Andor.cz - online Dračí doupě

Někteří z Vás jsou mocnými kouzelníky či prokletými nekromanty, někteří z Vás jsou mocní polobohové - válečníci či zabijáci ve službách Boha stínů. Jak Vaše rasy tak i Vaše dovednosti jsou rozdílné. Ale jedno máte společné, obrovskou touhu po moci. Každý z Vás chce vládnout světu a rozvrácená království Vám jen těžko mohou vzdorovat.
Ale vládce může být jen jeden...

As´ing´ub

Narodil jsi se jako plod nechtěné lásky mezi Elfskou stopařkou Ryllae a některým z lidských vojáků mladého Barona Danteho, kteří Ryllae zajali a znásilnili, načež ji polomrtvou pohodili v lese. Tvoje matka se z tohoto činu nikdy nevzpamatovala a tak nikoho nepřekvapilo, že při porodu zemřela. Ty jsi se, ale narodil silný a zdravého ducha. Ujal se tě Starší Rathal, otec Ryllae a tedy tvůj dědeček.
Rathal byl vůdce vašeho menšího elfského Klanu Laaseluune (Modrý lísteček) a mocný Válečník i Kouzelník. Vychovával tě v disciplíně a učil tě v zacházení s mečem, lukem i magií. Brzy v tobě, ale objevil velké nadání pro Ohnivou magii a poslal tě tak ke svému příteli Skjalandirovi, jenž sídlí v sopce Colima zhruba den cesty na východ od vašeho hvozdu.



Skjalandir je starý Rudý drak a i přes svoji nevrlost tě učil svému umění ovládání a tvarování Ohně, stejně jako ohýbání myslí slabých ohnivých tvorů, jimiž opovrhuje. Postupem času Váš vztah učitele a žáka přerostl v přátelství a Skjalandir uznal, že i takový "malý a ubohý človíček" může být dobrým společníkem.
Drak sídlil ve vrchních patrech dosud aktivní sopky, kde pod jeho brlohem bublala žhavá láva a vzhůru průduchem stoupali jedovaté sopečné plyny. V takovémto poměrně krutém sídle, pro tvůj organismus navyklý na svěží vzduch lesů, nebylo studium vůbec nic lehkého, ale po letech sis tak vybudoval určitou odolnost vůči horku (a tedy Ohnivé magii) a rovněž i silnou odolnost vůči jedům.

Po dlouhých a spokojených letech zaplněných studiem u starého draka k tobě dolehla strašlivá zpráva: tvůj dědeček, Stařešina Rathal zemřel. Padl rukou zákeřných lidí, kteří jej chytili do léčky, když se měl sejít s Baronem Dantem, aby spolu prodiskutovali ochranu vašeho hvozdu a potvrdili mír mezi vašimi národy. Ukázalo se, ale že to byla jen lest jaktvého dědečka dostat z pod ochrany lesa, aby jej mohli zavraždit.
Rozloučil jsi se proto se svým učitelem a vrátil jsi se zpět domů. Tam jsi hned pochopil jak nekalé záležitosti tu probíhají a pod jak velkým tlakem tvůj děd byl.

Zhruba den cesty na západ od vašeho hvozdu se nachází lidské obchodní město Kern pod správou Barona Danteho. Lidem už, ale nestačilo pouze pořádat na Elfy hony, kdykoliv jste opustili svůj les. Hned u hvozdu za tvé nepřítomnosti vyrostla vesnička s kolovou hradbou obydlená dřevorubci i s jejich rodinami, kteří bezuzdně váš hvozd kácí a dřevo odvážejí překupníkům pryč. Tvůj dědeček se je snažil vypudit po dobrém, ale to se moc neosvědčilo a když zaútočil na pár dřevorubců se svými nejlepšími hraničáři a vyhnali je, tak akorát z Kernu přitáhla jednotka vojáků, aby dřevorubce chránili. No a poté tvého dědečka připravili o život...

Starší klanu, mezi nimiž se má rozhodnout o novém vůdci v nejbližších dnech jsou, ale zbabělci a v žádném případě se nejedná o tak statečné a schopné válečníky či kouzelníky jako byl Rathal. Proto tito staří dědci prohlašují, že Válka je věc špatná, že by se Váš tisíciletý les, jenž je snad od počátku světa vaší Domovinou, měl lidem přenechat ke kácení. A v nejhorším případě, že se klan může odstěhovat pryč.
Tyto zbabělá slova nejsou proti srsti jen tobě, ale i mnoha dalším elfům vládnoucích mečem či magií.
Když se po hvozdu roznesla zpráva, že se vnuk Rathala vrátil domů, tak tě navštívilo několik mladých elfů.
Hraničář Eldrin se svojí divokou sestrou válečnicí Unae odkaz, mocný a uznávaný bojový mág Onvyr odkaz, mladý nadaný kouzelník Masen jenž má rovněž lidského otce odkaz a zkušený chladnokevný stopař Jharak odkaz.
Těchto pět za tebou společně došlo a Eldrin tě oslovil. "Zdravím Tě, jsme rádi, že jsi zpátky. Jistě jsi už slyšel co se tu děje a jak na to reagují naši Starší? Nesouhlasíme s nimi. Chceme pomstít tvého děda a ochránit naši domovinu. Proto ti nabízíme své meče. Veď nás."

Tato pětice pod tvým velením je mocnou zbraní. Cítíš jak se v tobě sbírají síly, cítíš tu chuť po pomstě. Cítíš tu cítíš tu moc. A chceš více..


Veškeré vybavení tvého děda jsi dostal ty, jakožto jeho přímý potomek. Moc toho, ale není. Svoji zbroj s ochrannými runami i mocné zbraně ukořistili nepřátelé, kteří ukončili jeho život. Stejně jako jeho knihu kouzel. Tobě tak připadl jeho velký a prostorný dům v koruně tisíciletého stromu, kdes stejnak vyrůstal a jeho knihovnička. Knihy pojednávají převážně o nedůležitých učeneckých a filozofických žbleptech. Objevíš, ale to čeho sis předtím nikdy nevšiml - tajné přihrádky na spodní straně knihovničky. Když ji otevřeš, tak vytáhneš na světlo světa tři truhličky s ochranným pentagramem.



Na první truhličce je v pentagramu jakási ještěří hlava, v druhém je vyobrazena jakási Brána a ve třetím pentagramu jsou vyobrazeny plameny.


//
Herní prostředí:

Hvozd je velký, má rozlohu cca 30km, přičemž jej Váš klan nedokáže ani celý obydlet (Klan Modrý lísteček je tvořen zhruba 600 elfy a vichni jsou bojeschopní). Hvozd je plný zvěře a života.
Na východ od hvozdu, zhruba den cesty, se nachází sopka Colima v hornatých kopcích, kde se občas usídlí skřeti a další potvory, než je Skjalandir sežere.
Na západní straně Hvozdu se nachází opevněná (palisáda z dřevěných kůlů) vesnice Dřevnov obydlena 30 dřevorubci, pár obchodníky a jejich rodinami (celkem cca 100 lidí). Dřevnov chrání dva oddíly (po 20ti) vojáků, kteří jsou vybaveni kušemi, štíty, meči a mají rovněž pár hlídacích psů.
A zhruba den od Hvozdu na západ se nachází město Kern. To má cca 8000 obyvatel a Baron Dante má cca 1000 vojáků + 10 kouzelníků.

Amma

Narodila jsi se v malé hornické vesničce obydlené horali, kteří zde těžili železnou rudu. Tito drsní lidé celý život překonávali překážky ať už z řad různých bestií, či protivníků ještě krutejších jakož jsou Zima a Hlad. Přesto se tito lidé tak obávali malé holčičky, že ji zavřeli do ledové jeskyně a její společnost vyhledávali pouze jen, aby ji mučili a bili.
Ta dívenka postupem času vyrostla v ženu a když ji zatlačili svým jednání až na samou mez, tak pocítili její sílu...


Stojíš uprostřed vesničky, stojíš uprostřed mrtvými. Cítíš jak z jejich horké krve, která ti ulpěla na rukou, uniká teplo a začíná pomalu tvrdnout pod vlivem mrazu. Ještě teď cítíš ten adrenalin, jenž zalil tvé tělo a tu sladkou chuť pomsty a moci nad nějakým životem. Nechápeš, že je bylo tak snadné zabít. Nechápeš, proč jsi to neudělala už dříve.
Cítíš kolem sebe ve vzduchu jejich duše, ale už nevíš jestli ti nadávají jako mnohdy v letech tvého dětství, nebo se před tebou krčí a strachy ječí jako ještě před pár vteřinami.
(Počet duší k použití: 5)

Vesnice, kde ses narodila a kdes prožila tolik hrůzných chvil se nachází na úpatí skalní hory a je tak chráněná ze dvou stran před krutým ledovým větrem. Jenže tobě takové věci a tak se můžeš zaměřit jen na ten krásý výhled, jenž ti vyvýšená poloha vesnice poskytuje.
Před sebou, východním směrem, vidíš malé údolíčko pokryté sněhem. Zima a ledový vichr tam, ale nejsou asi tak strašné, protože tam roste i nkolik stromů. Ale právě proto se tam nachází i další lidská vesnice. Sama zpod přimhouřených víček vidíš, jak z jejich velkého ohniště stoupá vzhůru černý kouř. Marok, ano, tak se ta vesnice sotva dvě hodiny chůze jmenuje. Pamatuješ si jak jsi o ní mnohokrát zaslechla ostatní mluvit. V Maroku je prý velká Hrobka mocného horalského krále v níž mají být ukryté mocné poklady. Ale její brána je chráněná magií, kterou nikdo z prostých horalů nedokázal otevřít ani rozbít.

Když obrátíš svůj zrak na západ, tak spatříš nádherný monumentální výjev, kde se mezi pohořími klestí Průsmyk rudé vrány a v průsmyku se nachází menší hradiště Rilgot, kam se posílá i železná ruda z tvé vesnice. V Rilgotu má sloužit nějaký pán a velký válečník horalů, jenž spravuje zdejší oblast, vybírá od horalů desátky a brání Průsmyk rudé vrány, aby do zdejšího kraje nepronikli nějaké bestie či skřeti toužící po lidském mase.

..

Let the story beggin

Zhluboka jsem oddechovala. Pohled, doteď zkreslený díky rudému potahu, se projasnil a já znovu viděla svůj ledový svět normálně. Roztočila jsem se kolem a kopla do bývalého vůdce vesnice. Byla jsem volná... nikdo mě nemůže soudit... nikdo už neví, co jsem zač.
Po tváři mi na malou chvíli přeběhl úsměv a já se zájmem studovala vlastní ruce. Byli od krve... bledé a chladné jako smrt. Ale byli moje... Nebyli v okovech, dokázali se bránit.
Prohrábla jsem si bledé vlasy a rozhlédla se kolem. I přes moje prosté oblečení mi nebyla zima. Nikdy mi nebyla zima...
Rozhlédla jsem se kolem a krutě se usmála. Jak jinak je ještě více pokořit, než tím, že z nich udělám něco, co mi bude sloužit? Něco co jejich duše otupí jako starý nůž...
Chvíli jsem přemýšlela jak to provést. Bylo to tu... v mé hlavě. A tiše to šeptalo postup...
Nevěděla jsem, jak moc mě to vyčerpá a tak jsem vztáhla ruce do vzduchu a lehce jimi několikrát mávla. Ze země se zvedl sníh, začal vířit na jednom místě a pak se zatvrdil do podoby Archona.
Cítila jsem se... lehce vyčerpaná. Muselo mi to sebrat část energie. Rozhodně to nebylo něco, co můžu sypat z rukávu každý den. Ale nevypadal slabě. Vůbec ne. Vlastně by se dal využít na odlákání pozornosti... a nošení zavazadel, pokud bych nějaké měla. Ale teď jsem potřebovala něco lepšího na sebe a vybavení. A možná poškádlit občany. Stáhla jsem jedné z málo zakrvavených mrtvol kabát a plášť a vydala se dolů do Maroku. Ta hrobka nezněla totiž jako nejhorší nápad.

Vesnice Marok

// Archona bereš předpokládám s sebou?


Kráčíš po hlubokém sněhu jak baletka po divadelním jevišti a vychutnáváš si nově nabytou svobodu.
Cestou se nestalo nic neobvyklého, jen jsi narazila na cestičku stop táhnoucích se ze severu směrem k vesnici, ale protože nejsi žádná stopařka, tak ti nějaké šlápoty ve sněhu nic neřekli.
odkaz

U vesnice roste menší hájek stromů, uprostřed nějž je právě ona Hrobka. Stopy vedli rovněž k hájku, ale poté mizeli někam pryč.
Když jsi vstoupila mezi stromy, tak jsi pojednou zaslechla jakýsi hlahol. Po pár minutách chůze jsi došla až na okraj malé mýtinky. Tys, ještě schovaná za stromy, jsi viděla před sebou Hrobku.


Hrobka je sice trochu sešlá a zvláštní žlutý kámen, z níž je postavena, je už popraskaný a chytá divný odstín, ale pořád vypadá majestátně a vyzařuje z ní jakási tajemná síla. Hlavně z jejích černých dveřích cítíš magii. Ikdyž se ti zdá, že kouzla, která měla dveře chránit už téměř vyprchala a jsou už jen velice chatrnou ochranou.

Kolem Hobky pobíhá houf (11) horalských děcek nejrůznějšího věku (cca 5 - 11 let) a v nějaké divné hře po sobě hážou koule sněhu. Děcka si tebe a ani Archona ještě nevšimli, ale to je zřejmě jen otázkou času, protože tento les je opravdu hodně řídký a bez křovin.

Za Hrobkou mezo stromy lze zahlédnout ohradu s pár koňmi a následně už i první domy vesnice Marok. Vesnice je díky dobrému klimatu už trochu větší a odhaduješ, že je v ní zhruba 70 lidí.

// Na ICQku budu až večer

Po dvou hodinách chůze, kdy mě nic nerušilo a ani jsem vlastně nechtěla, aby mě něco opravdu rušilo, jsem dorazila k vesnici. Můj nový ledoví pomocník, kterého jsem v duchu pojmenovala Kyle, abych pořád neříkala 'ten tvor', se držel těsně u mě a nevydal hlásku. Chvíli jsem pozorovala skupinku dětí a pak se zaměřila na hrobku. Buď od té dobroty a odlákej jejich pozornost... ráda bych aspoň trochu soukromí. Pokud možno hlukem... poslala jsme Archona pryč a bylo mi velmi jedno jestli na ně hodí lavinu, postaví chodícího sněhuláka nebo bude hrát s nimi... prostě měl odvést jejich pozornost.
Počkala jsem a zároveň pozorovala, jak se tomu úkolu postaví. Potřebovala jsem vědět jeho hranice, abych tušila, jestli je vhodný i na něco jiného než na nošení kabátů a akce: Prašť a zboř.
Opřela jsem se o strom a se zájmem střídala pohledy mezi jím, dětmi a hrobkou. Pokud se mu podařilo děti odlákat, vydala jsem se po volném prostranství k hrobce.

I když jsem byl nechtěné dítě, ujal se mne dědeček mé matky. Nemůžu říci, že by mě to tenkrát tak překvapilo, byl jsem ještě mimino. Ovšem teď při zpětné retrospekci mě to udivuje. Jeden by byl řekl, že mě bude dědeček nenávidět, protože jsem svým způsobem zabil jeho dceru, svou matku. Ale co se stalo, stalo se.

A já dědečka respektoval. Učil mě a vychovával dobře, i když samozřejmě nemohl potlačit lidské stránky mé povahy. Například jistou agresivitu a aroganci. A tvrdohlavost. To byla asi má nejvíce zřejmá vlastnost. Když jsem si něco usmyslel, málokdo mi v tom dokázal zabránit. Byl jsem na to svým způsobem hrdý, i když lidé se mi vesměs hnusili. Co provedli mé matce bylo neodpustitelné, i když jsem byl výsledkem já. Ale… jak už jsem jednou řekl, co se stalo, stalo se.

Jednoho dne dědeček ve mně objevil nadání pro Ohnivou magii. S mojí povahou to byla vlastně i pochopitelné. A já měl vždy rád oheň. Fascinoval mě. Byl ničivý, ale zároveň dokázal pomáhat. Inu… to bylo zvláštní. Fascinující, jak už jsem podotýkal výše.

No, tedy jakmile rozpoznal mé nadání, poslal mě ke svému příteli, drakovi. Málokdo si dokáže představit mé nadšení. O dracích jsem do té doby slyšel jen historky, těžko uvěřitelné, ale tak úžasné, že je nešlo neposlouchat. Vydal jsem se tam tedy více než dobrovolně.

Ovšem, starý Skja, jak jsem si ho okamžitě v duchu zkrátil, protože jeho celé jméno bylo hrozně dlouhé, byl hrozný bručoun. Jak se po letech ukázalo, jen na povrch. Když jste odstranili tvrdou šlupku, dostali jste stále sice hrubé, ale už trochu milejší a společenštější jádro. A když měl někdy náladu na historky ze svého života… inu, stály za to.

A tak má… studentská léta pokračovala. I když byl vzduch neuvěřitelně dusný, po chvíli jsem si na něj přivykl. Nakonec mi přišel nepřirozený i vzduch lesa. Mé tělo i má magie sílili pod vedením starého draka. A já měl také možnost si konečně někde vybíjet si svůj vztek, nahromaděný přes všechna ta léta.

No… a jednoho dne přišla zpráva. Můj dědeček byl zabit. Jak jinak, než těmi lidskými krysami. Vždy mě iritovalo, že jsem i ve vzhledu zdědil víc z otce než z matky. Nesnášel jsem to. Ale nic se s tím nedalo dělat. A moje reakce na zprávu o zabití dědečka? Rozloučil jsem se se Skjajem a vyrazil do vesnice.

A tam jsem byl uveden do kontextu s celou událostí. Neměl jsem tak nějak do té doby čas se o to starat. Můj život byl zaplněn tréninkem. Lidské plemeno bylo hladové po moci a využívalo toho, že jsme jim dělali ústupky. Ty musely skončit. Jako mnoho věcí. Můj děd byl pod velkým tlakem a dle mého se s tím vypořádal dobře. Až na tu nešťastnou schůzi….

Ale neměl jsem žádné páky u starších, kromě mé linie s Rathalem. A tak si dovedete představit, jakou mi udělala radost skupinka elfů. Vyslechl jsem si Eldrina a přikývl. „Je to banda zbabělců.“ Ale moje srdce naplnila naděje. Pokud jsem měl po boku tyto bojovníky, ostatní elfové se přidají. Ovšem nejdříve jsem si hodlal promluvit se staršími.

Ale ze všeho nejdříve jsem si zkontroloval své nové obydlí. Přepadla mě lehká nostalgie. Vzpomínal jsem, jak jsem tedy pobíhal a vyptával se dědečka na všetečné otázky. Inu… teď už to nebude možné. Ale hodlal jsem ho pomstít. A při průzkumu domu jsem narazil na zajímavou věc. Tři truhličky s ochrannými pentagramy. Nějak se mi je nechtělo otevírat. Bál jsem se, co by ony pentagramy mohly udělat. A tak jsem je vzal Onvyrovi a Masenovi, dvoum kouzelníkům z mé „družiny“. „Zjistěte mi prosím něco o tom, jak to otevřít. Ale… neotevírejte to. Nemyslím si, že by si děd přál, abyste to viděli i vy.“ Mírně jsem se na ně usmál. Doufal jsem, že poznámka o dědečkovi zabere a oni se to nepokusí přímo otevřít. A že Onvyr Masena kdyžtak zkrotí.

Další na programu byla návštěva starších. Vzal jsem si s sebou Jharaka a Unae, tušil jsem, že asi udělají největší dojem. A poté jsem se vydal za staršími. Beze zbraně, v případě potřeby mi stačila magie.

Marok - Hrobka

Archon po tvém příkazu se pouze uklonil a zahleděl se na děti. Dokonce to vypadalo, že chvíli přemýšlí, načež se rozvážně pohnul a vykročil zpět do lesíku. Vidíš jej jak prošel mezi řídce rostoucími stromy, načež se stočil opět k dětem. Získal tak, ale od tebe značný odstup pár desítek metrů a tak aby jeho odhalení nepřilákalo pozornost k tobě.
Kyle po cestě ulámal co nejtiššeji různé větve jehličnanů, které užil jako nemotorné maskování. Všimla sis, že to není žádný akrobat a ikdyž je celkem rychlý, tak má kvůli své robustnosti lehké problémy s mrštností.
Následně začal Kyle vydávat temné bručivé zvuky, které přilákali pozornost dětí, načež do klubka dětí přiletěla sněhová koule vržená Kylovou silnou rukou. Koule jeho dotykem, ale zřejmě letmo zamrzla a podobala se tak spíše vrženému kameni. Jedno z děcek zavrávoralo a padlo na zem jako podťaté, přičemž mezi kudrnatými vlásky se mu objevila stružka krve.
Kyle mezitím zpoza stromů vystoupil za svého neustálého temného bručení, které sílilo. Děcka na nic nečekala, s křikem čapla svého kamaráda a dala se na útěk.
Kyle následně své větve zahodil. Sice mu příliš nepomohli, ale děcka určitě jeho pravou podobu zahlédnout nedokázala...

Ty tak máš volný průchod až k hrobce.
Když jsi k ní došla, tak jsi cítila svými smysly kouzelnice, že ochranná magie hrobku chrání už téměř vyprchala. Stačilo ti do ní svojí silou jen trochu klepnout a struktury ochranných kouzel se zhroutili jako domečky z karet. Dveře do Hrobky se otevřeli...

V hrobce to máchne zatuchlinou a těžkým suchým nevětraným vzduchem. Uprostřed kruhové místnosti (poloměr cca 6m) stojí jakýsi kamenný stůl na němž leží lidská mrtvola v kroužkové, celkem zachovalé zbroji, která na hrudi svírá velkou sekeru (která vypadá v bezvadném stavu a cítíš z ní tlumenou temnou energii toužící po boji a krvi nepřátel). Mrtvý je zřejmě pohřbený už několik stovek let, ale jeho tělo je celkem zachovalé. Kůže je sice už na mnoha místech popraskaná a zpod ní svítí seschlé maso a hlava je téměř tvořená jen lebkou, ale i tak se ti něco nezdá.
Mrtvola má na hlavě zvláštní železnou čelenku, která v místech zhruba čela má větší plošku. A na této plošce o rozměrech sotva 7x7cm se nachází jakousi bílou křídou nakreslený zvláštní znak:


Vedle kamenného stolu leží jakási dřevěnná miska, která je už v hrozném ztrouchnivělém stavu, kde leží několik kousků oné bílé křídy. Nevíš co si o tom máš myslet...

Ve stěnách hrobky se nachází různé výklenky a některé z nich jsou obsazeny. Stojí v nich totiž čtyři mrtvoly v plné zbroji a se zbraněmi připravenými (ale už notně zničenými časem). Vypadají, ale na pohled už mnohem hůře (doopravdy už zůstali jen kosti a železo), přičemž nikde na těchto strážcích nejsou žádné symboly, ani tou bílou křídou a nevidíš na nich ani nic cenného.

V hrobce se nachází několik zlatých svícnů, které stojí zejména u vchodu a těch strážcích. Za kamenným stolem jsi, ale našla dvě truhly. V Té větší, doopravdy velká a bytelná truhla, je hromada zaprašených zlaťáků nějaké zvláštní měny a na jejím vrcholku nádherná korunka s usazeným zvláštním diamantem na čele.
V té druhé truhly, které by díky své malé velikosti snesla spíše označení truhlička, se nachází několik svitků. Jenže zub času většinu z nich poškodil tak, že jsou nečitelné. V alespoň trochu použitelném stavu zůstali pouze dva svitky, ale rozpadají se doslova pod rukama a jsou navíc popsány tobě neznámými runami.

Hvozd Předků

Onvyr a Masem od tebe truhličky převzali. Sice ny nich bylo vidět, že se jim nelíbí nedůvěra, kterou jsi jim dal dost okatě najevo, ale přislíbili, že se pokusí ti ze všech sil pomoci.


Členové Rady Starších:

Vrchní kouzelník a jediný Arcimág vašeho klanu - Halgondas Prastarý:
- jedná se o nejstaršího člena klanu, říká se že je prý přes 3000 let starý a že pamatuje, když byl Hvozd ještě pouhou Lesní školkou
- je velice mocný, nejmocnější kouzelník vašeho klanu a rovněž velice moudrý. Je už, ale hodně starý a ikdyž je jako nejvyšší kouzelník členem Rady, tak do dění nijak nezasahuje a ani se jejich setkání neúčastní a žije samotářsky v nejstarším stromě v lese = Prastarý Dub.
- mezi běžnými členmi vašeho klanu je velice uznávaný a téměř uctívaný


Vrchní druid a hraničář - Akkar Dlouhý Vlas:
- uznávaný Druid a Léčitel, i zraněná zvířata za ním chodí pro pomoc. Je rovněž půlelf, ale je striktní vegetarián.
- díky své pozici jakožto Vrchního druida a hraničáře má oficiálně stoličku v Radě, ale je až strašlivě mírumilovný. Věří, že každý život je posvátný a neměl by se ukončovat násilím. Souhlasí sice, že se proti Lidským agresorům musí něco udělat, ale nejhlasitěji přitom odporuje válce a zabíjení, ikdyž to myslí celkem dobře.



Vrchní bojovník a velitel vojsk - Zelphar Ostrohrot:
- chladnokrevný a obávaný šermíř, jehož se většina elfích válečníků vašeho klanu bojí, pro jeho nemilosrdný styl boje a agresivní povahu
- kvůli agresivnímu smyšlení byl dokonce posledních pár let v nemilosti tvého děda a tak do dění příliš nezasahoval, ale po jeho smrti se chopil svého starého úřadu a hlasitě volá po válce s lidskými útočníky


Elfí "šlechta", aneb byrokratická část Rady:
(dle obrázku zleva)
- paní Hycis - uznávaná léčitelka, celkem milá a naivní povaha, snaží se zasahovat o blaho svého lidu. Hlásá o odchodu z lesa, aby její lid nemusel protrpět hrůzu války.
- paní Ava - přísná a strohá žena, dbá na slepém dodržování Elfích zákonů, pravidel a tradic. Hlásá o zůstání v Hvozdu Předků, protože to je vaše Domovina a tvrdě nesouhlasí ani s kácením stromů. Odmítá, ale dle ní zbytečnou válku s lidmi, požaduje pouze vyhnání dřevorubců.
- pan Lathai - vychytralý intrikán, kouzelník. Hlásá, aby se dřevo lidem prodávalo, stejně jako, aby se pro lidské obchodníky lovila zvěř, prodávala se jim za draho tajemství elfské magie, atd. Chce zlato, zlato a zlato.
- pan Faelar (schovaný téměř za Lathaiem) - mladší Lathaiův bratr, klidný a velice inteligentní elf. Je pod tlakem svého bratra, ale snaží se jeho hlad po zlatu mírnit a udržuje jeho oblíbenost u lidu. Sám pro zvýšení svého vlivu a větší moci, ale udělá téměř cokoliv. Hlásá zrovna to co se mu hodí.
- paní Yrlissa - drzá, hádavá a arogantní. Neplatí na ni příliš argumenty, protože jen ona má vždy pravdu (xD). Nemá stálý názor. Na jednu stranu by chtěla pomstít dva syny, kteří padli pod čepelemi lidských vojáků, ale na druhou stranu nechce svůj lid zatáhnout do velké války, kde budou další ztráty.



Když přijdeš k Radě, tak vidíš, že jejich "diskuze" probíhají jako vždy v posledních dnech. Hádají se.
Halgondas není opět přítomen, Akkar se Zelpharem se na sebe nevraživě mračí a byrokrati se dohadují kdo má pravdu a proč ti druzí ji nemají.

Jakmile jsem vešel do místnosti, kde se měla odehrávat spořádaná diskuze či v optimálním případě přípravy na válku, zjistil jsem, že jedna bitka tu už probíhá. Slovní. A to především mezi příznivci války a příznivci míru. Tohle mě naplnilo ještě větším vztekem, než jejich zbabělství. A tak jsem udělal něco, pro co bych si mohl získat jejich pozornost a chvilkové ticho – praštil jsem pěstí do stolu.

„CHCETE MI ŘÍCT, ŽE NÁM ZABILI VŮDCE A VY SE TU HÁDÁTE JAK STARÉ BABY?“ Zařval jsem, s dost potlačovaným vztekem v hlase. Možná za to mohla moje lidská půlka, možná výchova u draka, každopádně jsem byl naštvaný k prasknutí.

Tušil jsem, že u Zelphara získám podporu rychle. Měl stejné záměry jako já. Zato ostatní budou tvrdší oříšek. Ale nejdříve bylo nutno radu sjednotit. „Vím, že mnozí podporujete mír. A chápu vás.“ Nenechal jsem nikoho z nich promluvit, ale můj hlas už byl o poznání klidnější. „Ale lidé mluví jen jednou řečí – agresí. Mně to věřte, sám jsem z poloviny člověk.“ Začal jsem přecházet kolem celé místnosti. „A právě proto vyjednávat nelze. Dědeček to zkoušel. Všichni víme, co se stalo. Nerozumí nám. Nemluvíme jejich jazykem. TAK JIM PROMLUVME. Myslí si, že Modrý lísteček je jen překážka. Obtížný hmyz, který lze setřást. Myslí si, že Hvozd je jejich. Co myslí, oni se tak chovají. TEN HVOZD JE NÁŠ. A já říkám – chraňme ho. Oni nemají právo na Hvozd. Na dříví v něm. Na vraždění našich lidí. Ukažme jim, že Modrý lísteček je možná mírný jménem, ale ne, když ho někdo popíchne. Ukažme, že pořád něco znamenáme. Že nejsme jen obtížný hmyz v cestě jejich drahocenného pokroku.“ Téměř jsem křičel, strhnutý vlastním projevem. Poté jsem se naklonil k Akkarovi, ale svým způsobem k celé radě. „Chcete je nechat, ať dále zabíjejí naše lidi beztrestně, nebo se zachováte jako spravedlivý elf, který má alespoň základy páteře?“ Podíval jsem se mu zkoumavě do očí, v mých žhnula jasná nenávist a hněv.

Když děti zmizely, pískla jsem na svého společníka a uznale kývla. "Dávej příště pozor... když řeknu odlákat pozornost, tak chci odlákat pozornost. O zranění tu nebyla řeč... ale úkol jsi splnil a to je hlavní. Šikulo, řekla jsem s úsměvem a jediným dotekem se dostala do hrobky.
Zamávala jsem rukou, abych rozehnala zatuchlinu a hleděla upřeně do temné hrobky. Prvně mě upoutala mrtvola. Přešla jsem k ní, opatrně a obezřetně, jako by se měla každou chvíli zvednout a jít po mně s tou sekerou, která se mi líbila ze všeho nejméně. Sleduj ho. Pořádně. A kdyby něco- miř mu na hlavu, řekla jsem klidně a zamířila na obhlídku okolí.
Moc se mi nelíbilo, že tu někdo pomaluje mrtvolu křídou... a vůbec ne, když jsem to nemohla přečíst. Mohla to být ochrana i prokletí... a křídy tu pořád byli... Možná to tu bylo stejně dlouho jako on...
Povzdechla jsem si a po chvíli prošla kolem několika koster ve zbroji a po chvíli objevila truhly. Otevřela jsem prvně tu velkou- s jistou dávkou opatrnosti. Neměla jsem ráda překvapení v podobě nastražených pastí a podobně. Ale uvnitř byli jen podivné peníze a korunka. Neměla jsme nic do čeho bych je dala a tak jsem stáhla z ramen plášť, rozložila ho na zem a naházela na něj nějaké peníze, včetně korunky s diamantem a pak ho potěžkala. Nebylo to zase tak zlé.
Rozhlédla jsem se kolem a ještě něco do pláště přidala. Pak jsem na něm udělala uzel a vydala se za svým společníkem.

Hrobka

Mrtvola se sekerou leží pořád mrtvá a nehybná na svém kamenném stole.

Došla jsi ke Kylovi, přičemž cítíš na svých ramenou pořádnou váhu zlata. Nemáš příliš odhad na peníze, ostatně jsi žila celý svůj život v temné jeskyni, ale i tobě je jasné, že jsi zde získala na horalské poměry ohromné bohatství. A přitom ze 2/3 je truhla ještě plná.
V tu chvíli se, ale ve vesnici rozezněli poplašné rohy a i v kryptě slyšíš volání a křik mužů. Žeby děcka zburcovala vesničany a ti nyní vyráželi po vás?
Vzápětí se, ale rozezní drsný zvuk skřetích válečných rohů a štěkot velkých sněžných Vrrků. Hned je ti jasné komu patřili stopy ve sněhu jež jsi následovala až téměř k vesnici.


Skřetí rohy i Vrcci zní rozděleně kolem celé vesnice a vypadá to, že nějací jsou i kolem Hrobky. Ale z vnitra hrobky žádného nevidíš.
Z vesnice, ale zní poplašený křik vystrašených lidí a kdosi téměř šílený strachy volá o pomoc své Bohy.

Za tebou se, ale ozve zašustění a zaskřípání. Když se rychle po Hrobce rozhlédneš, tak si všimneš, že kostlivý strážci se probouzejí a lze jen těžko odhadovat se zachovají.

Mrtvý strážci jsou dva po tvé pravici (jeden má zpráchnivělý štít s rezavým širokým mečem, druhý naopak sešlý velký obouruční meč) a zbylý dva po tvé levici (jeden má kovou tyč, která má oba konce zakončeny bodci a druhý má štít jehož dřevo už shnilo a zůstaly pouze ocelová žebra, přičemž v druhé ruce drží krátkou kovovou tyčku z níž vede řetěz až na zem, kde je zakončen ostnatou koulí). Vidíš na Kylovi lehkou nerozhodnost, protože neví jestli má zaútočit, nebo zůstat jen u tebe, aby tě chránil před jakoukoliv újmou.

Rada

Po celou dobu tvého proslovu se na tebe Zelphar posměšně šklebí, zato zbytku z očí šlehá spíše hněv. Hněv na tvoji osobu, že se opovážila pronést taková slova zrovna vůči jim. Možná jsi čekal, že se zachovají jako správní elfové. Jenže tím by si museli přiznat dosavadní chyby, čemuž všem brání jejich ješitnost. Tvůj výbuch je, ale proti srsti všem byrokratům, protože je poučuješ.
Unae se na naštvané byrokraty zašklebí a vycení na ně posměšně zuby, jak kdyby je vyzívala k boji. Jharak, ale tvým směrem zakroutí hlavou v pokusu tě zastavit.
Jenže Rada ti nedovolí odejít, ani kdybys chtěl.

Chladný Lathai se vůči tobě postaví a znechuceně nakrčí obočí. "Nemáš právo zde hovořit. Jsi jen pouhý ubožák, plevel, nad nímž se náš bývalý Vůdce slitoval a nechal jej žít mezi námi. Ano, jsi člověk, i nyní se jako agresivní člověk chováš, takže NÁS, elfy pravé krve, nepoučuj o našich způsobech a povinnostech. Protože MY jsme zvoleni naším lidem, abychom rozhodovali co bude uděláno, ne TY, špinavý poločlověk. To by si zřejmě někteří z nás měli uvědomit!"
Začínáš si i z nervózního chování svých dvou společníků uvědomovat, že tahle konfrontace s Radou byla velice předčasná a zbrklá.
Jsi koneckonců muž bez pověsti a jen tvůj rodokmen k tobě přilákal pár elfů hledajících Vůdce, protože jim krev vře touhou po pomstě či boji. S takovouhle, ale můžeš své nynější služebníky ztratit ještě spíše než se vůbec naučíš jejich jména.

Brint Ingvorom

// promiň, ale nikdo nezačíná s vybudovaným postavením a tunou služebníků. Vše si musíte zasloužit. xD


Tvůj původ ani čas zrození nejsou důležité. Důležitá je pouze jedna věc a to, že si tě vybral Bůh.
Už jako mladému se ti zdáli zvláštní prorocké sny o světle i temnotě, tvé ruce dokázali léčit a tvá mysl byla otevřena mnohým šeptaným zprávám shůry. Stal jsi se tak už jako mladý Prorokem, ale chyběl ti tvůj Hlas. Hlas jenž by hlásal slova Boží.
Vydal jsi se proto na daleké cesty do divokých končin, abys poselství svého Boha nalezl.

Cestou se k tobě připojil tvůj první služebník, tvůj první bratr v očích Boha, bratr Balur.


Balur byl silný žoldák, o kterém se ti zdálo už dlouho předtím než jsi jej potkal. A záchrana jeho života z rukou lapků už pak byla samozřejmá. Postupem času podlehl tvým slovům o Bohu a stal se rovněž jeho, i tvým, věrným služebníkem, ikdyž nebyl schopen slyšet Boží rozkazy.

Po dlouhých letech jsi konečně našel ve vysokých horách Boží poselství. Spása všeho lidu vytvořením Království nebeského. Ano, Bůh si žádá, abys stvořil Říši, Říší kde každý bude žít v míru, blahobytu a spokojenosti. To si Bůh žádá!
Tvým úkolem je tak podmanit si panství, království, země a celá impéria, abys stvořil Království nebeské. Nesmíš brát ohled na ztráty nevinných či tvůj soucit, neboť urtpení jednoho vykoupí život tisíců. Proto běž a ber! Bůh si to žádá!
Rovněž jsi měl tři Proroctví:
- v prvním se ti zjevil mladý muž, téměř dítě, v šlechtickém kabátci s vyobrazenou stříbrnou liškou, ležící polomrtvý na zemi. Na hlavě mu sedí veliký černý Krkavec a v zobáku drží chlapcovo pravé oko
- ve druhém jsi viděl černý stín, jenž se plíží temnotou a přináší rudé světlo šíleným, zmrzačeným a nemocným, kteří následně se jako záplava přehrnou přes vojsko polohrdinů blýskajících se zlatem
- a v posledním se ti zjevila stará omšelá budova, napůl pohřbená v močálu, opletená pavučinamu a s opadaným zdivem, která uvnitř září přepychem a schovává v sobě rozsáhlou knohovnu, z jejíž knih září Moc

Sestoupil jsi tak z neobydlených hor zvaných Hradební štíty, kde jsi měl své zjevení a sešel jsi do nížin na nichž se rozkládá království Amalurské. Království v němž zuří krvavá občanská válka, mezi neschopným králem a vzbouřenými frakcemi šlechticů. Válka, kde trpí tisíce duší.
Tvé kroky byli vedeny hustým lesem po obchodní cestě, když jsi v dálce zaslechl zvuky boje. Určitě se nejednalo o žádnou velkou bitvu, dle hluku spíše o menší šarvátku sotva tuctu mužů. Před očima se ti mihl obraz velkého Krkavce útočícího střemhlav na jakousi kořist.

Balur se na tebe upřeně zadíval, aby zjistil jestli se boji vyhnete, nebo se půjdete podívat blíže a případně se do něj i zapojíte.

Najednou se toho dělo až moc... venku se ozval křik a vrrci. A k tomu se přidali skřetí rohy... Nakrčila jsem nos. Zrovna teď... Rozhodně jsem jim neplánovala pomáhat... dokud mě k tomu něco nedonutí. A zatím mě to spíš nutilo k opaku. Zdálo se totiž, že hluk probudil mrtvé. Říkala jsem si, kdy se to stane. Prudce jsem se otočila a hleděla na ty fešáky, co se tu začali procházet. To nevypadalo dobře. Pohlédla jsem na toho na stole.
Žádný boj, Kyle. Vem ty peníze a až řeknu tak utíkej jako šílený, řekla jsem pomalu a klidně a pomalu se překlonila. Tři, začala jsem odpočítávat a udělala krok směrem ke stolu, který byl kousek od nás. Dva, rozhlédla jsem se kolem. Jedna, dodala jsem si naposledy odvahu a vyrazila prudce rukou vpřed, takže jsem smazala symbol na čele. TEĎ! zařvala jsem a ruku zase jako had stáhla zpět. Pak jsem se otočila na podpatku a vyběhla z hrobky ven. Rozhlédla jsem se kolem a pak přes rameno. Netušila jsem, jestli jsem odhadla správně, že mu ten symbol nějak brání, ale i tak jsem měla za zadkem 4 chodící mrtvoly.

Hrobka - Vesnice Marok

Vystartovala jsi směrem k nehybnému mrtvému. Všimla sis, že čtyři kostlivý strážci ti v tom chtěli zabránit, ale byli příliš pomalý. Rychlý pohyb ruky, cítila jsi pod prsty drsný povrch čelenky a křídy, přičemž symbol z křídy se rozmazal. A oční důlky mrtvoly zaplály modrým světlem a jeho tělo se lehce otřáslo.

To už jsi se, ale otočila pelášila pryč. Kyle tě neposlechl, protože počkal pěkně na tebe. Zřejmě je tvoje bezpečí pro něj to nejdůležitější, důležitější i než rozkazy.

Když jsi stanula ve dveřích hrobky, tak jsi viděla, že z vesnice stoupá kouř a mezi stromy jsi zahlédla jak se na návsi bojuje. Ikdyž boj není to správné slovo, lidé neměli žádnou šanci vůči skřetím šavlím a zuřivým vrrčím tesákům. Odpor lidské domobrany tak byl rychle likvidován.
Jenže pár vrrků se svými jezdci bylo i u Hrobky. Čtveřice těchto jezdců pronásledovala malou skupinku lidí na koních, složenou z jedné zhruba třicetileté ženy, dvou patnáctiletých dívčin a čtyř dětí. Žena na koni držela před sebou dvě, mladé slečny měli po jedném. Ale pro rychlonohé vrrky nebyli koně soupeři.
Mezi prvními stromy u Hrobky směrem kudy jsi přišla, je bestie dohnali a koně strhli k zemi. A na lidská těla začali dopadat i šavle. Hned v prvním okamžiku jsi viděla, že krom jedné slečny a dvou dětí, které vezla dospělá žena jsou všichni mrtvý. A skřeti se slizkým úšklebkem obklíčili i tuto vystrašenou trojici krčící se u kmenu stromu, přičemž nespěchali, naopak si chtěli s těmito obětmi pohrát a pobavit se.
Bohužel ti tak vrrci a skřeti blokují únikovou cestu. A nejspíše jsi ještě pod nějakými ochrannými kouzly Hrobky, jinak by tě vrrci na těch 20m museli ucítit.

Třeskot železa za tebou tě donutil se i ohlédnout do Hrobky. Strážci asi neměli hlídat jen poklady, ale i tělo mrtvého se sekerou. Nejbližší kostlivec co u něj byl se po nemrtvém okamžitě ohnal svojí zbraní, ale čepel obouručního meče se jen odrazila od čepele sekery. A vzápětí už byl nemrtvý na nohou.

Trochu jsem očekával, že se ke mně Zelphar připojí. Ale zjevně jsem podcenil jeho aroganci. Ovšem... ostatní se správně naštvali. ‚Zkostnatělí arogantní byrokrati. Všichni do jednoho.‘ Pomyslel jsem si znechuceně a s hněvem v očích se podíval do Lathaiových očí a mlčky si vyslechl jeho řeč.

Poté jsem se jen otočil. „Jste jen banda srabů. Bojíte se, že příjdete o své pohodlné místečko a tak raději obětujete členy Lístečku. Jak žalostně jste na tom, že vám půl elf musí připomínat, jak se elf má chovat...“ Zakroutil jsem hlavou a potlačil chuť si odplivnout. Poté jsem vyrazil ven z chatrče.

Venku jsem jen chvíli stál na čerstvém vzduchu, aby se mi pročistila hlava. Když se tak stalo, otočil jsem se k Jharakovi a Unae. „Já... omlouvám se. Že jsem vás do toho zatáhl a že jsem tak vybuchl. Dědeček byl pro mě hodně důležitá osoba. Vychoval mě. A tak se ten hněv ve mě nahromadil a musel ven. Starší vlastně měli tak trošku pravdu. S mojí lidskou stránkou se pojí i ta agrese.“ Pokrčil jsem rameny. „Pokud budete chtít odejít a vrátit se ke svým běžným životům, pochopím to.“ Zkoumavě jsem oba přejel pohledem a čekal na odpověď.

Zastavila jsem se v půli cesty a ohlédla se. Můj přítel, kterého jsem dle všeho probudila a byl bůh ví co zač, se rval s ostatními kostlivci a zdálo se, že má navrch. Přivřela jsem spokojeně oči. Takže klid od nich jsem prozatím měla. Teď skřeti. Chvíli jsem sledovala jak se dobře baví a pak se znovu ohlédla na sekyrníka. Pravděpodobně se dobře bavil. Poslouchej mě dobře... schovej někam ten pytel. A pak- tamhle máš zábavu. Zatím ty skřety zaměstnej. A dej si pozor na ty vrky... já tady naštvu náš lístek k odvozu, přikázala jsme mu a shrábla z jednoho ze zábradlí část sněhu, který jsem upěchovala do koule a hodila ji po mrtvole se sekerou a pak ještě jednu. No tááák... Pojď ven! Podívej tady jsi už hodně dlouho nebyl, ne? brumlala jsem si polohlasně a pak hodila ještě jednu po kostlivci, který by na něj chtěl zaútočit. Pak jsem se ohlédla a ať už chtěl nebo ne tak jsem vyběhla za svým přítelem, s dýkami v rukou a připravena zaútočit.

Hvozd Předků

Utekl jsi od Rady se staženým ocasem.
Než tvoji společníci stačili odpovědět na tvé vyjádření, tak zašustil vítr ve větvích a před Vás doskočil udýchaný Eldrin. "Asi! Sestři, Jharaku! Ti zpropadení lidé! Vojáci v Dřevnově dostali posily. Dorazil čaroděj. Prašivý čaroděj, zřejmě se specializací na vyvolávání démonů. A hned začal jednu ze svých potvor vyvolávat! Ti zgirvení lidé se zřejmě chystají toho démona vypustit a pak zaútočit. A hraničářů co okraj lesa hlídají je jen pár.."

Z druhé strany přiběhl Masen s Onvyrem. "Zdálo se mi, že Vás tu slyším," pronesl Onvyr a podali ti s Masenem všechny tři truhličky s pentagramy od dědečka. "Měli na sobě silné pečetící kouzlo, ale mělo nám známou strukturu, tak jsme je odemknuli rychle. Elfové z jiného klanu, natož lidští kouzelníci, by to mohli zkoušet i spoustu let a stejně by se jim to nemuselo podařit.

Zatímco jsem čekal na odpověď Unae a Jharaka, objevil se Eldrin. Přiznám se, že mě to překvapilo. A jeho informace mě zděsila. Démon tu mohl nadělat správnou paseku. Doslova. A Jha do boje pravděpodobně nepůjde. Byl neutrální a já to hodlal respektovat.

Zatímco mé myšlenky pracovaly na plno, objevil se Mason s Onvyrem. A zaplať pánbůh se jim je povedlo odemknout ty skříňky. „Obdivuhodná práce. Oba dva. A omlouvám se, že jsem vám nevěřil. Půl elf musí být dost často opatrný v dnešní době.“ Hodlal jsem si vybudovat alespoň jisté přátelství s mojí „družinou“. Vždy se hodí mít dobré vztahy s lidmi, se kterými bojujete.

„Onvyre, Masone, jak dlouho může trvat lidskému čaroději než vyvolá démona?“ Počkal jsem až odpoví a pak se obrátil ke všem. „Vím, že se vám to nebude líbit. K ničemu vás nenutím. Ale dle mého názoru rada nezasáhne. Pokuste se zmobilizovat každého elfa, kterému nevadí jít proti příkazu starším za větší blaho lesa. Ten démon by byl nebezpečný. Víc nebezpečný než lidé sami. Pokud nechcete, nemusíte. Do ničeho vás nenutím.“ Počkal jsem na jejich odpověď.

Hvozd

Mason na tvoji otázku pokrčí rameny. "Čaroděj je sám, že? Je tedy nepravděpodobné, že vyvolá nějakého silného démona, takže to bude nejspíše nějaká potvora z první či druhé dimenze. A to mu zabere tak hodinu, spíše méně. Nemáme tedy čas svolávat ostatní."
"Má pravdu," přisadil si Onvyr. "Ostatně, nejsme žádní zelenáči, takže musíme pro první krok stačit jen my. Zabralo by nám příliš mnoho času to říci všem ostatním a stejně bychom o moc více pomoci nesehnali. Až ostatní uvidí, že s lidmi bojujeme, no, tak se snad přidají další."

Celá pětice je připravena jít s tebou, plnit tvé rozkazy a bojovat proti čemukoliv na co jim ukážeš.

Marok

Nemrtvý sekerník se potýkal s kostlivci, ale když mu na hlavě přistála koule sněhu, tak jej to překvapilo a dokonce se instinktivně otočil hlavou k tobě. To se mu málem stalo osudné, protože jej vzápětí škrábl do pravé paže obouruční meč a do levého boku jej následně zasáhla ocelová koule s ostny.
Zbraně, ale nebyly zřejmě úplně obyčejné, protože zranění nemrtvého provázeli záblesky matného bílého světla a úder řemdihem nemrtvého dokonce srazil stranou.
"Co k čertu děláš ty blbá krávo?" Zařval za sebe sekerník, jenž už opět stál pevně na nohou a zatlačen do defenzívy se bránil zvýšenému náporu kostlivců.

Kyle mezitím vyběhl ven z Hrobky a vyrazil neústupně vstříc skřetům.
Vrrci jej po pár krocích ucítili a z mord jim uniklo temné zavrčení, když se na něj všichni čtyři otočili a začali jej obkličovat. Skřeti se rovněž na Kyla podívali, ale narozdíl od svých "zvířat" trochu zbledli a spíše se začali dívat po ústupové cestě.
Mezitím, vrrci zaútočili. A zaútočili tvrdě a koordinovaně jako smečka.
Kylovi, ale jejich tesáky ani drápy nemohli ublížit a mohutnou hroudu ledu se vrrkům nedařilo ani do sněhu srazit. Zpočátku byli na Kyla moc rychlí, jenž se schválně pohyboval trochu pomaleji, ale po chvilce jednoho z vrrků zaskočil rychlým pohybem, když jej chytil pod krkem a prudkým trhnutím mu zlomil vaz...

Zamyšleně jsem přikývl nad Onvyrovou připomínkou. Měl pravdu. Zjevně byl inteligentní. Čehož se dalo využít. „Dobře tedy. Jen si dojdu pro meč a vyrazíme.“ Oznámil jsem své „družině“ a vyběhl do svého sídla. Tam jsem dobře schoval krabičky a vzal si meč. Nebyl kdovíjak skvělý, ale bojovat se s ním dalo.

Pak jsem se vrátil ke svým spolubojovníkům. V očích mi stále žhnul plamen, ale ten se teď zdál být spokojen, protože nás brzy čekal boj. „Jdeme. Eldrine a Jharaku, veďte cestu.“ Požádal jsem oba a vydal se za nimi.

Kdo by kdy řekl, že ta mrtvola umí uvažovat logicky? Natočila jsem nechápavě hlavu na stranu, když mi začala nadávat a pak jen zavrtěla hlavou a nechala to být, protože mě zaujal Kylův boj. Letmě jsem se usmála a a pozorovala jak zdecimoval prvního vrrka. Zdálo se, že je k tomu všemu silný... Chvíli jsem přemýšlela jestli potřebuje vůbec moji pomoc a pak si uvědomila, že se ho všichni bojí. A vrrci jak se zdálo jsou proti němu absolutně bezbranní.
Nakrčila jsem čelo a pak se otočila a šla se podívat na svého sekerníka. Nechtěla jsem plýtvat magií a tak jsem držela v ruce jen svoje dýky, které jsem o něco protáhla a připravila se na případný boj. Pokud byl tedy ten dlaždič, který mi předtím nadával stále naživu...
Pokud tam byl aspoň nějaký kostlivec a byl ke mě z nějakého důvodu zády, připlížila jsem se k němu a zezadu ho vodorovným sekem oběma meči přeťala v nejužším místě vejpůl. Pokud ne tak jsem vedla jednoduchý křížoví sek od jednoho boku k protilehlému rameni.
Celou dobu jsem si přitom dávala pozor na sekerníka. Protože jak se zdálo tak mě neměl moc rád... Ale tak nějak jsem mu to svým způsobem dlužila...

// Čekal jsem, že moje vysoké postavení neprojde. Dostal jsem více než jsem čekal jestli teda Balur neni nešikovnej jako kroll :D
Začnu tedy krátce když řekneš budu příspěvky nastohovat a nejsem zastáncem delších příspěvků.

Je to už nějaký čas co jsme s Balurem sestoupily s hor. Při průchodu přes hustý les jsem zaslechl hlasy boje. Balur se na mě podíval a čekal co bude dál. Určitě si toho všiml dříve nežli já. Žoldácké smysly jsou přeci o tolik bystřejší ne ostatní. Tedy co se boje týče. Nevypadalo to na nějakou velkou armádu spíše menší počet lidí. Musíme tam jít nejdříve podívat. Nemůžeme je obejít a nechat si skupinu ozbrojených lidí v zádech. Před očima se mi objeví výjev krkavce. Bůh si žádá abych zasáhl poslal mi svoje rozkazy. Tento výjev si okamžitě spojím s tím co jsem viděl v horách. Mávnu na Balura aby mě následoval. Výhoda toho, že jsme spolu tak dlouho. Dokážeme se na jednodušších věcech dohodnout bez plýtvání slovy. Pomalu a tak obezřetně a zároveň jak jen dokážu se začnu pomalu blížit k místu zdroje hluku. Cestou se občas zastavím za větším stromem a pořádně se rozhlédnu. Musí to působit hloupě, ale pořád lepší než aby se vám šíp zahryzl do krku. Bůh nepovažuje za své nejvěrnější sluhy hlupáky. Moje smrt bude slavná viděl jsem to, ale bůh mi tu čest může kdykoliv odebrat. Může mě poslat do věčných temnot kdykoliv ho zklamu, ale to nemůžu i kdybych se snažil. Jsem přece vyvolený předurčený k tomu abych šířil slávu boha. Musím stvořit království nebeské.

Hvozd

Opásán mečem a v doprovodu svých společníků jste klusali stezkami vstříc boji. Eldrin určoval cesty a vedl vás rychle k vašemu cíli.
Po zhruba 15ti minutám rychlého klusu Eldrin zastavil a zvláštně zahvízdal. Ze tří směrů okolo vás se mu dostalo odpovědi a z lesních stínů vystoupili elfští hraničáři. A to ti nejlepší jací ve vašem klanu byli.



Během chvíli se kolem Vás shromáždilo na 20 hraničářů a hraničářek a v jejich očích byl vidět strach. Před vás přistoupil jeden z nich a ukázal dál na západ. "Jsou tam. Jeden čaroděj, co vyvolává jakéhosi démona. Spolu s ním zhruba 30 vojáků a 20 lidských hraničářů. Démon nás sežere. Ale tohle je naše stanoviště, Náš Hvozd a my jej žádnému prašivému čaroději nepředáme. To tu raději zemřeme."

Když začal hraničář mluvit o čaroději, tak jsi z toho směru ucítil zvláštní závan zlé, temné a hladové magie.
Hraničáři vás vyvedli o pár kroků dále na své stanoviště a vy jste to v dálce uviděli.


Místo vyvolávací se nachází zhruba 50m od okraje Hvozdu, ale zahaluje je oblak magie, takže rychlé zastřelení kouzelníka je bez magie nemožné. A okolo kouzelníka stojí 5 čet po 10ti vojácích. Hraničáři vás ještě upozornili, že v pomyslném pásu 10m širokém se skrývají lidští hraničáři mezi stromy a křovím. Nemohou se sice rovnat elfím, ale není jich málo a nejspíše by se jim na chvíli útok elfů zadržet podařilo. A pak by přispěchali další vojáci...

Nešli jsme ani moc dlouho. Jak jinak, když nás vedl hraničář a všichni jsme byli alespoň z poloviny elfové. A tak jsme po přibližně jedné čtvrt hodině dosáhli zastavení Eldrina, který poněkud zajímavým způsobem zapískal.

V tu ráno nás obklopilo přibližně dvacet hraničářů. Jedněch z nejlepších. Uznale jsem na Eldrina kývl, tohle už byla celkem slušná bojová síla na takovouto akci. Další kývnutí náleželo mluvčímu hraničářů, který ukázal nebývalé oddání a odvahu. "Nemyslím si, že bude nutné zemřít. Stačí, když čaroději zabráníme ve vyvolání." Mírně jsem se usmál a zhlédl situaci.

Upřímně řečeno, zrovna optimisticky to nevypadalo. Měli dobrou ochranu, ale já už měl jistý plán. Vrátil jsem se tedy ke své družině. "Masone, Onvyre, vemte si koho potřebujete a na druhé straně v lese rozpoutejte co největší povyk. Chci aby to bylo slyšet jako by přicházela armáda. Pokud budete muset použít magii, směle do toho. Jen mi tu pár hraničářů nechte a s nimi i Eldrina, Jharaka a Unae." Onvyrovi už muselo být jasné, že bude sloužit jako návnada. Já jsem doufal, že tímto krokem by se mi podařilo odvést pozornost lidí na druhou stranu lesa a sám se neviditelný proplížit až k čarodějovi a toho zabít. S tím, že by mně hraničáři a má družina kryli z dálky.

Hvozd

Onvyr s úsměvem jakoby zasalutoval a pak kývl na Masona. Společně si vybrali polovinu hraničářů a zmizeli v lese.
A za pár minut se už ozval velký hluk z jejich směru. Mason probudil pár velikých stromů k životu, aby pomohli a ty se nyní s velikým lomozem prodírali kupředu. Pár lidských hraničářů, kteří se tak daleko nalézali byli brzy odhaleni svými mnohem lepšími elfskými protivníky a jen o mrknutí oka později už padali s šípy v tělech. Bez jediné šance. Jakmile se dostali ke kraji lesa, tak Mason zvedl magický štít kolem svých bratří i trojice Entů, zatímco Onvyr začal do nepřátelských šiků vrhat malé ohnivé koule a elfští hraničáři začali ukazovat k čemu mají luk.
Vojáci se sice kryli za štíty, ale šikovní elfové téměř srostlí se svými luky si i tak dokázali semtam nějakou tu skulinku najít.
Vzápětí se, ale vojáci vrhli vpřed na Enty i Onvyrovu skupinu střelců, přičemž se k nim začali přesouvat i hraničáři.
Začal jsi se tedy i ty se svými lidmi sounout dopředu, že jsi i čaroději viděl do tváře. Jenže..

Jenže namísto, aby se mu ve tváři zračil strach z přepadení, tak se mu tam uhnízdil zlý, posměšný a celkově ďábelský úsměšek. Žeby Vás chtěl čaroděj právě k takovému kroku vylákat?
V tu chvíli se démon před čarodějem rozplynul. Iluze. Začal jsi tušit, že jste právě padli do pěkně škaredé a nebezpečné pasti.
Když se následně ozvalo menší zadunění a tys uslyšel křik svých elfých bratrů, tak jsi pochopil jak ta past hrůzná pro Vás nejspíše bude.

Čaroděj už musel mít stejného démona vyvolaného a schovaného, nejspíše v podzemí a ten se nyní ze země vynořil uprostřed hraničářů pod velením Onvyra. Jeho mohutné horní tlapy okamžitě chytili dva nejbližší zmatené hraničáře a démon si je hodil do své tlamy, kde je začal okamžitě žvýkat. Jejich výkřiky brzy utichli a jejich dosud živí, ikdyž pochroumaní druzi, se už opět vzpamatovali a zavládl mezi elfí tradiční klid a disciplína. Ikdyž Onvyrova družina je na tom hodně bídně.

Démon elfí hraničáře rozházel kolem sebe a ikdyž většina z nich žije a do démona pálí seč jim síly stačí, tak jejich životy nejspíše brzy zkončí. Jejich šípy totiž démonovi vůbec neubližují, zato on svými pařáty je kosí jako stébla slámy. Onvyr je šikuje a sám sbírá síly, aby se démonovi postavil. Ikdyž za to nejspíše zaplatí životem.
Enti sice na chvíli zastavili postup vojáků, ale je nejspíše jen otázkou pár chvil než na enty zaútočí lidský čaroděj a je jen ve hvězdách zda se Masonovi podaří je před jeho kouzly ochránit.
A lesem se k nim rychle blíží lidští hraničáři, kteří začnou nejspíše po nechráněných elfech střílet.

Čaroděj zůstal, ale stát na svém původním místě a má u sebe pouze jednu četu vojáků jako zálohu.

Marok - Hrobka

Sekerník se stále drží, ikdyž se mu na těle objevili další rány. A čtveřice kostlivců jej už pomalu tvrdě sevřela v obklíčení u levé stěny.
Sekerním zatím využívá výhod své delší zbraně, ale početní výhoda protivníků dělá svoje.

Vzhledem k tomu, že máš boj po své levici, tak je jeden z kostlvců k tobě otočen zády a zbytek bokem v takovém jakémsi půlobloučku směrem do vnitřky hrobky. A jsou soustředěni jen na sekerníka.
Zaútočila jsi tedy na kostlivce otočeného k tobě zády a tvrdým sekem svých zbraní jsi mu usekla hlavu.
Ta se svezla na zem, stejně jako kostlivcovo tělo a tam se rozpadli na prach. Zůstal po něm jen obouruční meč.

Ostatní kostlivci se zarazili a ustoupili, aby se proti vám přeskupili. Toho využil sekerník, okamžitě vystartoval do útoku a nejbližšího kostlivce zasáhl mohutným úderem svojí sekerou zeshora do hlavy, přičemž lebka kostlivce pod úderem pukla jako burák.
Na zemi opět zůstala jen hromádka jakoby rozemletých kostí a kovová tyč se zaostřenými konci.

Zbývající kostlivci ustoupili až k zadní stěně hrobky, stojí zhruba metr od sebe a vyčkávají. Vypadá to, že si jsou vědomi nastálé nevýhody, ale v žádném případě se nehodlají vzdát.
Oba dva jsou ti se štíty, přičemž levý má ještě meč a pravý řemdih.

Nemrtvý sekerník na tebe kývne a zabručí. "Kterýho si vezmeš holka?"

Vzkříšení - Hřbitov

Opět se ti zdá ten divný sen. Opět stojíš na kopci zahaleném příkrovém zvláštní temné mlhy a kolem sebe a hlavně pod sebou slyšíš dunění pochodujících nohou. Ano, vidíš kolem sebe velkou a mocnou armádu nemrtvých. Svoji armádu.


Tvoji armádu kostlivých válečníků v nablýskané zbroji vedenou tebou vybranými mocnými válečníky a bojovými mágy z řad nemrtvých. Vidíš kádrové oddíly a oddíly temných mágů, lichů a nad tím vším duchy vznášející se ve vzduchu.
A naproti tvé síle stojí nepřítel pod zástavou lidských království.
Už se zatajeným dechem čekáš až se voje srazí jako i v minulých snech, ale tentokrát tě něco vyruší. Tvé vědomí zahlní bílé světlo, které tě přivádí k bolestivé agónii a cítíš jak tě doslova vytrhává z tvého úkrytu a vrhá tě do něčeho jiného. Do něčeho cos už několik staletí necítils a co ti tak neuvěřitelně silně chybělo. Získal jsi opět tělo..

Když jsi otevřel oči a postavil jsi se, tak jsi zjistil, že stojíš na opuštěném a neudržovaném hřbitově, jenž nejspíše už mnohé roky nikdo nenavštívil.

Tedy jsi tam téměř sám.
Nedaleko tebe klečí osoba, kteráž se strašlivě třese a u nohou ji leží dvě dětská batolata, která jsou, ale svraštělá jak usušené švestky jak z nich dotyčný vyčerpal veškerou životní a neposkvrněnou sílu.
V klečící osobě po chvíli poznáváš svého učedníka, učedníka jenž měl tu čest, aby se napil z tvého Kalichu smrti. Mocného artefaktu, jenž svojí tekutinou každou lidskou osobu přeměnil v nemrtvého. Ano, pamatuješ si na něj, na Tama.


Tam byl poslední z tvých služebníků, jehož jsi poctil důvěrou a udělal jsi z něj tak nemrtvého mága a on tak získal jednu z nejvyšších hodností ve tvé armádě. Zdá se, že přežil. Že přežil nejen tvoji poslední bitvu, ale že přežil i roky a staletí pronásledování, přežil v dnešním světě a dokonce se mu podařilo tě nalézt a přivést zpět k neživotu.
Jenže teďka Tama nevypadal příliš plný energie, ale spíše jak v posledním tažení. Po pár chvilkách, ale jeho třesavka přestala a Tama se postavil, načež se ti hned uklonil..
"Pane, ach pane. Tak rád Vás opět vidím. Prosím, přijměte svého věrného služebníka opět pod své velení a dovolte mi, abych se opět stal vaším učněm."

Když se rozhlédneš po hřbitově, tak vidíš jen meší palouček s hruba dvacítkou hrobů. Nemusíš ani používat svoji magii, abys věděl, že se zde nachází dost mrtvých.
Hřbitov stojí na menším kopečku a tak vidíš i celkem do kraje. Když si Tama všimne tvého pohledu, tak hned přispěchá s informacemi.
"Pane, během Vaší indispozice se stalo mnoho změn. Lidská království zanikala, probouzela se nová a ta opět zanikala. Tento kopcovitý kraj je bez vládce, nachází se tu jen pět lidských osad a dvě vsi orků, přičemž oba tyto národy spolu občas bojují. Jak si můžete všimnout, dole v údolí pod tímto hřbitovem se jedna taková vesnička lidí nachází." Když zaměříš vůj zrak kam ukazuje Tama, tak doopravdy vidíš malou vesnici obehnanou kolovou hradbou a tvořenou zhruba 20ti domy (tj. zhruba 100 obyvatel). Přičemž kolem vesnice protéká potůček a vesnice je obklopena různými políčky.
"Na západě zhruba 2 dny cesty se nachází les obydlený elfy. Ti lidem pomáhají a obchodují s nimi. S Elfové v lese chovají zvláštní druh zvířat, z nichž přímo čiší aura dobra. A to tak silná, že jsem nenalezl odvahu to ani prozkoumat a raději jsem se jejich lesu obloukem vyhnul."

Netrvalo dlouho a ozval se hluk z předpokládaného směru. A Mason se ukázal jako schopný kouzelník. Entové rozhodně nadělají spoustu paseky. Do čehož se okamžitě pustili. Spokojeně jsem to pozoroval, protože na naší straně ztráty snad ani nebyly zato lidé padali po tuctech.
A já a moje družina jsme se tedy začali přesouvat směrem k čarodějovi. Ale něco bylo špatně. Místo, aby byl alespoň rozčílený, usmíval se. A kousky skládačky dosedly, když démon zmizel. „DO PRDELE.“ Vykřikl jsem, když jsem zahlédl, jak démon trhá mou skromnou armádu na kousky.

Rychle jsem se obrátil k Jharakovi. „Běž do vesnice. Potřebujeme posily. Okamžitě. A je mi jedno, co říká rada. Nechci, aby tu mí muži umírali.“ Vyslal jsem ho. Měl jsem důvod, proč jsem si tu nechal Eldrina. Netušil jsem, jestli mě náhodou nezradil a tak jsem ho hodlal mít u sebe. Poté jsem se obrátil ke zbývajícím hraničářům, kteří zůstali u mne. „Běžte jim pomoci. Ochrana Onvyra a Masona bude vaší prioritou, ti mají největší šanci proti démonovi. Ale pomožte komukoli, kdo to bude zrovna potřeba.“ Řekl jsem jim.

Poté jsem se otočil k čarodějovi. „A my se postaráme o tohohle.“ Řekl jsem Unae a Eldrinovi a nechal svůj meč pokrýt plameny, jak jsem použil ohnivou čepel. „ZA HVOZD.“ Zařval jsem a hodil po jednom z vojáků ohnivou kouli.

Cesta lesem

// pro mě je důležitý obsah, ne délka.. xD

Opatrně oba postupujete. Po chvilce, skryt za velkým kmenem stromu, spatříš celý výjev.

Ne velkém prostranství stojí v řadě za sebou tři vozy, přičemž jeden už je v plamenech. Dle vůně kouře usuzuješ, že se tam vezli nějaké obyčejné věci (pravděpodobně oblečení a jídlo). Kolem vozů se pohybují 3 rytíři zakutí ve zbroji, chránící se velkými štíty a ohánějící se meči z válečných koních. Po jejich boku bojuje ještě tucet zbrojnošů chráněných kroužkovými košilemi a ozbrojených halapartnami. V čele průvodu jel zřejmě vlajkonoš a jakýsi mladý šlechtic beze zbroje. Na zbrojích i štítech lze spatřit vyobrazenou stříbrnou lišku.
Útočníky jsou pak jezdci v šedých pláštích, které jim kryjí zbroje a tito pánové nemají žádný viditelný znak. Zato vykřikují zvláštní bojové heslo: "Šerá peruť! Šerá peruť!". Útočníků je sice jen o trochu více než obránců, ale mají jasnou výhodu nad pěšími zbrojnoši.

Vlajkonoš i dva zbrojnoši už leží mrtvý či těžce zranění na zemi, přičemž Šeří zatím přišli jen o dva koně a jednoho muže.

To jsi zaregistroval během zlomku vteřiny, ale zároveň sis uvědomil, že boj je zřejmě u konce.

Vůdce útočníků, mohutný muž s dlouhým mečem jenž ovládá až se znepokojivou lehkostí, bojoval až dosud s šlechticem karavany. Jenže útočník nyní pronikl mladíkovou obranou a sekl jej přes hlavu. Mladík se okamžitě svezl pod silou rány a dopadl v bezvědomí a stěžkým zraněním na zem. I přes tu rychlost jsi viděl, že meč mladíkovi rozsekl pravou tvář i jeho pravé oko.
A když vůdce útočníků seskočil z koně, tak se mu rozevřel plášť a tys spatřil jeho znak. Černý Krkavec.

Stojíte s Balurem zhruba 20m od začátku karavany a tedy od ležícího šlechtického mladíka a vůdce útočníků. Boje ostatních obránců dál pokračují, ale jde na nich vidět, že poražením svého vůdce přišli rychle o morálku a jejich pohledy hledají únikovou cestu..
Nikdo si vás nevšiml a je vysoce pravděpodobné, že ikdyby jste ze svého úkrytu za stromem vystoupili, tak si Vás ještě dlouho nikdo nevšimne. Tak jsou všichni ponořeni do boje.

Můj útok byl více než účinný. Kostlivec šel k zemi a zbylí dva se okamžitě postavili vedle sebe... a já stála vedle sekerníka. Možná jsem lehce polkla, když jsem si uvědomila, že mojí vinou se dostal do nevýhody... a že možná až se tu skončí, tak půjde po mně. Ale nebyl čas nad tím uvažovat. Dostala jsem na vybranou. Chvíli jsem to zvažovala. Jistě... jeden s mečem a štítem... a druhý s řemdichem a štítem. Jeden lepší než druhý... ale ten s řemdichem bude nemotornější. Navíc nevím, jestli si při mávnutí zbraní neurve sám ruku... nebo nevyletí kupředu s ním. Ale možná ho bude držet na zemi a pohromadě stejná magie, která ho probudila. I tak jsem se, ale už rozhodla. Jaký to elegán... Ten vpravo bude stačit. ušklíbla jsem se a natočila hlavu na stranu. A pakliže se pak budeš nudit tak venku je spousta zábavy, dodala jsem jen tak mimochodem a vyrazila rychlou chůzí vpřed. Řemdich je nemotorná zbraň... ale dostat jí přes hlavu není moudré. Sledovala jsem očima jeho ruku. Pro další postup jsem potřebovala vědět jak máchnutí řemdichem povede.
Hned jak začal zvedat ruku, prudce jsem vyrazila vpřed. Načasování je to nejdůležitější při obraně.
Pokud zaútočil z vrchu, sekla jsem jednou rukou po štítu, kdyby se bránil a druhou zaútočila na volnou ruku. Pokud zvolil máchnutí zespodu, vytočila jsem se stranou ke štítu, za jehož boční část jsem se zasekla objema meči a prudce trhla. Buďto jsem se dostala za něj nebo ho vyvedla z rovnováhy. A pokud zvolil nejméně možný mach z boku, sklouzla jsem po zemi a vysekla mu po nohách.

Hvozd:

// myslíš, že má cenu se oslabovat tím, že někoho pošleš pro posily? Když už předtím se nikoho nepodařilo sehnat a ikdyby někoho ukecal, tak než se vrátí, tak bude po boji? xD

Elfští hraničáři na tvůj rozkaz přikývli a zmizeli v lese. A tys po boku Eldrina a Unae vystartoval do útoku.
Nevypadá to, že by tě Eldrin zradil. Je stejně zaskočený jako vy a když jsi udělali rozkazy, tak se mu ve tváři usadil stejný výraz chtivosti zachránit své přátele a klidně při tom i umřít.

Váš útok četu vojáků i čaroděje zaskočil, neočekávali zřejmě, že by se nějací elfové nacházeli v tomto místě a ne pouze na místě boje s démonem. Proto Eldrinovi šípy zabili dva vojáky než se vůbec stihli vzpamatovat a tvoje Ohnivá koule narazila na jednoho z vojáků, jenž okamžitě vzplál jako svíčka a se strašlivým jekotem plným bolesti se začal válet po zemi, než z něj po pár vteřinách vyprchala síla a on zemřel. Od něj, ale v počátku zásahu chytli jeho dva nejbližší druhové, protože četa stála moc blízko u sebe a ti rovněž padli na zem a začali se převalovat, aby plameny uhasili. To se jim sice podařilo, ale už byli tak moc popálení, že upadli do bezvědomí..
Polovina ochranky je tak zlikvidována.

Když to čaroděj spatřil, tak kolem sebe vytvořil štít z magie, aby se chránil před šípy a ohnivými koulemi a začal odříkávat jákési kouzlo, přičemž obě ruce namířil na tebe a Eldrina.

Vaše trojčlenná skupina je už těsně před posledními pěti vojáky.
Ti sice ještě pořád chtěli chránit čaroděje a už se i mírně rozestoupili, aby nebyli tak snadnými cíli tvé magie, ale když viděli, že čaroděj neplánuje jim poskytnout ochranu, tak se otočili a začali prchat pryč.
Máte to 7m k čaroději..

Hrobka

Sekerník na tvoje slova nic neodpověděl, jen přikývl a začal pomalu postupovat ke svému protivníkovi.
Ty ses tedy rovněž soustředila na svého.

Kostlivec nemohl zatočit hlavu a vší silou udeřit, protože Hrobka na tobyla příliš malá a ani jeho stísněná pozice u zdi nebyla nejideálnější. Proto mu nezbývalo nic jiného, než lehce ostnatou kouli nadhodit a zaútočit švihem zespodu nahoru.
To už sji se, ale vrhla do útoku. Téměř akrobatickým úkrokem jsi se útoku vyhnula, přitočila jsi se k němu a vrazila mu obě čepele do těla přes okraj štítu. Načež jsi jimi trhla a rozsekla jsi kostlivci celý hrudní koš až se rozpadl ve dví a následně opět na hromádku prachu.

Sekerník se s protivníkem vůbec nesral. Nečekal ani na jeho útok, prostě se jen k němu přihrnul jak velká voda, už z dálky se silně rozmáchl a pak sekl. Kostlivec se kryl štítem a pokusil se pod ním o jedovatý sek, ale jeho krátká zbraň na sekerníka nedosáhla. Zato velká sekera dopadla na zpráchnivělý štít, prošla jím jako nůž máslem a pokračovala dál přes hrudní koš a pánev.
I poslední z kostlivců se rozpadl na prach...

Nemrtvý sekerník se ukročil a vydal jakási válečný ryk, jenž přešel ve smích.
"Ach, konečně. Konečně volný."
Nato se otočil na tebe. "Děkuji Ti za osvobození a za tvoji pomoc. Jmenuji se Nergal. Je něco co bych pro tebe holka mohl udělat?"

Schovala jsem zbraně a protáhla se. Pak jsem se otočila na sekerníka. Ráda tě poznávám. I když za zajímavých okolností... Mé jméno je Amma, ušklíbla jsem se a pak se otočila k východu. Vlastně je mi docela jedno, co uděláš. Závisí to na situaci... kterou se dozvíme, pokud jsi schopný mluvit za chůze, mávla jsem rukou k východu a počkala jestli mě bude následovat ven. To jestli se mi chcete nějak odvděčit není důležité. Berte to jako omluvu za tu sněhovou kouli... nečekala jsem, že budete schopen nějakého logičtějšího uvažování. Navíc jsem tehdy nedokázala odhadnout svoji sílu... proto jsem vás taky probudila, řekla jsem a vyšla z hrobky ven, očima pátrajíc po mém spojenci a věrném sluhovi.
Jak už jste řekl- jste volný. Ale obávám se, že pokud skřetí nájezdníci vyvraždí tuhle vesnici, tak budou hledat čerstvé stopy. Moje a vaše, řekla jsem s povytaženým obočím. Navrhla bych na chvíli spojit síly, pokud budou až moc otravní a pak už je jen na vás, co budete dělat, povytáhla jsem obočí a ruce nechala volně položené na ledových mečích, které jsem stále nezmenšila.

Vzkříšení – Hřbitov

Napětí se vznášelo ve vzduchu, skoro hmatatelné. Závan euforie a smradu hniloby, který mě naplňoval štěstím. Zem dunící pod nohama nemrtvého vojska rozsévající zkázu a smrt. Mohl jsem si snad kdy přát něco lepšího? Tohle byl nejslastnější pocit, co jsem znal. Byl snad ještě krásnější než samotné vítězství. Ten pohled na stovky, tisíce nemrtvých vojáků a jejich perfektní zbroj lesknoucí se v kontrastu holých lebek a shnilých tváří pod helmicemi a kápěmi se zdobenými lemy a vyšitými obrazci. A nad tím vším se jako poslové smrti vznášely zatracené duše mrtvých. Když se voje rozeběhly vstříc nepříteli, kterého od úprku držel jen velitelův rozkaz. Třásli se, všichni do jednoho, i když to skrývali pod maskou jakýchsi hrdinů. Moje armáda, všichni do jednoho šli do boje zvítězit nebo zemřít. Padnout, nebo obhájit další vítězství pro svého nejvyššího generála a pána.

A když jsem opět očekával ten střet živých s nemrtvými, najednou mě namísto pocitu jakéhosi vnitřního štěstí, který mě naplňoval životem víc, než obětiny, obklopilo světlo. Tak jasné a bodavé, zbavující mě veškerého bezpečí mého snu.
Najednou jsem to pocítil. Ano, pocítil, opět jsem cítil něco hmotného, hmatatelného. Tělo. Moje tělo. Skoro až nevěřícně jsem setnul dlaně v pěsti a zhluboka se nadechl, abych pocítil, jak mi vzduch proniká až do plic a zase zpátky. Bolest pominula, ale slabost těla zůstala. Jaký nezvyk něco takového zase po tak dlouhém čase cítit. Ale bylo tu ještě něco jiného, co dráždilo moje smysly.
Rozhlédl jsem se po opuštěném hřbitově, který mě obklopoval. Přítomnost dalších, zvláště jednoho jediného upoutala mou pozornost. Mírně jsem se zamračil a zaměřil se na onoho klečícího nemrtvého. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, o koho se jedná. Podle toho, jak vypadal, to byl bez pochyby ten, kdo mě povolal zpátky, kdo mě vytáhl ze staletého spánku. Může to být on? Tam? natočil jsem lehce hlavu na stranu, jak nejistý jsem si zpočátku byl. Pak se ale najednou zvednul a spustil. Byl to on. Můj nejvěrnější a nejoddanější služebník. Tak se mi teď jevil. Mírně jsem nadzvedl obočí a narovnal se.
Tam mě zahltil informacemi o okolí a naší pozici. Jako kdybychom už stáli na počátku tažení. Ale já bych bez vojenských sil, bez jediného armádního sboru. Bez jediného pluku, nebo i jen praporu, abych se mohl odhodlat cokoliv provést.
Celou dobu jsem se založenýma rukama za zády mlčel a čekal, až Tama domluví. Mezitím jsem se rozhlížel po místech, na které poukazoval. Zmínil i nebližší nepřátelské pozice.
“Výborně Tamo, výborně,“ pozvedl jsem jednu ruku v pochvalném gestu a pousmál se, stále hledíc do krajiny před sebou a na lidskou osadu, která už svou pozicí pod kopcem jenom vybízela k tomu, aby se stala terčem mého prvního výpadu. Ale zbrklost se nevyplácela. Všechno popořadě a s rozvahou, dokud je čas na naší straně. Musel jsem se nejdříve přesvědčit o tom, jak je na tom moje magie. Necítil jsem se v tomto ohledu zrovna nejlépe. Něco mi chybělo. A potřeboval jsem se přesvědčit, jak moc vážně na tom jsem, než budu vymýšlet jakékoliv strategie na další postup.

S rukama stále za zády jako při inspekci jsem se rozešel po hřbitově a prohlížel si jednotlivé hroby. Po chvíli přecházení jsem se zastavil a upřeně se zadíval na jeden, který se mi zdál nejmladší, snad podle toho, že náhrobek byl ze všech nejméně zašlý, ale i tak si s tím už léta a příroda poradili. Tak se ukaž. Soustředil jsem v ruce kouzlo s oživením a pak ho seslal na hrob před sebou.

Marok

Nergal si posměšně odfrkne, když utrousíš, jestli je schopný mluvit za chůze. "Holčičko, jsem Nergal Veliký! Jsem sice nemrtvý, ale byl jsem generál a šampion mocného Krále Nekromantů a vedl jeho vojska do nespočtu bitev, kde jsem pobíjel nepřátele a likvidoval šampiony nepřátelských vůdců. A nikdy jsem v boji nebyl poražen! Tak se mnou nemluv, jak kdybych byl nějaká tupá a blbá Zombie. Pff.."
Na tvoje slova o spojení sil, ale přikývne. "Dobrá, budu tě chvíli následovat."

To už, ale vyjdete z Hrobky a spatříte hrozivý výjev. Kyle stojí na prostoru kolem Hrobky a kolem něho leží čtyři vrrci. Jeden má zlomený vaz, druhý rozbitou hlavu a třetí ještě žije, ale má přeraženou páteř a už se pokouší jen odplazit pryč. Čtvrtého vrrka drží Kyle za kuži na hrudi ve zduchu, přičemž jeho přední tlapy visí v nepřirozeném úhlu. Vypadá to, že Kyle mu přední běhy zlomil.
A vidíš, jak mu Kyle sevřel levačkou hlavu a stiskl. Ozvalo se bolestné zakňučení následované křupnutím a i poslední vrrk sebou už zacukal jen v posmrtné křeči..

Vesnice hoří černým kouřem a nevypadá to, že by byl vidět nějaký člověk. Zato, ale vidíte aspoň dva tucty skřetů na vrrcích, kteří klušou z vesnice k Hobce.
A ze směru kam utekli čtyři skřeti, jejichž vrrky Kyle zabil, zaznělo menší zacinkání. Když se tím směrem podíváš, tak uvidíš jak mezi stromy kráčí starý skřetí šaman následovaný těmi čtyřmi skřety a dalším tuctem skřetích jezdců na vrrcích.


Kyle i Nergal se na tebe podívají a čekají na rozkazy.

Skřeti Vás brzy obklíčí, ale šaman na Vás ukázal svojí holí a sám předstoupil na mýtinu. Žeby, jakožto Vůdce těchto nájezdníků, vyzýval Vůdce vaší skupinky k boji?

Hřbitov

Když jsi procházel po hřbitově, tak se Tama usadil na jeden náhrodek a téměř dychtivě si tě prohlížel.
Konečně jsi narazil na jeden hrobeček, jenž ti padl do oka a začal jsi kouzlit.
Chvíli se nic nedělo, ale pak už se začala půda mírně vlnit jak se něco dralo na povrch a během pár dalších sekund už kostnatá ruka prorazila krovem!
Netrvalo ani minutu a z hrobu se vyškrábal kostlivec, jenž se hned postavil před tebe, jak kdyby čekal rozkazy a nedbal na kousky hlíny a pár svíjejících se červů v jeho oku.

Kostlivec na sobě nemá žádné oblečení a ani zbraně.

"Balure hlídej mě a nikoho ke mě nepusť." Řeknu mu, ale nemyslím si že to bylo nutné. Poklusem se vydám k tomu chlapci v kabátci. Kleknu si vedle něj a pořádně si ho prohlédnu jeho zranění. Vypadá to velmi vážně, ale mohl bych to zvládnout. Přiložím mu ruku na zkrvavený obličej a začnu si pro sebe skoro neslyšně mumlat modlitbu není to sice nutné k samotnému kouzlu, ale pomáhá mi to lépe se koncentrovat. Použiji veškerou boží moc abych ho zachránil od smrti. Jestli to bude třeba a probudí se použiji ještě kouzlo na odstranění bolesti. Nevím proč bůh chtěl abych ho zachránil, ale boží příkazy jsou nezpochybnitelné. "Pomoc mi ho nést musíme odtud rychle vypadnout." A vydáme se zhruba tím směrem kam jsem měli namířeno původně.

Hřbitov

Ve tváři se mi roztáhl spokojený úšklebek, když o sobě oživlý kostlivec dal vědět. S vypnutou hrudí, opět s rukama za zády, jsem sledoval, jak se dere na povrch a staví do pozoru. Už teď se mi ale ve tváři objevila jistá nespokojenost.
Byl nahý. Naprosto neozbrojený, jen holá špinavá a zapáchající kostra. Ten základní úspěch jsem naprosto přehlédnul. Oživení mrtvého bylo pro mě něco tak přirozeného, že jsem tomu nepřikládal žádnou větší důležitost. Působil neskutečně slabě. A bylo to mojí vinou,… moje magie jakoby otupěla. Takhle jsem si ji ze snů nepamatoval.
Přimhouřil jsem oči a prsty mu trochu očistil hrudní koš od hlíny, jako kdybych stíral prach ze sochy. Jestli mě Tama stále pozoroval, našel v tom pochopení. Vždy jsem si potrpěl na vzhled svých služebníků i vojáků.
“Tamo?“ zvedl jsem hlas. “Pověz mi, jak je na tom tvá magie?“ pootočil jsem se na něj. “Mám pocit, že tenhle by mi sotva mohl sloužit jako podnožka…“

Lesní cesta

Balur přikývl a vyběhl jsi k raněnému.
Černý Krkavec jenž stál nad zraněným Vás spatřil, postavil se tedy do bojového postoje a pak proti tobě vyběhl s mečem.
To už, ale kolem tebe proběhl Balur, jenž zařval jako tur, zatočil nad hlavou svojí zbraní a následně zaútočil tvrdě na protivníka. Krkavec se překvapeně zarazil a pokusil se couvnout, ale byl moc rozběhnutý a Balur až překvapivě rychlý. Balurova ostnatá koule mu tak narazila do levého ramene a srazila jej na kolena. To už, ale byl Balur u něj a kopl jej těžkou botou do hlavy. Krkavec se svalil v chvilkovém bezvědomí na zem.

Balur se už rozkročil, že jej dorazí, ale to už vyjela trojice jezdců pod Krkavcovým velením od strážců karavany. Dva z nich okamžitě zamířili k Balurovi, aby jej napadli a třetí se mu obloukem vyhnul, vzal svého pána pod paží a začal jej sunout na koně.

Když rytíři a zbrojnoši strážící karavanu uviděli změnu v situaci, tak jak kdyby se v nich opět rozhořel bojovný plamen a začali opět se zbytkem srdnatě bojovati.

Tys mezitím poklekl u zraněného chlapce a začal jsi jej léčit. Zprvu jsi cítil jen ždibeček jeho životní síly, ale po chvilce tvého léčení se ten ždibeček životní síly rozrostl opět ve velký proud zdravého člověka. A chlapec upadl do uzdravujícího se spánku připomínajícího bezvědomí.

Hřbitov

Tama tě sledoval s vážným výrazem a když jsi oživil kostlivce, tak málem vyskočil s nadšením.
Když ses jej, ale zeptal na jeho schopnosti, tak zdeptaně zašoupal nohama.
"Můj pane, rituál jímž jsem tě přivedl opět na tento svět si na mě vybral velkou daň. Obávám se, že mé schopnosti utrpěli velkou újmu. Mám sice neustále znalost svých kouzel, ale mám příliš málo energie, abych je dokázal všechna použít. Vyvolávání nemrtvých je pro mě nyní téměř nemožné. I tato podnožka, jak jste jej pane nazval, by mě stála všechnu moji magickou sílu. Ale na své blesky se snad ještě spolehnout mohu."
Pak jak kdyby si Tama na něco vzpoměl se opět napřímil. "Ale, málem bych zapoměl. Zjistil jsem, že ve vesnici lidí, která se nachází tady nejblíže, žije nějaký lidský šaman a ten má u sebe dvě staré kamenné tabulky se zvláštními značkami. Prý se jedná o nějaká prastará temná kouzla ze starých časů, které nikdo z těchto primitivů neumí přečíst. Ale vy by jste to jistě pane dokázal. A nemyslím si, že by se vesničané dokázali bránit proti našim kouzlům či proti těmto kostlivcům, ikdyž to jsou spíše chodící strašáci."

Tama mi poslušně do detailu všechno vypověděl. Nechtěl jsem ho nazývat bezcenným. Pokud byl schopný ještě nějakou svou magii použít, pak jsem nemusel mít obavy, že doplní mé řady. Blesky, no ovšem. Na něco podobného si pamatuji, zamyslel jsem se a pohodil roztrhaným zašlým pláštěm, který mi sklouzával přes rameno a nepřestával v necitelném větru vlát.
Pak mi ale z nenadaní prozradil něco, co mě doslova vytrhlo z úvah nad vlastními schopnostmi. Byla tu najednou možnost získat kořist. Cennou kořist, kterou bych uvítal, pokud jsou mé síly takto omezené.
“Šaman říkáš,… Lidský šaman,“ zopakoval jsem si pro sebe. Tama měl pravdu, že s kostlivci si moc nepomůžu, i když strach, ten dělá své. Způsobuje paniku a chaos. A strhává na sebe pozornost. Jestli lidé byli ve styku s elfy, nebylo by zrovna dvakrát moudré je napadat. Ale pokud nikdo nepřežije, nemusí se o tom ještě dlouho nikdo dozvědět , otočil jsem se zpátky na kostlivce, který stál, čekajíc na další rozkazy z mé strany. Pohled jsem pak vrátil na služebníka.
“Dobrá tedy Tamo, postarám se o naši armádu a vy mě do vesnice zavedete. Takovou příležitost si nemohu nechat ujít,“ zase jsem se otočil a plášť za mnou jen zavlál. “Co těm lidem po takových artefaktech je, když je ani neumí použít,“ zasmál jsem a zastavil u dalšího hrobu. “Víte něco o jejich obraně? Chtěl jsem se ujistit, že mi Tama prozradil všechno, co o vesnici ví. Pokud měla nějaké slabiny kromě tak chabého opevnění, potřeboval jsem se s nimi seznámit. Nemohl jsem si prozatím dovolit riskovat, že mě uvnitř něco překvapí. A jestli mělo, chtěl jsem být připravený.
Skoro až dramatickým gestem jsem probudil další dva kostlivce a poslouchal mezitím Tamu, pokud mi podal další informace.

// Zas je lepší se o něco pokusit. Šance že něco pošlou tu je xD

Náš útok vojáky překvapil. Eldrinova muška byla skvělá a já si byl jist, že mne nezradil. Stejně jsem měl důležitější věci na práci než se starat o to, jestli mě někdo nezradil.

I má Ohnivá koule zafungovala skvěle a čarodějovo sobectví ho připravilo o ochranku. Štít z magie ale mohl být jistou překážkou. A on se chystal čarovat. To bylo špatné.

Rozeběhl jsem se tedy na něj, zatímco se mi z úst dral bojechtivý řev a vší silou sekl mečem obaleným plameny do jeho štítu tak, že kdybych ho prosekl, sekl bych čaroděje. Doufal jsem, že meč obalený plameny štít přinejmenším oslabí.
Po mém útoku jsem uskočil na stranu. „Eldrine, pal!“

Nad jeho představením jsem jen pokrčila rameny. Tím byl možná předtím... ale teď je jen právě probuzený zombie. Nic víc.
Vyšla jsem z hrobky přes most a pozorovala Kyla. Byl neuvěřitelně silný. Možná by bylo dobré využít dnů, kdy jsem nemusela používat magii a třeba vytvořit jednoho denně. Nebylo by to tak zlé. Pokrčila jsem nad tím zatím rameny a věnovala se skřetům. Byli jako kobylky. Brzy nás i obklíčili. Jen jsem se rozhlédla a podívala se na svého ledového služebníka. Nic nedělej, dokud ti neřeknu nebo na nás nezaútočí. A spolupracuj s tímhle... zombie, nařídila jsem mu a se zájmem pozorovala jejich obklíčení. Dokud se neobjevil šaman. Ten pak ukradl většinu mé pozornosti, i když jsem měla stále napjaté smysli a vnímala i okolí.
Pohlédla jsem na něj a rukama sjela na zbraně. Nehodlala jsem se s tím párat. Skřeti nedodrží dohodu s člověkem, ať už je polovičním démonem nebo ne. A tak jsem se zhluboka nadechla a přeměnila se. Cítila jsem jak přestávám vnímat i ten zlomek chladu, který by normálního člověka nutil do teplého oblečení a kůže i vlasy zbledli ještě více než obvykle.
Kolem se rozzuřila menší bouře. Narovnala jsem se a pohlédla na šamana. Chtěla jsem, aby zaútočil první. A aby si popřípadě boj rozmyslel. Ale o tom jsem pochyboval. Skřeti byla tupá a nadutá stvoření.

Lesní cesta

Zvednu se od chlapce, kterého se mi podařilo zachránit. Měl štěstí ale na jedno oko už nikdy neuvidí. Zatímco jsem ho já léčil rozpoutalo se kolem nás "peklo". Nikdy jsem se toto částečně rouhačské slovo nenaučil vytěsnit z mysli. Mírně zatřepu hlavou a začnu se znovu soustředit na podstatné věci. Havrana se jeden snaží vytáhnout na koně a na Balura se zaměřily dva jezdci. Musím mu pomoct. Vojáci jsou ode mě ještě trochu daleko takže mám čas. Na oba (nebo alespoň na jednoho) jezdce sešlu kouzlo ochromení. Balur toto kouzlo nevidí poprvé tak mu snad dojde co má udělat. Jestli k nám bude bůh milostivý jednoduše spadnou z koně. V ideálním případě pokračuji v sesílání kouzel na nejbližší cíle dokud mě něco nevyruší nebo mi nedojde mana. Šetřit energií tu nemá smysl. "Snažte se nezabít Havrana!" Dostanu ze sebe v pauze mezi kouzly a doufám, že mě pochopí. Chtěl bych si s ním promluvit až tohle skončí. Věřím, že se s toho dostanu, protože jinak by mi bůh neposílal ty další vize.

Hřbitov

Tama pokrčil rameny a zamyslil se. "No, vesnice je obehnána dřevěnou palisádou, zhruba metr a půl vysokou a nepříliš pevnou. Má sice asi 100 obyvatel, ale z toho je bojeschopných mužů sotva dva tucty a ti jsou povětšinou ještě dost špatně ozbrojeni. Jediný kdo v jejich vesnici ovládá magii, tak je jejich šaman co má ony tabulky. Jeho síla, ale není příliš velká. Byla by pro mě čest pane, kdybych jej směl zabít já."

Další dva kostlivci, téměř totožní jako ten první začali vylézat ze svého hrobu..

Bitva u Hvozdu:

Mocně jsi se rozpřáhl zbraní a sekl jsi do štítu. Čekal jsi nějaký odpor a proto jsi dal do úderu veškerou svou sílu, ale čepel štítem prošla naprosto bez problému. Štít pouze oslabil plameny okolo tvého meče, které skoro až vyhasli.. Tys, ale pod nashromážděnou energií zakolísal a tvá čepel narazila do země před čaroděje.
Když, ale Eldrin vystřelil, tak šípy se od kouzelníkova štítu odrazili.

Čaroděj se už vítězoslavně zasmál a chtěl na Vás vychrlit své kouzlo, ale kolem tebe se mihla Unae a čarodějovi vyryla do hrudi svými zbraněmi písmeno X, jak jej do kříže sekla svojí šavlí i dlouhou dýkou.
Čaroděj zachroptěl, za úst se mu vychrlila stružka krve, v hrudi mu zabublalo a padl na zem.
V lese se ozval vítězoslavný řev démona. Démona, jenž byl nyní volný.

Enti mezitím rozehnali lidské vojáky a obrátili se k lesu, z nějž akorát utekl Mason jenž za sebe vrhal kouzla kamsi do lesa. A za ním se řítil démon, jehož kůže se leskla šípy a elfskou krví.

Z lesa vyletí semtam nějaký šíp, ale už jen velice ojediněle. To jsou všichni mrtvý?

Jste zhruba 30m od entů, u nichž už je Mason a poštvává právě tyto stvoření lesa proti řítícímu se démonovi.

Marok

Když jsi vydala rozkaz, tak Nergal na protest zavrčel, že není žádná zombie.
Když šaman viděl, že chceš bojovat, tak se jen samolibě ušklíbl, jist si s vým vítězstvím. A i ostatní skřeti začali posměšně povykovat. Pak jsi se, ale přeměnila.

Kolem tebe se zvedla malá sněhová bouře a skřetům doslova zamrzali úsměvy na rtech. Ani šaman už nebyl tak sebejistý, ale v očích se mu objevil strach.
Šaman vrhl rychlý pohled na mrtvé vrrky a na Kyle, načež se opět podíval na tebe a nevědomky couvl. Téměř jsi mu viděla v očích jak mu to šrotuje. Ale svým následujícím činem tě stejnak překvapil.
Čekala jsi útok, ale šaman najednou padl na kolena, tvář obrátil k zemi a uklonil se ti. "Ó mocná, odpusť naší nervožnosti. Omlouvám se za tvé vyrušení a prosíme tě, abychom ti mohli sloužit jako věrní služebníci."

Zprvu to nechápeš, ale po šamanovi se ti pokloní i ostatní skřeti. Ostatně, žádný z nich by se nechtěl pustit do křížku s Kylem, to bylo všem jasné od začátku. Ale když viděli tvoji přeměnu, tak je opustila i chuť do křížku s tebou.

Můžeš tak získat lehce pod své velení 3 tucty skřetích jezdců na vrrcíh a jejich šamana. Je ti, ale jasné, že tato stvoření pojem věrnost neznají a že vždy půjdou jen za tím nejsilnějším a nejhrůznějším.

Lesní cesta

// -> V ideálním případě pokračuji v sesílání kouzel na nejbližší cíle dokud mě něco nevyruší nebo mi nedojde mana. -> takovédle věci vidět nechci. Buď to nežeň dopředu a pojedeme jen kratšími příspěvky, nebo piš možnosti = když to, tak sešlu to, když tamto tak sešlu ono a dvakrát... (ikdyž bych doporučoval první variantu) Pro příště. ;)

Sešleš na jednoho z Balurových protivníků Ochromení. Útočník okamžitě ztuhne a bezvládně spadne ze sedla na zem, kde mu následně ostnatá koule rozbije hlavu na kaši.

Krkavce, ale mezitím jeho služebník dostane na koně a začne s ním prchat pryč, přičemž vydá jakýsi skřek. Po tomto zvuku se začnou ostatní útočníci rychle stahovat.
Rytíři ani zbrojnoši je nepronásledují, namísto toho ošetřují zraněné a prohlížejí mrtvé.

Balurův protivník chtěl rovněž prchnout, ale Balur jako správný a čestný žoldák, se rozmáchl se svojí zbraní nad hlavou a koule s ostny se prchajícímu vojákovi zabořila mezi lopaty a srazila jej z koně, kde jej na zemi Balur dorazil..

Ty i Balur jste nezraněni, u vás leží dva mrtvý útočníci a mladý šlechtic bez oka v bezvědomí.
Ještě se nestihnete ani pořádně rozkoukat a už k Vám přikluše jeden z rytířů co karavanu chránil. Před vámi seskočí z koně, rychlým pohyme si sundá přlbu a vzdá vám hold.


Rytíř je už zkušený muž, kterému předčasně zbělali vlasy a dívá se na vás s vděkem v očích, když vidí, že jste jeho pána ošetřili a jeho mužům v boji pomohli.
"Pánové, jmenuji se Edrik, Strážce Udheru. Děkuji Vám za vaši pomoc s těmi vražedníky i za ochranu tohoto chlapec, Edmura. Jsem bohužel chudý, takže Vám mohu pouze nabídnout pomoc, kdykoliv ji budete potřebovat. Ale otec Edmura je Baron Schockley a jsem si jist, že ten se vám za jeho záchranu odvděčí hmotnějšími věcmi, než je moje slovo."

Překvapeně jsem zamrkala. Zdálo se, že neměli v plánu bojovat. Tím lépe pro mne. Změnila jsem se zpět a nasadila krutý výraz. Dobře tedy, usmála jsem se tajemně a změřila si je všechny pohledem. Když jste se stali tak věrnou armádou, začala jsem lehce kousavě. Chci vědět, jak dopadl útok na vesnici. Co jste od nájezdu očekávali, co jste získali, kolik lidí padlo, jestli někdo unikl. Zároveň chci vidět nejschopnější bojovníky, otočila jsem se na šamana a změřila si ho pohledem. A cokoliv o vašem zázemí a jestli je vás více, znovu jsem se zamyslela a pohlédla na Nergala. Až tu skončím, ráda bych s vámi mluvila, Nergale Veliký... pokud je to tedy možné, oslovila jsem ho jeho celým titulem a ukázala na hrobku. Věděla jsem, že tihle jsou jen hloupá cháska. Potřebovali pevnou ruku. Ale taky jsem je nebrala jako konečné řešení. Stále jsem zůstávala na pozoru. Pravděpodobně se budu muset zbavit šamana. Byl jediný, kdo mě mohl ohrozit a skřeti za ním stáli. Ale to muselo počkat. Prvně jsem potřebovala informace.

Upřímně mě překvapilo, že štít nebyl dělán proti útokům na blízko ale proti magii a šípům. Což způsobilo, že jsem se netrefil. Ne tak Unae, která předvedla skvělý útok, který čaroděje zabil a tím dostal démona zpod jeho kontroly.

To bylo spíš plus. Soustředil se i na lidské vojáky a byla s ním možná i domluva. Pokud bychom mu ukázali, že mu dokážeme odporovat. Což teď nebylo vůbec jasné. Démon spíš ničil i naše jednotky. A já si nebyl jistý, jestli mu vůbec dokážeme ublížit. Možnost frontálního útoku jsem vyloučil okamžitě. Byla by to sebevražda. Takže někdo musel upoutat jeho pozornost.

Obrátil jsem se tedy k Eldrinovi. "Soustřeď palbu na jeho oči, ale drž se v bezpečné vzdálenosti." Řekl jsem mu a kývnutím hlavy jsem Unae naznačil, ať jde se mnou. Já sám jsem se oklikou lesem vydal za démona.

Hřbitov

“Můj věrný Tamo,“ přistoupil jsem k němu, když skončil. “… tu čest ti přenechám. Zasloužíš si to,“ položil jsem mu ruku na jeho chabé rameno a dvakrát ho po něm poplácal, přičemž jsem se pod knírem koutkem úst pousmál. “Věřím, že mě nezklameš.“
Ohlédl jsem se na dva nové přírůstky k mému doprovodu. Vypadali stejně slabě a nanicovatě, jako ten první. Podnožka, nosič standardy, nosič vína, přejel jsem po nich zamračeným pohledem.
Další kostlivce jsem zatím nevyvolával. Musel jsem si nechat nějakou energii v zásobě, zbrklost se nevyplácela. A jestli jsem měl vzít vesnici útokem, ještě se mi nějaká útočná kouzla budou hodit.
Z pochvy u svého pasu pod pláštěm jsem vytáhl šavli a párkrát s ní promáchl, abych se přesvědčil, že jsem nepozapomenul. Stále stejně nádherná a krvelačná, ostří rozžhavené jako samotné ohně pekel, dychtící po duších smrtelníků, rozplýval jsem se nad ní v duchu chvíli a prohlížel si jí. Pak jako bych se probral, moje pozornost sklouzla zpátky na Tamu.
“Vyrazme tedy!“ kývl jsem na něj a šavli schoval zpátky do bohatě zdobeného pouzdra. “Čeká nás naše první vítězství,“ dodal jsem ještě s úšklebkem a pak už se natočil na kostlivce za sebou, abych jim vydal rozkaz k tomu se seřadit a v pochodu mě následovat. Pokud Tama už nic nenamítal a rozhodl se vést cestu, následoval jsem ho.

"Já jsem kněz Brint Ingvorom posel boží." Představím se též formálně a skloním hlavu v pokloně. "Tohle je můj přítel bratr Balur" Představím svého společníka dřív než stačí promluvit. Nechci ho nijak srážet nebo utlačovat, ale zdá se, že tento rozhovor je možno vést na diplomatické úrovni kde se střetávají slova a né ostnaté koule, tak proč to kazit. "Nedělali jsme to pro peníze nebo odměnu. Bůh nás se poslal abychom vás zachránily. Avšak dané slovo se nedá vzít zpět a bůh je mi svědkem že ho pokorně přijímám. Měli by jste se hned jak si najdete chvíli pomodlit a poděkovat bohu za vaši záchranu... Vlastně já bych tu modlitbu rád vedl jestli vás to neurazí. Nepochybuji o tom, že muži zrovna teď potřebují duchovní očistu." Zvednu koutky v náznaku úsměvu. "Mrzí mě že musím tento hovor přerušit avšak byli jsme na dlouhé cestě ještě než jsme vás potkali. Byly by jsme vděčni za trochu jídla a odpočinku. Jídlo nám můžete zpříjemnit vyprávěním o tom co se tady vlastně stalo." Další mírné pousmání. Moje poslední věta přímo naznačuje, že nečekám odmítnutí této malé laskavosti.

Marok - zničená vesnice

Všichni skřeti a vrrci Vás obklopili. Ale nyní ne, aby Vás obklíčili, ale aby vše pečlivě slyšeli.
Šaman se mírně uklonil a začal odpovídat. "Jmenuji se Tur-Ak a naši tlupu nazývají jako Rudý Pařát. Útok na tento lidský pelech dopadl velice dobře. Naše hrdá a nepřemožitelná skupina nájezdníků přepadla ty slabochy a všechny je zmasakrovali, přičemž my jsme beze ztrát (krom tedy vrrků, které zabil Kyle xD). Pokud vím, tak neunikl ani jediný muž, žena a ani mládě. Získali jsme tak velkou slávu a bohatou kořist v podobě jídla. Máme mnoho pytlů brambor v celkem dobrém stavu, vyuzené maso a hodně chleba z kůry stromů. Naši válečníci, ale i snědí hodně srdcí zabitých a získali i mnoho uší poražených na památku a jako odznak jejich udatnosti. A náš nejlepší bojovník?"
Šaman se rozhlédl a následně vycenil žluté tesáky v pokřiveném úsměvu, načež zvolal jméno: "Vorgak!" Toto jméno zvolal šaman Tur-Ak s téměř fanatickým zápalem a skřeti vybuchli v oslepujícím skandování. Vypadá to, že tento skřeťák je mezi svými bratry fakt uznávaný.
Z jednoho vrrka co přijel z vesnice seskočil mohutný skřet, spíše napůl člověk-napůl skřet, vyzbrojen válečným kopím a vykročil k tobě, načež padl na kolena a uklonil se ti tak. Je o něco větší než jeho bratři a svalnatější, přičemž si vzpomínáš, že velel skřetům, kteří na Marok zaútočili.


Načež Tur-Ak pokračoval. "Přišli jsme před pár dny do zdejší oblasti a usadili jsme se v Hradebních horách (hory, kde stála i tvá domovská vesnice). Velí tam velcí Trollové a Poloobři, kteří nás poslali vyplenit a drancovat lidské vesnice, měli jsme schromáždit jídlo a předvést svoji sílu v boji. Žije tam mnoho Trollů, Poloobrů a Skřetů i Vrrků, ale proti naší Ledové královně (= ty xD) to jsou jen slimáci v kostce ledu."

Nergal přikývne a odejde do Hrobky, kde čeká na tvé otázky. Pohled ti opět padne na truhlu se zlatem a menší truhličku se svitky.

Bitva u Hvozdu:

Eldrin přikývne, zasadí šíp do luku a rozeběhne se k Masonovi, aby se k démonovi dostal blíže pro přesnější střelbu. Ty mezitím vyrazíš do lesa, abys démona obešel.

V lese to vypadá příšerně. Jedním slovem, masakr.

Ve stínu stromů a keřů proběhla nejspíše rychlá potyčka mezi lidskými a elfskými hraničáři, přičemž lidé využili zmatku jen vyvolal démon.
Už cestou nacházíte lidské hraničáře mrtvé v keřích s šípy v zádech, ale občas zahlédnete i mrtvého elfa přišpendleného ke stromu.
To už se, ale dostanete k místu, kde byli lidští hraničáři postříleni a krom dvou párů elfích mrtvol vidíte mezi stromy a keři celý oddíl lidských hraničářů. Mrtvých. Byli zřejmě přepadeni, když jim tvoje skupina hraničářů vpadla do zad a rázně to vyřešili.

Když, ale pokračuješ, tak pochopíš, do čeho byli lidští stopaři tak zabráni, že si nvšimli nebezpečí v zádech. Naskytne se ti pohled na menší mýtinu, která byla vytvořena uměle, protože všude leží vyrvané stromy a keře. Nejspíše práce démona?
A mezi pozůstatky lesa leží mrtvý elfové, kteří následovali Onvyra. Ale jen málokterý je poznamenán pařáty démona, většina z nich má v sobě šípy.
Elfové byli nejspíše po démonově objevení se nekrytí, zmatení a byli tak snadnými cíli. Čehož protivníci využili.
Několik stromů hoří zvláštním namodralým ohněm a za jedním keřem spatříš ležet i Onvyra. Žije, ale je v bezvědomí a nejspíše těžce zraněný. V zádech má lidský šíp, další má v boku a brnění na hrudi má potrhané, nejspíše od démonových spárů.

Stíny stromů postupují poslední čtyři elfští hraničáři. Když tě uviděli, tak se okamžitě seběhli kolem tebe a ukázali ven zpod tenké vrstvy stromů. Tam je démon, jenž bojuje s Masonovými enty.
Mason na něj sám sesílá Ohnivá kouzla, ale ty vypadají, že nemají naprosto žádný účinek.
Démon vypadá naprosto nezraněn, ikdyž se jeho kůže třpytí desítkami šípů, které ale zřejmě nepronikli jeho kůží.
Je to, ale divné. Masonova ohnivá kouzla mu nijak neubližují. A vidíš i Onvyrův modrý oheň hořet okolo, takže musel démona určitě rovněž zasáhnout. Proč mu tedy oheň neublížil? Žeby to byl Ohnivý démon?

Na démonovi, ale nejsou vidět žádné znaky ohně a ani plamenů. Takže to musí být ohnivý démon té nejnižší kategorie. Tedy nejslabší po magické stránce, protože je hloupý a má slabou vůli.

Příprava k útoku na vesnici

Vesnice je postavena do pomyslného oválu a je "opevněna" kolovou hradbou. V té jsou 4 díry představující asi vchody, jež jsou zahrazené pouze pozůstatky nějakých rozbitýc povozů.
Bohužel, tyto díry jsou každá na jinou světovou stranu a jsou od sebe dost vzdáleny. Je tedy dost pravděpodobné, že nedokážete uhlídat všechny vchody a nějací obyvatelé vám utečou.

Domy náčelníka vesnice i šamana se nacházejí uprostřed této osady.

Vy to máte nejblíže k jížnímu vchodu (jenž leží vyloženě naproti vám).

Ve vesnici samozřejmě všichni spí, krom dvou strážných. Ten co má hlídat jižní polovinu vesnice už delší dobu sedí u jižní brány, zapálenou pochodeň má vedle sebe zabodlou v zemi a nejspíše spí. Druhý strážce pochoduje semtam mezi domy na severní polovině vesnice.

Lesní cesta

Edrik se tobě i Balurovi lehce ukloní. "Je mi ctí, že vás poznávám. Rádi vám dáme něco k jídlu, ale máme jen pár skrovných zásob. Muži jsou, ale po boji určitě rovněž hladový, dám proto příkaz kuchaři, aby začal chystat jídlo. Než bude kuchař hotov, tak bych tě chtěl knězi poprosit, jestli bys neošetřil další zraněné? Máme dva muže, kteří jsou na tom rovněž dost špatně. Jeden má probodnuté břicho a druhý hlubokou sečnou ráno přes hruď. Následně bude určitě dost času i na modlitbu a jsem si jist, že čest ji vést, ti nikdo neupře."

// tak se ukaž, jestli sis nějakou pořádnou modlitbu vymyslel.. xD

U vesnice

Už z dálky jsem vyhlížel situaci a v hlavě si sesumíroval plán na napadnutí vesnice. Že měla vchody po všech stranách, mi zrovna nepomáhalo a posílat tam na stafáž kostlivce by mi jen snížilo počty, které budou potřebné později, až se dostaneme do fáze pobíjení obyvatel. Všiml jsem si pochrupující stráže, která se měla stát naším prvním cílem.
Výborně, další rekrut na dohled, ušklíbl jsem se pro sebe. Zůstal jsem s Tamou na kraji lesa, odkud jsem měl dobrý výhled na vesnici a vyslal na stráž dva kostlivce, ať muže zneškodní. Spoléhal jsem na to, že se jim to povede co nejtišeji a hlavně rychle, než si toho všimne druhý muž z hlídky. Sám jsem se připravil na to, že jakmile bude první stráž zneškodněna, ihned ho znovu oživím a budeme postupovat dál.

Pozorně jsem ho poslouchala. Spousta jídla. Skvěle. Aspoň nebudou trpět hlady. Spokojený skřet je klidný skřet. Musela jsem, ale pro jistotu přehlédnout problémy se srdci nepřátel jsem neřešila. A uši už vůbec ne. Ne, že by se mi z toho dělalo špatně, ale přeci jen to i na mě bylo trochu barbarské. Spojila jsem ruce za zády a narovnala se. Lehce jsem vzhlédla, když do kruhu vstoupil Vorgak. Oproti ostatním byl větší. A vypadal lehce lidsky. Nutilo mě to uvažovat, jestli někde v jeho rodině nebyl člověk.
Měřila jsem ho pohledem, dokud nepadl na kolena a usmála se. Tenhle by mohl být užitečný. Ale musela jsem je prvně trochu poznat... budu mít pravděpodobně trochu času. Vzhlédla jsem a pohlédla na šamana. Jeho slova mě lehce znervóznila... ale na povrchu jsem byla stále chladná a moje tvář postrádala jedinou emoci. Dobře tedy, začala jsem. Mluvila jsem jasným a mohutným hlasem. Zdálo se, že mluvení mi půjde.
Zvedněte se a připravte se k odchodu. Nechci tu zůstávat déle, než je potřebné, řekla jsem klidně. Doufala jsem, že jsou dostatečně samostatní na to, aby se o sebe postarali. Problémy s dopravou jsem musela řešit pak.
Prozatím něco vyřeším se svým společníkem, který nás možná bude následovat. Kyle… ty tu dávej pozor a seznam se s přáteli, řekla jsem suše a vydala se zpět do hrobky, kde už čekal… muž který nebyl zombie.
Zajímavý zvrat událostí, že? poznamenala jsem jen tak do větru, když jsem lehce přivřela dveře. Říkal jsi, že jsi byl generál… nechceš se k nám na nějaký čas přidat, než si najdeš svůj vlastní cíl? Třebas až zjistíš něco o svém pánovi… co se s ním vůbec stalo? zeptala jsem se klidně a držela se klidné konverzace.

V lese to vypadlo tak, jak se od bojiště dalo čekat. Byla tu jasná převaha lidských těl, ale i sem tam elfích. Hraničáři přeci jen nebyli stavěni na takovéto boje, jako spíš na průzkumné mise. Trošku mě hlodalo svědomí, ale na výčitky bylo dost pozdě. Měli jsme tu přeci jen démona.

Jak jsme pokračovali, narazili jsme na těla elfů prošpikována šípy. Práce lidí, zřejmě ve zmatku využili situace. Vedle toho spousta lesů hořela namodralým plamenem. Zjevně Onvyrova práce, kterého jsme též vzápětí našli v bezvědomí. Rychle jsem ho přejel očima. Bylo obdivuhodné, že se stále držel při životě při takto rozsáhlých zraněních.

Očima jsem se vrátil k Masonovi. Z nějakých důvodů jeho kouzla démonovi neubližovala. A ani Onvyrova. Z toho plynul celkem jasný závěr. Lidský kouzelník nemohl být tak silný, aby vyvolal démona tak mocného, aby byl odolný proti vší magii. Šlo tedy o Ohnivého démona. A to té nejnižší kategorie. Skoro jako dělaného pro ovládání. Což jsem měl též v plánu.

Kývl jsem na elfské hraničáře. „Unae a vy čtyři, postarejte se o Onvyra. Dostaňte ho do bezpečí a pokuste se mu vyléčit zranění.“ Řekl jsem jim a sám si prokřupal krk. Čas zazářit. A zachránit při tom Masonovi život.

Vyběhl jsem s křikem z lesa a kolem sebe mával Ohnivým mečem. „HEJ TY BASTARDE! TADY!“ Zařval jsem na démona a počkal, až si mne všimne. Poté jsem se mu podíval do očí a aktivoval Ohnivou vůli.

Útok na vesničku

Kostlivci vyrazili za svým úkolem. Jejich kostí občas zaskřípou, že to snad musí být slyšet až na druhé straně světa, ale nikdo z vesnice si jich nevšiml a ani spícího strážného neprobudili. Zato několik úderů do hlavy kamenem jej uspalo už na věčné časy..

Ve vesnici je pořád ticho a všichni spí. Druhý strážce na druhé straně vesnice si rovněž nejspíše ničeho nevšiml.

Máš před sebou čerstvou mrtvolu. Z ní kostlivce neuděláš, ale Zombie ano.

Marok - vydrancovaná vesnice a zatuchlá hrobka

Skřeti přikývli a na tvůj rozkaz se začali připravovat k odjezdu. Což znamenalo, že pevně přivázali to málo vybavení co na vrrcích vezli a naskočili do primitivních sedel.

Nergal si tě prohlédl. "Ano, rád se k tobě přidám. Ledová královna. Ano, to jméno ti sedí. Když mi poskytneš dostatek krveprolévání a bojování, tak rád budu bojovat ve tvých službách. A můj starý pán? He, ten je už dlouhá léta mrtvý. Padl v boji s Jaghuty, předešlými vládci tohoto světa."
Nergal se ti lehce poklonil a podal ti toporo své sekery na znamení nabídnutí služeb.

Je, ale zvláštní, že o nějakých Jaghutech jsi nikdy neslyšela.

Boj u Hvozdu

Unae kývla na hraničáře, kteří se okamžitě chopili Onvyra a opatrně jej nesli pryč.
Unae se, ale připojila k tobě. "Nenechám tě jít samotného."

Démon mezitím tvrdě bojoval s trojicíh entů a ti s ním měli plné ruce práce.
Chvíli tedy trvalo než tě démon zaregistroval, následně se, ale k tobě otočil velice rychle a už už se chtěl vrhnout do útoku, když se vaše oči střetli..
Svým vědomím jsi narazil na tenkou skořápku, kterou jsi se dravě prodral a obklopili tě primitivní myšlenky plné zabíjení, žraní a plenění. A následně se vaše vůle střetli. Tvá zářila jako mocný drak chrlící plameny, zato ta démonova se před tebou okamžitě zkrčila a hledala únikovou cestu. Ale ta žádná nebyla.
Cítil jsi, jak démonova vůle se ohýbá, praská a následně se i láme.

Démon se zastavil a ztuhl. Vzápětí se sklonil až vaše oči byli na stejné úrovni. A tys viděl jak mu z očí vyzařuje jakási tupá odevzdanost..


Démon je tak zabezpečen. Pár lidských vojáků uteklo, ale většina z nich je mrtvá.
Z tvých druhů je akorát Onvyr těžce zraněn, ale vzhledem k tomu, že se dostane rychle k léčitelům, tak by měl během pár dnů být opět na nohou.
Z dvacetičlenné jednotky elfských hraničářů zůstali naživu jen čtyři.
A ty máš pod svým velením démona (můžeš jej kdykoliv zapudit do jeho sféry, ale povolat jej už nemůžeš).

Když jsi shlédl ztráty, tak akorát z lesa vystoupil Jharak s deseti elfími válečníky, následováni dvacítkou lučištníků. Jenže za nimi přišel i méně vítaní hosté. Přišla Rada.
Chybí akorát Zelphar Ostrohrot a Halgondas Prastarý, jinak jsou zde schromáždění všichni a mají za sebou i mnoho elfů (cca na 200).

Pohled na démona, tebou ovládaného je vyděsil, stejně jako mrtvoly mnoha elfských hraničářů.
Akkar Dlouhý Vlas k tobě přistoupil s rozzlobeným výrazem a rozhazoval rukama ukazujíc na mrtvé hraničáře. Hraničáře, které měl na starosti a které on vycvičil. A kteří jsou nyní mrtvý. "Vidíš ty zrůdo co tvá arogance a chuť po krvi způsobila? Jsou mrtvý! Mrtvý! A to jen kvůli tobě a tvé chuti po krvi a pomstě. Nesouhlasil jsem s ostatními, ale jsi doopravdy odpudivý tvor, více člověk jak elf a v našem Hvozdu pro tebe není místo."

Pan Lathai, s posměšným a vítězoslavným úsměvem od ucha k uchu k tobě rovněž přistoupil. "Rada se rozhodla, že tvé činy jsou ustudou pro náš rod a pouze na nás uvalí další a další neštěstí. V tvých patách kráčí smrt a sahá na tvé spolubojovníky. V našem Hvozdě tak pro tebe není místo. Vem si své věci, opusť jej a už se nevracej. Dnes po západu slunce se z tebe stává Zavržený. Tak Rada rozhodla."

Paní Ava rovněž k tobě přistoupila, ukázala na démona a začala na tebe štěkat. "Pošli jej do jeho sféry. Takové zrůdnosti na tento svět nepatří!"

Nemůžeš tomu uvěřit a vidíš, že tvoji spolubojovníci a pár elfů, které přivedl Jharak rovněž ne. Dosáhl jsi tu vítězství a oni tě vyhodí ze svého klanu jako nějakou špínu. Vidíš na svých přátelích, že půjdou s tebou.

Když Lathai ti oznámil rozsudek Rady, tak se Rada otočila a bezselova, jak kdybys pro ně neexistoval, začala odcházet zpět do lesa. Stejně jako ostatní elfové z jejich doprovodu. Akorát paní Ava zůstala, přičemž se dožaduje, abys démona poslal pryč. A samozřejmě tvoji společníci i s elfy, které dovedl Jharak a ti čekají co řekneš.

Agh... ne že by to nebylo trefné označení, ale nech ho skřetům a mě říkej jménem, řekla jsem lehce otráveně a nad jeho poklonou jen lehce kývla hlavou. Tak tedy povstaň, mocný Nergale, řekla jsem s lehkým úsměškem a pak se ještě na chvíli zamyslela. Moje zvědavost občas postrádala meze. Oh... a měl tvůj pán jméno? zeptala jsem se a natočila hlavu na stranu. Mohlo by se to v budoucnu hodit. Vlastně mě zaujalo, že je až tak starý.
Ještě je tu jedna věc. Jestli tě s těmi svitky pohřbili... uměl by jsi je přečíst? zeptala jsem se a poukázala na truhlu. Mohlo tam být něco zajímavého a když jsem zjistila, že Nergal není úplně tupý, tak bych taky mohla zkusit zjistit, jestli v nich umí číst.
Vyhlédla jsem letmo ven a pak se vrátila zpět k němu. Doufám, že se na tebe můžu někdy obrátit, co se týče boje. Nejsem zvyklá vládnout tolika mužům. Jsem venku sotva pár hodin a hned tohle to... řekla jsem a protočila oči v sloup.

Lesní cesta
Přikývnu hlavou v další pokloně na znamení, že jsem všemu rozuměl a souhlasím. Nechám Edrika být. Určitě má dost práce takže ho nechám být. "Doveď mě ke zraněným." Oslovím prvního člověka, kterého uvidím. Nechám se beze slov dovést ke zraněným. Jestli má nějaké dotazy jenom něco zabručím nebo přikývnu. Důkladně si prohlédnu zraněné a jestli mají jen nejmenší šanci na zachránění začnu mumlat modlitbu k mému bohu a soustředím se na jejich vyléčení.

//Dostal jsem vyndáno, že tlačím moc na pilu takže stačí slovo a budu pokračovat jestli nechceš něco dodat.

Útok na vesničku

Abych pravdu řekl, trochu jsem měl obavy o to, aby kostlivci někoho neprobudili, protože v plížení nebyli zrovna dvakrát zdatní. V plnění úkolu ale obstáli na výbornou a stráž byla zneškodněná a připravená rozšířit mé řady. Jakmile padl k zemi, se zbytkem skupiny jsem se přemístil k bráně a stanul nad mrtvým strážným. Tak se ukaž, promáchl jsem rukou a vyslal kouzlo, které jsem stejně jako vyvolání kostlivce považoval za naprosto nezbytné a zcela přirozené.
Počkal jsem, až se nyní už nemrtvý strážný probere a v jakém bude stavu. Věnoval jsem mu zběžný pohled a pak ho poslal za svým druhem na druhé straně vesnice, ať se ho zbaví také.
Moje kroky mířily rovnou k domu šamana. Pokud tři kostlivci svým pohybem někoho nevzbudili a nám se to povedlo bez toho, aniž bychom vzbudili někoho ve vesnici, rozestavěl jsem je v blízkosti domu náčelníka i šamana s tím, že jestli uvidí něco živého, mají to zabít. Pokud jsme na sebe upoutali pozornost, konal jsem stejně a na dotyčného poslal jednoho ze svých kostlivých vojáků. Jen Tama zatím nemusel jednat, ten měl dostat na starost šamana.

Unaeina obětavost mě příjemně překvapila. Ukázala se jako loajální. Možná idealistická, ale loajální. To se hodí vždy.

Ovládnutí démonovy mysli trvalo jen chvilku. Neměl jsem zdaleka tak silnou vůli jako starý Skja, ale svou pevnost měla. A démon? To bylo slaboučké, srabecké vědomí. Z tohoto důvodu nevydržel dlouho. Jeho vůle praskla a já ho ovládal.

Pár lidí uteklo. Většina byla pobita. Buď námi či osvobozeným démonem. Bylo to jedno. Z mých druhů nepadl žádný a vážněji zraněn byl jen Onvyr, ale ten byl již pravděpodobně u léčitelů a snad se z toho brzy dostane. Ztráty na straně hraničářů byla ale bohužel o dost vyšší. 16 jich bylo zabito. To bylo hodně. Ale vyhráli jsme.

A tak, když jsem zahlédl Jharaka a Radu, doufal jsem, když už ne rovnou v uznání, tak alespoň v omluvu. Ale oni, ve své slabosti, mě místo toho jen vyhodili. Odkopli mě. Tak moc se báli, že se mě prostě zbavili. Zatnul jsem pěsti a bojoval s chutí Lathaiovy prostě jednu vrazit do té jeho arogantní tváře. Ale jenom bych tím dokázal že mají pravdu.

„Jak si přejete.“ Tyto slova jsem sice řekl, ale znělo to spíše jako zavrčení. Z mých očí a vůbec z celého postavení těla vyzařovala nenávist a odpor. Hořká chuť žluči mě donutila si uplivnout.
Když mě Ava „požádala“ o vypovězení démona, chvíli jsem se kochal nad představou jejího těla nabodnutého na démonovy pařáty. Ale poté jsem ho vypověděl. Tento boj by mě stál poslední zbytky podpory, kterou jsem měl.

Poté jsem se otočil k ostatním. „Děkuji vám za podporu. Vám všem. Ale zjevně již nejsem považovaný za dostatečně schopného, abych setrval v klanu. Pokud chcete odejít, bránit vám nebudu. Rada měla v jedné věci pravdu. Má cesta je s největší pravděpodobností cesta krve. Ale můžu vám zaručit, že ta krev bude jen těch, kteří ublížili klanu Modrého lístečku.“ Podíval jsem se po celém zbytku mých věrných. Nezlobil bych se, kdyby odešli. Čekal jsem to.

U Hvozdu

// tyjo, tys ji fakt poslechl

Když jsi démona poslal zpět do jeho sféry, tak to vypadalo, žes překvapil i samotnou Avu. Ta, ale téměř okamžitě hodila arogantní rypák, otočila se a odešla pryč.
Odešli tak už všichni krom tvých služebníků a skupiny posil co přivedl Jharak. A ti všichni odmítají, že by tě opustili. Vojáci, které přivedl Jharak jsou mladí a zapálení do boje, přičemž všech třicet jich před tebou dokonce poklekne a přísahají, že tě budou následovat kamkoliv a že splní jakýkoliv tvůj rozkaz, aby tak ochránili svůj Hvozd. Vypadá to, že bojem s lidmi jsi přece jen získal nějaké přívržence.

V tu chvíli si, ale všimneš dvou postav, které postávají u okraje lesa. Vypadá to, že všichni neodešli.



Dvojici od pohledu znáš. Jedná se o silného a zkušeného kouzelníka (mnohem silnějšího než je Mason) Hoccara a jeho dceru Calarel, kterou sám v umění magii cvičí (ta je silná zhruba jako Mason).
Hoccar s dcerou přijdou až k tobě a okamžitě tě pozdraví. "Zdravím Vás. Přicházíme Vám nabídnout naše skrovné umění. Asi, tvůj dědeček byl mým učitelem a nebyl bych tím čím jsem nebýt jeho. Proto ti chci pomoci. A chci, aby lidské plémě pykalo za své skutky."
Hoccar je naprosto chladný a pečlivě se ovládá, ale jeho dceři v očích hoří ohníčky zanícení a vzrušení, že jde do války.

Marok

Nergal se chechtavě rozesměje, ale následně vysledne jakýsi pokus o pukrle. "Jak je libo, Ammo."
Když pokračuješ ve vyptávání, tak Nergal opět zvážní. Vypadá to, že není jen nějaký obyčejný nemrtvý, ale že má i emoce. "Ano, můj pán měl samozřejmě jméno. Jmenoval se Mordechai. Ten si, ale narozdíl od tebe na důležité tituly potrpěl."
Nergal se sklonil nad svitky a přikývl. "Ano, dokážu je přečíst, ikdyž mě nejsou k ničemu.."

// můžeš si vybrat co v těch svitkách chceš mít, tj. od nových kouzel, po vylepšení dosavadních, či navýšení many, apod. apod. Každý svitek se, ale zaobírá jen jednou věcí. -> napiš mi je do pošty (+ případné dotazy, které rád zodpovím.. ;) jen mi to přijde jako lepší varianta, než kdybych vám nějaké kouzla cpal já.. xD) //

Nergal se opět pousmál, když se na něj obrátíš ohledně boje. "Samozřejmě má paní. Velel jsem dříve milionové armádě. Myslím, že pár skřetů rovněž zvládnu, ikdyž bych je zrovna za muže neoznačil. Skřeti jsou zbabělci."

Lesní cesta

// to tlačení na pilu bylo myšleno spíše v boji..
// a přiznám se, že mi trochu splývá, kdy hraješ ORP a kdy se snažíš uplatnit dovednost "Modlitba". Když se tedy budeš přímo pokoušet dovolat k bohu o pomoc, tak na to v příspěvku trochu upozorni, ok? xD

Oslovíš jednoho ze zbrojnošů a ten tě hnedka dovede ke zraněným, kteří leží na nějaké plachtě.
Je pro tebe jen otázkou pár chvil, než na každého použiješ své léčivé kouzlo a jejich rány se zatáhnou. Oba dva zbrojnoši následně upadli do spánku.
Voják co tě ke zraněným přivedl tě celou dobu sledoval a když viděl jak se rány zatahují, tak zprvu zesinal úžasem nad takovou mocí a následně už tě shlížel jen pochvalnými pohledy, čehož si všimli i vojáci další.
Možná by byl čas jim nyní promluvit do duše.

Útok na vesnici

Použiješ své další kouzlo a po chvilce se mrtvý strážný postaví jako zombie. V mrtvých očích má prázdný pohled a krev mu ještě teče z rozbité hlavy.
A následně jej už pošleš na druhého strážného, takže nemrtvý šouravým krokem ti zmizí z dohledu mezi chýšemi.

Bez problému dojdete až k chýším náčelníka a šamana. Stojíte akorát u nich, kostlivci rozestavení, když vesnicí prořízne zděšený výkřik. A po něm další a další, přičemž výkřiky se slijí do táhlého ječení. Zombie zřejmě nedokázal druhého strážného zaskočit a ten nyní ječí jako když jej na nože berou. Kdoví co se tam děje.
Výkřiky, ale zřejmě vesnici vzbudili, protože v chýšíš kolem Vás se začíná ozývat šustot a zvuky slov.
Uprostřed vesnice se nachází velké vyhaslé ohniště, přičemž na jedné jeho straně se nachází chýš šamana a na druhé chýš náčelníka. Za nimi následne pomyslný kruh volného prostoru o šířce asi 5m v němž stojí kostlivci.

Vidíš, že řev vzbudil šamana i náčelníka. A cítíš, že šaman se okamžitě začal hrnout ke vchodu své chýše (vchody jsou směrem k ohništi), zatímco náčelník se zřejmě v chýši chápe zbraní.

Útok na vesnici

Jakmile se ozval řev z druhé strany vesnice, prudce jsem se otočil tím směrem a tiše zavrčel vzteky. Hlupák, prozradil nás! Zdálo se, že tady náš opustilo štěstí a nadále už budeme muset konat mnohem rychleji a s více násilným přístupem.
Tasil jsem šavli a poslal dva kostlivce do vesnice se stejným rozkazem zamordovat vše živé, co jim přijde na oči. Poslední kostlivec, stojící napravo od nás měl hlídkovat u náčelníkovy chaty a počkat, až ten vyjde ven. Pak jsem se otočil na Tamu a kývl na něj. Šaman se vrhnul ke vchodu, a jakmile otevřel, vtrhnul jsem do jeho chýše a pokud to šlo, odhodil ho, nebo alespoň povalil stranou. Dál se o něj měl postarat Tama. Mě v té chvíli už zajímaly jen tabulky, o kterých můj učedník mluvil. Chtěl jsem se jich zmocnit co nejdřív, abych se pak už mohl věnovat jen masakru zdejších obyvatel.

// No, boje už bylo dost XD
Upřímně, čekal jsem, že jich alespoň pár odejde. Ne přísahu věrnosti. To bylo vskutku příjemné překvapení. Mírně jsem se tedy na své nové přívržence usmál. Byli sice možná přehnaně horliví, ale to se bude hodit. „Děkuji vám. Pravděpodobně z nás teď budou psanci ať už u Modrého lístečku, tak u lidí. Nedoporučuji vám, abyste šli do vesnice Modrého lístečku. Ale já tam mám ještě nějaké řízení. Setkáme se zde tedy po setmění.“ Informoval jsem je.

Příchod Hoccara a jeho dcery bylo další velmi příjemné překvapení. Hoccar byl velmi mocný a jeho dcera měla talent. „Chápu. Vítejte.“ Kývl jsem jim na přivítanou. „Jak jste asi slyšeli, setkáme se zde po setmění.“

Ještě jsem se otočil na Eldrina a jeho sestru. „Jen kdybyste vy dva byli tak laskaví a šli se mnou. Netuším, jak moc Rada zmanipulovala klan, takže se mi pár bodyguardů bude hodit.“ Požádal jsem je. Poté jsem se otočil a vydal se do svého… no, teď už asi ne mého sídla, ale potřeboval jsem si vyzvednout ty truhličky. V ideálním případě si je ještě rychle přečíst.

Útok na vesnici

Dva kostlivci vyrazili do vesnice a třetí se postavil ke stanu náčelníka

Tys mezitím vpadl k chýši šamana a bezuzdně jsi rozespalého postaršího človíčka srazil svým tělem na stranu.
Šaman je už starý a vychrtlý, samá kost a kůže, což bylo tvé štěstí, protože to taky mohlo dopadnout naopak.


Když vejdeš do chatrče, tak spatříš menší místnůstku. V pravém rohu je lůžko z listí, trávy a nějakých starých dek. Levá zeď je ověšena různými cetkami a zvířecími talismany, které šaman nejspíše používá ke svým rituálům.
Chýše je plná dalších různých krámů, ale desky na první pohled nikde nevidíš, ale přitom cítíš v chatrči přítomnost něčeho zlého. Když odhrneš ze země pár věcí na stranu a odsuneš vyšívanou dečku, která tvoří podlahu šamanovi chýše, tak objevíš v hlíně menší důlek obložený látkami a kůžemi. A v nich nalezneš zabalené obě desky z nichž vyzařuje ona temná a zlá aura.
Na deskách je vyryto primitivní písmo, ale s jeho přečtením nemáš žádné problémy...

// na každé desce/svitku je vždy jen 1 věc. A nechám na tobě co chceš, aby na těchto dvou deskách bylo. Jesli nové kouzlo, vylepšení starého, navýšení many, apod. apod. -> napiš mi je do pošty (+ případné dotazy, které rád zodpovím.. ;) jen mi to přijde jako lepší varianta, než kdybych vám nějaké kouzla cpal já.. xD) //

Během tvého hrabání a hledání se vesnicí ozývají další a další ustrašené výkřiky, stejně jako řev bolesti a paniky.
V jednu chvíli ucítíš i "zvuk" magie a uslyšíš ve vzduchu zaprskání, následované krátkým bolestným výkřikem hned u stanu. To Tama nejspíše zlikvidoval šamana svými blesky..

Hvozd

Všichni přikývli, že rozumí a každý z nich odešel k sobě domů, aby si sbalili věci.
Cestou jsi potkal samozřejmě nějaké elfy, ale novina o tvém vypuzení se už zřejmě roznesla, protože se každý tvářil jak kdyby tě neviděl a všichni tě tak prostě ignorovali..

Bez problémů se tak dostaneš k "sobě domů" a vytáhneš všechny tři truličky..

V každé truhličce se nachází dva svitky, přičemž jsou srulovány do ruličky a ten druhý je vždy uvnitř toho prvního. První svitek je psaný rukou tvého děda.
V jedné truhličce, ale najdeš i menší kousek papíru, rovněž psaný tvým dědečkem:
"Asi´ing´ubae, pokud čteš tuto zprávu, tak jsem mrtvý a je na tvých bedrech, abych ochránil Hvozd Předků a postaral se o náš klan. Vím, že k tomu je zapotřebí síly, proto ti odkazuji tyto svitky. Jak jistě víš, dříve jsem žil trochu dobrodružnější život, putoval jsem světem a bojoval s všelijakými nestvůrami. Narazil jsem na nich i na mocnou a šílenou skupinu Ohnivých mágů, kteří se snažili ovládnout svět za pomocí svých experimentů. Naštěstí se mi a mým přátelům podařilo je zničit, ale zároveň jsem ukořistil i tyto tři svitky. Dej si, ale pozor, jedná se o velice mocné a nebezpečné věci. Až je nebudeš potřebovat, tak se svitků i věcí z nich pocházejících zbav. Věřím ti. Když si nebudeš vědět rady, běž za Skjalandirem."


První truhlička - hlava ještera v pentagramu:
Svitek od dědečka:
"V tomto svitku je popis, jak vytvořit hnízdo Salamandrů. Salamandři jsou ohnivý ještěři různých druhů, přičemž mají zhruba 3-5m dlouhé tělo. Nejsou příliš inteligentní, ale umí mluvit a jsou velice věrní."

Ve druhém svitku je přímo popis na stavbu hnízda. Potřebuješ k tomu, ale velice horké prostředí, nejlépe nitro sopky a mnoho alchymistických surovin o nichž jsi dříve ani neslyšel. Poté co nalezneš dostatečně horké prostředí a seženeš i všechny suroviny, tak stačí odříkat přiloženou magickou formulku a v daným místě se objeví několik vajec z nichž se vyklubou Matky a ty začnou rodit Salamandry. Matka vždy rodí jen jeden druh (-> pro každý druh je jiná matka -> jiná mag. formula při vytvoření).
Svitek popisuje rovněž několik druhů salamandrů. Nejčastější jsou prý válečníci (odkaz), celkem inteligentní Kinové (obdoba šamanů/kouzelníků odkaz a šílení Álové (obdoba ohnivých mágů, mají potřebu neustále vrhat ohnivé koule po čemkoliv co se dá zapálit odkaz).


Druhá truhlička - Brána v pentagramu:
Svitek od dědečka:
"V tomto svitku je popis, jak otevřít bránu do strašlivé sféry Ohnivé pláně. V ní žijí zvláštní džinové nazývaní Efreeti. Brána funguje zároveň jako regulace, aby jich do našeho světa nemohlo proniknout příliš mnoho. Efreeti jsou totiž vysoce inteligentní a mají velkou ctižádost. Chtějí moc, chtějí vraždění a chtějí vzbuzovat strach. Jsou velice schopní výrobci magických zbraní i jejich uživatelé a zároveň ovládají i mocná kouzla. Věrní jsou, ale jen sami sobě a uznávají pouze sílu. Když jsme přepadli onu skupinu Ohnivých kouzelníků, tak byli s nimi teprve ve vyjednávání za jakou odměnu budou kouzelníkům sloužit. Doporučuji být s nimi velice opatrný. Z těchto spojenců se mohou lehce stát nepřátelé, kteří ti zrádně vrazí nůž do zad."

Druhý svitek popisuje vytvoření brány a její ovládání (zavírání, otvírání, regulaci příchodu Efreetů, komunikaci s jejich sférou, apod.).
Brána musí být rovněž vytvořena na nějakém velice žhavém místě (opět se doporučuje sopka) a je na ni potřeba ještě více alchymistických surovin, které ti navíc ani nic neříkají.
Svitek Efreety ani moc nepopisuje, jde vidět, že asi ani pisatel o nich moc nevěděl. Dvě věci se, ale opakují - slova o jejich velké fyzické i magické síle a varování před jejich zradou. odkaz


Třetí truhlička - Plameny:

// zde je nové kouzlo (můžeš, ale i vylepšit staré/stará. Nechám na tobě jaké. Může být i hodně silné, popřípadě 2 slabší.

Útok na vesnici

V šamanovi jsem nespatřoval žádného silného nepřítele, proto jsem byl rád, že jsem měl Tamu s sebou, abych se nemusel zdržovat a špinit si čepel šavle. Ihned jsem se dal do zběsilého hledání, kdy jsem přehazoval vše, co mi přišlo pod ruku i čepel šavle, jak netrpělivý jsem byl. Po chvíli jsem je konečně našel. Zahrabané v zemi, jako kdyby šlo o největší zlo, které je nutné skrývat před světem, udušené vrstvami látek a v kůži. Konečně, oči se mi rozzářily snad ještě víc, než normálně, ale tentokrát nadšením.
Zvuk smrtelných blesků mi napověděl, že se Tama již postaral o starého šamana a panika, která ve vesnici nastala, jasně svědčila o tom, že moje skromná jednotka dala do práce.
Nádhera, naprostá nádhera, přejel jsem zběžným pohledem destičky i text na nich, jen abych si uvědomil, jak snadno je rozluštitelný. Po tváři se mi na chvíli roztáhl potěšený úšklebek. Otočil jsem se na patě a stojíc v pozoru oba nápisy na tabulkách zřetelně a nahlas přečetl.

Útok na vesnici – pokračování

Jakmile jsem byl s destičkami vypořádaný, vydal jsem se zpátky ven ze šamanovy chatrče. Před ní už ležel na zemi mrtvý šaman a ve vesnici vládla příšerná panika, přesně tak, jak to mám rád. “Dobrá práce, Tamo!“ hodil jsem po něm krátký pochvalný pohled. “Můžeme se dát do práce. Mimochodem, budu chtít koně, postarej se o to,“ neodpustil jsem si povýšeně. Tama mohl vědět, že je mi jedno, jestli mi nakonec najde živého, nebo mrtvého. Prozatím.
Vyrazil jsem pak přímo do domu náčelníka, abych s ním provedl krátký proces šavlí, pokud už nebojoval s kostlivcem, kterého jsem mu tam přistavěl jako dveřníka. Mimoděk jsem se ohlédl, abych zjistil, jak se vede zbytku mé družiny.

Útok na vesnici

U vyhaslého velkého ohniště leží šaman, jehož tělo i oblečení je popálené, vlasy mu stojí a z nosu teče pramínek krve.
Před náčelníkovou chýší leží náčelník s rozbitou hlavou, přičemž na sobě má jakousi koženou zbroj a vedle něj leží starý široký meč. Kostlivec jej zřejmě přepadl zákeřně zezadu a rozbil mu hlavu kamenem, když ji náčelník z chýše vystrčil.
V náčelníkově chýší slyšíš ustrašený a bolestný jekot jak kostlivec dobíjí i náčelníkovu rodinu.

Tama na tebe čekal jako věrný pejsek. Když jsi požádal o koně, tak se poklonil a vyrazil do vesnice.

Nikoho dalšího ze svého vojska nevidíš, ale dle chaosu okolo se zřejmě činí.
Vidíš, ale i pár lidí, jak už se škrábou do kopců. Těch pár tvých služebníků nemůže dokázat pokrýt všechny východy ani další pravděpodobné průlezy a první vesničané už unikají.

Útok na vesnici

Jediné, co mě utěšovalo na tom vidět ty nebožáky utíkat, byl právě pocit, který mi to dodávalo. Jejich strach, to bylo to, co mě živilo a dodávalo mi sílu. Nezbývalo, než je nechat běžet. Bylo jich moc na to, abych je dokázal pobít do jednoho. Začnou se pak šířit zvěsti o tom, že obývaný maršál smrti se navrátil? Doufám, že ano. Ale než se to donese k jejich spojencům, kteří by byli schopni se mi postavit, budu se muset připravit sám a hlavně posílit a rozšířit své vlastní řady. Byl jsem už nadmíru spokojený s mrtvým šamanem a náčelníkem. Krásné kousky do sbírky, budou se hodit.

Přistoupil jsem k mrtvole náčelníka a zvedl a potěžkal jeho široký meč. Na můj vkus moc těžkopádná zbraň, ale on vypadal, že by s ní zacházet uměl. Což jsem hodlal později i ozkoušet.
Po těch staletích nečinnosti a jakého si odpočinku z donucení jsem se ale nemohl nadále udržet a i za cenu toho, že bych si měl krví potřísnit svou uniformu, jsem vyrazil do vesnice pobít šavlí několik smrtelníků. Čepel šavle ale zůstávala chladná, nechtěl jsem plýtvat její magií na tak snadných cílech. Zpočátku jsem nečinil rozdíl, sekal po všem, co mi vběhlo do cesty, pak jsem ale začal verbovat a vybíral si spíše ty, o kterých jsem byl přesvědčený, že by mohli být více k užitku.

Útok na vesnici - Masakr

Zapojil jsi se do řeže.
Několik ojedinělých vesničanl se pokoušelo bojovat a bránit své rodiny, ale ti brzy padli pod tvým mečem. Stejně jako pár dalších cílů.

Jenže až příliš brzy bylo po všem.

Když vesničané pochopili, že jsou pod útokem a trochu se vzpamatovali z nemrtvých, tak vzali nohy na ramena. A ve vašem malém počtu nebyla šance jim v tom zabránit.
Když jsi shlédl počty mrtvých, tak jsi dospěl zhruba na 60 osob. Jen s pár kostlivci jsi tak zabil téměř dvě třetiny vesnice.
Našel jsi rovněž druhého strážného na něhož jsi poslal zombie a jenž byl pěkně ožraný. Vypadá to, že zombie se na něj zavěsila a začala do něj kousat, kvůli čemuž tak ječel.

Krom mrtvých lidí různých věkových kategorií a pohlaví jste, ale ukořistili i jejich zbraně.
Máš tak nyní k dispozici 4 lovecké luky, kolem dvaceti seker (ikdyž většina je určena spíše k sekání dřeva než těl, ale sloužit budou dobře) a dva železné široké meče.

Útok na vesnici

Byl jsem rád, když se mi někdo postavil. Nejen že mě to přesvědčilo o jejich síle a vůl, ale popravdě mi to dělalo líp, než jen sekat do zad těm, kteří pod vlivem strachu utíkali, co jim nohy stačili. Přál jsem si protáhnout kosti nějakým soubojem a i když to za moc nestálo, i tak mi to málo stačilo ke štěstí.
Když všechno utichlo a ve vesnici zbyli jen mrtvoly, skončil jsem u severní brány, kde jsem nalezl ohlodaného strážného. Jen jsem zakroutil hlavou a sám sobě připomenul, že příště raději vyšlu kostlivce, než hladovou zombie, jakkoliv úsměvně to vypadalo.
Výsledek celého útoku byl potěšující, když jsem později procházel jejich ztráty a počítal ukořistěné zbraně. Všechny jsem dal nashromáždit k ohništi doprostřed vesnice a mezitím i vyhlížel Tamu, jestli byl úspěšný při plnění úkolu, co jsem mu zadal. Celou mojí dosavadní jednotku, pokud nedošlo ke ztrátám, jsem nechal nastoupit v řad a do pozoru hned vedle.
Na řadu přišlo oživování šamana a náčelníka, což jsem bez váhání provedl a u náčelníka se ještě pokusil o aplikování nového kouzla, které by mu mělo umožnit ovládat svůj starý meč. A abych to ozkoušel, nechal jsem ho, ať provede útok přímo na mou osobu. Chtěl jsem vědět, že umí máchnout a zasadit alespoň nějakou ránu, či dvě, které jsem ale dokázal vykrýt.

Lesní cesta
//Beru na vědomí
//OK zatím jsem schopnost modlitba nepoužil prostě se modlím.
//Samozřejmě teď použiju skill síla slov

Pochvalně pokývnu hlavou nad svojí dobře odvedenou prací a boží milosti. "Svolej všechny lidi na modlitbu." Rozkážu a zdá se to až trochu panovačně. Najdu mezi stany a vozy dostatečně velké místo mezi vozy aby se tam mohli shromáždit všichni. Když se mi poštěstí postavím se na nějaké vyvěšené místo (bedna, vůz, kámen..) aby na mě všichni dobře viděly. Počkám až se všichni shromáždí a nasadím svůj mírně strojený mentorský hlas s nadsazenou gestikulací.

"Sešli jsme se tady abychom se pomodlili za mrtvé, kteří položily život nejen za svojí ochranu, ale za ochranu vás ostatních a a za slávu boha.
Bože, Pane živých i mrtvých, smíme se na tebe obracet s každou starostí.
Prosíme tě za ty, kteří zemřeli a dosud nejsou plně spojeni s tebou.
Zbav je vin a překážek, které jim stojí v cestě k tobě.
Dej, ať brzy zakusí plné štěstí života s tebou."
A Dějkujte bohu za další věc za mě. Za to, že se rozhodl poslat mě svého služebníka na zemi. Neděkujte mě, ale neutuchající boží milosti, která vás zachránila."

Zakončím trochu nezvykle a doufám, že to na moje ovečky zapůsobí kladně. Jakmile domluvím seskočím ze svého improvizovaného pódia najdu si dalšího zbrojnoše, který mě eskortuje k Edmurovi abych se mohl podívat jak na tom je a možná mu i trochu promluvit do duše.

Do „mého“ sídla jsme se dostali bez problémů, a to bylo jen dobře. Své bodyguardy jsem nechal venku a sám se pustil do čtení svitků v truhličkách.

Nejdříve jsem si ale přečetl dědův vzkaz. Mírně jsem se při něm usmál. Je pravda, že jeho vyprávění taky stálo za to. Zažil toho hodně. Tohle byl jen další důkaz jeho dobrodružství. Když jsem si tedy tento vzkaz přečetl, šeptem jsem mu poděkoval a jal se číst svitky.
První pojednával o vytvoření hnízda salamandrů. Vzhledem k mému plánu pomstít děda se toto zdálo velmi užitečné. Pokud bych tedy dokázal nashromáždit tyto ingredience. Ale s tím mi pomůže buď Skja, či mí kouzelníci. Problém ale bude se zařízením hnízda v sopce… netušil jsem, jak se Skja bude stavět k nájemníkům.

Další svitek zase pojednával o Efreetech. Zdáli se být velmi podobní lidem. Ale dali se využít. Za správnou cenu. I když bych se musel pojistit. Na vytvoření brány zase bylo potřeba spousta ingrediencí.

Poslední svitek byl vlastně návod na vytvoření ohnivého elementála. Byli zjevně mocní. Stáli sice dost energie, ale dokázal jsem si představit armádu z nich stvořenou. Vzhledem k tomu, že to byli neživé bytosti, něco jako morálka se jich netýkalo. Pokud bych je zvládal ovládat, bylo by to skvělé. I když jsem dnes byl již dost vyčerpaný na takovýto úkol.

Když jsem si tedy všechny přečetl, na kousek papíru jsem si sepsal ingredience potřebné k vytvoření salamandřího hnízda a všechny tři svitky si schoval do kapsy u kabátu. Pečlivé uschování jsem měl v plánu u Skja.

Když jsem takto dokonal, vyrazil jsem z sídla směrem na palouk, kde jsme se měli sejít.

Lehce jsem se ušklíbla. Jo. S ním to bude víc v klidu. A pravděpodobně mi nebodne při první příležitosti kudlu do zad. Což taky není špatná věc. Nad tím jménem jsem se lehce zamračila. Je dobré vědět jméno nemrtvého krále, kdyby se náhodou něco stalo.
Jistě... ale titul si prvně musí člověk zasloužit. To že mě jím nazve výhradně kvůli prdolezectví neznamená, že jsem toho titulu hodna. To ukáže až čas, řekla jsem poklidně a pohlédla na svitky. Aaaaa... mohl by jsi je přečíst mně? pozvedla jsem obočí a pohlédla na něj. Možná bych si měla zvyknout na rozkazovací způsob... Čti, zombie, čti, řekla jsem zamračeně a zakryla si při tom nos. Jak asi rozkazoval ten jeho Mordechai? Zombie král... asi špatně, pokud mu chyběla čelist... nebo oko... nebo nos.
Tiše jsem se zasmála a pohlédla na něj. Já vím. Po pravdě je nevidím jako finální řešení. Pokud mě někdo porazí v boji, ještě si do mě píchnou. Takže prozatím se s nimi musíš spokojit... dokud nenajdu něco... obstojnějšího, pokrčila jsem rameny a posadila se na místo, kde ještě před slabou hodinkou ležel on.

Vesnice

Oživil jsi mrtvolu a náčelníka a jal jsi se jej otestovat.
Zombie tak na tebe párkrát zaútočila a celkem uspokojivě máchla mečem. S nějakými zkušenými vojáky by se její "šermířské" umění srovnávat nedalo, ale živě si dokážeš představit stovku pdoobných Zombií. A to už je pak znát.
Z šama jsi udělal další zombie.

Po chvíli přišel i Tama a táhl za sebou jakéhosi tažného koně. Zvíře už na první pohled vypadalo značně odpudivě a rozhodně nevykazovalo nějakou ušlechtilost válečného koně, spíše na něm bylo vidět, že je to postarší kůň jenž celý svůj život dělá těžkou práci na poli a v lese.
Tama pokrčil rameny a omluvně naklonil hlavu. "Omlouvám se pane, ale tohle je jediný kůň v téhle zavšivené vesnici. Nevypadá nic moc, ale jako zombie-kůň by už jít mohl?"

Lesní cesta

Našel sis jeden z vozů, na nějž ses vyškrábal a začal jsi přednášet modlitbu, poté co se olem tebe všichni sešli.
Tvé obecenstvo zpočátku vypadá dost překvapeně a nervózně, zřejmě nevědí co si o tobě myslet a vypadá to, že nejsou příliš nábožensky založeni.
Ale ke konci už pod vlivem tvého hlasu doslova hltají každé tvé slovo.
Nevytvořil sis tak ani náhodou nějaké uctívače, ale už jsi získal zájem lidí..

Když přijdeš k Edmurovi, jenž leží na jednom vozů zabalen v kožešinách, všimneš si, že chlapec už je vzhůru. Ale je ještě pod vlivem tvých kouzel, takže je trochu malátný a má zafašovanou hlavu i s prázdnou jamkou.
Když si tě Edmur všimne, tak lehce k tobě nakloní hlavu a velice slabým a tichým hláskem zašeptá. "Děkuji Vám knězi. Prý jste mi zachránil život. Co, ale mé oko? Prý, prý je nějak poraněné."
Zbrojnoši zřejmě tomuto mladému a dříve i hezkému mládenci neměli odvahu říci, že o oko přišel.

Vesnice

Náčelník i šaman na mě hned dělali lepší dojem, když byli pod mým velením. Zombie s mečem si vedla uspokojivě a tak jsem ji zase poslal stoupnout do řady. Ještě jednou jsem pohledem přejel po ukořistěných zbraních a v hlavě si sesumíroval, které z nich jim dám k dispozici. Musel jsem se zatím smířit s větším počtem méně schopných vojáků. Podle toho, jak nakloněný mi bude nadále osud a kdy budu mít zase sílu na to doplnit svoje řady o ty schopnější.

Zadíval jsem se na toho tažného cvalíka, co mi Tama vedl i s omluvami. Moc mě nepotěšil. Ale v případě mého věrného služebníka, kterému jsem vděčil za svůj nynější stav, jsem ještě dokázal přimhouřit oko. Svůj úkol splnil a koně jsem tu měl. Nechal jsem svou skromnou jednotku stát a přešel k tomu ubohému zvířeti, abych si ho prohlédl zblízka, pokud to dovolil a nezačal v mé přítomnosti divočet. Zdál se jako klidný chlapík, když snášel i Tamu. V koních jsem se ještě vyznal, už mi jich pod rukama prošlo mnoho, živých i mrtvých a na takové věci se nezapomíná. Bral jsem ho tedy jako něco dočasného, než seženu něco důstojnějšího. Tihle koně mohli mít velkou sílu a výdrž, ale co se týče rychlých přesunů, zůstávali hodně pozadu a v boji byli při útoku zcela nepoužitelní. I když prokopnout lebku těmi silnými kopyty dokázali.

Co jsem koně jednou obešel a prohlédl, otočil jsem se na Tamu. “Ano… Ano a s pěkným sedlem a postrojem by také polepšil,“ neodpustil jsem si opět přiznat svůj vkus a vyřknout tak další své přání. Koně jsem připravil o život, jako kdybych podřezával ovci, jedním přesně vedeným sekem přetnul tepnu na krku a zase odstoupil a nechal ho chvíli se škubat, než klesnul a vypustil svou nevinnou zvířecí duši. Život jsem mu navrátil záhy na to a sledoval, jak se s ním vypořádá.
Možná bylo pošetilé plýtvat energií na něčem takovém, jako byl nemrtvý oř, ale já měl své standardy, které nikdo nesměl v mé přítomnosti zpochybňovat. Stejně tak jsem hodlal kostlivcům sehnat nějakou lehkou zbroj, alespoň koženou. I když jsem začal pochybovat, že vůbec něco takového ve vesnici najdu.
“Tamo prozraď mi, jsou všechny okolní vesnice takto slabě zaopatřeny, nebo se mezi nimi nachází osada bohatší na zásoby zbraní a bojeschopných mužů?“ obrátil jsem se se strategickou otázkou na svého nejvěrnějšího a prsty si zamyšleně protáhl bradku.

Vesnice

// sedlo a postroj? To bys chtěl od farmářů a jejich tažné herky trochu moc, ne? xD

Tama na tvoji otázku pokrčí rameny. "Nevím pane. Sice jsem vyslechl a získal nějaké informace o tomto kraji, když jsem jím putoval, ale šel jsem co nejkratší cestou k Vám a tak nevím jak jsou na tom ostatní vesnice. I zde by, ale mělo být dost vybavení. Přece jen se zdejší vesničané museli semtam bránit nějakým orčím nájezdníkům. Náš útok je, ale asi zaskočil nepřipravené, tak se nestihli svého vybavení chopit."

Hrobka

Nergal se trochu ošil, když jsi jej nazvala "zombie", ale následně poslušně přečetl oba svitky. Slova Moci se ti okamžitě zaryla do mysly a tys cítila příval nové síly.

Nergal se následně opět pokloní a pohladí sekeru se znatelnou chtivostí. "Co teď Ammo? Už dlouho jsem necítil krev stékající po mé zbrani a ječení umírajících."


// čekal jsem, že budeš pokračovat, ale budiž.. xD Moje chyba.

Vesnice

//Já mám takovou náročnost v charakteru postavy, přeci nebudu vystupovat z role, když mě to tak baví :D

Když mi Tama sdělil vše, co věděl, uznale jsem pokýval hlavou. “Hm, ano, ovšem. Sežeňte tedy vše, co zde najdete, musí toho být víc. Do zítřejšího setmění setrváme ve vesnici. Hlídky ke každé bráně, jakmile budou ozbrojené,“ zavelel jsem a sám se vstoupil do domu náčelníka, abych prohledal jeho majetek, ve kterém jsem doufal, že najdu i něco víc, než jen mrtvoly jeho rodiny.
Pak jsem se vrátil zpátky před dům a dal se do probírání nalezeného vybavení, abych něco vybral pro svoji jednotku.

U Hvozdu

Tvoji budyguardi si rovněž odskočí domů sbalit své věci.
Když přijdeš k místu setkání, tak už tam čeká Hoccar, sám. Kývne na tebe a pokyne ti k velkému padlému stromu na něž se posadí. "Co máš v plánu Asi? Myslím, že krajinu kolem Hvozdu ani neznáš, že?" Jde vidět, že to Hoccar, ale nemyslí nijak zle. Což se i vzápětí prokáže, když vytáhne velice hrubou a primitivní mapu.
// dostaneš snad už dnes, nemám pořád nějak čas ji dokončit, ale nechci tě už nechat čekat déle.. :(

"Na sever od Hvozdu se nachází Velké Pláně. Ty jsou domovem pro kmeny kentaurů a Hviků."


"Kentauři jsou hrdí a stateční válečníci. Každý z nich umí vládnout lukem a jejich šamani ovládají i Vzdušnou magii. Hvikové jsou zvláštní humanoidi, kteří jsou zřejmě kříženci nějaké kočičí rasy a gnómů. Jsou tak dost malý (jen o něco větší jak gnómové), ale jsou velice mrštní a obratní, přičemž se jedná o výborné hraničáře a stopaře. V té vysoké trávě, která na Velké Pláni roste se hledají nesmírně těžko, ale sami své cíle dokážou napadat ze zálohy až s téměř mystickými dovednostmi. Oba národy spolu obchodují. I na ně, ale doléhají nátlaky lidí. Lidé dokonce na jejich území vybudovali dvě pevnosti z nichž vyjíždějí do Pláně jízdní hlídky a v krvavých střetech se srážejí s místními. Určitě by přivítali naši pomoc a mohli bychom tak najít silné spojence."
Hoccar ukáže na jih. "Na jihu pod Hvozdem je kopcovitá krajina s občasnými malými lesíky. Tam žijí v osadách a menších městečkách skřeti a dokonce se tam nachází i obrovské město Goblinů."


"Skřeti jsou rovněž pod těžkými útoky lidí. A ikdyž se jedná o tyto malé špinavé šmejdy, tak nepřítel našeho nepřítele.. Však to znáš.
Když sever, nebo jih padne lidem do rukou, tak budou mít mnohem snadnější přístup k našemu Hvozdu.
Na východě jsou jen pahorkatiny a kopce se sopkou Colimou. V ní, ale sídlí nějaká bestie, která z kopců vyžene jakýkoliv jiný život. Prý tam dokonce sídlí drak, ikdyž o tom dost pochybuju.
A na západě se už rozkládá Pohraničí lidského Impéria. To zatím není nijak hustě obydleno. Zatím. Hrne se sem čímdál více vojáků, ale i prostých obyvatel. Bude těžké je zastavit."

Po chvíli začnou přicházet i další až přijdou všichni (krom zraněného Onvyra) a všichni jsou připraveni na tvé rozkazy.

//Používám sílu slov. Pro zjednodušení používám ji vždycky když mluvím o svém bohu protože to logicky vyplývá z mojí postavy, která má nutkání přesvědčit o svém náboženství a zároveň to tak nějak patří k povinnostem kněze. Když budu mluvit o bohu a nebudu si přát jí použít tak to napíšu. Jestli v tomhle vidíš problém domluvíme to nějak poštou.

Lesní cesta
"Děkuj spíše bohu. Ten navedl moje kroky abych vám pomohl." Řeknu s mírně přehrávanou skromností v hlase. "Tomu by jste měl poděkovat." Odmlčím se. "Našel jsem polomrtvého. Kdybych se tam neobjevil byl by jste za pár zabušení mrtví. S boží pomocí jsem vás vyléčil. Ale zranění bylo závažné. Přišel jste o oko." Pokračuji bez přestávky a změny intonace aby mě nemohl přerušit. "Bůh vám nenavrátil vaše oko. Nepověděl mi proč, ale věřím, že když se mu budete kát ze všech svých hříchů určitě vám ho navrátí. Jsem si tím jist." Řeknu bez jakýchkoliv známek pochyb v hlase.

Vesnice

Tama přikývl a spolu s nemrtvými se rozešel po vesnici, aby našli cokoliv co by se mohlo hodit.

Když jsi vešel do domu náčelníka, tak jsi okamžitě uviděl nepořádek. Vnitřek chýše byl různě pozpřeházený, jak se její obyvatelé snažili rychle uniknout. Jejich mrtvoly, tedy manželky náčelníka a dvou jeho mladých synků, ležela různé po chýši.
Pohled ti padl na hrubý kyrys z kůže, přičemž na hrudi i zádech byl připevněn hrubý kus železa, pověšený na hrubém panáku. Kyrys byl nejspíše dost těžký a dotyční v něm nejspíše i trochu neohrabaný, ale už poskytoval celkem slušnou ochranu hrudi a zad.
V chýší jsi našel ještě 3 krátká kopí s železným hrotem a velký bitelný dřevěný štít.

Když jsi se svým nákladem ze stanu vycházel, tak jsi se téměř srazil s jedním svým nemrtvým. Ten ti okamžitě uhnul z cesty a posunkem ti naznačil, jestli bys jej následoval.

Kostlivec tě dovede do nedaleké chýše, před níž už přešlapuje Tama. Ten, když tě uvidí, tak hned rozpřáhne ruce. "Pane, tohle musíte vidět. V tomto obydlí je vězeň. Vězeň s magickou silou."
Když se podíváš do chýše, tak uvidíš, že je téměř celá vyklizená. Pouze uprostřed leží na zádech nějaký škaredý goblin s potrhaným rouchem. Kolem goblina jsou do země natlučeny tři jakési kůlky jako vrcholy trojúhelníka a jsou spojeny vždy dva jakýmsi provázkem ze zvířecích střev. Na kůlech jsou postavený velké svíce.
Cítíš z tohoto trojúhelníků celkem slušnou primitivní moc, zřejmě se jedná o magické vězení, které má držet osobu uvnitř něj v naprostém bezvědomí. Zřejmě se jedná o práci šamana.

Lesní cesta - modlitební místo

// abych pravdu řekl, tak bych byl raději, kdybys to raději pokaždé zdůraznil. Znám se totiž a tak nemohu zaručit, že si na to vzpomenu, že to mám zohlednit.. xD


Chlapec tě poslouchal. Doslova ti visel na rtech. Když jsi mu oznámil o jeho oku, tak málem zděšeně vykřikl, ale poté tě už poslouchal jak omámený.
"Bůh? Ale jaký Bůh? A říkáš, že když se budu kát ze svých hříchů, tak dostanu zpět oko? Z hříchů? Mým jediným hříchem je, že jsem dovolil žít muži, jehož zabijáci mě nyní o mé oko připravili.
Děkuji, ale za vyléčení. Co si ty, nebo tedy tvůj Bůh za tvé činy žádá?"

Vesnice

Chýše náčelníka mi byla příjemným překvapením, co se vybavení týče. Asi největší radost mi udělal kyrys, u kterého jsem chvíli odolával si ho ozkoušet. Zdál se těžký, tedy pro nemrtvé zatím nevhodný, neb by jim jen přihoršoval co se pohybu týče. Mrtvoly dětí a náčelníkovy ženy jsem si sotva všímal. Kdybych v sobě měl jen špetku soucitu, asi bych si pomyslel, jaká škoda, že zemřeli právě oni. Otec musel být jistě plný nadějí, když je vychovával. Teď už měl jiné starosti. Sháněl po vesnici další zbroj.

Ještě než jsem všechno pobral, naposledy jsem pohledem zkontroloval interiér, jestli jsem něco nezapomenul a pak už vyšel ven. Tam mě dost nečekaně uvítal kostlivec, který mi s jistou dávkou naléhavosti naznačil, že někde snad hoří. Složil jsem všechno ukořistěné vybavení na hromadu a rázným krokem ho následoval.

“Co se děje, Tamo, co jsi našel?“ začal jsem vyzvídat už z dálky, když jsem svého nemrtvého mága viděl u nějaké chýše. Odpovědi se mi dostalo záhy. A s ní ve mně stoupl i zájem. Bez dalšího váhání jsem vstoupil do chýše, ale zůstal stát na místě hned po prvním kroku, když jsem spatřil magický kruh kolem goblina v bezvědomí. Přes tvář mi přeletěl vítězoslavný úšklebek, stejný, jako ten, když se mi v rukou ocitly ty dvě destičky s kouzly. Výborně, ten by se mohl hodit…
Nechal jsem Tamu vstoupit se mnou, kdyby se něco pokazilo. Pak jsem tasil svojí šavli a pokusil se porušit onen magický trojúhelník přetnutím provázku v případě, že mi takové zacházení Tama dovolil a nechtěl raději vykonat tento akt sám a s větší elegancí.

Vesnice

Když tasíš šavli a podíváš se na Tamu, tak ten jen pokrčí rameny. A tak sekneš.
Provázek bez problémů prosekneš. Plamínky na svíčkách okamžitě vzpláli velikým plamenem, načež zhasli. A goblin otevřel oči.


Goblin jen co otevřel oči, tak vyskočil na nohy, ale zapotácel se a padl na kolena. Přímo před tebou. A začal na zem chýše zvracet..

Vidíš, že jeho fialové oblečení má na sobě pár zvláštních run.
Při jeho zvracící show mu, ale vykoukne zvláštní přívěsek.


Když jsi přívěsek spatřil, tak sis Goblina hned zařadil. Přívěsek jsi totiž určil jako znak temného boha Baina. Jednoho z temných bohů, kteří Goblini a temné primitivní pranárody uctívají. A před sebou máš tedy nejspíše temného kněze.

Vesnice – goblin

S mírně znechuceným výrazem jsem si prohlížel probuzeného goblina, na kterého jsem nepřestával alespoň náznakem mířit svou šavlí. Byl hodně fyzicky hodně oslabený, což hned demonstroval i jeho žaludek. Goblini, … existuje snad lepší obraz goblina, než je tohle? problesklo mi hlavou a já zase o kousek ustoupil, jako bych se štítil, že mi zamaže jezdecké boty, nebo plášť už svojí přítomností.

Zpozorněl jsem ale, když se při té příležitosti objevil i přívěšek, co měl na sobě. Tohle bylo dobré znamení, jen ho přesvědčit, natolik, aby nám neutekl při první příležitosti někam do lesů. Tahle podlá a nevypočítavá rasa měla své nevýhody v jednání.
Počkal jsem, až se alespoň trochu vzpamatuje a pak na něj promluvil hlasem pevným a neústupným. “Mluv, kdo jsi a proč tě věznili?“

Vesnice - goblin

Goblin se přestane dávit, párkrát odplivne, aby se zbavil zvratků v hubě a utře si hřbetem ruky ústa.
Následně si sedne na zem a přejede Vás pohledem.
"Jmenuji se Mog a pocházím z klanu Jestřábího spáru. Ti zkurvení lidé mě přepadli a zajali, když jsem byl na své Pouti. Jsou všichni mrtvý?"

Když jsem dorazil na mýtinu, již tam na mě čekal Hoccar. Zvědavě jsem se na něj zadíval, Slunce ještě úplně nezapadlo. Leč vzápětí se ukázalo proč tu je. Mírně jsem přikývl na jeho dotaz. Celý svůj život mě vychovával děda a posléze cvičil Skja. Ani jeden nebyli zrovna sdílní ohledně politické situaci mimo Hvozd či sopku.

A tak jsem si s jistým zájmem prohlédl mapu, zatímco jsem poslouchal Hoccarovo vysvětlování. Na konci jsem přikývl. Kentaury a Hviky asi nebude těžké získat na svou stranu. Horší to bude se skřety a gobliny. Obě rasy jsou toho smýšlení, že by mě bez rozpaků zabily ve spánku, kdyby k tomu dostaly příležitost. Musel jsem si tedy dávat pozor. Hoccarova poznámka o drakovi mi na ústech vykouzlila malý úsměv. Sám jsem o tom věděl své.

Když se shromáždili všichni, vzal jsem si svou družinu k sobě. „Navrhuji se rozdělit. Eldrin, Unae a Jharak by podle mne měli vyrazit ke Hvikům a Kentaurům a pokusit se je získat pro naši věc. Nejsou to rasy, které by bezdůvodně zabíjely, takže byste měli být v bezpečí. Vemte si kolik elfů uznáte za nutné. Já se se zbytkem vydám do sopky Colimy. Mám tam... nějaké řízení.“ Mírně jsem se usmál. „Všichni souhlasíte, nebo nějaké protinávrhy?“ Podíval jsem se na ně zkoumavě. Unae jsem k Eldrinovi a Jharakovi přidělil až po chvíli uvažování. Ale došel jsem k tomu, že vzhledem k jejich pokrevnímu vztahu by asi byli nervózní, kdyby byli odděleni.

Vesnice - goblin

“Většina,“ odpověděl jsem mu krátce. Bylo by lepší říct všichni, pro lepší dojem i jeho vlastní pocit, protože je tenhle goblin jistě k smrti nenáviděl, za to, co mu provedli. Nešlo mi ale do hlavy, že by to lidé udělali jen tak bez důvodu.
“Svojí Pouť můžeš dokončit, pod mou ochranou,“ nabídl jsem mu. Ale byla to nabídka, co se neodmítá. “A při té příležitosti se jim pomstít za to, co ti provedli.“

Co teď? zopakovala jsem otázku a zamyslela se. Pravděpodobně budeme muset zpět do hor, jak už řekl ten šaman. Kdybych odmítla mohli by se vzbouřit... a nahoře bychom mohli získat někoho dalšího na svou stranu. Aspoň dokud nenajdu nějakou jinou alternativu, co se týče bojovníků, řekla jsem klidně a pomalu se otočila k vychodu. Radši pojďme. Nechci zdržovat, jinak by mohli přijít problémy, poznamenala jsem a vykročila z hrobky ven. Počkala jsem, až mě bude Nergal následovat a přešla most.
Kyle! Nezapomeň na ten vak s penězi, upozornila jsem svého služebníka a vydala se k šamanovi.
Jsme připraveni? zeptala jsem se klidně a rozhlédla se kolem. Jak to vůbec bude s cestou? Pokud si dobře pamatuji tak čtyři jezdci přišli o vrrky a pak jsme tu my tři. Nemluvě o tom, že Kyle bude muset jít pěšky... řekla jsem a znovu sjela očima všechny bojovníky. Tohle bude krušné období. Měla jsem obavy, že nebudu moct klidně spát, dokud si nezískám jejich respekt. A to může trvat opravdu dlouho. Nebo taky ne. Budu muset vyjednávat nebo bojovat s těmi tvory v horách, kteří sřety poslali sem. Obojí mi mohlo získat jejich důvěru nebo nenávist.

Hvozd

Jharak přikývne a ukáže na pár elfů, kteří půjdou s ním. Jedná se o Hoccara, 5 elfích válečníků a desítka elfích lučištníků.
Dotyční následně vyrazí na cestu.

Tobě tak zůstal Mason, Calarel, 5 elfích válečníků, desítka elfích lučištníků a 4 elfští hraničáři.
// pokud nesouhlasíš, tak máš smůlu.. xD

Proti tvému nápadu jít do sopky nikdo nic nenamítá, ikdyž jde vidět, že mnozí jsou nervózní a nechápou účel takové cesty.
Ale kudy chceš do Colimy vyrazit? Nacházíš se na západním okraji Hvozdu, přičemž Colima se nachází na východní straně Hvozdu. A vzhledem k posledním událostem by asi nebylo nejmoudřejší jít přímo přes Hvozd.

Mog

Goblin se zaškaredí, když slyší, že mrtvá je jen většina vesničanů, ale mlčí.
Mog si vás znovu prohlédne a aniž by na tvoji nabídku nějak odpověděl, tak vstane.
"Co jste vůbec umrláci zač a jak se jmenujete?" Vychrlí ze sebe rychle a obezřetně si vás znovu prohlédne.
Stojí u tebe na vzdálenost sotva dvou metrů.

Vycítíš, že Mog shromažďuje magickou energii. Žeby se bál, že jej chcete napadnout a tak si chystá obranu?

Mog

Má dost kuráže, že mi klade takové otázky a nepřijímá tak velkorysou nabídku, pomyslel jsem si slova, která jsem málem vyřknul z Tamovi, ale mlčel jsem a jen nadále Moga propichoval svým vážným až zamračeným pohledem. Nelíbilo se mi, jak podle svého postoje mohl kdykoliv přejít z defenzivy do náhlého útoku. Plýtvat energií na takovém mágovy, abychom ho přesvědčili o spojenectví, by byla škoda.

Udělal jsem pomalý úkrok do strany, abych zastínil svým tělem Tamu, v případě, že se goblin pokusí zaútočit. Rukojeť šavle jsem sevřel pevněji, ale čepel zůstala chladná. “Nepoznal jsi mocného nekromanta a vládce velkých armád nemrtvých, před kterým se třásla spojenecká vojska ze všech zemí?“ řekl jsem hrdě, ale nijak agresivně, abych ho tím nevyprovokoval ještě víc. I když on to mohl vzít při mém vzezření jakkoliv. “Maršál Mordechai jméno mé a zde můj pobočník, mág Tama,“ dodal jsem a napřímil se, očekávajíc Mogovu reakci, ať už měla být jakákoliv.

Spokojeně jsem pozoroval, jak odchází část mé armády. Než stihli odejít, ještě jsem odchytil Jharaka. "Sraz bude v Colimě. Počkejte tam, až skončíte s vyjednáváním na severu. Raději nechoďte až nahoru, co jsem slyšel, tamější bestie nemá ráda návštěvy. Počkejte raději na úpatí." Kývl jsem mu a poplácal ho po rameni. V duchu jsem se pomodlil, aby to Skja nebral jako invazi. "Hodně štěstí." Popřál jsem Jharakovi ještě a sám se vrátil k mé zbývající armádě.

"My máme trochu těžší úkol. Vyrazíme do Colimy, ale přes území skřetů na jihu. Pravděpodobně se s nimi setkáme a oni pravděpodobně budou chtít bojovat. Udělám co budu moci, abych případný boj oddálil, ale pravděpodobně bude pár roztržek nevyhnutelných. Mějte oči na špičkách." Kývl jsem nejen na své vojáky, ale hlavně na hraničáře. Mohly nám zachránit krk. Poté jsem se vydal po mnou právě vytyčené trase. Upřímně, bylo by velmi zajímavé, kdyby se nám podařilo získat skřety na naší stranu. Ale to se uvidí až tam budeme.

Mog

Goblin pomalu přikývne. "A ode mě chcete, abych se k Vám přidal? Dobrá. Ale požaduji jednu věc. A to je, že zničíme paladinský Řád Bílého draka."

Morg si povzdechne, cítíš, že magii opět potlačil a poté si unaveně sedl na zem. "Moje plemenice, moji potomci, můj klan. Všichni jsou mrtvý. Ti zasraní paladinové je všechny pozabíjeli při velkém nájezdu. A oháněli se přitom pokřiky jak potlačují zlo. Zmrdi jedni. Ten Řád se sice nenachází přímo tady v oblasti, ale ti zasraní elfové s nimi rovněž spolupracují. Takže, jaké jsou rozkazy maršále?"


// Morg:
- rasa: goblin
- zaměření: kněz Temného boha Baina (Bůh Temnoty a Smrti)
- magenergie: 20
- kouzla:
-> Vlna smrti - I. stupeň - vyléčí zraněným nemrtvým kolem sebe jejich zranění (okruh 10m) - cena: 2 magy
-> Zraň - II. stupeň - Morg soustředí temnou magickou energii, kterou následně ublíží protivníkovi. Nutný dotyk. - cena: 2 magy
-> Jedovatý dech - II. stupeň - Morg vyfoukne z úst jedovatý oblak, do 10ti metrů od Morga silně smrtící, pak účinky slábnou. - cena: 4 magy
-> Ochrana před Dobrem - I. stupeň - chrání dotyčnou osobu před kouzly ze třídy "Bílé magie" - cena: 2 magy
-> Plošná Ochrana před Dobrem - I. stupeň - aplikování na všechny bytosti v okruhu 20m kolem sesílatele - cena: 15 magů
-> Ochromení - I. stupeň - cíl po zasažení tímto kouzlem ztuhne, nemůže se hýbat ani mluvit a to po dobu 1 minuty. - cena: 3 magy
-> Znesvěcení - I. stupeň - znesvětí oblast v okruhu 100m -> probouzení nižších nemrtvých v této oblasti stojí pouze 25% magů. - cena: 8 magů
-> Boost nemrtvých: Robustnost - I. stupeň - nemrtvý je odolnější vůči zranění a může nosit už brnění - cena: 2 magy
-> Boost nemrtvých: Zacházení se zbraněmi - I. stupeň - cena: 2 magy

Zavržený

Jharak kývne na souhlas a rovněž ti popřeje hodně štěstí.

Vydáte se na cestu.
Jdete pár hodin rychlou chůzí a měsíc ohlašuje svojí polohou téměř úplněk. Měl by být čas vyhlásit odpočinek a utáboření se. Přece jen byl to dlouhý den a všichni jsou už znavení..

V dálce před sebou vidíte nějakou velkou budu, zřejmě nějakou Tvrz. Je, ale ještě dost daleko (cca 10km) a i vašim perfektním zrakům ji hlavně osvětluje oheň. Ano, vypadá to, že ta Tvrz na jednom místě hoří.

odkaz
// zatím dolní část mapy, abys měl nějakou představu. Snad to přečteš. Až doplním zbytek, tak všechno zvýrazním.
Legenda:
- modrou barvou jsou kresleni Lidé, černou Skřeti/Goblini a červenou Trpaslíci

Na jihu jsou lidé už celkem zabydlení, protože díky brzkému spojenectví s trpaslíky se jim podařilo původní obyvatele rychle spacifikovat a rychle postavit města i pevnosti. Pevnost Orlík (sídelní pevnost) je obrovská bašta, kde sídlí hlavní vojenský velitel celé této oblasti (pod nějž spadají všichni šlechtici, správci měst i vojáci) a nacházejí se zde rovněž největší kasárna vojáků. A ty jsou neustále plná.
Lidé nejenže opevnili hranici se skřety, ale teď do jejich území posílají i vojenské expedice. Ty jsou tvořeny vojáky a ženisty, kteří naklušou na nějaké pěkné místo a začnou je opevňovat -> postaví vojenské Hradiště, což je jen trochu lepší opevněný tábor. Skřeti jsou, ale mezi sebou rozhádaní a nemají zatím moc sílu co proti tomu dělat. A lidé tak získávají opěrné body a ukrajují další a další území. Například u Hvozdu skřetí Tvrz Mrzov a město Kosti je už odřízlé.
Suma sumárum, vypadá to, že skřeti dostávají silně na prdel.
A to nezmiňuji, že krom strašného množství lidských vojáků a kouzelníků tu jsou ještě hory plné trpaslíků. A ti jsou vždy připraveni rozbít nějaké skřetí hlavy.

Po pár hodinách chůze jsem vydal pokyn k utáboření. Již byla půlnoc a vojáci byli unavení. Jediné, co ještě zachytilo mou pozornost byla hořící tvrz opodál. Chvíli jsem laškoval s myšlenkou, že se tam půjdeme podívat, ale nakonec jsem toho zanechal. Byla příliš daleko, ale i tak jsem si řekl, že zítra to zkontrolovat půjdu. Možná tam něco najdeme. Možná také ne, ale za pokus to stojí.

Situace ve zdejších krajích nevypadala zrovna růžově. Přinejmenším ne pro skřety. Lidí bylo mnoho, trpaslíků též. Samotného mě zajímalo, jak se s tím skřeti vypořádají. A možná jsem i trochu uvažoval nad možností spojenectví s nimi. Možná.

Po těchto úvahách jsem rozmístil hlídky, především směrem k hořící tvrzi a všem ostatním dal pokyn k odpočinku. Hlídky se prostřídají třikrát za noc.

Mog

Ukázalo se, že jsem na goblina nakonec udělal žádaný dojem. Nabídku přijal, i když si stanovil jistá pravidla, která ale nebyla žádnou překážkou. Cestou zpátky na vrchol zničíme nejenom kdejaký řád,… pomyslel jsem si neskromně a přikývl mu. Počkal jsem, až domluví a pak stejně jako on stáhl své zbraně a schoval šavli.

“Zdáš se jako schopný mág, nějaké rozkazy bych pro tebe měl, následuj mě,“ pohodil jsem hlavou k východu a společně s Tamou opustil chatrč. Následně jsem mu stručně vysvětlil svou situaci a své plány o tom, že hodlám setrvat nejméně do zítřejší půlnoci ve vesnici a mezitím posílím svoje řady, abych vedl další a mnohem efektivnější útok. A v návaznosti na to doufal, že se chytne a pomůže mi se svými schopnostmi, když jsem před něj předvedl některé členy své skromné jednotky.

Mog

// má sice goblin dost kouzel a slušnou zásobu Magenergie, ale je to spíše "podpora". A rozkazuj herdek. Byl bys špatný tyran či diktátor, kdybys čekal na dobrovolníky. xD


Mog přikývne nad tvé plány. Když, ale vidí tu vaši mocnou armádu, tak mu rozhodně do smíchu není. Když, ale vidí i hromady mrtvých lidí, tak si zamne ruce a otočí se k tobě. "Dobrá, máme tu nějaký materiál. Mám použít pane své kouzlo Znesvěcení, abychom mohli začít oživovat tuto hromadu mrtvol? A chcete ty zombíky i nějak vylepšovat?"

Hořící Tvrz

Přes noc se nic zvláštního nestalo. Hlídky ti pak jen hlásili, že oheň na Tvrzi je nejspíše magický, protože obráncům Tvrze se jej nedařilo uhasit. Ikdyž se snažili. Teprve až hodinu k ránu se prý zablesklo v Tvrzi nějaké světlo a oheň zmizel jak mávnutím kouzelného proutku.

Během svítání Vás, ale vzbudilo zvláštní hvízdání a dunivé rány. A sluneční svit odhalil, že skřetí Tvrz je pod útokem lidské armády.

Lidská armáda není příliš početná, ale je zřejmě značně oprsklá a drzá.
Skřetí Tvrz se nachází na mírném kopci. Ale na druhém kopci, vzdáleném sotva cca 200m se rozkládá stanoviště lidských katapultů, které skřetí Tvrz zasypávají kanonádou střel. Kopec je přitom lehce opevněn, od jeho úpatí zhruba do středu jsou nachystány ostnaté kůli, které ztěžují jakýkoliv útok. A nad těmito ostny se nachází primitivní hradba z velkých dřevěných prken a převrácených vozů. Za touto hradbou se nachází lidští vojáci a hlavně velký počet kušijníků a lučištníků. A na vrcholu kopce pak ony katapulty.
Úpatí kopce obsazeného lidskými vojáky je doslova obsypán skřetími mrtvolami z nichž ční šipky a šípy.

Okamžitě je ti situace jasná.

Skřetí vojáci jsou nedisciplinovaní, nevycvičení a velice špatně vyzbrojení. A ikdyž je jich mnohem více než lidí, tak proti jejich disciplíně a organizované obraně nemají žádnou šanci. A tak skřeti jen umírají na ostnatých kůlech, pod lidskými střelami a těch pár co se dostane nejdál zemře pod údery mečů.
Lidé jsou perfektně vycvičeni a výborně organizováni, což poukazuje na velice vysokou úroveň velitelů. A ti jsou zřejmě značně ctižádostivý, aby si rychle udělali slavná jména a pak se pouštějí i do takových akcí, kdy jen se stovkou vojáků napadnou pevnost bráněnou tisícovkou skřetů. A vychází jim to.

Tvrz je už značně poničena od bombardování a odhaduješ maximálně dva dny, než katapulty promění skřetí hrad v hromadu sutin.


//
Tvrz je obležená a není neobležená. xD Lidští vojáci jsou jen na tom jednom kopci, takže k Tvrzi i z ní se dá bez problémů dostat. Tvrz je přímo u Vás, lidské stanoviště trochu bokem směrem k lidskému území.

Mog

// Je fajn vědět, že podpora je silnější než ty. Pak se nediv, že Mordi nechce riskovat, že ji ztratí prosimtě, říká se tomu taktické vyjednávání :D


Goblin mě znovu potěšil, když pochopil, co po něm chci a hned se nabídl, že se dá do práce. Více takových a možná že návrat na vrchol bude rychlejší, než by kdo čekal, usmál jsem se v duchu spokojeně.
“Ano, počítám s tím,“ odpovím krátce a kývnu směrem k hromadě mrtvol k nám nejbližší. Nechám goblina dělat svou práci a mezitím povolám některé vybrané nemrtvé z mé dosavadní jednotky, mezi kterými je vedle kostlivců i bývalá stráž. “Potřebují se naučit zacházet se zbraněmi, vezmi si je na starost,“ pokynu k nim a sám jdu vyhledat nejbližší hromadu mrtvol, abych přivedl k životu další zombie a posílil svoje řady. Cestou ještě sdělím Tamovi, aby vyhledal destičky v šamanově chatrči a prostudoval si je.

Obsazená vesnice

Po celkovém prohledání jsi získal kolem 20ti kožených zbrojí, 10 primitivních železných mečů, 30 použitelných štítů (ze dřevě a kůže), 5 krátkých kopí a 10 dlouhých luků s válečnými i loveckými šípy.
Seker, nožů a kyjů jsi našel velkou hromadu (kolem 50ti ks od každého).

Tama si proštudoval destičky a pak jste se dali do práce.
Celý den jste všichni tři kouzlili, oživovali a zase kouzlili. Zkončili jste až jste vyčerpali svoji zásobu magenergie, ale to už máš pod svými křídly pěknou armádičku.
Ta se skládá ze 7mi Zombíků a 3 kostlivců, přičemž všichni mají boost zacházení se zbraněmi a robustnost. A pak máš ještě svého nemrtvého koníka (bez boostů).
Mog si pak už musel odpočinout, pořádně se najíst a vyspat. Vy s Tamou jste sice byli rovněž unavení po psychické stránce, ale spánek by vám k ničemu nebyl.

// dovolím si to trochu popohnat, snad nevadí?

Zbytek dne už následně proběhl v pořádku. Nikde se neobjevilo žádné nebezpečí.
Slunce večer začalo zapadat a o půlnoci se tobě i Tamovi doplnila vaše energie. Opět jste byli čilý a plní síly. Rovněž Mog se vzbudil odpočatý a připraven k dalším činům.

// teďka koukám k tobě do postavy.. Ty sis nakonec nebral ty Krvavé rituály? Měl jsem dosud pocit, že je máš a divým se, žes je právě nepoužil na rychlejší tvorbu nemrtvých. xD

Cesta z vypleněné vesnice

Když Kyla upozorníš na vak s penězi, tak skřeti zpozorní. Ale když uvidí, že jej vyzvedl tvůj mohutný Archon tak je okamžitě nějaké choutky po zlatu přešli. Mají z tohoto tvora zřejmě velkou hrůzu.

Jakmile ses kolem sebe zeptala zda jsou připraveni, tak se na tvářích skřetů objevili nechápavé úšklebky. Tito tvorové zřejmě nebyli zvyklí na nějaké soucitné zacházení a pohrdali jím. Znali jen bič, nadávky a rozkazy podpořené tvrdými ranami.

A na tvoji otázku o cestě jen šaman pokrčí rameny. "Je jejich smůla, že si nechali vrrky zabít. Půjdou pěšky. A buď dojdou, nebo zemřou."

Nergal kývl na Kyla. "Vrrkům bych moc nevěřil, ale pokud by sis chtěla odpočinout, tak Kyle tě přece může nést? Já, ale raději půjdu pěšky."


//
K mapě:
Mapa je rozdělena jakoby na 4 hlavní části:

Nalevo od Hradebních a Zamrzlých hor se nachází Ledové pláně -> vládne tam strašlivá zima a žijí tam hlavně různá stvoření ledu a sněhu, které mezi sebou bojují o moc.
- hlavní druhy:
-> Ledové čarodějky - rodí se mezi kry v Jezeře Zrození (jednou za x let, žádná pásová výroba). V Paláci kostí žije taková ta nejsilnější čarodějka, která velí železnou pěstí několika dalším (hlavně "čerstvě" zrozeným). Po okolních oblastech žijí další
-> Ledový obři - mohutná, tupá a agresivní stvoření - obývají převážně pohoří Titánovo lože
-> Asirové (něco jako primitivní ledový elfové) - humanoidi odolní vůči zimě, obývají Ledové zuby
Nachází se zde samozřejmě i hodně Yetiů, Ledových Golemů a Archonů (poslední 2 jmenovaní jsou užívání hlavně Ledovými čarodějkami jako vojáci).

Napravo od Hradebních hor se nachází Horalské království. Horalé jsou tvrdí lidé, kteří dokážou přežívat a prosperovat i na takovém krutém místě. Na severu převážně těží železo a hlídají cesty, na jihu kde je už trochu tepleji pěstují speciální plodiny jimž zima a mráz svědčí (podobně jako normálním teplo).
Horalé jsou celkem početní, jsou dobře organizovaní a jsou dobrými bojovníky z blízka. Jízdu nepoužívají. V Diamantových horách navíc sídlí trpaslíci s nimiž Horalé mají dobré vztahy a vyměňují s nimi výrobky (i zbraně) za jídlo.

Na Hnědých pláních žíjí Nadirové ("sněžní beduíni"), kteří chovají stáda místního dobytky (od mamutů, po sobi a mnohá fantasy zvířata). Ti jsou rozčleněni do klanů, které spolu většinou nijak nespolupracují a dokonce se k sobě mohou chovat i nepřátelsky. Jedná se o kočovníky co putují zároveň se svými stády, takže nemají žádná vesnice a ani města.
Jejich jediné "stavby" jsou Město Předků Tos´Itak, kde se scházejí náčelníci k poradám, klany k různým slavnostem, apod. A druhá je Strážní věž Černý úsvit. Na ni se střídají členové klanů a hlídkují tak před vpádem nepřátel na jejich území.
Když dojde k nájezdu/invazi, tak Nadivé často své síly spojí, aby odrazili útočníky (ale nemusí být pravidlem).

A poslední hlavní oblastí je oblast obklopená horami kde sídlí skřeti, trollové a různí poloobři = Horda. Panuje tam spíše zákon silnějšího než nějaký pořádek, takže vůdci se mění jak ponožky.
Malé skupinky občas vyrazí k nájezdu na horali či Nadiry, ale málokdy bývají úspěšní.

Noc proběhla ve zvláštním klidu, nic nepřišlo ani z Hvozdu, ani od Tvrze, nepočítajíc informace o ohni. K ránu nás ale probudily zvuky útoku lidí na skřety. Pozoroval jsem to s jistou lítostí a zlobou. Na pomoc jsme jim hned jít nemohli, musel jsem počkat až se tábor sklidí. I když bych si rád zahrál na rytíře na bílém oři.

Situace mě znepokojovala. Drzost lidí hovořila o jejich silném postavení v okolí. A podle jejich akce ho zjevně opravdu měli. Skřeti se ani moc nebránili. Dával jsem jim dva dny, ne víc. A tak jsem zavelel k pochodu směrem k Tvrzi tak, abychom se vyhnuli lidské armádě co největším obloukem. Možná ještě něco stihneme udělat.

Obléhání

Když se přiblížíte k Tvrzi, tak vidíte, že je v ní už děr jak v ementálu.
Tvrz je čtvercového půdorysu s hliněnými valy a na nich vztyčenou palisádu, přičemž kmeny jsou potřeny blátem, aby tak snadno nehořeli.
V palisádě nejsou vidět žádné brány ani vstupy. Ty jsou zřejmě dobře maskovány, aby jich jakožto slabých míst nemohl nepřítel využít.

Tvrz je veliká, tak velká, že by se do muselo vejít snad na pět tisíc osob. A ikdyž je poničená, tak vypadá svým primitivním způsobem i dost majestátně.
Když se dostanete na vzdálenost sta kroků od pevnosti, tak spatříte jak přes palisádu vystrkuje plno skřetů hlavu, aby se podívalo na příchozí.

A po chvilce dokonce odněkud z pevnosti, ze strany kam jste neviděli, vyjel na bílém vrrku starý skřet v jakémsi potrhaném a propáleném hábitu.
Zastavil několik metrů před vámi a pokynul vám v jakémsi pozdravu. "Co tu chcete Elfové? Přišli jste našemu národu zasadit rovněž ránu v jeho těžko hodině?"

Jde vidět, že tohle není žádný tupý skřet jako většina, ale že se jedná o chytrého, vzdělaného, ale také znechuceného a zahořklého "muže". S rozhodnotí tobě vlastní okamžitě víš, že máš před sebou skřetího šamana.

Poškození Tvrze bylo velmi velké, jak se ukázalo když jsme se přiblížili. A to udělali Skřeti velmi dobrou práci. Tedy co jsem mohl posoudit. Vlastně se mi zdál skoro zázrak, že skřeti nenakopali lidské armádě zadek, ale je pravda, že disciplína nikdy nebyla jejich silnou stránkou.

Jak jsme se přiblížili na sto kroků, dal jsem pokyn armádě k zastavení a dál se vydal jen s Masonem a Calarel. Skřeti nebyli obzvlášť krásná stvoření, to jsem musel uznat. Ale jak Hoccar správně vystihl - nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Alespoň prozatimní.

S mírným překvapením jsem pozoroval skřeta na vrrkovi. Zdál se být chytřejší než ostatní. Pravděpodobně šaman. Pokývl jsem mu hlavou na pozdrav. "Ne, šamane. S lidmi máme také pár nevyřízených účtů. Zabili mého děda a vypustili na Hvozd démona, který zabil mnoho dobrých lidí." Pomlčel jsem o tom, že mě poté kmen vyloučil, nemuselo by to házet dobré světlo. "A vy zjevně potřebujete pomoct." Přejel jsem očima zeď pevnosti. "Takže, i když vím, že elfové a skřeti se vždy nesnášeli, navrhuji spojenectví. Alespoň dočasné, než se postaráme o tu armádu před vašimi dveřmi." Natáhl jsem k němu ruku a tvářil se tak vážně jak jsem jen mohl.

Tvrz - obléhání

Šaman si Vás prohlédl a následně kývl. "Byl bych hlupák, kdybych odmítl nabízenou pomoc. My nemáme šanci ten jejich zasraný kopec obsadit, nebo jinak zabránit jejich katapultům, aby naši pevnost rozstříleli na sračky. A dost pochybuju, že vy by jste to dokázali. Každopádně, mám tu pod svým velením ještě pět stovek válečné chamradi a stovku skřetích válečníků. Nějaké návrhy jak ty lidi porazit? A zapomeňte na to, že bych Vás pustil do naší pevnosti. Sice můžeme být spojenci, ale to neznamená, že vám důveřuji."

Asi se budu muset vzchopit a být hodná výhradně na Kyla a Nergala... a i na toho jen s omezením. Protočila jsem oči v sloup jako bych se ptala boha proč mě radši za mlada nekopli na Ledové pláně. Měla bych tam aspoň kamarády...
Je pravdou, že těm potvorám bych věřila teprve, až jim někdo přidělá růžovou mašli... takže jdu pěšky, pronesla jsem po chvíli a pohlédla na šamana. V tom případě můžeme vyrazit, řekla jsem poněkud stručně a ohlédla se na Kyla. Jestli to takhle půjde dál, tak je všechny změním v archony a bude klid, zabručela jsem v duchu a pohlédla na Nergala. Už chápu zálibu tvého pána v chodících mrtvolách... pronesla jsem konverzačně a zkontrolovala svoje meče.

Cesta zpět a ještě dál -> Vesnice Kámen

// příště napiš kam přesně míříš a v jakém zástupu cestujete, tj. jestli skřety na vrrcíh pošleš dopředu, či je necháš u sebe, apod. apod. Jen slova "jdeme dál" aniž bys uvedla cokoliv jiného jsou trochu k ničemu.. xD

Putuješ se svojí malou armádou, přičemž si všechny držíš u sebe. To se vrrkům moc nelíbí, že se nemohou proběhnout, ale aspoň budou odpočinutí a plní síly.
Cestujete už dost hodin a hory jsou k vám čímdál blíže.

Dvě hodiny před západem slunce konečně dojdete k úpatí hory, odkud vede mírně příkrá cestu vzhůru až do vesnice skřetů, trollů a další chamradě. Kolem stezky je navaleno několik balvanů, které tak po stranách jejího začátku tvoří jakousi provizorní hradbu (šířka 10m po pravé i po levé straně, výška balvanů kolem 1m). Vesnici ještě nevidíte, ale už vidíte jak se nad jedním skalním převysem převaluje kouř.

Jenže u začátku stezky stojí u její "hradby" stráž. Ta je tvořena pěticí ledních trollů.
odkaz
Lední trollové jsou asi 2m vysocí kolohnáni jejichž kůže je zeleno-modrá. Kolem svých těl mají jen nedbale přehozeny kožešiny zvířat, medvědů či vlků, přičemž to vypadá, že necítí zimu. Ozbrojeni jsou kamennými sekerami s dřevěným toporem, přičemž jejich hlavice je obalena ledem.

Když přijdete blíže, tak Vás jeden z nich okřikne. "Stát! Tur-Aku, co za zajatce sem vedeš?"

Ledový troll nejspíše tebe, Nergala i Kyla považuje za zajatce skřetů. Tur-Ak se podívá na tebe a čeká tak co sama řekneš.

// kdybys tu přípravu na cestu uvedla lépe, tak Trolli uvidíš už z dálky a můžeš se připravit. Nyní celkem o nic nejde, ale příště by tě rovnou mohli přivítat vržené kameny, kopí či šípy. A než by ses dostala ke slovu, tak by už leželi první mrtvý. Silný moment překvapení nad nepřipravenou jednotkou. Takže cestování nepodceňuj a raději vše pěkně popiš. Nebo to dej někomu za úkol.. xD

Spokojeně jsem kývl, když šaman přikývl a sám se pustil do přemýšlení. Upřímně řečeno, bylo to obtížné. A to i vzhledem k našim počtům a zkušenostem. Po chvíli jsem se s jistým nápadem vytasil. "No... asi se shodneme, že elfští lučištníci patří k nejlepším. Pokud nám dáte nějaký materiál na výrobu zápalných střel a nějaké lahve oleje, myslím, že bychom zvládli zapálit jejich val, hradbu či katapulty. Pak by byl čas zaútočit." Podíval jsem se na šamana co tomu říká.

Obléhání

Šaman se zamyslí. "Myslím, že pár lahvinek s olejem by se našlo. Ale jen pár. Nebude zřejmě stačit na zapálení všeho. Ale hadrů na zápalné šípy se najde dost. Jak je, ale chcete zapálit? Oni jsou na kopečku, vy budete pod ním a na holé pláni kde budete vidět. Jejich kušijníci vás rozstřílí na sračky. Už jsme zjistili, že mají opravdu velký dostřel. A když bude jejich val hořet, tak se přes něj stejnak nedostanem, takže jaký má smysl útočit?"

Takže zásoby by byly. To bylo dobře. Ale šaman měl pár důležitých poznámek. "Co se týče přiblížení, navrhoval bych vytvořit nějaké pohyblivé zástěny, pokud je tedy z čeho. A k valu... museli byste najít nějaké dlouhé tyče a vyvrátit ho jimi. Muselo by se vám ale pravda vymyslet nějaké krytí... hmmm..." Podíval jsem se na Masona a Caralel, nemají-li nějaké nápady. Mason projevil překvapivou iniciativu v lese a Caralel byla dcera jednoho z nejmocnějších kouzelníků. Ti nějakou inteligenci mít museli.

Obléhání

Šaman kroutil hlavou. "Dlouhé tyče či beranidla nejsou problém, ale je nemožné, abychom vyvrátili val a zároveň to přežili. Tři katapulty mají namířené na svah kopce a ty vrhají smrt do našich řad. Kdybychom stáli na místě, tak by mnoho skřetů zemřelo. Nemáme tu, ale žádné stavitele, kteří by dokázali postavit dostatečně pevné zástěny, které by zároveň byli i přenosné."

Když se podíváš na své následovníky, tak Mason se hned do hovoru zapojí. Jde na něm vidět, že se jen celej třepe, aby ti ukázal, že sice není tak mocný jako Hoccar, ale že ti je stejnak velice užitečný. "Co kdybychom na ně zaútočili v noci, či se k nim připlížili pod rouškou tmy? Pak bychom mohli val snadno zapálit zblízka a katapulty z dálky. Pak počkat až vše shoří a zaútočit na ně?"

Šaman po něm vrhl zlobný pohled. "Skřeti nejsou hlupáci za jaké nás máte. Noční útoky zkusili jsme, ale odhalili nás a dopadli jsme stejně jako ve dne."

Caralel si posměšně odfrkla. Jde na ní vidět, že skřety je celkem znechucená a rozhodně jí netěší pomáhat takové havěti. Zřejmě šla do této války s hlavou plnou ideálů a teď tohle. "Srovnáváš snad své hlomozící tupouny s elfskými tichošlápky? I váš dech vydává kravál jako lavina kamenní. Zato nás si nevšimnou ani kdyby stáli krok ode mě a koukali přímo na mě."

Skřet vztekle zabručí, ale mlčí, protože je na tom něco pravdy. Přece jen elfové jsou svým tichým pohybem vyhlášení.

Obsazená vesnice

Po náročném dni plném kouzelní jsme k večeru už jen odpočívali a já diskutoval s Tamou o možných plánech při našem tažení. Moga jsem svými zvídavými otázkami také nevynechal, pokud byl bez nátlaku dostatečně sdílný a schopný vyklepat všechno z rukávu. Ptal jsem se na jeho klan, na Řád, kterému se chtěl pomstít a na samotný střet, v případě že u něj byl. Potřeboval jsem vědět, jestli se něco změnilo od dob, kdy jsem naposledy vládl svým armádám. Sám jsem moc nemluvil, jen se dál a dál vyptával, dokud bylo na co. Moga jsem pak nechal jít nabrat síly.
Kromě kožených zbrojí a nožů (obojí patřilo do základní výbavy každého nemrtvého), jsem kostlivce vybavil sekerami a luky s šípy. Nemrtví dostali zbraně na boj zblízka, tedy nalezené štíty a meče. Tři ze zombie dostali i kopí. Sám jsem si jedno přivlastnil a uvázal na něj kus látky, co jsem našel ještě ve stanu náčelníka a zjednodušeným načrtnutým znakem své staré armády, coby praporek.

Ihned po půlnoci jsem zburcoval svou jednotku, poslal jednoho z nemrtvých probudit Moga a zavelel nástup. Sám jsem se připravil, a když stáli všichni seřazeni, provedl jsem inspekci. Spokojený naším včerejším výkonem jsem se vyhoupl na nemrtvého oře, kterému jsem sehnal alespoň ohlávku s otěžemi. A doufal jsem, že mě vydrží vést i tak, jak byl. Bez své robustnosti.
“Vojáci, dnes v noci dosáhneme našeho dalšího vítězství. Očekávám od vás jen úspěch. Naším cílem je blízká lidská vesnice. I když by nemělo dojít ke komplikacím, buďte ostražití. Zajatce nebrat, chci je mrtvé. Všechny.“ Koně jsem na to pobídnul a vyrazili jsme. Hádal jsem, že nám cesta nějakou dobu zabere a navíc útočit hned po půlnoci, kdy ještě nemusí všichni spát, jsem nechtěl riskovat.


//Nene, nechal jsem je na později. I když kdybych teď mohl přehodnotit některá kouzla, asi bych něco změnil :) ale co, to se stává a o tom to je.

Obsazená vesnice

Po náročné činnosti jsi ještě zpovídal Tamu s Mogem. Tama o zdejším kraji už nic moc nevěděl, přece jen došel sem nejbližší cestou pro tebe a ostatní záležitostí si nevšímal. Zato Mog, jenž v této oblasti žil celý život se ukázal jako hotová studnice informací. Dokonce začal na kousek kůže uhlem kreslit mapu odkaz (proto je tak nekvalitní, malířovi schopnosti to samozřejmě nijak neovlivnili.. xD).
A Mog začal obšírněji. "My se právě nacházíme zde (ukázal zhruba doprostřed, nad Duhovými horami), v lidské vesnici, které říkají Melcan. Celý jih bylo dříve lidské království Hyborie. To, ale před pár roky padlo, když byli jeho vládcové i všichni šlechtici pobiti. Vlády nad tímto královstvím se chopil Řád, jak se říká ta tlupa zbabělců. Řád je tvořen rytíři, kteří jsou mocnými válečníky a vládnou tomuto území. Je jich zhruba osm, nebo devět. Ti trénují vojáky z okolí, verbují dokonce i Elfy, kteří žijí ve Stříbrném hvozdu. Mají tak velkou armádu. Členové Řádu se prezentují jako úctihodní válečníci Práva a Spravedlnosti, ale jsou to jen obyčejní zabijáci a hrdlořezové. Můj lid honí a zabíjejí pro zábavu. Jejich zem není příliš bohatá, spíše to jsou samé vesnice plné rolníků. Díky tomu tam je, ale hodně jídla. A ti zasraní lidi se množí jak králíci."


Mog vztekle bouchl do země. "Členové Řádu pořádají výpravy do dalších zemí, kde prý bojují se zlem. Ve skutečnosti, ale jen vyrážejí zabíjet a vraždit. Při jedné takové výpravě napadli jedné noci i moji malou vesnici v Rudém pohoří a všechny pobili. Já přežil jen díky tomu, že jsem byl zrovna na sběru bylin mimo vesnici. Když jsem viděl co napáchali, tak jsem vyrazil na cestu. Chtěl jsem se dostat ke svým a naplánovat pomstu. Nad pravým územím Řádu se rozkládá menší království orků a goblinů. Velí tam sice zeleným kůžím nějací temní kouzelníci a válečníci, ale protože sami s Řádem bojují, tak jsem si jist, že by proti mé pomstě nic nenamítali."



"Po cestě mě, ale napadli lidé z této vesnice a omráčili mě. Nevím proč mě nechali žít. Těchto pět lidských osad (Melcan, Manta, Melupy, Kurov, Louz) nepatří myslím pod žádné lidské králi, zdejší lidé jsou svobodní. Ale co jsem slyšel, tak Řád je spíše využívá jako živý štít před útoky orků.
Ve Stříbrném hvozdu žijí elfové. Jsou dost pasivní a pokud se neserete do jejich lesa, tak oni se neserou do vás. Někteří mladí elfové, kteří touží po dobrodružství se připojuje k Řádu jako stopaři a lučištníci.
V Temném hvozdě žijí Temetové."

"Temetové jsou už dost agresivní a krvežíznivý zmrdi. Kdo do jejich lesa vleze, ten to zaplatí životem. Jsou výborní lučištníci, ve svém lese se perfektně vyznají a umí i výborně skákat po stromech a skrývat se. Říká se, že to dříve byli elfové, které posedl nějaký démon. A ten pokřivil jejich těla, mysl i jejich les, načež se z nich po pár století stali vraždící stvůry. Naštěstí ze svého lesa nevycházejí. Alespoň jsem o tom neslyšel. Prý, ale před pár lety z oblohy spadlo do jejich lesa nějaké světlo. Nevím co je na tom pravdy ani co to bylo zač. Ale nad Temným lesem se nachází lidské království Arkanie. A jejich král má asi o to světýlko v rukou Temetů velkej zájem, protože začal kolem jejich lesa stavět další pevnosti a v poslední době se dokonce snaží jejich les dobýt. Je tam prej velká válka mezi lidmi a Temety, ale Temetové je prý moc daleko do svého lesa živé nepouští."


"A na východě je ještě velká bažině. Říká se jí Bažina Smrti, protože kdo do ní vleze, ten už nevyleze. Dříve tam, ale prý žil nějaký mocný kouzelník, jenž tam různě experimentoval a cosi zkoumal. Říká se, že tam po nm zůstal jeho starý dům plný mocných magických předmětů a se všemi jeho kouzelnými knihami. odkaz.
V Bažině žije i nějaký Žabí národ. Prý byli vytvořeni oním kouzelníkem. Jsou dost blbí, ale jsou silně majetnický a nelíbí se jim, když někdo vleze do jejich bažiny."

// Vysvětli to někomu, kdo právě vylezl z jeskyně. Otevře pusu a všichni se šklebí. Ale moje chyba, máš pravdu. Pravděpodobně bych nechala dva nebo tři skřety v širším okruhu kolem skupiny, aby dávali pozor atd. Moje chyba. I will be bitch now.


Celou cestu jsem byla potichu a jen se držela svojí dokonalé skupinky skřetů. Nebavila jsem se s nimi a jen tiše následovala, protože jsem neměla nejmenší ponětí o tom, kam půjdeme. Ano… sice jsem znala mapu, ale to bylo tak trochu něco jiného. A tak jsem pomalu ani nezaznamenala, že jsme se přiblížili k hradbám. Ale zase tak slepá jsem nebyla… a tak jsem si všimla trollů i hradby a nechala se vyzvednout Kylem na rameno. Ne pro jistotu.
Bylo mi jasné, že to nepůjde jen tak jednoduše, ale nemyslela jsem, že potřebuju vypadat větší nebo silnější. Přeci jen jsem vypadala na tuhle sebranku až moc lidsky a tak by mi to moc nepomohlo.
Když se dopředu vydal jeden z trollů, lehce jsem se napřímila a aniž bych opětovala šamanův pohled, tak jsem se na Kylových zádech vydala dopředu. Sklouzla jsem z jeho zad a zůstala jen kus před svojí skupinou, sledujíc, jak budou trollové reagovat, pokud se pokusím jít dál.
Tur-Ak, již není vůdcem této… tlupy. Tím jsem se stala já. A nyní bych byla vděčná, kdybyste nás nechal projít. Pokud si to totiž dobře pamatuji, tak měli prokázat, že jsou schopní boje a měli nashromáždit jídlo, řekla jsem chladným odměřeným tónem. Vypustila jsem všechen cit a zanechala pouze slušnost samotných slov. Možná, že kdyby cítil nějaký chlad, tak se kolem lehce ochladilo.

Cesta

Ještě dlouho poté, co jsme svižným krokem vyrazili z prázdné vesnice, jsem si v hlavě přemítal plán na další dva dny. Přesně tak dlouho měla trvat naše cesta, pokud jsme chtěli překvapit další vesnici v nočních hodinách a přispět tak k našemu úspěchu.
První den jsme strávili na cestě, přičemž pokud jsme cestou nenarazili na nikoho, kdo by rozšířil naše řady, ať už dobrovolně, nebo násilím (protože bych byl nerad, aby se o nás někdo dozvěděl dříve, než o tom budu já sám chtít), utábořili jsme se před mostem a pro své nemrtvé jsem zavelel výcvik, zatímco si Mog mohl odpočinout a trochu se prospat. Sám jsem využil svých kouzel a pokoušel se najít nějaké mrtvé v našem okolí. Pokud jsem snad byl úspěšný a našla se i třeba kostra mrtvého poutníka, využil jsem toho a nechal ji před půlnocí posílit, jak jen to šlo. Pokud ne, sám jsem se věnoval jiným kouzlům a nechal si posílit i koně (Robustnost od Moga), přičemž jsem cvičil s ostatními (spíše ale šlo o boj samotný, přičemž Tama si mohl procvičit svou Vlnu smrti)

Řeku jsme přešli brzy po půlnoci a pokračovali dál na Mantu, přičemž jsem vyslal dvě zombie coby zvědy, aby prozkoumali okolí a dali mi vědět, jestli v okolí nestojí lidské hlídky a mezitím hledal výhodnou pozici, na které bychom rozbili další tábor a sečkali s útokem do setmění.

Cesta

Pochod první den uběhne v pořádku a bez nějakých narušitelů. V této oblasti zřejmě fungovali jen lidé z Melcanu a ty jste buď pozabíjeli, nebo zahnali pryč. Míjíte tak prázdná políčka a louky.

Bez problémů se tak dostanete až k mostu. odkaz

Most je dřevěný a už notně rozvrzaný, ale vypadá to, že by mohl být ještě nějakou chvilku vydrýet vcelku.
Před mostem vidíte zbytky bývalé nejspíše Strážní věže, z níž už ale zbyli jenom základy. Zřejmě padla za oběť jednomu z orčích nájezdů?

Utáboříte se tak kolem mostu a zatímco Mog jde spát, tak tvoji vojáci pod Tamovým velením jdou trénovat. Zombie i kostlivci už jsou trochu schopnější bojovníci, ale když vidíš, jak mezi sebou neohrabaně bojují, tak by to bylo i celkem k smíchu. Pokud by to nebyli tvoji jediní vojáci.


Tys, ale se začal soustřeďovat na okolí jestli, se zde nenachází nějaká mrtvola. (a jsi opět haluzák, zachvilku budu muset přestat používat kostky) Téměř okamžitě vycítíš téměř hromadu mrtvol a to velice blízko. Jejich pozici hned odhadneš v troskách věže, ale když jsi se na to zaměřil, tak jsi vyhodnotil, že ty mrtvoly se nachází pod základy věže, zhruba 15m hluboko. Žeby se pod věží nacházela nějaká krypta?
Zároveň cítíš, že krom mrtvol se tam nachází i něco jiného. Něco co vyzařuje tlumené vlny moci, temné moci.

Sice nemáš žádné nářadí, ale hrubá síla tvých nemrtvých slouhů by měla být schopna zbytky věže odklidit. Horší to, ale je s případným kopáním dolů. Nemluvě o tom, že kdyby pod věží byla nějaká skála či jiný nepřístupný terén, tak bude zřejmě velice těžké se dolů k mrtvolám dostat.

Znovuzrození Velkého Zabíječe

Sheggot Ochránce Spravedlnosti. Tak jsi byl nazýván svými bratry ve zbrani i svými služebníky. Společně jste bojovali mnoho strašlivých bitev proti Temným Bohům.


Válka trvala už nespočet věků, ale konec byl v nedohlednu. A tak jste dál bojovali, zabíjeli a umírali.
Tys nad svými bratry vynikal silou, mocí i moudrostí a málokterý z protivníků se dokázal tvé síle postavit.
Ikdyž tvoje síla byla veliká a nikdy jsi nebyl poražen, tak tvoji mocní služebníci postupně umírali. V jedné z bitev byl dokonce zabit tvůj mócný šampión Thelgar.


Jeho duše byla pozřena, jeho tělo přeměněno na prach a jeho mocná kosa, díky níž si vysloužil přezdívku Žnec Duší, byla zlámana na několik kusů. A ty jsi se ocitl sám.
Pln touhy po spravedlivé odplatě jsi zaútočil na pevnost trojice Temných bohů.


Bratři Karavokus, Halzgring a Griven byli mocní temní bohové a dle jejich strašlivé magii se jim přezdívalo Synové Stínu. V této trojici jsi narazil na zatím nejsilnější protivníky, protivníky kteří se ti vyrovnali a dokonce tě svojí mocí i letmo převyšovali. Přesto jsi je ve strašlivém boji zničil a pohltil jsi jejich duše, aby sis vyléčil svá těžká zranění. Jenže tvá duše byla už strašlivou válkou i mnoha ztrátami nejbližších poznamenaná. Takže pokroucené duše Synů Stínů ovládané Prastarou magií, starší než Vesmír a stejně staré jako sám Čas, započali tvoji strašlivou proměnu. Začali překrucovat tvou osobnost a začal jsi upadat do Temnoty.
Opustil jsi své bratry-Bohy a vyrazil jsi na výpravu, na strašlivou stezku osobní pomsty. Sám před sebou i před ostatními jsi to objavoval jako snahu o ukončení války, ale ve skutečnosti jsi jen chtěl dál bojovat a dál zabíjet.
Porazil jsi nespočet dalších Temných Bohů a pohltil jejich duše. Stal jsi se tak strašlivě silným, že další protivníci před tebou raději prchali, než aby se s tebou střetli v boji. A tak válka pomalu končila.
Temní bohové byli poraženi, většina z nich zabita a zbytek se vzal, načež byli uvězněni.
Z tebe se stalo, ale něco jiného, něco temnějšího.


Tys, ale odmítl uznat konec války či právo nepříteli na kapitulaci. Začal jsi napadat i ty co se vzdali a zabíjet je. A když ti v tom chtěli zabránit, tak jsi zabil bez váhání či slitování i své minulé druhy. A následně jsi už lovil i ty Dobré.
Zabíjel jsi, zabíjel a zabíjel.

Dobří bohové se nakonec proti tobě spojili i se zbytkem Temných a nachystali ti past. Past do níž jsi bezhlavě padl.
Bohové si už mysleli, že tě mají v hrsti, ale tobě se podařilo jejich vlákna moci a řetězy nářků, které tě poutali, zničit a započala strašlivá bitva. Na jedné straně aliance Dobrých a Temných bohů. Na straně druhé ty. Sám. Bojoval jsi zuřivě, vztekle a nemilosrdně. Bojovali jste dlouhé časy. Ale nakonec tě porazili.
Když jsi ležel sražený na kolenou, více mrtvý než živý, tak se tvý bývalý bratři rozhodovali jestli tě zabít, nebo ušetřit.
Nakonec Bohové Agras odkaz, Tuplin odkaz a Mirghás odkaz přesvědčili ostatní, že by nebylo spravedlivé, aby tě zabili kvůli tvým dobrým činům, které jsi před svým Padnutím spáchal a kvůli tvému nasazení ve Válce.
Vytrhli z tebe společným uměním tvoji "moc", čímž téměř zničili tvoji duši. Většina Bohů z tebe, ale měla pořád strach, ikdyž tvé moci by se dokázal vzdorovat i slabý démon z nižší sféry, ale stejně se tě až příliš obávali. Proto tě srazili na Irylii, jednu z planet Válkou zpustošenou.


Tam jsi měl žít jako zlomený stín a zemřít, protože tvá duše byla příliš poničena. Ale dvojice vystrašených Bohů tě tam vyhledala a uvěznila tě v mocném magickém vězení, kde neplynul žádný čas.
Tím ti, ale poskytli možnost, aby ses vzchopil a aby se tvá duše vzpamatovala ze surových zásahů ostatních Bohů.

Nevíš kolik věků jsi byl uvězněn, ale konečně jsi ucítil jak tě něco z tvého vězení vytrhlo. A vrhlo tvoji duši, tvoje stínové tělo, do jakési jeskyně.
Před sebou vidíš ležet tělo jakéhosi tvora.


Vypadá jako mohutný a svalnatý humanoid, ikdyž tělo má kočičí a ochlupené. Vedle něj leží jeho zbraně, které jsou pokryté rudou krví. A na těle tohoto tvora vidíš pár ran. Na trupu má několik mělkých sečných ran z nichž lehce krvácí, z pravého boku mu z rány trčí konec zlomeného oštěpu. Hrot má zřejmě ještě v těle. A v zádech má tři šípy.
Tvor sice žije, ale je v bezvědomí (= případný snadný vstup do jeho těla) a krvácí. Zranění by pro něj, ale být smrtící neměla.

Jeskyně není příliš veliká, má sotva 7x5m. Na jedné straně ústí, ale do chobičky, která zřejmě vede ven do světa, protože z ní proudí světlo.
Zároveň, ale i slyšíš před jeskyní hlasy, které se blíží. Žeby pronásledovatelé?

Trochu nespokojeně jsem sykl, když jsem zjistil, že skřeti zde nemají dost stavitelů ani materiálu na zástěny. Ovšem, Mason hned nabídl další plán. Velmi dobrý. A Caralel, svou jistou drzou cestou usměrnila šamana. S úsměvem jsem přikývl. "Dobrá práce Masone."

Poté jsem se otočil na šamana. "Takže platí? My zaútočíme v noci, budeme od vás akorát potřebovat ty lahvičky oleje a nějaké hadry na šípy. Až vše shoří, zaútočíte vy. Je vás víc, lidé budou zmateni a nestihnou se zorganizovat." Prokřupal jsem si krk. Bylo dobré vědět, že mí následovníci nejsou úplní hlupáci. A že šaman má smysl pro vyjednávání.

Cesta - Strážná věž

Strážná věž mohla být pro mou armádu před útokem na vesnici požehnáním, ale stál mi v cestě fakt, že její bohatství se nacházelo hluboko pod povrchem. Chvíli jsem zadumaně chodil v troskách i okolo věže, jestli nenajdu něco dalšího, protože sledovat ty mrtvé lidské trosky, jak spolu bojují, mně moc na náladě nepřidávalo.

Nakonec jsem povolal své vojáky, aby se dali do odklízení (chtěl jsem se přesvědčit, jestli není v základech věže nějaký vchod do podzemí, nebo něco podobného). Dvě zombie jsem poslal do okolí s rozkazem najít nějaký alternativní vchod, zkrátka cokoliv, co by mohlo napovědět, že se do podzemí dá dostat i jinak, než přes strážnou věž. Sám jsem předal dohled nad táborem Tamovi a vyhoupl se na koně. Než byli nemrtví hotovi s odklízením, procházel jsem se po blízkém okolí a sám hledal další stopy. Zůstával jsem víceméně na dohled mostu, abych byl včas uvědomen, že práce je hotová.

Šance která nelze odmítnout

Tak slabý....tak slabý.... Mé stínové tělo se kroutí ve svém vězení. Přesto už ale nejsem na pokraji smrti...né jako dřív.....žádné vězení....jen neustálé týrání od pomstychtivých bohů....bohů....jako i já býval bohem..... V jednu chvíli jsem stále ve svém vězení....svém útočišti....ale pak...

Najednou jsem v nějaké jeskyni. A přímo přede mnou je tělo nějakého humanoida. Obyčejné slabé tělo smrtelníka. Přesto však tělo. Nezajímám se jak jsem se dostal sem.....vím jen jednu důležitou věc. Je to šance.....a těch se musí využívat....

Vklouznu do těla toho stvoření a ihned ovládnu jeho mysl. Pročtu a pohltím každou jeho vzpomínku a myšlenku. Přednostně se však zaměřím na to důležité. Co je zač? kde to jsem? Proč je tu? Kdo a proč ho pronásleduje?

Nové tělo

Vklouzneš do těla humanoida a hned tě obklopí jeho vzpomínky a myšlenky.
Tvůj hostitel se jmenuje Atun a pochází z rasy Ajani. Ajani jsou humanoidi, kteří se vyvinuli z kočkovitých šelem, ale dnes už normálně mluví, chodí po dvou a jsou inteligentní jako lidé. Jsou trochu větší než lidé (výška kolem 2,2 - 2,5m) a většinou jsou i mohutnější a silnější. Ajani jsou dobří a tvrdí bojovníci a lovci, ale zároveň i uznávají a ctí přírodu kolem sebe. Neloví pro zábavu, ale kvůli obživě (půdu neobdělávají, max. sbírají kořínky a bobule). Umí spracovávat železo, ale mají ho silný nedostatek a tak se zbraně i kousky zbrojí předávají z otce na syna.
Ajani se dělí na kmeny, které mají cca o 100 členech. Přičemž žijí ve velké jungli. Nijak necestují, takže neví kde jejich jungle končí, pro ně je důležitá jejich lovecká oblast a tu si jednotlivé kmeny střeží.
Mezi kmeny nepanují zrovna dobré vztahy, spíše vzájemná rivalita. A občas dokonce mezi kmeny dojde k boji.

Atun je syn náčelníka kmene Bílé hřívy (členové vypadají jako lvi = mají mocné a načechraně "vlasy" = bílou hřívu) a vůdce lovců. Tento kmen je vojensky jeden z nejsilnějších a nejuznávanějších. Jejich hlavními konkurenty je kmen Zahnutého drápu (vypadají jako tygři):


Atun byl sám na lovu, pronásledoval totiž nebezpečnou potvoru Sairika.


Sairik dlouho napadal jeho kmen (ženy a děti), přičemž útočil jen, když lovci nebyli doma a vždy zabil ženu či díte a odnesl je pryč. Sairik je totiž vysoce inteligentní a vychytralý, ale zabil Atunovi manželku. Atun proto vyrazil po jeho stopě, což tato potvora nějak zjistila a začala prchat pryč. Atun ji pronásledoval mnoho dní, ale nakonec ji dostihl a ve velkém zápase ji zabil.

Když se, ale Atun vracel domů, tak ucítil divný zápach. Vyrazil jej proto prozkoumat. Ale v jungli jej přepadla skupinka lidských žen, která se v ní uměla skvěle orientovat, skrývat a rovněž to byli silné lovkyně. Amazonky.
Amazonky Atuna zranili, pořezali jej v boji svými zbraně, dokonce jedno kopí skončilo v jeho tělo a když prchal tak mu ještě do zad střelili ony šípy.
Atun netuší co tu dělali ani odkud jsou, nikdy je ve své jungli neviděl.
Ale ony jej stopovali a pronásledovali, proto Atun vytvořil falešné stopy a ukryl se v malé jeskyni. Jenže to vypadá, že se Amazonky falešnou stopou zmýlit nenechali a jdou si pro svoji kořist.


//
Atun neovládá žádnou magii (stejně jako zbytek členů Ajani), ale je silným bojovníkem, umí se dobře plížit, skrývat v jungli, apod. A ve svém kmeni je vůdcem lovců, tudíž něco jako zástupce starého náčelníka.

Rozhodnutí
Po shlédnutí vzpomínek svého "hostitele" jsem se rozhodl zvážit všechny důležité informace. Atun má dobré postavení ve svém kmenu. Pořád ale jde pouze o obyčejný barbarský kmen. Na druhou stranu ty jeho pronásledovatelé.....ty ženy....na první pohled vypadají trochu civilizovaněji.....a vzhledem k tomu že je Atun předtím nikdy neviděl, tak se dá soudit že musejí být zdaleka....minimálně z pohledu divocha který zná jen svá loviště. Ale je to risk. Až příliš velký risk...

Rozhodnutí přišlo záhy. Musím se o nich něco dozvědět. Lehnu si na zem a opřu se o zeď naproti vchodu do jeskyně. Počkám až pronásledovatelé dojdou až ke mě. potom je všechny spoutám jejich stíny. Vyberu tu co bude vypadat jako vůdce, a zbytek zabiju. Potom důkladně svážu svou zajatkyni (využiju k tomu její oblečení/liány/cokoliv). A pak se s ní vydám do vesnice kmene.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Jde jen o úmysl. Kdyby se stalo něco neočekávaného, nebo jich třeba bylo víc než 10, tak se nic nestalo...

Jeskyně

Lehneš si a opřeš se o zeď. Netrvá moc dlouho a první Amazonky se objeví ve vchodu. Je jich devět.
Blíží se velice opatrně a dokonce se prvně rozestoupili mírně po obvodu jeskyně a vytvořili tak jakousi rojnici. Vypadá to, že tě nehodlají podceňovat. Jenže už nevědí, že bytost před nimi není ten primitivní lovec. Nemají ani nejmenší tušení, že se tu nyní pohnuly síly, které sahají daleko za jejich chápání.

Amazonky jsou ozbrojeny. Každá z nich má dlouhý tesák, čtyři z nich mají luk a šípy, tři mají kopí a dvě svírají jakousi mačetu.
Neobtěžují se, ale aby tě dobili z blízka a nepřibližují se k tobě. Naproti tomu jedna z nich co vypadá jako jejich vůdce dala pokyn lučištnicím. A ty na tebe namířili a natáhli luky.

Všechny jsou v jakési nepravidelné půlkruhové rojnici zhruba 5m před tebou.

Úpatí Kamene

Trollové už začnou tušit nějaké problémy, když šaman nepromluvil a viděls, že začali být lehce nervózní a pevněji sevřeli topora zbraní, jakoby se chystali k boji. Tebe celkem i ignorují, ale Nergala a hlavně Kyla si prohlížejí s patřičnou dávkou ostražitosti.
Když promluvíš, tak k tobě zvědavě otočí hlavu a jsou i lehce uchlácholeni, když vidí mluvit malou holku.
Ten co promluvil prve vydá jakýsi bublavý zvuk jenž by se dal považovat za uchechtnutí, ale když vidí za tebou přece jen stát Kyla, tak mu úsměv na rtech zadrhne.
"Ty Vůdce? A co ty chtít nahoře?"
Nakonec se troll otočí k šamanovi, jenž vypadá, že se dobře baví. "Tur-Ak, to být žert? Gurg už nasraný. Mluv ty špinavá tlamo."

Tur-Ak se zamračí, když slyší jak ho troll urazil a jen odsekne. "Ledová Královna je naše nová Paní. Ty i Morlech můžete chcípnout."

Gurg i ostatní trollové po šamanových slovech pevněji sevřeli zbraně a začali se tvářit výhružně a bojechtivě. Stačí ještě menší popostrčení a dojde k boji. Nevypadá to tedy, že by ti chtěli uhnout.

Obléhání

Šaman přikývne. "Souhlasím. Ale do tvrze vás nepustíme. Materiál donesou, na to dohlédnu. Kde budete čekat?"

Vypadá to, že šaman vám příliš nedůvěřuje a když vidíš, jak se na něj třeba Caralel mračí, tak se ani nedivíš.
Jenže otázka úkrytu či aspoň táboru je na místě.
Jste jen na mírně kopcovité pláni, přičemž 100m před sebou máte skřetí pevnost do níš buší střely katapultů. Tvrz vás, ale kryje před pohledy z kopce, jenž mají v držení lidé, takže ti by o vaší přítomnosti zatím vědět neměli.

Oslepit, zabít, uvěznit,...

Pronásledovatelé dorazili. Už od prvního pohledu mi bylo jasné že abych spoutal tolik lidí najednou, tak by mě to stálo víc sil něž jsem ochoten obětovat. Jejich vůdkyně se mi velice neprozíravě odhalila už ze začátku. Ve chvíli kdy lučištnice začínají natahovat luky, tak použiju jeden z pozůstatků své síly. V jediném okamžiku se celá jeskyně zahalí naprostou temnotou. Ve stejnou chvíli vytáhnu část svého skutečného stínového těla a rozprostřu ho před tělo svého hostitele jako štít. O tohle tělo si ještě nemůžu dovolit přijít. Celá tahle akce netrvá ani vteřinu.

Nedivil bych se kdyby se dali na útěk, ale to jim nemohu dovolit. Z úst Ajaniho vystřelí devět stínových chapadel. Osm z nich se omotá okolo amazonek, a začne je škrtit. Poslední zcela znehybní jejich vůdkyni.

Strážní věž

Tvoji zombíci se pustí do určeného úkolu. Jsou fyzicky celkem silní, ale hlavně se neunaví, takže jsou k této práci jak stvořeni. Netrvá jim tak ani hodinu než odklidí trosky strážné věže a její základy z velkých kamenů.
Vyčistili tak daný prostor a jsou nyní už na vrstvě prosté země. Ta je, ale celkem silně udusána (přece jen na ní ležela několik let kamenná stavba a nyní i její kamenné základy), takže je tvrdá jak kámen.

Ty ani nikdo z tvých služebníků jste neměli štěstí. Vypadá to, že žádné tajné dveře neexistují. Prostor s mrtvými nebyl ani se strážnou věží spojený. Kdoví jestli o mrtvých vůbec lidé věděli.

Co by mohl chtít vůdce své skupiny se svojí skupinou? odcekla jsem a varovně pohlédla na šamana. Nechci od tebe slyšet už ani slovo. Obhajovat svoji čest můžeš potom, řekl jsem pevně a Kyle se po mých slovech otočil jeho směrem, jako by chtěl snad naznačit, že má našeho milého bývalého vůdce Nejsem žádné nedochůdče ani špinavý člověk. Takže ten tón si vyprošuji, řekla jsem stále tím mrazivým tónem a nakrčila nos. Nechtělo se mi bojovat hned u vchodu.
Přimhouřila jsem oči a změřila si trolly pohledem.
Je snad nějaký problém s tím, že jsem vůdcem této skupiny? Svou sílu jsem prokázala a stejně jako moje skupina prokázala při drancování vesnice. Ale pokud máš pádný důvod nás nepustit dovnitř, tak prosím. Poslouchám, založila jsem si ruce na prsou a narovnala se. Pochybovala jsem, že je aspoň trochu chytrý... a tak asi bude problém ho přesvědčit jen tím, že se přeměním. Budu muset být opatrná... a ukecat ho.

Při Šamanově otázce jsem se rozhlédl. Bylo potřeba zůstat mimo pohled lidí a zároveň co nejblíže u Tvrze. Po chvíli jsem se rozhodl. "Utáboříme se 50 m za Tvrzí, tak aby nás neviděli lidé. Materiály přineste tam." Vrátil jsem se ke své armádě, které jsem dal pokyn k pohybu na určené místo. Hlavně tiše.

Strážní věž - cesta

Celé místo jsem ještě jednou prošel a jen tiše si pro sebe klel. Pak jsem rezignovaně vydal rozkaz, aby základy zase alespoň z poloviny zakryli. Ještě, že nebyli moji vojáci při vědomí, abych na takový rozkaz slyšel nějaké otrávené stěžování…
Když se vrátily i hlídky s nepořízenou, celou záležitost jsem uzavřel s tím, že se na místo vrátíme, až k tomu budeme mít prostředky. Ale hlodalo to ve mně ještě dlouho do noci, kdy už jsme zase po půlnoci vyrazili na cestu. Uklidňovalo mě snad jenom to, že pokud místo doteď nikdo neobjevil, ještě chvíli posečká ve stavu, v jakém je.

//copypasta z původního příspěvku, neplánuju žádné změny v postupu.
Řeku jsme přešli a pokračovali dál na Mantu, přičemž jsem vyslal dvě zombie coby zvědy, aby prozkoumali okolí a dali mi vědět, jestli v okolí nestojí lidské hlídky a mezitím hledal výhodnou pozici, na které bychom rozbili další tábor a sečkali s útokem do setmění.

Cesta

// ó, hráč s trpělivostí. To se jen tak nevidí.. xD Čekal jsem, že zombíci budou muset hrabat, ikdyby to mělo trvat kdovíjak dlouho hodin.. xD Zajímavé.

Překročí most a začneš postupovět směrem na Mantu.
Krajina je celkem nepřehledná, protože je dosti kopcovitá a je tam plno malých lesíků (spíše než lesy jsou to jen shluky stromů s trochou zvěře). Míst k táboření je habaděj. Obzvláště se ti zamlouvá trochu větší kopeček na němž je jeden z těch malých lesíčků. Z kopce je vidět celkem daleko a stromy by přitom kryli výhled na tvoji malou armádu.
K vesnici by to mělo z tohoto místa být zhruba 3 hodiny cesty. Aspoň by tak měla být nižší pravděpodobnost, že Vás někdo objeví.

Dvě Zombie jsi poslal na výzvědy se vrátili zrovna, když jsi byl u tohoto příhodného tábořiště. Všimneš si, že zombie maj mordy od čerstvé krve, stejně jako ostří svých zbraní. Jsou, ale natolik blbé (a neschopné komunikace), že z nich dostaneš akorát to, že s někým bojovali, zabili ho a sežrali ho.
To kolik protivníků bylo a jestli nějaký neunikl, to už ti říci (naznačit) nedokáží.

Překážka na cestě

Troll trochu znejistěl. Vypadá to, že nestíhá pochytit a pochopit všechna tvá slova, natož na ně vymyslet odpovídající odpověď.
Nakonec se, ale Gurg zamračí. Vypadá to, že nemá ani chuť přemýšlet či nad něčím hovořit. Zamává proto zbraní nad hlavou a ukáže na tebe. "Ty se vzdát Grugovi. Odvedu tě k Morlechovi, Vůdci Kamene. Ten rozhodnout. Pokud ty nepokleknout, já napít se tvé krve."

Trollové se nezdají být vůbec vystrašeni vaší přesilou. Ikdyž to možná není přebytkem statečnosti, ale jako spíše nedostatek inteligence a pudu sebezáchovy.
Proti alespoň trochu inteligentním stvořením bys určitě mohla vyjednávání využít. Ale pro tyto hloupé tvory je snadnější bojovat než mluvit.

Cesta

//Věřim, že by to byl vtipnej pohled, ale jak řekl Mordi, ono to počká :D

Dobré zprávy střídaly zase ty špatné. To když se vrátily zombie a já zjistil, že na své cestě stihli někoho zamordovat. Bylo zbytečné se vztekat, ale já přeci jen rozčíleně pohodil rukama a poslal je zpátky do řady. Měl jsem s nimi poslat Tamu, pomyslel jsem si a zabědoval nad vlastním rozhodnutím, protože dávat to těm dvěma za vinu nešlo, když neuměli ani do dvou počítat. Nebyli mi ani schopní říct, KDE se to stalo. Proto jsem se otočil na svého služebníka, aby jednoho z nich vzal a šel zjistit, co se vlastně stalo a pokud možnose vyhnul jakýmkoliv dalším střetům. V táboře jsem zůstal s Morgem a zbylými devíti vojáky a koněm.
Šest nemrtvých jsem rozestavěl kolem tábořiště ve vzdálenosti desíti metrů a kostlivce s nemrtvým bývalým náčelníkem jsem si nechal při ruce a čekal, až se Tama vrátí a hlavně až se setmí.

Tábořiště

Tama se vrátil zhruba za půl hodiny a hned před tebou pokleknul. "Můj pane, našel jsem místo boje. Bylo tam plno stop, ale nemohu říci kolik osob tam bylo. Každopádně, tvoji služebníci zabili dva, nejspíše lidi a také je sežrali."
Tama si trošku odkašle, ale zřejmě to není konec "hlášení", protože pokračuje. "Zřejmě někdo, ale tento boj viděl. Protože z dálky jsme pak viděli tlupu lidí, kteří se opatrně k onomu místu blížili. Je jich asi tucet. Jedná se, ale o podobné vidláky jako v předešlé vesnici. Z dálky jsem viděl jen kožené zbroje a hroty kopí. Nevím tedy příliš o jejich vybavení, ale kouzelníka nemají žádného. A je dost pravděpodobné, že dojdou až sem. Přepadneme je?
Míst k přepadu jsem našel dost. První dvě už bychom nejspíše nestihli obsadit, ale další je jen pár minut chůze odsud. A jedná se o průchod mezi dvěma menšími kopci jejichž svahy jsou, ale zalesněné a tak by nám poskytovali dobrou skrýš a my bychom je mohli napadnout? A nebo jsem našel ještě jedno místo, které je odsud trochu dál. To je tvořeno širokým polem, zřejmě bývalý les, kde jsou pokácené kmeny stromů vyskladané do kupek a velké pařezy, nebo ještě větší díry po nich. Tam bychom se rovněž mohli ukrýt a nenápadně zaútočit. To jsou samozřejmě jen mé skromné návrhy můj pane."

Obléhání

Vytvořili jste si tedy menší tábor ve stínu skřetí Tvrze a poslouchali celý den dunivé rány a sledovali jak obří kameny vrhané lidskými katapulty dělají do skřetí tvrze díry jako do elementálu.
Během dne vám rovněž skupinka skřetů pod velením šamana donesla potřebné suroviny.
Oleje je, ale jenom 5 džbánů (celkem zhruba 20 litrů).

Jinak je celý den poměrně monotónní. Všimneš si, ale obavy a nerozhodnosti v očích svých vojáků, hlavně těch mladších (tj. někteří Válečníci a Lučištníci).
A bručení Caralel, která mudruje pod vousy bokem od ostatních jestli je moudré riskovat své životy pro nějaké prašivé skřety rovněž na morálce moc nepřidává.

// klidně už začni psát o přípravě na noční útok

Povzdechla jsem si a protočila oči v sloup. Bohové proč? Proč já a proč ten troll? Založila jsem si ruce v bok a snažila se nějak potlačit svědění konečků prstů, které napovídalo tomu, že mu brzo uříznu hlavu a hodím ji vrrkům.
Otočila jsem se na svoji malou skupinku a povytáhla obočí. Zdá se, že nikam nepůjdeme dokud se prvně neukážu panu starostovi, řekla jsem poněkud rezignovaně a otočila se na to jelitu a jeho trollské přátele. Ano ano, když myslíš, že je to to nejlepší, co lze udělat, tak dobře. Ale moji muži půjdou se mnou, řekla jsem naprosto klidně a ponechávala si ten chladný tón. Otočila jsem se na Nergala a pak na šamana. Tak jdeme... pokud to tedy není problém, otočila jsem se na trolla a přimhouřila oči.

Vytvoření tábora trvalo chvíli a čekání na suroviny jsem strávil pozorováním katapultů a pevnosti. I přes její celkem chytrou stavbu v ní nadělaly katapulty mnoho děr. Házel jsem to na vrub materiálu.
Po nějaké době nám konečně přinesli suroviny. Pláten bylo dost, ale s olejem to bylo horší. Bude se muset šetřit na zapálení katapultů.

Zbytek dne probíhal v klidu. A já měl v plánu ho strávit plánováním na útok, když jsem si všiml pochybností různých vojáků. A Caralel tomu moc nepřidávala. Po menším zamyšlení jsem Masonovi pokynul ať všechny shromáždí na prostoru uprostřed tábora. Když se tak stalo, před všechny jsem vystoupil. "Chápu, že nechcete bojovat bok po boku se skřety. Nevraživost mezi elfy a skřety se táhne daleko do minulosti. Ale teď máme většího nepřítele. Lidi. A ty sami neporazíme. Nehledě na to, jak lidi nesnáším, vést válku umějí dobře. A my potřebujeme nutně spojence. A není lepšího, než skřetů. I když to jsou zavrženíhodné bytosti, bojovat umí. Dnes v noci zaútočíme na lidský tábor. Na naší straně bude překvapení, tma a horda skřetů. Na straně lidí?" Pohrdavě jsem se ušklíbl. "Nabubřelý velitel a spací košile. Vyhrajeme. A budou následovat další vítězství. To vám slibuji." Dokončil jsem svou řeč a dal jim rozchod.

// přípravu si ještě musím rozmyslet xD

Zezdrin

Narodil jsi se v Podzemí, ve velkém městě Drowů, které se nazývá Chaulssim. Narodil jsi se levoboček "Prince" Chaireina, jenž byl Prvním synem jedné z nejmocnějších drowích Rodin v celém Podzemí, Rodiny Graide. Graide vládla Chaulssimu a jen málokterá z Rodin v tomto městě žijících ji mohla zkoušet odporovat.
Život drowa bez Rodu by byl tvrdý, ale tvůj otec se tě ujal a nechal z tebe vychovat assassina. Zabijáka. Vraha. Dal ti vědění, dal ti výcvik a dal ti výzbroj. Chtěl tak z tebe vytvořit skrytou zbraň, která by byla věrná jen jemu a kterou by mohl použít i proti svým zrádným sourozencům.
Tvůj výcvik byl důkladný a naučil ses nejen bojovat zbraněmi, ale používat i hlavu a podpůrná kouzla ke zdolání či obelstění protivníků.
Vždy z tebe, ale vyzařovala i patřičná dávka sebejistoty a aura síly, přičemž jsi byl vždy chytrý a prohnaný. Proto už v brzkých letech jsi vytvořil z partičky sirotků a malých žebráků svůj tým. Pomáhal jsi jim přežít a oni se tak postupně stávali tvojí prodlouženou rukou. Tvůj otec věděl, že je tajně cvičíš a dokonce pro ně od něj kradeš výzbroj a zbraně, ale přecházel to s pobavením.

Jednoho dne, tě zasáhla strašlivá zpráva. Tvůj otec Chairein zemřel. Mluvilo se o nějaké nešťastné nehodě a přirozeném odchodu z tohoto světa. Jenže pro drowy bylo přirozené úmrtí i dýka v zádech.
Pustil jsi se do vyšetřování, ale byl jsi napaden několika zabijáky a jen za pomoci svých věrných ses jim ubránil. Zpráva, ale byla jasná. Tvého otce zabil někdo z jeho sourozenců a tebe čekal stejný osud. Neměl jsi žádnou šanci přežít. Ostatně, tvůj ochránce byl mrtvev a služebníci tvého otce buď dopadli stejně, nebo se přidali k jeho protivníkům.
Odešel jsi proto z Chaulssimu. Několik tvých druhů tě následovalo. Několik let jste se toulali Podzemními říšemi až jste konečně našli východ z tohoto krutého světa a dostali jste se na horní svět. Na svět o němž ti tvůj otec i jeho učitelé tolik navyprávěli.



Sluneční paprsky vás bolestivě bodali do očí, ale po pár měsících jste si zvykly. A poté jste zjistili, že jste se dostali snad do ráje. Slabé bytosti obývající hory kde jste vyšli byli snad stvořené pro zotročení a masakrování. Slabý lidští horalé a lovci, na něž jste narazili Vám poskytli zábavu k jejich poražení a následnému mučení. Oproto Podtemnu tu bylo tolik možností a stačilo si je prostě vzít.

Během svého putování jste narazili na lidské město. Obrovské město.
odkaz

Hned cítíš, že tady máš šanci se stát mocným a ovládnout nejen toto město. Ale zároveň je ti jasné, že nemůžeš nakráčet hlavní bránou a začít všechny vraždit. To by k ničemu nebylo. Naopak, skryt ve stínech a jen za pomocí intrik, vražd a zastrašování, to je pravá stezka k získání moci, kterou tě tvůj otec naučil.

V temné noci jste bez problémů přelezli hradby a po pár minutách jste se ocitli na střeše vysoké věže, přičemž kolem vás ležela plocha střech a věžiček.
V tu chvíli jsi, ale asi 30m od sebe a o dvě úrovně níže spatřil na jedné ze střech pohyb. Vidíš, jak se po oné střeše plíží dva zakuklenci. Nože za jejich opasky a těžké kuše v rukou, je ti hned zřejmé, že máš před sebou dva assassiny.
Oba se zastaví na okraji střechy, k vám otočení zády, opřeli kuše o okraj střechy a čekají.

Tábořiště

Vyslechl jsem si Tamu a kývl na srozuměnou. Nakonec z toho nečekaného napadení zombie ještě něco kápne. Pokud se opravdu jedná o takové nuzáky, jak Tama říká…
Rozhodnutý jsem byl rychleji, než by se dalo očekávat. “Výborně, Tamo, vyrazíme hned. Zabereme soutěsku, o které mluvíš a sevřeme je v ní,“ zavelel jsem a vzal si s sebou tři kostlivce a čtyři zombie. Zbytek jsem nechal s Morgem v tábořišti, kterému jsem dal pokyn hlídat post a pokud pro něj nepošlu, ať za námi vyrazí do půl hodiny. Pak jsem se vyhoupl na koně a popohnal i Tamu.

Svoje vojáky jsem hodlal rozestavět na obě strany okolních kopců v takové vzdálenosti, aby nebyli lehce spatřeni, ale zároveň zůstali na dostřel. Také jsem jim zavelel zakleknout s tím, že jakmile se lidé objeví, začnou střílet z luků a na můj povel následně seběhnou a dobijí zbytek. Sám jsem hledal vhodné místo, kde bych se schoval se svým koněm, než provedu přímý útok.

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno!

Drag Oncave

PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!
Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.