Andor.cz - online Dračí doupě

Divočina->Capital city

„Tak tohle bude moje rozloučení s tímhle světem.“ Proletí mi hlavou, když vidím, jak obří létající zrůda míří na místo, které jsem jako zázrakem našel v téhle divočině. „Tenhle domek vypadá sice pevně, ale vydrží tak dva nebo tři nárazy od této příšery.“ Přemýšlím a přitom uvidím dírou ve střeše létavce prolétnout nesmírnou rychlostí a uštědřím mu dávku z mého samopalu. Vypadá značně odolně a jeho kůže je proti mým kulkám od pohledu odolná. Dům se otřese a kolem mě se zvedne prach, zbytky střechy dopadnou hned v zápětí a já se jim vyhnu jen taktak. Díra ve střeše se značně zvětšila a létavec už mě spatřil. „Patrně budu jeho dnešní oběd já doufám, že mu budu chutnat.“ Řeknu si sám pro sebe sarkasticky a chystám se na smrt v jeho pařátech.

Ozve se výbuch a objeví se záblesk zakryji si oči rukou a mé tělo pokryje ještě víc sutí a těsně vedle mé hlavy přistane tříkilový kus zdi. Následně vše kolem mě zaduní a tělo létavce dopadne na zem domu a vezme sebou i nějaký ten trám. Cítím neuvěřitelné štěstí, že jsem ještě živý a opatrně vstanu ze země a jdu směrem onomu stvoření. Vypadá relativně mrtvě, ale člověk nikdy u těchto zrůd neví a tak mu vystřelím jednu kulku přímo do hlavy jen tak pro jistotu. Přeletím očima celé jeho tělo.„Zvláštní vypadá, jako kdyby ho zabil granát. To vysvětluje ten výbuch i jeho smrt podívám se ven třeba tam ještě někdo je.“ Pomyslím si a začnu odklízet barikády od hlavních dveří.

Před domem stojí zvláštně oblečený muž s puškou vypadá jako místní, hned co mě uvidí, dá se do hovoru představí se a já se také představím.  Řekl, že mě zavede k nejbližší civilizaci a cestou mi poví co vše se tu stalo, protože vypadám celkem zmateně.

Dozvím se skoro vše, co jsem chtěl vědět, tedy hlavně dost informací ohledně pádu republiky a také o tom jak se zde rozdělila společnost, jaká vznikla povolání a podobné věci. Nakonec se dostaneme k hradbám “Nedobytelného města“ také jinak zvané Capital City. Je vskutku na místní poměry dobře obrněné a i stráže vypadají dosti zkušeně. Vidím, že je zaujme moje zbroj a ani se jim nedivím taková technologie se nikdy k této společnosti nedostala a oproti jejich exoskeletu je zhruba o deset let napřed, bohužel zrovna nefunguje kvůli onomu výpadku stejně jako všechny části mé výbavy. Jediné co jsem našel po svém přistání byly tyto funkční zbraně z dvacátého století a mé vlastní zbraně mám schované v mém batohu. Než se dostanu z údivu nad tím, co vše kolem sebe vidím a co jsem se dozvěděl, zjistím, že to stalker co mě doprovázel, odešel a ani jsem se ho nestihnul zeptat, kde bych se mohl dozvědět něco ohledně bývalé vlády/armády.

Dal mi nějaké peníze, za co jsem mu byl vděčný a jen taktak, že jsem mu to stihnul říct. Pak jen prohodil o tom, kde se dá osvěžit a kde najít práce a rychle zmizel.

Město je opravdu veliké a tržiště plné obchodníků s různými zbraněmi a výbušninami, avšak já se dívám po něčem jiném a to po nějakém obyčejném oblečení. Něco co si mohu vzít na sebe místo toho co mám teď, přece jenom tato zbroj vypadá dosti zvláštně a vyvolávala by nepříjemnou pozornost, na kterou teď rozhodně nemám absolutně žádnou náladu. Hned jakmile najdu nějaké vhodné oblečení najdu místo kde bych se mohl převléci a v zápětí zapátrám v hlavě nad tím, kde vlastně je onen bar o kterém mluvil ten Stalker, se kterým jsem ještě před nějakou chvíli mluvil.

Nakonec se k němu po trochu delší době než bych chtěl, dostanu, dveře jsou staré a nápis snad ještě starší. Dovnitř vejdu klidným krokem a hned zamířím směrem k baru kousek od jakýchsi podivných dívek, které vedou dosti zvláštní rozhovor, jež vyslechnu, ač nedobrovolně poté zapátrám po tom, kde je zde nějaký hostinský. „Už strašně dlouho jsem nebyl ve městě natož v baru. Zdá se to jako věčnost. Na té vesmírné stanici jsem si vážně odvyknul komunikovat.“ Pomyslím si, když v tom kolem projde hostinský a donese něco slečnám, co sedí vedle mě. Počkám až dokoná co právě dělá a potom na něj směle promluvím. „Dobrý den, nejsem zdejší a potřeboval bych nějaké informace.“ Dopovím a podívám se mu do očí.

Bar

Hned jak vejdu, navalí se na mě zdejší chmurná atmosféra poloprázdného baru, která způsobí to, že nemám vůbec žádnou chuť se bavit s někým jiným než s barmanem, který vypadá poměrně přívětivě. Jedna z žen utrousí, že podle ní zde vydržím maximálně hodinu. „Hodinu? Nemyslím si, že to tu bude až tak špatné.“ Proletí mi hlavou a poznámku o tom jak se svléká moje zbroj přejdu s klidem na tváři. Chvíli po tom co se usadím hostinský má jakýsi podivný rozhovor a všichni v tomhle kumbálu vypadají nesví, až na tyhle dvě ženy, které si moc okolí nevšímají. Po malé chvíli se dva muži, kteří vypadají, jako něco čemu zde říkají Stalkeři, rychlým až prchavým krokem směrem ke dveřím, ale zdálo se, že to před tím prchali, bylo rychlejší, než čekali.

Do hospody vstoupil rus, který byl očividně zkušený a velice známí. Na mnohé lidi jistě působil hrůzostrašně, ale moje oči jsou zvyklé na podobné muže z různých akcí, co jsem kdy prožil a tak zůstanu ledově klidný a čekám, až se mi bude hostinský věnovat. Nakonec se přeci jen ke mně vrátí a oznámí něco, co jsem tak trochu čekal. Hrál jsem mnoho her, když jsem byl malý a téměř v každé prostě chtěli za informace peníze. A tak se podívám letmo na to kolik jsem dostal od toho muže z divočiny a potom se vrátím k hostinskému. „Dobře chápu, a kolik stojí vaše vědomosti?“ Řekni chladným a klidným tónem „Sem sice nový, ale né hloupý, přemrštěné ceny akceptovat nebudu, peníze budu potřebovat na důležitější věci. Jako třeba oprava mé výbavy a samozřejmě jídlo.“ Přemýšlím přitom, když čekám na odpověď od Harryho, jak mu tu říkají, a všimnu si, že dívka s tím tovaryšem odešla někam o kus dál. A já jsem očividně upoutal pozornost její přítelkyně. "Tak kocoure," začne razantně rozhovor, a aniž bych stačil odpovědět pokračuje dál, "Ve městě jsi poprvé jo?" Natočím se o něco víc k ženě, aby to nevypadalo tak, že ji úplně ignoruji a unaveně kývnu hlavou na znak souhlasu. "Co tě k nám přivedlo?" Trochu mě otázka překvapí. „To jsem si mohl myslet. Rozhodně nemůžu říct pravdu a navíc tohle bude jen řečnická otázka, takže nemusím vymýšlet nic složitého.“ „Dojel sem z divočiny potom, co náš transport přepadl létavec. Jsem jeden z posledních přeživších z Ameriky.“ Dořeknu a usměji se na ni a trochu nesměle se poškrábám na zátylku což značí mírnou nejistotu.

Bar

Rozhovor přešel k výchovné fázi. Nikdy jsem neměl moc rád, když mě lidé vychovávali, ale léta mě naučila nevstupovat do zbytečných konfliktů a tak zvolím mírovou cestu. „Oh. Omlouvám se, jestli jsem vás urazil, ale neptala jste se a byla jste tak trochu nezastavitelná.“ Dořeknu trochu omluvným tónem, ale ne sebe-ponižujícím, který jsem se naučil za dlouhá léta v armádě. „Moje jméno je Steven, Steven Marsh jestli vás zajímá příjmení.“ Dořeknu oznamovacím tónem, celkem jistě a zamyslím se nad tím, že bych měl kupovat nějaký alkohol. „Možná to není špatný nápad pro někoho, kdo zde žije nebo má nějakou práci, ale utrácet peníze za chlast místo, za užitečné informace je podle mě něco hodně nezodpovědného. I když k informacím se jde dostat různými způsoby. “ Myšlenka mi zabere sotva sekundu a v tom se ozve Harry „Deset to není moc za oblečení jsem utratil sotva dolar.“ Informace, které se dozvím od hospodského jsou zajímavé víc, než se zdají. Akorát se stalo něco, co jsem nechtěl. „Každá lež se začne komplikovat, ale rozhodně tu nehodlám mluvit o mém předchozím životě.“ Pomyslím si a v duchu se nadechnu a potom podám peníze hostinskému. „Díky za informace. A neřekl jsem jediný, jen jeden z posledních. Byl jsem členem národní gardy a také jeden z mála z našeho oddílu, který přežil. Ustoupili jsme před horami mutantů, a po vylodění zde na krajích Asie nás převáželi transportéry do zdejších měst, o kterých jsme měli téměř nulové informace, jen jsme prostě věděli, že zde jsou.“ Řeknu svou část polopravdivého příběhu a ještě dodám z jiného soudku. „Jednoho panáka, tady pro slečnu čeho bude chtít.“ A čekám co si dá.

Bar

Úsměv opětuji, ale sám si panák nevezmu. „Není moc moudré pít v tomhle stavu. Radši si zachovám čistou hlavu. Dám si maximálně jednoho panáka, abych neurazil.“ Pomyslím si při pohledu na místní slivovici, která zvolna plyne z láhve do skleničky. Nakonec si jednoho panáka dám přece jenom události posledních dnů jsou na jednoho člověka až moc. Při zmínce o tom, že jí příjmení nezajímá se jen trochu nepřítomně usměji a pomyslím si, že se toho zvyku musím zbavit.

Pozorně poslouchám onu dobrou radu a přitom se dívám Raven do očí. „Myslím, že bych si s tímhle měl poradit, tedy po mém výcviku bych se nějakých městských otrapů bát nemusel, ale to tahle dívka vědět nemusí.“Podívám se na dno skleničky, kde je již mizivé množství oné tekutiny, která se nyní nachází v mém břichu a vypadá, že jí je tam dobře. Nakonec se neslyšně nadechnu. „Eh. Oko z důlku? To by, hádám, nebylo moc příjemné, že? Kéž bych ještě mohl být členem, bohužel podle toho jaké se ke mně donesly zprávy garda nemá již co bránit, takže jsem na volné noze.“ Zvednu pravý koutek a trochu přivřu pravé oko na výraz mírného sarkasmu. „Chápu. Nedělám to schválně, ale to doufám chápete, před nějakou chvíli jsem byl venku a přišel o všechny mé kamarády a málem sám zemřel, potom se do společnosti zařazuje dost špatně, ale myslím, že se to samo spraví po nějaké době.“ Dořeknu větu a všimnu si, že dívka sleduje jiný stůl, po lepší identifikaci rozpoznám, že je to stůl s tím mužem se sekáčkem a blondýnou. Náhodou vyslechnu část jejich rozhovoru, i když tomu nevěnuji žádnou pozornost. „Zajímavé. Nějaká práce, obsahující část se sestřelováním něčeho. Peníze by se mi tu skutečně hodili anebo by snad jen stačilo, kdyby mi někdo opravil moji výbavu. Zkusím se zeptat, třeba budou chtít nějakou pomoc.“ Pomyslím si a otočím se zpátky zády ke stolu, kde sedí rus. „Omlouvám se, že jsem tak trochu poslouchal, ale nedalo se to přeslechnout.“ Řeknu, usměji se a pokračuji dál. „Slyšel jsem, že tu jednáte o nějakém obchodu, ve kterém hraje roli odstřelování a v tom jsem, jak to říct profesionál. Nebudu se na nic ptát a udělám, co potřebujete, a dokážu zaručit, že se nebudu nikde plést do cesty jen za malou cenu a to, že bych potřeboval opravit tuto zbroj a mé dvě zbraně. Je to sice moderní zbroj i ty zbraně, ale věřím, že schopný mechanik toho bude schopný.“ Dořeknu souvětí a lehce naznačím mírným pohybem hlavy ke stolu, kde sedí rus a domlouvá tento “obchod“.

Bar

Statný rus odejde se slovy, že může přijít kdo jen má zájem a to ve mně zanechá dobrý pocit podtrhnutý reakcí místního barmana, který až na nějaké výhrady vůči tomu, že mluvím nahlas o svém vybavení. Ale zvyky se přebíjejí jen velice obtížně a dá se říct, že jdou přemazat jiným zvykem. „Čtyřicet pět minut je celkem hodně, ale jelikož nevím, jak se dostat na cílovou pozici budu muset využít dalších informací od zdejšího barmana nebo této dívky. Ale pokud mi někdo z této organizace dokáže opravit výbavu budu navýsost šťastný.“ Pomyslím si, ještě předtím než si mě začne Raven znova mluvit.

Rukou zastavím hostinského na znak, toho že už si dalšího panáka nedám. „Pro dnešek alkoholu dost. Po těch deseti letech je to celkem nezvyk.“ Poté se usměji na dívku přede mnou a zaujatě naslouchám jejím otázkám. Až domluví trochu se zamyslím a lehkým tónem odpovím. „Byl jsem u oddílů sniperů a tudíž se dokážu maskovat a střílet z úkrytu, ale také za pohybu s velikou přesností. A o lstivostí a zákeřností si nejsem tak jistý, každopádně se dokážu udržet naživu a dostat co nejvíce nepřátel, alespoň k tomu jsem byl vycvičený a asi bych tu bez toho ani nebyl.“ Dořeknu na jeden nádech a bez těžkostí vydechnu, aniž by to bylo nějak zvlášť slyšet. I přes pití mám celkem hlad, jelikož jsem téměř celý den nejedl a tak se takticky zeptám, jestli by nebylo spíš než drink jídlo, protože pít na prázdný žaludek je veliké zlo.

Bar – UAZ

„Jídlo myslím, že to je to co jsem právě potřeboval. Nejedl jsem skoro tři dny a už se to začínalo projevovat na mé psychice.“ Pomyslím si přitom, jak se dívám na Harryho u pánve, ze které se line lahodná vůně, kterou si pamatuji maximálně tak z dětství.

Pomalu koušu lahodné masu a přikusuji kvalitní chleba, který jsem od této hospody doopravdy nečekal a přitom pozorně poslouchám rozhovor barmana s kýmsi kdo je zřejmě v nějaké bojové vřavě což bych v takto obrněném městě doopravdy nečekal. Možné jsou také civilní nepokoje, bez pořádné vlády je to i logické.

Po zprávě, že tu budou, co nevidět moje tempo konzumování se zrychlí zhruba o osmdesát procent, protože takhle bych tu byl navždy. Zpátky již přišla ta blonďatá dívka, co předtím komunikovala s tím rusem a i přes veškeré události vypadá velice klidně a na tváři má jen jakýsi ironický úsměv. Ale momentálně se nad tím moc nezamýšlím a už si rychle balím zbraně tak aby nepřekáželi a dalo se s nimi rychle operovat. „Nepraktické je, že musím sebou vzít i zbraně nefunkční, ale co už nic jiného už mi nezbývá, rozhodně je tu nehodlám nechat.“ Projde mi hlavou při pohledu na hospodu, která je teď již prázdná.

Dojím těsně předtím, než se rozrazí dveře a tak jen posunu prázdný talíř a několik dolarů abych nezanechal dluh, když už se sem nemusím nikdy vrátit. Poté již vyjdu ven na ulici, která je v poměrně velkém chaosu a rychle naskočím do vozu UAZ a jen letmo pohlédnu na rusa za kulometem. Ze slušnosti pozdravím zatím jediného muže a představím se úředním tónem neboli tak jak jsem již zvyklý. „Dobrý den. Jmenuji se Steven Marsh.“ A podám si s ním ruku. Následovně otevřu svůj batoh a vytáhnu maskovací oblek " hejkal " a bleskově se do něj dostanu, abych když přijde náhlá akce byl již připraven jeden nikdy neví z čehož se odvíjí i má kontrola zásobníků a průchodnost hlavně u obou mých zbraní.

Dívky postupně dojdou a nastoupí do auta, přičemž jedna z nich dovede i psa, který je spíš podobný vlku. Pes mi nevadí, nikdy jsem se nezamýšlel nad takovými povrchními věcmi, jako jsou čisté potahy nebo podobné věci. Vždy jsem byl veden k myšlení nad smysluplnými věcmi jako třeba bojová strategie apod.

Dokončím režii a rozhlédnu se z okénka na ulici kde právě stojíme a potom zpátky do našeho transportéru.

Cesta->Světlovodka->líheň

Vůz se rozjede s lehkostí na svou nelehkou cestu napříč bojovým polem plným obrovských červů, kteří nevypadají moc křehce a očividně této silné obraně města dávají zabrat. A palposty vypadají jako jejich normální svačinka. Hned jakmile vyjedeme jejich směrem, zamýšlím se nad tím, jak tyto červy složíme, i když podle původních předpokladů měla tato akce být něco jako tajná, tichá, rychlá přesně na co jsem byl cvičený.

Těsný průjezd mezi těmito obry mi učiní velice dobrou náladu a přesunutí do této měsíční krajiny ještě lepší. Konvoj zastaví a vojáci se začnou shromažďovat. „Tak tohle mi chybělo. Stará dobrá armáda. Rozkazy a jejich vykonávání cítím se, jakoby se vrátili staré časy.“ Pomyslím si s kapkou nostalgie a pozoruji našeho velitele akce, jak rozdává rozkazy. „Hm, výbava dosti primitivní, ale to k téhle době patří taky.“ Proletí mi hlavou při pohledu na vysílačky a výbušniny C4. „Žlutý tým? Dobře tenhle chlap vypadá, že bude celkem v pohodě.“ Skenuji pohledem svého kolegu a přitom si podvědomě připevňuji vysílačku do místa, do kterého se normálně umisťují granáty. Handsfree upevním a nasadím zbytek mé výstroje a ještě jednou pro jistotu zkontroluji zásobník mé AK-47. A pohledem zamířím na našeho velitele a zbytek roty D. „Vypadají zkušeně a disciplinovaně. Tahle akce se mi začíná čím dál tím víc líbit.“ Proletí mi při pohledu na ně hlavou a přitom vezmu poměrně opatrně tašku s C4kou a pokusím se ho dostat do mého batohu a po asi dvou minutách ustavičné práce se ji tam podaří dostat bez jakéhokoli výbuchu a tak se potichu v duchu pochválím. Ve vysílačce se ozve hlas muže, který se mi představil a neřekl mi své jméno, ale taktně to přehlížím a jen tak mimochodem uvedu své nevšímajíc si jakési zcestné řeči, které následují. „Zvláštní člověk“ Projede mi hlavou, ale bez dalšího rozvádění této myšlenky, protože se již vydáme na cestu k červí díře.

Pohybujeme se tiše a rychle poměrně vysokým porostem s profesionálním vzhledem trénované jednotky, i když se mnozí známe sotva hodinu. Cestou moc nekomunikuji, na rozdíl od podivného muže, který věci neustále komentuje. Dostaneme se až k otvoru v zemi, ve kterém zahučí jeden z nemotorných a neopatrných voják předtím tak dobře vyhlížející. A následuje salva z jeho AK-47, která značí že přímé setkání s těmito červi zřejmě nepřežil. „Nemusel by aspoň řvát, ale co už. Ty “běžci“ nevypadají moc nebezpečně proti takovéhle jednotce.“ Projede mi mezi spánky v rychlosti a vyrazím společně s týmem na jeho pozici, samozřejmě že o něco víc opatrně a cestou se snažím krýt nám cestu. „Nehodili by se nějaké světlice?“ Pronesu při pohledu na díru, ve které zahučel onen voják a s myšlenkou, že nás čeká něco podobného.

Před líhní a do líhně

S poděkováním přijmu světlice a zastrčím je do pásku a rozhlédnu se po okolí, jestli neuvidím nějakého běžce nebo letce o kterých jsem se zatím dozvěděl.

Muži svědomitě upevňují lano a já je přitom kryji před případnými nepřáteli, nakonec v díře zmizí všichni až na hlídku. „Žlutý tým červenému, dorazili jsme na místo určení odteď jsme mimo dosah vysílaček. Ohlašuji střelbu a eliminaci nepřátelského cíle. Postupujeme dále. Marsh končí.“ Prohlásím do vysílačky úředním tónem a ještě si na rychlo sundám, hejkal při pohledu na ten sliz všude okolo. Přece jenom z mé výstroje se to bude čistit určitě mnohem lépe než z hejkala.

Už se chystám vskočit do jámy lvové, když v tom při zvuku křídel vojáci kolem mě znejistí a začnou se dívat na nebe, kde se jaksi líně houpe podivný letec. Všichni se přikrčí k zemi a ani nedýchají, letec letí dál a ani si nás nevšimne, vypadá to, že je zaměstnán něčím mnohem nepříjemnějším. Nakonec se tedy nadechnu a skočím do díry plné nepřátelských červů.

Hned jakmile dopadnu, všimnu si, že jsou všichni na živu, což mě trochu překvapilo, ale nedám to nijak najevo. Hýbat se zde dá jen stěží a na naši pozici se blíží rychle několik dalších červů. Menších, ale o to rychlejších. Na krátkou vzdálenost nebudu používat samopal a tak opatrně vytáhnu svůj S & W a zamířím na jednoho červa přes rameno vojáka přede mnou a druhou ho za něj chytím, aby se mi případně nepohnul a nestalo by se něco velice nepěkného. Nakonec zamířím a vystřelím, přičemž mířím o kus před něj vzhledem k jejich rychlosti.

Líheň

„Ha. Přesná trefa mě ještě nepřešla.“ Zaraduji se v duchu a podívám se na to, jak rota rozdrtí zbytek červů. Postupujeme plynule dál a sliz všude kolem dodává na špatné atmosféře stejně jako to, že se cesta neustále kroutí.

Sejdeme o něco níž a otevře se před námi nechutná scenerie. Obrovská místnost plná červů, jejich vajíček, slizu a nepříjemného zvuku jejich hemžení všude kolem. Během vteřiny náš průzkumník přijde víceméně o život a na rozkaz velitele je odtažen zpátky k východu, i když je to podle mě spíš nepraktické. A zároveň nějací červy nás očividně zaregistrovali. Jen výrazným náznakem ukážu, abychom se kryli o vnitřní zeď chodby, a zastřelím několik červů, kteří již vyrážejí naším směrem. Poté rychle doběhnu za všechny vojáky, vytáhnu z batohu jednu ze tří výbušnin a rozbušku. Následovně se rozhlédnu po místnosti. „Sakra, toho slizu je tady doopravdy moc. Výbušniny se v něm utopí.“ Proletí mi hlavou a přitom pohlédnu na velitele. „Pane? Nějaký nápad jak nastražit výbušniny. Ten sliz nám může udělat velké problémy s jejich detonací.“ Demonstračně naberu vzorek do ruky a následně odhodím.

5. dubna 19:28
Ys, Raven, Carpantry, Karpentsky

Ys, Raven, Carpantry, Karpentsky, Carney

Steven Marsh, Horymír Vlček

Joe Carney

Červí díra->"Les"

Priorita otázky okamžitě lehce ustoupí do pozadí následujícího dění a tak nečekám, co mi odpoví. První otřes není silný a jde poměrně lehce ustát, ale rozhodně nevěstí nic dobrého, což potvrzuje hned další o něco intenzivnější rána pravděpodobně nějakého výbušného projektilu vysoko nad námi. „Sakra, co se to tam nahoře děje? To si zase Karpentsky s něčím hraje? Ten chlap vypadal nebezpečně hned od začátku, ale co pokud tady neumřu, bude konečně sranda.“ Chodba se začne zmítat před mýma očima jakoby jako jeden z těch tlustých červů, kteří jsou všude kolem. Nárazy zřejmě porušili statiku tohoto obrovského komplexu a ten se teď řítí přímo na naše hlavy. Jelikož jsem nejblíž východu z tohoto bludiště, rychle zareaguji, oslizlou tašku s výbušninami podám kapitánovi a rozhodným hlasitým tónem pronesu. „Rychle všichni ven nebo to tu na nás spadne! Ivan to má už za sebou, nechte ho tu!“ Dořeknu a přitom lehce kynu rukou, směrem k chodbě odkud jsme přišli.

Všechen ten sliz, který se nacházel na stěnách, podlaze kamkoli kam by ses podíval je teď za pomoci zákonů fyziky rozdělen rovným dílem mezi všechny muže v jednotce. Pohyb nebyl ani do teď zrovna příjemný, ale teď se z pohybu stalo jen urputné plížení se snahou zachránit si život. Červi jsou zmateni a hned na první pohled nám zbývá velice málo času, než se na nás všichni vrhnou.

Cesta před námi je klikatá a plná této želatiny stejně jako předtím, jediné v čem se liší je hromada naštvaných červů, kteří se snaží zbavit nebezpečí, které ohrožuje jejich domov. Nejtěžší úseky jsou ty, které jsou šikmé směrem nahoru, nemusí být moc strmé, protože kluzký povrch z toho dělá skutečně adrenalinový závod s časem pro mě a zřejmě neskutečná dřina pro ty vojáky v exoskeletu. Cesta tímhle tempem je sice fyzicky náročná, ale zato o moc víc efektivní než cesta sem a tak jsme u východu za zlomek času.

Lana zde stále jsou, ale vylézt po nich nahoru na povrch bude doopravdy výzva. Přiběhnu na místo jako první a zamnou, se pomalu dovalí zbytek vojáků v exoskeletech. I přes všude přítomného nepříjemného slizkého elementu se přitisknu ke zdi, abych ty zamnou, kryl palbou z mé AK-47. Rozbuška je zajištěna a my lezeme opatrně ven z této pekelné jámy a v duši doufám, že už se tam nebudu muset vracet.

Místo poklidného lesa, který byl venku předtím než jsme vlezli do červí díry je zde neskutečná spoušť. „Hm, že by tohle byl ten důvod, proč mizely ty karavany?“ Proletí mi hlavou v rychlosti a dál sleduji okolí. Bomba je vhozena zpátky do díry. „Doufám, že se tihle hladový bastardi, nají do sytosti.“ Pousměji se v duši a zvolna se očišťuji od zbytků odporného slizu. Hned jak se jich zbavím, nahmatám mou vysílačku, abych oznámil náš postup. „Žlutý tým červenému. Právě jsme se zbavili červí díry. Žádám o vysvětlení situace. Je to bezpečné část lesa byla zasáhnuta minomety. Marsh končí.“ Prohlásím stručně do vysílačky, když v tom se ozve. „Bomba!“ A tak rychle padnu na zem a zakryji si hlavu před tlakovou vlnou. Hned po doznění výbuchu vstanu a zkontroluji stav ostatních a všimnu si, že tu chybí ti dva vojáci, kteří hlídali vstup. „Válka, kdo nepočítá se ztrátami, nevyhraje.“ Pomyslím si a čekám na odpověď z vysílačky.