o něco účinější..A nebo bych mohl posílit vaše nějaké meče které by ztvrdly a zesílili... Navrhnu.... |
| |
| Poděkuji za lektvar. Potom se vložím také do debaty No lov nechte na mě o ten se postarám já. A byliny ty mohu pomoct také obstarat,Mohu skusit promluvit s duchy přírody |
| |
| Pokračujem v cestě a nahnilá půda Zarazanského lesa nám zvedá prach před naše obličeje. Někteří slavní priesti, jako Driamlin z Enuru, sesterského města Anuru, tvrdí, že mech ze Zarazanských lesů způsobuje mnohdy léčivé účinky, ale není známo jaké. I když se výparů z tohoto mechu nadýcháme, necítíme žádnou změnu, dokonce ani moje pohmožděné kosti, které bolí pořád stejně. Jak to tak vypadá, vlkodlak, jenž měl kuš, utíkal velmi rychle a stromy mu nikterak nevadili. Celou naši pouť lemují zohavené stromy, rozzoraná půda a zaschlá krev lykantropa. Sika najednou zvedne ruku a všichni se zastavíme. Nasloucháme hlasům přírody, ale nic, co by narušovalo temný chod života, se neozve. Ale zničehonic se mezi stromy vynoří nahý muž s ulomenou větví v ruce a míří na Taroka. Ten se jen usměje a útočníka zastaví ránou do tváře, na následky toho muž ztrácí vědomí. Ačkoliv neradi musíme, tak čekáme na jeho probuzení. Jakmile nabyde vědomí, prudce otevře oči. Jsem u něj první, dám mu meč ke krku a ptám se. ,,Copak to tu máme? Snad ne zbloudilého cestovale či nešikovného hraničáře, hmm? A nebyla by pro naše mužské oaszenstvo lepší nahá hraničářka. Pověz, cizinče, co jsi zač, nebo to rozpářu ten tvůj krk, usnadním tak práci vlkodlakům. Muž zavrčí a nenávistně se na mě podívá. ,,Mrháš slovy, živáku, již brzo si tě moji bratři najdou a roztrhají tebe i tvé přátele. Už teď jste nebožtíci. Já, Firrel, generál vojsk lykantropů Velšských se nezaleknu ničeho." Jeho slova nás velice udiví. Přitlačím mu čepel více ke krku, až mu začne téci krev. Muž překvapeně hledí na místo zranění a tvář se mu zkřiví do grimasy bolesti. ,,Tohle není roztavená ocel, jaktože ten pahýl, kterému říkáš zbraň mi způsobuje bolest?" ,,Roztavená ocel? O čem to mluvíš, člověče. Nejdřív tvrdíš, že jsi vlkodlak, ale nevypadáš na to...moment. Ale jistě, proto na nás zaůtočil. To je ten vlkodlak, co nás ohrozil u brány Sudby, jaké jiné vysvětlení na to existuje?" Zvednu vlkodlaka, tedy muže a ptám se znova: ,,Proč již nejsi dítětem noci, proč neútočíš drápy ani zuby, ani tvrdým brněním, řekni a tvůj odchod na onen svět bude rychlejší. |
| |
| Tohle nedává smysl Opřu se o strom a pozoruji proměněného vlkodlaka vyslýchaného Wariathem. Proč a jak by se proměňoval? Vždyť musel vědět, že ho dohoníme... Dostane se mi určité podezření "Možná je to past." |
| |
| ,,Nehraj si se mnou, ty blázne, nebo můj obličej potřísní tvá krev." Muž i přes mé tvrdé vydírání se ničeho jen tak nezalekne, ale po chvíli kdy přitvrdím a způsobím mu další menší řezné rány, rozhodne se mluvit, abych mu nepůsobil další bolest. Skoro po každém slovu tiše zavzlyká. ,,Já...já...já jsem zklamal. Zabij mě, mocný válečníku a nech mě spočinout na půdě, ve světle měsíce kde jsem se zrodil. Prosím, ušetři mé trápení. Daruj mi buť život nebo smrt, více po tobě nežádám." ,,Umlč, skoro - lykantrope, místo smrti daruj něco ty mně. Řekni mi, co se stalo od doby, co jsi utekl z bitvy. Za odměnu tě nejen necháme žít, ale pokud to bude ve tvé prosbě, dáme ti suchý šat, případně brnění, nakrmíme tě jídlem a napojíme vodou. Ale nyní, mluv, pokud tyto dary chceš mít." Jakoby nálada nahatého se změnila, přestal vzlykat a říkal. ,,Dobrá, dobrá, prosím o strpení živáci. Nyní, když jsem zranitelný, si na bolest nemohu zvyknout, proto pravím toto:Když Dítě noci uzře kapku grebenské rosy, prokletí se uzavře a vlkodlačí maso se promění v tělo, nastává čas svobody pro zločince sudby." Toto přísloví mužem otřese, asi si uvědomil, že se ho možná týká, ale já jsem ho nějak nepochopil. Podívám se na své přátele, především na ty chytřejší co studovali magii a vědí něco o těchto moudro pravách. |
| |
| Chvíli se zapřemíšlím a potom řeknu...Aho,moudře a chytře si nám tvoje prokletí vyložil tyto slova tvoje ,já možná chápu ..ale co se stalo stebou že jest se ted ve vlkodlaka měníš vždy v noci????? Poté se otočím ke svím přátelům a povím:Vysvětlil bych vám to asi takhle:Vždy v nici se muž s vlkodlačím prokletím promění ve vlkodlaka,ale jen do té doby než svítat začne .Poté se opět vlkodlak promění v člověka a je po dobu dne osvobozen ze svého prokletí....Toto je pro ně svoboda nad svobody a oni jsou zbaveni svého trápení... Nevím zda to z mého stručného překladu moji přátelé pochopili ale doufám že ano... A potom už jen čekám na lykantropovu odpověd... |
| |
| Odpověď vlkodlaka ,,Mluvíš špatně, moudrý mágu či druide, ale soudě podle tvého oblečení tě přisoudím k astrální magii než k přírodní. Tvá odpověď byla zčásti správná, ale týkala se jen obyčejných lykantropů, ne Velšských." Nuže, kdo přijde s lepším vysvětlením? |
| |
| no nevím co bych odpověděl jeto tak že pokud uzří velšak kapku grebenské rosy,prokletí se tím zruší,co víc k tomu dodat |
| |
| Odpověď muže ,,Lstivý dobrodruhu, hádanku jsi zčásti uhodl, ale po uzření kapky grebenské rosy se stane ještě jedna věc. Nyní, když dovolíte, řeknu vám něco o oné kapce." Vzdálené vytí v dáli nasvědčuje tomu, že byste si měli pospíšit. ,,Kdysi dávno, po ovládnutí tohoto světa rasou drowskou a zrození lidí, existoval jistý Velšský vlkodlak, který nepodlehl černé magii Drowích nekromantů. Už jako elf se zabýval alchymií a po nastoupení jeho prokletí v utajení dokončil lektvar, tak silný, že by sami bohové temnot poklekli, aby se neutkali s tím, kdo lektvar uzřel. Přísady údajně pocházeli z města Greben, jenž se nacházelo v ukrytém království Arevithian. Nikdo přesně neví, kde se to království nachází a kde je do něj vchod, nicméně, přes moře ho nenajdete, je součástí Irisije, taky se mu v legendách říká Osmé království." Přemítáte nad těmito slovy, ale Silnak uhodl a odhalil první část hádanky. Nyní musíte přijít na to, co znamená, čas svobody pro zločince sudby. |
| |
| Zůstanu nadále v tichosti stát, opřená o strom, poslouchajíc vlkadlokovému vyprávění... Zajímalo by mně, jestli jsou všichni vlkodaci takto poetičtí nebo je tento výjimka... Podobá se některým zvířatům, především ptactvu, jejichž projevy bývají podobné... |
| |
| Poslechnu jeho příběh a potom se zeptám:A nejsi zločinec sudby právě ty a tvoji druhové???? |
| |
| Sedím opodál a pozorně naslouchám, prestože to tak nevypadá, protože si při tom na oko velmi soustředěně natírám olejíčkem tětivu svého luku, aby nezpuchřela a byla stále pevná a pružná. Je to zamotané ještě, že mezi sebou máme dostatek chytrých a moudrých hlav, které tyto záhady snad rozlousknou. |
| |
| Při Murlokově otázce muž zpozorní a nervózně začne přešlapovat na místě. Do tváři se mu nahrne překvapený výraz, ale po chvíli se vystřídá s úsměvem. ,,Výborně, mágu. Zločinci sudby jsou opravdu Velšští vlkodlaci, a ten, kdo uzře kapku grebenské rosy, stane se navždy člověkem a jeho úkolem bude osvobodit vlčí rasu. Takže jste můj hlavolam rozlouskli, nyní, dáte mi nějaké šatstvo?" zeptá se prosebně muž. Wariath svůj slib dodrží a společně, především mužské osazenstvo, dá muži lehké kožené brnění a nějaké oblečení. ,,Moc vám, děkuji, dobrodruzi. Když dovolíte, za odměnu vám vysvětlím více. Prosím, posaďte se, dokud je čas. oznámí vám a vy jeho prosbu vyplníte, leč neradi, neboť vzdálené vlčí vytí vás velice znervózňuje. Muž na všechny počká a pak se dá do vyprávění. ,,Kdysi dávno, když Drowové ovládli tento svět a Velšské elfy proměnili ve vlkodlaky, oni sami si dali název Zločinci sudby, tak si říkají mezi sebou. Pod Drowskou nadvládou však nejsou přímo svobodní, o tajemství grebenské rosy jsem vám už říkal. Tato země, Zarazan, nedostala své jméno jen pro nic za nic. To ale až později, důležité je, že zde panuje moc, která dovoluje Velšským vlkodlakům se Drowům vzepřít alespoň na ten malý kousek. Náš pán, jehož vůle dobra je velmi silná, má u sebe kapku grebenské rosy, kterou mi dal, když jsem s vámi bojoval u té brány. Jak vidíte, stal se ze mě člověk, ale nebude trvat dlouho a má podoba bude po mnoha tisíci letech opět elfí. Ne však taková, jakou znáte vy, ale opět se stanu Velšským elfem. Myslím, že jsem vám teď řekl až moc. Nyní půjdu, mám zde poblíž přítele, který mi pomůže, ale nebojte se, budu vás sledovat a případně pomáhat. A poslední co vám řeknu je, že Velšští vlkodlaci po vás nadále půjdou. Mnoho štěstí na vaší cestě." Poté se zvedne a než stačíte cokoliv udělat, zmizí vám před očima. Začínáte mít z toho vážně divný pocit, ale shrnete si to. Bojovali jste u brány s vlkodlakem, ten pak utekl, ale když vás znova napadl, vypadal jak člověk a choval se stále nenávistně. Když mu Wariath pohrozil, změkl a jeho chování se začínalo podobat lidskému. Zamotal vás do složitého hlavolamu a pak dokonce magicky zmizel. Takže máte pocit, že kapka grebenské rosy neumí jen zahojit rány a proměnit Velšského vlkodlaka zpět v člověka, ale i víc. Mnohem víc. Avšak moc nepřemítáte dlouho, vydáte se lesem dále, cestou však nikdo nemluví, každý přemýšlí o zapeklité hádance, která se vám do vašeho dobrodružství za Velmistrem připletla. |
| |
| Nastale udalosti sleduju jen z povzdali a ani je nijak nevnimam. Je vim, ze jsme na nekoho narazili, a ze je to lykan. A tak jen stojim a koukam. Obcas se protahnu nebo zyvnu. Zacnu si ale pomalu uvedomovat, ze by bylo dobry kdybych zacala trochu vnimat... |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současná době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni). Při případném ukončení jeskyně budou všechny postavy zachovány. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z vás, hráčů. Systémově - stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
| |
| Mnoho z nás "hráčů" a možná i PJ je pryč, tak jsme se tak nějak podvědomě domluvili na tom, že budeme pokračovat až po prázdninách. Samozřejmě, nejsem PJ, ale nejsem si jist jestli zrovna PJ je nebo není aktivní aby vám odpověděl, tak pro jistotu odpovídám já. |
| |
| Jakožto Pán Jeskyně Bratrstvo Arnů jsem se rozhodl v hraní pokračovat a jeskyni opět rozjet...pravda, jsem aktivní každý den, ale potřebuji, aby hráli všichni, což je o prázdninách těžké. |
| |
| ,,Pojďte, přátelé, vydejme se vstříc neznámu, dokud naše srdce nejsou ztuhlá hrůzou a naši mysl ovládá odvaha a bojeschopnost." zavelím, obmotám ruku v pěst kolem jílce a udělám pár rozhodných, leč pomalých kroků do houštin lesa. Slyším ostatní, jak se za mnou vydávají. Razíme si cestou lesním porostem, který se po pár hodinách zmírňuje, což uvítáme doslova s otevřenou náručí, zanedlouho už kráčíme vlhkou lesní půdou, ovšem nenasáklou rosou, nýbrž zeleným slizem. Proč Nejvyšší Arni nezasáhnou v této bohem zapomenuté zemi. Proč odmítají?" ptám se sám sebe a mlčky pohlédnu do korun stromu. Konečně vidíme kousek oblohy. Načernalé, místy šedivě bílé fleky - jediná světlá místa na nebeském poli. Les končí v době, kdy se už připozdívá a na oblohu vystoupí tajemně vyhlížející měsíc a pokryje celou obrovskou, travnatou pláň, svými stříbřitými paprsky. ,,Budem se muset nějak zamaskovat...ale jak, v tomhle mi mé vědomosti scházejí...vědomosti horlivého válečníka nikdy nepatřili mezi modly světa. Co vy, mí přátelé, táži se vás já noční tmou, zda víte či navrhujete, jak přežít tuto nadcházející noc?" |
| |
| "Nic mne nenapadá ctěný Wairathe." pokývá smutně hlavou Sika. "Avšak vezmu si trochu této slizovité hmoty, a pokusím se z něj zjistit co se dá." jak řekla, tak udělala a nabrala trochu do jedné ze svých prádných lahviček. Dávala si přitom pozor, aby se slizu nedotkla holou rukou. "Myslím, že bude nejlepší se od tohoto slizu držet dál, dokud nezjistím povahu této hmoty. Není to zřejmě nebezpečné, přesto se ho holou rukou nedotýkejte." řekla přitom pečlivě zazátkovala lahvičku korkovou zátkou a uschovala si ji do batůžku. |
| |
| Chvíli přemýslím a pak vyslovím tento návrh "Já navrhuji udělat falešnou zavádějící stopu. Třeba pomocí jedné mojí voňavky a některého z kouzelníků ovládající teleportaci či něco na ten způsob. Půjde bude zanechávat stopy(kapky) a až mu začne docházet voňavka tak se vrátí kouzlem k nám. A my přečkáme noc na stromech. Trochu dál, ale přece na dohled od místa kudy jsme zanechávali stopy." |
| |
| ,,Nápad by to byl dobrý, ale přečkat noc na stromech je takřka nemožné, jen se podívejte." povzdechnu si, tasím meč a švihnu po nejbližším smrku. Čepel se zaryje do poloviny a křupnutím se strom přelomí a padne na zem, vzduchem létá kůra a dřevo. Tento strom byl hodně malý a vysušený, stejně jako většina stromů v tomto lese. ,,Nelze přespat na těchto stromech." uzavírám debatu, když v tom nás z vysoké trávy vyruší zvuk cupitajících nohou. Naše bojové instinkty zareagují a všichni se připravujeme na boj, i přes únavu. Jenže než stihnem cokoliv podniknout, vynoří se s trávy drobný mužík, s hustým rezatým plnovousem, avšak nakrátko sestřiženýma vlasama, též rezaté barvy. Všichni si uvědomíte, že je to očividně trpaslík, i když ti se v Irisiji už moc nevyskytují, žijí na ostrovech okolo kontinetu a věnují se pouze těžbě zlata a vyrábění Irisijiských platidel. Trpaslík je oděn do menší kroužkové košile a přes tu má oblečenou světle modrou koženou vestu. Kalhoty jsou kožené, špinavé a potrhané a boty taky nevypadají zrovna vábně. Jen onen plášť, který visí trpaslíkovi u krku, září novotou. Jen co nás trpaslík spatřil, vyhrknnul překvapením a flintou, jenž držel v ruce, na nás vystřelil. Stihneme uskočit, ba skoro ani nemusíme, kamenné broky po výstřelu z flinty jen obyčejně vypadli a skutáleli se na zem, jen asi dvě tři dokázali vyletět a proletět kolem nás. ,,U všech rezatých kudrlin, člověkové? Co hledáte v této Odinem zapomenuté zemi?" Rozhodnu se mluvit jako první. ,,Co zde pohledáváš ty, trpajzlíku?" Trpaslík skloní flintu a promne si vousy. ,,Já jsem tady se svou družinou, chceš - li to vědět a potřebujem nutně krev Velšáků, tak jsem teď očividně na lovu." Odmlčí a pak se zeptá, kdo jsme my a teď už opravdu chce od nás odpověď. ,,Jsme členové královské gardy na výpravě do jedné vesnice, nacházejících se v této oblasti." trochu zalžu, nesmíme jen tak prozradit, že patříme do Bratrstva. ,,Jo, aha, královští poskoci. No tak to vás nebudu zdržovat, ale moment...o ano, včera jsem taky potkal jednoho člověka, osamělého dobrodruha, celkem vystrašeného a dnes...hehe, trhá kopretiny zespody, i když nemá čím." škádlí nás trpaslík. ,,Ale nepovídej, jenže nás je víc, než jeden osamělej a vyplašenej dobrodruh." usměji si. ,,No, jak si přejete. Víte, moje družina zde postavila dosti pevnou základnu a neříci, že zrovna malou. Klidně bychom vás tam mohli i ubytovat, stejnou penzi jsme nabízeli o tomu strašpytlovi, ale nechtěl. Tak co vy na to?" zeptá se trpaslík. Já osobně bych soouhlasil, ale co vy? |
| |
| Nyni se ujmu slova já a řeknu:No já myslím že by to byl dobrý nápad zvlášt po tom nepříjemném překvapení které sme zažili...Ale jen se tě chci zeptat nač potřebujete tu krev velšáka???? Zeptám se a počkám na odpověd..... |
| |
| Prohlédnu si trpaslíka... "Mně se to nechce líbit, nevěřím mu..." pronesu jen tak hlasitě, aby mě trpaslík neslyšel. "Sotva se potkáme, ani nás nezná a už nás chce ubytovat?" porozhlédnu se po okolí třeba jestli nás někdo nesleduje. |
| |
| ,,Cooože?" trpaslík se zastaví a nevěřícně na vás hledí. Když vidí vaše tváře, pochopí svou situaci. ,,Zatra, má hlavá dubová, rezatá. Patří vám má omluva, dobrodruzi." Wariath změní svůj názor jít za trpaslíkem, tasí meč a zcela nečekaně přimáčkne trpaslíka k zemi. ,,Tak omluva jo? Jak zvláštní, včera jsi potkal dobrodruha a dnes je mrtvý, jak mi tohle vysvětlíš? A kdo ja ta tvá družina?" Trpaslík se nijak nebrání. ,,Teda, bojovníku, ty bys neměl nosit tolik brnění. Povím vám to takto, ale musíte mě nejdříve pustit." Poté vyřkne Murlok svou otázku. ,,O ano, velšská krev je velmi vzácná. Hehe, to vážně nevíte, k čemu slouží?" Tázavé pohledy trpaslíky uvědomí, že by měl pokračovat. ,,No, na ostrově Odiri, kde žiju já, naši kováři objevili před dávnými časy první zbraň na Velšské vlkodlaky. Je to do běla rozžhavený šíp od samostřílu a samozřejmě i ten samostříl má být velmi dobře propacovaný, ne jen tak obyčejný. Zkrátka solidní práce trpasličích rukou, vážení človíčci. No a krev Velšáků má být možná tou druhou zbraní, neboť každý rok sem jezdí naše družina, která se snaží zajmout jednoho z vlkodlaků. Toho pak odvezeme domů a testujeme jej. Minulý měsíc jsme se opět vrátili s dalším kouskem a po dvoudenním bádání se zjistilo, že krev Velšských vlkodlaků je pro ně velmi cená, ovšem pouze zevnitř. Pokud jej potřísníte jejich krví, doslova je to začne sžírat zaživa." ,,Nesmysl, dnes ráno jsme s vlkodlakem bojovali a občas nějaká jeho vlastní kapka dopadla na špinavou srst té zrůdy a nic. Jak tohle dokážeš vysvětlit? zeptá se Wariath. ,,Hmm, jen málo kapek krve, proudící v žilách vlkodlaků, mají ten správnej říz a na to chceme právě přijít." odpoví trpaslík klidně. Najednou se ozve výkřik Siky, její rozhlížení a hlídání se nakonec vyplatilo. Z trávy se vynoří hluboké zavrčení a prudký útok vám oznamuje, že se blíží další vlkodlak. Trpaslík svou flintou zasáhne první a střelí do vysoké trávy. Opět neúspěšně, je to tedy na vás. Popis vlkodlaka: Zrůda, jenž na vás zaůtočila, je velká přibližně patnáct stop. Hrudní štít má velice poškozený a nevypadá jako dobrá ochrana. Na hlavě má helmu zajímavého tvaru, průhledná sklíčka mu chrání oči a tvrdost v zadní části prozměnu zátylek. V levé ruce vlkodlak drží trojzubec a v pravé lapačnou síť. Obratnost vlkodlaka je zatím malá, stejně jako zuřivost, záleží na vás, jak rychle ho vyřídíte a kde mají vlkodlaci ona zrádná místa s krví. Napovím, že to jsou tři. |
| |
| Vyslechnu trpaslíkova slova .když domluví zamyslím se nad částí s krví která ho rozežírá..Chvíli badám ale když v tom vyskočí z houští vlkodlak..vysoký přibližně 15 stop a nevypadá na to že by si chtěl hrát...A sakra to je v pytly...do něj... zakřičím po nezdařilém pokusu o vystřel ... Má u sebe lapací sít která by se dala použit proti němu a tak prstem ukáži na sít a začnu se soustředit...Sít se za chvíli začne vznášet a obmotávat se kolem vlkodlaka....Když je kompletně v ní..sevřu ruku v pěst a sít se neúprosně začne stahovat a vlkodlakovy začne provaz sítě působit krvavé rány na zádech..... |
| |
| Poté co zahlédnu vlkodlaka zakřičím na poplach. Zevnitř mé útroby začne svírat jakási beznaděj, že protentokrát nemusíme mít tolik štěstí v boji s těmito hrůznými, přírodu neuctívajícími tvory (i když někteří z naši skupiny na přírodu také zrovna nedbají...). Po úvodním neúspěšném výstřelu, který mě lehce rozruší svou hlasitostí a Murlokovým kouzlem si začnu v hlavě přebírat různá kouzla, kterými bych mohla zrovna teď pomoct. Příliš nevnímám, že se blíží další vlkodlak, čas se pro mne zastavil a já se nehybně soustředím. |
| |
| Poslouchám je na půl ucha. To, že nám trpaslík řekne něco o krvy lykanů, která rozežírá lykany sami když se na ně cákne, sice pochytím ale mysl u mě nějak pracuje jedním uchem tam druhým ven. Pak z houští vyskočí vlkodlak. Celá situace mi ale dojde až po pár sekundách, kdy je vlkouš lapen do sítě Murlokovým kouzlem a Sika se soustředí seč může. Do háje! Sotva se vyhrabem z jedný bitky už je tu další. povzdychnu si a tasím svůj meč. Začnu se rozhlížet okolo, jakž takž připravená na další útok. |
| |
| Výsledek Murlokova útoku: Vlkodlak je velmi překvapen, že si jeho vlastní síť obrátil proti němu, ale tuhé svaly na zádech síti znemožní, aby se dál propalovala do masa. Brzo se ostrými drápy ze síťě dostane, ale to už na něj opět útočíte. Wariath zasadí vlkodlakovi ránu do žeber. Je slyšet křupot a tryskot krve potřísní nejen vás, ale i vlkodlaka. Bez účinku. Hledejte další místa... |
| |
| Když se vlkouš vyhrabe ze sítě a dostane ránu mečem do žeber....Zahléhnu na zemi menší ošpiatělí klacík....Chvíli se soustředím s rukou natáhlou ke klacíku a poté řeknu:Vyverno..... a rukou ukáži na vlkodlakův krk....Kalacík se zvedne a točivým pohybem ze zabodne vlkodlakovy do krku..... |
| |
| Vlkodlak zachrčí a překvapeně zírá na klacík, jenž mu proklál hrdlo. Jenže i k vašemu překvapení, při kterém jste všichni přestali bojovat a očekávali bolestné vytí, se vlkodlak zasmál hrdelním smíchem, až jeho tmavá krev tryskala z rány do všech stran a vydávala dalo by se říci i vůni, která omámila Wariatha a Murloka, ti stáli totiž nejblíž. Oba pocítili strašnou únavu a se žuchnutím spadli do hluboké trávy, naprosto neschopní boje. Murlok učinil nový objev: Třetí tepna nalevo od ohryzku vlkodlaka obsahuje omamnou vůni, která dokáže omráčit dočasně jeho protivníky v blízkosti. Účinky této drogy trvají velmi málo, maximálně po dobu dvou kol, tj. dva útoky na vlkodlaka, takže přibližně dvě minuty. každopádně musíte chvíli Wariatha a Murloka krýt, neboť tento vlkodlak si svoje obě oběti vybírá přímo takto. Ještě podotýkám, že při posledním souboji s vlkodlakem se taková tepna vůbec neprojevila a že jste vlkodlaka na krku zranili mnohokrát. Jenže omamná tepna se protrhne pri vnitřním zranění ohryzku. |
| |
| Zrovna když Siku napadlo, že kouzlo "zamotej" by mohlo na vlkodlaka zaúčinkovat lépe(po neúspěšném Murlokově omotání sítí), tak s kouzlem v polovině přestala, jelikož se zdálo, že probodnutá krční tepna znamená pro tohoto odporného tvora konec. Svůj omyl poznala ihned po jeho chrčivém smíchu a padnutí obou dobrodruhů na zem. "Wariathe!" nevěděla proč zakřičela zrovna jeho jméno, ale rychle téměř ani nevnímala pohyby rukou, když sesílala "Garanto S'hieldom!" A mězi bezvládná těla a vlkodlaka se znova postavila magická zeď. Tentokrát však musela vynaložit Sika víc úsilí aby byla zeď větší a pojmula obě těla a také tuto zeď může vlkodlak jednuše oběhnout, takže Sika pevně doufala v to, že jej někdo zaměstná, aby k tomuo nedošlo. A také pevně doufala v to, že se oba brzy vzpamatují... |
| |
| Když můj obličej pokřísí vlkodlakova krev pocítím velikou únavu a chtíč po spánku ,jdyž padám bezmocen k zemi vidím jen svého společníka jak už leží také na zemi.... |
| |
| Přihlížím dění okolo. Wariath bouchnul do hrudi. Nic. Murlok trefil krk. Nic. A ještě k tomu teď oba leží na zemi, nejspíš omráčení. Dobrá takže krev z krční tepny je omamná a hruď není to co hledáme. Kde je místo, které by člověk nejméně čekal? Co zkusti levou paži. nevím proč mě napadlo zrovna tohle ale byla jsem rozhodnutá a tak jsem se k vlkodlakovi rozběhla i přesto, že rána mě bolela. Když jsem byla dostatečně blízko tak jsem se napřáhla a sekla lykana do horní, vnitřní části levé paže, načež jsem odskočila pryč pro jistotu aby mě vlkodlak nezasáhl. Nyní už jen čekám jestli je tohle to místo, které hledáme. |
| |
| Zásah do paže vlkodlakovi způsobí zřejmě bolestivé zranění a proud krve teče velmi pomalu. Lykantrop zavyje bolestí a pokusí se Naomi atakovat, ale to už všichni slyšíte dosti známou velkou ránu, ovšem tentokrát se trpaslíkovi podařilo zasáhnout svůj cíl. Všimnete si, že když malé kamenné kouličky vystřelené z hlavně proletí kolem vlkodlakovi hlavy, tak si zrůda snaží chránit právě co nejvíc jedno místo, ale v té rychlosti jste nepostřehli, jaké to je. To už se naštěstí Wariath a Murlok probouzejí a pouští se znova do boje, i když jsou ještě zmatení a tak Wariath dvakrát vlkodlaka mine. |
| |
| Když se proberu a uvědomím si co se vlastně stalo...Postavík se a rozhlédnu se..všude koluje zmatek..zapřemíšlím se co mám udělat a potom mi to projede hlavou jako blesk...Tokiooooo imofissss zakřičím a ukáži na hlínu pod vlkodlakem... Ta se začne pomalu zvedat a chvíli na to z ní vyšvyhnou tři mohutnější kořeny které začnou vkodlaka omotávat..... |
| |
| Šlahouny se dosti rychle obmotají kolem vlkodlaka a znemožní mu na chvíli pohyb, to mu už stihne Ilrian, Tarok a Wariath uštedřit bodné a sečné rány, krev bohužel ještě nepůsobí a vlkodlak stále žije. Zanedlouho se mu podaří ze šlahouny se dostat a útočí na Siku. |
| |
| Sika si oddechne když konečně může zrušit své kouzlo bariéry a chvilku se rozhlíží po bojišti, zčásti aby se porozhlédla, jak pokračuje boj a zčásti aby si oddechla. Snad jako naschvál Murlok právě seslal stejné kouzlo, které chtěla prve seslat Sika. Téměř ihned nato se vlkodlak rozběhnul na ní. Sika se stále ještě s lehce otupělými smysly spoléhala na své pečlivě vycvičené úhybné manévry a pokusila se vlkodlakovi uhnout a pokud možno se od něj držet co nejdál kvůli jeho "omamné vůni." |
| |
| Když vidím, že můj útok způsobil vlkovi jen bolest ale, že se mi nerozpouští před očima tak si jen povzdechnu. Pak vystřelí trpajslík na jeho hlavu. Nějak si jí vehementně chrání. Ale jaká část to byla? pomyslím si. Pak už se lykan řítí na Siku, která uskočí. Nic ale nenchám náhodě dokud je vlkouš zády ke mě tak si mě nevšimne. Zandám meč a vyndám dva nože. Prozkoumat. Ne zabít. řeknu se a opět se rozeběhnu. Za vlkoušem trochu vyskočím abych mu noži dosáhla na hlavu. Rukama ve kterých držím nože tak pravou rukou udělám řeznou ránu na vlkodlakově tváři a levou na spánku na opačné straně hlavy. Když dopadnu na zem takmi povolí nohy a já žuchnu na zem. Odkulím se stranou. Přeci jen ten výskok a pád byl na mojí ještě nezahojenou ránu až moc. |
| |
| Rány na tváři způsobili vlkodlakovi panickou hrůzu, soudě podle jeho vyděšeného křiku, ale jen co se zbaví Naomi, krev třísnící jeho poškozené brnění a srst mu nezpůsobí žádnou újmu. A pak zavyje, tak mohutně, že z toho zaléhají uši, ale i přes hluk jsou slyšet trpaslíkova slova. ,,Málem jste ho zabili, teď volá své druhy, utíkejte, nebo za pár minut z nás zbyde mastnej flek." Tarok se rozhodně rozeběhne a svojí sekerou usekne vlkodlakovi nohu. Vlkodlak přestane výt a padne na zem, to už se ale pouštíte za trpaslíkem, ať už je váš přítel, nebo není. Za vámi je slyšet, že vás pronásledují další zrůdy a běžejí po dvou, což vám usnadňuje trochu útěk. Po pár milích se zastavíte a popadáte dech. Trpaslík se vyčerpaně posadí. ,,Potvory jedny zablešené, vypelichané." zakleje a stáhne si ze zad svůj kožený batůžek. Vytáhne z něj lovecký roh a zatroubí. Dunivý zvuk se rozlévá údolím a elfové ve vaší družině cítí, že se vlkodlaci stahují. ,,Což to je?" zeptá se Wariath. Trpaslík se usměje. ,,Roh hrozby. Zavolá mé druhy trpaslíky a vlkodlaky zastraší." ,,Tak proč si jej nepoužil dříve?" zeptá se znovu Wariath. ,,Nebyl na to čas a kdyby jo, mé druzi trpaslící by se k nám nedostali včas. " Poté vstane, odhodí flintu i roh a předstoupí před Naomi a uctivě poklekne. ,,Ovšem za naše životy můžete být vděčni zde ctihodné válečnici, jenž uhádla, že jedno z oněch zrádných míst musí být na vlkodlakově obličeji nebo hlavě. Její odvaha je hodná samotného Odina. |
| |
| Vyslechneme trpaslíkovu chválu o Naomi a i já musím uznat, že se zachovala velmi obětavě. Když si vzpomenu na počátky našeho výcviku, v žilách ji kolovala krev pravého zlodějíčka, nyní však...dokonalost nade vše. Ovšem když se rozhlédnu kolem po svých přítelích, i oni se změnili a takovou úroveň bojů jsem v životě neviděl. Ony staré časy, kdy nás naši učitelé museli tahat z brynd, skončili a my se stáváme praví Mistři Arnu. A i trpaslíkovi vděčíme za svůj život, i když Sika k němu moc důvěru nemá. Radostně si povzdechnu, vstanu, hadříkem si očistím Xarteting a zasunu jej zpět do pouzdra, až ticho protne ostré zaskřípění. ,,Takže, trpaslíku, jedno z míst, kde se ukrývá pro nás, užitečná krev, je nejspíš na hlavě, soudíš - li tak?" Trpaslík zakýval hlavou. ,,Nepochybně válečníku, to je velmi důležitý objev...a ejhle, už jsou tady." Všichni se otočíme a pohlédneme na pahorek před sebou. Sjíždí k nám deset trpaslíku, sedící na beranech, jen ten vepředu jede na lamě, zvíře, které jsme naposled spatřili při misi v Deser Karumě, pouštním království. Jízda zastaví u nás a trpaslík na lamě přistoupí k našemu ,,průvodci". ,,Kladivo a kovadlina, Owrine." ,,Kladivo a kovadlino, můj Vůdče." Trpaslík, zřejmě vůdce, obrátí lamu k nám a měří si nás přísným pohledem. ,,Zase nějací dobrodruzi? Vykopávat hroby je pro nás trpaslíky velmi těžká práce, páč máme jen lopaty dlouhánů, co zde děláte." Tasí meč a zamíří mi ho do obličeje. Usměji se provokativním úsměvem a řeknu. ,,No, přátelé, řekněte tomuto...ehm, válečníkovi, co jsme zač. Nebo moment, ukažte. Pro vás: Nějakým způsobem trpaslíky odzbrojte nebo si je podmaňte kouzly...zvyk členů Bratrstva Arnů. Pro Siku: Nezabíjet :-) |
| |
| Když se posadím do podřepu a kouknu na lykana tak vidím jak jím zmítá panická hrůza. Což potvrdí zavytím tak silným až jen stěží slyším co trpaslík říká. Pak Tarok usekne vlkovi nohu a ten padne na zem načež se všichni dáme do běhu. Prodíráme se porostem. Sem tam mě nějaká ta větvička majzne do obličeje. Nedbám na to. Nakonec se našich pronásledovatelů zbavíme. Zastavím se a opřu se o nejbližší strom. Ztěžka oddychuji. Pot mi stéká po tvářích v klikatých cestičkách. Další co jsem vnímala bylo, že přede mě předstoupil náš mrňavý společník a poděkuje mi. Trochu zrozpačitím. To já bych měla poděkovat tobě trpaslíku. Kdyby jsi nevystřelil nikdy bych si toho nevšimla. řeknu s úsměvem a kouknu se po ostatních jestli jsou v pořádku. Vypadá to, že nikdo neutrpěl žádné závažné zranění. Zachytím Wariathův pohled a nejistě se usměju. Pak k nám přijedou ostatní trpaslíci. Načež jejich pravděpodobný vůdce zamíří měčem Wariathovi do obličeje. Taky si myslím, že by měli vidět s kým mají tu čest. pronesu a rychle se přesunu k nejbližšímu trpaslíkovi. Zdravím společníku. Koukám berana máš hezkého. šup nůž pryč, tak rychle, že jedno ohlédnutí a jeho sekera už je taky moje. A pěkné zbraně taky máš. řeknu naoko uznale, načež si pro jistotu stáhnu trpaslíka z berana a z nemožním mu pohyb. Čistě pro jistotu. špitnu mu do ucha a kouknu jak si vedou ostatní. |
| |
| Sotvaže se stane vše níže uvedené, Sika využije momentu překvapení, řiloží k sobě obě dlaně a na chvíli zavře oči. Poté ruce bleskurychle oddělí, spojí ale s ohnutými prostředníčky, oddělí, spojí s ohnutými malíčky a potichu zamumlá "Gnavo chijaho" během okamžiku se před ní ze surové magie vytvoří čepel železného ostří, následováno zbytkem ostří až po rukojeť. Jeden z těch špinavců si toho nejpravděpodobněji všimnul, ale to bylo až příliš pozdě na Sikyiné rychlé prsty, které otočily čepel doleva a vystřelily nůž směrem k vousům trpasličího vůdce na lamě. Vzduch pročíslo zasvištění a trpaslíkovi vousy padají na zem... nůž však zůstal těsně před jeho hrdlem. "Ani hnout!" zařvala Sika překvapivě drsným hlasem, ještě nikdy jste ji neslyšeli takhle naštvanou. Anděli smrti, pokračuj ve sbírání zbraní a ty špinavče." Sika si změřila nehybného trpasličího vůdce. Jak se opovažuješ nechávat žít lamu v pro ní naprosto nepřirozeném prostředí?! Copak necítíš jak trpí?" zeptá se ho druidka skoro prosebně. |
| |
| Kouknu jak Sika odřízla vousy vůdci trpajzlíků. Jasně. Hned se do toho dám. odpovím jí a zasměju se. Po dlouhý době mě opět někdo nazval tak jak jsem byla jmenována. pomyslím si potěšeně. Pak se otočím na malého mužíčka pod sebou. Ty tu radši zůstaň. Nebo snad nechceš skončit hůř než do teď. řeknu mu a zvednu se. Pomalu začnu ovcházet ostatní a obezřetně jim beru zbraně. Jestli byste vy ostatní byly tak laskavý a pomohli mi. zavolám na svoje společníky. Když odzbrojuji druhého trpaslíka. |
| |
| Když se nakonec boj vyvrbí tak že lykantrop začne přivolávat své druhy a Tarlok usek vlkoušovi nohu..dáme se na útěk za námi slyšíme jak praskají větvičky a jak nás pronásledují...Když uběhneme slušnou vzdálenost tak se zastavíme na nějaké mítince.Trpaslík vydělá ze svého batůšku roh a začne troubit.Chvíli se o tom baví s Wariathem a za nedlouho už tu je 10 válečníků na bizonech a jeden na lamě...Ten na lamě zašel až příliš daleko..Tak fajn ..doufal sem že tohle řekneš.... Namířím jenu ruku na jednoho trpaslíka a druhou na dalšího...Mow Veillyk a oba trpaslíky zároven srazí menší tlaková vlna....Když leží na zemi opět na ně ukážu a řeknu:Tokiooo Imofissss A ze země stejně jako u lykantropa vystřelí na každého tři kořeny a svážou je do nehybna...... |
| |
| ,,To stačí, pusťte je." Hlas patří vašemu průvodci. Osvobodíte trpaslíky a vrátíte jim zbraně. Vůdce si me svůj ufiknutý vous, pokrčí rameny a řekne: ,,Beztak jsem se toužil oholit." Asi tím chtěl Siku jen rozlobit. Poté k vám přistoupí a řekne: ,,Svými schopnostmi jste mě nemile překvapily a mám mnohé ambice, které by vám mohli natrhnout šosy. Ovšem se mi vaše umění boje zalíbilo a měl bych pro vás úkol, pokud nemáte nic na práci. Pokud ale je něco, co vám stěžuje cestu, mí druzi trpaslíci vám v tomto úkolu pomůžou a já vám dám menší gardu. To vše, za menší výpomoc. Tak co říkáte? |
| |
| Sika si neodpustí poznámku: "Něco podobného říkal i tadytenhle váš společník. A hle, kam nás to zavedl, přímo mezi vás, špinavce!" Sika zlostně přejela pohledem našeho průvodce a pak se otočila zpět na velitele skupiny. |
| |
| Vrátím každému mužíkovi jeho zbraň a přejdu zpět ke skupině. Pohledem je všechny přejedu. No jo není radno si s námi zahrávat... pomyslím si. Pak nám jejich vůdce učiní nabídku. No záleží na tom o jakou práci se jedná. řeknu mu a čekám co řekne. Mezitím se opřu o jeden strom a kouknu se na svojí ránu z prvního boje. Za chvíli to bude v pohodě. pomyslím si a kouknu se zpět na toho trpaslíka na lamě čekajíc co mi asi řekne. |
| |
| ,,Zradíš - li, nás, vůdče trpaslíků...tak si nepřej mého hněvu." řeknu tvrdě. Trpaslík se usměje, zatleská a řekne: ,,Víte, nevím, jestli vás už můj poddaný informoval, ale vlkodlaci..." ,,Ano, ano, zrádná místa na těle," skočí mu do řeči Sika. Trpaslík na ní děkovne kývne. ,,Ano, zrádná místa s blahodárnou krví pro nepřítele každého Velšského Vlkodlaka. Po vás chci, abyste mi s tímto úkolem pomohli. Přesunete se na naši základnu, kde si odpočinete, jak vidíte, už se stmívá a tak za pár minut zde bude černočerná tma. My vám po dobu vašeho pobytu nachytáme pár vlkodlaků, se kterými se pak utkáte v aréňě a abyste neměli podezření, pošli do boje i pár našich skvělých bojovníků, aby vám pomohli a vy měli perfektní jistotu, že Odin není zrádný a že my trpaslíci jsme hodně silní a přátelští." Povzdechnu si a s kleslou hlavou namítnu: ,,Rádi bychom se zdrželi alespoň týden a procvičili se na nachytaných vlkodlacích, ale vesnice několik desítek mil odsud nás potřebuje." ,,Hmm, aha, takže zádrhel číslo jedna. Nuže dobrá, sestavím výjezdní skupinu ze svých mužů a pošlu jej na noční lov, alespoň pro dva vlkodlaky. O jejich životy se nebojte, do Zarazanu připlouváme již po staletí a již několik let zkoumáme slabiny Velšáků, těch potvor tupých. Trpaslík po boku vůdce, s velice dlouhou ofinou, že mu nejsou vidět oči, řekne: ,,Stačí jen říct, válečníku." Vůdce natáhne ruku směrem ke mě a i přesto, že nevedu tuto výpravu, váhám, ale nakonec, leč nerad, mu tu ruku podám. ,,Dobrá, poďte za námi." Vůdce otočí lamu a jde volným krokem, následován naší družinou a jeho výpravou, do kopce, odkud se jízda zjevila. |
| |
| Aha takže mi máme těm zakrslíkům pomoct v hledání těch slabých míst. pomyslím si a vydám se za ostatními. Cestou dostihnu Wariatha a zeptám se ho tak nahlas aby mě neslyšel nikdo z trpaslíků. Tak co si o nich myslíš? zeptám se ho a kouknu se po malých mužíčcích aby věděl o kom mluvím. |
| |
| Když dostanu povel pustit trpaslíky jen mávnu rukou a kořeny sami odlezou...jednomu dokonce pomohu vstát.. Poté nám učiní vůdce trpaslíku nabídku..Chvíli přemýšlím a chci něco říct ale to už vidím že jsou všichni na ceste na základnu a tak se ani nesnažím a vydám se za nimi.... |
| |
| Obrátím se na Naomi, abych ji tiše odpověděl: ,,Co jsme se učili o trpaslících, tak prý neumějí být zrádní, ovšem pokud nemáš v kapse jakoukoliv cennost a nemusí to být zlato. Nejvíce ohrožený je Mitril, ovšem beru v potaz, že při Válce Světlých nám trpaslíci hodně pomohli porazit Drowy a převzat nadvládu nad Irisiji. Myslím, že tato skupinka není nebezpečná. |
| |
| Kývnu nad jeho názorem a zařadím se do vnitřku skupinky. Má pravdu. Nebuď tak podezřívavá Naomi. pomyslím si a kouknu po ostatních. Někteří vypadají zhmoženě jiní ani ne. Já osobně se tak nějak nemůžu dočkat až se dostanem na jejich základnu. Trocha odpočinku by mi nevadila. prolétne mi hlavou a následuju trpasličí bojovníky. |
| |
| Jak tak Sika poslouchala vůdce trpaslíků, neušel jí jeden fakt, a to ten, že ho naše ukázka síly ani trochu nevystrašila. Přece jenom jsme během chvilky byli schopni odzbrojit polovinu jeho "mužů" a jí se podařilo dostat nůž těsně pod krk samotnému vůdci. Ten se však ani nehnul a v naprostém klidu všechny vyzval ke složení zbraní. Že by byl tak přehnaně nebojácný nebo snad hloupý? Druidka doplní vůdcův proslov o slabém místě a i přes svou neochotu se vydá za ostatními. Dokonce se přenese i přes svou introvertnost a zeptá se Murloka, který se nezdá být s tímto plánem také nadšen: "Murloku, mám takový pocit že tohle bylo neuvážené rozhodnutí, jít za nimi." pokyne hlavou směrem k trpaslíkům Sika. |
| |
| Jdu po cestě za trpasličím vůdcek když v tom ke me zezadu přiskočí Sika a začne se semno bavit...No já s toho taky nejsem zrovna šťastnej ale jdou všichni..Nemyslím že to byl dobrý plán... odpovím Sice.. |
| |
| Jdu s ostatními a přitom dost soustředěně pozoruju ty trpaslíky ještě jsem nikdy žádné neviděla a teď je jich tu hned několik. Po chvilce vyprsknu smíchy, ale hned se zase uklidním jen jsem si vzpoměla na jeden vtípek. "Co se stane, když se trspaslík vzruší? Přepadne dopředu." To by mě zajímalo jestli to tak opravdu je a jestli mají své vybavení teda stejně velké jako ostatní nebo ne. |
| |
| Jdu pomlu za ostatním. Poslední dobou jsem snikím moc nemluvil ,vypadáto jako bych se uzavřel sám dosebe. Pomalu skoumám krajinu kolem nás. Je to tu tak ji né než doma, ale kde je vlastně muj domov,já už vlastně žádní nemám mím domovem byl Hvozd ve kterém sem vyrůstal a ponechl bez ochrany. Pomalu začínám zaostávat za ostatníma. Možná bysetu dalo zasadit semínko života aby tato země opět rozkvetla,ale nejřív musím já a mi společníci zastavit tito lykany . Kdyš si všymnu že zaostávám tak přestanu přemíšled nad vecmi které se mi honí hlavou a doženu skupinu |
| |
| Sika pokývne pomalu hlavou: "Hlavně by jsme se měli mít na pozoru. My všichni..." dodala a zase zpomalila krok, aby se vrátila na své původní místo. |
| |
| Poslední dobou se tak nějak snažím držet se skupinkou a nijak moc o sobě nedávám vědět. Sakra, co to se mnou je? Cítím se nějaká slabá. Nejdřím jsem si myslela, že to je jen únavou, ale teď to vypadá, že to nebude tak jednoduché. Přemýšlím poté, co jsme zabili prozatím posledního vlkodlada. Ani moc nevnímám, že se s námi dali do řeči jacísi trpaslíci. Zaslechnu pouze něco o tom, že nejspíš ztrávíme noc v bezpečí. Pak se do hovoru zaposlouchám trochu pozorněji a zjistím, že bezpečí nám má poskytnout nějaká trpasličí základna. Pfff, trpaslíci... Tihle zrádní psi že nám mají poskytnout bezpečí? Povzdechnu si a zakroutím hlavou. Je fakt, že jejich stavby jsou opravdu nedobytné a bez obtíží by měly vydržet útok velšáků, ale trochu se bojím nebezpeční, které číhá uvnitř. Pomyslím si, když si vzpomenu na to, jak můj děd vyprávíval, jak dokáží být trpaslíci zlí a sobečtí jakmile vycítí příležitost obohatit se o nějakou tu cennost. Když si pak ale uvědomím, v jakém stavu naše družinka je, uznám, že je nakonec asi dobře, že ty malé tlusťochy následujeme do jejich pevnosti. Nakonec i já bych se mohla trochu prospat a pak uvidím, jestli mi bude lépe či nikoliv. Uvědomím si nakonec a s kyselým úsměvem na tváři se dál ploužím asi uprostřed družinky. |
| |
| Po pár namáhavých krocích se vám pod kopcem naskytne v měsíčním světle menší pevnost s cimbuřím, velkou hlídací věží a bránou. ,,Není to nic moc, ale všude kolem je tolik pastí, že si to ani nepřejte vědět." řekne vůdce trpaslíku. Cestou se vám dokonce představil. Jmenuje se Throrin, nositel řádu Velmistra zlatého kladiva. Při slově Velmistra se vám do rtů pořád dostává věta o Bratrstvu Arnů, ale vy setrváváte a nadále se vydáváte za členy Královské gardy. Jdete po cestě, přesně jak vám ukazují strážní, doprovázející. ,,Jedinej špatnej krok, elfko a Velmistr bude přihlížet tvé nechtěné popravě." oboří se jeden z nich na Siku. Když chcete vědět, co znamenalo nechtěné popravě, nocí se ozve zahoukání sovy, které rázem proletí kolem vás a zvědavě taky přistane kousek od vás. ,,A safra, k zemi!" Trpaslík sebou žuchne o zem a než vy stihnete něco udělat, vidíte, jak ze země vyjíždějí jakoby chapadla ve tvaru lístků travin. Sova rychle zareaguje, vzlétne, ale už je pozdě, protože chapadla ji uchvátí do svých spárů a zuřivě stisknou její vyděšené tělo. Vteřinu nato vás zasypává sprška krve a masa. ,,Proč si se sesunul k zemi, mistře trpaslíku?" zeptá se Wariath ležícího strážného. ,,Nemám rád pohled na krev a vy všichni velikáni myslím, že dnes jste si krve užili dost. Počkejte si na naše lázně, tam tu špínu vlkodlačí ze sebe smyjete." odpoví trpaslík. Kráčíte dál a nyní už berete varování trpaslíků na vědomí. Zanedlouho, kdy už všichni pociťujete únavu, se dostanete za bránu. Nikde žádnou arénu nevidíte a Velmistr to tuší. ,,Dočkejte času," řekne a jeho slova zaniknou v dunivém bušení dopadající brány. |
| |
| Rozhlížím se a cosi jsem zaslechla o lázních. Hned se na ně chci zeptat a spláchnout ze sebe tu špínu. Po koupeli mám v plánu si pořádně projít celou pevnůstku a občas se schováná ve stínu (pokud to má cenu, protože trpaslíci mívají infravidění) odposlechnout pár rozhovorů a tak vůbec se snažím zjistit případně i rozhovorama jak jsou k nám trpaslíci nakloněni či nikoliv. Samozřejmě si chci taky pořádně prohlédnout tu arénu! |
| |
| Kráčím za trpaslíkama až se dostaneme na dohled jejich pevnůstky. Vůdce mužíků nas hned varuje, že zeme okolo nás je propletena různými pastmi načež to schytá nějaká sova. Kousek jejího masa mi přistane na rameni. Zvednu oči v sloup, zavrtím hlavou a masíčko shodím na zem. Pak zaslechnu slovo "lázně". Konečně smyju špínu předchozích dní. pomyslím si levně a v pravém rameni mi cukne. Až teď si uvědomím, že jsem zase normální. Nad tímhle zjištěním se pousměji. Když vejdme dovnitř trpaslíčí základny tak se bedlivě rozhlédnu kolem ale onu zmiňovanou arénu nikde nevidím. Čekat? No co se dá dělat. pomyslím si v duchu načež se opět pořádně rozhlížím okolo sebe. |
| |
| Vůdce trpaslíků nás doprovází na nádvoří místnosti, kde i přesto, že je všude kolem tma a louče slabě svítí, vidíme obrazec obouručního kladiva, jak jej v rukou svírá mohutný válečník s plátovou hrudí a modrým pláštěm, hustým plnovousem a hněvem v očích. Obrazec je tvořen dlažebními kostkami. ,,Vstupte, prosím, na naši svatyni a dostane se vám klidu a míru." řekne Throrin a sesedne z lamy, kterou jeho poskoci ihned odvedou. Na znamení, že se zde máme cítit dobře, se postaví na obrazec a jelikož nikdo z nás nechce moc zdržovat a vlčí vytí v dáli nám nahání strach do srdcí, vstoupíme i my. Throrin pokyne jednomu ze strážců a ten zatáhne za páku, poblíž menší fontány. Ihned, co se páka sklopí, z fontány vytryskne voda a malými kanálky se blíží k obrazci. Malé čůrky vody vyplňují spáry mezi dlaždicemi a coby okem mrkl, je obrazec kompletní a připomíná mistrovské dílo, jenž jsem vídával v galerii na hradě v Artu. Ze spár vyletí pruhy světla a my všichni se cítíme zvláštně. Pak ale naše oči se roztáhnou překvapením a strachem. Pruhy světla se nás totiž dotknuli a my se začínáme v podstatě rozpouštět. Zavřu oči, myslím si totiž, že mě klamou oči. Jen co je otevřu, přestanu jim věřit už úplně. Stojíme v podzemní sluji, obří metropoli. Kolem nás pobíhá tolik trpaslíků, že bych je nespočítal na prstech své ruky. ,,Vítejte v Zorovidu, skrytém městě trpaslíků v zemi Zarazan." rozpřáhne ruce Throrin. Uchvátné město, tvořené kamennými sloupy, vypadá jak vlčí nora, její stěny ale nikde nevidím a budovy jsou postaveny z kamene, ze železa a dřeva, bohužel i zde je tma, mnohem horší než na povrchu. |
| |
| Když se konečně ocitneme u menší trpasličí základy tak přijdeme na nádvoří a trpaslík nás ihned vyzívá k tomu abysme si stouply na obrazec...Udělám tak tedy a i mí společníci Jedn ze stráží zatáhne za páku a z fontány nedaleko začnou téci potůčky vody které vyplní obrazec apod našima nohama a uvidíme světlo..krásné bílé světlo..To po chvíli uhasne a my stojíme uprostřed trpasličí nekropoli.. Páni trpasličí město.....a skryté na tokovémto místě...To není jen taková menší základna.. Pomyslím si a pousměju se.. |
| |
| Z počátku nou zmítá nedůběra. Nechci si tam stoupnout ale co nadělám když už ostatní tak učinili. Obklopí nás bílé světlo, přivřu oči, protože takový nápor potom co si moje oči zvykly na tmu prostě neunesu. Když je opět otevřu vidím okolo sebe jen obrysy. Po chvíli si moje oči zvyknou a já vidím, že jsme v trpasličí sluji. Odkdy vládnou trpaslíci magií? ptám se sama sebe překvapeně a rozhlížím se kolem. Maj to ale vymyšlený celkem dobře. omyslím si uznale a čekám co se bude dít dál. |
| |
| Procházíte městem a trpaslíci, jdoucí kolem vás, do vás vrážejí, ale velkou pozornost jim nevěnujete. Jen občas se nějaký prudčí, soudě dle zbroje a zbraně, válečník, na vás otočí a výhružně svraští obočí. Když ale uvidí uhrančivé oči některých členů, odfrkne si a pokračuje v chůzi. Velmi se divíte, že nikdo krále nezdraví a brzo z vašeho davu vylétne otázka na toto téma. ,,Mluvte potichu prosím, v této obří sluji číhá muž, jménem Žebrák, tajemná postava našeho podzemního města." utrousí král místo řádné odpovědi. Sotva domluví, všichni uslyšíte ve své mysli hlas. ,,Přesně tak, mluvte a myslete potichu, členové Bratrstva Arnů..." Někdo i překvapením vyjekne. Jakoby těch překvapení nebylo už pro dnešek dost. Wariath přistoupí ke králi trpaslíků a zeptá se: ,,Povězte te nám, Mistře Trpaslíčí králi, o tom Žebrákovi." ,,Posečkej, bojovníků, v lázních vám snad vše povím." rozhlédne se král a přidá do kroku, proto neotálíte a spěcháte za ním. |
| |
| Sika překvapením vyjekla. Kdo to je a jak o nás ví??? druidka se poplašeně rozhlédne okolo sebe a všichni ostatní vypadají stejně překvapeně. "Neměli jsme sem chodit..." praví Sika potichu, téměř až odevzdaně. |
| |
| Dost neochotně jdu za trpaslíky, kteří před námi jedou na lamách. Nejradši bych tady zůstala, ale to je holá sebevražda. Mumlám si pod vousy. Když dorazíme k pevnosti, docela mě udiví, jak vypadá odolně. Něco mi na tom ale nesedí. Na to, co nám ten bláznivý trpaslík sliboval je tahle pevnost dost malá. Nakonec ale uznám, že ze mě mluví nenávist, kterou mám vypěstovanou již od dětství. Nakonec nás Thorin zavede dovnitř a tam nás požádá, abychom si stoupli na nějaký podivný obrazec uprostřed dvora. Dost dlouho otálím, ale nakonec uznám, že mi nic jiného nezbývá. Počkám si ale, až tam vleze i sám král trpaslíků. Potom, ačkoliv ho nemám rádá, si k němu vlezu co nejblíže a ruku si položím na svůj nůž, pro všechny případy. Oslní nás podivné světlo, které nás nutí zavřít oči. Naštěstí trpaslíka cítím pořád na stejném místě, a tak jsem docela klidná. Po chvíli to odporné světlo pohasne a my se ocitneme v obrovském komplexu objektů vytesaných v jakési skále. Strop je podepírán mnoha sloupy. Ano, klasická trpasličí stavba.Povzdechnu si, ale pak si uvědomím, že jsem jeden z mála elfů, který kdy měl tu čest něco takového spatřit na vlastní oči. Když procházíme podzemním městem, občas do nás nějaký ten trpaslík vrazí a dokonce je vidět, že kdybychom nebyli v doprovodu jejich krále, asi bychom tam dlouho nepřežili. Naší protekce jsem si dobře vědoma, a proto jim jejich nevraživé pohledy směle oplácím. Potom nám král řekne cosi o jakémsi Žebrákovi. Nevěnuji tomu příliš pozornosti, ale když pak v mé hlavě zazní hlasem, který mě nazve členem Bratrstva Arnů, začne ve mně růst hněv. Snad jen můj dlouholetý výcvik zabránil krveprolití. Tak o tomhle si s tím vousáčem ještě promluvím. Procedím mezi zuby, ale navenek to vyzní jen jako tiché zaúpění. Potom vidím, jak k nám přichází Wariath a chce o tom Žebrákovi vědět víc. Králova odpověď mě docela uklidní a potěší. V lázních by nemuselo být moc lidí Pomyslím si a lišícky se usměji. Dáte si s náma koupel? Snažím se obrátit list a konverzovat s naším průvodcem, jako by to byl jen člověk s vousy. |
| |
| Následuju svoje druhy. Občas do mě nějaký ten trpajslík narazí, sem tam se na mě jeden pohoršeně podívá. Těmto pohledům odpovídám svým chladným pohledem, který jsem se naučila když mě nějaký voják nechtěl poslechnout. Když se mi ozve hlas v hlavě tak sebou cuknu a podezřívavě se po okolních pidi mužíčcích rozhlídnu. Žebrák? zmůžu se jen na tuhle myšlenku. Posléze uslyším Siku, která stojí vedle mě. Taky začínám být toho názoru. přisvědčím jí šeptem. |
| |
| Popis lázní ,,Tak a jsme tady..." usměje se trpaslík a s rozevřenou náručí vás zavede do budovy z bílého mramoru, v němž některá místa jsou posazená zářivými a broušenými diamanty. Nad dvěma sloupy čtěte nápis v trpasličím jazyce. Szonmorin Drua. Asi každý z vás si usmyslí, že znamená lázně, nebo městské lázně. Král vás zavede dovnitř, ale trochu vám poklesne čelist. Čekali jste tedy víc. Sic velká místnost s bublající pramenitou vodou a voňavým prostředím, nezakryje prostotu tohoto místa, co se týče rozpadajícíh laviček, pomalovaných zdí a další nepříjemnosti. Ovšem jste unavení na nedostatky v luxusu nehledíte. mnozí z vás. |
| |
| Kdyř přijdeme do lázní není to sice to co jsme čwkali ale i tak sme unaveni a proto je mi i tohle málo k chuti a pohodlí...Sundám všechny zbraně a hůl odložíjm...ted počkám co se bude dít dál... |
| |
| Ačkoliv jsem čekala víc, jsem docela ráda, že se tady budu moci trochu umýt a nabrat t něco nových sil. Moje ruce instinktivně sjedou na místa, kde obvykle rozepínám svou výstroj, ale v tmi bleskne hlavou, na jakém že to jsme místě. To by se vám líbilo,vy malí parchanti. My tady odložíme své zbraně a vy nás pak pobijete jako psy. Probleskne mi havou a dál už jenom čekám, co se bude dít dál. Rozhlížím se po lázních a s radostí v očích zjišťuji, že jsem v lázních sami a my si můžem konečně s králem trpaslíků společně promluvit na rovinu. Nějak se mi ale nechce celý rozhovor rozpoutat, a tak čekám, jestli začne někdo z mých přátel. |
| |
| Sika zůstala stále velmi nepřátelská. Není nad přírodní nádheru, zde však není přírodní vůbec nic. Když nakonec dojdou naši hrdinové do lázní, Sika se podezřívavě rozhlíží okolo jako už bezpočetněkrát, aby vyhledala skryté pasti - ačkoliv k tomu ani nemá sebemenší výcvik. Nejpravděpodobněji si její podežřívavosti někdo ze skupiny všimne... |
| |
| Po další chvíli chůze, která mi ale připadá věčností, se konečně dostaneme do místnosti, která má nejspíš představovat lázně. Sjedu okolíkritickým pohledem. Proč jsem doufala, že trpaslící budou mít luxusní lázně... pomyslím si pro sebe zklamaně ale hluboko uvnitř mě jsem ráda aspoň za tohle. Vidím, že Murlok už odkládá zbraně. K tomu se ale nějak nemám. Jen tam stojím a čekám co bude dál. Začíná na mě padat lehká únava. Úspěšně jí odolávám i když vím, že jakmile budu mít možnost tak si někde zdřímnu. |
| |
| Kdyby chtěli dávno by nás tu uprostřed svého města dostali, a proto odkládám vše na jednu hromádku a zcela nahá se jdu cachtat. Je pravda, že jsem dost zklamaná, ale co jsem na cestě a myslím, že zažijem ještě daleko horší věci než ne moc hezké lázně. Snažím se svádět Taroka, ale ten již nepromluvil ani nepamatuji. Asi se mu něco stalo nebo je prostě jen moc unavený. |
| |
| Ačkoliv je to neúnosné, rozhodnu se, že tělo si mýt nechci a dávám přednost svému brnění a oblečení. V lázních si jen umeju ruce a obličej a zanechám své druhy a družky radovánkám se slovy, že se někde v této podzemní sluji sejdem. Nato vezmu svůj meč a tiše se z lázní odeberu. Ani jsem si nevšiml, že ctěný král trpaslíků nás opustil a šel se věnovat nejspíš trpasličí medovině nebo plánům ohledně Velšských vlkodlaků. Na ulici do mě typicky vrážejí ostatní trpaslíci a já stále řeším, kdo byl onen ,,Žebrák" co nám mluvil do duše. Kéž bych ho osobně potkal a zjistil, oč se jedná. Pár set kroků od lázní mě zničehonic zastaví další divný pocit...přesně takový, který jsem cítil před velmi malou dobou...ale tentokrát. |
| |
| Stojím v láznívh a dívám se na ostatní. Nemám v umislu se koupat. Nepozotovaně se vytratím z lázní. Vyjdu obrzřetne ven kde si natáhnu kápi na hlavu.aby mi neikdo nevyděl do obličeje. Pomalu se rozejdu tunelem a skoumám ho. |
| |
| Zničehonic se mi zatočila hlava a já ztratil vědomí. Probral jsem po dlouhé době. Má ústa vdechovala prach, tudíž jsem byl stále na zemi...ale ne v podzemí, jak se později ukázalo, neboť mé plíce nabrali studený noční vzduch. Vyděšeně jsem chtěl vyskočit, ale zjistil jsem, že jsem svázaný a mé oči svírala černá páska. Počal jsem sebou cukat a zmítat sebou, až to působilo příliš mnoho hluku. ,,Nezmítej sebou, ty lidský barbare a radši poslouchej." Soudě podle drobounkého, ale drsného hlasu jsem zjistil, že se u mě nachází trpaslík. A přibližující kroky nasvědčovali, že jich je víc. Vymumlal jsem ze sebe pár slov. ,,A co mám slyšet, mistře trpaslíku, smím - li ti tak říkat, když vůni těžkou omamuješ mě a pak mé tělo silné svazuješ jej." Noc protl smích. ,,Inu, člověče, je to pro tvoje vlastní dobro...my nejsme pod službou našeho krále, ale pod službou jistého..ehm, Žebráka, ale ty stejně nevíš, kdo to je, viď?"" Zafuněl jsem a od nosu odletěl malý obláček prachu. ,,Dobrá, vysvětlete, který Žebrák mi život tak ztrpčuje." Trpaslík se zasmál. ,,Řekni důvod, proč bychom. O Žebrákovi žádný smrtelník nemá ani ponětí, tu pravomoc máme pouze my, trpaslíci a další vyvolení, jenž k tomu mají ty správné předpoklady." ,,Alespoň mi, vy bando povězte, proč mě unášíte od mých přátel neznámo kam napospap vlkodlakům." Rozveselené brebtání ustalo a nastalo hrobové ticho. A do ticha promluvil jiný trpaslík. ,,Náš pán, řečený Žebrák, nás podvolil. Sledovat vaši družinu a zkoumat schopnosti každého jedince. Ve spolupráci s bardem Thifusem jsme vás snadno vystopovali a u tebe, smrtelníče, se schopnosti jevili jako nejlepší, jak pánu našemu, tak Bardovi. Važ si toho." ,,Proč teda zrovná já, v mé družině je mnohem více přátel, jenž oplývají schopnostmi mnohem silnějšími, než je můj silný meč a mé mohutné paže." namítám rozhořčené. Číši ruce mě uchopí a otočí. Jsme opravdu kdesi venku, ve městě se už nenacházím. Mé útroby se svírají. Bez pomoci trpaslíku se zpátky nedostanu. ,,Nuže, co se mnou zamýšlíte?" ptám se trochu zdrceným hlasem. ,,Je vidět, že jsi ještě nezkušený, co se týče psychickým myšlenek. Na své přátele zapomeň, již je nikdy nespatříš. Ovšem, nevztekej se, jsou naživu a jediná starost, která je sžírá je ta, že tě určitě nemohou najít. " ozve se další trpaslík. ,,Mí druzi, seberte toho lidského červa, dejte mu bobulku, ať spinká jako miminko a odneste jej...na ehm...základnu." řekne vůdce trpaslíků. Dva ke mě přikročí, jeden otevře násilně ústa a druhý do úst hodí bobuli, podobnou jahodě, akorát, že zelené barvy. Donutí mě ji polknout a okolí se rozptyluje... |
| |
| Sika se dlouho rozhodovala nad lázní, ačkoliv myšlenka být čistá se jí líbila, je docela možné, že je to jen nějaká past. ne, nepůjdu... Zcela v kontrastu s jejím rozhodnutím však nakonec drbounkou nohou se dotkla hladiny... voda se zdála být v pořádku. Při pohledu na ostatní, jak nakonec do vody vchází nakonec i Sika vstoupí do vody, rozpustila si své vlasy a vychutnávala si pocit, jak se jí dlouho zaschlá špína začala pomalu odlupovat od kůže a zanedlouho kouzlu koupele podlehla natolik, že se začala zuřivě omývat aby byla znova co nejčistští... |
| |
| A co se mezitím dělo s vámi? Po osvěžující lázni jste si začali lámat hlavu, kde je Wariath...Sice nebyl váš vůdce, ale jeho schopnosti byly silné a většinou působil jako váš mluvčí. Vaše obavy byly vyslyšeny králem trpaslíků a ten ihned sestavil pátrací četu, která měla nejdřív prohledat celé město a následně vyrazili propátrat nejbližší oblast kolem náhorní plošiny. Vzhledem ale k rozmístěným pastem a dále v okolí všudypřítomným vlkodlakům se pátraní nezdařilo a jeden z vás zmizel a neukázal se. Přesto nevěříte, že by vás Wariath opustil schválně. Dva týdny, doba, která pro vás byla skutečně nejhorší ve vašem životě, si tribunál složený z trpaslíků, vedená trpasličím králem, nechala předvolat a měly vybrat nového vůdce. Po tak dlouhé době byly vaše schopnosti lehce otupělé a v témném podzemí jste doslova zapomněli, co to je denní světlo. Tribunál Posadíte se na dřevěné lavičky a pohlédnete na obří tribunu, odkud na vás hledí mnoho zarostlých tváří a všichni se tváří omšele a mnozí i nepřátelsky. Král, jakožto správce tribunálu povstane, rozpřáhne ruce a zvolá: ,,Mi druzi trpaslíci a vy, členi Královské gardy Arnu, vítám vás v městském tribunálu. Sešli jsme se zde, abychom vybrali nového vůdce pro lidské bojovníky, místy elfí. Jelikož jejich původní zmizel, je na čase, aby se každý z vás představil a předvedl tribunálu své schopnopsti a my pak, na základě toho, vybereme vašeho nového vůdce a pošleme vás nadále plnit váš úkol. Vy mezitím tápete v myšlenkách. Jak už bylo zmíněno, Wariath nebyl váš vůdce a v Bratrstvu Arnů jste se učili, že v takovém společenství něco jako vůdce neexistuje, alespoň né v jednotné družině, jako je ta vaše. Jenže je tu detail a to ten, že vy se vydáváte za Královskou Gardu a u té je známo i trpaslíkům, že někdo je musí vést, proto byl svolán tento tribunál. Nyní, prosím, předveďte trpaslíkům své schopnosti. |
| |
| Zasedneme za stoly naproti tribunálu a když tribunál vyzve mě abych představil scvoje schopnosti nejdříve váhám a ale potom vstanu a dojdu do kruhu uprostřed místnosti:Dobrá..předvedu vám tedy něco z mého umění...Ale jen prosím vás vy tu nemáte nějakého bojovníka či velšáka????protože do prázdna se těžko bojuje.. řeknu a počkám na opověd zda budu předvádět schopnosti na někom nebo jen do vzduchu....... |
| |
| V sále povstane trpaslík se zrzavými vousy, spletné do tří copů a na konci se copy táhnou do uzké křižovatky. Trpaslík má napuchlé oči černé barvy - je sice daleko od vás, ale vidíte mu moc dobře do tváře. Jeho oblečení nevypadá jako oblečení ostatních trpaslíků, nebo dalo by se říci, že i brnění. Místo hrudních platů, ostrého meče nebo mohutného kladiva, má tento trpaslík dlouhou košili, pomalovanou divnými ornamenty buďto do tvaru vlka, dále pak můžete rozponat medvěda, stojícího na zadních a další různé živočichy. Zprvu Silnaka napadne, že trpaslík musí být druid, ale poté, co mužíček promluví, si uvědomíte, že to nemůže být zrovna správný úsudek. ,,Mí druzi, pročpak jsme nechali svolat toto shromáždění?" otáže se. Většina přísedících se na něj nechápavě otočí, avšak král klidně praví: ,,Minoruku, pročpak, táži se tě já, chceš přerušit toto shromáždění?" Minoruk mávne rukou, jakoby svolával kouzelnou formuli. ,,Zlatý medvěd v mé mysli mi praví, že tito dobrodruzi, lidští a elfští, nejsou tím, za koho se vydávají. Sálem to zvědavě zašumí. Král se k vám otočí a praví: ,,Jsou - li jeho slova pravdivá, nechť promluví vaše čest. |
| |
| "Co tím myslíte, nechť promluví naše čest?" Za tu dobu co jsme přišli za těmi špinavci se ještě nestalo nic dobrého a tak nějak tuším že na nás chystají zase nějaký test. Sika se nemohla ubránit pocitu, že se změnila. Ano, většinou byla ten tichý typ, o kterém ani nevíte že existuje. Ale za tu dobu co strávili zde, bez Wariatha, najednou nebyl nikdo moc výřečný. Skoro si i začínala myslet, že by ona mohla převzít dočasně vůdcovství. Taková hloupost... Každopádně to teď bylo nepodstatné, nyní se Sika soustředila na toho zvláštně oděného trpaslíka. Něco se jí na něm zdálo povědomého... |
| |
| Minoruk sesejde po dřevěném schodišti a přejde k Murlokovi, který ještě stále nechápavě stojí uprostřed sálu a na svoji otázku stále nedostal odpoveď. Divně se na Minoruka zašklebí, avšak trpaslík se tváří klidně, vyhrne si rukávy a ze svého opasku sejme kožený měšec. Vytáhne z něj hrstku bezbarvého prášku. ,,Toto je esence Duralu." zvolá a předvede prášek v zaťaté pěsti. Než někdo stihne dát otázku, co je ona esence zač, vrhne ji na Murloka. Sálem se ozve velký třesk a kolem Murloka se zjeví kouř. Jakmile se rozplyne, uvidíte Murloka stále v lidské podobě. Ještě nejste Velmistři Arnu, tudíž ani Arnové, tak proto Murloka prášek neprozradil. Minoruk kývne omluvně hlavou. ,,Mé podezření bylo správné i nesprávné. Vy, lidští a elfští dobrodruzi, nejste tím, za koho jsem vás považoval prvně, nicméně, mé schopnosi tvrdí opak," Po těchto slovech se tiše odebere zpět na své sedátko a jakmile tak učiní, po celou dobu vašeho jednání je schoulený na spisech a semtam občas hrábne po svém talismanu. Král trpaslíků se rozhlédne, aby se ujistil, zda - li se někdo nehlásí na další otázku. ,,Nuže dobrá, Minorukovo podezření uveďme do denní kroniky, ale proces Vybírání nepřerušíme, jak Minoruk navrhl. Pokračujme tedy a já podávám naše veleváženému kouzelníku odpověď. Nemůžem ti nabídnout žádnou stvůru, na které bys ozkoušel své schopnosti. Jsi - li členem královské gardy království Artu, stačí Radě jedna ze tvých kouzelných formulí..." Posadí se a čeká na nějakou reakci. |
| |
| Vesnice Hefa Era Noc se protáhla do všech koutů města, schovaného v strašidelné mlze. Celé toto město bylo protkáno nesčetným množstvím pastí, a za dřevěnými hradbami se pohybovala jen hrstka vojáků s pochodněma v ruce, sledujíc nervozně okolí, zda další Velšský vlkodlak nepřekonal pasti paní Silany Sakramenty. Avšak jeden z těchto mužů se venku pohyboval s naprostým klidem a jediný zvuk, jenž pro něj existoval, byla řeč lesa a okolí. Tento muž, zahalený ve svém zeleném, dosti huňatém plášti a obsidiánovém brnění, byl opřený o dřevěnou barabiznu, v současné době jeho osobní komnaty, a kouřil dýmku. Obláčky páry, vycházejíc z úst se mísily s mlhou a popelavý obláček bylo jediné světílko, které od tohoto tajemného muže šlo. Právě ho totiž trýznila nepříjemná myšlenka a to čím dál častější útoky silnějších a silnějších vlkodlaků. Velšáci se stávali čím dál více agresivnějšími, ovšem je pravda, že většina z nich přestala útočit na vesnici a dala se k hranicím Artu. Kapitán Endaron, jak se tento muž jmenoval, se domníval, že tato hrstka se snaží potřít skupinu Královské gardy Artu, kteří sem měli namířeno, ale již dlouho se neukázaly, tak si kapitán vzal do hlavy, že jejich mise byla neúspěšná a oni zhynuli strašlivou smrtí...ovšem se tu naskýtala druhá šance a bláznivá myšlenka. I když byli Velšáci silnější, jejich počty nenabývali, neboť ona hrstka, co se stáhla k hranicím s Artem se již týden nevracela. Vytí vlkodlaka kapitánovi oznámilo, že je načase se stáhnout zpět do budovy. Otevřel dvířka a zavřel je za sebou. Uvnitř se nacházel jen stůl s utrženou nohou a židle, pobitá několika hřeby. Dost omšelá pracovna pro kapitána. Endaron přešel ke stolku. Chvíli na něj mlčky hleděl a pak popadl židli a vší silou do stolu třískl. Stůl se namáhavě odsunul. Jeden z jeho hřebů se uvolnil a zůstal v židli. Kapitán ten hřeb do dřeva více zarazil a místnost se mu zabarvila před očima. Zničehonic stál v obří místnosti, velice komfortní, kde několik vojáků už spalo ve svých palandách, jiní seděli u dubových hodovních stolů, další zase u baru si povídali s hostinským, ale kapitán Endaron mířil k ženě, jež nejvíc v celé vesnici rozuměl, neboť právě ona byla stejné rasy jako on. Půlelf. Nečistá krev, jak by řekli nějací ubozí smrtelníci. Ovšem schopnosti půlelfů byly v Zarazanu velmi žádané a občas se nějaký ve vesnici objevil. Moc dlouho ale tady nepobyl, osamělý dobrodruh se vydal dál. A tak se stalo, že kapitán Endaron a Silana Sakramento tu zůstali mezi lidmi sami. A oba dva tu měli nejvyšší postavení. Endaron jako kapitán a Silana jako jeden z nejlepších theurgů v Zarazanu. Právě její pasti byli po celé vesnici. Endaron se k ní posadil, slečna Sakramenta zrovna cosi šroubovalo. ,,Dobrý večer, paní Silano." pozdravil zdvořile. Poznámka: Tato místnost je jedno z tajemství vesnice Hefa Era. Nikdo už nebydlí v barabiznách na povrchu země, tato místnost je postavená hluboko v podzemí a chrání ji magické síly, pronikající až z horského království Afana Agra. Každý člen vesnice se do ní vesnice dostane podle svého způsobu a tento způsob je jeho osobní tajemství. Místnost je všechno v jednom. Hospoda, společenská místnost, dílna, kostel a kasárna, tudíž si dokážete představit její velikost. |
| |
| Když se mi pořád nedostává odpovědi a přijde ke mě jeden z trpaslíků a hodí po mě nějaký prášek kousky písku mi vletí do očí a já sem je nucen zavřít takže kouř okolo mě nezpozoruji... Za chvíli je zase otevřu ale to už trpaslík usedá na své místo a dostává se mi odpovědi... Hmmmm tak dobrá...použiji teda pár svích kouzel jen tak do prázdna...A nebo ne....co takhle vytvořit hologram... Zavřu oči prsty namířím k členům rady a v duchu si řeknu:Sonor im slizzein A nad řadami rady se vytvoří hologram vlkodlaka který začne řvát a výt a rozbějhne se protio mě...Mě se v ruce oběví ohnivá koule a já je hodím proti hologramovi... Koule ho trefí do hlavy a ten okamžitě vybochne asi 1 metr předemnou... Když se kouř rozplyne podívám se na členy rady a provokativně řeknu:Ještě něco????? A sednu si...... |
| |
| Členové Rady souhlasně zamručí a Minoruk poněkuď zbystří. ,,Prosím členy Cechu mágů, aby vypsali veškerá kouzla, jenž byla v této předváděci akci použita." požádal král. Trpaslíci pod ním v počtu tří se zvedli a ten uprostřed sebral z katedry spis a předříkával: ,,Dle našich znalostí jsme zjistili, že lidský kouzelník Murlok, použil v předváděcí akci magickou formuli hologram a magickou formuli ohnivého terna, neboli ohnivé koule." Král souhlasně kývl hlavou. ,,Prosím členy Rady Starších, aby zapsali jeho schopnosti. A nyní, je načase další člen. Tentokrát vybíráme my. Nechť předstoupí slečna Sika, která oplývá...ehm...menší nenávistí k trpaslíkům, jak jsme se v minulosti přesvědčili." |
| |
| Když Sika zaslechne své jméno, lehce se otřásne. Snad z nervozity, snad z napětí, snad z nechuti předvádět trpsalíkům své umění jako nějakou pouťovou atrakci. Každopádně však hrdě, skoro až arogantně předstoupí. Porozhlédne se okolo sebe, své kouzla již měla připravená teď jen stačilo najít... živel. Její pohled se zastavil na nedaleké louči. Ano, to by mohlo být akorát... Sika k sobě přiloží ruce, sledujíc plápolavý oheň. "Naturelus superus!" (zesílení živlů) vyřkikla jako by to bylo nějaká sprostá nadávka, načež oheň vycházející z louče zcela pohltil celou louč, sahal neuvěřitelně vysoko k nebi, ale také až úplně dolů ke stojanu nyní zcela ohněm pohlcené louče. Sika si nevšímala několika vyděšených reakcí a snad i nějakého toho zvolání o vodu. Jen ať se trochu bojí... Po chvíli se však kouzlo díky dlouhému trvání začalo stávat těžko zvládnutelným a tak zařvala s rukama rozpřaženými daleko od sebe: Naturelus nullifikus! (potlačení živlů) Oheň se snad ve zlomku sekundy smrskul z obrovského na nicotný plamínek, který však po chvíli naprosto zhasnul a pouze dým vycházející z něj dával tušit, že zde kdysi něco hořelo. Okolí louče avšak zůstalo ohněm dotčené, zem, i samotné držadlo bylo začouzené a zčernalé žárem. Důkaz, že tohle nebyla žádná iluze. Sika se mírně spiklenecky podívala po Murlokovi. Pak se však podívala na radu trpaslíků v očekávání jejich ohodnocení - samozřejmě nepředvedla zdaleka vše, co by dokázat svedla, ale nechtěla jim ukazovat všechny své schopnosti. Je vždy lepší mít nějaké triky schované v rukávu... |
| |
| Král trpaslíků nadále klidně sedí a nevšímá si svých ohromených trpasličích druhů. ,,Nuže, toto byla Sika. Vskutku mohu říci, že to byla užasná podívaná. A co zjistil Cech mágů?" Předseda Cechu mágů se opět zvedne, držíc ve svých rukou další spis, podobně jak u Murloka. ,,S lítostí musíme uznat, že naše schopnosti nestačili k tomu, aby tuto kouzelnou formuli identifikovali. Můžeme tedy s klidem říci, že paní Sika je jednou z nejlepších členů ve družině Královské gardy." Král si promne vousy a zvolá: ,, Tedy dobrá, nařizuji, aby neznámá kouzelná formule byla zapsána do seznamu dnešních událostí. O případném vůdcovství slečny Siky ještě pohovoříme později. Prosím o dalšího člena družiny Královské gardy." |
| |
| Nevím co se stalo za posledních pár chvil. Tedy vím ale nijak jsem to nestihla postřehnout. Všimla jsem si, že Murlok a Sika už něco předvedli. Pomalu pobírám co se tu děje. Kouknu po ostatních členech naší skupiny ale nikdo se k vyzvání trpaslíků nějak nechce vyjádřit. S povzdechem zakroutím hlavou a vstanu. Půjdu já. Ale řekněte pánové co byste rádi viděli? řeknu předcházejíc před tribunál. Jen si řekněte pánové. Aspoň se o něco pokusím. pomyslím si když čekám co z trpaslíků vypadne. |
| |
| Král trpaslíků spráskne ruce. ,,Neříkali jsme, že zde můžete vyzkoušet cokoliv?" ,,Ano, můj pane, to jsme možná říkali, ale já z této dívky cítím něco neobyčejného, jakoby duch bojového umění v ní dřímal. Nechť ať promluví její zkušenosti." namítne Minoruk. ,,Dobrá tedy. Slečno Naomi, jste - li kouzelnice, předveďte nám něco z kouzelných formulí. Jste - li bojovnice, a to taky počítám, že jste, předveďte nám cokoliv z bojového uměni. Jako cvičný terč pro vás máme tuto figurínu." Král trpaslíků luskne prsty a stráž, stojící u dveří, se pohne a na chvíli odběhne. Za pár vteřin se vrací s hadrovým panákem, vycpaným slámou a postaví ho před Naomi. ,,Začněte." pokyne Naomi král. |
| |
| I když je pravda, že mě omamná bobule připravila o vědomí, cesta se mi prolínala ve snech. Nebyly to ale pěkné sny, neboť mi mysl sžíraly představy o vlkodlacích s těch nejhorších nočních můr, jednou dokonce i o Bratrstvu Arnů. Jakmile jsem konečně procitnul, má záda byla podepřená měkkou poduškou a ucítil jsem zápach hniloby. Bohužel rozhlédnout jsem se nemohl, na mých očích byla stále černá páska. Moje procitnutí ovšem nezůstalo bez povšimnutí, neboť ke mě ihned někdo přistoupil a pásku mi strhl a docela prudce, div mi vlasy nevyrval. Leknutím jsem zakřičel. ,,Co blázníš, člověče, netvař se tak uraženě, jinak to nešlo." Pohlédnu do obličeje té postavy a srdce se mi málem zastaví. Stojí přede mnou žena. Pokud tomu můžu říkat žena. Jen stěží si uvědomuji, že přede mnou stojí drowka. Ano, přesně tak, drowové, nečistá stvoření, kteří několik století ovládali celou Irisiji v temnotě a ve zlu, dokud sem nedorazili lidé a drowy nadobro nevyhnali. Drowí žena, která na mě hledí, má rudě vybarvené oči, bledé vlasy a tmavě modrou kůži. S klidem, ale i s překvapením můžu říct, že je neuvěřitelně krásná. Je oblečená v koženém válečném brnění a u opasku ji visí dlouhý a tenký meč, už při pohledu vypadá nabroušeně. ,,Co po mně, chceš drowko? A kde jsou ti trpaslíci, co mě unesli." dostanu ze sebe pár slov. ,,Příjdeš mi vyděšený, člověče. Možná proto, že jsem drowka. Nemusíš se bát. Já nejsem jedna z nich. Z těch, kteří vy lidé lovíte a na potkání zabíjíte. Abys věděl, našla jsem tě v lese a ošetřila ti tvé drobné zranění. Poté jsem tě odtáhla do mé skrýše. Bohužel jsem ti nesundala pásku přes oči." odpoví drowka s ledovým klidem a dále se mě snaží uhranout. ,,To je už hodně podezřelé." odvětím. ,,Vy lidé jste bláhoví, ale my drowové nejsme hloupí a já, i když mi je málo let, historii znám. Ale to ty jistě taky, viď, ARNE?" zeptá se mě netatkně. Jak ví, že jsem Arn...O drowech nás toho moc neučili...a já Arn ještě nejsem, tudíž mě nemohla poznat skrz naskrz. Tak proč tedy?" Leknutím nadskočím, když mi drowka podá okamžitou odpověď. ,,Svět je nespravedlivý. A tobě se při tvém bezvědomí zdály sny o tom...čím jednoho dne budeš. Nervózně polknu. Ona mi čte myšlenky... |
| |
 | Vesnice Hefa Era Sotva vnímám okolí a ostatní mě mírným obloukem obcházejí, jako bych mohla každou chvilku vybouchnout. A nejsou zase tak daleko od pravdy. Celý stůl jsem už zabrala pro sebe a krom koleček, pružin a různého nářadí, zde lze najít i různě tvarované čepele a bodce. Mezi vším tím chaosem, však trůní jako maják v rozbouřeném moři vysoký kamenný hrnek. Vznášející se pára sebou nese vůni šalvěje a uklidňuje mé nervy po namáhavém dnu. Útok Velšáků byl odražen, ale většina pastí, tvořících první obranu, byla zničena a jejich obnovu je nutné zajistit co možná nejrychleji a v nejkratším čase. Měly pár problémů to ano, vždycky se najde Velšák, který přežije smrtící ránu pasti a uvízne v ní. Tentokrát jich bylo šest, prali se o život a nejspíš jim už tolik nezáleželo, jestli přijdou o nohu nebo ruku. Ztratila jsem dva muže, jednoho vojáka a kluka co mi pomáhal klást pasti, naštěstí svou chybou nezabil nikoho dalšího. Položím kleštičky na stůl a natáhnu se pro hrnek. Sevřu ho pavoučími prsty a donesu k ústům. Horká kapalina mě zahřeje a únava alespoň z části opustí tělo. Ještě chvíli upíjím a pořád dokola si opakuji dnešní den. Po chvíli mě zajímá zas jenom předmět v mých rukách. Ani nevím, kolik času uběhlo, když uslyším příjemný hlas, sic zdrsnělí válkou a únavou, jež mi povznese náladu z hluboké propasti. Kolikrát ti mám říkat, aby jsi mi říkal Sil? Dobrý večer Endare, nebo jestli chceš tak pane Endarone. Odvětím trochu podrážděně. Dnešku už mám plné zuby, ale sama sebe napomenu. Odpusť, dnešek byl až příliš náročný. Pustím věci z rukou a promnu si oči, najednou se zarazím a ruce položím na stůl. Promiň, zapomněla jsem. Vím jak to nemáš rád. |
| |
| Tribunál Když vidím, že přede mě předvedli slámového panáka jen se zarazím co na něm asi předvedu. Chvíli tak stojím a pozoruji ho. Nějakou dobu to vypadá, že vůbec nezautočím a budu tam jen tak stát. Nakonec bleskurychle vyběhnu proti panákovi vrhnu na něj dvě dýky, o vteřinu později, když jsem těsně před figurínou, vyskočím a bodnu mezi krk a rameno, kde by meč měl zajet šikmo do srdce, pokud by to bylo u živého tvora. Celé to zakončím přistáním rovně na nohou a pár kroky dopředu. Vrátím meč do pochvy, pohledem zabloudím k trpaslíkům. Stačí pánové? zeptám se s rozhozením rukama. |
| |
| ,,Myslím, že jako ukázka tvé bojového umění, to opravdu stačilo. A slámové figuře určitě taky." zasměje se král trpaslíků pod vousy a to doslova. Naomi se rozrušeně posadí a král trpaslíku se otočí za sebe. ,,Co na to říkáte, mistře Bfurie?" Trpaslík, připomínající skleslého válečníka, se prudce zvedne, až jeho bílé vousy mi na chvíli zacloní obličej. ,,No, ehm, když vezmu v potaz rychlost a obratnost, tato bojovnice nemá s těžkým válečným uměním nic společného, spíše bych to přirovnal k tajemnému povolání zlodějů a sicců. Je vidět, že o praktikách v království Artu toho víme velmi málo." odpoví. Král trpaslíků zamručí. ,,Ano, ano, zatím všechni vyzkoušení prokázali velmi zvláštní schopnosti, snad i lepší, než Královská garda umí. No nic, další prosím." zvolá král. |
| |
| Tribunál Sedím a trochu nevěřícně koukám, že se mí kamarádi předvádí před trpaslíky jako na nějakém divadle. A ještě méně se mi líbí, že tam nejspíš budu muset šaškovat taky. Tak už běž, ať to máš konečně za sebou. Našeptává mi jeden hlas v hlavě, ale druhý mu ihned oponuje. Ale co tam budeš předvádět? Snad tam nechceš poskakovat a snažit se umlátit slaměnýho panáka. Možná bych je mohla zkusit uspokojit. Bleskne mi hlavou, rozhlídnu se tedy po svých pžátelích. Když vidím, že během mého rozjímání nikdo z přítomných nevstal, odrazím se rukama od židle a ladným pohybem se dostanu před porotu. Tázavým pohledem se podívám na krále, který mi jen pokyne hlavou, a já začnu mávat rukou, se vztyčeným ukazováčkem, ve vzduchu. Když už mi ruka sjíždí dolů, něco zamumlám, dám obě ruce podél těla a stojím na místě. Vidím, že na mě všichni zírají a v jejich očích se zračí jediná otázka: Co to mělo znamenat? Když v tu chvíli cítím, že má prosba byla vyslyšena. Docela rychle se mé tělo stává průhledným a nakonec zmizím všem přítomným doslova před očima. Chvíli se nic neděje, jako bych se jim před očima vypařila. Tak tohle už by snad mohlo stačit. Pomyslím si a provedu pomalou úklonu, přičemž se opět stávám pro všechny viditelnou. Po dokončení úklony se bez jediného slova odeberu zpět na své místo a čekám, který z těch vousáčů bude hodnotit můj výkon. |
| |
| Když Saenie rozhodně kráčila, aby předvedla své schopnosti, mnozí trpaslíci nad její krásou zapískají. Jejich troufalost nezná mezí a ještě víc je vyděsí, když Saenie zmizí. Sálem to zvědavě zašumí a většina trpaslíků se nervózně ohlíží přes rameno, zda - li tajemná dívka za nimi nestojí. Když se Saenie znovu objeví a posadí, ozve se potlesk. Jakmile utichne, král povstane a zvolá: ,,Opravdu nádherné kouzlo, nemám slov, něco takového neumí zrovinka každý, mladičká Saenie. Závidím králi Lithianovi, že má ve své družině tak schopnou...kleričku? Jo, kleričku. Můžu se tě zeptat, jak tvá neviditelnost funguje?" zeptá se a čeká na odpověď. V sále se rozhostí ticho. |
| |
 | ,,Dobrá Silo, omlouvám se. Netvrdím, že jsem já měl dnes dobrý den, vždyť víš...ztráta jednoho muže je vždy bolestná." Když Sila nic neříká a hledí si své práce, rozpačitě se rozhlédnu po sále. Vojáci oslavují svého mrtvého bratra, ale mají právo pouze na jeden korbel piva. Uznávají to, boje jsou každý den těžké a abych pravdu řekl, žold není nic moc. Král Lithian je velmi laskavý, koneckonců, je mu stejně jako mě, tak přibližně dvacet let. Ovšem - takový mladý paladin a já v tomhle bohem zapomenutém místě. Není pochyb, že mě ze začátku jako vůdce neůznávali. Řád Stříbrného Stínu není v Irisiji moc oblíben pro svoje dřívější činy, ale byli to oni, kdo porazili drowy a nastolili zde v Irisiji mír a klid. Když jsem se vyučil a započala má cesta, stanul jsem před tehdejším králem Luthianem, ten mě povýšil do stavu a s obyčejným paladinským kladivem jsem opustil království Art a vydal se, jako každý nově zaučený paladin, do Oacanty, abych pátral po známkách drowských zločinů. V tom je nevýhoda mého řádu. My máme příkaz každého drowa bez milosti zabít, jak dítě, tak starce. Smést všechny. Ale já nejsem vrah a i když drowové tu dělali dříve hrozná zvěrstva, potomci dávných temných králů si nezaslouží smrt. Pár drowů jsem na svých cestách potkal, byli to osamělí poutníci, přísahal jsem, že je nezabiji a občas si dal s nějakým šermířem přátelský boj. Jenže na moje přátelské počínání se přišlo a já stanul před soudem. Ten mě uznal vinného, ale jelikož mé zločiny nijak nepohoršovali veřejnost, odsoudili mě na tři roky pobytu v této vesnici, abych dohlížel na vojska a odrážel vlkodlaky. Pokud zemřu, bude mi odpuštěno. Ironie osudu... O drowech se říká spousta věcí, ale jen málo z toho je pravda. Vypadají hrozně, žijí v temných dírách a královstích, ale většina z nich by se ráda přátelila. Co musím uznat je to, že dokážou zradit, jejich mysl je tak stavěná. pomyslím si a doběhnu si pro pivo. Zasednu znovu k Sile a zeptám se: ,,Dnes by sis mohla odpočinout, vlkodlačí útoky se v posledních dnech se přesouvají ke království Artu. Já mám dnes službu, obejdem si chvíli bez pastí, prozatím nám budou stačit rozžhavené šípy a železné samostříly s optikou. Její vynález, rozžhavené olovo je jediná zbraň, která Velšského vlkodlaka zabije. |
| |
| ,,A co tedy chceš drowko? Myšlenky mi čteš...to mě budeš zkoumat?" ptám se výhružně. ,,Zbytečně si tady vztekáš, jak jsem už řekla, chci ti pomoct." odvětí drowka. ,,Tak ty mi chceš pomoct? Víš co? Vrať mi můj meč a nech mě jít, mám na srdci důležitý úkol, který musím udělat...zbytečně mě zdržuješ." Drowka si povzdechne a poodejde dále ode mně. ,,Poslyš, možná vás Arny učili, že my drowové jsme nebezpečný druh a že zabíjíme pouhým hlasem. Není to pravda, mluvíme plynule lidským jazykem a místy i elfským...i když něco na té pověsti je. Zabíjíme hlasem, ale pouze když vyřknem slova v našem jazyce. A to záleží jaké slovo to bude...poslouchej. řekne a zašeptá: ,,Surula Agama. Ta slova mi projedou celým tělem od hlavy až k patě a způsobí mi nesnesitelnou bolest. Hlava mi třeští a místnost se točí před očima a poté cítím...jak se mě zmocňuje bezvědomí. Ještě než ho ztratím, slyším další slova, díkybohu lidská: ,,Neboj, neumíráš, můj jazyk ti to nepřál. Až se vzbudíš, zakřič. |
| |
| Vesnice Hefa Era Ještě jedno malé pootočení.......tak a teď se pustíme do zbytku. Jak se natahuji pro další součástku, Endaron právě sedá s korbelem v ruce. Ani jsem si nevšimla že odešel, měla bych se víc věnovat lidem než se svým hračkám. Já odpočívám! Odseknu, protože cítím narážku na moji jedinou zábavu. Chvíli mlčím, než si zopakuji jeho slova, jež jsem vnímala jen na půl ucha. Myslím, že moje věci by byli k ničemu, kdyby je neovládali tví dobře cvičení vojáci. A bez vedení by stříleli na všechny strany a nedokázali skolit jediného vlkodlaka. Nejsem tu jediná, kdo by si zasloužil odpočinek. Jen tak po očku po něm kouknu a lehce se zašklebím. Je čestný, ale nezná míru. V době, krátce po té, co sem byl poslán a útoky polevovali jen zřídka, o něm vojáci i mí pomocníci začali říkat, že je vtělením nadpozemské bytosti. Nepotřebuje jíst, spát, je neunavitelný a nepřemožitelný vojevůdce. Hotový nebeský bojovník, jež jim byl seslán ve správnou chvíli, aby ochránil jejich životy. Alespoň si díky tomu získal oddanost a úctu mužů, jež ho předtím haněli a nazývali příliš mladým prosťáčkem, neznalým v umění války. Víš, když už mluvíš o samostřílech, povedlo se mi vylepšit jejich těžší verze o rychlejší nabíjení a snadnější ovladatelnost. Kušníci už nebudou muset natahovat každý šíp zvlášť a spouštět tak z cíle oči. Když udělám nad křídla kuše menší nástavbu a samotná křídla předělám na pružinový mechanismus..........no detaily si nechám na později. Dokončila jsem to předevčírem, těsně před útokem a myslím, že během dvou týdnů bych dokázala přestavět ostatní kuše. Doladím jenom pár chyb a pak se do toho mohu pustit. Schéma kuše je to jediné, co mě v tu chvíli zajímá, rozvyprávím se o tom, ale nakonec se zarazím. Prsty jsou nataženy několik centimetrů od oka, zatímco druhá ruka už vyndává kapesník. Plácnu se přes ruce a kapesník schovám. Rty roztáhnu do širokého úsměvu a připadám si trochu trapně, když se přestanu ovládat, jako třeba teď. Musíš mě zarazit, vždycky se rozpovídám a ostatní nenechám mluvit. |
| |
| ,,S tím samostřílem to je zajímavé, snad se útoky stáhnou, ale i když vy za nějaký čas z této vesnice odcestujete, aby vás vystřídala nová výprava, já tu zůstanu a budu tady na to dohlížet. Myslím, že zítra bych měl přijít na kloub, proč se útoky vlkodlaků snižují a směřují k Artu." Loknu si piva a potlačím říhnutí. Veselí v sále pomalu utichá, většina vojáků jde spát, a většina se vrací na povrch. Prohodím se Silou ještě pár slov a dopiju pivo. ,,Dobrou noc, Sil." popřeji a ona na to, co na ní bude dobrého, se dále věnuje svým pastím a já odcházím. Zanedlouho stojím v chladné noci za branami města a směřuji ke skupince vojáků, ukryté na kamenné věži, odkud je celkem slušný výhled. Zakřičím znamení a vojáci mi spustí dolů provazový žebřík. Věž totiž nemá vchod. Vyšplhám nahoru a vojáci žebřík znovu srulují. ,,Brej večír, pane." pozdraví mě voják, asi o dvacet let starší než já. ,,Víte co? Jste starší chlape a to že mé schopnosti a hodnost je vyšší, neznamená, že mi budete říkat pane, ano? ujišťuji se. ,,Ano, pane." zazubí se voják. Pak všichni pokleknem, chci jim povědět o svém zítřejším plánu. ,,Nuže, mí vojáci. Útoky vlkodlaků, jak jste si všimli, se v poslední době přesouvají směrem k Artu, což mi sice moc velkou starost nedělá a jsem docela rád, že noci a dny bývají klidné, ale potřebuji to zjistit. Pamatujete, jak nám kdysi jeden poutník říkal o pověsti, že nedaleko odsud je hrad, postavený na skále a jemuž vládne temný pán, král všech Velšských vlkodlaků. Když ho někdo zabije, do této země se opět vrátí mír." zeptám se jich. Vojáci souhlasně přikývnou, všichni tu pověst slyšeli, stala se snad nejoblíbenější ve vesnici. ,,Zítra chci ten hrad vypátrat a jelikož jsme dnes ztratili jednoho dobrého důstojníka, zíra sebou beru pouze dva vojáky, jenž mě budou doprovázet, a pokud hrad objevíme, vypravím se do něj sám." vypovím vojákům svůj plán. ,,Celkem vodvážný pane, ale co bude s náma? Kdo téhle sebrance bude velit, dalo by se říct, že jsme si na vaši přítomnost zvykli." zeptá se mě tvrdohlavý voják, který mě stále oslovuje pane. ,,Ze stájí si vypujčíme koně a hrad je zřejmě poblíž. Přes den mají moje kouzla větší účinnost, takže Velšáci se budou držet v zádu a před západem slunce, i když v Zarazanu žádné není, tudíž do vesnice se budeme vracet před setměním." vysvětlím. ,,Aha, tak to jo. No, když jinak nedáte, já bych se teda radši věnoval pozorování okolí." řekne tvrdohlavý voják. Nic nenamítám, všichni se postaví a sledují okolí s ochozů věže a já mezitím pronáším tiché kouzelné formule a dodávám jim klid. |
| |
| Tribunál Jakmile dosedám na své místo, teprve si začáním uvědomovat reakci trpaslíků. Tak tohle bych nikdy nečekala. Pousměji se pod vousy. V tu chvíli k mým uším dolehnou králova slova, kterými mě žádá o prozrazení mého kouzla. Znovu tedy povstanu, podívám se králi zpříma do očí. Promiňte, veličenstvo, ale již od začátku mého výcviku mě učili, že tajemství svého řemesla nemohu prozradit jen tak někomu. Snad pouze příslušníkovi stejného řemesla, kterému bezmezně věřím. Doufám, že to pochopíte a nebudete na mě naléhat. Řeknu králi omluvným hlasem. Potom se malinko zhoupnu v kolenou a pokynu hlavou, jako výraz díku. Nesedám si a s napětím očekávám královu odpověď. Již se mu ale nedívám zpříma do očí, spíše pozoruji okolí a čekám i na reakci ostatních trpaslíků. Jediní, z koho v tuto chvíli mám dobrý pocit jsou moji přátelé sedící okolo mě. |
| |
| Král trpaslíků si Saenie změří pohledem a zpod huňatého vousu vyjde náznak vyrovnaného úsměvu. ,,Moudrá slova, mladá ženo. Každý máme tajemství, které musíme střežit ve svém nitru a nejen magie a meče jsou vlastnosti, které používáme v boji. Úkolem každého válečníka či mága je myslet, to především." Při těchto slovech si každý z vás vzpomene na první dny výcviky, na takové ty základy a tak vás trpaslíkova poučka nikterak nepřekvapí. Král nařídí zapsat formuli neviditelnosti zapsat do kroniky a je tu další člen družiny, jenž má předvést své schopnosti. |
| |
| ,,Přijď k sobě, smrtelníče, je čas vyrazit." Mžouravě se probouzím a rozeznávám kouty místnosti, ve které jsem uložen. Změna prochází mými smysly, především čichu - již necítím zatuchlinu, ale nasládlé vůně. A první, co můj zrak rozezná, je strašidelně krásný obličej drowky, jenž mě přivedla k bezvědomí svým nebezpečným jazykem. Co mě ale zarazí je, to že v ruce drží můj meč, jenž se nazývá Xarteting. Posadím se, neboť jsem celou dobu ležel. ,,Vyrazit? Co takhle nejdřív osvětlit celou situaci a vrátit mi můj meč." navrhnu rozespale a prohrábnu si vlasy. Drowka stáhne obočí. ,,Člověče, vyrazíme odsud pryč, v těchto končinách nejsi v bezpečí a já už jen proto, že tě tu střežím a držím v ruce Sudbu Národa Drowského, taky moc ne." Nechápavě se na ni podívám. ,,Jsem vzhůru pár vteřin a už mě zahlcuješ hádankami? ,,To není otázka, to je skutečnost. Kde jsi vzal ten meč? zeptá se drowka ostře. Rozhodnu se, že nebudu odporovat. ,,Od mého otce a ten kde ho vzal, to opravdu netuším." Drowka se plácne do čela. ,,Ty asi netušíš, že jsi vlastníkem jednoho z největších artefaktů v historii celého světa, vší existence? Cožpak v tobě netřímá síla bohů, když držíš tento meč. I když není divu, moc rozumu jsi nepobral." mluví drowka rychle a rozlobeně a já začínám být vyděšený. ,,Jak artefaktu? Cožpak Xarteting vypadá na důležitý artefakt...prostě je to meč jako každý jiný." namítnu rozrušeně v domnění, že tím drowku umlčím. To jsme oba v pěkném maléru, to ti povídám. Jestli se tohle dostane do rukou těm nebezpečným drowů, tak celá Irisije shoří v plamenech. Není času nazbyt...je čas vyrazit. Jak tě odsud dostanu, jsem už vymyslela." řekne drowka a bez jakéhokoliv náznaku mě popadne za ruku a vede mě pryč. Jsem ještě trochu malatný a tak zavrávorám a upadnu. Drowka doběhne ke konferenčnímu stolečku, který byl postavený kousek od mého odpočívadla. Na něm vezme pár lahviček a vybere z nich takovou nažloutlou. Podá mi ji a řekne: ,,Pij je - li ti život milý. Neboj, nemám v plánu tě otrávit." nedůvěřivě si lahvičku převezmu, napít se však odmítám. ,,Moc dobře víš, že já jedy nerozeznám, tudíž nemohu vědět co mi to tady nabízíš." bráním se. ,,Tady jde o princip přežití. Pokud to chceš vědět, tak na naší cestě, jediné, která vede z této skalní soutěsky, je drowí vesnice a místní obyvatelé ucítí člověka na pár metrů daleko od sebe. Já mám opravdu přátelské úmysly, nemusíš se mě bát. Obrať do sebe pro mé a tvoje dobro." žádá mě drowka. ,,Radši moje než tvoje." řeknu kysele a z nechutí se napiju. Tělem mi projde příjemné teplo a cítím, že se s mou kůží něco děje. Mění se a to nepřirozeně rychle. Za chvíli je ze mě čistokrevný drow. Ještěže nevidím svůj vlastní obličej. Drowka se usměje a začne Xarteting balit do přikrývek. ,,Neboj se, mám sebou ještě jeden lektvar, ten tě vrátí do normálu, hlavně až budeme procházet, buď zticha a nic neříkej. " varuje mě. Sbalí si ještě pár věcí a pak vyjdeme ze stanu, kde jsem celou dobu pobýval. Do očí mě udeří prudké sluneční světlo a moje nová společnice má se sluncem stejné probémy. Ovšem to už běžíme do stínu lesa a dostáváme se na lesní cestu. Cítím suché jehličí a opět zatuchliny. Za mnou se tyčí skalní velikány a já díky svému orientačnímu smyslu, který nás učili skoro celý rok v Bratrstvu, se snažím poznat, v jaké končině se nacházíme. Je tu nezvyklé vedro, když pomine les, nastoupí protáhlá poušť, ale již v dálce vidím vesnici, jejíž budovy jsou postavené z černého dřeva a nebývají moc luxusní. Už vím, tato země je Oacanta. Takže Senátoři se domnívali správně, opravdu zde žijí drowové a zakládají si své kolonie. Drowka nechce spomalit a žene mě nemilosrdným tempem, až na mě přichází těžká únava. Ty ztráty vědomí mi nedělají moc dobře, zvlášť když probíhaj v poslední době až nezvykle mockrát. Když už jsme na pár kroků od vesnice, vyjde nám vstříc pár mužů, oděných v obsidiánovém brnění, v ruce kopí a na hlavách helmy ve tvaru vlčí hlavy. ,,Ted pozor, nech mě mluvit." varuje mě drowka, zastavíme se a čekáme, co přijde. |
| |
| Tribunál před tribunal dojde elf.ukloní se. Omluvám se ale ní nic cobych tu předvedl,emám v ůmislu se zůčasnt,nechci bít velitelem družini Pronesu plní odhodlání . |
| |
| Král trpaslíků se urychleně zvedne a jeho dobrá nálada je tatam. ,,Ty říkáš, že nechceš být vůdcem družiny? A to z jakého důvodu blázne?" Silnak vše vysvětlí tak, že on je druid a ti jsou tišší a většinou stojí v pozadí všeho a domlouvají s přírodními silami, které jsou mocnější než cokoliv jiného na tomto světě. A něco jako vůdcovství od druida je takřka nesmysl, neboť každý druid je samotář a rozhoduje sám za sebe. Po těchto větách se Silnak posadí a čeká na reakci. ,,Budiž. Zapište tohoto muže jako člena družiny, jenž nehce být zvolen za vůdce, tudíž se o něm nebude rozhodovat. Pak pokyne Tarokovi, aby předvedl své schopnosti. |
| |
| Když Tarlok se zvedá ze židle vstanu a řeknu:No víte já taky nechci být vůdcem protože myslím že nám náš druh přirostl k srdci a nehodlám ho zastupovat protože jedině on vědel co a jak udělat a jak hovořit s lidmi...pochybuju že někdo z této družiny ho bude chtít zastoupit.... A sednu si.. |
| |
| To, co řekl Silnak mě donutí se zamyslet. Jeskutečně správné, abych byla vůdcem skupiny? I přestože jsem druidka? Zamyslím se, kdo z naší držiny by se nejvíc hodil na vůdce, ale napadá mě jen jediné jméno. Wariath "Silnaku, měl by jsi to jít skusit, i přestože jsme oba druidové, někdo z naší skupiny by měl mít hlavní slovo. Stejně tak jako vůdcem smečky vlků se stane pouze ten jedinec, který předvede největší sílu, rychlost, vytrvalost a také v neposlední řadě chytrost, tak by nás také měla posoudit tato rada. Sika se nachvíli zarazí, vzpomene si, z koho je tato "rada" složená, ale poté zase rychle naváže. Kdo z nás prokáže nejlepší výsledky. Nikdo z nás však není lepší než Wariath a také proto je toto vedení pouze dočasné. Pohlédnu na něj skoro prosebně, ačkoliv si nejsem tak docela jistá, jestli jsem se mu trefila do noty. |
| |
| otočím se na Siku. Ach má drahá ano máš pravdu,ale učení drujdu spočívá v tom že mysme ti kdo uklidnují přirodu a pomáháme radime a chráníme ji.drujd nikdy nemá havni slovo.Promin ale já se této skoušky nezůčastním,je to proti mému přesvědčení.a zde v tomto prokleté zemi mám jiné povinosti než vám řikat co dělat. Ni ní se posadím na své misto. |
| |
| Tarok Ostatní z družiny začnout diskutovat o vůdcovství, ale nevšímám si jich a jdu hrdě vpřed. Většina trpaslíků na mě hledí s nedůvěrou, neboť to byli právě barbaři, kdo kdysi bojoval s trpasličímí národy a myslím, že mezi nima byl i můj praděd. Když přistoupím, složím sekeru ke svým nohám a čekám na vhodnou příležitost. Král mi pokyne, abych začal. Popadnu sekyru, až se mi napnou všechny svaly na pažích a vší silou ji mrštím po tribunálu. Několik trpaslíků uskočí a sekere se zatne do dřevěného stolce. To už ke mě přicházejí stráže, aby mě strestali, ale hodím na ně hrůzu nahánějící pohled a tak se zastaví a tázavě hledí na krále. Ten kývne nesouhlasně hlavou, tudíž to je znamení, že stráže mě nemají trestat. ,,Něco neomylného se tu právě odehrálo, ctěný barbare, ale co to mělo znamenat?" zeptá se mě. ,,Znamenalo to, že pohrdám touto radou a že něco takového, jako vůdcovství by nemělo vůbec existovat. My barbaři jsme od přírody obdarování mocí, že každý bojuje sám za sebe, stejně jako přátelé druidi a takovýto kodex je podle mého úsudku správný. Možná z důvodu, že barbaři neuznávají vůdce, patříme stále mezi nejlepší válečníky světa. Vůdce, ať už je jakýkoliv, ač na duši přátelský, nebo nepřátelský, někdy prostě všechno skončí a osoby na něm závislé se pak zbytečně ocitnou v nesnázích, když se neobjeví schopná nástupce." To jsou má slova, jenž obdivovali i tehdy v Bratrstvu. Jediné, co jsem zapomněl zmínit bylo, že ani Wariath nebyl náš vůdce, v podstatě to byl on, kdo stál vždy vpředu, ale válečník to moc dobrý nebyl, to dělal jen ten jeho záhadný meč. A družina je to jediné, za co stojí bojovat. Čekám na reakci trpaslíků. ,,Když myslíš? Jsou - li ale tvá neuvážená slova pravdivá, tak se ptám já vás, členů Královské Gardy Artu, je jeho úsudek správný? Pokud ano, ihned vás nechám vyvést z této místnosti, dostanete zpět své vybavení a některé vám přidáme. Poté vás skupina našich bojovníků vyvede mimo naší zónu a záhy můžete pokračovat, kam vás osud a vaše vlastní kroky dovedou, ať už to bude život či smrt. Nyní čeká král na vaše vyjádření. |
| |
| Po krátkém rozvažování vás král trpaslíků nakonec přesvědčil, abyste se navzdory vlastní vůli rozhodli přijmout nového vůdce. Tím se stala Saenie, ale váš trik spočívá v jiném úkolu. Jakožto členové Bratrstva Arnů, přemaskování za Královskou gardu jste museli souhlasit, ale debata to byla velmi vášnivá. Po ní se trpaslíci rozhodli, že návštěva jejich města pro vás skončila, ale ven vás nepošlou jen tak. Vrátí vám vaše zbraně a místo koní dostanete dva berany na zásoby, které se skládají z bandáží a několika týdenního proviantu. Zbraně vám byly dle vaší vlastní nabídky poupraveny a vylepšeny, vzhledem ale k znalostem trpaslíků mohli pouze sečné a kovové, místo dřevěných. Oblečení bylo vypráno a dokonce vám trpaslíci darovali sadu malých kuší a šípů, které sice Velšského vlkodlaka nezabijí, ale jed v nich obsažený je umí zpomalit dočasně na pár minut. Druhý den ráno jste konečně vystoupili na denní světlo a i přes temnotu, panující v Zarazanu vám oči téměř umírali pod náporem světlejší oblohy. Každopádně král trpaslíků a jeho nejvěrnější bojovníci vás doprovodili za hranici pastí, které soutředili kolem vstupní brány do podzemního města. Poté král předal Saenie zprávu pro krále Lithiana, ve kterém žádal o spojenectví lidí a trpaslíků. Zprávu chtě něchtě musíte předat, koneckonců, král Lithian o vašem maskování ví, sám se to dozvěděl. A pak, s dvěma berany a čerstvými zásobami jste se vypravili dokončit své dobrodružství a úkol, jenž vás povýší na Velmistra a tato hodnost splní váš celoživotní sen. |
| |
| Cesta si razíte co nejtěžším terénem, tak dvakrát denně to prostřídáte s lehčím, ale dodržujete se původní trasy, při čemž se snažíte zahladit stopy. Ale naložení berani někdy odmítají jít na kopec, takže je musíte silně táhnout. Druhý den vašeho pochodu se dostanete na další z bezpočet pahorků. Dle mapy jste se dozvěděli, že jste zrovna v části Zarazanu, která se nazývá Irizovy svícny. Z jakého důvodu, to nezkoumáte. Zdá se ovšem, že pahorek, na kterém stojíte, je poslední. Proto se rozhodnete udělat si menší odpočinek, alespoň hodinový. Někdo pojí, popije a Saenie, i když byla zvolena jakoby zvolena vůdcem, svoji roli bere tak jak ji v kodexu Bratrstva Arnů bere každý takzvaný vůdce, a proto dělá to co ostatní. Odpočívá. Postupně se dostáváte k menším tématům, jak se vám povede dále a kdy přibližně se dostanete do Hefy Ery, určitě vás tam netrpělivě čekají a vaše jediná starost je, jak vaši absenci vezme na vědomí Bratrstvo. Po dvou hodinách se začne stmívat a pochod za tmy se vám moc nechce. Rozděláte oheň a ohříváte se v jeho teple. Po večeři vás ale vyruší zvuk. Jakoby se někdo škrábal do kopce. Zbystříte a popadnete své zbraně, jak vám vaše reflexy napovídají. A napovídají správně. To, co vás čeká, není překvapivě Velšský vlkodlak, ale odporný zlobr. Jeho zápach je cítit na pár kroků od něj. Chystáte se na další boj. Zlobr, jakmile vás spatří, mohutně zařve, zvedne svůj divný kyj a fyzicky útočí na Siku. Popis útočníka: Zlobr je přibližně o jedno tělo vyšší než průměrný člověk a jeho kůže je v části ramen a trupu neprorazitelná. Sám zlobr má na sobě brnění z tvrdé oceli - poznáte to podle lesku v měsíčním světle. Nohy má nechráněné, jen na chodidlech má něco, co připomíná kus hadru. Kyj je dřevěný, ale dost velký na to, aby vám jednou ranou rozdrtil všechny kosti v těle. Jediná rána může znamenat příliš mnoho... Hodně štěstí... |
| |
| Když si před Siku stoupne zlobr a snaží se ji uhodit v okamžiku kdy je kyj nad její hlavou skočím před ni a vyvolám ochraný štít.. Když kyj zvedne znovu..už na nic nečekám a stáhnu Siku na zen o kus dál... Poté vstanu a ukážu prstem na haluz nedaleko. Rarar.... řeknu a větev se začne hýbat a za chvíli už visí zlobrovi kolem krku a snaží se ho udusit.... |
| |
| Když si před Siku stoupne zlobr a snaží se ji uhodit v okamžiku kdy je kyj nad její hlavou skočím před ni a vyvolám ochraný štít.. Když kyj zvedne znovu..už na nic nečekám a stáhnu Siku na zen o kus dál... Poté vstanu a ukážu prstem na haluz nedaleko. Rarar.... řeknu a větev se začne hýbat a za chvíli už visí zlobrovi kolem krku a snaží se ho udusit.... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Tu další noc, kdy máš kolem očí černé kruhy a nespavost tě přímo ubíjí, za tebou Endaron příjde a vrazí ti do ruky jakýsi nápoj, prý na povzbuzení. A oznámí ti, že tuhle noc půjde. Nevěřícně na něj hledíš. Vždyť byl na pochodu celý den. On ti to vysvětlí tak, že má rád noční procházky. Beztak se vrací ještě ráno. Tudíž ti nezbyde nic jiného, než zůstat vzhůru a dělat další pasti. Jen co Endaron odejde, napiješ se z láhve a zjistíš, že je to obyčejná medovina s trošku větším přídavkem alkoholu. Usrkneš si a pošlel potichu Endarona do háje a co uděláš dál, je na tobě. Poslouchat jej nemusíš. |
| |
| Výsledek Murlokovi kouzelné formule: Zlobr se začne opravdu dusit, neboť větev mu hrdlo přímo do krve drásá. Dorazit jej ale nemůžete, neboť sebou divoce zmítá a používá svůj kyj. V jednom momentě se mu podaří strefit do stromu a taková rána strom doslova vyvrátí z kořenů. Haluz ale nechce zlobra pustit a strom, který se kutálí z vrcholku, s sebou zlobra samozřejmě vezme. Na chvíli si myslíte, že je po všem, ale zanedlouho se zlobr vrátí. Od úst mu jdou sliny a oči divoce planou. Je ještě víc rozzlobený, než kdy byl a místo noční svačinky touží po kruté odplatě. A má paměť. Ten kdo mu to udělal, byl Murlok, tudíž bude útočit jenom po něj, může se ale i stát, že mu ujede ruka a majzne jednoho z vás. |
| |
| Sika, jež se již dokázala vzpamatovat z prvotního šoku se podívala na Murloka: "Děkuji ti..." Myslela si, že větev již své dílo dokoná, ale když viděla že se zlobr znova vrací, zareagovala poměrně rychle, skoro ani nevnímala své pohyby rukou, až do okamžiku kdy vyřkla: "Gnavo chijaho!" a měsíční svit se začal odrážet od malého, avšak blýskavého nože vznášející se před Sikou. Prudkým pohybem zápěstí jej vyslala obloukem za zlobra a přitom se pokouší mu ze zadu podříznout achilovky, aby jej mohla znehybnit. |
| |
| Výsledek kouzelné formule, seslané Sikou Nápad by to byl dobrý, ale zlobři, zvláště ti v Zarazanu, jsou víceméně velmi odolní a nebojí se semtam nějakých tvrdších ran. Asi proto se tento zlobr tak rozčílil, když ho větev málem uškrtila. Dýka, jenž se motala kolem jeho achilovek, považoval zlobr za zbytečný hmyz a snadno ji přišlápl k zemi. Ovšem při tom jej lehce škrábla, bolest to je však velmi malá. To už zlobr znovu útočí a Murlok před ním uskakuje, nestíhá se včas postavit a to už se zlobr napřahuje k další ráně. |
| |
| Moje společnice stojí rozkročmo a drží ruku na jílci meče. Sice stojím za ní, ale cítím, že je velmi nervózní. Když k nám vojáci příjdou, napřáhnou proti drowce svá kopí a ptají se: ,,Co zde pohledáváte, v dobrem neposkrvněné vesničce drowů Durigaltě?" Drowka odmítá zprvu mluvit a když se hroty kopí výhružně přiblíží, zvedne ruce a kopí skloní se slovy: ,,Cožpak se i drowským strážím dostává té cti podezřívat vlastní lid?" Stráže ji hbitě pohrozí a mám dojem, že ji hrot z jednoho kopí lehce škrábl. Z drowky vyjde strašidelné zasyčení, takové lidé ani elfové snad nevydávají. ,,Neodpověděla si na moji otázku...odpověz hned." přikáže stráže a drowka si chytne zranění. ,,Jen tudy procházíme, O Pane velectěný...stačí vám to?" odpoví. ,,Doufám, ale průchod vesnici vám dovolit nemůžem. Poslední dobou naším lidem zmítá zrádcovství. Obejděte ji." řekne strážce. Drowům se nedá věřit... pomyslím si. ,,Sklapni." uslyším v hlavě hlas drowky. Stráže nás pomalu doprovodí kolem vesnice a nemají žádné zbytečné otázky ani ohledně zabaleného Xartetingu. Poté cesta ubíhá rychle, na poušti je sice vedro, ale po chvíli nehostiná krajina přejde ve skaliska a menší oázy. V jedné takové se drowka zastaví a odhodí svůj cestovní vak. ,,Dáme si odpočinek. Vypij tohle, beztak už jsme u hranic, takže drowem už nemusíš být." řekne mi. Vděčně si sednu a vypiji protijed na nápoj, jenž mě změnil v drowa. Zanedlouho si už zase prohlížím svoji normální lidskou kůži a drowka si mě zvědavým pohledem změří. ,,Vy lidé jste velmi zvláštní druh." prohodí a jde se napít do studánky. |
| |
| Silnak stojí stranou a pozoruje váš zápas se zlobrem. Nikdo si ani nevšimnete když napne tětivu svého luku a pošle dva Šípy na Zlobra. |
| |
| Když na mě zrovna letí další zlobrův útok ležící na zemi bochnu do země a řeknu:Ilirdus.. a ze země vyletí šlahouny a kyj zachytí těsně nad mojí hlavou. Uff to bylo o fous... pomyslím si a rychle se ze země zvednu.... Poté si všimnu že je nedaleko kocelá ostrý kámen na který by se dal zlozb nabodnout... No jo ale jak ho tam dostat..,? Za nedlouho se rozběhnu naproti zlobrovi tak aby mě měl na mušce...Ten se proti mě rozběhne celou svou vahou a tak to bude poměrně snadné.... Odstoupím a hned za mnou se vytvoří portál.. Zlobr do něj vletí a portál ze zavře.... Potom rychle otevřu druhý konec portálu vysoko nad ostrým kamenem..a počkám až z něj vypadne zlobr.... |
| |
| Vaše útoky Zatímco Silnak vypálil salvu dvou šípu, zlobra tím nikterak nezranil, ale šípy skončili v jeho tlusté kůži. Zrůda jim však nevěnuje moc pozornosti. Místo toho se opět vrhá na Murloka a ten použije trik s portálem a kamenem. Nápad velmi dobrý, zlobr na kámen dopadne šíleně rychle a mnozí z vás si zakryjí uši, neboť skřípavý zvuk protínající brnění a mlaskavý zvuk, jenž protíná maso, bývá velmi odporný. Zlobr křičí bolestí a není divu, že hodně rychle umírá. Každopádně jeho řev vzbudil pozornost. Ani nevíte kde, ale zanedlouho, ani nestihnete usušit pot a už se na vás vrhá tucet obřích okřídlených žen, které ze svých úst vydávají hrozný křik. A jak si všimnete, mají ženské hlavy. Harpyje. Bojujte jak můžete, harpyje jsou noční stvoření, nemají žádné brnění ani zbraně, zato dost ostré drápy a rádi své oběti unášejí do výše, odkud je pustí dolů. |
| |
| Uskočím jedné harpy která na mě utočí. pozvednu ruce k nebesům a zvolám Dagshelgr z rukou proti harpii vystřelí intenzivní paprsek světla,který jí začne spalovat . |
| |
| Tyto noční procházky bych měl opravdu omezit. Den co den se potloukám v okolí Hefy Ery a svůj nápad nemůžu ani pořádně zrealizovat, neboť přicházím o veškeré vojáky a sama Silana je dosti unavená z neustálého vyrábění pastí a dohlížení na normální chod vesnice. Tuto noc však plánuji něco velkého. Půjdu sám do černočerné tmy, abych se postavil silám zla společně se svým mečem a ve jménu Světla ztrestaly každého kdo se nám postaví. Když za soumraku opustím vesnici, brána se za mnou zavře, nasaji do plic noční vzduch a vydám se po stezce na jihovýchod. Této trasy se držím dost dlouho. Ruku vytrvale držím na jílci meče a jsem připraven ostří kdykoliv použít. Ale vlkodlaci už netouží po boji se mnou. Stahují se do ústranní. Nedávno přiletěl další poštovní sokol z Artu. Napsal mi sám král Lithian. Velectěný pane Endarone, bojovníku Světla a ochránče vesnice Hefy Ery, Vím, že má slova, napsaná na tento papír, vás nikterak nepovzbudí ve vašem doposud úspěšném počínání, ale poštovní sokol vám přináší zlé zprávy. V poslední době vzbudilo rozruch pár Velšských vlkodlaků, jenž pronikli za hranice Země Královské, tedy Artu a napáchali zde tučné škody, nevyjímaje několik nevinných mrtvých lidí. A to je právě přičina problému. V zubech mají jed. Jak je obecně známo, Velšští vlkodlaci pocházejí z pradávného národa Velšských elfů, vůbec prvního civilizovaného národa na tomto světě. A je taky známo, že jejich kousnutí nezpůsobí proměnu. Nyní se ale situace za podivných okolností mění. Pokousaní obyvatelé se mění a Art je doslova izolován od ostatních šesti zemí. Samo Bratrstvo Arnů nasadilo všechny své bojovníky, aby narůstající vlčí populaci potírali. Tento problém bych chtěl řešit i s vámi, pane Endarone. Jakožto vůdce Hefy Ery, jediné civilizované vesnice v Zarazanu, vás žádám, abyste zabil a zničil obávaného vůdce Velšských vlkodlaků. Než se dostanu k věci, osvětlím vám situaci. Zrovna v době počátku proměn jsem nechal svolat krizový štáb a dlouho do nocí jsme bádali v knihovnách a archivech nad tím, kdo může vlčí bandě vládnout. A jak jsme se později dozvěděli, nedaleko od vesnice Hefy Ery by se udájně mělo nacházet ono tajemné sídlo, jakýsi hrad, postavený na skále. Tam se ukrývá vůdce Velšských vlkodlaků. Jeho jméno nám není známo. Ale prosíme vás a žádám vás ve jménu krve lidské. Zachraňte Art před zkázou. S úctou a pozdravem, král Lithian, dědic Erliönského trůnu a vládce Sedmi zemí Irisije. Ten dopis mi zní pořád v uších. Každopádně jsem se nikomu neznímil a hodlám hrad nalézt sám. A toho vůdce potrestat jak se sluší a patří. Ale nedaří se mi. Když už vše vypadá, že bych se měl vrátit do vesnice, uslyším z houští po mé levici lomoz. Tasím meč a s ledovým klidem čekám. Mé oči se soustřeďují na houští a mé uši ,,pozorují" okolí. Jaká to úleva, když z křoví vyleze mohutný válečník a i v měsíčním světle rozpoznám, že jde o elfa, neboť jeho pokožka je vskutku majestátní. Neznámý mě v okamžiku spatří, ale zůstava v klidu a potichu ke mě jde. ,,Zadrž. Nepromluvíš a přesto ke mě jdeš? Jak víš, že nejsem nepřítel?" zeptám se ho a prstem přejedu po ostří meče. |
| |
| Sletí se na mě 2 harpiie a začnou mě ostrými špinavími drápy škrábat do obličejě.. Mufiris.. zařnu a jedné z nich do očí vrazí ostré sluneční světlo které ji oslepí..létá tam a zpět a po několika kličkách vrazí do stromu a umře...protože se nabodne na jednu z mnoha větví.. Druhá mě chytne za ramena a snaží se semnou vyletět vysoko do oblak.. Z bory si vytáhnu nůž a ani 1m nad zemí jí žíznu do nohy..Harpie mě pustí a na ni vyšlu ohnivou kouli která ji doslova roztaví... |
| |
| Byla jsem dosti překvapená rozhodnutím tribunálu, nikoli však nadšená. No, teď se budu muset chovat jako vůdce smečky, než opustíme tohle doupě. To naštěstí netrvalo nikterak dlouho. Trpaslíci nám s sebou dali víc, než kdo z nás očekával. Dokonce nám dali i dva berany na zásoby. Potom nás král s pár vojáky vyvedl ven skrz nebezpečné pasti. Tam mi předal jakýsi dopis pro našeho krále. Podal mi k němu vysvětlení, a tak jsem ho s díky a příslibem, že ho král dostane, jak jen to bude možné, přijala. Potom jsem se rozloučili a vydali vstříc novým nebezpečím. Po, až překvapivě klidném, putování krajem jsme se na chvíli usadili a začli odpočívat. Vzala jsem si něco málo ze zásob a hlavou se mi začaly honit nejrůznější myšlenky. Jak se mám ale chovat? Vím, že v bratrstvu není vůdce třeba, ale co když po nás bude někdo něco chtít? Mám začít bez ostychu mluvit? Z proudu myšlenek mě vytrhly až zvuky boje. Než jsem se stačila vzpamatovat, opětovně se na nás sápal zlobr. Než jsme ale stihla jakkoli zareagovat, nabodl se na jeden z kamenů a se strašlivým výkřikem naposledy vydechl. To nám ještě scházelo.¨ Povzdechnu si jakmile slyším jeho výkřik, když v tu se mé oči upřou k obloze, odkud se k nám snáší 12 podivných stvoření s evidentně né úplně přátelskými úmysly. Jedna z nich se okamžitě rozletěla mým směrem a už zdálky naznačovala údery svýmy ostrýmy drápy. Je ještě docela vysoko když si cosi zamumlám pod vousy a ve vzduchu nakreslím runu zadržení. Harpyje se ve vzduchu přestane hýbat a hodně tvdě dopadne na zem. Je ještě živá, ale evidentě nebude schopna pohybu ani po tom, co kouzlo přestane působit. Potom stihnu jen tak tak uhnout další nestvůře. Vezmu si do ruky svůj řemdich. Znovu na mě útočí harpyje, která se o to pokoušela už před chvilkou. Její nálet vykriju štítem a pak jí zasadím smrtelný úder do hlavy. |
| |
| Tak tedy můj útok nožem naprosto selhal, a jak se zdá, tak je již příliš zničen, než aby se dal nadále použít. "Gnavo null." vyřkne tedy Sika a tím se její nůž navrátí zpět do nekonečné nicoty, kde se bude pomalu a postupně obnovovat. Než svou pozornost znovu zaměří zlobra, uslyší jen jeho smrtelný skřek, který bohužel přilákal možná daleko nebezpečnějšího nepřítele - harpyje. "Schovejte se!" Zavelím bezmyšlenkovitě a připravím si Garanto S'hieldom pro všechny kdo se chystají ke mně přijít se ukrýt. |
| |
| Sika úspěšně použila kouzelnou formuli, která vás důvěrně ukryla před dalšími útoky, otázkou ale je, jak dlouho něco takového udrží. Harpyje mezitím nenávistně létají kolem a snaží se na vás dorážet. Čtyři mrtvé, z toho jedna zraněná a neschopná letu. Jak by řekl Wariath, jen do ní vrazit nemilosrdně meč. Bohužel v ochranné moci Siky není Tarok, ale ten se statečně drží. Zprvu si ho harpyje nevšimli, ale jakmile jej zbystřili, prudce na něj zaůtočili. První rozetnul ve dví, druhá ho škrábla do ramene, ale to chránilo jeho brnění, takže harpyje skončila stejně jako její družka. I přes to, že je Tarok tak statečný válečník, sám to nezvládne. Musíte mu jít na pomoc a krom toho, mrtvola zlobra začíná zapáchat a v dálce uslyšíte vlčí vytí, které vám nahání husí kůži. Nepochybně se zde za chvíli objeví Velšští vlkodlaci. V současné době je ze hry sedm harpyji, pět jich zbývá. |
| |
| Vyběhnu ze štítu pomoct společníkovi právě ve chvíli když na něj ze zadu útočí jedna a z druhé strany bojuje s dalšími dvěma harpii co útočí ze zadu odrazím silovím polem a poté ji vrazím kudlu do břicha. Okamžitě padá k zemi a tam umírá... Začne na mě útočit další jedna..... Korolbus maximus.. vykřiknu a z rukou mi vyletí mocný proud vody který zasáhne harpii a zmáčí jí peří takže nemůže létat a pohybuje se pouze po zemi.. Hmmm tak ted po už bude lehké.. A svým krátkým me¨čem jí setnu hlavu.. |
| |
| Vsáhnu ruce k obloze a začnu po větru šeptat. O chvíli pozdíc se začne hřmít a fučet vítr,tak silní že harpie začnou narážet a se smrtelními zrazeními padají k zemi. stále mám ruce směrem k nebi,a dál šeptám,pomalu ustane vítr a rozeženou se mraky na namísto kde stojím dopadne svit měsíce. |
| |
| Cesta a boj Nějakou dobu jsme putovali dokud na nás něco nezaútočilo. Nestihla jsem si všimnout co to bylo ale každopádně se to na mě vrhlo. Proto jsem bleskurychle vytáhla meč z pochvy a sekla to potvoru do míst, které mi přišli jako její slabiny. |
| |
| S ránou Naomi padla poslední harpyje a noční vzduch je narušován pouze vašimi těžkými oddechy. Při boji jste občas utrpěli drobná zraněná, škrábance od harpyjí, naštěstí ne ránu od zlobra, to by jeden z vás tady již nejspíš nebyl ne - li víc. A navíc je zde cítit odporný zápach čerstvého masa ze zlobra, který ještě vydává poslední zvuky a lehce sebou cuká. Co se týče odpočinku, moc toho nezmůžete, neboť se kolem vás najednou shrotí pár Velšsských vlkodlaků, jeden poblíž beranů, kde máte ukryté samostříly a rycho - nažhavující se šípy, jenž dokáží Velšáky zabít. Do toho. Útočí na vás pět vlkodlaků, což už je velmi dramatické číslo. První vlkodlak: Chybí mu jedno ucho a místo plátového brnění má cosi koženého na sobě, určitě to půjde snadno probodnout, nebo lépe prostřelit. Zbraň tento vlkodlak nemá a jelikož mu chybí jedna ruka, souboj s ním nebude moc obtížný. Druhý vlkodlak: Je velmi zvláštní. Na hlavě má střibřité chlupy a je celý oděn do těžké zbroje. Těžké asi proto, že jeho pohyby jsou velmi zpomalené. Jako zbraň má meč s utrhnutou čepelí. Třetí vlkodlak: Místo brnění a ostrých zbraní nosí tento vlkodlak rudé roucho a dřevěnou hůl. Je to vaše první zkušenost s kouzlícím vlkodlakem, pozor na jeho ohnivé koule a ledové paprsky, které docela s oblibou vysílá. Čtvrtý vlkodlak: Velice divoký jedinec. Jeho odvážnost nezná mezí, či snad říct troufalost. Dotírá na vás, takže se mu daří bojovat s každým z vás a úspěšně odráží vaše rány. Brnění nemá, ale chlupy jsou za podivných okolností slepené a vytváří ,,tělní brnění". Jako zbraň má palcát, ale lidský, takže v jeho rukou to působí hodně nešikovně. Pátý vlkodlak: Vypadá velmi děsivě a taky je. Oči mu rudě žhnou a z nozder mu jde kouř. Je to právě on, který stojí u beranů, jakoby tušil váš záměr dostat se k šípům. Narozdíl od svých druhů nebojuje a jen pozoruje celé dění. Brnění nemá, ale asi ho nepotřebuje, neboť vlastní pěstní meče, tj. meče, jenž jsou nasazeny na pěsti a dají se snadno ovládat. Nepokoušejte tohoto vlkodlaka jen tak. Soudě podle magické aury, kterou z něj cítí mágové a druidové ve vaší družině, je zřejmě proti magii imunní. Hodně štěstí. |
| |
| Když si Sika unaveně setře pot z čela a zruší svou formuli S'hieldom začne se zaobírat menšími zraněními jež utrpěla její družina. Než si však začne vytahovat své léčitelské potřeby, dosti nemile nás překvapí pětice velšských vlkodlaci. Hlavou ji probleskne panická hrůza. Tohle nemůžeme sami zvládnout! Již tak jsme znaveni bojem a i dva nám všem dělali problém. "Co budeme dělat???" zeptám se přitom těkám pohledem mezi vlkodlaky, avšak absolutně bez nápadu, jak z této situace ven... |
| |
| Hned po útoku harpií se sem seběhnou další nepřátelé...A sakra velšáci....Ale je pravda že si nevšímám žádného jiného než toho v rudém rouchu..mága... Ten si mě okamžitě také všimne.Pokynu na něj na důraz že odejdeme stranou ten pokyne i mě..Hmm zajímavé jsou inteligentnější než sem si myslel.. A oba pojdeme opodál.. Tam se mi v ruce udělá ohnivá koule a co nejrychleji ji vrhám po velšákovi... |
| |
| Rozhlédne se po vlkodlacích tohle bude těžký boj Rozpřáhne ruce a začne odříkávat směsici dlouhých slov,jeho oči jsou pevně zavřeně a on stále odříkává neznámé kouzlo. Vzduch je nabytí energií,a cítí to všichni bez rozdílů |
| |
| Do boje se prozatím nikdo nepouští a divoký čtvrtý vlkodlak se stáhne. Jen Murlok a vlkodlačí mág se pouštějí do souboje. Vzduchem létají ohnivé koule, seslané Murlokem a ohlušují rány, které nasvědčují, že vlkodlačí mág kouzelné útoky snadno odráží a zneškodňuje je. Jenže souboj je to velmi obtížný a co hůř, zrovna pro Murloka. Zanedlouho mu dojde veškerá energie a jak jste se vzápětí dozvěděli, s každým odraženým kouzlem se vlkodlakova síla zvětšila a energie doplnila. Opravdu nevíte, jak s této situace ven. Najednou Saenie pocítí na svém krku lehké zabrnění a vytáhne příspěvěk, jenž před nedávnem dostala od barda Thifuse. Neví co má ale dělat a tak němě drží talisman v rukou. Zničehonic jakoby se čas zastavil. Vlkodlaci se přestali hýbat a vy se můžete svévolně pohybovat. Tarok, i když jako barbar není moc chytrý, se rozeběhne k beranům a vytáhne samostříly se šípama. Rychle je hodí Sice, Silnakovi a Saenie, šípy hodí do ohně a během několika vteřin jsou plně rozžhavené. A jakmile je zasadíte do samostřílu, talisman přestane pulsovat a vy vypálíte salvu na vlkodlaky. Velšští vlkodlaci skučí bolestí a dají se na ústup. Cestou se dva skácí a kutálí se mrtvi z kopce. Je po souboji, možná i po bitvě. Začínáte sčítat škody... |
| |
| Hefa Ery Co na ní bude dobrého. Řeknu protivně, ale po chvíli se přestanu mračit a odpovím příjemnějším hlasem. Klidnou hlídku. Ani nezvednu hlavu, abych se koukla jak odchází a později toho budu litovat. Místnost se pomalu vyprazdňuje, až nakonec zůstanu v záři poslední louče jenom já. Do tváře mě začnou píchat ostré hrany součástek a trhnutím zvednu hlavu. Přemýšlím, jak dlouho jsem spala, ale síla, s jakou na mě spánek zase doléhá, mi napovídá, že moc dlouho ne. Zašmátrám v záhybech kalhot a drobnou zakalenou lahvičku, si podržím před očima. Kdepak nesmím, už to beru moc dlouho. Ještě chvilku na skleničku hledím a nemám v úmyslu ji schovat. Jenom jeden lok a vydržím dalších šest hodin.......ne, copak jsem zešílela? Ruka se mi začíná třást a začnu si pohrávat s otevíráním zátky. Začnu se vrtět a několikrát si přiložím lahvičku ke rtům a zase odendám. Pořád na ni hledím se smíšenými pocity. Chci být čilá a dodělat co jsem začala, ale co když se pak neuhlídám. Náhoda naštěstí vše vyřeší za mne. Z třesoucích se rukou mi lahvička vyklouzne a roztříští se o stůl. Snad z únavy položím hlavu do těch střepů a začnu lízat onu kapalinu co obsahovala. Naštěstí ji většina stačila odtéct a to co zachytím jazykem mě nedokáže probudit. Snad z touhy po spánku, loktem smetu nářadí a součástky na zem a na volné místo si položím hlavu. Na tváři cítím několik šroubků, ale únava mi nedovoluje zvednout hlavu. Spánek přijde brzy a s ním i příjemná bezstarostnost. |
| |
 | Když spatřím tohoto půlelfa, jak mi dotykem meče dává jasně najevo svůj, ne moc přátelský postoj, soustředím svoji energii na jeho mysl. Stačí pár chvil a vím že má problémy. Jdu k němu a vím že kdyby jen pozvedl svou zbraň, v tu chvíli jsem schopen ho zahubit. Ale když už jsem asi čtyři metry od něj, zarazí mě jeho varovná slova. Pozvednu levou ruku a dotknu se čela, rtů a srdce, čímž se mu chci zavázat k slibu, že mu nehodlám ublížit. "Elfové nejsou zvyklí mluvit do větru! Slova jsou podobně jako drahokamy velmi cenné a nevyplatí se jimy plýtvat! A vrať zbraň zpět do opasku! Dal jsem ti slib owné což znamená, že na tebe po dobu našeho rozhovoru nevztáhnu ruku. Ale varuji tě!!! Jen jednou natáhneš ruku pro zbraň a během několika málo okamžiků tě mohu teleportovat na druhý konec světa, nebo ti vyrvat jenou myšlenkou srdce z těla! A nyní poslouchej. Jmenuju se Ten, který byl sražen, ale znovu povstal! Svoje skutečné jméno ti nesdělím. Ještě ti plně nedůvěřuji a moje pravé jméno by mohlo být ve tvých rukou mocnou zbraní! Jsem vyděděný z Elfské říše a jsem žoldák, najímaný na zabíjení ničemných bytostí, jako jsou třeba trollové nebo Velští vlkodlaci. Vidím že máš starosti a tak ti nabízím svůj luk a svá kouzla. Pokud budeš chtít, mohu vstoupit do tvé družiny. Až si rozmyslíš odpověď, přijď sem na ten velký pahorek a zatni svou zbraň do země. Já uslyším nářek půdy a budu okamžitě spěchat sem. Buď zdráv, bojovníku!" S těmito slovy ustoupím zpět do stínu lesa a zmizím mezi stromy. |
| |
| Když nás obestoupí vlkodlaci, němě na ně zírám neschpná čehokoliv. Když v tu chvíli mě značně vyděsí brnění, které se mi najednou, z ničehož nic, spustí na hrudi. Co je sakra tohle? V duchu zakleju. V tu chvíli si vzpomenu na slova trpaslíka, když mi dával onen přívěšek. Myslím, že se ti brzy bude hodit. Zazní mi v hlavě jeho hlas. Sáhnu tedy za dekolt a vytáhnu přívěšek, který mi víc a víc pulzuje na krku. Nevím co od něj mám čekat, a tak prostě stojím a s napětím sleduji, co se bude dít. Když v tu chívli, jakoby se zastavil čas okolo nás. Během několika málo vteřin už ke mě letí samostříl. Po pustím přívěsek, který se mi začne ladně pohybovat u krku a zvolna mizí jeho impulzy. Než stihnu pořádně chytit samostříl, Tarok mi podává rozžhavené šípy. Zasadím první ším a střílím po mágovy. V tu chvíli, jakoby se čas opět rozeběhl. Zmatení vlkodlaci po sobě koukají a dávají se na útek. Když jsou všichni pryč a my jsme konečně v bezpečí, začíná mi pomalu docházet, co se tady v uplynulých chvílích stalo. Jste všichni v pořádku? Zeptám se docela nahlas svých přátel. Potom se podívám na mrtvoly všude kolem, které začínají docela dost zapáchat. A co provedem s těmahle? Abych řekla pravdu, vedle nich se mi nebude moc dobře spát. Dodám ještě a pokusím se o lehký úsměv. |
| |
| Nechám elfa zmizet v houštinách a stále tápu v myšlenkách nad jeho slovy. Uslyším nářek půdy. Zabodni meč do země. Tiché šelestění větru s sebou nepřinese žádný hluk nočních lovců, tudíž mohu pokračovat ve své činnosti. Stojím ve stejné poloze, kterou jsem zaujímal při rozhovoru s onou bytostí a nadále hladím prstem ostří mého meče. Jak mi elf poradil, vystoupím na pahorek a nasaju do plic zase noční vzduch, který pomalu vydechuji, až mi od úst vycházejí malé obláčky páry. Poté zvednu levou ruku a jejím palcem přitlačím na čepel. Ozve se křupnutí kůže a po lesklém ostří sjede kapka krve. Nikoliv červené, ale temně stříbřité. Nechám ještě pár kapek stéct i nato bodám meč do půdy. ,,Hle, cizinče. Nyní jsem zranil půdu a můžu k tobě promlouvat, pokud se nemýlím. A pokud mě ty slyšíš, naslouchej mým slovům. Právě jsem prolil krev svoji vlastní. Svoji drahocennou krev, kterou mi nikdo ještě nikdo neprolil. Proto tě žádám, nikoliv rozkazuji. Nepouštěj z úst plané výhružky, neboť se nacházíš v končinách, kde je každá ruka, co nosí meč, dobrá a hodí, jsi - li ovšem člověk nebo elf. Když ty mi své jméno nepovíš, řeknu ti já alespoń svoje. Endaron, zrozený v lůně stínů, zaučen v cechu světla a bojovník za vše, co ještě na tomto světě není prohnilé a zkažené. Ber toto na vědomí, cizinče. Nyní tebe žádám já. Opustť svůj úkryt a pojď si promluvit jako muž s mužem, jsi - li toho hoden." Mé věty se odrážejí ozvěnou a chvíli mě doopravdy zamrazí v zádech, jak se neustále ozývají. A tak vyčkávám. |
| |
| Když se pustí Murlok do velšského čaroděje, neváhám a snažím se příležitostně zesílit jeho kouzla a zeslabovat Velšákova, naneštěstí se zdá, že to na vlkodlaka nemá pražádný efekt. Když už se zdá, že zde skončí putování naší družiny. Tak se čas najednou pokřiví a zastaví. Sika ještě nikdy nic podobného nezažila, němě stála a v tu chvíli ji napadla jen jediná myšlenka - přežít! Obratně zachytila tarokovu kuši a po několika málo chvílích rozhodně zamířila na srdce, jednoho z vlkodlaků. Zašpetám tichou modlitbu, ať má rána letí přesně a vystřelím. Jelikož Sika příliš střelným zbraním neholduje, tak ji překvapil poměrně silný zpětný ráz. V tom již síly přírody začaly účinkovat zase správně a ona zahlédla pouze dva mrtvé vlkodlaky. Že bych minula? Zamyslí se krátce, avšak pak jí je už všechno jedno a unaveně pustí kuši na zem... "Měli bychom jít pryč... Ti tři se mohou vrátit s posilami... a pokud tady zůstaneme, tak jim to moc práce najít nás nedá." |
| |
| Když mě pohltily větve stromů a zmizel jsem neznámému bojovníkovi z očí, vyhledal jsem vysoký dub a začal jsem po elfském způsobu rozjímat a hledat ztracený klid skryt v podstatě přírody. Ale z rozjímání mě vyrušilo strašný a naprosto nepopsatelný nářek. "Bojovník přišel s odpovědí!", pomyslel jsem si a vstal ze země. Vzal jsem do ruky luk, za opasek zastrčil meč a přes záda si přehodil toulec se šípy. Když začal bojovník mluvit, zarazil jsem se a naslouchal jsem. Když jsem vyslechl slova Endarona - jak se mi během své řeči představil, chvíli jsem uvažoval. Ale došel jsem k názoru, že je to přímý muž, sice možná trochu neurvalý, ale vzhledem k době, ve které jsme žily, to bylo naprosto pochopitelné. Když jsem byl už blízko pahorku, již dávno jsem o něm věděl, i když on o mě ještě ne. Vykročil jsem ze stínu staletých stromů přímo k němu. pohlédl jsem mu do očí a dlouho si rozmýšlel odpověď. Děkuji ti za upřímnost a tvoji nabídku. Příjmám! Zjevil si mi svoje jméno, a tak je mou povinností povědět ti moje. Jmenuji se Rifat-an, elf z váženého rodu Loriamona. Stejně jako ty, i já bojuji proti všemu zlému, co zde v Zarazanu, i jinde panuje! Máš mé slovo, že budu bojovat až do posledního šípu a do posledních sil, dokud nezemřu, zabit v bojové vřavě. Nyní mě omluv - půjdu do svého domova, který mi skýtá tento hluboký les. Až přijde čas porady, či přesunu, opět se potkáme!" Dotykem čela, rtů a hrudi jsem se s ním rozloučil... |
| |
 | Zarazan Do Zarazanu jsem se dostala bez problému. Téměř hned za skupinkou, kterou jsem měla sledovat. Nebo jen hlídat? Už ani sama nevím. Dny, ač jich uběhlo zatím málo, mi v této zemi přišli dlouhé. Prostředí panující na tomto místě mi taky nepřidává na náladě. Ještě navíc když se ta skupinka dostává do bojů tak snadno. Párkrát ode mě ze skrytu houštin přilétl šíp na pomoc. Jenže většinu času jsem spíš v úkrytu. Po sluchu sledujíc skupinu lidí. Tato paradoxní myšlenka mi už jako po několikráte přináší úsměv na tvář. Před chvíli skončili s dalším bojem. A co já? Opět skryta v ústraní čekajíc na vhodný okamžik, který stejně nepřišel. Nyní každý z nich těžce oddychuje. Ve vzduchu je cítit pot a pach krve. Z této kombinace se mi lehce zvedá žaludek. Postávám ve svém úkrytu avšak nohy už mě začali lehce bolet proto se otočím a rukama se pokouším najít nějaký strom, který by nebyl moc daleko od místa, kde jsem dosud byla. O sekundu později už se o něj opírám. Pokud se nepohnou tak tahle směsice pachů přivolá další. pomyslím si a pro jistotu nastražím sluch. Snažím se zachytit jakýkoliv zvuk tak i pach, který by pro skupinku lidí znamenal další nebezpečí. |
| |
| Nemě zírám. A ten, jenž se nazývá Rifat-an, mizí ve stínech lesa. Meč avšak nechávám bodnutý v zemi a pravím do větru: ,,Dobrá tedy, Rifat-ane. Až příjde čas, zastavím se zde a vezmu sebou pár vojáků. Pokud ale chceš přístřešek a jídlo, nedaleko odsud je osada, která by ti mojí nabídku přiblížila. Pokud za tebe mluví tvé pudy, nechť promluví teď a navždy." Setkávám se s mlčením. ,,Dobrá tedy, kéž tě Arnian a Nilthilien provázejí." popřeji mu a otočím své kroky směrem zpět k Hefě - Eře, abych podal hlášení o záhadném elfském válečníkovi, který se tímto okamžikem stal naším neviditelným společníkem. |
| |
| Ač si Endaron myslí, že již jeho slova neslyším, není tomu tak. Moc dobře slyším jeho nabídku a moje duše je rozpolcena. Jedna polovina by chtěla jít a bojovat po boku Endarona a jemu podobných, hájit dobro a bojovat za spravedlnost, ale ta druhá se chce skrýt, prchnout a nevidět problémy druhých. "Ne to nesmím udělat!!!", zakřičím zlostně do hlubin lesa. "Už několikrát za svůj život jsem prchnul od odpovědnosti. Nyní to tak nebude!" Jdu ještě ke starému dubu, který mi po dobu mého pobytu zde působil jako úkryt a vyjdu z ochranného pásu lesa. Nasaji do plic mrazivý noční vzduch a pohlédnu směrem z pahorku do údolí, kde se tísní osada Hefa - Era, o které mi Endiaron vyprávěl. Vyjdu z na stezku směrem k ní a tu si všimnu Endarona, jak kráčí, s rukou na ostří meče, směrem k vesnici.Chvíli přemáhám vlastní hrdost a potom na něj zavolám:"Endarone!!! Zaveď mě do osady, rád se k vám připojím!" A sejdu k němu.. |
| |
| Naši mladí Arnové Nearnové Tarok mezitím odklidil mrtvoly harpyjí, Sika se Silnakem uklidnili berany a společně jste bděli až do rána. Velšští vlkodlaci se naštěstí nevrátili a soudě podle toho, co jste do nich nastříleli, si na vás dlouhou dobu netroufnou. Každopádně na tomto místě už nechcete být ani minutu a dobrá zpráva je, že kopec, na kterém jste takzvaně přežívali, byl poslední ze všech. Proto jste z něj sešli a dali se po polní cestě. Podle mapy je vesnice Hefa Era poměrně nedaleko, cestu vám ale kříží horský průsmyk s dvěma jeskyněmi a v něm očividně pobývají jakási monstra. Můžete jej ale obejít, ale to do vesnice dorazíte o den později a čas už je i tak dosti drahocenný. Otázkou je, zda - li to chcete podstoupit. Zastavíte kvůli této události dočasně svoji výpravu, aby každý k tomu vyjádřil svůj vlastní názor. |
| |
| Když uslyším volání Rifat - ana, zastavím se a obrátím svůj zrak. Nechám, ať ke mě doběhne a pak povím: ,,Nuže dobrá, následuj mě." Cestou jdeme mlčky a občas zrychlím krok. Když konečně stojíme u bran Hefy Ery, stráže, jelikož mě znají, mi otevřou a někteří ihned seběhnou dolů, aby zjistili, koho jsem to přivedl. ,,Tento osamělý elf je nyní naším novým spojencem. Obstarejte mu v kasárnách lůžko a dobrou večeři. Já si dnes beru hlídku." rozkážu jim a s přáním dobré noci hledím, jak Rifat - an nedůvěřivě odchází s dvěma vojáky, kteří jsou oproti němu velmi drobounký. |
| |
| "Spěch nikdy nepřináší nic dobrého, měli bychom to vzít oklikou..." Praví Sika, "Navíc nevíme co se v těchto jeskyních může skrývat..." O tom, že by to však druidka možná dokázala zjistit však raději pomlčí. Zčásti proto, že na sebe nechtěla vzít zodpovědnost, kdyby případně stopy určila nesprávně - což je však velmi nepravděpodobné - pravděpodobnější důvod, ač si to nechtěla přiznat, byl strach... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Tak kde je předmět doličný?"" zeptá se Godr nabrušeně. ,,Ej, ti ani nevím, brácho. Jsem ho přece nedávno sem pokládal. Ej, aj, mám ho." řekne Herdaron a zvedne malou pánvičku. Asi si ještě neměl tu čest poznat, jak se v této vesnici dostávají ostatní do kasáren, jenž jsou ukryté v podzemí. Herdaron se na pánvičku zahledí a pak se s ní praští do hlavy. Tvé elfské oko postřehne, že do hlavy se přímo nepraštil, ale těsně před jeho byla jakoby magická ochrana clona a jen co zapulzovala, Herdaron zmizel. Pánvička s cinknutím padla na zem. ,,Fajn," řekne Godr, ,,a teď ty." Pokusíš se neodporovat, snad víš, co ti dva vojáci dělají. Chceš se praštit lehce a pánvičku ke svému čelu jen přibližíš, a to velice pomalu. Ucítíš příval magie a zavřeš oči. Ve zlomku sekundu je otevřeš a stojíš v protáhlé místnosti, velké asi jako vnitřek katedrály Sv. Víta (jen pro srovnání, pozn. PJ) Vidíš tu dřevěný pult, za kterým se zubí hostinský a povídá si s dalšími vojáky. Většina si vašeho příchodu všimne a ty si uvědomíš, že tak divně civí na tebe, neboť jsi o dvě hlavy větší, než oni. Je už na tobě, jak tuto situaci zvládneš, ale Herdaron nic neříká a je docela zvědavý, jak si poradíš. Mezitím ,,přicestoval" do místnosti i Godr. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Takže, jak se dovíš, před nimi je průsmyk, který podle očitých svědků hlídá jakási příšera. A kdyby šli okolo, ztratili by několik dní. Každopádně do vesnice Hefy Ery dorazíte jak ty, tak i tvoji druzi, takže už je jen na tobě, co uděláš a jestli přivítáš tu možnost se s nimi seznámit a nějak jim pomoci. |
| |
| Když se naposledy obrátím za Endaronem, vidím na jeho tváři opět starosti. Doufám že mu pomůžu co nejvíc budu moci. Pomalu procházíme celou osadou. Není to tu nic moc - ale vojenské ležení nikdy není jako králův palác. Tu a tam potkám pár vesničanů, ale ti jsou tak vyděšení z prožitých útrap, že ani nemluví. V dálce vidím kostel a přesně tam mě moji strážci vedou. Ten první, Godr, je docela nemluvný a zamračený. Zato ten druhý, který se mi představil jako Herdaron, mluví zase tolik, že mě to přivádí do rozpaků. Neustále se vyptává jak elfové žijí a proč máme špičaté uši a tak dále. Nejdřív mu odpovídám jen úsečnými větami, ale jeho to vůbec neodradí a vyptává se ještě rychleji než předtím. Všechny jeho dotazy poté přecházím mlčením a to je pro něj signál, že se má přestat vyptávat. Pochopil to a stáhnul se. Posléze přijdeme do polorozpadlého kostela a já se v duchu ptám, jestli je to místo k noclehu. Ale Godr sebere ze země starou pánvičku a zdá se, že se sní uhodil do hlavy. Jen já postřehnu, že se mu u hlavy těsně zastavila a vytvořila jakousi teleportní bránu. Společně jí projdeme a staneme ve velké místnosti, kde jsou skoro všichni vojáci a kde je jakási hospoda. Všichni se jako na povel otočí a zírají na mne protože nejmíň o dvě hlavy převyšuji ostatní. Cítím se propalován jako papír a tak uvítám, když mě Godr zavede do malé místnůstky s pryčnou a malým oknem. Lehnu si ale spánek nepřichází... |
| |
| Po boji Najednou boj skončil a před námi stojí rozhodnutí kudy jít dál. Chvíli přejíždím pohledem z jednoho na druhého dokud se neozve Sika. Párkrát přikývnu. Máš pravdu Siko. Oklikou to bude asi lepší. Ostatně když se vesnice Hefa Era dokázala ubránit doteď snad to zvládne pár dní navíc. I když....kdybychom podstoupili riziko jeskyní tak by jsme pomohli týhle zemi od dalších potvor a ještě bysme byly ve vesnici dřív. začnu polemizovat ale v čas se zastavím. Žvástáš blbosti Naomi. Radši sklapni...jsi vysílená. pomyslím si a čekám na vyjádření ostatních. Pokud k tomu ještě někdo hodlá něco říct. |
| |
| Les Zarazanu Poslouchám co si říkají. Zatím padly jen dva názory. Ještě pohodlněji se opřu o strom a zavřu oči i když je mi to vlastně jedno. Aspoň se tak lépe soustředím na ostatní smysly. Takže okolo? Nebo průsmyk s obludami? Jít tam? Nebo ne? Prozradit se nebo zůstat v utajení...létají mi podobné otázky hlavou. Složím ruce na hrudi a povzdechnu. Zatím jsem se rozhodla pro to zůstat na místě. Možná, že ještě není čas na to se jim ukázat. Najdu si vhodnější chvíli. Zatím bych mohla promyslet, která z těch dvou možností má pro ně kladné a záporné věci. rozhodnu se nakonec. |
| |
| No, tak tohle bude opravdu těžké rozhodnutí. Vždycky nás učili, abychom své úkoly plnili co nejrychleji. Ale teď nevím nevím. Otázkou je, jestli bychom neriskovali příliš mnoho. Přemítám o nastalé situaci. Tak co tedy? Já bych se asi přiklonila k názorům, které zde již padly. Podle mého názoru bychom riskovali příliš mnoho kvůli pár hodinám. Je pravdou, že jsme už dosti unavení, ale trochu delší putování asi zvládneme lépe, než boj, na který nemusíme být dost dobře připraveni. Navrhnu a potom se zahledím daleko do kraje. Snad jako bych se snažila prohlídnout jeskyně, jejichž tajemství nám všem vrtá hlavou a nutí nás rozhodovat mezi další únavou nebo výzvou, o které nikdo z nás neví, jak bychom jí zvládli. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Ráno necítím jen tak zvláštní únavu, tudíž se mi spát nechce a proto počkám, až Rifat - an provede své elfí zvyky, nasnídá se a poté opouštíme vesnici hlavní branou, směr jihovýchod. Vedu Rifa na velice důležité místo, kde bych chtěl otestovat jeho schopnosti. Ale to co provedl včera večer, mě už z části přesvědčilo. I když jsem kříženec, jak o nás většina elfů, o půlelfech říká, tenhle elf je velmi zvláštní. Dle jeho výpovědi ho musel vlastní lid vyhostit či co? Ale Thuiánští elfové mají dost dobrou čest, než aby někoho z nich vyhodili. A tenhle jako Thuián vůbec nevypadá. Jsem snad já a mí vojáci svědky nového druhu elfů. Že by Velšští elfové? Potomek. Nesmysl. Nejspíš má pouze tělesné znaky jiné. Po třech mílích se zastavíme na mýtině, dám Rifovi pokyn, aby se zastavil a tasil meč. Lahvičku, která se celou cestu houpala u mého opasku, skončí v mých vlastních rukou a Rifovi povím: ,,Tahle mýtina je velmi unikátní. Nevím, jak dlouho v Zarazanu pobýváš a je mi to jedno. A je mi i jedno, kolikrát jsi bojoval a zabíjel. Každopádně chci vědět, jak umíš zpívat píseň smrti. Připrav se, budu ti pomáhat." Odzátkuju lahvičku a vyleju její obsah, krev, na zem. Poté tasím také meč a čekáme. Napětí by se dalo krájet a asi po pěti minutách se dočkáme. Vlčí zavytí a na mýtinu vtrhne vlkodlak. Pravý a nefalšovaný Velšský. Teda, čekal jsem něco lepšího než takového šmudlu. Vlkodlak je malý, asi jen o dvě hlavy větší než, v otrhaných hadrech a v ruce drží cosi jako dřevěnou hůl. ,,Až po tobě, příteli." usměji se a sleduji, jak se Rif na Velšského vlkodlaka vrhá. |
| |
| Když jsem se dříve toulal po Zarazanu, už jsem měl co dočinění s Velšskými vlkodlaky, ale vždy jsem před střetem s nimy trochu nervózní. Ale tenhle nevypadal na nějakého nebezpečného predátora. Nicméně byl dost silný na to, aby mě porazil. Uchopil jsem můj meč Helwan pevně do ruky a vyčkával. Pomalu jsme kolem sebe začali kroužit a hledat slebé místo protivníka. Endaron stál asi čtyři metry ode mne, také třímal svůj meč v ruce a bedlivě mě pozoroval. Podíval jsem se přímo na vlkodlaka, pozdvihl Helwan a držel jsem ho přímo před mým obličejem. Začal jsem odříkávat magické zaklínadlo pro uspání protivníka. Ale on už to zřejmě čekal, protože pozvedl hůl a hodlal mě s ní udeřit do hlavy. Bleskurychle jsem přerušil zaklínadlo a vyrazil s Helwanem vpřed. Naše zbraně se s ohlušujícím třeskem srazily. Takovýto úder by normálnímu člověku nejspíš vyrval ruce z kloubů, ale já se ani nepohnul. Čekal jsem že se jeho chatrná hůl rozpadne, ale stále byla naporušená. Začal jsem mít divný pocit. "Tady něco není v pořádku! Je to past od Endarona!"pomyslel jsem si nejdřív, ale nešlo mi to dohromady. Endaron nebyl ten typ zrádců. Vlkodlak se ale právě chystal k dalšímu útoku, tentokrát vedenému shora. Bleskurychle jsem vyrazil a ťal mu mečem do hrudi. Malinko se zapotácel, ale bojoval dál. Rychle s otočky provedl výpad který jsem nečekal a hůl mě udeřila do ramene. Zatmělo se mi pře očima a pln hněvu a zloby jsem vyrazil proti němu. Dal jsem do souboje veškeré své umění a sílu. Vlkodlak potom pomalu ztrácel přehled o tom, kde jsem a pořád bil do prázdna. Několikrát jsem mu zabořil meč do boků a do zad, až zem kolem zbrotila jeho temná krev. Když se po jednom obzvlášť těžkém útoku zapotácel, strhnul jsem ze zad luk, zasadil šíp do tětivy, natáhnul a s nenávistným výkřikem:"Eldoril!"jsem mu prohnal magický šíp srdcem. Šíp se mu zarazil do hrudi až po opeřený konec a po jeho těle se rozšířily azurové paprsky. Vlkodlak strašlíivě zařval a padl k zemi. Když jsem tak hleděl na jeho zkrvavené tělo, připomněl jsem si všechny ty vkoldlaky, trolly, drowy, skřítky a spoustu jiných bytostí, které jsem už zabil. A potom jsem viděl padat k zemi tělo mého otce i mé družky Nesis a zachvátilo mě strašlivé zoufalství. Napřáhl jsem proti jeho tělu ruku a z mých rtů splynulo slovo:"Silwiren!" Vlkodlakovo tělo pokrylo rudé světlo a rozložilo tělo na magickou sílu, která se mi vrátil zpět do těla. Zlostně jsem si odpolivl a otočil se na Endarona: "Jsi spokojený? Prokázal jsem se dobře? Proč mě testuješ jako pán který si chce koupit otroka? Svoje schopnosti nemusím používat jen tak nadarmo!!!! Buď zdráv!!!" řekl jsem prudce a rychle se otočil a zamířil do Hefy-Ery, protože se mi krev v žilách přímo vařila a kdybych vybuchnul zlostí, napáchal bychmnoho škod. A Endaron tam jen stál a zlehka se usmíval... |
| |
| Doufám, že se ti zkouška líbila. usměji se za odcházejícím Rifat - anem a otočím se k místu, kde ještě před chvíli ležel vlkodlak. Takže Rifat - an není snad jen pouhým válečník, ale použil jakýsi druh magie. Když tedy roztavil tělo a energii vtáhl do sebe, musí se jednat o unikátní elfí magii. To je pozoruhodné. Slyšel jsem kdysi o tom, je to prastará magie Thuiánských elfů, ale ti mají přísný zákaz svá kouzla používat mimo Omeru. O, já zapomněl. Vždyť Rifat - an je vyvrhel. Pokud to ovšem vezmu v potaz, stále tím elfem je. Na to se musím podívat. Vydám se taky zpět do vesnice, večer nás čeká koneckonců další výprava. V Hefě Eře jdu do společenské místnosti, kde pozdravím Silanu a dovolím ji, aby si co nejvíce odpočinula, že zde ve vesnici máme novou pomocnou sílu, která je dosti učinná, takže jen minimum pastí bude potřeba. V knihovně plné regálů vytáhnu jen tu svoji knihu. Sfouknu z ní prach a prečtu si nápis, psaný dosti zašlým zlatým písmem. Řád Stříbrného Stínu Rozevřu jí a nalistuji naslepo pár stránek, poté začnu přečítat magické formule. Od teď ji budu brát sebou. |
| |
| Arnové Nearnové Nakonec po delší debatě se většina rozhodne jít oklikou a tak i učiníte. Na rozcestí, kde kupodivu stojí opráskaná cedule, si můžete přečíst, že průsmyk, nazývající se Tereka, je před vámi a cesta vlevo vede k vesnici...Feroka. Zdá se, že jste v oblasti, kde dříve bylo nějaké osídlení a kultura, neboť oba názvy se sobě navzájem podobají. Že by jazyk Velšských vlkodlaků? To vám ale starost nedělá, ale cesta, kterou jste zvolili vede přes vesnici Feroka a v mapě žádná vesnice není. Neleníte avšak a vydáte se cestou neznámou, vstříc novým neznámostem. Na vesnici narazíte poměrně brzo. Chatrče jsou vypálené, dřevěné hradby rozpadlé a z brány nezbylo už téměř nic. Otázkou je, zda v ní někdo nepobývá. |
| |
| "Asi jsme se přeci jenom měli vydat tím průsmykem..." Poznamenám při pohledu na zničenou vesnici. |
| |
| Drowka se posadí pod palmu a opře se o kmen. Zavře oči a naslouchá zpěvu ptákům. Ostýchavě k ní přistoupím. ,,A co bude s mým mečem? táži se ji. ,,V klidu, člověče. Můžeš mi jinak říkat Vierulo. Tak se jmenuji." odpoví Vierula. ,,Nuže dobrá, tak z poloviny ti věřím a z té druhy poloviny zas tolik ne, abychn ti pověděl své jméno. Ale budiž. Wariath." Drowka otevře oči. ,,Jakže?" zeptá se drowka i přesto, že to jméno zaslechla. Zopakuji ji to tedy. ,,Takže původem jméno drowské. Velmi pozoruhodné...u člověka." řekne s klidem a znovu zavře oči. ,,Drowí jméno? Jak absurdní. Jsem čistokrevný člověk." namítnu. ,,Ano, ale jméno máš drowské? Cožpak ti to v Bratrstvu neřekli? Neučili jste se, jak se jmenoval král drowů, který porazil Velšské elfy a proměnil je na vlkodlaky? Vážně ne? No Wariath. Tedy, alespoň předtím, než byl zabit, pak se z něj stal nemrtvý a dostál jinému jménu, tak asi proto." vysvětlí mi Vierula. ,,Není to jedno?" zeptám se. ,,Dalo by se to tak říci, že ano. " kývne Vierula. ,,Konec tématu o mém jménu? Proč tu tedy jsme? A na koho čekáme?" začínám být velmi netrpělivý. ,,Musím načerpat energii, abych ti něco pověděla o Xartetingu, protože jak víš, nebo spíše nevíš, je to legendární meč. A teď už mě chvíli nech, je - li to v tvé pravomoci. řekne drowka. Vztekle odkopnu hrstku písku a posadím se co nejdál od Vieruly. |
| |
| Zarazan - pokračování v cestě Po delší debatě se nakonec rozhodnou pro cestu oklikou. Jen si pro sebe kývnu. Možná taky proto abych rozpohybovala krk, který mi lehce ztuhnul. Počkám až se vydají na cestu a já se ujistím, že půjdu za nimi ale ne tak blízko aby mě odhalili ale taky ne tak daleko. Cestou mezi nimi nepadne ani jedno slovo. Lesem se mi jde pomalu a obtížně ale svým způsobem to zvládám. Na chvíli se zastaví a přečtou dvě jména načež se vydají do leva. Po chvíli se zastaví a k mým uším dolehne zvuk něčího hlasu. Že by se jim tu něco nezdálo? Snad nějaké příšery? Jenže já žádné neslyším. Co se děje? ptám se sama sebe a lehce se zamračím. Vítr ke mě donese pach shnilého dřeva, které už zčásti pohltila země. V tu chvíli mi to docvakne. Proto tu nic neslyším. Nikdo tu nežije. Ten pach a ticho...je to jasný. Dorazili asi k něčemu co mělo být jinak. Ale k čemu? zapolemizuju v duchu a opět mě zamrzí, že musím být slepá. Bylo by pro mě lehčí kdybych viděla. |
| |
| Rozbitá vesnice Nakonec se rozhodnem pro okliku. Vydám se za ostatními a po celou cestu nepronesu ani slovo. Po nějaké době se dostaneme k rozcestníku. Kupodivu je jakž takž zachovalí, že se na něm dají přečíst jména průsmyku, a k mému překvapení, i jméno nějaké vesnice, která není zakreslena na mapě. Tělem mi projede brnění těle, které je alarmující abych si dávala pozor. Další doba chůze nás donese až k rozbořené vesnici. Někdo asi neměl moc rád ty, kteří tu bydleli. Průsmykem? Teď se to zdá jako dobrý nápad. Ale pokud tu neřádí duchové tak bysme se neměli čeho bát. Pokud se teda někdo nebojí létajících neurčitých tvarů. řeknu snažíc se situaci odlehčit. Taky to dělám proto abych odlehčila svému vědomí a pokusila se si navodit pocit relativního bezpečí. |
| |
| Když se zastavíme u dvou cedul s názvy po delší domluvě se vydáme směrem k vesnici.. Ale když tam příjdeme plní očekáváni radovánek trhů a obchůdku nenajdeme nic než polorozpadlou vesničku ve které nikdo na prcní pohled nežije... Přijdu k ohořelému kusu dřeva a šáhnu na něj...poté k němu čichnu a s nechutí ho zase odhodím.. Fuuj ,,ta vesnice je vypálena nejmíň 5 let... |
| |
| Vesnička nevesnička a Arnové nearnové Vesnice se zdá být opravdu prázdná. Neslyšíte žádné podezřelé zvuky a možná vám projede hlavou, že právě tohle musí být Hefa Era. To však vyvrátí Murlok, který odhadne staří spálenin. A pět let je dlouhá doba na to, aby se král Lithian dozvěděl, že jeho vesnice už nedrží državy v Zarazanu. Ne, tohle musí být nějaké menší osídlení lidí či elfů. Nebo taky možná dřívější vesnice Hefa Era. Takže když jste v této, ta nová musí být nedaleko a proto neleníte, rychle se snažíte vesnicí projít. Ale na konci čeká nepříjemné překvapení. Druhá brána celá stojí a je kupodivu postavená z kamene. Průchod by byl volný, kdyby u něj nespalo stvoření, též nazývající se hypogryf. Ani nevíte, zda má dobré či zlé úmysly, neboť žádný národ, snad jen Thuiánští elfové si hypogryfy ochočili a ani to není jisté. Záleží už na vás. Krom toho, obchvat kolem hypogryfa nevede, protože od brány, jak nalevo tak napravo jsou rozpadlé hradby a jelikož máte berany, stěží je překonáte. |
| |
 | Nad Artem se stahují mračna. Bojiště je poseto mrtvolami. Řev a vrčení Velšských vlkodlaků je všudypřítomné. Krev našeho rodu se začíná prolévat. Před očima se mi přehrává totální obraz zkázy. Nemám čas si to všechno prohlížet, když se na mě řítí první vlkodlak. Utíkám směrem od něj. Vyběhnu na kamenný kvádr, odrazím se od něj a udělám přemet ve vzduchu. Přistanu vlkodlakovi na ramenou a než se stihne vzpamatovat, vrážím mu do zátylku jeden ze svých mečů. Druhým stínám hlavu. Než tělo dopadne na zem, seskočím a už se řítím na dva vlkodlaky, kteří stojí před hořícím dřevěným vozem. Těsně před zrůdama se sklouznu a podkopnu prvnímu vlkodlakovi nohy, který při pádu strhne k zemi toho druhého. Oba meče vložím od ohně a pár vteřin oba vlkodlaky kopám nohama. Když uznám vše za vhodné, vyskočím na nohy a do doposud ležících vlkodlaků vrážím rozžhavený kov. Když se rozhlédnu po bojišti, uznám, že takovou přesilu nemůžeme vyhrát. ,,Ústup, zpět za bránu." zavelím a pohlédnu na krále, který bojuje pár kroků ode mě. Dorazí svého protivníka a na můj křik kývne souhlasně hlavou, načež i on zavelí ústup. Arnové a vojáci královské gardy se hrnou za hradby a já stojím u brány, abych dohlédl na všechny. Jenže dva opozdilci, naneštěstí z Bratrstva Arnů, si vedou velmi špatně. Vlkdodlaci je sráží k zemi. ,,Ani na to nemyslete, pane." volají na mě. Nelením zbytečně. Připravím si meče a běžím jim na pomoc. Ale příliš pozdě. Jeden umírá na následky zranění kousanců od Velšáků. Druhý by si jakžtakž vedl, podaří se mu vymanit se ze sevření a dává se na útěk. Chytnu ho za paži a vleču pryč. Ale kopí, vržené po nás dvou, mu prokleje tělo skrz na skrz v trupu. Na dojemná slůvka není čas, je mrtvý na místě. Chtě nechtě ho musím pustit, protože rychlejší jedinci vlkodlaků mě již dobíhají. Jeden z nich, asi nejrychlejší, mě chytí za podešev pláště a strhne k zemi. Vztekle zařvu překvapením a vrazím mu meč do lebky. Nemám čas na jeho vyprošťování a tak nechám meč, postavím se a znovu utíkám. Jen tak tak proklouznu pod bránou, která se za mnou s duněním uzavře. Na nohy mi pomůžou dva Arnové. ,,Díky vám." řeknu a sleduji dění za mřížkovou bránou. Vlkodlaci se sekupují a odmítají opustit okolí Artského hradu, který se stal poslední výspou pro obyvatele této země, od doby, co si Velšáci našli cestu sem a neskutečně tady řádí. Přejezení koňským masem jsou takřka neporazitelní, ale jen Bratrstvo Arnů a Královská Garda je drží pomalu v šachu. A za ten dlouhý týden jsme ztratili až příliš moc Arnů, ale i statečných vojáků. Památka jejich duším. Přispěchá ke mě král. ,,Dobrý boj, Nejvyšší Arne Drienne." pochválí mě. ,,Dobrý by byl, kdyby jsme ho vyhráli. Ale mi prohráli. Stáhli jsme se a ztratili zase příliš mnoho mužů. Dnes já a moji Arnové se nebudeme učástnit žádných zbytečných rad. Budeme truchlit pro naše padlé spolubojovníky." oznámím mu suše. Král se lehce usměje. ,,Rád bych se učástnil s vámi, ale Radní i přesto, že nám všem hrozí zkáza, potřebují znát statisiky dnešních bojů. Mám pro Bratrstvo Arnů poslední úkol a to jest, že zde po dobu jedné či dvou hodin pohlídáte bránu, dokud se polovina vlkodlaků nestáhne. Poté sem pošlu více členů Královské Gardy a vy můžete odejít truchlit a připíjet vašim padlým druhům." S těmito slovy se král ukloní a já mu úklon oplatím. Máme dalo by se říct stejnou hodnost. Odplivnu si a zasunu meč do pochvy. Co přinese zítřek." pomyslím si a udělím Arnům ještě pár úkolů. Poté se postavím před bránu a němě hledím na bránu. |
| |
| Na Art padá opět noc a pět statečných vojáků stojí před bránou, k níž pak dojde i Rifat-an. Já jsem si na dnešní noční výpravu připáskoval moji knihu, abych v případě nouze použil nějaké kouzelné formule, jenž by nás ze šlamastyky dostali. Když dojdu k Rifovi, mlčky jej klepnu do ramene a vydám příkaz, abychom město opustili. Dnes kolem poledne prošlo kolem vesnice opět několik Velšských vlkodlaků a ani se nenamáhali obrátit svůj zrak na ní. Možná to souviselo s tím, o čem se mi král Lithian zmínil v dopise. A v tom právě spočívá dnešní mise. Objevit onen tajemný hrad, který jsem se snažil najít i včera, ale kvůli rozprávě s Rifem se mi to nepovedlo. Vedu vojáky stejným směrem, tím jenž jsem kráčel, když jsem včera potkal Rifat-ana. Cesta ubíhá dlouho a měsíc v úplňku se tyčí na obloze jak zlověstné oko, co pozoruje každý náš pohyb. Projdem Jiorským skalním úbočím a spočineme na podlouhé pláni, kde i přesto, že je tma, můžeme vidět v dáli vrcholky Wenurských štítů, hor, odkud se každý dobrodruh může dívat na obzor nekonečného moře. V tu dobu měsíc zaplul pod mrak. Pozorujemě pláň a někdo navrhne přestávku. Docela rád svolím, chtěl bych se podívat na mapu. Posadím se a vytáhnu ji z kapsy. Rozevřu a... Rif náhle řekne: ,,Co je to tamhle?" Všichni zvednou zrak. Měsíční paprsek, proníkající z mraků, postupně ozařoval celou pláň a jak si tak razil cestu, jeho světlo odhalilo mohutné stavení na osamělé skále. Většina vojáků se zvedne na nohy a pozorují celou scenerii a mě spadne kámen ze srdce. Našli jsme ho." Má radost ale rychle opadne, neboť mě zasáhne zjištění. Jelikož je velice oblačná noc, tak během několika minut se měsíc znovu schová za mrak. Paprsky přestanou svítit a hrad i se skálou zcela zmizí. Kouzla? To ne..." Rozhodnu se tohle všechno probrat s Rifem a proto za ním zajdu, zda - li k tomu něco nemá a jestli někdy něco takového v Zarazanu viděl, když už je tady tak dlouho, jak mi včera večer povídal. |
| |
| Vypálená vesnice Procházíme vesnicí, kde na mě působí sklíčený pocit. Kolik lidí tu žilo? Kolik jich tu zemřelo? Kolik...prohánějí se mi tyto myšlenky hlavou když se dívám okolo. To v tom byl čert aby nám sem nedal nějakou překážku... pronesu nahlas a o pár desítek metrů dojdem ke kamené bráně u které chrní hypogryf. Ha vždyť to říkám. špitnu polohlasně a koukám na to zvíře přede mnou. Ještě nikdy jsem naživo hypogryfa neviděla a tak pohledem hltám každý jeho rys když se nabažímotočím se na své společníky. Víte někdo jak se takovýhleho hypogryfa zbavit? Jelikož já to teda nevím... řeknu rezignovaně a čekám co kdo poví. |
| |
| " O hypogryfech nic nevím..." Přiznám smutně, jelikož kdo jiný než právě druid by měl lesní stvoření znát nejlépe... "Avšak pokud jsou jako gryfové, tak by měli mít velký cit pro hrdost a čest... Rozhodně nikomu neuškodí když se k němu budeme chovat uctivě." vypovím a zapřemýšlím o tom, o čem asi uvažuje zbytek mé skupiny... Zabít jej dokud spí? Ne, zbytečně prolitou krev již nesnesu... Už tak v posledních dnech jsme prolévali krev víc než dosti a tento tvor nemusí být nepřátelský. "Pokud jej vzbudíme, neměli bychom jsme se mu ukazovat všichni naráz a ani bychom u něj neměli stát příliš blízko, mohl by se cítit ohroženě..." poradím ještě zbytku skupiny, dále mě však už nic nenapadá... |
| |
| Zarazan - vypálená vesnice Bohužel musím vyjít z lesa abych mohla skupinku před mnou následovat. I když nevidím můj šestý smysl mi říká, že tu není život. Jdu po sluchu ale přeci jen našlapuji opatrně s rukama lehce před sebou. Nakonec se zastaví a já uslyším slovo hypogryf. O těch něco vím. Jednoho jsem kdysi potkala. Asi potřebují mojí pomoc. Je čas... pomyslím si a zhluboka se nadechnu. Ještě chvíli čekám jestli někdo něco nepronese. Já vám mohu pomoct tak aby vám hypogryf neublížil. řeknu nahlas aby mě slyšeli ale abych nevzbudila ono stvoření u brány. Oči mám otevřené takže není poznat, že jsem nevidomá. Je mi také jasné, že mi určitě nebudou hned věřit. Počkám ale až to vysloví nahlas. Nyní tam jen stojím a čekám na jejich reakci. Vypadám takto --> Plavě hnědé vlasy, ledově modré oči, snědá pleť, rovný nos, jemně vykrojené rty, Na sobě nosí --> http://blogs.indiewire.com/thereelroundtable/archives/vanhelsing2.jpg dejme tomu, že úplně to samé akorát boty nejsou na podpatku...to je jasné. Vysoká je asi 170 cm. U levého boku má připevněný jedno ruční meč a na zádech má luk a toulec s šípy. Dál ještě vak, ve kterém se nosí ostatní věci. |
| |
| Když přideme před další bránu která tentokrát kupodivu stojí a je celá všimneme si ležícího hypogrifa... Něco jsem chtěl říct ale to mi vypadlo zrovna když na nás zezadu někdo promluvil.. Prudce se otočím a vytáhnu krátký meč... Počkám co udělají ostatní a hlavně co udělá naše nová velitelka.. |
| |
| "Kdo jsi? A co víš o tomto hypogryfovi?" Zeptám se ostře, přitom však i trochu zvědavě. Tato žena se nezdá býti pro nás, jako celou skupinu hrozbou, avšak v bratrstvu nás vždy učily ať své nepřátele nepodceňujeme... Avšak je skutečně náš nepřítel? Nezavede nás do pasti? To jsou otázky, na které musí odpovědět ona. Sika si ji zkoumavě prohlédla a čekala na reakci. |
| |
| Zarazan - vypálené město. Prudký pohyb. Zvuk meče vytaženého z pochvy. Tření bot o cestu. Važně se jim nezdám. Dokonce i jeden na mě vytáhl zbraň. pomyslím si když si sesumíruju všechny zvuky, které se udály v tak krátkém sledu. Načež se opět ozve ta žena. Jsem z Bratrstva Arnů avšak my jsme se nemohli nikdy potkat jelikož jsem byla vychovávaná stranou kvůli svému handicapu. Jsem totiž slepá a Bratrstvo se rozhodlo tak jak se rozhodlo. Navíc kdybych na vás chtěla zaútočit a zabít vás rozhodně bych nevylézala z úkrytu ale střílela bych na vás ze svého luku a zpoza stěny nějákého rozbořeného domu. řeknu nejdřív něco o sobě a pak se rozhoduji jak volit slova o tom co vím o hypogryfech. Chvíli mlčím ale nakonec promluvím. Co vím o hipogryfech? Ve skrze to co mě naučil můj mistr. Též jsem se jednou s jedním setkala. povím stručně. Teď si to přeberte. Buďto se na mě vrhnete a nebo budete riskovat, že vás ten hipogryf zabije. Volba je jen a jen na vás. řeknu si v duchu. |
| |
| Vesnice, u brány Hnedna to co promluví Sika se za námi ozve cizí hlas. Rychle se otočím a šáhnu po jílci měče. Přede mnou stojí nějaká žena, která se kouká k nám. Slova se ujme opět Sika. Poslouchám co nám říká. Slepá? Nevypadá na to. prolétne mi hlavou. Přece jenom ale nezůstávám být ve střehu. Všechno co nám tu říká by mohla být jen past. Kouknu se po ostatních jak se na to tváří. Možná by jsme měli risknout a přijmout její pomoc. Přeci jen jak to tak vypadá tak nikdo z nás tu moc neví o tom jak se chovat okolo hipogryfa nejen když spí...ale co až se probudí. syknu směrem k Sice. |
| |
| Vesnice, u brány Hned na to co promluví Sika se za námi ozve cizí hlas. Rychle se otočím a šáhnu po jílci měče. Přede mnou stojí nějaká žena, která se kouká k nám. Slova se ujme opět Sika. Poslouchám co nám říká. Slepá? Nevypadá na to. prolétne mi hlavou. Přece jenom ale nezůstávám být ve střehu. Všechno co nám tu říká by mohla být jen past. Kouknu se po ostatních jak se na to tváří. Možná by jsme měli risknout a přijmout její pomoc. Přeci jen jak to tak vypadá tak nikdo z nás tu moc neví o tom jak se chovat okolo hipogryfa nejen když spí...ale co až se probudí. syknu směrem k Sice. |
| |
| U brány stojím okus dál opřen o jednu stěnu rozbořeného domu. Murloku sklon svou zbraň. neublíží nám jde za námi už dlouho a jak říkal mohla by nás už dávno napadnou. A ty by ses mohla představit řeknu směrem k dívce. Tichým krokem přistoupím k hipogryfovy. a pošeptám Eka fricai un Šur'tugal potom udělám dva kroky zpět, Hluboce se ukloním a čekám v úkloně. |
| |
| soukromá zpráva od Silnak pro Znamenáto ně co jako jsme přátelé atd. |
| |
| Když Silnak na hypogryfa promluví, tak tvor prudce otevře oči a vyděšeně se postaví na všechny čtyři nohy. Klape zobákem a skřehotá. Snaží se ulétnout, ale zjišťujete, že má z pravého křádla crčí krev. Takže je zraněný a bolest ho zmohla ke spánku. Jaké štěstí, že jej neulovil nějaký Zarazanský vlkodlak. Teď je spíše na vás, kdo jej umí ošetřit a podotýkám, že zranění je velmi vážné a rána hluboká. Asi byl pokousán. Jediné, co vám je divné je to, že krev nepřilákala vůbec nikoho. |
| |
| Zarazan - vypálená vesnice Jmenuji se Scarlett. řeknu své jméno po vyzvání nějakého muže. Slyším jak se začal pohybovat. Podle mého sluchu přešel až k hipogryfovi a něco mu pošeptal. Jenže tvor se lekl. Prudce si stoupnul na nohy a začal křičet. Hlupáku! syknu si spíš pro sebe a pomalu se vydám dopředu za skřehotem. Jestli do někoho cestou vrazím tak zamumlám omluvu. Každopádně se dostanu až k místu, kde zůstal onen muž. Je vidět, že asi vážně nevíš jak zacházet s takovýmhle zvířetem. Teď se pomalu vrať k ostatním. Neotáčej se zády a nedělej zbytečně prudké pohyby ani žádné hlasité zvuky. Řekni to i ostatním. A ještě tě prosím aby mi někdo z vás řekl až se ukloní jelikož já to neuvidím. pošeptám mu oči upřené k místu, kde je hipogryf. Nevím jestli se mu dívám do očí nebo ne. Ve vzduchu cítím opět krev. Je raněn? Zvláštní, že nepřilákal žádnou dravou havěť. pomyslím si. Počkám až se kroky toho muže zastaví načež do svého postoje vložím sebevědomí, hrdost a odhodlanost. Zvednu obě ruce a tichým, klidným a konejšivým hlasem pronesu. Neboj se. Nikdo ti nechce ublížit. načež ruce položím křížem na hrudi, takže pravá dlaň je položena na levé klíční kosti a naopak. Následovně se ukloním s pohldem pořád upřeným v hipogryfově směru. |
| |
| u bráni Raději se drž zpátky ty Nehnu se z místa. stále sem v úklonu. un Šur'tugal.Gata gánga fram.Stydja unin mor'ranr pokračuji v neznámém jazyce. Waíse heill Do řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Silnak pro Jsem přítěl,bud v klidu chci ti pomoct vyléčit tvé zranení |
| |
| Zdá se, že hypogryf na konejšivá Silnaka nereagoval, čemuž se všichni divite, neboť Silnak je velice schopný druid. I když zase, hypogryf je velmi vyplašený z náhlého probuzení a k něčemu, co se pohybuje po dvou nohách, nemá moc důvěry. Někdo musí tvora zkrotit a co nejmírumilovnější cestou. |
| |
| Když Silnakova slova nezaberou bleskne mi hlavou vzpomínka na zásoby co nám daly trpaslíci opatrně abych nevyplašil hypogryfa sundám batoh a z něj vytáhnu kousky pečeného masa.. Nasypu si je do rukou a opatrně se začnu blížit k hypogryfovi…. Hosneeej hodnej kluk …. opatrně říkám a stále se k němu blížím… Jenom doufám že mi neublíží… |
| |
| "TO je velmi špatný nápad Murloku." Řeknu varovně. "Jestli ucítí maso, může ti spolknout celý kus i s rukou..." Otočím se na novou příchozí... "Konej tedy co umíš... Bude mi stačit když ho uklidníš, ošetření již zvládnu, ale budu potřebovat dva assistenty a horkou vodu." |
| |
| Myslím že ne třeba hlad nemá ale alspon uvidí že mu nechceme ublížit ale že jsme velkorisí a chceme mu poskytnout potravu ….. pronesu na sIkino zatrhnutí…… |
| |
| U Brány narovnám se.Murloku jdi zpátky.Potřebuji aby byl tak kde tet je řeknu potich. Zůstanu na místě kde stojím bez hnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Silnak pro Zmam tvora. učinek:Tvor který je úspěšně zmámen bude s druidemspolupracovat jako by by to byl jeho nejlepší přítel. Viz.pravodal pro začátečníky str. 41 PS.Je to docela snadní kouzlo |
| |
| "Murloku!" Přestanu se ovládat... "Jestli si myslíš, že rozumíš zvířatům lépe než druidi tak nechápu, jak ses mohl dostat tak daleko u nás v bratrstvu, aby jsi mohl vyrazit na tak nebezpečnou výpravu a riskovat život svůj i nás ostatních jenom proto že TY MYSLÍŠ!" Okřiknu jej hlasitěji než bych chtěla. Na pár vteřin zavřu oči... "Prosím, pomozte nám uklidnit to nebohé zvíře..." řeknu prosebně k slepé dívce. |
| |
| Zarazan - vypálená vesnice Narovnám se a ruch okolo sebe moc nevnímám. Jen si povzdechnu a skloním hlavu přičemž stisknu ruce v pěst. Moc se na něj všichni hrnete. Ještě víc ho děsíte. pošeptám a znovu hlavu zvednu, nyní je můj pohled (ač je to nelogické) plný odhodlání. Neboj se. Budu dělat co umím. řeknu ženě co na mě promluvila. Zhluboka se nadechnu. Možná, že nevidím ale dokáži cítit. A u tebe hipogryfe, tvore tvorů, ztělesnění moudrosti, cítím strach. Vím, že se bojíš. I já se bojím. Ale jak jsem řekla my ti ublížit nechcem. Jen pomoc. Každý ji potřebuje. I ty. Proto tě prosím dej stranou na chvíli svou hrdost a pýchu a věř nám. Když už ne jim tak aspoň mě. Nemám špatné úmysly. tyto slova pronáším během své chůze směrem k tvorovi. Ruce mám napřažené před sebou. Kvůli tomu kdyby se přede mnou objevila nějaká překážka abych na ni nenarazila čelem ale taky je to pro mě jistý druh jistoty. Do svých slov vkládám i svoje srdce a upřímnost. Vím, že mi hipogryf nerozumí ale snažím se aby to poznal aspoň z tónu. Opatrně našlapuji a krůček po krůčku postupuji k onomu tvorovi. |
| |
| Tak dost….přestan na mě křičet a chovat se jako právoplatný vůdce…já nemám vůdce..vždy sme se ve všem radili ty si ted na každého vyskakuješ…přestan nebo mě naštveš…A kolem tvého druidství..myslím si že Silnak je mnohem lepší druid než ty takže si o sobě moc nemysly….Tak se teda předved no… Zakřičím… A ukážu na hypogryfa… Poté odstoupím stranou a pozoruji Siku… |
| |
| U brány Laskavě oba držte klapačky! Murloku ty prosím tě mlč a nekřič. A ty Siko taky prosím zklidni. Jestli vašk chcete být roztrhání vystrašeným, zraněným gryfem tak do toho. Řvěte dál. syknu na oba a změřím si je pohledem. A to kdo je jak lepší si řešte jindy. Teď jenom situaci ztěžujete. Já budu ráda když se z týhle situace dostanu. A myslím, že vy taky. dodám a obrátím pozornost k dění přede mnou. Ruku mám z jílce už dávno pryč a snažím se nedělat zbytečný rozruch. Ještě bych mohla přitížit situaci víc než to tu dělají ostatní. |
| |
| Murloka naprosto ignoruji a snažím se soustředit pouze na to co dělá Scarlett. Již dávno jsem klidná, tedy jsem vcelku nepochopila, co přivedlo Naomi k tomu seřvat i mně, ale moc to neřeším. Jediné na čem teď záleží je hypogryf... a s tím s ní souhlasím. |
| |
| Když se na mě Endaron obrátí s dotazem, co se to děje, jen lehce svraštím obočí a pohlédnu mu přímo do očí. "To je právě to, čeho jsem se bál celé ty roky, co jsem bloudil po Zarazanu. Sice jsme ten hrad našli, ale dnes tu bude hodně krve prolito! Dej svým vojákům pokyn ať se vrátí. Není nutné by tu všichni zemřeli. Já tam jdu určitě! Pokud chceš jít se mnou, můžeš. Jestli ne, tak odsud co nejrychleji utíkej pryč, než se ukáže zlo, které jsme právě probudili!", řeknu tichým, skoro až výhružným hlasem a obrátím se zpět k hradu, který zmizel. Endaron říká něco o mracích a že ten hrad ani nevidí, ale já vztáhnu paže k noční obloze a začnu odříkávat zaklínadlo Stínů: "Vy síly nebeské i co podzemí jste skryty, slyšte volání Rifat-ana, Toho, co byl sražen, ale znovu povstal! Volám vás, temní duchové přírody, nebes i kamene! Přijďte mi na pomoc a vykonejte to, k čemu jste se mi tenkrát po vraždění té noci, kdy zemřel můj otec i moje Nesis, paní z rodu Etiliova. Tenkrát slíbili jste mi poslušnost! Nyní splňte svůj závazek!!!" Sotva dořeknu tato slova, nastane obrovské dunění a nebe počnou křižovat černé blesky. Nakonec jeden uhodí do mých napřažených rukou a když se mi u konečků prstů utvoří, koule, vrhnu ji vší silou proti nebesům. Koule se rozprskne a nebem se rozlehne volání írwnů, prokletých démonů, kteří vstoupili pře lety do mých služeb. "Jsme tu Pane Rifat-ane! Pomůžeme ti! Buď zdráv a nechť je v tvém srdci odvaha!" křiknou ještě na odchodu a všichni se rozletí k nebesům. Tu nejednou se mraky rozplynou a na vymeteném nebi se zaleskne měsíc. Hrad se opět objeví a já se otočím na Endarona:Cesta je volná, bojovníku Světla! Odejdi nebo pojď se mnou!" řeknu mu a odcházím do hlubokého lesa, k pahorku, na kterém ten prokletý hrad stojí!!! |
| |
| Sleduji celé to divadlo, jenž předvedl Rifat - an. Musím uznat, že něco takového se nediví každý den a já přestávám pochybovat, že Rifat - an nepatří mezi Thuiánské elfy. Jejich magie je světu lidí dávno skryta v hlubinách času. Zvednu se a důstojně Rifa pochválím. ,,Kláním se tvým schopnostem, Rifat- ane, ty jenž, jsi byl vyvržen, říkám - li to dobře. Nyní tas svůj meč a společně vyrazíme prozkoumat toto sídlo Zla." Narazím ještě na slova, která vyřkl před svoláním démonických sil. ,,Je mi líto, vojáky poslat pryč nemohu, neboť jsou pod ochranou mé světelné vůle a bez ní zemřou dvakrát rychleji." Načež dám vojákům pokyn, abychom začali sestupovat dolů z kopců a pomalým krokem se vydali k hradu. Již na pár mil od něj, mezitím co se stavení zlověstně tyčí na obloze, vidíme, jak se z nejvyšších věží vynořují temné stíny. ,,Do střehu, mí bratři. Zlo si jde pro nás, tak jim ukážeme, kdo je tady pánem." zvážím hodnotu situace i přesto, že netuším, co je to za stvoření. Když se to přiblíží, zjistím, že se to hodně podobá netoypýrům...a vypadá to úplně, ale je to větší. Když se jeden přiblíží, vyřknu kouzelnou formuli a z mé volné ruky vytryskne paprsek světla. Zasáhne prvního netopýra a zcela jej pohltí. Netvor padne na zem a zmítá sebou v křečích. Ale ostatní, v počtu dvaceti, se na nás vrhají. Nejbližšímu setnu hlavu a už se vrhám do bitevní vřavy. |
| |
| Tu noc příroda truchlila z nás a smývala krev z našich padlých druhů. A zaháněla vlkodlaky, kteří před bránou neustále hlídkovali a drželi své bázlivé pozice. Nyní truchlím i já. Ale ne tak, jak bych měl. Sedím osaměle u dubového stolu v mém pokoji v Bratrstvu Arnů a sepisuji hlášení, jenž si vyžádali královi radní. Zbytečně papírování a statistiky v době národního smutku." pomyslím si. Odložím brk, popadnu džbán s hřejivým čajem a dlouze si loknu. Hlavou mi při tom projede vzpomínka na dnešní odpoledne, kdy jsme hlídali bránu. ,,Můj, pane. Něco se mnou děje, není mi dobře." přistoupil ke mě voják, jeden z družiny Bratrstva. Konkrétně se ho ptám, co pociťuje. Nevolnost a škubavý pocit v srdci. Z hrůzou si uvědomím, že je zraněný. ,,Kde jsi přišel k tomu zranění? Při boji?" pošetile se ptám. ,,Jistě, pane." Přesněji řečeno od jedovatých a nakažlivých zubů Velšského vlkodlaka. I vojákovi to dojde a celý zbělá. ,,Tak váš žádám, tady a teď, Můj pane, abyste popadl svůj meč a vrazil mi jej do srdce." řekne voják, sejme brnění a odrhne košili, hrdě připraven na smrt. ,,Můj meč nikdy nezmáčí krev Arna, ať už je z toho nejčernějšího kovu ze všech. Odmítám ti splnit tvé přání." Vojákovi seslzí oči a dlouze se rozmýšlí. Celou událost sledují naši druzi. Voják vytáhne z pochvy svůj meč a podá mi ho. ,,Ten meč mi sloužil už od doby, co jsem do Bratrstva nastoupil. Vybojoval jsem s ním mnoho bitev, stál při mém životě jako můj vlastní otec. Nyní nadešel čas, aby dopomohl k smrti mě, pro dobro lidské a Arní krve." vysvětlí. Vezmu si meč a odvětím: ,,Tvá slova jsou šílená. Vážně si myslíš, že já, Drienn, Nejvyšší Arn ze všech a vůdce Bratrstva Arnů, zabije svého vlastního muže, z mých vlastních řad. Všichni máme stejnou krev." Voják si povzdechne a já si vzpomenu na jeho jméno. Araril. Byl jsem to já, kdo jej vyprovázel při odjezdu za plnění Velmistra a byl jsem to já, kdo mu mával, když odplouval, aby naplnil svůj životní cíl. A byl jsem to já, kdo ho kdysi našel, jako malé dítě, opuštěné ve vypálené světnici, tehdy, když malá skupina drowů drancovala Artské končiny. Přežil útok a trénoval pode mnou. Jen jsem na něj v celém tom zmatku pozapomněl, za což se velmi stydím. ,,Arní krev, kolující v mých žilách, už není čistá, jak by měla. Smíchala se se zlou vlkodlačí a takto nechci žít. Ani protilék, i kdyby existoval, by to nenapravil. Chci zemřít a pohřben i se svým meče, na němž bude zaschlá má krev." řekne Araril. Srdce mi začne bušit a pomalu zvedám meč. Trochu poodstoupím a přiložím špici k hrudníku Ararila. Tomu vyraší krůpěje potu na čele. A pak...kývne. Dám do všeho spousty vynaloženého usilí a meč projede tělem a zastaví se o srdce. Araril ani nezakřičí a jen tiše hlesne, padaje k zemi ho chytím a zavřu mu oči. ,,Arnian a Nilthilien s tebou...i po smrti, moudrý a statečný Ararile. Budeme na tebe vzpomínat i dlouho, co tato válka pohasne a na Art padne opět mír." zašeptám. Tak takhle to proběhlo. Zabít vlastního muže je velmi nepříjemné. Po tomto incidentu jsem to nevydržel a musel jsem odejít. Celý rozlícený jsem vydal rozkaz, aby se každý prohlédl, zda - li nemá zranění, naštěstí se už nikdo nenašel a po krátké době mé druhy vystřídala Královská garda. I oni museli pár svých přátel chtě nechě zabít. Při těchto myšlenkách smetu papíry ze stolu. Mám pocit, že pokud nezastavíme vlčí hrozbu, na Irisiji přichází nová válka s nejistým koncem. Protože povstanou - li Velšští vlkodlaci, povstanou i drowové. |
| |
| Hefa Era Hmmmm...hm Odpovím na Endaronův pozdrav. Už dlouho jsem se pořádně nevyspala a i když mě na tváře tlačí skleněné střepy, nechce se mi vstávat. Donutím oči, aby mi alespoň z části dovolili zjistit kolik je hodin. Dřevěná deska stolu mi však oplatí tupý pohled. Smůla, takhle nic nezjistím. Při narovnávání mi hlasitě zapraská v zádech, které završí trhnutí krkem. V ústech mám vyschlo, ale na stole přede mnou leží láhev čehosi, co příjemně voní. "Díky Hortisi." Zavolám směrem ke klukovi, co tu zastává funkci hostinského a skladníka a zhluboka se napiji. "Jmenuji se Garid!" Zazní na odpověď. Hortis byl kluk co mi včera pomáhal a za svou chybu zaplatil až příliš velkou daň. Ani nevím, odkud ta ruka přilétla, ale facka mě každopádně probere. Asi jsem to kapku přehnala. Pomyslím, protože mě ruka od té rány pěkně pálí. "Garide. Řekni Davidovi, Malonovi a tomu s tím velkým nosem, aby probudili zbytek a přišli za mnou do Sklepa! A ať jsou tam rychle!" Místnost pod kostelem je dost prostorná k montáži větších zařízení, nebo když jich vyrábíme víc než jednu. Zasunu cihlu zpátky a háček otočím hlavou dolů, za zády už mí spolupachatelé sestavují pasti do zásoby a výroba munice už je taky v plném proudu. Malon u mě stojí nejblíže a ještě než stačí něco říci, řeknu mu, aby přinesl kuši a svolal ostatní k jednomu ze stolů. Připravím si všechny díly, které budu potřebovat, o když většina se jich válí všude kolem. Jakmile se shromáždí a Malon mi podá kuši, zakřičím do prostoru. Teď dávejte pozor, kdo nebude vědět co s tím dělat, použiji ho jako dobrovolnou návnadu pro Velšáky! Ozve se obvyklí nucený smích, moc dobře vědí, že pokud by něco zkazili, Velšák bude jejich nejmenší starostí. Dál už nikdo nemluví, všichni mlčky pozorují předělávku kuše na rychlopalnou a jen občasné dotazy přeruší posvátné ticho. Netrvá ani půl hodiny a kuše je hotová. Nechám ji pak kolovat, aby si všichni připomněli některé drobnější úpravy a detaily. Rozejdou se za svou prací a já odejdu za Puerem, naším sklenářem. Dobré ráno Sil. Pozdraví mne světle vlasí stařík s Brýlemi, jeho vlastním vynálezu, na nose. "Až bude dobré, tak ti řeknu. Udělal jsi, o co jsem tě požádala?" "Ale jo, i když nevím jak moc to bude účinné, i když Garan povídal, že použil své nejlepší kouzlo.“ Garan pomáhá tavit a tvarovat sklo, i když je mág, jeho pomoc magickým ohněm je pro nás víc než důležitá. Dříve jsme byli závislí na dřevě a díky Velšákům se dřevorubectví měnilo v jatka. Garan byl kdysi učeň jednoho z králových mágů, ale jeho mistr jej sem poslal, aby přinesl květy stromu, jež snad ani neexistuje. Později jsem se od něj dozvěděla, že příliš často chodil za jednou studentkou a málokdy studoval. Tenhle úkol mu měl připomenout, co je pro něj důležitější. Osobně si myslím, že na tu studentku měl zálusk i jeho mistr. Podržím si čočku proti pochodní, abych si ji jasněji prohlédla. Sklo má namodralou barvu a samotná čočka podivným způsobem křiví okolní svět. "Tentokrát jste se s Garanem překonali, pro dnešek je to všechno, děkuji ti." "Rádo se stalo, ale mám jednu malinkou otázku. Napila ses včera?" Jeho otázka mě kapku překvapí, nikdy nedával najevo takovou starost, zvláště o mě ne. “Ne nenapila a teď mě nech, potřebuji něco udělat a potřebuji to do večera.“ Otočím se na patě a s dupáním odkráčím. Už to mám pod kontrolou, minule jsem ujela, ale to se znova nestane. |
| |
| Silnak se nadále setkal s neúspěchem, hypogryf byl stále vyplašený. Ale když na něj promluvila Scarlett, zničehonic se zklidnil. Poznal, že mu nemůže ublížit slepá dívka, která by navíc mohla ošetřit jeho zranění. Jak se k němu Scarlett pomalu blížila, hypogryf se i tak otřásl sebemenší nedůvěrou, ale vteřinu po vteřině se jeho rozpačitost zmenšovala. Najednou zaúpěl a jak vystrašený se sesunul k zemi. Nevydržíl tíhu sitauce a podřídil se. |
| |
| Zarazan - vypálená vesnice Jak se pomalu přibližuji slyším jak hipogryfovo kňučení a skřehotání zeslabuje. Usměji se. Výborně. prolétne mi hlavou. Náhle ale uslyším jak se tvorovo tělo sesunulo k zemi. Předkloním se tedy a začnu rukama sahat v nižší rovině. Po chvíli moje prsty narazí na něco tvrdého a hladkého načež se o ně otře teplý vzduch. Neboj se maličký. Bude to v pořádku. Pomůžu ti.pošeptám a kleknu si na zem. Rukama přejedu po zobáku a po krku snažíc se najít onu ránu. Moje prsty se dostanou až ke křidlu, kde mi prsty přelije teplá tekutina. Tak odsud je ta krev. uvědomím si. Pomalým pohybem si ze zad sundám brašnu ve které krátce zašátrám než po jedné ven vyndám pár lahviček asi deset centimetrů velkých. Každou postupně otevřu a přičichnu k ní dokud nenarazím na tu co hledám. Znovu ponořím ruku do tašky a vytáhnu bílou tkaninu, kterou namočím pár kapkami z lahvičky. Tu poté zašroubuji. Teď to bude trochu štípat. Potřebuji tvojí ránu vyčistit od případné infekce. řeknu hipogryfovi konejšivě a mile načež se látkou dotknu jeho rány. Postupuji opatrně snažíc se mu nezpůsobit moc velkou bolest. Když s tím skončím odložím látku stranou. Z brašny vyndám tři plechové krabičky ne větší jak moje dlaň a složení kus plátna. Opakuji to co u lahviček. Nakonec vezmu druhou krabičku a otevřu ji. Složené plátno následně roztrhám na deset cm široké proužky, které jednotlivě pomažu mastí z krabičky. Jednotlivé pruhy potom přiložím na ránu, kde ihned přilnou takže nehrozí riziko spadnutí. Když přiložím i poslední kus tak vše vrátím do tašky. Pohladím hipogryfa po krku a usměji se. Vidíš? Nechtěla a nechci ti ublížit. promluvím k němu. Klečím u něj a hladím ho po krku. Myslím, že teď by nikomu z vás nemusel ublížit. Pokud ho ovšem něčím nevyprovokujete. řeknu k ostatním, kteří se nijak moc nepohnuli z místa. |
| |
| Zdá se, že ošetření, jenž Scarlett gryfovi poskytla, zabralo. Stvoření se uklidnilo, nicméně, není moudré jej odhánět z průchodu, protože si lehlo, aby nabralo nové síly. Scarlett celou dobu u něj byla a snažila se získat jeho důvěru, zatímco ostatní se seskupili a přemýšleli, zda je Scarlett opravdu z Bratrstva jak tvrdí. Koneckonců, má i ona tabard Královské gardy jako vy, takže se v podstatě není čeho bát a záleží už jen na vás, zda ji přijmete. Mezitím se hypogryf zvednul, poodešel dále od průchodu a lehnul si tak, aby jste mohli projít. |
| |
| Vypálená vesnice Události několika posledních chvil mě rozhodně nenchávají zcela klidnou. Hlavou mi táhne tolik myšlenek, že prostě jenom jdu se skupinou a vnímám jenom věci, kterým ostatní věnují dostatek pozornosti, aby pro nás mohly znamenat nebezpeční nebo překážku. Zrovna ve chvíli, kdy jsem obdivovala to nádherné stvoření, objevila se za našimi zády jakási dívka, která mi přijde, že nám něco tají. Tvrdí, že je slepá, ale nikoho s podobným hendikepem a tak skvělými dovednostmi jsem v životě nepotkala. Jsou vlastně tři možnosti. Buď nám lže, nebo je opravdu z bratrstva, a nebo existuje ještě něco podobného, o čem my nic nevíme a mají tam stejně dobře vycvičené lidi. Uvažuji, zatímco ostatní debatují o tom, zda jí mezi sebe pustit či nikoliv. No, být po mém, tak bych jí nechala jít s náma. Do vesnice by to už nemělo být daleko. Vmísím se do debaty a čekám, jak bude můj názor přijat ostatními. |
| |
| Když vidím v dálce siluety netopýrů, sevřu zuřivě v ruce luk. Vytrhnu z toulce šíp a s temným zavrčením: "Eldoril!" napnu tětivu a vystřelím na nejbližší obludu. Šíp se jí zaboří hluboko do místa, kde je srdce a odhodí jí to asi sto metrů dozadu. Rychle se rozhlédnu po bojišti a vidím jak se nad jedním vojákem vztyčila postava netopýra a chystá se mu zabořit zuby o krku. Křiknu na něj, ale pochopí moc pozdě. Nestvůra ho srazí k zemi a chystá se mu ukousnout hlavu. Rychle se rozeběhnu, vytasím Helwan a bodnu netopýra do krku. Strašlivě se na mě vrhne a le dalším rázným seknutím ukončím jeho život. Ale když vytahuji z mrtvoly meč, nevšimnu se stínu který se na mě řítí. Pocítím obrovskou bolest v ramenech, ale to už mě netopýr zvedl do vzduchu a unáší mě na temný hrad. Vytáhnu z opasku malou dýku a seknu potvoru zespoda do břicha. Zalije mě její temná horká krev a netopýr mě pustí. Padám závratnou rychlostí dolů a už vím, že nemám sílu pronést zabezpečovací kouzlo. Tvrdě dopadnu na skaliska, která lemují obvod kolem hradu a v celém těle mi vybuchnou gejzíry bolesti. A potom padám kamsi do hlubin a už jenom podvědomě slyším vřískání netopýrů, řinčení zbraní a rozkazy Endarona... |
| |
| Vypálená vesnice Celou tu věc sleduji s překvapením a údivem. Páni. Na to, že je slepa.... pomyslím si. Načež si všimnu, že ostatní už začali promýšlet jestli ji sebou vzít nebo ne. Uslyším zrovna názor Seanie a váhavě kývnu. Já vám nevím. Je to zvláštní. Celou dobu nejspíš šla za námi a nikdo z nás si jí nevšim. Víme vůbec i, že neblafuje ohledně té svojí sleposti? Do vesnice jí klidně můžem vzít ale tam by si už asi měla poradit sama. Nemám k ní prostě takovou důvěru. vyjádřím se i já a všechny přelétnu pohledem. |
| |
| Temnou noc narušují další zvuky právě probíhající bitvy. Pronikli do města, vlkodlaci pronikli do města, braňte se." je slyšet bezhlavý křik velitelů. Bohužel je to holá pravda. Velšáci si našli skulinku a po jedincovi se domáhají za hradby. Prolévají krev, vybírají si silné jedince do své neporazitelné armády a jen hrstka těch, kteří vytrvávají, doposud boj neprohráli. A tím je pár zbývajících členů Bratrstva Arnů. Po neutuchajích bojí zbylo už jen pár v čele se mnou. A pokud počítám ty, jenž plní svoji misi v Zarazanu, zůstalo nás pouze padesát. Vyzbrojený obyčejným mečem v pravé ruce a větší dýkou v levé ruce se vrhám do bitevní vřavy. Čeká na mě pět vlkodlaků, velmi nebezpečné číslo. Pro případ nouze se ještě neproměňuji, není důvod. Skluzem podjedu prvnímu pod nohama a vrazím mu dýku do kolenních vazů. Vlkodlak poklesne a pustí nepřirozeně zahnutý meč, zničený rzí. Nechám dýku dýkou, popadnu zrezivělý meč a mrštím jej po druhém vlkodlakovi. Čepel pronikne do poloviny trupu a vlkodlak se doslova ve zbytku přelomí. Nohy, stejně jako zbytek těla padne na zem a třetí vlkodlak, zřejmě mág, na mě vrhá ohnivou kouli. Velká chyba. Inteligence moc nepobrali. Bleskurychle vytahuji dýku z kolenních vazů prvního vlkodlaka a mečem si kryji oči. Ohnivá koule moji čepel zasáhne a jiskry mě lehce popálí na obličeji. Každopádně sem dosáhl svého. Rozžhavenou ocel vtínám do zraněného vlkodlaka, ten ihned umírá. Avšak neúspěšně dostanu zásah od čtvrtého vlkodlaka a třetí vlkodlak kouzelník si připravuje zřejmě ledové kouzlo na zmrazení mých reflexů a hlavně meče. Po zásahu čtvrtého vlkodlaka odlétnu nějaký ten kus a jakmile přistanu, z úst vyplivnu nechutnou pachuť krve. Obětovávám rozžhavený meč a vrhám jej po mágovi. Špatně jsem jej ale mrštil. Čepel pouze mága zraní na levé noze, přesto se bestie složí a kňučí bolestí, jenž ji sžírá tělo. Postavím se na nohy, abych jen tak tak uskočil drtivému dopadu palcátu pátého vlkodlaka. Nechávám pátého vlkodlaka a rychlým krokem běžím ke zraněnému mágovi. Odrazím se od jeho hlavy a kotrmelcem dopadám opět na zem, což mi dává hodně zabrat, abych dopadl dobře a ještě v tom zmatku chytil meč, který v temné noci začíná chladnout. Naštěstí se podařilo, ovšem vysoká teplota je již malá. Nelením a ukončím život vlčího mága. Dále vyskočím a přeběhnu čtvrtého vlkodlaka, který se už chystá k další ráně. Nemilým a pomstichtivým úsměvem mu chladnoucí meč vrážím do břicha a dvakrát otočím. Patý vlkodlak vypadá hodně nebezpečně, ale jsem připravený. Dopadající palcát mě mine a jak se zaryl do dlažebních kostek, dupnu na něj a odrazím se. Vyskočím pár stop nad vlkodlaka a hned boj utichne, zatímco meč si razí cestu napříč vlkodlakovým tělem od hlavy až k mezinoží. Přistanu na zemi a odplivnu si. Snažím nabrat síly, ale to už se na mě vrhají další a další bestie a Bratrstvo již není schopno je všechny zvládnout. Rozpůlený druhý vlkodlak, se kterým jsem před malou chvílí bojoval, se dále plazí alespoň bez nohou a způsobuje mnoho škody. Je čas. Odhodím dýku a meč, myšlenkama zavítám na Arniana a Nilthilien s prosbou o pomoc. Nějaký čas nic necítím a pak se mi před očima zničehonic zjevuje světelná mlha. Naprosto beze zbraně skočím mezi vlkodlaku a v tu ránu mizím v obří světelné kouli. Načež světelná koule exploduje a trhá Velšáky na malé kousky. A to už tady stojím já v Arní podobě. Drápy a tesáky pářou další a další vlkodlaky a za pomocí mých druhů je vytlačujeme z města. Kolem hodiny těžkých bojů se to povede. Barikádou, složené z vrstev dřeva a kamení ucpáváme skulinku v hradbách a společně se přeměňujemě zpět. Kontroluji své tělo, zda - li nemá vlčí kousnutí. Naštěstí ne, ale je to větší zranění nohy, proto pokulhávám a pochroumaná pravá ruka, ve které většinou držím meč. Ihned se běžím vyléčit, další boj může přijít kdykoliv. |
| |
| Mečem rozetnu další létající bestii ve dví a tu další omráčím přívalem světla. Když se ale světelná clona rozplyne, zaslechnu křik několika vojáků a otočím se. Smetla je jedna z příšer a někoho unáší k hradu. A tím je právě Rifat - an. ,,Seskupit." nařídím a přeživší vojáci ( zatím zemřeli jenom dva ) se nahrnou k sobě a společně se navzájem kryjem. Vidím, jak stín Rifa poráží netopýra ve vzduchu, ale jak se pak padající elf rozbíjí o skály. ,,Tohle je příliš náročné, musíme se stáhnout." rozhodnu a nařídím ústup, alespoň svým vojákům. Podaruji je dočasnou ochrannou světla, aby se mohli ukrýt kdesi hluboko v lese a tam na mě počkali. Následně se rozeběhnu po pláni, abych našel pomláceného Rifa, doufám, že ještě živého, ale elfové i přesto, že vypadají jako přerostlá děcka, mají sakra tuhý kořínek. Silueta hradu se přibližuje čím dál víc a čím dál víc. Začnu šplhat po skalách a všemožně se snažím odrážet útoky netopýrů. Po docela dlouhé době najdu Rifat - ana na skalisku. Je v bezvědomí, ale snad naživu. Poskytnu mu menší vyléčení ran, poté jej přehodím přes rameno. Kdo se má s tímhle bledým cvalíkem táhnout?" povzdechnu a sestupuji. Netopýři se mezitím stáhli, ale po chvílí si uvědomím, že letěli pro pomoc. Proto nečekám a kolem hodiny jsem v lese a s vojákama táhneme zraněného Rifa zpět do Hefy Ery. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Drienn, Nejvyšší z Arnů, který je vyprovázel, později přišel za tebou a pošeptal ti do ucha. Síla není všechno, udatná Scarlett. Nyní nastal čas, aby jsi šla pěšky ve stopách ostatním Mistrům a jednoho dne jim dokázala, že i ty patříš k nim. Nervózně jsi se na něj otočila. Ale rázem tě polila sebejistota, lehce si polkla a kývla. ,,Zůstaň taková, jaká jsi a nechť tě Arnian a Nilthilien provázejí na tvé cestě za lepším životem. Ty nikterak mimořádný úkol nemáš. Ostatní Mistři musejí prokázat své bojové schopnosti v Hefě Eře, ale ty...ty musíš dokázat, že mezi ně patříš. Nyní jdi a neohlížej se." řekl Drienn tenkrát. A nyní, stojíš v rozpadlé a opuštěné vesnici a společníky, jenž jsi doposud jen slyšela v dálce, stojí před tebou a hádají, zda - li tě příjmou nebo ne. Nastal čas tvé vrcholné zkoušky na Velmistra Arnů. |
| |
| Hefa Era Pořád jsem mírně rozladěná a svým pomocníkům to dávám víc než dost najevo. Vytýkám jim každou drobounkou chybu a na jejich tvářích je znát posvátná bázeň. Není to však poprvé a bohužel ani naposled. Nejvíce mě naštve David, nejenom že si myslí, jak dobře vylepšil nabíjení šípů, ale ještě k tomu má pravdu. Vždycky je nabádám k tvořivému myšlení a najednou mi vadí, když vyrobí něco lepšího než já. Mistři by nikdy neměli být překonáni svými učedníky. Být z ocele, budu rozpálená do bíla. Nakonec zapadnu do své malé dílny, jež byla původně skladem na mešní víno. Je to tu o dost chaotičtější, než nahoře, ale je to můj chaos, řád v neřádu. Nechodím se sem jen uklidnit, ale taky abych měla ticho a možnost přemýšlet o samotě. Tam nahoře, kde půlelf neslyší vlastní myšlenky, je to k zbláznění. Když rozsvítím všechny pochodně a připravím si vše potřebné, kleknu si na podlahu a začnu kreslit magický ornament. Myslím jen na to co chci vytvořit a nechávám ruku jezdit po zemi jak se jí zamane. Oči mám po celou dobu zavřené a jakmile cítím, že je poslední tah křídou na místě, nenechám dlouhého trvání, abych si prohlédla své dílo. Celý obrazec nemá do složitosti daleko, avšak při pohledu na některé části, mě jímá nespokojený pocit. Namočím houbu do přichystaného kbelíku a smažu část ornamentu. Opět zavřu oči a snažím se co nejvíce soustředit, ale i když obrazec dokreslím podruhé, pořád mi nevyhovuje. Ještě několikrát překreslím ornament, dokud nejsem úplně spokojená. Vstanu a přejdu k policím, kde je v mnoha nejrůznějších nádobách uskladněno koření, hlína, látky a tekutiny. Světlo.......síra? Ne, to není ono..........uhlí taky ne....... Dlouho přijíždím rukou po policích, ale nic se mi nezdá vhodné. Chci aby to bylo dokonalé a nespokojím se jen tak s něčím. Ruka se mi zastaví na sklenici s rybími kostmi, které vydávají lehce nazelenalé světlo. To je ono! Chňapnu po sklenici, jak dítě po lízátku. Vrátím se zpátky k ornamentu a umístím kosti do spojnic jednotlivých útvarů. Do středu umístím namodralou čočku. Poodstoupím, abych si vše promyslela. Co muže ještě chybět?.......Tma! Pozhasínám všechny louče, na každou položím krytku, abych udusila plamen. Kosti se rozzáří ještě více nazelenalým svitem a jejich světlo ozařuje temnou místnost víc, než je přirozené. Dílo se daří, ale ještě něco chybí.......co? Pomalými krůčky dojdu až k ornamentu. Přemýšlím co mi uniká, jaká je podstata toho co dělám. Připadám si jako hlupák, když jsem na to nepřišla dřív. Zelená světla dokonale vymezuj obrys pro tělo, mé tělo. Lehnu si do ornamentu a čočku si položím na břicho. Ne proč......pro koho. Podlaha je studená, ale cítím, že jsem nyní udělala vše. Teď už jen vyčkat. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Legenda o Xartetingu Sedím ve stínu palmy, občas se dojdu napít k jezírku, a drowka Vierula se ani nepohne. Dále hledí a oči má zavřené. Když už se za obzorem začíná stmívat, tak je otevře a zvedne se. ,,Už?" zeptám se krátce. ,,Ano, nyní všechno příjde." odpoví Vierula. Nasbírá pár dříví a rozdělá oheň. ,,Jídlo si nachytáme, nahodíme pár prutů a ulovíme ryby." rozhodne a tak i učiní. Ani se jí nesnažím pomoct, ale čím dál víc se cítím jako velký sobec. Patří k mé cti válečníka, abych pomáhal ženám, ale drowským? Toť otázka k zamyšlení. Po chvíli se oba usadíme k ohni a hledíme do tančících plamenů. Vierula hrábne po mém meči, jenž je zabalen do kusu látky. Rozbalí jej a prohlédne si svůj odraz v jeho čepeli. Tolik utrpení, tolik krve bylo kvůli tomuto kusu oceli prolito. Kam až sahají jeho kořeny? Kdo jej nechal zkout. Jsme snad svědky božího díla či snad nadbožího?" šeptá Vierula. ,,Mluvíš - li o něm pravdu, proč se dostal do ruky právě mě?" táži se. Vierula mi pohlédne do očí. ,,Na to, můj lidský příteli, ztěží někdy příjdem." řekne Vierula a poprvé mě osloví ,,příteli". ,,Povím ti legendu, která se o tomto meči traduje, dle toho, jak jsem ji kdysi přečetla z jednoho svitku. Nyní se usaď a nic neříkej a hlavně naslouchej." Za časů kýžených, kdy naší zemi mocnou a nesmrtelnou obývali elfové Velšští, nastala v konče jejich vlády těžká doba. Běda, pár dobrodruhů, pátrajíc po nových objevech z nitra země, objevili kobku temnou a nezpytovali svá svědomí, jaké zlo může propuknout na povrch a kobku otevřeli. A tak se na světlo světa dostala temná rasa Drowů, dříve nazýváni Ugrianové, podle svého krále Ugriana. Než stihli dobrodruzi podati zprávu o rase zlé, hanebně jim Ugriané uřezali hlavy ve spánku a nedopustili jim návrat z říše snů. A tak započala první válka mezi Ugriany a Velšskými elfy. I statečně se rasa světla bila za svoji svobodu a svá práva a mocný král Xarteting vítězil na všech řadách. Takto se bránili spousty let a dařilo se jim skvěle. Z války je ale jeden vítěz a Drowové potřebovali silného pomocníka, vyvrženého z těch nejzaších a nejtemnějších koutů pekel. Král Ugrian uzavřel pakt s mocnou silou, která mu dovolila ukovat meč tak silný, že se ve stínu jeho čepele vypařovala voda a pukala zem, tak odolný, že lávy ze sopek se proměnili ve studený popel jen co se meče dotkly a tak nesmrtelný, že meč měl vydržet až do samotného skonání světa. Dali mu jméno v rodném jazyce, Lir Fulk – Zlo panuje. S tímto mečem se vydali Ugriané dobývat celou Irisiji a budoucnost civilizovaných říší v Irisiji mizela jako písek ve vodě. Velšští elfové umírali po tísícovkách, slavné metropole se hroutili a černá skvrna Ugrianů se dostala až k poslední výspě a naději Velšských elfů, lesu Urangal, v nynějším království Afana Agra. Tam, v haluzích neprostupných, postavili chrám z kamene nejtvrdšího a tam spřádali své plány na vítězný ztéč. Alespoň doufali, ale jen královi poradci, sám král Xarteting se uzavřel do sebe a usilovně přemýšlel. Jeho rasa je už jasně ztracena pokud vystoupí proti Ugrianům, chce to více času a odvahy na velké povstání Velšských elfů. Slýchával příběhy o meči krále Ugriana a toužil míti taky meč silný, který by bořil hory a odolný tak, že by jej nepřekonalo ani srdce země. Povolal své poslední tři mágy. Stiutela, Teruelana a Raulenea. Všichni pracovali a dostali nápad, jenž měl vyjít na sto prodaných ovcí. Ukovali meč, prachobyčejný meč a při velkém obřadu do něj postupně vkládali svá životní poslání, své sny – své duše. Stiutel dal meči jako dar věčnost. Ani konec světa meč nezahubí a čepel bude čekat, dokud se nestvoří nový svět a jeho skutky opět oživnou. Teruelan daroval nepřekonatelnou sílu. A Raulenen, poslední mág, zaprodal meči nezlomitelné dobro. Pokud meč chytne za jílec ruka dobra, meč se stane lehkým jako pírko a téměř sám ovládne svého nositele a bude ho chránit před smrtí, až do vyčerpání sil onoho šermíře. Nastane – li, že meč uchopí ruka zla, čepel ztěžkne a nabude váhu neoblomné skály a sám zaútočí na přívržence temnot. A přišel král, jenž do meče uložil své vzpomínky a svůj život. Jakmile vydechne naposledy, jeho duše se uloží do čepele a bude v ní hřímat, dokud jej nikdo opět neprobudí či neoživí. A jako úctu k této čepeli ji pojmenoval po sobě. A tím se zrodila legenda. Xarteting. Ihned po obřadu se meč změnil. Čepel se rozšířila a vznikly dvě spáry v polovině, při boje beroucí nepřátelský meč protivníkovi z rukou a od nich se po celé šíři čepele až dolů vytvořili malé hroty, některé zakroucené, jiné rovné a ostré jako břitva. Pokaždé, když Xarteting zajel pod maso, rovné hroty vystřelili a zahnuté rozpárali svoji oběť při zpětném vytahování meče. Rovné hroty se opět obnovili a jak jinak, než z důvodu magického. Meč Xarteting sám proslul svou ostrostí, jediný dotek bez kovových rukavic stačil na to, aby vám bolest sežehla celou ruku a odstranila jí. S tímto mečem lid Velšský čekal na svou sudbu, která se blížila každým dnem. A ten den brzy nastal. Masy Ugrianů se shromáždili kolem chrámu jako smečka hladových vlků a král Xarteting přijal jejich výzvu k boji. Společně i se svými poddanými vystoupil před chrám a pozvedl svůj meč nad hlavu. Velšští elfové propukli v bojový ryk, který strašil Ugriany ještě hodně dlouho ve snech. A šli si Velšští elfové statečně pro smrt. Padali po stovkách, i tři mágové našli smrt v černých čepelích Ugrianů a poslední, kdo z kdysi mírumilovné civilizace zbyl, se na bojišti jevil král Xarteting s poraněnou nohou a dvěma šípy v zádech. Už nemohl, držel se statečně na kolenou a jeho meč mu nedával zemřít. Jakýkoliv Ugrian, co tělo své meči nabídl, skončil u brány smrtelné. A pak se obloha zatáhla, hromy zahřměly, hle, přichází samotný král Ugrian. Černý plášť za ním vytváří temnou cestu a jeho meč Lirfulk už netrpělivě čeká na další krev, krev, které se dnešním dnem nasytil dost a stále nestačí. Musí spolykat královskou krev. Ugrian přistupuje. Nebohý král Xarteting se už na nic nezmůže a čeká na smrtelnou ránu a na hodinu, kdy se kroky jeho lidu zvednou vzhůru a vícekrát nevkročí na irisijskou půdu. Lirfulk se řítí ke krku a v tom najednou…meč Xarteting se vymrští do vzduchu a obě čepele se střetnou. Hromy opět zahřmí, blesky křižují oblohu a jeden ze zbloudilých blesků narazí i do zkřížených čepelí. A nastane zlověstné ticho. Ruce se králům třesou a meče se nehybně o sebe tisknou. Ozve se praskot a srdce všech Ugrianů poklesne. Lirfulk, mocný meč temnot, praská. Xarteting se sklouzne a zraní drowského krále. Ten dává svolení lučištníkům a ti zabíjejí Velšského krále. Tělo dopadne na zem a ani v hodině smrtelné král meč nepustil. Tělo začíná mizet a v tichu lesa se ozývá tlumené bušení srdce z nitra Xartetingu. Meč leží na půdě a pomalu se na zem spouští déšť. Kapky se čepeli vyhýbají. Král temnot srdceryvně zařve na vítězství a jeho armáda s ním. A ve víru vášně z vítězství a ovládnutí Irisije, nastolení nového řádu, popadne král temnot Xarteting a zvedne jej nad hlavu. Chyba smrtelná, hloupost pošetilá, meče se dotkla ruka zla. Čepel těžkne královi v rukou a padá. A přímo na krále. Hromy opět zahřmí a oslepí každého Ugriana. Jen co oči nazírají denní světlo, spatří svého krále rozetnutého od hlavy až k patě a meč Xarteting zabodnutý v půdě. V tutéž hodinu zemřel král Ugrianský i Velšský a čepel tmy se zlomila. Jen čepel světla, skýtající naději pro lepší a dobru nakloněnou civilizaci, tiše leží uprostřed temného a čarokrásného lesa. Ugriané propuknou v děsivý jekot. Zde končí slavné skutky jejich krále. Syn nebožtíka, Drowirian, se prohlašuje na místě za krále a svému lidu dává nové jméno. Ohromeně zírám a v hlavě si to všechno srovnám. Jak pozoruji Vierulu, stojí na straně dobra, protože meč ji v rukou netěžkne. Ale co čepel. Jaktože ta není ostrá tak jak by měla být? Položím ji tuto otázku. ,,Svitek, ze kterého jsem tuto legendu přečítala, nebyl úplný, ale je známo, že když Xarteting projel masem Ugriana, ztupil se pod těžkým náporem zla, neboť jeden boj již měl ten den za sebou. Existuje ale brousek, jenž by meč znovu naostřil do obludných rozměrů." odpoví mi Vierula. Poté ještě dlouho mlčím a stále myslím na příběh. Až po večeři se zeptám: ,,Takže proč jsem byl unešen a svěřen tobě?" ,,Wariathe, na Arního učně máš až příliš otázek. Jen čas ukáže, zda - li na ně dostaneš odpovědi." usměje se Vierula a Xarteting stále drží u sebe. |
| |
| Zarazan - pokračování cesty Šuškání členů po chvíli ustane. Cítím jak na mě ulpí pár pohledů nijak se ale neošiji. V tuto chvíli už stojím na nohou. Slyším jak ostatní procházejí bránou vydám se tedy za nimi. Podle jejich kroků určuji svoje tudíž našlapuji tam kam někdo přede mnou avšak je to těžko postřežitelné proto se může zdát, že ve skutečnosti vidím. Najednou ucítím jak se mi něco otřelo o rameno. Vztáhnu levou ruku a dám si ji nad pravé rameno, kde se to stalo a pár sekund později ucítím to samé. Ten samý pocit jako před chvíli. On jde za mnou. uvědomím si po chvíli když cítím jak se mi hipogryfův zobák otírá o ruku. Vyloudí mi to na tváří potěšený úsměv. Trochu spolmalím přičemž jedu levou ruku po tvorově krku. Když moje temeno hlavy jemně narazí do zdravého křídla popojdu dopředu a položím zvířeti pravou ruku na krk. Přeci jen bude lepší když mě povede i on. pomyslím si a kráčím tak jak jde hipogryf. |
| |
| I přesto, že se vám Scarlett nezdá, jste se rozhodli pokračovat a celkem s úlevou zjistili, že před vámi leží úspěšné vyplnění poloviny vaší cesty. Vidíte, že se ke Scarlett přidal hypogryf, ale přesto pár členů s dívkou stále nesouhlasí a tak jí necháte raději v zádu, ale občas ji hlídáte, zda něco nekutí proti vám. Cestu, kterou jdete, lemují seschlé stromy, ale čím blíže jste k Hefě Eře, tím víc mají stromy v sobě nádech a život. A než zapadne slunce, stanete před bránou této vesnice. |
| |
| Moje mysl je celá zahalená do mlžného oparu, ale nejednou uslyším líbezný hlas! "Rifat-ane! Rifat-ane! Vstaň bojovníku, synu Nuthielenův!" Postava postoupí o krok ke mě a já v ní poznám už dávno zesnulou královnu elfů Loriamon. "Ale já jsem tak slabý! A pochybuji že by Endaron nebo kdokoli jiný stál o moje omezené schopnosti! Když jsme bojovali proti netopýrům, tak jsem polevil v ostražitosti a kdyby, na mě byli závislí další životy, určitě by všichni zemřeli! Zklamal jsem!" Když Loriamon slyšela moje slova, chápavě se usmála a odvětila: Jsi Ten kdo byl sražen, ale znovu povstal! Proč si nevěříš že bys něco mohl dokázat? V žilách ti koluje krev Nuthielena, bojovníka srdcem a myslí. Ten by se nekdy nesesypal po jednom neůspěšném boji!!! Navíc, vždyť Endaron a jeho hrstka vojáků přece nestvůry zahnala?! Mysli na to, co je tvým úkolem! Buď zdráv a nech't je v tvém srdci odvaha a v tvé mysli pokoj!! S těmito slovy se obraz rozplynul a nějaký hlas mě probudil z bezvědomí! Rifat-ane! Vstávej!! Byl to Endaron a skláněl se nade mnou. Něco říkal, ale má mysl slova nevnímala. "Už je mi lépe Endarone! Slyšel jsemm, že je tu s námi pyroforka?! Rád bych jí poznal! Teď prosím odejdi Endarone! Necítím se příliš zdráv!" S těmito slovy jsem se otočil na bok a chystal jsem se spát.. Ale spánek nepřicházel... Ani jsem nepostřehl kdy Endaron odešel... |
| |
| Hefa Era "Achhh......" Rychle otevřu oči. Po okolí se nic nepohybuje, ale jak by taky mohlo, pořád ležím tam kde sem. Celá se třesu zimou a přesto cítím, jak po mě stéká pot. Rybí kosti už ztratili veškerou záři a ve sklepení je tma jak v nitru hory. Nepociťuji únavu, ale ani se mi nechce vstávat. Ještě několik minut čekám, než mi dech nabude původního rytmu. Tak co? Povedlo se? Sáhnu po čočce na břiše. Cítím z ní chlad i přesto, že spočívala na mém těle. Přiložím si jí k oku a při pohledu skrze ni se usměji. "Funguje. Funguje. Funguje. Funguje. Funguje." Radostí si to opakuji snad stokrát, jak jednoduchá věc dokáže doslova rozzářit okolní svět. Vstanu a bolestivě syknu, jak se mi rybí kost zabodne do nohy. Při rozsvěcování pochodní si pomůžu čočkou, abych snadněji našla křesadlo a už do ničeho nešlápla. Jakmile světlo ozáří celou místnost, pustím se do zařízení, v podobě dlouhé trubky rozpůlené na dvě části. Několik žlábku ve stěně tvoří úchyt pro několik čoček z čirého skla a jediná která chybí je v samotné hlavě. Pilníkem upravím drážku, aby do něj čočka hladce zapadla a neházela sebou při manipulaci. Obě poloviny dám k sobě a obepnu je obručí na začátku, veprostřed a na konci. Na začátek přišroubuji poslední část, aby šlo ostřit a dílo je hotovo. Párkrát si s dalekohledem pohodím, ale žádné narážení skla o stěnu se neozývá. Vše je jak má být na správném místě. Vyšla jsem ven do svitu zapadajícího slunce, oblečená v napůl spáleném a rozpáraném plášti s dalekohledem v ruce. Prospala jsem celý den, alespoň jsem dokončila to, co jsem už hodně dlouho odkládala. Jedna ze stráží na hradbách je už vyzbrojena předělanou kuší, je vidět, že si spolupachatelé pospíšili a většinu už mají hotovou. Každopádně se snažili celý den a večer je nechám jít dolů na pitku. Bohužel leží zbořený klášter na opačné straně, než jsou věže a k nim se dostanu, až když je pořádná tma. Stmívá se rychle, ale s tímhle nám už nebudou dělat nečekané útoky Velšáku problémy. Potěžkám v ruce zbraň proti tmě a po žebříku začnu vystupovat na vrcholek věže. Pohled skrz dalekohled je úžasný, všechno je jak za bílého dne a možná o trochu lepší. V dáli vidím i vrcholy trosek bývalé vesnice. To mi nepřipomíná nic dobrého. Rychle stočím dalekohled na cestu k bráně a zkouším ostření. Pomalu zvedám dalekohled a zastavím se jen, když je pohled neostrý, málem tak minu skupinku dobrodruhů. Dokonce s hypogrifem? Viděla jsem jej maximálně jednou a to ještě na kresbách jednoho starce jako dítě, ale nikdy ne živého. Otočím se na jednoho ze strážců věže. “Míří sem skupinka dobrodruhů, běž a řekni to Endarovi. Paní, velitel Endaron je mimo pevnost, odešel s několika muži k večeru. Kdo má nyní velení? To je fuk když tu není Endar, každopádně řekni mužům u brány, ať nestřílejí, nejsou to Velšáci. Ano paní.“ Strážný už šplhá po žebříku dolů a já si přizvu k ruce druhého. Zběžně mu vysvětlím jak s dalekohledem zacházet a v čem je jiný než ten původní. Pak začnu šplhat dolů, chci mít tu podívanou z první ruky. |
| |
| Cesta do Hefa Ery Jdu za ostatními když tu uslyším další kroky. Když se otočím vidím jak hipogryf následuje onu neznámou dívku. No tak to vypadá, že si našla společnost. Ve vesnici to tedy pro ní nebude problém. syknu ke svým druhům. Ač oceňuji co pro nás udělala i co udělala pro hipogryfa, pořád k ní nechovám důvěru. Proč se ukázala až teď? Proč ne předtím když jsme vedli boje? A další podobné otázky mi vrtají hlavou. Co nám ještě ukážeš holka? Zabiješ všechny vlkouše mávnutím ruky? ptám se sama sebe načež se otáčím zády k ní a nechávám nevidomou za sebou. Moje kroky dále směřují k Hefě Eře. Měli bysme se ale rozhodnout co s ní. prohodím ještě k ostatním tak aby to slyšeli jen oni. |
| |
| Cesta do Hery Ery Jak tak jdu, přemítám o věcech posledních hodin. Mám já tohle za potřebí? Postesknu si v duchu, když v tom si všimnu, že zeleň okolo začíná být opět nazelenalá. Nechám své oči, aby si pohledu na tyto rostliny užily, protože co jsme překročili hranici, neměly k tomu příležitost. Kráčím na začátku skupiny. Na naší novou společnici se už ani moc neotáčím. Nevím, jestli je to proto, že u mě našla důvěru nebo z jiného důvodu, ale uvědomila jsem si, že pro nás asi nebude představovat hrozbu. Vždyť kdyby nám chtěla jakkoli ublížit, rozhodně by se neukazovala. Projde mi hlavou ve chvíli, kdy od Naomi přijde urgence k rozhodnutí se, co s ní provedem. Já bych jí asi nechala, aby pokračovala s náma. Dokud nám nezačne nějak škodit, tak by nám mohla být jenom ku prospěchu. Ale asi bych jí nejspíš nějak vyzkoušela. Co vlastně umí a co ne. A jestliže tvrdí, že je taky z bratrstva, tak bychom od ní mohli chtít odpověď na nějakou otázku, na kterou nikdo jiný nezná odpověď. To by nám mohlo mnohé napovědět. Přenesu své myšlenky i na zbytek družinky. Řekla jsem to tak, že kdo ze skupinky chtěl, mohl mě slyšet. Dokonce i Scarlett, protože s ohledem na její postižení, má jistě sluch vyvinutý daleko lépe, než kdokoli jiný. Když domluvím, podívám se opět před sebe, kde už konečně spatřím cíl naší cesty. Před námi se pomalu objevuje vesnice Hera Era. |
| |
| Když uvidím, jak spolu s nezámou dívkou kráší pospolu, jen se lehce pousměji a zaposlouchám se do rozhovoru. "Saenie, asi máš pravdu, měli bychom se dozvědět co umí, ať víme, co od ní očekávat, až půjde do tuhého." Na chvíli se otočím a znovu si prohlédnu hypogryfa, zdá se být štastný. "Nevím proč, ale tak nějak jí důvěřuji, navíc, nejsme v postavení, kdy by naše družina měla přespříliš členů... Přesto, je s podivem, jak dokázala tak dlouho zůstat skryta před našimi zraky." Víceméně si již jen povídám sama se sebou polohlasem... |
| |
| Před bránou Nyní již opravdu stojíte na hranici Hefy Ery, vaší cesty a po dlouhé době cítíte v duši příjemné teplo z naplněného úkolu. Problém ale nyní nastává, když se dřevěná brána otevře v pravém křídle a ven vystoupí několik vojáků a jejich halapartny jsou na vás pečlivě a jistě namířené. ,,Co pohledáváte zde?" zeptá se tupě jeden z nich, načež vy ihned reagujete. Ukážete mu na své tabardy, značící Královskou gardu (stejný takový má i Scarlett). Pár jich ihned pochopí. ,,Aha, omlouváme se. Čekali jsme vás velice dlouho, kdepak jste se zdrželi? No, to nechme bejt. Náš pán Endaron odešel krátce před chvílí na další obchůzku okolí. Včera přitáhli zraněného, umíte tady někdo léčit. Docela by se to hodilo." chrlí na vás větu po větě. ,,Zadrž, Královská garda má sice obrovskou moc, ale neumí dělat všechny věci najednou." zaslechnete ženský hlas a v tom se z davu vynoří žena, očividně půlelfka, s velice přísnou tváří a na špinavém oděvu se hýzdí skrvny od oleje a pilin. |
| |
| Před bránou Voják jakoby ztratil řeč, ale spíš pochopil, že otravovat znavené pocestné a obzvlášť členy královské gardy nebyl zrovna dobrý nápad. Ale něco to do sebe má. Ten zraněný ještě nějakou dobu vydrží, ale v téhle zemi si člověk nemůže být jist ani tím, jestli zítra vyjde slunce. Rychlím pohledem si prohlédnu jejich tváře, avšak na hodně dlouhou dobu se mi pohled zastaví na Hipogryfovi. Vznešené zvíře hodné lásky králů, nebo jak to bylo napsáno. Nikdy bych nevěřila, že by něco takového byla skutečně pravda. Jsme rádi, že jste konečně dorazili a osobně bych vás ráda pustila za hradby Hefa Ery, ale nejdřív se musím zeptat zde přítomného zástupce velitele této pevnosti. Ukáži rukou k Vastrenovi, podobně stavěnému jako Endaron, ale nemá ani polovinu jeho inteligence a ani čtvrtinu důvtipu. Vede však vojáky skvěle a při útoku Velšáků dokáže být stejně obratný jako Endaron. Bohužel je pořád ponořen do taktiky, na lidi si dělá ještě méně času než já a občasné rozhovory s ním stojí za starou belu. Přestože čekám jen zmatený pohled, uslyším od něj odpověď stejným hlasem, jako když velí vojákům. Můžete vstoupit. Vojáci, nechte je projít! Členové královské gardy v něm evidentně probudili pýchu a hrdost a halapartny ve stejnou chvíli opět přesunou svou špici k nebi. Přistoupím blíž k hipogryfovi, ale asi dva metry od něj se zastavím. Pod krásou se skrývá i obrovská síla a nehodlám jej hloupě vyprovokovat. Několikrát zabloudím očima po ostatních, abych se ubezpečila, že němě nezírám na hipogryfa jenom já. Kéž bych postavila něco, co by umělo létat jako oni. Musí to být krása vidět svět z výšky a být nesen vzduchem. Pojďte za mnou, dovedu vás tam kde si budete moct odpočinout. Normálně bych se vykašlala na nějaké uvítání hostů, ale chci být co nejblíž onomu stvoření a dívce po jeho boku. Ráda bych věděla, jak to, že si ji pustil tak blízko k tělu. |
| |
| Nádvoří Artského hradu Kráčím po dlážděné ulici, lemovanou doposus zdravými, silnými a čerstvě zelenými stromy. Na nebi probleskuje slunce skrz husté a černé mraky, což nasvědčuje, že se za chvíli spustí další blahodárný déšť. Málo vody uplynulo od poslední bitvy a už i já začínám být tím vším znavem, dokonce jsem schytal ošklivý šrám na čelo a proto nosím bílý obvaz. Musím si jej neustále měnit, rána od rezatého meče krvácí nepřetržitě. Dnes ráno jsem i kvůli tomu zašel za ranhojičem. Se zraněním si vždy poradí léčivé masti. Ovšem nyní na tomto nezničeném a neposkrvěném krví kousku půdy, se mám setkat s králem Lithianem, jenž si mě nechal předvolat. Možná to má co dočinění s tou radou, která dnes proběhla. Typičtí radní, jak už jsem říkal. O blaho se starají jen kvůli své vlastní zemi, ale aby čestně zkřížili meč. To ani náhodou odplivnu si. Král již čeká a sám. Je oblečen v lesknoucí se drátěné košili a kožených kamaší, čerstvě nažehlených a vypraných. Meč je zasunutý v pouzdře a Lithian svírá vrchol jeho jílce rukou, schované v kožené rukavici. Jen jak mě zbystří, lehce se pousměje. ,,Příteli Drienne." rozpřáhne ruce na uvítanou. Pozdrav mu opětuji a zeptám se, oč mě žádá, že si mě nechal stáhnout z bojiště. ,,Důvodů by bylo spousty, ale mohu ti s radostí oznámit, že naše město je zachráněno. odpoví král. ,,Vážně?" táži se. ,,Jistě. Cech mágů dal hlavy dohromady a přišli s brilatním nápadem. Ale zní to velmi šíleně a bude za potřebí vlkodlaky odlákat od bran...a všechny." Králův hlas ubývá na hlasitosti při každém slovu. Nechápavě se opět táži. ,,Bohužel, přísahal jsem Radě a Cechu, že nic neprozradím a jakožto sic tvůj přítel, jsem i tvůj král a proto přikazuji, aby členové Bratrstva Arnů a Královské Gardy čekali před hlavní bránou. Povedeme další protiútok a zkřížíme zbraně s Velšskými vlkodlaky na polích před městem. A doufejme, že to bude tentokrát naposledy." Nato se Lithian ukloní a beze slova odejde. Ale já nejsem taková povaha, jenž hledí na odcházející nezodpovědnou otázku. Doběhnu k němu a chytnu jej za rameno. Král mi ruku strhne. ,,Šetři zlobou na zítřek, příteli. Dávám rozkaz, aby ses ihned vrátil na bojiště a bez prodlení. Je mi to líto." Bylo by zbytečné jej dále stíhat a vyzvídat z něj otázky. Uposlechnu rozkaz a vrátím se zpět k horlivým bojům. |
| |
| Vskutku grandiozní uvítání. Pomyslím si, když se před námi zjeví vojáci v plné polní. Ale což, je fakt, že tady to asi bez takovéhle opatrnosti nejde. Povzdechnu si zrovna ve chvíli, kdy se z davu vynořila jakási žena. Změří si nás celkem přísným pohledem. Na jejím uvítání je vidět, že nejsou moc zvyklí na hosty. Ve chvíli, kdy prohlásí něco ve smyslu, nebo mi to tak alespoň přišlo, že ten raněný na pomoc může ještě nějakou tu dobu počkat, zježí se mi zlostí všechny chlupy na tělě. Když nám vojáci konečně uvolní cestu, rozejdu se směrem do vesnice. Doženu tu podivnou ženu a prohodím. Dobrý den, mé jméno je Saenie. Něco o léčení vím a moc se mi nelíbí, co jste prohlásila o tom raněném, na kterého poukázal jeden z vašich vojáků. Podle mě je život to nejcennější, co máme. A s ničím životem bychom neměli zacházet tak lehkomyslně. Pokud tady máte nějakého ranhojiče, který se na něj už podíval, jedině dobře. Ale teď bych se na něj ráda podívala. Ono zranění dost často nejsou vidět. A právě taková patří k těm nejnebezpečnějším. Myslíte, že by mě k němu mohl někdo zavést? Ubytuju a odpočinu si později. V očích mám chladný pohled, který naznačuje, že nějaké polemiky rozhodně nepřichází v úvahu. Koukám jí do očí a čekám na její odpověď. |
| |
| Hera Era Podívám se na Saenie s úsměvem, který by vystrašil i rarachy. Trochu ztiším hlas, aby mě neslyšeli ostatní. Jsi si jistá, že jsi od královské gardy? Nebo nejste tak namyšlení jak se o vás povídá? Tak heleme, ona ještě ráda pomůže. Zapískám na prsty, abych si získala pozornost několika vojáku u brány. Vy tři, odveďte hosty k jejich pokojům, já tuhle krásku zatím odvedu k Rifat-anovi, nebo jak se ten nemocný jmenuje. Otočím se zpět k Saenie a tentokrát už bez šíleného úsměvu ji požádám, aby šla za mnou. Zamířím do jedné zděné budovy nedaleko od brány, sloužící jako sklad munice. Odchytím strážného co tam zrovna má službu a vtáhnu ho za sebou dovnitř. Dostaň nás do společenské místnosti! Zachytím jeho nervózní pohled na Saenie, ale jenom na něj mávnu rukou, aby si nedělal starosti. O chvíli později už nese kopí, kterým udeří do štítu položeném v rohu. Štít jako by se otevřel a o chvíli později už stojíme vedle krbu ve společenské místnosti. Popadnu Saenie za ruku a táhnu ji za sebou přes celou místnost k pokoji vedle ložnic vojáků, sloužící k ošetření a léčbě raněných. Na lůžku, zhruba uprostřed pokoje, leží raněný Rifat-an, jemuž dlouhé nohy koukají přes rám postele. Nikdo nepočítal s tak vysokým nocležníkem. Víme co se mu stalo, nebo alespoň to co jsem slyšela z klepů chvíli předtím, než jste přišli. I když pochybuji že se popral se samotným pánem démonů v boji na pěsti. Za zády se nám ozve ranhojičův hlas. Ve skutečnosti jsou jeho zranění způsobena pádem z velké výšky a mnoha tržnými ranami od zubů a drápů. Podle mě stačí, aby nějakou dobu poležel a bude zdráv, ale už jsem ošetřoval několik mužů u nichž se později projevila smrtelná otrava. Ranhojič je starý bylinkář a s krátkým plnovousem vypadá jak kozel. Léčit však umí dobře, i z omezených zdrojů, jichž se mu zde dostává pomálu. |
| |
| Zarazan - Vesnice Hefa Era Kráčím za ostatními a zlehka slyším co si povídají. Avšak moc je nevnímám. Jenže pak mou pozornost uchytí řeč jedné z dívek. Musím se nad tím pousmát a lehce pokývu hlavou. S hipogryfem po boku už nevěnuju tolik pozornosti krokům ostatních ale nechám se vést jím. Po nějaké době se skupinka přede mnou zastaví to samé učiním i já. Slyším otvírání vrat a nespočet kroků. Vypadá to na větší skupinu lidí. prolétne mi hlavou načež uslyším hlas jednoho z nich. Následné věci vnímám pečlivě. Dojde mi, že jsme došli k vesnici Hefa Era, kde se vojáci moc vstřícně k neznámým nechovají. Do jejich kruhu ale vstoupí někdo další. Hlas ženy, který všechny přiková, umlčí. Žena s takovou autoritou mezi vojáky? Kdo to je? ptám se sama sebe a ač jsem zmatená můj postoj ba ani obličej nedává nic najevo jen lehce prsty stisknu peří na tvorově krku. Následně se žena, jež promlouvala, přiblížila. Pod rukou jsem ucítila jak se hipogryf vypnul a naznačoval hrdost, nepoddajnost. Bylo mi jasné, že si ho ona neznámá prohlíží. I když mě to lákalo usmát se nad tím, že jsem měla to štěstí být tou k níž hipogryf přilnul, neudělala jsem to. S tváří stále kamennou jsem kráčela za ostatními. Po celou dobu si tvor po mém boku udržoval svoji hrdost a vznešenost. Bylo to znát z jeho kladení kroků, stažených svalů jimiž vypnul hruď. Palcem ruky jsem jej lehce pohladila. Díky, že jsi se mnou. poděkovala jsem mu v duchu i přesto, že jsem věděla, že mě nejspíš neuslyší. |
| |
| Jakmile byl Rifat - an odnesen do vesnice a předán ranhojičům a zanedlouho se probral a prohodil se mnou pár slov, jsem po tomto sletu událostí čekal na soumrak, abych se vydal a to sám zpět k hradu. A tak jsem i učinil. Stráže mi otevřeli bránu, já vytáhl meč z pochvy a vydal jsem se lesní cestou, chráněn nebeským světlem. Netrvalo dlouho a opět jsem shlížel ze skalního města na obří pláň, na níž se temné stavení tyčilo. Chladně jsem jej pozoroval a celou dobu mě zžíral pocit, že určitě odtamtud něco pozoruje mne. Takto jsem tam stál celou noc bez jediného mrknutí oka. K ránu jsem se obrátil a ještě jsem výhružně plynul. S východem slunce hrad zmizel úplně. Mé všimání mělo však jeden překvapivý závěr. Hrad se zjevuje pouze v úplňku, a úplněk dnes končí, tudíž musím počkat další dva týdny než opět příjde a jeho paprsky zjeví nepřekonatelné tajemství Zarazanu. Došel jsem zpět k Hefě Eře. U brány mě již čekala Silana. ,,Endare, dorazila Královská garda." uvědomila mě. Srdce mi poskočilo radostí a úlevou. Posila, sláva." ,,Dobrá, zaveď mě k nim." požádal jsem Silanu, ta se otočila na podpatku a vedla mě vesnicí. |
| |
| Nad bojištěm létají krkavci a připravují se na hody. Dnes zažijí skutečnou hostinu a prolitá krev našich hrdinů Velšské vlkodlaky v jejich řádění pouze povzbudí a zesílí. Moji zbývající bratři z našeho věrného Bratrstva stojíme statečně před bránou a spolu s Královskou gardu čekáme. Vlkodlaci se k ránu stáhli, jakoby si bitvu chtěli naplno užít. Ale asi je to tak dobře. Neboť jak pravil Lithian, musíme ty bestie zdržet co nejdále. Dnes do světa mrtvých odejde spousta duší, ale je tu jedna, která musí zůstat a odcestovat k srdci zla, přímo do Zarazanu a tou duší jsem já. Včerejší večer nabitý boji narušil rozrušený dopis přímo od Endarona, paladina Řádu Stříbrného stínu a vůdce Hefy Ery. Naši mladí Arnové konečně dorazili a on se s nimi již osobně setkal. Ovšem, jak je viděl, bývají zřejmě velmi unavení a cesta napříč Zarazanem jim dala zabrat. A také popsal tajemný hrad, zjevující se pouze za úplňku. Endaron očividně má tušení, že zrovna tam se musí nacházet obávaný vůdce Velšských vlkodlaků. A jelikož není on sám a jeho věrní bojovníci něco takového zvládnout, žádají o posily. Avšak král LIthian si nemůže něco takového dovolit. Dlouho o tom přemýšlel. Potřeboval údernou sílu. A je známo, já jsem vůdce, který je zpravidla nejsilnější, ale Arny vede jenom do bitev. Rozhodl se tedy, ač nerad, že do Zarazanu vyšle mne. Proto dnes do bitvy přicházím v plné polní a čekám na signál. Ten mi oznámí, že je čas vyrazit.... |
| |
| Vesnice Když mi ona dáma věnuje pohled, který se mi pranic nelíbí, nezmůžu se na nic jiného, než na drobný úlek. Ve chvíli, kdy nakázala svým vojákům odvést mé kamarády do ubykací, a že prý mě si odvede sama, čekám, co se dál bude dít. Nejsem si jistá, že jí můžu věřit, a tak jsem neustále ve střehu. Nad její poznámkou o královské gardě se jenom pousměji, ale mé rty zůstanou pevně sevřeny, aby nepropustili ven ani jediné slovo. Naše cesta potom nabyde přinejmenším podivný spád, když se dostanem do společenské místnosti pomocí jakéhosi kopí a štítu. Ale což, tady je to asi normální.Proběhne mi hlavou poté, co si vzpomenu na trpasličí pevnost. Než se ale v mojí hlavě začnou rodit další myšlenky, musím se spíš soustředit abych neskončila na zemi, protože moje podivná průvodkyně mě táhne skrz místnosti jako kus hadru. Po chvíli konečně zastavíme u lůžka, na němž leží zraněný mladík. Na léčitelova slova zareaguji pokýváním hlavy a lehkým zamručením. Na nic se nevyptávám, přistoupím k němu a konejšívým hlasem k němu potichu pronesu: Neboj se, jsem u tebe. Teď už budeš v pořádku. Potom nad jeho hrudníkem chvíli kroužím prstem a potichu předříkávám formuli, kterou jsem vyřkla již tolikrát, že mi ta slova připadají naprosto samozřejmé a jdou mi přes rty úplně sami. Potom mi z rukou vytrysklo namodralé světlo. Není moc intenzivní, ale přihlížejícím je patrné. Postupně projedu s rukama nad celým jeho tělěm. Když skončím, zvednu se od jeho postele a vydám se za místním léčitelem. Má polámaných několik kostí, ale jinak je v pořádku. Otravu jsem v jeho těle nenašla. Teď mu zkusím trochu ulevit od bolesti a urychlit léčbu. Ale pak bych si s vámi ráda promluvila o samotě. Myslíte, že bych se sem za vámo pozdějí mohla nějak dostat? Zeptám se ho tichým hlasem a na mé tváři se vykreslí velice prosebný výraz. Počkám si na odpověď a potom se vydám zpět k lůžku. Nad místy, kde jsem cítila zlomeniny, začnou mé prsty jezdit ve zdánlivě nesmyslných tvarech. K tomu odříkávám formule, které by ostatním mohly znít jako básně v jim neznámém jazyce. Ve chvíli, kdy skončím svou práci, zvednu oči ke své průvodkyni. V tuto chvíli pro něj nemůžu nic víc uděalat, ale brzy bude v pořádku. Teď bych si ráda na chvilku odpočinula. Řeknu a nakročím k odchodu. |
| |
| Když se proberu, zrovna vidím jak se nějaká neznámá dívka ode mne odvrací a říká něco ranhojiči. Cítím ve svém těle cizí, ale uzdravující energii a tak mi dojde, že mě asi léčila. "Haló, počkej neznámá léčitelko! Dlužím ti svůj dík za mé uzdravení! Přál bych si tě znovu vidět. Nikdy jsem...",chtěl jsem pokračovat, ale obával jsem se její reakce. Odhodlal jsem se přeci a dořekl jsem napůl vyřčenou odpověď:...neviděl někoho tak půvabného, jako jsi ty. Máš můj nejhlubší obdiv!",řekl jsem, upíraje přitom oči na ni. Zarazila se a nevěděla co říct. Potom se otočila a vyšla dveřmi ven z mého pokoje. "Ach Eleonor! Zase jsem něco zkazil!" pomyslel jsem si a pomalu vstal z lůžka. Léčitel ke mě hned přiskočil, že musím hodně odpočívat. ale když jsem se na něj zle podíval, nechal mě se obléci a vzít si zbraně. Vyšel jsem ven směrem k hradbám a cestou jsem viděl několik lidí i elfů,které jsem tu nikdy nepotkal. Ale já jsem hledal Endarona. Potřeboval jsem mu říct........ale zase mě popadla strašlivá bolest na hrudi a musel jsem se opřít o zeď. Do mysli mi pronikli chuchvalce šedé mlhy a pomalu jsem ztrácel vědomí. Jako z veli ké dálky jsem slyšel několik rozčilených hlasů a pak jsem ztratil vědomí nadobro.... |
| |
| Vesnice Moje průvodkyně přikývne a vydá se k východu. Těsně před tím, než dojdu ke dveřím, dolehne k mým uším neznámý hlas. Pravěpodobně se asi probral onen muž, kterého jsem léčila. Na prahu místnosti se zastavím, protože mě velice zajímá konec té věty, která zůstala jen tak viset ve vzduchu. Ve chvíli, kdy Rifat dokončí svou větu, má pozornost se upne zpět k mé průvodkyni, která zvolna mizí v dalších dveřích. Rychle se odrazím a behem několika málo chvil jí doběhnu. Ten člověk, ... nebylo by špatné seznámit se zde s někým, kdo se alespoň trochu vyvzná. Ještě sem za ním zajdu a prohodím s ním pár slov. Probleskne mi hlavou při chůzi pokoji, která teď už opět vypadá důstojně, jak se na člena královské gardy patří. |
| |
| Hera Era V tichosti za jejími zády, s rukama křížem, jakoby mě to otravovalo, pozoruji její počínání. Obrazce, jež kreslí na jeho tělo, mi v mysli vytváří rozsáhlé obrazce a některé z nich jsou složitější než moje vzory, ale nedosahují takové propracovanosti a v několika případech poznám i naučené, jež určitě sama nevymyslela. Kdyby dala více na to, co při nich pociťuje, možná by to znásobilo její schopnosti, ale taky nemuselo. Jen lehce pokynu hlavou, jakmile dokončí svůj úkol. Rifat-anovi se jasně ulevilo a sinalost z jeho tváře už vyprchává. Netrvá dlouho a probere se, v tu chvíli však už Saenie odvádím, abych splnila její prosbu o odpočinek. Jdu vepředu, ale kroky za mnou utichnou a mě nezbývá než zpomalit. Slyším, jak Rifat-an něco říká, ale pořádně nerozumím co. Chtěl se mnou mluvit, ale to počká do zítřka, je příliš vyčerpán a nechci jej dál vysilovat. Vše se dá během chvíle opět do pohybu. Voják co nás jsem přepravil stále čeká jak zatoulaný pes, až si ho někdo všimne. Za chvilku již stojíme opět ve skladu a voják ukládá kopí zpátky. Venku zhoustla tma ještě více a chlad již způsobuje mlžný dech. Štěstí, osud, či smůla mi přihrálo do rukou tuto chvíli. Endar se právě vrací ze své pravidelné procházky po okolí, jeho tvář je však plna skrývaného zklamání a současně malého vítězství. Prohrál bitvu, ale válku ještě ne. Nejspíš to bude mít něco společného s tím, co se stalo Rifovi. ,,Endare, dorazila Královská garda." Volám, jakmile je mi na doslech. Sama se nezmůžu na pozdrav a Endar nejspíš také ne. ,,Seznam se s první z nich. Saenie léčitelka." Slova s příměsí otrávenosti, doplním máchnutím ruky zhruba jejím směrem. ,,Ubytovali jsme je nahoře u kostela, zdají se unavení a spánek v pohodlné posteli by jim jen prospěla. Stejně tak tobě." Snad se už konečně vyspí, muži už si zase vypráví o příchodu velké bitvy. Když byli útoky na denním pořádku a jeden z nich byl tak silný, že prolomili i bránu, Endar si tehdy počínal několik dní předtím úplně stejně a vojáci to chápou, jako předzvěst podobné události. Cesta nahoru ke kostelu není dlouhá, ale je dost strmá a v chladu se těžko dýchá. Na chvíli se zastavím před domem pro stráž, který byl narychlo vyklizen, aby poskytl nocleh Královské gardě. Nalevo od něj se proti nebi vypíná pobořený kostel, zatímco nalevo je postavena dočasná stáj pro Hipogrifa. Když mě Endar se Saenie dožene, vstoupím dovnitř jako první a oznámím jeho příchod. Velitel Endaron, pán Hefa Ery. Pronesu přehnaně hrdě, ale i tak je znát, jaký obdiv k němu chovám. |
| |
| Zarazan - Hefa Era Jedna z našich se oddělí spolu s ženou, která nás 'přivítala'. Dál nás vedou vojáci. Do mé mysli se vrývá každý krok, každá zatáčka, kterou nás vojáci vedou a tak si utvářím možný obraz světa jímž nevidomě jdu. Dovedou nás až k lehce strmějšímu kopci. Vyjdu s menším zadýcháním, které na sobě ale nedávám moc znát. Kde to jsme? Kam nás dovedli? ptám se sama sebe zmateně. Ujednotím si, kde asi každý z mých společníků je když si nakonec uvědomím, že jsem opět zůstala vzadu a vedle mne jde jen jeden z vojáků. Jen nad tím zavrtím hlavou. Můžete mi prosím říct, kde jsme? zeptám se potichu osoby vedle mne. Je mi jasné, že se po vojákově tváři rozlehl zmatený pohled možná i trochu zaražený. Po chvíli ticha se mi dostane odpovědi. Kostel? podivím se sama pro sebe. Jakmile uslyším zavrzání dveří zastavím se. Zůstaň venku. Nevím jak je kostel velký. Nevím jestli by ses tam vešel. špitnu hipogryfovi načež spouštím ruku z jeho krku a trochu nejistě vstupuji dovnitř. Krucinál jak já nenávidím nový prostory... pomyslím si a stisknu čelisti k sobě. Ruce dám instinktvině před sebe snážíc se najít něco na co bych si sedla. Cítím se trapně takto před všemi vystupovat jenže s tím nic nenadělám. Po chvíli šátrání a šmátrání a ohmatávání předmětů, na které moje citlivé ruce narazily jsem našla něco co bylo nejspíše lavice či židle. Neváhala jsem a sedla si. Když jsem se usadila zhluboka jsem vydechla. To vážně nenávidím. Les ještě ano ale nové prostory ne. prolétne mi hlavou načež svůj sluch zaměřím na svoje okolí akorát ve chvíli, kdy do místnosti vstupují tři nové osoby. Velitel Endaron, pán Hefa Ery. ozve se ten majestátní hlas ženy od brány jež nyní překypuje hrdostí a respektem k onomu zmíněnému muži, který jí zajisté doprovází. Jen otočím hlavu tím směrem, oči upřené do pravděpodobného místa, kde jsou nově příchozí. |
| |
| Zvědavě si hned prohlédnu Saenie, léčitelků, jenž stála poblíž Sil. ,,Je mi ctí, vás konečně vidět Saenie. Mé jméno je Endaron a jsem vám plně k službám, jakožto vaše služby jsou k dispozici této vesnici." podám si s ní ruku a situace vyznívá trochu trapně, neboť nejsem moc dobrý konverzátor. Pokynu Sil a Saenie, načež se postavím do čela a pak si uvědomím, že nevím, kde Královská garda je. Začervenám se a nechám rozpačitě Sil jít před sebou. Ihned jak spatřím členy, kteří se na mě otáčí, opět mě zalije vlna horka. Tak je to tady. pomyslím, zatímco Silana mě představuji. Vytasím meč a dám si jej hrdě před sebe. ,,Těší mě, členové Královské gardy. Jak už se zmínila tady moje asistenka Silana Sakramento, jsem Endaron, paladin Řádu Stříbrného Stínu. Mnozí jistě tento Řád znáte, působil v historii Irisije zlatým písmem, ale já jsem bohužel slabší vyvrhel, jehož osud je zůstat na dobu neurčito v tomto bohem zapomenutém místě. A nejsem ani moc starší nežli vy, dalo by se říci, že mnozí z vás budou i zkušenější než já. Prozatím si na chvíli odpočinte, první den budu dělat, že tu nejste, ale druhý den projdeme prvním křtem boje. Asi tak čtrnáct dní se budeme muset obejít s menšími potyčkami tady ve vesnici a poblíž vesnice, kdy se utkáme s několika vlkodlaky. A až příjde čas, zahoří vaše meče na bojišti a my budeme společně rozhodovat o osudu Zarazanu. Pokud zemřete, bude při vás stát světlo na mé straně a pokud zemřu já, pomstěte mou smrt. Tímto vás vítám v Hefě Eře." odmlčím se a očekávám nějaké otázky. I když není jisté, zda se jich dočkám. |
| |
| Po Endaronově představení předstoupím. V mých očích jde znát úcta a zároveň špetka nervozity. "Ráda vás poznávám ctěný Endarone, jméno mé jest Sika a jsem druidkou v této skupině." Představím se, avšak cítím, že bych chtěla říct ještě něco, ale nedostává se mi slov. chvíli tedy jen tak s polootevřenými ústy stojím, načež mě napadne jediná rozumná otázka. "Máte zde raněné nebo nemocné zvířata nebo lidi? Vyznám se v bylinkářství tak bych pro vás mohla navařit několik lektvarů nebo hojivých mastí, zda-li je to zapotřebí." Otážu se a netrpělivě čekám na paladinovu odpověď. |
| |
| ,,Tak to se jistě zde ve vesnici nebudeš cítit dobře, za což se předem omlouvám. Příroda je tu naštěstí, díky přítomnosti magie trochu lepší než v okolí, jak sis asi všimla, ale i tak to tady není nic moc. Nicméně, první dny budou pro tebe utrpení, ale může se ti podařit Zarazanskou flóru uzdravit a léčivé nápoje by se nám opravdu hodili. Jestli chceš, budou tě do okolí na ošetřování stromů doprovázet strážci, někdy můžu i já.! odpovím svérázně a jsem rád, že se někdo s gardy do mého uvítacího obřadu zapojil... |
| |
| "O utrpení mi nemluvte, ctěný Endarone. Již jsem byla i na horších přírodních místech než je toto město. Každopádně uzdravit pár rostlin... To by bylo vše po čem toužím, ráda se podívám a napravím co se dá, ale i já jsem po naší cestě znavena." Odpovím odměřeně a svou únavu zatím nedávám příliš najevo. "Co se týče těch lektvarů, pustím se do nich zítra, budu muset doplnit nějaké své zásoby a k tomuto účelu bych ráda navštívila vašeho bylikáře - máte-li zde nějakého." |
| |
 | Když si Endaron se Sikou vyměňují zdvořilostní fráze, já jsem radši zůstal opřen zády o zeď kostela. Potom nás zavedli do našich pokojů. Vybavení nebylo nic moc, ale co jsem viděl v okolí při cestě k Hefě Eře, tak moc pěkné to tu asi nebude. Shodil jsem svůj kožený vak s věcmi na postel ale na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Vyšel jsem ven a jeden voják mě okamžitě dopravil zpět z kostela ven. Pomalu bloumám ulicemi, až u jedné zdi uvidím ležet nějakého člověka. Když k němu přistoupím blíž, vidím že je to elf. Měl jsem pocit, že jsem ho už někde viděl, ale nedokážu si vzpomenout kde. Opatrně jsem ho otočil na záda a poznal jsem, že je v bezvědomí. Vzal jsem ho do náruče a co nejrychleji jsem ho nesl zpět ke kostelu. Když jsem se pomocí štítu a kopí opět dostal dovnitř, málem jsem se v jedné z chodeb srazil s paladinem, který se nám představil jako Endaron. "Tohoto elfa jsem našel ležet venku u jedné zdi, Zdá se že je v bezvědomí, ale ještě dýchá. Postarejte se o něj a já zetím skočím pro Saenii!", řekl jsem rychle a rozeběhl se chodbou dál. Zdálo se mi že si Endaron při pohledu na elfa povzdychnul a tak bych řekl že tu ten elf není dlouho. Najednou v jedné chodbě zahlédnu Saenii. "Saenie, rychle!!! Našel jsem venku elfa v bezvědomí. Předal jsem ho Endaronovi a ten se o něj zatím stará. Pospěš se mnou...", řeknu a když vidím že se za mnou Saenie rozeběhla, jdu zpátky k Endaronovi... |
| |
| ,,Bylinkář zemřel stářím před nedávnem a jelikož jsou hranice mezi Artem a Zarazanem na kritickém bodě..." Nestačím to doříct, když si všimnu, jak jeden z Královské gardy táhne bezvládného Rifat - ana a volá na Saenie, ať se jde na něj podívat. Klerička přidá do běhu a během vteřinky se už stará o toho elfího zmatkáře. ,,Když jsme ale opouštěli Art, byly hranice klidné." namítne Sika a oči se ji zuží v podivné předtuše. ,,Vy to nevíte?" ptám se nevěřícně. Všichni mlčí. ,,Tedy je mou povinností, abych vám o tom informoval. Art je zmítán válkou a nakažlivé zuby Velšských vlkodlaků proměnili obyvatelé lidské ve zrůdy. Proto poslední dobou nejsou útoky...byly dny, kdy jsme bez ustání bojovali každý den. Jedno je ale jisté. Poslední výspa Artu je hlavní město. A jestli toto město padne, příjde řada na nás. A proto jste zde. Na přání krále musíme zabít vůdce Velšáků. Ten sídlí na nedalekém hradě, ale ten hrad se zjevuje pouze za úplňku a ten včerejší noc skončil.Musíme počkat čtrnáct dní." A tím jsem měl na mysli těch čtrnáct dní. |
| |
| "Udělám ce bude třeba, ale stále..." Sika obdaří Endarona vystrašeným pohledem. "Bez pomoci však nemáme nejmenší šanci... Tím myslím jak tu početní, tak nám žalostně chybí poznatky o vlkodlacích samotných - stále nevíme jaké jsou jejich slabiny a v soubojích s nimi nám mnohokrát pomohla samotná štěstěna, jinak bychom zde nestáli všichni nebo dokonce nikdo z nás..." nyní je již z mého hlasu znatelně poznat únava a snad proto je Sika taky trochu přecitlivělá... |
| |
| Nad mestěm se zatáhlo a spustil se hustý déšť. Nyní přichází naše zhouba." pomyslím si a uvidím, jak se v dáli zjevuji vlkodlaci. Ti na nic nečekají a v početní převaze na nás běží. ,,Arnové. Taste meče, dýky, vytáhnetě vrhací kopí a připravte si luky a šípy. Dnešní den se zapíše do historie, kdy jsme jako svobodní muži a ženy hájili naši zemi a padli dobrovolně pro dobro ostatních lidí. Smrti se nebojte, až zemřete a pokud zemřete, Arnian a Nilthilien vás uvítají ve svém království. Vidíte ty chlupaté bestie, které se na nás řítí. Jejich slabiny známe pouze my, ti co jsme prošli kdysi krvavým drilem v Zarazanu a nyní ten krvavý dril přišel za náma, abych ochutnal ostrost našich čepelí a pocítil na vlastní kůži pevnost našich čelistí v Arní podobě. Nyní, pusťme se do udatného boje o kterém budou vyprávět bardi po další a další staletí, dokud tento svět zcela nezanikne...a i po něm budeme existovat. Dneškem nastupuje nesmrtelnost. Za krev a smrt, za vítězství a prohru, za Arny, lidi, elfy a další svobodné rasy Irsije...velím já, Drienn, tímto okamžikem pouhý člen Bratrstva Arnů...vpřed." Dořeknu to akorát, když se první vlkodlak odrazí a jde mi po krku. V obranně nastavím svůj nový meč. Vlkodlak na něj dopadne a rozetne se v půli. Jeho smrduté ostatky dopadnou na zem a Arnové jdou hrdě vpřed. Další a další vlkodlaci padají pod náporem našimi ranami a přicházejí první proměny. Mezitím bojiště osvětlí zář, pocházející ze studny na horním nádvoří Artského hradu...nebo spíše z kašny. Mágové započali svoji práci. Další vlkodlak. Oděn v potrhaných hadrech, ale ruce a nohy mu chrání chrániče, těžce a pevně okované pancířem. Sama bestie drží v ruce mohutný palcát, jímž mě chce rozmlátit na kaši. S meči v ruce čekám. Stojím v bojové pozici. To už se ale vlkodlak napřahuje a útočí. Uskočím na levou stranu jednoduchým kotrmelcem a palcát se zaboří se žuchnutím do země, až mě zahrne sprška odhozené půdy. Využivám ihned situace a seknu vlkodlaka do koleních vazů na pravé noze. Zvíře zakňučí a klesne v kolenou. Nemotorně za sebou vláčí nohu a není schopen palcát zvednou. Ušetřím jeho trápení, abych se věnoval dalším klientům. Uťafnu mu hlavu...přesto stále žije. ,,Tak kde jsou ty katapulty, potřebujem oheň." křičím na krále, bojujícího kousek ode mě. Ihned mu pomůžu. ,,Zápalné koši dosti palí, bude to trvat." Sotva to dořekne, usměje se na nás štěstěna. Z nádvoří Artského hradu, kousek od kašny, se před bitvou rozmístili katapulty a vrhají nám na pomoc koše, naplněné dehtem. A v tuhle dobu přichází první várka. Dopadnou na bojiště a vytvoří větší táboráky. Jak bylo promyšleno, bojovníci Královské gardy a Bratrstva Arnů se kolem nich shlukují a nastavují do nich své čepele. Nyní probíhá bitva trošku hladce. Zabíjíme veškeré vlkodlaky, kteří se k nám jen přiblíží. A přichází další várka zápalných košů. Prokleju střelce, protože některé koše zasáhly a popálili i naše bojovníky. Jeden z Bratrstva dostal plný zásah a zmítá se v surových křečích. Jeho kůže je pálena a svrkává se. Opustím své stanoviště, dva metry od zraněného se odrazím, napřáhnu meč a prokleju mu srdce. Odpusť mi to, odpusť. prosím se slzami v očích. Otočím se, abych se vrátil, ale vlkodlaci mě již stačili odříznout. S nadále rozžhaveným mečem bodám, sekám, řežu, až kolem mě končetiny a paže, krev a pot létají všude kolem, ovšem neustále přítomný déšť ohně zhasíná a čepele chladnou. Další várka vše spraví a počtu vlkodlaků ustávají, i přesto jich je stále dost. ,,Seskupit." velím a členové Bratrstva se stahují k sobě. Arn po mém levém boku, jménem Adriajaz, si velice dobře daří. Zabil skoro stejný počet vlkodlaků jako já. ,,Příteli, nyní přichází moje chvíle. Předávám ti mé velení v Bratrstvu. Do mého návratu se o Arny starej moudře a pomož napravit Art. Pomoc příjde možná i ode mě." Arn chce něco namítnout, ale rázně jej umlčím. Dle výpočtů by mělo být kouzlo nyní dokončeno. A opravdu je. Městém prochází žílá jasné modré barvy, připomínající vodu. Zaplavuje všechny uličky, všechny kouty a zanedlouho se dostává i před bránu a křižuje hradby kolem dokola. ,,Zpět za hradby, zpět za hradby." velí král Lithian. Otočí se na mě a v duchu mi jistě přeje mnoho štěstí. Všichni bojovníci mizí za hradbami. Jakmile jsou pryč a já na bojišti zůstávám sám, je kouzlo dokončeno úplně. Vše ztichne. Vlkodlaci přestanou útočit. Najednou ticho, narušené jen rytmickým dopadáváním dešťových kapek, je protnuto obrovskou ránou. Jako kdyby bouchla hora. A začne se pode mnou otřásat zem. Neudržím se na nohou a spadnu na zem. Jenže i ta začíná mizet. Stisknu si hruď a prosím o pomoc Arniana. Kouzlo příjde hned. Proměňuji se a jako Arn utíkám pryč z nebezpečné zóny. Síla mojí rasy mi k tomu pomohla. A město? Jakmile jsem v bezpečí...ohlédnu se. Půda kolem města se rozpadá a modré žíly se stahují pod něj. Najednou se město zvedne a letí do výše. To není možné. Město levituje vysoko nad zemí..." Tak teď už opravdu obyvatelům nic nehrozí. Otočím se a běžím směr Zarazan, ale myšlenkama jsem stále u zajímavé scenerie. |
| |
| Obrátím se zpět na Siku. ,,Když už je řeč o slabinách Velšáku. Je známo, že je zabije rozžhavené železo či ocel. Tudíž chci rozmístit po městě zápalné louče, kde byste svoje meče mohli nahřát. A dále tu je jedno mnohem horší nebezpečenství. Možná znáte typ obyčejných vlkodlaků, které drowové využívají na namáhavé práce. Ti když vás kousnou, tak se stanete jedním z nich. Jak už jsem se zmiňoval, i Velšští vlkodlaci mají nyní tuto schopnost. A pro tebe mám úkol, moudrá Siko. Pokus se vytvořit protijed, neboť jednou se stane, že vás Velšák kousne a já vás na místě probodnu, je to mou povinností jak uchánit ostatní. Do zítřka ti seženu mrtvolu Velšáka, aby jsi mohla odebrat z jeho úst a vyvinout lék, je - li to v tvé moci." |
| |
| Endaronův požadavek mě překvapí, ale rozhodně ne tolik, jako zjištění, že nyní i Velšští vlkodlaci dokáží proměňovat svým jedem... "Mohu to zkusit." odvětím zamyšleně, přitom se mé myšlenky již ubírají směrem k myšlence, že žhavá ocel dokáže velšské vlkodlaky zahubit. A hlavně k tomu, jak toho využít ve svůj prospěch. |
| |
| Zarazan - Hefa Era Když tak poslouchám řeč těch druhých dojde mi, že už není třeba hrát si na vidomou. Proto zavřu oči a stočím hlavu stranou. Jedy, léky, protiléky...na co tu vlastně jsem? Skupinku jsem ohlídala...splněno. Nijak jinak jsem se nezavázala. přemýšlím když tu uslyším, že si někdo opět žádá Seanie. Lehce se zamračím jelikož jestli tu mají takový potenciál zranění pak to je hodně špatné. Mít aspoň chvíli klid. Zajít si někam zahrát. Odpočinout si. Stejně tu jsem jen posluchač...asi jako ostatní. prolétne mi opět hlavou když mi dojde, že jsem dlouho necvičila. Z úst mi unikne povzdech. Ještě před tím než se ale vydám do svého prozatimního příbytku měla bych zkontrolovat hipogryfovi křídlo.zamyslím se a jen dál nečině naslouchám konverzaci mezi Endaronem a Sikou. |
| |
| Myslím že je načase, abych tuto konverzaci ukončil. ,,Pro dnešek dost povídání. Jste myslím velmi vyčerpání a tak určitě neodmítnete jídlo, pití a nocleh. Ale jak už jsem povídal, zítra začnete plnit svoji povinnost. Návštěvy Královské gardy v Hefě Eře náležitě využíváme, ovšem po několika dnech odchází. Vy už se asi nemáte kam vrátit." promluvím rázně. Nařídím Godrovi a Herdarovi, aby družinu odvedli. Jen ona dívka, stojící věrně u poraněného hypogryfa, se odmítá hnout z místa. Odvážně k ní přistoupím a když vidím, že na mě bájné stvoření nepřátelsky hledí, zastavím se. ,,Jste asi věrní přátelé, ty a ten hypogryf, že je to tak?" zeptám se z bezpečné vzdálenosti. |
| |
| Zarazan - Hefa Era Nakonec celá diskuze skončí a my jsme vyzvání k odpočinku. Zvednu se a jelikož si cestu pamatuju ze svého prvého bloumání ven vyjdu bez problémů. Tam ke mě přistoupí můj nový přítel. Jsi pořád zde. řeknu tiše s úsměvem přičemž poslouchám jak se kroky ostatních vzdalují. Až na jednoho člověka jehož chůze nesměřuje pryč ode mne ale směrem ke mě. Věrní přátelé Endarone? To nevím. Možná ano. Nejspíš si tento tvor myslí, že je mi zavázán. Nebo, že jsme si vesměs podobní. řeknu muži kousek ode mne a jelikož jsem ho podle hlasu poznala nebráním se použití jeho jména. Prsty projíždím hipogryfova brka na krku stále s lehkým úsměvem na rtech. |
| |
| ,,I přesto, že jsem půlelf se znalostmi paladina, musím se klanit tvým schopnostem, že jsi byla schopná ochočit takové nezkrotné a mystické zvíře. řeknu a stále hledím na tvora a on na mě. ,,Jak ti říkají? Ptám se proto, abych zachoval svoji čest a oslovil tě jménem s dalším dotazem, ve kterém se tě budu ptát, jak chceš zůstat se svým bájným přítelem. " |
| |
| Zarazan - Hefa Era Nad jeho chválou a možná i komplimentem se lehce usměji. Půlelf, paladin? Zajímavý... prolétne mi hlavou načež Endarona dál poslouchám. Mé jméno je Scarlett, jsem človek, chodec. Abych byla přesná a nenechala tě tápat v neznámu. řeknu mu pořád s lehkým úsměvem na tváři. Jsem zvědavá jak se dostanu do pokoje až tahle konverzace skončí... zamyslím se na chvíli. Na jakou otázku jsi se tedy chtěl zeptat? optám se Endarona. Nyní už pustím hipogryfův krk a otočím se směrem odkud ke mě doléhá jeho hlas. Jenže nemám jistotu jestli mám nasměrovanou hlavu přesně tam, kde stojí. |
| |
| ,,Výborně, mladá Scarlett. Chtěl jsem se jen zeptat, zda chceš se svým zvířecím přítelem přespat společně ve stájích, kde bude o něj a případně i o tebe dobře postaráno. Dále tu pak ale máme kasárny s čistou a voňavou palandou a teplým jídlem. Záleží na tobě jak si vybereš." |
| |
| Zarazan - Hefa Era Vyslechnu si Endaronovu otázku a chvíli nad ní přemýšlím. Myslím, že dám prozatím přednost kasárnám. Jenže je tu menší problém... na chvíli se odmlčím. Nikdy jsem neměla ráda zveřejňování svého nedostatku. Jsem slepá a potřebovala bych aby mě tam někdo dovedl jelikož nevím, kde tu kasárny máte. dopovím načež čekám jestli zavolá nějakého vojáka, který by mě tam odvedl či mě odvede sám. |
| |
| Vesnice Po několika velmi náročných dnech mám před sebou konečně vizi rozumné postele a spousta ničím nerušeného spánku. Odcházím do pokoje kde si začínám pomalu vyndavat věci z batohu, když v tu k mým uších doléhají rychlé, blížíci se kroky, které většinou znamenají nějaké těžkosti. Saenie, rychle!!! Našel jsem venku elfa v bezvědomí. Předal jsem ho Endaronovi a ten se o něj zatím stará. Pospěš se mnou... Slyším ještě dříve než mohu spatřit autora těchto slov. Ach jo, zatracený úděl klerika. Povzdechnu si a vyběhnu za tím mužem ven. Tam se mi před očima objeví něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Na zemi tam v bezvědomí leží muž, kterého jsem před několika chvílema léčila s těžkými zraněními. Co ten tady dělá? Pomyslím si pro sebe. Okamžitě se k němu skloním, zamávám prstem ve nad jeho bezvládným tělem. Na čele se mi začínají kupit krůpěje potu. Z rukou mi vytryskne lehce namodralé světlo. Voják se po chvíli probouzí s výkřikem zpět k životu. Potom vstanu. Vypadám dosti unaveně, ačkoliv to na sobě nechci nechat znát. Pomožte mi s ním někdo. Je potřeba dostat ho k léčiteli. Obracím se s prosbou na ostatní. |
| |
| Když jsem se probudil, ležel jsem na chodbě a nade mnou se skláněla tajemná léčitelka, Endaron a nějaký elf, kterého jsem v životě neviděl. Celé tělo mě bolelo a byl jsem zbrocen potem. Snažil jsem se vstát, ale přiskočili ke mě Endaron s oním elfem a podepřeli mě z obou stran. Došli jsme do pokoje kde jsem ležel, než jsem se vydal ven a léčitel už tam byl. Začal mi něco vyčítat, ale já jsem nebyl schopen jeho slova vnímat. "Jsi vpořádku, Neznámý?",zeptal se mě elf ajá jsem si vzpomněl, jak jsem byl vyhnán pryč z elfské říše. Pocítil jsem vztek k onomu bojovníkovi, který ve mě vzbuzoval vzpomínky na utrpení, které jsem musel prožít. A v jeho očích jsem postřehl náznak soucitu a posměchu, že jsem se nechal srazit, ač jsem elf. Zalomcoval se mnou hněv, pozvedl jsem paži, a než stačil kdokoli cokoli udělat, vyslal jsem proti němu zaklínadlo. Zastihlo ho naprosto nepřipraveného a odhodilo ho to na stěnu. Zaklínadlem jsem mu spoutal tělo a zvedl ho do vzduchu. "Proč jsi přišel?! Chceš mě srazit ještě níž, nebo se mi snad chceš vysmívat, že jsem nezvládl souboj s těmi stvůrami?! Znáš mého bratra?! Toho co mě vyhnal z domova a povraždil rodinu??!!!!, zakřičel jsem a narazil ho na stěnu. On ale dokázal lehce projít mým zaklínadlem a svázat mě svojí, silnější silou. Když kouzlo opadlo, vyčerpaně jsem se zhroutil na postel a rozplakal jsem se. V tu chvíli, léčitelka, Endaron i onen elf, viděli mě, Rifat-ana, plakat... |
| |
| Hefa Era Dlouhou dobu stojím v rohu místnosti se založenýma rukama. Zatímco všichni poslouchají Endarova slova, okusuji si i ty zbytky nehtů, jež mi zbývají. Je na nich něco divného, poněkud nesourodá skupina, i když ji z většiny tvoří elfové a lidé. Královská garda raději dává dohromady stejné rasy, aby nedocházelo náhodou k nenávidění jedné rasy druhé. Pozoruji hypogryfa jako by snad byl jen jediná zajímavá věc v místnosti. Když se Endar začne vybavovat s jeho společnicí, snažím se napnout sluch, ale slyším jen útržky rozhovoru. Tady už nic dalšího k vidění nebude. Většina členů Královské gardy odpočívá a jen někteří se šli podívat po vesnici. Možná se již probral Rifat-an, jsem zvědavá co ode mě chce. Já o vlku a vlk v bezvědomí. Pomyslím si, když do místnosti přiběhne jeden z těch co jsi šli udělat menší procházku. Řeknu léčiteli ať jej přišroubuje k posteli, chudák stára mu nejspíš nezabránil vstát. Jako jediná na pomoc mu vyběhne Saenie, nejspíš je zde jediný léčitel, nebo jediná, které záleží na životě jiných. Vyrazím ze dveří jen chvilku po nich, místo k nim však zamířím k hradbám s těžkým samostřílem. Už mi ani není taková zima a chvíli si říkám, že plášť ani nepotřebuji. Záporná odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Vítr je prevít a při šplhu po žebříku mi nadzvedává plášť a lýtka nohou mi snad chytají námrazu. Naštěstí žebřík není dlouhý a zbytek cesty se dá vyjít po kamenných schodech. Těžký samostříl je nabitý a připravený kdykoli k výstřelu. Je očkem zkontroluji jak dobře je zajištěný, nerada bych se vystřelila přes hradby. Pohodlně se usadím na šípu, nebo spíše tlustém kopí. Měsíc je zvětší části zakryt mraky, ale i po úplňku je nádherně vidět. Kdy jsem se naposledy takhle dívala? Minulý měsíc? Před rokem? Už si nepamatuji. Klátím nohama nad bezednou propastí pod hradbami. Kdybych spadla tak poletím dobrých sto metrů, než se roztříštím o zem. Nejdříve si broukám, jako malá holčička na houpačce. Pomalu si vybavuji slova. Slunce se sklání pomalu na západ, ve vyschlé trávě zní píseň sarančat. Mraky černají pod noční oblohou, skupinky mušek létají nad řekou. Stříbrná záře na straně východní, plane jak srdce tisíce pochodní. Nebe vypouští tisíce perliček, vítr zazvoní dopady kapiček. Na seschlou zem......... |
| |
| Jen co uvedu všechny, včetně slepé Scarlett, do obří společenské místnosti, odejdu ven na hradby a dobrý pocit mě zahřeje u srdce. Tak konečně jsou tady. pomyslím si. Dnes nikam kráčet nebudu. Je načase, abych splatil dluhy všem svým bojovníkům. Pošlu je proto, aby se vyspali a užívali ticha. A já zůstanu na hradbách, respektive na hlavní bráně. Celou noc prosedím opřený o cimbuří a naslouchám zvukům okolní přírody. Temná oblaka naznačují, že Zarazan není klidné místo a občas pronikající paprsky neúplného měsíce oddalují moji šanci na zlepšení situace v Artu. Nesmím zklamat. K ránu mě už po dlouhé době zmáhá spánek, ale aspoň jeden den musím vydržet. Zničehonic mě ale vyruší zvuk, který mě dokáže naplno probudit. Vím, že je pošetilé se ptát, kdo tam je...kdyby to byl vlkodlak, zaůtočil by hned a neptal by se mě na něco. Povstanu a seběhnu k bráně. Přiskočím k mříži a naslouchám. ,,Je od tebe velmi hloupé, paladine, že jsi se vydal pátrat po Dunu - Uduru." projede nocí mrtvolný a tichý hlas. Cítím pach nemrtvého či co můj nos postřehne. Rozhodnu se ozvat. ,,Můžeš mluvit potichu, ale smrdíš nahlas, Neznámý. Ozve se uchechtnutí. ,,Tvrdá slova, paladine. Já ale nepřišel zbytečně klábosit. Jsem tu, abych tě varoval. Hrad Dun - Gudur, ano tak se jmenuje, se ti nezjeví za každého úplňku. Nestrachuj se, vidím v tobě matné myšlenky a ta hradem zas tak mlhává není. Zpátky ale k mé hrozbě. Střež se blízkosti Dun - Guduru. Není to pravé místo pro tebe a tvé bojovníky. Lidské maso mým služebníkům velmi chutná a elfské...to už je delikatesa. Pokud se ještě jednou objevíš, pošlu na tuhle zchátralou vesnici něco, po čem smrtelníkům tuhne krev v žilách. Sbohem." Slušný proslov, není - liž pravda. ,,Poslyš, můj smrdutý neznámý příteli, já jsem byl vyšlechtěn tak, abych se řídil svobodou. Tvoji vlkodlaci, pokud jim velíš, se do vesnice dostali už párkrát, to přiznávám, ale většinou z nich zbyla jen obyčejná pomazánka na chleba. Jak tedy chceš poslat sem něco, co by vesnici zničilo?" zeptám se. ,,Přijď a uvidíš." řekne neznámý a na další moje výzvy neodpovídá. Dobrá...uvidíme jestli tvá slova nejsou jen prachprostou výhružkou. Další den, další mrtvola, to je moje heslo. Ovšem doufám, že mrtvoly nebudou přicházet z řad mých bojovníků a nedej Svatej aby z řad Královské gardy. Když všichni snídají, skvěle odpočatí, přistoupím a provedu krátký proslov. ,,Potřebuji pět dobrovolníků a všechny členy Královské gardy na prozkoumání okolí. A Rifat - an může jít s náma, pokud už má všechny protézy sundané a oči vyplakané..ber to jako vtip, kamaráde. Nuže, za hodinu před hlavní branou. Vyrazíme se mrknout do okolí." Někteří ani nezvedli hlavy od snídaně. Skromně se ukloním a odejdu zpět na povrch vesnice. |
| |
| Útok Rifat-ana mě poněkud zaskočil, nicméně jsem si vzpoměl na správné zaklínadlo, kterým bych omezil Rifatovi schopnosti a moc mu přitom neublížil. Když klesnul, pomalu jsem se postavil a ohmatal si rameno, které bylo poněkud potlučené. Odplivl jsem si a odešel z místnosti. Cestou jsem potkal Endarona který odešel přede mnou a mířil k bráně. Já jsem vylezl na hradby a dlouho do noci jsem přemýšlel. Hodím se vůbec na tak vznešený úkol, jako je očištění Irisie od zla?" Skutečně jsem si moc nevěřil. Sestoupil jsem teda zpět po schodech a šel do Rifatova pokoje. Říkal něco o vyvržení, ale nebyl jsem si jistý, jestli třeba neblouznil. Přistoupil jsem k němu a odhrnul mu tuniku na pravém rameni. Místo světle indigového elfského tetování na mě zasvítil temně purpurový znak. "Sakra! Je to pravda...." Myslím že bude nejlepší, když se sním nebudu moc stýkat. Odešel jsem pryč a zamířil jsem k bráně. Šel jsem daleko, daleko od Hefy Ery a postavil jsem se uprostřed zuboženého lesa a začal jsem čerpat sílu a pomoc ve zbytcích stromů. Nevšiml jsem si, že kolem zasvítilo pět párůhladových očí... |
| |
| Chvíli v podobě lidské, chvíli v podobě Arní, prchám napříč zničeným Artem a pozoruji údolí, kde kdysi tekli bystřiny, kde rolníci obdělávali svá pole a kde se vesele popíjela medovina a buďto zpívali opilci a nebo švitoříví ptáci. Nyní je zemina nasáklá krví a kudy projdu, tak tam mě místo rozjařených dětských očí čekají smrtelné pařáty Velšských vlkodlaků. Samozřejmě jim mé meče vyjdou vstříc a nahodí přátelské pozdravení, končící většinou smrtí v doběla rozžhaveném železe. A když se ohlédnu za rameno, spatřím stále levitující hlavní město. Nemůžu se toho odporného pocitu zbavit, že už jej nikdy neuvidím. Není ale čas na slzy a vzpomínky, čas je nyní můj nepřítel. Kolem druhého dne od mého úrpku přelezu průsmyk, asi jediný nehlídaný Velšáky a stanu konečně v Zarazanu. Zkaženost tohoto místa je neúprosná, mnohem větší než v Artu. Naposled jsem tady byl před třemi lety. A už si ani nepamatuji pročpak. Možná proto, že jsem doprovázel Královskou gardu do Hefy Ery...těch pár vojáčků neumělo skoro ani zvednout meč. K večeru po neúnavném běhu rozhodnu nechat odpočinout svým končetinám. Sundám cestovní vak, vytáhnu z něj křesadlo a s nasbíraného suchého pletiva rozdělám oheň - postupně pak přidávám další a další dřevo. Do výhně vložím i své dva meče, aby se nahřáli a mohli ochutnat další jedovatou krev Velšáků. Nato s jídlem čekám. Po důležitých bodech mého tábora rozmístím pár amatérských pastí, abych si dopřál klidný spánek. Ještě si stihnu ulovit dva zajíce, které pak opečené pojím. Kéž by tu byl někdo, kdo by mi dělal společnost. Nejsem zrovna vybraný druh samotáře. Už se těším, až konečně spatřím své mladé Arny. Ani tolik času neuplynulo, co jsem je vyprovážel. Po večeři zahrabu kosti, vnitřnosti a další drobnosti, co z ušáků zbylo a s rukou na meči se pokusím usnout, což se mi podaří. Druhý den ráno jsem mile překvapen. Ani jeden Velšák mi spánek nenarušil a já se cítím skvěle odpočatý. Ani stopy okolo tábora nejsou. Nuže, sbalím si své saky paky a abych měl snažší cestu, proměním se v Arna a běžím napříč temných hvozdem. Copak je to vůbec za les? Velice hluboký...ten musí být zapsán v Jednotě Hvozdů...ale kdo má takové spisy v moci? Možná elfové. Myšlenky jsou nejlepší přítel každé inteligentní bytosti na tomto světě. Jsou s námi vždy, i v těch nejtěžších chvílích a někdy i v těch posledních v našem životě...a asi proto mi cesta s nimi tak pěkně utíká. Ovšem s každým krokem mě zmáhá nervozita...neže bych byl nerad, ale žádný Velšák zde v Zarazanu na mě neútočí. Čím to asi je? Další den cesty uběhne v pořádku a noc též...opět bez útoku. S hrůzou si uvědomím, že armáda Velšáků asi nejspíš zůstala v Artu a snaží se dorážet na ostatní království. Počítám že v Omeře jejich útoky potlačejí elfové a ve vzdálené Deser Kamuře je zmůže pouštní oblast a nepříjemné sucho. A další vymoženosti, jako tekuté písky. Takže se snad ani není čeho bát, spíše můžu děkovat, že Hefa Era je snad...v bezpečí. Když už po dalším dni cesty ucítím lidské a elfské maso, je mi jasné, že má cesta je pomalu u konce. Něco mě bohužel zbrzdí. Procházím menší loukou a přede mnou se tyčí další malý lesík. Zpomalím do kroku a proměním se zpět v člověka. Urovnám šat a zbroj a pohlédnu na koruny stromů. Stmívá se. uvědomím si. Cítím z lesa i velké nebezpečí a proto tasím meče. Území se zdá být v klidu, když v tom najednou uslyším pod svojí nohou křupnutí větvičky. Než si stihnu vůbec něco uvědomit, lapne mě provaz a já visím vzhůru nohama a jakoby to nestačilo, své meče jsem v leknutí pustil. ,,Je - li ti život milý, cizinče, nepokoušej se o úprk." zaslechnu ženský hlas. Pohlédnu za zdroj tohoto hlasu a i když to něco uvidím na zlomek vteřiny je mi jasné, že z křoví na mé vylézá ještě dívka...no, trošku vyspělejší a míří na mě ebenovým lukem. Ale ebenobé dřevo je vzácné a roste jen v Urangalu. Asi mám tu čest s obyvatelem Afany - Agry. ,,Je mi jasné, že jsi něco, co se podobá člověku nebo elfu, ale v téhle tmě toho moc nevidím. Prokaž svoji totožnost a já tě možná nechám naživu." řekne dívka a stále na mě míří lukem. ,,Jsem člen Královské Gardy z Artu...mé království bylo zničeno Velšskými vlkodlaky." předstírám tupost obyčejného vojáka. ,,Takže dezertér? Není snad tvou ctí zemřít spolu s tvými bratry v boji?" ptá se mě dívka. ,,Vskutku zajímavá otázka, není - liž pravda. Ale moji bratři jsou v suchu a ve vzduchu...a to doslova. Není se čeho bát." usměji se. ,,Stále ti ale nevěřím...dovedu tě ke svému pánu, ten si už asi bude vědět rady." řekne dívka a asi mě chce sundat dolů. Tentokrát vytasím chytrost já. ,,Proč mě chceš sundat, když mi stále nevěříš? Seš si jistá, že jakmile dopadnu na zem, nemůžu tě probodnout mečem?" ptám se jí. Dívka se zamyslí. Poznám to podle ticha. ,,Myslím, že vrah, který by zabil elfku neměl takové optimistcké chování jako máš...beztak z tebe cítím cosi, co asi nemá žádný člověk...tipuji, že jsi opravdu něco mezi člověkem a elfem, i vzhled se tomu podobá...ale rasa je jiná. Nuže, pokusím se ti věřit. Až dopadneš, vezmeš si zpět své meče a půjdeš za mnou. Souhlas?" zeptá se dívka a já lehce přikývnu. ,,Výborně." zatleská a přeruší past. Skácím se dolů a dosti si namlátím. Konečně spatřím dívku celou. Menší než já, skoro o hlavu, je oblečená do lehkého zeleného šatu, jen korzet je z lehké mědi a ještě náramky, ty jsou ze železa. Dívka má černé vlasy a zelené oči...a nepatrně špičaté uši...že by půlefka? Každopádně mi tahle kráska podá oba meče a vede mě přímo k tajemnému pánu. Jsem docela zvědav, kdopak to bude. |
| |
| Má prosba je naštěstí rychle vyslyšena. Dva muži ho chytí a pomalu ho vedou zpět na lůžko. Ve chvíli, kdy ho položili se na chvilku probral k životu v plné své síle. V tu chvíli jako by se zbláznil. Z úst se mu v tu chvíli linou slova, kterým jen těžko dokážu poroumět. Než si stihnu cokoliv uvědomit, elf, který pro mě doběhl, je držen neznámou silou na stěně. Rifata naštěstí brzy opustí síly a neznámý elf spadne na zem. Muž ležící na lůžku se potom pomalu rozpláče. Co se to tady sakra děje? Pomyslím si a dojdu za místním léčitelem. Chytnu ho za plášť a nenápadně ho odtáhnu stranou. Co se to tady děje? Řekněte mi prosím něco víc o zdejších zvycích a bojích s vlkodlaky. Abych tady byla schopná přežít, budu asi potřebovat hodně informací. Řekněte mi prosím všechno, co by mě mohlo zajímat. Nenápadně se přitom rozhlížím po místnosti, jestli se o nás nezajímá někdo z přítomných. Naštěstí jsou všichni dostatečně zaujati Rafat-anem. |
| |
| Dostavím se plně vybaven k bráně, kde už na mě čekají muži z mých vlastních řad a členové Královské gardy. Když mě uvidí přicházet, zmlknou a otočí se na mě. ,,Omlouvám se za zpoždění, menší potíže s Knihou Světla a Stínu." řeknu a poklepu na tučný svazek, který je na řetězu upevněn na mém těle. Lépe se pak snášejí kouzla na nepřátelské hordy. Dám pokyn, aby byla brána otevřena a ihned nato vyjdem. ,,Připravte si zbraně, v těhlech končinách a zvlášť u Hefy Ery je to dosti nebezpečné i přesto, že je většina vlkodlaků v Artu." Najednou si dívka, jménem Sika postěžuje, že jim chybí jeden člen. Eldithriel. Ptám se, kdy jej viděli naposled. Včera. On je totiž od přírody trochu tvrdohlavý...ani se nedivím. Typický elf, stejně jako Rifat - an. Musím se usmát nad touto představou. ,,Nuže dobrá, pojďme jej najít." rozhodnu. Vedu svoji družinu skrz docela pěkné lesy, jenže ty pak pominou a opět staneme v údolí rozeklaných a ostrých skalisek. Sestoupáme dolů z nejbližšího a nejnormálnější kopce a ocitneme se na mrtvých pláních Zarazanu. Hrad zde není a já i přesto mám stále v myšlenkách podivnou bytost, která mě poctila návštěvou v noci. Nicméně, teď mě napadá jiný plán. Nedaleko odsud je zřejmě vesnice banditů, kteří sice udatně bojují proti vlkodlačím stvůrám, ale občas se jeden z nich proplíží do Hefy Ery a ze sýpky ukradne drahocenné jídlo. Navíc mám podezření, že v tom ležení se provozuje černá magie...i když ta mi koneckonců nevadí. Z několika částí ji používám i já. Nejde mi o to, abychom bandity zabili, ale dali jim varování. Nyní svůj plán řeknu družině a vydáme se na východ, kde tábor musí zřejmě být. A poté se pokusíme najít toho Eldithriela. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Šlechetná paní, v Zarazanu panuje velmi zvláštní druh magie a všichni se o tom bojíme mluvit, dokonce i náš pán Endaron. Naši mágové a další učenci se snaží přijít na druh oné magie, ale bezúspěšně. Jde o to, že když vlkodlakovi useknete hlavu, on přesto stále žije, ale o tom nepochybuji, že jste se na vlastní pěst přesvědčili. Léčivé byliny rostou jen v okolí vesnice a léčivé zvyky jsou normální jako všude. Jen ta magie mi stále vrtá hlavou. Jestli jde o druh zmrtvýchstání...to nevím přesně, ale asi to tak nebude. Každopádně vám budu rád nápomocen s vašimi znalostmi. Chtěla byste ještě něco slyšet?" |
| |
| Nevím jak dlouho jsem se snažil načerpat sílu z okolních stromů, ale bylo to počínání bezvýsledné. Okolní rostliny byli tak poničené, že neměli žádnou energii. Když jsem přerušil kouzlo, uvědomil jsem si, že nejsem uprostřed lesů sám. kolem mne je rozestaveno pět temných siluet. Bezpochyby to byli Velští vlkodlaci. Měl jsem sice své zbraně, ale proti takové přesile bych se nikdy neubránil. Zbýval útěk. Jakmile jsem udělal jeden krok, vlkodlaci začali vrčet a zase se o kousek přiblížili. Zhluboka jsem se nadechl a vyběhl jsem směrem k vesnici. Vlkodlaci vyrazili též zpět, ale já jsem máchnul rukou a pře nimi vzplála ohnivá zeď. Leknutím se zastavili, ale hned našli zase správný směr - za mnou. Vesnice byla nedaleko, ale ty bestie se pořád přibližovali. Na trik s ohněm mi už neskočili a chystali sem na mě zaůtočit. na poslední chvíli jsem viděl skupinu lidí, jak jdou od vesnice, ale až k nim jsem se nedostal. Něco mě srazilo k zemi alidi se rozeběhli ke mě... |
| |
| Utíkám zmateně lesem a stromy se kolem mě míhají a můj zrak je vnímá jako rozmazané skvrny. I v tomto zmatku se soustřeďuji na poslední události, jenž se odehrály před pár minutami. Elfka mě zavedla do malého ležení. Bylo to malebné seskupení dřevěných domků ohračených dřevěnými kůly, vysokých asi třicet stop. Nahoře byly vytesány do špičky. Elfka dorazila k bráně oppida a zaklepala. Kukátko se pohnulo a já spatřil pár očí. ,,Awalyn bere návštěvu. Výborně." zaslechl jsem posměšný a dětinský hlas. Brána se skřípáním otevřela a elfka jménem Awalyn a já jsme vstoupili dovnitř. Bránu obsluhoval malý hrbáč. Klaněl se a neustále se usmíval. Mávl jsem rukou a následoval Awalyn. Nandala si luk na rameno a vešla do jednoho domku. Otočila se na mě a řekla: ,,Pojď." Sklonil jsem hlavu a překročil práh. Uvnitř domku se dvě postavy skláněly nad mapou, umístěnou na stole. Když dveře bouchli, oba dva muži vzhlédli a oči se jim rozzářili. ,,To mě podržte, můj pane, co tady děláte?" křikl jeden z nich překvapením. Ano, poznal jsem ho. Roxeet a jeho bratr Endaron. Arnové ve speciální jednotce Královské Gardy. Ale co tu dělají, nemají náhodou setrvávat v Afaně Agře? pomyslím si. Obejmu Roxeeta a s Endaron si potřesu rukou. ,,Zdravím vás pánové. Musím říci, že jste mě velice překvapili, když jste se objevili zde." řeknu. ,,Ještě aby ne, pane. I my jsme vaší návštěvou překvapeni. Což ale zde vyvádíte?" zeptá se mě Endaron. Úsměv mi na tváři poklesne. ,,Roxeete a Endarone, je mi smutnou povinností říct, že naše domovy v Artu podlehli obrovskému nájezdu Velšských vlkodlaků, ovšem hlavní město bylo zachráněno a vyzvednuto ze zemského povrchu. Nyní bezpečně levituje nad zemí. Ale Art je ztracený." Jak těžké něco takového povědět. ,,Bohužel pane, už jsme byli informováni. Ovšem jsme netušili, že mezi uprchlíky budete vy. Právě proto jsme tady. Abychom zajistili bezpečí všem přeživším, kteří tudy projdou. Poslal nás sám kapitán. Nedaleko odsud má být i vesnice Hefa Era, ale ta o nás ještě neví, čemuž se divím. Místní paladin se jmenuje stejně jako já...není to ironie?" podiví se Endaron. ,,Ironie to určitě bude příteli, ale Endaron v Hefě Eře je tajemný paladin a nikdy nevíš, jaké jméno si dá." usměji se. Chvíli je trpané ticho, které přeruší Awalyn. ,,Takže vy jste Drienn. Ten pověstný Drienn, kterého nikdo nikdy neporazil?" Otočím se na dívku. ,,Já byl poražen už hodněkrát a co hůře i ženou. Moje srdce u ní prohrálo. Život je jedno velké bojiště a každý den je souboj. To si pamatuj." usměji se. ,,Teď ale není času nazbyt, mám i dojem, že máte namířeno do Hefy Ery?" zeptá se Roxeet. ,,Ano to je pravda. Mířím do Hefy Ery. Žádají si mě." odpovím. ,,Jste ale určitě velmi unaven. Musíte si odpočinout." rozhodl Endaron, ale umlčuji ho zvednutím ruky. ,,Není třeba. Spát budu až zemřu. Nyní pospíchám. Jediné, co by se mi hodilo by bylo nabrousit meče a ani nějaký šikovný luk by neuškodil. " požádám o výzbroj. ,,Vaše meče rádi nabrousíme." řekne Roxeet a vykloní se z okna. ,,Jurefe, sem pojď prosím." Za chvíli přišel muž v seniorském věku s rezatými vlasy a načechraným rudým vousem. ,,Si mě žádáte, můj pane?" zeptá se. Roxeet mu vysvětlí, čeho si žádám a podám mu oba meče. Juref odejde a po chvíli, kdy se s Roxeetem a Endaron bavím, se vrátí a meče se přímo lesknou. Awalyn si mezitím sundá toulec se šípy a daruje mi svůj luk. Je to nádherný dvojitý luk. Prostředek není zaoblený, jak to většinou bývá, ale je zohnut v plynulé křivce a šípy z bíllého fénixe jsem nepochybně z Omery. Poděkuji Awalyn a ona, společně s oběma bratry mě vyprovodí. ,,Až dorazíte do Hefy Ery, informujte je o našem ležení. Rádi vám poskytneme podporu. Tady máme tolik zbraní, že vlkodlaci se sem ani nepřibližují." řekne Roxeet. ,,Dobrá. Já vám děkuji za vaší výpomoc a jakmile vyřeším všechny problémy, vrátím se. Omlouvám se za tak krátkou návštěvu." Proměním se v Arna a vyrážím. Naděje mi ale sevře srdce. Tak přeci nejsem sám. Noc pada na krajinu a já díky svému ostřímu zraku rozeznávám obrysy Hefy Ery. Ale něco mě vyruší. Rozhlédnu se a vidím pět Velšských vlkodlaků, pár metrů ode mě. Zakleji. Neútočí na mě, ale na nějakou schoulenou bytost. Proměnuji se zpět v člověka, rozeběhnu se, a útočím na vlkodlaky. Tohle bude nerovný souboj. Mé meče nejsou rozžhavené. |
| |
| soukromá zpráva od Saenie pro Nuže, těch léčivých bylin zde bohužel neroste tolik jako jinde, ale s tím se snad nějak vypořádáme. Jinak jsme bojovali s několikerými vlkodlaky a je pravdou, že neumíroali zrvona ochotně. Ale abych řekla pravdu, tak mě ani nenapadlo, že by to mohlo mít nějakou souvislost s magií. Ale když nad tím tak přemýšlím, možná byste mohl mít pravdu. Pokud to opravdu je magií a my bychom přišli na to, jak proti ní bojovat nebo jak se s ní jinak vypořádat, bylo by to pro nás přinejmenší příjemnou pomocí v boji proti těm odporným stvořením. Zareaguji docela překvapivě, o to více ale pohotově na informci, kterou jsem zrovna moc nečekala. Myslíš, že bych se mohla v nejbližší době sejít s někým, kdo se zabývá výzkumem této magie? Zeptám se léčitele. Doufám, že on není jedním z nich. Neznám sice jeho schopnosti, ale nevypadá zrovna moc schopně. I když zdání dost často klame. Pomyslím si a dychtivě očekávám jeho odpověď. |
| |
| Vesnice Poté, co odejdu z lazaretu, kde se Rifat-an snad už dostatečně uklidinil, jdu zpět do svého pokoje, dovybalím si věci, smyju ze sebe špínu, která na mě za několik posledních dní zaschla a pomalu si lehám do postele. Tady to vypadá celkem bezpečně, takže bych se po dlouhé době mohla konečně vyspat pořádným, tvrdým spánkem. Pomyslím si. Než se mi v hlavě stihne zrodit nějaký další nápad, upadnu do blaženého stavu spánkového. Celou noc prospím jako nemluvně. Ráno se naštěstí včas vzbudím a cítím se nezvykle plna sil. Pomalu tedy vstanu, obléknu se, něco málo posnídám a rozhodnu se pro menší procházku po vesnici. První na koho narazím je Endaron. Prohodím s ním pár slov a on mě nakonec pozve na výpravu do jakési vesnice plné banditů. Zní to jako velmi dobrá příležitost poznat lépe zdejší kraj a možná i pár lidí z vesnice. Probleskne mi hlavou, a tak nabídku bez váhání přijmu. O několik chvil později už stojím před branou v plné polní. Byla jsem ujištěna, že nepůjdem daleko, ale i přesto jsem si sbalila něco málo jídla a pití. U pasu se mi lehce pohupuje řemdich a na druhé straně mám připnutý štít. Stojím hned vedle Endarona, který nás dost v rychlosti seznamuje s plánem akce. Potom už pomalu vyrážíme východním směrem, kde by měla být vesnice, ke které se právě chystáme. V tu chvíli se nám ale před očima zjeví scéna jako ze špatného snu. Směrem k nám běží jakýsi člověk. Poznávám v něm Eldithriela. Za ním běží skupinka 5 vlkodlaků. Oni jsou evidentně rychlejší. Pojďme, musíme mu pomoci. Zvolám k ostatním. V tu chvíli elf padá na zem. Vši rychlostí se rozeběhnu jeho směrem. Nepřemýšlím mnoho o možných rizikách. V běhu se připravuji do bojové pohotovosti. V pravé ruce se mi velmi rychle objevuje má zbraň a v levé ruce štít. Jak tak běžím, začínám si uvědomovat, že tady asi bude mnohem účinější moje magie, než síla mých zbraní. |
| |
| Zničehonic, když chce Saenie zaůtočit, se jeden vlkodlak zastaví. Během vteřiny uvidíte, jak mu z břicha trčí dvě ostré čepele a vlkodlakův trup se rozevírá. Dokonce i Endaron hrůzou vykřikne, když spatří jak vlkodlakem probíhá postava, celá špinavá od krve. Členové Bratrstva Arnů postavu ale nerozpoznají, jen zbystříte, že se mu, neboť dá se v tom poznat muž, objeví nečekaný úsměv. To už ale znovu útočí další vlkodlaci a do boje se vrháte i vy. Cizinec si bere čtvrtého, zbytek je na vás. |
| |
| "Chybí nám Eldithriel Endarone." Pronesu rozpačitě před bránou, zčásti naštvaná, že hned při první příležitosti se předvést nám jeden člen chybí a zčásti mám i o něj strach. Jestli si zase vyšel sám do lesa bez doprovodu... Povzdechnu si a na otázku kdy jej někdo viděl naposledy si nevybavím ani konkrétní dobu... Ten muž je tak tichý, že nebýt přepočítávání, ani bych si nevšimla, že nám vlastně někdo chybí. někdo se ozval že jej viděl včera. Endaron jen pokrčil rameny a sdělil nám, že se jej pokusíme najít poté co vyřešíme problém s bandity. Během cesty se neodvážím podívat Endaronovi do očí. To bylo hloupé vydávat se samotný do lesa, to jej přece mělo napadnout. Jak teď vypadáme? Spíš než, že jsme přišli Hefě Eře na pomoc, to vypadá, že bude město pomáhat nám. Z myšlenek mě vytrhne Saenino zvolání. Zakleji, nedávala jsem pozor a teď jen překvapeně sleduji jak se ostatní vydávají za mužem - jenž by mohl být náš ztracený společík - a skupinou vlkodlaků jenž má právě teď za zády. O trochu pozadu, ale přece se rozběhnu dopředu, v mysli již připravené štítové kouzlo na ležícího Eldithriela, když v tom spatřím ve svém zorném poli, že se do boje zapojuje další postava. Nemám čas si ho prohlédnout, na Eldithriela se právě připravuje skočit jeden z vlkodlaků. Prudce se zastavím a ani nevnímám pohyby svých rukou když vyslovím: "Garanto S'hieldom!" A pak se už jen modlím aby mé kouzlo zaúčinkovalo včas. |
| |
| Hefa Era Paní, přinesl jsem vám něco k jídlu a pití. Jo, jo, polož to na zem, za chvilku to sním. Odpovídám mechanicky, absolutně nevnímajíc vojákova slova. Cítím jak mi ve zmrzlých kolenou proudí krev a přesto klečím na chladném kameni celou noc. Nepořádek se okolo mě šíří, jako bych byla mor šířící se od místa vypuknutí. Za několik hodin jsem sem snad přitáhla tunu provazů, velkých ozubených kol a dalšího nářadí. Prostě jako obvykle. Sil, měla by jsi něco sníst. Co, co si říkal. Jako bych zaslechla své jméno, ale málokdo mě osloví ve zkratce, pokud jim to nedovolím. Říkám vám paní, že by jste si měla vzít něco k jídlu. Ten těžký samostříl může počkat. Nemusíte ho přestavět hned. Říká to, jako bych byla malé dítě. Taková drzost, já jsem tu abych se starala o ně. Ne oni o mě. Vrazím mu facku, až mu zimou vybledlá tvář chytí červený nádech. Kousnu se do spodního rtu a nakonec rychle dodám. Promiň. Nikdy to nepochopím, stejný voják se mě včera bál, jako by za ním přišla smrt a dneska si dovoluje. I když sama bych si měla jednu vrazit. Znova a ještě jednu. Chvilku hledím na podnos s jídlem, chvilku zase na vojáka. Jeho černé vlasy mu splývají do tváře a v nějakém pěkném oblečení by mohl i docela přitažliví. Hladově sáhnu po jednom chlebu a nacpu si jej najednou do pusy a znova se pustím do práce. Slyším jak odchází, nejspíš měl dohlédnout, abych alespoň něco snědla. Několikrát požvýkám sousto a pak jej spolku. O pár minut později už pro mě okolní svět přestane existovat. |
| |
| Vbodnu své nově nabroušené meče do prvního vlkodlaka a ten se překvapeně zastaví. Tlačím jak nejvíc můžu, do masa zarývám i své ruce a začnu vlčí maso roztahovat jako na napínáku. Dám do toho všechnu svoji sílu a jakmile se objeví protáhlá škvírá, proběhnu jí. Zasype mě záplava krve a odřu si tváře o konečky žeber. Vlkodlak se rozsype na měkkou kaši, ovšem i ty zbytky stále útočí. Co mě ale zahřeje na těle krom teplé krve je to, že po dlouhé době opět vidím svoje svěřence. Mistry Arnu... Ale kde je Wariath? ptám se sám sebe. Než dostanu odpověď, stihnu se ještě na mladé Mistry usmát a pouštím se do boje s dalším vlkodlakem. Ten je obdařen mocí šermovat mečem. Ožene se po mě a když se uhnu, jen to nade mnou ostře zasviští. Udělám kotoul vpřed a podseknu vlkodlakovi jednu nohu. Ta s křupnutím odpadne, vlkodlak se zakymácí a padne na zem. Ihned mi protínám hrdlo, ale ejhle...jedné z žil uteče pronikavá vůně a já cítím, že jsem paralyzován. Pomalu ale jistě. Proto do vlkodlaka sekám co se dá, abych poté byl mimo jeho dosah. |
| |
| Bojiště Nejrychleji, jak jen mi to mé fyzické možnosti dovolují běžím ke skupince vlkodlaků. Vidím, že 3 z nich se soustředí pouze na to, aby dostali tvora, který se bezmocně válí po zemi. Jeden po něm už už chce máchnout svou ohromnou rukou. Odrazím se tedy do vzduchu a zkouším ho praštit svým řemdichem do hlavy. Využívám při tom jejich nepozornosti. Jakmile svůj úkon dokončím a dopadnu na zem, utíkám dál. Do dostatečné vzdálenosti od bojiště, protože zůstat stát mezi 4, ač překvapenými, vlkodlaky není úplně ta nejlepší věc, jakou bych mohla udělat. Potom se k nim opět otáčím čelem. Jeden z vlkodlaků sev okamžiku vzpamatuje a vydává se mým směrem. Rukou, ve které držím zbraň do vzduchu načrtnu tvar, který má ruka zná tak dobře, že se na něj nemusím téměř vůbec soustředit. Retenio. Nese se můj hlas bojištěm. I když s ohledem na hluk bitevní vřavy se nedonese moc daleko. Vlkodlak zůstane stát jako zkamenělý. Není schopen sebemenšího pohybu. Rozhlížím se po bojišti a promýšlím další akci, když v tu vidím, jak ona záhadná postava byla potřísněna krví vlkodlaka. V hlavě mi okamžitě zaznívají slova toho podivného trpaslíka o tom, že krev těchto nestvůr jsou schopni paralyzovat i velmi silného jedince. Rozebíhám se tedy k němu. Seká kolem sebe svou zbraní jako ves tavu hluboké agonie. Je mi jasné, co musím udělat. I s vědomím velkého rizika zranění, ať už od vlkodlaka nebo záhadného muže, kterého přes jeho krvavou masku nemohu stále poznat. Přikrčím se k zemi a těsně u těla záhadného muže načrtnu runu, kterou jsem si ještě dostatečně neosvojila. A tak se na ní dost soustředim. Demo plegia. (odstranění paralýzy) Řeknu hodně potichu. Je na mě znát, že si ještě moc nevěřim. Po dokoknčení formule a runy odskočím dozadu a dál sleduji bojiště, kde se zatím pustili do práce i všichni ostatní. Teď bych jim tam asi spíš překážela. Zasáhnu až ve chvíli, kdy bude někdo opravdu potřebovat mou pomoc. S touto myšlenkou stojím opodál a pozoruji bitevní vřavu. |
| |
| Vezmu si na starost druhého vlkodlaka. Chce mi zatnout zuby do paže a já se nestačím uhnout. Těžké brnění a zavěšená kniha si vybírají svoji daň. Naštěstí silná vrstva kožené blůzy nedovolí jedotavým zubům proniknout. Rychle tasím meč a bodnu vlkodlaka zprava do žeber. Následně si zakreji uši, abych neochluchnul z toho ječení, jenž vlkodlak vyluzuje. Není čas na kouzelné formule a na zraněného vlkodlaka pouštím jednu ránu za druhou, ovšem můj meč není zas tak dobře ostrý a většinou jsou seky nedotažený. Každopádně po třetí ráně příjde od vlkodlaka kopanec a já se svalím na zem. Vzpomenu si rychle na nejbližší kouzlo, které mě napadne a svolám ho. Před vlkodlak se objeví malý svícen. Malý plamínek vlkodlaka doslova rozesměje. To je ale první fáze kouzla, druhá příjde vzápětí. Svíce se rozzáří a většina z družiny před tou září zavře oči a vlkodlaci prchají. Když ale kouzlo pomine, znovu se vrací a boj začíná nanovo. |
| |
| Když mě vlkodlak povalil na zem a já jsem cítil jeho páchnoucí dech, věděl jsem, že toho moc vykonat už nestihnu. Najednou však tlak povolil a na hlavu mi dopadla sprška krve a vnitřností. Rychle jsem se snažil zvednout ze země a shodil jsem ze sebe zbytek těla mrtvého vlkodlaka. Viděl jsem všechny lidi i elfy, jak se zapojili do bojů se zbývajícími vlkodlaky. Vztáhl jsem ruku po svém meči a rozhlédnul jsem se po nejbližším protivníkovi. Asi tři metry ode mne uvidím postavu celou od krve, jak z nepochopitelných důvodů stojí na místě. Po chvíli sebou trhnul a já jsem v něm poznal mého učitele Drienna. pozdravil mě letmým kývnutím hlavy a vrhl se opět do zápalu boje. Vybral jsem si vlkodlaka který byl evidentně bez protivníka. Uchopil jsem meč pevněji do ruky a vrazil jsem ho do něj. Byl tak překvapen že nestačil podniknout nic pro vykratí mého úderu. Ale očividně se tím netrápil. Nabil jsem meč kouzlem a vlkodlak se vznesl do vzduchu, odpoutaje se od mého meče. Pohybem dlaně, kterou jsem pomalu svíral do pěsti, se začal točit. Nakonec dosáhl takové rychlosti, že se rozprsknul na malé části, které popadali po bojišti. Když jsem se podíval okolo, všichni vlkodaci už byli mrtví. "Děkuji vám za pomoc přátelé! Bez vás bych byl mrtvý a zároveň se omlouvám za vzniklé nepříjemnosti. jsem vaším dlužníkem.", řekl jsem shromážděné skupině udýchaných a zkrvavených lidí. Nijak přívětivě na mě nehleděli. Naklonil jsem se k Endaronovi a potichu mu řekl:"Musím s tebou mluvit o Rifat-anovi! Představuje pro nás nebezpečí!!!" |
| |
| Pocítím blahodárné účinky magie, která ruší smrtelné sevření paralýzy. Bohužel ještě dopadnu na zem a oba meče mi vyklouznou z ruky. Další vlkodlak se odtrhne od skupiny a jde po mě. Jen co se mé tělo dá opět do pohybu, chytnu jeden meč bezmyšlenkovitě s ním švihnu do prázdna. Jak se ukázalo, špička je mnohem delší než se zdá a zvíře se během zlomku vteřiny svíjí v bolestech a snaží se narvat střeva zpět do břicha. Ustoupím, abych nechal mladé Mistry dobojovat a zanedlouho je boj u konce. Setřu si smrdutou krev z obličeje a v tu ránu mě většina členů pozná a běží ke mě, krom Eldithriela, ten se soustřeďuje na paladina a společně se dávají do řeči. Kolem mě seskupí, jak už jsem se zmínil většina členů a zahrnují mě palbou zmatených otázek. Co se stalo v Artu? Proč jste tady? A další různé. ,,Mí mladí Mistři Arnu. Rád vás po nepříliš krátké době opět vidím. Ten čas plynul jako voda a během toho koloběhu času došlo k nečekaným údálostem a ty nejsem ani já schopen vysvětlit. Je jen jasné, že Bratrstvo Arnů je na prahu svého totálního zničení a pokud to půjde takhle dál, Arnian a Nilthilien budou opět jedinými Arny v Pracotii a Irisiji. Je bouře a my na ní nejsme plně připravení. Proto jsem zde, neboť zbytek přeživších nyní levituje v hlavním městě a užívají klidu. A já přišel vám na pomoc i na požádaní zde velectěného paladina." domluvím a mrknutím oka spočinu na Endaronovi, který se stále baví s Eldithrielem. ,,Nějaké další otázky?" snažím se zabít čas a začnu si očisťovat zbraně. Oblečení a tělo příjdou na řadu později. |
| |
| Eldithriel, ten člen skupiny, co nás dostal do problémů ke mě přistoupí. Vztekle jej popadnu za límec, ale tak, aby to neviděli ostatní. ,,Útěk z vesnice v noci se trestá, chlape? Myslím, že disciplína v Královské Gardě nefunguje tak jak by měla. Tak co po mě chceš? Proč by měl být Rifat - an nebezpečný? Je nebezpečný asi stejně jako ty. Riskoval jsi život svůj a životy všech lidí ve vesnici, když si ji v noci opustil. Varuji jednou a naposled. Bude se to opakovat a vyhostím tě." varovně zašeptám. Eldithriel sebou cukne a mumlá cosi o omluvě. Následně ho vyžádám, aby mi odpověděl na moje otázky. |
| |
| Vierula tiše sedí a po celou dobu až do noci nic neříká. Odpovím na mlčení mlčením. Jen občas se pohnu, přejdu z jednoho místa do druhého a zhlížím z oázy na poušť. Takto pozoruji i západ slunce a poté i měsíc. A kolem noci, kdy je měsíc nejvýše na obloze, drowka konečne promluví. Jsi velmi neklidný, je vidět, že jsi válečník." Rychle k ní přispěchám, plný očekávání a otázky se ze mě jen hrnou. Kupodivu na ně dostávám odpovědi. ,,Kdo byli ti co mě unesli z trpasličího města?" ,,Trpaslíci psanci. Na žádost mého pána tě unesli a dopravili sem, do Oacanty. Ještě něco?" ,,Jo, kdo je tvůj pán?" Drowka se odmlčí. ,,Muž, kterého pořádně ani neznám já. Možná jste se v Bratrstvu Arnů v hodinách dějepravy učili také o bozích, kteří nám z koutků světa vládnou a jsou tím naprosto nenápadní." Zakroutím hlavou. ,,O žádných bozích jsme se neučili, pouze jen o Arnianovi a Nilthilien." odpovím. ,,Čekala jsem tuto odpověď. Tato skupina bohů ani o sobě nechce dát vědět. Řeknu ti tři jména, o kterých důkladně vím. Jsou to Bard Thifus, Zarazan a Žebrák" Při těchto jménech i překvapeně vyskočím. ,,Cože? Bard Thifus je potulný zpěváček a Zarazan je oblast plná nestvůr, kde jsem původně měl být se svými přáteli. A Žebrák byla tajemná bytost v trpasličím městě, co nám promlouvala do duše. A to doslova." podivím se. ,,Právě jsi zdůraznil slovo tajemný, příteli Wariathe. Bard Thifus je opravdu potulný zpěvák, ale třímá v něj moc neuvěřitelný, hodná skutečných bohů. Zarazan je vůdce Velšských vlkodlaků a sídlí na hradě Dur Gudur. Ten se zjevuje pouze za úplňku a uvnitř se nachází nesčetné množství příšer z těch nejhorších nočních můr. A Žebrák sídlí všude možně.! ,,A co by se stalo, kdyby náhodou jednoho z nich zabili? zeptám se. ,,To ti povědí oni sami." usměje se Vierula. |
| |
| od příchodu do vesnice sem s nikým neprohodil ani slůvko jen sem pozoroval dění kolem mě. je toho na mě moc musím si v mysli uspořádat vše co se stalo a co se děje. Při na padaní vlkodlaky se stáhnu dozadu a střílím jeden šíp za druhým. hm....to je zvláštní,jak bojují ti vlkodlaci,divím se že na nás nezkoušejí nějakou důmyslnější taktiku,nebo že na nás nenastraží past. uvažuji potom co poslední vlkodlak padne k zemi. hodím si zpátky na záda svůj luk a vydám se ke svým přátelům. poslouchám co vypráví Drienn. Co ?! tomu nemůžu uvěřit v mém obličeji je znepokojiví výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Celá cesta utekla jako voda. Tvé šípy skončili v důležitých bodech tělech Velšských elfů a tvé hraničářské nože prolili spousty krve. A pak konečně po dlouhé době přišla vesnice Hefa Era. Polovina vaší cesty byla za vámi. Endaron, paladin chranící vesnici vás seznámil se znepokojivými aktualitami ohledně napadení Artu. Rozhodla ses spestřit své techniky boje, jak to už je jen na tobě. Druhý den jste vyrazili na první průzkumnou cestu do okolí Hefy Ery, ale jakoby se stalo, váš člen Eldithriel vzal v noci roha a zatoužil po dobrodružství. Což se mu vymstilo. Jen tak tak jste ho dokázaly zachránit ze smrtelných spárů Velšských vlkodlaků. Boj byl pro tebe celkem snadný, držela ses v zadní části a na vlkodlaky jsi posílala dobře mířené šípy. Při boji se k vám přidal Drienn, který unikl z Artu, aby vám pomohl. Nebo spíše Endaronovi s jeho trablemi, to ale později. PS: Můžeš se uvést podle toho, jak uznáš za vhodné, ale osobně bych doporučoval položit Driennovi nějakou důležitou otázku. :-) |
| |
| Když bylo konečně po boji a stanuli jsme proti muži, z nějž byla síla Arnů hmatatelná, Sika pocítila bázlivou úzkost. Ta pramenila především z jeho zkušeností a postavení, neboť pokud mluvil pravdu - o čemž Sika jinak nedůvěřivá nepochybovala - musel být daleko mocnější než nám nyní předvedl. Když zpozoruji, že si Drienn začne čistit zbraň, napadne mě myšlenka, jak bych mohla pomoct. "Mistře Arnu, jelikož jste jistě vážil dlouhou cestu a jste znaven, mohla bych vám pomoct s očištěním vaší zbraně... Jen bych potřebovala trochu vody." S poslední otázkou se rozhlédnu po ostatních, jestli někdo může trochu vody postrádat. Ač je to možná podivné, tak mezi všelijakými lektvary, bylinkami, mastmi a obvazy jsem si s sebou nevzala žádnou vodu... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ale co ti udělalo bezmeznou radost je fakt, že sám Endaron je půlelf. A nejen on, ale i pyroforka Silana. Uvědomíš si, že konečně si můžeš s někým přátelsky popovídat. S příslušníky své...jak to nazývají elfové? Nečisté rasy? Samozřejmě už odmala, co jsi byl začleněn do Bratrstva, jsi hájil v řadách vojáků a Arnů půlelfskou rasu a dostal jsi i pár ocenění. Ale i jako bojovník jsi byl uznávaná a při jarních turnajích v hlavním městě Arevithianu sis získal obdiv. Ale takovéto doby jsou bohužel pryč už i podle toho, co jsi se dozvěděl o Artu. Můžeš začít tím, že se Drienna, Nejvyššího Arna na něco zeptáš. Jo a ještě něco :-) Občas tady dojde i na boj. Jeden hráč třeba napíše: Vezmu meč a seknu vlkodlaka do holeně. A já odpovím: Meč prorazil svaly a vlkodlak poklesl na jednu nohu, čímž se stává zranitelnější na zbytek těla, ovšem bolestivé zranění způsobilo nekontrolovatelnou zuřivost. A takhle to jde dál, dokud vlkodlak není mnou prohlášený za mrtvého. Takže, takhle to nějak tady chodí. Omluv moji slohovou úpravu, ale to jsem prostě já :-) |
| |
 | Očistím si své dva krátké jednostranně broušené meče, určené ke snadnému bodání i sekání. Jsou dobře vyvážené a já jsem si na ně zvyknul tak, že když je mám v ruce skoro jak bych v mysli dosáhnul až na špičky zbraní přímo nervovými spojením. Nedosahuji umění Drienna, ale jsem obávaným bojovníkem. Ač nerad vrátím své zbraně do pochev, potřebují si odpočnout stejně jako každý z nás. Přistoupím k Endaronovi a Eldithrielem. Možná by jsme ho měli pustit hned jak odpoví. Řetěz je silný jen tak jak silný je jeho nejslabší článek. Od teď už nebudem vědět, jestli se na něj spolehnout." Svůj pohled přenesu na hříšníka. Mé hnědé oči nedokáží vyvolat to nepříjemné mrazení, protože jsou teplé, příliš teplé, dalo by se říct horké a když se naštvu tak spalující. Právě tenhle pohled upřu na na Eldithriela. Pozvednu jen mlčky obočí a čekám co řekne. |
| |
| Nadšeně a trohu rozpačitě přijmu flakónky s vodou.... jen abych zapomněla co jsem původně zamýšlela. Sika si v duchu vynadá. "Děkuji, nebudu potřebovat všechnu." přitom naleji trochu vody zhruba do míst, kde se jílec meče pojí s rukojetí. A to u obou mečů. "Tolik mi stačí, děkuji mistře. Arnian a Nilthilien vám žehnej za vaši štědrost." Zašeptám taktéž obřadně a podám zpět čutoru jejímu majiteli. Nemůžu, i když se snažím ovládnout, ale při jeho pohledu cítím, že se začínám červenat. Raději uhnu pohledem a snažím se soustředit na vodu, nyní liž lehce zakalenou krví. Přiložím k sobě obě ruce a pronesu "Naturelus superus!" (Zesílení živlů) neznalcům by to mohlo připadat jakobych vyslovovala nějakou neslušnou kletbu, což však samozřejmě není pravda, jen doufám, že to Drienna neurazilo... Než nad zamýšlením se nad významem svých slov pozoruji jak se oba meče doslova topí v přiměřených přívalech vody, které však se svými nánosy, taktéž odplavují nečistoty a krev. Když je Sika s výsledkem spokojena, zvedne oba meče a podá je rozpačitě Driennovi, kupodivu, nezdají se být příliš těžké, rozhodně ne tak, jak by čekala. "Ještě by asi potřebovali doleštit, ale snažila jsem se je zbavit alespoň té nejhorší špíny." sdělí omluvně válečníkovi Arnu. |
| |
 | Prohlížím si scénu přede mnou. Členové královské gardy se samotným Driennem a skupinka nějakejch bojovníků se teď vypořádala s pěticí vlkodlaků. Jen málo z nich se při boji pohybovala s jistotou někoho, kdo má s bojem s Velšskými nějaké zkušenosti. Většina spíš vypadala, že má hodinu vyšívání. Nepozorován sleduju celý boj, hodnotím a snažím se přijít na chyby. A pořád se pozastavuju nad tím, co tady u prodejný děvky, dělá Drienn. Mé myšlenky se vrací o několik dní zpátky do Artu. Tehdy večer jsem měl zrovna volno a popíjel u Vousaté holky Černýho paroháče ve společnosti několika místních řemeslníků a Gropa, královského mečíře. Vypadalo to na opravdu pěkný večer. Pak ale přišla ta zpropadená zpráva, že vlkodlaci prorazili hranice a hrnou se sem. No, moc nadšený sem nebyl, při vyhlídce toho, čemu teď budem muset čelit. Boje probíhaly rychle, neměli jsme skoro šanci. Kromě mě a těch povýšenejch vojáčků kolem Drienna neměl s vlky nikdo zkušenost. Obyčejní vojáci padali pod jejich pazourama jako stébla trávy. Jenom ti nejtvrdší z chlapů z Gardy vydrželi. Ve chvíli, kdy jsme se stahovali za hradby Artu mě opustilo štěstí. Při ústupu mi a mému oddílu odstřihla cestu k bráně velká smečka. Byli sme namydlení, brána byla zavřená a kolem nás samí vlkodlaci. Chlapi se sice drželi statečně, ale neměli šanci. Vyvázl sem jen já. Nemá cenu vzpomínat na ty, co to maj za sebou. Hodně nepříjemné zjištění pro byly dvě věci. První byla ta, že se do bezpečí hradeb nedostanu, protože si teď, bohové ví proč, lítá v oblacích. Můj druhý objev byl ještě horší, vlkodlaci se od té doby, co jsem s nimi před čtyřmi léty naposledy bojoval, naučili novým kouskům. Teda spíš skusům, po jejich kousnutí se zasažení měnili ve stejné potvory jako byli oni. Jak říkám samé nepříjemnosti. Ani nevím, co mě to napadlo. S vlkodlaky jsem měl tu čest dřív než sem se dostal ke Královské gardě, takže jsem věděl, že osamocen proti nim nemám žádnou naději. Malou naději jsem vkládal do skupinky Driennových mazánků, kteří se vydali za nějakým zatraceným poslaním někde do Zarazanu. Možná jim Drienn předal něco ze svých zkušeností o Velšských bestiích. Vydal jsem se na tuhle šílenou a strastiplnou cestu. Jsem promočený a dva dny sem pořádně nejedl a nespal. Včera mě málem dostali. Ale jak se zdá, štěstí mě neopustilo napořád. To, co sem hledal, jsem našel a dokonce s dárkem. Usměju se pod vousy a vykročím směrem ke skupince. „Zdravím tě velký mistře Drienne,“ pozdravím bojovníka a při slově mistře je v mém hlase cítit mírná ironie, „Jak to tak vidím, nestačilo ti mlátit tyhle vlkodlačí potvory na hradbách Artu a musel jsi zaskočit pohlídat i svojí drobotinu.“ Při těch slovech pohledem přejdu všechny přítomné členy gardy, pak se začnu zajímat o mrtvoly. Pomalu je obejdu, u každé se zastavím a zkoumám ji. Prohlédnu si srst, oči, tesáky i drápy. „Hmm, mistře, váš příchod tyhle bestie zaskočil. Nebýt vás, ležely by tady kromě vlčích i jiné mrtvoly,“ řeknu vážně, „Těhle pět nepatří ke stejné smečce, sou to zbytky. Tyhle dvě jsou dokonce samice,“ ukážu na dvě mrtvoly, „Tvoji chlapečci a holčičky si sice počínaj jako ostřílení bojovníci, ale doprdele vůbec ne jako sehraný oddíl. Kdyby narazili na zkušenou smečku při síle, nemaj ve střetu šanci. Jejich spolupráce končí rozdělením si cílů. Vůbec se navzájem nekrytou a nevytvářej příležitost svým kumpánům, ani se nepokoušej doplňovat. Nemaj žádnou strategii, jenom do těch potvor buší a doufaj, že je to nakonec omrzí a natáhnou bačkory,“ přikročím k Driennovi a nepokrytě kritizuju styl boje těhle gardistů. Mé jméno je Šedivec, jsem členem Královské gardy, nepatřím ale k těm, kteří si tak vznešeně říkaj Bratrstvo Arnů. Sem pouhý voják, velitel jednoho oddílu gardy. Do královských služeb sem nastoupil před čtyřmi lety. Říká se o mě, že pocházím ze Zarazanu. Někteří vojáci dokonce tvrdí, že jsem byl jeden z legendárních Stinných lovců, zannarského polovojenského oddílu, kterému se dlouhou dobu dařilo Velšským vlkodlakům vzdorovat a zabíjet je. Těmhle řečem se jenom směju a se smutkem v očích dodávám, že pokud bych byl jeden ze Stinných, byl bych už dávno mrtvej. V gardě mám pověst poměrně výbušného člověka, který nejde pro ránu daleko. A je o mně známo, že si rád přihnu něčeho tvrdšího. Jako šermíř sem v rovném souboji jeden na jednoho spíš průměrný. Přesto takový souboj se mnou muselo podstoupit už mnoho nováčků v gardě. Proč zrovna s mnou? Řekněme, že mám talent využít každé výhody, která se mi naskytne. Takový nováček, který přede mně předstoupí, pak odchází většinou dost potlučený a s důležitým ponaučením, že ne všichni se v boji chovají čestně. Ano, jsem podlej a vychcanej hajzl. No, a co? Sem pořád naživu a to i přesto, že v různých vojnách pro různý pány už nasazuju krk víc jak třicet roků. Tohle je důležitý. V gardě sem ceněný právě za to, že dokážu přijít s nějakým plánem, který zaručeně odrovná nepřítele. Pak je tady ta pěstěná část gardy, pod dohledem Drienna. Nemám o nich valný názor. Podle mě jsou to jen dětičky hrající si na vojáky. Hlavně mě strašně štve to, že jim při výcviku ostatní vštěpujou ty nesmyslné ideály jako dobro, spravedlnost, čest a hrdinství. Jo, je pravda, že jsou silní, chytří a nadaní, ale tyhle ideály jim podle mýho zbytečně svazujou ruce. Jednou až dojde na skutečný boj padne většina z nich kvůli tomu na hubu ne-li přímo do hrobu. Jo, málem bych zapomněl. Táhne mi už na pátý křížek . Moje delší havraní vlasy mi pomalu začínají šedivět, nosím plnovous. Rozhodně nejsem žádnej hezoun, tvář mi brázdí vrásky a jizvy, památky na staré boje a zranění. To způsobuje, že neustále vypadám, že se mračím. Rozhodně teď nepůsobím ani za mák jako člen Královské gardy. Jsem zabláceném, smrdím a mám potrhané a zablácené oblečení. I ta kroužková zbroj, co mám přehozenou přes hrudník, vypadá „opotřebovaně“. Svůj dlouhý meč mám přepásaný přes záda. Táhnu s sebou rozměrný vak. |
| |
| Jen ztěží se snažím zůstat klidný, když mě Endaron popadne za límec. A když Gabrriel vznese myšlenku o slabém článku, musím zatnout pěsti, abych se na ně na oba nevrhnul. "Paladine Endarone! Jménem mých předků tě žádám, aby ses mě nedotýkal. Nejsem tak klidný jak vypadám. Co se týče Rifat-ana, již jen vyslovení jeho jména mi dělá značné potíže. Všiml jsem si, že jeho Owneiský květ vytetovaný na paži každého elfa, ztemněl, což je známkou toho, že spáchal nějaký těžký zločin. Já jsem nyní zákony elfů povinován ho zabít a očistit naši rasu od slabých článků, jak to tu již zmínil Mistr Gabrriel. Jiné řešení není!" Během mé odpovědi Endaronovi si všímám, že Gabrriel není nadšen z toho, že ho takto okatě přehlížím a proto mu pohlédnu přímo do očí, které mě spalují. Vrhnu na něj zkoumavý chladný pohled pod kterým se mi jeho nitro otevírá, jako právě dopsaný svitek. Snaží se, aby jeho pohled vypadal vážně a rozzlobeně, avšak mé chladné světlé oči ho brzy vyvedou z míry. Nevydrží nápor magie mého pohledu a uhne pohledem někam k Hefě Eře. "A co se týče tebe, Gabrrieli, své zajímavé myšlenky o slabých článcích a nedůvěře si radši šetři pro chvíle, kdy budu tak daleko abych je neslyšel, protože jinak bych byl povinnen podle tradice Půvabného lidu, ti ublížit a silně pochybuji, že bys to přežil!", řeknu chladně a otočím se k odchodu. Budu muset ještě zvážit své další působení mezi těmito lidmi. Cestou se můj zrak střetne se zrakem Driennovým, který na mě jen zkoumavě hledí a z jeho pohledu čiší skoro až otcovská starost. Jen mu kývnu hlavou na rozloučenou a odcházím směrem ke skaliskům, kde prý byl zraněn Rifat-an. Stačí mi jen pár kapek jeho krve a Vyvržený elf, se nedožije dalšího úplňku. Když přemýšlím nad tímto nápadem, rty se mi mimoděk stáhnou do chladného úsměšku... |
| |
| Ani jsem nesthil Sice poděkovat za její dar v podobě očištění mých mečů a zničehonic k nám od obzoru přiběhl voják Královské gardy. Mrzutě mě pozdravil a pustil se do kritizování. Šel na to celkem rychle, ani jsem nestihl podat jedinou otázku. Jakmile domluvil a postavil se přede mě, pohlédl jsem mu do očí. ,,Děkuji ti za tvé varování, ovšem mohu tě požádat, aby jsi se zde nezmiňoval o Bratrstvu. Pojď radši stranou." povím mu. Popadnu ho za rameno a mírně vláčím pryč od skupinky. ,,Nyní ti osvětlím pár drobností. Kritiku, podobnou té tvé, jsem slýchával od členů Královské gardy v Artu denně. Vy máte své zvyky a Bratrstvo pro změnu své. Naše taktika boje je velmi zvláštní a nepochybně i špatná. Ale Arnové neloví ve smečkách. Arn bojuje vždy sám za sebe a jen zřídka příjde, aby někomu pomohl. To moji svěřenci vědí. Svým způsobem to je i sobecké. Ale prosím, opravdu se nezmiňuj o Bratrstvu. Mí svěřenci se vydávají za Královskou gardu a takové mé rozhodnutí je nezvratitelné." Zadumaně se mnu bradu a dodávám. ,,Mimochodem, věřím ve tvé schopnosti. Mohu znát tvé jméno a způsob, jak jsi se dostal sem...vyprávěj." |
| |
| Zakřičím za odcházejícím Eldithrielem. ,,Okamžitě se zastav a vyslechni si moji námitku." Eldithriel se otočí. ,,Ty nejsi hoden podat námitku...příšlušníku nečisté krve." řekne Eldithriel. Narážel tím na druh mé rasy. Ale to už je pro mě moc. Ať už je to gardista či ne, nemůže něco takového říct. Vytáhnu meč a namířím špicí směrem k němu. ,,Eldithriele, pociť chlad Stříbrného stínu a okus tvrdost nebeského světla ve jménu všech paladinů." Paže se mi přestane hýbat a ztuhne. U ramene se začínají vytvářet světelné kruhy a ti sklouzávají po ruce napříč až ke špici meče. Kruhy se poté zvětší a zamíří na Eldithriela. Bojovník vytáhne meč a jeden kruh prudce odrazí. Všichni jsou již naším bojem zaujatí a shlukují se...ten obrovský bojovník i běží a cosi křičí. Další kruh je odražen, ale třetí již ne. Meč Eldithrielovi vyklouzne z ruky a tělo zmizí v kruhu. Jen matně můžu zahlédnout vyčnívající ruku nebo nohu. ,,Dost." zaslechnu hlas. Kruh se přemění v obří kouli, která spaluje Eldithrielovi mysl. Nejsilnější kouzlo paladinů. Asi nebylo fér, že jsem použil právě toto kouzlo. Proto jej po pár vteřinách zruším a Eldithriel dopadne na zem a sípavě oddechuje. Pak klesne a ztratí vědomí. |
| |
| Zamračeně pohlédnu na vůdce Arnů a v očích se mi zlostně blýskne. „Říkaj mi Šedivec, seržant Královské gardy,“ představím se, „Jak si říkal, máte nějaké zvyky a styl boje, ale možná je čas přehodnotit situaci. Doprčic, podívej se. I tyhle vlčí bestie, změnili svůj styl boje. Najednou je jejich kousnutí nebezpečnější než jejich krev. Začli být v boji daleko víc ostražití a hlídaj si záda. Možná váš způsob boje byl dobrý po staletí. Ale teď se, doprdele, karta obrátila. Velšští zaplavili celý Art. Jak myslíš, že dlouho vydrží lítat hlavní město v oblacích? Síly magiků ve městě nejsou vyčerpatelný. Nakonec žuchnou na zem. A pak městu pomáhej bohové. Jo dobře, vím určitě ste se z vlkodlakama střetli už dřív, ale určitě ne v takovém měřítku. Tohle už totiž není žádná pitomá šarvátka, ale regulérní válka. Doprčic. A ty mi tady budeš tvrdit, že bojujete samostatně. Tady nejde o nějakou smečku, tady jde o oddíl bojovníků, kteří se navzájem dokáží podržet. Spolupráce v boji znamená šetření sil. Šetřit síly znamená míň zraněnejch a mrtvéjch, zato víc mrtvejch vlků. Velšských je moc, vás málo. Oni teď maj převahu, sou organizovaní a připravení zabíjet. A nebezpečnější než kdy dřív. Vy máte jen svý pitomý bojový finesy a hubu plnou vznešenejch keců. Myslíš, že tohle vás zachrání od pěknýho místa na krchově?“ jsem Driennovými slovy rozohněn a snažím se ho přesvědčit a odlišnosti situace, ve které se teď jeho bratrstvo nachází. Jeho povýšenecký kecy o Arnech mě štvou. „Jakže jsem se sem dostal? Celkem jednoduše,“ rozhodím naštvaně rukama, „Potom, co ty mrchy zaútočily na město a garda se táhla za hradby, zůstal jsem s oddílem trčet venku. Prohlídl sis někdy zblízka ty jatka, co sou schopní Velšští ztropit, na obyčejných lidech? Já mockrát. Stálo při mně štěstí a podařilo se mi jim uniknout. Mé muže pobili. Věděl sem že sám nemám nejmenší šanci. Viděl jsem tě bojovat proti těmhle stvůrám na hradbách. Tehdá mi fakt pár věcí docvaklo. Říkal jsem si, že nějaké z těch kousků si mohl naučit i tyhle mrňata. Věděl jsem, že byli posláni někde do Zarazanu. Tak sem vzal nohy na ramena, pár dnů se ukrýval a teď mě tady máš,“ řeknu nakonec a zhrdla se mi ozve drsný smích. |
| |
| ,,Pokud město nevydrží nápor magie, bude zničeno už při samém pádu na zem a vlkodlaci dodělají zbytek. Říkáš, že nevydrží věčně. Ano v tom se s tebou schoduji a obdivuji tvoji odvahu, že jsi se dostal až sem." lehce se ukloním a stále tápu v mysli, proč jsou vojáci Královské gardy, nebo aspoň tenhle, takoví chladní. ,,Nejsem tady proto, abych ochránil své svěřence to ne. Kdyby se neuměli postarat sami o sebe, nebyli by hodni si říkat Mistři Arnu. " Když Šedivec nic neříká, pokračuji. ,,Jsem zde na žádost Endarona, paladina Hefy Ery. Ten poslal králi dopis, ve kterém žádal o silnou podporu. Chce totiž zabít vůdce Velšských vlkodlaků a objevil i ono místo, ale sám to nedokáže. Možná by jsi nám s tímu mohl pomoct. A ještě něco. Očividně jsi velmi rozhořčen, jakou strastiplnou cestu jsi vytrpěl a dáváš to najevo. Podívej se na ty mladé Mistry. Je to již dva týdny, co bezustání se procházejí Zarazanem a bojují proti vlkodlakům. Pravda, možná někde na chvíli zakotvili, ale jak je tak pozoruji, nestěžují si. Ty jsi byl vychován a vycvičen v drsných podmínkách a soudě tvého vzhledu už máš hodně let za sebou. Tak proč taková horlivost. Na takové podmínky jsi zvyklý jakožto člen Královské gardy...nebo snad ne?" zeptám se, jenže odpověď nepřichází. Já totiž na ni nečekám...snažím se zabránit konfliktu mezi paladinem a jedním z Arní skupiny. |
| |
| Poté co Driennovi podám oba meče a bez poděkování se vydá s cizincem, jenž nás, dle mého názoru neoprávněně zkritizuje. Chvíli jen tak zmateně hledím okolo, když mě zaujme ne příliš přátelský rozhovor mezi Eldithrielem a Endaronem. Začnu mít tušení, že to dobře nedopadne... Naneštěstí, ač sama bych nejraději něco provedla Eldthrielovi za to co řekl, navíc i za jeho arogantní chování. Nikdy bych nezašla tak daleko jako Endaron. Poté co kruhy zmizí a elf padne na zem přiběhnu k bezvládnému tělu a snažím se mu pomoct. Na Endarona přitom ani nepohlédnu... |
| |
| Oddechuji a stojím nad bezvládným tělem Eldithriela. Vysoký muž s divokýmy rysy ke mě příjde a řekne: ,,Drienn jméno mé. Jsem zde na vaši žádost, Ctěný Endarone. řekne. Ukloním se. ,,Jste zde vroucně vítán." oplatím úklon. ,,Smím se zeptat, co se zde stalo a čeho byla příčina tohoto boje?" zeptá se Drienn. Odplivnu si. ,,Nenávist, pane." Oslovuji Drienna pane, neboť z něj cítím velkou moc a kvalitu umění boje. Drienn nevěřícně pohlédne na Eldithriela. ,,Nenávist...a zde. Od tohoto muže? To není možné." zakroutí hlavou Drienn. ,,Bohužel je to tak. A nejen to. Objevila se zde i touha po krvi." vyzrazuji. ,,Co je moc, to je moc. Mohli bychom prosím odejít do vesnice. Chtěl bych si s vámi promluvit o těchto událostech." řekne Drienn. Kývnu souhlasně hlavou. ,,Zpět do Hefy Ery. Mrtvoly vlkodlaků nechte, na tábor banditů pro dnešek kašlem." rozkážu trochu nerad, ale přání musím vyhovět. Koneckonců, Drienn je ten, kdo mi pomůže. |
| |
| Hledím na Drienna a nevěřím svým uším. Pořád si kecá svou, moje slova na něj neměla žádný účinek. Ale co, kdo chce kam, pomožme mu do řiti. Znechuceně si odplivnu. Pak se Arn zmíní o svém poslání, nejdřív vytřeštím oči a pak viditelně zblednu. „Kdybys měl aspoň ponětí, ty parchante,“ procedím mezi zuby za odcházejícím Driennem. Nemůžu se zbavit dojmu, že pro něj je tohle jen další výprava za dobrodružstvím. Najednou na mě padne únava předešlých dní, ramena mi klesnou. Už nemám chuť hádat se s tím namyšleným kreténem. Sednu si do trávy a hlavu složím do dlaní. Zaplaví mě únava a obrazy dnů dávno minulých. Najednou mi vytane rozhovor se Špínou a Hrachem, který se udál před léty v našem Úkrytu. „To je nanejvýš zřejmé, že Velšští musí mít v Zarazanu nějaký velící stan,“ pronesl tehdy po vydařené akci Špína. „Na tos přišel teprve teď bubáku?“ otázal se ho pobaveně Hrach. „To, ne. Bylo mi to jasné vždycky. Ale teď mám důkaz. Vzpomínáš na toho, co se nám ho podařilo zajmout živého a já ho spoutal do letargie. Společně s Pravdou se nám podařilo dostat se do jeho hlavy. Sice skapal, ale dozvěděli jsme se pár zajímavých věcí. Mají tady skutečně nějaké doupě nebo snad hrad, ale je krytý magií. Nedostaneš se do něj jen tak.“ „Hádal bych, že de najít jen o úplňku, kdy jsou ty mrchy nejsilnější,“ nadhodil Hrach. „Máš pravdu, brachu,“ přesvědčil smutně smradlavý magik. „Možná bysme se po tom jejich staveníčku měli porozhlídnou,“ navrhl jsem tehdy. Nestihli jsme to. Za šest dní jsme padli do léčky. Smutně zatřesu hlavou, abych zahnal zlé myšlenky. Namáhavě vstanu a příjdu k Driennovi nevšímaje si sporu dvou válečníků a ani jejich následného rozhovoru. „Jestli jdete do téhle šílenosti, jdu s váma. Sem pořád králův muž. Mohl bych vám být užitečný,“ pronesu tiše. Sám nechápu, co sem se to právě rozhod udělat. Už mi začíná měknout mozek. Jo, jo, pomalu se vracím na místo, kde jsem měl před léty zaklepat bačkorami. Kruh se uzavírá… |
| |
| Sika ošetřuje Eldithriela, ale nemůže na něm najít žádné známky poranění. Ale nemůže ho ani vzbudit. Opatrně k ní příjdu a zašeptám: ,,Hněv světla jej pouze uspal, ale neublížil mu. Až se probudí, bude méně horlivější." Na další slova nečekám. Dám meč zpět do pochvy a pomůžu Eldithriela hodit Driennovi na rameno. Skupinka se už dává do pohybu. Zůstávám v pozadí a Drienn se ke mě připojuje. Dokonce k nám přicupitá i ten nový válečník se žádostí, aby šel s námi do akce na hrad. Promluvím dříve než Drienn. ,,Posila se vždycky hodí. Jak tak hledím na některé členy Královské gardy, stěží by pronikli vnější obranou...já teda souhlasím, ale co vy, pane Drienne?" obrátím se na Drienna, který nese Eldithriela a právě u něj se pohledem zastavím. Cožpak měl důvod, aby utekl z vesnice. Proč jej žene povinnost vlastního lidu. Riskoval všechno...u něj se budu doopravdy bát, aby přežil, ovšem další členové bojovali výborně. |
| |
| Zvednu obočí. ,,Mě osobně to vadit nebude, s radostí uvítám posilu, ale žádám i vás, mistře Endarone, žádné protiklady u mých svěřenců." Endaron souhlasně kývne hlavou. Mlčky dojdeme až k vesnici. Tak po dlouhé době opět tady. pomyslím si a sleduji upřeně dřevěné hradby a kamennou bránu. Nijak se nezměnila." Brána se otevře a my vejdeme. Jen dva horlivý strážci se podezřele na mě a Šedivce dívají. ,,Co je to za holotu šedivou?" řekne jeden dost nahlas směrem k Šedivcovi. |
| |
| Zarazan - události minulé a nynější Nakonec jsem se dostala v pořádku do pokoje, kde jsem opět zabsolvovala 'poznávání' jež mi zabralo nějaký ten čas a tak jsem se ke spánku uložila až po hodné době. Usnula jsem tvrdě jelikož sledování skupinky v těchto lesích dalo zabrat jak mé trpělivosti tak i smyslům, které nyní hlasitě volali po odpočinku. Většinou se mi nezdají sny, dnešek nebyl vyjímkou. Ráno mne až probudil, nejspíš, nějaký člověk. Prý nás pan Endaron svolává. Neprodleně jsem vstala a podle paměti jsem došla až ke stolku s lavorem, kde byla studená voda, kterou jsem si opláchla obličej. Je pochopitelné, že příprava mi zabrala o něco déle jelikož se po pokoji pohybuji pomalu, z důvodu, že to tam ještě řádně neznám. Na onu schůzku jsem dorazila jako poslední. Omluvila jsem se avšak každý by měl pochopit, že člověk s mým handicapem to má jaksi složitější. Ani ne o pár minut později už jsem procházeli vesnicí, kterou jsme následně opustili. Cestou jsme se dozvěděli informace o cíli naší cesty. Po celou dobu jsem mlčela. Zaprvé jsem se soustředila na kroky ostatních jelikož hipogryfa jsem nechala ve vesnici. Je zraněn a proto jej zatím nechci nikam brát. Za druhé...nebylo k tomu co dodat. Na většinu věcí už se zeptali ostatní. Jenže těsně za vesnicí jsme na něco padli. Sluch i čich odhalil vlkodlaky už nějakou dobu předtím než jsme se k nim ve skutečnosti dostali. Do boje jsme se sami zapojili. Ode mne vyšlo pár šípů, u kterých ani nevím jestli tefili či ne. Avšak tiše jsem doufala v úspěch. Utkání skončilo o několik chvil později. Avšak moje smysly zaregistrovali nejméně tři nové lidi. Jednoho jež se představil jako Šedivec, další Eldithriel a nakonec Drienn. Právě toto poslední jméno mě zarazilo. Co by tu dělal? ptám se sama sebe lehce nevěřícně zatímco už opět kráčíme zpět k vesnici. Pomalu si také uvědomuji, že většinou to jsem já, kdo jde poslední. Chápu, že mi ostatní ještě nevěří kvůli svému uvedení. Odbydu to jen lehkým povzdechem. Dostáváme se do vesnice, kde se nám brána již otevře bez sebemenších protestů. Jen někdo ze strážných, možná i pár dalších, vyjádří své překvapení nad tím jak se naše skupinka lehce rozrostla. "Pane Endarone? Co teď provedeme? Vydáme se zpět k banditům až zítra nebo později tohoto dne? Ptám se jelikož bych ráda zkontrolovala mého hipogryfa jestli se mu zranění aspoň trochu nezahojilo." pronesu k němu a je mi jasné, že by bylo dobré ukázat jakousi úctu. Proto radši odstoupím od včerejšího tykání. |
| |
| Sama tomu nemohu uvěřit. Po žádném zranění na Eldithrielově těle nebylo ani stopy. Po prohmatání jsem ani neuítila náznak zlomeniny, vnitřního krvácení nebo ničeho závažného. Když jsem jej ještě chtěla pro jistotu otočit a zkontrolovat mu záda, ozval se za mnou Endaron a sdělil mi to, co už jsem stačila zjistit. "K šetrnému uspání mělo vaše kouzlo daleko." Pronesu nahněvaně a odcházím, někam, kamkoliv, jen nechci být poblíž Endarona. Poté co se ocitnu někde na konci naší skupinky si před sebou všimnu Scarlett. Dál je mi vše jedno a jdu za ostatníma, dusíc v sobě vztek... |
| |
| Souhlas obou mužů s mou účastí na téhle šílené výpravě, příjmu odevzdaně. Tak nějak pořád nedokážu pochopit, do čeho jsem se to právě dobrovolně navezl. Následuju oba bojovníky a jejich partu do vesnice. Přivítání stráží není rozhodně takové, jaké bych si představoval. Holota? A šedivá? Já mu…doutná ve mně hněv. Pak si však uvědomím, že na tohle není čas a stejně nemám náladu. Když už nic, tenhle chudák vyzkouší princip padajícího hovna. „Máte zvláštní zvyky při vítání hostů,“ procedím mezi zuby výhružně a přistoupím k onomu mladému nešťastníkovi blíž a ukážu na paladina, „Jestli sis nevšim, přišel tvůj velicí. Tomuhle ty říkáš pozor!? Vypadáš jak malé ušmudlané děcko! V Deser Karumě by tě za urážku hosta nechali zbičovat! Teď si vem svý fidlátka a tady s kámošem doběhněte támhle. Jsou tam mrtví Velšští. Vyberte toho nejmíň pořezaného a přineste ho sem,“ rozkážu jim. V mém hlase je znát, že nestrpím nic jiného než uposlechnutí. Výhružně se rozkročím a jsem připravený zaťatou pěstí ztrestat případný odpor. Obrátím se na Drienna a toho paladina: „Chtěl bys se podívat dovnitř těch mrtvol. Je ve vašich oddílech nějaký felčar nebo alchymista? Nejlepší by byli oba. Sám to nezvládnu,“ nadhodím. Snad mi to, že jsem sem tam čuměl Špínovi přes rameno, k něčemu bude. |
| |
| Bojiště Když boj skončí, docela si oddychnu. Bylo to docela náročné. Nevím proč se mi tak najednou zdá, že boje s těmi stvůrami se stávají těžšími a těžšími. Bude to nejspíš proto, že jsem se ve vesnici po delší době cítila opravdu bezpečně, a tak se mé svaly konečně po dlouhé době opravdu dobře uvolnili a odpočinuly si. V tu chvíli asi dorazila velká únava, která neodejde jen po jedné noci plné kvalitního spánku. Snažím se sama sobě vysvětlit. Z myšlenek mě vytrhnepříchod jakéhosi muže, z jehož úst se chrlí nechvalná slova adresovaná k našemu stylu boje. To snad nemyslí vážně. Teď nemám chuť se s ním hádat, ale později bych si s ním chtěla na tohle téma v klidu promluvit. Projde mi hlavou zhruba v polovině jeho řeči. Zbytek jeho přednášky poslouchám s rukama založenýma na prsou a lehce arogantním úsměvem. Na druhou stranu jsem docela ráda, že se k nám přidal náš učitel Drien. Dlouho jsem ho neviděla, ale vůbec se nezměnil. Je to stále ten statný, silný a mrštný muž, kterému není v Artu rovno. Vesnice Po příchodu do vesnice není náš nový společník přivítán úplně nejvlídněni. V tu chvíli je jasné, že nastanou nějaké nepříjemnosti. I když v případě, že nebudou na můj vrub, pak je mi to docela jedno. Nejprve se mi moc nelíbí tón, kterým Šedivec mluví s oním vojákem. Nijak jsem do toho nezasahovala a nakonec se ukázalo, že jsem udělala dobře. Podívat se těm Velšákům na zoubek není vůbec špatný nápad. Pomyslím si, když v tu chvíli se ozve z Šedivcových úst výzva, jestli ve skupině není někdo, kdo by mu mohl pomoci. Jestli potřebujete pomoci, mé služby Vám jsou kdykoliv k dispozici. Navíc bych se chtěla také podívat na tyhle potvory trochu blíže. Nabídnu svou pomoc našemu novému společníkovi. Při tědhto slovech jdu směrem k němu. A když jsem kousek od něj, pokračuji již mnohem slabším tónem. Mohli bychom si ještě promluvit mimo doslech ostatních? Udiví mě, že je mi vcleku vstřícně vyhověno. Když stojíme dostetčně daleko, spustím: Mluvila jsem s místním léčitelem. Dozvěděla jsme se od něj, že existuje skupina lidí, která věří, že to jejich přežívání poté, co jim například useknete halvu má na starosti jakási magie. Mohla bych se s nimi zkusit spojit. S vašimi zkušenostmi a jejich poznatky bychom na ně mohli najít nějaké účinné zbraně, taktiku boje, ... Svo větu nechám nedokončenou viset ve vzduchu a čekám na reakci na má slova. |
| |
| Poslechnu si Eldrielovu řeč na jeho obranu, nebo bych měl spíše říct jeho útok na nás. KDyž se ale dostane ke mě. Ucítím jeho pohled. Není přirozený a je podpořen magii a já uhnu očima. Nemám rád když někdo využívá takovou moc, aby zastrašil svého protivníka. Když to doplní urážkami na mou osobu a rasu jen ve mě vzkypí pýcha. "Tak si to zkus bez magie, jen jako voják proti vojákovi a možná zjistíš, že se na mě budeš dívat z polohy ležmo." Už jsme se chtěl věnovat příchozímu Driennovi. Přeci jen to byl v mládí můj vzor, kvůli kterému jsem si vybral svou kombinaci zbraní. A také jsme potřeboval zklidnit svůj vztek. Než jsem ale udělal pár kroků jeho směrem zarazil mě Endaron. Nezarazil mě fyzicky, ale psychicky, protože jsem zjistil, že Eldithrela začíná zasypávat kouzelnými kroužky a nakonec jej uspí. Pohlédnu mu do očí a němě kývnu, že já schvaluji to co udělal. Nakonec přeci jen upřu pozornost k Driennovi, protože u něj stojí někdo neznámí a o něčem se baví. Chvilku mi to trvalo, než jsem zachytil přesně co, ale pak už to šlo snadno, rozhodně se netajili tím co si povídají, spíš na sebe řvali. Zůstal jsem až do konce jejich hádky v uctivé vzdálenosti. Co si ten chlap myslí? A ještě Driennovi odporuje. My jsme Bratrstvo Arnů.... po chvilce poslouchání se ve mě přeci jen zavrtá malí červíček, přestože můj výběr zbraní je opravdu silně útočný a obranou mu většinou je že mrtvý útočník nepodniká útoky. Přeci jen jsme bratrsvo a neměli bychom možná jednat jen každý za a na sebe, ale i společně. Obzvláště pokud chceme přežít.... Nakonec se zaberou trošku do vlastních úvah. Vytrhne mne až Saenie se svou nabídkou pomoci nově příchozímu. Musím si docvakat, v čem je potřebapomoct, protože moje mysl se zaobírala něčím jiným a potřebuji si vybavit co se říkalo. "Pomužu ti Saenie dotáhnout nějakou tu příšeru. Rád se také podívám jak účiněji ty příšery zabíjet." Nakonec dotáhnem jednu tu příšeru, která zemřela poměrně čistou ránou k Šedivci, jak se onen muž jmenoval. Napřáhnu k němu ruku k pevnému stisku "Gabrriel dea Sinuan, nejsem sice felčar, ale o medicínu jsem se zabýval, abych se dozvěděl jak nejlépe vyřadit, nebo zabít soka. Něco tedy vím, ale ne vše funguje na tyhle bestie." |
| |
| Hlavní město se vznáší vysoko nad zemí a tmavě modré magické žíly mu v tom pomáhají. Obyvatelé se vzpamatovávají z útoku a ošetřují zraněné vojáky, bohužel, kousnutí musejí být utraceni jako psy. Král Lithian shlédne z hradeb dolů. ,,Neuvěřitelné." Shlíží takřka na celý Art. Vesnice zničené a kdysi nádherná krajina je znetvořená. Královi zeskelnatí oči. Tak dlouho se jeho předci o Art starali a on neuspěl. Ale co vidí především, jsou obrovské hordy Velšských vlkodlaků. Je jich tolik, že v případě dalších útoků by neobstálo téměř žádné království. Snad jen Omera a Afana Agra. Les a hory, to tvoří tyto dvě království. Jak král Lithian sčítal škody, čtvrtý den se dalo všechno do pořádku a z Omery přilétavali na obřích sokolech zásoby a pomoc od elfů. Takhle patý den odpoledne hordy vlkodlaků na zemi se daly do pohybu. Krále na to uvědomil jeden z kapitánů. Král přispěchal na hradby a nervózně se zeptal: ,,Oni se stahují zpět do Zarazanu?" Kapitán přikývl. ,,Vypadá to tak, můj pane." Král ihned mobilizuje. ,,Vyšlete varovný dopis s pečetí do Hefy Ery. V něm uvědomte Endarona, ať se stáhne...musí opustit vesnici. Jinak je a ostatní vlkodlaci roztrhají na kusy." Kapitán přikývne a ještě se otočí. ,,V Ochranném pásmu Krále Lithiana jej uvítají. Tam ať se stáhnou." Kapitán zvedne pravici na rozuměnou a zmizi v ulicích. Král Lithian shlédne opět dolů. Teď začne pravý závod s časem. |
| |
| Vlkodlaci běželi napříč pláněmi. Malá skupinka se od té velké trochu odtrhla a šli vyplenit nejbližší vesnici, kde by se snad mohlo ukrývat ještě menší jídlo. Zablácení a mokří přiběhli s vrčením do malebného seskupení dřevěných domků a začali čenichat. Všechno v pořádku. Ten uprostřed se odhodlal k prvnímu kroku a vrazil ihned do nejbližšího domku. Ozývalo se chrastění, třískot rozbitého nadobí a křupot ničeného nábytku. Ostatní vlkodlaci venku se uchechtávali. V tom se ale z chýše ozvalo cvaknutí zuby a kňučivý jekot umírajícího vlkodlaka. Jeho druzi zbystřili a postavili se do bojového postoje. Nejeden z nich vytasil meč a poklepal tlapou na kovovou hruď. Znamenalo to, že jim neznámo strach nenažene. Chvíli nato se z chýše vykutálela hlava vlkodlaka a všude roztřikovala kapky krve. Vlkodlaky zaujal další šramot z chýše. Zavyli a rozeběhli se k ní v touze pomstít padlého druha. Ať už tam bylo cokoliv, zasloužilo trpět. V půli běhu všichni prudce zabrzdili, neboť se chýše rozletěla na malé kousky a hrstka z toho zasypala všechny Velšáky. I vypotáceli se a němě hleděli do zvýřeného prachu. A náhle jeden z nich skončil v ohromných čelistích podivného stvoření. To stvoření bylo větší než cokoliv jiného a vyzařovala z něj negativní, ale božská energie. Bohužel moc, kterou tato bytost oponovala, nebyla nakloněná Velšákům. Dva se dali na útěk, ale tři z nich našli smrt v doběla rozžhavených drápech. Ti dva utíkali, seč jim síly stačily. Nedošli daleko. Podalo si je další stvoření. Krev prolitá se vsakovala do půdy. K tělům došel muž a přidala se k němu i žena. Byli oblečení jako bojovníci a tvrdě vyzbrojeni. Jejich meče...to snad ani nebyli meče, ale blesky. Zvěstuj poutníče že se Arnian a Nilthilien v časech svatých, leč nebezpečných vracejí na pevninu Irisijskou, aby urovnali pořádek a začlenili mír mezi povahy všech svobodných a dorbých ras. |
| |
| soukromá zpráva od Šedivec pro Stinní lovci byli původně elitní jednotkou zarazanské armády. V období po útoku Velšských vlkodlaků se z nich stali neúprosní zabijáci těchto bestií. Aniž by tušili, mnozí dnešní bojovníci proti těmto lykantropům využívají právě poznatky a triky Stinných. Samotnou jednotku tvořilo přibližně pětadvacet ostřílených vojáků, rozhodně to však nebyly prototypy hrdinů. Hlavou všech akci jednotky a zároveň jejich velitelem byl Velitel, toto byla nejen hodnost, ale prakticky i jméno muže, který vymyslel většinu ze smrtících taktik Lovců. Jeho zástupcem jsem byl já – Šedivec. Nebylo tomu tak vždy ještě dva roky po mém vstupu do jednotky jím byla Plížila, ta však zemřela při boji s jednou smečkou. A tak na její místo nastoupil někdo, jak Velitel říkal, kdo má všestranné nadání jak pro válčení tak i strategii a jiné potřebné věci a který je stejně ošklivý jako byla Plížila. Údernou sílu Stinných lovců tvořili především tři válečníci, nebo spíš tři stroje na zabíjení. Jizva mohutný starý válečník zakutý do brnění, které mu zakrývalo celé tělo. V době boje proti vlkodlaků mu už muselo být kolem šedesáti, přesto svým smrtícím válečným kladivem dokázal rozsévat smrt v řadách nepřátel s větší účinností než všichni o třicet let mladší vojáci. Pozorovat ho v boji znamenalo, shlédnout na vlastní oči jednoho z hrdinů z legend. (mnohokrát sem si říkal, že v sobě musí mít nějakou elfí krev, jinak jsme si nedokázal vysvětlit jeho vitalitu v takovém věku). Pak tu byl neskutečně vysoký a ramenatý barbar Hrách. Jeho postava zbuzovala respekt všude tam, kde se ukázal. Stejně jako jeho obrovská dvoubřitá sekera. Poslední s nejlepších bijců byl bezesporu Bestie. Oproti svým dvěma druhům vypadal takřka přehlédnutelně. V boji se však měnil v smrt, která tančila na hrobech nepřátel. Byl jako živel, zabíjel s lehkostí a šíleným úšklebkem na rtech. Lovci by ve svém poslání by nebyli tak úspěšní, nebýt jedné osoby v jejich středu – Špíny. Všestranného smradlavého magika, jehož rasový původ stejně jako jeho přesné povolání bylo pro ostatní členy záhadou. Vypadal jako kříženec elfa, drowa, trpaslíka, člověka a krysy. Stejně záhadné bylo i jeho zaměření někdy se projevoval jako nadaný mág, jindy jako alchymista a někdy dokonce nekromant. Tak či tak byl nesmírným přínosem pro jednotku. Při svých pitvách přišel na mnohé zajímavé slabiny Velšských. Další jeho zvláštnosti bylo to, že se se svými úsměchy rád chlubil. Proto velice rád pořádal „přednášky“, při kterých členům Stinných vysvětloval jak a na co přišel, většinou dokonce s názornou ukázkou (pitvou). Právě při takových přenáškách jsem přišel k mnohým ze svých dnešních znalostech o vlkodlacích. Dalším z nebezpečných členů Stinných byla Pravda – kouzelnice – psionička. Tato překrásná ženská měla jednu nepěknou zvláštnost, dokázala se člověku dostat do hlavy a nadělat v ní obrovskou paseku. Dokázala lidi, a nejen je, pomocí myšlenky ovládat, číst jim myšlenky nebo je i zabít. Vše bez toho, aby jen zvedla ruku. Jestli chtěl člověk získat nějakou informaci nebo předmět, který šel těžko sehnat, byl Kašpar právě tím člověkem, na kterého se měl člověk obrátit. Tenhle neuvěřitelně zručný zlodějíček a vrah, byl schopný dosáhnout všeho čeho chtěl. Byli tu další členové bratrstva druid Sýček, nerozlučná dvojice Měďák a Pátý, bojovnice amazonky Větev a Svítala, pijani Vrč, Sekal a Plátno. Ti a mnozí další dobří chlapi, za který bych dal klidně svůj život. Prošli jsme mnoho bojů, zabili spoustu Velšských a krajinou a nás začaly kolovat legendy. Pak však přišla na řadu další akce, nemělo jít o nic náročného – jedna smečka mířící ze základny Vlkodlaků v Zarazanu, o které se Špína s Pravdou před nedávnem dozvěděli. Všechno bylo jako vždy naplánované do nejbližších detailů. Co však přišlo, nedá se nazvat jinak než masakr. Nikdy v životě jsem neviděl tolik vlkodlaků pohromadě. Byla to past. Nakonec nás udolali. Vzali jsme jich sice moc sebou, ale většina Lovců za to zaplatila životem. Seznam padlých byl zatraceně dlouhý. Seznam přeživších byl žalostně krátký - Měďák, Pravda, moje maličkost a Jizva. Tomu starému bastardovi se to běsnění podařilo přežít. Spolu s Bestií a Hrachem poslal na věčnost takové množství vlkodlaků, že jsme po boji jen nevěřícně hleděl. Nic takového jsem v životě neviděl. Musel do nich vstoupit duch prastarých bohů války. Byly to smutné chvíle. Stal jsme se Velitelem, ale neměl komu velet. Nadešla chvíle rozhodnutí. Ostatní chtěli vyrazit k elfům. Pravda totiž věřila, že právě jejich mudrcové mohou znát způsob, jak porazit Velšské. Souhlasil jsem. Věděl jsem, že někoho jako mě elfové nepřijmou. Pravda byla elfka, Měďák půlelf a o Jizvu sem se nebál. Předal jsem proto starému válečníkovi velení a popřál skupince šťastnou cestu. Doprovodil je až na hranice s elfím lesem a obrátil se směrem k Artu. Čím jsem starší, tím raději vzpomínám na léta strávená se Stinnými lovci. Byli pro mne jako rodina. Když je srovnávám s těmi mladými Arny s Driennem v čele, říkám si, že bychom nad nimi možná nevyhráli, ale rozhodně bychom s nimi vedli vyrovnanou partii. Slyšel jsem, že o Stinných lovcích a jejich činech kolují v Zarazanu a dokonce i Artu hotové legendy, ale nikdy jsem si jich nevšíval. Staré bratry mi to nevrátí. |
| |
| Když se mi rozjasní mysl i zrak, tak vidím, že mě odnesli do pokoje, který obývám v Hefě Eře. Všechny mé věci jsou na místě, ale stejně mám podivný pocit. Na to, co se stalo, se mi nechce ani vzpomínat, protože jak na to pomyslím, klouby se mi vztekem obtáčejí kolem rukojeti meče a oči mi začínají planout vztekem se kterým jsem se vrhnul na Endarona a Gabrriela."On mě ponížil! Ta špína mezi Půvabným lidem!! On na mne vztáhnul svou nečistou ruku!! Přísahám, že kdyby nebyl paladin, tak bych ho zabil!!", soptil jsem hněvem a přecházel po pokoji. Musel jsem se rozhodnout, zda má cenu nadále zůstat mezi Gardou, prtoože od této chvíle na mě budou všichni hledět skrz prsty. Snad kromě Siky... Než jsem definitivně omdlel, slyšel jsem jakoy z veliké dálky její hlas. Ona jediná mi byla příznivě nakloněná. "Ale Rifat-ana musím zahubit! A nikdo mi v tom nezabrání!" , vykřikl jsem nenávistně a vydal se hledat Siku. Musel jsem jí poděkovat a...musel jsem jí prostě vidět! |
| |
| Zase mám ten pocit, že jsem pro ostatní jen vzduch, neboť mě jako obvyklevesele ignorují. No u všech lesů, ten Šedivec nemá ani špetku vychování a všichni se okolo něj hrnou, jako by to byl samotný Arn. Jediného koho uznávám já bude vždy Drienn... A Endaron, kdoví kde je mu konec... A zdá se že i na něj všichni zapomněli. Sika se rozhořčeně otočila. "Jdu zkontrolovat Eldithriela." oznámím polohlasně, vědouc, že mě stejně nikdo nevnímá a vydám se za ním do příbytku, jenž byl vyhrazen zraněným. |
| |
| Okamžitá nabídka pomoci mě překvapí, něco takového jsem od mladého oddílu nečekal. Rozhodně ne tak rychle poté, co jsem je místo pozdravu stačil hned zkritizovat. Nechám se mladou adeptkou odtáhnout od ostatních a v klidu si vyslechnu, co má na srdci. „Neříkej, magie? Já prostě myslel, že se jim jen nechce umřít,“ řeknu trochu víc podrážděně, než jsem to měl v úmyslu, má další slova už jsou smířlivější, „V boji se hodí jakákoliv znalost o slabinách nepřítele. Pokud se ti je podaří kontaktovat a dozvědět se od nich víc, nebude to rozhodně na škodu.“ Z dalšího rozhovoru mě vyruší další z mladých vojáků. Jeho nabídka a následná mrtvola, mě přesvědčí o tom, že ho nemám poslat někde. Příjmu jeho nabízenou pravici a také ji silně stisknu. „Říkaj mi Šedivec,“ představím se, „Jestli zvládneš pomoct z kucháním téhle mrchy, seš vítán. Ste v týhle vesnici dýl než já. Budem potřebovat prázdnou místnost s dost bytelným stolem, taky nějaký nože, vodu, kusy látky, nějaký stříbrný předmět, taky pilník nebo něco podobnýho a taky flašku nějaký silný kořalky. Veďte mě mládeži,“ a s těmito slovy ukážu směrem k vesnici. |
| |
| Vojáci očividně nemají moc disciplíny a vzhledem ke svému mladému věku jsou i náležitě vyzbrojeni. Možná, že zaujímají důležité postavení ve vesnici. Kalhoty z hřejivé kožešiny jsou zasazeny do vysokých kožených bot. Skrz modrou tuniku vyčnívají drátěné košile. Vojáci vlastní obyčejný meč, který se pevně houpe v pochvě u opasku. Helmice mají našpičatělí tvar a hledí tvoří kovová přepážka, táhnoucí se od prostředku čela až mezi oči. Obrátím se na Endarona, ale ten jen pokrčí rameny. ,,Dodržování disciplíny má spíše v rukou Silana. Můj hněv dokáže být velký, ale na vojáky nepůsobí a tihle dva jsou jen neposlušní a věčně opilí seržanti. Pokud je Šedivec ztrestá, nebudu nic namítat." Je vidět, že vojáci odmítají ustoupit a tvrdá slova Šedivce na ně nepůsobí. Nepoužují ale meče, nýbrž si sundají kovové rukavice a zaůtočí na Šedivce formou dva na jednoho. Je mi docela potěšením, že uvidím Šedivce zápasit. Sotva se ale zápas spustí, vidím v dálce, jak se Gabrriel se se Saenie vrací i s jednou mrtvolou vlkodlaka. No mrtvolou. Ta mrcha sebou stále hází. Šedivec se totiž předtím se Saenie domluvil a Gabrriel nabídl pomoc. Šel by i Šedivec, ale neodbytní a drzí strážci jej zarazili. |
| |
| Snažím se sehnat co nejvíc z toho seznamu co jde, a když tak se pozeptám Saenie, jestli by mi s tím nepomohla. Nakonec to seženem všechno. Nejsnadněji jsme sehnali tu kořalku a ten nůž. Hned na to vodu a hadry a pak ten barák i s něčím co se dalo použít jako stůl na tak těžkou bestii. Během té doby co jsme to sháněli se o tom co budem dělat dovědělo dalších pár lidí a možná budou mít zájem se taky podívat. Bylo by v jejich zájmu zjistit co nepřítele zabíjí a co ne." Nachystám věci a podívám se na Šedivce. "Už jste to někdy dělal? Nejsem si jist, jestli se chcete taky podívat, nebo nám to právě ukázat. Vypadáte, že už svoje zkušenosti máte." v ruce si pohrávám s dýkou. Ještě nevím jestli ji mám použít právě já, nebo ji radši podat Šedivci. |
| |
| Pohlednu na oba mladé zarputilce a povzdechnu si. Okamžitě si je zařadím do kategorie otravných blbců a pro jejich vlastní dobro doufám, že to nechtějí dotáhnout moc daleko. Takových rvaček jsem za svůj dlouhý život absolvoval bezpočet. Odhodím vak a pohlednu na vojáky. „Kurva, hoši já to tak nemyslel,“ zašeptám omluvně. Dobře vím, že tímhle je nějak neuchlácholím. Jen jim stoupne sebevědomí a budou mít pocit, že mají navrch. Ke svému štěstí po zbraních nesáhli, chtějí mi dát jen za vyučenou. První se ke mně přiblíží na délku paží. Vyrazí k útoku. Ohnu trup a vyhnu se jeho ráně, levačkou mu přitom zasadím ránu do spánku. Plynulým překrokem se dostanu za jeho záda a ještě mu uštědřím jednu ránu do slabin. Neztrácím ani sekundu a věnuju se druhému útočníkovi. Ten byl rychlý, to ano, na chlapa z jeho vesnice to určitě stačilo. Odsunul jsem se z osy jeho útoku, podklouzl pod jeho hákem, vedl jeho útočící pěst dolů druhou rukou mu podebral loket a za vydatné pomoci jeho setrvačnosti jsem ho saltem poslal k zemi. Země zaduněla. Jeho pravačku jsem ještě stále držel, loket fixloval stehnem a páku na jeho zapěstí jsem měl připravenou k utažení. Pohledl jsem na něj a jeho hekajícího druha. „Tak, co hoši, chcete se ještě prát?“ vydechni ze sebe. V jejich vlastním zájmu doufám, že to nejdou zarputilí blbečci. |
| |
| Vesnice Jsem ráda, že Šedivec souhlasí s mým návrhem. Kvůli jeho tónu si nejsem dvakrát jistá, jestli ho překvapila myšlenka o magii nebo jestli ta poznámka měla být spíše posměšná. Nijak moc mě to ale netrápí. Na Gabrielovu prosbu o pomoc se sháněním všeho mu přiosíbím, že se společně pokusíme najít nějaký vhodný dům. To se během chvíle podaří. Potom už to nechám na něm se slovy: Promiň, že tě v tom nechám samotného, ale před pitvou mám ještě něco důležitého na práci. V žádném případě nezačínejte beze mě. Přičemž poslední větu pronesu dosti důrazně. Potom vyběhnu ven a okamžitě se řítím za místním ranhojičem. Naštěstí pro mě není těžké ho nalézt. Zdravím vás, mistře ranhojiči. Myslíte, že bychom si mohli promluvit někde ... ehm ... o samotě? Řeknu mu ješt před tím, než stačí cokoliv říct. Starý muž jenom kývne hlavou. Nevím, jestli to mělo být na znamení pozdravu nebo souhlasu. Ale nejspíš obojího, protožjde jde přes místnost na druhý konec, kde mizí za dveřmi. Bez váhání ho následuji. Místnost za oněmi dveřmi je maličká. Je v ní spousta bylinek, mastí a lektvarů. Docela pěkná sbírka, pomyslím si. Od tohoto člověka bych se mohla lecčemu přiučit. Probleskne mi hlavou. Zavřu za sebou dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Saenie pro Omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla, ale potřebuji s Vámi mluvit ve velice spěšné situaci. Do vesnice dorazil jakýsi člověk. Vypadá, že má docela vysoké postavení v královské gardě. Vypadá, že má docela slušné zkušenosti s bojem proti vlkodlakům. Nyní ale tvrdí, že se změnili. Že jsou daleko dokonalejší než dřív. A tak si nechal přinést jednu "mrtvolu" a chce jí pitvat. A vy jste říkal něco o tom, že se zde zkoumá jakási magie, která by mohla mít vliv na to jejich přežívání. Potřebovala bych vědět, kdo o tom něco ví, protože znalosti v této oblasti by nám během pitvy mohly být velice užitečné. A kdyby se někdo takový účastnil celé akce, mohlo by to být i pro něj velice přínosné. Pomozte mi prosím. Čím dřív se nám podaří odhalit jejich slabiny, tím lépe pro nás všechny. Podám mu ve spěchu vysvětlení svého chování. Závěrečných pár vět své řeči řeknu prosebným hlasem a v obličeji mám dosti útrpný výraz. S napětím očekávám jeho odpověď. Je na mě vidět, že ony informace opravdu potřebuji. A to velice rychle. |
| |
| okolní lesy vesnice vydám se do lesů. Musím promluvit s duch,oni jistě pomůžou pokračuji stále hlouběji. je to tu tak prorostlé zlem,nejdříve musím najít srdce hvozdu. A tam musím započít ve svém konání. Asi dvě hodiny jdu když konečně najdu srdce hvozdu. Poberu okolní kameni a utvořím kruh, do toho to kruhu nasbírám dříví a rozdělám ohěn,sednu si a započnu ve vymítaní zla se srdce hvozdu a s voláním všech lesních duch a bohů. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Jejich přežívání je vskutku záležitost neznámá. Ale jsem rád, že jste za mnou přišla paní Saenie. Když vám strážci odsedlávali berany, v cetovních vacích jste krom několika zásob jídla měli i rychlo - žhavící se šipky a samostříly. Kdepak ty jste sehnaly? Velšské vlkodlaky totiž dokáže spolehlivě umlčit žhavý kov. Proto tu v noci hoří ve velkém pochodně. Vojáci si v případě útoku rozžhaví své meče. To je asi jediné, co vlkodlaky dokáže zabít. Ovšem, když vlkodlaka rozsekáte na malé kousky, komu by se chtělo je postupně probodávat. Každopádně s pitvou souhlasím. Přineste tělo vlkodlaka co nejrychleji a i toho tajemného muže." |
| |
| soukromá zpráva od Saenie pro A co se týče těch šipek, tak ty jsme dostali od jakýchsi podivných trpaslíků. Říkali, že se nám budou při putování jistě hodit. Neřekli nám proč, ale je pravdou, že fungovali. Pře vyslovením této věty se na chvíli odmlčím, ale nakonec uznám, že nemám proč tajit setkání s trpaslíky. A co se týká toh ohně a rozžhavených mečů, tak o tom slyším prvně. Nevím jestli o tom někdo z naší skupinky ví, ale určitě se o tom nikdy nikdo nezmiňoval. Určitě to bude dobrá pomoc. Teď už ale prosím pojďte se mnou, ať na nás nemusí čekat zbytečně dlouho. Vybídnu onoho muže a jemně pokynu rukou směrem ke dveřím. |
| |
| Dva vojáci, co se pustili do křížku se záhadným, leč drzým Šedivcem, nevyvázli s vervou a úspěchem. Oba padli do prachu na zemi. Šedivec k nim přišel a celkem klidně se jich zeptal na přídavek. Poprvé v životě jsem zaznamenal v těchto dvou povalečích, věčně opilých, v očích strach. S námahou se postavili, přesto jeden tupohlavě řekl: ,,Dneska jsi nás porazil dědo, ale příště famfáry nečekej." A s těmito slovy se odbelhaly pryč a zmizeli za nejbližší chatrčí. Šedivec se vrátil ke mě a k Driennovi. ,,Nejspíš ti hoděj do držky rukavici, to je znamení, že tě vyzývaj na něco víc, než pěstní souboj." snažím se napodobit Šedivcův slang, ale moc se mi nedaří. Raději zůstanu u své původní mluvy. Než stihne Šedivec promluvit, ozve se skřípaní dveří. Otočíme se s Driennem za zvukem a vidíme vesnického ranhojiče a Saenie, jdoucí směrem k nám. Ale mám takový neodbytný pocit, že jejich kroky směřují spíše za Šedivcem a tak jen letmo uhnu levým bokem, aby byl průchod mezi mnou a Drinnem snažší. |
| |
| Chlapci ještě přes malou chvílí leželi na zemi a málem plakali a už zase mají chuť dělat bububu. V jeden okamžik lituju, že jsem tomu hňupovi místo úderu do spánku neměl ušetřit kopanec do zubu a zlomit mu čelist. Aspoň by mě ušetřil těhle siláckejch keců. „Fanfáry nečekám. Pokud bude nějaké příště, buďte si jistý, že to co bude znít nad krajinou budou umíračky, zvoněný na vaší památku,“ pronesu chladně hrozbu směrem k vojáčkům. Pak už si jich nevšímám a nechám je zalést do úkrytu. Vrátím se k Driennovi a tomu paladinovi. Způsob, jakým mě Endaron osloví, mě pobaví. Nevím jestli to mám brát jenom jako vtip nebo nepovedený pokus napodobit moje neučesaný způsoby. Už méně zábavný je obsah těch vět. „Jestli to udělaj, poteče krev. Měl bys jejich veliteli připomenou, co je jejich práce,“ pronesu nevzrušeně. Chvíli si sice pohrávám s jednou myšlenkou a lovím v paměti, jaké jsou posloupnosti ve velení v Zarzanu a jestli moje bývalá hodnost není vyšší než velitele těch tupců. Pak to nechám plavat, jak se zdá mám jiné povinnosti. Saenie byla hodně rychlá a už někoho s sebou vleče. Podle ustrojení to vypadá někoho místního. Kývnu na Drienna a neznačím, jestli se nechce připojit k rozhovoru. „Tak co mi neseš zajímavýho?“ tázavě zvednu obočí směrem k léčitelce. |
| |
| Než jsem vyšel z pokoje, zdržel mě můj opasek, který očividně odmítal nést váhu mého meče a přetrhl se. "Člověčí šmejd!", zavrčím a pohybem ruky ho vrátím do původní podoby. Vyšel jsem z pokoje a zuřivě za sebou zabouchl dveře. Nejsem typ elfa, který by byl agresivní při každé příležitosti, ale když už mě někdo dá důvod, těžce a dlouze zapomínám. Moje kroky mě neomylně vedli do pokoje, kde se zotavoval Rifat-an. Moje oči se opět stali chladnými, až se mě pár vojáků, kteří šli kolem, leklo a zmateně mi zasalutovali. "Lienlil rin!", pronesl jsem tiše a z mojí dlaně vytryskla malá světelná koule. Utvořila se z ní silueta sokola a ten se vrhnul ke všem dveřím a v každých na chvíli zmizel. Až za chvíli se u jedněch zastavil a potichu zapískal. Věděl jsem, že tam je Rifat-an a sokola jsem povolal zpátky. Vešel jsem dovnitř a Rifat-an se na mě tak zvláštně podíval. V jeho pohledu jsem četl obavu, bezmoc, ale zároveň i odvahu a vážnost, jakou dokáže vyjádřit jenom elf. Přistoupil jsem k němu a pozvedl pravici. "Briat ral en jorelin!", řekl jsem tlumeně a z mojí dlaně vytryskly plameny a jako provazy se ovinuli kolem elfova ležícího těla. Potom bylo vidět, jak do jeho krevního oběhu proudí purpurová mlha, Rifat-an chabě pozvedl ruku, ale vtom začalo kouzlo působit a elf zavřel oči. Rudé paprsky kolem jeho bezvládného těla utvořili nepropustnou průhlednou stěnu. Není mrtvý, ale je ve stavu, kdy ho paprsky vytvořené mým kouzlem udržují při životě a nikdo toto kouzlo zrušit nemůže. Vrhnul jsem ještě jeden pohled na zářící tělo a odešel jsem. Na cestě k mojí místnůstce jsem se málem srazil se Sikou. Přiložil jsem si pravou ruku na hruď a tímto dávným elfským pozdravem jsem jí dal najevo svou úctu. "Owné, Siko!", pozdravil jsem ji. "Jsem rád že se s tebou konečně setkávám a můžu ti vyjádřit svůj dík za mou záchranu. Bez tvé pomoci by mě nechali venku. Možná, že se budeme muset rozloučit. Nemám zapotřebí, abych byl zesměšňován ubohým trestancem a zločincem, tím spíše, že je to půlelf-nečistá rasa. Jsem moc rád, že jsem tě poznal. Máš můj nejhlubší a nejupřímnější obdiv!", řekl jsem s lehkou úklonou hlavy a čekal jsem co odpoví.Jen tam stála a hleděla na mne svýma zářícíma očima... |
| |
| Hefa Era Otřu si zpocené čelo a spokojeně si oddychnu. Chtělo to trochu víc práce a fantazie, ale podobným mechanismem, kterým jsem vylepšila kuši, je nyní obdařena i tahle dvoutunová potvora. Naštěstí není zapotřebí taková přesnost, jako u ruční, ale většinu dílů jsem si postavila přímo na koleni a to trochu komplikuje plány na rychlé přestavění zbývajících strojů. Pomocníci jen krouží okolo a studují mé dílo za všech možných úhlů. Zavolala jsem si je přeci jen poněkud pozdě, až na závěrečné úpravy otočného mechanismu, kde byla potřeba přeci jen více síla, než chytrost. Někdo z vás běžte do dílny říci, jaké díly mají začít vyrábět! Rychlost musí být. Neodpustím si drobný úsměv nad vykonanou prací. Strávila jsem na ní celý den a Endar se mezitím stihl vrátit i s celou královskou gardou a dokonce s menší posilou. Nechám všechno ležet jak je a nechám pomocníky, aby to uklidili. Cestou šlápnu na talíř s několika chleby, jež jako vystřelené z katapultu, přeletí okraj kamenných hradeb a zmizí kdesi dole. Jak sbíhám schody, na jeden šlápnu a sletím dolů po hlavě. Naštěstí to bylo skoro u konce a jediné co to odneslo bylo koleno. Měla bych zajít za ranhojičem, ale jako vždy to vyřeším kouskem látky z rukávu. Ranhojič? to mi něco připomíná. Rif, ten elf, chtěl se mnou mluvit. Vyskočím na nohy, jako by mne někdo nakopl. Ne proto, že bych se na Rifa tak těšila, ale najednou mě popadl neodbytný pocit, že jdu pozdě. Pomocí vázy předělané na zvon, se dostanu do místnosti sousedící s místností Rifa. Cestou k němu zahlédnu Eldithriela, nebo jak povídali vojáci že se jmenuje. Údajně ho napůl mrtví Rif odhodil na stěnu jako mouchu. Nejspíš se z něj pomalu stává místní hrdina. Elde mi rychle mizí z dohledu, pokouším se jej dohnat, ale za chvíli se mi ztratí. Přemýšlím, kudy mohl jít, dokud nezaslechnu jeho hlas. Jdu za ním, ale jakmile rozeznám slova, tak se zarazím. .......Nemám zapotřebí, abych byl zesměšňován ubohým trestancem a zločincem, tím spíše, že je to půlelf-nečistá rasa...... Zbytek jeho slov nehodlám poslouchat. V rozčilení odejdu a mám sto chutí přikázat strážím, aby jej okamžitě hodili do jámy. Ať si tam shnije! Po chvilce si to však rozmyslím. jeho slova mě silně zasáhla a nemá smysl tím zatěžovat i Endaronovo srdce. Každý má právo na názor a pokud není schopen bojovat bok po boku s půl-elfem, tak je jenom povrchní tvor......a kretén. Poslední slova mě mrzí, i když jsem si je jenom myslela. Otevřu dveře k Rifově pokoji, kam byl podle vojáků přestěhován, jakmile ranhojič prohlásil, že se z toho dostane sám. Jeho tělo však nacházím uvnitř neprostupného obalu, jako by byl jeho život zastaven. Vylezu před jeho dveře a rovnou houknu na jednoho ze tří stráží. Kdo byl v Rifatově pokoji? Ještě než mi dá odpověď, obrátím se na druhého vojáka. Řekni Garidovi, ať mi ode mne přinese sklenici osm, patnáct a dvacet dva, on už bude vědět. Poslední u něj byl Eldithriel má paní. Počkej, zastav! Zadržím toho co jsem poslala pro láhve. V hlavě jako by mi vybouchl sud se střelným prachem. Krom těch tří, řekni ať vezme ještě prvních šest sklenic a všechny křídy které najde. Rychle! Otočím se k tomu třetímu, který byl ještě doteď mimo mou pozornost. Sežeň Endarona, řekni mu, že pomocník Velšských vlkodlaků Eldithriel se dostal do pevnosti a začíná likvidovat spojence. Nikde se nezdržuj! Rifatovu postel přetáhnu doprostřed místnosti a z kousku křídy začnu kolem kreslit obrazce. Za chvilku dorazí Garid, náruč plnou různobarevných láhví a podivných tvarů. Víš co máš dělat, učila jsem tě to, tak pospěš! Víte jistě, že je to pomocník Velšských vlkodlaků? Ne, ale je lepší být připraven na nejhorší. Řekni tomu strážnému přede dveřmi, ať si vezme někoho na pomoc a hlídá nás dokud nedokončíme kletbu. |
| |
| Členové Královské gardy se rozhodli pitvat vlkodlaka a proti tomu jsem nic neměl. Naopak mě to potěšilo. Možná tak příjdou na větší podstatu věcí. A já Drienna odvádím do svého velitelského stanoviště. Jak už jsem se kdysi zmínil, není to nic moc, ale dolů do podzemi se mi nechce. Posadím se za oprýskaný stůl a opatrně sednu na židli, jenž má nalomenou levou zadní nohu. Pobídnu, ať se i Drienn posadí. Sotva dosedne na židli, tak pod ním praskne. Lehce si povzdechnu a Drienn na mě nechápavě hledí. ,,Omlouvám se. Kvalita židlí je velmi malá. Požádám Silu, ať se pokusí nějaké opravit." Drienn se letmo usměje a já pokračuji. ,,Jsem rád, že tě král poslal. Odpykávat si trest zde ve vesnici a v Zarazanu je dosti nepříjemné. Ale nedokáži si už představit, že bych odsud uprchl, nebo odešel. Zarazan se stal mým domovem." Drienn si položí dlaň na hrušku meče. ,,O tom nepochybuji, příteli." Pohlédnu mu do očí. ,,Dnes v noci chci jít na další výpravu. Chci se jen podívat po okolí. Takhle to dělám každý den. Oprava večer." Drienn přikývne, ale v tom do místnosti přiběhne udýchaný voják. V krátkých intervalech mi řekne zprávu od Silany a jakmile se zmíní o Rifat - anovi a Eldithrielovi a především o Eldithrielovi, Driennovi přeběhne přes obličej vyděšený výraz. Ten se změní ve stud. Drienn dokonce vytáhne jeden meč z pochvy. ,,Zaveď nás za Silou." požádám vojáka. A proklínám Eldithriela a jeho neznámou zlobu na elfího vyvrhela Dva vojáci, hlídající vstup do budovy uprostřed vesnice nás bez okolků pustí. V domě je Silana a čeká na nás. |
| |
| Hefa Era Zrovna dokončuji první ze tří částí obrazce. Táhne se téměř jako spirála ze středu do rohů místnosti. Garid je v kresbě jen o krok za mnou. Prokletí musí být co nejdříve, jestli Eldithriel dokáže ještě více podobných věcí, jež předvedl na chudáku Rifatovi, nebude to vyrovnaný souboj mezi ním a našimi vojáky. Dveře se otevřou, ale jelikož jsem neslyšela žádný křik, nebo zvuk tasených zbraní, jsem v klidu. Na chvilku odtrhnu oči od podlahy a podívám se kdo přišel. Endar. Rychle mu převyprávím co se stalo a proč ten povyk. Kdo se zbavuje raněných a v podstatě bezmocných? Kdyby mezi nimi byla msta, určitě by si jako hrdý válečník počkal, až se uzdraví, ale tohle je až příliš podlé. Povím mu ještě o jeho nenávisti půl-elfské rasy. Není mnoho tvorů, co nenávidí nečistou krev a současně likvidují svou vlastní. Podělím se se svými úvahami s Endarem a všemi přítomnými. Chvilku si připadám jako malý žalobníček. Pocit však zmizí stejně rychle, jako se objevil. Jen málo tvorů ví, jakou paseku dokáže napáchat sluha Velšských vlkodlaků. Trosky bývalé Hefa Ery mluví sami za sebe. Skloním pohled a začnu se opět věnovat dokončování obrazce na podlaze. Zatím jsem měla příležitost jej nakreslit jenom dvakrát, poprvé pozdě, podruhé skoro v čas. Tentokrát nebudu čekat na ujištění, riziko je příliš veliké. |
| |
| Vzteky se klepu a stojím nad Endaron, který se sklaní nad bezvládným tělem elfího vyvrhela Rifat - ana. Je zakletý. A nikým jiným, než - li naším horlivým velectěným elfem Eldithrielem. Já až ho dostanu do rukou. Ale musím jednat rychle. Chci vyklouznout z místnosti, ale to už na mě Endaron volám. Vyvede mě na chodbu a zeptá se: ,,Tvojí svěřenci mají větší schopnosti než členové Královské gardy. Nepřipadá ti to divné?" Pohlédnu mu zpříma do očí. ,,Mou ctí je ti říci pravdu. Navíc v těchto těžkých dobách to je už jedno. Ale nejlepší bude, kdy se vzdálíme do lesů." Udělám krok a čekám, že se Endaron připojí. Ten ale jako přikovaný stojí na místě. ,,Drienne. Jestli mě zabiješ, nepřežiješ moc dlouho." Zaslechnu náznak strachu. Přistoupím k paladinovi a konejšivě ho poplácám po rameni. ,,Vem si sebou i pár vojáků. Budu čekat u brány. V lesích se dozvíš pravdu." A vykročím z domu. Venku se nic neděje, všichni jsou uvnitř chatrčí. Ale je jasné, že se domněnka o pomocníkovi Velšských vlkodlaků šíří rychle a pár vojáků po mě střelí pohledem. Čekám, jak jsem slíbil, u brány a Endaron příjde vskutku rychle. Nechá otevřít bránu a spolu s pěti vojáky vkráčíme na lesní cestu. Mlčky jdeme pár metrů, až jsou hradby vesnice vidět jen nepatrně v mezerách mezi stromy. Moc mýtin se nenabízí a tak vyberu alespoň rozsáhle skupenství stromů. ,,Zde." řeknu a vyběhnu krkolomný sráz. Vojáci a Endaron se za mnou vydrápou. Endaron se rohlédne kolem dokola a pak promluví. ,,Nyní chci tu odpověď." ,,Budeš ji mít. Nyní ale ustupte o dobrých pár metrů a zakryjte si oči. Nemusíte se ničeho bát. Jo, vlastně. Zakryjte si uši a schovejte se za ten násep." upozorním je ještě na pár drobností. Poté zapadnu mezi stromy. Zavřu oči a vyšlu tichou myšlenku s úpěnlivou prosbou k Arnianovi. Dočkám se. Začíná do mě proudit negativní energie, jakoby ze mě ucházel život. Taky že uchází. Ale pouze ten lidský. Mé tělo se zvedne do vzduchu a zmizí ve světlené kouli. Ta s bzučením dopadne na zem. Proces praskání a šlehání, jenž tato koula vyluzuje, trvá velmi rychle, sotva pár vteřin. Pak se ozve ohlušují výbuch, ale jen pro vojáky a Endarona. Já ucítím jemnou bolest po celém těle, nejvíce v oblasti hrudníku. A pak vše utichne. Je slyšet jen křik vyděšených ptáků a šumění křídel, jak ulétávají do bezpečí. Zaklimbám hlavou a postavím se na zadní. Shlížím z mnohem větší výšky. Mé oblečení zmizelo, stejně tak i zbraně. Dosahuji výšky, jakou má brána Hefy Ery. Hlavu mám protáhlou trochu jako kůň. Oči mají černou výplň a okolí oblouků je zbarveno do ruda. Kůže je šupinová. Na hřbetu ostrá a od ocas je pokryt křivolakými trny. Pokud to přirovnám, tak trny vypadají jako trny na růžích. A jinak je celé moje tělo zbarveno do temně černé. Nohy mohutné, ruce žádné. Místo nich se pomáhám jednou řadou ostrých zubů. Stal jsem se Arnem. Endaron vyleze zpoza houštin a nevěřícně hledí na stvoření, podobné draku, stojící právě před ním. I vojáci jsou ohromení a jsou ve střehu. Promluvím na Endarona dračím hlasem. ,,Tak vidíš. Tohle jsou já a mí svěřenci zač. Teda mí svěřenci ještě ne, ti se teprve učí. Říkají nám Bratrstvo Arnů a sloužíme dobru a království. Ale abychom neplnili hrůzu v očích obyčejných obyvatel, pracujeme pod rouškou Královské gardy. Možná jsi někdy zaslechl domněky o dracích v Irisiji. To nás nějaký zbloudilý dobrodruh náhodně spatřil. Ale nejsme nebezpeční. Pouze pro své nepřátele. Endaron není schopen slova. Nakonec ale ze sebe něco vyloudí. ,,Já...no..nevím co říct...snad jen. Zůstaneš takhle navěky?" Zakroutím hlavou. ,,Ne, ale chci, aby se ujištění, že se v Zarazanu nachází Arnové dostalo i do vesnice. Proto se neproměním zpět a půjdu do vesnice v této podobě. Chvíli trvalo, než to Endaron dovolil. Ale nakonec souhlasil a společně jsme se vydali zpět do vesnice. S průnikem za hradby jsem neměl pozíž. Jedním ladným skokem jsem je překočil. Zavřel jsem oči a snažil se okolní zvědavé lidi nevnímat. Tenhle moment se zapíše do dějin. Anonymita Arnů skončila. |
| |
| Jelikož to přesně v 0:00 nestihnu, tak vám tímto přeji Šťastný Nový Rok 2009 Nechť vaše postaví híří energíí a vám jako takovým přeji i společně za Endarona a Wariatha hodně zdraví a štěstí. Váš PJ :-) |
| |
| Zarazan - Hefa Era Nakonec se od Endarona stejně odpovědi nedočkám. Jen si tak vesele klábosí s těmi novými. Copak jsem tak moc neviditelná? zazoufám si v duchu a jen s povzdechem poslouchám jak se jejich kroky vzdalují. Nakonec jen potřesu hlavou a po paměti se vydám ke klášteru či kostelu, kde jsme byli večer před tím. Jenže nezamířím do dovnitř ale směrem k provizorní stáji, kde je hipogryf. Rukama před sebou nahmatám jeho peřím pokryté tělo. Zdravím. Tak jak se dneska cítíš? pronesu směrem k němu i přesto, že mi sotva rozumí co mu říkám. Jemně šmátrajíc po jeho těle se dostanu až k jeho zraněnému křídlu. Myslím, že ti vyměním ovázání. promlouvání k tomuto tvoru mě jaksi uvádí do duševní pohody. Hned na to začnu s ošetřováním rány. |
| |
| Poté co se v polonaběhnutím do místnosti překvapeně srazím s Eldithrielem vyslechnu v údivu jeho poklony a než stačím jakkoliv zareagovat míří pryč ode mně. "Počkej Eldithrieli kam jdeš?"Nakonec ze sebe vypravím když okolo mně prochází. Otočím se mu do tváře a starostlivě se zeptám. "A jsi si jistý, že nejsi zraněný? Dovol mi tě ještě jednou zběžně prohlédnout, některé kouzla mívjí nebezpečné následky pokud se na ně nepřijde včas." Však již z jeho duševního rozpoložení je mi dopředu jasné, že svůj úmysl nás opustit myslí vážně. Obzvlášť mě to mrzí, neboť byl prvním, kdo konečně uznal mou práci poděkováním, navíc natolik upřímným. Chová se ke mně tak zdvořile, jako bych byla elfka. pomyslím si. |
| |
| Pitevna Malebný domek s kamennými zdmi a doškovou střechou poblíž brány vám poslouží jako pitevna. Uvnitř jsou u zdi tři narychlo sestrojené židle - soudíte to podle jejich neúměrnému a nepřirozenému vzhledu a proto se na bojíte posadit. Uprostřed místnosti je velký dubový stůl. Nalakovaný, až se leskne, rohy a okraje jemně vybroušené. Před pitvou nejspíše sloužil jako jídelní stůl. Ale celý domek se neskládá jen z jedné místnosti. V levém křídle je přistavěný pokoj, který je oddělen od hlavní místnosti strmým schodištěm, stoupající dolů, proto je vedlejší mistnost trošku níže položená než zbytek domu. Vzhledem k početnému množství omlácených porcelánových hrnků, keramického nádobí a vvisícímu česnekovým stroužkům to bude určitě kuchyně. Navíc z ní line vůně koření. Felčar vám beze slova otevře a nevšímá si podivného a obřího drakoještěra na náměstí. Položíte rozpárané tělo vlkodlaka na stůl, ale zjistíte, že se stále hýbe. Není divu. I přes roztrhané cáry masa, jenž vlkodlak utržil v boji, je naživu z jednoho prostého důvodu, který felčar ihned řeši. Vezme dýku a rozpalí čepel ve svíci. Poté bodne prudce vlkodlaka do hlavy. Zvíře vydechne naposledy. Nyní máte ruku volnou. |
| |
| Pitevna a okolí Co vám nesu? Jednoho člověka, který by nám mohl být více než užitečný. Odpovím Šedivcovi na otázku poněkud veselejším tónem, než jsem původně zamýšlela. Potom se pustím do oné místnosti. Když vstoupím a prohlédnu si onu místnost, prolétne mi hlavou: Probůh, doufám, že tady normálně není to, co myslím. Protože jestli máme tohleto pitvat v kuchyni, tak už asi nepozřu ani souto, které bude připravené tady. Když potom chlapi dají obrovské tělo vlkodlaka a felčar mu chladnokrevně probodne hlavu rozžhavenou dýkou, začínám svůj žaludek pomalu chystat na něco, co jsem už hodně dlouho, možnáještě nikdy neviděla... Rozhodně se nebudu hrnout dopředu a snažit se nějak kuchat jeho ochrannou slupku. Budu tady pouze pozorovat a dávat odpovědi na případné otázky mířené k jeho pravděpodobné anatomii. Promyslím si a pomalu se postavím na místo s dobrým výhledem, ale zároveň dostatečně vzdálené, aby mě nezasáhla jeho krev. Potom se začínám trochu bezradně rozhlížet po ostatních. V očích mám jedinou otázku: Kdo se do toho pustí? |
| |
| Pohlédnu Sice do očí a čtu její obavy a myšlenky. Ona je první, kdo se za mě postavil a dal mi najevo, že má práce zde nebyla marná. "Nejde to Siko!", řekl jsem a odpověděl tak na její nevyřčený dotaz, či spíše prosbu. "Nemohu zde zůstat! Mnozí z Arnů i ostatních obyvatel Hefy Ery nechápou tu věc okolo Rifat-ana. Já jen konám povinost, kterou mi ukládá zákon. Musím naši čistou rasu zbavit všech vyvrhelů. A Rifat-an mezi ně určitě patří! Mrzí mě, že musím odejít, ale nikdy nezapomenu na péči, kterou jsi mi věnovala! Kéž je tvé srdce čisté a nechť máš pevnou ruku!", řeknu tiše a obrátím se k odchodu. Pořád vidím její prosebné oči, jak se ke mě upírají. Ale zůstat zde, by se rovnalo sebevraždě. Ale Rifat-an zemře! "Musím to s ním skoncovat!", řekl jsem si v duchu a moje kroky neomylně vedly do Rifatovi místnosti. Rozrazím dveře a proti mě se vztyčí Endaron se Silanou a oba vypadají velmi rozzlobeně. Jsem trochu zaskočen tím, žeu něj někdo je. Myslel jsem, že si toho zatím nikdo nevšiml. "Odstup paladine!! Patří mě a zaslouží si smrt! Nezajímá mě, jaké tradice ctíte vy, ale pro mě je důležité, co mi přikazuje zákon elfů, který zní: Všichni vyvrhelové musí zemřít!", vykřikl jsem opět vyzývavě a propálil Endarona rozpáleným pohledem. Vztáhl jsem ruku a chystal jsem se vzít si svou sílu zpět tak, aby Rifata zahubila... |
| |
| Pitevna Rozhlédnu se po místnosti, která se má dočasně stát pitevnou. Najednou se cítím strašlivě starý. Únava několika posledních dnů mě nakonec dohonila. Mám hlad, žízeň, chce se mi spát. Ramena mi poklesnou. Podívám se po svých společnících. „Tak se podíváme, co na nás z té mrchy vyskočí,“ pronesu a započnu s přípravami. Zároveň počínám lovit v paměti zašlé znalosti a vzpomínky. Jak je to dlouho? Pět šest let, co jsem naposledy viděl Velšského s otevřeným hrudníkem? Nikdy jsem ale nemusel dělat to, k čemu se právě chystám. Zajdu do kuchyně a po několika pokusech se mi podaří rozdělat oheň v otevřeném ohništi. Do kotlíku naleju vodu a začnu hledat mezi bylinkami, které visí všude kolem. Nakonec najdu svazeček šalvěje. V jedné polici mě taky zaujme zaprášená flaška. Neváhám ani okamžik a zuby rvu zátku. Abych v další chvíli ochutnal obsah lahve. Hnusná, štiplavá stará pálenka. Ale je lepší než nic. Ještě si dopřeju stroužek česneku a vrátím se do větší místnosti. Léčitel také nemarnil čas a připravil další potřebné věci. Několik keramických mís a nahřáté nože. Urvu kousek hadru a ovážu si ho přes nos a hubu a ruce si namočím do teplé vody, ve které jsem nechal vyluhovat šalvěj. Podívám se na Gabrriela. „Osobně jsem tohle nikdy nedělal. Ale několikrát. No, možná by se dalo říct jsem, že v jednom období celkem často, jsem byl svědkem takovýhle pitvy. Všechno co o tomhle pižlání se ve vnitřnostech vím je…Jak se to doprdele řekne?! Jo, teoretický,“ vybavím si zvláštní slovo, které tak rád používal Špína, „Ale snad si toho pamatuju dost. Nejdřív mu otevřem hrudník, to bude fuška, a trošku se v něm prohrabem. Vem si radši taky něco přes hubu a namoč si ruce do tý teplý vody. Taky bych se mu chtěl podívat do držky a najít nějaké známky odkud se ta nová nepříjemná záležitost bere,“ zahuhlám až skoro nesrozumitelně, „ Jo, doprčic málem bych zapomněl potřeboval bych z tohohle stříbrnýho svícnu odbrousit trošku práčku,“ poznamenám směrem k elfce. Nadkloním se nad mrtvolu a do ruky vezmu nůž. Podívám se na všechny v místnosti a zastavím se u místního léčitele. „Doufám, že nám pomůžete,“ zašklebím se, „Tak jo, sranda může začít,“ a opatrně udělám první řez. |
| |
| Mé smysly půlelfa se zostřili a stále jsem nervózně pozoroval obřího drakoještěra, jenž hromovým hlasem o sobě tvrdil, že je Drienn. Ale u brány se protlačím davem a nařídím vojákům, aby drakoještěra nespouštěli z očí. Cítím volání své, jak by elfové řekli, nečistého lidu. Silana začíná být očividně nervózní, že jsem ji pořádně nevyslechl. Vejdu do dvoupatrové budovy po schodišti a málem se Silanou srazím. Spěchala dolů. Ale jakmile do ní vrazím, řekne se spěchem. ,,Je se Sikou támhle v pokoji, musíme ho zastavit než jí ublíží." V jejím hlase je záchvěv paniky. Poplácám ji po rameni a snažím se ji uklidnit. ,,To si nemyslím, žije s ní už od dětství...právě mi Drienn prozradil, co jsou ve skutečnosti zač. Nejsou to lidé, ani elfové, dokonce ani půlelfové. Zvlášť Drienn ne. Oni ještě jo, ale ne nadlouho. Snad se více dozvím dnes večer, Drienn mi má hodně co vysvětlovat. Nyní pojď." Řekl jsem ,,pojď", ale vedla mě spíše Silana. Dveře se náhle rozletěly a oba jsme se setkali tváří tvář s Eldithrielem. Pění ve mě hněv, když Eldithriel vysvětluje likvidaci Rifat - ana. Železnou rukavicí mu sevřu hrdlo a už se ozývájí námitky Siky. Těch si ale nevšímám. ,,Blázne. Ty pošetilý blázne. Já vyvrhely znám, vím o jejich zločinech, ale Rifat - an je podle mě jen obyčejný zástupce své rasy, který chce odčinit zlé skutky. Proč likvidace. Pokud chceš zlikvidovat jeho, musíš zlikvidovat i mě, neboť já sám sem zločinec. A vsadím se, že i Rifat - an byl stejně jako já nespravedlivě odsouzen. Proč tohle všechno? Způsobil jsi totální zmatek v celých řadách Hefy Ery... vyčítám mu zdlouhavě, ale pustím jej a čekám na reakci. Elf zbrunátní a tiskne si načervenalé hrdlo. Vím, že mě Thuiánští elfové nevyslechnou, ale něco budu muset podniknout. I kdybych měl tím vyvolat krevní mstu. |
| |
| Hefa Era Ještě chvíli se věnuji, tentokrát již téměř dokončenému, obrazci. Pořád něco říkám Endarovi, ale když vzhlédnu, zjistím, že je již pryč. Konečně se rozpovídám a on mě nikdo neposlouchá. Ale dobře mi tak. Umístím několik větviček olivy na tři vrcholy trojúhelníkového obrazce, jenž připomíná poněkud pokřivené oko. Garid se evidentně víc soustředil na práci, než na mletí pantem a dokončuje už poslední detaily symbolu. ,,Dodělej to, jdu za Endarem." Zahodím špaček křídy, který se odrazí od bubliny obklopující Rifa a dopadne do protějšího rohu. Já o paladinovi a on za dveřmi. Div si nedáme hlavičku. Než jsem zase promluvila, připadala jsem si naprosto klidná, ale když poslouchám sama sebe, nemohu uvěřit, jak se mi třese hlas. ,,Je se Sikou támhle v pokoji, musíme ho zastavit než jí ublíží." Skoro se divím, že mám o někoho takový strach, ale služebníci Velšských vlkodlaků jdou většinou po těch nejsilnějších a nejdůležitějších. Není nejspíš tak silný jako Endar a tak začal likvidovat snazší cíle. Nechám se od něj umluvit, ale i tak mám své pochybnosti. Když mi Endar řekne, abych šla s ním, je mi po chvíli více než jasné, kam jeho kroky míří a rozběhnu se napřed. Okem přelétnu obrazec a v mžiku zjistím co mu chybí. Pustím se do posledních úprav, kdy do místnosti vrazí Eldithriel. Ne, selhala jsem. Je pozdě. Endar naštěstí nezklame. Zadrží jej předtím, než se stačí dotknout zakletého Rifa. To my poskytne ještě nějaký čas na dokončení. Jedním uchem poslouchám Endarovo obvinění. Nejraději bych mu to řekla sama, ale asi bych to neřekla tak pěkně a bez sprostých slov. ,,Endare? Mohl by jsi prosím tě.....? No ale.." Můj hlas se dočkal stejné pozornosti jako Siky. Potřebuji dokončit poslední úpravy a Endaron svou nohou stojí zrovna na místě, které bych potřebovala dokončit. Vztek ve mě roste. Ještě chvilku se domáhám jeho pozornosti. Upřu o něj volnou ruku, aby neztratil rovnováhu, podkopnu mu nohu a položím poslední oblázek. Možná jsem svou sílu kapku přecenila, ale podaří se mi jej udržet vzpřímeného a v jakž takž vážné pozici. Místnost naplní vůně magie, chybí už jenom vůně železa a bylo by to dokonalé. Pomalu bude Eldithriel ztrácet svou moc, ale chvilku to potrvá. Pro jistotu si stoupnu vedle Rifovi postele a sáhnu po tenoučké dýce v pouzdře na lýtku. Čím déle jej udržím mimo dosah Rifa, tím více moci ztratí. |
| |
| Poslouchám Šedivce a nabudu dojmu, že pro něj nebude novinka to co uvidí, ale zato neví asi jak to udělá. Ono zase rozříznout mrtvolu není nic těžkýho, horší je když to pod nožem není mrtvý a my se to vlastně snažíme zachránit, protože to ono je náš raněný spolubojovník. Sleduju jak veterán rozřezává dutinu břišní a pak se dostává k hrudní kosti. Vidím že tam nastávají problémy Zkusím se zapojit do práce. "Můžu?" Nastavím ruku, abych přijal dýku, kterou tu pitváme. Druhou rukou se snažím trošku odhrnout kůži v oblasti hrudníku a obnažit tak žebra. Poté už přijatou dýkou ukazuji na žebra. "Pokud je to trochu jako u lidí, nebo elfů, tak tady ta část uprostřed je normální pevná kost a dá se přeřezat dýkou obtížně, ale tady bokem se spoje s žebry a jsou tam chrupavky. Teda měli by být." Špičkou dýky ukážu na odhalené místo spoje. Stočím dýku tak abych se špičkou dostal pod to místo a trhnu nahoru. Od potupy mě zachránila jen síla. I když jsou to jen chrupavky mají o poznání větší pevnost, než lidské. "No jde to víc ztuha. Strýc, který byl felčarem a řezníkem to připodobňoval k odtrhávání dobře přišitých knoflíků u košile, ale u těchhle bestii je to, jako by ta košile byla rytířská zbroj." Nyní připraven zvládnu druhý spoj lépe. Uvidím však, že Saenii tedy ta procedura nedělá dobře a tím křupnutím, které se ozvalo sebou úplně trhla. Zpětně mi došlo, že to udělala i poprvé, asi jí to nedělá úplně dobře. Než začnu rozetínat další žebra k ní promluvím. "Seanie, tady ten proces bude dlouho stejný, nebo ještě horší, pokud ti to nedělá dobře tak můžeš zatím odejít a připravit teplou vodu. Budem se potřebovat omýt a omýt i to tělo, protože přes tu krev bysme stejně nepoznali co je uvnitř. Samotné studium anatomie už snad nebude tak nechutné, doufejme..." Počkám až jak se rozhodne a pak teprve pokračuji. Když konečně přetnu poslední spoj, zasunu čepel dýky pod hrudní kost. A nadzvednu ji, tak bych ji ohl snadno uchytit prsty. "Pane, mohl byste držet teď tělo, ať se nepřevrátí? Pokud chceme snadný přístup dovnitř nejsnadnější způsob jak to udělat, je to roztáhnout a ty žebra zlomit, pak to udělat i na druhé straně. Pak už nám nebude bránit nic se podívat dovnitř." Když konečně žebra překročí únosnou mez ozve se hnusné křupnutí, ze kterého zamrazí i mě do hloubky kostí. Trošku sarkasticky si pomyslím: Možná právě kosti z toho zamrazilo nejvíc, protože přesně ví, že tohle se může stát i jim. |
| |
| Naposledy prosebně pohlédnu Eldithrielovi do očí. Vidím v nich hrdost, lítost, odpor a malou příměs soucitu. "Nejde to Siko! Jeho slova se mi ještě dlouho poté rozeznívaly v hlavě. Jeho další slova skoro ani nevnímám... Slyším jen několikrát "Rifat-an", ale vždyť tady nejde o něj, ale o tebe! pomyslím si, ale nemám tu sílu mu jakkoliv odpovědět. Odešel. Jeho chůze již v sobě nenesla svou typickou elfí hrdost. Naopak bylo na ní vidět, že je hodně mechanická a že se Eldithriel na každý krok musí soustředit, jinak by jej neprovedl.Ještě pohlédnu naposled na dveře, jenž za sebou zavřel... Když mi v tu ránu dojde na mysl co se chystá udělat. "Ne..." hlesnu a rozběhnu se za ním. Otevřu dveře a stanu v místnosti vystřiženou jako z nějaké noční můry. Rifat-an je v jakési jiné sféře existence a dva lidé, které jsem předtím neviděla vypadají, jako by jej proklínali ještě víc. Mého neočekávaného příchodu si povšimnul Eldithriel a otočil se, čímž dal možnost ještě někomu... Endaronovi, který vymrštil ruku proti jeho hrdlu. Varovně nebo vystrašeně vyjeknu, sama nevím, která emoce ve mně převládla, ale žel až příliš pozdě. Všechno se stalo a děje hrozně rychle, "Dost, počkejte!" ale nikdo mě neslyší, ne, v očích ostatních musím být zrádce, neboť z pohledů, jaké mi ostatní věnovali se mi úzkostí sevřelo hrdlo... Co jen budu u všech lesů dělat??? |
| |
| Pokud jsem se během chvil, kdy jsem mluvil s Sikou zklidnil, tak Endaronova ruka svírající mé hrdlo a jeho plamenný projev, mě opět uvrhly do nenávisti k této odporné cizí rase. "Tebe likvidovat nepotřebuji, protože NEJSI z elfké rasy! Pro vás možná patří jiný trest než smrt, ale u elfů to je jednoznačně poprava. Tento Rifat-an, při svém útěku zavraždil sedm Strážců a další při svém útěku těžce zranil. Zaslouží smrt a ty s tím nic neuděláš! Ale dobrá, protentokrát ho ušetřím! řekl jsem výhružně potichu a vztáhl jsem ruku k nehybnému Rifatovi. "Anrinel briat nirt!" splynulo z mých úst a energie se mi začala pozvolna vracet. Když jsem cítil, že jsem opět silný jako dřív, měl jsem silné nutkání zaútočit na Endarona a pomstít se za jeho další neuvážený pohyb vůči mé osobě. Ale nakonec hrdost zvítězila a já si jen poupravil opasek s mečem. Ostrým zrakem jsem přehlédl Endarona a Silanu a můj zrak spočinul na Sice. Letmo jsem ji pohladil po tváři a obejmul jsem ji. "Budeš mi chybět Siko! Nikdy na tebe nezapomenu a vždy budeš v mém srdci. Až mě budeš potřebovat, tak tu budu jen pro tebe." řekl jsem a v jejích očích jsem viděl lítost, strašnou lítost, která se mi zarývala hluboko do srdce, ač jsem to nedal najevo. Letmo jsem odfouknul ofinu jejích vlasů z čela a políbil jsem ji na něj. "Sbohem!" řekl jsem a otevřel dveře. Jen jedenkrát jsem se otočil a čelil jsem pohledům Endarona i Silany. Dvakrát jsem si zlostně odplivnul a vyšel jsem směrem k hradbám. Když jsem prošel bránou, pohlédl jsem naposled na Hefu Eru a sevřelo se mi srce... |
| |
| Eldithrielova slova na Siku udělala hluboký dojem... A také jeho slitování nad Rifat-anem. "Sbohem Eldithrieli, já, já ti děkuji..." Snažila se ze sebe dostat ze sebe i něco víc, ale nic kloudnějšího jí v tu chvíli nenapadlo. Eldithriel musel odejít a celkem jej i chápala. "Nechť matka příroda ochrání tvé kroky." pronesla ještě sotva slyšitelně, když byl k ní otočen zády. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Hořce tuhle myšlenku vypustíš z mysli a obrátíš se k severu. Náhle uslyšíš kroky a tak odhodlaně tasíš svoji zbraň, bránit se do posledního dechu za čest své rasy. Na pahorek ale nevlítne žádný vlkodlak dokonce ani žádný zlobr, ale u nohou ti přistane kovová koule, tvarem připomínající cibuli. A jako cibule vydává nepříjemný zápach, v jehož odéru se zapotácíš a padneš na zem. Zrak se ti zamlží a ty cítíš, že ti z těla vychází život. To je však jen pouhá iluze. Věcička tě má pouze zmást. Na tajemné postavy nereaguješ, jenom je slyšíš, ale ani si neuvědomuješ nebezpečí. ,,Treliku, další úlovek." ,,Výborně. Již dva týdny jsme žádného nechytili." ,,To ano, ale tenhle zmetek se chtěl bránit. Počkej. Zkontroluju rasu." Příjde kopanec, který tě svalí na záda a ty ležíš břichem vzhůru. ,,No to mě podrž. To je sakra vzácnej Thuián. ,,Cože?" ,,Tak jak slyšíš...elf. Máme zde elfíka, chlape. Minule to byl přitroublý válečník a teď tohle. Za něco takového dostaneme od Vieruly pěknej pár penny." ,,Jedině dobře. Pachuť skřetího chlastu mě začínala štípat na mozku." ,,Skřeti? A tady v Irisiji?" ,,Jo, u břehů pouště se vylodila menší skupinka, kdoví odkaď se vzali. Ale chtějí asi pomoct Padlým Drowům. To vypadá v Irisiji na pořádnou melu. A to pivo, co nám drowové dodávali, to byl hnus těch chodících bradavek." ,,Na tom už nesejde. Nalož tuhle přerostlou bleduli na trakár a berem ho. A ještě ho klepni." Než ztratíš vědomí, tak si i přes drogu uvědomíš, že jsi se stal strážcem tajemstvím a snažil ses, aby sis rozhovor zapamatoval. Ať už byly tyto bytosti cokoliv, unesli tě a ty nevíš kde se probudíš. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jen tě trochu zarazilo, že tvůj přítel z družiny, Eldithriel, se tak šíleně pomátl a začal likvidovat jednoho elfa přímo ve vesnici. Nakonec, jak se mezi vojáky šířilo, jsi se doslechl, že paladin Endaron a jeho pobočnice Silana mu v tom překazili. Ale vzápětí ses doslechl i to, že Eldithriel utekl. Možná ze své přátélské vůle ses rozhodl se vydat za ním. Přitom jsi se ještě pokochal Driennem, který se proměnil v Arna, jak se jeho rasa nazývá a jak za menší dobu se budete i hrdě nazývat vy. Ale k tomu příjde čas. Z hraničářských zkušeností ses držel ve stínech lesa a nepozorovaně jsi proklouznul až do té nejdivočejší části Zarazanu. Nyní stojíš na mýtince a zkoumáš stopy, které očividně patří nějaké lidské či elfské bytosti, ne - li půleflské. Postavíš se a vydáš se k severovýchodu. PS: Napiš tohle podle sebe a pak tě uvedu dále :-) Sehraješ menší důležitou v roli v další fázi příběhu. |
| |
 | Po té co jsme opustili bratrstvo, aby jsme splnili náš svérázný úkol, stál jsem téměř vždy po boku Wariatha a kryl mu záda sesíláním svých stříbrných šípů do nepřátelských vlkodlaků. Docela mě zarazilo, že Eldithriel zešílel a začal likvidovat jednoho elfa přímo ve vesnici. Naštěstí mu v tom zabránily Endaron a Silana jak říkaly místní vojáci Eldithriel. poté utekl. Možná proto že to byl dávno můj přítel jsem se rozhodl vydat se za ním. Přitom jsem se ještě pokochal Driennem měnícím se v Arna. Díky mým hraničářským schopnostem jsem se držel ve stínech lesa a nepozorovaně proklouznul až do té nejdivočejší části Zarazanu. Nyní zkoumám stopy které, jak to už vypadá, patří nějaké lidske čí elfské bytosti, ne - li půlelfské která byla na této mýtince. Narovnám se a vydávam se na Severovýchod. |
| |
| Kráčel jsem stále dál, pryč od Hefy Ery a počáteční odhodlání a živená touha po pomstě byla pryč a rozplynula se jako dým nad údolím. Můj jistý krok se pomalu zkracoval a prodlužoval a moje oči se stále častěji toužebně obraceli k údolí za mnou, kde ležela Hefa Era. Na úpatí velkého kopce, který byl na severovýchod od vesnice, jsem se zastavil, nschopen udělat ani krok navíc. Před očima se mi začali míhat tváře mých druhů, se kterými jsme prožili mnoho bojů. A nakonec se mi v mysli zjevila Sika. Teď už jsem začal litovat, že jsem od nich zbaběle prchnul. Měl jsem chuť se okamžitě otočit a vydat se zpět. Ne proto, abych se snad omlouval Endaronovi či Driennovi, ale proto, abych mohl Siku ještě jednou vidět a odprosit jí, že jsem ji chtěl opustit. Ale věděl jsem sám, že již není cesty zpět. Byl jsem vyděděn ze společenství , ve kterém jsem strávil takřka celý svůj život. Obrátil jsem se a rychle jsem utíkal, směrem k jednomu pahorku Irizových Svícnů. Ani nevím, jak dlouho jsem běžel. Křoví a větve stromů mě šlehali do tváře a po rukou, ale já jsem to ani nevnímal - jen jsem běžel. Rychle. A stále kupředu k severovýchodu. Zastavil jsem se až na pahorku. Zdálky se ozývalo vlčí vytí a já jsem věděl, že vlkodlaci jsou někde poblíž. Byl sem v takové situaci, že bych se nedokázal ubránit útokům vlkodlaka. Obezřetně jsem našlapoval a snažil se určit odkud pocházejí zvuky, které se čas od času ozvaly. Najednou jsem uslyšel praskot větviček a bleskově jsem vytrhl meč z opasku. Bedlivě jsem se rozhlížel, odkud se na mne vyřítí vlkodlak či jiná stvůra. Ale místo obludy, mi k nohám přiletěla kovová koule, tvarem připomínající cibuli. Když jsem se k ní sehnul, ucítil jsem strašlivý zápach a ihned jsem věděl že to je past.. Zamžil se mi zrak a padnul jsem k zemi. Pomalu jsem cítil, jak ze mě ta věcička vysává sílu a slyšel jsem nějaké hlasy - pravděpodobně majitele tohoto omračovadla. ,,Treliku, další úlovek." ,,Výborně. Již dva týdny jsme žádného nechytili." ,,To ano, ale tenhle zmetek se chtěl bránit. Počkej. Zkontroluju rasu." ,,No to mě podrž. To je sakra vzácnej Thuián. ,,Cože?" ,,Tak jak slyšíš...elf. Máme zde elfíka, chlape. Minule to byl přitroublý válečník a teď tohle. Za něco takového dostaneme od Vieruly pěknej pár penny." ,,Jedině dobře. Pachuť skřetího chlastu mě začínala štípat na mozku." ,,Skřeti? A tady v Irisiji?" ,,Jo, u břehů pouště se vylodila menší skupinka, kdoví odkaď se vzali. Ale chtějí asi pomoct Padlým Drowům. To vypadá v Irisiji na pořádnou melu. A to pivo, co nám drowové dodávali, to byl hnus těch chodících bradavek." ,,Na tom už nesejde. Nalož tuhle přerostlou bleduli na trakár a berem ho. A ještě ho klepni." Jenom matně, jak mi to moje zaslepená paměť dovolila, jsem vyslechl rozhovor a uvědomil jsem si, že od této chvíle jsem se stal strážcem tajemství. Nikdo jiný kromě mě neví, že se skřeti vylodili v poušti. moje další uvažování však přeťala rána do hlavy která mě omráčila a já jsem upadl do bezvědomí... |
| |
| Ať už Vierula cokoliv slíbila, nic z toho se nesplnilo. Takže ani trojice bohů nás nenavštivíla a z toho jsem usoudil, že drowku je sice moudré následovat, ale věřit jejím slibům, to teda ne. Opustili jsme oázu a vydali se na východ, k moři. Tehdy jsem velkou louži uviděl po několikátý v životě. Pravda, už mnohokrát jsem za svůj výcvik pomáhal dobrovolně v přístavu, kde jsem byl a nejen já, ale i mí přátelé jako Eldithriel, Gabrriel a A´kin pod dozorem přísného kapitána Cotalirise. Absolvovali jsme i plavbu z Artu do Aldarionu. Blesky bičovali oblohu a my se drželi stěžnů jako klíšťata, jen aby nás nespláchli smrtonosné vlny. Rada takto rozhodla. A rozhodla správně. Naše morálka se za krátký pobyt mezi drsnými námořníky o dost zvětšila a jen mořskému dobrodružství jsme nyní tam kde jsme. Jak tak pomýšlím na své přátele u praskajícího ohně, uvažuji, jestlipak už se vymanili z trpasličího podzemí a dorazili konečně do Hefy Ery. Chybím jim vůbec? Palčivá myšlenka mě sžírá vůbec. Je těžké, když s někým jste odmala celý život a pak vás odtrhnou. Ale pokládám za štěstí, že mi Vierula řekla pravý důvod mého únosu. Chystá se povstání padlých Drowských králů, kteří navíc zverbovali Darimského skřety ze stejnojmenného ostrova, ležícího na míle od Irisije. A Vierula chce povstání zabránit. Pokud by se tak stalo a vzpoura Padlých drowů svrhla nadvládu svobodných ras, celá Irisija by skončila ve věčné temnotě a veškerý odpor by byl umlčen a život později zahuben. A jakožto válečník jsem se rozhodl s ní souhlasit a pomoci. Skřeti se prý už vylodili a čekají na Padlé Drowské krále. Ti je odvedou do podzemního města. Skřeti totiž dostali strach pokračovat do středozemí a poušť je pro ně něco nového. Založili malé opevnění hned u moře a Vierula je chce všechny pobít. Do jednoho. Takhle jednou večer jen co jsem usnul, zaběhla do svého kutlochu a vzala si odtamtud nádherný hraničářský luk z černého ebenového dřeva. Kožený toulec vyzdobený barevnou krajkou byl naplněn mahagonovými šípy se stříbrnými hroty a brky z per sněžných fénixů. Jak tyhle brka mohla sehnat? Thuiánští elfové sotva povolí i člověku sněžného fénixe ulovit, natož drowovi. Na nebi jasně svítí měsíc a vrhá na pouštní přesypy tančicí světla, zatímco hvězdy celou scenérii doplňují a vytvářejí na obloze doslova umělecký obraz. Zabralo nám trochu času, než se nám podařilo najít další oázu a podle Vieruly to bude poslední před objevením skřetího ležení. Dneska je ale drowka poněkud nervózní a neustále se otáčí přes rameno, nebo její zrak směřuje na oblohu. Já mám na Xartetingu nabodnutého opeřence a dělám si svým způsobem večeři. Sotva se dám do jídla, uslyším podezřelé zvuky a nejsem sám. Vierula se postaví a příjde ke mě. Za rameno mě taky postaví na nohy a čekáme. Najednou se za písečným přesypem objeví dva trpaslící a táhnou obrovský pytel. Vierula jim vyjde vstříc. ,,Další úlovek?" ptá se. ,,Jistě, " odvětí trpaslík z dlouhými rezatými vousy, stažené měděným kroužkem. Hodí pytel drowce k nohám a Vierula vytahuje z kapsy látkový měšec. Podá to trpaslíkovi, pak se oba dva otočí na podpatku a kráčí pryč. Zanedlouho nám zmizí z očí. Vierula mi pokyne, ať pytel rozvážu. Leknutím téměř upadnu na zem. V pytli leží bezvládné tělo Eldithriela. Ale dýchá, tudíž není mrtvý. ,,Eldithriele, vstávej, dělej vstávej, není čas spát i když je noc." pleskám ho po tvářích a elf pomalu otevírá svoje oči. Má dosti špinavou kazajku, pod níž mu vyčuhuje kroužková zbroj. Meč mu chybí, trpaslíci mu ji asi sebrali, ale to nevadí. Vierula se určitě podělí o jeden z mečů, nosící stále s sebou. |
| |
| Hefa Era - pokoj Rifat-ana Nevěřím Eldithrielovým slovům, ale nejsem válečnice, jež by rychlostí nějak zvláště oplývala. Ve chvíli, kdy si uvědomím, co dělá, je už pozdě. Naštěstí dostál svým slovům a pouze zrušil Rifovo prokletí. Otočí se k nám zády a poté co prohodí pár slov se Sikou, zmizí ve dveřích. Udělám krok vpřed, ale Endarova ruka mě zastaví. Rychlím gestem dá strážím pokyn, aby jej nechali projít. Něco mi tady nehraje, to kouzlo nemohl přeci vůbec zrušit když jsem.... Pomalu se otočím ke Garidovi a v jeho rukách vidím temně rudou svíci se zlatým trojúhelníkem. Udělám těch několik kroků co nás od sebe dělí. Nevím, jestli mu mám poděkovat, kouzlo není hotovo a Rif díky tomu může žít, ale co kdyby jej Eldithriel skutečně zabil. Zahledím se do jeho provinilých očí a s kamenným výrazem mu vytrhnu svíci z rukou. Dokončím co jsem začala. Položím svíci pod Rifatovu postel. Vylezu na ní a třískou, jež mi uvízla v šatech, když jsem přestavovala dobývací samostříl. Zapálím ji od svícnu u stropu a od ní zapálím svíčku. Máš co jsi chtěl. Pronesu s jedovatostí škorpiónům vlastní a usměji se od ucha k uchu. Každý den ztratíš část své moci a síly. Až svíčka za šest dní dohoří, zbude z tebe jen nemohoucí troska. Jako bych mu pomalu vrážela kudlu do zad. Zase ten neodbytný pocit, že toho budu jednou litovat, ale situace si žádá své. Možná je to co tvrdí, možná je špión Velšských vlkodlaků, v sázce je celá tahle vesnice a až moc mi za dobu, přirostla k srdci. Nemá smysl litovat toho, co jsme vykonali. Už nelze změnit minulost a jen čas ukáže, jestli jsme zvolili menší zlo. Mysl mi předkládá slova mého otce. Nejspíš je to horší, než jsem čekala. Promnu oči a nacvičeným pohybem vymáčknu skleněné oko. Očistím jej o rukáv a vrátím zpět. Pozorně sleduji plamínek svíčky a čekám, zda sám zhasne, nebo bude hořet dál. Ale bohové nechávají svíčku hořet a já ji nesfouknu. Svíčku může zhasnout jenom ten, co ji použil ke kouzlu, nebo sám vítr. Otočím ruku dlaní vzhůru ke Garidovi. Chvilku váhá, ale nakonec mi ji podá. Odzátkuji drobnou modrou lahvičku a otočím ji do sebe. Pocity úzkosti zmizí a já se konečně cítím opět silná. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Pochopíš, že je důležité zprávu doručit. Nabídneš sokolíkovi nějaké jídlo. Ten zhltne co nejrychlej kus sušeného masa, protáhne křídla a chvíli nato odlétá. Typická vytrvalost poštovních sokolů z Artu. Ty se obracíš a usoudíš, že Eldithriela je už nemožné najít, neboť je příliš daleko. Jakoby zmizel z povrchu zemského. Nasaješ do plic studený Zarazanský vzduch a vydáš se zpět do vesnice předat zprávu. |
| |
| Eldithriel se mezi námi prosmýkl a já mu nebránil ani v odchodu. Co to do mě vjelo? táži se sám sebe. Nechci se tím ale moc zabývat. Ať si ten bledý dobrodruh klidně jde i do horoucích pekel. Za chvíli se vrátí napůl sežraný od vlkodlaků. Sejdu dolů po schodech a nechám nahoře Siku a Silanu dole o samotě. Vtrhne si sem jakási gilda a všechno během jednoho dne dokonale zničí. Musím si s Driennem více promluvit a dozvědět se co nejvíce o Ornech či jak tomu říkají. Zakleji když ulomím kousek zábradlí na zápraží - nechtěně jsem zakopl. Vyválím se v prachu. To je zase den. Asi uskutečním svoji každodenní procházku a tentokrát to okořením bojem. Bojem proti přesile, at se mé nervy vrátí do původní polohy. Postavím se a opráším se. Narovnám si plášť a utrhnu pár nitek, volně visících. Pak pokračuji ve své původní cestě k bráně. Už za obzorem jedné z budov vidím černé tělo Drienna jak shlíží na vojáky kolem něj. A došlo k potyčce. Nevím co se přesně stalo, ale všichni vojáci...asi ze strachu, začali na Drienna mířit samostříly a ti dole na zemi napřáhli proti němu svá kopí. ,,Dost. Skloňte zbraně." zavelím a Drienn si odfrkne: ,,Kde jsi zatraceně vyhrabal toho elfího Vyvrhela. V současné době se mu povedlo mnoho věcí, jenž pohly historíí celé Irisije." ,,Je to ohavný démon, můj pane. Budeme bojovat do posledního dechu, abychom ho udrželi co nejdál od vesnice." zakřičí odhodlaně jeden voják a šťouchne Drienna špičkou kopí. Ozve se tlumené křupnutí a železná struktura bodáku se přelomí. Voják ohroměně zírá na svoji zničenou zbraň, zatímco Drienn je řekne svým hromovým, dračím hlasem: ,,Au." Vložím se do trapné situace. ,,Vojáci, znovu vám přikazuji, skloňte zbraně. Kdyby vám tohle stvoření chtělo ublížit, už by to dávno udělalo. Je to náš spojenec." ,,Jen je nech, Endarone. Proměním se zpátky." opáčí Drienn. Zavře oči a chvíli jakoby spal. Skloní se, takže je konečně menší. Ale pořád bych mu mohl leštit břicho zespoda a musel při tom stát na špičkách. Zanedlouho Drienn oči otevře a zračí se mu v nich hrůza. Až nanajde doba zlá, bohové dobra, bohové Arní, se každý svého trůnů vzdá a opustí jej v mrákotách. zarecituje. ,,Hezká rýmovačka, ale co to znamená?" zeptám se. ,,Když se chci proměnit, můžou být moji bozi Arnian a Nilthilien kdekoliv na světě a vyjde to. Ale jestli požaduji proměnu a oni nesedí na svých trůnech, proměna zpět v člověka či elfa není možná. To znamená, že boží síla vstoupila na Irisijskou pevninu." vysvětlí Drienn. Tak to máme menší problém. pomyslím si. ,,Dobrá, jsi v docela těžký situaci. Ale můžu tě podpořit. Chystám se odsud z vesnice na chvíli odejít a ztrestat partu banditů. Dovoluji ti, aby ses se mnou vydal a potrestal všechny společně." udělám Driennovy návrh. Drakoještěr přihmouří oči a vycení zuby. ,,Není to špatný nápad, ale tvoji vojáci mě budou muset pustit. A kdo dohlédne na mé svěřence? ptá se Drienn. ,,Zrovna kuchají vlkodlaka o ty se neboj. A Eldithriel vzal roha." odpovím. ,,Že utekl? Ještě jsem tu ani neviděl Wariatha..." promluví Drienn, ale souhlasí, že se ke mě přidá a pár minut nato oba opouštíme brány a snažíme se splnit úkol, jenž jsem měl splnit už dávno a to před pár hodinami. |
| |
| ,,Eldithriele, vstávej, dělej vstávej, není čas spát i když je noc!" Tato slova proniknou do mé mysli jako nůž a já se pomalu posadím. Jsem naprosto dezorientován a nevím, kde jsem se to ocitl. Otočím se k ohni a uvidím postavu, která vyřkla ty slova. K mému naprostému úžasu to je Wariath! "Wariathe, příteli! Jsem rád že jsme se opět setkali. Mnoho špatnosti se stalo v Hefě Eře. Endaron, ten půlelfský blázen, přijal pod svou střechu elfského Vyvrhela, Rifat-ana. Když jsem konal svou povinnost a chystal jsem se ho zabít, jak mi přikazuje zákon, Endaron se Silanou se postavili proti mě. Endaron mě dokonce napadl a použil proti mě Světlo, před nímž jsem já naprosto bezbranný. Prohlásili mě za špeha Velšských vlkodlaků, mě, Eldithriela, člena Královské gardy, plně oddaného zákonům Irisije. Tak jsem byl nucen odejít. Ale teď si říkám, jestli jsem to moc neuspěchal. Stýská se mi po mých druzích!" řekl jsem potichu a sklonil jsem hlavu. Wariath mě celou dobu pozorně poslouchal a když slašel mou poslední větu, tak se mi podíval zpříma do očí a zaptal se mě: "Tak kdo je ta šťastná?" Za ta léta, co Wariatha znám, jsem si zvykl, že někdo má dar číst myšlenky a Wariath tuto schopnost měl, protože svou otázkou ťal do živého. "Je to lidská dívka, Sika." pravil jsem se slabým stenem v hlase a svěsil jsem hlavu. Wariath se jen chápavě pousmál a přiložil na oheň další dřevo. Cítil jsem, že si o Sice musím s někým promluvit, ale bál jsem se, že Wariath se mi vysměje. Jak jsem si na Siku vzpomněl, tak jsem měl před očima její tvář. Podepřel jsem si hlavu dlaněmi sevřenými v pěst a oba jsme mlčeli. |
| |
| ,,Uklidni se příteli. Nezapomínej kdo přesně jsi. Zde v této bohem zapomenuté zemi jsi člen Bratrstva Arnů a jakožto učni zákony Irisije plníme, ale můžeme je přehlížet. Pamatuj, v naších myslích a v našem srdci jsme nedotažení Arnové." ukliďnuji zmateného Eldithriela a jsem konečně rád, že mám po boku někoho z naší družiny. Tu ale náhle padne Eldithrielovo oko na drowce. Zvedne se a marně hledá zbraň. ,,Ty pekelná zrůda, co od nás chceš?" ptá se trochu horlivě, ale odpovědi se mu nedostane. Místo toho se Vierula zvedne a zašeptá: ,,Jak se opovážuješ mě nazývat Pekelným stvořením, proradný elfe?" táže se ho. Nemůžu jen tak stát a postavím se mezi ně. Nevraživost mezi elfy a drowy je pověstná a legendami opředená. Obě rasy ovládají kouzla své vlastní rasy, že by to roztrhalo veškerou smrtelnou duši v okolí, včetně mě. ,,Dost. Vierulo, vysvětli Eldithrielovi, oč ti jde s rozumem a klidem. A ty Eldithrieli nevynášej hned horlivé rozsudky smrti. A nepokoušej se mi nazírat mou mysl, neboť mám po ruce meč Xarteting. Měl jsem po ruce celou dobu, ale to jsem netušil, že je v něm uložena duše krále Velšských elfů. |
| |
| Pokračujuju dále po křivolaké cestě, svažující se do kopce a nepochybně usuzujuju, že jsi v části Zarazanu, které se říká Irizovy svícny. Tady ale náhle Eldithrelovi stopy končí na jednom z pahorků. Posadím se a skryt v houštinách pojím a popiju. Obloha je stále zatažená a na nebi nevidím žádného opeřence, jak to bývá viděno v Artu a jiných království Irisije. Ale najednou mé oči zahlédnou nečekaný pohyb. Vylezu z křoví a spatřím majestátního sokola, který má na hrudi v peři vyholené znamení Artu a v pařátech nese dopis s pečetí. Obdivuji, že se s tak těžkým břemenem táhnul takovou dálku, ale je vidět, že nyní je sokol na pokraji sil a zanedlouho klesne k zemi. Vydám se neprodleně k onomu místu a spatřím sokola, jak leží ve vysoké trávě mezi dvěma pahorky. Vezmu ho do rukou a převezmu zprávu. Je určena Endaronovi, paladinovi z Hefy Ery. Pochopím, že je důležité zprávu doručit. Nabídnu sokolíkovi nějaké jídlo. Ten zhltne co nejrychlej kus sušeného masa, protáhne křídla a chvíli nato odlétá. Typická vytrvalost poštovních sokolů z Artu. Obrátím se a usoudím, že Eldithriela je už nemožné najít, neboť je příliš daleko. Jakoby zmizel z povrchu zemského. Nasaju do plic studený Zarazanský vzduch a vydám se zpět do vesnice předat zprávu. |
| |
| Hefa Era Ten klid, ten klid. Tvář mi zkameněla a nabyla rysů mramorové sochy. Nebýt několika jizev, táhnoucích se mi po tváři, nejspíš by mě za ní i považovali. Podívám se proti světlu svícnu skrz lahvičku a chvilku pozoruji barevné kreace jím vytvořené. Na tváři se mi objeví úsměv, ale až po té, co se roztříští o jednu ze stěn pokoje. Garid s nervózním výrazem ve tváři ustoupí a polkne naprázdno. Všechno to ukliď a odnes to ke mě! Vyštěknu rozkaz. Garid si s úlevou oddychne. Nejspíš čekal něco mnohem horšího. Otočím se ke dveřím, kde by měl stát Endar. Ten paladinský pitomec zase odešel. No co. Jeho blbost, že nechal Eldethriela utéct. Cestou z pokoje vrazím ramenem do přihlížející Siky, ale pohled kterým ji obdařím, není zlostný, ale vyjadřuje radost z ublížení. Ještě než ji úplně opustím, pošeptám ji rychle do ucha. Tvůj oblíbenec brzy chcípne a můžeš mi věřit, když říkám, že ho to bude hodně bolet. Jen matně si uvědomuji co jsem vlastně udělala. Mám z toho neuvěřitelnou radost a sama sebe překvapuji, jak velikou. V otočce prásknu dveřmi a zatančím poněkud šílený taneček. Stráže však nehnou ani brvou. Na jejich tvářích je stejně tupý výraz. Vědí moc dobře proč. Garid chvíli po mě vyběhne ze dveří s plnou náručí lahví a sklenic, jako by to bylo to nejdůležitější na světě. Vydám se ke kostelu, ale v půli cesty se otočím a jdu zpět. Zapomenout tak užitečný nástroj jako je dýka, kde jsem nechala hlavu. Zpátky do místnosti vtrhnu. Rif si právě obléká poslední části zbroje a nejspíše se chystá, nás co nejdříve opustit. Kam si myslíš, že jdeš. Ještě před chvilkou jsme se tu dohadovali o tvém životě a smrti a tvé jednání mě nutí zvážit rozhodnutí, jež jsem učinila. Je však hluchý a slepý. Marně se pokouším jej přinutit, aby si lehl zpátky na postel. Místo toho do mě jen tak tak nevrazí, když odchází pryč. Měla jsem proklít i tebe! Neuvědomuji si to, ale mám ruce pevně sevřené v pěst a mám chuť je co nejdříve použít. První kdo se nabízí, je Sika. Vykročím směrem k ní, ale jako bych v tu chvíli přestala ovládat své tělo, nebo možná začala? Kdo ví? Zakřupalo mi v prstech a po hřbetě ruky mi teče krev. Do úderu jsem dala snad všechnu sílu a kdyby stěna byla z měkčího materiálu, možná bych jí i prorazila. Stáhnu z polštáře povlak, seberu ze země dýku a rozpářu jen na dvě poloviny. S jednou částí ováži ránu a druhou zastrčím do kapsy. Dveře otevřu tak zprudka, jako bych se je pokusila vyrazit. Ve dveřích mě čeká srážka s Garidem a div jej nesrazím na zem. Cestou do sklepení kostela mě ještě přeběhne, nesouc poslední ingredience. Hned jak odejde, zavřu za ním dveře a zastrčím závoru. Nikdo mě nebude rušit, Moc dobře vědí, že beze mě by to tu všechno už dávno padlo. Nevím, kdy naposledy moje ústa pocítila chuť jídla, nebo bylo hrdlo osvěženo proudem horké tekutiny. Hlad, žízeň, city, únava. Všechno je pryč. Chce to zbraň. Něco hodně silného. Okusuji si nehty, jak usilovně přemýšlím co vytvořit. Zapaluji pochodně a přemýšlím, co by mohlo být tak mocné, aby to obstálo i proti opravdu silné magii. Stroj, jo to by mohlo, ale komplikované. Sekera, kladivo, meč? Moc jednoduché. Co třeba zbroj. Chvilku si prohlížím svou ruku, jako bych jí viděla poprvé. Moc bohů v třímat v ruce. Za to bych zasloužila procházet věčným očistcem. Oči se mi lesknou a čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi nápad líbí. Ale odkud bude brát energii? Živly? Příliš nestálé. Slunce? A co noc. Duše nepřátel? Dobré, ale nedokonalé. Krev? Málo silné. Zvednu druhou ruku a začnu si ji prohlížet stejně, jako tu první. Jedna dává, druhá bere. Na misky vah pokládaj stejně. Smrt ta nikdy nepřebere s životem ruku v ruce věrně. |
| |
| V pitevně Bestie má díky Gabrrielovu snažení konečně otevřený hrudník. Z útrob se okamžitě line odporný pach vnitřností, žluči a výkalů. Prostě mňamka. Dívám se na rozkuchaný pajšl a najednou se stane ta nejpodivnější věc. Zakručí mi v břiše. Já čučím na změť orgánů a můj žaludek si vzpomene, že jsem od včerejška neměl nic v hubě. Mělo by mi být blbě, ale to ne já mám jen hlad! Asi mi už přeskočilo. Pohlédnu do očí vesnického felčara a má mysl pádí proti proudu času. Na světlo se začínají drát zašlé vzpomínky. Sem v podobně poničené místnosti. Přede mnou stojí Špína na lavici se rozvaluje úplně stejně rozřezaná bestie. Kolem mrtvoly se utvořil půlkruh mých druhů. Ve vzpomínkách mi vystájí slova, která tehdy podivný magik říkal. Sám je teď opakuji. „Vlkodlak, v řeči učených též lykantrop, jedná se o čeleď řádu therianthropů. I když i toto může být sporné, protože před námi leží Velssios Lycos. O vzniku a podstatě tohoto specifického rodu se vedou zatím spory. Nebudu vás zbytečně mást jejich podstatou. Nicméně vraťme se k fyziologii, která nás tolik zajímá. Velšští jsou daleko inteligentnější a silnější než obyčejní lykantropové. Jejich počet je také velmi značný, takže bychom je mohli považovat za jednu rasu Irisije. Jak si jistě dokážete povšimnout. Stavba a rozmístění tělesných orgánů se toliko neliší od lidí či lidem podobným rasám. Přesto si můžete povšimnout některých anatomických anomálii. Specifický tvar srdce a žaludku. Tloušťka stěn tepen a žil. Přes všechny znaky, které tomu nasvědčují nejsou Velšští schopni ovládat magii. Přesto jak je známo magie je součástí každého tvora a inteligentní jedinci jednotlivých ras jsou schopni tok této magie směřovat. Nikoliv však vlkodlaci. Jsou dvě vysvětlení proč tomu tak je. Zaprvé veškerá tělesná magie spotřebována díky prokletí, jimž je pravděpodobně postižen každý jedinec druhu. Nebo to je tím, že magie je v jejich případě samočinně spotřebovávána na extrémní regeneraci a celkovou odolnost proti invazivním zraněním. V boji se především spoléhají na svůj výtečný sluchem a čichem. Těchto zjevných výhod lze však využít i v náš prospěch. Jak jsem zjistil vlkodlakové mají kromě jiného velmi rychlý metabolismus a citlivé dýchací ústrojí. Po vdechnutí stříbrného prášku, dochází u Velšských silně dávivému reflexu a k nevratnému poškození dýchacích cest. Naproti tomu vdechnutí směsi dobromyslu, puškvorce a dalších bylin zase způsobuje znecitlivění čichu. V kombinaci s matoucími zvukovými podměty ztrácí svou výhodu při přímém střetu. Velice zajímavá jsou projímavé účinky po použití šalvěje po požití šalvěje,“ dokončím svůj monolog. Skoro při tom ochraptím. Celou dobu mé ruce pracují, snažím se hrabat ve vnitřnostech a hledám jakékoliv zjevné změny. Mám pocit, že mě při tom musí vést duch Špíny. Všechno se zdá být v pořádku. Zkusmo rozříznu průdušnici a nasypu do ni stříbrný. Reakce je okamžitá. Spokojeně pokývu hlavou. Odložím nůž a zakrvácené ruce si umyju v teplé vodě. Natáhnu se po nejbližší židli a rozvalím se na ni. „Tak to bylo všechno, co jsem si potřeboval zkontrolovat“ zamručím spokojeně, „stříbro v plicích dělá bordel jako dřív. Tak snad bude fungovat i oblbovák a šalvěj. Mám pocit, že už začínám blábolit blbiny. Mám pocit, jako by mě lámali v kole. Budu si muset jít asi odpočinout. Možná by nebylo od věci té svini taky zkontrolovat hubu, jestli tam nemá nějaké žlázy nebo něco. A taky byste nám konečně mohl vybalit vašnosto, jaké vaše znalosti nám můžou pomoct s Velšskýma,“ obrátím se unaveně na léčitele. |
| |
| Les - daleko od Hefa Ery Okamžitě se obrátím a běžím směrem k Hefa Eře. Cestu jsem si pamatoval od mého posledního poklábosení se strážemi. Po pár minutách běhu začínám cítit ůnavu a začnu zpomalovat. CHYBA! Už pomali začínám vyciťovat větší smečku Velšských vlkodlaků. Nemam šanci postavit se jim čelem v takto uzavřeném lese. Zřejmě nějaká smečka vyrážející na lov pro zábavu nebo pro něco jiného. Je možné že šli po stopách toho elfa kterého jsem tu viděl stpoy a znaky zápasu o trochu dál, ovšem nějak sem se jimi nezabýval. Z křoví se na mě vyřítilo několik vlkodlaků a mě nezbylo nic jiného než dát se na útěk. Proti takovéto přesile by měl šanci jen málokdo. Musím překonat únavu! Musím vydržet do Hefa Ery vlkodlaci nebudou riskovat přiblížit se k vesnici plné stráží. Při útěku mě zpomalují větve které se mi pletou do cesty a kořeny o které se snažím nezakopnout. Kdyby to byly jen normální lidé skryl bych se ve stromech, ale takhle s jejich čichem mám jen minimální šanci na úkryt. V dálce začínám vidět věž kostela Hefa ery a menší obrysi vesnice. Vlkodlaci jsou stále za mnou, musím je nějak zpomalit! Bohužel jediné co mám je trocha jídla, pití, luk a šípy, které při takto špatně průstupném sotva vypálím abych i při tom běžel. Najednou vidím velký kořen, vyběhnu na něj a v rychlosti si všimnu příležitosti. Vyskočím a při chvilce letu se otočím a vypálím šíp po jednom z vlkodlaků. Bohůžel kvůli únavě která mě už začíná dostihovat jsem minul, ale ovšem ne moc trefil jsem ho do ruky a né do hlavy kam jsem mířil. V letu se opět otočím a běžím dál. Vzpoměl jsem si na svůj provaz který sebou nosím kdyby se mi přetrhla tětiva, ale jak ho uvázat musel bych mít náskok a ten já nemám! V rychlosti uvazuji provaz ke konci dvou šípům. Vytáhnu luk a mezi ěípy dám prsty aby se rozletěly od sebe co nejvíc. Natahuju a vystřelím. I když jsem unaven ze snad nekonečného běhu trefím se do dvou stromů, takže vytvořili jakousi primitivní past. Rychle jsem jí přeskočil a už jsem začínal opět vidět vesnici, tentokrát byla ode mne asi kilometr. Pár vlkodlaků o past zakoplo ale ostatní si jí všimli. Začínam zpomalovat. Jeden z vlkodlaků mě už dohání popadám poslední dech a dobíham k vesnici, ovšem takovou kořist si už vlkodlak nechtěl nechat ujít. Vyskočil ohromným skokem a mířil na mne, už jsem neměl šanci. V letu odhalil vlkodlak zuby a drápy v nejhorším nočním svitu. Natahuji můj poslední šíp a snažím se vypálit, ale nejsem v takové formě abych měl svou normální rychlost. Vlkodlak odvalím se a vlkodlak se zaryje drápy do země. Ovšem já jsem hned vedle. Rychle mne popadne, ale když už mě chtěl zabít, zasáhl jeden ze stráží který pozoroval souboj, aby přišel na to zda li nejsem jeden ze špechů těchto vlkodlaků. Vlkodlak vyplivl krev. Poděkoval jsem strážnému a vysvětlil mu můj cíl a pověděl mu o orlovi z Artu a jeho zprávě. Řekl mi že Endaron nyní odešel s divným mužem, ale že jistá paní Silana Sakramento by mu mohla předat mou zprávu nebo ho za ním zavést. Řekl že se nachází v kostele a že nechce být rušena. Ovšem zpráva je naléhavá a já nepodstoupil takovou cestu jen kvůli tomu že někdo nechce bít rušen. Přišel jsem ke kostelu a zabušil na dveře. „Slečno Silano mám tady zprávu pro paladina Endarona a stráže mi pověděli že jí mám předat vám! Slečno Silano jste tam?!" |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Poté, co jsi vyhřebelcovala hypogryfa, začala zkoumat jeho vlastnosti. Zdál se být silný, přibližně čtyři roky starý. Křídlo měl ale stále pochroumané a tak se mu na první zkušební let nechtělo. Ale utěšil tě přitulením hlavy k tobě. Vděčně jsi ho objala a chvíli s ním zůstala. Po hodině jsi odešla zkontrolovat berany, ale zaujal tě podivný ruch u brány. Šla jsi po zvuku a najednou jsi ucítila přítomnost proměněného Arna. Pozn. Arní učni si za léta výcviku přivykli na přítomnost Arnů a tak i přes zavřené oči je cítí v mysli, v tvém případě i přes slepotu. Zarazila jsi se a opřela o nejbližší bod, který jsi nahmatala. Ale připletla jsi se do cesty někomu, kdo do tebe vrazil. Soudě podle mohutnosti asi voják. Zavrávoráš a upadneš na zem. Sesype se na tebe příval omluv, zvedání na nohy silnou paží a následně: ,,Promiňte, slečinko, opravdu promiňte, ale neviděl jsem vás...óó..to se podívejme. Vy jste slepá? |
| |
| Když jsem se probudil ze strnulosti, do které mě Eldithriel uvrhnul, nejsem schopen ani vstát z postele. Síly se mi však velmi rychle vracejí a spolu s nimi přišla i zžíravá a planoucí touha po pomstě. Byla tak silná, že přehlušila vše, co jsem cítil nebo co jsem si myslel. Opatrně jsem vstal a okamžitě se mi zatočila hlava. Není se také čemu divit, když jsem celou tu dobu od boje s těmi létajícími nestvůrami ležel v posteli. Opřel jsem se zády o zeď a fascinovaně jsem se díval na ty spousty lahviček a baněk a pytlíčků a všelijakého jiného harampádí, kterým byl můj pokoj doslova poset. Nejvíc mě zaujala svíce, která hořela u mé postele. Její účel jsem však nezkoumal, potřeboval jsem se totiž rychle obléknout a vzít si své zbraně. Musel jsem se neprodleně vydat na cestu, stíhat Eldithriela. Pořád jsem ještě neměl jistý krok, ale moje nenávist by dokázala usmažit i vlkodlaka. Právě, když jsem si přes záda přetahoval luk a toulec se šípy, vtrhla do místnosti Silana. Byla evidentně vyvedena z míry tím, že mě vidí na odchodu v plné zbroji a začala rozčileným hlasem mluvit. Ale já jsem její slova neslyšel. Měl jsem pevně stanovený cíl a ten jsem chtěl splnit. Silana to nakonec vzdala a rychle odešla pryč - zřejmě za Endaronem. Otevřel jsem dveře a vyšel jsem z toho pokoje, který se mi stal po dlouhé dny vězením. Vydal jsem se na cestu. Cestu pomsty. Prošel jsem branou a zastavil jsem se. Musel jsem zjistit kam má ten prokletý elf namířeno. Ač se snažil za sebou smést stopy, věděl jsem kam jde. Cítil jsem totiž jeho energii, která ke mě proudila od severovýchodu. Ledově jsem se usmál a šel jsem zuboženou pustinou směrem k Irizovým Svícnům. Byl jsem tak rozpálen nenávistí a poháněn touhou zabít Eldithriela, že jsem si neuvědomil, že se snesla noc. V tu chvíli jsem usyšel táhlé vlkodlačí zavytí, které mě zamrazilo až do morku kostí. Čelo mi polil studený pot a já jsem věděl, že zemřu. Vytí, které jsem slyšel, totiž sloužilo ke svolání smečky k lovu, v němž jsem byl já kořist. Rychle jsem ze zad strhnul luk a nasadil šíp na tětivu. Potom bylo ticho. Až po chvíli můj jemný sluch zachytil temné basové zavrčení a praskot větví přímo přede mnou. Byl jsem ve střehu a neustále jsem napínal sluch, jestli neuslyším ostatní členy smečky. Ale vypadalo to, že se mnou hodlá bojovat jen jeden. Přesto jsem byl opatrný a nepolevoval jsem v pozornosti. Byla úpná tma a tak jsem viděl jen neurčité obrysy. Náhle však vlkodlak pomalu vyšel na volné prostranství a měsíc zalil jeho vysokou a svalnatou postavu. Podíval se mi přímo do očí svým tmavě žlutým zrakem a znovu zavrčel, až mu sliny odkapávali od tlamy. V ruce třímal kovovou válečnou palici s hrotem na konci a v druhé ruce měl dýku se zubatým ostřím. Již jsem na nic nečekal a vystřelil jsem. Vlkodlak se však bleskově sehnul a šíp ho se zadrnčením přeletěl. Zdálo se, že ho to vyprovokovalo, protože vyskočil do ohromné výše a chystal se mi rozpoltit lebku seshora. Rychle jsem se vrhnul do strany a vytasil jsem meč. Vlkodlak dopadl těsně za mě, otočen zády a tak jsem využil situace a chystal se mu vrazit meč do zad. Ale on se bleskově otočil a naše zbraně se zkřížily. Jeho hlava byla asi deset centimetrů od mé a tak jsem si všiml jeho zvláštního třpytu v očích. Chladný, nelítostný a hladový výraz jsem četl z jeho zraku. On věděl, že mě zabije a sežere a proto byl také klidný. Po krátkém přetlačování na mne začal vlkodlak tlačit, protože měl mnohem větší sílu než já, který jsem byl vysílen z Eldithrielovi kletby. Proto jsem zvolil úskok a prudce jsem se otočil na bok. Netvor zakolísal a spadnul asi dva metry ode mne na zem. Malinko jsem polevil v obezřetnosti a v té chvíli, kdy dopadl na zem, už stál zase na nohách a mě srazil k zemi máchnutím své palice. Zřetelně jsem cítil, jak mi popraskalo pár žeber a skoro jsem se nemohl nadechnout. Ale stále jsem byl odhodlán nedat svůj život tak lacino. Prudce jsem se rozmáchl a vleže jsem ťal po vlkodlakových svalnatých nohách. Ozval se zuřivý řev a do zdupané trávy spadla jeho noha, useknutá asi v polovině lýtka. Moji tvář i meč zbrotila temná krev a mě se tak podařilo vstát. Vlkodlak sice nemohl moc běhat a skákat, ale nyní byl rozlícen na nejvyšší míru. Neustále řval a mlátil kolem sebe palicí, jako by byla z papíru. Nicméně viděl jsem, že se začíná unavovat. Pozdvihl jsem meč a chtěl ukončit jeho život jednou provždy, když tu on prudce máchnul palicí a vyrazil mi meč z ochablé ruky. Rychle jsem udělal několik kroků dozadu, ale bylo na něm vidět, že si je vědom toho, že už mu nemohu utéct. Pomalu a rozvážně se ke mě vydal, kulhaje přitom a já jsem rychle vyřknul kouzlo pro přemisťování předmětů. Byl jsem však příliš vyčerpán a tak se meč zdvihnul a po chvíli opět spadl na stejné místo. Kouzlit jsem tedy nemohl, neměl jsem ani sílu kouzlo vyvolat, natož udržet ho. Snažil jsem se přicházející ráně vyhnout, ale už jsem to nestihl. Palice mě praštila do břicha a odhodila o pár metrů dozadu. Už jsem se jen svíjel v křečích na zemi a prosil jsem vlkodlaka v duchu, aby ukončil můj život rychle. On si však svou chvíli slávy chtěl vychutnat do posledního okamžiku. Položil mi svou obrovskou tlapu na trup a vítězoslavně a pánovitě dlouze zavyl. Já jsem z posledních sil zahlédl obrovský kořen, porostlý trny, ani ne metr od mé ruky. Bleskurychle jsem se pro něj natáhl a vrazil ho vlkodlakovi do spodní strany tlapy. Ten vydal hrozný, nervydrásající řev a odskočil ode mne. Když dopadl na zem, trny se mu zabořili ještě hloub do pracky a vlkodlak byl úplně šílený bolestí. To mi stačilo k tomu, abych se doplazil pro svůj meč a když se na mne vlkodlak otočil, v očích se mu zableskl třpyt mého meče. Prudce jsem se rozmáchnul a zarazil mu meč hluboko do srdce. V netvorově hrdle to zabublalo a z tlamy se mu vyřinul proud horké krve. Rychle jsem s mečem v ráně otočil jako klíčem v zámku až krev ze srdce a tepen stříkala všude kolem. Rychlým pohybem jsem vytrhl meč z jeho hrudi a dalším seknutím jsem mu setnul hlavu. Obří tělo se zhroutilo k zemi a já jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách. Zde jsem ale odpočívat nemohl. Pach krve jistě přiláká jeho soukmenovce a ti by ve mě měli snadnou kořist. A tak jsem klopýtal stále nahoru, až jsem dorazil k rozervaným skalám. Viděl jsem tam spousty otvorů a tak jsem si hledal místo, kde bych mohl přežít tuto noc. Už jsem koro nemohl udělat ani krok, natož čelit dalším vlkodlakům. Měl jsem popraskaná žebra v hrudi, takže každý nádech pro mě byl opravdovým utrpením. Také břicho jsem měl v jednom ohni. Vlezl jsem tedy do jedné jeskyně a chtěl jsem zatarasit vchod kameny. Ale neměl jsem sílu zvednout ani ten nejmenší. potom se mi opět zatočila hlava a já jsem spadnul na pískem vystlanou zem. Jen jsem si lehnul, okamžitě jsem usnul vysvobozujícím a občerstvujícím spánkem... |
| |
| Podíval jsem se na Wariatha, ale ten se díval nepřítomně do dáli. Otočil jsem se tedy k drowce a lehce jsm sehnul hlavu. "Ctěná drowko! Beru zpět svá neuvážená slova, která byla moc troufalá. Vzhledem k době, ve které žijeme, musím být opatrný. Pokud ti věří Wariath, tak já nemám důvod ti nedůvěřovat. Přijmi mou omluvu a mé spojenectví!" řekl jsem a prsty jsem se dotknul rtů, hrudi a meče, v dávném elfském pozdravu, jsem Vierule dal najevo své přátelské úmysly. Letmo jsem se podíval na Wariatha, který se až moc zajímal o to, co se tu děje. Povzbudivě na mě mrknul a já si sednul k němu k ohni. Jak jsem se tak díval do plamenů, spatřil jsem v nich tvář Siky. A tu jsem si uvědomil, jak moc mi chybí a že už ji asi nikdy neuvidím. Ale také mě napadla strašná myšlenka! "Vždyť jí ti dva odporní půlelfové mohou ublížit nebo ji dokonce zabít?!" pomyslel jsem si a prudce jsem vstal. Ale v tu chvíli se mi udělalo nevolno a cítil jsem, jak mě kvapem opouštějí síly. Zkoušel jsem kouzlo zastavit, ale bylo to silnější než já. Klesnul jsem na kolena a chytil se za hruď, protože mě posedla strašlivá svíravá bolest. Když tato muka odlehla, pomalu jsem si sednul na zem vedle ohně a upřel jsem oči na Wariatha a Vierulu, kteří na mě zděšeně hleděli. "Wariathe, co se to ksakru děje?!" |
| |
| Hefa Era - dílna ve sklepě Tvář se mi leskne potem a plamen z výhně rozmazává rysy tváře. Párkrát zapumpuji měchem, dokud se oheň pořádně nerozhoří. Vzduch je prosycen kouřem a nebýt na něj zvyklá, asi bych omdlela. Komín musí utáhnou současně až čtyři výhně a v dílně nad hlavou nejspíš potřebují zbylé tři. Vykovávám plát na jeden z prstů a před vyskakujícími jiskrami mě chrání pouze kožená zástěra kovářů.. Měla bych přestat. Na světě je již dost zbraní, jež krátí životy všem rasám. Kladivo po chvilce zaváhání znovu dopadne. Pokračuji. Pomalu mě přemáhá únava. Lektvar už přestává působit. Většinu jej spotřebovali svaly. Nakonec položím kladivo na kovadlinu a dojdu si pro další dávku. Ještě že jsem přestala, jinak bych neslyšela klepání. Ruku zadržím těsně před řadou malých lahviček a místo toho ji položím na závoru. Připadám si otupělá a pomalá. Všechno jde strašně ztuha. Otevřu dubové dveře a koho nevidím. Další elf. Sáhnu k holeni po dýce, ale nechám ji v pochvě. Co se pro bohy se mnou děje? Když jej pustili až sem, nebude to žádný zabiják, i když v poslední době, jsem se přesvědčila o opaku. Povytáhnu dýku a připravím ji k rychlému bodnutí. Jsem na nejkratší cestě k šílenství. Co mi neseš? Hlas zní otráveně, ale i přes mou snahu dost unaveně. Hledím cizinci do očí a čekám co odpoví. |
| |
| Když přestanu s klepáním, otevře zvláštní půlelfí dívka v kovářské zástěře „Dobrý den vy asi budete Silana Sakramento." Dívka jen kývne že ano ale pořád má ruku moc blízko holeně. Že by zbraň? Asi mi nevěří. Musím si zachovat chladnou hlavu. Pomyslím si. „Když jsem putoval lesy narazil jsem na orla co měl na těle znamení artu a nesl tuto zprávu." Vytáhnu z kapsy zapečetěnou zprávu a na ní nápis: „Paladinovy Ednorovi z Hefa Ery" „Doslechlo se mi, že se s ním znáte a mohla by jste mu tu zprávu předat, nebo třeba mi říct směr kudy se mám vydat abych ho našel." Dívka neztrácí ostražitost. |
| |
| Že by Arn ve městě? Potom co se o hipogryfa postarám se vydám do města. Trochu mě mrzí, že se nechtěl proletět ale chápala jsem ho. Taky by se mi nechtělo chodit mít ještě zlomenou nohu. pokusím se si to přirovnat na nějakém příkladu. Pomalu začnu procházet městem směrem k beranům. Avšak po nějaké době uslyším prapodivný zvuk od brány. Zvědavost mi nedá a já se vydám tím směrem. Jakmile se dostanu blíže ucítím přítomného Arna. Drienn... napadně mě avšak tuhle možnost zavrhnu jelikož ten odešel s Endaronem. Zamračím se pročež se opřu o stěnu. Jenže to bylo vestejný čas, kdy tudy někdo procházel. Vrazil do mne, já se bohužel neudržela a ustala jsem si na zemi. hned na to se mi ten někdo začal omlouvat. Podle hlasu to soudím na muže a podle síly a mohutnosti na vojáka. Omluvu přijímám ale příště se raději dívejte lépe na cestu. Ano jsem slepá. Co se to děje u brány? Kdo nebo co tam je? zeptám se zvědavě přičemž nastražím uši spolu s ostatními smysly v pokusu o to zachytit něco dalšího. |
| |
| Po odporném otvírání mrtvoli si umyji ruce. Pozorně poslouchám, co vše může Velšákům ublížit. Probleskne mi, že šedivec, nebude jen tak obyčejný veterán, když má takové znalosti. Ale přemýšlení o Šedivci si nechám na jindy, teď chci zachytit vše co se dá. Sleduji to co se objevilo po otevření těla za orgány. Pozoruji i reakci na stříbrný prášek. Využiji toho, že bojovník už nemluví o vlkodlacích a já se nemusím soustředit na to co říká. Objevím pár pozoruhodných detailů. "Pane Šedivče, mohu doplnit nějaké postřeh, kterých jsem si všiml?" otážu se, ale na odpověď vcelku nečekám, "Když jsme otvírali hrudník, všiml jsem si jak je hrudní kost široká a pevná a teď vidím, že srdce mají umístěno více ke středu těla, tedy pod touto kostí. Pro nás šermíře s lehčími zbraněmi, je téměř nemožné toto místo zasáhnout, protože tu kost neprorazíme. Někdo s těžším mečem typu bastard, obouručák s tím problémy asi mít nebude. A útok na místo kde se dá čekat srdce u člověka nic není, takže je zbytečné na ta míst útočit. Dále jsem postřehl, že stehení tepny, které mají lidé blízko slabin, tam nejsou a vedou někama ze zadu, takže nemá cenu se pokoušet se je přetnout a doufat, že ztratí spoustu krve. Když koukám, tady krukoum, tak zese jim ty tepny pěkně vystupují. A vidíte jak jsou velké, a hned vedle to šedivý? to je nerv?Krev zásobí pořádný svaly s nadlidskou silou a když se nám je podaří přetnout spolu s tím nervem, tak mají tu ruku v podstatě vyřazenou a ztráta krve jim může způsobit potíže taky. Sice s jejich regenerací počítám, že to může být dočasná výhoda, ale každá výhoda se v boji s nimi počítá. Jen je blbé, že se k tomuto místu dá dostat jedině přes ty dlouhý a silný pracky s drápy." uchopím nůž "Rád bych se podíval co se skrývá pod kůží na nohách i na rukách, protože to jsou první věci, se kterými se většinou musím vypořádat. Možná bych se nakonec podíval i na lebku. Pokud dokážou kousnutím roznášet tu nemoc, bylo by fajn zjistit jak a proč. Možná zkusit odebrat vzorek a poslat kouzelníkům a alchymistům, jestli by z toho nedokázali získat něco užitečného, třeba jak to zastavit, či zvrátit." Začnu rozřezávat stahovat kůži ze stehna a snažím se přijít, kudma vede hlavní nerv i tepna, jak jsou uspořádané klouby, abych poznal jak se dají snadno poškodit. Praktické zkušenosti jsem měl jen z vyvrhování zvířat na porážkách a zabijačkách, lidskou anatomii jsem znal spíše teoreticky a nikdy se do ní moc nevrtal. Pár vytažení hlavic šípů, které se zasekli v těle, či zlomené ruce nohy. Také mi posloužilo několik nepřátel během souboje, které se mi podařilo rozseknout . |
| |
| Hefa Era Zorničky se mi rozšíří překvapením. Jestli nelže, je tento dopis přímo od krále. Nejspíš sama prozřetelnost poslala tohoto muže, ale i tak nedám dýku z ruky. Místo toho ji otřu o zástěru a přiložím pod okraj pečetě. Dýku však jen přiložím. Nemohu se rozhodnout, zda ji mám právo otevřít. Být to dopis od matky některého z vojáku, otevřela bych jej bez zaváhání, ale tenhle dopis je až od příliš vysoké mocnosti. Mám to tu sice na povel, ale Endaron mě oficiálně nejmenoval. Na druhou stranu, co když je v něm něco důležitého a nepočká to. Schovám dýku a obrátím svou pozornost na elfa. Umíš dobře stopovat? Nenechám jej ani nadechnout, popadnu jej za rukáv a táhnu jej za sebou. Připravte deset nejrychlejších běžců, jací v Hefa Eře jsou. Ať si vezmou jen lehkou výzbroj a nové kuše! Za deset minut u brány. Ví někdo, kterým směrem se Endaron vydal? Křiknu na dva strážné hned u východu z kostela. Cestou k bráně se stavím ještě v domě, kde dočasně přespává královská garda. Ve dveřích si dovolím obětovat několik vteřin na nadechnutí. Přes sto schodu z vyhřátého sklepení do chladného vzduchu, není přeci jenom to pravé pro mé plíce. Jsou mezi vámi šikovní stopaři a rychlí běžci? Potřebujeme co nejrychleji doručit zprávu. Jen těch pár vteřin stačilo k tomu, abych si opět uvědomila, jak moc jsem unavená. Sílu, jež mi dožil vlilo vzrušení, pomalu vyprchává. |
| |
| Uklidnuji Eldithriela: ,,Nelekej se příteli, v klidu se posaď a naslouchej mému příběhu. A vyprávím mu, jak mě unesli zřejmě trpaslíci a doručili mě sem, k drowce Vierule. A pak mu vysvětlím jeho situaci. Byl unesen stejně jako já, aby nám určitě pomohl při honbě za skřetama.Ptá se, co jsou skřeti zač. Ani se mu nedivím. I já jsem před pár dny nevěděl. Očividně jde o agresivní rasu z ostrovů kolem Irisije. |
| |
| Pitva Ve chvíli, kdy začnou praskat kosti té příšernosti, co se válí na stole, moje snídaně, která si doteď lebedila v žaludku se začíná rozhoupávat, že se na tu pitvu zajde podívat zblízka. Je to na mě asi dost vidět, takže je mi nabídnuto, abych se na chvíli odebrala ven a připravila trochu stříbrného prášku. A když už budu venku, tak jsem ještě byla požádána o něco teplé vody. Zostuzeně odejdu z místnosti a začnu připravovat, oč jsem byla požádána. No tohle, nikdy se mi nestalo, aby se mi z něčeho takového dělalo špatně. Co je to sakra se mnou? Nadávám v duchu, přičemž jemně sundávám ze svícnu stříbrný prášek. Tak, a ještě nějaká ta voda a bude to hotovo. Doufám, že s tím nejhorším do té doby skončí. Pomyslím si a během chvíle jsem zpátky i s miskou teplé vody. Vejdu dovnitř akorát ve chvíli, kdy Šedivec přednáší cosi o jejich anatomii. Dojdu tedy k němu a bezeslova položím obě věci na stůl. Napjatě poslouchám výklad, protože informace, které nám dává jsou v nynější situaci více než důležité. Přitom se ještě snažím zběžně prohlížet, kde by mohli být vlkoušové nejzranitelnější. Poté, co dlouhý monolog skončí, přemítám si stále v hlavě jeho slova a snažím si to nejdůležitější dát dohromady s tím, co už znám. Gabriel potom ještě přišel na denní světlo se svými postřehy. Ještě předtím, než ale začal svou řeč se toho člověka zeptal způsobem dvouletého dítěte, které se ptá maminky, jestli si může jít hrát na dvorek. To snad ne. Jestli u něj má Šedivec takouhle autoritu, tak to potěš pánbu. Řeknu si, když pomyslím, proč jsem v této místnosti já. Proč ten felčar mlčí? Vždyť právě on by nám měl být schopen k jeho anatomii a dalším věcem nevjíce. Otočím se tedy k místnímu léčiteli s otázkou. Tak co vy na to? Jaký máte z jeho stavby těla pocit. Myslíte, že by se nějak dalo vyzískat informace o tom jejich záhadným přežívání? Nepodíváme se ještě na jejich mozek? Tam by toho mohlo být asi nejvíce, co by vás, a asi i mě mohlo zajímat. Navrhnu mu a čekám na odpověď. Nože se ovšem docela straním, protože stále jsem ještě nebyla potřísněna jeho krví. A s ohledem na to, co jsem o jejich krvi slyšela po tom nijak extra netoužím. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Ale nejsi hlupák. Víš, že tvé zkušenosti si neporadí s útoky Velšských vlkodlaků. Dokážeš je zabít, ale to jde jen za pomocí žhavého kovu a ten by se ti v okolní přírodě získával těžko a když už, tak pouze ohněm. Prozatím tedy zůstáváš ve vesnici a spřádáš své plány. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Nevím co to je, ale ta zrůda umí mluvit. Vypadá jako drak, ale nemá křídla a tvrdí, že i vaše družina brzo budete takhle vypadat. Mám z toho husí kůži..." Uvědomuješ si, že mluví o Driennovi a Bratrstvu Arnů, což následně potvrdí. ,,Co říkali chlapy, tak si ten drakoještěr říká Arn a je z Bratrstva jakýsich dalších oblud. To mě podržte, milá slečno..." Odmlčí se ty tušíš, že se ti podíval do očí. ,,Máte velmi nepřítomný pohled, jste v pořádku?" v hlase mu zaznívá neobyčejná starostlivost. |
| |
| Hefa Era - Zarazan Poslouchám vojáka a čím víc se toho dozvídám tím víc mi obličej kamenní a já mizím v myšlenkách. On nás nazval obludama? Asi musíme skutečně vypadat šíleně. pomyslím si když si konečně přeberu co mi ten muž řekl. Takže to je Drienn. Musím tam jít. Asi jsou z něj dosti na větvi... pomyslím si přičemž se kousnu zevnitř do tváře a lehce se zamračím. Mlčím ještě dlohou poté co voják domluví. Zaveď mě tam. A nechci slyšet výmluvy typu, že to není nic pro mě. V tuhle chvíli, vojáku, to bude to nejlepší co pro svou zemi můžeš udělat. řeknu mu hlasem, který nepřipouští odpověď ne. I kdyby muž odmítnul vydám se tam sama podle sluchu a šestého smyslu, který zachycuje další Arny. Nyní jen čekám na jeho rozhodnutí. Na tváři se mi usadil odhodlaný výraz, který by měl má slova jen potvrdit. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Má zem je mrtvá, shořela v plamenech a byla roztrhána tesáky Velšských vlkodlaků jak tvrdil ten Arn. Prý přišel, aby nám pomohl." namítne voják, ale přeci je trochu šlechetnější a tak tě popadne za ruku a vede tě směrem k bráně. Ale náhle se zastaví a řekne: ,,Arn odchází a s ním i Endaron, náš paladin. Je - li to ovšem ve vašem přání, slečno, jsem odhodlán je následovat." |
| |
| Hefa Era - Zarazan To je mi líto. zamumlám když uslyším o jeho zemi. Lehce se cítím provinile. Následně se jím nechám vést. Tak nějak si trochu získal mou důvěru a proto ani nekontroluji okolí do té doby než zastaví a sdělí mi, že Drienn odchází i s Endaronem. Ano ráda bych šla za nimi. přisvědčím po chvíli během níž uvažuji co a jak. Zbraně i vak mám u sebe tudíž mi nic nechybí a celkem i zvědavost mě posiluje v mém rozhodnutí jelikož mězajímá kam mají ti dva namířeno. |
| |
| Drienn mě vede spletitými houštinami. Takovými, kterým jsem se vždy vyhýbal. A proto se ptám, proč? ,,Jednoduché, příteli. Jen tě kamsi vedu." Upadám do podezření, ale snažím se zůstat klidný. Koneckonců, poslal ho sám král Lithian, nemýlím - li se. Mohu děkovat jen mohutnosti jeho těla, že jsme houštím vůbec prošli. Tu ale náhle se mezi strom vynořilo dřevěné opevnění. Uvnitř na hradbách zbystřím pohyb, ten ale rázem zmizí. Chvíli nato se brána otevře a z ní vyjdou další dvě stvoření, podobné Driennovi. Jsou sice o něco menší, ale jeden z nich, ten zelený, vypadá mnohem nebezpečněji. Ten druhý, o něco menší než Drienn - nemůžu si pomoci, ale cítím z něj zvědavost. Jakobych ho už léta znal. Oba společně dojdou k nám. Odhodlaně stojím vedle Drienna a trochu na ty dva zírám. Zlatý Arn, ten zvědavý, skloní hlavu a očichá mě. Cítím se velmi podivně a i docela trapně. Mezitím si Drienn a zelený Arn vyměnili pár slov: ,,Endarone, příteli. Cože jste v Arní podobě?" ptá se Drienn. ,,Netuším, můj pane. Před malou chvílí nás neznámá síla prostě proměnila a nejde to vrátit. Je mi jasné, že Arnian a Nilthilien nejsou na Ostrově, ale co ta samostatná proměna?" nechápe Endaron. ,,Kdo ví. Soustřeďme všichni své smysly a snažme se přijít na příčinnu." rozhodne Drienn. Všichni tři záhy zmlknou a zavřou své dračí oči. Asi pět minut tápají a já se zatím rozhlížím po opevnění. Takže Art nechal postavit i další vesnici. A tak dobře skrytou...k čemu asi? Když tři Arnové přijdou k sobě, usnesou závěr svého počínaní. ,, Síla, co nás proměnila, pochází odsud, ze Zarazanu. A je blízko." řekne Endaron. V tom si ale něco uvědomím. Ten zelený Arn se jmenuje stejně jako já. Užasle sleduji stejnojmenného Arna. A tu se oči těch dvou upřou zpět na mě. ,,Kdopak je tohle?" zeptá se zlatý Arn. ,,Ehm, Roxeete, to je Endaron. Paladin z Hefy Ery, vesnice poblíž od té vaší. Ale už jsem vám o ní říkal. Teď ale musíme jednat." rozhodne Drienn. Endaron, zelený Arn, si povzdechne. ,,Kolik těch Endaronů po tomhle světě už běhá? Já jich potkal už asi pět." ,,Čekejte. Blíží se sem početná skupinka lidí. A ze stejného místa, ze kterého jste přišli vy dva." řekne Roxeet a postaví se do výhružného postoje. |
| |
| Hefa Era Eldithriel. Bezmyšlenkovitě jsem byla pevně rozhodnutá vydat se za ním, ale zároveň mám povinnost vůči svým ostatním společníkům. Nedokážu je opustit, zároveň musím jít za ním. U všech lesů co mám dělat. Eldithriel. Do očí se mi vyhrkly slzy. Cožpak na tomto světě musí existovat takové věci jako je lítost? Zármutek? Láska?! Byla jsem naštvaná, na velšské vlkodlaky, na celé společenství Arnů, na Eldithriela, na Sebe. Znechuceně jsem odběhla zpátky do svého pokoje a svalila se na postel. Už jsem nikdy nechtěla vstát, ať vlkodlaci roztrhají celé město i mě samotnou, nezasloužím si nadále pobývat na tomto světě! Jak jsem mohla být tak hloupá a zamilovat se do něj? Proč??? Otázky vyvěraly na povrch mé mysli, ale já neviděla odpovědi. Ležela jsem. Sama. Nevím jak dlouho, mohli to být minuty nebo i hodiny... Nezáleželo mi na tom... Hleděla jsem do stropu a myslela na něj. A bláhově doufala, že se vrátí, živý a zdravý... |
| |
| Šedivec, Gabrriel a další, co učinkují u pitvy. Na návrh Saenie se pustíte do zkoumání hlavy. Jakmile otevřete mozek, vyvalí se na vás neuvěřitelný puch hnijícího masa smíseného s pachem hnoje. Šedivec si mezi řečí postěžuje, na co ty potvory asi myslí. V mozku ale kvůli odpornému smradu nic nenajdete a nedojdete ani k dokonalému závěru. Proto se vrhnete na krk. A příjde další nehoda. Proříznete tepnu z níž se vyvalí neviditelný plyn. Šedivec si toho všimne až když Saenie a Gabrriel se přestanou hýbat. V tu chvíli si uvědomí, že i on je paralyzovaný. Naštěstí se felčar rychle chopí situace a společně se Šedivcem vytáhne Gabrriela a Saenie ven. Jen Šedivcův tuhý kořínek mu pomůže neztratit kontrolu nad svým tělem. Jedovatý a paralyzující plyn ale postupně prochází celou chatou a roznáší se do okolí. Neuvěřitelné, co všechno svede jeden vlkodlak. Musíte pomocí svých znalostí plyn zastavit, nebo zparalyzuje celou vesnici a ta později podlehne hrstce vlkodlaků. Gabrriel a Saenie se brzy začnou malátne hýbat. Hned po tom co jim místní bylinkář podá léčivou tinkturu. Godr a Scarlett Voják se představil jako Godr, jeden z kapitánů stráže Hefy Ery. A jelikož má svoji funkci, ostatní vojáci se ho na nic neptali a snadno vás pustili ven za hradby. Sledujete stopy obrovského zvířete a ty si uvědomíš, že je po sobě zanechal Drienn. Godr z úzkostí sleduje vyšlapanou cestu v hustém křoví. Průchod bude tedy snadný. V tom vás ale dožene skupinka, v jejímž čele stojí Silana a A´kin. Za ní je pár vojáků. Silana a A´kin Mladá pyroforka Godrovi vysvětlí, že musí doručit co nejrychlejsi zprávu pro Endarona. ,,To bude velmi snadné, neboť to zvíře, co šlo s panem Endaronem, nám umožnilo snadný průchod, takže se ani nemusíme namáhat se sledováním." Silana to pochopí a pošle všechny vojáky zpět za hradby. Společně se všichni, nebo spíše ten zbytek, vydáte po stezce. Nejdete moc dlouho, sotva jednu míli. Hrůzou se zastavíte na místě a sledujete mezi stromy řadu dřevěných hradeb, před níž stojí tři drakoještěři. Černý, asi největší, z nějž i přes temnou barvu vyzařuje moudrost, pak zelený, o něco menší než ten černý, ale o to více hrozivější. Pokaždé, kdy na něj pohlédnete, vám vstane každičkých chloupek na těle. Ale ten zlatý vás naopak uklidňuje. Bude nejspíš přátelský a taky hodně zvědavý. A poprvé spatříte Endarona, jak se mezi velikány cítí značně nesvůj. Drakoještěři a Endaron vám vyjdou vstříc. Nejspíše měli tušení, že se blížíte. |
| |
| Nakloním se k Eldithrielovi a tiše zašeptám: ,,Co já vím? V téhle zemi se neděje nic, ale brzo bude. Dočkej času. Měj trpělivost. V přítomností Vieruly zachovávej úctu. Mnohem lepší, než kterou jsem provozoval já. Možná si pak drowku více získáš." Vierula, stále stojící v písečné duně, jediným kouzlem zhasne oheň a pohltí nás neuvěřitelná zima. ,,Konec šeptání vy dva. Zítra nás čeká dlouhý pochod...jo a elfe. Omluva přijata, ale ať už se to neopakuje. Mohl by jsi skončit strašně špatně. Na téhle výpravě potřebuji jakoukoliv pomoc a vy dva jste se mi zdáli z celého Bratrstva nejlepší. A teď spěte." umlkne Vierula. Lehne si a otočí se k nám zády. Alespoň chápe, že se nebudem nechat komandovat jako malé děti a ignoruje naši rozmluvu. ,,Ano, Vierula ví, že jsme z Bratrstva, ale moc těžkou hlavu si s tím nedělá. V ten den, kdy jsem zmizel, jsem procitnul na neznámém místě. Unesli mě nejspíše trpaslíci, stejní ti, co unesli a přinesli i tebe. Taky jsem se zprvu nechtěl smířit s přítomností cizí a ještě k tomu temné rasy. Ale zjistil jsem, že drowové jsou možná zrádní, ale i čestní. Vierula mi vysvětlila, že už od dob, co jsme dostali své zbraně, nosím u sebe legendární meč Xarteting. Nevím, jak k němu Bratrstvo přišlo, ale třímá v něm děsivá síla posledního Krále Velšských elfů. Dívím se, že Velšští vlkodlaci nic nepocítili pokaždé, když jsem meč do nich vrazil. Můžeme o tom jen spekulovat, jestli ano. Ale bylo zjištěno, že se u moře kousek odsud vylodila nějaká neznámá a tupá stvoření, leč velice odvážná. Vierula jim říká skřeti. Víc mi ale neřekla. Možná se dozvíme více zítra. A teď spi, myslím, že tě po dlouhé cestě musí vyloženě bolet hlava." dopovím a stejně jako Vierula se otočím k Eldithrielovi zády. Po celodenním pochodu jsem příšerně unavený, že i přes všudypřítomnou zimu usnu rychle. Tak rychle, že nedokážu zodpovědět na Eldithrielovi zvědavé otázky. |
| |
| Cesta Možná jsem byla až příliš obměkčená ochotou, jež prokázala Saenie při léčení Rifa. Vždycky se dá najít duše, jenž poskytne pomoc v nouzi a u léčitelů to je velice častý jev. Dlouho jsem hleděla na přítomné členy Královské gardy, jež byly zaměstnáni pouze postáváním, nebo ležením na postelích. Víc než kdy jindy jsem si přála, abych jim mohla rozkázat a oni museli vykonat moje požadavky. Vysloužila jsem si jenom několik otrávených pohledů a čistý nezájem o cokoli, co bych od nich mohla chtít. Otočka na patě a hrubé vytáhnutí A´kina ven, byl jediný projev rozhořčení, jež jsem dala najevo. Hněv alespoň potlačí pocit slabosti, ale přeci jenom pomine rychle. Venku požádám jednoho z vojáků......no spíš na něj zařvu, aby mi přinesl pět lahviček z police v mé dílně. Popíši mu kde přesně jsou a gestem jej pošlu, aby to vykonal. Cestou k bráně se o A´kina spíš opírám, než abych jej táhla. U brány nás ještě stihne dohnat onen voják, jenž tímto podá důkaz velice rychlého běžce a vezmu jej sebou. Cestou potkáme Scarlett a muže, jenž se představí jako Godr. Nejdříve mu nedůvěřuji, ale spěchám a na otázky bude času dost. Naštěstí ví kam míříme a vyrazí s námi. Brzy dorazíme k místu kde........ Stojím, hledím s hlavou až na lopatkách a s pusou dokořán. Nevím co jsi mám myslet. Smíšené pocity mi probíhají hlavou a chvíli mi trvá, než si vzpomenu, proč jsem vlastně zde. Mezi dračími těly zahlédnu Endara. Jdu k němu pomalým krokem, oči neustále upřené na gigantické tvory a zbytky vlasů naježené ještě více než obvykle. Podám Endarovi dopis a jako zasněná pořád hledím vzhůru. To snad není možné. |
| |
| Cesta Po chvíli chůze se naše kroky střetnou s nějakou skupinou. Jejich víc to poznám a podle hlasu zjistím, že je mezi nimi i ta žena co nás vpustila za hradby. Silana myslím, že se jmenovala. Dál pokračujeme s nimi. Avšak po chvíli se opět zastavím a já vycítím přítomnost Arna stejně jako před tím. Jenže ne jednoho ale hned dvou. Co tu dělají? ptám se sama sebe a na tváři se mi objeví zamračení. Je mezi nimi i Drienn to vycítím ale kdo je ten druhý? |
| |
| Ukázalo se, že menší skupinka odešla z Hefy Ery, aby mě následovali. Zprvu jsem měl nevalné mínění o Silaně, která se nejspíš o mě bála, tuhle myšlenku jsem ale rychle vypustil z hlavy. Silana mi totiž donesla zprávu s pečetí království Artu. Dopis přímo od krále? Copak asi potřebuje? zapřemýšlím se, nic netušíc. Sejmu pečeť a nevšímám si rozhořčené Silany a vojáka, o němž nevím, jak se jmenuje. Snad Gor nebo Godr. Oba se totiž staly zájmem Arna Roxeeta, jenž je začal opatrně očichávat a Arn se jménem jako já, Endaron, si je z povzdálí tiše prohlížel. Rozevřu dopis a začnu si jej v duchu číst. Netrvá mi to dlouho, ale ten obsah mi zmrazí krev v žilách. Sevřou se mi vnitřnosti a lehce poklesnu v kolenou. Drienn a oba dva Arnové si toho všimnou. ,,Děje se něco, příteli?" zeptá se Drienn. Nemůžu ani promluvit a zhluboka dýchám. Předám dopis Silaně, ať ho přečte za mě. Ta se trochu ostýchá, nicméně jej převezme a pustí se do čtení: ,,Vážený paladine Endarone. Je mi ctí ti v těchto těžkých dobách poslat dopis s pečetí, ale královskými formálnostmi se zatěžovat nebudu. Problém, jenž tížil Art nyní tíží vás. Před nedávnem jsem zpozoroval z vrcholu levitujícího hlavního města nečekaný pohyb Velšských vlkodlaků. Obrovské hordy, tak velké, že by dokázaly roztrhat celou Irisiji, se obrátili zpět k Zarazanu a zcela opouštějí Art. Ihned jsem nařídil napsat tento dopis a doufám, že náš poštovní sokol vás stihne najít všas a v pořádku. Dále jsem uvědomil zbývající a nevyčerpané členy Cechu mágů, aby na několik dní obklopili celý Art neprůchodnou clonou. Tím vlkodlaky zdržíme. Ale kouzelná formule nevydrží věčně. Proto vám přímo nařizuji, ano přesně tak, nařizuji, neboť je to pro vaše dobro. Vesnice Hefa Era je ztracená. Vaše jediná naděje spočívá na jihovýchodě. Tam se nachází obrovská pevnost, i tobě dobře známé Pásmo krále Lithiana. Tam se zdržuje moje armáda, střežící průchod do dalšího království a nepochybně tam proběhne bitva s velkou hordou. A tam se taky vydáte. Neprodleně. Jakmile tam dorazíte, pošlete mi dopis o úspěchu vaší cesty. S pozdravem král Lithian." Dopis skončí strašně rychle, ale slova v něm napsaná mě v mysli budou trápit do konce života. Ihned jak Silana zmlkne, mezi Arny se rozzuří divoká debata. Arn Endaron a Roxeet chtějí evakuovat své ležení a Drienn domlouvá evakuaci Hefy Ery. V tom ale ze sebe vyhrknu slova, která zapříčíní zmlknutí všeho. ,,Já zůstávám." |
| |
| U Arnů Nejdříve nevnímám a chvilku mi trvá, než si všimnu dopisu, blokující mi výhled na ohromné tvory. Překvapeně zamrkám. Chytnu dopis do ruky a tázavě pohlédnu na Endara. Téměř neznatelně kývne hlavou a já pochopím o co mě žádá. Polknu naprázdno a zahledím se na dopis, jako bych čekala, až se přečte sám. Nakonec jej rozevřu. V rychlosti přelétnu řádky z nichž pochytím to čeho jsem se už dlouhou dobu bála. ,,Vážený paladine Endarone. Je mi ctí .........." Udělám několik dlouhých pauz. Čtu ji téměř jedním dechem, ale dopis mnohem je delší, než maximum dechu, které dokáži nabrat. Při posledních slovech, se mi klepou ruce i přes působení lektvaru. ,,......... Jakmile tam dorazíte, pošlete mi dopis o úspěchu vaší cesty. S pozdravem král Lithian." Stejně jako jsem hleděla draky, hledím nyní na dopis. Brada mi poklesla a oči se zakalili uvězněností kdesi v prázdnotě. Když se po chvíli proberu z transu. Hledám pověstné stéblo trávy, jež mě vytáhne z téhle louže. Zatím co si draci vyměňují své moudrosti a plány mezi sebou, kmitám pohledem mezi všemi přítomnými, jako nemrtvá zombí. Ztratila jsem půdu pod nohama a po dlouhé době v životě, zažívám absolutní bezradnost. ,,Já zůstávám." Slyším Endarova slova. Ráda bych se k němu přidala, vím že s ním zůstanu a neodejdu, ale nedokáži jej podpořit vlastními slovy. Místo toho mému tělu dojde, že je nejspíš ta pravá chvíle, vydat se zpět do Hefy Ery. Dokud bude jen stát kámen na kameni, tak tě neopustím. Nikdo mě z tvého náručí nedostane. NIKDO! Do původně bledých tváří mi vtéká rudá barva vzteku a hněvu. Myslím, že místo balení, dokončím svůj poslední výtvor. Celou armádu to nezastaví, ale pár se jich sveze do pekel se mnou. |
| |
| Slyším nesouhlasné námitky z řad Arnů jak těch velkých, tak těch lidských. Ale Silana se ke mě chce přidat. Přistoupím k ní a řeknu: ,,Není čas o něčem teď přemýšlet. Celá vesnice se musí sbalit, ale pro tebe bych měl poslední rozkaz. Jelikož jsem to já, kdo si v Zarazanu odpykává trest, je v mé moci zůstat zde. Ale tebe budou ostatní potřebovat. Prosím, odejdi s ostatníma." Nevím, ale jestli se Silana nechá přemluvit. Nebudu to pokládat za čin zbabělosti, pouze oddanosti. Možná bych mohl velký útok přežít. pomyslím si. V tom se ale do rozhovoru vloží Drienn a je vyloženě rozzuřen. ,,Zatracení půlelfové! Jste obyčejní blázni, oba dva. Půjdete oba dva s námi, i kdybych vás měl nést v zubech." Klidně se na něj obrátím. Všechna zuřivost ze mě vyprchala a poprvé ve svém životě si uvědomuji, jak jeden den může změnit osud celé Irisije. Na co všechno se dnes přišlo? Přesto, i když nesouhlasím, na Drienna lstí promluvím. ,,Můj trest mi byl uložen při nařízení velitele Řádu Stříbrného stínu. A ten se nachází v Afaně Agře. Pokud do té doby ho přemluvíš, aby mě propustil...budiž. V opačném případě je ale mou povinností zůstat a chránit Hefu Eru do posledního dechu." Endaron, zelený Arn, cvakne prudce zuby. ,,Jak se opovažuješ takhle mluvit s Driennem?" táže se rozlobeně. ,,Klid, Endarone. A co se týče tebe paladine, ať je po tvém. Zůstaň si v tom svém vězení. Roxeete a Endarone, evakujte své ležení a zítra ráno se zde sejdeme i s ostatníma z Hefy Ery." rozhodne. Oba dva Arnové se ukloní a zmizí za dřevěným opevněním. Drienn na mě hodí nevraživý pohled. Pak se dá do pohybu a ostatní ho následují, krom Silany. Bez povšimnutí projdu kolem ní a jdu za ostatníma. Jen cupitavé kroky mi napovídají, že mě pyroforka následuje. |
| |
| Když Wariath usnul, létali mi myšlenky v hlavě jako zběsilé. Bylo toho tolik, o čem jsem si chtěl s někým promluvit, ale Wariath i Vierula by sotva pochopili, co se mi děje. Nejvíc mě zarážela ta divná síla, která ze mě vysávala sílu. Nevěděl jsem totiž, kdo je agresorem. Okamžitě mě sice napadl ten prokletý Vyvrženec Rifat-an, ale pochyboval jsem, že by byl tak krátce po mém zrušení kouzla, schopen tak obtížného přenosu magie. "Měl jsem ho radši zabít!!!", pomyslel jsem si trpce a snažil se usnout. Ale i na poušti se v noci ozývá spousta tvorů a tak jsem radši přemýšlel co bude dál. Takže nyní jsme relativně v bezpečí před Velšskými vlkodlaky, ale Wariath říkal něco o nějakých skřetech. Od doby, co jsem zabil posledního vlkodlaka v bitvě u Hefy Ery, uplynulou už mnoho času a já jsem potřeboval nějaký pohyb. Zneklidnňovalo mě však to strašné kouzlo, které vysává energii. byl jsem si jistý, že to přijde znovu. Kdyy se mi to stalo uprostřed bitvy, tak potom by mě nezachránila ani moůj meč a luk a ani má silná magie. Ležel jsem nehnutě u vyhaslého ohně, ani jsem sám nevěděl jak dlouho, a když spánek nepřicházel, pomalu jsem se zvedl a poodešel od spících společníků. Když jsem byl dostatečně daleko, upřel jsem svůj pohled na písek přede mnou. "Rin at anronlin!", zašeptal jsem tiše a písek se začal rychle točit, jako vodní vír. Potom se objevila průsvitná membrána a já jsem hleděl na Hefu Eru, do pokoje Siky. Jakmile jsem ji spatřil, bodlo mě prudce u srdce. "Moje nejdražší Siko!!! Brzy se shledáme. To ti slibuji..." řekl jsem a na její tváři jsem postřehnul úsměv a rychle se rozhlédla po místnosti. Zřejmě můj hlas slyšela. Pohybem ruky jsem zrušil kouzlo a hleděl jsem na paprsky vycházejícího slunce. Bylo na čase vzbudit Wariatha a Vierulu... |
| |
| Vzhledem k tomu že Hefa Eru jsem neměl cenu poznat, tak nemám důvod to tu nějak chránit když budou všichni obyvatelé pryč. Nabídnu se alespoň pomoct s evakuací obyvatel. Ráno ale vyrazím směrem na jihovýchod na rozkaz krále. Ať už chci nebo ne je to má povinost. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Slečno? Vy jste majitelka toho zvířete. Nějak se zbláznilo, roztrhlo jednomu vojákovi paži. Musíte ho uklidnit, nebo ho ostatní vojáci zabijí." S panikou se necháš mužem vést. Hypogryf opravdu řádí jak pominutý. Poznáš to i přes svou slepost. Nejspíš cítí ohromnou armádu vlkodlaků. |
| |
| Vrátíme se do vesnice. Pokynu několika vojákům, ať zatroubí na polnici, potřebuji oznámit přípravy na odchod. V hlavě se mi ale rodí nový plán, který neprohlédne žadný Arn a nikdo jiný v této vesnici. Pár minut po příkazu se krajem nese hlasité troubení a obyvatelé Hefy Ery vykukují ze svých příbytků, zpoza rohů, ochranných věží a hradeb a shlížeji na mě, na Endarona, paladina Řádu Stříbrného stínu, jenž byl prověřen hlídat tuto vesnici až do uplynutí lhůty. Lidé se začnou sbíhat kolem mě a Drienna. Je pozdní dopoledné a stíny zapadajícího vytvářejí na našich tvářích mihotavé stíny. ,,Vážení obyvatelé," začnu, ,,po událostích v Artu, kde ohromná armáda vlkodlaků zničila celou zemi, došlo i na nás. Hordy nestvůr se řítí sem, na Hefu Eru a je jasné, že jsme dospěli ke svému konci." V davu se začnou ozývat užaslé výkřiky. ,,Nezoufejte ale," pokračuje Drienn, ,,král Lithian nás varoval a nasměroval nás k poslední nebo spíš další výspě civilizace a tím je Ochranné pásmo krále Lithiana. Je to protáhlá hradba, táhnoucí se do jihozápadního úzkého křídla Arevithianu až ke konci jihovýchodu. Tam se musíme dostat." Kývnu na souhlas hlavou. ,,Ano, přesně tak. Máme málo času, proto dnes nikdo nebude spát. Sbalte si své nejcenější věci. Budovy a pasti, včetně hradeb a vůbec celé vesnice necháme napospas osudu. Ráno vyrazíme a vězte, že započne lov. A my budeme kořist." Moje slova mají velký vliv. Sotva domluvím, lidé se začnou rozcházet a nejspíše se rozhodli uposlechnout našich varování. Lov začne. A budeme uloveni, pokud ovšem někdo vlkodlaky nezdrží." pomyslím si. Drienn zdvihne krk a podívá se na chatrč, kde menší skupinka mladých Arnů se Šedivcem se zotavují z čehosi a jejich vůdce to běží ihned zkontrolovat. Zůstanu u brány sám. Mávnu rukou a odejdu tam, kam jsem se dlouho nepodíval. Do mé svatyně. Ta leží na samém konci Hefy Ery, u chladné skály. Je to krychlovitá budova s kamene. A uvnitř je můj triumf. |
| |
| Konečně jsme začali pitvat hlavu. Nevím jestli chci, aby tam bylo něco zajjímavýho nebo ne. Protže pokud tam něco bude, bude to znamenat že to bude mít asi každej lykant a nebezpečí by se mohlo znásobit, ale pokud tam něco má být tak ať to raději objevíme hned. Předkláním se abych dobře viděl na špičku nože jak rozřezává tělo podemnou, když si najednou uvědomím, že už neřežu a mám hlavu na hrudi toho lykanta a kloužu celí k zemi. Jak sem, se sem dost.... Myšlenku ani nedokončím, protože se nademnou zavře temnota. |
| |
| Hefa Era Mozek už ztratil poslední spojení s tímto světem. Před očima mi běhají stíny vzpomínek a jinak všude vládne temnota. Dřív byla cesta moji přítelkyní. Vedla mě vždy svými nejbezpečnějšími částmi, jež odhalila pouze mne. Nikdy mě nenapadli Velsští vlkodlaci, ani lidští lupiči či elfští lovci. S vozíkem, plným všeho možného harampádí, jež jsem za dlouhá léta nahromadila, jsem jezdila po vesnicích a vypomáhala kde bylo třeba. Hefou Erou jsem jenom projížděla, ještě v době kdy to byla pouze malá vesnice. Vesničané však mou pomoc žádali každým dnem, tak jsem zapustila kořeny a pověsila cestování na hřebík. Našla jsem svůj dlouho hledaný domov a i když vyhořel, věděla jsem, že ještě nepřišel jeho konec. Pevnost Hefa Era je tomu důkazem. Zasazení prvního kamene provedl Endarův předchůdce, ale jinak byla stavba na mě, všech přeživších vesničanů a vojáků, jež zde nalezli také svůj domov stejně jako já. Někdo do mě vrazí, lépe řečeno, vrazím do probíhajícího vojáka, jež pomáhá stěhovat sklad zbraní na vozík vedle brány. Chvíli mi trvá než se úplně vzpamatuji, ale myšlenky na sebe nenechají dlouho čekat. Na původně tupé tváři mi vyroste úsměv od ucha k uchu. Nápad je to riskantní, ale jestli se mi jej podaří provést, vypálím Velšákům rybník. Vyrazím napříč vesnicí ke kostelu. Cestou vypiji další lahvičku s lektvarem a poslední pocity otupělosti zmizí. Do kostela vlétnu jako vítr a zamířím rovnou do své dílny. Cestou nevnímám koho míjím, ale mám pocit, jako by mne někdo volal. Skoro se rozplácnu o dveře, jak nestihnu zabrzdit po sbíhání schodů. Jen co se po klení a nadávání na sebe sama dostanu dovnitř, sáhnu pod stůl, na kterém jsem stavěla dalekohled a vytánu tři pozlacené svíčky. Položím je naležato na stůl a rozkrojím je na dvě poloviny. Horní část nechám ležet, ale ty spodní sváži dohromady koženým řemínkem. Všechno dělám po paměti v naprosté tmě, ale na místo, kam jsem dala knihu, na níž mám zakresleny symboly, jež je dobré si pamatovat, nemohu najít. Chvíli šmátrám okolo místa, kde by měla ležet, ale nakonec se rozhodnu zapálit pochodeň. Najdu s ní podloženou nohu stolu. Vyndám ji a začnu horlivě listovat v jejím obsahu. Měla bych si je seřadit podle abecedy. Konečně najdu to co hledám. Chvilku na obrazec hledím, abych si obnovila jeho kresbu a pak stránku vytrhnu. Zbytek knihy položím na stůl vedle svíček a už běžím zase nahoru. Cestou potkám Druina, mladíka s krátkým plnovousem. Sbal všechny vynálezy, ale ingredience, nástroje, knihy a svíčky nech ležet, jenom by vás cestou tížili. Ukáži směrem do dílny a o vteřinu později už běžím k našim průzkumníkům vnitřností vlkodlaka. Saenie. Tebe zrovna hledám. Popadnu ji za rameno a vytáhnu z místnosti. Musím ti něco soukromě říci. |
| |
| soukromá zpráva od Silana Sakramento pro Saenie, jsi jediná, které z královské gardy, nebo co vlastně jste, věřím. Tvé srdce je dobré a ráda pomáháš ostatním. Potřebuji, aby jsi pro mne udělala dvě věci. Nepůjdu s vámi do pevnosti. Žádám tě, aby ses pokusila přemluvit kohokoli, kdo by mě chtěl i násilím odvést, aby mne zde zanechal. K jejich přesvědčení si vymysli cokoli, jen aby mne zde zanechali. Snaží se něco namítnout, ale zastavím ji, než vůbec něco řekne. Ta druhá věc se týká tohohle. Podám ji tři rozpůlené svíčky a papír se symbolem přibližně ve tvaru trojúhelníku. Hned jak dorazíš do pevnosti, nakreslíš na zem tenhle symbol a do jeho rohů umístíš zapálené svíčky. Jestli se v tom obrazci neobjevím do vyhoření svíček, tak Hefa Era padla a já s ní. Vím, že umíš magii symbolů a jsi jediná, komu svěřím do rukou svůj život. |
| |
| Les a pak zpět do vesnice Nakonec se vracíme zpět do Hefy Ery. Z celé té naší výpravy nemám vskutku nic moc. Proč? Protože ve mě pořád hlodají dohady o tom, kdo byli ti Arnové. Stejnou věcí se zabývám i když vstupujeme do vesnice. Tam se dozvím o našem brzkém odjezdu což na mě nijak nezapůsobí. Teda aspoň tak jako na vojáky, kteří se začali jakýmsi způsobem vzpouzet rozhodnutí. Prý kvůli Driennovi. Nevydržím poslouchat tyto 'žvásty' a nakonec se ozvu. Poslyšte pánové, kdyby byl Drienn tak nebezpečný jak si vy myslíte už byste dávno byly bez hlavy. Laskavě si uvědomte, co tu plácáte za nesmysly a... dál se nedostanu jelikož muži se znova otočili k Endaronovi, který se sám ujal vysvětlování. S povzdechem sklopím hlavu. Proč já to vlastně dělám? Kdo by mě poslouchal. Jsem jen slepá ženská, který asi stejně vyhovuje samota víc než být v kolektivu. uvědomím si načež se otočím na podpatku a odkráčím pryč. Kroky mě zavedou až k Sice. Podle sluchu poznám, že pláče. Tiše stojím ve dveřích. Původně jsem měla v plánu říct jí o našem odjezdu ale to by jí asi na náladě nijak nepřidalo. Proto stejně tiše jako jsem vešla tak i odejdu. Cestou mne ale odychtne nějaký muž. Zmateně přisvědčím, že hipogryf je můj pročež již pospíchám ke kostelu. Už z dálky slyším křik a cítím jak je samotné zvíře nesvé. Ustupte od něj! křiknu na vojáky, které slyším okolo hipogryfa. Nezajímá mě jestli poslechly nebo ne. Jednoduše jdu ke zvířeti a pokud se mi někdo postaví do cesty do stanu žďuchanec loktem na znak ať uhne. Před zvířetem se ukloním pročež se pomalu vydám k němu. Neboj maličký. Copak se děje? Nikdo ti tu neublíží. Ani ti chlapy se zbraněma. A pokud by se tak stalo tak se budou se zlou potýkat. Co to, že tak vyvádíš? promlouvám ke svému zvířecímu společníkovi uklidňujícím, přátelským hlasem s rukama napřaženýma před sebou dokud nenarazím na jeho zobák či nějakou část těla. Instinktem se pokusím vytušit co se asi stalo. I když sama mám neblahé tušení. Jen se v něm chci utvrdit a nebo ho pomocí hipogryfa vyvrátit. |
| |
| Zabouchnu dveře do mé svatyně. Je to v podstatě obyčejná budova, ale je v ní ukryto všechno, co jsem si tehdy přivezl sem do Hefy Ery. Budova má i vlastní sklepení, kde mám schovaný svůj největší fígl. Otevřu poklop a sestoupím dolů po dřevěném žebříku. Meč nechám nahoře. Dole vykřesám pochodeň a pověsím si ji na zeď. A v tom to spatřím. Bezmála stovka malých lahviček ve tvaru ampulí, v nichž je napuštěna stříbřitá tekutina. Nepovedený a moc nebezpečný vynález starých alchymistů. Vynález, jenž jsem uzmul samotnému temnému pánovi v době, kdy jsem bojoval daleko od končin Irisijských. A taky v době, kdy zahynula většina mých přátel. Právě tyto lahvičky byly příčinou mého uvěznění. Drowy jsem vyhlédával, abych jim tento náklad prodal, bohužel jsem byl nachytán a odsouzen. A jen já vím, co v sobě skýtá ten obsah. Nyní, když se blíží zhouba všech zhoub, přišel čas tyhle lahvičky použít. Do jedné. Nicméně, abych s nimi tu menší akci provedl, musím to nějak zařídit se Silanou. Já to můžu přežít, ale ona ne. Musí se vydat s ostatníma. Povzdechnu si a zhasnu pochodeň. Už brzy to příjde. Vylezu zpět nahoru a zavřu za sebou poklop. Přejdu k nejbližší skříni. Uvnitř je další můj triumf. |
| |
| Vesnice Ještě se ani nestihnu vzpamatovat z šoku, který jsem utrpěla po pitvě velšáka a do srdce mě zasáhne další věc. K mým uším totiž akorát dolehne Endaronův proslov o tom, že místo, kde jsem strávila mnoho let života se najednou vznáší kdesi v oblacích a na nás se hrnou davy vlkodlaků, proti nimž nemáme nejmnší šanci. Protože jsem si uvědomovala, jak je naše situace vážná, docela jsem uvítatala jeho plán na spěšný útěk. Sotva jsem stihla vstřebat věci, jež se staly během předchozích několika chvil, kdosi mě drží za levé rameno a táhne mě stranou od ostatních, kteří začínají předvádět dokonalou ukázku toho, jak má vypadat panika. Chvíli spolu mluvíme. Rozhovor to není dlouhý, nicméně po chvíli odcházím s hodně zmateným výrazem do svého pokoje, kde si balím všechny svoje věci na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Saenie pro |
| |
| soukromá zpráva od Silana Sakramento pro Rozloučím se s tebou. Beze slov, ale v šílených očích se zračí slova dávající sbohem. Nezapomeň. Hned jak dorazíte. Možná už tehdy bude pozdě, ale lepší nějaká šance než žádná. Poté se otočím a zamířím ke kostelu. |
| |
| Hefa Era - Sklepení Hned po rozhovoru se Saenie zamířím ke kostelu. Mí pomocníci jsou rychlí a už u vrat vidím plně naložené vozíky, jež obsahují téměř vše co se nacházelo uvnitř. Je mi trochu líto nedokončených strojů a zbraní, jež zde musíme zanechat. Snad budu mít příležitost je dokončit. Vítr na vrcholu kopce je překvapivě silný. Nepříjemně píchá v očích, až mi začnou téci slzy. Snad i vítr je proti nám? Vane ze severu, přímo naproti armádě Velšáků, aby náhodou neztratili směr. Jako by bohové chtěli, aby byla Hefa Era srovnána se zemí. Jsem moc pesimistická. Okřiknu sama sebe. Před kostelem je hotová tlačenice a sama se ptám, jak jsem jí vlastně prošla. Vnitřek je skoro celý vyklizen. Součástky byly smeteny do hrubých plátěných pytlů, stejně tak nářadí a některé menší pasti. Místnost se jeví podivně prázdná a chudá. Byla taková než jsme sem přišli, ale teď tu chybí onen chaos součástek a tisíců dalších kousků, jež dodávali útulnost a pocit domova, alespoň pro mne. Teď mám pocit, jako bych byla v cizím domě. Podél stěny vyrazím ke vchodu do mé sklepní dílny. Někdo mne popadne za rameno, ale prudkým trhnutím jeho ruku shodím. Nestojím o to, aby se mne na něco kdokoli ptal. Narychlo zamumlám, že potřebuji dojít pro něco dolů a že se hned vrátím. Přidám trochu do kroku. Cestou dolu už naštěstí nikoho nepotkám. V dílničce se porozhlédnu, zda tu již nikdo není. Ingredience z poliček a plno dalších věcí zde chybí, ale nářadí a nedodělané rukavice zůstali na svém místě. Přisypu uhlí na oheň. Několikrát zapumpuji měchem a než se uhlí rozžhaví, zavřu dubové dveře na závoru a pro jistotu je ještě podepřu jednou z prázdných polic. Dokud neodejdou, tak se tu zabarikáduji. Popadnu kousek křídy a nakreslím inverzní symbol k tomu, jež jsem dala Saenie. Během velice krátké chvíle je hotov a mě již zbývá dokončit to, proč tu jsem. Uhlí se již správně rozehřálo a hned do něj hodím kus kovu, abych pak zbytečně nezahálela. |
| |
| Bylo by asi podezřelé, kdybych se uprostřed vesnice objevil ve zlatém plátovém brnění a tak jej alespoň to osudného dne nechám tam, kde leží. Spíše bych měl urovnat události několika hodin. V duchu si vybavuji všechno, co mě za tento den postihlo. Takže...včera přišla skupinka z Bratrstva Arnů. Ráno jsem se s nimi vydal prozkoumat a případně zavést útok na ležení banditů, kteří občas zavítají do Hefy Ery a i já jsem proti nim bezradný. Jenže na poloviny cesty nám vyšel vstříc Eldithriel, který v noci vzal roha a teď si sebou přivedl i několik vlkodlaků. Nastala obvyklá bitka. Naštěstí skončila příznivě, až na pár výjimek, kdy jsem si znepřátelil samotného Eldithriela a po něm následovala Sika. Ta se na mě rozlítila, poté, co jsem na Eldithriela zaůtočil. A Eldithriel po návratu řádil dál jako černá ruka. Očaroval Rifat - ana a pod jeho nátlakem se mi Drienn přiznal, že on a jeho svěřenci se můžou silou vůle proměnit na menší, z mého pohledu velké, neokřídlené draky, co chodí po dvou a mají lidskou inteligenci. Eldithriel pak vzal opět roha a tentokrát se už nevrátil a Rifat an, kterého ještě před odchodem odčaroval, se pustil v pomstě za ním. A ten úmorný den stále nechtěl skončit. Drienn se nemohl přeměnit a navíc mi představil další dva kamarády Arny, jeden se dokonce jmenoval stejně jako já. A pak...nejhorší okamžik tohoto prokletého dne. Z Artu přišla zapečetěná zpráva, že do Hefy Ery se blíží ohromná armáda vlkodlaků, tudíž musíme pláchnout tentokrát my. A já prohlásil, že z vesnice neodejdu. Drienn se mnou sice nesouhlasil, ale nakonec ho moje tvrdohlavá mysl přemohla. Sebral mi ale celou vesnici, tudíž tady zůstanu sám. Teda ne sám. Silana, příslušnice mé rasy a dobrá pyroforka tu chce zůstat se mnou. To ani nápad. Přemítám ve svém pokoji a snažím se stále napravit tento mizerný den. Proto se vydám za Sikou. Její společnice Saenie mi řekne, že je v pokoji, kde se Rifat - an stal obětí Eldiho útoku. Sotva vejdu na schody, uslyším pláč. Ostýchavě zaklepu a vejdu do pokoje. Sika sedí na jedné z postelí, ruce si objala kolem kolen a usedavě pláče. Když vejdu, odvrátí se ode mně. Pokouším se zachovat trpělivost a mlčky se postavím u dveří. Čekám, zda na mě Sika promluví a pak teprve se rozhodnu učinit další krok. |
| |
| Nevím, kam zmizel Endaron, ale v současné době mi to je fuk. Ten bláznivý paladin se někam vytratil a všechnu práci nechal na mě. Zatímco stojím u brány, řeknu nejbližšímu strážnému, ať sežene všechny mé svěřence a povolá je ke mě. Strážce ostýchavě kývne a ani se mu nedivím. Zírat na obrovského černého ještera není nic příjemného natož ho poslouchat. Zanedlouho se ke mě začínají sbíhat. Gabrriel, Saenie, A´kin, Murlok, Scarlett i se svým vyděšeným hypogryfem, který sebou stále zmítá. Pak i Ullrich a Silnak. ,,Zdravím vás Arnové, i přesto, že praví Arnové ještě nejste. Určitě jste se doslechli, že Hefu Eru opouštíme. Ano, je to tak. Moc jste se tady neohřáli a buďte rádi. Čeká nás dlouhá cesta do ležení krále Lithiana a celou cestu nám budou zezadu dýchat na krk Velšáci. Čekají nás míle prolité krví, potem, ale i štěstím. Naše cesta bude dlážděna i mrtvolami a doufejme, že ne našich. To by bylo vše...i když vlastně ne. Endaron s námi nejde. Ten blázen chce tady zůstat. Nějaké otázky?" zeptám se a rozhlédnu se po okolí. Všimnu si, že tu chybí Sika. |
| |
| Nevím proč, proč mne svírá ten sžíravý žal, žal pro někoho, koho ani skoro neznám! U všech lesních děsů proč já? Co jsem komu provedla... Proč to musí být takhle? Ze sebelítosti mě vytrhne zaklepání na dveře. Ani se nezmůžu na odmítnutí ke vstupu a dovnitř se vetře ten Endaron... Jaká drzost ho sem nese, co po mně chce? Naberu tolik sil kolik jen můžu abych s co nejméně se třesoucím hlasem k němu zašeptala: "Odejděte..." Načež sklopím tvář k zemi. Začne se ve mně dusit vztek, nikoliv žal, ale celé tělo se mi začíná chvět prudkou zlobou. |
| |
| Vím, že mě Sika nemá ráda a nikdy mít ráda ani nebude, dokud se neomluvím Eldithrielovi. Ale proč bych měl? On rozpoutal válku mezi námi dvěma. zkřivím rty při pomyšlení na tu bledou elfí tvář, ve které se neskrývala mírnost, jak to mají elfové v povaze. Eldithriel chtěl jenom ničit. A nebo hájil jen zájmy svého lidu? Je pravda, že Vyvrhelové zrovna moc mírní nejsou...ovšem může platit i presumce neviny. ,,Původně jsem se vám chtěl omluvit. Prosím...Omlouvám se. Zda přijmete moji omluvu či ne, to už je na vás. Taky jsem vám chtěl připomenout, že zítra se z vesnice odjíždí. A zda vás roztrhají vlkodlaci či ne, to už je taky na vás. Hezký den." A s těmito slovy opustím místnost. Lidé...příliš citliví. Rozrazím dveře a nasaju do plic studený vzduch. |
| |
| Popřát hezký den, to znělo více než urážlivě v této situaci. Omluvit se... Příliš snadné pro někoho, kdo rozpoutal tuhle nenávist mezi ním a Eldithrielem... Použil nepřiměřeného násilí, zaútočil na něj ze zadu, zrovna když se nebránil a způsobil mu velkou bolest. Přesto se to vše dalo vyřešit rozmluvou. Ano a pak by se nic z tohohle nemuselo stát! Sika praštila do dřevěného stolku, který pod silou jejího úderu křupavě zapraskal. Naštěstí se nesesypal, ale nejspíš už držel pohromadě spíš jen silou vůle... Druidka pohlédla na svou pěst, lehce jí brnělo v kloubech, ale nejspíš si nic vážného nepřivodila. Bolest fyzická časem přejde. Cože to říkal o tom, že se vesnice evakuuje? Uvědomila si vzápětí. Bleskově se postavila na nohy a vešla z pokoje. První doušek čerstvého vzduchuv ní znovu rozproudil krev. Nyní byla rozhodnutá a to více než kdy jindy. "Půjdu pryč z tohohle místa... A rovnou za tebou Eldithrieli..." zašeptala větříku jenž si pohrál s jejími světlými vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Proto si město opustil a rozhodl ses přidat k obráncům Hefy Ery. Je to prý malá vesnička, která odolává vlkodlakům a soudě podle tebe nejspíše uvítají každého pomocníka. S sebou sis vzal jen to nejnutnější vybavení a tvá cesta byla příjemná asi jako osina v zadku. Útoky vlkodlaků neustávali ani v noci, takže ses nějak pořádně nevyspal. Pak tu byl i menší deštík, který tě svou vytrvalostí celého skropil. Po takové cestě jsi doufal, že v Hefě Eře budou mít alespoň kousek uzeného a dobré pivo. A jestli ti předloží suchý chleba, nejspíš zabiješ a sníš samotného kuchaře. Po mnoho dní tvého putování přes Irizovy svícny konečně dojdeš na nížinu a pokračuješ křivolakou lesní cestou. Náhle ti do cesty skočí vlkodlak. Drápy mu v lesní mlze zlověstně září, stejně jako jeho černé oči. Velšský vlkodlaci pro tvou informaci nejsou obyčejní vlkodlaci. Chodí po dvou, útočí drápy, ale občas v jejich prackách najdeš i meč a další zbraně, včetně střelných. A brnění nechybí žádnému bojeschopnému vlkodlakovi. Postavíš se čelem ke zrůdě. Je oděná v černém brnění...to je středně poškozené, má mnoho oděrků a průrev od bodných zbraní. Nohy si vlkodlak chrání koženými chrániči, nejspíše novými. Kdo ví, kde je vzal. Můžeš jen děkovat, že Velšák u sebe nemá zbraň a spoléhá na svoje ostré drápy a pozor...jedovaté zuby. Pokud tě kousne, přeměníš se v jednoho z nich. Tudíž předveď boj...máš povoleno ode mě být nezraněn a vyhrát ;-) |
| |
 | soukromá zpráva od Dain, syn Thoragennův pro Zamžourám do mlhy a div mi nevstanou všechny vlasy a vousy na hlavě. ... Tak vám nebude nikdy konec potvory?! ... řeknu si v duchu a okamžitě vystřelím z připravené kuše. " Chcípni!" zařvu nahlas. Vlkodlak téměř bleskově zareaguje a odskočí k blízkému stromu, odrazí se od něj a s napřaženými pazoury se na mě vrhá. Udělám kotrmelec vpravo a při něm chmátnu po mém kladivu u pasu a štítu na zádech. Postavím se na nohy a stejně tak i vlkodlak s čumákem od hlíny. " Tak póď ty šméde!" zařvu a protočím kladivo v ruce. Vlkodlak zavrčí a znovu se na mě vrhne. Využiji mé výšky a s přikrčením a otočkou se k němu přiblížím. V otočce vystrčím kladivo a naberu vlkodlaka jak ramenem tak i kladivem. odletí kus stranou, ale zranění se nevyhnu a se syčením pozoruji menší ránu na levém rameni. Vlkodlak však nečeká a i s přelámanýma žebrama se na mě rozebíhá hlavou kupředu a napřaženými drápy. Rozeběhnu se taktéž a těsně před ním vyskočím a včí silou ho udeřím do hlavy. Dopadnu mu na hřbet ve chvíli, kdy naposledy bolestně zavyje a já stojím vítězoslavně na jeho mrtvole. Přijdu k jeho pravému pařátu, který mi způsobil zranění, zvednu ho a jeho drápem si vyryji rýhu na okraji štítu k dalším ostatním značkám, kterými je pokrytá skoro celá horní část. "Toš abych sá zas sébrál a pokračovál có pašáku?" žďuchnu se smíchem do mrtvého vlkodlaka, ale smích přejde spíše v bolestivé skřípění zubů. Sundám si zbroj a vezmu si kousek látky co mám v batohu pro nejnutnější případy, roztrhnu ho napůl a zaškrtím si rameno hned těsně vedle krku. " Snád to pójde" heknu s úlevou, zbroj si přehodím přes rameno a odšpuntuju trpasličí pálenku, kterou poliji ránu, abych jí dezinfikoval a sám si silně loknu na cestu a vyrazím dále po cestě. |
| |
| Po problémech s hipogryfem, cesta k bráně Cítím na sobě nevěřícné pohledy okolních vojáků. Vím, že čekat od drobné dívky, že uklidní rozběsněné zvíře takové ráže jako je hipogryf je mírný paradox. Jenže nikdo z nich netuší co se mezi mnou a oním zvířetem stalo. Slyším tření plátů brnění a dojde mi, že muži lehce sklopili své zbraně. Mystický tvor neklidně podupává na místě a vydává přidušené skřeky. Je z něj cítit nervozita a napětí. Jako mnohokráte předtím natáhnu ruce před sebe. Jen v klidu příteli. Všechno je v pořádku. pronesu směrem k němu uklidňujícím a přátelským hlasem. Hipogryf se lehce uklidní i když ne moc avšak nehrozí, že by se po mě či někom jiném ohnal. Nakonec se moje prsty dotknou hladkého zobáku. Vše je v pořádku. Můžete odejít. zalžu vojákům i přesto, že vím, že zvíře cítí něco co mi lidé nemůžeme. Jen co se mi povede na rychlo zkotrolovat zranění svého zvířete, jelikož jedna z mých domněnek ohledně neklidu patřila právě zranění, vydám se směrem k bráně kam byly všichni Arnové svolání. Cestu jdeme rychlým krokem a když se blížíme uslyším hlasy. Znova jsem to já, kdo dorazí jako jeden z posledních. Omlouvám se, že jdu pozdě ale hipogryf byl nesvůj a potřebovali někoho, kdo by ho uklidnil. sdělím svou omluvu a postavím se ke shluku lidí. Vůbec netuším co se tu během mojí nepřítomnosti stalo a jen spoléhám na kolgialitu ostatních, že mi to někdo sdělí. |
| |
| Začnu se probouzet z drobného bezvědomí. Co? snad jsem neusnul? To nebylo přirozený, něco jsem rozřezával u čelisti toho velšáka a .. a ... už nevím.. Uvidím nad sebou tvář Šedivce, který mě vytáhl z provizorní pitevny ven. "Co se stalo? Pamatuju, si, že jsem do něčeho říznul a pak až teď probuzení." během odpovědi, pokud nějakou dostanu, vstanu a upravím si výzbroj. Do pitevny se nemíním vracet, rozhodně ne tak brzy tak se vydám směrem na náves. Tam uvidím Drienna jak se připravuje jako by chtěl něco říct. Před ním se houfuje víc lidí a já se k nim tedy přidám. Po vyslechnutí toho, že opouštíme Hefu Eru se podívám směrem odkud přícházejí Velšáci. Za námi by neměl zůstat nikdo živí. Každého živého, kterého dostanou do spár, mohou porměnit v jednoho ze svých... Vydám se tedy pro své skromné věci, jako cestovní plášť proti dešti, přikrývku na spaní, křesadlo, brousek a jiné drobnosti. Když to sbalím do vaku vydám se hledat jídlo a pití, které si budu moci vzít sebou. |
| |
| Když jsem se probral ze spánku, cítil jsem se podobně, jako po dopadu na obří skali ska, ještě když jsem byl pod Endaronovým velením. Nicméně moje silné a odolné tělo se během dlouhého spánku zregenerovalo, takže jsem již necítil takovou bolest, jako ten večer, když jsem se uléhal k smrti raněn. Podíval jsem se na svou hruď a uviděl jsem obrovskou podlitinu, ale kosti jsem měl již srostlé. Vylezl jsem z jeskyně a do očí mě prudce udeřilo sluneční světlo. Posbíral jsem své zbraně, které leželi před vchodem do jeskyně a šel sem na stezku, kde jsem se utkal s vlkodlakem. Tělo už tam nebylo - jen hromádka ohryzaných kostí, zbraní a rozthaných šatů. Trpce jsem se usmál a skoro jsem litoval, že jsem nebyl více opatrný, protože teď jsem se strašlivě zdržel a ten proklatý elf může být už na míle daleko. Ale ne, stále jsem cítil jeho energii. "Bude platit za to, že na mne vztáhnul ruku!" řekl jsem nenávistně a vyrazil rychle kupředu. Věděl jsem, že bude již daleko, ale moje mysl odmítala uvěřit, že jsem ho ztratil. Cítil jsem ho. Na chvíli mne přepadl pocit viny, že jsem nechal obyvatele Hefy Ery bez pomoci, ale je tam Endaron, Silana a ta tajemná družina, která nadávno přišla a hned musela zachraňovat Eldithriela z pasti, kterou sám nastrojil. Byl jsem pevně přesvědčen, že on JE služebníkem, nebo bratrem Velšských vlkodlaků a ten můj souboj nebyl náhodný. Musel vědět, že ho budu stíhat a nechal tu bojovníka, aby na mne počkal a zlikvidoval mne. Nejspíš si teď myslí, že moje kosti někde hnijí v této zubožené krajině, ale role se obrátili. Teď vím přibližně kse je, i když nevím s kým je nebo co dělá, ale on o mě neví naprosto nic. Leda že by mě spatřil pomocí magického víru. Trochu jsem se zarazil. "Nesmím ho podcenit! Je to nebezpečný protivník!" blesklo mi hlavou když jsem se opět dostal do tempa a běžel jsem s větrem o závod. "Pomsta bude má a já oplatím!" zašeptal jsem tiše a vrhl nenávistný pohled na cestu před sebou, jíž se dotkly chodidla toho zrádce! |
| |
| Ráno se mnou zatřese Vierula. Trhnutím se probudím z bezesného spánku, ale i tak se vracím do kruté reality. Všude písek a slunce na obloze nepříjemně žhne a spaluje mi kůži. Stačí že už teď je poněkud neobvykle opálená a upřímně lituji Eldithriela, který celý život, nebo aspoň těch pět let, co žil u své rasy, trávil své chvíle v lese. Ten bude trpět. Náhle pocítím příval cizí energie. ,,Vierulo, nečti mi sakra myšlenky, snad jsme se už na něčem domluvili." pokárám drowku. Ta je v poměrně veselé náladě. ,,Promiň, ale nemohla jsem si pomoct. Tvé starosti o kamaráda dělají starosti mě. Radši ho probuď." usměje se. Uvědomím si, že při úsměvu je její hrůzokrása ještě větší a není divu, že obyčejný muž by snadno podlehl jejímu kouzlu. Můžu děkovat jen tomu, že jsem válečník, jehož smysly a instinkty jsou na lepší úrovni než u prostořekého sedláka. Stejně tak i u Eldithriela. Jelikož je to elf, asi nebude moc velký přítel s drowkou. Zatřesu s ním a proberu ho. ,,Vstávej a nabrousej si ostří, příteli, protože dnes budou naše zbraně zpívat píseň smrti. A budou jí zpívat skřetům. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,Že je tvůj hypogryf vyplašený? " Přikývneš a vrtáš si hlavou, proč má Drienn tak hluboký a dračí hlas. A pak ti to dojde. Drienn se proměnil v Arna a je stále v oné podobě. Cítíš z něho nesmírnou sílu, ale přes takovou velkou moc z Drienna vychází i laskavost a moudrost. Zaslechneš, jak Drienn nejspíš sklonil hlavu k hypogrygovi a očichal jej. Bájné zvíře to moc neuklidnilo, spíše se jeho neklid prohloubil. Vyjekneš a Drienn z přívalu ostrých zvuků se stáhne. ,,Promiň, ale asi se bojí mě. Bohužel se nemůžu proměnit a nevím čím to je." Chvili mezi váma nastane odmlka. ,,Má zraněné křídlo...to je velmi špatné. Dovol, abych mu poskytl ošetření." řekne Drienn a čeká na tvůj souhlas. |
| |
| Když mě Wariath probudil, posadil jsem se k vyhaslému ohništi a snažil jsem se rozpomenout na události předchozího dne. Znovu mne přepadl ten hrozivý a úděsný pocit, že jsem hrozivě pochybil, když jsem opustil Siku a nechal ji napospas tomu odpornému paladinovi. "Musím něco udělat!" řekl jsem si a začal nervózně přecházet po tábořišti, stíhán Wariathovými a Vierulinými pohledy. V tom se v mém nitru ozvala ta strašná bolest, která se ve mě probudila už včera. Všechny kosti jsem měl naplněny žhavými uhly a pomalu jsem cítil, že ze mě odchází má magie a energie. Po chvíli jsem se otupěle opřel o Wariatha, který se mě jen marně snažil zachytit. Spadl jsem na zem a v hlavě jsem měl úplně prázdno a marně jsem se snažil udržet zbytky sil, ale po chvíli marného boje jsem si uvědomil, že umírám. ale náhle jakoby z veliké dálky ke mě doletěl slabý hlas, který připomínal drowku, se kterou jsem se seznámil včera večer. "Eldithrieli! Potomku prastarých vládců Omery, elfské říše! Vstaň a bojuj dále za svobodu Irisije. Pomohu ti, ale potřebuji tvou pomoc. Musíš chtít a věřit mi! Nezapomeň, Eldithrieli!" a opět se hlas ztratil někde v dalekých dálavách. Kolem mne najednou vysvitlo safírové světlo a moje tělo obklopily modravé plameny. Měl jsem pocit, že se vznášíma chvíli jsem nevěděl nic. Po chvíli jsem se probral zpátky na poušti a rozmazaným zrakem jsem hleděl na Wariatha a Vierulu, z jejíchž rukou proudil modrý paprsek a vkrádal se do mého těla. "Co se stalo, Wariathe? Copak to někdy nepřestane? Vždyť mne to zahubí! " obrátil jsem se zoufale na Wariatha. Ten jen pokrčil rameny a naprázdno polknul. Bylo na něm vidět, že neví, co se s tím dá dělat. Pomalu jsem vstal a zahleděl se do dálky za sebou, tam kde jsem tušil Hefu Eru. "Doufám, že dorazíš dřív, než mne to zabije, Siko!" zašeptal jsem a upadl jsem do bezvědomí. S posledními zbytky vědomí, jsem před sebou uviděl postavu Siky, jež říkala: "Neboj, Eldithrieli! Já za tebou zanedlouho přijdu..." |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jak si tak jíš, pomyslíš na rozsekané údy vlkodlaka a hlad tě vůbec nepřejde. Naopak. Začneš jíst teda fakt nepříčetně. Náhle tě vyruší další nezvyklý hluk křupání lesních větviček. Že ti vlkodlaci jsou tak neopatrní... pomyslíš si úsečně a popadneš zbraň. Jenže mezi stromy se objeví poměrně slušně oblečený muž. ,,Dobrý den. To máme dnes ale krásně, že?" pozdraví a zeptá se. Má na sobě volné modré kalhoty, bílou košili, na hlavě klobouk se sokolím perem...nebo aspoň ti to jako sokolí připadá. Na to ale mávneš rukou a mužův pozdrav oplatíš...ale stejně ti to vrtá hlavou, proč se najednou na lesní cestě objevil bohatě oděný člověk a ptá se tě na krásný den. Čicháš zradu, muž ale u sebe nemá zbraň a tvé ochranné instinkty ti napovídají, že mág to asi nebude. Jak tedy zareaguješ? |
| |
| soukromá zpráva od Dain, syn Thoragennův pro Zvednu se a trochu nejistě se přiblížím. Ruku mám na rukojeti kladiva a rozhlížím se kolem. Jako trpaslík, žijíc dlouho ve tmách podzemních měst, dokážu zpozorovat bytosti, které vydávají teplo daleko snáze nežli ostatní rasy. ... Tojle se mi nelíbí, sám neozbrojený civilista v lesích plných vlkodlaků? Jestli ten tu nemá nějaký ozbrojený doprovod hrdlořezů, lapků a banditů, tak ať se ze mě stane špičatoušec. ... pomyslím si a pak se zeptám onoho muže. " Có tu robíte? V těchtó hvozdách neňé bré špacírovat sa beze zbraní." při tom se neustále rozhlížím pomalu na všechny strany. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro To je už jedno, důležitější je, že jsi konečně pochopila jako první pravý smysl Arnů. Arnové nejsou osamělí jedinci a bojují ruku v ruce s nepřítelem. A od přátel se nikdy neodloučí. Taky je ale váže svazek nerozlučného přátelství a schopnost se obětovat pro druhé. A ty cítíš, že Eldithriel potřebuje nejen tvoji pomoc, ale i lásku, kterou ti za ta léta, co jste byli u výcviku, projevoval. Sbalíš se. Vezmeš si do tlumoku všechny své věci, zkrátka to, co jsi s sebou měla na cestě z Artu sem. Cesta bude dlouhá a nebezpečná, o tom nepochybuješ a bude - li to v tvé moci, budeš hledat Eldithriela věky. Ale vypařit se nemohl. Když máš vše, co potřebuješ, vyjdeš opět do chladného světa a uvědomíš si, že tento svět tě bude provázet. Ale život není vyhřátý pokoj. Jenže venku se srazíš s Driennem, nebo aspoň z jeho nohou. Nejspíše tě uviděl a odhadl tě. Kde on bere ty schopnosti, to nechápeš. ,,Kam vyrážíš?" zeptá se tě. Vysvětlíš mu pravdivý pojem své cesty. Nevyčteš Driennovi z jeho tváře, co si myslí, neboť Arnové nedávají obličejovou mimiku moc najevo, ale podle tvého úsudku se dračí hlava lehce pousmála. Ještěr ti ustoupil z cesty. ,,Tak ať tě provází Arnian a Nilthilien." Rozloučíš se s ním a obejmeš jeho nohu. Doufáš, že svého mistra ještě někdy spatříš. Napadá tě rozloučit se i s tvými přáteli, ale ty mají plné ruce práce a ty se chceš vytratit co nejrychleji. Opustíš město, sama a tvými společníky jsou tvé schopnosti a zkušenosti. Sotva ujdeš pár kroků, zaslechneš v hlavě Driennův hlas: Sbohem, Siko, Velmistryně Arnů... Neznámá síla tě vymrští do vzduchu. Kolem těla ti víří energie mnoha barev, které se při každé vteřině střídají...modrá, červená, žlutá... Cítíš, že do tvého těla proudí nová síla, nové odhodlání...nové přesvědčení... Náhle ti v hlavě zazní další hlas a přehluší hluk vířících barev. Je to ženský medový hlas, čerstvý jako jarní rosa. ,, Gratuluji Siko...nyní jsi Velmistryně Arnů...já, Nebeská Nilthilien, tě čekám...a budu čekat do skonání světa. Pak všechno poleví a ty se opět přistaneš na suchém jehličí borovicového a zatuchlého lesa. A protože jsi se díky svému rozhodnutí stala Velmistryní a můžeš se stát Arnem, tvé schopnosti se změnili úplně i když Arn ještě nejsi. Cítíš a rozeznáváš různé vůně a pachy, tvé oči vidí znatelněji lépe a vůbec všechny smyslové vjemy se ti zostřili. Jakmile uděláš krok, připadáš si lehká a ladná jako kočka. Jsi dokonce i mrštnější A s tímhle se vydáš po lesní cestě a myslíš na několik věcí... Hefa Era nebyla ta zkouška...za Velmistra mohl Drienn prohlásit klidně hned...potřeboval ale důkaz. Takže asi v tom spočívá pravý smysl povýšení v Bratrstvu Arnů. Už jdu Eldithrieli...pomyslíš si a nasaješ do plic studený vzduch. |
| |
| Předměstí Natočím hlavu směrem odkud slyším Driennův hlas. Ano je neklidný ale vůbec netuším proč. Snad něco cítí co my ne. řeknu Arnovi nejistě a nedokážu si nevšimnout, že má hlubší hlas než normálně. Stále v Arní podobě…ale proč? ptám se sama sebe. Síla, která z něj vyzařuje je ohromná a to mne vždy udivovalo a fascinovalo. Hned na to slyším jemné šelestění šupin. Hipogryf zneklidní ještě více a škubne sebou tak, že nestačím zareagovat dost rychle a jeho peří se mi vysmekne z prstů. Překvapeně vyjeknu a narychlo se snažím získat ztracenou rovnováhu. Následná Driennova nabídka je ušlechtilá ale jsem ohledně ní skeptická. Bylo by to skvělé ale…obávám se, že na vás bude reagovat stejně jako předtím když se k němu přiblížíte. Klidně to zkuste ale buďte opatrný prosím. řeknu mu svůj názor přičemž si mírně skousnu spodní ret a přešlápnu na místě. Mám strach, že se hipogryf vyděsí a pokusí se utéct. |
| |
| Vesnice Rozhlédnu se po svém pokoji a přejedu pohledem všechny věci, které si budu muset sbalit. Měla bych se na to vrhnout hned. Před odchodem tady bude ještě více než dost práce. A navíc bychom měli vyrazit co nejdříve, protože podle slov paní Silany je nám teď každá minuta více než drahá. Při přemýšlení podvědomě hledám vak, do kterého začínám okamžitě skládat všechny své věci. Ještě bych měla zajít za tím místním felčarem. Třeba by mi na cestu mohl poskytnout nějaké léčivé masti a byliny. Když v tom mě uprostřed rozjímaní o věceh, které ještě musím stihnout udělat přepadne klepání na dveře. Vstupte! Ozve se z mých úst možná až příliš formálně. Dveře se otevřou a do mé cimry vstoupí jeden z vojáků. Slečno, posílá mě ten obrovský ještěr, že prý máte okamžitě přijít k bráně. Chce s vámi mluvit. Vypadá ještě docela vyděšeně. Ani se mu moc nedivím, dokonce i pro mě to není zcela obvyklý jev, moci mluvit s Arnem v celé své kráse. Natož obyčejný člověk, který Arna nejspíš nikdy v životě neviděl. Okamžitě tedy všeho nechám, protože bych si ráda promluvila s někým, kdo toho o evakuaci vesnice ví více než já. Když procházím vesnicí, snažím se vypadat, jako že je všechno v nejlepším pořádku, protože je mi jasné, že šířením paniky bych msítní situaci asi příliš nepomohla. U brány už stojí několik mých přátel. Pokynu hlavou na pozdra a čekám, co nám Drienn chce sdělit. Po jeho slovech se mým tělem šíří neklid a nutkání promluvit s ním ve věci urychlení evakuace. Ve chvíli, kdy se všichni rozejdou udělám prá kroků směrem k našemu učiteli, zvednu hlavu a začnu svou řeč. Pane, vím, že jste jistě zvážil všechna pro a proti, ale podle mě by bylo nejlepší začít s evakuací co nejdříve. Čekat do zítřka by pro nás, a nejen pro nás mohlo znamenat víe komplikací, než si dovedeme představit. Vyražme prosím co nejdříve. Kromě toho, že tím pomůžeme celému království se budeme moci trochu více seznámit s porstředím, ve kterém bychom se měli snažit odrazit útok Velšáků. Při promluváním na koukám Driennovi přímo do očí. V těch mých se zračí prosba a strach z věcí, které se mají stát. Není to strach o můj život. Je to strach o všechny ty lidi, které jsem za celý svůj život měla tu čest poznat. |
| |
| Pohlédnu na zamračené nebe. Nechápu to. Vzpomínky se mi zařezávají do mozku jako zubaté ostří meče nebo tesáky dravé šelmy. Vzpomínky na nás na všechny členy bratstva, ale především na něj. Na Eldithriela. Zatnu pěst. Konečně znám svůj úděl. Nejsme pouze válečníci bojující za sebe. Jsme válečníci, bojující bok po boku, neboť jsme zároveň i přátelé a to nerozluční. Bojujeme, ale vždy jen pro druhé a za druhé. A stejně tak Eldithriel nehájil své zájmy, ale zájmy své rasy. Je mi to vše jasné, potřebuje mně a já jeho... Jsme jenom dva válečníci. Válečníci bojující za sebe navzájem. A jestli tohle má být láska, tak musíme bojovat i za svou lásku. Tady již pro mně není místo, mé místo je po jeho boku. Vrátím se a spěšnými kroky se vydám do své komnaty. Spěšně se zbalím, skoro ani nevnímám čas a tak najednou vidím, že mám všechno, co s sebou nezbytně potřebuji. Udivila mě ta rychlost a tak si raději ještě všechno dvakrát překontroluji. Nakonec vyjdu ven... ...Kde je podezřele rušno. A samozřejmě také lezavá zima, což mne neodradí. Tak nějak apaticky je mi všechno jedno, jestli budu muset hledat Eldithriela celý život nebo pár hodin, půjdu za ním. Se sklopenou hlavou vyjdu do ulic a tak nějak nešikovně zavadím o kohosi, bez omluvy jej však obejdu a razím si cestu dál. "Kam vyrážíš?" zeptal se mě dotyčný. Vytržená z myšlenek se otočím a ustrnu... skoro hrůzou, ale stejně tak i úctou a hanbou. Ten s kým jsem se srazila, nebyl člověk, tedy ne v pravém slova smyslu. Byl to Drienn - Arn, tedy, spíš jeho noha. Potichu si zanadávám za svou neopatrnost a chvíli zvažuju co říct. "Já..." uvědomím si, že proto je zde takhle rušno. Jak je možné, že Drienn se zjevil v Arní podobě uprostřed města? Moc tomu nerozumím, ale vím, že jediný Drienn by mě mohl pochopit. Pokusím se mu cíl své cesty vylíčit. Zjišťuji, že se mi ani netřese hlas, a snažím se říct vše s upřímností. Jakmile domluvím, ještěr zvednul své koutky úst, skoro jakoby mě chtěl sežrat - nebo se pousmát. Nakonec mi však k mému překvapení ustoupil z cesty. "Tak ať tě provází Arnian a Nilthilien." Mé ústa najednou ochably. Tak strašně jsem mu chtěla poděkovat až jsem se neudržela a obejmula ho - tedy spíš jeho nohu. "Děkuji, děkuji vám mnohokrát! Budu vám nadosmrti vděčná!" Drienn mi taktéž pokyne hlavou na rozloučením a jeho strašlivý úsměv se ještě prohloubí. Taky se pousměji. Snad se ještě shledáme. Mistře Arnů. Při vzpomínce na Arny mě však napadne ještě jedna věc. "Prosím vás, můžu vás požádat ještě o jednu maličkost." Odmlčím se a pokračuji. "Prosím, vyřiďte mým společníkům... Že se s nimi loučím a že mi budou chybět..." Rozloučím se ještě jednou a rozhodně vyjdu na cestu... Naprosto sama, pouze s doprovodem mých vlastních schopností a zkušeností. Sotva se vzdálím pár kroků, v hlavě mě zarazí Driennův nezaměnitelný hlas: "Sbohem, Siko, Velmistryně Arnů..." Neznámá síla mě vymrští do vzduchu. Kolem těla mi začne vířít energie mnoha barev, které se při každé vteřině střídají... modrá, červená, žlutá... Cítím, jakoby do mého těla proudila nová síla, nové odhodlání... nové přesvědčení... Náhle mi v hlavě zazní další hlas a přehluší hluk vířících barev. Je to ženský medový tón hlasu, tak nezaměnitelný a krásný jako čerstvá jako jarní rosa. "Gratuluji Siko...nyní jsi Velmistryně Arnů...já, Nebeská Nilthilien, tě čekám...a budu čekat až do skonání světa." Pak všechen tlak poleví a opět přistanu na suchém jehličí borovicového a lehce zatuchlého lesa. Zprvu, jsem se cítila zmateně, zrak se mi rozostřil, aby se mi poté opět zostřil a to až do předtím netušených rozměrů. Celý les nyní voněl pronikavými a neznámými pachy, vše, cítím, najednou ostřeji a lépe... Jakobych... Jakobych skoro ani nebyla člověkem, něčím lepším než je člověk přesto... Nebyla jsem v Arní podobě. Udělala jsem první nejistý krok kupředu, avšak i ten již nebyl tak těžkopádný a slyšitelný jako předtím, udělala jsem další... a další.. začala jsem běžet... Nic, vůbec mě běh neunavoval, měla jsem pocit, jakobych mohla běžet celou věčnost. Nahlas jsem se zasmála. A rozutekla jsem se směrem kudy jsem cítila Eldithriela. Nedělalo mi žádný problém najít si své optimální tempo běhu a správný rytmus dechu, abych byla pro okolí co nejméně nápadná a zároven rychlá. Po cestě jsem přemýšlela... Hefa Era nebyla tou zkouškou...za Velmistra mohl Drienn prohlásit kohokoliv klidně hned... potřeboval ale důkaz. Takže asi v tom spočívá pravý smysl povýšení v Bratrstvu Arnů. Už jdu Eldithrieli |
| |
| Když mi Scarlett dovolí svého opeřeného přítele ošetřit, skloním k němu znovu hlavu. Přerostlý dravec je nervózní a cuká hlavou, jakoby chtěl odehnat dotěrnou mouchu. Arnové nemají v povaze ovládat mysl ostatních tvorů, zato ale ve své ještěro - dračí podobě umíme se zvířaty za pomocí dobrého soustředění komunikovat. Jmenuje se Drienn, ctěný hypogryfe, chloubo Nebes a vládče Mystiky. Smím se zeptat, jak jsi přišel ke svým zraněním? Hypogryf se uklidní a pohlédne na mě zadostiučeným pohledem. Vnímám jen jeho a snažím se a doufám, aby mě nikdo nevyrušil. A pak je zaslechnu...útržky vět. Netvore...ode mě...temnota...rána ze tmy...útěk...moje paní. pokyne hypogryf hlavou směrem ke Scarlett. Odpovím mu. Jsem tvůj přítel, Chloubo Nebes, mohu tě ošetřit, pokud chceš. Z hypogryfova hrdle vyjde silné zabručení, až Scarlett poplašeně zvedne hlavu a začne hladit zvíře po krku. Přítel? Ty...ty...útočit...na mě...rudá barva. Kdybych byl v lidské podobě, zalapal bych po dechu, ale teď jsem zavrčel stejně jako předtím hypogryf. Že na tebe zaůtočil Arn? Rudý Arn? ptám se zvířete. Ano odpoví krátce hypogryf. Zamyslím se. Je snad v Bratrstvu Arnů nějaký rudý Arn? Co vím, tak rudá barva u Arnů neexistuje. Jak je to tedy možné? Chloubo Nebes. Mám pro tebe úkol. Ty a tvoje paní poletíte na sever a zkontrolujete území, kde už jsou vlkodlaci. Abys ale mohl letět, musím tě vyléčit, pokud se necháš. Hypogryf se po dlouhém rozvažování podá. Bolest...nebezpeční dvounožci...nesnášet je...jen má paní...láska...křídlo...strašná bolest. Budu já vděčný. Uposlechnout přání poté. Hypogryfova slova mě zasáhnou. Jsou jasnější než předtím. Ale toho rudého Arna pak prošetřím. Nyní fouknu hypogryfovi na křídlo a jeho zranění rázem zmizí, rána se zacelí a na místě zranění naroste bleskurychle nové peří. ,,Hotovo, mladá Scarlett. Místo díků mám ale pro tebe poslání. Leť se svým okřídleným přítelem na sever a nechej ho, aby se rozhlížel. On mi poté poví, co viděl a ty, co jsi slyšela." Scarlett uposlechne. Je tak statečná... pomyslím si, ale to už oba dva odlétají a já se otočím, abych vyslechnul Saenie. Poté promluvím. ,,Chápu tvé zděšení, rád bych vyrazil hned teď, ale tyhle lidi si musejí sbalit taky své věci a mnozí tady žili velmi dlouho a i přesto, že je ohrožovali denodenní útoky Velšáků, mají k tomu místu zvláštní citový vztah. A jak jsi už slyšela Endarona, zůstane tady a za pomocí svých kouzelných sil vlkodlaky zdrží. Pošetilý blázen, leč se jeho hrdost obrátila v náš prospěch a musím mu zatleskat, i když zrovna teď nemám čím. Nyní prosím, jestli chceš dřív odejít, jdi pomoct ostatním s balením. Je se k tobě pak připojím." řeknu a v dáli spatřím Siku, jak mizí v budově. Předtím na krátký okamžik vyšla. Saenie odkráčí a je postavím těsně ke dveřím. Sika vrazí do mé nohy. Je sbalená na cestu, ale podle všeho mi vysvětlí, že se od nás odlučuje a jde za svým přítelem, za svou láskou, Eldithrielem. Rozloučím se s ní, ale u srdce mám hřejivý pocit. Když Sika zmizí z vesnice, stanu v mysli u Nilthilien a zašeptám. ,,Nebeská Nilthilien, mladá Sika dostála svých zkušeností a je čas. Čas prohlásit ji Velmistryní." Po chvilce uslyším i já dobře známý hlas. ,,Drienne, Nejvyšší z Arnů. Plně s tebou souhlasím. První tah je tvůj." Radostně zamručím. ,,Sbohem Siko, Velmistryně Arnů..." promluvím k Sice, jenž už je na pár kroků vzdálená od vesnice. Co se dělo pak je mi hned jasné. Po pár minutách se mi v mysli znovu ozve Nilthilien. ,,Další tvůj zaznamenaný úspěch, Nejvyšší Drienne. Usměji se. ,,Kdepak, Nebeská Nilthilien. To sama Sika dozrála a dospěla ke svému rozhodnutí. Já na tom nemám žádný podíl...nicméně mám otázku, Nebeská Nilthilien." Dalších pár minut diskutuji s Nilthilien, proč se nemůžu já, Roxeet a Arní Endaron proměnit zpět v lidi a jestlipak v našich řadách nebyl někdy rudý Arn. ,,Rudého Arna nikdo nikdy neviděl a ani legendy o něm nic netvrdí, Nejvyšší Drienne. Pátrej a konej, třeba uzřeš novou pravdu v éře Arnů. Sbohem." A víc už na mě Nilthilien nepromluví. S pocitem, že jsem splnil snad všechny své povinnosti odrkáčím konat další. Pomoct sbalením těžkých věcí. |
| |
| Když jsem se pomalu probral, Wariath s Vierulou o něčem vzrušeně mluvily a rozčileně u toho gestikulovaly. Moc s toho jsme nepochytil - oba mluvily velmi tiše. Ale pár slov ke mě proniklo. "Kletba...zemře...to nejde....pomoz mi..." Tato slova však nedávala smysl, a tak jsem se jimy přestal zaobírat a zkusil sjem vstát co nejhlasitěji, aby si mě všimli. Vierula se na mě zkoumavě podívala pohledem, který nevěstil nic dobrého. Asi přemýšlela. kolik jsem toho slyšel. Wariath se otočil zády a poodešel od ohniště a tam zůstal bez zájmu stát. Zhluboka jsem se nadechl a pokročil jsem kupředu. "Odcházím!" řekl jsem jen a Wariath se prudce otočil. "Musím jít a vyhledat Siku! Moc dlouho jsem ji nechal bez na pospas, těch barbarů v čele s tím bláznivým paladinem Endaronem.!" Bylo vidět, že po mých slovech se rozhostilo úplné ticho. Wariath chtěl něco namítnout, ale pohybem ruky jsem ho umlčel. "Nepřemlouvej mě, příteli! Musím jít tam, kde je mě zapotřebí. Zase se shledáme." dodal jsem a přitiskl si pravou ruku na hruď. "Sbohem, drowko!" řekl jsem a dával si pozor, aby to slovo "drowko" splynulo z mých úst co nejchladněji. Vděčil jsem jí sice za svůj život, ale naprosto jsem jí nedůvěřoval. Potom jsem se obrátil k Wariathovi. "Sbohem Wariathe! Rád jsem tě zase viděl a doufám, že Nebeská Nithilien naše cesty opět zkříží!" řekl jsem s lehkou úklonou a odešel jsem, provázený drowčiným rozžhaveným pohledem. Pln naděje jsem se otočil k cestě, po které jsem sem byl přepraven a zhluboka jsem se nadechl. "Vydrž, Siko! Už jdu, lásko!" |
| |
| Obrátil jsem se na Vierulu a ta jen se záští sledovala odcházejícího Eldithriela. ,,Ty ho necháš jít?" zeptám se jí zklamaně, neboť právě od ní bych toho čekal víc, než aby jeden z jejich pomocníků, sic nedobrovolných, odešel. Drowka kývla hlavou. ,,Nemůžu vás tady držet násilím, ale ty mi utéct nemůžeš. Máš Xarteting a ten já potřebuji a navíc tvůj přítel, pokud bude tak bláhový, zemře v těchto končinách rukou jiného drowa, protože jsem jediná, která ¨nezabíjí lidi, jak ses před několika dny sám přesvědčil." řekne. Eldithriel už zmizel za obrovskou písečnou dunou. Tohle bude teprve zkouška jeho schopností...přežít v poušti, bez vody, bez jídla a za patami drowské pronásledovatele. pomyslím si, ale to už mi Vierula klepe na rameno. ,,Pojď, vyrážíme. Kolem poledne narazíme na skřetí ležení." poví mi a otočí se. Kráčím v jejích stopách a Xarteting mám připravený. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro ,,To víte příteli, ale cítím se podivně bezpečně. Koneckonců, Zarazan není tak špatná zem." Dojdeš k názoru, že mužíkovi zřejmě šibe a tak jen mávneš rukou a posadíš se, neboť od potrhlého blázna ti žádné nebezpečí nehrozí. Bez toho, aby jsi muže pobídl, se posadí a dá se do řeči. ,,Mé jméno je Thifus. Někdy mi říkají i bard Thifus, ale to je teď fuk. Vidím ve vás silného dobrodruha. Mám pro vás úkol. Nedaleko odtud leží zraněný elf a potřebuje něčí pomoct." Zasměješ se hrdelním smíchem, ale Thifa to nevyvede z míry. Naopak se začne smát s tebou. Když oba utichnete, zeptáš se muže, proč bys pomáhal nějakému špičatému uchu. ,,Protože se na Zarazan řítí apokalypsa a vy, můj příteli, ji nepřežijete, tudíž potřebujete něší spojenectví. Na Hefu Eru zapomeňte, ta vesnice je evakuována. Pokud chcete tedy elfa najít, jděte po krvi." Pak se zvedne a odejde. Chceš se ho ještě zeptat na pár slov, ale muž jakoby zmizel za nejbližším stromem. Jak to tedy půjde dál? Vydáš se, nebo necháš elfa napospas osudu. A mluvil vůbec muž pravdu? Co když je to past? |
| |
| soukromá zpráva od Dain, syn Thoragennův pro Poslechnu si onoho muže. ... Pche Thifus, to je uplně stejný jako tyfus. ... pomyslím si s posměchem, kdy se zamyslím nad jeho jménem. Když konečně vypadne tak chvíli sedím a přemýšlím co dělat ... No zachraňovat nějaký špičatý ucho se mi fakt nechce, ale nadruhou stranu má pravdu. Potřebuju kohokoli, kdo umí aspoň trochu bojovat, sám bych tady nepřežil. No řekněme, že jeden dobrý skutek mi nic zlého neudělá. ... zakončím úvahy, posbírám si svých pět a půl švestky a vydám se po krvi jak mi doporučil Tyfus ... ehm ... Thifus. Postupuji po stopě a dívám se kolem sebe jestli toho špičatoušce někde neuvidím. |
| |
| Vesnice V hlavě mi pořád zní Silanina slova o tom, že až dorazíme na místo, tak už může být pozdě. Při poslouchání Dirennových slov v mé hlavě neklid roste. Na obličeji se však všemožně snažím udržet chápající výraz. Já vím že k tomu místu mají citový vztah, ale co si chtějí probůh balit? Rozhodně nemáme čas na nějaký pomalý pochod, při kterém za sebou budem vláčet ještě naložené vozy věcmi, bez kterých bychom se všichni jistě bez problémů obešli. Táhne mi při tom hlavou. Když obří ještěr domluví, kývnu jenom hlavou a vydám se za člověkem, který by mohl potřebovat mou pomoc asi nejvíce ze všech. Místní už mě znají, takže se bez problémů dostanu až k felčarovi. Když vejdu do místnosti, můj pohled spočine na poloprázdných policích, které se dříve prohýbaly pod tíhou léčivých a jiných lektvarů. Můj známý se snaží sbalit co nejvíc užitečných věcí, které by se nám po cestě mohly hodit. Zdravím, přicházím v této těžké hodině s nabídkou své pomoci. Je-li potřeba něco sbalit, nebo se pokusit pomoci někomu, kdo není schopen cesty, jsem vám k službám. Při této nabídce se snažím, aby mé rozhořčení nad tím, jak se situace vyvýjí nebylo ani trochu znát. Docela úspěšně to makuji pohledem, který léčiteli říká, že odpověď NE rozhodně nepřichází v úvahu. |
| |
| Hefa Era - sklepení kostela Raz...a dva...a tři. Krátké vydýchání. Svaly mi pulzují v přerušovaném rytmu. Pracuji od chvíle, kdy železo bylo dost kujné, aby se dalo tvarovat. Tvář mám zčernalou popelem a hlavně na tvářích opálenou do barvy tavícího se cínu. První rukavice je již dokončená, a co nejrychleji spěchám s tou druhou. Snažím se neztrácet hlavu, ale jednotlivé části prstů jsou velice pracné. Zatím jsem zkazila jen jeden článek a několikrát jsem si za to nafackovala. Zbývá toho ještě hodně, ale naštěstí jsem neztrácela čas přípravou jako posledně. Polovina druhé rukavice je téměř hotová. Ta nejtěžší fyzická práce bude brzy u konce, ale znamená to pouze, že se brzy budu muset připravit na tu psychickou. Oheň zapraská a plameny na chvíli ozáří místnost. V rohu u dveří jsou na hromádku smetené střepy asi deseti rozbitých lahviček. Všechny lektvary co zbyli v dílně už padli za oběť mému tělu. To co vyrábím, by za normálních okolností trvalo měsíce, ne-li roky, možná bych si to měla i čas rozmyslet, ale není na to čas teď a tady. Bělmo mých očí ustupuje pod rozšiřujícími se zorničkami. Svaly by mi měli umírat únavou, mozek by se neměl dokázat soustředit, ale všechno je čisté a jasné jako nebe za letního dne. Ruce se mi pohybují téměř sami, ale i tak je musím vést a dávat pozor, abych neudělala další chybu. Mysl mi pracuje na plné obrátky a tisíce znaků moci a symbolů noci připlouvají v příbojových vlnách, aby jich většina zmizela v moři mysli, ale některé se udrží v paměti, spojují se a vytváří další složitější vzory. Nikdy jsem se necítila líp a nikdy jsme se necítila hůř. Vím co je teď a vím co mne čeká až tohle skončí. Ale dílo musí být dokončeno. Zhluboka se nadechnu a sevřu pevněji červenající rukojeť. Raz...a dva...a tři...... |
| |
| Zarazan - průzkumný let Cítila jsem hipogryfovu nevoli a sama jsem zatínala pěsti abych neudělala něco co by to léčení překazilo. Avšak Drienn si počínal obratně a zkušeně jako vždy. Veděl co udělat v danou chvíli, aby to nikomu neublížilo. Často jsem chtěla být jako on ale ostýchavost mě zdržela. Dalo by se říct, že se jedná omůj vzor, kterého snad jednou dosáhnu. Pak je mi oznámeno, že je hipogryf vyléčený. Díky mistře Drienne. Je to od vás laskavé. řeknu s úctou v hlase a přištoupím ke svému zvířeti. Asi podvědomě nebo pro jistotu ohmatám ještě jednou zraněné křídlo, které je nyní bez jediné stopy škrábnutí. Na tváři se mi objeví mírný, potěšený úsměv. Avšak objeví se i nervozita. Nikdy jsem na žádném zvířeti neletěla. Ruce se začnou potit ale pokouším se to skrýt jak jen můžu. Na sucho polknu když se usadím na hipogryfově hřebetě. Všechno je jednou poprvé. snažím se v duchu nějak uklidnit jenže očekáváný účinek klidu se dostaví jen v minimálním množství. Hned na to cítím jak se tvorovi napnuli svaly a on se vznesl. Zatajila jsem dech. Bylo to pro mě něco nového, něco...úžasného. Cítila jsem jak mi vítr rozvlál vlasy. Nasála jsem ho jako by to bylo naposledy, co dýchám. Schopna opětplně vnímat jsem byla až po nějaké době, kdy se hipogryfův let ustálil na jedné výšce. Absence zraku mi pro tentokrát nevadila vystačila jsem si smysly i když mi hmat teď byl na nic. Po pár minutách jsem už podle svých povinností pečlivě vnímala své okolí. Odpočinek, který jsem si jakž takž ve vesnici užila se vyplatil a já opět vytočila své schopnosti na maximum abych zachytila co nejvíc můžu. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Jako první událost se stala krátce navečer, co jsi odešla z Hefy Ery. Při tvém odpočinku tě obklíčila skupina vlkodlaků a jak hravě sis s nima poradila. V takové situaci by jsi dříve nepochybně zahynula, protože bys propadla strachu a panice, tentokrát ale ne. Legrace pohledět, jak se vlkodlaci báli tebe, tvých kouzel, tvých ran mečem a k tomu, jak pelášili aby si zachránili život. Tehdy se taky objevila jedna dobrá vlastnost, patřící k Arnům - optimismus. Od tvé přeměny nabývá na síle, i když někdy máš sama temné dny. Důležitější ale je, že po třech dnech, zalitých krví vlkodlaků, ses dostala na hranice Zarazanu. Tvůj instinkt ti našeptával, že by se Eldithriel kvůli tobě zdržoval poblíž Hefy Ery a svůj protestní útěk jen naznačoval, ale on ne. Utekl od tebe co nejdál, z čehož ho obviňuješ a jakmile jej najdeš, budeš na něm požadovat vysvětlení. Takže, jak už je známo, celý Zarazan je obehnán horskými štíty a zasněženými velikány, které je nutno přejít, aby ses dostala do sousední země, do Oacanty, kde by se měl Eldithriel zdržovat. Trvá ti dlouho chvíli, než konečně objevíš stezku, vedoucí k průsmyku. Musíš se smát od ucha k uchu, neboť tě výšlap nestojí žádnou námahu. Ani vlkodlaci se v horách nezdržují, je tu liduprázdno a i stvůroprázdno. Navečer se zastavíš a protože sis dole v údolí natrhala otýpku dřeva, rozděláš si i oheň a vzpomínáš, co všechno sis zapamatovala o Oacantě. Je to země, pro lidi, elfy a půlelfy, velmi nebezpečná. Právě zde se někde v podzemí ukrývá starobylé drowí město, snad i metropole a právě z tohota města vládli drowové Irisiji po dlouhých tisíc let, než přišli první lidé a elfové a drowy porazili. I přes tvůj optimismus ti naskakuje husí kůže při pomyšlení na baštu zla. Navíc je Oacanta domovem drowů dodnes. A kvůli nepřívětivému podnebí budeš potřebovat hodně vody. Další plány promýšlíš po večeři a také, když usínáš. Ať jsou ty plány dost výstižné, neboť jako Velmistryně Arnů ti už nebude dopřáno pomoci od ostatních, zvlášť ne teď, když jsi sama. |
| |
| Vesnice Hefa Era Je čas jít... Ano, přesně tak. Po rychlém balení zásob a důležitých předmětů jste zažili poslední velkou noc v Hefě Eře. Arnové, jenž se tam dostali teprve nedávno, tam tolik chvil neprožili, ale zajistě za ten jeden mnohé zažili, možná, že těch událostí bylo tolik, že sotva něco takového prožijete ve svém životě znovu. Ale nepochybně ano, neboť cesta před vámi bude dlouhá, dlážděná nejen krví vlkodlaků, ale i tou vaší a doufejme, že ani vaše těla na této cestě neulehnou k věčnému spánku. Jak se měsíc kradl na oblohu, balíci rej ve vesnici pomalu utichal a obyvatelé se stáhli do podzemí to zapít poslední zásobou piva, medoviny a vína. Endarona se nedostavil, protože trucoval v té své chajdě na okraji vesnice a Drienn nemohl, protože jako obrovský ještěr by se do podzemí nevešel, a tak aspoň hlídal vesnici před případným útokem a navíc čekal na Scarlett, která by se měla vrátit každou chvíli. Nuže, pijte a bavte se, zítra začne terno...a bude pořádné horké. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Ráno. Pokřiky zmatených obyvatel se nesou ulicemi Hefy Ery. Jsou to křiky těch, co si nestihli zabalit ještě nějaké věci ze včerejška a taky křiky těch, které zmohl alkohol při včerejším rozloučení. Já už stojím připraven u brány, abych sledoval odchod všech svých vojáků, kterým teď bude velet Drienn. Jak pozoruji shromážděné obyvatelstvo, mnozí se na vesnici smutně dívají. Ovšem, zažili tady spousty zážitků, veselých i nepříliš radostných, ale koneckonců, strávili tady pár měsíců. Ani jim cestu do Pásma krále Lithiana nezávidím. Pokud vlkodlaci, mnou sdržení, je přeci jen nakonec dostihnou, čeká je tvrdý boj po dlouhé míle a nemají jistotu, že to všichni přežijí. Každopádně tohle ráno musím udělat ještě jednu věc, která mě bude mrzet. Čekám do pravého poledne, kdy už jsou všichni připravení a místo oběda se vrhají na další dobrodružství. Mé oči padnou na Silaně, ta se loučí se svými svěřenci a přáteli. Někteří i plakají, neboť měli Silanu velmi rádi. Drienn už mezitím promlouvá k ostatním povzbuzující řeč. Jen co ji skončí, jeho dračí oko spočine na mě a na Silaně, která se kě mě připojila. ,,Dobrá vy dva, zůstaňte si tady." řekne nepříliš přátelsky, ne však chladně. Přišel čas, abych udělal, to co chci udělat. Znovu zaůtočím zezadu. A bude mě to mrzet. ,,Sil, pojď něco ti chci ukázat ve své chatě, snad by tě to mohlo zajímat." povím ji. Sil se usměje a otočí se, i když ji trochu mrzí, že se nebude nadále loučit. Vyrazí přede mě a já jdu pomalým krokem za ní. Sakru umdlo Zaklínadlo z mých úst vyletělo dřív, než se Sil nadále. Vedle ní se najednou zjevilo zlatavé kladivo a ozářilo celou náves, včetně překvapených obyvatel a než Silana stihla něco udělat, kladivo ji švihlo do jejího ladného těla. S překvapeným vzdechem se svalila na zem, bez známek života. Nemusí se bát, pouze omdlela. Zvednu ji do náruče a řeknu ostatním. ,,Odpusťte, že začínám útočit na vlastní lidi, ale zde Silana je silná půlelfka a budete ji potřebovat na vaší cestě. Už předem mi bylo jasno, že tu zůstat nemůže, protože ona by ten útok nepřežila, kdežto já mám plán." Drienn ke mě přistoupí a zeptá se. ,,Plán? Jaký plán?" ,,Čekejte ho dnes večer a nebo v noci, kdy vlkodlaci zaůtočí na Hefu Eru. Víc vám nepovím." odpovím prostě. Drienn si odfrkne. ,,Takže ty nemáš v plánu zemřít, jak jsem předpokládal." Zakroutím hlavou. ,,Ne, to opravdu ne. Ale teď už jděte, ať to stihnu připravit...jděte honem a neohlížejte se." a s těmito slovy se obrátím na bezvládnou Silanu. Promiň. snažím se dotknout její mysli, snad mě ve snech vnímá. A pak ji položím na jeden z vozů. A tak vesnice Hefa Era, jeden z posledních civilizovaných bodů v Zarazanu, osaměla. Ale jeden neposedný půlelf tady měl zůstat. Jen co zmizí v lese poslední obyvatel, usměji se. Bude to paráda... |
| |
| Člověku přijde, že stačí pár dní na to, aby si pomalu začal zvykat... Ne tak Sika. Prvních pár dnů v podstatě jen poletovala mezi stromy a poznávala své nové schopnosti. Skoro jakoby na Eldithriela zapomněla... Co všechno se jí však přihodilo? Nuže, první věc jenž mne překvapila byla skupinka vlkodlaků připlíživších se k mému tábořišti na večer, když předpokládali, že spím. Než se nadáli, tak se mi podařilo vyvolat "Gnavo Chijavo" pouze silou myšlenky. I toto by bylo samo o sobě dost, jenže to nebylo vše, zatímco mi má levá ruka mistrně kmitala za zády a roztínala vlkodlakům holeně, se svou pravou rukou jsem vytvořila štít uvnitř vlkodlaka tak silný, že jej rozpůlil na dvě horizontální půlky. Ti co ještě mohli, se snažili uprchnout. Těm co se to nepovedlo, dorazil můj vyvolaný nůž, který jsem mezitím nechala nahřát v žáru ohniště... Kdybych byla taková, jak kdysi, tak by mě jistě přemohl strach, nestihla bych ani vyvolat nůž a vklodlaka by můj štít nedokázal rozpůlit. Neměla bych proti nim nejmenší šanci. Jakožto velmistryně Arnů mi však přibyla ještě jedna nová schopnost... Optimismus. Ať už zrovna vzpomínám na Eldithriela nebo bojuji s vlkodlaky, vždy u mne stál... A jak čas plynul, tak nabýval na síle. Díky němu mám pocit, že jsem neporazitelná... Ale s mým povýšením mě začíná trápit ještě jedna věc. Co řeknu Eldithrielovi, až ho najdu? Především, jestli ho najdu. Kupodivu nebyl nikde v okolí Hefy Ery, jak jsem se domnívala, ale doopravdy utekl. V tomhle po něm budu chtít vysvětlení... Po třech dnech jsem však stanula na hranicích Zarazanu. Obrovskými horskými masivy obehnaná země se sněhovými vrcholky, které budu muset přejít, abych se dostala do Oacanty, kde by se Eldithriel měl pravděpodobně zdržovat. Trvalo mi značnou chvíli, než jsem nalezla schůdnou stezku, vedoucí k průsmyku. Během výšlapu jsem se nemohla udržet a jen se smála. Ani strmý výšlap do hor mě nijak neunavoval. Další výhodou bylo, že se zde nezdržovali ani vlkodlaci - bylo zde naprosto liduprázdno i stvůroprázdno. Navečer se zastavím a protože jsem si dole v údolí natrhala otýpku dřeva, rozdělám si i oheň a vzpomínám, co všechno jsem se dozvěděla o Oacantě... Je to země, pro lidi, elfy a půlelfy, velmi nebezpečná. Právě zde se někde v podzemí ukrývá starobylé drowí město, snad i metropole a právě z tohota města vládli drowové Irisiji po dlouhých tisíc let, než přišli první lidé a elfové a drowy porazili. I přes optimismus mi naskakuje husí kůže při pomyšlení na tuto baštu zla. Navíc je Oacanta domovem drowů dodnes. A kvůli nepřívětivému podnebí budu zajisté potřebovat hodně vody. Své další plány promýšlím po večeři a také, když usínám. Budu si svůj postup muset naplánovat obzvlášť pečlivě, neboť se již nebudu moct spolehnout na ostatní, především když už jsem Velmistryně Arnů... |
| |
| Hefa Era Svět se pomalu začíná vracet do normálního tempa. Účinky lektvarů pomalu vyprchávají a pocit plavby na rozbouřeném moři je čím dál silnější. Ležím uprostřed svitků papírů, které jsem v záchvatu posledních sil popsala všemi symboly a runami, kterými pokryji rukavici života. Jeden z papírů je zářivě rudý od nasáklé krve z rozříznutého prstu pravé ruky, jíž jsem vytvořila hvězdu s dvanácti vrcholy pro rukavici smrti. Za pár hodin načerpá veškerou přivolanou energii a symboly jí pokrývajíc budou aktivovány. Rukavice života, ještě nedokončená, je natažená na levé ruce. Jakž takž se srovnám. Z venku začíná být slyšet ruch stěhujících se lidí. Možná je to naposled, co své lidi vidím? Kde se berou ty city. Nevzpomínám si, že by mezi lektvary byl i posilovač emocí. Možná jen hledám výmluvu, ale na co? Ptám se sama sebe i když vím, že znám odpověď. Vyhrabu se na nohy a odejdu ke schodům, které mi v dané chvíli připadají, jako by vedli do nebes. Tam dole jsem úplně ztratila přehled o čase. Vím co dokáží šílené kombinace lektvarů, není to poprvé, co jsem strávila i týden v předávkovaném stavu, ale nikdy bych nečekala, že až tak uspíší vnímání času. Co jsem to do sebe proboha dostala. Začnu si protírat oči. Vnitřek sklepení mi probleskne myslí jen na okamžik, ale stačí k tomu, abych ztratila rovnováhu a spadla na zem. Co se proboha stalo? Vůbec tomu nerozumím, ale je čas vydat se k bráně. Někteří mí společníci mi dokonce vyběhnou napřed. Objímají mne a křičí, že už ani nedoufali, že se vydám s nimi. Objetí jim oplácím, ale bohužel je k jejich zklamání ujišťuji o setrvání zde. Slova Drienna ani nezaslechnu, ale hlas mého přítele Endarona je hlasitější, než výskání přátel v mé blízkosti. Vycházím k němu. Cestou se minu se Saenie a v rychlosti na ní houknu. ,,Nezapomeň, co jsme si smluvili." Jsem zvědavá co mi chce Endar ukázat. Některé lektvary ještě zdaleka nevyprchali a přehnaná zvědavost a veselí je jeden z vedlejších efektů. Pořád se směji, i v momentě, kdy mne do hlavy praští přivolané kladivo a já se skácím na zem. |
| |
| Kráčím divokou přírodou a všechny dny mi splývají v jeden. Nevím, co mě žene víc, jestli touha po pomstě nebo touha po tom, abych zjistil co jsem opravdu zač. Ale to mi ten proklatec zřejmě neřekne. Zrovna se posadim na zem, abych si trochu odpočinul a vtom mě začně svědit ruka. Podívám se na ni a vidím, že se po ní obtáčejí šlahouny černé barvy a moje nehty dostávají temnou barvu. "Dnes to začalo dřív než obvykle!" řekl jsem si a utvořil kouzlem zrcadlo, abych se na sebe podíval. Moje kůže dostala černou barvu, vlasy dostaly třpytivě stříbrnou barvu a oči mi naprosto zčernaly. Zbystřily se mi také smysly. Měl sjem mimořádně ostrý zrak, viděl jsem i v noci a mohl jsem se pohybovat velikou rychlostí a skákat do velké výšky. Ještě se mi však nepodařilo zjistit, co za touto mou proměnou stojí. Právě proto se toulám Irisijí a bych na to přišel. Avšak není to jednoduchá cesta. Ale přišel jsem an to, že mi v žilách koluje částečně elfská, vlkodlačí i drowí krev, takže jsem byl velmi nežádoucím návštěvníkem prakticky u všech ras. Náhle můj ostrý sluch zachytil slabý šramot za mnou. Rychle jsem vyskočil na nohy a vytasil meč. Asi pět metrů ode mne se vynořil trpaslík a zaraženě se na mě díval. "Jsi Rifat-an, Vyvrhel z elfské říše?!" zavolal na mě a mě se při připomenutí mého údělu zatmělo před očima. Rychlým švihnutím ruky jsem kouzlem trpaslíka přirazil k zemi a zasyčel mu do tváře: "Jakým právem se opovažuješ vysmívat se mému údělu a jakým právem, rušíš mé soukromí!! Odejdi! Nechci si ruce potřísnit krví trpaslíka!" dořekl jsem a trpaslík se zkoumavě zadíval do mých černých očí, ve kterých četl jen zlobu a bolest. Povolil jsem magické sevření a trpaslík se postavil. Upravil si oblečení a nadechnul se k řeči. Já jsme zaťal ruce vpěsti a zhluboka jsem dýchal. "Nechci zabíjet....už ne....jen ne další mrtví...další krev...už je toho příliš!!!!" proběhlo mi hlavou a já se zaposlouchal do řeči trpaslíka. |
| |
| Jakmile se zvednu tak se podívám trochu dotčeně na osobu přede mnou. "Heh kémo klíd. Já sóm ťa hledál. Povédal mi nějaké Thifus že si raněné bo có. A estli tě to helfne ... ani já nésóm mezi svými vítané. Sóm Dain. Dain syn Durinův." představím se a pokusím se onoho neznámého uklidnit. "Co tě ták zděsilo. Já vém že funím ák parní tank có smé vyráběli u nás ve městě, ále snad to nemóže bét tak strašné bó jo?" zažertuji na svůj účet a posadím se do trávy. Koženou zbroj, štít a kladivo položím vedle sebe a kuši si položím na kolena. Z malého váčku u pasu vyndám dýmku, zapálím si a pak spokojeně potahuji. Brzy se kolem mě vznáší namodralý obláček kouře. "A co tu vlastně robíš, že ses mné lek jak čertisko kříže. Si zbojík bó có?" zeptám se Rifat-ana. |
| |
| Trochu podezřívavě si přeměřím Daina pohledem a bolestí se chytnu za hlavu. Proměna se dokončuje. Zy chvíli ze mne bude strašný černý Mstitel. "Chybí mi chuť lidského masa...už moc dlouho hladovím...chci maso a krev..!!!" opakuje mi stále má mysl jako smyslů zbavená Nevím co mám dělat. Musím být ale sám, jinak hrozí nebezpečí, že ten kdo se ke mě přiblíží, zahyne mou rukou a poslouží mi jako potrava. Z poslední své vůle se podívám na Daina, který si klidně sedí na zemi a vykuřuje a zasyčím, již nepřirozeným ledovým hlasem. "Odejdi Daine! Ti kdo se mnou zůstaly v okamžik, kdy jsem se proměňoval......již nespatřily světlo slunce. Zachraň si život a jdi vpokoji ode mne. Ale varuji tě! Zapomeň na to, co jsi viděl a slyšel. Já jsem zrůda a mnoho lovců by rádo skolilo mé tělo do prachu. Ale už se nezdržuj...neudržím své smysly věčně v klidu!!!!!!" zařvu skoro bolestivě a už mi můj rozum překrývá temná mlha a je ze mne černá zrůda se stříbrnými vlasy a černým prázdným pohledem a s ústy plnými špičatých zubů a rozeklaného jazyka, který již zmírá žízní po krvi. ALe trpaslík se ani nepohnul. Klesl jsem na kolena a v zoufalství zaťal ostré drápy do země. Chtěl jsem na něj zakřičet aby utíkal, ale z mých úst vyšel pouze skřípavý nářek, jako když se brousí meč a tak jsem po své oběti skočil. Již se mi hladově pohybovaly čelisti, jak se to teplé tělo plné krve a masa přibližovalo, ale vtom mě trpaslík bleskurychle udeřil naplocho sekyrou do hlavy a já ztratil vědomí. |
| |
| Odhodím kladivo, které mi teď zachránilo život a vytáhnu z vaku lano. ... Vím že jsi mě varoval, ale já chci zjistit co jsi zač. Hochu sežrat se ti mě nepodařilo, sice jsem starej, ale reflexy mi ještě slouží. Teď tě raději přivážu k nějakýmu stromu a počkam u tebe až tě ty roupy přejdou. Pak s tebou snad bude rozumná řeč. ... pomyslím si, když elfa odtahuji ke stromu vedle mě. Opřu ho zády a provazem několikrát obtočím. Vzadu zavážu pevný uzel a pak se posadím před něj s kladivem v ruce kdyby ho náhodou zase chytil nějakej rapl. |
| |
| Průzkum Nechám vítr ať si pohrává s mými vlasy. Slastně zavřu oči a na tváři kupodivu ucítím i slunce. Asi se vznesl až nad oblaka. pomyslím si a srdce mi poskočí radostí když mi tváře na chvíli zahřejí sluneční paprsky. Jenže po chvíli už opět pocítím chlad a zatuchlý pach, který je pro Zarazan tak typický. Dojde mi, že je čas soustředit se na misy a přestat snít. Napnu uši, začnu více vdechovat vzduch a chytat pachy. Cítím morkou srst a slyším vrčení. Z toho hluku, který je pode mnou mi dojde, že se ocitám nad ohromnou armádu velšáků. A pak se stane něco, co jsem rozhodně nečekala. Před očima se mi objeví výjev, který vůbec neznám. Tvary, které jsem nikdy neviděla, ale často mi o nich něko vyprávěl. Trvalo mi hodnou chvíli než jsem si uvědomila, že vidím. Bylo to úžasně a já se toho nemohla nabažit. Povinnost v tu chvíli šla stranou. Ač jsem byla na nepřátelském území a hrozilo mi maximální nebezpeší, nevnímala jsem to. To jsou stromy...určtě ano! A támhle je palouk! pojmenovávala jsem jednotlivé věci, které jsem viděla. Nebyla jsem si jistá jestli to označuji správně ale byla jsem šťastná. Splnil se mi sen. Jenže potom můj pohled zamířil k hordě chlupatých potvor a mě se samovolně zvednul žaludek. Nejen z jejich vzhledu, ale i z toho počtu, který pochodoval krajinou, která byla kdysi krásnou. Potom to zmizelo. Znova jsem se ocitla ve tmě....a byla jsem za to i vesměs ráda. Pochytala jsem poslední poznatky podle pachu a sluchu. Byl čas vrátit se zpátky k ostatním a podat jim zprávu, ze které rozhodně nebudou nadšení. |
| |
| Odchod Večer jsem rozhodně neměla čas se nijak veselit a opájet alkoholem. Byla jsem si až moc dobře vědoma toho, co nás ráno čeká. Na tak dalekou cestu je lépe se dobře vyspat. Sedla jsem si tedy na hradby a koukala do temné noci. Po dlouhé chvíli plné přemýšlení o věcech budoucích i minulých jsem se sebrala a vydala se zpět do svého pokoje, který je již prázdný. Je tam pouze můj vak, který je připraven na cestu. Jsou v něm sbaleny i věci od Silany, která mi ještě připoměla, abych nezapomněla, na čem jsme se domluvili. Svlékla jsem se a lehla si do postele. Během několika chvil jsem byla v říši snů a těšila se z tvrdého spánku, kterého teď asi nebude příliš mnoho. Ráno se vzbudím dřív, než bych potřebovala, ale to je asi docela normální, když mě čeká cesta, o které nic moc nevím, a abych řekla pravdu, docela se jí i bojím. Seberu tedy své věci a vyrazím k bráně, kde hledám někoho kompetentního. Nejraději bych už byla pryč. Nikdo neví, za jak dlouho tady mohou vlkodlaci být. A setkání s nimi by určitě nebylo ničím příjemným. Táhne mi hlavou, zatím co mě mé nohy přesouvají v bráně. Tam vidím Drienna, který by mohl mít více informací o vlkodlacích nebo době, za kterou se vesničané chystají vydat na cestu. Dobré ráno, tak jak to vypadá? Za jak dlouho vyrazíme? A máme nějaké další zprávy o vlkodlacích? Nedočkavě se začnu ptát, jakmile mi Drienn začne věnovat pozornost. |
| |
| Chvíli mi trvá, než mě přejde vztek, jak Endaron opět zaůtočil na vlastního člověka zezadu...tak zbaběle, ale přeci. Leč uposlechnu jeho žádost a naložíme Silanu na jeden z vozů, kde jsou zásoby přikrývek a dalšího měkkého haramburdí. Pak pokynu strážím, ať otevřou bránu a obyvatelé se začnou shromažďovat v plné ostražitosti před ní. Otočím se na Endarona, který stojí na osamělém nádvoří. Endaron mi náhle vysvětlí svůj plán... Takže přeci nemá v plánu zemřít... pomyslím si a svoji myšlenku vyřknu a Endaron přitaká. Pak se s ním rozloučím a přeskočím malé hradby. Za nimi se ke mě připojí moji svěřenci, moji učni, jediná naděje Irisije, mladí Arnové. Rozhodnu k nim udělat nějakou řeč a zodpověd zvídavé otázky. První přichází na řadu Saenie. ,,Věru, vlkodlaci nejdříve zaůtočí sem na Hefu Eru, to prý zařídí Endaron a cesta před námi bude dlouhá. A také nebezpečné. Doufám, že vy všichni, co tu stojíte, učiníte takové moudré rozhodnutí během cesty, jako učinila Sika a stala se prvním Velmistrem z vaší družiny...ale hlavně, přežijte a pokud se nám povede vyhrát naši životní bitvu, bude čas, abyste vy se vydali na svoji životní pouť...ale to až později." Pak se otočím na Scarlett. ,,Včera jsi odvedla dokonalou práci a podala nám užitečné informace o postupu vlkodlaků. Dnes tomu bude taky tak. Ty a tvůj mýtický přítel poletíte nad námi a pohlídate naše řady ze vzduchu. Nyní dovol, abych něco provedl..." usměji se a nakloním se ke Scarlett. Fouknu na ní Arní dech, čímž bych jí měl dodat dočasně zrak...ale jen dočasně, tak pár hodin, ale vsadím se, že to využije. ,,A nyní, mě následujte..." řeknu všem, obyvatelům i Arnům a zmizíme v houštinách lesní cesty. |
| |
| Nějakou dobu kráčíme lesem který leží před Hefa Erou a pomalu na mě dopadá únava. Celou noc jsem pomáhal lidem sbalit si to nejdůležitější a svůj spánek jsem zanedbal. Teď už na to nebude čas si někde v klidu zdřímnout. Celkem závidím Silaně která si leží na přikrývkách a tvrdě spí. Možná už bylo načase už jen při našem setkání se celá klepala jako by toho moc nenaspala. Rozhlížím se okolo a cítím zatuchlý smrad který se přes noc rozšířil po okolí. Je vidět že se armáda ani na chvíli nezastavila a my ztratily mnoho času jedinou nocí. Trochu se porozhlédnu. Vidím Scarlett jak si užívá světa okolo díky svému na chvíli získanému smyslu, po boku jí kráčí její vznešený hipogryf. O pár metrů dál kráčel Drienn. Přidal jsem na kroku abych ho dohnal a položil mu pár otázek. Když ho doženu, tak ihned na něj začnu mluvit. „Zdravím tě příteli dlouho jsme se neviděli. Mám jednu otázku která mi již delší dobu vrtá hlavou. Jestliže je armáda velšských vlkodlaků tak velká jak nám pověděla scarlett, tak jakou proti nim budeme mít šanci my, natož Endaron? Je to sice napůl hrdinský čin, ale zároveň napůl šílený. No ať má v plánu cokoliv doufám že se mu to podaří, ale teď k mé otázce. Nevíš jak má vypadat ta pevnost do které směřujeme?” Řekl jsem s obavami jestli tato cesta není zbytečná. I když jsem pořád doufal že někde musí čekat záchrana pro tyto lidi kteří opustily své domovy. |
| |
| Ve svém osamění kráčím prázdnou vesnicí. To ticho je nezvyklé. Jen z povzdálí slyším, jak hordy vlkodlaků vrčí do noci. Přesto chystám svoji smrtelnou past...zhoubu Velšáků, nebo alespoň té většiny. Lhavičky, které mám uložené ve sklepě své svatyně, přemístím po jedné doprostřed vesnice. Poté začnu chystat past. Kolem několika domů v centru vesnice obtáhnu lano a pořádně je přetáhnu přes cestu, čímž vlastně zhotovím překážku, která se sice dá snadno překročit, ale zakopnout se o ní dá. Na celou tu změť přivážu další lano a vedu jej až k hromadě lahviček. Přehodím lano přes trám, takže pokud vlkodlaci zakopnou o všechny překážky, uvolní se zápálená pochodeň a pak to příjde. Pochodeň jsem nastražil přesně nad otevřeným hrdlem lahvičky, která sídlí na vrchu hromady. Tím je má past připravená a já čekám na noc. Ve své svatyni sedím na stoličce. Oděn jsem ve zlatavém brnění, hruď mi pyšní znak Řádu Stříbrného stínu...gilda, kvůli které to všechno začalo. Jak se stíny dlouží a měsíc už nikdy nevyjde, dusot tisíce párů nohou se blíží a já popadnu své kladivo, abych šel rozsévat smrt. Rozžhavené nebeským ohněm je připravení zpívat píseň smrti. Nevycházím ale z chýše a čekám, až se ke mě začnou dobývat. Brzo začnou čenichat kolem domu a netrvá pár sekund a jsou uvnitř. Přerazím jednomu z nich čumák a rychlým a úderným pohybem mu rozdrtím lebku. Druhý skončí s proraženými žebry, svalí se na zem a z úst mu začne odkapávat krev. Pak mě ale jeden překvapí zezadu a ránou pracky mě vyhodí ze dveří. Venku se mě snaží dorazit, ale záložně vytáhnu meč a useknu mu obě nohy u kolen. Vlkodlak se zhroutí v prach, ale já si ho nevšímám. Jsou tu i další a já se ze všech sil probíjím a prosekávám zpět k chatrči, ale moc se mi to nedaří. Vlkodlaci vůlí mého hněvu padají po stovkách. Setnuté hlavy, promáčknuté lebky, oddělené končetiny, to vše si připisuji na svůj účet. Ale s každým zabitým vlkodlakem klesá moje síla a odolnost a já začnu brzy pociťovat únavu. Pot mi skrápí obličej i brnění- Dokonce mi při jedné z potyček s velkým a obrněným vlkodlakem, praskne topůrko kladivo a já smutně hledím, jak z něj vyprchává moc. Bylo se mnou už od začátku...od úplného začátku." povzdechnu si a začnu ztrácet naději. Je jasné, že dnes zemřu a jen málo lidí, elfů či půlelfů bude vědět, že jsem někdy existoval a činem, jenž se chystám udělat, otřese celou Irisijí. A konec příjde až příliš rychle. Jen co zabiji dalšího vlkodlaka, již toho nepočítaného, pocítím v ledvinách palčivou bolest. Jeden z vlkodlaků konečně přišel na to, jak se mi dostat pod brnění a vrazil mi do zad mohutné kopí. Cítím, jak se kopí prodírá masem a za chvíli spatřím jeho hrot, jenž mi trčí z břicha. Svalím se na kolena a meč mi vypadne z ruky. Vyplivnu krev, ale to už na mě letí další dva šípy a ty se zaryjí do hrudi, naštěstí ne blízko srdce. Z posledních sil se soustředím na nastražené provazy, které zůstaly, až na jeden, a pomocí kouzelné formule jej přerazím. Následně mi dojde zásoba many a s ní i poslední zbytek života... Již nevnímám kousance vlkodlaků, ani končetiny, odtržené od těla...jdu za vámi bratři ve zbrani... |
| |
| Následky Endaronovi pasti Zatímco paladin padl v zapomnění, jeho past zafungovala. Ve větru houpající se pochodeň se uvolnila a pomalu se zhoupla dolů, ale nedopadla. Hluk bitvy pomalu utichal a nocí se ozvaly bujaré oslavy Velšských vlkodlaků, kteří konečně triumfovali a porazili Pána Světla a Nedobytnou vesnici. Jeden z nich, jak se procházel ulicemi a hledal ještě něco masitého a živého, s teplou krví, si všiml plápolající pochodně. Zasmál se hrdelním smíchem a zavolal na své druhy. Není jasné, co si říkali, ale jeden z nich, který nesl samostříl, zamířil a vypálil. Šíp o pochodeň ale jen zavadil a v tomtéž okamžiku si vlkodlaci všimli hromady lahví. Pochodeň, vlivem svistu šípu, se uvolnila a spadla přímo do hrdla láhve. O vteřinu později celou Irisijí, od lesa Urangal v Afaně Agře, až po levitující hlavní město v Artu, otřásl mohutný výbuch. Tlaková vlna rozervala celou Hefu Eru a pokračovala napříč Irisijí. Dokonce zasáhla i Driennovu výpravu, kde výbuch některé doslova vyhodil ze stanů a jen málo z vás zůstalo při vědomí. Stromy v okolí Hefy Ery se proměnili v prach a stromy kolem vás se zlámali jako špejle. Vaše zvířata zachvátila panika a některá uprchla do divočiny. Jen Scarlett, obdařená dočasným zrakem, spatřila na východě oslepující záři, ale i ji, tlaková vlna smetla a ona se zřítila se svým hypogryfem do lesů, naštěstí měkkce a jen si trošku pochroumala rameno. I Wariath a jeho temná společnice, když odpočívali po boji se skřety, upadli oba na zem, neboť zemětřas se projevil všude, dokonce i na moři. A nejen oni, ale i Eldithriel, Sika, Rifat - an a Dain. To vše trvalo tak krátce, ale přesto...následky hořké Endaronovy porážky jsou kritické. Zarazanská příroda utrpěla značné škody, ale jak to vypadá, plemeno Velšských elfů je zřejmě vyhubeno. Druhý den ráno vás cosi překvapí. Zatímco se sbíráte a ošetřujete raněné, novou sílu vám dodají ustupující mraky. Poprvé za tisíc let ozáří obyvatele Zarazanu sluneční paprsky. Drienn přes veškeré útrapy, které přišli s výbuchem se usměje a řekne shromážděným obyvatelům. ,,Uctěmě Endaronovu památku, pokud to opravdu udělal on. Kdysi dávno porazili paladinové z Řádu Stříbrného stínu drowy a přinesli světlo do Irisije. A včera, mladý a nezkušený půlelf, vyvedl Zarazan z temnoty. Odpočiňte si, všichni. Již nám nic nehrozí." Arn Endaron se usměje a zeptá se. ,,Je tohle konec, Drienne? Drienn zakroutí hlavou. ,,Paladinův konec nás zhoupl do nového začátku. |
| |
| Cesta - v bezvědomí Je mi horko, strašné horko. Při cestě na vozíků sebou začínám házet a kůže mi na dotyk vaří jak rozpálená kamna. Kalená rukavice je svým chladem docela vítána, kéž by pokrývala celé mé tělo. Někdo mě svázal, asi abych nevypadla z vozíků a každou chvíli mi po čele stéká studená voda z obkladu. Jen matně vnímám okolí. Nejvíce se plnému vědomí přiblížím, když se začnu dusit vlastními zvratky. Provazy povolí a na zádech ucítím čísi ruku, jak mi pomáhá vyklonit se z vozu. Z pod očních víček zahlédnu zelenou barvu pláště, která zmizí pod nově oranžově žlutou barvou namíchanou mými vnitřnostmi. V ústech cítím tu odpornou pachuť rozkladu. Ještě že jsem toho v poslední době moc nesnědla. Hned na to zaútočí ledová voda. Hlava se mi zakloní a začnu se topit pod přívalem vod. Rána do zad a všechny voda končí někde mimo můj dohled. Zase si lehnu. Alespoň vzala to utrpení pro mé chuťové pohárky. To bylo ale mejdlo. Skoro mám chuť se smát, ale po předešlém cvičení pociťuji jen příval únavy a potřeby spánku. Usínání mi trvá asi půl dne, než se mozek konečně odhodlá vyhodit koně ze spřežení. Otevřu oči uvnitř své pracovny. Strop je podezřele moc vysoko a všechno kolem je neuvěřitelně veliké. Vydám se k odchodu, i když tělo neovládám já. Jsem jako parazit kochající se vyhlídkou ze svého hostitele. Blížím se ke stohu papírů, v kterých poznávám načrtnuté znaky pro rukavici života. Jen co se tělo mého hostitele otře o papír, vzplane. Mám chuť vykřiknout, ale nenalézám ústa, kterými bych to mohla provést. Celé mé dílo, sepsané na jemném a suchém papíře shoří a nezbude nic než černý popílek hnán průvanem. Schody vzhůru jsou tesány snad pro obra. Plazivým pohybem zdolávám neuvěřitelně dlouho každý z nich, až se konečně dostanu na vrchol. Plazím se hlavní lodí rozbořeného kostela, místem, které mi v paměti utkvělo jako neustále zaneřáděné a dnem i nocí plné mých pomocníků, přátel. Teď zde není ani živáčka a na prázdných stolech je usazen pouze prach. Konečně se dostanu ven, kde se splní mé nejhorší obavy. Stovky vlků parodující lidskou chůzi. Stovky Velšáků procházející mým domovem. Nebe je černé a uprostřed vesnice plane jediná pochodeň. Můj nosič dorazil právě včas, aby mi ukázal největší ohňostroj, který jsem kdy v životě viděla. Jen co ohnivá stěna dorazila až ke mě, podařilo se mi vykřiknout bolestí. Probouzím se na improvizovaném lůžku. Rukavice mě pálí na holou kůži, ale ať se snažím sebevíc, nemohu ji sundat. Na jejím povrchu se pomalu vypalují znaky, jež jsem nestihla sama vytvořit. I když bych nejraději sledovala celý proces až do konce, něco mne táhne ven ze stanu. Venku všichni hledí směrem, kterým leží Hefa Era. Jako přílivová vlna se zvedá stěna ohně a míří k nám. Cestou ztrácí na síle, ale i tak strhne několik stanů a s nimi i mne. |
| |
| Cesta Vše co se stalo od příchodu do vesnice je pro mě jako bych ani nebyl při smyslech. Událo se toho tolik ale já sem byl jako paralyzovaní,neschopní pomoci s vím přátelům ani obyvatelům vesnice. Za tu krátkou dobu co jsem pobyl ve vesnici.Jsem byl stále stranou kohokoli z vesnice nebo mých přátel. Poté co jsme opustili vesnici,sem se držel v zadu za ostatními. Jak my cesta pod nohami utíkala,byl jsme čím dál více neklidní. Něco se děje něco se brzy změní,příroda kolem mě se začíná probouzet. Když se konečně utáboříme něco málo pojím a poté zalezu do stanu s úmyslem se vyspat. Pak to přišlo ohromní tlaková vlna která mě pěkní kus odhodila i se stanem. Pomalu se vyhrabu ze stanu,točí sem my hlava,narazil sem si ji o strom jak mě odhodila ta vlna.Potácivě dojdu k ostatním.vyslechnu jejich rozhovory. Poté postavím stan spět na místo a jdu spát. Druhý den stanu docela brzy vyškrábu se ze stanu,na mou tvář dopadnou první sluneční paprsky za dobu co jsem stoupil do této země,rukou si zakryji tvář. Něco se změnilo a šero které tu vládlo tet přenechává vládu světlu. Můj obličej se pohne,nejdřív mi nedojde o co se to snažím ale pak si uvědomím že se usmívám. |
| |
| Pouť pokračuje Poté, co jste se zotavili ze svých menších problémů a ošetřili dostatek zranění, posbírali vozy, které přežili ničivou tlakovou vlnu, Drienn učinil rozhodnutí se vydat na novou pouť. On a jeho dva společníci, bratři Arni Roxeet a Endaron vše ukočírovali, jen mladý Endaron, hrdý, že jeho paladinský jmenovec toho tolik dokázal, si mladé Arny Nearny trochu dobíral a zhostil se úkolu jejich velitele...nemyslel to však zle, občas dal i užitečné rady. S novým elánem, kdy vám na tváře žhnulo slunce a k velké radosti Silnaka, se začala příroda zotavovat. Tráva rostla a řídnoucí stromy zase nabývaly zeleně. Šlo se vám příjemně a doufali jste, že se vám již nic nemůže stát. To by však nebyl Drienn a zvědavý Roxeet, aby se nerozhodli podniknout další výpravu úplně někam jinam. Jednou takhle u večeře si vás všechny svolal do kruhu, aby k vám promluvil. ,,Drazí přátelé...již jsme urazili mnoho mil naší pouti, ale je tu něco, co mi vrtá hlavou a nepřestane. Chci vědět, co se přesně stalo v Hefě Eře a potřeuji pár dobrovolníků. Nejméně tři od družiny Bratrstva Arnů...já a Roxeet se nepočítáme. A pak asi deset dobrovolníků z řad obyvatel Hefy Ery. Zbytek se pod velením Endarona vydá k Pásmu Krále Lithiana, kde informují královi přisluhovače, co se přesně stalo, i když pravou podstatu ničivého otřesu nezjistí král hned. Nuže, kdo se přihlásí?" zeptá se a rozhlédne se kolem. |
| |
| Jakmile jsem uslyšel nabídku nemohl jsem odolat a postavil jsem se. „Já se hlásím. Odpočinku a chůze bylo dost.” Jakmile jsem dořekl, proběhli mi hlavou myšlenky typu konečně se bude něco dít, spánku bylo dost, je Endaron vážně mrtvý, zabilo to velšáky? Na tyto otázky jsem si nemohl odpovědět sám a to mě užíralo za živa. Byl jsem připraven na jakoukoliv misi jen bych nevydržel jen pochodovat když se během pár minut stalo tolik věcí a já u nich nebyl. |
| |
| Pouť Proberu se ze stejně podivného snu jako posledně. Tentokrát jsem procházela přes zničenou zemi a nebýt známých kopců, ani bych nepoznala místo kde jsem. Hefa Era byla rozmetána na kousíčky a zbyl po ní jen dolík, který při troše štěstí zaplaví voda po prvním dešti. Je to absurdní. Vím jak pevné zdi má Hefa Era, větší část jsem pomáhala navrhnout i postavit, není možné, aby je rozmetal jediný výbuch a nezbylo nic. Nebo to nedokážu přenést přes srdce a to by byla ta horší varianta. Posadím se na voze. Nejspíš jsem zase upadla do bezvědomí. Alespoň už mi není nevolno a zatím mě nikdo nepřivázal. Nebo už možná odvázal, bohové vědí jak dlouho spím. Je pořádná tma, nedaleko vidím vršek velké vatry a okolo ní siluety lidí. Cítím se plná sil, vstanu z vozu a málem spadnu, jak zapomenu na převýšení. Mé smysli se přeci jen ještě nezotavili. Jak vstávám, opřu se rukou s rukavicí života, jež se záhadně dokončila v průběhu spánku, o zem a tráva pod ní začne velice rychle růst. Cítím jak mi to odsává sílu, většina lidí by to ani nezaregistrovala, ale při runové a magii symbolů je zvýšená senzitivita vedlejším účinkem. Teď vím co mi chybí, ale jak to získám? S otázkou v mysli se vydám k vatře. Jednotliví lidé jsou stále zřetelnější, i dva draci, jež byli jako černé kopce rýsující se proti obloze. Všichni poslouchají Roxeeta, přijdu akorát ve chvíli, kdy žádá o dobrovolníky z Hefa Ery. ,,Já se hlásím jako dobrovolník na cestu do Hefa Ery." Zakřičím přes dav. Potřebuji si Endaronem promluvit, i kdybych jej měla tahat z plání nebeských. Doufám, že z něj něco zbylo. Něco mi ale v koutku mysli říká něco jiného, ale ještě chvíli potrvá, než přijdu na to co. ,,No tak, Roxeet si žádá dobrovolníky, my z Hefa Ery určitě chceme jít všichni. Že ano!" Dav na souhlas jednohlasně řekne ano, i když z několika míst slyším pochyby. ,,Jak slyším, tak všichni, no nemám jinou možnost, než si mezi vámi vybrat. Trevor, Jasus, Krle, Česnek, Tirana, Gerne, Huva, Špalek a Hlíva jdou se mnou, ostatní se zatím pokusí udržet náskok před Velšáky." Nejméně pět z nich mi nezněli zrovna nadšeně, když jsem se ptala prvně, ale Špalek a Trevor by za jiných okolností mohli dělat stráž u brány a v případě útoku ji nemuseli ani zavírat. |
| |
| Pomalu jsem pootevřel oči a hned mě v nich začalo nesnesitelně pálit. Dobromyslený trpalík mě chtěl zřejmě otrávit, protože na mýtině kolem nás bylo tolik kouře, že to vypadalo jako ráno v bažinách. Koutkem oka jsem mrknul na své ruce a tělo a zjistil jsem, že kletba je už opět pryč. "Ale na jak dlouho tentokrát?" řekl jsem si v duchu. Podíval jsem se zpříma trpaslíkovi do očí a jeho pohled zvážněl a pomalu sáhl po sekyře. "Nevěří mi...." Ale nadruhou stranu jsem se mu vůbec nedivil. Kdyby nezareagoval tak rychle, už by pravděpodobně nežil a já bych se nasytil jeho masem. Ale hlava mě nesnesitelně bolela. "O co ti jde, Daine?" zeptal jsem se ho, když jsem si vzpomněl na jeho jméno. Neodpověděl a dělal že tam nejsem. To mě rozčílilo a vyřknul jsem dvě kouzelná slova. Provazy nechtěli povolit, ale po chvíli se ze mě odmotaly a složili se trpaslíkovi k nohám. Dainovi upadla údivem dýmka od pusy a v jeho pohledu se mihnul náznak bázně. "No tak! Uklidni se! Vždyť ti nikdo nic nedělá..." řekl chlácholivě ale já jsem vytasil meč a namířil ho na něj. "Ani krok více, cizinče, pokud se chceš dožít příštího dne. Odejdi odtud a zapoměň, že jsi mě kdy potkal!!!" řekl jsem výhružně a rychlými kroky splynul se stromy, tak, jak o jen elfové umějí. Musel jsem spěchat. Dain mě moc zdržel a já musím Eldithriela dostihnout co nejdříve. Až budu zase proměněn. Potom ho zabiju a jeho krví si naplním žaludek. Nepochyboval jsem otom, že mě Dain bude sledovat, ale já mu uteču a zahladím za sebou stopy. "Těš se, Eldithrieli! Zažiješ muka, jaká nikdo před tebou nepoznal!!!" |
| |
| Mýtina Elfova reakce mne ani nepřekvapila. Já bych taky nejradši utekl. No zdá se, že mě te Thifus jen zdržel. ... Utíkej elfe. Nechť tě Helm provází. ... pomyslel jsemsi, když jsem si pakoval své věci. ... Je čas pokračovat v cestě. ... pomyslím si a kráčím lesem směrem k cestě vedoucí do Hefa Ery. ... Aspoň se tam podívám. ... |
| |
| Je tohle konec? Již brzy uplynou dva roky mého pusobení na Andoru. Já vím, je to docela krátká doba a mnozí z vás Andor znají už od ,,plenek", nebo jsou tu alespoň déle než já. Každopádně od doby, co jsem se registroval, jsem se ihned vrhal na povolání PJ a postavy pro cizí dobrodružství jsem si vytvářel jen zřídka. Jak měsíce plynuly a já vystřídal asi čtyři jeskyně, ne - li víc, protože některé byly založeny a hned nato zrušeny, přišla řada na Bratrstvo Arnů, což byla v mé doposud ,,PJovské kariéře" jeskyně nejúspěšnější. A za to vděčím vám, všem hráčům, co jste do jeskyně podali přihlášku a já vás s radostí přijal. Bez vás by Bratrstvo Arnů nikdy nikam nedošlo. Bohužel měním svoje role zde na Andoru a jeskyně Bratrstvo Arnů se bude rušit, už z toho důvodu, že příběh podle mě je až příliš nudný a mou blbostí se neubírá, tak jak by měl. Navíc už nemám sílu jeskyni organizovat. Možná tak týden nebo pár týdnů a vaše postavy budou uvolněny. Bylo by tu dalších tisíc slov proto, abych zachoval čest této jeskyně, ale nyní pro ně neucházím uplatnění. No, i tak vám chci VŠEM poděkovat za ochotu a spolupráci, které jste vy a vaše postavy v jeskyni za téměř roční chod projevovaly. Tajemství Irisije a dalších zakoutí, včetně Bratrstva Arnů vám zůstanou utajeny...alespoň prozatím. Záleží, jak půjde čas. ,,Kéž vaše postavy najdou další výborné dobrodružství a nikdy jejich sláva nevybledne." Váš PJ Roxeet |
| |
| Rozloučení Snad v nadpise příliš nepředbíhám událostem, ale bojím se, že později by mohlo být už pozdě. Za dobu co jsem na Andoru, má maličkost vymetla jeskyně všeho druhu a jen párkrát došlo na Pjování vlastní jeskyně. Vím jaké štěstí musí mít Pj nejenom na hráče, ale aby i příběh který si vysnil, došel naplnění. Téměř žádná jeskyně nedojde konce a bohužel jich i mnoho skončí po prvních třech měsících. Proto jsem se naučila neměřit kvalitu jeskyně podle propracovanosti příběhu, ale podle zapojení hráčů, dotváření děje a v neposlední řadě i trpělivosti a vedení Pj. Určitě mluvím od srdce všech, nebo alespoň většiny hráčů, když prohlásím tuto jeskyni, jako jednu z těch lepších, co jsme kdy hrály a doufám, že v blízké době ještě hrát budeme. Pro mě osobně je tato jeskyně ta nejlepší, co jsem měla možnost zatím hrát. Gratuluji Roxeetovi a i když to tady na Andoru není slyšet, tleskám. |
| |
| Z očí mi plynou slzy.... ...když ztrácím své věrné druhy ve zbrani. Moc mě mrzí že Bratrstvo se rozpadlo. Obzvláště mi je líto vás, kteří nemáte žádnou jinou jeskyni. Poto vám chci nabídnout přístřeší v mé fantasy jeskyni do které již emigroval Roxeet. Jmenuje se Nebeské výšiny. Můžete se přihlásit s postavou z Bratrstva Arnů klidně. Ale budu brát jen ty lidi, kteří byli po dobu existence Bratrstva nejvíce aktivní. S pozdravem. Rifat - an a Eldithriel Sbohem! |
| |
| Já chci PJji i vám ostatním moc poděkovat za báječné chvíle strávené u monitoru při čtení vašich příspěvků. Pokud bys měl čas a chuť v jeskyni někdy pokračovat, tak dej určitě vědět. Naše nicky vidíš, tak si je prosím někam poznamenej a kdyžtak se ozvi. ;-) Je to i mou vinou, že se jeskyně rozpadá. Uznávám, že jsem měl být daleko aktivnější, ale přišlo jaro a s ním i spousta akcí, povinností ve škole, ... Ale napodzim se sem milerád vrátím a byl bych moc rád, kdyby se tahle super parta pisálků dala dorhomady a dopřála si ještě mnoho příjemných chvilek... Mějte se moc hezky. Snad se naše cestou ještě střetnou... |
| |
| Já chci taky PJ poděkovat, že mě, i když na chvilku, přijal pod svá křídla a jak jsem koukal tak jste všichni schopní hráči. Pokud by měl někdo zájem o jeskyni, která je teprve na začátku tak mu nabízím jeskyně, které vedu a to: Tam, kde vládne smrt a Město zlodějů potom sice ještě Hříchy našich otců, ale tam už jsme překročili určitou část děje a bylo by těžké někoho dalšího zařadit. Takže jste všichni srdečně zváni ... Dain, syn Durinův oddany služebník Helma :) |
| |
| Děkuji všem, je to bomba, že se se mnou takto loučíte, ani jsem to nečekal :) Dain, určitě se mrknu a ty Saenie, ty jsi se mnou byla hodně dlouho, už jsi vlastně začínala v Dark Numeroaně a před dvěma roky jsem se ti přihlásil do jeskyně se svým hraničářem, pokud se nemýlím a tak stejně, jako kdysi s Jackie Decker, se s tebou loučím a rád bych ti podal ruku, ale nějak to tady nejde, jak řekla Sil. A nedávej si za vinu, že to skončilo kvůli tobě. Je to moje rozhodnutí a učinil jsem ho sám, nebylo to kvůli neaktivitě. Teďka, jak jsem se zmínil, budu hrát jenom a jenom jeskyně svých spoluhráčů a k PJovství se vrátím...no, nevím nevím, jak se to se mnou potáhne. Alternativní konec dobrodružství v podstatě nastal v době, kdy zemřel Endaron a vyhladil Velšáky. Vaše jména si poznamenám a jelikož už dnes jsem si založil novou postavu, možná poctím vaše jeskyně návštěvou a vyberu si jednu z nich. Jeskyně bude zrušena během zítřka a nebo v pátek. |
| |
| Překvapení na konec...jak by to dál šlo a jak by to nakonec dopadlo Poté, co Endaron vyhladil Velšáky, se několik členů výpravy z Hefy Ery vrátila na ono místo, kde vesnice stála a viděli kolem neustálou mlhu, což byl Endaron v duševní podobě. Nezemřel úplně, zbyla po něm prázdná schránka. Drienn se ji pokusil nějak chytit, ale nějak se mu to nedařilo. Proto na místo povolal ostatní paladiny Stříbrného Řádu a ti Endarona po dlouhé době oživili, ale paladin už nebyl paladinem, ale pouhým půlelfem, jenž ztratil moc a neuměl nic. Odešel do Afany Agry, respektive do Anuru a dnes tam vlastní obchod s kožešinami. Drienn po přivolání Řádu Stříbrného Stínu odešel za ostatníma, spolu s těmi, kdo ho doprovázeli. V Pásmu krále Lithiana je náležitě uvítali, ale objevila se nová hrozba. Wariath a drowka Vierula objevili spiknutí, neboť z moře připluli skřeti a chystali se podmanit si Irisiji. Celá armáda prošla nejprve Zarazanem a dostala se přímo až k Pásmu, kde dlouhá bitva trvala bezmála týden a přitom každý z Arnů Nearnů pokročil a dostal hodnost Velmistra, díky svým moudrým rozhodnutím, nebo obětováním. Wariath se ke své družině vrátil a právě včas, aby zachránil Scarlett a jejího hypogryfa, čímž i on si zajistil Velmistra. Když bitva skončila, byl čas se vrátit do Artu a položit zpět na zem hlavní město. Jakmile bylo vše hotovo, začalo se s obnovou království a mladí Arnové Nearnové odjeli na ostrov za bohy Arnianem a Nilthilien. Ti se zdržovali nějaký čas v samotné Irisiji, ale poté, co skřetí hrozba pominula, vrátili se zpět tam, kam měli. Mimochodem Eldithriel a Sika našli sami sebe, ale ke své družině se nevrátili. Jejich láska byla tak silná, že i Eldithrielovi stačilo si přivlastnit hodnost Velmistra. Poté si obstarali vlastní loď a odpluli na ostrov sami. Když se stali oba Arny, rozhodli se do Irisije už nevrátit a odpluli tam, kde nikdo nikdy z Irisianů nebyl a vícekrát je už nikdo nikdy neviděl. Legenda praví, že našli novou pevninu a tam založili město. Původní skupina Arnů se na ostrov taky dostala a celkem bez potíží splnili trénink a stali se též Arny. Po návratu do Irisije...jejich cesta trvala skoro rok a půl, zjistili, že celý Art je obnoven a znovu prosperuje jako nikdy předtím. Osudy ostatních se pak ubíraly mnoha cestami. Wariath se přihlásil do oddílu Královské gardy a byl první člověk, který se zamiloval do drowky a Vierula byla zase první drowkou, co mu jeho lásku opětovala a taky první drowka, kterou lidé, elfové a půlelfové přijali mezi sebe. Usadili se oba v horách kdesi v Artu a tam žijí dodnes. Wariath občas odjžídí na průzkumné výpravy s Královskou gardou. Drienn zůstal nadále Nejvyšším Arnem a se svou ženou Thernys trénoval další adepty na Arny. A´kin po několika letech nastoupil na místo velitele hraničářů Artu a nyní spolu s druidy pomáhá obnovit Zarazan do nebývalé krásy. Gabrriel, stejně jako Wariath, se přihlásil do Královské gardy a sloužil i ve stejném oddílu jako Wariath. Doposud to jsou nadále přátelé. Murlok byl přijat i jako Arn do Cechu mágů a byl nápomocen při psaní map a objevování okolních zemí u Irisije. Rifat - an, ačkoliv to byl vyvrhel z elfské společnosti, byl díky svým skutkům u Pásmu krále Lithiana zproštěn své viny, ale nikdy se do Omery nevrátil. Zmizel ve stínech světa a nikdy už ho nikdy neviděl, stejně jako Eldithriela a Siku. Saenia se usadila v hlavním městě a založila klerickou společnost, která vymýšlela léky na různé nemoci a další vymoženosti pro zranění. Jenže po čase jí to přestalo bavit a předala obchod svým následovníkům. Toužila po dobrodružství. Dodnes bloudí po Irisiji a objevuje stále nová zákoutí, občas ve spolupráci s Murlokem. Scarlettina proměna v Arna jí přinesla nový dar. Ve své lidské schránce nadále neviděla, ale v Arní podobě ano a naučila se komunikovat se zvířaty, díky tomu se dorozuměla i se svým hypogryfem a společně dnes hledají další a další zraněná bájná zvířata. Šedivec odmítal jít k veteránům a sloužil v jiném oddílu Královské gardy. Silana kvůli nápravě Zarazanu ztratila své pyroforské uplatnění, což se jí ale brzo vrátilo, protože v Omeře se začalo pohybovat velké množství banditů a drancovaly elfí vesnice. Silaniny pasti jim v tom ale dobře bránili. Občas ji Endaron dodal nějaké náčiní. SIlnak se přidal k elfům do Omery a velmi jim pomáhá v opečovávání přírody. |
| |
| Tentokrát ale už doopravdy sbohem PJ Roxeet děkuje za spolupráci, kterou jste se mnou za ten rok dodržovali. Ať se vám dobře píše a ať Andor osvítí vaše dny a vy na něm nikdy neskončíte. Snad se ještě někdy potkáme v další jeskyni, nebo alespoň naše postavy v jiné. Samozřejmě děkují i Wariath a Endaron. Není to konec, je to jenom začátek. Sbohem a ještě jednou děkuji |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR