Kniha osudu - 06. prosince 2007 16:28
	Život je cesta. Cesta s pravidly i bez nich. Cesta, kterou si tvoříme sami, ale kterou nám ovlivňují i jiní. Jde vlastně jen o to, jestli a jak do ní kdo zasáhne. A jaká je ta vaše cesta? Co když se stane něco zdánlivě neškodného a ovlivní to váš život natolik, že ho to úplně změní?

Kniha osudu - 06. prosince 2007 16:55

Ajuri - hlavní město Frelasu, dávného království, které je na jiných částech světa považováno za legendu leč legendou není. Je skutečné. Toto město se nachází na plovoucím ostrově, který není zakreslené v žádných mapách. Vy ale začnete jinde. Kdesi na hlavním konstinentu, který ani v nejmenším není tak idylický jak se vypráví že země Frelas je. Okolní svět takový není. Je plný útrap a nebezpečenství. Ostatně vy to víte nejlépe.

Kniha osudu - 07. prosince 2007 17:56

Kukramovan Jolikánec Je nádherné teplé léto. Včera byla v noci bouřka, ale dnes je jasno a na nebi naní ani mráček. Je teplo. Dokonce velmi teplo ale slabý vlahý vánek příjemně chladí. Přicházíš do města. Vracíš se z poslední výpravy. Měl jsi stopovat nějakou zkupinku dobrodruhů. Tak snadnou práci už jsou dlouho nedělal. Nechávali všude stop, to se ti až protočily oči. Dnes jsi se ale konečně vrátil zpět do města. Zažil jsi za svůj život hodně a hondě viděl. Obraz mrtvého muže v chatrči se ti dodnes občas vrací v myšlenkách a snech. Někdy se ti zdá jak se topíš. Nikdy jsi neodhalil jak je možné že jsi se neutopil. Někdo tě přeci musel tehdy z té řeky vytáhnout... Nyní to ale není důležité. Přicházíš zpět do města Efegrie. Stráže už tě znají a jen ti pokynou na pozdrav. Lidé ve městě si tě povětšinou nevšímají. Proč by taky měli? I Když občas nějaké to pohledné mladé děvče po tobě hodí očkem ku zlosti svých partnerů či otců... Niké Elfka. Součást lesa, Hvozdu. Tam se tvůj národ ukrývá a nebo i žije chceš-li to tak nazývat. Jsi jako příroda sama. Krutá, krásná, křehká a divoká. Jsi prostě taková jaká jsi. Povětšinou sama žiješ a touláš se lesem. Před několika lety jsi zachránila nějakého topícího lidského chlapce. Později jsi ho ještě několikrát viděla, ale jeho jméno je ti cizí i když ho někteří od vás znají. Ty ale ne. Víš však že před šesti lety opusti tento les. Čtyři roky po tom co jsi jej vytáhla z řeky. Velmi se s lesem sžil a stromy si ještě dlouho povídali o jeho nadání pro stopování a schopnost přežít ač byl sám. Ano pomáhala jsi mu, občas zahnat zvěř do jeho blízkosti ale ulovit si ji musel sám. Nebylo proč mu to ulehčovat příliš. I dnes jsi sama. Tak jako již docela dlouho. Nasloucháš šelestu stromů, ale dnes je ten šelest jiný. "Stalo se to..." povídá snad staletý dub. "Ano... Už bylo psáno..." odpoví mu o pár let starší borovice. "A co nápis, který je vytesán...?" ptá se ji velmi mohutný řásník. "Nesmí býti nalezen..." říká opět onen dub. Givar Stojíš na palubě lodi. Je docela klidné počasí a námořníci se věnují své tvrdé práci. Práci, kterou ty sotva vnímáš. Taky proč bys ji měl brát na zřetel, více než do teď? Prostě tu jsou a pracují. Dělají to co kdyby nedělali nemohli by odplout. Kapitán je zkušený, dostal vás až sem, ale dokáže vás dostat i odsud? A pokud ano, kam? Copak na tom ale doopravdy záleží? Tobě? Knihu svíráš v rukou. Knihu která má snad sto listů, však popsaný jen jediný. Ten ktrý ty jsi četl a později sám dokončil. Zpověď a přání, Varování. Ale má jej skutečně někdy krom tebe ještě číst? Co když právě tohle je kniha osudu? Ta kniha, co níž jednou bude někdo další psát na kopci při pohledu na Ajuri? Na město do kterého ty jsi nikdy nevkročil? Otázek je mnoho. tolik se ti stýská po tvé matce. Moře je klidné ale jeho hlubiny tajemné a nevlídné. Nevíš kam dopluješ a jestli tam cheš doplpout. Až nyní se ti vybavují scény, které když se udály ty jsi je neviděl. Vidíě to celé před sebou. Jak jsi potkal Nulvise. Toho Nulvise, tkerý se nyní dal na svou cestu... Na jakou vlastně? Těžko říct. "Jdi od toho okraje, kluku." zavolá na tebe jeden z námořníků. Od chvíle, kdy jste vypluli tě hlídá jako oko v hlavě. Snad skoro jako otec svého syna, ale to ty vlastně nevíš. Nikdy jsi otce neměl...

Kniha osudu - 09. prosince 2007 11:42

Delph dea Sinuan Efegrie je město kde nakonec skončil. Nedalokeo hranic a nedaleko elfích zemí. Tedy Elfího hvozdu. Ono nedaleko. Kdo to tu nezná mohl by bloudit měsíc, než z hvozdu dojde až do Efegrie. Nevedou touto planinou žádné cesty. Ani jediná... Stal jsi se pouličním zlodějíčkem. Osud ti nebyl nakloněn ale to ani mnoha jiným. Musel jsi se vzdát své bandy, z dětství. Už nesji dítě a tvoji lidští přítelé také ne. dospěli mnohem dřív než ty. Začali mezi nimi spory. Tehdy sis našel jinou partu ale když jste nyní dospělí stalo se vám to co se stalo i s tvou minulou partou. Hádají se. Hádají se a možná už ne všichni žijí. Každopádně jsi od nich zase odešel. I ty jsi nyní dospělý a začínat znovu se ti už nechce. Beztak nevíš tak docela jak. Tvé tmavé vlasy ti cuchá vlahý letní vánek, když tak nějak stojíš opřený o zeď jednoho z domů v Efegrii. Znáš tu kdejaký dům a každou uličku. Ne že bys znal všechny lidi. Efegrie je poměrně veliké město a rozhodně tu nejde znát všechny. V kapse ti zbávý poslední tři zlaťáky a je vlastně jen na tobě, kterým směrem povedeš svůj život dále...

Kukramovan Jolikánec - 09. prosince 2007 16:00

Pokynu strážím na pozdrav a zadumaně procházím městem. Pohledů si nevšímám, vlastně není ani jakých. Kdo si všimne někoho, kdo vypadá tak normálně jak to jen jde? Nikdo. Cesta mě vede přímo na tržiště, mám tam totiž ještě nějaké nevyřízené účty. Proplétám se mezi stánky a sleduju jednotlivé prodavače. Kousek ode mne jde kapsář kterého jsem jednou nachytal při vybírání mích kapes. Na tváři se mi vyloudí úsměv při té vzpomínce. Jaký chudák asi přišel o peníze tentokrát? Pomyslím si, ale myšlenku dál nerozvádím a už vůbec toho chudáka nezastavuji. Utekl by, jen co by mě spatřil. Bude tu pro mě nějaká práce? Pomyslím si a odbočím k tomu temnějšímu koutku tržiště. Tam už nechodí pouze bohatí měšťané, tam je málokdy vidět někdo bez meče nebo alespoň tesáku. Proplétám se mezi stánky dokud kousek od sebe neuvidím stánek s vínem. U toho prodává jeden můj... Známý. Občas mi dohodí nějakou prácičku, není nikdy pozdě se zeptat. A navíc mu dlužím peníze. Pomyslím si trpce a smutně si potěžkám váček, který bude po návštěvě u Petreka o mnoho lehčí. Nejspíš na to padne převážná část mého výdělku. Dluhy jsou moc ošklivá věc. Pomyslím si a přistoupím ke stánku. Dobrý den, pane Morovisi. Přišel jsem jak sme se dohodli. Pozdravím a čekám na výzvu k zaplacení.

Givar - 09. prosince 2007 16:15

Na lodi Už ani nevím, jak dlouho se plavím na téhle lodi. Nevím, jak dlouho to je, co jsem stál na tom kopci. Ani nevím kdy jsem ji naposledy viděl. Nevím hodně věcí... Jednou rukou svírám na hrudi knihu, druhou se opírám o zábradlí a nepřítomně pozoruju nekonečné moře, ve kterém se odráží slunce. Připadá mi, že kdybych mohl tohle pozorovat už napořád, nebylo by to tak špatné. Ale vím, že to nepůjde. Těžko říct, jestli tohle uvažování vychází opravdu ze mně nebo jsem si už zvykl takhle přemýšlet jen tak. Z nějakých důvodů si na chvíli uvědomím ty hlasité zvuky pracujicích námořníků, vrzajicího dřeva a zpěvu ptáků. Ale nic z toho není mou součástí. Snad v naději, že se toho hluku zbavím a dostanu se hlouběji do svého světa ještě pevněji sevřu svou knihu. Skoro jakobych někoho objímal. Mami... Po oslovení námořníka s sebou leknutím trhnu. Roztřeseně se ohlídnu. Nemusím podívat do očí abych ho poznal, ani to neudělám. Naposledy se podívám na hladinu moře a bez jediné hlásky pomalu dojdu k nejbližší nákladní bedně, o kterou se v sedě opřu. Chytnu se za nohy, až vypadám jako malé klubíčko a opět nepřitomně hledím před sebe. Neexistuje teď nic jiného, než já, má kniha a mé myšlenky.

Kniha osudu - 09. prosince 2007 18:27

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie Galtmar. Město u hor. Vrátil jsi se z výpravy. Z vesnice jdi zachránil jen jednu dívku, kterou jsi sem do Galtmaru přivezl s sebou. Přišel jsi abys pomohl a setkal se se zdejším vévodou. Svou eskortu jsi ztratil při bitvě u jedné vesnice. Orkové ji napadli zrovna když jsi jel kolem. Bojovali ste ale byli ste rozděleni. Nepřátel bylo mnoho. Jako císařský generál jsi se rozhodl promluvit si s místním vévodou. Víš jak vypadá obrana tohoto města a že potřebuje poměrně dost změn, mají-li odolat takovému náporu. I tak je jisté že budou muset poslat pro posily. Sluha, který tě ohlašoval u zdejšího pána se choval stejně zdvořile jako vždy. Některé zdovřilosti by to možná chtělo si odpustit. Někdy... Každopádně tvá audience u vévody byla sjednána. Čekáš v salonku na to až tě přijme. Čekání je poměrně dlouhé. Nakonec se ale dveře otevřou a sluha tě vyzve abys šel s ním, že tě vévoda přijme. Vévoda tě skutečně přijme ve své peracovně a když vejdeš a sluha vás nechá o samotě se tě zeptá. "Proč přicházíte, pane genrále?" zeptá se tě. Vévoda je už starší muž. Může mu být kolem padesáti. "Nečekal jsem vás tak brzy." dodá ještě...

Kniha osudu - 09. prosince 2007 19:06

Tassehoft Potloukáš se tak po městě. Galtmar je velůké město a vaše dřevorubecká osada kde jsi žil i se svým přítelem je nedaleko. Tedy byla... Právě jsi zaslechl zprávy o tom že ji orkové zničili. Údajně přijel nějaký generál, který se té bitvy účastnil, ale vlastně tak nějak koloju zprávy že přežilo jen málo z těch, kdo tam žili. V císařství žijí převážně lidé, ale dají se zde zahlédnout trpaslícci, hobiti, i elfové, když nma to přijde, ale ti jen zřídkakdy. Povětšinou se zdržují ve svém hvozdu. Už nějaký čas se živýš jen drobnými krádežemi v hospodách. Stačí to k živobytí, ale na nějaký ten domeček a klidný život to není. Ostatně pokud je pravda co se k tobě o nájezdech orků doneslo, to na klidný život moc nevypadá. Dokocne spíše naopak. Jakoyb si tě trable vyhledávaly. Je léto. Jasný letní den, jakých už si zažil spousty. Ve městě je cítiot napětí, strach a obavy místních lidí. Hospody jsou plné jak si všichni sdělují klepy a drby. Na ulicích je k vidění více stráží a na ne zrovna příliš účelných hradbách zostřené stráže.

Tassehoft - 09. prosince 2007 19:31

Chodím si městem sem a tam a přemýšlím co se bude dít dál před několika dny jsem se dozvěděl že osada ve které jsem žil se svým přítelem byla zničena útokem orků snad se někdo zachránil přeci jen jsem tam měl několik dobrých známých. Ale jak to tu tak sleduji posílené stráže snad čekají že by orkové zaútočily na město na lidech je vidět že mají z něčeho strach ale kdo ví co je toho příčinou. Hospody jsou plné tak se mi poslední dobou daří se uživit někteří lidi jsou tak nepozorní . A vůbec si nehlídají své věci no a když se nějaká ta zlatka přestěhuje do mé kapsy co na tom má si svůj majetek lépe hlídat. Ale teď jsem dostal nějaký hlad půjdu prohlédnout hostince zda se v nějakém budu moct najíst ještě nějaký zlaťák mám . A kdo ví třeba se najím zadarmo a ještě si něco přivydělám. Mumlám si jen tak pro sebe a vyrazím obhlédnout hostince.

Delph dea Sinuan - 10. prosince 2007 13:49

hmmm Amila, byla dnes opět skvělá. Převalím se v posteli a podívám se na krásnou ženu, přestože už dávno byla za vrcholem. Ona se podívá na mě a usměje se. "Kdy tě opět uvidím?" "Teď po tři dny mám už zaplněno zákazníky, tak se zkus zeptat v pátek." Ještě ji pohladím a kývnu, pak se rychle obleču a ozbrojím. Když jsem vypraven odejdu. Jen se otočím ve dveřích a pošlu vzdušný polibek. Dnešní den byc potřeboval najít nějakou práci. Peněz mi moc nezbylo. Ještě že Amila to pro mě dělá jen za deset stříbrných a ne za zlatku, jako pro jiné zákazníky. Bohužel se chystá obrana proti trolům a mladé muže schopné boje asi nenechají jen tak odjet. Takže možná najít místo kde se schovám před verbíři. Carol, říkal, že už se u nich dlouho schovávat nemůžu. Obzvláště, když je z toho teď jen ta charita, protoýže mě nehledají a tka se už nejedná o pomoc. Ten Qeeg, byl ale debil. Já mu to říkal, že to nemá dělat. Jenže on šel po penězích a tím zničil nejen sebe ale spoustu dalších. Tvrdýho Mecha, Ostrýho Rase a mě. Lepší důstojníky moc kapitánů nemělo a on zahodí jejich životy. Tedy díky bohu že můj ne. Teď tu trčím jako suchozemská krysa v bárce při bouři. Třesu se co se stane. Při nejbližší možné chvilce zkusím zase utéct na moře. Mám už nějaké známosti u pár kapitánů. Při nejhorším bych se upsal na kupeckou loď. Začnu se toulat městem a dostanu se tka na tržiště. Dnes tu pro mě nic není. Moje prsty by byli již nejisté, i když by to možná zvládly. Ale nejistota je semínkem neúspěchu. Projdu tedy tržištěm. Uvidím na jeho konci stánkaře se známím obličejem. Morovis. ten by mi mohl sehnat nějakou práci než budu moct odplout, či mě skrýt. Kreegr říkal, že z toho malého podnikavého chlapce vyrostl docela podnikavý chlapík a docela se mu vede jak v legálním, tak nelegálním obchodě. Vidím, že u něj někdo stoj a evidentně s ním něco debatuje. Budu muset počkat až odejde, abych to probral v soukromí. Přesto se postavím, tak aby mě mohl uvidět a snad i poznat. Já se přeci za tu dobu tolik nezměnil, stejně jako on. Jenže on zestárl, já ne. Dělám že se zajímam o nějaké kovářské předměty, naproti jeho stánku.

Kniha osudu - 10. prosince 2007 14:42

Delph Odlepil jsi se odezdi domu a vypravil se na tržnici. Tržnice zabírá celou jednu část zvláštního trojcípého náměstí města Efegrie a musíš se chvíli prodírat davem lidí než se ti podaří obočit na tu část ržnice, kde jsi přeci jen více doma. Brzy najdeš stánek patřící Morovisovi a u něj i jiného člověka, který u něj stojí. Nedávno jsi se vrátil z moře. Tohoto člověka neznáš. Vypadá jako nějaký zhýčkaný městský mladík, který na sebe vzal šat vandráka. Stojí k tobě zády a zdá se že ke stánku právě přišel... Kukramovan Přišel jsi k muži, kterému dlužíš ne zrovna málo peněz. Ten vzhlédne od jedné lahve vína, kteoru do teď podrobně zkoumal a podívá se na tebe přísným zkoumavým pohledem. "Měl si tu být včera v poledne ne dnes." ohradí se proti tomu co jsi mu řekl, ale ne tak jak by se ohradit mohl. "Peníze máš?" zeptá se pevným hlasem s náznakem otázky. Počká až ukážeš svůj měšec a pak se opře o pult aby byl blíž až začneš peníze sypat na pult. Delph Neslyšíš o čem se ti dva spolu baví. Děláš že si prohlížíš nějaké zboží. Když se občas ohlédneš tak v jednu chvíli se zdá že si tě Petrek všiml, ale víš sám že když je uprostřed jednání, tak se nerad zabývá dvěma věcmi naráz. Mladý kovář u jehož stánku se nacházíš se tváří nervózně, ale dkyž se zdá že skutečně jevíš zájem o jeho zboží začne ti vysvětlovat co je co a co se dá na co použít. Vypoadá horlivě. Jistě se dlouho nehonosí titulem kováře. Tasslehof Zapadneš do jedné hospůdky na konci ulice. Hospoda je jak jsi očekával plná lidí. Už je docela odpoledna. Hostinský zdá se nemá příliš času. Sotva stíhá roznášet. Nemáš příliš možností kam si sednout i když u jednoho stolu sedí jen jeden stařec pokuřující dýmku. Nikdo si k němu nesedl. Zvláštní když je všude jinde plno. U jeho stolu už zbývá jen jediná židle. Další židle si rozebrali hosté. "Co si dáš, človíčku," zavolá na tebe hostinský zatímco se rozmíšlíš zda se nakm posadíš a nebo zda a půldeš hledat jiný lokál. Givar - na lodi Posadil ses a azády opřel o bednu s nákladem. Vezete toho hodně. Náklad jste nevyložili v přístavu na ostrově. Těžko říct proč. I když... Nepamatuješ si že bys tam někoho viděl. Tedy někoho jiného krom Nilvuse. Knihu máš opřenou o tělo a kolena přitažená tak, že se opírají o knihu a přidržují ji tak natlačenou na tvé dětské hrudi. Vlny bubnují o boky lodi. Plachty jsou spuštěné a ačkoliv je moře klidné jsou námořníci nervózní. Kapitán ustavičně kontroluje kompas. Námořníci mají plné ruce práce... Ty se ale propadáš do vlastního sbvěta. Ve tvém světě nejsou vlny ani rozkývaná loď. Ve tvém světě není nic z toho všeho tady kolem. Jsi doma. Je krásný letní den a ty si hraješ na zahradě před domem na okraji města. Hraješ si sám. Tvůj kamarád Tomy odešel domů. Maminka si pro něj přišla. Tvoje maminka je doma a právě tě volá. Jdeš za ní. Proč taky ne? Dostaneš kaši. Nechce ji jíst, nemáš na kaši chuť ale tvoje maminka ti vlídně vysvětluji, že když nebudeš papat kašičku, tak nikdy nevyrosteš a nebudeš jako tvůj otec. Ptáš se kdy se táta vrátí, ale ona ti řekne že to záleží na tom jak rychle porosteš a tak se zacneš ládovat kaší. Bezy máš snězeno. Je ti tvých pět let... Vyběhneš nahoru do pokoje a chceš aby ti maminka vyprávěla pohádku. Udělá to. Vypráví ti příběh o princezně a zlém draku, který ji unesl a pak přišel rytíř, který princeznu zachránil a vzal si ji za ženu. Je to krásná pohádka. Tvá nejooblíbenější. Tvá maminka říkala že tvůj otec je právě takový rytíř. Vždycky ses ptal zda je tvá maminka princezna a jestli ji taky musel zachránit, ale ona se vždycky jen usměje. Tak jako teď. chce abys už spal, ale slunce se teprve zklání nad obzor. Nechce se ti spát. ccheš si ještě hrát. Chvíli tě maminka lochtá a ty se směješ. Je to krásné a ty máš tyhle hry rád. Pak po sobě hodíte několika polštáři a nakonec už tvoje maminka opravdu trvá na tom že máš spát. Tma už vchází do tvého pokoje a ty si tedy unaveně lehneš. Maminka ti začne zpívat nějakou písničku. Slovům nerozumíš. Jak bys také mohl. Nezpívá lidskou řečí. A pak jsi usnul... Ráno tě probudí korhání kohouta. Vy slepice ani kohouta nemáte ale sousedi mají. Občas jim s něčím pomáháte. Mají totiž taky krávu a tak a hlavně syna Tomyho, tvého kamaráda. Dneska máš mít své páté narozeniny. Právě dnes jsi konečně dovršil pátý rok. hulákáš že jsi se vzbudil dřív, protože ti maminka říkala že zase zaspíš, ale ty jsi nezaspal a tak rozradostněně vyběhneš z pokoje. Doběhneš k matčině pokoji, ale maminka tam není. Seběhneš po schodech a to co uvidíš tuž nikdy nezapomeneš. Tvá matka leží na zemi. Je mrtvá. Kolem ní je kaluž krve. Nad ní se sklání muž. V ruce třímá dýku z jejíhož ostří okapává stejná červená tekutina jako je všude kolem tvé maminky. Ten muž se na tebe podívá a ty tam stojíš neschopen jednat... Pak se všechno seběhlo nějak rychle. Ten muž k tobě přišel a připlácl tě na zeď. Snad ti chgtěl udělat totéž jako tvé matce, ale dýka se do tvého hrdla nezabořila. Pustil tě a odešel. Zůstal jsi sám. Utíkal jsi dlouho. Chtěl jsi aby ti maminku vrátil ale ten muž ti zmizel v lese. V lese kde tě později nalezli i Nulvis a jeho přátelé. Ano tehdy ještě byli přátelé... "Jsi tu ještě s námi, Givare?" ptá se tě zrzavý námořní, který se k tobě teď snaží chovat tak hezky... "Nemáš třeba hlad?" ptá se tě vstřícným hlasem a nabízí ti kus chleba.

Kniha osudu - 10. prosince 2007 15:16

Bard Edgarson - na lodi Jsi jedním z horského národa. Krollové. Tak si říkáte a říkají vám tak i ostatní. Byl jsi vždycky dobrosrdečnější než ostatní a takový. Napůl samotářský leč jednou těě tvé přátelství vyvedlo až z vesnice. Tvůj přítel šel za dobrodružstvím a ty jsi šel s ním. Nežádal tě o to. to by nikdy neudělal, přesto jsi šel s ním. Dostali jste se až do jakéhosi lidského císařství. Poznal jsi mnoho lidí a potkal i elfy a hobity... Viděl jsi toho mnoho. Pak ale tvůj přítel zemřel. Zabili ho nějací zoději. Tedy asi. Jednoho zabil ale někdo pak musel zabít jeho. Každopádně tvůj přítel byl mrtvý a ty jsi zůstal sám. Vraha se ti npodařilo vypátrat a strážím toho města taky ne. Jak jen se jmenovalo...? Nevíš sám. Chvíli jsi nevěděl co dělat a tak jsi jen bloumal po tom městě. Podařilo se ti najít si práci. Najal si tě jeden obchodní z toho města, a ty jsi ho doprovázel až do přístavu. K boji po cestě nedošlo a tak ti nakonec zplatil a vše bylo v pořádku. Ovšem peníze dlouho nevydrželi a ty jsi musel hledat práci dál. Našel. V přístavu potřebovali nosiče nákladu. Jenže s jendou bednou, jsi se dlouho nemohl dostat na místo určení a pak už bylo pozdě. Loď odplula. "Nějaký člověk zaplatil asi docela dost peněz za to aby loď odplula dříve a jinam než měla." řekl ti tehdy jeden z námořníků a vyjednal pro tebe u kapitána práci. Tvá cesta netrvá dlouho. Pluli jste na nějaký ostrov a teď prý plujete dál. Dál? Těžko říct kam. Moře je všude stejné... Víš jen to že z pevniny odplul na vaší lodi ten člověk, nějaký asi osmiletý lidský chlapec a ještě jeden muž. Byl to jakýsi barbar a už při vyplutí byl slabý a zraněný. Nepřežil plavbu a byl jsi jeden z těch, kteří toho barbara pohřbívali. Dopluli jste na ostrov a tam vydstoupil člověk a chlapec. Jen chlapec se naloď vrátil před vyplutím..,. Jen ten hoch... Ten, který teď sedí opřený o jednu bednu, která musela zůstat na palubě. Do podpalubí se nevešla. Je to ta bedna, kvli které ty jsi musel odplut i s touto lodí. Ten kluk tam sedí a vypadá že nevnímá okolní svět. Tedy vypadá dost podobně jako jsi ho vídal už dříve. Jeden námořník mu právě nabízí něco k jídlu, ale tebe už vojí k jiné práci. "Hej, Barde, poď nám píchnout s tímhle." zavolá na tebe jeden z námořníků a ukazuje na nějaký sud, který potřebují dát stranu, aby se dostali k náhradnímu lanu...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. prosince 2007 15:54

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Po příjezdu, hned poté, co jsem zjistil, že budu muset navštívit Vévodu jsem se ubytoval a převlékl jsem se. Shodil jsem svou těžkou zbroj, rychle jsem se umyl a navoněl a oblékl jsem pohodlné a luxusní oblečení, které jsem měl přesně pro takovou příležitost schované v sedelní brašně. Jde o nabíranou, sněhobílou košili s rozšířenými rukávy z té nejlepší látky z východu. Dále jde o pohodlné a velice dobře vypadající kalhoty z kvalitní a pevné látky. Fialovou vestičku z brokátu a luxusní, sametový, černý kabátek, rovněž s rozšířenými rukávy. Jednoduše jsem zvolil kvalitní a skvěle vypadající oblečení, abych vypadal vznešeně a švihácky. Po této módní úpravě jsem teprve vyšel k Vévodovi. Po ucházejícím úvodu a sjednání schůzky však následovalo dlouhé čekání. Netrpělivě chodím z místa na místo a hlavou se mi honí různé nespokojené myšlenky, protože ačkoliv jsem "jen" hrabě, má rodina je tak vlivná, že i většina Vévodů se vynasnaží udělat to, co chci. Ovšem to zřejmě neplatí o tomto Vévodství. Naštěstí jsem se dočkal, rychle jsem tedy vešel, vysekl jsem dokonalou poklonu a dle etikety jsem pozdravil: "Vaše Výsosti, přeji krásný den." Ovšem místo opětování pozdravu jsem byl zasypán dotazy. Velice mne to urazí a pevně stisknu zuby, abych uvolnil napětí, zhluboka se nadechnu a opět s úsměvem začnu odpovídat: "Vaše Výsosti, dozvěděl jsem se o hrozbě orků a tak jsem si u Jeho Jasnosti Císaře vyžádal uvolnění ze služby a s rychlou jednotkou elitních rytířů jsem se vydal na pomoc. Bohužel jsme stanuli proti obrovské převaze a tak jsme se museli rozdělit. Jsem si jistý, že jich většina přežila, hned jak budou moci se dostaví. Má přítomnost zde Vám má pomoci zorganizovat lepší a kvalitnější obranu i se slabší armádou, než kterou disponují Orkové. Zároveň je na cestě podpůrná armáda profesionálních vojáků čítající několik tisíc hlav. Mým úkolem do doby, než dojdou bude udržet Vaše město. Tedy samozřejmě s Vaším svolením Výsosti."

Kukramovan Jolikánec - 10. prosince 2007 16:18

Trochu nervózně se ošiju, ale pohled opětuji. Já vím pane Morovisi, omlouvám se. Na chvíli zmlknu, ale příjde mi že bych to měl vysvětlit nějak pořádnějc. Byl jsem mimo město, znáte to. Nějak si peníze vydělávat musím. Potom si šáhn za pas a vytáhnu odtud měšec. Položím ho na stůl a v tom se ve mně rozezní poplašný zvoneček. Ten pocit v zádech znám, někdo mě pozoroval. Ale kdo to je? Tady je lidí... Pomyslím si a rozhlédnu se po okolí. Přímo za mnou je nějaký muž který na mne upírá pohled. Snad nebude chtít nic udělat. Pomyslím si a zrakem se vrátím k měšci. Celé mé vytrhnutí trvalo sotva dvě tři sekundy a starej Morous si ho ani nevšimnul. Otevřu měšec a pečlivě odpočítám sto zlatých. Z mincích se utvří pěkná hromádka, která by zlákala kdejakého zloděje. I když, pomyslím si s úsměvem, ve městě je jenom pár lidí ochotných okrást Morouse. Tomu se říká autorita. Mělo by to být všechno že? Zeptám se, ale logicky předpokládám souhlasnou odpověď.

Kniha osudu - 10. prosince 2007 16:34

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vévoda si unaveně povzdychne a vyhlédne z okna. Pak se otočí zpět k tobě a trochu zamyšleně odpoví. "Víte... Jsem velice rád že jste zde. Rád vám dám a přenehácm vše potřebné pro to abyste mohl chráánit mé město. Svěřím sebe i své poddané do vaší péče, pane hrabě." odmlčí se a něco napíše na list pergamenu a list následně zapečetí. "Omlouvám se za to zdržení při vaší návštěvě, byl jsem nucen řešit nějaké neodkladné záležitosti se svým synem. Ostatně se s ním jistě setkáte. Je kapitánem zdejší posádky. Buďte nám vítán a budu jen rád budete-li zde jako doma." Dodá a předá ti listinu, kteoru předtím zapečetil. "Velení je tedy na vás..." řekne s mírnou úklonou.

Givar - 10. prosince 2007 17:09

Na lodi Stává se to znovu. Znovu mně něco vytahuje z toho hrozivého ticha mého světa do toho hluku tady, ve světě opravdovém. Konečně si uvědomím, co mně to probralo. Pomalu zvedám hlavu a opravdu vidím nataženou paži s chlebem v ruce. Jidlo... Ano. Hlad je teď ve mně asi silnější, než jakýkoliv jiný pocit, který by mi říkal abych seděl nehnutě dál. Odhodlám se a pomalu se natahuju pro nabízené jídlo. Ve chvíli, když chleba přebírám, poskytne se námořníkovi pohled do mých očí. Ale neuvidí tam vděk ani přívětivý úsměv. Uvidí tam němé oči, které zrovna viděly před sebou obraz hrůzy, bolesti a smrti. O těch však onen laskavý pán nemůže vědět. Beze slova ruku stáhnu, stočím se zpět do své polohy podobné klubíčku a pomalu požvykuju. Kdyby ten pán mohl slyšet myšlenky, uslyšel by jen tichounké zašeptání. Děkuju...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. prosince 2007 17:10
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Pečlivě poslouchám a přikyvuji. "Ale to zdržení přeci nestojí za řeč Vaše Výsosti. A pokud nemáte nic dalšího na srdci, žádám o povolení Vás opustit a okamžitě začít s reorganizací obrany," odpovím realtivně neslušně s ohledem na to, že jsem právě přišel. Ovšem zřejmě je třeba reorganizovat, co nejdříve.

Kniha osudu - 10. prosince 2007 17:19
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro "Jistě pane... Dělejte jak je třeba..." řekne ti a pokyne že můžeš odejít... Najít zdejšího kapitána zřejmě nebude až tak složité. Kde je sídlo zdejší posádky nebude tak těžké zjisitit. Kasárna jsou k nepřehlédnutí. Bude to chtít udělat mnoho změn aby toto město mělo vůbec nějakou šanci a oprkové jsou již blízko. Cesta sem jim sotva bude trvat déle než tři dny.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. prosince 2007 17:31
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Děkuji Výsosti. Jdu zařídit vše potřebné." ukloním se a opustím zdejšího Vévodu. Venku se hned nasměruji na kasárna a rychlou chůzí tam mířím, abych mohl začít organizovat obranu.

Tassehoft - 10. prosince 2007 17:36
	Hostinec Na otázku hostinského odpovím. Dal bych si korbel piva. Bez váhání se vydám posadit se ke starci který si pokuřuje dýmku. V klidu k němu dojdu a zeptám se ho. Nebude vás obtěžovat když si k vám přisednu. Je divné že se mu ostatní vyhýbají a to tu je tolik lidí nu což snad mě neuhrane. A že by trpěl nějakou nakažlivou nemocí taky nevypadá pomyslím si.

Kniha osudu - 11. prosince 2007 10:33

Kukramovan Pan Morovis na tvou omluvu a vysvětlení jen něco zamumlá. "Nech si ty výmluvy pro někoho kdo o ně stojí." zaslechneš z jeho úst. Po chvilce vysypeš obsah sáčku na pult a pečlivě odpočítáš sto zlatých. Ne že bys snad měl o tolik více. Pan Morovis tě při počítání sledoval velice bedlivě a jedna z jeho goril, velký svalnmatý muž opřený op stánek, se rozghlížel dost výhrůžně po lidech procházejícíh kolem. Ne že by to bylo až tak třeba. Asi se nenajde moc lidí, kteříby zrovna tohohle člověka chtěli okrádat. nikdo s rozumem na správném místě by to neudělal. Tedy alespoň ne, pokud by neměl patřičné zázemý což je zde v Efegrii téměř nemožné. Zeptáš se zda je to vše, ale on se na tbee jen ušklíbne. "Ještě deset zlatek za zdržení, mladej a pak můžeš jít, kam chceš." Tasslehof Zeptáš se starce jestli mu nebude vadit že si k němu přisedneš. Jen pokýve hlavou že ne a pak se posadí řekněme lépe a blíže ke stolu. Jehou dlouhé bílé vouy mu spadají až do klína když se nyní přestal houpat na své židly a posadil se slušně ke stolu. Hostinskému chvíli trvá než pro tebe natočí pivo a mladé číšnici pak dlouho trvá než ti ho přinese, ale zvětralé ještě není. Všude v hospodě je hrozně hlasitě. Teda ne až tak, ale hlasito tu je. Stařec tě vnímá. To je zřejmé už od pohledu ale sám nic neříká. Alespoň v první chvíli. Pak vytáhne krabičku s tabákem a mrkne na tebe jedním šedivým okem. Má samozřejmě šedé obě oči ale mrkne jen jedním. "Je libo trochu tabáku, mladý příteli?" zeptá se tě. Nemluví nějak nahlas ale přesto dost zvučně že mu rozumíš. Ostatně gesto s tebákem je dost výmluvné samo za sebe. Pak před tebe servírka postaví pivo a vyžádá si stříbrňák. Delph Občas se ohlídneš a vidíš že právě probíhající jednání u Morovise má zřejmě nějaký ten zvrat. Jeden z jeho goril se tváří dost výhrůžně a ten mladej co stojí u stánku se po tobě taky podíval. A pak už jen sype nějaké peníze. To tak nějak můžeš zpozorovat. Mladý kovář u jehož stánku stojíš vypadá skutečně dost nadšeně a vše ti popisuje. Protože semáš příliš možností tak si to necháš vysvětlit i když spoustu z toho samozřejmě znáš. Pak ti ale nabídne že ti něco ukáže a vyndá odkudsi zespodu nějakou zdobenou krabici a pak ji otevře a ty můžeš spatřit nádhernou zbraň. Vypadá to jako něco mezi mečem a šavlí. Ostří je tenké a jak ti to kovář popisuje i lehké. Dokonce ti ji i nabídne k vyzkoušení. "Je to pravdu skvělá zbraň, pane. čepel je úžasně ostrá ze speciální oceli a nezrezne. Vydrží ostrá mnohem déle než normální čepel a dá se vždycky snadno nabrousit. Nedělají se na ní zuby, tedy pokdu zrovna nechcete půlit kámen..." jzdá se být nervózní při své řeči a neustále se rozhlíží, jako by nechtěla aby to nikdo příliš viděl. "Můžete si jí vyzkoušet, pane, je skutečně výborná." Zbraň je na tebe trochu dlouhá, ale je lehká a kdyby na to přišlo velice snadno bys jí mohl vládnout...

Kniha osudu - 11. prosince 2007 10:40

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rozloučíš se s vévodou a pak procházíš palácem ven. Palác je to poslendí co by se v Galtmaru mohlo ubránit nějakému útoku. Vůbec nebyl stavěn pro boj ačkoliv to nedává příliš smysl ale nebyl. Jsi v západní části celého císařství. Dále na západ už jsou jen planinya za nimi elfí les. Na jihu je město Efegrie a pak přístav. Obojí patří pod toto vévodství. Samozřejmě několik menších vesnic jako i Trehod, kterou jsi viděl orky zničit. Tím tento kout císařství končí. Na severu jsou pak hory a z těch přichází orkové... Vyjdeš z paláce a zamíříš městem až ke kasárnám. Kasárna jsou kousek dál ale vidíš je a dojdeš k nim celkem bez obtíží. Zrovna se tam nějací dva zřejmě dost mladí vojáci o něčem baví. Vypadají zaujaté. Jeden zrovna něco vypráví tomu druhému a doprovází svůj projev barvitými gesty. Projdeš kolem nich dovnitř. Lépe nezjšťovat zda měli strážit vchod. Jestli ano, moc by toho neuhlídali...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 11. prosince 2007 10:51

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Projdu kolem nich dovnitř a zastavím se. Prostě mi to nedá. Vrátím se a zastavím se dostatečně blízko nich, aby jim něco došlo. Po chvíli promluvím: "Jaké máte rozkazy vojáci?" Má tvář je hladká, trochu jemnější rysy a menší rty. Momentálně mám velice přísný výraz v tváři a oba sjíždím lehce arogantním pohledem. Je tedy s přihlédnutím na oblečení a chování celkem jasné každému troubovi, že jsem urozeného původu. A že pokud mne adekvátně neosloví, že by mohli mít problém. Prostě čekám na to zasloužené "Vaše Výsosti" a vysvětlení co tu dělají.

Kniha osudu - 11. prosince 2007 11:54

soukromá zpráva od Kniha osudu pro "No a pak jsem tam našel na zdi nějaký nápis..." zaslechneš jednoho z vojáků, když vcházíš do kasáren. Pak ti to ale nedá a otočíš se. Když se otočíš, a vyjdeš ven říká druhý z vojáků zrovna. "Nečekáš že tomu budu věřit, že ne?" Oslovíš je a oni se po tobě oba ohlédnou. Prvních pár vteřin jako by jim došel dech a jen pohledm zkoumaly tvé oblečení. Nakonec ten, který předtím vyprávěl se vzpamatuje jako první: "Vaše výsosti, hlídat kasárna, pane." je vidět že se mu do tváře vkradl mírně rozpačitý a stydlivý výraz.

Tassehoft - 11. prosince 2007 11:55

Hostinec u stolu se starým mužem Ó děkuji vám za nabídku tabáku ale bohužel nevlastním dýmku ze které bych kouřil. Odpovím starému muži servírka přede mě postavila pivo a oznámila mi jeho cenu jeden stříbrný tak jsem sáhl do kapsy a jeden stříbrnák jí podal. Ještě než odejde řeknu jí . Objednal bych si také něco k jídlu stačil by mi chléb a kus sýra nebo nějaká polévka pokud máte. Potom s chutí uchopím korbel piva a hluboce se napiji.

Bard Edgarson - 11. prosince 2007 11:56
	Na lodi Jo jo už jdu odpovim a jdu zvedsnout ten sud.Zvednu ho bez větších problémů a dam ho kam potřebujou Tak dobtý? zeptam se Ten kluk vypadá divně asi zažil něco hroznýho přejdu ke Givarovi ahoj přítel co to máš za kiha? Je dost velká uměju se a chilku kokam na něj jak bude reagovat pak judzase něco dělat

Darken Rahl - 11. prosince 2007 12:08
	soukromá zpráva od Darken Rahl pro Mimochodem... kde jsem???

Kniha osudu - 11. prosince 2007 12:10

Na lodi Když Bard zvedne sud a zeptá se zda je všechno v pořádku námořník se usměje. "Jasná páka." řekne a ten tedy může opět jít. Všiml si Givara který právě začal žvýkat svůj chléb, který obdržel od námořníka, který právě odchází. Tvář zrzavého námořníka, je zachmuřená a smutná, když odchází od chlapce. Pak ke Givarovi přijde Bard. Statný krollí muž s dobrosrdečnou tváří a promluví na něj. Jeho hlas je zvučný. Nedá se nijak snadno ignorovat. V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar (Tasslehof) Stařec se usměje a krabičku tedy zase schová. "Až dokouřím, půjčím ti svou..." podotkne srdečným hlasem. Servírka od tebe přijme tvůj stříbrňák a i další objednávku. "Jo, hned to bude." téměř tě odbyde. Pravda je že má hodně práce, ale trochu taktu by mít měla. Vypadá to že má hodně starostí. Několik vrásek na jejím čele a okolo očí naznačují, že nemá či neměla lehký život. Když servírka odejde stařec se k tobě nakloní blíž. "Co tě přivádí k mému stolu, mladý muži? Ostatní se mi jak jsi si jistě všiml vyhýbají. Ty ale ne..." naváže na tvé myšlenky, které jsi před chvílí měl jako by je snad mohl znát.

Kniha osudu - 11. prosince 2007 12:10
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Nenapsal jsi mi nic co se toho týče... Jestli souhlasíš s tím co jsme ti pslaa v poště, ale jinak jestli jo tak já ti hned napíšu úvod :-)

Kniha osudu - 11. prosince 2007 12:12
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Nebude třeba je postupně likvidovat. Ty prostě půjdeš svou csestou. Oni se povětšinou taky zatím nepotkali. Prostě stačí když víceméně půjdeš po té knize ale já ti ještě popíšu jak zhruba bude vypadat tvé povolání do tohoto světa :-) Když chvliku vydržíéš tak do půl hoďky to mám snad...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 11. prosince 2007 12:26

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Můžete mi tedy vysvětlit, jak je možné, že jsem bez povšimnutí mohl vstoupit do objektu, který vy dva údajně hlídáte?" zeptám se ho a přitom svým pohledem sjedu i toho druhého. "A jak je možné, že jste mi okamžitě řekl, jaké máte rozkazy? Copak se pletu a rozkazy jsou veřejné, pro každého, kdo se zeptá?" pokračuji dále svým nesmlouvavým tónem. "Nebo máte snad nějaké vysvětlení vojáku?"

Delph dea Sinuan - 11. prosince 2007 12:31

Prvně jsem kováři nevěnoval pozornost a přemýšlel nad tím co řeknu Morovisovi, ale pak mě zaujala ta zbraň co vytáhnul ten mladík. Lehounce zahnutá, takže má výhody šavle a přesto si zanechává možnost bodání, hlavní výhody rovných mečů. Vypadá nádherně a lehce. "Oh, mistře kováři, ta zbraň je skutečně nádherná a nejen to, ale i výborně použitelná a skvěle vyvážená. Bohužel, já nejsem momentálně ani se všemi svými úsporama asi dost majetný, abych si ji mohl koupit. Přesto povězte mi své jméno a kde vás najdu. Můj pán má rád takové zbraně a rád mu ji doporučím." snažím se z toho vycouvat, tak aby nechytil podezření, nebo nelitoval že se mi věnoval. Možná i časem bych jej navštívil osobně....potmě. Předám mu ten meč zpět. Vyslechnu si ještě jeho jméno i adresu a poděkuji. Pak bez okolků zamířím k Morovisovi. Stejně kdo by mě sledoval ví že jdu k němu, a kdo ne tomu to může být jedno. "Ahoj mlá.. hmm dnes už asi Morovisi. Mládenc se nehodí jako před deseti lety, že? Promluvím už asi tak sáh před stánkem. Jeho goril si nevšímám. Jsou evidentně velmi silní a mají nějaké ty zkušenosti, ale než by se stihli pohnout, pravděpodobně by měl už jeden dýku v krku. Než stihne Morovis něco dodat, jsem už u něj a znatelně snížím hlas. Moro, potřeboval bych trochu píchnout. Přišel jsem o práci i všechny úspory. Mezi cech už nemůžu, ale vím že ty pracuješ tak trochu odděleně. Potřebuji si vydělat a možná i skrýt před verbováním do armády co se chystá na ty trolly.", hned zase zvednu hlas a mluvím jako opět na dobrého přítele, "Rád bych si promluvil o minulosti i přítomnosti jak se daří, ale asi někde v klidu, kdy budeš mít čas? Vidím že tu máš ještě dost zboží a zákazníků bude určitě dost."

Kniha osudu - 11. prosince 2007 12:47

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Blíží se večer. Nebe je potažené černými mraky a stíny se plíží po skalách V totmo bohy zapomenutém místě je v tento nehostinný čas jen jediný muž. Drakan. Tak mu říkají ostatní kouzelníci. On ale není jen kouzelníkem. Drakan byl vyvolen pro Rituální magii. Takovou, které se jinak říká Tajemné vědy. Naučil se krom toho ovládat i klasická kouzla a své nadání před ostatními pečlivě skrával. Až do dnešního dne. Nenašel ještě co hledal. Nedospěl dvaceti let, aby mohl složit zkoušku a postoupit z novice na učedníka. Ještě ne. Je mu pouhých osmnáct když tak prochází mezy skalamy až na místo, které si vybral. Lidé tomuto místu říkají Pekelný chřtán... Drakan přišel na to místo a zastavil se rozhlédl se kolem sebe jako by tušil že je sledován. Nemýlil se. "Co si myslíš že děláš, můj žáku?" ptá se ho mistr kouzelník, který Drakana učil obyčejné kouzelnické magii. Drakan se na svého mistra vystoupivšího ze stínů zahleděl chladným nevlídným pohledem. "Do toho vám nic není." odsekl nakonec žák svému mistrovi. "Mýlíš se. Je a je mi do toho, mnohé. Vím co se stalo. Sledoval jsem dění ve světě a vím co se děje. Nulvis dospěl do Ajuri. Stal se jeho součástí. Byla stvořena Kniha osudu podle níž se to bude opakovat. Jenže Ajuri není bezedné naplní se a pak vše pohlcené vyjde ven." "V dalším příchozím ulpí." potvrdil učedník mírně překvapen mistrovými slovy. Myslel že je jediný kdo může vědět. Měl být. Amulet hvězd má přeci jen on. Myslel si. "Kniha osudu musí být zničena. Její strážce usmrcen a jeskyně uzavřena." řekne zamyšleně mistr a pak pohlédne do Drakanovi tváře: "Já budu žadatel. Potřebujeme pronásledovatele, který bude neúnavný, který bude schopný a udělá vše pro to aby splnil svůj úkol." Drakan pojednou nevěděl co říct. Cítil magii toho místa a věděl že přichází čas obřadu. Pravidla Tajemných věd mu zakazovala učinit obřad ale on se o to stejně rozhodl pokusit. yní měl i žadatele. Nemusel tedy platit cenu sám. "Jste si vědom ceny, jíž musíte zaplatit?" zeptal se. Ta otázka byla zbytečná. Jeho mistr věděl. Přikývl... Drakan začal chystat vše k obřadu a podal svému mistrovi malý flakónek. "Krev a oko." řekl mu a mistr věděl co má dělat. Nařízl si žílu a nechla do flakónku téxci svou krev. Pak si musel vydloubnout oko. Nechtělo se mu, ale věděl že musí... Udělal to. Když tohle bylo hotovo začal Drakan povolávat všechny duchy, kteří měli být přítomni jeho obřadu. Takovému obřadu, který neměl obdoby. Pak nechal do svého magického kruhu vstoupit i svého mistra a odhalil jeho tělo. Tělo do něhož pak rituální dýkou začal rýt obrazy a šeptal přitom magická sslova která znal jen on a bytosit vyšší. I ty jsi rozuměl i když jsi nebyl přímo přítomen. Byl sje v hlubinách podsvětí, když tento obřad se odehrával, ale byl jsi to ty kdo byl povolán. Drakan žádal a pronásledovatel o lovce o démona smrti. Byl jsi vybrán... Poprvé po dlouhé době vytržen z podsvětí jsi stanul ve skutečném světě lidí tváří v tvá ritulnímu mágovi Drakanovi a jeho mistrovi na pokraji svých sil. "Ty kterýž jsi byl žádán slyš nyní svůj úkol. Najdi Knihu osudu a zabij jejího strážce. Jeho duše pak bude patřit tobě. Až získáš knihu osudu, přineseš mi ji. Pak bude tvé poslání skončeno!" dopřekne. Starý msiter jehož síly z těla již téměř vyprchali jako žadatel o tento obřad jen mlčky klečí na zemi i když má v očích nesouhlas. Ty víš co se v něm odehrává. Nevěří mladému rituálnímu mágovi, který ta povolal. Nevěří jeho úmyslům s knihou a ty víš, že nevěří správně. Byl jsi povolán a máš svůj úkol. ALe je zde něco co je jinak než bývá. Mladý mág není učedníkem. Nesměl tento obřad vykonat a jeho moc tak rychle slábne. Ohraný kruh ho dlouho už chránit nebude. Starý čaroděj nesouhlasí s tím co má mladý mág v plánu. Je zde rozpor. Rozpor, který ty cítíš. Mohl bys odnést i jejich duše. Hned teď by byli tvé. Ano. Musel bys pak ještě vykonat ten úkol pro který jsi byl vybrán. Tohle je velmi velká příležitost. Mladý mág tě nedokáže plně poutat. Můžeš se mu kdykoliv vzepřít i když úkol již vyřčený smazat nemůžeš...

Tassehoft - 11. prosince 2007 12:53

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar Vyslechnu starce a potom mu odpovím. To víte je tu plno a u vašeho stolu bylo volno tak jsem se rozhodl posadit k vám a ostatně já neposuzuji ostatní lidi podle toho jak vypadají . A stáří by měly ostatní respektovat už jen z toho důvodu že má mnohem víc zkušeností ze života a muže ostatní mnohému naučit. A že se vám ostatní vyhýbají co na tom mě jste nic neudělal tak proč bych se měl chovat jako oni. A podle vašich dlouhých vousů už jste jistě něco prožil . Řekl bych že jste na tomto světě už pěknou řádku let. Servírka se má co otáčet jak tak koukám ale mohla by být taky trošku milá k hostům ale vypadá to že jí trápí něco vážného alespoň to tak vypadá podle výrazu její tváře pomyslím si.

Kukramovan Jolikánec - 11. prosince 2007 12:59

Na tváři se mi objeví malý úsměv, protože nás vyruší ten elfí mladík. Co ten tu asi chce? Pomyslím si ale jen duchu pokrčím rameny. Po jeho žádosti se na něj otočím a mírně ho na sebe upozorním. Promiňte pane, ale já a tady pan Morovis máme obchodní jednání. opravdu není nejslušnjší nás vyrušovat. Pak se otočím na Morouse, i když už se na něj neusmívám, ba spíše naopak. Na dením spoždění sme domluveni na pět procent. To je pokud vím pouhých pět zlatých. Usměji se jako sluníčko a debatovaný obnos odpočítám. Přeju vám hezký den, pane Morovisi. Rozloučím se a otočím se k němu zády, i když ve skutečnosti sem se otočil tak, že stojím čelem proti gorilám. Měšec nenávratně zmizí v útrobách mého opasku a já začnu pomalu odházet. Nyní stojím ke gorilám bokem a čekám jestli se mně pokusí zadržet.

Kniha osudu - 11. prosince 2007 13:05

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Mladý voják na kterého jsi tak vyrukoval s tím vším zdá se příliš neví co dělat. Druhý, kterého jsi jenom sjel pohledem, odpoví za něj. "Vaše výsosti. Vím že jsme se dopustili chyb a byli nepozorní. O rozkazy jste ale přeci požádal sám. " Buď mu nedošlo co jsi mu to vlastně povídal a nebo prostě tě jen chce vytočit. Těžko říct. Ve tváři má lišácký výraz. Druhý s kterým jsi mluvil se na svého kamaráda podívá trochu vyděšeně a pak se otočí zpět k tobě. "Omlouváme se pane, zazmatkovali jsme..." pokusí se najít alespoŇ nějakou omluvu, ale sám nejspíš cítí že hje velmi chabá a že to vlastně ani omluva není. Voják nesmí zazmatkovat.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 11. prosince 2007 13:15

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Trochu se zamračím při jejich odpovědích. Tak ať se to příště nestane, může vás to stát život. povím jim a už je nehodlám týrat, i když ten drzý by si to určitě zasloužil. Zamračení zmizí a zůstane jen povýšený výraz. "Ty," ukážu na drzého vojáka, "dovedeš mne ke svému veliteli. Jsem Generál, Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie a přebírám velení v tomto městě a přilehlých oblastech." Poté ustoupím, aby mne mohl véct.

Kniha osudu - 11. prosince 2007 14:19

Tržnice - Město Efegrie, Morovisův stánek (Kukramovan) Stojíš u stánku ale najednou ke stánku přijde nějaký jiný mladý muž. Prostě se tam přimíchá a začne na Morovise mluvit. "Hele, šéfíku, mohl bych..." v tom ho trochu schladíš svou řečí a mladík stichne. Z tváře se mu vytratí úsměv. Morovis vypadá že by zrudl vzteky, ale nerudne. Jen mu na spánku tepe jedna žilka pečlivě odměřující pohár jeho trpělivosti. "Zmiz Dipsy." řekne mu jen a Dipsy skutečně odejde tak rychle jako přišel. Snad chtěl ještě něco namítnout, ale odejde. Pak dořekneš to o pěti procentech a obchodník se nehezky ušklíbne. "Jen sem tě zkoušel. Jo a možná by tě zajímalo že se tu množí verbíři. Brzo na tebe přijdou. Prý nějaký nesnáze s orky ze severu..." dodá s tímtéž úšklebkem. Jeho gorily tě pak nechají odejít bez povšimnutí. Tržnice - Město Efegrie, Morovisův stánek (Delph) Mladý kovář vapadá potěšeně tvým zájmem. "Jmenuji se Redan, ale nejsem odsud. Přijel jsme jen na trhy, jsem... Jsem z horského města Grain. Nejsem z císařství..." odpoví ti tiše. "Pokud váš pán, bude mít zájem... Mohly bychom se domluvit na nějaké schůzce. Budu tu ještě dva dny pak... Pak musím na sever do hor..." vypoví ti. Pak ale schová zbraň a nechá tě odejít. Od Morovise právě odchází ten lidský mladík (Kukramovan) a Ty přijdeš k Morovisovi se svým proslovem. Ten si tě změří pohledem ne příliš vlídným. Nakonec ale přeci jen i jeho tvář trochu zvolní napětí. "Buď zdráv, Delphe co pro tebe mohu udělaT?" zeptá se ale to už mu vysvětluješ svůj problém. "Bojujeme s orky a ne s trolli. Sem válka asi nedojde. Před námi musí dobít ještě Galtmar. ALe jo, nevypadá to dobře. Jo před verbířema nebude problém. Ale to víš nic není zadarmo. Obzvlášť tady ne. V Cechu se ještě občas najde někdo kdo touží po tvý kůži, kámo. S tou prací... No něco by se jsitě našlo přiď večer jako vždycky. Taverna u Zlámanýho trpaslíka." dořekne a hhodí ti váček. Není příliš objemný ale něco v něm přeci jen je (20zl). Když se na něj ohlédneš trochu tázavě s úsměvem ti řekne. "Vyhráls sázku. Vydržels na moři déle než rok."

Delph dea Sinuan - 11. prosince 2007 14:35

"Morovisi, já na ni uplně zapoměl. Já si moře zamiloval, ale to ti řeknu až večer. Takže u Trpaslíka" V duchu jsem si oddechl, protože přeci jen deset let může změnit spoustu věcí. tak jako změnilo Morovise v evidentně prosperujícího člověka. Pak po zbytek dne nemám co dělat tak se uklidím někam odkud uvidím na mladého kováře. Není odsud, takže ho nebude nikdo hledat. Takže jedině, že by jej našli. Ta zbraň je skvělá vynesla by mi spoustu peněz což by se hodilo. No možná si ji po nějakou dobu ponechám protože by vynahradila nevýhodu krátkého dosahu dýky. A přitom váží skoro stejně jako ty moje. I když mám teď nějaký peníze od Morovise nejdu se najíst. Tvrdý život mě naučil být bez jídla celý den při tvrdé práci. Teď když nic nedělám to bude snažší, ale nechci přijít o to, že by mladík někam odešel...

Givar - 11. prosince 2007 14:58

Na lodi Po té, co námořník vstane a odejde, oddychnu si. Cítil jsem jakýsi nátlak, když se mnou chtěl mluvit. Ten nátlak, když někdo tlačí na vaši zeď, kterou máte už tak pevně postavenou. Ale nemyslel to se mnou špatně. Jindy bych nad tím ani nijak nepřemýšlel. Vlastně je zvláštní, že jsem to vůbec vnímal. V tomhle přemýšlení to přijde znovu. Můj výhled mi zakryje nějaký stín, od kterého slyším i hlas. Ten hlas mi připadá až nepříjemně hlasitý. Ve chvíli jeho otázky se ani nepohnu. Ani se na toho muže nepodívám, stále sleduju suk v dřevě před sebou. Jen nepatrně k sobě ještě více přitáhnu ruku, kterou svírám knihu, jakobych ji chtěl zakrýt. Pouhou viditelnou reakcí jsou tři slova. ´´Jo. Je velká.´´ Řeknu jemným a nervózním hláskem, který teď zní ještě mlaději, než od osmiletého dítěte. Až když odpovím mi doznějí jeho slova. ...příteli? Nejistě se zavrtím. Co po mně chce...

Bard Edgarson - 11. prosince 2007 15:16
	Na lodi když neni pro mně žádná práce tak se dam do hovoru s tim námořníkem Co být stím kluk?Vypádá jako by zažil náká masakr. řeknu ale pořád mám problém správně vyslovovat v obecnym jazice

Niké - 11. prosince 2007 17:14

V lese Ne že by mě nezajímalo, o čem se to tu bavíte, ale...vidíte támhle toho jezdce na koni? Momentálně mne zajímá o chlup víc... prohodím vesele k páru stromů, zjevně zaujatých velmi tajemnou debatou. Oba si jen s úsměvem povzdychnou, znají mou hravost a mají pro ni pochopení, což je u tak starých bytostí docela vzácnost. Vylezu hbitě do koruny dubu a ukryji se ve větvích. Vyčkávám...do poslední chvíle...a právě když jezdec projíždí pode mnou, ohnu větev, která ho šikovně nabere a vyhodí ze sedla. Kůň se okamžitě zastaví, vrhne na svého pána pohrdavý pohled a začne okusovat stonky mezi kořeny dubu. Kruté, vím... Už jsem si zvykl. odvětí dub, který tyhle moje praktiky příliš nemiluje. S hlasitým zvonivým smíchem seskočím ze stromu a přiběhnu k muži ležícímu na zemi. Když otevře oči a trochu se vzpamatuje, udiví nad sebou drobnou štíhlou dívku ve světle zelených téměř průsvitných šatech a kučeravými tmavými vlasy po pás. Rána do hlavy způsobila, že vidí trochu rozmazaně, takže nemůže bezpečně říct, co je tahle bytost zač. Žeby víla? Vlastně tak i vypadá, pokud by netrval na plavovlasosti oněch mlžných stvoření. A má se víl bát? Je pravda, že lidi utančí k smrti? Pokusí se zvednout na loktech, ale já mu v tom jemným tlakem zabráním. Bohové se na tebe zjevně zlobí, co jsi spáchal cizinče? promluvím na něj jemným tichým hlasem, který mu zní jakoby z dálky. V mladíkovi se hne svědomí. Vzpomene si náhle na všechny hříchy, kterých se kdy dopustil a pak na mne vrhne trochu úzkostný pohled. Dnes ráno...jsem se nepomodlil... zašeptá zděšeně. Cože? zarazím se trochu... Při snídani v klášteře jsem myslel na svůj bramborový záhonek v zahradě... Křesťan...a zřejmě mnich... Zatvářím se znechuceně. Křesťané jsou tak...fádní... To je skutečně těžký zločin, bratře...obávám se, že ti již není pomoci. prohlásím s jistotou a bavím se pohledem na jeho zděšený výraz. Leda... nadhodím pomalu... že bys mi tu nechal svého koně, utíkal zpět do kláštera a tři dny a tři noci strávil v modlitbách. mrknu na něj spiklenecky. Kdo je vzdělaný, je také mocný. Nebýt mých znalostí o tom jejich naivním Bohu, těžko bych mohla takhle manipulovat jeho sluhy. Jsou všichni takoví hlupáci...jakýpak jeden Bůh...laskavý, velkorysý... Všichni mí přírodní bohové se mu vysmívají. A já s nimi. Mladík okamžitě vyskočí, dlaní si přikryje bolavý týl, ukloní se mi téměř až k zemi. Ani, paní, to udělám, to udělám...Bůh mi odpustí, Bůh je milosrdný! a pak se po sinusové dráze rozběhne lesem někam do neznáma. Když zmizí, opět se začnu chichotat. Milosrdný jsem zapomněla... Přiblížím se ke koni a pohladím jeho lesklou černou srst. A teď...o čem jste si to vy dva tajnůstkáři povídali? ...ano, jsem skutečně netypický lesní elf...

Tassehoft - 11. prosince 2007 19:41

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar Sedím u stolu popíjím pivečko a čekám až mi servírka donese objednané jídlo má tu narváno hosty tak se ani nedivím že nestíhá. Ale zatím si letmo prohlížím ostatní přítomné v hostinci ale nikoho z nich moc dlouho abych nevzbudil nějakou nežádoucí reakci. Potom mi moje zvědavost stejně nedá a obrátím se na starého muže který sedí se mnou u stolu a zeptám se ho. A proč vlastně ostatní se straní vaší přítomnosti. Tedy pokud vám tato otázka není nepříjemná a mimochodem jmenuji se Tassehoft. Ale přátelé a známý mi říkají zkráceně jenom Tass.

Kukramovan Jolikánec - 11. prosince 2007 20:03

Tžnice Nehezky se na Morovise ušklíbnu a kývnu hlavou na rozloučenou. To určitě. Pomyslím si naštvaně a odejdu pryč. Cestou se ještě pitvořivě ušklíbnu na gorily kolem kterých projdu. Tak a co teď? Pomyslím si a vyrazím nejdříve ke stánku s jídlem. Samozřejmě, mohl bych jít do hostince, ale nemám moc rád takové podniky. Cestou jednou za čas kontroluji měšec, jen tak ze zvyku. Když se objevím u stánku ve kterém prodává jídlo můj známý, tak se zastavím. Zdravíčko Dálene. Jak dou kšefty? Pozdravím nic netušícího Dálena. Je pravda že už jsem ho neviděl skoro měsíc, ale známe se dobře. Nečekám na odpověď ,blbě jako vždycky´ale rovnou pokračuji. Dejmi prosimtě něco k jídlu, mám hlad jako vlk.

Darken Rahl - 12. prosince 2007 10:35
	Jakmile se dostanu do světa lidí pomyslím si: bože... takhle vypadají ti slabí??? pak jdu nejbližší cestou do hostince a svým velmi výkonným sluchem pooslouchám, zda se nikdo nebaví o tom poslání, nebo o té knize...

Kniha osudu - 12. prosince 2007 16:06

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Darken Rahl Vezmeš na sebe lidskou podobu V jiné se na světě pohybovat nemůžeš... Jsi uprostřed hor a najít toho o kterém mluvil mladý rituální mág, nebude tak docela jednoduché i kdž cítíž že tě něco táhne k jihu. Takvý ten neurčitý pocit, že bys tam měl jít, že tam najdeš něco důležitého. Odhodlán najít nějaké schromaždiště, kterému lidé říkají hostinec, vypravíš se na jih. Duše těch dvou jim ponecháš. Odoláš tomu pokušení i když cítíš jejich slabost. Za sebou slyšíš sténání starého muže, jako v bolestech umírá. To je daň za povolání démona smrti. Mladý novic Tajemných věd též upadá, ale ten bude žít. Bude žít a bude vystacven trestu, který mu náleží po tomto obřadu. Tebe už ale tento trest zajímat nemusí. Ty vstupuješ do světa lidí jen s jediným, psláním. Nají, zabít a přinést... Z hor jsi odešel na jih. Po několik dní jsi bloumal krajinou. Minul jsi spálenou vesnici i ležení orků, kterým jsi prošel. Nechtěli tě nechat projít, ale ty jsi prošel. Nic z jejich zbraní tě nemohlo zranit. A tak jsi se dostal až k město Galtmar. Je den ale den ti nevadí. Dospěl jsi až k jeho okraji a vcházíš. Jelikož vypadáš jako člověk nikdo nic nenamítá tomu abys vstoupil... Hledáš nějakou hospodu a brzy ji nalezneš. Podzimní spočinutí, hlásá vývěsní štít hostince. Zdá se že je uvnitř plno...

Kniha osudu - 12. prosince 2007 16:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ten drzý voják jen odpoví: "Ano, pane..." vrhne na svého společníka nevraživý pohled a pak tě vede dovnitř. Druhý z vojáků stále ještě rudý v obličeji snad chtěl něco namítnout ale nakonec svou poznámku spolkl. Voják tě vede kasárnami do jedné z místností, kde zaklepe na dveře. "Ano? Dále..." ozve se zevnitř. Voják tedy otevře dveře a nechá tě vejít. V místnosti je velký strůl s mapou a další menší mapy jsou různě na vývěskách. V místnosti stojí muž, který je zhruba stejně starý jako ty, možná o několik let mladší a ten muž na tebe pohlédne zvídavým pohledem. "Přejete si, ctěný pane?" zeptá se s mírnou úklonou, ale opravdu jen mírnou. Na čele má několik vrásek, zdá se že se něčím trápí... Ostatně při vzpomínce na armádu orků musíš uznat že se není čemu divit...

Kniha osudu - 12. prosince 2007 16:44

Tržnice v Efegrii - Kukramovan Stojíš u stánku svého známého a ten už se opravdu chystal k odpovědi, když jsi jeho řeč utnul svou žádostí. Nakonec tedy svá slvoa spolkl a s úsměvem ti nabídl: "Tak jídla je tu dost, stačí si vybrat, chléb, placky, jablka, koláčem, jestli chceš, vyber si, je toho dost, ale tentokrát... Tentokrát budu potřebovat abys mi zaplatil, Kuku. To víš je jiná doba..." dodá omluvně. V okolí se na tržnici odehrává docela konkurenční boj a lidé se překřikují. Je zde plno zákazníků a tak... Tržnice v Efegrii - Delph Stojíš na okraji tržnice a to tak, abys visděl na mladého kováře. Zdá se že je ten mlůadík velmi nervózní. Nemůžeš si nevšimnout, že se při každém zaznění zvonu otřese a podívá směrem k věži chrámu uprostřed trojcípého náměstí. Pak se ale stane něco co jsi nečekal. Přijde k němu nějaký muž a chytne ho pod krkem. Mladík se evidentně snaží vymluvit a vykroutit ze sevření, alemuž ho nepouští a přinutí ho nakonec aby vyšel ze svého stánku. O něčem se zjevně baví a můžeš vidět že to není mladíkovi zrovna příjemné. Na lodi - Bard Edgarson Stojíš u zrzavého námořníka, který zdá se má teď také trochu času a tak ti začne povídat: "Nevím co se mu stalo, ale nic hezkého to jistě nebylo. Je to ještě dítě... Myslím že si ho vezmu. Hned jak doplujeme na pevninu vezmu ho k nám domů a dám si od moře pauzu. Vždycky jsme chtěli s Rózi dítě. Neměli jsme štěstí, ale myslím že ho bude mít ráda. Já tedy rozhodně ano a ten kluk... Potřebuje nějaký domov. Těžko říct kam vlastně patří, když ho ten člověk s kterým šel opustil. Stejně to nechápu. Jako by v tom přístavu nikdo nebyl... Co je to za ostrov? Bezedná jáma?" vysloví zjevně své myšlenky a odplivne si přes palubu. Na lodi - Givar Muž z horského lidu opět odešel a ty jsi znovu osaměl. Nejde ti ale vzpomínat dále. Snad to byl vítr, který k tobě donesl, slova, která řekl zrzavý námořník Bardovi. "Nevím co se mu stalo, ale nic hezkého to jistě nebylo. Je to ještě dítě... Myslím že si ho vezmu. Hned jak doplujeme na pevninu vezmu ho k nám domů a dám si od moře pauzu. Vždycky jsme chtěli s Rózi dítě. Neměli jsme štěstí, ale myslím že ho bude mít ráda. Já tedy rozhodně ano a ten kluk... Potřebuje nějaký domov. Těžko říct kam vlastně patří, když ho ten člověk s kterým šel opustil. Stejně to nechápu. Jako by v tom přístavu nikdo nebyl... Co je to za ostrov? Bezedná jáma?" V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar "Jmenuji se Kalimar, a proč se mi vyhýbají? Protože jsem vyprávěl legendu, kterou zde nikdo nechtěl slyšet, Tassi. Nikdo už ji nechce znát..." vyvověděl ti. Jeho dýmka pohasla a zatímco můžeš jíst, neboť ti servírka přinesla jídlo, tak ji stařec znovu napěchuje a podá ti jí. "Jen si zakuř, malý mužíku, už je to dlouho jsem naposledy neseděl sám." dodá ještě se zvláštním zasněním. V lese - Niké Pohlédneš na stromy s otázkou. Ty chvíli jen tiše mlčí, ale pak se starý dub opět rozševelí... "Před mnoha lety, byl muž, který se dokázal vrátit z města Ajuri na dalekém plovoucím ostrově. Muž poznamenaný tím co viděl a prožil. Byl kapitán, který dokázal na ostrov doplout a zase odplout neboť mu bylo moře nakloněno. Ti dva se viděli a kapitán ho tamodtud odvezl. Přivezl jej sem... Zde v lese je kámen, kde ten muž, vytesal nápis, nápis by sám o sobě nic neznamenal, pokud by nebylo psáno do knihy. Vítr nám pověděl, že se tak stalo, byla stvořena kniha osudu a příchod toho, který vše zničí se blíží..." Na strom to byla opravdu dlouhá řeč. Snad až příliš. O Ajuri se vypráví mnoho legend ale údajně se tamodtud nikdo nevrátil. Teď ti ten strom říká že ano a že byl někdo kdo tam znal cestu. Že má někdo přijít, někdo kdo vše zničí. Ale co by na tom mohlo být pravdy? "Cítíme hrozbu..." dodá ještě borovice. "Nebude nic uchráněno..." zakončí to řásník, stojící hned vedle. V lese - Christopf Warner Vyšel jsi před necelým měsícem z města Efegrie, kde jsi vyrůstal a vydal ses hledat nové květiny. Došel jsi až do starého lesa. Stromy jsou staríé a mnohé z nich jsi ještě neviděl. Údajně v tomto lese žijí elfové, ale ještě jsi žádného neviděl... Náhle uvidíš krásnou rostlinku. Takovou jsi ještě neviděl a je tak malá že si ji můžeš začlenit do své sbírky. Tedy jestli chceš. Je to malá květinka, připomínající kapradinu, ale tato rostlinka kvete a má nádherné žluté kvítky...

Delph dea Sinuan - 12. prosince 2007 17:35

Tržnice v Efegrii Tak to ne panáčku. Tenhle je můj. vstanu ze svého hnízdečka. Přiblížím se co nejvíc k mladému kováři cestou okolo stánků. Snažím se vypadat nezaujatě, jakože si prohlížím zboží ale doopravdy mě nezajímá. Když se přiblížím ještě více upřu zvědavý pohled na Toho člověka co drží mladého kováře pod krkem. Pak se zase podívám po zboží, které je na stánku vedle mě a několikrát zakroutím hlavou. Doplním to nějakými úšklebky ve smyslu:to je zase den. furt nějaké násilí., poté projdu dál okolo nich jako bych tomu dál nevěnoval pozornost a dělám že zkoumám další zboží, ale přitom nespěchám a snažím se zaslechout alespoň útržek rozhovoru, abych věděl o co by se mohlo jednat. Pokud to jde přejdu na druhou stranu. Chlapíkovy za záda. Zůstanu otočený k němu zády, kdyby se rozhlížel. Vytáhnu jednu vrhací dýku s plochou čepelí a natočím ji v dlani tak abych skrze zmatnělý obraz viděl co se zamnou děje. Detaily sice nevidím, ale poznám dokdy se spolu jen dohadují, nebo kdy udělá ten druhý nějaký krok. Pokus se mu něco udělat a já tě zabiju. Ale hlavně pokus, protože tak by mi mohl být vděčný až tak, že by mi ten meč daroval a nic by se mu dalšího nestalo. Byla by škoda přijít o takový talent. Skrze obraz v dýce, i občasným pootočením hlavy si udržuji představu o tom kde se nachází další lidé. Nechci při spěšném hodu z otočky zabít někoho nevinného, kdo by omylem vešel do rány.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 12. prosince 2007 17:50

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Klidně vojáka následuji, počkám, až mi otevře a hrdě vstoupím. "Jsem Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie, Generál Císařských vojsk, hrdina z Tulloue a Kiluake, zachránce Císařství a Váš současný nadřízený důstojník." představím se jen se svými čestnými tituly, na které jsem obzvlášť hrdý a rovnou muži podám listinu, díky které přebírám velení i nad místní domobranou. Pro velení nad Císařským vojskem bych přeci nepotřeboval ani čárku. "Přijel jsem, abych zachránil toto město a všechny lidi v této provincii, protože jak jsem si stačil všimnout, tak se sem všichni obyvatelé stahují, což je moudré. Bohužel jsem si stačil i na první pohled všimnout, že je obrana velice nedostačující. Budu potřebovat truhláře, tesaře, kováře, prostě všechny v tomhle městě, kteří umí se dřevem a železem. Prosím okamžité předání Vašim podřízeným, pak bude chvíle na formality a vzájemnou rozpravu." vchrlím ze sebe rychle, ještě než stačí říct další slovo. Zřejmě na toto opravdu velmi chvátám.

Darken Rahl - 13. prosince 2007 08:50

Před hostincem: Rozrazí se dveře hostince a dovnitř vejde postava... Přestože venku zuří bouře, on nemá jedinou nitku mokrou... Vejdu dovnitř a vidím jak všichni přítomní utichli... Dobrý den... Přijdu k rohovému stolu, posadím se do rohu a zapálím si dýmku... Jen oči mi z pod kápě svítí... Zničeho nic se přede mnou objeví pohár vína... Milé... Ale víno nepiju... Mrsknu s vínem na zem a vyčaruji si medovinu... Pak čekám co bude dál...

Tassehoft - 13. prosince 2007 09:38

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar Převezmu od starého muže opatrně dýmku abych jí nepoškodil zapálím si jí jídlo muže chvilku počkat. potom se obrátím na onoho muže a řeknu mu. Pokud máte zájem můžete mi klidně onu legendu vyprávět podle mého názoru na každé legendě je kousek pravdy pane Kalimare. Tak si ji rád poslechnu. kdo ví třeba dokáže změnit život i takovému normálnímu hobitovy jako jsem já. třeba to bude legenda o ztraceném pokladu pomyslím si.

Tassehoft - 13. prosince 2007 09:53

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar Ještě jsem ani pořádně nepotáhl z dýmky když v tom se rozrazí dveře hostince a vejde postava promočená až na kůži přes její záda vidím že venku je pěkný nečas a jsem rád že sedím uvnitř. Dojde k našemu stolu a od vedlejšího stolu sebere volnou židli a posadí se k nám. Zapálil jsi dýmku ale jeho oči se mi nějak nelíbí podivně mu svítí z pod kápě kterou má na hlavě. Moje ruka bezděky sjela k opasku a sevřela rukojeť dýky. Když tu najednou se před ním objevil pohár ale on ho vzal a mrštil s ním o zem se slovy víno nepiji. A po chvilce se před ním objeví pohár noví podle vůně to bude asi medovina. Zvláštní jak jsou někteří hulváti nezeptá se sedne si ani se nedokáže představit a ještě tu dělá bordel po zemi. Pomyslím si. A podle těch pohárů má něco společného s magii. Dál přemýšlím.Ale dál si ho nevšímám v klidu pokuřuji půjčenou dýmku.

Bard Edgarson - 13. prosince 2007 11:45
	Na lodi posloucham nánořníka a zjeho slov se mi zdá že je to asi dobrý člověk a tak to řeknu vy být dobrý člověk vy mít dobré srdce to já poznat je od vás heký že kluk bude mít rodina,já občas být nehodný já občas byl zlý ale jen z nutnost já bojovík našeho klanu Skrollů stále is povídam s námořníkem ale přejduk zabradlí a podívam se na moře být ůžasný moře jak být velkýa hluboký ale zrádný

Kniha osudu - 13. prosince 2007 13:29

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar - Tasslehof a Darken Venku se nějak rychle zatáhlo a spustil se velký slejvák. Kapky deště bubnují o okení tabulky a vnášejí tak do srdcí lidí uvnitř podivné chmury. Kalimra už-už chtěl Tassovi odpovědět, když do hostince vešel podivný člověk s kápí přes hlavu. S jeho příchodem, který doplní blesk a hrom z venku hostince utichne. Ten muž vejde a vezme si k sezení židly nějakého chudáka, který si zrovna odskočil na toaletu a bez jakéhokoliv svolení se usadí ke stolu k Tassovi a starci, přičemž si zapálí dýmku, kteoru nyní kouří i Tass, který sotva stačil potáhnout. V hostinci je najednou ticho. Dveře se již zavřeli a veku zuří bouře. Hostě se pomalu vracejí ke svým předešlým rozhovorům, ale už ne tak hlasitě jako do teď. Servírka je zřejmě pobouřena cizincovým chováním ale nic nenamítne. Raději dojde setřít víno, vylité na podlaze, vyrhne po Darkenovi znechuceným pohledem ale pak si mlčky jde zase po své práci. Stařec se na Darkne podívá spíše zkoumavým pohledem a v jeho šedých očích chvíli hraje podivná směsice pocitů, než se ustálí na netečnosti. "Pokud o to stojíš, Tassi rád ti onu legendu povyprávím..." dodá ještě a podívá se opět vlídně na Tasse zjevně rozhodnut dále si neznámého nevšímat. Tržnice v Efegrii - Delph Všechno co jsi chtěl se ti tak nějak podaří včetně celkem nenápadného pozorování dění za sebou i lidí procházejících kolem. "A to mi má stačit?!" zaslechneš slova toho muže. "Už nejsem váš žák a mohu prodávat kde já chci?! To ste vážně vážil tak dalekou cestu jen pro to abyste mě tu mohl otravovat?" slyšíš hlas mladého kováře, který je zjevně ustrašený. Je pravda že ten muž, který ho drží je velmi silný. "Něco mi dlužíš!" syknul na kováře. "Ale já..." "Já to chci!" "Ale já už pro to mám jiného zákazníka... Zaplatím vám dluh..." začne ale výmluvy toho muže zdá se nezajímají a ty uvidíš jak se rozmáchne aby mu mohl jednu vlepit... Bard lodi - Bard Edgarson "Ano moře... Je životem i smrtí, lékem i bolestí, domovem i vězením..." začne námořník. "Nikdo není dobrý a nikdo není zlý, brachu. Není černá a bílá... Tak jako moře. Musíš s ním splynout abys mohl být námořníkem..." zahledí se pohledem do dáli, jako by se vzdaloval realitě podobně jako ten chlapec... Na lodi - Givar Slyšíš vše co si povídají Bard s tím námořníkem. Slyšíš všechna jejich slova a ta slova ti nedovolují upadnout znovu do vzpomínek... Náhle něco ucítíš. Přichází k otbě. Tvá matka... Blíží se. Cchce s tebou mluvit... aby ale mohla musíš být sám. Nikdy nepřijde pokud jsou okolo tebe lidé. Musíš byýt osamotě...

Kniha osudu - 13. prosince 2007 13:42

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Muž, který je podle podobností ve tváři a toho co ti vévoda řekl tedy vévodovým synemvyslechne tvou řeč a při tom se zahledí na pergamen. Nevypadá přímo nadšeně, ale spíše to přijal jako fakt, protikterému nic nezmůže. Dokonce se zdá že je tvým příchodem překvapen a že k tobě vzhlíží s úctou. "Jsem Graham Traujal, vše zařídím, pane." odpoví ti a pak vyjde na chodbu, kde odchytí jednoho z vojáků a přikáže mu aby přivedl všechyn truhláře, tesaře, kováře a i další řemeslníky, kteří pracují z kovy a dřevem jako jsou zámečnícia další. Pak se kapitán vrátí do pracovny a obrátí se k tobě. "Řemeslníci brzy dorazí. Co tedy ptořebujete vědět?" zeptá se. Ve tváři má neutrální výraz ale jinak vypadá že přímo dychtí po všem, co by se od tebe mohl naučit.

Tassehoft - 13. prosince 2007 13:59

V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar Ale zajisté pane Kalimare rád si onu legendu poslechnu odpovím starému muži a právě jsem dokouřil dýmku tak mu jí opatrně vracím se slovi Děkuji za půjčení vaší dýmky asi si pořídím vlastní takhle si zakouřit před jídlem podpoří chuť Počkám až si dýmku vezme zpět a potom se s chutí pustím do jídla neznámého příchozího co si knám přisedl si dále nevšímám. Ale zahledl jsem v očích starcenáznak nedůvěry k nově příchozímu že by to byly nepřátele nu což pomyslím si ale radši si budu dávat pozor. Také se mi moc nezamlouvá.

Givar - 13. prosince 2007 15:35

Na lodi Při dožvykování posloedního sousta mého chlebíčku, to uslyším. Smysl těchto slov mi připadají jako úder přímo do tváře...myslím že si ho vezmu...vezmu ho k nám domů...vždycky jsme chtěli dítě ale neměli jsme štěstí...těžko říct, kam patří... Polknu. Už nesleduju jediný bod v podobě suku ve dřevě. Těkám očima všude možně a celý se roztřesu při pomyšlení, že by se tohle stalo. ...nemůžu mít druhé rodiče. Stisknu svou knihu v rukou pevněji. ...nemůžu s ním zůstat. Cítím, jak mi srdce tluče ryhle a klepu se. ...nemůžu. I dech už je několikrát zrychlený. Nemůžu! Rychle vstávám a vydávám se přímo k námořníkovi. Ještě se baví s tím obrem, tak ho naléhavě zatahám za námořnickou košili aby se na mně podíval. Když se na mně otočí, uvidí mé oči široce rozevřené, těkající z jednoho jeho oka do druhého. Oči plné strachu a viditelného nesouhlasu. Chci něco říct ale pokaždé jen otevřu pusu. Já... Ale zase ji vždy zavřu. Ale ve skutečnosti nevím jak mu to mám říct. Nevím jak... Tohle celé po několika sekundách však přestane. Mé oči, které málem pláčou se náhle zarazí. Shlédnou níže. Do dáli na horizont, kde se dělí moře a nebe. Pustím jeho košili a z hloubi vydechnu. S tímto výdechem ze mně spadne velký kus nervozity, strachu i rychlého tlukotu srdce. Velmi uvolněně teď pozoruju daleké modro a nakonec promluvím klidným hláskem. ''Vrať se k Róze beze mně.'' Stále sleduju tu dálku. ''A brzy se vám narodí hezká holčička.'' Zpívající mořské ptáky, jak se nechávají unášet větrem. ''Nemůžu s vámi zůstat...'' Dořeknu pro mého opatrvníka až velmi nezvykle vyrovnaným hlasem. Teď sklopím oči ještě níže a odstoupím pár kroků. ...musím jít dál. ...proč jsem tohle řekl? Zatímco po mých slovech odcházím někam pryč. Nechci teď být v tom hluku okolí. Avšak cestou uvažuju o téhle lodi, o těch lidech, o šumnění vln, o větru, který mi ovívá tváře. I o věcech, které se staly. Chtěl jsem se ho jen zbavit. Ale proč jsem řekl zrovna tohle? Jen tak, že mi to připomínaly oblaka?...nechápu to. Něco ale přeruší můj tok myšlenek. Něco... Přidávám do kroku a namířím si to do lodních skladů v podpalubí. Kjde jsi?? Teď už udýchaně běžím a rozhlížím se všude možně. Kde jsi...?!?!

Delph dea Sinuan - 13. prosince 2007 17:39

Mé tělo se napjalo, ale na poslední okamžik jsem uvidl, že jde jen o ránu pěstí. Okamžitě jsme se uklidnil a nechal ránu dopadnout. Podle odezvy tento muže měl slušnou sílu. Budu jej muset znevýhodnit dobpředu. Dýka pod lopatky, či kliční kost by v tom mohla pomoct. V odrazu zahlédnu červeň na obličeji mládence. Asi mu rozrazil obočí. to se stává často, když člověk nemůže jít s ránou. Ještě trošku trp chlapče. Ať víš zač stojí život. Ještě jednu ránu a půjdu tě zachránit. Naokamžik posunu dýku tak abych viděl k opasku bijce. Hledám zbraně či měšce s penězi. Po té co zjistím co tam má vrátím dýku do polohy, ve které vidím horní půlky obou chlapů a držím nervy v klidu.

Christof Warren - 13. prosince 2007 19:04

V lese Udiveně se blížím k rostlině. Cestou vytahuji knihu z kožené brašny. Má asi čtyři-sta stran, ale použitých jen asi sto. Desky jsou trochu starší a uprostřed je zdobí železný erb chrlícího draka. Začínám v ní listovat, mezitím se posadím před květinku a na každé straně po ní pokukuji. Každá strana je z jedné části popsaná a z druhé pokreslená a někdy také víc než stránka. Dolistuji do sté strany a knížku zklamaně zavřu. Hned na to se mi, oběví úsměv na tváři. Mám štěstí, ale takové zas ne. Utrhnu rostlinu tam kde se začíná schovávat pod zem. Knihu si pečlivě zastrčím do brašny a vytáhnu jinou. Do té už bez váhání vložím nový úlovek. Ještě chvilku sedím a pak teprve upřu pozornost ke stromům. Projdu kolem nich a po každém přejedu prsty jako bych chtěl od každého získat pozornost, nebo vzpomínku přidělenou dotykem. Zhluboka se nadechnu svěžího vzduchu a přepadne mě pocit, že bych se měl vydat na cestu.

Darken Rahl - 14. prosince 2007 07:40
	Hostinec: Když uvidím, jak mě druzí ignorují, pobouří mě to a přemýšlím jak to odčinit... Pokud by Vám to nevadilo, rád si také poslechnu nějakou tu vaši historku... alespoň mi rychleji uteče čas... A za své chování... Povím a pak dodám jen tak napůl: Se omlouvám... nechal jsem se unést. A kolem procházející číšnici vložím do kapsy pět zlatých za to, že ulidila bordel po mě...

Bard Edgarson - 14. prosince 2007 11:59
	Na lodi Moře mě vždy uhranout když ho vydět ale žít bych na moře nechtěl vždy mě připadalo hrozivé a bát se že mě pohltit jako hladová šelma kdiž chlapec dojde k námořníkovy podívam se na něj akdiž mluví na mámořníka poslouchám cože ? proč? jak to můžeš vědět? zeptam se ho

Kniha osudu - 14. prosince 2007 12:05

soukromá zpráva od Kniha osudu pro //jinak... Co se týče těch informací, které jsi chtěl. Asi takto... Galtmar má hradby ale nejsou příliš odolné. Do města vedou dvě brány. Severní a jižní. Vy se budete bránit armádám jdoucím ze severu. Mezi Trehodem - tou vypálenou vesnicí - a Galtmarem je jedna velká rokle, ale ceta z města do vesnice ji obcházela z východu. Jinak je tam několik kopců a malý lesík, nic významného... Posádka ve městě čítá 300 mužů. Mohou povolat posili z Efegrie a přístavu, kde je posádka zhruba stejná. V Efegrii 250 mužů a v přístavu opět 300. // pokud potřebuješ vědět ještě něco tak se ptej a pak můžeš plánovat.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. prosince 2007 12:55

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro MH: Zajímaly by mne další na první pohled slabá místa v obraně. Kolik tak odhaduji orků? Na jaké jsou technologické úrovni? Zda můžu čekat, že přijdou a odpálí bránu, nebo hradby něčím, nebo zda mají katapulty, beranidla, atd. Podrobnosti ke hradbám. Jak jsou široké? Půjde na ně rozmístit balisty? Alchymie, jak je u tebe rozvinutá? Jsou tu ve městě alchymisti, kteří můžou pomoct? Jak profesionální vypadají vojáci?

Kniha osudu - 14. prosince 2007 12:57

Na lodi - Bard Edgarson Svá slova jsi vyřkl, ale to už kluk odcházel a pak jsi jej viděl rozběhnout se kamsi do podpalubí. Námořník se za chlapcem dívá a ty můžeš vidět slzy v jeho očích. "Rád bych tomu věřil, chlapče, rád bych..."zašeptá námořník. Jeho slova jsou tichá a sotva slyšitelná. Věnoval je tomu klukovi, ale ten je již nemohl slyšet. Pak jako by se muž vzpamatoval promnul si oči a zřejmě s pomyšlením že muži přeci nepláčou se znovu zahleděl na moře. "Moře je jako taková šelma. ALe ne vždy je třeba se ho bát. Nikdo nemůže pokořit oceán, mladý bojovníku. Nikdo... Tak jako nepokoříš duši některých lidí..." Námořník ti už nevěnuje jeidný pohled. Zdá se že je sám ztracen v tom co povídá, ale alespoň s tebou mluví. Kam šel a proč zmizel ten kluk se můžeš jen domnívat... Na lodi - Givar Seběhneš do podpalubí až do nákladového prostoru. Cestou jsi vrazil do nějakého námořníka, ale nijak si tě víc nevšímal asi jako yt jeho. Seběhl jsi dolů a vědom si faktu že jsi zde sám, jsi ji v myšlenkách zavolal. Cítíš chvění. Chloupky na zátylku se ti zježili a všeobjímající chlad vstoupil do místnosti, kde jsi i ty. "Už jsem u tebe, Givare, nemusíš se bát..." zjeví se před tebou. Je průsvitná, ale krásná. Vypadá přesně tak jak si ji pamatuješ. Dlouhé plavé vlasy, které září skoro jako zlaté. Hluboké tmavomodré oči, které na tebe upírá. Bílá pleť téměř jako z alabastru... Má na sobě své nejkrásnější šaty. Viděl jsi je na ní jen jednou a to když již byla mrtvá... Teď ale jako by mrtvá nebyla. Opět za tebou přišla a usmívá se. "Jsem tak ráda že tě vidím..." řekne ti a poklekne před tebe, přičemž rozevře svou náruč, aby tě mohla obejmout. V hostinci Podzimní spočinutí - město Galtmar (Darken a Tasslehof) Zahalený muž promluvil chladným hlasem jako by snad ani nebyl z tohoto světa. Snad instinktivně se Tassovi i starci naskočila husí kůže. Když se nakonec cizinec ještě omluví stařec se uvelebí uloží dýmku, kterou mu Tass vrátil a opře se o stůl, aby se mu lépe vyprávělo. "Je to už mnoho let. Nikdo neví kde se vzal první z těch, kteří říkali že z moře povstal a na moři putuje plovoucí ostrov. Báchorka kolovala mezi námořníky a pak i mezi lidmi obyčejnými. Každý si něco přimyslel a každý něco pozměnil, jak kolovala leganda od jedněch úst k druhým. Na ostrově prý jest město. Město zvané Ajuri. Kdo mu ale to jméno dal, neví nikdo. Snad to byl první kapitán, který se odtamtud vrátil, možná někdo jiný. Ajuri - město andělů. Nikdo z těch kdo se jej vydal hledat jej nenašel. Město plné pokladů, dobroty a blahobytu, takové mělo být. Ale jednou přišel muž, který tvrdil, že takové město není. Jmenoval se Ramilak. Říkal, že skutečně je ostrov, a existuje město Ajuri, ne však, že je takové jak lidé povídají. Je to peklo, řekl tehdy. Peklo, nemající konce. Bezedná jáma... Ale lidé mu nevěřili. Tehdejší císař Beregir, nedal na slova toho muže a vyslal mnoho lidí, aby na ostrov přišli usadili se tam a pomohli navázat obchody s tou zemí. Ramilak císaře varoval ale bylo to málo. Nikdo z kolonistů se už nevrátil. Prý se jim tam tolik zalíbilo, že se odmítli vrátit. Taková byla slova jediného kapitána, který se z výpravy vrátil. Ramilak, ale věděl že to tak není. Odešel do lesa elfů a zanechal kdesi hluboko v něm do kamene vepsaná slova, která jsou údajně věšťbou i prokletím. Každý kdo je našel a přečetl si je, odešel hledat Ajuri, odešel a už se nevrátil. Posledním takovým byl Nulvis. Pamatuji si ho, protože jsem mu vyprávěl totéž co teď vám..." dopověděl stařec a upil ze svého korbele. To už k vám přišla servírka a prázdné korbely od vás vzala: "Ještě budete pít, pánové?" její hlas je unavený a vypadá že jí není příliš příjemné s vámi vůbec mluvit. V lese - Christof Warren Dotýkáš se stromů. Cítíš cosi podivného, jako by ses měl vydat na cestu. Nevíš ale kam, proč, ani jak. Stromy k tobě nemluví tak jako k Niké. Nerozumíš šelestu jejich korun, přesto ale cítíš že ti chtějí něco sdělit. Vítr zafoukal západním směrem. Přímo ho cítíš na svých tvářích. Za zavřenými víčky svých očí ji spatříš. Dívku. Nádhernou dívku s černými vlasy, špičatýma ušima, hlubokýma očima v téměř průsvitných šatech. Vypadá křehká a její tělo je přesně takové jaké by tělo ženy mělo být... Obraz se rozplynul. Vytratil se tak náhle jako přišel, zůstal jen ten vítr, který stále vane západním směrem... Tržnice v Efegrii - Delph Jak jsi si útočníka prohlížel uviděl jsi jen jedinou zbraň. Krátký meč u jeho pasu. Má i váček a asi ne úplně prázdný, ne ale objemnější než obyčejný člověk z města. Starší z mužů pustil mladého kováře a ten chvíli vypadal že se dá na útěk. "Řekl sem ne!" vypravil ze sebe a postavil se odhodlaně připraven na další facku. Muž, jeho bývalý mistr, ale vytáhl krátký meč a namířil mu jej na hrdlo...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. prosince 2007 13:06

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Když se kapitán odejde zařídit potřebné věci, přejdu k jeho stolu a začnu si prohlížet jeho obsah. Poté se posadím na jeho místo. Po jeho návratu pár chvil nereaguji, jak si něco prohlížím a pak zvednu hlavu a podívám se na něj. "Nuže kapitáne, vy jako místní nejvyšší velící důstojník mi budete stále na blízku, abyste mohl mé rozkazy, co nejrychleji šířit. Doufám, že máte sám přímo pod sebou nějaké další důstojníky, mějte je tedy ještě blíže, protože za těch pár dnů musíme obranu dovést k dokonalosti, abychom útok vydrželi. Viděl jsem hradby, nevypadají úplně nejlépe, jaké možnosti zesílení jsou v našich možnostech v těchto nejbližších dnech? Dále bych se chtěl zeptat, kolik mužů zde máte k dispozici a kolik obyvatel zde chráníme? Další otázka je na posily. Jsou tu poblíž posádky, které by stihly přijít na pomoc? Hlavní armáda je na cestě, ovšem nevím jak dlouho jim to ještě bude trvat. A poslední věc, nezapomeňte prosím odpovědi. Cestoval jsem s jednotkou elitních Císařských rytířů. Pokud se tu ve městě ukáží, ať si odpočinou a někoho pošlou s informací, že dorazili. Ti chlapi vydají každý za stovku řadových pěšáků." vychrlím na kapitána hromadu informací a otázek a očekávám okamžitou odpověď. Zřejmě to se mnou nebude mít lehké.

Kniha osudu - 14. prosince 2007 13:18

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Kapitán je zřejmě trochu nezkušený, ale není zas až tak neschopný zdá se že si zapamatoval vše co jsi mu řekl. "Ano, pane, možnosti zesílení hradeb... Momentálně máme málo kamene, v nejbližších dnech tedy zesílení možné nebude. Naše posádka čítá 300 mužů. Posili pokud očekáváme útok do tří dnů, mohou přijít maximálně z Efegrie na jihu dalších 250 mužů snad z přístavu, pokud to stihnout dalších 300 mužů. Ti to ale možná nestihnou. Z císařských vojáků dorazila zatím skupinka pěti rytířů, jsou ubytováni zde." odpoví ti obdobným rychlím a naléhavým způsobem.

Kniha osudu - 14. prosince 2007 13:22

soukromá zpráva od Kniha osudu pro MH: Kolik tak odhaduji orků? zhruba 5000 ale neviděl jsi všechno. Na jaké jsou technologické úrovni? Zda můžu čekat, že přijdou a odpálí bránu, nebo hradby něčím, nebo zda mají katapulty, beranidla, atd. Beranidla mají, katapulty jsi viděl. Podrobnosti ke hradbám. Jak jsou široké? Půjde na ně rozmístit balisty? hradby jsou široké nějakých pět sáhů. Balisty na nich rozmístěné jsou, ale ne moc. Alchymie, jak je u tebe rozvinutá? Jsou tu ve městě alchymisti, kteří můžou pomoct? alchimisti tu jsou, ale není jich mnoho... Jak profesionální vypadají vojáci? vojáci? příliš ne. Přirovnáno k úrovním maximální je (12) a to jen u velitelů... řadový voják má max (3)

Kukramovan Jolikánec - 14. prosince 2007 14:06

Tržiště Usměji se na svého staréhp přítele a na srozumněnou kývnu hlavou. Pak se zamyslím nad tím, co bych si mohl asi tak dát. Koláček? Placku? Po chvilce se rozhodnu pro pečenou placku ve které se vyskytuje uzenina neznámého původu a druhu. Dej mi prosimtě tu placku s masem, kolik to dělá? Zeptám se a po odpovědi zaplatím. Vezmu si do ruky čerstvou, lahodně vonící plackju která mě příjemně hřeje do ruky. Když se zakousnu, můj úsměv se malinko zmenší, ale pořád je na obličeji. Jako vždycky mě zarazila chuť prapodivných a nanejvýš podezřelích masovích kousků obsažených v mém obědě. Pro jistotu placku přestanu zkoumat a myšlenkami se obrátím k Morousovi. Rozhodnu se ověřit si některá fakta. Ty, dědek Morous říkal něco o orcích, nevíš co je na tom pravdy? Zeptám se a doufám žr uslyším že orci jsou výplod Morousovi mysli.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. prosince 2007 14:15

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Na chvíli se zamyslím. "Dobrá. Získejte posily z Efegrie, budeme je potřebovat, protože orků je pořádná přesila. Sílu hradeb budeme muset dorovnat účinností obrany. Všiml jsem si několika balist na hradbách. Ti řemeslníci budou mít úkol vyrobit, co nejvíc dalších strojů. Chtěl bych rovněž nějaké katapulty. Stačí slabší konstrukce, nebudeme vrhat kameny, ale džbány s olejem. Zapálené je pak budeme přes hradby odněkud z města metat do jejich řad. Zároveň to bude chtít alchymisty, aby připravili, co nejvíc výbušných věcí, co zvládnou. Máte nějaké své návrhy kapitáne? Pokud ne, zařiďte, co jsem Vám teď řekl." rozkáži opět.

Niké - 14. prosince 2007 15:20

V lese Dva muži, kteří se dostali na Ajuri a zpět? Živí a zdraví? Zvláštní...znamená to, že legendy o monstrech a černé magii na ostrově nejsou úplně pravdivé. Stejně jsem jim moc nevěřila. Ale myslím, že vám nerozumím. Co říká ten nápis na kameni? A co ten z knihy? Kdo by mohl být tak silný, aby zničil vše? A proč by to dělal, co by z toho pak měl? Tolik všetečných otázek najednou mé dřevěné přátele nikterak netěší. Nejsou zdaleka tak výřeční jako já. Usadím se do trávy a opřu se zády o kmen dubu. On je můj nejmoudřejší rádce, on ví všechno... Nohy si přitáhnu k tělu a obejmu je pažemi. Čekám na odpověď, ale v mém nitru už se rýsují další plány. Nemůžu usedět, teplý vzduch, vůně lesa a ptačí zpěv způsobují, že téměř přetékám energií a optimismem. Dnes mám pocit, že můžu spasit svět, ať už je osud nakloněn jakémukoliv nepříteli... Můj nový černý kůň se zatím spokojeně popásá opodál. Ještě dnes se na něm projedu. Dnes se něco stane...

Delph dea Sinuan - 14. prosince 2007 15:34

Tržnice v Efegrii Záblesk oceli rozhodne. Žádná druhá facka či rána pěstí. Tělo jakoby se změnilo ve vodu z níž jsem přišel opět na tuto pevninu. Hlava vystřelila vbok jako z pružiny a očima sem okamžitě zaznamenal detaily, které mi uniky přes nepřesný obraz v dýce, jež jsem se teď připravoval hodit. Celé tělo se otáčelo za hlavou, jen ruka s dýkou jako by stála na místě. Ale vůči tělu nebyla, tu ruku jsem totiž ve stejný okamžik napřahoval k hodu. Tělo ještě nedokončilo otočku a ruka s dýkou se vymrštila. Hnána rychlostí ruky i těla. Svůj zamýšlený cíl jsme minul jen o kousek. Místo abych trefil tu část, kde se záda spojují s ramenem, zasáhla má dýka triceps. Vrhací dýka bez střenky asi netrefila kost a prošla téměř celá do paže. Trčel z ní jen kousek jílce, což je vlastně jen plochý kousek kovu. Zbytek zůstal někde v mohutné paži. Svůj pohyb jsem nezastavil po vrhu, ale stále plynule jako voda jsem uskočil do boku, abych se vyhnul, před nic netušícím chodcem, který celý útok ani nestihnul zaznamenat, zahloubán snad nad nákupy či něčím jiným. Druhý skok jsem už vytahoval svoji dlouhou dýku, čtvercového průřezu. Míře s ní na bederní páteř se pokusím chytit druhou rukou pod krkem toho agresora. Celý výpad netrval déle než kolo a spousta lidí si ničeho moc nevšimla, protože krev z paže částečně zakrývám já. A Křiku tech dvou už většina pozornost snad nevěnovala. Ale mohl by se někdo takový najít... Zabít či nezabít? "Nech mého kamaráda a dodavatele napokoji.", zasyčím muži do ucha. Hrot dýky mu opřu o bedra. "Nebo z tebe bude krypl na nohy!"

Kniha osudu - 14. prosince 2007 16:32

Tržnice v Efegrii - Kukramovan Dálen se po tvé otázce rozhlédne kolem a naznačí ti abys přišel blíže. "V tom má pravdu. Uznej sám... Trehod je prej zničená. Ta vesnice pod horami... Teď prý táhnou na Galtmar. Kupci co přijeli vyprávěli, že jsou zostřené stráže... Vypadá to na válku..." řekne ti až možná příliš tiše. Pak se ale usměje. "No co, ty se verbířů bát nemusíš, ne? Stejně si věčně v trapu," usměje se na tebe, ale jeho úsměv je spíše symbolický. Tržnice v Efegrii - Delph Starší z mužů. Zřejmě mladíkův bývalý mistr kovář, po tvém zásahu dýkou nevykřikne jak by se dalo předpokládat, ale jen sykne bolestí. Už-už se chtěl otočit, ale nestihl to dříve než ty jsi k němu přiskočil, chytil ho a připravil si dlouhou dýku k bodu. "Jak je libo mladej," řekne ti ten chlápek hlubokým hlasem. Mladý kovář jako by se vyděsil výrazu v jeho tváři, ale nic neřekne. Muž, kterého držíš by se ti mohl klidně vzepřít. Silou by na to jsitě měl. Kdo ví jestli bys skutečně dokázal tak rychle bodnout, abys dobře trefil, ale zdá se že se rozhodl to neriskovat. V lese - Niké Starý dub o který jsi se opřela ti nakonec opravdu odpoví: "Nápis na kameni zanechal Ramilak. Jeden z těch který se vrátil. Nápis nelze tlumočit. Nikdy jsme jej neslyšeli. Nikdo z těch, kdo jej četl už jej nikdy nahlas neřekl. Teď je jasné jedno, nikdo další už jej číst nesmí. Nesmí být nikdo, kdo bude znát co je psáno v Knize osudu jež stvořena byla, a kdo bude zároveň znát i znění nápisu v kamei v Tyrkysové jeskyni..." vypověděl starý dub. řekl mnohé a přitom nic. Zvedl se vítr, který vál západním směrem. Nesl sebou vůni, snad pach, mladého muže. Lidského muže...

Kniha osudu - 14. prosince 2007 16:34
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro "Udělám jak jste řekl, pane," řekne ti jen, "Mohu odejít?" zeptá se. Venku se nějak rychle zatáhlo a spustil se silný déšť. Kapky bubnují o okení tabulky. Kdesi se zaleskne a záblesk je následován hromem...

Kukramovan Jolikánec - 14. prosince 2007 16:50

Tržnice Nevesele sa na něj usměju a ukousnu další kousek pochybné placky, kterou držím v ruce. No právě, ale teď nemám žádnej kšeft... Dokonce sem uvažoval o tom jít do armády jako stopař.... Fakt nevim, dědek Morous mě pěkně vysál. Ty o ničem nevíš? Zeptám se přítele, i když vím že odpoví záporně. On má přehled o věcech ve kterých sou jeho výrobky, o věcech na kterých se dá prodávat. A orkové jsou určitě špatní zákazníci. Zase si kousnu a hlad už mě skoro opustil, možná je pochybná chuť, ale tyto výrobky jsou pověstné tím že zasytí kohokoliv. Přece jenom, jídlo máte a tak hlad mít nemůžete.

Niké - 14. prosince 2007 17:00

Stále v lese Lehce se zamračím a vzhlédnu do koruny, jako bych tam mohla najít starou přívětivou dubovou tvář. Chci si ho přečíst... prohlásím vzpurně jako svéhlavé dítě. To, co je zakázané, mě láká o to více. Kde je Tyrkysová jeskyně? Náhle odhodlaně vyskočím a s jakýmsi očekáváním se rozhlédnu, jako bych se hned teď chtěla vydat za tajemným poselstvím a změnit kurs, jímž na křídlech našich činů letí dějiny... Během vteřiny se však můj zářící výraz změní v ostražitý. Otočím hlavu proti směru větru a nastavím mu tvář. Přivřu oči jako číhající kočka a soustředěně rozeznávám vůni, kterou přinesl. V náhlém prozření se mi rozšíří oči překvapením. Blíží se člověk, mladý muž... Lidé jsou nevyzpytatelní...zákeřní... Jako já... Lehce se přitisknu k vrásčité kůže dubu a jakoby ho hladím prsty, zatímco oči, trochu vystrašené, trochu zvědavé, upírám na východ, odkud mi vítr přinesl varování. Jakmile muže spatřím, skryji se za stromem. Nevím, zda mne stihl zahlédnout, nicméně vraník pasoucí se jen pár kroků ode mne mi na nenápadnosti nepřidává...splynu s dubem...

Givar - 14. prosince 2007 17:23

Opravdu to je ona. Usměvavá, vysoká a krásná. Má matka. Její příchod pozoruju jako bych byl ve snu. Bez jediné hlásky na ní zaraženě zírám, bez jediné známky citu. Avšak po chvíli jejich posledních slov a nabídnuého objetí to konečně vyjde vše napovrch. ''Mami...'' Zajíknu se v nedokončené větě a se vzlykem, který přeroste v hlasitý pláč se vrhám do matčiny náručí. Slzy nemá cenu zadržovat. Je jich příliš mnoho...

Kniha osudu - 14. prosince 2007 17:42

Na lodi - Givar Vrhneš se matce do náruče a pláčeš. Tvá matka tě láskyplně obejme a ty cítíš její dotek. Ona nepláče. Jen tě tiše konejší. slyšíš její tiché: "Pššt..." Po chvilce ti začíná zpívat. Je to krásná balada, ale nerozumímš slovům. Snad zpívá elfsky, ale sám si nejsi jist. Ta píseň je krásná a mohla by klidně trvat věky. Vůbec by to to nevadilo... Píseň ale zkončí. Nedá se nic dělat. Píseň dozní... Tvá matka tě stále objímá jako nejcenější poklad, kterým jsi pro ní vždycky byl. "Hrozí ti nebezpečí, chlapče..." odmlčela se a povolila své objetí, aby se ti mohla zadívat do uplakané tváře. "Hrozí ti nebezpečí. Byl povolán démon na to aby tě zabil a vzal ti tvou knihu. Musíš se mít napozoru." jemně tě pohladí po vlasech. "Něco ti teď povím, ano? Takové malé tajemství, rozumíš?" její hlas je naléhavý, ale ne zas příliš. Jen tolik abys pochopil že máš poslouchat. Je jemný a klidný. Její ruce jsou pevné, když tě drží v polovičním objetí a hladí tvé tváře. Tržnice v Efegrii - Kukramovan "Jako o práci? Ani ne... Možná v přístavu že by ses dostal na nějakou loď. Ale to nebude nic pro tebe kámo. Když se dáš do armády nejspíš tě zabijou, ale jak myslíš. To už se di radši zeptat Morouse jak mu říkáš. Ten ví vždycky všechno. Beztak čeká že přídeš to se klidně vsadím." usměje se na tebe Dálen a věnuje se teď nějaké mladé slečně, která si k němu přišla koupit několik jablek. Je to poměrně hezké děvče, ale nezdá se být ničím zvláštní od ostatních mladých slečen ve městě.

Givar - 14. prosince 2007 18:12

Na lodi Můj pláč je jako obří příval, který lze jen těžko zastavit. Matčino uklidňování však vykoná své. ...hrozí ti nebezpečí... Vzdálím se od jejich ramen a podívám se jí do očí. Můj pohled je nechápavý, zkoumavý i nadále plný slz. Moji knihu? Podívám se pod sebe a vidím ji na zemi. Úplně jsem zapomněl na vše ostatní když jsem matku spatřil, tak jsem ji upustil. Jen se tím ujišťuju, že je opravdu tady. ...povím ti...takové malé tajemství, rozumíš? Plný nepojmenovaných pocitů a nepochopení jen bezhlasně přikývnu. Snad nedýchám ani nemrkám, jak bedlivě matku poslouchám..

Kukramovan Jolikánec - 14. prosince 2007 18:50

Tržiště Když mu příjde zákazník tak si stoupnu stranou, abych jí uhnul, ale když to začne vypadat na dýl, rozhodnu se že ho nebudu zdržovat. Kývnu na rozloučenou a otočím se. Dojím pochybnou potravinu a zahodím obal, který je nasáklý mastnotou a rychle jde k zemi. Co teď? Pomyslím si překvapeně, hlavně proto že se mi málokdy stane že nevím co dělat. Vždycky je tu něco. Mám jít za tím Morousem? Nebo někam jinam? Po chvíli uvažování se rozhodnu pro zacházku do hospody. Přece jenom, něco dělat musím. Nohy mě nesou k nejbližší hospodě, ze které se line smích, hlasitý hovor a pach zvětralého alkoholu. Dojdu až ke dveřím které jsou pootevřené otevřu je dokořán a rozhlédnu se po místnosti. Dobrý den. Řeknu potichu.

Christof Warren - 14. prosince 2007 19:55

V lese Ohlédnu se kam ukazuje vítr. Snažím se zaostřit, ale nic smyslplného nevidím. Nenapadá mě nic jiného než vydat se tím směrem. Snad osud to tak chce ... možná někdo jiný ... kdo tedy? Mojí otázku přeruší dívka jako ze snu. Je krásná, její oči ... to už se iluze se rozplynula jako mráček na slunci. Ještě chvíli udiveně stojím pak si promnu oči. Byla to odpověď na moji otázku, nebo mě jen klame mysl? Zamýšlím se cestou, se západním větrem v zádech. Cestou si broukám slastnou písničku. Jak ale uvidím černého pasoucího se koně, utichnu a zastavím. Osedlaný kůň bez jezdce. Divné, mají tu žít elfové. To se jim moc nepodobá. Zpozorním, ale žádnou zbraň v ruce nedržím. Chvilku se rozhlížím kolem a pak zamířím ke koni. Jak se k němu přibližuji lehce se skloním k zemi a utrhnu dlaň jetele. Napřáhnu ruku v níž držím jetel a pomalu se přibližuji. Upřeně koukám zvířeti do očí, jen občas skloním hlavu abych nevyvolal pocit hrozby. Ani si nevšimnu dvou nápadných stromů a čekám na reakci koně. Kůň zpozoruje rostlého může, ještě přežvykuje utrženou trávu a už si ho stihl změřit od shora až k patě. Vlasy měl černé jako uhel, na krátko ošmikané a oči snad ještě tmavější. Mužná čelist se táhla až od ucha, místy porostlá krátkými upravenými vousy. Na pochybném provázku zavěšeném na krku se houpal stříbrný prsten. Vesnické oblečení naznačovalo, že prsten bude jeho jediný majetek. Vlastnil ale ještě koženou brašnu přehozenou přes rameno a pochvu vyplněnou lesklým mečem. Ke koni teď směřuje svalnatá ruka plná dobrot, proč ale brát od cizince když na zemi jich je dost. Možná se lidé stali jeho součástí života a jejich přítomnost ho uklidňuje. Nebo naopak?

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. prosince 2007 20:10
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Samozřejmě. Vše vyřiďte kapitáne a pak se vraťte." propustím ho a znovu se ponořím do materiálů na jeho stole.

Kniha osudu - 15. prosince 2007 14:01

Na lodi - Givar Tvá matka když se ujistí ež ji posloucháš se na tebe usměje a pak začne povídat. "Víš kdo byl Nulvis?" zeptá se. Počká na tvojí reakci a pak odpoví: "Nulvis byl tentýž muž, který tě nechal žít, když mne mého žití zbavil. Byl tím mužem, kterého jsi pronásledoval, ale když jsi vyčerpáním padl v lese a Livien, dívka z jejich družiny tě nalezla, Nulvis pocítil odpovědnost a rozhodl se tě vzít s sebou. Nepoznla jsi jej. Nemohl jsi. V tom šoku sis tvář mého vraha jen těžko mohl zapamatovat..." počká až strávíš její poslední slova. Ty ale cítíš že na jejích slovech je něco pravdy... Utíkáš. "Stůjte! Vraťte mi maminku, Slyšíte?!" voláš za ním. On ale nezastavuje. Nezastavuje a běží dál. Zakopl jsi a upadl. Tvář máš od bahna. Padl jsi do louže. Slzy ti tečou z očí ale ne kvůli nakopnutému palci, špinavému oblečení, nebo bahně, které ti teď ulpělo v očích. Slzy jsou bolestné ale pláčeš pro svou matku. Jen pro ni. Vstáváš a běžíš dál. ani sis nesetřel bahno z tváře. Nevíš kam máš běžet. Už ho nikde nevidíš. Přesto utíkáš dál. Utíkáš, ale kam? Hlouběji a hlouběji do lesa... Jsi sám... Slyšíš ji. Slyšíš její hlas. Konejší tě. Přišla k tobě a objímá tě. Zpívá ti ukolébavku. Nemůžeěš dál. Vidíš ji před sebou. Chceš být s ní. slyšíš jak říká že to nejde. Ale že tě nikdy neopustí úplně. slyšíš její hlas. Je stále s tebou... Usínáš... Procitáš uprostřed lesa. Otevřel jsi oči a rozhlédl se. Všude jen stromy a les. Slyšíš ptáky ale i něco jiného. Hlasy. Lidské hlasy. Rozhlédl ses pořádně a vidíš Nedaleko oheň a u ohně je vidíš. Celou skupinku. Livien, mladá krásná žena. Gobras, barbar z planin. Sirana, silná bojovnice. Fikev, asi šestnáctiletý kluk a v neposlední řadě také Nulvis, modrooký černovalsý muž. Muž s nímž se tvůj pohled setkal. V jeho očích jsi zahlédl slzy, když se na tebe podíval. Pro ty slzy jsi zapomněl... Celé se ti to odehrálo před očima. Viděl jsi to celé před sebou jakoby se to stalo včera. Uvědomuješ si že jsi vlastně Nulvisovu totožnost znal celou tu dobu jen... Jen jsi si jí neuvědomoval. Každý den jsi vstával s tím že se ho zeptáš: 'Proč...?' měla znít tvá otázka. Otázka, kterou jsi mu nikdy nepoložil. Teď už ji ani položit nemůžeš. Tvá matka ti hledí do tváře. Hladí tě po vlasech a stáel se usmívá. Je to uklidňující pohled. Hostinec Na Obláčku - Kukramovan Vešel jsi do hostince jehož vývěsní štít hlásal. Na Obláčku. Byl na něm vyobrazený malý mráček a na něm seděl takový obtloustlý muž s korbelem piva. Byla to celkem povedá karikatura. Vešel jsi pootevřenými dveřmi, které zjevně poslední host zapomněl zavřít. I když to mohl být také tím že všude je teplo a slunce svíí jasně. Pozdravil si a ihned se ti přišel věnovat takový místní kluk. Je mladší než ty. Může mu být tak čtrnáct let. Má veselý kulatý obličej a rozverné hnědé oči. "Posaďte se pan, co vám mohu nabídnout?" ptá se tě vesele a nabnízí ti místo u jednoho stolu, kde mimo tebe sedí jen tři další hosté. Úplně prázdný stůl zde není, ale tenhle je z nich asi nejprázdnější... V lese - Christof a Niké Vítr přestal vát, sotva se Christof přiblížil místu, kde byla Niké skrytá. Nemůže ji ale vidět. Je zdruhé strany stromu a splynula se stromem. Velký mohutný dub z té strany vypadá pouze jako by byl podivně rostlý, ne však jako by se o něj někdo opíral. Černý hřebec stojící opodál je klidný. Lidská přítomnost mu vůbec nevadí a když mu Christof nabídne něco ze své dlaně kůň pochoutku přijme. Zřejmě je na takové jednání z kláštera zvyklý.

Kniha osudu - 15. prosince 2007 14:04

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Obrátíš se ke stolu. Venku se zatáhlo a bouří. Kapitán odešel a ty jsi v místnosti zcela sám. Chvíli trvá než kapitán vyřídí všechno co jsi chtěl. Pak se ale vrátí a s ním i jeden nižší důstojník, jemu podřízený. Ten mladík má pevný pohled svých modrých očí. Jeho vlasy jsou čistě bílé, ale od pohledu se zdá být člověkem. Když vejdou naznačí ti úklonu. Pak kapitán promluví: "Vše je zařízeno, dle rozkazu, pane." Ten druhý zatím mlčí.

Delph dea Sinuan - 15. prosince 2007 15:12

"Redane myslím, že tento muž ti přišel dát ty peníze co má zde v měšci. Můžeš si je laskavě vzít." usměji se na mladého kováře, jako by se nic nedělo. Dál ale opět tichým hlasem plným klidu i sebevědomí námořníka a důstojníka, jež je zvyklí, že ho muži poslouchají. "Toto město už není mým domovem, tím se stalo moře, ale přesto pokud se tomuto chlapci cokoliv stane ještě toho večera zemřeš, MISTŘE KOVÁŘI. Mé známosti stále dosáhnou daleko." Na oslovení jsem dal lehký důraz, aby si byl jistej, že vím s kým mluvím. I když to netuším. Počkám až si Redan vezme měšec s třesoucími se rucemi. Dokonce půlku obsahu měšce vysypal na zem. Poté udělám úkrok za něj a doleva. To je místo, nejdál od jeho pravačky. A protože to byla ruka jenž utočil pěstí i mečem usuzuji že je pravák. Tak jak tak se bude muset otočit a já budu mít dost času zareagovat. Už při úkroku tasím i druhou bojovou dýku připraven bodnout dřív, než by zaútočil sám, či krýt rychlí útok. Ale i na možnost, že prostě odejde.

Kniha osudu - 15. prosince 2007 16:22

Tržnice v Efegrii - Delph Lidé okolo vám uhýbají, nevěnují jim však více pozornosti než je potřeba. Starší kovář vrhl po svém bývalém učedníkovi nehezký pohled a pak se obrátil i na Delpha. Zraněná ruka ho evidentně bolí a krvácí, ale on nedává na sobě znát svou bolest. Muž se otočil a odchází. Beze slova si klestí cestu davem lidí a ani se neohlíží. Raden se postavil, když sesbíral vysypaný obsah měšce a váček svírá v rukou. V očích má teskný pohled. Hnědé krátké vlasy mu spadají do čela a tak si je ledabyle odhrne. Nakonec zabloudil pohledem i k tobě. „Proč jste mi pomohl?“ položil jedinou svou otázku, aniž by se vrátil do svého stánku. Ruku s měšcem natáhl k tobě.

Delph dea Sinuan - 15. prosince 2007 17:47

Když jej uvidím jak je,... jak je mladý a nezkušený. Naivní a snad opravdu dobrosrdečný něco se ve mě zlomí. Ten meč bych si pořád přál, ale teď ho po něm ani nemůžu žádat. Já byl taky mladý a naivní. Svět drobných krádeží bylo jedno velké vzrušující dobrodružství, kdy jsem ani nevěděl, že dělám něco špatně. Byl jsem tehdy hrdinou co okrádal bohaté, nasytil chudé. Teprve až vyrost zjistil, že okrádal jen o něco méně chudší než byli oni samy. To vedlo k rozporům mezi ním a většinou cechu. Podvědomě jsme se podíval na oblohu, a pak si povzdechl a vrátil pohled opět mladému kováři. "Chceš slyšet dlouhou apravdivou verzi, která se ti zaručeně nebude líbit, a nebo si vyslechcneš kratší, hezčí verzi, která ze mě udělá rytíře zachránce?" Teď by se mi zdála pravdivá i ta krátší verze. Když mladý dospěje do věku, kdy už není dítě a sotva dospělí, potřebuje se zařadit. Mě s tím tehdy nikdo nepomohl a bylo to sakra těžké ve světě, který neodpouští chyby. Kdyby mě tehdy někdo pomohl....

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 15. prosince 2007 17:50

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Vzhlédnu od stolu o několik zajímavých informací bohatší. Prohlédnu si dalšího mladíka, poté se podívám na kapitána. "Nuže kapitáne, nyní by bylo ještě dobré, pokud netrpíte nedostatkem zbraní, vyhlásit mobilizaci a veškeré bojeschopné muže povolat do zbraně. Za ty tři dny se něco málo naučí. Půjde tu o všechno, proto považuji tento tah za nezbytný. Musíme nutně zvýšit počet obránců." řeknu už trochu pomaleji, než v minulých rozkazech. "To by byl poslední rozkaz, který by se měl vykonat, co nejdříve. Pošlete svého podřízeného, aby to zařídil a pojďte ke mě. Chci, co nejvíc informací úplně o všem, co by se mohlo hodit. Nejsem arogantní blbec, takže pokud máte nějaké konstruktivní poznámky, nebojte se mi je sdělit, přeci jen, jste tu místní vy, ne já." doplním ještě a jsem zvědavý, co všechno se od něj dozvím.

Givar - 15. prosince 2007 19:43

Loď Na otázku o Nulvisovi jen opět bezhlasně přikývnu. ...Nulvis...ten, který tě nechal žít ale mně žití zbavil...Nulvis. Znova se vytrácím mimo tento svět a ocitám se v minulosti... Po té, co se proberu ze svého vzpomínání, se zmateně podívám matce do očí. ''Ale...'' To Nulvis ji zabil, tak dlouho se mnou cestoval...chce mně zabít démon... ''Ale co mám dělat?'' Řeknu vystrašeně, téměř šeptem a dál těkám bezmocně očima. ...démon byl povolán aby tě zabil a vzal tvou knihu...a Nulvis, to on mi ji dal! Znovu se na ni podívám na zem. Vypadá úplně obyčejně ale už nemám pochyby, že to je ona. Podívám se teď opět do matčiných očí. Stále mám v těch svých slzy a strach ale najednou už tam není zmatensot a bezmocnost, o tom vypovídá i můj hlas. ''Co mám udělat s Knihou Osudu?!''

Kukramovan Jolikánec - 16. prosince 2007 12:19

Na obláčku Posadím se na volnou židli u nejbližšího stolu a rozhlédnu se po jeho osazenstvu. Pak si vzpomenu na toho chlapce a rychle si objednám. Jedno pivo chlapče a ať má dobrou míru. Potom pozdravím lidi (i nelidi) u stolu kývnutím a poprvé si je pečlivěji prohlédnu. Pak si cucnu svého piva a vychutnávám si jeho chuť. Pěnu mám jako knír a tak si rukou přetřu obličej. Dobrý den přeju. Pozdravím vychovaně a čekám na odpověď v podobě pozdravu.

Kniha osudu - 16. prosince 2007 15:01

Na lodi - Givar "Když starý muž, jménem Ramilak, opouštěl Ajuri a plovoucí ostrov odcházel s poselstvím, které si sám neuvědomoval. Neznal svou roli a bohužel, nezná ji ani teď. Ač se snaží všechny odradit, všechny jen láká na ten ostrov jít. Cesta k Ajuri však je cesta jež nemá konce. Ajuri není konec. Je to začátek..." odmlčí se tvá matka a ty máš pocit, že se stále hlouběji propadáš do jejích očí. "Když mě Nulvis zbavil žití a tys jej pronásledoval. Když ses mu tehdy u ohně zadíval do očí on plakal. Probudil jsi v něm svědomí. On by tě sebou nevzal, kdyby na tom netrvali jeho druhové, které na cestě vítr svál, tak jako čas. Už tehdy byl Nulvis sám. Ze všech jeho druhů jen ty jsi vytrval. A tobě on adresoval svá slova, když do knihy psal. Žádal odpuštění. Ty jsi ale do ní také psal. Cítil jsi to nutkání, konečně mu říct, že za to on nemůže, protože to byla pravda. Byl k tomu všemu jen donucen okolním světem. Těmi slovy jsi mu odpustil i když jsi věděl, že on už je nikdy číst nebude. Ale ta poslední věta. Ta způsobila, že nyní je Kniha Knihou osudu. Vložil jsi do ní sdělení, odpuštění, varování, ale hlavně. vložil jsi do ní svůj osud a svůj život, chlapče." opět nechá svá slova doznít. "Ta kniha svírá tvůj život, tak jako ty svíráš ji. Jsi nyní jejím strážcem. Určil jsi možnost pro každého, kdo dojde na ten kopec, aby do ní mohl psát. Každý však jen jedinkrát smí. Určil jsi to a to je teď tvým posláním. Čekat až se najde další z těch, kdo půjde město hledat a jít s ním. Vše se opakuje, psal jsi. A nyní se má opakovat i nadále. Ty a kniha nyní jedno jste. Pokud bude zničena, ty zemřeš. Kdo ovládne její moc, může vládnout všemu... Je jen málo takových, kteří mohou. Ale našli by se. Jsi nyní Strážcem Knihy osudu. Hlídej ji dobře. Ale právě toto je to co tě ohrožuje. Démon smrti. Darken Rahl se jmenuje. Byl povolán, aby tě zabil a přinesl Knihu osudu mladému rituálnímu mágovi. On by ji mohl ovládnout…Kniha bez strážce, neplní svůj účel…" nadechla se k dalšímu pokračování. ” Pamatuj si toto. Číst v knize může kdokoliv, kdo zná tajemný nápis v Tyrkysové jeskyni. Vaše poselství v ní psané je pro kohokoliv, kdo ten nápis četl. Psát do ní smí jen ten, kdo dojde až na kopec k Ajuri, aby zaznamenal další poselství určené světu a lidem v něm. Vlastnit knihu, ale smíš jen ty. Nikdo jiný než ty ji strážit nemůže… Pokud by tě Darken zabil Přestane platit co jsi psal… Co je psáno v jeskyni poznáš až ti to poprvé někdo poví, nebo až sám přečteš. Jen někteří lidé dokáží ten nápis číst. Jen někteří… Poznáš toho kdo četl. Nepovím ti jak. Až se tak stane, poznáš toho dotyčného snadno.“ Žena opět stichne a zadívá se ti do očí. Pak pohlédne kamsi za tebe a následně opět k tobě. ”Ajuri není bezedné zcela. Nic není nekonečné. Ramilak, ač to neví je poslem toho místa, aby lákal další a další duše. Ty ač to nechceš jsi určen pro to abys je vodil a Kniha, aby je zbavovala toho posledního, co ještě chtěli světu sdělit. Ale jak už jsem ti řekla. Ajuri není bezedné. Jen čeká. Čeká na toho, kdo bude natolik silný, aby ovládl sílu z něj pramenící. Až někdo takový na to místo přijde, jako jediný opět odejde. Vázat v sobě všechny duše předešlé, putovat však bez cíle. Zničí vše co do cesty mu přijde, podřídí si to, co podřídit půjde. Nic nebude takové, jaké to je dnes. Nic…” Dá chvíli prostor tobě, aby sis přebral její slova a pak pokračuje dále: ”Existuej cesta jak to zlomit, ale tu já ti povědět nemohu. I mé návštěvy mají svá pravidla. Jednou to pochopíš sám… Rozuměl jsi všemu?” zeptá se tě nakonec. Hostinec Na obláčku - Kukramovan Poprosil jsi chlapce o jedno pivo a ten pro něj odběhne. Posadíš se na místno, které ti ukázal a ti tři pánové, sedící u tvého stolu se dále baví. Chlapec ti pivo přinese a v tom dovnitř vejde jakýsi zahalený muž. Má na sobě roucho kouzelníků a tmavý plášť se znakem Safírového úlomku, znakem Filtorijské akademie. Znáš ji. ve městě s klášterem, kde jsi vyrůstal, ve městě Grain ta akademie sídlí. Ten muž si sundá kápi a ty můžeš poznat že je to teprve učedník svého učení. Může mu být zhruba osmnáct let. Byl by to docela pěkný muž, jen kdyby jeho tvář nebyla tak chladná. Chlapec se ho v prvním okamžiku lekl ale pak ten mladík pozdravil. "Buďte pozdraveni... Dal bych si medovinu." řekl chlapci, který obsluhuje a pak se dojde posadit snad náhodou k vašemu stolu. Popřál jsi dobrý den všem u tvého stolu a ti ti pozdrav opětovali, ale teď když si k vám přisedne i tento muž raději zmlknou. Chlapec, číšník, přinese novému hostu medovinu a pak opět odběhne. Tento cizinec upije ze svého poháru medovinu a pak se optočí na vás na všechny. "Nedaleko by měl být hvozd elfů, kudy se mám dát, nevíte? A kde bych sehnal nějakého stopaře, či průvodce? Je zde někdo takový?" ptá se zcela přímo. Tržnice v Efegrii - Delph Mladý kovář se zamyslí. Chvíli zvažuje obě varianty a pak odpoví: "Chtěl bych znát pravdu." odpoví nakonec sebejistě. "Ale teĎ nemáme mnoho času, musím... Musím odejít..." ohlédne se za svým bývalým mistrem, který už dávno zmizel v davu na tržnici. Pak si dojde do stánku s tím že váček položí na pult evidentně očekávajíc že si jej vezmeš. Skloní se a vyndá tu zbraň kteoru ti předtím ukazoval. Připevní ji ke své torně a vezme si ještě několik dalších věcí, které pořádně nevidíš. Potom i s batohem vypadá že je odhodlán opustit tržnici a větršinu svého zboží zde zanechat.

Kukramovan Jolikánec - 16. prosince 2007 15:35

Hostinec Pomalu piju pivo a přemýšlím u toho, což jebohužel činnost která by se s pivem neměla spojovat. Tak de seženu práci?... To je ale dobré pivo... Né práce... Pivo... Práce... Pivo... Mé myšlenky se rozhodnou pro pivo a tak se znova napiju, ale svět tomu chce že nezůstanu u piva, ale vrátím se k práci. Když vejde ten muž, kouzelník, tak mu jenom kývnu na přivítanou, ale jakmile se zeptá na stopaře na tváři se mi zableskne úsměv a v oku zase peněz chtiví záblesk. Jestli hledáte stopaře, tak ste na správné adrese, vážený pane. Pronesu potichu, ale tak nahlas že mě slyší. Potom vezmu do ruky mok a vstanu. Nebylo by lepší probrat to ve větším soukromí? Zeptám se a ukážu na prázdný stůl kousek vedle. Nečekám na odpověď a vykročím tím směrem.

Delph dea Sinuan - 16. prosince 2007 16:27

"Tak pravdu? Budeš ji mít, ale teď tě sbalíme a odejdem ke zlomenému trpaslíkovi. To že mám přátele tady ve městě je jakž takž pravda." Pomůžu Redanovi s balením, ale víc toho udělá sám, protože v tom má určitý systém. Vezmu si tedy váček s penězi k sobě. Dojdem ke zlomenému trpaslíkovy. Redanovi oči stále kmitají sem a tam protože stále očekává zákeřný útok od mistra či co. nebo je prostě stále trošku v šoku z toho co se stalo. Zlomený trpaslík, prádelna špinavých peněz, dohazovna nelegálních obchodů a ... ...a skvělá kuchyně. Po otevření dveří mě uvítal ten známý pach nemytých těl a tvrdých pohledů, které by mě nejradši vykázali pryč, ale radši mlčí, protože neví kdo jsem. Přesto se stále nese vůně pečeného masa a koření. Cestou míjíme prázdný stůl uprostřed hostince. Gestem naznačím kováři ať si tam sedne. Já tam shodím své i nějakou část redanovích věcí. Pokračuji hned za hostinským. "Po deseti letech na moři, rád popřeji Bantumovo požehnání, tomuto pultu, pokud se k němu majitel stále obrací." Bantum bylo tajné jméno pro boha štěstí. Tuto přezdívku mu dali zloději, kteří se k bohu štěstí často modlili a chtěli tajné heslo. Vytáhnu pět zlatek, tak aby je viděl jen hostinský a rovnou mu je položím do natažené dlaně. "Rádi bychom pivo a to co tak krásně voní z kuchyně." Když jsem se otočil a šel zpět k Redanovi, vidím že se některé obličeje uklidnili. sand proto, že hostinský neudělal poplach, snad jen pro prostý fakt, že znám Bantumovu přezdívku. Pivo před nás postaví mladé děvče pomale v okamžik kdy dosednem. "Pravdu? Tak ale seď a mlč dokud to neodvyprávím celé." , Tvrdě sjedu pohledem mladého kováře. "Začalo to před 40 lety tady když jsem se narodil do této společnosti." , Redanův nechápaví pohled mi napoví, že stále netuší."Zlodějský cech. Naučil jsme se tu mnohému, jenže po 30 letech jsem musel utéct. Šel jsme na moře a to se mi stalo domovem víc než tohle město za 30 let. ALe po určitých problémech jsme musel utéct. V přístavu jsem byl možná hledaný a zde to znám. Stará nenávist asi vyprchala ale láska jej zrovna nenahradila. Potřeboval jsem nějaký obnos, abych přežil dokud se to v přístavu neuklidní a pak bych se nechal najmout na další loď. A tvoje zbraň atvé mládí mi naskytlo možnost. Chtěl jsme ti tu zbraň ukrást. Tak jsem tě sledoval. Proto jsem viděl to že tě začal někdo napadat. myslel jsme že jde o výpalné. Pak jsem, ale zjistil, že to je tvůj mistr a šikanuje tě. Snad proto, že ses nedal, snad proto že mi to připomnělo můj boj, kdy jsem se měnil z kluka na muže jsem se rozhodl, že tě neokradu ale pomůžu ti. Tajně jsem doufal, že mi tu zbraň daruješ jako odměnu za tvůj život." , napiju se abych svlažil hrdlo po tak dlouhém vyprávění, ale nenechám jej cokoliv říct a pokračuji. "Obsah to měšce rozdělíme na půl. Pořád by ti měl zaručit klidný začátek kdekoliv se rozhodneš, ale tady to už nebude. Druhou půlku použiji na drobné .. hmmm...dary, aby jsi mohl dnešní večer v klidu spát a zítra se dostal z města aniž by to tvůj mistr zjistil. zbytek si nechám. Večer mě čeká schůzka s mužem, který to náhodou vše může zařídit. Dle toho jak dopadne výsledek, možná odejdu s tebou, a nebo tu dostanu práci.", opět se napiji, když tu dojde hostinský a nese na dvou prkýnkách pečené hovězí. Křen krásně štípe donosu už od stolu a chléb je snad čerstvě dopečen. Né víc než hodinu starý. Hostinský se při podávání jídla na stůl předkloní tak, že jeho ucho mám před sebou. Ani nezaváhám."Jsme tu minimálně do večera, čekáme na Morovise. Poté se rozhodne, jestli přespíme nebo ne. Do té doby bych chtěl klid, vlastně i potom, když tu zůstaneme." Hned šáhnu do měšce a vytáhnu dalších 5 zlatých a vmáčknu mu je do dlaně. "Snad to za dnešní výdaje bude stačit, když tak se dorovnáme při odchodu."

Kniha osudu - 16. prosince 2007 16:32

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Kapitán se podívá na svého podřízeného, který jeho pohldu neuhne a místo kapitána přistoupí blíže ke stolu u něhož stojíš. Kapitán zřejmě není zcela spokojen, ale s prohlášením: "Zařídím to sám, pane," pak odejde. Mladý bělovlasý muž přijde blíže, ale zas tolik. "Zbraní je dost. Zbrojnice je plná. V případě nutnosti je možné zásobování z vesnice Felire, na jihozápadě. Vede tam odtud podzemní chodba. Vede přímo z hostince hned vedle kasáren a je velmi dobře maskovaná. Uniknout by se jí ale dalo jen stěží, v případě nutnosti, je příliš úzká..." odmlčí se a pak ukáže na jednu mapu města, kde ukáže na jedny hradby. "Tady jsou hradby narušené staticky. V případě otřesů, nebo bránění proti katapultům, nevydrží ani ránu... Jeden místní alchymista vytvořil látku, kterou by to šlo zpevnit. Když toho vyrobí hodně, chodby v této čísti hradeb budou nepoužitelné, aůe vydrží to. Osttně by se tím daly hradby vyplnit po celé délce, byly by pak mnohem pevnější." opět ustoupí od stolu aby jeho chování nevyhlíželo příliš drze. "Také by možná nebylo od věci požádat alychymisty, zda by nešlo udělat něco jako minové pole..." navrhne ještě hlasem bez sebemenšího zabarvení svého hlasu který je velmi hebký na vojáka, který viditelně nějaké zkušenosti má...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 16. prosince 2007 16:41

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Usměji se při poznámkách mladíka. "Znamenitě vojáku. Mám tušení, že zbraní bude i tak nedostatek, tedy pokud využijeme všech bojeschopných osob, což bychom měli. Takže nechte poslat pro další. Ta látka na zpevnění je velice zajímavá, určitě ji využijeme. Ať je co nejvíc hradeb takto posíleno. Minové pole je zajímavý nápad, ovšem má to jednu nevýhodu. Je na jedno použití v jednom místě. Pokud místo min budeme mít směrovatelné výbušniny, uděláme lépe. Kdyby byl čas, tak je to samozřejmě brilantní plán, ovšem v těchto těžkých časech si nemyslím, že by to byl nejlépe strávený čas." vysvětlím mu. A čekám, zda bude mít ještě další dobré připomínky.

Givar - 16. prosince 2007 16:58

Loď Vím, že za nějakou dobu, až budu opět sám, budu mít mnoho času si přebrat všechna slova, která jsem od své matky slyšel. Taky vím, že si je všechna dobře zapamatuju. Ale v této chvíli mám z toho všeho obrovský chaos v hlavě. Ohnu se k zemi a zvednu knihu, spadlou na zem a mezi svým přemýšlením ji pozoruju. Teď se chystám ji pevně oběma rukama sevřít, na příslib toho, že ji budu opravdu střežit. Ale neudělám to. Svěsím ruce k tělu, s knihou v jedné ruce a tázavě na matku pohlédnu. Nevím, jestli mně zrovna napadá stovka otázek nebo žádná, která by stála za zeptání. Ale z toho všeho, z té tíhy tolika slov, z toho břemene mně právě napadla jedna, kterou musím položit. ''Ale...'' Ptám se opět velmi nejistě, za to s upřeným pohledem. ''...co kdybych ji prostě někam schoval?'' Zajiskří mi nadějně v očích, při myšlence, že by tohle šlo tak snadno skončit. Že bych se nemusel bát démona ani své neznámé cesty se svým břemenem. ''Co kdybych ji jen hodil do moře?'' Ve skutečnosti je ve mně jen malá kapka naděje, že by to šlo takhle...

Kniha osudu - 16. prosince 2007 18:29

Na lodi - Givar Matka tě konejšivě prohrábne vlasy a mírně smutně znějícím hlasem povídá: "Víš že to tak nejde... Ale víš co? Sjednala jsme pro tebe záchranu... Až stáří a mládí v jedno splynou. Až Kniha osudu vykoná svou... Tehdy naděje přijde, temná noc však započne. Spojí se, dvěě duše, přesto stále rozděleny, v krajině snů a přání, propleteny. Kniha zmizí, poslání démona zmaří se. Ne však napořád, legenda žije, praví se... Na korálku z mlhy, zaznějí bubny. Davem lidí prolétne smích, radost však nebude v nich. Příběh se zkončí, poslední duše však válčí. I válka konec má, na konci tvé cesty stojím já." dopoví ti krásnou a zvláštní básničku, která snad je věštbou, snad dalším prokletím. Možná jen hádankou, nevíš sám. Hospoda U Zlomeného trpaslíka - Delph Kovář vyslechl celou tvou dlouho řeč a až když jsi domluvil vidíš že je jaksi zvláštně asi smutný, řekl bys. "Víte... Pocházím z Grainu. To město zde není příliš známé. Povětšinou tam žijí ti, kteří už se v císařství nemohou ukázat. zločinci a tak různě... Nejsem hrdý na svého otce, který je zde také hledán ale... Dal jsme se do učení kovářem. Byl jsme zručnější než můj mistr ale nikdy jsem to nedával příliš znát. Pak ale přišli mé mistrovské zkoušky. Chtěl jsem být nejlepší. Chtěl jsem ukázat že ve mě něco je. A také ukázal. Ta zbraň, kterou jste držel v ruce, to je výtvor ze skoušek. Mistrovi se tak zalíbil, že když mě prohlásil za msitra, řekl že zbraň si ponechá. To jsme mu ale nechtěl dovolit. Bylo to to nejlepší co jsem vykoval... No a tak jsme utekl i s ní. Myslel jsem že zde na trzích bych něco prodal a vydělal si dost na malou dílničku tady. Mě zde nikdo nehledá, nejsem zločinec, myslel jsem si. ALe problém je v tom že kdokolliv z Grainu, kromě mágů z Filtorijské akademie, je zde hledán. Musím se skrývat. Můj mistr přišel až sem, aby získal tu zbraň. Musím teď odejít, ale nevím kam. Popravdě. Tu zbraň jsme prodat nechtěl, ale... Kdyby to bylo zapotřebí... Zachrnáil jste mě a tak... Klidně vám ji dám..." vidíš že to neříká tak docela klidně, ale vypadá odhodlaně že by ji skutečně dal. Hostinec Na Obláčku - Kukramovan Kouzelník se na tebe usměje. "Ale jistě." vstane a kývne na hostinského, který po chvilce přijde. "Já a tady stopař, máme jisté jednání, máte tu nějaký salonek?" hostinský přikývne a ukáže na dveře kamsi dozadu. Kouzelník mu vtiskne zlaťák do dlaně a koukne na tebe. "Jdeme?" zeptá se. Ostatní u stolu vás nechávají odejít. Když dojdete do salonku je zde jeden stůl a dvě židle. Spíše se to tu asi používá jako místo pro romantické večeře zamilovaných párů. Kouzelník se posadí na jednu židli a pokyne ti aby ses posadil na tu druhou. "Říkají mi Drakan. Jsem tu protože potřebuji někoho kdo mě provede hvozdem elfů." řekl ti zcela samozřejmě.

Kniha osudu - 17. prosince 2007 15:13
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro "Rozumím pane..."řekne ti. "Moh bych sehnat posily, pane. Mohly by krýt řeku, protékající městem, aby nám z řeky nehrozilo nebezpečí. Ovšem... Na souši nám nepomohou." Na mapě je řeka jasně vyznečena je vidět a je celkem i jasné, že hradby v místě koryta řeky nebudou zrovna nejpevnější, ale pokud se se daly pevnit tou hmotou i tam mohlo by to stačit.

Delph dea Sinuan - 17. prosince 2007 16:12

"Věř mi Redane, já se dokážu uživot v tomto tvrdém světě i bez ní. Ty však budeš potřebovat nejen tyhle peníze, ale i ukázku svého umění. Možná si ji hned někdo nekoupí, ale bude se o tobě mluvit, že to dokážeš. To ti naláká zákazníky i na lacinější zboží. Budou si pak říkat mám to od toho co tak perfektně ková. Ale jak jsem řekl Možná budem muset odejít spolu. Pro začátek snad do Galtmaru. Tam by se tvé kovářské umění určitě teď hodilo. Možná by jsi mohl darovat tu zbraň tamějšímu vévodovi. Když by tě přijal jako svého osobního kováře, měl bys na dosmrti vystaráno. A já bych se potom mohl stavit pro nový meč, který bys vykoval jako odměnu pro mě. Teď ale jezme a pijme." Hned jsme se pustil do toho výborného jídla. Pivo nebylo ředěné a teplota akorát. Rozhodně jsem nejedl nijak distingovaně, spíše jsem to do sebe rval jako hladový vlk. Přeci jen jsem od rána nic nejedl. Až dojím spočítám kolik vlastně peněz je v tom měšci. Váha a objem by mi možná mohly dát nějakou představu, ale nevím kolik z toho jsou zlaťáky, stříbrňáky nebo měďáky. Rozhovor s Redanem se pokouším stáčet pokud možno na jeho minulost, nebo na své dobrodružství na mořích tohoto světa. Jako zkušený mořský vlk je dokážu barvitě popsat a dostatečně vyšperkovat, aby byli poutavé. Čekám tak dokud nepřijde Morovis. Tu a tam si dám pivo, ale chci být co nejvíc střízliví až se s ním setkám.

Bard Edgarson - 17. prosince 2007 16:54
	Na lodi Necham námořníka jeho pocitům a vydam se ke kuchyni na lodi abych něco shltnul a pak se vydam na prohlídku lodi občas se zastavim a podívam se na moře jako na hrozbu ale nedávam to na sobě znát

Drakan - 17. prosince 2007 17:26

Hostinec Na Obláčku Sedím v salónku naproti tmavovlasému mladému muži. Je starší než já. Mě je teprve osmnáct zato jemu je už jsiět přes dvacet. Nevypadá ale že by ho věk nějak zvlášť poznamenal. Když jsme se ptal na stopaře nečekal jsme ani zdaleka tak rychlou odpověď. Přemýšlím kde nyní může být Darken. Vím že mohl udělat mnohem více než nakonec udělal. Už jsem mohl být mrtvý... Jako samozřejmost jsem řekl: "Říkají mi Drakan. Jsem tu protože potřebuji někoho kdo mě provede hvozdem elfů." a čekám až se mi můj možná budoucí průvodce představí. Pokud mě bude provázet musím vědět jak jej mám oslovovat a pokud nebude... Pak už nebude koho oslovovat... ušklíbnu se. Ruce si sepnu a opřu se lokty o desku stolu. Své černé pronikavé oči upřu do modrých očí svého společníka ačekám co mi poví.

Kukramovan Jolikánec - 17. prosince 2007 20:21

Na obláčku Do salónku dojdu s mírným úsměvem, koneckonců, sehnat kšeft tímhle způsobem je ideální a navíc přesně v dobu kdy se mi hodí. Tomu říkám klika Pomyslím si vesele, ale v salónku se usmívat přestanu. Vezmu židli, otočím jí opěradlem ke stolu a obkročmo si na ní sednu po zvyku nás opatrných. Ten kouzelník se mi moc nelíbí, magii nemám rád. Kolikpak má asi peněz? Pomyslím si a v duchu slyším cinkot peněz, které za chvíli změní majitele, ale nesměji se. Mě říkají Kuk a práci pro vás udělám rád. Představím se úvodem a kouknu se na něj. Pro odlehčení situace se napiju piva, ale po loku se vrátím pohledem k Drakanovi. Ale moje služby nejsou levné, i když za tuhle cenu stejnou kvalitunenajdete. Řeknu s úsměvem pomyslím že právě sem ze sebe udělal přepyšnělého chlápka. Ale cenu neurčím dokud nezjistím o co pude. Pouze převod? Nebo snad hrozí určitá ryzika? Zeptám se zvědavím tónem a tázavě se podívám Drakanovi do očí. Povězte mi svůj příběh.

Drakan - 17. prosince 2007 20:33

Hostinec Na Obláčku Sleduji Chování svého společníka velmi bedlivě. Když upíjí z poháru já se svého ani nedotknu. Ostatně už jsem trochu upil v sále. Bedlivě mu naslouchám. Tak Kuk, jo? Nevytahuj se! Kdybych tě nepotřeboval nejsem tu! Tak ty si chceš hrát? No dobrá... Zahrajeme si takovu hru... ušklíbnu se ještě a a také upiji ze svého poháru. Zatímco Kuk pije pivo já piji medovinu. Vyhovuje mi to. Nejde tak rychle na mysl a je dobrá. "Kdybych ti řekl svůj příběh nevěřil bys. Kdybych ti řekl svůj příběh, musel bych tě zabít. ale ne... Pro tbee z toho žádná rizika neplynou. Jedná se jen o převod. Neznám zdejší lesy a nemám času nazbyt, kdybych se náhodou ztratil. Potřebuji najít místo, kde voda ztéká ze skály a dole tvoří Safírové jezírko." vysvětlím mu svůj problém. Nemuselo by mu přijít až tak podivné že hledám Safírové jezírko, když má akademie má úlomek safíru ve znaku, který zdobí i můl plášť. "Znáš-li to místo, zaplatím ti za doprovod až k němu."ubezpečím ho. Přecijen můj mistr měl před svou smrtí peněz dost. Peněz, které jsou teď mé a přece pro mě mají cenu jen jako prostředek pro to abych získal něco mnohem cennějšího.

Kniha osudu - 17. prosince 2007 20:36
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Místo o kterém Drakan mluví jsi nikdy nenavštívil ale víš kudy teče řek a hvozdem a najít příslušný pramen by nemělo být až tak složité...

Kukramovan Jolikánec - 17. prosince 2007 21:19

Na obláčku Pozorně poslouchám příběh a ironicky se ušklíbnu, když mluví o ,,musel bych tě zabí, přísně tajné´´. Dokonce se na mé tváři objeví ušklíbnutí, kterého si ten čarodějík určitě všiml. To je tak namyšlenej nebo si ze mě dělá srandu? Pomyslím si a pečlivě se mu kouknu do očí. Potom však odvedu pozornost od čaroděje k ,ožné budoucí cestě hvozdem, která by mi měla vydělat nemálo peněz. Safírové jezírko... safírové jezírko... Bude jistě u pramenů, ještě neskalené... Hmm... Přemýšlím a nakonec kývnu na znamení že jsem se rozhodl převést toho nanicovatého čaroděje. Ještě další chvíli ticha vyplním svými tichými myšlenkami. Takže elfí hvozd jo? Ty nanicovatý špičouší potvůrky, ve většině případů si myslí že jsou něco víc... Samozřejmě, jsou i vyjímky, ale... I když jsou mé myšlenky dlouhé, celý pochod v mé mysli netrvá víc jak pár vteřin. Dobře tedy, povedu vás. Ale, ještě je tu pár drobností, moje mzda, například. Kolik by jste si tak představoval? Zeptám se, možná trochu drze či obhrouble, ale upímně. Koneckonců, proč jinak bych to dělal?

Drakan - 17. prosince 2007 21:27

Hostinec Na Obláčku Podle KLukova chování usouidím že je mého ražení. Tedy že si také je sám sebou dost jsitý a že nehodlá dát svou kůži lacino. A to doslova. Na jeho ušklíbnutí odpovím tím samým způsobem. "Mám představa? Řekl jsi svou cenu řekneš ale dobrá. Ty mne povedeš budeme tedy hrát podle tvých pravidel. Pokud jde o mou nabídku, zní. Padesát zlatých." přemýšlím jestli to bude hodně nebo málo. Přeci jen jsem zvolil kompromis. Ještě jsme ale zapomněl něco dodat. "Pokud tedy jsi tak dobrý jako se tu děláš." to už ale říkám jen abych ho naštval. Nechci aby šel jen kvůli penězům ale také z toho důvodu že se bude chtít předvést. Potřebuji aby svou práci vykonal dobře. Jsou jen dvě možnosti. chytí se a půjde. Bude mi chtít dokázat že má svou cenu a má ji oprávněně a nebo... Nebo to vzdá urazí se a odejde. Někoho kdo se uráží ale sebou stejně nepotřebuji. Je to vlastně nutný výběr. Hledím mu do očí a měřím si jeho reakci. Sleduji každý jeho pohyb, připraven, kdykoliv zareagovat.

Kukramovan Jolikánec - 17. prosince 2007 21:50

Hostinec Na Obláčku Pozorně poslouchám a při vyslovení sumy padesáti zlatých se mé rty zkroutí do mírného úsměvu, ale když po mně chce, abych mu dokázal svou cenu a kvalitu hlasitě se rozesměju. Do očí se mi dokonce trošku dostanou slzy, ale po malé chvilce se zničeho nic přestanu smát, a to takovím způsobem že člověk by pomyslně nadskočil. Pečlivě se mu kouknu do očí a potom se opět trochu usměju. Víte, pane, nevím jetli to myslíte jako vtip, ale mé kvality vám potvrdí každý čestný muž který mé stopování zažil. Na chvíli se odmlčím a pak se trochu ušklíbnu. Možná by jste jich i pár našel, kdyby ste si dal záležet. Potom se trochu pousměji svému vtipu a dopiju pivo. A ta vaše suma také není ideální. Víte, já bych navrhl tak dvě stě. Usměji se a kouknu se tomu čarodějnému učni do očí. Pak se zamyslím jestli jsem to s tou sumou nepřehnal, ale na mé váři to znát není. No co, stejně bude smlouvat a tohle vypadá jako že v tom bude háček.

Christof Warren - 17. prosince 2007 23:49

Hřebci přejedu rukou po černé srsti na krku, hýčkám ho svými doteky a přitom k němu uklidňujícím hlasem promlouvám. Čípak jsi? Ztratil jsi se snad? Kůň cuknul a hlavou a tiše zařehtal. Nebral jsem to jako odpověď. Ještě jednou jsem se rozhlédl kolem sebe. Nikoho nevidím, pokrčím rameny a sjedu rukou na uzdu. Hbitě se vyhoupnu se na koně. Uzdu pevně sevřu, na koni očividně nesedím prvně. Nasměruji koně na cestu, poté se k němu skloním a zašeptám mu do ucha. Trochu se projedeme, co říkáš? Bez odpovědi mu zarazím nohy do boků a kůň tryskem vyrazil po cestě.

Drakan - 18. prosince 2007 09:51

Hostinec Na Obláčku Je si dost jistý nu... ALe dvě stě zlatých? Ne že bych snad neměl, ale dávat je jen za převod? ALe co. Potřebuji se tam dostat a tehle týpek se mi líbí. Ví co chce a to je hlavní. Ostatně se třeba nebude už pak na nic vyptávat, přemýšlím a při tom ho s ledovým klidem pozoruji. Cítím že něco očekává. No dobře. Překvapil jsi mě a já tedy překvapím tebe. řeknu si. Je to spíš jen taková hra. Předpokládám že až dojdeme k jezírku a pak se naše cesty opět rozdělí. "Jak je, libo. Tedy dvě stě zlatých. Kdy budeme moci vyrazit?"ptám se opět zcela věcně. Jo nejraději bych mu řekl že očekávám že vyrazíme zítra, ale nepotřebuji aby mě nechal někde v elfím lese. Ne že bych měl něco proti elfům, ale žádý z nich mě nikdy k Safírovému jezírku nedovede. Pro ně je to místo téměř posvátné. Hledím na Kuka v očekávání. Chci aby si myslel že má nademnou navrh. V tomto případě to bude lepší.

Tassehoft - 18. prosince 2007 10:07
	Hostinec. Došla k nám servírka a sebrala od nás prázdné korbeli a položila nám otázku budeme-li ještě něco pít tak se k ní obrátím a odpovím jí Ano dal bych si ještě jeden korbel piva.Děkuji.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 18. prosince 2007 10:28

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Usměji se na vojáka. "Samozřejmě, sežeňte všechny posily, co můžete. Orků je kolem pěti tisíc, jen co jsem viděl já. Takže bych se nebál vyslovit jejich celkový počet v dvojnásobném množství. Už jsem vás nasměroval jakým způsobem máte posílit obranu. Nejdůležitější jsou hradby, protože hradby budou stát mezi námi a několika tisíci orky. A čím pevnější budou, tím déle vydrží. Hned za kvalitou hradeb je počet obránců a kvalita obrany. Tu vysoce zvyšují stroje, které jsou schopny hromadně zabíjet nepřátele, jako katapulty na zapálený olej a alchymistické výbušniny. Zařiďte tohle všechno, domluvte se s kapitánem a kmitejte. Druhou nejdůležitější věc, krom technického zázemí zařídím já." povím mu a pomalu vstanu od stolu. "Morálku," vysvětlím, "protože odhodlaný voják vydá za několik neodhodlaných a vystrašených. Musím jim dodat odvahu a důvod, proč mají umírat. Vy tedy zařiďte, co máte a mě dejte pár vojáků, kteří budou rekruty přijímat a posílat do kasárna. A začněte je trénovat. Mí rytíři jistě pomůžou." S tím přecházím ke dveřím a pokynu mu, aby bylo vše zařízeno a já jsem mohl vyrazit.

Kniha osudu - 18. prosince 2007 12:11

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Voják tvé pokynutí opětuje. Zdá se všemu rozumněl. Jeho modré oči jako by ukrývalo mnohem více než je na první pohled vidět. Nakoenc projde s tebou ven z pracovny aby mohl zařídit vše potřebné. to už vidíte vracejícího se kapitána, za kterým dojde ten voják po tvém boku. Kapitán se pak spolu s ním na něčem dohodne a pak každý vyrazí svou cestou. Na chodbě v kasárnách je několik vojáků, ale příliš ne. O kus dál uvidíš jednoho rytíře ze své jednotky jak právě něco vysvětluje jednomu z místních vojáků. V ruce drží meč a mává mu s ním před obličejem. Pak vidíš jak mu jej vtiskl do dlaně a zejvně mu vysvětluje jak ho má držet. Venku stále ještě zuří ona bouře a liják se zdá se bude ještě nějaký čas trvat. Ostatně už nemůže zbývat tak dlouhá doba do večera.

Kniha osudu - 18. prosince 2007 12:23

Hostinec Pdozimní spočinutí město Galtmar - Tass a Darken Starý muž jménem Kalimar dopovídal svou historku, která je jistě velice zajímvá. V tom je u vás servírka a ptá se co si dáte. Tass hned požádá o pivo a Kalimar přikývne a ukáže dva prsty. Zřejmě tím myslí dvě piva, čili že si dá to samé... Nakonec servírka tedy přijme vaši objednávku a odejde. Hostě si vás už nevšímají. Liják venku je zdá se lepším tématem než pozorování vašeho stolu. Když stařec mluvil nebylo to nijak nahlasa. Útržky vašeho rozhovoru mohl slyšet i někdo, další, ale není to až tak pravděpodobné a vlastně ani důležité. Kalimar vypadá že je rád za každého posluchače. Servírka přinese vámi objednané pití a pak si jde zase po své práci. Starý muž si vás bedlivě prohlíží. Hostinec u Zlomeného trpaslíka - Delph Sedíš u stolu s Redanem který stejně jako ty pije jen občas. Mnohem rasději si s tebou povídá. Když se snažíš stočit rozhovor na jeho minulost příliš se mu to nezdá. Nakonec stejně vždycky skončíte u námořnických historek, které mladý kovář přímo hltá. Je to dobrý posluchač. Vždy ve správnou chvíli zatají dech, otřese se a nebo bvyjekne překvapením. Jeto svým způsobem zábavné. V hostinci se během dne vystřídá několik skupinek hostů. Mladí, starší, chladnokrevní... Teprve když se slunce pohne více k západu dovnitř vejde tvůj starý známý Petrek Morovis. Ihned kývne na hostinského a přisedne k vám. "Nazdárek, tak co? Koukám že máš společnost, copak to?" ptá se tě hned z vesela a kováře ani nepozdraví. Evidentně počítal spíše s tím že na svůj rozhovor budete sami.

Delph dea Sinuan - 18. prosince 2007 12:46

Hostinec u Zlomeného trpaslíka "To je možná moje nerozvážnost Petreku. Zachránil jsem jej před jeho mistrem a ten touží po krvi nás obou. Mou krev by nedostal tak snadno, ani kdyby přišel s kumpány, ale jeho? Velice snadno. Byl bych rád, kdyby se dostal z města zítra ráno, tak aby to nemohl jeho bývalý mistr zjistit. Pokud vyjedeš s nějakým vozem s vínem či pro víno, mohl by se v něm buď schovat a nebo v přestrojení pomoct kočírovat. Určitě ti rád pomůže při přeskládání zboží toho vozu a ještě něco doplatím. Ale neutíká před zákonem, takže si moc nenasazuj." Mrknu na něj. "A pokud tu máš svůj oblíbený stůl můžem se přesunout k němu. Pokud ne vítej u našeho stolu.", počkám jestli se usadí, nebo odejdem. Až budem seděť u stolu, jedno kterého, pokračuji. "Pokud máš čas rád ti povím o svých cestách na moři, ty mi můžeš říct nějaké zajimavosti. Lehce se opijem a pošlem tady Redana spát. Pak mi povíš co můžem jeden pro druhého udělat." Pokud mi nikdo neodporuje, dám se do dalšího vykládání příběhů. Vyprávím některé nové abyse Redan nenudil i některé, co už slyšel, ale jsou opravdu dobré. Je dobré posedět si s hmmm kamarády lehce pít a radovat se. Jen škoda, že u toho nejsou chlapy z paluby i ráhnoví.

Kukramovan Jolikánec - 18. prosince 2007 12:50

Hospoda Na obláčku Pozorně se kouknu na toho čaroděje, protože tady očividně není něco pořádku. Že by by byl ochotný zaplatit 200 za pohý převod? Co tu je za háček? Proč je ochotný platit? A nevíc bez dalšího smlouvání? Smutně kouknu na pohár, ve kterém je už jen pár kapek, které mi sotva zvlaží ústa. Pozvednu pohár a kouknu se na toho Drakana. Tak na budoucí spolupráci. Potom pozvednu pohár k ústům a jediným douškem ho vyprázdním. Pak se zamyslím nad otázkou odchodu z města a trochu se usěju. A ohledně započetí výpravy, klidně za hodinu, jesti vám to vyhovuje. Potom se na něj tázavě kouknu a čekám na to, že mi oznámí dobu odchodu z města.

Tassehoft - 18. prosince 2007 17:22

Hostinec Pdozimní spočinutí město Galtmar Vyslechl jsem si historku přemýšlím o ní během toho mi servírka přinese nové pivo a já pomalu upíjím. Potom se obrátím k starému muži a řeknu mu. Zní to zajímavě a něco pravdy na tom určitě bude. Mohly by jsme se pokusit onen plovoucí ostrov najít já nevím znáte nějaké podrobnosti kde ho hledat. Nebo kde najít stopy které by nás k němu zavedly zápisy ve starých kronikách nebo tak něco podobného já bych nebyl proti se po něm podívat. A třeba by se k nám i někdo přidal další kdo ví .

Niké - 18. prosince 2007 20:14

V lese Sleduji počínání neznáméno muže, líbí se mi, jak jemně zachází s mým novým přítelem, velkým černým hřebcem.Pomalu nabývám dojmu, že není nebezpečný a sama pro sebe se usmívám. Možná se mu i ukážu... Ve chvíli, kdy se na něj však vyhoupne se mi na okamžik zastaví srdce a během zlomku vteřiny se ve mně vzbouří zlost. Co to má znamenat?! To je můj kůň! Dostala jsem ho darem za to, že jsem zachránila křesťana od božího hněvu! ...to, že by žádný nepocítil je momentálně zcela vedlejší... Okamžitě se oddělím od stromu, chvíli za ním šokovaně hledím, neschopná pohybu, naprosto překvapená tou drzostí. A pak zlostně dupnu nohou do tvrdé půdy. Taková opovážlivost mu jen tak neprojde! Země mocně zaduní a stromy, které vždy stojí na mé straně, zlověstně zašelestí nad jezdcovou hlavou. Kůň polekaný náhlou nestabilitou půdy pod svými kopyty se splaší a začne se vzpínat. I opravdu zkušený jezdec by měl problém se na něm udržet. Já scénu pozoruji z povzdálí a v očích mi plane hněv. Nikdo neunikne mé pomstě, pokud si dovolí znelíbit se mi. Stojím hrdě vzpřímená u dubu, na jehož kůře mám stále přitisknutou dlaň. Stromy jsou nejlepším spojením s přírodou, čerpám z nich energii a moc. Se zlověstným úsměvem a šelmovsky přivřenýma očima sleduji trápení toho troufalého lidského muže.

Drakan - 19. prosince 2007 09:43

Hospoda Na obláčku Pozoruji svého společníka naprosto bezvýrazným pohledem. Je zmyšlený... Výborně. Vrtá mu to hlavou. Nemám rád dotěrné otázky, ale až pozná že šlo skutečně jen o převod všechno ustane..., říkám si. Vím že předemnou stojí veliká zkouška a sám nevím jestli a jak v ní uspěji. Můj čas se krátí.... Kuk přijde, zvedne svůj korbel a pronese přípitek. Také tedy pozvednu pohár a jen gestem naznačím že též připíjím. Nejsem na tyto projevy teatrálnosti. Dle mého názoro o nic zas až tak nejde. Alespoň zatím... Pak se zmíní že můžeme vyrazt už za hodinu a tázavě se na mě podívá. Cítím jeho pohled. Už není docela střízlivý, ale nztihl se ještě opít což je dobře. Pokud vyrazíme za hodinu, budeme již nocovat venku. Inu což... Kus blíže lesu bych nás mohl dostat magií a pak... Ne. Raději nebudu plýtvat. I Když... Můj čas je drahý... "Jistě. Jak ti to vyhovuje. Za hodinu, tedy vyrazíme. Sejdeme se u severní brány Efegrie." dodám ještě a vstanu ze své pohodlné židle, abych dal najevo že i já mám v úmyslu jíti se připravit na společné putování. Jsem skutečně zvědavý co se z tebe vyklube, pane stopaři... říkám si hořce. Mé myšlenky byly vždycky takové a má slova dosti často cynická. To tento muž ještě nemohl poznat a až to pozná jistě se mu to nebude líbit, ale to už mě teď nijak zvlášť netrápí. Zajímalo by mě jestli si řekne o zálohu či zaplacení předem. To také vypovídá něco o jeho charakteru...

Kniha osudu - 19. prosince 2007 10:35

Hostinec Podzimní spočinutí město Galtmar - Tass a Darken Když se Tass tak rozpovídá hobitím nadšeným hláskem, starý muž jménama Kalimar si povzdechne. Skloní hlavu v podivném gestu beznaděje a chvilku jen tak sedí. Pak ale svou tvář opět pozvedne a praví. "Snad nělterý z kapitánů cestu zná... Ale kdož ví. Vždy je jen jediný, který slouží coby převozník..." jeho hlas byl smutný jako by to snad ani neříkal z vlastní vůle. "Kapitán sebou ale nevezme každého... I kdybys jej našel, malý hobití příteli. Vezme jen toho, kdo zná nápis psaný v jeskyni." odmlčí se. "Vždy alespoň jede ze skupiny lidí, kterou nalodí musí ten nápis znát..."Op2t si povzdechne. U Zlomeného trpaslíka - Delph Chvíli vyprávíš. Tvé námořnické historky rozhodně nejsou nudé a vaše sezení se zatím nese v duchu bezvýznamného tlachání o ničem. Kdžy se ale večer ještě více nachýlí a venku je již tma začneš pozorovat Redanovu nervozitu. Než bys ale stihl se ho zeptat mladý kovář vstane a řekne že už si půjde lehnout. Evidentně už mu připadá, že svou debatu zdržujete jen kvůli němu i když říká že pokud má zítra odjet musí být připravený. Redan vezme od hostinského klíč a zizí nahoře. Zůstal jsi s Morovisem sám. Chvíli je ticho a pak Morovis prommluví: "Máš pěkné zážitky jen co je pravda. To tady se snad nic nedělo. Poslední dobou vysí ve vzduchu pach změn. Orkové se prý zformovali k velkému útoku. Teď určitě přijde velké verbování a mluví se dokonce o válce. ALe to jsou všechno události poslední doby. Deset let je dlouhá doba Delphe. Je zázrak žes mě tu ještě vůbec našel." odmlčí se a upije z poháru. "Pokud jde o toho mladíka, ano... Mohl bych ho dostat z města. Levné to nebude ale drahé taky ne. Pokud se to nemá jeho mistr dozvědět budu muset zaplatit cechu a to víš... to levné není, ale přeci jen. Zaplatím jim já a jedná se jen o jednoho téměř bezvíznamného kováře. Takže to půjde. Ovšem že by se mi zrovna v této době chtělo jezdit do Galtmaru se říct nedá." podotkne a opět upije, přičemž vyprázdní vůj korbel. "Tak... A Teď co můžu udělat pro tebe, případně, co mi můžeš nabídnout," usmál se. Znáš tenhle jeho lišácký úsměv. Víš že se na tobě bude snažit vydělat ale tolik zas ne. Přeci jen jste přátelé, nebo jste alespoň byli, když jsi odcházel.

Tassehoft - 19. prosince 2007 11:26
	Hostinec Podzimní spočinutí město Galtmar No tak pokud ten nápis neznáte vy budeme se muset jít podívat do té jeskyně. Aby jsme ho poznaly ten nápis . Odpovím starému muži.

Kniha osudu - 19. prosince 2007 14:23

Les - Niké a Christof Země se otřásla. Stromy nebezpečně šustí listím v korunách. Nebe potemnělo... Kuň se začal vzpínat. Snaží se schodit asvého jezdce. Christof chvíli odoláná, ale ani zkušený jezdec by nto nedokázal. Kůň jako by cítil panický strach. Takový strach, který se vkradl do srdce i Christofa. Christof spadne z koně a musí se odkutálet stranou aby ho kůň nepodupal. Jakmile se tak stane a on začne hledat příčinu toho všeho uvidí dívku ze svého snu. Krásnou černovlasou s pohledem šelmy jak v bledých zelených šatech opřená o mohutný dub stojí opodál a s pohledem šelmy jej pozoruje. Obloha se opět vyjasní a země se přestane třást. Jen stromy a jejich šelest jsou zbytky kouzla, které druidka použila aby Christofa zastavila.

Kniha osudu - 19. prosince 2007 14:46

Na lodi - Bard Procházíš se po lodi. V kuchyni ti dají tak maximálně chlabe se slovy abys moc neujídal že musí zbýt pro všechny. Je zázrak že po tak dlouhé plavbě máte alespoň ten chleba. Občas se zahledíš na moře, ale vlastně nic tak zvláštního neuvidíš jen moře... V dálce na obzoru uvidíš hustá šedivá mračna. Vypadá to na bouřku, ale pokud se vítr neotočí mohla by vás minout. Chlapce od té doby nevidíš. Ať už šel kamkoliv někde se schovává. Tady je ale pořád dost práce. "Hej, Barde poď sem, potřebujem trochu tvý síly," zakření se na tebe hnědovlasý mužý, který má své vlasy svázané do culíku. Stojí tam u vstupui do podpalubí a očividně chce abys šel za ním. Když tak čučiníš zavede tě do jedné z kajut a vysvětlí ti že potřebujítrochu abys odsunuj jednu skřň, kus stranou...

Christof Warren - 19. prosince 2007 16:38

V lese Vyděšeně prožívám situaci ale nikterak ji neovlivňuji. Přijde mi, že bych svůj osud pod touto silou stejně nezvrátil. Hlavou mi bleskne několik otázek. Jak kouzlo doznívá, panicky se ošahám. Jsem celý? Uff ... jsem. Bylo to kvůli koni? Čí je to teda sakra kůň? Má odpověd se opírá o strom. Je to znovu ona. Zaklel bych nahlas, ale při pohledu na ni mi to vychování nedovolí. Ikdyž jsem ještě trochu v šoku, vyskočím na nohy a ruku položím na meč. Napadá mě optat se kdo je, ale ptám se na něco jiného. "T-to j-je tvůj kůň?" Vykoktám. Nenechám ji odpovědět a ptám se dál... "Nezdáš se mi?"

Delph dea Sinuan - 19. prosince 2007 17:54

Objednávám si už nevím kolikátý, korbel za tu dobu co tu jsem. Ale protože pití mám rozloženo do delšího úseku jsem víceméně střízliví. Ty léta s námořníky mi rozhodně na výdrži pomohlo. Co ti mohu nabídnout? Ač jsem ve své době byl jeden z nejlepší kapsářů co tímhle městem kdy kráčel, ale léta na lodi mi tyto vlastnosti sebrali. Ale z pouličnho zlodějíčka tam vyrostl tvrdý muž, Moro. Bitvy s piráty, vzdor bouři v orlím hnizdě, mě zocelili. Síli jsem nepobral, abych byl klasickým ranařem, kteří tě obklopují, tedy alespoň viditelně. Zato rozhodně mám ještě lepší postřeh i rychlost celého těla. Balanc udržím snad i na špičce jehly a oko má velmi přesný odhad. Vylezu snad po všem. A práce s dýkou patří mezi to nejlepší co kdy uvidíš věř mi. , dám si další hlt ap okračuji, "Takže víš co bych mohl dělat. Tep města stále cítím, když se na to soustředím, ale pokud nemáš pro mě uplatnění pojedu s tím chlapcem. Jo a nemusíš ho dostávat až do Galtmaru, či přístavu, stačí když ho dostaneš hodinu cesty za město, pak už půjde sám. To bys zvládl i bez cechu, jen prostě pojedeš pro další víno, tedy jestli máš zítra někam jet. Vzal by si nějakou kapuci, přebarvili mu vlasy, tukem a uhlím. Tím dostane i jiný účes, kdyby náhodou nějaký ten plnovous a už vypadá jinak." Čekám na Petrekovou odpověď. Opět upiji a přemýšlím. Ani nevím jestli chci dělat to co jsem mu naznačil, že bych dělat mohl. V jedech se nevyznám, když by bylo třeba a vraždit, jen tak není moje sousto. Zabít, když něco bráním, nebo možná něco chci pro sebe, mi možná tolik nevadí, ale zabít, jen proto že to chce někdo jiný a dostat za to jen peníze a když tak i vinu,není moje gusto.

Givar - 19. prosince 2007 18:03

Loď Při odpovědi mé matky smutně, záhy však vyrovnaně sklopím oči. Po chvíli začne povídat básničku. Její hlas při tom zní krásně. Až jakoby v krásném snu poslouchám její slova. Jakmile domluví, má veselost z očí opět vymizí. Shlédnu opět k zemi a vrátím se těch několik chvílí nazpět v čase abych si ještě jednou poslechl to, co se mi perfektně uložilo v paměti. Nejsem si jistý, jestli se nemýlím. Ale asi vím, co ta básnička znamenala. Však nakonec...asi bych si to opravdu přál. Nakonec opět vzhlédnu matce do očí a s uvolněným úsměvem řeknu. ''Budu se těšit.'' Přicházím k ní a objímám tak, jako bych ji neměl už dlouho obejmout...

Niké - 20. prosince 2007 16:56

V lese Už tě někdy sen shodil ze sedla? zeptám se s úsměvem. Tvářím se hrdě, ale ne zle. V očích se mi spíš než hněv zračí zadostiučinění. Ano, je to můj kůň. Nevzdaluji se od dubu, zůstávám pohodlně opřená, jen očima kousek po kousku zkoumám tvář lapeného „zloděje koní“. Myšlenkami přitom vyhledávám splašené vědomí velkého černého zvířete zběsile pádícího kamsi do neznáma. Stůj. Už není před čím utíkat. vyšlu mu po větru myšlenku. Zvířata ji dokáží zachytit, jejich mysl je přístupnější než mysl člověka... Vrať se... Kdo jsi? zeptám se mladíka. Nemluvím nahlas, nehodlám na něj hulákat. Co děláš v tomhle lese? Právě tady? zůstávám lehce chladná, ale je ze mne cítit určitá vstřícnost. Zdá se, že nejsem zlá...

Bard Edgarson - 20. prosince 2007 17:11
	Na lodi To nebýt problém jdu zanim abych nezabloudil a přidu do kajuty a posloucham že potřebuje popondat skříň odtáhnu skříň od stěny a dívam se co za ní je abych to popřípadě vytáhnul co bude potřeba. Zeptam se námořníka z culíkemCo tam má být ňáká skrýš?

Kniha osudu - 20. prosince 2007 20:50

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Servírka, kterou evidentně sužovaly její vnitřní starosti došla ke stolu, kde seděl cizinec v kápi, démon smrti Darken, malý hobití mužík jménem Tass a sebrala od nich prázdné korbele přičemž se ptala budou-li ještě něco pít. Hobit se k ní ihned otočil a s hlavou plnou myšlenek ohledně legendy, kterou jim Kalimar vyprávěl, řekl: „Ano dal bych si ještě jeden korbel piva, děkuji.“ Jeho hlas zněl mírně nepřítomně. Přeci jen příběh, který vyslechl nutil k zamyšlení. Servírka obdržela objednávku a posléze odešla. Když přinesla pivo Tassovi i Kalimarovi odešla zpět na plac. Tass upil ze svého korbele až mu pod nosem ulpěla pěna, kterou setřel jediným pohybem ruky a obrátil se přitom ke starci. „Zní to zajímavě a něco pravdy na tom určitě bude. Mohly by jsme se pokusit onen plovoucí ostrov najít já nevím znáte nějaké podrobnosti kde ho hledat? Nebo kde najít stopy které by nás k němu zavedly zápisy ve starých kronikách nebo tak něco podobného já bych nebyl proti se po něm podívat. A třeba by se k nám i někdo přidal další kdo ví,“ začal Tass nadšeně. //to je to poslední co se událo, legendu jsi si předpojkládám přečetl takže netřeba opakovat. Teď vám napíšu společný přízpěvek s Tassem a pak reaguj...//

Darken Rahll - 20. prosince 2007 21:47

Hostinec Podzimní spočinutí Když stařec mluví s půlčíkem, jsem zticha a poslouchám. Ovšem v mé mysli je pěkně rušno. Co si myslíš, že děláš? Chováš se jako ti ubozí smrtelníci! Jediné co je důležité, je úkol! A tímhle způsobem ho nikdy nesplníš. Musíš se chovat nenápadně, získat si jejich důvěru a najít nositele knihy... Ano vím, ale jakto, že se chovám zrovna takhle? Asi to bude kvůli přechodu do tohoto mizerného těla. Jak já ty lidi nenávidím!!! Nenávidím je za jejich svobodu, za jejich naděje a sny! Měli by žít v pekelné temnotě jako já a né si užívat jejich nicotné životy! Už zase, musím se ovládnout, teď není čas na chyby. Chvilku se takhle peskuji a proklínám vše živé. Nejspíš je to důsledek cesty mezi dimenzemi, rozhodil mi psychiku, ale to si teď nemůžu dovolit. Pak ovšem vše rázně utnu, když stařec začne vyprávět. Vypráví o ostrově, kapitánovi a jeskyni. Vše co vypráví, se týká i knihy a osoby které musím ukrást duši. Během jeho vyprávění vyčistím svou mysl a plně se na něj soustředím. Vnímám jeho pocity, hlavně nutnost předat nám poselství, odradit nás od cesty. Jenže ani dnes se mu to nepodaří. Půlčíka naopak přímo navnadil a jeho nadšení je skoro nesnesitelné. Já ale stále sedím, na tváři neprostupný neutrální výraz a prohlížím si muže. Když je vyprávění skončeno, začne se mi v hlavě rodit plán. Plán který mi pomůže splnit můj úkol. A hobit mi to svými otázkami jen ulehčuje. Nakonec zbyde jen jedna otázka, kterou se rozhodnu položit sám. A kde se nachází ta jeskyně?

Kniha osudu - 21. prosince 2007 13:13

Hostinec Podzimní spočinutí - Darken a Tass Kalimar se na Tasse smutně zadívá. Ten smutek je v jeho očích vidět a Darken ho může i cítit. "Nepovím ti, Tassi co jest psáno na zdi jeskyně. Je jen málo zasvěcených, kteří to vědí..." odpověděl na Tassův dotaz. Na lodi – Givar Matka tě také velmi silně obejme. Na okamžik jako bys byl ve svém pokoji abylo ti opět jen pět let. Všechno se ti vrací. Obrazy. Vůně, vzpomínky, tak reálně že jsou téměř hmatatelné... Po chvíli tvá matka povolí své obětí a posadí se z kleku na zem. "Taky se budu těšit... Lehni si chlapče... Chceš zazpívat?" Ptaá se tě. Obrzay nabývají čím dál lepších detailů až už loď na níž jsi vůbec nevidíš. Jen ta kniha. Kniha osudu narušuje řád a harmonii této hluboko vetkané vzpomínky protože ta jediná je důkazem toho, že to co nyní vidíš je jen iluze. Na lodi – Bard Odtáhneš skříň a nahlédneš za ní. Už na první pohled je vidět že se nejedná o žádnou skrýš. Jediné co tam je je malý náramek. Evidentně zlatý a nebo zlatu podobný celistvý kroužek. Než bys ale stihl cokoliv udělat námořník tam pro něj sáhne a vezme si jej. "Bezva, díky moc. Dneska ráno se mi tam zakutálel a já nevěděla kde je. Teď jsem ho našel ale potřeboval jsem abys mi pomoh, díky... Jo taky už se tak těšíš na pevninu? Já hrozně. Budou tam ženský a pivo... Máš rád pivo, ne? Zajdem pak někam co říkáš? Já se Tim..." představí se ti, ale překvapí tě že si náramek ihned nenasadil na ruku. Histonec U Zlomeného trpaslíka – Delph Morovis ti pečlivě naslouchá. Už vypadá úplně střízlivě. "Poslyš... Prcái bych pro tebe sehnal. Vždycky se něco dá dohodit, ale teď... To co sem ti říkal je pravda. Všechno... Některý lidi z cechu po tobě stále baží. Už jsou starší to jo, ale ne zas tolik však víš sám. A pokud nic tak maj kontakty... Vezmu tě zítra i s tím kobářem do Galtmaru, stejně tam mám cestu. Ale popravdě radši bych viděl, kdybys zmizel z císařství. Teď když bud ta válka... Však víš..." řekne ti a dopije. Ani se nenamáhá aby si objednal další pivo.

Delph dea Sinuan - 21. prosince 2007 18:38

Hostinec U Zlomeného trpaslíka Hlasitě se zasměji. " Ach Moro, já na moři za těch deset let zestárl víc než tady za těch třicet let tady. Jsem každému stejně nebezpečný jako rozdrážděná kobra pro nahého člověka. Ale také vím, kde jsou mé hranice dovedností a vím, že se nedokážu postavit všem. Možná bych to dokázal, kdyby si navzájem zavazeli a překáželi, ale nemá cenu si něco dokazovat. Umím se trošku dorozumět třemi řečmi a jejich 5 dialekty. Ne že by to bylo na slušný pokec u piva,ale to pivo bych si dokázal objednat. Vím jak to chodí v městech desetkrát větší, než je tahle vesnička. Tedy vesnička proti nim. A většina zlodějů tady to nenzá dál než do přístavu a pár do Galtmaru. Dál snad už jen Spravedlivý soudce. A s tím problém nemám a spousta z těch se kterými jsem byl na nože, mě pozvali na pivo, když jsem dojel. věř mi já se neztratím nikde i když bych nejradši na moře. Jenže z tohoto přístavu by to nebylo bezpečný. Protože jsme se dověděl, že o mě strážní nějakou dobu nevěděli, ale asi si někdo vzpomněl, že mě na té lodi viděli. A tím že jsme pláchl jsem se vinně přiznal i když s tím nemám nic společného." Objednám panáky nějakého tvrdšího, ale dobrého pití, pro nás dva. "Takže když máme pořešeno jak to se mnou a tím mladíkem bude tak se opijem. Ale dopředu řekni kdy a kde se ráno sejdem."

Givar - 21. prosince 2007 19:21

Loď Zmoženě se matky pustím, jako kdybych už několik dní nespal. Ale nevypadám tak kvůli nedostatku spánku. Spíše kvůli těm náhlým emocím a pocitům, které tak najednou přišly. Na matčina slova jen spokojeně přikývnu. Na okamžik se podívám na knihu ale bezstarostně ji položím někde za svá záda aby mi nepřekážela. Když si lehám, hlavu pohodlně opírám o matčiny nohy. Nic jiného, než její přítomnost mně teď doopravdy nezajímá. Nic mi teď už nebrání se plně ponořit do svých hřejivých vzpomínek, kdy jsem byl opravdu šťastný...tak jako jsem teď.

Kniha osudu - 22. prosince 2007 10:31

Hostinec Na Obláčku Drakan se po společném rozhovoru zvedl a odešel. Kukovi zbývá tedy hodina času, na no to aby se jakkoliv připravil na putoví s tímto podivným čarodějem. Zůstal jsi v salonku sám... Město Efegrie - Drakan Vyšel jsi z hostince po zaplacení svého pití a máš výhled na celé trojcípé náměstí Efegrie z něhož jeden cíp je úplně zacpaný tržnicí a lidmi na ní. Lidé zde žijí své obyčejné životy a nikdko z nich nemá ani ponětí o tvé pouti. Hostinec U Zlomeného trpaslíka Morovis tě zdá se chtěl ve tvé řeči přerušit, ale když jsi řekl že svou poslední větu se usmál. "Zítra ráno v šest, tady před hostincem." řekne jen a objedná další rundu pro vás oba. Na lodi - Givar Dlouho jsi jen tak ležel a poslouchal matčina slova. Knihou jsi se nenechal rušit a posléze jsi se propadl do svých vlastních snů, když jsi usnul... "Co s ním budeme dělat, Livien?" "Co bys s ním chtěl dělat, Gobrasi? Nemůžeme ho tu jen tak nechat. Že ne, Nulvisi?"ptala se odhodlaná žena svého přítele. "Nevím jestli je to dobrý nápad, Livien... Naše cesta je dlouhá a nebezpečá a taky... Je to ještě dítě. Měli byhcom ho odvést do města a tam ho nechat... Dát ho třeba do sirotčince nebo tak..." navrhl Nulvis. Ty jsi ale v ten okamžik chytil za ruku. Chtěl jsi se ho ptát. Chtěl jsi všedchno říct. Chtěl jsi mnohem víc, ale řekl jen... "Zabijte mě... Prosím..." Nulvis se ti díval do očí, ale po tvých slovech pohledem uhnul. Livien vás oddělila a přerušila tvůj dotek. "Slyšels, Nulvisi?! Copak tu můžeme jen tak někde nechat dítě? Půjde s námi. Ne, celou cestu. Ostatně můžeme chvíli počkat. Najít mu rodinu..." narhla. Jako blesk ti myslí prolétla vzpomínka an matku a začal jsi křičet. "NE!" vykřikl jsi a prudce vstal. Díval ses jim všem do tváře a přerývaně dýchal. Byl jsi ještě zesláblý a tvé tělíčko nebylo dost připravené na takovou dávku únavy a citového vypětí. Všechno se točilo. Celý svět se začal rozplývat až nezbylo nci než je černota tvých snů... Probouzíš se. Probouzíš se a zjišťuješ že ještě stále ležíš v podpalubí. Tvá matka už je pryč a ty iopět slyšíš nárazy vln, jak bubnují o stěny lodi. Shora sem doléhají hlasy námořníků, ale neslyšíš o čem si povídají. Kniha leží pod tvou hlavou... V lese - Niké a christof Stromy už utichli. Jejich koruny přestaly ševelit a v lese nastalo téměř hrobové ticho... V hostinci Podzimní spočinutí. Po Starcově odpovědi se ozval tajemný cizinec skrytý pod kápí. Zeptal se kde je ta jeskyně. Zdá se že ho tedy tento příběh zaujal stejně jako Tasse. Kalimar se nyní zabodla svýma šedýma vědoucíma očima na Darkena a odpoví: "Inu... Tyrkysová, se jí říká. Tyrkysová jeskyně, neboť její vnitří stěny jsou místy vyloženy Safíry. Posvátné místo elfů u Safírového jezírka. Však do hvozdu elfů museli byste jít a tím hvozdem projít... Na západ odtud je onen hvozd..." mluví už velmi unaveně.

Kukramovan Jolikánec - 22. prosince 2007 11:08

Hostinec Na obláčku přípravy na cestu Kývnu mému novému zaměstnavateli na rozloučenou, ale sám zůstanu sedět v křesílku které mám hezky vyhřáté a které je dokonce i pohodlné. Konec konců, já nikam nespěchám. Obchod se zásobami pár minut cesty odtud a zbytek věcí mám pořád přes rameno od minulé cesty kterou jsem zakončil sotva před hodinou. V duchu si pomalu přehrávám celý rozhovor abych se ujistil že všechny nejasnosti jsou pryč. Na žádný zádrhel už nepříjdu a tak se rozhodnu pro odchod do obchodu. Hostinskému zanechám pár drobných mincí které pokryjí mé pití a potom se se slovy rozloučení vydám pryč. V tomto městě se orientuji velice dobře, přece jenom tu žiju. To při mé práci sice nic moc neznamená, ale je to místo na kterém jsem nejčastěji a kde mám i přátele. Mé nohy mě nesou směrem k obchodu s potravinami a jinými nezbytnými věcmi. U dveří obchodu nahlédnu do svého váčku a bolestivě zakňučím protože mé poslední finance padnou na nákup zásob. Ale co, tentokrát je celý výdělek jen můj a nebude malý. S těmito myšlenkami vejdu do krámku, který leží jen jednu uličku od náměstí a je nejlepší svého druhu ve městě. Proto sem chodím před každou výpravou a prodavače znám jménem. Dobrý den pane Křalci. Prosil bych to samý jako obvykle tak na tři týdny. Má objednávka kterou pan Křalc již dobře zná se skládá z mouky, oleje, koření, sýru a také ze sušeného masa.

Drakan - 22. prosince 2007 11:53

V Efegrii Po svých posledních slovech a Kukovému pokynutí, jsem řekl jen: "Zatím naschle." Vyjdu ze salonku a projdu kolem stolu, kam jsme si předtím sedl. Zrovna u něj totiž je ten malý chlapec, který zde obsluhuje. Předám mu pohár od medoviny a vtisknu mu do dlaně částku o níž si řekne. Nakonec si nasadím kápi na hlavu a vyjdu ven. Nemám ještě žádnou hůl, kteoru bych nosil a tak vyjdu do ulic města stejně jako jsem i vešel do hostince zhruba před dvaceti minutami. Lidé na ulici mě míjejí a někdy se ke mě i otočí, ale nikdo mne neosloví. Budím trochu rozruchu a jsem si vědom toho že bych asi neměl, ale nidám na sobě nic znát. Zamířím prakticky rovnou k severní bráně města. Hodlám toto místo opustit co nejrychleji. Stačí přečíst si nápis a pak čekat až mi démon smrti přinese Knihu osudu... pomyslím si. Vím že to není tak docela pravda. Musím přijít na to, co mám udělat abych mohl podstoupit zkoušku na učedníka. Teprve poté se mohu pokusit vyrovnat rovnováhu a postoupit tak na Tovaryše. Možná nikdy nebudu mistr, ale skrze Knihu budu nejmocnější Tovaryš, který kdy Tajemné vědy ovládl... Z mých myšlenek mě vytrhne až to, když před sebou spatřím bránu. Jsem zde brzy a vím to. Projdu kolem stráží ven a se svou tornou jsem připraven vyrazit na cestu. Čekám vlastně jen na to až Kuk dorazí. Použiji magii. Bude to tak lepší... rozhodnu se. Pokud na to teda ten nanicovatej stopař přistoupí. říkám si. Nevím proč mám tendenci ho neustále urážet, ale prostě je v mých očích jen pouhý prostřdek k dosažení mého cíle.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 22. prosince 2007 12:06

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Vše vypadá, že začlo směřovat dobrým směrem. Vydám se tedy ke svému rytíři, abych s ním prohodil pár slov. "Plukovníku Gordiere, jsem rád, že jste to sem zvládnul. Budou zde potřeba dobří velitelé a bojovníci." oslovím ho a na tváři se mi objeví úsměv. Jsem totiž opravdu rád, že zde vidím zrovna jeho. Je velmi schopný a to se hodí. "Rychle mi řekněte Váš příběh. Co se stalo od té chvíle, kdy jsme se rozdělili?"

Kniha osudu - 22. prosince 2007 12:18

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Mladý voják, kterému plukovník zrovna ukazoval co s mečem trochu poodstoupil, když jsi k nim přišel a svého přítele oslovil. I on má na tváři úsměv když tě vidí a vypadá že je také rád z vašeho setkání. "Zdravím, generále. Není co povídat. Pokusili jsme se já a další deset mužl zachránit několik, lidí, ale orkové je zabili dřív než jsme se k nim dostali. Nakonec jsme byli nuceni se stáhnout. Kryli jsme ústop Firaldimu a jeho skupince, ale ty už jsme pak neviděli. SEm prý ještě nedorazili což mi přijde divné. ALe za tu dobu co tu jsem už ztihli dorazit i další z našich rytířů, pane. Celkově je nás tu už dvanáct. Tedy třináct s vámi. Doufám že Firaldi dorazí. Jeho skupina byla celekme početná když jsme jim kryli ústup. Ti co byli odděeni a zůstali sami mezi orky nejspíše už nepřijdou." vysvětlí ti a když zjistí že mladý voják pořád stojí poblíž a poslouchá vás se na něj usměje: "Měl bys jít trénovat vojáku, neboť až orkové přijdou bude už pozdě." voják přikývne a pak odejde... Zůstanete sami. "A jak to vapdá tady? " zeptá se tě Gordiere.

Kniha osudu - 22. prosince 2007 14:07

Efegrie - Kukramovan Krajč začne tvou objednávkui skládat na pult a významě se na tebe podívá. "Zase odcházíš? Vždyť, kdypa jsi se vrátil?" ptá se jako by nic. Znáš tyhle jeho otázky. Vždycky se ptá na tvou práci. Nakonec dostaneš vše co jsi chtěl a zplatíš za to. "Tak hodně štěstí a dávej na sebe pozor." popřeje ti ještě obchodník. Efegrie - Drakan Procházíš městem. Skutečně si ti nikdo moc nevšímá i když i tak budíš dost podezřívavosti u místních lidí. Pohledy plné nejistoty, strachu, nedůvěry i zlosti sklízíš zatímco jdeš k severní bráně. Když tam dojdeš zjistíš že bránu hlídá hned pět stráží. Tudy už jso dneska prošel do města a teď opět odcházíš. Nechají tě projít za město. Nikdo z nich ti neřekne vůbec nic, ale jejich posměšné nebo nedůtklivé pohledy cítíš na svých zádech.

Kukramovan Jolikánec - 22. prosince 2007 15:07

obchod -> Efegrie V době když čekám u pultu prhodím pár slov s prodavačem kterého znám od vydění. Je to starý, mírný pán který má dobrou paměť na tváře a své zákazníky zná jménem. Ale,jdu za prací, já to potřebuju. Dědek Morous mě zase jednou vysál a tak tu moc nepobudu. Popravdě, sem tu sotva dvě hoďky a za dlaší už budu za hradbami. Pokrčím rameny v gestu, které jasně říká že ,práce je práce´. Nashldanou, vám taky dobrý obchody. Po rozoučení zamířím k severní bráně, kde na mě již čeká Drakan, na kterého se smějí střážný. Můžeme vyrazit? Zeptám se a čkám na odpověd.

Delph dea Sinuan - 22. prosince 2007 19:02

S Morovisem se nakonec rozloučím. V podroušeném stavu se dostanu do pokoje kde spí Redan. Ani nevím, jestli jsem jej vzbudil, nebo ne. Ale sekl jsme sebou na druhou postel a usnul. Ani nevím co se mě zdálo, lae ráno jsem vstal opět čilý. Námořnická praxe se předvedla skvěle. pohledem překontroluji oblohu a vidím, že za čtvrt hodiny máme být dole. A sakra "Redane vstávej. Za čtvrt hodiny musíme být dole." okřiknu mladého spáče. Sám se rychle připravým a běžím do kuchyně. Vylovím tři zlaťáky a podám servírce. "Koupil bych si na cestu nějaké maso, sýr a chléb a nějakou medovinku zazátkovatnou na cesty. Pokuste se za to stihnout do dvou minut a peníze, které budou z ceny přebývat jsou vaše, drahoušku." Až dostanu vše, oč jsem požádal ještě nadhodím: Vaše krása a laskavost, mě přivádí k nečestným myšlenkám slečno, žel spěchám pryč z města." Pak uslyším, jak se Redan táhne se svou "cestovní kovárnou", tak mu bežím naproti. V půlce schodů na něj narazím a převezmu část nákladu. Spěchme potom ven. kde počkáme na Morovise, či už Petrek čeká na nás.

Drakan - 22. prosince 2007 19:24

Na sever od Efegrie Čekám docela dlouho s hlavou stočenou na západ. Vím že někde tam je cíl první z mých cest. Posměšků stráží či jejich jinačích úšklebků si nevšímám. Vzpomínám na obřad. Na tu chvíli kdy jsem se cítil tak slabý a byl vadaný na milost a nemilost démona smrti, který se nakonec rozhodl uposlechnout můj příkaz. Že by rozpor žadatele a mága byl tak velký? Že by měl takovou moc? A pokud ano...? Proč mne nechal žít? Hlandera zabila jeho žádost. Byl velmi starý na to aby to mohl přežít... Stejně je to ale divné... Náhle se mě někdo na něco ptá. Ohlédnu se a uvidím Kuka. Ptá se zda můžeme vyrazit. "Jistě. K Hvozdu nám pomohu magií, dále mě musíš vést ty, souhlas?" zeptám se jej. Očekávám že i on bude rád za každé urychlení naší cesty. Dnes jsem už hodně vyčerpaný, ale i tak nás ještě k Hvozdu dostat dokážu.

Kniha osudu - 22. prosince 2007 19:43
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro v měšci bylo 50zl jo? Já na to vždycky zapomenu :-)

Tassehoft - 22. prosince 2007 20:15
	Hostinec Podzimní spočinutí Tak to vypadá pane Kalimare že se budeme muset vypravit onu jeskyni hledat abychom poznaly jaký nápis skrývá který potom sdělíme kapitánovi lodi která nás odveze na ostrov. Jsem odhodlán se jí pokusit najít půjde někdo další nebo mi poradíte kde jí hledat.

Darken Rahll - 22. prosince 2007 20:40

Hostinec Podzimní spočinutí Stařec mi odpoví a půlčík se ihned ozve, že půjde. Teď je moje šance. Otočím se na hobita a na tváři vykouzlím co neupřímnější úsměv. Sice nevypadá zrovna nejlépe, ale co by démon chtěl po takovém čase v pekle. Milerád se k vám připojím na vaší cestě. Tedy pokud nemáte nic proti. Přecijen se cestuje lépe s někým, nežli osamotě. Tenhle mrňous by mi mohl pomoci. Nejspíš zná zdejší krajinu a jeho druh většinou dobře vychází s ostatnímy rasami. Poskytl by mi dobré krytí a možná i snadnější postup v úkolu. Se stále stejným úsměvem ho sleduji a čekám na jeho reakci.

Tassehoft - 22. prosince 2007 20:45
	Hostinec Podzimní spočinutí No to by šlo nebudu aspoň sám ale teď jenom zjistit kde se ona jeskyně nachází. odpovím Ale nějak se mi to nezdá budu si asi muset na mého potencionálního druha dávat pozor pomyslím si v duchu.

Kniha osudu - 22. prosince 2007 20:51

Hostinec Podzimní spočinutí - město Galtmar "Ta jeskyně... Je u Safírového jezírka. Elfové to místo znají. Leží na jednom z pramenů řeky Singrav, která protéká hvozdem." vypoví stařec. To už je jeho korbel opět prázdný. "Teď pokud dovolíte, více už vám nepovím... Pro všechny jsme podivín, ale i já mám svou cestu. Cítím ve vzduchu změnu a musím za ní jít. Hvozd elfů je na západ odsud. Když půjdete stále tím směrem řeku Singrav neminete. Pak už si jistě poradíte. Má cesta vede na jih, do Efegrie... Možná i dál..." nedopoví a vstane. Aby se udržel na nohou musí se opřít o svou sukovici. "Sbohem vám..." řekl ještě. Smutně se zadíval na Tasse a významně na Darkena. Pak se od vás odvrátí, kývne na servírku, zaplatí svou útratu a odchází ven, kde se již bouře začíná klidnit...

Darken Rahll - 22. prosince 2007 21:05
	Hostinec Podzimní spočinutí Sleduji starce, dokud se za ním nezavřou dveře. Ten stařec určitě ví víc než řekl... Ale teď by nebylo moudré se ho dál ptát. Stočím pohled zpátky na půlčíka, mou tvář je zahalená stínem kápě. Vyražme tedy na západ k elfům. Byl jste tam už někdy?? Elfové mohou být nebezpeční, budu si na ně muset dát pozor. To ale přijde později, nyní se musím soustředit na hobita.

Tassehoft - 22. prosince 2007 21:10
	Hostinec Podzimní spočinutí U elfů jsem ještě osobně nebyl ale několik jich znám osobně.

Darken Rahll - 22. prosince 2007 21:34

Hostinec Podzimní spočinutí Co teď? Už mne nebaví vykecávat se s tímhle mrňousem. Jak to dělají lidé, když chtějí skončit? Chvilku přemýšlím a zadumaně hledím na zeď. Pak najednou zívnu a otočím se k hobitovi. Není sice ještě tak pozdě, ale jsem po dlouhé cestě. Radši si půjdu odpočinout. Mohli by jsme se ráno sejít zase tady a vyrazit na cestu. Řekněme v šest hodin, vyhovuje vám to? Potom co se domluvíme na hodině ( souhlasím s jakýmkoli časem co navrhne ), se zvednu a dojdu k hostinskému. Chtěl bych pokoj na jednu noc. Sáhnu rukou do kapsy, abych nebudil přílišnou pozornost a vyčaruji si pár zlaťáků. Hostinskému zaplatím příslušnou částku. Vezmu si od něj klíč a odeberu se do svého pokoje. Musím si důkladně promyslet svůj další postup. Na pokoji si zhmotním pohár s vodou a krvavý, syrový kus masa. Alkohol nepiji, je to zbytečné, všechny potřebné látky jsou obsaženy ve vodě. A syrové maso? I démoni mají své oblíbené jídlo. Pousměji se pro sebe a pustím se do masa. Po jídle si sednu do tureckého sedu a začnu meditovat. Při meditaci se zaobírám plánem své další cesty a dopňuji energii.

Kniha osudu - 22. prosince 2007 22:05

Hostinec Podzimní spočinutí - město Galtmar - Darken Rahl Hostinský se ani nesnažil nahlédnout pod tvou kápi, kterou jsi za celý svůj pobyt v hosttinci ani nesejmul. Cítíš jak je co chvíli tvá proměna na člověka dokonalejší. Dokonce pociťuješ žízeň a hlad. Hostinský si řekne jen o zlaťák za noc a ty mu jej bez řečí dáš. Nakonec ti podá klíč a ty odcházíš do svého pokoje. Víš že na tom co ten muž povídal něco je. Všechno jako by tvořilo a uzavíralo kruh. Cítil jsi z toho starce podivnou spřízněnost s městem Ajuri. Cítil jsi z něho i vědomosti a vše co neřekl ale jistě říci mohl. Vyjdeš nahoru a potřebuješ si vše důkladně promyslet. Nasytíš své nové tělo a při meditaci se napojíš na telurické proudy světa z nichž čerpáš svou sílu a poznání. Vidíš Kalimara stát na kopci a shlížet na podivné město... Vidíš malého chlapce s knihou daleko na moři. Vidíš mladého rituálního mága spát na kraji lesa a poblíž něj ještě jiného člověka. Cítíš ale ještě něco. Cítíš hordy orků, které sem míří. Cítíš pach strachu v tomto městě a s spolu s tím i blížící se válku a smrt... Smrt mnoha lidí, jejichž duše by mohly být tvé... Ze své meditace procitneš až ráno. Meditace ti nahrazuje spánek... Je brzy teprve svítá a s hobitem se máš sejít až v šest. Hostinec Podzimní spočinutí - město Galtmar - Tass Nakonec jsi zůstal u stolu sám. Večer už se blíží a ty jsi se dohodl s tím cizincem, že se sejdete před hostincem ráno v šest. Ještě trochu popiješ v hlubokém přemýšlení nad tím vším co jsi se dozvěděl a nakonec se i ty odebereš do svého domu v tomto městě a v nepokojném spánku přestzaneš noc až do rána, kdy tě probudí až ranní zvon. Na náměstí už bubnují, bubny znějí až sem a svolávají bojeschopné muže do zbraně. Pokud chcete opdejít pak teď...

Drakan - 22. prosince 2007 22:15

Zavřu oči. toto kouzlo vyžaduje mé plné soustředění. "Hatarij noahalolian mi treas KE!" vyřknu a své kouzlo doplňuji pohyby rukou a vlastně i celého těla. Gestikulace je poměrně složitá a celeé vyvolávání, sbírání energie a celý tento proce trvá dlouho. Nakonec se mi to ale podaří a spolu s krůpějemi potu na mé tváři se před námi objeví i modrá magií tvořená bariéra, která má odtud vést na západ až tam, kde tuším okraj elfího hvozdu. Magie z mého těla odešla. Cítím únavu. Velkou únavu... Je to již po druhé v jeden den, kdy jsem toto kouzlo sesílal. Poprvé na cestu z hor až do Galtmaru a po druhé nyní... Je vidět že se mi do očí vkradla únava tak jako do celé tváře, i když tu pečlivě skrývám pod kápí. "Musíš projít první, průvodče. Se mnou se brána uzavře..." vysvětlím svému společníkovi, jak potřebné je, aby prošel první... Jwe mi celkem jasné že mi nebude důvěřovat. Bylo by to ostatně i celkem logické, že by mi nevěřil. Ovšem doufám že projde rychle. Cítím že dlouho toto kouzlo neudržím...

Darken Rahll - 23. prosince 2007 11:49

Hostinec Podzimní spočinutí Meditace mi odhalila věci potřebné pro můj úkol. Chlapce kterému mám ukrást duši a knihu. Čaroděje který mne přivolal. Orky valící se z hor. Souvislosti do sebe začínají zapadat a já přímo cítím, jak se přibližuji ke svému cíly. Jeskyně je počátek. A v jeskyni zjistím, kde je ochránce knihy. Můj plán je jasný. Budu se držet půlčíka, dokud nedojdeme k jeskyni. Neměl by to být takový problém, i když se můžou vyskytnout neřpíjemnosti. škruňk Mé lidské tělo se opět ozývá. Budu si na to muset zvyknout. Pravidelně přímat jídlo a vodu. Opět si vyčaruji něco k snědku, tentokrát ovšem né krvavé maso, ale ovoce které dodá tomuto tělu nezbytnou energii a vitamíny. Mělo by být sice odolné proti většině nemocí, ale radši nebudu nic riskovat. Po jídle se zvednu a dojdu vykonat potřebu. Další z věcí, která je na lidech odporná. Takové plýtvání tělnímy tekutinami! Vrátím se do pokoje a přistoupím k oknu. Je ještě brzo, s půlčíkem se mám setkat později. Z okna je vidět, jak se na náměstí pomalu houfují lidé. Hlavně vojáci, Verbíři., ale i sedláci. Mladí, silní, bojeschopní, nutní pro válku s orky. Asi tak hodinu je pozoruji a odhaduji jejich slabosti a nedostatky. Chtěl bych být u té bitvy, lapit všechny jejich duše, než by opustili tento svět. Ta extáze by byla nezměrná! Chvilku se nechám unášet tou představou na vlnách mého vědomí, ale nakonec se ovládnu. Otočím se od okna a odeberu se do jídelny. Na hostinského jen kývnu, posadím se do rohu a objednám si pivo. Které si změním na vodu, jakmile servírka odejde. Zde vyčkám příchodu hobita.

Kukramovan Jolikánec - 23. prosince 2007 12:10

Bariéra Na Drakanův dotaz ohledně cestování s pomocí magie odpovím zamračením, ale poté krátce přikývnu. Počínání kouzelníka pozoruju s odstupem a úctou, která nečiší k němu, ale k magii samotné. Nemálo mě ovšem překvapí požadavek abych šel první. To je totiž věc která se mi provést nechce. Co když je to past? Pomyslím si zmateně a pozorně se čaroději podívám do očí. Chvíli stojím mlčky a nakonec se rozhodnu že mu snad můžu věřit. Přeci jenom, je to můj zaměstnavatel a proč by mi platil a pak mě chtěl zabít? Tak dobrá. Jednou kráce kývnu hlavou a potom si sundám z ramene kuši, kterou plynulím pohybem natáhnu. Konec konců, na druhé straně může být cokoliv. S kuší spuštěnou u boku vkročím do bariéry a najednou se z bariéry vynořím na úplně jiném místě než sem do ní vstoupil. Jsem trochu dezorientován, ale přesto s kuší natáhnutou před sebou obhlédnu okolí. Jsem připraven zastřelit cokoliv co by vypadalo podezřele, ale neuspěchám to a nejdříve se ujistím že to není pouze překvapený elf.

Drakan - 23. prosince 2007 12:59

Čekám jak se Kuk zachová. Když se na mě podívá vidím v jeho očích náznak úcty. Je vidět že se mu moc nechce projít první, ale nakonec přikývne. V mé tváři je znát pouze únava. Jinak jako by byla netečná... Pozoruji ho jak si připravuje kuši a pak jak prochází. Když projde, následuji ho. Dávám mu chvilku aby poodstoupil, což očekávám že udělá a pak udělám i já svůj krok v před. Průchod bránou je výždy velký zážitek. Letím prázdnotou. Ne každý umí ten let vnímat ale já už se to naučil... Náhle jsme na druhé straně. V první chvíli mám co dělat abych se udržel na nohou, protože jsem silně unaven a mírně vyveden z rovnováhy. Nakonec ale svůj stav vyrovnám a rozhlédnu se. Brána se s mým průchodem skutečně zavřela... Vidím Kuka jak obhlíží okolí. Je to součást jeho práce zajistit nám bezpečí, já už bych dneska nezabil ani myš, i když nechci aby mou slabost můj společník objevil. "Jak to vypadá?" zeptám se ho pevným hlasem. Je z něj cítit únava, ale nezakolísá.

Kniha osudu - 23. prosince 2007 13:08

Za branou - hvozd elfů - Drakan a Kukramovan Stojíte na kraji velkého, rozlehlého lesa. Kuk to místo zná. Prožil v něm čtyři roky svého života. Stromy na okraji jsou staré, vzrostlé a jejich koruny tvoří příkrov šera. Vy jste ale ještě mimo jejich dosah. Tady se teprve začalo stmívat zatímco hlouběji v lese je jistě již docela tma. Kuk obhlíží okolí, ale nenajde nic zvláštního. Ani elfa, ani žádné zvíře. I když nějaké stopy by se zde najít daly.

Bard Edgarson - 23. prosince 2007 13:58
	Na lodi Neni zač jo já se těšit už na pevnina já se necítit na moře v bezpečí,Já si rád dát pivo já přijmat tvou nabídka,ty Tim a já Bard Edgarson,já doufat že si najít někoho na pevnině

Givar - 23. prosince 2007 18:28

Loď Po probuzení se rychle rozhlédnu ale v tu chvíli už vím, že je to zbytečné. Vím, že už je pryč. Ale taky vím, že ji ještě uvidím. Určitě. Posadím se, uchopím knihu do ruky a prohlížím si ji. Potěžkávám a prsty přejíždím a zjišťuji její záhyby. Nakonec ji pevně sevřu v rukou. Tak dobře. Vstanu a ještě se notnou chvíli rozhlížím po prostorách skladiště. Ještě více teď na mně doléhá to ticho, které je doprovázeno vrzáním dřeva a zvuky vln. Tak dobře... Vstávám a odcházím z těchto míst. Mám teď jen jediný cíl. A to být se všemi svými myšlenkami na čerstvém vzduchu aby se mi utřídily. Něco mi říká, že tady tohle temné prostředí mi nic moc projasnit nepomůže. Rychlým krokem vycházím ven a opírám se o nejbližší zábradlí, které uvidím. Přerývavě oddechuju. Snažím se tím strávit všechno, co jsem slyšel, viděl a cítil. Ani si v tu chvíli neuvědomím jak silně mi vítr bičuje do tváře...

Kukramovan Jolikánec - 23. prosince 2007 20:52

U hvozdu Pečlivě se rozhlédnu po okolí a když neuvidím žádnou bezprostřední hozbu tak skloním samostříl a vyndám z něj šipku. Pak se nedůvěřivě a zle podívám na oblohu která již tmavna. Slunko které se již rychle schovává za kopcem je pro mne špatným znamení. Myslím že by sem se měli utábořit tady, na kraji hvozdu. Oznámím svému momentálnímu nadřízenému a významě kývnu hlavou na zapadající slunce, které co nevidět zmizí za obzorem a zanechá nás v naprosté tmě. V noci bych naší pouť raději nezačínal. Pomyslím si a s dalšími doteď nevyřčenými slovy se otočím na Drakana. A také si myslím že by neškodila malá záloha. Dodám, protože je klidně možné že by mne tu zanechal bez mé vysloužené odmněny.

Drakan - 23. prosince 2007 21:00

Kuk pronese několik docela dorbých návrhů. Musím uznat že slunce již zapadá a v noci pokračovat by bylo krajně nerozumné. Ostatně jsem také čekal že si o zálohu řekne dříve. "Ne, nepočítal jsem že bychom pokračovali přes noc a ohledně zálohy..." Vytáhnu jeden z měsců ve kterém je přesně sto zlatých. "Tady máš." předám mu váček. O přípravě tábořišť mám jen teoretickou znalost a tak mi nezbývá než počkat si na něj.

Tassehoft - 23. prosince 2007 23:12

Zůstal jsem v hostinci sedět u stolu sám,Darken Rahl odešel na pokoj odpočinout si byl unaven cestou. Dohodl jsem se sním že se sejdeme před hostincem ráno v 6 hodin. Chvilku jsem ještě poseděl dopil pivo a potom jsem se vydal domů strávit noc moc dobře se mi ale nespalo. Probudil mě ranní zvon o páté hodině. Z náměstí ke mě doléhají zvuky bubnu a jak svolávají všechny bojeschopné muže do zbraně. obléknu se vezmu si své zbraně a vak s věcmi a odeberu se počkat před hostinec na svého nového společníka. Ale vůbec se mi nelíbí budu si na něj muset dávat pozor pro jistotu si ukryji jednu dýku do rukávu abych ji mohl rychle použít.

Kniha osudu - 26. prosince 2007 11:58

Galtmar - Tass Je ráno. Zvuky bubnů tě probudí a ty se po té oblečen a připraven vydáváš na cvestu k hostinci, kde jsi minulého večera zanechal svého nového společníka samotného. Připadá ti podivný svým chováním i zájmem který projevil o legendu, jíž stařec vyprávěl. Jsi podezřívavý od přírody ale tohle je trochu jiné. Pořád ti nejde z mysli jak pozdravil když vešel do hostince. Venku lilo jako z konve ale on byl suchý. Jeho syčivý hlas naháněl lidem hrůzu... Ostatně minulý den byl celkově zvláštní. Slova toho starce jako by měla zvláštní sílu. Nejen tvá vlastní zvědavost ale jako by v tom bylo i něco jiného co tě nyní žene v před. Procházíš ulicemi města Galtmar. Všude už z rány panule shon. Když se přiblížíš na náměstí vidíš lidi jak se zde houfují a verbíří jak svolávají všechyn do zbraně. Bylo by nepříjemné kdyby tě zmeřčili a rozhodli se tě také povolat na obranu města. Válka zdá se nepřišla pro tebe v nejvhodnější čas. Musíš být velmi opatrný a obezřetný aby ses k hostinci dostal a aby tě přtom neviděli. Nakonec se ti to ale podaří a ty vklouzneš dveřmi dovnitř, kde již sedí tvůj společník z minulého večera. Je to rpo tebe šok vidět ho bez kápě. Lehce kučeravé hnědé vlasy. Knír a hluboké černé oči. Nyní před tebou sedí urostlý muž, kterému by mohlo odhadem být tak 25 let. Rozhodně už ale nevypadá tak tajemně jako když je skryt pod svým pláštěm. Galtmar - Darken Rahl Sedíš a popíjíš vodu která původně bývala pivem. Čekáš na svho společníka, který vzápětí příchází. Není už přesně šest, ale přišel. Chvíli se zdá že je zaskočen tvou podobou. I ty sám víš že je možná až příliš dokonalá. Dneska nesedíš zahalen a tak tě vidí v celé tvé kráse.... Na kraji elfího hvozdu - Drakan a Kukramovan Drakan hodil Kukovi váček se stovkou zlaťáků což je polovina domluvené částky. Oba se shodli na tom že přespí zde a tak si připraví tábořiště a usnou... (Pokud to chcete odehrát tak hrajte... Budu jen ráda :-)) Loď Bard a Givar Když Bard odchází nahoru na palubu, kolem nich projde nahoru i Givar. Ten malý blonďatý chlapec s Knihou. Vyjdete na palůubu a už na první pohled je znát že se něco děje. Námořníci jsou nervózní a všichni v pohotovosti. Tima si hned někdo zevolá ať jde na své místo a k Bardovi přijde onen zrzavý námořník se který mmluvil předtím. "Blíží se bouře, musíš nám být k ruce, rozumíš? Jdi k Ryvenovi, řekne ti co máš dělat," přikáže a Bard tedy odejde. Vítr je slaný a silný je v něm cítit ale i sladká vopda z mrasků. Šedivé mraky, ještě před juistým časem dost daleko od lodi se nyní blíží a hrozí svou mohutnou silou ouře vaší lodi. Kapitán vydává rozkazy o sto šest a evidentně už je smířen s tím že se bouřce nevyhnete. Zrzavý námořník se nyní otočí k chlapci. "Chlapče, teď mě poslouchej ano? Nechci ti ublížit. Nemám o to sebemenší zájem rozumíš? Ale te´d se musíš jít schovat. Běž do potpalubí, a schovej se ve své kajutě, ano?" promlouvá ke Givarovi. To už ho ale zdálky volá někdo jiný. "Felixi, honem...!" a tak se ohlédne a mávne jak že souhlasí pak se znovu zadívá na Givara aby se ujistil žemu rozuměl.

Darken Rahll - 26. prosince 2007 13:02

Hostinec Podzimní spočinutí Zrovna dopíjím vodu, když se otevřou dveře do hostince. V nich se objeví můj nový společník. Rozhlédne se po místnosti a nakonec se zastaví pohledem na mně. Dosti zaraženým pohledem. No není se čemu divit. Díky magii se asi trochu odlišuji od těch žebráků a somráků, poflakujících se tady okolo. Zářivě se na něj usměji, Dobré ráno, vyspal jste se dobře? A pokynu mu, aby si ke mně přisedl. Venku je ale rušno, že? S tímtéž úsměvem ho pozoruji a čekám na jeho odpověď.

Givar - 26. prosince 2007 17:39

Loď Jen pomalu si uvědomuju, že se něco kolem mně děje. Pozvolna rozpoznávám ten hluk vdzáleného hromobití a křik námořníků. Do úplného vědomí mně až dostane hlas, který na mně promluví z blízky. Nejdřív na něj zmateně podívám ale hned beze slov jen přikývnu a nevzrušeně se vydám do své kajuty. Vejdu dovnitř, zabouchnu dveře a knihu svíraje v náruči se o ně opřu. Chvíli sleduju vzdálené mračna skrz okýnko. ...démon... Vzpomínám na slova matky. Pohlédnu na knihu. ...byl povolán démon na to aby tě zabil a vzal ti tvou knihu... Opět se podívám do okýnka a zaposlouchám se do a křiků spěchajících námořníků, kteří se připravují na stále se blížící bouři. Takhle nemůžu zůstat... Dojdu do druhého rohu místnosti, dřepnu s k jakési staré truhle, otevírám ji a začnu se v ní přehrabovat. Zatím jen odhrnuju to, co mi ostatní přenechali nebo prostě nepotřebovali...nepamatuju si čí je co. Ve směs to jsou zbytečnosti nebo věci, které nevím k čemu jsou ale já hledám cíleně jednu jedinou věc. Konečně nalézám nenápadně bledě-zelenou kabelu. Uložím do ní knihu a zkouším, jak na mně vypadá. Kniha do ní akorát vlezla. Kabela je na mně možná trochu velká ale určitě není tak nápadná jako samotná kniha. S vědomím, že ten démon mou knihu neuvidí a nepozná na sto honů mně přinejmenším uklidnila. Sednu si na onu truhlu a s klidnějším vědomím pozoruju skrz okénko stále se přibližující černá mračna.

Kniha osudu - 27. prosince 2007 16:54

V lese Christof je lehce nervózní, ale jinak se nebrání Nikéinu pohledu. "V tomto lese, krásná paní? Sbírám býlí a učím se poznávat nové druhy rostlin. Rád bych měl jednou svůj obchod s květinami. Cítím tep tohoto starého lesa a stromy mi vnukli tvůj obraz paní. Pak vítr měi ukázal směr jako by snad vyšší moc zprostředkovala toto setkání..." řekne Christof velmi slušně. "Máte nádherného koně. Vy jste víla? Nebo snad, pana elfí?" zeptá se ještě. Trochu se Niké usmívá a na důkaz pravdivosti svých slov vyndá jednu ze svých knih, která mu slouží na zakládání vzorků květin, které viděl.

Kniha osudu - 27. prosince 2007 17:33

Loď - Givar Všichni mají co dělat. Z paluby sem doláhají výkřiky ať už to jsou rozkazy nebo nebo jiná volání jak na sebe válečníci pokřikují. Knihu máš bezpečně uloženou v kabele, která by jí mohla ochránit z části i před případnou vlhkostí... Loď se divoce naklání mnohém více než dříve. Vítr hučí že je slyšet i sem do kajuty. Venku se sem-tam zaleskne a ten záblesk následuje hrom. Intervaly se zkracují, bouřka je stále blíže... Provazce deště stékající po skle okna v kajutě dávají znát jak silný liják panuje venku... Loď - Bard Došel jsi k prvnímu důstujníkovi jménem Ryven a ten ti řekl že budeš zapotřebí u lan... Vydal ses tedy navzdory sílícímu větru a dešti, který se právě zpustil z nebe k lanům a snažíš se je pevně držet. Nejde to ale zrovna dobře. Jak silně prší lana jsou klozká a tvé ruce taky. Muži stahují placvhty aby se nepoškodily. Další muži, stejně jako ty drží lana... Většina ale po chvíli už drží jen samy sebe aby nespadly. Loď se stala neovladatelnou a kapitán vydal rozkaz aby se všichni pevně někde připoutaly. I ty ses vydal k lanům, aby ses připoutal i s Timem k zábradlí, ale jak jsi udělal krok, loď se prudčeji zhoupla. Ačkoliv jsi na lodi už chvíli stále ještě jsi si nezvykl a tohle zhoupnutí by rozhodilo i zkušeného nomořníka. Nebylo čeho se chytit.,. Snažil jsi se, ale nemělo to cenu... Jak se loď zhoupla nebe ozářil blesk a ten následoval hrom. Zklouzl jsi se po palubě a ani zábradlí tě nezastavilo. Převážil ses a ačkoliv se Tim zapřel a pokusil yse tě udržet byl jsi příliš těžký... Jeho mopkré ruce tě neudržely a ty jsi se zřítil do hlubin. Těžký meč, který nikdy neodkládáěš tě táhne ke dnu... Neumíš plavat, neměl jsi se to kde naučit... Chvíli ještě zápasíš s rozbouřeným mořem, ael v této bouři nemáš šanci. Lokáš slanou vodu a nemáš naději na záchranu... Topíš se... Hladina se nad tebou zavřela a ty jen z posledního dechu vidíš dno lodi jak ji moře unáší pryč...

Tassehoft - 28. prosince 2007 21:37

musel jsem jít k hostinci velmi velmi opatrně abych unikl verbířům ale podařilo se mi tam dostat i když jsem musel občas použít vedlejší zastrčené uličky abych unikl nu co na tom někam se nepozorovaně dostat je přeci můj denní chléb. Nenápadně jsem vklouzl do hostince a můj společník z minulého večera už sedí u stolu. Neváhám a přistoupím k němu oslovím ho. dobré ráno příteli tedy pokud tě mohu za přítele považovat. jakou jsi měl noc neobjednáme si snídani.potom usednu na volnou židli

Darken Rahll - 28. prosince 2007 21:56

Hostinec Podzimní spočinutí Doufám že ano, přecijen je lepší cestovat s přítelem. Já už jsem posnídal, ale vy si klidně něco dejte, není kam spěchat. Přátelsky se na půlčíka usmívám. Na zdejší nocleh si nemohu stěžovat. Postele jsou čisté a pohodlné, co víc bych si mohl přát. Z okna jsem viděl verbíře. Muselo být zajímavé, se přes ně dostat až sem. A ještě zajímavější bude náš odchod. Nejradši bych vyrazil okamžitě, ale nesmím v něm vzbudit podezření. Potřebuju toho prcka, tak to prostě je.

Givar - 28. prosince 2007 21:58

Loď Přicházející bouře mně nijak zvlášť nezneklidňuje. Nebojím se jí. Ani nevím, čeho se vlastně bojím. Ale když teď vzpomínám na matčina slova, tak jen vím, čeho se nebojím. Smrti. Avšak nechci skončit v rukou démona. To ne. Ale do té doby se alespoň pokusím. ...pokusím se mami. Přeruší mně stále se zvětšující hluk tam venku. Náhlý poryv větru a naklonění celé lodi mně donutí se zapřít nohou abych neupadl. Radši si teď sednu na zem, opřený o zeď a stále pozoruju dění venku přes malé okénko.

Tassehoft - 28. prosince 2007 22:03
	dobře tedy posnídám a potom se pokusíme zmizet z města. odpovím a počkám si až kolem mě projde hostinský a oslovím ho.pane hostinsky dal bych bochník chleba kus sýra a nějaké nasolené maso.

Darken Rahll - 28. prosince 2007 22:11
	Hostinec Podzimní spočinutí Během jeho občerstvování jsem zticha. Když dojí, následuji ho ze dveří a nechám se jím vést ven z města. Teď se ukáže, jak moc užitečný mi budeš. Nemluvím mu do výběru cesty a dělám vše, co mi řekne. Je vidět, že město dobře zná a neplíží se jím poprvé.

Tassehoft - 28. prosince 2007 22:24

cesta z města plížíme se společně s mým novým přítelem z města několik uliček jsme musely rychle přeběhnout . Aby nás nezahlédly verbíři a vedu nás neomylně k malým skrytím vrátkům v hradbě která vedou ven z města cesta nám trvá dost dlouho protože se musíme skrývat ale asi tak po hodině jsme k vrátkům dorazily otevřu je ještě že jsi pamatuji jejich skrytý mechanizmus k otevření. projdu jimi ven z města potom se obrátím na mého společníka a řeknu mu. byl bych rád kdyby jsi si tajemství těchto dvířek nechal pro sebe a nikomu ho neprozradil ten kdo neví jak dvířka otevřít spustí nebezpečnou past.

Darken Rahll - 28. prosince 2007 22:44

Cesta z města Asi po hodině plížení se nám podařilo dostat se k hradbám, ve kterých jsou vsazena malá vrátka. Můj společník je otevře za pomoci skrytého mechanizmu uvnitř hradeb. Chytré... Projdeme skrz a objevíme se za městem. Hobit se na mne otočí s tím, že by byl rád, kdybych si to nechal pro sebe. Jako kdyby mě nějaká dvířka zajímala. Nemusíš se bát, tvé tajemství si nechám pro sebe. A teď na západ za elfi, jsem opravdu zvědavý, co v té jeskyni najdeme. Mé grimasy se hodinu od hodiny zlepšují a tak teď okolí může spatřit velmi mile se tvářícího muže. Zase o krok blíž ke splnění úkolu. Kdyby se ovšem někdo podíval na mé vnitřní já, spatřil by bytost s tvrdým výrazem v obličeji a cílevědomostí v očích, která se nenechá zastavit, ničím.

Tassehoft - 28. prosince 2007 22:52
	za městem tak to jsme dva co jsme zvědavý co v oné jeskyni najdeme ano vypravíme se tedy na západ k elfům. odpovím a nadhodím si na zádech vak s věcmi a připravím se na pochod.

Kukramovan Jolikánec - 29. prosince 2007 13:34

Tábořiště Když mi Drakan hodí dohodnutou zálohu tak mu poděkuju kývnutím, ale dál se o něj nestarám. Shodím ze zad tlumok a dám ho na zem spolu s mou předpotopní kuší, která je stará, ale já bych jí neměnil, protože tahle mě nikdy nezklamala. Potom kouknu na čarodějného učně a oslovím. Jestli mi chcete pomoct, jděte pro dřevo, oheň jistě příjde vhod. Pak se od něj otočím, s úmyslem využít poslední paprsky světla k prohledání okolí tábořiště a najítí posledních denních stop. Uvědomím si však, že Drakan neví co se chystám dělat. Já jdu prohlédnout okolí. Oznámím mu a s tím se vydám od tábořiště. Chodím ve zvětšujících se kruzích kolem místa našeho odpočinku a pečlivě zkoumám každou trobnůstku která by nám mohla pomoci nebo uškodit. Na toto hledání se díky mnoholetému tréninku nemusím moc soustředit a tak se má mysl ubírá myšlenkami na můj momentální úkol, ale i na vzdálenou budoucnost. Co tam ten chlapík vlastně chce? Hledat drahé kameny? Né, na to nevypadá. Plní snad nějaký tajný úkol pro svůj řád, který je opředen tajemstvím? A c já? Co budu dělat po této cestě? Tady už zůstat nemůžu. Přece nebudu riskovat že mne naverbují? Nebo snad ten risk podstoupit můžu? Konec konců, proč by mne chtěli naverbovat? K čemu jim bude?

Drakan - 29. prosince 2007 14:37

Tábořiště Když Kuk odloží své věci udělám totéž. Přeci jen můj cestovní vak sice ukrývá jen to nejdůležitější co potřebuji, ale i tak mě nyní tíží. „Jistě, jak je libo, dojdu pro něco dřeva,“ odvětím na jeho poznámku. Dobře jsem slyšel že mě posílal. I když jsem unaven a nechce se mi dělat takovou práci uvědomuji si že je nutná a hlavně. Nikdy bych svou slabost nepřiznal. Vydám se tedy pod příkrov stromů a v posledních paprscích slunce se snažím hledat dřevo. Procházím kolem mohutných kmenů, hledajíc spadané větve. Vždy jsem tentro hvozd vídal jen z velké dálky. Od nás z Grainu se dal sotva zahlédnout, ale vidět byl. Je poněkud zvláštní tu teDˇbýt. Přemýšlím kolik je zdejším stromům známo o místě kam putuji, o mě či snad mém nynějším průvodci. Uvažuji i jeslti se nás elfové nepokusí zastavit, ale nemyslím si to. Mají svých starostí dost. Proč by to dělali? Po nějaké chvíli jsme se už tábořišti trochu vzdálil a tak se opřu o mohutný kmen mě neznámého stromu a ze záhybů svého pláště vyndám amulet vědění. Je to malý medailon ve tvaru srdce. Poslední co zbyl po navrácení rovnováhy mezi bohy, po obřadu obřadů... Jediný nejmocnější. Zahledím se na magické znaky. Věšina lidí nikdy neporozumí všem ale já ano. Učil jsme se všechny jazyky a studoval náboženství a významy každé z těch run. Zabralo mi to dlouhá léta, ale vlastně na tom pracuji již odmalička. Vzpomínám odkdy vlastně ten amulet mám. Pamatuji si jen tvář starého muže. Ten muž snad nikdy nebyl mladý... Zaslechnu kroky. Rychle amulet schovám a ujistím se že to byl jen Kuk prozkoumávající okolí. Rychle se odlepím od knmene stromu, posbírám nějaké větve a vracím se do tábora, dke je složím a vydám se pro další...

Kniha osudu - 29. prosince 2007 15:42

Tábořiště - Kuramovan Ve stále se zvětšujícíh kruzích obcházíš tábořiště. Hledáš ckoliv zvláštního, nebo co by mohlo pomoci či ublížit. Pamatuješ si tento hvozd velmi dobře. Čtyři roky svho života jsi zde strávil ve starém, srubu, kde jsi nejprve nalezl nějakého mrtvého muže, jehož jsi musel pohřbít. Tento les ti byl domovem i životní školou... Vidíš zde několik stop. Stopy koně například. Kůň nesl jezdce ale nebyl příliž naložený. Projel zde někdy k ránu a směřoval na severozápad. Kůň byl okovaný a i když to byl velmi dobrý jezdecký kůň, podle trusu a pachu hřebec a podle chlupů zřejmě s černou serstí byl zřejmě poměrně krotký a na lidskou přítomnost zvyklý. Jezdec tu svého koně na krátko zastavil a teprcve pté chvíli jel dál. Ze sedla ale nevylezl. Jinak tu najdeš stopy veverky, která na chvíli opustila své království v korunách stromů aby nalezla potrabvu. Také stopy vrabčáka a polní myši. Všechno čerstvější než stopy koňské. Jinak ale nenajdeš vlastně nic. Ostatně brzy poznáš že ti dělá problémy se soustředit. Všechno se vrací. Vzpomínky na to jak jsi se málem utopil v řece, na pach několik dní starého těšla muže ve srubu. Na to jak jsi se učil lovit a připravovat zabitá zvířata k jídlu... Tábořiště - Drakan Sopadných větvý tu najdeš docela dost. Nikdo je zde evidentně nesbírá i když to ty sotva můžeš poznat. Hledá se těžko, obzvlášť když je sotva vidět ale celkem to ještě jde. Jsi už unavený a není to lehké. V hlavě máš mnoho otázek a rozličných myšlenek. Vzpomeneš si i na svůj amulet a na to jak tě překvapil mistr Hlander v Pekelném chřtánu. Ab ses přesvědčil že svůj amulet máš opřeš se unaven o kmen stromu a vyndáš jej ze záhybů svého pláště. Strojek v něm, zdá se pracuje správně. Není třeba jej otáčet nebo jinak štelovat. Odráží se v něm postavení hvězd. Souhvězdí Shagana nyní dominuje obloze. Také poznáš že zvývají tři dny do úplňku. Že příští měsíc bude úplněk krvavě rudý a že se nyní prolínají souhvězdí Valkéres a Oromara. Vyruší tě kroky. Poznáš Kukův krok. Jistý čas jsi prožil jen ve sklepení a poznávat kroky byl tvůj denní chléb. Vzpomínky se ti vrátí. Vzpomínky na temnotu, kdy jen tento amulet byl tvým světlem... Nakonec se odlepíš od stromu, amulet skryješ ve svém plášti, posbíráš větve a vrátíš se do tábora čekajíc na svého společníka. Tass a Darken Tass hostinskému zaplatil stříbrňák za snídani a pak už jste se oba mohli vydat na cestu městem. Výbat se strážím, ale i obyčejným lidem.... Snad hodinu a možná více vám trvala cesta přes Galtmar až ke staré hradbě kostela, který sousedil s městkýsmi hradbami. Museli jsme odemknout velkou bránu zavřenou na řetěz s velkým masivním zámkem, který Tass ale posléze překonal. Ze zahrady jste se dostali až k brance, která vedla hradbami mimo město. Byla to jediná cesta, kterou stráže běžně nehlídali. A ani nyní zde nebyli... Tass překonal dvířka a vy jste prošli vnitřkem hradeb až ven z města. Stojíte ale na jeho v ýchodní straně a potřebujete jíd na západ. Musíte nejprve město obejít... Loď Držíš se zapřený o zeď. Loď se prudce zhoupla nyní na druhou stranu... Venku vládne svou mocnou silou bouře. Tobě ale v hlavě se objeví obrazy spojené s věcmi v truhle. Když jsi se jimi probíral nevzpoměl sis ale teď jako by si tvá mysl k nim nalezla cestu... "Vezmi si tu vestu, chlapče, alespoň ti nebude taková zima, co myslíš," usmál se na tebe Gobras. Barbar z Nulvisovi družiny. Oběma vám byla zima ale on ti i přes to daroval vestu z ovčí kůže. Utekl jsi od družiny. Livien tě chtěla učesat ale ty jsi nechtěl. Nechtěl jsi protože tebe směla česat jen tvá matka... Gobras se tě vydal hledat a také tě nalezl, ale už bylo pozdě večer a vy jste museli strávit jednu nco sami v přírodě v mrazivém počasí. Livien ležela na zemi a ty jsi k ní přiklekl. Přiklekls k ní jako jediný. Nulvis, jehož meč byl tím, který otevřel ránu na její hrudi, už kráčel pryč. Boj se odehrál jen mezi nimi dvěma Gobras, poslední další ze spupiny o něm neměl ponětí... Ty jsi k ní ale přiklekl a ona tě chytila za ruku: "Vždycky js poslouhcal když jsme hrála... Vezmi... Vezmi si mou flétnu, prosím... Nulvis je šílenec..." bylal její poslední slova... Těžko říct zda skutečně byla určena tobě. Její hlas byl zastřený a oči jakbysmet. Tys ale na její přání si její flétnu přeci jen vzal. Nikdy jsi na ní ale nehrál... "Poď sem... Chceš to? Co...? Chceš?" pokřikoval Fikev, když ti sebral čepici, kteoru ti koupila Sirana. Nekřičel jsi na něj. Jen jsi tam stál a díval se. Těžko říct proč ale už tehdy jsi věděl, že Fikev bude první kdo zemře z jejich skupiny. Také se tak stalo... "Co je s tebou? Hele na, jo? Já tě chtěl jen rozveselit." řekl ti a čepici ti vrátil. Tehdy poprvé jsi řekl: "Odejdi Fikeve. Vrať se domů... Ještě pro tebe není pozdě. Pokud to uděláš otec ti odpustí a vše bude jak má být. Pokud neposlechneš čeká tě smrt..." varoval jsi jej. Bylo to stejné jako když jsi dnes předpovídal Felixovi narození dcery. Fikevova tvář ale ztvrdla. "Můj otec mě nenávidí a víš co? Nikdy se nevrátím. Tak jsme mu to řekl a to dodržím!" odsekl ti. Viděl jsi jak ho vzpomínka an domov trýzní. Od tvých slov pak každý den v noci promlouval ke svému otci i když jsi ty byl jediný kdo rozumněl jeho slovům. O týden pozdějio jsi jej našel vyřezávat holubičku. Byla vskutku nádherná, dřevěná... Fikev když tě uviděl ji nedokončenou nechal ležet na přezu. Vzal siss ji... "Potřebuješ pořádný boty, chlapče. Poď něco ti koupíme, jo?" začala Sirana, která tě vždycky dokázala vhodně obléct. I nyní pro tebe našla pěkné černé vysoké boty. Bylo těžké sehnat je pro tvou velikost ale ona si nikdy s ničímmoc servítek nedělala... Nevíš jak dlouho jsi se v tom utápěl. Všechyn tyto obrazy se ti vrátili snad desetkrát, možná vícekrát, než jsi procitl ze svých vzpomínek. Bouře již ustala a venku srkze okýnko vidíš jen tmu... "Chlapče jsi tam?!" buší kdosi na dveře. Delph Ráno jsi se i s kovářem vypotácel z hostince U Zlomeného trpaslíka. Sotva jste se ocitli na ulici vidíte přijíždět Morovisův vůz. Muž zastaví a počká až nasednete. "Dobré jitro, dá-li se přát. Dá-li Bantum odjedeme z města v pořádku. Tak pojďte, vlzete si do vozu ať nejsou problémy..." z dálky slyšíte bubny rozeznívající celé město Efegrie. Verbíři započali svou práci již časně... Opustit město zdá se nebude tak docela jednoduché.

Tassehoft - 29. prosince 2007 22:36
	Obrátím se na mého nového společníka a řeknu mu. Teď jsme na východní straně města budeme muset město obejít abychom se dostaly na západ kam potřebujeme navrhoval bych obejít město pro jistotu větším obloukem abychom nenarazily na nějaké stráže které občas dělají obchůzky kolem města můžeme to vzít pro začátek lesem tam nechodí.

Darken Rahll - 30. prosince 2007 12:23
	Za městem Ano, to bude asi nejlepší. Rozhodně bych se nechtěl nechat naverbovat do armády. Vlastně úplně nejlepší by bylo, kdyby jsme nepotkali vůbec nikoho. Nejradši bych se držel mimo cesty. Ta válka do toho moc nepřispívá. Já se o sebe dokážu postarat, ale ten prcek... Navenek nedávám nic znát. Ovšem pod přátelskou maskou probíhají neustálé kalkulace. Jdu si pro tebe ochránče.

Kukramovan Jolikánec - 30. prosince 2007 12:33

Na palouku Když při obhlídce tábora najdu stopy po jezdci, tak se k nim nakloním co nejblíže. Moc toho nezjistím, teda, né moc o jezdci. Škoda, ale co. Stejně tu jenom projížděl. Ale, proč se zastavil? To se nedozvím. Zavrtím hlavou abych zahnal myšlenky na možné důvody pro zastavení a tak se vrátím do tábořiště. Uznale kývnu hlavou nad hromadou dřeva, která se tam navršila za mé nepřítomnosti. Pokleknu k ní a za pomoci křesadla a suché trávy rozdělám oheň. Jeho plameny zazáří do okolní temnoty jako světlo lucerny. Jenom kousek od nás se tyčí temná hradba stromů, které se tyčí jako nějaká hradba. Na oheň, který se již krásně rozhořel dám trochu masa a také začnu péct moučnou placku. Když už jsem dodělal tyto nezbytné věci, tak se otočím ke svému společníkovi, který doteď seděl mlčky. Tak, když už se trochu známe a máme spolu strávit nějaký čas, tak bych se rád o vás něco dozvěděl. Nechcete mi říct proč jdeme tam kam jdeme? Zeptám se a doufám že se konečně něco dozvím.

Drakan - 30. prosince 2007 12:53

Kuk se vrátí a to já už zahloubaně sedím u budoucího ohniště. Můj společník a průvodce začne vše připravovat a posléze i zapálí oheň nekterém začne připravovat večeři. Co bude dál? Až přečtu nápis... Dokáže Démon smrti to oč jsem ho požádal? I když nastal rozpor? A co s tímhle člověkem? Kam půjdu poté? Ten amulet... Musím znát více. Co je mi platné že nyní obloze vládne Shagan? Nejvyší z pánů přírody? Že za tři dny bude úplněk? Ne... Potřebuji vidět jediného svého opravdového protivníka. toho, který může všechno zmařit. Ramilaka... Ten musí býtr mou obětí dříve, než získám KLnihu osudu. V tom na mě Kuk, promluví. Podívám se na něj tentokrát už ani neskrývám svou únavu. Ostatně na mé hloubavé tváři by jí teď sotva mohl zahlédnout. "Co bys o mě chtěl vědět? Potřebuji jen najít Safírové jezírko. Proč tam jdu? Je to součástí mé cesty. Řekl bych ti více, ale nechci ohrozit tvůj život. Proto než se budeš ptát dále rozmysli se zda chceš znát odpověď neboť jedním z mých pravidel je že se neuchyluji ke lži." upozorním svého průvodce lehce že si hraje s ohněm, který by jej mohl spálit.

Kukramovan Jolikánec - 30. prosince 2007 13:23

Tábořiště Kouknu se na něj a po slovech o ohrožení a mé smrti se ironicky ušklíbnu a ani se nesnažím zakrýt svou tvář. Umřeš! Sem nejtajnější! Bububu! To určitě. Ale přece jenom, vypadá utahaně. Vypadá to že hlídkovat ho nechat nemůžu. Kouknu se na oheň a najednou málem vylítnu z kůže, protože uvidím naší večeři jak je již skoro spálená od ohně, který ji oblizuje svými plameny. Vyskočím a vrhnu se k ohni. Ale doprdele! Zakleju potichu a vytáhnu večeři, která je již na povrchu černá. Ve tváři mám nádech vzteku, ale uklidním se, protože toto jídlo ještě půjde zachránit a tedy i sníst. Promiňte, za chvíli to jídlo ani nebude vědět že jsem ho spílil. Potom vytáhnu nůž, utřu ho do košile a trochu ho opálím, protože nevím jak čistotně je založený můj společník, ale podle toho jak se chovají jeho kolegové nejspíš hodně. Maso je v pořádku, ale chlebová placka o těžce odnesla. Z jedné strany na ní je černá zuhelnatělá hmota, kterou počnu nožem oškrabávat. Tato práce mi není novou, jelikož na otevřeném ohni člověk něco spálí každou chvíli. Černota mizí pod mím nožem obdivuhodným tempem a po chvilce zmizí docela. Placku, která je již jako nespálená rozlomím a jednu půlku s kusem oepčeného masa podám Drakanovi. Nebojte, ani nepoznáte že se s ní něco stalo. Dobrou chuť. Pak se sám pustím do své placky a ta ve mně i s masem za chvíli zmizí. Otřu ruce do trávy a jídlo zapiju vodou z mého měchu. Potom kouknu na mého unaveného zaměstnavatele. Měl byste se vyspat, zítra bude dlouhýden. Oznámím mu a smá se opřu o kámen který nadaleko leží tak abych seděl. Přehodím přez sebe pokrývku, která mě příjemě hřeje a po chvíli se ozve mé oddechování. Spím velice lehce, protože nás můe přepadnout cokoliv a i malý zvuk mě probudí. Jednu ruku mám položenou na nabité kuši a spokojeně oddechuju.

Givar - 30. prosince 2007 14:13

Loď Stojím před bednou s otevřeným víkem. Jako kdybych místo všech těch věcí viděl tváře lidí, od kterých je mám. Připadají mi jako části skládačky, která až se všechny složí, budu si pamatovat zase všechno, co jsem zapomněl. Spíše jsem si ani neměl co zapamatovat... více mi připadá, že jsem tam tehdy s nimi ani nebyl. Vzpomínám na tu dobu, plnou šera, kdy jsem dozajista nevěděl, jestli už náhodou nejsem v zemi mrtvých... Se zaklapnutím zavřu víko bedny. Tím se mi úplně přetne vzpomínání, které mi teď připadá spíše pochmurné. V tom zároveň uslyším jak někdo bouchá na dveře a volá na mně. Zase ten pán? Mlčky jdu ke dveřím a s tázavým, výrazem je otevírám.

Drakan - 30. prosince 2007 14:22

Tábořiště Pozoruji Kuka jak zajkleje, když se maso začne pálit. Napadlo mě že bych mu mohl pomoci, ale neudělám to. Pak sleduji jeho snažení a naslouchám omluvám, které považuji za zbytečné gesto. Stejně se mi omlouvat nechceš, mladej, tak to?, pomyslím si. říkám mu mladej i když dobře vím že je starší než já. V některých věcech mě nemůže dohonit. Netřeba omluv, to se snadno stane." podotknu jen Kukovi když mi podá jídlo do kterého se hladově pustím. Popravdě mám hlad jako vlk. "Mám v pláu dnešní noc vskutku spát. Jsem si vědom náročnosti cesty," odvětím bezbarvým hlasem. Jsem smířený s tím, že se nyní musím nechat vést. Co když mě podvede? Mohl by mne snadno ošálit. Musím šetřit svými silami. Lehce by mne mohl zavést na jiné místo. Já ale vím že to místo existuje stejně jako země Frelas a Ajuri. Vím to... A kdyby něco tak se ho zbavím. Není ještě tak dobrý aby odolal magii, pokud se rozhodnu ji užít. Otázka je nakolik by to byl dobrý nápad... A kdyby snad náhodou mne sledoval až do jeskyně... Zabiji ho! Nikdo mi nesmí překážet... Lehnu si do trávy, přikryji se přikrývkou a zatímco Kuk usíná sedíc opřený o kámen já usínám poblíž ohniště.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 01. ledna 2008 16:40

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Poslouchám plukovníka a pokyvuji na informace, které od něj získávám. "Vypadá to tu bledě. Obrovská přesila, ovšem už se mi podařilo zorganizovat zdejší obranu do takového stavu, že by měla alespoň ten jeden útok vydržet. Do té doby snad přijdou posily. Nyní ovšem musíme naverbovat, co nejvíce bojeschopných mužů a něco málo je naučit, abychom alespoň částečně vyrovnali početní převahu. Nuže vyražte do ulic jako já plukovníku a ulovme, co nejvíce mužů. A samozřejmě, dodávat odvahu a zvedat morálku." usměji se, protože vím, že Gordiere ví moc dobře, co má dělat, je to profesionál. Po této drobné kulturní vložce se s ním rychle rozloučím, seženu si několik vojáků a osobně i přes trvající déšť vyrazím do ulic. Samozřejmě jsem si nejdříve obstaral nepromokavý plášť a klobouk, abych si své drahé oblečení neumočil.

Kniha osudu - 01. ledna 2008 17:44

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Oblékneš se do nepromokavého pláště a klobouku. Když vyjdeš do ulic d隍 se pomalu chystá už končit, ale zataženo stále je. Na ulicích mnoho lidé není. Tedy jiných než jsou právě vojáci a městská stráž. Akorát jakýsi starý muž kráčí středem ulice. Ten starý muž má dlouhé bílé vousy a opírá se o sukovici-svou hůl. Snad by sis ho více nevšímal. Zrovna jako někdo kdo by byl při obraně města něco platný nevypadá. Přesto když procházímš kolem něj osloví tě. "Je zde větší hrozba než orkové, Vaše Výsosti..." říká pevným i když starým tichým hlasem.

Delph dea Sinuan - 01. ledna 2008 18:07

Efegrie "Aj ta vlna. Máš tady to verbování podchycený? Nechci, aby mě strážní u brány zverbovali do armády. ANi nevým, jestli by mě víc vadilo, kdyby mě zavřeli, nebo zrekrůtovali. Kdyžtak zkusím hrát nějakého nemohoucího." Jízda po kostkách se mnou pohazuje. Rozhodně to není to ladné pohupování jaké má každý námořník na lodi. Ještě víc se mnou, ale lomcují rozuteklé myšlenky. Chvilku myslím opět na okamžiky na lodi, chvilku zas,co hrát, aby mě nevzali do armády, pak co dělat až mě naverbují, pak zase k Redanovi a pořád tak nějak dokola v různém pořadí.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 02. ledna 2008 09:55

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Muže bych si opravdu nevšimnul, kdyby mne přímo neoslovil. Vlastně mne to ze začátku i trochu zaskočilo, jak se ke mě mohl dostat tak blízko, jakto, že ho vojáci pustili, a teprve pak jsem si uvědomil, že to musí být tím, že jsem šel tak rychle, že všichni vojáci pochodovali za mnou. Zastavil jsem se z úcty ke stáří a pokynul jsem i vojákům, aby se zastavili. "Pokud je tu nějaká taková hrozba, tak mluv starý muži. Lepší být připravený." usměji se na něj a zvědavě si ho prohlížím, zda to není jen nuzák, co se ze mne bude snažit vytáhnout nějakou zlatku.

Kniha osudu - 02. ledna 2008 10:14

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Muž se nyní zahledí přímo do tvých očí. Ty jeho jsou šedé a plné zvláštního vědění. Ne takového jaké jsi mohl pozorovat u mladého vojáka, který ti radil ohledně řeky. Tento muž vypadá že je starší, než doopravdy je. A nebo je jeho skutečný věk vyšší než ten muž vypadá že by mohl být. Jeho pohled je jaksi tíživý... "Vaše Výsosti, toto není dobré místo na rozhovor takové vážnosti. I když déšť již ustává... Něco vám ale povím již zde a nyní... Existuje hrozba, přicházející z místa považovaného za Legendu. Hrozba přicházející z Frelasu a města Ajuri..." Když tohle starý muž řekne, vojáci, které šli za tebou a zastavili se se začnou tiše mezi sebou bavit a vypadá to že tomu mohou sotva uvěřit. Ten muž ale neuhne pohledem a stále se dívá do tvých očí. Zdá se že jeho pohled je naléhavý...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 02. ledna 2008 10:23
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro MH: Co vím o tom, o čem mluvil? Jak pravdivé se to zdá být? Winnie už zažil hodně neuvěřitelných věcí a získal několik legendárních předmětů :)

Kniha osudu - 02. ledna 2008 10:47

soukromá zpráva od Kniha osudu pro MH: Frelas je bájné království na plovoucím ostrově. Ajuri je měsot z něhož se údajně nikdo nevrátil. Má být hlavním městem Frelasu, ale nikdo si tím není přímo jistý. Jako člen šlechtické rodiny tu legendu samozřejmě znáš o něco lépe než vesničané, protože i vás rod se před mnoha lety podílel na tom, že na rozkaz císaře bylo na Frelas vypraveno mnoho lodí určených k osídlení. Obchod s tamníé zemí se ale navázat nepodařilo. Jediná loď, která se odtamtud vrátila, tak její námořníci říkali že je po cestě zpět přepadla tak silná bouře že všechny lodě pohřbila ve vlnách a že lidem se na ostrově tuze líbí. Žádná další loď se odtamtud nevrátila. Podlé té legendy ale císaři o ostrově a Ajuri, kde má vládnout blahobyt a mír, mají tam být největščí pklady světa a lidé tam mají žít v míru a klidu, se z toho místa jeden muž vrátil. Ještě před tím než vy jste tam vyslali své lidi. Vrátil se a pověděl o tom místě císaři. Pak ale se rpý ztratil. Nikdo už o něm víc neslyšel. Údajně ale někde zanechal pokyny pro to aby se na ostrov mohl třeba později vydt někdo jiný... - To je tak nějak to co tvoje postava může do teď vědět. Jo ještě také to že ten muž tvrdil císaři že to místo je samotné peklo... ALe tehdy jsi ještě nebyl na světě a ani tvůj otec...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 02. ledna 2008 11:17

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, čelo mírně zamračené. "Během tří dnů dorazí početná armáda orků, mým úkolem je ubránit toto město, jsem jeden z nejlepších velitelů v Císařství, ale i tak to bude těžké. Pokud je taková hrozba skutečná, tak za daných okolností nejsem nejlepší osobou, se kterou byste měl mluvit starý muži. Zajděte do místní Magické kapituly, řekněte, že vás posílám, aby vás vyslechli. Pokud s tím může někdo, něco dělat, tak Arcimagnézství je tím nejlepším místem." vysvětlím mu a vlastně se ho tak i zbavím. Už teď mám hlavu plnou starostí a ještě poslouchat tohle. Navíc to byla pravda, pokud s tím může někdo něco dělat, tak to jsou Arcimágové ve své magické věži v hlavním městě. A pokud budu potřeba já, tak dostanu přímé rozkazy, co dělat. Ještě na muže mávnu, abych ho nasměroval a opět se rychle rozejdu. "Vojáci! Pokračujeme v cestě!" křiknu ještě na těch několik ozbrojenců, co mne doprovází a mířím do nějaké větší putyky, kde čekám větší počet mužů.

Niké - 02. ledna 2008 12:44

V lese Obchod s květinami... jak ubohé plány mají lidé... Zamyslím se nad jeho dalšími slovy. Vyšší moc, říkáš? Hmm...jestli máš pravdu, musím vyšší moc i tebe zklamat, neboť právě odjíždím. Mám na práci daleko důležitější věci...přečíst věštbu... Ten muž je tak slušný, tak čitelný...nijak mne nezaujal. Jeho škoda... Jsem elfka. Ty jsi samozřejmě člověk...? Jsem si tím jistá, proto nečekám, až mi mou domněnku potvrdí a během řeči vyhlížím černé zvíře. Krásného koně... zamumlám trochu podrážděně. Myslíš toho, kterého jsi mi splašil a ztratil? Vím, že je krásný, jinak bych ho nechtěla. Jsem stále chladná, nebaví mě jeho uctivý tón a stále mám na paměti jeho pokus o krádež. Vím, myslel si, že ten kůň je ztracený, ale měl se nejdřív porozhlédnout po majiteli a ne ho prostě ukrást! Za chvíli se hřebec opravdu objeví mezi stromy, já nasednu a kývnu neznámému na pozdrav. Těšilo mě...možná se ještě někdy setkáme...bude-li to vyšší moc chtít. poslední slova nesla lehce ironický přízvuk...možná... Pobídnu hřebce spíše myšlenkou než bosými chodidly a vyrazím do neznáma, pryč z mužova dohledu. Netrvá však dlouho a já si uvědomím, že se smráká. Nevadilo by mi cestovat v noci, ale kůň nevidí na cestu tak dobře jako já... Chtě nechtě se musím zastavit a přečkat noc...

Kniha osudu - 02. ledna 2008 13:14

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Muž si tvá slova vylechl a když mu ukážeš kam má jít jeho vědoucí oči tě stále nezpustili z dohledu. "Tedy za tři dny... Více času dát nemohu, i tk už je téměř pozdě..." slyšíš jeho tichá slova. Ale opravdu jen velmi tichá jao by je pronesl více pro sebe, než pro tebe. Kývnešč na vojáky a ti st tebou poctivě jdou. V Galtmaru je velký počet hospod. Ono i kdybyste je nenaverbovali ještě teď večer, ráni bude povolán do zbraně úplně každý bojeschopný muž ve městě, takže toto je vlastně jen i zbytzečné i když to zaměstná alespoň tělo i mysl. Popravdě to není nijak extrémě zábavná činnost v hspodě plné lidí shánět vojáky. Jako by se nemohl odpoutat od slov, které ten starý muž řekl. Proč to řekl zrovna tobě? Jak věděl kdo sji? Setkal jsi se s ním už někdy? No jasně byl jsi více než slišně oblečen a jsi stále, ale... Proč to řekl tobě? Proč se tak díval a proč zrovna tenhle tón hlasu? Říkal že za tři dny, že už je skoro pozdě... Na co je ale pozdě? Jako bys sotva dokázal uvládnout své vlastní myšlenky. V hospodě je jinak skutečně plno. Sotva jste se sem vešli...

Kniha osudu - 02. ledna 2008 13:36

Les - Niké Nasedla jsi na koně a uhánělůa lesem. Vlastně ale ani nevíš kam máš jet. Na otázku, kde je tyrkysová jeskyně ti stromy neodpověděli. Ale na koni se ti jede dobře. Je to opravdu velmi dobré zvíře. Brzy se začne smrtákat a ty zastavíš na noc. Když se zastavíš jeden ze stromů poblíž ti lehce zaševelí na pozdrav. "Buď zdráva... Rád tě vidím opět..." na chvíli se odmlčí a poté začne svou pomalou řečí znovu. "Cítíme velikou magii, poblíž lesa. Blíží se čaroděj, ale není sám. Je s ním velká síl a také ten, který tak dobře stopoval a přežíval pod příkrovem našeho stáří po čtyři roky. Ten kterému jsi pomáhal a zároveň ne..." Nakonec se uložíš ke spánku. Noc ti však žádné další tajemství nepřinese... Tábořiště - Drakan a Kukramovan Oba spíte a noc je klidná. Ráno je všude kolem vás hustá mlha, že se stova vidíte a je chladno. Na to ž je ještě léto, je to spíše zvláštní... Oba jste trochu ovlhčení raní rosou. Slyšíte zpívat ptáky i ševelit les před vámi. Obcházení města, Darken a Tass Obcházíte město. Tass navrhl pokusit se ukrýt v lese, který se v jednom místě téměř dotýká hradeb ale pk se od Galtmaru vzdaluje. Tanto les vás dostane z dohledu města, opokud se vám to podaří. Chvíli se plížíte podél hradeb a pak přeběhnete do lesa, kde se skrajte a můžete pokračovat. Musíte obcházet Galtmar ze severu, pokud chcete být krytí neboť les se táhne na sever k rokli. Les je klidný a není nijak zvlášť hustý. Tak akorát vyjít si do něj na houby. Ani pro jednoho z vás to ale není přirozené prostředí... Delph "Samozřejmě že to mám podychycený... Ale levný to nebylo, to přiznávám," usměje se na vás a vypadá že je vlastně docela rád že jste mu přišli do cesty a že může s vámi prožít trochu toho dobrodružství. Vůz se s vámi kodrcá z Efegrie pryč. Morovis jede spíš bopčnimi uličkami až těsně u brány vyjede na hlavní ulici. U Brány stojí deset stráží a když k nim přijedete tak vás zastaví. "KAm jedete?!" ptá se jeden z vojáků. "Do Galtmaru. Vezeme tam nějaké víno pro vojáky." usměje se opět Morovis a ukáže jednu flašku kvalitního vína, kterou vojákovi podá. Ten si ji vezme, podívá se na obsah a pak řekne svým mužům, aby vás pustili. Morovis popožene koně vy sjte brzy na cestě, která se táhne celým tímto vévodstvím, od severu na jih. Když už máte město Efegrie z dohle Morivis se na vás otočí. "To bylo moje nejlepší víno," neříká to však jako nějakou výtku, "Tak jak to vidíte? Kam teda až pojedete?" Redan je po celou dobu cesty velice nervózní, ale teď se mu trochu ulevilo.

Kniha osudu - 02. ledna 2008 13:38
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ty jsi o té rokli jeno slyšel. Jinak o ní vlastně nevíš vůbec nic, jen že ji cesta obchází z východu a les se jí dotýká svým severním cípem. Přistihneš se že se ti neustále vrací na mysl starcovo vyprávění. Musíš nad tím stále znova a znova přemýšlet...

Kniha osudu - 02. ledna 2008 13:44

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ty jsi kolem té rokle prošel. Viděl jsi ji. Je to velká strž dlouhá asi i několik mil. Rozhodně by pro člověka nebylo jednoduché dostat se dolů a nebo odtamtud vylézt nahoru. Když starý muž vyprávěl svůj příběh v hospodě cítil jsi že to má něco společného s tvým úkolem ale to bylo vlastně všechno. Jinak na tebe jeho slova neměla žádný vliv. Když si to ale vybavíš uvědomíš si že na obyčejné lidi, by vliv měla. Z těch slov byla cítit zvláštní magie, která ti svým způsobem byla známá... Ale vrací se ti ještě něco. Obřad, kdy jsi byl povolán. Rozpor mezi Drakanem a žadatelem. Podle pravidel rituální magie totiž žadatel přichází k mágovi a žádá obřad. Mág pak musí daný obřad vykonat s tím, že žadatel platí cenu obřadu. Jenže ve tvém případě došlo k rozporu. Žadatel žádal zničení Knihy osudu a mág aby jsi mu knihu donesl. V tomto bodě si uvědomíš že nevíš co máš tedy vlastně udělat...

Kniha osudu - 02. ledna 2008 13:59
	Na lodi - Givar Otevřel jsi dveře a za nimi je Felix. "Ahoj... Mohu dál...?" zeptá se tě. Vypadá že ho něco trápí.

Givar - 02. ledna 2008 14:52

Loď-má kajuta Na svého návštěvníka vyvalím své nechápavé oči, až málem vyděšené. Co...? Chviličku jej zaraženě pozoruju ale pak jen němě přikývnu a pootevřu dveře aby mohl jít dál. Po té za ním zavřu a čekám proč sem přišel. Hořce si teď vzpomenu na slova, která jsem mu řekl o jeho budoucnosti. Teď toho zalituju, protože nejspíš teď o tom bude chtít mluvit. A já mu o tom sotva něco řeknu, beztak to nebyla pravda...

Kniha osudu - 02. ledna 2008 14:57

Na lodi - Givar Muž vejde dovnitř a zdá se být nervózní. Když ale uvidí tebe, trochu se uklidní. "Ahoj... Já jsem Felix..." představí se a nabídně ti trochu čokolády. Těžko říct, kde jí vzal. Není to zrovna levná záložitost na pevnině tnatož tady. Kdyby to u něj viděli ostatní námořníci sotva by mu zbylo aby ti mohl kousek přinést a že není ani tak malý. "Víš, já... Pokud mi to nehceš povědět, nemusíš, ale... Chtěl bych vědět více o tom co jsi mi řekl tam nahoře. Víš... Zní to vlastně hrozně nepravděpodobně, až bláznivě. Ty umíš předpovídat budoucnost?" ptá se tě zdráhavě, ale nijak naléhavě...

Givar - 02. ledna 2008 15:19

Loď-kajuta Při spatření čokolády se mi zúží zorničky údivem. Ochutnal jsem ji jen jednou a to bylo tehdy, ještě od maminky. Chviličku ji pozoruju jako nějaký poklad ale z toho mně vyruší Felixova slova. Stále se dívám na čokoládu ale můj výraz znatelně posmutněl. Po další chvíli přemýšlení ji odložím na stolek a podívám se na něj. ''Kdybych ti řekl, že ne, udělal by jsi něco jinak, než kdybych řekl že ano?'' Pomalu odpovím otázkou, drobným hláskem. V mém hlasu by se dala postřehnout naděje, že bude stačit Felixovi takto odpovědět. Ale v mé tváři by zahlédl spíše smutek.

Kniha osudu - 02. ledna 2008 15:27

Loď-kajuta Felix také posmutní kdž odložíš čokoládu i když mi odpovíš. Posadí se před tebe na zem a zamyslí se. Poměrně dlouho je ticho... "Těžká otázka, chlapče, těžká... Víš, chci pro tebe to nejlepší. Vždycky jsme chtěl syna, víš? ALe kdybych věděl, že se to stane, že... Že skutečně budeme mít s Rózi dceru tak... Ač nerad nechal bych tě jít tvou cestou. Pokud ale ne... Zkusil bych tě vzít k nám domů. Příčí se mi pomyšlení že bys někde po světě běhal sám. ALe pokud ano. Pokud umíš a tak... No nevím... Opravdu nevím, jestli bych udělala něco jinak." vypoví a zdá se že je velice zmatený svými vlastními myšlenkami.

Givar - 02. ledna 2008 15:45

Loď-kajuta Při jeho slovech, při té představě, co pro něj tenhle sen znamená mi jej začne být přeci jen trochu líto. Navíc když v jeho problému hraju velkou roli. Při přemýšlaní nad jeho slovy ...vždycky jsem chtěl syna... Mi mé nešťastné oči prosvítí nová myšlenka. O krok k němu popojdu a řeknu. ''Myslíš...že za to může osud?'' Ptám jako bych se chtěl něčím ujistit. Můj postoj i výraz jakoby teď ožili.

Kniha osudu - 02. ledna 2008 15:57
	Loď-kajuta O krok přijdeš blíž a ptáš se. Tvé oči jsou jasnější než trě kdy viděl a tak se zdá že je velmi překvapen tvou reakcí. "Ano... Mylsím ež ano, co jiného. Některé věci... Některé věci skrátka člověk ovlivnit nemůže..." vypoví po chvilce tázavého mlčení. "Proč se takto ptáš?"

Darken Rahll - 02. ledna 2008 16:39

Les Pod pláštěm z korun stromů, skryti jsme se vydali na cestu. Všude okolo nás je tak živo, tak nechutně živo. Budu si muset zvyknout na přítomnost tolika duší. Je to značně rušivé... Ve všem se skrývají duše, ve stromech, lesních zvířatech, i v tom spropadeném mechu. Uvnitř města to bylo jednodušší, jenom lidé a všude okolo kámen. Lidé... rychle umírají, ale dokaží způsobit takové problémy. Stejně jako ten starý muž. V jeho slovech se skrývala síla, síla věků, příběhů, síla města. Mnohé odpudila, proto seděl sám, ale pár vybraných, pohlédnu na půlčíka, pár vybraných nalákala, spoutala a zavedla je do záhuby. Mé myšlenky přeruší rokle, objevivší se v mém zorném poli. Strmé svahy, kamenitý terén, bez života. Stejně jako místo mého povolání., před mým vnitřním zrakem se znovu objeví kruh a v něm mladý mág, moc mladý na to, aby mne směl povolat a stařec, který se rozhodl zaplatit cenu. Byli v rozporu, mohl jsem je zabít, ale k ničemu by mi nebyli. Cena byla splacena a já přijal úkol, mág chce knihu pro sebe, ale žadatel ji chce zničit. Kdo je víc, povolavatel, nebo žadatel? Koho bych měl poslechnout až zabiji ochránce knihy? Budu o tom muset ještě přemýšlet... Pokračuji v cestě a mé myšlenky se ztočí k západu, k jeskyni.

Kukramovan Jolikánec - 02. ledna 2008 16:56

Tábořiště Ještě předtím než se slunko vyhoupne zpoza obzoru tak vztanu. Probudil mě ranní chlad, který je již nyní patrn. Ačkoliv je ještě šero, tak vydím svého spícího společníka. Nachám ho ležet a sám se vydám k řece, která z hvozdu vytéká jen kousek ode mě. Opláchnu se vodou která mě až nepříjemně chladí. Po tomto ranním očistci se vydám zpátky do tábořiště, ale oklikou abych skontroloval jestli se přes noc něco podstatného nezměnilo. Pokud můj společník ještě spí tak ho probudím a sám dojdu ke svým věcem. Rychle zbalím sou pokrývku do tlumoku a i ostatní věci si připravím k odchodu. Na balení myslet nepotřebuju a tak můžu uvažovat o tom, kudy půjdem. Kousek odtud je nějaká cesta a ta vede velký kus přibližně kolem řeky... A navíc den cesty od tud ke krásné tábořiště... Jelikož už jsem dobalil tak přtrhnu proud myšlenek a otočím se ke svému společníkovi. Tak, pokud už nic nepotřebujete tak můžeme vyrazit. Oznámím a naposled překontroluji své věci, které mám připravené v krosně. Pak se tázavě otočím na kouzelníka a čekám na povel k odchodu.

Givar - 02. ledna 2008 17:11

Loď-kajuta A to ve mně rozhodlo. Ještě mi zazní v hlavě poslední záchvěv nejistoty. Co myslíš, mami...? Ale to už odepínám kabelu a začínám vytahovat svou knihu. Chvilku jen tak stojím, s knihou před sebou a prohlížím si ji. Na to se otočím na Felixe. ''Ne. Neumím předpovídat budoucnost.'' Zodpovím mu konečně jeho otázku. ''Ale ty ji teď můžeš změnit.'' Chystám se knihu otevřít ale v tom mně napadne, že nechci aby viděl, co napsal Nulvis a já, nechci aby se mně na to vyptával. Nechci ho do toho víc nijak zaplést. Proto otevřu knihu někde uprostřed. ''Můžeš teď změnit jeden z údělů, co ti osud přidělil.'' Než udělám něco dál, jen čekám, co on na to.

Drakan - 04. ledna 2008 18:39

Když se Kuk vrátí z ranní obchůzky už jsmevzhůru. Probudila jsme se nedloho poté co odešel a věnoval svůj čas meditaci. Když jsme z ní procitl už byl zpátky. Trochu mi to přetrhlo plány. Chtěl jsem více překontrolovat svůj Amulet vědění, abych se do něj mohl hlouběji ponořit. Nechi ale vytahovat svůj medailon před ním. Když se začne balit udělám totéž. "Tak, pokud už nic nepotřebujete tak můžeme vyrazit." řekl Kuk a já si jen nasadil na hlavu kápi. Když jsme měl kápi staženou mohl Kuk vidět že mám černé delší vlasy. Mé černé oči mohl vidět i bez toho. "Samozřejmě, kudy tedy vyrazíme?" zeptám se ho. Jediné co o tomto místě vím je, že řeka Singrav protékající hvozdem, pramení v několika pramenech v horách na severu a předpokládám ež Safírové jezírko je u jednoho z těch pramenů. Jistý si však nejsem. Opravdová cesta začíná až teď. Jak se asi zachová Darken Rahl? Přinese mi knihu, nebo ji zničí? Musím být u toho, až ochránce knihy zemře, musím si být jistý, že Knihu získám...

Kukramovan Jolikánec - 04. ledna 2008 19:17

Hvozd Pkoývnu hlavou a stoupnu, protože jsem byl doteď posazený. Kousek od tud jde cesta která vede přibližně naším směrem. Po ní půjdeme celý den, takže budeme postupovat vcelku rychle. Ale ten další už půjdeme lesem, to bude horší. S těmito slovy pokynu kouzelníkovi aby šel za mnou a sám se ponořím do zelených hloubek. Je slyšet vítr ve větvích, listy šumí... Paprsky slunce se snaží prodrat listím, které z něj dělá pouze třpytivé zářící světélka. Mihotavě osvětlují naší cestu skrze les. Mé nohy pomalu jdou, tempem které není rychlé, ale kterým mé nohy navyklé pohybu dokážou jít i několik dní v kuse. Boty, které mají za sebou již bezpočet mi se mi lepí k nohám potem, který se v nich drží. Na těle cítím příjemný chládek, kteý není příliš obvyklí v tuto roční dobu, která se vyznačuje spíše úmornými vedry. Ruce se mi kltí u těla, až po chvíli uvidím na zemi ležet uschlou větev, která zřejmě spadla ze stromu. Je skoro rovná, barvu má až do šeda a místy je na ní vidět popraskaná kůra. Touto holí začnu bezmyšlenkovitě pohupovat, občas jí švihnu napravo, občas nalevo. Sem tam s ní dokonce bouchnu do kamínku, který i když se mu nechce musí jít z cesty před majestátním dřevem. Protože takovéhle cesty se vždycky vlečou, začnu bezmyšlenkovitě pohvizdovad píseň kterou spívá listí a šumí voda. Při tom mám možnost nechat své myšlenky jít kam se jim zlíbí. Kdo asi je ten... Čarodějův učeň, Drakan? A proč může chtít ke křišťálovému jezírku? Možná že jim v té jejich škole nebo jak tomu říkají došel ten vzácný kámen a on ho má najít. Koneckonců, možná je tam i poklad či drak kterého má vypudit. A možná začnou z nebe padat trakaři. Usměju se svým myšlenkám, protože jsem zjistil že romantika a záhady se obvykle stávají jiným. Málokdy je na místě ve skutečnosti jiný cíl než vlastní prospěch. S těmito, i jinými myšlenkami mi cesta příjemně ubíhá. Nevím sice na co myslí můj společník, ale mě to nezajímá, každý žijem naprosto jiný život a zanedlouho se opět rozejdeme. Jediná věc která se změní je obsah našich váčků.

Drakan - 04. ledna 2008 20:07

Hvozd Kráčím mlčky. Nemám co příliš povědět. Vít je lehký a chladnější než by možná měl být, ale mě to zase až tak nevadí. Přeci jen je mé roucho a plášť natolik teplé že mě vítr příliš neobtěžuje. Kuk si po chvilce začíná hvízdat zatímco jsme došli na cestu, která nás má celý den vést. Tohle bude úmorné... pomylsím si. Nezpívám ai nepískám. Když si Kuk vezme do ruky klacek dále se zabívám svými myšlekami. Nečiní mi problém kráčet bez klacku. Doposavaď jsem nezískal hůl. Nakolik rozpor ovlivní úkon? Proč se tohle stalo? Kruci, Hlandere! Nemholste mistře, alespoň projednou souhlasit? Už to nespravím, já vím. To nevadí. Musím učinit vše, abych byl u zabití strážce Knihy osudu. Jenže... Darken má náskok. Je to démon neunaví se. Ano, přijal lidské tělo. Bude mít lidské potřeby. Všechny kromě spánku. Nedá mu problém jít neúnavně. Krom toho on ví... Může vbědět kde hledat. Jeho instinkt a poslání ho povedou. Mám amulet. I já bych mohl vědět. Jak daleko ale mohu zajít? Jeskyně je mým prvním cílem. Měl bych snad tomu stopaří říct více? Jeho duše by posílila Ajuri ještě více. Kdybych pak ovládl jeho sílu... "Ještě chceš vědět, proč putuji k Safírovému jezírku?" zeptám se přímo. Vím že odpoví ano i když se nejspíš bdue ptát proč ta změna. Tón mého hlasu je jaksi nečitelný.

Kukramovan Jolikánec - 04. ledna 2008 20:27

V hvozdu Jdu a uvažuji co a jak, v ruce hůl a pohvizduju si. Není to hlasité pískání, ale přece jenom dost hlasité aby si ho mohli všimnout elfové, kteří zde sídlí. Přece jenom, když o mně ví tak je menší pravďepodobnost že mě zastřelí. Takhle je alespoň při ničem nepřekvapím a oni nemusí odstraňovat nepohodlné světky. V tom mě osloví Drakan a mě zamrzne tón na rtech. Zdá se mi že najednou umlkli všechny zvuky. Nejenom mluva, pískot a jiné podobné věci. Ale i vzdálené hlasy zvířa, šum větru prohánějícího se v korunách stromů, bzukot hmyzu, dokonce i šumění řeky která se poblíž protáčí. Co ta náhlá změna? Bude mi lhát? Nebude mi vyhrožovat smrtí když něco prozradím? Pak si ale uvědomím že zvuky nezeslábli, to pouze moje zmatená mysl se pokoušela vytlačit veškeré jiné zvuky krom čarodějova hlasu. Musím se na to koukat v opravdovém světle. Samozřejmě že mě nezabije. Ani se o to nepokusí. A i kdyby ano, zde v lese mu můžu unikat mnoho dní, bez problémů roky. A až se jednou utáboří, ze tmy se vynořím já... Né. Já bych od něj utekl a zmizel z hvozdu a snažil se na něj zapomenout. Pokouším se skrýt své city, navenek skoro není vidět jak jsem napjatý, ale v hlouby duše se nedočkavě třesu na zjištění důvodu cesty na kterou se Draka vydal. Zpomalí krok, tak aby mě Drakan dohnal a když jsme na stejné úrovni tak se mu s mírným úsměvem podívám do očí. Jistě, ale nechtěl jste mi to dříve zamlčet? Zeptám se a nakonec dám ironickou poznámku. Hlas mám pevný a klidný, snažím se o to a daří se mi to. Po svých slovech na něj za chůze pohlédnu a napjatý čekám na odpověď. Tak dělej, nenapínej mě. Jestli to budeš schválně prodlužovat...

Drakan - 04. ledna 2008 21:01

Hvozd Jdu až několik kroků za Kukem, proto nemohu vidět jeho pohled, když jsem se zeptal. Přesto tuším jeho zmatek a překvapení stejně jako zvědaovst, kterou jsem v něm probouzel už v hostinci. Bylo mi jasné že nad tím bude přemýšlet, ale sám by se nezeptal. Ostatně takto drastickou změnu plánů, jsem neplánoval, ale nyní se mi jeho zvědavost hodí více, než kdbych mu to tajil. Ostatně se mi na cestě bude hodit... Zpomalý a já ho mohu snadno díjít. Udělám tedy co odemě očekává a když jsme na stejné úrovni zahledím se stejně jako on mě i já do jeho očí. Když se zeptá, jestli jsem mu to nechtěl předtím zamlčet pevně uchopím svě pocity a nedám na sopbě znát pocit triumfu. Má tvář je stejně netečná jako vždy, jen na okamžik povolím uzdu v přátelském úsměvu, který odemne jistojistě nečekal. "Jistě... Chtěl jsem tě chránit. Opravdu je to nebezpečné. Přesto... Myslím, že máš pravdu to vědět, když mě tam vedeš." odmlčím se a zahledím se zpět na cestu. Sundám kápi z hlavy a nechám chladný vítr aby mi cuchal delší černé vlasy. "Za vodopádem u Safírového jezírka, by měl pod hladinou být vstup do Tyrkysové jeskyně. Slyšel jsi někdy o ní? Údajně do ní kdysi před lety muž jménem Ramilak, vytesal jakýsi tajemný nápis. Věšťbu, nebo varování... Není jisté co tam skutenčě je psáno. Ale jedno je jisté. Nápis vypovídá pravdu a snad i cestu k Ajuri v zemi Frelasu..." odmlčím se abych dal Kukovi šanci vstřebat má slova. Můj hlas zněl zamyšleně a i se tak dívám. Vychází to. Všechno vychází. Jistě že nebude věřit mé náhlé proměně ale bude zvědavý. Bude zvědavý a když si svou masku udržím, basem mi uvěří...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 05. ledna 2008 11:10

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Činnost, která mne měla na chvíli odpoutat od toho, abych nemusel stále jen myslet na nebezpečí a plánovat obranu se trochu zvrtla ve chvíli, kdy jsem potkal onoho podivného muže. Od té doby se mi stále vrací myšlenky na to, co mi vlastně chtěl říct, nedaří se mi vyčistit si hlavu, jak jsem chtěl. Po příchodu do hostince dám znamení vojákům, aby zjednali klid, abych mohl promluvit. Já jsem si vylezl na židli, abych byl vyšší, dřívějšího majitele židle jsem se rychle zbavil. Když hostinec utichl a oči všech se otočily ke mě, začal jsem svůj proslov. "Vážení obyvatelé Galtmaru," začal jsem automaticky a myšlenky se mi v hlavě začaly konečně skládat do proslovu, který jsem chtěl přednést. "Blíží se hrozba v podobě armády orků, nevěšte však hlavy! Neb jsem zde já. Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie, Generál Císařských vojsk, hrdina z Tulloue a Kiluake, zachránce Císařství! Přijel jsem se svými statečnými rytíři pomoci Vám! Obyvatelům Galtmaru. Cestou jsme se sami postavili celé jejich síle a dokázali jsme si probojovat cestu až sem! Celé město však ochránit nemůžeme! A nemůže to zvládnout ani místní posádka, protože je nás jen hrstka! Ale s Vámi! S Vámi je nás hodně a toto město udržíme! Zbývají nám tři dny a za tu dobu Vás naučíme všechno, co budete potřebovat. V této bitvě nebudu hrdina já, žádný rytíř, nebo snad Vévoda! V této bitvě bude hrdinou každý z vás! A o Vašich činech budou hovořit ještě vnoučata Vašich vnoučat, protože toto je chvíle, kdy se obyčejní lidé postaví za svůj domov a postaví se celé armádě!" hovořím plynule, pomaleji, abych mohl nechat jednotlivá slova vyznít přesně tak, jak chci. Jsem skvělý řečník a mým plánem je dodat jim odvahu, aby zítra přišli sami a ne, abychom je museli hledat a nahánět po jejich domovech. "A nyní běžte! Běžte a řekněte toto poselství všem! A zítra, za úsvitu buďte všichni připraveni, přijďte a staňte se hrdiny. Přijďte a zapište se do dějin!" dokončím a poslední větu jsem už křičel úplně celou. A nyní doufám v jediné, že se ozve křik všech ostatních a opravdu se seberou a to, co jsem zde řekl se ještě teď roznese po celém městě.

Kniha osudu - 06. ledna 2008 14:39

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vejdeš do hostince a a když vezmeš jednomu z hostů židly ani se nevzpírá. I když je to asi kvůli ostatním vojákům, kteří jsou tzde také. Postavíš se na židli a tvůj hlas se nese lokálem a zarývá se do uší všem přítomným. Mnozí už lecos vypily a tak v určitých místech tvé řeči zatají dech a někteří začnou pořkikovat. Když je vyzveš aby šli a pověděli to všem. Někteří se zvednou hned a jiní nejprve dopijí. Ve výsledku se ale hostinec vyprázdní až na tebe a vojáky, kteří tě doprovodily a také hostinského, který samozřejmě také poslouchal stejně jako ostatní, ale v lokále zůstal. Vojáci jsoui zdá se také překvapeni tvým plameným projevem.

Kniha osudu - 06. ledna 2008 14:48

Hvozd - Drakan a Kukramovan Procházíte po cestě. Les je klidný. Stromy lehce ševelí jak vlahý letní vánek cuchá listí v korunách stromů. Vítr už není tak chladný jako před chvílí, ale přesto není ani teplý. Nebe je potaženo mraky, ale není to až tak zlé, jak by mohlo být. Když Drakan dopověděl, co se rozhodl Kukovi sdělit v dáce zaslechnete vrčení a trhání. Ne, až tak v dálce. Vypadá to na hodování vlků... Když se ohlédnete tak je ostatně i uvidíte, kus od cesty, tak na hranici vašeho dohledu, mezi stromy, kde zrovna něco, nebo někoho trhají na kusy. Loď - Givar Felix si od tebe převezme knihu a zdá se že je velice překvapený a neví co má dělat. Zahledí se ti do očí a ty jeho se zalijí slzami. "Cože...? Jak...? Co bych měl dělat?" ptá se tě. Hlas se mu třese, jako by tomu sotva mohl uvěřit. Dřevo lodi zavrže nahoře na palubvě je znát povik, to jak je třebamnoho věcí opravit po bouři.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 06. ledna 2008 15:54

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro S radostí sleduji, jaký účinek měl můj proslov. Teprve po vyprázdnění lokálu slezu ze židle a namířím si to k hostinskému, nedojdu však úplně k němu, jen tak, abych mohl mluvit normálně. "Omlouvám se šenkýři, za vyprázdnění lokálu, ale doba je zlá. Tak si dáme něco k pití a jídlu alespoň my. Platím za všechny." povím mu a pokynu vojákům, aby se posadili. "Dejte si dobré pivo, či víno pánové, ještě si chi obejít hradby a zkontrolovat slabší místa, na která jsem byl upozorněn a budete mi dělat eskortu." povím vojákům a já sám se posadím. "Nuže a já si dám nejlepší pivo, co zde máš a pořádný kus masa s brambory," poručím si překvapivě obyčejné jídlo, "a nezapomeň ty brambory pořádně omastit máslem šenkýři."

Givar - 06. ledna 2008 17:35

Loď Po jeho slovech udělám pár kroků ke stolku a podám mu pero s inkoustem. Postavím se před něj a opětuju Felixovi pohled do očí. ''Napiš, co si přeješ aby se stalo.'' Řeknu na tuto situaci pro něj až s nadlickým klidem, také s mírným úsměvem, který na mně vidí poprvé. Tím ho chci donutit aby to tam doopravdy napsal, ať nad tím nepřemýšlí. Ale určitě mu teď probíhá v hlavě bouře otázek, tak snad se na ně nebude ptát. Pro tuto chvíli však neodolám a než se rozhodne k čemukoliv, vezmu si odloženou čokoládu a zakousnu se do ní...

Kniha osudu - 06. ledna 2008 17:49

soukromá zpráva od Kniha osudu pro V první chvíli hostinský jen přikývne, ale když se zmíníš že zůstanete a platíš útratu, usměje se na ostatní muže i na tebe. Začne přijímat objednávky od tebe i od tvých mužů. A brzy už před tebou, stojí korbel chutného piva, skoro jako by ho čepovali v hlavním městě, a po chvíli začne z kuchyně vonět chutný pokrm, který sis objednal. Vojáci si mezi sebou občas něco povídají, ale povětšinou ani to ne. A to už před tebou stojí talíř s chutným pokrmem. Maso je propečené a brambory omaštěné. Jídlo má zvláštní kořeněnou vůni a rozhodně je jedno z těch chutnějších obyčejných jídel.

Kniha osudu - 06. ledna 2008 18:00

Loď - Givar Řekl jsi mu, že má napsat že chce aby se stalo a podal mu brk i inkoust. Felixovi se chvěje ruka, do které uchopil brk. Zahleděl se na tebe, když zvedl zrak z knihy a zdálo se že se chce na něco zeptat. Nakonec ale jako kdyby si sám přál věřit, že máš pravdu, uchopil pero a začal do knihy psát. Felix se vrátil z moře. Po dlouhé době mohl být zase doma se svou ženou Rózi. Hned po měsíci mu žena oznámila že s ním čeká dítě a brzy se ukázalo že je to pravda. Po devíti měsících se pak Rózi narodil malý zdravý chlapeček. Vepsal zrzavý muž do knihy a sotva to udělal jeho písmo se rozzářilo rudě jako by žhnulo a pak vybledlo... Zůstalo stále viditelné napsané inkoustem, který ale nyní připomínal spíše černou tuž. Felix zůstal sedět ohromeně na zemi s knihou rozevřenou na klíně a pohledem zabloudil k tobě. To už máš čokoládu téměř snězenou a cítíš jak se ti pusa lepí sladkou dobrotou a tělem ti probíhá nová energie.

Delph dea Sinuan - 06. ledna 2008 20:53

"No Petreku, já do přístavu nemůžu, a tady mladej by mohl zkusit nabídnout své umění vévodovi, či kdo tam velí. Když je verbování, musí být i zbraně a to je práce pro kováře. A on to umí fakt dobře, mohl by se stát osobním vévodovým kovářem." Otočím se na Redana: Tedy já tam na chvíli musím, ale ty se rozhodni. Přes přístav bych asi neměl, ale zkusit bych to mohl. Pořád ale je na tobě co si vybereš. Když půjdeš do Galtmaru doprovodíme tě s Petrekem až tam." počkám co mladý kovář odpoví. Pak si poposednu jako už poněkolikáté, protože kozlík je tvrdý. "A pokud o to stojíte můžu vyprávět další příběhy. Možná né tak super jako, ty co jste už slyšeli, protože to byli ty nej, ale pár jich ještě mám."

Kniha osudu - 07. ledna 2008 12:26

Na cestě - Delph Petrek se trochu pousměje. "Na to, že Galtmar je na sever a přístav na jihu od Efegrie je to dobrý Delphe," začal se smát ještě o něco víc, až Redan zapomněl co chtěl původně říct. Nakonec ale svá slova nalezl zpět. Zdá se být docela zamyšlený. "No dobře... Původně... Původně jsem chtěl se vrátit zůpátky do Grainu, ale tam by asi ani jeden z vás nechtěl... Ostatně museli bychom na západ do elfího hvozdu a pak po cestě kolem řeky Singrav, která se stáčí nea sever a následně do hor, průsmykem až do Grainu... To je moc dlouhá cesta..."

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 07. ledna 2008 13:05
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Ztratili jste řeč vojáci, nebo máte pocit, že přes mé tituly se se mnou nedá mluvit?" zeptám se mužů, s kterými zde sedím a ukrojím si první sousto. Dělám si je menší, jak je zvykem u šlechty a abych si pokrm lépe vychutnal. Po každých několika soustech zapiju toto lahodné jídlo douškem dobrého piva.

Delph dea Sinuan - 07. ledna 2008 15:50
	"Petreku, já to myslel tak že bych utekl přes přístav a nebo přes Galtmar, ne že bych šel přes přístav do Galtmaru." a pak se znova zeptám Redana: "No dobře do Grainu nechceš, ale pořád nevíme jestli chceš do Galtmaru zkusit štěstí u vévody, nebo vycestovat lodí někam úplně jinam." usměji se skoro i mile na toho mladíka

Kniha osudu - 07. ledna 2008 16:27

Na cestě - Delph V Redanovi trochu hrkne, ale nakonec odpoví znovu, "No dobře. Myslel jsem to tak, že bych se spíš měl vrátit, ale dobrá... Zkusím to do Galtmaru, jestli si mám vybrat jestli se bojím více moře než války, vítězí to moře. Raději zůstanu na pevnině." po chvilce zamyšelění se pousměje. Morovis se na vás ohlédne: "Takže do Galtmaru. Nuže dobrá." popožene koně v před. "Zatím můžeš dál vyprávět, Delphe, docela mě to zaujalo." pobídne tě následně obchodník s vínem.

Kniha osudu - 07. ledna 2008 18:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Dneska tě přivezl tvůj zachránce do hlavního města vévodství. Do města Galtmaru. Vyrůstala jsi v Trehodu, vesnici pod horami, které obepínali celé císařství Venois ze severu. Když na vás zaútočili orkové, vaše vesnice byla smetena z povrchu zemského, vypálená... Všichni krom tebe tam zemřeli. Tebe ale zachránil jakýsi muž. Byl to velmi zvláštní muž. Ušlechtilá tvář. černé vlasy, Ve tváři tvrdé rysy, zocelené mnoha boji, ale nebyl až tak starý. Bylo mu už jistě přes dvaxcet. Možná ke třicet letům... Nix si k tobě po cestě nedovolil. Byl to čestný zachránce, který ihned poté co jste dneska po poledni přijeli do Galtmaru, tak tě propustil. šla jsi na místní posádku a tam vypověděla vše o tom co se stalo, ale pak jsi zjistila že nemáš kam jít. Celá tvá rodina, žila v Trehodu a zde jsi nikoho neznala. Víceméně jsi se celý den potloukala městem. Máš něco málo peněz, ale není to nijak moc. Ve výsledku u sebe máš asi deset zlatých. Brzy se nachýlil večer a ty jsi stále ještě v ulicích poblíž kasáren. Před chvílí kasárna opustili dvě dkupiny vojáků. Jedna z nich byla vedena tvým zachráncem. Snad jsi za ním chtěla jít, ale zastavil je jakýsi starý muž. Prohodili několik slov a nakonec ti tvůj zachránce zmizel i se skupinou vojáků. Jen ten starý muž zde stál a díval za nimi směrem, kterým odešli. Pak se ale ten muž podíval na tebe. Opírajíc se o sukovici a vydal k tobě. "Buď zdráva, Rebeco. Ptáš se odkud tě znám? Je mi dáno znáti kohokoliv, koho zatoužím, znát. Poslouchej dobře, Rebeco. Hrozí větší nebezpečí než jsou orkové, ale pro hraběte generála a rytíře, je tento střet velmi důležitý. Snad ej i pro tebe. Více však než tři dny čekati nelze. Třetího dne večer orkové zaútočí na město. Přijdou posili z Efegrie a po té co odrazíte první útok i z přístavu. Pak vás budu potřebovat. Vás oba, mladá dámo. Je tu větší nebezpečí než jsou orkové. Slyšela jsi někdy o Frelasu? O bájném městě Ajuri? Pokud ne, pak poslouchej..." odmlčí se a chvíli jako by e chtěl ubezpečit, že ho můžeš slyšet jen ty a pak začne vyprávět: "Před lety. Už je to opravdu mnoho let, žil jeden muž. Jmenoval se Ramilak a ten připlul z ostrova a království Frelasu. Frelas je království na plovoucím ostrově, který brázdí oceán. Ajuri je hlaví město toho království, toho ostrova... Tento muž odpplul na lodi, která si náhodou našla cestu k břehům ostrova. Kapitán znal cestu na ostrov a dokázal jej jako jediný na moři najít. Ramilaka to ale nezajímalo. Všichni si mysleli, že Ajuri je město plné pokladů, blahobytu, kde nejsou války, jen nekonečný mír a klid. Každý po takovém místě dychtil, ale jen málo se jich tam vyravilo. Když ale Ramilak připlul, všem vyprávěl že Ajuri je baštou zla. Že je to peklo na zemi. Nikdo mu ale nevěřil. Šel za samotným císařem a ten aby dal najevo že mu nevěří vyslal na ten ostrov celý konvoj lodí. Pod vedením onoho kapitána dopluli všichni... Vrátila se však jediná... Lidem se tam prý natolik líbilo, že už se nechtěli vrátit. Ramilak se tehdy rozhodl, vytesat nápis do Tyrkysové jeskyně a to také udělal. Každý však kdo si nápis přečetl, vydal se Ajuri hledat a více se už nikdy nevrátil. Posledním z nich byl Nulvis a jeho družina. Jenže jjich pouť byla jiná. šel s nimi někdo koho ani Nulvis nedokázal zabít a kdo sním k městu došel. Dítě osudu... To dítě dalo vzniknout Knize. Knize osudu, kterou stvořilo a společně s Nulvisem do ní psalo. Nulvis odešel do Ajuri a To dítě se stalo Strážcem Knihy osudu. Jenže později..." odmlčel se a zahleděl se k západu. "Později byl vyvolán démon aby jej zabil. Najde se mnoho těch, kteří touží po Knize osudu. Pokud by se snad dostala do nepravých rukou, všechno lehne popelem. Všechno bude zničeno..." vrátí se pohledem k tobě. "Jdi nyní do hospody U Zlaté kachny. Tam najdeš muže, který tě zachránil. Sama můžeš pomoci chrániti toto město. Za tři dny ale budu vás oba ptořebovat. Vím jak ochránit Knihu osudu a nemohu čekat až se mágové z Arcimágnézství na něčem usnesou. Musíme jednat rychle, neboť Strážce knihy osudu je slabý... Já už jsme starý a takovou cestu bych sám nezvládl, proto potřebuji vás... Pomůžete mi?" jeho hlas zní naléhavě, ale je v něm i něco víc. Když mluvil mělo to zvláštní účinek. Jako by jeho slova měla tu nejvyšší důležitost světa...

Delph dea Sinuan - 07. ledna 2008 18:32

Lehce se pousměji nad výsledkem jednání. Hlavně se nenechat v Galtmaru naverbovat a pláchnout i od tama. "Nuže dobrá pánové. Tak jednou jsme se plavili na jih, tak daleko, že tam byli lidi černí jako noc. Jejich země byla jedna velká poušť a savany. Hlavní věc pro kterou jsme se tam plavili, byla exotická zvířata. Ať živá, či kožešiny, tak slonovina, želvovina a jiné věci pro vás neznáme, a do té doby i pro mě. Při nakládání zboží jsme dostali dva dny volno. A tehdy začalo největší pevninské dobrodružství... vykládám dál o dobrodružství se lvi, ptoé i se žraloky, delfíny mořskými hady a obrovskými chobotnicemi i piráty co mají místo ruk háky.

Rebeca Gohurová - 07. ledna 2008 20:18

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Zachránil mě nějaký muž neznala jsem ani jeho jméno,ale muž byl celkem sympatický a i přesto že jsme jednu noc strávily spolu pod širým nebem tak na mě nic neskoušel byl čestný.Opustil mě když jsme dorazily do Galtmaru. Když jsem tak stála vrtalo mi hlavou co teď budu dělat a kde vlastně přenocuju když jsem spatřila znovu svého zachránce a jakéhosi staříka.Chtěla jsem se rozběhnout za mým zachráncem ale zmizel mi z dohledu.Ale než zmizel přehodil se staříkem několik slov nevím však o čem hovořily.Stařík se na mě podíval Co pomě chce?říkala jsem si když se ke mě blížil.Když ke mě došel spustil ke mě jaký si snad proslov který mě udivil "Buď zdráva, Rebeco. Ptáš se odkud tě znám? Je mi dáno znáti kohokoliv, koho zatoužím, znát. Poslouchej dobře, Rebeco. Hrozí větší nebezpečí než jsou orkové, ale pro hraběte generála a rytíře, je tento střet velmi důležitý. Snad ej i pro tebe. Více však než tři dny čekati nelze. Třetího dne večer orkové zaútočí na město. Přijdou posili z Efegrie a po té co odrazíte první útok i z přístavu. Pak vás budu potřebovat. Vás oba, mladá dámo. Je tu větší nebezpečí než jsou orkové. Slyšela jsi někdy o Frelasu? O bájném městě Ajuri? Pokud ne, pak poslouchej..."ani jsem nevěděla co říci a raději jsem mlčela a jen poslouchala. Stařík se odmlčí a po chvíly začne vyprávě snad zvědavost mě donutila poslouchat jeho vyprávění bez toho aniž bych ho přerušila. Dítě osudu?....boj?...za tři dny...bude potřebovat mou pomoc?....tolik věcí v jednom okamžiku...něvěřícně jsem jen zírala a v očích se mi odrazí snad nadšený výraz jakési nové naděje kterou ve mě vyvolal jeho hlas a vyprávění.Když se zeptá jestli mu pomohu chvíli mlčím.Nevím vůbec jak se to mohlo tak rychle seskupit v jeden celek a nakonec přeci jen odpovím."A-ano...pomohu ..."vykoktám ve zmatku a ještě pokývu hlavou...

Kniha osudu - 07. ledna 2008 20:37

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Starý muž se pokusí napřímit, i když mu to dělá trochu obtíže, ale nakonec to zvládne. "Děkuji ti, Rebeco... Jdi tady do té hospody a svému zachránci pověz, že chceš chránit město stejně jako on a většina zdejších mužů. Zřejmě bude mít chvíli vyčitek, ale nakonec pravděpodobně svolí. Dostaneš zbraň a budeš trénovat. Tyto tři dny strávíš cvičeními a posledního dne večer i bojem. Sám bych pomohl, ale jsem už velmi starý. Ačkoliv... Udělám čeho budu moci. Čtvrtého dne ráno, tě navštívím a ctihodného pana hraběte také. Znovu vám připomenu tuto skutečnost. Prosím pokdu budeš mít tu možnost, pověz mu co jsem ti pověděl já. Budu vás potřebovat..." řekne ti ještě a ukáže směrem dál ulicí. "Pokud tudy půjdeš najdeš vývěsní štít hlásající krčma U Zlaté kachny..." znovu se shrbí a opře o svou sukovici. "Nashledanou..." řekne ještě a a vydá se ulicí dál. Když ti jeho šedé oči zmizeli z dohledu, uvědomíš si že toho řekl hrozně mnoho. Těžko se v tom můžeš vyznat, ale na jeho slova nedokážeš zapomenout. Jako by ti vypálila cejch hluboko do tvé mysli...

Rebeca Gohurová - 07. ledna 2008 20:57

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Dále vyslechnu jeho dlouhý proslov a vše mu odkývu pak mi ukáže směr kterým se mám vydat a proto neváhám poděkuju mu a to už se mi stratí z dohledu ohlédnu se ještě po něm.Tolik věcí a všechno si pamatuju....to je jako kniha...kniha osudu?...všechno mu říct?...a pak mi pomůže....dobřepřemýšlím chvíli a poté se vydám do uličky kterou mi ukázal neváhám a po chvíly jdu i rychleji jako by mi snad můj život probíhal celý před očima v jednom okamžiku.

Kniha osudu - 07. ledna 2008 21:17

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ještě jsi se za starcem ohlédla, ale nakonec jsi se i ty vydala na cestu. V hlavě se ti objevuje mnoho otázek. Jak je mžoné že toho tolik ví? A proč si vybral zrovna tebe? Protože tě ten hrabě zachránil? A proč potřebuje jeho? K čemu mu budete? A dokážete ho vůbec ochránit? Dokážete vůbec přežít bitvu o Galtmar? A chceš doopravdy bojovat? Jistě orkové ti pozabíjeli tvé příbuzné. Rodiče, sestřičku, bratra... Přátele... To už vidíš hostinec před sebou. Jsi nedaleko Galtmarského náměstí, ale to tě teď sotva doopravdy zajímá. V hospodě se svítí ale není tam nijak velký rucha. Otevřeš proto dveře a vejdeš. V hostinci je jen několik vojáků a rytíř, který tě zachránil. Má na sobě zdobenou bílou košili, černé kalhoty, černý nepromokavý plášť, neboť když vycházel z kasáren, ještě pršelo. Byla tu velká bouře před kterou jsi se schovala v nedalekých stájích, ale teď už to nebylo zapotřebí. Jsi trochu vlhká ale už tam téměř neprší... Ten muž má na stole jídlo a evidentně ho vychutnává. Vládne zde napjatá atmosféra. Ve tvářích vojáků můžeš zahlédnout stopy nervozity a někde dokonce i rozpaků. Když jsi vešla všichni vojáci se po tobě otočili a stejně tak i hostinský, stojící za pultem...

Kniha osudu - 07. ledna 2008 21:19

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Sedíš v hostinci a pomalu vychutnáváš své dobré jídlo. Zeptal ses vojáků proč jsou tak málo hovorní, ale zdá se že to u nich vyvolalo jen ještě větší zdrženlivost. Někteří tě pozorují s obdivem, jiní mají ve tváři znát rozpaky či nervozitu... Náhle se dveře hostince otevřou a dovnitř vstoupí krásná mladá žena. Má blonďaté vlasy a hluboké modré oči. Ty ji znáš, neboť v ní poznáš dívku, kteoru jsi v Trehodu zachránil a přivezl. Zdá se být zamyšlená a možná i silně zmatená a znepokojená...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 07. ledna 2008 23:05

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Když vidím reakce vojáků, tak se vzdám dalších pokusů, zřejmě by se ještě více odtáhli. Proto pokračuji v konzumaci svého pokrmu, když se otevřou dveře a objeví se v nich anděl, kterého jsem měl již tu čest poznat. "U Všech bohů, to je náhoda." prohlásím, když ji zaregistruji. Momentálně na sobě nemám zbroj zbrocenou krví, nýbrž vznešené oblečení, hodné mého postavení. Jde o nabíranou, sněhobílou košili s rozšířenými rukávy z té nejlepší látky z východu. Dále jde o pohodlné a velice dobře vypadající kalhoty z kvalitní a pevné látky. Fialovou vestičku z brokátu a luxusní, sametový, černý kabátek, rovněž s rozšířenými rukávy. Jednoduše jsem zvolil kvalitní a skvěle vypadající oblečení, abych vypadal vznešeně a švihácky. A takto vymóděn sedím v neznámé putyce v Galtmaru s partou vojáků, před sebou korbel piva a nedojedenou pečeni s bramborem. "Už jste se z toho otřesného zážitku vzpamatovala mladá dámo?" otáži se dívky, poté se podívám na vojáky a abych je nenechal na pochybách, o jaký zážitek jde, dodám: "Při své cestě jsem narazil se svými rytíři na vesnici pod útokem orků a já se probojoval skrz, abych mohl tuto dívku zachránit."

Rebeca Gohurová - 08. ledna 2008 19:36

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Konečně se předemnou objeví hostinec.Vejdu dovnitř a to se na mě všichni otočí i hrabě který si mě povšimne a prohlásí"U Všech bohů, to je náhoda."chvíly stojím a mlčím čekám jestly ještě něco řekne."Už jste se z toho otřesného zážitku vzpamatovala mladá dámo?"oslovil mě mladá dámo což mě celkem překvapilo,ale nedala jsem to na sobě znát."Při své cestě jsem narazil se svými rytíři na vesnici pod útokem orků a já se probojoval skrz, abych mohl tuto dívku zachránit."řekne vojákům a to už odhodlaně mířím k tobě."Chci chránit město....stejně jako většina mužů tady ve městě.mluvím poněku klidně a rozvážně. Můj šat je zvlhlí ale nic si z toho nědlám sic byl bílé barvy a však svůj vzhled šat nestratil i když po tak dlouhé době vypadá špinavěji než jak by měl vypadat.Světlé vlasy a oči zbarvené jako ametyst.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 08. ledna 2008 19:53
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Trošku se zarazím, když uslyším, že chceš chránit město. "Ale samozřejmě, určitě se něco najde i pro Vás má paní." odpovím ti. "Připojíte se k nám?"

Rebeca Gohurová - 08. ledna 2008 20:04
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Zamyslím se Mám mu říct co mi řekl ten stařík?..řekl aď mu to povím..."Přidám se k vám hodlám chránit město i Knihu Osudu s tím chlapcem"na chvíly se odmlčím"Chcete snad říct co vím?...ráda vám to povím..."zeptám se a lehce pokývu hlavou.

Kniha osudu - 08. ledna 2008 20:12
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský evidetně váhá a vojákům absolutně došla řeč. Některý z mužů se uchechtl když se Rebeca zmínila o tom že chce chránit město a nekolik z nich se jen usmálo, ale nic neříkají.

Kniha osudu - 08. ledna 2008 20:12
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský evidetně váhá a vojákům absolutně došla řeč. Některý z mužů se uchechtl když se Rebeca zmínila o tom že chce chránit město a nekolik z nich se jen usmálo, ale nic neříkají.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 08. ledna 2008 20:19

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Jak chce sakra bránit město, jak mi chce pomoct? O čem to mluví? Jaká kniha, jaký chlapec. Vždyť je to obyčejná holka, kterou jsem zachránil v jednom zapadákově. Ale je hezká. Možná až moc. Škoda, že není vyššího původu, tahle by za hřích stála. No i když v tomto případě bych mohl udělat výjimku. Stejně i kdyby to byla princezna, tak bych se s tím nikde nechlubil, stejně jako jsem se nechlubil se všemi těmi hraběnkami a baronkami a dalšími. proběhne mi hlavou několik myšlenek.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 08. ledna 2008 20:25
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Chvilku na tebe koukám, zřejmě o něčem přemýšlím, pak si tě změřím pohledem a posadím se. "Co vlastně dokážete panno Rebeco? Omlouvám se za svůj dotaz, ale nevypadáte na ženu, která se umí ohánět mečem. Na druhou stranu se však ptám, protože jsem viděl pár podobných, které třeba jediným pohybem ruky zabily celou armádu." optám se opatrně.

Rebeca Gohurová - 08. ledna 2008 20:29
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro "Co dokáži?...No popravdě jsem se učila šermu ...nejsem nejlepší ,ale hodlám to změnit a to klidně hned pane ...em..."zamyslím se"..hrabě..."navím zda to bylo zprávné oslovení však doufám že ano.Raději mlčím čekám zda budeš mít další otázky...

Givar - 08. ledna 2008 22:00

Loď Felixe nechávám mlčky psát, zatímco si vychutnávám tu pochoutku, se vzpomínkami na tu dobu, kdy jsem ji měl posledně. Tehdy, když jsem se ještě smál. Vzpomínky na ty pocity a nálada se mi s čokoládou vracejí. Ale když dožvýkám poslední sousto, můj výraz přesto nemizí. Přicházím k němu, pomalu mu beru mu knihu z rukou a s klapnutím jí zavřu. S tím zvukem pocítím závan. Jindy by byl podobné lehkému větru. Ale teď vím, že to je závan změny... V tu chvíli poklidně sleduju knihu a posléze pohlédnu na Felixe. ''A teď bys měl jít.'' Pokývnu hlavou nahoru, směrem k těm zvukům na palubě a zavřenou knihu dávám zpět do kabely.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 08. ledna 2008 23:18

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Zřejmě plně nezvládnu ovládnout své vystupování, protože si malinko hlasitěji vydechnu, což může znít jako povzdechnutí. Vojáky sjedu tvrdým a káravým pohledem, protože po takovém výstupu nemohli zůstat chladni bez známky pobavení. "Pokud bychom chtěli dodržet etiketu, tak jako osoba nižšího postavení, ač žena, byste mne měla oslovovat Vaše Výsosti." vysvětlím jen menší etický precedenc. "A ohledně Vašich schopností bych se Vás, ani v nejmenším nechtěl dotknout, ale meč patří do rukou poněkud fyzicky silnějším typům. Vaší pomocí jsem měl na mysli něco méně... například pomoc při ošetření raněných. Je to taky velice záslužná činnost." zkusím tě přesvědčit k něčemu méně nebezpečnému.

Kniha osudu - 10. ledna 2008 17:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chvíli se zamyslíš a dle předpokladu vojáci propukli v docela hlasitý smích. Opravdu jim představa toho, že by Rebeca třímající meč měla po jejich boku chránit město, připadá poněkud bizardní. Ostatně ani způsob jakým mluví s jejich velitelem moc nevypovídá o tom že by si byla plně vědomá toho co dělá. Hrabě sjede vojáky tvrdým pohledem a ti se utiší. Přeci jen si zřejmě nehodlají svého velitele rozhněvat. Pa se generál snaží svou řečí uvést věci na pravou míru. Hostinský je zdá se značně zmaten a neví jestli má svého nového hosta přivítat a nebo má raději mlčet aby svého váženého hosta (hřraběte) neurazil třeba tím, že ji vskočil do rozhovoru, který právě probíhá. Atmosféra poněkud opětovně zhoustla a nastalo tíživé ticho.

Kniha osudu - 10. ledna 2008 17:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chvíli se zamyslíš a dle předpokladu vojáci propukli v docela hlasitý smích. Opravdu jim představa toho, že by Rebeca třímající meč měla po jejich boku chránit město, připadá poněkud bizardní. Ostatně ani způsob jakým mluví s jejich velitelem moc nevypovídá o tom že by si byla plně vědomá toho co dělá. Hrabě sjede vojáky tvrdým pohledem a ti se utiší. Přeci jen si zřejmě nehodlají svého velitele rozhněvat. Pa se generál snaží svou řečí uvést věci na pravou míru. Hostinský je zdá se značně zmaten a neví jestli má svého nového hosta přivítat a nebo má raději mlčet aby svého váženého hosta (hřraběte) neurazil třeba tím, že ji vskočil do rozhovoru, který právě probíhá. Atmosféra poněkud opětovně zhoustla a nastalo tíživé ticho.

Kniha osudu - 10. ledna 2008 17:18

Na lodi - Givar Felix dopsal a ty jsi mu po chvíli knihu vzal a sám ji zaklapl. Sotva jsi tak učinil, pocítil jsi jakýsi osudový závan změny. Zm,ěny, která byla právě napsána. Už si začínáš uvědomovat, proč jsi nechtěl aby si přečetl co jsi psal ty s Nulvisem. To pro věty: Ani ty ne. - mysl tvá vnímá. - svým jsi vězněm. - i bez nich se bojíš. - ve zkoušce neobstojíš - stejně je překročíš. - vykročíš, - čas nemůžeš vrátit. - špatně jsi odbočil… - A tím pruhem bude tvé písmo v knize osudu… Věty oslovující přímo toho, kdo je čte a nikoho jiného. Tudiž každý, kdo si to přečte, se na tuto cestu vydá... Svá slova k Felixovi proneseš a námořník se zrzavými vlasy se postaví. "Nevím kdo jsi, chlapče... Ale děkuji ti. I kdyby se nesplnilo co jsi mi řekl abych psal, nezapomenu ti že jsi mi dovolil ještě chvíli snít a doufat. Že jsi mi dal naději. Jsi snad dítětem osudu? Nevím a nechci to vědět. Zatím neschle, chlapče..." řekne ti a s novým psměvem na rtech se vydá z tvé kajuty pryč a ty opět osamníš. Ještě stále máš v ústech příchuť lahodné čokolády. I když to byla ta nejlevnější čokoláda, přesto byla moc dobrá a tobě připoměla znovu matku a čas, kdy jsi ještě byl šťastný.

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 14:04

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Vyslechnu co řekne i když smích mě trochu znepokojil,ale nedávám na sobě nic znát."A ohledně Vašich schopností bych se Vás, ani v nejmenším nechtěl dotknout, ale meč patří do rukou poněkud fyzicky silnějším typům. Vaší pomocí jsem měl na mysli něco méně... například pomoc při ošetření raněných. Je to taky velice záslužná činnost." řekneš a v ten okamžik se nadechnu a okamžitě ze sebe vypravím."Snad si nemyslíte že když jsem žena tak mě odradíte od mého cíle?...ne! Chci se být za město i za toho malého chlapce i za slova toho staříka za všechny i za vás..."hlesnu hlasem a poněkud nezdvořila položím ruku před hraběte."Proto vás teď žádám o povolení chránit město za cenu vlastního života..."dodám vážněji a čekám na to jak hrabě zareaguje...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 14:21

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Pouze si myslím, že je zbytečné zahodit život krásné dívky. Ale pokud na tom trváte, tak se přesvědčíme. Meč." kývnu na vojáky. Sám si jeden drze vezmu od jednoho z nich a hlavou naznačím, že ten druhý mají hodit tobě. "Pokud chcete bojovat s mečem panno Rebeco, tak se mi postavte a já se budu bránit jako bych byl obyčejný ork. Dokažte mi, že jediným výsledkem nebude Vaše smrt." řeknu a udělám trochu místa na naše malé klání. Pak se postavím proti tobě v šermířském postoji.

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 14:28

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Chytím meč který mi jeden z vojáků hodí.Postavím se před tebe a tak jako ty zaujmu šermířský postoj.Tak se ukaž co v tobě je!Tak jako si to ukázala těm orkům...proběhne mi hlavou pevně uchopím meč nejdříve vyskouším jak je vyvážen aby mi neupadl hned jak mi odrazíš první útok.Tedy začnu prudce zaútočím nejdříve z leva poté hned z prava.Je mi jasné že to vychytáš,ale snažím sepoužíš veškerých metod kterým mě otec učil...

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:29
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vojáci vám jdou stranou a Rebece jeden z nich podá meč. Ticho je porušeno, někteří z nich si začali tiše povídat a atmosféra už není tak tíživá neboť se tu a tam i někdo usměje. Pomohou udělat trochu prostoru a pak čekají co se vyvine z vašeho šermířského souboje. Hostinský raději ani nic nenamítá a věnuje se omývání sklenic.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:29
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vojáci vám jdou stranou a Rebece jeden z nich podá meč. Ticho je porušeno, někteří z nich si začali tiše povídat a atmosféra už není tak tíživá neboť se tu a tam i někdo usměje. Pomohou udělat trochu prostoru a pak čekají co se vyvine z vašeho šermířského souboje. Hostinský raději ani nic nenamítá a věnuje se omývání sklenic.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 14:35
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Můj plán je následující: Ze začátku se jen bránit a sledovat její útoky, abych zjistil, jak je schopná - silná, rychlá a zkušená. Potom teprve zaútočit.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 14:37
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Vypadám velice klidně a stejně klidně přemisťuji meč, abych se kryl. Jsem opravdový mistr šermíř, má technika a rychlost je obdivuhodná. Vypadám, že se budu i nadále jen bránit a čekám, co předvedeš.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:39
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rebeca útočí docela rychle a je rozhodně mrštná. Její útoky jsou nepochybně silné a má i určitý zápal. Nedá problém je vychytat protože to jsou ty nejzákladnější seky a dinty, které se šermíř učí, ale rozhodně je znát, že meč nedrží poprvé v životě. V jednu chvíli se jí i podaří ¨spětný sek natolik dobře že má hrabě trochu problém ale vykreje ten útok.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:39
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rebeca útočí docela rychle a je rozhodně mrštná. Její útoky jsou nepochybně silné a má i určitý zápal. Nedá problém je vychytat protože to jsou ty nejzákladnější seky a dinty, které se šermíř učí, ale rozhodně je znát, že meč nedrží poprvé v životě. V jednu chvíli se jí i podaří ¨spětný sek natolik dobře že má hrabě trochu problém ale vykreje ten útok.

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 14:43
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Techniku po otci se snažím jak mě učil podle protivníka více udeřid pokud používá jen obranu snažím se o pár výpadů i když jsem opravdu začátečníkem a je to znát.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 14:46
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Když vidím, že nějaké ty údery umíš rozdat, zaútočím. Rychle a nečekaně, jako jedovatý had. Jedná se o celou sérii rychlých výpadů, které tě mají vyvést z rovnováhy a jako zakončení následuje jeden opravdu tvrdý úder.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 14:47
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Těmi rychlými ji chci opravdu jen vyvést z rovnováhy a předpokládám, že se jim ubrání, i když třeba stěží. Tím posledním ji chci vzít naplocho, abych ji složil na zem. Do břicha, nebo do nohy.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:59

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rebeca se brání a ikdyž je na ní znát, že je vyvedena z míry tak se brání statečně. Až poslední tvrdý úder ji opravdu povalí na zem a není pochyb o tom kdo je vítězem tohoto malého klání... Vojáci pozorovali váš souboj zdá se docela trpělivě a se zájmem .Teď už jim zdá se není tolik do smíchu jako zprvu, ale přesto se někteří ještě tiše pochichtávají. Jiní jsou ale překvapeni mistrovstvím svého velitele a pokud mohlo něco dodat a ještě více posílit jejich morálku pak právě takováhle ukázka šermířského umění.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 14:59

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rebeca se brání a ikdyž je na ní znát, že je vyvedena z míry tak se brání statečně. Až poslední tvrdý úder ji opravdu povalí na zem a není pochyb o tom kdo je vítězem tohoto malého klání... Vojáci pozorovali váš souboj zdá se docela trpělivě a se zájmem .Teď už jim zdá se není tolik do smíchu jako zprvu, ale přesto se někteří ještě tiše pochichtávají. Jiní jsou ale překvapeni mistrovstvím svého velitele a pokud mohlo něco dodat a ještě více posílit jejich morálku pak právě takováhle ukázka šermířského umění.

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 15:06
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Nečekaně na mne zaútočíš ale přesto se ranám ubráním.Až poslední silná rána mě donutí pustit meč a tim se vzdát."Vyhrál jste..."dodám trochu zmateně čekám co bude dál přitom se dívám kolem sebe na udivené výrazy všech v hostinci...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 15:19

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Jakmile tě složím, tak si přendám meč do druhé ruky a pomůžu ti vstát. Poté vrátím půjčenou zbraň vojákovi, od kterého jsem si ji vzal a teprve pak promluvím: "Jak vidíte panno Rebeco, máte ještě hodně učení před sebou. Na druhou stranu se ale s mečem ohánět umíte, což je víc, než umí většina lidí, co bude zítra naverbována. Proto si zasloužíte meč získat, ale nebudete na hradbách v první řadě, ale budete pomáhat mnichům a ošetřovatelům odtahovat raněné. Navíc budete jejich ochrana. A to je velice důležitá práce. Nezapomeňte se tedy zítra přihlásit k dobrovolníkům. Je zde ještě něco, s čím Vám mohu nyní pomoci?"

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 17:44
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Po vyslechnutí ti složím poklonu."Velice děkuji..."poznamenám."Jediné co teď potřebuji je kde složit hlavu ale to si snad dokážu obstarat sama..."pousměju se i já vrátím meč tomu kdo mi ho propůjčil.Je vzkutku dobrý...má pravdu mám se co učit...jsem ráda že mě přijal...přemýšlím a zároveň čekám zda ještě odpoví.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. ledna 2008 18:02
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Nemáte zač. Nuže přeji příjemný zbytek večera a na shledanou zítra." rozloučím se s tebou. Několika krátkými povely pak zorganizuji vojáky a uvedeme hostinec do původního stavu. Zřejmě hodlám dokončit večeři, protože se i posadím a napiji se piva.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 18:16
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský, když se hrabě loučí s Rebecou ihned vyjde zpoza pultu a přijde k ní. "Pokud chcete, krásná panno, měl bych zde několik volných pokojů, stačí si vybrat." nabízí. Generál se posadi la vojáci učinili taktéž zabráni do tichého hovoru a občas pokukujíc po svém veliteli.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 18:16
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský, když se hrabě loučí s Rebecou ihned vyjde zpoza pultu a přijde k ní. "Pokud chcete, krásná panno, měl bych zde několik volných pokojů, stačí si vybrat." nabízí. Generál se posadi la vojáci učinili taktéž zabráni do tichého hovoru a občas pokukujíc po svém veliteli.

Rebeca Gohurová - 14. ledna 2008 18:33
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Podívám se na hostinského který mě osloví "A-ano...mám zájem...pěněz moc nemám ale snad to bude stačit..."vyndám několik mincí a položím je na pult."Pokud by to šlo pane...jestly bch mohla dostat i nějaké jídlo...ale vzala bych si jej nahoru do pokoje ..."pousměji se.Čekám zda mince stačí nebo zda mám přiložit ještě nějaké.

Kniha osudu - 14. ledna 2008 19:00
	Les u rokle - Darkne a Tass Pokračujete z jihu podél rokle, kde už les nepokračuje. Podaří se vám dojít až na cestu, která obchází rokli z této strany a pokračuje buď na jih ke Galtmaru a nebo na sever kde bývala Trehod. Vidíte že v dáli na severu kouř. Les totiž za roklí pokračuje a cesta jím prochází teď se ale zdá že les někde hodně v dálce asi hoří...

Kniha osudu - 14. ledna 2008 19:00
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ty cítíš nejen kouř ale i zmírající duše stromů, orky, kteří se blíží jejich nenávist, krvelačnostr... touhu zabíjet...

Tassehoft - 15. ledna 2008 12:04
	Les u rokle Po cestě podél rokle když jsme vyšly z lesa zahlédnu v dáli kouř obrátím se na Darkena a řeknu mu. Nepůjdeme se podívat co tam hoří třeba se nám tqam podaří doplnit zásoby na cestu a nějaké vybavení znáš to hoří tam lidi zmatkují a vlastní věci si nehlídají budeme si moc něco nenávratně půjčit co ty na to.

Darken Rahll - 15. ledna 2008 14:21

Les u rokle Zamyšleně se podívám na sever. Primitivové. Ovládaní jinými. Z mého zamyšlení mne vytrhne půlčíkův hlas. Krádež, takhle vždycky začínají lidské problémy. A my na problémy nemáme čas. Stočím svůj pohled na malého dočasného společníka. Ne. Čekají nás tam jen potíže a smrt. Radši bych šel přímo k elfským hvozdům., řeknu to jak nejpříjemněji dovedu. A pak čekám na jeho reakci. Už mne nebaví být ke všem milý, ale moje role to vyžaduje. Nakonec zabiju a budu moct ukončit tuhle komedii.

Tassehoft - 15. ledna 2008 14:24
	Dobře tedy vydáme se rovnou cestou k elfům celkem mě zajímá ta jeskyně a co tam je v ní napsáno. Odpovím Darkenovi.

Kniha osudu - 16. ledna 2008 14:49

Na cestě - Darken a Tass Pokračujete dál v cestě dýmu si tak nějak ani příliš nevšímáte. Ne více, než je třeba. Procházíte kolem rokle až na cestu, která se táhne od severu na jih celým tímto vévodstvím. Na okamžik se zastavíte na cestě, neboť je posledním náznakem civilizace, který máte na nějaký čas potkat. Pak znovu vykročíte kupředu na louku u cesty. Roste tu poměrně vysoká tráva, která Tassovi sahá až k pasu a místy i po prsa. Dokonce to i vapdá, že dále západním směrem je tráva ještě vyšší. Nemáte moc možností. Buďto jít dál do vysoké trávy a nebo se pokusit vzít to víc na jih, kde by nemusela být tráva tak vysoká. Případně se pokusit obejít vysokou trávu ze severu. Těžko však říct co z těchto možností je více nebezpečné. Na jihu máte Galtmar, na severu hoří les a těžko říct co tam je i když oba tušíte že jsou to orkové a sama vysoká tráva na západě nedodává zrovna pocitu bezpečí...

Kniha osudu - 16. ledna 2008 14:51

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ty samozřejmě víš, že na severu jsou orkové, protože v tomto směru jsi vnímavější než malý hobit. Těžko ale říct i pro tebe co bude méně nebezpečná cesta. Tebe klasické věci nezraní, ale... Tvé lidské tělo by mohli. Pokud ztratíš své hmotné tělo budeš jen stínem... Orkové tě nemohli zranit když jsi procházel jejich táborem předtím protože jsi ještě nebyl zcela hmotný teď už ale jsi...

Kniha osudu - 16. ledna 2008 14:54
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Cítíš jak bys nejraději ignoroval riziko vysoké trávy a šel přímo maximálně obcházet ze severu, protože ti něco říká že jeskyně musí bý u hor a ty jsou na severu... Ale jih se ti nezdá být dobrý máš pocit že bys tam měl dojít co nejdříve...

Tassehoft - 16. ledna 2008 15:09
	Na cestě Sakra ta tráva je hrozná já se tu snad ztratím nepůjdeme radši kousek na sever tam jsou hory a v horách se vetšinou nacházejí jeskyně co ty na to Darkene a možná tam bude i menší tráva. řeknu trošku naštvaným hlasem. Ale statečně se prodírám trávou dál.

Darken Rahll - 16. ledna 2008 17:01
	Na cestě To mi ještě scházelo. Příště si najdu někoho, kdo má aspoň 180 centimetrů. Nedoporučoval bych to. Tenhle směr je pro nás asi nejbezpečnější. Ale pokud to opravdu nejde překonat... Doufám, že si to ještě rozmyslí. Zacházka na sever by nás zpomalila a to nemluvím o nebezpečí orků. Nemůžu si dovolit riskovat potyčku.

Givar - 16. ledna 2008 17:53

Loď Když Felix odchází a loučí se, narychlo se s milou tváří naposled podívám. Avšak s tím jak dveře zaklapnou se můj výraz pomaličku ale přesto jistě, nevyhnutelně opět vrací ke své typické zahleděnosti do dáli a do neznáma. Jsem teď otočený zpět k okénku a už na mně není znát ten dobrý pocit, který do mně doteď vířil. Je na mě opět vidět břímě, které je přede mnou. Lehnu si teď na zem, opřu se zády o zeď a s víry myšlenek pozoruju vzdálená oblaka na nekonečném nebi. Kdyby se mi nic z toho nepodařilo...už to nebylo zbytečné...

Kniha osudu - 19. ledna 2008 20:13
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský Rebece přikývne přepočítá si drobné mince a pak se usměje. "Dostanete pokoj i večeři, paní." poví ti a podává ti klíč. "Přeji dobrou noc, jídlo vám donesu za chviličku." dodá ještě a pak už odejde do zadu do kuchyně, kde zřejmě připraví nějaké jídlo.

Kniha osudu - 19. ledna 2008 20:13
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Hostinský Rebece přikývne přepočítá si drobné mince a pak se usměje. "Dostanete pokoj i večeři, paní." poví ti a podává ti klíč. "Přeji dobrou noc, jídlo vám donesu za chviličku." dodá ještě a pak už odejde do zadu do kuchyně, kde zřejmě připraví nějaké jídlo.

Rebeca Gohurová - 19. ledna 2008 21:35

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro "Mnohokrát děkuji..."ještě stihnu říci a poté vyjdu do horního patra kde vyhledám dveře pokoje do kterého vejdu prohledám celý pokoj od oken až po podlahu dělám to vždy když někam cestuji nemůžu riskovat.Poté když nic nenajdu hodím klíč na stolek u postele a svalím se na postel ruce si dám pod hlavu a hledíc do stropu přemýšlím.Byl to dobrý zápas,ale stále se mám čemu učit....ta staříkova slova jako by mi utkvěla v mysli nemohu se jich zbavit...doufám že jsem hraběti neublížila nevim zda jsem vůbec proti němu šla tu chvíli si nedokážu ani pořádně vybavit....po chvíli zavřu oči a tiše naslouchám zvukům kolem mne.

Kniha osudu - 20. ledna 2008 10:49

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Jsi ve svém pokoji a zabýváš se vlastními myšlenkami. Není jich zrovna málo a starcova slova na tebe doléhají. Těžko říct proč tomu tak je, ale zkrátka to tak je... Všechno jakoby se během několika dní dalo do pohybu závratnou rychlostí... Po chvíli kdosi zaklepe na dveře pokoje. Když po chvíli dojdeš otevřít nebo ho pozveš dál, pokud není zamčeno vejde hostinský a předá ti večeři. Chutné jídlo. Trocha pečeně a dobré brambory... Rozhodně ti telé jídlo přijde vhod.

Kniha osudu - 20. ledna 2008 10:51

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rebeca posléze odešla nahoru a hostinský do kuchyně. Vojáci jsou zdá se zmatení a jejich rozhovory jsou jen tiché a zdá se že velmi zamyšlené a zvídavě. Jejich pohledy tázavé a někdy se tu a tam někdo uchechtne, ale není to zrovna vřelý smích. Spíše jaksi stísněný. Pak hostinský i s jídlem odchází nahoru a po krátké chvíli se i vrací dolů do sálu k vám. To už máš dojezeno a dopito, stejně tak vojáci.

Rebeca Gohurová - 20. ledna 2008 10:58

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Po chvíli někdo zaklepe a vytrhne mne z myšlenek nechám ho aby vešel.Když mi předá pečeni a brambory převezmu si to od něj a poděkuji mu.Počkám až hostinský odejde a teprve potom se pustím do jídla s velkou chutí.Teplé jídlo v žaludku neuškodí ...no zajímalo by mne kdy zase uvidím toho hraběte...snad brzy...přemýšlím a všem možném jen ne o nebezpečí které mi může hrozit.Dojím pečeni a talíř položím na malý stolek.To už ulehnu do postele po chvíli se převalím na bok a hlavu s podepřu ruku zavřu oči a pokouším se usnout...

Kniha osudu - 20. ledna 2008 11:35

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Usneš celekm bez potíží. V mysli ti vytanou jen jediná starcova slova. Více však než tři dny čekati nelze. Nakonec přeci jen s ozvěnu těch slov se ponoříš do bezedných hlubin spánku a procitneš až ráno, kdy do tvého pokoje proniknou první sluneční paprsky, které tě lehce pohladí po tváři. Z venku sem doléhají zvuky příprav. "Hej! Sem to dej, ne támhle!" zaslechneš a pak zase. "Říklaste že to budete mít hned ráno a teď zase že musíme ještě hodinu čekat!" Hlasy lidí se překrývají a vlastně nemají pro tvé uši až takový význam jelikož nevíš přesně o co se jedná. Víš, ale... Že se do střetu už zbývají jen dve dny z toho druhého dne večer bude první střet...

Tassehoft - 20. ledna 2008 20:09
	Dobře tedy Darkene já se stou trávou nějak poperu půjdu když tak za tebou to mi trošku cestu usnadní pokud ti to nebude vadit. Pojď tedy směr cesty nezměníme odpovím mu.

Rebeca Gohurová - 20. ledna 2008 22:13

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Usnu bez potíží,když to si ani neuvědomím jak mi přišla noc krátká začnou mne po tváři lehce hladit sluneční paprsky.Slyším z venčí nějaké hlasy a to mě beztak probudí.Tedy konečně vstanu a lehce se protáhnu trochu se upravím podívám se kolem jestli se mi vše jen nezdálo,ale ne nezdálo jsem opravdu v pokoji.Vstanu z postele před zrcadlem si opláchnu obličej studenou vodou.Když vypadám trochu solidněji přistoupím k oknu a otevřu ho koukám se ven a pohledem hledám lidi kteří jsou tak hluční a že jich není málo.Uvidím dnes hraběte?...bude mne učit on?...přemýšlím a přitom se nechám lehce unášet slabým větříkem který vane v němž mi lehce vlají dlouhé vlasy....

Kniha osudu - 21. ledna 2008 10:11

Hvozd - Drakan a Kukramovan Procházíte po cestě. Les je klidný. Stromy lehce ševelí jak vlahý letní vánek cuchá listí v korunách stromů. Vítr už není tak chladný jako před chvílí, ale přesto není ani teplý. Nebe je potaženo mraky, ale není to až tak zlé, jak by mohlo být. Když Drakan dopověděl, co se rozhodl Kukovi sdělit v dáce zaslechnete vrčení a trhání. Ne, až tak v dálce. Vypadá to na hodování vlků... Když se ohlédnete tak je ostatně i uvidíte, kus od cesty, tak na hranici vašeho dohledu, mezi stromy, kde zrovna něco, nebo někoho trhají na kusy. Ve vysoké trávě - Tass a Darken Nakonec tedy vyrazíte a pokračujete v cestě. Darken kráčí první a Tass jde za ním. Tady už je tráva opravdu vysoká a Tass je v ní už úplně celý zatímco Darkenovi sahá zhruba po ramena takže mu ještě hlava kouká ven a může tedy sledovat směr v záplavě zeleně všude kolem. Stébla trávy Tasse šlehají do tváři poměrně nepříjemně, ale vzhledem k tomu, že mu urostlý Darken klestí cestu, tak to pořád vcelku jde... Jenže co čert nechtěl... Ujdete takhle asi pět mil, když už toho má minimálně Tass docela dost a tráva před vámi vapdá stále nekonečně, když v tom se stane několik věcí téměř současně. Tráva kolem vás se skládá z mnoha druhů rostli, ale nyní se k nim přidal ještě nějaký další dru, čehož jste si sotva mohli všimnout, dokud jedna taková květina, neudeří Tasse do tváře a tomu nenaskáčou během okamžemí pálivé a vědivé boláky... Je to opravdu nepříjemné a dost to bolí... Sotva to Tass ale dá nějak najevo, šlápne Darkne do podmáčeného místa symbolizujícího začátek mokřady... Jen na chvliku se zadíváte jeden druhému do očí a po Tassovi z vysoké trávy vyskočí černý panter, který ho povalí na zem, cení zuby a chystá se zakousnout svou malou oběť. Rebeca Hledíš z okna svého pokoje v hostinci U Zlaté kachny na ruch panující na ulici. Vidíš zrovna jednoho kováře hádajícího se s tesařem. O kus dál sedí na lavičce ten starý muž, který na tebe včera v noci mluvil. Poznáš ho neomylně, tvé oči ho vyhledali sami. Slyšíš bubny verbířů a vydíš davy mladých i o něco starších mužů. Dokonce i chlapce. Všichni jdou chránit město... A mezi tím vším se ti naskytne pohled i na zvláštní dvojici. Mladá lidská dívka s dlouhými černými vlas,y která má dva pruhy delší ofiny po obou stranách hlavy zcela bílé v jakémsi zvláštním rouchu a vedle ní o něco starší muž s hnědým plnovousem a rovněž dost výstředně oblečen. Tihle dva právě vešli na náměstí. Už od pohledu je znát, že je muž o dost starší než to děvče, které může být zhruba tvého věku. Muž pohledí děvče po tváři a něco jí řekne. Přes hluk kolem to neslyšíš a i kdyby tu nebylo tolik rozličných jiných zvuků na tu dálku bys nejspíše nic neslyšela...(dívka s proužky na hlavě - Katonival) Katonival Útok orků se blíží a přípravy od včerejšího odpoledne běží v plném prouidu. Včera na dveře vaší laboratoře zaklepal jeden z vojáků se vzkazem, že máte vyrobit hodně té hmoty, kterou tvůj mistr vynalůezl pro zpevnění hradeb. Byl to zvláštní voják, kterého jsi tu už párkrát viděla, ale těžko říct co je zač. na to že byl od pohledu člověk měl sytě modré oči a zcela bílé vlasy. Rozhodně ale k nim nepřišel tak jako ty k těm dvěma proužkům... Tvůj mistr mu přislíbil pomoc a dnes ráno, kdy všude panuje shon mladí jsou svoláváni do zbraně a připravuje se celé město na válklu, jste vyšli do ulic Galtmaru, abyste obstarali vše potřebné. "Musím obstarat hodně zedníků... Taky nějakého kováře... Budu pogtřebovat tvou pomoc, katonival, těšíš se?" zářivě se na tebe usmál a lehce tě políbil na tvář. To už jste ale přišli na náměstí, do toho nevětšího frmolu všude kolem a tvému mistrovi se jen protočili panenky. "No potěš... Vůpbec nevím kde začít..." vydechnul a ramena mu poklesla. chvíli se jen tak díval a pak se otočil na tebe. "Víš co? Počkej tady, ano? Až budu mít co potřebuji přislíbené, dojdeme pro zbytek věcí, které budu potřebovat a pro mistra Theorise... Víš jak se mi příčí se s ním dělit o své poznatky, ale... Dnes není jiného zbytí... Tak tu počkej, ano?" pokusil se usmát ale starosti v jeho tváři jsou jasně znát. Pohladí tě po tváři a pak už ho jen vidíš mize v davu lidí. Když se tak rozhlédneš po okolí vidíš z okna hstince, kdy mezi tebou a jím je téměř celé náměstí, nějakou mladou dívku. Má světlé vlas,y ale to je vše co na tu dýálku vidíš. Na okamžik se vaše pohledy setkají...(dívka v okně - Rebeca Gohurová) na cestě do Galtmaru - Delph Morivos vcelku žene koně k větší rychlosti, vypadá to že mu opravdu jde o to, abyste byli co nejdříve v Galtmaru. Nejspíš hlavně pro to, abyste stihli co nejdříve také město opustit. Převyprávěl jsi několik dalších historek z paluby a různých dobrodružstvích i na pevnině. Oba se tomu docela dost nasmáli. Zrovna když projíždíte takovou malou alejí podél cesty rostlých stromů, uvidíte kus dál před sebou nějaký převrácený vůz. Nikdo u něj není, alespoň nevidíte nikoho snažícího se vůz opravit nebo pokřikovat abyste zastavili a pmohli mu, ale když popojedete, uvidíte že někdo ležá pod ním. Morovis se na tebe tázavě podívá a Redan jen vytřeštěně kouká dopředu. "Mě se to moc nezdá, co říkáš?" zeptá se tě Petrek, alwe stále jedete blíž a blíž k tomu vozu. Na lodi - Givar Ležíš na zemi, hlavu opřenou o zeď a hledíš okénkem z kajuty na nekonečnou oblohu. Vidíš mnoho rozličných mraků a sám v sobě cítíš, že ti ty obrace plující po nebi připomínají různé události, tváře i jen věci, které jsi někde viděl. Skoro jako by sis začínal pomaličku v hlavě skládat skládačku uplynulých tří let. Tří podivných let... Z paluby sem doléhají různé zvuky, pro tebe však vzdálené jako by snad přicházeli z jiného světa. Pak ale uslyšíš zvuk, který už jsi zde jednou slyšel. Zvuk palubního poplašného zvonu. Nezvoní ale na poplach. Zvoní jen tak... Zvoní chmurně a každý tón pomalu odbíjejícího zvonu v sobě nese smutek. Slyšíš pak i že se všichni utišili a když i zvon zmlkne mluví jen kapitán... Nerozumíš slovům, le nemusíš. Víš, že někdo zemřel. Někdo zemřel a oni se s ním teď loučí. To samé se dělo, když na palubě této lodi zemřel Gobras z tehdejší Nulvisovi družiny poslední přeživší...

Tassehoft - 21. ledna 2008 12:00

Ve vysoké trávě prodírám se statečně vysokou trávou za Darkenem. Když tu najednou mě nějaká divná květina šlehne přes obličej na kterém mi vzápětí naskáčou pálivé a svědivé boláky sevřu pevně rty a překonávám onu bolest a svědění. Najednou Darken šlápne do něcěho měkkého a jeho noha se několik centimetrů proboří. Pohlédly jsme udiveně na sebe když tu najednou na mě odněkud skočí velké černé tělo které mě povalí na zem a před mým obličejem jenom zahlédnu obrovskou tlamu plnou ostrých zubů. neváhám ani minutku a po paměti vytrhnu z opasku dýku a vší silou jí vrážím do těla které mě tlačí k zemi trhnu jí směrem nahoru abych způsobil co největší a hodně hlubokou ránu. Jen doufám že to pomůže a ono zvíře nebo co je to se mi podaří zabít. Jinak to byl asi můj poslední výlet z města.

Darken Rahll - 21. ledna 2008 15:09

Ve vysoké trávě Po krátké poradě jsme se vydali cestou přímo skrz vysokou trávu. Zpočátku to celkem šlo, ale pak mne tráva začala šimrat na bradě. Šlo se mi docela obtížně, ještě nejsem zvyklí na své nové tělo. To ovšem nebylo nic proti tomu, co to dalo práce půlčíkovi. Každou chvíly jsem za sebou slyšel tichou nadávku, způsobenou trávou šlehající ho do obličeje. Celkově jsme šli dosti pomalu. Při cestě jsem si probíral v hlavě plán své cesty. Prozatím je v tom ale příliš mnoho neznámých. Po několika hodinách cesty se tráva okolo nás začala lehce měnit, i vzduch začal trochu zapáchat hnilobou a mokřadem. To by nám ještě chybělo, brodit se bažinou. Po další asi tak půlhodině cesty se jednomu stéblu podivné barvy povedlo šlehnou hobita přímo do obličeje, na kterém mu vzápětí vyskákali podivné boláky. Ani se nestačím pořádně otočit a došlápnu nohou do začátku bažiny. Úžasné, teď to budeme muset obejít. S novým tělem se začaly projevovat i nové chemické pochody a já teď s překvapením zjišťuji, že pociťuji vztek. Lidský vztek. Není jako démonský, lačný, krutý, s touhou rozsápat všechno v okolí. Spíš znuděný a otrávený z toho, že musím dělat něco navíc. Zajímavé... Ani se nad tím nestačím pořádně zamyslet, když z travnaté stěny vyskočí panter. Byl jsem tak zaujatý sám sebou, že jsem si ho ani nevšiml. Nejradši bych si dal facku za svojí nepozornost, jenže na to není čas. Panter se vrhl na hobita, který byl ještě napůl ochromen útokem místních travin. Povalil ho a nalehl na něj. Půlčík je ale rychlý, povedlo se mu vytáhnout nůž a zabodnout ho do pantera. Teď je řada na mně! Mohl bych použít svojí magii, ale nechci aby věděl, co dovedu. Lepší bude, když se nic nedozví. Ono bohatě stačilo to, co jsem udělal v hostinci. Přiskočím k šelmě a vší silou jí nakopnu přímo do žeber, s úmyslem odhodit jí z hobita.

Katonival - 21. ledna 2008 16:01

Na náměstí – Rebeca Přikývnu na souhlas a sladce se na svého milého usměji. Je mi jasné, že budu čekat dlouho a bůh ví, jestli ostatní dostojí svého slova a donesou vše potřebné. Vrátím mu jeho polibek a vyprovodím ho pohledem. Hned jakmile se ztratí mezi lidmi, má tvář posmutní. Slyším verbíře, kolem je spousta lidí. Zasním se… …Stojím uprostřed velké vřavy, kolem se hemží spousta vojáků, držím v ruce dlouhý meč a nelítostně pobíjím nepřátele. V tom mě jeden překvapí a zaútočí zezadu. Prudce se otočím a jeden z mladých vojáků se na něj vrhne. Bez jakékoliv lítosti ho zabije. Ucítím palčivou bolest v boku, další z našich nepřátel mě sekl zezadu a já padnu na kolena. Mladík ho zažene a pak se skloní nademnou…. V tom na sobě ucítím něčí pohled, zamrkám a rozhlédnu se kolem. Najednou spatřím onu dívku, nemůže být o moc starší než já sama. Upřu své jedovatě zelené oči do těch jejích. Mile se na ni usměji. Mám černé dlouhé vlasy volně rozpuštěné, jen jaksi nedopatřením má ofina září bělobou. Na sobě mám dlouhé roucho jedovatě zelené barvy, stejné barvy, jakou mají mé oči.

Delph dea Sinuan - 21. ledna 2008 16:27

Ztiším hlas: Taky mi to zrovna nevoní, připrav si dýky a s vozem najeď z druhé strany tak, aby nás mohl krýt od útoku." ukážu na místo kde bych útok vedl já kdybych byl loupežník. pak se otočím k Redanovi: "Nevím jak moc umíš šermovat ale připrav si ten svůj scimitar a pak půjdem pomoct. Ale víc se věnuj okolí nežli zachraňování. Nechci skončit mrtvej jen kvůli neznámému." Sám si stoupnu na kozlíku a rozhlížím se z větší výšky. Rovnováhu udržím i přes obtíže způsobeném kodrcáním po nerovné cestě. Pokud neuvidím nebezpečí seskočím tedy k Redanovi a vůz s osobou přehlédnu jen zběžně a víc stále koukám po okolí. "Myslíš že to dokážeš převrátit sám? Radši budem s Petrekem dávat pozor na bandity."

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 21. ledna 2008 16:49
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Hostinskému jsem zaplatil a společně s vojáky jsme si obešli hradby, abych měl celkový přehled o zdejších možnostech a nedostatcích. Poté jsem je propustil a šel jsem si odpočinout. Ráno jsem se pustil do organizování příprav, dával jsem rady, organizoval jsem zkušenější šermíře, aby něco naučily ty nezkušené, či úplně nové a podobně.

Rebeca Gohurová - 21. ledna 2008 18:16

Na náměstí Dívka se na mne podívá svýma zelenýma očima.Z jejího pohledu mne zamrazí ,ale to se na mne pousměje,také se pokusím o úsměv.Po chvíli kouká kolem co se děje neváhám vrátím se ke stolu a vezmu z něj klíč a prázdný talíř Otevřu dveře a když vyjdu ven zavřu za sebou.Poté sejdu dolů ,aby odevzdala talíř a klíč položím věci na pult.Nepovšimla jsem si hostinského a přesto jsem ještě zvolala "Děkuji..."doufajíc že mě slyšel.Poté si to zamířím ke dveřím a vyjdu z hostince.Snad mne konečně potká nějaké dobrodružství...ale pořádné...lehce se pousměji svému smýšlení.Jdu rychlými kroky směrem k davu lidí na náměstí,tomu muži a ženě z níž na první pohled jde strach.Co je asi zač?...bude to krutý boj?...přemýšlím než dorazím na náměstí a spatřím všechny co zde jsou,však mne zaujme ta dívka která se na mne usmála možná si mne všimla,alespoň v to doufám ani nevím proč...

Kniha osudu - 21. ledna 2008 18:47

Na náměstí města Galtmar - Rebeca a Katonival Rebeca zmizí v okně a Katonival už nemá co by pozorovala. Tedy krom všeobecného schonu všude kolem. K vojáků a verbířům, kteřčí zapisují všechny muže a posílají je aby si převzali své zbraně teď přišel nějaký vkusně oblečený muž (Hrabě) už od pohledu vypadá vznešeně. Pak z hostince vyjde Rebeca, která vypadá přesně tak jako před chvíli v tom okně a prodírá se davem pracujícíh ale i verbovaných mužů směrem ke Katonival, která tam sotjí a čeká na svého msitra. Nikdo na náměstí si dvou dívek přičemže jedna je v bílích lehce špinavých šatech a druhá je v jakémsi zeleném hábitu nevšímá. Každý tu má svou práci a tak obě dívky brzy stanou tváří v tvář... Ve vysoké trávě - Tass a Darken Tass zabodne Panterovi dýku do boku a snaží se táhnout aby byla rána co nejvážnější, ale zvíře se ihned po bodnutí zazmítalo. Snad díky tomu nestihlo malého hobita zakousnout, ale naopak se pokoušelo vyškubnout. Právě v tom okamžiku ho Darken nakopl. Zvíře dopadlo kus od vás a znovu se staví na nohy připraveno zaútočit znovu. Dívá se Darkenovi do očí a pak se hladově zahledí na hobita. Z boku mu teček krev, ale zranění není zdaleka tak vážné jak mohlo být. Panter vás začne lehce obcházet a mává přitom ocasem. Rozhodně to nevypadá že by chtěl svou vyhlédnutou kořist pustit. Na cestě do Galtmaru Petrek kývne na souhlas zatímco si stoupáš na kozlíku, trochu zpomalí vůz a vytáhne dvě dýky. Redan se na tebe zadívá trochu poplašeně ale pak sáhne do batohu a z krabičky vytáhne meč, tkerý ti předtím ukazoval. "Rozumím...." řekne tiše. Pak si zase sedneš a otočíš se na Redana, s tím jestli dokáže sám převrátit vůz ten se na něj podívá a po chvilce hodnotícího pohledu přikývne. "Myslím, že to zvládnu..." řekne pak už docela vyrovnaně a to už Petrek zastavuje vůz tak, aby vás mohl alesn částečně krýt, přičemž seskakuj z kozlíku. I Redan seskočí a rychlou ráznou chůzí se vydal k vozu ležícímu na cestě. Zdá se že to rozhodně nechce zdržovat. Ty a Petrek se rozhlížíte po okolí a snažíte se cokoliv zahlédnout. Každý poryv větru vnímáte jako něco nepatičného, ale je v tom ještě něco. Přijde vám jakobyste byli sledování. Náhle z koruny košaté lípy vystřelí kdosi šíp a z protější strany aleje, to samé. Delhp se šípu vyhne a Petrek nakonec taky, ale šíp, který m,ěl původně trefit Morovise, zasáhl Redana do ramene a ten astnénal bolestí. V tom se muž ležící na zemi zvedl a ukázalo že zdaleka nebyl pod vozem zaklíněn, ale že to tak jen mělo vypadat...

Kniha osudu - 21. ledna 2008 18:54

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Prošli jste si hrady a pak jsi si šel lehnout. Ve zdejším paláci se spalo vcelku dobře. Všechno jak má být... Tedy až na blížící se armádu orků. Ráno jsi vstal a už jsi slyšel bubny ozývající se z nedalekého náměstí. Dojdeš si na rychlou snídani a pak už tě čeká práce. Vidíš, že Gordiere se ujal své role dobře a pak i další vcelku dobré velitele. Zajdeš i na náměstí k verbířům kde se mají všichni muži zapisovat. Je to součástí tvé pochůzky a také tě i byť nepřímo asi trochu zajímá jestli se dojde zapsat i Rebeca, která s tebou včera svedla cvičný souboj. Na náměstí je frmol. Pořád někdo někam spěchá něco dělá... ale jak si tak stoupneš k tomu stolu s verbíří nemůžeš si nevšimnout starého muže ze včerejší noci, který sedí na jedné z laviček a vedle sebe má opřenou sukovici. Stejně jako posléze uvidíš i Rebecu, kgterá vychází z hostince a rázuje si to kamsi přes náměstí. Pak ael csoi ucítíš a když sebou prudce trhneš uvidíš nějakého zlodějíčka, který se ti právě pokoušel ukrást měšec. Je to ještě mladý kluk, který když uviděl tvůj přísný pohled zbledl a jak prudce ustoupil abys ho nechytil upadl na zem přičemž se mu podařilo tvůj váček nikolik ukrást nýbrž vysypat. Mlaídk však na nic nemešká, vstane a pokouší se utéct...

Tassehoft - 21. ledna 2008 18:56
	Ve vysoké trávě dobrá ty přerostlá kočičko máš na mě chuť mě jen tak lehce nedostaneš. Pomyslím si a vytáhnu z opasku tesák který si vezmu do druhé ruky a pořád sleduji pantera abych věděl kdy zaútočí a byl na jeho útok připraven.

Kniha osudu - 21. ledna 2008 18:57

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Snadno jsi včas nevycítil šelmu ve vysoké trávě snad právě rp to kolik duší dokážeš kolem sebe cítit. Když šelmu odkopneš a ona se znovu pocítí přímo cítíš lovecký pud, a hlad, tkerý ji donutil zaútočit na Tasse. Víš, že z tebe cítí, že nejsi docela člověk. Právě rpoto nezaútočila na tebe. Možná by stačilo cokoliv malého jako ukázka tvé moci, aby odběhla, ale na druhou stranu víš že je skutečně hladová a teď ještě k tomu zuřivá...

Katonival - 21. ledna 2008 19:28

Na náměstí: Dívka zmizí kdesi za stěnami hostince a já si smutně povzdechnu. Připadám s i tu děsně sama. Můj pohled padne na verbíře a samota a prázdnota na mě padne ještě více. Znovu se zasním. …Přicházím do zaplněného sálu, na sobě mám krásné bílé šaty. Vlasy sčesané do bohatého účesu. Každý se za mnou otáčí a doslova zírá. Skoro neznatelně se usměji na všechny kolem a pokynu na pozdrav hlavou. Najednou mě zastaví jakýsi mladík. Při bližším pohledu v něm poznávám prince. Chce se mnou tančit a … V tu chvíli zaregistruji onu dívku a proberu se ze svého dalšího snu. Zatřepu lehce hlavou. Měla bych se probrat..tohle je realita, nikdy nebudu jako princezna a nikdy nebudu tak krásná a ušlechtilá, nikdy nebudu nahoře mezi těmi nejlepšími. Má tvář se lehce zachmuří, ale jakmile přijde dívka blíže, lehce se na ni pousměji a lépe si ji prohlédnu. Poté přejedu pohledem i dav lidí, zda v něm nespatřím svého mistra, i když je ještě brzy na jeho návrat.

Rebeca Gohurová - 21. ledna 2008 20:31

Na náměstí Lehce se usměji a na pozdrav kývnu hlavou.Myslím že dost přemýšlí přišla mi trochu zasněná...usměji se alespoň lehce svým myšlenkám."Přeji dobrý den...slečno...mohu-li se vás zeptat pokud dovolíte...co tu vlastně děláte?..."otáži se opatrně ,ale s dobrým úmyslem.Snad jsem dobře začala...doufám že ji třeba neurazím...přemýšlím ale pokouším se udržet úsměv na rtech,alespon pokud přemýšlím ,aby nic nebylo znát.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 21. ledna 2008 21:00

Na náměstí Na náměstí jsem se objevil i já, zřejmě jsem se přišel podívat, jak probíhá verbování nových vojáků. Na sobě mám vznešené oblečení, hodné mého postavení. Jde o nabíranou, sněhobílou košili s rozšířenými rukávy z té nejlepší látky z východu. Dále jde o pohodlné a velice dobře vypadající kalhoty z kvalitní a pevné látky. Fialovou vestičku z brokátu a luxusní, sametový, černý kabátek, rovněž s rozšířenými rukávy. Jednoduše jsem zvolil kvalitní a skvěle vypadající oblečení, abych vypadal vznešeně a švihácky. Mou jedinou zbraní je zdobený rapír, houpající se u mého boku. Vypadá jako módní doplněk, ovšem zdání může klamat. Stojím poblíž stolu s verbíři, pár vojákům něco řeknu a pak se začnu na přicházející lidi usmívat a prohlížet si zdejší atmosféru, chvílemi to vypadá, jako bych někoho hledal. Ovšem netrvá to dlouho a můj honosnější vzhled přiláká nenechavého lapku, který se mi pokusí ukrást měšec plný peněz. Jde o malého kluka, který při mém nesmlouvavém pohledu zpanikařil, upustil měšec a zakopl. Nemešká a snaží se dostat pryč, ovšem ani já nemeškám a pokusím se ho chytit za ruku, abych si s ním mohl promluvit.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 21. ledna 2008 21:01
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Rozhodně za ním nehodlám běžet, jen když byl vyveden z rovnováhy ho zkusím jedním, dvěma rychlými kroky dohnat a nesmlouvavě ho chytit. A opravdu pevně, aby se nevytrhl.

Katonival - 21. ledna 2008 21:07

Na náměstí Všimnu si jakéhosi honosného muže. Vypadá až nechutně bohatý. Jakýsi chlapec se mu pokusí vízt měšec a muž si to s ním hodlá výříkat. Občas jsem docela ráda, že jsem nedopadla jako místní lapkové. Zavrtím hlavou a mile se usměji na onu dámu. Ačkoliv jsou její šaty trochu zašpiněné, působí také honosným dojmem. "Jistě že se můžete zeptat mladá slečno. Čekám tu na svého mistra, abychom mohli dále pokračovat v přípravě obrany tohoto vzácného města." Začnu honosným tónem a znovu pohledem přejedu dav a vyhledávám svého msitra i milého v jedné osobě.

Kniha osudu - 21. ledna 2008 21:13
	Galtmarské náměstí Hraběti se podařilo prchajícího lapku chytit. Není to až tak mladý chlapec. Dá se mu tipovat kolem šestnácti let. Rozhodně se ale nřepřošel zapsat do armády.

Kniha osudu - 21. ledna 2008 21:14
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro chlapec se na tebe vyděšeně podívá a snaží se ti vyškubnout i když praktixcky nemá šanci jsi silnější... Nakonec se podvolí a sklopí hlavu.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 21. ledna 2008 21:20

Na náměstí "Městu hrozí nebezpečí, stateční obyvatelé tohoto města se dobrovolně hlásí do armády a ty si na místo, kde projevují své hrdinství přijdeš namastit kapsy? Máš snad hlad? Nemáš střechu nad hlavou? Už ano. Jsi Císařským vojákem. A pamatuj si, že dezerce se trestá smrtí." řeknu mu tak, aby to všichni okolo slyšeli, pak se obrátím na verbíře. "Zapište si tohoto mladého muže a převelte ho pod nějakého hodně přísného velitele." rozkáži a kývnu na nejbližšího vojáka, aby lapku odvedl. Až si ho vezmou a odejdou, podívám se na zem, na rozsypané zlaťáky. Poté se podívám na nově zrekrutované vojáky. "Berte hrdinové. Každý jeden. Nebuďte chamtiví." to už vyslovím méně hlasitě, aby se tu dalo hnout. Sám ustoupím stranou, aby mohli sbírat.

Delph dea Sinuan - 21. ledna 2008 21:50

Okamžitě vyskočím směrem v bok a dopředu. Ruzně tak se pohybuji. Chvilinku rovně pak zas úskok. Následuje skok v plavmo. V okamžik kdy se dostanu na místo odkud uvidím na střelce hážu dýku. Spoléhám na to že na stromě nemá moc šancí uhnout a zasáhnu. Ale sám nezastavuji a udělám dva velké skoky až ke stromu. Pokud jsem nezasáhnul předtím háži znova druhou dýku. Teď už z podstatně větší blízky, což je pro dýkaře výhoda pro lukaře nevýhoda.

Kniha osudu - 22. ledna 2008 07:52

Na náměstí Galtmaru Chlapec stál se sklopenou hlavou když ho hrabě chytil. Když pak promluvil chlapec se zarděl a vypadal, že se stydí. Až když hrabě pronesl, že je císařským vojákem upřel na něj své velké hnědé oči plné strachu. "A-ale...." vypravil ze sebe jen, ale to už jej hrabě předával jednomu z verbířů a řekl ať si zapíší a dají ho pod přísného veitele. Sám měl přísný hlas a chlapec už nestihl nic říct. Jeho prosebný pohled už byl zcela zbytečný. Hrabě pak rozdal vysypané zlaťáky a skutečně si je již zrakrutovaní vojáci začali brát. Snad jen z úcty k tomuto muži, který je zároveň i opravdovým hrdinou o jehož přítomnosti už Galtmarem projeli zvěsti, se lidé neseběhli jako slepice a nezačali zlaťáky hamižně sbírat ale jen nejistě přistupovali a pomalu sebírali zlaťáky ze země. Na cestě do Galtmaru - Delph Uděláš několik rychlích obratů a i další šíp tě mine. Muž, který se z pod vozu vrhl na mladého kováře zaútočil a Redan jen na poslední xchvíli vykryl výpad toho muže. Morovis eozhodnutý zlikvidovat druhého střelce víceméně provozuje totéž co ty. Ačkoliv už je starší a jeho pohyby pomalejší, parakotoulem se ocitně u stromu a rovněž jako ty háže dýku. Ty ale první dýkou mineš. Když už jsi zahlédl střelce s lukem dýka i když jen lehce zavadila o malinkou větvčku a ztratila razanci a trochu se vychýlila z původního směru. Když se ti podaří dostat pod strom má střele s lukem větší problém. Musí změnit svou pozici aby se mohl vůbec pokusit tě zasáhnut. To už ale tvá dýka letí přesně. Úhel to nebyl zcela stroprocentní, ale přeci jen se ti podařilo ho trefit do břicha a on zřejmě překvapen a pod přívalem bolesti spadl ze stromu na zem. Morovisova akce na druhém stromskončí chvilku po tobě, i když tvůj bandita ještě žije i když je silně zraněný. Těžko říct jak je na tom ten Petrekův. Oproti tomu Redan je v souboji na blízko s posledním z banditů. To co ale vidíš je docela pěkná ukázka šermířského umění. Banditě má dvě zbraně. Meč a dýku. Redan má jen ten scvůj lehký meč, který ti ukazoval. Jenže i s tím jedním mečem zatím zdárně odolává svému protivníkovi a naopak. Vypadá to na docela vyrovnaný souboj.

Rebeca Gohurová - 22. ledna 2008 14:07

Na náměstí "Na mistra?...A kdo to má být?"opatrně se otáži ženy,ale to už jsem si povšimla menčího ruchu.Všimla jsem si hraběte.Toho jenž mě zachránil a proti mne včera bojoval,ale i když jsme prohrála vzal mne.Tady je pan hrabě...snažím se nakouknout co se tam děje i když toho moc nevidím přece jen zaregistruji lidi kteří zbírají zlaťáky,ale s velkou opatrností.Snad si mne ještě nevšiml...pousměji se a vrátím e pohledem zpět ke Katonival."Jem trochu nezdvořilá odpusttě zapomněla jsem se představit...."nervozně sevřu ruce které se mi začali z ničeho nic potit."Já jsem Rebeca..."pokusím se o úsměv aby nebylo vydět že jsem krapet rozhozená...

Delph dea Sinuan - 22. ledna 2008 15:34

Rozhodnu se souboj trochu urychlit. Raněného si nevšímám. Vytáhnu další dýku. Pečlivě si odhadnu směr i situaci a pak hodím dýku. Míře někam na žebra opouští dýka mou ruku. Teprve pak se otočím k raněnému. Počkám dokud nespadne ze stromu. Ne že bych za ním nevyšplhal dřív než řekne švec ale vím, že to není potřeba. Poté jej zabiji, oberu o luk se šípy, svou dýku, jeho dýky a pokud má tak i o cennosti. Když už lečka tak alespoň pro nás vyhraná. Teď mám luk, který mi scházel na větší vzdálenost. Když dokončím svou práci podívám se co dělají ti dva: "Mě nic není jak je to u vás?"

Katonival - 22. ledna 2008 17:58

Na náměstí: Spatřím hraběte a přehlouple se usměji. Můj pohled najednou zamíří do dalekých končin. Znovu se vidím na bále a před sebou vidím ono hrabátko. Přijmu výzvu k tanci. Všichni lidé se zastavují a sledují nás a já se mohu na něj dívat, on hledí na mě…Pak se zase probudím. Usměji se na ženu. “Těší mě Rebeco. Já jsme Katonival. Ano čekám na svého mistra, šel vyzvednout potřebné suroviny. V tuhle chvíli nás všichni honí, kvůli přípravám obrany města. Zasměji se zvonivým smíchem a poté nenápadně mrknu na hraběte, to co provedl klukovi se mi moc nelíbí, ale přeci jen. Je vcelku pohledný.

Kniha osudu - 23. ledna 2008 12:53

Na cestě do Galtmaru - Delph Uviděl jsi Morovise, jak stojí nad nyní již mrtvým loupežníkem se zakrvácenou dýkou v ruce a Redena s vytřeštěnou tváří. „Podívej, mladej. Tvá idea ohledně čestného souboje je obdivuhodná, ale on by neváhal tak nesmíš váhat ani ty, jasné?! Příště bys to mohl být ty!“ pravil Petrek směrem k mladému kováři. Pak se teprve starší obchodník s vínem podíval na tebe. „Mě nic a tady mistr kovář je jen trochu otřesenej,“ zasmál se a pak už se vracel ke svému vozu, na který naložil co ukořistil od mrtvých loupežníků. Redan se na tebe také ohlédl zastrčil svůj meč do pochvy a pak jej došel uložit do krabičky a schovat zpět do batohu. „Mě taky nic není…“ dodal když jsi přišel k vozu. „Koně nikde, jejich vůz je prázdnej… Asi můžem pokračovat. To teda byli amatéři,“ usmál se Morovis, když vylézal zpět na kozlík. U mrtvého jsi našel jen ještě sedm šípů, krátký luk a tři nějaké prstýnky. Sám žádnou zbraň na blízko neměl...

Drakan - 23. ledna 2008 13:19

Když zaslechnu vrčení zbystřím a po očku sleduji reakci svého průvodce. Pak se mi podaří kus dál na jih, kde už téměř určitě teče řeka, jejíž hučení také slyším, zahldénout vlky, kteří zrovna něco trhají na kusy. Zdá se že už brzy budou mít dohodováno, ale rozhodně mi to na náladě nepřidá. To mi ještě scházelo. Vlci... No jo, cesta nemůže být jednoduchá, ještě že se alespoň nemůžu ztratit, když se mnou jde ten stopař. To mě přiměje se na něj ohlédnout a pokusit se číst v jeho tváři, zda má nějaký plán a nebo prostě jen můžeme pokračovat. Letní vítr mi lehce cuchá mé černé vlasy a mé tmavé oči jsou spíše zvědavé než-li cokoliv jiného.

Rebeca Gohurová - 23. ledna 2008 17:01

Na náměstí Odpovíš mi na mou otázku a ještě se představíš."I mě těší že vás poznávám...Katonival...to je zvláštní jméno,ale pěkné...pokud se smím ještě zeptat...jak jste se sem vlastně dostala?Někdo vás zachránil či snad se přicestovala lodí?..."koukám se na tebe tázavým pohledem.Podívám se na hraběte a po chvílí váhání se tě zeptám hledíc na něj "Líbí se vám pan hrabě?"zeptám se tě tiše a nespustím z něj oči.Jako by snad i mě padl do oka ,ale nedám na sobě nic znát..

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 23. ledna 2008 17:02

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro MH. Přemýšlím, co můžu dělat a abych se mohl držet charakteru, tak to vidím, tak maximálně na odchod. Hrabě ví, že se nemůže tady na náměstí zdržet dlouho, musí kontrolovat hodně věcí. Za Rebecou jít nemůže, protože se vlastně moc neznají a navíc by se nehodilo, aby on hrabě chodíl za nějakou holkou. Máš nějakou ideu, jak skloubit jeho charakter a hru? :) Omlouvám se za komplikace :)

Kniha osudu - 23. ledna 2008 17:08

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ideu mám, ale půjde to dost těžko... Rozumím tvému problému, ale problém je v tom, že tady víceméně do útoku nemáš téměř co dělat a tak... No ještě můžeš jít trénovat vojáky , ale to se k tvéu postavení taky moc nehodí. Vlastně vůbec... Potřebuju nějakej totální nápad jak to udělat.. Tek já nevím napiš přízpěvek třeba o tom jak odejdeš a co děláš potom. Jako co jdeš kontorlovat a nebo začni s tím že kontroluješ vše ptořebné, no... To je děs, tohle:-) Jsem si zas pomohla... :-) Jé já mám nápad... ale to nemůže být na náměstí... Tak napiš že jsi odešel a tak a já ti něco ztropím :-)

Katonival - 23. ledna 2008 17:10

Na náměstí Usměji se na mladou dívku a otočím hlavu směrem k hraběti. Mé jedovatě zelené oči si ho celého prohlížejí. Je to pohledný muž. Jasně dává znát své psotavení. Dle mě je možná trochu namyšlený a krutý. " Otočím se zpět k ženě. "Děkuji ti, ano je to nezvyklé jméno a jak jsem se sem dostala? Už je to delší dobu co jsem přicestovala a dala se do učení." Zasměji se a nenápadně po očku mrkám na hraběte.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 23. ledna 2008 17:17
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Ještě chvilku tu zkusím vydržet, kdyby se odhodlaly holky přijít :) Abych mohl kecat s nima. Třeba ten její mistr by se mohl vrátit, poznat mě a informovat, to by museli všichni přijít :)

Kniha osudu - 23. ledna 2008 17:19
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro jo to by šlo... počkám tedy zatím na Rebecu ještě jeden přízpěvek a pak napíšu...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 23. ledna 2008 17:22

Na náměstí Jsem mile překvapen, že místní jsou opravdu tak slušní a berou si po jednom zlaťáku a nějak popořadě a ne jak hejno slepic. Jak si je tedy muži postupně berou a odcházejí pryč, aby dostali výzbroj a začli trénink, tak se tam postavím a každému z nich podám ruku a tiše vyřknu přání: "Hodně štěstí vojáku." Možná se to úplně nehodí k mému postavení, ale rozhodně to pozvedne morálku ještě výš. Po celou dobu jsem usměvavý a nedávám na sobě znát žádné obavy.

Rebeca Gohurová - 23. ledna 2008 18:03

Na náměstí Tvá odpověď mě mile překvapí.Takže je tu déle...jmenuje se Katonival a teď čeká na mistra... Pousměji se na tebe když domluvíš."Asi máte pravdu...nejspíše bude trochu namyšlený,ale pohledný je také to ano..."Pohledem si přeměřím vojáky kterým podává hrabě ruku a cosi jim řekne i když tomu nerozumím.Vojákům do tváře nevidím jsou ke mě otočeni zády,ale mě to nevadí."A co tu vlastně děláte?ste také jako ochrana města?..."načnu první věc ale nedopovím to na okamžik se zarazím a dlouho přemýšlím."Jsem ráda že tu nejsem jako jediná žena..."poznamenám ,ale spíše pro sebe.Počkám až hrabě udělá co mám pak se půjdu nahlásit...tedy pokud mne nezaregistruje dříve než se k němu odhodlám jít...přemýšlím můj pohled je znatelně nepřítomný jako bych snad ani nevnímala co se tady děje ,ale vše je spíše pravím opakem a já vím dobře co se tu děje.

Kniha osudu - 24. ledna 2008 12:13

Galtmarské náměstí Rebeca se lehce zasní a svým pohledem hledí k hraběti, který si potřásává rukou s čerstvě naverbovanými muži, kteří si poté odcházejí pro vybavení a na tréning. Zlaťáky už jsou rozebrány a atmosféra se zase trochu uvolnila, i když svým způsobem je jaksi teatrální. I Katonival hledí kamsi tím směrem, když k oběma dívkám připochoduje v brčálově zeleném hábitu onen vousatý muž, Katonivalin mistr jménem Filius Granis. Na okamžik se zarazí když přijde k dívkám a pak si lehce okašle aby na sebe upoutal pozornost. Zdá být lehce roztěkaný a nervózní. "Nazdárek děvčata... Kat, neřekla jsi mi, že máš kamarádku," usmál se na svou žačku a něžně ji pohladil po rameni. "Všechno jsem domluvil. Dneska začneme všechno jsem dal přivést k Theorisovi, jeho laboratoř je větší akorát o tom ještě neví no..." podrbe se na bradě, což u něj značí už opravdu velmi pokročilé stádium nervozity. "Ale to nic. Jo budu potřebovat si promluvit s někým kdo tady vede obranu... Myslím že to má být nějaký generál. Lenthar o něm tak mluvil. Jen si nepamatuji to jméno bylo nějaké dlouhé, ale měl by to být hrabě či co... Nemůže být tak téžké ho najít..." trochu pozvedl obočí, že vypadl téměř groteskně. Vaše pohledy ho trochu vyvedly z míry ještě více. "Pomůžete mi ho najít?" zeptal se nakonec a sevřel Katonivalinu ruku v té své.

Katonival - 24. ledna 2008 13:08

Koutkem oka zaregistruji pohled Rebecy a jen se pousměji, najednou ucítím přítomnost někoho dalšího. Otočím se a mile usměji na svého mistra. “Dobrá, jsem ráda, že už jsi zpátky. Tohle je Rebeca.“ Usměji se a dlaní ukáži na dívku stojící vedle a stále hledící na hraběte. “Myslím,ž e Hraběte nemusíš hledat dlouho.“ Dost hlasitě se zasměji a kývnu Hlavou směrem k onomu pohlednému muži. “Stojí přímo před tebou a přímo čiší štědrostí.“ Ušklíbnu se a poté se podívám na Rebecu. “Povídej, co ty tu vůbec děláš? Neměla by jsi být již někde v bezpečí?“ Mrknu vesele na ni a pak ještě jednou na hraběte.

Darken Rahll - 26. ledna 2008 12:39

soukromá zpráva od Darken Rahll pro Ve vysoké trávě Prohlédnu si šelmu a začnu hodnotit naší situaci. Hmm, ta se jen tak nevzdá. Nemáme čas se s ní dlouho zdržovat. A nesmíme si dovolit zranění. Po rychlé kalkulaci dojdu k názoru, že magický zásah bude nezbytný. Ale jen malý. Ve své mysli si představím ruku, kterou sevřu panterův krk a pořádně ho přidusím. Podržím ho tak jen pár vteřin, aby pochopil, že tady ho čeká jen smrt a pak sevření uvolním. Hobit si určitě všimne, že se něco děje, ale při trošce štěstí to nebude spojovat se mnou.

Kniha osudu - 26. ledna 2008 12:44

Ve vysoké trávě Tass pozoruje šelmu a šelma Tasse. Darken dál klidně stojí, jako by se snad o nic nejednalo i když za neproniknutelnou hradbou jeho očí se odehrává jasná chladná kalkulacve... Šelma se náhle zastaví a pohled stočí na Darkena. Chvíli se zdá, že se dusí a pak to přestane a ona odběhne, přičemž zmizí v trávě a vy už jí nevidíte. Jediným vaším problémem jsou nadále žahavé rostliny a páchnoucí mokřadfy před vámi. Když se nyní zaposloucháte, zaslechnete podivné bučivé zvuky, jakési žbluňkání, a bublání...

Givar - 27. ledna 2008 13:36

Loď Ležím, opřený o zeď. Napůl sním, napůl bdím. Jakoby mně nedávné události vysílily a já teď odpočíval ve smyčce času, ve které jsem nyní uzavřen. Se zvuky zvenčí vzpomínám na poslední chvíle těch, se kterými jsem cestoval. Tu touhu, však zároveň i zášť, kterou v sobě třímali a od které byli svou smrtí osvobozeni. Na palubě truchlí nad něčí smrtí. Pomalu zvedám hlavu vzhůru a vnímám zvuky zvonu. ...další smrtí. Lehám si zpět do původní polohy a připadá mi, že slyším svůj tlukot srdce zároveň se zvonem. Poslední byl Gobras ale přece mi připadá, že ne tak docela poslední...ne, ještě hodně obětí padne. ...ale nevadí... Všichni se tam setkáme.

Kniha osudu - 27. ledna 2008 13:44

Loď Ležíš a posloucháš. V jednu chvíli už zvedneš hlavu, ale pak ji vrátíš zpět. Na nebi se mihne několik ptáčků, ale možná se ti to jen zdálo. Zvon dozněl a ty jsi sám... Cesta je už únavná. Plujete již několik dní a brzy očekáváš příchod večera. Večera... Kolikátého už. A kolik tě jich ještě čeká? Až stáří a mládí v jedno splynou. Až Kniha osudu vykoná svou... Tehdy naděje přijde, temná noc však započne. Spojí se dvě duše, přesto stále rozděleny, v krajině snů a přání, propleteny. Kniha zmizí, poslání démona zmaří se. Ne však napořád, legenda žije, praví se... Na korálku z mlhy, zaznějí bubny. Davem lidí prolétne smích, radost však nebude v nich. Příběh se skončí, poslední duše však válčí. I válka konec má, na konci tvé cesty stojím já.“ Vybaví se ti básnička tvé matky. To co pověděla než opět zmizela, tak jako mizívala vždy. Tentokrát ale byla její návštěva něčím zvláštní. Celé je tohle něčím zvláštní... Brzy nadchází večer. Zvuky pohřbu se již před nějakým časem změnili na obyčejný ruch a práci. Nidko za tebou už ale do potpalubí nesestoupil... Ozval se signál k večeři a snad jako budík se ozval i tvůj žaludek a vyprahlá sta volající alespoň po doušku pitné vody...

Kniha osudu - 27. ledna 2008 13:52

Galtmarské náměstí Mistr se na Kat usměje. "Díky, už jsem byl takřka zoufalý..." vypoví a setře si pot ze svého čela. Pak se ještě jendou usměje na svou žačku, která se dala znovu do rozhovoru s Rebecou. "Holky... Nechtěli byste tedy jít se mnou? Jen co pana hraběte obeznámím se situací, vrhneme se do dalších příprav..." vysvětluje, obejme Katonival kolem ramen a tázavě se na obě zadívá, přičemž vidíte i jeho těkavý pohled směrem k muži, kterého jste mu naznačili a označili za pana hraběte.

Givar - 27. ledna 2008 14:29

Loď Otevírám oči z mého dřímání. Přemýšlím k jakému pocitu bych měl vzpomínku na onu báseň přiřadit. V tom uslyším zvonek, volající k večeři. Na volání odpovídá můj žaludek hlasitým připomenutím, že je prázdný. Vstávám, kabelu s knihou si nahodím přes hlavu na rameno a vyrážím za cinkáním zvonku. Jdu s hlavou sklopenou a očima se dívám do úrovně, jen abych o něco nezakopl. Napůl jsem však stále mimo... Alespoň dokud nemám důvod být všemi smysly zpátky zase tady...

Rebeca Gohurová - 27. ledna 2008 15:27

Galtmarské náměstí Chvíli jsem Katonival neposlouchala až po chvíli jsem zaregistrovala příchod jejího mistra.Jen kývnu hlavou na pozdrav.Poté mě Katonival osloví obrátím se k ní a váhavě odpovím "Co tu dělám?...No popravdě jsem tu kuli tomu abych chránila město...stejně jako ostatní muži..."pokusím se usmát.Na to se nás osloví mistr."Em....ale ano...akorád nevím jestly se mám u pana hrabě tlásit hned..."chvíli přemýšlím a nakonec si zbytek věty nechám jen pro sebe...

Delph dea Sinuan - 29. ledna 2008 11:28
	Dojdu k druhému mrtvému a pozbírám obsah jeho toulce, popřípadě překontroluji, jestli nemá lepší luk. "Asi byli hladoví, možná prchali před nepřítelem. Jídlo neměli a a ve městě jim ho nechtěli dát. A možná to byla opravdu začínající partička lupičů" Než nasednem ještě se zeptám Redana: Mám se ti podívat na tu ránu?" Nechtěl bych tě ztratit. Možná jsi moje vstupenka zpět do života na lodi."

Kniha osudu - 29. ledna 2008 11:49

Galtmarské náměstí Když nakonec i Rebeca přijme výzvu Katonivalina mistra vyrazí tato zvláštní skupinka směrem k hraběti, který si právě potřásal rukou s dalším vojákem. Muž s plnovousem, který sem přichází v doprovodu dvou zvláštních dívek má v očích roztržité jiskřičky jakéhosi nadšení úcty a strachu zároveň. Dívky jsou pak jako den a noc. Katonival s černými vlasy a jen dvěma bílími proužky jedovatě zelenýma očima a jinak vlastně líbeznou tváří s věčně zasněným pohledem a pak Rebeca jejíž vlasy září jako slunce a její oči jsou modré s jiskřičkami velkého opdhodlání a rozhodně se o nic nedá říct, že by sněly. Rebečin pohled je vědoucí, jako by si příliš dobře byla vědomá toho, kde je a co ji čeká. Tato zvláštní skupinka přistoupila ke šlechtici a mistr, který šel v čele se uklonil: "V-vaše Výsosti... Jsem... Jsem mistr Filius Granis, dostal jsem rozkzy, k vytvoření mého vynálezu zpevňující tvrdnoucí hmoty k vystužení hradeb. Jdu za vámi, abych vám, řekl, že jsme s tím samozřejmě připraveni začít ale... Víte bude toho zapotřebí velké množství a tak... Budeme potřebovat na pomoc hodně lidí a hlavně budeme potřebovat celé... celké námětí..." mluví rychle, téměř jako by snad ani nemluvil k někomu generálova postavení. Vždycky měl problémy jednat s lidi a hrabě není vyjímkou. Už je prostě takový... Delph Petrek přikývne na tvůj názor, který považuje za alespoň pro teď dobrý a nebo alespoň dostačující. Redan, když se ho zeptáš jestli se mu můřžeš podívat na ránu, se stále otřeseně usměje. "Nic mi není... Fakt ne, jen..." z ramene mu už sice šíp nekouká, ale hrot tam stále má. Zrovna si tam sáhl rukou a skřivil trochu obličej bolestí. "Je to jen rameno, nic to neznamená..." řekne a pomalu se zaťatými zuby začne hrot šípu pomalu vyndavat. "Kdybys nekecal." prohlásí směrem k vám Morovis s úsměvem a sáhne pro láhev nějaké pálenky, kterou Delphovi podá. "Ať si to pořádně vyčistí a neplácá hlouposti. Když se to zanítí bude to horší a to si zrovna vy dva mco dovolit nemůžete." stále se usmívá i když jeho hlas je o něco tvrdší než původně. Loď Jdeš se najíst a máš sklopenou hlavu. Nejsi zcela připraven ocitnout se celou svou myslí zde na vratké lodi. A jak tak jdeš a díváš se na ta prkna v podlaze náhle se ti před očima něco objeví. Je to matné a zdá se to být jen bílá skvrna ale přímo tě u toho obrazu bodne u srdce...

Givar - 29. ledna 2008 16:26

Loď Nerušeně pokračuju za svým cílem. Do jídelny mi nezbývá dlouhá cesta. Ale náhle je něco špatně... Najednou před očima vidím jakýsi opar, mlhu, či mrak...nevím přesně, co to je. Zároveň s tím se má ruka automaticky pohne a chytá se za hrudník v oblasti srdce aby tak ztlumila mou bolest, která přišla tak náhle a nečekaně. Zastavuju se a pár chvil spíše z toho šoku, než z té bolesti, oddychuju. Po chvíli se cítím už normálně ale s příliš velkým otazníkem, než abych byl uklidněný. Co...to bylo? Nyní se pomalu rozcházím dále ve směru jídelny ale při tom stále uvažuju, co se mi to stalo...

Katonival - 29. ledna 2008 16:59
	Neváhám a následuji svého mistra. DOjdeme až k rhaběti, kde se můj mistr ukloní. Nehodlám ho ani zdaleka napodobit. Jen založím ruce na prsa a zadíváms e hrbaěti do tváře. Je docela pohledný, také krutý a tvrdý....no uvidíme až bude mluvit přímo s námi. Na tváři s emi objeví uličnický škleb. Zaslechnu svého mistra aúsměv s emi ještě rozšíří.

Kniha osudu - 29. ledna 2008 17:00

Loď Na chvilku jsi se zastavil. Námořník, který šel za tebou, ten kterému předtím Bard pomáhal se skříní, o tebe málem zakopl, když jsi se tak náhle zastavil, ale nakonec tě jen obešel a nezastavil se u tebe. Chvíli jen dýcháš a už tě ani nikdo neobchází, protoýže jsi poslední... Chceš se znovu vydat na cestu a sotva uděláš druhý krok, bílý obrazec se znovu objeví před tvýma očima. Tentokrát je ale jasnější a tebe přímo až začne pohlcovat jakási bílá pavučina. Pavučina, které ty padáš vstříc.Padáš k ní, ale náhle se zastavíš a vidíš jak uprostřed té pavučiny sedí jakási bíle oblečená dáma se stejně bílími vlasy a zvláštním bezelstným, a přece krutým pohledem, kterým se na tebe nyní dívá. "Musíš svou Knihu užívat s rozvahou Givare..." zaslechneš z té dálky její podivný klidný a moudrý hlas. "Já jsem paní osudu, já jsem ta, která přede a spřádá osudy lidí... Tohle je Pavučina osudu. Felixův zásah byl ale přesto..." odmlčí se a ty uvidíš jak se u jedné z mnoha tisíců a snad i milionů bílých světélek objeví jié vlákno, které se táhné úplně jinam a pka vidíš mnoho jiných vláken, která se začínají hroutit a vidíš jak se pavučina mění, přičemž vidíš i jedno z bílích světélek se zrodit a jedno pohasnotut. Už rozumíš? Tím, že Felix napsal to že se mu narodí syn... Ano. Ten chlapec se narodí, ale te změna... Změnila mnohé... A tento mladík..." projde po pavučině až k jednomu ze světélek ve kterém ty uvidíš jakousi ještě mladickou tvář. "Tento hoch zemře ve válce, kterou by jinak přežil. Několik přátel, kterých si doteď Felix vážil se od něj odvrátí a ještě mnoho dalších a dalších změn. Jak říkám tato změna byla jen malá, ale... Už rozumíš, že nemůžeš s knihou nakládat jak chceš? Nikdo nesmí... Moc, kteorou jsem tě obdařuila, jsi vložil do Knihy. Proto ji teď musíš chránit.Při neopatrném zacházení by se tahle křehká pavučina vbšech osudů světa mohla zhroutit..." poví si a zahledí se ti do očí. Než však stačíš cokoliv říct obraz se rozplyne. Cítíš se velmi slabý. Ležíš na chodbě nedaleko dvěří do jídleny a motá se ti hlava. Jen jakoby vzdáleně slyšíš poplašný zvon...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 30. ledna 2008 14:45

Galtmarské náměstí Všimnu si přicházející trojice, zpozorním a pár kroky si k nim nakročím. Na úklonu odpovím podobně, jen ta má je taková menší, téměř neznatelná, spíš pokývnutí hlavou. Vyslechnu si muže, nejprve je můj výraz nadšený, poté zamyšlený. "Ano, ano rozumím." pokývu a na dívky se usměji. "Mé jméno je Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie, těší mne mistře Granisi, těší mne panno Rebecco a těší mne." představím i já sebe, jak káže služnost a postupně se pozdravím se všemi třemi. "S lidmi není problém, mám k dispozici celé město přeci." uchechtnu se svému povedenému vtipu, který je až mrazivě pravdivý. "A pokud jde o náměstí, nechám ho okamžitě vyprázdnit. Jen mi řekněte jaké, nevím zda je jich tu víc. Váš úkol má jednu z nejvyšších priorit, pokračujte tedy." dokončím a vybídnu mistra k další reakci.

Delph dea Sinuan - 30. ledna 2008 15:33
	Vezmu pálenku od Petreka a hned jak se vynoří hrot šípu naliju ji na ránu. Aby se Redan nestihnul připravit, bude to tak lepší. Hned potom najdu něco co se dá použít jako obvaz a stáhnout mu to. "Redane ty jako kovář si dovolíš říct že rameno je nedůležité? podle mě je pro tebe důležitě, ať už je levé nebo pravé."

Rebeca Gohurová - 30. ledna 2008 17:01

Galtmarské náměstí Dojdeme až k hraběti Katonivalin mistr se ukloní na to i hrabě odpoví drobným kývnutím hlavy."Také mě těší...pane hrabě Winnie Gerrard vin Terranie...začnu na chvílí se zamyslím a nechám aď pokračuje hrabě v rozhovoru s mistrem pak se na něj usměji."Pane hrabě...nechci vás urazit nebo nějak jinak škádlit,ale máte strašně dlouhé jméno...nebylo by možné abych vás oslovovala nějakou skratkou?..."nervozně a zároveň troufale se zeptám.Nejsem si z cela jista jestli jsem ho nenaštvali či nějak neurazila.Snad se nebude hněvat..em když jsem se zeptala...ale opravdu má příliš dlouhé jméno...přihloupě se zaculím svým vlastním myšlenkám...

Katonival - 31. ledna 2008 10:16

Na náměsté: Přistoupím se svým mistrem a onou dívkou k hraběti. Hrabě hned spustí a mě naprosto ignoruje. Ledabyla a trochu uraženě si složím ruce na prsou a upřu svůj pohled plný uličnických ¨plápolajících ohníčků přímo do jeho tváře. "Myslím, že tohle náměstí yb mělo stačit." Uštěpačně pronesu a přeruším tím tak příval jeho slov. "Katonival k vašims lužbám." Dodám po chvíli a lehce kývnu hlavou. Je to spíše upřímné gesto, ne nijak urážlivé.

Kniha osudu - 31. ledna 2008 10:50

Galtmarské náměstí Hrabě se se všemi pozdraví a pak dále vede rozhovr s mistrem Granisem, který přeruší Rebeca a pak i Katonival. Mistr je chvíli zmaten a překvapen, ale po řeči své učednice jne rychle promluví: "A-ano, měl jsem na mysli toto náměstí, Vaše Výsosti... S-samozřejmě, že budemee jen rádi, za... za více lidí a nehněvejte se prosím, za-za prostořekost mé učednice, omlovuám se, byl jsem-byl jsem neslušný, když jsem opoměl vám představit svou žákyni, toto je Katonival... Je to hdoně děvče a velmi šikovné..." vypoví a pak raději zmlkne aby snad situaci ještě více nezhoršil.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 31. ledna 2008 10:59

Galtmarské náměstí Drzosti těch prostých holek si nevšímám, radši, protože jinak bych je musel nechat zbičovat. Vyslechnu si mistra a pokývu, že rozumím. "Hned to zařídíme, pojďte se mnou." povím mu, otočím se a udělám pár kroků ke stolu. "Poručíku. Mistr Granis má na starosti zpevnění hradeb a potřebuje ke splnění svého úkolu toto náměstí prázdné a větší počet lidí. Přesuňte se tedy jinam a toto místo uzavřete. Doufám, že se na Vás mohu spolehnout, že vše vyřídíte maximálně rychle a dobře." oslovil jsem nejvyššího důstojníka u verbířského stolu. Poté ustoupím, aby voják viděl i muže, o kterém mluvím. "Svěřuji vám tímto dohled nad prací tohoto muže, udělejte vše, co si bude přát." dokončím formality a předpokládám, že se oba pustí do práce.

Kniha osudu - 31. ledna 2008 12:20

Na cestě - Delph Redan se trochu začervená a pak sykne, když mu jeho rameno poliješ pálenkou. bolestí, ale nevykřikne. "No já... Myslel jsem to tak, že... Že si o mě nemusíš dělat starosti." dořekl konečně a usmál se. Hrot šípu zahodil přes okraj vozu a ty mu začneš ovazovat ránu. "Díky. Jak daleko je to ještě do Galtmaru?" zeptá se mladý kovář Petreka který se koukne na slunce a pak na cestu před vámi. "K večeru bychom tam měli být," podotkne ještě a veze vás dál po cestě. Vůz ne zrovna příjemě kodrcá po cestě a hejna vran na obloze také nevěstí nic dobrého. Chvíli jen jedete a nějak i vázne řeč, když pak se z jednoho stromu zvedne několik krkavců a přeletí těsně nad vozem. Nikomu z vás se nic nestane, jen se splašili koně, kteří vyrazili prudce kupředu. Na poslední chvíli jste si všimli malého dítka, která se kdo ví proč unaveně vpotácelo na cestu. Morovis se ze všech sil snažil zastavit splašené koně a rychle uhánějící vůz, ale koně se zastavili až po té, co narazili do toho asi dvanáctiletého chlapce, který jen zázrakem neskončil přímo pod vaším vozem. I přesto ale zůstává ležet na zemi a vy můžete vidět, žekrvácí. "Zpropadení krkavci!" zanadával Morovis a ihned co koně zastavil seskakuje z vozu a pospíchá k tomu chlapci. Redan je ještě trochu otřesen, ale i tak slézá z vozu se jde se podívat. Při tom seale stále rozhlíží po okolí. "Co se stalo?" ptá se kovář, ale Petrekuž pomalu obrací chlapce na záda aby se na jeho zranění mohl blíže podívat.

Katonival - 31. ledna 2008 15:28

Na náměstí: Nasadím sladký úsměv a dál pozoruji hraběte. Slyším jaks e můj mistr omlouvá za mě a jen se v duhcu uchechtnu. "Drzost? Slušně sem ho pozdravila anrozdíl od něj." Při té myšlence se ještě více usměji. Nakonec se hrabě pustí do plnění anšihc přání. Brzy by s emělo náměstí začít vylidňovat a tka zůstávám vzaději a prohlížím si okolí, přeci jen zjišťuji, že tne pohledný muž je k ničemu. Namyšlený, tvrdohlavý a trochu hloupý...s těmi je lépe si nic nezačínat.

Delph dea Sinuan - 31. ledna 2008 19:18

"Co se asi stalo? Srazili jsme to dítě, to se stalo. Jen nechápu proč neuskočilo muselo nás vidět dostatečně dopředu aby zareagovalo." odpovím podrážděně na Redana. Nechtěl jsme být hrubý, ale závažnost situace a hloupá otázka v jeden okamžik mě vyvedla z rovnováhy, ale už to nechám být. "co myslíš Petreku jak je na tom? Já se zas tolik v léčení nevyznám." rozhlédnu se po okolí a hledám někoho ke komu by to dítě mohlo patřit. Nebude tu malé dítě přece jen tak samo uprostřed ničeho.

Givar - 31. ledna 2008 22:08

Vyděšeně otevírám oči a vidím, jak ležím uprostřed chodby. Ztěžka se vyškrábu alespoň na kraj průchodu a opřu se o zeď, přičemž se mi hlavou přelévá stovky kapek otázek, zatímco mé tělo je velmi slabé. Odpočívám a přehrávám si, co jsem právě viděl a slyšel. Co-že...?? Chytám se rukou za hlavu a kryji tak své vystrašené oči nad tím, co jsem to udělal. Ale proč já?? Zeptal bych se ji, kdybych ještě mohl... Když z povzdálí své mysli slyším poplašný zvon, připadá mi to jako předzvěst strašlivých událostí, které jsem odstartoval. Mám pocit, že ať se teď stane cokoliv je to má vina. Ale neudělám s tím nic...

Kniha osudu - 02. února 2008 20:04

Galtmarské náměstí Hrabě oslovil poručíka, který měl na starosti zapisování dobrovolníků. Tomu se trochu úctou rozšířily oči a když ho hrabě zavalil úkony, stihl jen přikývnout. Poručík něco pošeptal dalšímu z vojáků a ten pak zašel k bubeníkovi, kterému něco řekl a ten se dal do bubnování. Několikrát udeřil do svého bubnu a pak se poručík pustil do svého proslovu: "Stateční muži Galtmaru! Je potřeba uvolnit toto náměstí, mohly být započaty další práce na obraně tohoto města. Prosím přesuňte se ke kasárnám a toto místo uvolněte!" Bubeník znovu začal bubnovat a několik dalších mužů uchopilo verbířský stůl a vojáci i s doposud nmezapsanými rekruty se přesouvají pryč. Mistr Granis zůstal jen koukat, jako by to pro něj bylo něco jako sen. chvíli jen zíral a pak se otočil ke Katonival. "Kat... Vypadá to, že můžeme začít," usmál se a ústa se mu rozšířila v úsměvu tak nadšeném jaký u svého mistra Katonival ještě nikdy neviděla. Vždycky byl smutný a někdy i dost zahořklý, ale teď jako by mu žilami snad proudila úplně jiná krev než dříve. "Dojdu pro mistra Theorise, budu hpo tu potřebovat a ty... No můžete se zatím se svou kamarádkou ujmout toho, že třeba... řeknete těm zedníkům a kovářům, že to mají nechat tady určitě to povezou přes náměstí," políbila Katonival na tvář a odběhl pryč. Náměstí se začalo vyprazdňovat jen starý muž ze včerejší noci zůstává sedět na lavičce, jako by ho snad něco trápilo. Na cetsě do Galtmaru Redan se zatváří provinile, ale to už stojíte všichni u malého chlapce, kterého jste srazili. "Nevím Delphe, vypadá na tom zle. Má rozbitou hlavu, byla do šlupka... Je v bezvědomí, musíme mui ovázat tu hlavu a rychle ho dopravit do města... Do háje, kde se tu vzal? Vždyť je to ještě dítě!" dokonce i v Petrekově hlase je znát náznak paniky. Rozjlížíš se, ale v okolí nevidíš nic co by naznačovalo, že by tu s ním někdo byl. Nikde žádný osamocený dům, nebo statek. vlastně nikde nic, co by naznačovalo lidskou přítomnost. Tedy až na vás a zraněného dítěte, kterému nyní Petrek ovazoval hlavu, Redanovým šátkem. "Musíme si pospíšit!" řekl Morovis a naznačil vám oběma, že mu máte pomoct chlapce naložit. "Tohle nám byl čert dlužnej!" zanadával si Petrek ještě a jakmile nasednete pobídne koně k rychljší jízdě než jste jeli doposuď, takže vůz kodrcá ještě víc než předtím. Na lodi Pocit osudovosti. Pocit vinny. Jak dlouho jsi něco takového necítil? Vlastně nikdy jen jednou... Tehdy když jsi Fikevovi předpověděl, že pokud neodejde tak zemře. A zemřel... Tehdy poprvé jsi se cítil vinen ač vinný jeho smrtí byl ve skutečnosti jen Nulvis. Stojíš vedle dveří do jídelny, ale to je tak nějak vše. Námořnící vyběhli ven a pospíchali na palubu. Slyšíš hlasy. Jejich hlasy které se překrývají... "Loď na levoboku!" křičel muž ze strážního koše. "Piráti!" ozvalo se záhy... "Prudce do prava skusínme jim ujet!" rozkázal kapitán. Jeho hlas jsi zaregistroval jasně a ostře. Už je i tobě jasné co se děje. Napadla vás pirátská loď. Ale opravdu máte šanci jim uplout? A co když ne? Co bude s tebou? Co bude s Knihou? V elfím hvozdu Kukramovan se zadíval na lvky a pak přiklekl k zemi, jako by se o nic nejdenalo. Neustále těkal pohledem k vlkům a pak zpátky na zem, až se naoec postavil. "Nevím kdo byl ten člověk, ale teď už mu nepomůžeme. Doporučoval bych jít dál, pokud nechcete skončit jako oni..." trochu se usmál, jako by trochu škodolibě a při tom si probíral tvá dřívější slova v hlavě. Za vodopádem u Safírového jezírka, by měl pod hladinou být vstup do Tyrkysové jeskyně. Slyšel jsi někdy o ní? Údajně do ní kdysi před lety muž jménem Ramilak, vytesal jakýsi tajemný nápis. Věštbu, nebo varování... Není jisté co tam skutečně je psáno. Ale jedno je jisté. Nápis vypovídá pravdu a snad i cestu k Ajuri v zemi Frelasu... - O jeskyni jsem slyšel, ale... Prý je to jen legenda... Vyrazíte dál po cestě vlky necháváte za sebou. "Takže vy hledáte Ajuri?" zeptá se tě Kuk když v tom se náhle zastaví, a ohlédne se, jako by měl pocit, že jste sledováni.

Katonival - 02. února 2008 22:44

Na náměstí: Pohledem plným očekáváním sleduji vše co se kolem děje. Náměstí sezačíná vylidňovat a jás e usměji. nenápadně mrknu směrem, kde sedí starý muž. Kývnu na svého mistra a snažmse potlačit své zklamání. A já se tak těšila....tohle bude nuda...to žu bych raději připravovala nějaký smrtelný jed. Nechám svého mistra odejít. Mrknu na Rebecu. "Jestli chceš, pojď se mnou." Nečekám na odpověď a jelikož zatím nikde nevidím žádné zedníky ani kováře, přisotupím ke staršímu muži. "Pane...slyšíte mě? Promiňte, ale nemůžete zde zůstat. mohlo yb to být i nebezpečné." Snažím se o milý a společenský tón.

Rebeca Gohurová - 03. února 2008 10:36
	Na náměstí Jasně že půjdu s tebou...."řeknu si spíše jen pro sebe.Následuji tě až když přistoupíš ke staršímu muži podívám se na něj.Netrápí ho něco?...přemýšlím a to už na něj Katonival promluví."Máš pravdu Katonival měl by odsud odejít,ale co se ho zeptat třeba...."na chvíli se odmlčím "Proč tu sedí?...nebo jestly ho něco netrápí?..."na chvíli se podívám na starého muže.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 04. února 2008 16:58
	Na náměstí Když jsem zařídil pro mistra Granise náměstí, odešel jsem pryč, zřejmě mám důležitější práci někde jinde.

Kniha osudu - 04. února 2008 20:44

Galtmarské náměstí Rebeca i Katonival mohly sledovat hrabětě jak odcházel pryč. Zřejmě má ještě nějaké povinnosti. Samy se pak rozhodly splnit přání svého msitra, ale aktuálně zde nebyl žádný zedním či kovář, které by mohli zastavit. Katonival upoutalů starý muž sedící na lavičce opodál Když jste k němu však přistoupili podíval se na vás jaksi zamyšleně. "Buďte zdrávy, krásné panny. Rád vás opět vidím Rebeco... Jistě si ještě pamatujete má slova... Inu, dám vám slíbený čas. Musím vám však něco povědět. Včerejšího večera jsem cítil dech změn. Pavučina osudu se změnila. Cesta začala..." říká trochu tajemně přičemž se zvedá opřený o svou sukovici a usměje se pak na vás na obě. "Opustím tedy tato místa, abych vám nepřekážel. Jistě máte mnohop co na práci," symbolicky pokyne hlavou, jako by naznačoval úklonu a pak opírajíc se o sovu hůl odchází pryšč z náměstí. V tom si můžete všimnou přijíždějícího prvního z vozů s nákladem...

Kniha osudu - 04. února 2008 20:47

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Procházíš se ulicemi města a kontroluješ vše potřebné. Mladý voják s bílímy vlasy, který ti minulého dne navrhoval některé věci ti sdělí, že ti, které požádal přišli na pomoc městu a řeka je již hlídána. Pak jste se ale rozdělili a ty jsi se vydal na hradby, když v tom ti šestý smysl vytrénovaného šermíře sdělí, že jsi ohrožen. Kdosi přiskočil za tvá záda. Víš, že je někdo těsně za tebou a možná tě jen vteřiny dělí od jeho zákeřného útoku...

Rebeca Gohurová - 09. února 2008 08:27

Na náměstí dívám se na toho starého muže a poslouchám když domluví zamyslím se,ale hned na to mu odpovím."Ano pamatuji si vaše slova moudrý staříku..."usměji se a lehce pokynu hlavou jako drobnou úklonu. Včerejšího večera jsem cítil dech změn. Pavučina osudu se změnila. Cesta začala... jeho několik slov mi znovu tkví v paměti. Ale o to znamená?...pavučina osudu se změnila....snad na to brzy přijdu... nechám staříka aby odešel. Všimnu si vozu který právě přijíždí a zdá se že má bohatý náklad.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 09:15
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Provedu úhybný manévr, abych unikl případné smrti. Zároveň tasím svůj rapír a otáčím se na neznámého, abych s ním mohl bojovat.

Kniha osudu - 10. února 2008 10:07

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Bleskurychle uhneš tasíš a otočíš se na neznámého. To co uvidíš, tě ale může snad jen překvapit pokdu si tvá mysl najde skulinku na zamyšlení. Před tebou stojí mladík, kolem šestnácti patnácti let. Už jako bs ho někde viděl a pak si uvědomíš že je to ten, tkerého jsi na náměstí nechal naverbovat po té co se tě pokusil okrást. A nebo to musí být jeho dvojče neboť tvář ja tatáž. V ruce třímá dýku a druhou právě tasil tesák, když ses otáčel. Stojíte tváří v tvář a v očích toho mladíka je vidět, že je sám překvapen. Ten okamžik jako by mohl trvat věčnost. Pak se však chlapec dává na útěk.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 10:15

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro V době, kdy se otáčí, aby mohl uprchnout zaútočím tak rychle, jako se had vrhá na své oběti. Rychlostí blesku, přesností zkušeného chirurga. Bohužel si nemohu dovolit takový luxus, abych nechal uprchnout svého vraha, ať je jakkoliv mladý. Nechci ho zabít, ale chci ho znehybnit a vyslechnout, proto si vyberu jeden z cílů, který se mi bude zdát lepší. Buď mu přeseknu šlachy na patě, nebo pod kolenem.

Kniha osudu - 10. února 2008 10:42

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec se nakonec rozhodl pro útěk. Zřejmě doufal, že tě zabije jednou ranou, ale to se mu nezdařilo, když nestighl ani zaútočit. Jak se otáčí na nic nečekáš a zaútočíš. U paty je pr tebe docela nízko, zvládl bys to, ale pd kolenem je to pro tebe přeci jen lepší. Stačí drobný překrok a jeden precizní sek, který zrovna v tvém případě nečiní žádný problém. Chlapec vykřikne. Z rány se vyvalí proud krve a mladík upadne na dlážděnou ulici chytajíc se za zraněnou nohu. Z očí mu vyhrkly slzy bolesti. Už ani nedrží své zbraně. Pod návalem bolesti je upustil.

Delph dea Sinuan - 10. února 2008 10:52
	Já radši nic neříkám a nechám všechny jejich myšlenkám, nebo poslouchám co říkají. Jen čekám až konečně dojedem do Galtmaru. Tak co vymyslíš Delphe? Necháš tam Redana jen tak stát ať si tma dělá co chce a vydáš se k prvnímu přístavu na cestě? Nevím zatraceně nevím. Počkám až co se stane v Galtmaru.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 10:58

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Rozhodl jsem se jednat a jednám rychle. Přijdu k němu a zbraně odkopnu pryč, nezapomenu se rozhlížet, zda mne nečeká další nemilé překvapení, či zda neuvidím někoho dalšího. Rychle chlapce prohledám, zda nemá další zbraň, jsem přitom samozřejmě opatrný. Pokud je vše v pořádku šlápnu mu na krk, jen jemně, abych ho přiškrcoval a získal si tak pozornost. "Proč jsi mne chtěl zabít? Pro koho pracuješ? Rychle! A daruji ti rychlou smrt." vysypu ze sebe bez okolků. Má vznešenost a dobrota je pryč, zbyl jen hněv, zloba a arogance.

Kniha osudu - 10. února 2008 11:05

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec se válí na zemi a skučí bolestí. V očích má slzy arukama se drží nza nohu. Ryhcle k němu přijdeš a odkopneš zbraně. V jeho tváři se objeví děsivý strach. Snad by se pokusil odkutálet ale je vidět že na tekovou bolest není zvyklý a neumí ji překonat. Nikde nic podezřelého nevidíš. Je tu liduprázdno... Přistoupíš k němu a šlápneš mu na krk. Jen lehce, ale i tak to není příjemné. Kluk tě chytí za nohu, kterou jsi mu přišlépl krk a vyděšeně se na tebe dívá svýma uslzenýma očima. Tvrdě se ho zeptáš pro koho pracuje. On se vyděsí snad ještě více, pokud to ještě vůbec jde. Tvůj výraz nedopřává ani kapku soucitu. Chlapec se snaží tvou nohu ze svého krku odtlačit, ale ty se nenecháš. "J-já... n-nechtěl..." vypraví ze sebe přiškrceným hlasem. Celý se třese. Těžko říct jestli strachem nebo bolestí ale pravděpodobně obojím...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 11:10
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Proč jsi mne chtěl zabít? Pro koho pracuješ?" tentokrát mluvím pomalu a zlověstně. Mírně přitlačím nohou na chlapcův hrtan a opět povolím, aby mohl mluvit. Soucitu se u mne zřejmě nedočká.

Kniha osudu - 10. února 2008 11:18
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapci vyhrknou z očí další slzy. Několikrát se zoufale nadechne, jako by se už nikdy neměl kyslíku dočkat. Nakoenc se i přestane snažit odtlačit tvou nohu. "To vám nesmím říct... Zabijí mě..." vypraví ze sebe bolestně tím přiškrceným halsem...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 11:23
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Na tváři se mi objeví groteskní, pobavený úsměv. "A myslíš si, že já tě poplácám a nechám tě jít? Zabiji tě hned tady, jako prašivého psa, pokud mi to ihned nepovíš. Tak mluv špíno," opáčím mu a pomalu přiblížím špičku svého rapíru k jeho tváři. Přiblížím ji tak blízko, že může cítit chlad té oceli, která ho může tak snadno zabít.

Kniha osudu - 10. února 2008 11:30

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec po tvých slovech zavře oči. Cítíš jeho bezmoc a třas jeho těla, který zdá se nedokáže ovládnout. I z pod zavřených víček se mu řinou slzy a ty mu přiblížíš rapír k obličeji. Hoch opět oči otevře a vyděšeně sleduje špičku tvé zbraně. ústa má otevřená, ale nevydá ze sebe ani hlásku. chvíli jen dýchá a je vidět, ež mu to dělá potíže. Kdesi ve svém nitro zřejmě svádí svůj vlastní vnitřní boj. "Dostal jsem to za úkol..." byhrkne náhle snad až příliš rychle. "Občas se to v cechu tak dělá... Dostáváme úkoly a já vás měl... Měl jsem vás zabít... Prosím neubližujte mi..." poslední zbytky jeho hrdosti šli stranou. Poprvé stanouc tváří v tvář smrti podlehl tento hch svému strachu až pozbyl i zbytky své cti, kterou sice asi nikdy neměl a pokdu ano tak teď už je pryč...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 11:42

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Zamračím se. Cech zlodějů a vrahů, to mi tu tak scházelo. Uvolním však svou nohu z jeho krku, aby se mohl nadechnout, svou zbraň však neoddálím. Opět se projistotu rozhlédnu trochu více, protože ostražitý jsem od začátku. "Řekneš mi kdo cech vede, kde cech sídlí a všechno, co víš. Teď ty nejdůležitější informace, v kasárna zbytek," shrnu jeho povinnosti. "Pokud tak učiníš, cech přestane ještě dnes existovat. Porazil jsem miliony barbarských válečníků ze severu, když jsem přinesl Roh bohů. Likvidace nějakého malého cechu je nic. Stejně tak svoboda a stálé zaměstnání, které ti mohu dát, stejně jako tvému bratrovi. Mluv tedy a neboj se cechu, neb nejmocnější osoba v tomto městě jsem já," dovolím si přidat jednu vychloubačnou s cílem uklidnit hocha, aby mi hezky všechno vyzvonil.

Kniha osudu - 10. února 2008 11:53

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Oddálíš nohu a chlapec začne rychleji a zhluboka dýchat přičemž jednou svou rukou si sjede ke zraněné noze a druhou prohmatává krk, jako by ho bolel. Ono chvíli jsi na něj tlačil docela dost, i když pohmoždina to asi nebude. Svou zbraň jsi neoodálil, avšak pokud jsi doufal v uklidnění hocha na zemi, příliš se ti to nepoveldo. Ani se nenamáhá setřít slzy z tváří ik dyž další už nepláče. "Nesmím vám to říct..." začne zase, ale pak ho přísný výraz v tvé tváři a hrot zbraně před očima donutí mluvit jinak. "No dobře.. Nevím kdo cechc vede. Nikdy jsme ho neviděl... Zabít vás byl úkol za trest. Nevím, proč to chtěli... Něco jsme pokazil a tímhle jsme to měl... Odčinit, no..." hlesne smutně až témř zoufale. Ty ale ucítíš ještě něco. Takový ten pocit, že jsi sledován...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 11:58
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "A kde cech sídlí? Jak se k nim dostat? To potřebuji vědět hned, pak tě půjdeme ukrýt do bezpečí." řeknu rychle, je vidět, že tuhle informaci požaduji okamžitě. Dokonce se už nezdám ani tak rozzlobený.

Kniha osudu - 10. února 2008 12:03
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec se nadehne k odpovědi. Několikrát polkne a pak začne. "Cech sídlí v podzemí starého..." nejspíš by i řekl čeho, ale nestihl to. Odkudsi přiletěla šipka zasáhnuvší chlapce přímo do srdce. Prudce se nadechl jak se lekl a jak ho to bojí a začal se třást v křečích, které brzy vyprachay...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 10. února 2008 12:11

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Doprdele," procedím skrz zuby, přesně tohle jsem čekal. V té nejzajímavější chvíli ho zabijí. Nehodlám zde zůstávat a rychle chvátám do kasárna, cestou popřípadě vezmu pár vojáků, aby mi dělali ochranku. Samozřejmě mi nejde ani tak o to, aby bojovali, ale o to, aby se ke mě nikdo nedostal moc blízko - šel bych uprostřed a oni by mne obklopili s jasným rozkazem se nerozdělovat ať se děje cokoliv. V kasárna vyhledám vyššího, místního důstojníka.

Katonival - 10. února 2008 18:22

Ne náměstí: Překvapeně sleduji staříka. CO to ksakru říká? Asi to nemá v hlavě v pořádku. Mile se na něj usměji a nabídnu mu ruku a pomohu mu vstát. Chvíli sleduji jeho záda, když pomalu odchází. Co to mělo znamenat? Jako pavučiny osudu se mají změnit? Něco se stane..ale co? Co nám tím chtěl říci? Trochu starostlivě bokem pohlédnu na sovu společnici a poté si prohlédnu první vůz. Snažím se zjistit co vezou, dále hledám svého milovaného mistra.

Kniha osudu - 10. února 2008 20:08

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ponechal jsi mrtvolu chlapce na místě a sám odcházíš pryč. Brzy se ti podaří odchytnout několik vojáků, kterým vydáš rozkazy a jdeš v jejich sevřeném postavení až do Kasáren. Chvíli to přeci jen trvalo, ale Kapitána Traujala najdeš brzy. Přeci jen má vše napovel, pokud zrovna nejsi v dosahu. Když vejdeš do jeho pracovny kapitán se ihned postaví pozoru a s lehce tázavým pohledem tě osloví. "Přejete si, generále?"

Kniha osudu - 10. února 2008 21:05
	Galtmarské náměstí Stařík se odbelhal o holi a zanechal ve vás rozličené pocity. Konečně sjte ale také spatřili něco dalšího. Vůz, který je plně naložený a vzápětí další... Vidíte, že vozy vezou písek a hodně písku. Tedy alepsoň to písem připomíná...

Drakan - 10. února 2008 22:00

Když Kuk prohlíží zem tak mlčím. Nemám co bych řekl. Tak nějak se v tomto směru musím spolehnout na jeho úsudek. Tohle bude ještě velmi zajímavá cesta. Tušil jsem, že to nebude jednoduché, ale tohle...? Nakonec se Kuk zvedne a řeken že tomu, koho vlci už pozřeli není pomoci. Ne, že by mě snad napadlo někomu takového pomáhat. Ne že bych neuměl vskřísit mrtvé ale chtěl bych vidět toho, kdo by do toho šel coby žadatel. Já sám bych o takový obřad nikdy nežádal. Nakoenc se mě Kuk zeptá zde hledám Ajuri. Nevím co jsme čekal ohledně toho co jsem mu pověděl předtím. "Ano to hledám. Už rozumíte nebezpečí, kteréjsem měl na mysli? Na mé cestě ho bude ještě mnoho." vypovím mu tak trochu nezůšastněně. Tu už jsme kousek dál v zákrutu cesty, když se Kuk ohlédne zpět a zastaví se. Obezřetně se rozjlíží a tak se také rozhlédnu. Jako bych snad mohl vidět více než ten, kdo ví co asi hladá. Osobně doufám, že Kuk ví co se snaží pohledem najít a že to bude něco co přinejhorším půjde zabít.

Givar - 10. února 2008 22:10

Proč? Proč já?! Stále křičím uvnitř své hlavy na tu podivnou paní, která už je však dávno pryč. Paní osudu. Zvuky sirény mi do hlavy pronikají jen na půl. Ani mi na tom teď nezáleží. Poprvé mi připadá, že mé břímě má nějakou váhu. A ne malou. ...piráti. Zaslechnu slovo, které mně alespoň trochu probere z mého snění. Ale co s tím udělám...? Nechám někoho napsat do knihy, ať nás nechají být? Stočím se, opřený o stěnu opět do své polohy klubíčka a zmítám se v depresi. ...ne. Nedovolím aby do ní někdo psal...nedovolím... A vzpomenu si při tom na ten její přísný pohled. Ale proč já...??

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 11. února 2008 09:10

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Kapitáne, místní cech se mne pokusil zabít. Vraha jsem zneškodnil a začal jsem ho vyslýchat na místě, protože transport byl rozhodně nebezpečnější. Stačil se zmínit o podzemí starého... něčeho, nedořekl, byl odstraněn. Ovšem nějakou dobu předtím jsem na náměstí chytil podobného holomka, zřejmě jeho bratra, jak se mne snažil okrást, nechal jsem ho naverbovat k nejpřísnějšímu veliteli, ten bude určitě také vědět, kde cech sídlí. Musíme je odstranit, protože jinak nemohu plně vykonávat svou práci. Na tuto práci to bude chtít někoho místního, já mohu pomoci s výslechem toho mladíka. Musíme to vyřešit rychle, protože mám další nápady na obranu města." vysypu rychle. Nevypadám rozrušený tím, co se stalo, jen opravdu chvátám.

Kniha osudu - 11. února 2008 09:53

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Kapitán ti naslouchá a vypadá v první chvíli překvapeně i když své překvapení pak bravůrně skryje a rozhodně se jednat. "Rozumím, pane." řkene ti a projde kolem tebe, otevře dveře a jednomu z podřízených rozkáže, aby přiveld mladíka, který byl naverbován nedobrovolně a přistižen při krádeži. Také mu řekne ať si vezme někoho na pomoc, jelikož je to důležitý svědek. Nižší důstojním přikývne a pak odběhne pryč. Kapitán se pak vrátí ke svém ustolu a začne zkoumat mapu, jako byz ní snad mhol vyčíst, jaké podzemí ve své výpovědi myslel, ten kterého jsi vyslíchal venku. Teprve po asi půl hodině opravdu přivedě asi pět vojáků toho kluka, který tě okrádal. Opravdu je na pohled od svého bratra k nerozeznání. I ten vyděšený výraz, jako by byl tentýž, až na to, že jeden z nich už se nikdy ničeho bát nebude. Kapitán řekne ostatním, že můžou jít a posune ke klukovi židly. Chlapec se zatváří provinile a zrudne až za ušima. "Posaď se, vojáku!" rozkáže mu kapitán a chlapec tedyusedne. Je na něm znát, že ne rvózní.

Katonival - 11. února 2008 16:30

Musím si s tou dívkou ještě promluvit, ten stařík tu nebyl jen tak a jeho slova nám mají něco říci, třeba něco bude vědět. Rozejdu se rychle k jednomu z vozů. "Vy to odvezte tamhle a vy zatím tamhle, počkáme na ostatní a potom to ještě dorovnáme." Zavolám na strážce důležitého nákladu a postupně ukážu na místa, kde by měli své vozy prozatím nechat. Dívku sem tma po očku sleduji. Jak se zdá, má tu sehrát nějakou důležitou roli.

Rebeca Gohurová - 11. února 2008 17:37

Koukám se kolem sebe a neunikne mi ani to že se na mne Katonival dívá,ale snažím se o to aby to nepřišlo jako že i já ji sleduji proto se dívám kolem na vozy které se rozmisťují kolem na místa kam je Katonival navede založím ruce. Jsem zvědavá co se tady vlastně bude dít...řeklo se sice přípravy...ale stejně mne něco udivuje...že jsme se sem vlastně dostala s hrabětem a tak rychle...bez problémů... usměji se vlastním myšlenkám...

Kniha osudu - 11. února 2008 18:23

Elfí hvozd - Drakan, Niké, Kukramovan Drakan a Kuk prošli kolem vlků, kteří nedaleko na jihu dohodovali na mrtvole Christofa, o kterém však tito dva téměř nic nevědí. Niké ví více a přesto se jen dívala, když vlci započali hodokvas. Taková už je její nikdy neodhadnutelná povaha. Nyní se Niké skrývala za jedním ze stromů a dívala se když Drakan Kukramovanovi vyprávěl o tom, že hledá Tyrkysovou jeskyni, pro nápis, který prý otevírá cestu k Ajuri, bájnému městu blahobytu, ale Niké také slyšela o temné magii, která to místo obestírá. Zajímá jí jeskyně, zajímá jí Ajuri obzvlášť po té co slyšela stromy mluvit o dalších souvislostech s jakousi Knihou. "Za vodopádem u Safírového jezírka, by měl pod hladinou být vstup do Tyrkysové jeskyně. Slyšel jsi někdy o ní? Údajně do ní kdysi před lety muž jménem Ramilak, vytesal jakýsi tajemný nápis. Věšťbu, nebo varování... Není jisté co tam skutenčě je psáno. Ale jedno je jisté. Nápis vypovídá pravdu a snad i cestu k Ajuri v zemi Frelasu...", slyšela Niké Drakanova slova věnovaná Kukovi. Zrovna pak přišli na její úroveň a sledovali tytéž vlky co sledovala i ona. Kuk chvíli obhlížel stopy a pak se oba mladí muži rozhodli jít dál. Kuka Niké znala. Byl to tentýž chlapec, kterého pře lety vytáhla z řeky a zachránila mu tak život. Nikdy se mu neukázala, když se učil přežívat v přírodě a zabydlel se ve srubu muže, který již zemřel. Nikdy ji Kuk neviděl, ale ona ho znala a poznala velice dobře. Nakonec se Drakan i s Kukem vydali dál. "Takže vy hledáte Ajuri?" ptal se Kukramovan. "Ano to hledám. Už rozumíte nebezpečí, kteréjsem měl na mysli? Na mé cestě ho bude ještě mnoho."odpověděl ten čaroděj. Pak se ale oba zastavili. A prohlížejí si okolí, jako by tušili že je Niké sleduje. Kuk se rozhlíží a Drakan také i když méně. Nikde nikoho ale nevidí. Niké je velmi dobře skryta. Ona i její černý hřebec, kterého získala od mnicha, kterého zachránila od božího hněvu. Ach jak se Niké vysmívala Křesťanům i s jejich vírou… Ona znala mnoho přírodních bohů z nichž nejvyšší byl Shagan. Bůh přírody. ”Něco není v pořádku. Něco není jak má být. Počkejte zde, porozhlédnu se.“ řeken Kuk a vzdálí se z cesty do lesního porostu. Ne moc daleko ale trochu přece. Drakan je vysoký hubený mladý muž, kterému může být podle odhadu tak osmnáct let. Má na sobě černý plášť s modrým lemováním a jeho pášť má na zádech znak Safírového úlomku. Znak Filtorijské akademie z horského města Grain. Niké ví, že to město existuje a zná ten znak. Přesto však nikdy neopustila hvozd jejího lidu a tak o čaroději nic neví. "Stalo se to..." povídá snad staletý dub. "Ano... Už bylo psáno..." odpoví mu o pár let starší borovice. "A co nápis, který je vytesán...?" ptá se ji velmi mohutný řásník. "Nesmí býti nalezen..." říká opět onen dub. "Před mnoha lety, byl muž, který se dokázal vrátit z města Ajuri na dalekém plovoucím ostrově. Muž poznamenaný tím co viděl a prožil. Byl kapitán, který dokázal na ostrov doplout a zase odplout neboť mu bylo moře nakloněno. Ti dva se viděli a kapitán ho tam odtud odvezl. Přivezl jej sem... Zde v lese je kámen, kde ten muž, vytesal nápis, nápis by sám o sobě nic neznamenal, pokud by nebylo psáno do knihy. Vítr nám pověděl, že se tak stalo, byla stvořena kniha osudu a příchod toho, který vše zničí se blíží..." "Cítíme hrozbu..." dodá ještě borovice. "Nebude nic uchráněno..." zakončí to řásník, stojící hned vedle. “Dva muži, kteří se dostali na Ajuri a zpět? Živí a zdraví? Zvláštní...znamená to, že legendy o monstrech a černé magii na ostrově nejsou úplně pravdivé. Stejně jsem jim moc nevěřila. Ale myslím, že vám nerozumím. Co říká ten nápis na kameni? A co ten z knihy? Kdo by mohl být tak silný, aby zničil vše? A proč by to dělal, co by z toho pak měl?“ ptala se jich Niké "Nápis na kameni zanechal Ramilak. Jeden z těch který se vrátil. Nápis nelze tlumočit. Nikdy jsme jej neslyšeli. Nikdo z těch, kdo jej četl už jej nikdy nahlas neřekl. Teď je jasné jedno, nikdo další už jej číst nesmí. Nesmí být nikdo, kdo bude znát co je psáno v Knize osudu jež stvořena byla, a kdo bude zároveň znát i znění nápisu v kameni v Tyrkysové jeskyni..." vzpomene si Niké na svůj rozhovor se stromy. Na otázku, kde jeskyně leží už jí stromy neodpověděli. Za to Drakan jí teď odpověď dal. Niké zná Safírové jezírko. Posvátné místo elfů. Teď jsou tu ale další dva. Čaroděj a stopař. Oba jdou tímtéž směrem jakým se chtěla dát sama… Co tedy udělá? A co udělají oni? Kuk se vydal obhlížet okolí. Niké snadno může skrýt sebe, ale svého koně by ukrývala jen stěží. Brzy ji jistě objeví. Tedy pokud zůstane na stejném místě. Snad by bylo lepší se jim ukázat po svém… Ve vysoké trávě – Tass a Darken Tass pozoruje šelmu a šelma Tasse. Darken dál klidně stojí, jako by se snad o nic nejednalo i když za neproniknutelnou hradbou jeho očí se odehrává jasná chladná kalkulacve... Šelma se náhle zastaví a pohled stočí na Darkena. Chvíli se zdá, že se dusí a pak to přestane a ona odběhne, přičemž zmizí v trávě a vy už jí nevidíte. Jediným vaším problémem jsou nadále žahavé rostliny a páchnoucí mokřadfy před vámi. Když se nyní zaposloucháte, zaslechnete podivné bučivé zvuky, jakési žbluňkání, a bublání... Cesta do Galtmaru - Delph Vezete zraněného chlapce. Redan je nerzvózní a Morovis zdá se také. Nikdo už nemluví. Alej podél cesty se táhne jako by do nekonečna a na konec své cesty také nevidíte. Ponořeni do vlastních myšlenek jedete na voze, který kodrcá daleko víc, protože jedete enormě rychle. Postupně dne ubývá a chlapec, kterého vezete jako by byl na pokraji bytí. Stále v bezvědomí a těžko říct co přijde. Konečně se začne stmívat a vy před sebou uvidíte Galtmar. Město za kamenými hradbami. Je to velké město. Hlavní město vévodství a také poslední město, tkeré může klást odpor alespoň nějaký odpor. Další taková města jsou jen dále na východě v císařství. Tady na hranicích s elfy to není takové. Nidky se zde války nevedly a tak tu na to nejsou ani příliš připraveni. Projedete branou. Vojácí vás sice varují, že se město připravuje na válku a neměli byste tedy vtupovat, ale Morovis jim ukáže chlapce na voze a řekne že potřebuje doktora. Vojáci pochopí a řeknou vám kam máte jet. Dokonce zavřou předčasně bránu a jeden z nich jde s vámi. Vaši koně už toho mají dost. Jsou utahaní po celém dni jízdy. I vy sami toho máte dost... Voják vás zaveze k jednomu z místních léčitelů, kde zaklepe a odkud vyleze stak středně starý muž. ”Co se děje?”, ptá se a voják ale jen mlčí. Řeči se chopí Morovis a začne s léčitelem rozmlouvat o chlapci. Popíše mu situaci a co se stalo, ež vám vběhl pod vůz, když se vám splašili koně. Léčitel si pak chlapce převezme. “Dobře. Pokusím se ho zachránit. Udělám co budu moci. Později ho budete moci navštívit, ale teď…“ a to už za sebou zavírá dveře. Voják se aké odporoučel a vy jste opět ve třech před léčitelovým domem. “Co teď?“ přerušil po chvíli ticho mladý kovář, který byl do teď tak trochu mimo a zdá se, že se ještě docela nezvpamatoval. Galtmarské náměstí – Katonival a Rebeca Verbíři se přesunuli jinam. Hrabě kamsi odešel a náměstí se vyklidilo. Katonival se rychle ujala vozů, které přijížděli a vydala rozkazy kam mají složit svůj náklad. Po chvíli přivezli další vozy ještě někaé železo a jeden kovář přivezl i přenosnou výheň, kteoru pomalu začal rozfoukávat, když se o hodinu později na náměstí objevil i Katonivalin mistr Granis a jeho ne zrovna asi přítel, ale kolega. Mistr Theris. Theoris je mladší než Granis, ne však o tolik. Rozhodně ale nemá vousy a vypadá i o něco seriózněji na první pohled. Jediné co jej dělá vyjímečným jsou vlasy temně modré barvy. Kde tu barvu získaly, lépe nevědět... “Tak jsem zpátky.“ řekne Filius Granis když se vrátí směrem k vám oběma. Pak ale políbí Katonival na tvář a pohladí jí po vlasech. ”Tak fajn vrhneme se na to... Slečna Rebeca nám bude pomáhat?” zeptá se nakonec Rebecy, zatímco Theoris se rozhlíží po tom všem co bylo na náměstí přivezeno a začne si dělat nějaké poznámky. Na lodi - Givar Zmítán v pochybách. V otázkách... A těžko říct jak tenký je led na kterém jsi se ocitl ne zrovna vlastní vinnou. Vždyť ty jsi se o moc měnit pavučinu osudu neprosil. Ty jsi nechtěl stvořit žádnou Knihu. Proč se to tedy stalo? Co to všechno má znamenat? A co bude teď? Náraz... Loď sebou škudbla.. Z paluby se ozývá křik a také další rozkazy, které už jsou pro tvé uši nesrozumitelné... Další náraz... Vypadá to že po vás střílejí... Uslyšíš další hlasy. Zřejmě vás už dohnali... Lodí se ozývají zvuky boje. Cinkot zbraní a bolestné výkřiky...

Givar - 11. února 2008 18:55

Pomalu promrkávám své skleněné oči. Proberou mně ty stále se blížící zvuky boje a umírání. Vím, že dění nahoře nijak nezměním. Nemůžu dělat nic. Ale mám strach. Vrávoravě se zvedám se země a nejistými kroky cupitám do nákladního prostoru, kde se schovávám mezi bednami. Ve chvíli, kdy se snažím pohodlně usadit, protože tady nejspíš strávím hodně času, uvědomím si, že jsem poblíž míst, kde jsem nedávno trávil svých několik chvil se svou matkou.Jestli piráti zvítězí, třeba tady nepůjdou...nikdo tady není... Ve své poloze sedím nehybně i nadále a pevně svírám svou knihu. ...co jiného bych měl udělat, mami...

Niké - 11. února 2008 21:44

Hmm mam vylézt nebo ne ? Ale jo tejně by mě dřív nebo pozdějš ten kluk našel řekla jsem si. Tak jsem vylezla ze svého ukrytu ve křoví, ale koně jsem tam nechala. Postavila jsem se zhruba doprostřed mezi nimi a úkrytem. Upřeně jsem se na ně zadívala a čekala jsem jak zareagují. Možná bych mohla jít za nimi aby mě dovedli k tomu nápisu. Potom jsem ještě koni přenesla myšlenku "Buď tiše ještě není čas "

Drakan - 12. února 2008 11:29

Kuk se šel porozhlédnout. Ne, že by semi to příliš líbilo. Nemám rád nepříjemná překvapení. Psolední čas jsem odtžen od svého amuletu. Naposled jsem ho užil, když jsem pátral po nejvhodnějším stopaři, který by mne dovedl k Safírovému jezírku. Tehdy mi amulet ukázal v kterém hostinci a kdy svého stopaře naleznu. Také jsem jej nalezl... Co se asi děje? Po čem pátrá? nemám z toho dobrý pocit. Vůbec z toho nemám dobrý pocit... Náhle se odkudsi z křovin vynoří žena. Krásná žena elfího rodu. Dlouhé černé vlasy, téměř průsvitné zelené šaty a hluboké oči... Snad by se dala nazvat vílou, ale poznal jsem správně, že je to elfka. Možná druidka, kdo ví. Stojí před námi a pozoruje nás očima šelmy. Sám tedy přivřu své modré oči a dále neústupně stojím. Vím, že je pro mne riziko utkat se s druidem v tomto hvozdu. Má magie by nebyla dostatečná. Alepsoň tedy ne klasická magie a pro rituál není vhodný čas a ani bych nestihl žádný vykonat. Slyšela mě? Safírové jezírko je posvátné místo elfů. Říká se, že Enguad, paní vod tam má svou svatyni. Bude mne považovat za nepřítele? Možná... Ovšem neútočí. To je dobré znamení. Jistě vycítila mou magii. Ona i tento les. Možná se teprve bude ptát... Jak mám ale jednat s elfkou? Původně jsem se chtěl elfům vyhnout, nu což. Toho zdá se není schpen ani Kuk. Nezdá se, že bych se chtěl ujmout slova. Jen si prohlížím ženu před seboutázavým lehce ironickým pohledem.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 12. února 2008 13:23

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Nemusíš se bát vojáku, jen se chceme na něco zeptat," zkusím ze začátku kluka uklidnit. "Potkal jsem tvého, říkal, že je z cechu, z rozhovoru jaksi vyplynulo, že se jedná o cech vrahů a zlodějů," začnu pomalu zatloukat hřebíčky. "A už mi chtěl říct, kde že se to schovávají, ale nestihl to, nějaký bratr cešník ho zlikvidoval. Stihl říci pouze, že jde o podzemí starého něčeho," zatloukám další a další hřebíček do rakvičky jeho bratra a přiblížím se ke klukovi. "A protože tebe jsem chytil, jak jsi chtěl krást, tak si troufám myslet, že jsi byl v tom samém cechu a tudíž víš, kde se skrývají," vyložím karty na stůl. Přistoupím až k němu a pokusím se ho uklidnit poplácáním po rameni, nebo zádech. Vypadám klidný a přátelský. "Nemusíš se jich bát, protože jsi nyní členem nejmocnější organizace na světě. Císařské armády. Nemusíš se bát, že bys neměl, co jíst, že bys mrznul v chladných ulicích města, protože jsi se stal hrdinným mladým vojákem. A já opravdu věřím, že jsem udělal dobře, věřím, že z tebe vyroste statečný a schopný mladý muž, který bude zákonů dbalý a čestný. A věřím, že na tebe budu moci být hrdý, stejně jako každý voják, či snad i samotný Císař," dovolím si opět jeden vzletný proslov, zřejmě si v nich libuji. "Tedy mluv. A dobře si rozmysli, co mi řekneš. Protože oni možná mají moc zabít někoho v tomto městě, ale já mám moc zničit celé země." dokončím, co jsem chtěl říct a posadím se na kraj stolu.

Delph dea Sinuan - 12. února 2008 14:18

"Petreku tady naše úmluva končí. My s Redanem se od tebe odpojíme, aby sis v klidu mohl uzavřít své obchody." podám Petrekovi ruku. Druhou rukou si podám měšec a až pustím Petrekovu ruku otevřu jej a odpočítám peníze o které si Morovis za tu službu naúčtuje. Pak se otočím k Redanovi: "My dva si najdem útulné místo, kde přespíme a zítra zkusíme dojít za vévodou, či hrabětem a nabídnout mu tvé služby." Poté se vydám do ulic města a hledám hospodu, která má nástavbu i na spaní a nejen lokál a hlavně, aby vypadala slušně.

Niké - 12. února 2008 19:46

On si dovoluje vstoupit na elfí půdu a jěště se chystá znesvětit posvátné místo elfů, no to mu jen tak neprojde řekla jsem si. "Ty chlapče tebe já moc dobře znám, možná si mě nepamatuješ, ale kdysi jsem tě zachránila z řeky. A ty se mi odvděčuješ tím, že sem přivedeš někého čaroděje nebo co je to vlastně zač a chceš ho dovést na posvátné místo elfů? " říkám a ukazuji na Kuka. Jestli si myslíte, že vám to jen tak projde tak to se mýlíte. Potom jsem probodla pohledem toho čaroděje . "A ty jestli si myslíš, že tu budeš dělat neplechu tak to si myslíš špatně, tohle ti jen tak neprojde! Já si na vás dám pozor a jestli se pokusíte ublížit stromům nebo zvířatům budete mít co dočinění s přírodou." řekla jsem čarodějovi. Jen si zkuste něco na přírodu, jen si zkuste znesvětit to místo a já vám ukážu co příroda dokáže. "A půjdu s vámi abych na vás dohlédla." Potom jsem pískla na svého koně, který přiběhl nasedla jsem na něj a čekala na jejich reakci.

Kniha osudu - 13. února 2008 09:37

Na lodi Jsi nově příliš zmaten. Je spíše instinktem, že se utíkáš schovat mezi náklad, poblíž místa, kde jsi naposledy rozprávěl s matkou. Choulíš se a Knihu si stále hlídáš. Stále nemůžeš pochopit proč ti byl dán úděl toho všeho. Proč zrovna tobě... Loď se kolébá a kdesi nad tebou se na palubě odehrává lítý boj. Až sem odezva té bitvy nedoléhá a tak sji tu v tichu a sám. Takhle snad samota ještě nikdy tíživá nebyla, i když už jsi zažil mnoho chvil a od smrti své matky se cítíš osaměle stále. Těžko říct, jestli měla matka pravdu, že už jsi Nulvisovi odpustil. Když se nad tím zamyslíš, poznáváš že tohle asi ano. Že se nemůžeš až tak moc zlobit, že to možná ani neumíš. A nebo je to strach, který ti nyní brání? Strach ze sebe sama, strach z moci Knihy... Cítíš příjemné mravenčení. Příjemné teplo, které tě zalévá. Ten pocit znáš. Tvá matka přichází... Jako bys cítil její dotek ve vlasech a pohlazení na tváři. Brzy už ji vidíš před sebou. Tak krásnou jakou si ji pamatuješ, krásnou a přízračnou... "Neměj strach, Givare, nedovolím aby ti ublížili. Myslím, že již rozumíš moci Knihy a tomu proč ji musíš chránit. Vím, že se ptáš proč ty... Já ti to však povědět nesmí, víš? Je ale někdo kdo může... Vyhledej starého muže, který si říká Kalimar. Tomu jdi a klaď své otázky... Já teď už musím jít... Brzy sem přijdou a naleznou tě. Odsud není útěku... Ale nemusíš se bát. Ani piráti nezabijí dítě..." pousměje se tím vlídným úsměvem a její hlasjako by měl moc konejšit tvé srdce a zahánět strach jež tě obestírá. Elfé hvozd - Niké, Drakan, Kukramovan Niké vystoupila ze svého úkrytu a Kuk se postavil na cestu po bok čaroději. Přes to, že je mu dvaadvacet let, její elfí žena oslovila coby chlapce a prozradila mu, že to ona jej před šesti lety vytáhla z řeky. Kukovi se náhle všechno vrací. Pocit tonutí, srub, kde nalezl mrtvého muže, kterého musel pohřbít. Učení se lovu, vaření stopování... Chvíli jen ohromeně stojí, snad trochu jako Drakan, jen mlčky. Přesto je jeho pohled jiný než mágův. Více příznivý i uctivý a přece lehce zmatený, ač se to mladý stopař snaží nedávat znát, neví jak se má chovat a co dělat. Niké promluvila na Drakana. Její tón není zrovna vlídný. vlastně jim oznámila že půjde s nimi. Není pochyb o tom, že je s tímto lesem spřízněna neb, když promluvila šelest stromů zesílil a dodal tak jejím slovům na důrazu. Elfka pískla na černého hřebce, který se jakoby odnikud objevil. Zřejmě byl jako ona ukrytý v křoví. Kuk jako by nemohl pochopit, že je neobjevil když se snažil objevit stopy stojí a hledí na ni. Tak nějak ví, že si s touto ženou není radno zahrávat. Že si není radno znepřátelit hvozd. Podívá se tedy na Drakana. Drakan je ten kdo mu zaplatil za doprovod a také ten, který mu pověděl o jeskyni a cestě, kterou se ropzhodl podniknout. Kuk byl od přírody zvědavý a tak ho to neponechalo chladným. Zajímá ho poslání mladého mága, který dle věku musí být stále pouhým učňem. A přece. Nelíbí se mu představa, že s nimi půjde druidka, která může v tomto hvozdu kdykoliv rozhodnout o jejich bytí či nebytí. Odmítnout si ale tak docela nemůže dovolit a tak čeká zda a jak se zachová jeho zaměstnavatel. "Bylo by nerozumné si rozhěvat elfí druidku ve hvozdu," podotkne jen k Drakanovi. Delph "Tak jo starý brachu. Dej na sebe pozor. až se příště uvidíme budu už asi v penzi," zasmál se zvučným smíchem. Těžko říct nakolik to myslel vážně a nakolik si tuto zkutečnost opravdu uvědomuje. Potřásl si s tebou rukou. "No... Kdybych to měl brát doslova... Tak bys teď vypláz dvěstě padesát zlatek. Ale vím že si to nemůžeš dovolit. Dej mi pětadvacet a jděte." usměje se Petreka a převezme si od tebe dvacet pět zlatých mincí. Reda už se trochu vzapamtoval a tak zatím co Morovis uchopí koně za opratě a vede je i s vozem dál ulicí. Redan si z vozu už stihl vyložit své věci a tak stojí před tebou když na něj promluvíš. "Dobře..." řekne a hodí si batoh na záda a vezme druhý vak do rukou. Rameno si sice bolí ale zdá se že to zvládá dobře. Chvíli vám trvá než najkdete hostinec se vším všudy jak požadujete, ale podaří se vám to. Hostinec nese název: U Kohouta Když vejdete je v něm docela dost lidí, převážně mužů, kteří spolu popíjejí a najít i jen dvě místa k sezení bude těžké... Nálada tu nevládne příliš veselá. Lidé se spolu baví a smějí seobčas i, přesto je však zde cítit, krom zvětralého alkoholu a zpocencýh těl také napjetí a nervozita. V sále je teplo. Teplo sálající od krbu, kde se právě na rožni peče Prase. Ve vysoké trávě - Tass a Darken Zvuky jakoby sílily... Něco se blíží... Bublání je více hlasité, i ti žbluňkání. Přichízí to z mokřad, na jejichž okraji stojíte.

Kniha osudu - 13. února 2008 09:39
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ty slyšíš zvuky linoucí se z močálů. Když na tu upřeš svou mysl cítíš duši každého stébla trávy, nesčetných forem hmyzu. Je těžké v tom množství odhadnout o co jde. Soustředíš se ještě více a pak to poznáš. Něco velkého se blíží tím bahnem. Je to trochu níž než všechno ostatní. Cítíš jedinou věc. Hlad...

Kniha osudu - 13. února 2008 10:11

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec se pokusí trochu uklidnit, ale jeho nervozita je stejně dost znatelná. Promluvíš o cechu a jeho bratrovi a chlapec sebou škubne. Když se na tebe otočí je jeho pohled vyděšený. Nestihne ale nic říct, protože ty mluvíš dál a zmíníš se o tom, že ti už chtěl říct, kde se schovávají a někdo ho zabil. Nakonec mu vysvětlíš proč je tady. On se ale od tebe pohledem odvrátí a zadívá se z okna. Tvůj proslov chlapec poslouchá a z očí mu tečou slzy. Z grimasy jeho tváře poznáš, že nechce brečet a snaží se slzy potlačovat, což se mu ovšem podaří až poté co dopovíš co jsi chtěl. Několikrát se nadechne jako by nemohl nalézt ta správná slova... Sklouzne pohledem na své ruce a tiše promluví. "V-v p-podzemí s-starého ko-kostela u vý-východní s-strany hra-deb. Je-je t-tam i ta-tajná b-branka z mě-města. Skoro ni-nikdo o t-tom mí-místě ne-ví ko-kostel už mno-mnoho let n-nefunguje..." zakoktá se jak se snaží potlačovat svůj smutek. Jeho pohled je sklopený a trochu i zasněný dá se říct. Jako by hleděl do jiných časů...

Tassehoft - 13. února 2008 11:21

Šelma co mě napadla zničeho nic někam utekla po pohledu na darkena. A už se neobjevila tak teď jediní náš problém je ona vysoká tráva a žahavé rostliny. Když tu najednou zaslechneme bublání a žbluňkání které jakoby se k nám přibližovalo ze směru kde se nachází mokřiny darkenovy se tam propadla noha tak se pozorně zadívám do trávy abych vyděl kdo nebo co ty zvuky vydává a pozorně poslouchám dýku připravenou v ruce.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 13. února 2008 13:03

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Pohlédnu na kapitána. "Znáte okolí kapitáne? Zřejmě byste měl vést útok z města a zabezpečit město, aby nemohli utéct. Já se svými rytíři budu na koních hlídat u té branky. To je odřízne z druhé strany. Jsem si jistý, že jakmile zjistí, že na ně útočíte, tak se pokusí utéct a naběhnou nám přímo na ostří. Vzhledem k výjimečnému válečnému stavu je všechny odsuzuji k trestu smrti, nebojte se tedy do nich jít tvrdě. Nějaké připomínky kapitáne?" Po své otázce se ještě podívám na kluka, jak se s tím vyrovnává, ale nic mu neřeknu, počkám na odpověď od důstojníka.

Kniha osudu - 13. února 2008 14:51

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Chlapec dál sedí a zdá se že už je velmi vzdálen realitě... Pormluvíš ke kapitánovia ten ti jen kývne na souhlas: Souhlasím, pane, jdeme na to." odpoví ti a přejde ke dveřím, přičemž promluví na chlapce. "Jďete, vojáku, vrátíte se teď ke svému veliteli." řekne mu a chlapec vstane přičemž se dá na ioodchod. Kapitán ještě rozkáže muži přededveřmi, aby jej eskorotval zpět odkud ho přivedl. Následně můžete vyjít a splnit svůj plán...

Drakan - 13. února 2008 15:37

Těžko říct co jsem očekával od elfky, která se tak náhle zjevila na cestě. Její hlas je příkrý a její slova nevlídná. Z očí by jí již létaly blesky, kdyby ovládala kouzelnickou magii tak jako já. Přesto neuhnu pohledem ani na chvilku a přestojím její pohled. dokonce ani když na mě promluví Kuk o tom, že by bylo nerozumně se jí vzpírat nehnu pohledem. Elfka už sedí v sedle a chce nás doprovázet. Nejsem zrovna nadšen. Je mi jansé, že se jí nelíbí mé záměry. A přece mi tu něco nesedí. Neodvede mě k jejich lidem. Nepostaví mne před jejich soud, cožž znamená, že budťo je to úplná samotářka a nebo má na mé cestě také svůj záměr. Je divná, dobře... Něco tu nehraje, ale Kuk má pravdu. Utkat se sní nemohu, rozhodně ne ve hvozdu. Neměl bych šanci. Dá se říct, že jsme jí nyní vydáni na milost a nemylost., prolétne mi hlavou a já tedy naznačím hlavou úklonu, avšak jen malým náznakem, aby to nevypadalo, že se před ní skláním a stále se jí dívám do očí. "Jak si přejete, paní..." řeknu a otočím se po směru naší cesty přičemž zavadím pohledem o Kuka. "Tak to vypadá, že budeš provázet nás oba," ironie je v mém hlase jasně znatelná. Ani se nesnažím jí skrývat. Vůbec se mi to nelíbí, ale uvědomuji si, že s tím tEď nemohu nic dělat...

Niké - 13. února 2008 15:39
	"Vy půjdete první a já si vás pohlídám zezadu aby jste mi neutekli, a i kdyb ste utekli stromy mi to řeknou a nasměrují mě k vám, takže se o to ani nepokoušejte"! řekla jsem rozčíleně, protože choděj na půdě elfů. Zajímalo by mě jestli jdou jen na to místo nebo jestli mají za lubem ještě něco. Rozhodně si na ně dám pozor. řekla jsem si a pomalu jsem se vydla za nimi

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 13. února 2008 19:38

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Když kapitán pošle kluka pryč, tak ho ještě předtím, než odejdeme chytím za rameno a potichu mu řeknu: "A vyřiďte veliteli, ať je na něj extra tvrdý. Potřebuje neustále něco dělat, aby na to nemohl myslet. Myslím, že to je nejlepší možnost, jak mu pomoci." Tyto slova vyřknu skoro otcovsky a je jasné, že mi jde opravdu o jeho dobro, nikoliv o trýznění. A stejně tak je jasné to, že si opravdu myslím, že pro něj dělám, to nejlepší. Po této poslední informaci si seženu své rytíře, nechám připravit koně a připravím i sebe. Nezapomenu se zmínit před svými druhy po kom jdeme a že bude lepší lehčí zbroj, neboť oni budou ozbrojeni spíše mizerně a úplně bez zbroje. Připravím je na jatka, která pravděpodobně nastanou, protože jinak se tomu říct nedá. Očekávám spíš mladé muže, kteří vyběhnou na volné prostranství vstříc těm nejelitnějším vojákům celého Císařství. Vezmu si těžší kroužkovou zbroj, pláty nechám odpočinout. Každý z nás si bere těžkou kuši a jezdecký luk. Zbraň je podle osobních breferencí. Já jsem zvolil jezdecký meč a pro boj na zemi jsem si připravil lehčí jedenapůlručku. Ještě jsem se přesně informoval, kam máme dorazit a připraveni vyrážíme.

Delph dea Sinuan - 14. února 2008 10:39

hostinec U kohouta Dojdu k hostinskému za pultem. Pokud mi nevěnuje hned pozornost, což k návalu v hospodě očekávám, počkám dokud se mi nezačne věnovat. "Mistře hostinský, vidím, že tady máte plno a vlemy napilno. Chtěl bych se zeptat, jestli máte volný pokoj pro dva. A pokud ano tak co by stála slušná porce z té pečěně také pro oba?" Mezitím vylovím zlatou minci a začnu si s ní hrát mezi prsty. Když dohovořím položím tu minci na stůl. Lehký kovový zvuk se skryje v hluku přicházejícího z lokálu.

Rebeca Gohurová - 14. února 2008 17:48

Dívám se kolem a přemýšlím z prvu si nevšimnu Granise ani Therise až když promluví Granis ”Tak fajn vrhneme se na to... Slečna Rebeca nám bude pomáhat?” usměji se na ně.A ještě něž stačí odpovědět Katonival odpovím za ni. "Ano pomohu vám mistře...bude mi ctí..." lehce se ukloním a podívám se na Therise jde znát že je mladší než Granis,ale mne to nějak neudivuje neb jsem na takové to věkové rozdíly zviklá.Stále se usmívám ale dále raději mlčím podívám se na Katonival jen po očku. Doufám že jsem nic nepokazila... pomyslím se když se znovu podívám na Granise.

Katonival - 14. února 2008 18:55
	Usměji se na mistra a poté kolem sebe. "Vypadá to, že tu bude brzy všechno." Prohodím jen tak na oko a znovu se usměji. Očekávám další rozkazy. Uvidíme co je ta dívka vůbec zač.

Kniha osudu - 15. února 2008 13:47

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Rozešel jsi se kapitánem a povolala si k sobě rytíře na pomoc. Dozvěděl jsi se, že před chvílí přijela početnější skupinka, vašich rytířů, kterých přijelo dalších padesát. Obelčeš si kroužkovou košily a vyberete si zbraně. Instrukce o tom, kde je to místo dostaneš a jeden z mladší vojáků, vás tam má doprovázet. Přeci jen je místní a vyzná se vcelku dost. Odveze vás východní branou z města a popojedete jen kousek na sever podél města, tam kde les sahá svým cípem až k hradbám. Můžeš zahlédnout zde v celku bravůrně skrytou starou branku vedoucí hradbymi do města a opačně. Zvláštní, že ti o ní nikdo nepověděl do teď, ale pokud je pravda, že o tomto místě téměř nikdo nevěděl...? Voják, který vás přivedl chtěl původně říci něco ve smyslu, někde tady by to mělo být, ale nakonec ani nemusela a jeho ústa se otevřela na prázdno. Není pochyb o tom, že je to zde. Musíte se tu rozmístit a připravit na samotný střet i když to spíše než střet, jak jsi sám uznal, to budou jatka. Chvíli čekáte. čeká ní je vždycky nepříjemný prosces, plný očekávání i když vás už to nevykolejí. Brnka se otevře a z ní začnou vybíhat pravděpodobně členové cechu. Není jich moc. rozhodně je jeich méně než bys čekal. Vaším směrem z branky vyběhlo jen několik mladíků. Celkově asi deset mužů a dvě ženy a všichni ve věku od 18-ti do pětadvaceti... Nemají žádné zbroje, jen jeden z těch mužů má kožeou zbroj, to je vše. Jejich zbraně jsou spíš lehčí. Dýky, hvězdice, kuše... Nic co by vás mohl nějak zvlášť ohrozit. Sotva prvcní z nich vyběhne otočí se vaším směrem a když vás zbystří zastaví se. Nestihne ale ani vykřiknout a už do něj vrazí druhý ze zadu. První z dívek se k nim skloní a ti další se postavují vedle nich... Nevypadá to, že by se zmohli na nějaký odpor.

Kniha osudu - 15. února 2008 14:09

Galtmarské náměstí - Rebeca a Katonival Oba alchymisté si to tu vezmou na povel přičemž hlavně Granis rozdává úkoly a drží se neustále poblíž Katonival. Vyžádá si několik zedníků a od kovářů, kteří dorazí si vyžádá rozzžhavené železo. Zedníkům poručí ať se dají do míchání směsy, kteoru jim řekne. Katonival potom řekne, aby dohlédla na míchání hmoty, Rebeca pomáhá kde může, tu něco podržet, tu něco přinést... Pracujete cvelé dopoledne a máte sotva na jedu várku. Už to ale jde rychleji a vozy přivážejí další a další písek, který je zapotřebí. Do směsí se pak přidává rozžhavené železo a pak jsou směsy v kádích na vozech převáženy na různá místa u hradeb a začíná se pracovat na jejich vyplňování. Je poledne. Z věže radnice se ozval polední zvon a všichni dostávají přestavku na oběd. Tedy i vy dvě. "Dáme si pauzu... Taky si potřebujeme odpočinout," řekne vám s úsměvem Filius Gransi, když se k vám vrátí a pak ukáže na hostinec U Zlaté kachny, kde přespávala Rebeca. "Pojďme se najíst..." pobídne vás a políbí Kat na tvář. Elfí hvozd - Drakan, Kukramovan, Niké Pokračujete tedy po cestě na západ. Kousek od vás na jihu protéká Singrav. Této mohutné řece se přezdívá Krutá, přesto že správný překlad jejího elfího názvu je Had. Slyšíte hučení peřejí a při tom jdete dál po pěšině. Musíte ujít ještě několik mil až k místu, kde se řeka stáčí k severu. Tam přes ni vede most. Tedy měl by, pokud si to Kuk pamatuje dobře. Niké samozřejmě ví, že tomu tak je... Hvozd je poklidný a zdá se, že nemá námitek proti vašemu průchodu, ačkoliv se to mžůe jen zdát... Jdete tedy asi pět mil a konečně to uvidíte. Řeku Singrav. Řeku, kde se Kuk před lety málem utopil a odkud ho Niké vytáhla. K hladině se svažuijí prodce břehy a do peřejí pod vámi vám schází deset metrů. Přes tuto strž vede most. Není to most, po kterém by projel vůz. Je to obyčejný provazový most. Prkna jsou zavěšena na provazech aby se po nich dalo přejít. Vzdálenost od jednoho břehu na druhý je odhadem dvě stě sáhů... Hostinec U Kohouta, město Galtmar - Delph Vešli jste do hostince. Hostincký se jal obsluhovat ostatní hosty, protože má velmi na pilno, zdá se, že tu nemá nikoho na výpomoc. Když se opět vrátí na pult a ty na něj promluvíš usměje se na vás, i když jsou v tom úsměvu slyšet chmury. "Ale jistě, pánové. Dnes není doba, kdy by mnoho cestovatelů přicházelo a tak pokoje zejí prázdnotou. Jste dva, ale pokoj vám stačí jeden. I s večeří to budou dvě zlatky, pane." řekne ti a to už jedna zlatá mince cinkne o jeho pult. Cinknutí bylo téměř neznatelné, ale i tak slyšitelné, alespoŇ pro vás tři u pultu. Hostinský ti podá klíč... Redan se rozhlíží a zdá se, že není ve své kůži, ale mohlo by to být i horší...

Kniha osudu - 15. února 2008 14:20

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Jak tak procházíš pod těmi prastarými slovy, které vlatně už všechny dávno znáš slyšíš i jejich tiché hovory. Mnohé z nich s tě netýkají a nebo týkají jen okrajově, ale dá se zaslechnout mnohé... "Démon smrti přichází... Jde přes bažiny... On i ten hobit.." "Z moře přicházejí nepěkné zprávy. Loď Strážce Knihy se potopila... Piráti jej zajali..." "Mág je příliš mladý... Neměl tak činit." "S tím už nic nenaděláme..." "Neměli bychom je nechat dojít k jeskyni. Ani Niké nesmí přece..." "Nikdo nesmí číst, pokdu nechce jít. Je příliš zvědavá tak už to je..." Přestaneš na chvíli poslouchat, prtože dojdete k té strži...

Rebeca Gohurová - 15. února 2008 14:40

Pomohu kde jen mohu a když uslyším zvon promluví Filius že si dáme pauzu.Kývnu na něj a pohlédnu směrem k hostinci U Zlaté kachny který je mi znám.Po chvíli dokonce zazní má odpověď "Ano ...dáme si pauzu na oběd..." ale říkám si to spíše jen pro sebe.Nejsem moc unavená ani nějak zatížena ba dokonce nemám ani moc hlas ale přesto neodmítnu nějaké jídlo v hostinci.Tedy vykročím směrem k hostinci s drobným úsměvem na rtech...

Niké - 15. února 2008 14:43

Nikdo nesmí číst? Démon smrti jde přes bažiny s hobitem? Co to má vše znamenat? zamyslela jsem se nad tím co jsem slyšela. Kdo je démon smrti a kdo je ten hobit? stále jsem přemýšlela kdo by mohl být démon smrti a hobit. Co když oba také míří na to místo co mi? Jestli jo tak ať si nepřejí hněvu přírody. Tady na ty dva si dokážu dát pozor, ale jestli vstoupí na půdu hvozdu další kdo chtějí jít na to posvátné místo tak ty neuhlídám, vždyť ani nevím kde jsou. Vlastně vím jsou v bažinách, ale kde? zamylsela jsem se když v tom sme přišli k té strži a já sem řekla a probodla jsem mága zlověstným pohledem "Vy dva půjde te přede mnou, ale Kuk půjde první koneckonců nás vede." Potom jsem sesedla z koně, protože jsem věděla, že by to bylo nerozumné jet na koni přes tento prastarý most. Vzala jsem otěže do rukou a čekala až se mág s kukem dají do pohybu.

Delph dea Sinuan - 15. února 2008 16:18

"Děkuji mistře hostinský. Tu pečeni ještě s někým tím chlebem, snad i zelím a pivečkem mohl by jste donést nahoru? Stejně tu není místo. I když možná by pro vás bylo lepší, kdybych si proto došel sám a odnesl si to. Stejně tu nestíháte. Tu druhou zlatku zaplatím až si převezmu jídlo." kývnu ještě na hostinského a převezmu klíč. S Redanem vyrazíme ve stejný okamžik, aniž bych dal nějaké znamení. Náhoda, nebo už se mnou chodí tak dlouho, že vycítí, kdy se pohnu? To by neblo dobrý aby dlouhodobý pozorovatel tak snadno uhodl mé pohyby. V pokoji shodíme věci. N "Redane sundej si ten obklad a pořádně si to vypláchni vodou. Pak ti to znova převážu. Teď půjdu pro to jídlo." Sejdu dolu do šenku a doplatím jídlo a převezmu velký tác, kde jsou dva talíře naložené ještě horkou pečínkou, vedle vrchovatá miska zelí a ještě jedna miska s chlebem, který je určitě ranní, takže nestihnul okorat, ale ta chuť čerstvého chleba tu už nebude. A Nakonec se tam ještě vlezli i ty dva korbeli piva. Dokonce to byly tupláky.

Katonival - 15. února 2008 16:51

Se spokojením sleudji, jak vše jde přesně tak jak má. Zanehácm svého mistra a onu dívku běha tpo náměstí a přihlížím míchání směsy. Semt am ještě donutím zedníky, aby něčeho řpidali, al ejinak jsme s nimi spokojená. Celou dobu na mé tváři září úsměv a já jsem ve svfé ráži. netrvá to dlouho a já přestanu pouze přihlížet, ale začnu také přinášet potřebné věci a sama je i míchat do potřebné hmoty. Najednou se ozve zvon z věže radnice. Jako poslední zanechávám práce, samozřejmě z donucení a tu se již připojí i Granis. Oplatím mu polibek a usměji se na Rebecu. V mých očích září veselé a spokojené plamínky. "Myslím, že to bude brzo hotové, vše jde přesně jak má..oběď? Docela dobrý nápad, mám docela hlad."

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 15. února 2008 18:05

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Taková škoda. Takové plýtvání. Stihne mi prolétnout jediná myšlenka, než šipka, kterou jsem vyslal jejich směrem dorazí. Rozkázal jsem totiž svým druhům, aby si připravili kuše a ve chvíli, kdy se začnou zlodějíčci hrnout ven, aby vystřelili. Bohužel jsem moc dobře vycvičen a sotva mozek potvrdil, že jde o pohyb a není to voják, šipka byla vystřelena. Stejné to bylo zřejmě i u ostatních. Rozkaz byl zřejmý a mladé lidi jsme čekali. Než znovu nabiji svou kuši čekám, abych měl přehled a mohl vydat případné rozkazy.

Kniha osudu - 16. února 2008 09:41

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Bylo vás dost. Ten první, který se zastavil schytal šipku od tebe a padl z mezi jednoznačně mrtev. Ten který do něj vrazil schytal ránu od někoho dalšího a byl v prvním okamžiku jen zraněn. Dívka, která k nim zaklekla, se vyhnout nestihl a ti ostatní se sice snažili, ale první salvu přežiji jen dva těžce zranění. Ten který vrazil do toho prvního a nyní leží ještě pod tělem té mrtvé dívky a druhým je ta poslední dívka, která jako poslední vyběhla a šipka, která jí mířila na srdce se trefila nedaleko, leč minula svůj cíl.

Drakan - 16. února 2008 09:53

Jdeme dlouho. Druidka na koni za námi mne velmi rozptyluje. Moje šance skontrolovat amulet a znovu se moci získat nějaké informace se vytratila docela. Elfka je jaksi zamyšlená. Napadne mne, že bych mě i Kuka mohla někam přenést, ale i stopař přeci potřebuje nějaký záchytný bod, aby mne mohl doést k mému cíly. Vím, že by to bylo nerozumné a než bychom se mi někam dostali, druidka by nás dohonila přičemž hněv tohoto lesa bych vskutku nerad poznal. Co teď? S tímhle jsem nepočítal. Ano mohlo m to dojít. Les vycítí magii a se mnou je velká síla, vždycky to Hlander říkal... Dobře. Musím jednat se vzniklout situací. Vzepřít se jí nemůžeme, utéct jí nemůžeme... Takže mi nezbyde, než jí tam zavést. Je-li pravda co se o tom místě říká, pak se i ona stane mou společnicí na této cestě. Mimo hvozd už nebude tak silná... Bude mou první obětí. napadá mne a pak se podívám na Kukramovana jdoucího vedle mě. Nebo možná... až druhá... Je jasný teplý den. Ani už si nenasazuji kápi, nemám před kým skrývat svou tvář. Jediné nebezpečí pro mne je nyní elfka na koni a u ní se myslím, taktéž nemusím bát, pokud ji nerozčilím, a nebo pokud se nedostaneme do takového nebezpečí, aby musela volit jestli mi nebo ona. Je vcelku jasné jak by zvolila. Já bych volil stejně... Dorazíme k řece. Strž je docela hluboká a také široká. Most rozhodně nevypadá jako příliš stabilní. "Vy dva půjde te přede mnou, ale Kuk půjde první koneckonců nás vede." řekne elfka nevlídným hlasem. Ihnd sepo ní otočím. Ne nijak zbrkle. Prostě jen tázavý lehce povýšenecký pohled upřu do jejích očí, když sesedne z koně. "Ale Ochránkyně tohoto hvozdu, bylo by přece nerozumné, abychom všichni spadli do peřejí Kruté řeky." použiji oslovení pro Singrav, které je známo mezi lidmi. "Mohu nás na druý beřh dostat mnohem snadněji..." navrhnu jísvou jí cestu a jen lehce zdvihnu ruce do úrovně prsou.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 16. února 2008 10:11

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Nečekal jsem bůhvíjaký odpor, takže jsem s sebou vzal jen 20 nejodpočatějších mužů. Dosud jsme seděli v koňských sedlech s nabitými kušemi a čekali jsme popravdě větší odpor. Tedy minimálně já. Ještě před cestou jsem si vytvořil pětičlené skupiny, abych s nimi mohl rychle operovat. "Jednička, dvojka! Znovu nabít! Střílet s rozvahou!" zařvu povely a sám si taktéž nabiji svou kuši. "Čtyřka odklidí mrtvé stranou, pětka je bude krýt proti případnému útoku ze zálohy! V případě kontaktu se stáhnete a jednička s dvojkou budou střílet!" dokončím taktizování. Přijde mi totiž zbytečné riskovat, když je můžeme jednoduše popravit.

Kniha osudu - 16. února 2008 10:16

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vojáci vyplní tvé příkazy. Jasně přesně a bez otázek. Mrtvé odklidí stranoua zraněné s nimi. Na žádný odpor už ale nenarazíte. Ať už jich v cechcu v tuhle dobu bylo více, pak rozhodně nevybíhali touto brankou. Samozřejmě je možné, že se někteří neuváženě postavili vojákům, kteří na ně číhali ve městě a nebo ještě další možnost. Měli z cechu ještě jiné východy. Ostatně ta poslední možnost je i celkem reálná... Ještě chvíli čekáte, ale brankou už nikdo další neprojde. Akorát po chvíli se na hradbách objeví jeden z vojáků a dává vám znamení, že už je hotovo...

Niké - 16. února 2008 10:28

"Jo a jakým? Myslíš teleportem? To ti mám jako věřit, mám ti věřit, že to neni podfuk?" zeptala jsem se rozčíleně. Myslíš, že by jsi to dokázal přeskočit? přenesla jsem myšlenku koni. Ten čaroděj vypadá jako by něco chystal, něco nepěkného, ale to by příroda snad vycítila. Nebo chystá podfuk s tím, že nás tam dostane rychleji. pomyslela jsem si a probodla jsem čaroděje tak zlověstným pohledem jaký ode mě ještě neviděl.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 16. února 2008 10:49

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Hmmmm. Očekával jsem jich víc, očekával jsem otevřenou plochu, kde je budem nahánět a sekat. A tohle je všechno? Jsem zvědavý, kolik jich dostal kapitán. pomyslím si, pohlédnu na ty dva zraněné a zvážím, co s nimi. "Ty dva rychle ošetřete a vezmeme je s sebou. V kasárna je vyslechneme." vydám poslední rozkaz, počkám, až bude splněný a společně všichni vyrazíme. U brány se ještě zastavíme. Rozkáži místnímu veliteli posádky, aby odklidili těla, zapečetili a zamaskovali bránu. Jednoduše mu ještě popíši, kde se nachází. Po této zastávce opět pokračujeme nejkratší cestou ke kasárna. Chvátáme, takže se neostýcháme řvát na obyvatele, aby uhli z cesty. Po příjezdu nechám ty dva ošetřit lépe a vyhledám kapitána, aby mi dal hlášení. Rytíře nechám v pohotovosti, ale pošlu je, aby si odpočinuli. Ty nejodpočatější si však vezmu s sebou, jako osobní gardu - vyberu si 3 své může.

Darken Rahll - 16. února 2008 13:14

Bažina S temným uspokojením se otočím a pokusím se vyprostit nohu z bahna. Na tohle nemáme čas, musíme pokračovat v cestě. Nemůžeme si dovolit zdržení! Vytrhnu nohu z té proklaté země s úmyslem popohnat hobita, jenže našim problémům není konec. Tentokrát ovšem nebezpečí nečíhá ve vysoké trávě, ale blíží se z bažiny docela velkou rychlostí. Přitom vydává hlasité žbluňkavé zvuky. S hněvem v očích se otočím směrem odkud vychází zvuky a pokusím se to něco identifikovat. Bohužel je tu okolo moc živých tvorů a rostlin. Jediné co se mi podařilo zjistit je velikost zvířete a strašlivý hlad spalující jeho tělo. Tohle rozhodně není obyčejná šelma... Hobit si všiml zvuků a připravil se k boji. Pozorně sleduji začátek bažiny před sebou a čekám.

Kniha osudu - 16. února 2008 16:23
	Ve vysoké trávě Darken vycítil blížící se příšeru. Nic není vidět. Nikde nic... Všude jen ta vyoká tráva... Žbluňkavé zvuky náhle utichnou. Stejně náhle, jako se objevili jsou pryč. Chvíli nic... Jako by všechny zvuky utichli... Z ničeho nic se zem pod Darkenem otevře a obrovská tlama plná ostrých zubů se vynoří ze země a pokouší se ho chňapnout do svých spárů.

Kniha osudu - 16. února 2008 16:25
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vycítil jsi tu rychle se blížící bwestii, ale nic neviděl. Náhle se to zastavilo a ty víš, že by to mělo být hned tam kde jsi ty. Snad někde pod tebou. V tu chvíli se vynoří ta velká tlama plná zubů ve snaze se tě sežrat.

Kniha osudu - 16. února 2008 17:35

Galtmarské náměstí "Tak fajn, najíme se a dokončíme to... Už toho určitě tolik nezbývá, i když budeme mít do večera co dělat..." řekne Granis a usmívá se. Pak obejme Rebecu kolem pasu a zamíří k hostinci, aby jste se mohli něčeho najíst. Nakonec tedy vaše čtyřčlená skupinka přijde k hostinci zrovna ve chvíli, kdy okrajem náměstí projede asi dvacet císařských elitních rytířů na koních a někoho vezou. Ti dbva vypadali zraněně, ale těžko říct co byli zač. Mohli jste si všimnout, že je vedl hrabě s kterým jste dnes ráno mluvili, nyní už oblečen v kroužkové košili a ozbrojen více než jen svým rapírem. Prosvištěli kolem náměstí tak rychle, ež jste je jen stihli zahlédnotu a už jsou pryč. Mířili někam směrem ke kasárnám... Nakonec tedy vstoupíte do hostince a hostinský vás obdaří svým vřelým úsměvem, kteý je ovšem v této době spíše hrnaý, než upřímný. "Dobrý den, přeji, je všechno v pořádku? Rád vás vidím tak co si dáte?" zeptá se vás. V lokále je několik hostů, povětšinou z řad těch, kteří vám pomáíhali pracvovat ale většina lidí se šla raději najíst domů a tak je tu dost volného místa i pro vás. "Pivo, polévku a uzené z brambory, prosím," řekne Granis a usměje se, "Ostatním co si budou přát." dodá ještě. Theoris si obědná také pivo a něco málo k jídlu a usedne k jednomu stolu, přičemž vyndá i svůj zápisník a začne si dělat nějaké poznámky. hostinský nyní čeká na to co si obědnáte vy.

Kniha osudu - 16. února 2008 17:41

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Tvé rozkazy jsou plněny bez řečí a všech okolků . Projíždíte městem rychle. Musíte projet okrajem náměstí, ale máte štěstí je poledne. Ještě jste od brány mohly zaslechnout polední zvon. Práce na náměstí byly zřejmě přerušeny, aby se mohli pracující najíst a posléze snad i pokračovat vzhledem k tomu jak to tu vypadá rozdělané... Přijedete až ke kasárnám, kde zraněné odnesou k ošetření. Kapitán ti podá hlášení, že při obklíčení kostela a průniku dovnitř narazili na odpor, ale povětšinou jen malý a zabili přibližně čtyřicet lapků a hrdlořezů, kteří se v podzemí kostela skrývali. Řekne ti ale také, ež celé podzemí bylo velice spletité a trvalo dlouho než ho celé prošli. Snadno se tedy mohlo stát že mohl někdo uniknout, pokud existuje více východů i když žádný další prý nebojevili. Pravda ovšem je, že se sotva mohli snažit hledat třeba skryté východy... Tři vybraní rytíři jsou s tebou jako tvá osobní stráž...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 16. února 2008 19:19

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Na chvíli se zamyslím. "To je kolem čtyř tuctů dohromady. To je velice slušné, jistě jsme jim uštědřili veliké rány, i když nepochybuji, že jich několik uteklo, stejně jako tam nebyli všichni. Nicméně si troufám tvrdit, že v nejbližších dnech, kdy se budeme muset vypořádat s nepřátelskou armádou nám nebezpečí nehrozí." řeknu nahlas, mluvím pomalu a napůl pro sebe, napůl pro kapitána. "Ještě zajdu vyslechnout ty dva raněné a tím bychom vyšetřování mohli uzavřít. Můžete tedy zatím pokračovat v přípravách kapitáne." řeknu pak nahlas a mladíka propustím. Se svým doprovodem se pak vydám na ošetřovnu. Po cestě nemluvíme, už jsme zvyklí v takovýchto situacích jednat rychle a vynechat všechny formality.

Drakan - 17. února 2008 08:33

Niké se na mě zatvářila jako by mě chtěla zabít a mě jediné co se stalo, je že mi trochu zacukají koutky pobavením. Skutečně mi nezbívá než se bavit její zlobou a ndůvěrou. Vždyť já jí také nevřěřím v tomhle jsem si kvit. No dobře... Jsem zvědavo co povíš na toto... "Věřit mi nemusíte, ale skutečně toho jsem schopen, že ano Kuku? Nedostal jsem nás obdobným způsobem až k okraji tohoto hvozdu?" pronesu svou otázku směrem ke stopaři, který zatím vyčkává u mostu. Je mi jansé, že mu cestování pomocí magie není zcela příjemné, ale na druhou stranu je to rozhodně bezpečnější než vratký most nad propastí ve Hvozdu nad rozbouřenou řekou a s drudikou za zadkem. Osobně doufám, že Kuk nemá důvod lhát. Sám ještě nevím jak to bude dál. Ještě jsem se zcela nerozhodl.

Kniha osudu - 17. února 2008 08:39

soukromá zpráva od Kniha osudu pro "Rozumím, pane," odvětí kapitán a ty i se svými muži mlčky jdete na ošetřovnu. Stačí vám přejít menší nádvoříčko a už sjte na ošetřovně. "Ten muž už je na tom lépe, ale ta žena je ještě v bezvědomí a její stav je vážný." poví vám jede z léčitelů a zavede vás do pokoje, kde leží na jedné z postelí muž, kterého jste postřelili. Je mimo jiné i připoutaná k posteli, aby nemohl utéct a jeden voják ho hlídá. Když přijdete voják se postaví do pozoru. Muž na posteli se na vás jen podívá a pak odvrátí tvář a zahledí se kamsi na zeď.

Kniha osudu - 17. února 2008 08:45

Elfí hvozd - Niké, Drakan, Kukramovan Niké vyslala ke koni svou myšlenku. Ten ji zachytil, jeho mysl je k druidce přístupná. Ne... Slyšíte zafrkání, jako by nesouhlasné a kůň si lehce zadupe kopyty. Kuk sleduje výměnu názorů mezi mágem a druidkou. sám se ještě ne úplně vzpamatoval ze šoku, kdy mu elfka, řekla že to ona ho vytáhla před lety z řeky. Nemluvil o tom. Nikdy o tom s nikým nemluvi, musí to tedy být ona, ale tomu se dá jen stěží věřit. Nakonec se na něj Drakan otočí s otázkou a Kuk chvíli neví co říct. Je to jen chvilička, takže posléze se opravdu zapojí do diskuze a odpoví. "Jo to jo..." začne Kukramovan ale hned dodá. "I když zrovna dvakrát příjemný to nebylo."

Niké - 17. února 2008 08:55

Nevím jestli tomu čaroději mám věřit, nebo ne, ale tak snad by Kuk nelhal. řekla jsem si "Jo Kuka jo, ale toho potřebuješ mě ne, takže by si mohl přenést jen kuka a mě by si přitom mohl zabít, ale projednou ti skusím věřit" odsekla jsem mu. Netroufl by si mě zabít, protože ví, že by se příroda rozhněvala a to by pro ty dva nebylo dobrý.pomyslela jsem si. By mě zajímalo co má za lubem, ale spíš by mě zajímalo kde teď jsou Hobit a ten démon smrti, jestli sou stále v bažinách a nebo jestli už sou ve Hvozdu.m pomyslela jsem si a pak jsem čekala až nás ten čaroděj přenese.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 17. února 2008 09:05

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Přijdu k němu blíž a začnu potichu mluvit: "Jsem Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie, přijel jsem toto město zachránit tím, že povedu obranu. Váš cech se mne pokusil zavraždit a už tím jste se dopustili vlastizrady, vzhledem k mému vysokému společenskému a vojenskému postavení. Nehledě na to, že by to s přihlédnutím k poslání bylo chápáno stejně, ať by se jednalo o kohokoliv. To tu máme dvojitou vlastizradu. Takže trest musí být horší jak smrt." Seznámím hocha s obviněními. Jsem si jistý, že to ho zatím nechává chladným. "Při našem útoku bylo zabito přes čtyři tucty členů toho vašeho cechu. Zbytek uprchl. Chci vědět jak velký zbytek a chci vědět místo, kde se mají sejít. A chci ho hned." zatímco toto povídám, tak se přibližuji blíž a blíž na úroveň jeho hlavy. Pak ho chytím za bradu a natočím si jeho tvář tak, aby se díval do tváře mé. "Pokud mi odpovíš, tak se můžeme bavit dál, možná i o svobodě, pokud mne odpověď dostatečně uspokojí. Pokud si ovšem chceš hrát na hrdinu, tak se s tebou nyní nebudu zabývat, ale po této bitvě tě pošlu na mučení, ne, že bych tu informaci potřeboval, ale protože prostě můžu. Budou tě mučit ti nejlepší a budou tě mučit pro radost. A to není sranda hochu. Viděl jsem jak ti nejdrsnější nepřátelé koruny plakali jak malé holky a to byli panečku jiné formáty, než ty. Ti odkrouhli pět chlapů, než stihli mrknout. Byli vycvičeni, aby vydrželi víc bolesti, byli vycvičeni i po psychické stránce, aby dokázali déle odolávat." udělám pauzu, abych mohl polknout a pokračovat dál. Mluvím potichu, spíš šeptem. "Dva dny. To je maximum, co kdy kdo vydržel vzdorovat. Ale mučit tě tam mohou klidně rok, či ještě mnohem déle. Takže si vyber." Dokončím svou řeč a napřímím se. Udělám krok dozadu, jako bych už odcházel. "Mne nechtěj mít za svého nepřítele." přidám ještě do vzduchu poslední výhružku.

Kniha osudu - 17. února 2008 09:49

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Mládenec leží n posteli a hledí na zeď. Pomalu jdeš směrem k němu a on jen na chviličku zavře oči, aby je vzápětí opět otevřel a dále hleděl na zeď. Představíš se mu a zmíníš se o trestu, který mu hrozí. Sdělíš mu i své požadavk,y ale on by se dál díval na zeď. Je vidět, že se hodně snaží, aby nebylo poznat jak je nervózní. -Uchopíš ho za bradu a otočíš jeho tvář tak aby se na tebe musel dívat. Mluvíš téměř šeptem. vidíš jak se jeho oči pomalu rozšiřují. Dokonce je i na chvilku zavřel, aby unikl tvému přísnému pohledu, avšak tvá slova jej přiměla, aby se znovu podíval. J to už sice muž, ale stáel poměrně mladý. Takových jsi dnes při verbování viděl mnoho, když se strachem ale i odhodláním přicházeli, aby se mohli zapojit do obrany města a svých domovů. Když mu naznačíš jak dlouho by mohl klidně být mučen kdyby se ti jen zachtělo jeho strach je více než patrný. Nakonec mu ještě trochu pohrozíš a odstoupíš jako bys chtěl odcházet. Lépe nevědět co se v něm právě odehrává. Jak velký vnitřní boj a možná že ani ne tak boj, jako spíš že váží to co ví s tím co po něm požaduješ jako by doufal, že to bude stačit a přitom tušil že ne. Dívá se na tebe jako by doufal v jakýkoliv náznak lítosti nebo něčeho takového, ničeho se ale nedočkal... "Je... Je jen podzemí kostela.... Žádné alternativní místo... V cechu nás bylo asi kolem stovky... Nevím přesně. Nikdo to neví. Některé jsem ani nikdy neviděl. Když jste přišli... Nebylo dáno kdy a kde se sejdeme. V případě ohrožení je jen jedna cesta. Všichni se rozutečou a pokud možno tou nejkratší cestou domů. Pak je pár dní klid. Teprve až se situace uklidní jsou členové obesláni aby se někde sešli... Jen Trullin může všechny svolat, jen on..." vypoví ti zdráhavě a se strachem. Jeho ústa jsou ještě chvíli otevřená jako by snad přemýšlel jestli nemá ještě něco co b řekl, ale pak ho už asi nic nenapadne a tak je zavře.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 17. února 2008 10:21

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Po jeho slovech se lehce usměji. "Vypadá to, že bych ti mohl udělit milost. Ještě se uvidí, jak tvé informace pomohou, ale jsi na dobré cestě." povím mu a otočím se, abych odešel, ještě si však chytnu strážníka, který je zde hlídá a něco mu pošeptám. "Pokud se ta dívka probudí a začne mít na toho mladíka řeči o tom, že neměl nic říkat a tak dále, určitě to znáte... Tak ji zabijte." Nečekám na odpověď a odcházím. Kluka jsem si nalomil, můžu za ním tedy poslat obyčejného vyšetřovatele. Vyhledám tedy nějakého velícího důstojníka, abych mu sdělil informace, které jsem se od něj dozvěděl a abych zajistil, aby za ním ještě někdo, kdo má čas zašel. Mé další rozkazy se týkají velkých věcí. Vyhlásím v tomto městě stanné právo, které mi pomůže zrychlit všechny věci. O tom sepíšu dopis, který nechám poslat Vévodovi. Informuji ho v něm o nutnosti tohoto kroku a také o tom, že se nemusí ničeho bát, že pokud se mi podaří ubránit toto město, tak ho okamžitě stáhnu. Uzavřu město, aby nikdo nemohl odejít. Dovnitř stále pouštím. Rozkážu naverbovat okamžitě všechny bojeschopné občany města, samozřejmě verbířům rozkáži, aby je informovali, že je to jen dočasný krok, po příchodu armády, která je jen pár dní vzdálená mohou mohou být propuštěni, pokud si to budou přát. A nakonec ještě zdůrazním, že opravdu všechny bojeschopné a že je chci mít připravené do večera. Rovněž vyhlásím zákaz vycházení po setmění. Dále uzavírám veškeré hostince - to z důvodu, aby se hostinští podíleli na vaření jídla pro armádu, neboť momentální rychlost vaření nebude stačit. Výdej tvrdého alkoholu zakáži úplně, piva jen jeden korbel na vojáka. Samozřejmě by hostinští měli být ujištěni, že za tuto službu budou po bitvě finančně odměněni. To by bylo k rozkazům vše. Dále se chci osobně soustředit na organizování tréningu nových mužů. Využiji k tomu všechny schopné muže, včetně mých rytířů. Protože se jistě nevejdeme do místních kasáren, tak nechám vojáky trénovat klidně i v hloučcích na ulicích a pláccích. Až toto zařídím, tak si ještě projdu, jak pokračují přípravy obrany hradeb - olej, bomby, kamení atd.

Drakan - 17. února 2008 16:30

Ušklíbnu se. Sám nevím co jsem čekal, ale každopádně mě její odpověď potěšila. Vím, že bych se jí mohl snadno zbavit a stejně jako ona vím, ež to nemohu udělat protože hněv hvozdu bych nemohl přežít a kdyby náhodou ano, následní elfí soud určitě ne... "Bude mi ctí," řeknu jen bezvýrazně a pak zavřu oči. Lehké soustředění. Plné, ale rozhodně se neponořuji celou svou myslí do magického víru. Vnímám chvění proudů magie. Následuje několik rychlích gest. Znám je. Učil jsme se vždy pečlivě. „Hatarij noahalolian mi treas KE!“ Gestikulace byla složitá a celé vyvolávání, sbírání energie, a celý tento proces trval dlouho. Pro jiné určitě, por mě však nikoliv. Když kouzlím, nevnímám čas. Musím se soustředit. Ačkoliv jsem původně doufal, že to půjde bez absolutní koncentrace, mýlil jsem se a raději se uchýlil k osvědčeným postupům. Předemnou se otevře jasná modře zářící brána a tatáž brána se objeví na druhém břehu řeky. "Musíte jít první... S mým průchodem, se brána uzavře..." řeknu směrem ke Kukovi a Niké. Kuk už to zná, již bránou procházel. Pro niké to bude něco nového, ale očekávám, ež pošle Kuka prvního, aby si byla jistá, že to skutečně vede tam kam má a že ji nezkouším podrazit. Alespoň zatím.

Kniha osudu - 17. února 2008 16:37

Elfí hvozd Drakan nakonec začne kouzlit. Koncentrace magie se zasílí a stromy se rozševelí, jak se jim tento počin nelíbí. Nakoenc ale Drakanovo magická brána spatří světlo světa a les přijímá plnými doušky magii, která z toho plyne pro ně. Kuk se chvíli neurčitě dívá do prázdna a pak se s nechutí podívá na u bránu. "No jasně." pronese na Drakanovo upozornění. Už to zná a tak nemá důvod to nijak více kometovat. Sice s nechutí, ale neváhá vstoupit dovnitř. Stova tak učiní projde na druhou stranu a tam vystoupí z druhé modravé brány. Chvíli je dezorientovaný, ale posléze už vypadá, že je mu dobře.

Kniha osudu - 17. února 2008 16:41

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Drakan začal kouzlit a stormy spustili... "Kouzle, ne ve hvozdu..." "Ruší nás to..." "Nechte nás v poklidu..." My tohle nechceme." slyšíš odmítavé postoje lesa. Pak cítíš jak se hvozd trochu sytí magií, kteoru mág potřebuje aby své kouzlo udržel. Čím více magie, ale hvozd vstřebá tím probuzenějším sestane a ty jej budeš muset dlouho chlácholit a uspávat. Zatím to není tak hrozné, ale čím déle kouzlo úpotrvá tím horší to bude. Teď však není čas na zlobu. Je třeba bay kouzlo co nejdřív skončilo, pak můžeš mágovy vynadat. Aby kouzlo skobnčilo musíte všichni projít což znamená nejdříve ty a tvůj kůň a pak Drakan...

Niké - 17. února 2008 16:55

Když jsem viděla, že se Kuk objevil na druhé straně šla jsem hned za ním aby Drakan mohl projít a aby to kouzlo netrvalo moc dslouho, protože to rušilo hvozd když jsem se objevila na druhé straně počkala jsem na čaroděje a pak sem ho probodla zase tím mím pohledem "Kouzla už tu nebudeš nikdy používat! Ruší to hvoz tohle byla pouze vyjímka a až nás budeš chtít znovu někdy někam přenést tak už ti to nedovolim. Budeme si dyštak najít jinou cestu. Teď mi zase bude dlouho trvat než uklidním hvozd!" skoro jsem na čaroděje křičela, ale pak jsem ještě dodala "Budeme se muset utáboři, protože musímuklidnit hvozd mohl by vám ublížit a i když vás nesnášim, tak bych si nešpinila ruce tím, že bych vás nechala zabít." Potom jsem začla zpívat tichou a chlácholivou písničku v elfském jazyce, která uklidňovala hvozd.

Givar - 17. února 2008 18:06

Čekám opřený o bednu v té tmě. Čekám, jestli nezaslechnu něco, co mi řekne, jak to vypadá na palubě. Však opět jen na půl... Ucítím nečekaný dobrý pocit s doprovázený husí kůži po celém těle. Roztáhnou se mi zorničky nad tím zjištěním, že ji opět vidím přicházet. Nezastavuje se. Jako by jen proplouvala vzduchem kolem mně, když se mi snaží zdělit, co má na srdci. Jako pírko ve větru provane kolem mně, ucítím její pohlazení a uklidňující slova. Po té se pomalu ztrácí, stejně jako se objevila. Nestihnu nic jiného, než jí jen v úžasu a zajíknutí pozorovat a už je zase pryč...ani jsem k ní nestihl natáhnout ruku, když odcházela... I když smutný, že to bylo jen na chvíli, pomohla mi. Znovu. Tak dobře mami. Ujistím ji v duchu. Kalimar...najdu ho. I když stále ze mně strach nevymizel, jsem si jistý, že by mi matka neřekla něco, co by nevěděla. Vstávám a pomalým krokem s nepřítomným pohledem se vydávám na palubu...

Kniha osudu - 17. února 2008 19:08

Loď Vstaneš a vyjdeš směrem k palubě. Podlaha se houpá a ty procházíš uličkou v nákladovém prostoru, jako by byla jedinou tvou cestou kupředu. Jsi stále trochu vzdálen realitě ale pořád blíž než před malou chvílí. Odhodlaně jdeš kupředu s neochvějnou důvěrou v matčina slova. Její návštěvy ti vždycky dokáží pomoci. Jsou stěžeň tvého života, ukazatel tvé cesty, obláček naděje... Našel bys mnoho přirovnání a přece je i zdrojem tvého trápení. Právě fakt, že jsi se nikdy nedokázal smířit s její smrtí je to, proč za tebou stále dochází a proč je to ona, kdo ti přichází radit a ne nikdo živý. To si ovšem tvá dětská mysl ještě nedokáže zcela uvědomit. Slyšíš kroky. Kroky které se blíží. Otevřeš dveře nákladového prostoru a vyjdeš po schodech do uličky v podpalubí. Přímo proti tobě jde chodbou několik mužů. Ty si však pořádně můžeš prohlédnout jen jednoho z nich. Toho, který jde jako první. Má hnědé několika denní strniště na bradě. Oči stejné barvy plné krutosti. Vlasy mu nevidíš, protože je má skryté pod átkem, který je až nechutně propocený. Cítíš pach jeho potu, který tě uděří do nosu sotva si tě muž vyšimne a udělá první dva kroky tvým směrem. Na sobě má muž podivné oblečení. Napůl chudé napůl zdobené. V očích se mu zalesklo a ušklíbl se. "Á... Podívejme se kohopak to tu máme..." zasmál se hromovým smíchem. "Dneska už se pašují i děti," znovu se zasmál. Zpoza něj vykoukl další muž. O něco mladší než ten první. Vlastně o dost. Je zhruba stejěn starý jako Fikev z Nulvisovi družiny, když jsi se k nim přidíval.Musel si stoupnout na špičky, aby se na tebe mohl podívat. První z mužů má v ruce šavli, když se na tebe nehezky usměje. "Poď sem, kluku... Nechceme ti ublížit..." jeho hlas neni nevlídný, ale rozhodně bys ho nenazval důvěryhodným. Obzvlášť je-li jako v tomto případě doprovázen pohledem těch krutých očí.

Katonival - 18. února 2008 14:46

Usměji se a společně s ostatími se chystám vyjít do hostince. Můj mistr obejme Rebecu a já se trochu zamračím. CO to dělá? To dělá schválně? Otočím se na patě a jen tak tak udržím kamenný výraz. otevřu dveře hostince a zamračím se na oba dva, avšak mohlo to být i pouhé zdání. "Dala bych si plný talíř teplé polévky." Mlsně se olíznu a usadím u volného stolu, schválně dostatečně daleko od mého mistra. Pohlédnu na druhého alchymistu, jež is dělá poznámky a přisunu se blíže. "Něco vás zaujalo?" Věnuji mu sladký úsměv.

Rebeca Gohurová - 18. února 2008 19:17

Jdeme do hostince a to mě Katonivalin mistr obejme není mi to nepříjemné ale všimnu si jejího výrazu.Vejdeme do hostince a usadím se spolu s ostatními ke stolu.Když se hostinský zeptá co si dáme čekám až si objednají ostatní poté se usměji přívětivě na hostinského "Dala bych si také talíř teplé polévky a k tomu něco na zapití klidně i vodu..." dořeknu a šoupnu se kousek stranou od Katonivalina mistra aby si nemyslela že se mi snad líbí či něco jiného.Sedím a jen tak poslouchám co se kolem děje snad čekám že zaslechnu nějaké informace ohledně výcviku či o tom co se bude dít až napadnou město. Zajímalo by mě kam ten stařík zmizel...a kdo to vlastně je?... zamyslím se ,ale přesto vnímám to co se děje kolem.

Kniha osudu - 19. února 2008 08:32

Hostinez U Zlaté kachny - Katonival, Rebeca Když jste došli do hostince mistr Granis Rebecu pustil ze svého objetí a když si objednáte a usadíte se ke stolu, tak pečlivě pozoruje Katonivalinu reakci jak se přiklonila k jeho konkurentovi. Chvíli se dívá zaujatě a mlsně. Dále už si Rebecy nevšímá. Hostinský přijal vaší objednávku a zašel za pult a následně do kuchyně. Katonival se přikloní k Theorisovi a ptá se zda jej něco zaujalo. Ten se na ni tázavě ohldéne a když se pak podívá na Granise, který mu věuje jen jeden vražedný pohled, tak se opět skloní na své poznámky. "Ano slečno.... Jistě, že zaujalo...Víte mi se s vaším panem mistrem o své poznatky nikdy nedělíme a tak je pro mne toto velmi vyjímečná chvíle. Hodně jsem se přiučil." řekne jí, načež se vyklonído zadykam si přes opěradlo židle přehodil svou brašnu, kam nyní uloží zápisník. Mistr Granis dále pozoruje svou žákyni teď už stejěn mile jako vždy, snad dokonce ještě s větší něhou v očích. Po chvíli přinese hostinský vaše objednané jídlo a vy můžete začít jíst. Mistr Granis, když dostane své jídlo se posadí blíž ke Katonival a cosi jí pošeptal do ucha.

Kniha osudu - 19. února 2008 08:34

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Když mistr Theoris ukládá svůj zápisník do brašny, jeho rty se téměř neznatelně pohnou a pošeptá ti. "Ale s vámi bych se o své poznatky podělil rád, slečno... Ve vší slušnosti, samozřejmě," dodal ještě a usmál se na tebe. Když si pak tvůj mistr přisedne k tobě také ti cosi pošeptá a to: "Odpusť mi to Kat... Ani nevíš, jak jsi krásná, když žárlíš..." říká tím svým svůdným hlasem, který ty už moc dobře znáš.

Kniha osudu - 19. února 2008 08:41

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Nasloucháš tomu co se kolem děje. Slyšíš velmi dobře a tak slyšíš i to co pošeptal Katonival mistr Theoris, když ukládal zápisník do své brašny. "Ale s vámi bych se o své poznatky podělil rád, slečno... Ve vší slušnosti, samozřejmě," řekl jí. A také jsi slyšela co jí šeptal její mistr, když se k ní usadil i s jídlem, které hostinský přinesl. "Odpusť mi to Kat... Ani nevíš, jak jsi krásná, když žárlíš..." Jinak ale naslocuháš i ostatním lidem v sále a jejich rozhovorům, které jsou povětšinou tiché. "Co, že se stalo?" "Vždyť ti to říkám. Někdo se ho pokusil zabít..." "To není možný. Proč? Kdo by to dělal?" "Říká se že nějaký mladý chlapec... Našli ho mrtvého. Byl zastřelený." "To ale hrabě neudělal, ne?" "A kdyby? Ale ne... Mylsím, že ne. Musel to bt někdo jiný... Pamatuješ na ty dvojčata ze sirotčince? Rolfa a Reona? Jeden z nich to byl, kdo ho měl zabít." "Ale no tak... Vždyť to byli ještě kluci, proč by to dělali?" "Nevím... Asi to dostali rozkazem, co já vím. Ale umřel jen jeden z nich toho druhýho dneska naverbovali, když se pokoušel hraběte okrást." "A ten už to ví?" "To nevím... Já osobně půjdu do kasáren až tak za hoďku abych začal cvičit... Stejně se to nemůžeme naučit, než orkové zaútočí..." "Jo to máš pravdu..." posloucháš rozhovor dvou mužů u nedalekého stolu.

Rebeca Gohurová - 19. února 2008 13:15

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Pozorně poslouchám co se děje a zaslechnu rozhovor dvou mužů který mě dosti zaujal zjevně kuli tomu jak se bavili o tom chlapci.Hostinský donese jídlo usměji se na něj ale jídla se ani nedotknu.Po chvíli vztanu od stolu a přijdu ke stolu kde sedí ti muži jenž se spolu baví. "Zaslechla jsem váš rozhovor pánové a neuniklo mi že zemřel ten chlapec...myslíte žže to byl hrabě?" usměji se na muže velmi přívětivě aby prozradili trochu více než jsem slyšela snad doufám že se na mne nebudou zlobit že jsem poslouchala jejich rozhovor. A taky jde ten jeden muž do kasáren možná bych šla s ním a třeba tam najdu toho chlapce... prolétne mi hlavou jediná myšlenka to je zrovna na toho chlapce který vrazil do hraběte.

Katonival - 19. února 2008 17:49

Usměji se na Theorise a jen mu také zašeptám. "Byla bych ráda pane, alchymie je asi nejváženější vědou, kterou znám." Vesele na něj mrknu a v tu chvíli se ke mě přitočí můj mistr. Spražím ho pohledem a nasadím znovu neutrální kamenný výraz. "Žárlím? A na co? Na tu malou holku? prosim tě...hloupý vtip." pronesu a přitáhnu k sobě misku horké polévky. Zabořím obličej do jejích výparů a zhluboka se nadechnu. "Tak tedy dobrou chuť." Schválně věnuji úsměv pouze druhému alchymistovi a pustím se do jídla.

Darken Rahll - 21. února 2008 12:55

Ve vysoké trávě u bažiny Co je to za zvíře? Neměl jsem používat svou moc, nejspíš ho to přilákalo... Rychle kalkuluji a snažím se identifikovat zvíře svými lidskými smyly. Jenže něco je tu špatně, zatraceně špatně. Cítím, že ta bestie je už u nás, přímo u mě... Jak je to možné? Vždyť je... a pak mi to dojde, Né u mně, podemnou! A v tu chvíly přišel útok. Na poslední chvíly se pokusím uhnout tlamě plné zubů objevivší se jakoby odnikud ze země. Bohužel estetický dojem z mého úhybného manévru zkazilo bláto na kterém mi ujela noha. Sice bych se nejspíše měl vyhnout amputování končetiny, ale rozplácnutí se v hnusu ve které jsme dotěď šli se určitě nevyhnu. Jako vrchol všeho můj pád doprovodilo heknutí, rozhodně nepříslušící démonskému lovci. Zahanben dopadnu do bláta s jedinou myšlenkou. Za to mi zaplatí! Na ten malý okamžik se nechám ovládnout svým démonským vztekem a plnou silou své mysli zaůtočím na stvoření jenž mne napadlo. Není to ani žádný konkrétní útok ve formě úderu, nebo něčeho podobného. Je to prostě jen masa nespoutané energie. Vlastně naprosté plýtvání silou, ale v tom okamžiku si nemůžu pomoct.

Givar - 22. února 2008 16:42

Přes to všechno, co jsem slyšel teď směřuju na palubu naplněn strachem. Zaslechl jsem, co dělají piráti, čeho jsou schopni. Netrvá dlouho a už na ně narážím. Celý zjev toho prvního mi nahání husí kůži. Jedním pohledem si je prohlédnu ale pak oči sklopím a ani se nehnu. Po vyzvání toho velikána, ať jdu k němu vypadám ještě notnou chvíli stojím jako socha. Nakonec se však se stálým opakováním slov mé matky ...ani piráti neublíží dítěti, ani piráti neublíží dítěti, ani piráti neublíží dítěti... se po malých krůčcích vydávám blíže jejich směrem...

Kniha osudu - 27. února 2008 11:28

Hostinec U Zlaté kachny - Katonival, Rebeca Katonival stále trochu uražená spraží svého mistra pohledem a trochu mu odsekne načež se pustí do své porce jídla jako i ostaní, kromě Rebecy, tkerá vstane a jde k vedlejšímu stolu, kde se zaujatě o čemsi bavili dva muži. Oba se na ni tázavě a překvapeně podívali. Pak věnovali podobný pohled i jeden druhému, než jeden z nich trochu odstrčil další ze židlí a naznačil Rebece, ež se má posadit.

Kniha osudu - 27. února 2008 11:32

soukromá zpráva od Kniha osudu pro "Víte slečno... My nevíme jestli to byl hrabě či ne. nikdo z nás u toho nebyl. Ví se jen že je ten kluk mrtvý. Zastřelený šipkou z kuše. Z lehké kuše, pokud se dá soudit. Tedy tak to alespoň říkal hrobník." "Jo dokonce i hrobník už je nervní..." zasměje se druhý z mužů a napije se ze džbánu. "Vy sjte je znala, slečno? Rofla a Reona? Že vás to tak zajímá? Jak říkám, myslím, že to hrabě nebyl. toho jsem viděl zatím jen s tím jeho rapírem ne z kuší." "To já ho z kuší viděl, ale to byla těžká kuše..."dodal opět druhý. "Do takových věcí mi nevidíme..."

Kniha osudu - 27. února 2008 11:36

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Ve vysoké trávě u bažiny Darkenovo tělo je sice lidské, ale pořád si zachovává určité démonické schopnopsti jako třeba svou mrštnost. Snadno uskočil stisku ubludné tlamy plné ostrcýh tesáků a páchnoucího dechu. Ovšem jak uskakoval rychle, uklouzl v rozbahněné zemi a dopadl. Naštěstí alespoň do měkkého... Tasss může v Darkenově tváři spatřit nezměrnou zlobu a jeho oči se rudě zalesknou. Možná to byl jen optický klam, tím si malý hobit nemůže být jistý, ale vodět to mohl. náhle se zrodné stvoření s pískotem opět ztratí v zemi, kde se díra po něm zalije opět bahnem a nic zde nenasvědčuje tomu, že tu před chvílí ještě bylo...

Kniha osudu - 27. února 2008 11:39

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vyslal jsi koncentrovanou energii. Nebyl to žádný úder, jen samotná síla tvé mysli, která se opřela do toho tvora, jehož jednoduchá mysl to nemohla pojmout. Bahenní netvor zapištěl a ztratil se v bahně ale ty cítíš jak jeho duše slábne až se zcela vytratí, pohlcena tou tvou... Trochu tě to posílí. Ale jen trochu. Duše jednoduchých tvorů naštěstí nejsou vázany pravidly, jako duše lidí a jiných inteligentních bytostí, tyto duše ty si můžeš brát dle své potřeby...

Kniha osudu - 27. února 2008 12:05

Loď - Givar Uděláš několik nejistých kroků k tomu muži. Sotva se přiblížíš zastrčí šavli do pouzdra a tebe uchopí do náruče a zvdne. "Vypadá to pardálové, že máme nový zboží." zasměje se hromovým smíchem, který ti nehání strach, ale pravda jež, že tě drží dost opatrně. "Vemte zboží a vypadneme odsud." jako by si snad nevšiml a nebo ho nezajímal obsah tvé kabely, alespoň pro zatím, s tebou uhne, aby ostatní mohli projít do nákladového prostoru a pak i s tebou jde zpátky na palubu. Sotva se ti otevře výhled na palubu posetou mrtvými těli námořníků a krve vidíš, i několi živých povětšinou pirátů, ale i několik jejich zajatců z řad námořníků, mezi nimiž je i Felix. Napadne tě že jeho zajmout museli protože on přeci napsal, že se z moře vrátí... Muž, který tě nesl tě psotavil na zem vedle hned dvou mrtvých námořníků z nichž jeden byl váš kapitán. Jediný z důstojníků, který přežil byl první důstojník, který je taktéž zajat. Stojíš tam a vzduch je prosycen krví. Náhle ti kdosi zastíní slunce a na tebe dopadne stín obrovitého muže, s páskou přes oko a velkým kloboukem. "Kdo si kluku? co dítě jao ty dělá na takový lodi, co?" ptá se tě hlubokým hlasem. Vidíš na jeho tváři zlověstnou jizvu táhnoucí se od prevého oka až k ústům. od oka, přes které má onu pásku. Vypadá, že je jejich kapitánem, protže hned za ním stojí dva další a všichni vypadají, že právě z tohohle muže mají strach a úctu.

Drakan - 27. února 2008 12:26

Niké mě překvapila, že neváhala a prošla branou sotva Kuk vyšel na druhé straně. Ani já neváhal. Nechtěl jsme aby mě mé kouzlo vyčerpalo a tak jsem následoval půvabnou druidku až na druhý břeh. Opět ten vír nekočna. Síla magie a její pohlcení mého těla bylo opojné tak jako vždy. Velmi rád cestuji tímto způsobem, protže je to rychlé a i když vyčerpávající, tak v mnoha ohledech pro mě příjemné a výhodné. Sotva ale branou projdu a ta se uzavře začne spustí na mě druidka svůj monolog o tom, že zde nesmím používat kouzla. Nad jejími slovy se musím jen pousmát. Vím, že štvát druida va hvozdu se nevyplácí, ale tak nějak mám dojem, ž nám neublíží, protože kdyby nám chtěla ublížit už to udělat mohla. Kdo si nápis přečte je odsouzen k cestě do Ajuri... Je-li tomu tak, pak nás čeká ještě velmi dlouhá cesta. Jistě, že si ho přečte. Bude nás chtít sledovat i do jeskyně. Ano i Kuk půjde. Půjdou abych mohl přinést své oběti... prolétne mi hlavou a dále sleduji konání Niké. Začala zpívat jakousi chlácholivou elfí píseň a tak jsme se podíval na Kuka, který už se pomaluchystal rozvít tábořiště. "Takže zůstáváme zde na další noc, pochopil jsem to dobře?" zeptám se svého průvodce jen tak mimochodem, aby řeč nestála. Ne, že bych měl nějak zvlášť velkou potřebu mluvit, ale teĎ nechci vypadat jako příliš uzavřený člověk. Ostatně potřebuji vzbudit v Kukovi patřičnou důvěru.

Darken Rahll - 27. února 2008 13:58

Ve vysoké trávě u bažiny Když je po všem, začnu se s velmi nemilým výrazem sbírat ze země. Což mi ovšem působí trochu problémy. Bahno se mě nechce vzdát, ale nakonec se mi podaří vyprostit se z jeho lepivých chapadélek. Jak se mi mohlo stát něco takového? Jak jsem se mohl dostat do tak trapné, tak ubohé... tak lidské situace? To snad není možné! Musím si začít dávat větší pozor. Od té doby co jsem se transformoval to tohoto těla, přicházejí jen samé problémy. Musím se víc kontrolovat, dokud neovládnu tyhle... emoce. Tak tomu lidé říkají. Nesmím si dovolit dělat chyby! Pohlcení duše toho tvora mi přineslo jen pramalé uspokojení. Aspoň by to mělo mít jedno pozitivum. Pokud tohle byl nesilnější predátor tady, tak by se od nás ostatní měli držet dál, když jsem ho zabil. Otočím se na hobita a pořádně si ho prohlédnu. S tou vyrážkou na obličeji vypadá ještě hůř než předtím... Ale jinak se zdá být schopný chůze. Už jsme tu strávili dost času, musíme vyrazit. Půjdeme?, zeptám se a čekám na odpověď.

Niké - 27. února 2008 20:57

Hvozd se pomalu uklidňoval, ale bude to trvat nemíň dvě hodiny než ho uklidním úplně. Co si ten čarodě o sobě vůbec myslí. Co kdybych ho nechala zakopnou o kořen nebo co kdybych poprosila koně aby ho kousnul třeba do zadní části těla, byla by to docela zábava a myslím, že Kuka by to potěšilo také. napadali mě různé myšlenky, že bych ho nějak ponížila. Sama pro sebe jsem se usmála a dál jsem zpívala chlácholivou píseň abych uklidnila hvozd

Rebeca Gohurová - 28. února 2008 19:53

soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro Vyslechnu si vše co mi řeknu až dojde na otázku ohledně toho jestli je znám. "No ano...vlastně ano...." vykoktám po chvíli a dále poslouchám."Jak říkám, myslím, že to hrabě nebyl. toho jsem viděl zatím jen s tím jeho rapírem ne z kuší." zní mi jejich slova v hlavě a vracejí se jako bumerang. "Děkuji vám pánové moc jste mi pomohli a mohli by jste mi říci kde najdu toho chlapce kterého hrabě nechal odvést?..." vyřknu a lehce se usměji. Rolf a Reon hmmm...kde ale je ten druhý?...snad to vědí a řeknou mi kde ho najdu...sice bych se do takovích věcí plést neměla ale nemohu toho chlapce nechat přeci mě to jen zajímá...možná by mohl být v tom táboře.... usmívám se čekám co mi odpovědí.

Kniha osudu - 28. února 2008 20:17

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Zeptáš se na to jestli neví kde ho najít, ale v tom jeden z mužů, ten co o tom původně začal a prohlašoval, že za hodinu půjde do kasáren se zvedne a dopije svůj džbán. "Krčmáři, platím..." zavolal na hospodského a pak se podíval zpět k tobě. "měl by být pod velením velitele Roderika. Tam jdu náhodou taky, takže pokud máte zájem odvedu vás tam. Ten co přežil bude potřebovat hodně útěchy." řekne ještě a a počká až k němu hostinský přicupitá a on bude moct zaplatit. Vyndá pár mincí a zaplatí svou útratu, mávne na svého společníka a jde směrem s hostince. "Tak jdete, slečno?" zeptá se ještě ve dveřích.

Kniha osudu - 28. února 2008 20:29

Hostinec U Zlaté kachny - Katonival, Rebeca Zatím co Katonival jí společně s oběma alchymisty, Rebeca šla k vedlejšímu stolu a tam si povídalase dvěma muži. Katonival nemohla slyšet o čem mluvili, ale mluvili. Náhle se Rebeca znovu postavila a spolu s ní i jeden z těch mužů s hlasitým zvoláním. "Krčmáři, platím..." Něco pak ještě tiše Rebece řekl a pak už zaplatil hostinskému a odešel ke dveřím, kde se zastavil a čeká. "Tak jdete, slečno?" zavolala ještě na Rebecu.

Rebeca Gohurová - 28. února 2008 21:55
	"Ano jdu svámi pane..."usměji se a ještě než vykročím k muži se poohlédnu po Katonival a mistrovi.Chvíli váhám a nakonec se rozběhnu směrem k muži a následuji ho. "Děkuji..."poznamenám tiše.Tak jak to tak vypadá mohla bych mít štěstí a taky promluvit s tím chlapcem...ano... usměji se vlastním myšlenkám.

Katonival - 29. února 2008 18:17
	V hostinci: Lehce zvednu hlavu a tázavě se zadívám na Rebecu a prohlédnu si také oba muže. Nechápavě zamrkám a odstrčím prázdnou misku od polévky. Chvíli společně o něčem debatují a pak se najednou jeden z mužů zvedne a společně s Rebecou zamíří pryč. Když se dívka ohlédne jen se na ni zamračím.

Kniha osudu - 17. března 2008 17:27

Rebeca Gohurová Vyběhla jsi z hostince a následuješ onoho muže, který by měl jít k údajnému veliteli Roderikovi, který by měl snad mít pod svým velením i druhého chlapce z dvojčat, o kterých jsi se dozvěděla před chvílí při rozpravě dvou starých přátel. Sotva zamíříte městem a dojdete po asi půlhodině na místo určení, malé náměstíčko jehož jméno Rebeca nezná, všimnete si, že na náměstíčku, mimo několika vojáků a naverbovaných branců, je i hlasatel s bubeníkem, jehož buben právě dozněl. "Navědomost se dává! Že počínaje dnešním dnem je vyhlášeno v celém městě Galtmar Stanné právo. Zákaz vycházení platí od setmění do úsvitu! Všichni bojeschopní občané města jsou povoláni do zbraně s možností, po skončení bitvy a příjezdu posil, vrátit se zpět do běžného života. Veškeré hostince budou uzavřeny a vídej alkoholu, bude přísně limitován a jeho nadměrné užívání přísně trestáno! Hostinští nechť se přihlásí v kasárnách, budou se podílet na vaření pro vojáky. Za tuto službu Císařství, budou všichni hostinští peněžně odškodněni!" Zvučný hlas mladého hlasatele se rozhléhal ulicemi Galtmaru a po náměstí, až téměř zamrazilo v žilách každému, kdo to uslyšel. Pokud si lidé v tomto městě mysleli, že to bude dobré a to nejhorší už mají za sebou, nyní poznali, že se mýlili. Nemusíš dlouho přemýšlet, kdo dal toto všechno vyhlásit. Stanné právo může vyhlásit jen vrchní velitel dané posádky se svolením místního panovníka. Muž, který tě doprovázel se zastavil. Bubeník znovu zabubnoval paličkami a společně s hlasatelem opouštějí náměstí. Několik vojáků, kteří je sem následovali se odtrhli a začali prozkoumávat zdejší domy, bušit na dveře a dva vojáci přišli i k vám. Muž, který tě přivedl řekl, že už naverbován je a to od dnešního rána a že se jde právě hlásit ke svému veliteli. Ohledně na tebe se ale oba vojáci zadívají zkoumavými pohledy. "Ve jménu císařství, jste uznána za bojeschopnou a povolána do zbraně na ochranu města! Půjdete s námi!" Za tu krátkou chvíli, kdy jsi s nemohla rozhlédnout jsi uviděla chlapce který se ráno pokusil hraběte okrást. Právě si sundával helmu, když se na něj velitel rozkřičel, že si ji má ihned nasadit a pokračovat ve cvičení, dokonce na něj i několikrát zaútočil, že chlapec s viditelným smutkem ve tváři upadl na zem. Pak se od něj velitel odvrátil a přenechal ho jeho původnímu soupeři, který počkal až se kluk postaví a pak spolu znovu začali cvičit... Katonival Rebeca odešla i s tím mužem. “Kam šla?“ zeptal se tě zmateně tvůj mistr, který vypadá, že vůbec nic nechápe a pak se na tebe vlídně usměje. “Fakt mě to mrzí…“ dodá ještě omluvně a pokusí se navázat na omluvu, kterou pronesl před jídlem. I když těžko říct, zda opravdu očekává, že mu odpustíš… Theoris zvedne hlavu a podívá se na vás. ”Měli bychom se vrátit do práce, slečně Rebeca se možná ještě vrátí aby nám pomohla…“ Aby dodal svým slovům na důrazu, vstal ze židle a ochotně došel zaplatit své jídlo. Na to už ale vstal i Filius a aby nezůstal pozadu, vzal své i tvé nádobí a donesl ho hostinskému, aby mu rovněž zaplatil. Nakonec vyjdete ven, kam se postupně vracejí řemeslníci, aby vám pomáhali při vašem dalším snažení. Ovšem bubnování a novému vyhlášení neujde ani velké Galtmarské náměstí. Ačkoliv k vám dorazilo až o hodinu po poledni. "Navědomost se dává! Že počínaje dnešním dnem je vyhlášeno v celém městě Galtmar Stanné právo. Zákaz vycházení platí od setmění do úsvitu! Všichni bojeschopní občané města jsou povoláni do zbraně s možností, po skončení bitvy a příjezdu posil, vrátit se zpět do běžného života. Veškeré hostince budou uzavřeny a vídej alkoholu, bude přísně limitován a jeho nadměrné užívání přísně trestáno! Hostinští nechť se přihlásí v kasárnách, budou se podílet na vaření pro vojáky. Za tuto službu Císařství, budou všichni hostinští peněžně odškodněni!" Zvučný hlas mladého hlasatele se rozhléhal ulicemi Galtmaru a po náměstí, až téměř zamrazilo v žilách každému, kdo to uslyšel. Všichni se po jeho hlase otočili. Vojáci sice nakukují do všech domů a buší na dveře, ale vás si nevšímají. Tedy ano, přijdou za vámi, ale mistr Granis jim hned oznámil, že máte velmi důležitý úkol, kterého se musíte zhostit a máte to povolené samotným hrabětem a tak nakonec vojáci odejdou a hlasatel s bubeníkem, také pokračují dál. Většinu lidí, které uznali za bojeschopné část vojáků eskortovala pravděpodobně někam kde dostanou zbraně a jinou výstroj… Elfí hvozd – Niké, Drakan, Kukramovan Niké se oddává své chlácholivé písni a přemýšlí jak vytrestat čaroděje za jeho drzost, které je snad až přímo nestoudná z pohledu mladé nespoutané elfky. Je to pro ni bezpochyby zvláštní setkání, ale to nejenom pro ni. Kukramovan se zdá zamyšlený, pohroužen do svých myšlenek ohledně právě této druidky, která se objevila v jeho života prozatím dvakrát z toho poprvé o tom ani nevěděl do chvíle, kdy mu to nyní prozradila. Nemohl se zbavit tíživého pocitu v žaludku, že jí něco dluží a on nerad měl u někoho dluhy. Příliš dobře věděl, že dluhy se pak špatně splácejí. Drakan oproti tomu přesně kalkulující své možnosti a schopnosti přemýšlel jako by vedl jakési válečné tažení přesto že jeho jediným pěšákem byl Kuk na kterého se nemohl spolehnout, protože ho vlastně nijak neovládal a Niké, která ovšem byla jako bouře a on si její nebezpečnost přesně uvědomoval. Hvozd se pomalinku začal uklidňovat. Poledne se překlenulo a den pomalu dává znát, že máte před sebou máte ještě dlouhou cestu a čím déle se zdržíte, tím dříve budete muset spočinout na noc. Hvozd se uklidnil a Niké se trochu vyčerpala. Píseň si z ní vzala trochu její magie a sama druidka cítí že se potřebuje napít. Přeci jen zpívat a tančit dvě hodiny v kuse není nic jednoduchého… Mokřady – Tass a Darken Darken se zeptal Tasse, jestli budou pokračovat. T se zmohl jen na přikývntí, ale vzáětí se svým vysokým hláskem zeptal: “A nemohli bychom to obejít ze severu? Kolem hor? Vážně si myslím že to bude lepší… Víš kolik takových oblud se může v tom zapáchajícím bahně skrývat? A ještě k tomu tu rostou ty pitomý…“ snad by ještě malý hobit mluvil dá, kdyby se ovšem kolem jeho nohou neomotol šlahoun jakési jiné rostliny a z ničeho nic s ním neškubl. Hobit vyjekl leknutím a pak už zmizel z Darkenova zorného pole kdesi v travinách. Delph Delph obdržel jídlo. Na tác si postavil i tupláky s pivem a chtěl se zrovna vrátit ke kováři v pokoji, když vtom do hostince vtrhlo několik vojáků. Okamžitě mohl Delph postřehnou sinalý výraz v hostinského tváři, i u ostatních hostů, kteří se okamžitě přestali bavit. “Hostinec se okamžitě uzavírá! Všichni jste zatčeni!“ ozve se velitelský hlas zřejmě velitele těchto mužů a ostatní vojáci okamžitě tasí zbraně a jdou pozatýkat hosty, přičemž dva vojáci zamířili i Delphovým směrem.

Kniha osudu - 17. března 2008 17:32
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Tass ti náhle zmizí z očí. Zničeho nic ho zakryl hustý porost travin. Uchopila ho rostlina... Nevíš co přesně máš hledat a tak tápeš a drříš se jediné vyjímečné duše, kterou máš v dosahu a to je duše malého hobita, který tě doprovázel. Pohybuje se rychle, ale naštěstí ne tak daleko, je od tebe asi patnáct metrů...

Rebeca Gohurová - 17. března 2008 17:37

Jdu s mužem a držím se vedle něho přičemž zaslechnu hlášení a bubnování zamrazí mne v zádech.To už se ale ten co bubnoval i s tím co hlásel odtáhli a k nám přišli dva vojáci "Ve jménu císařství, jste uznána za bojeschopnou a povolána do zbraně na ochranu města! Půjdete s námi!" promluví a já v tom okamžiku uvidím toho chlapce.Chvíli se na něj dívám To je on...jak mohl hrabě dovolit aby se s ním takto zacházelo?... mírně přimhouřím oči. "Počkejte prosim vás vojáci..." řeknu odvážně a chci jít k tomu chlapci pokud přes vojáky projdu. Chuták chlapec...ale musím přeci něco udělat...dyť by ho zmrzačili nebo rovnou zabili když ho tak vidím ... prolétne mi hlavou jediná myšlenka když jsem odhdlaná jít rovnou k němu.

Darken Rahll - 17. března 2008 18:09

Ve vysoké trávě Půlčík na mou otázku odpoví další. Je na něm znát, že by rozhodně chtěl jít jinudy... Když se tak na něj dívám, najednou si uvědomím v jak zbědovaném stavu se můj společník ocitl. Opuchlý obličej, škrábance od útoku šelmy a navrch ještě oblečení pokryté bahnem. Jak mohli vůbec takové bytosti přežít? Slabí, mrňaví, nepříliš chytří... Není divu, že jsou démoni uvěznění mimo tuto dimenzi. Museli by je pozabíjet už jen proto, že by se nemohli dívat na tu slabost. Nakonec ale i já musím souhlasit se změnou trasy. Byla chyba jít tudy, oklikou to bude rychlejší. Právě ho chci zarazit a odsouhlasit jeho návrh, když se mu smíkne noha a on zahučí do trávy. Co ?!? Jakto, že jsem nic necítil? A sakra kolik je tu ještě hladový havěti?! Opět ve mně vzplane plamen hněvu. Tentokrát způsobený bezmocností a stále se opakující situací. Tohle už rozhodně není vtipné! Asi sekundu si pohrávám s myšlenkou nechat hobita jeho osudu a pokračovat dál sám. Bohužel potřebuji průvodce, mohl bych najít jiného, jenže na to nemám čas. Musím spěchat a hlavně se teď dostat z téhle bažiny! Zaměřím se na Tasse, naberu směr skrz trávu přímo k němu a s nevyšší možnou rychlostí, kterou mé lidské tělo a okolní podmínky dovolují, začnu stíhat nebohého půlčíka.

Kniha osudu - 17. března 2008 18:55

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vydal jsi všechyn příslušné rozkazy a sám se jal podílet na výcviku čerstvě naverbovaných lidí. Sám však vidíš, že je to bída s nouzí. Povětšinou drží meče jako klacky a bude to opravdu dost velké štěstí pokud tuto bitvu město ubráníte. Bubny se začaly rozhléhat po celém městě a tvé rozkazy právě začínají být plněny. Do večera by se tu měl postupně objevovat zástup všech možných lidí, kteří si přijdou pro zbraně. téměř všichni kováři města se podílejí na tom, aby vyráběli další a dlší zbraně, ale těžko říct, zda to bude stačit. Maximálně, kdo nebude ozbrojen dnes, budou mu snad zbraně dodány zítra.

Delph dea Sinuan - 19. března 2008 13:13

Vylopženě sebou trhnu. Žeby měli už ten zatykač až sem a nějak mě poznali?, pak mi dojde, že řekli Všichni jsou zatčeni. Zůstanu tedy klidně stát a stále držím podnos v ruce, i když přes ty dva tupláky to bude za chvíli značně těžký úkol. Čekám až ke mě dorazí ti dva vojáci. "Copak se stalo pánové? Tak rychlé zatčení všech v hospodě? Vešel jsem snad do nějaké hospody, kde se schází pouze lumpové? Nejsem zdejší a před chvílí jsem dojel. Voják na stráži u brány vám to potvrdí, protože mě doprovázel ke zdejšímu léčiteli, kterému jsme zanechali zraněné dítě na uzdravení."

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 19. března 2008 13:26
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Snažím se ještě všem poskytnout morální podporu svými proslovy. V tom jsem hodně dobrý, takže jimi nešetřím a dodávám všem nadšení.

Kniha osudu - 20. března 2008 10:05

Rebeca Gohurová Řekla jsi vojákům, jestli by nepočkali a ti se podívali jeden po druhém. "Proč?" zeptal se první z nich. Mezitím velitel právě švihl chlapce prutem a vynadal mu, že ten mečdrží špatné a důrazně mu ukázal kde udělala chybu. Chlapec si setřel slzy a to už se musel znovu bránit útokům toho vojáka s kterým trénoval. Dva vojáci, kteří přišli k tobě čekají zdá se na tvou odpověď, ale ty jsi se vydala k tomu chlapci a tak jdou za tebou. Dojdeš až k bojující dvojici a velitel, který mezitím opopošel o kus dál se na vás otočil a zakřičel: "Co tu pohledáváte?!" Vojáci za tebou jen pokrčili rameny. Ve vysoké trávě - Tass a Darken Darken se rozběhl za Tassem, kterého dokázal zdárně vycítit a stíhá ho v travnatém porostu a zastaví se až když vidí co pulčíka chytilo. Veliké chapadlaté křoví s obrovským květem připomínajícím tlamu do které právě hobit zapadl svou hlavou a další a další úponky se přidávají k tomu, aby jej vtlačili do tlamy, která tvořící jakýsi hladový chřtán zdá se rovnou poliká... Galtmar - hostinec U kohouta - Delph "Všechna pohostinství byla dle rozkazu generála zavřena a výdej alkoholu rovněž krom jednoho piva na osobu. Tento hostinský se provinil tím že svůj lokál otevřel a všichni přítomní pak konzumaci alkoholu. Je-li pravdou, že jste přijeli do města teprve před chvílí pak jste od tohoto okamžiku povolán do zbraně k obraně tohoto města.v Půjdete s námi!" oznámí ti jeden z vojáků neústupným tónem a ihned tě chytí za ruku. Druhý z mužů pak dodá. "Měl byste odložit ten tác a neklást žádný odpor." Vidíš jak vojáci postupně odvádějí hosty i hostinského ven a tři z nich pak míří i do patra, zřejmě prohledat pokoje.

Rebeca Gohurová - 20. března 2008 10:16

Zaslechnu ještě otázku jednoho znich ale neodpovím.Když v tom vidím jak toho chlapce velitel švihl.Ten se zvedl a setřel si slzy v tom se už ale musí bránit před dalšími útoky."Co tu pohledáváte?!" zakřičí velitel když vidím chlapce který ani neumí držet meč zavrtím hlavou. Chudák... podívám se na velitele. Veliteli ani neodpovím tasím meč a než voják bojující proti chlapci zasadí další ránu odrazím jeho meč stranou a podívám se na chlapce. "Tak ty jsi ten chlapce..."zešeptám spíše pro sebe ,ale hlídám si vojáka kdyby chtěl znovu zaútočit.

Kniha osudu - 20. března 2008 10:26

Rebeca Gohurová Neodpověděla jsi a místo toho jsi sáhla po meči jednoho z vojáků po svém boku. Než ten stačil cokoliv udělat už jsi odrazila útok muže, který útočil na chlapce. Zmatený voják se vrátil do základního střehu čekajíc na reakci velitele Roderika, který na tebe upřel svůj uhrančivý pohled svých černých očí. "Máš kuráž děvče. Evidentně nedržíš meč poprvé, i když ti mnoho zkušeností ještě chybí." kývne na ty dva vojáky, kteří stáli za tebou. "Beru ji pod své velení. Můžete jít!" rozkázal jim a ti stále trochu mimo stojí a vyčkávají. "Vraťtre ten meč, dostanete vlastní. již brzy budete moci ukázat, nakolik jste dobrá."řekne s nádechem ironie ve svém hlase a nehezky se ušklíbne. Stále čeká že dáš svůj meč stranou. Chlapec se na tebe zmateně a snad ivděčnězadívá, když konečně může meč, který je na něj možná až příliš těžký svěsit špičkou k zemi a oddechnout si.

Delph dea Sinuan - 20. března 2008 10:30

"Jsem svobodný občan, a jen jsem tímto městem projížděl a pivo jsem nezkonzumoval, zatím tu leží nedotčeno. Takže prr chlapče, přivolej mi velitele ať mi ukáže onen povolávací glejt podepsaný samotným baronem. A taky někde danou VIDITELNĚ ceduli, že se tu zakázal alkohol a je branná povinost! a velice tvrdě se podívám do očí toho vojáka, který tu tak rozkazuje, že to myslím velice vážně, že chci mluvit s jeho nadřízeným a ne s ním. poté odložím tác na stůl a užďobnu si kus jídla, protože už mám taky hlad, proto jsem si pro to jídlo šel.

Rebeca Gohurová - 20. března 2008 10:34
	"Vraťtre ten meč, dostanete vlastní. již brzy budete moci ukázat, nakolik jste dobrá." řekne velitel můj pohled padne na velitele. "Mám svůj meč...a ten mi stačí..."odpovím a podívám se na chlapce. "Jsi v pořádku?" zašeptám jen pro jeho uši a pousměji se na něj.

Kniha osudu - 20. března 2008 10:35
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro ty právě žádný svůj meč nemáš, o tom jsme mluvili už na začátku :-)

Rebeca Gohurová - 20. března 2008 10:38
	soukromá zpráva od Rebeca Gohurová pro bylo to myšleno jako toho vojáka meč :D jinak vim že žádný nemám :)

Niké - 20. března 2008 10:39

Hvozd "Tak hvozd je klidnější a já si potřenbuji odpočinout a napít se." řeknu popuzeně směrem k čarodějovi a hodím po něm zlověstný pohled. Jdu od nich kousek dál potřebuji mít klid, dejte na toho zmetka pozor děkuji. Dyštak mě hned varujte. řeknu v mysli lesu. Napiji se vody, kterou mám u sebe, jdu kousek od kuka a čaroděje. Jak ho jen potrestám, za to provedl, no nevím ještě si to rozmyslím pomyslim si a sama pro sebe se usměji. Pak si sednu a opřu se o jeden ze stromů. Zanedlouho usínám.

Kniha osudu - 23. března 2008 17:54

malé náměstíčko - Rebeca Chlapec se na tebe bázlivě podívá a vidíš slzy lesknoucí se v jeho očích. Než ale chlapec stihne cokoliv říci, nebo udělat, už u vás stojí velitel Roderik. "Nyní jste vojákem Císařské armády, slečno a jako voják máte povinnost poslouchat rozkazy tak jako každý! Odevzdejte proto svůj meč, jeho původnímu majiteli, budete odvedena do kasáren ke zbrojnici, kde dostanete meč nový. Rozuměla ste, vojáku?!" zazní jeho pevný, přísný hlas. Velitel nečeká na tvou reakci a okamžitě se otočí na chlapce. "Nepamatuji si, vojáku, že bych vám rozkázal přestat ve cvičení! Pokračujte!" rozkázal a kývl druhému vojákovi s kterým chlapec předtím trénoval a ten se postavil do střehu. Chlapec, jeden z dvojčat, se postaví do postoje, al je na něm vidět, že je unavený. Pot se mu řine snad ze všech pórů na čele. Hostinec U kohouta - Delph "Chcete mluvit s velitelem?! Tak prosím. Pojďte s námi!" rozkáže a to už vidíš jak po schodech dva vojáci přivádějí i Redana, který je značně překvapenýá a nechápavě se po tobě podívá. Následně vás všechyn vojáci odvádějí a zavírají hostinec.

Drakan - 23. března 2008 18:04

Druidka tancuje a prozpěvuje si jakousi píseň. Ani se nesnažím porozumět, vím, že se musím spokojit s vysvětlením, kterého se mi od ní dostalo. Poprvé od započetí cesty mám dojem, že jsem si přeci jen ukrojil příliš velké sousto. Měl jsem jít spíše přes hory. Trvalo by to déle, ale netrčel bych teď tady, odkázán na milost a nemilost jedné z elfích žen a nevláčel s sebou toho lidského stopaře. Ano, oba se ještě mohou hodit, ale... Takhle jsme si to vskutku nepředstavoval. zamyslím se. Připadá mi, že to trvá moc dlouho a leč jsem pověstný svým klidem, nyní klidný nejsem. Něcvo ve mě mi našeptává, že bych měl jít dál. cítím volání jeskyně a nápisu, který se v ní ukrývá. Musím vytrvat až do konce. Už nemůžeme být tak daleko. Kolik dní to bude? Ta druidka mi bude házet klacky pod nohy, ale což... Až si ona přečtě co jest psáno, mimo hvozd bude proti mě, ničím... říkám si snad už posté. Problém je, že mi tzato myšlenka přestává stačit. abych si ukrátil dlouhou chvíli mluvím s Kukem, ale tomu také není nikterak do řeči. Ptá se na pár věcí, jako jak jsme se o jeskyni dozvěděl a několik dalších. Neváhám mu odpovědět, i když slova volím pečlivě, abych nikde neuklouzl s odpovědí. Po dvou hodinách je dotancováno a dozpíváno. Niké se postavila proti nám a její pohled šelmy se zabodl do mých chladných očí, které jí nezůčastněně pozorují. řekne že si musí odpočinout a pak odchází. Neddá se přehlédnmout její zlověstný pohled. Vím že bych se měl bát a snad se i bojím, ale na druhou stranu nejen, že se bojím, ale cítím i jakési uspokojení z toho, že se zlobí. Když se elfka otzočí, ušklíbnu se. Ale jen na okamžik a ten úšklebek se posléze ztratí. "Jestli šla teď odpočívat, tak už zde budeme muset přepat. Moc se mi to nelíbí, ale rovineme tábor, ne? Strávíme jednu noc na břehu Kruté řeky," znovu se ušjlíbnu. Tentokrát se snažím o tom, aby to vypadalo jako upřímný úsměv, aby si Kuk o mě nemyslel, že jsme nějaký suchar.

Rebeca Gohurová - 23. března 2008 18:08

Malé náměstíčko Velitel ke mě promluví a než cokoliv řeknu rozkáže ať hoch pokračuje v boji.Podívám se na velitele. "Meč vrátím majiteli ...tedy dobrá chytel vojáku!"vyřknu a hodím mu zpět jeho meč.Podívám se na mladíka kterému se v očích zalesknou slzy už neni schopen boje je to na něm vidět.Konečně jsem se dostala kam jsem chtěla...a teď ,teď udělám co jsem chtěla....dyť toho kluka zabije dřív než se dostaneme k boji...musím jednat... Když se všimnu že voják stojí v pozoru vezmu mladíkovi meč z rukou a usměji se na něj."Potřebuješ si odpočinout..." zašeptám a obrátím se proti vojákovi. "Jestli jste vy velitel a já mám poslouchat vaše rozkazy a neudělám to co uděláte?!..." zvýším nepatrně tón hlasu a čekám co udělá.

Kniha osudu - 23. března 2008 18:22

Malé náměstíčko - Rebeca Gohurová Hodila jsi meč tomu, komu patřil ti dva však stále čekali, že tě odvedou do kasáren což jsi jim zněmožnila, když jsi vzala meč tomu chlapci a postavila se s ním veliteli. Druhý voják, který měl s chlapcem trénovat zdá se, neví co dělat a tak vyčkává v pozoru. Velitel sám tasí meč a postaví se ti. "Každý kdo se vzepře rozkazu, bude pozásluze potrestán, vojáku!" řekne a hledí ti do očí tak pronikavě, jako by snad mohl odhadnout každý tvůj další pohyb. Víš, že hledět protivníkovi do očí je důležité pro každý souboj, otázkou už zůstává jen, jestli ho skutečně chceš s velitelem vést. Ostatně tvůj včerejší souboj s hrabětem, také nedopadl nejlépe. mžoná by se vše dalo vyřešit i jinou cestou, ale pravdou je, že už jsi se rozkazu vzepřela a nezbývá ti tedy příliš možností.

Rebeca Gohurová - 23. března 2008 18:52
	Malé náměstíčko Velitel tasí meč "Neříkejte mi vojáku pane ještě do armády nepatřím pro vaší informaci jsem Rebeca nikoli voják..." cinicky odvětím a hledím veliteli do očí. Jako by věděl jco mám zalubem no bojovat by byla možná chyba...a možná jsem se od hraběte něčemu přiučila...raději ještě vyčkám... přemýšlím čekajíc další velitelovu reakci.

Kniha osudu - 23. března 2008 19:39

Malé náměstíčko - Rebeca Gohurová Stojíte proti sobě. Dva páry očí s upřeným pohledem hledící na sebe. Dvě těla odhodlaných lidí. Rebeca v bílích lehce špinavých šatech přesto však plná půvabu a ladných křivek svého těla. Naproti ní muž s jizvami na tvářích a zřejmě i jinde po těle, což ti ovšem nedopřeje vidět neboť je jeho tělo zahaleno ve stejnokroj a kroužkovou košili. Je to jen chvíle. A přece na tu chvíli utichly všechny zvuky, které do té doby prolínaly ulice Galtmaru. Vlastně ty zvuky neutichly, to jen atmosféra zhoustla natolik, že se ušní bubínky zůčastněných zahltily natolik, že žádný zvuk nedokázal pohnout slabou membránou uvnitř ušního hlemýždě. Chlapec o kterého se z části jedná se dívá viděšeně a přes šok, který utrpěl po smrti bratra a nápor zde při výcviku, se zdá že najednou má o něco více energie, než je skutečně tak. Těžko říct, co se odehrává v jeho mysli. Zmateném chaosu dobra a zla, zborcených hodnot jeho života, který ani do dnešního dne nestál za mnoho. Náhle chytne Rebecu za zápěstí v němž drží meč. Nijak se jí nesnaží meč vzít a přece je v tom doteku jakási naléhavost, neboť právě tímto spojením dvou rukou byl přerušen uhrančivý pohled velitele Roderika a Rebecy. "Nechte toho, paní... Už jste vojákem, každý bojeschopný je povolán do zbraně... Já... Já ještě musím hodně svičit, paní... Nechte věci tak jak jsou a raději... Raději splňte rozkaz..." slyšíš bázeň z jeho ještě napůl dětského hlasu plného smutku a strachu. Nyní se zdá že se bojí o tvůj život. Velitel Roderik se usměje. Je to jen ironický úšklebek po kterém velitel opustí šermířský střeh, ačkoliv nepochybuješ, že by se do něj byl schopen kdykoliv vrátit zpět. "Neměla byste vyhrožovat zbraní, pokdu nechcete skutečně zaútočit." promluví velitel evidentně k tobě, jako by nadále chlapce ignoroval. Zaslechneš výsměch čišící z jeho hlasu. "Za neuposlechnutí rozkazu to bude jen deset ran bičem, za napadení velícího důstojníka by to byl váš trest horší. Nyní byste měla uposlechnout rad tohoto vojáka a vrátit mu jeho zbraň. Pokud i nadále budete klást odpor, budete zatčena a poslána do šatlavy, kde po poradě s generálem vyčkáte na svůj trest!" odmlčí se a zkoumavým pohledem si tě prohlédne od hlavy až k patě. "Takže...?"

Rebeca Gohurová - 23. března 2008 19:56

"Nechte toho, paní... Už jste vojákem, každý bojeschopný je povolán do zbraně... Já... Já ještě musím hodně svičit, paní... Nechte věci tak jak jsou a raději... Raději splňte rozkaz..." podívám se na mladíka který mě chytil za ruku a pak zpět na velitele."Kdo vám řekl že bojovat nechci?..." zeptám se klidně velitele a rukou s mečem se chlapci vyškubnu. "Deset ran bičem?...Oh...tak to abych přidala...Omluv mě na okamžik mladíku..." řeknu klidně spíše do vzduchu a vydám se blíž s vážným výrazem ve tvářim a připravena k pádnému útoku na velitele. Tak když deset ran bičem a ještě mi říká že tasim meč přitom nechci bojovat tak je na omilu...sice nejsem nejlepší ale rozhodně se nenechám urážet... přimhouřím oči a rozběhnu se proti veliteli okamžitě útočím od hraběte se mi povedlo zachytit několik nových útoků takže se mi je povedlo z části okopírovat a použít je proti veliteli.

Kniha osudu - 23. března 2008 20:16

Malé náměstíčko - Rebeca Gohurová Vyškubneš se chlapci a ten jen zklamaně ustoupí. Z tvých klidně vyřčencýh slov mohl usoudit, že jsi možná až příliš odhodlaná a z jeho úhlu pohledu možná až šílená. Ať tak či tak nespuští z tebe oči, ale dá se z toho cítit děs. To už není jen prostý pouhý strach, to už je děs... Velitel se jen ušklíbl po tvých slovech a schvalně se otočil bokem, jako by odcházel kus stranou, kde měli cvičit další muži, kteří s cvičením přestali, aby sledovali jak se situace vyvine. Vydáš se rázným krokem k němu. Tvůj krok se změní v běh. S pohledem šelmy vyhlídnuvší si svou kořst se na něj vrháš. Pokoušíš se napodobit jeden z výpadů, které jsi včerejšího večera pochytila od hraběte, ale přesně tohle velitel Roderik očekával. Možná ne přesně tento výpad, ale rozhodně očekával útok, neboť byl v mžiku v postoji a z otočky zblokoval tvůj útok. Jak jsi v rozběhu, nepodaří se ti ohned zastavit a tak tě rychlejší velitel přetáhne plochou svého meče přess zadek a ty ztratíš balanc úplně a dopadneš jak široká tak dlouhá do prachu dlážděného násmětí. Pokusíš se otočit, možná napřed vstát, ale ať tak či tak, k tobě velitel přistoupí. Pokud jsi se neotočila a pokusila se vstát, otočí tě sám a přiloží ti k hrdlu čepel meče, abys přímo cítila chlad oceli na své kůži. "Pokud to bylo vše, vojáku, jste zatčena!" na tváři se mu vyklube posměšný úšklebek a pak už jen sleduješ jak odkopl přišlápl tvůj meč, abny ses mu nemohla vzepřít a kývl na další vojáky, kteří k tobě přišli a uchopivší tě za ruce, tě začínají spoutávat ruce provazem a pak teprve dá velitel meč stranou a vojáci tě postaví na nohy. "Odvěďte ji do šatlavy! Později se jí budu věnovat..." ponechá svou větu neukončenou, jakoby naschvál a to už tě vojáci odvádějí pryč.

Delph dea Sinuan - 23. března 2008 20:47

Směrem k Redanovi pošlu pohled, ve kterém je vidět, že nechápu stále situaci. Pokrčím i rameny. Ven jdu svým tempem a rozhodně se nenechám pohánět. Dojdu před důstojníka. Vklidu mu zopakuji svoje argumenty, o tom, že jsme právě přijeli, o tom, že jsem nikde neviděl žádný zákaz pití alkoholu, který jsem ostatně ještě ani nepil. A podivuhodném naverbování všech, hlavně neznámých obyvatel, kteří jen projíždí. "Tak co mi k tomu řeknete, pane? Ptám se vás jako důstojník, důstojníka, jímž jsem byl na lodi, než jsem šel hledat nové obchody a kontakty."

Rebeca Gohurová - 23. března 2008 21:00

Malé náměstíčko Ani jsem pořádně nepostřehla jak rychle jsem skončila na zemi. Au...už zase...tohle jsem nečekala...budu muet bejt ostražitější a výrazně rychlejší...U krku mám už čepel jeho meče potiťuju chlad oceli.Než stačim cokoliv namítnout už mám na rukou provazy a dva vojáci mě postavili na nohy.A táhnou mě tam kam velitel řekl obrátím se ještě za velitelem.Tim sme ještě neskončili rozhodně ses nim ještě uvidim... obrátím se z pět a když mě vojáci vedou spomalým.Mírně se mi začne motat hlava a podlamovat kolena nakonec se úplně zastavím.Podívám se střídavě na jednoho a pak na druhého vojáka můžu jim připadat zmatená nebo unavená.Po chvíli se mi podlomí kolena a spadnu na zem na chvíli se mi zastavil dech.Zdá se že jsem upadla do mlodby.

Darken Rahll - 24. března 2008 13:46

Ve vysoké trávě Když vidím, co chce hobita sežrat, už mne to ani nepřekvapí. Kdo mohl sakra tušit, že vlezeme do té nejhorší bažiny široko daleko! Určitě bych vymyslel nějakou úžasnou geniální strategii, která by se vší grácií dostala půlčíka z nebezpečí. Bohužel na to ale není čas a tak udělám první věc co mne napadne. Soustředím svoji sílu a vyzvednu do vzduchu kouli bahna se vším tím hnusem, co se v něm nálézal. Následně kouli přemístím nad ústní otvor masožravky, ve kterém se právě nachází i hlava mého společníka. Chtěla si něco k snědku? Tak tady máš! Doufám, že ti bude chutnat! Kdyby se mi v tu chvíly někdo podíval do obličeje, rozhodně by můj úsměv neoznačil jako milý. Možná by ho neoznačil ani za úsměv. Spíše za strašlivý smrtící škleb, připomínající démonickou tvář, lačnící po krvi... Ale co se dá dělat, na každého to občas přijde. Uvolním sevření kolem bahna a nechám ho spadnout přímo do chřtánu rostliny. Ať se jím zadusí! Těď už jen stačí počkat, jak na tenhle vegeteriánský pokrm náš strávník zareaguje.

Kniha osudu - 24. března 2008 15:04

Na cestě do vězení - Rebeca Gohurová Vojáci tě vláčejí. Snad chvíli přemýšlíš zda se vzepřít ale vlastně na to nemáš příliš čas. Možná bys mohla díky svému umění boje bezezbraně překonat vojáky i přes handicap, kdy jsi svázaná, ale možná by tě vojáci překvapili a nebo by mohl jejich velitel změnit názor a namístě tě zabít. Sama už jsi poznala, že s ním nejsou žádné žerty. Rozhodně se ti však přísnost toho muže nelíbí a jeho jednání s vojáky a lidmi okolo. Když se nad tím zamyslíš, je jeho konání vlastně logické i kdž velmi tvrdé. Na druhé straně ty jsi z těch pro které je svoboda přednější než pravidla a zákony. Jen ty sama víš v čem počívá tvůj plán. Co přesně má znamenat tvé podlamování nohou, bledost v obličeji, a symulovaná zástava dechu. Ať tak či tak, sesula ses k zemi a se zavřenýma očima nemůžeš vidět zmatené pohledy obou vojáků, kteří si na okamžik nevědí rady. Ohlédnou se, ale velitel jim už nevěnuje pozornost. Jeden z nich k tobě přiklekne a zkouší lehce nazvednout jedno z víček, kryjící tvé oči. Rozostříš zorničku abys tak skryla své bdění a ani nezjistíš zda si toho voják všiml či nikoliv, protože tě mezitím ten druhý vezme do náruče, aniž by tě rozvazoval a postaví se s tebou. "Se s ní budeme vláčet?" ptá se ten první. "Ne asi... Chceš snad čelit obvinění z nesplnění rozkazu? Já teda ne! Tak jdem!" cítíš každý krok který s tebou ujdou po ulicích a hluk panující všude ve městě jak jsou stále další a další občané povoláváni do zbraně. Ve vysoké trávě - Tass a Darken Dospěl jsi k rostlině která se právě snaží pozřít tvého malého průvodce, který tě měl doprovázet až k jeskyni o níž mluvil stařík. Nemáš mnoho času a rozhodneš se koncentrovat. Podaří se ti silou své mysli zhustit a uchopit kouli bahna a přenést ji nad hladový chřtán, který však pomalu ale jistě stále hlouběji souká malého pulčíka. Uvolníš své soustředění a opět o něco vyčerpanější stojíš opodál zatímco koule hnusu padá rostlině do hladového květu. Ovšem pokud bylo tvým cílem hobita zachránit, nyní se ti to již zcela jistě nepovede, neboť nápor bahna, které na křoví s velkým květem spadlo, ho jen zatlačilo více dovnitř. Květ se sice nestihl uzavřít a možná trochu ztráví i některé své šlahouny, ale hobitovi již jistě pomoci není... chvíli se nic neděje. Vůbec nic... Květina se ani nepohne... ale pak se větvě křoví a další a další šlahouny začínají ohánět po okolí a také čistit květ, který se rozpohyboval ve snaze zbavit se bahna na svých okvětních lístcích i přímo v tlamě. Některé šlahouny se rozhánějí téměř i u tebe. dokonce ti jeden z nich proletí těsně kolem tváře. Před hostincem U kohouta - Delph Pokrčíš rameny a Redan tvé gesto jen zopakuje. Vyjdete před hostinec a zastavíš se, abys jejich veliteli zopakoval své argumenty, které ale jeho zřwejmě jen štvou, neboť už si povzdechne a podívá se na tebe rozezleným pohledem. "Možná si byl nějakej důstojník na jedné lodi. V takovém případě si tam měl zůstat. Tady je válka, mladej, jasný?! Orkové už zíttra večer jistě přijdou až sem a zaútočí. Musíme vydržet, než přijdou posili z nejbližší Armádní pevnosti. Nikdo se nikoho neptá na to zda jste právě přijeli! Takových dnes už bylo... Rozkaz zní, že všichni bojeschopní jsou povoláni do zbraně, dezerce se trestá smrtí. Nikde jsi neviděl zákaz pití? Jednoduše pro to, že ho hostinský v této hospodě proti rozkazu sundal ze své hospody a naléval ač neměl! Nic víc. Stali jste se obětí jeho neuposlechnutí rozkazu, jinak byste na dveřích jeho hostince našli vývěsní ceduli, kde byste se vše dozvěděli. Na tom už nezáleží. Nyní jste prohlášeni za bojeschopné a tak jako všichni obyvatelé města se zůčastníte jeho obrany proti orkům, jasné?! Příjezd do města byl povolem, odjezd však ne, proto vám nic jiného nezbývá. A teď jdeme, už jsem s vámi ztratil dost času?!" řekne ten muž a kývne aby se pokračovalo v cestě. Přičemž vojáci po tvém boku, kteří k tobě přišli v hostinci, tě chytí za ruce a tak jako všecny ostatní tě hodlají spoutat, aby vsá mohli snáze odvést.

Rebeca Gohurová - 24. března 2008 15:16

Na cestě do vězení Když mi můj plán skvěle vyšel a jeden z vojáků mě vzal do náruče nenápadně jsem se podívala jak velitel mizí z dohledu.Cítím každý krok vojáka a slyším kolem hluk kdy je někdo povolán do armády.Když velitel zmizí z dohledu prutkým trhnutím zvednu hlavu a otevřu oči.Zmateně koukám na vojáka který mě nese aby vše vypadalo přesvědčivě. "Hej vojáku....díky..." řeknu klidně a ušklíbnu se.Nakloním hlavu přes vojákovo paži abych viděla na toho druhého vojáka "Co tak koukáš?...si nikdy neviděl ženskou při vědomí?..." provokativně se zeptám na čež se znovu podívám na vojáka který mě nese. "A kde ted vlastně jsme?Kam mě nesete?A za jak dlouho tam budeme?...Jak ste se vůbec vy dva takový vymakaný chlapy dostali k armádě?...Jste už dlouho u armády?..." vychrlím na vojáky spoustu otázek čekjaíc snad na jejich odpověď.

Kniha osudu - 24. března 2008 16:00

Na cestě do vězení - Rebeca Gohurová Z ničeho nic prudce zvedneš hlavu a začneš k vojákům mluvit. Nabrala jsi na svou tvář masku zmateného děvčete, které se ti opravdu daří hrát bravůrně. V první chvíli se voják, který tě nese zatvářil překvapeně až se zastavil a pohlédl na toho druhého, kterhé jsi osočila z toho jak na tebe kouká hloupě. Opět se tvůj doprovod dal do pohybu. znovu začneš mluvit na toho, který tě nese a začneš mluvit. Vychrlíš ze sebe spoustu otázek a zdá se že čekáš na odpověď. Voják se ale zatváří otráveně a jeho hluboký povzdech se nedá přehlédnout. Podívají se jeden po druhém a mlčky, ignorujíc tvé snažení pokračují dál až vejdou do areálu vězení, které stojí nedaleko kasáren a velkého náměstí.Když tě přinesou sdělí místnímu místodřžícímu, že tě přivádějí, vypoví vše o rozkazu svého velitele a pak tě odnášejí do jedné ze sklepních cel, které jsou nyní ve směs prázdné a ty jsi tedy umístěna do jedné z nich, kde tě voják položí na kavalec ze slámy, rozvážou ti ruce a pak obe dva opustí tvou celu a žalářník zavře mříže a zamkne tě uvnitř. Slyšíš ještě jak si ti tři povídají, ale vcelku nerozumíš o čem přesně a pak už zůstaneš sama vesvé cele, která skýtá pouze dva kavalce, latrinu ubohý malý stůl a rozvrzanou židly. Jedny mříže ti brání v odchodu a druhé mříže jsou vsazeny v okně, které máš až u stropu a je to takové malé okéno, že bys jím sotva vyhlédla ven.

Kniha osudu - 24. března 2008 16:05

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Nějaký čas se věnuješ tréningu a zlepšování morálky až když později po poledni přijde do kasáren jedna ze skupinek vojáků, kteří trénovali jinde a mimo jiné přivádějí i několik nově naverbovaných lidí za tebou přijde i jejich velitel, který ti poslušně zasalutuje, ukloní se hlavou a pak promluví. "Odpusťte generále, že ruším, ale jdu v jisté záležitosti, která si žádá rázné a tvrdé řešení." vypoví ti hned čekajíc na vyzvání aby mohl pokračovat, případně až mu sdělíš že si o tom promluvíte jinde.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 24. března 2008 16:16
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Veliteli přikývnu, že jsem ho slyšel. Rychle dokončím větu a teprve pak se mu začnu věnovat. Vezmu si ho stranou, abychom mohli mluvit a polohlasně se ho táži: "Mluvte veliteli."

Kniha osudu - 24. března 2008 16:30

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Dopověděl jsi větu a odvedl velitele kus stranou., kde jsi ho vyzval, aby mluvil. Opět kývne hlavou na srozuměnou a pak spustí: "Generále, jakási žena, Rebeca, se vzepřela povolávacímu rozkazu a před mými muži se mě odvážila napadnout. Ne, že by snad mohla uspět, leč její chování je pobuřující. Odvaha jí jistě nechybí a i s mečem to trochu umí, ale její jednání je nepřípustné. Nezabil jsem ji, leč jsem mohl, ale prozatím jsem ji dal uvrhnout do vězení. Přišel jsem za vámi, abyste rozhodl o adekvátním trestu." vysvětlí generál, který si zřejmě stejně jako ty uvědomuje, že jediným adekvátním trestem je smrt.

Rebeca Gohurová - 24. března 2008 16:36

V cele Ti vojáci mi ani neodpoví ještě než mě zavřou do cely nemůžu si odpustit svou poznámku kterou řeknu nahlas "Mohli ste mi aspoň odpovědět...je to slušnost..." usměji se a to už jsem skončila v cele když mi rozvazujou pouta nepěkně se na jednoho z vojáků zašklebím.Sedím na kavalci se slámou rukou prohrábnu slámu "Copak sem prase nebo co?..." založím ruce na hrudi a hodím si nohu přes nohu na čež se opřu o zeď.Zaslechnu jak se ti tři ještě o něčem baví "Hej vy tam...nedrbejte...ste horší než já když mluvím na náměstí s velitelem!" vykřiknu aby mě nepřeslechli.Má to působyt jako urážka.Po chvíl vstanu a podívám se na malé okno které je docela dost vysoko. No tak teď by se mi hodila fredka...škoda že jsem ji nevzala sebou... uchechtnu se svým myšlenkám příjdu k mřížový a znuzeně se o něj opřu přičemž moje ruce koukají ven z cely. Tak jo ...zdá se že tu bude celkem nuda...budu toho muset využít abych se tady neunudila...ale počkat...o kousek dál na chodbě jsem zahlídla někoho v cele...když nemužu nic tropit tak si budu aspon povídat... usměju se. "Hej ty tam v tý cele na druhym konci chodby...slyšíš mě?" skoušim navázat kontakt s neznámím člověkem abych zabránila nudě.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 24. března 2008 16:44

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Než odpovím, tak si dám chvíli pauzu. Jakobych velitele neslyšel, protože jsem se zadíval na cvičící vojáky. Pak se však na něj otočím zpátky. "Myslím, že vím o kom mluvíte. Taková pohledná, trochu ušmudlaná, v bílých šatech a s jazykem tak ostrým, že by se s ním daly krájet drahé kameny," začnu potichu. "Přesně tu dívku jsem před pár dny zachránil. Jako jedinou z celé vsi. Zemřelo hodně dobrých rytířů. Popravit by ji bylo zneuctěním jejich památky," nyní už mluvím nejen potichu, ale i pomalu a je slyšet smutek z mého hlasu, zřejmě jsou pro mne mí vojáci něčím víc, než jen podřízenými. "Ale prominout jí tu malinkou vzpouru samozřejmě jen tak nemůžeme. Promluvím si s ní a nějak jí i potrestám. Buďte nadále tvrdý a nesmlouvavý, ale neplýtvejte zbytečně životy vojáků. Po téhle bitvě, pokud ji přežijeme vás určitě čeká povýšení veliteli," domluvím a opět si dám pauzu a shlédnu cvičící vojáky. Pokud mi velitel už nic jiného nechce, nechám ho jít a já se nechám doprovodit k vězení. Vojáky nechám čekat venku, chci přinést kompletní výbavu pro vojáka v menší velikosti, aby byla dívce. A samozřejmě si nechám přinést i bič.

Kniha osudu - 24. března 2008 17:33

V cele - Rebeca Gohurová Jsi dosti svérázná, bez úcty k autoritám, veselá, netrpělivá a útočná. To všechno se ti teď stalo protivníkem když se naplno projivily tvé povahové rysy. Obzvlášť v kombinaci s citlivou povahou je to téměř vražedná kombinace. Vyhlédneš z cely a zahulákáš na celé vězení jen pro to že věříš, že rozhovor tebe a tvého spoluvězně tě zabaví, neboť jinak máš pocit, že se ukoušeš nudou. Jsi nervózní, když nemáš co dělat. A to dnešní ráno začalo tak hezky... Zavoláš a očekáváš odpověď. Jenže tvůj spoluvězeň zdá se nejeví zájem odpovědět. Chvíli čekáš a po tvém křiku naplní vězení opět ticho. Zkusíš to mžoná ještě jednou a ještě jednou, ale ozve se ti v odpověď až na počtvrté s tvrdým oslovením. "Drž hubu, ty kozo jedna!" Evidentně to nebude žádný gentleman a lépe nevědět za co je tady, i když by to možná mohlo být naopak dobré se to dozvědět, alespoň by bylo o čem mluvit, když už se konečně ozval. Asi také nemá nejsilnější nervy. Jenže ať se snažíš nadále mluvit o čemkoliv on ti neodpovídá a maximálně z úst vypustí nějakou další nadávku. Rozhodně se nejedná o žádný duchaplný rozhovor a žalářník se vás několikrát pokusí umlčet, tím že zařve abyste byly zticha. Snad by zkusil vás utišit znovu, ale něco se děje. Dveře se do sklepení se otevřely a někdo vchází.

Kniha osudu - 24. března 2008 17:39

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Velitel se na tebe zadívá zkoumavě pátrajíc po pravém původu tvého zamyšlení, načež mu nezbývá než uznat, že máš asi v něčem pravdu a i když nahlas nic nepoví souhlasně přikývne. Řekneš mu že si s tou ženou promluvíš a pak dodáš dalších několik vět. Zdá se být spokojen s tvým rozhodnutím i se svým, že ji na místě nezabil. Možná že původně čekal spíše tvůj hněv, ale nyní rozhodně není nespokojen. "Rozkaz, generále," řekne a odejde. Má ještě svou práci a hodlá všechny své rozkazy splnit co nejlépe. Necháš muže venku a vydáš rozkazy o tom co chceš dát přinést. Můžeš se spolehnout že všechny tvé požadavky budou splněny. Vězení není nijak daleko a jsi u něj v cuku letu. Vejdeš dovnitř a místní důstojník se hned postaví do pozoru.

Rebeca Gohurová - 24. března 2008 17:48

V cele Pokouším se mluvit s vězněm a jeho nadávky mi vůbec nevadí "Za co tu jste?" zeptám a ptám se i nadály dokonce i přesto že žalářník se snaží o to abych byla sticha.To je zábavné když někdo nemá takovou výdrž jako já... uchechtnu se svým myšlenkám a než se stačím na cokoliv dalšího zeptat dveře se otevřou. No že by si pro mě někdo konečně přišel?...uvidímš... usměju se ruce v okamžiku zastrčím zpět do cely a lehnu si na kavalec a pohodlně si natáhnu nohy jednu přes druhou.Začnu si hvízdat přičemž vytáhnu kousek suché trávy z pod sebe a začnu si s ním hrát. No uvidíme co se stane...a jestli je to vůbec pro mě... stále si jen tak pobroukávám a pohupuji nohou ze strany na stranu.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 24. března 2008 17:52

Žalář - Rebeca Gohurová Scházím po schodech dolů. Pryč je to elegantní přestrojení a mám na sobě kroužkovou zbroj a ač působím prostšeji, přesto je na první pohled poznat, kdo je tady šlechtic a velitel. Víš, že ke kroužkům mám ještě nádhernou plátovou zbroj, v té jsem tě zachránil. Sejdu až dolů k tobě, výraz v mé tváři by se dal popsat jako tvrdý, bez citů ač možná ustaraný. Ruce si založím za zády a mírně rozkročený na tebe zůstanu koukat. "Proč? Proč mi tohle děláte panno Rebeco? Jste jediná, koho se nám podařilo z vaší vesnice zachránit, zemřelo tam mnoho mých mužů a vy se tu nyní snažíte zemřít. Co vás to u všech bohů napadlo? Vzepřít se rozkazům a postavit se svému nadřízenému veliteli. Klidně vás mohl popravit na místě, to je snad to, co si přejete?" hovořím nahlas, můj tón je tvrdý a nesmlouvavý a pokud máš nějaký pud sebezáchovy, tak teď určitě bije a křičí - "Odpověz mu, nebuď sprostá a drzá, nebo snad chceš zemřít?"

Rebeca Gohurová - 24. března 2008 18:14

V cele - Hrabě Do žaláře příjde hrabě ani mě to moc nepřekvapilo mluví ke mě tvrdým a nesmlouvavím hlasem.Podívám se na hraběte a posadím se Proč mu tohle dělám?...třeba protože chci pomoct tomu chlacpi...třeba proto ale pochybuju že to takového nafintěného hraběte zajímá...myslela jsem že bude milejší i když...možná má pravdu ten velitel mě mohl zabít na místě...no ale předtim nebo teď?...a nebo až v bitvě...dyť je to jedno stejně by to jendou přišlo... mile se usměji na pana hraběte."Víte pane Hrabě...kdyby jste chtěl znát důvod proč jsem to udělala a opravdu by vás to zajímalo..." vstanu z kavalce a jdu trochu blíže k cele ale jen na takovou jakou uznám za vhodnou. "Vy jste mě zachránil z vesnice...musím se vám přiznat opravdu se vám neříká Hrabě pro nic za nic...muže cvičíte opravdu poctivě...o tom nepochybuji..." na chvíli se odmlčím "Pokud chcete slyšet pádný důvod proč jsem se mu postavila zeptej te se vašeho velitele..." odpovím tišeji hledíc na hraběte.No tak snad to ze mě nebude páčit...a jestli se ho zeptá to je jen na něm přeci jen je nadřízený.....zajímalo by mě co celou dobu dělal...myslím když sem se tu tak skvěle bavila s tím výřečným spoluvězněm...to mi asi nepoví...

Kniha osudu - 24. března 2008 19:17

Elfí hvozd - Niké, Drakan, Kukramovan Niké odešla spočinout k patě jednoho ze stromů a ve spánku se ji les jal chránit tak, že splynula se svým okolím a žádné okopouhého smrtelníka by ji nedokázalo spatřit. Dtrakan a Kukramovan se spolu zatím pokoušejí mluvit, ale oba tak nějak zjišťují že není příliš o čem. Drakan zdaleka nehodlá prozradit víc o své cestě a svých cílech a Kuk přistoupil na jeho hru. Dobře tuší, že mladý mág se s ním pokouší hrát jakousi hru o níž on zatím příliš neví. Les je tichý a klidný a krajinu halí pomalu ale jistě noc svým temným šálem. Kukramovan zatím připravil tábořiště. Vyhloubil díru na ohniště, obložil ji kameny, nanosil spadané dřevo a rozdělal oheň. O dřevo požádal také Drakan, který se svého úkolu zhostil jako již předtím. Počasí je mírné a na déšť to nevypadá a tak se Kuk ani nenamáhá stavět nějaký přístřešek z dek. Večer se nachýlil a niké se konečně probouzí u paty svého stromu, aby se mohla posléze připojit k ostatním a se svěží a odpočatou myslí vnímat magii a hlasy tohoto prastarého Hvozdu.

Katonival - 24. března 2008 19:41

V a před hostincem: Usměji se na svého mistra, který odnese i mé nádobí a vyjdu ven. Zamračím se na verbíře a už už se chystám je vyhnat, když mě můj mistr zarazí a sám jim vysvětlí, co se tu děje. Naštvaně sleduji jak nakonec odcházejí a berou sebou všechny, jež jsou schopni alespoň trochu bojovat. Nakonec smutně zavrtím hlavou a pustím se opět do práce. Nenápadně přitom pozoruji oba alchymisty pobíhající kolem mě. Schválně provokuji svého mistra úsměvy, které jsou však mířeny na druhého muže. Avšak ani svého milence nenechám dlouho čekat a úsměv bude patřit i jemu.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 25. března 2008 09:12

Žalář - Rebeca Gohurová Zklamaně si vyslechnu dívčinu odpověď. Sklopím hlavu a přistoupím až těsně k mřížím. "Víte mladá a vzpurná dámo. Můj titul... šlechtický i vojenský s sebou nese jisté povinnosti. Obyčejní lidé ke mě vzhlížejí, nepřátelé se mne bojí a ostatní mne uznávají. V některých situacích musím jednat prostě podle jejich očekávání, i když bych z celého svého srdce chtěl udělat něco jiného. Je to má povinnost lidu dána mými tituly. A k té povinnosti patří i trestání hříšníků, vynášení různých soudů a podobné nemilé věci," začnu mluvit potichu, tak aby mne mohla slyšet jen dívka v bílém. "Ke tvému štěstí jsi byla všem spíš jen pro smích, takže ač jsi se pokusila o vzpouru, mohu tě potrestat jen několika ranami bičem a přeřazením do první linie. Ale pokud na veřejnosti neuděláš přesně to, co po tobě budu chtít, tak tě na místě zabiju. Nikdo nemůže dělat z vrchního velitele armády šaška, nikdo se s ním nemůže handrkovat, nebo ho posílat za někým jiným. Protože pak má milá Rebeco by mne vojáci mohli mít za měkotu a takové měkoty vojáci nechtějí poslouchat. Takže než něco řekneš, tak o tom přemýšlej. Protože ač bych ti moc nerad ublížil, nedáváš mi prostě jinou možnost. Stejně jako spousta jiných lidí," domluvím a poodstoupím od mříží. Hlavu otočím ke dveřím, zda už nesou věci, které jsem žádal. Poté se opět podívám na Rebecu. Ta tvrdost zmizela, oči jsou jen plné zklamání a smutku.

Rebeca Gohurová - 25. března 2008 13:21

V cele - hrabě Poslouchám hraběte zdlouhaví výklad který mi v této chvíli příjde dosti nudný a nepříliž zajímaví i když na sobě nenechám nic znát. No jistě ty máš povinosti a já mám bejt potrestaná za to že si velitel začal?!...skvělé...uplně perfektní a ty místo toho aby ses ho na to zeptal mi tady rozprávíš o tom jak to je a jak se mám chovat...a taky co je tvoje povinost...moje povinost je pomáhat a ne poslouchat příkazy navíc když nejsi ochotnej se toho blbce zeptat...sice já sem jim byla pro smích ale copak mi to vadí?...ne nevadí...počkám až ten svůj dlouhej proslov dokončí pak s nim možná bude o čem mluvit...jsi tak citliví ach...to abych si dala pozor...vojáci nuda,armáda nuda,výcvik taky a sám hrabě jak by smet... konečně hrabě řekl to co chtěl jen jsem se na něj dívala aby to alespon vypadalo že ho poslouchám a že to vypadalo přesvětčivě.Výraz v mé tváři je nečitelný,jako bych se nad tím vším dnad i zamyslela.Uslyším otevření dveří někdo další jsem de. Takže ještě než se vrhne na trest něco bych dodala... podívám se zpět na hraběte."Když dovolíte hrabě ještě bych ráda podotknula ,že jste opravdu tvrdý vůdce nemyslím teď kuli svému trestu který rozhodně nebude příjemný ...myslím celou armádu...každý by z vás měl respekt to rozhodně...možný by jste čekal i že ta "vzpoura" byla úmyslně to je samozřejmě jen na vás...ale když jste se tedy velitele nezeptal řeknu vám to dřív než vykonáte rozsudek... mluvím plynule hrabě si může všimnou strachu v hlase pokud pozorně poslouchá.Přijdu blíž ke mřížím a chytím je objěma rukama. "Na velitele jsem nezaútočila bez důvodně nikdy na člověka neútočím pokud k tomu nemám důvod...samozřejmě řekl by jste že je to buď nesmysl nebo šílenství...mohl mě zabít tak jest...ale.....ten chlapec kterého jste dneska vzal do armády ani neudrží meč...viděl jste ho vůbec...viděl jste jak je mu to líto...?" šeptám přitisklá až na mřížoví."Chápu vás...nic jiného jste udělat nemohl...jste hrabě a samozřejmě nemůžete dopustit na to aby vás okradl..." dodám už trochu mín přívětivě a odstoupím od mřížoví.Chytím si ruce na hrudi jako by mi byla zima. Samozřejmě pro mě jste bezcitný...kdybych mohla tak tomu klukovi pomohu...ale copak můžu když je tu tenhle ....hrabě.... tiše si povzdechnu čekajíc co mi k tomu ještě řekne a zda vůbec něco.

Delph dea Sinuan - 25. března 2008 14:19

"Jako žoldnéř se naverbovat nechám, ale mohl mě na to upozornit strážný, když jsme vcházeli do města, dokud se ale nedohodneme na této variantě, rozhodně se nepočítám za naverbované. A tady můj kolega sem přišel jako kovář, kterého být vámi opravdu použil, jako kováře a ne jako odvedence. Rozhodně u výhně je lepší nežli s mečem v ruce, to mi věřte." ANi jednou za celou dobu od začátku rozhovoru neuhnu pohledem, a nemrknu. Nechávám tak byť důstojníka a momentálně nadřazeného v plné síle pohledu, aby si uvědomoval, že nejsem žádné kůzle na porážku.

Givar - 25. března 2008 19:59

Srdce mi bije čím dál rychleji a nejistěji. Těkám pohledem sem a tam, se stálým uklidňováním sebe sama, že se mi nemůže nic stát, i když to pomáhá čím dál méně. Uhýbám jeho očím, když mně bere do rukou. Nos mi navíc ničí puch z jeho úst, dýchám čím dál přerývavěji, strachem začínám dlaněmi křečovitě svírat jeho ohromné paže...a teď vcházíme na palubu. Scéna mrtvých rozesetých všude kolem, dřevo, prosáklé krví, vidina strašlivých zranění, které ukazují nevábný vnitřek lidského těla... to je poslední kapka. Náhle, jako by nic se můj dětský stisk povolí, pozvolna se uklidní jak tep, tak i dýchání. Mé oči se potápí do hlubin nevědomosti a jsou nepřítomné. Něco ze mně právě odešlo. Jako omámený teď pozoruji okolí a vnímám jej jen jako další část světa, niv víc, nic míň. Konečně mně položí na zem a já se ihned ukládám do své skrčené polohy, opřený o stožár. Náhle se přede mnou vynoří stín, který zastírá snad všechno světlo a promlouvá na mně. Pomalu zvednu hlavu a prohlédnu si jej unaveným a zároveň odhodlaným pohledem, který snad nemůže patřit osmiletému chlapci. ''Givar.'' Odpovím a druhou část otázky ignoruji. Hlavu opět skloním do polohy klubíčka, jakoby mně tento muž nemohl vyrušit z mého odpočívání. Pokud jsem jeho zboží, mělo by mu to být jedno. Tak o co mu jde... Přemítám na povrchní úrovni mého myšlení...

Darken Rahll - 26. března 2008 15:08

Ve vysoké trávě Z povzdálí sleduji, jak se můj plán propadá stále hlouběji a hlouběji na stupnici neúspěšnosti spolu s hobitovým tělem, které se noří do útrob rostliny. Chvíly tak stojím, pozorujíc chřtán té bestie. Možná bych tam stál až do soudného dne, kdyby mi ovšem jeden z výhonků neproletěl těsně vedle obličeje. Je čas jít. S neutrálním výrazem se vydám pryč jak nejrychleji to jde. Opravdu nestojím o to, abych se ocitl na místě mého bývalého společníka. Zamířím zpátky k cestě, ze které jsme vkročili do trávy. Nezačal jsem zrovna dobře... Ztratil jsem jeden den a průvodce. Ochránce knihy je ďas ví kde a já těď musím najít dalšího zkrachovalce, který bude ochotný se mnou jít... Bohužel pro mne to nejsou jediné problémy. To nechutné lidské tělo má hlad, je unavené a vypadá to, jako by chtělo každou chvíly zkolabovat. Budu muset něked zastavit a odpočinout si. Jak to říkají? Nabrat síly, ano někde zastavím a naberu síly. Když jsem si jistý, že jsem dost daleko od zdejší pohyblivé zeleně, najdu si nějaké suché ( nebo aspoň ne příliš mokré ) místečko. Kde pojím a pohroužím se do meditace.

Kukramovan Jolikánec - 29. března 2008 15:48

Ve Hvozdu Sedím vedle ohniště ve kterém vesele plápolá oheň a poslouchám píseň kterou Niké uklidňuje hvozd. Na půl odpovídám Drakanovi, který se se mnou baví, ale je vidět že ve společenské konverzaci není moc zběhlí. Hlavou si probírám události a přemýšlím co dál. Niké... proskočí mi hlavou a podívám se na ní. Mám u ní dluh. Dluh! Proč sem jí musel potkat? A proč mě musela zachránit zrovna elfka? A proč tu jsou u mě dva lidé- ne dvě osoby které se vyznají v magii? Nemám rád dvě věci: Elfi a magii. Tak proč? Proč mám dluh u elfky a kouzelnice zároveň? Dluhy se špatně splácí. Není to fér. A co až se proti sobě s Drakanem postaví? Až? Né jestli? Až. Na čí stranu se postavim? Dluh nebo obchodní čest? Co si mám zvolit? Bezradně zabořím hlavu do dlaní a hlavou mi proudí otázky na které neznám žádnou odpověď. Chvíli tupě zírám do ohně, ale cítím že potřebuji být sám se svými myšlenkami. Jíst jenom ze zásob? Napadne mě a rozhodnu se že něco ulovím. Niké se sice naštve, ale nezabije nás. Kdyby to měla úmyslu už by sme nežili. Tady ve hvozdu by jí ani Drakan neporazil, přestože je očividně velmi mocný, i když je teprve učeň. Vstanu od ohně a beze slova vyrazím do temného příkrovu hvozdu. Přesto že se tady tomu říká Elfí Hvozdm, tak elfů tu moc není. A tak snad nikoho nepotkám. Kráčím kousek po cestě směrem k řece, ale po chvíli uhnu do téměř úplné temnoty. Zaposlouchám se do tichých zvuků a začnu hledat svou kořist. Pro všechny případy si sundám z ramene kuši a připravím si šíp, přestože jí ještě nenatáhnu, dlouhý nápor jí totiž škodí.

Kniha osudu - 03. dubna 2008 21:41

Ve hvozdu - Kukramovan Zvedl jsi se od ohně, kde jste seděli s Drakanem, a vedli ropzhovor v jehopž upřímnost by nevěřilo ani pětileté dítě. Vzal jsis luk a šípy a odcházíš na lov. ani jsi se neobtěžoval říct svému společníkovi, kam jdeš a proč. Niké tu někde nejspíš poblíž je skrytá mocnou silou hvozdu a ty jdeš lovit přesto že jsi si vědom toho že ji to rozčilí. Potřebuješ se ullidnit o tom není sporu. Za poslední hodiny a vlastně už od rána je jasné že to do čeho jsi se upsal bude mít neblahou dohru. Jakou přesně ještě ale nelze s jistotou říci. Procházíš hvozdem mezi stromy nejrůznějšíh druhů a velikostí. Vnímáš zostřenými smysly všechny zvuky přírody. Zpívající ptáčky, kdeis v dálce i kroky. Jsi si jist že patří zvěři ale ještě nevíš jaké... Díváš se po stopách ale žádné nenacházíš až když ještě ujdeš asi dvěstě metrů najdeš stopy divokého kance. Zdá se že je zraněný... Ve vysoké trávě - Darken Rahl Hobit se nožří do chřtánu rostliny a ty už víš, že využití toho smrtelníka je v nenávratnu. Poznal jsi to rychle a snadno a tak, když už víš, že je po něm, se vracíš zpět k cestě, kterou jste s hobitem opustili. Dojít tam není až tak těžké. Není ještě ani úplný večer a jsi tam. Popojdeš ještě kousek, kde si sedneš do normální trávy, která je zdá se sice trochu vlhká, ale ne mokrá a začneš jíst. zásob máš dost a tak dokážeš své lidské tělo nasytit během několika minut. Když se pohroužíš do meditace cítíš že ti to děšlá trochu obtíže, ale brzy vytěsníš z mysly všechno co se dá a upřeš svou mysl ke svému cíli. Vnímáš vše kolem v úplně jiném světle. duše všechn živých tvorů. Lidí ve městě, orků na severu... A mimo jiné= najdeš také kdesi ve hvozdu mladého mága který tě povolala. Najdeš jej v odpočinku u ohně a také cítíš vše živé toho hvozdu jako jednolitou masu kolektivního vědomí... Upřes svou mysl na ochránce Knihy a najdeš jej. Malého chlapce. Tak zranitelného a křehkého. Bylo by tak snadné připravit jej o život... Jenže je příliš daleko. Vzdálenost mezi vámi je ještě velmi velká a chlapec zdá se spí. spí na vlhké dřevěné podlaze uprostřed chladné vlhké cely pirátské lodi. Jak se tvé vědomí snaží postřehnout vše potřebné spatří i pirátskou vlajku... Po chvíli se probudíš a zjistíš, že jsi stále nedaleko cesty vedoucí z Galtmaru na sever, ale na severu jsou orkové. Možná by se je dalo obejít kdyby ses přiblížil močálu ale ne až zas tak blízko jako před tím s hobitem. Mohl bys pak jít dál k horám a podél nich pak vkročit do hvozdu. Na okraji hor bude síla hvozdu malá... A nebo samozřejmě můžeš zkusit jih, neboť jih je směrem, dke se nejblíže odsud rozprostírá moře kde je i loď s ochráncem Knihy. Na lodi - Givar Pirát tě vynese na palubu a tebe jako blesk z čistého nebe zasáhl pohled na mrtvá zkrvavená těla námořníků které jsi znal i pirátů, které jsi neznal. Všechno se slévá před tvým dětským zrakem do jakási ohavná rudá skvrna. Děsivá, tak děsivá že víš že jako mnoho jiných ani tento výjev nikdy nevymizí z tvé mysli. Znovu si vzpomeneš na matku. Na tu chvíli kdy jsi vkročil do kuchyně a uviděl tam matku v kaluži krve a nad ní sklánějícího se Nulvise. Nedokázal jsi přijmout co všechno jsi viděl. Stejně jako tenkrát ani dne jsi to nedokázal přijmout. Snad část tvé mysli již otupěla vůči smrti, ale její pach se zaryl hluboko sdo tvých nozder a tebe přemohly mrákoty a upadl jsi do sladkého bezvědomí... Když se ale nyní probouzíš je již další den. Den, kdy se daleko odsud hobit s démonem vydali na svou cestu, den kdy Drakan a Kuk vstoupili daleko od tebe do hvozdu, ale to nevíš stejně jako nevíš mnoho jiných věcí o sbvětě kolem. Probouzíš se v cele a nevíš že se chílí k večeru dalšího dne. cítíš vlhkost a také jak tě celé tělo bolí. Když otrevřeš oči rozpoznáš v šeru vězení. Mříže obklopující místo, kde jsi nyní ležel na podlaze. Nejsi v cele sám. Je zde s tebou i několik zajatých námořníků z tvé bývalé lodi. Rozhlížíš se. Je tu více cel než jedna. A i v těch dalších celách jsou námořnící z bývalé posádky. Vidíš že Felix je v cele hned naproti té tvojí. V tvé cele jsou kromě tebe ještě další dva muži. Čeho si všimneš asi nejdříve ze všeho ale je, ež nemáš svou kabelu. Kabelu do níž jsi tak pečlivě vložil Knihu osudu... Galtmarský žalář - Rebeca a Hrabě Do věznice po chvíli vejde několik vojáků. Jsou to čtyři muži různého věku, ale všechno jen řadoví vojáci, žádný nemá hodnost a nesou v rukou oč hrabě žádal. Kompletní zbroj a také bič. Když s celým tím chrastivým vybevením přijdou až k vám předstoupí žalářník a směrem k hraběti pronese: "Vše připraveno na váš rozkaz, pane."S klíčema je připraven na pokyn hraběte otevřít celu a ostatní muži zatím čekají na další pokyny. Galtmarské náměstí - Katonival Pracujete a všechny vaše přípravy se pomalu ale jistě chývlí ke konci. Nemáte zdaleka tolik hmoty, kolik by bylo za potřebí, ale i tak toho máte všichni sdost. I všichni ti, kteří vám pomáhají již div nepadají obličejem k zemi. Je jasné že dnešní noc nebude nijak divoká, pokud tedy vám bude dopřán alespoň v noci klid. Občas se usmíváš střídavě na toho a na druhého alchymistu a docela se bavíš tím, jak se tvůj mistr snaží zakrýt svou žárlivost a občas mu to vůbec nejde. Několikrát ho přistihneš při zamračeném výhrůžném pohledu směrem k Theorisovi. A pak je večer a večerní zvon ohlašující osmou hodinu rozezní celé město. Hostinec vám ale zavřely a ne jen jeden. Dá se předpokládat že budou všechny zavřené a pokud nebudou zavřené tak si to ten hostinský asi velice odskáče a těžko říct zda to stojí za ty maléry. rozhodně jkste ale unavení a když za tebou po práci mistr přijde usměje se a poví ti: "Tak už je to konečně za námi. Mohli bychom na tom pracovat i zítra, ale bude lepší když i ti, kteří dnes se tu s námi zdrželi si budou moct cyzkoušel jak se drží meč a jak se bojuje. Já osobně si však nemyslím že bys měla i ty. Pojď, půjdeme domů, ano? Zítra se někam schováš, abys nebyla nikomu na očích a nějaký šílený voják si neusmyslel, že jsi dostatečně bojeschopná..." mluví tiše, jako y nechtěl, aby to někdo slyšel a pak ti nabídne rámě jako pravý gentleman a Theoris ti zamává na rozloučenou s přáním dobré noci. Na cestě do kasáren - Delph Muž ti naslocuhá a pak s usměje. "Samozřejmě že jako žodlnéř dá se tak říct. Za svou službu dostanete žold a po bitvě až přijedou posili můžete jít kam chcete. Pokud jde o všeho přítele, bude mít jistě možnost prokázat své kovářské umění. Spokojen?!" zeptá se jen tak mimochodem, ale i tak je to dost rázné a pak dá pokyn k dfalšímu pochodu. Jdete městem a nikde nikoho nevidíte. V oknch domů se povětšinou ani nesvítí a pokud an jsou zatažené závěsy a rozhodně nikdo není na noční procházce a pokud ano nebude to obyčejný člověk. Ale ani tvůj bystrý zrak nerozpozná nic plížícího se ve stínech. Brzy dorazíte ke kasárnám, kde zamíříte do věznice, dke ty nejopilejší a hostinského šoupnou do cel a ten zbytek začnou vyslíchat. Ty v podtatě nemusíš už ani znovu opakovat svou historku, protože to důstojník udělá za tebe a muž co zde dělá žalářníka nakonec jen přikývne a vás dva pak odvede důstojník na ubytovnu. "Tady můžete přespat. Zítra se zůčastníte posledního výcviku před plánovanou bitvou a vy," ukáže ne Redana, "Půjdete do jedné z místních kováren, ukázat co ve vás je. Zítra bude poslední den na to vyrobit pár zbraní." řekne jako by oznamoval nejsamozřejmější věc na světě a pak už vám jen otevře dvěře do ubytovny, abyste se šli uložit.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 03. dubna 2008 22:15

Galtmarský žalář - Rebeca a Hrabě Bez dalších projevů dobré vůle si vyslechnu, co mi chtěla Rebeca sdělit. To už přicházejí vojáci, které jsem čekal. "Ach ano, ten chlapec. Byl dnes velmi nápomocný, když jsme díky němu pobili místní zlodějský cech. A tak tvrdě cvičí jen kvůli tomu, aby nemusel myslet na smrt svého bratra. Můj rozkaz. Ten ubožák dnes vlastně přišel o všechny, které znal a měl rád, mám ho ho snad nechat se někde utápět ve smutku? Ne, na to nemám srdce." odpovím, poté pohlédnu na žalářníka a kývnu, aby otevřel dveře. "Zbroj položte tady a chyťte ji," řeknu prvním dvoum. Až se jim podaří vzpurnou dívku chytit, vydám další rozkazy: "Vyvlečte ji ven." Poté se podívám na toho, který nemá bič a je tedy volný. "Svléknout," řeknu pouze a je jasné, že oním svléknutím nemyslím nic jiného, než strhnutí šatů z výtržnice. Pokud na ní ještě něco zůstane, poukáži na jeho nedbalost. Až splní i toto, tak dívku nechám otočit zády a čtvrtý voják, který drží bič obdrží můj poslední rozkaz: "Dvacet ran vojáku. A pořádných, ať si zapamatuje, že nadřízený se poslouchá bez výhrad." Celé to pak budu sledovat.

Rebeca Gohurová - 04. dubna 2008 05:55

Galtmarský žalář - Hrabě Vyslechnu si ještě několik slov hraběte než vydá první rozkaz.Možná by Hrabě čekal nějakou obranu či snad útok,ale i kdyžby to čekal nějak zvlášť se vojákům nebránim.Jistě dyť vim co mě čeká...rozsudek smrti to nebude i kdyžbych to čekala spíš no ale dvacet ran bičem...to se ještě dá přežít o tom nepochybuji....na další rozkaz svléknout bych něco namítla ale nechám si své otázky a možná i několik dotazů pro sebe.Nechám se obrátit zády k hraběti a také chytit za zápěstí ruce pevně sevřu v pěst.Hrabě vydá poslední rozkaz a já jen čekám na první ránu bičem,když se tak stan syknu bolestí.Na zádech se mi objeví rudé snad i krví prolité rány táhnoucí se přes celá záda.Padne další rána,další a další pevně svýrám dlaně a kdybych měla delší nehty mohlo by skápnout pár kapek krve ,ale to se naštěstí nestane.Když padne desátá rána začínají se mi podlamovat kolena na důkaz slabosti.Po tváři se mi skoulí několik horkých slz.Dopadne další rána to se opravdu podlomí kolena a kdyby mě vojáci nedrželi pořádně kleska bych k zemi.

Darken Rahll - 04. dubna 2008 09:29

Ve vysoké trávě Po jídle se mé tělo upokojí. Spokojen se zlepšením svého stavu se pohroužím do meditace. Cítím... vše. Zběsilý zvířecí tepot orků na severu, vychytralé duše v lidském městě, i odpudivou majestátnost hvozdů. Probírám se všemi těmi dušemi, ve snaze najít nějaké vodítko. Vodítko, které by mne zavedlo k mému cíli. Trvá to dlouho, všude okolo mě je moc života. Je nahuštěný, nakumulovaný, div že se navzájem nerozmáčkne. Po jistém čase objevím mága, co mne vyvolal. Nachází se v lese na severu... Jenže on není ten, co mne zajímá. Hledám dál přes lesy, hory, města, i moře. A najednou se přede mnou zničeho nic zjeví. Uprostřed lodi, malý chlapec, křehký, bez jakékoli možnosti obrany. Stačilo by jen natáhnout ruku a... vize se začala rozplývat. Poslední co se mi podařilo spatřit, byla pirátská vlajka, povlávající ve větru. Procitnu, znovu vrácen doprostřed vysoké trávy. Posnídám a protáhnu ztuhlé tělo. Je čas jít. Vydám se cestou na jih k moři. Tam je můj cíl, na jednom z těch směšných lidských vynálezů.

Delph dea Sinuan - 04. dubna 2008 16:15

Ještě, než mě důstojník opustí zeptám se jej: "A kolik se platí za den? A taky když jsem tu jako žoldák, chci podepsat smlouvu, že jsem tu jako žoldák a své peníze dostanu. Jinak pořád na těch hradbách budu bojovat, jen abych si zachránil život, ale na ničích jinejch se ohlížet nebudu, obzvláště ne na důstojnický životy." Velice mile se usměji, nebýt těch slov předtím, vzdálený pozorovatel by si mohl myslet, že jsme dobří přátelé. Pak se otočím k Redanovi. "Redane, když jsi teď zbrojíř, sežeň mi dobrý luk. Pokud jim mám ublížit co nejvíc, luk je moje nejsilnější zbraň.", a podám mu ruku na rozloučenou. Je mi jasné že teď už se asi tak snadno neuvidíme.

Givar - 10. dubna 2008 15:58

Loď Pomalu a nejistě otevírám oči. První vjem, kterého si všímám je ta bolest svalů na celém těle. Dále se začnu znaveně otáčet po okolí abych zjistil, kde to jsem. Pohled na podlahu, mříže, strop ... jsem ve vězení? Námořník, co sedí na proti mně... až teď si všimnu. ... kniha! S trhnutím a nadzvednutím se začnu rychle rozhlížet. Nejdříve kolem sebe, po tom do rohů místnosti, jestli mi ji tam někdo neodložil, po té k ostatním vězňům, jestli ji nemá nikdo u sebe. Co jsem to...? Pomyslím si bezradně.

Katonival - 10. dubna 2008 18:41

Na náměstí: Se všemis e rozloučím a popřeji jim dobrou noc. Teprve poté přijmu rámě svého mistra a vydáms e s ním domů. Jeho slova se mi vška nelíbí. Zamraíčm se a zahledím kamsi před sebe. "Nikam se schovávat nebudu. Nejsem tak neschopná a meč v ruce udržím." Zavrtím uraženě hlavou. "Nejsem žádná panička z cukru, co nosí hedvábnou šálu kolem krku a bojí se sáhnout na dveře, aby si neumazal své drahé rukavičky. Když se bude bojovat, půjdu také." Nasadím trochu prosebný výraz a udělám spí oči. "Přece mě tu nenecháte někde zavřenou!" Zkusím nakonec i jinou taktiku a jemně pohladím mistra po ruce.

Kukramovan Jolikánec - 16. dubna 2008 22:24

Na stopě Chvíli jdu lesem a zacházím čím dál tím hlouběji.Stromy se směrem od cesty zvětšují a také mění. Sou tu vidět jiné typy stromů a i stopy. Chvíli se rozhlížím, když v tom můj pohled padne na zpuchřelou zem pokrytou čerstvou krví. Pomalu se sehnu a zjistím že krve je jen pár kapek. Kolem jsou otisky nohou menšího kance, který silně kulhá na nohu, ze které zmíněná krev vytekla. Takže se někde zranil, buď ho napadlo zvíře, nebo upadl... Ať už to bylo cokoliv je zraněný né smrtelně, přesto však v lese dlouho nevydrží. Zemře tak jako tak, takže proč ne na mém rožni? Po této myšlence se rozhodnu, že zraněného kance vystopuji a ulovím. Je to celkem lehká práce, která je pro mne jednoduchá. Vydám se za kancem a začnu se krýt, protože stopa je stará pouhé minuty. Kdyby někdo stál nyní uprostřed lesa a čistě náhodou mě sledoval, mohl by si oči vykoukat. V jednu chvíli se lesem prochází mladý, nepříliš urostlý muž, oblečen v nenápadných barvách, a o okamžik později by viděl pouhý stín jak se ztrácí pod šerem stromů, které tlumí již tak nevalné světlo zapadajícího slunce, jež vydává smutnou, rudou záři. Rychlím, ale tichým krokem, mířím za kance a každým krokem se mu přibližuji. Je velmi unavený a ztrácí krev, což ho vysiluje. Je již nedaleko, když sundám z ramene nástroj, který se při bližším zkoumání promění v mou starobylou kuši. Vložím do ní šíp a lehnu si na zem. Popolezu několik metrů a rozhrnu husté křoví které mi brání ve výhledu. Tam, pomalu se ploužící, je unavený kanec. Nevím jistě jestli o mne ví, ale pokud ano, tak již nemá energii na útěk. Krátce zamířím a vystřelím. Kanec padne k zemi bez jediného zvuku. Stáhnu ho z kůže, pak opatrně odstraním dobré maso, které zabalím do velkých listů rostoucích kolem. Zbytek kance nechám tak jak je s vědomím, že do hodiny bude pryč úplně. Poté, i se svým balíčkem, zamířím do tábora. Přinesl jsem večeři. Řeknu při příchodu a položím balíček na zem. Pak sundá z ramene kuši a začnu připravovat večři, která se bude skládat z pečeného kančího a chlebové placky. Koutkem oka pozoruji Niké, protože očekávám nějaké hemzi ohledně toho že jsem ,zranil přírodu´.

Kniha osudu - 24. dubna 2008 10:40

Galtmarské vězení - Hrabě Gerrard a Rebeca Vojáci poslušně odloží zbroj na určené místo a vydají se do cely pro dívku. Rebeca se nijak zvlášť nebrání, takže s tím nemají problém. Když ji vyvlečou ven Hrabě přikáže aby ji svlékli. Nikdo z vojáků nic nenamítá dokonce jednomu z nich zasvítí v očích chtíč a s úplně se vyžívám v každém trhnutí jejím oděvem než se poničené šaty svezou k zemi a předevšemi nestojí jen obnažené ženské tělo. Plná ňadra, ladné tvary boků a pasu, dlouhé nohy. Její pleť je trochu opálená tak vypadá ještě svůdněji než kdyby byla zcela bledá. V první chvíli se zdálo, že se snad Rbeca ohradí proti svlékání, ale nakonec tak neučinila. Nakonec hrabě rozkázal otočit a dvacet ran bičem. Vojáci tedy dívku otočila a pevně ji uchopili za zápěstí. Třetí v vojáků se zdá nejistý s tím bičem v ruce, jako by ještě nikdy nikoho nebičoval, ale neodváží se neuposlechnout rozkazu svého velitele a tak napřáhne bič a švihne. Prásknutí se rozhlehne celým komplexem vězeňských kobek a chodeb a Rebečinými zády projede prudká řezavá bolest. Na jejích zádech se okamžitě objeví zarudlá rána. Je vidět, že dráb mohl prásknout do biče ještě o něco víc, ale co neudělal při první ráně udělá při druhé, neboť přísný generálův pohled jej přiměje aby se více snažil. Další rána a na Rebečiných zádech se objeví tentokrát rána krvavá. Po každé ráně se v zádech trochu prohne a sykne bolestí. Pokaždé je to syknutí o něco větší, ale už po pěti ranách se zdá být bolest téměř nesnesitelná pro dívku, která nikdy pod bičem nestála, i když jistě zná jinou bolest. Předchozí rány, které se ještěnestačily ani zavřít v průběhu bičování, jsou znovu a znovu rozdírány a ani zaťaté ruce kdy se její nehty zarývají do dlaní a vytvářejí tak další drobné krvavé ranky jí již nemohou přinést útěchu. Brzy se bolestivé vzdechy a syknutí změní na nechtěný a potlačovaný křik, neboť Rebeca nechce dát najevo slabost a pak konečně je dopočítáno do dvaceti a rány ustanou. Rebece se třesou nohyx a vlastně i celé tělo . Třese se bolestí ale také chladem podzemních chodeb. Vojáci, kteří ji drželi ji prozatím nepouštějí, jen ji otočí zpět k hraběti. Dráb sroluje bič a vědom si nedostatečnosti první rány rychle poodejde stranou. Kasárna Galtmar - Delph Když se zmíníš o smlouvě velitel se ještě zastaví a otočí se na tebe. "Myslel jsem že podepíšete až zítra, lae prosím chcete-li tak učinit hned, pojďte se mnou." kývne aby jsi šel. Redan se zatváří trochu nejistě a ne zcela spokojeně, ale když k němu promluvíš pokusí se o úsměv. "Jo, jasně. Udělám ti co nejlepší luk..." podá ti ještě ruku a ty pak následuješ toho velitele až k pracovně jeho velitele, kde tento voják zaklepe. "Dál." vyzve vás hlas uvnitř. Když velitel otevře dveře a vy vejdete můžeš spatřit pracovnu, která není ani velká ani malá. Jsou zde různé mapy města a okolí a u okna stojí kuž, který se až teď na vás otočil. Je to lidský muž, lehce aristokratického vzhledu a podle jeho uniformy snadno poznáš, že se jedná o kapitána zdejší posádky, což ti téměř ihned potvrdí i ten, který tě přivedl. "Pane, kapitáne, vedu muže, který by chtěl ještě dnes podepsat smlouvu kde by se psalo, že po bitvě až přijedou posili bude volný a rád by věděl, koli činí žold na den." kapitán se zatváří trochu rozmrzele, že je otravován s něčím takovým a jen sáhne po jednom pergamenu a v rychlosti vypíše text, který jakoby znal z paměti, podíše jej a pak jej přisune přes stůl směrem k Delphovi. Na pergamenu je psáno, že žold je ve výši 5 stříbrných za den a budeš uvolněn ze služby ihned jak po zítřejší bitvě dorazí posili. Kapitán zatím zabodl svůj tvrdý a nepříjemný pohled do důstojníka, který těpřivedl a přes stůl ti přisunul i brk s kalamářem, aby jsi mohl podepsat. Na lodi ve vězení - Givar Rozhlížíš se bezradně a nevíš co dělat. Kniha ani její brašna tu nikde není. Nemáš ji u sebe, nic s ní neni podloženo, žádný tvůj spoluvězeň ji nemá u sebe... smrdí to tu vlhkostí a vyprachaným alkoholem. Pach lidských a propocených ěl se zde mísí s jinak už dost odpudivou vůní samotného prostředí a k tomu všemu jsi ztratil to nejcennější co jsi měl. "Chlapče, je ti dobře?" ptá se tě Felix přes chodbičku, dělící vaše cely. "Dlouho jsi spal a vypadáš bledě, je t dobře?" jeho hlas je upřímě starostlivý, asi jak když dbal na to, aby jsi se najedl nebo když ti nabízel, že se o tebe postará se svou ženou až vystoupí na pevninu. Galtmarské náměstí - Katonival Uraženě se osopíš na svého mistra a ten je v první chvíli jen překvapen. Původně nechtěl aby někdo vaši rozpravu slyšel, ale teď už je jeho cíl zmařen a tak se jen smutně podívá k zemi. Když začneš dělat psí oči tak hlavu zvedna pousměje, jeho úsměv však zdaleka není upřímný. "Bránit ti nemohu, Katy... To nejde... Je to jen tvá volba..." řekne nakonc a nabídne ti alespoň ruku, aby tě doprovodil k vám domů. Hvozd - Kukramovan Nedalo ti žádnou práci, aby jsi ulovil kance, který byl zraněný. Téměř pražádnou. Kdžy jsi byl hotov vydal jsi se zpět do tábora, který jsi našel stejně hladce a ihned jsi se pustil do přípravy jídla. Hvozd - Niké Když jsi se probudila a strom tě propustil můžeš se pomalu vracet do tábora. BNedojdeš tam však dříve, než se Kukramovan vrátí. Stromy mluví neustále, nemají důvod k mlčení obzvláště teď. "Démon kráčí na jih... Démon nepřijde do lesů..." "Lovec ulovil zraněného kance, dobře mu tak..." "Malý hobit je mrtvý, padl za oběť močálům..." To věšechno se v jejich řeči slévá a tobě pojednou dává problém, aby jsi rozluštilajejich řeč. Přesto však rozumíš. Po chlácholení lesa jsi vždy jeden den trochu mimo a i když jsi teď prospala dost hodin, nejsi ještě zcela odpočatá. Odpočinout si musí nejen tvé tělo, ale i tvá mysl a té to trvá déle. Hvozd - Drakan Tvé odpoledne od chvíle kdy Kuk odešel a vlastně dá se říct i předtím je nudné. Nic se nedělo a les se tě netýká. Snad jsi měl jen nepříjemný pocit z toho všeho tady kolem. Snad jsi měl nepříjemné myšlenky či jsi se věnoval svému amuletu. Pak se ale Kuk vrátil a nesl si s sebou nějaký balíče s prohlášením že přinesl večeři, načež se z hvozdu vynořila také druidka, která si původně odešla odpočinout.

Kniha osudu - 24. dubna 2008 10:51

Cesta na jih - Darken Rahl Vydal jsi se na jih. Jdeš po cestě a za sebou už můžeš v dálce vidět pevné šiky pochodujících orků. Jdeš rychel ale vzdálenost mezi tebou a jimi se nezkracuje, ani nezvdaluje. Město ještě nevidíš. Projdeš kolem rokle a mineš les, který obepíná Galtmar ze severu a východu. Cesta vede přímo na jih a a okraj lesa míjí. Nemusíš do něj tedy vstupovat, ačkoliv to není žádný hvozd, jen obyčejný les, jistě se ti do nej příliš nechce. I tak ale tě od města dělí ještě hodně mil a noc už se blíží. Mohl bys použít svou magii a potlačit potřebu svého těla na odpočinek, vždyť jsi právě před chvílí meditoval, ale otázkou je, zda by ti pomohlo město v noci obejít. Zrovna tak se můžeš pokusit se před setměním dostat do města a projít skrze něj, nebo přenocovat zde na loukách, ale pravda je, že by to nebylo zcela nejlepší místo pro noclech.

Delph dea Sinuan - 24. dubna 2008 11:50

u podpisu smlouvy "Věřím, že dva dny na živu zůstanu. Jinak pokud můžu poradit ohledně sebe, dejte mě k lučištníkům. Luk jsem za posledních deset let držel v ruce poměrně často, zato meč? To už raději tady dvě dýky.", ukáži ke svému pasu, na své dvě jednoduché, zato zcela jistě účelně vytvořené dlouhé dýky. Pro jistotu přelítnu očima co napsal a když souhlasí s tím co my bylo řečeno podepíši. Při odchodu, zasalutuji, jak se teď sluší když jsem oficiálně vojákem, ale zase nijak přehnaně důstojně. Poté odejdem. Hned jak se za námi zavřou dveře otočím se k tomu důstojníkovi "Opravdu vám doporučuji mého přítele Redana dát na pozici, kde bude větší čance, že se mu nic nestane, protože jinak přijdete o nejlepšího kováře v okruhu sta mil. A nebo jej přiřaďte ke mě a já si jej pohlídám." bez dalšího slova, nebo čekání na odpověď vyrazím směrem k ubikacím. Vlastně je mi jedno jestli mě následuje, nebo nebo už ho konečně přestali bavit moje řeči a jde si za svým. Na ubikacích si pokud možno najdu místo, kde je spousta chlapů a přidám se k zábavě. Snažím se povzbudit jejich ducha zajímavými historkami z moře, či naslouchat ostatním. Chvílu na souši jako krysa a už se tu chlubím jak starý mořský kmet. Jdu spát docela pozdě večer, ale ne tak pozdě abych nebyl vyspaný. Usínám však dobře, protože mě hřeje pomyšlení, že jsme získal pár spolubojovníků, pro které nebudu jen někdo se zbraní vedle něj, ale kamarád, na kterém alespoň trochu záleží. Že na hradby půjdeme jako skupina a ne jednotlivci. Ve snech opět stojím v orlím hnízdě a koukám k obzoru a větr mě hladí po tváři. A nechávám se kolébat mořem. Rozhodně se netěším na raní probuzení.

Drakan - 24. dubna 2008 18:47

Ve hvozdu Sedím v lese na msítě, kde jsme se utábořili a čekáme na druidku. Vlastně už čekám sám protože můj společník se zvedl a odešel. Snad by to někomu jinému vadilo ale mě nikoliv. Samota mi zcela vyhovuje. Hvozd memám rád. To zelené moře táhnoucí se k obzoru, které jsem měl tu čest vídat ke svého okna v aklademii mne nijak neokouzlilo. U nás studovalo několik elfů, ale povětšinou to byly nadutí arogantní mladí muži, kteří si mysleli, že jim patří svět. Ano mysleli, jenže oni neměli ani ponětí kým ještě jsem. že nejsem jen začínajícím čarodějem, ale že jsem i mágem rituálů a magie samotné podstaty vesmíru. To oni nikdy nemohly pochopit. neznají život, který jsem žil od malička. Život ve sklepení a strachu, kdy téměř o hladu jsem doufal, že třeba příští den bude jiný, že mi konečně bude dopřány smrt... Usměji se při svých vzpomínkách. Mohu si to dovolit, neboť já jsem uspěl. Neosvobodil jsme se pomcí obřadu ale vlastníma rukama. Sám jsem se přihlásil do kouzelnické akademie a přitom studoval z Knihy. Knihy... Ty Knihy, které se přestali objevovat po mém prvním obřadu v Pekelném chřtánu.Kdyby to mimo jiné nebyl obřad narušující rovnováhu vše mohlo být v pořádku. O Knihy bych přišel, ale mohl bych je získat zpátky. Kolik by stačilo jediný obřad? Ano... Jeden jediný obřad za dobrou věc. Jenže teď je to jiné. Přijal jsem žadatele to bylo správně. Teď bych měl z vlatní vůle obřadem rovnováhu obnovit, ale to teď nemohu. Takový opbřad by mě stá život. Nebyl jsme ještě ani učedníkem a teď bych měl rovnou přeskočit na stupeň Tovaryše? To nelze. Musím vymyslet jiný způsob. Možná kdybych našel žadatele pro svůj druhý obřad... zamyslím se v tichu lesa. Ještě jedno use rozhldénu a věda, že jsem sám, opravdu sám, sáhnu po svém amuletu vědění a začnu v něm pátrat po démonovi, kterého jsem vyvolal. Dále pak po Strážci Knihy osudu a nakonec se zeptám ještě na poslední článek mého řetězu Ramilaka... Vyčkám na odpověď amuletu a pak jej zase schovám. Není v mém zájmu aby jej kdokoliv viděl a pak si povšimnu, že se Kukramovan vrací. Jak dlouho jsem byl v transu? zamyslím se, v mé tváři se však nepohne jediný sval. "Jaký byl lov?" zeptám se zcela řečnicky. Vůbec mi na odpovědi nezáleží. Stopař mi však hned poví, že přinesl večeři a tak se naoko usměji. V tom však vidím přicházet druidku. Ale, ale... Naše krásná druidka se vrátila, copak za bouři jde asi s ní? řeknu si v mysli jen sám pro sebe a dívám se na blížícví se elfku jako by mě vůbec nezajímala.

Niké - 24. dubna 2008 19:08

Když dojdu k tábořišti všimnu si Kuka, který přinesl mrtvého kance. Zle se na něj podívám. Tak ty si tu budeš lovit koho cheš Jo?pomyslím si. Přiblížím se k němu a z mých očích srší hněv. Hněv na toho co zabil nebohého kance, i když má zásoby. Tak tohle si vypiješ prolétne mi hlavou. "CO SI O SOBĚ VŮBEC MYSLÍŠ? NEDALA JSEM VÁM DOST JANĚ NAJEVO, ŽE NEMÁTE ZABÍJET ZVÍŘATA VE HVOZDĚ?! JÁ MYSLÍM, ŽE DALA! POKUD VÍM MÁŠ SVÉ VLASTNÍ ZÁSOBY! TAKŽE SI PODLE MÉHO NÁZORU LOVIL JEN PRO ZÁBAVU! KDYBY TO BYLO Z HLADU TAK BYCH TO AKCEPTOVALA, ALE POUZE KDYBY SI NEMĚL ZÁSOBY JÍDLA, ALE TY JE MÁŠ, TAK KDO TI DAL OPRÁVNĚNÍ JÍT LOVIT?! HMMM.. NIKDO! JESTLI JEŠTĚ JEDNOU NĚCO PODOBNÝHO UDĚLÁŠ TAK TĚ ZABIJU NEBO SPÍŠ NECHÁM TĚ ZABÍT. KLIDNĚ NECHÁM VLKY ABY TĚ ROZTRHALI! BUDE MI TO JEDNO!začnu na Kuka řvát. A je na mě jasně znát, že sem naštvaná. A nejsem málo naštvaná.

Kukramovan Jolikánec - 24. dubna 2008 21:30

Ve hvozdě Sedí u ohně, který udržuju pouze tak že pod místem kde se otáčí budoucí kančí pečínka jsou pouze uhlíky barvy krve. To bude, pořádný jídlo. Kam se to hrabe na ty sušený- Můj proud myšlenek však utne nenadálá událost. Za mími zády se objeví Niké, která má očividně veliký vztek. Křičí na mě a prská jako naštvaná kočka. Ale, elfí princezna se nasrala. Tváří se jako.. Myšlenky nechám odeznít a do tváře se jí koukám naprosto nezaujatým a téměř znuděným výrazem, který svědčí o tom že si z ní nic nedělám. Chvíli jí nechám křičet a drápat na celé kolo, ale když domluví, uvědomím si že ode mě nejspíš čeká odpověď. Nechám znít chvíli ticho, při kterém otočím kancem, který je již skoro hotov. Néchápu proč se ta vztekáš. Poznamenám suše a oči odtrhnu od opékající se flákoty, která ve mne vzbuzuje pocity spojené s hodně jezením a také přeplněným žaludkem. Pak se elfce pevně a klidně zadívám do očí a pokračuju. Za prvý, jestli to nevíš, tak já hlad mám. Zásoby slouží jako nouzová rezerva a doplněk toho co ulovíme, případně natrháme. To, s čím já počítám na dva týdny, by určitě dýl jak týden nevydrželo, kdybych se živil jenom tím. Za druhý, ten kanec byl zraněný, takže by nepřežil moc dlouho i kdybych ho neodstranil. A za třetí, je tu snad někdo kdo by měl oprávnění dát mi svolení? Mám totiž pocit že ty máš být Strážkyně hvozdu. Né majitelka a ani ta co rozhoduje jestli maj být zvířata zabita. Doufám že se nemýlím, to by bylo nanejvýš nepříjemné. Potomto klidné, s úsměvem proneseném projevu se opět otočím k pečínce a uříznu kus již opečeného masa a nabídnu ho Niké. Nemáš hlad? Zeptám se a vychutnávám si způsob, jakým byla potrava nabídnuta. Druidi ani Druidky většinou maso nejí a navíc nabídnout jí upečeného kance potom co mě za to vyplísnila... Tak co uděláš, vybuchneš vzteky nebo se uklidníš a s galancí odejdeš? Pomyslím si, ale v mé tváři je pouze zdvořilí zájem.

Drakan - 25. dubna 2008 10:26

Ve hvozdu Niké přišla a okamžitě se na Kukramovana osopila. Její křik se snad odrážel odevšech stromů jakousi zlověstnou šumivou ozvěnou. Normálního člověka by to jistě vyděsilo, ale na Kuka to nemělo žádný vliv a na mě taky ne. Já vím své. S pobavenými ohníčky v očích jsem sledoval s jinak neutrálním výrazem scénu, která se mi naskytla. Když Niké přestala chrlit oheň Kuk se dal do vysvětlování svého konání, které mu já osobně naprosto schvaluji. Nedalo by mi problém jíst pouze ze zásob, ale když už se mnou jde stopař a lovec, proč nedat přednost čerstvému masu? Vždycky jsem byl nucen vystačit si s málem, ale proč bych to dělal, když se mi naskytla takováto příležitost? Sám sebe přistihnu při myšlenkách, že se mi líbí Kukovo chování k Niké. Jakobychom snad byli oba v něčem stejní, či podobní. Rozhodně nemám v plánu. Mohl bych do celé situace, kdy mnou najatý stopař nabízí druidce kousek opečeného voňavého kance, zasáhnout, ale nemám to v úmyslu. Niké mi nedala jediný důvod, proč bych se měl stavět na její stranu a Kuk si evidentně vystačí sám což mě prozatím zcela vyhovuje.

Kniha osudu - 29. dubna 2008 11:25

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Faust Markhall Jdeš lesem. Už jsi předešelů své armády orků pochodující na lidské město. Které? Záleží snad na tom? Mohl jsi použít na útok své nemrtvé, ale proč y jsi to dělal? Vaše země uprostřed hor, není tak veliká jako císařství Venois. Váš v pád by byl jistě nečekaný, ale byly byste příliš zranitelní. Zranitelní sluncem, zbraněmi proti vám, svěcenou vodu... Pochod na Svaté město Norin by byl šílenstvím sám o sobě. Právě pro to jsi zvolil orky. Jejich nesourodost se dala velmi snadno využít. Stačilo tak málo, aby pocítili nenávist k lidem, kteří jim před mnoha lety vzaly jejich zem a zahnali je do hor. Tak málo... Ano... Tvým cílem neni sama válka. Proč by také měla být? Válka s orky je jen zástěrka. Pokud vše vyjde dobře, nikdo se nikdy nedozví, že jsi tento útok zosnoval ty a tvoji nemrtví. Tvoji nejlepší velitelé se podílejí na postupu armády Galtmarským vévodstvím. Víš sám nejlépe že bude lepší bojovat jen na jedné frontě a útočit na císařství tedy od západu. Tady v západním cípu ghor, byla koncentrace orčích kmenů nejvyšší. Ostatně právě zde by se někde měl nacházet Ramilak. Ten, který se jediný prý vrátil z Ajuri a měl by znát cestu. Ten, který i kdyby neprozradil cestu, bude vědět, kde je jeskyně s nápisem, jež je třeba najít. Na ničem jiném snad ani nezáleží, jen na tom dojít tam a pojmout moc toho místa. Pak už by tě nezastavilo nic. Vůbec nic... A tak jsi vyrazil napřed. Potřebuješ ho najít dříve, než krvelační orkové dobijí město. Nemáš moc času a víš to, pro to jdeš neúnavně tak rychle... Vyšel jsi z lesa a kolem rokle. Nedaleko před sebou vidíš jakéhosi člověka. Cítíš maso a krev. (Darken Rahl) směřuje na jih jako ty. Jde do téhož města. Možná se mu pokusí vyhnout, možná jím bude chtít projít. to sám nevíš. Chílí se už k večeru, ale vy tam určitě stihnete dojít. Brzy už máte město na dohled. Vysoké hradby, zostřené stráže... Lidé se připravují na válku...

Kniha osudu - 29. dubna 2008 11:28

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Blíží se večer a ty náhle pocítíš něco, co jsi předtím ve své meditaci necítil protože se to ztrácelo ve víru. Duši. Zvláštní velmi silnou krutou a zlou duši. Duši, ale takovou, jejiž tělo není živé nýbrž mrtvé. Je to nemrtvý a je blůízko. blíží se, jde velmi rychle. Rychleji než ty. Už k tobě doléhá i pach zehnilého masa. Když se ohlédneš můžeš toho kohosi spatřit... (Lord Faust Markhall)

Lord Faust Markhall - 29. dubna 2008 14:08

Nedaleko rokle... Kráčím nedaleko rokle na jih, město již mám na dohled. Jsem zahalen do potrhaného zlatem zdobené jinak černého pláště se sytě zelenými ornamenty ze kterých vychází cosi jako kouř stejné barvy. Na sobe mám zchátralý pancíř ale přesto stále dosti silný aby zadržel zásah. Kromě hlavy jež mám skrytou pod kápí mám opancířované téměř celé tělo. U pasu nenápadně zasunuté dvě dýky v kovových pouzdrech a na zádech zavěšený meč bastard v tentokrát narozdíl od dýk v koženém pouzdře. Pod kápi není příliš vidět jediné co je pod ní rozpoznat jsou jasně rudě žhnoucí oči. Každé došlápnutí zní jako dupnutí koně díky mé váze a rozměrům. Každým mým došlapem půda umírá a tlí přesně v místech mých stop a za mnou se táhne jakýsí nepříliš sytý oblak nazelenalého kouře. Dlouhými rychlejšími kroky postupuji až spatřím jakéhosi cizince Pomalu jej dojdu a zpod kápě se ozve temný táhlý chraplavo sýpavý hlas "Zdravím tě poutníku...neslyšel jsi o někom jménem Ramilak ?...má to být starý muž žijící kdesi v Galtmaru..." když dojdu až k onomu poutníkovi je vidět že je mi jen téměř do poloviny hrudního pancíře...

Darken Rahll - 29. dubna 2008 16:47

Nedaleko rokle Rozhodnu se jít dál, musím se dostat z dosahu armády a teprve pak si můžu odpočinout. Pche! Znovu musím proklít své lidské tělo pro jeho slabosti a nedokonalosti. Ale jinak to nejde, jednou jsem ho dostal, tak ho musím maximálně využít. Pokračuji dále po cestě, kolem lesa, co nejblíže městu. Zde se mi snad podaří najít vhodné místo pro nocleh. Jenže dnes mi není dopřáno pokoje. Neujdu ani pár mil, když vycítím podivnou bytost. Zastavím se a zaměřím své soustředění směrem odkud přichází. Mrtvá aura, shnilá, jenom zbytek života... Přesto dosti silný. Ovlivňující své okolí. Jakto, že jsem si ho nevšiml dřív? Jistě kvůli udržování těla v chodu, značně to omezilo můj pozorovací radius... Náhle přeruším své soustředění a zahledím se na nemrtvého. Je ještě daleko, moc daleko aby byl takhle dobře vidět. Musí být veliký, mnohem větší než jakýkoli člověk. Zatímco hodnotím jeho vzhled, podaří se té nepokojné duši urazit až děsivý kus cesty, za přítomnosti strašlivého kraválu. Tak nejen silný, ale i rychlý... Všechno na něm chrastí a skřípe. Musí vážit alespoň dva metráky. Když si mne všiml, zpomalil. Nejdřív se připravím na souboj, ovšem z jeho chování a postoje necítím žádné nepřátelství a tak se zase uklidním. Co jen je zač? Jak je možná, že se tu potuluje nemrtvý bez nekromanta? A ještě se na víc zdá, že je obdařen inteligencí. Zvláštní... Jestli jsem byl překvapen jeho přítomností, tak následné události mi skoro vyrazily dech. Nejenže mne nenapadl, ale jako úplně obyčejný poutník ke mně přistoupil a mrtvolným hlasem se zeptal na starce Ramilaka. Nejradši bych v tu chvíly neměl nos. Puch hniloby a rozkladu zaútočil plnou silou, jež by porazila i vola. Se značným úsilým přemůžu dávivý reflex a odpovím. Ale jistě, že slyšel. Prý se potuluje po hospodách a různě mění své stanoviště, podle toho odkud ho vyhodí. Rozhodně mne tato bytost zajímá, když budu opatrný, možná by se mi mohlo podařit využít ho ke splnění mého poslání. A proč ho sháníte, mohu-li se zeptat? Uvidíme, jak moc inteligentní je...

Lord Faust Markhall - 29. dubna 2008 19:30

Nedaleko rokle... Sklopím zrak a mirně se skloním "Tvá zvědavost je na místě ovšem nevěřím nikomu vašeho rodu natolik abych se ti mohl svěřovat...kdybys byl jedním z nás je to něco jiného...ale tvou laskavost splatím až se příště setkáme..." doslova ti vrazím do ruky ohromný měšec pochopitelně plný zlata a rozbíhám se do města. Každý můj krok je opět doprovázen hnilobnými stopami, duněním a chrastěním celé zbroje, nevyjímaje stopu zelenkavé aury. Vzhledem k tomu že jsem nemrtvý není pro mne problém uběhnout tu vzdálenost bez jakýchkoliv problémů či zdržení jelikož se neunavím. Stanu před městskou branou... Je čas si pohovořit staříku... Pomalu přistoupím až ke dveřím v obrovité bráně... Nedoufám že vrátný bude natolik inteligentní aby ihned otevřel...ale svého života si natolik zajisté cení... řeknu si v duchu a zabuším na bránu...

Kniha osudu - 29. dubna 2008 19:55

Galtmarská brána - Lord Faust Markhall Rozběhl jsi se rychle pryč. Směrem k bráně pochopitelně. no není to zvláštní? Ramilak, že se potuluje po hospodách? Ten, který se jako jediný člověk vrátil? Ale na to teď není čas. Musíš ho najít a tvůj čas se krátí. Přijdeš až k bráně. Už jsi to ale před setměním nestihl. Setmělo se velmi rychle a při setmění se brány města zavírají. Přišel jsi a zaklepal. Spíše zabušil na mohutná vrata. Brána je pevná a jistě nějaký čas nápor orků vydrží. Ačkoliv tvůj dotek jí zrovna nepřidal. V místě, kde jsi na bránu zabušil se nyní rozlézá rez v kování a dřevo trouchnivý... Ustal jsi s klepáním a čekáš. Za bránou slyšíš nějaké hlasy. "Kdo to může bejt?" - "Nevim, se koukni, ne?" "Teď?" - "Já věděl že seš srab..." odfrkl si druhý z nich. "Nejsem srab!" ohradil se první. "Podívám se..." řekl nakonec a slyšíš jak vybýhá po schodech na hradby. Po chvíli se mladý voják podívá dolů na tebe. "K-kdo jste a co Vás přivádí do Galtmaru v době před bitvou?" zeptá se tě. slyšíš jak se jeho hlas trochu třese. Ať je kýmkoliv rozhodně není v armádě dlouho. Může mu být tak dvacet let a ještě k tomu čerstvých. Před Galtmarem - Darken Rahl Nemrtvý ti hodil měšec se zlaťáky a rozběhl se pryč. Žwe jsou v měšci zlaťáky poznáš okamžitě stejně jako to, že cizinec ukončil svůj rozpravu s tebou. Utíká směrem k městu. tomutéž městu, odku jsi dnešního rána vyrazil, aby jsi se dnesk večer ocitl opět zde a tentokrát sám. Jenže nemrtvý ve městě lidí? Opravdu jen hledá jakéhosi Ramilaka? Ramilaka o kterém jsi slyšel vyprávět starce v Galtmaru? Ano teď to všechno začíná dávat smysl. Kalimar. Ten stařec, který vyprávěl legendy. Opravdu by mohl být i Ramilakem, který se vrátil z Ajuri. Ten, který do Tyrkysové jeskyně vepsal svůj tajemný nápis. Proč vám ale nápis tehdy neprozradil když jej znal? Možná chtěl abyste ho našli sami. Cítil jsi moc jeho hlasu a slov. Tebe ovlivnit nemohla, ale obyčejné smrtelníky ano. Cítil jsi tu sílu a teď ho někdo hledá. Ale proč vlastně? Co se za tím ještě skrývá? Snaží se snad i tento nemrvý najít ajuri? A nebo jeho pán? Má vůbec nějakého pána? Je zde mnoho otázek. Těch které možná potřebují a možná je lépe neznat odpověď. Ty přeci máš jen najít Ochránce Knihy. Osud toho chlapce je sice s osudem ajuri pevně spjat, ale ty jsi ten, který má jeho osud ukončit. Měl bys nechat toho nemrtvého ať si jde kam chce? Měl by ses jím zabývat? Těžko říct. Máš svůj úkol. Úkol který ale neni úplný...

Lord Faust Markhall - 29. dubna 2008 21:10

Před branami Galtmaru... Zaslechnu hlasy a jak čas ubíhá jejich tlacháním začínám zuřit. Když z hradeb promluví voják snažím se uklidnit. Pomalu pozvednu hlavu a v temnotě noci se pod mou kápí mihotají dvě rudé oči zachrchlám a vyplivnu na zem cosi jako chuchvalec vlasů s kůží a možná nějakými úlomky lebky poté vcelku věrně napodobím hlas člověka "Jsem jen poutník hledajíc nocleh a něco k pití...a možná jednoho starého přítele...pustíte mě dovnitř nebo na mě budete dál jen tupě zírat ?!" vyhrknu už poněkud naštvaně a znovu hledíc na vojáka očekávám jeho reakci...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 01. května 2008 20:47

Galtmarské vězení - Hrabě Gerrard a Rebeca Dívky je mi sice líto, ale nedávám to znát. Jen přísně sleduji jak ji voják bičuje a jak ji to ničí. Jediná škoda je, že si tohle tělo nemůžu prohlédnout někde v klidu, o samotě. postesknu si s vědomím, že to se mi po tomhle bičování už asi nikdy nepoštěstí. "Oblečte ji jako řadového vojáka a přidělte jí k přísnému veliteli, nejlépe k tomu, kvůli kterému se zde ocitla, ať ostatní ví, že se za drzost pyká." rozkáži vojákům a mávnu rukou, aby vše provedli. Sám pak odcházím, protože se nehodí, abych zde dál pobýval, když jsem zařídil, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 03. května 2008 20:45
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Po odchodu z vězení se jdu opět věnovat tomu, co předtím, abychom byli druhý den připraveni dokonale na útok orků.

Darken Rahll - 04. května 2008 13:56

Blízsko hradeb Galtmaru Nejenže je chytrý, ale podařilo se mu mne odbýt s takovou lehkostí, že bych to sám nezvládl lépe. Měšec, který mi dal, jsem zahodil, jakmile se ztratil ve tmě. Kdykoli si můžu zhmotnit jiný, akorát by mne zbytečně tížil. Chvilku zůstanu stát na místě, přemýšlejíc o tomto podivném setkání. Ale nakonec se vydám k hradbám Galtmaru, kde si najdu nějaké pohodlné křoví a konečně nechám své unavené tělo odpočinout. Usínám s myšlenkou na knihu a jejího ochránce, kterého musím zabít...

Rebeca Gohurová - 04. května 2008 20:34

Galtmarské vězení - Hrabě Gerrard Padá jedna rána za druhou je to tak nesnesitelná bolest že už mi příjde lepší kdyby mě raději zabili než bičovali.Padla poslední rána a to se mi tváři skutálí několik slz a však i když padne pár slz na víc se nezmohu.Tyhle krvavé rány se jen tak nezahojí...na to se nedá zapomenout...a hluboko v srdci budu k vám milí hrabě chovat tolik nenávisti kolik jsem nikdy k žádnému člověku nechovala...leč jen doufejte že nechystám spiknutí... Hrabě poručí aby mne oblékli jako vojáka a ještě navíc mne přídělily k tomu arogantnímu a téměr nesnesitelnému veliteli díky němuž jsem zde.Pozvednu k němu hlavu "Ale..." začnu možná bych i pokračovala kdybych si neuvědomila že i tak mohu tomu ňoumovi ještě ledacos udělat třeba i požádat o rozhovor?...možná... Možná tu mou snad zbytečnou námitku ani neslyšel... nechám se tedy navléci do zbroje a i předvést před toho nekňubu nebot sama bych asi nedošla díky tolika krvácejícím a těžko se hojícím ranám přes celá záda. Tohle ti nedaruju hrabě...i když je pravda mohl si mě zabít ale proč si to neudělal rovnou?!... ptám se sama sebe v myslim ale mé myšlenky zůstanou nevyřčeny.

Katonival - 05. května 2008 09:03

Galtmarské náměstí: Smutně si povzdechnu a pevně stisknu jeho ruku. "Pochop mě, já tu nemohu stát a dívat se na to jak mí přátelé a nejbližší umírají a snaží se nám ostatním vybojovat svobodu. CHci tomu pomoci, copak záleíž na tom ejslti zemřu? Přispěju k vělké věci a navíc, když by bitva pro nás dopadla zle, stejně bych nejspíše zemřela!" Poslední slova povím trochu více tvrdě. Potom již kráčím tiše a smutně svěšenou hlavou až k našim dveřím. MH:JAkcie pokud vm domlouvali jsme se,ž e jsme utekla z domova a bydlím s ním,t ka nevím jeslti mám hrát tak a nebo že mě teda odvedl k rodičům.

Kniha osudu - 05. května 2008 09:15
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro //Nemůže tě odvést k rodičům a pokud vím tak ani nechtěl, chtěl tě odvést a schovat u sebe doma :-)// - přízpěvek dodám v brzské době :-)

Katonival - 05. května 2008 13:34
	soukromá zpráva od Katonival pro aha rpomin já to blbě pochopila;-)

Givar - 05. května 2008 17:20

Loď Neee... Chytám se za hlavu. Co jsem to... S nešťastným pocitem bezmoci se opět hrbím do svého klubíčka. Protože opravdu teď nemůžu nic udělat, pokouším se alespoň přemýšlet, kde by mohla být. ... kapitán pirátů ji někde bude mít. Když si na něj vzpomenu, pach z tohoto místa se mi ještě více zaryje do nosu. To už si připadám vážně na dně. Ještě si stíhám tak představovat, jak vidím knihu ležet někde na bedně ve skladišti, jak ji snadno najdu a vše bude v pořádku... ale to je hloupost, bude někde zamčená. A jediné, co už mám teď před očima je Paní osudu, kterou jsem nedávno zahlédl, jak mi nadává, když jsem pozměnil osudy lidí k horšímu. Tentokráte na mně v představách opravdu křičí, že jsem nedokázal knihu ochránit. Místo ní se pomalu začne objevovat matka a když na mně začne taky křičet, že nic nedokážu, začnu se klepat zděšením. ...nějaké otázky z vnějšku jdou úplně mimo mně.

Niké - 07. května 2008 15:41

Po chvíli se nakonec uklidním, ale stále mi z očí srší naštvanos, která také vyprchává. Mlčky tam stojím a dívám se Kukovi do očí.Ten mě zase podráždil pomyslím si a stále se mu mlčky dívám přímo do očí. Pak mi zakručí v žaludku na důkaz, že hlad opravdu mám. "Tak dobře, hlad mám." řeknu klidným tónem a koutky mi pomalu začínají cukat v úsměv. Vezmu si maso a jdu si sednout o kus dál, Přitom se na Kuka usměju a ještě řeknu dokonce i vlídně. "Díky, za večeři." No tohle chlapeček nečekal pomyslím si a pomaloučku začnu jíst. Už se na něj vůbec nehněvám.

Kniha osudu - 11. května 2008 15:44

Galtmar, před velitelem Roderikem - Rebeca Gohurová Ve vězení tě oblékli dle rozkazu hraběte, který už se po tobě a tvém "Ale" ani neohlédl. Cítíš pohledy vojáků a jejich leckdy až všetečné doteky. Ale víceméně se oblékáš sama do Stejnokroje místních vojáků. Galtmarské vévodství se honosí barvami tavě modrou a bílou. Modrá je symbolem naděje a bílá míru. Ani jedno z toho se do této války příliš nehodí, ale šupinová zbroj, kterou ti dali a meč mluví o tom, že přeci jen v této bitvě sehraješ svou úlohu, pokud se tedy nerozhodneš o nějakou sabotáž. Vojáci tě pak odvedou k Veliteli roderikovi, který se právě vrátil do kasáren. Je už odpoledne a večer není až tak daleko, když tě k němu na nádvoří přivedou a sdělí mu, že byla přidělena pod jeho velení, můžeš si všimnout, že chlapec kvůli kterému jsi se do této situace dostala, onen Reon, je unavený a vypadá, na tom stejně zle jako ty. Velitel si tě přeměří pohledem a pak i všechny své svěřence, kteří sice vypadají lépe než ty a chlapec, ale přesto dost unaveně a sedřeně. "Dobrá, slečna Rebeca se stane jednou z nás." řekne k vojáků a pošle je pryč. Je pro tebe obtížné stát bez opory, ale hrdost ti sotva dovolí sesunout se k zemi. "Vojáci!" zaburácí pak velitelův hlas, "Dnes jste všichni tvrdě trénovali. Po zbytek dnes máte volno a zítra v šest hodin ráno vás čeká nástup. Pokud se někteří z vás necítí ve své kůži támhle je ošetřovna, ale zítra vás na nástupu uvidím všechny, nebo se osobně postarám o to, aby všichni kdož se nedostaví, stanuli v první linii, je vám to jasné?!" řekl zvučným hlasem a přísným pohledem přejel tváře všech přítomných. nikdo se nezmohl na protest ačkoliv není pochyb, že má spousta z jeho vojáků na mysli mnoho nevyřčených nadávek a kleteb. Velitel odešel a poté co ukázal na ošetřovnu vzal někdo pod křídlo kluka a kosi podepřel tebe a odvedli tě na ošetřovnu, kde vás uložili na volná lůžka a místní léčitel se jal ošetřovat tvé rány. Pálí to a štípá, ale jakmile máš na zádech hojivý obvaz namočený v odvaru z hojivých bylin ulůeví se ti a když si uvědomíš že ležíš a máš do zítera do rána čas je ti hned lépe. Léčitel odejde a vy zůstanete v pokoji sami. Tedy ne tak docela sami, o kousek dál v pokoji leží jakýsi mladý muž, kterého hlídá jeden z vojáků a naproti tobě přes uličku jakási dívka s obvazem kolem krku, ale ta žena stále spí. Chlapec je na lůžku hned vedle tebe a vypadá to, že už stihl usnout... Ostatně i ty sama by jsi si měla odpočinout. Zítra tě čeká perný den. A tak nakonec i ty usínáš... Velení Galtmaru - Hrabě Gerrard Víceméně jsou tvé starosti docela obyčejné. Takové na které jsi si už zvykl a nejvíce na tebe dopadá čekání. Ze severních hradeb můžeš vidět blížící se orkské hordy podle stop kouře a prachu zvedajícího se na obzoru. Avšak i tak je jasné, že dorazí nejdříve zítra v poledne a při troše štěstí bude samotný boj až zítra večer. Už jsi odešel večer do svých komnat abys byl na zítřek připraven. Tak jako spí i mnoho jiných a další z mužů zůstávají vzhůru, aby strážili dodržování Stanného práva, které jsi dal vyhlásit. U hradeb Galtmaru - Darken Rahl Pohroužíš se do meditace, kdy tvé lidské tělo upadá do spánku v malém křoví poblíž hradeb do Galtmaru. upíráš své myšlenky ke knize a jejímu ochránci. Tak jako už několikrát se ti podaří po chvilce jej vypátrat. Tvůj zrak zaostří na pirátskou loď. Zaostří a blíží se. Na palubě mnoho pirátů opilých i střízlivých, starších i mladších. Kapitán vypadá jako by právě vystoupil z nějaké námořnické pohádky... Ponoříš se do útrob lodi aspatříš několik cel, kde jsou uv ězněni jiní námořníci a mezi nimi i malý chlapec. Chlapec, který se právě probudil. Vidíš chlapce, ale Knihu nevidíš nikde. Ostatně i v jeho očích je znát panika. Nakonec se schoulí do klubíčka a jeho oči hledí kamsi do nedohledna. Kdyby nebyl tak daleko snad by jsi se dokázal vetříto do jeho mysli, třeba ho i ovlivnit, alwe teď je příliš daleko a samo nahlížení je obtížné... Obraz se ti rozplyne a zbytek noci strávíš bezesným sněním... Dům mistra Granise - Katonival "Asi máš pravdu... ALe... Něco bych pro tebe... Něco mi slib prosím... Slib mi, nemusíš hned ale zítra bych chtěl znát jestli to pro mě uděláš... Kdyby ti hrozilo nebezpečí, kdyby hrozilo, že Galtmar dobijí, slib mi že utečeš... Vede odtud chodba. Je tajná a vede ze sklepení v Krčmě u Zlaté Kachny, kde jsme jedli. Slib mi že tou chodbou utečeš... Taq chodba vede do vesnice Felire na jihozápadě. Tam odtud můžeš jít do Efegrie i kamkoliv jinam... Přál bych si vědět, že utečeš, kdyby ti hrozilo příliš velké nebezpečí..." poprosí tě, ale nečeká na tvou okamžitou odpověDˇa zavede tě k vám domů, kde se téměř okamžitě zavře do své pracovny. Máte laboratoř většinou společnou ale jtvůj mistr má i pracovnu, která je jen pro něj, kde bývá sám, když přemýšlí a dnes už ze své pracovny po celý den nevyjde. Den kdy ty můžeš přemýšlet o zítřku, o tom co tě čeká, o tom, co bude potom a co odpovědět svému mistrovi, až se zítra bude ptát. Nakonec i tebe čeká postel a bezesný spánek... Na lodi - Givar Sedíš a schoulíš se. Bojíš se hněvu Paní osudu a hněvu své matky i když víš, že se tvá matka nikdy nehněvala ať jsi udělal cokoliv. Fikev byl mrtvý. Stál jsi nad ním a viděl jeho bezvldné tělo. Díval jsi se do bezedných očí toho mládence, který kdyby neutekl z domova nemusel jeho život skončit právě zde a právě Nulvisovou rukou. Sám jsi mnohokrát přemýšlel proč je nulvis takový. Sirana ti říkala, že to býval hodný a čestný muž. Že vždy chtěl dělat jen to co je správné... Ale takového ty jsi ho nikdy nepoznal a Fikeva jsi opravdu litoval. snažil jsi se ho varovat, viděl jsi, že mu hrozí smrt a řekl jsi mu to... Povědfěl jsi mu co musí udělat, aby se té hrozby zbavil, ale on šel Nulvisovou cestou dál. Nebo snad vaší cestou? Nebylo na ní něco pro vás všechny společné? Tehdy za tebou přišla tvá matka s tichým sdělením. "Netrap se, synu můj, udělal jsi vše co bylo ve tvých silách. Každý má v osudu mnoho míst a uzlů volby. Tehdy si musejí zvolit jkou cestou se dají. Ty jsi mu ukázal že je pro něj i jiná cesta... Bylo jen na něm, jakou si vybere..." Ale co když by to bylo jinak? Tehdy přeci tvá slova uměla to co nyní umí Kniha. Tehdy, než jsi je poprvé psal... Kdybys Fikevovi řekl místo: "Odejdi Fikeve. Vrať se domů... Ještě pro tebe není pozdě. Pokud to uděláš otec ti odpustí a vše bude jak má být. Pokud neposlechneš čeká tě smrt..." řekl třeba: "Teď odejdeš, Fikeve, odejdeš a vrátíš se domů. Až tak učiníš, otec ti odpustí a vše bude jak má být.", je možné, že by nezemřel, ež by se otočil a skutečně odešel... Kéž bys to tehdy věděl... možná bys nikdy ani Knihu osudu nestvořil... ale to je příliš mnoho možná a ty víš, že čas vrátit nelze. Ukrýváš se za bariérou vlastního snění ale přeci jen tě z těch obrazů něco vytrhne. Pocit. Pocit strachu. Je tady... Cítíš přítomnost démonické mysli. Cítíš jí kolem sebe, téměř se tě dotýká... .Je velmi daleko. Jeho pozemské tělo je daleko, ale jeho mysl tě vidí... Po chvíli pocit ohrožení zmizí, ale ty víš, že pokud rychle něco neuděláš, tak tě najde a zničí dříve, než podle rad své matky najdeš muže, který si říká Kalimar. Jemu máš prý klást své otázky, jak, když ani nevíš kde ho hledat? Kam jít? Hvozd - Kukramovan, Drakan a Niké Niké= nakonec přijme nabízené maso a dokonce ho i sama začne jíst, clož Kukramovan rozhodně neočekával a těžko říct zda Drakan ano. Ať už ale uděláte či pohovoříte o čemkoliv cokoliv je jasném, že dnešek už nikam dále nedojde a pomalu se i vám blíží noc. Jste po večeři a je načase nějak rozvrhnout hlídky a ulehnout na noc, abyste zítra byli plní síly na cestu, která vás čeká a že nebude zrovna krátká... V kasárnách Delph Celkem máš klidnou noc. Chvíli jsi večer obveseloval svými námořnickými historkami, které vyprávíš za poslední čas už po několikáté a hodně z mužů jsi potěšil, pobavil, ale hlavně získal jsi si u nich hned první noc jisté jméno a to v dobrém slova smyslu. Je viděť, že ti to na souši nevyhovuje. Těžko říct, kde je teĎ Redan, ale dá se očekávat, že někde u nějakého kováře, kde se zítra a možná to zkouší už dnes v noci, pokusí přesvědčit zdejší mistry o svých kvalitách... Ty jsi nakonec usnul a spánek máš lehký... Stojíš v orlím hnízdě a koukáš k obzoru. Vítr tě hladí po tvářích a ty se necháváš kolébat mořem... Je to krásný pocit, lae náhle v dálce něco spatříš. Ení pochyb o tom coto je. Loď... Loď a má hned dva stěžně z nichž na jednom vlaje jakási černá vlajka. Pirátská vlajka... Zavoláš dolů co jsi viděl a od kapitána přijímáš rozkazy a sám pak vydáváš jiné, ostatním mužům, kterým náleží práce v ráhnoví. Když se ráno probudíš sen si pamatuješ, jako by byl skutečný. Ovšem měl jsi několik zkušeností s piráty za svou službu na moři, ale takhle živý sen se ti ještě nezdál. Je znát že ti moře opravdu chybí... Lord Faust Markhall Mladý voják nahoře měl co dělat aby se nevyzvracel odporem, když jsi vyplivl chuchvalec vlasů a snad i nějakou tu část lebky a když ho následně do nosu praštil odér tvého mrtvolnéhop zápachu. Na okamžik ti zmizel z očí a slyšíš jen cosi jako dávení. ”Co ti je? Jsi v pohodě?!” zavolal kdosi lechce výsměšně. Poznáš hlas patřící muži, se kterým se předtím ten mladík bavil. “Ne… dobrý…“ zalapá mladík po dechu. “Pusť ho dál… Je to… Je to jen poutník…“ Těžko říct co si ten mládenec mysle, ale neříkal to že jsi poutník zrovna dvakrát přesvědčivě ani přesvědčeně. Nakonec se brána skutečně otevře a ty jsi vpuštěn do města. Brána se za tebou začne zavírat. Mladík, který vylezl na hradby už dolů neleze a vypadá to, že si tě podezřívavě prohlíží, má však veliký strach. Ti vojáci, kteří otevírali a zavírali bránu mají plné ruce práce aby vykonali co se od nich žádá a majitel druhého z hlasů, asi třicetiletý voják, se vydal směrem k tobě. “Počkejte pane, musím vás prohledat a vaše zabavit vaše zbraně. Ostatně pokud hledáte hostinec, nebo něco takového…“ zastaví se v půli řeči i chůze k tobě, jak pocítil zápach linoucí se okolo tebe. ”No fuj...“ zakryje si nos. “Ste lez kanálama, ne?“ poznamená k tobě a odhodlaně pokračuje v chůzi k tobě. “Každopádně jakmile vás uznám za bojeschopného, odvedu vás do kasáren a budete naverbován do armády…“ mluví ztěžka a každé slovo musí cedit skrze zuby, aby se nepozvracel.

Lord Faust Markhall - 11. května 2008 16:17

Za branou Galtmaru... Jakmile jsem vpuštěn dovnitř jsem poněkud překvapen ale zároveň jsem rád že mi to tak snadno vyšlo. Zanče na mě mluvit voják který se zdá být verbířem "Se zdejší válkou nechci mít nic společného jen procházím a hledám nocleh něco k jídlu a starého přítele...starce Ramilaka...možná jej znáte a poradíte mi kde ho najdu...a se zbraněmi se nebojte budu rád když si na chvíli odlehčím a bude o ně dobře postaráno..." vyslovím opět s co největší snahou aby má slova vyzněla co nejlidštěji. Když ke mě dojde přijde mi snad ještě menší než ten človíček předtím vyndám z pouzdra na zádech svůj meč a zabodnu jej před něho do země. Nejen já ale i ten meč je obrovský , když zabodnu část ostří do země je rukojeť ve výšce hlavy onoho verbíře a napadne mne Pokud jej uneseš je tvůj...snad jej to odradí i od toho aby mne dál porhledával...nemuselo by se mu to vyplatit...ale nechci vzbudit příliš velký rozruch... čekám jak zareaguje a přes něho se rozhlížím po městě...

Kniha osudu - 11. května 2008 16:49

Lord Faust Markhall Začneš mluvit a muž už by zdá se něco namítal, ale ty sundáš ze zad meč a zapíchneš ho do země, že to až zaduní jak tvůj meč projde dlážděním. Voják před tebou na tebe kouká jako na nějaký přízrak, ale jen chvilku a pak se zase zatváři ne příliš ochotně až nabručeně. Meč je obrovský a on nevypadá že by se byť jen pokoušel o to ho z dlažby vyprostit. "Dobře. Meč si ponecháme, ale abyste rozuměl, nejde tu vůbec o to, jestli s válkou chcete nebo nechce mít nic společného. Platí zde stanné právo a já mám tedy právo vás zabít už jen za to, že jste po setmění venku. Ale řekl jsem si že to neudělám..." udělá několik kroků vzad aby se mu mlivilo lépde a zhluboka se nadechen než pokračuje: "Každý bojeschopný člověk, elf, trpaslík, kdokoliv z jakékoliv rasy muž i žena, je povolán k obraně města a stačí už jen samotný fakt, že jste na půdě města abyste byl naverbován, rozuměl jste?!" řekl přísně měříc si tě pohledm s rukou na hlavici svého širokého meče, který nosí u pasu připraven k jeho vyjmutí. "Ohledně staříka... nikoho takovýho neznám... Žádnýho Ramilaka, alespoNˇnme živýho," uchechtne se. "Poslední Ramilak se ztratil hned po tom co do Frelasu na jeho popud odplulo mnoho osadníků z císařství, takže tu seš marnej, kámo." zasměje se, výsměšně a vypadá to že je svým vtípkem dost potěšenej a čeká až se podvolíš naverbování a přijmeš tak jeho podmínky vstupu do města. Město je jinka tihcé a klidné. Zdá se že všichni spějí a nebo jsou alesponˇzalezí doma. Světlo v doměch sice je, ale povětšinou za zataženými závěsy, alespoň co můžeš vidět ob brány. A pak ho uvidíš. Jakéhosi starého muže, který stojí opodál ve stínu, který vrhá jedna z pouličních lamp. Víš že je starý díky vousů a lehkému nahrbení, má i hůl o kterou se opírá. Stojí vvšak stále ještě daleko. Nějakých dvěstě metrů od tebe. Ani to nevypadá že by k vám chtěl jít, ale není pochyb o tom že tě pozoruje.

Lord Faust Markhall - 11. května 2008 17:41

Za branami Galtmaru... Jeho slova poněkud nevnímám a když rostří hlas sklopím k němu zrak a rudými plaménky v očích jej zlostně sjíždím a když poznamená jeho rádoby vtip o Ramilakovi začnu už skutečně vřít. Tenhle člověk mě k němu nezavede... "Vypadá to že ty mě k Ramilakovi nezavedeš smrtelníku...takže je pro mne zbytečné se s tebou dále zdržovat..." zahlédnu starce nedaleko jedné z pouličních lamp a cosi mě k němu táhne. Vytáhnu ze země svůj meč vojáka odstrčím stranou a pomalu jdu s mečem v ruce ke starci...

Kniha osudu - 11. května 2008 20:19

Lord Faust Markhall Řekl jsi svá slova hlubokým znělým hlasem, který se ve noci nesl zlověstně až všechny přítomné mrazilo v zádech. Pak jsi uchopil svůj meč a s pohledem upřeným na starce pod lampou jsi jej vytáhnul ze země. Ocel o kamení ošklivě zaskřípala až se ten zvuk všem srmtelníkům zarýval do morku kostí a ušní bubínky hroziliy vypovědět službu všem svým majitelům. Tobě však tento až záhrobní zvukl nijak nepříjemný nebyl. Odstrčil jsi překvapeného vojáka, který jako by si až teď uvědomil, že asi nebudeš jen obyčejným člověkem a jdeš směrem ke starci. Vypadáš hrůzostrašně a to usoudilo i těch několik málo lidí, kteří ze zvědavosti vyhlédli z oken svých domovů při tom strašlivém zvuku a znovu zalezli. Mladík na hradbách zdá se vůbec neví co má dělat a těch několik vojáků co bylo na hradbách na stráži se také ohlédlo a přispěchalo na pomoc stráži u brány, která je ovšem indisponována vlastním strachem. A to už sj idošel ke Starci. Muž na tebe vzhlédl bez jakéhokoliv pohnutí. V jeho šedých očích není ani stopa po strachu, když k tobě promluví pomalým tichým hlasem unaveného muže. "Zdravím Vás, Lorde Markhalle. Očekával jsem, že strihnu odejít dříve, než dorazíte, avšak překazil jste mé plány. Tak se tedy zeptejte co chcete znát, ale počítejte s tím, že svou odpověď budu i něco žádat a věřte že to nebude žáýdný z pozemských statků, kterými někdo jako vy, může tak bezmezně plýtvat..." vypoví ti a pak jeho pohled padne na vojáky za tebou. "Poplach!" zakřičí první z mužů,. ten který tě chtěl odzbrojit. "Poplach!" ozve se zdálky a pak při třetím volání už kdosi rozezní poplašný zvon... "Musíme se skrýt, pokud chceme jednat v klidu..." řkene ti stařec a zajde kousek dál do stínu: "Když mne ponesete skryjeme se dříve. Jsem už dost starý pro rychlou chůzi..." naznačí ti ještě. Je znát že mu hodně záleží na tom, aby nedošlo ke zbytečnému krveprolití, ale na druhou stranu cítíš z jeho hlasu a pevnosti jeho pohledu, že svá slova myslí vážně a ty víš příliš dobře, že ho potřebuješ.

Kniha osudu - 11. května 2008 20:22

Město Galtmar - Hrabě Gerrard, Rebeca, Katonival, Delph, Spíte (Všechno co jsem vám o noci napsala platí až na to že holt nebude klid :D ) Náhle vás, některé ze sna, jiné z bezesného spánku probudí poplašný zvon a v kasárnách (Platí pro Delpha) panuje shon. Na ošetřovně (Platí pro Rebecu) se všichni probudili až na dívku s obvázaným krkem a voják, který hlídá toho dalšího muže opodál, je jako na trní a přemýšlí jestli se má rozběhnout pryč či má zůstat plnit svůj rozkaz. Vypadá jako že by rád vyběhl... Katonival se probudí vedle svého mistra v posteli, ale mistr Granis spí jako Dudek a vypadá to, že by ho nevzbudilo vůbec nic, ani kdyby se po něm prošla celá armáda orků. Katonival ale poplašný zvon slyší...

Drakan - 11. května 2008 21:32

Sleduji niké, když se jako zázrakem uklidní a vezme si od Kuka kus masa. Snad bych čekal i tohle, kdyby to maso pak zahodila, ale ona ho doopravdy jí. Jen v m,ých očích se leskne překvapení ale ve tváři se nepohnul jediný sval. Niké poděkuje za včeři a já se musím ušklíbnout. Pohledem se zaměřím k ohni a dívám se do plamenů. Tak se ukaž stopaři, jakpak se zachováš? TeDˇjsem na tebe zvědav... Cítím jak jsem napjatý, jako by se právě teď mělo rozhodnout, jestli ho nechám vejít se mnou až do jeskyně a nebo ho zabiju dříve než k tomu dojde. Üž dříve jsem se rozhodl že to s ním zkusím ale nikdy jsem neuvažoval o tom jak dlouho... "Přeji dobrou chuť," popřeji ostatním bezvýrazně a sám si uříznu kousek pečínky, abych se najedl. Už po prvním šťavnatém kousku musím sám pro sebe konstatovat, že přání dobré chuti se k tomuto jídlu perfektně hodí. Rozhodně jsem prozatím se svým stopařen spokojen. Takhel dobře už jsem dlouho nejdel. Málokdy e dá najít hostinec, kde vaří takto a v naší akademii jsme sice jedli ledacost, ale chutné to rozhodně nebývalo.

Lord Faust Markhall - 11. května 2008 21:34

Za branami Galtmaru... Dojdu ke starci a začnou se sebíhat vojáci Poplach rozezní se mi v hlavě ozvěna. Nechám starce aby mi pověděl co má na jazyku a pak se zlostně otočím na onoho verbíře a ve vzteku si vzpomenu na jedno snadné útočné kouzlo "Ver turel..." vyřknu a levá ruka začne vyzařovat jasnou fialovo zelenou energii když je aura energie již dost jasně viditelná přitáhnu si ruku k obličeji a švihnutím směrem k vojákovi z mé ruky vyletí jakási černá lebka se stejnou aurou jaká obklopovala mou ruku a přímou čarou zasáhne vojáka a rozprskne se mu na prsou. Poté se otočím zpět ke starci, meč zasunu do pouzdra a starce si vysadím na hřbet. Rozeběhnu se s ním na zádech do nejbližší úzké uličky kam nezasahuje světlo svítilen a čekám zda sem někdo přijde...

Kniha osudu - 11. května 2008 21:52

Za branami Galtmaru - Lord Faust Markhall Došel jsi ke starci a vyslechl jeho odpověď. Navrhuje ti zmizet, ale ty místo toho pln hněvu jsi se neudržel a vyslal jedno ze svých temných kouzel. Není to až tak snadné kouzlo, ale při vzteku jako by z tebe vyšlo samo. Do mozku se ti téměř vypálila magická formule, než jsi ji stihl vyřknout a usměrnit tak tok temné energie proti tomu smrtelníkovi. Z tvé ruky nejprve stoupal oblak aury, která se musela nabít. Ač se to pro některé mohlo zdát dlouho netrvalo to více než deset vteřin a v tom už z tvé ruky vylétla černá lebka. Zamířil jsi vojákovi na prsa a přímo jsi až viděl strach v jeho očích. Strach, který ochromuje, Strach, který dokáže i zabít. Asi až nyní pochopil, jaká je tvoje moc, že proti tobě nic nezmůže, že nejsi jen člověkem, který vylezl ze stoky... A pak mu to došlo úplně. Poznání, že neunikne. Tváří v tvář černé lebce pozbyl poslední špetku sebeovládání a jeho tělo se otřáslo. V tom však lebka zasáhla svůj cíl. nimkdo nestihl zasáhnout, Žádný kouzelník nebyl na blízku... Sleduješ jak se lebka noří do jeho prsou. Jako černý mor se rozlezla po celém jeho těle a to se počalo třást ve srtelných křečích a z jeho úst vycházel nelidský jek. Náhl bylo ticho. Ty jsi se otočil a poslední co jsi viděl bylo bezvládné tělo vojáka, v jehož hrudi zela obrovská díra, že bys zbytky plic jv jeho těle sotva dohledal... Vzal jsi starce do náruče, vysadil si ho na záda už za běhu a schoval se s ním do jedné z tmavých uliček. "Ještě běžte. Dvě ulice tudy a pak zahněte vpravo, tam třetí dům, stačí vejít dveře nebývají zamčené a skrtý se. Ta jistě nepůjdou..." poradí ti svým unaveným leč pevným hlasem stařec na tvých zádech. Dusot vojáků už zní celým Galtmarem.

Lord Faust Markhall - 11. května 2008 22:23

Kdesi v temných uličkách Galtmaru... Vyslechnu starcovu radu ale nerad bych způsobil ještě větší rozruch a nebo nějak ohrozil starce kterého tolik potřebuji. Po chvíli váháni se rozeběhnu na místo na které mě stařík navedl. Otevřu dveře, skutečně jsou odemčené a je možné že tu ani nikdo nebydlí ohnu se tedy a jakž takž se protáhnu dovnitř. Posadím starce opatrně do křesla a z okna sleduji chaos venku. "Bude lepší vyčkat až se chaos venku trochu uklidní..." poodstoupím od okna doufajíc že mne nikdo neviděl a usadím se naproti starci do druhého křesla jež se zde nachází. Po dosednutí se přes křeslo až na zem začne rozlézat hniloba a křeslo i dřevěná podlaha začnou pomalu tlít. Pohodlně se v křesle opřu "Pokud jsi ten kterého hledám...starý Ramilak...nemusím ti ani říkat oč mi jde...ale mluvil jsi o ceně jež musím zaplatit...nyní již můžeš pokračovat..." vyřknu svým obvyklým chraptivým táhlým temným hlasem. Sedím a očekávám starcovu odpověď chvílemi se ohlížím směrem k oknu ale ani ne ze strachu jako spíše kvůli klidu abych vojáky zahlédl dříve než oni mne kdyby náhodou ,koneckonců rád bych se již dozvěděl víc...

Rebeca Gohurová - 12. května 2008 05:50

Galtmar - ošetřovna Byla jsem odvedena na ošetřovnu kde mi byly rány ošetřeny a mě se díky tomu alespoň trochu ulevilo.Pousměji se když vím že konečně mohu spát a teprve ráno se probudit. Zapeklitě přemýšlím nad vším možný od velitele Roderika počínaje po hraběte. Co bude dál?Co bude zítra? ptám se sama sebe a vlastně si neumím odpovědět neboť to sama nevím.Pomalu se mi podařilo usnout. Ani nevím jak dlouho jsem spala ale z bezesného spánku mě probudí zvuk poplašného zvonu který jde slyšet i jsem do ošetřovny.Okamžitě vstávám a i přesto že se rány nezacelili,tak vstávám pohlédnu na dívku která se nevzbudila a poté na vojáka který neví co dělat.Zvážnim a když vidím jak se tváří nemohu si pomoct "Tak běžte vojáku!" vykřiknu směrem k němu doufajíc že uposlechne.Pokud poslechcne pohlédnu na Reona poté zpět na tu dívenku.Musíme zmizet a to hodně rychle... neváhám a pokud tu nikdo jiný neni vezmu dívku do náručí."Reone pojď...jsi možná unavený ale pokud se máme bít tak ať to neni prohraná bitva..." prohlásím během chvilky ani nevím proč jsem to řekla možná jsem to chtěla říci možná však ne.

Givar - 12. května 2008 06:00

Loď Postupně ze mně opadává pocit strachu a provinění a mysl mně zavádí do minulosti. Procitám, i když mám oči stále zavřené. Fikev byl dalším z nich. Dalším, kteří se k nám připletli... K Nulvisovi a nakonec mně... Pomalu se mi začíná rozpomínat jeden z důvodů, proč jsem ji stvořil...ale to nestačí. Ještě pořád umírají. Kvůli nám... Jakoby mé přemítání nad Knihou byly vodítkem. Jako kdybych tak ukázal cestu tomu, kdo hledá. Nejdříve cítím jeho touhu zabíjet někde poblíž ale pak je zahlédnu. Jeho oči. Nelidské a plné hladu po mé duši a Knize. Po té vypadá jako by se tady už déle neudržel a jeho přízračné oči se vrátili tam, odkud se vzaly. Na tuto celou, téměř věčnou chvíli se mi zastavil dech i srdce zděšením. Oči rozevřu dokořán a hledím někam do neurčita. ...démon... vzpomenu na varování mé matky. V ten okamžik si uvědomuji tikání času, který mi ubíhá. Tikání času, které odpočítává konec. To ne..! Napřímím se a začnu se dychtivě rozhlížet. Vůbec nic mně nenapadá ale přesto hledám něco, díky čeho bych se odsud dostal. Když takto těkám očima, vidím odpočívající nebo spící námořníky. Někteří si jistě povšimnou mé náhlé změny chování. Ale až na jednom pohledu se zarazím. Střetnu se s Felixovýma očima a pohledem už neuhnu. Ani nevstanu a po čtyřech kvapně dojdu až ke mřížím, chytnu se za ně a řeknu směrem k Felixovi ''M-musíme se odtud dostat!'' Nejspíše to slyší i ostatní ale na tom mi nezáleží. V mém výrazu je stále vidět strach a nejistota ale zároveň jakoby ani neexistovala jiná možnost.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 12. května 2008 09:20
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Pokud mne hluk z města probudí, tak se jen otočím a spím dál. Kdyby mne potřebovali, tak pro mne zajdou, protože jinak potřebuji maximum síly, kterou jen mohu spánkem získat. Na zítra budu potřebovat síly, co nejvíce.

Kniha osudu - 12. května 2008 11:03

Starý dům v Galtmaru - Lord Faust Markhall Pospícháš se starcem směrem kterým ti ukázal cestu a otevřeš připravené dveře. Ten muž jako by očekával, že přijdeš a kdžy vstoupíte je znát že světnice je připravená právě pro takové setkání. Dvě křesla, nic víc. Dřevěná podlaha, která už téměř vzala za své. V tomto domě nejspíše do nedávna bydlelo několik bezdomovců... Posadil jsi starce do jednoho z křesel a chvíli hleděl z okna. V domě je tma. ani jeden z vás se nenamáhá rozsvítit, ono to ostatně není třeba jste tu jen vy dva. Když se posadíš křerslo pod tebou zašíná tlít tak jako i podlaha v místech, kam jsi došlápl. Začneš k muži promlouvat a ten si povzdychne, ale jeho povzdech je jen sotva slyšitelý. "Ano, pane Markhalle, cena existuje... Už jsem dost unaven Ajuri i zemí Frelasu jíž jsem stvořil. Jsem Ramilak, kterého hledátem, ač toho jména již léta neužívám... Jsem vyslancem toho místa a snad i klíčem, ale to není zcela pravda. Hledáte cestu k němu ale to nepostačí. Chcete jej ovládnout, chcete být tím, kdo ovládne jeho sílu a moc. K tomu však, Lorde Markhalle, jen vaše nesmrtelnost a magie nepostačí... Potřebujete získat Srdce Frelasu, jinak nemůžete zvítězit..." na chvíli se odmlčí aby ti dal možnost vstřebat jeho slova. "Pokud máte zájem vím ,dke je srdce Fralasu skrytu. Sám jsme jej tam zanechal... Ale jak už jsem řekl... Něco za to budu žádat... Cena za to, že vám ukážu směr cesty k Ajuri není žádná. Jest to mým posláním, ale za Srdce Frelasu si žádat budu. Vezmete mne sebou. To je má cena. Vezmete mne sebou na tu cestu a spolu se mnou i ty, které určím, souhlasíte?" zeptá se nakonec. Cítíš z jeho slov cosi vypočítavého, ale pokud to co říká je pravda? A kdo jiný než posel toho místa může vědět jak ho ovládnout? Kdo jiný než ten kdo ho stvořil mohl ukrýt Srdce Frelasu? Koho ale může chtít abys vzal sebou? Tahat se na této dlouhé cestě ještě s nějakými srtelníky? A obzvlášť s ním? Je starý, jak dlouho asi vydrží? Na druhou stranu pokud je pravdivá legenda o něm, žije již nejméně dvěstě let, takže asi nebude tak docela obyčejný... Galtmar - ošetřovna - Rebeca Vstaneš a voják se na tebe zmateně podívá. Snad by i něco řekl ale zrovna kolem okna proběhla skupinka vojáků a jeho pohled se toužebně zaměřil na to okno. Řekneš mu aby běžel a on se po tobě s úsměvem podívá. Nejprve zmateně ale pak se usměje a celý nadšený vyběhne ven. Zůstaneš v pokoji jen se třemi lazary. Vezmeš do náručí spícví dívku a pobídneš Reona, který vypadá že se rozhodně nezvedne... Podívá se na tebe zmateně a rozespale. "Proč.-..?" jeho hlas je až přízračně klidný a odevzdaný. Vypadá to, že útěk je to poslední nač myslí. Poslední probuzený muž se nma vás dívá dost podezřívavě, ale také vstává. "Reone nedělej scény a poběž! Přece tu nechceš zkejsnout. Do cechu nemůžem, ale náš východ určitě ještě nezavřely úplně a pokud jo, určitě je jiná cesta." řekne a vstane. Tento mladý muž, asi dvacetiletý štíhlý a docela hezký s obvazem kolem břicha od tebe převezme dívku s ovázaným krkem a pohledem sjede Reona, který s bledou tváří teď hledí k oknu. "Jděte já... Neprozradím vás..." řekne ještě a vidíte slzy, které se mu kouzají po tvářích... Vypadá že je na pokraji vnitřního zoufalství. Na lodi - Givar Začneš prohledávat svou celu a snažáíš se ze všech sil objevit nějakou záchranu, něco co by vám mohlo nějak pomoci, ale loď se kolébá a tvá práce není jednoduchá. Ruce se ti třesou ale ty se snažíš dál. Někteří námořníci už spějí, nebo jen poklimbávají či se unaveně rohlížejí, ale jinak nic zvláštního. Nakonec ael spatříš Felixe , který tě po celou dobu tvého snažení pozoroval a když po čtyřech dojdeš ke mřížím a vyřkneš svou naléhavou prosbu Felix jako by ožil. "Maš pravdu," skloní se a přes uličku k tobě natáhne ruku do které předtím něco podl druhou rukou, kterou si cosi vytáhl odněkud z kalhot. "Na... Ale buď opatrný... Pak otevři i naši celu, pokusíme se ukrást člun a utéct..." pošeptá ti a předá ti malou brož, která vypadá jako dámská ozdoba. Asi ji někde koupil a nejspíše ne zcela čestně, pro svou ženu a teď má padnout na otevření cel. Námořníci ve tvé cele se zavrtí a Ryven, první důstojník z vaší bývalé lodi přistoupil ve Felixově cele blíže ke mřížím. "Co to tu kujete?" ptá se tiše Felixe, ale to už je brož ve tvaru srdce ve tvé malé dlani a velký zámek na mřížích přímo až láká k tomu, aby ses ho pokusil otevřít. Felix Ryvenovi zatím neodpovídá.

Rebeca Gohurová - 12. května 2008 15:32

Galtmar - ošetřovna Všechno tak rychle ubíha že vlastně ani nemám tušení co se děje v okolí a snad to ani vědět nechci.Nechám muže aby si převzal dívenku nad slovy Reona nevěřícně zavrtím hlavou. "Kohoby si neměl prozradit?...nikam utíkat nehodlám...a rozhodně ne dokud ty tu zůstaneš!...Reone víš proč tu jsem?" příjdu k Reonovi u kterého pokleknu aby se vyrovnala jeho výšce.Ze tváří mu setřu slzy "Reone...jsem tu z toho důvodu abych ti pomohla...z toho důvodu abych dokázala pomoci alespoň tobě když né tvému bratrovi....Reobne teď mo poslechni a pojď se mnou...pomohu ti to ti slybuji jen prosím tě pojď!....nic jiného po tobě nechci jen aby jsi šel se mnou..." mluvím rychle neboť mi všechno příde tak uspěchané.Připadá mi že čas se zrychlil a vše je na tolik zmatené že ani já sama nevím jak dlouho vydržím přemlouvání Reona který se zdá být na dně. Pokud nepůjdeš tak tě nedobrovolně odvleču ...nemůžeš tady zůstat..jinak to opravdu udělám... Pohlédnu na muže "Jdi napřed...já a Reon tě doženeme..." vyslovím hlasitěji doufajíc že aspon on uposlechne i když nejsem vyššího postavení než on.

Kniha osudu - 12. května 2008 15:41

Galtmar - ošetřovna - Rebeca Jsi trohcu zmatená, začneš chlapce přemlouvat adokonce mu i setřeš selzy. Ten na tebe však jen překvapeně a lehce nevěřícně zírá. Druhý z mužů uposlehcne tvého vybídnutí a sám se rozběhne i se zraněnou dívkou ven z pokoje, kde vám jeho kroky brzy zmizí v chaosu ostatních zvuků, jež sem doléhají. "J-já... Nemůžu..." vydechne zničeně. "Dezerce se... Trestá smrtí a já... Oni mě... Naverbovali a tak... Nemůžu utéct, zabili by mě..." vypoví, ale jeho slova znějí jako bez života. "Jděte bezemě, paní..." řekne ještě a svou tvář skryje do dlaní aby se na tebe nemusel dívat.

Rebeca Gohurová - 12. května 2008 15:53

Galtmar - ošetřovna Zdá se že neposlechne a pokud ho bude chtít hrabě zabít bude muset zabít i mě i když myslím že by to klidně udělal jen aby nepřišel o svoje místo... pokusím se usmát na Reona. Chtím mu ruce a pokud se nechá sundám mu ruce z obličeje a pevně stisknu. "Reone ...sice se dezerce trestá smrtí ale nikdo neřekl že budeme prchat...pokud nechceš zemřít pojď se mnou....ochráním tě to ti slibuji..." vypravím ze sebe a poté se pokusím znovu usmát. "Já jsem Rebeca..Reone pokud,pokud tu zůstaneš potom zemřeš...ale já ti nabízím pomoc...pomoc kterou by jsi neměl odmítat je pravda že se armádě vysmívám to nikomu neodepřu,ale dostala jsem se až sem jen kuli tobě...o nic jiného mi nejde jen o to aby jsi byl živí a pokud možno také zdraví...prosím tě poslechni a pojď se mnou..." připadá mi že jsem jako jeho matka či snad jako bych si na ní hrála a však snažím se mu jen pomoci i když vím že taková pomoc může skončit třeba i mou smrtí.

Kniha osudu - 12. května 2008 15:58

Galtmar - ošetřovna - Rebeca Reon si nechá ruce odtáhnout z obličeje. zdá se že vlastně utéci chce, že si přeje pomoc, kterou mu nabízíš a přece ji odmítá. Proč? Snad ze strachu o svůj život jak již řekl snad z výčitek svědomí, kterým nerozumíš. Mluvíš ke čtrnáctiletému chlapci skoro jako bys byla jeho matka a on se na tebe dívá jako by ti neruzuměl. chvíli se zdá že snad neodpoví a pokud ano, řekne ať jdeš, ale pak tiše přikývne. "T-tak, jo..." vypraví ze sebe a a chytne tě za ruku tak pevně, jako by se bál, že tě ztratí, že jsi jen sen stvořený jeho vlastní myslí. Teď už je jasné, že s teboou půjde ať ho povedeš kamkoliv, alespoNˇpo tuto noc, půjde s tebou.

Rebeca Gohurová - 12. května 2008 16:23

Galtmar - ošetřovna Usměji se na něj jak nejlépe umím "Děláš správnou věc Reone..." zešeptám spíše pro sebe než pro jeho uši."Pokud tě mám ochránit musim na sebe hodit výzvroj i když je mi to proti srsti,ale co nadělám slibi plním..." pravím.Povolím stisk a pokud i on povolí navléknu na sebe šupinovou zbroj k pasu přinu meč ,dýku tu si skyji do boty a štít si připevním na záda. "Připadám si v tom opravdu jako voják....je to děsné..." mluvím si spíše pro sebe.Poté uchopím znovu Reonovu ruku ."Drž se u mě Reone..." vyřknu a vyrazím ven kde to jistě nebude moc klidné když je všude kolem takový zmatek.

Katonival - 12. května 2008 16:27

U nás doma: Když konečně dorazíme domů, úsměv mě již dávno znovu přejde. Mistrova otázka se mi vůbec nezamlouvá, avšak než stačím cokoliv říci, již se můj milovaný zavře ve své pracovně. Hodnou chvíli ještě zírám na dveře, které se za ním zavřou. Proč tohle chce? jak může? Copak nechápe, že jen chci pomoct? Nehcápe, že nemůžu tady ty všehcny nechat zemřít a sama se schovat? Smutně zakroutím hlavou a v myšlenkách se mi objeví obraz. ...Křik a hrůzu nahánějící zvuky srážky kov o kov...lidé kolem mě prchají ve tváři hrůzu. Mezi nimi stojím já v kožené zbroji a v ruce držím zakrvácený meč..do toho všeho spatřím zkroušený oblčiej svého milovaného, jak mě prosí, abych utekla, avšak netrvá to dlouho..jeden z útočníků se na něj vrhne... Sevřu prudce a křečovitě víčka a v očích se mi objeví slzy. Marně se snažím zahnat onu představu..nejde to. Zavrtím hlavou, jako bych mohla tyhle myšlenky z ní vytřepat. Zamířím do naší společné pracovny... V pracovně: Potichu otevřu dveře a vstoupím do velké místnosti. Dveře za sebou zase tiše zavřu a zažehnu lampu, kterou tu celou dobu schovávám, právě se bude hodit. Opatrně ji položím na stůl a její světlo ozáří tmavou desku stolu. Zanču pobíhat po místnosit a hledat. Po chvilce se na stole objeví krabička, několik lahviček s různobarevnými tekutinami. Pelčivě každou z nich prohlédnu a ujistím se, že jsou to správné základní přísady, které jsem kdy používala. Otevřu krabičku a opatrně je tam vyskládám, aby se nemohli rozbít. Poté ještě na chvíli doběhnu a začnu se hrabat ve velké skříni. Když odtamtud vyházím skoro všechny věci, které tam byli, vytáhnu útlou knížečku. Opatrně ji toevřu a vytáhnu několik volných listů, ty sruluji do malých ruliček a převážu kouskem ropvázku, pečlivě je uschovám také do krabičky. Nakonec se pokusím pracovnu uklidit tak, aby nikdo nepoznal, kde a co jsem vlastně vzala a hledala. Když jsem s výsledkem spokojená, vykouknu za dveře a tiše proklouznu do svého pokoje. Krabičku pečlivě schovám do své brašny, stejně jako některé nasušené byliny a další své cenosti. Nakonec unavena se naložím do horké vody a málem tam usnu. Když se konečně dostnau do postele, je již hluboká noc... Konečně ráno: Ráno se rpobudím hodně brzy. Vezmu všechny své připravené věci, tuším, že by se mohli hodit, a poté co se obléknu a do ruky vezmu jeden koláč, přichystaný ke snídani, vyjdu ven a začnu se toulat městem...potřebuji si protřídit myšlenky.

Lord Faust Markhall - 12. května 2008 18:17

Ve starém domě... Chvíli jen poslouchám ovšem když se zmíní o tom že jej mám vzit s sebou začnou mou hlavou kmitat myšlenky rychlostí světla... Proč může chtít abych jej vzal s sebou ? I když se starcem by asi nebyl problém ale proč chce abych bral s sebou ještě někoho dalšího ? A vůbec kdo má být tím dalším ? Chvílemi jen promítam myšlenky a a pak ze mne vyletí otázka "Slyšel jsem již o tom že tu nejste příliš vítaný...a oblíbený...ale proč s sebou mám brát dalšího smrtelníka ?!...A kdo to má vůbec být ?" mluvím dost hlasitě nehledě na to že by mě mohli zaslechnout vojáci ale ohledně toho co mi starý Ramilak řekl nejsem příliš nadšen. Ale pokud mluví pravdu nic jiného mi nezbyde než vzít jeho a nějakého jeho společníka s sebou. Koneckonců nic mi nebrání se jej později zbavit, ale Ramilaka boužel zabít nemůžu, alespoň prozatím ne...je pro mne až příliš cenný a jak se zdá dobře to ví... Dál překopávám své myšlenky a po chvíli ze sebe jen vypravím "Dobrá tedy...jest dohodnuto...ovšem pokud možno vyrazíme hned zítra ráno...nemohu si dovolit zdržení neboť Galtmar zítřejšího večera lehne popelem...ale to vy jistě moc dobře víte..." řeknu opět dost hlasitě a čekám co mi k tomu stařec ještě poví....

Kniha osudu - 12. května 2008 18:55

Ulice Galtmaru - Rebeca Reon svůj stisk nakonec neochotně povolí a zdá se že se pomalu začíná probírat a uvědomovat si svou situaci o něco blížeji realitě. Co nejrychleji to jde na sebe hodíš zbroj, zbraně a štít vezmeš do ruky a pak vezmeš za ruku mladíka a vyběhnete do toho zmatku venku. Vojáci už z kasáren vyběhli a vy jste vlastně poslední kdo opouštějí prostor kasáren. Vybíháte do ulic. Slyšíte shon, v mnoha domech vidíte světlo, ale jen málokterý člověk v nich bydlící se odvážil vykouknout z okna. Někteří naverbovaní, kteří se nevešli do kasáren a museli tak zůstat doma pochopitelně také opouštějí své domovy a běží k hradbám. Vy stojíte na ulici nedaleko Galtmarského náměstí. Je noc a vládne hustá tma rušená jen pouličním osvětlením... V některých zadních uličkách však světla v noci nejsou. Je jen na tobě kam se rozhodneš vydat a co dělat. Nikdo si vás nevšímá, oba máte stejnokroj vojáků ačkoliv chlapec neni ozbrojen. Ve starém domě - Lord Markhall Ramilak tě poslouchá a zdá se, že není nijak rozrušen tvou otázkou. Už-už by otevíral ústa k odpovědi, kdyby jsi nepokračoval a neodsouhlasil. Zdá se že se nyní zamyslel, jako by cosi vážil ve své mysli. "Dobrá tedy. Zítřejšího rána opustíme Galtmar. Odvedeme z tohoto města tři lidi. Dvě ženy a jednoho muže. Původně měly býti čtyři ale toto řešení bude dostačující. Pak vás odvedu k Srdci Frelasu, které je třeba vyzvednout a doprovodím vás až do Ajuri. Teprve tam, na kopci odkud město uvidíme, vám sdělím jak Srdce použít. Je-li vám vše jasné, můžeme sejít do sklepení tohoto domu a přečkat dešní noc, která bude jistě dosti divoká." vypoví a postaví se ze svého křesla, přičemž přejde do rohu sklepení, dojde do rhu, kde se sehne k padacím dveřím, které do teď nebyly vidět, a ohlédne se k tobě. "Pokud jde o to co jsou zač, jedna z nich je učednicí alchymie, může být na cestách užitečná, druhá je šermířka a ten muž je zloděj, ale co je nejdlůkežitější strávil dlouhá léta na moři a to jak víte budeme potřebovat. ajuri leží na plovoucím ostrově a jen zkušený námořník, může takový ostrov najít a to ještě jen tehdy, zná-li daný cyklus ostrova. Jediná kapitán, který daný kurz znal včerejšího dne zabili piráti, kteří nyní vezou jeho prvního důstojníka na své lodi coby zajatce. Tu loď budeme muset najít a zajatce taky. Bez toho důstojníka a jeho informací Ajuri jen sotva najdeme. Ani mé vědomosti v tomto ohledu nejsou zcela přesné. Tedy přesné jsou leč v námořních kurzech se nevyznám." vysvětlí ti jaké lidi sebou chce táhnout a také, že vaše cesta rozhodně nebude krátká, ačkoliv čas pro tebe znamená ze všeho nejméně.

Lord Faust Markhall - 12. května 2008 19:46

Ve starém domě... Vyslechnu si staříka "Dobrá tedy...přeji příjemný spánek starče..." uchichtnu se při zajímavé myšlence... Kdo by neměl klidné spaní když jej hlídá někdo jako já... Nechám staříka zalézt do sklepení a přemýšlím... Dnes jsem ještě nedostal svou dávku utrpení...je čas to napravit... Když stařík zaleze vstanu z křesla a zavřu za ním poklop "Shadoma leemertua..." vyjde z mých ust ještě temnějším hlasem a pomalu začnu splývat s okolní temnotou až se v ní dokonale ztratím. Vyjdu z domu a proplížím se do nedaleké uličky zahalen tmou kde zahlédnu skupinu vojáku probíhajících kolem, začnu gestikulovat rukama a vytvářet v nich jakousi kouli žhnoucí sotva viditelným modrým plamenem "Graina Flamaro..." oheň zažhne naplno až rozzáří uličku v níž stojím, nečekám až si toho někdo všimne a vhodím kouli mezi vojáky, při jejich počtu je jisté že se trefím a zatímco oni se zajímají o podivně se chovajícího jedince jednoho vzadu stojícího chytnu za ústa a pod krkem a odtáhnu jej zpátky do uličky odkud jsem kouzlil. Když jej pevněji sevřu pod krkem a zvednu do výšky mé hlavy nechápe co se stalo jelikož vidí jen stín a rudě žhnoucí oči. Pravděpodobně začne křičet ale ta myšlenky mne příliš netíží... Tvá krev... Tvé maso a kosti... Ale především tvá bolest ukojí můj hlad... Pomyslím si "Čas ukončit tvou ubohou existenci..." dodám aby z mého myšlenkového projevu také něco měl. Doširoka rozevřu zkostnatělou čelist a zakousnu se do jeho obličeje, s hlasitým prasknutím lebky, rozstříku krve a následným vytékáním jeho mozku skončí jeho život. Následuje už jen cukání jeho tělakteré mě nutí k tomu abych se zakousl znovu, takto pokračuji dokud jeho hlava kompletně nezmizí v mých útrobách... Tímto pocitem bych se nejraději opájel neustále... pomyslím si a dál přežvykuji ostatky jeho hlavy doprovázené krví jež ze stínu skapává na zem a dlouhou "nudli" mozku jež mi visí od úst...ovšem pro kohokoliv jiného visí kdesi ve stínu...

Delph dea Sinuan - 12. května 2008 19:49

Protože toho nemám moc jsem připraven rychle, ale zmatek uvnitř kasárna mi znemožní vyběhnout ven. Jen kouknu na okno a nemeškám. Otevřu jej a skokem vplavmo vyskočím. Ladně využiji energii pohybu a z kotoulu se postavím a běžím směrem ke zbrojnici. Hledám Redana abych si převzal luk a šípy a asi i nějaký meč. Na ty potvory přerostlý se bude hodit víc. Zmatek ve zbrojnici už vládne taky, ale naštěstí ne tak velký. Bude to horší, až se vojáci vyhrnou z kasárnen a doběhnou sem. Kde ten Redan je, když jej potřebuju, asi si budu muset věci vyžádat od někoho jiného a spoléhat že budou kvalitní.

Kniha osudu - 13. května 2008 20:40

Zbrojnice - Delph Vyskočil jsi z okna kasáren a z kotoulu se postavil rovnou do běhu, a namířil si to ke zbrojnici, kde už se vydávali první zbraně. hledáš Redana, ale nevidíš ho. V tom shonu přemýšlíš, kde asi může být a pak ho uvidíš, jak podává zbraně výdejnímu důstojníkovi, který je pak předává jednotlivým vojákům, ostatně takových mužů je tam více. Redan si tě zprvu nevšiml, ale nakonec přeci jen se ti podaří zaujmout jeho pozornost a on ti ukáže abys obešel budovu. Když tak učiníš, vykoukne na tebe z okna. "Ahoj... co se to děje?" ptá se zmateně a podává ti luk, dva toulce se šípy a tvé šavle. - Nebo alespoň vypadají jako tvé. "Na hradbách ti kdyžtak šípy doplní, prej... a... hodně štěstí..." dodá ještě s rozšířenýma očima, ve tkerých poznáš záblesk strachu. Jinak to nmedává najevo, jen se mu zadrhává jazyk a lesknou se mu oči, ale jinak koná to co se od něho čeká. Brzy už máš co ti podal a můžeš běžet tam, odkud začal onen shon... Temná ulička - Lord Markhall Když stařec pozná, že nesejdeš dolů s ním, trochu skloní hlavu a zavře oči. Pak sleze dolů přesně nač čekáš a pak dojdeš zavřít poklop, který se právě Ramilak chystal zavřít sám. Tichá magická formule nasytila vzduch kolem tebe a tvé tělo se vytratí v temnotách... Procházíš se ulicemi města. Vidíš jak tu a tam zdomu vyběhne někdo oblečený jako voják a není takových málo. Hledáš však nějakou skupinku. dojdeš až poblíž míste, kde jsi vešel do města, ne úplně na tu ulici, ale nedaleko a uvidíš jak kus od tebe zrovna pochoduje skupinka asi deseti vojáků a hledá tě. Ušklíbneš se. Konečně je vidíš a tvá dávka bude naplněna... Na mysli ti vytane další z magických formulí a ty zašeptáš další zaklínadlo. On rozzáří uličku a a ty vidíš v očích vojáků przření a děs. Vrhneš kouli žhnoucích plamenů proti nim a přímo až cítíš, jak se jednomu z nich z těla začal vytrácet život. Obcházíš je v rychlosti, ale to ti nebrání v tom, abys viděl, jak tvůj magický oheň obklopil daného vojáka, který z prvu zmateně hleděl na půa,meny, které nepálí, ale vzáípětí začal ve smrtelné agónii křičet, klít mrskat sebou, úpět, prosit, škemrat a dusit se. Po jistý čas vzdoruje modrým žhnoucím plamenům, ale pak už je jasné, že jeho duše skutečně odumírá a propadá tvé moci, propadá zlu, propadá se do podsvětí... Tělo je nepoškozené, oheň spálil jen jeho duši... To už jsi ale jednoho z vyděšených vojáků, kteří od svého poškozeného druha nedokázali odtrhnout oči, popadl za spodní čelist a odvlkekl škubajícího se muže do nedaleké temné uličky, kde jsi ho k sobě otočil. díváš se do vyděšených očí jakéhosi muže. Může mu být kolem pětadvaceti a dívá se do tvých žlutých očí jako by ho uhranuli. Zvedl jsi gho do výšky svých očí a on se dívá. Dívá se a oči mu plavou, čekáš křik, ale nedočkáš se, neboť je tak vyděšený, že žádného křiku není schopen... Z tvých temných úst vyjdou bezůtěšná slova a teprve nyní jako by se alesponˇz části vzpamatoval. Než však stihl vykřiknout, už se tvá pro něj neviditelná čelist zahryzla do jeho obličeje. Křik zanikl v dávení a následném prasknutí jeho lebky. Cítíš opojnout chuť horké krve, ještě tepající maso a škubající se tělo ve tvých rukou. Už necítí bolest, není kdo by jí cítil...

Lord Faust Markhall - 15. května 2008 22:08

Ve stínech Galtmaru... Nabažím se do sytosti jeho bolestí jež je mou drogou. Jeho snaha zakřičet když mu mé čelisti drtí lebku mne ještě více nabaží a donutí zkousnout velice pomalu. Jakmile jest dokonáno hodím bývalého vojáka nyní bez hlavy z temné uličky na normálně osvětlené prostranství... Co by dokázalo rozhodit morálku místních více než dvě správně umístěné mrtvoly a jedna zombie... S opojným pocitem nepřemožitelnosti se začnu až šíleně smát a opět mne nijak netrápí myšlenka že by mne objevili. Možná je to odradí a možná to ke mě přivede dalšího živáčka... Usměji se nad vlastní myšlenkou ale nečekám a proplétám se stíny noci a temnými uličkami zpět k domu kde je ve sklepě stařík...

Rebeca Gohurová - 16. května 2008 05:47

Galtmar ulice Pohlédnu na Reona a usměji se na něj.Tak kam se vydat?...mám na výběr buď temné uličky nebo hradby...nejsem žádnej uprchlík abych pořád někam utíkala to rozhodně ne...rozhlédnu se ještě jednou abych se ujistila že to tak opravdu chci. Kdybych já s Reonem utekla čeká mě a i jeho smrt když naopak pomohu v bitvě potom by to neměl být problém...slíbila sem že ho ochráním.. "Fajn...tak jdeme Reone ..." vyřknu hrubším hlasem z hluboka se nadechnu a spolu s Reonem se vydám k hradbám. Zajímalo by mě co se děje ale pokud mám bojovat a hodlám se dostat ven nikoli bez boje.... Je to snad pošetilé ba dokonce bláznovství postavit se nepříteli to i přesto že šerm ovládám ale pouze z nějaké části.Jistě bude prolito mnoho krve a však to mne neodradí o toho abych bojovala i když to může být poslední boj.

Kniha osudu - 16. května 2008 10:06

Ulice Galtmaru - Rebeca Reon se po tvém boku trochu chvěje, ale vypadá že je stále ještě hodně unavený a rozespalý. Vydáš se směrem k hradbám jako většina vojáků, které po cestě potkáš, ale vidíš i ty, kteří ve skupinkách procházejí ulicemi, jako by hledali nepřítele uvnitř města. Náhle však z jedné boční uličky vydíš vyběhnout několik vojáků a někoho z nich jsi asi slyšela ui křičet. Utíkají seč jim síly stačí a tváře mají bělejší než sám Reon po tvém boku. Z té ulice za utíkajícími se cosi vyplouží svou pomalou šouravou chůzí. Žloutě žhnoucí oči, pach zehnilého masa a mrtvol se line za ním a i jej předbíhá. Jde pomalu toto stvoření připomínající člověka. Má na sobě i zbroj vojáka a stejnokroj a přece se na tebe a chlapce teď dívá jako na svou kořist. Lord Markhall Pohodil jsi mrtvolu na osvětlené prostranství a ve stínech jsi se vydal zpět ke staříkově domu. Křik vojáků nedaleko v místě, kde jsi duši jednoho z nich nechal spálit plamenem, jen doplňuje pro tebe příznivvou atmosféru. Teď už musí být zcela jistě po přeměně toho jednoho a dá se očekávat že se vydá na svou pouť tímto městem. Je pravděpodobné že jednu zombii místní vojáci zvládnou, ale pravdou je, že morálku rozhodit jistě dokáže. Brzy jsi u domu, který ti byl vytyčen jako základna pro jednu noc. Dům je klidný a prázdný. Po cestě nikoho dalšího už nepotkáš, jen slyšíš vzdálené zvuky, křik, rozkazy, pochodování i běh... V domě je tma. Okna jsou pokrytá prachem, že skrze ně není na ulici vidět a ani světlo sem nedoléhá, neboť v této ulici lampy nejsou. Ramilak spí někde dole. Ty sice spát nepotřebuješ, ale na druhou stranu, už jsi zde způsobil dost povyku na to, abyste ještě ráno neměli nějaké problémy při pokusu opustit město.

Givar - 16. května 2008 13:07

Loď Nijak jsem nevěřil, že bych tohle dění mohl ovlivnit ale Felix se rozhodl jednat. Nebo ti už osud nedovolí v cestě pokračovat? Svitnou mi v hlavě slova v Knize, napsána Felixovou rukou... Brož beru do ruky, nejdříve zmateně ale po té zkoumavě. Zpočátku vážně netuším, co mám s ní dělat ale při pohledu na klíčovou dírku cely mi koncová část brože skutečně proti ní připadne jako klíč. Druhého námořníka si ani nevšímám a zkouším se zámkem zápasit...

Lord Faust Markhall - 16. května 2008 15:17

Ve starém domě... Jakmile vstoupím do domu je mi jasné že z mého hledání jentak neupustí i když málokdo vlastně ví koho nebo co hledají. Přesto mi strach nic neříká jde jen o opatrnost především kvůli starci. Usedám tedy do křesla a upadám do kataleptického spánku z nějž mne probudí přítomnost kohokoliv živého kdo by mě zde mohl nalézt.... Opatrnosti není nikdy dost...a musím hlídat starce...byl by snadným cílem jejich útoku narozdíl ode mne...je pro mne až příliš důležitý než aby se mu něco stalo... Prolétne mou hlavou těsně předtím než zcela znehybním a "neusnu". Mé tělo nyní vypadá že nikdy nemohlo být živé, zkrátka pro ostatní jsem nyní jen bezvládná mrtvola...

Rebeca Gohurová - 16. května 2008 16:07

Ulice Galtmaru Doufám že už brzy s dozvím co se to tu děje Reon má strach a já raději mlčím...bojím se jako nikdy předtím... pohlédnu na Reona který se chvěje právě toto mi neunikde trochu více stiknu jeho ruku aby věděl že ho v tom nenechám.Po cestě potkávám vojáky kteří míří k hradbám ,ale také vidím vojáky procházející mezi temnými uličkami ve skupinách.Co to jen hledají?...Nepřítele tady v Galtmaru?...uvnitř?... táži se sama sebe ale strach na sobě před chlapcem nenechám znát. Náhle předemnou vyběhne několik vojáků z jedné z uliček.Za nimicosi jde pomalou šouravou chůzí.Byl slyšet také křik zaleknu se při pohledu na to temné stvoření jemuž žlutě žhnou oči a ten pach zhnilého masa se šíří za jeho zády ale také před ním. Má...má na sobě přeci zbroj copak to neni jeden z vojáků?... a pár kroků ustoupím když na mne a i na Reona hledí jako na kořist.Ty nejsi člověk...jistě nejsi... prolétne mi hlavou snad jediná myšlenka na tu temnou věc před námi. "Dobrá...Reone drž se vzadu..." povolím pevný stisk a tasím meč. "Vojáci!...Ti jenž nemají strach postavit se nepříteli....je zde...pojďte mi na pomoc!" zvýším hlas jak nejvíce to jde aby můj hlas doléhal široko daleko a nešel přeslechnout.Pevněji sevřu rukojeť meče a zaujmu postoj k boji čekajíc alespon nějakou oporu ostatních vojáků pokud se nerozutekli uplně všichni.

Kniha osudu - 17. května 2008 20:05

Na lodi - Givar Vstrčíš brož její jehlicí do zámku. Snažíš se pohnout mechanismem uvnitř ale ty jsi nikdy nebyl zloděj... "Útěk šéfe," slyšíš Felixe odpovědět Ryvenovi. Už ale nevidíš jak se prvnímu důstojníkovi zalesklo v očích. "Fajn, ale jsme na lodi jestli ste si náhodou nevšimli. I když utečeme z cel..." ani nedopoví protože mu Felix skočí do řeči. "Utečem ve člunu..." "Jo a když bude země příliš vzdálená? Pirátské lodi neplují zrovna po obchodních trasách pokud zrovna nečekají někde na nějakou loď." postaví se Ryven tak, že založí ruce na prsou. Pak mu ale padne pohled na tebe, který ty sotva vnímáš. Chvíli se jen dívá a pak jako by právě tvá urputná snaha a zápolení se zámkem mohlo něco změnit... "Jde o něj?" zeptá se náhle Felixe a ukáže rukou k tobě. "Jo... Myslím, že... Že je ten o kterém se na moři vypráví už léta..." pošeptal mu Felix a Ryven se jen zvědavě podíval. A právě v té chvíli tvůj zámek cvakl a dveře se nastevřely. Dva námořníci ve tvé cele se připrobrali ještěvíce a otevřely oči. "Skvělé chlapče, úžasné... Teď otevři i náši celu, pomůžeme ti..." promlouvá k tobě Felix s nadějí. Ryven mezi tím šel probouzet ostatní muže ze třetí cely, která je poslední kde vaši lidé jsou. Ulice Galtmaru - Rebeca To stvoření vydá k vám a právě v té chvíli ty odvážně zvoláš, že jsi našla nepřítele, a kdo má dost odvahy nechť ti jde na pomoc. Reon si za tebe stoupně zcela kontenován. Zdá se že ho hrůza, kterou to stvoření kolem sebe šíří, zbavila schopnosti jednat i myslet. Ty sama cítíš jak tě mrazí v zádech a na hrudi jako bys měla těžký kámen. A přece stojíš odhodlaně s taseným mečem čekajíc až ti přiběhne někdo na pomoc a ta bytost se k tobě přiblíží na dostatečnou vzdálenost. Několik vojáků, kteří prchali se zastavilo. Tři z nich se ti rozběhli na pomoc, i když jen stěží skrývají vlastní strach. Od hradeb přicházejí další muži, tobě na pomoc. Ale to už je ten tvor u tebe. Pach mrtvol je silný a udeřil tě přímo do nosu. Ve stejné hvíli tomu stvoření spadla spodní čelist tak hluboko, že normálnímu člověku by se vyvrátila z pantů a tyx cítíš jeho smradlavý dech, když po tobě sekne jednou ze svých rukou s dlouhými žluklími nehty.

Kniha osudu - 17. května 2008 20:17

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vendea Po lovu jsi se vrátila zúpět do svého hradu v horách, na vrcholku Trean-Gall... Už se blíží ráno a ty máš ze své komnaty krásný výhled na město Grain pod sebou. Město lidí, uprchlíků z císařství... Je čas aby jsi se odebrala ke spánku. Starý sluha, který tu sloužil i když jsi tu ještě byla se svým Otcem v Temnotě, a dával pozor na hrad, když jste ve dne spali, ti právě zaklepal na dveře komnaty. Je to vlůastně ubožák, když se nad tím zamyslíš. Slouží zde již mnoho let a tojen pro to, že věří slibu, tvého bývalého, že neublíží jeho rodině dole v údolí. Vlastně on už ani toto místo upustit nemůže. Tvůj bývalí mu jednou v noci dal za jeho života pít své krve. Nestal se z něj tedy upír, jen poskvrněný člověk, který sice může na slunce, ale cokoliv svatého mu ublíží... Na obzoru se objeví první světlé linka a ty víš, že je čas, se přinejmenším skrýt v šeru, pokud už ne rovnou spát. Klepání se ozve znovu...

Rebeca Gohurová - 17. května 2008 21:01

Ulice Galtmaru Doufám že mi někdo pomůže...dříve než to špatně dopadne... z hluboka dýchám abych zůstala klidná přibýhá ke mě několik vojáků aby mi pomohli.Zamrazí mě v zádech jako bych měla na hrudi kámen a ve chvíli jako bych skoprněla a nemohla se odlepit od země na okamžik zatajím dech jako bych snad nechtěla abych právě já byla slyšet a prozradila se tak.Mrtvolný pach je velmi silný Smradlaví dech toho stvoření je dosti nepříjemný a nahání mi ještě větší strach který však na sobě nenechávám znát ať už se děje cokoliv. "Reone drž se dál za mnou..." pronesu jakoby do prázdna tichým hlasem.Slyším tlukot svého srdce a svůj vlastní dech jako by bylo jen to a všechko kolem byla jen odezva.Stvoření se po mě rozmáchne hnátou hned si uvědomím že nemohu stát jen tak a nechat se zabít proto okamžitě zareaguji.Sehnu se abych uhla jeho ráně a pokusím se mu podkopnout nohy ,s úmyslim povalit ho na zem a utnout mu hlavu. "Za otce,matku a celou mou rodinu!...pomstím vás!..." křičím při pokusu o útok doufajíc že se mi to povede.

Kniha osudu - 17. května 2008 21:09

Ulice Galtmaru - Rebeca Čas se ti jakoby zpomalí a a ty nedokážeš nic pořádně vnímat. tvůj úmysl ti prolétl hlavou jako šíp, lae kdyby ses nad tím jen na okamžik zamyslela mohlo by se ti to stát osudným... sklonila jsi se a ohavný pařát, ti prolétl nad hlavou. Přesně v té= chvíli, jsi mu svou nohou chtěla podkopnout nohy, ale tady se tvůj plán zadrhl. Ono stvoření proti kterému stojíš je sice pomalé, ale má pevnou stabilitu. Není rozhodně až tak nemotorné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Tvá noha se strazila s jeho a tobě v té chvíli došlo, že na zem ho rozhodně nepovalíš. Na okamžik jsi se mu zadívala do žlutě žhnoucích očí a právě v tu chvíli se po tobě ohnal se shora míříc na tvou hlavu druhým pařátem. Teď k tobě teprve dobíhají první vojáci, kteří by ti mohli snad v tomto boji pomoci, ačkoliv tomuto útoku se ještě musíš ubránit sama.

Rebeca Gohurová - 17. května 2008 22:07

Ulice Galtmaru Útok se mi zcela nevidařil je zdá se dosti schopný aby to ustál.Ne...nevyvedlo se to!...tlukot srdce se mi výrazně zrychlil ve chvíli kdy se mu podívám do žlutě žhnoucích očí.Vše je opět tak spomalené až tomu ani já sama nevěřím.Přerývaně dýchám hledíce na stvoření které se znovu proti mě rozmáchne pařátem jsem čím dál zmatenější.Možná bych měla uhnout ale co když se mi to nevyvede?...co potom?... Ve zlomku vteřiny se před obličejem rozmáchnu mečem proti jeho dalšímu útoku ve snaze ubránit se dotyku toho stvoření."Nééé!" vykřiknu když se pokouším ubránit.Mohl by to být zlom vteřiny kdy bych se nemusela dožít dalšího dne.

Kniha osudu - 18. května 2008 10:50

Ulice Galtmaru - Rebeca Už-už se ti zdálo, že nemáš naději. Uhnout bys možná stihla, ale kam? Vlevo, v pravo? A co Reon za tvými zády? V posledním obraném reflexu se snažíš tnout mečem, jeho pařát. Tvá ruka se vymrští proti jeho ruce, kterou oddělí od zbytku těla. Paže zhruba od lokte dopadla k tvým nohám a zbytek páhýlu, který tomu stvoření zbyl promáhl těsně nad tebou. Tím však hrůzy této noci nekončí. Stvoření jako by necítilo bolest, zrůdný zápach sílí a z pahýlu mu po kapkách stéká černá krev. Paže na zemi také není mrtvá. Prsty té ruky vláčí zbytek za sebou směrem k tobě zanechávajíc za sebou černou stopu. Reon stojí za tebou v němé hrůze a ty vidíš, že tvůj protivník, rozhodně nehodlá zenmřít jen tak. Nevíš co za magii dokáže něco takovéhpo stvořit, ale co víš jistě je, že to není nic dobrého... Ona bytost se po tobě znovu vrhá. V pokusu uchopit tě za krk a zahryznout se vystřelilo proti tobě až nečekaně rychle. Těžko řáíct, jaká zuřivost ho k tomu vedla... Už-už by tě zasáhla, když v tom proti němu vystřelilo několik čepelí, jejichž původ neznáš. To zřejmě některý z vojáků, který ti přispěchal na pomoc se trefil do toho zrůdného těla. Tři vojáci se po něm vrhli a ani nevíš jak rychle či pomalu ale ve výsledku na zemi zůstalo jen shnilé lidské tělo v oděvu a zbroji vojáka. Žluté oči vyhasli a ruka plazící se k tobě zmrtvěla. Vypadá to, že je po všem. Alespoň pro teď... "Dobrý...?" zeptá se tě jeden z těcfh vojáků. Tebe i Reona. Mrtvou zombii zanechají na místě a všichni jdou k tobě. brzy už je kolem vás vojáků asi deset. "Co se stalo?!" žádá si jeden z velitelů, který přišel také. Vojáci začali vyprávět o otm, jak procházeli uličkami a v jedné z nich se náhle odnikud vynořila plamená koule, která jejich druha zasáhlaa a ty plameny ho začaly pohlcovat a že křičel nesnesitelnou bolestí až nakonec upadl k zemi a začal hnít a smrdět a pak se mu oči rudě rozzářily a vstal, přičemž oni se daly na útěk, že ty jsi se mu postavila a oni ti přišli na pomoc... Velitel jen tiše zakleje. Vypadá velice zamyšleně. Pak ale začne vydávat rozkazy, aby se vojáci drželi věe větších skupinkách, pošle někoho do zdejší magické věže, že bude třeba kouzelnické ochrany a jejich pátrání... Nakonec se otočí k tobě a chlapci, kterého až teď opouští hrůza. "Vy dva... Ty, vojáku," ukáže na chlapce, "by sis měl dojít pro výzbroj, a vy slečno, na něj dohlédněte, pak až budete oba oblečeni, očekávám vaši pomoc při prohledávání města, připojíte se k mé skupině, která se shromáždí zde." rozkáže vám. Podle všeho to vypadá že je nepříétel uvnitř a že to nebude jen tak snadný nepřítel...

Delph dea Sinuan - 18. května 2008 11:34

Popadnu luk i s toulci šípu a běžím směrem k místu kde to vypadá na největší vřavu. Tedy ne vřavu působenou vojáky právě naraz vyrazivších z kasáren, ale tu odkud se šíří poplach. Za běhu vytáhnu šíp, a pro jistotu se podívám po délce jak je rovný. Spokojen jej pak nasadím na tětivu, ale prozatím nenatáhnu, počkám si co uvidím, až budu blíž. To nevypadá na ty orky, ale na něco uvnitř města. Ty potvory by mě pravděpodobně stihli vzbudit už pět mil před městem, jakej obyčejně dělaj kravál, to bude něco u vnitř města. Že by je vedl někdo chytrý a nasadil záškodníky do města?

Vendea - 18. května 2008 11:39

soukromá zpráva od Vendea pro Vendea Noc byla opravdu úspěšná. Ještě teď vidím ten vyděšený výraz. Nikdy nepochopím, že nepoznají upíra. Přesto se nemohu divit. Jak se mají bránit, okouzlení mou krásou? Jsou tak bezbranní. Ovšem ne vždy musí zemřít. Kdyby každá má oběť zemřela, brzy by se mě vydali hledat. Je mnohem jednodušší nechat působit mé omamné sliny. Jedinou jejich vzpomínkou bude velmi krásná noc s ještě krásnější ženou. Ubožáci! Ovšem ráno se blíží. Už teď cítím ten žár. Půjdu si lehnout a celý den budu pouze rozjímat a snít. Snít? A o čem? Vždyť já už nesním, já svůj sen žiji! Náhlé klepání mě vyruší z přemýšlení. Jelikož je nepravděpodobné, že bychom měli návštěvu, okamžitě vím, kdo to je. Když zaklepe podruhé, mé nervy již nevydrží. Co je?! Jestli to není životně důležité, tak vypadni! Chci spát. štěknu směrem ke dveřím. Takto jsem mu snad dostatečně dala najevo, že může vstoupit.

Kniha osudu - 18. května 2008 11:51

Ulice Galtmaru - Delph Pospícháš setmělou ulicí města, tak jako i mnoho jiných. Sbíháš se k místům, kde se vojáci shromažďují u sevrní brány, ale jak brzy sám poznáš skutečně se jedná o nepřítele uvnitř. Vojáci po skupinách procházejí ulicemi a zjevně někoho hledají. Vidíš více takových skupinek. Zdají se poměrně organizovaní ale pak uvidsíš jednu skupinku, která se nehýbá. Jakýsmi muž, zřejmě jeden z velitelů, tam udílí rozkazy a ty můžeš vidět jak se vojáci začínají rozcházet. Většinou po dvou odcházejí, kam je poslal a pak vidíš dva, jak vláčejí nějaké mrtvé tělo kamsi pryč. Nakonec už tam zůstal jen velite a jakási žena ve zbroji (Rebeca) vedle níž stojí zcela neozbrojený a od pohledu unavený chlapec. Ulice Galtmaru - Rebeca Jak tak stojíš a velitel udílí rozkazy vidíš jak někteří v vojáků táhnou mrtvou zombii kamsi pryč. Když se ohlédneš za sebe, uvidíš tam stát jakéhosi muže (Delph). Nemá stejnokroj vojáků, jen v ruce drží připravený luk, ne natažený, ale jistě jej dokáže natáhznout rychle, když je to třeba a šíp má rozhodně založený uvnitř. Ve tmě těžko můžeš poznat, o koho se jedná, ale jistě víš jen to, že jsi ho doposud neviděla. Alespoň že nepřipomíná další zombii...

Kniha osudu - 18. května 2008 12:16

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vyzvala jsi jej, i když ne zcela příjemě, aby vstoupil. Muž tak učiní. Rozhodně to není nijak hezký muž. Roky služby u vás na něm zanechaly stopy tak nesmazatelné, že je div, že vůbec ještě žije. snad je tomu tak jen silou jeho vůle, neboť prokletí, kterým byl počastován mu nikdy nedopřeje klidnout smrt... Když vejde dveře za sebou zavře. "Omlouvám se, madam, ale... Máte návštěvu..." řekne ti sípavým hlasem něco co se nanejvíš nedalo předpokládat. Kdo by sem chodil? Natož s mírovými úmysly? Rozhodně to není obvyklé... "Je to jakýsi mladý čaroděj... Má na sobě róbu kouzelníků z Filtorijské akademie... Říká, že pro vás má zprávu, která nesnese odkladu..." vypoví ještě s jakousi úklonou. Pak se vydá ke tvému oknu, aby zatáhl tvé Černé sametové závěsy, které mají zabránit slunci, aby vnikalo do tvých komnat. O této akademii jsi něco slyšela. Samozřejmě že ano... Je to už několik let, kdy jsi měla poprvé co dočinění s někým od nich. Tato kouzelnická škola má své sídlo dole v údolí. V Grainu z nich mají lidé povětšinou strach... Ty jsi se s jedním z nich setkala už dříve. Byl mladý. Čerstvě nastoupil do učení a na první pohled nepřirozeně bledý. Vyšel za tebou až na vrchol Trean-Gall na sklonku dne. bledý a přece nebyl upír. Nebyl jedním z vás a mohl se klidně stát jednou z tvých objetí. A přece uděla něco, co tě přimělo nezaútočit. Za prvé přišel sám. Za druhé ani jedinkrát se nebál, své smrti. Za třetí... Přišel za tebou s jistou nabýdkou. Tehdy ti říkal, že brzy bude mít moc hýbat celými světy a že něco potřebuje. Něco co se skrývá ve vašem sídle a patří to sluhovi tvého domu. Že potřebuje jistý medailon a pokud mu jej vydáš, za nějaký čas, ti přinese návod, jak by es mohla stát nejmocnější ze všech tvého rodu. Že je blízsko rozluštění cesty do Ajuri a klíč k jeho ovládnutí ti prý sdělí v pravý čas, výměnou za amulet. Ptala ses proč bys mu měla věřit a on na to, že nemá co ztratit, že oba můžete jen získat. Ptala ses co je ten amulet zač a on na to, že tobě i tomu kdo jej nyní vlastní je k ničemu, jelikož ho neumíte užít, že k tomu je třeba znalostí, kterých on už brzy nabyde... Slíbil, že jednou měsíčně za tebou zajde, aby ti sdělil své pokroky, že jej tak budeš mít stále pod dohledem... Pravdou je, že čas měsíce už uplynul a dnešního večera měl přijí. Měl však přijít z večer na vrchol, ne z rána do tvého sídla. Že by se něco stalo? Nšco tak naléhavého, že musel přijít už teď? Vyměnila jsi amulet za moc, kterou ti přislíbil. Kdyby se ti podařilo ovládnout Město andělů, o němž se říká, že je peklem na zemi daleko v Zemi Frelasu, kteoru nikdo neumí najít, nikdo už by se ti nemohl postavit. ani slunce by tě nedokázalo zničit. Byla bys ty, nepřemožitelnou... A teDˇněkdo přišel. Přišle a možná je to ten Čaroděj, který ti má přinést další zprávy ve svém pokroku...

Vendea - 18. května 2008 12:32

soukromá zpráva od Vendea pro Znepokojená jeho vzhledem a znechucená tak bídnou existencí se od něj raději odvrátím. Ovšem zmínka o návštěvě můj odpor překoná. Okamžitě se k němu otočím a napjatě poslouchám. K čertu… zasyčím a vycením ostré zuby. Za chvíli jsem tam, ať počká v trůnní komnatě. poručím sluhovi a beze studu ze sebe svléknu šaty. Než sluha odejde, pomůže mi uvázat korzet a druhé mnohem honosnější šaty. Vycvičen je dobře, to beze sporu, ovšem nejspíše bude potřebovat novou dávku krve, vypadá jako seschlé jablko. Opravdu nechutné. Ovšem teď mi hlavou vrtá něco mnohem zajímavějšího. Jestli je to opravdu on, tak tak… no to bude zajímavé. Ovšem může jen doufat, že vše vychází, jinak pozná moji zlost. A já opravdu nemám slitování s lháři. Sluha už je někde dole a vyřizuje můj vzkaz, já mezitím měním svůj úchvatný vzhled za neodolatelný. Rubínovou sponou sepnu pár pramenů, abych odkryla své jemné rysy, na téměř obnaženou hruď pověsím šperk s černým kamenem. Tak, teď je vše jak má být. Naposledy zkontroluji své černé šaty s rudým zdobením a mohu sejít dolů. První dojem je nejdůležitější. Přestože možná spěchá, já mám věčnost a tudíž musí počkat. Pomaličku sejdu ze schodů, hlavně ať nejde vidět má netrpělivost a nadšení. V trůnním sále se posadím na trůn a prohlédnu si svého nečekaného návštěvníka.

Kniha osudu - 18. května 2008 13:57

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Sluha uposlechl každého tvého rozkazu a pak odešel. Co se děje aktuálně dole v trunním sále, to sama nevíš, ale nespěcháš. Dbáš na to, aby všechno na tobě bylo dokonalé... Obtěžkána mnoha myšlenkami a svou vlastní nedočkavostí děláš všechno nač jsi zvyklá, abys byla připravena na setkání s tím záhadným člověkem. Sejdeš dolů a vejdeš do trůnního sálu, kde u hlavního vchodu stojí tvůj sluha a zhruba uprostřed se krčí jakýsi mladíče. může mu být asi tak osmnáct let, stejně jako tomu, který t ě chodil navštěvovat, ale tohle je jiný začínající čaroděj. Tenhle má světlé vlasy a v celku opálenu pleť. Černý hábit s pláštěm se znakem safírového úlomklu na něm vypadají jaksi splihle, jako by snad tento úbor ani nechtěl nosit, a nebo je to jen tím, jak si teď asi připadá ve tvé přítomnosti. Dojdeš až k trůnu a posdíš se. Až nyní mladík zvedne svou tvář a pohlédne na tebe. Vidíš jak ztěžka polkl, asi aby si uvolnil hrdlo a mohl k tobě promluvit. "C-ctěná paní... O-omluvte mou troufalost, a-ale... M-můj..." zarazil se. Slovo přítel mu nejde přes rty a tak nakonec jen řekl, "můj spolužák, mi kladl na srdce a-abych v-vám právě dnes přinesl vzkaz od něj... O-on se k-kamsi ztratil, p-paní, a-ale D-drakan, on..." už nemá sílu dál mluvit. strach mu otřásal hlasem a jakákoliv vzpomínka na spolužáka mu zřejmě není příjemná ale co je hlavní natáhl k tobě ruku s dopisem,který je doposud zapečetěný, znakem knihy, znakem, který mladý mág, který za tebou chodil, nosíval na prstenu, který vzal bůh ví kde... Tvůj sluha došel k návštěvníkovi a vzal od něj hrubě dopis, který bezeslova přinesl k tobě, aby ti jej podal. Když dopis rozpečetíš, můžeš zuačít číšt: Vážená Lady Omlouvám se, že místo sebe posílám toto individuum, nehodné setkat se se mnou, natož s vámi, leč situace si to žádá. Jistě Vás zajímá jak jsem pokročil ve svých bádáních. Doufám že Vás potěší, že jsem nalezl co jsem hledal. Způsopb k ovládnutí moci bájného města... Také zajisté neušlo Vaší pozornosti, že nejsem přítomen. Dnes ve vaší přítomnosti, několik posledních dní, ani v Grainu. Stalo se něco co jsem neočekával a co mou cestu urychlilo. Nebudu Vám zde popisovat co mne vyhnalo z akademie, kde jsem se učil, důležité pro vás je, abych splnil svou část slibu, jež jsem dal. Tak tedy: Za prvé je třeba najít Tyrkysovou jeskyni v místě vám coby v minulém životě, paní elfí, jistě známém. Jeskyně se nalézá u Safírového jezírka u jednoho z pramenů Singrav. Jest mi známo, že to místo jest pro elfy místem posvátným, neb říká se, že je Svatyní Enguad, Paní vod. Nepochybuji o tom, že jej naleznete. V té jeskyni je nápis, který tam zanechal Ramilak, ten který se vrátil z Ajuri, ten, který jej i stvořil. Nápis dokáží přečíst jen ti, kdož jsou schopni Ajuri nalézt, v tom tkví jeho důležitost. Bez jeho přečtení nemá smyls město hledat. Druhým bodem k najití města je nalzení kapitána, který jako jediný, zná cestu k plovoucímu ostrovu. Jedná se o tajemství přísně střežená a v každé generaci je jen jediný, kdo jej zná... Třetím a posledním krokem k samotnému ovládnutí města je Srdce Frelasu. Artefakt, který s sebou přinesl Ramilak, když se z Ajuri vrátil jako Posel toho místa. To bude pro Vás jistě problémem největším, neb toto srdce se nalézá v Norinu, hlavním městě císařství Venois v Katedrále Pána nebes Lothara, na svaté půdě tedy, kam Vy jen stěží bude te smět vstoupit... Ptáte-li se, kde nyní jsem, pak pokud vše půjde tak jak má, budu v této chvíli již kdesi v Elfím hvozdu, na cestě k pramenům Singrav, abych nalezl onen nápis. Nemyslete si, že hodlám porušit slib, jenž jsem vám dal, to ani v nejmenším, neb se chci přesvědčit zda informace, které jsem Vám poskytl nyní, jsou pravdivé... Vyčkám u jeskyně Vašeho příchodu. Prameny jsou v horách tudíž již mimo hvozd, nmečekám, ýže by vám tam hrozilo jakékoliv jiné nebezpečí než riziko výskytu místních elfů, s čímž si jistě zvládnete poradit, pokdu bych to nezvládl já. Děkuji za důvěru, vámi projevenou, váš spojenec - Drakan...

Rebeca Gohurová - 18. května 2008 14:03

Ulice Galtmaru To stvoření se po mě znovu ožene nečekala jsem to a proro bych ani nedokázala ubránit dalšímu útoku.Už by mne zasáhl nebýt několika vojáků kteří to stvoření zasáhnou pro mě neznámími čepelemi jejich původ neznám.Čas se pro mě v tu chvíli zastavil přestala jsem na okamžik vnímat co všechno se kolem stalo a jak vůbec se vojákům podařilo zneskodnit tu nestvůru.Konečně to vypadá že je po všem.Rozhlédnu se kolem s hluboka vydechuji hledíce na mrtvé tělo předemnou. Probere mě až když na mě jeden z vojáků promluví "A-ano..." hlesnu hlasem.Zdám se pohledem nepřítomna a možná i otřesena. Kolem mě a Reona se začnou shromažďovat vojáci rozhlédnu se kolem sebe a můj pohled padne na Reona kdy se to snažim rozdejchat pokusím se na něj usmát. Nehledě na rány na zádech se volně svalím na záda přičemž si dám ruku na čelo a nakonec zavřu oči.Jen poslouchám jak vojáci vypráví veliteli co se stalo nakonec velitel promluví.Poslochám jeho slova "Ano pane...dejte mi maximálně pět minutek...abych se opět postavila na nohy..." odpovím veliteli když přikáže dohlédnout na chlapce.Pokud mne nechá tak se těch pět minutek budu opravdu jen tak povalovat na studené zemi. Je tohle vůbec skutečnost?...nebo je to pouhá iluze?...chtěla bych být zase doma.... prolétne mi hlavou. Pokud mě však nenechá těch pět minutek povalovat se tak stále ještě vyjeveně vstanu. Zaregistruji že mrtvou zombie někteří vojáci odtahují pryč.Brr...i když je to mrtví jde z toho pořád strach... zamrazí mě v zádech a jsem nucena obrátit se za sebe.Uviděla jsem tam stát jakého si muže nemá zbroj jen luk.Kdo to může být?...ještě jsem ho tu neviděla...tim jsem si jistá i když nevim přesně kdo to je... pohlédnu na Reona a znovu se usměji."Když dovolíte veliteli postarám se o toho chlapce..." vyřknu a pokusím se postavyt do pozoru i když jsem pořád ještě dost nemotorná to se musí nechat.

Vendea - 18. května 2008 14:13

soukromá zpráva od Vendea pro Mladičký kouzelník ve mně opět vyvolá mé dravčí pudy. Jeho nebesky jemná tvářička je opravdu neodolatelná. Pokusím se o milý úsměv, který se jako vždy změní ve svůdný. Nechám ho mluvit a koktat, stejně je ráno a já mám celý den. Jakmile mi sluha podá dopis klidně ho otevřu. Začtu se do jeho obsahu, zcela netečná k čemukoliv jinému. Znova a znova pročítám ty řádky, které mi zaručí vše důležité pro můj život. Občas se mezi mýma očima objeví vráska zamyšlení. Přestože jsou to dobré zprávy, nemohu být nadšená. Všechny body dopisu znamenají jedno. Můj odchod z panství, život ve dne a neustálý pobyt na slunci. Ovšem co je nejhorší, čeká mě pouť do svatých míst. Po důkladném přečtení a prozkoumání dopisu vzhlédnu. Usměji se na třesoucího se novice a vstanu. Díky Ti za tuto službu. Jsi spolehlivý a to se v dnešním světě cení. A nyní můžeš mě doprovodit k snídani? s těmito slovy kývnu na sluhu, ať okamžitě něco vyčaruje a přistoupím k novicovi. Mé jméno je Vendea, jak jistě víš. Smím já znát jméno svého ctěného hosta? usměji se a jemně ho dlaní pohladím po tváři.

Kukramovan Jolikánec - 19. května 2008 15:35

V lese Pomalu večeřím opečeného divočáka a přikusuji k němu čerstvě upečenou chlebovou placku. Jídlo je jen lehce kořeněné, ale po celodenní námaze přijde jistě vhod. Uříznu si kousek masa, dám ho do úst a začnu zamyšleně žvíkat. Mou hlavou proudí myšlenky, které se za celý den nashromáždily. Tak.. Byl to dlouhý den. Stalo se tolik věcí... Niké nás očividně zabít nechce, ale to neznamená že nejsme v nebezpečí. Podle legendy je safírové jezírko Tabu, takže ona asi také něco provedla. Nebo se jí jenom líbíme? Né. Na to aby se jí líbil někdo obyčejný je moc namyšlená. Tak co to může znamenat? Otázky a odpovědi se mi míhají hlavou, ale po chvíli je zaženu. Obloha poteměla a zde, mezi stromy, je již skoro úplná tma, takže není moc vidět a jediné světlo které nás osvětluje vydává oheň zapálený pro upečení večeře. Už je celkem pozdě a zítra bude namáhavý den. Hlavní cesta odbočuje z našeho směru a mi tudíž pojdeme po vedlejších cestičkách, které jsou neudržované a na kterých bude jistě hodně překážek. Včera jsme se zdrželi kvůli Niké, tímhle tempem tam nedojdem nikdy. Zatřesu hlavou a uklidním se. Rozbalím pokrývku a pak mě napadne že bych měl něco říci. Dneska hlídky stavět nebudeme,koneckonců, druidku snad les v nejhorším varuje. Měli by jte jít taky spát, zítra bude perný den. Čeká nás dlouhá a namáhavá cesta. S těmi slovy se uchýlím na provizorní lůžko a zabalím se do deky. Mé oči se upřou na nebe a tam rozeznávám mnoho souhvězdí, která se skoro nemění. Přemýšlím o legendách které se k nim vážou a za předpokladu že mě nic nevyruší pomalu usnu.

Delph dea Sinuan - 20. května 2008 09:02

Nos mi napoví to co za okamžik uvidí, mé citlivé oči. Táhnou tělo, které vypadá a smrdí jako už týdny mrtvé, přesto mi něco říká, že tomu do předchvíle tak nebylo a právě ona mrtvola je důvodem onoho pozdvižení. Nemrtví? to jsou praktiky černých šamanů z jihu a tu a tam nekromantů po celém světě, ale ti jsou vyhledávání a ničeni hned jak to jde. Že by se orcký šaman něco o této dovednosti dověděl, nebo je onou silou za orky právě nekromant, který si je nějak podřídil? s touto myšlenkou přistoupím blíž k oné trojci. Pohledem projdu po trojci, jestli není zraněná, ale hned se otočím k veliteli. "Pane co se stalo? Pochopil jsme že nepřítel ještě neutočí na hradby, ale je tu asi další nepřítel uvnitř bran," kývnu při těch slovech mírně na stranu, na kterou odtáhli tu mrtvolu, "Mám hledat někoho určitého, přidat se k nějaké skupině, nebo jste to snad už vyřešili?" pohled mám pevný, ale postoj uvolněný. Z části proto, že nepovažuji jakéhokoliv velitele za takovou autoritu, abych kvůli němu stíl v pozoru a z části proto, že takhle jsem připraven rychleji jednat, ať už útočit, nebo utíkat.

Kniha osudu - 20. května 2008 09:11

Ulice Galtmaru - Delph a Rebeca Ten muž s lukem a šípy (Delph) přišel až tam, kde se Rebeca sbírala ze země a už se chystala, že chlapce odvede stranou, ale teď už je tento muž u nich a klade veliteli otázky. Velitel si Delpha změřil svým pohledem a pak odpověděl. "Kvůli nedbalosti stráží u brány se skutečně do města dostal nepřítel. Zatím víme jen to, že je to nejspíše nemrtvý, který vládne magickou mocí. Tato zombie byla jedním z jeho výtvorů. Umí se perfektně maskovat takže ho v noci stěží někdo najde. Dal jsem poslat pro kouzelníky z Galtmarské věže, aby nám byly nápomocni v této věci. Prozatím se můžete připojit k naší skupině, která by se zde měla brzy utvořit, jen co si tento mladý voják," kývne na kluka, "Dojde pro své zbraně. Ten koho hledáme je vysoký asi dva a půl metru páchne jako sto tlejících mrtvol a rudě mu svítí oči. Je vám vše jasné? Pro teď doprovoďte tyto dva zpět do kasáren aby se dovybavili." rozhodne a sám vypadá značně zamyšleně. To už se k němu vrací první vojáci, kteří mají utvořit další pátrací skupinu.

Delph dea Sinuan - 20. května 2008 10:00
	"Dobře, pane" hned se tedy otočím k ženě a k chlapci. Pokud potřebují pomoct se vstáváním nabídnu se. "Tak pojďte se mnou. Právě jsem ze zbrojnice přišel. Jinak jsem Delph. Ááá hmm co se tu tedy stalo?" pohledem zapátrám po chlapci Není na to ještě mladej? vidíte půlelfa v kožené zbroji, a pevnými koženými boty. Kalhoty tmavě hnědé. Oči modré, vlasy medověhnědé.

Rebeca Gohurová - 20. května 2008 21:09

Ulice Galtmaru - Delph Vážně mě to teď zajímá...dala bych si koupel...a rozhodně bych si lehla do postele a spala..spala alespoň do zítra do dvanácti...au...rány...stále pálí...bude se to hojit několik týdnů né-li déle... až k nám příjde a klade veliteli otázky jen poslouchám a ještě když se na něj podívám se raději posadím zpět na zem.Poslouchám co všechno velitel odpoví tomu snad od pohledu půlelfovi.Měla bych se odsud zdekovat...a to hodně rychle společně s Reonem..záleží mi na něm tak jako mi záleželo na mé rodině...která už neni... pohlédnu na okamžik vzhůru a až slova toho muže mě probudí zpět do reality. Když nabídne pomoc nemohu odmítno a tak si nechám pomoct postavyt se na nohy."Děkuji..." odpovím vděčně trochu sebou zapotácím. "Velice mě těší Delphe...já-já jsem Rebeca...tohle je můj...můj přítel Reon...mám ho na starosti..." vypravím ze sebe s nějakými zádrheli v mluvení.To sem tomu zase dalaa...připadám si tak nemožně...

Kniha osudu - 21. května 2008 20:15

Ulice Galtmaru - Delph a Rebeca Reon stojí a zírá na vás na oba. Po chvilce se trochu vzpmatuje a s trochu křečovitým úsměvem podává Delphovi ruku. Nakonec se všichni vydáte do zbrojnice pro zbraně pro Reona. Ujdete ale sotva dva bloky a kluk se vás zeptá. "M-myslíte ž-že... Že to tu ještě někde je...? Zabije nás to...?" ptá se nejistým chvějícím se hlasem zatímco celým městem zní pochod vojáků. Brzy dojdete do zbrojnice, kde už nikdo není kromě těch, kteří mají zbraně na starost. Vchod je však stále otevřený. Když vejdete nějaký muž s jizvou si vás prohlédne a kývne na mladého muže za sebou (Redana). Je to urostlý mladík opálené pleti, který se na Delpha trochu usměje a vcelku rád přijde blíž. Onen muž, který to tu má na povel mu ukáže na nějaký meč a zbroj, který leží za rohem. "To je toho kluka, ať si to veme." Redan to vzme a přinese. "Sem rád že ještě žiješ. Co se to tu vlastně děje? Už něco víte?" ptá se tentokrát všech, ačkoliv první věta patřila zjevně jen Delphovi. Reon se n svůj meč podívá dost zkroušeně a vypadá že s ním bude mít co dělat. Zřejmě se modlí aby ho nemusel vůbec kdy použít. Nakonec se začne oblékat do zbroje a meč si dá v pouzdře na záda...

Delph dea Sinuan - 21. května 2008 20:38

Ve zbrojnici "Vypadá to, že tu máme na krku nějakýho silnýho nekromanta. Teď jde o to jestli si tohle místo vybral náhodou, nebo je spolčen s orky před branami. Rozhodně to není jen tak protože dokáže zjevně měnit živé lidi v neživé, aniž by museli předtím zemřít.", znechuceně si odplivnu na už tak špinavou zem. "Je možný že ten tvůj krásný meč zrudne krví ještě několikrát, než tě pustí za vévodou, nebo kdo tu teda velí. Furt si to nemůžu zapamatovat. To víš jak to není kapitán, nebo admirál tak mi to do hlavy neleze.", zasměji se abych odlehčil situaci. Otočím se k Reonovi "Takhle nosívají meč hraničáři. Je to dobrý, když jej často nepoužíváš a často běháš, ale pro rychlí tasení to není nejlepší. Rychlejší je samozřejmě u pasu, nebo na zádech jílcem dolů. Nebo jako já používat dvě dýky pevně připevněné ke stehnům." udělím mu dobře míněnou radu a rozhodně v ní nezazní žádný výsměch. V tom mě něco napadne a otočím se k Redanovi: "Tak krsný meč by měl mít jméno.", mrknu na něj. Otočím se k Rebece "Co teď slečno Rebeco?"

Kniha osudu - 21. května 2008 21:11

Zbrojnice - Delhp a Rebeca Redan si po Delphových slovech jen povzdychne. "Myslím že Vévoda, ale co na tom záleží? Teď tomu tady velí nějakej Generál a hrabě v jedné osobě. A o Nekromantech jsem slyšel, dokonce je v horách země zvaná Necronia, je plná nemrtvých potvor, ale u nás v Grainu jsme s imi tolik problémů neměli, dokud jsme byly ve městě..." vysvětlije a zatím stejně jako Delph pozoruje Reonovo oblékání do zbroje a nasazování meče. Delph má k chlapci poznámku ohledně meč na zádech a ten k němu vzhlédne. "No já... U pasu se... nosí špatně... Je moc dlouhý... Radši mám dýky... A umím střílet..." dodá ještě. Redan jako by dostal novou krev do žil. "A proč teda taháš meč? Střelci se budou taky hodit, ne?" ptá se jen a velitel zbrojnice se do toho v ten okamžik vmísí. "Byl to rozkaz. Má meč, pokud se chce tahat ještě z kuší..." podotkne a Redan se koukne na chlapce, který nakonec jen zakroutí hlavou na znamení nesouhlasu. Když se Delph zmíní o meči Reda se jen usměje. "Někdy o tom budu přemýšlet, teď není čas, asi byste měli jít a ty..." kývne na kluka a podá mu jednu dýku, kterou měl zřejmě někde u sebe. "ať máš alesponˇněco s čím umíš," mrkne na něj a usměje se na vás na všechny lehce unaveným úsměvem.

Drakan - 21. května 2008 21:37

V lese Jím a pozoruji své společníky. Niké je kousek stranou. Tak jako Kukramovan se i já na okamžik zahledím ke hvězdám, vzdáleným dálavám vesmíru, kterého jsme součástí v takovém smyslu slova, který jen málo kdo pochopí... Zítra... zítra musíme jít rychleji. Pokud neni Grrean takové pako jak ze sebe dělá, pak doručí oč jsme ho žádal... zalesknou se mi v očích plameny od ohně, které jediné jsou naším zdrojem světla. Ona na to čeká... A co bude až se to dozví? Přijde k jezírku? Měla by, musí... Dolů mohu sestoupit i já, do Norinu pro Srdce Frelasu mohu také já. Ona jen stěží. Je mi jasné že si na mě bude dávat pozor, ale já ji nezklamu, skloním hlavu zpět k plamenů, poválím další sousto v ústech a dál se oddávám svým myšlenkám. Ne, že bych byl tak loajální ale i kdyby ona získala moc Frelasu vítězem budu já... Já, který ovládne Knihu osudu. usměji se přio té představě. Kuk řekne že nemusíme držet hlídky a já se probudím ze svého zamyšlení. "Jistě," řeknu jen a stjeně jako on se i já ukládám ke spánku zabalen do deky. Niké... Můj klíč k rychlé cestě. Hlavně neudělat chybu... říkám s a podvoluji se svému spánku, vědom si toho, že se zítra dá do pohybu mnoho věcí, že započal neúprosný závod s časem aže mým jediným a hlavním protivníkem, není Niké ani Kuk, ani paní z hradu nad Grainem, dokonce ani Strážce Knihy či démon, kterého jsem vytáhnul z hlubin záhrobí... Mým hlavním nepřítelem je sám Ramilak, posel Ajuri, který ví totéž co vím já...

Givar - 21. května 2008 23:52

Loď S nejspíše naivní představou, že to půjde vše podle Felixova plánu a snadno, se pouštím do odemykání. Nejdříve to zkouším jako s každým jiným obyčejným klíčem ale nic se neděje. Chvíli s broží otáčím sem a tam ale stále nic. Teď jen tak okrajově vnímám rozhovor těch dvou. Při posledních slovech už ztrácím trpělivost a vkládám do svého páčení větší sílu. A zrovna při slovech, co mně jakoby probrala se to podařilo. Normálně bych se na Felixe podíval s jiskřičkami v očích, že se mi to povedlo. Ale po tom, co si řekli jdu beze slova k jejich cele a hbitě zkouším stejný postup, který jsem použil chvíli před tím, než jsem zámek otevřel...

Rebeca Gohurová - 22. května 2008 05:33

Ve zbrojnici - Delph Nějakou chvíli jen poslouchám rozhovor toho mladého muže ze zbrojnice s Delphem.Jen nějakou chvíli a i když vypadám že jsem zde přítomna jak duchetm tak tělem je to omil. Boj?...další boj?...pokud budeme celou noc prohledávat město ráno nevstanu ani kdyby kdyby na mě vylily kýbl s vodou....a nebo....nebo mě hodili rovnou do studně...prostě ne... oči jsou unavené snažím se aby víčka zůstala otevřena a já neusla.Měla bych si dát něco na probrání... Z mého snad snění mě probere až Delphovo poslední věta týkající se mě. Co teď?...on se mě ptá co teď?...na to je jednoduchá odpověď.... zívnu si ale ze zdvořilosti si dám ruku před pusu. "Co těď?...nespíš postel a spánek...to by bodlo..." vypravým ze sebe.Hned na to se usměji nebo se o to alespon pokusím. Chci domů...tam by nebylo žádné vstávání na příkaz,žádní velitelé,žádný hrabě a žádné rozkazy...a taky by tam byla rodina...přežil vůbec někdo?... prolétne mi hlavou na čež si tiše povzdechnu.

Delph dea Sinuan - 23. května 2008 17:12

Ve zbrojnici "tak dobře Rebeco, doprovodím tě domů a poté se připojím k pátrací četě po tom netovrovi.". pak se ještě otočím k Redanovi, "Pokud možno drž se mimo boj, chlape. Rád bych se, až to všechno skončí, vydal někam za vejdělkem a koupil si kopii toho meče, možná rovnou dva. Rád bojuji obouruč. Hmm ale asi bych je potřeboval kratší, jsem zvyklí spíš na dýky a s tak dlouhými meči bych si asi zauzloval ruce. usměji se na něj a podám mu mu ruku a potřásnu si s ním v tradičně válečnicky za zápěstí. Otočím se vyjdu ven za Rebecou "Tak veď" Mrknu téměř tlaškovně. Jsem vyspaný a mám dobrou náladu. Jen doufám, že tu znavenou dívku nepohorším, když ona asi probděla noc a střetla se s tím zombíkem. Doprovázím ty dva, ale přesto dávám pozor na město. Luk a šíp v ruce a uši nastražené. Snažím se naladait podvědomí na frekvenci probouzejícího se města. Téměř okamžitě uslyším různě se pohybující se hlídky po okolí, i když jsou za několika bloky domů. Až vylezou običejní lidé hledání můžeme téměř ukončit nenajdeme jedinou stopu. Leda tu krvavou pokud zaútočí i ve dne.

Rebeca Gohurová - 23. května 2008 18:13

cesta Galtmarem - Delph Dívám se na Reona usměji se na něj jak jen nejlépe to umím. Když Delph řekne že mě odvede domů lehce na něj kývnu hlavou a jdu ven.Domů?...dyť já domov nemám....asi bych mu to měla říct...zajímalo by mě jestli na mě Kat nezapoměla...a také kam se poděl ten stařík se kterým jsem prve mluvila...nechtíc si zívnu a to zrovna výjde Delph ze zbrojnice. Když mi řekne ať ho vedu podívám se na a pokusím se o úsměv.Tak tedy vedu Delpha ulicemi vlastně na slepo jdeme jen nějakou chvíli po chvíli se zastavím a pohlédnu na Delpha "Víš..." začnu "...já už nemám domov Delphe..." řeknu tiše jako bych chtěla aby to slyšel jen on jediný. "Myslím že by jsi to měl vědět nechci tě vláčit na slepo ulicemi...musím se postarat o Reona...slíbila jsem mu to a....musím mluvit s hrabětem...." dodám už hlasitěji a kladu důraz na posledních několik slov. Doufám že to pochopíš...musím si s hrabětem promluvit...proč snad chtít nebude alespoň v to doufám... prolétne mi hlavou a já stále hledím na Delpha má tvář je bez výrazu jediné co lze vidět v mých očích je strach a nenávist vůči komu to však nikdo netuší.

Delph dea Sinuan - 23. května 2008 18:48

Někde v Galtmaru Taky nemá domov? Hmm a copak asi chce u hraběte? "Já myslel že jsi místní...takže asi jsi někde z oblasti, kde už byli orkové? Tomě mrzí. Bohužel nejsem zdejší voják, ale násilně naverbovaný. Takže tě mohu dovést k hradu a tam předat do rukou stráží, aby tě tam odvedli." chvíli jdu mlčky a sleduju je. Dojde mi jejich téměř zubožený stav a jak jsou unavení. Ztratili domov a ještě je přepadl zombík. "Dejte mi vaše věci. Ponesu vám je ať vám ulehčím. Vidím že sotva šoupete nohama. Aspoň vás zbavím zátěže, než tam dojdem."

Rebeca Gohurová - 23. května 2008 20:01

Cesta Galtmarem - Delph Chce mě tam odvést?...teď?...bylo by to dosti neetické...raději to nechám na ráno... prolétne mi hlavou když se znovu zastavím."Ano napadli mou vesnici orkové...tedy spíše vesnici mého otce....přežila jsem jako jediná....právě díky..." nechám větu nezakončenou ale jen na krátkou chvíli. "Díky hraběti..." hlesnu hlasem. "Mé věci?...měla bych si je nést sama...a jinak...děkuji za vaši ochotu ale...neměla bych tam chodit právě teď...myslím že by mě tam vojáci nepustili i když bych je mohla donutit ale na to sem moc unavená...omloucám se jestli sem vás zdržela,ale...raději pujdu s vámi a se skupinou...Reon mě potřevuje..." dodám vážneji a stojím na místě čekajíc že půjdeme zpět ke zbrojnici a rovnou k veliteli který rozkázal aby jsme se sešli na daném místě kde jsem právě potkala Delpha. Dneska je vše tak zamotané.... tiše si povzdechnu.

Delph dea Sinuan - 23. května 2008 20:24

"No tak nemuseli by jste jít přímo za hrabětem, ale třeba by vám dali nějaké pokoje a až se všichni vyspí budete se moci sejít. A mě nezdržujete od ničeho. Rozkaz zněl doprovodit popřípadě ochránit vás. Takže pokud chcete jít zpět jdeme zpět." Dojdeme k veliteli a já nic nenaznačím. Vlastně ani moc neposlouchám, pokud nemluví o nějakých novinkách o nekromantovi, nebo něco ke mě. Prostě čekám co dál a myšlenkama občas zatoulám k podivné dvojci

Kniha osudu - 26. května 2008 10:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vévodův palác - Hrabě Gerrard Je ráno. První sluneční paprsky vnikly do tvého pokoje a pomalu tě začaly upozorňovat, že nastal nový den, kdy tě bude zapotřebí. Z bezesné noci,kdy tvá mysl nebyla zatížena žádnými zbytečnými myšlenkami, tě probudí a ty si okamžitě vybavíš, vše co se stalo minulého dne i že v noci, byl vyhlášen poplach. Sotva si toto uvědomíš a otevřeš oči, abys vstal, kdosi zaklepe na tvé dveře. Dá se očekávat že to je služebná se snídaní, ale zrovna tak tě mohl přijít navštívit některý z velitelů, aby podali hlášení. Oknem k tobě nedoléhají žádné zvuky boje a tak to vypadá, že nakonec noc, nebyla až tak vážná, jak se mohlo při poplachu zdát.

Kniha osudu - 26. května 2008 10:10

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vendea Sluha se vytratil a mladík po tvých slovech jen více znejistěl. Právě když se otočil po sluhovi, hledajíc u něj oporu, tvůj sluha zmizel ve dveřích spěchajíc připravit snídani. Přišla jsi až k němu a on se zdá být vyveden z míry když se ohlédne zpět a ty už stojíš u něho. Vidíš v jeho očích strach, jak ti klečí u nohou vypadá bezbranný… Když ho pohladíš po tváři otřese se, ale jelikož klečí, nemůže uskočit. ”Grean... Grean Twig, paní...” řekne ti a povstane. Snad pro to, že už ho chytali křeče do nohou, nebo si připadal příliš bezbranný, klečíc před tebou. ”O-omlouvám se, lady, ale... Mne již čekají dolů v-v údolí...” pokouší se vymluvit z tvého pozvání. Přesto však jeho odpor není tak silný, jak by mohl být. Dívá se ti do tváře ale do očí nikdy.

Kniha osudu - 26. května 2008 10:11

Ve zbrojnici - Delph a Rebeca Rebeca se vyjádří, že by šla spát a to navzdory rozkazům, které zněly, že se mají po vyzvednutí zbraní vrátit k veliteli, který je sem poslala a dát se do pátrání jako členové jeho skupiny. Delph nemá nic proti a tak jen pronese několik slov k mladíkovi, který vám zbraně vydal. "Jasně, boj musím ještě pilovat." přijme kovář Delphova slova s úsměvem. Pak už se půlelf vydal ze zbrojnice za Rebecou a Reonem. Chvíli se procházíte ulicemi, je to jen chvilka než si vyjasníte kam vlastně nakonec půjdete až se Rebeca rozhodne, že půjde i se skupinou prohledávat město. Když dorazíte zpět k veliteli skupina již čítá sedmnáct mužů. Velitel na vás kývne, dodá posledních pár rozkazů, jako že se máte rozhlížet a být ve střehu a pak se vydáte do ulic Galtmaru tak jako i mnoho jiných skupin vojáků, pátrajících po nemrtvém nekromancerovi, který se do města dostal. Pátrání však trvá jen asi dvě hodiny. Noc se ještě zdaleka nechýlí k ránu, ale je třeba vyměnit síly za čerstvé a tak jste nakonec posláni spát, abyste byli zítra připraveni na vše co vás může čekat. Odeberete se do kasáren, kde se uložíte ke spánku. Noc už je nadále klidná... Starý dům - Lord Marhall I tebe něco probudí. Tvůj spánek byl odlišný od spánku ostatních a tak tebe probere přítomnost živé bytosti. Když však otevřeš oči, na shnilém jazyku s připraveným kouzlem zjistíš, že oním buditelem je jen starý muž, který vyšel ze své sklepní komnaty. Opírá se o hůl, tak jako minulého dne a hledí na tebe vědoucím pohledem. snad by ti mohl vyčíst tvůj včerejší výlet, i když by o něm teoreticky vědět neměl, z jeho pohledu je však znát, že ví mnohé. Přesto ti nic nevyčítá a místo slov, která bys čekal, řekne jen: "Dobrého dne, lorde Markhalle. Je čas, najít ty, kteří poputují s námi. Uvažte však, nakolik je dobré, abyste šel se mnou, až je budu shánět. Byly bychom rychlejší, ale nápadnější..." sdělí ti, jako by samotnou tíhu rozhodnutí ponechával na tobě. Venku je ještě tma i když je jasné, že se první sluneční paprsky již blíží... Před hradbami Galtmaru - Darken Rahl Probouzíš se. Je ráno a tvé lidské tělo je odpočaté jak jen může být. Díky meditaci jsi odpočatý i ty a tvá moc je opět plně obnovena. Když se rozhlédneš kolem sebe zjistíš, že jsi nedaleko Galtmarských hradeb a brán do města, která však ze severu, dnešního dne, zůstává zavřená. Není se co divit. Cítíš všechny ty orky, jejichž dým se blíží a dokonce už lze na obzoru, kde jsi ještě ty sám včerejšího dne putoval, spatřit šiky jejich vojska. Je zcela jasné že zde bude ještě tohoto dne prolito mnoho krve. Tolik duší, které pozbytou těla je lákavá představa, ale tebe táhne jih. Už víš kam máš jít, hledat pirátskou loď. Takových může být spousty, ale ty víš, že se nespleteš, když na to přijde, poznáš, tu pravou... Teď se však musíš rozhodnout co a jak dál. Že jsi tu sám, ti vadit nemusí, ale příhoda z včerejšího večera, kdy jsi se setkal s tím nemrtvým zdá se stojí za upamatování a případné řešení celé situace. Zdálo se, že je chytrý a hledal starce. Starce, kteréhos ty znal, coby Kalimara, a přesto není pochyb, že hledal téhož muže, kterého jsi potkal a který tě svedl dohromady s malým Tassem, jež skončil jako potrava masožravé květiny. Ale co to všechno může znamenat? Jistě že máš svůj úkol, své poslání... Je tedy jen n tobě zda Galtmar obejdeš, či se pokusíš projít vnitřkem města. Granisův dům - Katonival Šla jsi spát velmi dlouho. Většinou chodíte spát brzy, ale včerejší den byl pro vás oba natolik hektický, že když se probudíš vedle svého mistra, tak zjistíš, že i on se teprve teď probouzí a je unaven jako by snad ani nespal. Sama cítíš jak tě ještě všechno bolí a to jsi se večer naložila do ulevující koupele. Je ráno. Slunce teprve čerstvě vstalo a tělo by jistě potřebovalo ještě trochu odpočinku, ale vy jste se dnes měli přidat k vojákům, i když tě tvůj mistr včera žádal o něco, co ti právě tak dlouho nedalo spát. "Dobré ráno, lásko..." pozdraví tě, vzepře se na lokty a políbí tě na tvář. Nijak ti nepřipomíná, nač chtěl znát odpověď, co chtěl aby jsi mu slíbila. Jako by snad ta slova ani nevyřkl a nebo čeká, že odpovíš sama a z vlastní vůle. Konečně se Filius posadí a usměje. Je to starostlivý úsměv, když si tě tak prohlíží, ale pořád lepší, než vidět jeho tvář zakaboněnou. "Udělám snídani, co ty na to?" řekne laškovným hlasem zatímco se začíná oblékat. Ve hvozdu - Drakan, Kukramovan a Niké Probudí vás ráno, svěží vzduch, mlha a zpěv ptáčků. Les je klidný a cesta u níž jste spali, mimo vás, je prázdná. Oheň již dávno dohořel a vy i vaše věci jste všichni v pořádku a tam, kde jste se uložili ke spánku. Pomalu je čas, abyste vyrazili na další cestu. Všichni víte, že poutˇ až k pramenům Singrav bude ještě velmi dlouhá.... Na lodi - Givar Zápasíš s druhým zámkem. To už si námořníci ve tvé cele uveědomili, že jsou volní a vylézají z cely hledajíc nějaké provizorní zbraně. Zkoušíš s druhým zámkem totéž co s prvním a chvíli ti to nejde, ale pak zámek opět cvakne a druhé mříže jsou uvolněné. Felix s Ryvenem a poslendím námořníkem v jejich cele vyjdou na chodbičku za vámi ostatními a Felix tě pohladí po vlasech. ”Seš dobrej, chlapče, tak jo... Teď poslední celu, my se zatím pokusíme najít něco, co budeme moct použít jako zbraně, jo?” ptá se tě vcelku zbytečně. Jako bys snadteď mohl dělat něco jiného než pokračovat v načté práci na útěku. Po chvilce cvakne i třetí zámek a ty zjišťuješ, že ti to docela dobře jde... Poslední vaši námořníci jsou volní. Panuej zde čilý hovor, leč velmi tichý, aby vás nahoře nikdo nezaslechl. Ty sám nerozumíš o čem všem se bavějí, ale víš, že se tě to dosti týká, neboť i ty jsi součástí tohoto útěku. Po chvilce, jste dá se říct připravení. Na co přesně se nedá říct, nikdo ti nic neřekl. Až Felix k tobě přijde, skloní se a pošeptá ti do ucha: ”Všechno bude v pořádku, uvidíš, hlavně se drž u mě, jo?” sdělí ti, a chytne tě za ruku. ”Tu tvou knížku najdeme, neboj se... Ostatním jsem o ní nic neřekl, bude to jen na nás, rozumíš?” ptá se ještě , ale to už se zubytek námořníků i s vámi vydává na pochod k padacím dvěřím, které musíte otevřít, abyste se dostali na palubu...

Drakan - 26. května 2008 10:20

Ráno ve hvozdu Je to mé první ráno ve hvozdu a taky podle toho vypadá. Probudím se ve vlhkém oblečení a pod mokrou dekou. Deka je nasáklá rosou a oblečení mám vlhké od mlhy, která pokryla širé okolí kolem řeky. To tak to je prostě úžasný..., postěžuji si sám sobě a vrhnu směrem k probouzející s druidce dost nehezký, pohled, který se však vzápětí vytratí v nic neříkajícím pohledu zkoumajícím okolí. Hlavně pro to, že vím, ež se musím ovládnout. Je mi jasné, že i kdyby mlha byla jejím záměrem, tak s tím nci nezmohu. Ne teď a tady, ostatně vím příliš dobře, že ji potřebuji. Dobře, uvidíme, jak moc je dobrá... řeknu si a začínám si balit věci. Jen tak mezi balením se na druidku letmo podívám, ani si neberu do hlavy co právě provádí, ale oslovím jí... "Vím, že se vám, strážkyně lesa, nelíbí použití mé magie v tomto Hvozdu, ale jistě uznáte, že je třeba dostat se na určené místo rychle, že? Víte, když nás tam nemohu dostat já... Za prvé pro to, že neznám ono místo, za druhé pro to, že jste mi zakázala kouzlit, snad byste mohla v této věci něco udělat Vy sama, ne? Kupříkladu požádat některý ze stromů, aby nás tam dopravil, co vy na to?" zeptám se jako by mi na tom snad ani nezáleželo a odmlčím se, abych ji nechal trochu vydechnotu a promyslet si co jí právě řekl. Jestli se tam nedostaneme brzy bude veškerá pouť do ajuri jen snem, který se nepslní... Napadá mě neboť vím, kdo všechno hledá a kde kdo z nich je. Vím že máme málo času, jen o tom musím nějak zpravit ty dva...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 26. května 2008 10:36
	soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro "Moment." odpovím na klepání a přehodím přes sebe něco přijatelného. Do pravé ruky chytím tesák a přejdu ke dveřím, které opatrně otevřu. Bohužel mne život naučil tomu, že opatrnosti není nikdy dost.

Kniha osudu - 26. května 2008 10:40

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vévodův palác - Hrabě Gerrard Klepání ustalo a nikdo se nesnažil dobývat se dovnitř. Přehodil jsi přes sebe župan a s tesákem v ruce jsi se vydal ke dveřím, které jsi nastevřel aby ses podíval, kdo že to přišel. Tvé zkušené oko však zahlédne jen mladou služeku, která skutečně s tácem v rukou čekala, až ji vyzveš, aby vešla. Trochu se lekla, když jsi otevřel dveře, ale tác s jídlem naštěstí neupustila... "Vaše snídani, vaše výsosti..." hlesla potichu, jako by se styděla a sklopila zrak k tácu, který nese.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 26. května 2008 10:56

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Otevřu dveře, aby mohla vejít a postavit tác s jídlem na stolek. Zbraň si však stále nechávám v rukou. Paranoia je v tomto městě, v tuto chvíli na místě. Kvůli mne zemřela většina zdejšího zlodějského cechu a tak i když jsem nechal několik mužů hlídat své dveře a okna, neměl bych v ostražitosti polevovat, neboť kdybych plánoval zabít někoho, jako já. Tak určitě v jeho pokoji, kde to nebude čekat. Počkám až služka položí tác a pak na ni znovu promluvím: "Ochutnej od každého jídla a pití, co jsi přinesla." Po krátké odmlce ještě dodám: "Prosím."

Kniha osudu - 26. května 2008 11:39

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vévodův palác - Hrabě Gerrard Když otevřeš dveře služka projde kolem tebe a skutečně položí tác s jídlem na malý stolek. Otoičila se a když tě spatřila se zbraní v ruce, vypadá, že se znovu lekla. Snad už chtěla ještě něco říct, ale ty jsi předběhl, ež má ochutnat od každého jídla a pití. Dívka vypadá ještě bledší než před chvílí. Dodáš, že prosíš, ale to jí zrovna příliš nepřidá. Nakonec se dívka otočí, zahledí se na jídlo a pomalu začne uždibovat od každého kousku. sama vypadá, že má strach z každého sousta a tk volí pokud možno ty nejmenší kousky, jaké lze. Pak ještě upije z tvé číše, aby splnila tvůj příkaz celý a pohár odloží zpět na tác. Když je dílo hotovo zahledí se na tebe jako by sama čekala, jestli to s ní něco udělá nebo ne... Chvíli je ticho plné očekávání, ale když uplyne snad půl minuty dívka konečně promluví. "Kapitán Traujal, by s vámi rád hovořil, vaše výsosti, mám Vám sdělit, že Vás bude čekat ve své pracovně, a také že je to důležité," vypraví ze sebe nejistě stále bledá jako stěna. "Smím prosím odejít?" zeptá se závěrem jako by jí tato situace a tvá přítomnost byla nepříjemná. Chvění svého hlasu nedokázala zakrýt.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 26. května 2008 13:06

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Pečlivě dívku sleduji. Spíše než reakci na pochutiny to, jak uzobává. Nezdá se mi, že ona by to jídlo otrávila, jen je vystrašená. "Dobrá, jen co se najím, tak ho navštívím. Můžete jít," propustím jí a až odejde, pustím se do jídla. Pořádně se najím, protože dnes už možná ani nebude další šance. Poté se rovnou obléknu do bojového, jako den předtím a vyrazím ke kapitánovi, abych zjistil novinky.

Kniha osudu - 26. května 2008 13:31

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Vévodův palác - Hrabě Gerrard Když služku propusíš dívka opustila tvé komnaty tak rychle jako ještě nikdy a ty jsi zůstal sám jen se svým pokrmem. Jídlo je dobré jako vždy a ty si jej patřičně vychutnáváš. Sám nevíš, kdy se zas budeš moci pořádně najíst. Po jídle se oblečeš do bojového a vyjdeš ke kasárnám, kde má procvnu kapitán s nímž jsi spolupracoval minulé dva dny. Sám jsi zvědavý na novinky, které ti může dát... Město je po ránu ponořeno v mlze. Slunce sice svítí, ale zde v ulicích, je mlha. Projdeš přes náměstí až ke kasárnám, kam se vrací poslední vojáci, kteří v noci prohledávali město a odevzdávají zbraně, aby si šli odpočinut, než nastane očekávaný boj. Zašel jsi přímo ke kapitánovi, který tě uvítal se vším co se sluší a patří. "Dovolte generále abych Vám podal hlášení o dnešní noci." odmlčí se a počká až jej vyzveš, aby pokračoval. "Včerejšího večera, po setmění, kvůli nedbalosti dvou vojáků, proniklo za hradby města jakési nemrtvé monstrum. Okamžitě bylo zahájeno pátrání po něm, ale to stvoření nebylo nalezeno. Víme, že se dokáže pohybovat nehlučně a prakticky neviditelně. Měří dva a půl metru, má plášť s kapucí a jako zbraň má obrovský meč. Nadále víme, že dokázal jediným kouzlem jednoho z našich mužů proměnit v zombii." Od této příhody ho nikdo neviděl. Mrtvola toho vojáka, byla odtažena k hrobníkovi... NA pomoc při pátrání jsme povolali kouzelníky ze zdejší magické věže, leč ani oni nedokázali nemrtvého nalézt. Prý pokud jeho magie není aktivní, nedokážou jej najít. říkali, že se musel ponořit do nějakého spánku nemrtvých, díky kterému se pro ně stal neviditelným... Více bohužel nevíme. Tedy jedno ano. Doposavaď neopustil město." sdělí ti novinky, které ale vůbec nejsou příznivé vzhledem k tomu, jaký boj nadchází...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 26. května 2008 13:46

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Jak získávám víc a víc informací, tak se víc a víc mračím, tohle se mi nelíbí. Tohle jsme tu opravdu nepotřebovali. "Choval se agresivně, nebo zaútočil v obraně?" zeptám se kapitána, ale než bych počkal na odpověď, pokračuji. "Ale ať je tak, nebo tak. Vojáci ať se připravují na bitvu, nemrtvé ať řeší kouzelníci. Podle agresivity by pak měli upravit svou snahu. Mohli by informovat Arcimagnézství. Arcimágů je sice jen pár, ale takovéhle věci je zajímají a hlavně, jsou extrémně mocní. Určitě by se tu nějaký hodil,." Udělám pauzu a zavadím pohledem o kapitánův stůl, rychle prohlédnu, zda tam nejsou nějaké dokumenty, které jsem ještě neviděl. "Ty dva vojáky potrestejte mírně a nechejte je nastoupit do první linie. To bude v současnosti nejtěžší trest. První linie je trest smrti a pokud to někdo dokáže přežít, tak mu budiž odpuštěno. A chci novinky od našich zvědů. Kde se nachází nepřátelská armáda? Kdy dorazí a chci maximum podrobností," domluvím a jsem zvědavý, co se ještě dozvím.

Lord Faust Markhall - 26. května 2008 16:51

Ve starém domě... Jakmile starec vyleze ze sklepa probudí mne to a už už bych jej probodl mečem kdyby nepromluvil. Pomalu se postavím a protáhnu své zkostnatělé tělo zahalené v plášti "Snad si nemyslíš že bych tě nechal jít samotného starče...vzhledem k tomu že nás včera spolu viděli strážní...kdo ví zda se to rozneslo či ne ale nemohu si dovolit riskovat tvou smrt..." odmlčím se aby stařec absorboval můj proslov, přehodím si přes hlavu kápi... Jak nesnáším denní světlo...co nevidět se však ukáží nad městem prvni paprsky...měli by jsme vyrazit než i ostatní vyrazí do ulic...byl by tu pak moc velký zmatek...ale na druhou stranu je možné že díky jejich snažení připravit se na ty zelené choromyslné orky by si mě nemuseli tolik všímat... Snažím si vsugerovat ale příliš tomu nevěřím "Je čas vyrazit starče...čas kvapí..." řeknu staříkovi, jakmile vylezeme oba před dům vyhodím si jej na rameno "Jsme opět v ulicích ale vůbec nevím koho hledáme...takže mě veď starče..." dořeknu čekajíc kam mě nasměruje... Zajímalo by mě proč chce abych s sebou vláčel další hloupé živoucí tvory...je to potupa pro můj rod paktovat se s živými...naneštěstí to asi jinak nepůjde... usměji se vlastní myšlence...

Kniha osudu - 26. května 2008 20:16

V ulicích Galtmaru - Lord Markhall Stařec přijme tvé rozhodnutí bez jakékoliv pohnutky. Vyjdete před dům a ty si ho vysadíš na rameno. Odkudsi se ozve kokrhání kouhouta, který už cítí příchod nového dne. stařec se na okamžik zamyslí, jako by po něčem pátral ve své mysli a pak teprve promluví: "Nejprve do kasáren. První dva najdeme tam..." řekne ti. Je pravda, že ve městě je mnoho příznivějších míst, než zrovna kasárna pro přítomnost někoho jako ty. P5esto víš, že už je vlastně rozhodnuto a tak jsi se vydal i se starcem do prostoru kasáren. abyste nebyli až tak moc na očích vede tě starý muž uličkami města až tě zastaví v podchodu, přímo naproti kasárnám. "Je třeba je jít probudit. Vejít dovnitř připlížit se k oknu pokoje, kde spějí a vzbudit je. O zbytek se postarám..." Sdělí ti svůj dost riskantní plán. v kasárnách se teď sice nic nehýbe, ale je jen otázkou času, kdy přijdou první hlídky z dnešní noci, aby si odpočinuli...

Rebeca Gohurová - 26. května 2008 20:39

Ve zbrojnici Došli jsme k veliteli a ten rozkázal výt ve střehu a prohledávat město.To je skvělý...budeme tu chodit jako hlupáci a stejně už nikoho a nic nenajdeme...ale dneska to byla noc....dokáži si představit bitvu která má teprve přijít...děsná představa... napadá mě když tak kráčím ulicemi už ani nedávám pozor na nebezpečí kolem.Uběhnou dvě hodiny nudného chození sem a tam. Konečně nás pošlou do kasáren. Konečně... hlasitě si zívnu. Dojdu do kasáren a velmi unavena se i ve zbroji svalím na břicho do postele s rukami podél těla a s obličejem zabořeným do polštáře. Konečně postel...nemohla jsem se dočkat až si lehnu...a teď dobrou noc.... přemýšlím hlavu si natočím na bok aby se mi pohodlněji usínalo a během nějaké chvíle usínám. Noc je klidná možná pro ostatní já i když nechci a i přesto jak jsem unavena padla do postele se ještě jednou vzbudím neboť ucítím štiplavou bolest ran na zádech které se tak rychle opravdu nehojí. Když už jsem se vzbudila se zavřenýma očima jsem ze sebe shodila nějaké části výzbroje které sem volně pustila z rukou na zem vedle sebe a po chvíli jsem opět usnula a do rána jsem spala jak zařezaná.Někteří zde ve zbrojnici by se také mohli probudit neboť když spím tak chrápu i přesto že o tom sama nevím.

Lord Faust Markhall - 26. května 2008 23:19

V ulicích Galtmaru... Stařík mne zavede ke kasárnám a tam řekne co mám udělat, položím jej tedy na zem "Nebude problém je dotamtud dostat nepozorovaně...Shadoma Leemertua..." pronesu a začnu splývat s ranní mlhou, pomalu dojdu k oknu kasáren a podívám se dovnitř "Kteří dva jsou ti jež mám vzbudit starče ?...počítám že tu ženu...a nejspíše i toho elfa tam vzadu není liž pravda..." ani nečekám na odpověď starce a vcházím dovnitř jako mlžný opar nesoucí s sebou chlad a pochopitelně i hnilobu na každém kroku. Pomalu dodju k dívce která není navlečená ve stejnokroji, ale v ušmudlaných šatech. Má kovem obalená pěst vyletí směrem k její hlavě s účelem ji omráčit aby nevzbudila rozruch. Doufajíc že se mi akt vydařil přehodím si ji přes rameno a jdu k elfovi, je mi zde také povědomý jelikož tu jsou jinak převážně samí lidé. Opakuji scénu se zásahem pěsti do hlavy aby dále nerušeně spali a přehodím si jej přes druhé rameno načež vyjdu ven za starcem "Doufám že jsou to oni...nerad bych se tam znovu vracel..." pronesu ke starci větrným hlasem stále ve formě mlžného oparu...

Katonival - 27. května 2008 08:17

Konečně ráno: Pomalu otevřu oči..je brzké ráno a já si připadám znovu jako po probdělé noci, ačkoliv jsem přeci jen nakonec usnula. Celé mé tělo je rozlámané a já ještě chvíli ležím a marně vzpomínám na předešlý večer. V hlavě se mi motají všechny myšlenky dohromady a já nejsem shcopna jedinou myšlenku zachytit a pochopit. Podívám se na svého mistra a dlouze zívnu. "Vezmu si jen něco malého, musím se trochu rpovětrat." Odpovím a pomalu se vyhrabu z postele a rychle se obléknu. Nakonec ještě vezmu svou brašnu a do ruky jeden koláč. Tiše se rozloučím se svým mistrem a vyrazím do ulic prozářeným raním sluncem.

Kniha osudu - 27. května 2008 18:30

V ulicích Galtmaru - Markhall, Rebeca a Delph Markhall postavil starce na zem a přiblížil se oknu už skryt ve stínu ranní mlhy. Ptal se starce, jestli vytipoval dvě správné osoby, které má vzít s sebou, ale než by čekal na odpověď raději se v doprovodu mrtolného chladu a zápachu vydal řpímo do kasáren, kde procházel chodbou, mezi pokoji až našel ten správný kam nakoukl a vešel. Procházel mezi postelemi až došel k místu, kde spí Rebeca. Ta dívka je krásná, ale v chrápání by si s ní nezadal ani ten největší barbar... Ani náznakem se Faust nezastavil nad její postelí a pěst s ocelovým pancířem vystřelila proti jejímu spánku. Než se stihla Rebeca probudit, nebo cokoliv uvědomit, byla omráčená. Už nyní je jasné, že až se probudí bude mít jistě velkou bolest hlavy a celou pravou tvář opuchlou s velkou modrající modřinou. Pak vzal Markhall Rebecu, přehodil si ji přes rameno a šel k Delphově posteli. Delph ale nespal tak tvrdě jako zraněná a unavená dívka. Ucítil blížící se nebezpečí a tak než k němu Faust přišel stihl se probudit. Delph vidí dívku s níž v noci pochodoval městem snad jen tak ve vzduchu, kdyby zaostřil oči mohl by si všimnout, že se ta prázdnota pohybuje že se jedná jen o jakýsi optický klam nebo kouzlo, které tomu dotyčnému pomáhá zůstat skrytý ve stínu, splývat s prostředím, jako to umějí ti nejlepší zloději. Podle toho jak je však Rebeca vysoko se dá hádat, že ta bytost, která tak odporně mrtvolně páchne, měří alespoň dva a půl metru. Všichni v kasárnách ještě spějí a nebo alespoň podřimují. Někteří se už vrtí, jak jim hnilobný pach leze do nozder a je jim protivný. V místnosti se ochladilo, alepsoň se to tak Delphovi zdá... //Lord Markhall pro příště příliš neuzavírej akce. Nestačí jenom tak napsat, že jsi je omráčil, já můžu mít jiný záměr :D//

Delph dea Sinuan - 28. května 2008 09:49

Kasárna Život na lodi mě naučil spát krátce a vydatně a když jsem se vrátil z akce v ulicích, byl jsem, příliš rozpohybován, než abych sandno usnul, tak jsem si prostě lehl a zavřel oči a opět se ponořil do vzpomínek. Ty se časem přeměnili do polospánku. Když jsem uslyšel tupou ránu někde pod svýma nohama sklonil jsem se a podíval co se zas kterýmu nemehlu stalo, nebo nepovedlo. Nikoho jsme neviděl. Všichni pracovali tak jak měli. Pak jsme ale něco zavětřil. Takový divný smrad, skoro mrtvolný. Kde se tu sakra vzal? To sem nepatří! TO SEM NEPATŘÍ! TO SEM NEPATŘÍ! S trhnutím se probudím a snažím se roztáhnou co nejrychleji zorničky do tmy. Mé napůl elfí schopnosti a vycvičené reflexy. mě asi zachránili i když netuším, před čím. Okamžitě švihnu nohama za sebe, jako bych dělal kotoul vzad a na konci pohybu se vzepřu na rukách, tak se dostanu o dva metry dál před to.. to.. to co nevidím a co drží Rebecu. Sotva se dotknu nohama země už mám ruce na jílcích svých zbraní, které jsem si nechal zavěšené u zad postele. Lehce se proklínám, že jsme je neměl přímo u sebe, lehce si blahopřeji, že jsme si je nepověsil na čelo postele. Jsem ale tak napumpován adrenalinem (i když Delph netuší co to je působí na něj), že mě ani nenapadne vydat ze sebe nějaký zvuk, kterým bych probudil celé kasárna. Snažím se přijít co je to za optický klam a sledovat snad rozmazané něco přede mnou. Připraveně kroužím čepelemi před sebou, ale rozhodně ne divoké nepředvídatelné mávaní.

Lord Faust Markhall - 30. května 2008 18:10

V kasárnách... Elf se probudil dříve než jsem jej stihl omráčit stejně jako Rebecu, nijak mne to však nerozhodí díky mým reflexům jen rychle sáhnu po bastardu na zádech ale elf mi nakonec nepřijde tolik nebezpečný tak meč nechám kde je. Popojdu, skloním se k němu a rudě žhnoucíma očima se zadívam do těch jeho kdo ví třeba jej potká také strnulost stejně jako ostatní na něž jsem v kombinaci s tímto kouzlem použil i svůj temný pohled a možná ne, proto beru v úvahu obě možnosti. Rebeca se drží na mém rameni i bez mojí pomoci a díky tomu mám obě ruce volné. Rychle s nimi švihnu po jeho dýkách doufajíc že jej za ně uchopím a přitáhnu blíže. Pokud by se mi to podařilo tak jej uchopím za obličej a stisknu dost silně aby nedělal hluk a abych jej mohl v klidu odtáhnout ven...

Vendea - 01. června 2008 21:29

soukromá zpráva od Vendea pro Zvednu mu jemně bradu, aby se mi díval právě do očí. Nemá moc možností ustoupit. Copak tě neučili slušnému vychování? Je vrcholem nezdvořilosti odmítnout pozvání dámy. A já žádnou omluvu nepřijmu jako dostatečnou. Proto pojď se mnou a posaď se u mého stolu. Spíše než nabídka je to oznámení. Omotám svou ruku kolem jeho a vedu ho do jídelny, kde se již chystá snídaně. V jídelně jej již pustím a sama usednu k nevelkému jídelnímu stolu z tmavého zdobeného dřeva. Prosím, posaď se. mávnutím ruky ukážu jeho místo. Zároveň však druhou rukou mávnu na sluhu. Je to nacvičený signál, aby zavřel dveře. Na zámek samozřejmě.

Givar - 01. června 2008 21:31

Loď Na Felixova slova a pohlazení nijak nereaguji. Po té jen nevýrazně kývnu hlavou a pouštím se i do třetího zámku. Začínám si v tom připadat sebejistý, tento zámek otevřu nejrychleji ze všech. Nic a nikoho při tom nevnímám. Ne jen proto, že se soustředím ale skoro by mi teď pohledy jiných připadaly nepříjemné. Když jsem hotov, všichni začnou něco dělat. Domlouvat se, přebírat věci nebo které k něčemu budou... Pro mně tím má úloha skončila a docela rád přenechávám zbytek na dospělých. Mezitím se sám pro sebe raduji, že se skutečně dostaneme pryč ale v zápětí mi dojde, že ještě budu muset najít knihu. A že jim to nemám jak říct... Při takových myšlenkách přichází Felix. Říká mi, ať se držím u něj a bere mně za ruku. V tu chvíli přijímám jeho stisk s nesouhlasem a nejistotou, které mám i v očích. Jak... mu to mám říct? Hned na to mně přesvědčuje, že jsem se strachoval zbytečně. Že na mou knihu nezapomněl. Stisk ruky vřele přijímám a přistoupím až k němu. Jsem teď Felixovi vděčný a už jen čekám, kdy vyrazíme.

Kniha osudu - 02. června 2008 11:35

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Zvedla jsi mu bradu. Světlé vlasy mu spadl z obličeje a odhalili mladickou tvář plnou nevinnosti, jaká je jen zřádka kdy vidět u lidí. Tvé oznámení mu nezbylo než přijmout, ale jeho přitakání, neznatelné kývnutí hlavou, jsi mohla pochopit jen ty, neboť máš daleko citlivější zrak. Omotala jsi mu ruku okolo té jeho. Nesnaží se ti vyškubnout, jen cítíš lehký třas pod černým pláštěm, který mu zakrývá paži, záda a kdyby chtěl mohl by krýt i tvář. V jídelně už čeká sluha a na stůl skládá poslendí kousky pokrmů. Usadíš se a vyzveš svého návštěvníka, aby učinil totéž. Ten se ještě ohlédne po skluhovi, ale ten uposlechne tvého pokynu a zmizí z malé vkusně zařízené jídelny, kde okna jsou překryta tmavými závěsy a na zde vysí různé trofeje dávno mrtvých majitelů tohoto zapomenutého panství. Ve dveřích cosi klaplo a Gren se tím směrem s truhunítm ohjlédl. Jeho nervozita je více než patrná. Hledí na všechno kolem sebe se značnou nedůvěrou. Místnost se ponořila do absolutního ticha. Cítíš lehké vybrace stolu, jak mladík nervózně třese nohou a to tak intenzivně, že se ani jeho pata nedotknezemě. Jenže právě tento pohyb přenáší své vybrace přes čarodějovo tělo až do stolu, který je nese k tobě. Mladík sedí a ruce má opěřené o stůl. Vypadají, že jen tak leží vedle připraveného příboru. Pokud se na tebe dívá opět se vyhýbá tvý očím. Je však znát, že sew dívá. Ne stále, ale co chvíli k tobě zabloudí svým nejistým pohledem.

Kniha osudu - 02. června 2008 11:54

Kasárna Delph a Markhall Delph krouží čepelemi. Kdesi se někdo pohnul, ale v tom chumlu lidských těl není poznat kdo a kde... Jakoby odnikud na Delpha hledí pár rudých očí. Ty oči jsou zhruba ve výšce kde by ten stín měl mít hlavu, ale t ělo stále chybí. Dlph: při tom pohledu se tě zmocňuje strach jaký jsi ještě nikdy nepoznal. V těch očích vidíš vír energie, jakési bestiální energie, která se tě snaží vtáhnout a ty víš, že by mohla. Čas se ti trochu zpomalil a snad bys i stačil uhnout pohledem aby ses toho vyvaroval, ale v tom tě cosi chytne za ruce. Nevidíš téměř nic. Obrysi jsou neznatelné, ale už se alespoň nemusíš dívat do těch očí a pak si tě to přitáhne k sobě a tebe praští do nosu ještě silněji pach rozkladu. Ruce ti pevně drží při těle. Zbraně v nich sice stále máš, ale jeho sevření je pevné a pak tě něco nezřetelného chytí za obliče a stiskne. bnolí to, snad bys i křičel, kdybys mohl, ale v tom ti právě ten stisk brání. Než si stihneš uvědomit řádně co se děje ten stín tě táhne pryč z kasáren. Když vyjdete ven mlha ještě stále je, ale pomalinku opadá. Nedaleko kasáren stojí stařec opřený o hůl. Když k němu dojdete jen kývne. "Ano, tak jest... Je čas najít poslední článek naší cesty..." řekne tiše, sotva slyšitelně... Loď - Givar Vyrazíte brzy. Jsi však pohlcen vírem toho všeho. Držíš se u Felixe, ale ani nevíš co všechno se chystá. Podpalubí se otevře a nahoru vylézají první z vašich. Chvíli se nic neděje a potom už jsou tam všichni... Vy ale stále zůstáváte dole. Nemáte rpoč ani jak kam jít. Ze shora se začínají ozývat zvuky prvních bojů. Cinkání oceli... křik... Znovu se ti vrátí vzpomínky na to jak jsi spatřil palubu vaší lodi po boji s piráty. Neubráníš se myšlenkám na to, jakou asi máte šanci tentokrát... Pak tě ale Felix bezeslova vytáhne po shodech nahoru. Bylo jasné že nemůžete čekat až jak to tam dopadne, že se budete muset vrhnout do víru událostí bez ohledu na to jaké asi budou. A pak už jste nahoře. Schováváte se za bedny a nepořádek různého duhu, který je na palubě... Pomalu se dostáváte blíž a blíž kapitánově kajutě, tkerá je ze všech možných míst kam se to mohlo dostat asi nejblíže. Ani nevíš jestli se ti tam chce nebo ne. Víš jen že musíš knihu najít. Už jste skoro tam. Všude je tu tma, není pořádně poznat, kdo je přítel a kdo nepřítel a pak se najednou proti felixovi někdo vrhne a ten se jen brání kusem nějaké tyče, proti šavli svou jedinou volnou rukou. ani ho nenapadlo, aby tě pustil... Jenže těžko říct, jestli má nějakou šanci. Údery piráta jsou tvrdá a v jeho očích se leskne zuřivost. Snad by Felix i nějakou šanci měl, ale, ale musel couvnout a při tom zakopl o kus sítě a spadl na zem. Ty ne... Stzále stojíš, ale i tak to s tebou škublo. Pokud se však teDˇněco nestane a nebo něco neuděláš těžko říct, co bude následovat. Pirát se napřahuje k dalšímu tvrdému úderu.

Lord Faust Markhall - 02. června 2008 18:30

Nedaleko kasáren... Jakmile přinesu elfa stařík cosi pronese ale to mne nijak netrápí spíš mě zajímá koho ještě budu muset vzít s námi. Hodím elfa ke starcovým nohoum a zatímco leží na zemi vytáhnu meč a přiložím mu jej ke krku. I když jej nevidí pokud by se pokusil zvednout cítil by chlad ostří "Nesnaž se odporovat...jdeš nyní s námi...není to sice má vůle ale toho staříka jemuž nyní vděčíš za svou ubohou existenci..." pronesu ke špičouchému a z mlhy se začne tvořit jasný obrys, postupně houstne až mne nakonec vidí i s mečem u jeho hrdla. "Nechápu k čemu s sebou musíme tahat tato ubohá stvoření...pro mne žádný význam nemají ale pro staříka ano...a on má velký význam pro mne...je to začarovaný kruh... Probleskne mi hlavou, sehnu se k elfovi uchopím jej za límec a doslova jej vyhodím na nohy, ta žena mi stále leží na rameni v bezvědomí, kdo ví kdy se probudí "Pokusíš se utéct zemřeš...pokusíš se sabotovat tuto výpravu zemřeš...radím ti dobře...nezahrávej si..." pronesu ještě zpětně k ušákovi aby věděl že nejsem jen zlý sen, následně se otočím na starce "Koho ještě "potřebujeme" ?..." řeknu mu dbám na to aby vnitřní uvozovky vyzněly...

Niké - 03. června 2008 13:58

Když se ráno probudím tak zjistím, že je vlkhko a mlha. Někteří si možná myslí, že za mlhu mohu já, ale je to jedno. Oběma věnuji přísný pohled . Můj pohled se promění na plný hněvu když se zastaví na Drakanovi. Jo takže ty nejprve rozdráždíš hvozd a ještě by si chtěl aby tzě stromy přenášeli? No to teda ne. Trhni si nohou. pomyslím si když řekně, že by nás nějaký strom mohl dopravit na určené místo a můj zlostný pohled doprovodím úsšklebkem. "To nepřipadá v úvahu. Já nevidím důvod spěchat. uživejte si pobytu v přírodě." řeknu a při poslední větě se škodolibě uchechtnu.

Kniha osudu - 05. června 2008 18:38

Nedaleko kasáren - Lord Markhall, Delph, Rebeca Markhall vysvětluje Delphovi že se nemá pokoušet o útěk. Ono vtom smradu, když máte někoho ve své moci prakticky úplně se něco takového vysvětluje snadno. starý muž si půlelfa prohlédne lehce posmutnělým pohledem, ale pak promluví k nemrtvému: "Dívku. Katonival... Má černé vlasy a ofinu zcela bílou. Je učednicí jednoho z místních alchymistů..." na okamžik zavře oči. Jako by jen toto gesto mu stačilo k tomu, aby věděl... "Je nedaleko odsud. Bezcílně bloumá o dvě ulice dál..." řekne Markhallovi a ukáže jistým směrem. Posléze věnuje Delphovi jeden dlouhý pohled. V ulicích Glatmaru Katonival mistr se tě nesnaží zarazit. Pozoruje tě když se oblékáš jako yb dnešek měl být posledním dnem kdy se vidíte. Tento pocit zalije i tebe. Když se loučíte je to podivné. Už teď cítíš stesk a zdá se z jeho pohledu, že i on. S koláčem v ruce vyjdeš do chladného rána. Mlha už se pomalu ztrácí a slunce nastupuje svou vládu nad Galtmarem. Nemáš prakticky žádný přesný cíl. Snad chceš jít ke kasárnám v doufání že potkáš Rebecu, nebo třeba chceš ještě jednou vidět hraběte, sama se dát do armády. Uvědomuješ si skrze své vlastní sny a stíny své mysli, že nemáš prakticky žádný přesný cíl. Kde bys jej také vzala? A pak tě nohy zanesou nedaleko kasáren. Jsi asi dvě ulice odtamtud, když ucítíš zvláštní pocit. Tekové to mrazení v zádech a pocit, že jsi sledována...

Kniha osudu - 05. června 2008 18:42

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Odpusť mi námořníku... Musí to tak být... Neboj se nemrtvého lorda, je jen prostředkem mým jak zachránit jinak nevyhnutelně ztracené. Nerozumíš, ani nemůžeš... Povím ti jen to, že již brzy budeme na moři a že tě potřebuji. Tento nemrtvý nekromancer je jen nástrojem mých potřeb. On potřebuje mě a já jeho. Účel světí prostředky. Vše vám vysvětlím teď však není čas. Nesmíme se účastnit této války. Je třeba zmizet... ozve se tvou myslí. Podle pohledu starce. Zvláštního pohledu poznáš, že tento myšlenkový hlas asi patřil jemu. Také komu jinému?

Drakan - 05. června 2008 18:50

Elfí hvozd - tábořiště u cesty Nikéin pohled není příznivý. svědčí o špatném rozpoložení její mysli. Nechal jsme se překvapit její reakcí pokud by danou věc akceptovala bylo by to jednodušší, ale tak nějak je lépe vždy očekávat všechno. Pak vás nic nepřekvapí a niké mě opravdu nepřekvapí. Nebyl bych překvapen, ani kdyby mě najednou zabila. Ne, že bych to chtěl, ale překvapen bych nebyl... Má vec je odmítnuta. Snad bych mohl vyčkat Kukovo reakce ale jeho věc to tak zcela není. Tohle je teď jen mezi mnou a druidkou... Hledím jí do očí. do těch očí šelmy, které by okouzlili nejednoho mladého muže, ale já odolala i šarmu Lady Vendey a že nebyl malý... Netoužím utonout v dívčích očích, mé tužby jsou jiné. Takový už je úděl nás Rituálních mágů, ačkoliv jsem jediný z tohoto oboru, koho znám... Můj pohled je temný ale ne nevlídný. Nic neříkající je výstižné... "Není kam spěchat? Jak myslíte, strážkyně hvozdu... Jste-li si tím Vy tak jistá..." ponechám svou větu nedokončenou a odbvrátím se od ní. Dobalím zbytek svých věcí a ohlédnu se na Kuka. Tak fajn, doufám že je přeci jen dost zvědavá aby se ptala, protože jestli ne, budu muset učinit mnohem radikálnější krok...

Lord Faust Markhall - 05. června 2008 22:57

V ulicích Galtmaru... Vyslechnu si s jistým respektem i opovržením slova starého muže. Když domluví otočím se znovu na "ušáka" "Pokusíš se utéct...zemřeš...ublížíš starci...zemřeš...doufám že mluvím dost jasně..." řeknu v mírnám úklonu abych se mu co nejpřímněji díval do očí, nato se narovnám a nečekajíc na ostatní se vydám do okolí najít onu "Katonival"... Pokud se i ta o něco pokusí už za sebe neručím...ale je pravda že diplomaticky bych ji mohl přesvědčit aby se mnou šla dobrovolně...i když tomu sám příliš nevěřím...lidé mají vrozený strach z naší rasy...i když ne že bych to bral jako negativní vlastnost... zasměju se nad svými myšlenkami když už pochoduji ulicemi. Má chůze připomína spíše chod stroje jako svou pravidelností, délkou kroků tak i řinčením zbroje. Pochopitelně jako doprovod nechybí můj specifický zápach a hniloba ničící vše čeho se dotknu. Pokud se nachází ona osoba někde poblíž je jisté že bude dobré ji přesvědčit jejím vlastním strachem. Když se nedaleko mne zjeví, tedy alespoň podle popisu vypadá jako ona, otočím se směrem k ní a pomalu se k ní přiblížím, nevím zda začne utíkat či ne ale to už nechávám na ní, kdyby se o to byť jen pokusila daleko by se stejně nedostala. Pokud neuteče s čímž počítám spíše, neboť strach by jí to pravděpodobně ani nedovolil stojíc u ní promluvím, opět svým specifickým hlasem z nějž při bližší poslouchání a zkoumání jeho podstaty vzhledem k tomu že nemám hlasivky je slyšet nářek všech mnou pohlcených zatracených duší, povětšinou tento hlas zvěstuje smrt protentokrát nikoliv, alespoň prozatím "Doufám že jsi Katonival...pro tvé dobro a zachování tvých tělesných funkcí a končetin na svých místech doufám že ano...a v tom případě mne následuj..." dořeknu očekávajíc její souhlas, pokud by se pokusila vzdorovat mohlo by jí to vcelku bolet...

Darken Rahll - 06. června 2008 08:59

Před hradbami Galtmaru Probudím se brzy ráno, odpočatý a plný síly, jak fyzické tak duševní. Ze všeho nejdříve si protáhnu tělo. Je to zvláštní jak lidé přes noc ztuhnout, to by se démonovi stát nemohlo... A po této malá rozcvičce se dám do snídaně. Jako už standartně si zhmotním trochu ovoce a čistou pramenitou vodu v poháru. Nakonec, když dojím, se odeberu tam, kam i králové chodí sami. Vykonat to, co vykonáno býti musí, i když se mi to dosti hnusí. Nyní ja čas pokračovat v cestě. Ale předemnou vyvstává otázka. Mám jít dále na jih a splnit to, pro co jsem byl povolán, a nebo se pokusit najít toho nemrtvého a získat jeho pomoc? Za normálních okolností by to bylo jasné, smlouva by mi nedovolila věnovat se něčemu jinému než misy. Jenže při vyvolání vznikl rozpor, rozpor který mi dává svobodu a volnost v konání. Zároveň mne ale dosti mate.Toto se mi ještě nestalo, musím se rozhodnout co dělat a to rychle, není času nazbyt. Po krátkém, leč o to usilovnějším, přemýšlení, zvažování všech pro a proti, nakonec zvítězí má přirozenost. Musím splnit úkol. Je rozhodnuto, zapomenu na město i na starce s nemrtvým. Vydám se na jih za strážcem knihy, za důvodem proč jsem tady. Nic jiného teď nemá smysl...

Givar - 08. června 2008 12:41

Loď Čím blíže jsme tomu okamžiku, kdy půjdeme na palubu se mi zrychluje tlukot srdce. Slyším vřavu bitvy na palubě ale my dva stále čekáme. Nikdo nic neříká ale nevadí mi to. Důvěřuji mu. A je to tady vyrážíme na povrch a mé oči spatřují naprostý chaos této bitky. Felixe pevně držím za ruku a cupitám za ním. Vím, kam jdeme a proč tohle děláme. Ale stejně bych si ze všeho nejvíc přál být odsuď pryč. Odvracím oči od souboje mečů, holí a všelijakých jiných nástrojů a zaměřím se jen na Felixova záda. Pak se to stane. V nepřipravenosti na nás někdo zaútočí. Společník to taktak ustojí. Ani mou ruku nepustí, i když mám pocit, že mi ji tím málem utrhl. Teď vidím, že to je ten páchnoucí kapitán, který mně předtím držel. Pozoruju jejich nevyrovnaný souboj svýma lesklýma očima, které jakoby se chystaly kanout slzy. Felix padá na záda a pirát se napřahuje. Čas se mi při tom pohledu zastavuje. Ne... V té dlouhé sekundě se nadechuji snad abych zakřičel v děsu. Ale on prostě nemůže zemřít... NEMŮŽE! A jak nejrychleji mi tělo dovolí se rozbíhávám proti kapitánovi pirátů. Výškově jsem asi do úrovně jeho nohou. Do jedné z nich, z boku narážím celou svou vahou. ...snad se do Felixe aspoň netrefí...prosím.

Kniha osudu - 08. června 2008 16:27

Nedaleko kasáren - Katonival a Lord Markhall Katonival se prochází ulicemi a když už se zastavila s poznáním, že vlastně ani neví kam jde a že je sledována objeví se před ní kdosi. Ten někdo na dívku hledí žhnoucím děsivým pohledem rudých očí, páchne hnilobou a je mnohem vyšší než normální člověk. "Doufám že jsi Katonival...pro tvé dobro a zachování tvých tělesných funkcí a končetin na svých místech doufám že ano...a v tom případě mne následuj..." promluvil na ni děsuplným hlasem... Hlasem, který nese smrt... Katonival: Jsde z něj strach. Pokud by se mohly tvé noční můry do něčeho připodobnit vypadaly by asi takto. Zhmotnění všech tvých zlých snů. A teď stojí před tebou. Zná tvé jméno i když si asi není zcela jistý a přece říká že doufá že jsi to to ty. Co by asi udělala kdyby ne? Zabil by tě? A pokud ano? Kam tě chce odvést?

Kniha osudu - 08. června 2008 16:39

U Galtmaru - Darken Ráno se probudíš a mlha kolem dobře kryje jak tebe z pohledu z hradeb tak i před pochodující armádou, tak i tvé ranní úkony za které se stydíš, ale tvé tělo je potřebuje. Chvíli se rozhoduješ vzhledem k událostem včerejšího večera, ale nakonec má tvůj úkol přednost. Vyrazíš tedy kolem města na jih a pak po cestě do Efegrie. Víš že za sebou necháváš pach blížící se smrti, i té která už své drápky zasela. Tvá cesta je dlouhá a ty jdeš tak rychle jak jen tvé tělo dokáže. Mohl bys možná i zrychlit, kdybys použil svou moc k urychlení svého těla. Třeba by to bylo i lepší, ale možná by tě to jen příliš zbytečně vyčerpalo... A pak, když už jdeš pár mil když ucítíš před sebou pochodující šiky lidských vojáků, kteří zřejmě kráčí na pomoc Galtmaru z něhož jsi právě odešel. Jsou ještě daleko ale jdou tvým směrem, možná by bylo lépe se jim vyhnout. Co kdyby se usmysleli, že tě vezmou s sebou? Ne, že by ses s nimi snad nemohl vypořádat, ale rozhodně by to mohla být velká ztráta sil.

Kniha osudu - 08. června 2008 16:47

Loď - Givar Rozběhneš se proti kapitánovi a celou svou vahou narazíš do jeho nohou. Jsi mco malý a asi i moc lehký. Kdy naposledy jsi jedl víc, než aby ses udržel při životě? Ale i tak to kapitán nečekal a vyvedl jsi ho z rovnováhy spíše nečekaností než silou svého nárazu. Kapitán musel překročit a Felixe tak minul. Zato se jeho zuřivost obrátila k tobě. Napřáhne svou zbraň, ale v tom už se Felix s řevem vrhá proti svému sokovi ještě jednou. Teď už je to vyrovnanější boj než předtím. Felix vypadá, že i medvědice chránící medvíďata je méně agresivní než zrzavý námořník chránící tebe. "Běž, chlapče! Běž to najít!" zakřičí na tebe. Kajuta je jen pár kroků od tebe. Když budeš rychlí vrátíš se ještě před koncem tohoto souboje...

Kniha osudu - 08. června 2008 16:51

Nedaleko kasáren - Rebeca a Delph Ten hromotluk pustil Delpha na zem a Rebecu si sundal z ramen. "Pokusíš se utéct...zemřeš...ublížíš starci...zemřeš...doufám že mluvím dost jasně..." promluví k Delphovi a odchází podle instrukcí, které mu starý muž podal, najít posledního člena výpravy. Delph: Ale jaké? Kam a proč máte teď jít? A kdo je ten starý muž, který k tobě promluvil v myšlenkách? Už se můžeš normálně hýbat. Mohl bys vzít rebecu a možná se i s ní pokusit utéct, možná bys mohl utéci sám a nebo zkusit vyzpovídat starého muže, který opřený o svou sukovici vyčkává návratu monstra, které vypustil...

Vendea - 08. června 2008 18:40

soukromá zpráva od Vendea pro S úsměvem se pustím do jídla. Jak jsem očekávala, nachystal šťavnaté ovoce. Spokojeně jím a občas si zkontroluji hlavní chod. Jeho čistota, krásná tvář nedotčená zlem. Možná, že by nebylo od věci začít jíst. Nechceš přeci, aby na tebe dlouho čekali, ne? zeptám se mile. Poté si ze rtů olíznu šťávu z jablka. Po mé pobídce se do jídla zřejmě pustí, takže po chvíli dojíme lehkou snídani. Jsem o to hladovější. Cítím krev, jak vře v jeho žilách a to mě nesmírně rozčiluje. Něco tak dokonale neposkvrněného a čistého! Ne, nechci ho zabít, to by byla škoda, ovšem dnes jeho krev ochutnám. Bude to opravdu sladké rozloučení před odjezdem. A také budu muset poděkovat Drakarovi, že mi ho předhodil. Zvednu se od stolu a ladně dojdu k sedícímu Grenovi. Zvedni se. šeptnu rozkaz. Cítím, jak mu srdce buší strachy a vzrušením. Představuji si jeho myšlenky. To rozpolcení, zda okamžitě utéct nebo se na mě vrhnout. To jen zvyšuje mou touhu po něm. Jakmile poslechne, rychle ho přitáhnu k sobě. Líbám ho a nechávám ho, ať líbá mě. Jemně hladím jeho krk, to je jediné, po čem v tuto chvíli toužím. Ať už se mi snaží vytrhnout, nebo sám je plný vášně, nepustím ho dál než pár centimetrů od mě. Kéž by bylo více času, pak by jsme stihli i více zábavy. Přestože jsem teoretický mrtvá, proti sexu opravdu nic nemám. Jsem žena a i ty mají své touhy. Ovšem čas mě tlačí. Jestli si mám vybrat mezi obšťastněním mladíka a mocí, moc opravdu vyhraje. Jemně spouštím rty níž, k bradě, ohryzku, klíční kosti, tepně. To tiché pumpování je pro mě dokonalou rozkoší. Jelikož je mladík dosti vystresován či nažhaven, krev v něm pumpuje jako šílená. Rychle otevřu rty a hryznu. Zuby se noří hlouběji a hlouběji. Konečně ta rudá slast! Chlemtám tekoucí rozkoš jako šílená. Nechávám ji, ať ztéká do mého hrdla a polykám jak můžu. Mé slyny rychle paralyzují mladíka, aby snad necítil bolest, či se nepokusil o útěk. Bohužel brzy cítím, jak chladne. Brzy cítím, jak krve v něm ubývá a musím přestat. Odtrhnu se od něj a rychle přivolám sluhu. Rychle ho ode mě odnes. Hoď ho do mé postele a svlékni ho. Ať si aspoň myslí, že si užil. Hlavně ať je ode mě pryč! Jinak ho zabiju. křiknu povely na sluhu a celá rozdivočená si sednu na mladíkovo místo. Tolik mladé krve, tolik nevinnosti v každém doušku! Hruď se mi zběsile zvedá, dýchá se mi těžko. Sice je dýchání pouze hloupým zvykem, protože vzduch já nepotřebuji, ale je natolik silný, že by mě snad i zničil. Když se trochu uklidním, olíznu poslední kapku ze rtu a zasměji se. Není nad mladé krasavce. Škoda, že jsme nestihli ten sex. zvednu se a opět zavolám sluhu. Sbal mi věci na cestu, nachystej koně. Já se zatím obléknu do něčeho vhodnějšího na jízdu. A nezapomeň měch s krví. Během mé nepřítomnosti to tu máš na povel. Příděl mé krve je ve spižírně, tak jí šetři. A pak se domluvíme na odměně. předám rozkazy sluhovi a běžím nahoru se obléknout. Ještě si prohlédnu nahého mládence v mé posteli a políbím ho na tvář. Rychle se přehrabuji tou hromadou oděvů, až konečně najdu co hledám. Černé cestovné kalhoty, úzký korzet a dlouhý plášť. Mohla bych jet nahá, zimu nepocítím, ale nechci způsobit světové šílenství. Rychle se obléknu, kalhoty utáhnu pruhy černé kůže, které zároveň slouží jako tkaničky u mých bot. Kolem pasu opasek, na něm krátkou dýku a měšec s penězi. Korzet s největším možným výstřihem na zavazování v zadu utáhne sluha. Plášť připnu stříbrnou sponou. Jistě, jsem na stříbro háklivá, ale koho by to napadlo, když jej mám vždy na krku? Kápi přehodím přes hlavu. Je hluboká, aby skryla celou mou tvář před rozžhaveným sluncem. Nachystaná sejdu dolů a čekám, až mi sluha řekne, že je vše připraveno na můj odjezd.

Delph dea Sinuan - 09. června 2008 08:00

Okamžitě se přijdu k Rebece a s klonim se k ní. "Jsi v pořádku?", když vidím, že neodpovídám chi zkusit tep, jestli ji nezabil. Než stihnu přiložit ruku na krk, vidím, jak jí fialoví obličej a vidím stopy po brutálně silném úderu pěstí. Takže bezvědomí. Nevím jestli je to pro ní teď štěstí nebo smůla. No uvidíme Stoupnu ochranitelsky nad tu mladou ženu a ruce s dýkami volně svěsím k tělu. "Pověz k čemu nás potřebuješ, když máš tak mocného spojence? Mě možná na to abych vám pomohl na moři, nebo sehnal dobrého kapitána, ale k čemu potřebuješ Rebecu," lehce kývnu směrem k nehybnému tělu u mých nohou, "A tu Katonival?" opět lehce kývnu, tentokrát směrem kde zmizel nekromant, "A kam poplujem?"

Kniha osudu - 09. června 2008 08:23

Nedaleko kasáren - Delph a Rebeca v bezvědomí Starý muž se na tebe podívá a zdá se že tvou otázku plně chápe. "Je to dlouhý příběh, mladý muži, leč ne už tak mladý, nemýlím se? Ten, kterého zveš mým spojencem jím tak docela není... Abys pochopil rozpoutal se boj. Boj o čas a moc. Jiná válka než ta do které jsi se upsal. Tahle nebude svedena na poli, kde zemřou tisíce, tahle zraní, změní a zabije jen jednotlivce... Je to válka o moc bájného města Ajuri. Jako námořník jsi jistěslyšel legendu o plovoucím ostrově, městě andělů a ráji, který tam údajně panuje. Jenže ono tomu tak není... To město je plné zlé magie a kdo ji ovládne, stane se nejmocnějším, jakým může být... Já jsem ten, který se z města jako jediný vrátil. Tehdy mi říkali Ramilak, dnes už užívám jméno Kalimar, leč jsem to pořád já. Každý komu o tom místě vyprávím a vydrží mi naslouchat až dokonce je pak jako posedlý vydat se tam. Někteří tomu vzdorují, jiní jdou hned ale to podstatné je, že teď se vydalo hned několik lidí pátrat po tom místě. Jedním z nich je i Lord Markhall, ten, který omráčil Rebece a tebe vyvlekl z kasáren. Uzavřel jsem s ním dohodu, Delphe, dohodu podle níž mu dám klíč k Ajuri, za to, že teď půjde se mnou. A víš proč jsem to udělal? Protože kdybych tak neučinil tak než by mě našel zde ve městě zemřelo by mnohem více lidí bolestivě jako ta zombie, která zaútočila na Rebecu a toho chlapce. A hlavně... Já bych nemohl oúpustit Galtmar ještě dnes, jak je teď zapotřebí. Kromě Ajuri, které chce Markhall ovládnout existuje teď něco, co i když on jeho moc ovládne, mu ji může zase vzít. To něco je Kniha osudu. Kdo ovládne Knihu osudu, může do ní vepsat úplně cokoliv a kniha to vyplní. Jenže ta Kniha má svého majitele a Strážce. Malého osmiletého chlapce jménem Givar. A právě o život toho chlapce se obávám neboť jeden z mág z prastarého řádu Tajemných věd povolal démona smrti, aby chlapce zabil a Knihu mu vzal. Musím ho najít první abych ho zachránil... A teď zpět k tvé otázce... Ano Tebe potřebuji proto, že mi musíš pomoci najít kapitána a hlavně být mi k ruce při plavbě po moři. Rebecu potřebuji, neboť je šermířka. sice začátečnice, ale její srdce je dobré a ona sama plane po tom, aby pomáhala. O chlapci a městě už jsem jí řekl, beztak by se na tuto cestu dříve či později vydala, je lépe pokud půjde s námi a Katonival... Ta dívka se dostala náhodou do víru věcí, ale lépe pokud tato mladá alchymistka půjde s námi než když se postaví proti orkům na hradbách... Může vás léčit, kdyby došlo ke zraněním, může vás chránit, pomocí magie, jako třeb já nemůžu, a hlavně... Jednoho dne..." ani nedopoví. Dlouhá řeč jeho starého unaveného hlasu ho vyčerpala a zdá se, že mu vyschlo v krku...

Kniha osudu - 09. června 2008 08:24
	soukromá zpráva od Kniha osudu pro Jednoho dne budete muset Lorda Markhalla zabít... Chci abyste byli co nejsilnější a mohli to tedy dokázat... Prosím nezlob se na mě. Chci tento svět zachránit, ne zničit, avšak tvou zlost pochopím, pokudto tak budeš cítit...

Katonival - 09. června 2008 19:12

V uličkách – poblíž kasáren: Tíživý pocit se se mnou nese celou cestu. Bloudím jako bez duše a v myšlenkách prožívám vše co jsme dosud prožila. Vzpomínám na krásné chvíle se svým mistrem a můj stesk a smutek se ještě prohloubí. Najednou mě zamrazí v zádech a já aniž bych si uvědomila co to znamená se zastavím. Pohodím havraními vlasy a rozhlédnu se zasněně kolem sebe. V tom spatřím onu stvůru. Z jejího pohledu mě mrazí v zádech a nohy přestávají poslouchat. No tak seber se! Nesmíš se nechat ovládnout strachem. Nedovol mu to! Seberu sovu veškerou sílu a snažím se zapudit onen strach, popřípadě ho alespoň uzavřít v koutu své mysli, kde bude tak nicotný,ž e mi v ničme již bránit nebude. “Kdo jsi? Jestli hledáš Katonival najdeš ji u jejího mistra.“ Nasadím nechápavý výraz.

Lord Faust Markhall - 09. června 2008 20:43

V ulicích Galtmaru... Když odpoví že to není ona je znát v jejích očích strach, ten strach který mne živí a dává mi sílu, skloním se blíž a povislá čelist se několikrát zhoupne ze strany na stranu než ji zaklapnu "To mě za ní jistě ráda zavedeš...a možná nechám prozatím tvou hlavu tam kde je...ovšem v opačném případě by skončila na mém opasku jako nádobka na jed...takže prosím..." pobídnu ji aby mě zavedla za oním mistrem s nesmlouvavým hlasem, něco mi říká že lže protože takhle zláštní vlasy tu mnoho lidí asi nemá ale nechám ji ať mě zavede, třeba bych mohl jako ponaučení vykouzlit široký úsměv na tváři jejího mistra, a možná by mohl jít i s námi, či alespoň to co z něho zbyde pokud mi skutečně lže a zavede mne. Narovnám se a čekám jak se zachová...

Darken Rahll - 11. června 2008 10:40

Na cestě Kryt ranní mlhou se tedy vydám za svým úkolem. Okolí města se mi podaří opustit bez problémů a předemnou se otevírá širý prostor volné krajiny. Bohužel z toho prostoru vidím asi tak na deset metrů, díky již zmiňované mlze. To mne ovšem nemůže nijak zpomalit, tam kde nefunguje lidský zrak, poslouží vnitřní démonský. Jdu rychlou chůzí, která mi dovolí překonat dostatečnou vzdálenost bez toho, abych se nějak extrémně unavil. Mohl bych sice zrychlit díky svým schopnostem, ale v tuto chvíly by to bylo plýtvání silou a zbytečně bych namáhal tělo. Na to bude dost času, až najdu chlapce. Jdu po cestě a čas plyne. Dlouhou chvíly si krátím pozorováním okolí svým vnitřním zrakem. Je to vlastně i takový test, kam až mé schopnosti dosáhnou. Jelikož jsem na tomto světě už nějaký čas nebyl, tak malá zkouška je rozhodně na místě. A i díky tomu jsem si všiml vojenské jednotky pochodující na pomoc Galtmaru. Rozhodnutí je rychlé. Nemělo by smysl střetnout se s nimy, akorát by to pro mne byla ztráta času i sil. Lepší bude, když se jim vyhnu. Přesto ovšem někde v hloubi své černé duše cítím nutkání. Nutkání po krvi a masakru, po polapení všech těch duší. Má démonská podstata pořád zkouší dostat se na povrch, ale mne váže smlouva a tu nemůže přemoci, ani když je teď oslabená rozporem. Nebo snad ano? Mohlo by se stát, že nad sebou ztratím kontrolu a odvrátím se od svého úkolu? Mohl by vybuchnout stejně jako v těch bažinách? Tyto a další podobné otázky se mi honí hlavou, když sestupuji z cesty do travin, které by mi měly poskytnout dostatečné krytí, abych mohl vojáky obejít. Ovšem jedna otázka se ozývá nejhlasitěji, Je snad možné, že bych mohl selhat?

Givar - 11. června 2008 17:48

Loď Tohle byla jedna z nejdelších chvílí, co jsem kdy zažil ale Felix ještě žije. Srdce mi poskočí, když vidím, jak pirát tentokrát útočí na mně ale nepodaří se mu to. Všechno probíhá rychlostí blesku a já nevím, co mám dělat. Než vůbec zrzavý pán dořekne větu, už se otáčím a co nejrychleji utíkám k dřevěným dveřím kajuty. Vletím dovnitř a s očima široce rozevřenýma prohledávám místnost a v duchu se modlím, ať je někde blízko, ať ji nemusím hledat dlouho...

Delph dea Sinuan - 12. června 2008 11:58

"Vůbec se mi to nelíbí, ať už se jedná o co chceš, ale dokud tu bude pobíhat ten nekromant tak tě budu poslouchat. Ale hned jak se naskytne možnost uteču. A nespoléhej se, že bych se bál utéct sám a nechat ti ostatní. Klidně uteču sám. Nesnáším, když mě někdo do něčeho nutí a já z toho nemám žádný zisk. Jako třeba ta válka, donutili mě naverbovat, ale taky jsem já donutil je mi zaplatit." skoro jako bych popíral co jsme řekl, se sklonim k mladé dívce a začnu ji zatlačovat ošklivou bouli na čele co se jí tam začíná tvořit. S modřinou nic nedokážu udělat. Sedím dál tiše a čekám co bude dál. Tajně doufám. že se někdo vzbudí a uvidí nás a udělá poplach, ale vím, že pohled na staříka, a chlapa co drží ženskou za hlavu nikoho nevyruší tak, aby spustil poplach.

Katonival - 18. června 2008 14:48

U kasáren: Trochu otráveně zamrkám a nakrčím nos. "Budeš si tam muset zajít sám, promiň mi to, ale nevím kde mistr bydlí. Viděla jsem je včera akorát na náměstí, něco tam připravovali, jelikož nás všechny odvedli a vyhodili pryč." Pokrčím lhostejně raemny a dodám si tak odvahu a můj strach naprosto zmizí. Jako by ani slova toho divného stvoření neměla žádnou váhu. "Pokud vím, chceš ji vidět ty a ne já, jen doufej, že nejsi další hloupý nápadník, dost mých přátel za ní stále leze, takže mě k ní prostě nedostaneš." Znovu se ušklíbnu nad tou představou.

Lord Faust Markhall - 18. června 2008 22:01

V ulicích Galtmaru... Poslouchám její proslov, kdybych byl člověk snad bych se i rozbrečel nad tím jak na ní přátelé kašlou kvůli jiné dívcemseblítost je tak dojemná, ale je taky možnost že mi lže, strach nedává znát to se mi líbí. Možná že je stejná jako my, nebo je nekromantkou, koneckonců málokdo má takto výraznou barvu vlasů. Stále to však nic nemění na tomže je jen člověk, a proto jí nevěřím ani nos mezi očima jako všem, dokonce ani starci nevěřím že by mu byl osud světa ukradený. Všichni lidé jsou stejní, zkažení, zaslepení vírou a...živí... "Dobrá tedy..." nechám chvíli větu vyřčenou mým specifickým hlasem viset ve vzduchu, udělám jakési gesto jako bych snad odkašlával Vzhledem k tomu že strach jí nepřesvědčil zkusíme trochu diplomacie...a možná trochu psychického nátlaku...pokud lže zkusím jí to trochu ztížit...násilím se dá vyřešit jakýkoliv spor...ale smlouvání je o něčem jiném...a navíc...už dlouho jsem někoho jen tak nepřesvědčoval...někoho donutil strach jiného jsem odtáhnul...když nebyli potřební rovnou jsem je zabil...inu jdeme na to... prolétne mi hlavou a následně pokračuji "Mám pro tebe tedy návrh...ta Katonival...jak jsi o ní mluvila...říkáš že se k ní nápadníci jen hrnou...oplývají bohatstvím ?...či snad šarmem ?...ale který z nich oplývá mocí ?...ty bys mohla být ta o kterou by se prali...byla bys ta mocná...jelikož tvé známosti by byly mocné...co ty na to ?...stačí jen aby jsi mne doprovázela místo ní..." dořeknu stále jí obcházejíc, jako sup kroužící kolem běžící kořisti čekajíc až klopýtne a matouc ji svým hlasem Pokud tohle nezabere...vrátím se ke starým osvědčeným způsobům...času není nazbyt...orkové už tu brzy budou a město pravděpodobne lehne popelem takže by bylo za dobře co nejdříve vyrazit...jak nesnáším to zdržování...nejraději bych všechny povraždil už jen za to že žijí... stále obcházejíc dívku očekávám její reakce...

Katonival - 18. června 2008 22:14

V ulicích: Pobaveně s eusměji a nechám klidně tu potvoru kroužit kolem sebe. Však stále hlídám každý její pohyb. "A proč? Netoužím po tom stát se jejich snem. Mé tužby a přání se táhnou jiným směrem. Navíc k čemu bych ti byla? Netoužím po moci ani po ničme podobném." Znovus e zasměji a nakonec oddechnu. "Hm už mě to enbaví, promin, ale mám ještě práci, takže mě omluv." Naznačím úklonu, však neotáčíms e zády, tuším co má slova přinesou....

Lord Faust Markhall - 18. června 2008 22:51

V uličkách Galtmaru... Poslechnu si opět její výsměšný proslov, a tiše vřu ale zároveň si užívám to že se mě nebojí Řekl bych že zdržování už bylo dost...odvedu ji ať chce nebo ne...stařík mi řekne zda je to ona či ne... zastavím se čelem k ní "Vůbec nezáleží na tom co chceš ty ?!...jde o to co chci já!...buď půjdeš dobrovolně nebo ti nejdřív utnu nohy a odtáhnu tě!...stačí si jen vybrat zda půjdeš dobrovolně či ne...ti před tebou na výběr neměli tak si važ toho že máš možnost jít se mnou bez újmy na zdraví..." většinu vět dost hlasitě zařvu, ale zbytek už doříkávám plynule a tlumeně, zároveň pomalu vyndavám meč z pouzdra a ruku třímajíc jej svěsím podél těla ostřím škrábajíc o dláždění, nenápadně sledujíc okolí i osobu jež chci odvést a očekávajíc jakoukoliv reakci ať už té dívky či někoho kdo by byť jen vykoukl z okna...

Katonival - 19. června 2008 18:25
	V uličkách: Zarazím se při neúplné úkloně a brada s emi elhce roztřese, jelikož mi dochází, ž emá lež nevyšla. Snažíš se marně, jak říkám, já mám jiné věci na práci." Před očima se mi objeví obraz...já držím v ruce zářiví meč a proti mě sotjí ona potvora..chvíli bojujem a ajá nakonec vbodnu onen meč dovnitř jeho těla a zrůda zemře. Nad tou myšlenkou se pousměji a udělám nepatrný krok dozadu.

Lord Faust Markhall - 19. června 2008 22:26

V ulicích Galtmaru... V myšlenkách se usměji nad tím že všichni lidé jsou stejní, stejně ustrašení, stejně nechápaví a také na to všichni doplatí... To strach tě donutil ustoupit ? Nebo snad můj zjev a zápach ? Prolétne mi hlavou pár otázek kterým nemůžu než se sám od srdce zasmát, pokud bych nějaké měl ale berme to jen metaforicky. Mečem přejíždím po dláždění dál vydávajíc skřípavý zvuk "Na tvé výkyvy mysli nemám čas..." pronesu k ní nekompromisně a v rychlosti se jí pokusím volnou rukou chytit za rameno a strčit směrem do uličky vedoucí ke staříkovi, v případě že se mi tento akt podaří "pošťuchuji ji neustúpně takto celou cestu až k Ramilakovi...

Kniha osudu - 02. července 2008 09:43

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Mladík hledí na šťavnaté ovoce dost nejistě, jako by čekal, že bdue otrávené. Když jej pobídneš, trhne sebou a do jídla se pustí. Jí pomallu, protože po tobě stále těká pohledem. I tak však brzy dojí. Zvedneš se od stolu a přejdeš k němu. s Každým krokem jako by byla vůně jeho krve znatelnější a ty tak hladovější. Musíš ho vyzvat aby vstal, jelikož se sám od sebe nezvedl. Vidíš uchvácený pohled v jeho očích, zároveň však plný strachu. Ten rozpor v jeho mysli, kdy těká pohledem ke dveřím a zpět k tobě. Přitáhneš ho k sobě. Snad se chtěl vzepřít ale nestihl zburcovat své tělo na odpor dříve než jsi po políbila. Zcela pohlcen doposud nepoznanou vášní stě obejme a opětuje tvé polibky. Tvé rty putují níž a on se ještě nemůpže ovládnout, Ovládnout tu touhu, která v něm vře a díky níž mu teď tepna na krku jasně vystoupala. náhle si to uvědomí. Oči se mu rozšíří zděšením, svaly napnou v odporu, ale v tom se tvé zuby zatnou do jeho hrdla a jen tichý mladíkův sten je důkaze o bolesti, Tvé sliny ho ochromily, nemůže se pohnout. Přesto to všechno vnímá. V té krvi je všechno. Sladká chuť nevinnosti, strachu a lehce trpká chuť odevzdannosti. Cítíš že začíná chladnout. nemůžeš se nabažit té krve, nabažit se jeho života, který jsi téměř... Prudce ho od sebe odstrčíš a jeho tělo se sesune k zemi. Na aluhu křičíš, ale ten jena to zvyklý. Ještě cítíš tu krev ve svých žilách. Tak opojnou a přeci jí nikdy nemůže být dost v jednom těle. Vydala jsi spěšné rozkazy když se sluha vrátil. Ten se jen uklonil na důkaz že rozuměl a pak odešel. Jenže zřejmě ve spěchu jsi zapoměla, že žádný kůň tvou přítomnost nesnese, že vycítí tvůj původ a raději uteče než by tě vezl. Proto když už je vše nachystáno a ty vyjdeš ven s cestovním vakem, který nese sluha, kůň zde nestojí. Tedy jeden ano, ten, které patřil mladému kouzelnmíkovi, který teď nahý odpočívá v jedné z věžních komnat. Jiné koně zde ani nemáte. "Nemáme koně paní, žádný by zde nepřežil..." poví ti chraplavým tichým hlasem. Vypadá to že se na cestu budeš muset vyxdat sama. slunce všude kolem je nepříjemné, ale tvé tělo halí plášť, kápě a rukavice. Ani kousek tvé kůže neni vystaven slunečnímu žáru. Vypadá to však, že budeš muset cestovat pěšky. Ostatně cesta v horách není stavěná pro koně. Jen málo jich mají i lidé usídlení v Grainu.

Kniha osudu - 02. července 2008 10:15

U kasáren - Delph Starý muž se lehce unaveně usměje. V očích má však obrovský smutek. "Rozumím ti, příteli. Žádné peníze ti nemohou vynahradit tuto cestu. Žádné ti ani nemohu dát, obcházím už dlouho touto zemí jako žebrák... Budeš-li i nadále cítit potřebu utéci, nemohu ti bránit..." povzdechl si. Rebeca je zatím stále omráčena. Její tvář modrá a fialový, ale jinak dýchá a vypadá téměř jako by spala. Loď - Givar Hledáš rychle. Téměř jako splašený kůň. Srdce v hrudi ti divoce tluče až téměř ohlušilo tvé uši. Kajuta je vcelku malá i tak je ale vlastně poměrně valiká. Najít tu jednu knihu tu není až tak jednoduché už jen pro to, že kapitán jich tu také několik měl. Ty tu svou ale nakonec přeci jen najdeš. Stopou po ní je tvá brašna. Ta je ale prázdná. Přeházíš všechno až ji nakonec najdeš hned pod kapitánským deníkem. Leží tam, jako nedotčený poklad Ale opravdu byla tak nedtočená? Rychle ji vezmeš do rukou, ale v ten okamžik se tvá kniha rozzáří jasně oranžovým světlem a téměř neznatelný znak pavučiny v kožené vazbě je nyní mnohem jasnějsí. ani si nepamatuješ, že bys tam tento znak dříve viděl. Tu pavučinu ale příliš dobře znáš. Obraz bílé ženy tkající vlákna ti ulpěl v paměti jako tvář tvé matky. Znovu k tvým uším dolehnou zvuky boje zvenku z paluby. Dokonce zaslechneš i Felixův výkřik, musíte pryč to je jasné...

Vendea - 03. července 2008 18:32

soukromá zpráva od Vendea pro Naštvaně zasyčím. Jistě… Takže po svých. Nejspíš zkusím dát nějakému koni svou krev. Uvidíme, co to s ním udělá. Opravdu by mě zajímalo, jestli se stane taky sluhou… Pak tedy naposledy všechno zkontroluji, včetně svého vzhledu, a přehodím si kápi přes hlavu. Pěkně mi to tu hlídej, příteli. rozloučím se se sluhou. Ať je sebevětší nicka, zvykla jsem si na jeho přítomnost a připouštím, že mi možná bude na cestách chybět. Otevřené dveře mě volají ven. Je čas jít. Slunce již svítí, žár sálá a škvaří. S nepříjemným pocitem se zachumlám do svého pláště a vyrazím. Sebou mám dost krve na pár dní, ale pít ji budu pouze ve dne. V noci, kdy mohu lovit, ji plýtvat nebudu. Snažím se jít podél cest ukrytá ve stínech stromů, tedy dokud jsem v odlehlých místech. Mířím k horám, mířím za starým přítelem, mířím pro moc. Pro ni jsem ochotna udělat horší věci, než cestovat ve dne.

Kukramovan Jolikánec - 07. července 2008 19:52
	Hvozd Brzy ráno se brobudím a rychle vylezu z pokrývek, které mají tu zajímavou vlastonst, že se z nich vylézá velmi nepříjemě. Spokojeně se protáhnu abych zahnal únavu. To byla noc... Takhle sem se už dlouho nevyspal. Pomyslím si a začnu balit své věci. Niké očividně není dobře naladěná, ale po naší včerejší konverzaci mě to ani příliš nepřekvapí. Vyrazíme? Zeptám se obou zároveň, když dobalím.

Kniha osudu - 08. července 2008 08:57

V ulicích Galtmaru - Markhall a Katonival Jak tak dívka stojí a strach se jí pomalinku znovu vkrádá do celého těla, prolézá jím a snaží se vniknout až do morku jejích kostí, to obrovité stvoření obchází kolem ní až ji najednou z ničeho nic strčí do zad, až dívka musí udělat několik kroků, aby neupadla... náhle jste venku z uličky asi dva bloky od staříka a muže sklánějícího se nad Rebecou. Ulice Galtmaru - Rebeca, Delph, Markhall a Katonival Stojíte nyní nedaleko u sebe. staříkovi oči spadnou na dívku, která se nyní objevila tak záhy v jeho zorném poli, a pak jeho hlava lehce přikývne nemrtvému stvoření na souhlas. Rebeca stále leží omráčena na zemi. Starý muž má ve tváři podivný smutek, ale jinak je jeho obličej zcela netečný ke všemu kolem. "Vítej, nám, Katonival, učednice Granisova, je čas vydat se na cestu, musíme jít..." zvolá trochu hlasitěji, aby to dívka slyšela, ne však až příliš hlasitě. "Musíme jít. Zmizíme z města a půjdeme na jih. Alespoň prozatím..." určí ještě směr cesty a pomalu se opírajíc o svou hůl vydá na cestu kýženým směrem.

Kniha osudu - 08. července 2008 09:23

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Kapitán nsi tě vyslechne a teprve když domluvíš začne s dalšími informacemi, které má k dispozici. "Těžko říct, poprvé zabil až po vyvolání poplachu, druhého v průběhu pátrání po něm. Informovat Arcimagnézství, nebude možné minimálně do konce první bitvy, orkové už přicházejí, brzy obklíčí město... Zvědové hlásí počet nepřátelského vojska na pět tisíc, mají sebou žebříky, katapulty a údajně, jsou to ale jen nepotvrzené zprávy, je vede nějký nemrtvý, ale jak říkám tyto zprávy jsou nepotvrzené..." přešel k mapě a už-už by ti ukazoval, kde je současná pozice orků, když v tom se ozve zaklepání na dveře.

Kniha osudu - 08. července 2008 10:37

soukromá zpráva od Kniha osudu pro Na svých toulkách životem a světem jsi se dostal do mnoha sporů a válek. Jako generál žoldáků jsi viděl své legie se rozrůstat a stejně tak i řídnout. Teď už máš k dispozici sotva stovku mužů a to není mnoho, avšak ani málo to víš sám... Při svých cestách jsi se dostal až do krásného a mocného císařství Venois. Je to země plná blahobytu a prosperity. I když ty sám už víš, že i zde byly problémy. Některé jsi sám s jakýmsi hrabětem Gerrardem byl nucen zažehnat. Až do teď jsi však neměl možnost projíždět touto zemí v poklidu tak jako nyní... Jenže pak se k vám donesla zpráva o tom, že na Galtmarské vévodství pochoduje armáda orků ze hor na severu, a že Hrabě Gerrard, generál císařských vojsk, který se ujal obrany města shání posili kde může... Už-už by jsi se chystal na cestu domů, ke své milované, ale osud jako by byl proti... Mohl jsi odmítnout, jet dál po svém zanechat ostatní muže jejich osudu, ale ty jsi do Galtmaru přeci jen zajel. Dorazil jsi z večera a to už bylo dost pozdě, aby jsi se se starým přítelem setkal a tak jste přespali v kasárnách, již tak dost přeplněných... Bylo ti sděleno, žese máš ráno hlásit u velitele a ty jsi toho hodlal plně využít a tak hned z rána, když tě probudilo vstávající slunce a mlha v Galtmaru začala pomalu ustupovat jsi vyrazil nahlásit váš příchod a byl nasměrován do pracovny zdejšího kapitána a nyní vlastně už i generála Gerrarda. Přišel jsi až k pracovně a zaklepal. Nyní ti nezbývá než čekat, na vyzvání...

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 08. července 2008 11:52

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro Mračím se stále víc a víc, tíha toho všeho zdá se dopadá i na mě. "To nám byli všichni Démoni dlužni," zakleju si pro sebe. Vyslechnu si i zbytek toho, co mi říká a když nás vyruší zaklepání, tak využiju pauzy a promluvím opět já. "Zatím ho nechte. A i část čarodějů stáhněte, budou potřeba na hradbách. Sice mne to znepokojuje, ale musíme se soustředit na něco jiného. Doufám, že jsou připraveny sudy s horkým olejem, že jsou rozmístěny louče, balisty a že alchymisti připravili rakety," vysypu ze sebe rychle, teprve pak se otočím ke dveřím, a zařvu: "Dále!"

Lord Faust Markhall - 09. července 2008 00:13

V ulicích Galtmaru... Když muž pokývne strčím do dívky ještě jednou nehledě na to zda upadne či ne. Nebylo to kvůli tomu že by potřebovala popohnat dále jako spíš za její hloupou lež. Kdybych mohl už bych ji zabil ale kvůli starci nemohu. Meč zasunu zpět do pouzdra a pomalou chůzí přejdu až k bezvládnému tělu omráčené dívky, elfa odstrčím stranou a ji si hodím přes rameno. Starce bez jakéhokoliv smlouvání usadím na druhé rameno "Drž se starče ...možná to bude trochu drncat..." dodám s ďábelským úšklebkem a k ostatním se postavím tak abych měl přehled co dělají a řekněme že nyní již jen očekávám až se rozhýbou a budeme moci vyrazit...

Údržbář (administrátor) - 20. srpna 2008 20:33
	vytaženo z odpadu. Jackie, udělej s tím něco. ;-)

Kniha osudu - 20. srpna 2008 20:37
	Vždyť jo, co nejdřív s tím hnu :-)

Aurin Ladrant - 14. září 2008 12:21

"Před kanceláří Gerrarda" “To jsem zvědav co to tu Gerrard zase provádí. Ten kluk si vždy vezme sousto větší než zvládá. Heh možná se tu i s chlapama pobavíme, kdo ví. Je to už hodně dlouho co jsem měl pořádný jídlo a ne ty vojenský šlichty.“ Ohrne se mi nos a zkrabatí čelo, abych mohl následně s chraplavým zvukem odplivnout. Pohledem zkontroluji dopad a s lehkým zavrtěním hlavy se otočím ke dveřím. “Co mu tak trvá sakra?!“ Nervózně přešlápnu. Ruce se pevně chytí dřevěného zábradlí, abych se následně mohl lehce zády opřít. Hlavu zakloním a několik vteřin pozoruji nebe, jak se ranní mlha trhá a mé oko, pomalinku poznává modré nebe, které má připravenou cestu pro putování slunce. Bude krásný den, alespoň tak hodnotím začátek dne já. Pohled se znovu vrátí ke dveřím, nejsem z lidí, kteří rádi čekají a tak není divu, že se hledám zábavu jinde. Pozorování vojáků, chodících sem a tam jako těla bez duše, mě neláká a ani mladé slečny, které občas osladí válečníkovi život, zde nejsou bůh ví jak hezké. Je to jako by se připravovali na smrt. Paže zaberou, aby se mé tělo znovu postavilo na nohy a ulevilo zábradlí. Bylo to právě v čas, neboť dříve než-li jsem si chtěl hledat něco dalšího co by ukrátilo můj pobyt na schodech před kanceláří, se z vnitřku ozvalo “Dále“ Neváhám, ruka se dotkne kliky, aby s energií mohla uvést mechanismus do pohybu. Dveře se otevírají stejně rychle, jako mé nohy vpochodovali do místnosti. Oči spatří místnost, stůl, nějaké židle a dva muže. Podřadného kapitána přejedu jen pohledem, neobtěžuji se ani s pozdravem však druhý muž. Druhý muž na mé tváři vykouzlí lišácký úsměv. “Myslel jsem, že se tebou nakrmili vlci Gerrarde. Mno i když…“ Pohled zaměřím na kapitána “…stádo už by jsi měl.“ hlava se maličko nahne, neboť jsem si všiml mapy na stole. A taktéž kapitánovo kamenného výrazu. “Proč vůbec ztrácíš čas s touhle zemí? Už jsme ji zachránili, a stejně padá do dalších průserů. Je to skoro zbytečný, ani pěkný holky tu nemaj.“ Neodpustím se pohození rameny a nudný výraz.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. září 2008 13:46

V kapitánově kanceláři Když jsem řekl své "dále" netušil jsem, že sem pouštím pohromu. Pohromu, která má jméno Aurin Ladrant. Chlap, který má víc štěstí než rozumu, i když to v jeho případě není vůbec těžké. "Tak za prvé Aurine. Pokud mi chceš něco jako vojákovi, tak mne oslovuj Generále. Pokud mi chceš něco jako Hraběti, tak mne oslovuj Vaše Milosti. Ale rozhodně mi neříkej Gerrarde. Sakra," odpovím mu přísně avšak můj vážný a přísný výraz v dalším okamžiku zmizel. "Jsem rád, že tě tu vidím Aurine. Tohle bude hodně tvrdá bitva a budou potřeba dobří vojáci. Aby bojovali za lid Císařství. Ne za Císařství. Však víš. Vítej," přivítám starého přítele. Přeci jen ho opravdu rád vidím, protože ačkoliv velet neumí, bije se jak lev. A takové tu potřebuji. Vykročím k němu a podám mu ruku na přivítanou.

Aurin Ladrant - 14. září 2008 14:10

V kapitánově kanceláři Nevím ani proč naše rozhovory takhle začínají, ale asi bych si bez toho nedokázal naše shledání představit. “Kdybych tě měl oslovovat jako vojáka, tak i ty by jsi mě musel oslovit Generálem a ne Aurine. A vůbec proč ti to až teď začalo vadit Winnie?“ Ruku přijímám bez váhání. Stisk bude jako vždy silný a dlouhý, jelikož očekávám to samé od Winniho. Do teď nevím proč všechny mé úspěchy přisuzuje štěstí, zrovna to samé bych mohl říct o něm. “Heh jo jsem věděl, že se ti bude hodit pár rukou navíc“ “Milosti?..ehm to jsi doufám nemyslel vážně. Milosti jsem ti neřekl ani při našem prvním shledání a promiň, ani teď s tím nezačnu. Ať si ten chlápek myslí cokoliv.“ Hlavu pohodím ke Kapitánovi. Několik kroků stačí, abych obešel Winniho a dorazil ke stolu. Pořádně si prohlédnu mapu. Pravá ruka sáhne k opasku a vytáhne dýku, kterou začnu nepatrně rýpat do kraje mapy a zároveň i do stolu. Je jí rukojeť má již něco za sebou, však jak se zdá nedávno byla zpevněna novou kůží a i tělo je sic menší, než by měla nová, však stále je lesklá a ostrá. “Tvrdá bitva? Hmm, možná, ale sám víš, že já a císařství. Jak bych to řekl, nejsme kamarádi. Sláva je pro Tebe, taky si ji značně užíváš jak koukám. Mám sebou sto nejlepších mužů, a ti, jak jistě víš, císařství nezajímá.“ konstatuji suše. “Bez urážky.“ doplním, když na mě přistanou oči kapitána, který se nejspíše snažil něco říct.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. září 2008 15:47

V kapitánově kanceláři Většinu poznámek zřejmě vypouštím, protože jsou na mě vidět silné obavy a tak Aurinovi pevný stisk vracím. Dokonce jsem přešel i to, jak se nazval generálem, i když u něj je to označení spíš vtipné a neoficiální, než aby byl opravdovým generálem. "Au. Dobře. Pořád seš silnější," ukončím ho nakonec a nechám starocha přejít k mapě. Pak se na něj opět otočím a už vážně pokračuji: "Nepřátel je tak pět tisíc. Mají obrovskou přesilu, žebříky a katapulty. Zřejmě vůbec nepočítají s obranou, že s sebou netáhnou obléhací věže. Což je moc dobře a hodně nám to nahrává. Ty a tvých sto mužů se teď náramně hodíte, protože když zničíme ty katapulty, které budou v linii někde tady mimo náš dosah z hradeb. Tak budou prakticky bezmocní. Musí si být tak sebejistí, že je nebudou moc hlídat. Naše jediná starost pak bude brána. Jak budete postupovat pak nechám na vás, ale doporučoval bych vzhledem k mobilitě, protože tví muži jsou určitě na koních, strategii udeř a uteč. Nestihnou tak zformovat obranu, která by vám mohla ublížit. A navíc budou muset rozdělit své síly, aby si chránili celou zadní linii proti vám. Byl bych tam poslal své rytíře, ale potřebuji muže, kteří umí velet a ke kterým budou místní vzhlížet, aby se nevzdávali." Po celou dobu, kdy jsem mluvil jsem mával prstem nad mapou a ukazoval jsem místa, kde budou katapulty, kde mají být schovaní a jak mají udeřit.

Aurin Ladrant - 14. září 2008 16:37

“V kapitánově kanceláři“ “Hmm posilovals“ Neodpustím si poznámku na Winniho sevření. Je mi jasné, že mu na tomto městě a lidech záleží. Neznal bych ho tak dobře, kdybych si myslel že ne. Sám tomu nerozumím, ale rozmlouvat mu to nebudu. Jeho příchod k mapě a rozpovídání se o taktice se snažím “přežít“. Docela mě překvapilo, že přešel poznámku s Generálem. Sám vím, že žoldáky jako vojenské uskupení neuznává. O to víc mě utvrzuje v tom, že hodlá tuhle bitvu vyhrát a navíc, že mu dělá vrásky na čele. Zatím co mé šťourání dýkou do mapy a stolu pokračuje, prohlížím si mapu. Winniho zmínka o katapultech a jejich zničení, není špatná. “Jo souhlasím, pokud jsi si jistej, že sebou netáhnou nic mohutnějšího, neměl by to být problém. Budeme je kousat do zadku, dokud si je nebudou třít o sebe.„ Winnie pomalu ukazuje jejich nejrozumnější rozmístění. Dva z nich pak ukazuje v místech, kudy jsme přijeli k městu. “Nebude problém si tady počkat a zničit jim tyhle dva na jeden zátah. Dříve než se zpamatujou zmizíme jim z dostřelu a pak se přesuneme sem. Mám tam pár dobrých lučištníků, ale přece by jsme s jejich ostražitostí potřebovali pomoct od Vás.“ Pohled na okamžik sjede k oknu a následně do Winniho obličeje. “Kolik bojeschopných mužů tu vůbec máš? A prosím vynechej ty co vidí meč poprví v životě a myslí si že je to na hloubení děr. Viděl jsem už tenhle tvůj výraz a to zrovna orci, skřeti nebo co to bylo přelejzali hradby.“ Z jeho pohledu se dalo vždy dobře číst. Je dobrej velitel, ale chybí mu moje zkušenosti.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. září 2008 17:06

"V kapitánově kanceláři" "Jsou to nové zprávy, zrovna mi to tady kapitán oznámil. Vizuálně potvrzené od našich zvědů. A obléhací věže jen tak neschováš. Ostatně můžeš poslat ještě někoho ze svých, jestli si chceš být jistý. Měli by tu být chvíli po obědě, takže to co uvidí, to přijde," odpovím pohotově a sleduji, co Aurin ukazuje na mapě. "Jak budete útočit si rozmysli sám, víc znáš své muže. A o rozptýlení z naší strany se neboj. Připravil jsem jim pár překvapení, alchymisti a kouzelníci se tu od doby, co jsem přijel nezastaví," usměji se jak jen to v této smutné situaci jde. "A počet mužů je dost tragický. Mám pětsetpadesát vycvičených vojáků i s veliteli. Je to zdejší posádka plus posily z nejbližšího města. Mých mužů je asi šest tuctů, ale jsou to ti nejlepší, elitní rytíři. Mají těžké pancíře a pancířované koně. Když bude třeba, tak projedou celou armádou jak nůž máslem. Už jsme se takhle jednou probyli po cestě sem. Bohužel jsem tak přišel o dost schopných mužů, museli jsme se totiž rozdělit. Takže jak vidíš, tak další stovka žoldáků je jak dar bohů. Krom těchhle vojáků jsem však rozkázal naverbovat všechny schopné muže i ženy. Nepočítám tak různé dobrodruhy, kteří můžou být rovněž dost nebezpeční. A další, kteří třeba někdy bojovali, či mají za sebou nějaký výcvik, ale rozhodli se žít v klidu ve městě. Nicméně jsme alespoň trochu smázli tu obrovskou početní převahu a vzhledem k tomu, že je všechny zásobuji dostatkem proslovů, tak je morálka a odvaha všech obránců vysoká. Věřím, že i když drží meč poprvé, budou se bít jak lvi," dokončím tak přehled zdejší posádky.

Aurin Ladrant - 14. září 2008 17:59

“V kapitánově kanceláři“ Dýku s lehkým protočením vracím za opasek. Pohled odvrátím od mapy, abych mohl znovu číst v přítelově tváři. Stůl využiji k sezení, tím že se naň vyhoupnu. Nohu pak opřu o židli a na vyvýšené koleno položím obě ruce zapletené do sebe. “Takže mi chceš říct, že proti pětitisícové armádě stojí tohle město s.. ehm s 172 schopnými muži, zhruba pětisty strážnými stodol a několika vidláky?“ Hlas jsem měl hrubý a studený, stejně tak tvář. Věta tak dostala náznak vážnosti a možná i beznaděje. Však to vše bylo rázem rozehnáno upřímným smíchem. “Hahahamuhahmumuhahachrochthahaha“ Několikrát jsem bouchl do stolu až nadskočil a se slzami v očích mám problémy říci souvislou větu. “Takže žádná změna. Zase vítězství bude stát na bedrech odvahy,hrdosti odhodlání. Jo jako kdybych tvoje povzbuzující slova slyšel Winnie.“ Je to asi něco otřesného v tomhle městě, ale mám dobrou náladu. Odráží se to na slovech, i se to dá číst v očích. “Ale dost bylo vtipkování. I já mám pod sebou muže a ti nebudou bojovat za úctu, která se jim stejně nedostane. Sám víš, že já také musím jít s kůží na trh. Takže Winnie , kolik můžeš nabídnout tvému „daru z nebes“?“ Každého by tento dotaz nejspíše rozlítil. Ale já nepředpokládám, že by to Winnieho rozhodilo. Sic jsem s nim ještě pořádně nikdy nesmlouval, ale jako velitel ví, že musím svým mužům dát to co potřebují. U něho je to odvaha a čest u mě…no řekněme zajištění. Seskočím z desky stolu a přemístím se k oknu. Pohled tak upřu na scenérii za ním. “Pošlu své zvědy na obhlídku okolí a také na kontrolu nepřítele. Pokud by jsi potřeboval, mohu poskytnout muže, pro poslední nácvik před bitvou, či jako pomoc se zajištěním.“

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 14. září 2008 18:24

V kapitánově kanceláři Když se Aurin dosměje, tak si musím malinko přisadit. "To, že nevíš, co znamená slovo taktika a strategie a potřebuješ cvičené muže k tomu, abys mohl bojovat neznamená, že já to nevím a nedokážu. Využiji potenciál každého muže, takže tu nakonec nebude sto sedumdesát mužů. A ani sedumset mužů. Ale tohle město bude bránit skoro dva tisíce mužů. Takhle je dokážu využít já," vysvětlím mu zcela vážně. "A řekni si kolik chcete. Sice jste v pozici, že nás můžete doslova ždímat, ale doufám, že ti zbyla ještě alespoň špetka patriotismu a charakteru," dodám k dalšímu tématu. "A k tomu cvičení. To už je zařízené, nech je odpočinout. Bude to těžký den," domluvím a čekám, co mi odpoví nyní. Stojím kus za Aurinem, ruce za zády, v obličeji lehce patrné obavy a jinak bez dalších zbytečných emocí.

Aurin Ladrant - 14. září 2008 19:08

“V kapitánově kanceláři“ Kývnu hlavou v souhlasu. “Vím co dokáží slova. A vím, že pokud vše jde podle plánu tak se nikdo nemá čeho bát. Všichni se bijí jako lvy, leč ani ty nejsi takovej hlupák, abys nevěděl, že vše vždy nejde dle plánu. Pokud se prorazí obrana tak ani nabuzený vidlák tam nebude dále bojovat. Winnie nech si tyhle keci pro kapitána, vím na čem záleží v boji a ty stejně tak. Odpovídám klidně na jeho ukázku zeleného mozku. Však další větu již směřuji k něčemu daleko podstatnějšímu. “Winnie stal jsem se žoldákem ze zcela jiných důvodu než většina z těch, kteří mě teď následují. Většina z nich je na vrcholu svého mládí a ještě neviděli ani pětatřicet zim. Zatím je žene jen představa bohatství, úspěchu a svobody. A za tu představu se umí pořádně poprat. Přesto jsme přišli s nabídkou, která by neměla dělat problémy ani tobě a ani nám. Požadavek je pěttisíc zlatých plus jídlo a pití zde spotřebované.“ Na okamžik se odmlčím, jelikož nabídka 100 žoldáků za tak směšnou částku je úctyhodná. “Ale abych nezapomněl mám tam čtyři muže a dvě ženy stíhané za prohřešky vůči císaři, tímto i jejich zproštění, a povolení návratu k jejich rodinám. Toť vše, tímto si koupíš naše služby. Pokud by jsi nepřijal, nemám záruku, že by i přesto chtěli bojovat za tvojí věc.“ Otočím se na Winnieho. Unavené oči se dívají do těch jeho, jako by chtěli něco říci, jako by jejich klid a rozvážnost měla pomoci mladému hraběti zbavit se toho náznaku smutku v jeho tváři. “Už jsi navštívil Arrínu Winnie? Vím, že to bylo již na jaře, kdy jsme se naposledy viděli, ale slíbil jsi, že ji zkontroluješ. Byl jsem dlouho pryč a mám o ni strach, přec Aurin žije ve městě a moc za matkou nezajde. Je jako já, dělá si vše po svém.“ záda se dotknou chladné zdi. Je jasné, že jsem záměrně stočil rozhovor k mé rodině, aby si Winnie odpočinul od těch vojenských věcí a na chvilku vysadil, ať by to měla být jen jedna věta. “Navíce jsi se ještě nepochlubil, zda již je v tvém srdci nějaká neznámá dívka. Máš na čase, jinak skončíš jako suchar.“ Pohodím obočím, snad i proto, že je stále zde přítomen kapitán a osobní věci Winnieho ho nejspíše vůbec nezajímají. I když mám pocit, že jsem na jeho tváři taktéž viděl prolétnout úsměv při nějaké poznámce jednoho z nás.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 15. září 2008 18:25

V kapitánově kanceláři Když mi Aurin opět radí, jen tiše stojím, protože mne to už nebaví. Z nás dvou jsem to já, kdo má opravdový vojenský výcvik na akademii. Z nás dvou jsem to já, kdo studoval strategii a taktiku na univerzit. Z nás dvou jsem to já, kdo je generál Císařské armády a ne jen velitel hrstky žoldáků. A i když mi může oponovat svými argumenty celou noc, tak to nic nezmění na tom, že JÁ mám pravdu. A že jsem už dávno naplánoval několik možných scénářů, na které jsem své muže, kteří budou u velení připravil. Nehledě na to, že improvizace byla vždy mou silnou stránkou. Stejně jako velení. Stále stojím nehnutě a sleduji starého bojovníka. "Cena je dobrá, na tu si můžeme plácnout klidně hned. Ale ohledně těch zločinů. Pokud jde o prohřešky nižšího stupně, tak jim může udělit amnestii okamžitě zdejší pán. Vévoda je rozumný muž, tady kapitán je jeho syn. Ovšem pokud jde o těžké zločiny, jako je vlastizrada, tak nemůžeme nic dělat. To ti můžu pouze slíbit, že tuto věc osobně předložím Císaři," vyřídím nejprve obchodní záležitosti. Další otázky jsou nejspíše nepříjemné, protože zaváhám a uhnu pohledem. "Tvou ženu jsem navštívil. Není na tom dobře. Asi by jsi za ní po tomto měl zajet. Je nemocná. Zaplatil jsem jí doktory a každý den ji chodí několikrát kontrolovat. Nechtěla opustit dům. Říkala, že chce být doma, když by se jí vrátil syn domů. Ten je totiž psancem, protože zabil nějaké své nadřízené. Z toho, co vím, tak šlo o nějaké neshody a oni ho zesměšnili," vysvětlím a teprve pak se podívám, jak to Aurin nese. Sám se radši o dva kroky vzdálím, když by si chtěl na někom vybít zlost, tak aby byl kapitán víc poruce. Své osobní věci jsem vynechal, neb se to momentálně vůbec nehodilo.

Aurin Ladrant - 16. září 2008 16:57

“Kancelář kapitána. Znám moc dobře Winnieho na to, abych si domyslel to co se mu honilo hlavou při mém upozornění na nestálost plánů. Sám o sobě smýšlí jako o nejlepším, možná že je, možná ne, ale bude jím až pochopí, že ne vše se dokáže naučit. Dost toho musí zažít. Sám jsem nechtěl dále pokračovat v tématu obrany, neb jsem přesvětšen, že již má vše dopředu naplánované. Winnie se rovnou zaměřil na dohodu, která jak se zdá bude přijata. “Nic vážného. Nějaké loupeže, vyhrožování a také myslím jeden přátelský rozhovor. Však to znáš, ani já nejsem tak bláhový, abych si nechal krýt záda bláznivým vrahem.“ “I když jsem jím patrně sám.“ Doplním informace o lidech, kteří na tuto dohodu spoléhají. Následuje poslední a asi nejhorší informace. Při toku Winnieho slov se má tvář více a více kaboní. Zuby na sebe tlačí a v v těle se mi začíná vařit krev. “Já ho přetrhnu jak hada!“ Ozve se zaburácení mého hlasu. Pravá ruka, ve svaze ulehčit tělu od nahromaděné energie, popadla dýku a vymrštila ji proti dveřím. Ta se s jen lehkým zapraskáním dřeva vnořila téměř až do třechčtvrtin čepele. “Co si o sobě doprdele myslí?! Naposledy dostal nakládačku od ochranky, ale ono to hošánkovi nestačilo.“ Je jasné, že v sobě dusím zlost, která se musí nějak projevit a hozená dýka uvolnila jen příslovečnou páru. Přecházím od stolu k oknu a zpět. Občas se podívám na Winnieho. “Je mi podobnej víc než já bych chtěl. Tohle nenechám jen tak.“ Zastavím se před Winniem. Má tvář je stále zamračená, ale zdá se, že si zlost nechávám na nadcházející bitvu, nežli se tu předvádět. “Vím, že je Areina nemocná, vím to, proto jsem se vydal zpět. Je mi jedno, jestli tím něco poruším. Doufám že rozumíš co tím chci říct příteli.“ Znovu se odvrátím a dlaně položím na stůl, hlavu svěsím. Jde slyšet jen hluboké oddechování. “Nenechám to tak!“

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 16. září 2008 17:14
	Kancelář kapitána Stále stojím stranou a mlčím. V tuhle chvíli je lepší se Aurinovi vyhnout. Protože jinak by mě seřezal Hrabě, neHrabě. To je také důvod, proč nic neříkám. Na dohodu ohledně vojáků jsem jen kývnul. Čekám, až se uklidní a snažím se tvářit neutrálně, abych ho nevytočil.

Aurin Ladrant - 19. října 2008 09:45

Kancelář kapitána Dusit v sobě zlost. To je vlastnost v které jsem nikdy nevynikal. Winnie to ví, proto se stáhnul. Já však musím navázat rozhovor, jakýkoliv. Protože pokud o tom budu dále přemýšlet odskočím si přerazit Juniora hned teď. “Winnie jak jistě víš, stále nejsem v této zemi vítán. Však přijet jsem musel, doufal jsem že ztratíš slovo pro povolení navštívit ženu. Chtěl jsem to udělat trochu lehčeji, ale nemohu skrývat to, že se mi tato situace tak trochu hodí do krámu. Měním téma, jinak by tato kancelář poznala slušnou reorganizaci. “Nikdy bych tě s tím neotravoval, ale náš příjezd do města jistě popudil dosti z tvých lidí. Divil bych se, kdyby tady kapitán nevěděl kdo jsem a hlavně také že by mou přítomnost měl okamžitě hlásit.“ Znovu mávnu rukou ke kapitánovi, který v místnosti stojí jako solný sloup a zatím se nezmohl ani na slovo.

Kniha osudu - 02. prosince 2008 11:37
	Prosím o dočasné pozastavení této jeskyně řekněme do začátku března příštího roku, kdy očekávám že budu mít opět více času se jeskyni věnovat, jelikož a protože se mi nyrodila 21.11 druhá dcerka jistě chápete, že příliš toho času nemám.... Každopádně nehodlám tuto jeskyni uzavřít proto prosím jen o dočasné pozastavení...

Údržbář (administrátor) - 19. ledna 2009 14:34
	Jackie, díky za info a gratuluji se zpožděním. :-) Vytaženo z odpadu...

Kniha osudu - 06. března 2009 07:13

Info pro hráče: Nezapomněla jsme na vás a jak jsme slíbila hodlám hnout s jeskyní, (tentokrát už snad opravdu ano) jenže jeskyně je dost spletitá a já se jí musím probrat. Už jsem začala, ale jště chvíli mi potrvá utřídit si myšlenky. Pokud někdo z vás nemá záíjem hrát dál tak ať mi to prosím napíše do diskuze, poštou, nebo sem třeba, ale napíše... Budu potřebovat vědět s kým můžu počítat do dalších částí hry :-) Děkuji za trpělivost...

Givar - 12. března 2009 18:07

Konečně!! Snad ještě s větším bušením v srdci knihu popadnu do rukou a už jen myslím na to, jak rychle vyběhnu hledat Felixe. Avšak málem jí leknutím upustím. Náhle mě oslní oranžová záře vycházející z knihy. Až se mi pozastaví dech nad tím neočekávaným úkazem. Co to...? I když ji svírám dále v rukou, držím si ji dále od těla, ze strachu. Navíc si teď všímám těch pavučin. Stejné jako tehdy... Vzpomenu si. Ne! Silou zavřu oči a zakroutím hlavou abych setřásl tu nejistotu. Mám sto chutí tu knihu zahodit a konečně utíkat za Felixem, protože nevím, co se to s ní děje. Ale vím dobře, co stejně musím udělat. Pevně knihu sevřu na hrudi oběma rukama a vydávám se konečně ven, zjistit, jestli jsem to stihl včas.

Kniha osudu - 18. března 2009 19:02

Na lodi - Givar Stiskl jsi pevněji knihu a světlo pohaslo. Jak utíkáš vstříc zuřivému boji tam venku byť by tvé nitro sebevíc volalo na poplach a pud sebezáchovy by ti měl bránit něco takového učinit, máš pocit, že je tvé nitro jaksi úplnější. Jakoby přítomnost knihy v tvém objetí ti dodávala alespoň tolik tvé úplnosti, kolik ti zbylo od ztráty tvé matky. Vyběhneš ven. Tak-tak, že nezakopneš o bezduché tělo kapitána pirátů, jehož rozšklebený obličej v objetí smrti hyzdí ošklivá čerstvá jizva, která už se nikdy nezahojí a z jiných ran mu též prýští krev. Okolo se ještě bojuje. Nedaleko zahlédneš Felixe jak spolu s Ryvenem spouštějí jeden z člunů na moře. Sotva si tě zrzavý námořník všimne zakřičí na tebe. “Poď rychle…!“ ukáže rukou, že máš jít k němu. Ryven mu ještě něco říká, ale přes to všechno kolem neslyšíš co. Jak jsou však zabraní jeden druhým a tím co bylo vyřčeno, nevšimli si, že se na ně rozběhl jeden z pirátů, který právě přemohl bolest ze svých zranění s úmyslem zabít… V horách - Vendea Vyrazila jsi. Slunce je jako žhavá pec. Stínů je zde po čertech málo. Nejprve musíš sejít do úžiny ke Grainu a pak po cestě - ne cestě – dál na jih. Jde se ti těžce. Ve dne panuje všude nesnesitelné horko. Ostatně budeš muset jít jistě více než jeden jediný den. Teď už je to více než jasné… Všichni lidé se v těchto místech drží povětšinou ve městě, snad kromě lovců, kteří občas vyrazí na lov nějaké zvěře. Avšak, že pro některé lovce, jako třeba tebe, jsou oni sami leckdy kořistí, jim ne vždy dochází… A právě v té chvíli, kdy se nad tím tak zamyslíš uvidíš jak se kus před tebou objeví skupinka takových lovců. Kráčejí vedle svých koní a za jedním z nich se po zemi vláčejí nosítka s mrtvým medvědem. Zdá se, že si tě hned nevšimli. Jejich hlasitý smích prokládaný hovorem je zdá se dostatečně zaměstnal a zbavil tak ostražitosti. Máš trochu problém ve dne v záplavě té ohavné žluté záře rozeznávat detaily, i tak je ale vidíš i na tu dálku, která vás dělí. Kolik to tak může být? 500 – 600 sáhů? Záleží na tom? Brzy si tě jistě i oni povšimnou… V pracovně kapitána – město Galtmar – Hrabě Gerrard a Aurin Ladrant Kapitán v první chvíli vyrušen zaklepáním stejně jako hrabě nakonec přikývne onomu rozhodnutí nechat nemrtvého zatím na pokoji, když v tom je neznámý vyzván aby vešel. Když tak Aurin učiní, a začne mluvit Kapitán evidentně neví co by měl dělat a jeho prkenný možná i lehce pohoršeně. Vašemu přivítání pak přihlíží dost nejistě a pak raději shlédl do nějakých papírů na stole, aby nemusel do vašeho rozhovoru nijak vstupovat. Rýpání Aurinem do mapy se snaží ignorovat zrovna tak, jako to, že mu řekl ‘ten chlápek‘. Váš rozhovor a probírání strategie poslouchá ale pak se zájmem, i když se snaží tvářit jako by v místnosti vůbec nebyl. Když se pak Aurin posadí na stůl opět drží jazyk za zuby. Příliš dobře si uvědomuje, že by do toho neměl zasahovat aby hraběte neurazil. Pak se ale Aurin rozesměje a to se zdá že kapitán už opravdu neví jak reagovat naštěstí po bouchání do stolu a trochy ironie, začne opět mluvit vážně a tak si trochu oddychne. Během dalších slov stihne Aurin opět kapitána nejméně jednou shodit a už-už by mu skřípali zuby, kdyby se nestočil rozhovor na jeho rodinu a následně se nezeptal na to, zda už si Winnie našel nějakou ženu. Jenže slova hraběte pak i jeho dokázala vyvést z rovnováhy. Přeci jenom, když zmínil fakt, že je vévodovým synem tak nevěděl co si má myslet a ani jak se na to Aurin zatváří, i když asi nebral žoldáka až tak vážně jako hraběte. Ovšem, když se pak rozhovořil o Aurinově synovi i sám kapitán sítil jisté pohnutí. Vržená dýka zabodnuvší se v dřevo dveří vydala krátký dutý zvuk. Zlost čišící Aurinova hlasu pak naplnilo místnost jako tichá předzvěst blížící se bouře. Další zmíňka o ‘kapitánovi‘ mu konečně vlila do tváří novou krev. “Promluvím s Vévodou, jistě udělá vše co bude v jeho silách.“ jeho hlas je trochu přiškrcený, jinak ale pevný. V jeho tváří lze stěží číst, jako by se sám nemohl rozhodnout jak se přesně cítí. V ulicích Galtmaru i mimo ně - Markhal, Katonival, Delph, Rebeca Nemrtvé stvoření odstrčilo Delpha takovou silou, že až upadl na zadek, naštěstí ne nijak daleko. Vůbec nevypadá jako by hodlal o něčem smlouvat nebo rozmlouvat. Rebecu si přehodí přes rameno, na druhé rameno posadí starého muže, který vypadá stále tak nějak nepřítomně ztracený v minulosti, načež vyrazí ulicemi Galtmaru kamsi směrem k jižní čtvrti města. Pojďte s námi, prosím vás. Pokud tohle všechno má mít nějaký smysl, musíte jít s námi… Oba…, zazní v myslích Katónival a Delpha. Delph už ví, že slova znějící v jeho hlavě pocházející od starce, který nyní trůní na rameni té zrůdy. Všechno jako by se zbláznilo. Nejprve válka, teď tohle… Na druhé straně je jasné, že se něco děje ten muž k Delphovi už promlouval a mluvil i o moři. Bájném městě, plovoucím ostrově a nějakém kapitánovi. I kdyby nic jiného tohle znělo lákavě. Jižně od Galtmaru, cesta do Efegrie – Darken Rahl Skryl se v travinách čekajíc až tě vojsko obejde. Ten jednotvárný monotónní pochod vojáků, cinkání zbrojí a zbraní, drkotání vozů, to vše se mísí s pachem jejich krve se strachem v jejich duších… Cítíš ale i mnohem víc, zachytíš každou myšlenku od obrazů žen a dětí, tváří milenek, řemeslnických dílen a obrazů domova po válkychtivost, představy slávy a peněz… Ta touha se jich zmocnit je čím dál tím silnější a stupňuje se. Už-už máš pocit že vyletíš že tě to vnitřní napětí snad roztrhá na kusy, když se ti před očima vybaví obřad uprostřed noci v Pekelném chřtánu, kde jsi byl povolán na tento svět. Vidíš oči mladého mága, cítíš rozpor mezi žadatelem a vykonavatelem obřadu. A přece v mágových očích vidíš ještě něco jiného. Totéž co tě přimělo abys přijal a uzavřel s ním smlouvu. Síla jeho vlastního ducha. Dokonce tě teď napadne, že kdyby Drakan nedosáhl nikdy na stupeň Tovaryše Tajemných věd, mohl by se stát démonem smrti jako ty… A pak je vojsko za tebou a pomalu začíná slábnout i tvé nutkání se po nich vrhnout. Přístav už čeká… Jenže sotva se vrátíš na cestu abys pokračoval ve své cestě ucítíš chvění ve vzduchu. Je spojené s tvým úkolem. Knihou osudu cosi otřáslo. Víš to ale nevidíš co přesně. Kniha je daleko. Posléze se uklidila, ale proč se tak stalo těžko můžeš říct, stejně jako si nemůžeš být jist proč tě ona skutečnost tolik zasáhla. Na okamžik jako by se ti zatmělo před očima a něco se tě snažilo táhnout do prázdnoty, což se nakonec ale nestalo, protože ty přeci nejsi živý člověk, i když tvé tělo je. Ačkoliv skutečný důvod a původ toho se můžeš jen domnívat. Vše se uklidní a ty můžeš opět volně dýchat. Tedy tvé tělo… Tvé lidské oči opět vidí dobře a vše co tebou otřáslo je pryč, jako by to odvál vítr. Zůstal po tom jen stín ve tvé vlastní mysli… V elfím hvozdu – Drakan, Kukramovan a Niké Niké je zdá se opravdu špatně naladěná a na Kukovo otázku jen odměřeně kývne. Pak se ale jako zázrakem její tvář změní na téměř koketní, což je u elfky a ještě k tomu druidky dost zvláštní pohled a mrkne na Drakana, pohodí svými havraními vlasy. V rychlosti je sbalená a nasedne na svého koně. Nezdá se, že by jí trápilo, že vy dva jdete pěšky, natož aby se nadále hodlala zabývat Drakanovým návrhem na urychlení cesty. Vyrazíte tedy dál po cestě na sever. Cesta se různě klikatí a působí dojmem, že je přirozenou součástí lesa. Všechno jako by mělo čím dál zvláštnější nádech. Stromy čím dál více ševelí, zato zvěř jako hodlala potírat stopy o své existenci. Ptáci přestávají zpívat, a pomalu utichá všechno kromě šelestu stromů, vrzání stromové kůry a větru ve větvích vysoko nad vašimi hlavami. A pak se Efla zatváří zcela netečně a položí otázku: “Jak muži jako vy, hodlají projít Osbarinem, aniž by vás můj lid neuvrhl v nemilost?“

Darken Rahll - 18. března 2009 21:09

Jižně od Galtmaru, cesta do Efegrie Skryt v křovinách pozoruji pochodující lidskou masu, kterou občas obmění vůz. Hluky, pachy a další vjemy atakují smysly mého lidského těla. Ale to není nic proti pocitům a myšlenkám šířících se z jejich duší. Jejich strach, touhy, vášně. Dokonce i obrazy vycházející z jejich nejhlubšího nitra. Všechny tyto projevy burcují mojí touhu, obrovskou a spalující touhu pohltit duše těchto nicotných tvorů, kteří si nezaslouží místo na této zemi. Jak slabá je tato rasa. S jejich láskou, štědrostí a smyslem pro spravedlnost. Ale já vidím do vašich srdcí. Vidím vaši zkaženost, zlo dychtící dostat se ven. Touhu působit bolest ostatním. To vše vidím a ještě mnohem víc. Mé tělo se chvěje potlačovaným chtíčem. Stačilo by jen natáhnout ruku. Pouhý jeden dotek a všichni by byli mí. Procházejí kolem mne, neuvědomujíc si nebezpečí nacházející se jen pár metrů od nich. Musím se ovládnout... ušetřit jejich bezcenné životy... musím... Ale ta touha je silnější. Díky tomuto chaotickému tělu a jeho vnitřním pochodům, se nedokáži plně ovládnout. Pomalu svůj boj začínám prohrávat. Však těsně předtím, než mohu vylézti ze své skrýše, přijde vzpomínka. Vzpomínka na mé poslední povolání. Vykonavatel... Obraz jeho obličeje mne přiměje zastavit a vrátit se zpět. Hlad po duších smrtelníků se propadl do hlubin zapomnění. Celým svým bytím se nyní upínám na ten okamžik vytažený z minulosti. Síla jeho ducha byla obrovská. Donutila mne přijmout úkol i přesto, že nebyli dodrženy všechny zákonitosti obřadu. Přes rozpor mezi žadatelem a vykonavatelem. Mohl jsem je zabít, ale neudělal jsem to. Proč? Díky jeho síle? Nebo snad z jiného důvodu? Nevím... Připadá mi, jako kdybychom si byli podobní... Ah, jak odporné! Však ta touha po moci a síle, až moc dobře ji poznávám. Všechny tyto události mi působí v mysli neuvěřitelný chaos. Nejistota mne spaluje, nemohu se pořádně soustředit. Nesmím připustit, aby to mělo vliv na můj úkol. Se vzrostlou vzdáleností pochodujícího vojska, se mi daří nabýt zpět část ztraceného klidu. Vyjdu zpátky na cestu s úmyslem pokračovat do přístavu. Jenže udělám sotva pár kroků a náhlý úder mne strazí na kolena. Před očima se mi zatmí, vnitřním zrakem spatřím prázdnotu, snažící se mne pohltit. Lépe řečeno snažící se pohltit moji lidskou schránku. Úder přišel z astrální roviny. Bez varování. Kniha?!? Co se to...? Moje tělo... A pak je najednou vše pryč. Oči opět prozří, plíce přijmou další doušek vzduchu a slabost v těle se vytratí. Jak je to možné? Tohle není správně. Musím ji rychle najít. Přinutím nohy poslouchat, zvednout tělo ze země a pokračovat v cestě. S postupem času mám stále silnější pocit, že je něco strašlivě v nepořádku.

Givar - 19. března 2009 18:10

Na lodi Byla to ani ne sekunda. Jenom jsem doběhl ke dveřím kapitánovy kajuty a přestalo to. Tu chviličku jsem knihu tiskl k hrudi, jak jsem jen mohl, jakoby to bylo zvíře které kope a škube sebou aby se mi mohlo vymanit se sevření ale teď zjišťuji, že jsem se mýlil. Není to divoké a nebezpečné zvíře ale spíše štěňátko, které se ke mně tulí a uklidňuje mě. Otevírám dveře, naplněn jakousi neznámou stabilitou, kterou jsem už dlouho necítil. Však scenérie kterou spatřím přímo před dveřmi na zemi mě z mé rovnováhy opět vychýlí. Rychle však přitisknu víčka k sobě. Ne, ne, ne! Přesvědčuju sám sebe abych pokračoval. Musím spěchat. Otevřu oči a už se na těla na zemi nedívám, pohlédnu přímo na Felixe, který na mně mává a já se ihned rozbíhám za ním. V tu chvíli mně popadne radostné nadšení, že už odtud budeme konečně navždy pryč. Běžím k nim a už se vidím, jak odplouváme a já nechávám všechny ty hrůzné vzpomínky za sebou. Ale teď zaznamenám pohyb koutkem oka. Srdce mi poskočí. Otočím a vidím, že se na ty dva někdo rozeběhl s nožem v ruce, od krve. Však já teď běžím rychleji. Bez dechu, protože všechen použiju na všudy se rozléhající křik. Ať se otočí, ať si ho všimnou, ať zakopne, cokoliv! Za tohle všechno prosím zároveň se svým zoufalým řevem.

Drakan - 19. března 2009 20:49

Elfí hvozd Už-už bych se věnoval odpovědi Kukovi, ale stihl jsem jen kývnout na souhlas než na mě niké koketně zamrkala s hravým úsměvem na tváři. Ne, nepřekvapila mě. Už jsme říkal, že mě nemůže přkvapit, na druhé straně mě to v této chvíli trochu popudilo. V mé mysli začínají probíhat důležité kalkulace, zatímce druidka i mi ostatní balíme své věci a ona pak jde pro svého koně. Takže žádné urychlení cesty... Pokud paní Lady Vendea nepojede na koni, který kůň by také vezl upríku, tak by mohla dorazit k jeskyni, tak... Jenže ona nepotřebuje spát a v noci, pokud se promění v netopýra nebo jen poletí i bez proměny, bude tam mnohem dříve než mi, když musíme projít celým hvozdem... Vyrazíme. Nevadí mi že jede na koni a mi jdeme pěšky protože dokáži jít vcelku rychle a vím příliš dobře, že nám neujede a i kdyby, nebyla to pro nás žádná ztráta je by zvíšila naše riziko. Na druhé straně bych už pak nemusel brát ohledy a mohl bych využít svou magii abych nás s Kukem dostal kam je třeba... Když náhle promluví o Osbarinu lehce s sebou trhnu. Pak se však na mých rtech pbjeví zlověstný úšklebek. "Jako bys nás, Paní, hodlala dovést do Osbarinu. Ty sama přeci nás doprovázíš, říkej si co chceš, pro cíl naší cesty a víš stejěn dobře jako já, že přivedeš-li nás ke svým lidem, cíl naší cesty ti zůstane skryt. Zabili by nás, ale zabili by i tebe, protože to místo je zapovězeno." můj hlas je klidný až téměř ledově chladný. Dívám se stále před sebe, nevěnuji té ženě jedný pohled.

Vendea - 22. března 2009 23:09

Dlouhá cesta, setkání s lovci Cesta je horší než pekelné objetí. Zpočátku jsem cestovala pouze v noci, ale čas byl neúprosný a já nemohla takto otálet. Přestože jsem byla oděna do rukavic, dlouhých cestovních šatů, pláště s kápí, i přes všechny tyto látky jsem cítila pronikavé teplo slunce. S každou hodinou na slunci jsem slabší a hladovější. Každou noc doplňuji zásoby, což tedy znamená časté návštěvy vesnic a měst. Nejsem zvyklá na takový počet lidí. Přesto, mé měchy jsou vždy plné a přes den je zase vyprázdním. Přesto cestuji celkem rychle. Původně jsem chtěla jet na koni, ale má přítomnost je znervózňuje a já se ráda proběhnu. Les. Konečně les. Je to opravdu úleva, konečně se skrýt před pronikavým zrakem slunce, i když listy nejsou zrovna tou nejlepší ochranou. I tak cítím, jak se mi rychle vrací síly a krev v žilách opět chladne. A pak se objeví oni. Čerstvou krev medvěda jsem cítila již z dálky a krev lidí o chvíli později. Za okamžik je i spatřím. Slunko je ostré, šálí můj zrak. Přesto se i tak odhodlám a nechám kápi spadnout na ramena. Zamířím k nim, s odhalenou hrudí a šibalským úsměvem na rtech. Hra začíná, pánové. Prosím vás, mohli byste mi pomoct? Nevím, kudy se dostanu do města a cesta lesem je… nepříjemná… hlavně když jdu sama. mluvím jemným hlasem, zmateným a opatrným. Jsem přeci ztracená dívenka, co potřebuje zachránit. Ach muži jsou tak naivní… poté jakoby omylem zachytím rukou o dekolt a ten jemně odhalí své bohatství.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 01. dubna 2009 14:02

V pracovně kapitána – město Galtmar – Hrabě vin Terranie a Aurin Ladrant S radostí uslyším, že se i kapitán přidal do probíhajícího rozhovoru. „Výborně kapitáne, běžte tedy informovat Jeho Milost Vévodu. Vysvětlete mu naší současnou situaci. Já totiž samozřejmě mohu udělit po dobu trvání stanného práva milost komukoliv, ale mám takový pocit, že tihle odvážní chlapi by spíše ocenili, kdyby měla daná milost delšího trvání. A nezapomeňte ještě svého Milostivého otce upozornit na to, aby o udělení milosti informoval příslušné úřady, aby neměla platnost jen v tomto Vévodství. Tedy samozřejmě, pokud bude souhlasit,“ rozkážu kapitánovi, počkám, až se vydá na cestu a otočím se k Aurinovi. „Tvé muže zapojíme do výcviku. Seženu nějakého důstojníka, který se postará o to, aby bylo o vaše koně postaráno, a vy jste se mohli všichni pořádně najíst. Nemůžu vás však nechat odpočívat dlouho, je nutné připravit ještě hodně obyčejných lidí a kdokoliv, kdo umí s mečem se hodí na výuku. Do bitvy pak bude tvá jednotka rozdělena. Kvůli velkému počtu netrénovaných vojáků umisťujeme zkušenější muže na důstojnická místa a rozptylujeme je rovnoměrně. Tebe bych umístil na pozici velitele operační skupiny. Budou pod tebou mí rytíři, nižší důstojníci, ale setsakrametsky dobří bojovníci. Bude váš třináct a budete rychle pomáhat vždy tam, kde je třeba. Maximální silou udeřit a přemístit se jinam, kde bude potřeba pomoci největší,“ vysvětlím pak starému vojákovi a pomalu se vydám ke dveřím z pracovny, abych mohl odchytit nějakého důstojníka a rozkázat mu, aby se postaral o všechny mé požadavky.

Aurin Ladrant - 01. dubna 2009 18:07

V pracovně kapitána – město Galtmar – Hrabě vin Terranie a Aurin Ladrant Winnie se znovu rozhovořil, má pozornost lehce upadala. Ale naštěstí jsem zaregistroval velkou odchylku od prvního plánu. Díky tomu se tvář zamračila a už jen z prosté zvědavosti nechala přítele dohovořit. "Nedělal jsi srandu…hmm" "Winnie nezamotal ses do těch všech rozkazů? Upozorním přítele. "Na hradě ti nechám polovinu mužů, většinou ty, kteří jsou si jisti na pevné zemi a koně neovládají natolik, abychom mohli účinně působit nepříteli škody. Druhá polovina mne bude následovat před hradby a realizujeme záměr zničit katapulty. Tvé rytíře využij zde, daleko lépe využiji schopnosti lidí, které již mám nějakou dobu pod velením." Klidné dlouhé kroky mně donesou ke dveřím. "Ještě nyní vyšlu zvěda, aby potvrdil směr a sílu útoku, stejně tak rozestavení katapultů. Jsem rád, že mohu znovu bojovat po tvém boku." Stejně s posledním slovem se k Winniemu natáhne ruka připravená pro stisk.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 15. dubna 2009 10:26

V pracovně kapitána – město Galtmar – Hrabě vin Terranie a Aurin Ladrant Při narážce na zamotání se úplně zarazím. Chvíli zmateně koukám, než si uvědomím, co jsem vlastně spáchal na faux pas. Pak hlasitě vydechnu a znovu se nadechnu. "Nosím toho v hlavě nějak moc a nemám čas si odpočinout, zřejmě to na mě začíná dopadat. Sakra. Tohle se mi nesmí stát v bitvě, mohlo by to mít katastrofální následky," povzdechnu si. "Ano a... platí ten starý plán samozřejmě. Znič katapulty. A hodně štěstí ty stará vojno, dnes ho budeš potřebovat víc, jak obvykle," usměju se nakonec a konečně podám staříkovi ruku, abychom to zpečetili.

Kniha osudu - 22. dubna 2009 20:29

Jižní branou z města ven, cesta do Efegrie - Markhal, Katonival, Delph, Rebeca Stařec znal město zdá se velice dobře. Markhala navigoval kterými uličkami a to přesně tak, že jste se dokázali vyhnout všem hlídkám vojáků, které ve městě byli. Některým z vás vyvstává otázka, kdo že onen stařec je. Jiní to vědí a právě proto jdou a sám starý muž? Kdo může říct co se právě jemu honí v hlavě… Noc postoupila a vám se nad ránem podaří překonat městské hradby. Markhal vás jednoho po druhém vysadí nahoru, sám je překoná jediným mohutným skokem pod nímž se dlažba uvnitř města naruší a na druhé straně v místě dopadu zanechá ne zrovna malu díru. Znovu vezme starce a Rebecu, která už se pod otřesy jeho těla pomalu začíná probouzet. Není zrovna v příjemné poloze přehozená přes kostnaté rameno nemrtvé páchnoucí stvůry. To rozhodně není příjemné probuzení… Delph i Katonival musejí běžet aby onomu monstru stačili. Slunce už se vyklání nad obzor a vám je jasné, že máte před sebou ještě dlouho cestu. Delph může považivat za zvláštní hříčku osudu, že právě odtud včerejšího dne přicestoval a dnes se tam vrací, přičemž mladého kováře, který se mu stal téměř přítelem zanechává za sebou jako něco, co prostě osud dal a znovu si vzal pod svá křídla. Katonival za sebou zase nechala svého milého a mistra, který jí byl rozkvětem I věznitelem zároveň v citu o němž se dalo pochybovat zda je opravdový. Teď jsou ale všechny pochybnosti stranou, protože cesta je daleká a možnost přemýšlení se ztrácí v jednotvárnosti pohybu. Jižně od Galtmaru, cesta do Efegrie – Darken Rahl Vykročil jsi a přinutil své lidské tělo do téměř až vražedného tempa, ale tvá mystická podstata jej dokáže udržet a udržet i lidské tělo při životě i když tě to vyčerpává. Cítíš, že je tvůj úkol ohrožen ale nevíš jako moc a čím přesně. Ujdeš několik další mil ačkoliv tvá chůze je srovnatelná s během a ucítíš další lidi. Lidi a ještě něco jiného. Jednoho z těch lidí poznáváš. Je jím Ramilak – Kalimar, starý muž, jež je strůjcem celé této situace a nyní tolik lpí na jejím zvrácení. Už jsi se s ním setkal. V Gatlmaru… To on byl svědkem tvého setkání s hobitem Tassem, který zahynul v mokřadech. Už je za tebou. Tak jako mnoho jiných. Co záleželo na jeho existenci? Ale teď je starý muž před tebou na téže cestě k přístavu. Že by i on toužil nalézt knihu? Cíl tvého úkolu? Do jeho nitra nevidíš, je jedinou živou bytosí do níž nevídíš… Ale pach jeho duše je snad právě pro to tak nezaměnitelný… I dalšího poznáváš. Je jím totéž nemrtvé stvoření, které jsi potkal předešlého večera, který éhledalo starce a hodilo ti měšec zlaťáků, tak zbytečn a pomíjivý… Zdá se tedy, že cíl své cesty nalezl. A nebo je snad stařec jen dílčím úspěchem na jeho cestě? Co právě tyto dva spojilo aby kráčely bok po boku? Další tři lidské osoby nepoznáváš. Ještě jsi se s nimi nesetkal, ale nezdají se být ničím vyjímeční. Snad jen že I na jejich duších leží stín starcových slov…Každý takto poznamenaný člověk má v osudu jasně vepsanou cestu… Cestu bez konce… Na lodi - Givar Na jednou stranu proč tolik strachu, není snad v Knize psáno, že se Felix vrátí domů? Ale na druhé straně ty jsi ještě chlapec, je přirozené mít strach o ty, kteří se byť jsi nechtěl, stali tvými blízkými. Křičíš a běžíš co nejrychleji. Čas jakoby se spomalil a ty všechno vnímáš nějak jinak. Děsivá rychlost se ti odehrává před očima pomalu a ty sám svůj vlastní hlas slyšíš jakoby z velké dálky. Tvé přání je ale silné. Tvá vůle je silná… Kniha na tvých prsou začala tepat svým vlastním životem a ty vidíš jak onen pirát zakopl právě v okamžiku, kdy by Ryvena bodl a spadl k zem, naazil se hlavou o okraj lodi a zůstal bezvládně ležet nazemi a krvácet z ostatních ran, které utržil… Cítíš se slabý… Nohy ti vypověděly službu. Jakobys osud piráta a jeho zakopnutí vepsal do knihy vlstní krví za pomoci myšlenek místo pera. Felix s Ryvenem se na sebe podívají je krátce a pak už tě Felix zvedne do náruče a pak spolu s bývalým prvním důstojníkem začnou slézat dolů do připraveného člunu. Vnímáš houpání moře, vnímáš svítání… Loď prátů se vám vzdaluje a začíná pro vás další etapa plavby, kdy jste uvězneni na moři bez kompasu a zásob a nikde v dohůedu není žádná pevnina. Jsi unavený… Tvé tělo se zoufale hlásí o jídlo vodu a odpočinek… Lovci - Vendea Lovci se podívají jeden na druhého a pak ulpí pohledem v tvém výstřihu. Zdá se, že jim tváře rozzářil úsměv. ”Ale jistě, krasotinko, zrovna se vracíme z lovu, že jo chlapi?!” zavolá na ostatní ti jen spokojeně mručí a přikyvují, ani jeden z nich si tě neopomene prohlédnout. Je v nich tolik života, tolik kčerstvé krve… ”Poďte s náma, město neni daleko, jen…“ ukáže za tebe. “Jdete opačným směrem…“ zasměje se a ostatní ho napodobí. “Takže? Můžeme vyrazit?“ zeptal se. Jeho muži znovu chopili nosítka na nichž táhnou medvěda a začali se pomalým tempem sunout v před. Tedy pro tebe vzad. Musí se jednat o Grainské lovce, ještě že tady v nížinách ho jsou stromy… Poznámka: Prosím nepřeskakuj mi dny, ano? Kdyžbych ptřbeovala abys je přeskočila hodím ti takový přízpěvek, já si musím udržet časovou souslednost alespoň toho nejhrubšího charakteru… Elfí hvozd – Drakan, Kukramovan a Niké Drakanova slova zřejmě zapůsobila jak měla protože se druidka po něm otočila v divoké zlobě až jeden ze stromů náhle zaskřípal, uchopil mladého mága a zvedl jej svou silnou větví do výše. ”Tvá drzost je až neskutečná!“ zahřmí její tvrdý hlas. Na Kuka jako by úplně zapomněla. Listí se víří ve větru, který se zvedá a naplňuje celé vaše okolí. Galtmar – Hrabě Winnie a Aurin Ladrant Rozejdete se. K Aurinovi nedlouho po té co se vrátí ke svým lidem aby využili zdejšího pohostinství a trochu si odpočinuli před samotnou bitvou, přijde kapitán s osvobozujícími dekrety pro ony čtyři muže a dvě ženy, a poslední list umožňující Aurinovi cestu k své ženě aby ji mohl po válce navštívit s tím že nezapomene dodat, že se vévoda přimluví u císaře za milost pro něj v případě, že bude válka vyhrána a Aurin přežije. Posléze kapitán odejde a dále se věnuje své práci. Hrabě také nemá vyloženě nejlepší situaci. Brzy se dozví, že Rebeca v noci zmizela a stejně tak i to, že voják, který měl strážit oba dopadené zloděje opustil v noci své stanoviště na ošetřovně a oba zloději, mladík i dívka jsou pryč. Jediný kdo na ošetřovně v té době byl byl ještě ten chlapec, který se hraběte pokošel okrást a byl přidělen k nejtvrdšímu veliteli aby byl zaměstnán. Navzdory všem předpokladům ten chlapec přežil a zůstal ve městě i když v kasárnách. Vyslýchali ho, ale prý nechce nic říct. Také je tu jistý časový pres. Ráno už probíhaly ty nejposlednější přípravy na samotný střet s orky, kteří obklíčili město a před polednem připochodovala ještě jednotka vojáků z Efegrie. Dalších asi dvěstě mužů. To jsou však poslední posily, které dneska dorazí a vy to víte. A pak to začalo. Mobilizovali jste co ste měli. Aurin připravil své lidi na výpad proti orkům aby mohli zničit katapulty. A Hrabě a ostatní velitelé se věnovali posádece města. Nepřátelé se ani nesnaží stavět nějaký tábor, ležení, či opevnění. Zastavili se jen aby si nejnutněji odpočali a pak už zvony města začaly bít na poplach. Přední linie orků nastoupily sevřeném šiku proti hradbám a rovnoměrným, dunivým krokem se vydaly vstříc městu, nesouc žebříky, pro překonání hradeb. Špehové na poslední chvíli hlásí, že v řadách nepřítele objevili jejich velitele. Tajemného zahaleného, zřejmě, muže s kápí. A pak to nastává. Vojáci Galtmaru jsou nastoupeni na hradbách a orkové v řadách proti nim. Nebe je pod mrakem, ale dobrou zprávou je, že zatím neprší. Orkové zatroubí na své rohy. Pod táhlými tóny, které šíří jejich zuřivost, se pak vojáci nepřátelské armády dostávají do bojového šílenství, tkeré dávají najevo bušením mečů o štít a válečnými pokřiky. To však trvá jen chvíli, než i na vaší straně zazní válečné troubení. Poslední proslovy k vojákům, poslední chvilka povzbuzení a pak už se orkové rozbíhají proti hradbám, jejich katapulty poprvé vypálí a nastává lítý boj.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 24. dubna 2009 11:44

U hradeb města Galtmar Jestli tohle přežijeme, tak to bude zázrak, pomyslím si předtím, než před nastoupenými zástupy vojáků započnu svůj motivační proslov. "Dnešní den se zapíše do historie světa jako den, kdy obyčejní lidé ubránili své domovy proti přesile orčích válečníků," začnu pozitivně. "Dnešní den je dnem, kdy se rodí hrdinové a píšou legendy! Jste dobře připraveni! Tuhle bitvu vyhrajeme, jako že jsem Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie, Generál Císařských vojsk, hrdina z Tulloue a Kiluake, zachránce Císařství! Od zítřka budu rovněž znám jako ochránce Galtmaru, stejně jako vy všichni, kteří tu dnes stojíte bez bázně a strachu. Dnešní den jsme si všichni rovni našimi vznešenými cíli. Bojujte jako lvi! Bojujte jako já sám, beze strachu, bez slitování, tvrdě a hrdě! Bojujte za Galtmar! Bojujte za Císařství! Sláva Císaři! Ať žije! Do boje vojáci!" proslov nechávám gradovat a využívám řeči těla, abych mu dodal šťávu. Po poslední větě kříčím, co mi plíce stačí a seskočím z vozu, z kterého jsem promlouval k lidu. "Rychle ke všem palným zbraním, které jste připravili. Nabijte balisty, připravte rakety a katapulty. Musíme začít s maximálním důrazem, musíme způsobit co nejvíc chaosu, co můžeme. Když bozi dovolí, jejich katapulty budou minulostí," rozkáži důstojníkovi a mířím na hradby, odkud budu mít lepší rozhled. Čekám až Orkové začnou útok, vyčkávám až budou blíž, abychom nadělali co nejvíc nepořádku a teprve pak nechám zatroubit k útoku. Plnou palebnou silou, kterou máme. Všechny balisty. Všechny rakety, které alchymisté připravili. A samozřejmě i všechny katapulty naládované macatými nádobami s hořícím olejem, nemluvě o Římském ohni. Už se těším, až se ho pokusí tu hlupáci uhasit. Z hradeb sleduji celou nepřátelskou armádu, abych viděl jak náš nejsilnější útok zacloumá s jejich morálkou.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 24. dubna 2009 11:47

soukromá zpráva od Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie pro MH: nevím jestli to je z toho poznat. Prostě chci do téhle první vlny narvat úplně maximum veškeré palebné síly, kterou máme a to všechno skoro najednou. Počkal jsem až budou dostatečně blízko, aby nic nemohlo minout a všechno padalo do hustého davu. Na hradbách jsem rozmístil osoby, které jsou zodpovědné za to, že žádný dobývací žebřík nezůstane dlouho opřený. A samozřejmě jsem nechal i pořádně zabarikádovat bránu. jako hlavní nějaké pořádné trámy, které budou bránit vyražení a pak několik vozů s kamením a hromady haraburdí, aby nemohli proniknout dovnitř moc rychle, když by se nějak prosekali. Na hradby nad bránou jsem pak samozřejmě nechal umístit dostatek horkého oleje, abychom případné průniky uvítali dostatečně vřele :)

Darken Rahll - 26. dubna 2009 13:46

Jižně od Galtmaru, cesta do Efegrie Spěchám, nutím své lidské tělo k maximální možné rychlosti, bez ohledu na jeho limity. Co je to za pocit...? Něco se děje s knihou, něco ohrožuje můj úkol. Ale co...? Snažím se pomocí svého vědomí zjistit, co se stalo, ale nejde to. Obličej se mi změní v soustředěnou masku, vyjadřující naléhavost jež cítím. Nemohu proniknout mlhou zastírající tuto událost. Potřebuji více informací, jenže nemám jak je získat. Musím spěchat, tak rychle jak jen to půjde! Ještě o trochu přidám a cítím, jak se všechny svaly vzpouzejí, však je mi to jedno. Jediné důležité je mise, i kdyby se toto tělo mělo rozpadnout, dokončím ji. Po celou dobu vnímám duše vojáků, jež okolo mne prošli. Pomalu se vzdalující, naplněné strachem, nervozitou a vášní. Jenže oni nejsou jediní koho cítím. Nejdříve to bylo jako šepot v bouři, ale se zkracující se vzdáleností jsem to cítil stále jasněji. Na cestě předemnou, však nejsou to obyčejní lidé. Známá duše, kterou je nemožné si splést, cestuje s nimy. Ramilak... Proč ty jsi se vydal touto cestou, stejnou jako já? Máš snad stejný cíl? Proč bys nám, ale říkal svůj příběh, kdybys chtěl knihu jen pro sebe? Při vzpomínce na setkání v krčmě se mi vybaví půlčík. Stejný půlčík, kterého pohltily útroby masožravé rostliny. Zaženu myšlenku na něj zpět do hlubin zapomnění. Je již mrtvý, jedna duše mezi tisíci dalších, už mi nemůže nijak posloužit. A kdo to jde s tebou Ramilaku? Ten oživlý mrtvý s nímž jsem se potkal? Proč za tebou přišel? Je on ten důvod, proč si se vydal hledat knihu?... Ach, tolik otázek a tak málo odpovědí. Kéž bych mohl nahlédnout do nitra tvé duše starče. Jistě by se mnoho věcí vyjasnilo. Ale možná, že takto to bude lepší. Mohl bys mne dovést rovnou ke knize a jejímu ochránci. A jestli se tak stane, nepomohou ti poznamenaní, kterými ses obklopil. Ani to monstrum ze záhrobí... Pokračuji dále neměnou rychlostí a cítím, že každým dalším krokem se přibližuji ke splnění svého cíle. K získání knihy.

Vendea - 29. dubna 2009 19:27

Lov v lese Šibalsky se na muže usměji, ale neotáčím se. Pánové, já opravdu nejdu špatně. lehce si olíznu rty a kroutě zadkem vyrazím směrem. Cupitavě se rozběhnu, aby plašení koní vypadalo, že je způsobeno pouhým leknutím. Jakmile se mihnu kolem mužů a rychle se vyhnu jančícím koním, zachytím se nejbližšího stromu. Myslím, že na tuto procházku koně nepotřebujete. Však oni vám neutečou, za to já bych mohla… se smíchem poodběhnu trochu dál a při běhu držím dlouhý plášť, ať o něj nezakopnu. Je možná trochu překvapivé, že nemám sukni, nýbrž kalhoty, ale nemyslím si, že by je to příliš trápilo. MH: Omlouvám se, už ti nebudu hatit plány...:) a taky se omlouvám za krátky příspěvek, ale nic víc mě nenapadlo...:)

Rebeca Gohurová - 18. května 2009 21:15

Jižní branou z města ven Dlouho jsem se utápěla v temnotě, dlouho jsem nevěděla o tom co se kolem mě děje, možná t tak bylo mnohem lepší... Začínám procitat z hluboka se nadechnu jako by to mělo být naposled div ne nezadusím, mím tělem projede chlad který jakoby nechtěl ustoupit a já se stále nemohla pohnout. Cítím nějaký podivný pach který se mi vůbec nelíbí... Mím tělem znovu projede chlad který se prodírá až do morku kostí, otřesu se... Co to tu tak smrdí?....co se vůbec stalo..? slyšela jsem něco a pak...pak nevim... přemýšlím a mezitím nechám tělo aby uplně procitlo a když na to přijde pomalu a nejistě otevřu oči a v mžiku je vytřeštím když vidím že si mě někdo nebo snad něco nese přes rameno jako pytel brambor zděsím se a tak pro jistotu několikrát zamrkám, ale nějak mi to nepomáhá zdá se že mě opravdu někdo nese...Jen tak tak zadržím ten nepříjemný a pro mě v tuto chvíli nepřijatelný výkřik a na místo toho skřivým obličej a na okamžik zatajím dech. Tohle mi snad na chvilku pomuže... napadne mě, ale během chvíle vydechnu má snaha o stlumení toho puchu je marná a tak toho raději nechám. Na místo toho se snažím zjistit kdo všechno kolem mě je a kromě toho se mi začíná dělat dosti špatně vzkutku to není nic příjemného když se pohupuji ze strany na stranu ještě v docela velké výšce, alespon pro mě... "Hej ty tam...ty...eh přerostlé nevim co..." poplácám ho po zádech pokud se tomu tak dá říct. "Nechci rušit, ale nemohl by jsi mě pustit na zem..." dodám rychle pro jistotu a zavrtím sebou, doufajíc že mě pustí na zem.

Lord Faust Markhall - 18. května 2009 22:32

Na jih a ještě dál... Cesta z města byla díky staříkovým radám poměrně snadná a bez jakýchkoliv potyček se strážemi či podobnou lidskou chátrou. Akorát stále nemohu pochopit proč stařec chce abych se vláčel s těmihle ubožáky. Stejně jako když jsem je sháněl dohromady i nyní jediné co bych s nimi udělal je vychutnal si jejich pomalou a bolestivou smrt ale je jedna věc která mi v tom brání, slib starcovi. Kdo ví zdali to byl slib ale spíše protislužba. Mohl bych to ze starce vymlátit ale podle toho co jsem o Ramilakovi slyšel je maličko šílený a možná by mu ani nevadilo kdybych ho umlátil k smrti nebo ho mučil nějakým nepředstavitelným způsobem. Ale prozatím drží slovo a beze slova mi dělá průvodce za mým cílem. Cesta se zdá být poměrně dlouhá a pro živé kteří nás doprovázejí únavná či až dokonce úmorná ale kdykoliv by chtěli zastavit zaburácí můj temný hlas který je okřikne aby se pohybovali rychleji nebo skončí přivázaní na zadní části mé zbroje za nohy a dovleču je za běhu až do přístavního města. Jelikož jsou to jen obyčejní smrtelníci většinou na tyto výhružky dají a i přes vlastní vyčerpání pokračují v cestě. Každou chvíli se po nich zároveň nenápadně ohlédnu aby se nepokusili udělat cokoliv čeho by později litovali. I když možná moje zvrhlost mi říká že by to bylo velmi příhodné protože pokud nepotkáme nějakou karavanu či nějakého potulného bude mi zabíjení chybět. Za každým mým dunivým krokem mého obrovitého masivního nekrotického těla se s zachrastěním kovových plátů zvedne vlna prachu který je usazený na cestě. Pokud z cesty vyrůstá nějaká rostlina mé kroky jsou to poslední co poctí ji poctí svou přítomností neboť začne uvadat a tlít. Cesta pokračuje podle plánu když v tom se mi děvče na rameni začne probouzet a dožadovat se svých práv "Ale jistě... když už můžeš chodit sama mám o starost míň smrtelníku..." dořeknu a nadhozením ramene ji doslova odhodím na zem. Řekl bych že se dopad bez nějakého alespoň menšího zranění neobejde "... a teď když už jsi při vědomí můžeme pokračovat tak se pohni..." dořeknu větu a v případě že se předemnou postaví s odporem jen ji masivní horní končetinou postrčím vpřed. A nyní snad již bez dalších komplikací může cesta pokračovat...

Givar - 20. května 2009 15:44

Na Lodi Jak strašně jsem si přál aby se nestalo to, k čemu se schylovalo. A skutečně, něco se přeci jen přihodilo. Poslední dobou se dějí s knihou samé zvláštní věci, jako by jich nebylo dost... V onen okamžik, kdy v beznaději křičím, něco je jinak. Vše se zpomalilo, neuvěřitelně. Avšak zároveň něco jiného nabralo neskutečnou rychlost. Nechápu to. Jako bych měl o jeden smysl navíc, na který nejsem zvyklý. Na hlavu mi začne působit strašný tlak. Začíná mi být z toho všeho špatně. Tlak stále sílí. Avšak náhle to končí a vše se vrací do normálu. Poslední věc, co si pamatuju byl pocit jakoby... začalo knize bít srdce. ''Ahh!'' Vyjde ze mě skřek při náhlém zastavení, jak mě zabolí koleno. Na všechno ostatní teď zapomínám a střelím pohledem po pirátovi... který padá k zemi. S uvolněným oddychem a uslzeným leskem v očích vycházím směrem k člunu. Ani si nevšimnu, že už dál nemůžu chodit. Ozve se rána a já ležím vyčerpaný na zemi. Konečně. Konečně odtud můžeme pryč. Honí se mi hlavou když v leže vidím scenérii, kterou mám zrovna v zorném úhlu. Mrtví piráti i námořníci, stopy po boji, krev... Jsem šťastný, že tohle už neuvidím. Cítím něčí ruce, které mě zvedají. Ani se nepokouším otáčet hlavou. Poslední, co vidím, než mi celá paluba zmizí z dohledu, je opět ona scenérie. Tolik mrtvých. Teď už jsem snesen na člun a odplouváme. Všechno co se během posledních chvil stalo se mi přehrává před očima. Jak jsem udělal něco špatného s knihou. Je to má vina... vzpomínám na slova Paní osudu. Vybavuje se mi pach krve a všichni ti lidé. Je to taky moje vina? Z toho všeho je mi do breku. Ale už ani na to nemám dost sil. Mám hlad, žízeň... ale nejhorší ze všeho je únava. Ani se nenamáhám uvelebit do pohodlné polohy a vyčerpaný usínám.

Kniha osudu - 22. května 2009 11:54

Cesta do Efegrie – Markhall, Rebeca, Delph, Katonival Rebeca se probudila ale její probuzení není příliš dobré. Přeci jen probudit se na páchnoucím stvoření, které má asi dva a půl metru na výšku je celé pokryté kostními výrůstky, připomínajícími pancíř, když mu na jednom rameni sedí jakýsi stařík a za ním v ryhclém tepmu cupitají Delph i Katonival, není příliš příjemného ražení. Delpha si pamatuješ ze včerejší noci, ačkoliv teď vypadá ještě bledší než předtím. Tedy bledší. Přeci jen se celou noc nevyspal a je pořád v jednom rychlém tempu, takže ho to poměrně zmáhá. Katonival už vypadá, že se každou chvíli zklátí únavou. Sama Rebeca má co dělat aby ji neochromil strach a asi právě proto se chovala tak příkře. Někdy takové chování proti strachu pomáhá a možná je to i její případ. Každopádně nemrtvé monstum, které jak jí dojde, nejspíš stojí za celým tím nočním humbukem si s ní příliš těžkou hlavu nedělá a pustí ji na zem. Tedy spíše ji nevybíravě pustí až si slečna natluče kostrč a odře dlaně, protože někco takového zkrátka zabolí a ona byla ještě příliš rozespalá než by ustála pád. Zadek jí teď hrozně bolí a na dlaních má krvavé šrámy. Ostatní sami nejspíše nevědí co dělat a nebo jsou už tak unavení, kdo ví… Každopádně Markhall Rebecu postaví na nohy a už jí portkuje kupředu. Cesta do Efegrie – Darken Rahl Celé to před sebou sleduješ. Jdeš si za svým cílem, ale oni ti teď stojí v cestě a ty jsi blíž a blíž až už jsi od nich jen několik set metrů. Jdou čím dál tímaleji, protože někteří z nich už jsou značně unavení. Čím jsi blížcítíš stále silněji pach jejich duší. Těch lidských i té prohnilé nemrtvé duše stejně jako nepřístupnou duši starce. Všechny tě svým způsobem lákají, ale tři z nich jsou pro tebe zapovězené, protože už je Ramilakova slova poznamenala. Nemrtvou duši pozřít nemůžeš, protože ta je v mučivém sevření přikována k tomuto světu v této prohnilé podobě a starcova duše propadla pánu podsvětí Elárisovi již v době, kdy stvořil Ajuri. Jenže měl bys je jen minout, nebo se k nim přidat? Minimálně cestu do přístavu, zdá se, máte stejnou… Dovedou tě ke knize? Nevíš přesně odkud to víš, ale cítíš, že bymohli, protože Drakanova cesta je obdobná té Ramilakově. Oba tedy půjdou cestou Knihy. Cesta do Efegrie – Darken Markhall, Rebeca, Delph a Katonival. Jak tak postupujete kupředu už máte město téměř na dohled, kdžy si všichni tak nějak všimnou že nejste sami, že někdo jde za vámi (Darken). Ten někdo, zvláštní muž. Markhall se sním již jednou setkal před branami Galtmaru. Vypadá docela obyčejně. Nic zvláštního na první dokonce ani žádná zbraň. Snad je to obyčejný pocestny, kdo ví. Nevypadá to ale, že by se nemrtvého stvoření nějak bál…

Kniha osudu - 22. května 2009 13:51

Člun - Givar Podařilo se ti usnout a propadl jsi se do bezesného hlubokého spánku, který ti přinesl zvláštní úlevu. Když se probudíš, ležíš stále ve člunu pohupujícím se na vlnách. Felix zrovna vesluje a pohání tak váš člun na mohutných vlnách oceánu nějakým směrem, jako by snad záleželo jakým. Sotva se trochu rozkoukáš proti pálícímu slunci na azurově modré obloze a rozhlédneš se po člunu už tě Felix pozdraví. “Dobré ráno,“ usměje se na tebe vlídným konejšivým úsměvem otce, zdravícího svého syna, který mu však ty nejsi a nikdy nebudeš. Ne jen pro to, že jemu se má narodit ten opravdový, ale také pro to že ty sám nechceš a jsi nyní vázán Knihou jako její strážce a ochránce. Ryven leží a pokud můžeš soudit tak spí hlubokým spánkem. Zauvažuješ jak daleko jste asi od lodi, kde nalezlo smrt tolik lidí, ale když se rozhlédneš nikde ji nevidíš. Zato tvým očím lahodí na obzoru viditelný kus pevniny, ke které vás Felix směřuje. Cítíš že jsi odpočatý, ale více než v noci cítíš jak se tvůj dětský žaludek hlásí o svá práva stejně jako vyprahlé hrdlo.

Kniha osudu - 22. května 2009 14:41

V lese v horách - Vendea Proběhla jsi kolem nich a cupitáš dál do lesa. Koním se zdá se něco stále nelíbí. Soudíš dle jejich frkání kdesi za tvými zády. Chvíli se nic neděje, ale když poodběhneš a otočíš se, uvidíš jak se dva muži vydávají za tebou. Vypadají vcelku rozjařeně a nebo spíš chtivě? Cítíš pach jejich potu v dusném vzduchu horského údolí. Cítíš jejich chtíč i horkou krev v jejich žilách. Po dni plném sluníčka bude jejich oběť zaslouženou odměnou. Pokud jsi kdy měla pochyby o své smlouvě s mladým mágem, teď se rozplynuly, protože víš že máš na dosah velmi dobrý úlovek. Muži nejsou nijak zvlášť hezcí, mladí ani neviní jako ten chlapec, který ti doručil dopis a kterého jsi málem zahubila, přesto dráždí tvé vysoce citlivé smysli na nejvyšší ještě únosnou mez. Vedeš je ještě kus dál do lesa, abyste nebyly hned na dohled, pokud možno někam hlouběji, kam nebude prosvítat ani jediný paprsek slunce, abys měla klid na práci a to správné prostředí. Jeden z mužů ti naběhne-. Zdá se že s každým uběhnutým metrem v nich stoupá adrenalin a tím víc tě chtějí dostihnout, když se nakonec jeden z nich zjeví přímo před tebou z nedalekého křoví a druhý je stále za tebou. Věděla jsi že se tě snaží oběhnout a nechala ho, protože teď jsou přesně tam kde jsi je chtěla mít. Teď budou jen tvoji. Dívají se na tebe div neslintají. “Ale ale… holubička nám chtěla uletět?“ začne ten před tebou. “Tak to jí přece nemůžeme dovolit, co myslíš?“ “Ne, ne… To nemůžeme…“ přitaká zase ten před tebou a začne se k tobě pomalu přibližovat. Snaž íse býtobezřetný, ale na tebe je až příliš pomalý a neomalený, i když je to zřejmě dobrý lovec, lepší než ty rozhodně nebude…

Kniha osudu - 22. května 2009 15:25

Na hradbách Galtmaru – Hrabě Winnie Gerarrd vin Terranie Vojáci se nechávají strhnout tvým proslovem. Asi je to to jediné co mohou dělat, protože sami nejlépe vědí co brání a přeci jen jsi vyjímečný řečník a tak se jejich zoufalství během tvých slov změní na převeliké odhodlání objevující se i v jejich očích, které následně dávají najevo podupáváním a válečným pokřikem. Vyjdeš na hradby a sleduješ dění. Katapulty i balisty se nabíjejí a připravují k první savě. Několik alchymistů, mezi nimiž spatříš i mistra Granise, leč jeho mladou učednici nikde nevidíš, koordinuje přípravu raket, nebo použití trub vyložených mědí pro vstřikování tekutého ohně na nepřátele. Vše je připraveno a vám zbývá už jen sledovat a vyčkávat. Netrvá to dlouho a orkové se rozbíhají proti hradbám. Jejich katapulty a trebuchety vypálí první salvu. Stejně tak ale i na vaší straně. Hradby se na několika místech otřesou, několik kamenů dopadne na ochoz, kde stojí vojáci a několik jich strhnou s sebou do hlubin a útrob Galtmaru, jiné zanechají v hradbách díry, ale zatím se nepodařilo hradby probořit, což je dobře a vypadá to že se to ještě nějaký čas ani nepodaří. Vaše salva dopadla úspěšně a ještě neskončila. Kameny zasáhly jejich linie a způsobily ztráty, pak přišli na řadu výbušniny a teď se odpalují rakety. Orkové se snaží jim vyhnout, ale při náběhu se jim nedaří a tak jejich přední linie prakticky celé lehnou ještě před doběhnutím k hradbám a podařilo se vám poškodit jim žebříky. Sice ne všechny ale z velké části. Některým se podařilo doběhnout blíž, ale ty skolili vaši lučištníci a jen na málo místech musejí vojáci odstrkovat žebříky. Pak orkové vyslali několik dalších salv z katapultů. Další muži přicházejí na hradby. Vy prozatím teď střílet nemůžete, protože jsou z dostřelu. Jejich ostřelování trvá chvíli a zdá se že podrývá vaši morálku spíše než tu jejich podryla vaše salva. Ta největší mela nastane při dalším náběhu, kdy se opět ujmou své role katapulty, balisty, další salva raket a tentokrát začnou i trouby chrlit tekutý oheň. Všichni dělají co mohou a orkové pod vámi umírají po desítkách a možná i stovkách, ale to vy dlouho nevydržíte. Rakety brzy dojdou a pak se na jednom místě orkům podaří hradby narušit tak, že se trochu sesypou. Zem se vám pod nohama otřásá… Těžko říct co je žene, ale zdá že ani takové velké ztráty s nimi příliš nehnuly. Oheň jich docela dost pohltil a je asi to jediné co je dělí od hradeb. Ani se ho nesnaží hasit, protože většina jejich válečníků umírá hned a nic jiného to nezapálilo, zatím. Několik nádob s ním se nabilo do katapultů a zasáhli i zadnější linie ale podařilo se vám zasáhnout všehovšudy pět jejich katapultů a to je velice málo. Tam se je sice pokouší hasit, ale brzy toho nechávají, asi ani nemusíš dlouho hádat proč. Sám moc dobře víš, že voda oheň jen povzbudí a zvyšuje jeho žár. Tu a tam se ale již orkové dostávají k umístění žebříků a i když se vaším prozatím daří střílet a odrážet jejich dotěrný nápor, těžko říct, jak dlouho to vydržíte. Další salva z jejich katapultů. Ty to bude chtít opravdu zničit. Možná bys měl dát již znamení Aurinovi.

Aurin Ladrant - 22. května 2009 19:38

Před Galtmar – Aurin Ladrant - partizán Projíždíme branou, aby naše jednotka opustila nepozorovaně město před nadcházející bitvou. Místo, které nalezl při příjezdu náš průzkumník, dokonale využívá pásu stromů a nerovnosti země. Díky tomu budeme dobře kryti a zároveň nám poskytuje úkryt, pro dobré střelecké možnosti, které při výpadech využijeme jako krytí. "Remsy! Poslední kontrola nepřítele. Počet kopytníků, kteří nejspíše budou vyčkávat na polohu jejich velitele. Tlačí nás čas tak žádné kochání krajinou." Hnědooký, černovlasý muž malého vzrůstu kývl hlavou a následně pobídl koně do trysku. Jeho odjezd sleduje i můj zástupce ve velení, ke kterému směřují má další slova. "Připrav pozice pro lučištníky. Musí být kryti, aby si nepřítel myslel, že po nich střílí samy bohové." Velitel přikývl a další část vojska se oddělila. Ty se pak rozdělili do několik skupinek podél porostů a začali s přípravou pozic. Poslední a největší část žoldáků, jízda, se ztratila mezi stromy, aby se také připravila. Sám se zastavím ještě na hranici plání hradu, abych vzhlédl k opevnění. "Hodně štěstí příteli, oba ho budeme potřebovat. Možná více, než kdy předtím." Následovalo pousmání, jehož význam znám jen já a ten komu myšlenka patřila. **** Orkové pomalu přicházejí před hradby. Skoro cítím jejich zkažený dech a slyším jejich tlukot srdcí. Zatím je klidný, to ovšem netuší, že vstoupili do pasti. Můj pohled se odkloní od zad řadících se nepřátel. Ke tvářím velitelů jednotlivých uskupení. Tedy třem stanovištím lučištníků a dvěma jednotkám jízdy. "Od střelců chci krytí. Chci, aby před a po každém nájezdu udělali v řadách nepřítele totální zmatek. Nízké oblouky jen v případě vážného ohrožení jízdy. Do doby odhalení používejte úzké šípy pro lepší splynutí s oblohou. Regare, tvoji muži se budou řídit podle nás. Vždy zaútočíte na katapult vpravo od nás. Nekřičte, útoky budou rychlé a nenadálé. Cesta bude kryta šípy. Žádné hrdinství nechci vidět. Znamení bude označovat katapulty počítané vždy z pravé strany. Nějaké otázky? Musel jsem se zeptat i když bok po boku bojujeme již několik zim. Zatnutá pěst putuje ke hrudi pod kterým bije mé srdce. Stejně tak udělají i všichni přítomní. "Tentokrát nebojujeme pro jiného pána. Bojujeme pro naše sny, pro svobodu, která je již na dosah ruky. Bitva, která naše jména může pozvednout z temného dna, do kterého se dostali. A vystavit slunci, které nám tak schází. Na tváři se však stejně ukáže úsměv neboť adekvátní reakce ostatních mě vrátila zpět do reality. "Se nesmějte vy pitomci! HEHA Rozchod!" Vrátím se ke svému koni, naposledy překontroluji meče a zbroj, nasadím si helmu a vyhoupnu do sedla koně. Pohledem zkontroluji jízdu. Pravá ruka se pozvedne, aby se mi dostalo odpovědi i od druhé jízdy, která také dává signál připravenosti. Nyní nezbývá než čekat na ten správný moment. První orkové se rozbíhají, avšak jejich zadní lajna není stále zformovaná. Kdybychom zaútočili nyní naše pozice by byli okamžitě prozrazeny a moment překvapení by byl ta tam. Nervozita stoupá a stále více pohledů se točí k mé postavě. Cítím je, jako by do mě strkali a tlačili, avšak má ústa jsou stále zavřena, pohled upřen do nepřátelského týlu. "Tak doprdele co se děje. No tak zažerte se do té bitvy!" Mysl křičí, jako by sama chtěla orky popohnat ke hradbám. První rakety a ohně obrany dopadají do nepřátelských řad. "Tohle vypadá nadějně" "Pátej z prava" Ohlásím, aby se připravil signál k útoku. "Kurvy okský mám vás tam snad dos…" "TEĎ!" Rozkaz byl dán a skoro okamžitě se začíná ozývat i znamení k útoku. Lučištníci nabíjejí, aby připravili půdu pro jízdu, s kterou se přeskupujeme na vhodné pozice. První šípy opouštějí luky, a ve stejnou chvíli se i mé nohy opírají do slabin koně. Meč s lehkostí vyklouzne z pochvy, neboť se jeho čepel nemůže dočkat krve. Pomyslná dýka vrah právě započala svou dráhu končící v zátylku nebohé oběti.

Hrabě Winnie Gerrard vin Terranie - 22. května 2009 20:27

Na hradbách Galtmaru – Hrabě Winnie Gerarrd vin Terranie Nádech, výdech. Nervozita odchází. Nádech, výdech. Klid přichází. Nádech, výdech. Tak pojďte. navodím klid mysli a tvrdým, matematickým pohledem zkoumám řady nepřátel. Ryk okolí, je ten tam, jak analyzuji situaci a vyhodnocuji nezbytné kroky. "Ještě ne!" brzdím lidi na hradbách, aby neodpálili salvu dřív, než by mohla mít maximální účinek. "Stále ne!" sleduji jak se orkové blíží a srdce mi bije pomalu, klidně. "Připravit!" pozvednu ruku k zahájení první salvy. "Pal!" vydám konečně očekávaný rozkaz. S jejich ztrátami jsem spokojen, ale mohlo je to trochu víc zasáhnout, pomyslím si. Pokračuji v organizování útoků, když dostanou hradby větší zásah, než vydrží a část se sesype. Tak kde jsi Aurine. Sakra. vyzvu starého přítele k zahájení útoku. "Plukovníku! Přesuňte pět jednotek ke zřícené části! Hned!" zařvu rozkaz na svého prvního důstojníka. Je to nejschopnější chlap, kterého zde mám. Při zadání rozkazu nepřemýšlí, okamžitě ho vykoná a teprve pak ho analyzuje. Já sám zůstávám na svém stanovišti, odkud mám přehled po celém bojišti. S radostí si všimnu, že Aurin konečně zahájil útok. Neváhám a rozkáži odpálit všechno, co jde, abychom mu ještě více pomohli.

Drakan - 25. května 2009 11:36

Hvozd Elfka zareagovala dle očekávání, dá-li se to tak říct, pokud bylo mým záměrem jí naštvat rozhodně se mi to podařilo. Nemusel bych ani skončit v náručí velkého stromu za víření listí ve vzduchu abych to pochopil. Jenže ona skutečně musí pochopit, že takhle to nejde. Vlastně myslím že to chápe, ale nechce si přiznat že i přes to, že ona je strážkyní hvozdu a my jen poutníci v těchto místech, není ničím více než my v záležitosti jedné jeskyně a toho co v ní stojí. Strom mě drží pevně. Moje tělo není na něco takového stavěno. V první chvíli mám pocit že mě rozmačká, ale nevykřiknu ani se nevzpírám. Násilím se nutím do klidu, protože jsem přesvědčen že mě nezabije. To je snad jediná věc, kterou jsem si u ní jistý, a nebo se o to alespoň snažím. “Má drzost…?“ vypravím ze sebe, ale strom mě sevře pevněji a já tak nějak tuším, že jsem asi nezačal úplně dobře. “To Vy… jste za-ča-la… O-o Osbarinu…“ vysvětlím jí až se poprvé na mé tváři objeví náznak strachu,protože už nemám dech na další vysvětlování a její tvář zůstává stále nezměněně krutá.

Givar - 29. května 2009 08:48

Člun Pomalu otevírám oči, které mi nepatrně oslní jas modré oblohy. Zůstávám dále ležet. Přemýšlím nad tím vším ze včerejška. Proč? Co se to dělo s knihou? Proč mi včera tolikrát pomohla? Jak? Strašně moc chci znát odpovědi. Ale ty bude znát nejspíš jen několik lidí tohoto světa. Posadím se s hlavou sklopenou. Mami ty mi to řekneš, že? Napadne mě. Kdo jiný by mi to mohl říct. Ale teď mi dojde, že se jen tak neobjeví. Určitě ne tady na člunu, kde nejsem sám. Posadím se a začnu se rozhlížet. Modrá. Všude jen modrá barva moře a oblohy. Konečně se podívám i směrem, kterým plujeme. Jiskra naděje mi přeskočí v očích. Nejen, že ji znovu uvidím ale taky se dozvím co a proč se to stalo. Možná... Dojde mi, že se neukáže jen proto, že si to přeju. V tu chvíli si všímám tváře Felixe, jak mě přívětivě zdraví. Pozdrav neopětuju, shlédnu tváří zpět ke dnu člunu. Jsem sice moc rád, že jsme se od tama společně dostali avšak já vím, že tím to pro mě zdaleka neskončilo... Chytnu se za břicho a na sucho polknu. Hlad se ještě dá vydržet ale ta žízeň... nikdy mě vice nemrzelo, že z těch nekonečných hlubin okolo se nedá pít. Já ale ani nepípnu a dále ve své schoulené poloze vyčkávám, až se bude pevnina před námi přibližovat

Kniha osudu - 07. června 2009 09:25
	Omlouvám se, ale vzhledem k situaci mezi hráči a i své jsem se rozhodla jeskyni ukončit. Vidím nejen na sobě, že se špatně chytáme příběhu. Děkuji všem za účast, musím říct, že to bylo rozhodně zajímavé, ale teď už je obávám se opravdu konec... Třeba se setkáme zase někdy v nějaké jiné jeskyni... Děkuji všem. Jeckie...