Dědicové Akatsuki 
hrálo se Denně
od: 06. února 2013 11:58 do: 14. května 2013 16:33
Dobrodružství vedl(a) Baruto
| |
 | DĚDICOVÉ AKATSUKI Akatsuki, organizace, která si dala za svůj oficiální úkol změnit svět v lepší místo a zajistit mír pro celý svět tím, že nechají zničit jeden národ svojí ničivou bombou, vyrobenou z devíti ocasých démonů. Pátrají po jinnchuriki, které unášejí a zabíjejí. O těchto aktivitách však trojice mladých shinobi, které již deset let vychovávají a trénují vybraní členové Akatsuki, jako své vlastní nástupce. Mají být buď ti, kteří zaujmou vůdčí místo v Novém světě nebo ti, kteří dokončí úkol, který si vůdce Akatsuki, jménem Pein, předsevzal. A jak se vůbec naše trojice dostala, k této pochybné a oficiálně zločinecké organizaci ? Jednoho dne přišlo do skrýše dvou členů Akatsuki několik shinobi z Konohague. Hrdinní bojovníci nesoucí jméno Itachi a Kisame je samozřejmě porazili, ale bylo zjištěno, že jedna malá vesnice nedaleko udala jejich pozici. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat, když se mstí Akatsuki, tak to je rychlé, ničivé a kdo neuteče tak umře. Ve vesnici však nezemřeli všichni, trojice dětí prchla a byla nalezena jistou Konan, která v nich vycítila potenciál , vždycky na to měla nos a ani nyní se nemýlila. Nějakou dobu se ta trojice děsila všech a všeho, ale po čase si k nim našli cestu a začali uznávat jejich charaktery a cíle. Když nadejde ten správný čas, který nastal v jejich osmi letech, tak celkem i z vlastní iniciativy prošli "výběrovým řízením", většinou však zůstali u těch se kterými i před tím trávili nejvíc času. Každý skončil jinde, "rozebrali" si je Kisame, Hidan a Konan. Se svými mistry sice trávili čas v době, kdy byla doba na individuální výcvik, například při učení nových technik a někdy vyrazili společně "kempovat" (lov hlídek ninjů atp.) Většinu času však ti tři trávili společně, občas docházelo na hádky o tom, kdo že je to ten nejlepší sensei a další hlouposti, ale celkově spolu vycházeli dobře. |
| |
| Začneme Je příjemné odpoledne v zemi Deště, jako obyčejně je zataženo a prší a vy tři jste dnes zcela nečekaně dostali volný den. Netušíte proč a z jakého důvody, je prostředek týdne a v tento den obyčejně musíte pracovat a nebo trénovat, ale nyní jste se dokonce mohli i prospat. Buď vaši pěstouni dostali rozum, což je nepravděpodobné. Nebo se pro vás chystá nějaká slavnostní chvíle. Tuto noc jste všichni přespávali na opuštěné farmě, kde se občas setkáváte a kde spolu trénujete. A včerejší den tréningem skončil, trénovali jste zde pod dohledem Kisameho a vše vypadalo normálně. Dnešní ráno vás však překvapí tichá farma, bez křiku plného nadávek na vaši ochrápanost a lenost. Místo toho byla farma prázdná, pouze na stole v kuchyní ležel malý svitek se správou. Jelikož jsou ložnice hned vedle kuchyně, tak není možné, aby jste se dostali z farmy a neprošli kolem vzkazu. Ten kdo to přečte první, tak se dočte následující informace : "Musel jsem z nenadání odejít plnit naléhavý úkol. Rozhodl jsem se vám dát volný den, ale ať jste dnes ve 23:00 v nejvyšší věži v Amegakure. Je důležité, aby jste přišli v čas." |
| |
Volný den Když procitnu ze sladkého bezesného spánku, je už světlo. Když vstávám na trénink s Hidanem-sensei nebo teď zrovna s Kisamem, světlo není skoro nikdy. "A doprdele!" Chcete mi jako říct, že jsem zaspala?! To ne! Keiko-sama prostě nezaspává, to je vyloučeno! Zprudka se posadím na posteli, až se mi zatočí hlava, a teprve teď mě napadne rozhlédnout se po mých společnících. Oshi-kun i Moesashi ještě spí. A možná jsem je ani neprobudila tím svým výkřikem. Teprve teď se mi začne vybavovat, co jsme včera zažili. Á, vlastně nám Kisame přece říkal, že si dneska můžeme trochu přispat! Rty se mi automaticky roztáhnou do širokého zázubu a rázem mám výbornou náladu. Chvíli se ještě pokouším usnout, ale pak to vzdám. Vstanu, hodím na sebe své jednoduché pohodlné kratší kimono, které je mi těsně pod kolena. Tmavomodré s širokým růžovým obi a s širokými rukávy. Pročísnu si vlasy a zamířím do koupelny. Když se rozhodnu vydat se do kuchyně pro jídlo (a s úmyslem být neskutečně hodná a něco nachystat i pro ostatní), na stole najdu lísteček. Máme den volna a v jedenáct v noci musíme být v nejvyšší věži Ame. Dost času - super! Nálada se mi zvedne ještě výš. Dneska nemám vůbec hlad, takže si k snídani nejdřív uvařím zelený čaj. Pro jistotu velkou konvici, řekla bych, že si dáme všichni tři. Tak. A zbytek ať si přichystají sami. Řekla bych, že už je docela pozdě, takže je asi nemá cenu budit. Naliju čaj do tří hrníčků, jeden si vezmu pro sebe, usrkávám z něj a čekám, až přijde někdo další. Jen doufám, že si pospíší, protože ten čaj jim vážně ohřívat nehodlám. |
| |
 | Volný den Probudí mě světlo, vnikající do místnosti oknem. Mírně otráveně se posadím na posteli a rozhlédnu se. Keiko už je bůh ví kde, Moesashi pořád chrápe. Odvedle cítím čerstvě uvařený čaj, což mě pochopitelně potěší. Jsem velkým milovníkem čaje. Vstanu z postele, natáhnu na sebe kalhoty a téměř neslyšně vylezu oknem ven. Venku panuje takový ten ranní chlad, který mám nejradši. Pročistí mi hlavu od nejrůznějších snů, dobře se v něm cvičí. Jako každý den si dám krátkou rozcvičku a svižným tempem si odběhnu svojí trasu, která má asi tak pět, šest kilometrů. Sotva dorazím, zastavím se u velké kádě, naplněné dešťovou vodou. Jsem sice doslova promočený deštěm, ale to mi nebrání se po pas ponořit do vody. Je to můj rituál a dělám ho ať chčije nebo ne. Teprve až teď vstoupím znovu do farmy, která se stala naším dočasným útočištěm. Teče ze mě voda, která zacáká celou podlahu, ale to mě nevzrušuje. Je to voda, ta se vsákne. Dojdu si pro osušku, otřu se s ní a pak jí přehodím přes svojí postel. Moje kroky míří do kuchyně, kde se posadím do nepohodlného křesla a usrknu si čaje. Lahodný. "Keiko, něco nového?" |
| |
S Oshim Upíjím čaj a zrovna přemýšlím nad tím, jestli si přeci jen nevezmu něco k jídlu, když uslyším kroky. "Dobré ráno," uculím se na Oshiho-kun. Hned v tom ale zjistím, že má mokré vlasy. Venku prší. No kurva. Zamračím se a nijak se netajím s tím, že mi Oshi kromě sebe přinesl pokles nálady na bod mrazu. Nesnáším déšť, pomyslím si otráveně. "Proč musí pršet zrovna dneska?" zabručím stále zamračená s pohledem na svého přítele. Sice to vyzní, jako bych byla naštvaná na Oshidoriho, ale to nějak neřeším. Náladu mi vylepší tak možná jedině to, že takhle s těmi vlhkými vlasy mu to fakt sluší. "Nic extra, krom toho, že jsem zrovna zjistila jak je venku hnusně," ušklíbnu se. Pak se se svým čajem přesunu blíž k Oshimu. "Nechceš cukr?" nabídnu. Ale já ti pro něj chodit nebudu. "Tys byl koukám na svojí rozcvičce," prohodím s malinko zdviženým obočím a pobaveným výrazem. "Nemůžeš si to odpustit, ani když tam chčije, co?" |
| |
 | Volný den Obvykle k mé nelibosti vstávám ještě za tmy. Když však mám možnost, chrápu až do pozdního odpoledne. Ale tentokrát jsem vstala rekordně brzo... Tedy, ne, že by to bylo dobrovolné. Vzbudil mě výkřik. Kam že? pootevřu jedno očko. Nic nevidím, naprostá tma. Asi bych mohla otevřít to jedno, které není zabořené společně s půlkou hlavy v polštáři. S obrovskou námahou tedy otevřu druhé očko. To zase vzápětí zasáhne oslnivý paprsek světla, peonikající mezi těžkými dešťovými mraky. Aha.. Tam, zamručím si pro sebe. Je vlastně celkem otravné mít tak citlivé oči. Divím se, že ještě nevypadám jako šikmoočka ze Suny, jak pořád mhouřím oči. Převalím se na druhý bok. Ale zdá se, že jsem to přehnala. Farmou se ozve žuch a tupé bum. "Au," zamručím nepřítomně a začnu se skládat ze země. Každý kdo mě zná, ví, že ráno mě opravdu na nic neužije. Tedy, alespoň 15 minut po budíčku ne. Posadím se na postel a zamžourám do pokoje. Mí vrstevníci už jsou oba vzhůru, soudě podle jejich rozrochňaných postelí a vůně čaje linoucí se z kuchyně. Chvíli se ještě rozkoukávám, pak už se jen zvednu a pomalu se šourám rovnou do kuchyně. Tam jsou samozřejmě ti dva. To je mi momentálně jedno. "Dobré," zabrumlám a stejně ospalým tempem se přesouvám ke konvici s čajem. Naleju si hrnek a pak se plžím ke spíži, kde určitě bude něco k snědku. |
| |
| Farma "Tady prší pořád, nevšimla sis?" řeknu líně. Vlastně ani pořádně nevím co jsem řekl, jen relaxuji, sedím rozvalený v křesle a upíjím čaje. Stále ze mě kape voda a stále jsem se nenamáhal vzít si na sebe něco víc než kalhoty. Proč taky? Stejně tu není nikdo, koho by to pohoršovalo. "Chodíš se mnou skoro dva roky a nevšimla sis, že nesnáším sladký čaj?" odpovím znechuceně. Jakoby měla na důležitější věci na práci, než je všímat si nejrůznějších rozmarů mojí maličkosti. Rozhodnu se však být velkomyslný a tento "prohřešek" jí odpustit. Však ona mi to splatí jinak. "Já mám déšť rád, tak nevím proč bych kvůli němu měl přestávat s mým ranním rituálem." pokrčím rameny. A pak se do místnosti přivalí Moe. Nalije si čaj a zamíří si to do spíše. Doufám, že zas všechno nesežere. Kisame by to určitě udělal. "Moesashi, máš z nás nejkladnější vztah k jídlu. Neuděláš snídani? Já a Keiko dojdeme pro nějaké dřevo, které nám už skoro došlo. A můžeme se i stavit v té vesnici tady kousek, tenhle týden jsme ještě nevybrali daně." Samozřejmě mám na mysli daň za život, které mě platí za to, že na ně nepošlu své válečné psy (K&M). |
| |
| Ráno, ráno, rá-ní-čko Přišourám se k spíži a omrknu, co je vevnitř. K mému překvapení se tam nenachází žádné jídlo, jen osamocená myš chroupasjící koláček. Zarazí se, když mě vidí, dokonce přestane i žvýkat. Po chvíli usoudí, že asi nejsem nebezpečná a pokračuje ve své zábavě. Naštvaně po ní hrábnu, ale ona je poránu samozřejmě rychlejší. Dnes si vyhrála, pomyslím si a povzdechnu si. "Jídlo nám právě uteklo," zabručím, otáčejíc se na ty dva. "Mám lepší nápad... Co takhle v tý vesnici najít někoho na souboj? Dostanem jídlo zadarmo až pod nos a ještě nějaký prachy k tomu," otřu si ospalku z oka, "a aspon se probudím zábavnou rozcvičkou." A aspon to nikomu nebude otravovat život. |
| |
Nechoď dceruško k vodě do toho zasranýho deště ven "To je právě to nejhorší. Chci do Suny nebo někam, kde je teplo," řeknu kysele. Teprve teď si všimnu, že Oshidori je mokrý VŠUDE. Mám chuť vyskočit na nohy a ztropit tu hysterický záchvat, ale díky perfeknímu výcviku Hidana-sensei a přirozeně dokonalé povaze mé maličkosti se ovládnu a spokojím se pouze s mírně řečenou žádostí. "Ty hadry si vysušíš," přimhouřím oči a můj výraz je pravděpodobně tak děsivý, že každý normální člověk by ihned a rád naklusal ke krbu, rozdělal oheň a samou ochotou by to oblečení možná i spálil. Jenže problém je ten, že Oshidori prostě normální není. Mírně to vylepšuje fakt, že Oshi si nevzal tričko. Já rozhodně nejsem ta, které by to vadilo. "Chm. Ne, nevšimla," obrátím oči v sloup. Jako by na tom záleželo, zrovna to, jestli so Oshidori sladí nebo nesladí čaj, mě teď momentálně fakt nebere. "Jo tak ty máš déšť rád? Je to vidět," poznamenám s pohledem na jeho promočené kalhoty. Chci dodat ještě něco ve smyslu "Jenže sis jaksi nevšiml, že JÁ ho ráda nemám", jenže to už přichází naše zrzka. "Hoj," zamumlám sotva slyšitelně a přeměřím si ji pochybovačným pohledem. Po ránu je asi tak vtipná a šarmantní jako slimák. Oshi mě předběhne s tím, že by mohla udělat snídani, zatímco my půjdeme... Pro dřevo? Do toho mokra? Ani mě nehne. Moe to naštěstí vyřeší za mě tím, že nám s elegancí sobě vlastní oznámí, že "jídlo zrovna uteklo". Nevím, co tím myslí, a radši si to snad ani zjišťovat nebudu. Pak navrhne souboj a při myšlence na to, že nakopu někomu zadek, se v tu ránu rozzářím. Kašlu na to, že venku leje... Hlavně že bude sranda! "Já jsem pro," zazubím se na Moe. "A řekla bych, že Oshi půjde s náma... Nebo radši chceš jít pro dřevo?" otočím se na svého miláčka a doufám, že můj pohled dost jasně sděluje "pojď s náma". Dřevo počká... A existují i jiné způsoby, jak se zahřát, že? |
| |
| Vzpoura? "Si běž, co ti brání?" řeknu s nepředstíraným nezájmem. Vážně je mi to fuk. Přece se, proboha, nebudu vzrušovat kvůli takové pitomosti. "Určitě neutřu." odseknu a postavím. Skoro jako naschvál ze mě teď kapou velké kapky vody, skoro jako bych se tě snažil naštvat. Ale není to tak, copak já umím ovládat vodu? Vyslechnu si nápad Moe a nadšené přitakání Keiko. Najednou jí déšť nevadí? Blbka. "Běžte si kam chcete. Ale pokud někdo nedojde pro dřevo, bue vám pěkná zima až se vrátíte. Promočená, prochladlá... A bez ohně? To přece nechceš." můj namyšlený výraz jakoby do světa vyhlašoval že jsem něco víc než vy dvě. Což je ostatně pravda. U kamen seberu velký košík a bez jediného ohlédnutí vyjdu ven, do deště. |
| |
| Farma Pomalu přejíždím pohledem z jednoho na druhého, podle toho, jak si vyměnují názory. Kei souhlasí s bitkou, kdežto Miss Universe oficiálně vyhlašuje výsledek Nejdůležitějšího manželského sporu roku. And the gold goes to... Svou ospalostí ani nevnímám, jak otravní jsou ti dva spolu. Dobře, otravnější by asi bylo, kdyby se bez ostychu muckali. Ale tohle mi taky dost leze na nervy. Vrána k vráně sedá... A skopne ji brzo z drátu. Sleduji kroky naší mandarínské kačenky a v hlavě mi to pomaličku šrotuje. Takže jdeme jen my dvě, vydedukuji nakonec chytře a pomalu se rozplazím směrem ke dveřím. Samozřejmě, vyšší moc tomu tak chtěla a já okamžitě, jak jsem palečkem stoupla na mokrou podlahu, hodila držku. Farmou se tak rozeznělo další tupé bum. "Au," pípnu. Voda mi nevadí, ostatně ani déšt ne... Spíš se mně hnusí fakt, že zrovna tahle voda byla v kalhotách Kačky. Ble, okamžitě jsme zase na nohou a už si dávám větší pozor. "Tak pojdme," řeknu už trochu probuzeněji. Vlastně jsem celkem ráda, že prší. Aspon to ze mě smyje ten humus.. A taky ospalost. Vesnice není daleko, takže v rychlejším poklusu v dešti moc dlouhou dobu nestrávíme. Stráže u vesnice nás nechají bezproblémů projít - ví moc dobře, co by se stalo, kdyby ne. Okamžitě zamíříme do místní hospody. Hned jak vejdeme, ozve se.. Nic. Ticho. A všichni na nás zírají. Klasika. "Dnes jsme přišly vybrat peníze jiným způsobem," ušklíbnu se. Všichni zatají dech, co jsme si na ně zase vymysleli. Tady jsem ještě nebyla, neznají mě tu. Rozhodla jsem se, že se chci najíst rychle. "Ten, kdo mě porazí v páce, bude daní ušetřen," zazubím se. Kdyby existovala filmová podoba, asi by všichni měli kapku u hlavy. "Zároven uzavírám sázky. Vyhraju do 10 sekund," odfrjknu si sebevědomě. Okamžitě se kolem strhne mela. Lidi si zjevně myslí, že budu jen nějaký poskok akacucáků a ne cucák samotný, takže se hned začnou uzavírat protisázky. Zhruba o 20 minut později míříme "domů" s pěkným balíkem peněz v brašně, plným břichem, a porcí pro Kačku. Stejně tak, jako on, je mi ukradený můj ukapávající vzhled, takže si hned bez větších okolků, jen s menším oklepáním za prahem, jdu nalít čaj. |
| |
Dámská jízda Na Oshiho kecy jen protočím oči. Sice je hezkej, ale občas, jako třeba zrovna dneska ráno je to absolutní idiot. Proč jsem si s ním vůbec něco začínala? ...Jo, už vím. Protože je hezkej a taky protože jsem nechtěla, aby si ho zabrala pro sebe Moe a já zůstala forever alone. Nakonec to skončí tím, že Oshidori si s výrazem, který by se hodil na pána vesmíru, načuřeně odkráčí vzít košík a jít do lesa pro dřevo. "Jo, šťastný promoknutí," ušklíbnu se tiše, aby to slyšela tak maximálně Moe. Ta pro změnu uklouzne po louži, co na podlaze nadělal Oshidori, a já se neubráním úšklebku. No jistě, stará dobrá a hlavně šikovná Moesashi. "Šikulka," pronesu a stěží potlačím smích, když se zvednu a pomůžu jí zvednout se z té země. "Tak jdeme, nebo jak?" Za chvíli už si to vykračuju vedle Moesashi, zabalená v největší pláštěnce, kterou jsem stihla najít. Ne že bych měla něco proti vodě, ale když jeden tráví kdovíjak dlouho dny buď v zabláceném, rozmočeném světě nebo v promrzlé farmě, tak se snaží si udržet aspoň to sucho. Teda aspoň já. Celou "proceduru" sleduju mlčky, nepatrně, ale přece soucítíc s tím nešťastníkem, který se proti zrzce postavil. Tak určitě, daly by se shrnout mé pocity z celého incidentu. Moe zabodovala, překvapivě. Ne že by mi vadilo, že budeme mít slušné jídlo. Když ale přijdeme domů - co taky čekat od Kisameho chráněnky - samozřejmě jí je jedno, že se tu patrně zanedlouho budeme ráchat v oceánu té hnusné dešťové vody. Snad mi to ani nestojí za víc, než tiché povzdechnutí. Sundám si pláštěnku, osuším nohy, které mi přeci jen trochu promokly, zabalím se do deky a zalezu do postele s čajem a nějakou knížkou, kterou jsem ještě nepřečetla. Možná vylezu později, když Oshi dorazí se dřevem a vlastnoručně zatopí, ale teď momentálně jsem ráda, že je mi teplo a sucho a nemusím trávit svůj čas ve společnosti té vražedné mašiny Moe. |
| |
| Farma Vrátím se chvilku po holkách. Dřeva mám požehnaně, rozložím ho kolem kamen, aby vyschlo. Pak zatopím, abych zahřál jak sebe, tak ty dvě. Popravdě i na mě je dnes venku docela zima, měl jsem si vzít alespoň triko. Ale to už je pozdě. Zatímco se ohřívám u kamen, ručníkem se vysuším do sucha, i ty promočené kalhoty si převléknu. Natáhnu na sebe jiné, a tentokrát si vezmu i těsný rolák, s dlouhým rukávem. Vlastně teď vypadám jako technický vizionář (schválně, kdo pochopil?). Sotva se z mého těla vytratí chlad, přiložím naposledy do kamen a vrátím se do svého pokoje. Cestou si ještě vezmu hrnek čaje. V pokoji si pochopitelně všimnu Keiko. Bodne mě osten svědomí, ráno jsem se k ní nezachoval úplně vhodně. Až se trochu zastydím, což se mi nestává moc často. Ujistím se, že jsem suchý a hřejivý, a pak si vlezu k ní, pod deku. "Jak to šlo? Netváříš se zrovna nadšeně, a jen deštěm to nebude." |
| |
Farma Jsem asi na desáté stránce, ale uznávám, že jsem četla už lepší knížky. Takhle to dopadá, když se člověk rozhodne pro dráhu asociála a nemá nic lepšího na práci. Znovu si loknu čaje a v duchu se pochválím za to, jak dobře jsem ho uvařila, a knížku odložím. Zrovna v okamžiku, kdy přijde Oshidori. Co to? Že by se ke mně rozhodl zase jednou za uherský rok chovat tak, jako se normální kluk chová ke své holce? Inu, možné to je. A dokonce je suchý. A hřeje. To mě přiměje se k němu přitulit blíž a i se na něj usmát. Dokonce si vzal můj čaj! Asi mu taky chutná. Ostatně komu by nechutnal. Čaje od Keiko-sama chutnají samozřejmě vždycky a všem, dovolím si malou kulturní vložku o pochvale mé maličkosti, během toho, co poslouchám, co má Oshi na srdci. "Máš pravdu, dnešek není nic moc," zahučím. "Nejdřív pro vás dva uvařím čaj, abyste neumřeli zimou," no dobrá, tady možná maličko přeháním, "a místo toho abyste mi byli vděční, tak ty se zvedneš a odejdeš a Moe mi předvede šipku na podlahu po louži, co z tebe nakapala." Když o tom tak přemýšlím, vlastně ani pořádně nevím, proč vlastně tuhle náladu pod psa mám. Možná to vážně bude kvůli tomu dešti. "No," brouknu po chvíli, znovu se pousměju a položím si hlavu na Oshiho rameno, "aspoň že už ses vrátil a nemusím se zase jednou bát, že se od tebe nastydnu," přejdu do tichého vrnění, dopiju čaj, šálek odložím na zem vedle postele a Oshiho oběma rukama obejmu. Vlastně nechci být ani tak romantická, chci se o něj spíš zahřát, hihi. |
| |
| Farma Když vypiju čaj, zajdu se převléct do suchého oblečení... Které je vlastně na chlup stejné jako to mokré. Je to jen chvíle a Kačák je zpátky. S ním samozřejmě dřevo na zátop, z čehož mám celkem radost. Sice mi déšt nevadí, ale opravdu je dnes celkem kosa. Konečně, když se za těmi dvěma zavřou dveře od pokoje, povzdechnu si. Vezmu svůj mokrý ohoz a dám ho sušit před krb, kam si také sednu a s přivřenýma očima sleduju plameny. To mi samozřejmě moc dlouho nevydží, protože moje oči jsou za chvíli suché jak písešná poušt. Samozřejmě se nudím. Škoda jen, že nejsem pořád ospalá, protože by mi to v tu chvíli bylo jedno. Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Mohla bych si někam zajít a poprat se, ale... Nechce se mi máčet další oblečení. Další řešení nasnadě je jít někam popíjet.. Což také nepřichází v úvahu kvůli noční schůzce. Kisame-baka by nebyl příliš nadšen z toho, že jsem zase v lihu, notabene na tak důležité schůzi. Znovu si povzdechnu. Občas je naprd mít ty dva milence v týmu. Člověk je pak furt sám. Kdyby jen nepršelo, pomyslím si a zadívám se z okna. Donutí mě to přemýšlet, co důležitého nás vlastně ve věži čeká. |
| |
| Nečekaná návštěva ? ani náhodou, domluveno v diskuzi Na východě se objevila modrá obloha a temné dešťové mraky odpluly někam do neznáma. Přestalo pršet a po celém kraji se rozlilo čerstvé sluneční světlo, den byl sice stále studený, ale alespoň již nebyl tak temný a pochmurný. Náhle se z venku ozval nějaký nadšený a trochu bláznivý výkřik : "Hééééééj, TY kočko se zrzavou hlavou, vylez ven, je tu ten co zvítězí, je tu Muž .... VSADÍÍÍŠ SE he he he he he ?" No prostě debil že jo, stačí se jen podívat a je jasný, že tento člověk nebude normální, má na sobě něco, čemu by se dala říkat ninjovský stejnokroj z Konohy, ale člověk nikdy neví jaký poděs se zde zase nachomýtne. Ta vesta je trochu roztrhaná a odřená, pod ní nemá nic, jen kalhoty na nohách a samozřejmě flašku saké v ruce. Vlasy černé, rozcuchané a neumyté obličej pitomce a v druhé ruce katanu ostrou asi jako jeho pohled, tedy nejspíš nevhodnou ani na krájení cibule. Je plná zubů a u jílce je dokonce rezavá. - stačí takto ? :D |
| |
| Farma Přemýšlela jsem. Asi se bude jednat o nějakou důležitější misi nebo tak něco... A jak jsem tak přemýšlela, můj malý mozeček se unavil a nakonec přecejen vypnul. A já usla. Netrvalo tomu však dlouho a probudil mě křik. Už zas, pomyslím si rozespale. Vůbec se mi nechce vstávat a ani mi moc nedochází, co ten člověk venku vlastně říká. Ale je, zdá se, dost neodbytný, protože řve na celé kolo. Achjo, pomyslím si snad už po sté a pomalu vstanu z popředí krbu. Nandám si boty, které jsem si společně s bundou sundala, a jdu ke dveřím. Jakmile otevřu, naskytne se mi pohled na ožralu. Ten hned, jak mě zblýskne, začne mlet o tom, jak mě vyzívá. Asi je z té vesnice.. Kvůli takovému lofasovi jsem vstávala? "Trhni si nohou," zavrčím a zase za sebou dveře zavřu. Hodlám zase ulehnout na své místo před vyhřátým krbem a pořádně se prospat před tou schůzkou. |
| |
| V pokoji Venku se ozve křik nějakého pitomce, dost hloupého aby nás přišel otravovat. Nicméně jsem si tak nějak jistý, že se o něj Moe postará. Bojového elánu na to má dost. "Podívej, venku přestalo pršet." ukážu s lehkým úsměvem na okno. Jak tě tak znám, tohle ti zvedne náladu. Hodně. Líbnu tě na tvář a nechám tě se přitulit. Jsem rád v tvé blízkosti, i když bych to nikdy neřekl nahlas. Vždycky moc příjemně voníš, zbožňuji tvojí hebkou kůži (samozřejmě krom rukou, kde máš kůži hrubší od používání zbraní). Jsem teď docela spokojený. Mohlo by to být lepší, třeba když si tě představím s obojkem na krku a vodítkem v mé ruce... Ale v rámci možností je tohle dobré. "Jak bylo ve vesnici? Nekladli moc velký odpor?" zeptám se vlastně i se zájmem. Vždycky si rád poslechnu historky o něčím utrpení. Ještě než ale stačíš odpovědět tě políbím znovu, tentokrát na rty. "Čaj je skvělý. Děkuji ti za něj." |
| |
S Oshim (dneska už podruhé) Na to hulákání venku reaguju jen nevěřícným a trochu pobaveným zavrtěním hlavou. Neřekla bych, že je tu někdo, kdo by nás předčil. A Moe speciálně. No, to je jedno. Já se o něj každopádně zajímat nebudu. "A jo!" vykřiknu, když se přesvědčím pohledem z okna. Vážně už tam neprší! Sice je tam pořád mokro, ale aspoň už z nebe nepadá další voda. A zrovna nemám náladu myslet na to, až zase začne. "To je super," zazubím se, přijmu od něj pusu na tvéř a přitulím se ještě víc. Pak následuje otázka, jak bylo ve vesnici, ale ještě než se zmůžu na nějakou odpověď, dostanu další polibek na rty. Nijak se mu nebráním, dokonce ho opětuju a ještě chvíli po tom, co se Oshi odtáhne, se zubím. "Ani ne... Znáš Moe. S někým se vsadí, pak samozřejmě vyhraje, shrábne peníze a jídlo a je hotová," popíšu s mírným úšklebkem a stručností sobě vlastní. Rozhodně skládání hrdinského eposu na téma Moesashi je to poslední, po čem teď toužím. Vlastně předposlední. Poslední je přání, aby zase začalo pršet a venku bylo ještě víc mokro. "Jo, a za ten čaj nemusíš děkovat... Pro tebe ho dělám ráda," uculím se, když Oshi pochválí můj čaj. Samozřejmě vím, že je skvělý a taky bych to všem ostatním řekla, na takovou skromnou, milou Keiko se dokážu proměnit asi jen v případě, že jsem s Oshim sama. "Ani jsem se nezeptala, jak ses měl na dřevě?" načnu další téma, i když pochybuju, že bude příliš zajímavé. |
| |
| Pokoj Zaraženě se na tebe podívám. "Vážně chceš mluvit o tom, jak jsem chodil v dešti po lese a sbíral klacky?" zeptám se s údivem. Něco tak hloupého přece ani nemůžeš myslet vážně, nevím jestli se mám začít smát nebo ne. Vyřeším to diplomaticky, začnu tě hladit po vlasech a zadívám se do stropu. "Pamatuješ jak jsme se potkali poprvé? Div že jsme se navzájem nezabili. " zasměju se. Ač jsme byli hodně mladí, něco takového se nezapomíná. Vzpomínám si, jak se mi strašně příčilo tvoje drzé vystupování. Doslova mě sralo všechno co jsi dělala nebo řekla. Vtipné. "Podívej se na nás teď. Moe je z nás na blití a i když se občas rafnem," třeba dneska ráno, žejo "Stejně nám to klape. Možná bych o tom měl napsat knížku, nebo tak něco." usmívám se pobaveně. Chvíli váhám, jestli to mám udělat, nakonec se ale rozhodnu, že ano. Vysmeknu se ti a kleknu si nad tebe. "Ale slečinka byla dneska ráno moc drzá. Doslova zlobila. To se nedělá, víš?" |
| |
Hmm...? ...No dobře, přiznávám se. Doufala jsem, že se se mnou Oshi nebude chtít bavit o tom, jak v lese sbíral klacky. Zakřením se. "Ne, vážně nechci," zabroukám a protáhnu se jako kočka, když mě začne hladit po vlasech. Rozhodně nezapírám, že mi to je příjemné. "Jo," zazubím se. "Taky že jsem měla chuť tě zabít. Skoro čtyřiadvacet hodin denně," zasměju se, když si vzpomenu, jak jsem na Oshiho účet rozhodně neplýtvala těmi nejhnusnějšími nadávkami, které mě naučil Hidan. Měla jsem strašnou radost, když se mu něco nepovedlo, a zároveň mě vytáčelo k šílenství, jak se choval děsně namyšleně, jak pán světa. Ne že by se tak nechoval pořád, ale řekněme, že už mě to štve míň. O trochu. "Ty radši knížku nepiš," zahihňám se jeho nápadu. "Asi by to nedopadlo moc dobře." Sice si nejsem jistá, na jaké úrovni je Oshidoriho kariéra spisovatele, ale moc velká asi nebude. Najednou spadnu na bok, jak se Oshi znenadání pro něco rozhodne. Přesněji se rohodl kleknout si nade mě a vynadat mi za ráno. S maximálním úsilím skryju úsměv. Před Moe ani nikým jiným bych to nepřiznala, ani kdyby mě mučili, ale občas mě docela baví dělat Oshimu jeho malou, občas dokonce i poslušnou holčičku, zauvažuju a rozhodnu se, že dneska nechám iniciativu čistě na něm. "To není vůbec pravda," rozhodnu se pro odmlouvání. Samozřejmě bych vymyslela tisíce argumentů, proč to pravda není, ale hádám, že pro začátek mi tohle postačí, abych Oshimu dala záminku... K čemu, to už se nechám překvapit. |
| |
| soukromá zpráva od Oshidori pro Odmlouvá, skvěle. Nakloním se k jejímu uchu a zašeptám: "Mám tě moc rád, jsi skoro vše co mám." Tak, a je to venku. No, stejně to musela vědět už dávno. Blbá není. Napřímím se a začnu se tvářit přísně, vážně. "Chceš tím říct, že lžu?" chytnu její čelist a zmáčknu. Dost silně na to, aby to bolelo. Ale ne zas tak silně, aby to bolelo moc. Účelem je se pobavit, vzrušit. Ne si skutečně ublížit. Nicméně, to že je vyznavač Jashina mi situaci ulehčuje. Vydrží víc než kdokoliv jiný. "Tak co, chceš říct že lžu?" násilím jí otevřu ústa. Skloním se k ní a a dlouze jí políbím, jazykem jí šmejdím v ústech. Když přestanu, pustím i její čelist. Posunu se o trochu níž, jazykem přejedu po jejím překrásném krku. A pak se zakousnu. Zuby projedou kůží a mě začne do úst téct tvoje krev. V ten okamžik tě pustím, nemám rád tu železitou chuť. Místo toho naberu její krev na prst a nakreslím jí přes rty srdce. "Zasloužíš si potrestat." pronesu, plně si vědom své současné moci. Ohnu se a z pod postele vytáhnu obyčejný psí obojek, který ti připnu kolem krku. Uchopím ho a přitáhnu si tě s jeho pomocí těsně ke svojí tváři. "Víš to, že ano?" |
| |
soukromá zpráva od Keiko pro Zatvářím se nejspíš trochu překvapeně, když mi pošeptá ta "sladká slůvka". Vlastně to vím celkem dlouho, přesněji ty dva roky, před kterými jsme se dali dohromady, ale stejně je super to slyšet od "originálního zdroje". "Já tě mám taky..." začnu, ale nestihnu to doříct. Oshi mi bolestivě zmáčkne čelist, takže zbytek z věty se změní v nesrozumitelné zasténání. Tohle hrubé zacházení mi nevadí, naopak. Stejně jako strejda Hidan mám ráda bolest - ať už svou, nebo jiných - a Oshidori to moc dobře ví. Zatím záměrně neodpovídám. Jednak mi dost dobře nedává možnost (samozřejmě bych jednoduše mohla přikývnout nebo zavrtět hlavou, ale nechce se mi, aspoň zatím), jednak mě po druhé otázce tak majetnicky, hrubě a drze políbí, že ani ten pohyb hlavy není dost dobře možný. Když se odtáhne a skloní se k mému krku, mám chuť mu něco odseknout. Trošku si zaprovokovat. Už to ale nestihnu, protože zjistím, že mě Oshi do krku, po kterém původně jen jezdil jazykem, kousnul. Zavřu oči a slabě zasténám - napůl bolestí (protože prokousnutý krk fakt celkem bolí - to je k neuvěření, že?), napůl, a možná spíš na tři čtvrtě rozkoší. Nakonec to Oshi korunuje - no dobře, tak nekorunuje, jasně že vím, že tohle teprve začíná - tím, že mi nasadí psí obojek. Nejradši bych obrátila oči v sloup, protože tohle mi přijde jako krávovina, ale už před tím jsem si slíbila, že dneska nechám všechno na svém miláčkovi. "Zasloužíš si potrestat. Víš to, že ano?" Chvíli zvažuju, jestli říct ano nebo si zahrát na hrdinku a pobavit se nějakou übercool vtipnou odpovědí na Oshiho účet. Nakonec přikývnu. "Hm, nejspíš," prohodím s pokrčením ramen a syknu bolestí, protože s pohybem ramen se mi připoměla čerstvá rána na krku. Začnu si sestavovat seznam výčitek a až skončíme, všechny je na něj vysypu. Takže za prvé: příště mě do toho krku nekousej tak silně, pako! I když... Ne, nemyslím to vážně. Oshi ví přesně, jak to mám ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Oshidori pro Zanechám těch klišoidních slov, nevypadáš že by tě nějak moc braly. Radši budu věcný a budu mluvit k tématu. Jo, to bude určitě lepší. A hlavně o moc rychlejší, nerad bych aby přišla Moe. Ne, když jsem takhle v náladě. "Nekřič, ano? Asi nechceš aby přišla Moe a viděla tě takhle." pousměji se. Když jsem se rozhodl přestat hrát komedii, tak se vším všudy. Budu se soustředit na fyzické potěšení a ne na hrátky se slovy, výrazy... Pomaličku tě začnu svlékat. Úplně do naha. Není to poprvé, i když spolu zatím nespíme v pravém smyslu slova, nahou jsem tě viděl už mockrát. A ne vždy to bylo při některé z našich hrátek. Že se mi pohled na tvé nahé tělo líbí poznáš podle rostoucí boule v mých kalhotách. Nesnažím se to zakrýt, však taky proč. Když pode mnou ležíš už úplně nahá, labužnicky si přejedu tvoje křivky rukou. Usmívám se. Zastavím se u prsou. Krátká masáž (mám šikovné prsty) je zakončena surovým zmáknutím bradavek. Ale žádné kroucení, nebo štípání. Sáhnu pod postel a vytáhnu něco, co nestihneš identifikovat. Taky přes nás hodím onu deku, pro případ že by nakráčela Moe. Nějak se jistit musím. A pak už ti ukážu, co jsem si našel. Je to dlouhý, asi centimetr široký provaz z s očkem na jednom konci a karabinkou na druhém. Karabinku ti zaháknu o obojek (takže tam nebyl úplně bezdůvodně) a provazem tě důkladně ovážu. Baruto, nerozklikávat! Na to jsi ještě moc mladý. Zobrazit SPOILER  Když práci dokončím, pyšně si ji prohlédnu. A pak tě začnu beze slova oblékat, akorát ti ke všemu natáhnu ještě něco s límcem, aby nebyl vidět ten obojek. "Vydržíš takhle do setmění?" zeptám se tě, svá slova podpořím polibkem. |
| |
soukromá zpráva od Keiko pro S úsměvem zavrtím hlavou. Ne. O očumování od Moe vážně nestojím. Zajímá mě, jestli už se vypořádala s tím venku... Sotva stihnu tu myšlenku dokončit, už cítím, jak mě Oshi začíná svlékat. Nemůžu popřít, že jsem zvědavá, co si na mě dneska vymyslel, a unikne mi spokojené zavrnění. Má to lehké - stačí rozvázat pás u kimona a pak ho ze mě stačí prostě stáhnout. Zdá se, že v tom už získal praxi, uvědomím si při pohledu na to, jak mi vcelku zručně sundavá podprsenku a po ní i kalhoty a když si vzpomenu na jeho první neobratné zápolení s těmi dvěma záludnými kousky oblečení, dá mi hodně práce, abych nevyprskla smíchy. Při pohledu na jeho vzdouvající se rozkrok se spokojeně usměju a když mě ještě k tomu začne hladit po těle, znovu zasténám - ale jen potichoučku, připomínajíc si, že kdyby nás Moe slyšela, byl by to vážně trapas. Stačí mi jen krátký pohled na tvé ruce, abych zjistila o zlomek vteřiny dřív, co se chystáš udělat, a stačila zatnout zuby. Tohle mačkání mi není příjemné, prsa mám docela citlivá, a to Oshi dobře ví. Kdybych měla někdy vykřiknout tak, že by to Moe mohla slyšet, bylo by to právě teď. Oshi skončí, načež něco vytáhne zpod postele. Než stihnu zjistit, co to aspoň přibližně je, přikryje mě dekou a pak teprve zjistím, co si to pro mě nachystal. Provazy. Zatím nemůžu říct, že by mě nějak moc zajímaly nebo že bych k nim měla odpor. Uvidíme, co s nimi Oshi předvede. Po několika minutách je hotovo. Zkusmo zahýbám pánví a syknu rozkoší. No jistě, Oshi vždycky ví, jak mě dostat. Začne mě oblékat, ale už ne do kimona - obojek by byl moc vidět a navíc by asi byly znát i obrysy provazů. "Snad jo," přikývnu na Oshiho otázku, když se odtáhne po polibku. Co jiného mi taky zbývá, že? Zvednu se a než Oshi stačí odejít (pokud to má v úmyslu), ještě jednou ho dlouze políbím. Jednak nemám ráda, když během našich her neprojevím žádnou iniciativu, jednak se mi prostě chtělo to udělat. "Tak co?" zaculím se s pohledem do těch jeho nádherně modrých očí, "máš v plánu ještě něco, nebo je trest u konce?" zajímám se. |
| |
| soukromá zpráva od Oshidori pro Nemám v úmyslu odcházet, ani omylem. Políbit se nechám milerád, sám se polibek snažím ještě prodloužit. Když však okamžik pomine, lehnu si k tobě a položím ti hlavu do klína. "Myslím, že jsem skončil. Rád bych si teď povídal." Spokojeně se zavrtím a dívám se vzhůru, na tebe. Dívám se na tebe rád a není se čemu divit. Mám rád krásu a krásné dívky především. A ty jsi velmi krásná dívka. Myslím že i proto jsem tě jako prcek nesnášel. Byla jsi moc pěkná. Mnohem hezčí, než Moe. Tvůj vzhled je i poměrně ironický, protože pod krásnou tváří se skrývá šílenec v Hidanově stylu. Jsem rád, že alespoň v mé přítomnosti se ovládáš. "Chodíme spolu už dlouho." zamyslím se. Dva roky v našem věku nejsou vůbec málo. Chodíme spolu vlastně od té doby, kdy jsem se začal zajímat o holky. "Nemyslíš že by bylo vhodné náš vztah posunout zase o něco dál?" |
| |
Asi to tak brzo udělám ^^ Pohodleně se posadím, když mi Oshi položí hlavu do klína - tak, aby to bylo pohodlné jak mně, tak i jemu - a s úsměvem ho začnu hladit po vlasech. "A o čem?" zeptám se malinko hloupě, jak si uvědomím po vyřčení. Chvíli mlčí, jen tak si mě prohlíží. Stejně je to zvláštní. Před ostatními se chová jako sarkastický a sebestředný idiot, že ho občas mám chuť pořádně praštit, ale ve chvílích, jako je tahle, je neskutečně sladký. Zamyslím se a ani si neuvědomím, že na něj už celkem dlouho takhle civím, s nepřítomným výrazem a hloupým úsměvem. Pak znovu promluví. Posunout náš vztah? Co tím myslí? "Přijde na to, co si pod tím 'posunutím vztahu' představuješ," pronesu a zvědavě se na něj zadívám. Kdyby bylo po mém, zaprvé bych se odstěhovala i se všemi ostatními z Deštné a pak bych teprve plánovala budoucnost. |
| |
| Teď už ale zase musíš něco psát :) - Pokoj Co si pod tím představuji? Aj, toho sem se bál. Je takové divné o tom mluvit, mnohem radši bych byl, kdyby pochopila sama od sebe. Pootočím hlavu, abych se mohl podívat z okna. Zjistím že stále neprší. Možná nějaká malá procházka? "Co by asi tak mohl chtít kluk v mém věku po své dívce?" zeptám se svým klasickým způsobem, ale tentokrát v tom chybí ten urážlivý podtón. Tak nějak mám pocit, že by mi v téhle situaci příliš... Nepomohl. "Chtěl bych s tebou začít spát." Doufám, že je to dost jasné, že to nezní jako bych vedle ní jen chtěl ležet. To můžu i teď... "Myslím, že jsme dospěli do bodu, kdy to prospěje nám oběma." |
| |
Ani se mi nechce "Co by asi tak mohl chtít kluk v mém věku po své dívce?" No, co třeba to, co jsme dělali do teď? O vteřinku později se odpověď na tu "nevysvětlitelnou hádanku dozvídám. Chci s tebou spát. Aha. Hm. No. Chvíli absolutně netuším, co mám dělat. Mám mu dát facku a seřvat ho, že je pako? Nebo se mám chovat jako děvka a rovnou na něj skočit...? Nakonec se nerozhodnu ani pro jedno z toho. "No... Dneska už jsem toho zažila dost," zasměju se trochu rozpačitě, ale vzápětí pokračuju: "Ale nebráním se tomu. Jo, určitě to můžeme někdy zkusit," přikyvuji pomalu, jakoby zamyšleně. Neříkám, že jsem na to úplně připravená, ale jak vidím, Oshidorimu by to udělalo radost. A když to udělá radost jemu... Už se nějak postarám, aby to udělalo radost i mě, ne? |
| |
| Neodmlouvej Hm. No, asi se dala čekat i horší odpověď, s tímhle se dá pracovat. "Já nemyslím teď, nebo jindy. Prostě, až přijde vhodný okamžik, abych věděl že se nemusím krotit." Snad tě tahle odpověď uklidní. Zvednu hlavu z tvého klína a posadím se. Ruku ti dám kolem pasu (jakoby náhodou zavadím o mojí "pomůcku") a políbím tě na rty. Pak ukážu ven. "Nechceš se jít projít? Neprší tu málokdy a byla by škoda toho nevyužít." nabídnu ti. Rád bych šel ven, nejsem stavěný pro válení se doma. Ani pokud to válení se doma znamená být s tebou v posteli a povídat si. I v takovém případě bych dal přednost procházení se a povídání. "Budeme asi muset oknem, Moe by si všimla že je s tebou něco v nepořádku. Alespoň si na to zvykneš, hm?" přemlouvám jí s sladkým úsměvem. |
| |
A co když budu? :P Kývnu hlavou na znamení, že chápu. Už tak ho docela obdivuju, že se vždycky udržel a při žádné z našich hrátek se mezi námi nic nestalo. Když o tom tak přemýšlím, vlastně jsem ráda, že se nejdřív zeptal, jestli mi to nebude vadit. No, další znamení, že mě má rád, pomyslím si spokojeně. Pak mě začne přemlouvat, abych s ním šla ven. Zrovna chci říct "No jo, ale je tam furt ještě mokro", nebo něco v tom smyslu, ale jsem umlčená polibkem. "No dobře," povzdechnu si rezignovaně. I když bych se radši ještě chvíli válela v posteli, Oshi se stejně nedá zviklat a vlastně bude lepší, když si na svůj "postroj" budu zvykat jen v jeho přítomnosti, než před Moe a třeba i Kisamem. Představa, že by na ty provazy přišel ten položralok, mě fakt moc nebere, ušklíbnu se v duchu. "Tak jdeme," kývnu po chviličce. Ten jeho úsměv fakt žeru. Uvědomím si, že mám na rtech pořád ještě to krvavé srdce, které mi tam nakreslil "můj jediný", ale zatím si ho smývat nebudu. Proč taky? Pravděpodobnost, že někoho potkáme, je asi tak... no prostě hodně malá. Vezmu si přes sebe pro jistotu nepromokavou bundu a když pro ni jdu, zjistím teprve, jak moc je Oshiho pomůcka účinná. Je to rozhodně nezvyklé, ale spíš příjemné než nějak bolestivé. Nakonec zamířím k oknu, otevřu ho a protáhnu se jím ven. Nic složitého. |
| |
| Tak s ním nic nenadělám ;) S úsměvem prolezu oknem za tebou, ven. Rozhlédnu se okolo, nikde nikdo. Fajne. Teď mě napadá, já to tady vlastně vůbec neznám? Jasně, chodím do té vesnice, chodím si zaběhat, ale tím jsem seznam vyčerpal. Nemyslím si, že bych jí něčím ohromil na mojí běžecké trase. A co ta vesnice? Neuvidí nás rádi, to je jasné. Už takhle jsem jim způsobil dost bolesti, a to ani nevím co tam prováděla Moe. A když jí zatáhnu prostě jen tak do lesa, bude to vypadat že jsem nadržený prasák. To sice jsem, ale teď zrovna mi stačí situace taková, jaká je. Ale co, nebudu to řešit. Chytnu tě za ruku a povzbudivě se na tebe usměji. "Kam chceš jít? Docela bych pojedl, ale nevím jestli nás v té vesnici rádi uvidí." zakručí mi v břiše, což mi samozřejmě připomene, že jsem dnes ještě nejedl. |
| |
Njn :D "Můžeme zkusit jít do vesnice," řeknu po chvilce váhavě. "Ale upřímně, Moe je ráno docela zmasakrovala." Na moment se zamyslím, pak dostanu nápad. No jo, jako vždy chytrá a dokonalá za všech okolností. Dokonce i s provazem v... No, to je jedno. "Mohli bychom použít Henge," navrhnu pak. "Neřekla bych, že se ti lidé nějak moc vyznají v našich technikách, takže nás nemají šanci poznat," zazubím se. Pak začnu akčně vymýšlet, na co se přeměníme. "Já si asi změním akorát barvu a střih vlasů a barvu očí, to snad bude stačit," přemítám. Pak se tázavě podívám na Oshiho, jestli s mým návrhem bude vůbec souhlasit. |
| |
| Cesta Přikývnu. "Dobrý nápad." líbnu jí na tvář, jako bych jí chtěl odměnit. Poté pustím její ruku, složím prsty do pečetě a použiji henge. Teď vedle tebe stojí o něco menší nevýrazný mladík, oblečený v chudém šatu rolníka. "Drahá, můžeme vyrazit?" zatvářím se strhaně. Pak se zarazím, něco tomu ještě chybí. Potřeboval bych trochu ušpinit, až na tu krev jsem čistý jako dětská prdelka. Problém je, že když budu špinavý... Nebudu tě moc líbat. Ve vesnici nás nepoznají, naštěstí. To nám dává relativní volnost pohybu. "Znáš to tu asi líp než já, tak kam?" |
| |
Vyrážíme Oshi se přemění podle všeho na chudého rolnického chlapce a já musím logicky vymyslet něco, co by k němu ladilo. Složím pečetě na Henge a v duchu si co nejživěji představím svou novou podobu. Najednou tu nestojí jako obvykle nádherná Keiko, ale Keiko s tmavě blonďatými vlasy v culíku, se světle modrýma očima a oblečená do jednoduchých bavlněných šatů. Zasměju se, když se mě Oshi zeptá, jestli můžeme vyrazit, jak se tím svým výrazem už vžívá do role. "Já bych nejdřív zašla na něco dobrého do hospody - tam trefím, byly jsme tam zrovna dneska s Moe," navrhnu a vydám se směr hospoda. |
| |
| Vesnice "A není to přesně ten důvod, proč tam nejít? Dovedu si představit tu spoušť po vás." povzdychnu si. Přece jen jsem měl jít s váma, a ne se toulat po lesích. Rozhovor je veden samozřejmě polohlasně, kdyby nás někdo zaslechl, byl by to průser. Stále se ostražitě rozhlížím po okolí a když spatřím problém, zamračím se na něj. Zalekne se a zmizí. Vzpomenu si na tu čajovnu, hned z kraje vesnice. Tedy, původně to bylo čajovna. Turistický ruch z místa tradic udělal obyčejnou cukrárnu/nalévárnu/jídelnu/cokoliv si ještě vzpomenete. Co takhle jít tam? Ani se tě neptám, ty půjdeš tamtéž co já. Zamířím prostě rovnou k bývalé čajovně. A hle, po pár minutách se k ní skutečně dostaneme. Dokonce je otevřená! "Pojď, zvu tě na cokoliv si budeš přát." sevřu pevně tvojí ruku. |
| |
Jde se do "čajovny"! Nakonec se Oshi rozhodne, že do hospody se nejde. No co, jeho věc - já každopádně nemám náladu tam jít sama. A hlavně s sebou nemám peníze. Vede mě tedy k... No prostě tam, kam se rozhodl jít. Předpokládám, že to bude nějaká jídelna, když mluvil o tom, jaký má hrozný hlad... A taky že jo. Po chvíli dorážíme k budově, která dřív bývala čajovnou, ale dnes, i když se trochu změnila, je to pořád příjemné místo. Potěšeně se na svého kluka usměju, zvlášť když mi sdělí, že mě zve. Super! "Dám si něco sladkého a čaj, něco mi vyber," rozhodnu se, zavěsím se do Oshidoriho a vejdu dovnitř. |
| |
| Čajovna "Já ti jako sladkost nestačím?" podivím se s humorem. Pak vejdeme dovnitř. Místnost je liduprázdná, až na mladou prodavačku u pultu. Je tam spousta takových těch kulatých stolků, u každého jsou čtyři židle. Jen u stěny jsou oválné stolky pro dva. K jednomu z nich tě odvedu, galantně odsunu židli od stolu (aby ses mohla pohodlně usadit) a pak si to zamířím k pultu. Vrátím se s dvěma talířema. Na jednom je kus nějakého dortu, na druhém pořádná kotleta. Před tebe položím dort, sám si vezmu maso. Čaj nám přinese po chvíli. Je černý, neslazený. Cukr ti přinesla zvlášť. Poděkuju jí a gestem ruky propustím. "Je to tu vlastně docela pěkné." rozhlížím se kolem, zatímco si krájím maso. |
| |
V čajovně Jeho rádoby vtipnou hlášku o sladkosti přejdu ušklíbnutím. Ráda bych odsekla něco... něco, ale jak se říká "čí chleba jíš, toho písničku zpívej", že. Zamíříme dozadu ke stolečkům se dvěma židlemi. Občas sem chodíme, ať už jen s Oshim nebo všichni tři, a vždycky mám ráda příjemnou, hřejivou a suchou atmosféru tohohle podniku. Když je mi odsunuta židle, odměním ho úsměvem a zatímco jde Oshi objednat, sundám si bundu a pověsím ji přes židli. Po chvilce už přichází s dortíkem pro mě a kusem masa pro sebe. "Děkuju," zazářím na něj a když přijde servírka, poděkuju ji obdobně. Ovšem bez mého nádherného úsměvu - ten mám vyhrazený jen a jen pro Oshiho. Nasypu si do menšího, širokého hrnečku čaje tři lžičky cukru (nepotřebuju ho tak sladký, když mám ten dort), a pustím se do jídla. "No jasně že je," odvětím, když spolknu první sousto. "Jinak bychom sem přece nechodili," dodám se samozřejmostí v hlase, jako by ani neexistovala možnost, že bychom šli někam, kde by to nebylo pěkné. "Ten dort je taky moc dobrý," usměju se nakonec a napiju se čaje. |
| |
| Cukrárna Usmívám se. Má dobrou náladu, dobře pro mě. Nakolik na tom asi má zásluhy ten provaz? Musí to pro ní být velmi příjemné. Alespoň tak nějak bych to odhadoval. S mým jídlem se moc nepatlám, naházím ho do sebe velmi rychle. Měl jsem hlad, to zaprvé. A za druhé, nebylo to zas tak dobré... Ani jsem to nekousal, jen polykal. "Vážně? Můžu ochutnat?" Usměji se. Ne že bych byl zrovna fanda do sladkého, ale potřebuju něčím přebít pachuť toho dortu. Ať už mi ochutnat dáš nebo ne, po chvilce vstanu, obejdu tě, vezmu si židli od vedlejšího stolu a posadím se k tvým zádům. "Co sis myslela že mám na mysli? Co ty čekáš od našeho vztahu?" zašeptám ti do ucha. A pak ti začnu masírovat ramena a krk (ten jen omezeně, víš proč). |
| |
Já myslela že jsme v čajovně, ne v cukrárně :D Všimnu si, že Oshidori se láduje tím svým masem, div že mu nezaskočí. Nechutná mu? To je divný, zafilozofuju hluboce. "No jasně," zazubím se, ukrojím kus dortu a přiblížím ho až k jeho rtům, takže mu stačí kousek jen stáhnout ze lžičky. Vím, že sladké nepatří zrovna do jeho "Top Ten" seznamu, ale tenhle dort je tak dobrý, že by mohl chutnat i jemu. Za chvíli se Oshi rozhodne usadit za mě. Trochu s napětím čekám, co má v úmyslu, až mi začne šeptat otázku, nad kterou mě donutí se zamyslet. Co já vlastně čekám od našeho vztahu? Nechce se mi přemýšlet, protože zrovna se celý můj mozek soustředí na ten příjemný pocit, když mi Oshi začal masírovat záda (a na ten ještě příjemnější, když náhodou zavadil o provaz), takže plácnu to první, na co přijdu. "Čekám, že spolu vydržíme už navždycky," vypadne ze mě trošku naivní přání, ale je myšlené upřímně. Evidentně mě nijak zvlášť netrápí, že to nebylo zrovna příliš intelektuální, zavrním a zakloním hlavu. "A tohle můžeš dělat častěji," zamumlám, mám na mysli samozřejmě masáž těmi jeho šikovnými prsty. |
| |
| Sem přece psal že je to všechno dohromady "Můžu to dělat častěji, pokud chceš." tiše se zasměji. V duchu pořád přemýšlím o tom, co jsi řekla. Vlastně mě to zaskočilo, měl jsem tak nějak za to, že jsem jen... přestupní stanice? Takže mě tohle pochopitelně zahřálo u srdce. Na druhou stranu, navždycky je dost dlouhá doba. Co když mě omrzíš? Všechno mě časem omrzí. Kde mám jistotu, že s tebou se to nestane? Nemám. Jsem ale ochotný to risknout? "Já s tebou taky chci být navždycky." ujede mi. Sakra. Nevím, jestli to myslím vážně. A nechci ji zklamat. Snad to bude brát jen jako pubertální slib... |
| |
Tak to jo "Budu ráda," přikývnu s úsměvem. Chvíli je ticho, Oshi nic neříká a já přemýšlím, jestli jsem ho nějak nezaskočila. Nebo něco nepokazila. Nevím, co bych dělala, kdyby se na mě rozzlobil tak, že by... Mě opustil. To už mi jednou udělali rodiče. A víckrát to zažít nechci. "Já s tebou taky chci být navždycky." Chvilku mi to nedochází. Vážně řekl to, co jsem slyšela? Chvíli jen tak sedím, s otevřenou pusou. Pak se rozzářím, otočím se k němu, obejmu ho okolo krku a políbím ho. "Miluju tě," vydechnu. |
| |
| Jídelní zařízení :P A doprdele. Přesně to mi probleskne hlavou v okamžiku, kdy vyřkneš ty dvě slova a políbíš mě. Jsem rád, žes mě políbila, nemusím alespoň rychle odpovědět, mám čas přemýšlet. Co nejdéle polibek protahuji. Těch pár vteřin mě může zachránit. Co mám říct? Mám tě rád, opravdu mám. Jsi pro mě důležitá a všechno, ale tak nějak se obávám, že jsme až příliš stejní. Když nejsme sami. Nemám ani rád Hidana, odmlouváš příliš často, občas si až moc útočná. Na druhou stranu jsi krásná, máš mě ráda. Necháš mě dělat si s tebou co chci. Uznáváš mě jako autoritu (většinou), jsi silná a znám tě. "Taky tě miluju." řeknu prostě. Miluju mi z úst leze trochu pomaleji, ale myslím to upřímně. |
| |
| Nečekaný okamžik Když nastala osmá hodina večerní, byli jste již všichni připraveni na to, vyrazit vstříc věčnému dešti a nejvyšší věži v Deštné. Po pár krocích vás však překvapila ona osůbka, která přišla za Moe již ráno. Byl již docela střízlivý, ale vyzval Moe na souboj. Samozřejmě to dopadlo v její prospěch a "nečekaně" to nezabralo ani pět minut. Chlápek skončil s hvězdičkami kolem hlavy. Počasí z rána samozřejmě nevydrželo a již ke čtvrté hodině odpolední začalo znovu lít jak z konve, no a již nepřestalo. Cesta jinak proběhla v pohodě, měli jste dostatečnou časovou rezervu, takže jste mohli jít mírným krokem. Tímto krokem jste dorazili až k branám Deštné, která již byla uzavřena. Stačilo však zaťukat a stráž vám otevřela. Ani se na nic nevyptávali, nejspíš o vás již věděli. Město bylo jako obvykle promočené až na kůží a prázdné, vaše kroky vedly rovnou do té nejvyšší věže. Tam na vás již před vchodem čekal se založenýma rukama na hrudi Kisame. Byl sice taky zmoklý, ale šklebil se a nejspíš mu to nevadilo. "Už jsem ani nečekal, že dorazíte včas, je 22:52 těsně, he. No tak za mnou." Řekne otočí se a zamíří do věže, uvnitř je příjemně sucho a na to jak bylo venku docela i teplo. Je to jen nějaká chodba na jejímž konci je vchod na točité schodiště. Pomalu, vedení Kisamem, stoupáte vzhůru a zdá se, že tato věž snad vede až na měsíc. Schody jsou nekonečné a nejspíš máte pochybnosti o tom, že je používá i Pein. Přesně ve 23:00 přicházíte do místnosti, je zde tma a na druhé straně je vidět obrovský oblouk, který je ničím nevyplněný a je to jediný zdroj světla. V něm se rýsují dvě siluety nějakých postav. Vtom Kisame zmizí ve tmě a není po něm ani stopy, je to tady opravdu hodně neosvětlené. Následně se po obvodu celé kruhové místnosti rozzáří rudá světla, je jich přesně deset. Dvě světla se rozzáří i u těch dvou siluet. Následně po celé místnosti zaplane deset temně, rudých plamenů u kterých stojí deset členů Akatsuki. Světlo plamenů je dostatečně silné na to, aby osvětlilo tváře všech i celou místnost, stále je zde však docela temno. Vtom se ujme slova muž známý jako Pein. Ne není to Nagato, je to ten hlavní z jeho šestice. "Oshidori, Keiko, Moesashi. Dnes přišel váš čas. Dnes je čas na to, aby jste převzali břímě našeho poslání, jako právoplatní členové, této svaté organizace. Dnes z vás budou učiněni bojovníci, kteří si mohou říkat "Dědicové Akatsuki." Budou vám předány prsteny, které vás navždy poznamenají jako ty, kteří bojují ve jménu nového světa. Přistupte k těmto nádobám a zažehněte plamen prsteny, které v nich leží. Když to dořekne, tak se uprostřed místnosti rozzáří tři nápisy, jsou to vaše jména a září tou samou barvou, kterou jsou zabarveny plameny. Leží na zemi před nějakými velkými kovovými mísami (takové ty jak v nich hoří olympijské ohně, ale menší). Poté co tak učiníte (půjde to snadno) a zapálíte každý svůj plamen, všimnete si, že načínáte v podstatě druhý kruh. To co následuje je však poněkud nezvyklé a podivné. Všichni přítomní členové Akatsuki pokleknou na jedno koleno, dokonce i Hidan. A jednohlasně zvolají: "Vítejte mezi námi, děti Akatsuki!" Když to dořeknou a znovu se nerovnají, tak ještě Konan dodá, mimochodem to je ta, která stojí vedle Peina: "Noste své prsteny s hrdostí, noste své pláště s hrdostí, jelikož váš cíl a váš život, je cennější než celý tento svět. Tradice Akatsuki však velí poslední úkol přijímání. V zemi Ohně, v lesním městě známém jako Foree, leží hrob. Je to hrob Dračího císaře, který byl pánem pěti odznaků moci. Ohnivý plášť, Žezlo blesků, Koruna země, Hůl vod a Kniha vichrů. Tyto artefakty mu dávaly moc vládnout všemi živly a nyní jsou uloženy po celé zemi Ohně společně s ostatky císaře. Váš úkol bude, přinést všech pět odznaků moci. To je poslední, přijímací rituál." |
| |
| Povýšení, hurá! Kvalitně jsem doháněla svůj spánkový deficit až do večera. Kolem sedmé mně vzbudli ti dva, vracející se z nějakého jejich výletu.. A radši ani nemyslím jakého, ti dva spolu občas dělají fakt divné věci. Nicméně, po tom, co jsem se hezky probudila a odpila zbytek čaje z rána, vyrazili jsme do Ame. Lilo jako z konve, ale mě to v mých téměř-holínkách nevadilo. Bundu jsem měla zaplou a ta stejně jako kalhoty byla nepromokavá. Na břicho a záda mi samozřejmě stékala voda a vlasy jsem měla jako zmoklá slepice... Ale to mi nevadilo, ony uschnou. Díky nepromokavým brýlím jsem na cestu viděla dobře. Chápu, proč je vždyky Keiko vydeptaná z putování tímto počasím.. Avšak se správnou výbavou to je i docela fajn. Dorazili jsme na čas. Kisameho jsem pozdravila jen divokým úsměvem a pak už jsme se šplhali do nekonečných schodů.. Jak já ty schody nesnáším. Ale zdá se, že tohle vše stálo za to. Cítím se celkem nesvá, když kolem nás stojí všichni ti trestanci a bubáci. Ne, že bych z nich měla strach! No, možná trošku. Jen... bylo to fakt divné, ta.. Slavnostní atmosféra. Chyběla jen vybraná hudba, šaty a obleky, červený koberec... Ne, to už by asi bylo moc. Konečně jsme si vysloužili prsteny. Jsem zvědavá, jaký znak budu mít. A jsem celkem potěšená zjištěním, že mým znakem je 灰 - popel. Ten mě vlastně provází celým mým životem. Jak výstižné. S pomocí prstenu pak zapálím svou mísu. V plamenech se na pár okamžiků objeví svíjející se drak. No co, můžu si trochu pohrát, když už ten katon ovládám, ne? Nakonec, když tak učiníme všichni tři, všichni pokleknou a vzdají nám hold. Díky tomuhle si z Kakuzu můžu dělat prdel pěkně dlouho. "A my tento rituál splníme!" řeknu nejslavnostněji, jak dokážu a vesele se zazubím. |
| |
| Rituál Blá blá blá, spousta keců, zbytečný povyk pro nic. Celý ten rituál v podstatě protrpím. Držím se blízko Keiko a pokud je to alespoň trochu možné, držím ji za ruku. Dostaneme prsteny, a plášť. Z pláště jsem nadšený, je dokonale cool. A skvěle skrývá vše, co bych snad chtěl s Kei provést. Moe zapálí svůj oheň a jakmile dokončí tu svou šou, zapálím i já ten svůj. Žádné machrovinky nepřijdou, katon není moje silná stránka. Prostě jen ho zapálím. Vyslechnu si úkol a zamračím se. Budeme se muset táhnout takovou dálku kvůli něčemu, co nám stejně nepomůže. K čemu nám ty artefakty budou? Jsme dost silní na to, abychom takové cetky vůbec nepotřebovali. Ale co, je to úkol a tak ho splníme. Máte asi nějaký vážný důvod, proč nás posíláte na zkoušku právě tam. Vsadím se, že to vymysleli ti dva. Udělají cokoliv, aby mě pozlobili. |
| |
Domů Nakonec se zvedneme a já vycházím s hřejivým pocitem, že Oshi ke mně cítí to samé, co já k němu. Cestou domů mlčíme, snad jen občas prohodíme pár slov, ale já osobně se zaobírám hlavně tím, co nás asi čeká večer. Když přijdeme domů, zjistím, že Moe pořád ještě spí. Nechci ji budit, vypadá jak zrzavý andílek, je to roztomilé a... No dobře. Opravdu nechci plýtvat svou energií na to, že ji budu budit. Zbytek doby, která zbývá do okamžiku, kdy odejdeme za Kisamem (nebo kam vlastně) vyplním hlavně sama s knížkou, kterou jsem si rozečetla dopoledne. Pokud se mnou bude Oshidori chtít být, nebráním mu, ale jsem spíš takový "vlk samotář". Každopádně večer - protože s provazy jsem měla vydržet do večera - si Oshidoriho rozhodně zavolám, zamknu v pokoji a poprosím ho, jestli by mi nepomohl sundat ty provazy. A upřímně nepředpokládám, že by odmítl... Pak, když jsou dole, se ještě osprchuju a obleču si kimono, které jsem měla před tím. Než jsme stihli vyrazit, stačilo se zase rozpršet. Proto jsem si znovu vzala svou osvědčenou pláštěnku, chytla jsem se Oshiho za ruku a byla jsem připravená vyrazit. Osm minut před termínem je na mě docela slušný výkon. Obvykle dorážím spíš přesně na čas. Nebo lehce přes. Ale opravdu jen lehce! Uvnitř věže si sundám pláštěnku a hodím ji někam, odkud si ji vyzvednu, až půjdeme zase zpátky. Nahoře nás v dostatečně záhadné atmosféře očekává celá Akatsuki banda včetně Hidana, což je hustý. Neviděla jsem se s ním pěkně dlouho a potřebuju s ním probrat pár náboženských otázek - ale to se teď, hádám, tak docela nehodí. Pak následuje nějaký slavnostní proslov, ze kterého pochopím, že jsme... Něco jako postoupili na vyšší level. Povýšili jsme. Nebo jak to říct. Neubráním se nadšenému úsměvu a pevně chytnu Oshiho za ruku. Jsme vyzváni zažehnout plamen v mísách. Skoro současně s mými dvěma společníky přistoupím k míse přede mnou a nejdřív se pokochám prstenem, na kterém je znak 啓 - jaro, což je jeden z významů mého jména (nebo spíš jeho části, ale to je teď vedlejší). "Super," špitnu pro sebe, což se sice nehodí do zdejší slavnostní atmosféry, ale co. S ohněm jsem nikdy nebyla moc kamarád, a tak se nepředvádím jako Moe, ale prostě... to zapálím. S překvapeným a tak trochu samolibým výrazem sleduju, jak před námi všichni poklekají, dokonce i Hidan-sensei, který by to za jiných okolností neudělal ani po smrti. "Vítejte mezi námi, děti Akatsuki!" Cool. Konan tak úplně neposlouchám, už jsme si to odbyli, takže se teď těším nejvíc na to, až budu doma a budu se moct pořádně vyspat. Zbystřím až ve chvíli, kdy mluví o pěti artefaktech, které máme najít, a to bude vlastně poslední část naší "přijímací zkoušky". Jako první se samozřejmě musela ozvat Moe. Ty to bereš nějak vážně, holka, ušklíbnu se v duchu, ale nahlas neříkám nic. Jen nenápadně kouknu po Oshim, jestli on k tomu bude něco dodávat, ale jinak jsem zticha, což je u mně sice trochu nezvyklé, ale zase to pasuje ke slavnostní chvíli. |
| |
| Po slavnostním přijímání se to vše takříkajíc rozpadlo. Atmosféra nabyla trochu toho starého, dobrého slavnostního duchu. No vlastně, jste se jenom přesunuli do vedlejší místnosti, kde se někteří dali do pokojné řeči a jiní si nalili chřtány chlastem. Vypadalo to, že si tohle vymysleli jenom proto, aby se mohli ulít z pátrání po démonech, ničení vesnic, vraždění a další nudné práce. No rozhodně to ale nebyl žádný rozjásaný bál to zase ne, místnost byla osvětlena jen slabým světlem a občasné blesky ho svojí zářivostí překonaly. Moe Když je pařba asi uprostřed, tak si tě k sobě přivolá trochu společensky unavený Kisame. V ruce má zase frťana saké a jeho pohled je tupý jako škrabka na brambory. Strčí ti do ruky flašku nějakého měkčího pití, co do náročnosti na pití, asi jako pivo. "Dej si, ale to není všechno *škyt* mám pro tebe takovej dárek, moment." Začne šátrat v plášti a zarputile přemýšlí, kam to něco asi dal, vypadá u toho roztomile. Asi jako když oliheň prosí o život na talíři. Po nějaké chvilce vytáhne z vítězoslavným pohledem svitek, je úplně obyčejný a dokonce nemá ani žádné barvy. Rozmotá ho a ty poznáš, že je v něm něco zapečetěné. Místo svitku se mu v ruce objeví zbrusu nová zbraň, stejného druhu, jakou používáš nyní, ale je o dost hezčí. Čepel kosy je z rudé oceli takže má červenou barvu mědi, ostří je celekm obyčejné, ale zakončení tupé strany vypadá jako plápolající plameny. Držadlo je černé, ale zdá se, jako by na něm byly šupinky. Dále pokračuje řetězem, který červený stejně jako čepel a navíc má na každém oku dvojici ostnů po každé straně. A místo obyčejného závaží ve tvaru koule, je zde dračí hlava s otevřenou tlamou. "Sem sehnal dneska po ránu, když jsem přemýšlel co ti mám dát za cetku no a tady to máš. Je to kvalita, dá se tím rozmlátit skála. " Řekne a podá ti ji. Zjišťuješ, že ačkoli vypadá masivnější a hustější než ta předešlá, zdá se ti, že je asi o dvě kila lehčí. Keiko "Dej si pohov kurva nebo ti rozmrdám palici o stůl ty kreténe..." Slyšíš Hidanův nezaměnitelný styl ovládání jazyka, vstává od stolu, u kterého sedí ožralý Kakuzo. Míří k tobě, beze slova tě čapne za límec a dřív než stihneš cokoli udělat, už tě táhne ven z místnosti. Zavře dveře a začne. "To byla taky doba, než sem toho debila dostal do kolen, by mě nenechal ani si s tebou pokecat." Řekne posměšně a odmlčí se, asi s tebou hodlá probrat několik věcí osamotě. Ukradl tě přímo od tvého miláčka (pokud jste byly spolu což asi jo) a ani nic na omluvu mu neřekl, co taky čekat od Hidana, ten se neomlouvá jen tak někomu, ten se vlastně neomlouvá vůbec nikdy nikomu. "Takže zaprvé, to co bylo při tom přijímání. To kurva zapomeneš! rozhodně to, že jsme klečel já. No ale jinak gratuluju k tomu, že seš jedna z nás. Konečně taky někdo docenil mou práci, sakra. Je mi jasný, že to kam tě ta máňa modrovlasá posílá nebude pro někoho, kdo se musí plahočit s nějakou pitomou šermířkou a bůh ví kým ještě, žádnej med, ale to dáš, kurva." Jeho motivační řeč je prostě, no prostě Hidanovská. Následně se zamyslí a pohlédne do stropu. Poté si pro sebe zamumlá: "Každopádně budeš potřebovat kosu, to je jasný." Pak se zase ujme tebe. "No a co jinak? doufám, že víra v Jashina tě neopouští, to by bylo debilní." Oshidori Ještě před tím, než se Kei vypařila jsi dostal nějaký lístek, přiletěl ve tvaru jestřába a rozložil se před tebou, takže to bude práce Konan. Přečteš ho a zjistíš, že Konan požaduje, aby jsi okamžitě šel do Nagatovi komnaty. Chtějí s tebou něco probrat. Po přečtený zvedneš hlavu a zjistíš, že zde Keiko není. Během té krátké chvíle se někam vypařila. |
| |
| Slavnost Jak jinak, tohle celé byla jen záminka pro naražení sudů a zpití se do němoty. Nepřekvapuje mě to. Vždycky byli takoví. Celou dobu se držím stranou a nepřestávám se tvářit tak, aby bylo každému na první pohled jasné, jak moc jsem znechucený. Vlastně to dělám zbytečně. Pokud nejsem chlast, nikdo si mě ani nevšimne. Stejně jako já si nevšimnu, že mi zmizela Kei. Koneckonců, a co. Držím v ruce přečtenou zprávu od Konan. O co jde, že mi to nemůžou říct tady? Nebo si zase s Nagatem hraje na tajuplný spolek? Ale co, to je fuk. Zmačkám papírek, ještě se rozhlédnu jestli někomu nebudu chybět (nebudu) a vyrazím do jeho komnaty. Cestu samozřejmě znám, byl jsem tam nespočetně krát a ne vždy šlo o jejich tajnůstkaření. Myslím že je chápu. Před takovejma dobytkama jaké jsem právě opustil bych taky nechtěl nic důležitého řešit. Zastavím se před dveřma od Peinova pokoje. Zaklepu a vstoupím. |
| |
| Jde se chlastááát! Super! Nějakej rituál, hustý mise a ještě hustější prsten vem čert! Tohle všechno byla jen předehra k ještě hustší pařbě! Tedy... Skoro. Je to pařba asi tak zábavná jako sraz důchodců a milovníků dechovky. Tady, mezi těmi děsně vážnými páprdy, není žádná prča. Jaždý se decentně vybavuje, sem tam si nalije, sem tam se ožere... Ale žádné drama. Hidan řve jak píchlý prase, což ostatně není nic zvláštního. Člověk by dokonce řekl, že tohle je jeho slavnostnější forma chování. No co, alespoň mám chlast zadarmo. A tak, když se objeví ta ožralá paryba, je to pro mě příjemné zpestření. Jeho revírem je parket. Jeho pohled je tupý jako škrabka na brambory nůž vymáchaný ve vařící vodě. Jeho tempo při hledání svitku je vražedně pomalé. Když je notně společensky unaven, je asi tak úžasný, jako já po ránu. Ale já alespoň nevypadám jako kleplá piraňa. Zazubím se na něj a bezeslova ho sleduji. Občas si přeju mít zuby jako praví šermíři, byla by to sranda, mít děsivý úsměv. Tedy, pokud bych neměla problém s tím, že bych se stále kousala do jazyka. Když už konečně vytáhne to, co mi chtěl darovat, jsem nadšená. Pití, co mi dal, hodím kamsi za sebe (s trochou štěstí trefím do hlavy Kakuzu) a zbraň popadnu. Bude to potřebovat trochu vytunit, pomyslím si, když si novou kusarigamu prohlížím. Obvykle totiž řetěz držím a drtím nepřátelům hlavy závažím. Ale jinak je totálně úžasná tak, že to má omezená slovní zásoba neumí vyjádřit. Vymyslím si nějaký cool chvaty, zazubím se pro sebe, pomocí řetěžu přenesu chakru do toho závaží a z dračí tlamy vyšlehnou plameny, BWHAHAHA! "Je skvělá, senpai. Díky!" usměju se vděčně. Asi bych mu dala hudlana, kdyby nebyl tak rybovitý. |
| |
Kurva, tohle mi zasraně chybělo! Po rituálu se přesuneme do jiné místnosti, kde vypukne pařba - ostatně to se dalo čekat. Chvíli mlčky sedím vedle Oshidoriho a vychutnávám si pocit, že teď už jsem jedna z Akatsuki, když uslyším Hidana. "Dej si pohov kurva nebo ti rozmrdám palici o stůl ty kreténe..." No jo. Tohle mi po několika týdnech strávených bez něj vážně chybělo. Zeširoka se usměju a natočím hlavu směrem, odkud jsem ho slyšela tohle vřískat. Ale to už míří ke mně. "Tak ahoj později!" houknu ještě na Oshiho. Nejsem si ale úplně jistá, jestli to slyšel - doufejme. A kdyby ne, nevadí, stejně se ještě dneska určitě sejdeme. Hidan mě vytáhne ven z místnosti, za což jsem mu docela vděčná. Nesnáším tyhle párty, ve kterých si libuje třeba Moe. Ta určitě už někde chlastá s Kisamem, ušklíbnu se. "Tak co teda je?" povytáhnu obočí a možná působím trochu netrpělivě. Popravdě, i když mám Hiddieho fakt ráda a dlouho jsem ho neviděla, radši bych tu o samotě byla s Oshidorim. Překvapivě. O chvíli později se ukáže, že mi akorát chtěl pogratulovat. Super! Jen se křením, když na mě zase vypálí svou obvyklou dávku sprostých slov. Ne že by je Kisame nepoužíval, když na nás byl patřičně nasranej, ale Hidan je přeci jen jiná třída. Při zmínce o kose se zatvářím dost pochybovačně. Jak jako kosu? Vždyť ví, že žádné zbraně nepoužívám, pomyslím si zaraženě. Počkám, až můj sensei domluví, a pak si vezmu slovo já. "Víra v Jashina mě rozhodně neopouští, to bych byla pěkná sračka kdyby jo," odmítnu rezolutně. "Ale, jak jsi to myslel s tou kosou? Víš že já ji nepoužívám, ne?" |
| |
| Moe Ke Kisamemu přijde Itachi. Vypadá to, že jako jediný je střízlivý. Následující slova zní, jako by byl ten chlápek jeho máma nebo manželka a trochu o sprdne: "Přestaň se tolik ožírat, ať zítra vstaneš ze země. Víš že máme nějakou práci ne?!" Kisame naštvaně zavrtí hlavou a natáhne ruku s chlastem k němu:"Janě že jo, na to se napiju." Následující nadávku nerozeznáš, ale hned jak Itachi zmizí ve dveřích, tak se sem vrhne Kakuzo. Sedne si ke stolu a nese tác plný frťanů a tři flašky alkoholu. "Hej ty rybo! vyzývám tě na souboj. Kdo první lehne na zem, prohrál!" "Nemáš šanci bastarde! Moe, počítej to, jsi jediná kdo ještě nevidí dvakrát he he." Oba nalejí spoustu alkoholu do malých frťanů a upřeně se na sebe zadívají. Následně do sebe začnou klopit jednu sklenku za druhou. Všichni krom Konan, Peina, Hidana a Itachiho se sčukli. Kolem stolu a je to tu jak na závodech: "Vsázím na Kisameho - Kakuzo je jasnej vítěz. Pij! pij! pij!" Po chvilce jsou všechny tři flašky prázdné a oba soutěžící jsou buď slepí a nebo v bezvědomí. Jejich tváře rozhodně nemají správný výraz a navíc oba vipili stejné množství chlastu. Oba jako by se o něco snažili a poté se Kisame zvedne s rukama nad hlavou. Kakuzo to vzdá a lehne na stůl. "Jo, jo. Mám to! jsi nula ty pitomče!" |
| |
| Kei Než ti stihne Hidan odpovědět, tak ze dveří vyleze Itachi. Je pěkně nakvašený a tváří se dost znechuceně. Ani nepozdraví, ale to se tady všeobecně nenosí. Hidan se na něho podívá a když vyleze tak udělá nějaké ksichty. "Pako černý!" Špitne si pro sebe a zase se obrátí k tobě. "No na co asi kosu ty vole, na kosení zasranejch ninjů co tě chcou zabít hehe. To je vlastně taky jedna funkce, ale lepší je, když debila sejmeš na dálku, aby nemohl mít debilní kecy. Až se vrátíš z té podělané cesty, která je dle mě na hovno, tak tě chci posunout dál po cestě Jashinově. Bude to prdel, to mi věř a kosa je k tomu nejvíc cool. Ty ale zvládneš získat krev i ranou pěstí." Následně se z vedlejší místnosti začne ozývat skandování a pokřikování. "Jashine, co tam ti kreténi zase dělaj." |
| |
| Oshi Přicházíš do pokoje, je to zde temné jako všude, ale tady je to ještě ponurejší. Je zde Konan a Nagato, ale ten nevypadá vůbec dobře. Buď umírá nebo mu je blbě. No je prostě dost zničený jak se zdá. Nyní není mezi námi, asi spí. Konan se zvedne ze židle a přejde k tobě. "Tak už jsi tady. Chci ti vysvětli pravý záměr toho, co je cílem vašeho úkolu. Ve skutečnosti nejde o ty předměty jako takové, ale o jejich živá jádra. Akatsuki totiž nezbývá moc času, Nagato měl vizi, ve které ji viděl zničenou. Ty se staneš novým vládcem, nové Akatsuki a moc všech pěti živlů bude propůjčena tobě." |
| |
| Chlastačka Stěží zadržuju smích, když příjde E.T. dohlížet na Senpaie. Pozol aby ses moc neopil, ňuňánku, uchechtnu se pro sebe. Snažím se vypadat co nejvážněji, aby Kisameho zase jednou nechytl amok z toho, jak ho Itachi občas dokáže zesměšnit.. No, on se vlastně zesměšňuje sám, ale vždycky to hodí na někoho v okolí. Když to Itachi vzdá, přiběhne rozjařený Kakuzu. Nikdy jsem ho vlastně ještě neviděla takgle opilého - vždycky se snaží chovat co nejvíc cool. Bodeď by ne, když je tu z nás nejstarší. Ušklíbnu se, když mě Kisame pověří počítáním. Jo jasně, já mam zas bejt ta, která si z týhle srandy odnese nejmíň. Ale co. Sázky dneska taky přenechám někomu jinýmu, alespoň si odpočinu. Vlastně se docela divím, proč vlastně ještě nevidím dvojitě. Obvykle využiju jakoukoliv příležitost se opít, když je to zdarma. Tak proč teď? Nevím. A uvažovat nad tím teď nemůžu, když se musím soustředit na to počítání. "Neudělej mi ostudu, senpai!" křiknu na Kismaeho asi v půlce "souboje". Nakonec se to ukáže jako netěžká záležitost. Oba toho vypijou stejně, ale Kakuzu stejně nakonec lehne. Takže to počítání vlastně bylo k ničemu. "Super, senpai!" poplácám žraloka po rameni a zazubím se. Vlastně jsem ani nepochybovala - on je v lihu furt, narozdíl od Kakuzu. |
| |
| Posun a zabití nehrajících Uplynul jeden rok. Celou tu dobu jste Vy tři putovali a hledali artefakty, které vám zadala najít Konana. Cesta byla drsná a souboje extrémně nebezpečné. Již za půl roku jste v souboji ztratili Oshidoriho, když jste prchali s ukradeným jádrem artefaktu a několik desítek ninjů vás pronásledovalo, tak se je rozhodl zdržet. Nejen že je zdržel, ale dokonce je zastavil, bohužel podlehl zraněním. O další čtyři měsíce jste vy dvě padli do léčky. Parťačka Moe byla tvrdě zraněna a najednou se jeden ze shinobi obrátil proti svým, zřejmě nemohl unést ten pohled a zabijení dvou malých holek. Byl z celé té bandy nejsilnější, zřejmě neměl moc vysokou loajalitu ke své vesnici. |
| |
| The Twist Strach. Je to asi poprvé, co ho cítím. Když byl celý můj svět v okamžiku smazán z povrchu zemského, nebyl to strach, který jsem cítila. Byla to ztráta. Ztrátu nemůžete popsat, jenom ji cítit. Ale vzpomínky časem vybledly a já zjistila, že už mám nový domov. A ten pocit zmizel. Když se ti dva dali dohromady, taky jsem necítila strach. Ale bolest. Bolest z toho, že jsem sama. Ale tenhle pocit neodhalil nikdo. Byl schovaný za praštěnou, smějící se maskou až moc dobře. Ale teď... Teď je to jiné. _______________________________ Když jsme vyrazili na novou misi, cítila jsem vzrušení. Vzrušení z nadcházejících bojů a síly, která nás čekala. Ta cesta nás měla zocelit jako tým, i jako jednotlivce. Netrvalo to dlouho a dostali jsme se do úzkých. Ztratili jsme jednoho člena týmu. Oshidoriho jsem nikdy neměla moc v lásce - vlastně jsem z něj měla docela vítr - ale sledovat Keiko, jak jí jeho smrt zničila, bylo těžké. Když se trochu vzpamatovala a nutně se změnila, pkračovaly jsme v cestě samy. Ale bylo to den ode dne těžší. Pronásledovali nás shinobi z různých vesnic; věděli, co je naším cílem. A tak se stalo, že naše otupené smysly neobjevily past. Dostihla nás skupina silných shinobi z jedné vesnice. Vlastně ani nevím, z jaké. Nebylo a ani to není důležité. Obě jsme věděly, že tohle nezvládneme. Ani s pomocí Jashina, který se po smrti Oshiho ke Keiko více naklonil, ne. Ale měly jsme štěstí, protože jejich velitel radši pobil tlupu svých, než dvě zoufalé holky. A tak jsem skončila tady. A konečně cítím strach. Nacházíme jsme se v lese - v prohlubni pod kořeny jednoho velkého stromu. Rudovlas to tady zná, tady jsme v bezpečí... Ale na jak dlouho? Keiko neměla moc času. I přes všechnu pomoc se rychle zhoršovala. Jestli ten chlap neovládá nějaké mocné lékařské čáry, Keiko zemře. Nestihneme s ní nikam dojít, v jejím stavu ne. Opřu se o jeden z kořenů. Jsem taky těžce zraněná, ale dokážu tu bolest potlačit. Cítím ji, ale dokážu se otupit tak, abych mohla alespoň chodit. A na rozdíl od Keiko jsem byla schopná zastavit krvácení. Nejdůležitější teď je se o ni postarat. Říká se, že každý umírá sám, ale i přesto věřím, že pro ni bude lepší, když budu u ní. Třeba se přecijen nebude cítit sama. A tak pomalu dojdu k jejímu ležícímu tělu a svezu se po stěně do sedu přímo vedle ní. Čapnu ji za ruku a stisknu ji. Její prsty už chladnou, stále je ale při vědomí. "Třeba je to na druhé straně lepší než tady," prohodím k ní. Stejně jako já musí vědět, že jí není pomoci. Nemá cenu ji chlácholit a vyprávět jí, že to bude dobrý. Stejně na tomhle světě už nic nemá. "Třeba potkáš Kachnu," zkusím to znovu. Nemyslím si, že je schopná mluvit. Ale usměje se. Tahle představa ji asi uklidňuje. Nevesele jí úsměv oplatím. Pokud se ten Rudovlas snaží k nám přiblížit, vždycky ho nějak odeženu. Má zranění počkají. Netrvá to ani hodinu a je pryč. Po 40 minutách ztratila vědomí a nedlouho potom utichl i její tep. Pustím její studenou ruku a zadívám se do stropu. Vypadám smutně, ale nepláču. Keiko si nikoho nepustila příliš k tělu - teda kromě Oshiho a Hidana. Nebyla to moje kamarádka. Ale byla to parťačka. Zase jednou cítím ztrátu - ne tak velkou, ale přece. A není to jen pocit ztráty, který mám. Mám taky strach. Zbyla jsem tu jen já a jsem sama. A navíc s člověkem, který podle všeho mění strany jako ponožky. Proč nás vlastně zachránil? Třeba se mu nás zželelo nebo něco takového. Nevím a teď to pro mě není důležité. Stejně tak jako jeho jméno. Zadívám se na tetování draka na mé levé ruce, které se táhne od zápěstí až k rameni. Jak mohl Rudovlas při boji vidět, mám v něm "schovanou" svou kusarigamu - dárek od Kisameho. Pořebuju ošetřit a musím odtud zmizet. Musím se taky postarat o Keiko. Jak jinak než zpopelněním. Ale i přesto jsem tu schopná otupěle sedět klidně hodiny. |
| |
 | S krvou na tele sa pozerám na teba a na tvoju kamarátku. Vidíš, že som nesvoj, a že premýšľam. Nevieš či som sa práve pomiatol, rovnako ako ani ja. Prečo by preboha niekto robil niečo také? Bol to krutý boj. Spočiatku sme bojovali proti sebe. Šesť mojich mužov a ja proti vám dvom. Nemali ste šancu. Čo sa to so mnou urobilo? Zničil som vlastných. Aj keď to bola iba obyčajná banda hrdlorezov. Nečakali to a ani nemohli. "Mladá. Je na Vás vypísaná odmena." Vyšlo zo mňa chladným a odmeraným hlasom. "Členovia Akatsuki majú vysokú hodnotu. Čo si myslíš, prečo som Ťa ušetril?" pýtam sa a len ja sám viem, že odpoveď na túto otázku by som vedel rád aj ja. Prečo som to urobil? |
| |
| Error #404 - Title not found Otupěle se zadívám na toho chlapa. Prej mladá. Jako by taky nebyl kuře, odfrknu si v duchu. Po nějaké veselé bezstarostné masce je veta. Odpovídá to situaci. Obvykle mi nevadí vypadat jako hlupák, ale ted... Ted se to prostě nehodí. "Chceš odměnu jen pro sebe; máš schizofrenii; jsi sentimentální hlupák nebo idiot," vyjmenuju namátknou pár důvodů, proč možná provedl to, co provedl. Zhluboka se nadechnu a pokusím se vstát. Má zranění mi v tom celkem úspěšně brání - vypadám jak červ, snažící se vyšplhat na strom - ale nakonec se mi to povede. Vysíleně se opřu o stěnu a ztěžka polknu. Už nebudu moci déle otupovat svou mysl. Dochází mi síla a s ní i trpělivost. "Nebo to tak třeba mělo být," řeknu nakonec a pokrčím rameny. |
| |
| Počúvam slová ktoré mi hovorí. Dávajú zmysel a behajú všetky po mysli aj mne. "To isté napadlo aj mňa. No okrem toho ešte jedná.." Prichádzam k tebe. Idem normálnym, nie rýchlym krokom. Sama sa brániť aj tak veľmi nedokážeš a je viac menej čo sa chystáš urobiť. Keď som Vás dokázal zvládnuť všetkých, nerobilo by mi problém jedno zranené dievča. "Nechaj mi nech ti ošetrím rany." Navrhnem ti a čakám na tvoju reakciu. |
| |
| Zadívám se zase kamsi do stropu. Nápady jako "Máš dobré srdce" a podobné s*ačky jsem radši vynechala. Takový člověk by přece radši z povinnosti zabil dva členy Akatsuki než 6 dalších, beztrestných lidí. Dál ale radši nepřemýšlím nad tím, proč nás vlastně zachránil... Nebo spíš jen mě. Jeho návrh přejdu mlčením. Zvednu jen ruce, jako bych se vzdávala, čímž mu naznačím, že mi může pomoct. |
| |
| Idem priamo k tebe. Naznačím ti aby si si opäť sadla. Pomôžem ti a opriem ťa o strom. Obzerám sa, kde všade si zranená a snažím sa zistiť, ktorá rana potrebuje čo najväčšiu pomoc. Základy lekárského ninjutsu mám, ale maximálne tak na zacelenie rany. Nič zložitejšie nedokážem, čo je škoda. Pozriem sa ti do očí. Je to zvláštne. Priložím ti ruku na ranu a začnem liečiť. Ide to veľmi pomaly no po čase je vidieť nejaký výsledok. O to viac sa snažím, keď vytiahnem z brašne dva obväzy. Tým liečením som sa rozhodne nepredviedol. "Hneď som späť." poviem a vidíš ako som sa rýchlo vzdialil preč. Po chvíľke som sa vrátil a v ruke mám tri brašne. Sú to pravdepodobne veci mojich bývalých kolegov. Prehľadávam ich a z jednej vytiahnem nejaký alkohol. Otvorím ho, nalejem ho na látku, ktorú som už mal pri sebe cestou späť. "Trochu to zaštípe." Dezinfekcia rán je nepríjemná, no nevyhnutná vec. Nasleduje obviazávanie rán. Obväzy doťahujem primerane zraneniam. Pozriem sa na teba a vidím, že si slabá. Vezmem fľašu alkoholu a hneď ti ju ponúknem. |
| |
| Strom Kydnu sebou na zem jako pytel brambor a odpočívám. Nechám tě mě ošetřit, jak uznáš za vhodné. Mám při tom opřenou hlavu o jeden z kořenů a zavřené oči. Přemýšlím nad tím, proč jsem skončila tady. Proč jsme museli jít na tu misi. Kvůli nějakým artefaktům, které pro mě ted už stejně nic neznamenají? Jak se asi bude tvářit Konan, až se dozví, že je Oshi mrtvý? Zabije mě? A co teprv Hidan? Jestli se vrátím, můžu si hned připravit svůj hrob... Ale nemám kam jinam jít. Otevřu oči, když se vzdálíš. Čištění ran není nic hrozného, pozdější převazování je horší. Když skončíš s čištěním a nabídneš mi flašku, bez otálení si jí vezmu a pořádně si z ní zavdám. Pomůže mi to nemyslet na bolest a smrt. |
| |
| Sledujem ako sa napiješ. Pokračujem v obviazavaní rán. Je to všetko čo v tejto chvíli môžem urobiť. Opäť raz sa na chvíľu od teba vzdialim, tentoraz však blízko a vcelku na mňa vidíš. "Mokuton: Shichūka no Jutsu" Dotknem sa rukou zeme a vidíš ako sa okolité stromy splietajú a menia až z toho vznikne vysoká a veľmi dobre vyzerajúca budova. Otvorím v nej dvere a idem k tebe. "Odnesiem ťa dnu, potrebuješ sa vyspať," a už vidíš ako ľavú ruku dávam pod tvoj chrbát a pravú pod kolená. Pomaly ťa zodvihnem a nesiem ťa dovnútra. Cestou som ticho. Neviem čo by som mal povedať. Vchádzame dovnútra až ťa zložím do predpripraveného lôžka. Zakryjem ťa a sadnem si vedľa teba. Zoberiem si do ruky druhú fľašu alkoholu a pozerám sa do zeme. |
| |
| Barák Sleduju, jak se ze stromů pomalu, ale jistě stává dům a ještě stále mě udivuje, že tenhle člověk ovládá Mokuton. I já vím, že to je speciální elemtn prvního Kage z Listové. Ani jeho potomci tuhle schopnost nezdědili... Tak jak to? Moje hlava je ale až moc otupělá na to, abych se tímhle dokázala nějak víc zabývat. Stejně tak bych protestovala proti tomu, aby mě odnesl do budovy, ale stejně by to nemělo cenu. Bylo by to jako by malé děcko vztekle mlátilo bezbranými pěstičkami. Láhev, kterou jsem celou dobu držela, položím na noční stolek. Alkohol účinkuje jen díky mému stavu - jsem nenajezená, vyčerpaná, zraněná. Jsem unavená, ale nemyslím si, že budu schopná usnout. Keiko mě nenechá. "Jaká možnost tě ještě napadla?" otočím hlavu směrem k tobě. |
| |
| "Pripomínaš mi jedno dievča zo sirotinca...mala podobnú tvár ako ty," výjde zo mňa po čase. Viac k tomu nehovorím nič. Opäť sa napijem z fľaše a zovieram si brucho. Až teraz si všimneš, že aj ja som zranený. Nie je to však nič vážne. Iba popáleniny, no sú nepríjemné. "Mala by si odpočívať. Ja sa poohliadnem po okolí. Na uzdravenie budeš potrebovať aj nejakú stravu. Potrebuješ ešte niečo?" opýtam sa a sám neviem čo také by mohla potrebovať. Cítim vinu za toto všetko. |
| |
| Dům Nakloním hlavu na stranu jako nechápající pes. Sirotčinec? To se někdo má, pomyslím si. Jestli mým osudem bylo připojit se k Akatsuki, raději bych rodiče nikdy neměla. Nevím, jestli žijí nebo jsou mrtví. Ale pokud žijí, stejně je jednou budu muset zabít. Ale dokážu to? Sleduju tvoje zranění. Vlastně ani nevím, co přitom cítí. Patří ti to, měli jste nás nechat napokoji. Aha. Zadostiučinění. "Ne," hlesnu tiše. Nenapadá mě nic krom chlastu, co bych mohla potřebovat. A i přesto mám dilema. Nechci pít. Nechci zapomenout na to, co se stalo. Budu díky tomu silnější. Spánku si moc neužiju. Nějakou dobu ležím, zírám do stropu a snažím se nepřemýšlet. Nemůžu spát - zranění bolí. A ne jen ta fyzická. Nakonec usnu jen povrchním spánkem, který přinese jen cukavé sny, kvůli kterým se zase budím. Po jisté době se však dostanu do tak vyčerpaného stavu, že nakonec usnu hluboce, ale přesto neklidně. Probudím se po pár hodinách nočních můr rychlým posazením, čímž si zase trochu pošramotím tělo. Menší zranění se znovu otevřou, ale není to nic vážného. Zadívám se kamsi před sebe a snažím se tu novou bolest nevnímat. Ale nad umírajícími lidmi v mých snech se těžko nepřemýšlí. |
| |
| Keď nie, tak nie. Postavím sa a pomaly odchádzam z domu. Kráčam na miesto, kde sa to všetko udialo. V hlave mi opäť prebiehajú všetky tie scény z boja. Už pre nich môžem urobiť iba jedno. Pomaly pozbieram všetky telá a položím ich vedľa seba. Je to hnusné, no prehľadám im ešte veci. Snažím sa nájsť niečo čo by mohlo pomôcť na vyliečenie zranení, či nejaké jedlo. Ja ešte nejaké mám, no neviem ako dlho sa tu zdržíme. Pomocou mokutonu vytvorím drevené rakvy, do ktorých položím mojich bývalých spoločníkov. Je to vcelku drina, ponosiť toľko tiel, tak aby som s nimi nenarábal ako s mechmi. Rakvy sú položené do kruhu. Opäť raz zložím pečate a pod nimi sa vytvára ďalšie drevo a skladám takto hranice. Telá sú pripravené na spopolnenie. S jedným telom som však nerobil nič. Mladé dievča, spoločníčka tej čo je zranená. Neviem čo s ňou. Dlho premýšľam, zadívam sa na oblohu, no nakoniec vytvorím aj poslednú rakvu. Uložím ju do nej a pripravím pod ňou aj hranicu. Nech o nej rozhodne mladá... Aj by som ich zapálil, no ak by bol ešte niekto v okolí, určite by som upútal pozornosť. A to teraz nepotrebujem. Potrebujem trochu zregenerovať. Prichádzam späť do domu. Zdá sa, že ryšavka zaspala. To je dobré. Zastavím sa pri nej a trochu na ňu pozerám. Na stolík jej položím jedlo ktoré som našiel a priložím pohár vody. Po chvíľke sa však otočím na nohe a kráčam do zadnej miestnosti. Tam je už pripravená drevená vaňa, do ktorej pomocou suitonu napustím vodu. Vyzlečiem sa a celý sa do nej ponorím. Je to príjemný chladivý pocit na tie popáleniny. Chvíľu tam pobudnem. Keď z nej vyleziem, prepláchnem si svoje oblečenie a zmyjem z neho krv. Vypustím vodu a veci si prevesím. Napokon aj ja si idem ľahnúť, iba s osuškou okolo pása. Svoje lôžko mám v rovnakej miestnosti ako ona. Je však od nej nejaké tri metre. Noc bola ťažká. Nevedel som zaspal. Mal som v hlave stovky myšlienok. No neviem kedy a zaspal som. A stále spím. |
| |
| Dům Rozhlédnu se po pokoji. Ten chlap leží ve stejném pokoji. Ignoruju ho a shodím nohy z postele. Podívám se na stolek, na jídlo. Na to ale nemám pomyšlení A tak se postavím a pomalu projdu dveřmi ven. Potřebuju trochu čerstvého vzduchu. Zadívám se na postavenou hranici. Přejdu k ní a hledám Keiko. Nakonec ji najdu, její rakev nemá víko. Zadívám se na ní a přemýšlím. Říká se, že mrtví vypadají, jako by spali. Ale to vůbec není pravda. Vypadá sice klidně, ale je mrtvolně bledá, vlasy má spihlé a je celá od krve. Povzdechnu si a sáhnu do rakve. Po chvíli ruku vyndám, v ní řetízek s Jashinovým znakem. Chvíli ještě postávám nad rakví. Pak vezmu víko a dám ho na své místo. Tím považuju tuhle věc za uzavřenou. Nakonec si sednu na schody a sleduju mraky na obloze. |
| |
| Preberiem sa zo spánku. Obzriem sa po miestnosti no nikde Ťa tu nevidím. Chvíľu ticho ležím, no napokon vstanem z postele a idem ku schodom, odkiaľ cítim tvoju prítomnosť. Idem tak, aby si ma aj počula a nezľakla si sa ma. Sadnem si naľavo od teba, iba v osuške okolo pása. Môžeš si všimnúť, že takmer celé moje brucho je spálené. "Vidím, že Ti je už lepšie," prehovorím tichým a pokojným hlasom. "Ešte sme nemali veľa príležitosti, ale volám sa Katsuro," hodím na teba krátky skúmavý pohľad, lebo som zvedavý ako zareaguješ. Celé to to zvláštne, no postupne si začínam zvykať na tvoju prítomnosť. Neviem čo sa bude diať. "Čo tvoje zranenia?" pýtam sa a sledujem tvoje obviazané rany. |
| |
| Dům Slyším kroky toho chlapa, ale nijak na ně nereaguju. Pořád pozoruji mraky a přemýšlím nad tím, jestli ta Jádra za to stála. Původně je měl dostat Oshidori a stát se následníkem Peina. Ale když je ted pryč, kdo bude nástupcem? Já? Nebo si je Pein nechá pro sebe? Když se vedle mě Rudovlas objeví, zadívám se na něj. Nadzvednu obočí, když vidím, jak nalehko si vyšel. Že by mi bylo líp? To ani ne. "Předpokládám, že mé jméno už znáš," prohodím k němu. Vždyt nás přece měli sejmout, musí to vědět. I když, není to mé pravé jméno.. Ale to já stejně neznám. Proto musím jednou najít své rodiče. "Po pár hodinách se to moc zlepšit nemůže," zkonstatuji s pokrčením ramen, "ale v rámci možností asi dobrá." |
| |
| "Poznám, to je pravda. Moesashi," opriem si hlavu o ruku, ktorej lakeť si položím na koleno. V takejto polohe sledujem okolie. Ideálna príležitosť sa mi pomstiť. Nemám pri sebe nič a som vcelku ľahká korisť. "Tak už len to, že si sem dokázala prísť svedčí o tom, že regeneruješ rýchlo. To je dobré. Možno, keď sa ráno zobudím tu už nebudeš. Alebo zregeneruješ dokonca tak, že ráno tu už nebudem ja," zasmejem sa. Prvý krát od doby čo sa poznáme počuješ môj smiech. Rovnako zapracovali aj všetky svaly a mimika tváre. Hneď som prestal pôsobiť tak vážne. No ako odznel smiech, tak sa mi vrátil aj pôvodný pohľad. |
| |
| Dům Přemýšlím, že bych tě mohla alespon rejpnout do žeber, když už nic jiného. Spadl bys ze schodů a s trochou štstí si zlomil vaz. Ale nakonec - zachránil jsi mi život tak tě musím ušetřit. Zadívám se na tebe, když se začneš řehnit. Je to jako by se začal smát obraz nebo socha. Takové... nečekané. A zvláštní. "Nevnímám bolest jako ostatní lidé," řeknu prostě, "pro lidi jsou zranění těžká proto, že jsou bolestivá. Ve většině případů nejsou tak vážná, aby zamezila pohybu," řeknu vědecky s úsměvem na tváři. Vlastně ani nevím, proč se usmívám. Asi je to nakažlivé. |
| |
| Počúvam tvoje slová o bolesti. Veľa toho mi nehovoria. Ja bolesť vnímam ako výsledok nedbalosti. Nejako sa nesnažím na túto vec reagovať. Čo ma trochu zarazí, je to, že sa začneš usmievať. Je to zvláštne. Ale aj príjemné. Najhoršie na mne je to, že neviem čo od života chcem. Potulujem sa len tak svetom a hľadám nejaký hlbší zmysel života. Aj keď sa to zdá byť nepohodlné, ľahnem si na schody a začnem sa dívať na oblohu. Ruky si dám za hlavu a pozorujem hviezdy. "Niekedy premýšľam čo so sebou. Ty si si našla Akatsuki. Vieš aspoň kde patríš, no ja sa neviem zaradiť. Preto aj ten dnešok..." začnem hovoriť sám od seba a je mi jedno či ma počúvaš. "O čo sa vlastne v tom Akatsuki snažíte? Nejako som nepochopil tú Vašu ideológiu..." |
| |
| Dům Ušklíbnu se. "Ideologie mladší generace je... přežít," řeknu jednoduše, "Akatsuki zničila naši vesnici. Přežili jsme a ujmuli se nás. Zatím se do jejich byznysu nehrneme. Jsme jako děti, které neřeší dluhy svých rodičů. Ani o nich neví," pokrčím rameny. "Akatsuki pro mě je jako nový domov. Jsem ráda, že někam patřím. Ale... skončila jsem v té Organizaci celkem vzato nedobrovolně," povzdechnu si, "když je člověk v Akatsuki, nemůže si najít přátele. Životní partnery. Ty, na druhou stranu, se můžeš zařadit, kam chceš - pořád máš na vybranou," zadívám se na tebe posmutněle. Začínám mít z téhle konverzace pěknou depku. A tak se zaměstnám tím, že se zadívám na Jashinovo znamení zavěšená na řetízku, který stále svírám ve své pěsti. |
| |
| "Zdá sa, že sa od Akatsuki veľmi nelíšim. Spoznal som Ťa podobným spôsobom..." poviem trochu mrzuto, no ďalej počúvam tvoje rozprávanie. "Ja by som to nevidel tak zle. Celé je to o prístupe. No veď ak ti to tak prekáža, tak poď a putuj so mnou," poviem nadnesene. Predpokladám, že iba tak zo dňa na deň si nemôžeš povedať, že jednoducho končíš. Nie pri takejto organizácií. Neviem čo mám od toho očakávať. "Takisto by som chcel mať niečo alebo niekoho, za koho by sa oplatilo bojovať. Takéto putovanie ma už nudí. Usadiť sa však ešte nechcem. Chcem spoznávať svet." vychádzajú zo mňa tieto slová. "Čo by si chcela dosiahnuť vo svojom živote ty? Aké máš sny?" |
| |
| Schody Zavrtím hlavou. "Když je člověk ve zločinecké organizaci a je obecně známo, že je sám zločinec, lidé se od něj drží dál. A když ne, je to krajně podezřelé a musíš si na takové lidi dávat pozor," pokrčím rameny. Být zločincem je pěkně naprd. "Chci bojovat, získat repsket, slávu, zbraně... A pak se usadit," uchechtnu se. Pěkně pitomý plán. Bud v boji zemřu, nebo mě kvůli mé minulsoti stejně nikdo nebude chtít, "takže skončím jako stará panna," zasměju se nakonec. |
| |
| "Tak dával by som si pozor, ak by som sa Ťa bál," podpichnem. Ono je to vlastne aj pravdou. Veľmi sa toho nebojím. Moje schopnosti sú dostatočné silné na to aby ma rešpektovali aj starší členovia Akatsuki. "A napokon. Ak by si sa mi aj rozhodla niečo urobiť, tak by som sa pravdepodobne stihol ubrániť a potom by som bojoval. V prípade ak nie, tak čo už. Aspoň by som už ďalej nerozmýšľal čo so mnou bude. Aj tak nie je na svete jediná osoba, ktorá by si všimla alebo smútila, kebyže umriem," vetu zakončím trochu smutnejším a tichším hlasom. "Máš to dobre premyslené..." pochválim ťa a trochu sa usmejem. Je dobré, ak človek vie čo chce a ide si za tým. Pri poslednom dodatku sa na teba pozriem a v očiach sa mi objavia šibalské iskry. "Tak toho by si sa mala obávať najmenej..." zasmejem a hlavu otočím smerom k tebe. Venujem ti dlhší pohľad a čakám takto na tvoje ďalšie reakcie. Ruky mám však stále za hlavou a pohodlne si ležím na schodoch. |
| |
| Schody "Lidé se obvykle bojí členů Akatsuki, i kdyby to byli totální idioti, kteří mí jen šít," zasměju se, ted už vlastně celkem uvolněně. Jsem ráda, že mám s kým mluvit. Srovnávám si myšlenky... Nebo spíš nemyslím, což je dobře. Zadívám se na tebe, když si posteskneš, že nikoho nemáš a nikdo tě nemá rád. Po mně by taky ani pes nezaštěkal. Možná jen Kisame by si občas posteskl, jakej to měl supr nosič Samehady, nebo Kakuzu by byl zklamaný, že něco, co vynášelo tak dobře, je už navždy pryč. Nad tou představou se pousměju. "Jakto?" nakloním hlavu na stranu, "před nadrženými ožraly se urbáním v pohodě," zazubím se. |
| |
| "Ľudia majú väčšinou strach z neznáma. Nevedia čo očakávať. Keď už to človek vie, tak buď ten strach pominie alebo sa ešte zväčší," začnem filozoficky no hneď s tým prestanem. Je to zbytočné. Každý ma strach z niečoho iného. Akatsuki sa bojí ten, čo si neverí sám sebe. Čo zatiaľ nie je môj prípad. Zatiaľ som nestretol silnejšieho protivníka ako som ja. Tvoja nasledujúca veta spôsobila asi niečo, čo by mohlo niekomu nahnať strach. Bol to zlomok sekundy, keď si si uvedomila, že schody na ktorých sedíš sa zmenili. Vyšli z nich konáre stromov a bleskurýchle ti zviazali nohy a ruky. Možno ak by si nebola zranená tak by si stihla vyskočiť, ale takto nie. "A čo predomnou?" poviem provokatívnym hlasom. V očiach mám šibalský úsmev a teraz nevieš, či to myslím vážne, alebo si z teba uťahujem. |
| |
| Schody.. Stromy To je logické, pomyslím si po filozofické hodince. Většina lidí o Akatsuki moc neví, proto z nich jde takový strach. Navíc, tady mluvíme o obyčejných lidech - neshinobi. Ti mají strach z kdekoho. Když se podemnou začnou hýbat schody, zamračím se. Podle jiskřiček v jeho očích však usuzuji, že to moc vážně nemyslí. A i kdyby ano, stejně bych s tím ted nic moc nenadělala. "Jsem zraněná a mám svázané končetiny. Momentálně bych měla problém i s tím ožralou," usměju se celkem klidně. Je pravda, že z takovýhle situací mám celkem nahnáno. Na druhou stranu, chlapi jeho úrovně na mě většinou nic nezkoušejí. Je teda pravda, že takových jsem stejně ani moc nepotkala. "Chci se stát silnější proto, abych obránila to, co mám ráda před kýmkoliv. I sebe," konstatuji. |
| |
| Opäť raz sa usmejem a sledujem tvoju reakciu. Konáre sa pomaly uvolňujú. Si predsa zranená a nepohodlie k rýchlemu zotaveniu určite neprospieva. Opäť raz sa zadívam na oblohu plnú hviezd. Začína mi byť zima na nohy, pričom brucho mi stále horí. "Tak s tým problém asi nebude nie? V Akatsuki ťa určite toho učia dosť," zahrám na inú nôtu. Takýmto rozprávaním sa uvolňuje atmosféra a to mi vcelku vyhovuje. Ako sa tak pozerám na hviezdy napadla ma jedná vec. "Čo bude s tebou, keď sa vyliečiš? Pravdepodobne odchádzaš niekde späť do sídla Akatsuki, nie?" Hovorím ležerne. Ach ten vietor, zase mi je chladno. Asi si budem musieť na seba niečo hodiť. |
| |
| Schody Promnu si zápěstí, když se větve stáhnou. Tenhle chlapík má teda zvláštní smysl pro humor. "To jo. existují lidi silnější, než já," podotknu. Taky se zadívám na hvězdy. "Musím přinést to, kvůli čemu zemřela většina mého týmu," řeknu celkem suše. Ani nevím, k čemu ty esence jsou a co s nimi bude. Třeba budou svěřeny mně. Ale po tom, co se stalo, se mi z trucu zpátky nechce vracet. Alespoň ne hned. "Ale mezitím se chci ještě nějakou dobu potulovat," řeknu nakonec a zadívám se na tebe. "Co spáleniny?" zeptám se, když mi oči zabloudí ke tvé hrudi. |
| |
| Moju pozornosť a záujem získa tvoja veta o tom, čo musíš doniesť. Vcelku ma to zaujíma, čo by to mohlo byť. No nechám to asi až na neskôr. Sú to asi citlivé informácie. Hoci povedala to tak nezáživne. Hmm. "Dúfam, že to po čom ste sa tak hnali stálo za to. Čo to vlastne je?" opýtam sa a snažím sa tváriť, že sa to pýtam iba z nudy. "Tak to je už iná reč!" zvýšim hlas a vcelku sa poteším tomu, že sa chceš potulovať. "Niekedy je také nič nerobenie skvelé. A hlavne dobré jedlo. Ach ako dlho som nejedol nič normálne. Vždy len trvanlivé potraviny, ktoré nosím po vakoch. Ako tak nad tým premýšľam, tak som aj vcelku vyhladol... čo ty?" vyjde zo mňa takáto zmes slov. Otázka ohľadom popálením ma trochu prekvapí. "To sa zahojí, chce to len čas.." |
| |
| Schody Překvapeně na tebe zamrkám. "Myslela jsem, že víte, o co nám šlo. Myslela jsem, že proto jste nás pronásledovali," řeknu zamyšleně. Stále ti ale neřeknu, o co vlastně jde. Asi to tak bude lepší. Usměju se, když začneš básnit o výhodách putování. Dovedu si to představit. Člověk je svým vlastním pánem. Zadívám se do země, když zmíní jídlo. "Ani ne," řek. Přes 10 hodin jsem nejedla, takže je jasné, že hlad mít musím. Ale zdá se, že nechci jíst. Porotočím oči. Nekecej, pomyslím si. Ne asi, nikdy se to nezahojí! Ale nechám to být. |
| |
| "Po pravde," začnem rozprávať, "som videl iba fotky Vás troch, videl som sumu a zoznam nejakých známych schopností. To bolo všetko..." dopoviem len tak, ako by to bola tá na najnormálnejšia a najbežnejšia vec. "Veľmi sa od Akatsuki nelíšim. Zabíjam, avšak pre peniaze," skonštantujem a počas toho si preložím jednu nohu cez druhú a začnem ňou kývať zo strany na stranu. Zdá sa, akoby mi lepšie ani nemohlo byť. Ani som si neuvedomil, že mám na sebe len osušku a takto mohlo byť vidieť viac ako som plánoval. "Tak nič," poviem potichu a postavím sa. Zamierim do domu a po chvíľke sa vraciam späť aj s jedlom. Opäť si sadnem na schody, jedlo položím medzi nás a pustím sa do jedenia. |
| |
| Schody Pokývu hlavou. Dává to smysl. Nemůžou jim přeci dát takové informace, pokud jsou to žoldáci. Mohli by se pak snažit Artefakty získat pro sebe. Tenhle přístup chápu. Když se člověk nikam nenarodí, je těžké se někam zařadit bez předsudků a s totální důvěrou. Je jednoduché být žoldákem - člověk vezme jen tu práci, kterou chce, je svým pánem. Nijak tě nesleduju, pořád pozoruju oblohu. Venku už je celkem chladno. "Pokud tady takhle bdueš sedět celou noc, prochladneš," poznamenám ležérně, jako by mi to bylo jedno. Mezitím mi zakručí v břiše. Mírně se začervenám a zadívám se do země. Jedla bych, ale... Nejsem si jistá, zda bych to v sobě udržela. |
| |
| Jedlo nie je najlepšie, no pre hladného lepšie byť ani nemôže. "To zatiaľ nehrozí. Brucho ma zohrieva veľmi dobre," zasmejem sa a prejdem si po ňom rukou. Spôsobilo to miernu bolesť, no nebolo to nič, čo by mi zobralo úsmev z pier. Ten ešte zosilnie v okamihu keď počujem ako ti vyvádza žalúdok. "Si si istá, že nie si hladná?" hovorím a smejem sa popritom. Zdá sa, že toto ma naozaj pobavilo. Pripomenulo mi to jednu situáciu z detstva. A takýto paličatý som bol ja. Nakoniec som zistil, že sa to nevypláca. Nič nie je horšie ako prázdny žalúdok. Aspoň ja sa vtedy neviem na nič sústrediť. |
| |
| Schody "Neříkám, že ti bude chladno. Ale že se podchladíš," podotknu znovu. Může mi být sebevětší teplo, i přesto se však můžu nachladit. Ještě k tomu, když to teplo vychází z popálenin. "Břicho by sis měl naopak chladit," ušklíbnu se puntičkářsky. Povzdechnu si. "Což o to, hladová jsem," řeknu pomalu, "ale nemyslím si, že by to jídlo vydrželo na svém místě dlouho," připustím a posmutněle se zadívám do země. |
| |
| "Aj by som sa obliekol, ale veci mám mokré. Očistil som ich od krvi," odpoviem na jej radu. Bolo jej na mne vcelku dosť. V okamihu keď som medzi konármi stromov rozpučil niekoľko tiel, krv lietala kade tade. "Mohol, ale ako... naopak, aby som neprechladol.. s tým by si mi mohla pomôcť aj ty. Pokiaľ samozrejme nemáš smrteľné objatia," vyjde zo mňa, keď som sa smial pri tom, ako ti hral žalúdok. Keď je reč o žalúdku: "A to už prečo?" |
| |
| Schody Zamrkám. "Ovládám katon. Takže ti s oblečením můžu pomoct," řeknu. To je pro tebe asi nová a možná celkem překvapující informace, protože ve spisech určitě nikde nebylo uvedeno, že Katon používám. Při zmínce o tomhle živlu zase o trochu posmutním. Můj pohled se přesune k hranici, kde leží Keičino tělo. "Kvůli tomu všemu," vyprsknu zničehonic a rozhodím rukama, jako by za to mohl celý svět. Moje lítost se už proměnila pro mě mnohem přirozenější vztek. "Blbá mise a blbá Akatsuki," zavrčím znova a zvednu se. Musím se projít, jinak hrozí, že vzteky zapálím barák. Nejdu však nijak daleko, jen udělám pár kroků tam a pár zpět. Nakonec se zastavím před schody a setrvávám vestoje. |
| |
| "Chceš mi podpáliť moje veci? Tak to je pekné, ja ťa môžem pekne schladiť mojim suitonom, keď budeš nervózna," odpoviem a hneď aj zbadám, že si nejako posmutnela. Netrvá dlho a zdá sa, že ťa samotná Akatsuki aj táto misia hnevá. Čo sa dá robiť. Takýto je už život ninji. Smrť je prirodzenou súčasťou a verím, že každý kto sa vydá touto cestou musí s tým počítať. Sledujem ako podídeš pár krokov a potom sa aj vrátiš. Zdá sa, že to znášaš zle. Niet sa čomu čudovať. V prípade ak ti bola blízka, tak to určite bolí. Postavíš sa predo mňa a čakáš. Kto vie, možno by to objatie chcela aj ona a nie kvôli zohriatiu. Má sedemnásť, zdá sa, že nemá nikoho... asi to bude zvládať ťažko. No ono to musí prebolieť samo. "Nemala by si stáť, vyčerpávaš sa..." |
| |
| Schody Po chvíli postávání a dívání se do dáli si povzdychnu. Už jsem se trochu uklidnila. "Kdyby se to zvrtlo, spravila bych to sama svým suitonem," ušklíbnu se. Přece bych nenechala nějakého Kšandičku z tvrdolína, aby hasil můj posvátný ohen svým nečistým kanálním Suitonem. "Nechtěl bys, abych zapálila i barák, ne?" řeknu smířlivěji a znovu se posadím vedle tebe, "musela jsem se trochu uvolnit." Sáhnu do tácu s jídlem a něco si vezmu. Potřebuju zaplnit žaludek. |
| |
| "No a z oblečenia by mi ostali obhorené handry," skonštantujem smutno. To by som sa musel pohybovať polonahý a to sa mi nechce. "Ak sa ti nepáči alebo chceš na nás nejako extra upozorňovať, tak pokojne. Len aby nás niekto nenašiel a neprekvapil. Ja by som utiecť stihol..." zhodnotím sucho túto situáciu a jej následky. Napokon si sadneš a začneš jesť. Opäť sa zasmejem. Tak nakoniec prišlo na moje slová. Otočím sa smerom do domu, natiahnem ruku a začne mi z nej vychádzať drevo. Vcelku rýchlo prejde až k môjmu lôžku a hneď sa aj vracia. Je na nej však zavesená plachta. Hodím ju na chrbát a zakryjem sa. "Miesta je tu dosť...", poviem provokatívne. Predsa je to len pekné dievča. |
| |
| Schody Ušklíbnu se. "Jsem sice mladá, ale svůj element ovládat umím," řeknu trucovitě, ale spíš ze srandy. Tiše se zasměju. Měla to být řečnická otázka. Když si chce mermomocí povídat... Zvláštní. Sedím tady vedle člověka, který mě měl zabít u domu, který vzniknul během dvou minut a před nímž je postavený táborák z rakví. Kdyby se to všechno neudálo tak zhurta a před tak krátkou dobou, asi bych se zvláštnosti té situaci zasmála. Zadívám se na tebe. Taky mi není zrovna teplo a něčí blízkost by mi asi pomohla. A tak, po chvíli zaváhání, zvednu tác mezi námi, dám ho vedle sebe na druhou stranu a přišoupnu se blíž k tobě tak, abychom se dotýkali rameny. |
| |
| "No.. o tom by sa dalo polemizovať," podpichnem a zasmejem sa. Atmosféra sa uvolňuje. Neviem ako to berie ona, ale mne je to viacmenej jedno. Som zvyknutý na podobné situácie a snažím sa zo všetkého vyťažiť niečo prospešné pre mňa. Nečakal som, že na to pristúpiš. Keď si prišla bližšie ku mne, až sme sa dotkli ramenami, tak som prehodil plachtu aj cez teba. Je to príjemné. Ľudské teplo je veľmi zaujímavé. A príjemné. Sám seba presviedčam, že husia koža ktorá mi naskočila je iba z vetra. Všimnúť by si ju však nemala. Jedine by sa mi veľmi pozorne dívala na nohy. Alebo krk? "Mrzí ma smrť tvojej kamarátky..." poviem potichu a zadívam sa opäť na hviezdy. |
| |
| Schody Pokrčím rameny a usměju se. Jasně, je pořád co zlepšovat. Ale svůj zkrátka ovládat umím a to si vzít nenechám. Když zase zmíníš Keiko, zadívám se do země. "Nebyla to tak docela moje kamarádka," řeknu popravdě, "asi k ní ale měla nejblíž. Ale i tak toho nemsíš litovat. Potkal jsi přece mě!" řeknu, jako by to bylo nějaké privilegium a zazubím se. "Nakonec jsi mi zachránil krk, jsme si kvit," řeknu nakonec a s úsměvem se na tebe podívám. |
| |
| Zaujímavé. Ak teda nebola jej kamarátka, bola s ňou možno len v pracovnom vzťahu. To nie je až tak hrozné. Veď čo som tu vyvádzal ja... "Zdá sa mi to alebo si to začínaš užívať, že sme sa tu stretli?" opýtam sa a mám trochu zdvihnuté obočie. Trochu ma to prekvapilo, takáto zmena postoja. No následne, keď sa na mňa usmeje a spomenie, že som ju zachránil, tak mi neostane nič iné ako súhlasiť. "Tak či onak, ty máš aspoň nejakú stranu. Ja som iba žoldák čo nepatrí ani na jednú ani na druhú stranu," začnem opäť o tejto téme. Trochu sa usmejem a hlas sa mi zmení. "Ale táto strana, naľavo od teba mi vcelku vyhovuje," hodím pripomienku a pozriem sa ti do očí. Na sekundu, možno dve. Opäť otočím hlavu ku hviezdam. |
| |
| Schody Pousměju se na tebe. V hlavě mi ale běží jiné věci. Jsem trochu jiná, než mě všichni znají. Směju se, dělám ze sebe blbce a vtipkuju. Ale to je jen kukla. Uvnitř jsem jiná, než si všichni myslí. Právě jsem jen řešla šok a zase se začala zakuklovat. "To je právě to dobré, ne? Můžeš se kdykoliv rozhodnout, kam se přidat," zazubím se. Zamrkám, když povíš svou připomínku a taky se ti zadívám do očí. Když se otočíš, ještě chvíli tě pozoruji a pak také otočím hlavu. "Taky se mi tu líbí," usměju se a přemýšlím, co bych mohla dodat, aby to zase trochu uvolnilo atmosféru, "alespoň mi není zima..." ... Ale že by mi byl teplo se taky říct nedá, dodám si pro sebe a jemně se otřesu. Jak se noc prohlubuje, teplota klesá. |
| |
| "Až také jednoduché to nie je. Vyslúžil som si meno žoldáka a nikto neočakáva, že budem striktne loajálny jednej strane. Ty by si chcela spolubojovníka ako som ja?" opýtam sa a prisuniem sa kúsok bližšie k tebe. Okrem ramien sa takto dotýkame aj našimi bokmi. Začína byť ozaj chladno a takto nás ešte kúsok viac zakryjem plachtou. No hneď na to, paradoxne, povieš, že tu aspoň nie je zima. No tak kúsok je, ale nemusela by byť. V hlave sa mi začínajú vynárať rôzne myšlienky. "Nechceš ísť dovnútra? Môžem upraviť strechu tak, aby sme ležali na podlahe pod prikrývkou a dívali sa takto na hviezdy," navrhnem a som ozaj zvedavý čo na to povie. |
| |
| Schody "Myslím, že jsi mnohem méně známý než já," podotknu. "Jistěže," odpovím na tvou řečnickou otázku, "zachránil jsi mi život," ušklíbnu se. Zadívám se na tebe, když se přisuneš blíž a pousměju se. Přitom se zamyslím nad tvou otázkou. Asi by bylo mnohem pohodlnější jen tak ležet a sledovat noční oblohu. "Proč ne," pokrčím rameny a zvednu se. |
| |
| Tak ja by som radšej ostal v anonymite to je pravda. Ale nedá sa to. Už len tie moje schopnosti ma robia až priveľmi nápadným. Ľudia ma prirovnávajú k prvému Hokage v Listovej. Takže by si ma chcela za parťáka? Tak teda, možno aj budeme, ale do Akatsuki sa mi zatiaľ nechce... Keď pristúpiš na návrh, tak najprv rozložím dve ložka vedľa seba a ukážem ti nech si tam pokojne ľahneš. Je to len prízemný madrac a zvrchu je plachta. Urobím tak aj ja. Je to veľmi zvláštny pocit. Ležiac na chrbte zložím pečať. Dvere ktoré boli otvorené sa zatvoria a samotná strecha sa dá do pohybu. Na strope sa vytvára pomaly diera, ktorá sa zväčšuje, až sa nám naskytne opäť pohľad na hviezdy. Výhodou je, že teraz na nás nefúka vietor a dokonca pod perinou je oveľa teplejšie. Jedinou nevýhodou je, že každý sme na svojej polovici "postele". "Čo na to povieš?" opýtam sa a z hlasu je cítiť, že ja sám som na toto dielo hrdý. |
| |
| Lůžko Lehnu si na postel a se zájmem sleduju tvoje dílo, jak ho upravuješ a dokončuješ. Je mi trochu nepříjemné, jak se kolem mě vše hýbe, ale po chvíli se uklidním. Dívám se, jak se nade mnou mění strop a pomalu se objevují hvězdy. Usměju se. Je to zajímavé. "Že se vytahuješ," ušklíbnu se škádlivě, ale víc na to nepovím. Je však jasné, co si myslím. Moc toho ale už nepovím. Po chvíli periferně vidíš, jak se otáčím čelem k tobě. Oči mám zavřené a zlehka oddychuju. Asi jsem usla. Cítíš, jak po tvém rameni šmatlá moje ruka a vzápětí se přisunu blíž. Hlavu si uvelebím na tvé hrudi a rozespale zabrblám: "Dobrou." Dál už slyšíš jen další oddechování. Zjevně jsem to definitivně zalomila. |
| |
| Na poznámku o tom či sa vyťahujem sa len vnútorne zasmejem a navonok sa to prejaví možno do náznaku úsmevu, ktorý v tej tme pravdepodobne nie je ani vidieť. V tejto chvíli prestanem rozprávať aj ja. Ležím a sledujem oblohu. Je to upokojujúce. Človek môže takto nerušene premýšľať a usporiadúvať si myšlienky v hlave. Z premýšľania ma však vytrhne Moe, ktorá si ľahne na moju hruď, popraje dobrú noc a po čase zaspí. "Dobrú," vyjde automaticky zo mňa a premýšľam čo sa práve stalo. Usmejem sa. Obé ruky položím do svojej obľúbenej polohy - za hlavu, pozerám sa opäť na hviezdy, až keď napokon niekedy zaspím... |
| |
| Dům V noci spím kupodivu poměrně klidně a nerušeně. Ráno se vzbudím prakticky ve stejné poloze, v jaké jsem prve usla - tudíž přitulená ke Katsurovi. Tedy, ne, že bych si to pamatovala. Ještě nějakou chvíli ležím a jen tak ho pozoruju. Po téhle chvíli pak vstanu a jdu se umýt dřív, než se vzbudí. Vezmu si s sebou svoji brašnu, ve které mám nějaké věci na převlečení. Sundám si obvazy, svléknu se a umyju se dost opatrně na to, abych si zas neotevřela rány. Pak se usuším, obléknu a následně si také vyperu špinavé oblečení, které pak nechám schnout. Nakonec se s vodou kapající z vlasů posadím naproti postelím, opírajíc se o zed a sleduju spícího společníka a přemýšlím, co se vlastně včera stalo a jak to, že šok odezněl tak rychle. Koneckonců, je pravda, že Keiko vlastně ani nebyla má kamarádka, takže asi proto. Vytáhnu si z kapsy její přívěsek a prohlížím si ho. |
| |
| Podvedome v polospánku cítim nejaké pohyby. Pravdepodobne si sa postavila a odišla si preč. Snažil som sa počúvať čo robíš, no zaspal som. Opäť sa prebúdzam a snažím sa iba podľa sluchu zistiť kde si. Oči nechávam zatvorené, no nie je Ťa počuť. Tak ich rozlepím a hľadám ťa. Nakoniec Ťa uvidím ako sa na mňa dívaš. Si prezlečená a nemáš na sebe obväzy. A čo je zvláštne, kvapká ti voda z vlasov. Posadím sa na posteli. Plachtou som zakrytý od pása nižšie. Pretiahnem si poriadne ruky do všetkých strán a zívam ako keby som nespal rok. Pozriem sa na brucho. Zdá sa, že sa to bude hojiť dlhšie ako som čakal. A nevyzerá to príliš vábne. Okrem malej bolesti ma to nijako neobmedzuje. V tom si uvedomím, že moja osuška ktorú som mal okolo pása niekde zmizla. Pravdepodobne bude niekde stočená pod prikrývkou. Hmm... Sediac na posteli: "Dobré ráno," poviem a zadívam sa na oblohu. Zdá sa, že obed ešte nie je, lebo slnko nie je rovno nado mnou. "Ako sa cítiš?" opýtam sa s úprimným záujmom. |
| |
| Dům Usměju se na tebe, když se posadíš a dál tě sleduju. "Dobré," zazubím se vesele. Zvláštní, jak dobrou mám náladu. A ani vlastně nevím proč. "Už líp, po všech stránkách," přiznám. "A co ty?" zeptám se sledujíc tvé břicho, přičemž si všimnu, že na sobě vlastně nic nemáš. Šibalsky se usměju. Měla jsem mu schovat věci, ušklíbnu se v duchu a představuji si, jak by tady lítal zase jen v osušce. Pod záminkou, že se chci na tvá zranění podívat blíž, se zvednu a přejdu k lůžku, na které se posadím vedle tebe do tureckého sedu. Sedím blízko k tobě a porhlížím si tvou spáleninu. "Nechceš to taky ošetřit?" nadzvednu obočí. |
| |
| Moe sa nejako veľmi usmieva. Neviem čo jej behá po rozume. "Mne sa spalo veľmi dobre, prebral som sa viacmenej až teraz," poviem pokojne a pozerám, že sa škerí ešte viac. O čo jej ide... Postavíš sa, ideš ku mne, kde si aj sadneš a začneš si prezerať moje popáleniny. Vtedy mi niečo dopáli. Teraz neviem či ti ozaj ide o moje zdravie alebo o niečo iné. "No... tak takáto pomoc by sa nemala odmietať..." hovorím a snažím sa nenápadne hľadať nohami osúšku. No bez úspechu. Tak teda čakám čo sa bude diať a som pripravený sa riadiť tvojimi pokynmi. |
| |
| Dům Přikývnu. "Lehni si," řkenu a zvednu se. Jdu zase jednou ke své brašně a vytáhnu z ní peroxid vodíku a jakou si zelenou mastičku. Spálenina by měla dýchat, ale pro jistotu vezmu i obvazy. Budeš nosit triko a chodit venku, takže je lepší, když je zavážu. Znovu si sednu k tobě. "Bude to pálit asi víc než alkohol," podotknu, "ale taky to bude líp čistit," dodám. Na nic nečekám a desinfekci ti na popáleninu opatrně a pomalu naleju. Moc plochy však nezaberu, takže to budu muset udělat navíckrát. Netrvá to moc dlouho a rána je vyčištěná. Spáleniny ti poté namažu tou divnou mastičkou, která nemá žádný zápach, ani vůni. Cítíš, že je příjemně chladivá. Když jsem hotová, poručím ti, aby ses posadil a když tak učiníš, obmotám ti obvazy kolem spáleniny. Ne moc pevně, aby ti to nebylo nepříjemné, ale ani moc volně, abys netahal obvaz po zemi. "Hotovo," řeknu, vezmu věci a uklidím je zpět do brašny. Pak jdu před dům vytáhnout trochu vody ze země, abych si umyla ruce. Nakonec se vrátím zpět k tobě. Sednu si na "své místo" na lůžku a usměju se na tebe. |
| |
| Tak mi neostalo nič iné ako si ľahnúť. Zdá sa, že Moe ja na tieto situácie pripravená oveľa lepšie ako ja. Čo sa týkalo liečenia, tak vždy bol pri mne nejaký lekársky ninja, ktorý to mal na starosti. Jediné čo som sa od nich naučil ja, je nejaké jednoduché zaceľovanie rán... to však nemá s popáleninami nič spoločné. Pálilo to. A sakra dosť! Ale snažil som sa celý čas hrať na hrdinu, ktorému bolesť nič nerobí. Kto vie, možno si mi aj uverila. Snažil som sa usmievať, aj keď kŕčovito. Následne keď ma obviažeš si začínam pripadať ako nejaké dieťa v plienke, až na to, že tá plienka je kúsok vyššie a zadok mám stále holý. Moment keď si vyšla som rýchlo využil. Odhrnol som plachtu, našiel som si rýchlo svoju osušku a obviazal som si ju okolo pása ako predtým. Sadol som si tak ako som sedel a keď si prišla, tváril som sa, akoby sa nič nestalo. Keď si ku mne sadneš a usmeješ sa, až teraz poriadne prejavím svoju vďaku. "Ďakujem Moe." Prvý krát ťa oslovím menom a je to veľmi príjemné. Posuniem sa k tebe kúsok o kúsok bližšie a zadívam sa na teba. "Zdá sa, že s novým dňom prichádzajú aj nové začiatky. Musím priznať, že sa mi to dnešné prebudenie páčilo." |
| |
| Dům "Taky si mi ošetřil rány. Jsme si kvit," zazubím se. Změny v "ohozu" si samozřejmě všimnu, všímám si toho celou dobu. Ale dělám, jakože nic. Pak ale něco dodáš, takže využiju příležitosti. "Mně také. Vedle nahýho chlapa jsem ještě neležela," ušklíbnu si a pak se začnu smát. Vlastně je to poprvé, co slyšíš můj smích. Je zvláštní, srandovní a hřeje tě u srdce. "Lidské teplo je příjemné," usměju se už trochu vážněji a také se na tebe zadívám. Přisunu se ještě blíž k tobě a natočím se tak, abych ti mohla pohodlně položit hlavu na rameno. "Bolelo to, že?" zeptám se trochu sklesleji. Muselo to být, aby se rána nezanítila, ale přesto. Nemám ráda způsobování bolest nepřátelům, natož lidem, kteří se už dají považovat za přátele. |
| |
| "Tak dúfam, že prebehne nejaká doba, čo si ich nebudeme musieť ošetrovať znova," poviem a počúvam čo ďalej hovoríš. "Tak ale predpokladám, že si nič nevidela. Alebo si počas toho ako si mi ležala na hrudi nakukovala pod plachtu?" opýtam sa a taktiež sa zasmejem. Je to zvláštne a obzvlášť príjemné ak sa smeješ aj ty. Na ďalšiu vetu a na to, ako si položíš hlavu na moje rameno reagujem jednoducho. Pravou rukou ťa objímem okolo celých pliec a pritisnem ešte kúsok bližšie k sebe. "Trochu áno," dodám s úsmevom na tvári, keď vidím, že sa niečo deje. "A čo s dnešným načatým dňom? Sme ešte zranení.. mali by sme asi oddychovať," poviem dvojzmyselne a oči mi šibalsky poskakujú. "No a rozhodne sa aj najesť," poviem hneď potom ako mi zaškvrká v bruchu. |
| |
| Dům Usměju se. Ano, snad na nikoho dlouho nenarazíme.. Nebo spíš - snad se navzájem nezabijeme. To by byla škoda. "Možná trošku," potutleně se usměju. Je jasné, že jsem viděla leda tak velké prd a jen tě zlobím. A tak se zase zasměju. Uvelebím si hlavu pohodlněji a zavřu oči. Užívám si, že jsem u tebe. Je to zvláštní, jak mě přitahuješ. Jako pastička na myši přitahuje prsty, nebo hrábě pokouší nohu na ně šlápnout. "Nemyslím si, že jen trochu," povzdechnu si. Ale na starosti ted není vhodná doba. "Neměli bychom se už pomalu hnout z místa?" povím, taktéž to vyzní jako dvojsmysl. Co se jídla týče, v brašně nemám nic. "Neumíš nám nechat vyrůst jabloně a palmy tak, aby nám do hodiny snesly ovoce?" zasměju se. |
| |
| Takže, ak si trochu videla a stále sa túliš, tak to znamená iba jedno. Pomyslím si a čertovsky na teba žmurknem. Tému o bolesti nechávam tak, to patrí k nášmu povolaniu. "Noo.. tak predpokladám, že tvoje rany ešte nie sú vyliečené a tvoj pohyb bude teda obmedzený. Preto navrhujem, aby si poslušne ležala v posteli." hovorím pomaly a intonujem tak aby to bolo čo najviac provokačné. Pri posledných slovách ťa zložím na posteľ. Ležíš na chrbte a ja sa prevalím cez teba. Nijako ťa netlačím lebo nohami aj rukami som opretý o matrac. Moja hlava sa však až nebezpečne blízko priblíži k tvojej. Končeky vlasov sa ti dotýkajú tváre a ramien. Zadívam sa ti uprene do očí. Zubami sa jemne zahrýznem do svojej pery a poviem: "Idem po jedlo. Ešte ho ostalo vcelku dosť," nasleduje šikovné prevalenie a skok k brašniam. Za pár sekúnd som späť pri tebe, ale už aj s jedlom. Vyberiem si jablko do ktorého sa zahryznem a následne ťa ním aj ponúknem. "Dáš si?" |
| |
| Dům Zamrkám na tebe a usměju se. Když mě povalíš na zem, nakloním hlavu na stranu tak, abych na tebe lépe viděla přes vlasy. Když se ke mně sehneš, přeběhne mi po celém těle husí kůže, což můžeš zaregistrovat. Když se zvedneš, zůstanu ležet, jako bych byla omráčená. A zjevně jsem. Až po chvíli se vzpamatuju a posadím se. "Na to, že jsi zraněný, jsi celkem mrštný," uznám a pousměju se na tebe trochu zařkikle. Chvíli se na jablko koukám a pak se k němu nakloním a zakousnu se do něj, přičemž tě provokativně pozoruji. "Dobré," usměju se, když dokoušu své sousto. |
| |
| Znova si z jablka odhryznem aj ja. Je vcelku šťavnaté. Zranenie mi nerobí žiadne problémy pri pohybe. Veď nemá ani ako. Poškodená je iba koža. Jem ďalej jablko a z brašny vyberiem ďalšie. Podám ti celé. Aspoň nejako takto sviežo sa treba naraňajkovať. Čo tu ďalej máme. Nejaké pečivo, syr, ďalšie jablko, nejaký keks a iné veci. A vcelku sa to dá. "Pokojne si ber, čo ti žalúdok ráči," podporím Ťa v rozhodovaní. Mne takto ráno stačí bohate to jablko. Viac jem až na obed alebo večer. Mám to trochu pomiešané. Keď dojem jablko, ľahnem si zhora na posteľ aj na plachu, rozdrapím sa a pozorujem Ťa, ako raňajkuješ. |
| |
| Dům "Díky," usměju se a natáhnu se po pečivu a sýru. No nůž nikde. Vyřeším to jednoduše - kunaiem. Nejdřív si uřznu dva krajíce chleba a pak je pomažu sýrem. Pak se dám s chutí do jídla. Nejím nijak rychle, přesto mám ale snídani za chvíli v sobě. "Konečně," oddechnu si. Po dvou dnech hladovky mi trochu jídla bodlo. Zadívám se na tebe a s úsměvem se přisunu blíž k tobě, až se naše tváře skoro dotýkají. Dívám se ti do očí. "Co to mělo předtím být?" ušklíbnu se na tebe. Zajisté myslím to povalení. |
| |
| Sledujem, ako si pripravuješ raňajky a ako ich pomaly aj zješ. Nerobím to však tak, aby som na teba celý čas zízal. Raz sa pozerám na mraky, raz na teba a raz mám zatvorené oči. Keď doješ tak sa ku mne prisunieš. Otočím hlavu a ty sa mi uprene pozeráš do očí. "Čo myslíš? A kedy?" pokúšam sa tváriť nechápavo aj keď sa v kútikoch mojich úst nachádza náznak úsmevu. Uvedomím si, že v takejto telesnej blízkosti cítim na svojej koži aj tvoj dych a vnímam Ťa úplne ináč. Tep sa mi trochu zrýchli. |
| |
| Dům "Myslím, že víš moc dobře," šibalsky se usměju. Horní polovinou těla se od tbe trochu odtáhnu, abych se následně mohla celkově přisunout blíž k tobě. "Co?" zaubím se a mrknu na tebe. Být ti takhle blízko je pro mě příjemné stejně tak, jako pro tebe. Stále se ti dívám do očí a ty v nich vidíš, že ti chci být takhle blízko a možná ještě blíž. |
| |
| Naďalej sa tvárim, akoby som nevedel, čo sa deje. Aj keď moje oči hovoria niečo iné. Keď ku mne prídeš ešte bližšie a uprene sa mi dívaš do očí, tak neuhnem pohľadom. Dívam sa aj ja, no nehovorím nič. Určite by si chcela, aby som s niečim začal. To by sa ti páčilo rozhodne. No napriek tomu sa snažím ostať ten, čo vydrží a nepodľahne čaru dvoch blízkych tiel. Namiesto toho mi z úst vyjde dvojzmyselné: "Hľadáš niečo?" |
| |
| Dům "Spousty věcí," řeknu a usměju tvojí otázce. Jak by to nebylo úplně jasné. "Ale spíš někoho," dodám ještě. Chvíli jen tak sedím, pořád ve stejné zdálenosti od tebe a pořád neuhybám pohledem. Tohle je kdo z koho. Samozřejmě taky nechci prohrát, ale... Má vůbec smysl se tomu bránit? Třeba to tak má být. Nakonec se k tobě nakloním ještě blíž a políbím tě. Není to nijak intenzivní, spíš opatrné, jako bych se bála, že bych v tobě mohla aktivovat nějakou bombu. |
| |
| Som odhodlaný odolávať, no zdá sa, že som ani nemusel veľmi dlho. Moe sa ku mne nahla a dala mi bozk. Je opatrná, možno skôr nesmelá. Nechávam to celé na ňu a nijako sa nesnažím prebrať aktivitu. Nechám ju nech sa potrápi a premýšľa o tom, či ma prečítala správne alebo nie. V okamihu keď, už chce prestať, prestanem ja a odtiahnem hlavu trochu na bok. Pozriem sa ti do očí a čakám na reakciu. Som ticho a nič nehovorím. Schválne som zvedavý ako sa zachováš. Ak by som mohol tak by som sa určite zasmial. |
| |
| Dům Zkusím to znovu, tentokrát trochu jistěji. Ale pořád nic. Mírně se od tebe odtáhnu, abych se ti mohla zadívat do očí. Chvíli tak zase setrvám, nakonec si oddechnu a odtáhnu se úplně. Natáhnu se po brašně s jídlem, která je ještě pořád vedle tebe, a vytáhnu si jablko, které začnu jíst. Jednou rukou se opřu o zem a natáhnu si nohy. Zadívám se na oblohu a přemýšlím, chroupajíc jablko. Nevypadám, jako b mě to nějak trápilo. |
| |
| Sledujem všetko čo začneš robiť. Je to presne tak ako som predpokladal. Rád sa hrám, rad sa nechávam dobíjať, ale na druhej strane, ešte radšej dobíjam. Takto mi to je jednoducho prirodzenejšie. Keď začneš jesť jablko a následne si ľahneš a sleduješ oblohu, je rad na mne. Otočím sa k tebe a rovnako ako prvý krát, aj tentoraz si kľaknem nad teda. Moja tvár je tesne pri tej tvojej. Zrazu si uvedomíš, že strecha sa nanovo pohla a z časti sa zakryla. Je to menšie prítmie, ktoré navodzuje zaujímavejšiu atmosféru. Neviem čo budeš robiť, ale jedno viem určite. Perami sa dotknem tvojho krku a začnem Ťa naň pomaly bozkávať. |
| |
| Dům Pomalu dokoušu svoje sousto a dívám se na tebe, když se přesuneš nade mě. Jablko držím v ruce a chvíli to vypadá, jako bych ti ho chtěla mrsknout do obličeje. Ale to asi bylo jen zdání. Když mě začneš líbat na krku, hodím ho kamsi za sebe. Jabko počká. Zároveň cítíš nebo vidíš, že mi po krku, stejně tak jako po celém těle, přeběhne husí kůže. Chvíli odolávám, nakonec to ale vzdám. Ruce ti dám kolem krku, takže už mi nemůžeš tak snadno utéct. Jednou rukou ti vjedu do vlasů a druhou se tě pevně držím. Cítíš, jak se mi zrychlil tep. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro Pozerám sa ti do oči a môj jazyk sa šikovne dotkne tvojich pier. Začnem ním pomaly krúžiť po tvojich ústach až sa ocitne dnu. Nasleduje vášnivý bozk. A aj keby si sa snažila nejako tomu nevenovať pozornosť alebo ho ignorovať tak ako ja tvoj prvý, nepodarí sa ti to, lebo s jazykom to viem viac ako dobre. Pravú ruku ti položím na zadok, ktorý takto pevne zovriem v dlani a ľavú ti položím do vlasov. Prechádzam ti nimi a snažím ša umocniť zážitok z bozku. |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Už je to konečně trochu zajímavější... Jemně zakloním hlavu, abys na mě lépe mohl a užívám si ten pocit, kdy tvoje rty čím dál tím víc intenzivněji přejíždějí po mém krku. Pak se překulíme. Držím se tě pevně, takže to není žádný velký problém. Najednou jsem ráda, že jsem ten obvaz použila. Nesnažím se ti nějak vyhybat nebo tě ignorovat. Sedím tak, abych ti příliš nezatěžovala zraněné břicho, ruce mám pořád kolem tvého krku a držím se blízko u tebe. Pravou ruku mám stále zabořenou ve tvých vlasech. Když mi jazykem vnikneš do úst, znovu mi přeběhne mráz po zádech a ucítím zvláštní a příjemný pocit v podbřišku. Tak takové je fyzické vzrušení? Polibek se ti snažím prodloužit a oplácet ho, což mi překvapivě jde velmi dobře. Mezi polibky slyšíš, jak je můj dech čímdáltím mělčí a vzrušenější. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro Je to komplikované. Si viazaná k Akatsuki. Odísť od nich nemôžeš, lebo to by potom šli po tebe. Takže ti neostáva nič iné, ako sa iba poslušne vrátiť tam, odkiaľ si prišla. No a samozrejme, ak by sme sa teraz na seba naviazali, bolo by to ťažšie. Tak by sme sa museli rozdeliť a každý by šiel svojou cestou alebo by som šiel s tebou k Akatsuki. Možnosť, že by si od Akatsuki odišla ty, nepripadá do úvahy. Pohladím Ťa po chrbte. To je život.. |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Dům Také se ti zadívám do očí. Zdá se, jako bych rozuměla tomu, proč si vlastně přestal. Položím se na tebe a koukám kamsi do zdi. "K čemu mi vlastně je někam patřit...?" nadhodím sklesle řečnickou otázku a povzdechnu si sklesle. Dovětek je jasný: Když stejně budu vždycky sama? I když jsem měla tým, ti dva po sobě furt lezli a z toho jsem dobrý pocit opravdu neměla. Nicméně když Kačák natáhl bačkory, bylo to jiné. I když se Keiko pořád držela zpátky, cítila jsem, že už nejsem tak sama. Ale pak odešla i ona. A ted tohle. Asi to k mojí práci zkrátka patří. Samozřejmě ho můžu začít přemlouvat, aby šel se mnou. Ale to můžu nechat napozději. Přece jsem řekla, že se nevrátím, ne hned. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro Rukou Ti prechádzam po chrbte. Jemne Ťa masírujem a takto sa vlastne nejako podvedome zamestnávam pri tom, ako premýšľam. "Ešte náš čaká vonku jedná povinnosť," pripomeniem Ti, pravdepodobne to máš v hlave aj ty. "A potom by sme sa mohli niekde presunúť, na nejaké iné miesto..." navrhnem a čakám na tvoju reakciu. Každopádne sa však nikde neponáhľam a teoreticky by som to pokojne nechal aj na zajtra. |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Dům Klidně na tobě ležím a zprvu na tvoje slova nijak nereaguji. Na onu povinnost se vůbec netěším. Vlastně to nic není, zapálit ta těla. Obvykle to tak dělávám pořád. Ale ted je to trochu jiné. Celá ta věc se tím uzavře, ale přesto... Zapalovat vlastního týmového partáka bude zkrátka... Zvláštní. "Hmmm," protáhnu. Zjevně tím dávám najevo, že vnímám a nemám žádné námitky. Po chvíli se od tebe odtáhnu a následně z tebe slezu, abych si mohla lehnout vedle tebe a sledovat oblohu nad sebou. Pokud mě necháš, zaregistruješ, že vzdálenost mezi námi se o dost zvětšila. Jako bych už nestála o jakékoliv sblížení... Nebo jako bych byla uražená. Těžko říct. Z obličeje nevyčteš nic. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Dům Když se jdeš obléct, dál jen ležím a koukám na oblohu. Pak opatrně vstanu a ju pro věci. Vezmu jak moje, tak tvoje. Nezdá se, že bych se tady chtěla dlouho zdržovat. Pomalu jdu s tebou ven , taktéž nic neříkám. Zastavím se asi 5 metrů od hranice a chvíli jen mlčky stojím a sleduju ji. Nakonec jen mírně pozvednu ruku a objeví se mi v ní plamen. Jen tak, beze slova. Asi opravdu umím dobře ovládat svůj element. "Hai wa, hai ni," řeknu obřadně a tiše, napřáhnu se a hodím ohnivou kouli na hranice, která okamžitě blafne, jako by byla politá benzínem. Oheň poháněný chakrou hoří dobře. Po tomhle aktu se jednoduše otočím a vykročím zpátky k tobě bez toho, abych se do plamenů byť podívala. "Tak kam teď?" zeptám se a hodím ti zavřenou brašnu s tvými věcmi. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro Ostali sme len my dvaja. Ja ešte čakám kým to horí. Nechcel by som, aby z toho vznikol nejaký veľký požiar. Vezmem brašnu a premýšľam, kam ďalej. Je to záludná otázka. "Počkaj, ešte niečo musím dať do poriadku," oznámim Ti a vidíš ako idem späť k tomu. Zložím pečať a celý dom tak ako tam vyrástol sa postupne zmenšuje až zanikne. Zvyčajne sa pri takýchto situáciach smejem. Ak by som si založil stavebnú firmu, určite by som prosperoval. Rovnako ako aj Skrytá Listová. Jej založenie nemohlo byť s prvým Hokagem jednoduchšie. Vraciam sa späť a sledujem ako oheň dohorieva. Pre istotu to zalejem celé vodou, skúmavo sa pozriem na Moe a možno prekvapivo, ale rieknem: "Akatsuki?" |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Louka Trpělivě čekám. Neívš, jestli je to mýma citlivýma očima (které byly jsitě zminovány v archivech) nebo něčím jiným, nicméně k ohni se neotáčím. Nijak se nerozhlížím kolem, prostě čekám. Když se zeptáš, nijak mě to vlastně nepřekvapuje. Alespon tak nevypadám. Pokud nemáš žádné místo, kam bys chtěl jít, jít rovnou "domů" dává smysl. Ale proč bys měl chodit se mnoou? "Přidáš se k nám?" zeptám se s mírným úsměvem a vykročím alespon zhruba směrem, kde se nachází Deštná. Zní to jako řečnická otázka, ale je dost pravděpodobné, že odpověd na ni bych znát chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro "Iba som Ťa chcel odprevadiť bezpečne domov. Je predsa na teba vypísaná slušná odmena," vyjde zo mňa a nasledujem Ťa. Cestu späť určite poznáš. Ono, je to pekná myšlienka, ale ja si nemyslím, žeby ma vzali medzi ich rady. Som len tuctovým ninjom, ktorý sa len tak bezcieľne túla týmto svetom. "Na dnes ešte máme jedlo, no bolo by ideálne, ak by sme si cestou niečo našli či ulovili," poviem len tak medzi tým ako kráčame. Naše tempo nie je rýchle, ešte stále máš nepríjemné zranenia. No rovnako nie je ani pomalé. "Kto z Akatsuki je podľa teba najsilnejší?" opýtam sa priamo a na tvári sa mi objaví nepatrný úsmev. Cesta bude dlhá, tak ju treba využiť. |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Cesta "Aha," řeknu jen. Pokud jdeš vedle mě, můžeš vidět, že se stále usmívám. "Kdybych tě vzala pod svá křídla, přijmuli by tě," řeknu, jako bych ti četla myšlenky. Dál to ale nijak nekomentuji. Stejně tak se nevyjadřuji k situaci zásobování, beru to jen jako oznámení. Vidím to tak, že spíše než lovit bychom měli jít nakoupit. V tomhle stavu bych chytila leda tak švába. Možná ani toho ne. Nad tvou otázkou se chvíli zamýšlím. Je těžká, každý v Akatsuki je silný. Tedy, o Peinovi toho moc nevím, takže to nemůžu posoudit. "Asi Hidan," připustím nakonec s nelibostí. Kdybych nebyla objektivní, samozřejmě řeknu, že Kisame. Ale Hidanova nesmrtelnost je něco, co se zkrátka překonat nedá. Nijak víc to však nerozvádím. Jako bych se pořád bála ti cokoliv povědět. |
| |
| soukromá zpráva od Katsuro pro Začnem si predstavovať sám seba v ich typickom plášti. To by bolo, ísť na spoločnú misiu s nimi. Hoci tak ako som lovil doteraz ja, tak by boli rôzne lovy a odmeny vypísané na mňa. Na druhej strane by som pravdepodobne vzbudzoval rešpekt. V Akatsuki je každý niečim zvláštny. Po pravde, to som aj ja. Zdá sa, že o tejto myšlienke premýšľam čím ďalej, tým viac. Hidan. Premýšľam kto to je. O tom som nepočul asi nič. Je to zvláštne. Mlčky to prečkám a stále kráčam. Tak či onak, musel by som sa zlepšiť v mojich schopnostiach. Na úrovni prvého Hokage ešte nie som, no čo som počul, tak som na tom lepšie ako jeden z Orochimarových pokusov. Vraj ho videli používať moju techniku. Orochimaru, škoda, že odišiel z Akatsuki. O ňom som počul dosť a naozaj sa mi pozdával. |
| |
| soukromá zpráva od Amber Lee pro Cesta Ušklíbnu se, když vidím pochyby v tvé tváři. "Jsem Kisameho mazánek," řeknu samolibě, "stačilo by udělat smutný oči a mazlíčka bych měla dovoleného," zasměju se. "I kdyby tě nenechali na nic sáhnout, mohl bys minimálně být se mnou," řeknu nakonec trošku vážněji a zadívám se do země. Pro sebe se pousměju. Prakticky se tu snažím přesvědčit chlapa, kterého znám asi tak 3 dny, aby se mnou chodil. Teoreticky ho chci přemluvit, aby mi alespoň dělal společnost. Nemůžu totiž jít zpátky sama. A po tom všem už ani "doma" nemůžu být sama. Zbláznila bych se z toho. Zadívám se na tebe a věnuju ti hezký úsměv. |
| |
| Hurá domů Příjemná cesta, příjemné počasí, příjemný společník. Když se to spojí dohromady, tak hned nohy bolí méně a čas i cesta plyne o něco rychleji. Neutekli ani tři dny a už se počasí zhoršilo natolik, že jste v klidu poznali, že Deštná je blízko. Pršelo totiž zase tak často, jak je to možné jen v Deštné. Zanedlouho se před vámi vztyčí věžáky Ivagakure, ale něco je jinak. Brána je zavřená i přes den a na vrcholcích věžáků vlaje nějaká vlajka. Ta tam nikdy nebyla. S tím jak se přibližujete poznáváte znak, je to prapor Oblačné. |
| |
| Hurá domů... Možná Konečně jsme vyrazili na cestu. Bylo skvělé být zase na nohách a pročistit si hlavu příjemným čerstvým vzduchem. Slunce svítilo, větřík pofukoval a mně i přesto, co se stalo, bylo poměrně dobře. Toto počasí však netrvalo dlouho, takže zase jednou následovalo převlečení do koženého oděvu a nasazení mých brýlí. Vypadala jsem jako nějaký letec nebo potápěč, tak, jako obvykle. Když se před námi začaly tyčit baráky Amegakure, stáhl se mi žaludek. Tahle cesta neměla dlouhého trvání a já si to uvědomovala. Katsuro se na můj návrh prakticky nijak nevyjádřil, zakecalo se to. A rozhodnutí se blížilo. Ale zdálo se, že ukončit tuhle cestu bude těžší, než jsem si myslela. Zarazím se, když uzřu nad městem plápolat vlajku. S trochou námahy i rozeznám, že ten znak rozhodně nevypadá jako znak Deštné nebo snad Akatsuki. Něco tu nehraje. "Půjdeme jinudy," řeknu nakonec a otočím se na podpatku. Hodlám očekovat nejbližší bunkry Akatsuki. Ve městě totiž moc členů asi nebude. Pokud to není bouda a opravdu Ame zabrali, byl by holý nerozum vstoupit do vesnice a nechat se chytit i s Artefakty. |
| |
| Posledné tri dni boli veľmi zaujímavé. Za tento čas sme sa vcelku dosť zblížili. Zistili sme o sebe rôzne veci a postupne si na seba zvykli. Ale to počasie. Ten dážď rozhodne nemám rád. Neviem ako si na to môžu ľudia na to zvyknúť. Normálne, byť tu tak ešte týždeň a začnem chytať depresie. Nakoniec, sa zdá, sme došli na určené miesto. Moe som za tie dni spoznal tak dobre, že viem, že jej pohľad neveští nič dobré. Zadívam sa, uvidím prapor Oblačnej a asi aj pochopím. Na to, že pôjdeme inou cestou len pokrčím ramenami a prispôsobím sa. Nenamietam, len si vzdychnem a kráčam ďalej dažďom. Navyše však trochu viac spozorniem a pripravujem sa na problémy. |
| |
| Otáčíte to a razíte hledat někoho, kdo by vám ujasnil, co se má dít dál. Dlouho se nic neděje až vás šmejdící povaha dovede k nízkému vstupu do nějaké jeskyně. Jste promočení na kůži a tak se vám ten pohled dosti líbí. Vlezete dovnitř a postupujete vpřed. Je to tu malé a musíte se krčit, až najednou uvidíte světlo a uslyšíte hlasy z dálky, jak se odráží od stěn. Krčení se dobelháte až ke zdroji a zahnete za ostrý roh. Otevře se před vámi dost prostorná síň, kde hoří plamen, kouř se plazí na stropě někam pryč a kolem ohně sedí čtyři postavy, které Moe důvěrně zná. Je tu Kisame, Kakuzo, Hidan a nějaký týpek s oranžovou maskou na tváři. |
| |
| Yay! S jistými obavami mířím do nejbližší skrýše. Nelíbí se mi, co jsme viděli, i když toho zatím moc nebylo. Kdo ví, třeba to je úplně jinak, než to vypadá... Ale o tom samozřejmě pochybuju. Zanedlouho dorazíme na místo a zdá se, že se tu někdo usídlil. Trochu mi poskočí srdce, když zahlédnu světlo a kouř, ale i přesto jdu dovnitř maximálně opatrně. Když konečně zahlédnu, kdo to vlastně kolem ohně sedí, vstoupím do kruhu světla kolem ohně. "Žádné fanfáry a uvítací výbor?" nahodím rádoby smutný výraz a zadívám se na Kisameho s jiskřičkami v očích. Jsem ráda, že jsem "doma"... Pokud z toho domova tedy něco zbylo. "I když, to by stálo moc peněz, že?" zadívám se na Kakuzu. Oranžového chlápka ignoruji a Hidana... Hidana taky. Radši. Nechci mu hned sdělovat tu neveselou novinu. Ale jelikož se asi bude ptát, nic jiného mi nezbyde... Sama to ale vytahovat nehodlám. Nikoho nikomu nepředstavuju. Předpokládám, že když je tu Katsuro se mnou, nikdo na něj útočit nebude. Stejně tak předpokládám, že on počká na vhodnou chvíli, pokud je tedy ještě nezná. |
| |
| Čas rozhodnutia Tak ako doteraz, nie je tomu ináč ani v túto chvíľu a viacmenej poslušne nasledujem Moe do skrýše Akatsuki. Týmto do mňa vkladá určitú dôveru, ale zároveň si aj uvedomujem, že už som sa aj rozhodol. V okamihu, kedy vstúpim do ich skrýše už nebude cesty späť. Pochybujem, že ma nechajú iba tak odísť. Je však aj vysoko pravdepodobné, že im nebudem vyhovovať a môj túlavý život raz a na vždy skončí. Samozrejme záleží to od toho, či tam bude iba jeden z nich alebo viacero. Ak jeden, to by sa dalo ešte zvládnuť. Dvaja, to by som musel mať obrovské šťastie. Tak to je paráda. Moe sa tvári ako by som tu ani nebol. Rýchlo si prezerám všetkých štyroch. Z obrázkov poznám asi len jedného, maximálne dvoch a to si vôbec nie som istý. Nebude to strach. Skôr rešpekt z neznámeho. Aj tak je už na všetko ostatné neskoro. Predpokladám, že slabých medzi seba neberú, tak ak prejavím slabosť, nedopadne to so mnou dobre. Budem sa asi musieť predstaviť sám. Nakoniec však nepoviem nič. Ruky si založím okolo hrudníka, vystrete stojím a s pevným pohľadom, neodbočujúc od nikoho sledujem toto zoskupenie. |
| |
| Když Moe vstoupí a začne mluvit, někdo ji popadne a přiloží ostří kunaie na krk. Celá skupinka u ohně se otočí a jako první spustí Kisame. Zní uplně stejně jako když ho viděla naposledy, prostě stejný přístup ke všemu. "Itachi myslím, že tohle problém nebude, nejspíš nás Moe nepřišla pozabíjet." Sevření se ihned povolí a nůž zmizí, nejspíš schytá pár zlých pohledů a ta jen bezmocně jakoby na omluvu rozhodí rukama a dodá mrzutě. "Měl jsem tě poznat, moje chyba, ale koho to sebou vedeš?" Ostatní mlčí a sledují celkové dění, ten s maskou se taky stále neprojevil, zatím je to záhada, ale vypadá celkem hustě a zlověstně. |
| |
| Dafuq? Itachiho reakce a i Itachi sám mě překvapí. Moc v lásce ho nemám, je to studený čumák. Ale je to Kisameho parták, tak jsem ho vždy akceptovala. Měla jsem k němu respekt, co jiného mi zbývalo. Měl sharingan, ten má ostatně pořád, a vždy se choval tak ěnjak seriozně. Momentálně mám však mu dát pořádnou pěstí. Místo toho mu jen žduchnu pěstí do ramene. Asi to cítil, ale není to nic převratného. "To je bordel. Na mě skočíš s vytaseným kunaiem, ale na cizince ne," řeknu uraženě a zamračím se. A ani si v tu chvíli neuvědomím, že to zní poněkud blbě. Nakonec zareaguju na Kisameho otázku. "Tohle je Katsuro, měl nás zabít," řeknu prostě a ukážu na Rudovlasa, který tam stojí jak nějaký bouchač. Pomalu se otočím na Hidana, jako bych chtěla dodat: "a taky se mu to povedlo... z poloviny". Jsem zvědavá na Hidanovu reakci. Teřba mu bude chtít rozbít hubu. Na mě by pak bylo, jestli bych mu v tom zabránila. Ale asi jo, nenechala bych si přece zabít novou hračku. |
| |
| Všichni si ho přeměří pohledem a pak se ozve Hidan no a opět dsot hlasitě a neurvale. "Co si do hajzlu myslíš?! napochoduješ sem s někým komu nemůžeš věřit, chtěl vás zabít a jak tak koukám, tak se mu to téměř povedlo. Kde jsou ti dva hmm? Dostal je co?! Si uplně pitomá nebo co? Když si ho nebyla schopná sejmout sama, tak každopádně dík za přivedení. Sejmu ho sám!" Už se zvedá svou kosu a směřuje k němu, když ho zastaví Kisameho ruka, která ho "klidní" ranou do obličeje. "Dej si pohov ty hňupe. Ale má pravdu Moe. Kde jsou ostatní. A jestli jsou mrtví, proč nejsi i ty a proč je vlastně tady a neleží v krvi někde v lese?" |
| |
| Jeskyně Při Hidanově výlevu ho jen pozoruji s neutrálním výrazem. "Zachránil nám zadek. Teda, alespoň mně. Pro Keiko už bylo pozdě," hlesnu pak tiše, "Oshiho dostali jiní o pár měsíců dřív," dodám ještě. Pak vezmu svojí brašnu a hodím ji po Kisamem. Jsou v něm všechna Jádra. "Kde jsou všichni? Jsou taky pod drnem?" zeptám se pak, pořád dosti zachmuřeně a zaloím si ruce na hrudi, jako bych byla netrpělivá. |
| |
| Zdá sa, že debaty o mojej osobe idú nakoniec pomimo mňa. O nás, bez nás. Ale to je iný príbeh. To, že Itachi, ako som zachytil jeho meno skočil po Moe a nie po mne ma prekvapilo. Avšak zdá sa, že menej ako samotnú Moe. Tá to dala vcelku aj najavo. Na ústach sa mi objaví malý úškrn. Zdá sa, že ma majú doslova na háku. Až do okamihu keď sa Hidan začne rozkrikovať a v jednom okamihu sa takmer po mne vrhol. Reagoval som pohotovo a hneď som zložil ruky do pečate. Keď ho ďalší z členov zastavil, pomaly som zložil ruky a počúval ďalej o čom sa rozprávalo. Nakoniec som prehovoril aj ja. "Som Katsuro, ako už povedala Moe a som si istý, že niekto z Vás už o mne určite počul," tieto slová podporím aj následnou činnosťou. Pravá ruka mi celá zdrevenie a ja takto dám najavo to, čo ma robí výnimočným. "Rozhodol som sa, že sa k Vám pridám." dodám vcelku arogantne a tentoraz čakám, že okrem toho chlapíka s kosou po mne skočí aj niekto iný. |
| |
| "Kam se přidáš? Akatsuki skončila chlape! Víš co? Mi se tady zrovna domlouvali, jak to bude dál a shodli jsme se, že všichni členové co přežili se rozdělí a půjdou na vlastní pěst. Já a Itachi valíme na sever. Hidan a Kukuzo mají v plánu prej něco ve Větrný. A za ta jádra jsem ti vděčnej, bude to dobrý zboží. " A v tom se do toho vloží ten zamaskovanej. "Kisame-sempai a co Tobi? Tobi je hodný kluk, Tobi chce jít s Moe-san!" Založí ruce na hrudi a člověk by řekl, že se ta jeho maska tváří jako debil. Každopádně dupl. Kisame si přejede rukou po tváři a vzdychne. "Bože Tobi ty jsi takový idiot, že s tebou nikdo nechce mít nic společnýho. Že tě sem Deidara tahal." |
| |
| Jeskyně Zarazím se a zadívám se na Kisameho. "A kde jsou všichni?" zeptám se trochu přihlouple. Zbylí členi. To je přece úplně jasné. "Tak počkat," založím si ruce na prsou a zamračím se, "takže mi chceš říct, že můj tým vychcípal kvůli nějakým artefaktům, který rozprodáš? I já jsem málem natáhla bačkory, abych se sem vrátila a zjistila, že nic nezbylo? Že i oni zemřeli totálně zbytečně?" ke konci už hlasitě řvu, až se strop jeskyně otřásá. Můj hlas je silný, jako bych snad použila nějaké jutsu na jeho zesílení. Ale to bude asi jen tou akustikou jeskyně. Jde na mně vidět, že jsem fakt nasraná. Vlastně asi nikdo z přítomných mě neviděl takhle zuřit - ani Kisame ne. Pak se otočím na týpka v masce: "A co ty seš zač?" zařvu na něj, jak jsem rozjetá. Sere mě, že nic nevím. Že všechno bylo zbytečný. Kdybychom se to dozvěděli dřív, Keiko ještě mohla žít. A kdo ví, třeba i Kačer. Ani desítky shinobi, které jsme pokosili, nemusely zemřít. Zadívám se do země, jak se snažím potlačit vztek. Ruce zaatnu v pěst tak, že si nehty rozryju dlaně do krve, takže na podlahu začne kapat má krev. Do něčeho bych praštila. Ale kdybych tuhle jeskyni porušila, mohla by se nám klidně sesypat na hlavu. Nakonec zase natáhnu ruku ke Kisamemu. Zpráva je jasná: "Naval brašnu zpět.". V tom všem mě ani nenapadne přemýšlet, co bude dál. Jestli hodlám jít s Kisamem nebo se od něj konečně oddělit. Může mě ještě něco nového naučit? Asi ne. Druhá možnost je tedy asi pravděpodobnější. |
| |
| No tak tomu sa hovorí šťastie. Keď už som si myslel, že som sa rozhodol správne, a že sa konečne niekde pridám. No stane sa toto. Takže Akatsuki sa rozpadla a zostávajúci členovia sa rozhodli, že pôjdu niekde na vlastnú päsť. Opäť nič pre mňa. Chcel som byť členom niečoho a nie potulný ninja. Ako pozerám, tak Moe bude mať nového spoločníka. Bude lepšie sa do toho nepliesť a pôjdem tam odkiaľ som prišiel. "Myslel som si, že Akatsuki má na viac," vyjde zo mňa poznámka, keď rozpráva Kisame. V tom sa Moe začne rozčuľovať a ja osobne nemám na to čo povedať. Nepoznám týchto ľudí a zdá sa, že som ich nezaujal ani Mokutonom. Asi je to bežnejšie ako som si myslel. "Skôr než odídem, kto Vám spôsobil také škody? Nech sa pred ním vyvarujem," opýtam sa sledujúc tváre všetky prítomné tváre. Rovnako pravdepodobne Moe si môže na mne všimnúť, že som viacemenej pripravený na odchod. Celé zle. |
| |
| Jeskyně Kisame se ušklíbne a úplně jiným tónem než je u něho zvykem řekne. "Díky za navrácení" Následně odkryje část pláště a spatříš katanu. Kisame nikdy katanu nepoužíval. I ostatní, krom toho co měl na obličeji masku tasili své zbraně. Už to bylo dost jasné a když se objevily kouřové obláčky a zaznělo několik "puf" tak se to potvrdilo. V jeskyni najednou stáli čtyři cizí shinobi. Krom Listové zde byl z každé velké vesnice jeden. Obklíčili vás a ten co si říkal Tobi se stal taky obětí. Ustrašeně se klepal a kňučel. "Tohle se mi nelíbí, Tobi umře?" Ten co byl původně Kisame promluvil. "Výborně Katsuro náš plán uspěl. Všechny prsteny Akatsuki a jejich vlastníci jsou naše a dokonce i ta jádra. Nyní ukončíme to divadlo a zajdem do Deštné pro odměnu a hodit tuhle děvku a toho kreténa v masce do kopky." |
| |
| Jeskyně Jako by toho nebylo málo, Katsuro se na to chce vykašlat. No skvělý, to je teda muž slova a činu jak pod na mě z boku. Jenže se změnilo ještě něco. Kisame se chová divně. Ještě aby ne. Vmžiku zjistím, proč to tak vlastně je. Sakra, vykulím oči na ty cizince a v hlavě mi to šrotuje. Jakto, že jsem je nepoznala? Všechny... prsteny? zamračím se. Vlastníci... Znamená to snad, že jsou pod kytkama, nebo je zavřeli tak, jak to asi hodlají udělat se mnou? Jsou to tupci. Můj ani Keikin prsten ještě nemají. Asi neuměj počítat. A Katsuro... Mělo mi to být úplně jasný. Proč by najednou tak obrátil? Proč by najednou šel s nějakou cizí holkou někam, kde není ani 10% šance, že ho přijmou? Nějakej strach vem čert. Tohle všehcno akorát poslílilo můj vztek. Mohla bych zdrhnout, ale tohle jim nedaruju. A navíc - ta jádra... Nenechám je, aby si je vzali zpátky. Ne po tom všem, co jejich získání stálo. Takže než se tahle béčka vůbec rozkoukají, složím v rychlosti pečetě na jutsu. Katon: Endan. Ohniště jako by najednou vybuchlo. Plamen se mnohonásobně zvětší a plamenné jazyky se roztáhnou na všechny strany. Žár je obrovský. Určitě to přinejmenším tyhle týpky zmate - budou se muset nějak dostat z toho žáru. Ohen obsahuje mou chakru, takže já jsem prakticky imunní. V dalším momentě si z tetování "vytáhnu" kusarigamu, kterou mi dal Kisame, abych si ty shinobi držela od těla. Přiskočím k tomu Kisamemu-nekisamemu a brašnu, kterou v záchvatu pudu sebezáchovy musel upustit, aby si chránil obličej před žárem, mu čmajznu. Pro jistotu se po něm oženu ostřím, kdyby se náhodou vzchopil. Když už mám jádra, natáhnu se ještě v rychlosti pro toho ustrašenýho prda s maskou. Řetěz kusarigamy mu jedním rychlým pohybem pevně omotám kolem nohy a pak už uháním pryč. Stále udržuju jutsu aktivní a snažím se žár rozdmýchat co nejvíc. S narůstající vzdáleností však plamen slábne, a pokud jsem se dostala ven, tak po 20 metrech od jeskyně plamen vyhasne. Dalším cuknutím odmotám řetěz z nohy toho týpka a uháním dál. Je mi jedno, co s ním ted bude. Nijak extra popálený by být neměl, takže může zdrhnout. Jestli poběží za mnou, to už je mi jedno. Zachránit ho jsem se pokusila. |
| |
| Zdá sa, že tento deň je plný prekvapení. Všetci shinobi sa premenili a vyzerá to na ďalšiu pascu. Ani jedného z nich nespoznávam. V okamihu keď mi začnú pripisovať zásluhy za to, že som ju tu priviedol iba nechápavo pozerám a Moe hneď dávam najavo, že je to lož. Tá zareaguje veľmi rýchlo. Podobne ako to bolo počas bojov, keď som sa proti nej bil. Keď začala skladať prvé pečate, vedel som, že tu nastane buď ohnivé peklo alebo vodná pohroma. Neváhal som ani chvíľu aby som odskočil smerom k východu a začal skladať pečate aj ja. "Mokuton: Mokusatsu Shibari no Jutsu!" Z rúk mi vyletí mnoho drevených konárov, ktoré veľkou rýchlosťou začnú rásť a pokúšajú sa omotať a zviazať všetkých štyroch ninjov. Toho podivina v maske nechávam tam. Zdá sa, že tento im na to skočil ako aj my. Dávam si však pozor na oheň a aj na Moe, pretože teraz mi rozhodne nedôveruje. Snáď nepocítim v mojom chrbte žiadne železo. Keď prevediem útok, som pripravení na to, že sa im podarí vyhnúť sa mu či zoslať nejakú protitechniku. Ak áno, som pripravený vytvoriť si pred sebou bariéru, ktorá uzamkne celú chodbu. Ak do vtedy ten s maskou neutečie, uväzní to aj jeho. Ak nie a sú chytení, sledujem trochu ako horia a potom odchádzam preč. "Neviem kto to je..." poviem Moe, v očiach mám pravdepodobne výčitky svedomia a čakám na jej reakciu. |
| |
| Zas na útěku Unikli jsme. A zdá se, že ti hajzlové uhořeli. Dobře jim tak. Jádra také mám. Alspon, že tak. Ted musím vymyslet, kam je schovat, aby mi je už nikdo nemohl čmajznout. Taky musím vymyslet, co ted. Opravdu jsou ostatní ve vězení? Nebo snad jen blafovali? Pokud ne, musím je odtamtud nějak dostat. Jak se ale mám dostat do Vesnice? To sama nezvládnu... Tyhle myšlenky tu však nemají místo. Ne ted. Zdá se totiž, že ne všichni uhořeli. Katsuro se zdá se dost efektivně bránil a ted se obhajuje. Jakmile zaslechnu jeho hlas, oženu se po něm závažím kusarigamy. S trochou štěstí ho trefím do břicha. Okamžitě se i otočím. "Odkud tě teda znali?!" zařvu na něj. Nehodlám uvěřit jeho verzi, že s nimi nemá nic společného. V koutku duše však neholdám uvěřit ani tomu, že by mi dokázal těch pár dní dost přesvědčivě lhát. Tak hloupá zas nejsem. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR