Co kdyby? Pád letadla!
hrálo se Jednou týdně
od: 18. srpna 2012 14:41 do: 07. ledna 2013 17:42
Dobrodružství vedl(a) Akát
| |
7650.jpg) | Byl by to úplně normální den. Kdybyste zrovna nasedly do letadla. |
| |
| soukromá zpráva od pro |
| |
| Co se Jak píše! Místo kde jste, nebo Místo kde jste. Vaše Myšlenky, nebo vaše Myšlenky Vaše přímá "řeč", nebo vaše přímá řeč. |
| |
 | soukromá zpráva od Filip pro odkaz a Austrálie je na potápění jako stavěná. Cestuje s celou rodinou: bratr, matka, otec |
| |
 | Práce Dnes mi konečně vypršela výpovědní lhůta a já mohu s čistým svědomím odejít od policie. Dostal jsem odstupné ve výši tří platů. Když to připočtu k penězům od sponzora, který si mne vzal pod svá křídla, mohu se konečně věnovat svému snu profesionálně a ne jen amatérsky. Zbývá mi 14 dní do Novozélandské Rally. Z práce (teď již bývalé) jsem místo domů zamířil rovnou ke garážím, ještě jednou si prohlédnout svoje subaru a dohlédnout na jeho bezproblémové naložení do přepravního kontejneru. Do cílové destinace by auto mělo dorazit o dva dny dříve než já. O dva týdny později - letiště Ruzyně "Jasně tati, neboj se. Zavolám hned po přistání. Startuju v pátek asi v půl třetí ráno našeho času, tak mi držte s mámou palce. Jo?" Rozloučím se a s letenkou v ruce se vydám k odbavovacímu pásu. Po odbavení se ještě otočím a zamávám tátovi. Poté vejdu do prostoru pro pasažéry, kde budu necelou hodinu čekat na vpuštění do letadla. O čtyřicet minut později už pomalu procházím letadlem hledám své sedadlo. Řada 24, sedadlo 1B. Vida, vedlejší místa jsou zatím prázdná. Usadím se, vypnu mobil, vytáhnu mp3 přehrávač a pustím si do sluchátek motivační muziku. Poté už jen čekám, až se letadlo naplní a odlepí se od země na cestu kolem světa, směr Nový Zéland. |
| |
 | Domov „Nejsem hloupá!“ rozkřiknu se směrem ke dveřím, ve kterých stojí můj otčím. V obličeji má výraz jako pokaždé, když mluví se mnou. Jako by mluvil na idiota. Přesně tak, v jeho očích vypadám. „Právě že jsi! Slíbil jsem tetě, že dorazíme všichni! Matka bude zklamaná!“ přestanu balit a prudce se otočím. „Pak jí budeš muset vysvětlit, že tvoje přítěž v životě nedorazí, protože jede pryč!“ „Podívejte se! Slečna dospělá! A jak tam budeš žít? Z čeho zaplatíš byt... práci. myslíš že jsi schopna začít žít sama na vlastní pěst? Bože ty jsi tak naivně hloupá!“ křičí na mě. „Něco si najdu…“ odpovím naprosto klidně a naposledy si kontroluji obsah kabelky, zda v ní jsou doklady, letenka a nějaké peníze. Naposledy rozhodí rukama a cosi zabručí, zabouchne dveře a mizí pryč. Musím začít znovu… tenhle dům, je plný vzpomínek, které chci vytěsnit a zapomenout. Letiště Na letišti se tlačím skrz radostně křičící děti, které zřejmě letí na dovolenou, skrz zkroušeně vypadající rodiče, které je musí hlídat, projdu kolem starého páru, který se spokojeně usmívá… až k vstupní bráně. Fajn, zbývá mi ještě pár minut, a proto se sesunu na sedadlo a promýšlím můj budoucí život. Nebude to jednoduché, vůbec ne... ale už mám domluveno několik schůzek ohledně nové práce ... v květinářství, kavárně, knihkupectví... pro začátek je to mnohem víc, než jsem odvažovala doufat. Nadechnu se a usměji. Nikdo mi nenadává, nekřičí… můžu být tím, kým chci být! A když začnou vpouštět do letadla, počkám, až se nahrne první masa lidí. Najdu své sedadlo , které je téměř vzadu u okénka. Tak vzhůru k novému životu… |
| |
| Začíná nám dovolená Ráno se probudím: Konečně..... Vyskočím z postele, rychle na sebe hodím svoji "trikošili" (to je triko které má límce od košile), a seběhnu po schodech dolu. Ahoj mami. pozdravim mamku, která už připravuje snídani. Takovou krupicovou kaši nám na tom hotelu určitě neuvaří, takovou totiš umíš jenom ty, zalichotim mamce pod dojezené snídani. Ještě kontroluji jestli mám vše: ..., tílka, trika, kalhoty, ponožky, dobíječka na mobil, ... Jo mam všechno oznámím. Po hodinové jízdě autem do Prahy s bráchou, tátou a mámou si na Ruzyni vyndám tašku z kufru. Na letišti si čas krátím hraním na X-Boxu kinect, který tam stojí v letištní hale. Po 3 hodinách se konečně dostáváme k letadlu. Počkám a se tam všichni nacpou, posadím se na své 25 D a po povedeném startu spokojeně, sice za bouřky, ale spokojeně usnu. |
| |
 | Dovolená : Den probíhá takřka stereotypně - objednám sklad, zařídím pár objednávek, zaúčtuju pár faktur a pořád dokola. Když se kolem 15h. všichni z práce odeberou domů, já ještě zůstávám. Ať mám prázdný stůl, tak to mám rád.. V 17h. zamknu kanceláře a sklad, zabezpečím vše a razím autem domu. Sbaleno mám už pár dní a tak po příjezdu domu se jen s přítelkyní najíme a podíváme na nějaký film. Ráno se rozloučíme a já vyhlížím taxíka s taškou a tornou. Prostě typická dovolená bez přítelkyně, zato s partou kamarádů, kteří za mnou přiletí až o den později. Ne letišti na mě padla nervozita z neznáma a dlouhá doba čekání mi na klidu rozhodně nepřidala. Letím poprvé v životě a hned sám. Asi nebyl dobrý nápad koukat před pár dny na Let číslo 93 ,pomyslím si ve chvíli, kdy čekám na odbavení. V letadle se rozhlížím a hledám své místo. To najdu velice záhy a pohodlně se posadím. Rozešlu pár textovek a v ruce třímám knihu. To už je let, kdy jsem naposled četl knížku.. ,běží mi hlavou triviální myšlenky a netrpělivě čekám na start letadla. |
| |
 | Vysněná dovolená Konečně je to tady! Vždycky jsem si říkal, že se jednoho dne prostě sbalím a pojedu někam do divočiny. Žádnej hotel, žádná flákačka na pláži. Jenom já, příroda a nejlepší kámoš. Jenom škoda, že to na poslední chvíli musel odříct. Ještě zběžně zkontroluju nejnutnější věci. Pas, občanka, peníze, letenka. Všechno je kde má být. Na Ruzyni mám po odbavení ještě chvíli čas, tak si zajdu do kantýny na kafe. Doufám, že se tam smí kouřit. Káva je sice krapet předražená, ale stejně si jí neodepřu. Já se na věcech co mám rád neošidím. Spokojeně se usmívám a vychutnávám preso s mlékem. Servírka je příjemná, tak s ní prohodím pár slov. V letadne najdu své sedadlo a rychle se usadím. Letěl jsem naposledy jako malej. Doufám, že mi nebude blbě. popis Na pokyn PJe sem dávám i svůj popis, takže... Výška: 178cm Váha: 75kg Vzhled: Sportovní postava. Černé vlasy ostříhané na ježka. Knír a bradka. Na sobě mám modré rifle a černou košili. |
| |
| Letadlo Všichni pasažéři už jsou na svých místech. Hlavní letuška vás seznamuje s bezpečnostními předpisy. Přes hlasy bavících se lidí jí ani není rozumět. Poté letadlo začne startovat a vzlétne. Má vás čekat několik hodin klidného letu ale… Už jste nějakou dobu ve vzduchu, když se letadlo začne otřásat. Zazní bezpečnostní hlášení od kapitána s žádostí, abyste se připoutali. Kapitán ale poté zřejmě zapomněl vypnout mikrofon, protože v řeči pokračuje: „Petře volej SOS. Už hodinu jsme bez spojení a vypadává nám veškerá elektroniky. Tohle nevypadá dobře. Jsme mimo trasu. Černá skříňka hlásí poruchu. Zatracená společnost s porouchanou černou skříňkou jsme neměli vůbec vzlétat. Co je zas tohle…“ Poté se ozve druhý hlas: „kapitáne! Veškerá Elektronika je v čudu. Zbývá nám jediný motor.“ Poté se z reproduktorů ozývá jen praskání. Lidé začnou okamžitě panikařit. Nějaký muž se rozkřičí na jednu z letušek. Ty jsou stejně vyděšené jako všichni ostatní a naprosto nezvládají lidi uklidnit. Poté se ozve rána. Všude je oheň a dým. Pochvíli následuje další exploze. Letadlo se řítí k zemi. Cestou se rozlomí na několik částí. Vy i další nebozí cestující se po dopadu rozletíte všemi směry. Jen někteří měli to štěstí, že při tom jejich tělo zůstalo pohromadě. Najednou jste se ocitly ve vodě (jen vaše pětice). Kolem vás plavou trosky, které ještě stále dopadají a cestou srážejí vše co je jim v cestě. Přibližně 500metrů od vás je pevnina. Pokud se na ni díváte, tak vidíte, jak na ní dopadá největší kus z letadla (ten dopadl hodně daleko ve vnitrozemí). Tím pozornějším také dojde, že to byla přední část, ve které seděli piloti. Z prvotního šoku vás probudí slaná voda teď už je jen na vás, co uděláte. |
| |
| Letadlo V poklidu sedím na svém místě a vychutnávám si občerstvení a jsem moc rád, že se mi nedělá špatně. Když se letadlo začne otřásat, říkám si: Jasný turbulence. To už jsem ve filmu viděl stokrát. Ale když uslyším co řekne do éteru pilot, tak už tak klidný nejsem. Zběsile se začnu rozhlížet kolem sebe, jestli to není jenom nějaká sranda, ale panika kolem mě mi dokáže že není. Tak to si kurva děláš prdel! Rychle se přepásám pásem a hlavu schovám mezi kolena (to jsem taky viděl v nějakym filmu). Tak to je vole jasný, seš mrtvej. To se nedá přežít. Střídání paniky a marná snaha smířit se s osudem ve mě vyvolávají zvláštní pocity i myšlenky. Mám něco udělat? Nebo na někoho konkrétního myslet? V tom chvilkovém záblesku klidné mysli mě nic nenapadlo, tak jsem si jen dál řikal: Seš mrtvej, seš mrtvej, seš mrtvej... to je prostě jasný. Pak přišla rána. Po ní jen tma a bezčasí. Lačně hltám po vzduchu, když se vynořím ze slané vody. Dezorientace mi nedovoluje abych jakoli reagoval, ale když mi dojde co se stalo, a že asi půl kilometru přede mnou je pevnina, tak zakřičím: Jo! nevím, proč zakřičím zrovna tohle. Prostě eouforie z přežití nemožného. Vždycky jsem byl dítě štěstěny, ale tohle... Rychle si najdu něco co mně udrží nad hladinou, protože nejsem zrovna zdatnej plavec. Pak z plných plic zakřičím. Je tady někdó!? Trochu mě překvapí, že neslyším ozvěnu, ale vzápětí mi dojde, že tady se nemá od čeho ozývat. |
| |
| Letadlo Miluji létání! Tak… teď lituji, že jsem to kdy vypustila z úst. Ale je to tak. Miluji ten pocit, když se letadlo ocitne nad mraky a já vidím do dálky, a když se k tomu přidá ten příjemný pocit v břiše, takové zvláštní nadskočení, když letadlo prolétá drobounkými víry větru, je mi krásně. Ale tohle nebylo to nadskočení, které jsem čekala! Zmateně se rozhlížím po ostatních, jsem naprosto ztuhlá a nevím co dělat. Proč vždycky schválně neposlouchám to, co radí letušky! Pamatuju si, když jsem létala se sestřenkou na dovolenou, pokaždé jsme imitovaly letušky a doplňovali vlastní… trochu zvláštní pokyny. Ale tahle vzpomínka nezabírá. Rány a zvuk praskajícího kovu jsou to nejstrašnější, co jsem mohla kdy slyšet. Ani ubohý křik, vzlykot, nic z toho se z mých úst neozve. A při pádu dolů se uhodím do hlavy o opěrku přede mnou. Zatracený chlápek! Otravoval mě tou sklopenou sedačkou celý let! Jenže teď na jeho místě nikdo nebyl… a kolem mě se otevřela mrazivá brána slané vody. Vynořuji se a lačně lapám po vzduchu, v sípavém záchvatu kašle, plivu zbytky vody z úst a rozhlížím se po okolí. „Bože…“ zašeptám. Nemotorně doplavu ke kusu sedadla, které má stále přidělené číslo – 13. Bože, jak ironické! Zaslechnu něčí hlas. Je to v místech přede mnou… „eh.. tady!“ snažím se co nejhlasitěji, ale mám pocit, že z mých hlasivek vyšlo jen obyčejné zachraptění. Prosím! Že mě slyšel! Pomalu pohybuji nohama, abych nasměrovala sedadlo na pevninu. Mám co dělat, aby se mi nezavřely oči. Rána na hlavě bolí a má mysl říká… mohlo to dopadnout hůř! Doplňující fakta: výška - 175 cm, váha - tak tohle dáma neříká nikdy, ale hold nejsem vyzáblice ;) Na sobě mám černé kalhoty, černé tílko a bílé triko |
| |
| V Letadle Letadlo se odlepí od země a já usnu na dalších 5 hodin. Vzbudím se, podívám se na obrazovku nad sebou: Aha nacházíme se nad Indií. Chci si ještě trochu prospat, ale začínají nám nosit jídlo, takže se jen protáhnu a pustím se do číny, kterou nám daly do tácku. No, jídlo neni nic moc, ale co se dalo čekat, jsme přece v letadle. Mňam, to bylo dobrý. řeknu. Potom se odeberu na chvíly na záchod. Když se vrátím tak si začnu číst: Ztracený svět v PODZEMÍ. Čtu si tak 10 minut, potom odložím knížku a jdu znuvu spát (v letadle můj obvyklý postup). Probudí mně řev který je kolem. Podívám se z okna a vidím že jeden z motorů se netočí. Sakra, my padáme!!!! Vzpomenu si na to co jsem slišel od letušek už tolikrát. Nasadit si vestu která je pod sedadlem, ještě ji ale nenafukovat, zapnout pásy, dát hlavu mezi kolena, ruce za hlavu. Jediné na co zapomenu, je sundat si boty. V poslední chvíli se letadlo rostrhne na několik částí a mně se začnou přehrávat všechny vzpomínky. A však mezi těmi vzpomínkami neustále slyším Já umřu, já umřu. Z plný plic zařvu: Já neumřu, naposled se nadechnu, naše sedadle se ještě roztrhnou od sebe a potom mě pohltí moře. Zajedu asi 10 metrů do hloubky. Odpoutám se od sedadla a plavu nahoru, trhnu za provázky u vesty a rázem přímo "vystřelím" ke hladině. Když vyplavu tak mi dojde: Jsem sám, jsem sám. Nikdo z rodiny nepřežil. Rozhlídnu se po moři a všude vidím dopadající kusy letadla. Zahlédnu kabinu ve které jsou piloti, jak dopadne doprostřed ostrova který je kousek odtud. Po tváři mi přelétne úsměv a chytnu se nějakého kusu letadla. Jsou to dveře o záchodu. Snažím se nějak doplavat na pevninu, ale asi v polovině cesty omdlím. Ještě štěstí že mám tu vestu. Popis: Asi 171 cm vysoký hoch, sportovnější postavy, s hnědými vlasy a kostkovanými kraťasy s oblíbenou černou "trikošilí". |
| |
 | Letadlo Ráno se probudím velmi brzy. A hned vyrazím na letiště. Na letišti si nechám odbavit svá zavazadla. Trvá to trochu déle než je normální, ale co člověk nadělá. Kvůli zdržení u kontroly se do letadla dostanu jako poslední. Naštěstí mám sedadlo hned vedle dveří. Usednu na něj. Místo vedle mě je volné, čehož hned využiju a položím si na něj svoje věci (černý kožený kufřík s kvalitním zámkem). Během letu si od letušky objednám něco k pití a začnu sledovat film v televizi. Blbá druhá třída ale co člověk nadělá, když si lístek kupuje na poslední chvíli. Poté co kapitán promluví do mikrofonu, zůstanu celkem klidný. No tak je to tady. Umřu! Jaká to ironie. Umřu při pádu letadla. Pomyslím si jen, když se řítíme k zemi. Poté tlak vyrazí dveře a já vylétnu ven. Můj kufřík kupodivu letí semnou. Opravdu velká ironie. Pak přijde náraz. Zajedu pod vodu. Žiju.To je dost nepravděpodobné. Popadnu kufřík, který rychle klesá ke dnu. Pak skopnu boty. Je jich škoda, byli drahé. Pak chci vyplavat k hladině, ale pozoruju, že tam stále dopadají trosky. Tak to nepůjde. Mocnými tempy začnu plavat pod hladinou. Vzdálím se do vzdálenosti 50 metrů a tam teprve vyplavu nad hladinu. Rychle se rozhlédnu. Uvidím ostrov a okamžitě k němu zamířím. Cestou potkám kluka v bezvědomí, jak ho unášejí vlny. Má vestu, dostane se s toho sám. Pomyslím si a plavu dál. Když se dostanu na pláž, popolezu kousek od břehu. Sundám sako a pověsím ho na jeden z okolních stromů. Pak na chvíli zmizím v pralese. Poté co se vrátím, pozoruju moře, jestli se objeví někdo další. Jak vypadám: Jsem středně vysoký muž s vypracovanou postavou. Při nasedání do letadla jsem měl na sobě černý společenský oblek s kravatou a bílou košilí. |
| |
 | To je zase den! Pomalu jsem se téměř doplazil ze svého pokoje kdesi na Březové u Karlových Varů, jen proto, abych poté, co sejdu celých sedmnáct schodů, zjistil, že lednička je stále stejně prázdná, jako před hodinu, tedy někdy ve tři ráno, a zklamaně lezu znovu zpět do svého pokoje. "Kolikátého máme?" probleskne mi hlavou, a v ten okamžik už mám na klávesnici vyťukáno "pres", pravý malíček tudíž na nic nečeká, mačka enter a nechává Oparu ať dokončí svou práci - tedy dopsat zbytek adresy a načíst stránku. "No to snad není možný..." A je to tu. Den odletu je tu, a já jsem tak unaven, že budu rád, když se dostanu na nádraží ve Varech, natožpak na letiště kdesi v Praze. Pro ty, co se ještě nechytají, ta dnes mám letět do Austrálie - letenku jsem si platil sám, ale nápad to byl mých rodičů - prý "je tam krásná příroda, a poznáš něco, o čem se nemluví každý den". Chápejte, můj původní plán byl výlet do USA, ale tam mě rodiče nepustili - a proč? Protože tam jezdí všichni, a to přece není ono! Takže Austrálie. Ze začátku jsem se moc netěšil, jako každé postpubertální dítě, kterému rodiče něco zakáží, ale časem jsem se přesvědčil - a následně si to ověřil -, že Austrálie není tak hrozná, ne podle internetových recenzentů, takže to vlastně může být sranda. Jedem! A pak letíme! S sebou si beru jen docela velkou krosnu a menší bágl do letadla - v krosně mám převážně oblečení, mezi ním je však schovaný notebook a nůž. Jeden nikdy neví, že? Cesta vlakem mi utekla málem až moc rychle, nebýt hodného souseda, tak jsem Prahou projel a do Austrálie by se neletělo. Ale nestalo se , a já jsem lehkým klusem dorazil na Ruzyni. Na Taxi nejsou peníze, na autobus nebo tramvaj, nebo metro, nejsou zkušenosti a nechci riskovat. Takže hezky po svých. Jak se ukázalo, nemusel jsem tak spěchat, byl jsem jeden z prvních na celé Ruzyni, přeci jen, kdo by tam co dělal v pět ráno, že? Lidé se ale začali scházet, přepážky otevírat, a tak jsem jim poslušně odevzdal krosnu, nechal si prohledat tašku, ochutnal všechny tekutiny, a usadil se v letadle. S létáním nemám problém, můj skutečný otec - nikoliv ten nebiologický, se kterým žiji přes 9 let - má vlastní letiště, takže mám nalétáno přes 60 hodin v Cesně - tím je myšleno odpilotováno, nalétáno jich mám několik set - takže když se ostatním cestujícím začalo dělat špatně při stoupání, jen jsem se usmíval. "Chudáčci." Letušky nám pohyby rukou naznačily, že v případě havárie jsme všichni v krdeli (Pochopíte po zhlédnutí tohoto videa, velmi doporučuji), a tak jsem zapnul MP3ku a odebral se do říše spánku. Něco se tu děje. Zdál se mi sen. V tom snu se náš pilot jmenoval Petr, měli jsme docela dost problémů a tak vůbec. Pak mi došlo, že se můžu hýbat. Paráda! Prolétlo mi hlavou. Lucidní sen! Jak dlouho už jsem ho neměl? Měsíc? A teď, v letadlo to přijde? Jdeme se podívat na Havaj... usilovně se snažím dostat na Havaj, ale ono nic. Průser. V ten okamžik mi dojde, že to není sen, ale skutečnost. Takže, rychle se rozhlédnout - jsem blízko u dveří, nouzová skluzavka by měla vystřelit sama poté, co letadlo dopadne... takže ok, klídek, hlavu mezi kolena, a doufat. Přistáli jsme, a voda nás hnala ven. Pás vůbec neřeším, ten jsem si povolil ještě před dopadem, protože při nárazu do vody je stejně skoro k ničemu, takže jsem jen popadl svojí tašku, a deru se ven. Většina lidí se snaží dostat ven tou dírou v trupu, ale to je jen o to se pořezat a přilákat žraloky. Vydávám se tedy ke dveřím, které díky tomu, že se otvírají dovnitř, nedělají žádný problém, jen jsem se jich přidržel zatímco první vlna spláchla všechno, co nedrželo, a plavu ven. Ani se nějak nezajímám, jestli jde někdo za mnou, nebo jestli jsou všichni tak hloupý a perou se v půli letadla. Byl jsem dobrých pět metrů od letadla, když mi došlo, že tam může být někdo kdo chce pomoct. Pomůžou si sami! Tak zní rozkaz z mozku, a já plavu pryč, vestu jsem si raději ani nenandal, vím moc dobře, co by se se mnou stalo, kdybych se zasekl v letadle, pod vodou a s otevřenou vestou. Na břehu jsem během chvíle, a první co vidím je nějaký cápoš ve společenském obleční. Jenom ne měšťák, bože prosím jen to ne! pomyslím si, když si představím, jaké by to bylo přežívat s někým takovým. Třeba se pletu. "Ahoj!" zavolám na něj jakmile se dostanu trochu z vody. "Vypadá to, že pilotům to trochu nevyšlo, co?" prohodím směrem k němu, zatímco si otevírám svojí tašku a s radostí zjišťuji, že ty svačinový boxy, co nosí děti tak v první třídě, mají využití v tom, že jídlo zůstane suchý. "Chce se ti tam vracet a zkoušet někomu pomoct? Třeba to pár lidí zvládlo..." nadhodím k neznámému skoro jako kdyby to byl kamarád. "Nedělej fóry, právě jsme přežili leteckou katastrofu, vole." |
| |
| Ostrov „Tak koukám, že v tom nejsem sám“ řeknu klukovy, který doplaval ke břehu chvíli po mně. To je ale vůl. Pomyslím si, když se zmíní o pilotech. Koukám na moře, kde se ve vlnách zmítá ještě pár lidí. Také si prohlížím několik těl, které moře vyhodilo na břeh. Pak zahlédnu i tělo toho kluka, jenž byl v bezvědomí. Je stále nějakých dvacet metrů od břehu. „Já se tam rozhodně nevrátím. Nejsem zrovna super plavec, ale jestli se Ti chce, někomu pomáhat, tak támhle ten kluk to rozhodně potřebuje“. Při tom ukazuju na toho kluka, kterému se právě začala vyfukovat vesta. Jsem zvědaví, jestli pro něj skočí, jestli ne, je rozhodně po něm. Pak zahlédnu svačinový boxy. „Nemáš náhodou i něco k pití? Celkem jsem s té mořské vody dostal žízeň. „ |
| |
| Je nás víc! Bude koho jíst! //dodatek (vzhled) = Na pláž vylezl relativně kluk, kterému nemůže být více než 16 let, oblečený do maskáčových kalhot (přesněji nizozemské maskování), a velmi legrační košile, s vlasy střiženými relativně na krátko, a obyčejným obličejem, u sebe má jen tašku plnou pokladů.\ "Taky se mi tam nějak nechce, pro dnešek jsem si zaplaval víc, než jsem měl v plánu. Jak tak na tebe koukám tak jsi taky neměl v plánu plavat, co?" řeknu s malým úšklebkem, a vzpomenu si na jeho dotaz. "Trochu vody mám... teda, vody. Pití. Dej si." s těmito slovy zalovím v tašce a vyndám jednu z lahví s pomerančovou Mattonkou. načež ji hodím panu neznámému. Zrovna jsem se začínal rozhlížet po dalších lidech, když se z vody vynořil kluk jen o pár let starší než já. Nejspíš. A hned se ptá, tak takový je ten pocit. "Co vím já, tak nikdo." odpovím vlastně ihned "Co ty, nebo vy, pane neznámý? Jen tak mimochodem, já jsem Martin." Dám se do částečného ždímání oblečení, a rozhlížím se po ostrově. Ostrově? Asi jo. No, na net se tu asi nedostanu, ale jestli to moje stará dobrá Nokie přežila, tak možná... napadne mě a začne ve mě růst naděje - ten telefon byl v moři tolikrát, že už si to ani nepamatuju, takže třeba... ne. Mobil zůstal někde v letadle nebo v moři, ale rozhodně ne u mě. "Takže, co budeme dělat, vážení? Pláž je sice hezká, ale zůstat se mi tu teda nechce." |
| |
| Ostrov Doplavu na pláž a proberu se z bezvědomí. Opřu se o "své" dveře od záchoda a postavím se. Stále ještě s trošku zamlženýma očima vykročím k tomu elegánovi a machrovy se svačinovým boxem pro prvňáčky. Jste tu jenom vy dva? Po odpovědi si řeknu: No nazdar, ztroskotal jsem na ostrově s Jamesem Bondem v jiné podobě a přerostlým prvňákem. Přejdu přes pláž k džungli, která se hned za ní rozprostírá, vlezu si pod nějaký "stromeček" na okraji a opřu se o něj. Začnu vzpomínat na svoji rodinu a budu doufat že to přežily. |
| |
| Pláž Vezmu lahev a pořádně se napiju a pak jí tak nějak zapomenu vrátit. Koukám na kluka, který se nějak přece jen z vody dostal. James Bond? No docela to vystihl. „Tak jo kluci. Řek bych, že nejrozumnější bude počkat tady a nějak na sebe upozornit, aby se sem dostali všichni, co to přežili. Když zůstaneme na pláži, brzo přijede nějaká záchranná loď a vše bude OK. Takže teď pořádně řvěte. Jste ještě mladý, určitě máte lepší hlasivky. Já jsem hned zpátky, jen se kouknu, co nám moře přineslo za dary." S tím popadnu příruční batůžek, který vyplaval kousek od nás a prohledám ho. Dalekohled, rozmočený chleba (ten hned vyhodím), mobil (nefunkční, taky letí), peněženka (nechávám, může se hodit). Poté co prohlídku dokončím, vložím flašku do batohu a jdu hledat dál. |
| |
| Ve vodě Kupodivu jsem opravdu na své zavolání zaslechl odpověď. A dokonce si troufám říci, že to byl ženský hlas. To já poznám. Rychle se začnu rozhlížet kolem sebe. Jo! Díky, díky, díky, nejsem tady jedinej. Zahlédnu dívku držící se sedadla někde kousek za mnou. Natočím se směrem k ní a začnu kopat nohama. Po chvilce jsem u ní a ptám se: Dobrý? seš v pohodě? Jasně, většina lidí po pádu letadla je úplně v pohodě, ale na co jinýho se asi tak zeptat? Chyť se tady mího... éé rozpadlího čehosi. Doplavem ke břehu. Ve dvou se to lépe šlape. Tuhle poznámku si ale radši nechám pro sebe. Pak se opřu o své mocné plovoucí cosi a kopáním nohou nás začnu přibližovat ke břehu. |
| |
| Ostrov Mé tmavé oči se mi pomalu zavírají a já se stále pevně držím sedadla. Když v tom… Byl to lidský hlas? On mě slyšel! Děkuju... děkuju! Zvednu hlavu, která se zdá být tak těžká a zamžourám před sebe. Někdo se blíží. Z úst mu vycházejí slova, ale slyším jen útržky slov. „…ke břehu.“ Zamžourám a odkašlu si. Myšlenky se konečně ubírají tím správným směrem. Svoboda… letadlo… voda... zachránce. „Uh… myslím, že jsem celá.“ Zamumlám, zatímco se drápu na jeho kus, čehosi. Společnými tempy se nám podaří nabrat směr ostrov. Při plavání mlčím a snažím se přemýšlet, co bude. Nesčetněkrát jsem se dívala v televizi na pořady o přežití a pokaždé to vypadalo tak děsně jednoduše. Když nás vlny dorážející na pláž doženou v cestě kupředu, svalím se na břicho. O bože! Klidně bych teď usnula. Přetočím se na záda a zhluboka se nadechuji. Slyším hlasy... takže nejsme jediní. Zapomněla jsem tomu neznámému poděkovat, ale co… to udělám, až se to tu trochu uklidní. S bolestnou grimasou ve tváři se posadím a chvíli němě zírám před sebe. Je to všechno až moc neuvěřitelné aby to byla pravda. Všimnu si krvavé stopy na mém bílém tílku, roztřesenou rukou ohmatám čelo, do kterého jsem se uhodila před pádem letadla. Se zasyčením sebou škubnu. „Sakra!“ špitnu naštvaně. Mé tmavě hnědé vlasy jsou naprosto slepené solí a krví. Aspoň že nejsem ten typ ženský, co řve, kvůli roztřepeným konečkům. Upřímně? Móda mi byla pokaždý ukradená! Ještě chvíli tu posedím a poté se půjdu podívat, kdo spolu s námi ztroskotal. |
| |
| Oheň Slabý klacíky, třísky, nějakou trávu, pár silnější klacků, dva kameny a jednoho borce co umí rozdělat oheň. Všechno máme. V duchu se zasměji. Už jsem to přece dělal na táboře, když jsme "vařili polívku". Po minutách usilovné práce se mi podařilo rozdělat malý ohýnek. Přiložím pár silnějších klacků, ještě kolem rozházím kameny (jako ohniště), a oheň je hotový. Mile rád si vedle něj sednu a schnu. Je to příjemné to teplíčko. |
| |
| Pláž Slečna se zdá být trochu dezorientovaná, ...ale jinak jí snad nebude nic hroznýho. Společně kopeme nohama a přibližujeme se k pláži. Vidím, že na ní jsou i další lidé. No tak tohle je teda zázrak jak vyšitej. Jestli tohle přežijem, tak se o nás bude psát v učebnicích. Nevim, že by někdy pád letadla přežilo tolik lidí. Zasměju se sám sobě: No v učebnicích... Možná jenom v brožurách pro personál letadla. Když připlavem na pláž, slečna si hned lehne. Koukám že má na čele nějakej šrám. Já se v předklonu opřu o kolena a zhluboka oddechuju. Ty cigára mě jednou zabijou. Rozhlédnu se po osazenstvu pláže a zvednu ruku v pozdravném gestu. Ahoj. |
| |
| Pláž-vítání Pohlédnu od hořícího ohně, vzpomínky na rodinu opět zamknu do skříně (na chvilku na ně přestanu vzpomínat), postavím se a řeknu Dobrý večer, já jsem Filip a vy? a podám neznámému člověku svoji poškrábanou ruku. |
| |
| Seznámení Zdeněk, ahoj. Klidně mi tykej, nejsem zas tak starej. Odpovím a stisknu nabízenou ruku. Jestli ten oheň rozdělal sám, tak jsem rád, že tady je minimálně jeden co si umí poradit. Podle prvního dojmu musim říct, že je mi tenhle kluk sympatickej. Slušnej a umí si rozdělat oheň. Žádnej takovej ten rozjívenej parchant. No ale uvidíme. Asi nemáš ponětí, kde to jsme co? |
| |
| Pokec se Zdeňkem Ne, absolutně nevim kde jsme. Klidně jsem si spal a najednou se probudim a my padáme. Letěl jsem s celou mojí rodinou, odmlčím si nikdo z nich nepřežil. řeknu smutně. Odejdu opět k ohni a rozhlédnu se co roste na palmách kolem. |
| |
| seznámení Vylezu z pralesa znovu na pláž (bohatší o dva batohy a jednu tašku). „Ty jo vás tu najednou je. To je opravdu doják klučino" (k Filipovi). "Hezký ohýnek, ale chtělo by to ještě tohle". S tím na oheň začnu přihazovat obsah tašky (je plná palmových listů). Oheň okamžitě začne příšerně kouřit a v okruhu dvou metrů od něj se nedá vydržet. To je o moc lepší. Který, skautík ho vlastně zapálil? Měl by udělat ještě jeden, abychom se mohli osušit. Pak se koknu po ostatních. Hej ty Martoš máš v těch boxech nějaký jídlo? Řekl bych že bys ses mohl rozdělit s novými kamarády. |
| |
| Rozhovor Filip bohužel neví kde jsme a já pochybuju, že kdokoli z těhle lidí to bude tušit. Na poznámku o Filipově rodině reaguji jen chápavým pohledem. Co mu na to taky říct. Je to prostě na hovno. Podobný chvíle nesnášim. |
| |
| Nová tvář Z pralesa vyšel další muž. Jeden z těch co by vypadali jako slušlej člověk, kdyby drželi hubu. To si děláš srandu! Co je tohle za ko..ta? Pomyslím si hned po jeho první větě. Udiveně sleduju co dělá s ohněm, a přemýšlím jestli jsem blbec já, nebo on. Já ten druhej oheň klidně rozdělám, ale jestli do něj ty cokoli hodíš, tak tam přiložim i tebe. |
| |
| Úder Po těch slovech která mi Pavel řekl, se na něj udiveně podívám, poslechnu si to co mu řekl Zdenda, nahrne se do mně hromada vzteku a vrazim mu pěstí do ksichtu. Následně mu řeknu: Dárek od skautíka!!! Vezmu si pár palmových listů které ještě nenavázaly přímý kontakt s ohněm, opřu se o palmu, naházím na sebe ty listy a usnu. |
| |
| Letadlo a voda Není to ani tak dlouho co jsme ve vzduchu, když mne skolí spánek. Který si udržím i v době, kdy se baví piloti. Z mého sladkého snění mne vytrhne až hysterický řev jakési ženy o tom, jak tu všichni zemřeme. Bože, co ta kráva vyvádí? Napadne mě, pak si ale všimnu, že i ostatní lidé jsou zděšení a hysteričtí. Letušky se marně naží zjednat pořád a já pořád netuším co se děje. O vteřinu později se ozve hlasitá rána a letadlo se ještě ve vzduchu začne rozpadat. "Doprdele!" vykřiknu a instinktivně strčím hlavu mezi kolena. Rozepnutý pás nebo vestu vůbec neřeším. Na to není čas. Bože, proč se doprdele musí vždycky všechno posrat? Říkám si. Vzápětí mne pohltí hladina ledové vody. Nestihl jsem se téměř ani nadechnout a z náhlé změny teplot jsem téměř dostal šok. Navíc jsem ještě více dezorientovaný než předtím. Kurva, doprdele, co teď? Uklidni se, mysli. Nejdřív musíš na hladinu. No jo, ale kde to je? Hádám se sám se sebou a pomalu mi začíná docházet vzduch. Poté si ale všimnu stoupající bubliny vzduchu a už vím, kterým směrem plavat. Několikrát silně kopnu nohama, mávnu rukama a vynořím se na hladinu. Silně se nadechnu. Naneštěstí se mi při tom do plic dostane trocha vody a já se silně zakuckám a začnu se dusit. Chytnu se tedy prvního plovoucího kusu letadla, abych se neutopil a vyzvracím se do vody. Zkurvená slaná voda. Když konečně chytím dech a jsem schopen přemýšlet, začnu zjišťovat kde jsem. V okamžiku kdy spatřím pevninu, začnu i s kusem letadla plavat směrem k ní. Pevniva a "tábor" Posledních několik metrů k pevnině doplavu již bez letadla a jakmile mám vodu po pás, postavím se a začnu vybíhat z vody. Uběhnu po pláži ještě asi pět metrů směrem od moře, než sebou plácnu na zem a začnu silně oddychovat. Ležím takhle několik minut, než opět naberu dostatek sil. Posadím se, rozhlédnu po okolí a spatřím jak několik stovek metrů ode mne, hoří silně dýmající oheň. Tak to asi budou další cestující...Připadám si jak v blbym filmu... Postavím se na nohy a zamířím jejich směrem. Než ujdu těch asi tři sta metrů, seberu dvě tašky, které už stihlo moře Nebo je to oceán? vyplavit. Ke skupince dojdu zrovna v okamžiku kdy Skautík, jak sám sebe chlapec nazval, udeří chlapíka v obleku. Ten si docela troufá. "Chlapi nechte toho. Myslím, že teď máme závažnější problémy, než fackovat jeden druhýho. Za chvíli bude noc, musíme najít místo, kde se ukryjeme. Dokud nevíme něco o tomhle místě, musíme počítat s nejhorším," oslovím je, aniž bych se představoval. "Tohle jsem cestou našel, tak snad tam bude něco užitečného," pronesu směrem k taškám v mých rukách a jednu z nich hodím před Zdeňka (Vousáč, jak jsem si jej pro sebe pojmenoval, než se dozvím jméno), kterého považuju za asi nejrozumnějšího. Sám se potom skloním k tašce druhé a začnu její obsah vyndavat. Popis Něco mezi dvaceti a dvaadvaceti lety, výška asi 175 centimetrů, sportovní postava. Oblečen do světlých maskáčových kalhot a červeného trika s malým logem Gambrinus. |
| |
| Pláž první konflikt Pavel se úderu od „skautíka“ lehce vyhne, přičemž mu chytne ruku a odstrčí ho od sebe. „Tohle už nikdy neděl“ varuješ klidným hlasem. Vilém v jeho úhybu poznává policejní techniku. Poté co Vilém tašky rozepne, překvapeně zjistí, že jsou prázdné, jen v jedné se válí promočené triko. Pomalu se začíná stmívat a z džungle za pláží se ozývají děsivé zvuky. Popis pláže: Pláž, na kterou jste doplavali, je skryta mezi dvěma skalisky, které sahají až do moře (přibližně 50 metrů). Mezi nimi je otvor přibližně 15 metrů, za kterým je volné moře. Skály se táhnou vlevo i vpravo kam, až vidíte, tím tvoří přirozený vlnolam, takže voda u pláže je celkem klidná. Pláž samotná měří třicet metrů na délku a na šířku všude přibližně 12metrů (v době odlivu až 15metrů). Hned za pláží začíná prales. Hustá směs palem, kapradí, keřů a další rostlin. Na pláži jsou čtyři sedačky z letadla a polovina křídla i s kusem kabiny. Voda sem přihnala asi 5 těl. Jinak už tu nejsou žádné další věci. Váš ohýnek je přibližně v polovině pláže. |
| |
| Pád letadla .. Zrovna jsem usínal, když se ozval pilot. To co ale všichni pasažéři slyšeli, rozpoutalo nevídaný chaos a hysterii. Klid..klid.. Letím poprvé v životě a není možný, aby se něco stalo. To by byla náhoda jak kráva.. Pohodička... ,uklidňuji se. Když se pak letadlo začne řítit k zemi, stále si nepřipouštím sebemenší problém. To je třeba normální.. Turbulence jsou pořád a jelikož nemám žádné zkušenosti, určitě je to jen jedna z nich. Hlavně žádnou hysterii... ,říkám si, ale sám vím, že hysterie u ostatních věští asi vážnější problém. Když se podívám ven, vidím, že pád je nevyhnutelný.. ,Ne..ne.. Mami... pomoz...Mám vás rád,,, říkám si už se skelnýma očima. Snad nikdy jsem nebyl smutnější. Z neznáma, ze smrti, z toho, že tu po sobě zanechám své blízké a milované. Když očekávám náraz, zavřu oči a zatajím dech. Naivně stále doufám, že přežiji, i když vím, že pády letadla jsou fatální a proč bych zrovna já měl to štěstí a přežil to. Pak se ozvala velká rána, a já jen čekal na to, jak asi bolí smrt. Žiju? Nebo jsou to mé poslední vteřiny před smrtí? Třeba mě teď stáhne pod hladinu vír.. bleskne mi hlavou, když se ocitnu ve vodě. ,,Hlavně se neutopit.. napadne mě v zápětí. Utopení a uhoření - dvě smrti, z kterých mám nepopsatelnou hrůzu. Plavu na hladinu, co mi síly stačí. To, že mě můžou zasáhnout trosky letadla a ve vteřině mě tak zabít, mě vůbec nezajímá. Hlavně se dostat nad hladinu a nadechnout se. Jaké bylo mé vnitřní nadšení, když má hlava byla venku z vody a já se nadechl. Oči mě museli nesnesitelně pálit, ale to jsem si neuvědomoval díky adrenalinu v krvi. Kovová pachuť v ústech byla typickým znakem adrenalinu a já měl v puse olova na pár let dopředu. Viděl jsem před sebou mladou dívku a nějakého kluka, jak se něčeho drží a míří na pevninu. Pokusil jsem se volat o pomoc, ale voda se mi stále dostávala do úst a já se na nic nezmohl. Když jsem byl už pár desítek metrů od břehu, usoudil jsem, že ten kousek už doplavu bez cizí pomoci. Periferně jsem viděl další osoby na pláži, a to ve mě vyvolanou velkou naději na záchranu. Třeba přežil někdo zkušený. Někdo, kdo ví co v těchto situacích dělat.. Netušil jsem, kde jsme se zřítili, ale ani na vteřinu mě nenapadlo, že by tady do pár minut či hodin nebyli sanitky, vrtulník, policie a televizní štáby. Když jsem se dostal na břeh, klesl jsem na kolena zhluboka vydechoval. Pak jsem se s námahou narovnal a ozval se.. ,,Kde je zbytek posádky a pasažérů. Ještě ve vodě?,, Má úvodní slova možná byla naivně hloupá, ale já opravdu netušil, jak velká katastrofa to mohla být. Nevěděl jsem, zda se pilotovi podařilo o ,,drsnější,, přistání na hladině (pořád by to bylo alespoň přistání) a nebo, zda to byl pád ,,střemhlav,,. ,,Volal jste někdo o pomoc? Vědí už o nás?,, ,zeptal jsem se už logičtěji. O to víc mě překvapil rozdělaný oheň. Cooo?? Jsou pár minut na břehu, a už se cítí, jak Robinson Crusoe? Nebo si hrajou na hrdiny seriálu Ztraceni? Vůbec mi hlava nebere myšlenkové pochody ostatních. Přijde mi to jako ve zlém snu. Pokud takto přemýšlí všichni, jsem asi Alenkou v říši divů.. Očima hledám někoho staršího a oproti nám dospělého, leč marně. Když pak z džungle uslyším děsivé zvuky - vůbec je neřeším. Nemám potřebu chodit někam do pralesa a riskovat tak svůj život. Proč taky.. Prostě počkám, až sem dorazí záchrana.. ,ujasním si hlavní bod pomalu začínajícího večera a zoufale se podívám na dívku. Statečná... stejně jako ostatní. Tolik mrtvých a žádný pláč.. Hned na to se mi začnou hrnout do očí slzy a já tak asi jako jediný propuknu v pláč. Naštěstí sedím k ostatním zády, čelem k moři a doufám, že mě nevidí. *** Hnědovlasý a na kohouta ostříhaný kluk s hnědýma očima a něco přes 30 let. 185 cm vysoký, průměrné postavy s menším bříškem, vážící něco přes 90 kilo. Na sobě mám 3/4 džíny, bílé tričko s krátkými rukávy a bílé tenisky. Prostě jak by se řeklo - frikulín :) |
| |
| Pláž+nový příchozí Když odvrátím ránu od Skautíka. Trochu pobaveně sleduju, jak jde spát. V tu chvíli si všimnu, že na pláž dorazil někdo do další. Při jeho prvních slovech se k němu obrátím. „Jo ještě ve vodě a pár jich je i na ostrově, ale řek bych že většina je na několik kusů nebo se právě topí. Pokud teda nepočítáš támhle toho", ukážu na muže, který se zaklínil na skalisku 30 metrů od břehu a je pravděpodobně v bezvědomí (Erik). Když se zeptá, jestli jsme volali o pomoc. Vysypu na zem deset mobilů. „Ani jeden nefunguje. Buď jsou vybytý, nemají signál, nebo je dodělala voda. Doufám, že někdo by mohl zahlídnout kouř s tohohle ohně, ale jsme na dost špatném místě. I potom co jsem zařídil, aby víc kouřili tak ty skály nás naprosto stíní. Navíc jestli je pravda co říkali piloti, nebudou vědět kde nás hledat.“ |
| |
 | Ráno-Odlet-Dolet Neuvěřitelné a nepravděpodobné se stalo skutečností jsem jedním z mála lidí, co dostanou tu šanci pracovat pro australskou těžební společnost konečné si budu moct splnit všechna svá přání a rozmary budu ve vatě, jako nikdo tady stačí jen odcestovat k protinožcům, vychvaluju se v hospodě kolegům z práce a dávám si jednoho panáka za druhým a přitom se hlasitě směju a bavím se na svůj účet, tak jak to mám rád. No nic bando, jdu domu bo jinak bych ten zítřejší let za lepším životem zmeškal. Cestou ven z knajpy mi pár kamarádů přeje mnoho úspěchu a podobné kraviny ale mě to nikdy nic moc nedává a neříká tak se jen přihloupě usmívám a roboticky děkuji. Po 15ti minutách svěží chůze docházím do svého bytu potichu se svléknu donaha a vklouznu do postele za svou kopretinou ta jak má ve zvyku je probuzená od chvíle co jsem strčil klíče do zámku. To je dost že jsi doma sykne po mě já se přitisknu blíže pohladím ji po zadečku a se slovy chyběl jsem ti, co ji dám pusu na čelo dej pokoj a spi už zítra to bude dlouhý den. |
| |
| Pláž Sedím s hlavou sklopenou. Slzy dopadají do písku obarvené od krve, která mi umazala už tak špinavé tváře. Co si počneme? Jsem schopná postarat se o svůj vlastní život? Jasně! V zemi, s lidmi, jídlem, prací… ne na pustém ostrově. Uvnitř mě se odehrává boj emocí. Chci křičet, řvát, kopat, plakat… Místo toho se rozklepu a mé tělo zachvátí křeče zoufalého pláče. Zatímco já se snažím ovládnout své tělo, které přemáhá nutnost zvracet, ozvou se za mnou zvýšené hlasy. Je skvělé vidět, že někdo přežil. Ale… popotáhnu, hřbetem ruky otřu slzy a zamžourám na muže stojící u ohniště. Vidím mého zachránce – poznámka: nezapomenout poděkovat. Ten, co stojí více vzadu, zřejmě rozdělal oheň. Výborně. Ale ten, co stojí u něj a něco zrovna drmolí, se mi nelíbí. O co tam jde? S námahou a dalším bodnutím v hlavě vstávám a šlapu přes rozžhavený písek. Když se přibližuji, všímám si jeho obličeje. Proč prostě nepoděkuje? Zamračím se s myšlenkou, že musel přežít zrovna takový otrapa. Ale každý zachráněný život dobrý. Než stačím vyslovit jakékoliv slovo, přiletí na Pavlovu tvář pěst. Nevím jak, ale náhle mám nutkavý pocit zasáhnout. V slzách, které se mi stále řinou z očí, přiběhnu k těm dvěma a se vzlyky mezi slovy se do nich pustím. „Co to tady vy blbci vyvádíte?... Myslíte, že přežijete po spolu, když… se tady budete rvát?... Sakra vzpamatujte se… A TY!“ namířím prstem k Pavlovi „.. obyčejné děkuju by ti… jazyk neutrhlo!.. Kdo si sakra myslíš že jsi... "!Nervózně přešlapuju na místě. Jo.. tak hysterie mi jde dobře. Mám pocit, že se vše kolem mě zhroutí. To si ještě nikdo neuvědomil v jakým průseru to jsme? Bože! Mám v puse další palbu nechutných nadávek, ale nakonec si přikryju pusu dlaní a sesunu se do písku. „Sakra…“ ozvu se zpoza vzlyků. Zvednu hlavu a zadívám se před sebe. Ta pláž… krom věcí z letadla jsou tu i… lidé, kteří neměli takové štěstí. A ve výhledu na to vše sedí další postava s bílým trikem. Je fajn, když nás tu je víc. Mezitím Pavel dopoví důvody, proč nás nenajdou. Můj pocit tísně a paniky opět narůstá. Nenajdou nás… nenajdou nás. Ale něco mě napadne. Zvednu k němu uplakané hnědé oči. „Tak proč prostě nepostavíme ohniště na skalách, kde by mohl být kouř vidět? Určitě mají poslední záznam… aspoň přibližný záznam z elektroniky, nepadali jsme tak dlouho. Musejí mít přibližné souřadnice.. určitě ano!“ Sama sebe ujišťuju, že to tak je i když mi mozek tvrdošíjně oponuje. Určitě ano! |
| |
| Noc Na ječící hysterku nereaguji, do chvíle než zmíní oheň na skalách. „Na ty skály by se někdo mohl zkusit vyškrábat, ale já to rozhodně nebudu. A myslím, že mezi námi není žádný borec, co by to chtěl zkoušet za tmy. Takže bych udržoval tenhle ohýnek a doufal. Navíc pátrání většinou trvá několik dnů, takže šance bude i zítra. Zatím se můžeme kochat mořem. Škoda že výhled kazí ten típek, co se tam topí.“ Potom jdu a vytáhnu si z jednoho batohu dvě deky. Jednu položím pod sebe. Druhou se přikryju. batohy si dám pod hlavu. „Takže budeme čekat na ráno“. |
| |
| Pláž Filip po "pitomcově" (Pavel se nepředstavil) průpovídce neudržel nervy na uzdě a pokusil se ho udeřit. Moc mu to ale nevyšlo. Zrovna se mu chystám říct, ať se na to vykašle, když v tom přijde další muž. Typuju ho tak na třiadvacet. Než ho stihnu byť jen pozdravit, řekne oběma rváčům téměř to samé co jsem jim chtěl říct já. Pak mi podá tašku, ale bohužel je v ní jenom nějaký triko. Jenom tohle, bohužel, pronesu a ukážu mu promočené triko, které jsem vytáhl z tašky. Jinak, já jsem Zdeněk. Ahoj. Za malou chviličku na to se objeví i slečna, která se mnou plavala na pláž. Trošku jí povolily nervy, ale vůbec se jí nedivím. Je mi jí trochu líto, když jí tak vidím. Chudák holka. Mezitím co spolu všichni debatují se Filip odebere spát. Já se do debaty nezapojuji a jen poslouchám, protože nemám čím bych přispěl. Ale na ty skály teda fakt rozhodně nepolezu. Ten chlap je možná pěknej vůl, ale má pravdu. Dneska uděláme nejlíp, když zůstaneme na pláži. Já tady teda zůstanu určitě. Když Pavel nadhodí poznámku o topícím se chlapovy, nejsem si úplně jistý, jestli to myslí jako vtip, nebo vážně. Každopádně se ohlédnu, ale protože nemám brýle, stejně ve vodě plné trosek z letadla nic nerozpoznám. Nakonec ze mně vypadne jen: Hele lidi, já se du podívat do toho zbytku letadla. Ukážu ke zbytku kabiny, která leží na pláži. Třeba tam bude něco, co se bude hodit. |
| |
| Seznamka? "Vilda, čau," odpovím Zdeňkovi a otevřu svou tašku. "Sakra, tahle je úplně prázdná. Doufal jsem alespoň v nějaký oblečení." Znechuceně odhodím tašku směrem, odkud jsem přišel a povzdychnu si. O pár vteřin později si všimnu přicházející dívky. A tohle je kdo? Když dojde na hysterickou scénu, soucítím s ní. I já jsem málem dopadl stejně. Naštěstí chladná logika zvítězila. Alespoň prozatím. "Určitě už nás hledají, to si buď jistá. Určitě nás už i brzy najdou. Musíme jen pár dní vydržet a všechno bude dobré," laskavě se na ni usměju. Namlouvám to jenom jí nebo i sobě? Těžko říct, ale musíme si udržet nějakou naději. Alespoň jeden z nás. "Zkus se teď trošku prospat ano? Ráno, až vyjde slunce, bude všechno jiné, lepší." Otočím se k ostatním a nahodím výraz "nezkažte to, musí tomu věřit". "Zdaňku ta kabina je dobrej nápad. Zkus tam najít nějaké mapy, alespoň zbytky. A co se týče támhle toho," ukážu směrem a skaliska, "posledních pár měsícu jsem chodil na horolezeckou stěnu, takže mám trochu zkušeností, ale po tmě nikam nepolezu. Do rána to tam bude muset vydržet." Sám se potom odeberu kousek stranou, usadím se a zád k ohni, s pohledem upřeným na moře začnu přemýšlet o tom, co se to vlastně stalo. O pár minut už mi po tváři začne stákat první slza. Pokud na mne kdokoli promluví jen zvednu ruku v gestu "počkej", otřu si tvář a až poté se na něj otočím a budu se mu věnovat. Nechci aby někdo ty slzy a bezmoc v mé tváři viděl. |
| |
| soukromá zpráva od pro Jakmile dojdeš k vraku je jasné, že už tu někdo plenil. Vrak tvoří polovina jedné uličky (celkem osm sedadel). Na třech sedí mrtví pasažéři (všichni tři to jsou muži v smokingu). Mají rozepnuté saka tak že je vidět že se jim někdo hrabal v kapsách. Ve vnitř jsou ještě čtyři tašky a jejich obsah je vyspaný na zem (jedná se hlavně o dámské oblečení ale je tam i nějaké pánské). V přihrádkách nad pasažéry vidíš jedno balení vody. Jinak se vrak zdá být prázdný. Pak se ale skloníš a všimneš si, že jsou tam ještě dva nedotčené kufry zapadlé pod sedačky. Jeden je plný jídla a kuchyňských potřeb (2xnůž, 3xhrnec, 1xpánvička). Tento kufr se sem musel nějak dostat z nákladového prostoru. Druhý kufr je příruční kufřík. Zřejmě jednoho s těch mrtvých džentlmenů. Jsou v něm dvě knihy-Pán much a Robinson Crusoe ;), pak tam jsou nějaké dokumenty, zapalovač a krabička cigaret. |
| |
| soukromá zpráva od Zdeněk pro První čeho si všimnu ve vraku jsou mrtví spolucestující. Jsou to vlastně první mrtví, které jsem v životě viděl. Moc se mi už ten zbytek letadla prohledávat nechce. Ale opravdu špatně se mi udělá, až když si uvědomím, že jsem si tam mohl takhle sedět já. Chvilku to rozdýchávám a obličej si masíruji rukama ve stylu "mě snad vomejou". Když se dám trošku dohromady, dám se do prohledávání. Jak najdu vodu, hned se trošku napiju. Aspoň nebudeme mít dneska žízeň. Když najdu i jídlo a kuchyňské potřeby, už se neubráním úsměvu. Skoro ani nedokážu uvěřit tomu, že bych měl takové štěstí. Ale Opravdu neskrývanou radost mám, když otevřu druhý kufřík a z něj se na mě usměje krabička cigaret. Jo! Díky, díky, díky. řeknu polohlasně pro sebe. Zavřu oba kufry, ten s jídlem a kuchyňským nářadím i ten s dokumenty a knihami. Krabičku cigaret si strčím do náprsní kapsy u košile a zapalovač do kapsy džínů. Pak se s oběma kufry vydám zpět k ostatním. |
| |
| Návrat k přeživším Pokud si mě všimnete můžete vidět, že se od vraku letadla vracím se dvěma kufry. Máme kliku lidi. Bylo tam nějaký jídlo a trocha vody. Řeknu, když přijdu k ostatním. Kufry položím na zem a otevřu první, který je plný jídla a nějaké kuchyňské potřeby (2x nůž, 3x hrnec, 1x pánvička). Nasadím slavnostní úsměv. Když usoudím, že už se všichni pokochali otevřu druhý kufr. V něm jsou jen dvě knihy (Pán much a Robinson Crusoe) a nějaké dokumenty. Kdyby se někdo nudil, hm. A ještě jedna věc. Ještě někdo tady určitě je. Ten vrak už někdo prohledával. Byli tam i nějaký... odkašlu si Jak to sakra říct, aby to nevyznělo blbě. V životě by mě nenapadlo, že řeknu takovouhle větu a bude to pravda. ... nějaký kravaťáci co to nepřežili. Šlo vidět, že je někdo šacoval. Ale nevim co za magora by tam nechalo kufr plnej jídla. Pak z kapsy u košile vytáhnu krabičku cigaret a z kalhot zapalovač a skoro obřadně si zapálím. Vdechnu kouř a nechám ho, ať mě příjemně šimrá v plicích. Otočím se k ostatním a zeptám se: Chcete někdo? a nabídnu cigaretu. Taky si všimnu že cigareta se mi v prstech mírně chvěje. Jo, ještě jsem v šoku. Až mímu mozku pořádně dojde co se to vlastně stalo, tak si tu asi takhle v klídku pokuřovat nebudu. |
| |
| Pláž Nad ostrovem padla tma. Není vidět ani na krok. Až na oheň nemáte žedné světlo. Jen Pavel, když v noci musel jít vykonat potřebu, vytáhl z baťohu velkou a kvalitní svítilnu. Noc je tu teplá až dusná. Na obloze jsou vidět hvězdy. Byl by to nádherný večer nebýt pralesa, ze kterého neustále vycházejí prapodivné zvuky. Ráno se všichni probudíte brzy. Slunce pomalu začíná rozpalovat písek pod vašima nohama. Byl by to krásný den nebýt to, že jste ztroskotali na ostrově. Pokud ani to některým z vás ani to nezkazí den, tak jim ho ale určitě zkazí to, že na pláži už neleží žádné těla. Zmizela naprosto beze stopy. Zato ten muž, který byl uvázlí na skalách, k vám přibyl. Je stále trochu mimo sebe, ale jinak se zdá být v pořádku. |
| |
| První noc Nevěřícně hledím na Pavla, který si vytáhl dvě deky a přikrývá se. Většího sobce jsem neviděla! Zamračeně ho pozoruji a koušu se do rtu, abych nespustila novou hysterii. Uklidňující hlas muže, který slibuje, že ráno bude lepší, se mine účinkem. Spíš ve mně zvedá novou vlnu slz. Jakoby přibyl další zářez do masa, které pálí. A proto jen tiše sedím Za chvíli slyším mého zachránce. S nadějí čekám, co našel. Jídlo? Voda? O bože děkuju! A knížky? Robinson Crusoe – není to ironické? Hledím na něj s úžasem, jak zvládá první okamžiky na tomhle zpropadeném ostrově. Vstanu a přejdu blíže ke kufrům zrovna ve chvíli, kdy Zdeněk – jak se představil muži– nabízí cigarety. Zakroutím hlavou a nervózně se usměji. „Né díky, ale… Em.. no. Já jsem ti chtěla poděkovat, že jsi mi pomohl v té vodě…“ špitnu. „Jsem Lucie...“ dodám a nabídnu ruku a v tom si uvědomím, zda si tu i v téhle chvíli někdo potrpí na formality. Nebýt toho, že tady na tomhle... místě ztvrdneme hodně dlouho, byla by to scéna jako z romantické knížky. Pláž, oheň, samí chlapi (No jo bože! Žádná jiná ženská nepřežila.) jen ten prales tu přemývá. Ohlédnu se přes rameno do jeho temného chřtánu. Kdo ví, co v něm je. Najdu si takové místo u ohně, aby mi hřál záda, povzdychnu si a pozoruji hvězdy. Jsou tak překrásné. Plno lidí v nich vidí obyčejné koule žhavého plynu, pro mě jsou však teď jedinou útěchou. A díky nim se mi podaří myšlenky směrovat pouze k nim a zapomenout na celý den… alespoň trochu. A i když se přemlouvám, že nemůžu usnout a že by tu měla být hlídka… spánek mě přemůže. Ráno Snažím se otočit na bok v mé posteli a zachytit deku, jenže místo ní hrábnu rukou do písku. He? Co to…? V půlce věty mi dojde, co se děje. Jak bych mohla ležet ve své posteli, když jsem … tady. Rozhlédnu se kolem ohniště. Netuším, jestli ostatní spí, nebo jen přemýšlí, ale já pomalu vstávám. Rána na čele je olepená pískem a nesmírně pálí… budu si to muset nějak vyčistit. Slabounký vánek mi projíždí vlasy a já se zhluboka nadechuju. Promnu oči, vlasy stáhnu do ohonu a… momentík. Několikrát za sebou zamrkám.… „To ne…“ šeptnu. „To ne, to ne, to ne!“ zvyšuji postupně hlas. Nevzpomínám si, že by muži večer někam odtáhli mrtvoly. Nebo… mé oči padnou na někoho nového. Jemně dloubnu do Zdeňka, který byl nejblíže. „Hej.. hej! ..Tohle musíš vidět!“ Pomalu se přiblížím k neznámému a zatřesu ramenem. „Haló?.. pane?..“ Vypadá, že je v pořádku. S úlevou se sesunu se na písek vedle něho a počkám, až se ostatní probudí. Žraloci nebo jiní predátoři by se k nim nedostali ne? Určitě ne! Zcela jistě včera muži odtáhly mrtvoly a jen jsem si toho nevšimla.. protože jinak… Polknu. Jinak to znamená, že tu nejsme sami. |
| |
| Ráno : Muž v kravatě mi řekl, že ani jeden z telefonů nefunguje.. No super.. ,pomyslím si. V duchu jsem cítíl dusnou atmosféru a co jsem tak stačil vnímat i jakýsi konflikt mezi přeživšími pasažéry. Ale mám v hlavě jiné myšlenky a tak do sporu nezasahuji, jen ho z povzdálí pozoruji.. Na večer mi začne být zima a já se přesunu k ohni. Těm, kteří jsou vzhůru se představím jako Martin a zeptám se jich, zda si mohu přisednout. Když vidím muže v obleku, jak si zabral obě přikrývky jen pro sebe, projede mnou neskutečný vztek. ,,Můžeš dát alespoň jednu přikrývku tady slečně? Nebo jsi takovej sobec, že myslíš jen na sebe?! ,neudržím se. Ať už zareagoval jakkoliv, usuzuji, že jsme se snad nezabili a ať už dříve či později, a ať už s monoklem nebo bez, jsme oba šli spát. U ohně jsem se snažil usnout a načerpat tak nové síly na ráno, ale trvalo skoro celou noc než se mi to podařilo. Když už ale po chvilkách pospávám, je to spánek velice neklidný - budím se kvůli tomu, zda se neblíží naše záchrana - zbytečně. Vstal jsem ještě za tmy, ale pomalu se začínalo rozednívat. Potuloval jsem se zachmuřený po pláži a hledal něco užitečného, co mohlo vyplavit moře. Ať už nějaký nerozbitý telefon ( i když vím, že šance je minimální ), jídlo, zbraně, oblečení, prostě cokoliv. A až pak jsem si toho všiml - Kde jsou těla?? V tu samou chvíli si toho očividně všimla i dívka a já za ní a defacto za všema hned běžel. ,,Ahoj, nevím, zda jsem se včera představil. Jsem Martin.. Co si o tom myslíte? Kdo by ty těla uklidil? Možná příliv a následný odliv, ale netuším. Nevyznám se v tom.,, ,zeptám se všech, a tikám očima po ostatních. |
| |
| Večer Potom co se připravím k spánku, zpustí na mě jeden chlap (Martin) svoje hrozně hezký řečičky. „Víš já opravdu myslím jen na sebe. Vás neznám a bylo by mi fuk, kdybyste to nepřežili. Já to ale přežil a plánuju tu přežívat dál, dokud nás nezachrání. Kdyby měl, ale někdo zájem mám tu ještě jednu deku. Kdo si jí ale vezme, má u mně dluh a já si ho někdy vyberu“ Pak z batohu vyndám ještě jednu přikrývku a položím jí vedle sebe. Přetočím se na druhý bok a spím. Noc Večer musím jít vykonat potřebu. Sáhnu do baťohu pro připravenou svítilnu, Pak vyrazím. Jdu chvíli po pláži. To je zajímavý přísahal bych, že tady leželo jedno tělo. No nic tu není. Pak zalezu do pralesa. Když se vracím, jsem čistě oblečený (do kapsové vesty a maskáčových kalhot) a nesu si nějakou krabici. Pak znova ulehnu a spím. Ráno Když se ráno probudím, zjistím, že těla jsou opravdu pryč. No byla to jen těla. Zajímavější je, že přibyl jeden živý. Nebudu o tom, ale nějak sáhodlouze přemýšlet vybalím si tu krabici, co jsem večer přinesl a otevřu jí. Je přecpaná čajových sušenek, k tomu si vytáhnu ledovou kávu v krabičce. Teď se nasnídám a pak už určitě dorazí záchrana říkám si v duchu. |
| |
| Informace pro hráče Filipa jste ráno našli na pláži mrtvého. Po prozkoumání těla jste zjistili že musel mít vnitřní zranění (hrudník má celí modrý od sražené krve). |
| |
| Procitnutí |
| |
| Život za život Tenhle… Pavel – to bude pořádný oříšek. Nemůžu za to, že ho nedokážu vyhnat z hlavy. Pořád mi nedochází, jak může být někdo tak… sobecký, ale na druhou stranu mi rozum říká, že každý je tu sám za sebe. Těžko mi bude někdo pomáhat, když budu na obtíž. Pfůů.. co to právě řekl? Máš u mě dluh? Sakra co je zač? Nějakej podělanej „byznysmen“ ? Kdybychom se alespoň trochu… „trochu“ spřátelili, zcela jistě by to vyřešilo spory zde, ale moje naivita byla pokaždé bezmezná a to i teď. Nedovedu si představit, že bych s Pavlem měla vést normální rozhovor. Při té myšlence svraštím obočí. A tak – i když to bylo od Martina moc hezké zastání – se k dece už nevracím a raději to nechávám být. A ráno, když se snažím probudit Zdeňka, se ozve za mými zády Martin – už byl také vzhůru. Jsem hodně rozrušena a tak jen kývnu na pozdrav a poté se snažím dát do kupy rozumnou větu. „Já… bože… já nevím! Copak tobě to dává nějaký smysl?“ Otočím se k těm, co už jsou vzhůru. „Vy… prosím řekněte že jste ta těla včera odklízeli..“ Polknu. Přece.. přece je odliv nestáhl! To by se zasekli o skály no ne? Když později sedím vedle muže, který byl pro mne nový, vypadá, že je v pořádku i když si mě zprvu tak zvláštně prohlíží. Sundala ze skal? „Oh.. ne.. prosímvás, to já nebyla.“ Tak to ne teda. Nejsem hubeňour, ale až taková „korba“ nejsem. „Jste si jistý, že Vám nic není? Vypadáte, že máte bolesti..“ Mělo by být docela snadné přežít v tak velké skupině.. a že to bude hračka. Achjo. Kéž by měl pravdu. A poprvé se opravdu usměji, za což jsem mu velice vděčná i když mám stále slzy na krajíčku. „Lucka“ přitisknu si dlaň na hruď, abych se představila a počkám na jeho jméno. Když vedle něho tak sedím, rozhlédnu se po pláži. Někdo stále spí? Hm… nedivím se. Počkat! Tady něco nesedí.. vždyť.. Pevně stisknu rameno Erika a hned zas pustím, když si uvědomím, jak křečovitě jsem ho „chňapla“. Bože to né. „Panebože!“ Přitisknu si dlaň na ústa. „Tam.. „ ukáži směrem, kde ležel Filip „řekněte mi někdo, že jenom tvrdě usnul!“ Slzy se mi opět řinou po tváři. Další.. další… další mrtvolu už né! |
| |
| To teda začíná |
| |
| Informace 1. Lidi bylo by vhodné, kdybyste začali spolupracovat. Protože vám nechci nic nakazovat, tak pouze navrhuji, abyste psali kratší časové úseky. Tím pádem na sebe budete lépe reagovat. 2. Další věc jsou jména. Pro plynulost hry určuji (tentokrát žádné domlouvání) že už znáte jména všech ostatních (i když se někteří usilovně brání představení, že Pavle!). Takže už prosím žádné příspěvky typu: promluvím na muže opodál. Teď vždy napište, promluvím na Zdeňka a tak podobně. |
| |
| Pláž Nevzrušeně sleduju, jak zjišťují, že je Filip mrtvý. No bez dětí to tu bude snazší. Pak na mě promluví Erik. Jo jasně já teď přestanu jíst a půjdu zakopat mrtvoly. „Já bych ho hodil do moře. Uvidíme, jestli ho odnese, jako ti těla co tu byli večer.“ Pokračuju dál nevzrušeně. Potom přece jen přestanu snídat. Vstanu a dojdu k Filipovi. Seberu jeho baťoh. „Myslím, že tu měl nějaké jídlo.“ Řeknu suše. Poté ho ještě prošacuju. Z ruky mu stáhnu hodinky. Porovnám je s několika, které mám v kapse. „Jdou mu napřed“. Pak se jdu zase posadit a pokračuju ve snídani. „Jinak pokud mi někdo natrhá k obědu nějaké banány nebo jiné ovoce podělím se s ním o sušenky“. Nabízím všem přítomným. |
| |
| Ráno : Mou teorii, že těla odnesl z břehu příliv, mi Lucka moc nepotvrdila. Pravda, těla by byly zaseknuté a pohozené po skaliskách ve vodě.. Najednou spatřím muže, kterého jsem si včera nevšiml a hned pochopím proč. Večer totiž mezi námi nebyl, ale vypadal, že je to další přeživši z našeho letu. ,,Ahoj, jsem Martin. A jak se držíme? Doufáme v záchranu, ničeho víc zatím asi nejsem schopen. A podle mě nebude problém zde přežít. Spíš vidím problém v tom, že tady žít nechci. Chci domů, za rodinou...,, Pak najednou Lucka zakřičí a ukáže prstem na Filipa. Co?.. To ještě spí? A nebo... Vydáme se za Filipem, a když Erik Filipa otočí, je nám to vše jasné. ,,Doprdele! Jaktože umřel? Vždyť.... byl včera v pohodě.. To...sakra.. kurva...,, ,nedokážu pochopit situaci a najít správná slova. Jen poslouchám Erikovu verzi o úmrtí a dává mi smysl. Když řekne, že bychom ho měli pohřbít, jen vyvalím oči. To snad udělá záchranný tým, až nás najdou ne?.. Vždyť nás čeká už jen pár hodin a musí nás lokalizovat.. Pak uslyším Pavla, jak navrhuje hodit jeho tělo do moře, aby pak dodal pomyslnou třešničku na dort tím, že se začne hrabat ve Filipových věcech a kontroluje mu hodinky. ,,To si už děláš prdel, ne?! A co jeho rodina, až sem dorazí? Co identifikace obětí? Co soudní pitva?,,, zavrtím hlavou a jdu od ostatních pryč, abych nenapadl Pavla také fyzicky. ,,A zrovna takovej krypl přežije! Kurva, to není normální!!,, ,zakřičím pro sebe, a i když jsem od ostatních zhruba dvacet metrů vzdálen, je jasné, že můj vztek slyší. Je docela možné, že můj vztek je slyšet i hluboko v pralese. Vůbec bych se tomu nedivil, při takovém tichu, jaké zde na ostrově panuje. |
| |
| Pohřeb nebo snad ne? Tak jsem dosnídal a záchrana nikde. Navíc ta snídaně nestála za moc. No to jsem teda v prdeli. Někdo by přece jen měl něco udělat s tím tělem. Za chvíli se na něj začnou slétávat mouchy. Bude to tu páchnout a kdoví co by to mohl přilákat. „lidi včera jsem našel skládací lopatku a nějaký igelity. Pokud ho chcete pohřbít, donesu vám to. Podle mě by bylo užitečnější vyzkoušet to s tím mořem.“ Předtím než na mě zas někdo vyjede, začnu vysvětlovat: „Je to úplně logický. Pokud ti těla včera odneslo moře. Odnese i tohle. Pokud ne… Bude lepší to vědět.“ Zadívám se na místo, kde předtím leželi ty mrtvoly. „lidi teď už to není Filip. Je to mrtvý tělo. Mrtvý tělo bez duše. Nic víc.“ Pak se zas podívám po skupině ostatních. „Někdo by zatím mohl vymyslet nějaký plán, co budeme dělat, než nás přijedou zachránit. Já zrovna nejsem vášnivý čtenář, takže si tu neplánuju číst a čekat bůhví jak dlouho na záchranu. Proto by bylo dobrý vymyslet nějaký způsob jak záchranářům pomoc nás najít. Zvlášť když asi vůbec netuší na které straně zeměkoule nás hledat“ S tím začnu sklízet svoje věci. „Jo aby bylo jasno. Tohohle se nikdo nedotkne, dokud se nevrátím. Jinak se tu změní právní řád“. Poté se zvednu a čekám jestli někdo nějak zareaguje. |
| |
| Kdo jinému jámu kopá... Erik mi chce podat ruku, ale cosi nám překazilo plán seznámení. Už mě nevýslovně dusí, dere mi to duši, trhá na cáry pomyšlení, že každým okamžikem může umřít kdokoliv! I já! Co když mám vnitřní zranění a za deset minut sebou jen tak seknu? Hledím se slzami v očích na Erika, jak se snaží nahmatat pulz. Je mu určitě jasné tak, jako mě, že Filipovo srdce dobilo. „Panebože!“ špitnu a pomalým krokem se přesunu k Filipovi. Hledím na jeho tuhé tělo, ze kterého vypršel život před několika hodinami. Děsí mne fakt, že jsem mu mohla pomoci. A má ústa jen v údivu zůstanou otevřena, když je Pavel víc zarmoucen snídaní, než mrtvým člověkem. Ten.. Ten…! Sbírám sil, abych mu zplna hrdla řekla, co si o něm myslím! Ale Martin mě předběhne, neboť jasně slyším jeho větu: ,,A zrovna takovej krypl přežije! Kurva, to není normální!!,, A plně s ním souhlasím. „Mrtvý tělo bez duše? Bez duše jsi leda ty sakra!" Hledím nasupeně, jak sklízí své věci. Neubráním se ironickému uchechtnutí. „To si vážně děláš prdel!“ Mé nervy mi ujedou úplně. Je mi jedno, že jsem opuštěná, sama, teoreticky už mrtvá, je mi líto lidí, kteří zemřeli, jsem ráda za živé..Erika, Zdeňka, Martina… Ale tohle! „Ty jeden sobeckej hajzle!“ přejdu k jeho věcem a vyrvu mu je z ruky. „Jakej právní řád? Co seš sakra zač?“ Z hrdla se mi vydere vzlyk. Měla by ses snažit vypadat silně, nedobytně a odvážně. Zatím se ukazuješ jen jako naprostá hysterka. Ale mám ne to nárok ne? I když mě tolik lidí utišuje, že to bude dobré, vím, že tohle bude dlouhá a náročná cesta! Zavřu pevně oči a urovnávám si myšlenky. Poté pustím Pavlovy věci zpět na zem a promnu si unavené oči. Z rány na čele se uvolní další kapky krve. Sakra! Musím si někomu poprosit o ošetření. Podívám se na Pavla, kterému jsem se zřejmě znechutila ještě víc a s klidným hlasem prohlásím „Poslyš Pavle… Takhle to nejde. Pokud chceš přežít, stejně jako všichni tady, musíš se s námi zapojit…A trochu úcty k ostatním by ti na té cestě neublížilo! Jasné?!“ provrtávám ho pohledem. Zhluboka se nadechnu a snažím se vypadat silně. „Takže.. pomůže mi někdo vykopat tu jámu?“ |
| |
| Probuzení Když se začne stmívat, poodejdu trochu stranou od ostatních. Potřebuju trochu klidu a taky si urovnat myšlenky, ale to mi moc nejde. Prostě pořád nemůžu uvěřit, že se něco takového stalo zrovna mě. Nenapadá mě vůbec žádná logická věc, kterou by jsme mohli udělat pro naší záchranu. Chtělo by to zařídit aspoň nějaký zázemí, když už nic jinýho. Pak se prostě uvidí. S poslední myšlenkou se ironicky ušklíbnu sám sobě. Je zajímaví, že i v takoví situaci mě napadá to samí co vždycky, když si nevim rady. "Prostě se uvidí." Sigmund Freud by si na mě asi smlsnul... Sednu si do písku a zapálím si další cigaretu. Myšlenky roztříštěné do všech stran. Dlouhou dobu nemůžu usnout, ale nakonec mě únava přemůže. Ráno mě probudí nějaký povyk a mému mozku trvá dlouhé vteřiny než si připustí, že včerejšek nebyl jen zlý sen. Pomalu dojdu k ostatním a vůbec se nedivím, že povyk je hlavně kolem Pavla. Ten chlap je prostě vážně kretén. Dojdu k zúčastněným a zaslechnu jen Lusku říkat; ...vykopat tu jámu. Takhle brzy po probuzení mi to nějak zvlášť nemyslí, tak se pro jistotu zeptám co se chystá. Jámu? Na co chcete kopat jámu? |
| |
| Informace Teď si Ty z vás, co jsou vzhůru, teprve všimly, že Vilém je pryč. Leží tu jeho šaty jako by si šel zaplavat. Asi vstal jako první a vydal se na pomoc Erikovy a utopil se přitom. Pavel je stále tam, kde byl (na nějakou dobu převezmu jeho postavu). Jinak v nejbližší době vytvořím novou reklamu. Vy pokračujte jak se dá. |
| |
| Odchod Pavla „Já jdu pro tu lopatu“ řekne Pavel a vyrazí do pralesa. Beztoho aby nějak reagoval na Lucii. Nejde, ale rovnou z místa, kde jste přespávaly, ale dojde o kus dál po pláži. Tam si pozorně prohlédne jeden strom a v pravém úhlu vyrazí do lesa. Noví hráč Pro ty co zůstaly na pláži, se za chvíli naskytne zajímavá podívaná. Mezi skalisky se objeví kus letadla (špička křídla). Na ní jsou dvě osoby a pes. Jedna z osob kope nohama a pohání trosku dopředu. Druhá jen leží. Na špičce křídla stojí pes a nechává se omývat vlnami. Vypadá, že ho to celkem baví (pokud se někdo vyzná v kynologii, pozná, že je na podobné věci pravděpodobně trénovaný). Křídlo se ale nepohybuje, jak by se dalo očekávat. Zmítá sebou ze strany na stranu ve vodě, která se zdá být na první pohled úplně klidná. Někteří z vás si možná uvědomí, že skály sice působí jako vlnolam, ale v zátočině jsou stále silné podmořské proudy. Právě na to doplatil Vilém, dochází vám po chvíli. Noví trosečníci jsou už na dohled. Jde o mladíka mezi 18-20 (Dan). Na sobě má jen džíny, takže si můžete prohlédnout jeho celkem hubené, ale vypracované tělo. Na krku mu na šňůrce visí psí známka a na zádech má školní baťoh. Dále je tam dívka ta zatím není tolik vidět, protože jí zakrývá pes (tricolorní border kolie). Jakmile vás pes uvidí, začne vrtět ocasem a párkrát radostně štěkne. Dan vzhlédne, a jakmile vás uvidí, přidá na tempu. Byl by to celkem radostný pohled. Jenomže jakmile se přiblíží, je jasné, že ta dívka je mrtvá. Křídlo najede na pláž. Dan okamžitě vyskočí. Popadne dívku a vynese jí o kus výš na břeh (mimo zónu přílivu). Pak vysíleně padne. Pes mezitím taky vyskočí a jde se s vámi přivítat. Přitom usilovně vrtí ocasem. |
| |
| Informace o Martinovi Flaisigovi Nebyl na něj hezký pohled. Jakmile se probudil vyrazil tryskem do pralesa. Huhlal při tom něco jako: "musel jsem sníst něco špatného, áááááááá". Potom se v okolí začal šířit dost specifický zápach a jeho rychlost se dost zmenšila. Přesto vám brzo zmizel z dohledu. |
| |
| Němá tvář Prudce se obrátím, neboť na mne konečně zareagoval Zdeňěk. „Jámu na…“ němě ukáži na tělo Filipa. Nemůžu tomu stále uvěřit. Jeho rodina… polknu. Pavel slíbil, že dojde pro lopatu, tak jsem zvědavá. Změní se? Nebo spíš lépe položená otázka – jsme schopni ho tu změnit? Sama se musím svému uvažování v duchu usmát. Jsi na umření a nejradši bys někomu spasila duši. Taková jsi ty. Hodná až jsi blbá! Při čekání na Pavla se rozhlížím po pláži a vidím oblečení Viléma. „Hej lidi?“ zeptám se nedůvěřivě, nechci si přiznat, že by byl někdo další pryč. „Viděl někdo Viléma?“ Takže – mám tu jeho oblečení, ale nikde ho nevidím. Šel si zaplavat? Srdce mi začíná znovu splašeně tlouci. Nechci.. nechci aby byl další. Při usilovném přemýšlení se koušu do rtu a až kovová příchuť krve mne probudí. Zamračím se a snažím se zaostřit objekt, houpající se na vlnách. „Pane… bože..“ šeptnu a s výkřikem se vrhnu vpřed. Pes, živý, radostně ocáskem vrtící pes! Zvíře! Jak je možné že přežil? Ve chvíli zapomenu na Filipa, Pavla a mrtvé, které zmizeli. Je tu naděje, že přeživších je víc a já ji nezmeškám. Hrnu se jim na pomoc. Pes je tak šťastný, že i mě se na tváři mihne úsměv, který však ihned povadne při ohledu na dívku. Polknu prudké nadechnutí a vzlyk, a snažím se pomoci jim dál na pláž. Danovo „prosím“ jsem slyšela moc dobře. Dívku přenechám Zdeňkovi a ostatním, aby ji odtáhli z kusu letadla, a já pomohu Danovi. Sundám mu baťoh a odhodím ho stranou. Vypadá vyčerpaný, totálně na dně, vypadá jako roztříštěný na kusy. Podívám se koutkem oka po Petře. Sestra? Nene.. to byl asi někdo víc. A pak, že je Bůh spravedlivý. Vrátím se k Danovi. „Slyšíš mě?“ Vezmu jeho omámenou tvář do dlaní a trochu poplácám. Tváří se, jako by chtěl všechen boj zdát, ale vím, že uvnitř něj se odehrává mnohem víc. „Bolí tě něco?“ Na pohled nevypadá nijak zraněný a tak mě napadlo jen to, zda není zraněný vnitřně. Sakra! Proč jsem nedávala na první pomoci ve škole pozor! Pes kolem nás radostně poskakuje a mně se v mysli vybaví můj labrador, který při vítání pokaždé dělal hotové cirkusové představení. |
| |
| Popis situace na pláži Martin F. - Zmizel v pralese a nějak dlouho se nevrací. Zdeněk, Erik, Martin - Chystají se začít kopat hroby. Pavel - přinesl lopatu a teď stojí opodál. Má napuchlou ruku Dan a Lucie - jsou spolu na kraji moře |
| |
| Pláž Je v pořádku? Vypadá to tak. Hluboce si oddychnu. Výborně! „Zato Ty nevypadáš dobře.“ Nejdřív nechápu, o čem mluví a až poté si vzpomenu na ránu na čele. Vypadá to, že tu je konečně někdo, kdo ví, jak podat první pomoc. Kývnutím hlavy mu poděkuji. Vidím, jak začne lovit v baťohu a pes ho na okřiknutí poslechl na slovo. Vnímám jen útržky toho všeho. „Rok?! To je hezké jméno.“ řeknu nepřítomně. Nestačím se nadít a rána je vyčištěna – trochu štípe, ale ta bolest mne aspoň udržuje při vědomí a neodbíhám k nesmyslným myšlenkám a představám. Zvednu se a přejdu k ohništi, kde vezmu lahev s vodou a jemným zatřesením zjistím, že stále vodu máme. Podám ji s úsměvem Danovi, vedle kterého si dřepnu. „No, támhle jsou Zdeňěk, Erik a Martin, polknu při pohledu na tělo Petry, které odtáhli. Potom tu byli další dva, ale ti někam odešli směrem do pralesa… ne počkej, tamhle jde Pavel s lopatou.“. Chtěla jsem, aby Pavlovo jméno znělo chladně, ale když vidím, jak si drží napuchlou ruku, chlad z hlasu se mi vytratí. Jsem hned na nohou. „Co se stalo?“ „Já.. nemám dobrý pocit z toho jak.. ona.. vždyť víš.!“ Naznačím Danovi jak nepříjemný pohled na Petru se mi nabízí a ráda bych s tím něco udělala. |
| |
| Pavel Pláž „To nic není. Jenom mě kousnul asi pětimetrový had, co zalezl do mého úkrytu na věci.“ Řekne Petr a pak se posadí. „Co se vůbec staráš. Já budu v pohodě.“ |
| |
| Pavel Během doby, co mu Dan dává obinadlo, si lehnul. Začíná být malátný. „No ten prevít rychle vyrazil a hned se stáhnul. Byl to takový olivově zelenej a měl na těle velkou bouli. Kousnul mě, když jsem hrabal do úkrytu, kam jsem schoval věci. To je třicet metrů od tamtoho stromu." Ukáže rukou na ten strom od kterého předtím počítal. "Myslím, že si v té díře chránil vajíčka". Pak zavře oči a usne. Ve skutečnosti ale nespí. Pavel je mrtev. |
| |
 | Pláž Vyskočila jsme z postele brzy ráno, nemohla jsme se dočkat, až vyjedeme. Rychle jsem do sebe hodila snídani a už jsem se cpala do auta. Letěla jsem na Austrálii za klokany a taky na ozdravný pobyt, který mi zařídila pojišťovna. Mamka mě odvezla na letiště a netrvalo dlouho a my vzlétali. Avšak co se dělo pak mě vystrašilo a vyděsilo na maximální obrátky. Stejně jako ostatní pasažéři jsme se připoutala a snažila se najít mobil, abych napsala mamce, možná poslední, smsku. Avšak díky lidem kolem mě, kteří se různě zvedali a mleli sebou mi byl vyražen z ruky. Poté se ozvala hlasitá rána a letadlo se rozdělilo na půl. Klesalo a lidé "létali" všude kolem, některé tlak rozsekal na kousky, odolnějším se urvalo jen pár orgánů, ale i to je smrtelné a ti co měli štěstí se řítili přímo do moře. Dle toho, že mě nic nebolelo jsem soudila, že jsem jeden ten, co se vykoupe v moři již dnes. Dopadla jsme do vody, byl to poměrně tvrdý náraz a já na chvilku ztratila vědomí. Když jsem se konečně probrala, všimla jsme si, že klesám ke dnu a já sem okamžitě začala střihat jedno tempo za druhým, abych se dostala na hladinu. To se mi povedlo. Kolem mě ještě dopadali zbytky letadla a díky vlnám, které to způsobovalo se nedalo plavat. Dalo by se řici, že jsem se topila, avšak nedaleko mě, byla pevnina a já jsme se tam zoufale snažila dostat. Jedno tempto střídalo druhé než dopadl poměrně velký kus letadla do vody a nezvedl rvlnu tsunami. Okamžitě mě to vyzvedlo a znovu semnou šplouchalo do vody, vlny se střídali za sebou a k mému štěstí mě hnali k pevnině. Zbýval už jen kousek když jsem ztratila vědomí.. A pak jsem se probrala. Napůl ještě ve vodě, pomalu jsme rozlepila oči a podívala jsme se kolem sebe, byla tam malá pláž na které jsem vyplavená ležela a kole mě byl všude les.. tedy prales. Pomalu jsem se sesbírala ze země a oklepala se, protáhla jsme své ztuhlé svaly a prokřupala kosti a smetla ze sebe všechen písek. Ani jsem nevěděla kolik je hodin, ale typovala jsem něco kolem poledne. Je tu někdo?.. Halookřičela jsem a šla po pláži, ale nikdo se neozýval, vypadá to, že jsme tu sama. Po pár minutách jsem ještě ke všemu dostala žízeň a hlad, takže jsem se s plným odhodláním vydala si pralesa, najít vodu a něco k snědku. Nechtěla jsme jít moc daleko, abych mohla pozorovat moře, zdali neuvidím nějakou loď, ale to se mi nepodařilo, jelikož jsme se ztratila. Bloudila jsme tedy lese a cestou uzobávala ostružiny, které jsme zde našla, dokud jsem nezaslechla proud vody. Šla jsem tedy za zvukem a našla potůček, byl tam i malý vodopád.. S chutí jsem si nabrala vodu do úst a napila se, než jsme pokračovala dál. Bloudila jsme dál a začalo se stmívat, hledala jsme si tedy "přístřeší". I když ještě nebyla úplná tma a já se mohla klidně ještě porozhlédnout kolem, zastavila jsme se o vydlabaného stromu, kam jsem si v klidu mohla sednout a seděla sem, protože mi bylo jasné, že se jinak zase ztratím. Po pár minutách jsme usínala po docela vyčerpávajícím dni a doufala, že mě přes noc nic nesežere. Ráno jsem se vysoukala z pod vydlabaného kmenu a protáhla se. Slyšela jsme moře, takže jsem nemohla být daleko od pláže. Neváhala jsme a vydala se za zvukem. Měla jsem hlad, ale to jsem teď neřešila. Prostě jsem šla. A opravdu, nešla jsme ani moc dlouho, tedy aspoň sem i to zdálo a já již viděla slunečnou pláš s pískem a co k tomu? Dokonce jsem slyšela lidské hlasy, a mluvili česky! Takže nejsem jediná, kdo přežil ten pád! Zaradovala jsme se a vyběhla ven, koukala jsem kolem sebe a v dálce jsem viděla dívku a dva kluky. /Pavel, Lucka, Dan/. Pomalu jsme se rozešla k nim:) |
| |
| Nová slečna Čelo je vyčištěné tak rychle a bezbolestně, že jsem si toho stěží všimla. „Díky…“ hlesnu. V tu chvíli se Dan zvedá a míří k ostatním. To mě vůbec nenapadlo, že by mohlo moře těla vyplavit. Trochu se zastydím při pomyšlení, že mne to absolutně nenapadlo. A když Dan mluví na Pavla, poznávám ten výraz v jeho tváři. Odchází… Odchází další. Silně se kousnu do rtu. Zemřel? Jen tak? Kvůli.. kvůli jeho podělaný hamižnosti! Proč schovával lopatu? „No… tak já se jdu podívat po nějakých kládách.. nebo.. něčem.“ Potřebuju se ztratit z dohledu. A při té příležitosti mohu najít i něco užitečného. Po tváři se mi řinou slzy. Tak moc se mi chce plakat. Zase! Ale připadám si dočista vyprahlá a slzy brzy uschnou. Projdu pískem až tam, kde začíná hlína a život pralesa. Opatrně našlapuji na každičký kus půdy pode mnou. Mohou tu být další hadi? A co jiná zvěř? Teď jsme součástí potravního řetězce… co když tu je další predátor. Pch! Co když! Je jasné, že tu něco je… a já se bojím jen pomyslet na to, co. Jak postupuji dál, uvidím siluetu. „Co to…“ nedořeknu. Oči mi nejprve nadskočí strachem, ale poté štěstím. Štěstím z nové příchozí. „Pane bože! Jsi… Jsi celá? Kde se tu bereš?...“ toužím vyřknout tolik nesmyslných otázek, a už ji držím za ruku a táhnu směrem k táboru. „Dane! Dane!“ |
| |
| Nová slečna Pozdě! Příliš pozdě! Zatraceně Pavle musel sis hrát na takového drsňáka? Můj odhad byl asi správný. Dle popisu co mi dal, byla ta Kobra nežraná a zřejmě bez jedu. Proto žil takovou dobu po uštknutí, kdyby si ránu nechal ošetřit dřív snad by žil. S tím se ale nedá nic dělat. Život jde dál ani jsem ho neznal… Horší než její smrt to prostě není. Ne takhle nesmím myslet. To prostě není správné, i když… Možná je to myšlení, které mě tu udrží při životě. Teď musím uvažovat logicky. Stejně jako jsem to dělal dřív, když jsem zabíjel. Zavřu Pavlovi oči. V nejbližší době se musím jít podívat, co v té skrýši měl. Musí to být brzo, abych měl jistotu, že ta kobra má minimum jedu a že se tam nebude vyhřívat tucet malých kober. Sundám pásek z paže. Ten ještě budu potřebovat. „Jasně podívej se po něčem“. Řeknu směrem k Lucii. Potřebuje být sama, ale raději budu dávat pozor, aby se nevzdálila moc. Zajímalo by mě kde je ten poslední kluk. Doufám, že je v pořádku. Už tu bylo moc zbytečných úmrtí. Pokud nepřijde v nejbližší době, pošlu Roka, aby ho našel. Pak se jdu podívat, jak jde výroba nosítek. „Chlapy bude potřeba ještě jedno.“ Řeknu jim, když vidím, že první dvě nosítka jsou jakžtakž hotoví. Přitom jim ukážu směrem k Pavlovi. Chci jim říci ještě něco ale pak si ale všimnu, že se něco děje. Rok nastražil uši a postavil se do značícího se postoje. Zadívám se směrem, kam mi ukazuje. Tam je někdo další. To už ale slyším, že mě Lucie volá jménem a táhne tu postavu k táboru. „Postarejte se o ty nosítka, já to zkontroluju“. Rychle se rozeběhnu směrem k dívkám. Snad ta nově příchozí je v pořádku. Proč ale Lucie volá právě mě? Cestou ještě popadnu flašku vody. Dobře vím, jakou jsem měl žízeň, když jsem se tu objevil a to jsem na žízeň celkem zvyklí. Už o tom uvažuju jako o daleké minulosti a není to ještě ani několik hodin. Rok si můj běh vyložil špatně a radostně vystartoval. Samozřejmě je u dívek první a vesele se kolem nich točí. Doufám že nezačne rozdávat pusy. |
| |
| Společnost Po celém tom dni a noci bez lidí jsem se cítila sama. Pomalu jsme našla cestui z pralesa a konečně někoho zahlédla. Radostěn jsme poskočila na místě ale v tom už se ke mně dívka hnala, čapla mě za ruku a někam táhla. Ježiš pomoc, ona mě chce sníst! vyjekla jsem se strachem v hlavě a snažila se jí vykroutit, což šlo lehlo, stačilo pouze zatlačit proti palci. Co je, kam mě to táhneš, nechceš mě snad sníst?! vyjekla jsem a kousek zacouvala, ale ona již stihla zařvat na jakéhosi Dana a k nám se již jeden kluk přibližoval. Je to jasné, uvařej mě! a znovu jsem kousek zacouvala. Mezitím k nám ale doběhlo cosi chlupatého a začalo se nám to proplétat mezi nohy (doufám, že mluvíme o psovi xD). Jenže já stála tak strnule, že se pejskovi podařilo mi podrazit nohy a jakmile jsem dopadla na prdel, hned jsem dostala sladkou pusu přes celý obličej. Paráda, dneska se nemusim koupat. Byla jsem z toho lehce otrávená, nemám ráda, když mě někdo oblizuje, jenže díky svojí povaze jsem se tomu jen zasmála a psa podrbala za uchem, musím uznat, že byl roztomilý .3 |
| |
| Přítel Já ji chci sníst? Teda… nevím, zda to brát jako urážku, nebo vtip. Nejsem nějaký hubeňour, ale přece nevypadám, že bych chtěla tu dívku sníst. „Promiň.“ Omluvím se udýchaně, když vidím, jak je z mého tahání vyděšena, ale za chvíli již leží nad zemi pod slintajícím hafanem. Achjo! Jak mě se stýská po mém labradorovi Buddym. Co teď asi dělá? Okusuje dřívka, která vytahal z dřevníku, nebo líp… moje boty. Vhrknou mi slzy do očí a posadím se vedle Roka. Začnu ho drbat na boku. Buddy měl taky takovou radost z každého příchozího. Vždy jsem si dělala legraci, že by přivítal i zloděje. Dan se tvářil překvapeně, když jsem volala jeho jméno. Já ale nevím, proč jsem volala zrovna jeho… přeci jen, mu ale věřím teď ze všech nejvíc. Vypadá, že v životě si prošel krušnými chvílemi, ale také si myslím, že ho zcelily do podoby, jakou má teď. Občas se pletu, ale mám pocit, že když se mu podívám do očí, vidím pravdu. „Jasně... všechno v pořádku.“ Odvětím rychle na jeho dotaz a sleduji, jak vítá Peťku. Prosím, ať řekne, že někde tam, jsou další přeživší. Přeci musejí být i další. Jaká je šance, že přežije jen ona... tedy.. vlastně hodně veliká. Rok je tak přítulný! Užívám si tepla a vlídného dotyku němé tváře a přitulím se k němu ještě blíž. |
| |
| Voda, teplo, jídlo? Oddychla jsem si, když mi oba dva potvrdili, že mě nechtějí sníst a lehce jsem se pousmála. Jo, a podrbala jsem sen a hlavě, mám to ve zvyku díky sledování různých anime, promiňte, asi to nebylo moc zdvořilé a příjemné vás hned takhle obvinit.. a v hlavě se mi ozýval hlásek mého "druhého já", který říkal, ať jim nevěřím, ale já ho neposlouchala. Přeci jen, sama bych tu dlouho nepřežila a hlavně bych se zcvokla. Jakmile byl pes odvolán, postavila jsem se na nohy a ten klu, kterého ta dívka, údajně Lucie, oslovovala Daniel mi nabídl vodu. S chutí jsem ji příjmula a napila se. Poté jsem lahev vrátila a usmála se, Děkuju. odvětila jsme slušně a na jeho otázku, zdali jsme v pořádku jsem odpověděla následovně. Zakroutila jsme hlavou, jakože jsem nic mi není jsem jen.. jen unavená a .. hladová. Řekla jsem lehce se stydem, že jim budu brát jídlo, na kterém jsme se ani nepodílela a podívala se na oba dva. S lítostí v očích a hlase jsem opět zakroutila hlavou. Bohužel, nikoho dalšího jsem neviděla.. |
| |
| Pláž „Nosítka jsou hotoví“ řekne Zdeněk, který k vám dojde společně s Martinem. Martin pak dodá: „Můžeme vyrazit někam, kde budeme moc vykopat provizorní hroby. Cestou bychom měli sehnat nějakou vodu, protože nám už došli zásoby. Domluvili jsme to tak že Erik tu zůstane a bude udržovat signální oheň, přesto že odtud není moc vidět. Než vyrazíme, měli bychom najít malého Martina. Je pryč už nějak dlouho nato že šel jen sra… „ |
| |
| Další.. Podala jsme Danovi lahev zpátky a zadívala se na dalšího kluka, který k nám přišel a začal k oběma něco říkat. Usmála jsme se a pozorovala všechny tři. V tom se ale klučina zasekl a já se na něj nechápavě zadívala, proč nepokračuje v hovoru. Nakonec jsem to ticho rozsekla já. Zdravím. Usmála jsem se na něj a lehce mávla, nemám ráda podávání ruky, moc si na to nepotrpím a tak všem mávám. |
| |
| Podívám se střídavě z Peťky na Martina. na tváři se mi mihne úsměv. jeho zadrhnutí před dívkou mě vážně rozesmálo. "Super, že jsme našli další že? Teda spíš.. ona našla nás" vydám ze sebe unaveně s úsměvem a stále drbu Roka mezi ušima. Víc než cokoli jiného potřebuju nějaký dotyk.. útěchu.. a tu mi psi a koně vždy dali. Potom se zvednu na nohy:" no já se po něm klidně porozhlédnu.. projdu tady to pásmu nad pískem, kde začíná prales... určitě nešel moc daleko do vnitrozemí." přemýšlím nahlas. Rovnou bych se mohla podívat, jestli nenajdu něco, co by se dalo jíst, ale jsem si téměř stoprocentně jistá, že bych spíš většinu přiotrávila. možná bych mohla zkusit nalovit ryby? Tedy.. kdybychom měli nějakou.. nebo něco jako harpunu.. Můžu ji zkusit vyrobit! Svitne mi nápad. Tak jo, při cestě v lese se kouknu po něčem, co bych na to použila. |
| |
| Co se děje Dan+Lucie Zatímco čekáte na Roka. Nasbíráte dost velké množství ovoce (Dane budu ti věřit, že jsi správně určil ovoce, které roste v určené oblasti). Pak se ozve štěkot a vy zamíříte k místu kde je Rok. Dan ale pozná, že štěkot nezní, jak by měl. Je doplněný kňučením. Dobře výš co to znamená. Takže trochu přidáš na tempu. Proto dojdeš k místu, kde Rok našel Martina, jako první. Martin je mrtvý. Příčina smrti není zcela se zdá ale dle pachu okolo to vypadá že zemřel na střevní problémy. Peťka „Ahoj já jsem Zdeněk a tohle Martin“. Představí se Ti ty dva nově příchozí. Martin pak Zdeňka znova doplní: „ Jestli si chceš trochu odpočinout, tak pojď. Támhle máme něco jako provizorní tábor. Až na ty těla je to tam fajn. Dokonce máme oheň.“ Když je následuješ k ohni, uvidíš posledního chlapa. Ten se ti představí jako Erik. U ohně jsou tři nosítka na kterých leží přikrytá těla. |
| |
| Tábor Dívám se za těma dvěma, kteří pomalu odcházejí. Potí se otočím na ty dva před sebou. Martin a Zdeněk.. né Zdeněk a Martin. Povzdechnu protože se mi popletou jména, ale kluci mě již "táhnou" k táboru. ROzejdu se tedy pomalu k nim. Zastavím se až když skoro projdeme kolem těch těl, na které já zůstanu s hrůzou koukat. Po chvíli ale zaklepu hlavou a rychle doženu ty dva. Em.. díky a jinak, já jsem Petra. Představím se jim a nakonec i tomu Erikovi. |
| |
| Objev A tak jsme nechali tábořiště za zády a vydali se do hlubin stromů a spletitých křovin. Chvíli beze slov hledím na Dana. jak to všechno ví? Jak..? možná, kdybys dávala ve škole větší pozor.. učili nás ale tohle? Připravil by nás na něco, takového.. na takový zásah osudu? to by nebyl připraven nikdo. Snažím se odůvodnit svoji nevědomost. Datle.. ananasy, pomeranče? Tohle všechno? Kousnu se do rtu a kývnutím dám Danovi najevo, že rozumím. Bambusová tyč se bude skvěle hodit...jako zbraň, ale když najdu ještě nějaký dobrý kámen, který ale nejspíše bude u břehu, a budu moci udělat provizorní harpunu.. třeba se přičiním alespoň nějak o blahu těchto lidí. Pomyslím si smutně. "Nemůžu si pomoct ale něco tu děsně smr.." přehluší mne Rok a jeho štěkot. Leknutím sebou trhnu. Když se s Danem naše pohledy setkají, je mi jasné, že něco našel. Rozeběhnu se za ním. Pach zesiluje. Dan je u Martina první. Doběhnu ho a rukou si musím přikrýt ústa. Z toho zápachu kolem se mi zvedá žaludek. Při pohledu na Martina se musím rychle otočit zády k němu. "Bože..." zajíknu se. Rok kňouravě pobíhá kolem a tak poodstoupím od těla a snažím se "rozchodit" hrůzný nález. Chodím sem a tam, sem a tam... není to pravda, jen snědl něco špatného doma.. jen.. byl nemocný..jen.. ale myšlenky už další nápady nerodí. Uslzenýma očima se podívám na Dana, on bude vědět.. prosím! "Co s ním budeme dělat?" doufám, že řekne, ať ho tu necháme, protože představa, že na něj budu muset sahat, nebo ho dokonce přenášet.. mi v nitru rozhoří plamínek dalších slz. |
| |
 | Čas letět… Normální den jako každý jiný… vstávám opět pozdě… budík sice řval a zbudil všechny v bytě… ale co, já spal dál. Vstanu z postele pouze v trenkách a dojdu jako zombík k lednici… tak co tu máme, ahhh nějaký nový salám… okusím, takže si ho nandám na rohlík a jako zombík odejdu zpět do pokoje… pustím počítač a najedu myšákem na ikonu Youtube… pustím nějakou novinku a dojím ten rohlík ze včerejška. Jakmile ho sním a projedu statusy na facebooku… pak kouknu na hodiny a sakra, za hodinu je novinářská projekce a já to zase nestihnu. Hodím na sebe tričko s logem Assassin’s Creed 2 a nějaký ty tmavší džíny. Seberu klíče a peněženku… sakra ještě mobil…tak to v botech projdu znovu do pokoje a vezmu mobil… až teď si uvědomím, že taťka ještě spí, no což mamka už je v práci. Vyběhnu ven a zamknu dveře… pak samozřejmě běžím na metro. Před kinem jsem si v McDonald koupil MilkyShake a pak se vydal na novinářskou projekci nového filmu. Po filmu jsem si zašel do KFC koupit obvyklé menu od té pěkné blondýny… jenže ta tam nebyla a byla tam nějaká padesátiletá ženská s nabarvenýma vlasama a koukala na mě jak Joker, když se ptá: Why so Serious? Ani mi nechtěla vrátit na stovku… díško jsem jí rozhodně nenechal, i když té blondýně udělám cokoliv…ha. No snědl jsem si to cestou na metro, kterým jsem jel do školy. Tak jsem dorazil do školy, kde jsem se učitelce omluvil ze čtyř hodin, že jsem měl něco do práce a že budu mít omluvenku jako vždy. Pak jsem šel podat papírek, že vyrážím na cestu pryč. ,,V 16 letech letíš do austrálie? Děláš si ze mě srandu‘‘ řekla učitelka a smála se. (PJ omluv, tohle není z mého reálného života… ale jinak by mě ani rodiče přece nepustily) ,,Ano, mám tam tetu… jedu za ní, má tam baráček a s manželem se tam o mě budou nějaký ten den starat. Hlavně tam mám nějakou důležitou práci… pro jednoho klienta z herní oblasti a budu spát u tety a vydělám si.‘‘ řeknu normálně, abych jí nenaštval… vezme papír a dá tam razítko… a v klidu si odejdu pryč. Ve třídě nic nového… zase kecám s kámošem o holkách a říkám mu: ,,Takže ty jí miluješ? To si ze mě děláš prdel… panebože, tak jí ojeď a jdi dál… nač s ní rovnou chodit a milovat jí… tak s ní buď nějakou tu dobu, ale říkat že jí miluješ? To je jak z HIMYM (americkej seriál). A víš, jak to dopadlo‘‘ říkám a opět se smějeme, když prohlížíme o hodině nějaké ty nahé bitch na mobilu. A s kámošem v lavici pak kecáme o té hře, co jsem včera testoval, protože ho to zajímalo, hrozně chtěl vědět… jak ta hra u mě v recenzi dopadne. Jakmile jsem přišel domu, bylo kolem šesté hodiny a nikdo doma… super. Zapnul jsem notebook a dal jsem si ho k posteli. Pustil si písničku a projel jsem facebook. Zase nic nového… pár upozornění a nějaké zprávy… ah odpovězeno a zkouknuto… tak a kapesníčky připraveny… jde se honit. Po uspokojení si sbalím věci… hodím to do kufru a silou ho zavřu. Pak si napíšu status a jdu se vykoupat. Perfektně se oholit a vybrat si oblečení na cestu. Obleky mám v kufru, ale na sebe si vezmu nějaké nové tričku a džíny, ať jsem ve volném… kdyby tam bylo nějaké horko. Rodiče přišly domu… ah dostal jsem věci na cestu… a penízky se hodí. Všechno jsem to sbalil a napsal další status. Pak jsem si vzal do kapsy mobil, peněženku, klíče nepotřebuji… tak jsem si vzal kapesní nožík, Flashku jako vždy a notebook dal do baťohu, který si vezmu k sobě do letadla. Sada kondomů do peněženky a vezmu si nějaké ty důležité věci na prezentace. Zabalím dárek pro tetu a strejdu a samozřejmě připravím i nabíječky. No jde se na věc… poprvé sám. Napíšu další status a vyrazím … rodiče mě vezmou na letiště. |
| |
| Letiště a pád letadla ,,Co vám mám všechno říci…abyste mě pustila do toho zas…letadla‘‘ řeknu té policistce, co mě drží v místnosti… kvůli problémům s mým pasem. ,,Bože… předevčírem jsem si ho vyzvedl, tak nevím kde je problém‘‘. řeknu zvýšeným hlasem což se jí nelíbí a bouchne do stolu. ,,Jsem vám pro smích pane Jacku? Řekněte mi… kdo jste, co děláte, proč letíte do Austrálie.‘‘ zeptá se mě napružená brunetka. Prohlížím si jí a na třicítku nevypadá vůbec k zahození… možná bych jí i přefik, ale ze šestnáctiletým asi do party nepůjde…sakra. ,,Takže abych vám to nějak v rychlosti řekl… jsem Carl Jack jeden z nejmladších šéfredaktorů v ČR a několikátý redaktor na různých stránkách plus moderátor pořadu a zakladatel zábavných pořadů… letím do Austrálie za svojí tetou a hlavně také za jedním vývojářským projektem… který mi kompletně představí jako jedinému v Evropě nový next-gen projekt… na kterém mám s nimi nějaký ten týden pracovat. Samozřejmě mi za tu práci zaplatí a já si odnesu hlavně nové zkušenosti. Jsem normální kluk střední školy a myslím…že na mém pasu není vůbec nic špatně, protože podle všeho jen chcete vědět, kdo jsem… a už jste to zjistila… tak prosím nezdržujte mě… ať mi kvůli vám neodletí letadlo.‘‘ řeknu už hrubě, ale po přečtení svých práv vím…že tohle udělat mohu a nic mi říci nemusí.
Tak a sedím. Konečně pěkně u uličky, kdyby náhodou, nač koukat z okna…stejně uvidím jen městečka co září takhle večer. No a nyní si dám svůj pytlík MaM a budu sledovat pěkné letušky. Ještě že jsem si sedl blízko prostředka… jelikož tu jednu vidím naprosto perfektně… a jak se pěkně hýbe… něco nám sice ukazuje, ale to jsou stejně sračky a raději budu koukat, jak pak se nám hýbe. Pěkné ňadra…takové akorát do ruky. Pecka… a erotické představení skončilo a já si mám zapnout pás… bezpečnost především. Baťoh jsem hodil po sedačku toho předemnou, kdyby náhodou, nechci ho hledat někde nahoře. Lidi jsou tak zajímavý… bojí se toho, že zlétáváme… koukám na ně a je to docela sranda. Náhle ale začnou panikařit a já raději nepanikařím… když umřu, tak co s tím nadělám že? No samozřejmě turbulence je to jako kráva a letadlo se tak nějak snaží padat dolu… asi ho to nahoře nebaví… koho taky jo? Vždyť je tu hovno… a lidi utíkají k nouzovým východům a já se jen držím sedačky. ,,Ty kokote tak se zvedej‘‘ křičí na mě chlap u okénka. Je tak debilní, nebo co? Nestačí to…že jsem musel zabalit svůj kapesní nožík do kufru, jelikož mi ho nechtěli nechat vzít do letadla… už by ho měl v obličeji. Rychle popadnu baťoh a skloním hlavu… tohle bude opravdu šílený náraz… všichni utíkají…přelejzají přes mě a já se více a více skrčuji. Náraz jak hovado… wauuu asi jsem chcípnul. Je to mu už pár hodin… a já opravdu žiju… fakt hejbu rukou, hejbu druhou rukou… dobrý. Baťoh… pořád mám v ruce, ležel jsem na něm skrčený. rozhlédnu se… pomalu zvednu hlavu… od pásuji se a snažím se zvednout… všechno mě bolí… au to byla rána. Pomalinku se zvedám a padám na druhou stranu, rychle se chytám sedačky… jáááááááu. Křiknu pěkně nahlas… letadlo, teda ta část kde jsem zůstal je napíchlá v zemi… takže musím vyšplhat po sedačkách nahoru, abych vylezl. Já nesnášel tělocvik… tak za tohle jsem platil nekřesťanský peníze, celou tuhle firmu zažaluji a samozřejmě mě sponzor zase sprdne. |
| |
| Prales daleko od pláže Vylezl jsi z kusu letadla, v kterém si uvízl. Kolem tebe jsou rozesety části těl dalších pasažérů. Jakmile jsi venku, zjistíš, že tento kus letadla není příliš veliký. Je to kus prostoru pro cestující (asi 10 míst) a kus zavazadlového prostoru. Větší pozornost ale věnuješ svému okolí. Potom co vidíš okolo, si uvědomuješ, jaký je zázrak že žiješ. Kus letadla, ve kterém si byl, se zaryl do měkké země, ale všude kolem něj jsou skaliska. Jsi na skalnatém kopci. Pravděpodobně nejvyšším místě tohohle ostrova. V dálce přibližně třiceti kilometrů na každou stranu vidíš moře. Kolem jsou hlavně útesy. Ve vzdálenosti sta metrů pod tebou skaliska a traviny postupně přecházejí v bambusový prales. Ten pokrývá celou viditelnou plochu ostrova, kromě veliké řeky, která ústí do moře (nevidíš přesný začátek, ale pramen je někde dvacet kilometrů před tebou) Uvědomuješ si, že je brzo ráno. Takže jsi zřejmě byl v bezvědomí. Pokud správně vidíš, vpravo několik kilometrů od tebe uvízla další část letadla ve větvoví. Přímo před tebou mezi dvěma útesy u moře stoupá k nebi úzký proužek kouře. Pak si všímáš něčeho mnohem bližšího. Zjišťuješ, že máš hlad a žízeň. |
| |
| Takže jsem v pr**** Když se začnu rozkoukávat vidím…že je ráno… není zima, takže nejsme nějak blízko Česka, jelikož tam by byla zima… určitě jsme někde u asiatů… jelikož nevím… kde jinde můžeme být… nebo někde za Evropou, kde je teplíčko… nicméně už by mohla přijet ta záchr… přestanu mluvit sám pro sebe, když vidím, že je ostrov kulatý a vypadá nějak neosídleně… ,,Tak to jsem naprosto v prdeli‘‘ řeknu dostatečně nahlas a projdu se kolem skály a prohlédnu si trosky z letadla… je tu toho málo a všichni kromě mě mrtví…asi bych měl věřit tomu, že jsem na ostrově sám, no to není dobré, zvlášť když na přírodu nejsme vycvičen. Jako někdy na chatě ven chodím, ale jako nějak extra na přírodu zvyklej nejsem. Sakra tolik mrtvol… ale nevadí mi to, jsem zvyklej z her. Pousměji se a koukám, co se tu dá najít. Několik kufrů, baťohy s věcmi. A přeci je zakázáno si do letadla brát vodu i do zavazadel… takže vodu nenajdu rozhodně… pokud nenajdu vozíček letušek. No co tu máme dál… není tu nikde můj kufr, takže je tu rozhodně více částí letadla… naštěstí mi oblečení zůstalo celé, ale nějak mě bolí nohy z těch nárazů. No a mám silnou potřebu jíst… naštěstí mám v baťohu svačinu od mamky a ještě jsem si koupil něco v burger kingu spolu s těma MaM, takže první si dám burger. Kufry povytáhnu k jednomu kamenu a něco se ozve… sakra, je tady nějaké zvíře… já to tušil, ale nic u sebe právě nemám… nevím, kde může být můj nožík… sakra já se docela bojím. Nic se ale dalších deset minut neozve a tak tahám všechny kufry ke kameni. Nechám je uzavřené a ještě se podívám kolem, co tu je. Ahhh nedaleko ani né třista metrů je další část letadla ve větvích… dojdu se tam podívat. Rychle seskočím dolu po skaliscích v plné síle z burgru a snažím se udržet v rovnováze, abych tady nespadnul a nevyvrknul si kotník. Rychle jak došlápnu na hlínu a dostanu se k prvnímu stromu vím, že už to ke stromům, kde je další část letadla není daleko. Musím našlapovat pomalu… tak a teď se mohu rozeběhnout… běžím k další části letadla… sakra, to je konečná část, takže je to ta, kde mají zásoby jídla a pití…. uffff jsem zachráněn. Pak se podívám pozorně a vidím, že přímo předemnou je kouř… někdo tam je, buď to budou další přeživší… nebo nějací bambusáci… no raději se budu věnovat svému přežití. Chytnu za větev, abych se dostal do té strany letadla a ono nějak sekřupne a celé to spadne dolu… jsem o sto metrů dál… než před tím. No ale na zemi. Usměji se a jdu se podívat… co tam všechno je. |
| |
| Hřbitov Zůstávám u Roka, zatímco se Dan snaží bezvýsledně najít známky života. Přestaň… no tak.. přestaň.. snažím se přemluvit moji mysl. Jenže neposlouchá. Už to není trhavý záchvat, ale slzy mi tiše stékají. Svezu se na zem a přitulím se k Rokovi, který byl hned vedle mě. Tak skvěle vytrénovaný pes. Občas mi olízne tvář, kde stéká slza. Musíš se vzchopit. Podívej se třeba na Dana.. na Zdeňka.. Martina... většina z nich jsou smířeni, že tu jsou. Můžu to tak říct? jsou smířeni? Připadá mi, že si vědí rady se vším... proč já ne? Proč pokaždé, když nastane problém hledám někoho, kdo mi dá radu. Možná.. možná měl otčím pravdu.. Možná jsem zkrátka jen ufňukaný spratek. Bože jak já ho nenáviděla.. co provedl.. to.. Vidím, že se Dan rozhlíží.. nemyslí doufám na to, že ho zakopeme tady? Přece z toho nechce dělat hřbitov! Brr.. to je jako z nějakého hororu. Jenže, opak je pravdou. Ale vypadá, že ví, o čem mluví. Že si je jistý svým rozhodováním. Co jsem oproti němu já? Naivní osmnáctiletá holka, která pořád věří v lásku na celý život a pomáhá na dobročinných pracích. Když si to tak uvědomuju, není za co by mě bůh trestal. Pomohla jsem tolika lidem.. tak proč já? Už se zase vracíš k minulosti? K faktu, že jsi tady na ostrově? Pořád hledáš nějaké výmluvy abys mohla brečet.. jo.. popotáhnu a pravím: „Jo.. tohle bude bezva místo.“ Kývnu na souhlas. Jakmile tak učiním, zvedne se a jde k táboru. „Tak půjdeme Roku…“ špitnu i když mu Dan dá asi rozkaz stejný. |
| |
| Carl Jack Ve vraku letadla jsi objevil těla dvou letušek, zásoby jídla a nějaké minerálky. Většina jídla je určená k ohřátí ale jsou tu i nějaké energetické tyčinky, tousty atd. (celkově je tu dost jídla a vody pro přibližně sedm osob na jeden týden, tedy pokud bys přišel na způsob jak jídlo ohřát). Zbytek věcí je rozmlácený. Pláž Lucii a Dan, se vrátili na pláž, kde se mezitím všichni seznámili. |
| |
| Tábor Stihla jsem si projít tábor a snažila jsem se nevnímat ty tři (?) těla. V táboře jsme si našla kousek, kam jsem si sedla, kolena jsem stáhla pod bradu a houpala jsem se sem a tam. Co asi dělá máma? Jestli pak už truchlí.. a co Michal? a do očí se mi pomalu začínali nahrnovat slzy, které jsem zatlačila zpátky a dívala se na tábor, který se rozprostíral předemnou. Kluky a další lidi jsem víc méně nevnímala. |
| |
| Musím přežít Dívám se po tom kusu letadla, se kterým jsem spadl na zem a snažím se dívat, co tam všechno mohu najít. Samozřejmě najdu pití… jídlo, nějaké dárečky co nabízí daná společnost… ale ty nikoho nezajímají. Popadnu ihned minerálku a okamžitě se na piju. Ahhh žízeň uhašena a … sakra oni tu jsou mrtvé letušky. No nebudu se raději na to dívat. Tak byl jsem napitý a i najedený… vím co je zde dole… a tak trošku vím co je na místě, kde jsem dopadl. Někde vzadu je dým… možná trosečníci jako já, možná obyvatele… to já rozhodně nevím… a zatím neplánuji nikoho hledat, dokud nepřežiju první den, než se dostaví pomoc.
Nehodlám tu část letadla nějak úplně zahodit… přece to není tak prudký… prostě chci… aby tady byl velký prostor. Snad se to pohne… jednou do toho kopnu, pak začnu tlačit… znovu kopnu… kopu kopu kopu a ještě tlačím tlačím tlačím… |
| |
| Carl Jack- Musím přežít Po tom co jsi odnosil všechny části těl. Což ti opravdu zabralo skoro celý den. Jsi celý umazaný od krve, hlenů a bůhví čeho. Prsty se ti lepí k sobě a na hlavě se ti udělaly chuchvalce z vlasů. Jestli o tom jde něco říci, tak to že to určitě není jako na PC. Všechno je mnohem opravdovější, lepkavější a rozhodně mnohem víc zapáchající. Mnohokrát se ti s toho zvedl žaludek, ale pravděpodobně jsi to ale vydržel a nepozvracel se. Když je tato práce hotová pustíš se do shazování té části letadla. Nejdřív se nepohne ani trošku. Poté se ale najednou rychle zhroutí. Jen taktak stačí uskočit, aby to celé na tebe nespadlo. Po pádu letadlo i přes tvou snahu trochu popojede a zasekne se pět metrů pod vrcholem kopce. Vrak letadla teď leží zaklíněný mezi dvěma kameny. Takže teď má vstup z obou stran. Z každého vstupu jde navíc vstoupit do tří prostorů: Část ventilace-všude je tam plno drátů a člověk se tam rozhodně nevejde. Část pro pasažéry- dost veliký prostor (10 míst). Je tam místo i nato aby člověk stál. Dal by se využít k bydlení. Část na zavazadla – prostor, ve kterém by se člověk mohl pohybovat jen vleže. Slunce pomalu zapadá a ty musíš rychle vyřešit jak se zařídit na noc. |
| |
| Tmu já rád, ale tady to neznám Hej rup… a už se část letadla valila dolu. Super, první věc udělána a už zapadá slunce… jak nenormální, doma když hraju… tak to ani nevidím. No nicméně je to pěkný západ sluníčka a proto si začnu připravovat věci na spaní… Nabízí se letadlo… jenže já nemám rád uzavřené prostory, jelikož tam může skočit nějaký had a já neuteču… když si lehnu do prostoru se sedačka… tak budu jak pěst na oko… a ještě někde z kopce, kde jsou stromy a něco na mě bude číhat… a nebo do ventilace… kde jsou jen kabely, ani nápad… do letadla nejdu. Ale teď se to hodí… musím prohledat všechny baťohy… abych našel něco jako je zapalovač, noviny, časopisy… nožíky, nějaké šroubováky… cokoliv co se mi bude hodit pro vyndání sedaček z části letadla a následného zapálení ohně a odříznutí větví ze stromů… něco v těch kufrech být musí… nebo nějaké MP3 přehrávače a tak…abych si pustil hudbu… ale né nic do uší, to bych se nemohl soustředit… začnu roztrhávat kufry a hledat věci. |
| |
| pláž Vděčně kývnu Danovi, že mě nenutí znovu jít tam... na to místo. Ani se mi nechtělo zvedat, toužila jsem prosedět tu celý život. k čemu to? K čemu se snažit? Vířilo mi hlavou, ale byla tu Peťka a já měla najednou nutkání vstát a jít za ní. Jako malé dítě pohladím Roka takovým tím roztřeseným pohybem.Už se ti zase derou slzy? Už vidím tvoji přezdívku "ufńukánek" jo.. to by ti sedlo! Když muži odešli, tiše se zvednu a jdu k ohništi. Ještě pár větví hoří, ale oheň vydává praskavý sykot, tak radši přiložím pár větviček. Peťka nejspíš bude tušit co se stalo. Zaslzenýma očima přikývnu. "Další..." pak se přerývavě nadechnu. "Já... už na to nemám. Příjde mi, že tu umíraj jeden po druhým..." popotáhnu. "co když se brzo dostane i na nás?" Tak a teď ses vyznamenala. Neříkal ti Dan aby jsi promluvila s Peťkou? Mělo to být přece takové to "vše bude ok, neboj" jenže ty se tu rozbulíš... "Promiň" zastavím slzy. "Takže... odkud vlastně seš?" snažím se přijít na jiné téma a prolomit barikádu ticha. |
| |
| Odchod... Zůstala jsem seděl stranou, kolena pod bradou a držela sem si je oběma rukama. Dívala jsem se do blba dokud jsem opět nezaslechla blížící se mě známý hlas Dana. Podívala jsem se jejich směre. Zrovna říkal něco Lucii a pak bral lopatu a všichni chlapy vzali ta těla a někam je odnesli. Povzdechla jsem si a děkovala bohu, že jsem tak nedopadla já. Zároveň jsem ho ale proklela, proč já, proč zrovna mě musel potkat osud trosečníka a proč musí trápit mojí rodinu.. Po pár minutách, kdy Lucka přiložila přišla ke mně a sedla si. Měla uslzené oči a povídala něco o tom, že tam všichni umírají postupně.. a já již měla čest to vidět. Pouze jsem se ušklíbla a podívala se na ní. Neboj, když budem věřit, že je naděje a nebudem to vzdávat, již nikdo další neumře. A hlavně, přece by jste mě tu nenechali! Podotkla jsem s nadsázkou, aby se Lucka trochu zasmála a podívala jsem se na ní. Já jsem z Liberce. Bydlím kousek od centra, ale vyrůstala jsem na statku. Odpověděla jsem ji na jějí otázku, nezdála se být ale nějak moc zvědavá a tak jsem se do rozhovoru víc vložila. A odkud si ty? A kolik ti vlastně je? A lehce jsem se na ní povzbudivě usmála. Nejsem zvyklá dávat na jevo svoje emoce, spíš podporuju ostatní a pak potichu pláču do polštáře před spaním. |
| |
| Pláž+hřbitov Chlapům se to moc nelíbilo, ale nakonec šli zpět do tábora všichni. Martin a Erik hned popadli poslední tělo a odnesli ho za Danem. Potom se vrátily. Zdeněk mezitím v táboře začal vymýšlet jak si na záda upevnit dřevo, které plánoval zapálit na útesu, až na něj vyleze. Martin s Erikem po posledním návratu začali stavět přístřešky z palmových listů a bambusů. Carl jack Prohledal jsi veškeré baťohy a kufry. Věci z nich jsi jen tak pohazoval po okolí nebo vracel spět, ale udělal jsi, si celkem přehled co má a kde to najdeš. |
| |
| Slunce zapadá… naděje pokračuje! Po prohledání baťohů mám jakýsi přehled nad tím, co tam je… ale slunce už je dostatečně dole, aby zachvíli byla tma a já neviděl ani na metr od sebe. Moc jsem toho k pomoci nenašel… ale pak jsem se prostě naštval a utíkal k polo rozpadlé části letadla, kterou jsem předtím shodil dolu. Koukám se tak po té části a pak opět vyběhnu nahoru, u jednoho stromu leží tři spadlé větve, které se uškubli při pádu letadla… vezmu dvě ty větve a běžím s nima k části letadla. Jedna je dostatečně dlouhá abych jí položil za obě řady (jsou tam tři řady – dohromady 6 nakaždé straně tři – malý prostor) a tak za první dvě řady co jsou vedle sebe, položím větev a chytnu se jí pořádně. Pak si lehnu a když je kus z kopce, což je. Tak tam trošku i padám dolu… ale nic extra. Držím se pěvně větví a začnu kopat do třetí řady (poslední v této části letadla) a kopu do jedné sedačky k uličce a pak hned do druhé… takhle to pořád střídám… a jelikož jsem dlouhej (190cm) tak kopu i do těch prostředních, co jsou vedle těch do uličky… a takhle kopu jak jen mohu a rukama se pevně držím větve. Doufám, že se pohnou. Když né, tak se vrátím zpátky ke svému místu a začnu vyhazovat všechno oblečení z jednoho kufru na zem… Když se jedna sedačka ulomí z rámu, tak jí vytrhnu a odnesu si jí ke svému místečku. |
| |
| pláž Tiše sedím a naslouchám Peťce. Snaží se mě utěšit. Zklamala jsi holka! To ty máš utěšovat ji. "Z Liberce? To je super... já jsem z Hradce Králové.. "usměju se. "vždycky jsem se tam chtěla podívat..." Chvíli probodávám pohledem moře, jakobych snad měla něco nalézt. "Mě je 18, teda bude mi 19..." začnu a z ničeho nic mám nutkání jí vypovědět všechno.. všecinko. "Nikdy bych nevěřila, že se tohle může stát. pokaždý to vidíš v televizi, ale nepřipustíš si, že něco takovýho tě může potkat. Děsivý co? ... "polknu hořkou chuť slz. "Když jsem dojížděla na letiště, strašlivě jsem se pohádala s otčímem. Tvrdil, že se o sebe nedokážu postarat, že ... nemůžu žít sama. Mám pocit, že měl pravdu..." oplatím jí úsměv. Tahle dívka je zvláštní. Směje se... jestlipak uvnitř také pláče jako já teď. Nastavím tvář jemnému vánku, který vane od moře. Vzpomínám na moji první vyjížďku na koni po pláži. Nezapomenutelný zážitek a teď.. kdo se o koně asi stará? Otčím? Pokud ho ze vzteku už neprodal... Poté se otočím na Peťku.. "Pomůžeme klukům ne?" usměju se a až kluci začnou stavět přístřešky, půjdu jim pomoci. |
| |
| Pláž Seděla jsem vedle Lucky a jemně se na ní usmívala. Začala mluvit o domově a prolomila tak to tcho. Mě je čerstvě sedmnáct, letěla jsem na ozdravný pobyt kvůli plicím a nejednou bum.. z ozdravného pobytu se stalo dobrodružství prázdnin. A lehce jsme se nahles zasmála, poté jsem ale rychle sklopila pohled k písku pod sebou a tvář mi posmutněla. Mamka musela dostat infarkt. Ach co bude dělat, už jednou se nervově zhroutila.. a co teprve Michal a Vongola? Tak mi chybíí.. a oči se mi zalili slzami, ale stále jsem se držela a neplakala. Chvíli na to nahodila Lucka to, že by jsme mohli jít pomoci klukům, rychle jsem vzhlédla jejich směrem a už se. stejně jako Lucka, sbírala na nohy. Jasně, bude sranda a svůj smutek jsem zase schovávala za usměvavou masku. |
| |
| Pláž Společnými silami jste vyrobily několik provizorních přístřešku. Zdeněk si mezitím připevnil na záda dřevo a vylézt na skálu. Tam začal rozdělávat signální oheň. Zčista jasna se na obloze objeví temný bouřkový mrak a z nebe začnou padat provazce vody. Všechno je okamžitě mokré a vy jste rádi, že jste klukům pomohly, protože teď se máte kde schovat. Zdeněk ale uvízl na skále. Carl Jack Sedačku jsi vylomil a zařídil sis celkem pěkný pelech. Na jednu důležitou věc jsi ale zapomněl… Když si lehneš do své provizorní postele, z nebe na tebe začnou padat veliké kapky deště. Kapky se pak promění v dešťovou clonu a všude je jen voda… Hřbitov Z tvého rozjímání tě vytrhne, když zjistíš, že jsi celý promočený. Chvíli ti trvá, než pochopíš že lije jak s konve. Pak ti nad hlavou zaduní hrom. |
| |
| Déšť Měli jsem štětí, že jsme stihli dostavět ty přístřešky, teď se pod nimi alespoň můžeme schovat. Takže ta, všichni stojíme a koukáme do deště před sebou, nebo aspoň já tedy. Chvíli jsem opět byla duchem doma, přemýšlela jsem, co asi tak všichni dělají a jestli jsou v pohodě. Mamka už se jednou nervově zhroutila.. Poté jsem ale rychle zakroutila hlavou a podívala se na ostatní. Skvělý.. jen doufám, že nebude bouřka... Proto z té mám strach.. |
| |
| Bouře Tak tak jsme dostavěli přístřešky, když se spustil déšť. Za jakýchkoliv jiných okolností, bych byla štěstím bez sebe, ale ne dnes a tady. Miluji bouřky, déšť, hromy, ale pouze v případě, že jsem doma, za oknem, v teple. Teď mám ale alespoň tenhle přístřešek... tedy máme. Porozhlédnu se po unavených tvářích. Vlastně.. pomalu přestávám myslet na to, co se tu děje. Čas tu nějak plyne. Zdeněk byl už nějakou dobu pryč, šel prý na skálu, aby něco provedl se signálním ohněm. "Nějak dlouho se nevrací.." snažím se prohlédnout skrze provazce deště, ale je to těžké. Zdeněk působí jako rozmazaný černý flek. Ohlédnu se přes rameno po Peťce. "Co když se mu něco stalo?" Nedaleko se ozval hrom. Takový zvuk neznám... je to zvuk z blízka. Úplnou mnou projelo brnění ze země, které způsobil. Jak se dostaneme ke Zdeňkovi aniž by do nás nic neuhodilo? Vždyť.. na té skále je jako dokonalý vodič. Blesk by ho mohl zasáhnout každou vteřinou. Skousnu rty... co teď? |
| |
| Tábor Dan se právě vrací do tábora a na zádech nese několik baťohů, když tu udeří blesk a zasáhne Zdeňka, který se následně zřítí do moře s třicetimetrové výšky. Je jasné, že to nemohl přežit. Oheň na skále i dole je uhašen. Bouře zatím ani trochu neslábne. Vypadá to, že bude trvat celé hodiny, pokud ne rovnou celé dny. Pokud jste, mimo přístřešek jste okamžitě promoklý a je vám zima. |
| |
| Voda...ku*va voda Jakmile se na mě spustí déšť... napadne mě: Ty idiote, máš si na co sednout, ale nemáš žádné přístřeší...to si ze mě děláš srandu že? A za chvíli večer... ty jsi mi ale idiot. Ale není čas na dlouhé přemýšlení a kecání do ničeho. Okamžitě udělám to, co jsem měl udělat už dávno, udělám především to... že vezmu jeden kufr, chytnu ho a běžím ze sákly k tomu malému kusu letadla, sednu si...dám kufr vedle sebe. Pak vezmu jednu dřevěnou tyč... kterou opřu o dvě stěny, aby když něco půjde, aby to nemohlo jen tak projít. Leda že by had, nebo něco menšího. Či ohebného na přeskočení a z druhé strany dám druhou tyč... ještě v dešti skočím ven a začnu se rvát s další větví... tu nakonec zlomím taky a vezmu si jí... v suchém letadle si z ní tvaruji nástroj na zabijení...vlastně se snažím o ostré hrany v letadle z ní udělat obou stranou špici. A ve volné chvíli otevírám kufr a koukám, co se mi bude hodit. |
| |
| Carl Jack Letadlo jsi celkem zabezpečil a vyrobil sis slušnou zbraň. Venku Ti ale mokne pracně získaná sedačka a věci. V kufru si našel knihu (jakýkoliv historický román), repelent, kartáček na zuby, holicí strojek, šaty (pánské, střední velikosti) a pár dalších zbytečností (nebudu rozepisovat řekněme, že tam je to co si zabalí otec od rodiny na týdenní výlet od Austrálie. Můžeš si domyslet případně konzultovat). Uvažuješ, co budeš dělat dál, když se ozve velmi nepříjemný zvuk. Letadlo povoluje. Poté si uvědomíš, že to nepovoluje letadlo ale celý svah. Najednou se řítíš dolu. Narazíš do tyče, kterous tam před chvílí strčil. To je jediné Tě zachránilo před tím, abys nevylítl ven a nebyl rozemlet na kousky. Cítíš, že se řítíte pralesem. Pak přichází dlouhý pád. Jsi po krk ve vodě. V ruce svíráš tyč, ale nejsi si úplně jistý, jestli sis jeden její konec nezapíchl do břicha. Letadlo se zabořilo do řeky, která protéká hlubokou roklí. Řeka není hluboká, ale nemá žádný schůdný břeh. Jsi uvězněn. Pláž Dan vyrobil přístroje na odchyt vody. Bouřka zatím nepolevuje ale blesky už nejsou tak blízko Vás. |
| |
| Pláž Stála jsem schovaná někde spíše uprostřed pod přístřeškem a lehce jsem se klepala, s každým hromem jsem nadskočila a dokonce i lehce vyjekla, na blesky sem raději nekoukala, co se týče bouřky, sem hroznej strašpytel! Jenže Danův povel mě probral z mé noční můry, ještě poměrně rozklepaná jsme v taškách začala hledat společně s ostatními nějaké igelity a tak, aby Dan mohl uskutečnit svůj plán, který se povedl. Aspoň to... Hned poté jsem ale opět upadla do svého bouřkového transu, stáhla jsme si kolena k bradě, které jsem obejmula a koukala, kdy se bouřka konečně vzdálí, skoro na nic jsem nereagovala.. |
| |
| Pláž Peťka se zařídila dle Danovy rady a šla spát. I Dan brzo usnul. Probudily Vás lechtavé sluneční paprsky. Když otevřete oči, zjistíte, že je dávno po bouřce. Na pláži jste ale samy. Na stěně přístřešků visí kus papíru. Na něm je neúhledným písmem napsáno: V jednom baťohu byl nafukovací člun. Nebylo na něm dost místa pro všechny. Vydali jsme se hledat pomoc. Pokud se zachráníme, pošleme Vám záchranu. Hodně štěstí… |
| |
| Annye Po tom v letadle vypukla panika, na tebe spadl nějaký kufr. Zatočila se ti hlava a udělalo se Ti na zvracení. Pak už si nic nepamatuješ. Když si se probudila, byla jsi v pralese. Nikde kolem tebe nebyly známky po troskách ani po dalších přeživších. Měla si žízeň a hlad navíc si byla pořád dezorientovaná. Celý den jsi, se motala pralesem jako ve snu. Pak si přišla na okraj nějakého srázu. Dole pod tebou tekla řeka. Šla si chvíli podél ve snaze najít cestu k vodě. Pak jsi ho zahlédla. Stál tam po krk ve vodě a snažil se dostat ven. Carl Jack Celá situace je čím dál horší a horší. Zřejmě máš vidiny. Voda ti natekla do očí, přesto vidíš na druhé straně strže, než s které jsi přilítl stát pikachua. Po chvíli ti dochází, že tenhle pikachu je nějaký divný. Má nějak moc sexy tělo. |
| |
| Pláž Seděla jsem přikrčená s kolenama pod bradou v rohu přístřešku, když mi Dan s úsměvem na rtech, i když bylo vidět, že ho to všechno štve, podal deky. Docela jsem se divila, že mě dal 2 a ostatním jednu. Nic jsem nenamítala a hned se do dek zabalila a po pár minutách usínala schoulená v klubíčku. Ráno bylo poměrně teplé a bezbouřkové, aspoň tak. S polo úsměvem na tváři sem si sedla a rozhlédla se okolo sebe, kde nikdo nebyl, až na Dana. Lehce s nechápavým výrazem jsem vylezla z podpřístřešku, když jsem našla ten vzkaz. Najednou, jakoby mě polili horkou vodou, jak jsme zrudla naštvaností, ale to za chvíli zase utichlo, uklidňovala jsem se tím, že je někde potká bouře na moři a oni se nikam nedostanou, ačkoliv to ode mě nebylo hezké. A spíše sem měla doufat, že se někam dostanou a pošlou pomoc. S povzdechem jsem nechala vzkaz vzkazem, vzala dvě prázdné nádoby a šla nabrat vodu z děr, které připravil Daniel a donesla jsem je zpět do tábora. Daniel ještě pospával a tak jsem se šla projít s rukama v potrhaných kraťasama po pláži. |
| |
| Ani chvíli klidu! Letadlo zabezpečeno, zbraň připravena a teď jdu prohledávat kufry. Hledám všude možně a různě se tak bavím tím..že v noci při dešti hledám věci, které by se mi hodily. Naleznu tam sirky, baterku, různé opalovací krémy, brýle, pět triček, tři kraťasy a džíny. Také deštník a kartáček na zuby s pastou a taky zapalovač u cigaret, který si samozřejmě dám ihned do kapsy spolu se sirkama, baterkou a … naleznu i mini taštičku s hygienickými věcmi ve které je platíčko paralenu. Rozhodně důležité, takže si to dám také do kapsy a vtom to začne celé vrzat…ozývat se v dáli blesky a tak nějak něco povolovat až najendou… ahhhhhhh ... ahhhhhhh. Kus letadla se o šutr povolil a řítí se dolu, kdybych tam nedal ty tyče, jsem už dávno v hajzlu…sotva se držím, že jsem nevypadl a když naprosto letadlo povolí a řítíme se dolu tak na mě spadne kufr a já se ponořím v kusu letadla do vody. – Mami poletím do austrálie už zítra, měli tam volnou letenku, jelikož hlásí nějaké špatné počasí na další den. Bude to tak lepší a ty se nebudeš bát, jako když jsem letěl do Anglie‘‘… ,,No podívám se na to a když tak dobrá…hlavně nezapomeň co jsem ti říkala o příbuzných v Austrálii‘‘ zakroutím očima a jdu do pokoje. – v tom se okamžitě vynořím z vody a vylezu z vraku letadla … jsem po krk ve vodě, ale stojím a to je hlavní… ještě furt padají kusy toho letadla je to nebezpečný, rychle se ponořím a zpátky do vraku, kde vytáhnu kufr…můžou se mi hodit jako těžiště. Rychle se tedy ponořím a v tom narazí další kus do letadla. - ,,Tak se kluci nějakou dobu neuvidíme…jelikož Carl letí do austrálie a všichni mi záviďte, heh…každému něco přivezu.‘‘ … ,,Ok a hlavně se tam s nějakou vyspi, víš jak jsou Australanky sexy?‘‘ … ,,No to si nemyslím…spíše takové…béééé béééé chápeš‘‘ a smáli jsme se představám o jejich spodních neoholených partiích – Náhle se začnu dostávat ven z vody, abych se nadechl, ale bojím se…že se mi kůl zarazil do břicha…hrozná bolest. Ale bylo to těšné, jen jsem do něho trochu narazil chytnu kufr a protáhnu ho ven…a sám se ho chytnu s tím…že si ho musím uschovat. Věci v mé kapse jsou celé mokré…musím to někde nechat uschnout, ale baterka už je v piči. Opět si mluvím sám pro sebe a začnou mě hrozně pálit oči…sleduji ve tmě kolem sebe a mám docela strach…může tu být had, krokodýl…cokoliv co mě zabije… bojím bojím… a náhle vedle sebe vidím zářící břeh na kterém stojí Pikačů. Volám na něj: ,,Hey pokemone...‘‘ přibližuji se a snažím se najít cestu ven z vody. Dnes už je mi všechno jedno. Jakmile jsem dostatečně blízko… vidím že to není pikačů, ale žena. A vůbec nevypadá špatná, i když dnes by se hodila každá, která by mě zahřála. Už to fakt bylo potřeba… něco říci…ale ať to není hloupé…už si nějakou dobu nekomunikoval ani po skypu. ,,E-e-e… je mi zi-m-m-a. Prosím… je mi… zima‘‘ více neřeknu…ta voda byla fakt ledová… a už jsem chtěl vylézt ven… ale sám se z vody nedostanu, na to je ten břeh moc velký…sám rozhodně ne. ,,Já…zima… ahoj‘‘ říkal jsem to částečně s klepajícíma se zubama… a doufal jsem, že bude solidní. |
| |
 | Prales a pikachu Dívka (jak jde asi poznat dle jména), víceméně neurčitého věku. Může jí být tak 18, ale možná i méně. Dlouhé, černé vlasy jí spadají skoro do půli zad a rámují bledý obličejík, kterému dominují velké oči, blíže neurčité barvy, směsice modré, šedé a zelené. Na dívku je docela dost vysoká, měří něco okolo 175 centimetrů, postavu má celkem hubenou. V letadle na sobě měla žluté tílko, černé džíny a svoji oblíbenou - pikachu - mikinu. Do Austrálie letí sama - její matka má panický strach z létání a otec má zase moc práce. Letí tam za kamarádkou, která tam je už dva týdny. Ráda by si užila sluníčka a posledních teplých dnů - než se bude muset vrátit zpátky, do školy, k rodině ... k zimě. Dlouho mi nedochází, co se to vlastně děje. Jen kdesi, v tom koutku mozku, kde sídlí pud sebezáchovy, blikalo výstražné červené světýlko. Ale stále jsem byla jako v transu. Probralo mě až to, jak mi na hlavu spadl kufr. Kruci ... tohle bolí ... Letadlo začalo padat. Udělalo se mi špatně, až na zvracení. Od té doby si pamatuji jen milosrdnou, černočernou tmu. Alespoň jsem neviděla, co se dělo dál. "Neboj mami, vždyť víš, že se mi nic nestane ... bude to dobrý! Každý den ti budu volat, ano? A nezapomeň krmit kočku!" Máma, mávající ve dveřích, pak taxík až na letiště do Brna. Odtud do Prahy. A konečně, letadlo k tátovi ... Bolest hlavy. Prudká, pulzující bolest. Pomalu jsem se posadila. Nic jsem nepoznávala. Pomalu jsem ani nevěděla, kdo jsem. Pak mi vše došlo. Spadlo letadlo! Pomalu jsem vstávala. Zlomeného nic nemám, naštěstí, asi jen naražená žebra, a pravou nohu. Jakmile se vzpamatuji ještě trošku víc, dojde mi, že musel přežít ještě někdo. Vodu ... Nemám s sebou nic. Jen svoje oblečení, v kapse u mikiny dvě cereální tyčinky, které si nechám na později - musím jídlem šetřit. Pozdě odpoledne (pokud to vůbec poledne bylo) jsem došla ke srázu. Dole tekla řeka. Voda! Bohové, díky, voda! Za nějakou dobu, následujíc řeku, narazím na údolí, kterým tahle řeka protékala. Voda mě ale nezajme tak, jako "to" v ní. Jsou tu kusy letadla, a taky ... ČLOVĚK!!! Rozběhnu se blíž ke břehu, za běhu si sundávám mikinu - nesmím si ji namočit, bude se určitě ještě hodit, zvlášť, pokud tu jsou noci chladné. A taky proto, že tuhle mikinu zbožňuji. Po chvíli mi dojde, že lézt za tím člověkem do vody by byla hloupost - břeh je tu neschůdný, on musí ke mě, abych ho nějak dostala ven. "Eh ... ahoj? ... Nějak ... ti pomůžu ... vydrž!" Netuším proč, ale najednou bylo všechno to nadšení a energie pryč. Uvědomila jsem si, co se děje - kolik lidí zemřelo, a že se odtud asi jen tak nedostaneme. Skrze rty prošel tichý, možná hysterický smích - jsem na to vše sama. Pokud tedy nepočítám toho ve vodě. Sednu si na břeh a čekám, co udělá ten druhý. |
6HNw~~60_1.JPG?set_id=880000500F){kind=link}
| |
| Pláž Procházela jsem se po pláži asi půl hodiny, než jsme slyšela šramot od tábora. Otočila jsem se tím směrem a zahlédla Dana, jak rozdělává oheň. Pomalu jsem se tedy vydala jeho směrem a prohrábla jsem si vlasy, které jsem si zagumičkovala do drdolu. Nechceš pomoct? zeptala jsem se ho, když jsem byla jen kousek od něj, ale oheň už plápolal, hm, zase pozdě, a lehce jsem se ušklíbla. Přešla jsem pod přístřešek, kde jsem po sobě a Danovi složila deky a dala je na jednu hromadu. Hmm, co teď? |
| |
| Blbé Pikačů Snažím se jak mohu, dostat se na břeh není jednoduché a ona si tam jen tak sedne a kouká na mě... přemýšlím, zda je vůbec trochu normální, pak mě ale napadá...že možná je to jen iluze, nebo občan tohoto ostrova, který se mě bude snažit zabít. Při té představě přestanu dávat pozor a kus z letadla se mi zasekne o nohu, jak se snažím udržet na jednom místě, v tom škubnu a náhle mě proud čapne pryč a táhne mě po řece dál... zkusím to: ,,Pomoooooooc'' ale nyní se snažím nějak zachytit a neodplavat moc daleko, jelikož mě řeka táhne a já nemám dostatek síly plavat...leda že by se obětovala a skočila pro mě... ale pokud je to jen iluze, či občan ostrova... jsem v řiti, takže jen vyčkávat...jakým způsobem zemřu. V tom když na ní ještě sotva vidím zkusím se nadechnout a křiknout: ,,Vím kde je jídlo, věci, kufry a věci k delšímu přežití na ostrově... mohu ti pomoci přežít'' křiknu a doufám, že je to rozumná bytost a ne iluze. |
| |
| Pláž Došla jsem k Danovi a než jsem se nadechla, už mě zahrnoval informacemi, co mám dělat. Pousmála jsme se, beztak jsme se ho chtěla zeptat na co, co mám dělat. Stále jsem byla trochu mimo a nevěděla, jestli náhodou nejsem jen v nějaký podělaný reality show. Dobře.. a přešla jsme pod přístřešek, kde se momentálně nacházeli veškeré věci, které máme. Začala jsme je třídit na dvě hromady - potřebné/nepotřebné. Různé deky, ešusy, nožík, láhve, lana, lékárničku, hřebíky, kladivu apod. (nevím co máme) jsem házela na hromadu s potřebnými a ostatní jsem házela na druhou stranu. Broukala jsem si u toho a věnovala se své činnosti. |
| |
| Prales (Vši…) Dan a Peťka zamíří do pralesa. Jdou mnoho hodin. Když tu náhle uslyší hlasy. ,,Pomoooooooc' ,Vím kde je jídlo, věci, kufry a věci k delšímu přežití na ostrově... mohu ti pomoci přežít'' Pokud jdou po směru, odkud se hlasy ozývají, dostanou se na vyvýšený břeh řeky (Přibližně 10 metru kolmého srázu). Dole ve vodě je nějaký kluk. Naproti na běhu holka sedí holka, která na toho nebožáka jenom kouká. |
| |
 | Cesta do Austrálie Po několika letech toho hnusného obchodu, kterým se každý den zabývám mám konečně dovolenou. Není to dovolená jakou bych si představoval, protože v obchodě prej volno není. Teď ho budu mít dostatečně, už mě to nebavilo a nenaplňovalo. Teď si udělám pěkných pár týdnů v Austrálii a pak si prostě najdu nějaké klidné povolání. By mě zajímalo jakej blbeček teď povede tu divizi, ale co mě už je to jedno. Vysávali ze mě tu energii už dost dlouho ať se zase najde jiný mladý blázen jako jsem byl já. Myšlenky na bývalé zaměstnání mi běhají hlavou, během těchto myšlenek čekám na svůj let. O několik minut, možná hodinku později již sedím v letadle a užívám si klidu. Mobil sem zrušil, takže mě nenajdou ani jak přistanu. Myšlenky na ten klid na pláži a na odreagování mi běhají hlavou. Sedím a oči se mi pomalu zavírají. Usínám...ale po chvilce mě probudí prudké škubnutí a nějaký křik. Co se to děje?! Koukám na ten zmatek okolo a pomaličku mi dochází, že to nebude moje vysněné volno. V rychlosti se snažím udělat co nejvíc pro mou vlastní záchranu, ale moc jsem toho nestihl. Řeka Kus letadla společně se mnou dopadl, někam do řeky. Vyprostil jsem se z kusů plechu a všeho co mě nějak vadilo v cestě na břeh. AAAAAAAA co jako teď jsem na pokraji sil, hele jeskyně. Poslední myšlenky co mi bleskli hlavou. Doplazil jsem se do ní, nevím proč asi že jsem se tam cítil v bezpečí asi, že prostě jenom chci přežít......omdlel jsem... Nevím jak dlouho jsem tam ležel, nevím co se dělo okolo mě, ale najednou slyším nějaké hlasy. Nemám sílu bych se za těmi hlasy vydal a proto jen zkusím ze sebe něco dostat. Tady, pom pomoc tad v jesk... Nedokážu to ani pořádně vyslovit, jak je mé tělo zesláblé, ale doufám že to někdo zaslechl. Zkouším to ještě párkrát ale každý můj pokus je jen o něco slabší než ten předchozí. Nezbývá mi nic než ležet a doufat.... |
| |
| U řeky Asi chce vážně žít ... Prolétne mi hlavou, když sedím na břehu. Nevím, nedokážu se prostě přimět k pohybu. Jako bych přirostla k zemi. Kámen, na kameni ... Ten někdo stále volá o pomoc. A pak, najednou, se to objeví dva další. Další lidé ... potěš bohy... Upřeně na ně koukám, na nic jiného se nemůžu. Pikachu mikina leží kousek ode mě. Ten jeden, asi muž, začne slézat sráz. Pak skočí do vody a plave za tím prvním. Zbytečné ... vždyť jen bude jíst jídlo ... Pokusím se hnout nohu. A jde to, noha se posune. Totéž zkusím i s tou levou. Taktéž "funguje". Úspěch ... Pokus o hnutí levou rukou. Nic. Pokud o hnutí pravou. Zase nic. Pokus o hnutí oběma. Úspěch. Můžu se hýbat? Pokusím se se postavit. Ze začátku mi to nejde, zavrávorám se a spadnu zpátky na zem. A ještě si k tomu trochu narazím "sedací" část těla... "Já ..." Z úst mi vyjde jen tichý pazvuk, nic, co by se podobalo lidskému jazyku. Pokusím se o to znovu. Nic. Nemůžu mluvit, mám strašně sucho v puse. Vodu, prosím ... Svět se mi začal zamlžovat. Postupně všechno splynulo ve směs modré (vody) a zelené (pralesa). Jen to jen dehydratace ... Nepila jsem už od té doby, co jsem nastoupila do letadla ... Sesunu se k zemi. Konec, skončila jsi ... Tamti ti asi těžko pomůžou ... |
| |
| U řeky Pomalu jsme se brodili lesem, dokud jsme nezaslechli volání o pomoc. S Danem jsme si nejprve vyměnili poměrně překvapené pohledy a poté přidali do kroku. Stáli jsme na kamenné hrázi a dole pod námi byla řeka, v které byl uvězněn muž. Dan neváhal a začal pomalu slézat dolů, aby mi pomohl. Bezpečně se dostal do vodu a následně až k muži, kterého se snažil vytáhnout. Mě však zaujalo něco jiného.. a to ta dívka na pevnině. Chvíli jsem ji tak pozorovala, dokud neomdlela a já neztuhla na místě. Sakra! Musím něco udělat! A já se rozhlédla kolem, kudy bych mohla hráz pomalu seběhnou, protože se mi nechtělo slézat jako danovi a skákat rovnou do vody. Jestli-že jsem ale nenašla žádnou takovou cestu, nezbylo mi nic jiného. Doběhla jsem k té dívce a lehce ji propleskla. Halóó, vnímáš mně? Ale dívka nic, pozorně jsem si ji tedy prohlédla. Měla suché, popraskané rty a ústa vyschlá. Musela omdlít z dehydratace.. A já tedy vytáhla lahev s vodou. Nejprve sem ji jen navlhčila rty a potřeba čelo a zátylek, hned potom jsem se ji opět pokusila vzbudit a opět ji rty navlhčila a nalila ji malililičko vody do úst. Opt jsme ji propleskla a štípla do ušního lalůčku, tak co, už se vzbudíš? |
| |
| Heh... další lidé Ve vodě ležím a pomalu se potápím a řeka mě unáší...chytám se něčeho pevnějšího, ale vím že se dlouho neudržím. Holka neboli iluze tam stále sedí a kouká do vody...nezmůže se na nic, je to fakt jen iluze, potrestání za to všechno co jsem udělal? Za to jak jsem se kdy choval? Mám nyní věřit v boha? Mám nyní věřit ve spasení a v karmu? Nebo jen vyčkávat na osud? Co z toho je nyní potrestání a co z toho je vykoupení? Hlavou mi létá tisíce myšlenek vzpomenu si na práci... co dělám každý den, jak nemyslím na to kdy si zahraji, pobudu venku s přáteli a pohulím si trávu. Ale ne, popravdě jsem ještě nekouřil a vlastně ani nepil do ožralosti. Nikdy...kdysi jsem měl tři piva a dva paňáky...ale nic mi to neudělalo, to můj bratránek se skolil a spal po stejném množství...ale já to nechtěl, chtěl jsem jinej život...život kariéristy, odhodlal jsem se každý den makat...makat...makat a chodit do posilky... nic jiného. Když dobře nedopadne život režiséra, scénáristy ... a ani právníka či advokáta...popřípadě programátora v herní firmě...nebude mít můj život smysl... mohl bych být novinář, ale to se mi nechce... tudíž bych mohl být... Myšlenky končí když mě někdo chytá a promlouvá na mě. „Neházej sebou“ zařve na mě... no co si to dovoluje, ale házet sebou nebudu...umřít nechci to je jasné. Pokusím se pomáhat a očima sleduji vše kolem... je starší, asi se chopí velení naší pozůstalé skupiny... po táhnutí mě z vody si všímám žen na břehu...iluze a jedné holky vedle ní. Ahhh další lidi...to to dopadne. Někdy jsem si představoval svět, ve kterém budu sám ... max s jednou osobou na píchání, ale jinak sám... a nyní jsem na tom světě byl. Neříkám že jsem nešťastnej že žiju... ale být sám má své výhody...a pokud budu muset poslouchat kecy tohoto velitel naší pozůstalé skupinky, tak na to může zapomenout...vždy jsem si diktoval já sám...nikoho jsem neposlouchal. NIKDY! A nebude to ani dnes! Když už jsme na břehu a konečně budu moci se hýbat... vidím kus od minulých trosek znamení. Mám tam přece kufr... někde je zaraženej můj kufr...potřebuji všechno...hlavně ten kufr...nevím proč, ale vím...že dnes nám může pomoci cokoliv, nebylo tam nic zajímavého...ale i detail, může zachránit životy. Když jsem se tam díval...všiml jsem si ještě něčeho! Byla za jednou velkou otáčkou řeky jeskyně...jeskyně kde byl další vrak... mohou tam být zásoby, člověk či něco co nám pomůže se odsud dostat...doufám, že tohle nebude jen nudná trosařina na ostrově a že to bude mít nějaké extra dramatické vysvětlení. Uvidíme jak to celé dopadne, v tom jsem na břehu a zvedám se. ,,Zdravím...já jsem Carl, Carljack... a první pravidlo...nenechám si velit či něco nařízovat...i když jsem mladší a druhé... nejednej semnou jak s dítětem a za třetí... mám chuť na sex... jinak pokud jste šli pro mě jen kvůli tomu, že vím kde je jídlo a pití...tak to byl jen žert...abych přiměl někoho mi pomoci, je mi líto... ale můžeme být dobrý tým. Nyní mi pomoci... musíme se podívat k jeskyni. Sešlapl jsem si trošku bolavější nohu z toho všeho a celej mokrej jsem se snažil zase chodit. |
| |
| Dan Zatím co se snažím postavit na nohy běhat kolem něj a nějak zajistit maximální pohyblivost, poslouchám co říká. Jmemuje se Dan a omlouvá se za to řvaní, důvod je velmi dobrý. ,,Ehm, neber si to osobně, ale hned podle tváře vypadáš starší... a tamhle jsou dvě holky...a první co si udělal bylo, zařvat na mě. Tomu říkám jasné velení...né nyní, ale brzy třeba!'' ujasnil jsem okolnosti. ,,To jsem rád...myslím že nejsem...'' řeknu, ale věk prozatím neprozradím. Prohlíží si mě jak, kdybych byl jinej...,,ehm sex s ženou...'' usměji se. Pak rozmlouvá hrdinsky proč pro mě skočil atd...a přitom víme, že všem de dneska jen o sebe. Nicméně slyšel jsem to i já. Nešlo to přeslechnout a tak jsme oba vyrazili ke skále...po malé cestě vedle rybníka...cestou jsem kouknul na dvě holky...na paní s pikačů mikinou a na nějakou, která se jí snažila pomoci...nyní to bylo jedno, šlo nám o pomoc někomu. Museli jsme běžet. Stále mi byla zima, ale musel jsem to vydržet, šlo tu o další lidský život. K jeskyni to bylo přes vodu, která unášela... ,,Můžeme to zkusit přebrodit, nebo sehnat ...'' uslyším další žadonění o pomoc... asi ví, že jsme blízko. Neváhám a skáču opět do té zkurvené vody. ,,Drž se! Už tam pro tebe' DOPRDELE' jdeme!'' zakřičím a snažím se poprosit Dana aby mi přes vodu pomohl, přeci jen mě ještě bolí levá noha od zranění od šutrů. |
| |
| Jeskyně Ležím na studené zemi a doufám, že někdo uslyší mé žadonění o pomoc, najednou zaslechnu kroky a skok do řeky. Naděje je jako plamínek, který se ve mě najednou rozhořel... To snad ani není možné. Já neumřu. Čekám na zázrak, nebo spíš na toho člověka co pro mě bude zázrakem. Sem tady, nechci tu zdechnout! Zakřičím s posledních sil a čekám... |
| |
| Zase má kecy Skočím do vody a on mě musí opět napomenout...s tím, že on je tady hrdina a on může všechno zachránit...heh... ,,No jo no, už jsem takovej, zvykej si!'' řeknu mu...a vylezu na šutr, ze kterého bych rád šel do jeskyně, když na mě spustí ty své kecy o tom, kdo by tam měl jít první...nabídku samozřejmě přijmu, nebudu za svini. ,,Ok, stejně jsem si říkal, že bude lepší když tam půjdu já...tak tu počkej a zachraň věci v troskách, když se ti tam nechce'' vychcaně mu odpovím...hnedka by si zde chtěl dělat přátele a všude by chtěl být jako hrdina... já mu dám. Vlezu do jeskyně a hledám něco...měl pravdu, vypadá to tu, že se to stále plní... ještě chvíli a budeme plavat. Náhle si ho všimnu. Má u sebe baťoh. ,,Zdravím, tady Carl... baťoh ti nandám na záda a nějak se společně dostaneme ven...víš proč ten baťoh? Brzy to tu celé bude zatopené... a máš tam věci, které se mohou hodit pro přežití...doufám, že s tebou bude větší prdel, než s naším šéfíkem Danem'' řeknu tak nahlas, aby to schválně slyšel a chytnu ho přes rameno a jdu s ním opatrně k východu ze skály. |
| |
| Řeka Jack vleze do jeskyně. Je na Danovy jestli půjde zachraňovat věci nebo tam vleze taky. Pokud ale zůstane venku, vidí to, co už spatřili obě dívky. Jeho předpověď, se vyplnila. Žene se sem obrovská přívalová vlna. Brzo všechno stoupne nejmíň o metr, což znamená, že ústí jeskyně bude úplně celé zatopené. Máte tak minutu na to něco vymyslet. Nebezpečí totiž nehrozí jen v jeskyni ale i na stranách, kde už nejsou žádné římsy ve vhodné výšce, takže tam není jak se zachytit. Pomoc od dívek, taky nemůžete čekat, jelikož jste je nechaly na druhém břehu. Máte nějaké nápady? Tak zatím samá voda… A rychle stoupá! |
| |
| Jeskyně Konečně někdo dojde aby mě zachránil. Vodu prosím vodu, potřebuji se napít. Carl mi začne dávat batoh na záda a společně vyrazíme k jeskyni, respektive k východu z ní. Voda se ale poměrně zvedla a možná to již bude problém. Carle jesi to přežijeme, máš u mě whisku jestli se teda nerozmlátila. Což je dost pravděpodobné, ikdyž byla v dárkovém balení a v kufru mohla by to přežít navíc je otázka jestli ji najdeme. Usměji se a opírám se o kamaráda. Jak teď přes tu vodu? Oblek je totálně na sračky. Koukám taky sis pěkně zkurvil oblek co? To me možná sere víc než tahle zapeklitá situace Usměji se a čekám co Carl vymyslí, mě totiž zrovna teď nic moc nenapadá a plavat se mi moc nechce. Zkus vymyslet něco kde nebudu muset plavat, přece jen ještě nejsem úplně fit |
| |
| Ehm...sakra... Náhle uslyším že se pohne zem a Dan na nás zakřičí. Už zase křičí, pomyslím si a jsem rád, že je Jay pohodář a vtipálek. ,,Vidíš to, zase na mě křičí...to je hrozně nervní člověk...nechápu, jak s ním někdo může vydržet'' řeknu mu a zasměji se...pak mi moc do smíchu není, kouknu se do stropu a pak na něj a pak na jeskyni. ,,Přívalová vlna?'' ehm trošku horší než jsem myslel...mám plán... slyší to ale i on a řekne: Zkus vymyslet něco kde nebudu muset plavat, přece jen ještě nejsem úplně fit ,,Ehm, právě to jsem jsem vymyslel...plavat'' řeknu a zasměji se. Jop většinou se směju... proč ne, když umřeme, tak smíchem. Pohlédnu do jeskyně...a snažím se pochopit...voda stoupne a přeteče přes šutry na skálu, po které nateče do jeskyně...kterou neznáme celou...ehm to je nápad. Přece se voda roztáhne po celé rozloze...když se dostaneme někam výš a počkáme až ta vlna odteče...můžeme vylézt. ,,DANE!!! Hlavně sem nechoď, někdo se když tak musí postarat o holky...ať na to nejsou samy! Já něco zkusím...'' dořeknu... a proběhnu do tmavé jeskyně... běžím, běžím...běžím...a jeskyně... (stoupá, kočí?) |
| |
| U řeky Chvíli je všude tma. Pak ucítím něco vlhkého na rtech. Voda...? Pak i troška vody v ústech. A následné proplesknutí. "Co ... au!" Všude je zase až moc světla a vedle mě sedí jakási holka. "Em ... díky..." Zamumlám sotva zřetelně, stále mám žízeň, a hlas proto zní chraplavě. I přesto ale o vodu prosti nebudu. Už jen proto, že mi to nedovolí moje možná přílišná hrdost. Do háje ... Roztřeseným prstem ukážu za tu dívku. Valí se sem velká vlna. Sakra, sakra! Snažím se si stoupnout, což se mi podaří až napodruhé. Rychle popadnu svoji mikinu a koukám na ni. Na druhém břehu je ten, co chtěl zachránit a další dva muži. "Musíme jim pomoct!" Ale jak sakra?... |
| |
| Jweskyně Já jen tak neumírám kamaráde Pak očividně dostal můj zachránce nějaký nápad. Mě nenapadlo nic, takže raději půjdu s ním vypadá jako naprostý pohodář. Šak co jiného mi teďka taky zbývá? Počkej vole přece mě tu nenecháš, to by si nenašel tu whisku! Směji se a co nejrychleji jdu za Carlem... |
| |
| Řeka Záplavová vlna se přižene neuvěřitelnou rychlosti. Danovi nezbývá nejiného než začít šplhat po skále vzhůru nebo se nechat strhnout proudem. Vstupem do jeskyně už se valí voda takovou rychlostí, že není možno jí vzdorovat. Jeskyně Jack běží jeskyní. V absolutní tmě. Náhle ucítí obrovskou bolest a spadne na zem. Jeskyně se začal zmenšovat a ty ses pořádně praštil o strop. Na druhé straně žádná cesta ven nevede, není tam ani otvor, kterým by sem proudil vzduch. Jay byl o něco pomalejší, a proto si všiml, že voda už proudí do jeskyně. Všiml si také, že jste překonaly malý schod, za kterým už skála není vymletá od vody (pravděpodobně až sem nikdy nestoupla). Poté také zpozoroval nízký strop, a proto nemá žádnou bouli. Nad řekou „Proboha, Dan tam pořád je“ vykřikne Peťka a nakloní se na kraji srázu. V tu chvíli se ale břeh utrne a letí dolu a ona mizí pod vodou. Zbyla tu po ní jen jedna taška (Druhá Danova je na druhém břehu, stejně jako Dan-pravděpodobně). |
| |
| Jeskyně Utíkal jsem za Carlem, ale cestou jsem si něčeho všiml je tam bublina kde jeskyně není vůbec zdevastována vodou, nejspíš sem nikdy voda ani nepáchla. Carle? Kde do prdele jsi? Dělej pojď ke mě, je tady bublina a vypadá to, že voda tady nikdy nebyla! Ale dělej! Zařvu přes celou jeskyni a doufám, že mě uslyší už se mi z té bubliny dvakrát nechce. seru na to nikam nejdu, nezdechnu kvůli něho. Možná je v pohodě, ale já umírat kvůli něj asi nechci. A nečekej, že za tebou polezu, zas tak rád tě nemám. Po ukončení této věty Carl může slyšet i smích... |
| |
| Pchééé Voda Náhle se začne jeskyně plnit vodou... a já jen slyším Jaye jak si tam povídá pro sebe... samozřejmě se rychle vrátím a jdu za ním do té bubliny. Pak si tam také stoupnu a čekám...jak to celé dopadne. ,,Ach jo...já se z té vody snad nikdy nedostanu!'' řeknu naštvaně a dupnu si. |
| |
 | Cesta za novým životem Ráno jako každé jiné? To bych se rozhodně neodvážila tvrdit. Já si s nadšením dobalila maličkosti do kabelky, matka křečovitě pobíhala všude kolem a otec se nervózně holil. „Tati, vezeš mě jen na letiště, nemusíš vypadat jak model.“ Lehce jsem si do něj rýpla, ale jinak jsem si užívala pro mě až sváteční náledu. Dnes opravdu vylétnu z rodinného hnízda. A že to bylo opravdu, nasvědčuje i můj dopravní prostředek, letadlo. „Ségra, bude se ti stýskat?“ Prohodím zvesela k Isabele, která se u stolu jen ušklíbne. Tenhle rozruch není nic pro ni a jistě se už těší, až vypadnu a bude klid. Musím se na ni protivně zašklebit. Konečně jsou všichni připraveni a my vyrážíme v našem autě na letiště. Celou cestu vedu řeč hlavně já o tom, jak se moc těším. Tu a a tam mi do toho skočí mamka, abych se často ozývala a podobně. Raději jsem jí to slíbila, ale jista jsem si tím moc nebyla. Kdo kdy slyšel, aby se na studiu v zahraničí zajímal o rodinu? Na letišti už vše proběhlo rychle. Prožila jsem si srdceryvný pláč matky, otcovo dojetí a sestřin úšklebek. Pak už jsem vystoupala do letadla a nechala se usadit. Poslední sms o tom, že děkuji za včerejší noc, telefon jsem vypnula a vytáhla jsem časopis o moderním malířství. Mé myšlenky ale hýřily všude kolem. No jo, chtěla jsem sice do Ameriky, ale to nevadí. Austrálie bude také super. Poprvé šest měsíců bez dozoru. Jen já a svět. Super! Však už to trvalo...! Spokojeně se usměji a konečně jsem schopná se trochu začíst. Nevím, jak dlouho už letíme, jen cítím, jak mi lehce dřevění nohy. Pak se však kolem mě všechno začne třást. Přestože pocítím strach, nejsem schopná setřást úsměv z tváře. Pilot nás uklidňuje, že vše bude v pořádku, a tak mu věřím. Co jiného dělat? Jenže následují další slova, nejspíš už neurčená pro nás. A ta rozhodně k uklidnění nepřispívají. Takže takhle to bude... Sakra, ani se nikam nedostanu...? Není to poprvé co pohlížím smrti do očí, ale nikdy ne v takovéto náladě. Nyní se chci svého života držet jako klíště, bojovat. Cítím se sice paralyzovaná, ale zároveň začnu zmateně hledat záchranou vestu a jiné nesmysly. Prostě jak to člověk vidí v těch filmech. Jenže pak přichází exploze. A další. Dým mě oslepuje a mé veškeré snahy jsou ukončeny. Chvíli mi nedochází, co vše slyším, než pochopím, že mezi hlasy je i můj křik. Křik, že teď nechci umřít. A pak už neslyším nic. Čas je relativní. Nezáleží na tom, kolik ho strávíte, ale jak s ním naložíte. Něco takového mě napadne, když začnu pomalu otvírat oči. Cítím se jak po noci v pražských barech. Na jednu stranu nic nezvyklého, ale na druhou jsem ještě nikdy po takové noci necítila vlhko, horko a neviděla kolem sebe většinou sytě zelenou. A neležela na zemi..v zahradě..kde to jsem? Zmatení nastupuje svého vrcholu, když se neohrabaně posadím a těkám pohledem kolem sebe. V pralese...??? Můj pohled by teď zasloužil fotografii. Bohužel nikdo se toho nechopí. Něco tu smrdí... Oči si přivykají zvláštnímu přítmí a já rozeznávám kusy stroje, dým a tu a tam nějaké plameny. Letadlo...Austrálie... Začne se mi rozsvěcovat. „Ale já jsem živá...živá!“ Téměř vykřiknu, můj hlas je však udušen tísní pralesa. A co teď? Strach je zpátky. Prohmatám rychle kapsy, kde zjistím jen mizerné množství mých léků. Jinak nic. Vše, co je kolem mě, je zničeno, rozmetáno. Nemám vodu, jídlo, nic. Snažím se nějakým způsobem něco zavětřit, zachytit, ale dým pohltil celé stromoví a znemožnil orientaci. Na moment se vydám mezi trosky, abych snad zjistila, že někdo žije. Jenže první setkání s ostatky lidí, které jsou ohořelé a znetvořené, mi akorát pomůže se pozvracet. Rozklepaná vyrazím překotně na opačnou stranu ve snaze uniknout z této hrůzy. A hlavně příliš nemyslet... |
| |
| Jeskyně Vzduchová Bublina, ve které jste se ocitly, je veliká asi 3 metry na výšku a 4 na délku 4 na šířku (přesná velikost se ale špatně odhaduje, jelikož ve skále je mnoho výstupků a dolíku). Otvor, kterým jste se do bubliny dostaly se kompletně, zaplavil vodou. Ta ale dále nestoupá, jelikož bublina funguje jako potápěcí zvon. Otázkou je: kolik vzduchu v bublině zůstalo a jak dlouho Vám vydrží a co když ho není dost? Je nějaká cesta ven? Nepříjemné setkání Sára Chvíli klopýtáš pralesem. Před tebou se objeví další troska letadla. Z vnitřní části se ozývají nějaké zvuky. Z ní to jako chrčení. Hned Tě napadá, že někdo přežil, jenže když se k tomu místu dostaneš, narazíš na skupinu prasat, která hodují na ostatkách lidí. Není to vůbec hezký pohled. Než se vzpamatuješ, největší prase zvedne svojí zakrvácenou tlamou s dlouhými kly a podívá se přímo na tebe. |
| |
| Jeskyně Koukám jak se jeskyně plní, nic absolutně nic mě nenapadá. Jsem celkově ještě trošku zmatený z toho co se stalo během posledních hodin. Fakt super, teď jsem se měl válet někde a popíjet. Místo toho trčím tady Carle slibuji ti, že jestli se z tohodle někdy dostanem koupím láhev nejdražší whisky a zapadnu někde do strip baru minimálně na týden, ale napadá tě něco právě teď? Já kurva nevím co mám asi dělat odsud se nedostanem. Voda sem sice neteče, ale dost možná se udusíme. KOukám všude po jeskyni, jestli někde není nějaká skulinka nebo slabé místo, které by se dalo rozbít aby sem mohl proudit vzduch... |
| |
| ,,Tak to jsme v piči'' řeknu klidně ve vzduchové bublině. Nadechnu se a ponořím... sjedu do jeskyně a proplavu to ven, zachytím se za kus skály a pořádně se nadechnu. ,,Dopíči, já to zvládl, teď se nesmím pustit, mám pod sebou docela kus, kterej by mě mohl zabít'' řeknu a vymýšlím jak dál. Jayovi jsem nechal déle času, aby se neudusil nedostatkem kyslíku. Nějak mu ale pomoci musím. Jo jasně...proud teče do řeky...to by šlo. ,,Dane, Annye...jděte k řece, neboli přimo do ní, chytnete tam cizince'' okamžitě se nadechnu a vplavu do jeskyně, která se vypouští, ale záhadným způsobem i napouští. Tudíž připlavu do vzduchové bubliny, kde nejde už pomalu dýchat a vyhrknu na Jaye: ,,Musíš se nadechnout a ponořit já, tě tam odtáhnu, pak sejdeš do řeky po které poplaveš a tam tě vyzvedneme. Jo?'' řeknu a čekám...než se udusíme. |
| |
| Jeskyně, řeka? Ses kurva asi posral ne? Ale co maximálně se utopím a když to vyjde, tak doufej, že tu někde mám ten chlast a nerozmlátil se. nadechnu se co nejvíc to jde. Nechám se táhnout a děj se vůle boží. Tohle fakt není možný do prdele, Carl vypadá jako pohodovej týpek, s ním to tady aspon nějak přežiju ovšem jestli přežiju a jestli ne, tak se to stejně nikdo nedozví, protože předpokládám, že už mě za mrtvého stejně mají. Hlavou mi běží myšlenky a mé tělo se nechá unášet, jak Carlem tak řekou... |
| |
| Oslovení přírody Jako smyslů zmatená napůl běžím, napůl klopýtám pralesem s jediným cílem – dosáhnout jeho konce, i kdybych měla padnout. Při své momentální náladě jsem opravdu schopná jít takto, dokud nepadnu vyčerpáním. Srdce mi tluče jako zvon a mám dojem, že celý ten zvuk mi rezonuje v hlavě. Nepříjemný pocit v ústech po nedávném zvracení mi navozuje neustálý pocit žízně a věčně mi obrací žaludek znovu a znovu. Snažím se ale už nezvracet – není to zrovna má nejoblíbenější činnost. Můj monotónní pochod naruší zvláštní zvuk. Okamžitě se zastavím a rychle se ohlédnu. Do mých očí padne další troska letadla. Třeba..někdo přežil. Pomohu mu a nebudu tu sama... Společně se dostaneme odsud. Nerozhoduji se dlouho a ihned vyrazím k místu, odkud zvuk vycházel. Ale když jsem v jeho blízkosti a stromy mi konečně nepřekáží ve výhledu, celá ztuhnu. Proboha... Mám pocit, že se znovu pozvracím, ale příšerný strach mi to naštěstí nedovolí. Jenže ten strach vzroste, když se po mě jedno z těch oblud, ehm prasat, ohlédne. !!!!!!!!! Neuhnu...nepohnu se a on se zase obrátí, to je přeci jasné! Napadne mě a opravdu se nehýbám, jen sleduji jeho pohled. Stačí však sebemenší náznak pohybu a já okamžitě začnu utíkat, to je mi jasné. Stromy... Určitě. Vylezu na strom. Výborný plán je vymyšlený, ale jsem si jistá, že ho nechci naplňovat. A tak jen stojím jako socha, sotva dýchám a doufám. |
| |
| Řeka Danovi se povedlo opět slézt do řeky. Má ale co dělat, aby se udržel. Proud je stále hrozně silný. Jeskyně Voda, voda samá voda. Plavete skrz jeskyni. Proud vámi mlátí o stěny. Jay si poranil bok a cítí, že silně krvácí. Carl je na tom ještě hůř. Poraněná noha se začala ozývat a k tomu si ještě poranil rameno, takže je čím dál méně pohybliví. Teprve teď si začíná uvědomovat jaký je zázrak, že minule hned na poprvé našel východ jeskyně. Jste si téměř jistí, že teď správně neplavete. Co ale budete dělat? Poplavete dál a bude doufat? Zkusíte najít jinou kapsu? Nebo se vrátíte? Prales Divočák hlasitě zachrochtá a vyrazí. Ty se také rozeběhneš. Teprve po několika krocích ti začíná docházet, že prasata vyrazily na druhou stranu. Ano, oni se báli víc tebe než Ty jich a přenechali ti svůj vrak letadla. |
| |
| Prales Stačí malé postřehnutí pohybu a bleskurychle se otočím a rozběhnu se. Ani nevím, kde se ta síla ve mně přes všechno prožité stále ještě bere. A taky to přesvědčení, že jim uteču. Strom! Dojde mi okamžitě, jak jsem svůj útěk plánovala. Vyskočím na nejnižší větev, celkem hbitě se na ni zhoupnu, čímž na malý moment mrknu za sebou a překvapí mě, že vidím jen zelenou čmouhu. Když se dostanu mezi nižší větve, zmateně se rozhlížím. Co to...? Chrochtání, které se vzdaluje, je mi však důkazem, že prasata utekla na druhou stranu. Cože...??? Musím se začít smát a opravdu se unaveně opřu o kmen stromu a nahlas se rozchechtám. Když se konečně unavím smíchem, slezu opatrně dolů. „Tak co jste mi tam nechali...“ Znovu se vydám směrem k vraku letadla. Ale stačí jen malý závan spálených těl nebo kousek ohořelého lidského masa a obrátím se. Netoužím, abych znovu zvracela. |
| |
| Řeka, jeskyně Plaveme a najednou mě nějaká ostrá hrana jeskyně roztrhne bok, kdybych mohl řvát tak zařvu jak raněné prase, jenže to teď nemohu protože zadržuji dech. Musím plavat dál, zpět už cestu nenajdu, ale kurva dost silně krvácím. Do prdele! Plavu a doufám, že mě to někde vyhodí, snad další kapsa snad řeka a tam vzduch kde bych se aspoň trošku mohl nadechnout, nevím. Prostě plavu a doufám, hledám Carla ale v té divoké řece ho nikde nevidím. Snad je na tom líp jak já, rád bych toho chlapíka ještě viděl. Kurva ja chci žít! Snažím se plavat ještě o něco rychleji... |
| |
| Sára, prales Polosežraná, ohořelá a už hnijící těla opravdu zavání. Proto si se otočila a jdeš pralesem dál. Náhle zahlédneš kouř. Je asi kilometr před tebou. Je to jen malý sloupek kouře, který nemusí nic znamenat. Může to být jen malí požár po dopadu letadla, nebo to může být táborový oheň někoho z přeživších… |
| |
| Cesta jinam Bohužel se má obava splnila a místo, ke kterému jsem se přiblížila, bylo opět plné hořících mrtvol, na kterých si někdo stačil už i pochutnat. Žaludek se okamžitě ozve, a tak ho déle nepokouším a se zhnuseným výrazem se odvrátím a rozběhnu se pryč. Po chvíli mě však cosi zaujme. Mezi větvemi spatřím proužek dýmu. Další požár? Ale je dál, než ta ostatní místa...stranou... Pak se ale usměji. Třeba to jsou jiní trosečníci. Přeci nejsem jediná přeživší, to by byl divný smysl pro humor. Dokonce se zazubím a s novou nadějí, které věřím jak blázen, se rychlým krokem rozejdu směrem k tomu místu. Energičnost v mé chůzi nechybí, jen občas klopýtnu v pro mě neznámém terénu, ale nijak to mou rychlost neomezuje. |
| |
| Sára Dojdeš na pláž (viz homepage) Na pláži dohasíná oheň, kus od něj je několik přístřešků ve kterém jsou schované tašky a batohy. Na jednom přístřešku najdeš dopis: Přežili jsme pád letadla. Jdeme hledat pomoc do vnitrozemí. Pokusíme se najít pláž, odkud by náš oheň byl lépe vidět. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR