Andor.cz - online Dračí doupě

Pj - 28. března 2014 12:21
	Percy Jackson a tábor Polokrevných. Kdo by to neznal? Dobrodružství o řeckých bozích, zradě a kdo ví, možná i lásce začíná! Chcete se stát dítětem krásné Afrodity, posla Herma nebo krutého Válečníka Arese? Či vás více láká bláznivý kentaur, nádherná dryáda anebo fandíte veselým, ale moudrým faunům? "Pronásledovaní, bez rodičů se zvláštními schopnostmi, přijďte k nám! Budeme čekat..."

Pj - 29. března 2014 16:45

soukromá zpráva od Pj pro Alessandra Je večer... Ležíš v posteli a přemýšlíš o dnešním dni. Nemůžeš usnout. Jakmile zavřeš oči, jakoby ti nějaký hlas v hlavě říkal "Zůstaň bdělá!" a ty se zase probereš. Najednou do tvého pokoje vtrhl tvůj táta. Vypadá vyděšeně. Na čele má velikou bouli. Vzal tě kolem ramen. "Holčičko moje... Musíš jít... Přišli pro tebe... Zabal si..." nařídil ti a sám vytáhl ze tvé skříně batoh a nacpal do něj nějaké oblečení. Nevíš co se děje, jsi vyděšená a vydíš, jak se otec třese. Po chvíli ti strčil do ruky batoh. "Já budu v pořádku... Přišli jen pro tebe... Musíš jít... Najdu tě rozumíš?" usmál se na tebe a vyprovodil tě ke dveřím. "Setkáš se s maminkou..." naposledy tě objal. Z domu se vyvalil černý kouř. Na silinici zase veliká bílá limuzína. Nějaká neviditelná ruka tě do ní zatáhla a zavřela za tebou dveře. Vidíš jen tvého tátu, pomalu vcházejícího do potemnělého domu. Za vámi se vyřítila černá mlha, je skoro rychlá jako limuzína. Řidiče nevidíš, ale jedete hrozně rychle, v zatáčkách to s tebou hází jako na horské dráze a stejně tak se ti zvedá žaludek. Po chvíli jsi po jednom nárazu omdlela. Probrala jsi se asi za půl hodiny. Na klíně ti leží hamburger. Už vidíš na řidiče... Je to starší žena, má jen tři zuby a jedno oko. "Konečně ses probrala. Máš hlad?"

Pj - 29. března 2014 16:51

soukromá zpráva od Pj pro Brandon Je příjemný, teplý večer... Ležíš v posteli a přemýšlíš o dnešním dni. Nemůžeš usnout. Jakmile zavřeš oči, jakoby ti nějaký hlas v hlavě říkal "Zůstaň bdělý!" a ty se zase probereš. Najednou, jakoby se ještě víc oteplilo. Hvězdy na obloze poblykávají, ale jedna ještě mnohem víc. Přišel jsi k oknu. Ano, jedna hvězda je zvlášť jasná a.... přibližuje se???Uskočil jsi od okna, ale pozdě. Už jakobys slyšel náraz domělého meteoru o zeď tvého domu, ale nic se něděje. Když otevřeš oči, nevěříš jim.¨ Uprostřed tvého pokoje se vznáší létající ohnivé kladivo! "Zabal si... Za chvíli tu jsou oni..." uslyšel jsi v hlavě hlas, který je jako hrom a uměl by rozdrtit zeď. "A hni sebou!"

Pj - 29. března 2014 17:10

soukromá zpráva od Pj pro Lily Ležíš ve své posteli. Nedaleko na pastvině bzučí svrčci. Máš otevřené okno, takže až do tvého pokoje je cítit krásná vůně sena a slámy. Občas zabučí kráva nebo ovce, ale jinak je úplné ticho. Ten klid a mír, vytvářející pocit bezpečí a klidu tě ukolébává ku spánku. Z dřímoty tě vytrhlo ostré zaržání a štěkot jakoby tří psů. Vyskočila jsi k oknu. Vidíš tvou nádhernou bílou klisnu, zápasící s nějakým psem a v zápětí se musíš chytit parapetu. Ten pes má tři hlavy! V noční košili jsi vyběhla ven. "Lily! Musíme letět pryč!" ani nevíš, kde se to v tobě vzalo, ale vyskočila jsi klisně na hřbet. Opravdu se vznesla! Z boků ji vyrazila křídla, kterými mocně máchla a odrazila se. První poryv větru tě málem srazil ze hřbetu, ale statečně jsi se držela. Tříhlavý pes za vámi houževnatě a překvapivě rychle běží, přeskakuje domy. Najednou vyskočil na střechu nějakého kostela a chytil tvou klisnu - pegase za nohu. Vykřikla jsi společně s ní, tedy ona zaržála a řítíte se k zemi. Jakmile jste začali klesat, uslyšela jsi nádherný, melodický hlas smíšený se strachem... "KRÁLOVNO OBLOHY, VOLÁM TĚ!!!" pak jsi spatřila jen veliký, zlato - stříbrný stín, který tě uchopil těsně nad zemí. Ani necítíš bolest z nohy, do které tě jedna z hlav psa kousla, protože ztrácíš vědomí....

Pj - 29. března 2014 17:12

soukromá zpráva od Pj pro Zoe Ležíš ponořena ve svích knihách, duamjící nad nějakou rovnicí, ale v tom uslyšíš ťukání na okno. Pomalu jsi přišla k němu. Je to tvůj táta. "Zlatíčko! Zapoměl jsem si klíče uvnitř, pojď mi prosím otevřít.." poslušně jsi šla k domovním dveřím a když jsi otevírala, cestu ti zastoupil... TÁTA! Držel v ruce baseballku a v očích měl strach. "Zabal jsi. Za dvě minuty tady!" pošoupl tě ke schodům. Běžíš nahoru, ale ještě slyšíš jeho hlas, jakoby hovořil do telefonu. "Musíte pro ni přijít... Začalo to..."

Pj - 29. března 2014 17:17

soukromá zpráva od Pj pro Cora Ležíš v posteli a dole se ozývá hlas tvých adoptivních rodičů. Najednou tě do nosu udeří příšerný zápach... Smrt... Znáš ji... Jako zhnilé kytky a jakoby někdo nechal na parapetu týden starou rybu. Obrátí se ti žaludek. Hlasy dole utichly. v zápětí se otevřeli dveře do tvého pokoje. Stojí v ních tví pěstouni. v rukou drží každý jednu.... sušenku? Oči ale jsou prázdné, místo bělma jsou černé! Zuby mají veliké jako šavlozubý tygr, kterého jsi viděla v muzeu. "Aho drahoušku...." zašvitořila tvoje pěstounka vysokým, ale chraplavým hlasem... "sušenku?"

James "Jin" Wilght - 29. března 2014 17:22

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Měl to být poklidný den, ale k večeru se pokazil hodně. Ještě mám na ruce ten příšerný škrábanec. Ležím u ohně a hladím Pachena po křídlech. Je to veliký sokol se stříbrno - bílím peřím. Pak uslyším hlas. Není lidský, ani božský. Zaposlouchám se.... Přeměna začala okamžitě. Vylétla jsem z jeskyně, nechajíc vše na mnou. I zbraně a mého sokola. Letím za tím, kdo mě volá. Vidím pegase a dívku, padající k zemi a hnusný trojhlavý psisko. Chytím tu dívku a pád pegase aspoň zpomalím. Odnesla jsem tu dívku do bezpečí a položím ji na dvě huňaté deky, moje oblíbené. Jsou obě z kůže gryzzlyho. Vrátím se pro toho pegase. Sakra, ten je těžkej! Odnesla jsem ho s námahou do jeskyně a ošetřila mu nohu. Pak jsem si sedla vedle té dívky a až se probudí, řeknu. "Vida, konečně jsi se probrala... Máš hlad?"

Pj - 29. března 2014 17:28

soukromá zpráva od Pj pro Jack Neal Už bys měl, ale nemůžeš spát. ležíš ve své posteli s nebesy, v Héliově domě. Pořád musíš vzpomínat na tu věštbu, co ti dnes řekla jedna z dětí Veliké věštkyně. "[i]Dnes příjde někdo, kdo ti konečně porozumí... někdo stejný jako ty... dítě mnoha bohů...[/i]". Pořád ti to zní v hlavě. Abys zahnal myšlenky, vzal jsi obouruční meč a vyšel do lesa. Uslyšel jsi hluk a vydal se po něm. Pak jsi uviděl... obrovského plamenného démona s rohy a ještě jednoho kluka (Petera) ležícího na zemi... Peter Grey Klopýtáš lesem, nečím pronásledován... Dostal jsi se sem vlakem, jízdenku ti koupil otec. Dlouho jste se loučili... Nevíš CO to je, ale víš že něco velikého. Někdy se mezi stromy objeví rudé oči a nějaká ta ohnivá koule. Zakopl jsi o kořen... Svalil jsi sena zem a nemůžeš se hnout. Bolest tě skoro ochromuje. Když se "to" přiblíží, vidíš že to má obrovské rohy, je to skoro dvoumetrové a celé v plameench se to k tobě pomalu blíží, podpalujíc lesní porost. "Petere Greyi, je čas zemřít!"

Pj - 29. března 2014 17:35

soukromá zpráva od Pj pro Je večer, ale ty stále nemůžeš usnout. Sedíš u okna a koukáš ven. S tvímy vlasy si porhrává vítr. Najednou je poryv silnější a silnější. Nestihneš zavřit okno a skoro tornádo tě hodí ke zdi. Do pokoje přímo vletěl mladý kluk, asi 20 - ti letí. Jeho lvasy pořád rozhazuje vítr, i když už se v pokoji ustálil, zato nadělal pořádnou paseku. Všechny papíry jsou po podlaze, židle i stůl převrácené, lampička nesvítí. "Jejda, to jsem nechtěl... No nemáme čas... Hochu, zbal si, za tři minuty vyrážíme... Hop, hop, hop! Ať to ehm... lítá!" křikl ten kluk a zasmál se. Kouká na tebe a čeká že vyletíš jako ptáče a budeš balit.

Pj - 29. března 2014 18:04

soukromá zpráva od Pj pro William Ležíš v posteli, koukáš z okna na měsíc, který tě vždy přitahoval a lákal. Nevíš proč, ale dnes nechceš usnout, jakoby NĚKDO na tebe pořád lil studenou vodu. Pak se to stalo. Na tvé dveře někdo zabušil. vyskočil jsi z postele, protože tvůj táta měl být ještě v práci a zamkl za sebou dveře. Dovnitř vešla nestvůra. Příšerná. Stála na nohách, jakoby psích a místo psího těla mělo něco jako... želví, ale ruce jsou lidské. Hlava je supí. "Ach, jak dlouho tě hledám, Williame Thompsone! Pojď svačinko!" sup zaklapal zobákem. Zvíže se k tobě rozešlo a donutilo tě couvat až k oknu. A ty ruce se na tebe pořád natahují... Jsou blíž a blíž... Do zad ti zavál teplý večerní vzduch. Nahmatal jsi okenní rám. Otočil ses a pod sebou vidíš dvě patra hloubky a pod ní keře...

Sgt. Jeremy Lorenson - 29. března 2014 18:55

soukromá zpráva od Sgt. Jeremy Lorenson pro Doma v klidu? V Teutoburské lese ztratili římané vedením Varrem tři legie, které postupně zmasakrovali Germáni. Římané podcenil isvého nepřítele a jejich tři legie byly vymazány. Nechal jsem čtení a šel k oknu. Často jsem dlouho do noci studoval historii a různá tažení, protože mě bavila vojenská strategie. Sledovat jak různí vůdci vedli své muže a různé faktory, které je ovlivňují. Vál příjemný vánek a já si užíval nočního klidu. Ten příjemný pocit, když vítr proniká dovnitř a ochlazuje. Jediné co je na něm divné, že se zvedal silnější a silnější. Radši slézám z parapetu, ale není mi to dopřáno, protože vítr vtrhnul dovnitř a mě vrhnul na zeď. Pěkně jsem si narazil rameno a trochu záda. Vstával jsem ještě s větrem, který vanul v pokoji. Sakra co to bylo! Nebyla to tak moc otázka, jako spíše oznamovací věta řečená dost naštvaně. Když jsem zvedl hlavu viděl jsme průvodce, otho všeho bordelu a mého bolavého ramena. Děláš si srandu? Kdo doprčič jsi? Co děláš v mém pokoji a proč bych se měl balit? Nevypadám zrovna vlídně a rozhodně se moc vlídně necítím, abych dotyčného přivítal s otevřenou náručí.

Cora Mortimer - 29. března 2014 19:04

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Pekelné odpoledne Ten příjemný pocit, kdy se nacházíte ve stavu těsně před probuzením. Ta neschopnost ovládnout vlastní tělo, snaha o to zůstat spát, navzdory tomu, že se stejně dříve, či později stejně probudíte. Ve spánku jsme strašlivě zranitelní, i když se můžeme vzbudit ve vteřině, kdy někdo otvírá dveře, pořád jsme zranitelní, ale přesto všechno se schopnosti spát nevzdáme. ‚Co to sakra?‘ Ten nepříjemný pocit, ten odporný … Intuice mě vytrhla ze dřímoty. „Co mami?“ Podívala jsem se pořádně ke dveřím. Většinou se probírám ze spánku docela dlouho, občas docela rychle. To, co sem viděla před sebou, nemohla být moje matka, ani otec a skákat z okna nemělo cenu, bylo to vysoko. ‚Sakra. Sakra. Sakra. Sakra.‘ Jako kdyby se všechny ty knížky, co občas čtu, staly skutečností, jako kdyby se něco opravdu pokazilo. Jsou chvíle kdy jakýsi vnitřní pocit, nenápadná myšlenka ve vaší hlavě říká, když se dostaneš do předsíně, máš tam boty a kabát a buď ráda, že sis šla po obědě zdřímnout oblečena. ‚Nepanikař. Nepanikař. Nepanikař. Nic se neděje.‘ Posadila jsem se velmi pomalu a velmi poklidně, asi bych jinak začala řvát. Jak to říkávali? Mysli racionálně, když se ti bude zdát něco divného, mysli racionálně. ‚Zachovej klid a čistou hlavu.‘ Spustila jsem nohy v černých ponožkách na zem. Úplejší černé kalhoty a černé tílko nejsou úplně tím nejvhodnějším na bezhlavý úprk, ale jsou i horší, třeba ta dlouhá sukně s krajkama, kterou jsem si dneska nevzala. Mimoděk jsem se dotkla stříbrného řetízku bez jakýchkoliv přívěsků, který jsem většinou nesundávala a … „Já jenom, je vám dobře? Vypadáte trochu nemocně. Oba, ale sušenku si ráda dám, klidně, bude k ní i čaj?“ Ruce jsem položila na okraj postele. Mám plán, jakmile se pohnou z těch dveří, tak mezi nima proběhnu, sjedu po tom širokém hladkém dřevěném zábradlí, co tam máme, a pak už je obývák, na něj navazuje předsíň, vpravo od dveří mám boty, vysoké, šněrovací, takže ty se budou obouvat až venku, nad botama visí kabát, dlouhý, černý, v pravé kapse mám lenonky a peněženku, v levé baret, dveře jsou snad odemčené.

Peter Grey - 29. března 2014 19:18

soukromá zpráva od Peter Grey pro Lesík Běžím lesem a stále se ohlížím, abych vždy uviděl ohnivé oči, ze kterých mi naskakuje husí kůže. Mohl bych vytáhnout luk a snažit se bojovat, ale něco mi říkalo, že bych si moc nepomohl. Proto jsem běžel dál, dokud jsem nezakopl a neupadl. Jak jsem tak ležel, myslel jsem na to, jak jsem dostal dárek od matky, jak jsem se dozvěděl pravdu o svém božském rodiči, na to, jak jsem se loučil s otcem a na to, jak tady dneska zemřu, v lese na zemi.. Musí to tady někde být! Už jsem blízko... No tak, vstávej.. Jenže jsem nemohl. Nemohl jsem se ani hnout, mohl jsem jen slyšet, jak nějaký hlas říká, že je čas zemřít. Asi má pravdu. Je čas zemřít... Poslední, co stihnu říct je: "Bohové, pomozte mi.." Poté omdlím bolestí. Asi bych měl něco udělat s tou mojí fyzičkou..

Jack Neal - 29. března 2014 19:35

soukromá zpráva od Jack Neal pro Překvápko v lese Bože... proč mi tak moc vrtá v hlavě? Musím si trochu provětrat myšlenky. Odkryju deku, obléknu se a vezmu si své dva kratší meče, na kterých jsou vyryty, která přečtou jen vyvolení. Jen tak si vycházím při měsíčku a někdy jen tak do vzduchu seknu meči. Po nějáké době chůze slyším nějáký zvuk. Co se může stát, podívám se. Jen, co se podívám přez horizont, poznám ohnivého obra, jak stojí nad někým z tábora. Překvapivě mu vyhrožuje smrtí. No, co už. "Dneska nikdo nezemře, kromě tebe, démone." Zařvu na démona a jsem připraven s ním bojovat. Jelikož je poměrně velký, tak by měl být poměrně neohrabaný. Nejlepší bude, když se budu obratně vyhýbat jeho útokům a poté útočit.

William Thompson - 29. března 2014 20:11

soukromá zpráva od William Thompson pro Nezvaný host... Měsíc... Selene... Luna..., mumlám si v duchu, zatímco se koukám oknem na noční oblohu. Lidé tomuto vesmírnému objektu říkají různě, ale skoro nikdy v něm nevidí víc než odštípnutý kus vesmírné horniny obíhající kolem Země. Je skoro neuvěřitelné, že má tak silný vliv na naší planetu. Určuje například příliv a odliv. Mimoděk se zatřesu a povzdechnu si. Sledování Měsíce mě obvykle uklidňuje, ale dnes to nějak neúčinkuje. Co to se mnou je? Žádná velká písemka nebo zkouška se nechystá. Neprovedl jsem nic, o čem bych alespoň věděl, z čeho bych měl mít strach. Měl bych se pomalu převlíknout a jít spát, ale mám dojem, že v momentálním stavu stejně neusnu. Nervózně vytáhnu lesklou dýku, kterou mám pod polštářem a odrážím na její čepeli chladné světlo, které sem proniká z venku. Už se jí chystám zase schovat a vzít si nějakou knížku, když mě naprosto překvapí náhlé zabušení na dveře. Ne však domovní, ale dveře od mého pokoje. Kdo to je? Otec to být nemůže. Kromě toho, že dnes by se měl vrátit obzvlášť pozdě, tak bych zaregistroval jeho návrat. Vzhledem k otevřenému oknu bych totiž stoprocentně slyšel motor jeho auta. Vyskočím z postele s dýkou stále v ruce, ale to už se dveře rozletí dokořán. Pochopitelně jsem nevěděl, co mám čekat, ale na skutečnost jsem nikdy nemohl být připravený. Co to... Co jste zač?, vyjeknu na to podivné stvoření, které vejde ke mě do pokoje a instinktivně začnu couvat na protější stranu. To nemůže být pravda... musím snít... není přece možné, aby existoval takový tvor. Ačkoliv se to zdá nemožné, tak ten podivný humanoidní hybrid několika zvířat i přes hlavu supa promluví lidskou řečí. Nicméně ne, že by mě jeho slova moc uklidnila. Co? On mě hledal, ví jak se jmenuji... a pokládá mě za svačinu? Napřáhnu před sebe třesoucí se ruku s obnaženou dýkou. He...Hele, Já nevím, co...co jste zač, ale držte se ode mě dál, snažím se pronést sebejistě, ale vůbec se mi to nedaří. Jsem v háji. Dveře blokuje tahle divná příšera a dolů to jsou celá dvě patra. Pokud si cením svých končetin, tak skok nepřipadá v úvahu. Nemám čas vymýšlet žádné propracované plány, takže udělám první věc, která mě napadne. Všimnu si, jak se jasné měsíční světlo zalesklo na čepeli, takže ho zkusím odrazit té věci do očí. Pokud to nějak zabere, tak se následně pokusím urychleně proklouznout a utéct. Pokud ho však "prasátko" nechá chladným, tak se pokusím o nějaký (ve výsledku pravděpodobně neohrabaný) útok dýkou. Jsem si vědom toho, že moje šance jsou mizivé, ale nechci se nechat jen tak sežrat bytostí z nočních můr.

Pj - 29. března 2014 20:16
	soukromá zpráva od Pj pro Pěstounka se usmála. "Jistě... čaj..." zazubila se a vyšla ze dveří ven. Její muž se na tebe otočil. Z pusy mu kapou černé slyny. Pak vyšel ze dveří neznámo kam. Cesta je volná.

Pj - 29. března 2014 20:23

soukromá zpráva od Pj pro Ten kluk se na tebe usmál. "Jdou po tobě kamaráde a..." Nedořekl. Dveře se rozletěli a stojí v nich šedá, mihotající se postava. "Bezva. Drž se!" Křikl ten kluk, vzal tě kolem ramen a vyskočil s tebou z okna. Věsně před nárazem jste se vznesli a letíte! Příjde ti to jako úplně přirozené a příjemné. Jakobys byl pták. "Zbohem Patriku! " řekl kluk zrovna nad nějakým jezerem a pustil tě... V hlavě e se ti sepnul jakýsi instinkt,aby sis představil sebe, jak plachtíš jako volavka. Až to uděláš,, zjistíš že letíš...

Pj - 29. března 2014 20:29
	soukromá zpráva od Pj pro dařilo se ti trefit démona do boku. Vytryskla na tebe černá krev. Tvor tě trefil do spánků. Svalil ses k zeli spolu s ním. Jakobys slyšel naléhavý hlas v hlavě... "Volej Královnu nebes... volej svou sestru mé dítě..."

Pj - 29. března 2014 20:33
	soukromá zpráva od Pj pro Tvor zařval. Světlo jako by se zdesetinásobilo. Jakmile se dotklo démonovy tváře, proměnil ee v písek. Pak sis uvědomil, že ta záře vychází z tvých rukou. Na to ale není čas. Víš že příjdou další. Musíš zmizet...

Matthew Adams - 29. března 2014 20:44

soukromá zpráva od Matthew Adams pro Večer - Doma Je večer, klidný a tichý, tak jak to mám rád. Ležím nečinně na posteli a přemítám o všem možném a zároveň o ničem. Celou dobu se mi nedaří usnout a k tomu všemu ještě ten zvláštní pocit, který mi říká, abych se měl na pozoru. Nevím, co to má znamenat, ale cítím, že je dnes vše nějakým způsobem zvláštní a ať se snažím sebevíc tak se nemůžu tohohle pocitu zbavit. Je sice večer, ale venku je docela teplo. Dokonce bych řekl, že teplota pomalu stoupá. Možná, že se mi to jenom zdá, ale to teplo začíná být už nepříjemné. Dojdu proto k oknu a otevřu ho dokořán. Dovnitř se ihned zafouká příjemný vánek. Celé nebe je poseté hvězdami. Opřu se o parapet a pozoruji oblohu. Najednou spatřím padat k zemi jednu z hvězd. Sleduji, jak se pomalu blíží k zemi, ale něco není v pořádku. Hvězda sice padá dolů k zemi, ale zdá se větší a větší. Přibližuje se. Není pochyb o tom, že míří směrem ke mně. “Do háje!“ vykřiknu a odskočím pryč od okna. Čekám, že zaslechnu náraz a zvuk bortící se zdi, že budu ležet pod sutí a kdo ví co ještě ale nic z toho se nestane. Zaslechnu pouze ránu a pak je klid. Opatrně vstanu ze země a podívám se k oknu. Je stejné jako před tím a nic se nezměnilo. Pak spatřím ohnivé kladivo, jak se mi vznáší uprostřed pokoje. Co má tohle znamenat? Potom uslyším hlas který říká abych se sbalil. Nikdo sice nepromluvil ale nepochybně patří tomu podivnému kladivu. Na nic nečekám, nevyptávám se a udělám, jak říká. Popadnu nedaleký batoh, vysypu veškerý obsah na podlahu a začnu do něj házet oblečení a nějaká drobnosti, které se mi dostanou k ruce. dříve by mě taková věc zaskočila ale po tom co mi máma řekla o tom kdo je můj otec ne. Domyslím si, že má určitě něco společného i něco s tím kladivem u mě v pokoji. Za chviličku mám sbaleno. „Tak hotovo, co teď?“ ptám se udýchaně, zatím co si nazouvám na nohy tenisky. Říkal, že jsou na cestě, ale o kom mluvil? Teprve teď mám čas si vše dobře promyslet ale ničemu nerozumím.

Pj - 29. března 2014 20:46

soukromá zpráva od Pj pro Ležíš ve ležíš ve své posteli připadáš si bezpečně a příiemně. Pomalu usínáš, ale najednou cítíš chladný závan vzduchu. Jako by se ti něco lepoavého omotávalo kolem nohy. Najednou se nemůžeš ani hnout. Jsi paralizován a už rozpoznáváš, co to je. Nechutné přísavky chobotnice... Její tzv. Ruce už máš skoro až u srdce. Uslyšel jsi v hlavě hlas. "Braň ee můj synu. Povolej meč!" Pokusil ses o to a po pár pokusech se ti to povede...v rukou se ti zaleskla bronzová čepel.jakmile se bronz dotkl chapadel chobotnice jakoby zavřeštěla a trochu se odtáhla. Přišla tvá šance.

Pj - 29. března 2014 20:59
	soukromá zpráva od Pj pro Dveře vybouchli a v nich stojí dva černí psi, s krví u huby a jedohatě zelenýma očima. "Přesně o tomhle mluvím... Povolej oheň synu!" říká ti ten hlas... jeden z psů na tebe skočil. Jakoby ee na chvíli zastavil celý svět...

Jefferson *Kloboučník* - 29. března 2014 21:03

soukromá zpráva od Jefferson *Kloboučník* pro Nepříjemné probuzení Vypadal to jako normální večer. Jako pokaždé, když jsem se odebral do postele a propadal se do říše snů. Dneska to však mělo být všechno jinak. Chobotnice?! Co to kčertu? Nechápal jsem. Nejdříve si myslíte, že se jedná o špatný sen. Ona to bohužel byla skutečnost. A nejspíše v tom měl prsty můj otec. Nesnáším ho. Nesnáším ho za to co provedl mé matce. Nejraději bych ho neposlouchal. Ale něco mně nakonec donutilo přivolat svůj meč. "Laskavě mně nech bej ty mrcho." Procedil jsem skrze zaťaté zuby a rozhodl se seknout poté bestií. Svůj meč jsem dlouho nevyužival. Mám raději svou hůl, která je však dál od postele. Tuto návštěvu jsem vážně nečekal. Do té bestie jsem s tím mečem začal sekat bezhlavě a bez rozmyšlení. Představoval jsem si místo té chobotnice otce. Možná bylo fajn vybít svůj vztek do něčeho, co vás mělo v úmyslu nejdříve zabít. Je to fajn. Nikdo vás neobviní následně z jejího zabití. Možná jenom ten, který jí na mně poslal.

Cora Mortimer - 29. března 2014 21:31

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Pekelně záhadné odpoledne ‚Žádná ironická poznámka následována „udělej si sám“ ?‘ Ano, vždycky se snažíme ve chvílích psychického vypětí držet něčeho, něčeho alespoň blízce normálního a zaběhnutého. Když oba odešli, velmi pomalu jsem se zvedla a přesunula k batohu, ve které nosívám do školy počítač i s mobilem (všema nabíječkama, sluchátkama, fleshkama a podobnýma hovadinama), několika málo sešitama a propiskama. ‚Tohle mi nikdo neuvěří.‘ Pověsila jsem si batoh na rameno a vyplížila se z pokoje. Byl čas jednat rychle, proto budu konat podle původního bezhlavého plánu, venku na ulici by měla být ještě spousta lidí, takže to, co vidím teď já vevnitř, by snad nemuselo chtít vylézt ven a nechat se ukázat světu. Ale ty boty dole si ještě zkusím obout, podle situace, pokud na to bude čas, zapnu si aspoň spodní přezku u každé, jdou těsně nad kotníkem a už mám odzkoušené, že jen tak se nevyzujou, takže pokud se nezabiju o tkaničky, které mám vlastně nastrkané v botách – dobrý, tak to půjde. Priority mi byly docela jasné, nejdřív ven a potom zbytek.

Pj - 29. března 2014 21:33

soukromá zpráva od Pj pro Chapadla se sozplynula v prach a těsně před tím sis všiml, že to jsou vlastně hadi. V hlavě se ti ozval hlas."Teda. To jsem nečekal., teď musíš zmizet. Pošlu ti odvoz. Jako do školy..." ozvalo se povzdychnutí. Do pokoje se začali plazit další hadi. U okna se něco mihlo. Vypadá to jako starý řecký válečný vozík. Uvnitř stojí nějaký malí mužík. "Nastup." Nařídil ti a až to uděláš, rozletíte se šílenou rychlostí, na to že vozík netáhne nic.

Lily Brown - 29. března 2014 21:46

soukromá zpráva od Lily Brown pro Unesena do neznáma Miluji letní noci. Ani mi nevadí, že nemůžu usnout, vždy si takhle nechám otevřené okno ven, odkud cítím lehký vánek, který není ani studený, ani teplý, zvuky přírody, cvrkání cvrčků, houkání sovy a někdy pořádají žáby své namlouvací koncerty. To je potom slyším kvákat až hluboko do noci. A když je úplněk, to vydržím stát vykloněná z okna klidně celou noc. Nikdy jsem nepochopila, proč mi je líp se zvířaty, osamoceně v přírodě, nežli mezi lidmi. Lidi mají příliš starostí, příliš vše hrotí, vždyť realita je tak jednoduchá. Měli bychom si vzít poučení z přírody a vrátit se ke kořenům. Konečně jsem upadla do spánku, začala klimbat. Ale dřív, než jsem stihla usnout hlouběji, zaslechla jsem zaržání klisny. Ne radostné, ale bolestivé, takové, kterým se ozývá, když se něco děje. Ve strachu o svojí Arwen jsem vylítla jako pomatená z pokoje, stála uprostřed dvorku a prala se s obrovským černým psem. Ignorovala jsem skutečnost, že pes má tři hlavy, na to jsem byla příliš rozrušená, příliš jsem se o svojí klisničku bála. Kdybych si vzala alespoň svůj luk, mohla bych se pokusit jí bránit, ale proti takovému psovi jsem s holýma rukama bezbranná. „Lily! Musíme letět pryč!“ ona mluvila? Pes po ní znovu hrábnul, nebyl čas rozebírat antropomorfizaci koně, měla pravdu, utéct bylo nejlepší řešení. Vyskočila jsem na ní, bez sedla, jak jsme byly obě zvyklé, a Arwen se sama od sebe rozeběhla. Arwen běžela doslova o život, protože nás pes pronásledoval, nohy jsem měla přitisknuté k její hrudi a rukama pevně držela krku. „Přidej Arwen, prosím přidej,“ šeptala jsem, protože jsem viděla, jak nás pes dohání. Opět jsem zalitovala absence luku, teď by se mířilo krásně. Náhle, z čista jasna Arwen vytáhla křídla a vznesla se. Křídla? Že jsem se dnes ještě divila… byla jsem ve snu, jinak to vysvětlit nešlo. Mé myšlení bylo mnohdy vzdálené od racionality, ale vše má své meze i iracionalita mých myšlenek. A náhle padáme… Probuď se, probuď se… Snad mé volání bylo vyslyšeno, najednou jsem si nepamatovala už nic. První, čeho jsem si po probuzení všimla, byla holá zem. Spadla jsem z postele? Tato myšlenka hned odplula, jelikož takto zem u nás doma nevypadalo. Někdo na mě promluvil, trhla jsem sebou a podívala se na dívku stojící za mnou. „Kdo jsi? A kde to jsem? Co se vůbec stalo? A co je s tím psem…“ Tohle nemohl být sen, tedy mohl, ale ten by nepokračoval po probuzení…

Matthew Adams - 29. března 2014 21:53

soukromá zpráva od Matthew Adams pro Doma - přepadení Ještě než stihnu dostat svojí odpověď tak se dveře do mého pokoje rozletí na třísky a dovnitř vtrhnou dva psi. Už od prvního pohledu je mi jasné, že to nebudou žádní pouliční podvraťáci. Kladivo mi pak řekne ať povolám oheň. “Cože?“ Zeptám se překvapeně a podívám se na kladivo. To byla ale chyba. Jeden ze psů po mě v tu chvíli skočí. Vše v ti chvíli jako kdyby se zpomalilo. Nemám ponětí co bych měl dělat tak se pokouším alespoň krýt. Jednou rukou si chráním obličej a druhou mám nataženou jako kdybych chtěl psa zastavit. Pomalu se ke mně blíží a já už vidím vše bledě. Loučím se s kamarády a sepisuji svojí závěť. Pak se v jeden okamžik objeví oheň. Znenadání prostě vyšlehnou plameny a pohltí psa. Co mě ale překvapí ještě víc je, že plameny vyšlehly od mojí ruky. Co se s ním stalo nevím ale pochybuji že by to přežil. Udiveně to celé pozoruji a nedůvěřivě se podívám na svoje ruce jako kdyby mělo jít o nějaký ubohý kouzelnický trik. To je blbost. Co se stalo se psem nevím ale nemyslím si že by to přežil. Podívám se zpátky před sebe a všimnu si, že tu zbyl ještě jeden pes. Co teď? Zbývá ještě jeden. Jak jsem ty plameny vůbec povolal? Zkusím si představit oheň nebo zamávat několika gesty ale nic se nestane. A do háje. Pozoruji druhého psa a jsem připraven se mu postavit, utéct stejně není kam.

Jack Neal - 29. března 2014 22:29
	soukromá zpráva od Jack Neal pro Démon Boj neměl zrovna dlouhého trvání. Trefil jsem sice démona do boku, ale to nemělo velice převratného účinku. Démon byl mrštnější, než by kdokoli očekával a trefil mě do hlavy. Já jsem jeho silné ráně podlehl, a svalil se na zem. Chtěl bych se zvednout a bojovat dál, ale něco mi v tom brání. Ten hlas... "Královno nebes, má sestro, pomož mi prosím."

William Thompson - 29. března 2014 23:23

soukromá zpráva od William Thompson pro Musím snít... Ani upřímně moc nečekám, že by můj malý trik s odraženým světlem nějak pomohl. Proto mě ohromilo, když se místo malého prasátka objevila nezvykle jasná záře. Co... co se to sakra děje, zareaguju vyděšeně, když vidím jaké účinky má to světlo na ono hybridní a očividně masožravé stvoření. Šokovaně sleduji, jak se postupně rozpadne na drobnou zeminu. Spustím ruce i s dýkou k zemi a kleknu si k té hromádce, která dříve bývala živým tvorem. I když to je pravděpodobně nerozumné, tak se jí dotknu. Tedy, natáhl jsem ruku, ale pak jsem si uvědomil že září, vlastně, že září obě. Ihned vyskočím a vyděšeně s nimi zatřepu. Co to má být? Měsíc mám sice skutečně rád, ale není normální, aby někomu z toho důvodu takhle zářili končetiny. Jo jasně... a ta příšera byla úplně běžná záležitost, že jo?, napomenu sám sebe. Jako, kdyby mi nestačil ten podivný symbol na čele... teď ke mě budou chodit na návštěvu příšery a já je budu zahánět posvátným světlem?, nervózně se pousměju, ale žádné skutečné veselí nebo pobavení v něm nebylo. Fajn... musím předpokládat, že nejsem úplný blázen. Měl jsem divný pocit předtím, než se sem ta věc dostala a, otřesu se, to není dobré... blíží se další, uvědomím si zčista jasna. Vůbec nechápu, jak to vím, ale nemám čas nad tím hloubat. Urychleně popadnu peněženku s doklady, kterou mám na nočním stolku, blok s tužkou, na kterém peněženka ležela. Ničím dalším se už potom nezdržuju a s dýkou stále v ruce běžím dolů. V předsíni na sebe během tří sekund natáhnu boty a jsem vděčný za to, že jsem si je zvládl nazout, aniž bych je musel předtím rozvázat a potom opět zavázat. Otec by se měl vrátit až k ránu, takže snad bude do té doby v bezpečí, pomyslím si. Žádný vzkaz nezanechávám. Kromě toho, že na to už nemám čas, tak ani nevím, co bych měl napsat, aby si nemyslel, že jsem se zbláznil. Rychle otevřu dveře, zabouchnu za sebou a rozběhnu se ulicí. Budu muset věřit svým podivným instinktům, že jim nevběhnu přímo do rány...

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 09:17

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Zrovna se chci dát do vysvětlování, ale hlavě se mi ozve hlas. Bratře? [b]Jak já tohle nesnáším. Musíme letět. Arwen, dostaň ji do tábora. Ráda jsem vás poznala. Mírně jsem se uklonila a máchla rukou. Celé tábořiště kromě kožešiny, na které sedí Lily a ohně zmizelo v malém vaku na mém rameni. Skočila jsem ze skály a změnila se v dvoumetrového sokola. Neletím dlouho, už vidím tábor a i démona. Sletěla jsem k nim. Ten tvor na mě hodil ohnivou kouli, která mě minula. Přistála jsem mu na bedrech a zaryla do něj pařáty. Spinkej! pronesla jsem sladkým hlasem a obalilo ho zářivé světlo. Zařval a rozplynul se v prach. Otočila jsem se k bratru. Pronesla jsem stejnou větu, akorát bratr opravdu usnul. Opatrně jsem se s nimi vznesla. Přes hradbu tábora jsem se dostala až na druhý pokus. Nesnáším se. Položila jsem ty dva na trávu a změnila se na člověka. Vím, že se o ně postarají, ale tábor neopouštím. Lehla jsem si u jezera a podřimuji.

Pj - 30. března 2014 09:26
	soukromá zpráva od Pj pro Jakmile jsi se dostal do měsíčního světla, uklidnil ses. Zašimralo tě v břiše. Všiml sis že se vznášíš nad zemí. Pak jsi omdlel. Probral jsi se v nějakém lese. Nedaleko slyšíš hlasy.

Pj - 30. března 2014 09:31
	soukromá zpráva od Pj pro Druhý pes zakňučel a utekl. Jde pro posily. Vrátí se. Chyť se mě! řeklo to ohnivé, rozpálené kladivo.

Pj - 30. března 2014 10:44
	soukromá zpráva od Pj pro Nastal večer. Ležíš v posteli a přemýšlíš. Najednou se ozvalo zasyčení. Pak zase, z druhého konce místnosti. Na postel ti vylezl obří had. Leze zleva a najednou se napravo objevil druhý. Plazí se k tobě a obmotávají ti nohy.

Pj - 30. března 2014 10:52
	soukromá zpráva od Pj pro Je večer a ty ještě píšeš D.Ú. Najednou s ozvalo zaklepání na dveře k balkonu. Zvláštní, když jsi v 2. Patře. Pomalu jsi přišla k hluku. Tam stojí Ben Radth, školní idol. Je ale jiný. Má propadlé oči a je rozcuchaný. I hlas má divný, jako špatně namazané dveře. "Ahoj miláčku... Nepůjdeš ven?"

Pj - 30. března 2014 10:56
	soukromá zpráva od Pj pro Lily Když dívka zmizela, Arwen se na tebe otočila. "Za dvě minuty vyrážíme. Musím tě dostat do bezpečí." Oznámila a vstala.

Matthew Adams - 30. března 2014 11:01

soukromá zpráva od Matthew Adams pro Doma - chvilka klidu Čekal jsem, jestli se na mě vrhne i druhý pes ale ten místo toho aby zaútočil, tak uteče. Už jsem si chtěl oddychnout, ale kladivo znovu promluví. Zdá se, že ten pes přeci jenom neutekl. Musím rychle zmizet než se vrátí. Kdo ví, koho by sebou přitáhl. Zvednu batoh s věcmi, které jsem si zabalil a dám si ho na záda. Říkal, že se ho mám chytit? “Počkat chvilku.“ řeknu místo toho abych se ho chytil. Poodstoupím stranou a ruce dávám dál od něj. “Co máma? Nemůžu jenom tak odejít, přece jí tu nenechám! A co byli vůbec ty psi zač?“ Tolik otázek a tak málo času. Vím, že není dobrý nápad tu zůstávat, ale musím se jí jít najít. Podívám se ven z okna a potom na chodbu abych viděl jak na tom jsem.

Pj - 30. března 2014 11:10
	soukromá zpráva od Pj pro Kladivo ještě víc zaplálo. "Přišli pro tebe. Ji nechají být. A jsou to pekelní psi. A teď mažem!" Na ulici se ozvalo zavytí.

Peter Grey - 30. března 2014 11:19

Tábor Polokrevných Proberu se na trávě u jezírka. První, co zaregistruji, je bolest. Au... Najednou si uvědomím, že už mě nic neohrožuje a že nejsem sám. Pokusím se si sednout. "Au..", pronesu teď už nahlas. Všimnu si dívky, která podřimuje u jezírka a nějakého kluka, jenž leží vedle mě. Rozhlédnu se a mozek mi konečně začíná pracovat. Otočím hlavu k dívce, která vypadá jakž takž vzhůru a zeptám se: "Ehm, nerad ruším, ale tohle je Tábor Polokrevných?" Nečekám na odpověď a začnu vstávat a protahovat se. Dvojté au..

Jefferson *Kloboučník* - 30. března 2014 11:29

soukromá zpráva od Jefferson *Kloboučník* pro Hurá na výlet "To jsi nečekal. Vážně skvělý, otče." Procedil jsem skrze zuby. Vůbec se mi to nelíbilo. A ani trochu mně netěšili hadi. Nebojím se jich, to ne. Ale nestojím o to sdílet pokoj s nějakým plazem. Možná proto mně strašně štve fakt, že budu muset odejít z mého pokoje. Nájem mám zaplacený na dva měsíce dopředu. Vážně děkuji otče.. kvůli tobě mi to propadne. Hodil jsem na sebe kalhoty, nasoukal se do krátkého černého trička. Vzal jsem si hůlku, v rychlostí černý kabát který jsem měl přehozený pres židlu a sluneční brýle co byly na stole. Bez toho bych vážně nikam nešel. Meč jsem odvolal. A nastoupil jsem do vozíku s pokynutím hlavy k mužíkovi na místo nějakého pozdravu.

Matthew Adams - 30. března 2014 11:33
	soukromá zpráva od Matthew Adams pro Doma “Jdi si sám!“ odseknu rozzlobeně kladivu. “Říkej si co chceš, ale bez ní nepůjdu.“ Potom zamířím směrem k matčinu pokoji. Celou tu dobu se tu vůbec neukáže a teď čeká, že s ním prostě odejdu? Z venku se ozývá vytí. Posily už zřejmě dorazily, moc času mi nezbývá.

Jack Neal - 30. března 2014 11:36

soukromá zpráva od Jack Neal pro Probuzení Ještě předtím, než upadnu do spánku něco slyším. Nedokážu však rozeznat, co. Ještě koutkem oka zahlédnu, jak se ohnivý démon, který mě praštil do hlavy, rozpadá na prach. Poté upadnu do říše snů. Au... moje hlava! Ten démon snad musel být potomek Herkula! Pomyslím si. Poté si všimnu, jak u jezírka sedí jedna dívka, zjevně naše zachránkyně a onen chlapec, který ležel v lese. Já vztanu a jdu za onou dvojcí. Pokusím se zapojit do konverzace.

Pj - 30. března 2014 11:46
	soukromá zpráva od Pj pro Jedete hrozně rychle. Najednou vás něco začalo pronásledovat. Obrovský pes s křídly supa. Sundej ho. Máš kopí! ozval se zase táta a opravdu. Vedle tebe se zhmotnilo kopí. .Psa zasáhneš. ;)

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 11:53
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Otočím se na bratra a toho kluka. Přikývnu. Dotknu se bratrova spánku. Rána na něm zmizela. Koukám na něj. Je zvláštní, že já znám jeho a on mě ne. Ahoj bráško. Vyrostl si. usměji se na něj.

William Thompson - 30. března 2014 11:55

soukromá zpráva od William Thompson pro Probuzení v lese... Naprosto vyděšený vyběhnu z domu tak rychle, jak to jen jde, aniž bych se zároveň přerazil o vlastní nohy. Jakmile se však dostanu do kontaktu s příjemným světlem, který vydává Měsíc, tak se náhle zastavím a s podezřelým klidem pohlédnu na oblohu. Co se to děje? Měsíc mě skutečně vždycky uklidňoval, ale..., pocítím podivné brnění a odlehčení těla. Když odtrhnu oči od oblohy a podívám se dolů, málem vydám několik hlasitých a na můj věk nedůstojných zvuků. Co přijde teď? Únos ufouny?, pomyslím si vyděšeně, ale Měsíc jako by mě stále uklidňoval, takže se zhluboka nadechnu a pak... ztratím vědomí. Zavrtím se. Sakra já měl ale divný sen, pomyslím si ještě předtím, než otevřu oči. Musel to přece být sen, protože není možně, aby..., strnu, protože jsem mezitím otevřel oči. Kupodivu nejsem ve svém pokoji v posteli. V prvních vteřinách jsem se snažil vsugerovat si myšlenku, že jsme s otce zase na jednom z našich výletů... nicméně nejsem ve stanu ani ve spacáku, takže tohle tuto teorii jaksi trochu nabourává. Ihned se začnu rozhlížet po své dýce. Kdyby tady byly nějaké další příšery, tak je sice mizivá šance, že by mi nějak skutečně pomohla, ale ostrá dýka je přece jenom ostrá dýka. Jakmile ji najdu hned vedle sebe, tak ji zase pevně sevřu v ruce a potom zaregistruju neznámé hlasy. Nejsou sice přímo u mě, ale ani ne moc daleko. Co to...? Kde to sakra jsem? Připadám si jedno z těch dětí, o kterých jsem v minulosti četl ve fantasy knihách. Opatrně a co nejtišeji se zvednu. Ty hlasy sice zní lidsky, ale ten hybrid předtím taky neměl být schopný vyluzovat normální slova, kdo ví, co mě čeká teď. Pohlédnu krátce na oblohu, kde si stále pluje jasný a uklidňující bod v mé mysli. Na druhou stranu to skutečně mohou být lidé, kteří mi dokážou pomoct. Proč jsem se jen prostě nemohl probudit doma? Proč tahle šílenost pokračuje? Pokud možno tiše a nenápadně se začnu přesouvat z místa, kde jsem doposud "mírumilovně" spal. Svou zbraň mám sice stále v ruce, ale zatím ji nechávám v pochvě, protože nechci aby náhlé zalesknutí varovalo tvory v okolí. Jsem však stále připraven dýku okamžitě tasit a pokud to bude nutné, tak se s ní i bránit. Pomalu mířím k těm hlasům, ale zároveň se je snažím lehce obejít, abych jim jen tak nevešel přímo do rány. Přece jenom nevím, co jsou zač a já jsem toho za dnešní večer prožil už dost.

Pj - 30. března 2014 12:09
	soukromá zpráva od Pj pro Uvidíš bránu. Je krásná, klenutá a s řeckými písmeny navrchu. Před ní stojí čtyři strážní v brnění a s kopím. To oni di povídají. Když tě uviděli, usmáli se a zahalekali. "Ty jsi nový? Pojď k nám! Vítej v táboře Polokrevných!"

Pj - 30. března 2014 12:10
	soukromá zpráva od Pj pro Tvoje matka sedí za psacím stolem a něco sepisuje. Když tě uvidí, usměje se. "Brade copak? Vypadáš rozrušeně, stalo se něco?" vstala a došla k tobě. Objala tě,

Jack Neal - 30. března 2014 12:31
	soukromá zpráva od Jack Neal pro Sestřička Teprve až se dívka otočí na mě, poznám, že je to má drahá sestřička. Opět její nezaměnitelný styl. Usměji se a začnu mluvit. "Jo. A ty taky. To jsi byla ty s tím roztomilým orlem?" Pousměji se.

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 12:35
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Poznal mě... Haleluja? "Aspoň že sis všimnul. Jo a nebyl to orel... sokol. To by sis mohl pamatovat. A co tvé umění mečů? Doufám, že už ses konečně zlepšil." šibalsky se na něj usměji. Na rameni mi přistál Pharios, můj stříbrno - bílý sokol. Otočím se na toho kluka. "Jmenuji se Taira, a ty?"

Matthew Adams - 30. března 2014 12:40

soukromá zpráva od Matthew Adams pro Doma - mámin pokoj Když vběhnu do mámina pokoje jsem docela překvapen, čekal jsem lecos ale to co tam vidím ne. Mamka sedí klidně za stolem a něco si píše. Jsem z toho trochu zmatený. To nic neslyšela? Ten náraz toho kladiva, ty psy a všechen ten zmatek venku? “Mami musíme rychle zmizet. Děje se tu něco zvláštního. Myslím si, že to má co dělat s tátou.“ Nevím co jiného říct ale doufám, že si udělá představu o tom co se děje.

Pj - 30. března 2014 12:45
	soukromá zpráva od Pj pro Tvojí mámě ztuhl úsměv na tváři. "Táta?... Musíš... musíš jít... Běž Barndy! On mě varoval, on mě varoval! Příjdou si pro tebe. O mě is nedělej starosti...Mě nic neudělají!" dotáhla tě ke dveřím a zabouchla ti před nosem. "Já ti to říííkal...." ozval se ti v hlavě ten hlas.

Jack Neal - 30. března 2014 12:52
	soukromá zpráva od Jack Neal pro Sestřička Ano. Zase si ze mně utahuje. "At už orel, či sokol, ted jsme tady. Ach, ano. Sice už toho na zlepšení moc není, ale přece jen. No, ale hlavní je to, že tebe pořád porazím." Poté, co domluvím, přistane na rameno sestry její sokol. Já se jen pousměji. "Taky by mě zajímalo, koho jsme to vlastně zachránili."

William Thompson - 30. března 2014 12:53

soukromá zpráva od William Thompson pro Příšeru máme, chyběli obrněnci... Pomalu se blížím za hlasy a v duchu uvažuju, co mě asi tak čeká. Takže příšeru jsem už potkal, co přijde teď? Několik rytířů, kteří ji měli za úkol ulovit a získat tak nekonečnou slávu u svých žen?, krátce se v duchu usměji. Ten mě však ihned přejde, jakmile v dálce skutečně uvidím několik jedinců v brněních. No... fajn... teď už chybí jenom dáma v nesnázích a mocný čaroděj, pomyslím si a pomalu se k těm obrněncům vydám. Nepůsobí nepřátelsky, přesto sebou však trhnu, když na mě všichni tak nadšeně zahlaholí. Co...? Tábor polokrevných? Co je tohle vlastně za místo?, zeptám se jich nervózně. Prohlédnu si jejich kvalitní starodávnou zbroj a nebezpečně vypadající zbraně. Stejnou pozornost si také zaslouží bohatě zdobená brána, která vypadá uprostřed lesa poněkud nepatřičně. Potom obrátím svou pozornost na toho, který na mě první promluvil a čekám na jeho odpověď. Nicméně stále po očku sleduji ostatní, kdyby se rozhodli pro nějakou neočekávanou akcičku, která by zahrnovala probodnutí mého těla. Co se to sakra děje... mohl by mi to někdo konečně vysvětlit?

Peter Grey - 30. března 2014 12:57
	soukromá zpráva od Peter Grey pro Tábor Polokrevných - rodinná sešlost No bezva, takže sourozenci, jo? Když se dívka představí, změřim si ji mým šedivým pohledem. "Peter, těší mě." Rozhlédnu se kolem. "Hele, je sice hezký, že jste se sešli, ale to tady budeme jen tak stát?" Popotáhnu si řemen batohu. Aspoň že mi nespadl..

Pj - 30. března 2014 13:03
	soukromá zpráva od Pj pro Cora Vyběhla jsi ke dveřím, obutá a připravená, ale je zamčeno. Z kuchyně se ozývá pobrukování aa nějaké šoupavé, bllížící se kroky. "Nesu čááj..." zaskřehotal hlas tvé pěstounky. Už je v chodbě, 5 metrů od tebe. "Použij sílu tmy mé dítě..." napověděl ti nějaký hlas. ( zmate nepřítele a oslepí ho. Z tvích rukou se vyvalí jakýsi dým.)

Pj - 30. března 2014 13:04
	soukromá zpráva od Pj pro Strážní se na sebe podívali. "Jsi zvláštní, mám pravdu? To znameí na tvém čele, možná i nestvůry..." pátravě si tě změřil.

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 13:07
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Zašklebím se. "Těžko bráško..." Když se ten Petr nenbo co zeptá, jestli tu budem stát, odpovím. "Já bych klidně postála, ale chápu že se nemůžeš dočkat až potkáš všechny ti milounké tvory, kteří tu jsou." řeknu ironicky. Já osobně to tu nemám moc ráda. "Bráško veď nás a pokus se nepadnou do něčeho, jak to máš ve zvyku.." popíchnu ho.

Peter Grey - 30. března 2014 13:17

soukromá zpráva od Peter Grey pro Tábor Polokrevných Nesnáším, když si ze mě někdo dělá srandu.. "Hele, zas tak špatně na to nejsem, základní znalosti v oboru už mám..." Zamyslím se. Vážně? To si takový egoista? Ne, nejsem! Ale jsi... Poručím v duchu svým hláskům v hlavě, aby držely hubu a čekám, co se bude dít. Konečně se pohneme.. Následuji toho "brášku", jak mu říká Taira a čekám, co se bude dít. Celou cestu mlčím, pokud se mě na něco nezeptají a já nevycítím potřebu odpovídat.

Matthew Adams - 30. března 2014 13:21

soukromá zpráva od Matthew Adams pro Doma Aniž bych s tím mohl cokoliv dělat tak mě máma doslova vyhodí z pokoje a zavře za mnou dveře. “Co to děláš?“ zavolám na ní a praštím pěstí do dveří. “Nemůžeš tu zůstat sama, kdo ví co by ti mohli udělat.“ Znovu praštím do dveří ale ať se jí pokouším přemlouvat sebevíc tak neotevře, vím to. “Vrátím se, slibuji.“ To je poslední co řeknu než odejdu. Vrátím se zpátky do pokoje, kde stále čeká to kladivo. Natáhnu ruku po kladivu a uchopím ho. “Kam máme namířeno?“ zeptám se ještě nakonec.

Jack Neal - 30. března 2014 13:21
	soukromá zpráva od Jack Neal pro Konverzace... Prý těžko... hah. Hmm... kam asi. "Nevím jak vám, ale mně celkem slušně vyhládlo. Já jdu do jídelny.

Sgt. Jeremy Lorenson - 30. března 2014 13:22

soukromá zpráva od Sgt. Jeremy Lorenson pro Já lítám? Ten kluk se usmál. Jak se sakra může smát ve chvíáli kdy se tu předemnou vznáší a já pravděpodobně spím, protože tohle fakt není možný. Otočil jsem se do dveří, které se zrovna rozlétlia viděl jsme psotavu, která se tam mihotala. Než se stihnu vzpamatovat, tak mě ten doytyčný vytáhl oknem ven. Jsem si jistý, že spadnu, protože prostě musím spadnout. Nevím jak, ale vznášíme e ve vzduchu a letíme. Co se to děje? Odpvoědi se mi nedostalo. Jenom rozloučení a pádu do vody, protože teď už mě nikdo nedržel a já musím zákonitě spadnout do vody a pěkně se o ní pomlátit. Můj život se rychle mění, protože když padám tak mi v hlavě běhají různé obrazy a já najednou letím. Nevím proč jsem si představoval volavku jak letí, ale nevím proč. Najednou jsem, ale letěl i já! Snažil jsem se vyrovnat let a dostat se někam, kde bych v klidu přistál, i když je sranda myslet na něco takového když samotné lítání je pro mě nové. Bože dej, ať to přežiju!

Peter Grey - 30. března 2014 13:32

soukromá zpráva od Peter Grey pro Tábor Polokrevných - do jídelny ne.. Když nám "bráška" oznámí svůj záměr jít do jídelny, podívám se na něj, jako kdyby se zbláznil. "Hele, nechci být hnusnej, ale nejraději bych se nejdřív seznámil s vedením tábora.. Nerad bych tady bloudil po táboře jen tak..." Usměji se na znak toho, že to nemyslím špatně. Jo, ještě by mě chytili a kdo víc, co by ti udělali.. Ale nebudu tady stát sám, tak jdu za nimi..

Pj - 30. března 2014 13:33
	Patrik Pawn Najednou jsi se přestal kontrolovat a padáš. naštěstí jen pár metrů a ještě to celkem kontroluješ. Dopadl jsi doprostřed nějakého tábora, přímo na jídelní stůl před nějakou dívku. (Taira.) její taliř i s jídlem odletěl a tys jí dopadl do klína. Vedle ní sedí dva další kluci. (Jack Neal + Peter Gray) (MUHEHE!)

Pj - 30. března 2014 13:35
	soukromá zpráva od Pj pro Jakoby se někdo zasmál. "Do bezpečí." jakmile ses ho dotkl, vyletěli jste z okna. Kolem vás šlehají plameny a ty víš, jak se asi cítí meteorit. Letíte pár vteřin. Začalo se ti pálit oblečení. Kladivo zmizelo a ty jsi dopadl do jezera. Zasyčelo to. Když vylezeš na břeh, uvidíš několik srubů a nedalekou jídelnu, kde někdo je. (Ano, jsi v táboře Polokrevných.)

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 13:42
	Podívám se na Petera. "V pohodě. Stejně asi ještě spí. Navíc mám hlad jako sokol na dietě..." vydám se do jídelny a když si nakládám na talíř, nějaký pako mi vletí do náručí. "HELE!" křiknu na něj, vyskočím a vytáhnu z jedné z kapses kámen. "Mahat." řeknu a kámen se změnil na meč z božského bronzu s řeckým nápisem na boku. "Cos to zkoušel?" kouknu se na toho tupčáka.

Sgt. Jeremy Lorenson - 30. března 2014 13:47

Už jsem dolítal Byl to příjemný pocit letět, ale jak se člvoěku něo daří tak se hend většinou dařit přestane a skončí to. Naštěstí nevím, ale ještě sám je se mi pvoedlo padat a padat, i když částečně tak že jsem nespadl na nějakou skálu, ale aspoň na stůl. No musel to být úžasný pohled, což tedy v reakci jakou předvedla ta dívka jistě byl. Než jsem se rozkoukal tak na mě mířil meč. Konečně se zase jednou člověk dostane k ženské a ta ho asi chce rovnou zabít. Omlácený od stolu se s bolestivou grimasou na ní podívám. Já ještě předchvílí spát, ale pak mi do pokoje vletěl nějaký nevím co a kdo. Vytáhl mě z pokoje a vyhodil mě nad jezerem. Nevím jak jsem letěl a nedoletěl. Sakra kde to jsem a co se to děje?

Jack Neal - 30. března 2014 13:47

soukromá zpráva od Jack Neal pro Jídelna Ano, pořád se nezměnila. Já si jen tak pohodlně vykračuji do jídelny, a ona mě předběhne. Vždy tam musí být první... Co, kdyby ji někdo něco snědl? Pousměji se. Ze švédského stolu si vezmu kus srny, nějáký ten salát a víno. Přisednu si ke své sestře a ta už je zvědavá na mě. "Už nějáký čas vyučuji. No, nemůžu říct, že je to něják převratná sranda, ale dá se to. A co ty? Jak jde život?" Zakousnu se do masa. Jen, co se zakousnu, strop se prolomí pod váhou někoho. Rychle se dám do pozoru a tasím své meče. "Hele, překvápko." řeknu až výhružně.

William Thompson - 30. března 2014 13:56

soukromá zpráva od William Thompson pro Před táborem... Doufal jsem, že mi vysvětlí, kde jsem se to vlastně ocitl, ale bohužel se tak nestalo. Paráda, takže oni do toho spolku pravděpodobně patří taky. Asi proto jsou po zuby ozbrojení. Jakmile pronese poznámku o mém znamená ve tvaru srpku, tak mi ruka ihned automaticky vylétne a zakryje ho. Po chvilce ji však zase spustím, protože před nimi ho stejně asi nemá smysl schovávat. Já... zvláštní? Když nepočítám ten srpek, tak až do dneška jsem se ničím moc nevyznačoval, pronesu tiše. Pak se náhle objeví nějaká podivná příšera a i když se mi povede útéct z domu, tak omdlím a probudím se tady v lese..., dodám lehce rozmrzele, protože tomu sám pořád ještě odmítám uvěřit. Schválně jsem vynechal fakt, že jsem nějak dokázal vytvořit jasné Měsíční světlo, které onu potvoru proměnilo v písek a dokonce se před omdlením chvíli vznášel ve vzduchu. Zatím jim nechci dávat takové informace, dokud nezjistím, co z toho vlastně pro mě celkově plyne. Když jsme u toho, kde jsem se to vlastně ocitl?, zeptám se jich a doufám, že tentokrát se dočkám nějaké odpovědi.

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 14:11
	Koukám na toho kluka. "Jasně. Vstávej. Zavedem tě k šéfovi..." řeknu a podám mu ruku, aby vstal. Pak se rozejdu ke srubům. Vzadu je veliká budova, která zvenčí vypadá jako řecký palác se sloupy atd. Zaklepu a vejdu dovnitř. "Bifósi, vedu noví lidi..."

Peter Grey - 30. března 2014 14:17

Tábor Polokrevných Už jsem si myslel, že se taky do toho jídla pustím, když najednou Taiře do klína přistálo něco. Automaticky jsem odskočil a sáhl do kapsy, kde jsem měl schovaný svůj iPhone, ale došlo mi, že to asi potřeba nebude. Když se konečně začne něco dít, tak jdu za naší sokolí dívkou do budovy, která vypadá jako řecký palác. Musím hvízdnout. "Fíha, ta architektura.." Něco takového taky postavím, na počest bohů..

Jack Neal - 30. března 2014 14:20
	soukromá zpráva od Jack Neal pro Co s klukem? Ach jo... Ani jsem se pořádně nezakousl a už musíme jít pryč. Odvedeme tedy kluka pryč z jídelny.

Sgt. Jeremy Lorenson - 30. března 2014 14:28

Už i z klína mě shazují Bylo fajn nekoukat na ostří, ale na nataženou ruku. Chytil jsem se jí a s její pomocí vstal. Musí se nechat, že jsem jim překazil asi moc dobré jídlo. Pardon, za to jídlo. Bohužel jaksi zjištění, že letíte není to nejlepší na klid a koncentraci. Ještě ze sebe smetám kusy jídla, přeci jen vypadat jako prase nemám v plánu. Díky moc. Snad mi aspoň konečně někdo řekne co se sakra děje. Jmenuji se Patrik. Prohodím jen tak k davu a nechám se vést. Všude byly sruby, které působily dost rozličně a musel jsem nechat, že občas relativně velmi zvláštně. Co mě ale překvapilo, tak to byl relativně velký palác s iónskými sloupy, který splňoval vše co měla řecká architektura splňovat. Pomyslně mi jen spadla brada a já jí těžko sroloval zpět. Ať tam je kdo tam je, tak má zcela jistě vkus a styl.

Pj - 30. března 2014 15:00

Brandon a lidi v paláci Strážní se na tebe podívali. "Pojď. Odvedeme tě k šéfovi..." vedou tě kolem různých srubů, až k budově, která vypadá jako řecký palác. Ve dveřích jste se potkali se čtveřicí jiných lidí, jednou holkou se sokolem na rameni a třemi kluk.y "Nazdar Tairo! Tak ses vrátila? Koukám, taky veše nováčky." pustili ji první dovnitř. Jdete hned za nimi. Naskytl se vám pohled na obrovskou místnost, zařízenou jako profesorský kabinet. Všude lejstra, staré knihy atd. Uprostřed toho stojí obrovský... kentaur? Ano. Jedna část těla je černý ehm... hřebec a druhá lidská. Muž má laskavý výraz, černé oči a bílé vlasy a fousy. "Bífosi. Vedeme pár nováčků..." řekli strážní. "Dobře. Dobře. Posaďte se." řekl kentaur a ukázal na několik křesel. "Nuže, vítejte v táboře Polokrevných, polobohové. Přředpokládám, že už jste se seznámili s nějakými nestvůrami že? Tady jste před nimi v bezpečí a naučíte se proti nim bojovat. Nějaké dotazy? Mimochodem Tairo, dobrá práce v těch Zelených horách..." kentaur je zřejmě hodně unavený. Má pod očima kruhy a celkem se motá.

Alessandra De´Lacroix - 30. března 2014 15:21

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Dopisujem úlohu z biológie do školy, vraštiac inak dokonale hladké čelo. Toxíny v hubách. Och, načo mi to kedy bude. na to je predsa google. Krkolomné názvy, ktoré mi skáču pred očami. Mala by som s tou dyslexiou začať niečo robiť, zhoršuje sa to čoraz rýchlejšie. Možno by sátlo za to skúsiť presvedčiť profesora Atkinsa aby mi to ospravedlnil, vždy sa na mňa pozerá trochu dlhšie ako by to bolo vhodné... Premýšľam, kým sa snažím upokojiť poskakujúce písmenká pred mojimi očami. Vyslobodí ma tiché klopanie. Zdvihnem hlavu a prekvapene sa pozriem na balkónové okno. V saténovej krátkej nočnej košielke prejdem k oknu a zamračím sa. Čo tu robí tak neskoro v noci? A ako sem preboha vyliezol? Otvorím balkóové dvere a kriticky si prezriem jeho vzhľad. Naozaj prišiel za mnou takto? Mohol sa aspoň učesať. Na jeho otázku vlastne ani poriadne neodpoviem, namiesto toho položím vlastnú. Čo tu robíš Ben? A ako si sa sem dostal?

Matthew Adams - 30. března 2014 15:29

Tábor Cesta proběhla rychle. Během chvilky jsem někde úplně jinde, a co víc padám přímo do jezera. Naštěstí se mi nic nestalo a dopadl jsem v pořádku. Když se konečně dostanu na břeh tak jsem celý promočený na kost. Oblečení špinavé a samá díra takže by si mě někdo mohl splést i s nějakým tulákem. Alespoň, že to uhasilo ty plameny. Odhrnu si vlasy pryč z obličeje a pokusím se je trochu usušit, jsem teď sice dost rozcuchaný ale nijak zvlášť mi to nevadí. I moje oblečení by to potřebovalo, ale na to teď není čas. Moc se tu nerozkoukám a už mě někdo vede, jak oni řekli, k jejich šéfovi. Jsem zvědavý kdo to bude. Jdu pomalu s nimi a s každým krokem se mi z bot ozve začvachtání. Tábor je opravdu zajímavý. Všude kolem je spousta budov a jedna zajímavější než druhá. V budově, nebo spíše paláci potkám další lidi, jak se zdá dorazili stejně jako já nedávno. Ale žádný asi neskončil v jezeře. Šéf, o kterém mluvili, je kentaur. Opravdový, živý kentaur. Zatím jsem o podobných bytostech jenom slyšel, ale teprve teď vidím jednoho na vlastní oči. Dneska mě už asi nic nepřekvapí. Kentaur všem nabídne aby se posadili, ale já zůstanu stát. Jenom se vedle křesla postavím a poslouchám. V krátkosti nám vysvětlí, o co tu jde, nebo se o to alespoň pokusí, protože jedno mi pořád jasné není. Také hned jakmile k tomu mám možnost, tak se zeptám. “Mám jen jeden.“ promluvím, když kentaur skončí. “Mohl by mi někdo vysvětlit kdo a proč mě chce zabít?“ Možná to není podstatné ale mě by to moc zajímalo.

Pj - 30. března 2014 15:34

Kentaur se na tebe usměje. "Chytrý hoch. Jsi polobůh a ti vždy přitahovali nestvůry. Budou se vás pořád pokoušet zabít. Nikdo neví proč, je to prostě řád. Každý z vás je dítětem jednhoo lidského rodiče a božského. Když někdo příjde poprvé do tábora Polokrevných, většinou neví, který je jeho božský rodič. Odráží se to podle jeho schopností. Většinou se k nim přihlásí božský rodič sám, ale někdy je třeba na to přijít sám.... Viď Tairo?" usmál se kentaur.

Pj - 30. března 2014 15:35
	soukromá zpráva od Pj pro Ben se na tebe podíval a v očích se mu zalesklo. "Líbíš se mi. Chtěl jsem tě vidět. Pojď ven... Prosím!" vypadá nedočkavě.

Pj - 30. března 2014 15:38
	William Stráže se beze slova otočili a vedou tě kolem srubů až do velikého palaáce bla bla bla. Potichu otevřeli dveře a vešli. Vidíš kentaura, který zrovna něco vysvětluje několika dalším lidem. Stráže se postavil ke dveřím a tiše čekají a poslouchají.

Jack Neal - 30. března 2014 15:42

V paláci Jen, co jsme přivedli kluka k paláci, stráže už přivádí dalšího. Hmm, zdá se, že stráže znají mou sestru, Tairu. Pche... Prý nováčky. Takovídle amatéři mi říkájí, že jsem nováček. Každý z nás by je dal jednou rukou. Vstoupili jsme do paláce a užasli nad jeho velkolepostí. Já osobně bych si rád vypůjčil několik z knih, které tam byly. Po údivu z úchvatnosto samotného paláce jsme se všichni podivili nad kentaurem. Nevím jak ostatní, ale já očekával nějakou pohlednou ženu. No, aspon, že to není nějáká hnusná čarodějnice. A zase... pár nováčků... už mi lezou na nervy. Kentaur nás usadil a začal povídat. No, snad má ještě trochu bdělosti, když už se tváří takhle unaveně. Usadím se a ouškem poslouchám kentaura.

Sgt. Jeremy Lorenson - 30. března 2014 15:43

On je kentaur? Při průchodu do paláce se k nám přidal ještě jeden kluk, co vypadal asi stejně zuboženě jako já, i když on asi hůř. Evidentně další a jak vidno z obličeje stejně netušící jako já. Procházeli jsme skrz palác až jsme prošli do místnosti, která prostě musela být kabinet učitele. Přesně takhle vypadaly kabinety, které byly ve škole. Vše totálně neuspořádané a všude poházené. Ovšem co mě tu uzemní, tak to je vlastník toho všeho. Velký kentaur. Opět mi spadla brada, protože tohle jsem teda ještě nežral. Samozřejmě vím, že jsou jich plné báje, ale opravdu takhle naživo ho vidět a nespat u toho to je něco co je na jendoho trochu moc. Radši jsem si sedl, protože tohle je na mě moc. Poslouchal jsem co nám říkal a vlastně jsme nic nepochopil, protože to nemělo logiku, hlavu ani patu. Když se zeptal Brandon, tak jsem se taky přidal. Já bych měl taky dotaz. Co se to sakra děje? Já se omlouvám, ale přijde mi tu vše akorát na hlavu psotavené. Vy jste kentaur, to přeci není možné!

Nathalia Manson - 30. března 2014 16:03

soukromá zpráva od Nathalia Manson pro Večer jako každý jiný? Dnešní den byl naprosto vyčerpávající a tak není divu, že se večer s radostí svalím do postele. První hádka s tou husou Adamsovou, co si myslí že je krásnější než já, potom problémy ve škole a všechno to završilo ušpiněním mých nádherných nových kalhot džusem. Dneska nemám zrovna štěstí. Z nočního stolku seberu Ipod a strčím si sluchátka do uší. Pustím si svojí nejoblíbenější písničku - Falling slowly a nechávám se pomalu ukolébávat její pomalou melodií. Nejednou z ničeho nic se prudce posadím. Mám velice nepříjemný pocit a uvědomím si, že se mi přehrávač sám od sebe vypnul. No, možná by to pro dnešek stačilo a měla bych jít spát. Odložím Ipod i se sluchátky na stolek a chci zhasnout, ale uslyším nějaký neidentifikovatelný zvuk. Dostávám mít vážně strach, ale nějak se přinutím nezpanikařit. Uslyším to znovu, ale tentokrát z druhé strany místnosti. To už jsou mé smysly naprosto v pozoru a do krve se mi začne vlévat adrenalin. Najednou TO spatřím a všechno moje sebeovládání je v tahu. Vyskočím na nohy, ale zůstanu stát na posteli a jenom přihlížím jak se ke mě plazí ty dvě dlouhé bestie. Úplně mi to přestane myslet. Jako ve zpomaleném filmu vidím, jak lezou na postel a jediné co mě napadne je do jednoho toho tvora kopnout a snažit se ho tak dostat co nejdále od sebe. V tu chvíli mě vůbec nenapadne přísloví: nedráždi hada bosou nohou. Začnu histericky křičet: Pomooooc!

William Thompson - 30. března 2014 16:38

Šílený sen pokračuje... Dvakrát jsem se těch podivných obrněnců ptal, kde to vlastně jsem, ale stejně to vůbec nepomohlo. Oni si jako myslí, že je budu následovat bůh ví kam?, pomyslím si, když mi pokynou, abych šel za nimi. Na druhou stranu... kam jinam bych šel. Nemám tušení, kde je můj domov, nehledě na to, že tam teď už pravděpodobně budou další příšery. Navíc, nezdají se být nepřátelští a kdyby mi chtěli něco udělat, tak by mě kvůli tomu nemuseli nikam vodit. Povzdechnu si a vydám se za nimi s nadějí, že mě dovedou někam, kde se vám monstra nebudou dobývat do pokoje a třeba tam i bude někdo sdílnější s nějakými odpověďmi. O můj bože, vydechnu, kdy mě provádí skrz tábor. Ale jaký tábor... Zaslechnu zvuky kovadlin, na druhé straně ržání koní... Následně jdeme kolem několika podivných chatek, přičemž každá se nějak odlišuje od té předchozí. Kam jsem se to sakra dostal, pomyslím si, když nakonec dorazíme k velké, bohatě zdobené budově. Strážci mě zavedou dovnitř, kde už je několik dalších lidí a... Trhnu sebou a zvednu před sebe svou malou dýku, když si všimnu někoho, kdo očividně není člověk. Před chvílí mě nějaký hybrid psa, želvy a supa pokládal za svačinku, takže jaksi prozatím nemám moc důvěry k nelidským tvorům. Když je však představen jménem a na první pohled neprojevuje zájem si námi naplnit břicho, tak ji zase pomalu a obezřetně skloním, třebaže v klidu moc nejsem. Zatímco ostatní, z nichž někteří vypadají podobně nervózně a zmateně jako já, si většinou sednou do nabízených křesel, já se radši přemístím ke stěně a poslouchám odtamtud. Co se to sakra děje? To jsem se propadl do nějaké kouzelné země, že jsou tady i kentauři? Snažím se zachovávat neutrální výraz a zpracovávám všechno, co zaslechnu. Nejpravděpodobnější možnost je, že jsem se prostě zbláznil. To přece nemůže myslet vážně. Já a polobůh? Nesmysl. Vždycky jsem se sice odlišoval tím, že mám na čele podivný symbol ve tvaru srpku měsíce, lehce si promnu ono místo, ale pak ho opět rychle schovám za ofinu. Nicméně až do dnešního dne jsem žil poměrně normálně. Když onen kentaur, který tady zřejmě působí jako nějaký vedoucí, dá prostor k otázkám, tak než stihnu pořádně zareagovat, zahrnou ho jimi další dva kluci, kteří tady jsou taky. Zejména ten druhý poměrně přesně vystihl i moje otázky. O co tady sakra jde. Mohl by to vysvětlit trochu víc než jenom: "Jste potomci bohů, což znamená, že po vás odteď půjdou příšery. S očekáváním hledím na našeho "profesora" a doufám, že to třeba trochu rozvede.

Pj - 30. března 2014 16:45
	soukromá zpráva od Pj pro U okna se něco zamihotalo. Dovnitř nakoukla tvář nějaké kočky. "Neječ. Je to otravný..." jakoby řekla a skočila na koberec. Sekla jednoho z hadů do hlavy. Zasyčel a vrhl se na ni. Zkrátím to. Stalo se z nich jednoo zápasící klubko a za chvíli leželi oba hadi mrtví. "Zabal si jen to nejnutnější, za minutu vyrážíme..." řekla kočka a sedla si na parapet.

Pj - 30. března 2014 16:52

V paláci "Ehm... no dýchám, takže to asi je možné. Vy všichni umíte zvláštní, nemožné věci. Třeba... létání? Mohu vás kopnout, ale ujišťuji vás, že tohle není sen, ani noční můra. Ale realita..." kentaur si vás všechny změřil přísným pohledem. Bifós se otočil na Jacka a Tairu. "Dnes jste toho oba zažili dost. Zaveďte Brandona k Hefaistovy, Patrika k Aiollovy, Petera k Athéně a Willa... ty budeš asi Selené že? Máte volný den, vlastně už za 17 hodin začíná tréning." kentaur se ponořil do lejster a už si vás nevšímá.

Jack Neal - 30. března 2014 16:58

Nováčci Hah... Je celkem sranda, když někdo neví, co se zde vlastně děje a jak je Bifos probodává pohledem. Po spoustě otázek a spoustě odpovědí nás - mně a mou sestru, pověří, aby jsme je ubytovali. Oba dva známe tábor lépe, než naše boty, takže to nebude problém. Zvednu jedno obočí a vstanu ze židle. Podám ruku sestře, která ještě sedí na židli. "Notak už pojdte. Ted vám ukážeme, kde budete bydlet."

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 17:04

Poslouchám výklad Bifóse. Začervenám se, když mluví ke mě a jen kývám. Když jsme pověřeni, abychom odvedli nováčky, ráda se toho úkolu zhostím. "Tak vstáváme. Šup, šup, pohyb!" jdu ke dveřím a jdu na prostor se sruby. Zastavím se u "továrny" Hefaistova srubu. "Pro milovníky ohně, výparů a kováren tu máme Hefaistův srub..." nezajímá mě, kdo vešel a pokračuji dál. "Pro chmýří ve větru, který se nechá odvát pryč a nebojí se víšek tu je Aiollův nadýchaný domeček..." pak další srub... "Pro chytré hlavy a ženské bojovnice... aha... mužské bojovnice tu je Athéna..." poslední "A tady je Selené." zamumlám a jdu pryč. Zmizím v Héliově srubu, zářícím jako zlato a uvelebím se na své posteli.

Alyssa Wonder - 30. března 2014 17:05

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Cože? Čtyřrozměrná krychle,pokud vnímáme čas jako čtvrtý rozměr můžeme se v něm pohybovat.Čas.Čas je nekonečný,relativní.Čas je bezvýznamný a přesto je vše co je skutečné.Čas.Pro každou událost je potřeba jistá síť souřadnic.Věci se dějí v čase i v prostoru.Relativita.Čas.Pohyb v prostoru se stává za jistých okolností i pohybem v čase.Čas ...“ Z mých myšlenek mně vytrhne táta který klepe na okno,ale když mu jdu otevřít zastoupí mi cestu. /Počkat tady něco nehraje jak může být současně přede mnou i venku?/ A taky ta bassebalová pálka a výraz v jeho očích a nejen tam se mi vůbec nelíbí.Jako by se něčeho bál,ale čeho?Ovšem otázky budou muset počkat protože asi na ně nemám moc času.V poslední době je všechno nějaké divné.Začalo to těmi sny o dějinách,astronomických úkazech a kdoví čemu ještě.A pak tu byla ta žena.Mluvila podivnou řečí,ale přesto jsem jí rozuměla každé slovo.I ta žena mi přišla známá i když jsem jí nikdy neviděla.Pak zaslechnu jak s někým mluvím o tom že něco začalo,ale co?Dobře zabalím si a pak se uvidí.

Pj - 30. března 2014 17:21
	soukromá zpráva od Pj pro Zezdola se ozval hlas táty. Miláčku pojď honem dolů. Už není čas ani na balení! seběhla jsi se ze schodů se věcmi, které jsi stihla zabalit. Táta tě objal. V rohu místnosti stojí muž v bronzovém brnění. "Musíš jít." Otec se roztřásl.

Cora Mortimer - 30. března 2014 17:38

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Z psychologického hlediska soudím, že jsem blázen Sjezd po zábradlí, několik metrů hrůzy skrz obývák, boty. Jedna přezka, druhá přezka, hotovo. Batoh na zem. Krátké ohlédnutí za hvízdáním. Následoval kabát, jeden rukáv, druhý. Znova batoh. Dveře. Opakované zacloumání mi potvrdilo, že tohle bude opravdu dlouhý, velmi dlouhý a velmi dramatický den. ‚Klíče!‘ Ve dveřích ne. Po kapsách taky ne. ‚Na zemi, v pokoji.‘ Zoufalým pohledem jsem pronásledovala trasu až do pokoje, to asi opravdu nedám. A „maminka“ se najednou objevila, a blížila. Začaly se mi hlavou motat příliš racionální myšlenky, něco o tom, že bych se na to měla vykašlat, dát si pauzu a zjistit, co že se to vlastně děje, jenže stejně tak mi bylo jasné, že na to asi není úplně ten správný čas. ‚Tři metry ode mě, na zdi.‘ Se mi vysmíval rezervní domovní klíč. Zatraceně dlouhá vzdálenost. Dobře, zrekapitulujeme se to, představte si, že se najednou z člověka vám milého stane strašně divná věc, domovní dveře jsou zamklé, ta věc se k vám blíží, klíč je na tři metry a vy, vy najednou slyšíte v hlavě hlas. „DO PEKEL!!!“ Chytla jsem se za hlavu, proč zrovna já? A proč zrovna teď? Pokoušela jsem se zůstat relativně v klidu, jsem pod stresem, velkým stresem, s obvyklou neschopností racionálně myslet. ‚Ten hlas. Ten hlas. Ten hlas.‘ Naposled sem si změřila vzdálenost ke klíčům, objala mě chladná křídla klidu, ledového klidu. „Temnoto, skryj mě.“ Za plného odpoledne a snaž se. Výsledný efekt byl, … mno neměla jsem moc času jej obdivovat ani nijak ohodnotit, bleskově jsem překonala onu vzdálenost mezi dveřmi a klíčem, pak mezi háčkem a dveřmi. Klíč do dírky jsem cpala skoro až s chladnou rozvahou, zalomený klíč není to, co byste si v určité chvíli mohli přát.

Alyssa Wonder - 30. března 2014 17:42

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Už je to tady? Vypadá že nakonec není čas ani na balení,ale chtěla bych vědět co je tak hrozné že není čas ani na balení.A tak seběhnu dolů a všimnu si že v rohu místnosti stojí muž v bronzovém brnění.Táta mně objal a pak se roztřásl a mně se zmocní divný pocit. "Co se vlastně stalo?Má to co dělat s těmi divnými sny a tou ženou kterou tam vidím?Kdo to je?A kdo ..." Ano vím pokládám moc otázek najednou,ale aspoň na některé by mi odpovědět mohli.Podívám se na toho muže ve zbroji a vím že to bude chtít pořádné vysvětlování.Větší než na kolik zřejmě máme času.

Pj - 30. března 2014 18:10

soukromá zpráva od Pj pro Dveře se poslušně odemknuli. Otevřela jsi dveře, ale v nich stojí... pěstoun! V ruce má hrnek čaje. "Ty bys odešla bez něj?" zeptal se naoko smutně. Pak se zašklebil a hrnek vzplál. Rozplynul se v hromádku popela a kousků střepů. Jeho obsah se vypařil. Najednou to "něco" co bývalo tvím opatrovatelem zasyčelo a zhroutilo se k zemi. Za ním stojí veliký tříhlavý pes, v jedné z tlam drží plaňku plotu, kterou praštil to "něco" do hlavy. "Nazdááár! Naskoč si! Odvezu tě jo? Jo? Nebo si dáme závod? Dáme závod?" tříhlavý pes zavrtěl ocasem a lehl si, abys mohla nalézt a chytit se jeho obojku jako madel.

Jack Neal - 30. března 2014 18:11
	Směr - jídelna Hmm... sestra zašla do našeho srubu, já ale ne. Po incidentu s tím Patrikem a proslovu Bifose, mi opět pěkně vyhládlo. Přecejen jsem ani nestihl zakousnout tu srnu, kterou jsem měl už předtím na talíři. Tentokrát si ale dám čerstvě uloveného pstruha a jakkoukoli přílohu k němu. Vezmu si jídlo na talíř a sednu si ke stolu, ze kterého je pěkný výhled.

Pj - 30. března 2014 18:13
	soukromá zpráva od Pj pro Zoe Táta tě pohladil po hlavě. "Není čas holčičko. Sam ti všechno řekne. Zase se uvidíme neboj. Běž ano?" pustil tě. Popostrčil tě směrem k Samovi, válečníkovi v bronzové zbroji. Vzal tě za loket, jemně, a vyvedl tě ze dveří. Před nimi stojí motorka. "Naskoč si." nařídil ti melodiciým hlasem a nastartoval. Motor se rozhučel. Mladík nasedl a čeká na tebe.

Lily Brown - 30. března 2014 18:15

Moc dlouho jsem si tu nepobyla Dívka chce začít vysvětlovat, ale místo toho se omluví, sbalí celé obydlí do přenosného vaku... ano celé obydlí! Dnes už mě vážně nic nepřekvapí... ....přemění se v sokola a odletí pryč. Chvíli jí jen němě pozoruji, ale potom si všimnu pegase. Třeba by mě mohl on vysvětlit, co se tu děje. Stejně jsem si vždy se zvířaty rozuměla více, nežli s lidmi. Nemám však čas se ptát, prý máme jen dvě minuty. "Dobře," odpovím a konečně vstanu, abych si pegase víc prohlédla, nikdy jsem takovou bytost neviděla. Přijdu k němu a opatrně ho pohladím po křídle, připravena se stáhnout, kdyby protestoval. Potom si všimnu jeho nohy. "To ti udělal ten pes? Jsi v pořádku?" zeptám se ho a podívám se blíž na nohu. Ano, musíme letět, já vím...

Pj - 30. března 2014 18:17
	soukromá zpráva od Pj pro Klisna tě pozoruje. "Hej Lily. To jsem pořád já! Arwen... No tak. Snad se kvůli těm křídlům nezmění co říkáš? Jo ten blbej, pekelnej pes. Nebýt tý holky už by bylo po mě. Pěkně ho poslala tam, odkud přišel. " klisna vstala. "Přehoď přeze mě tu deku. Bude mi tepleji a tobě taky. Budeme muset letět."

Lily Brown - 30. března 2014 18:22
	soukromá zpráva od Lily Brown pro Rozhovor s Awen... ehm.... jo s Arwen "Promiň, jsem trochu pomatená," odpovím Arwen a poplácám jí po krku. "Stalo se toho trochu moc," odpovím jí a na její prosbu přes ní hodím deku, potom si na ní vyskočím. "Můžeme letět," řeknu jí a pořádně se chytnu, z předešlého letu vím, že to trochu hází. "Kam mě to vůbec neseš?" zeptám se jí zatímco se zvedáme do oblak.

Pj - 30. března 2014 18:26

soukromá zpráva od Pj pro Arwen švihla ocasem. Rozběhla se a skočila ze srázu. Rozepjala křídla a plachtíte. "Do bezpečí. Do tábora Polokrevných za přáteli... Tvé zmatení zcela chápu. Teď máme klidně čas, takže ti to trochu osvětlím. Chceš? Jsi polobohyně, dcera Artemis, řecké bohyně lovu. Já tě měla chránit a dařilo se, ale teď je těch nestvůr čím dál tím víc." klisna jakoby si povzdechla. "V táboře Polokrevných tě naučí přežít a naučit se ovládat moc, kterou máš díky své matce. A já ti budu pomáhat, pokud chceš." přeletěli jste jeden horský hřeben a v dáli spatřili světla. "Vídíš? Támhle to je. Řeknu Taiře, aby pro nás přiletěla. " a vskutku. Klisna vyslala myšlenku. "Tairo, jsme u Sekáčku. Přiletíš nám naproti?"

James "Jin" Wilght - 30. března 2014 18:29

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Sedím na posteli a nemám nic zajímavéo na práci. Pak se ozve myšlenka. "Hurá!" zajásám. Vyběhla jsem po schodech na balkon a ve vteřině tu místo mě stál obří, dvoumetrový sokol. Rozepjala jsem křídla a vznesla se. nedalo mi to a stavila jsem se nad jídelnou a probořeným stropem šlohla bráškovi celý zbytek večeře. "Díky!" zavolala jsem na něj a letím pryč. V dáli spatřím pegase a na něm dívku. Přiletím k nim. "Ahoj. Vítejte tři kilometry před vašim novím bydlištěm. Prosím, následujte mě na přistávací plošinu. A neumažte mi deku jo?" letím plynule vedle nich. Otočím se na dívku. "Nějak jsem přeslechla tvé jméno...."

Cora Mortimer - 30. března 2014 18:33

A chtěla jsem psát sprostě ‚Super.‘ Prudce jsem otevřela dveře, abych se pak snažila zoufale ovládnout touhu je zabouchnout. Přísahám, že jestli mi někdo v nejbližší době nabídne sušenky i s čajem, dopustím se násilí. Velkého násilí. Když se můj „drahý tatínek“ zhroutil k zemi, rozvážným krokem jsem přešla práh a zavřela domovní dveře. ‚Stojí před tebou tříhlavý mluvící pes. Nekřič. Je to jenom obyčejný pes. Nekřič. Obyčejný mluvící TŘÍHLAVÍ PES!!!!!!!!!! Slyšíš?!!!!!!‘ Dívala jsem se na tu potvoru s vytřeštěnýma očima. „Och Bohové.“ Zašeptala jsem, musel to být sen, určitě, že se někdy probudím? Systém nekonečného snu? Nikdy se neprobudit? Hlavně neječ, přece nejsi panikařící typ, tak vklidu, hezky vklidu. ‚Pes se třema hlavama. Kde sem to jenom slyšela? Antické řecko. Jak mohla civilizace s tak inteligentními filozofickými traktáty vymyslet něco takového a jaký je účel toho, že tady stojí?‘ Prohrábla jsem si rukou vlasy a prohlásila něco o řádně pekelném dni. „Hele nemáš náhodou být u bran pekelných nebo tak něco?“ Zeptám se ho, když na ně nasedám, znáte to, když divné věci, tak do nich vzásadě po hlavě.

Matthew Adams - 30. března 2014 18:40

Nový domov Když s námi kentaur skončí, předá nás dvojici, která nám má ukázat, kde budeme od teď bydlet. Hned první srub je moje zastávka. Hefaistův srub. No ono to popravdě moc jako srub nevypadá, ten bych si představil spíš ze dřeva. Uvnitř mě přivítá příjemné teplo, jak bych si od srubu Hefaista představoval. Alespoň tu rychle uschnu. Hned se zbavím bot a dál pokračuji na boso. První věc, které si tu hned všimnu jsou postele. Je jich tu docela dost, na můj vkus příliš. Je tu snad ještě nějaký Hefaistův potomek? Nikdo se o nikom ale nezmiňoval. “Haló. Je tu někdo?“ Zavolám a chvilku počkám. Nikdo se neozval. Pokračuji dál v prohlídce a nestačím se divit, co všechno tu je. Jednoduše řečeno je to dílna, ale ta nejzvláštnější jakou jsem kdy viděl. Když skončím s přízemím, zamířím po schodech dolů. Tam je další dílna a daleko větší než to co bylo nahoře a plně vybavenou kovárnou. Musím uznat, že první dojem zrovna dobrý nebyl, ale tohle je něco. Procházím se kolem výhní, prohlížím si měchy a veškeré nářadí. Tady se asi nudit nebudu, ale bude dobré se zbavit těch mokrých věcí. Sundám si bundu s tričkem a vybalím i věci z batohu. I ty jsou pochopitelně všechny mokré. Na sobě si nechám jen kalhoty a všechny ostatní věci si tu hezky rozprostřu a nechám je uschnout. Tak a teď se mohl podívat jestli tu náhodou nejsou nějaké náhradní věci. Zatím jsem tu všeho všudy viděl viset jen pár kovářských zástěr.

Pj - 30. března 2014 18:42
	soukromá zpráva od Pj pro Pes sebou zavrtěl. Vstal a rozběhl se ulicí pryč. " No jó. Ale panička mě poslala. A mě! A mě taky! Poslala Safiho! Poslala chránit poloboha! Ano poslala... Prý máš míček!" pes zastavil a ošichal tě, jakoby čekal, že ho máš v kapse. Pak se zase rozběhl.

Peter Grey - 30. března 2014 19:32

Tábor Polokrevných - prohlídka srubů Tiše sedím ve svém křesle a poslouchám výklad, ale většinu jsem slyšel od táty. Takže tady budeme trénovat a trénovat... To bude zajímavé.. Když mě kentaur pošle do Athénina srubu, ani mě to nepřekvapí. Buď volal táta nebo to poznal podle šedých očí. Mně je to fuk, hlavně když budu moct někde bydlet.. Během prohlídky si prohlížím architektury srubů. Nejvíc se mi líbí bílý s pozlacenými okapy, který bych tipoval na Apollona nebo Hélia. Snažím se ignorovat poznámku o válečnicích a soustředím se na svůj nový domov. Aspoň že to není něco tak extravagantního jako Héfaistos. Ach, domove sladký domove. Potichu vstoupím dovnitř. Když jsem si zvykl na tmu, musel jsem se usmát. Hehe, tady bude vyhovovat mým architektovým myšlenkám.. Jestli mě někdo přivítá, budu ho poslouchat. Když ne, tak si najdu místo k lehnutí a usnu.

Lily Brown - 30. března 2014 19:39

soukromá zpráva od Lily Brown pro Cesta Vzneseme se a za letu mi Arwen začne vysvětlovat, co se vlastně děje. Já a polobohyně? Šílenost!!! Dobře, v realitě, kde se nyní pohybuji, kde má Arwen křídla, kde na mě útočí tříhlaví psi... Jako vysvětlení to přijmám! "To je... znělo by to úžasně nebýt těch nestvůr!" odpovím jí a chystám se namítnout něco o tom, jestli měla křídla i dřív a že mi je neukázala... Arwen však mluví dál. "Budu moc ráda, určitě budu pomoc potřebovat..." odpovím a už to vidím. Vždy mi Arwen byla velmi blízká, dá se říct bližší, nežli lidé a teď s vědomím, že si s ní můžu povídat, že spolu budeme trénovat. Znělo to čím dál tím líp. "Taira... to je ta sokolí dívka?" zeptám se, ale dřív, než mi Arwen odpoví, uvidím k nám přilétat sokola. Chvíli si ho prohlížím, nezačínám sama řeč... je to pořád nezvyk vybavovat se se zvířaty... nebo s lidmi... nebo, to je jedno! "Jo, já jsem Lily," odpovím jí a potom se pořádně chytnu Arwen a soustředím se na nespadnutí, vzhledem k tomu, že jsem slyšela něco o přistávání.

Alessandra De´Lacroix - 30. března 2014 20:26

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Samoľúbo sa pousmejem a ruku si položím na bok. Nato spravím krok ešte hlbšie do izby a dvere nechám otvorené. Hmm, tak to konečne priznal. Netrvalo mi dlho ho k tomu prinútiť. Síce vyzerá akoby práve vstal z postele, ale možno sa ku mne na balkón šplhal nejako....moc akčne. Mala som taký zvyk. Našla som si v každej novej škole toho chlapca, čo bol zvyknutý, že sa mu dievčatá hádžu pod nohy a on nemusí ani pohnúť prstom, a taktikami mne vlastnými som ho prinútila, aby sa on hodil pod nohy mne. Pravidlo číslo jedna- nikdy nespravte nič, čo chce on. Mám ísť ja von? Ani náhodou. Poď ty dnu. Mrknem na neho a prejdem si rukou po páse. Možno ho prinútim aby za mňa napísal tú úlohu.

Nathalia Manson - 30. března 2014 21:07

soukromá zpráva od Nathalia Manson pro Další sled událostí nabere úplně jiný směr. Už se připravuju na to, jak mě ten druhý had uštkne a já umřu. Napadá mě kolik věcí jsem ještě nestihla udělat. A pak přijde záchrana. Ale není to ani otec a ani zvonící budík, který by mě ujistil že tohle všechno je jenom sen. Ta kočka mluví?! Spíš údivem přestanu křičet a sleduju scénu přede mnou. Už mi asi vážně hrabe. Je normální že jako člověk nedokážu přemoci dva hady kdežto obyčejná kočka, no možná neobyčejná, je dokáže přeprat? Vyloženě civím na ty dvě mrtvá těla a pak se začnu smát. Tohle není realita.To jako vážně? Kde jsou ty skrytý kamery. Tohle není reality show. Prohlídnu si kočku a tak mě napadá, jak se ten stroj dá asi vypnout. Nemám v plánu nikam odcházet, ale pak mě vlastně napadne. Proč ne? Tuhle hru můžou hrát dva. Snažím se uklidnit, ale koutky mi pořád cukají. Fajn, jdu si sbalit, ale minuta to nebude. To varuju předem. Vytáhnu svůj největší kufr a pomalu si do něj začnu dávat oblečení a věci pro osobní hygienu. Určitě mi to zabere víc času než jenom jedna minutu.

Cora Mortimer - 30. března 2014 21:08

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Míček? On chce míček? Nemůže se spokojit s plotovou plaňkou? ‚Měl by tam být …‘ V mé hlavě se rozhostilo ticho, v obličeji prázdný výraz. Musí to být blbý vtip, ne musí to být sen, všechno je to sen. Kéž by to byl sen. „Pánička? Polobůh? Hele a nejseš náhodou na špatný adrese, teda jakože nejsou polobozi takový ti, mno epicky se tvářící, hrdinští s meči, štíty a tak? Nebo takový ti ultrakrásní, ultrasilní?“ A on chce ještě míček, bych musela mít tři ne? Tři míčky třem mluvícím hlavám. ‚Nope. Nemysli na to.‘

Pj - 31. března 2014 07:48
	soukromá zpráva od Pj pro Ben se zašklebil. Odhalil dlouhé, černé tesáky. "Hurá!" zařval jako tur, vthl do pokoje, vzal tě kolem pasu a táhně tě k zábradlí balkonu. "Pojď, proletíme se zlatíčko!" zasmál se a zaskřehotal.

Pj - 31. března 2014 07:49
	soukromá zpráva od Pj pro Kočka se protáhla. "Fajn, stačí!" kufr se zaklapl a vzlétl. přistál pod oknem. "Jdeme!" kočka zamňoukala a skočila z okna na strom, který je vzdálený asi metr. "Pojď!"

Pj - 31. března 2014 07:51
	soukromá zpráva od Pj pro Všechny tři hlavy vyplázli jazyk, takže tě mírně poslintali. "Né... Jsi její potomek. Jó já to vím! Sofi to ví! Sofi cítí!" zahnuli jste za roh.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 07:58
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Zatočila jsem prudce doprava. Arwen taky. Zamýřila jsem na holé místo mezi stomy a když pegas přistával, vím že to ač dobrého jezdce vyhodí ze sedla. Když se tak stalo, dívka přistála na mích křídlech. "Seš těžká..." řeknu jí a dosednu na zem. Pomalu ji vyklopím na zem, aby se stihla postavit a změním se zpět na člověka.

Sgt. Jeremy Lorenson - 31. března 2014 08:15

Stale tomu neverim.... Kentaur odpovedel a ja mel v hlave stejny bordel, jako kdyz jsem sem prisel, ale je fakt ze o trosku mene. Podle toho kam me ma ta mila slecna, ktere jsem pristal v kline odvest, by me mela zavest k bohu vetru ze stareho Recka. Sakra, tohle je na me opravdu jeste trochu moc. Postupne jsme se vraceli ke srubum, kde se jako prvni odpojil Brandon, podle toho co rikal ten kentaur. Dalsi srub byl evidentne muj, ale po te slovni hricce, jsem skoro vyletel. Dekuji. Pekna slovi hricka, kdybych nevedel ze jsem Ti skoncil v kline jeste pred chvili. Usmeju se a zalezu jak rikali do meho srubu. Musi se nechat, ze vstoupit do takove mistnosti bez pripravy, to by me asi ranila mrtvice, ale potom vsem co se delo prozatim uz jsem se nedivil. Vsude samy oblak a spousta vetraku. Bylo to velice prijemne. Nikdy jsem si nevsiml jak je mi to prijemne. Bylo tu mista pro vice lidi, takze tu asi nebudu sam. Haloo!? Je tu nekdo? Pokud se nikdo neozve, tak si nachvili sednu, abych tohle vsechno dal v hlave dohromady. Pochvili se jdu poohlednout po necem na prevleceni, protoze diky kvapnemu odchodu nemam u sebe vubec nic. At neco najdu nebo ne, tak vyjdu ven se porozhlednout po tabore.

Jefferson *Kloboučník* - 31. března 2014 08:21

soukromá zpráva od Jefferson *Kloboučník* pro Cosi lítajícího Jelikož se mi po dlouhé době vyplatilo poslouchat otce, tak jsem ani v tomto případě nelenil a ohlédl se po kopí, které tam nakonec bylo. Napřáhl jsem se s ním a hodil ho po té divné bestií. Nevím proč, ale něco mi říkalo že v tom všem má tak nějak prsty otec. Je to nejspíš zkouška o kterou nestojím, ale on se tou zkouškou zaručeně baví. Tak a co si vymyslíš na mně teď otče? Byl jsem vážně zvědavý. Zapomněl na takové to pravidlo vyzívaní těch, co jsou na vyšších místech a občas vám rádi znepřijemní život. Hloupě jste se totiž zeptali a stěžovali si na svůj osud, který doposud byl procházkou růžovým sadem. No tak otče... ukaž co umíš. V tomto jsem byl možná sebevrah. Na druhou stranu mně vážně zajímalo, čeho by byl on schopen. Promluvil se mnou přeci po tak dlouhé době. Jsem v nějakém kočáře a směřuji do školy. Za mých zatracených 19 let se něco šíleně změnilo a rád bych věděl, proč se to tak stalo.

Cora Mortimer - 31. března 2014 09:39
	soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Rezignovala jsem na jakákoliv slova, když je někdo šílený (pes), tak je šílený a stím už se moc hold dělat nedá.

Pj - 31. března 2014 09:53

Donnie Sumers + Jack "Co já nic... Já tě spíš chráním a teď konečně zapíchni to psisko... No fajn. Udělám to sám..." ozvalo se. Z oblohy sjelo obří zlaté kopí a propíchlo psa v oblasti břicha. Zakvílel a změnil se v prach. "Budeš se muset ještě hodně učit..." hlas zmizel. Blížíte se k nějakému osvětlenému prostoru. Vozík sjel pomalu z oblohy. Zastavili jste na nějakém náměstíčku, kde jsou kolem dokola různé sruby. V jídelně je nějaký kluk, nad ním díra ve stropě, jinak nikde nikdo...

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 14:12

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Práve keď sa mi nápad "omotať okolo prsta, prinútiť napísať ho úlohu a poslať ho do čerta" začne páčiť a začnem sa hrať s lemom nočnej košele, aby som mala jeho pozornosť v hrsti, celé sa to zvrhne.  Be.... Nesithnem ani povedať jeho meno, keď priskočí ku mne, schmatne ma a začne ma ťahať von z izby. V panike mávam rukami a jediné čo zachytím je moja kabelka, ktorú som mala v škole, nato som vytiahnutá nemilosrdne do chladnej noci. Okamžite mi naskočí husia koža, no namiesto strachu cítim v sebe hnev. Okamžite ma pusti ti idiot, preskočilo ti? Zasyčím naňho svojím najautoritatívnejším hlasom. Toto sa mi ešte nestalo? Nafetoval sa? Ak aj on ide na metanfetaíne tak prisahám že ho nahlásim. Dočerta, je silný! Keď už sa ocitneme pri kraji zábradlia, mám toho dosť. Keďže ma drží za pás, tak ruku, ktorou nedržím kabelku mám voľnú. Nájdem ňou jeho tvár a prsty s dlhýmim nechtami s francúzskou manikúrou mu začnem tlačiť tam, kde tuším oči. Pekné dievčatá sa musia vedieť brániť, a toto sa mi už pár krát zišlo. Choď sa liečiť, magor! Tentokrát to už nezasyčím, ale zajačím, poriadne nahlas. Dúfam že to papá počul. Nech sem príde, rýchlo!

Pj - 31. března 2014 14:17

soukromá zpráva od Pj pro "Kočička drápe co?" zachcechtal se Ben. "No tak. Jen kraťoulinký let... Nic kromě zlámaných kostí ti to neudělá." chytil tě kolem pasu a přehodil sebe i tebe přes zábradlí balkónu. Pod vámi je bezmála 30 metrů hloubka. Ben se směje jako blázen, z pusy mu vyteklo několik kapek krve. V hlavě se ti ozval hlas. "Zavolej Richieho!*" Ten hlas je příjemný a uklidňující... Věříš mu... * čti /Ričího/

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 14:29

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Prekvapene to so mnou hegne, keď mu útok na oči nič neurobí. Dokonca ani necítim, že by som sa trafila, ale predsa nie som nemehlo. Zaryjem nechty do kože hlbšie, no v tom sa zdá, že Ben to s tým preleotm myslel úplne vážne. Zlámaných kostí? Je toto cleé vtip? Ak si myslíš že takto ma dostaneš do...aaaaaa! Ocitnem sa vo vzduchu, okolo pása cítim stále jeho silné zovretie, začnem sa zbesilo a panicky zvíjať a krútiť a na čelo mi kvapne čosi teplé a husté. Čo? Padám! Nočná mora..sníva sa mi...Ben? Šialený... Hlavou mi za stotinu sekundy prebehne pár zmätených myšlienok, keď ich vytesní len jedna...skôr je to, akoby ani nebola moja. Richie? Spýta sa sama seba v dddruhej stotine sekundy, ale absolútne nemám čas na premýšľanie, čo to má znamneať.. Richie! Zvolám, akoby som privolávala k nohe psa.

Lily Brown - 31. března 2014 14:35

soukromá zpráva od Lily Brown pro Přistání Arwen se chystá přistát, pořádně se jí tedy chytnu a přikrčím k tělu, ale i tak mě ze svého sedla vyhodí. (Nechtěně, samozřejmě.) Ne, ne, ne, já nechci umřít! Dobře, teď je čas se probudit... Zavřu oči, nechci vidět, co se děje, avšak místo křachnutí na zem přistanu na dívce-orlovi. Nezlobím se, že řekla, že jsem těžká, chápu, že ač jsem hubená, pro její ptačí tělo to musí být skutečná váha. Dobře, tak rychle přistaňme, uleví se nám oběma. A skutečně už jsme na zem, shodí mě z křídel, a promění se opět v dívku. Opatrně si opráším noční košili a popotáhnu směrem. Bože, já jsem tak odhalená... Trochu se zardím, nejsem zvyklá na to ukazovat se tak nalehko. „Děkuji za zachycení a za svezení a vůbec za záchranu,“ řeknu jak dívce tak Arwen, kterou přitom poplácám po krku. Nevím, jak se k tomu jako mluvící kůň staví. Snad mi nevynadá... „A kam teď?“ zeptám se, protože tuším, že už jsme v táboře.

Pj - 31. března 2014 14:38

soukromá zpráva od Pj pro Ozvalo se burácení motorky. Nad vámi se objevila stříbrná záře. Ben vytřeštil oči. Něco vás oba zastavilo v letu a tebe vyhodilo na sedátko spolujezdce. Před tebou sedí nějaký kluk s hnědými vlasy vykukujícími zpod stříbrné přilby. "Hej holka, drž se pořádně!" uslyšela jsi jeho melodický hlas. Všimla sis, že jednou rukou pořád drží Bena. "Hej ty spratku, ty budeš děsit mladý dámy?" zařval ten kluk a seskočil ze sedátka. Teprve teď sis všimla, že... ehm... stojíte ve vzduchu? Ten Richie i Ben padají k zemi. "Nebudeš... děsit... mladé... slečny..." říká ten hnědovlasý kluk a při každém slovu pořádně praštil Bena do hlavy. Rozplynul se. Richie dopadl na zem, přímo na nohy a zapískal. Motorka zavrčela a rozjela se k zemi. Když přistála vedle něj, kluk si sundal helmu... Podoba:odkaz "Ahoj. Jmenuju se Richie a mi dva budeme muset jet, nebo příjde celej zbytek tvojí školy. Drž se!" křikl, naskočil na sedátko motorky a rozjel se. Samozřejmě směr... obloha. Motorka: odkaz Na sobě má koženou motorkářskou bundu, kožené rukavice, černé kožené kalhoty a u pasu meč + dýky.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 14:47

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Ach jo. Velice nerada si sundám svůj zalto - stříbrný plášť. Odhalím pas posetý dýkami, meči a malími "vylepšováky." Taky vysoké jezdecké boty, černou halenku. Podám ho dívce. "Nate. Zahřeje tě, ale je trochu.. těžší." usměji se na ni. (Váží asi 7 kg, ale je v něm příjemně jako v huňatém kožichu.) Vydám se směrem k budovám. "Pojďte za mnou." pokynu pegasovi Arwen a té dívce. Dojdu ke stájím. "Arwen, pořád ti držím tvůj starý box." otevřu vrata. Zevnitř zařehtalo několik hlasů. Jsou tam malá hříbata, jeden statný hřebec a několik klisen. Všichni pegasové až na jednoho. V rohu stojí obrovská vranná klisna s tmavě modrýma očima a hřívou a ocasem skoro až na zem. Někdy se v ní objeví i namodralí melír, jako bystřinka. Když mě klisna uviděla, zařehtala a kopla do hrazení. "Zítra." slíbím jí. Arwen si zalezla do svého boxu, který jsem jí vystlala speciální travinou pro pegase. "Nechám vás... se rozloučit..." brouknu a zavřu se u boxu s vrannou klisnou. Začnu jí hladit po srsti.

Pj - 31. března 2014 14:55

soukromá zpráva od Pj pro Pes běží obrovskou rychlostí. Za chvíli se v dáli objevila světla. Proběhli jste kolem nějaké borovice, brány a stojíte u budovy, kde to podezřele voní koňmi. Uvnitř slyšíte hlasy a řehtání koní. (Je tam Taira a Lily.) Pes tě setřásl ze hřbetu, ale jemně, takže jsi přistála na nohy. "Ta ve zlato - stříbrném kabátě. Jó ta. Ta tě má to... chránit... jo chránit... Řekni jí o... o tom... jejda jak se... no je to ten.. Jo už vím! Sebastian Marchel... Tak to říkala panička." pes si lehl a všechny jeho tři hlavy si odfrkli. ( Kabát má Lily. )

Alyssa Wonder - 31. března 2014 15:02

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Není čas? Táta mně pohladí po hlavě a z nějakého důvodu spěchá,ale proč?Co začalo?A kdo je ten jeho podivný průvodce který se jmenuje Sam.Dobře vydám se tedy s tím Samem před dům. Jistě každá žena sní o svém rytíři v zářivé zbroji,ale ne každé se to splní. Venku vzhledem k jeho bronzové zbroji na mně překvapivě nečekají koně ani kočár s koňmi,ale motorka.A když na ní nasedne tak si řeknu proč ne.Sice je to podivná kombinace,ale asi nebude poslední. "A kam vlastně jedeme?"

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 15:07

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Dočerta, volám do vzduchu cudzie mená. Nemôžem umrieť takáto mladá! Prebleskne mi hlavou hneď ako zanikne vo vzduchu moje zvolanie, keď mám pocit, že už už sa rozpleštím na zemi. Potom ma ohluší nejaký silný zvuk, hrmot, farby okolo mňa prestanú lietať a chvíľu sa neviem zorientovať. Pochpím však jedno- dnes sa umierať nebude. Richie je...motorkár? Rukami pevne zovriem sedačku podo mnou, keď si uveodmím ďalšiu vec. Visíme...vo vzduchu. Visíme...VO VZDUCHU! Začnem hyperventilovať, hruď sa mi prudko nadvihuje aj klesá, ale v krátkych, plytkých intervaloch, takže do pľúc sa mi poriadne ani nedostáva kyslík. Pred očami sa mi zatmie, nevnímam čo sa deje okolo mňa, keď zrazu len motorka zamieri smerom nadol. Okej, je to sen...kedy naposledy som dneska zaspala? Dejepis. Sedeím v škole na dejepise.Je to len sen. Za chvíľu sa zobudím na to, ako od mňa profka hučí. Pokoj Sandra. Toto zvládneš s prehľadom. Akonáhle si uvedomím fakt, že snívam, upokojím sa. Čítala som už o bdelých snoch, kde si kontrolujem sama situáciu, ale neverila som tomu...moc. Teraz sa však krokolomne zachytím tej myšlienky. Ešte stále s hviezdičkami pred očami zacítim pod nohami zem. Trochu sa mi vyjasní pohľad, akurát keď si motorkár dáva dole helmu. Celkom príjemný sen, to sa musí uznať. Mám šikovnú, tvorivú hlavičku. Okamžite sa mi na perách zjaví úsmev. Alessandra. Oznámim mu svoje meno. Zvyšok mojej školy? Prečo sa aj v sne trepem do školy? To bude tým prostredím kde spím. Ale okej. Smer škola. Richie ma predsa odvezie. Vo vzduchu. Preglgnem keď si to uvedomím, no kým stihnem protestovať, vystrelíme kolmo na mesiac. Schmatnem ho okamžite okolo pása a pritisnem sa k nemu. Sen, sen, sen...je to sen... prečo mi je potom taká zima? Realistický sen. Rozhodnem sa, že keď mi je v sne zima, predsa si zabezpečím bundu. Natiahnem krk, aby som mala pery pri jeho uchu a obšuchnem sa mu nimi pritom o jeho krk. Nedá mi to, flirtovať je príjemné aj v realite, aj v sne. Zlato? Nie že by som neoceňovala tvoje akčné záchranárske schopnosti ale to, čo mám na sebe, mi zakrýva asi len tretinu tela a tu hore fúka. Nerada by som skončila ako cencúľ. Zapradiem a aby som svoje slová umocnila, zľahka sa zachvejem a veľvýznamne sa pozriem na jeho kožennú bundu. V žalúdku cítim to príjemné mravčanie ak vždy, keď niečo chcem a presviedčam ľudí, že chcú to isté. Prosím, len ma teraz nikto nebuďte.

William Thompson - 31. března 2014 15:42

Nový domov...? Bífos, nebo jak se ten kentaur vlastně jmenuje, už toho moc neřekne. I tak toho však mám momentálně v hlavě tolik, že si to potřebuju o samotě všechno nechat projít hlavou. Jak to, že ten "kentaur" zná mé jméno? Znala ho i ta příšera, ale kde se o mě doslechla tahle bytost. Navíc, pokud tomu všemu tedy budu skutečně věřit, tak mi tady nesedí ještě jedna věc. Říkal, že nováčci obvykle zprvu nevědí, kdo je jejich "božský rodič" a musí čekat na nějaké znamení... proč je on odhalil po jednom pohledu? Plný podobných myšlenek se nechám odvést ven. kde všichni zamíříme k oblasti několika podivných domečků. Co to má být? Rudý dům s ostnatým plotem? Železná "tvrz" s neobvykle velkým počtem komínů?, prohlížím si jednotlivé sruby. Nakonec skončím i já před jedním, který má zřejmě být pro lidi jako jsem já... ať o znamená cokoliv. Důkladně si ho prohlédnu zvenku, zhluboka se nadechnu a vydám se ke dveřím. Zaklepu, ale vzhledem k tomu, že mi nikdo neodpovídá, tak otevřu, vejdu dovnitř... a zůstanu chvíli šokovaně stát. Vypadá to, jako kdybych vešel do nebe. Třpytivá podlaha, místo stropu obloha s hvězdami a jasným Měsícem. Když opatrně vejdu dovnitř, tak mě ihned zaujme zvláštně zbarvené plameny v krbu a hned potom... Bohové, jak to, že se ta postel jen tak vznáší ve vzduchu? Pomalu se k ní přiblížím a vyzkouším její stabilitu. Potom promáchnu rukou nad a pod ní, abych se ujistil, že ve skutečnosti na něčem nevisí. Vzhledem k tomu, že vypadá "až moc čistě" a já se předtím válel v lese, tak si na ní lehat nebudu a radši si mezitím prohlédnu i zbytek mého nového domova. Můj údiv se stále stupňuje, když ve vyšším patře objevím jezírko a cvičiště. Opravdu byla tahle budova zvenku tak velká?, pomyslím si. Tady mám vážně bydlet? Je to tady až moc neuvěřitelné. Všechno tady připomíná měsíc... není divu, že je zasvěcen Seléné. Pokud je moje matka skutečně starořecká bohyně, tak... ach jo, znovu si povzdechnu. Tohle je na mě prost moc. Všechno je tak náhlé... Opustím srub a zamířím někam k okraji celého tábora. Potom se svalím ve stínu jednoho stromu a snažím se dát dohromady. Příšery, bohové, polobohové, kentauři... jaká další překvapení mě ještě čekají? Po nějaké chvíli se zvednu a vydám se na krátký průzkum, nicméně snažím se na sebe nijak neupozorňovat.

Peter Grey - 31. března 2014 16:29

Tábor Polokrevných - střelnice Když se mim nedostane přivítání (moji nevlastní sourozenci asi spí), lehnu si do postele a pokusím se usnout. Jenže spánek se nedostavuje, a tak se vstanu a vyplížím se ven, kde najdu střelnici. Když střílím, aspoň se nenudím.. Bez přemýšlení vytáhnu z kapsy iPhone, dar od matky, zmáčknu tlačítko a v rukou mi vyroste dlouhý luk. Dlouhý sto sedmdesát centimetrů, síla nátahu dvacet pět kilogramů, při mých schopnostech dostřel až devadesát metrů. V pohodě prorazí bronzový pancíř. Jak já ho miluji... Nasadím si střeleckou rukavici a zamířím na nejbližší cíl. Poté už jen automaticky jedu zleva doprava a zase zpátky. Ani na chvíli nezaváhám. Když přestanu střílet, zjistím, že jsem strašně zpocený. Sundám si bundu a sednu si na ni na zem. Prohlížím si výsledek své střelby. Asi čtvrtina šípů nezasáhla. Normálně bych byl asi patnáctkrát mrtvý, ale jinak dobrá práce... Ještě že mi šípy nikdy nemůžou dojít.. Jen tak tam sedím a snažím se nemyslet na to, co asi teď táta dělá. Asi spí, blbe..

Nathalia Manson - 31. března 2014 16:53

soukromá zpráva od Nathalia Manson pro Pomalu si balím a po očku sleduju tu divnou kočku. Osobně miluju kočky, psy ale tahle mě už začíná lehce štvát a navíc mě znervózňuje. Vždyť je to úplně padlý na hlavu! Najednou se můj kufr zavře a já odskočím, jako by to byl zase nějaký had. Ještě štěstí, že jsem tam neměla prsty. Hodím vyčítavý pohled na kočku. "Ne, to teda nestačí! Ještě jsem si nestačila zabalit boty!" Možná bych vzdorovala dál, ale levitujcí kufr nevidím každý den a tak doslova ztuhnu na místě. Jak je to možné? Vždyť, vždyť.. navíc co na to říct ani co udělat. Nikam se mi jít nechce, ale očividně nemám na výběr neboť bych asi dopadla stejně jako ten kufr. "Moment. Nemůžeš mě nutit jenom tak zmizet." Kočka nekočka, seberu se a pomalu vylezu ze svého pokoje a zamířím si to do obýváku, kde usnul můj ptec u televize. Přijdu k němu a zlehka ho políbím na tvář. Zašeptám:"Já asi musím jít. Možná že všechny ty pohádky co jsi mi řikal, jsou pravdivý." Jenom se zavrtí, ale neprobudí se. Chvilku ho pozoruju, ale pak se odhodlám vrátit se do pokoje, obléknout si džíny, mikinu a černý conversky. Zkontroluju se v zrcadle a rukou si upravím vlasy. Nevypadám dobře, vlastně vypadám příšerně, ale už nemám odvahu nechat tu kočku dále čekat. Vykloním se z okna, kde ona hoví na stromě a vykulím oči. "To si snad děláš srandu?! Vypadám snad jako Tarzan?"

Pj - 31. března 2014 19:39
	soukromá zpráva od Pj pro Richie se zasmál. "Chuďátko koťátko. To seš tak změklá? No na..." podal ti koženou bundu. Nedalo ti to a hrábla jsi do kapsy. Uvnitř je balíček žvýkaček, nějaké zvláštní přístroje a nádherný prsten. odkaz

Pj - 31. března 2014 19:40
	soukromá zpráva od Pj pro "No páchneš jako týden nemytá popelnice, ale to nevadí. Prostě už pojď!" zaprskala kočka a popolezla výš na strom.

Lily Brown - 31. března 2014 19:42

soukromá zpráva od Lily Brown pro Cesta do stájí a loučení Dívka mi nabídne svůj plášť, za což jsem moc vděčna, nejen, že zahřeje, ale hlavně jím skryji to co košilka nezvládá. Jen, když mi ho podá trochu se mi podlomí kolena, ale snažím se na sobě nedat nic znát. Jdu bok po boku s Arwen, jsem ráda, že tu je. Cítím s ní alespoň nějakou jistotu, přestože i ona je nyní jiná. Vím a cítím, že je to pořád moje Arwen, moje nejbližší... Tvůj starý box? Takže ona k nám přišla odtud? Byla k nám nasazena... Jestli ano. Toto mě skutečně bodne do srdce, cítím, jak se mi Arwen vzdaluje, jako kdyby naše přátelství bylo najednou narušeno, jako kdyby bylo zosnováno jinými, ale nic neříkám. Vím, že se nehodí se teď zaobírat takovými věcmi, jen sklopím hlavu a trochu zpomalím. Když vejdeme do stájí, nálada se mi zase vrátí, tolik pegasů, tolik vlídných duší a nakonec mě zaujme ta klisna v rohu. Tak s tou bych se chtěla seznámit... Ale jak s ní promluví slečna, hned zbrzdím, pochopím, že ona bude pravděpodobně jen její. Rozloučit? Počkat, co se děje? Na jak dlouho? Já nechci, aby šla pryč, já se chci s Arwen vídat. Nejraději bych vzala zpátky všechny mé myšlenky o odcizení a plánovitému sblížení, mám jí ráda a ona mě snad taky a chci se s ní vídat jak jen to půjde. Raději se neptám, počkám až Taira odejde a potom tiše mluvím na Arwen. „Rozloučit? Slib mi, že to nebude na pořád, že se ještě uvidíme. Já... mám tě moc ráda, vždycky jsem měla, to víš. A chci s tebou zase jezdit po lesích a tajně tě přikrmovat jabkama. Když to jen trochu půjde příjdu... a něco podnikneme...“ řeknu, chci ještě pokračovat, ale z venku slyším hluk a potom otevírající se dveře od stájí. „Budu muset jít,“ dodám. „Tak zatím!“ Vyjdu z boxu, kde sídlí Arwen a rozhlédnu se kolem, zrovna vchází nějaká neznámá holka a tak se snažím co nejrychleji zjistit, kde je Taira, abych se mohla zeptat, co dál. Vzhled: Vyšší postava, dlouhé hnědo-červené rozevláté vlasy spadající až na záda. Tvář Lily je spíš mužská, dominuje jí ostře řezaný nos, není krásná. Momentálně má na sobě kratší noční košili a již zmiňovaný plášť. Celkově je dost zmatená.

Pj - 31. března 2014 19:46
	soukromá zpráva od Pj pro Arwen se na teb podívala. "Ne ty moje hříbě. Musíš jít spát. Zítra tě naučím létat!" slíbila klisna. Pak zařehtala a pustila se do ovsa ve žlabu.

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 20:12

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Vidíš aký si skvelý. Pochválim ho. Chlapi sú radi chválení. V sne alebo v realite, je to jedno. A ja som spokojná, že som opäť dosiahla čo som chcela, aj keď to bola takáto malichernosť. Okej... hmm, má to aj vačky. Tak schválne, čo nosia chlapi v snoch za tajnosti pri sebe? Prehrabnem sa mu tam. Žuvačky, veľmi dobrá vec po jedle, niečo čudné a prsteň. Už na prvý pohľad mi je veĺký, ale neodolám a priložím si ho k prstu. Trocha menšie číslo a vyzeral by na mne ešte lepšie ako teraz. Prečo ho nemáš na sebe? Spýtam sa, stále obdivujúc modrý kameń na mojom prste. Držím ho opatrne ale pevne, aby mi nespadol.

Cora Mortimer - 31. března 2014 20:13

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro ten den, kdy jsem potkala divný lidi No, neřekla bych, že se celý dnešek vyvíjel zvláště, vyvíjel se katastrofálně! A já už s ním snad nechci mít nic společného. Kvůli rychlé jízdě a ostrému slunci jsem si pro klid očí nasadila lenonky, bylo to tak příjemnější. A pak tady byl ten tábor a to mě jako potěš. Spíš víc nepřítomně jsem sklouzla ze psa a rozhlédla se okolo, ve 360 stupních své otočky jsem si definovala místo a poškrábala nejbližší hlavu. „Sebastian Marchel?“ Napůl ucha jej vyslechnu myslící si něco o nejhorších možných scénářích, takže jsem se nezbláznila jenom já, ale mnohem víc lidí víc věcí. „Odejdeš teď?“ Je v tom úzkost, úzkost z toho, že je to sice mluvící tříhlavý pes, ale svým způsobem jediná známa věc v tomhle okolí a tak blbý, že by si nic z toho, co říká pravděpodobně nevymyslel, ale to už psi bývají. Ne nemám chuť se ani od jedné z těch tří hlav hnout. Možná kdyby to dokázalo počkat. ‚Holka v pyžamu? Vždyť je na něco takového ještě docela brzo.‘ Dál nepřítomně drbu hlavu za uchem. Mám něco přes 170 cm. Opticky spíš ke 180, hodně toho dělají ty vysoké kožené boty na cca třech centimetrech platformy. Mám úzké černé kalhoty, zastrčené v botách, černé tílko a rozepnutý černý kabát, na zádech mám černá batoh a na očích černé lenonky se stříbřitými obroučkami, stříbrný je i řetízek kolem mého krku. Taky mám dlouhé černé vlasy, docela světlou pleť a oči nejdou vidět, ale až si ty brýlky sundám, tak lze zjistit, že mám i oči docela tmavé.

Pj - 31. března 2014 20:13
	soukromá zpráva od Pj pro Je večer, ale ty nemůžeš pořád spát. Proto sis šel zaběhat. To tě vždycky uklidnilo. Najednou pouliční lapmy poteměli. Zablykali a prostě zhasli. Uprostřed silnice se objevila postava. Dívka v černém běžeckém úboru. "Nazdárek. Zaběháme si? Když vyhraju, dáš mi pusu bereš?" vypadá hezky, něco mezi 16 - 17, dlouhé, černé vlasy a zelené oči.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 20:22

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Hladím svou klisnu a uslyším TO jméno. TO jméno, které nedokázali vyslovit ani mí nejhorší nepřátelé, protože věděli co se jim stane... TO krásné jméno, které probudilo srdce sopky. Vytáhla jsem zpoza opasku nůž. Opatrně jsem vyšla ze dveří stáje. Můj sokol mi přistál na rameni. "Kdo řekl to jméno, co chce?" ptám se a dívám na dívku s havraními vlasy. Vypadá jako..... ne to enní možné... To prostě nejde! Dívka jako na fotce, vysoká, oděná v černé kožené kalhoty, halenku v barvě půlnoci a opaskem plným zbraní.

Cora Mortimer - 31. března 2014 20:28

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Tak díky za přívětivé přivítání ‚Och bohové, další magor.‘ Myšlenka mi bleskne hlavou a na duši potěší to jo, ale člověka s nožem, mno, ne děkuji, nechci, obejdu se. „Vklidu.“ Ukážu ji, že v rukách nic nedržím, a pak nevzrušeně pokračuji v škrábání psa. „Ublížil ti?“ A taky pravděpodobně stojí za tím útokem na mě, o jak mi začíná mozek hezky fungovat po tom šoku.

Nathalia Manson - 31. března 2014 20:28

soukromá zpráva od Nathalia Manson pro Nedalo by se říct, že mě její slova neranila. Automaticky si k sobě přičichnu, ale je mi jasné, že nemůžu páchnout, protože jsem se před pár hodinami sprchovala a všechno moje oblečení je vyprané. "A to s tebou mám jít, když mě urážíš? A jak mám vědět že mi neublížíš?" Zhruba při balení toho velikýho kufru jsem si uvědomila, že tohle není sen a ani žádnej pokus o vtip. Jak mám vědět, že když půjdu za touhle potvorou, tak mě nečeká něco horšího než hadi? Sednu si na parapet nohama z okna, ale zatím nemám v plánu skočit. Na druhou stranu, kdyby mi chtěla ublížit, nechala by ty hady aby mě zabili.

Pj - 31. března 2014 20:29
	soukromá zpráva od Pj pro Nemlžeš spát, tak jsi šel za dům, hodit pár košů. (Ne sousedům na dvorek, myslím basketový koš.) Najednou se vedle tebe objevil kluk. Má taky míč. "Ahoj, nezahrajem si?" zeptal se a usmívá se. "O co že tě porazím?" nadhodil a několikrát zadrybloval. Je oblečený do černého trička s logem Queen a tmavě modrých džínsů.

Aurélien LaRoche - 31. března 2014 20:41

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Běh Už zase jsem v noci nemohl spát. Postupem času jsem zjistil, že jedním z nejlepších léků je jít si zaběhat. Mám čím se zaměstnat, je to zdravé, vyvětrám si hlavu a uklidním se, a s trochou štěstí se vrátím natolik unavený, že hned zapadnu do postele. Vyrazím již vcelku známou cestou, přiměřeně osvětlenou. Proto mě zarazí, když lampy zablikají a potemní. Zpomalím v běhu, ale nezastavím, jen se ostražitě rozhlížím kolem. Vlastně ale ani nemusím, protože se přede mnou na silnici objeví jakési děvče. Její výzva je zvláštní, ale jsem kluk, vím o tom, že rychlost je moje silná stránka a navíc je docela hezká. "Máš to mít," přikývnu a pousměju se. "Kde bude cíl?"

Eric Summers - 31. března 2014 20:43

soukromá zpráva od Eric Summers pro Večer Ležel jsem v posteli a pokoušel se usnout. Bohužel mi bylo docela horko a musel jsem myslet na zápas kterej nás s týmem čeká. Tak jsem radši vstal, oblékl si kraťasy a vzal jsem si míč na basket. Opatrně abych nikoho nevzbudil jsem se vytratil z domu a začal jsem cvičit střelbu na koš. Najednou se vedle mně objevil nějakej kluk a zeptal se zda se nemůže přidat. Přijde mi dost zvláštní že se tu jen tak objevil. Ale nevypadá nebezpečně. Jo, jasně. Pojď. Pousměji se a hodím jeden koš. Můžeš to zkusit. Odpovím když se zmíní že mně porazí a ušklíbnu se. Můžem? Zeptám se a až bude připraven, tak se pokusím ho připravit o míč a hodit ho do koše.

Pj - 31. března 2014 21:16

soukromá zpráva od Pj pro "Tam u toho domu s bílou fasádou. Tři... dva.. jedna.. teď!" křikla dívka a rozběhla se. Ačkoli jsi zapojil každý sval v tělé, předběhnout ji nedokážeš. Udýchaně jsi se zastavil před tím domem. Ona už čekala. "Pusu!" řekla a ukázala na tvář. Objevili se dlouhé, černé špičáky a rudé oči. Jedna noha se změnila na bronzovou. "PUSU!" řekla znovu příšerným, chraplaým hlasem. "Utíkej!" varoval tě hlas v tvé hlavě.

Lily Brown - 31. března 2014 21:16

soukromá zpráva od Lily Brown pro Po-po-pomóóóóóc! (ve stájích) Když vešla tmavá dívka nejevila jsem o ní zájem, spíš jsem se snažila jí vyhnout a najít Tairu, ale potom za ní vešel pes... ten pes! V tu chvíli mě v žilách ztuhla krev a už potřetí jsem zalitovala, že s sebou nemám luk. "A...A...Arwen? Ten pes se vrátil!" vykřiknu, v tuhle chvíli mě je jedno, co říká ta dívka a že je tu ten pes s ní. Jsem schopná vzburcovat celý tábor... vždyť mi málem ukousnoul nohu! "Tairo!" křiknu znovu a podívám se vyplašeně kolem sebe ve snaze najít únikovou cestu. "Je tu ten pes a... někdo s ním! Tairo!!!"

Pj - 31. března 2014 21:18
	soukromá zpráva od Pj pro "A když vyhraju... půjdeš se mnou..." řekl kluk a zakšlebil se. Hodil dvanáct košů z různých stanovišť a vždycky se trefil. Ty jen 9x. "Tak půjdeš?" zeptal se kluk po posledním hodu.

Pj - 31. března 2014 21:20
	soukromá zpráva od Pj pro "Jsem kočka a znám tvou matku..." jakoby pokrčila rameny. Do pokoje vtrhl další obří had. "A jinou možnost nemáš." dodala kočka.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 21:24

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro "Do toho ti nic není!" houknu na dívku. Pak se otočím na Lily. "Hej klídek. Nic ti neudělá jo? Jsem tu já... Neboj!" chytila jsem ji za paži, ale pořád sebou mlátí. Nemám jinou možnost. "Spi..." pronesu tiše. Z rukou mi vyšla zlatá záře a přešla do jejích spánků. Lily usnula a já ji chytla, než se zřítila na zem. "Bezva..." zamumlám . Taky se mi klíží oči. To kouzlo mě vyčerpalo. Vzala jsem Lily do náručí a nesu ji do jejího srubu. Jak já tohle nenávidím. Položila jsem ji na její nové lůžko a vyšla ven. Zpět k té další. "Kdo je tvůj polobožský rodič?" zeptám se.

Eric Summers - 31. března 2014 21:30
	soukromá zpráva od Eric Summers pro Večer Poznámky toho kluka jsem si moc nevšímal. Soustředil jsem se raději jen na hru. Dělal jsem co se dalo, ale bohužel to nestačilo. Ten kluk byl lepší. Devět z dvanácti. Jak je to možný? Zamračím se a podívám se na toho kluka. Jít s tebou? Kam a proč? A kdo jsi?. Zeptám se a čekám co odpoví. Mezi tím si dojdu pro svůj míč a drybluju.

Nathalia Manson - 31. března 2014 21:31

soukromá zpráva od Nathalia Manson pro "Mou matku?" Zašeptám nevěřícně. Otec mi jednou říkal, že to prý byla jakási bohyně, ale já jsem tomu nikdy nevěřila. Pro mě to prostě vždycky byla ženská, co mě opustila a nechtěla jsem jí nikdy vidět. Pokud ale připustím, že to co říká ta kočka je pravda, platilo by i že moje matka je bohyně. Už jenom ten fakt, že ta kočka mluví je docela silným důvodem. Uslyším ten další syčivý zvuk a opatrně se ohlídnu. Po podlaze v mém pokoji se plazí další had a tentokrát větší než ty předchozí. "Dobře, myslím že už nemám pochybnosti." Už nad tím nepřemýšlím a přeskočím na ten strom a pak pomalu slézám po větvích dolu na zem.

Aurélien LaRoche - 31. března 2014 21:31

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Závod s nešťastným koncem Tak trochu jsem si myslel, že nemůžu prohrát, ale ukáže se, že je tomu právě naopak. Předběhla mě a ještě provokativně čekala před domem. Pak se ale najednou něco zvrtne a začne se měnit v příšeru. Neměl bych ji přeci jenom radši políbit? Třeba pak nebude mít důvod být nepřátelská... To se ale ozve její nový chraplák. Dobře, asi bych ten hlásek radši měl poslechnout. Ve svém vlastním zájmu. Není to strach... Je to jenom pud sebezáchovy. Popravdě řečeno si nemyslím, že má cenu utíkat, když mě předtím tak hravě předhonila, ale na druhou stranu je to lepší než tam stát jako tvrdý Y. "Excusez-moi, mademoiselle," vyseknu drobnou poklonu a dám se na útěk.

Christian *Rei* - 31. března 2014 21:34

Miluju motorky! Otočil jsem se. Ona má... "Dej ho sem!" křikl jsem a vyrval jí ho z rukou. "Není určen pro tebe." říkám již klidnějším hlasem. "Už budem v táboře!" oznámil jsem za chvíli. Pomalu jsem navedl motorku na přistání. Povedlo se mi to hned vedle nějakýho psa, holky a... Tairy! Konečně! Motor škytl a zaastavili jsme. Seskočil jsem ze sedadla a přešel k ní. Cestou jsem stáhl z té holky svou bundu a navlékl si ji. "Jak se má moje nejoblíbenější bohyně?" zasmál jsem se a políbil Tairu na tvář a objal kolem pasu. Voní pořád krásně, po severních větrech. "Chybělas mi..." usmál jsem se na ni,

Cora Mortimer - 31. března 2014 21:40

Všichni ste magoři Oká. No, já jsem se pokoušela být milá. Zjevně ne a všechno to začíná ještě víc šílet. V náhlém záchvatu myšlenky, požádat psa, aby si lehnul někam do stínku, ať se o něj můžu opřít, nakonec jsem to zavrhla a dál nepřítomně drbala hlavu. „Vidíš nemají čas, tak zase půjdem jinam ne? Co kdyby si mě zavedl za páničkou tvoji?“ Zeptala jsem se konverzačně jedné ze tří hlav, ale to už přicházela Taira zpátky a zřejmě si chtěla povídat, nebo spíš štěkat. ‚Kdo z nich dvou umí štěkat líp?‘ Pozorovala jsem, jak se blíží, nevzrušeně a zpoza lenonek. „Kdo?“ Možná mám teorii, o čem tady mluvíš, ale ulehčovat ti to vážně nebudu.

Pj - 31. března 2014 21:41
	soukromá zpráva od Pj pro "Prostě pojď!" vzal tě za ruku. Na kluka má příšernou sílu. Najednou se začal měnit. Na nohách se objevili šupiny a na rukou taky. Z pusy mmu vyletěl rozeklaný jazyk. Za chvíli tu stojí obrovský varan na zadních s lidským obličejem. "Pojď k tátovi!"

Pj - 31. března 2014 21:43
	soukromá zpráva od Pj pro Ta dívka tě v pohodě dohnala. "Ještě tu... pusu!" vyplázla rozeklaný jazyk. "Chlapče. Povolej ohnivé kladivo..." ozvalo se ti v hlavě.

Pj - 31. března 2014 21:45
	"Mňau?" zeptala se kočka. Když jsi slezla k úpatí stromu, jedna větev se ti omotala kolem nohy. Zabolelo to, ale jenom trošku. Zatmělo se ti před očima. "Buď silná, mé dítě..." slyšíš v hlavě. Když ses probrala, ležíš nedaleko nějakých srubů. Slyšíš lidské hlasy, nějakých teenegerů nedaleko. Rozmazaně vidíš motorku, kluka, dvě holky a... tříhlavého psa?

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 21:47

Keď mi ho doslova vytrhne z ruky, takmer aj s prstom, pretočím oči. Vidíš? Máš si dávať lepší pozor na veci. Rýpnem si doňho a obzerám sa po čiernočiernej tme okolo nás. Začneme klesať. Tábor? Aký tábor? Prečo neletím niekam pri more na pláž? Je to predsa môj sen, mala by som ísť kam chcem. Pristaneme na zemi, načo hneď zleziem z motorky aby som privítala starú známu matičku zem. Lietanie v snoch je super, ale radšej so snívala o tom, že lietam s krídlami, nie na kovovom nebezpečnom stroji. Stiahnem si bundu a keď sa Richie otočí by mi ju zobral, už mu ju podávam, zaujato hľadiac na trojhlavého psa. Takýto retardovaný sen som ale už fakt dlho nemala. Zamrmlem sama pre seba. Na sebe mám nočnú košeľu, asi som bola vytiahnutá z postele. Premeriam si so zdvihnutým obočím dve dievčatá predo mnou. Prečo dočerta snívam o zadaných chalanoch? Mala by som prestať piť toľko mojita. Založí si ruk vbok a kdesi za sbeou zbadám svetlá. Okej, ide sa ďalej. Začína to byť čudné. Chcem sa zobudiť. Bez toho, aby som na dievčatá prehovorila alebo sa na ne znova pozrela, sa vyberiem smerom k svetlám. AK sa v sne prestanem zaujímať o ľudí, väčšinou sa vyparia, čo mi teraz celkom vyhovuje.

Eric Summers - 31. března 2014 21:52

soukromá zpráva od Eric Summers pro Co to sakra... Zdá se že tomu klukovi moc do řeči není. Vypadal nějak divně. Zničehonic mně vzal za ruku a někam mně táhl. Snažil jsem se mu vysmeknout, ale měl strašnou sílu. Na takového kluka až moc velkou. Pak se stalo něco co mně dost překvapilo. Ten kluk se začal nějak... měnit. Za chvíli na jeho místě místo něj stálo něco jako varan. Stojí na zádech a má lidský obličej. Co to sakra ... Chviličku se na to jen tak dívám. Pak si uvědomím co se vlastně děje. Je to nějaká... zrůda která jde po mně jak se zdá. Jediná věc která mně napadá je utéct a někam se schovat. Stisknu v rukou ten míč a co nejprudčeji ho hodím na obličej té... věci. Udělám pár kroků vzad a pokud to za mnou půjde, tak začnu utíkat pryč, směrem od domu. K Danovi.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 21:52
	Chudáček plášť! Slyším motorku. "Richie? Richie!" křiknu. Když přišel ke mě, vrhnu se mu do náručí. "Ty jeden... kdes byl co? Já tě přetrhnu." moje pozornost se obrátila na tu holku co přijela s ním. Přijdu k ní a hodím přes ní svůj zlato - stříbný plášť. Je těžký, 7 kilo, ale příjemně teplý. "Nazdar, jsem Taria." usměji se na ni.

Jefferson *Kloboučník* - 31. března 2014 22:08

Kdesi ve vzduchu "Jasně ty mně chráníš. Najednou sis vzpomněl, že máš syna." Ušklíbl jsem se. Toto jsem mu opravdu měl věřit? Dávno už nejsem malé dítě. Navíc má matka mi nikdy neřekla, že by někdy můj otec měl v úmyslu přijít. Řekla, že to je zmetek který jí opustil s uzlíčkem nervů. Jo to jsem byl. Malý uzlíček nervů. "Jo to mi povídej zrovna ty." Měl jsem v úmyslu si odplivnout, ale nakonec jsem to uznal jako nevhodné, jelikož by se to nejspíše ke mně vrátilo. Hmmm.... super... Kde to k čertu jsem? Rozhlížel jsem se kolem sebe a vlastně doslova nevěřil svým očím. Rukou jsem se ležérně opíral o vycházkovou hůl a nakonec se vydal k jídelně, která byla dle mého názoru nejblíže. Nebo mně spíše přilákala ta díra ve střeše. A nebo fakt, že je jedinej kterej mi nejspíše prozradí kde to k čertu jsem. "Dobrou chuť. Hele.. mohl bys mi prosím tě říct, kde to k čertu jsem?" Pronesl jsem k Jackovi. Bylo mi v celku jedno, zda-li jedl či ne. Šlo mi jen o zatracenou odpověď. Nechci tu vážně dlouho trčet. Vypadá to tu divně. Krom toho mně sem dovezl otcův létající vozík s divným týpkem, který ho řídil a nic ho nepopohánělo.... Opravdu nechci mít nic společného s otcem.

Alessandra De´Lacroix - 31. března 2014 22:14

Niekto sa za mnou ozve. Otočím sa a zrazu sa na mne ocitne ťažký, teplá plášť. Chytím ho a so zdvihnutou braodu sa pozriem na dievča. Okej... nikdy, NIKDY som sa v sne nerozprávala s dievčatami.  Okej, super, formality máme za sebou, už sa môžeš vypariť. Už tak je toto môj najdlhší sen, nebudem ho naťahovať nezmyselnými rozhovormi. Odpoviem jej spevavým hlasom, z ktorého aj keď je cítiť únavu, tak je jasný. Pohodím dlhými vlasmi. Vyzerám trochu zmätene. Nechcela so sa budiť, ale už by som to clekom privítala. Začína ma to desiť. Cítim ešte aj trávu pod nohami. Naboso opatrne pokračujem v ceste, nechávajúc dievča za sebou a sebavedome si to šinúc za svetlami, kde sa črtajú budovy. Svetlo ma väčšinou v sne oslepí a potom sa zobudím. A presne to som teraz začala chcieť. Zobudiť sa.

Cora Mortimer - 31. března 2014 22:18

Nenechte se rušit Nikým zřejmě nezaznamenána jsem si odložila batoh mezi hlavy psa a pohodlně se usadil a opřela se o jeho tělo tak, abych na vše měla perfektní výhled. Alespoň trochu komedie, když už vás všichni vnímají jen jako diváka, zejména ta dívka, co to považovala za sen, se mi líbila, i to z psychologického hlediska byla možnost, jak se vypořádat z takovýmto traumatem. Sen. Škoda, že se mně skoro nikdy nic nezdá.

Peter Grey - 31. března 2014 22:18

Tábor Polokrevých - párty začíná! Jen tak si posedávám na střelnici a koukám kolem sebe, když najednou zaslechnu Tairu, jak volá něčí jméno. Svatá Athéno, další problémy? To snad ne... Vstanu, opráším se, složím luk do původní polohy, hodím na sebe bundu a jdu se podívat, co se děje. Jak je vidět, moc se toho nestalo, jen to, že do Tábora přijeli další lidi; nějaký chlap s motorkou, který se dobrosrdečně objímá s Tairou a dívka, která je na pět set procent Afroditina dcera a která na sobě má jen noční košili. Už se chystám půjčit ji svojí bundu, ale Taira mě předběhne. Proto jen stojím a čekám, jestli si mě někdo všimne. Ta holka vypadá dobře, hm.. Hele, klidni hormon, jo? Buď zticha! Ne, ty buď!.. Nakonec to nevydržím a řeknu: "Další lidi? Dneska nás přišlo tolik, že by tady mohla normálně být nějaká párty.. Tairo, křičíte jako na lesy, mám pocit, že vás slyšel celý tábor.." Všechny si měřím svýma šedýma očima a snažím se přijít na to, kdo je jejich božský rodič.

James "Jin" Wilght - 31. března 2014 22:29

No teda? Tak tohle jsem nečekala... "Nepřítel a pohrdající, nehoden plášť nosit, tma a děs mohou ho zkosit..." můj plášť zmizel z ramen té nevděčné holky a přistál mi opět na ramenou. Ha! Změnila jsem se na dvoumetrového sokola a třikrát obktoužila tu rudovlásku. Natáhla jsem pařáty, jakože ji beru jako kořist, ale místo toho jsem jí jen rozcuchala účes. Pak jsem se vrátila zpět ke stáji a změnila se na člověka. "Richie, musím si jít lehnout. Sladce spi..." dala jsem mu pusu na tvář a zamýřila k Hermově srubu. "Nazdar klucí! Neva že přespím u vás?" zasmála jsem se. Hermovi kluci radostně zahlaholili. Několik klučičích rukou mě vtáhlo dovnitř a mě je jasný, že mě čeká noc plná zkoušení nových zbraní.

Lily Brown - 31. března 2014 22:55
	soukromá zpráva od Lily Brown pro Sladké sny... Ne, nejsem histerická... Jen když mě někdo kousne do nohy, tak poté nevěřím slovům jako: "Neboj, nic ti neudělá..." Vlastně je to jen takové malé nevinné štěňátko. Ne, tak tuto myšlenku už dnes nepřijmu. Přestože se po příchodu Tairy cítím líp, stejně se nedokážu uklidnit. Až uslyším spi. Jak by pro boha... aha...

William Thompson - 31. března 2014 23:27

Je tu nějak živo... Když se tedy opět zvednu a vydám se na prohlídku tohoto šíleného místa, tak zaregistruju nedaleko jakýsi rozruch. S pocitem, že toho určitě budu později litovat se vydám tím směrem a uvidím několik lidí a motorku. Co to...? Že by další várka lidí, kteří jsou vlastně "polobohové"? Nenápadně se chvíli držím stranou a potom si všimnu černého psa s neobvyklým počtem hlav. To už si děláte snad srandu? I kdybych připustil, že Kerberos existuje, tak co dělá tady? Měl by být v podsvětí a hlídat bránu. Potom zaregistruju, že je mezi nimi i někteří, které znám. Dobře, "znám" je silné sovo, ale před chvílí jsme se viděli v tom paláci s kentaurem a ta dívka nás pak dovedla ke srubům. Párty? Mluví vážně?, myšlenkově nad tím máchnu rukou a zaměřím se na nově příchozí. Jedna z dívek neustále přitahovala můj pohled... a nebylo to jen tím, že na sobě měla z nějakého důvodu noční košilku. Kdybych hádal, tak to bude dcera Afrodity. Pomalu a tiše se začnu přesouvat ke skupince... tedy hlavně k tomu psovi. Jsem si stále vědom, že se mě nedávno jiný kouzelný tvor pokoušel zabít, ale vždycky jsem měl slabost pro zvířata. A tenhle pes i s těmi hlavami vypadal překrásně. Postavím se vedle bledé černovlasé dívky (Cora). Vzhledem k tomu, že se o něj opírá jako kdyby to byl jen nějaký domácí mazlíček, usoudím, že jsou asi nějak spojeni. Proč já sem vlastně lezu? Té věci předtím to nevyšlo a já se teď dobrovolně přibližuju k další neuvěřitelné bytosti. Vzhledem k tomu, že ti lidé okolo jsou v klidu, tak snad to bude v pořádku, ale... Ehm... ahoj, pozdravím jí potichu, s jistou dávkou nervozity a ona si může všimnout, že mám na čele zřejmě nějaký symbol, třebaže ho z většiny překrývají vlasy. Já jsem Will, doufám, že neruším. Jenom mě zaujal tenhle, jak ho mám popsat, abych nikoho neurazil? překrásný a neobvyklý pes. Ten patří k tobě?, zkusím se lehce usmát, ale nějak mi to moc nejde.

Matthew Adams - 01. dubna 2014 06:31

Tábor - rozruch venku Za nějakou dobu mám už většinu věcích suchých, takže si na sebe můžu už konečně vzít něco suchého. Bezva, teď se už můžu jít podívat po tomhle táboře. Zrovna když jsem na odchodu, tak zvenku uslyším spoustu hlasů, zřejmě se tam něco děje. Zanechám srub za sebou a zamířím směrem ke skupince lidí. Jsou mezi nimi i ti kteří stejně jako já dnes dorazili, a několik které jsem tu ještě neviděl. A mezi nimi velký černý pes se třemi hlavami. Ve chvíli kdy ho spatřím, ihned zbystřím. A kde se tu vzal ten? Nebylo snad psů na jeden den víc než dost? “Je všechno v pořádku?“ zeptám se přítomných a přitom po očku nedůvěřivě sleduji psa. No to nebyla asi nejlepší otázka. Celý tenhle tábor je dost zvláštní. I situace přede mnou není zrovna normální. Dívka s trojhlavým psem, dívka v noční košili, motorka a všude kolem spousta dětí bohů.

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 06:52

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Útěk Jak jsem si myslel, utíkat nemělo zrovna dvakrát smysl. Ale i tak ze sebe mám lepší pocit. Třeba se mi podaří ji setřást někde v užších uličkách. "Désolé, mon cheri, ale moje podvědomí mi našeptává, že s tvým jazykem nechci mít nic společného," pokrčím jakoby omluvně rameny, nezpomaluju. Sice se s rodinou pořád stěhujeme z místa na místo, protože i když máme díky mně peníze, většina příbuzných si na ty pouťové atrakce prostě už zvykla; tady už se ale docela vyznám. Potom v hlavě znovu uslyším ten hlas. Docela začínám mít pocit, že se moje podvědomí zbláznilo. Vždyť musí vědět, že jsem sice "kouzelník", ale přeci jenom... Na druhou stranu, zdá se to být asi jako nejrozumnější řešení, vzhledem k té podivnosti, s jakou se tu ta příšera objevila. A ani se nemusím bát, že před ní budu vypadat jako blázen, protože je to úplně jedno. Tak jo... Kladivo! Snažím se vyvolat v hlavě představu ohnivého kladiva a máchnout k ní rukou. Popravdě řečeno nemám nejmenší tušení, co to kurva dělám, protože je to naprostá kravina, ale mám už spoustu let tréninku v tváření se jako by vše patřilo k plánu.

Pj - 01. dubna 2014 07:42
	soukromá zpráva od Pj pro V ruce se ti zhmotnilo kladivo zářící nafialovělým plamenem. "Dobře synku! Seš machr a teď skol toho drobečka! Jo a nezapomeň poděkovat Hefaistovy!" Rozmáchl ses a ta příšera odlétla dva metry dozadu. "Synku? Řekni "sýr!"

James "Jin" Wilght - 01. dubna 2014 07:53

S klukama z Hermesova srubu je sranda. Pučí mi létající boty, které upraviloi, takže jsou jako stíhačky, vždycky mají nějaký občerstvení a umí to dobře s mečem. Jediné, v čem je skoro nikdy neporazím je běh. Já vím, ostuda, ale oni sou děti boha poslů, takže i běhu, za to já nemůžu. Když mě Sam vyhecoval, že první oběhne jezero a vrátí se zpět, ušklíbnu se. "Jó? Mysliš? Co bude výhra?" zazubím se na něj. Když řekl, že výherce zhodí druhého do jezera, přijmu. Vyšli jsme z budovy a došli doprostřed placu kolem srubů. "Tři... dva... jedna... teď!" křikl Sam a vyběhl. Já těsně za ním. Tentokrát mám jeden trumf. Usmívám se a dostala jsem se mu k boku. Běžíme vedle sebe a já začínám dotahovat, ale nestačí to. Za chvíli máme sruby za sebou. Začínám ztrácet. Není fér že vyhrává díky původu. Když jsme se dostali zpátky ke srubům zašklebil se na mě. "Tak šup!" křikl. "Ani za nic Samštajne!" popadlo mě několik silných rukou a já zasyčela. Táhnou mě k vodě a já se řehtám a vzpírám. "Raz... dva... tři... teď!" zakřičeli kluci sborem a hodili mě do vody. Já sebou stáhla i Sama. Na poslední chvíli jsem se změnila na sokola a vyletěla tři metry nad vodu. Jediný kdo se zmáčel je Sam. "A máš to trdlo!" křikla jsem na něj, vzala ho do pařátů a odnesla zpět na břeh. "Vypadáš jako utopenej krtek!" posmovám se mu. Zašklebil se a vzal mě za zápěstí a pak do náruče. Vyšel zpátky do vody. "Opovaž se!" kičím na něj. A opovážil... Studená voda mi nevadí, spíš jen skutečnost, že na sobě mám svůj oblíbený plášť. Po chvíli jsme vyšli z vody mokří a ostatní kluci stojí na břehu a smějou se. "Hele, že vás obejmu?" zeptám se. Zaječeli jak malí holky a utekli zpátky do srubu. Já za nimi. Zbytek noci jsme strávili řešením nových strategií do her a pojídáním zásob. Někteří usnuli, ale já člověk co to nepotřebuje prokecal celou noc.

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 08:15

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Ono to funguje! Jestli jsem něco fakt nečekal, tak to bylo to, že se kladivo opravdu objeví. Trochu překvapeně zazírám na věc, co se mi objevila v ruce, tu mi ale hlas napoví, abych s tím praštil tu obludu. Ma plaisire, pomyslím si a přesně to udělám. Příšera odlétne dva metry dozadu, navíc zřejmě ztratí rovnováhu. Získávám náskok. Tu se znovu ozve ten hlas. Docela se nabízí otázka, proč mi moje podvědomí říká synku. A proč mám poděkovat řeckému bohu kovářství. Neznamenají hlasy v hlavě počátek schizofrenie? To ale pořád nevysvětluje, proč se fakt objevilo to kladivo. "Le fromage," odpovím nahlas s trochu přidrzlým úsměvem

Pj - 01. dubna 2014 09:47
	soukromá zpráva od Pj pro Na botách se ti objevili jakoby... křídla? Jsou podobná, jako má božský posel Hermes. Vznesl jsi se. Je těžké udržet rovnováhu, ale celkem to zvládáš. "Bezva synku! Teď tě nebudou honit, když jsi ve vzudchu. Udej těm botám směr... Tábor Polokrevných synku. Tam musíš zamířit... Sécurité... nebo tak nějak... ..."

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 10:49

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Tábor Polokrevných? Už předtím bylo dost divný, když se po tom, co jsem si představil kladivo něco takového vážně objevilo; bylo to ale aspoň logické a dávalo to smysl. Když jsem teď řekl "sýr" a objevily se místo toho křídla na botách, přestávám se v tom orientovat. Ne že bych ale měl zrovna čas nad tím přemýšlet. Najednou se totiž vznesu do vzduchu a mám co dělat s tím, abych udržel rovnováhu. Díky bohu, že nemám strach z výšek. Ale že bych se cítil zrovna bezpečně, když nevím na jaké bázi a jak dlouho to bude fungovat, se taky zrovna dvakrát říct nedá. To neexistujou žádný lítající příšery? povytáhnu obočí. Mnohem zajímavější je ale otázka, jak mám těm botám udat směr. A co je to Tábor Polokrevných. Proč si nějaký hlas myslí, že tam bude bezpečí? Ne, že by mi ale zbývalo něco jinýho. "Tábor Polokrevných," zamumlám a doufám, že se něco stane. Jestli se mám přemisťovat po tom, co si to místo představím, tak mám trochu problém, protože ani náhodou netuším, jak to tam může vypadat.

Jack Neal - 01. dubna 2014 14:17

Jen tak si jím pstruha, když uvidím, jak někdo s něčím přistál před jídelnou. Poté přišel ke mně a já sledoval, kdo to vlastně je. Ach... Další? To snad ne! Tábor bude za chvíli plný. "Ty budeš asi nějáký polobůh, že ano?" Rychle dojím rybu, dám tác kuchaři a odejdu. "Pojd." řeknu nově příchozímu. Jakmile výjdeme z jídelny, ukážu na palác za sruby. "Jdi tam. Všechno ti tam objasní a dají ti srub." Já jdu do srubu. Nebo ne... Vidím, že všichni polobozi žijou, jako při nějáké slavnosti. Vidím, jak se sestra proměnuje, aby nespadla do vody. Nebylo jí to nic platné, stejně jí tam potom shodili. Pousměji se nad sestrou. Ale co to nevidím... Velmi atraktivní žena venku... A jen v košilce. Har Har Atraktivní žena zde bude pořád, já se jdu posmívat sestře. "Ale notak, sestřičko... Ty se necháš schodit do jezera od nich? Zažila jsi i lepší časy." Pousměji se tak, aby to slyšela aspon moje smočená sestřička.

Pj - 01. dubna 2014 14:36

Příchod do blázince Sébastien Boty se rozletěli a ani neletíš moc dlouho. V dáli jsi spatřil nějaká světla... Jsou větší a větší, již rozeznáváš i jednotlivé budovy. Přistál jsi na place. Kolem je několik různých domů, každý jiný. "Tábor Polokrevných, poslední zastávka!" zahlaholili boty a křídla zmizela. Z jednoho srubu se ozvaly hlasy. Něco tě tam táhne. Pomalu jsi přišel k nim a otevřel dveře. Vidíš dívku, je celá zmáčená. (Taira.) Sedí v kruhu nějakých kluků, kteří vypadají skoro stejně jako ty. Modré oči, hnědé vlasy. I výraz sedí. Všichni se otočili na tebe....

James "Jin" Wilght - 01. dubna 2014 14:42

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Zrovna jsme probýrali, jak nejlépe zaútočit na Áresovce, ale dovnitř vešel nějaký kluk. Postavila jsem se. Vypadá přesně jako ostatní, stejné oči i vlasy, ale neznám ho. Vypadá jako cizinec, proto zkusím několik jazyků. "Hola, como se llama? Quel est votre nom?" ( jen hrubý překlad, francouzština mi moc nejde... To první je špalěnština.) Otočím se na kluky. "Hej kluci vy jste mi někoho zatajili?" zamračím se. Zavrtěli hlavou. Takže asi nováček?

Alessandra De´Lacroix - 01. dubna 2014 15:11

What the fuck? Ono to rýmuje? Definitívne prestávam piť. Uvoľnia sa mi plecia, keď z nich zmizne ťažký kusisko látky a to dievča sa premení na...sokola? Hmm, a to mi doma nadávajú, že nemám fantáziu. Kukajte čo viem vyplodiť. Keďže je to sen, a v sne sa mi nikdy nič zlé nemôže stať, iba flegmaticky pozorujem obrovského vtáka. No vidíš, hneď si menej škaredá. Ukážem jej palec nahor, načo to vzlietne, natiahne ku mne šupinatú nohu a rozstrapatí mi to vlasy. Automaticky mi vyletia ruky nahor a uhladím si ich späť elegantne na plecia. Au, tuším mi ich pár vytrhla. To neni možné. Chlad, bolesť... je to sen. Musí to byť sen. Ak by nebol... nie...trojhlavý pes? Ľudia čo sa menia na zablšené zvieratá? Nebuď smiešna Al. Je to sen. Odpáľ. Zhúknem na sokola, ktorý odletí. Pošúcham si dlaňami ruky. Ale keď je to všetko také jasné a presné... to sny...bože. Fajn. Treba zapojiť praktickú časť mozgu. Nájdem si niečo kde je teplo a mäkko a ľahnem si. Ak sa zobudím doma, je všetko v poriadku, ak sa zobudím tu...Chytím paniku že ma uniesli mimozemšťania a skúšajú na mne alternatívnu realitu. Zvrtnem sa na päte. Viem, že dlhšie nemôžem zostávať pri tom bláznivom, nezmyselnom hlúčiku ľudí, a tak zmiznem v tme. Moja púť za svetlami sa po chvíli chýli ku koncu. Zamierim k veľkej budove, ktorá je ku mne najbližšie. Dotackám sa až k dverám, ktoré sú na pohľad studené a keď zažmúrim do tmy, zistím že sú z kovu. Poriadne sa ešte raz pozriem na budovu. Čert to ber, už ma toľko krát do nôh pichli kamene, že ja ďalej nejde. Jeden komín alebo štyri, aký je v tom rozdiel. Vyčerpaná a rozrušená zo všetkého čo sa okolo mňa dialo jednoducho otvorím veľké dvere, naslepo nahmatám prvú posteľ, zistím že je voľná a schúlim sa na jej konci. Zavriem oči a modlím sa, nech sa ráno zobudím v svojej veĺkej, známej, krásnej izbe. ___________________________________________________________________________ Ak by som náhodou nemohla vojsť do Heafistovho ubytka, že tam môžu vojsť len jeho potomkovia, alternatívna verzia je že som si sadla pri dvere že počkám kým niekto pôjde okolo a zaspala som tak.

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 15:41

Poslední zastávka Překvapivě to zase zafungovalo, jako předtím. Když se po chvíli letu trochu uvolním, musím uznat, že tohle stojí za to. Sice nemám ani páru, jak to, že tu najednou lítám jako superman; ale není to jedno, když tma je sametová a vzduch svěží? Najednou se v dálce objeví světla. Automaticky vím, že přesně tam mířím. A taky že jo. Během chvíle přistanu na place, které vypadá jako jakési náměstí, protože všude kolem dokola jsou nějaké domy. Takže tohle je ten Tábor Polokrevných. Všude kolem stojí sposuta lidí a já pořád nevím, co tu pohledávám, ale než se stačím rozmyslet, zaslechnu z jednoho srubu nějaké hlasy. Bůh ví, co přesně mě na nich zlákalo, ale najednou jsem tak nějak ztratil zájem o lidi kolem a radši se rozhodl jít tam.

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 15:41

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Srub Otevřu dveře. Uvnitř je kroužek chlapců, kteří mi jsou hrozně podobní; ať už rysy obličeje nebo tmavými vlasy a modrýma očima. Překvapeně zamrkám. V jejich středu sedí děvče, které mi podobné není, ale zase je celé mokré. Než stačím cokoliv říct, dívka se zvedne a začne na mě mluvit. Nejprve v jazyce, který neznám, pak ale francouzsky. Pousměju se. "Je suis Sébastien," odpovím. Sice netuším, proč nejdřív promluvila nějakou jinou řečí, z čehož začínám pochybovat, že jsem ve Francii, ale kdo ví. "Comment tu t'appelle, beauté?" zeptám se a usměju se. Přitom se tvářím, jako bych si nevšiml, že na ty ostatní hochy mluvila nějakou cizí řečí a že se netváří zas až tak nadšeně.

Peter Grey - 01. dubna 2014 15:46

Tábor Polokrevných - zmatky Teprve až teď si všimnu, že tam ještě stojí nějaká holka se tříhlavým psem, ale vzhledem k tomu, že se zatím nic nestalo, tak ho nechám být. "Hele lidi," promluvím, "já jsem tady taky nový, takže vám nebudu říkat co a jak, ale asi bych vás měl zavést k šéfovi. A prosím bez psa," dodám s pohledem na tu dívku, která se o 'pejsánka' v klidu opírá. Svatý Die, kolik nás dneska ještě příjde? Holka, co si přivedla trojhlavou potvoru, holka, co si asi něco šlehla... No co.. Pokynu jim, ať mě následují, a vedu je do hlavní budovy. Po cestě zjistím, že ta holka, která je pravděpodobně dcera Afrodity se rozhodla jít si zdřímnout k Héfaistovi. Ty by určitě měli radost.. Doběhnu jí a položím ji ruku na rameno. "Mohla bys jít za mnou, prosím? Nevím, co by se stalo, kdybys vlezla do srubu jiného boha." Usměju se, sundám si bundu a natáhnu jí té dívce přes ramena. "Aby ti nebyla zima." Když dojdeme ke strážným, řeknu jen, že vedu nové lidi a čekám, zda mě pustí nebo ne.

Nathalia Manson - 01. dubna 2014 16:23

Pomalu lezu po stromu dolů. Nejradši bych tu kočku shodila na zem. Vážně si ze mě dělá srandu? "Jak mňau? Nedělej že neumíš mluvit. Ještě před chvilkou jsi mě docela dost slušně komandovala, tak si nehraj na neviňátko." Asi nejsem úplně v pořádku. Zaprvé jsem opustila dům bez důkladného make-upu. Zadruhé se hádám s kočkou a zatřetí lezu po stromě jako nějakej zloděj. Konečně mám pevnou zem pod nohama a když si vzpomenu na toho obrovského hada, nejradši bych okamžitě utekla. Jenomže mi nohy obmotá větev a já se místo útěku ocitám na zemi a to docela tvrdě. Nebouchla jsem se do hlavy, ale přesto mám pocit, že se mi chce strašně spát. A dokonce i zvuky jsou utlačovány do pozadí stejně jako barvy a světla. Poslední co slyším, než zcela ztratím přehled o světě, je nějaký hlas v hlavě a já poznám že je to matka. Mami? Jak se pomalu probouzím, moje první myšlenka patří otci, kterého jsem nechala spícího doma. Doufám, že je to jenom sen, ale tráva na které ležím a zvuky mi napovídají, že doufám zbytečně. Rozhodnu se otevřít oči. Kde to sakra jsem?! Až najdu tu kočku, pořádně jí vynadám. Opatrně se posadím a čekám, že mě něco začne bolet, ale ono nic. No alespoň že už tu nejsou hadi. Snad. Uslyším nějaké hlasy a zaraduju se, ihned začnu hledat jejich původce, ale jak je uvidím, ztuhne mi úsměv na rtech. To je opravdu tříhlavý pes? Zhluboka se nadechnu. Nathalie, tohle zvládneš.. už jsi viděla mluvící kočku. Tříhlavý pes není takový rozdíl.Vyskočím na nohy a vydám se k té malé skupince s tříhlavým psem (Cora, Richie,..) Prohrábnu si rukou vlasy a uvědomím si, jak asi musím vypadat po tomhle zážitku. První na co se musím zeptat, jestli tu mají někde zrcadlo. Doufám že ano. Přijdu ke skupince a usměju se. "Ehm, zdravím. Hele asi tomu nebudete věřit, ale tak trochu nevím kde jsem a ráda bych to zjistila. Vy vypadáte, že to víte." Celou dobu se pohledem vyhýbám tomu psovi.

Jack Neal - 01. dubna 2014 19:33

Potom, co si utáhnu ze své sestry, jdu do svého srubu, kde mám v plánu se na zítra pořádně vyspat. Snad bude zítra nějáká pořádná tréninková bitva, aby jsme trochu prozkoušeli ty nové bažanty. Když procházím kolem ostatních srubů do toho mého, všimnu si ženy, které jsem si všiml už předtím. Seděla před jedním ze srubů, ale byla tma, takže jsem přesně nerozpoznal, který to je. Byla celá stočená do klubíčka, aby si udržela co nejvíce tepla. Přezto se ale pořádně klepala, jak jinak, když má na sobě pouze noční košilku. To pouze má "galantnost" k ženám mě přinutila, nabídnout jí příbytek. Podal jsem jí ruku. "Ale, copak tady děláš tak sama. Pojd radši se mnou." Pokud příjme, tak společně dojdeme až ke srubu, do něhož také vejdeme. Určitě je celá promrzlá, takže jí nabídnu mou postel, zatímco já si sednu na křeslo. Předtím však ještě svléknu své oblečení s meči a přikryju se jednou z dek.

Pj - 01. dubna 2014 20:04

"Jedeme někam, kde budeš v bezpečí.." řekl muž a opřel se do toho. Vítr vám hvízdá kolem uší. Musela jsi zavřit oči, ale když jsi je otevřela, všimla sis, že letíte! Dům kde jsi vyrůstala vám mizí z dohledu, spolu s tvím dětstvím tátou a dosavadním životem... Je času dělat Pápá? Ale co když to bude navždy? Letíte dlouho, vlastně ani přesně nevíš kolik hodin, ale za chvíli jste spatřili v dáli světla od ohňů. Jste blíž a blíž, už rozeznáváš jednotlivé budovy. Přistáli jste s žuchnutím na place před nějakými stájemi. "Bydlíš támhle." ukázal bojovník na Athénin srub. Pak slezl z motorky a přešel k nějakému klukovi s další motorkou. "Richie ty blázne, kdes lítal co? A kde je Taira co?" zakšlebil se a už si tě nevšímá.

Christian *Rei* - 01. dubna 2014 20:07

Je tu další holka. Tentokrát nějaká fialovovláska, kterou hned odhadnu na Afroditu. Příjdu k ní. "Ahoj. Jmenuji se Richie. Jsi tu zcela správně. Tábor Polokrevných, k tvím službám." usměji se a políbím jí ruku. Pak se otočím na toho kluka v bronzové zbroji. Poznám v něm kamaráda ze závodů magických motorek. "Nazdár. Ale znáš to. Představ si, Tair taky taky přišla, věřil bys tomu? Něco se děje..." řeknu temně.

Pj - 01. dubna 2014 20:16
	Peter Grey Strážní se na tebe podívali. "Bohužel, smíme pustit jen s doprovodem znalého člověka tábora. Bifós, Parthia, Taira, Jack nebo Samanthé. Předpisy." řekl jeden a zamračil se na dívku i tebe.

Nathalia Manson - 01. dubna 2014 20:21

Ani tak si neuvědomím, že ten kluk, Richie, je docela pěkný a dokonce si ani moc neuvědomím že mi políbil ruku, což mi ještě nikdo neudělal. Jenom na prázdnu otevřu pusu. "Tábor Polokrevných?" Zašeptám a pořád tomu nemůžu uvěřit. Matně si vzpomínám, že mi něco takového otec říkal, ale vždycky jsem to považovala jenom za pohádku. Zhluboka se nadechnu a napočítám do tří.. 1, 2, 3.. a pomalu vydechnu. Připustím tedy, že všechny ty příběhy jsou pravda. Hned jakmile začnu normálně uvažovat a šok odezní, začnu litovat že vypadám tak jak vypadám. Ten tábor nebude až zas tak špatný, když tu jsou tak hezký kluci. Začnu se usmívat a hrát si s vlasy, poslouchám rozhovor těch dvou kluků. Stejně nevím kam mám jít, nebo co mám dělat.

James "Jin" Wilght - 01. dubna 2014 20:22
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro "Je suis Taira. Vous parlez tchèque?" usměji se na něj. "Francouzky to asi nepůjde. Umím od každého trochu..." vysvětlím, ač nevím, jestli rozumí.

Christian *Rei* - 01. dubna 2014 20:23
	Přikývnu. "Vypadáš celkem ztraceně. Nechceš pomoct?" nabídnu se a usměji. Vypadá celkem dobře, ale šokovaně. "Klídek. Když jsi se mnou, nic ti nehrozí!" dodám.

Nathalia Manson - 01. dubna 2014 20:37
	Vyhlídka toho, že bych s ním mohla strávit nějaký čas mě docela láká. Usmějěju se tím nejsladším úsměvem jakého jsem schopná. "Tak to dopadá, když věříš mluvící kočce, protože po tobě jde pár hadů. Jo, pomoc by se docela hodila." Párkrát zamrkám. Jo, tohle bude fajn. "Tak to se ti asi budu muset držet pořád nablízku."

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 20:40
	soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Srub Taira. To je docela neobvyklý jméno. Česky? Proč bych to měl umět? Zavrtím hlavou. "Mais je parle anglais, si tu veux changer la langue," nabídnu jí. Prakticky každý dneska umí anglicky.

Peter Grey - 01. dubna 2014 20:45

Tábor Polokrevných Už se chystám pohádat s tím křupanem, co si říká strážný, ale nakonec si to rozmyslím, zhluboka se nadechnu a řeknu: "Aspoň vemte dovnitř jí, prosím. Ještě jedna nová je v Héliově srubu s Jackem," ušklíbnu se. Co tam asi dělají... Podívám se na tu dívku, popřeju hodně štěstí a vydám se zpět do Athénina srubu, kde si dám sprchu, vytáhnu z batohu nějaké čisté oblečení, lehnu si a teď už snad usnu.

Cora Mortimer - 01. dubna 2014 20:59

Je v tom chaos, takže reakce na Willa a vy ostatní si můžete víte co :D Pozorovala jsem Chaos před sebou a bytostně jsem si to vlastně užívala, jeden přeřvával druhého v naprosté neshodě a všichni byli spokojeni. Úžasné. A něco se pořád dělo, nadávkem k tomu bych vás všechny chtěla upozornit, že můj den byl fakt mizerný a tenhle tábor není tak velký, aby se přece něco nezačalo okamžitě řešit, ne? Jako třeba někdo, kdo něco ví a hodlá plýtvat svým časem, aby se o to podělil. ‚A první oběť.‘ Podívala jsem se na kluka, který na mě prve promluvil. Sundala jsem si lenonky, i když to znamenalo dočasné oslepení. „Cora.“ Představím se, pak se podívám na psa, na kluka, na psa … „Mno, asi jo.“ Nerozhodnost, tak trochu, hlavně zmatek a trochu ztracený výraz ve tváři, i černých očích. „Můžeš mi říct, kde to vlastně jsem a co se děje?“

James "Jin" Wilght - 01. dubna 2014 21:12
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro "No konečně se dohodnem!" řeknu nadšeně. "Jak tak na tebe koukám, neumíš náhodou vyvolat kouzelný létajcíí boty, nebo tak nějak?" usměji se na něj.

Aurélien LaRoche - 01. dubna 2014 21:20

soukromá zpráva od Aurélien LaRoche pro Srub "Nějaký boty se objevily. Po tom, co mi krásná holka málem ukousla hlavu." Nakloním hlavu na stranu. Taira se chová, jako by o nic nešlo, jako by nějaké létání bylo naprosto normální, a to mě docela mate. Sice jsem promluvil anglicky, ale můj francouzský přízvuk je v tom hodně znát. Ostatně se říká, že francouzský přízvuk v angličtině je jeden z nejhorších.

Alessandra De´Lacroix - 01. dubna 2014 21:29

Mám rada pohyb. Aj šport. Ale tie dvere museli vážiť minimálne tonu, keďže som s nimi ledva pohla, alebo..boli jednoducho zamknuté? V každom prípade, skončila som pri stene, schúlená do klbka a potichu nadávajúca. Zobuď sa, zobuď sa...no ták. Na prd sen. Kriste, chcem ísť preč. Piči. Klajem ako námorník. Som Alessandra De´Lacroix. Nikdy som sa neocitla v situácii z ktorej by som sa nejako nedostala, no nie? Teraz-chcem-posteľ-a-to-hneď! Sústredím sa na tú myšlienku a tu zrzu-puf! Začujem nad sebou hlas. Nádejne zdvihnem hlavu a zbadám nad sebou chlapca. Vyzerá staršie ako ja. Tramtaratáá! Posteľ prišla. Na tvári sa mi rozšíri vďačný úsmev, prijmem ruku a vytiahnem sa nahor. Skúšala som tu kempovať, ale nevyšlo mi to. Odpoviem na otázku čo tu robím tak sama s dávkou sarkazmu v hlase, ale vidno ako ma potešilo, že moja schopnosť nejako si pritihnuť východisko z každého problému stále funguje. Ešte aj v sne..ak je to sen. Zatiaľ sa toho držím. Dojdeme k ďalšej budove, do ktorej aj vstúpime. Neobzerám sa vpravo ani vľavo, len sa spýtam na kúpeĺňu, kde si umyjem bosé nohy, ktoré nachytali na seba špinu. Sprchovala som sa tesne pred týmto neplánovaným výletom, takže sa hneď vrátim aj naspäť a vyleziem na posteĺ. Obmotám si okolo tela prikrývku, kým v nej nie som úplne zakuklená, takže vidno pod ňou moju siluetu. Očkom mrknem, kde si ty a vidím, že si sa usalašil v kresle. Máš to u mňa, ak sa zajtra zobudím a zistím, že toto celé nie je len krutý, zlý, studený sen. Dobrú. Natrasiem si vankús, načo si naňho ľahnem, vlasy sa tmavorubnové vlasy sa rozprestú na ňom a ja bez výčitiek, že kvôli mne nocuješ v kresle, takmer okamžite upadnem do spánku.

William Thompson - 01. dubna 2014 21:39

Rozhovor s Corou... Pohlédnu na dívku. Pokud je i její rodič starořecký bůh, kdo to asi je, pomyslím si. Bledá pleť a černé vlasy ukazují na nějaké "temnější" božstvo. Že by Hades? I když pravděpodobně uvažuju moc přímočaře. Já nejsem ten kentaur, abych věděl všechno jen po jednom pohledu. Nicméně, kdyby byla příbuzná s vládcem podsvětí, potom by dávalo smysl, že si tak rozumí s tím tříhlavým psem. No... upřímně, já jsem taky dorazil teprve před chvílí. Nicméně vypadá to, že všichni jak jsme tady máme jednoho rodiče člověka a druhého řeckého boha. Tohle místo se prý jmenuje Tábor polokrevných a má to být pro nás jediné bezpečné místo. Asi to zní šíleně, ale, na chvilku se zarazím. Myslím, že ten pes, podívám se na něj, jestli ho to oslovení nějak neurazilo či nepodráždilo, ti už sám ukázal, že svět není úplně takový, jak jsme si mysleli. Bohužel já nejsem ten pravý na nějaké hlubší vysvětlování, sám to moc nechápu, dodám tiše. Stále v duchu obdivuju psa, ale nejsem pochopitelně natolik šílený, abych se ho jen tak pokusil pohladit. Zatím si ještě cením svých končetin. Když si sundá brýle a odhalí černé oči, tak mě to už ani moc nepřekvapuje, během dnešního večera jsem už viděl mnohem divnější věci.

Cora Mortimer - 01. dubna 2014 21:58

Willík Vzpomněla jsem si na to, co říkávala matka. ‚Když si budeš myslet, že nic nemůže být zamotanější, je řešení překvapivě jednoduché.‘ Trochu nevěřícně jsem se na něj dívala, hodně nevěřícně. Tak řečtí bohové. To byla novinka, ale že by to bylo až tak jednoduché? Mohlo by být. Každopádně by to vysvětlovalo to všechno, co se během dneška stalo. „Řečtí bohové? A kdo je teda tvůj rodič?“ Hlavně se na to neptej mě, odpověď bys opravdu slyšet nechtěl, ale opravdu ne.

William Thompson - 01. dubna 2014 22:24

Rozhovor s Corou pokračuje... Sleduji její prvotní nevěřícně výraz. Jo... nějak takhle jsem se taky cítil, když jsem měl nejdřív v pokoji nečekanou mutantní návštěvu a potom mi tady, řekli, že celý můj dosavadní život byla lež. Vlastně se tak pořád ještě cítím, ale už to je přece jenom lepší. Po její otázce chvilku uvažuji a pohlédnu na jasný měsíc, který si stále pluje po obloze. Je skutečně možné, abych se právě díval na matku? Potom vrátím pohled dívce. Dorazil jsem sem teprve asi před čtvrt hodinou, ale řekli mi, že mojí matkou by měla být Seléné. Mezitím si rukou odhrnu vlasy z čela a ukážu jí stříbrno-fialový srpek, který po většinu času schovávám. Bohyně měsíce a zpodobnění Luny, dodám tiše a nervózně. Sakra, pořád to je ještě pro mě dost šok, pomyslím si. A co ty? Máš nějakou teorii, kdo by mohl být tvým "božským" rodičem?, zeptám se, ale je vidět, že nehodlám nijak tlačit.

Cora Mortimer - 01. dubna 2014 22:38

Jak by ti to jenom Wille Podívám se na měsíc, na něj, na měsíc, zpátky na něj. „No určitá podoba by tu byla.“ Pronesu zvolna. „Já? Moji rodiče? Ehm.“ Chvíli zamyšlení následovalo pokrčení ramen, kdy mozek zjevně došel k nějakému rozhodnutí. „Antická mytologie není něco, o čem bych věděla alespoň základy, mě spíš vždycky brala filozofie.“ Odpovím nakonec, „A když sme u toho, asi by to chtělo nějakou střechu nad hlavou. Kde se tady bydlí? Nevíš náhodou.“ A kam si můžu zaparkovat psa?

William Thompson - 01. dubna 2014 23:35

Stále s Corou... na náměstí pod Měsíčkem Po její poznámce chvilku uvažuji, jestli to myslela jako vtip nebo ne. Prozatím to však nechám být. Něco mi na tom nesedí... já také nejsem žádné eso v řeckých mýtech a legendách, ale zdá se mi, že něco tuší... minimálně bych řekl, že má nějakou vlastní teorii, ale pokud mi ji nechce říct, tak to z ní nebudu tahat. Lehce pokývu hlavou nad její "nevědomostí" a na nic dalšího ohledně jejího původu se už dál nevyptávám. Vypadá to, že je tady několik různých srubů, přičemž každý je zasvěcen jednomu z bohů a jeho potomkům, začnu vysvětlovat to málo, co jsem o táboře dosud zjistil. Já bych mě například bydlet támhle, ukážu na jednu tmavě modrou budovu mezi mnoha ještě podivnějšími stavbami. Pravděpodobně bys měla jít za Bífosem, to je kentaur a pravděpodobně něco jako zdejší vedoucí. U mě odhalil totožnost mé matky okamžitě, takže u tebe to asi bude podobné. Potom budeš hned vědět, do kterého srubu patříš. Mohu tě zkusit zavést tam, kde jsem ho naposledy viděl, pokud chceš. Schválně nenápadně studuju výraz její tváře, jakmile dořeknu větu. Snažím se odhalit, jestli skutečně neví nic o své rodině nebo jí zmínka o tom, že kentaur uvnitř bude o jejím rodiči vědět, nějak ovlivní. Případně jestli se bude nějak bránit možnosti, že by u toho byl ještě někdo jiný. Jasně... určitě jsem jenom paranoidní z toho všeho, co mě zatím potkalo. Za vším teď vidím něco, co ve skutečnosti nic neznamená. Nicméně ten pes... Chová se, jako kdyby byli spolu už nějakou delší dobu a neobvykle dobře spolu vycházejí. Alespoň mnohem lépe, než bych od strážce podsvětí a poloboha očekával, což naznačuje, že pravděpodobně už o tom, že není normální nějakou dobu ví.

Matthew Adams - 02. dubna 2014 06:36

Tábor - venku Když jsem přišel ven, byl tam pěkný zmatek. Dorazili další noví lidé a není to tak klidné jako když jsem dorazil já s ostatními. I když já klidný příchod zrovna neměl. Všichni se chvilku dohadují a pak si všimnu, že ta divná dívka zamířila k mému srub, zcela klidně a bez zbytečných otázek. Už jsem se chtěl do celé situace vložit když se tam nachomýtne jeden z těch co se mnou dnes dorazili a vede jí pryč. A aby to nebylo málo hned potom jí vezme jiný kluk a vede jí k sobě. Chudák holka, vypadá, že je zmatená víc než dost a tahají jí tu jako kus hadru. No tomu prvnímu bych křivdil, chtěl jí jenom pomoci. Pozoruji ještě chvilku srub kde zmizeli a nezdá se, že by někdo vyšel ven. Jdu proto za strážným u kterého před tím nepochodil Peter. “Vy s tím jako opravdu nebudete nic dělat? Kdo se má o ty nové postarat? “ Začínám přemýšlet jestli tu ti strážní od něčeho vůbec jsou nebo jestli slouží jen na okrasu.

Alyssa Wonder - 02. dubna 2014 14:05

Cože? To jsem se toho dozvěděla nechce mi už konečně říct o co zde jde?Ale to už vyrazíme a pokud chce takhle jezdit po ulici bude to zajímavé. Ať se nikdo nediví ať čte lidem s tváří tohle město šediví ... jo já vím mluvím nesmysly.Ale celá tahle situace je poněkud nesmyslná. Zavřu oči a když je opět otevřu zjistím že letíme.My opravdu letíme a všechno dole pod námi ubíhá opravdu velkou rychlostí. My letíme na motorce nad městem a všechno co jsem znala zůstává za mnou.A přede mnou je ... no nevím protože mi zatím vůbec nic neřekli.Táta říkal že se uvidíme,ale kdy?A za jak dlouho? Nevím jak dlouho letíme když před sebou uvidím ohně a taky nějaké budovy. Asi zde nepůjde o teambuilding.Jo já vím,ale nemohli by mi aspoň naznačit tohle připomíná počítačový tábor. Když nakonec přistaneme před něčím co připomíná stáje dojde mi že žádné z mých přirovnání nebude zrovna správné.Místo kde mám bydlet vypadá docela normálně a zatím co můj průvodce se baví s někým jiným taky na motorce.rozhodnu se že se zde porozhlédnu. Když mi neřekl kde to vlastně jsem nebo o co zde vlastně jde.To bylo samé honem honem rychle rychle s tím že se vše dozvím až na místě a tady nic.Dobře asi se nejdřív podívám do toho domu kde mám bydlet.

Jefferson *Kloboučník* - 02. dubna 2014 15:41

Tábor šílenců "Hmmm... asi to tak bude. A dík mimochodem." Pronesl jsem k tomu týpkovi, jehož jméno jsem se nedozvěděl. Nemám v úmyslu tu zůstávat déle. Spíše se potřebuji dozvědět, co tady zatraceně dělám a co měli znamenat ti hadi v mém pokoji. Jenom jdu pro potvrzení, že za ně může otec. Povzdechnu si. Snažím se jít směrem, který mi ten kluk ukázal... Avšak se zastavím na malou chvíli, abych se podíval na velkou skupinku nejspíše dalších polobohů jako jsem já. Heh... tak tady vážně nebudu. Vždyť to vypadá jako nějaká škola.... teda spíše školka. Rozhodl jsem se tedy pokračovat dál tím směrem, který mi byl ukázán. Pěkný palác... fajn... a co teď. Zaklepal jsem. Vyčkal s napětím něčí příchod, doufal přitom že to nebude otec. "Dobrý den, rád bych se vás zeptal... co tady dělám? A co zatraceně měli znamenat ti hadi v mém pokoji? A taky potřebuji se odsud dostat." S tímto jsem vyčkal na odpověď a doufal, že tím nikoho neurazil. I když.. vlastně mi to bylo jedno.

Sgt. Jeremy Lorenson - 02. dubna 2014 18:16

Tábor - chaos kam se podíváša Ve srubu jsem našel nějaké věci na převlečení. Nevím kdo jim tu šil, ale vzhledem k relativně lehkému a vzdušnému oblečení jsem pochopil, že bez tak v každém srubu je to uzpůsobeno opět na boha. Bylo to příjemné a musí se nechat v rozložení chaty i velice pohodlné, ač bych to dříve asi nepřiznal. Rozhodl jsem se vyjít ze srubu a zastavil jsem se přede dveřmi a sledoval jsem dění v táboře, který jak mi bylo sděleno a jak jsem vytušil bude na další dobu asi mým domovem. Opřel jsem se o dveře srubu a sledoval ten chaos a míhání se lidí tedy lépe řečeno polobohů, kteří asi z části tušili o tomhle místě asi jako já a dalších bytostí. Najednou jsem musel se zamyslet nad otázkou, že se máma spustila s bohem. Hmm, kdo by to do ní byl řekl. NEvěděl jsme co dělat a tak jsem se vydal jen na volno táborem. Opřený o storm jsem z povzdálí sledoval ,,souboj", který sváděla skupinka u paláce. Podle toho co jsem slyšel, tak byli Ti strážci buď opravdu tupí nebo prostě nevím co se jim honilo v hlavě. Oni neuhnou, bojí se aby jsi tam nenaběhl s mečem v ruce a nepoškodil výzdobu. Rýpnu si relativně výsměšným tónem, protože tohle je vrchol absurdity.

Pj - 02. dubna 2014 20:23
	Strážní se na tebe pohradavě podívali. "Nic o tomhle táboře nevíš, ale přesto poučuješ co? Tyhle typy tu jsou pořád. Pokud chceš, pojď si to s námi vyměnit, celou noc nehybně stát v 20 kilovím brnění a hlídat..." zarazil se a nervózně otočil. "Něco, po čem ti nic není." řekl po chvíli a hodil si kopí z ruky do ruky. Jeho společník jen přikyvuje.

Pj - 02. dubna 2014 20:26

soukromá zpráva od Pj pro Ze dveří vykoukla hlava s kozlími rohy, kudrnatými vlasy a hnědýma očima. "Mehehé. Pán nemá čas, ale pokud chceš odpovědi, řeknu ti je. Tvím tátou je nějaký bůh... Hadi co tě ohrožují zanmenají, že se tě nějaká obluda nebo příšera z podsvětí snaaží zabít, jako mehehe všechny. A zrovna tu stojíš a koukáš na nejpohlednějšího satyra v Táboře polokrevných. Jinak tu jsi, aby ses naučil čelit potvorám tam venku a... aby tě nezabili." hlava zase zmizela a dveře se zabouchly.

Pj - 02. dubna 2014 20:29

soukromá zpráva od Pj pro Přibližuje se k tobě nějaký kluk. Hledí do papírů vznášejících se před ním. Narazil do tebe. Na nose má kulaté brýle, trochu jako Harry Potter, je v laboratorním plášti a v ruce drží malýmikroskop. " Promiň, promiň, hlavně mě nestrkej do jezera! J0 ty tu jsi nová? Asi Athéna co? No... pojď za mnou sestro!" vešel do jednoho ze srubů. (Popis v HP.) u stolů tam sedí ještě několik lidí. Všichni ti jen zamávali. "Vyber si, kde chceš spát." řekl ten kluk.

Jefferson *Kloboučník* - 02. dubna 2014 20:32

soukromá zpráva od Jefferson *Kloboučník* pro A jak se dostanu do své ubikace Vyslechnu si pozorně satyra, který mi neříká žádnou novinku. Toto jsem tak nějak tušil. Nechtěl tomu věřit, ale tušil jsem kde jsem. Měl jsem v úmyslu se na něco ještě zeptat, ale to mi div nezabouchl před nosem. Tak jsem znova slušně zaklepal. "Omlouvám se, že zase ruším...Když už jsem tady a vůbec se tu nevyznám. Bylo by dobré mi pomoct se aspoň dostat do nějakého mého pokoje... tedy pokud tady nějaký mám... prosím." Upřímně jsem doufal, že před ním nebudu muset klečet na kolenou, protože jsem to neměl v úmyslu. Byl jsem z toho všeho natolik unavený, že jsem se viděl v posteli. Potřebuji dospat to, co jsem ztratil kvůli těm hloupím hadům od fotříčka.

Pj - 02. dubna 2014 20:35

soukromá zpráva od Pj pro Collin Dnes jsi měl perný den. Těšíš se, až zalezeš do postele, ale osud má jiné plány, které ti změní život. Jdeš domů. s taškou plnou různých věcí. najednou se před tebou objevili dvě cetsy. Nikdy dřív tu nebyli, jakoby vyrostli z ničeho... Jedna je vysypaná pískem, vede donekonečna, v dáli se leskne zlatý oltář, v písku se třpirí stříbro. "Pojď... pojď sem..." říká ti nějaký hlas. V zápětí hned víš, komu patří. Je to mladá žena, kolem 20- ti, v plesovích bílích šazech. Druhá cesta je štěrková, potemělá, ale v dáli cítíš hrdinství, slávu a uznání, ale pořád tě láká ta první cesta. "Vyber si můj synu. Vyber si dobře. Máš jen jednu šanci. Buď sláva, nebo... ona..." ozval se ještě jeden hlas, uklidňující a přátelský, poznáváš v něm hlas své maminky.

Cora Mortimer - 02. dubna 2014 20:55

Co takhle romantická párty Wille? Ty, já, měsíček, pes … Pozorně jsem jej poslouchala. „Kentaur?“ Počastovala jsem jej dalším nevěřícným pohledem, i když vlastně proč ne kentaur? Takové obyčejné zvíře, najdeš jej normálně na ulici, jak si táhne od ničeho k ničemu. „Myslíš napůl kůň, napůl člověk?“ Naznačím rukama, které půlky přesně myslím. Co se dá dělat, jsou i zvláštnější věci, než … než … no dobrá, zrovna teď si na žádnou z nich vzpomenout nemůžu, ale to nic neznamená, ne? „Jo, to bych ti byla vděčná.“ Přikývnu. „To by se mi asi opravdu hodilo, díky.“ Ohnu se pro batoh, abych si ho mohla hodit na záda. „Pokud ti to teda nevadí.“

Peter Grey - 02. dubna 2014 20:57

Tábor Polokrevných Chystal jsem se v klidu a v pohodě odejít, ale stráž mě vážně dohřála. "Fajn!" Řeknu Coře, aby počkala a rozjedu se rychlým krokem k Héliově srubu. Když stanu před dveřmi, začnu na ně bušit. "Jacku! Jsi tam? Potřebuju pomoc! A neboj, nic mě zabít nechce!" Když Jack otevře, moc se mu omluvím, že ruším a vysvětlím mu situaci, poprosím ho, aby řekl něco těm pitomým strážcům a aby s sebou dovnitř vzal i tu holku, co je u něj. V opačném případě budu do těch dveří mlátit tak dlouho, než se naštve a otevře, ať to bolí jakkoliv.

Jack Neal - 02. dubna 2014 21:24

Probuzení Ach jo... Zase někdo otravuje! Někdo mi buší na srub. Něco na sebe hodím a otevřu s rozzlobeným výrazem. "Co chceš, Petře?!" Řeknu s udiveným výrazem. "A proč bych tě měl zabíjet?" Aaha, zase stráže. "Nesváděj to na ně, jen plní rozkazy." Ach jo. Ale je pravda, že by měli být trochu schovívavější... "Počkej před srubem, vzbudím ji a oblečem se." Zavřu dveře srubu. Něžně vzbudím půvabnou rudovlásku a řeknu jí, že někdo něco chce. Je to sice nepříjemné, ale musí to být. "Neboj, bude to jen chvilka, pak si můžeš spát, jak dlouho chceš." řeknu rudovlásce. Já si obleču mikinu, kalhoty a rudovlásce dám kabát. Jen tak z galantnosti. Výjdu s rudovláskou ze srubu a hlavou kývnu na Petera. Přijdeme k budově, kde už stojí stráže... "Vy je nechcete pustit? Vím, že děláte svou práce, ale jsou to polobozi, stejně jako já, nebo Taira. Stejně by se to dřívě, či později dozvěděli. Bude nejlepší, aby se to dozvěděli dříve, než později. Pust nás!"

Pj - 02. dubna 2014 21:52
	soukromá zpráva od Pj pro Ten kluk tě bez problémů dohnal. Zastoupil ti cestu a šklebí se od ucha k uchu. "Neutečeš mííí..." zašeptal. V hlavě se ti ozval hlas, při kterém se bortí stěny. "Povolej oheň synu! Povolej oheň!" (pokud to uděláš, povede se ti nestůr u zabít)

Pj - 02. dubna 2014 22:04

soukromá zpráva od Pj pro Jdete tmavím lesem, tedy běžíte. Něco je vám v patách. Tvůj ochránce satyr nervózně vrtí oháňkou a pobízí tě k ještě rychlejšímu běhu. A pak to uslyšíš. Dusot těžkých nohou. Otočila jsi se a zakopla o kořen, vyčnívající ze země. To "něco" se blíží. Má to rudé oči, světélkující ve tmě. Blžíí se to. Satyr se tě pokusil bránit, ale to něco ho odhodilo do houští. "Dcero Hermova, dnes zemřeš!" uslyšela jsi. Ten hlas je ďábelský, plný temnoty. Rostliny v okruhu dvou metrů od toho tvora uvadají. "Dcero, řekni sýr! Rychle!" ozvalo se ti v hlavě naléhavě. Ten hlas... Znáš ho... Patří snad tvému otci?

Pj - 02. dubna 2014 22:05
	Pózor! Jack + doprovod :D Strážní se na tebe podívali. "Jacku víš, že nesmím pouštět nikoho cizího, i kdyby to byl bůh. Musíme být opatrní, při tom co se děje." kopí, která drží stráž se rozplynula a vy můžete vejít dovnitř. "Jo a Jacku, až uvidíš ségru, řekni, že si s ní chci zítra dát závod na pegasích. Chci jí vrátit to posledně." zazubil se.

Eric Summers - 02. dubna 2014 22:07

soukromá zpráva od Eric Summers pro A sakra... Běžel jsem rychle. Normálního člověka bych bez problémů předehnal, jenže tenhle "kluk" určitě normální není. Předběhl mně, zastoupil mi cestu a strašně blbě se začal šklebit. Ustoupil jsem o dva kroky zpět a přemýšlel jsem co dělat. A sakra... tohle není normální. Přece se tu nemůže objevit jen tak něco takového. Co se to k čertu děje? Docela zmatený se dívám na toho kluka a přemýšlím co dál. Najednou v hlavě ale uslyším nějaký hlas. Synu? Oheň? Začnu se rozhlížet zda někoho neuvidím. Bohužel v okolí někdo není. Nevím proč, ani nečekám že by se něco stalo, ale natáhnu ruce směrem k tomu klukovi a pokouším se udělat co mi hladil ten hlas. Co mohu ztratit?

Pj - 02. dubna 2014 22:10

soukromá zpráva od Pj pro Z rukou ti vyšel kužel rudého ohně. Nestvůra vyjekla azměnila se v písek. "Jó zásah synku, ale příjdou další!" varoval tě hlas. Na obloze se objevil jasně rudý červený bod, stále se přibližující. Jako meteorit, akorát sedmkrát rychlejší. Zjsitil jsi, že nemůžeš utéct. Jsi jako přikovaný. To světlo je blíž a blíž... Zavřel jsi oči a čekáš, až do tebe narazí a změní ulici v trosky, ale to se nestalo. Otevřel jsi oči. Před tebou levituje ve vzduchu ohnivé kladivo. "Chyť se synku!" řekl ti znovu ten hlas. To kladivo je rozžhavené do běla, tak se ti do toho asi moc nechce.

Eric Summers - 02. dubna 2014 22:28

soukromá zpráva od Eric Summers pro Na chviličku jsem si připadal docela blbě. Jak takhle stojím, mám natažené ruce a snažím se udělat "něco" co by mně zbavilo té nestvůry. To se ale za chvíli změnilo. Z rukou mi vylétl oheň. Zamířil na tu věc a spálil jí na prach. Udiveně jsem se podíval na své ruce. Vau... to bylo fakt hustý. Ale co... to vlastně bylo? Nevím proč, ale nějak si nechci připustit že bych ovládal oheň. Přijde mi to na hlavu. V hlavě jsem znovu uslyšel onen hlas. T..tati? Špitl jsem tiše. Až teď mi dojde že o svém otci vlastně vůbec nic nevím. A teď je tu zdá se něco, nebo někdo, kdo mi říká synku. Zvláštní. Na obloze se najednou objevilo nějaké světélko. Jasně svítilo a.. mířilo přímo na mně! Chtěl jsem utéct, ale nemohl jsem se vůbec hnout. A tak jsem se přikrčil a čekal. To je úžasný. Napadne mně nějaká stvůra, já z ní udělám prach a teď mně rozmáčkne meteorit. Skvělý! Čekal jsem kdy ucítím bolest a stane se ze mně jen flek. Jenže to se nestalo. Narovnal jsem se a podíval se před sebe. Přede mnou je něco jako doběla rozžhavené kladivo. Nebo co to je. Zase jsem slyšel ten hlas. To jako fakt? Mám se toho dotknout? Chvíli přemýšlím a nedůvěřivě se na kladivo dívám. Za poslední hodinu se stalo tolik divných věcí že mi to připadá že jsem se zbláznil. Nebo spím a tohle se mi zdá. Jasně, usnul jsem. Tohle bude jenom sen. Dotknu se toho a určitě se probudím. Zhluboka se nadechnu a velice neochotně položím ruku na to kladivo a chytnu se ho.

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 07:45

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro "Teda... A cos jí prováděl co?" usměji se na něj. Několik kluků za mnou se začalo zakuckávat, jak se snaží zakrýt smích. "Jich si nevšímej. Jsou to jenom tví bráchové." hodím k nim hlavou. "A protože na tebe zaútočila, jsi tady. Tady je útočiště všech polobohů, tedy lidí s božským a lidským rodičem. Jsi syn Herma, boha zlodějů a božského posla. Věř mi, máš hondně veselýho tátu. No, teď každý z nýás dostal na výběr. Můžeš jít opět pryč a pokusit se přežít všechny ty nestvůry co tam jsou a je jich hodně, nebo můžeš zůstat zde, naučit se bojovat atd. Do ničeho tě nenutím. " vím že toho asi je najednou hodně, ale já tohle uvítávání nováčků nesnáším. Lepší bylo, když jsem byla v Zelených horách. Tam příšery přesně věděli co dělat.

Pj - 03. dubna 2014 07:51

soukromá zpráva od Pj pro Sebasian Allen Běžíte lesem a něco je vám v patách. Něco velikého. Nad hlavou vám přeletěl urostlý stromek a jako šipka se zabodl nedaleko do lesní půdy. Kaya zakopla a zhroutila se k zemi. To "něco" se blíží. Rychle. "Máš jedinou možnost synku... Musíš povolat vítr. Zvládneš to. Věřím ti... Mysli na ten dokument, co vám pouštěli. To tornádo, pamatuješ? Vytvoř na tu obludu tornádo!" ozvalo se ti naléhavě v hlavě.

Pj - 03. dubna 2014 07:55

soukromá zpráva od Pj pro "Uíííí! Drž se synáčku!" ozval se ti v hlavě ten hlas. Odlepili jste se od země. Začalo ti doutnat oblečení. Žár kolem je příšerný, normálního člověka by spálil na škvarky, ale ty jsi v pořádku. Jste doopravdy jako meteorit. Neletíte dlouho, ale oblečení ti vzplálo. "Jejda, druhý motor hoří, kopilote." znělo to přesně jako z vysílačky. Kladivo zmizelo a ty padáš. Ani nevíš jak dlouho. Ozvalo se "plesk" a ty sji přistál v jezeře.

Eric Summers - 03. dubna 2014 09:08

soukromá zpráva od Eric Summers pro Ten hlas mi řekl ať se držím. Nevím proč, ale raději jsem ho poslechl. Najednou jsem už nestál na zemi. Bylo to jako bych letěl. Docela vzrušující, ale více mně to děsilo. Nějak jsem nechápal jak je tohle možné. A to že mi začalo doutnat oblečení mi na klidu nepřidalo. "Letěli" jsme ještě chvíli. Během toho mi ale oblečení stačilo chytnout. No bezva. Budu někde pryč a ještě k tomu skoro nahej... Ozval se nějaký jiný hlas, který oznamoval že něco bude asi v nepořádku. Pak kladivo zmizelo a já jsem padal. Pod sebou jsem viděl jezero. Vím že to bude bolet, ale aspoň se mi uhasí oblečení. Když v jezeře přistanu, tak si taky trošku loknu vody. Pokusím se vzpamatovat a doplavu na břeh. Tam si lehnu na záda a snažím se pobrat co se to teď vlastně stalo. Bezva. To je fak úžasný... Sakra, tohle sen asi nebude. Pro jistotu se ještě štípnu, ale když ucítím bolest tak je mi jasné že tohle sen nebude. Pár minut budu jen ležet a odpočívat. Pak pomalu vstanu a porozhlédnu se kde to vlastně jsem.

Alessandra De´Lacroix - 03. dubna 2014 09:35

Príjemná, mäkká, pohodlná, uspávajúca tma všade naokolo mňa... a niekto sa začne do tej tmy dobíjať, pichať do nej a trhať ju. Ešte nie... škola je až zajtra... Zamrmlem z polospánku, no keď to neprestáva, som nútená otvoriť smaragdovozelené oči. Kde to...och nie. Žiaden...sen? Dočerta. Asi...sa s tým budem zmieriť. Okej, jedno nočné dobrodružstvo, akonáhle bude ráno, vraciam sa domov. Neviem prečo ma sem zaviezli, ale dlho tu nebudem. Vzdám sa svojej nádeje, že cleé to fiasko bola iba nočná mora. Vyrovnám sa tým po svojom- potlačím narastajúcu paniku a zachovám si chladnú, čistú hlavu. Panikáriť môžem, ke´d budem sama. Zamrkám na svojho záchrancu, ktorého meno neviem, ako si vzápätí uvedomím, ale moc mi to neprekáža. Mená nie sú až tak dôležité a čím menej ich viem, tým menej sa mi pletú. Chjo. Čo je to tentokrát? Krása potrebuje spánok, rozumie tu tomu vôbec niekto? Inak budem mať ráno vačky pod očami. Nikto sa nechce pozerať na vačky pod očami. Mmmmm. Kam zas ideme? Vytisnem zo seba vyčerpane ako reakciu na jeho slová a zošuchnem bosé nohy z postele, načo nimi stúpim na dlážku a postavím sa. Zrolujem si vyhrnutú nočnú košlu späť na stehná a prehrbnem si rukami vlasy, aby znova nabrali objem po ležaní na vankúši. Pritisnem si dva prsty na spánky a zhlboka sa nadýchnem a vydýchnem, načo prsty spustím a keď tentokrát otvorím oči, už vyzerám čulo. Chcelo by to lesk na pery. Prehodím si cez plecia deku a otočí sa naňho, že môžme ísť, načo zbadám v jeho rukách kabát. To je v poriadku, deka stačí. Mávnem ledabolo rukou a pridržiavajúc si cípy deky aby sa zo mňa nezošuchla s ňou ako s plášťom idem s ním von zo zrubu. Prídeme k nejakým strážiam a mne je po pár vetách jasné, že ich nechceli pustiť dnu. To je ako s vyhadzovačmi v klube. Treba vedieť čo povedať a spraviť. Napadne ma, že by bolo clekom fajn zistiť kde to vastne som a prečo tu som, ale.... to som si nechávala na ráno. Vždy sa vtedy riešia veci lepšie ako večer, v noci detto.

Christian *Rei* - 03. dubna 2014 13:01

Pásli kentaury valaši, při jedné řecké salaši... Hajdom, hajdom... Lidi u a v paláci "Tak jo děcka. Já se musím nahlásit. Zlobi jsem." zašklebím se a rozejdu směr palácobyt Bifóse. Už tam někdo stojí, z nováčků. "Nazdar." pozdravím je a prosmýknu se kolem. Omylem jsem se otřel o tu rudovlásku. Strážní mě pustili a vešel jsem dovnitř. "Bifósi, vrátil jsem se. Mám nové zprávy. Sever se probouzí. Budeme muset vyslat zvědy. Taky mám zprávy ohledně Reiny. Má se dobře a pozdravuje." vyhrnul jsem si zápěstí, kde je rozšklebená, ještě skoro nezaschlá rána. Táhne se od předloktí až k loktu.

Pj - 03. dubna 2014 13:19

soukromá zpráva od Pj pro Samanthe Dnes jsi byla vybrána na hlídku. Potuluješ se lesem a stoprocentně nevíš, co budeš dělat. Touhle dobou už jsi měla s Tairou zkoušet noční lety pegasů, nebo hledat souhvězdí. Tedy, kdyby nebyla na výpravě v Zelených horách, kam tě nevzali. Místo toho trčíš tady, ve studeném lese. Najednou se na dtebou ozval sokol. A už ho vidíš! Snáší se k tobě pomalu, lenivě a usadil se ti na rameni. Je to.... její sokol! Taiřin sokol! Ta stříbrná pírka poznáš všude. Jestli přijela, víš kam šla. Přímo do Hermova srubu....

Peter Grey - 03. dubna 2014 13:29

Tábor Polokrevných - Někoho cizího? Tak díky no.. Hledím na stráže se zadostiučiněním, jak zmíní to, že by neměli pouštět nikho cizího, zamračím se. Tak cizího, jo? Já jsem syn Athény a jsem cizí? OK, pomyslím si, ale rozhodnu se neudělat s problémy a tak mlčím. Ještě než vejdeme do místnosti velkého šéfa, otočím se na Jacka. "Měl bys mluvit ty, já jsem přece neznalý tábora," řeknu a naznačím tím, že si urážku od strážců beru osobně. Asi bych neměl být tak naštvaný, ale to, že jsem tady poprvé neznamená, že jsem naprosté pako bez schopností sebeobrany.

Samanthe Periera - 03. dubna 2014 13:33
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro Taira?? že by se už vrátila? pomyslím si a pádím ke srubu.Mezitím mě ale cosi uvnitř zastavuje.Co když během mé nepřítomnosti něco přijde a já za to bude moct?? napadlo mě a tak jsem se vrátila zpět a dál hlídala.

William Thompson - 03. dubna 2014 14:40

Nejsem proti... vezmi psa, já zařídím Měsíc Napodobím její pohyby. Jo, přesně. Kentaur. Nahoře člověk a dole kůň, potvrdím. Taky mě překvapilo, když jsem ho viděl. Překvapilo je sice poměrně slabé slovo, ale ve srovnání s jinými věcmi nepůsobil tak hrozivě. Vůbec mi to nevadí, kdyby ano, tak to přece nenabízím, zareaguju ještě na její poznámku. Následně pokynu rukou a vedu ji k velké budově, kterou jsem sám nedávno navštívil. Netrvá to dlouho a jsme na dohled od mohutných zdobených dveří, ale zarazil mě hlouček lidí, který se tam shromáždil. Když dorazím blíž, tak pochopím, že strážci zřejmě nechtěli někoho pustit dovnitř. Na chvilku ve mě zatrne a přemýšlím, co to má asi znamenat, ale potom to už začne řešit jeden z těch, kteří do tohoto tábora zřejmě patří už déle. Když už jsme se tu tak pěkně všichni shromáždili, tady je další přírůstek, pokynu ke (Coře?). Před chvílí dorazila s jinou skupinkou. Vzhledem k tomu, že stále mezi některými jedinci cítit napětí, tak už dále nic neříkám a čekám až si to vyříkají starší obyvatelé tábora.

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 15:21

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Za dveřmi někdo je. Někdo, kdo by tu být neměl. "Excusez-moi, messieurs." řekla jsem klukům od Herma a vyběhla do tmy. Neběžím dlouho. Mé sokolí smysli už mi napověděli, kdo to byl u těch dveří. Samantha... Běžím lesem a hledám ji. Ano, tam mezi stromy, na své hlídce. Zastavím se. Začnu pomalu našlapovat. Tiše, jako když sokol plachtí nocí a hledá kořist. Vyskočila jsem na strom a plžíím se k ní. Na stromě který je hned za ní se zastavím. Seskočila jsem a chytila ji pdo krkem. "Baf má oblíbená žačko. Pořád nevnímáš okolí. Jsi ráda že sjsem zpátky?" zazubila jsem se na ni a pustila ji.

Samanthe Periera - 03. dubna 2014 15:30
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro Konečně jsi zpět, fakt jsi mi chyběla řekla jsem.Víš myslela jsem že se ti něco stalo když přiletěl tvůj sokol.

Collin Blackray - 03. dubna 2014 15:32

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Nová "cesta" Stejně jako jindy přemýšlím, proč mě otec vlastně vyhodil z domu. Co tím myslel, že jsem pro něj i ostatní nebezpečný a z toho důvodu musím odejít? Choval se trochu, jako kdybych byl malomocný s nějakou nakažlivou a smrtelnou chorobou. Nicméně nejdivnější na tom všem je ten podivný černý prsten, který má zřejmě schopnost změnit se na dvě ostré zbraně. Meč a podivně zahnutou rituální dýku. Vždycky jsem obdivoval magii. Téměř každá skupina lidí měla svou vlastní formu a během tisícovek let se sice někde mnohokrát změnila, ale jinde zůstala stejná. Nikdy jsem však skutečně nevěřil, že pravá magie stále existuje... doku jsem nedostal od otce ten prsten. Co jiného to totiž může být než magie, když tolik odporuje fyzikálním zákonům ohledně zachování hmotnosti a plochy? Povzdechnu si a vstanu, protože jsem dosud seděl na patníku v jednom parku. Sice nevím, kam zamířím dál, ale když je člověk dlouho na jenom místě, začne mu být brzy zima. Rozhlédnu se na obě strany a potom náhle pocítím podivné mravenčení v žaludku. Zavřu pevně oči, otevřu je a pak se rozhlédnu znovu. Strnu a zalapám po dechu. Co to má být?, hlesnu tiše nevěřícím hlasem. Zlato stříbrná cesta... Šedá, potemnělá cesta...? Věčné štěstí... Věčné nebezpečí, ale zase s mnoha úžasnými dobrodružstvími? Sice nevím jak, ale mám dojem, že z obou cest cítím různé pocity. A ten hlas mi na klidu taky moc nepřidává. To si mám jako vybrat jednu cestu?, pomyslím si, když se do toho vloží další hlas. Mami?, zašeptám. Co se to sakra děje? Já se musel zbláznit. Nicméně to bych byl bláznem od té doby, co nosím tenhle prsten, pomyslím si. Znovu si prohlédnu obě cesty. Pochopitelně mě velmi láká ta první... otec mě vyhnal, ale na konci téhle trasy na mě bude jistě čekat klid, domov i rodina. Na druhou stranu jsem si na vlastní pěst prožil dost, abych věděl, že nic takového nemůže existovat. Nejde jen tak mávnout kouzelným proutkem nebo v tomto případě vytvořit cestu, která tě dovede k věčnému štěstí. Člověk si vždycky musí vším nejdřív projít a až potom možná dojde klidu. Neexistují takového zkratky. Co mám dělat matko?, zamumlám tiše a vrhnu pohled na cestu, která je stále přitažlivější. Krátce zakleju a vydám se po té druhé. Šedivé a mlhavé, nicméně mnohem skutečnější. Dobrodružství, uznání a mnoho dalších křižovatek, které bude třeba později zvážit... Doufám, že jsem si nezvolil špatně. Už teď mám dojem, že svou volbu budu mnohokrát proklínat...

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 15:32
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Mávnu rukou. "Dneska přišlo spoustu nováčků a řeším to já. No, jak jsi pokročila ve svém bojovém umění?" zazubím se na ni a od pasu odepnu jeden z mečů. Podám jí ho a vezmu si druhý. "Tak ukaž." postavím se do šermířské pozice a čekám, až zaútočí.

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 15:40

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Vyhnu se a zaútočím na břicho. Rozřízla jsem trochu šaty. "Sorry." zašklebím se a pokračuji v útoku. Sek na nohy, až povyskočí dorazit... hučí mi v hlavě a tak to taky udělám. Samantha se svalila na záda. "Tadá..." zašklebím se na ni a pomůžu jí vstát. "Ještě se musíš učit, ale je to lepší." řeknu zadýchaně. "Hele, už ti skončila hlídka. Půjdem do tábora. Škoda že nemůžu spát, abych řekla, že jsem utahaná jako sokol."

Pj - 03. dubna 2014 15:43

soukromá zpráva od Pj pro Krásná dívka zařvala. Zuby se prodloužili, objevili se v nich obří černé tesáky. Šaty se proměnila v kožnatá, příšerná křídla. "Né! Já si tě najdu, synu Hekaté! Najdu si tě a zničím!" slíbila. Csta se rozplynula. I ta druhá. Zase stojíš na asfaltce. "Jsem na tebe hrdá synku." ozval se zase matčin hlas. Mírný vítr ti pročesal vlasy, jako matčino pohlazení. "Teď se musíš dostat do Tábora polokrevných. Najdi cestu. Je v parku, pod sochou Mozzarta." napověděla ti máma a zmizela. Vzpoměl sis, že v parku tohoto města je vážně Mozzartův památník. Kdysi jsi něm dělal referát a fotil ho.

Samanthe Periera - 03. dubna 2014 15:44
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro Zkouším tě zasáhnout do ruky a povídám ,,ale prosím tě, víš přece že jsem dcera boha větru a jeho děti se zbraněmi neumějí!"

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 15:46
	soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro "Ale kuš, děvuško větrná. To bys pak měla být rychlá jako vítr ne? Jo a trénovala jsi let na pegasích? přiznej se!" vydám se směrem k táboru, protože už bych vážně ráda hybernovala, napřed se ale musím stavit za Bifósem.

Samanthe Periera - 03. dubna 2014 15:50
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro ,,No trošku" řeknu s úsměvem a vrátím meč.

Nathalia Manson - 03. dubna 2014 16:05

Po "dlouhé" době zase sama Nemůžu uvěřit tomu, že mě tu Richie jenom tak nechal. Zvlášť potom co jsem mu řekla, že bych jeho pomoc brala. To je snad poprvé, co mě někdo takhle odmítl. Určitě je to tím, jak vypadám. Měla bych urychleně najít svůj kufr a nějaký zrcadlo. I když přednější by mi bylo, kdybych se dozvěděla, co tady vůbec dělám. Fajn, beru že je tohle tábor Polokrevných. Bezva, patřím sem a jsou mi tu k dispozici, ale to vůbec nemění nic na tom že jsem se neprosila o to, abych tu byla a aby mě mohli takhle unést. Byla jsem spokojená se svým životem a nic na tom nepotřebuju měnit. No a co že moje matka byla bůhví kdo. V duchu opravdu nevybíravě proklínám tu kočku celé tohle místo. Rozejdu se pryč a vlastně ani nevím kam.

Collin Blackray - 03. dubna 2014 16:36

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Všechno se to zamotává... Dávám se do pohybu, když mě zarazí nepříjemný pocit... a přichází ze směru té až příliš pohádkové cesty. Rychle se otočím a vidím, jak se ta krásná dívka, která mě předtím lákala, mění na jakousi černou okřídlenou bytost. Co to sakra je? Změnila se na... na co? Démona? Lítici? Padlého anděla? Ihned o krok poodstoupím a přitisknu prst na jeden ze dvou symbolů. Během zlomku vteřiny držím v ruce ostrý a nebezpečně vypadající krátký černý meč. Najdu si tě syne Hekaté? To myslí tu starořeckou bohyni křižovatek a magie? Co se to do háje děje? Proč mě ta černá bytost chce vlastně zabít?, namířím svou zbraň před sebe, ale to už se obě cesty začnou rozplývat a já se opět ocitnu sám na chodníku. Když se znovu ozve hlas přímo v mé hlavě, skoro nadskočím. Jsi na mě... hrdá? Ty jsi Hekaté? Moje matka? Jako odpovědi jsem se dočkal jen neobvyklého zavanutí větru, které podezřele připomínalo pohlazení. Mám jít do tábora polokrevných? Ale co je to za místo? Jak bych se tam mohl dostat přes nějaký památník, to přece nedává smysl? O vteřinku později mi dojde, že po tom, co jsem právě viděl, to pravděpodobně zas tak nemožné nebude. Co mě tam asi čeká? Nějaká další "cesta". Povzdechnu si a přeměním meč zpět na prsten. Nicméně přesně dle instrukcí se vydám k nejbližšímu památníku slavného muzikanta, který tady v okolí znám. Snad bude ten tábor lepší alternativa, než se jen tak zbůhdarma potloukat kolem. Cesta je pod sochou... to znamená nějaký tunel?

Jack Neal - 03. dubna 2014 17:05

Palác Až potom, co si trochu zvyknu na světlo s ivšimnu, že jich tu je celkem dost. Stráže zmizí a Peter mě požádá, abych mluvil já... Proč já, to oni mají plno otázek ohledně něčeho... No dobře, budu mluvit. Prohrábnu is vlasy a vydám se dovnitř. "Bife, mám tu dost nových lidí... A jsou hodně zvědaví... A uklidni prosím ty stráže, měli by být mírnější. Takže pro ty, kteří ho ještě neznají, tohle je Bifos. Tohle je ten, který vám vše objasní." Otičím hlavu na Bifa. "No, odpovídej..."

Pj - 03. dubna 2014 17:17

Bifos Vzhlédl od pergamenů a naštvaně dupl kopytem, jak mu Jack poroučí. Z očí mu šlehají blesky a vypadá strašidelně, ale nic neříká. Na tváři vyloudil úsměv. "Richie, dobře že jsi zpět. Taira se taky vrátila a nemůžu se dočkat, až vás zase uvidím v aréně proti sobě. Děkuji ti za zprávy a za záchranu jedné z nováčků. Běž si odpočinou, máš toho za sebou hodně." otočil se na vás. Jacka propíchl pohledem. "Tak hříbátka, copak vás tíží?" popošel dva metry k vám. Jeho kopyta klapou, jak naráží o podlahu. U lidského boku se mu houpe meč.

Kaya Allen - 03. dubna 2014 17:39

soukromá zpráva od Kaya Allen pro Další úder chodidla o lesní podrost. A ještě, a ještě... Jak dlouho to může dál trvat? A jak dlouho už vlastně prcháme? Počítá se jen momentální akutní nebezpečí? Poslední dva měsíce? Posledních pár let? S rukou na dosah většímu a já, běžně jedna z nejmrštnějších krys ulice, se nezmůžu na nic lepšího než vyhlídkový let s nosem málem zabořeným do země. Na poslední chvíli pád zmírním automatickým přetočením do parakotoulu, abych se alespoň uchránila zlomenin a podobných šrámů do sbírky; ne, že bych jich na těle už neměla dostatek. Možná už ani není divu, že začínám drobátko blouznit. To bude dehydratací a fyzickou námahou. "Rudý oči, ďábelskej hlas a všechno, co máš je zatracenej sýr?!!" vykřiknu alespoň v ozvěnu tomu imaginárnímu hlasu, aby dal mý hlavě laskavě pokoj a už se snažím vyškrábat na nohy a rychle vyběhnout. Dohnat dvojici přede mnou, než bude příliš pozdě. Tak kde je sakra ten Sebastian, když je ho potřeba?

Sebastian Allen - 03. dubna 2014 17:47

soukromá zpráva od Sebastian Allen pro Báječné. Teď už i hází stromy. Něco takového v laboratoři člověk nepotká. Možná bych teď změnil názor a docela rád se vrátil do svého bezpečného skleníku. Ale to asi nebude tak úplně reálné. Zaostřím jakmsi směr Kaya a zamračím se, když na poslední chvíli přeskočím stromek v cestě, leč ona již takové štěstí evidentně nemá. Pot mi stéká po čele a marně se modlím za brýle, abych si dodal víc jistoty, ale tahle pomůcka bude nejspíš dost pochroumaná až ji vyprostím ze své neustále přítomné příruční tašky. Vážně se pokouším zabrzdit a natáhnout ruku, abych jí pomohl do stoje, nicméně v tu chvíli mě zhypnotizuje napůl cizí hlas, napůl rudé oči prosvítající nepříliš daleko za jejím temenem. Tornádo? To ale přece vznikná, jakmile se studený a prudký výškový vítr překříží s teplým přízemním větrem, potom horizontální rotace- á, k čertu! Jak má člověk něco takového zařídit? Pravda, člověk nemusí. Alespoň ne obyčejný. Přimhouřím oči a přestože nemám čas na rozpaky, je mi jasné, že bych se cítil dost trapně, kdyby mě někdo viděl jak máchám oběma dlaněmi po kruhovitých dráhách proti příšeře, než abych utíkal, co mi nohy stačí. Asi jsem se zbláznil. No moje chyba to není. A viník bude v případě neúspěchu brzy potrestán; se mnou v závěsu. Je smrt stejně temná jako ten hlas...?

Alessandra De´Lacroix - 03. dubna 2014 18:22

Vojdem dnu a zbadám... Okej. A teraz mi hovorte, že nesnívam. Pejo. Nie, to je pejomuž. Pár krát zamrkám, kým vsytúpim dopredu. Ak toto nie je len veľmi, veľmi zlý vtip... tak chcem vedieť, prečo som bola unesená z domu. Kde to som, a kedy sa vrátim. A prečo máš konský zadok. Nič osobné, ale vidieť v jeden deň trojhlavé psy, lietajúce motorky, obrovské škaredé vtáky a konské zadky napojené k ľudksým predkom je nad moje nervy. Som strapatá, vydesená a unavená a začínam mať pocit že ste sa tu všetci zbláznili. Kompletne. Hovorím to milým hlasom, akoby som rozoberala pôo na čaji o piatej.  Skrytá kamera. Nič iné ma už nenapadá.  Pozerám sa mu priamo do očí, takže musím zakláňať hlavu a vyžadujem si svojim postojom aj pohľadom vysvetlenie. Aj keby sa priblíži, nepohnem sa ani o milimeter.

Peter Grey - 03. dubna 2014 19:21

Tábor Polokrevných Opřu se o stěnu a když poslouchám stížnosti rudovlasé dívky, musím se zasmát. "Pane, myslím, že tohle je dcera Afrodity." Kdo jiný by si takhle dokázal stěžovat.. Chvíli přemýšlím nad božským rodičem té druhé dívky, kterou přivedl William, ale naskytuje se zde hodně možností. Hadés, Apaté a možná pár nižších bohů. Tohle se bude určovat těžko.. Když nás Bífos pošle pryč, půjdu do Athénina srubu, potichu si dám sprchu a převléknu se do něčeho čistého. Poté si lehnu a pokusím se usnout.

Pj - 03. dubna 2014 20:16
	soukromá zpráva od Pj pro Kaya + Sebastian Sebastian - Povedlo se ti vytvořit malé tornádo, které toho démona odhodilo ke stromu, ale zase vstává. Kaya - "No tak dcero, je to otázka života a ... tvé smrti! Rychle!"[/i] ozvalo se ti znovu v hlavě. Ten démon se blíží. Asi tak sedm vteřin a dostane vás. Zjískali jste čas tím tornádem, ale vážně ne na dlouho.

Samanthe Periera - 03. dubna 2014 20:22
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro Kam vlastně jdeme,do srubu? říkám a nesměle se ohlížím po místě kde jsem před jen pár minutami držela hlídku.Víš, myslím že něco odporného se blíží a nikdo to nezastaví!

Kaya Allen - 03. dubna 2014 20:23

soukromá zpráva od Kaya Allen pro Ještě podrážděně prskám, když se konečně seberu ze země, ale stačím jen zamrkat, když se kolem mě prožene slušný vzdušný vír. Za normálních okolností by ze mě nejspíš vypadla velice inteligentní poznámka ve stylu hustý, krutý nebo něco podobného, nicméně v tuhle chvíli se jen zamračím nazpátek na mračícího se Sebastiana. "Tak běž, sakra!" připomenu mu rezolutně, když tam tak stojí a zírá a evidentně jaksi pozapomněl, že ať už se na situaci dívá, jak chce, nic nového nevykoumá. Chladná logika prostě někdy nestačí; je třeba použít nohy. A kdyby se mu něco stalo jen kvůli tomu, že já neumím koukat, kam šlapu... Obrátím se na místě čelem k potvoře a stačím ještě polknout, jak maskuju krátící se dech a bušící srdce za svou drsňáckou masku. "Tak dobře... tak dobře, ty obludo.... sýr!" Zašermuju ve vzduchu prstem a zabodnu ho jeho směrem, leč pouze jaksi vzduchmo.

Sebastian Allen - 03. dubna 2014 20:29

soukromá zpráva od Sebastian Allen pro Páni. Teda na mezocyklónu to nemá, ale na nesupercelární tornádo už by se to skoro klasifikovat dalo! Ještě kdyby tu byla mateřská bouře a životnost by se protáhla alespoň na - Užasle zírám na své dílo a až Kayin výkřik mě vytrhne z momentálního zaujetí vlastním úspěchem, který popírá všechno, co uznávám, protože podle fyzikálních zákonů přece zatraceně není možný, aby... ale to už zase odbíhám. Nemám ani pořádně chvíli na otevřený výsměch, když si má společnice vybere právě tenhle drahocenně získaný čas ke svému inteligentnímu projevu, jako by se snad chystala démona fotografovat a toužila po jeho úsměvu. Na nic moc nečekám a ať už má její snažení účinek jakýkoliv; protože rozdráždit toho rudookého potvoráka asi nebude zrovna těžká dřina, namísto bezhlavého úprku ji napřed čapnu za paži a na bezmyšlenkovitý běh dál za satyrem, který nás... neměl nás sakra chránit?! - se dám i s ní.

Pj - 03. dubna 2014 20:29
	soukromá zpráva od Pj pro Kaya - "No dovol? Obluda? Jsem tvůj otec! Pche!" ozvalo se ti v hlavě. Na botách ti vyrašila křídla. Tvému bratrovi taky. "Dělejte, řekněte že chcete letět do Tábora polokrevných! Šup, šup!" popohání vás ten hlas.

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 20:35

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Něco uslyším. A pak ucítím. Netvor? Sakra! Rozběhla jsem se. Za běhu jsem se změnila na dvoumetrového sokola. Už to vidím. Démon? Tak blízko? Vidím tři postavy. Satyr a dva lidi. Ach jo, to tahle noc nikdy neskončí? Sletěla jsem mezi stromy dolů a popadla ty tři do pařátů. Jsou ale moc těžcí. Ten démon mě trefil ohnivou koulí do křídla! Sakra! Na chvíli jsem ztratila výšku, ale zase jsem ji nabrala. "Nebojte!" křikla jsem na ně a všimla si, že mají na botách křídýlka. N jáj! "Nebojte!" řekla jsem znovu a zčala pomalu padat. Pustila jsem je asi tři metry nad vodou a sama se zřítila. Nemám čas se změnit na člověka, takže jsem se jako sokol zřítila do vody. Peří mi promoklo a já klesám ke dnu. Jsem moc vyděšená, abych se porměnila zpět. "Ne, ne!" křičím v duchu, když se hladina ztrácí. Hlavně že ti tři jsou v pohodě. Z úst se mi vydralo několik bublinek.

Pj - 03. dubna 2014 20:37
	soukromá zpráva od Pj pro Před pomníkem stojí obr s kyjem. "Ahoj zlatíčko! Pojď si, pojď pro chodbičku!" zahlaholil posměšně. "Jiná cesta není. Musíš mu prozklouznout pod nohama..." ozvala se tvá maminka.

Kaya Allen - 03. dubna 2014 20:41

soukromá zpráva od Kaya Allen pro "To nebylo na tebe," podotknu věcně. "Ty... ty... hmm, ty..." Těkám očima nahoru dolů, jak oním ukazovacím prstem hledám cíl k imaginárnímu zabodnutí. Kde je vlastně sakra ten Olymp? A jak je možný, že z toho pitomýho Řecka dokážou strkat zvědavý nos až sem? To je teda bordel. "Kruci!" unikne mi pak mezi rty vypísknutí, když sebou málem zase švihnu, jak se moje vlastní boty okřídlí a navíc se mnou Sebastian jaksi trhne směrem za satyrem, což jednomu na rovnováze zrovna nepřidá. "Neblbni," napomenu ho polohlasem, než raději přeostřím na křidýlka - asi ulámaná nějakým andílkům, jestli takový věci taky žijou. Nevypadala přišitě. "Tábor polokrevných, doufám, že víte, kde to je," promlouvám k botám a přijdu si jako totálně retardovaná, nicméně co člověk zmůže; stav nouze. Znáte to, pro účely přežití... "Á, no co to sakra- ?" stačí mi ještě dojít, že náhlé vznešení se nemá s botami nic co do činění a čísi pařáty násobené ztrátou výšky se rovnají nemilému přistání ve studené vodě. Lapám po dechu jen co dopadnu a dost naprázdno zabírám dlaněmi kolem. A co kdybych neuměla plavat, doprkýnka dubovýho? Snažím se ještě zorientovat a vyplavat nad hladinu, zatímco mi hlavou pořád dokola jako kolovrátek probíhá kombinace sýru a nebojte se.

Sebastian Allen - 03. dubna 2014 20:48

soukromá zpráva od Sebastian Allen pro "S kým to krucinál -" přeberu v rámci nervů Kayin slovník, když ráčí pokřikovat na všechno kolem, leč nic z toho nedává vůbec žádný smysl. Z racionálního hlediska ovšem poslední dva měsíce nedávají smysl. Ta holka mi opravdu převrátila život naruby. A nějaký křidýlka na botách? No to už je jen třešnička na dortu. Ne, to bych se spletl, ta teprve měla přijít; pařáty, obří pták a pád do vody. Fuj, jak já jsem vždycky nesnášel plavání. Povinně ve školním týmu na soukromé akademii, to bylo za trest. A ta studená voda... aspoň že ve vodě nejsou žádní rudoocí démoni... že ne?!! Náš ptačí (za)-spíše divo-chránce ale zdá se klesá ke dnu a i přes počáteční šok se roky tréninku zřejmě osvědčily dost na to, abych pod vodou mohl sledovat jeho pohyb s tou trochou instinktivně vdechnutého vzduchu. No krucinál, ten je vobří, toho neutáhnu, ani kdybych chtěl... no, teď babo raď! Instinktivně sáhnu po větru, který mi přece pomohl už před chvílí... kdo ví, třeba bude mít ještě náladu. Pokusím se natáhnout po části ptačího těla, co bude nejvíc na dosah a přimět okolní vzduch, kterého je ve vodě ostatně obsaženo až povážlivě hodně, aby nás jaksi tlakově nadlehčil, zabublinkoval, vystřelil... sakra cokoliv, ať už jsem z tý vody venku, fuj!

Pj - 03. dubna 2014 21:12
	soukromá zpráva od Pj pro Sebastian Povedlo se. Ve vodě jsi vytvořil jakýsi sloupec vzduchu, který vás vystřelil ke břehu. Jemně jste narazili na mělčinu. S Tairou proud smýkl, udělala dva kotrmelce a do plic se jí dostalo trochu vzduchu, ale pořád se nemůže dostat z vody ven.

Cora Mortimer - 03. dubna 2014 21:17

Kentaur, Will, Aless a ... ten od Athény No já osobně si představuji kentaury větší, ne o moc, ale větší. Ne, že by byl tenhle malý. Poslouchala jsem ztěžovací litanie rusovlásky a nestíhala jsem se divit. Ano, i já si dokázala stěžovat v souvislých větách velmi dlouhou dobu, ale ne s její grácií, spíš s vlastní nebezpečností. Což nic nemění na tom, že si myslím, že je buď úplně vymazaná, nebo neschopná, nebo třetí možnost, příliš bohatá, jenže tady ji to bude asi k ničemu. Potměšilí úsměv. Stále mlčím, ne že bych neměla, co říct, mám spousty věcí na srdci i na jazyku, kdybych se jen pracně nesnažila vzpomenout a oživit ve své hlavě antickou mytologii, no nešlo to, co si budeme povídat, mám teorii o tom, čeho je Afrodita vlastně bohyně, ale je to jen teorie a určitě bych si za ní nestála. A pokud je tříhlavý pes strážce podsvětí tak jak se jmenoval jeho vládce? Mělo vůbec vládce?

James "Jin" Wilght - 03. dubna 2014 21:19

Sokol a voda Sebastian + Kaya Allenovi a lidi "zachránci" Sokol a voda? To nejde dohromady. To vážně ne. "Tati, prosím pomoz mi..." prosím v duchu, ale vím že nepříjde. Že teď nemá žádnou moc. Musím se z toho tedy opět vykřesat sama. Peří mě táhne dolů a přeměna na člověka je vyloučená. Do pr! Několikrát jsem mávla křídly, v naději že mi pomůžou, ale nemohu se ani pohnout. Nedaleko jsem něco spatřila. Ano! Nymfa! Záchrana? Usmála se na mě a vztáhla ke mě ruku. Smysli se mi začali otupovat, nedostatkem kyslíku. "Prosím..." řekla jsem a ani si neuvědomila, že mě to stálo poslední zbytky vzduchu. Nymfa se na mě usmála. Vystřelila jsem k hladině jako dělová koule. Proud mě donesl ke břehu, kde leží ti dva a satyr. Začala jsem vykašlávat vodu z plic. Proměnila jsem se ve člověka. Z rány, co mi uštědřil démon mi teče krev. Mísí se s vodou a pak se rozplývá. Lačně lapu po vzduchu. Zvítězila jsem! Teď jen, aby nás našli. SNažím se najít zbytky svích sil, sjednotit je. Vztáhla jsem roztřesenou ruku k obloze. Vyjela z ní koule podobná malému slunci, vzlétla k obloze a nad stromy utvořila paprsek, který na nás čtyři zasvítil jako reflektor. Pak zablikal a zhasnul. "Prosím, všimnětě si toho!" zaprosila jsem v duchu a ztratila vědomí.

Sebastian Allen - 04. dubna 2014 08:58

Přistání Nebudu lhát a otevřeně přiznávám, že se mi značně uleví, když navzdory tomu, nakolik to ráčí popírat veškeré fyzikální zákony, proud vzduchu odežene to vlezlé mokro a já konečně přistávám na břehu. Hmotnost krát zrychlení, to znamená, že síla větru nutná k takovému úkonu, připočítáme-li odpor vody a... né, na to teď fakt není čas. S trhnutím se poněkud vzpamatuji, když odhodlaně zakopu veškeré expertízy alespoň pro současnou chvíli někam do - hmm, kšá - a raději pohledem vyhledám Kayu, ačkoliv u ní nepochybuji, že je v pořádku. Pravděpodobně by do té vody skočila dobrovolně. Žádnej div; výběr mezi ohnivou koulí a ledovým osvěžením je u ní celkem jasnej. Záře zesíleného paprsku mě na moment oslepí, právě natolik, abych se ještě osleple rozmourával jako vyoraný krtek, než se mi podaří i bez pojištění brýlí zaostřit kamsi směr dvoumetrový orel. Jejda, oprava, vlastně ženská. Ne, holka. Dívka. Terminologii vážně budu muset vyšperkovat. Krev?! No zatraceně... Ještě po kolenou se přisunu blíž, když poněkud vytřeštěně shlížím na zranění, zatímco mi v hlavě probíhá všechno, co jsem kdy o ošetřování slyšel; a snad nikdy nemusel použít. Všimnu si, že ruce mám poněkud roztřesenější, když je natahuji k ráně, ještě nevěda, co s tím.

Kaya Allen - 04. dubna 2014 09:14

Na břehu... To jako seriózně? Nebýt toho, že jsem poněkud nevhodně oblečená na podobné aktivity, možná by se mi trochu protažení svalů ve vodě po všem tom dnešním běhání docela líbilo. Když si ovšem člověk propočítá, nakolik mu volnost pohybu znemožňuje plně zapnutý, tmavý kabát, rázem to nevidí tak žhavě. Co to ale melu o žhavosti? Zmohla jsem se jen na pár temp, než do mě něco, tedy spíše někdo, nakoplo - kruci, Sebastiane, co tě to zas popadlo? Velice "jemné" přistání na břehu pro jistotu změkčím obvyklým přetočením do klubíčka, díky čemuž se setrvačností pouze překulím a raději se škrábu na nohy, než nějakou další stvůru napadne skočit nám na záda ze zálohy. Ještě vědět, kde jsme... První chvíli věnuji obezřetnému porozhlédnutí po nejbližším okolí, ale ani tak neuniknu poněkud nevhodně načasované myšlence na chudáky ustříhaná andělská křidélka, zplihle visící po stranách promočených kecek, zatímco si odhrnuji ofinu z čela a vězním ji nekompromisně za ucho. "Co tam sakra- hej, nech toho ptáka na pokoji a pohni, musíme zmizet, než -" Dvojité přerušení v rámci jedné věty? No super, asi jsem se někde praštila do hlavy, protože moje inteligence prudce klesla z nuly na mínus stovku. Ale nadávejte mi, když místo dvoumetrovýho sokola najdete na zemi celkem mladou holku, to by trochu vykolejilo skoro každýho, ne? Zamrkám, když si povšimnu, o co se Sebastian jaksi pokouší a neubráním se opovržlivému odfrknutí nad rozklepanýma rukama, když přikleknu po jeho boku. "Citlivko," zamručím nechápavě, protože přestože krev asi nevypadá vábně, člověk si jí na ulici užije víc než dost, takže ji začne řadit k téměř každodenní rutině. Však kdy byl naposledy takový mír, že by se nikdo ani nepopral? Zvlášť, když započítáte i ty nalité chlápky z hospody u osmé avenue. Netrpělivě odstrčím rozklepané prsty, které by nejspíš nadělaly víc škody, než užitku a ve zkratce prohlédnu zranění. Oheň, fuj, má celkem štěstí, že jsme přistáli v tý ledový vodě, první pomoc při popáleninách bychom mohli odškrtnout. Sterilní, sterilní... hmm... "Promiň, provizorně..." stačím ještě podotknout, právě včas, než škubnu za jemnou - a nepochybně drahou - látku jeho košile, jejíž stehy takový nápor jistě dlouho nevydrží, takže by se z nich měl dát udělat alespoň provizorní obvaz. "To světlo... hele, je mi celkem jedno, co je to za holku, ale někoho volala. Musíme vážně zmizet dřív, než se tu ukáže pár podobných kumpánů a nastane patová situace," shrnu poněkud stručně myšlenky, když po očku vzhlédnu k tváři Sebastiana. Kdo ví, třeba budou ty boty ještě fungovat. Mohli bychom uletět... třeba je sýr aktivuje i deaktivuje... takové pitomé slovo, takový nápad nemohl mít skutečně nikdo jiný... hmpf.

Christian *Rei* - 04. dubna 2014 09:51

Tydlydom, hajdom, hajdom tydlidom Poslouchám Bifose. Najednou mě zamrazilo. Pesten v mé kapse se rozehřál a vyprskl jako prskavka. Propálil mí díru v kapse a vyletěl z ní ven. Rozzářil se jako miniaturní slunce. Taira! "Bifosi, beru si dva strážné! Taira má pruser!" křikl jsem a vyběhl ven. Mávl jsem na "ochranku" rukou a rozběhli se se mnou tam, kde svítí ta oslnivá záře. U jezera. Co se to stalo? Když tam doběhnu, vidím dva polobohy, zmáčené jako myši a Tairu v bezvědomí, ležící vedle nich. "Nikdo se ani nepohne prosím!" řekl jsem a použil magii země. Utvořil se kolem nich kruh, ze kterého nemohou vyjít, ani vyletět. Vrhl jsem se k Taiře. Voda se mi rozstříkla kolem nohou, jak jsem si vedle ní klekl. "Hej ty pošuku slyšíš? Cos zase blbla?" podívám se na její ruku. Roztržená, těžká spálenina. Vzal jsem ji do náručí a odnesl na břeh. Obvážu jí ruku kusem svích kalhot, čehož celkem lutiji, protože byli mé oblíbené. Strážní si stoupli vedle těch polobohů a čekají na mě. "Zavolejte Jacka amediky!" křikl jsem na ně. Rozběhli se zpět k paláci. "Jacku... vaše sestra. Máte tam jít..." řekl jeden.

Jack Neal - 04. dubna 2014 14:40

Sestra má potíže... Zase Zrovna pozoruji Bifose, jak odpovídá na hromadu dotazů. Najednou se v Richieho kapse něco rozsvítí. Propálilo mu to kapsu a z toho, co bývalo kapsou, vytryskl sluneční paprsek. Hned jsem věděl, co to znamená... Taira! Hmm... Já jsem si svůj nechal ve srubu. Ihned, jak se slunečné paprsek prodral z Richieho kapsy, jsem se prodral davem nováčků a běžel do srubu. Tam jsem si vzal své meče... Tairu mohlo potkat cokoli. Ještě ze sebe sundám vše, co by mi jakkoli překáželo. Vyběhnu ze srubu a vyběhnu za paprskem světla, který nepochybně vyslala Taira. Bohové... Co se jí zase stalo?! Běžím tak rychle, jak nejrychleji dokážu. Dokonce předběhnu i Richieho se strážemi, kteří měli poměrně velký náskok. Celý udýchaný přiběhnu k jezeru, kde leží Taira. Né však sama. Nad ní stojí dva lidé, kteří ji ošetřují. Nechápu, proč je Richie zazdil, vždyt se jí snažili pomoci. Navíc jsme na ně byli čtyři, takže by si nic nedovolili. Hmm... Už jsem Tairu viděl vyléčit se z horších zranění... Tohle bylo jen pár spálenin. Já si vytáhnu oba meče, načež s nima projdu blízké okolí. Mohlo by tam být to, co napadlo Tairu. Navíc už se o ni stará Richie s mediky. "Uvolni ty lidi, Richie!" Jakmile je uvolní, tak je stráže vezmou k sobě, a odvedou do tábora. Jakmile Odejde poslední člověk, tak odejdu i já do tábora. Jakmile stráže odvedou ty lidi, kteří stáli u Tairy, tak zajdu pro Bifose, možná tím vyruším jeho odpovědi, ale tohle je přednější... Zeptat se jej můžete kdykoli. Cestou k novým přírůstkům vylíčím Bifosovi, co se vlastně stalo.

Christian *Rei* - 04. dubna 2014 15:41

Sakra, proč je tak otravnej? "Si to udělej sám." zabručím, ale po chvíli pouta uvolním. Nerad. Co když jí ublížili právě oni co? Na to malej bratříček nemyslí... Vzal jsem Tairu do náručí a odnesl ji do jejího srubu, od kterého jsem si musel vyžádat povolení. Položil jsem ji nahoru, na verandu, aby měla výhled na hvězdy a možná i slunce a přikryl jí dekou. Vypadá tak zranitelná, tedy, vypadala by, kdyby kolem pasu neměla tolik mečů, dýk a vynálezů potrhlých Hefaistovců. Zůstal jsem u ní a chvílemi trénuji na cvičišti, nebo koukám na zlaté rybky v jezírku.

Sebastian Allen - 04. dubna 2014 15:56

Zmatek "Hele, já za to nemůžu, vždycky jsem o tom jenom četl, víš, jak málo ti vědecký časopisy v praxi -" se zavrtěním hlavou nakonec vzdám své snahy o dotčenou obranu, protože moje automatické otrávení vychází spíše z pocitu rozpačitosti, než že bych jí to opravdu zazlíval. Však si ani neumím představit, kolik toho přesně musela vidět ona, než jsme se vůbec setkali, vzhledem k tomu, že ji něco podobného evidentně nijak nerozházelo; nebo to na ní alespoň nešlo poznat. Bez protestů se tedy odsunu stranou a přenechám základní ošetření jí, přestože si povzdychnu, když mi zničí moji nejlepší - vlastně asi jedinou - košili. Prostě super. Na její slova se u toho ale přemýšlivě mračím, jak pořád pozoruju ránu. "To nemyslíš vážně, přece ji tu takhle nemůžeme nechat..." odporuju jí, nejistý, kde se to v ní bere. Asi jí někdo v minulosti musel pořádně nakopnout ze zálohy. Psychologové přeci tvrdí, že takové momenty si člověk vklíní do paměti a poté si tím podmiňu- ... ehm, zpátky do reality. Vytrhnutí tentokrát opět bylo poněkud násilnější a to křikem nějakého mladíka, který se k dotyčné cpe asi tak vehementně, že ani nevidí sklánějící se Kayu, nicméně jakožto už uklizený z cesty se pouze přemístím blíž k ní, abych ji mohl v případě potřeby chránit. I když, co si to namlouvám, spíš schytat pěknou nakládačku, než by si sama vymyslela plán, jak nás z té polízanice dostat. Pak už všechno běží až příliš rychle, abych stačil sledovat. Stejně zničehonic se objeví druhý chlapík, ten pokřikuje na toho, ten odnáší raněnou... A dvojice strážců, kteří vypadají, že by mi stačili zlámat kosti v těle, než bych si stačil vzpomenout, jakou sílu člověk potřebuje ke zlomení vazu... Ne, nevypadalo to moc dobře, pročež po očku shlédnu na Kayu, abych přišel na to, k čemu se chystá. Určitě dělat potíže.

Kaya Allen - 04. dubna 2014 16:08

V obklíčení... ...jako bych to neříkala. Ze rtů mi sklouzne skoro zakňučení, když se odnikud přiřítí první zastánce té ptako-holky. Teď to svalí na nás, zakousne se a budeme rádi, když se odplazíme. Nad tou nelibou představou nakrčím nespokojeně nos a při pohledu na dvojici strážců držící se za jeho zády okamžitě začnu pod kabátem pátrat po vystřelovacím noži, suvenýru, který zachrání život víckrát, než by jeden stačil spočítat. Na nějaké prosby samozřejmě kašlu, takže jakmile nás požádá o zůstání, přesně v tu chvíli vystřelím pryč ještě rychleji jak ta čepel a po vzoru meteoru se chystám zmizet co nejrychleji... jo, kdyby to ale šlo. Bezcílné blouzení v kruhu totiž není moc pro mě, takže se zmůžu tak na znepokojený škleb kamsi k trojici a jeden naprosto výmluvný vrhnu taky po Sebastianovi, načež panenky stačím protočit. Shlédnu na ostří v ruce a bezděčně propočítávám přístupné informace. Má maličkost s čímsi, co v porovnání s rozměry strážců vypadá jako žabikuch, asi nebude mít největší šance uniknout odsud násilím. Naštěstí pro mě nebude nutné se ven probíjet díky příchodu dalšího neznámého na scény. Jejich štěkání mi přecijen pobaveně cukne s koutkem, neboť i ve vypjaté situace vzájemné antipatie škodolibého člověka poněkud rozveselí. Alespoň na zlomek vteřiny. Ostatně tahle pochodeň brzy zhasla, když jsme jaksi osaměli se dvěma rádoby hromotluky a evidentně je měli následovat do... no, to bych taky ráda věděla kam, pánové. To je z bláta do louže, tohleto, už by to chtělo taky chvíli pauzu, copak dva měsíce nestačí? S povzdechem stisknu rukojeť, leč paži zatím nechám podél boku a držíc se u Sebastiana je tedy následuji... kamsi.

Alyssa Wonder - 04. dubna 2014 17:11

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Cože? Nakonec ke mně dorazí kluk který se dívá do papírů a ty se z nějakého ještě podivnějšího důvodu vznášejí ve vzduchu.Narazí do mně a já na chvíli pojmu podezření že jsem v Bradavicích.I když tento pocit poněkud kazí ten laboratorní plášť a mikroskop který z nějakého důvodu drží v ruce.A klišé šíleného vědce doplňuje jeho poněkud zmatená řeč. "Ano dalo by se říct že tu jsem nová."odpovím mu pak zatím co se snažím pochopit zbytek jeho řeči. Sestro?Není tohle nějaký z těch pošahaných klubů?A co s tím má co dělat Athéna?Ano vím kdo to je Athéna.Řecká bohyně vědění a válečného umění. A shodou okolností to bude i ta žena kterou pravidelně vidím ve svých snech.Což by vysvětlovala proč mi přijde tak známá i proč rozumím každému jejímu slovu.A i spousta jiných věci které mi jinak zvláštní nepřišli.Ale teď jenom pokrčím rameny a vejdu za ním do domku který zevnitř vypadá vážně divně.Jako v těch praštěných pošahaných filmech. "Dobře řekne mi už konečně někdo o co zde jde.Prosím."

Pj - 04. dubna 2014 18:28

soukromá zpráva od Pj pro Ten kluk, co do tebe vrazil se otočí od svých poznámek. "Tedy, na dceru Athéninu máš dost dlouhé vedení. Jsi dcera Bohyně moudrosti, naše nevlastní sestra. Tohle je Tábor polokrevných, naše nejbezpečnější útočiště. Byla jsi sem dovezena - unesena - doletěla jsi sem, aby ses naučila bojovat a přežít. A plus v tomhle srubu Albert Einstein vymyslel většinu své doživotní práce. To jsi nevěděla co?" zazubil se na tebe brejlatej a zase se vrátil ke svému zkoumání a čmárání poznámek.

Pj - 04. dubna 2014 18:42

Sebastian + Kaya + osazenstvo paláce... Kaya + Seb. - Strářní jdou v klidu před vámi, zbraně schované. I přes instinkt, který velí "uteč!" jdete s nimi. Někdo vám v hlavách něco říká. Po chvíli jste na to přišli. Vaši rodiče... "Neboj se, mé dítě. Tady se ti nic nestane. Jsi v bezpečí..." věříte jim. Jdete kolem stájí, nějakých budov a dojdete k jakémusi paláci. Vešli jste dovntiř a tma je několik lidí a kentaur. Všude se povalují svitky, knihy a lesk na kopyta. Ten polokůň začal zrovna něco vysvětlovat. "Jste zde z jednoho prostého důvodu. Jste zvláštní. Zaútočili na vás zvláštní, zlí tvorové, které nikdo jiný nevidí, mám pravdu? A víte proč? Jste polobohové. Napůl lidé a napůl potomci řeckých bohů. Arés, Zeus, Poseidón, Héra, Artemis, Afrodita dokonce i Dyonýsos a mnohem víc. Všichni jsou praví, živí a některý z nich i váš rodič. Odsus můžete kdykoli odejít, ale je to jediné bezpečné místo pro vás na planetě. Vaši božští rodiče, nebo i přátelé z našich řad vám pomohli dostat se sem, aby jste se učili bojovat a přežít. Další otázky?"

Collin Blackray - 04. dubna 2014 18:55

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Čím dál tím líp... Mířím k veřejnému památníku jednoho z nejznámějších muzikantů a skladatelů na světě a cestou se mi v hlavě honí desítky různých myšlenek a otázek. Mezi nimi však některé převládají a neustále se vracejí do popředí. Co se to vlastně právě stalo? Objevily se přede mnou dvě různé cesty... a já si zvolil. Jednu osobu to potěšilo, ale druhou ne. Kdyby mi matka... zní to zvláštně, nikdy jsem matku nepotkal, ale najednou slyším její hlas v hlavě... zkrátka, kdyby matka alespoň obětovala trochu svého času a vysvětlila mi pár věcí. Třeba jestli je skutečně ta Hekaté z řeckých mýtů. Kdo byla ta okřídlená žena a proč mě vlastně chce zabít? Pokud je ona sama bohyně a já její syn, co jsem vlastně potom zač? Už jsem téměř na dohled cíle a v duchu doufám, že už mě dneska moc překvapení nečeká. To, co jsem doposud viděl, mi prozatím víc než stačilo. Nicméně zdá se, že bohové mé přání nevyslyšeli. Přímo před památníkem stojí až nepřirozeně ohromný člověk a blokuje mi k němu přístup. Aby toho nebylo málo, tak v ruce svírá těžký kyj. Co tady dělá ten obr? Kdyby mě tou věcí trefil, tak by ze mě zbyla jenom placka, roztříštěné kosti a spousta krve. U všech bohů, to si snad děláte legraci, zaskučím tiše, když mi matka vysvětlí, že jediná cesta vede pod jeho nohama. Vybral jsem si sice šedou cestu, ale ještě se nechci nechat rozmlátit na kaši. Pohlédnu na svůj prsten, ale ihned zavrhnu formulující se myšlenku. Nejsem žádný šermíř a moje šance při přímém boji jsou mizivé až žádné. Jak to mám asi tak udělat?, pomyslím si. Pochybuju, že by vyšla ta nejotřepanější fráze: „Co to je támhle za tebou.“ Obrové jsou sice podle legend a mýtů obvykle poměrně hloupí, ale kde mám vzít jistotu, že to je skutečně pravda. Znovu si povzdechnu, ale tak, aby to ten obr nepoznal. Když už mě stejně zpozoroval a vypadá to, že se momentálně nechystá vzdalovat od toho pomníku, tak mi třeba odpoví na několik otázek. Ehm… promiňte pane, mohl byste mi prosím vysvětlit, co se tu vlastně děje? Vy vypadáte, že tomu rozumíte, ale já ne. Proč mi bráníte v přístupu k veřejnému památníku a proč mě nějaká žena s černými křídly chce zabít? Jsem si jistý, že někdo jako vy mi to dokáže vysvětlit. Dobrý, určitě nebude na škodu, když mu trochu zalichotím. Třeba mě potom bude pokládat za ztracený případ, který vůbec nic neví a nebude se mít na pozoru. Pochopitelně si udržuju “bezpečný odstup“. Jakmile začne vykazovat příznaky agresivního chování nebo se začne přibližovat, tak ihned změním svůj prsten na meč, abych mu nečelil jen s prázdnýma rukama. Pokud se začne přibližovat, tak zároveň bude na čas na ten hloupý trik (Co to je za vámi?). Sice nevím, jaké jsou šance, že by to skutečně vyšlo, ale za daných okolností by mě momentálně nic lepšího nenapadlo.

Pj - 04. dubna 2014 19:03
	soukromá zpráva od Pj pro Obr na tebe kouká prasečíma očkama. "Nemluv.. nemluvít... BOJ!" napřáhl kyj a vrhl se na tebe. Když ale spatřil tvůj meč, který se sám vytvořil z prstene, zarazil nohy do země, až udělal skoro metrovou brázdu. "A jéje. Božský mečíček. Pěkně ostrý mečček. Poslyš chlapáčku, já - cesta, ty mě - prsten. Bereme?" šklebí se a mezi zuby jsou vidět kosti nějakých nešťastníků.

Alessandra De´Lacroix - 05. dubna 2014 11:37

Počúvam ho a čím ďalej, tým viac som si istá, že to je vtip. Alebo sa zbláznil. Polobhovia? Takže ja..som polobohyňa. Môj otec spal s bohyňou. Jasné. Zazvonil koniec a rozprávka sa skončila. Zošaleli ste? Pretočím oči a rozhodím rukami. Poobzerám sa p ostatných a keďže tí k tomu nič nedodávajú, jednoducho sa znova dostanem k slovu. Podídem k pejomužovi a bez hanby si ho zboku celého obzriem. Keby mám narodeniny tak chápem že ma chce niekto napáliť ale toto... vyzerá to fakt vierohodne. Vzdychnem si, potlapkám ho po konskom boku a vrátim sa pred neho. A ten trojhlavý pes? Ako by ho spravili? To nie je možné. Šialené. Veď ja som ateistka. Poviem skormútene. Pošúcham si čelo dlaňou. A vôbec, čo robili tie príšery doteraz? Zrazu ma začuchali alebo čo? Okej...dajme tomu že by som bola ochotná uveriť takému..bláznovstvu. Čo môj otec? Len tak som v strede noci zmizla z domu. To mu mám akože napísať smsku že ma chcel zožrať spolužiak tak som si trhla menší výlet cez štáty? A čo keď na mňa zaútočili omylom? Nikdy sa mi nič nadprirodzené nestalo. Nie som čudáčka. Odmietavo pokrútim hlavou.

Alyssa Wonder - 05. dubna 2014 17:24

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Takže znovu cože? "Když mně tu nikdo nic neřekne.To bylo samé honem honem nemáme čas.pPk sem přijdeme a já čekala že jakmile sem dorazím tak mi tu někdo všechno vysvětlí."dodám pak naštavně. Ale ne oni očekávají ... že budu všechno vědět. Teď to konečně začíná dávat všechno smysl.Sice divný smysl,ale už Shelrock Holmes řekl když vyloučíme vše nemožné tak to co zbyde ať už je jakkoliv nepravděpodobné musí být pravda.Navíc po všech těch snech přišel nárůst mé inteligence a to nemluvím jenom trochu.Tady šlo o to že jsem přečetla všechny ty knihy za tři dny a taky jsem je pochopila.Má inteligence rostla exponenciální řadou a já se začala ve škole nudit.A pak tu byly ty bolesti hlavy na které nic nezabíralo a to jsem s tím byla u pěti doktorů. A jiné formy léčení zabíraly ještě méně.Když poslední jedinou reakcí u těch tyčinek bylo to že vyprodukovali tolik kouře že spustili požarní systém táta se naštval a odmítl jim zaplatit což zase naštvalo je. Takže se rozhodnu že si vyberu postel posadím se a pokusím se to nějak vstřebat. Takže bohové skutečně existují.Zajímavé.

Pj - 06. dubna 2014 08:29

soukromá zpráva od Pj pro David Je chladná noc a ty se procházíš po pláži. Slaný vítr ti hvízdá kolem uší a vlny narážející o kameny tiše šumí. Šel jsi asi hodinu, až jsi se dostal k útesům. Dnes krásně svítí měsíc. Sedl sis na mokré kameny a nasloucháš tomu klidu a míru, který se ti protiví. Chtěl bys akci, rvačku... Na to ale nemusíš dlouho čekat. Z vody se vynořila postava. Vypadá jako dívka, akorát má podivně zelenou kůži, blány mezi prsty a tři štěrbiny na krku. "Vítej v mé říši synu Enýó. Je čas zemřít." zasmála se. Zní to jako topící se racek. Za tebou se také ozval smích. Otočil ses a tam stojí čtyři další takové ehm... bytosti. Na rukou má každá ostré pařáty jako sokol a zuby jsou černé a dlouhé jako šavlozubého tygra. Začali se k tobě přibližovat a ty couváš přímo k okraji útesu. V sedmimetrové hloubce pod tebou hučí oceán narážející na mokrá a kluzká skaliska.

David Dale - 06. dubna 2014 09:41

soukromá zpráva od David Dale pro Whut?! Klid na pláži bez lidí... V noci je tohle nejlepší prostředí pro mne. Ano, denní světlo slunce a turisti nejsou až tak špatní, ale když chce jeden potkat místní, musí sem v noci. Dnešní noci je ovšem i tady klid. Skoro zalituji, že jsem sebou nepřitáhl prkno, mohl jsem spát na něm, mít klid a čekat. Čekat na co? Na nějaké rozptýlení nebo na pravidelnou hlídku, která bezďáky jako já vyhání z pláží, aby nerušila uctivý pohled návštěvníků, kteří si chtěj užít romantické svítání ve dvou. Oklepu ze sebe tyhle myšlenky. Takhle daleko na útesy nikdo moc často neleze a policajti nás nechávají být. Dneska mě ovšem potká něco jiného než policie nebo bezďáci, peroucí se o kousek toho mála co mám u sebe. "To je dnes nějaký pitomý Halloween?!" Je má primární legrace. Jsem jedinec supernaturálnem nepoznamenaný a tak se můj mozek chytne jebližšího možného vysvětlení. To ovšem padne, když zjistím, že nejsme sami. Jasně, vždycky jsem si chtěl užívat s příšerama, ale tohle... "Nebo tu snad bouchl tanker s jaderným odpadem?" Další bezmyšlenková reakce mého mozku. Ale to už couvám. Musím se s tím nějak srovnat. "Hale, přeci nechceme nikdo přijít k úrazu." Pokusím se vy klouznout z tohohle naposledy slovy. Kouknu přes rameno, abych viděl kus za sebou končit skálu a pak jen pokračující horizont vody. "Tohle by šlo, kdybych měl čas." Probleskne mi hlavou myšlenka na uchycení se v prostoru útesu. Oni nemají potřebné věci k tomu, aby se udrželi, já ano. Nechám si to jako poslední a velice zoufalou možnost. "No každopádně děkuji, za ukázku kostýmů a já bych šel." Pokusím udělat poslední nabídku, že to tu budeme končit v míru. Po ní vyrazím kupředu. Celkem spoléhám na svojí rychlost, že bych mezi nimi i za cenu nějakého toho šrámu mohl proklouznout na druhou stranu. Mě osobně stačí jen skulina, jsem malý.

Cora Mortimer - 06. dubna 2014 19:19

Všem těm, co straší s kentaurem ‚Kronos to byl? Možná? Ne, spíš ne, tak kdo teda?‘ Postřehla jsem další lidi v místnosti, ale alespoň se dal kentaur konečně do řeči, dobře tak si to rozebereme: ‚Sem polobůh. Mám tříhlavého psa, kterého mi poslala, … maminka? Tatínek? Z mých adoptivních rodičů se stalo, … něco? Bestie? Asi. Jsem tady. Můžu odejít. Dobré vědět. Půjdu? Není kam. Super. Zůstanu? Možná. Mohl by mě můj božský rodič vzít na milost a domů? I když ono by stačilo jen domů.‘ Jeho poznámka o bojování se u mě setkala s velmi chladnou odezvou. ‚Od bojování jsou tu přece jiní, ne snad?‘ Asi jsem na něj trochu nevěřícně zírala, ta rusovláska si ho šla rovnou osahat, když začala mluvit o ateistech, složila jsem se smíchem. Zkuste si zachovat chladnou hlavu a ledový klid, když ta holka sype takové hlášky, ale co, uklidnila jsem se, otřela si slzičku a připravila jsem se ptát. „Ne, že bych se nerada bavila, ale mám za sebou docela pár zajímavých hodin a ráda bych si to rozebrala na nějakém klidnějším místě, než v tom zmatku na náměstíčku, takže kdyby jste mi mohl ukázat kam si můžu odložit batoh, byla bych velmi ráda. Nemluvě teda o tom, že kdyby jste mi ještě ukázal cestu k té Bohyně, co si nárokuje právo říkat mi „dcero“, mám s ní pár nevyřešených účtů.“ Nevyřešených účtů? Samozřejmě. Mohla se zúčastnit mého prvního vystoupení, mohla mi poslat nějaký dárek, mohla se zastavit. A to, že není člověk a vidí to jinak, ji opravdu neomlouvá. Kruté? Ne. Případné.

Pj - 06. dubna 2014 20:25
	soukromá zpráva od Pj pro Vidíš několik menších domů, postavených do kruhu a něco co připomíná stáj. Přišla k tobě dívka. Je poměrně hezká. "Čau, co tu děláš?" zeptala se a usmála.

Pj - 06. dubna 2014 20:27
	Cora a ostatní Kentaur se na tebe otočil. "Dobře má milá. Tvou matku znám osobně. Je to Persefona, bohyně podsvětí. Moc milá dáma. Tvůj srub je druhý zprava. " oznámil a otočil se na ostatní. "Ještě něco?" shovívavě se usmál a podíval se na Alessandru pohledem jsi - tak- mladá - a- nevíš- absolutně - nic. "Afroditiny dcery. Proč jich je tolik bohové?" zamulal.

Pj - 06. dubna 2014 20:28
	soukromá zpráva od Pj pro Jedna z "potvor" ti zatarasila cestu. "Ne tak rychle miláčku." chytila tě pod krkem a zvedla do výšky.

Eric Summers - 06. dubna 2014 20:29

soukromá zpráva od Eric Summers pro Po krátkém odpočinku jsem se vydal na průzkum. Viděl jsem něco jako stáj a několik domků postavených do kruhu. Rozhlédl jsem se a chystal jsem se k jednomu z těch domků jít, ale najednou se objevila nějaká dívka. Vypadá docela dobře. Ahoj. Řeknu mile. Jo, to bych taky rád věděl. Ušklíbnu se. Promiň, ale nevíš kde to jsem? A proč tu vlastně jsem... Druhou větu řeknu trošku tišeji. Zadívám se na dívku a čekám zda mi řekne aspoň něco.

Pj - 06. dubna 2014 20:34
	soukromá zpráva od Pj pro "Aha. Ty jsi nový? Tohle je... Tábor polokrevných!" rozhodila rukama. "Jsi tu, protože máš zvláštního rodiče, dá se říci řeckého boha. Tak co. Přiletěl jsi, připlaval, nebo tě něco přeneslo, uneslo, omráčilo..." začala vyjmenovávat různé rozkošné způdoby.

Pj - 06. dubna 2014 20:36
	soukromá zpráva od Pj pro "Vážně dlouhý vedení." zamumlal ten kluk a dál se věnoval poznámkám. Když jsi sedla na postel, ozvalo se zapípání. "Udejte jméno a heslo!" řekl stroj. Když řekneš cože? znovu to zopakuje.

Eric Summers - 06. dubna 2014 20:42

soukromá zpráva od Eric Summers pro Tábor polokrevných??? Překvapeně jsem se na dívku zadíval. Tábor čeho? Řekl jsem nechápavě. Tábor polokrevných? Co to sakra je? Když dívka pokračuje, tak jsem zmatený ještě více. Řeckého boha? To si dělá srandu ne? To přece... nejde! Dívám se na dívku a přemýšlím zda jí to říct nebo ne. Já... bude to znít divně, ale... přiletěl jsem na obřím kladivu. Síla co? Ušklíbnu se. Že by můj otec byl... Héfaistos? Je to bůh ohně a kovář. A vysvětlovalo by to to kladivo a ten oheň. Asi už chápu proč o něm matka nemluvila.

Pj - 06. dubna 2014 20:44
	soukromá zpráva od Pj pro Dívka se usmála. "Tvé zmatení je pochopitelné. Já taky byla na větvi. Moje matka je Selené, bohyně noci, ale nestěžuju si. A kaldivo říkáš? Jo tak to budeš Hefaistos. Ty kluci tam mají opravdu solárko." usmála se. "No, chceš ukázat tvůj nový domov?"

David Dale - 06. dubna 2014 20:47

soukromá zpráva od David Dale pro Jak žížalka na háčku Manipulace s mojí maličkostí se mi rozhodně nelíbí. Komu by se taky líbila. "Pusť... nebo budeš... litovat!" Není to planá hrozba. Jsem jedinec, který se hodně ovládá a vlastně většinu bojů se snažím ukončit tak, aby mi to mohl dotyčný druhý den vrátit. S docházejícím vzduchem mi ale dochází i ochota nepopustit uzdu svojí výbušnosti. V okamžiku, kdy dořeknu svojí hrozbu, zhoupnu se nohama. Buď se mi podaří se zaháknout za nataženou ruku anebo pořádně kopnout kamkoliv do těla mé věznitelky.

Eric Summers - 06. dubna 2014 20:54

soukromá zpráva od Eric Summers pro Selené jo? Aha... Usměji se a přikývnu. Tak nějak jsem si myslel že to bude Hefaistos. Stalo se pár věcí, které... které mně na tu myšlenku přivedly. Ušklíbnu se a najednou si vzpomenu že říkala "kluci". Takže tam zřejmě nebudu jediný Hefaistův sny... No dobře, to bude zajímavé. Jo, to by jsi byla moc hodná. A mimochodem, jmenuju se Eric. Řeknu přátelsky a chystám se dívku následovat. Pak se ale zastavím a znovu se na dívku zadívám. Počkej... když jsem tady... matka o mně neví... ne? To je blbý... měl bych se odsud nějak dostat. Je to... možné?

Collin Blackray - 06. dubna 2014 21:16

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Já nedat mečík nikomu… Když se na mě nečekaně rozběhne, tak mi v hlavě bleskne myšlenka: “Teď je šance zkusit mu proběhnout pod nohami a než se zastaví a obrátí, už by mě nedohonil.“ Nicméně vzhledem k tomu, že vůbec nevím, co mám vlastně hledat, tak by mě pravděpodobně prostě rozmázl přímo u toho pomníku. Kromě toho nemám jistotu, že by o mě jeho noha náhodou „nezavadila“. Jen tak tak potlačím hlasitý výdech, když se ten obr stejně náhle zastaví. Trochu vyděšeně se podívám na brázdu, která je alespoň metr dlouhá. Vždyť on ani nepotřebuje ten těžký kyj. Úplně by mu stačilo, kdyby se přese mě převalil a já už bych se nikdy nezvedl. S rozšířenýma očima si vyslechnu jeho návrh. Mám se vzdát svého prstenu? To je absurdní. Nemyslitelné. Naprosto odmítám. Kromě toho, že je pravděpodobně spojený s mou matkou, k čemu by mu vlastně byl? Něco takového si nemá šanci navléknout na prst a ten meč je na jeho ruku moc malý. Vlastně tady je několik možných důvodů… chce ten meč pro někoho jiného, a jakmile mu ho dám, tak mě zabije. Nebo prostě chce, abych mu nejdřív odevzdal svojí jedinou zbraň, stal se tak bezbranným a tudíž snadnou kořistí. Každopádně nevěřím, že by mě nechal jenom tak projít i za předpokladu, že bych jeho nabídku přijal. „Co vlastně mám hledat, matko?“, zeptám se v duchu. Mám se toho pomníku dotknout?… Začít hrabat v hlíně kolem něj? Sakra. Nejradši bych šel prostě domů, ale to bohužel udělat právě nemůžu. Sleduju obra a hodnotím své možnosti. Je to hodně šílená myšlenka, ale pokud je moje matka skutečně bohyně, neměl bych ovládat nějaké zvláštní schopnosti? Už ve starých spisech četl o některých polobozích. Řadili se zejména do dvou skupin. Takové, kteří jsou nesmírně fyzicky zdatní a ti, kteří zdědili určité čarodějné nadání. Pokud tohle není hodně divný sen, tak bych pravděpodobně měl spadat do té druhé skupiny, vzhledem k tomu, že Hekaté je zejména bohyní křižovatek a magie. Nervózně se pousměju tomu, že nad tím skutečně uvažuju. Rychle to však zamaskuju, aby si to ten nepřirozeně mohutný „člověk“ nevyložil tak, že se směju jemu. Vzhledem k tomu, že si ve stejnou dobu všimnu jistých "kousků" mezi jeho zuby, tak to jde nesmírně snadno. Do čeho jsem se to sakra zapletl? Proč vlastně musím do toho tábora? Třeba je to tam ještě horší než teď. Na druhou stranu o kolik to asi může být horší... Dobře... dám ti ten meč, zavolám na něj neochotně, aby neměl žádné podezření. Pomalu jdu k němu a dávám si pozor na nějaké nečekané útoky. Jakmile jsem asi na půl cesty, což znamená v takové vzdálenosti, aby na mě ze svého stávajícího místa ještě nedosáhl, tak náhle zvolám "vystrašeným" hlasem: Do háje, co to je? Další příšera? Přitom se dívám kamsi za něj. Ať už je hloupý nebo ne... většina tvorů s alespoň základní inteligencí by se měla reflexivně ohlédnout. Pokud to udělá, tak okamžitě zrychlím, seknu ho do nohy (pokud se mi to povede na jeden rozmach, tak nejlépe do obou) a uháním co nejrychleji k pomníku. Za předpokladu, že se mi můj bláhový risk povede, tak se ho následně dotknu dlaní. Tak jo matko... jsem tady. Co teď?, pomyslím si zoufale a ohlédnu se na jistě zuřícího obra.

Pj - 07. dubna 2014 07:54

soukromá zpráva od Pj pro Obr se podle očekávání otočil. Když jsi ho sekl do nohy, zaúpěl a změnil se v prach. "Výborně synku. Jsem na tebe hrdá. Hledej znamení křižovatky." řekla ti. První co tě napadlo, dopravní značka. Obešel jsi pomník a našel tam nálepku, na které byla vyobrazena dopavní značka která oznamovala křižovatku. Jediný rozdíl že u téhle byli ještě dva řecké sloupy. "Dotkni se jí." radí ti maminka. Až ji poslechneš, jakmile se dotkneš značky, shoří a Mozzartova hlava obživne. Podívá se na tebe. "A polobůh. Výtečně. Poslyš chlapče. Než tě pustím dál, droboulinká otázečka. Ehm... ehm. Vězeň odsouzený k smrti dostal za vzorné chování na výběr. Bude-li jeho poslední řeč před popravou pravdivá, bude sťat. Bude-li to však lež, bude potupně oběšen. Vězeň byl, ale takový filištín, že se svou závěrečnou řečí osvobodil úplně. Co řekl, že nebylo možné ho ani utopit, ani ho připravit o hlavu? Máš dvě minuty na vyřešení, pane Colline."

Pj - 07. dubna 2014 07:56

soukromá zpráva od Pj pro Poprava Vězeň odsouzený k smrti dostal za vzorné chování na výběr. Bude-li jeho poslední řeč před popravou pravdivá, bude sťat. Bude-li to však lež, bude potupně oběšen. Vězeň byl, ale takový filištín, že se svou závěrečnou řečí osvobodil úplně. Co řekl, že nebylo možné ho ani utopit, ani ho připravit o hlavu? Nápověda Řešení Může říct třeba: "Vy mě neoběsíte ani nesetnete." Kdyby ho pověsili, tak by lhal s tím neoběšením. Oběsit ho nemůžou. No, ale setnout ho také nemůžou, protože by musel lhát.

Collin Blackray - 07. dubna 2014 09:43

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Vstupní hádanka...? Poměrně nevěřícně, zase, pohlédnu na místo, kde ještě před chvílí obr stál. No... zajímavé. To mi nedává moc smysl. Myslím, že jsem ho nesekl tak silně, aby se takhle rozpadl. Buď jsem přecenil jeho zdatnost nebo naopak silně podcenil schopnosti mého meče. Začnu prohledávat pomník, ale stále se každou chvíli nervózně ohlížím k místu, kde ten hromotluk ještě před chvílí byl. Hledat značku křižovatky... alespoň mi dává smysl. Vzhledem ke všemu, co jsem zatím zažil mi to přijde jako jedna z mála věcí, která je poměrně "logická". Postupně obejdu celý monument, dokud si nevšimnu jisté nezapadající nálepky. To se myslí tohle, podivím se nad tím, že by onen znak mohl být něco tak moderního. Dotknu se ho rukou, ale potom rychle ucuknu, když začne hořet. Hej... vždyť takhle to mohl aktivovat úplně kdokoli. Co by se asi stalo, kdyby to spustil nějaký obyčejný člově eeek?,vyruší mě z mého zamyšlení nový pohyb a hlas. Ta socha se hýbe. Tedy hýbe se jen její hlava, ale stejně. Na druhou stranu tohle není ta nejdivnější věc, která se mi dneska stala. Pozorně si vyslechnu její slova. To má být... nějaká vstupní otázka přičemž projdou jen ti, kteří správně odpoví? Co by se asi stalo, kdybych neuhodl? Mohl bych normálně odejít nebo by se mě ta socha taky pokusila zabít? Teda ne že bys mi to nějak moc usnadňovala matko. Nejdřív možnost výběru cesty, potom hromotluk. který by mě nejradši zadupal do země a teď dokonce i hádanky... Nicméně lehce se uvolním. Mám štěstí, že jsem něco podobného už předtím slyšel. Pokud řekne pravdu, zemře. Pokud však bude lhát, tak zemře taky. Aby přežil, bude muset odpovědět něco, co není lež ani pravda... nebo něco, co je naopak obojí. Ehm... mohl by například říct: Budu oběšen. Pravda to být nemůže, protože by pak musel být sťat. Na druhou stranu, kdyby to měla být lež, tak by potom nemohl být popraven stejným způsobem, jako řekl. (doufám, že jsem se do toho nějak moc nezamotal). Podívám se na sochu a doufám, že jsem odpověděl podle její představy. Správností jsem si relativně jistý, ale co já vím, jak mohou některé sochy uvažovat.

Alyssa Wonder - 07. dubna 2014 11:58

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Kam jsem se to dostala? "Tak hel nejdřív to je honem honem a pak jsou tu všichni tajemní jako hrad v Karpatech.Co mi dát čas to nejdřív vstřebat"vyfafnu potom na toho kluka. Posadím se a postel zaprotestuje což mně však vůbec nepřekvapí.Tady je všechno pošahané.Já chci domů.Nebo ať mi aspoň vysvětlí jaké je to hrozné nebezpečí.Ale hezky jedno za druhým co mám udělat s touhle postelí. /Není to nastavený když už mně očekávali?Nebo mi aspoň můžou ríct co mám udělat.A ne očekávat že budu všechno vědět.Jsem nová pracovala jsem na parkovišti.Ano já vím není to vtipný./ "Neříkali jste že si mám vybrat postel?"

Pj - 07. dubna 2014 14:15

soukromá zpráva od Pj pro Mozzart chvíli přemýšlí. Pokývl hlavou. "Dobrá příteli, můžeš jít. A kdyby jsi si chtěl zase zahrát na hádankáře, jsem tu dvacet tři hodin denně, každý den, sedm dní v týdnu, kromě svátků a sedmého října." zasmál se a v podstavci se otevřela dvě malá dvířka. Jedny jsou se znakem vinné révy a druhá s orlem nesoucím olivovou snítku. "Poslední volba cesty." ozvalo se ti v hlavě.

Pj - 07. dubna 2014 14:19

soukromá zpráva od Pj pro Jeden z vědátorů se na tebe otočil. "Jo, je to postel a zároveň celý dům. A teď už zadej heslo. Ten hlas mě ruší." zabrumlal a vrátil se k poznámkám. Otočila se na tebe dívka, s milejším úsměvem ve tváři. "Jich si nevšímej. Dovol, abych ti to objasnila. Jsi zde, protože máš božskou matku, Athénu. Tam venku je to pro nís příliš nebezpečné. Pořád nás tam loví nějaké příšery, které chtějí naši moc a máme ji, to si piš! Proto jsi tady. Je tu bezpečno." usmála se a začala si něco zapisovat do deníčku.

Pj - 07. dubna 2014 14:25

soukromá zpráva od Pj pro Dave Povedlo se ti kopnout příšeru do žáber. Zaklela, pustila tě a skočila z útesu do moře. "Zzzza to zaplatíšššššš." zasyčela jedna z těch příšer a vrhla se na tebe. Uskočil jsi, ale moc. Padáš dolů, do mořských hlubin. v hlavě se ti ozval hlas. "Ach jo, jak jsi klesl, můj synu. Nechat se porazit takovejma chudinkama. No nic, pomažeš na nápravu." ozvalo se zafyčení větru. Místo do moře jsi dopadl na nějaká prkna. Tvrdě. Když se rozhlédneš, spatříš malou loď. Po palubě běhá několik čilých koster. "Kurz Tábor polokrevných! Náklad je na palubě. Vítej, synu Enýó!" vykřikl jeden z kostlivců, zjevně kapitán a vypluli jste do nočních vod. Na útese jsi spatřil své útočnice, syčící na tebe a odhalující dlouhé, černé tesáky.

Pj - 07. dubna 2014 14:28
	soukromá zpráva od Pj pro Dívka se usmála. "Tvoji mamku Bifos - náš vedoucí - informuje. Odejít můžeš, ale temní by tě dostali hned za hranicemi. Na polobohy číhají všude. Byl bys mrtví hned po pěti kilometrech. A živí si hezčí." usmála se a jde dál.

Eric Summers - 07. dubna 2014 14:42

soukromá zpráva od Eric Summers pro Trošku se mi uleví když dívka řekne že mou matku informuje vedoucí. No dobře, tak zůstanu. Pousměji se. Bifos.... zvláštní jméno. Určitě to nebude člověk. Když dívka řekne že jsem živý hezčí, tak se usměji. Fakt? Tak to díky. Ušklíbnu se a jdu za tou dívkou. No a... jak se jmenuješ ty? Zeptám se zvědavě a čekám zda se dozvím konečně její jméno. Také se rozhlížím kolem abych zjistil kde co je a co možná nejvíce si toho zapamatoval.

Alyssa Wonder - 07. dubna 2014 17:46

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Děkuji konečně vysvětlení Tak jeho to ruší a co já?Dobře já to zruším jenom když mi řekne jak.Aha takže já tam mám zadat heslo. Dobře takže nakonec zadám heslo což je první věc která mně napadne protože mně ten hlas taky poněkud otravuje.Nakonec se přece jen dozvím o co tu vlastně jde to s tou matkou Athenou jsem pochopila nebo se aspoň pokusila to pochopit,ale netušila jsem o co zde vlastně jde. "Dobře děkuji."odpovím pak té dívce. "A co se bude dít teď?"

David Dale - 07. dubna 2014 19:07

soukromá zpráva od David Dale pro Žížalka spadla Chvilka radosti z toho, co jsem podnikl vystřídá okamžik vystřízlivění, když se na mne vrhá další mutant. Ano, nazývejme to mutant. Cokoliv jiného můj mozek stejně není ochoten přijmout. Uskočím před dalším. "Skate za jeden klacek." Probleskne mi hlavou myšlenka a pak za ní následuje další. "A kurva..." To je okamžik, kdy si uvědomím, že druhá noha není ve vzduchu a já se nezadržitelně řítím na vodu. Místo očekávaného žbluňk a následném křup se ozve jen pevná dutá rána. No asi by mi to nepřekvapilo, asi takový zvuk by vydala moje hlava, kdybych se bouchl o skálu. Popravdě takováto myšlenka je u mne na snadě. Protože si uvědomuju, že je pode mnou prkno a jsem na nějaké lodi. Zatřesu hlavou. Popravdě jsem se musel asi hodně bouchnout, protože jsem nejdřív slyšel nějaký divný hlas a teď... Teď na mne promluvila kostra! Odšoupu se patama od ní dokud nenarazím na něco pevného. Zamrkám, zatřepu hlavou. Tohle má můj mozek problém zpracovat. "Co...? To...? Ty...?" Hledám otázku, která by mi pomohla si srovnat to, co se děje. "Já jsem syn Ala Dale. Žádnýho Enyó neznám." V očích a hlase se mi přelévá šok, opadávající adrenalin a začíná stoupat zlost. Výraz Enyó neslyším poprvé a rozhodně se mi nelíbí, že někdo tvrdí, že můj otec nebyl můj otec.

Pj - 07. dubna 2014 19:11

soukromá zpráva od Pj pro Kostlivec se zašklebil, což jde dost špatně. "Jó? A co tvá maminečka co hošánku?" S cuknutím jste vyrazili ze zátoky a řítíte se na volné moře. "Uííí!" zařval jeden kostlivec, než mu jeden racek nevrazil do hlavy a ta mu neupadla. Zřítila se na palubu, přímo před tebe. "Jau, jau můj mozek." zařvala ta kostra. Pak se začala smát. "KLid. Žádnej nemám!" zazubila se. Kapitán vzal lebku a hodil ji nahoru. Tělo jí chytilo a zase přišroubovalo k hlavě. "A takovejm pitomcům já tu šéfuju. Ach jo." povzdychl si kapitán.

Pj - 07. dubna 2014 19:13
	soukromá zpráva od Pj pro Dívka se na tebe otočila a usmála se. "Máš volno. Projdi se po táboře, poznej nové lidi. Zítra začne tréning. Dneska je zbytek tábora na výpravě, ale snad tu bude pár nováčků a Hermových děcek." znovu se usmála, otočila se a kolem ní vyrostla stěna s nápisem "nerušit!" a to doslova.

Pj - 07. dubna 2014 19:14
	soukromá zpráva od Pj pro Dívka se usmála. "Chloe." dovedla tě ke srubu. "Tak jo. Já dovnitř nesmím. No, najdi si nějakou postel a sladké sny." usmála se a odešla pryč.

Peter Grey - 07. dubna 2014 19:28

Tábor Polokrevných - jde se spát (konečně) Jen tak tam stojím u zdi a poslouchám výklad Bífose. Takže je to dcera Afrodity? Samozřejmě jsem měl pravdu.. Trochu mě překvapí, když Bífos řekne, že ta druhá dívka je dcera Persefony. To se Hádovi asi moc líbit nebude.. Jak Bífos domluví, popojdu kousek dopředu a zeptám se ho: "Pane, potřebujete ještě něco? Jestli ne, tak půjdu.." Kdyby Bífos něco potřeboval (což je velice nepravděpodobné) tak to provedu a pak půjdu si lehnout. Když nic nebude potřebovat, tak půjdu jen do srubu, dám si dlouho plánovanou sprchu, převléknu se do čistého a lehnu si na volnou postel.

Jack Neal - 07. dubna 2014 19:48

Vzhůru do říše snů Po mnoha přinejmenším blbých dotazech se na něco musím zeptat Bifa. Jakmile všichni odejdou, tak k němu přistoupím. "Chci se jen zeptat. Jaké jsou plány na zítřek? Bude boj o vlajku? To jen, aby se to noví trochu zaučili." Poté už jdu do svého srubu. Hmm... Dnes je venku nějak teplo. Příjdu do srubu, trochu se opláchnu vodou z umyvadla a vemu si deku. S tou pak výjdu ven k jezeru. Tam si deku roztáhnu na zem, položím se a chvíli se dívám na hvězdy. Poté se zamyslím, jak se setra mohla dostat do takových potíží. Poměrně dost se popálila a byla v bezvědomí. Tyhle myšlenky ihned vyženu z hlavy a nakonec usnu.

David Dale - 07. dubna 2014 21:41
	soukromá zpráva od David Dale pro Neexistuje Opřený zády zakroutím hlavou. "Nemám mamku. Ta se na nás vykašlala!" Bojovně zvednu bradu. V mém mozku se snažím najít nějaké rozumné řešení. "Tohle je nějaká reality show? Tohle jsou všechno na dálkové ovládání?!" Do hlasu se mi vetře trochu podezíravého tonu. Po pravdě realityShow je pro mne jediné logické řešení.

Eric Summers - 07. dubna 2014 22:10

soukromá zpráva od Eric Summers pro Dobrou noc Chloe... pěkné jméno. Usměji se na Chloe. Pokračujeme v cestě a za chvíli dojdeme až k nějakému domku. Dobře. Tak děkuji za pomoc Chloe. A dobrou noc. Usměji se na dívku, mávnu na ní a začnu si "srub" prohlížet. Rozhodně nevypadá jako ostatní. Má na střeše několik komínů a trošičku mi připadá jako miniaturní továrna. Snad to večer bude lepší. Ušklíbnu se a vejdu dovnitř. Halóóó? Je tu někdo? Zeptám se a začnu si srub prohlížet zevnitř. Docela se mi tam líbí. Je tam dost postelí. Stůl a v něm je nářadí a nějaké součástky. Co mně ale nejvíce zaujalo je ta velká dílna. Vau.. tak tady si asi ostatní vyrábí nějaké věci. Dobrý.. Možná bych si taky mohl něco vyrobit. Pousměji se a jdu zpět nahoru. Pokud tam ani teď někdo nebude, tak se pokusím najít nějakou volnou postel. Svléknu se (nechám si jen spodní prádlo), odložím si někam věci (tak abych je měl na očích) a pokusím se usnout. Po těch věcech co se dneska staly, jsem docela unavený. Jen mně trošku zajímá co mně asi tak zítra čeká.

Sgt. Jeremy Lorenson - 08. dubna 2014 15:53

Dlouhý den Se skupinou jsem se protáhl do Bifosovi kanceláře a tentokrát jsem čekal co uvidím. Tentokrát jsem již nebyl překvapen. Opřel jsem se o zeď a poslouchal jsem. Nebylo na škodu všechno slyšet znova. Naštěstí jsem si už udělal v hlavě jakž takž jasno. Ovšem dozvěděl jsem se další informace a nevím proč jsem se na to začínal těšit, měl jsem dost dobrodružnou povahu, abych se těšil. Ti co byli prvně konfrontováni s Bifosem byli pěkně vyplesknutí což chápu, naštěstí se to moc neprotahovalo a já jsem rychle opustil místnost. Nikdo si mě nevšimal a já se aktuálně ani nehodlal družit. Prošel jsem mezi strážemi a zamířil do svého srubu. Hned co jsem otevřel dveře ovanul mě příjemný větřík. Dopřál jsem si sprchu a zalezl do postele. Podle toho co jsem dneska viděl, tak na zítra bude potřeba hodně síly.

Matthew Adams - 08. dubna 2014 16:40

Tábor - zpátky ve srubu Nějakou dobu ještě pozoruji dění venku v táboře, ale nakonec toho nechám. Jsem už docela unavený a rád bych si odpočinul. Dnešek sice začal celkem klidně, ale všechno se pak úplně zamotalo. Řekl bych, že na jeden den toho už bylo víc než dost. Půjdu zjistit, jak jsou ty postele uvnitř pohodlné. Tábor nechám být a zamířím zpátky do srubu. Jsem zvědavý co se bude dít zítra. Postelí tu je víc než dost ale nejsou nijak označené a nepoznám, jestli vůbec někomu patří. Uložím se tedy na jednu z nich a přehodím přes sebe nějakou deku. To ale spíše ze zvyku než kvůli teplu, toho tu mám víc než dost. Potom zavřu oči a pokouším se usnout.

Alyssa Wonder - 08. dubna 2014 18:15

soukromá zpráva od Alyssa Wonder pro Soumrak na tomto podivném místě Dívka je docela milá i když potom se zaměří na cokoliv co právě v tuhle chvíli dělá. Tady jsou všichni až moc zaměstnaní.I když já bych byla taky zaměstnaná kdybych byla na poněkud jiném místě. A tak vstanu opustím budovu a rozhodnu se projít po táboře i když to zde vypadá podivně. Ale celý tento den vypadal podivně a nejspíš to tak bude i pokračovat. Pokusím se tu i s někým si promluvit i když se to nejspíš omezí jen na ahoj jak se máš.Nakonec se vrátím do toho domku (i když se mi tam zrovna moc nechce) a rozhodnu se že se budu věnovat opět svým rovnicím když tu každý dělá něco moc důležitého.To se poněkud protáhne a tak nakonec uklidím své výsledky tam kam to půjde (pokud to po mně bude chtít heslo tak ho znovu zadám) a rozhodnu se jít spát protože kdoví co přinese zítřek. A chci to vůbec vědět?Ale možná se probudím opět ve své posteli.

William Thompson - 08. dubna 2014 18:27

Byl to náročný den... jde se spát Poslouchám, jak spolu mluví ostatní a snažím se kompletovat čerstvé informace s těmi, které jsem dosud nahromadil. Sice jsem se toho moc nového nedozvěděl, ale to zas tolik nevadí. Trochu šokovaně sleduji výstup jedné z dívek, která zřejmě dosud nevěří tomu, co se nám všem děje. Zvláštní, že já jsem to všechno vlastně přijal docela rychle. Stačila jedna příšera, kentaur a kouzelný srub, abych věřil skoro čemukoliv, co mi je řečeno. Potom se zaměřím na Coru, protože mě docela zajímá, jestli je skutečně potomkem pána podsvětí. Vida… takže není dcerou Háda, ale jeho ženy Persefony. Blízko, nicméně vedle. Když už to vypadá, že nás opět rozpustí, tak ještě zaslechnu podivnou otázku. Boj o vlajku? A to má být zase co? Zní to jako nějaká strategická stolní hra, ale nějak pochybuji, že by se tady hrály takové obyčejné hry… Zdá se, že ten kluk se na to docela těší. Snad bude počítat s tím, že my, nebo alespoň já, se nebudeme moct rovnat těm, kteří tady jsou už delší dobu. Bohužel však pochybuji, že by na nás kvůli tomu šli nějak zlehka. S myšlenkami o tom, co nás asi zítra čeká, se ještě rozloučím s ostatními, popřeju jim dobrou noc a vydám se do svého srubu. Ihned po otevření dveří si připomenu, že zdejší postele vlastně nějakým záhadným způsobem visí ve vzduchu. No… to bude zajímavé. Doufám, že se nebudou moc houpat. Dám si sprchu a potom se opatrně uložím do jednoho plujícího lůžka, které má před sebou bednu s mým jménem. Okolní "přirozená" atmosféra mě poměrně uklidňuje a já zavřu oči.

Collin Blackray - 08. dubna 2014 19:35

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Cesta do neznáma… Lehce si oddechnu, když socha potvrdí mojí odpověď. Sice jsem si byl poměrně jistý, ale i tak jsem rád, že to tak hladce vyšlo. Při jeho „humorné“ poznámce o tom, že je tady v podstatě pořád a abych se když tak stavil, se krátce usměju. Sice ho nemůžu pokládat za normálního, ale je mnohem příjemnější než ti dva předchozí. Jistě… pokud budu mít náladu na hádanky a hlavolamy, stavím se, odpovím. Potom upoutá můj zrak stále se rozšiřující škvíra, která se následně změní na dvoukřídlé dveře. No… zajímavé, zhodnotím symboly, které se také objeví. proč se to muselo všechno vyvinout takhle šíleně?, pomyslím si. Moc na výběr nemám. Pochybuju, že po tom všem se budu moct jen tak vrátit k životu, který jsem dosud vedl. Otec měl možná pravdu. Pokud se podobné situace budou opakovat, tak jsem asi opravdu nebezpečný pro lidi okolo. Znovu si povzdechnu a vejdu do pomníku. Ještě předtím změním meč zpátky na prsten, protože nemám v úmyslu se během nějaké případné dopravní nehody sám probodnout. Nicméně jsem připravený ho okamžitě opět povolat při náznaku nebezpečí.

Pj - 09. dubna 2014 07:48

soukromá zpráva od Pj pro Ovanul tě mírný vánek, který ti procuchal vlasy. Chce se ti spát, ale víš že musíš dál. Temnou chodbou, přímo vpřed. Najednou jsi zakopl a padáš. Nemůžeš hrůzou ani vykřiknout. "Jen klid synku... Tohle je tvá cesta. Zavři oči a uklidni se." ozval se hlas tvé matky. Poslechl jsi ji, padáš vstříc čemu.. podlaze? vybavil sis scénu z Alenky v říši divů. Pak přišel náraz a ty jsi ztratil vědomí...

Collin Blackray - 09. dubna 2014 11:54

soukromá zpráva od Collin Blackray pro Vstříc temnotě... bohužel nemám moc co napsat Konečně se odhodlám a vstoupím do temných a rozlehlých útrob novodobého pomníku slavného hudebního skladatele. Hm... zajímavé. Kdo by to byl řekl, že takovýhle pomník bude vevnitř o tolik větší. Skoro mi to připomíná Tardis, ale v ní se člověk obvykle nebojí ohlédnout za roh a nečeká útoky od mytologickcýh tvorů. Možná je to můj "osud", má pravá "cesta", moje kdo ví co dalšího, ale zabilo by někoho, kdyby třeba ztratil deset minut a hezky v klidu by mi vysvětlil alespoň základy?, postěžuju si v duchu. Postupuji celkem rychle, ale přesto obezřetně a s rozmyslem. Není žádný důvod, proč by se to tady nemohlo hemžit nějakými těmi pastmi. Propadliště, ostny na podlaze, otrávené čepele... lidé byli i v minulosti velmi vynalézaví a kdo ví, co by se tady vlastně mohlo skrývat. Jsem skoro jako Alenka, třebaže jsem nepoužil králičí noru, pomyslím si. Když na radu matky zavřu hloupě oči a náhle ztratím stabilní rovnováhu, tak mi hlavě prolétně myšlenka. Ještě štěstí, že jsem ten meč schoval. Alespoň se sám nezabiju při dopadu. ihned potom všan následovala další myšlenka. Co se to sakra zase děje? Vylezu vůbec na druhé straně? Potom už následuje tvrdý náraz a temnota...

Alessandra De´Lacroix - 10. dubna 2014 14:49

Pejomuž mi vôbec neodpovie a ešte má tú drzosť spýtať sa "ešte niečo?" Nadvihnem obočie, a kým stihnem niečo povedať začnú sa všetci rozchádzať, akoby každý vedel kam má ísť. Zrazu nie som už vôbec unavená a mám plno energie. Persefonina dcéra... oni tu tomu naozaj veria? A kto dočerta je persefona? Miestnosť sa vyprázdni a ja iritovane stojím v tichej miestnosti a poklepkávam nohou. Keďže mi nikto nepovedal, kam sa môžem ísť vyspať, alebo či tu vôbec mám kde spať, a ja už odmietam klásť nejaké otázky či poslepiačky medzi tým množstvom budov hľadať tú, kam ma zaviedol ten chlapec a láskavo mi dal svoju posteľ, rozhodnem sa. Pomaly vyjdem von, kde sa za tých pár minút čo sme boli vonku zázračne oteplilo. V podstate som sa vnútri nič nedozvedela. Ak si aj pripustím niečo také, že volajaký bohovia existujú (Keď zajtra prídem dmov musím si ich vygúgliť.), odmietam pripustiť, že ja mám s tým niečo spoločné. Bola som normálne dievča, nemala som žiadne divné schopnosti a chcela som spúť svoj starý, dokonalý život. Nájdem si prvú lavičku alebo čosi na čom sa dá sedieť čo jej poblíž, sadnem si, utiahnem si okolo tela tuhšie deku a opriem si bradu o kolená. Začínam sa cítiť tak trochu stratene a opusteno, ale zatlačím tie pocity do úzadia. Je to omyl. Musí byť. Zajtra to uvidia. Neviem ako si tu overujú alebo vôbec vedia, že je niekto vyšinutý, ale zistia, že ja to nie som. Nemám byť prečo. A potom banzai, domov. Objímem si nohy rukami, aby som udržala viac telesného tepla a po chvíli upadne do prerušovaného polospánku v sede, takého, keď síce spím, ale mám pocit, že vnímam čo sa deje okolo mňa.

Pj - 11. dubna 2014 09:21

Ráno pro lidi v táboře... (I Taira a Jack) Spali jste vcelku dobře, ale kolem rána vás na chvíli vzbudili nějaké hlasy. "Hele nováček. Pojď jedu jedu." šeptali. Pak s vámi něco cuklo a vy jste zase usnuli. Když jste se probrali, ležíte pořád v posteli. Otevřeli jste oči. Kolem šplouchá voda a ... moment voda? Rozhlédli jste se. Vaše postele plavou - vznášejí se - na vodou! Jste uprostřed jezera a rohy peřiny plazící se přes okraj jsou nacucané vodou. Na kraji jezera stojí snad sto lidí a všichni se smějí. "Ranní rozcvička!" řehtají se a ukazují si na vás. "Plavem, plavem!" povzbuzují.

James "Jin" Wilght - 11. dubna 2014 09:26

Nesnáším pondělky Měla jsem sny, noční můry. Zranění se naštěstí zlepšilo, jakmile na mě dopadli paprsky slunce. Chtěla jsem vstávat, ale najednou slyším vedle sebe některé lidi z tábora. Asi mám ještě halucinace. Řekla jsem si a zase usnula. Probrala jsem se ve vodě? Počkat. Vidím lidi z tábora. Já je nesnáším. Tohle je důvod, proč jsem se nechtěla vracet. Z toho rozčílení jsem spadla do vody. Ne. Vodu už ne.... Nikdy... Ozvalo se mi v hlavě. Zmáčená jsem se vyškrábala na postel. Plášť je pořád vedle mě. Navlékla jsem si ho a proměnila se v sokola. "Chce někdo svézt, nebo doplavete?" ptám se pobaveně a vzlétnu, protože vím že mě poste neudrží.

Jack Neal - 11. dubna 2014 13:47

Velice vtipné ráno Co? Jaký nováček? Ale... Asi si někdo zase hraje po nocích. Zrovna mě nějáký hlas vzbudil z velice krásného snu. Chtěl jsem na to útočně reagovat, ale chtělo se mi spát. Ach. Vzhůru do nového dne, Jacku! Svítí slunce, tak vstávej! řeknu si. Zvednu hlavu a zjistím, že jsem někde jinde, než jsem usnul. Dokonce tu byli i jiní. Jen tak se dívám kolem sebe, když zjistím, že na nás někdo řve. Poté se podívám směrem, ze kterého křik vycházel. Kupodivu tam stáli lidé z tábora. Bifos! Já se rozhodnu posadit a ohlédnout kolem sebe. Naštěstí zjistím, že jsme uprostřed jezera. Já se postavím na nohy, načež se trochu protáhnu. "Ne sestro, nikdo. Všichni poplavou." řeknu sestře, která je už přeměněná v sokola. Na nováčky se usměju. Poté odvrátím pohled od nováčků na břeh. Očima najdu Bifa a ukážu si na něj prstem. Poté ještě zakývám hlavou na znamení, že ho něco čeká něco nepěkného. "Berte to z té lepší stránky. Aspon se trochu protáhnete. Mám pocit, že to dnes budete potřebovat." Ještě jednou se na ně usměji. Mezitím si sundám tričko a skočím do jezera. "Ach... Ta je ledová!" Vystraším lidi, kteří ještě leží na postelích. Samozřejmě lžu, ve skutečnosti je až skoro horká. Já se kraulem vydám ke břehu. Jakmile tam budu, tak všechny, kteří tam stojí, postříkám vodou z jezera. Zaslouží si to.

Peter Grey - 11. dubna 2014 14:44

Tábor Polokrených - Proč mám takovou smůlu? Usnul jsem celkem rychle. Probudili mě jen hlasy tiché hlasy, které mluvili o nováčcích. To bude zase nějaký malér, pomyslím si v polospánku a hend se opět propadnu do tvrdého spánku. Když se ráno probudím, první co registruji, je šplouchání vody. Já to říkal. Otevřu oči a ano, jsem na posteli na jezeře. To si vážně děláš srandu.. A to jsem si myslel, že to bude normální probuzení v normálním táboře pro polobohy.. Rozhlížím se kolem a všimnu si davu na břehu a Jacka, který už se vydal na plavbu ke břehu. Tohle je vážně blbej vtip.. Pomalu si kleknu na matraci a sundám si svou bundu, kterou jsem naštěstí měl na sobě, když jsem usínal a hodím ji do vody. V těch skříních jich je dost.. Ještě chvíli jsem se rozhlížel po ostatních a koukal na vodu, ale nakonec jsem skočil šipku do vody. Rád bych řekl, že to bylo prima osvěžení, ale byl jsem rád, že jsem nedostal infarkt. Vzal jsem to kraulem hezky rychle ke břehu a tam jsem pokusil zmáchat všechny, co byli blízko, když jsem vylézal. Poté jsem se protlačil davem, vlezl do srubu, dal jsem usušit mokré věci a ve skříních jsem si vzal nějaké oranžové tričko s nápisem Tábor Polokrevných, suché kalhoty a koženou bundu, do které jsem se zabalil. Nakonec jsem vylezl ven a šel si dát něco k jídlu do jídelny.

Alyssa Wonder - 11. dubna 2014 17:45

Mokré probuzení v lágru pro trestance (pardon v táboru pro polobohy) V noci mně někdo probudí ovšem to zase usnu a probere mně šplouchání vody.Vzpomenu si na to když jsem slyšela že poslouchat zvuk vody je uklidňující.No to nevím jediné co vím je že jsem kvůli tomu musela jít v noci osmkrát na záchod.Probouzím se a naše postele jsou na vodě a všichni na břehu se tomu jen pitomě kření. „Asi zde došlo k omylu přiznejte se.Tohle je trestanecký lárg že?“ Pak se soustředím na ty na břehu dám si ruce k ústům aby mně bylo hodně slyšet a začnu jim nadávat všemi jazyky které znám a že jich znám hodně jak se ukáže.Ve svém současném citovém rozpoložení volím ty nejhorší a nejvíc zraňující urážky později až to bude možné ráda se jim omluvím,ale teď v tuhle chvíli jim chci smáznout ten škodolibý úsměv. Pak budu hasit a lepit,ale přece to museli čekat.Navíc jsou na tom dobře být Poseidonova dcera zvednu takovou vlnu která všechny na břehu dokonale promočí.I když být Poseidonova dcera tak se dostanu na břeh suchou nohou protože bych byla schopná kráčet po vodní hladině. „Hele nemám ráda když za mně kdokoliv cokoliv rozhoduje.Vy už jste si svůj díl vybrali a ještě vyberete vrchovatou měrou tak tohle bude po mém.“odpovím pak tomu muži a dopádluji pak svou postel k té ženě co se proměnila v sokola. „Díky já se svezu.“

Matthew Adams - 11. dubna 2014 22:21

Tábor druhého dne – “Zase voda“ Usnul jsem jako špalek a během noci mě nic nerušilo. Žádné špatné sny, problém s postelí, zkrátka nic neobvyklého. Spánek byl, klidný a příjemný, probuzení už ale tolik ne. Když se probouzím, slyším šplouchat vodu. Že bych nechal včera večer puštěnou vodu? To budou zase sousedi nadávat. Promnu si pomalu oči a pomalu se začínám rozhlížet kolem sebe. Ne, nemám v úmyslu hned vyskočit z postele, na to jsem po ránu příliš líný. Hned první co mě zarazí je to, že nejsem doma. Takže včerejšek se přeci jenom stal. Pomalu mi pak začne docházet další fakt, a to, že nejsem tam, kde jsem včera usnul. Srub je pryč a všude kolem je voda. Postel je k mému překvapení na jezeře. “Ale ne, už zase. Jako kdyby mi to nestačilo včera, když jsem dorazil.“ zamumlám si smutně pro sebe. Potom uvidím, že moje postel není jediná, která si vyšla na procházku. Po ránu jsem vždy dost rozespalý tak vše musím vnímat hezky popořádku. Kromě mě je tu ještě pár dalších lidí, mezi nimiž poznám i pár těch, kteří stejně jako já včera dorazili. Takže uvítání nových lidí? Bezva. Na břehu jezera postává snad celý tábor a celé téhle podívané se směje. Mezi nimi jsou nepochybně i ti vtipálci, kteří to provedli. Jak chcete, jen se smějte. Já na to nezapomenu. Jsem sice člověk, který má rád legraci a srandu ale tahle věc už překročila určitou hranici. Někteří lidi pak zamíří směrem ke břehu. Jednou z nich je i dívka, která se přemění v sokola. Má to někdo ale jednoduchý. Nabízí, že by některé vzala na břeh, ale já tam klidně doplavu. “Díky za nabídku ale řekl bych, že to zvládnu.“ věnuji jí ještě milý úsměv, než sklouznu dolů z postele a zmizím pod hladinou. Brrrr studená! Okamžitě jsem vzhůru, a pokud jsem před tím nebyl úplně probuzený, tak teď už určitě jsem. Vyplavu na hladinu a potom pomalu zamířím směrem ke břehu. Ještě štěstí, že jsem se před spaním převlíkl a neměl toho na sobě moc. Po chvilce změním styl a plavu na znak. Alespoň že je hezky. Voda mě trochu zchladila, ale jakmile jsem na břehu tak při pohledu na všechny ty ksichty cítím vztek. Dokonce bych i řekl, že se ze mě voda na některých místech odpařuje, ale možná se mi to jenom zdá. Všichni na břehu z toho mají náramnou legraci, jen já se moc neusmívám. “Řekněte mi, čí sruby budu muset zapálit, aby bylo jasné, že mi to nepřišlo vůbec vtipné.“ Řekl jsem jim to dost jasné a vážně aby je napadlo, že nežertuji. Moc dlouho pak nezůstávám. Namířím si to rovnou do svého srubu, kde se převleču do něčeho suchého.

William Thompson - 12. dubna 2014 14:39

Probuzení pod širákem... Sním... v hlavě se mi různě pomíchaly myšlenky a vzpomínky nedávných událostí... přišla ke mě podivná příšera, aby mi nabídla doučování z fyziky... počkat, tak se to přece nestalo, vždyť původně mě přece chtěla sežrat... taky neměla žádné desky s materiály pro zkoušky, ale velké drápy, aby mě mohla vykuchat... co tohle sakra znamená? Ze zmatečných snů mě vyruší tiché hlasy a pohyb, nicméně potom znovu upadnu do temnoty. Tentokrát se mi už nic nezdálo... nebo alespoň nic, co bych si pamatoval. Probudí mě zpěv ptáků a šumění rostlin pod dotekem větru. Hm... to jsme zase s otcem vyrazili pozorovat hvězdy do přírody? Kde to vlastně jsme tentokrát. Nepamatuji si, že bych při stanování ležel na něčem takhle pohodlném. Otevřu oči a rozhlédnu se. Chvíli nějak moc nechápu, kde to jsem, ale potom se mi začíná několik věcí vracet. Jsem v táboře pro polobohy, kterému zřejmě velí kentaur. šel jsem spát do srubu, který by měl být zasvěcený mé matce Seléné a probudil jsem se i s postelí... v jezeře? Až potom si všimnu, že nejsem sám a kromě toho nás ze břehu pozoruje poměrně početná skupinka neznámých "lidí". Ranní rozcvička? Vítání nováčků? He...? Nějak bych dokázal uvěřit, že moji levitující postel dostaly nad jezero celkem snadno, ale jak to udělali s tím podivným kovovým monstrem?, podivím se nad lůžky z Hefaistova srubu, které tu jsou taky. Schválně ponořím ruku do vody, abych vyzkoušel její teplotu a poměrně nepříjemně mě zarazí. Hloupý vtip. Nicméně na rozdíl od ostatních jim z toho odmítám dělat divadlo, rozhodnu se, když jedna poměrně učená dívka začne urážet naše obecenstvo hned v několika jazycích. Pohlédnu na jinou, která se mezitím promění ve velkého sokola, ale nevyužiji její nabídky. Kdyby se všichni nechali odnést ve spárech dravce jako nějaký drobný hlodavec, tak by z toho ti lidi okolo měli skoro stejné množství zábavy a vtípků. Prostě se budu muset překonat, dostat se na břeh, ale přitom se snažit zachovat klid. Povzdechnu si. Škoda, že tady není nějaké ovládání pro vznášející se postel. To by potom problém nebyl. Nicméně takhle prostě budu muset požádat toho, který jí sem dostal, aby ji zase vrátil. Povytáhnu peřinu, aby se zbytečně nepromočila celá a potom neochotně vklouznu do vody. Studené... studené... studené... probíhá mi v hlavě, ale nahlas to nijak nekomentuji. Když konečně vylezu ven, třebaže tam momentálně není o moc tepleji, tak se podívám na dav. Hezké... byl by teď prosím někdo tak laskav a vrátil tu postel na místo, kde původně byla?, požádám, zatímco se mi klepou zuby. Ať mi vyhověli nebo ne, tak si to namířím zpátky do srubu, abych se umyl a převlékl. Když se konečně zase trochu zahřeji, tak opět vyjdu ven a vzhledem k tomu, že většina lidí míří do jídelny na snídani, tak se k nim přidám.

Lily Brown - 12. dubna 2014 19:19

Nesnáším, nesnáším, nesnáším... (Na vodě) Můj život byl v celku příjemný, žila jsem si na samotce na farmě, kolem jenom má rodina, naše zvířátka, lesy, louky. Nekonečné projížďky na Arwen, nebo procházky po lese. Pohádka? Pro mě ano. Jenže Arwen se náhle proměnila v pegase, zaútočila na mě trojhlavá kočka a to byl zdaleka jen začátek... nyní mě čekal útok lidí. Usnula jsem, ani nevím jak. V noci jsem se neprobudila, nic mě nerušilo, po Taiřině kouzlu jsem spala až příliš dobře až najednou slyším šplouchání vody a vzdálený smích. Pomalu otevřu oči, a spatřím nebe nad sebou, neudivuje mě to v porovnání s tím, kde jsem usnula, jenže hned jak se na posteli posadím, pochopím do jaké situace jsem se dostala. Lépe řečeno, do jaké situace mě dostali oni, ti na břehu. Bože, jak já nenávidím lidi, obzvlášť, když se snaží být vtipní, zlomyslně vtipní... Rozhlédnu se kolem. Potěší mě fakt, že na jezeře nejsem sama, nepřeji tuto situaci i jiným, ale aspoň vím, že se tentokrát nejedná o cílenou šikanu mé osobnosti. Jde spíš o nějaký rádoby vtípek na nás všechny. Nikdy nepochopím lidský humor. I tak jsem velmi podrážděná, chce se mi brečet, musím zhluboka dýchat. Sednu si obejmu kolena rukama, přičemž se lehce, takřka nezaznamenatelně kývu dopředu a zase dozadu. Lidé kolem mě hromadně skáčou do vody a plavou ke břehu, ale takhle já nehodlám naše trýznitele potěšit, čekám dál, s rozhodnutím, že tu budu čekat tak dlouho, dokud všichni ze břehu neodejdou.

Ahramed Delgado - 14. dubna 2014 16:19

Úprk a svěrací kazajka Běžím, lem noční košile se mi zadrhávám za různé větvičky a kořeny, ale nevšímám si toho. Výkřiky za mnou mne pohánějí do ještě rychlejšího běhu. Zřetelně v nich slyším matčin hlas a i ten doktorův, vlastně jen jejich. Aspoň, že tak. Muset zdrhat více cvokařům, tak se z toho asi zcvoknu... Nadhodím si bágl na zádech a v duchu si zanadávám, že jsem se aspoň nepřevlékla, když už zdrhám. I v téhle chvíli mám na rtech široký úsměv a jsem šťastná, i když. Já na tom snad byla někdy jinak?! Asi jsme ji ztratili... Dolehne ke mně doktorův zřetelný, lehce zvýšený, hlas, při tom se rychle skryji za strom a doufám, že mne nezaslechne. Ale je za hradbou z neprostupného křoví, takže nějaká naděje tu je. Opatrně vykouknu zpoza stromu a se zjevnou úlevou shledám, že je o nějakých deset metrů dál. Matka je ještě někde dál, protože její odpověď už neslyším. Ale doktor se za ní vydá. Ještě chvíli počkám, až se úplně ztratí z doslechu a vydám se dál, nejdřív jdu, ale pak se dám znova do běhu. Nevím jak dlouho běžím, ale pojednou se vpředu pomalu vynoří nějaký tábor. Zastavím se a rozhlédnu se po něm, nikde nikdo (aspoň, co vidím), proto se zase zvednu a lehkým klusem do něj doběhnu. Průchod bariérou skoro ani nezaznamenám a zastavím se až mezi sruby. Rukou si prohrábnu dlouhé rusé vlasy a znova se rozhlédnu. Je tady někdo? Zavolám a čekám na odpověď, momentálně mám tak trochu chuť zalézt do té svěrací kazajky dobrovolně...

Matthew Adams - 14. dubna 2014 20:25

Tábor, druhý den ráno - a zase zpátky Jakmile mám na sobě zase suché šaty, vrátím se zpátky ven. Dav pořád sleduje nešťastníky na jezeře, kteří jsou pořád ještě na svých postelích a zatím se neodhodlali vlézt do studené vody. No ani se jim moc nedivím. Já bych tam sice taky normálně nevlezl, být ale středem jejich zábavy se mi taky nechce. To raději tu studenou vodu ať to mám rychle za sebou. Už mám namířeno do jídelny, když se v půli cesty zastavím. Tohle ne. Chvilku váhám, ale nakonec tam nejdu. Příčí se mi jít na snídani, zatím co ostatní jsou tam na jezeře. “To je tam vážně necháte?“ zamumlám si pro sebe. Je zbytečné se jich ptát, protože mi je jasné co by mi řekli. Měl bych jim pomoci. Když mám jasno tak vyrazím najít loďku nebo nějaký člun. Včera jsem tu myslím nějaké viděl. Loďku spustím na vodu a zamířím k postelím, které jsou stále uprostřed jezera. A to jsem se sem dneska už vrátit nechtěl. Snad jsem to ještě nezapomněl. Už je to nějaký ten pátek co jsem na něčem takovém jel. Ostatních na břehu si snažím moc nevšímat. Je mi jasné, že s většinou asi kamarádi nebudeme. Já tak lehce nepromíjím.

Peter Grey - 14. dubna 2014 20:43

Tábor Polokrevných - Jezero, část druhá Už se chystám zajít na snídani a pořádně se najíst, ale všimnu si Brandona, jak hledá loďku. No ták.. Ještě jednou se podívám na jídelnu, ale nakonec se rozeběhnu za tím synem Héfaista, který konečně našel loďku a pomůžu mu jí vytlačit do vody. "Pomůžu ti," řeknu, usměju se na něj a naskočím. "Mám veslovat?," optám se. Po cestě je celkem ticho a tak se trochu poptám. "Tak co se pokusilo zabít tebe po cestě sem? Mě nějaký ohnivý démon, byli bychom to s Jackem nepřežili, kdyby nás Taira nezachránila.."

Alessandra De´Lacroix - 14. dubna 2014 22:10

Noc strávim v podivneom svete medzi snívaním a realitou, keď neviem, či sa mi iba zdá, že chodím, podopieraná párom rúk, alebo sa naozaj presúvamniekde cez tmu. Následne sa na niečo vratké a úzke položím a odplávam späť so spánku...   Zobudí ma slnko svietiace priamo do očí. Neotvorím ich, len sa natiahnem, a rukami narazím do čohosi dreveného. Nepríjemne mi krupne v chrbte. Mám..príliš tvrdú posteľ. Dlane spustím popri tele a nahmatám drevené, ranným slnkom vyhriate dosky. Pootvorím oči a poobzerám sa po sovjom lehátku.  Lavička...jasné. Moment, je to podo mnou voda? Nohy lavičky sa kĺžu po vodnej hladine a sem tam na ne vyskočí pár kvapiek, takže našťastie pod sebou mám suché drevo. Som zakuklená do deky tak ako som aj zaspávala v sede na lavičke. Hm, deka je suchá. Super. Uvedomím si hlasy na brehu. Nadvihnem sa do sedu a pozriem sa na ľudí čo tam stoja a na plávajúce postele okolo seba. Väčšina ľudí vyzerá byť už úplne zobudená a dokonca pár ich už aj skočilo do vody. Nadvihnem obočie. To vážne? Spýtam sa sama seba. Prečo robia presne to čo im povedia? Toto je fakt cvokhaus so samými cvokmi. Ale nech sa páči, keď chcú mať divadlo... Opatrne, aby som nespadla sa vybalím z deky a odhalím tak nočnú košielku. Dekou si podložím hlavu, znova si ľahnem, vlasy rozprestriem na lavičke a holé dlhé štíhle nohy vyložím na jej opierku, takže ich je dobre vidno. Trocha opaľovania a provokácie nezaškodí nikdy. Buď počkám, kým ma niekto nepríde stadeto vziať, alebo počkám kým mi nebude tak teplo, že tá voda bude pre mňa skôr vyslobodenie ako trest.

Collin Blackray - 14. dubna 2014 22:17

Nečekané probuzení... Temnota... Padám... Padám... Padám... tvrdý náraz a opět temnota... Z ticha mě vyruší šplouchání vody, zpěv ptáků a šumění větru. Hm... Co se děje? Proč slyším vlnky? V parcích přece obvykle vodný plochy nejsou. Potom si na všechno vzpomenu. Křižovatka, anděl smrti, obr s kyjem a procházka v temném novodobém památníku... Prudce otevřu oči a rozhlédnu se. Kde to sakra jsem? Tohle nesouhlasí. I kdybych přijal tu šílenou teorii, že všechno, co se mi doposud stalo nebylo jen výplodem mého zmateného mozku, tak bych přece měl být v nějaké tmavé chodbě sotva metrového pomníku jednoho z nejslavnějších hudebních skladatelů. Můj pohled ihned sklouzne na ruku a oddechnu si, když na ní stále je černý prsten se dvěma řeckými symboly. Druhý pohled mi prozradí, že si z nějakého důvodu hovím na nějakém jednoduchém lůžku, které si to plave uprostřed jezera. To vypadá jako nějaký hodně špatný vtip, pomyslím si, když si všimnu neobvykle velkého davu na břehu. Myslím, že je skoro jisté, že to oni mají prsty v našem umístění, ale když pominu to jezero, kde to vlastně jsem? Bude to znít asi hloupě, ale kde to jsme? Samozřejmě vidím, že si všichni hovíme pěkně na jezeře, ale nevíš, co je tohle vlastně za místo? Jaksi mi to nesouhlasí s tím, kde jsem předtím ztratil vědomí, otočím se na jednu dívku, která zatím neskočila do vody a neodplavala na břeh. Proč na nás ti lidi tak pokřikují? Tihle okolo vypadají, že tomu rozumí, že jsou sice pochopitelně naštvaní, že vědí o co tady vlastně jde, protože někteří odevzdaně skákají do vody, zatímco jiní začnou naše obecenstvo urážet hned v několika jazycích.

Jack Neal - 15. dubna 2014 13:54

Tábor Jak tak pozoruji, tak zjištuji, že se jim moc plavat nechce... Našlo se tu jen pár plavců. To je celkem škoda. Vidím, že jim voda dělá poměrně velké potíže. To byl určitě Bifův nápad!... Za to musí zaplatit! Už ted vymýšlím, jak si z Bifa udělat srandu. Když tak vymýšlím, jak mu to oplatíme, tak se na něj podívám... Poměrně dost se baví. Ani se mu nedivím... My se budeme bavit taky. Poté odvrátím pohled od Bifa na člun. Řídí ho Peter a Brandon. To snad není nutné... Myslím, že každý z nich umí plavat dost dobře. Ale co už. Když se dost vynadívám na postele na vodě, tak se osuším slunečním svitem a zajdu si pro suché oblečení. Jakmile budu oblečený, tak se zajdu nasnídat.

Christian *Rei* - 15. dubna 2014 16:09

Směs všeho a i něčeho navíc aneb. Deset parsját šlo kúpat sa k more.... Za chvíli jsem šel spát, protože vím, že Taira bude v pořádku. Jako vždy. Vyšplhal jsem po laně do svého "vznášejícího se paláce" který kotvil nad stromy. Je to vlastně srub, jen v trochu netradiční víšině. Probudili mě táborníci. Za prvé, jak se sem dostali a za druhé nováček? Vlastně ano. Brzy jsem usnul, nevím jestli ne pod náporem kouzla. Probudil jsem se ve své posteli a uslyšel jsem vodu. "Sakra že já zase usnul ve vodě." zabručel jsem a otevřel oči. Ne. Sakra to si dělají srandu ne? Zasmál jsem se a uviděl všechny nováčky ze včerejška. Byla tam i ta povýšená, co mi vzala prstýnek. Čas se pomstít. Když se začala slunit, připlaval jsem i s postelí k ní a vší silou do ní strčil. Když dopadla do vody, několik kapek mi stříklo do obličeje. Zasmál jsem se a zamával Taiře, která se změnila v sokola. "Prosím jedno sokotaxi sem!" zahlaholil jsem.

Cora Mortimer - 15. dubna 2014 17:23

Vodo, voděnko … A Collin Rozmrzele jsem se převalila. Hlavou mi pořád duněly ty samé otravné otázky, co včera, otázky týkající se moji rodiny, vlastně moji matky, jaká je, proč se neozvala a tak. Nadzvedla jsem hlavu z polštáře a nestíhala se divit. Docela dobře si pamatuji, že když jsem šla spát, měla jsem jenom kalhoty a tílko, nemluvě o tom, že kolem určitě nebylo jezero. Ne, nebylo. Kolem byla tma, teď je kolem světlo, taky hluk, nemluvě o spousty lidech. A to mě má jako rozhodit probuzení na jezeře? Vrátila jsem hlavu zpátky pod peřinu, spousty rozžhavených lidí doběla, spousty úsměvů u těch, co stáli na správné straně problému a čachtání vody kolem těch, co se šli koupat. ‚Mě do té vody nedostanete.‘ Byla jsem pevně rozhodnuta si klidně ke břehu i dopádlovat. Jezera a řeky nejsou od toho, aby se v nich plavalo, dost k tomu, že plavat neumím, ale to ti příliš smějící se zmetci, kteří to vymysleli, nesmí vědět. Vystrčila jsem hlavu zpod peřiny, právě včas, někdo, zřejmě podobně naladěn jako já si chtěl povídat. „No, … to sem se z nich taky pokoušela vypáčit, akorát včera. Kdybych ti řekla, že jsi na jezeře v táboře řeckých polobožských dětí a že si se stal obětí pravděpodobně nějakého zvláštního vtipu, jehož pointě spíš nerozumím, věřil by si mi?“ Podívám se na něj a prsty si přečešu vlasy z čela dozadu, načež zamávám na loďku, aby mi udělali taxi službu.

Matthew Adams - 15. dubna 2014 18:25

Tábor, druhý den ráno – na jezeře V poslední chvíli k loďce přiběhne Peter a naskočí se slovy, že mi pomůže. V první chvíli z toho moc nadšený nejsem, zabral někomu tam na jezeře místo a pokud se neuráčí někdo skočit do vody tak pojedeme víckrát. Ale co alespoň, že chce pomoci. “Já to zvládnu.“ odpovím a pustím se do veslování. Někde v půli cesty se Peter ozve. “Co se mě pokusilo zabít?“ Ta otázka se mi moc nelíbila. Hlavně proto, že mi připomněla včerejší útok, a můj nucený odchod. Jako kdyby se na mně všichni domluvili. “Bylo to nějaké zvíře.“ řeknu bez kousku zájmu. Ani si nejsem jistý, jestli bych to měl brát jako pokus o zabití. Z počátku asi ano ale potom … nevím. “Mimochodem jsem Brandon.“ představím se po chvilce ticha, a potom ještě dodám. “Syn Hefaista a Sáry Atkinsové.“ Pravděpodobně ví kdo je můj otec, ale nedalo mi to a raději jsem to připomněl. Jak se blížíme k postelím tak zvolním tempo a rozhlížím se ke komu plout. Všimnu si, že jedna z dívek na nás mává, zatím co druhá slítla ze své postele do vody. “Tak koho dřív?“ zeptám se Petera a dívám se kolem sebe. Dívka ve vodě se jeví jako první kandidát ale třeba se rozhodne doplavat na břeh když už je ve vodě. Podle toho co Peter řekne, zamířím k dotyčnému. “Ty jim pomáhej z vody a já budu vyrovnávat loď. Nerad bych se tak brzy vrátil zas do vody.“ Myslím, že on to vidí asi stejně.

Peter Grey - 15. dubna 2014 19:50

Tábor Polokrevných - Jezero Když Brandon řekne, že zvládne veslovat, jen kývnu a uvolním mu místo. Pravda, je silnější a navíc nevím, jestli bych to zvládl.. Když jsem položil otázku, co se ho pokusilo zabít a on odpoví, kousnu se do rtu. Asi jsem to přehnal... Měl bych nejdřív myslet a potom mluvit.. Brandon se představil, tak jsem mu to oplatil. "Těší mě, jsem Peter," řeknu a trochu se napřímím, jako pokaždé, když mluvím o matce, "syn Athény a Adriana Greye, i když nevím, jestli ti otcovo jméno něco řekne.." Nad otázkou, koho vyzvednout prvního, se chvíli zamyslím. Jako první mě napadne Alessandra, ale nakonec se rozhodnu jí ještě chvíli nechat chytat bronz a ukážu na tu dceru Persefony. "Támhle si nás někdo odmávnul, tak jedeme." Na rozložení pozic také je přikývnu. Celkem logické.. Až dojedeme k té dívce, řeknu přes rameno Brandonovi: "Připraven?" Počkám na odpověď a potom se pomalu nakloním přes okraj člunu. "Tak pojď ven.."

Collin Blackray - 16. dubna 2014 00:32

Jsem v táboře? Jsem rád, že i vzhledem k poněkud neobvyklé situaci mi dívka odpoví. Že by to všechno byla pravda? Skutečně jsem v táboře, kam mě vyslala matka? Že bych po tom všem konečně dosáhl cíle? Jistě šlofík na jezeře a povykující obecenstvo celý ten dojem trochu kazí, ale co už. Třebaže jsem čekal něco trochu jiného, snad to tady celkově nebude tak hrozné. Pořád asi lepší než život na ulici. Otec musel vědět, co jsem zač... proto mě vyhnal. Zabilo by ho, kdyby mi něco řekl?, povzdechnu si. Vzhledem k tomu, co jsem doposud zažil, tomu i věřím. Matka, ukážu prstem na nebe, mi řekla, abych našel tohle místo, ale pořád moc nechápu, kde jsem se tady vlastně vzal. Poslední co si pamatuji je temná dlouhá kroutící se chodba uprostřed asi metrového Mozartova pomníku. Schválně řeknu pravdu, abych podle její reakce zjistil, do jaké míry jsou tady takové divné věci na denním pořádku a jestli mi vlastně vůbec bude věřit. Koneckonců i když pominu věci, které tomu předcházeli, jak by se mohla do novodobého památníku vejít takový tunel... vlastně možná celá síť cest a křižovatek. Pohlédnu znovu na svůj prsten. Nicméně o tom, že jsou na světě nevysvětlitelné věci jsem věděl ještě předtím, než včerejšek vůbec začal. Možná proto mě to všechno neděsí tolik, jak by asi mělo. Jsi synem bohyně... tvoje přítomnost je nebezpečná pro normální lidi... nějaká podivná okřídlená bytost tě chce zabít a přivolala si na to kamaráda s mohutným kyjem... tady v táboře se snad najde někdo, kdo by mi to všechno mohl nějak racionálně vysvětlit. Takže všichni tady jsou potomci bohů? I ty?, zeptám se ještě, abych se ujistil, že tomu všemu správně rozumím. Sice bych měl být pravděpodobně vystrašený nebo to všechno považovat jen za šálení mé mysli či hloupý nicméně detailně propracovaný vtip, ale není tomu tak. Třebaže jsem v minulosti na magii z vědeckých důvodů pochopitelně nevěřil, tak mám dojem, že v hloubi duše jsem vždycky věděl, že je tady mezi námi... stejně jako další věci, které nikdo nedokáže popsat ani zdůvodnit... Potom si všimnu blížící se loďky, kterou řídí dva kluci. Mám dojem, že tady původně byli s námi, ale zřejmě se rozhodli, že nás tady nenechají. Musím uznat, že to je od nich hezké. Schválně vyzkouším vodu, ale její teplota mě nepříjemné zamrazí. Jsem vážně rád, že do ní snad nebudu muset skákat a plavat ke břehu. Obecenstva, které se už předem shromáždilo si nijak nevšímám. Je jasné, že naše umístění je jejich práce, ale momentálně není nic, jak bych jim to mohl vrátit. Pokud jsou vážně všichni obdařeni nadpřirozenými silami, tak jsem z toho vlastně ještě vyvázl velmi dobře.

William Thompson - 16. dubna 2014 14:01

Oprava... jezero je stálé, tak chvíli počká Zrovna vycházím ze srubu, když jsem se konečně převlékl do suchého a chystám se najít něco k jídlu. nicméně vzhledem k tomu, že u jezera je dle vysoké hlasitosti zřejmě ještě pořád dost velký dav, tak bych se asi měl vrátit a podívat se, jestli se nestalo něco dalšího. Kupříkladu když jsme měli křest vodou, tak třeba mohli přidat i křest ohněm. Doufám, že jsou všichni v pořádku, ale prostě si pravděpodobně budou muset zaplavat v té ledové vodě, pokud se nenechají odnést tou dívkou proměněnou v ohromného sokola. Už se vydávám na cestu zpátky, když zaslechnu volání, které se ozývá z jiného místa. Kdo to asi je? Myslel jsem, že úplně všichni se účastní té show u jezera... ať už dobrovolně nebo nedobrovolně. S těmito myšlenkami se vydám za hlasem a brzy uvidím dívku, které pravděpodobně patří. Ehm... ano, řeknu směrem k ní a prohlédnu si jí. Zajímavé... noční košile, která vypadá jako kdyby ji tahala kdejakou houštinou. Zdá se, že v táboře přibude další nováček. Je normální, aby se objevovali takhle rychle v takovém počtu? Doufám, že jich stejný počet nepotkává taky tragický a krvavý osud. Můžu hádat? V nedávné době se ti stala jedna či několik podivných věcí a potom si se nějakým dalším zázrakem podařilo dostat do tohohle tábora?, zeptám se jí, protože mám jistou teorii a zkusím se přátelsky usmát. Pravděpodobně bude asi taky dcera nějakého božstva, protože se mi nechce věřit, že by sem jen tak zabloudil obyčejný člověk v noční košili.

Matthew Adams - 16. dubna 2014 17:06

Tábor - na jezeře Podívám se kam, mi Peter ukázal a potom jedu tím směrem. Dopluji těsně vedle postele dotyčné a srovnám loďku tak aby s přechodem nebylo moc problémů. Můžeme začít s přestupem. “Jo, připraven.“ odpovím Peterovi a ve chvíli kdy se on nakloní přes okraj člunu tak já udělám to samé na druhou stranu, abychom se nepřevrátili. Už se mi to dříve stalo. “Hezky pomalu a opatrně.“ připomenu dívce a čekám, dokud není u nás. “Tak kdo další?“ Rozhlédnu se kolem a počítám kolik jich tu celkem je. No všichni se sem určitě nevejdou.

Lily Brown - 16. dubna 2014 19:31

Záchrana? Pro mě? To sotva! Předpokládala jsem, ba i doufala, že všichni naskáčou do vody, dav se rozpustí a já se poté nějakým zázrakem dostanu na břeh. Ze začátku to tak skutečně vypadalo. Prvních několik odvážlivců skákalo do vody, někdo nadával méně někdo více. Já však stále seděla, zachumlaná v peřině shrbená snažíc se rozpustit na místě. Nehodlala jsem nikomu z nich dělat představení, nehodlala jsem být viděna a postřehnuta více, nežli je nutno. Přes to všechno dávám velký pozor na dění kolem sebe, jako bych byla v lese, jako kdyby mě honili predátoři. Vždyť ti na břehu, to jsou predátoři... Probudila se dívka, která měla postel nedaleko mě, byla to ta se kterou se kamarádila tříhlavá kočka. A potom jsem si všimla jiné dívky, která spala na lavičce a vypadala, že jí nastalá situace vůbec nevadí, ba naopak, v celku těší. Některé lidi nepochopím... A náhle jí někdo jiný shodil z lavičky přímo do vody. Skutečně? Ještě více nepřátelství, tady mezi námi, co tu jsme všichni ve stejné kaši? Náhle přijdou dva kluci na lodi. Překvapili mě. Třeba tu všichni nebudou tak zlí... Napadlo mě, že by mě mohli zachránit, že bych se nechala též svézt, ale já nebyla tak průbojná jako dívka vedle, já jsem na ně nedokázala zamávat, jen jsem se pousmála jejich směrem, pochybujíc, že by letmý úsměv někdo z nich zachytil.

Pj - 16. dubna 2014 21:50

soukromá zpráva od Pj pro "Nevykašlala synku." zasmál se kostlivec. Rozešel se do podpalubí a ty ho následuješ. Otevřel jedny ze dveří a tobě se poskytl pohled na obrovskou kajutu. KAJUTA "Nikdy své děti neopouští. Proto jsem tady. Hledám je a na rozkaz tvé matky odvážím do bezpečí, bohužel jen některé vybere jako vhodné. Při chránění dětí je neúprosnější než v bitvách. A tebe si obzvlášť oblíbila. Snad ji.... jednou poznáš." jako by se snažil usmát. Pak se odvrátil, vyšel z kajuty a zavřel za sebou dveře. Osaměl jsi... MIMO HRU + POKRAČOVÁNÍ Napiš si, že jdeš spát, nebo co chceš dělat. Ráno připlujete do jezera u Tábora polokrevných, klidně to dej do jednoho příspěvku. ;)

James "Jin" Wilght - 17. dubna 2014 10:17

Vyletěla jsem asi deset - dvacet metrů nad ně a pak se střemhlav vrhla dolů. Těsně nad hladinou jsem rozpjala křídla a popadla lidi, co volali "sokoltaxi." Richieho a jednu dívku jsem si chytila do pařátů, ostatní si mohli vyšplhat na záda. Koukám, že někteří se vytasili s loďkou. Kdyby věděli, že má i vlastní pohon... Donesla jsem lidi až ke břehu a Richieho řádně vymáchala ve vodě, za to že jednu z dívek schodil z lavičky. O tu se snad postarají. Když všichni slezli, doletěla jsem ke břehu a našla jednu větší loďku s plachtou a dotáhla ji až k ostatním. "Nemám na vás celý den. Až budou všichni na palubě, zmáčknětě stříbrné tlačítko." oznámila jsem jim a letím k lidem na kraji. Zastavila jsem pár metrů před nimi a rozmáchla se křídly. Z jezera vylétla pod poryvem větru voda a všechny je smáčela, až na Bifose, který se vytasil s deštníkem. Vždy připraven... Vylétla jsem na nejbližší strom a proměnila se do lidské podoby. Čekám, až se ostatní doštrachají na břeh.

Ahramed Delgado - 17. dubna 2014 11:43

Konečně živá duše Will Zmateně se otočím za hlasem a na rtech se mi usídlí široký úsměv, takže svěrací kazajka počká... To už, ale začne mluvit a jeho slova mne jen matou, úsměv mi trochu pohasne, ale stále tak je. Cože? Jaké podivné věci?! Cvokaři, co mne nahánějí už dávno nejsou podivní... Hádáš špatně... Pronásledování cvokařem se už skoro stalo tradicí, pokrčím rameny a nevinně se uculím, jenom tohle je novinka. Možná jsem se už fakt zbláznila... Poslední větičku si dodám jen tak napůl pro sebe, ale stále ji může dobře slyšet. Nevíš, kde to vlastně jsem? Lehce bezradně se zamračím, a proč to tady vypadá tak polostředověce? Zazubím se nad tím slovem, jde vidět, že pracně potlačuji smích. Vzhled: Jsem vcelku malého vzrůstu, hubená, což ale není skoro vidět pod starobylou dlouhou noční košilí. Dlouhé zrzavé vlasy mám spletené do ledabylého copu, který mi dosahuje po zadek. Na zádech mám větší bágl a jsem bosá.

William Thompson - 17. dubna 2014 13:15

Mezi sruby... s uprchlým "cvokem" Nejdřív zaregistruji její úsměv... a potom, jak mizí, třebaže nezmizí úplně. Asi jsem to přehnal. Neměl jsem o tom začínat tak náhle, když o ní nic nevím. Na druhou stranu... pronásledují jí cvokaři a ona to považuje za normální. Na první pohled nevypadá jako blázen, pokud se její úbor vysvětlí tím, že znovu utekla. Nicméně otázkou je, proč se vlastně do toho ústavu dostala. Kromě toho bych se dost divil, kdyby tady v okolí byl nějaký blázinec, takže to sem jen tak došla pěšky? Jasně... pronásledování cvokařem je úplně normální a běžná záležitost, zamumlám si jen tak pro sebe, ale pokud mě měla její informace šokovat, tak se to zřejmě nepovedlo. Co s ní mám teď dělat. Kdybych jí řekl, že je v táboře plném dětí starodávných řeckých bohů, tak by to vzala jako znamení, že se buď skutečně zbláznila nebo že jsem šílenec já... Potřeboval bych zjistit, proč jí vlastně lidé považovali za blázna, abych na tom mohl stavět. Kdybych se jí snažil jen tak něco vysvětlovat, tak by klidně mohla utéct zpátky do lesa. Rozhlédnu se po srubech. Jsme... v táboře se starořeckou tematikou inspirovaný její mytologií. Jak můžeš vidět a slyšet, jsou tady stáje, sruby zasvěcené jednotlivým řeckým bohům a pravděpodobně i kovárna, začnu popisovat toto místo, třebaže jsem tady sám úplně nový. Snažím se situaci pokud možno co nejvíce odlehčit, aby se mi svěřila s mými dalšími otázkami. Snad tomu i napomáhá fakt, že jí momentální situace dělá problémy nesmát se. Pokud to není moc osobní, proč tě vlastně pronásledují? Viděla jsi něco, cos neměla?, zeptám se jí s přátelským úsměvem. Během toho, co povídám mi náhodný lehký vánek pohne s vlasy, takže si můžeš všimnou, že mám na čele nějaký symbol, pravděpodobně srpek Měsíce.

Ahramed Delgado - 17. dubna 2014 23:30

Ty uvozovky jsou zbytečné... Sruby zasvěcené bohům? To jako fakt? Chudáci bohové... Jedno obočí mi vyletí vzhůru a na rtech se mi usídlí pobavený úsměv. Ta pauza nešla přehlédnout, copak mi chlapec tají? Navenek, ale zůstávám stejně klidná jako před chvílí. Starořecká tématika? Nedá mi to a rozesměji se, to snad nemyslíš vážně! Snažím se aspoň trochu zdusit smích, ale nedaří se mi to. To, že někdo jde na tábor, který je s starořeckou tématikou mi příjde prostě absurdní. Navíc, kdyby to tak přece jen bylo, tak by měli mít i nějaké dobovější kostýmy, ne? Nevymýšlíš si jen tak náhodou? Prohodím k němu pobaveně a rozhlédnu se po nejbližším okolí. Měla bych se už asi převléct, ještě mne do toho blázince sami odvezou. To už ale zase mluví. Jestli jsem viděla něco, co jsem neměla? Jasně, že jo! Máti v tangách! Naskočí mi v ysli jedna z těch pofidernějších vzpomínek, co vlastním a nesvalit se do prachu v záchvatu smíchu, je náhle pro mne skoro nemožné, ale ovládnu se. Nic takového, zavrtím hlavou, z blázince do blázince mne tahají už několik let, nějak se jim nezdá, ta moje veselost... Pokrčím rameny, jako by to bylo úplně normální a běžné, že cvokaři nahánějí děcka po lesích. Ty jsi snad viděl něco... Hmm... Cos neměl? Zvědavě na něj kouknu s rošťáckým úsměvem, a neboj, klidně vysyp pravdu. Tomu o táboru stejně nevěřím... Řeknu skoro až lhostejně a čekám, jestli se dá nachytat na moji malou, nevinnou a dokonale průhlednou lest. Jo a nebylo by tu místo, kde bych se mohla převléct? Utíkala jsem dost narychlo a nestihla to. Dodám s omluvným úsměvem.

William Thompson - 18. dubna 2014 12:41

Mezi sruby... s uprchlým cvokem Beze slova či rozeznatelné emoční reakce sleduji nejdřív její pobavený výraz a následně i upřímný smích. Že by mi nevěřila. Myslel jsem, že tahle verze bude dávat větší smysl než pravda. Jak by asi reagovala, kdybych jí řekl, že pravděpodobně jsme všichni potomci řeckých bohů. Že někdo z nás je dokonce možná nevlastní bratr Herakla nebo jiného mýtického hrdiny. Pravděpodobně by jenom nesmála, ale spíš válela po podlaze. No, tábor to asi skutečně je... jenom já jsem dorazil teprve včera v noci, takže o něm ještě moc nevím, vysvětluju jí. Nicméně co jiného by to asi mohlo být že? Divoký západ? Daleká budoucnost?, zasměju se. Kéž bych i já mohl věřit tom, co jí tady říkám. "Obyčejný" tábor... kéž by. Vyslechnu si i její další slova. Jasně... jsi veselá, takže tě tahají po cvokárnách... a z toho důvodu odtamtud tajně utíkáš v noční košili. To dává smysl, pronesu rádoby zamyšleně. Je pravda, že má zřejmě neobvykle veselou povahu... sice jí vůbec neznám, ale stejně se div neválí v prachu. Nicméně za tím musí být něco víc. Kdyby šlo jenom o to, tak by takhle neutíkala. Nebo jo? Za tím asi bude něco víc. Něco, co zatím nevidím... Já? Upřímně? Ano. Právě včera mě chtěla sežrat nějaká příšera přímo v mém pokoji a pak jsem se nějak dostal sem. Dále jsem viděl dívku, která se proměnila v sokola, málem jsem si pohladil tříhlavého psa velikosti poníka, zdejším vedoucím je kentaur a dneska ráno jsem se probudil i s postelí v jezeře, odpovím jí, zatímco na své tváři vykouzlím úsměv typu: "Tak co? Věříš mi nebo ne? Myslím, že ne, ale co když říkám pravdu?" Pokud se předtím jenom smála, tak jsem zvědavý, co udělá po tomhle mém bláznivém výstupu. Vlastně... bych tě mohl k našemu vedoucímu zavést. Dost možná bude ještě u toho jezera. Tak co? Půjdeš? Já přece nejsem blázen, usměju se ještě víc, protože mě samotného celá tahle absurdita rozesmává.

Samanthe Periera - 19. dubna 2014 08:35
	soukromá zpráva od Samanthe Periera pro Sedím si tak ve Aillově srubu a přemýšlím. Jak se má asi Taira, dlouho jsem ji neviděla. Sedíc na svém oblakovém kanape myslím na svou učitelku.Kde jen může být?

Ahramed Delgado - 20. dubna 2014 22:08

Mezi sruby... A cvoci jsou nej! Myslím, že ta daleká budoucnost by byla dobrá... Vyrazím ze sebe přes smích, který mnou lehce otřásá. Mám vlastně co dělat, abych se tady nesvalila na zem a nepoddala se tomu úplně. To, že se směje i on je pozitivní, tedy. Aspoň si nepřipadám až jako takový cvok, ztracený případ možná, tedy určitě, ale je to lepší než před deseti minutami. Nemá to spíš něco společného se Školou Noci? Rukou si zašermuji u čela, jak mu chci naznačit, že to je kvůli tomu srpku na čele, kterého jsem si právě všimla. Né, že bych byla úplně nevšímavá, ale jsem... No, jo. Ty jsi snad nikdy nezdrhal? Nevěřícně zamrkám a stále se na něj zubím, když už člověka skoro přistihnou, tak převlíknout se je to poslední, po čem touží... A navíc svěrací kazajka není dvakrát příjemná záležitost... Štítivě se při vzpomínce na kazajku otřesu a úsměv mi skoro úplně pohasne, vlastně zůstane jen jako pousmání, což je nejmíň, jak jen to u mne jde. Při jeho popisu posledních dvou dnů jen přikyvuji, jako bych mu tím říkala: "no, pohádka to je sice hezká, ale pravda taky nekouše". Pobaveně se na něj culím, rty stisknuté k sobě, abych aspoň budila zdání, že se mu pokouším věřit. Jasně, jasně! Odveď mne za kentaurem... Stěží přemáhám smích, ale nějaké vzdálené povědomí o slušnosti mi zabraňuje se naplno rozesmát, ani netuším proč. Hele, nechceš za tím chvokařem se mnou? Znám jednoho vcelku dobrého, co tě hned nesfetuje léky... Zubím se na něj.

William Thompson - 21. dubna 2014 09:14

Z blázince do tábora polokrevných... co je lepší? Se školou noci? To má být zase co?, zatvářím se na okamžik zmateně, ale potom si všimnu jejích gest kolem vlastního čela. Zatracený vítr... já tu svojí "mutaci" snad neukryju ani na pět minut. To sice nevím... Nicméně ten srpek mám na čele už od narození. Je zvláštní, že s údajným cvokem jsem si zatím popovídal víc než s většinou svých vrstevníků ve škole. Čím to asi je? Jejímu vysvětlení ohledně útěků... třebaže jsem doufal, že trochu rozvede důvody, proč vůbec utíkala, se opět pousměju. V poslední době jsem toho sice zažil hodně, ale z blázince jsem ještě nezdrhal. Nicméně chápu, že nemáš v oblibě onu slavnou kazajku...kdo taky má, řeknu, jako kdybych si stále stál na svém, že jsem si předtím nevymýšlel. Sice je zcela očividné, že mi nevěří, ale na druhou stranu předevčírem bych si taky nevěřil... a to jsem nechodil v posledních letech po cvokárnách. Upřímně, v posledních hodinách jsem si myslel, že tam potřebuji, ale..., nedokončím. Zaposlouchám se a mám dojem, že od jezera se stále ozývají nějaké hlasy. Tak dobře, usměju se trochu víc. Půjdeme za tím kentaurem. Bude legrace. Kdo ví, co provedli, když jsem u toho nebyl. Sice nevypadá, že by jí scházel humor... celou dobu se jen tak tak smíchy drží na nohách, ale co už. Mimochodem, já jsem Will, představím se a potom ji pokynu, aby mě následovala. Vydám se zpět k jezeru, kde je stále docela dost lidí. Všimnu si, že několik lidí je stále na vodě, ale k lůžkům přibyla i loďka, která se zřejmě snaží dostat ostatní na břeh, aniž by si museli zaplavat. Rychle začnu hledat onu nezaměnitelnou bytost, která se skládá jednat z člověka, ale zároveň i z koně. Jakmile ho objevím, tak se k němu vydám, ale rychle se zastavím, když jsou náhle všichni okolo postříkáni. On má deštník? Bylo by to až komické... ne, ono to je komické, ale takovým nepřirozeným způsobem. Á, támhle je, ukážu na Bífose. Nevím, jestli sis útěkem z blázince moc polepšila. Počkám si, dokud se nedostanou všichni na břeh a nebude hrozit akutní nebezpečí opětovného namočení, ale to by naštěstí nemělo trvat moc dlouho. Potom pohlédnu na dívku, opět jí pokynu a vydám se k hybridovi. Dobré ráno, potkal jsem tuhle dívku ztracenou mezi sruby... není možné, že je jako my?, zeptám se opatrně jednak kvůli němu, ale také kvůli dívce.

Ahramed Delgado - 22. dubna 2014 19:03

Svěrací kazajku můžu nafasovat kde? „Tak to nic, ti ho fasovali v pubertě,“ pokrčím rameny, „ale buď rád... Čekal by tě život upíra...“ Lehce nakrčím nosík a zašklebím se, jako by to bylo to nejhorší, co může někoho potkat, ale ani při tom mi nemizí úsměv z tváře. „No, tak to by jsi měl, co nejdřív napravit!“ Zazubím se na něj, opravdu není nic lepšího, než zdrhat v noční košili. Možná zdrhat jen ve spodkách, ale to se mi zatím nechce zkoušet. „Jestli chceš, tak ti můžu doporučit jeden, kde dobře vaří... “Mrknu ještě na něj. „Jsi si opravdu jistý, že to je kentaur? Nebyl to jen někdo na koni?“ Nedůvěřivě na něj kouknu, „a kolik lidí tam probůh je?“ Lehce plaše nakrčím čelo, na tváři dokonale bezradný úsměv, jen lehce zvednuté koutky ho kazí. „Jo!“ Zazubím se, „Ahramed...“ Přidám se k představování a vydám se za ním, jednou rukou si při tom přidržuji lem noční košile, abych ji netahala po zemi. Sice jí to už moc nepomůže, ale co? Při chůzi se ještě rozhlížím kolem, ale to až u jezera. Když spatřím lůžka na vodě, tak zůstanu stát a prudce zamrká, jestli se mi to nezdá. Potřebuji se napít... A to hafo... Nasucho polknu a rozhlédnu se kolem, loďka mne ani moc nezajímá, spíš mne zaujme kentaur o kousek dál. A s deštníkem! To si snad dělají šoufky... Znova se zastavím a rukou si přejedu po tváři, prudce zamrkám, vody stříkající všude okolo si moc nevšímám a jen hledím na kentaura, po mém typickém úsměvu není skoro památky, vlastně tam je jen takový udivený náznak. Willova slova mne proberou z nejhoršího údivu. „Taky nějak nevím...“ Poznamenám a skoro násilím odtrhnu pohled od kentaura, radši ho upřu na Willa. Na rtech vykouzlím zaražený a notně nejistý úsměv. „Možná bych už začala věřit tomu, že jsem šílená...“ Zamumlám si spíš pro sebe, ale slyšet to furt jde. Znova vyrazím až po Willovi a celá nesvá se podrbu za krkem. „Brí tro...“ Houknu nahoru a zakloním hlavu, abych pořádně viděla na kentaura. Na rtech se mi mezitím usídlil nepřesvědčivý nejistý úsměv. „Počkat. Počkat! Co znamená jako my?!“ Zamračím se, ale jen od očí výš, na rtech mám stále ten nejistý úsměv.

Cora Mortimer - 22. dubna 2014 19:16

Jezerní s Collinem, Brandonem a „Péťou“ 'Jestli tvoje máma bydlí na nebi, tak nejsem tak blízcí příbuzní.' Napadne mě, když začne vykládat něco o Mozartově pomníku, ještě před pár dny bych tomu jen velmi těžko věřila a asi bych mu doporučila sezení u některého z mých známých, jenže teď? „No, ano, i já.“ Ne, že bych se s tímto faktem ještě úplně zžila. „Jak vás vidím ráda.“ Ušklíbnu se na dva kluky, co mě přijeli vyzvednout. „Nejedeš taky?“ Podívám se na Collina, připomíná mi ten strašně problémový typ lidí, co místo toho, aby si řekli budou mlčet a opakovat si jak jsou zbyteční místo toho, aby si na loď mávli.

Collin Blackray - 22. dubna 2014 20:40

Stále na jezeře... snad i v loďce Když se mi potvrdí, že jsem se vážně dostal z dosahu obyčejné lidské společnosti a nahradila ji komunita složená výhradně z bytostí, jejichž existenci logický rozum popírá. Chvilku nic neříkám a jenom hledám do vlnící se hladiny. No... zdá se, že budu muset trochu změnit pohled na svět. Měl jsem jisté pochyby a v minulosti viděl divné věci, ale tohle všchno je prostě přece jenom hodně náhlé... Potom zaregistruju, jak k nám míří loďka. Dobře, budu muset být realista, nemíří k nám, ale k dívce, se kterou jsem mluvil. Proč by taky jezdili pro naprosto neznámého kluka, jako jsem já?, pomyslím si, zatímco sleduji, jak jí pomáhají přelézt. Už se chystám zeptat, jestli by mě nevzali taky, když mi to ta dívka tak nějak sebere. Ne, že by mi to vadilo. Kdyby to bylo možné, tak bych se rád přidal, odvětím a podívám se na ty dva kluky. To oni mají rozhodující slovo ohledně toho, koho vezmou na palubu a v jakém pořadí. Další roli taky pochopitelně hraje velikost plavidla a fakt, kolik tam je ještě místa... ------------------------- Za předpokladu, že se mě rozhodnou svézt, tak s úsměvem nějak vlezu na loď. Moc děkuji, asi by nebylo moc příjemné v té ledové vodě plavat zpět na břeh, vyjádřím jim svou vděčnost a potom mě čeká další rána. Všimnu si bytosti, která nevypadá jako člověk. Zřejmě se jedná o hybrida muže a koně. Instinktivně se lehce přikrčím, protože jediná dvě nelidská stvoření, která jsem zatím viděl zblízka mě chtěla tak nějak zabít. Mohli byste mi prosím vysvětlit, jak je tohle všechno vlastně možné?, zeptám se těch dvou chlapců, kteří snad budou informovanější. Jak to, že existují bohové a... zřejmě i mytologická stvoření, vrhnu podezřívavý pohled na kentaura. Vypadám skoro, jako kdybych čekal, že každou chvíli místo toho deštníku pozvedne luk a začne na nás střílet.

Alyssa Wonder - 24. dubna 2014 20:12

Dobře ještě jednou a s citem Někteří zde se rozhodnou že vyhovím těm kteří právě čekají na břehu a rozhodnou se tam doplavat.Ovšem jedna dívka se jako já rozhodne zůstat na posteli a jinou napadne že tohle je právě ta vhodná situace k tomu se opalovat.Teda aspoň až do doby kdy k ní připlave někdo jiný a shodí jí do vody. Žbluňk. A pak se tu někdo ptá kde to vlastně jsme tak to bych taky ráda věděla.Sice se mi to včera pokusili vysvětlit,ale já to pořád úplně nechápu.Takže ta holka má pravdu nepochopila bych to.Nebo bych tomu nevěřila kdyby se mi to nestalo. Dobře nadešel čas pomsty vím kde bydlíte a jak zařídit aby se voda zase vracela zpět. Mezitím se na jezeře objeví loďka která má sbírat ty co jsou zde.Ovšem mně převezme ta dívka co se změnila v sokola a přinese mně zpátky na břeh. „Děkuji.“odpovím ji. „A omlouvám se poněkud mi ujeli nervy.“to se obrátím na ostatní na břehu.Ovšem pak dívka zamává křídly a vyvolá vlnu která zasáhne všechny na břehu včetně jednoho kentaura který se vytasí s deštníkem. Počkat kentaur s deštníkem? Protřu si oči,ale když je otevřu tak tam stojí pořád.Pka zjistím že tu přišla nová dívka v noční košili čemuž se však potom co jsme viděla kentaura s deštníkem moc nedivím. „Ahoj pěkná košile.To je retro styl?“oslovím ji pak,

Matthew Adams - 25. dubna 2014 20:17

Tábor - jezero Loďka se pomalu plní lidmi, ale naštěstí se zanedlouho objeví další a ještě větší. Přitáhla jí sem dívka, která si tu celou dobu poletuje po obloze přeměněná v ptáka. Má to někdo jednoduchý. Zamávat křídly a je v suchu, doslova. Opatrně přijedu k loďce s plachtou, aby mohli ostatní přelézt na její palubu. Podle toho co ta ptačí dívka řekla ne zcela normální. Stříbrné tlačítko? Co to má být, magický motorový člun? “Rozdělíme se.“ řeknu ostatním. “ Bude to tak rychlejší. “ Věřím, že si s tím Peter poradí. Já zůstanu na veslici a zamířím k dívce, kterou před tím nějaký vtipálek shodil do vody. “Pojď svezu tě. “ Pomohu jí do loďky a vyrazím pro další. Nedaleko tu byla ještě jedna dívčina (Lily). Naberu kolik lidí půjde a potom pomalu zamířím ke břehu. Zbytek vezmou ostatní. Vesluji klidně a pomalu. Žádný spěch. Druhá loď by měla mít podle všeho nějaký pohon ale já tomu moc nevěřím. Možná někdy jindy. Nejspíš bych s mým štěstím skončil ve vodě, zase.

David Dale - 27. dubna 2014 07:30

soukromá zpráva od David Dale pro Když mi něco hlava nebere, tak pořádně Fakt, že mám matku mi připadá stejně neuvěřitelný stejně jako, to že na mne mluví nějaký kostlivec. Stále mi v hlavě běží možnost nějaké realityshow. Nevěřím kostlivci ani slovo. Proč taky. Mluvící kostlivci neexistujou stejně jako moje matka. Ta taky neexistovala. Jistě, byla nějaká, otec mě nevyhrál v loterii... I když jemu by to bylo skoro až moc podobné. Přeze všechno já matku nemám. Dokážu se nakonec, ale celkem dost ukáznit, aby jsem se dokázal postavit na nohy. Přeci jen musím být hodně dobrý, aby jsem se dostal do realityshow a není dobré, aby mě někdo vyděl takhle... no řekněmě zmateného. Pojem vyděšený už bych teď rozhodně nepoužil. Kajuta, kam mě zavede kostík, je na můj vkus až moc přepychová. Sotva za mnou zapadnou dveře, udělám průzkum. Hledám kamery a odposlechy. Po hodině hledání zjišťuji, že je kajuta čistá. To lehce nahlodá moje přesvědčení, že je to realityshow. Navíc toho na mne začíná být nějak moc a já se cítím unavený. Popravdě víc než jen lehce. Nakonec oblečený padnu na jeden z gaučů a usnu.

David Dale - 27. dubna 2014 11:46

Probuzení jak na vodě Kemp a kdo ví kdo kolem Probere mne šplouchání. "Zaspal jsem příliv?!" První myšlenka, která mne napadne. Přeci jen v okamžiku, kdy svět přestával dávat smysl, jsem byl u moře a tak stále v hlavě myslím, že to byl jen sen. Jen mám obavu, že to nebude jen sen. Pozvolna otevřu oči. Z nuly na sto. Takhle startuje můj mozek. Uvědomím si, že nesedím na skále, ale na podložce z gauče, kde jsem spal na lodi. Posadím se a rozhlédnu se. Kolem je spousta lidí, tedy děcek, který jsou na tom stejně jako já a ještě další na břehu. Jsem kluk odchovaný v trochu tvrdších podmínkách děckého domova a pasťáku, takže nějaký skandující dav mě opravdu nemůže rozhodit. Dokonce i kdyby zanali nějakým způsobem mé jméno. Ke zklamání některých si prostě zuju boty a ponožky. Nacpu je do bot a těm svážu tkaničky. Hodím je kolem krku a bez okolků skočím malou šipku do vody a kraulem doplavu na břeh. Zde bez okolků, že jsem mokrý, si boty zase v klidu obouvám. Když jsem hotov, rozhlédnu se kolem. "Co tohle je za děcák?" Mihne se mi hlavou myšlenka. Snažím se očima najít někoho, kdo by mě byl schopen nasměrovat. Vzhled Moje maličkost není nijak vysokého vzrůstu (164cm) spíše nižší průměr své věkové (16 let). Nevypadá ani nijak moc zatloustle. Voda odhaluje, že opravdu nebudu klasický puberťák, který tráví den před televizí nebo u počítače. Na svojí váhu (71kg) mohu usoudit, že jsou vidět i nějaké svaly. Moje kůže nese známky toho, že slunce není můj nepřítel. Je lehce zahnědlá. Hnědá je barva, která by mohla charakterizovat další dva znaky mé osoby a to vlasy a oči. Obličej sám o sobě je oválný a bez nepravidelností. Oblečený jsem v čistě bílé triko. Tedy dříve bílé, teď po vylezení z vody je jeho barva všelijaká, podle toho, co jsem potkal při cestě na břeh. Kalhoty jsou tříčtvrťáky pod kolena hnědookrové barvy. Boty jsou klasické sportovní botasky, které nejsou zdaleka nejnovější. Jediným výraznějším znakem je tetování na pravé ruce.

Ahramed Delgado - 27. dubna 2014 15:01

Vypadá podezřele normálně... Překvapeně se ohlédnu po hlase a ihned se zářivě usměji na tu dívku. Vypadá vcelku normálně, aspoň na první pohled, tak jen doufám, že na další bude vypadat, taky normálně a né jako třeba ten kentaur přede mnou. „Ahoj, jasně...“ Zazubím se a pokrčím rameny, „retro sice taky, ale spíš bych to nazvala cvokhaus styl.“ Rozesměji se a pořádně si ji prohlédnu. „Taky tu jsi omylem? Nebo se tě něco pokusilo sežrat?“ zvědavě na ni kouknu a pořád se zubím jako, no, jako cvok.

Alyssa Wonder - 27. dubna 2014 17:58

V postatě jsme normální Ta dívka se zřejmě hodně a ráda usmívá i když vzhledem k tomu odkud utekla by se to dalo čekat.Já si tu tak taky připadala už když jsem přišla a pořád si tak připadám.Podívám se na toho kentaura s deštníkem a pak znovu na tu dívku. "No možná od obojího trochu i když ten někdo to už nestihl." Vzpomenu si na výraz strachu v tváři táty.Tedy toho pravého kdo byl asi ten venku?A chci to vůbec vědět? "Počkat to byl ústav z minulého století?Tak to chápu tehdy objevili funkce elektrických impulsů v mozku a mysleli si že pomocí elektrických šoků se dá léčit.A ro nemluvím o jejich dalších postupech." To jsme tomu dala už tak je zmatená a já ji vystraším ještě víc. "Ale pokud tě to uklidní už Albert Einstein řekl.Ta otázka mně trápí noci dnem.Zda lidstvo nebo mé já blázen jsem."

Pj - 29. dubna 2014 12:00
	Bifós Když ke mě příjde ten milí klučina, usměji se a zacvaknu deštník. Podívám se na dívčinu. "Vítám tě. Jsem Bifós a tohle je Tábor polokrevných. Tady jsi v bezpečí před nestvůrami, šílenci a normálními smrtelníky." podám jí ruku a trochu při tom musím pokrčit jednu nohu.

Peter Grey - 04. května 2014 14:26

Tábor Polokrevných - Nová loďka Když nastoupí Cora a ten kluk, co byl vedle ní se zeptá, jestli ho taky svezeme, kývnu. Po cestě k lodi, kterou nám poslala Taira, se ten kluk, kterého neznám jménem začne ptát na bohy a důvod existence. "Já toho o bozích moc nevím, ale otec mi už před dvěma lety řekl, kdo je má matka... Na zbytek se budeš muset zeptat Bífose, toho kentaura," řeknu mu a přimhouřím oči, abych lépe viděl tu loď co nám poslala ta dívka. Jen co přirazíme k samoovládací lodi, opatrně přeskočím na její palubu a pokynu lidem, co jsou na malé loďce, ať mě následují. Poté se podívám po ovládání. Jak se tohle sakra ovládá? Nakonec ještě předtím, než Brandon odjede, na něj křiknu: "Hej, nemohl bys mi je se vozit? bylo by to jednodušší a nechci dělat radost těm na břehu tím, že mě budou pozorovat, jak to s tím neumím.." Ještě by se mi nadosmrti smáli..

Ahramed Delgado - 04. května 2014 20:13

Normálnost se dost přeceňuje... „No, přibližně,“ pokrčím rameny, když začne mluvit o blázinci, „elektrošoky už na nás nezkoušejí, naštěstí, ale některé jejich metody jsou opravdu zajímavé...“ Střepu sebou, když si vzpomenu na to, co se mnou prováděli. „Nejhorší je asi, když tě nadopují práškama, v mém případě... Ehm, jak to říct? Depresivy?“ Nejistě se usměji, „někdy jsem myslela, že se z toho fakt zcvoknu!“ Zatřepu hlavou. „No, řekla bych, že každý je tak trochu blázen, jen u některých to jde víc poznat,“ zazubím se na ni. S přiblblým úsměvem potřesu Bifósovi rukou a nakrčím obočí. „Polokrevných?! Normální smrtelníci?“ Nechápavě se zeptám Bifóse a kouknu i na Willa a tu dívku, nějak mi to všechno nedává smysl. „Ale jestli tady chráníte ty děcka před šílenci, tak bych tu asi neměla být...“ Nepřesvědčivě se zasměji, fakt si připadám zralá do svěrací kazajky.

Pj - 04. května 2014 20:17
	Bifós Usmál jsem se. "Naopak mé dítě. Jsi dcera Dyonýsa, boha vína a veselí. Máš svou povahu vrozenou a nejsi sama. Je tu víc dětí Dyonýsa jako ty. Brzy ti je představím. Vlastně to oni zorganizovali tohle ranní uvítání." láskyplně se podívám na děti u břehu a ve vodě.

Ahramed Delgado - 04. května 2014 20:35

Zaraženě hledím na kentaura, dcera Dyonýsa?! Nevlastní sourozenci?! Na rtech mám jen jemný náznak obvyklého úsměvu. Párkrát zamrkám a rukou si přejedu přes tvář. „Dcera boha?! Jako fakt?!“ Nevěřícně na něj hledím, „potřebuji se napít...“ Zamumlám si pro sebe a prohrábnu si vlasy. „Dá se tu sehnat něco ostřejšího než cola?“ Prohodím jen tak, není to mířené na nikoho konkrétního, ale snad se najde někdo, kdo mi s tímto problémkem pomůže.

Pj - 04. května 2014 20:37
	Bifós Zakoulm očima. "Projednou." luskl jsem prsty a přiletěla flaška bílého vína Bordoux 1998. Zátka se sama otevřela a objevila se i sklenička. "Dobrý ročník." naliji Ahramedě a podám jí to. "Máš štěstí, že jsi dcera Dyonýsa. Jinak to nikomu nedovoluji."

Ahramed Delgado - 04. května 2014 20:49

Vděčně kouknu na Bifóse a vezmu si skleničku, zamumlám nějaké poděkování a mám co dělat, abych ji do sebe nepřeklopila, jako nějaký buran. Ale i tak obsah sklenky zmizí podivuhodně rychle. „Ehm, naučíte mne to?“ Chabě se usměji, stále otřesená a výmluvně lusknu prsty. Sklenku držím tak, jako bych ještě doufala, že mi nalije, v což taky doufám, tohle si žádá víc něž jednu sklenku. „A co mi ještě takového tatíček přivodil?“ Tázavě na něj kouknu.

Pj - 04. května 2014 20:53
	Bifós Usměji se. "Časem dítě." "Od svého otce jsi dostala dar pěstování hospodářských plodin, což není nic moc, ale máš i talent pro divadlo a umění přemoci nepřítele smíchem. A to vážně funguje. Snad jsem na nic nezapoměl." zamyslel jsem se. "Jo a pak ještě dar neskutečně štvát všechny okolo."

Jack Neal - 04. května 2014 21:03

Ještě pořád jsou na jezeře?! Po vydatné snídani se vydám za Bifem, abych od něj zjistil plány na dnešek. Lehkým krokem vyjdu z jídelny a k mému překvapení jsou téměř všichni ještě na jezeře. Přesto jsou záchranné operace v plném proudu... No... Jestli se tomu tak dá vůbec říkat, když ani neví, že tam mají motor. Ale snaží se... To je hlavní. Poté obrátím svůj zrak na Bifa, který je suchý, což se nadá říct o ostatních. S ním tam stojí jedna dívka a jeden kluk za ní. Když příjdu blíže k nim, tak zjistím, že jim Bifos nalévá víno. Co? To tu z toho chce mít tábor plný opilců? "Bife! Snad je nechceš opít! Nechceš snad, aby se tu všichni dočista ožrali." řeknu a zasměju se na něj. "A my se asi ještě neznáme, že? Já jsem Jack." Pronesu k dvojci, která stojí u Bífa. "To nám den začíná krásně, že ano? Jsem zvědav, co si pro nás Bifos ještě přichystá." Řeknu dvojci a jsem si vědom, že Bifos poslouchá.

Pj - 04. května 2014 21:09
	Usměji se na přicházejícího Jacka. "Jacku, ona je dcera Dyonýsa. Má alkohol v krvi. Jí to neublíží." usměji se. "Dnes pro vás mám speciální překvapení." zazubím se a šlehnu ocasem. "Jo a zavolej mi prosím svou ehm... sestru a Richieho."

Jack Neal - 04. května 2014 21:13
	"Ach... Dcera Dyonýsa... To tu bude dost veselo." Usměji se. "Překvapení... Super, ale nejdříve se všichni musí dostat z jezera." Ukážu na postele. "Sestro... Bifos po tobě něco chce... A vem i Richieho, který je určitě s tebou." Pomyslím si, a přitom vím, že sestra to uslyší.

James "Jin" Wilght - 04. května 2014 21:48
	Koukám na dění v táboře, když na mě promluvil Jack. "Těžko... Není se mnou... Bude ve své pevnosti." hodím hlavou směrem ke vznášející se chatce. Proměnila jsem se v sokola a přistála na zemi. "Připravena vymyslet strategii." zazubila jsem se.

Ahramed Delgado - 05. května 2014 17:29

„Dar neskutečně štvát všechny okolo?!“ Vyprsknu smíchy, „jo, to sedí...“ Zazubím se. „A divadlo?“ Pozvednu sklenku před sebe, pít, či nepít? To je to oč tu běží, i když nikdo nenalije... Zazubím se a zavrtím hlavou, v té chvíli, ale dorazí další kluk. „Z jedné sklenky se nemáš šanci opít...“ Nesouhlasně zavrtím hlavou, ale stále jsem vysmátá jak měsíček na hnoji. „Navíc piji jenom já...“ „Ne asi, ale určitě...“ Poznamenám a mile se usměji, „Ahramed.“ Pak už ale nějak nestíhám jejich rozhovor. „Jo a ehm, Bifósi? Jak jako funguje to s těmi kytkami a smíchem?“ Zvědavě nakloním hlavu na stranu, toho že tam přistál sokol a je z něj holka (nebo ne?) si nevšímám, toho si začnu všímat, až budu mít víc v krvi...

Pj - 07. května 2014 10:51
	Láskyplně se na ni otočím. "Vše se naučíš časem dítě. Tairo, doveď prosím Ahramed do jejího srubu."

Alyssa Wonder - 08. května 2014 04:12

Na břehu „Antidepresivy.I když chápu.Místo slunce déšť a záplavy a ty se ptáš kdy se to napraví.Hledáš odpovědi zatímco voda kola pohání.“odpovím potom té dívce.A pak zjistím kdo je a překvapeně se na ní chvíli dívám. „Dyonýsos?Ten bůh opilců a bujarých párty?Jistě já vím že to není přesné,ale no to mně potěš.“ A pak ten kentaur přivolá láhev s vínem a ano tohle je dobrý důvod proto se napít a co já?I když na to by nestačila celá láhev. „Jo jasně já znám taky ty co mají alkohol v krvi aniž by jejich otec byl bůh.Stejně je to jako s tím štvaním lidi okolo,ale oblíbenost se přeceňuje.Navíc i z jedné skleničky se můžeš opít pokud piješ vodku která má skoro stoprocentní obsah alkoholu.“

Lily Brown - 08. května 2014 11:30

Konečně zachráněna Velmi mě překvapí následující události. Orlí holka odnese všechny, kteří si poprosili. Možná jsem to také měla udělat... možná... Blbost, ještě by se mi koukali pod noční košili... To tak! A na vodě se objeví další loďka. Ani jedna z těchto událostí mě nepřekvapí tolik, jako fakt, že si mě převozník všiml. Mě.... a všiml... tady se opravdu dějí podivně věci... „Děkuji,“ pípnu potichu a nechám se odvést spolu s vymáchanou dívkou, též v noční košili. Asi jí taky vyrušili ze spánku... Ať už jedeme jednou nebo dvěma loděmi, nestarám se o okolí, sedím se svěšenou hlavou a koukám na dno loďky ve snaze ignorovat všechno mé okolí... A co nejrychleji se dostat co nejdál od těchto lidí... Na břehu jen vyskočím z lodi, pokud nás převážel i ten druhý kluk, poděkuji i jemu a co nejrychleji se snažím dostat z davu čumitelů pryč. Znám se, jsem lehkou kořistí... Ještě však nemůžu utéct, ne takhle, nehodlám se nikde potulovat v noční košili, ale jak se převléci? Až teď si všimnu orlí dívky, která vede ještě jednu holku někam pryč. Je mi jedno, kdo je s ní, chci se dostat odtud teď hned a okamžitě. Rozeběhnu se za ní, nevolám na ní, ale i tak si mě musí všimnout, nepůsobím nenápadně. (Ač se o to snažím.) „Tairo, počkej. Potřebuju pomoct... Můžu se tady někde převléknout?“ zeptám se jí, jak k ní doběhnu. Druhé dívky si nevšímám a doufám, že to samé bude dělat ona se mnou.

William Thompson - 11. května 2014 12:58

U jezera Zajímavé... alespoň můžu být rád, že nepatřím k dětem noci, pomyslím si na slova dívky, ale dál se k tomu již nevyjadřuji. Když dorazíme k jezeru a našemu "vedoucímu", tak očekávám něco na způsob ohromení... a dostanu ho. Lehce se pousměju, protože jsem tomu předtím také odmítal uvěřit. Buď šílená nejsi nebo jsme šílení úplně všichni, co tu jsme, usměju se trochu víc. Když k nám přistoupí další dívka a dá se s Ahramed do řeči, tak stojím stranou a poslouchám. Stejnou dávku pozornosti následně věnuji i Bífosovi, když začne s jeho krátkým úvodním proslovem. Je v bezpečí před příšerami?... můžeme jen doufat. Před normálními smrtelníky?... snad. Před šílenci?, podívám se na jezero a stále smějící se dav. Pochybuji. Netrvá to dlouho a dozvím se nějaké užitečné informace. V blázinci, kde byla naše poslední pro mě známá členka, nepoužívají elektrošoky. Je dcerou boha vína a veselí. Má talent štvát lidi okolo, pravděpodobně svou hyper dobrou náladou a stálým veselím apod. Nakonec to dojde do bodu, kdy se přede mnou začne popíjet. To už si snad dělají legraci. Na druhou stranu, pokud je dcera boha všeho alkoholu, tak to asi dává smysl. Já taky z nějakého důvodu miluju Měsíc a jeho příjemné světlo. No... doufám, že se tady všichni navzájem nepozabíjíme, vzhledem k tomu incidentu s jezerem. Jsem rád, že vím, kdo přišel s tím nápadem poslat nás k vodě, ale být tebou, tak bych o svém otci nemluvila, dokud se všichni z jezera neuklidní, řeknu přátelsky a s lehkým úsměvem, aby si nic nebrala zle. Následně Bífos požádá další dívku, aby ji dovedla k jejímu srubu. Myslím, že to není špatný nápad. Já jsem ve svém našel v bedně nové šaty a nikdo rozhodně nemohl vědět o mém příjezdu, takže je pravděpodobně, že ona by tam taky mohla najít něco na převlečení. PS: omlouvám se za delší neaktivitu, nabourala do mě maturita a ještě bourat bude.

Pj - 12. května 2014 07:48

Bifós Přestalo mě bavit, koukat na rozjařené táborníky a chudáky nováčky, kteří si ale vedli dobře. Mávl jsem rukou a všichni se octli na břehu. Ostatní tábornící, kromě některých Hermových stichli. "Už jste se vyřádili dost. Šetřete energii na odpolední speciální hru." zašklebil jsem se. "Teď uvítejte všechny naše nováčky, jak se sluší a patří!" Tábornící zavýskly. Seřadili se kolem nás do kruhu a postrčili tam i nové. "Bratři, sestry ve zbrani pegas oblohou uhání. Jste jako my, božské krve budete silnější, než přišli jste prve. Za jeden provaz musíme táhnout, nenecháme jeden druhého padnout!" Áresovci to jako vždy jen zamumlali. Když recitace skončila, naposled promluvím. "Běžte se najíst. Pak se seřadíme u stájí, kde vám představím dnešní zábavu." usměji se a odcválám do svého domu...

James "Jin" Wilght - 12. května 2014 07:53

Poslouchám báseň na uvítání. Zase to dělali Appolonovci, takže nic moc. Pak se otočím na Lily. "Jo, jasně. Pojď, zavedu tě." došla jsem k Artemisině srubu a rozrazila dveře. Nikdo tam nebyl. Jak příhodné. Už jsem si myslela, že bude nějaká legrace. Dovedla jsem Lily k jejímu lůžku. Pak jsem se zamyslela. Do dveří vletěla sportovní taška. Jsou v ní Liliiny věci, které jsem zachránila a nějaké moje. Hodím jí je. "Na... Snad ti padnou.... No, počkám venku a dovedu tě o jídelny, jestli chceš." vyjdu ze dveří a zavřu za sebou. ( V tašce je oblečení dle libosti a nějaké osobní věci + tričko tábora polokrevných a , hnědé kožené kalhoty s oranžovým páskem + černá mikina.)

Christian *Rei* - 12. května 2014 14:08

Když mě Taira odnese na břeh, vděčně jí zamávám. Pak se přesunu k Bifósovi. "Připraven předložit návrh!" zašklebím se. Když přijde řada na recitaci naší táborové básničky, zubím se jako idiot. Má slova putují k Alessandře. Provokativně na ni mrknu a prohrábnu si vlasy. V oku mi zatančí jiskra. Po skončení se odeberu do jídelny. Naberu si řecký salát a kus objetuji bohům. Rozhodně ne svému otci. Obětuji ho Dyonýsovi, aby mi dnes dopřál veselou mysl. (Kdyby chtěl někdo pokecat... :D)

Jack Neal - 12. května 2014 17:19

Básnička pro nováčky Bifos už zjevně nechtěl čekat na to, až si všichni pomůžou, nebo doplavou na břeh. Proto je přenesl na břeh. což většině zkazilo srandu. Mírně se pousměji nad jejich naivitou. Poté se začne recitovat básnička na uvítání nováčků. Recitují ji ti, kteří v táboře nejsou poprvé. I já jsem to zažil. Není to zrovna pěkně, když Áresovci u toho jen mumlají, jako kdyby text neznali. Jaký to má poté smysl, když někdo mumlá, místo toho, aby od srdce recitoval?! Po recitaci se všichni jdou najíst do jídelny.Ještě pře tím však svou mocí osuším všechny nemehla, která se namočila. Musíme jim přece alespon nějak pomoci. Hmm... Dnes tam mají poměrně slušný výběr. Já už jsem však snídal, takže už jíst nebudu. Přesto jdu do jídelny, kde se postavím na kraj místnosti a opřu se o sloup. Odtud mám výhled na celé jezero a krajinu za ní. Přitom na mě svítí sluneční záře, která mě hřeje na tváři. Přirozeně se cítím dobře. Jsem přece syn Hélia. Co by to tak mohlo být za hru? Možná jízda na pegasech? Závody na koních? Takhle jen přemýšlím, dokud mě něco nevyruší.

Lily Brown - 13. května 2014 21:48

V Artemisině srubu Konečně se celé to uskupení lidí rozpouští a má plachá a naštvaná nálada ustupuje. Avšak ani to není dost na to, abych přehodnotila své rozhodnutí. Ti lidé jsou zlí a já tu s nimi nebudu ani o minutu déle. Tak moc se mi ulevilo, když mě Taira řekla, že mi pomůže a odvedla mě pryč. Avšak o svém záměru odejít jsem se jí nehodlala svěřovat, ona mě sem přeci přivedla. Myslím... nebyla by příliš ráda.... Odvedla mě do jednoho ze stavení – říkejme tomu třeba srub – a ukázala postel, byla moje už podle jména na truhle vedle ní. Jak mohli vědět moje jméno? A jak věděli, že se tu ukážu? Tyto otázky jsem však odsunula na potom... nebo lépe na nikdy. Za chvíli si budu říkat, že to byl jen moc ošklivý sen... Na posteli přistane plná taška něčeho, dle slov Tairy to je oblečení, což se mi velmi hodilo, útěk v šatech bude přeci jen snazší, nežli útěk v noční košili. Náhle jsem však zachytila Tairina slova... Počká venku? Ne, ne, ne. Jen to ne. Než jsem však zareagovala, vyšla ze srubu. Vydala jsem se tedy za ní. Tohle se musí nějak vyřešit. Vyšla jsem ven a řekla jí: „Nemusíš na mě čekat, asi mi to chvíli bude trvat.“ „A kdyžtak se někoho zeptám,“ dodala jsem ještě, abych zdůraznila, že má jít. Poté jsem se vrátila zase do srubu. Sedla jsem si na chvíli na postel a uklidnila se. Konečně chvilka samoty... Až teprve teď jsem si všimla jak je to tu vyzdobeno. Vypadalo to tu moc pěkně, to všechna čest, ale ani to mě nemůže přesvědčit. Pomalu jsem začala rozebírat věci, které byly v tašce, našla jsem tam jak věci své, tak i některé, které jsem neznala. Přebrala jsem je tedy, ty své nastrkala zpět do tašky a cizí nechala srovnané v komínku ležet na posteli. Potom přišlo přemýšlení, co si obléci. Normálně bych si vzala některé z mých oblíbených šatů, ale teď by se to nehodilo a tak jsem si raději vzala kožené kalhoty a jedno obyčejné hnědé bavlněné tričko. Ještě jsem si rychle spletla vlasy do copu, když jezdím na koni běžně nosím cop. A konečně nastal čas vyrazit, naposledy jsem se rozhlédla a ještě se zastavila. Můj pohled směřoval na luk a šípy na stěně. Vzpomněla jsem si na včerejšek a fakt, že se tu prohání psi se třemi hlavami a nikdo si z toho nic nedělá. Beze zbraně nejdu. Chtěla jsem být připravená na případné další stvůry, přehodila jsem si tedy toulec přes rameno, luk vzala do ruky a vyšla ze dveří. Potřebovala jsem se ujistit, že Taira odešla, že si mě nikdo všímat nebude.

James "Jin" Wilght - 14. května 2014 10:00

Usměji se na Lily a odejdu pryč. Zamířím ke stájím. Jakmile přijdu, všichni obyvatelé zařehtali.Sorry zlatíčka. Dneska jdu za srdcem. Zašklebím se. Cítím se s nimi líp, než s lidmi. Došla jsem k Arwen. Vede si dobře. Neměj obavy, tady bude v bezpečí. řeknu a odejdu k zadnímu boxu. Waliria zařehtala a šťouchla do mě. Od večera jí hříva i ocas zezlátli. Je zlá doba Walirio. Nemám čas ani na sebe. omluvím svou abscenci. Vyšvihnu se jí na hřbet. Vyjeli jsme ze stáje. Walerii na slunci září zlaté znaky na těle. ČEkám, co re bude dít.

Matthew Adams - 14. května 2014 16:34

Tábor - konec zábavy Celou tu trapnou podívanou nakonec ukončí Bifós, který to celé už nějakou dobu pozoruje společně s ostatními. Fajn, a dřív to jako nešlo? Jsem rád, že už je po všem a pokud by to šlo, tak bych se teď voděna pár dní vyhnul. Myslel jsem si, že ranní podívaná už skončila ale jak se zdá tak jsem se spletl. Nedobrovolně mě odtáhli k ostatním a všichni se shromáždili kolem nás. Hned potom začali odříkávat nějakou říkanku. No nezdá se mi, že by se tihle drželi toho, co tu právě řekli. Bifós dá potom rozchod a připomene, abychom nezapomněli na zábavu, kterou pro nás připravil. Hned jakmile je to možné tak zamířím směrem k jídelně než tam bude plno. Uf, alespoň na chviličku by mi tu všichni mohli dát pokoj, nejsem tu ani den. V jídelně si vezmu něco k jídlu a najdu volné místo k sezení.

Lily Brown - 14. května 2014 22:28

Artemisin srub a stáje Vyšla jsem ze srubu a zjistila, že Taira odešla. Skutečně se mi ulevilo, vrátila jsem se tedy zpátky, luk jsem si taktéž dala na záda, do ruky jsem vzala tašku a vyrazila jsem ven. Šla jsem svižným krokem přímo ke stájím, naštěstí jsem si pamatovala jejich umístění. Orientační smysl jsem měla vždy dobrý. Vešla jsem potichu dovnitř... Trpělivost, jen trpělivost, za chvíli budeš pryč.... Snažila jsem se neudělat nejmenší zvuk a poslouchat, jestli je ještě někdo uvnitř. Nikoho jsem nezaslechla, vydala jsem se tedy rovnou do boxu, kde byla Arwen. Doslova jsem se jí vrhla kolem krku, objala jsem jí a pošeptala: "Arwen, já jsem tak ráda, že tě zase vidím." Potom jsem se vzdálila a setřela slzu, která mě vytryskla z oka. Najednou jsem měla nějakou jistotu, najednou jsem byla alespoň částečně doma, můj nejvěrnější přítel tu byl se mnou... "Arwen, musíš mě vzít domů, prosím, já tu nechci být," řekla jsem přičemž jsem zadržovala slzy.

Cora Mortimer - 14. května 2014 22:40

Jídelna Poté, co se nechám vyložit na břehu se velmi tiše vytratím do svého srubu pro boty a něco jiného než tílko, za soustavného mumlání týkajícího se blbečků, kreténů a všech tak říkajíc kriploidních potvor, které nemají jinou zábavu, než se bavit na můj účet. Na cizí účet prosím, se klidně bavte, ale ne na můj. Ze zatraceně bezpečné vzdálenosti jsem pak pozorovala onu básničku a věřila tomu, že tohle asi opravdu nepřežiju. Radu najíst se, jsem vzala jako logickou a realizovatelnou s tím, že v jídelně by snad už nemělo čekat žádné nepříjemné překvapení, v podobně, co já vím, třeba plavoucích stolů, po kolena vody, … nesnáším vodu. Je taková modrá a kromě ryb tam není nic zajímavého. Za jeden provaz, říkali, společně, říkali. Jasně, tak akorát fakt ne, já patřím do Pekla, podle toho, co jste mi řekli a tam se asi taky budu usilovat dostat.

Pj - 14. května 2014 22:45
	soukromá zpráva od Pj pro Když do stáje vešla Lily, radostně jsem zařehtala. Pak ale smutně svěsím hlavu. "Já vím, mé dítě. Ale musíš tu zůstat. Venku pro nikoho z vás není bezpečno." utřu jí čumákem slzu z tváře. "Musíš tu vydržet, než se vycvičíš v boji. Pak se zase vrátíme domů a vše bude jako dřív." slíbím, ale vím, že to není úplně pravda.

Alyssa Wonder - 15. května 2014 16:50

Přivítání Nakonec jsou všichni na břehu nevím sice jak je to možné,ale zde mně už nic neudiví.Pak se však zarazím nad dalšími Bifosovými slovy. Hra?Speciální hra?Ach kam jsem se to dostala. Ovšem pak mně vyruší básnička kterou nás zde mají přivítat.Jako jsem viděla už v televizi,ale tam to byli černoši kteří měli v té škole červený saka a říkali:Dobře jsme Alagios a našim úkolem je přivítat nováčky.A pak začali zpívat a přitom ty gesta stáli za to.Zde to připomíná školní sbor který přijde naráz se jako armáda otočí a začne zpívat.Pak nás Bifos vyzve abychom se šli nasnídat a pak mluví o stájích a zábavě. Jistě to vypadá dobře,ale jistě to u nich bude mít nějaký háček nebo podivnost. Podívám se na své bosé nohy,před spaním jsme se zula protože jsem čekala že se probudím ve své posteli.Neměla bych jít do svého srubu pro boty?Ne nejdřív se nejdřív najím a pak se uvidí.V jídelně si naberu pořádnou porci protože mám taky pořádný hlad a pak se rozhodnu ke komu se asi posadím.Měla bych zjistit jak to zde chodí zatím mi toho moc neřekli. to bylo samé honem honem a v mém srubu měli moc práce než aby mi něco řekli a předpokládali že vím všechno jen proto že jsem dcera Athény.Dojdu k jednomu klukovi který právě jí (Richie) mile se na něj usměji a pak se zeptám. „Ahoj jak si tu dlouho?“ Pak se k němu posadím abych tu nestálá jako tvrdé Y a pustím se do jídla aby si nemyslel že ho třeba chci sbalit.

Christian *Rei* - 15. května 2014 17:05
	Athéna nebo Helios? Zrovna dojídám, když si ke mě přisedne nějaká dívka. Usměji se. "Já? Hodně dlouho. Ale míň než Taira. Aha, ty jsi nová.... Sedm let. Jmenuju se Richie. Dcera Athény, předpokládám?" podám jí ruku, čistou navzdory tomu, že jsem měl extra fritované hranolky s kečupem. To je jedno z mých prokletí... Ačkoli má vzhled Athény, rozzářila to tu jako dcera Heliose...

James "Jin" Wilght - 15. května 2014 17:32

Po chvíli se začnu nudit a zamýřím s Walirií do jídelny. Uvidím tam tu dívku. Tu, co včera řekla Jeho jméno... Sesednu ze své klisny a příjdu k ní. "Je tu volno?" sednu si vedle ní i přes zákazy, které mi Bifós udělil. "Víš, mám jednu otázku..." začnu. "Jak jsi včera přijela. Řekla jsi jedno jméno... Jak ho znáš?" začnu si pohrávat s prstenem, co mám na ukazováčku pravé ruky. Je na něm slunce z 26 - ti karátového zlata.

Cora Mortimer - 15. května 2014 18:37

Taira - jídelna Doufala jsem, že se moje snídaně obejde už bez větších rozruchů, přece jenom ten ranní problém nikomu moc na dobré náladě nepřispěje a jeden si ve své milované černé připadá nejvíc jako kdyby sem nepatřil, kdyby byl navíc, ale to by mě to taky muselo nějak dožírat. Když ta holka přišla, zvedla jsem hlavu od snídaně. ‚Takže dneska si už chce povídat?‘ „No, dozvěděla by ses to včera, kdybys chvilku počkala.“ Odpovím mezi jedním a druhým soustem vážně, pak se ale ušklíbnu a pokračuju skoro až přátelským tónem. „Ale to jméno mi řekl Sofi, ten kerberus.“ Dodám na vysvětlenou. „Mezi čímž ještě říkal něco o tom, že mě máš chránit nebo tak něco, že to říkala moje matka.“ Pokrčím rameny, říkám to jenom jako obyčejné nudné informace, teda pro mě jsou trochu nudné, moje matka mi nikdy nic neřekla, a pak najednou vybalí něco o obraně, já se bránit umím sama, nepotřebuju k tomu pomoc od holky, která když se zeptá, nečeká na odpověď a místo toho si jde *******.

James "Jin" Wilght - 15. května 2014 18:50

.... Zasměji se. "No jistě. Persefona.... Ta si to vždycky uměla zařídit." zašklebím se. Chci řvát, dojít do podsvětí a osobně vrazit Persefoně pár facek, ale vím, že nemůžu. Ještě ne... "Abys to pochopila, budu ti teď muset dělat chůvu. Tvoje maminečka o tebe má totiž strach a tak si na mě po těch letech vzpoměla. Takže, když budeš v pruseru, prostě mě zavoláš. Ale zkus se do žádnýho nedostat. Nebaví mě zachraňovat lidem krk. A věř mi, tam venku tě ani tvůj hafan neochrání." Zvednu se a vyskočím na hřbet Walirie. Hříva se jí zaleskla. Hrábla kopytem o podlahu jídelny a vyrazila cvalem pryč.... Projeli jsme kolem stájí a zamýřili k vodě. Tam jsem seskočila a pokusila se uklidnit. Sevřela jsem jednu ruku v pěst a bouchla s ní do písku. Utvořil se v ní kráter, ale mé negativní pocity to neodvedlo. Tady ani slunce nepomůže...

Alyssa Wonder - 16. května 2014 08:55

Jídelna /Taira?Aha ta dívka co se dokáže změnit v sokola.Takže sedm let to překoná i ten vyrytý nápis ve stupních dveřích školy v tom seriálu vstupte jako jako hoši a odejděte jako muži./ "Já jsem Alyssa."představím se taky a stisknu mu ruku. "Ano jsem dcera Athény to mi umožňuje klít v mnoha jazycích jak jsi viděl.I o těch o kterých jsem neměla předtím tušení." /V jednom muzeu jsem nakonec převzala výklad a ten průvodce mně nařkl z ohavného úkladu připravit ho o práci./ Zašoupu nohama a radši se rizhodnu nezkoumat jak to ví.Zřejmě to patří k těm dalším podivnostem jaké jsem zde uviděla a možná ještě uvidím.

Christian *Rei* - 16. května 2014 09:45
	Pokývám hlavou. "To je jedna z mnoha výhod být polobohem. Řečtina je naše přirozenost. A dcera Athény? Bude výhoda, mít tě v týmu." uculím se. "DNeska pro nás Bifos chystá něco special, vo co? Takhle se šklebí jenom, když má něco za lubem." zabručím...

Ahramed Delgado - 16. května 2014 12:15

„Až časem?“ Zklamaně na Bifóse kouknu a prohrábnu si vlasy. Nad Alyssinými slovy se jen pousměji, ano, taky znám takové lidi, vždy jsem myslela, že k nim patřím, ale stopro vodka, to už je trochu moc, ne?! „Co? Kdo? Taira?“ Po chvíli vyhrknu, trochu jsem se zamyslela a z té, co jsem si teď označila jako Tairu, již vidím jen mizející zadek. A běhat za ní nebudu, hlavně ne bosá, navíc hulákat tu jako pavián se mi taky moc nechce. Obrátím se tedy k Willovi, který mi právě dává radu, ať se nevytahuji s tatíčkem. „Neboj, tatíčka,“ při tom slově se zašklebím, „budu vzpomínat jen při shánění pitiva... A možná jestli se rozhodnu tady uspořádat nějakou...“ Kouknu na Bifóse a ztiším hlas, „chlastačku...“ Zubím se při tom, jako bych byla na drogách. Vykulím oči, když nám Bifós předvede teleport, jeho další slova a sborová recitace, mne fakt překvapí, navíc se nějakým záhadným způsobem dostanu do středu kruhu k dalším nováčkům (jestli jsem to dobře pochopila). Pobaveně se směji po celou dobu a v davu pátrám po někom, kdo by mi byl podobný, jak jinak taky poznat sourozence, že? Po básničce se většina vydá jedním směrem, proto jdu s nimi, naštěstí mířili do jídelny, nebo aspoň do toho, co za jídelnu považují. Rozhlédnu se uvnitř a zazubím se, když zahlédnu známou tvář (Alyssu), hned k ní zamířím, ale pak si všimnu, že už má společnost a nechci působit, jako vlezdoprdelka, proto si někde (fakt netuším, jak to tam vypadá) splaším jídlo a vydám se k jednomu klukovi (Brandon, jen aby sis všiml :D), který je nejspíš taky nový, aspoň si ho pamatuji z kroužku u jezera. „Ahoj, máš tady volno?“ Kouknu na něj a vřele se usměji, to, že jsem stále v noční košili, bosa a s báglem na zádech mne očividně, ani trochu nehákuje.

Peter Grey - 16. května 2014 18:13

Tábor - Jídelna Už jsem si myslel, že se z toho jezera nikdy nevyhrabeme, ale samozřejmě že Bífos si nechal překvápko až nakonec a všichni jsme se ocitli na břehu. Páni, tohle mě musí naučit.. Po přemístění na břeh nám ostatní táborníci hezky zarecitují a potom se většina odebere asi směrem do jídelny, tak se tam vydám taky. Když dojdu do jídelny, vidím hodně jídla, ale já se samozřejmě jak největší tupec začnu rozhlížet, jestli náhodou nemají čínskou kuchyni. Když mi dojde, že jí tady asi mít nebudou, naberu si řecký salát. Už se do něj chystám pustit, ale všimnu si něčeho, co vypadá jako oheň na obětování, a tak k němu přistoupím a po vzoru jednoho kluka, co tu byl přede mnou, seškrábnu část své porce do ohně. Pro matku.. Potom se rozhlédnu po volném místě a nakonec se rozhodnu, že si sednu k Brandonovi, ke kterému už si přisedla jedna dívka. Příjdu k nim a řeknu: "Můžu si přisednout?" Potom si sednu tam, kde bude volno a podívám se na tu dívku. "Těší mě, já jsem Peter. Už jsem tě viděl na břehu.."

Alyssa Wonder - 16. května 2014 21:24

"Nejde jen o řečtinu,ale i o ostatní jazyky jak jsi viděl ráno."odpovím pak Richiemu. "Por favor llame a la parte superior de mi rana bidé.To znamená španělsky zavolejte vrchního mám v bidetu žábu."dodám pak a dám si hranolky. "Tak třeba vím jak ..."nedomluvím,ale opřu si ruku o hlavu.Pak šahnu do kapsy vytáhnu aspirin a spolknu ho. "Jo a pak je tu ta bolest hlavy."pak se však zarazím.Do týmu?Jasně Athéna je i bohyně válečného umění.Tehdy mi v tom kursu nevěřili že ten meč držím poprvé. "Ano nejspíš to tak bude."odpovím pak protože já se spíš obávám toho co na nás Bifos chystá. Ach kam jsme se to jen dostala.

Collin Blackray - 16. května 2014 22:42

Konečně na břehu... Bohužel se zdá, že se nic moc užitečného nedozvím... tedy alespoň od těch lidí na jezeře. Jediná možnost asi bude zeptat se toho hybridního stvoření na pevnině. Tedy za předpokladu, že se mě nepokusí zabít. Na druhou stranu mu řekl jménem... Bífos, docela neobvyklé. Pokud se znají, tak snad bude bezpečné s ním mluvit. Je to v pořádku? Není... ani nestihnu dokončit větu, protože se nějakým záhadným způsobem ocitneme všichni na břehu. nebezpečný?, dokončím potichu s náhlým utnutím slova, protože ten kentaur, který byl předtím v bezpečné vzdálenosti je náhle přímo přede mnou. Pohlédnu vzhůru a pár kroků ustoupím dozadu v očekávání útoku. Přivítat nováčky? Speciální hra? Co se to tady sakra děje? Píseň, která následně vyjde od davu mě moc neiklidní, ale snad to znamená, že se tady v nejbližší době neukáží další příšery. Fajn... jak jsem se sem vlastně dostal? Třeba mi to ten kentaur dokáže vysvětlit. Ehm... zdravím... pane? Bude to znít asi dost hloupě, ale nevíte, jak jsem se sem vlastně dostal? Nemyslím z jezera na břeh, ale celkově na tohle místo. Vím jistě, že předtím jsem byl v nějaké chodbě uprostřed pomníku..., zeptám se nervózně a opatrně. Po celou dobu mám prst připravený přitisknout na symbol na prstenu, abych se mohl bránit v případě nebezpečí.

Matthew Adams - 17. května 2014 07:27

Tábor - jídelna Pomalu jím své jídlo a koukám do prázdna. Hlavou se mi honí různé věci o tomhle táboře a o lidech, kteří tu žijí. Zejména pak to jestli bych tu měl zůstávat a podobné věci. Ke stolu kde sedím, po chvilce přijde dívka. Všimnu si jí teprve, až když je u stolu. Má dlouhé rudé vlasy a ještě je v noční košili. Vzpomenu si, že jsem jí viděl ráno na jezeře. Nepochybně je tu nová stejně jako já. “Samozřejmě že mám, posaď se. Mimochodem já jsem Brandon.“ představím se a podám jí ruku. Zanedlouho se u stolu ukáže ještě Peter. Vida další známá tvář. Už při příchodu ho pozdravím. “Klidně místa je tu dost.“ Odpovím a rukou ukážu na stůl který ještě není ani z poloviny plný. Potom svou pozornost obrátím zpátky k jídlu.

William Thompson - 17. května 2014 16:33

Uvítání, písnička a přesun do jídelny... Dobře děláš, usměju se, ale pak se zarazím. Tn její výraz... vypadá jako kdyby byla fakt šílená. Doufám, že se nemusím bát. Jedna věc je polobůh chovající se racionálně. Druhá je šílený polobůh. Chlastačka? No... hodně štěstí. Lehce sebou trhnu, když se náhle všichni z jezera objeví na břehu, jako kdyby předtím nebyli na vodě. Dobře... tím je vyřešen jeden problém. Co teď s těmi opuštěnými lůžky a loďkami? Někdo stejně bude muset zpátky do jezera, aby je dostal na pevninu. Pokud tedy ten kentaur neudělá podobný trik i s jinými věcmi než s lidmi. Všimnu si černovlasého kluka, který působí víc zmateně než my ostatní. Že by se sem dostal až teď ráno? Ono ať už byl předtím kdekoli, tak probuzení na jezeře asi je trochu divné. Nicméně dál nad tím už neuvažuju. Bífos si s ním určitě poradí. Zajímalo by mě, jestli je vzhledem k jeho tmavým vlasům a bledé pokožce nějak příbuzný s Corou. Možné to je, ale to se všechno teprve ukáže. Na "uvítací" píseň se dívám dost nedůvěřivě, ale nijak se k tomu nevyjadřuji. Na to, že máme táhnout za jeden provaz to dávají moc hezky najevo. Doufám, že podobné věci se nebudou opakovat moc často. Rád se probouzím tam, kde jsem usnul. Nakonec se dav pomalu rozchází, přičemž většina zřejmě míří do jídelny. Nakonec se vydám za nimi a nechám se vést. Překvapí mě výběr, takže chvíli váhám, ale nakonec si vezmu trochu pečiva s máslem a kouskem sýra. Když hledám místo k sezení, všimnu si trojice skládající se z nováčků jako jsem já (Brandon, Peter a Ahramed). Zdravím, je tady volno?, zeptám se jich. Potom pohlédnu na Ahramed stále oděnou v noční košili. Tak jak se ti zatím líbí zdejší tábor. Lepší než místo odkud jsi přišla?

Cora Mortimer - 18. května 2014 17:22

Tady váš hater odcházející z jídelny Poslouchala jsem, co říkala a bylo mi jasné, že si budeme muset něco vyříkat, jestli ji nemám jednoho krásného dne ublížit, … možná spíš večera, a pak, než jsem ji stihla odpovědět, to udělala zase. Kdo si o sobě myslí, že je? A kdo si jako myslí, že jsem já? Mávla jsem nad tím rukou, s blbečkama, co nehodlají počkat na odpověď, se nemá cenu bavit. To rozhodnutí bylo tak osvobozující, tak svobodné, vzhledem k tomu, že jsem byla úplně mimo dění, což mi vyhovovalo, jsem dosnídala a odešla z jídelny poohlédnout se po té chlupaté tříhlavé potvoře, která, jak ukázala nezávislá rychlo studie, byla nejinteligentnější a nejvíc konverzace schopná v celém táboře. Dám tomu pár dnů a vrátím se do civilu. Polobůh nepolobůh, problémy nebproblémy.

Christian *Rei* - 18. května 2014 17:25
	Alyssa Usměji se na ni. Kdyby věděla, že umím číst myšlenky. "Dostala jsi se na místo, kde tě nikdo nezabije. Teda, pokud nevezmeš Áresovcům něco z jejich zbraní." zašklebím se. "Je to jedno z mála bezpečných míst na naší planetě. Já jsem rád, že tu je." bráním tábor.

Lily Brown - 18. května 2014 21:45

soukromá zpráva od Lily Brown pro Ve stájích Nyní už jsem se skutečně rozbrečela – Arwen mě odmítla odvézt, bála se o mě, i když neměla proč. „Arwen, vždyť mě znáš, já se o sebe umím postarat. Mám luk a šípy, víš, že neminu,“ řekla jsem jí a zavzlykala. Nesla jsem špatně, že i ona chtěla abych tu zůstala, že i ona byla na jejich straně. „To už spíš oni, ti lidé, co tu jsou mě zahubí,“ řekla jsem jí a opět se snažila nabrat dech, přičemž jsem se opřela o stěnu boxu. „Prosím, nenechávej mě tu. Odvez mě.“ Nemůžu odejít bez tebe, ale nemůžu tu zůstat...

Alyssa Wonder - 19. května 2014 21:17

Richie Zašoupu nohama a vyslechnu si slova Richieho.A přijde opět ujišťování jenomže já nechci ujišťování já chci vysvětlení i když svým způsobem je tohle vlastně vysvětlení.Jak vysvětlit nevysvětlitelné?Bohové existuj,skutečně existují nevymysleli si je lidé když nedokázali pochopit jisté věci.A aby toho nebylo málo tak v mých žilách koluje božská krev.V nás všech co tu jsme tohle je tábor polobohů.To to bylo tak těžké říct? "Jo jenomže u mně při příchodu sem vázla komunikace.Nejdřív to bylo honem,honem a pak mi tu nikdo nic neřekl.Protože ti v mém srubu předpokládali že všechno vím jen proto ... "vydechnu odhrnu si vlasy. Ne nepřeháním jeden kluk mně obvinil z toho jak to že všechno nevím.To patří k rysu dětí Athény i arogance a nefoukanost?Nemělo by to být jiné vždyť když se třeba podíváme do historie ... A už je to tu zas v mysli se mi objeví představa starověkých Athén a vyvolá další bolest hlavy které ty hle stavy vždy vyvolávají. "Ale někdo se přizpůsobuje lépe."řeknu a podívám se směrem k Ahramed která sem přišla v noční košili a s batohem pořád na zádech.

Ahramed Delgado - 21. května 2014 22:46

Míle se na Brandna usměji a posadím se. Podám mu i ruku, když položím tácek. „Ahramed,“ úsměv se mi ještě rozšíří, „taky nováček v blázinci?“ Zazubím se a pustím se do jídla, bágl jsem si odložila vedle sebe na zem. Mezitím přijde další kluk, sedne si k nám a představí se. „Potěšení je na mé straně, Petere. Jsem Ahramed. Nenahnali tě taky dovnitř toho kroužku při básničce?“ Pozvednu tázavě jedno obočí a zašermuji před sebou při tom kouskem rohlíku. „Jasně, posaď se.“ Kouknu na Willa a ukážu na volná místa, snad to ostatním nebude vadit. „No, vypadá to zatím slibně. Žádná svěrací kazajka, šašek v bílém plášti a ani injekční stříkačky plné sedativ.“ Pokrčím rameny, jako by to bylo úplně normální, pro mne vlastně už i je. „Navíc, lepší bude asi všechno...“ „Ehm, kluci,“ kouknu na všechny tři u stolu a lehce nejistě si shrnu vlasy z čela, „pochopila jsem to správně, že se tu bydlí podle, hmm, rodičů?“ Tázavě nakrčím obočí.

Pj - 26. května 2014 15:22
	soukromá zpráva od Pj pro Zafrkám. "Já vím, jak to je pro tebe těžké. I já se poprvé bála. Ale věř mi. Musíš..." Můžu jen opakovat to samé. Nic jiného ani říct nemůžu. "Ale pokud chceš jít, můžeš. Já ti bránit nemohu a ani nesmím. Ale půjdeš sama. Ochraňovala jsem tě co nejdéle to šlo. Teď to je ale na tobě..." Otočím se k ní zády. Kdyby pegas mohl plakat...

Christian *Rei* - 26. května 2014 15:23
	Mávnu rukou. "Athénovi jsou potrhlí. Nic ve zlým..." zvednu ruce na znamení, že proti ní ni nemám. "Myslí, že jsou vševědoucí." zasměju se. "Takže, co bys ráda věděla, zlatá dívko?" usměji se na ni,

Peter Grey - 26. května 2014 19:36

Tábor - jídelna Když se mě Ahramed zeptá, jestli jsem byl také v kruhu nováčků, kývnu halvou. "Jojo, byl jsem tam," sdělím jí. Poté příjde Will a já opět přikývnu na znamení souhlasu. Ahramed začne po chvilce mluvit o svěracích kazajkách, sedativech a injekcích. Zvednu obočí na znamení údivu, ale raději se neptám. Nakonec příjde řada na ubytování. "Ano, prý jsme zde ubytovaní podle božského rodiče.." Když dojím, tak vstanu a kouknu na osazenstvo stolu. "Tak já jdu, snad mě u nás někdo přivítá.." Poté odejdu do našeho srubu, otevřu dveře a podívám se, jestli, ady někdo je.

Matthew Adams - 27. května 2014 08:21

Tábor - jídelna “Ano dalo by se to tak říct, taky nováček.“ potvrdím. Jak dlouho se ale zdržím vůbec nevím. Dívka se nám představí jako Ahramed. Zvláštní jméno. Nikdy dřív jsem podobné neslyšel. Nemůžu říct, že by ta holka vadila, ale přijde mí trochu zvláštní. I když tady to ale asi nic neznamená. Peter se po chvilce rozhodne odejít pryč. “Tak zatím.“ Já zatím ještě zůstanu. Dneska po ránu nemám nějak náladu courat po táboře. “A odkud vůbec jsi Ahramed?“ zeptám se dívky, když dojím.

Pj - 28. května 2014 07:47
	soukromá zpráva od Pj pro Když jsi otevřel dveře, někdo na tebe zakřičel "Zavři!" Ovanul tě pach starých pergamenů a kovu. Jedna z lidí sedících u stolů se na tebe otočila. "Další nováček. Vítej u sebe doma." Usměje se a zase se otočí ke svému stolku.

Jack Neal - 28. května 2014 19:22

Tábor Jen tak se opírám v jídelně o jeden ze sloupů a myslím na to, co asi dělá můj otec. Mimo to ale také poslouchám konverzaci jiných, většinou nováčků. Je to spousta takových těch dotazů typu : Odkud jsi ty? Jak jsi se sem dostal? Na tohle ale bude čas, nejspíše v podvečer. Dnes to vypadá na to, že se bude dělat pořádný táborák. Tam by se mohli seznámit trochu více. Já se odrazím od sloupu a vyrazím ke stájím. Mezitím ale řeknu skupince u stolu. "Pro ted byste měli nechat toho tlachání a jít si osedlat koně. Bifos nerad čeká. Krom toho, na seznámení budete mít dost času potom. Třeba při, nebo po obědě." Poté se trochu rychlejším krokem vydám ke stájím. Tam si osedlám svou kobylu, Karu. V porovnání s ostatními kobylami je poměrně velká a svalnatá. Je však poměrně unikát. Je totiž černá, jako noc. Tohle zbarvení má už jen pár dalších koní. Vím, je to paradox, když syn boha slunce má černou kobylu, ale co už. Nahodím na Karu sedlo a klusem vyrazíme před sruby.

Peter Grey - 29. května 2014 21:09

soukromá zpráva od Peter Grey pro Athénin srub Když otevřu dveře, někdo na mě zakřičí, ať zavřu, a tak rychle vstoupím dovnitř a potichu zavřu. No jo, to znám, když pracuju na něčem a najednou otec otevře dveře... Hned jak vstoupím mě ovane vůně pergamenů, až mi naskočí husí kůže. Tady se mi bude líbit.. Nějaká dívka mě pozdraví a uvítá. Já se taky usměju a kývnu na pozdrav. Poté k ní příjdu blíže a podívám se, co dělá. "Můžu se podívat? Nevadí?" Ta zvědavost mi jednou ublíží...

Pj - 30. května 2014 09:53

soukromá zpráva od Pj pro "Soukromé." zamručí a přikryje si poznámky. Jedne kluk se na tebe zašklebí. "Bacha na ni. Vrazí ti nůž do krku, ani nevřískneš." Rozrazili se dveře. Všichn ise naštvaně otočili, ale když spatřili, kdo v nich stojí, rychle se vrátili k čmárání. Dívka byla snad úplně obložena zbraněmi. "Že vás to baví, tady chcípat." Zavrtěla hlavou a skopla si boty. "Ahoj Miro." Zamručel jeden Athénin syn. "Hodí se spíš na Áresovce. Je příšerná." zašeptal. "Slyším pořád dobře Shine, díky za otpání." Mira sebou práskla na postel a začala čisti zbraně. Ani se na tebe nepodívala. MIRA

Peter Grey - 30. května 2014 21:09

soukromá zpráva od Peter Grey pro Athénin srub Vycítím nebezpečí a proto raději couvnu. "Pardon," řeknu a usměju se. Když se rozrazí dveře, trhnu směrem k ním hlavou a uvidím holku, která si asi hraje na zásahovou jednotku. Naštěstí si mě moc nevšímá, což mi vyhovuje. Dojdu si pro batoh, který mám na posteli, vezmu si z něj skicák a pravítka. Poté se přesunu k volněmu stolku a rozložím si svoje věci. Následně otevřu skicák a projíždím stránky s narýsovanými budovami, až dojdu k poslední, téměř dodělané stavby. Jedná se o řecký Partheon. Zamračím se, vezmu si pravítka a tužku a dodělám pár posledních změn. Nakonec se podívám na své dílo a usměju se. Že mi to trvalo, udělat to celé..

Ahramed Delgado - 30. května 2014 22:41

Véča :D Ukáže se, že oba taky byli v tom hloučku nováčků, to ve mně vzbudí je další zvědavost. „A byli jste i na tom jezeře?“ Zazubím se s novou dávkou nadšení a trochu se nahnu dopředu. Docela by mne zajímalo, jestli si tím prošli všichni a jenom já to nestihla. „A kde má srub bůh všech ožralů nevíte?“ Tázavě na ně kouknu, když se řeč stočí na ubytování, „tak nějak to vypadá, že to je můj nový domov...“ Uculím se na ně a rádoby lhostejně pokrčím rameny, ráda bych se ještě před tím plánovaným překvápkem potkala se sprchou. „Měj se,“ usměji se na Petera a zamávám mu vidličkou. „No, ze severního Maine...“ Pokrčím rameny na Brandonovu otázku, „a ty?“ Tázavě na něj kouknu, ale to už se do hovoru vmísí další kluk (snad to bylo na nás :D) s tím, že by jsme si měli jít pro koně. „Počkej! Co? To jako fakt?!“ Zmateně na něj kouknu, klasický úsměv mi pohasl na nejmenší možnou úroveň, „ještě nechci umřít...“ Rádoby zoufale zakňourám a po chvíli vybuchnu smíchy.

William Thompson - 01. června 2014 18:02

V jídelně... Naštěstí nikdo proti mé přítomnosti nic nemá, takže se posadím a sním si své pečivo. Tak to je dobře... ještě, aby to tak i vydrželo, zareaguji na Ahramed. Když nás potom Peter opustí, tak na něj mávnu. No já jsem na tom jezeře byl. Říkal jsem ti to, ale ty jsi nevypadala, že mi věříš... a to ještě byla ta uvěřitelná část, usměju se. a potom chvilku poslouchám, co se děje okolo. Většinou se nováčci jako já snaží zorientovat a vyměňují si střípky informací, které dosud shromáždili. Srub opilců?, vytrhne mě Ahramed ze zamyšlení. Možná nějaká budova obalená rostoucím vínem? Nevím, ale myslím, že asi něco podobného, odpovím jí. Když na nás další kluk houkne něco o koních, tak se zatvářím nejdřív zmateně a potom nervózně. Já na koních jezdit neumím... ihned bych spadl, řeknu si tak pro sebe. Doufám, že si dělá legraci, nechtěl bych, aby si ze mě všichni utahovali. V přírodě se pohybovat dokážu. Po lesích a horách už jsem s otcem nachodil několik desítek kilometrů, ale koně jsme nikdy nepoužívali... Jsem rád, že nejsem jediný, kdo reagoval podobně. Pokud by si nedělali legraci, tak bych se alespoň neztrapnil sám.

Alyssa Wonder - 03. června 2014 13:52

Richie Zlatá dívko?Jak to myslí?To mně balí?Tedy ne že by nebyl hezký. Zašoupám nohama a uhnu z tématu když mně zasáhne příval informací o zlatě.Tyhle stavy nesnáším kdyby se mi aspoň povedlo je řídit aby přišli když chci já.Myslím na povel,ale takto když přijdou kdy chtějí a zase odejdou kdy chtějí. Zlato,latinsky Aurum,chemická značka Au,atomové číslo 79.Odolný kov nerozpustí ho ani kyselina solná která patří mezi nejsilnější kyseliny.Musíte použít lučavku královskou jedinou kyselinu která rozpouští i zlato. Protřu si spánky a uvažuji o tom na co se zeptám. "No já byla obviněna z toho jak to že všechno nevím.Řekla bych mu kam si může to obninění strčit.Ale ano jednu otázku mám.To jsou všechny děti Athény tak arogantní a namyšlené?" Ano vím že k ním patřím,ale já jsme v pořádku.Tedy více méně.Tedy aspoň v tomto směru.

Christian *Rei* - 03. června 2014 14:03

lůjfvhnfg Zasměji se. Přikývnu. "Jo, zatím co jsem poznal. Teda, kromě Miry. Ta je extra nafoukaná. Jako Áresovci. A doufám, že tě taky nestrhnou." Mrknu na ni. Pak vstanu. "Inu, já se přesunu na místo schůze. Bylo mi potěšením, Zlatá dívko. " Políbím jí ruku a rozejdu se pryč. Stáje ------------------------------------ Vešel jsem dovnitř. Slyšel jsem pláč a chtěl to prozkoumat. Uviděl jsem dívku stojící u nějakého pegase. "Všechno v pohodě?" Změřím si ji nedůvěřivě. "Nekop tě?"

Lily Brown - 03. června 2014 21:51

Stáje, u Arwen Znovu jsem popotáhla. Nechápala jsem, nechápala jsem, jak mě v tomhle mohla Arwen nechat. Byla to moje kamarádka na život a na smrt. Udělala bych pro ní cokoliv a ona mi řekne, že nemůže... Snoubil se ve mě vztek se sebelítostí. Jenže jak dlouho může mít člověk vztek na takové krásné zvíře? Opět jsem popotáhla. Proč já? Proč zrovna já... s nimi! „Bez tebe nemůžu odejít,“ pošeptala jsem mezi vzlyky. „Ale....“ chtěla jsem namítat dál, avšak uslyšela jsem, že někdo vchází do stájí. (Jack) Raději jsem se tedy snažila být zticha, přestože vzlyky se draly nelítostně ven. Nechtěla jsem svou momentální situaci rozebírat s člověkem. Ne! Člověk odešel, i s některým z koní, podle toho, co jsem mohla zaslechnout. Znovu jsem popotáhla a začala větu: „Ale...“ Nebyla jsem pozorná a tak člověk, který přišel jako druhý mě překvapil. (Richie) Ne, ne, ne... Trhla jsem s sebou, podívala se provinile na zem a přemýšlela nad rychlou výmluvou. Taška ležící hned vedle mě a luk se šípy na zádech nepomáhali. Na první otázku jsem přikývla, ale nepodívala jsem se na něj, chtěla jsem, aby viděl, jak brečím, nechtěla jsem dát najevo své city. Kdybych neměla vlasy spletené v cop, zahalím do nich svou tvář, aby neviděl slzy stékající mi po lících. Nechtěl ale odejít, ptal se dál, jeho otázka mě rozesmála – pousmála jsem se takovým tim smíchem, kterým se člověk směje na pokraji zoufalství smíchem mezi slzami. „Ne. Arwen je hodná holka,“ řekla jsem a poplácala jí přátelsky po boku, aby věděl, že toto myslím opravdu vážně.

Christian *Rei* - 03. června 2014 21:57
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Ukloním se. Těší mě Arwen a spanilá krásko. Jmenuji se Richie. Usmál bych se, ale to asi nebude teď nej. Ani jedna z nich nevypadá zrovna nejlíp. Proved ti někdo něco? Nebo tak? Nebo to je tímhle? rozhodím rukama. Pro mě to tu ayla spása. Vysvobození.

Matthew Adams - 03. června 2014 22:22

Tábor - ke stájím Už jsem chtěl Ahramed odpovědět, když k nám do jídelny přijde Jack a oznámí nám, že si máme jít osedlat koně. Cože? Rozuměl jsem dobře? Na koni jsem v životě jel jenom jednou a to mi bylo asi pět. “Tak nevím, jestli tam vůbec jít.“ Včera jsem se sem jen tak tak dostal a teď bych se měl jet projet? Nejsem ale sám, kdo je z toho všeho znepokojen. Několik nováčků si o tom myslí své. “No pomalu abych šel. Uvidíme se u stájí.“ Když se rozloučím s ostatními tak se vydám hledat ony stáje. Není to moc těžké. Stačí jít po čichu a po sluchu. Už z dálky je poznat kde stáje jsou. Tak zdá se, že je to tady. Buď to bude stáj nebo Bifosův dům. Jak se ale ukázalo, bylo to to první. Ve stájích je už pár lidí. Zřejmě se už nemůžou dočkat. Já se ale dovnitř moc nehrnu. Nemám náladu se zmrzačit hned druhý den. Proto se rozhodnu počkat venku. V klidu se usadím a čekám, než dorazí ostatní.

Ahramed Delgado - 04. června 2014 14:13

Jídelna „No, tady nic moc není uvěřitelné...“ Zamumlám na Willovu odpověď. „Něco proti?“ Kouknu na něj provokativně, „z vína se opiješ... On je bůh vína, takže i těch, co ho pijí... Tedy ožralů...“ Zazubím se, když osvětlím své myšlenkové pochody. „Hmm, vínem, to je dost nepraktické, ne?“ Zasměji se. Kouknu na oba kluky u stolu (jestli tam je ještě někdo, tak se omlouvám) a s úlevou shledám, že na koni neumím jezdit jako jediná. „Jestli do té doby přežijeme...“ Zamávám vidličkou Brandonovi a otočím se zase k Willovi, „jdeš taky do stájí? A nevíš, kde tu jsou ty sruby?“ Vypálím hned na něj otázky, které mi přijdou v tuhle chvíli nejdůležitější. Tedy – jít s davem a převléct se z pyžama.

Alyssa Wonder - 04. června 2014 23:19

Seznamování pokračuje Je to přesně tak jak jsem si myslela budu sdílet srub se skupinou arogantních a namyšlených osob.Ale jak se říká své rodiče,ani příbuzné si nevyberete.Navíc je to pochopitelné když je vaší matkou bohyně všeho vědění je pochopitelné že jste poněkud arogantní.Richie mi pak políbí ruku což jsem nečekala.Myslela jsem že se to dělalo v dobách kdy muži nosili cylindry. "Mně taky."odpovím a přemýšlím co myslel tou zlatou dívkou.A jelikož jsem dojedla rozhodnu se že se půjdu seznámit s Ahramed. "Ahoj ty jsi dcera boha party a opilců že?"oslovím ji a dojde mi že jsme to nezačala zrovna dobře.A tak abych to vylepšila nebo zamluvila vychrlím na ní to co mně jako první napadne. "Víš že víno používali už staří egypťané?Nebo že dřív věřili že víno je ochrání před zlými silami?"

Pj - 05. června 2014 07:52
	soukromá zpráva od Pj pro Mira vstala a došla k tobě. Podívala se ti přes rameno. "Ten třetí sloup by ti spadl. Máš na něj moc velijkej tlak. Co takhle..." vygumovala ti ho a pár tahy ho dala víc doprava. "Takhle?" Usmála se a ty myslíš, že tě šálí zrak. Usmála se snad stydlivě? Nebo plaše?

Peter Grey - 05. června 2014 21:44

soukromá zpráva od Peter Grey pro Athénin srub Chvilku po dokončení Partheonu ke mně příjde ta dívka jménem Mira a něco mi na kresbě předělá. Když skončí, podívám se, co přegumovala a dojde mi, že jsem udělal chybu. Uznale pokývu hlavou a otočím se na ni. "Máš pravdu, asi by to nevydrželo..", prohlásím. "Ale každý se ještě má co učit, že?", dodám, když si všimnu, jak se tváří. Asi se mi to jenom zdálo... Proč by se zrovna na mě měla tvářit jako školačka na mladého profesora? Pravděpodobně jsem se včera moc praštil do hlavy..

Pj - 08. června 2014 20:31

soukromá zpráva od Pj pro Jen chabě přikývne. Pak sebou znovu práskne na postel. Za několik minut se podívá na přespípací hodiny na zdi. Otáčí se sami a i ty víš, kolik je hodin. Mira vyskočila z postele. "Tak jo lidičky, jedem! Za patnáct minut a třicet sekund to začíná!" všichni jako by ožili. Ze skříní vyletělo brnění a zbraně na pérkách a sami se přichytili na svích majitelích. Stoli se zmenšili a skryli poznámky neznámo kde. Všichni drží kopí, meče a luky, jen ty tam tak stojíš. Všichni s bradami nahoře vyšli ven. Zůstal jsi jen ty a Mika. "Kde máš brnění?"

Peter Grey - 08. června 2014 20:44

soukromá zpráva od Peter Grey pro Athénin srub Mira slabě přikývne a zase sebou třískne na postel. Já si ještě chvíli prohlížím předělanou kresbu, ale potom skicák zavřu a nechám ho ležet na stole. Otočím se na židli tak, abych viděl na přesýpací hodiny. Pár minut jsem se na ně koukal, ale najednou se stalo něco velmi zvláštního. Mira prohlásila, že je čas na odchod. Stoly se zmenšily a moje zápisky se ztratili. Doufám, že tam budou, jinak někomu ublížím. Ze skříní začnou lítat věci a připevňovat se na svých majtelích. Ti vypochodují ven a já zůstanu ve srubu jen s Mirou, která mi položí velice divnou otázku. "Zkus hádat," řekl jsem ironicky. "Jsem tady nový, myslíš, že jsem měl čas schánět věci nutné k přežití? Mám jenom tohle.." Při posledních slovech jsem vytáhl z kapsy svůj iPhone a změnil jsem ho na luk. "Myslím, že střílet umím."

Pj - 08. června 2014 20:55
	soukromá zpráva od Pj pro Na tvůj Iphone se dívá uctivě. "Páni." Vydechne. "Já mám tohle." Vytáhne z kapsy sluchátka a zatočí s nimi. V letu se změnili ve stříbrný oštěp a dopadli jí do ruky. "Možná dneska porazíme i Héliovce a Áresovce, když máme tebe." Usměje se na tebe. "Pojď se mnou do zbrojírny. Něco najdem." Vyjde z srubu ven.

Peter Grey - 08. června 2014 21:02

soukromá zpráva od Peter Grey pro Athénin srub Když mi ukáže svůj oštěp, uznale pokývu hlavou. "Velmi pěkný." Ovšem nelíbí se mi ta myšlenka, že budu zase bojovat. "Ne že bych se v těch bojích vyžíval, stačila mi ta cesta sem.." Na konci věty se mi zlomí hlas, jak jsem se vzpomněl, že mě málem zabil nějaký ohnivý démon. Jen co Mira vyjde ven, tak svůj luk opět schovám a vydám se za ní. Po cestě mlčím.

Pj - 08. června 2014 21:10

soukromá zpráva od Pj pro Mira se dívá před sebe. očividně přemýšlí. "Každý z nás si tím prošel. Monstra, nepřátelé, nebezpečí a smrt. Můj otec viděl. Zabili ho, když mě bránil před hydrou. Jsem ráda, že tu jsem." V očích se jí zaleskne slza, kterou hned utřela. Došli jste k malé budově pobyté kovem. Na boku má vyryté luky, meče dýky atd. Vešli jste dovnitř. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z rohu něco vyřítilo. /řistálo ti to na hlavě a rozzářilo se to. "Arygonská helma..." vydechla Mira. Něco ti září na hlavě. Když si to sundáš, poznal jsi [urlhttps://www.google.com/search?site=&tbhttp://www.google.com/imgres?imgurl=https%3A%2F%2Fwww.nga.gov%2Fexhibitions%2F2009%2Farmor%2Fimages%2Farmor_lg.jpg&imgrefurl=http%3A%2F%2Fwww.nga.gov%2Fexhibitions%2Farmorinfo.htm&h=470&w=550&tbnid=8eBSnBvg9qVPOM%3A&zoom=1&docid=kiCmsZFJ2Ud9nM&ei=OLSUU_zMHbOI7Aa55YGYBg&tbm=isch&iact=rc&uact=3&dur=663&page=7&start=155&ndsp=27&ved=0CEYQMyg-MD44ZAm=isch&source=hp&biw=1280&bih=647&q=armor&oq=armor&gs_l=img.3...1806.2349.0.2537.5.5.0.0.0.0.0.0..0.0....0...1ac.1.45.img..5.0.0.1b83Av7oXCo#q=armor+&tbm=isch]normální helmu[/url], jen se zvláštními rytinami. Pomalu přestává zářit. Postava s křídly na jejím boku jako by na tebe mrkla.

Peter Grey - 08. června 2014 21:51

soukromá zpráva od Peter Grey pro Mira mi po cestě vypráví, jak se dostala do tábora. Když mluví o jejím otci, sklopím hlavu. "To je mi líto." Všimnu si, že si utírá slzu, ale nechám to být. Příjdeme k nějaké budově, která se mi líbí díky rytinám, které jsou na boku. Chvilinku si je prohlížím, ale nakonec jdu dovnitř. Když vejdu, stane se další podivná věc. Na hlavě mi přistane nějaká helma. Sundám si jí a všimnu si, že září a že na mě mrkla vyrytá postava s křídly. Překvapeně povytáhnu obočí, ale to už záře pohasla. Otočím se na Miru. "Doufám, že to je normální."

Pj - 08. června 2014 22:02
	soukromá zpráva od Pj pro Zírá na tebe. "Není." Řekne tiše. Pak se zhluboka nadechne. "Arygonská helma je artefakt, který dává svému nositeli částečnou nezranitelnost. Ona si vybírá nositele. Musíš mít velkej potenciál." Zírá na tebe s hlavou na stranu, jako kdyby přemýšlela. "Tebe chci do týmu."

Peter Grey - 08. června 2014 22:13
	soukromá zpráva od Peter Grey pro Příjde mi trošku nepříjemné, když na mě tak kouká. "Jestli si helma vybírá nositele a poskytuje častečnou nezranitelnost, tak tu nezranitelnost asi budu potřebovat, ne?" Začíná mě chytat migréna. Jednou rukou si prmnu spánky. V druhé stále držím helmu. "Nevíš, jestli funguje i na migrény?"

Lily Brown - 08. června 2014 22:13

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje (Arwen, Richie) „Lily,“ takřka jsem pošeptala, aby mě nemusel říkat žádnými zástupnými pojmenováními, byť zněly sebelíp. Nechtěla jsem s ním navazovat žádný vztah, ani prodlužovat tuto konverzaci. Citově zabarvená jména byla zbytečná... Musím odtud, musím pryč... opakovalo se mi v hlavě stále dokola. Když ne na pořád, tak aspoň na chvíli... Ptal se ještě na něco? Ano, jestli mi někdo neublížil. Milé... asi. Reagovala jsem se zpožděním, jako kdybych byla jinde, jako kdybych potřebovala dlouhou dobu na promyšlení odpovědi. „Já... já jsem...“ vydechla jsem. Jak zformulovat, že je nesnáším, že tu nechci být za nic na světě a můj pegas mě nechce odvést domů? „Já sem nepatřím,“ vydechla jsem. „Nemůžu tu zůstat,“ dodala jsem možná až trochu provinile. Celý můj plán na útěk byl právě vyzrazen. Vždyť byl stejně zbytečný, pokud Arwen nechtěla jít se mnou... Nemůžu jí tu nechat... „A Arwen mě nechce odvézt,“ dořekla jsem. Stejně mu to muselo být jasné, cestovní taška stále ležela u mé nohy a její přítomnost mě mírně znervózňovala.

Pj - 08. června 2014 22:27
	soukromá zpráva od Pj pro "Uvidíme. Zatím ji měl jenom jeden člověk." Zaduman ě se dívá na zbraně okolo. Pak se v nich začne hrabat. "Na migrénu možná. To poznáš." A po chvíli bolest vážně přestala. Mira ti hodila krátké kopí. "Bude ti muset stačit. Máš i luk." Dál si tě měří.

Christian *Rei* - 08. června 2014 22:35

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Byla by hezká, nebýt těch opuchlejch očí. "Tak to je zlej pegas." Řeknu na očividnou nelibost klisny. Spiklenecky se na dívku podívám. "Jestli chceš, dostanu tě pryč. Teď. A nikdo si toho nevšimne. Dovezu tě na hranice." Nabídnu se. Musí poznat, jaké to je, když nemá Tairu ani pegase, který bi jí pomohli. A za takoví Taira pokládá zdraví a život. Já ji vážně nechápu. A mám další páku. "Pamatuješ na tu sokolí holku včera? Ten pes co tě honil ji zlomil čtyři žebra. Udělala to je proto, aby tě dostala do bezpečí. A jestli se teď zabiješ, moc jí to neoplatíš. Ani Arwen a vašim. Oni to věděli. Že se to stane." Což nemusí být tak moc pravda, ale co... Čím víc toho řeknu, tím líp. Nahlodává to psychiku. A to je to, co já potřebuju.

Peter Grey - 09. června 2014 17:53
	soukromá zpráva od Peter Grey pro Překvapeně vykulím oči. "Jenom jeden člověk? A to jsem si myslel, že všechno bude v klidu.." Potom pokrčím rameny a vyzkouším helmu. A opravdu! Migréna přestala. "Ehm, asi bych neměl říkat, že se stal zázrak, že?" Když mi Mira hodí kopí, tak ho chytím a vyzkouším. "Jo, asi bude stačit.."

Ahramed Delgado - 09. června 2014 18:27

Překvapeně se ohlédnu za hlase a přátelsky se na Alyssu usměji. „Ano, to by měl být tatíček.“ Pokrčím rameny, „akorát teď přemýšlím nad tím, kde bych našla můj... jejich... náš?! srub...“ Trochu znejistím nad tím, jak označit ten srub. „Ráda bych se převlíkla...“ Významně se kouknu na noční košili, po zběsilém úprku celou špinavou, hlavně u spodního lemu. Její další slova mne rozesmějí, jako chodící encyklopedie. „No, teď už to vím a myslím, že se ze mne stane egypťan a půjdu se chránit před zlými silami.“ Zakřením se. „Jen nevím, kde tu sehnat tu ochranu... Ani kdo by mohl být překupníkem...“ Dodám už spíše jen pro sebe.

Pj - 10. června 2014 07:42
	soukromá zpráva od Pj pro Zavrtí hlavou. "Ne, to bys neměl." Pak přikývne. "Fajn. Jdeme." Vyšla ze zbrojnice. Jdete přímo ke stájím. "Pamatuj si. Nikdy neútoč na Áresovce, pokud neútočí oni na tebe. Mají svaly, ale ne mozek."

Alessandra De´Lacroix - 10. června 2014 09:53

Pomaly precitnem a pootvorím emeraldové oči. Nad sebou vidím tlmené svetlo, prenikajúce cez plátno a pod hlavou mám čosi mäkké. Uvedomím si, že ležím...ale zaspávala som predsa na lavičke... Čo to tu...dočerta...what? Zamrkám a pootočím hlavu, aby som sa poobzerala. Aj keď mám s tým najskôr problémy, dojde mi, že som v akejsi... ošetrovni? Zvyčajne mávam z nemocníc panický strach, ale toto vyzeralo skôr ako stan prvej pomoci na festivale. Podopriem sa na lakťoch a so znusením zbadám, že mám na sebe stále svoju nočnú košelu. Merde...chcem sa prezliecť, už ju mám na sebe.... Zamrmlem si, a potom sa zarazím. Koľko vlastne...a moment... čo tu robím? Prehrabnem si rukou vlasy a vtom sa mi vrátia spomienky. Let na motorke, spánok na lavičke, prebudenie vo vode, kontakt so studenou vodou, chvíľa akéhosi miš-mašu v mojej hlave, keď si nespomínam čo sa dialo a potom len toto prebudenie. Odpadla som? Naozaj som odkvecla ako hnilá hruška? Kvôli studenej vode? Vaau... som fakt dobrá! To by som mohla niekedy použiť... akčné zachránenie topiacej sa krásky pomaly klesajúcej ku dnu.. super prvé rande. Uškrniem sa nad tou ironickou predstavou, aj keď ju spolovice myslím naozaj seriózne. Okej...očividne sa musím zmieriť s tým čo mám, takže...spomínali že som dcéra nejakého boha... hovorili aj ktorého? Nespomínam si...musím to zistiť a dostať sa do nejakej budovy so sprchou...bez tej to nevydržím už ani minútu. A budem dúfať, že tam mám aj šaty. A jedlo. Aktívne mi zaškŕka v bruchu. Rozhodne t však nejdem hľadať sama. Posadím sa a zošuchnem nohy z postele dole. Je tu niekto? Hej, potrebujem pomoc! Zvolám a sústredím sa na víziu, že niekto príde a jednoducho ma zachráni zo zamotanej situácie, ako vždy.

Peter Grey - 10. června 2014 14:11
	soukromá zpráva od Peter Grey pro Přikývnu a vydám se za Mirou. Po cestě dostávám poslední instrukce. Když dojde řada na Áresovce, trochu se zamračím. "Chceš naznačit, že bych je mohl dostat hlavou?" Jestli se mi to povede, tak si o sobě konečně přestanu myslet, že jsem blbej..

Pj - 10. června 2014 16:06
	U stájí Peter Gray + ostatní Kryticky si tě prohlédne. "Přesně tak." Došli jste ke stájím. Už tam jsou všichni Athénci /až na některé./ Nevraživě se na Miru podívali. "Nováček?" Zaučel jeden. Mira přikývla a opřela se o kopí. "Představ se sám." Řekla ti.

Alyssa Wonder - 10. června 2014 17:01

Vysvětlení Takže nakonec Ahramed není zrovna naštvaná i když popis toho co umí její otec nebyl zrovna přesný. "Promiň vím kde je můj srub,ale kde je ten tvůj to nevím." Někdo se má oni tam budou chlastat a mně čekájí jen samé kyselé obličeje a obviňování že nejsem tak chytrá. "I když ta košila vypadá dobře.Takové retro."odpovím ji pak i když se nejspíš opakuji. "Ale poněkud si to popletla to první víno měli staří egypťané.Víra v to že vás víno ochrání před zlými slilami přišla až ve dvanáctém století."rozhodnu se to pak vysvětlit a uvést to na pravou míru.

Lily Brown - 10. června 2014 18:50

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje (Arwen, Richie) Poslouchala jsem, co dál Richie říkal, a raději nereagovala na jeho slova o zlém Pegasovi. Zlo... vlastnost, kterou zvířata nepociťují. Nemají proč, k ničemu jim není, tu si osvojili až lidé. Neměla jsem však sílu Richiemu oponovat, ale aspoň jsem se uklidňovala, přestávala brečet, začala vnímat a přemýšlet. „Nemůžu odtud,“ odpověděla jsem mu na jeho nabídku. „Bez Arwen nikam nepůjdu.“ Pohladila jsem Arwen po hřívě, na důkaz mého rozhodnutí. Bylo rozhodnuto už od chvíle, kdy mi řekla, že tu zůstane, jen nyní jsem slova vyřkla. Horší byla otázka, co budu dělat dál? Jak to tu přežiji. Nebyl však čas ani místo na rozmyšlenou. Richie dál mluvil a já si znovu připomněla a uvědomila, proč se s lidmi nebavím a proč jsem se nechtěla bavit ani s ním, proč jsem mu neměla nic říkat. Začal vyčítat a obviňovat, jeho slova bolela jako rány mečem a já na ně přesně tak reagovala. Vřelo ve mě něco mezi smutkem a zlobou, brekem a nadávkami. „Jdi pryč. Prosím odejdi,“ vyhrkla jsem a přitiskla se k Arwen, snad v naději, že mě před ním a jeho zlým proslovem uchrání.

Christian *Rei* - 10. června 2014 20:14
	Pokrčím rameny. "Nechci ti ublížit. Jen říkám pravdu." S rukama v kapsách jsem vyšel ze stáje a pozdravil Miru. "Dneska tě porazím." Pak si vylezu na strom opodál a čekám, až příjdou všichni.

Pj - 10. června 2014 20:17

soukromá zpráva od Pj pro Arwen Vím, že se Lily Jeho slova nelíbí, ale jsou pravdivá. I když s nimi nesouhlasím a nejraději bych ho nakopla. Když odejde, otočím se na Lily. "Mám tě ráda a za nic na světě bych tě nevyměnila. Dobře víš, že ti chci všechno dělat po vůli, ale dnes ne. Musíš zůstat." Láme mi srdce vydět ji takhle. Láme mi srdce když vím, že jsem jí to způsobila já. Otevřu dvířka boxu a vyjdu ven. Venku roztáhnu křídla a odletím...

Peter Grey - 10. června 2014 20:30

Pokývu hlavou na srozuměnou a dál to nerozebírám. Když dojdeme ke stájím, tak z reakce ostatních sourozenců usoudím, že mě asi nevidí moc rádi. Někdo docela nepříjemným tónem zahučí na Miru. Já tím směrem vystřelím pohledem a hledám toho, kdo to řekl. Když příjde řada na mé představení, přešlápnu a podívám se na ostatní příbuzné. V jedné ruce držím kopí, v druhé helmu, kterou jsem dostal. V kapse cítím svůj luk ve zmenšené verzi. "Ehm.. Jmenuju se Peter a je mi šestnáct. Mám docela vlohy pro architekturu, i když občas hrozí, že někomu něco spadne na hlavu." Při posledních slovech se koukám na Miru. "A aby bylo jasno, vím, co jsem zač a proč jsem tady."

Lily Brown - 10. června 2014 21:19

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje, Arwenin box, už sama Odešel, konečně, nahlas jsem si oddychla. Opět jsme tu osaměly, já a Arwen, zůstaly jsme, jak jsem s ní byla nejraději. Jen kdyby byl kolem les, les, který by mě uklidnil. Ano, to bylo to co jsem potřebovala... Už už jsem chtěla Arwen porosit, zda bychom se mohly jít proběhnout alespoň do lesa, ale než to stihnu říct, odejde. Vyběhla jsem za ní z boxu a skoro jsem vyběhla i ze stájí, avšak v poslední chvíli jsem se zarazila. Všimla jsem si, že tam stojí lidi... Lidi, všude kolem mě. Ti lidi, ti kteří mě dali na vodu a potom se mi vysmívali. Ne, s těmi už se nechci vidět, nikdy! Rychle jsem se zase vrátila do Arwenina boxu, kde jsem měla ještě tašku s věcmi. „Co teď? Co teď?“ šeptala jsem. Co jsem mohla dělat? Nejspíš nic, jediná bytost, která mi mohla poradit, pomoct, odešla. Zbývalo mi jenom počkat. A tak jsem si sedla na tašku, nohy si složila křížem a čekala, rozhodnuta se nepohnout, dokud se nevrátí Arwen.

Pj - 11. června 2014 13:28

soukromá zpráva od Pj pro Sedíš a pláčeš, nedíváš se kolem. Najednou jsi uslyšela klapání kopyt. Jedna tvá slza dopadla na zem a zněmila se na... růži? Další poměnky, fialky, karafiát. Vzhlédla jsi. Uviděla jsi koně. Vypadá obyčejně, ale vyzařuje z něj neznámá síla. Z podlahy pod jeho kopyty raší zeleň. Hrazení Arwenina boxu omotal břečťan a vinná réva. "Neplakej, dítě." Řekl. Nepohyboval hubou. Říkají to jeho oči. Jeho hlas je uklidňující a příjemný. Najednou se cítíš v bezpečí. Přestala jsi plakat. Celí box se změnil v zahradu. Karafiáty, růže, slunečnice, svěží tráva, jahody. Tu a tam uvidíš i motýla. Nedaleko se rozezněl slavičí hlas. Koně v ostatních boxech tiše zafrkali. Začali se klanět tím jedinečným, koňským způsobem. Jednorožcům září rohy, pegasové potřepávají křídly. "Prosím, neplakej." Ilustrace koně

Christian *Rei* - 11. června 2014 20:05
	Po chvíli seskočím ze stromu. Musím hodně přemýšlet... O všem... O té dívce, Taiře a otci. Hlavně o něm. Proč mi to do **ele udělal? Ten strom, na kterém jsem seděl se za mnou ohnul. Mávl jsem rukou, aby se vrátil zase do normálu. Nikdo nemusí vědět, co jsem. Vlastně nikdo kromě Bifóse a Jí to neví... S rukama v kapsách jdu pryč...

Christian *Rei* - 11. června 2014 20:05
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Probuzení krásné dívky :p Procházím se po táboře, zmatenej a čekající, až začnou hry. Uslyším někoho z ošetřovny. Tu dívku ze včerejška. Pomalu se protáhnu závěsy. Přibližuji se k ní zezadu. Neslyší mě, až když se dotýkám jejích zad hrudníkem. Cítí moje svaly. "Jsem tady. Všechno je v pohodě. Neboj se." Zafuním jí tiše do ucha. Vím, že někdy mívají lidi šok.

Eric Summers - 11. června 2014 23:17

Krásné probuzení... Spal jsem docela klidně. Někdy později mně ale vzbudily hlasy které byli poblíž. Snažil jsem se jim nevěnovat pozornost a podařilo se mi znovu usnout. Vzbudily mně sluneční paprsky, které mi svítily přímo do očí. Chtěl jsem se posadit a promnout si oči, ale moje postel se najednou nějak naklonila a já jsem spadl do vody. Pořádně jsem si lokl. Vyplaval jsem na hladinu a chvíli jsem kašlal. Jakej blbec tohle udělal? Pěkně blbá sranda! Vykřiknu. Pak si ale všimnu že někteří jsou na tom jako já. Ihned mně napadlo že to zřejmě bude nějaký nevydařený vtípek někoho dospělého. Ale nějak mně v tu chvíli nenapadalo žádné vysvětlení proč by to někdo udělal. Chvíli jsem se plácal ve vodě. Chtěl jsem doplout ke břehu, ale nějací kluci mně vytáhli na loď. Když jsme se dostali na břeh, tak jsme si museli vyslechnout nějakou píseň či co. Pak jsme dostaly pokyn abychom se nasnídaly a pak se dostavily ke stáji. Byl jsem docela naštvaný, ale poměrně rychle jsem uschnul. Došel jsem si pro jídlo a pak jsm si sedl k jednomu stolku. Tam jsem se najedl a pak jsem zamířil k těm stájím. Byl jsem docela zvědavý co tam na nás vymysleli teď.

Alessandra De´Lacroix - 12. června 2014 15:22

Ruky prekrížené cez prsia, nohou zľahka netrpezlivo podupkávam po zemi a zo všetkých síl sa nesnažím myslieť na ten kus saténovej drahej, ale prepotenej, z potoka zmáčanej, a opätovne uschnutej látky, ktorú mám na sebe, aby som ju zo seba nestrhla a nepodupala na mieste. Potrebovala som práčku, a to súrne. Tak isto ako mobil, alebo aspoň internetové pripojenie. Otec stále nevie kde som.  Určite sa bojí, a čo ak už dal vyhlásiť pátranie? Pff, Aless... nebuď melodramatická. Koľko krát si už takto v noci zdrhla a potom si si to lusknutím prstov vyžehlila? Stači aby nepočul včera v noci ten hluk a krik z tvojej izby a určite si myslí že si zase niekde...niekde... Uškrniem sa, keď si spomeniem na svoje výlety a zážitky, a potom sa opäť vrátim do krutej reality s alarmujúcou potrebou hygieny. Okej, koľko mám ešte čakať? Väčšinou keď niekoho potrebujem tak sa zjaví hneď, skôr ako sa stihnem vôbec rozčúliť nad tým že...Od chrbta zacítim akýsi dotyk a mužskú vôňu. No že ti to trvalo. Vypadne zo mňa okamžite bez toho, aby som zistila kto to vôbec je. Aj napriek tomu že tie slová sú vyčítavé, tón je skôr maznavý, akoby som karhala zo žartu malé dieťa. Zacítim dych pri svojom uchu a potom aj jeho slová. Zvrtnem sa, takže mám jeho tvár asi tak na 5 centimetrov od tej svojej, zablýska sa mi v očiach, chytím ho za bradu, otočím mu mierne hlavu a tiež sa nakloním k jeho uchu. Všetko bude v pohode keď mi pomôžeš zistiť, kde bývam, kde sa tam môžem osprchovať, nájsť si niečo čisté na seba a potom mi požičiaš mobil. Poviem pomaly a potichu. To je ten chalan zo včera čo paktuje s tým panovačným vtáčim xichtom, nie? No...ten by mohol vedieť kam dočerta mám ísť aby som zo seba zase spravila civilizovane vyzerajúcu osobu.

Christian *Rei* - 12. června 2014 15:27

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro "Promiňte, má paní." Když mě chytí za bradu, vyslechnu si ji a pak se postavím. Nemám rád, když mě někdo takhle drží. Založím si ruce na prsou. "A co za to, má nádherná rudovlásko?" Zalaškuji. Ve skutečnosti mi je úplně šumák, co potřebuje, ale trochu srandy mě ještě nezabila... I když to bylo někdy o fous. "Samozřejmě existují taková místa, ale mě se je nechce jaksi ukazovat veřejnosti jen tak."

Ahramed Delgado - 12. června 2014 18:37

„To je škoda... Ale nejsou jen tak náhodou nějak pohromadě?“ Kouknu na ní s novou nadějí, „i když, nedělá mi nejmenší problém prolézt všechny baráky, které uvidím...“ Zakřením se. „Jo, díky.“ Kývnu, i když mi to už říkala, „neposadíš se? Nebo se taky jdeš nechat zabít ke koním?“ „Jo. No, není to šumák?“ Zasměji se, „takové věci sypeš z rukávu běžně? Nebo ses detailně zajímala pouze o víno?“ Stěží postačuji smích a omezím se pouze na pobavené zubení.

Pj - 13. června 2014 17:37
	soukromá zpráva od Pj pro Collin Blackray + David Dale Jste na břehu zmáčení a sšlí. Všichni ostatní už odešli. Přišla k vám nějaká dívka. Hodila vám osušky. Má na sobě krátké bílé letní šaty a ve vlasech březové větvičky. "Jste v pořádku, chlapci? Chcete pomoci?" Příjemně se usmívá. Pak se mírně ukloní. "Omlouvm se za nezdvořilost. Jmenuji se Akiana, nymfa břízy." Vypadá přátelsky a křehce.

Pj - 13. června 2014 21:19
	soukromá zpráva od Pj pro Hledáš, hledáš a najednou ho uvidíš. Ohání se po asi deseti bojovnících v rudé zbroji. "Áresovci vpřed!" Křičí nějaký ženský hlas. Pes se očividně bojí a zároveň chce bojovat. Pošťuchují ho kopím a meči. Jednoho z útočníků pekelný pes odhodil stranou.

Pj - 13. června 2014 22:19
	soukromá zpráva od Pj pro http://www.wizards.com/dnd/images/ccmmii/ankheg.jpg

Alessandra De´Lacroix - 15. června 2014 12:39

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Nechápavo naňho pozerám. Čo za to? A čo si ty, platená GPSka? Nejaký drzý, nie? Nahlas vzdychnem. Tprezlivosti som emala málo, ale ani príliš veľa. Ja hľadám svoju izbu alebo byt či boh-vie-v-čom-tu-bývate, nie súkromné kúpele aby som ti musela robiť protislužbu. Ráno boli všetci okrem mňa na posteliach, a každá vyzerala inak...takže nebývame všetci spolu, našťastie. Takže tu musím mať niekde súkromné priestory. A dostane sa do nich, basta. Nadvihnem obočie a bez ďalších zbytočných slov na neho priamo pozerám s jasným výrazom v tvári- bude to už?

Alyssa Wonder - 15. června 2014 21:46

S Ahramed "Myslím si že pohromadě budou,ale asi budeme mít přístup jen do těch svých srubů.Kdyby jsi viděla co zde nadělají kvůli obyčejné posteli." Pak se rozhodnu že se nakonec přece jenom rozhodnu posadit protože koně zrovna moc nemusím.Nikdy jsem na koni neseděla a myslím si že s tímto mi nepomůžou ani nově získané vědomosti. "No já na koních nikdy neseděla.I když je pravda že jsem taky nikdy nešermovala a šlo mi to docela dobře." Na tom místě nevěřili že držím ten kord poprvé v ruce. "No jak by ti řekl každý od nás tak to šumák rozhodně není.I když ti závidím vy budete chlastat zatímco já tam budu sedět s kyselými obličeji protože jim nejsem dost dobrá." Mám pocit že se u Ahramed začíná probouzet její původ nebo přestávají působit léky které předtím brala. "Ano tohle sypu z rukávu poslední dobou docela běžně.A detailně se zabývám vším třeba před chvíli jsem mluvila o zlatě.Zlato,latinsky Aurum,chemická značka Au,atomové číslo 79.Je to supervodič a odolný kov nerozpustí ho ani kyselina solná která patří mezi nejsilnější kyseliny.Musíte použít lučavku královskou jedinou kyselinu která rozpouští i zlato."

Lily Brown - 16. června 2014 22:28

soukromá zpráva od Lily Brown pro Ve stájích (asi) Seděla jsem na své tašce a nechtěla mít s okolním světem nic společného, přála jsem se rozpustit ve vlastních slzách, zmizet, jen nemuset znovu vylézt. Čekala jsem na Arwen jako na svojí spásu, snad jsem doufala, že mě z tohoto šílenství vyvede, či mi alespoň pomůže přežít. Podívala jsem se na betonovou zem, a najednou si všimla, že mezi mýma nohama roste růže. Růže? Tady?Divila jsem se, avšak po chvíli jsem její původ odhalila. To... to dělám já? To je z mých slz? Zeleně přibývalo a přibývalo, byla jsem naprosto uchvácená, pomalu, opatrně jsem si stoupla a rozhlédla se kolem. Najednou přede mnou stál kůň, byl zvláštní a to jak mluvil, jako kdybych jeho slova neslyšela ale cítila. Byla jsem jím naprosto fascinovaná. Řekl mě, abych neplakala. Zastyděla jsem se a poslední slzy setřela rukou. „Už, už nebudu...“ řekla jsem koktavě a určitě příliš přesvědčivě jsem nezněla. Znovu jsem se rozhlédla po okolí, nebyla jsem si úplně jistá, jestli jsem ještě v boxu, nebo někde jinde, v přírodě. Ale určitě mi bylo lépe, tady bych klidně zůstala, i dobrovolně. „Kdo jsi?“ zeptala jsem podivného koníka, byl totiž úplně jiný, jak z pohádky.

Pj - 16. června 2014 22:32
	soukromá zpráva od Pj pro "Mám tu čest být Thaaros. Strážce přírody a posledního potomka Panova." Ukloním se. "A kdopak jsi ty?" Řeknu zvědavě, i když to vím. Do jejího srdce jsem nahlédl už před chvílí, ale není dobré, abych mluvil jen já. "A proč pláčeš?" přistoupím k ní.

Pj - 16. června 2014 22:32
	soukromá zpráva od Pj pro "Mám tu čest být Thaaros. Strážce přírody a posledního potomka Panova." Ukloním se. "A kdopak jsi ty?" Řeknu zvědavě, i když to vím. Do jejího srdce jsem nahlédl už před chvílí, ale není dobré, abych mluvil jen já. "A proč pláčeš?" přistoupím k ní.

Christian *Rei* - 17. června 2014 10:08

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Alessandra Zakoulím očima. "Pojď se mnou..." Pomůžu jí vstát a vedu ji k Afroditině srubu. Otevřeli mi Jicky, Kia a Biancka. "Richie! Ahoj! Dlouho ses neukázal!" Říkají nadšeně. "Dámy..." Usměji se na ně a za zády vykouzlím tři růže. Každé jednu podám. Vypískli nadšením. Pak jim tvář schladla. "Tohle je Alessandra. Nováček." Obejmu Ales kolem ramen a vezmu ji dovnitř. "Ukážete jí koupelnu, děvčata?" Až odejdou, sednu si na jednu postel. Všechny tři si ke mě přisedli. "Kde jsi byl tak dlouho?" "Pracovní záležitost..." "Můžem se projet na tví motorce?" "Klidně." "Hurá. Jdu první! Ne já jdu první..." "Ale holky. Na každou dojde..." Trochu se od nich odtáhnu a čekám, až vyjde Aless.

Pj - 17. června 2014 10:11
	Když jsi vešla do koupelna, přišla za tebou Bianca. "Líčidla tu máš vlastní, i ručník, župan a osušku. A opovaž se jen podívat na Richieho. Je můj!" Zasyčela jako papiňák a zmizela venku.

Alessandra De´Lacroix - 17. června 2014 13:51

Na gúľanie oči iba dvihnem obočie. Fakt vyspelé. Ale...mám čo som chcela. Tarará, moje osobné kúzlo ešte našťastie funguje. Vstanem a kráča s ním cez tento čudný tábor, až kým nedojdeme k akémusi drevenému, bielemu domu s natretým srdcom na dverách. Takže ten pejo čo včera kecal o Afrodite hovoril pravdu. Moja matka bola...Afrodita. Bohyňa. Z grécka. Spred tisícky rokov. Má 10 metrov, pravdepodobne žiari alebo svieti a po celom svete zvádza chlapov a trtká s nimi. No, nemôžem povedať že by mala zlý život. Rozosmejem sa pri tej predstave, stále jej príliš neveriac a zatiaĺ Richie otvorí dvere a zjavia sa...tri dievčatá. Dievčatá. Ako...sú tu na návšteve? Moment, to fakt musím bývať s niekým? V jednej izbe? A to niečo nemá ani vtáka? Premeriam si ich odhora po spodok a potom mi po tvári prejde nadmieru spokojný výraz. Aspoň že žiadna nie je odo mňa krajšia. Pri ich vypísknutí pri jednej, jedinej obyčajnej ruži sa pohŕdavo zasmejem. Ženy, ste fakt ľahko predajné. Užívajúc si tie pohľady, čo sa mi zapichávajú do chrbta, prejdem po boku jednej z nich do kúpeľne. Okej kúpeľňa je fajn. Dokonca by som povedala že nie je horšia od tej čo mám doma. Vlastné šminky...super, kozmetické prípravky, to sa mi tiež páči, ale čo so šata... Moje myšlienky preruší jej...vyhrážka? Naozaj sa mi odvážila povedať niečo také? Opováž sa? Nevieš s kým sa zahrávaš... Je celkom pekný, ale ie až tak že by som nad ním premýšľala deň a noc.... videla som tu už aj krajších, ten nakrátko ostrihaný alebo čiernovlasý čo bol ráno na jazere... Pousmejem sa, kým zo seba zhodím nočnú košeľu a konečne vleziem do sprchy. Prekvapí má príjemná vôňa olejov. Oj, toto je skvelé! Pochválim sa nahlas celej kúpeľni. Oleje robia s pokožkou a vlasmi hotové zázraky. V sprche si dám načas nejakých 10-15 minút, kým sa celá dôkladne neumyjem. Potom z nej vyjdem vezmem z jednej z mnoha poličiek hrebeň a rozčešem si dlhé, husté vlasy, ktoré tým, že sú mokré nabrali višňový, tmavý odtieň. Vďaka prípravkom v sprche to ide ľahko. Špinavú nočnú košeľu odkopnem do kúta (toto na seba späť určite nedám), o župan zavadím pohľadom, ale potom sa len zachichocem a v hlave sa mi ozve Biancine "opováž sa". Nechám si na sebe uterák, ktorý zakrýva len to najhlavnejšie, oči zvýrazním špirálou, na pery si dám lesk a rozrazím dvere kúpeľne, kde sedí Richie s tými tromi sliepkami. Žmurknem na Richieho. Už druhý krát si ma zachránil, tuším budem za chvíľu na rade ja, aj keď je očividne fajn mať ťa na blízku. Pár krokmi som pri ňom a totálne ignorujúc Biancu sa skloním na jeho úroveň a a darujem mu pusu na líco, blízko kútika jeho úst. Ďakujem. Sakruky si začnem uhládzať mokré vlasy, hrajúc rolu vďačného, ostýchavého dievčatka. Tu to máte, mrchy.

Christian *Rei* - 17. června 2014 13:58
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro "Jasně, pohoda." Nejdřív chci před polibkem ucuknout, ale není kam. Pak se Alessandra odtáhne a ty tři mě zase připravují o kyslík. "Pomoc..." Naznačím ústy směrem k Ales. Udělám psí oči. "Prosím prosím prosím."

Cora Mortimer - 17. června 2014 14:38

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Jeden by řekl, že najít velkého tříhlavého psa nebude takový problém, byl. Taky by jeden řekl, že tři hlavy jsou příliš inteligentní na to, aby se zapletli do nějakého problému, nejsou protože zpravidla každá chce něco jiného, takže když takhle nasupeně kráčíte k té skupince ozbrojených retardů, co ohrožujou vašeho mazlíčka, dochází vám, že krom toho, že jste v některých věcech lepší než trénovaný člověk (tanec, akrobacie, zpěv) a krom toho, že dokážete vydat rozkaz a působit přitom tak, že se všichni ostatní málem přetrhnou jen aby jej co nejrychleji splnili, nemáte nic, čím by jste se mohli bránit, leda můžete vyhrožovat tím že váš nevlastní táta, který se k vám pravděpodobně jen tak hlásit nebude je vládce pekel. A na tom se musí zapracovat, minimálně by mě mohl uznat jako nemanželského potomka a naučit mě nějaký rozumný věci, ale to by mohla i maminka. Deset na jednoho je trochu nevyvážené, hlavně když víte, že sem prostě nepatříte, jenže to je MŮJ PES! „DOST!“ Zařvala jsem tak, aby mě bylo pořádně slyšet, důležitá je správná vzdálenost. Udržovala jsem si takový ten temný jedovatý tón, který se hodí k někomu v černém, kdo je přesvědčen o vlastní nedotknutelnosti, ála „moje máma vládne peklu, kdo je víc“. „Co si to zatraceně dovolujete vy bando tupců?“ Kráčím k nim, ne nasupeně, temně, zle. „To je můj pes, ne vaše hračka.“

Pj - 17. června 2014 15:00
	soukromá zpráva od Pj pro Někdo tě zezadu pevně chytil za ruce a přitáhl k sobě. Nemůžeš se hnout, pokud nechceš mít vykloubené ruce. "Teď jsi ty hračka..." Zasmál se. Ostatní taky. Jeden bodl tvého psa do boku. Prostřední hlava zakňučela. "Co s ní uděláme?" Směje se ten, co tě drží. V hlavě k tobě promluví jakýsi hlas. "Ochránce... ochránce..." Říká...

Ahramed Delgado - 18. června 2014 13:09

Komplexy za tři... dva... jedna... "Mám se bát?" Mrknu na ni a zazubím se, "pomůžeš mi pak když tak ulovit srub?" Potichu se zasměji, když si uvědomím, co jsem to vlastně plácla. "Šermovala?!" Vytřeštím na ni oči, tohle bych opravdu nedala. A ani nechci! "Jako fakt? A dobrovolně?" Snažím se rozdýchat tuto novinu, že mne to nejspíš taky čeká, a pomalu, ale jistě získávám zase svou obvyklou jakby opilou náladu. "No, klidně se stav... Když tak někde seženu pitivo a uděláme si soukromou párty, třeba na... no... klidně na záchodech..." Pokrčím rameny a zasměji se při té představě. "Nebo u té vody. Co to vůbec bylo? Jezero? Ale to je fuk." Začínám mluvit rychleji než myslím, ale to je u mne obvyklé. Mile se na ni i Willa usměji. "To o té lučavce jsem věděla!" Potichu vykřiknu ke konci jejího proslovu a zase se zasměji. "Ale ber to tak, máš nejlepší výbavu do života. Všechno víš, ubránit se ubráníš a chlastat ti podle všeho taky nevadí. Tak buď happy jak tři grepy."

Alessandra De´Lacroix - 18. června 2014 22:50

soukromá zpráva od Alessandra De´Lacroix pro Povedala som síce že za chvíľu budem na rade s pomocou ja, ale... Toto bolo fakt bleskové. Takže aj jemu lezú tie trúby na nervy. A to s nimi nemusíš bývať drahý. Nie že by som si to ja už skúsila, so tu asi 15 minút a stačilo mi, jediné pozitívum j tá sprcha. Ale okej, aj tak potrebujem šaty. Jednoducho si to dvomi ráznymi krokmi napochodujem pred Richieho, takže tvorím živú stenu medzi ním a tromi dievčatami a dramaticky rozpažím ruky, pričom trafím Kiu do nosa a naznačím im, že majú odstúpiť. Tak fajn šelmičky, do čoho sa tu obliekate? Ten uterák za chvíľu uschne a spadne zo mňa a určite nechcete aby ma tu vaša návšteva videla nahú, takže by sa mi hodilo keby mi zoženiete nejaké oblečenie. Zazubím sa na ne. Ak to nepomôže, nepochopia a nedajú pokoj, proste chytím Richieho a vypochodujem s ním von a zoženie mi nejaké oblečenie on. Tak.

Lily Brown - 20. června 2014 21:33

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje, Arwenin box Potomek Pana... Pan? Kdo to jen může být..... Přemýšlela jsem. Znala jsem sice řecké bohy natolik, abych věděla, kdo je Artemis, ale o Panovi jsem nikdy neslyšela. Na druhou stranu, že je tento zvláštní kůň strážce přírody, mi stačilo, abych k němu měla důvěru, cítila, že jsme si něčím blízcí. I když já jsem měla blízko ke všem zvířatům, hlavně koním. „Já jsem Lily. Prý jsem dcerou Artemis,“ odpověděla jsem mu už méně vzlykavě, jeho přítomnost mi dodávala jistoty. „Je toho na mě moc, chtěla jsem odejít, ale Awen prý nemůže se mnou,“ odpověděla jsem mu, bylo snazší se svěřovat koni, nežli člověku. Jsem já vůbec normální? „A teď mi zmizela,“ dodala jsem. Znovu jsem se rozhlédla po okolí, bylo neuvěřitelné, jak rychle se tu všechny ty květiny vzaly. Ale měla jsem neuvěřitelné nutkání sundat si boty a procházet se tu bosa. Ještě chvíli jsem jej potlačila, asi už bych vypadala jako naprostý blázen. „Jak se tu vzaly všechny ty rostliny?“ zeptala jsem se. „Jsme ještě ve stájích, že ano?“ Byla jsem trochu pomatená, pravda.

Pj - 22. června 2014 20:24
	soukromá zpráva od Pj pro V očích mi je znát pobavení a soucit. Můj svěřenec se taky bál. A nikdy si nezvykl. Jen abys věděla, Pan je bůh přírody. Bohužel už nehlídá tento svět... A ano jsme ve stájích. Je to jen zlomek moci přírodym ale bohužel toho tolik neumím. Prosím, dělej co se ti zlíbí. Pokynu jí.

Christian *Rei* - 25. června 2014 20:30

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Ani jedna z holek nehne brvou. Osobně se mi líbilo, jak se jich Ales zbavila. Dojdu k největší posteli s největším šatníkem. "Možná tuhle, ne?" Bianca zrudla jako nalíčenej krocan. Na tu si dělala zálusk ona. Najednou mi začne třeštit hlava. Posadím se na postel a chytím se za ni. Po chvíli vystřelím jako šíp. "No... já... musím... jít." Spěšně se rozloučím a cestou dám Ales pusu na tvř a zašeptám "díky." Rozběhnu se ke stájím....

Christian *Rei* - 25. června 2014 20:32

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Stáje Když vejdu dovnitř, Thaaros utěšuje tu, kterou jsem utěšoval před chvílí já. Dojdu k němu. "Ahoj kamaráde." Přemýšlím, co všechno jí nakecal. Vyčaroval tu úplnou džungli. "Ses nějak zlepšil, ne?" "Byl jsi dlouho pryč T.... Richie." "Copak já za to můžu, kámo?" "Mohl jsi mě vzít s sebou." Vyčítá mi a já zakoulím očima. Thaaros se otočil na Lily. "Abych vás představil, toto je Richie. Richie, tohle je Lily." Podám dívce ruku a čekám, co řekne.

Lily Brown - 25. června 2014 21:24

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje, Arwenin box Poslouchala jsem Thaarose, co mi vyprávěl. Vyprávěl mi o někom, kdo už pravděpodobně nežije, kdo to nezvládl, tak jako to nezvládám já. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, ale tušila jsem, že by ho to bolelo. Raději jsem tedy mlčela. A... začala pochybovat o svých schopnostech se ubránit. A že se mi to příliš nestává, vím, že jsem dobrá, vím to, ale pokud jeho někdo nebo něco... co se může stát mě? Může mě něco zabít? Opravdu? Ale lidé... ti mě umoří, bude to také smrt, ale duševní... dlouhé a bolestivé odumírání.... „Ale je to tu krásné,“ řeknu mu, je mi lépe a po jeho pobídce se jen nesměle usměji, sundám si boty a začnu rozplétat cop. Volnost, nesvázanost, přirozenost... Nadechnu a vydechnu. Teď je mi lépe. Cítím trávu, přírodu mezi prstama u nohou, vlasy mi vlají kolem obličeje. Snad by se tam vyskytl i úsměv... ...kdyby se neobjevil ten, který tu už jednou byl. Úsměv ztuhne, pohled opět míří převážně do země. Proč musel zkazit tuhle pěknou chvilku.... už jsem začínala mít dobrý pocit, poprvé za celou noc a den. Pokračují rozhovorem mezi sebou, neposlouchám je, ani nechci, raději bych, kdybych si dál mohla povídat s Taarhem. Až když se nás Taarhos snaží představit, zvednu hlavu. Já vím, kdo to je.... bohužel. Ruku však neodmítnu, je přeci slušnost přijmout, podám mu jí a představím se. „Ale my už se známe,“ řeknu potom slabě Taarnovi. „Mluvili jsme spolu zrovna, než jsi přišel.“

Christian *Rei* - 25. června 2014 21:42

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Thaar Usměji se na ni. "Neboj maličká. On ti nic neudělá. Chceš vědět tajemství?" Popojdu blíž k ní. "On je ten syn Pana. A Pan je bůh přírody a zvířat. Něco jako tvá matka." Šťouchnu do ní a dojdu opět ke svému svěřenci. Opět já S rukama v kapsách je pozoruju. Co všechno jí Thaar vykecal? Začali se ke mě plazit úponky jahodníků. "Huš!" Zasyčel jsem a odrazil je. Z nudy jsem si začal v ruce tvořit kopretinu. Vyrůstá lístek po lístku, každý jinak barevný. To je jediný dobrý na tomhle původu. Po chvíli promluvím. "Já taky nemám rád ten šrumec tam venku." Co jinýho na to říct? Thaar mě konejšivě šťouchl do boku a já ho za to podrbal v hřívě.

Cora Mortimer - 26. června 2014 03:12

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Dobrá, někdy věci nevycházejí úplně podle vašich představ, čekala jsem třeba něco jako pomalejší reakci, nebo alespoň chvíli, kdy by se rozhodovali, jestli to myslím vážně a já bych si mezi tím Sofiho stihla odvést, ale nějak se úplně nestalo a bylo načase plán přepracovat úplně od základu. Tak tedy nejprve tady byly ty ruce a vidina výprasku, ne že bych se rvala ráda, šlo to, ovšem spíš mezi něčím, co by se dalo nazvat obyčejnými smrtelníky, když jsou vašimi soupeři synové a dcery boha války a že jich teda zjevně má, je nutné přistoupit k úplně jiné strategii, v první chvíli mi nebylo jasné k jaké, jejich samolibost naštěstí poskytla dost času na přemýšlení. A ne že by to, na co jsem přišla, bylo nějak světoborné, ublížení na zdraví mi nehrozilo, spíš na cti, důstojnosti a těle, což byly tři věci, které jsem nebyla ochotna tolerovat. Nesnášela jsem cizí pravidla ve hře, již jsem se účastnila. Ano, oproti jiným takzvaným polobožským dětem toho moc asi neumím, ale na to časem dojde, … jak já nesnáším ty chvíle, kdy musím na někoho spoléhat. ‚Mami, musíme si vážně promluvit.‘ Blesklo mi hlavou. Občas tuhle část těla musíme využívat častěji, než jiné. Měla jsem určitou představu o rozložení Áresovce, který mě držel, hlavně o umístění jeho nosu -ideální-, vizualizace mi vždycky šly. Ohnala jsem se hlavou prudce dozadu, uspokojivé křupnutí mě ujistilo, že výpočet k zásahu byl správný. Povolil své sevření, avšak se mnou tvrdě praštil k zemi, což se dalo vydržet, ještě s očima trochu omámenýma slzami a otřesem jsem vyhledala pohledem Sofiho. ‚Je to přece Kerberos, ne?‘ Pravděpodobně měl něco jako rozkazy, nezaplést se s nikým, ale tenhle čas už minul. „Zneschopnit!“ Zakřičela jsem na něj a myslela jsem tím úplně všechno, co si pod tím jeho tři hlavy dokázaly představit. Přesněji řečeno něco mezi zranit a zabít, přičemž zabít, nebylo to, co jsem chtěla, to by se dalo už totiž naneštěstí klasifikovat jako nepřiměřená sebeobrana, i tak z toho budou mít Áresovci problém, já sem nebyla žádný materiál na šikanovanou subinku. Ovšem byla tady i třetí část plánu, něco jako psychický bič, myšlenka, upozornění. ‚TAIRO!‘ Zařvaly mé myšlenky určeným směrem, každý musíme využívat zbraní, kterých se nám dostává, … všech zbraní, i těch, které by využité být nechtěly. ----------------------- Když jsi psala, že je ti jedno, jak to bude vypadat, tak jsem to nějak napsala, kdyby ti tam cokoliv nesedělo, není problém to přepracovat, nerada si vyhodnocuju výsledky sama, ale tohle jsem si nemohla odpustit.

James "Jin" Wilght - 26. června 2014 12:17

soukromá zpráva od James "Jin" Wilght pro Seděla jsem si v klidu na břehu a nechávala do sebe prostoupit sluneční paprsky, když jsem v sobě uslyšela myšlenku. Teda uslyšela. Přímo řvala, až mi praskali bubínky zevnitř. CHytila jsem se za ni. Sakra, to nebudu mít ani chvíli klid? Včera jsem se vrátila. Vyskočila jsem na svou klisnu a pobýdla ji. Cora je v pruseru a já i když nechci, musím ji pomoct. Bohužel. Nijak nespěchám, dokud neuvidím ten zjev. Áresovci. To sou s*či. A paninka se jim neubrání ani s pekelným psem. Vrhla jsem se do té malinké bitky. Některý helmáče srážím botou, jiné světelnými koulemi. Pak mě jeden stáhl ze hřbetu. Otočila jsem se. Mám to ale kliku. "Nazdar Jilo." Zašklebila jsem a přimáčkla jí ruku na helmu. Začala se zahřívat a zářit. "Jestli nechcete, aby ta vaše kámoška přišla o zrak, okamžitě přestaňte!" Nevím, co budou dělat, ale Jila je dost dobrej přesvědčovací prostředek. "A vy víte, že tohle už nespraví ani na ošetřovně. Tak co?!"

Pj - 26. června 2014 12:20
	soukromá zpráva od Pj pro Sofi začal srážet Áresovce k zemi tlapami, ale je jich hodně. Taiře se to vážně povedlo. Áresovci se na ni naštvaně podívali. Pak sklopili zbraně a začali se ztrácet pryč. Jeden k tobě přišel a vytrhl ti Jilu. "Dneska ti to vrátím, krávo." A pak i s omámenou "bojovnicí" odešel. Osaměli jste.

Cora Mortimer - 27. června 2014 00:23

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro Hříchy otců, hříchy dětí „Já tě rušit nechtěla.“ Pokrčím rameny. „Ale na rozdíl od tebe jsem ještě včera žila v domnělé představě, že jsem člověk a maximální problém můžou být jen zloději peněženek a špatný známky ve škole.“ Ledabyle jsem se oprášila a přešla jsem k Sofimu zkontrolovat jej, zda-li je v pořádku. „Neměla jsem ponětí, že o pár hodin později budu nesnášena jenom proto, že jsem dcera svoji matky a jediný, komu na mně opravdu záleží, je tříhlavý pes …“ Poplácala jsem jemně nejbližší hlavu, abych dodala váhu svým slovům. „… Ale než zase odběhneš po svým, aby sis užívala zbytku dne, tak ti chci říct jenom „díky“.“ Já je nechtěla zabít, bylo mi jasné, že poštvat mezi bandu Áresovců tříhlavého pekelného psa by jim mohlo značně ublížit, ale až s tadyma budu odcházet a doufám, snad brzo, nechci odcházet za neměnného bleskového tempa. Pokud mě Taira bude chtít zastavit na odchodu, bránit se moc nebudu, dokonce si s ní i popovídám, když bude chtít, ale pokud ne, tak se se Sofim, buď vydám na ošetřovnu – pokud je zraněný nějak vážněji, věřím v úsudek jeho tří hlav jestli potřebuje pomoc nebo ne, nebo se rovnou, pořád v Sofiho společnosti vydám do podsvětního srubu a za aktivní účasti jeho těla coby teplé přikrývky a společníka se pokusím kontaktovat „maminku“, mám něco na srdci.

James "Jin" Wilght - 27. června 2014 11:06
	Áresovci... Pche Vyšvihnu se zpět na koně. Chvíli si ji měřím. "Není jediný, komu na tobě záleží. Ještě se uvidíme..."¨Pobídnu klisnu a rozjedu se pryč.

Pj - 27. června 2014 11:16
	soukromá zpráva od Pj pro Po chvíli obživla socha tvé matky. Shlédla na tebe z podstavce. "Copak potřebuješ, dcero?" Měří si tě. Tříhlavý pes radostně zaštěkal. V místnosti se ochladilo a objevila se parta netopýrů. "Nemám moc času, bohužel."

Alyssa Wonder - 28. června 2014 16:14

Máš v sobě kapitána? I když už chápu co mysleli tím že má Ahramed schopnost štvát lidi okolo.Svou věčně dobrou náladou a chováním jako by byla sjetá.Nikdo není pořád takhle veselý tedy skoro nikdo.I když já mám taky co mluvit.Myslím si že i já mám schopnost štvát ostatní okolo sebe.Aspoň včera v mém srubu to tak vypadalo. „No bát se nemusíš a tvůj srub ti najít pomůžu.“odpovím pak Ahramed. „Ano dobrovolně to byl takový kurz na kterém jsem se náhodou ocitla.“ Docela mně pobaví jak Ahramed vykulí oči. „I když jsem měla jen jednu lekci.Vložila víc se do toho poněkud víc a když se pak můj protivník dál na ustup běžela jsme po místnosti za ním a křičela bojuj jako muž nebo zemři jako krysa.“ Nevím proč jí to vlastně říkám možná abych jí aspoň na chvíli smazala ten veselý výraz jako předtím. „Dobře já se stavím pokud to bude možné.A možná by se ta party dala udělat i jinde.I když ohledně toho jezera nevím.Večer jsem šla spát a ráno jsme se tam probudila.Ale zato jsem jim mohla ukázat v kolika jazycích umím klít.Víš třeba že Achtung die Kurve znamená Pozor zatáčka?“ Vyslechnu si pak to co mi Ahramed řekne a pak dodám. „Ale co když budou ty grepy čtyři?I když všechno je relativní protože vesmír je nekonečný a světlo jediné svíčky ho bude navždy osvětlovat.Takže kdyby jsi poznala světlo svíčky bylo by už jídlo uvařené.“ Tak myslíš si že jsi jediná kdo tu má monopol blábolit?

Lily Brown - 28. června 2014 22:06

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje, Arwenin box (Thaar, Richie) Jak se ho nemám bát, on na mě byl ošklivý... Kdybych mohla, fňukla bych si jako malá holka, někdy jsem uměla být dětinská. Koňova další slova mě však doslova probudila. Syn pana? Bůh přírody? On? Chvíli jsem jen překvapeně koukala. Ale když jsem uviděla, jak mu z rukou vyrůstá květina, uvěřila jsem. Teď už věřím, věřím ale stále nechápu. Jak mohl to ráno tak bezproblémově zvládnout? Jak tady může fungovat? Přežít... Chvíli jsem pohledem jen hypnotizovala květinu, a přemýšlela co říct. Měla jsem toho tolik na mysli, většina se více méně týkala mého předešlého výstupu. „A jak to tady vydržíš?“ zeptala jsem se ho nakonec. Rozhodla jsem se na naší roztržku příliš neupozorňovat. Já bych nejraději utekla po prvním ránu a on tu normálně přebývá... Na chvíli jsem se zastyděla, nemohla jsem se zbavit pocitu, že oproti němu jsem se chovala jako malá holka.

Cora Mortimer - 28. června 2014 22:21

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro „Čau mami.“ Začala jsem a rychle jsem si srovnala, na co jsem se chtěla zeptat. „Nebudu tě rušit dlouho, co mám dělat, když se mě většina lidí snaží zabít, když v té tak pro mě běžné realitě, kdy něco umím a jsem lepší než ostatní se mě snaží zabít, když zde v místech, o kterých se tvrdí, že jsou ochranou, se mě snaží zabít …“ Dramatická pauza. „Vezmi mě k sobě.“ A ano, myslím to vážně, tohle není normální. „Nebo mě nauč jak se mám proti těm zmetkům bránit.“ Nebylo to ultimátům, nebyla to žádost. „Já nechci být závislá na pomoci od takových, co se na mě dívají jako na neschopnou otravu.“ Byla to prosba.

Christian *Rei* - 29. června 2014 12:44

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Květina rázem zmizela. Usměji se na ni a opřu se o stěnu jednoho boxu. Klisna v něm ke mě přišla a nadšeně do mě šťouchla. Vykouzlil jsem jí jablko a ona ho nadšeně schroustala. "Když jsem sem přišel, bylo to tady hrozný, uznávám. Ale já měl někoho, kdo mi pomoh. A navíc..." ušklíbnu se. "Když tě štvou, všechno jim můžeš vrátit. Nemusí o tom ani vědět, žes to byl ty. Ostatních se straním, nemám je rád, ale někdy je to nutnost. Chceš vidět, kam chodím?" Ani nevím, proč sem to řekl. Možná proto, že mi byla sympatická, možná proto, že má úplně stejnej problém jako já.

Pj - 29. června 2014 16:04
	soukromá zpráva od Pj pro Cora Strop zahalila černá mlha. V očích tvé matky šlehají blesky. "Pokud se ti nelíbí, že jsem ti poslala ochranu, jdi si. Jdi si kam chceš a zemři. Pak se uvidíme. Ale teď budeš tam, kde jsi. Kentaur ví co dělá stejně jako Tamta a pokud se ti to nelíbí, máš smůlu." Socha opět zkameněla. Netopýři naštvaně zapištěli a zmizeli. Sofi se přikrčil v koutě a kňučí.

Cora Mortimer - 29. června 2014 19:24

soukromá zpráva od Cora Mortimer pro „Super.“ Rozhodím rukama jakmile zmizí. „Taky tě mám ráda.“ Ironie, uvažovat o ženě kterou jste nikdy neviděli a nikdy s ní pořádně nemluvili jako o matce, peklo. Asi se půjdu podřezat, pak ji jenom řeknu něco ve stylu, že mě mohla zachránit, ale to by ji na mě muselo záležet, což o to, záleží ji na mě určitě, ovšem je to bohyně, že jo, nad tyhle věci je prostě povznesena. Zalezu si k Sofimu. Mohla bych se na to vykašlat, avšak natruc ne, můžou si za to vlastně všichni sami, až seberu dost odvahy, půjdu za Bífosem, nechci být žádný šikanovaný jedinec. „To je vždycky taková?“

Lily Brown - 29. června 2014 22:10

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stáje, Arwenin box (Thaar, Richie) Kouzla pokračují. Překvapeně se dívám na Richieho, co všechno umí a zároveň poslouchám. „Problém je, že já nic jako ty, nebo oni neumím,“ odpovím mu, přičemž si vzpomenu na to, jak jsem se ráno probudila na vodě. Jak já bych jim to ráda oplatila... Ale co můžu dělat? „Jedině, že bych je prostřelila šípem a to by asi bylo příliš definitivní,“ řeknu a nesměle se usměji. Je příjemné se bavit s někým, kdo mi rozumí, kdo chápe, jak se cítím. A to ještě před půl hodinou bych ho nejraději znovu nikdy nepotkala. Na poslední slova jsem na něj jen chvíli rozpačitě hleděla. Nevěděla jsem, jestli je to dobrý nápad. Nakonec jsem ještě jeden pohled věnovala koňovi. Dodával mi jistotu. Potom jsem jen mlčky přikývla.

Christian *Rei* - 29. června 2014 22:19

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Usměji se na ni a pomůžu ji vstát. Pomůžu ji na Thaarův hřbet a vyšvihnu se za ni. "Thaare, směr Hnízdo." Popleskám koně po boku. Rychlostí blesku jsme vyběhli ze stáje a zamýřili k lesu. Thaar přesně ví, kam běžet. Zanedlouho jsme se dostali před pět metrů vysokou malinovou hradbu. Mávl jsem rukou a rozestoupila. Ocitli jsme se na svěžím, zeleném trávníku. Nedaleko cvrlikali ptáci, po trávníku se procházeli laně, divocí koně a spousty jiných zvířat kromě žiraf. Sesednu z Thaara a posadím se na trávník. "Odteď sem můžeš chodit kdykoli chceš. Nikdy jsem to tu nikdy neukázal..." Některé vybavení zahrady: 1 2

Lily Brown - 01. července 2014 23:05

soukromá zpráva od Lily Brown pro Richieho doupě(Thaar, Richie) Nejdřív jsem trochu v rozpacích, když mě Richie chce někam odvézt. Decentně se ujistím, že mám na zádech luk se šípy, to jediné, naco se tady můžu spolehnout. Jejich přítomnost mě uklidní a tak si za něj nasednu a nechám se odvést neznámo kam. Důležité pro mě bylo to, že jsme běželi pryč od lidí, pryč do lesa. V té rychlosti jsem nestíhala sledovat kudy přesně jedeme, ale pochopila jsem, že kůň cestu znal a kdybych sem někdy chtěla, znovu by jí našel. Jen to kouzlo, kdy zmizela zeď z malin bych určitě nezvládla... To co dělá s těma rostlinami je skvělý... to se musím naučit. Seskočila jsem z koně a rozhlédla se kolem. Všude kolem rostliny, stromy, zvířata, připadala jsem si, jako kdybych se dostala do ráje. „Tady je to krásný...“ vydechla jsem, přičemž jsem se pořád rozhlížela po okolí. Potom mi řekl, že sem můžu kdykoliv zavítat a že o tom nikdo jiný neví. Váně jsem se na něj podívala, překvapilo mě, že mi tak věří. „Děkuju, že se můžu,“ odpověděla jsem a jemně přikývla, „a za důvěru.“ Nastalo ticho, taková ta zvláštní chvilka, ale já jí nechtěla příliš prodlužovat, raději jsem se zeptala z úplně jiného soudku. „A když v táboře zůstanu, co se teď bude dít?“ zeptala jsem se něčeho, co mě zajímalo, ale zároveň jsem se odpovědi velmi bála.

Christian *Rei* - 01. července 2014 23:10
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Pokrčím rameny. "Naučí tě přežít tam venku mezi nestvůrami. Jak se bránit a neprozradit svou podstatu smrtelníkům. Jenže, někteří tu musí zůstat. Jako já." Několik růží se zakymácelo a prohnulo. "Sakra, sorry holky." Mávl jsem rukou a zase je narovnal. "A... budu rád když nikomu neřekneš, kdo jsem..." Zahuhňám sotva slyšitelně.

Ahramed Delgado - 02. července 2014 18:13

Zatím ne... Ale to příjde Široce se na ni usměji s výrazem šťastného díťátka, které právě sťahlo flašku rumu. „To budeš moc hodná... Sama bych tu bloudila do aleluja...“ Nevinně se uculím. „Takže se tady takové věci provozují běžně? Och...“ Pohlédnu na ni s výrazem „snad si děláš srandu, bo když ne, tak mne klepne“ a povzdychnu si. Ale při popisu ústupu mi to nevydrží a vybuchnu smíchy, „jen doufám, že to přežil...“ Poznamenám po chvíli. „Ale musíš uznat, že na záchodech by to mělo úroveň...“ Zazubím se, „nechceš mne pak naučit nějaké nadávky, třeba ve francouzštině? A věděla jsi, že bos je latinsky vůl?“ „Tak se čtvrtý vymačká a bude čím zapíjet,“ pokrčím rameny a uznale pokývu hlavou při dalších blábolech, „myslím, že dřív si to jídlo uvařím, než abych hledala a poznávala svíčku.“ „Pomůžeš mi tedy ulovit ten srub?“ Pomalu se zvednu od stolu a rozhlédnu se jestli někde nespatřím nějaký stůl nebo tak něco na talíř.

Alessandra De´Lacroix - 03. července 2014 21:18

Spokojná sama so sebou dokráčam k postlei, cestou si prehodím vlasy z jednej strany na druhú a trafím nimi niekoho vedľa mňa po líci.  Dúfam že to bola Bianca a zavrelo jej to ústa. Podídem k šatníku a otvorím ho. Kopa, naozaj kopa šiat a topánok ma uspokojí. Potichu vzdychnem a zasnene sa otočím. Asi sa mi to tu začína páčiť. Otvorím ústa, že sa nápadne poďakujem Richiemu, no zbadám ho už iba ako sa drží za hlavu a dvíha. Dostanem rýchlu pusu na líce a Richie zmizne. Migréna? Moment...nechal ma tu samú s trapáčskym triom. Musím ich nejako doraziť nech vedia že mi majú dať pokoj. Ale ako? Využijem to, že mám ešte stále výraz blaha v tvári z novoobjaveného šatníka, dvihnem ruku a dotknem sa líca, kde ma Richie pobozkal. Nahlas teatrálne vzdychnem. Chudáčik, asi sa to zase stalo. Určite vám už hovoril, čo sa mu deje, však? Hneď sa mi zveril... mám pocit, že sa poznáme celé veky. S poslednou vetou sa otočím ku skrini a vyberiem stade šaty a k nim jemné sandáliky. Zahrám to na nežné žieňa, nie? Klamať sa môže. Rovno tam pred skriňou zo seba zhodím uterák a natiahnem si naostro šaty, našuchnem sandáliky a iba s úsmevom na rozlúčku vypochodujem zo svojho ružového ubytka. Fajn, bod číslo jedna- spraviť zo seba voňavého čistého človeka splnený. Bod číslo dva- otec. Komunikácia. Mysli Aless, mysli. Ktorý trtko mal niečo s komunikáciou? Ten s tými krídelkami...Hermes? Takže Hermesove deti by mohli mať internet, nie? Započúvam sa do okolitých zvukov a skade najprv začujem nejaké hlasy, tam idem za svojou púťou pri hľadaní štipky moderného sveta okrem sprchy v tomto zapadákove.

Lily Brown - 04. července 2014 18:00

soukromá zpráva od Lily Brown pro V Richieho zahradě Poslouchám, co mi Richie říká, konečně mi někdo dá odpověď na to, co se kolem děje, a co se bude dít. Mám pocit, že jsem naprostý nováček a hňup, jako kdyby mě přesunuli do jiného vesmíru a zapomněli mi dát manuál. A něco takového by se skutečně hodilo... kdy se vstává, kdy se chodí spát, kdy se podává jídlo... kde tu jsou záchodky, co smím a nesmím. Dřív, než se však začnu vyptávat na podobné věci, nebo spíš voloviny, zaujme mě něco jiného. "Zůstat tady na pořád? Ale proč?" zeptám se až soucitně. Nedovedu si představit, že já bych tu měla zůstat napořád a pro něj to musí být stejně těžké... Na prohnutí růží se pouze usměji. Je neuvěřitelné, jak s nimi pohybuje, na druhou stranu si asi musí dávat pozor... Zaujmou mě ale hlavně jeho další slova. A komu bych to asi vyprávěla? "Neboj se, nikomu o tom neřeknu," potom se na chvíli zamyslím. Ale ostatní musí vědět, že někdo je... "Co si vlastně myslí ostatní? Čí dítě podle nich jsi?" zeptám se nakonec.

Christian *Rei* - 04. července 2014 18:03
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Mávnu rukou. "Jsem hodně velikej magnety na tvory tam venku." Ušklíbnu se. "Víš... Podle ostatních jsem... Teda nejsem boží potomek. Jsem tu něco jako údržbář a živoucí boxovací pytel." Zakroutím hlavou. "Nedovol, aby si udělali něco podobnýho z tebe. I když jsi stydlivá, nauč se bránit. Umíš to s lukem?" Zajímám se.

Alyssa Wonder - 05. července 2014 14:25

S magorem na pošahaném místě No nevím zda tu budu nějak platná a proč se vlastně nezeptá?Nebo by to bylo moc normální?Albert Einstein jednou řekl Ta otázka mně trápí nocí dnem zda lidstvo nebo mé já blázen jsem. „No běžně doufám ne.“odpovím potom. „Ano přežil a já se pohádala s instruktorem a obvinila ho že tento kurs nebere dost vážně.“dodám potom a ono nešlo jen o tohoto instruktora. Ještě nikdy mně nikdo takto neponížil.Někdo nesnese pravdu i když byla třeba jenom poněkud upřímná. Ahramed mně vyvede z myšlenek a vypadá to že se té své myšlenky slavit na záchodě nejspíš nevzdá. „No bylo by to logické kdybychom se moc opili.Je to u tebe vůbec možné? Pak se jí však musím opravit. “Dobrá arabská kletba je Ať těhotný velbloud porodí ve vaší posteli.Jinak vůl se řekne latinsky bovem,bos je z holandštiny a znamená to les.„ Ahramed pak vstane a zeptá se mně na otázku která má asi stejný smysl jako otázka kdo vypustil psy. “Ano vždyť jsem to slíbila.musíme jít ob dva sruby a najít shrbeného starce."

Lily Brown - 05. července 2014 20:42

soukromá zpráva od Lily Brown pro S Richiem v lese „Aha, to je mi líto,“ odpovím, socítím s ním. Já mám alespoň vidinu, toho, že se vrátím, ale on tu musí zůstat na vždy. Zároveň mě ani ve snu nenapadá, že by to mohl být i můj případ, pořád si okolní dění příliš nepřipouštím, neuvědomuji, co se může dít. Asi je to tím, že přítomnost mě až příliš zabavuje, na to, abych reálně přemýšlela o budoucnosti. „Budu se snažit,“ odpovím mu. „Ale nic neslibuji. S lidmi to moc neumím, to už sis asi všimnul.“ Ano, vracím se ke svému prvnímu výstupu ve stájích a to nejen v myšlenkách. „A za tu scénu ve stájích se omlouvám,“ dodám a podívám se do země, skutečně mě to mrzí. Jestli to umím s lukem? To je jako otázka? Že váhá!!! Na tuto otázku se usměji, až teď si znovu uvědomím, že svou oblíbenou zbraň mám s sebou. „Jo, s lukem jsem se učila už jako malá. Vždy mě to hrozně bavilo a myslím, že mi to i jde,“ odpovím mu lehce nesebevědomě, vzhledem k tomu, že soutěžím a vyhrávám od jak živa. „Až teď mi dochází, že to má asi něco společného s tím, že jsem prý dcera Artemis,“ dodám. Stáhnu luk ze zad a k tomu si vezmu jeden šíp, už téměř mířím, když si uvědomím, že se to asi nehodí a ruce zase svěsím. „Kdybych se nebála, že mi ty stromy útok oplatí, tak bych ti to i ukázala,“ řeknu nakonec. Přeci jen, je to jeho les, nesluší se, abych mu tu bez zeptání střílela po stromech.

Christian *Rei* - 05. července 2014 20:58

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Ušklíbnu se. "Nemusí. Byla jsi v šoku." Pokrčím rameny. "Tak to mě možná i porazíš. Stromům to vadit nebude, můžu vytvořit terče. Jestli ti to nevadí." Kleknu si. Soustředím se na to, co chci. Na stromech, zemi a větvích se začali objevovat malé trávové terče. Napřed šlahouny, které se točili dokolečka a uprostřed zežloutli. Je jich kolem nás asi třicet a některé ještě skryté, ukážou se v pravidelných intervalech. "Kdo sestřelí všechny první, vyhrál?" Šklebím se. Pak mi dojde, že nemám luk. "Sakra.." Už teď jsem kouzlil nad průměr, ale nenechám se zahanbit. Z nedalekého jilmu se samovolně ulomila větev, zakrutila se a doprostřed přibyl ornament značící břečťanový list, jehož úponky se rozplazili po celém luku. Thaar obětoval žíni ze svého ocasu. Připletl jsem ji a ze země vyrostlo několik na konci zašpičatělých kmínků, které po chvíli odpadly. "Fajn, můžeme." Založím najednou do tětivy tři šípy. Moje specialita. "Můj otec je sice mírumilovnej, ale já ne. Musím se umět bránit a navíc..." Zašklebím se. "Měl jsem lekce od samtoných kentaurů. A to jen tak nepřekonáš. Začínej! Dám ti náskok." Culím se provokativně.

Lily Brown - 08. července 2014 20:44

soukromá zpráva od Lily Brown pro Kdesi v lese s Richiem Dobře Lily.... tohle jsi trochu nevychytala. Ale nemohla jsi tušit, že on umí též střílet z luku... Myšlenky běhaly někde kolem mého budoucího naprostého ztrapnění, když se v lese začaly objevovat terče. To dělá taky on? Ale... rozhlížím se zmateně po lese, abych si obhlídla kde všude se terče objevují, jak je postupně zasahovat. "A proč ostatním neřekneš, kdo jsi? S tím, co umíš by si tě přeci nemohli dobírat tak jednoduše. Ale pokud své schopnosti tajíš, jsi jednodušší terč," řeknu, zatím co si Richie sám od sebe vyrábí luk. Potom se Richie pochlubí s výcvikem kentaurů. Teď už asi není čas na vycouvání, že? No, tak. Lily... vzmuž se! "Dobře," odpovím, nadechnu se, soustředím, zamířím... a už střílím na jeden terč za druhým. Až když sestřelím všechny, ruce zase svěsím a obrátím svou pozornost opět k Richiemu.

Pj - 08. července 2014 21:43

Aktivita Najednou se nedaleko vás ozvalo "svist." Ani jste nevěděli co se stalo. Před očima se vám zatemělo. Když jste se zase rozkoukali, stojíte před stájemi. Všichni máte táborová trička a ti, kteří na to mysleli i zbroj. Vedle Richieho je Thaar a vedle Cory její pes. A vedle Alessandry její "milované" sestry. Před vámi stojí Bifos a mračí se. "Takže... Sešli jsme se tu o deset minut později, což je nepřípustní. A proto vám aktivitu stížím. Mám tu tři bedny. V každé z nich je jedno zvíře, které má na zádech vak. V jednom z nich je vítězný artefakt. Ve dvou ne. Srub, který vyhraje dostane vylepšení, ten, který si povede nejhůř myje měsíc nádobí. Zezadu se ozvalo. "Ale Ručník nemá srub! Proč hraje?" Bifos je zpražil pohledem. "Drinigene, týden budete drhnout sprchy!" Ozvalo se zabučení a Richieho někdo dloubnul do zad. Bifos mávl rukou a bedny se otevřeli. Ven vyběhli tři obrovští brouci. Kudlanky nábožné. A jedna má křídla. ta jedna vzléta a druhé dvě zmizeli v lese. "Můžete použít cokoli. A opakuji, kdo se nezúčastní boje, bude potrestán áresovým klubem!" Ozvalo se nadšené pískání ze strany Áresovců a zbytek tábora na sebe vyděšeně hledí. Pak se ty organizovanější sruby rozprchli.

Jack Neal - 08. července 2014 22:49

Hra Bifos opět použije jednu z jeho magických schopností a všechny, kteří byli na nástupu, teleportoval ke stájím, kde jsme vlastně měli být už dávno. Hmm... Bifos je zjevně nasraný. Ale já bych byl asi také. Někteří se přeci vybavovali v jídelně, zatímco někteří už poslušně stáli u stájí a čekali na ně. To mu za zlé nedávám. Aha. Klasická hra s kudlankami. Kdo zvítězí, bude žít, jako v nebi. Kdo selže, tak to u něj bude pro změnu jako v pekle u Háda. Bifos poručí a bedny se otevřou. Vyletí tři kudlanky s batohy na zádech. Hon začíná. Jedna odletí a další dvě odběhnou do lesa. Klasika. Hehe. Bifos ještě pohrozí nováčkům. Já jsem bojoval vždy, takže nevím, jaké to je. Vím to jen z doslechu... Hrozné. Hned potom, co se naše cíle rozeběhnou do okolí, tak pohlédnu na Tairu. Kývnu hlavou. To je náš signál. Tohle máme v krvi. Já jdu na ty pozemní a ona si chytne tu s křídly. Pousměji se na Bifa. "Vše je dovoleno? I s nováčky?" Jestli ano, tak to bude tvrdý. Bez ohledu na Bifovu reakci se na svém koni vydávám po stopě první pozemní kudlanky. Do toho ještě tasím meč, abych ji mohl uzemnit. Snad si Taira poradí. Ne, jako minule. Ten okamžik mě pořád dokáže pořádně rozesmát.

James "Jin" Wilght - 08. července 2014 22:54

Boj Sakra. Nemám ráda Bifosova kouzla. A nemám ráda táborová trička. Když se Áresovci začnou navážet do Rixhieho, jednomu dám pohlavek. "Dávej si bacha na svoji hubu Drinigene, abys nepřišel o oči." Když jsou vypuštěny potvůrky, ušklíbnu se. Starý dobrý brouci. Kýnu na Jacka a ještě před proměnou se naněj ušklíbnu. "Hlavně si dávej pozor na záda. Ať neskončíš jako na vodní bitvě." Vypláznu na něj jazyk a vznáším se k nebi jako sokol. Je hezký bojovat s bratrem po boku. Cítím se s ním propojená, jako jedna duše. Sleduji letícího brouka.

Christian *Rei* - 09. července 2014 12:27

Než stihnu poprvé vystřelit, už jsme přemístěni ke stájím. Sakra, já zapoměl. Největší trest od Bifose je, že mě donutil navlíct se do toho trička. To je jako pěst na oko. Když si ze mě Áresovci utahují, jen jako člověk, kterýmu by to nahlodávalo mysl a sebevědomí sklopím hlavu a nakrčím ramena. Psychologie, to je moje. Ale tiše si pořád syčím ta samá slova. Jsi syn planety země. Oni jsou prach. Oni jsou horší než ty... Slabší... Pak jsou vypuštěny potvůrky a já se jenom ušklíbnu. Bude zábava. Vysadím Lily za sebe na hřbet. Má lovkyně, bohužel budeme nuceni opustit bezpečí zahrady, ale neboj se, bojovat tě nenutím. Pak se rozjedu do lesa, aby to vypadalo, že honím kudlanky, ale pak zamýřím úplně jinam.

Matthew Adams - 09. července 2014 18:59

Před stájemi Poté co jsem se dostal ke stájím, mi nezbývalo nic jiného než čekat. A to ne zrovna chvilku. Byl jsem tu já a pár dalších lidí, ale chybělo pár lidí, kteří tu měli být stejně jako já noví. Celé to nakonec dopadlo tak, že Bifose přestalo čekat a stejně jako ráno na jezeře sem opozdilce přemístil. Ten se s tím nepárá. I když to je to podle mě už trochu moc. Konečně jsme tedy všichni a může tak začít dlouho zmiňovaná aktivita. Začínám být z celé věci už trochu nervózní. Pořád tu o tom mluví, ale zmínit se o co půjde ne. Bifos se nakonec pustí do vysvětlování, za což sem rád. Nezdá se být ale zrovna dobře naložen. Asi proto nám řekne asi jenom to nejdůležitější. Patrně ale zapomněl na to, že tu jsou nováčci. Takže soutěž. Tři zvířata, jeden artefakt a jeden vítězný srub. Potom otevře bedny a vypustí zvířata, tři kudlanky. Cože? To mám jako hledat v lese nějaký hmyz? Většina lidí se už touhle dobou rozprchla. Zůstalo jenom pár opozdilců a já. Abych pravdu řekl tak nevím co bych měl dělat. Jít do lesa a hledat brouky, nebo zůstat v táboře a riskovat trest? “Ehm, to je jako všechno?“ zeptám se Bifose. “Nevím, jestli si mě pamatujete, pane, Brandon. Dorazil jsem teprve včera a pořád tomu tady moc nerozumím. “ Alespoň kdyby mi to všechno někdo vysvětlil.

Peter Grey - 09. července 2014 19:48

Před stájemi Chvíli čekám, jestli mí sourozenci budou mít nějaké připomínky, ale všichni mlčeli, což mi celkem vyhovovalo. Chvíli jsem čekal, opřený o kopí, váhu přenesenou na levé noze, a čekal jsem, co se bude dít. Nakonec jsem se dočkal a celý tábor se s podivným svistem objevil. Bífos ovšem nebyl moc nadšený a prohlásil, že nám aktivitu ztíží. Zamračil jsem se s pohledem nepřítomně upřeným na nebe. Bezva, máme se na co těšit. A to jsem si myslel, že nás budou první den šetřit. Jak naivní, že? Prohlédnu si pohledem celé seskupení. Je tu samozřejmě náš srub, kde jsem si všimnul nové dívky, kterou jsem, myslím, viděl v jídelně a která je taky pravděpodobně nová. Potom se s ní budu muset seznámit, abych věděl, jestli nejsem jediný, kdo je nový přírustek do rodiny athénovců. Dál vidím skupinku namalovaných a nabůhvícoovaných lidí (nebo ne?), kde zahlédnu Alessandru, tu, kterou jsem se snažil dovést k Bífosovi, kam jí nakonec odvedla Jack, protože jsem by "nedůvěryhodný". Tuhle urážku si budu brát osobně dlouho. Nakonec Bífos začne znovu mluvit, takže přestanu s prohlížením a soustředím se. Jasně, chápu. Tři zvířata, jedno správné. Kdo zabije správné a sebere věc v batohu, vyhrává. Jak jednoduché... Ne, není to jednoduché. Vážně ne. Když ještě Bífos dodá něco o neúčastnění a ozve se skupina táborníků, kterou si prohlédnu, přejde mě chuť zkoumat zbytek tábora. Jen co se všichni začnou rozcházet, otočím se na Miru, u které předpokládám, že je šéf a čekám na instrukce. Mezitím levou rukou držím kopí, se kterým otáčím, a v pravé helmu, které se jen tak nevzdám. Přinejlepším by mi měla zachránit krk... Ehm, tedy hlavu. "No, jsem zvědavý, jestli ta helma má takovou moc, jakou jsi říkala", pronesu směrem k Miro.

Ahramed Delgado - 10. července 2014 20:52

Velice rozumná debata a přemístění „Párkrát jsem měla dost hroznou kocovinu, několikrát se probudila v léčebně...“ Pokrčím rameny, „takže určitě, jen jsem ještě nikdy neblila,“ nakrčím zamyšleně obočí. „Ale bos taurus je kráva a jednou, když jsem to prohnala googlem mi vypadlo, že bos je vůl... Chjó... Nenič mi iluze...“ Zpočátku zamyšlený tón vystřídá mé typické veselí a zazubím se na ni. „Jasně, najít shrbeného starce...“ obrátím oči v sloup a právě v tu chvíli se ozve ono svist[/i] a jsme u stájí, ani jsem si to zpočátku neuvědomila, proto jsem plynule pokračovala, „...vážně stylové.“ Zašklebím se, ale v tu chvíli mi to dojde. Zmateně se rozhlédnu po okolí a upřu zrak na Bífose, který začne mluvit. Pochybovačně to celé poslouchám a zkoumám si přitom táborové tryčko, které se mi samo zjevilo přes noční košili, vpravdě stylový úbor. Většina se během chvíle rozprchne do lesa, zůstane jen pár lidí většinou nováčku. vrhnu ještě pohled za kudlankami, ale pak si jen sednu na nějaké poleno či tak něco, nebo prostě rovnou na zem.. Jediný pro mne zajímavý dotaz má snad jen Brandon, hlavně tím, že jsem se chtěla zeptat na něco podobného. Nečekám na odpověď a hned se taky zeptám. „A co když netuším, kdo je se mnou ve srubu ožralů?“ Nevinně se na něj zezdola usměji. Toho celého se neplánuji zúčastnit, ale aspoň bych si sama pro sebe vyřešila jednu záhadu, totiž, kdo je tu má rodina...

Alyssa Wonder - 12. července 2014 16:23

Jsem Speedy Gonzales,ale radši bych zalez tam kde je nejbližší kojotí nora „To já si zase vzpomínám jak jsem jednou začala ... no nevím o čem to přesně bylo,ale vím že jsem se to potom snažila potvrdit tím že si nejde sundat kalhoty přes hlavu.A pak jsem je vyhodila z okna abych dokázala že všechny předměty padají stejnou rychlostí.“odpovím pak Ahramed když popisuji to jak jsem se opila jednou já.I když ona má štěstí já se tehdy snažila udělat všechno proto abych pak nezvracela. „Taurus je býk a bos je les.To jsou dvě rozdílná slova.“odpovím na to Ahramed.Pak se ovšem ozve svist a už stojíme před stájemi a to tričko je navlečené přes mou bleděmodrou blůzu jako u všech co tu jsou a u některých to v kombinací s tím na čem už to tričko mají vypadá vážně zajímavé. „Jo opravdu stylové.“ Shrbený stařec si nás našel sám a zřejmě není zrovna dobře naložený.Ale neřekl mi že je tu nějaký časový limit.Neřekli mi tu skoro nic jen všichni předpokládají že všechno vím.Kruci jen proto že jsem dcera Athény neznamená to že všechno vím. Dobře znamená,ale to nemůžou počkat?To není jako v tom praštěném seriálu kde do nich byly vědomosti implementovány hned potom co povolali kosmickou sílu. Takže to je ta zábava.No já to za zábavu nepovažuji spíš se mi vyvolávají asociace vojenského tábora který provádí ... to co tam dělají do bezvědomí. A pak vás proberou protože bezvědomí není omluva tou je jen smrt. Dobře to přeháním,ale i tak se mi to nelíbí.I když potom se podívám na skupinu těch zmalovaných dívek které mi připomenou střední školu a hned je mi lépe.Na střední škole jsme si z podobných lidí dělali legraci navíc jsem se tam nudila protože jsem věděla všechno lépe. I když něco tam bylo docela zábavné vzhledem k tomu že pokud by se toho chopil někdo jiný odříkával by to s nudným hlasem a pravou rukou s nepochopitelných důvodů položenou pod ramenem. Nakonec se odvážím a ohlédnu se jestli i se mnou tu jsou ostatní supernerdi.Jsou tu a je tu i jeden kluk který vypadá jako nováček.Je to nováček protože jsem ho včera viděla a ráno u jezera taky. A všichni to mají na hákuProč to všichni mají na háku?Tohle očekávám že všechno víš protože tvoje matka je Athéna nefunguje.My spolu musíme komunikovat. Ovšem pak se jeden kluk zeptá na něco za co mám chuť mu skočit kolem krku.Ano i já se na to chtěla zeptat a tak se osmělím a poněkud nejistě položím svou otázku. „Mohla bych mít taky jednu otázku?Z toho co jsem včera viděla jste mně ujistil že toto není vojenský lágr.Je to pravda nebo jsem si to vyložila špatně?“

Lily Brown - 13. července 2014 19:42

Přemístění před stáje – Kde je ta tichá, nenápadná dívka? I přes klepání rukou jsem nebyla nejhorší a tak s napětím čekám, jak se předvede můj momentální protivník. Než však stihne vystřelit, děje se něco divného. Instinktivně napnu tětivu a připravuji se na výstřel, pro případ, že bychom byli v ohrožení života. To se však nestane... i když, jak se to vezme. Lidi, opět lidi. Luk však svěsím a snažím se soustředit na to, co říká kentaur. Takže povinné.... Kdo mě to trestá? Pohlédnu k nebi při vzpomínce, jestli jsem se proti nějakému bohu neprovinila. Ve chvíli kdy otevře skříně a vyběhnou z nich kudlanky nábožné, zatřpytí se mi oči. Lovecký instinkt promluvil. Kdyby mě Richie nevyzvedl na koně. (A ano, kdybych nebyla bosá.) Hned bych se za nimi rozeběhla. Nakonec vyskočím na koně za Richiem, ani mě nenapadne, že by chtěl ujet někam jinam, pro mě je téměř samozřejmé, že půjdu na lov. Avšak Richie řekne, že nemusím bojovat a koně vede někam pryč. „Počkej, ty je nechceš ulovit? Pojď za nimi! Oba máme luky a koně, myslím, že máme dost slušnou šanci,“ řeknu mu s nečekaným zápalem, přičemž se stále ohlížím, jak po broucích, tak po ostatních lidech.

Christian *Rei* - 13. července 2014 19:55

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Zachmuřím se. Thaar zafrkal. "Dobrá." Otočím koně směrem, kam utekla první kudlanka. "Všichni půjdou po té letící, měli by jsme jít po té druhé." Navrhnu. "Ale ne takhle." Na jednom palouku zastavím. Seskočím ze svýho koně a kleknu si. Po chvíli se ozvalo šustění křídel. A před nás přistála Arwen. Poklonila se mi. "Teď to bude lepší. Ne že by se mi nelíbilo jet na stejným koni, ale potřebuješ mít svýho." Arwen k tobě došla a zařehtala. "Ahoj maličká." Nechala tě nasednout. Vyšvihl jsem se na Thaara. "Jedem!" Pobídnu ho a rozjedem se vstříc potvorám.

Lily Brown - 14. července 2014 19:37

soukromá zpráva od Lily Brown pro V lese – Nějaký plán? A nebo jen ustřelíme pár hlav? Překvapivě, jak navrhnu, abychom se zapojili do lovu, Richie otočí koně. Upřímně, nečekala jsem to, když se snaží hrát, že není boží potomek, snaží se být nenápadný... při zapojení se do aktivity se může stát opravdu nápadným. „Dobře,“ odpovím mu na rozhodnutí, že půjdeme po těch pozemních. „Po té létající šla Taira, počítám, že jí sundá,“ dodám. Taira mě zachránila, ubránila se před tím psem, nečekám, že by nechytila jednoho „malého broučka“. Náhle Richie seskočí z koně a klekne na zem. To se jako bude modlit nebo co? dívám se na něj chvíli zmateně, ale jak přiletí Arwen pochopím... on jí zavolal zpátky. Okamžitě seskočím z Thaara a přiběhnu obejmout Arwen. Jak moc mi chyběla, jak moc jsem se bez ní bála... (Můžu tě používat jako mobil, Richie?) Ale není času nazbyt, rychle na Arwen naskočím a vydám se za Richiem. Když ho doženu, ještě se zeptám: „Máš nějaký plán jak na ně? Nebo je prostě najdem, prošpikujem šípy a vezmem si tu věc z jejich batohu?“ To, co jsem řekla byl v podstatě popis mého plánu.

Christian *Rei* - 14. července 2014 19:43
	soukromá zpráva od Christian *Rei* pro (Jo, mám vyjímečný pvolení od PJ. Můžu než se vrátí hrát za Arwen a vymyslet i boj. ;) Přikývnu. Jasně že mám. Jen hlupák jde do boje bez plánu. Otočím se na ni a zazubím se. Jak moc dobře umíš hrát? Mám totiž plán. A moje plány nikdy nevěstí nic dobrýho. Ale ve většině případů zase vyjdou...

Pj - 14. července 2014 19:47

Bifos Otočím se na rudovlasou. Usměji se. "Stačí jen následovat pach vína a fialové praporce." Kývnu hlavou směrem k poslednímu praporci, který se ztratil mezi stromy. Pak příjde Athénnia dcera a já se na ni zašklebím. Jistě, všechno logicky. Tahle se mi líbí. "Život tam venku se s vámi taky nebude mazlit, má milá. Musíte se naučit hrát tvrdě, nebát se si umazat ručičky." Rozběhnu se a zmizím v lese, abych dohlížel na průběh her. Miro Zašklebím se. "Jasně." Pak se rozběhnu i s taseným mečem do lesa, vstřív první kudlance. Nebo co to sakra je...

Lily Brown - 14. července 2014 20:47

soukromá zpráva od Lily Brown pro V lese – Lily a hérečka? No, to to dopadneme. Potěší mě zpráva, že Richie má plán, protože já žádný dobrý nápad neměla a jelikož nás na kudlanky jde spoustu, asi se tam jen tak vhrnout s luky nebude nejlepší strategie. O chvíli později už jsem to tolik nechválila... Já a hrát? To myslí jako divadlo?.... Čekala bych jakoukoliv bojovou strategii, ano bojovou. Ne Serenády ze Shakespeara. „Myslíš jako hrát scénku?“ podivila jsem se tentokrát už nahlas. „Já... ani nevím. Nikdy jsem víc hrát nezkoušela. Asi podle toho, co bys po mě chtěl,“ odpověděla jsem a čekala na vysvětlení.

Christian *Rei* - 14. července 2014 21:23

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Ušklíbnu se a zastavím Thaara. "Dámu v nesnázích." Stojíme na malé mýtince, která je zcela vhodná. "Fajn. Arwen, víš co dělat, že?" Klisna zařehtala. "Fajn. Lily, nehýbej se." Soustředím se a zem kolem nich začala mizet, až se kolem vás utvořila pět metrů hluboká jáma. Máte prostor asi čtyři metry poloměr. Arwen se položila na zem. "Dobře. Lily, teď jsi jako spadla s Arwen z nebe a Arwen má zlomené křídlo. Prostě křič o pomoc a máchej rukama. Neboj, nic se ti nestane." Pak udělám další kouzlo, které vytvoří iluzi pevné země. Otřu si pot z čela. Tohle dost zmáhá. Vyšvihnu se na nejbližší strom a vyšplhám se na vrchol. "Až ta potvora příjde, vytáhnu tě nahoru. SLibuju!" Thaar zmizel mezi stromy. "Akce!" Houknu.

Alessandra De´Lacroix - 15. července 2014 15:13

Začula som čosi ako hvizdnutie vetra a na polceste za zvukmi sa okolo mňa odrazu objavila tma a akonáhle sa mi zaotril zrak, stála som vo veĺkej skupinke ľudí. Kriste pane, mali by navštíviť módneho poradcu, čo za otrasné tričká to majú na se....och. Pozriem sa dole a so zhrozením zistím, že na mjich krásnych, práve získaných kvietkovaných šatách sa zjavilo to isté nadmerne veľké, zle padnúce tričko. Zišiel by sa vám nový návrhár ľudia. Prehlásim poopri tom, ako si tričko chytám za len a prevliekam cez hlavu. Otočím sa a prvému táborníkovi ktorého uvidím ho s úsmevom strčím do ruky a otvorím ústa, aby som niečo povedala, keď sa ozve pejomuž. Naháňať...zvieratá? Aby som získala artefakt? Šibe mu, prečo by som sa mala naháňať za nejakou zablšenou obludou v rámci hry... Nemôže radšej usporiadať skateboardové preteky? Alebo postaviť mi lezeckú stenu, triatlon, hocijaký normálny šport...to by som brala. Pejo dohovorí a ja sa takmer okamžite rozídem k nemu, keď sa bedne otvoria. Vydesene uskočím. Hovorila som zablšené? Och bože, ako by som bola rada keby to je niečo čo má srsť. Pfuj! Väčšina tábora sa okamžite rozbehne, ja tam iba zostanem stáť v šatočkách. Vidím, že nie som jediná a usmejem sa na ostatných ktorý tam zostali, jedna blondínka, ďalšia ryšavka, ktorej otázka sa mi mimoriadne páčila tým, ako ju sformulovala a zachechcem sa na nej a hnedovlasý chlapec. Tomuto vravím rebélia. Prenesiem sarkasticky, ale s pobaveným a oceňujúcim tónom v hlase. Trest od nejakých Áresovcov ma nezaujma, mne by predsa nikdy nikto nechcel ublížiť, nie? Život tam vonku? Hej pejo, tam vonku žijeme ak ti to nedoplo, a prežili sme. Skús si zájsť na Fifth avenue keď sú tam povianočné výpredaje a keď to prežiješ potom mi volačo kecaj. Založím si ruky vbok. Pejomuž na nás ešte az pozrie a odcvála v ústrety západu slnka a grcajúcim dúham. Otočím sa na ostatných. Okej, rozhodne nebudem robiť čosi takéto nezmyselné, navyše keď mám spolupracovať s tými troma rich-stalkerakmi... načo som sem vlastne mierila? Aha, už viem. Otočím sa znovu k mojim spoluvzbúrencom. Hm, decká, nemáte niekto mobil? Tablet, laptop, hocičo. Ak sa neozvem doma, príde to sem rozbúrať interpol. Raz už takto vrazili tankom do baru na Ibize. Poviem to smrteľne vážne, ale cuká mi kútikom úst nahor.

Lily Brown - 15. července 2014 18:14

soukromá zpráva od Lily Brown pro Volavka Takže dělám volavku... taky to mohl říct rovnou. „Jo, to snad zvládnu,“ odpovím mu na pokyny, které mi vydal, ale zajímá mě ještě jedna věc. „Jenom mi řekni... Tím chceš přilákat ty kudlanky, že? Co mám dělat, když mi skutečně někdo přijde na pomoc?“ zeptám se ještě naposledy před tím, než zahájím „hru“. A ozve se akce. Jako vážně? Už? Nemohla by mě třeba Arwen doopravdy shodit z nebe? Ne? Tak dobře... „Au,“ vykřiknu ve snaze o plačtivý tón. Potom se jako pokusím stoupnout na nohu, ale opět upadnu. „Au, to bolí,“ stěžuji si dál a ano, připadám si neskonale trapně. „Pomoc! Pomoc, slyší mě někdo? Spadla jsem z pegase...“ volám znova a rozhlížím se na všechny strany, jako kdybych skutečně sháněla pomoc. Dcera bohyně lovu a takhle křičí v lese? Asi přijdu do podsvětí.... „Pomoc, je tu někdo?“ zakřičím znova, snažím se o plačtivý tón a také o to nedívat se na Richieho, který se určitě výborně baví... Kdyby to nebylo v rámci lovu, tohle bych nikdy neprovozovala!!!

Pj - 15. července 2014 20:06
	soukromá zpráva od Pj pro Najednou se něco mihlo mezi stromy. Veliká zelená kudlanka. Zacvakala kusadly a začala se přibližovat. Zadívala se na zem před svýma nohama a ucouvla. Rozběhla se a skočila. Stojí vedle tebe. Znovu cvakla kusadly a snaží se tě jim rozdrtit. Ale pomoc od Richieho nepřichází. Protože na něj zvrchu zaútočila druhá. Ta co má křídla. SNaží se ti vykousnout obličej.

Christian *Rei* - 15. července 2014 20:35

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Je mi trochu líto, že ta kudlanka přišla. Mohla být naživu. Ale teď už nejde couvnout. Jakmile skočí, chci už Arwen i Lily dostat pryč, ale ozve se za mnou cvakání. Otočím se. Sakra! Zkusím se naladit na frekvenci toho zvířete, ale jako by neměla mysl. Zachmuřím se a vytáhnu luk. Vypálím. Jenže ta kudlanka má po čertech dobré brnění. Navíc rychlé reflexy. Minul jsem. A to už je co říct. Ohnala se po mě. Je těžké bojovat ve větvích. "Lily vydrž!" Křiknu. Ale dostal jsem zásah nohou do břicha a padám ze stromu. Chytil jsem se větve. Křuplo mi v rameni, ale nic vážného. Vyšvihnu se zpět na strom a otřu si krev z pusy. "Ty lumpe..." Zavrčím a vrhnu se na brouka. Vzlétl a vyhnul se mi. Očividně budu must vyvnout lepší taktiku. Pokud nechci skončit s ukousnutou hlavou.

Lily Brown - 15. července 2014 20:58

soukromá zpráva od Lily Brown pro Mrcha Skákavá - je na čase na můj plán... Jedna dobrá zpráva - nemusím si připadat jako naprosté pako příliš dlouho, kudlanka přišla. Špatná zpráva - kudlanka přišla a přeskočila jámu. Že jsem přistoupila na tu jeho hru. Ok, tohle asi neplánoval. I přesto se mi momentálně mou vymyšlená taktika - prostě tam naběhnout a ustřelit pár hlav - nezdá jako zase tak špatný nápad. Hned jak jsem si všimla, že Richie sám má potíže a že mě asi nepomůže, snažila jsem se dostat zpátky k Arwen, která jediná mi právě mohla pomoci. Hned jak jsem byla u ní, nasedla jsem a jen jsem řekla: "Arwen, nahoru!" Pakliže se nám podařilo vzlétnout, nechávám zemní kudlanku na pokoji, nyní je hlavní pomoci Richiemu. Natahuji luk a zaměřuji létající kudlanku, střílím. Pakliže minu, snažení opakuji, pokud se šíp odrazí, zaměřuji kudlančino oko a střílím přímo do něj. Pakliže jsem se nepřiblížila k Arwen asi je čas na tichou modlitbičku.

Alyssa Wonder - 15. července 2014 21:09

Bradavice hard? Já se v něm nevyznám a to nejen proto že je Bifos kentaur nebo proto že je to první kentaur kterého jsem viděla.Je to proto že teď se chová mile.Já myslela že řekne Když se to hýbe salutujte,když ne natřete to nebo nás nechá dělat kdoví kolik kliků.Nebo na nás bude řvát protože to vždy dělají.Ale místo toho nám odpoví na to na co jsme se ptali docela normálním způsobem. Jistě já to chápu,ale pak ať to nenazývá zábavou. Aspoň já se nebavím a zřejmě nejsem sama.Je tu Ahramed,kluk který se představil jako Brandon a jedna zrzka ve vážně ujetém oblečení.Mí supernerdi se rozhodli provést dezinsekci nebo aspoň chytit ty kudlanky.Hodně štěstí já zůstanu tady aspoň prozatím.Pokud uspějí a oni uspějí bude se to počítat pro celý srub protože tohle jsou Bradavice hard. „Dobře já to zkusím.“ Rozhodnu se potom a zatímco provádím gesta,postavím se do postoje jako v tom seriálu pronesu. „Volám sílu ninji.Přijď sílo ninji.“ Ovšem nic se nestane a já se otočím k té zrzce (Alessandra).Rebelie?Tady má někdo IQ houpajícího koně. „Jasně ty asi nevíš která bije.Tedy neříkám že já to vím protože mně tu nikdo nic neřekne,ale nevím jak s tímto souvisí nakupování.I když tě chápu a já chci taky odsud,ale věci se změnili.Dovolat se odsud jde,ale nikdo se nedostane sem.I FBI bude takto malá.“ Naznačím prsty jak bude malá. „Sem se nedostane nikdo kdo nemá božskou krev i kdyby věděl kde hledat.Což mi připomíná který bůh je tvůj rodič?“ Jistě jeden mně napadl,ale ten nepatří do řeckého panteonu a možná vůbec neexistuje.Pak se vydám k jednomu nováčků (Peter) ze své skupiny který tu zřejmě zůstal a oslovím ho. "Dobře o co tu jde?Zřejmě to víš.A neříkej mi že bych to měla poznat protože jsem dcera Athény.Nebo když to nevíš já ti to říkat nebudu nebo to kopí použiji jako anální sondu." Při tom ukážu na to kopí co má a ne zrovna příjemně se na něj usměji.Vím že nejsem zrovna příjemná a on je nováček,ale už mám toho chování dost.

Pj - 15. července 2014 21:44

soukromá zpráva od Pj pro Lily: Arwen zafrkala. Mezi těmi stromy nemůže vzlétnout. Ale uhýbat kudlance ano. Povedlo se ti trefit kudlanku do jednoho oka. Vztekle zařvala a vrhla se na tebe s dvojnásobnou dravostí. Arwen ji praštila křídlem a ona se skutálela do jámy. Richie: Kudlance se najednou zapletla křídla do větví. Zapištěla a spadla do jámy pod tebou. Křídla má polámaná a nemůže vyletět. Jakmile byli oba brouci v díře, z křoví vyběhli všichni Áresovci a zastavili se na okraji. Jeden skočil mezi kudlanky. Ale přepočítal se. Ta s křídly se po něm ohnala a strhla ho k zemi. Cvaká kusadli a přibližuje se. Ostatní se nemají k tomu, aby mu pomohli.

Christian *Rei* - 15. července 2014 21:47

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Už jsem myslel, že mám vyhráno. Takovej kousek! Té kudlanky mi bylo lít, ale co se dá dělat. Seskočil jsem ze stromu, ale v tom se ze křoví vyrojili Áresovci jako kachny. Jeden skočil dovnitř dřív, než jsem ho stihl varovat. Nejen že si asi udělal něco s nohou, ale taky chcípne. Typičtí blbci.Ječí jako malá holka. Mám sto chutí ho tam nechat, ale je tu Lily. A ona by mi to neodpustila. Zafuním a skočím dovnitř. První kudlanka už je mrtvá, teď ta s křídly. Meč na ni nepůjde. Moc silný krunýř. Ale pokusím se skočit na ni zezadu a vypíchnout ji oči a urvat hlavu. Chudák, tohle si nezasloužila. Jen kvůli hloupé hře...

Matthew Adams - 16. července 2014 00:04

Stále na startu Bifos mi na moji otázku neodpověděl, celkově nám neřekl nic užitečného. Potom zmizí kdesi v lese a nejsou po něm ani památky. Zůstane tu jenom malá skupinka. Nováčci a ti, kteří nemají moc náladu na nějaké hledání brouků. V tu chvíli si vzpomenu na to, co se stalo před mým příchodem sem. Musím se při tom usmát. Hned tenhle nápad ale zavrhnu. Ne to ne. To by bylo asi trochu přes čáru. Ti co zůstali, jsou docela zajímavá sorta lidí. Jedna tu mluví o rebelii, další mele něco o ninjích. Musím si v tu chvíli zakrýt oči rukou, protože na to se nedá koukat a zachovat si klid. Jedna z dívek je dcerou Athény. Tak to máme dalšího Athénina potomka. Tím prvním je Peter který tu s námi je také. Dívka se o něčem baví s tou rudovlasou. Část toho rozhovoru poslouchám a jenom nevěřícně kroutím hlavou. “I zámek bez klíče se dá otevřít.“ zapojím se okrajově do rozhovoru, ale nic dalšího už neříkám, nemám proč. Místo toho svou pozornost obrátím k lesu. Lov je už v plném proudu a někdo už i mohl chytit toho brouka. Nemám moc chuť se toho účastnit. Výhra mi tak zajímavá abych se snažil nepřijde, a že by mi to přišlo jako velká legrace se také nedá říct. Projít po lese bych se ale trochu mohl.

Lily Brown - 16. července 2014 14:42

soukromá zpráva od Lily Brown pro Kdyby jenom ta Mrcha Skákavá... Situace se z kritické tak nějak – ano, uvědomuji si, že to nebylo mojí zásluhou – převrhla z kritické na velmi dobrou. Dvě kudlanky v jámě, už jim stačí jen sundat tu věc ze zad. V tom se za námi přihrne banda uřvanejch hromotluků a jeden z nich rovnou spadne do jámy. Super, vážně díky... Richie skočil rovnou za nim, a já byla naprosto zmatená. Co teď můžu? Skákat za nimi mi nepřišlo zrovna jako dobrý nápad, ale nelíbila se mi ta tlupa nahoře. To, že se tam nevrhli, když tam byli kudlanky, neznamená, že se tam nevrhnou teď – už z výstupu při úvodu hry jsem věděla, že Richieho příliš v lásce nemají. Richie situaci dole v celku zvládal, jedna kudlanka mrtvá, do druhé se právě obul. Ale chtělo by to udělat něco s těmi nahoře... kdybych měla nějakou sílu, nějaká kouzla jako Richie, třeba stromy, kdyby je znehybnili... no tak, stromy... prosím.... V duchu zadoufám, že to bude fungovat. Soustředím se na zbožné přání „pomoci stromů“ ale zároveň neustále sleduji situaci dole, kdyby měl Richie problémy, nebo by ten blbeček, který tam žuchnul, mu chtěl něco udělat jsem připravena okamžitě zasáhnout.

Eric Summers - 16. července 2014 15:32

Brzy se "dostavily" i ostatní a Bifos nám řekl co budeme muset dělat. Podíval jsem se na něj a chvíli přemýšlel. Takže.. Máme po lese hledat nějaké brouky a snažit se je chytit. Při tom můžeme narazit na někoho z jiného srubu a pak bych se boji asi nevyhnul. Když odmítnu, bude čekat trest. No snad to přežiju. Ušklíbnu se a sleduji jak se většina ostatních včetně Bifose rozprchne směrem do lesa. Tady se mnou zůstane jen malá skupinka. Letmo si je prohlédnu a všimnu si i toho kluka kterého jsem viděl u mně v srubu. Vypadá že ho myšlenka honění nějakých brouků po lese taky moc neláká. Přesto vypadá že by se tam mohl vydat. Chvilku přemýšlím a nakonec se vydám hledat nějakou zbroj a meč. Chvilku mi to zabralo, ale nakonec jsem našel meč, štít a cosi jako brnění na hruď. S mečem to sice vůbec neumím, ale i tak by nemuselo být na škodu kdybych ho u sebe měl. Vrátím se na místo kde byla skupinka a vidím že tam ten kluk ještě je. Pousměji se a přijdu k němu. "Ahoj. Taky tě to moc neláká co?" Ušklíbnu se a natáhnu pravou ruku. "Já jsem Eric. Viděl jsem tě v našem srubu. To tvůj otec bude asi taky Héfaistos co?" Jasně že bude. Kdyby ne, tak by v tom srubu nebyl troubo. Kývnu směrem k lesu. "Půjdem? Jen na okraj, aby neřekli že nic neděláme. Taky se mi moc nechce běhat a nahánět po lese nějaký hmyz"...

Pj - 16. července 2014 15:40

soukromá zpráva od Pj pro Richie + Lily Povedlo se ti kudlance utrhnout hlavu. Ruce máš zamazané od zeleného slizu. Padáš k zemi. Áresovec vstal. Došel k tobě a surově tě kopl do břicha. "O tomhle ani muk, Ručníku." Pak do tebe ještě jednou kopl do břicha a došel ke kudlance s křídly. V batohu neměla nic. Ale ta druhá... Áresovci zajásali. Uvnitř batohu byl malý zlatý oštěp. Jakmile se ho Áresovec dotkl, zazářil a zvětšil se. Muž se rozběhl a použil Richieho jako odrazový můstek. Vyskočil z jámy a i s povykujícími bratry zmizel. Ještě se na vás naposledy otočil. "Pamatuj kdo seš, ručníku. A ty o tom cekneš a podám si tě." A zmizeli...

Christian *Rei* - 16. července 2014 15:45

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Hurá. Zabil jsem si. Ale, je to důvod k oslavě? Zabil jsem živého tvora. Zakazuji si na to myslet. Ale přišla odplata. Prudká bolest v břiše. Zasyčel jsem. Při druhém kopanci mi začala téct krev z pusy. Dělám, že jsem hotový a umírám bolestí. To kopí... Artefakt... Škoda, že nemůžu nic dělat. Pomstít se. Vypadám jako slaboch. Jsem slaboch. Když mě ten *** použije jako odrazový můstek, zaryje mi obličej do země. Jakmile odejdou, vstanu a kleknu si vedle kudlanek. "Promiňte..." Zašeptám. Začal je ovíjet břečťan. Stahoval je do země, až zmizeli úplně. Každá smrt je zlá. A zvlášť ta zvířat. Několik kapek krve z mého rtu spadlo na zem. Vyrostla z ní krvavá růže s velikými trny. Vstanu. Oblečení mám do hlíny a tvář od krve. Z okrajů jámy vyrostli kořeny a spletli se do něčeho jako schody. Vystoupal jsem nahoru. Opřel jsem se o strom a těžce oddychuji. Ten lišák mi musel udělat něco s žebrama. "Promiň..." Zachroptím směrem k Lily.

Lily Brown - 16. července 2014 19:38

soukromá zpráva od Lily Brown pro Neveselý konec boje Už ani nevím, co se stalo, ale výsledek byl stejný, ty hulváti měli artefakt, zranili Richieho a odtáhli. Klekla jsem si na zem, na okraj díry, abych mu pomohla vylézt ven, ale on nejdřív pohřbil kudlanky. Najednou jsem pochopila, do čeho jsem ho tlačila. On zvířata nelovil, nezabíjel, on je měl chránit... K tomu jsem ho neměla nutit... Ven z díry si nakonec pomohl sám, udělal si schůdky a vylezl ven, jen těžko se stavěl na nohy, přičemž se opíral o strom a omlouval se mi. Nechápala jsem. Zde byla na místě spíš omluva má. „Měla bych se omluvit spíš já,“ odpověděla jsem mu. „Já jsem tě do toho navezla a nevěděla jsem, jak hon vypadá, jak může dopadnout.“ Odpověděla jsem mu. Hrozně mě to mrzelo. Přišla jsem až k němu, sundala jsem si táborové tričko, které jsem měla oblečené přes to své a utřela jsem mu z obličeje krev. „Měli bychom vypadnout, než nás tu objeví někdo další,“ řekla jsem mu, potom jsem se otočila do lesa, kde nechal koně. „Thare? Můžeš sem přijít?“ zavolala jsem potichu na koně.

Christian *Rei* - 16. července 2014 20:53

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Ušklíbnu se. " Zabil by je někdo jinej. Takhle měli aspoň pohřeb. Ti blbci by je tu nechali hnít." Nenávistně se podívám na křoví, kde zmizeli a bolestně sebou škubnu. To břicho fakt bolí. "neboj, Thaar to tu zajišťuje. Podobný kouzlo jako u Doupěte. Dělá to vždycky když mě skopou." Znovu se ušklíbnu. "Já bych jim to mohl oplatit... ALe nesmím..." Zatnu pěsti. Jakmile jsem uslyšel volání, přestal jsem kouzlit a doklusal k těm dvěma. "Ano?" Řeknu mile dívce.

Peter Grey - 16. července 2014 22:15

Start a moje divné příbuzné Miro se na mě zašklebí a jen tak si odběhne. To si ze mě dnes dělají všichni legraci? Rychle jí doběhnu a chytnu jí rameno tak, aby se nemohla pohnout, nakloním se k ní a zasyčím jí do ucha naštvaným hlasem: "To tam vážně chceš jen tak naběhnout? Bez plánu? Jsi normální? Chováš se, jak bys byla vyměněná! Nejdřív chceš být u stájí na minutu přesně a teď děláš kamikaze do lesa, ve kterém je něco, co skoro neznáme." Pak odtáhnu a pustím jí rameno. Možná jsem si dovolil moc, ale mám pravdu. Pokud má kousek rozumu, pozná to. Mezitím ke mně přijde ta nová dívka, která je pravděpodobně moje příbuzná a které jsem si nevšímal od té doby, o jsem si prohlížel celý tábor. Vážně je to moje příbuzná? Chová se, jako by byla dcera boha vulgarismu a análních sond. Vážně se koukala na South Park? Mně se to nikdy nelíbilo. Ovšem snažím se zachovat klid a oplatím jí její nepříjemný pohled. "Promiň, ale měla bys to vědět, i když vůbec nevím, na co se ptáš. Právě jsme dosstali za úkol zabít kudlanku či co to bylo a získat to, co má na zádech. Co je na tom k nepochopení?" Pomalu mi dochází, že jí asi moc rád mít nebudu.

Pj - 16. července 2014 22:18
	Miko "Pusť mě pako." Zasyčím. "Mezitím co jsi ty ztrácel vteřiny, já už plán mám." Ušklíbnu se a zmizím v lese. Ať si tu dělá co chce. Já jdu bojovat.

Peter Grey - 16. července 2014 22:25

Fajn, máš plán? Tak jo, no... Jsem pako, to asi nezměním. Když se dozvím, že naše milovaná instruktorka má plán, tak se nenápadně usměji. Fajn, tak jo. Když zmizí v lese, dál si nevšímám Alyssy a rozběhnu se za Miro. Nakonec se ale ještě otočím a hodím Alysse to kopí. "Dělej si s tím, co uznáš za vhodné. Chtěl jsi to na anální sondy, ne?" Pak se rozběhnu za Miro do lesa, abych jí dohnal. Jak jí doženu, za běhu spustím. "Hele, promiň za tamto. Kdybys potřebovala pomoc, tak jsem k dispozici." Omluvně se usměju a nasadím si helmu. Kdyby se ptala na chybějící kopí, odpovím jednoduše. "Bylo moc těžké a navíc ho někdo potřeboval víc než já."

Matthew Adams - 16. července 2014 22:31

Vzhůru do lesa Mým směrem se vydá jeden kluk, je mi docela povědomý, i když se nemůžu vybavit jeho jméno. Už před tím jsme spolu mluvili, a podle všeho by měl být jeho otcem také Hefaistos. Takže nevlastní bratr. Čím víc nad tím přemýšlím, tím divnější mi ta představa přijde, tak jí raději hned vypudím z hlavy. Je vybavený jako do boje Když ke mně dojde, představí se jako Eric. Jasně Eric. “Víš, že srub je ve většině případů označení pro budovu ze dřeva?“ zeptám se ho místo odpovědi a zasměji se. “Brandon.“ představím se také, pro případ, že by si stejně jako já nepamatoval jméno. “ A láká nebo ne, spíš nevidím smysl.“ odpovím na jeho první otázku. Zběžně si ho prohlédnu. Vypadá, že je připraven do boje. Snad se ale podobným problémům vyhneme. “Jdeme.“ souhlasím. S těmi slovy se pomalu vydám dál do lesa. Ruce mám na rozdíl od něj volné tak je zastrčím do kapes. Alespoň poznám co je tenhle kluk zač.

Alyssa Wonder - 17. července 2014 19:24

Its Morphing Time „Zámek bez klíče není zámek.“oznámím pak Brandonovi.Ovšem pak zjistím že on a ještě jeden kluk který se představí jako Eric jsou potomci Hefaista. Zajímavé. A protože Eric je už vybavený napadlo mně že bych to mohla zkusit taky.Nebo si aspoň vzít boty.Ovšem ten kluk se kterým se pak bavím nezklame.Tohle dává rčení že příbuzné si nevybereš zcela nový význam. Já si tohle nevybrala.Jsem tu s osobami se kterými mně spojuje jen matka a krev.Které mi už od začátku dávají sežrat že nejsem dost dobrá protože předpokládají že všechno budu umět.Proč mám pocit že jsem opět na střední škole?Jsou tu šprti i roztleskávačky nebo co to vlastně jsou. Podívám se s podezíravým pohledem na tu zrzku,ale pak se i zbytek supernerdů rozeběhne do lesa.Tohle není střední škola tohle jsou Bradavice.Je hezké že tu má někdo plán,ale co se tak o něj podělit s ostatními?Já teď nemyslím tento pitomý úkol,ale tohle všechno okolo. To bylo nejdřív honem,honem a pak mi tu nikdo nic neřekne.Jasně měla bych to vědět protože jsem dcera Athény,ale to neznamená že vím vše.Aspoň zatím přijde to když chce a taky to odejde když chce. Chytím kopí které mi ten kluk hodí,ale kdyby to byl kord nebo meč byla bych radši.Kopí držím v ruce poprvé pak mně však zarazí jedna věc.Vzpomenu si na břeh když jsem se setkala s Ahramed a pak s ní mluvila v jídelně.I na ten kurz tam jsem ten kord držela v ruce taky poprvé. Ty informace ke mně nepřišly vytáhla jsme si je sama.Hluboko v sobě svou sílu máš zvítězit můžeš jen se snaž. Před mým vnitřním zrakem se začnou objevovat různé věci než zastavím u kopí.Pevně ho sevřu a začnu s ním provádět údery které se mi náhle objevují v hlavě. „Já s ním umím zacházet.“ Dodám pak překvapeně když se zastavím.Potom kopí hodím a překvapivě trefím strom na který jsem mířila. „Počkejte půjdu s vámi.“ Vytáhnu kopí ze stromu a pak se rozeběhnu k Ericovi a Brandonovi abych se s nimi vydala do lesa.

Lily Brown - 17. července 2014 19:38

soukromá zpráva od Lily Brown pro Odchod, a to hned Ano, tušila jsem, že to není poprvé ani naposledy, co se tohle Richiemu stalo, zvláštní je, že to vypadá, že to těm chuligánům prochází. Jako kdyby to měli dovolené nebo co. Ale na řešení chuligánů bude čas, teď je potřeba se uklidit. Naštěstí Thaar je nedaleko, tak přiběhne. „Potřebujeme odvoz někam do bezpečí,“ odpověděla jsem Thaarovi. „Zvládneš nasednout?“ zeptala jsem se potom Richieho, který vypadal značně pochroumaně. Počkám až si Richie nasedne na koně, potom zvednu Arwen a též na ni nasednu. „Je tady nějaká ošetřovna, nebo něco podobného? Bylo by dobře, kdyby se na tebe někdo podíval,“ řekla jsem a čekala, kam pojedeme, abych Thaara s Richiem následovala.

Christian *Rei* - 18. července 2014 08:49

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Rozesměju se, přičemž se chytím za břicho, protože to fakt bolí. "Já jsem ošetřovna." Zhluboka se nadechnu a soustředím se na ten strom, o který jsem opřený. Snažím se dostat do mysli klid a ticho. Nevnímat, co je venku... Před očima se mi zamlžilo. Kolem nás začala poletovat malá zlatá světýlka, jako denní světlušky... Stromy se rozešumněli a já začal přebírat energii stromu. Přestalo mě všechno bolet, krev zmizela úplně. Otevřel jsem oči a zlatá světýlka pohasla. Vstal jsem. "Vidíš?" Rozpřáhnu ruce.

Lily Brown - 18. července 2014 20:51

soukromá zpráva od Lily Brown pro Stále ještě v lese Tak to jsem vážně nečekala... On se umí sám ošetřit? Nebo zreinkarnovat? To je fakt dobrý... Myslela jsem, že mě Richie už ničím nepřekvapí, ale stalo se. "Nevím, coo na to říct," zareagovala jsem po pravdě. No, možná bych věděla... To chci umět taky!!!!!! "A teď vypadneme, ne?" řeknu. "Nepředpokládám, že by ses s nimi chtěl potkat znova." [/b] Snažím se neuhnout ze svých původních záměrů, což je uklidit se někam do bezpečí. (Omlouvám se, víc už dnes nenapíšu, jsem, jak už jsem psala v diskuzi, momentálně bez vlastního PC.)

Collin Blackray - 20. července 2014 15:16

Výprava do lesů… Ať už jsem dělal, co jsem dělal, nějak jsem se ocitl znovu někde úplně jinde. No tak fajn… už si na to pomalu začínám zvykat. Tentokrát jsem dokonce ani neztratil vědomí. Co se ale stalo s mým oblečením?, projede mi hlavou, když se objevím i s dalšími lidmi u stájí. Můj pohled ihned zajede k prstu a zkontroluji, že stále mám svůj černý prsten. Pak soustředím svou pozornost na ne příliš šťastného křížence koně a člověka. Lovit kudlanky a snažit se získat jejich balíčky? Já jsem si myslel, že jsem tady měl být v bezpečí. Přitom neuplyne ani pár hodin a už se mám s dalšími neznámými lidmi vydat na skoro jistě sebevražednou misi. Jakmile zaslechnu, že jedna dívka neví, jak najít své… pravděpodobně nevlastní sourozence nebo co to tady máme, tak se k tomu kentaurovi taky vydám. Zatím se nechová vyloženě agresivně, takže mi snad hlavu neukousne. Ehm… promiňte, ale nevíte o tom, jestli tady i já mám nějaké své příbuzné? Mé první vzpomínky z tohoto tábora jsou až ráno na vodě… předtím jsem byl v nějakém temném tunelu. Snažím se to nedávat najevo, ale v případě ohrožení jsem ihned připraven zhmotnit svou zbraň. Je toho na mě docela dost... myslel jsem, že si užiju alespoň chvíli klidu.

Ahramed Delgado - 21. července 2014 18:48

Za vůní vína šla bych světa kraj... „Pach vína a fialové praporce? To snad nebude problém...“ Nakrčím čelo, jak sedím na zemi a Bifos je proti slunci, pak zrak upřu za pomalu, ale jistě mizejícím fialovým praporce a neochotně se zvednu. Konverzaci ostatních moc nevnímám, spíše se věnuji zkoumání místa, kde jsme, vlastně se jen rychle kolem porozhlédnu. Moc se mi nechce zase běhat po lese naboso... Želbohům ale nenajdu kolem nic, co by aspoň připomínalo boty, ani level intrák. Pohledem naposled přejedu stále postávající osoby bouřící se proti systému a další co mizí v lese, pokrčím rameny a taky se rozběhnu do lesa. Následuji slabou vůni vína a fialové praporce prosvítající mezi listovím.

William Thompson - 21. července 2014 20:11

Omluva za předchozí neaktivitu… dobrodružství v lese Poslouchám, jak se ostatní lidi u stolu spolu baví, a sbírám informace. Jaké je však mé překvapení, když se náhle zableskne a všichni se ocitneme někde úplně jinde. Co to sakra… já jsem si myslel, že alespoň na chvíli by mohl být klid. Pomalu se rozhlédnu, abych se zorientoval. Stáje… co tady vlastně děláme? K dalším překvapením přibylo je i to, že se nám všem změnil oděv. Proč jsem se ve srubu vlastně převlíkal, když už má stejně něco jiného? A proč mám vlastně na sobě tu lehkou zbroj? Sice mohu být rád, že na sobě nemám tuny plechu, jako někteří jiní, ale co nás to vlastně čeká? To už na sebe upoutá pozornost naštvaný kentaur. To myslí vážně?, pomyslím si. Honit se lesem za Kudlankami Obřími, třebaže jejich skutečné jméno je určitě jiné. K mému překvapení se však většina lidí, včetně několika nováčků už vydává mezi stromy. Proto se rychle rozhlédnu mezi ostatními, jestli třeba neuvidím někoho s podobným symbolem na čele, jako mám já. Tak bych třeba mohl identifikovat své „příbuzné“, kteří by mi poradili jak postupovat. Jedna věc je stanovat v přírodě, ale druhá věc je lovit nějaké mytologické cosi s balíčky na zádech.

Alessandra De´Lacroix - 24. července 2014 16:38

Najskôr mi odpovie blondíka, ktorá len tesne pred tým mlela čosi o tom že sa meí na mindžu. Zamrkám na ňu a nechám ju kecať a kecať. S nakupovaním? Dievča, myslela som si že ženy sú múdrejšie ako chlapi. Výnimka potvrdzuje pravidlo, žeby? Možno si dala viac Diazepamu než by zniesla. Ďalej mi znova kecá tie nezmysli o polobohoch a bohoch a iných scifických hlúpostiach. Len stojím, na tvári napoly pobavený. napoly odsudzujúci výraz. Všetci sú tu blázni. Naozaj.  Po jej otázke, keď konečne stíchne, ju len potľapkám po hlave. To bude dobré, dá sa to liečiť, neboj sa. Uškrniem sa a zvrtnem sa na päte. Obzerám sa ako sa to tu všetko vyprázdňuje. Bez výnimky sa všetko ľudstvo odpratalo do lesa. Teda, takmer bez výnimky. Lesu sa otočím chrbtom. Mám toho dosť. Sprchy sú tu síce super, ale naozaj neplánujem ďalej počúvať túto vatu čo nám tu tlačia do hlavy. Chcem ísť stadialto preč. Pomýlili sa pri mne. Jednoducho odmietam veriť tomu že moja mama je čokolvek iné ako človek. Som obyčajné, aj keď nadpozemsky krásne dievča, ale za to môže genetika, nie nejaké voodoo.  Dvihnem bradu a poobzerám sa. Ale ako sa stadialto dostanem preč? Moment...stojím pred stajňami, nie? Jazdiť na koni viem, nie. Dostanem sa pri prvú cestu a tam si stopnem odvoz. Ale v šatách si spálim stehná. Takže rýchlo prezliecť a vypadnem stadialto kým sa dá a kým sú ostatní zanerázdnení. Rýchlou chôdzou sa vrátim k skrini v mojom ubytku a schmatnem niečo, v čom by som mohla prežiť jazdu na koni. Šaty nechám rozprestrené na posteli a znova sa vrátim ku stajniam, do ktorých hneď aj vleziem. Prosím nech tu majú kone a nie iba pejomužov. Poobzerám sa po niečom, čo by bolo schopné jazdy.

Christian *Rei* - 24. července 2014 17:54

soukromá zpráva od Christian *Rei* pro Mávnu rukou. "Nic neříkej." Nemám rád otázky a pochvaly ohledně mého "umění." Nemám ho rád. Pokrčím rameny. "Pokud je nebudu moct nakopat, tak ne. A já nebudu." Řeknu trochu nešťastně. "Pokud mě omluvíš, musím se... uklidnit..." Šlehnu pohledem tam, kde jsem pohřbil ty tvory. y, které jsem zabil. Ty, které jsem měl chránit. Pobídnu Thaara a zmizím mezi stromy. Jako bych se vypařil. Když chci, jsem v lese skoro neviditelný. A teď se mi to hodí. Chci být sám. Aspoň chvíli...

Lily Brown - 25. července 2014 20:04

soukromá zpráva od Lily Brown pro V lese Richie zmizel. Úplně normálně se omluvil a odjel pryč. Dobře, to jsem skutečně nečekala... A hlavně. Byla jsem sama tady uprostřed lesa plného agresivních holomků, se kterými jsem se opravdu nechtěla potkat. Co teď? Můj plán vypařit se byl stále v kurzu, akorát teď už jen v jednotlivci. Chybička byla v tom, že já skutečně nevěděla, kam. Rozhlédla jsem se a nakonec se podívala na Arwen. „Arwen, potřebovala bych zavést někam... no někam do bezpečí. Kde nás ostatní nenajdou, a budu se tam moct schovat po zbytek hry. Nevíš o nějakém takovém místě?“ zeptala jsem se Arwen a doufala jsem, že její odpověď bude kladná.