Devil may cry
hrálo se Jindy
od: 17. listopadu 2013 17:03 do: 20. března 2014 12:40
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 | Soukrome ^^ |
| |
|
|
| |
| Černota, temnota a zima. Hrůzné výkřiky při kterých tuhla krev v žilách, které se nesli nocí, ale i chmurným dnem. Nekončí strach a hlad... to jsou věci, které charakterizovali situaci posledních měsíců... Nevěděla si proč, nevěděla kdo, nevěděla si ani kde si. Jen čtyři studené stěny, žádná okna, pouta na rukách a špinavé a poničené oblečení, které si měla na sobě. |
| |
 | Neznámo kde... Studené zdi vrhaly do místnosti vlhkost. Nevím kde jsem, a to ve mě vyvolává paniku. Ztrácím pojem o čase. Tma pohlcovala místnost. Pouta, která mám na rukách mi znemožňují volný pohyb. Zarývají se mi do zápěstí a způsobují podlitiny, které při sebemenším pohybu bolí. Hrůzné výkřiky mě nenechají v klidu. Slyším je všude. Z každé strany zdí. Z počátku jsem zkoušela volat o pomoc, ale teď již vím, že to nemá cenu. Nikdo mě neslyší, nebo slyšet nechce. Neslyším jen podivné zvuky, ale i krysy. Krysy, které čekají na maso. Ano, je to kruté, ale taková je realita. Občas ucítím mírné štípnutí, aby zjistili zda jsem ještě živá... Pomalu začínám ztrácet naději. Nevím jak dlouho tu jsem. Jediné co vím je, že slábnu.... |
| |
| Nepříjemný vrzaví zvuk protnul chladné ticho. Byly to dveře a otevírali se. Ovšem nikoliv, aby ti věznitelé přinesli jídlo a vodu. Dovnitř temné kobky vešel dle všeho muž. Byl vysoký, mohutný. Obnošenější oblečení a kapuce mu zakrývala výhled do obličeje. Namířil si to rovnou k tobě. Na nic se neptal, na nic nečekal, nic neříkal. Sprostě prostě tě chytnul za bosou nohu a začal táhnout za sebou pryč do dveří. |
| |
| Najednou se otevřely dveře a v nich byl zahalený muž. Do obličeje mu nebylo vůbec vidět.. Zvedla jsem svůj unavený pohled a sledovala, jak se ke mě blíží. Mířil přímo ke mě a já neměla sílu se bránit. Upřímně? I smrt by byla lepší než tohle... Chytl mě za nohu a kamsi táhl. Pomalu ale jistě jsem únavou zavírala oči.... |
| |
| Pod sebou si mohla cítit jen studenou, mrazivou, možná kamennou nebo betonovou podlahu, těžko říci co to vlastně bylo, ale na tom teď nijak nezáleželo. Bylo to velké šero, šero a chlad. Možná větší než byl v tvé kobce, kde si byla zavřená. Někdo tu kapala voda, bylo slyšet jak malé kapičky odněkud někam pomalu kapají. Dokázala si rozeznat nějakou chodbu. Ale to bylo tak vše. Mužovy kroky ustali, stejně jako těžký dech, který se teď zpomaloval. Něčí, tlumené nářky ale říkali, že tě zřejmě nic dobrého nečeká... |
| |
| Kapání vody mě donutilo otevřít oči. Moc toho nevidím.. Avšak rozeznám jakousi chodbu. Byl tu chlad. O hodně větší chlad než v oné kobce, kde jsem byla. Kam mě to táhl? Otázka, na kterou neznám odpověď. Chtěla jsem ze sebe vydat, alespoň jednu hlásku, ale něco mi to nedovolovalo. Muž se najednou zastavil. Proč? Poslouchám jeho těžký dech. Slyším tiché nářky, které mě nutí se alespoň trochu pohnout. Snažím se postavit, ale protože mě muž drží, nejde to.... |
| |
| Muž ti pustí onu nohu. Je tu i světlo, trochu matné ale přesto se dá poznat po krátké době co se ti přizpůsobí oči, že jsi v nějaké místnosti. Betonové zdi a kabeli čouhající ze stropu říkali, že tohle bude nějaký bunkr nebo sklepení. Každopádně na stěnách je něco co tě znepokojí. Krev. Zaschlá krev. A né málo. A nejenom zaschlá. V každým z rohu oné místnosti se povalují kusy lidských těl - ohlodané, polohlodané kosti, cáry oblečení. Hotové peklo. Dříve než ale stačíš nějak zareagovat, uslyšíš jak něco za tebou zavřel těžké dveře. Byl to ten muž. Nebylo cesty, nebylo útěku. |
| |
| Muž mi konečně pustil nohu. Chvilku mi trvalo, než se oči přizpůsobily. Uvidím něco jako...sklep? Ze stropu koukaly jakési kabely. Pak si ale všimnu krve. Většina krve ještě není ani zaschlá. V každém rohu místnosti se povalují kusy lidských těl. Těla vypadala, jako by byla sežrána a některá ohlodaná zaživa. ,,Ne...´´ Řeknu, ale v tom už slyším jak se dveře zavřely.... ,,Ne´´ Řeknu opět vyděšeně a dívám se na těla. Začínám pomalu vstávat, ač těžce. Trochu se třesu. Nevím co mám dělat. Nešlo nic dělat. Nebyla žádná cesta, kudy ven. Musela jsem s nejistotou čekat, co bude dál... |
| |
| Mužovo tělo se poté začne třást a klepat. Oblečení na něm se začne trhat a párat. Poté se skrz tyto trhance začne jeho tělo bublat a nadouvat se. Jeho tělo je začne měnit a místo může tu najednou stojí jakási podivná obluda, která člověka rozhodně nepřipomíná. Byla to špíše nějaká obluda, která se k tobě začala přibližovat.  |
| |
| Tělo muže se začalo divně třást a klepat. ,,C-co...´´ Vydám ze sebe. Oblečení, které měl na sobě se začalo trhat a párat. Přitisknu se ke zdi. Jeho tělo následně bublalo a nadouvalo se. Najednou je přede mnou obluda. Po celém těle má vystouplé žíly. Na hrudi má cosi zvláštního, co neumím popsat. Začala se ke mě přibližovat. Její vzhled byl skutečně ohavný, ale to nebyl ten největší problém. Problém byl ten, že mě chtěla zřejmě zabít. Zřejmě? Uhm... Měla bych se naučit říkat slovo určitě! Najednou si uvědomuji, že nechci skončit jako hromádky těl. ,,He-hezký svaly...´´ Řeknu a couvám podél zdi doprava. Obluda začala podivně řvát, a tak se mi naskytl pohled na její dlouhý jazyk. ,,Sakra...´´ Pochlebování na tebe asi nezabere, neumíš vymyslet něco lepšího?! Říkám si v hlavě. Dostanu se až k rohu, kde jsou těla. Přitisknu se na zeď. Možná jsem na sebe obtiskla trochu krve ze zdi. Co teď? |
| |
| Obluda začne podivně vrčet. Dojde k tobě, sliny jí přitom kapou skrz tlamu na studenou zem. Natáhne po tobě ruku, která spíš vypadá jako nějaký přát nějakého dravce než lidská. Chytne tě za vlasy a vytáhne s lehkostí, jako by si byla jen peříčko, za ně do vzduchu, takže si špičkama nohou jen několik centimetrů nad studenou podlahou. Pořád přitom vydává podivně mručivě vrčivé zvuky. Poté rozevře onu tlamu. Jazykem, který měla uvnitř tě prvně olízne na tváři. Její dech byl nechutný, stejně jako nechutně lepivé sliny, které ti ulpěli na tváři. Nakonec je rozevře ještě víc a hrozivě vypadající zuby, které vypadali jako tesáky nějakého zvířete se ti zakousne do masa na levé ruce, mezi ramenem a loktem. |
| |
| Obluda došla až ke mě. Sliny jí kapaly na zem, což bylo dost nechutné. Natáhla po mě svůj pařát, který mi připomínal pařát nějakého dravce. Chytne mě za vlasy a vytáhne. Měla obrovskou sílu, protože to vypadalo, že jsem pro ní jen nějaké pírko. nebo zrnko kávy.... Stále na mě podivně vrčela či co a já se v tu chvíli začala trochu mrskat. Následně otevírá svou tlamu a já se uklidním. Svým dlouhým jazykem mi olízne tvář. Její dech byl nechutný, avšak ne tak jako sliny, které mi zůstaly po olíznutí na obličeji. ,,Fuj, to snad ne! Chtělo by to mentolku....´´ Otevírá tlamu ještě víc a ukazuje mi tím své velké a špičaté zuby. Najednou se zakousne do mé levé ruky. Přesněji spíše do paže. Bolest mi projela celým tělem a já začala křičet. Snažím se do obludy všelijak kopat.... |
| |
| "Párty skončila." ozve se něčí mužský hlas někde za tou příšerou. Příšera se otočí, nelidsky zařve a mrští s tebou proti nejbližší zdi. Pocítíš tupí náraz, který tě ale neomráčí. Pulzující bolest v ruce ti to ani nedovolí a přesto, nedokázeš přesně určit co se to před tebou děje, protože tvůj zrak je pořád částečně rozmazaný. Jediné co víceméně rozeznáváš je to, jak to obluda něco dělá s nějakou postavou, která byla v červeném. Oni... bojovali? |
| |
| "Párty skončila." Ozve se hlas, který mě překvapil. On je tu ještě někdo další? Příšera vydala opět nelidský zvuk a odhodila mě proti nejbližší zdi. Mám rozmazaný zrak. Náraz byl silný, a tak jsem viděla špatně. Rozeznávám jen pár věcí. Oni bojují? Snažím si chytnout krvácející ránu, ale nejde to. Pouta mi to nedovolí uskutečnit, a tak se snažím alespoň zvednout. I když se mi ze začátku trochu motá hlava, nakonec se úspěšně zvednu. Mé nohy jsou trochu rozklepané, kvůli slabosti. To ale v tu chvíli neřeším. Dívám se směrem k nim, ale stále je nevidím ostře... Co tam dělají? Skutečně bojují? |
| |
 | Jeho chabím pokusům o to, mě nějak zranit nebo vůbec trefit, jsem se jen slabě pousmíval. Démoni už nebyly to co před pár lety. Zatím jsem se jej nijak nepokoušel ani zasáhnout, spíš jsem se mu jen tak vyhýbal a bral to trochu jako zábavu, do té doby mě vyrušilo zachrastění, které způsobila ona holka. To ten démon využil a nepříjemně mě drápy škrábl hluboko do tváře. Zastavil jsem se. Hřbetem ruky sjem si setřel krev z tváře, které se skoro okamžitě začala zase valit ven. "Fajn, konec srandy." pronesu a sáhnu po jedné ze svých pistolí, konkrétně temné krásce Ebony. Zamířím a zmáčknu kohoutek. Ohlušující výstřel na pár sekund zahltí onu místnost. Démon z hlavou na kaši padá k zemi. "Takhle ti to sluší víc." pronesu a ještě odkopnu mrtvolu nastranu. Zandám temnou krásku na své místo a vydám se pomalu k té holce. |
| |
| "Fajn, konec srandy." Zaslechnu následný výstřel. Trochu se leknu, když vidím někoho padat k zemi. Vidění se pomalu vrací do normálu, avšak stále není dokonalé. Přeci jen, byl to silný náraz... "Takhle ti to sluší víc." Podívám se směrem k mrtvole, ale všimnu si pohybu. Uvidím červenou barvu pláště. A pomalu začínám vidět ostře. Šel ke mě jakýsi muž. Měl červený plášť a bílé vlasy. Zvláštní na něm byly jeho oči, které byly tak podivně čistě modré... Přitisknu se ke zdi a nevím co dělat. Jde přímo ke mě, co teď..co teď... Rozrušeně ho sleduji a uvažuji, zda uhnout do strany, nebo jen stát... |
| |
| Pomalu k ní dojdu, kleknu si k ní dolů na jedno koleno. Zdálo se, že je naživu, takže jsem nepřišel až tak pozdě, což se nedalo říci o těch ostatních... ale aspoň, že tak. "To nic. Už je po všem." řeknu a natáhnu k ní ruce. Lehce a jemně jí podeberu, trochu přitáhnu k sobě a pomalu se s ní postavím. Byla tak studená, že by jeden řekl, že je snad i mrtvá. Naneštěstí ale nebyla. "Vypadnem odtud."řeknu a rozejdu se pomalu pryč. |
| |
| Klekl si ke mě a já k němu zvedla pár svých modrých očí. "To nic. Už je po všem." Trochu sebou cuknu, když ke mě natáhl ruce. Lehce a jemně mě podebral, přitáhl mě k sobě a já tak byla docela v teple. Následně vstal. "Vypadnem odtud." Zvednu na něj pohled svých unavených očí. Mohla jsem mu věřit? Pomohl mi, tak je alespoň nějaká šance, že mi neublíží... ,,D-děkuju´´ Řeknu a snažím se nemyslet na bolest, kterou mám. Ruka mi stále krvácela a vypadá to, že to možná odnese jeho kabát... Krev totiž stékala volně po ruce. |
| |
| Jen lehce pozvednu praví koutek k náznaku úsměvu, když mi poděkuje. Pomalu vyjdu z onoho démoního doupěte a zamířil jsem odtud pryč. Pocítil jsem na sobě nějakou tekutinu. Krev. Byla její. Krvácela po tom kousnutí. Neumře na to, ale rozhodně bude potřebovat nějaký čas na zotavenou. Mlčky jsem proto vyrazil tichým nočním městem, směrem k tomu, čemu jsem mohl říkat domov. Jí jsem bral sebou, nemínil jsem jí tu nechat pro dalšího hladový masochistickýho démona. |
| |
| Nechápala jsem, proč mi pomohl. Byla jsem ráda, ale vrtalo mi to hlavou. Jen tak někomu pomoct? ... To už jsem dlouho nezažila.... Vyšel ven a mě zahltil pocit, který jsem již dlouho necítila. Konečně venku...Tak dlouho jsem na to čekala... Víc se k němu přitisknu. Šlo od něj příjemné teplo, které se mi líbilo... Nevím proč, ale konečně cítím alespoň kousek bezpečí. Nemyslím na to, kam budu muset odejít. Zatím jsem v jeho náručí, a tak jen klidně ležím. Vlastně... Upřímně jsem ráda, že nemusím jít po svých... |
| |
| Znova jsem se jen lehce pobavene usklibl. Zeny... Lehce rychlejsimi kroky jsem kracel ulicemi nocniho mesta. Nanestesti jsem ani zadne lidi, coz mi vse jen ulehcovalo. Jak bych taky jinak vysvetloval zranenou holku v rukach? Dosel jsem nakonec ke svemu obchodu. Ramenem jsem strcil do dveri a otevrel je tak. Vesel jsem dovnitr a nechal dvere at se zavrou za mnou sami. Dosel jsem ke gauci, na ktery jsem ji opatrne polozil. "Hned se vratim." reknu a zamirim do koupelny. Cestou jsem si sundal cerveny kabat ktery jsem hodil na svou milovanou zidly. |
| |
| Nešli jsme dlouhou dobu. Vzal mě do jakési budovy. Zamířil přímo ke gauči, na který mě jemně položil. "Hned se vratim." Pomalu si sedám a rozhlížím se. Uvidím jeho červený kabát na židli, kam ho odhodil cestou do koupelny. Snažím se vstát, a když se mi to konečně povede, rozejdu se pomalou chůzí ke dveřím, kterými jsme přišli. Trochu je pootevřu a sleduji atmosféru venku. Nikdo tam nebyl, ale tím byl výhled hezčí.... Pouta na rukách mi skoro nic neumožňovala. Byla tak těsná, že podlitiny pod nimi při jakémkoliv pohybu bolely, avšak dalo se to přežít. Chvilku uhnu s pohledem od venkovního světa a podívám se na svou ránu. I ta se dala zvládnout, i když musím přiznat že při kousnutí byla bolest velká... |
| |
| Vyšel jsem z koupelny s ručníkem v rukách a rozepnutýma sponama na svršku a jen lehce rozepnutým zipem onoho vršku, takže mi šla trochu viděl moje hruď. Trochu jsem se ušklíbnul a pomalu za ní šel. Nezdálo se, že by mi věnovala nějakou pozornost, spíše zřejmě zkoumala, kde to je. Natáhl jsem k ní opatrně ruku. Pak jsem jí ale zastavil a stáhl jí k sobě a založil je na hrudníku přes sebe. "Jsi bezpečí." pronesu klidným jistým hlasem. |
| |
| Koukala jsem jaké je to venku, že jsem si onoho muže vůbec nevšimla. Už jsem úplně zapomněla jaké je to vidět město. Možná jsem v té kobce nebyla tak dlouho, ale připadalo mi to jako věčnost... "Jsi v bezpečí." Prudce zabouchnu dveře. ,,J-já jen-...´´ Zaseknu se a nevím co říci... Měl zvláštně uklidňující hlas. Ale nejvíc mě uchvátily ty jeho oči. Nevím proč, ale dokázala bych se do nich dívat pořád. Nakonec, když se uklidním, dořeknu onu větu. ,,Já jsem jen chtěla vidět...město..´´ Podívám se mu krátce do očí, ale pohled po chvilce odvrátím. |
| |
| Jen pobaveně pozvednu koutek k úsměvu. "Budeš mít ještě dost času jej vidět úplně." řeknu pořád stejným tónem. "Teď bys měla jít ale odpočívat. Tady, tímhle se můžeš aspoň trochu otřít od té krve." dodám poté a schválně jí onen ručník hodím tak, že jej měl skoro přes celou hlavu. Musel jsem jí zbavit těch pout a jediný způsob byl je rozlomit, ale nechtěl jsem aby to jen tak viděla. A tak ve zlomku vteřiny, než stačila zvednout ruce, aby si ten ručník sundala, pohotově jsem chytnul ony pouta do rukou a rozlomil je, jakoby nebyly nic. Následně jsem se otočil a namířil si to ke svému stolu, kde se povalovali krabice od pizzy a plechovky od piva a také nějaké lechtivější časopisy. |
| |
| "Budeš mít ještě dost času jej vidět úplně." "Teď bys měla jít ale odpočívat. Tady, tímhle se můžeš aspoň trochu otřít od té krve." Hodil mi ručník na hlavu tak, abych nic neviděla. Vím, že to udělal schválně. Proč? ,,Vtipný...´´ Řeknu, ale než si ho stačím sundat uslyším prasknutí. Najednou už nemám pouta. Cítím, že mé ruce jsou volné. Eh? Jak to...Jak to udělal? Sundám si ručník z hlavy a začnu si otírat krev. Nespouštím z něj pohled. Zamířil ke svému stolu a já pořád stála na místě. Alespoň jsem na něj pořádně viděla... ,,Jak si to udělal?...´´ Dívám se na něj a čekám, zda mi odpoví... |
| |
| Líně jsem došel ke svému stolu. Přitom jsem ledabile pohodil rukama, jako bych říkal: Kdo ví... Posadil jsem se na svou židly. Nohy jsem si dal na stůl a zkoukal, jestli v některé z krabic není ještě nějaký kousek pizzy. Měl jsem a ní docela chuť, respektivě po tom výkonu s démony jsem si nějakou zalsoužil. |
| |
| Moc se mnou nekomunikoval. Možná pro mé zvídavé otázky, nebo ne... Bylo mi jasné, že jsem tu asi trochu víc překážela... Možná mě jsem vzal jen ze slušnosti. Nauč se už říkat slovo určitě! Stále ve mě je jistá nejistota. Pokud by mi chtěl ublížit, zabil by mě přece hned v kobce. Ale je tu jistá možnost, že je to právě jeho taktika. Avšak, jeho hlas byl klidný a podivně jistý. Takže? Takže žádný závěr stejně nevykoumám. Dlouho neváhám a nakonec kousek popojdu a skočím na gauč. Konečně jsem měla něco jiného než tvrdou a studenou zem. Tak nějak jsem začala naznačovat, že mám hlad...Avšak opatrně. ,,Ehm......Ty krabice od pizzy vypadají dobře...´´ Říkám v leže na gauči a přitom ani nevidím jaké jsou... Jen vím, že tam nějaké jsou. Šlo mi jen o to, jestli je uvnitř pizza.... |
| |
| Bohužel jsem žádný poživatelný kousek nenašel, jen pár tvrdých okrajů, které už jíst. "Tsche." ušklíbl jsem se a schodil většinu krabic na zem. Naneštěstí se tu našlo aspoň pivo. "Promiň, ale sám nemám ani pro sebe." Sice polovypité, ale lepší než nic a bylo ze včerejška. Sáhl jsem po něm a dal si pár loků. |
| |
| "Promiň, ale sám nemám ani pro sebe." ,,Nev-´´ Otázku již nedopovím. Únava na mě skočila, jako nemoc, která na chvilku ustala, ale opět se zase vrátila. Zavřela jsem pomalu oči a následně se ponořím do říše snů. Ve snu se vrátím na místo, které považuji za to nejhorší....Do kobky... Zdálo se mi přesně to, co se stalo. Sen mě proto nutil, prožívat onu záležitost znovu.... Začnu se na gauči mírně třást.... |
| |
| "Hm?" podívám se jejím směrem. Tak trochu jsem si i říkal, že byla nějak moc aktivní, na to v jakém stavu jsem jí našel. Trochu jsem si povzdechl. Dopil onen zbytek piva, plechovku zmačkal a hodil někam za sebe. Chvíly jsem na ní koukal, ale pak jsem se natáhl pro svůj časopis. Jenže, nějak mi to pořád nedalo. "Tak fajn no..." povzdechnu si a slezu ze židle. Vezmu svůj kabát a dojdu k ní a přikreju jí aspoň s ním. |
| |
| Pomalu otevírám oči. Při zjištění, že to byl jen sen se mi hodně ulevilo. Začínám si pomalu sedat. Všimnu si, že jsem přikryta pláštěm, který měl na sobě můj zachránce. Rozhlížím se po místnosti. Nikde jsem ho neviděla, což ve mě vzbuzovalo mírný strach. Kde je? |
| |
| Bylo zhruba pozdní odpoledne když jsem se probudil. Ona ještě spala. A tak jsem šel udělat jediné - sprchovat se. Protože jsem na to včera zapomněl a nebylo nic lepšího než teplá sprcha. Po teplé sprše, jsem si na sebe natáhl jenom kalhoty a čistým ručníkem jsem se pokoušel vysušit vlasy. Takto jsem vyšel ven z koupelny v blažené nevědomosti, že ona spí. Až u svého stolu jsem zjistil, že je vzhůru a dívá se na mě. |
| |
| Cítím se lépe, avšak ruka mě stále trochu pobolívá. Přemýšlím kde je, ale nic mě nenapadá.. Mé myšlenky jsou náhle přerušeny, když vidím mého zachránce, jak jde ke stolu a zřejmě nemá tušení, že jsem vzhůru... Měl na sobě pouze kalhoty, a tak se mi naskytl pohled na jeho svaly. Mám co dělat, abych se nezačala smát. Je to celkem trapná chvíle. Avšak ne, že by byl pohled zlý, naopak!... Ehm a vůbec by mi nevadilo, kdyby to byla jeho nová móda... Na co ty nemyslíš!... Okřiknu se v duchu. ,,Ehm...ahoj...´´ Usmívám se na něj pobaveně... |
| |
| Otočím se pomalu k ní a nechám ručník pomalu volně sklouznout na ramena. Opřel jsem se o roh svého pracovního stolu. Chystal jsem se něco říct, ale byl jsem přerušen klepáním na dveře. Nastačil jsem jí rukou, ať vyčká a rozešel jsem se k dveřím. Otevřel jsem je a tam byl poslíček s pizzou. "Zaplatím na konci měsíce kluku." řeknu s tím, že jsem mu z rukou vzal onu krabici s čerstvou, teplou a voňavou pizzou. Přičemž jsem mu potom prakticky zavřel dveře před nosem. Poté jsem se otočil a rozešel jsem se zpátky ke stolu. Cestou jsem krabici otevřel a dal si první kousek. "Takže..." začal jsem s napůl plnou pusou. "...je vidět, že je ti líp..." |
| |
| Ve dveřích se objevil poslíček s pizzou. "Zaplatím na konci měsíce kluku." Jasně... Říkám si v duchu ironicky... Byl to jen chabá výmluva... Zavřel dveře tak, aniž by poslíčkovi umožnil jediné slovo. Poté šel zpět ke stolu a v tu chvíli jsem ucítila onu pizzu. Měla krásnou aromatickou vůni. Vzal si jeden kousek a začal ho jíst. Čímž mě trochu škádlil... "Takže..." "...je vidět, že je ti líp..." ,,Ehm...jo....vím kam tím míříš...´´ Dívám se na něj a pak na pizzu. Asi byl už čas jít... Nebo alespoň to tak vyznělo... |
| |
| Zaregistruji jeji pohled. Bylo jasne, ze mela hlad. Jenze to ja taky a pizza byla proste pizza o kterou jsem se nehtel s nikym delit. Mezitim v krabici zustali posledni tri kousky. Povzdechl jsem si. Vzal jsem si jeden a zbytek ji nabidl. "Je tvoje..." pronesl jsem. Vazne jsem se nerad delil o svoji milovanou pizzu. |
| |
| Už jsem si myslela, že všechno sní, když mi nabídl poslední dva kousky. "Je tvoje..." Překvapeně se na něj podívám. Zvedám se z gauče a trochu váhám. To mi jí jen tak dá? Jdu pomalu k němu a zastavím se kousek před ním. Podívám se na pizzu a pak na něj. V tom bude nějaký háček... Říkám si. Natahuji svou ruku po jednom kousku pizzy a čekám, zda se něco stane... Trochu se pousměji při pohledu na pizzu. O chvilku držím ve své ruce jeden kousek. Mé oči září štěstím. Zakousnu se do kousku pizzy. Avšak místo vychutnávání vezmu i druhý kousek a snažím se to co nejrychleji sníst. Bylo to něco, co mi hodně chybělo. ,,Děkuji...´´ Řeknu s mírným úsměvem a skoro plnou pusou. Opravdu jsem nečekala, že by mi tu pizzu jen tak dal... Jakmile pizzu dojím tázavě se na něj podívám. ,,Mohla bych prosím tě do koupelny...?...´´ Poprosím ho a čekám na odpověď. Chtěla jsem se alespoň opláchnout. Hlavně proto, že takhle bych na ulici vypadala jako žebrák...I když? Vlastně nemám kam jít, takže mi to asi nepomůže... |
| |
| Koupelnu? Mou koupelnu? Naoko jsem zatvářil, že s tímhle u mě zrovna nepochodí, ale myšlenka na nahou holku v mé koupelně se mi více než dobře zamlouvala. Nicméně rozhodil jsem rukama na znamení toho, že mi to je jedno. Stejně, na člověka byla až moc aktivní, nato, že tam vlastně strávila více jak tři měsíce... "Dělej co sama uznáš za vhodné." řeknu a z šuplíku u stolu vytáhnu plechovku piva, které s cvaknutím víčka otevřu a dám si pár loků. |
| |
| "Dělej co sama uznáš za vhodné." ,,No...dobře...´´ Řeknu a zamířím do koupelny. Bylo zvláštní, že mi nic víc neřekl. Začínala jsem mu věřit. Byl pro mě člověk, který mi pomohl. Otevřu dveře a chvilku sleduji sprchu. Pomalu jsem si začala zvykat, a to i přesto že bych neměla.... Byla jsem podivně ráda v jeho přítomnosti, i když jsem nevěděla kdo je.... Jeho jméno! Neznám jeho jméno.... Rozhodně jsem plánovala se ho zeptat. Avšak zatím moc nekomunikoval a vypadalo to spíše že čeká na to, až odejdu. Svléknu se a vlezu do sprchového koutu, přes který hodím osušku. Otočím kohoutkem teplé vody a přidám trochu studené. Nechám na sebe stékat vodu, která ze mě smývá veškerou špínu. Je to příjemný pocit. Příjemný ale pocit skončil, když jsem vypnula vodu. Vylezu ze sprchy, osuším se, vezmu si spodní prádlo a ručník jsem si hodila přes rameno. Následně se opřu o stěnu koupelny a sleduji sprchový kout. Zamýšlím se a tím zapomínám na čas... Mou hlavu napadá mnoho vzpomínek... Vzpomínek šťastných, které ve mě však teď vyvolávají smutek... |
| |
| Poočku jsem jí pozoroval jak jde do koupelny. Když jsem se zadíval na její pozadí, musel jsem uznale pokývat hlavou. Nevypadla vůbec špatně, to se muselo nechat. Hm... Všechny ony tyto příjemné myšlenky vyrušili ale vrčivé pazvuky. Pousmál jsem se. "Už jsem se říkal, kdy konečně dorazíš." řeknu pobaveně a natáhnu pravačku před sebe. Během několika vteřin se mi do ní sám vrazí Rebellion, velký masivní obouční meč, který mi ale nedělá problémy držet jen v jedné ruce. Právě včas, protože jsem tak mohl zablokovat onen démonův útok vůči mě. "Né tak hrrr..." uculil jsem se a odrazil jej od sebe. Byl to zřejmě kápo těch, které jsem zabíjel poslední celý měsíc. Toho posledního zrovna včera. Nicméně, rozmáchnu se, prorazím chabou démonovu obranu a špička meče se mu zabodně do hrudi. Krev vystříkne a ostříkne i mě. "Ale notak, já se před chvílí koupal!" zanadávám a ještě se vzpouzející polomrtvolu nakopnul. "Fajn, ty nemáš dost? Papej..." řeknu a vytáhnu zpoda pásku tmavou krásku Ebony a její sestru, světlou krasavici Ivory. Vzápětí poté spustím palbu do démona, který byl přišpendlený na zemi.  |
| |
| Stojím stále opřená o zeď. Před chvilkou jsem ještě měla alespoň trochu energie, ale teď? Jakoby zmizela. Byl to opět nějaký zkrat? Jako obrana imunitního systému, či co? Nohy se mi podlomily a já spadla na zem. Nemohla jsem se ničeho chytit, byla jsem dál od věcí, které by mě mohly jistit. Nechápu co se to děje. Snažím se vstát, ale nejde to. Uslyším výstřel. Je to skutečné? Když nohy alespoň maličko spolupracují, posadím se a zmateně otáčím hlavou. Všude byla tma. Dveře od koupelny najednou nahradily dveře od kopky. Chytnu se za hlavu. ,,Ne! znovu už ne!´´ Křiknu zoufale. Trauma se vrátilo, avšak já si neuvědomovala, že nejsem v kobce...Bylo to tak skutečné... |
| |
| Nakonec jsem ve střelbě ustal a obě své krásky vrátil na svoje místo. Zvedl jsem ukazováček pravé ruky a stejně jako psovy té mrtvole démona přikázal: "Zůstaň!" Rebellion jsem v něm ještě nechával zaražený, protože u démonů jeden nikdy neví. Otočil jsem se a vyrazil ke koupelně odkud jsem zaslechl podezřelé zvuky. Otevřel jsem dveře dovnitř, i když jsem věděl, že ona tam jde a pravděpodobně se bude asi koupat, ale jeslikož jsem neslyšel vodu, tak jsem usoudil, že tak nečiní. A moje doměnka se ukázala jako správná. Našel jsem jí na zemi, zřejmě se její tělo dostatečně ještě nevzpamatovalo, ostatně, byla přeci jen a pouze člověkem. I když jsem si byl vědom toho, že jsem od krve, přesto jsem k ní přistoupil, klekl si na jedno koleno a ruku jí jemně položil na rameno. "Hej... si v pořádku?" |
| |
| ,,Prosím...Ne...´´ Řeknu zoufale a uslyším kroky. "Hej... si v pořádku?" Ucítila jsem dotek na svém rameni a v tu chvíli tma zmizela. Zmatenost mě neopouštěla. Stále se držím za hlavu a začnu se i mírně třást. Trochu zvednu pohled a dívám se mu do očí. Pohled do jeho očí mě značně uklidňoval. Ale jakmile si všimnu krve, kterou má na sobě, odvracím pohled, který směřuje na zem... |
| |
| Až teď jsem si uvědomil onu krev na obličeji a tak trochu na hrudi. Holou rukou jsem si jí pokusil setřít a tak to trochu šlo. "Ale notak..." řeknu když sklopí pohled. Rukou jí něžně a jemně chytnu pod bradou a naznačím jí, aby zvedla hlavu. Když se jí samotné nebude chtít, udělám to za ní já něžně sám. "Taková krásná dívka by neměla ukazovat svou tvář podlaze." řeknu, aniž bych z ní spustil svoje skoro bílé duhovky. Neodpustím si ani jen nepatrně, pobaveně pozvednout koutek k úsměvu. |
| |
| Něžně zvedl mou bradu a já se mu tak dívala do očí. Měl nádherně křišťálové oči. "Taková krásná dívka by neměla ukazovat svou tvář podlaze." V mých očích se objeví údiv. Řekl to, co si myslím že řekl? Byla jsem již klidná, a to jen díky němu. Avšak únava na mě opět padla a já měla pocit, že snad usnu. Pomalu ale jistě se mi zavíraly oči, a to i přesto, že jsem se je snažila mít otevřené, abych ani na chvilku nepropásla pohled do jeho očí.... |
| |
| Pustil jsem její bradu a trochu víc se pousmál. Načež jsem se k ní naklonil a lehce a jemně jí rukama podebral, takže se teď ocitla praktický z mém náručí. Mohla se tak dotýkat mé nahé, teplé, hrudi, která byla samí sval ale také i dosti zjizvená jizvami různých velikosti a tvarů. "Ty potřebuješ ale prve odpočívat." |
| |
| Zase jsem se ponořila do říše spánku. Nechtěné sny se mě opět ujaly a já se mírně chvěla. Sny se zdají skutečné, a tak jsem onu situaci prožila znovu několikrát za sebou, než jsem se probrala. Prudce otevřu oči. Bolest hlavy byla silná, a tak oči chvilku zase přivřu. Nechápu, proč si se mnou organismus takto pohrává, ale já s tím asi nic neudělám. Pomalu ale jistě mi dochází, že nejlepší co pro sebe mohu teď udělat, je odpočívat a nabrat sílu. Znovu plně otevřu oči... Snažím se alespoň posadit, ale kdykoliv se pohnu cítím, jak mi hlavou projede bolest.... ,,Uhm...´´ |
| |
| Znovu se lehce pousměju. Pak se s ní pomalu zvednu a s ní v náručí pomalu vyjdu z koupelny. Ramenem strčím do dveří, takže si je tak otevře a nakonec jimi projdu úplně. Vedle stolu byl ještě zapíchnutý v zemi Rebellion, ale už pod ním nebyl démon. Místo něj byl jen černý hrubý prach. |
| |
| ,,Proč si mě pomohl...mohl si mě tam nechat...´´ Zeptám se tiše a zvědavě. Skutečně mě tam mohl nechat...A vlastně? Dnes najít někoho s dobrým srdcem je skutečné umění... Posuďte sami... Jeho hruď mě krásně hřála. Nešlo si nevšimnout, že krom svalů měl i jivy, různých velikostí. Od čeho? ,,Řekneš mi své jméno?´´ Řeknu znovu, trochu unaveně, ale oči se mi již nezavíraly únavou. Měla jsem plno otázek, ale bylo toho na mě trochu moc. Jeho jméno jsem však chtěla znát... |
| |
| Neodpovídal jsem. Mlčky a stále s oním úsměvem jsem pomalu vystoupal nahoru po schodech. Znovu jsem ramenem zatlačil do dveří, abych je tak otevřel a vešel jsem tak do pokoje, ve kterým byly taky krabice od pizzy a plechovky. Nějaká skříňka, okno a hlavně postel. Pomalu jsem k ní došel a lehce jí do ní položil. Zůstal jsem lehce nakloněný nad ní. "Vyspi se." řeknu klidně. |
| |
| Neodpověděl ani na jednu z mých otázek. Zvědavost mě donutila zamýšlet se proč... Lehce mě položil na postel do místnosti, kterou jsem ještě neviděla. Věděla jsem však, že je tu se mnou, a tak jsem klidná... Byl nade mnou nakloněný a já tak mám možnost, koukat do těch jeho kouzelných očí. "Vyspi se." Řekl klidným hlasem. "Neodcházej....prosím" Řeknu a nespouštím z jeho očí svůj pohled. Stále čekám na to, zda mi poví své jméno... |
| |
| Trochu se ušklíbnu a trochu více se k ní sehnu, takže naše obličeje dělilo jen několik centimetrů. Vždy mě ženy přitahovali, zejména ty krásné ženy. A ona krásná byla... Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě nelákala. Nic jsem neříkal, jen jsem takto zůstával skloněný. Zvedl jsem ruku a hřbetem ukazováčku jsem jí lehce přejel po tváři. "Budeš se muset zatím spokojit jen s tím, že jsem prostě takoví." |
| |
| Naše obličeje dělilo jen pár mizerných centimetrů a já v tu chvíli měla takovou chuť ho políbit, ale... Ale něco mě brzdilo.... Zvedl ruku a hřbetem ukazováčku mi lehce přejel po tváři, přičemž jsem na chvilku zavřela oči. Byl to dotek, který mi byl velice příjemný... "Budeš se muset zatím spokojit jen s tím, že jsem prostě takoví." Otevřu oči a sleduji ho. Nechtěla jsem ho nutit, aby mi o sobě něco řekl. Bylo to přeci na něm... Snažím se trochu pousmát. Vím, že musím nabrat alespoň trošku síly, ale bojím se. Čeho? Bojím se, že když zavřu oči a znovu je otevřu, nebude tu... |
| |
| Mlčky jsem pozoroval její reakce. V hlavě se mi honili vše možné myšlenky, tedy konkrétně jedna jediná a sice to, že jsem tu teď po sebou a před sebou měl vlastně skoro polonahou krásnou dívku. A skoro i bezbranou. Váhal jsem trochu, ale nedával jsem to na sobě znát. Pak jsem se k ní ale sklonil. Sklonil natolik, že naše rty oddělovali jen centimetry. Ale poté jsem jen pobaveně pozvedl koutek a zase jsem se stáhl. "Prospi se." |
| |
| Stále se mi zavírali oči, ale nutím je, aby zůstali otevřené. Naklonil se ke mě ještě blíž. Tak, že naše rty byly od sebe jen pár centimetrů. Ovšem hned na to se stáhl. "Prospi se." Vypadalo to, jako by si se mnou hrál... ,,N-nikam nechoď...´´ Bylo jisté, že se bojím, znovu upadnout do říše snů.... Snažím se posunout svou ruku blíž k té jeho... Nakonec zavírám oči...Pomalu ale jistě.... Nevím co bylo následně, co dělal. Zda tam stále byl, nebo odešel. Opět jsem měla sny jen pro sebe. I když jsem o ně nestála... Sny mě pronásledovaly jako má nejhorší noční můra... Pocit špíny, chladu, studu... Před chvilkou suché oči se zalily slzami. Nebylo kam utéct. Můj život se změnil v hromádku neštěstí. V mysli se mi vracel celý život, co jsem vedla.... |
| |
| ,,N-nikam nechoď...´´ Řekla sladce ale přitom bojácně. Ostatně nebylo se čemu divit. Ale brala to celkem docela dobře. Dalo by se říci, že skoro okamžitě jakmile zavřela oči, usnula. Natáhl jsem se lehce přes ní pro deku, kterou jsem jí přikryl. Poté, co spala jsem se natáhl a tiše zašeptal do jejího ucha: "Zůstanu tady." Jemně jsem jí ohrnul nezbedné vlasy z obličeje a maličko jsem jí ještě posunul, abych se vedle na postel vešel taky. Lehl jsem si vedle na záda a ruce si dal pod zátylek. |
| |
| Byl to zvláštní sen. Nebyl o kobce, kde jsem byla. Byl úplně jiný, avšak stále s jistou temnotou.. Temnota mě ve snu svírala. V tu chvíli jsem nemohla nikam utéct. Viděla jsem jen tmu, která snad nikde nekončila. Až najednou uslyším hlas. "Zůstanu tady." Najednou se temnota začala vzdalovat. Okolo mě bylo světlo, avšak kus ode mě čekala tma. Čekala na mě. Nehýbala jsem se. Zůstala jsem stát tam, kde bylo světlo. Z té temnoty najednou někdo vystoupil. Byl to onen muž, který mi pomohl. Nic neříkal, jen tam tak stál. Pomalu jsem se k němu vydala. Natahovala jsem svou ruku blíže k němu. Už jsem se ho skoro dotýkala, když v tom udělal krok zpět. Doslova vešel do temnoty, ze které přišel. Stála jsem kousek od hranice oné tmy. Chtěla jsem jít za ním.... Alespoň ještě jednou naposledy ho spatřit. Udělám krok do tmy. Avšak stále zůstávám polovinou svého těla ve světlé části. Udělám krok zpět na světlou část a sleduji svou ruku, která byla černá. Avšak jakmile jsem přešla na světlou část, vracela se do původní podoby. Nevím proč, ale vydávám se celým svým tělem do tmy. Následně se probouzím. Prudce otevírám oči. Vystrašena dýchám a sleduji své ruce, které jsem mírně zvedla.... Až v tu chvíli pochopím, že to byl jen sen.... |
| |
| Nechtěl jsem usnout, ale to bych zase nebyl já, abych nevyužil toho, když můžu spát. Oči jsem pomalu zavřel a prostě jen odpočíval. A tak jsem vlastně ani pořádně nevěděl, kdy jsem vlastně usnul. Ale né, že bych si stěžoval, ostatně to bych si ani nedovolil, lenoch jako já považuje už jen stížnosti za něco, kvůli čemu bych se musel namáhat. Spíš jsem to, že jsem usnul přičítal oné příjemné společnosti, kterou jsem tu měl vedle sebe... |
| |
| Když vidím, že mé ruce jsou v pořádku, všimnu si něčeho zvláštního. Otáčím hlavu a uvidím onoho muže, jak leží vedle mě. V mé tváři je trochu údiv. Zůstal tu se mnou, jak jsem ho prosila... Vypadá to, že spal. Však si to taky zasloužil... Tolik toho pro mě udělal. Snažím si sednou. Musím ale pomalu, protože stále mám pocit únavy. Nakonec se posadím. Opřu se o čelo postele a svůj pohled zaměřím na něj. Byl tak zvláštní. Něco na něm mě přitahovalo. Trošku mě znejistil onen sen o něm, ale byl to přeci jen se, ne? ... Trochu si povzdychnu. |
| |
| Otočil jsem se na bok. Něco mě nutilo, abych se probudil, což se mi moc nechtělo. Nakonec s krátkým tichým povzdechem pootevřu oči. Stačil mi krátký pohled vedle mě, abych zjistil, že nespí. Znovu jsem si krátce spokojeně povzdechl a převalil jsem se zpátky na záda. Jednou rukou jsem si zajel do bílých vlasů a trochu si je prohrábl. "Noční můra?" |
| |
| Probudil se poměrně rychle. Alespoň jsem neměla čas přemýšlet. O čem? No tak různě...Znáte to. Člověk ztratí tolik let a ani si to neuvědomí...Tedy dokud se nestane něco, co ho poznamená na celý život. Prohrábl si své bílé vlasy a v tom od něj odvrátím pohled směrem k oknu. "Noční můra?" Zeptal se a já se na něj po očku podívám. ,,Tak trochu...´´ Řeknu, abych to více nerozebírala. Protože říkat mu to, že se mi zdálo o něm, jak vystoupil z temnoty...No... není to příliš vhodné téma... ,,Co ty?...´´ Zeptám se opatrně na jeho sen. Je pravda, že v sobě mám mnoho otázek. Nechtěla jsem ale vyzvídat. Myslím totiž, že když bude chtít, řekne mi to sám... |
| |
| ,,Co ty?...´´ "Hm?" trochu se podivím. Povytáhnu ruku z vlasů a nechám si jí lehce položenou na čele. Napůl otevřenýma očima jsem se díval do stropu. "Ani nevím, kdy se mi naposled něco zdálo..." pronesu. Ostatně v tom jsem měl projednou pravdu. Taky jak se mi mohlo něco zdát, když byl můj život takoví jaký byl. |
| |
| "Ani nevím, kdy se mi naposled něco zdálo..." "Možná je to tak lepší...Člověk někdy zažije něco, co si přeje zapomenout...I když ví, že to nejde..." Jako smrt mé rodiny Zazní mi v hlavě a následně sklopím hlavu. Vím, že démoni po mě stejně půjdou, ale proč? Zabili mi celou mojí rodinu a já mám přece právo vědět proč!... Přemýšlet nad tím teď není moc dobrý nápad... Musela jsem si ale přiznat realitu. ,,Zůstala jsem sama...´´ Řeknu tiše a trochu smutně. Po tváři mi stéká slza. Slza, která mi říká, že nemám kam jít... |
| |
| Když jsem slyšel co říká, pomalu jsem se posadil a natočil trochu k ní. "Ale notak..." řeknu klidně a něžně. "Už jsem ti říkal, abys tu krásnou tvář neukazovala jen podlaze, natož jí ještě ničila slzami..." dodám potom stejným klidným, jemným a něžným tónem. Přitom k ní natáhnu ruku a onu slzu z tváře setřu dříve než stačí spadnou pryč. |
| |
| "Už jsem ti říkal, abys tu krásnou tvář neukazovala jen podlaze, natož jí ještě ničila slzami..." Snažím se pousmát ale nejde to. Setřel mi onu slzu a v tom na něj obrátím pohled. Dívám se do jeho čistých očí ,,Jsi si jist, že vidíš dobře?´´ Měla jsem z něj takový zvláštní pocit....Neuměla jsem ho vysvětlit. Byl na mě tak hodný, ale proč? Jiní by se na mě vykašlali... ,,Řekni mi své jméno...prosím...chci ho znát....´´ |
| |
| ,,Jsi si jist, že vidíš dobře?´´ Tomuhle jsem se musel víc než jen pousmát. "Vidím naprosto dobře. Možná i lépe než většina lidí." řeknu a trochu se k ní nakloním. Načež jí poté lehce obejmu okolo ramen a spolu s ní si zpátky lehnu na postel. Teď ale s tím rozdílem, že mi částečně ležela na holé, teplé hrudi. "Dante." řeknu a zavře přitom oči. Jenže nebylo tolik hodin abych musel vstávat a tak jsem se ještě chtěl trochu prospat, zvláště teď když jsem měl u sebe hračku... |
| |
| "Vidím naprosto dobře. Možná i lépe než většina lidí." Pousměji se. Naklonil se ke mě a já od něj trochu odvrátila pohled. Chytl mě kolem ramen a lehl si, čímž mě vzal s sebou. Ležela jsem na jeho teplé hrudi, a tak jsem zavřela oči. Trochu mě tím překvapil... "Dante." Neodpustím si úsměv. Konečně jsem znala jeho jméno...Měl zvláštní jméno, ale moc se mi líbilo. Položím svou dlaň na jeho hruď. ,,Ren´´ Řeknu, abych se i já představila. I když, není na to trochu pozdě? No.. Začali jsme sice z jiného konce seznamování, ale to na tom bylo to kouzelné.... |
| |
| Srdce mi nepatrně zrychlilo, když se mě dotkla. I přesto, se ale moje hruď nepřestávala klidně a pravidelně zvedat a klesat. Jen lehce jsem se pousmál, téhle... situaci. Klidně jsem zavřel oči. Vnímal jsem její vůni, která mi stoupala líbezně do nosu a v hlavě se rodili myšlenky na různé věci, které jsem měl chuť udělat a s jinou bych možná i okamžitě udělal... Tak proč né s ní? Proč jsem se vlastně choval... tak... jak jsem se choval? Maličko jsem jí víc přitiskl k sobě a odhodlal se částečně zabořit obličej do jejích vlasů. I když musel jsem sám sobě přiznat, že tohle bylo lepší než to co jsem s ženami dělal doposud... |
| |
| Cítím, jak se jeho hrudník zvedá. Vnímám to. Je to příjemný pocit, který jsem již dlouho necítila. Přitiskl mě více k sobě a já cítím, jak se částečně zabořil do mých vlasů. Bylo to zvláštní. Hlavně proto, že jsme se zas tak dobře neznali. Zas tak dobře? Spíše vůbec. Neznám ho. No a? Byl pro mě nezvyk si pouštět k tělu někoho, koho pořádně neznám. Tak proč on? Byl to pocit, který mi říkal, že k němu začínám něco cítit, což bylo špatně... Přejedu mu svou dlaní po hrudi. "Dante?" Chvilku počkám a pokračuji. "Myslím, že to není dobrý nápad...ohrožuji tě už jen tím, že tu jsem..." Nevím, zda ke mě začínal něco cítit, nebo si jen hrál... Do hlavy jsem mu neviděla. Tak či tak jsem ho svou přítomností ohrožovala, alespoň jsem měla takový pocit... Dám svou dlaň z jeho hrudi pryč a když to půjde, pokusím se si sednout... |
| |
| "Dante?" "Hm?" trochu zamručím, protože poslední co se mi teď chtělo, bylo si povídat. "Myslím, že to není dobrý nápad... ohrožuji tě už jen tím, že tu jsem..." Nad tím jsem se pouze ušklíbnul a to i trochu nahlas. Jenže, pak když se ode mě vlastně odtáhla, trochu jsem zklamaně zabručel a to trochu i výrazněji. "Neohrožuješ..." |
| |
| Odtáhnu se od něj a on zabručí. Věděla jsem ale, že je to správná věc... "Neohrožuješ..." ,,Nevíš, proč jsem tam byla...neznáš mě...´´ Dívám se na něj. Na jeho výrazu bylo poznat, že se mu nelíbilo, když jsem se od něj odtáhla. Myslím to ale dobře, nikoliv špatně. Netřeba říkat, že se mi to taky nelíbí...Pocit, který jsem měla, když jsem byla těsně u něj byl nenahraditelný... Bylo to něco nepopsatelného... |
| |
| Povzdechnu si a přetočím se na záda a trochu se nadzvednu, opřu se o lokty. "Neohrožuješ.... věř mi... víc naprosto přesně co říkám..." řeknu. Pak ale usoudím, že takhle poloha mi moc nevyhovuje a tak si lehnu zpátky na záda a zavřu přitom oči. "A pokud narážíš na toho démona, který tě tam držel... dole leží zbytky jeho Pána, takže si můžeš být jistá tím, že jiní, si pro tebe nepřijdou..." řeknu a pootevřu oči. To spíš půjdou prvně po mě... projde mi v hlavě, zatímco sjem se díval nepřítomně do stropu. |
| |
| Neohrožuješ.... věř mi... víc naprosto přesně co říkám..." Koukám, jak se převaluje a nakonec si lehá zpět na záda. "A pokud narážíš na toho démona, který tě tam držel... dole leží zbytky jeho Pána, takže si můžeš být jistá tím, že jiní, si pro tebe nepřijdou..." Trochu si povzdechnu. Bylo mi něco divné..Co tam vůbec dělal? Nakonec si lehám zpět k němu. Ale ještě předtím, když se díval do stropu, mu přeruším pohled. Mé rty se ocitají těsně nad těmi jeho. Dívám se mu do očí, které měl pootevřené. Chvilku v mých očích byla nejistota, ale ta zmizela. "Věřím ti" Řeknu tiše a lehám si opět na jeho teplou hruď. Svou dlaň dám opět jemu na hruď a po hrudi následně přejíždím sem a tam. Avšak po chvilce se mi zavírají oči, protože jeho bušící srdce byla pro mě jako ukolébavka.... |
| |
| Jen lehce jsem si povzdechl. Když se pak nahnula nade mě, jen jsem jí zkoumavě pozoroval a čekal co nakonec udělá. Dále nic nenamítám, ani nic vlastně neříkám. Ani jsem nijak nereagoval. Nevím proč, možná prostě jen nějaká moje krize. Ostatně, po tom co jsem prožil za ty léta jsem se celkem divil, že si dokážu ještě uchoval zdraví rozum... v mezích samozřejmě. Nakonec jsem oči zavřel znovu a naposled a nemínil jsem je otevírat, ani kdyby se sem přiřítila armáda démonů. |
| |
| Probudím se o pár minut později. Spala jsem už předtím delší dobu, a tak mi to stačilo. Otevřu oči a koukám zamyšleně do stropu. Užívám si teplo z jeho hrudi a pokládám si v hlavě různé otázky. Myslela jsem si že spí, a tak svou ruku posouvám po posteli do té doby, než ucítím jeho ruku. Lehce mu přes ní přejedu tam a zpátky. Nakonec nechám svou ruku na té jeho. |
| |
| Nevím jak dlouho jsem spal, dokud mě neprobudil zvonící telefon dole. Líně jsem se posadil a trochu se protáhl. Telefon pořád zvonil. Vstal jsem z postele úplně a cestou proklel snad všechno na co jsem si za tu dobu vzpomněl. Došel jsem ke stolu a zvednul sluchátko: "Devil may cry... doufám, že máte pádný důvod mě takhle budit..." Můj všudepřítomný úsměv mi zmrznul na rtech po tom co jsem uslyšel. Zahodil jsem sluchátko a hledal svoje boty a vršek. Rychle jsem to na sebe natáhl, včetně pláště a taktéž popadl Rebelllion, který byl stále zapíchlí u stolu v podlaze. Nijak jsem se nenamáhal ho schovat do pouzdra na kytaru, protože nebyl čas. Poté jsem jako žížnivá čára vyběhl ven, jí tady nechávajíc samotnou.... |
| |
| Uslyším zvonící telefon. Asi jsem ještě usnula, protože mě telefon probudil. Dante se nejspíš posadil, a tak už jsem neležela na jeho hrudi. Byla jsem líná otevřít oči. Otevřu je v tu chvíli, kdy uslyším,jak se dveře od ložnice otevřou a zavřou. "Uhm?" Podívám se směrem ke dveřím trochu zvědavě. Kam tak rychle šel? Proběhne mi hlavou. Byla jsem zvědavá, což u mě nebyla žádná novinka... Sedám si tak, abych zády byla opřená o čelo postele. Uslyším Danteho hlas. Nevím co říkal, bylo ale jisté, že s někým volal. Promnu si oči a vstávám z postele. Chci se vydat dolů, ale takhle přece nemůžu... Po očku se podívám na skříň. Dojdu k ní a pomalu jí otevřu. Popadnu jedno z trik, které tam byly a obleču si ho. Triko mi bylo velké, ale alespoň bylo dost dlouhé. Vydávám se ke dveřím od ložnice. Váhám, zda je otevřít. Nakonec je pomalým pohybem otevírám. Uvidím schody. Jakmile seberu odvahu, jdu ke schodům. "Dante?" Řeknu, ale neslyším žádnou odezvu... Pomalu scházím dolů a nesnažím se dělat prudké pohyby. Jelikož už vím, že moje tělo mě umí pěkně oklamat.... "Dante...." Řeknu, když jsem skoro dole. Rozhlížím se po místnosti, ale nevidím nic jiného než krabice od pizzy a prázdné plechovky. "Si tu?" Říkám, když se vydám směrem ke koupelně. Otevírám dveře, ale i koupelna byla prázdná. Na chvilku mě objal jakýsi pocit...Pocit samoty. Chvilku jsem panikařila, zda mě tu nenechal... Ale pak začnu přemýšlet... On se vrátí...Musí...Má tu přece věci.. Samozřejmě, že se nemusel vrátit, ale chtěla jsem se alespoň něčím uklidnit. Rozhodla jsem se alespoň pro zasloužilou sprchu. Stále jsem ale měla pocit, že se nevrátí... Že mě tu nechal... Blbost! Okřiknu se v mysli. Stále jsem ale přemýšlela, že to může být pravda... Svléknu se a nechám na sebe stékat teplou vodu. Konečně po dlouhé době. Vypínám sprchu a osuším se ručníkem, který tam ležel. Následně si na sebe vezmu spodní prádlo a jeho tričko, které tak krásně vonělo... Vydávám se z koupelny ven a už začínám mít menší strach. Zajímalo mě kam šel a proč mi nic neřekl. Ano, nemusel mi nic říkat... Je to jeho věc, ale donutil mě tak mít o něj strach... Sedám si na gauč a trochu prokroužím svou hlavou, která párkrát zakřupala. Stále mě bolela hlava, ale měla jsem větší starosti. Koukala jsem směrem ke dveřím a nevěděla, co mám dělat... Kam mohl tak rychle jít? Vrátí se? |
| |
| Bylo něco málo po poledni, ale vzhledem k tomu, že venku bylo zataženo, to ani moc poznat nešlo. Uvnitř panovalo hmurnější pološero. A přesto, čas plynul a Dante se pořád nevracel. Pomalu nastal večer a Dante pořád nikde. Venku se mezitím dalo do deště. Dešťové kapky rytmicky bubnovali do okenních tabulek. Dante se stále nevracel. Přestože to bylo nepříjemné, jít ho hledat ven by byla velká pošetilost. |
| |
| Hodiny ubíhaly tak rychle, že najednou nastával večer. Už jsem pomalu ztrácela jistotu, abych se uklidňovala že se vrátí. Napadlo mě jít ho hledat, ale venku mezitím začalo pršet. Navíc, mohl být kdekoliv... Nemůžu tu přeci jen tak sedět! Proběhne mi zoufale v hlavě. Dešťové kapky bubnovaly do skleněné tabulky okna a pomalu stékaly dolů. "Sakra!" Řeknu zoufalým hlasem, ve kterém byla nejistota. Mám jít? Nebo zůstat? Vstanu a udělám pár kroků ke dveřím. Byla jsem zmatená. Přemýšlím, co tedy budu dělat... |
| |
| Venku se výrazně setmělo a déšť neustával. Ba naopak. Ještě se k němu přidali blesky a hromy. Jako se snad někde dělo něco velmi zlého. Ovšem chodit ven v tomhle počasí bylo pošetilé. Ani normální lidé nevystrčili nos, tedy pokud nepočítám ty, který se vraceli z práce domů. Každopádně to vypadalo na noc strávenou osamotě. |
| |
| Od dveří se nakonec vydávám zpět nahoru. Byla již tma a ven v tomhle počasí by nebylo zrovna chytré. Nahoře je taktéž tma. Blesky ale zajistily, že v místnosti bylo chvilkami světlo. Dojdu až k oknu a sleduji, co se venku děje. Byla jsem dost vyspalá a spát se mi zatím nechtělo. Položím svou dlaň na okno a sleduji, jak se obloha bouří. Déšť byl stále silnější a já v tu chvíli mám zvláštní pocit. Jakoby se něco dělo... Stále stojím u okna a trochu se chvěji... Stále se nevracel a možná ani nevrátí... Hlavu mi zaplavilo plno myšlenek. |
| |
| Mohlo být něco málo po půlnoci, nevěděl jsem to přesně, protože hodiny mě nikdy moc nezajímali. Šel jsem pomalými, vláčnými kroky. Déšť způsobil, že jsem promokl až na kůži, ale to bylo pro mě v tuhle chvíli to poslední co jsem v téhle chvíly řešil. Nakonec jsem došel ke svému obchodu a zatlačil na dveře, které se se skřípavím zvukem otevřeli a já tak mohl vejít dovnitř. Až teď jsem zjistil, že kromě dešťové vody ze mě také kape krev, která byla z větší části moje. Nedával jsem si moc pozor a schytal více ran než obvykle, ale jinak mě to netrápilo, zhojí se. Zastavil jsem se kousek u kulečníku a podíval jsem se na hodinky, kapesní hodinky, které jsem svíral v ruce. Ne nemohl jsem se na ně dívat... Nohy se mi v zoufalství podlomili a já tak seděl na dřevěné podlaze, do které se začala vpíjet ona dešťová voda. Pokrčil jsem si jednu nohu, loket volné ruky jsem si opřel o koleno a hlave upřel do dlaně. Prsty mi zajeli do vlasů, ze kterých kapala voda na zem, stejně tak jako stékala po mé tváři, tedy né vše byla voda... jedna jediná drobná slza se smísila s dešťovou vodou a skanula spolu s ní na podlahu... |
| |
| Najednou uslyším zvuk, který šel ze zdola. Trochu vystrašeně se podívám směrem ke dveřím od ložnice. Pomalu a co nejtišeji jdu a otevřu je. Dostanu se až ke schodům, které taktéž tiše scházím. Jsem v půlce schodů, když uvidím Danta na zemi. Byla jsem v klidu, že je doma. Tedy až do té doby, než uvidím krev. "Dante!" Řeknu starostlivým hlasem a rychle sejdu schody a zamířím k němu. Kleknu si na kolena před ním. Dám své dlaně na jeho obličej. Byl celý promočený a vůbec nevypadal dobře. Věděla jsem, že někde má ránu, či rány, které krvácely... Chytnu jeho ruce a přiměji ho, aby je dal dolů z vlasů. "Dante...Poslouchej mě, ano?...Všechno bude dobrý, ale musíš mi trochu pomoct..." Řeknu a sundavám mu promoklý kabát, který následně odhodím. "Podívej se na mě..." Dám svou ruku pod jeho bradu a snažím se ho přimět, aby se na mě podíval. "Všechno bude dobrý, musíš mi ale dovolit, abych ti pomohla..." Snažím se mu sundat i tričko, abych se mohla podívat, kde má ony rány, tedy jestli mi to dovolí... |
| |
| Slyšel jsem jakoby na mě někdo volal, ale vnímal jsem jenom způlky. Ne protože by byl zraněný, nebo tak, ale mohlo za to to, co se stalo. Ta rána byla pro mě horší, než jakékoliv zranění, které jsem doposud utrpěl. A co hůř. Tamhle se možná nikdy nezahojí... Trochu mě tak nějak probere až to, že se mnou někdo začne něco dělat. Jen nepatrně pozvednu pohaslé oči a skrz ofinu bílých vlasů jsem jí viděl před sebou. Něco na mě mluvila, ale já nedokázal vnímat pořádně co. "Ren..." oslovím jí tiše. "...nech toho..." |
| |
| "Ren..." Řekl tiše a já konečně zaregistrovala, že alespoň trochu vnímá. "...nech toho..." "Ššššt...v pořádku...to bude dobrý..." Řeknu a dám své dlaně na jeho tváře. "Věř mi...bude to dobrý..." Opakuji, i když v mých očích je panika. Nevím, co mám dělat dříve. Hlavní bylo, abych se podívala, jak velké rány to jsou. A tak, ať řekne cokoliv, triko mu sundám... |
| |
| "Ren..." oslovím jí znovu, stejně tiše, stejně zlomeně. Přitom chytnu její ruce, kterými se snažila zjistit kde jsem zraněný, jenže moje zraněný, nebo aspoň ty menší se už zatáhli. "...stačí... tohle není nutné..." řeknu polohlasně, zlomeně. I když jsem cítil, že některé rány ještě značně krvácejí, byla to je otázka času, kdy se začnou sami od sebe uzavírat. |
| |
| "Ren..." Chytl mě za ruce. "...stačí... tohle není nutné..." "Není nutné?! Dante! Ty krvácíš...." Dívám se na něj. Něco se mu rozhodně muselo stát, protože byl divný... Takový bez života. Držel mé ruce a znemožnil mě tak, abych se na jeho rány podívala. Dívám se mu do očí. Nebyly takové jako dřív, byly zlomené, bez života. "Dante...co se stalo..." |
| |
| Sklopil jsem svůj pohled a zabodl jej hluboko do dřevěné podlahy. "Co kdybych ti řekl, že...." začnu váhavě a jen letmě se na ní podívám. Poté zase sklopím pohled a zabodnu jej zpátky do podlahy. Trochu si povzdechnu. "...nejsem člověk?" řeknu nakonec zlomeně a odvážím se na ní aspoň trochu déle podívat. |
| |
| "Co kdybych ti řekl, že...." Krátce se na mě podíval. Pak svůj pohled opět sklopil. Na jeho pohledu bylo vidět, že trochu váhá. "...nejsem člověk?" Trochu déle se na mě podíval a v mých očích byla menší nejistota. Co? Proběhne mi v hlavě. "A co tedy jsi...´´ Dívám se na něj vážně a čekám na jeho reakci.... |
| |
| "A co tedy jsi...´´ Trochu jsem si povzdychl. Tohle byla otázka, na kterou jsem vlastně neznal odpověď ani já sám. "Já... vlastně ani já sám nevím..." řeknu a sklopím znovu pohled. "...moje matka... byla... člověk.... můj otec... třetí nejmocnější démon..." řeknu a znovu si povzdychnu. "Démoni... jsou ti, co tě věznili... a já je... zabíjím..." poodhalím jí část svého života, života, na který jsem nebyl zrovna pyšní. |
| |
| "Já... vlastně ani já sám nevím..." Neví co je? "...moje matka... byla... člověk.... můj otec... třetí nejmocnější démon..." Poloviční démon? "Démoni... jsou ti, co tě věznili... a já je... zabíjím..." Bylo toho na mě moc.... Trošku stáhnu ruce k sobě, aby mě pustil.... Poloviční démon, co zabíjí démony..? Přemýšlím zmateně. "A to mi říkáš až teď?...Nenapadlo tě třeba náhodou mi to říct včera večer? Jasně že nenapadlo...jen sis se mnou hrál...Proč bys mi něco tak důležitého říkal..." Řeknu a podívám se na něj trochu zklamaně. Nemohla jsem na něj být naštvaná za to co dělá. Tím, že zabíjel démony pomáhal lidem....Něco mi ale nešlo do hlavy, musela jsem se ho na to zeptat. "Zabíjíš démony i přesto, že jsi poloviční démon, proč...Proč bys to dělal?" |
| |
| Krátce jsem si povzdechl. Pustil jsem její ruce, vlastně jsem jí je ani nijak nedržel. Proč? To byla dobrá otázka i pro mě samotného. "Můj otec... Sparda... on, otočil se proti vlastnímu druhu... jenom, protože chtěl chránit lidi, stal se psancem. Ostatně, tím jsem i nyní já. Jenže, já to mám o to horší než měl on sám. Nepatřím ani do jednoho z obouch světů..." řeknu zlomeně. "Zvlášt-ě po tom, co před několika lety, zemřel můj vlastní bratr."¨ Stisknu v ruce kapesní hodinky, které jsem si přinesl s sebou. Znovu jsem si jednou volnou rukou podepřel hlavu. "Zůstal jsem sám... teď už úplně..." zašeptám tiše do tmy. |
| |
| Je mi ho líto. Chápu, že to nemá jednoduché. Jeho život mi teď připadal prázdný. Nevěděl, kam patří... Tak nějak přemýšlím, co mám udělat. Jedna moje část ho chtěla obejmout a říct, že není sám... Avšak druhá část chtěla mlčet... Kterou z nich mám poslechnout? "Ne..." Chvilku se odmlčím a ještě zvážím, že vím co říkám. "....už nejsi sám..." Dalo mi hodně odvahy, říct to takhle... |
| |
| "....už nejsi sám..." Lehce překvapeně jsem k ní pomalu vzhlédl. Nejistýma očima jsem jí pozoroval. I když jsem seděl, pořád jsem byl skoro o hlavu větší než ona. Pomalu jsem zvedl volnou ruku, kterou jsem jí zlehka položil na tvář. Jen na pár okamžiků jsem sklouzl pohledem k jejím rtům. Ne, tohle jsem udělat nemohl... a přesto... něco jsem ale udělat musel... Ruka na její tváři poté poamlu sjela po jejím krku na její rameno a poté přes její rameno na záda. Trochu jsem se k ní nahnul a zároveň jsem si jí rukou tak přitáhl k sobě. Objal jsem jí tak. Svoje čelo jsem si položil zlehka na její rameno a zavřel oči. "Děkuji..." zašeptal jsem do ticha. Za všechno.... |
| |
| Z počátku jsem byla lehce nervozní, když mi z tváře sjel na krk a tak pokračoval dál až na záda. Pak si mě přitáhl k sobě a objal mě. Byl to nevysvětlitelný pocit. Dám své ruce na jeho záda a lehce ho hladím. Položil si své čelo na mé rameno a v tom své ruce přesunu k jeho hlavě. Prohrábnu mu vlasy. "Děkuji..." zarazím se a mé ruce sjedou na jeho ramena. Mělo to být spíše naopak. Díky němu jsem živá... Dal mi možnost žít... "Nemáš mi za co děkovat..." Trochu víc ho stisknu. Cítím jeho vůni. Byla jako moje droga.... "Pojď...Přece tady nebudeš sedět na zemi..." Řeknu s lehkým úsměvem a ještě jednou své ruce přemístím na jeho záda. |
| |
| Dalo se říci, že jsem si užíval každého jejího dotyku. Bylo to něco, co mi scházelo už několik let. Byla tu sice Lady a Trish, ale ty před rokem záhadně někam zmizeli a já o nich od té doby nevěděl nic. Krátce jsem si povzdychl a s mírnou nechutí, jsem jí nakonec pustil a poodtáhnul jsem se od ní. Hodinky v ruce jsem však nepouštěl. "Pojď...Přece tady nebudeš sedět na zemi..." Přikývl jsem a pomalu jsem vstal. Za tu dobu se pode mnou utvořila hezká kalužka směsi vody a mé krve, která ze mě ještě trochu skapala, když jsem se zvedl. Oblečení, které ze mě ona stáhla (kabát a vršek) jsem nechal tam kde byly na zemi. Namířil jsem si to do koupelny, nikoliv se vykoupat, protože vody jsem měl za dnešek více než dost, ale naopak se usušit. |
| |
| Odešel do koupelny a v tu chvíli se zvedám i já. S povzdechem se podívám na kaluž směsi vody a krve. Vydám se ke stolu a beru do ruky plechovky, abych zjistila, zda někde něco nezbylo. Měla jsem docela žízeň.. Nikde nic, a tak se vydávám nahoru. Vím totiž, že až Dante bude chtít, sám přijde... Sedám si na postel, přičemž se opět opřu o čelo postele. Dívám se směrem k oknu a přemýšlím. Včerejší noc byla pro mě jediná krásná noc, co jsem za svůj život zažila. Každý jeho dotyk byl jako světlo. Světlo v temnotě... Přála jsem si, aby se mě dotýkal každou minutu dne. Neměla bych, ale s jistotou mohu říci, že k němu začínám něco cítit. Měla bych se sebrat a hned teď odejít, ale nejde to... Proč? Dám své ruce na čelo a zajedu do svých vlasů. Snažím se zabránit průchod myšlenek. |
| |
| Došel jsem do koupelny a stáhnul si naprosto promočené kalhoty. Zůstal jsem jen v černých boxerkách. Sáhl jsem po ručníku a začal si osušoval modrou hruď. Vsákla se do ní i krev a tak jsem zakrátko musel použít jiný, nový. Ten jsem už ale použil jen na vlasy. Zadíval sjem se do zrcadla a uviděl ty desítky ran, které byly po mém břiše a hrudi. Naneštěstí byly už všechny zatažené a nekrváceli. Krátce jsem si povzdechl a vydal se z koupelny nahoru, kde bylo v pokoji ve skříni moje oblečení. |
| |
| Dveře se otevřely a tím se díkybohu přerušilo mé myšlení o včerejší noci. Dovnitř vešel Dante. Měl pouze černé boxerky, a tak jsem se musela pousmát. Mlčky ho sleduji. Můj úsměv však zmizel, když jsem uviděla všechny jeho rány a jizvy. Panebože... Trochu se překvapím. |
| |
| S ručníkem na hlavě jsem sotva viděl na schody, po kterých jsem stejně šel víceméně jen po paměti. Tak nějak jsem ani nevěděl, že není dole, takže když jsem došel. Takže, když jsem si trochu povytáhl ručník, abych si vzal ke skříně něco suchého, uviděl jsem jí jak sedí na mé postely. Nasucho jsem polkl. Ne, že bych se styděl, neměl jsem za co taky. |
| |
| "Ty jizvy máš všechny z bojů?" Dívám se na něj a pak pohlédnu po očku na jizvy. Měl jich skutečně mnoho... Čekala jsem co bude dělat, vypadalo to, že si chce vzít čisté oblečení. Taky co jiného... Vstanu z postele a stojím vedle ní. Mám podivné nutkání jít k němu, ale bylo mi to divý, a tak jen stojím a čekám na jeho odpověď... |
| |
| Na pár vteřin jsem zabodl zase pohled do podlahy, ale poté jsem se podíval zpátky na ní. Na její otázku jsem jen přikývl. Byla ode mě jen pár kroků, které jsem nakonec trochu rozpačitě překonal. Ocitl jsem se jen pár centimetrů od ní. Ručník jsem nechal lehce sklouznout na ramena. Zvedl jsem ruku a jemně jí položil na její tvář, stejně jako předtím dole. Po tom co bylo dole jsem své nutkání už dlouho potlačoval nemohl... Pomalu jsem se k ní začal sklánět a přivírat oči. Pár centimetrů o jejích rtů jsem se zastavil, stejně jako minulou noc. Pár sekund jsem takto zůstal, jako bych snad váhal. Pak jsem ale zavřel oči úplně a dokončil jsem co jsem začal krátkým polibkem. |
| |
| Vypadal trochu... No divila jsem se, že se ke mě odvážil přijít, protože já bych to asi nedokázala... Svou ruku mi položil na tvář a já svou dlaň položila na jeho ruku. Pomalu se ke mě skláněl a já trochu znervóznila. Pár centimetrů od mých rtů se nakonec zastavil. Viděla jsem, že malinko váhal. Najednou zavřel oči a políbil mě. Nervozita ze mě vyšla, stejně rychle jako přišla. Jako by mě jeho polibek přenesl do ráje. Když jeho krátký polibek skončil, oplácím mu ho, avšak můj polibek byl o něco delší.. Poté se od něj maličko odtáhnu tak, abych viděla do jeho očí. Dám svou dlaň pryč z jeho ruky, kterou měl na mé tváři a následně svou dlaň přesouvám na jeho obličej. Trochu se pousměji. |
| |
| Když se kousek poddtáhla, jen nepatrně jsem pootevřel oči. Myslel jsem si, že jsem zašel moc daleko, vlastně zřejmě jsem asi zašel moc daleko, ale z jejích reakcí jsem nic takového nevycítil. Nemohl jsem prostě... Znovu jsem zavřel oči úplně a znovu jsem přitiskl své rty na ty její. Vzal jsem si další, ne pak další, vlastně jsem jí pomalu a jemně začal líbat. Ruka z její tváře se pomalu společně s tou druhou přesunula na její boky a maličko jsem jí k sobě přitáhl. Nemínil jsem nijak přestat... |
| |
| Chvilku se na něj dívám. V tom se naše rty opět setkaly. Ovšem, nebyly to ledajaké polibky. Začal mě jemně líbat. Zachvátil mě pocit, pocit štěstí... Své ruce přemístím na jeho ramena, kde měl ručník. On své dal na mé boky a přitáhl si mě více k sobě. Venku stále zněla melodie, kterou způsoboval déšť při nárazech na okno. O to víc tato chvilka byla romantičtější. Vypadalo to, jako scénka z romantického filmu. Byl v tom ale zásadní rozdíl....Jaký? Film je film, avšak tohle je skutečné... |
| |
| Svoje ruce jsem přesunul z jejích boků, na její kříž a několikrát jí po něm lehce prsty pohladil. Nepřestával jsem jí přitom stále líbat, jemně a něžně. Jemně jsem jí donutil aby udělala tě pár krůčků zpátky k postely a když jsem pocítil, že dál už nemůže, své ruce jsem jí přesunul na záda a víc jí k sobě přitiskl a poté jsem jí jemně a pomalu položil na postel za ní. Sám jsem šel dolů a sní, jen s tím rozdílem, že jsem si nelehl úplně jako ona, zůstal jsem opřená o své předloktí a kolena. |
| |
| Své ruce přesunuje na můj kříž a lehce mě pohladí. V tu chvíli jsem jako hadrová panenka. Dělám pomalé krůčky zpět k posteli a nechám, aby mě vedl. Věřím mu... Když už jsem dál nemohla, dal svou ruku na má záda a přitiskl mě na sebe. Pomalu mě pokládal na postel. Ležím na zádech a on zůstal opřený o své předloktí a kolena. Odstrčím ho od sebe s mírným úsměvem. Může to vypadat jako zastavení, ale je to právě opak... Následně přetahuji přes svou hlavu jeho triko, co mám na sobě... |
| |
| Když si začne přetahovat tričko, jemně jí zastavím. "Nech jej tam, kde je. Ještě mi tu nastydneš..." řeknu s mírným úšklebkem a během toho, jí stáhnu ono tričko, které bylo mimochodem moje ale ona v něm byl celkem roztomilá, zase zpátky jak bylo. Přitom jí věnuji menší pusu. Né, že by mě v tomhle směru nelákala, ale dneska se stalo až moc špatných věcí... |
| |
| Chtěla jsem si svléci tričko, ale? Jemně mě zastavil a já se trochu podivila. "Nech jej tam, kde je. Ještě mi tu nastydneš..." "Promiň...vím jaký si měl dnes den..." Chápu, že toho na něj bylo dnes dost... Než stačím něco dalšího říci, dostávám od něj menší pusu. Byl stále nade mnou, a tak krásně vidím na jeho oči. Položím mu dlaň na tvář a sleduji je... Čistější oči jsem jakživ neviděla... Ukazováčkem přejedu přes jeho tvář a sjíždím na krk. "Vážím si toho, že jsi mi řekl pravdu...Pravdu o tom, kdo jsi..." |
| |
| Když mi položí svou ruku na tvář, lehce jsem přivřel oči. Miloval jsem tohle gesto. Nicméně, potom co řekne se k ní jen skloním a věnuju jí delší polibek na čelo. "Říkal jsem, že sám nevím... kdo vlastně jsem..." řekl jsem během toho polohlasně. Poté jsem se od ní pomalu odtáhl. Slezl jsem z postele, ze skříňky jsem vytáhl čisté a suché kalhoty, do kterých jsem se za pochodu k pokoje nasoukal. Měl jsem hlad a chtělo to pizzu... |
| |
| Věnoval mi polibek na čelo a na mé tváři se objeví úsměv. "Říkal jsem, že sám nevím... kdo vlastně jsem..." "Nemusel si říkat nic, ale přesto si mi to řekl..." Šlo mi hlavně o princip. Skutečně mi nemusel nic říkat, protože mě do toho nic není. Přesto mi to řekl a toho si vážím.... Vstal z postele, aby si ze skříně vzal čisté kalhoty, do kterých se nasoukal cestou z pokoje. S povzdechem vstanu a následuji ho dolů. Být sama nahoře? Co bych tam jako sama dělala? Proto jsem šla za ním.... Jakmile sejdu dolů, dojdu k oknu, do kterého stále bubnoval déšť... Avšak méně než předtím... |
| |
| Došel jsem dolů a sáhl pro sluchátko. "Jeden rajčatovo-česnekoví speciál... jo, s italskou šunkou... žádný olivy... adresu znáte..." řekl jsem a hodil sluchátko zpátky. Poté jsem si sedl na roh stolu a vyčkával jsem poslíčka. Mezitím jsem z něj vzal do ruky oni kapesní hodinky, které jsem tam položil. Na sklíčku byl puklinka a zaschlá krev. Promiň příteli... |
| |
| Opět si objednával pizzu. Jí vůbec něco jiného? To si takhle objednává pizzy bez zaplacení? Nebo platí? To jsou nepodstatné otázky... Sleduji ho a uvidím, že má v ruce cosi. Byly to hodinky... Pomalu se zvedám z gauče a zamířím k němu. Uvidím, že na sklíčku hodinek je puklinka a krev, která vypadala už starší. Byla již zaschlá. "Komu ty hodinky patřily?" Zeptám se opatrně a sleduji, zda o tom chce mluvit....Do ničeho ho nutit nebudu... |
| |
| Sevřel jsem je v dlani. "Příteli..." řekl jsem těžce. "Dlouholetému příteli." dodám a jednu ruku jí položím okolo pasu a přitáhnu si jí k sobě. Teď jsme byly konečně stejně vysocí, ale jen díky tomu, že jsem seděl na tom stole. Položil jsem si hlavu na její hruď, nad jejíma ňadrama a přivřel oči. "Zemřel... protože se se mnou znal..." |
| |
| Vyslechla jsem ho. Kupodivu mi řekl o dlouhodobém příteli, kterého musel mít hodně rád. Usuzuji z jeho reakce... Dal mi ruku okolo pasu a přitáhl si mě. Vidím, že to i dnes nese velmi těžce... Položil si hlavu na mou hruď a já dala své dlaně na jeho záda, přičemž ho po nich hladím. "Zemřel... protože se se mnou znal..." "Dante...Každý jednou musí zemřít a někdy je to dřív, než by člověk chtěl..." Přestanu ho hladit. "Nesprávná doba, nesprávné místo...někdy nejde nic udělat...nijak pomoct..." Věnuji mu polibek do vlasů. |
| |
| Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. "Ty to nechápeš..." řeknu tiše. "Démoni ho zabili... přímo... přímo před mýma vlastníma očima..." pomalu jsem jí pustil, ale hlavu jsem pořád nechával tak jak byla. Zavřel jsem oči, protože cítil, že kdybych je nechal otevřené, slzy se povalí ven. "Všichni... na kterých mi záleželo... matka... otec... i bratr... pak i Trish a i Lady... všichni..." Jednou rukou jsem sevřel okraj stolu a ten výrazně zapraskal. Začal jsem ho tou rukou drtit, jako kdyby to byla jen hrouda nějaké plastelíny. |
| |
| Ztratil osoby, které měl rád. Proto je pochopitelné, že mu chybí. Sama dobře vím, jaké to je. Nechal položenou hlavu na mé hrudi, ale jinak mě již nijak nedržel. Uslyším praskání. Můj pohled se zaměří na zdroj. Byl to on. Respektive jeho ruka, která svírala okraj stolu. Dávám své ruce z jeho zad a přemisťuji je do jeho vlasů. "Dante...vím jak se cítíš...vím jak moc ti chybí, i když jsem je neznala....Blízká osoba je jako druhá polovina nás samých..." Hladím ho ve vlasech. Trošku mě děsilo, když drtil toho chudáčka. Ano, myslím stůl. Avšak vím, že ho to ještě stále bolí...Takže jeho reakce chápu. Přesto se snažím, aby přestal stůl svírat... Snažím? Pouze slovně, nic jiného nezmůžu. "Chceš o tom mluvit?" Zeptám se ho nenaléhavě. Snažím se mu být spíše oporou, než vyzvídačkou. Protože myslím, že opora je hodně důležitá. Někdo, kdo vás podrží i v těch nejhorších chvílích... |
| |
| "Nevíš..." pronesu a odtáhnu se od ní. Hlavu nechávám skloněnou, nepodíval sjem se na ní. "To... že si.. se mnou takhle..." řekne nejistě a jen lehce zvedne hlavu a hřbety prstů jí pohladím po tváři. Pak zase sklopím hlavu. Nepatrně s ní zavrtím. "... nevím co... se stane pokud se cokoliv... stane tobě..." řeknu. Pak se ozve křupnutí a ten kus, který jsem žmoulal v ruce, jsem urval úplně. |
| |
| V jeho hlase a chování šlo poznat, jakoby mi říkal že se mi může cokoliv stát. Měl pravdu. Člověk nikdy nezná svůj osud... "... nevím co... se stane pokud se cokoliv... stane tobě..." "Nic se mi nestane...." Možná poznal, že můj hlas byl nejistý. Stát se mohlo skutečně cokoliv. Avšak? Vidět ho v takovém stavu, taky by jste se ho snažili uklidnit vším možným. Ulomil kus ze stolu, jako by to bylo nějaké pravítko. Po očku sleduji kus, který držel v ruce. "Dante..." Položím svou dlaň pod jeho bradu a lehce ho nutím, aby se na mě podíval. Nakonec upřímnost stejně vyhrává... Říkat mu, že se mi nic nestane? To přece sama nevím... "Stát se může cokoliv ale věř, že vždycky budu stát při tobě...vždycky..." Musela jsem mu to říct... Upřímnost je jedna z mých "špatných?" vlastností. Avšak? To, že se mi může stát cokoliv on určitě věděl. Důležité bylo to, co jsem řekla za tím... Protože jsem to myslela vážně... Pohladím ho lehce po tváři a lehce ho políbím na tvář. |
| |
| Nic jsem neříkal ale ani nedělal. Pak jsem odložil ony hodinky vedle na stůl, zahodil jsem i to dřevo a znovu jí chytnul, tentokrát oběma rukama a hlavu jsem si opřel jsem jako předtím. Jen v tom byl malý rozdíl a sice to, že tentokrát jsem jí držel tak, jako bych se bál, že když jí pustím, rozplyne se jako mlha. Nechtěl jsem si to sám sobě přiznat, ale začala pro mě znamenat mnohem víc, než jsem si já přiznával. A taky jsem měl tak trochu pocit, že se historie krapet opakuje... táta by měl asi radost... |
| |
| Odložil ony hodinky a zahodil i kus dřeva. Čekalo mě překvapení. Vůbec jsem nečekala, že to udělá. Objal mě. Avšak ne jen tak obyčejně. Chytl mě oběma rukama a hlavu si položil tam, kam předtím. V čem to bylo výjimečné? Výjimečné byl jeho stisk obětí. Stisk byl pevný, avšak jemný... Jako by mi tím cosi naznačoval. Položím své ruce opět na jeho záda. Stejně jako on i já ho pevně držím. Měla jsem pocit, jakoby to byl jen sen, ze kterého se probudím... V jeho obětí jsem se cítila šťastně, bezpečně a? Není podstatné rozebírat všechny své pocity. Je ale nutné vědět, že jsem si přála, abych ho už nikdy nemusela pustit... |
| |
| Nevěděl jsem, jak dlouho tam ten poslíček stál, než jsem si ho všimnul. Nechtíc jsem jí nakonec pustil a rozešel jsem se k němu. Doslova jsem mu vyrval onu krabici z rukou. Poté jsem mu zabouchl dveře přímo před nosem, ještě než se stačil zmátořit na nějaké slovo. Nádherně voněla a já při cestě na gauč snědl jeden dílek a další načal. Poočku jsem po ní pokukoval, protože mi bylo jasné, že bude zřejmě chtít taky... Jenže pizza, byla prostě moje... |
| |
| Pustil mě a já se trochu ušklíbla. Otočím se a spatřím poslíčka, kterému Dante vyrval krabici s pizzou a zabouchl mu dveře před nosem, tak jako předtím. Chudák poslíček, už po druhé s prázdnou... Bůh ví, zda vůbec po druhé... Podle jeho stravovacích návyků, které jsem zatím uviděla mohu soudit, že? Moment... které jsem zatím uviděla? Neviděla jsem nic jiného než pizzu... Jí jen pizzu? Okamžitě si vzal jeden kousek a cestou na gauč další. Pokukoval po mě a vypadal, jako divoká šelma hlídajíc si svou kořist. Vypadal docela roztomile. Pomalým krokem jdu ke gauči zezadu. Skrčím se tak, abych mohla mít svou bradu položenou na jeho pravém rameni. Skutečně vypadal, jako by si pizzu chránil. Bylo to až neskutečné. "Dante?" Řeknu s pohledem štěněte a dívám se na pizzu, která tak krásně voněla. Vypadal jako malé dítě, které si chrání svou oblíbenou hračku, však i takový měl pohled... |
| |
| Podíval jsem se na ní pohledem, který říkal něco jako: Co chceš? Pak mi ale dle jejího tónu došlo co to vlastně bude chtít a trochu jsem se zašlebil. "Tsche." ušklíbl jsem se a nasoukal do sebe třetí kousek. Sáhnout mi na pizzu totiž znamenalo podepsat si tím okamžitě rozsudek smrti, ať už pro démony nebo lidi. Pizza byla prostě moje, je moje... |
| |
| Ušklíbl se a spokojeně do sebe nasoukal další kousek. Uhm? To jako vážně? "Notak Dante...jeden kousek..." Otáčím svou hlavu na jeho rameni tak, abych na něj koukala. Nešlo si nepovšimnout, že je trošku...majetnický? Tedy pokud jde o pizzu. Měla jsem hlad a žízeň, avšak z jeho chování to vypadá, že budu asi o hladu... Zkouším znovu škemrat. "Přece nesníš celou pizzu sám..." |
| |
| "Tsche." znovu se ušklíbnu a nacpu do sebe další kousek. "Je vidět, že mě až tak moc dobře neznáš." odseknu a ukousnu si z dalšího dílku, což ale v mém případě znamenalo, že více jak čtvrtinu onoho kousku. "Jsou dvě věci, mezi které se nikdy nesmíš postavit - pizza a jahodový pohár." řeknu a pokusím se do pusy nacpat onen zbytek dílky, který jsem nakousl. |
| |
| Po tom co mi řekl? No musím říci, že mě to trochu překvapilo. Ale že až tak by to myslel vážně? "Chceš říct, že mi nedáš ani jeden kousek?" Dám svou hlavu pryč z jeho ramene a překvapeně na něj koukám. Opravdu to vypadalo, že to myslí vážně.... V tuhle chvíli bych nejraději šla, a něco si koupila. Nehodí se říkat slovo ukrást.... Neměla jsem peníze, a tak by nebylo na výběr. Horší byla věc, kvůli které jsem to udělat nemohla. Měla jsem na sobě jen tričko... Jeho tričko. Takhle přece nemůžu ven...A... ještě v tomhle počasí... Dvě věci, mezi které se nikdy nesmím postavit? Zamyslím se naštvaně. Natáhnu ruku ke krabici s pizzou, kterou držel, s úmyslem vzít si jeden kousek... |
| |
| Viděl jsem její pokus o to, mi sebrat, ale to se jí nepodaří. Volnou rukou, jsem jí chytl tu její a odložil onu krabici se zbytkem pizzy na konferenční stolem před gaučem. Poté jsem se šibalsky zazubil a za onu ruku, jí přes opěradlo stáhl dolů, k sobě na klín. Byla v mém klíně na zádech. "Říkal jsem ti to." pousmál jsem se šibalsky. "Budu tě muset potrestat..." |
| |
| Chytl mou ruku a já se svou rukou táhla tak, abych se mu vyvlíkla. Ovšem zbytečně. Položil krabici stoleček před gaučem a stáhl mě k sobě na klín. "H-hej" Ležím na zádech v jeho klíně a pobaveně se pousměji. "Potrestat? ani jsem se jí nedotkla, jen jsem se k ní natahovala, což může mít více vysvětlení..." Krátce na něj vypláznu jazyk. Upnu na něj své modré oči a pobavený úsměv, který stále zůstával na mé tváři. |
| |
| Můj šibalský úsměv mi nemizel z tváře. "Ale chtěla si a to už jako záměr pro potrestání stačí." řeknu a přitom se k ní sehnu natolik, jako kdybych jí chtěla políbit, ale několik centimetrů od ní jsem se zastavil. můj šibalský úsměv se o to rozrostl a začal jsem jí rukama lehtat na bocích. |
| |
| Sehnul se ke mě a já z něj nespouštím oči. Čekám, co bude chtít udělat... Až poté poznávám, že čekat byla chyba. Začala jsem se různě kroutit a smát. Lechtal mě na bocích, přičemž se musím přiznat, že jsem lechtivá. Ale myslím, že to už jste poznali... "D-Dante!" Křiknu při smíchu a stále se různě kroutím. Snažím se mu kroucením nějak vysmeknout. |
| |
| Můj úsměv stále nemizel a i když se kroutila a snažila se tak uniknout mým rukám, pořád jsem měl jaksi navrh, protože jednak moje síla byla o mnoho větší než normálního člověka a taky prostě protože, že jsem chlap a i kdybych nebyl polodémonem, už jen to, že jsem chlap bylo dostatečné, abych udržel nějakou tu holku. Nakonec jsem přestal a chytnul její ruce tak, aby se nemohla případně bránit. "Vzdáváš se?" zazubím se. |
| |
| Byl mnohem silnější než já, a tak se dalo předpokládat že vysmeknout se mu mi neprojde. Přeci jen, byl to muž... Po chvilce ale přestal. Trochu jsem se zakašlala ze smíchu. "Vzdáváš se?" "Jde o pizzu, takže? Ne...nevzdávám" Provokativně se na něj podívám, když přestanu kašlat. Můj úsměv se zvětší. Držel mě ruce, a tak nešlo nic dělat. Nemohla jsem se bránit. Jak už jsem řekla, byl silnější. |
| |
| Skloním se k jejímu uchu. "Nikdy nemůžeš zvítězit, zvláště né, pokud se jedná o pizzu." řeknu polohlasně u jejího ucha. Poté jí věnuji letmé políbení na onen ušní lalůček. Z klína si jí stáhnu přímo na gauč a znovu se tak ocitnu nad ní, jenže přitom jsem jí stále držel oni ruce. Pomalu jsem se od jejího ucha přesunul k jejímu krku, na který jsem jí začal pomalu, velice pomalu líbat. |
| |
| Sklonil se k mému uchu. Trošku jsem sebou cukla, ale byl to takový reflex, protože mě držel ruce. Věnoval mi letmé políbení na ušní lalůček a já na chvilku přivřela oči. Hned je ale opět otevřu. Stáhl mě z klína na gauč. Stále byl nade mnou. "Dan-..." Nedořeknu jeho jméno, protože mě začal pomalu líbat na krku. Nutilo mě to přivřít oči, protože to bylo příjemné. Trochu mě ale znervózňovalo, že mi držel ruce... Snažím se své ruce dostat z jeho sevření... |
| |
| Její reakci jsem se jen pousmál. Nakonec jsem jí věnoval lehké, jemné kousnutí a poté jsem se trochu odtáhl. "Pořád se nevzdáš?" řeknu šibalsky. "Uznej sama, že nade mnou nemůžeš prostě vyhrát." zazubím se. |
| |
| Lehce a jemně mě kousl, čímž se mi na tváři objevil široký úsměv. Na jeho otázky nešlo odpovědět jinak než tak, že si stále budu stát za svým... "Ne...pořád se nevzdám...a ani nic neuznám...nemám co uznat..." Dívám se na něj pobaveně. |
| |
| Trochu víc se pousměju. Chtěl jsem jí potrápit ještě trochu víc, ale zmocnil jsem mě podivný pocit. Pocit, jakoby za mnou někdo stál. Dřív, než jsem se stihl otočit, pocítil jsem prudkou ostrou bolest v hrudi. Když jsem se podíval, viděl jsem jak mi v hrudi trčí špička mého meče, Rebellionu. Pocítil jsem vlastní krev, jak se mi navalila do pusy. Podíval jsem se za sebe. Byl to ten neřád, co jsem si myslel, že jsem ho tady vyřídil. Zdá se, že jsem se mýlil. Podíval jsem se zpátky dolů na Ren. Neměl jsem sebou svoje pistole, tudíž mi jako jediná možnost zbývala... "Zavři oči..." řeknu jí. Nechtěl jsem, aby to viděla.. |
| |
| Uviděla jsem, jak Dantovi kouká z hrudi špička meče. Trochu jsem se polekala. Chtěla jsem něco udělat, ale stále mě držel. "D-" Nestihnu doříci jeho jméno, protože mě přeruší. "Zavři oči..." Zavírám oči, avšak opět je otvírám. Nemohla jsem je mít zavřené a nevědět, co se děje... Měl v sobě meč! Byl to instinkt, který mi říkal, ať je otevřu.... |
| |
| Pustil jsem Ren, a jednou rukou chytnul špičku Rebellionu, která mi trčela z hrudi, aby s ní nemohl nijak dál hnout. Nezabránil jsem tomu, abych se přitom trochu nepořezal. Pevně jsem zatnul zuby. Bělmo v mých očích začalo ustupovat a nahrazovala jí orandžová barva. Na obličeji se mi začali oběvovat malé černé a červené šupinky a nejenom na obličeji, vlastně na celém těle. Ruka, kterou jsem držel onen hrot se změnila úplně, v jakýsi černo-červený pařát s drápy. "Vybral sis špatnou dobu..." procedím mezi zuby, které částečně už nepřipomínali lidské, ale tesáky nějaké šelmy. Zároveň můj hlas nezněl úplně normálně... |
| |
| Sleduji, jak se mění. Měla jsem mít zavřené oči, ale nešlo to. V očích se mu objevovala oranžová barva. Po celém těle se mu začaly objevovat malé černé a červené šupinky. Trošku mě to překvapí. Držel hrot meče, který měl v sobě zabodnutý. Avšak jeho ruka se měnila v jakýsi pařát. Jeho zuby vypadaly zvláštně. Skoro už nepřipomínaly zuby lidské. I jeho hlas byl jiný. Navalil mě nátlak jakési temnoty... Jako v tom snu... S mírným strachem sleduji, co se bude dít... |
| |
| Množství šupin se zvětšovalo a já pomalu začínal podléhat potlačovanému vzteku. Zvedl jsem se, stále držíc hrot meče, a poté táhnouc onoho démona, který nechtěl meč pustit, jsem hodný kus poodešel od gauče. Uchopil jsem špičku meče i druhou, stejně změněnou rukou a prudce za něj zabral, takže jsem meč v sobě ještě víc do sebe zabodnul. A potom znovu, dokud jsem necítit, že je ten démon skoro u mě. Velké množství mé krve přitom dopadlo na zem pode mnou. V tu dobu už byly na mě vidět nejenom šupinky, ale i některé části mého těla už rozhodně nepřípomínali lidské tělo. Poté jsem pořádně sevřel onu čepel, ignoroval sjem to množství krve, které přitom dopadlo k té co už byla na podlaze. Místností se rozlehl nelidský řev, které jsem měl nasvědomí já. Použil jsem většinu síly, abych ze sebe vytáhl svůj meč, což se mi nakonec povedlo, neobečlo se to bez zvětšení oné díry, kterou jsem měl v hrudi a také dalšího velkého množství krve, které skončilo na podlaze. Jenže já nehodlal použít Rebellion. Zabodl jsem ho do země a s prudkým otočením jsem se vrhnul na toho démona, jenže v tu chvíly jsem už nebyl já, tedy rozhodně jsem se nepodobal člověku. Vrhnul jsem se na něj a černými pařáty s drápy jsem jej začal cupovat nakusy... Zobrazit SPOILER  |
| |
| Už mi vůbec nepřipomínal člověka. Byl z něho démon. Démon, okolo kterého byla temnota. Moc dobře vím, že má dobré srdce, ale teď? Jakoby to ze mě chvílemi vyprchalo. Zvedl se a poodstoupil od gauče. V tom se zvedám i já. Avšak tak, abych se od nich mohla následně vzdálit. Místností se rozlehl nelidský řev. Byl Dantovo....I když spíše jeho démonické části... Bylo tu množství krve, které měl na svědomí Dante. Krev šla z jeho rány na hrudi. Podařilo se mu vytáhnou ze sebe meč, který do něj zabodl démon. Meč následně zabodl do podlahy. Vrhl se na démona svými pařáty. Už to nebyl on. Ten Dante, o kterého jsem měla strach... Byl to démon... Démon, který zabíjí démona... Moc dobře si uvědomuji, že tam Dante někde je... někde uvnitř, ale... Já viděla jen démona... |
| |
| Bylo vice nez jasne zedemon oproti me v tehle podobe nemel sebemensi sanci. Zvlastne kdyz mnou protekal vztek a pomstichtivost za sve pratele a mozna i trochu za to co udelali Ren. Trhal jsem ho pomalu a po kouskach. Prvne jsem mu utrhnul postupne vsechny koncetiny a pote ruzne rohy a vystupky. Pote ale jako bych si myslel, ze to neni dostacujici, zasekl jsem do nej drapy, rozevrel tlamu a pustil se do nej. Vrchni maso s kuzi jsem jen odtrhnul a vyplivul, zato kdyz jsem se dostal k srdci a jeho vnitrnostem, zacal jsem je polykat. |
| |
| Když ho trhal, bylo to ještě dobré. Nejdříve mu utrhl všechny končetiny a poté to ostatní. Ale pak... Zasekl do něj drápy, rozevřel mu tlamu. Vrchní maso s kůží odtrhl a vyplivl, za to když se dostal k srdci a jeho vnitřnostem, začal je polykat. Chytnu si pusu. Myslela jsem, že za chvilku bude na podlaze, něco nechtěného... Ano, bylo mi zle. Začnu pomalu couvat tak, abych se uličkou dostala ke koupelně. Ale místo toho pomalu narážím na zeď. Sleduji vše, co dělá... Bylo to hrozné... |
| |
| Kdyz jsem mel nakonec dost, nechal jeho nehybne mrtve telo tak jak bylo. Postavil jsem se a znovu zarval onim lidskym rykem na celou mistnost. Pak bylo ticho. Slysel jsem svuj vlastni velmi tezky dech. V puse jsem citil znamou pachut krve, ktera mi taktez jeste trochu odkapavala od ust. Pak jsem ale ucitil ten pach. Byl znami a nepatril demonovi. Podival jsem se jejim smerem. Udelal jsem nekolik kroku smerem k ni. Kdyz jsem ale uvidel strach v jeji tvari, zastavil jsem. Podival jsem se na sve ruce a pote se s nimi chytl za hlavu. Podlomili se mi zoufale nohy. Tohle jsem nechtel!! Nechtel jsem tohle... tak moc... nechtel jsem aby me takhle videla!! |
| |
| Postavil se a znovu zařval. Trochu jsem sebou cukla, ale jen nepatrně... Otočil se na mě a já uviděla, jak mu z úst kape krev. Udělal ke mě několik kroků, ale já uhnula do strany, protože stojím těsně u zdi a dozadu již nemohu. Podíval se na své ruce a poté se s nimi chytl za hlavu. Nohy se mu podlomily a já měla takové nutkání jít k němu, ale nemohla jsem... Nešlo to... Dívám se na něj a mé oči se leskly. Tak zvláštně se třpytily. Jako by v nich byly slzy, které chtěly vyjít ven... |
| |
| Nejradeji bych sam sebe probodl, nebo jeste lip, rozkouskoval stejne jako toho demona. Chtel jsem pokracovat v otcove odkazu ale misto toho jsem se nechal usnest vlastnimi city a touhou po pomste. Zmohl jsem se na neco co pripominalo litostny narek. |
| |
| Dívala jsem se na něj. Vydal ze sebe něco, co připomínalo lítostný nářek. Po tváři mi stékala slza, která následně dopadla na zem. Nevím co dělat. Trošku panikařím. Udělám krok blíže k němu. Opět se ale stáhnu. Nakonec sama sebe přesvědčím a udělám pár kroků k němu. Kleknu si na kolena a snažím se na něj dlouze podívat. Natahuji svou ruku, která se klepala, jak ratlík v zimě. Nešlo to... Stáhnu svou ruku zpět a jen se na něj mlčky dívám.... Z mých očí vyšlo pár slz, které byly pro něj... Jeho lítost mě tak moc bolela, ale z nějakého důvodu jsem ho nemohla obejmout... Bolelo mě vidět ho takhle... |
| |
| Pozoroval jsem jak ke me zkusila natahnout ruku. Ale pak ji stahla zpet. Ostatne, dalo se to taky ocekavat... "Vidis?" rekl jsem polohlasne, stale jeste s onim demonickym prizvukem. "Rikal jsem, ze... nevim kdo jsem.... ani clovek... ani demon... jen... zruda..." rekl jsem stejne polohlasne. Pohled jsem mel pritom hluboko zaboreny v podlaze pode mnou. Rana na me hrudi porad slabe krvacela, ale to byla ta posledni vec, ktera meted zajimala. |
| |
| Chvilku zavřu oči a následně je otevřu. Přála jsem si, aby to byl jen sen, ale nebyl... Musím přijmout skutečnost... Tak hrozně mě bolelo to, jak řekl že je zrůda... "Ne..." Řeknu tiše a dodám. "Nejsi zrůda" Dívám se na něj. Díval se do země. Cítím jeho bolest... Po očku se podívám na jeho ránu, která stále slabě krvácela... Popojdu na kolenech tak, abych byla u něj. I když musím přiznat, že jsem musela sebrat hodně odvahy. Dám svou ruku na jeho rameno. Trošku se chvěji to ano, ale bylo to nepatrné... |
| |
| Její dotyk způsobil, že jsem pomalu začal měnit zase zpátky, ale jen opravdu pomalu. V mých očích se začala znovu oběvovat ona bledě modrá barva, která vypadala skoro až do běla. Pomalu jsem se na ní z bolestí v očí.¨ "Co teda jsem?" zeptal jsem se s onou bolestí. Trochu jsem pochyboval o tom, že ona by mi to byla schopná povědět, když jen před několika málo dni oběvila tenhle podivnej svět. |
| |
| Musím ho obejmout. Po té otázce a ta jeho bolest v očích. V tu chvíli mi bylo jedno, že nemá lidskou podobu... Pomalu se začal měnil zpět. Objala jsem ho a odpověděla na jeho otázku. "Nevím...nevím Dante..." Řeknu a víc ho stisknu. "Něco si ale pamatuj..." Trošku se od něj odtáhnu a dívám se mu do očí, ve kterých se zase začala objevovat ona modrá barva. "I kdyby jsi byl jen démon, člověk, nebo cokoliv jiného....je to jedno, pokud zůstaneš takový, jaký jsi...Máš dobrý srdce a v tomhle případě nezáleží co jsi, zda si démon, nebo člověk...Pro mě budeš vždy ten, kdo mi pomohl a ukázal, že dobro stále existuje..." Položím mu svou ruku na tvář a koukám, jak se mění zpět. |
| |
| Nic jsem neříkal, jen jsem mlčky naslouchal tomu, co ona říkala. I když jsem se snažil, pomalu jsem se měnil opravdu pomalu. Pořád mi po těle zůstávali ony šupinky. Při jejím dotyku jsem jen přivřel oči. Já sám se jí ale už bál dotknout. |
| |
| Při mém doteku přivřel oči a tak jsem se jen mírně pousmála. "Jsi výjimečný člověk Dante...Je jedno jestli vypadáš jako démon nebo jako člověk...Hlavní je, co máš uvnitř...A tím jsi výjimečný..." Dám svou ruku pryč z jeho tváře. Trošku se odmlčím a zvažuji, zda mu to říci... "I kdyby jsi byl jen démon, bez lidské podoby...Byl by si pro mě stále ten nejdůležitější..." Ne..není to jen proto, že už nikoho nemám... I kdybych měla rodinu, tak i on by byl jeden z těch důležitých... Smířit se s tím, že je na půl démon je těžké. Zvláště potom, co mám onu zkušenost, ale on je jiný... Sleduji ho se zvláštním hřejivým pocitem. "Jednou to muselo přijít...Nevidět tvou druhou tvář, je jako poznat jen půlku tvé osobnosti......Je pravda že...mě trošku zaskočilo tvé chování....ale...to je v pořádku..." Ukazováčkem mu přejedu po tváři a sjedu až na krk. "Ráda jsem tě poznala... Ale myslím, že bys byl raději sám... Tvá slušnost mě dovolila tady zůstat, než mi bude lépe... Ale už je čas, nechat tě žít život, který si žil doteď... Proto bude lepší, když odejdu, hned zítra..." Podívám se k oknu. Ne, v tomhle počasí se mi ven jít nechtělo. Co to říkám?! Nechci odejít! Chci mu být po boku v dobrém i ve zlém. Být s ním za každou cenu. I kdyby to mělo znamenat, že nebude mít podobu člověka.... Byl pro mě výjimečným. Nemůžu od něj jen tak odejít, ale myslím, že to bude lepší... Políbím ho na čelo a ještě jednou ho pevně obejmu. Nejraději bych se k němu přilepila, jen abych s ním mohla být, ale nejde to... Jednak nemám lepidlo a... zní to divně... Hodně divně. Já a ty moje nápady... Mé slzy stékaly dolů a kapaly na jeho záda. |
| |
| Znovu jsem jí mlčky poslouchal. V puse jsem pořád cítil onu známou pachuť. Pak jsem si ale musel aspoň část krve z pusy utřít, protože se mi nepříjemně lepili k sobě. Chvíli jsem otálel, když mě objala. Nebyl jsem si jistý sám sebou. Jestli se třeba příště nevrhnu potom i na ní, teď k tomu totiž nebylo daleko... Ty slzy co sjem cítil na zádech, už jsem se prostě nedokázal držet zpátky. Objal jsem jí rukama a přitiskl k sobě, ignorujíc tupější bolest na hrudi. |
| |
| Po těle cítím hřejivý pocit. Objal mě, a tak jsem nemohla být šťastnější. Nešlo jen o to, že mě objal... Především šlo o to, že jsem byla v jeho přítomnosti... Každý jeho dotek odháněl všechno zlé.... Všechen strach, bolest a utrpení.... Držím ho pevně, jako bych se bála, že už taková chvíle nikdy nepřijde... Pak ale dvou ruku přesunu, abych si utřela slzy, ale stále ho levou rukou držím. Nakonec se od něj odtáhnu, protože si uvědomím, že má ránu... Byla jsem na něm tak přitisknutá, že bych se vůbec nedivila, kdybych mu způsobovala bolest. "Promiň..." Podívám se na jeho ránu a pohladím ho od ramene až k lokti. Postavím se a podám mu ruku. Počkám, jestli ruku přijme. Pokud ano, pomůžu mu vstát, pevně ruku stisknu a odmítnu jí pustit. |
| |
| Zavrtím hlavou a lehce její ruku od sebe odstrčím. Pak jsem chvíli vyčkával až jsem jí nakonec vzal sám do těch svých, respektivě do své náruče. Neodpustil jsem si přitom věnovat jí delší polibek na čelo. |
| |
| Mou ruku odmítl. Odstrčil jí od sebe a tak jen pokrčím rameny. V tom mě ale vzal do náruče. Věnoval mi delší polibek na čelo. Zřejmě mu ta rána nikterak nevadila, nebo to alespoň nedával znát. V náručí se k němu chci více přitisknout, ale trochu váhám. Měl tam přeci jen ránu... Nakonec se k němu jemně, velmi jemně přitisknu. Nechtěla jsem mu způsobovat sebemenší bolest... V mých očích byly jiskry, které znázorňovaly radost... |
| |
| "To nic, za chvíli se to zahojí samo." řeknu a přitisknu si jí k sobě sám. Poté se s ní v náručí rozejdu nahoru do pokoje. Všechno tohle bylo šílené a úplně nejlepší bylo se z toho vyspat. Vyjdu schody a poté jí donesu do pokoje, kde jí položím do postele. Pak mi ale dojde, že tam zůstala nesnědená pizza. "Hned se vrátim." řeknu a seběhnu pro ní dolů. Zbývali tam poslední tři kousky. Když jsem se vrátil nahoru, nabídl jsem jí je. |
| |
| Přitiskl si mě ve svém náručí a já z něj nemohla spustit oči. Nesl mě nahoru a následně položil do postele. Tak jemně a něžně... Seběhl dolů a já se trošku divila, kam mohl jít... Ovšem o chvilku byl zase zpět s krabicí od pizzy. Zbývaly tam poslední tři kousky. Nabídl mi je. On mi nabídl pizzu? Sáhnu po dvou kouskách, které si dám na sebe, aby pizza byla větší a krabici odstrčím na náznak, že ten poslední si může vzít... Přesunu se z pravé strany postele na levou, aby si taky mohl lehnout. Ležím na levém boku a hlavu mám podepřenou levou rukou. Pravou rukou držím pizzu, kterou se snažím co nejrychleji sníst. Měla jsem prostě hlad... Hned jak jsem do sebe pizzu dosoukala, což netrvalo dlouho, díky mému hladu, jsem mu musela něco říct. "Děkuju ti za všechno... Nikdy ti to nebudu moct dostatečně oplatit. Všechno to, co pro mě děláš, jak se o mě staráš.... Dante...moc si mi pomohl..." |
| |
| Onen poslední kousek odmítnu, na jídlo jsem totiž teď neměl ani pomyšlení, po tom co jsem dole udělal a když se posune, vlezu si k ní na postel. I když ležela na boku, jemně jsem jí překulil mlčky na záda a lehl si na ní tak, že jsem měl hlavu pod jejím hrudníkem. Přitom jsem jí rukama částečně objal o kolem boků a zad. Unaveně jsem zavřel oči a užíval si chvíli klidu. Na to co říkala jsem nijak nereagoval ani neodpovídal. |
| |
| Jemně mě překulil na záda a já nijak neprotestuji. Jsem jako hadrová panenka. Lehl si na mě, jako bych byla nějaký plyšák. Bylo to hezké, i když u mě nezvyklé... Hlavu měl položenou pod mou hrudí, a tak mohl vnímat tlukot mého srdce, který byl lehce zrychlený. Cítím jeho dotek v oblasti boků a zad. Pravou ruku položím na jeho vlasy a jemně mu je prohrábnu. Skutečně si připadám, jako nějaký medvídek. Pak už i já zavírám oči a snad se ponořuji do říše snů... |
| |
| Snažil jsem se aspoň trochu se prospat, ale z mě neznámého důvodu se mi to nedařilo. Byl jsem zvyklí se trochu převalovat, když jsem v postely nemohl usnout, ale vzhledem k tomu, že jsem cítil, že ona spí, nechtěl jsem jí nijak budit. Slunce pomalu vycházelo a to bylo pro mě znamením, že je ráno. Ačkoliv, si tak nějak nepamatuju, kdy naposled jsem viděl východ slunce. I když jsem cítil, že bych teď už neměl problém usnout, nevolnost, která se mi drala od žaludku, mi říkala, že se spánkem musím ještě chvíly vydržet. Opatrně abych jí nevzbudil jsem se vedle na postely posadil... |
| |
| Říše snů mě opět zavedla do situace, kterou bych nejraději neviděla. Stávalo se pravidlo, že jsem viděla něco, co nechci. Takže? Raději žádné sny, než tyhle... Probouzela jsem se. Dante byl opatrný a snažil se mě nejspíš nevzbudit. Pomalu otevřu oči, abych zjistila co se děje. Seděl na posteli... Vypadalo to, že mu něco je. Nebo jen přemýšlí...? Zavírám oči a otáčím se na bok s mírným povzdechem. "Co se děje..." Řeknu tichým, přesto tázavým hlasem, ale mé oči zůstávají zavřené. Zatím nebyl důvod je otevřít. |
| |
| Jen lehce zpozorním, když na mě promluví. Pomalu se k ní otočím a něžně jí pohladím po tváři. "Nic, jen spi dál." řeknu jemně a něžně. Chtěl jsem jí věnovat ještě polibek na onu tvář, ale nechtěl jsem riskovat to, že jakmile se k ní sehnu, tak bych jí pozvracel. |
| |
| Ucítím něžný pohlazení na tváři, které mi říkalo, ať se zase ponořím do říše spánků. Nemohla jsem přeci jen tak usnout... Tvrdit mi že nic, když sama vidím něco jiného? Nebo spíše viděla něco jiného. Znovu si povzdychnu a otevřu oči. Tedy jen nakrátko, než je opět zavřu. "Dante...poznám to..." Párkrát je otevřu a opět zase zavřu, než je zvládnu mít otevřené. Dívám se na něj trochu rozespale. "Tak povídej..." Sednu si na posteli tak, abych byla opřená o čelo postele. Jinak by mohlo hrozit to, že ještě usnu... |
| |
| "Nic to opravdu není. Jenom mi není dobře..." řeknu a otočím se víc k ní. Tentokrát jsem jí pohladit déle a pomaleji než předtím. Dával sjem si i tak trochu záležet. "Něco špatné jsem snědl..." řeknu a s lehkým zvednutím pravého koutku jsem se pokusil o vtip. "Spi klidně dál." |
| |
| Řekl, že je mu zle. Můj pohled už nebyl ospalý, ale spíše starostlivý. Pohladil mě po tváři, pomalu a jemně. "Něco špatné jsem snědl..." Měl lehce zvednutý pravý koutek. Myslel to jako vtip? "No neříkej.... Nikdo ti nikdy neřekl, že vnitřnosti démonů nejsou pro žaludek dobrý?" Chtěla jsem se pousmát, protože jsem tuto větu nemyslela až tak vážně, byl to žert. Přesto jsem se ale pousmát nemohla. "Spi klidně dál." "Mám spát, když je tobě zle?...Ani náhodou...Za koho mě máš..." Podívám se na něj trošku vystrašeně. V mém pohledě byla starost. Starost o něj... I kdyby to byla jen bolest žaludku, nebo i bolest ruky, pořád by to něco bylo... Vstanu z postele a dojdu až k oknu, které pootevřu tak, aby šlo k Dantovi co nejvíce čerstvého vzduchu. Následně se vrátím k posteli, abych stála před Dantem, který seděl. Přehnaná péče? Možná... Ale jak jinak poznat, že vám na člověku záleží? Měla jsem snad spát dál a dělat, jakože nic? Ne... to nejde. |
| |
| "No neříkej.... Nikdo ti nikdy neřekl, že vnitřnosti démonů nejsou pro žaludek dobrý?" To co řekla... i když to mělo vyzním zřejmě jako vtip, zarazil jsem se a po chvíly zabodl svůj pohled do matrace postele. To co jsem udělal... nebylo to vůbec lehké si to přiznat, natož o tom ještě slyšet. Trochu jsem se povzdechl. Takhle špatně mi nebylo, ani když jsem se po smrti bratra opil skoro k smrti. Díky v tu chvíli za mé druhé já... "To bude... dobrý... prostě mi není dobře..." |
| |
| Sklopil pohled a nedíval se na mě. Tak jsem to skutečně nemyslela. Nechtěla jsem, aby se takhle cítil... "Dante.. to jsem nemyslela vážně...promiň..." Vím, že to pro něj musí být těžké... Obzvláště potom, co jsem ho viděla včera... Nebyl moc v dobrém stavu... Neměla jsem to říkat... "To bude... dobrý... prostě mi není dobře..." Položím mu ruku na rameno. "Já vím...bude to zas dobrý...chce to hodně vody..." Dívám se na něj přemýšlivě. Dojdu k oknu a zavřu ho. Poté se k němu opět vrátím. Svou pravou ruku mu dám pod bradu tak, abych ho donutila koukat na mě a ne do země. Ještě předtím mu ale věnuji polibek na vlasy. "Zvládneš jít dolů, nebo chceš, abych ti skleničku s vodou přinesla sem?" Čekám na jeho odpověď a svou ruku přemístím opět na rameno. "A nechci slyšet nic o tom že vodu nechceš, nebo jí pít nebudeš...Bude to po ní lepší...veř mi." Řeknu trochu rázně a druhou ruku mu dám taktéž na rameno. Obě ruce tak mám na jeho ramenech. |
| |
| Trochu si povzdechnu. Vím, že to myslela dobře, ale přesto, tohle se nedalo jen tak vyřešit čistou vodou, kterou jsem mimochodem nesnášel. Když měla své ruce položené na mých ramenech, jen letmě jsem si opřel své čelo o její. Přivřel jsem i toho spokojeně oči. "Řekl jsem, že to bude dobrý..." řeknu a pootevřu oči a podívám se aspoň trochu na ní. "Pár piv, jahodový pohár a budu jako rybička." pokusím se o vtip. |
| |
| Opřel si své čelo o moje. Přivřel oči a já na chvilku také. "No dobře..." Řeknu tiše a odtáhnu se od něj tak, abych mu mohla věnovat polibek na čelo. Pak se o jeho čelo zase svým opřu. "Pár piv, jahodový pohár a budu jako rybička." Myslím, že to bral jako vtip... Můj úsměv se široce roztáhne. "To je typické..." Co jiného čekat od muže? Pak nastalo ticho... Tedy dokud jsem ho nepřerušila otázkou, která mě zaskočila. "Kdo je Trish a Lady?" Ani nevím proč jsem to řekla... Jakoby to ze mě samo vypadlo... Bylo to něco, co jsem chtěla vědět, ale nikdy mě nenapadlo, že to ze mě takhle vypadne... Podívám se na něj a trochu se odtáhnu, takže už se naše čela o sebe neopírají. "Promiň.." Řeknu trochu trapně... Byla jsem zvědavá už od té doby, co jsem od něj zaslechla jejich jména.... |
| |
| Viditelně jsem si užíval jejích doteků a gest. Pak přišla ta otázka. Lady a Trish... Trochu jsem si povzdychl a pokusli se trochu nadechnout. "Oni... byly to holky, které taky lovili démony... to jak jsem se potkal, je na hodně dlouhé vyprávění..." řeknu a položím si hlavu na její rameno. Zároveň jí položím lehce ruce na její boky. "Už... nejsou..." |
| |
| Chtěla jsem vědět ten příběh, ale myslím, že mi ho možná Dante časem řekne... Nebo se ho zeptám časem já. Nebylo to pro něj asi hezké téma, když tvrdí, že jsou obě mrtvé. Položil si hlavu na mé rameno a ruce položil na mé boky. Své ruce dám na jeho záda a přejíždím po nich nahoru a dolů. "To je mi líto..." Skutečně jsem to nechtěla rozebírat. Musel je mít hodně rád, proto ho to bolelo... I mě chyběla osoba. Osoba, kterou jsem nenáviděla... Má mladší sestra. Byla ztělesněním zla, ale nikdo, kromě mě, to neviděl...Nápověda povahy?...Lhát, krást, podvádět a ubližovat. Dalo by se říci, že to byl smysl jejího života... Nebo si jen hrála na něco, co není... To je fuk... Nenáviděla jsem jí... "Zvláštní.. I když člověk ztratí osobu, kterou nenáviděl...tak-" Zarazím se a mlčím. Nikdy jsem nečekala, že i osoba, kterou jsem nenáviděla mi bude chybět... Někdy si člověk neuvědomuje co má, dokud to neztratí... "Když si byl v té kobce...všichni... byli již mrtví...?" Zeptám se tiše a trochu bolestně. |
| |
| Jen nepatrně zakývu hlavou nicméně zůstává pořád tak, jsem se o ní opřel. "Už je to pár let... zpátky... " pronesu. Ačkoliv jsem si to nerad přiznával, bylo těžké si to jenom přiznat, natož o tom mluvit. "...zmizeli, prostě obě postupně zmizeli... vím, třeba někam odešli... ale.." zavrtím nepatrně hlavou. "Lady by jen tak neodešla... dlužil jsem jí moc peněz než aby se jich jen tak vzdala... prostě..." trochu si povzdechnu. "Cítím to..." |
| |
| Vyslechnu si celý jeho příběh a názor. Sice jsem ty ženy neznala, ale nezdálo se mi to, co říkal. "Dante...skutečně si myslíš že by neodešla jen proto, že si jí dlužil peníze?...Co když... musela odejít?..." Trochu se zamyslím a moc se mi to nelíbí. "Chceš mi říct, že peníze byly pro ní až tak důležité?...Tedy já jí neznala....ale...nelíbí se mi to..." Skutečně se mi to nelíbilo. Ale nemuselo to znamenat to, že jsou obě mrtvé. "Co když obě žijí..." Trochu se od něj odtáhnu. "Co když potřebují pomoct...?" Dívám se na něj vážně. Nevím proč, ale prostě se mi nezdálo, že by byly mrtvé. Ale.. Možná jsem jen paranoidní.... |
| |
| Povzdechnu si a lehce zavrtím hlavou. "Peníze... byly pro Lady to první na celým světě... tedy ihned po zabíjení démonů... " řeknu a znovu si povzdechnu, trochu se od ní odtáhnu, ale nedívám se na ní. "Ona... nikdy by jen tak neodešla... NIKDY... " řeknu dál a podívám se na ní pohledem, který říkal, že si rozhodně legraci nedělám. |
| |
| Stále se mi nezdálo to, co říkal. Přesto jsem mu věřila, protože jí určitě znal dobře. Peníze jsou v dnešní době důležité. Takže je tu ta možnost... Dívám se na jeho přesvědčivě vážný pohled. Říkal mi tím, že si je jistý a že to není legrace...Fajn tedy... "No dobře...ty musíš vědět nejlíp jaká je......byla....je...." Stále mi nějak nešlo říci, že by mohla být mrtvá... Ale možná je a já Danta zbytečně trápím tím, že možná není. Co mu mám tedy říkat? Smířit se s tím, že je mrtvá, i když si nejsem jistá? Smířit?...Ach, říkám to tak, jako by to byla moje blízká osoba. Ne, není...ale? Je to blízká osoba Danta, nebo byla, a to znamená že bych se o to alespoň trošku měla zajímat. Nebo ne? Už ani sama nevím. Nic mi do jeho soukromí není... "Promiň, já jsem to téma vážně nechtěla vytahovat... vyklouzlo mi to...Vidím... že... tě to bolí..." Dívám se na něj a snažím se trochu pousmát. Podaří se mi vykouzlit mírné pousmátí. "Ale...někdy je lepší si o tom spíše promluvit, než to skrývat v sobě...bolí to pak méně..." Provokativně mu šťouchnu do ramene, abych mu dala najevo, že se mnou může mluvit ovšem. No...a taky protože mě bavilo ho škádlit... |
| |
| Trochu si povzdychnu. "To je... dobrý..." řekne nakonec, protože jsem na tyhle věci vlastně nikdy pořádně ani nebyl. Její provokaci jsem ale ignoroval. Záměrně. "Promiň, ale... vážně mi není nějak dobře." řeknu a pomalu vstanu k postele. Ještě nikdy jsem něco takového neudělal, ale tak nějak jsem věděl, že buď to prostě půjde ven, nebo se to nějak samo srovná. Nakonec z postele slezu úplně a rozejdu se z pokoje po schodech dolů, směrem do koupelny. |
| |
| Řekl, že mu není dobře. Ano, upřímně to chápu... Po tom co...nebudeme to rozebírat. Odešel z pokoje a namířil si to nejspíš do koupelny. Trochu si povzdychnu a sleduji jak zmizel. Vydám se k jeho skříni a snažím se jí tiše otevřít. Sleduji co je uvnitř a zda mi něco pomůže k tomu, abych se konečně zašla podívat ven... Potřebuji si sehnat vlastní oblečení a dokonce i boty...EHM? No ano...já vlastně...nemám ani šaty, ani obuv... A je mi trapné ho o něco prosit...tohle si musím sehnat sama... Co teď? Přeci nemůžu zůstat napořád v domě.... A takhle ven nemůžu. Co blázníš ženská?... Pořád je noc...nech to na ráno! Okřiknu se v hlavě. Můj pohled od věcí ze skříně se ale nehne, protože oblečení by se vážně hodilo... |
| |
| Akorát jsem došel na práh koupelny, když se mi žaludek zhoupl natolik, že jsem to už nemohl nijak dál potlačovat, i když jsem chtěl. Pokusil jsem se zakrýt si aspoň rukou pusu a znemožnit tak tomu, co šlo nahoru se dostat úplně ven, ale moc to nevyšlo. Popravdě nečekal jsem, že budu zvracet... krev... Dost jí vyteklo skrze moje prsty a dopadlo na podlahu. Poplašeně jsem vytřeštil oči a rychle zalezl do koupelny, protože jsem cítil další návaly. Ty jsem naštěstí už stačil nasměrovat do záchodové mísy. |
| |
| Ve skříni jsem nenašla nic, co by se mi mohlo potom hodit. Nebo ještě není zcela prozkoumaná? Ano, i to je možné. Každopádně jsem se teď tím nechtěla zabývat. Rozejdu se směrem ven z pokoje a následně po schodech dolů. Na posledním schodu trošku klopýtnu, ale naštěstí nespadnu. "Který blbec vymyslel schody" Zamručím spíše pro sebe. Rozhlídla jsem se a v tu chvíli mi bylo jasné, kde Dante je. S povzdychnutím si sedám na gauč a zamyšleně sleduji konferenční stoleček. Chvilku jsem přemýšlela nad Dantem. Bylo jasné že mu bylo asi hodně zle, když šel do koupelny. Panebože holka, nech ho žít! Okřiknu se v hlavě. Má taky nějaký osobní prostor...si vlezlá... Zapřemýšlím a souhlasně přikývnu. Byla jsem až moc starostlivá, a to se mu jistě nelíbilo. Však ani mě ne, ale je to zlozvyk... Pořád se musím o někoho starat... Přesto mi to nedalo... Zvednu se a vydám ke dveřím. Následně se otočím a chci jít zase zpět. Zůstávám ale stát. Nevím, co mám dělat. Nech ho žít sakra! Je mu zle... Naviguji se, abych šla zpět na gauč. Ale co čekat po tom, co pozřel? Vrať se na gauč Dávám si opět pokyn v hlavě. Nešlo to, musela jsem alespoň vědět, že je v pořádku... "Ehm...Dante? Vše okey?" Řeknu kousek od dveří. |
| |
| Naneštěstí většina toho co jsem vydávil šla do mísy... tedy aspoň jsem si to myslel. Měl jsem raději zavřené oči, protože jsem to rozhodně vidět nechtěl. Ostatně, kdo by to chtěl vidět, jak zvrací kusy cizích natrávených vnitřních orgánů a cizí natrávenou krev.... Když jsem cítil, že snad už nic ven nepůjde, odvážil jsem se otevřít oči. Pak jsem ale zalitoval toho, že jsem je vůbec otevřel. Vypadalo to, jako bych tu někoho rozřezal a pokusil se ti části spláchnout do záchoda. V tuhle chvíly jsem byl rád, že v žaludku už nic nebylo, co by mohlo jít ven. Já sám jsem pravděpodobně musel vypadat, jako živá mrtvola... "Ehm...Dante? Vše okey?" "Jo..." řeknu, ale zjišťuji, že díky tomu dávení to znělo spíš jako chraplák starého násosky. |
| |
| "Jo..." Řekl trošku zvláštně. Moc dobře jsem věděla, že to tak není... Není vše v pořádku, ale v tomhle mu nemůžu pomoci... Nebo alespoň nevím jak. "Poslyš...já vím, že ti nemůžu nijak pomoci, ale...kdyby byl nějaký způsob...řekni..." Stojím kousek od dveří a nejraději bych tam vtrhla. Bylo by to ale divné. Hodně divné... Sednu si vedle dveří. Opřu se o zeď a snažím se myslet pozitivně. I když popravdě to moc nejde... |
| |
| Klopýtavě jsem došel ke dveří o které jsem se zarazil a poté podél nich sjel domů na zem, kde jsem si sedl. Trochu namáhavěji jsem dýchal, protože mi vážně nebylo moc dobře. Kdyby teď zaútočili nějací démoni, nevím jestli bych se dokázal ubránit, když sotva stojím na nohouch. "Ren..." řeknu trochu zlomeně. "...já... nevím jestli... tě teď budu schopný ochránit..." |
| |
| "Dante...nechci po tobě abys mě chránil...jak tě to vůbec napadlo... " Chvilku se odmlčím. "Zůstávám tu kvůli....tobě..." "Nezáleží na tom, zda budeš schopný mě chránit, protože to od tebe nečekám a ani nevyžaduji... Jediný důvod proč tady zůstávám je-....." Dobře, bylo mi trapné říct, že ho miluji. Nebyl to můj styl, a tak jsem se raději zarazila včas, než bych to řekla. Možná si to domyslel. Nebo? Nebo si myslel úplně něco jiného. Hlavní je, že znám ten důvod já... Posunu se tak, abych byla taktéž opřená o dveře. "Pravda je taková...že... jsem....." Zarazím se a pokračuji. "Že jsem se zamilovala do toho nejlakomějšího muže, kterého jsem kdy potkala" Samozřejmě, že jsem to nemyslela vážně. Tedy ano myslela, ale to že je lakomý ne... I když možná maličko majetnický ano... Jak jde o pizzu... "Dante...to je důvod, proč tu zůstávám..." Trochu se usměji. Musela jsem mu to říct. Ano, možná to on tak necítí, ale v pořádku... Šlo o to, že by to ze mě stejně časem vypadlo. A navíc? Navíc jsem mu tím chtěla říct, že nevyžaduji ochranu... Dobře zní to divně, ale... On byl pro mě důležitý. Hodně důležitý... Možná si myslel, že když mi to řekne odejdu. Kdoví co si myslel, ale to rozhodně ne! |
| |
| S hlavou opřenou o dveře za mnou jsem mlčky poslouchal to co říkala. Jen trochu jsem přivřel oči, protože jsem jim chtěl maličko ulevit. "Že jsem se zamilovala do toho nejlakomějšího muže, kterého jsem kdy potkala" Trochu jsem se ušklíbl. Jenže, onen úsměv zmizel stejně rychle jako se oběvil, když jsem před sebou vidět onu spoušť. Sáhl jsem nakonec po klice a trochu se ode dveří odsunul, kdy se mohli otevřít. Stiskl jsem jí a dveře otevřel. Mlčel jsem. Teprve až po chvíly jsem se odvážil něco dál říci. "I... po tohle?" zeptám se opatrně, poukazujíc na zakrvácenou mísu i podlahu. |
| |
| Dveře se otevřely a já se stihla zachytit futer. Nečekala jsem, že by je otevřel. "I... po tohle?" Dívám se na spoušť, která tam byla. Všude byla krev a i když to nebyl příjemný pohled...nevadilo mi to. "Dante... " Řeknu a popojdu na kolenou k němu, kde si následně sednu. Jeho otázky mě stále více překvapovaly. Copak už nepochopil, že se mě nezbaví ani kdyby mě chtěl sežrat? No jo.. ironie nikdy nebyla moje kamarádka... Prostě a jednoduše...nikdy bych ho neopustila... "Prostě a jednoduše...ať uděláš cokoliv...máš to marný...nezbavíš se mě..." Usměji se na něj a dám mu ruku na rameno. Pak opět zvážním. "Ber to tak, že každý má občas krizi...a...já to uklidím. O nic přece nejde" Nenarážela jsem na jeho stav... Narážela jsem na tu spoušť kolem. |
| |
| Trochu si povzdechnu a nechávám přitom zavřené oči. Takhle hrozně jsem se snad necítil nikdy v životě, ostatně doposud jsem taky žádnýho démona nesnědl. Pomalu jsem zvedl ruku a jemně jí položil na tu její, kterou mi svírala rameno. Trochu roztřeseně, ale přesto jsem jí palcem oné ruky párkrát po té její pohladil. |
| |
| Jemně položil svou ruku na mou, která stále byla na jeho rameni. Párkrát mě po ní pohladil a já se trochu pousmála. Vezmu jeho ruku a položím i jí na tvář. Milovala jsem jeho doteky. Poté svou rukou jeho chytnu a pomalu spustím na zem. Položím svou hlavu na jeho rameno a přivřu oči. "Nikdy nic není dokonalé...ani kdyby se člověk sebevíc snažil, ale s tím každý z nás musí počítat..." Řeknu a stisknu více jeho ruku. Myslela jsem to vážně. Řekněte mi, co je v dnešní době ideální? Nic... Avšak já si nemám na co stěžovat... Ano, můj život není ideální ale díky němu začíná dávat smysl... Nechci se mít jako princezna na zámku. Jsem ráda sama sebou a s ním. A to i za cenu, že k tomuto patří problémy a starosti. Život je boj, ale stojí za to bojovat... Zvláště, pokud máte proč... "Vždy tu s námi budou starosti a problémy, ale je jen na nás jak se k nim postavíme...nechci slyšet nic o tom, že teď to není zrovna ideální... Dobře není, ale musíme se s tím poprat..." Pustím jeho ruku a obejmu ho kolem jeho hrudi. Druhou dám kolem jeho krku a hlavu opět položím na jeho rameno. Znovu mírně přivřu oči. |
| |
| Když mě sama obejme, za pár vteřin jí i já sám obejmu. Obě ruce jí lehce obejmu okolo ramen a přitisknu si jí k sobě. Zabořil jsem obličej do jejích vlasů a zavřel oči úplně. Vnímal jsem tak její vůni, která byla sladká, i teplo jejího těla, které bylo taktéž velmi příjemné. Na krátký okamžik mi to připomnělo objetí matky... Jemně jsem jí palce hladil po rameni. |
| |
| Objal mě a přitiskl více na sebe. Cítila jsem teplo, které se mi dostávalo po celém těle. Zabořil svůj obličej do mých vlasů, což mi bylo příjemné. Jemně palcem hladil po mém rameni a já zavřela oči. Vnímala jsem tak jeho doteky mnohem intenzivněji, než obvykle. Můj stisk objetí se trochu povolil. Zvedla jsem svou hlavu, a tak jsem mu znemožnila být stále zabořen do mých vlasů. Dívala jsem se na něj, jako bych ho snad měla vidět naposled. Neříkám, že to tak bylo. Avšak rozhodně to tak vypadalo. Sledovala jsem ho tak pozorně, že mě to až děsilo. Trochu se pousměji. Byl tak sladký... Dobře, říkat klukovi že je sladký není moc dobrý nápad. Ale myslet si můžu cokoliv... A pro mě skutečně sladký byl... |
| |
| Když zvedne ke mě hlavu, jen jí něžně položím ruku na její tvář. Trochu jí přitom nadzvednu. Nešlo tomu prostě neodolat, já... prostě jsem nemohl odolat. Poté se k ní trochu skloním pro polibek. Něžný a jemný. Vlastně, více než jeden... a tak jsem jí začal pomalu líbat. Během toho jsem jí rukou z její tváře pomalu zasunul neposedné vlasy dozadu za ucho. |
| |
| Položil ruku na mou tvář. Milovala jsem jeho doteky. Poté se ke mě naklonil a začali jsme se líbat. Jeho polibky byly tak jemné a něžné. Pokládám svou ruku na jeho hruď. On se snažil zkrotit mé neposedné vlasy. Dal mi je za ucho. Avšak vlasy mi opět spadly do tváře. Při polibcích se musím trochu pousmát. Své ruce přemístím na jeho tváře. Přestanu opětovat jeho polibky a trošku se povytáhnu a opřu své čelo o jeho. Chvilku se zblízka dívám do jeho očí a následně mu věnuji opět hned několik polibků. Opět jsme se tedy líbali. |
| |
| Rád bych si tuhle chvíly užíval a vychutnával, ale né tady... tady to nešlo. Pomalu jsem se od ní odtáhl. "Promiň ale... tady..." řeknu nakonec. Trochu jí od sebe odsunu. Nechtěl jsem se na to dívat, nechtěl jsem vidět co jsem tam spáchal. Načež jsem se poté opřel rukou o zeď a pokusil jsem se její pomocí postavit. |
| |
| Kousek mě od sebe odsunul. Jeho slovům jsem rozuměla. Mezi krví to pro mě též nebylo nijak příjemné. "Chápu to...tak si běž odpočinout.... je ti alespoň líp?" Pousměji se na něj a čekám na jeho reakce. Měla jsem v plánu to alespoň uklidit. Udělat z koupelny koupelnu a ne nemocniční oddělení pro dárce krve. Zvedal se, a tak se zvednu dřív než on, kdyby se chtěl nějak zapřít. Nevypadal moc dobře... Je mi ale jasné, že i kdyby to bylo sebevíc vážné, neřekl by to... Nebo alespoň ne hned... nebo ano? Vypadá to, že je mu vážně jen zle. "Trošku to tu poklidím a pak za tebou přijdu, ano?" Můj úsměv se víc roztáhne. Podle mého by měl odpočívat, aby žaludek zůstal v klidu... |
| |
| Trochu si povzdechnu ale jinak nereaguju ani nic neříkám. Na to co říkala zavrtím lehce hlavou. "Ne nikam nepůjdu..." řeknu a poté k ní natáhnu ruku s rozevřenou dlaní. "...bez tebe..." dořeknu to s mírným úsměvem. "Uklidit..." trochu se zalknu. "...to můžeš zítra..." V tu chvíly jsem byl rád za svou druhou polovičku, protože nevím jak bych dopadl jako člověk... |
| |
| "Beze mě?" Můj úsměv je široký. Natáhl ke mě svou ruku s rozevřenou dlaní a já jeho ruku s pobavením přijímám. Popojdu blíže k němu. Zvednu se na špičky a ještě více se k němu přiblížím. Jsem tak jen kousíček od něj. Provokativně mu věnuji polibek a následně se od něj odtáhnu. "Fajn... uklidím to zítra" Usměji se již spíše mile, než pobaveně. Stále držíc jeho ruku ho obejdu ho a naznačím mu tak, aby jsme již z koupelny šli ven.... |
| |
| Jen lehce se ušklíbnu a poté její ruku lehce stisknu a pomalu s ní vyjdu ven z koupelny. Dveře nechám aby se za mnou jen sami lehce zavřeli. Nechtěl jsem se tam dívat zpátky. Nahoru do postele se mi vůbec nechtělo, i když tu byl ale jeden problém a sice to, že ona je tu pořád jenom v mém triku. Nakonec jsem její ruku pustil a zamířil jsem sám nahoru. Tam jsem na sebe natáhl první svršek, který jsem našel a obul se. Cestou dolů jsem si potom ještě vzal i svůj kabát. Došel jsem k ní a zastavil se u ní. "Hned se vrátím." řeknu a poté se dveřmi vydám do ranního města. |
| |
| Vyšli jsme z koupelny. V duchu se mi ulevilo... Poté mou ruku pustil s šel sám nahoru. Nechal mě stát uprostřed místnosti a já nevěděla proč... Když přišel dolů přímo ke mě, byl oblečený, což mě zmátlo ještě víc. "Ale-" Nestihnu nic říci, protože už dávno vyšel ze dveří kamsi do města. "Ehm... tak fajn..." Zamručím trochu a vydám se uklidit tu koupelnu. Když už odešel... Neměla jsem co jiného dělat... Poslední dny jsem jen ležela a už bylo na čase něco dělat... |
| |
| Vyšel jsem do ranního města, kde jak jsem zjistil, nebylo tak brzo ráno jak jsem si nakonec myslel. Nicméně obchody mě tak nějak moc nezajímali. Zamířil jsem do jiného koutu města, kde téměř žádné obchody nebyly. Zamířil jsem vědomě k jedné budově. To jaká byla nebo co v ní bylo nebylo důležité, protože jsem zamířil po schodech do jediného bytu, který tam byl. Kupodivu, nebyl ještě ani vybraný či jinak vybrakovaný. Vzal jsem oblečení, které mi přišlo pod ruku a poté jsem rozešel k odchodu. Na prahu jsem se ale zastavil. Povzdechl jsem si a nakonec vyrazil zpátky domů. Nevím jak dlouho jsem byl pryč, když jsem konečně zabral za kliku Devil May Cry. "Ren?" zeptal jsem se hned u dveří, protože jsem si nebyl jistý kde se vyskytuje. Zobrazit SPOILER |
| |
| Stála jsem uprostřed koupelny a upřímně?...musím se pochválit. Uklízení nikdy nebylo mojí silnou stránkou, ale? Ale zvládla jsem to. Tedy alespoň si to myslím. Dantovo triko sice nebylo zrovna čisté... Bylo od krve, ale koupelna se jen leskla. No co... triko se může vyprat.... No dobře, možná to vypadalo tak, jako bych tu krev přenesla z koupelny na sebe, ale co... Umýt se můžu vždycky. A už dost... nekažte mi dobrý pocit z uklizení. Dojdu ke dveřím a pomalu je otevřu, přičemž zamířím z koupelny rovnou ke gauči. Až když udělám pár kroků všimnu si postavy. Trochu se vylekám. Dobře, dost se vylekám... "Dante!" Trochu nadskočím. Jak to že jsem si ho nevšimla hned, když jsem vyšla koupelny? "To, že mám zdravé srdce neznamená, že ho můžeš takhle pokoušet...Kde jsi byl?" Usměji se na něj a dojdu k němu. Nakloním se a věnuji mu polibek na tvář, přičemž si všimnu oblečení, které držel v ruce. Nebylo by to nic divného, jenže v tom byl háček. Bylo to... dívčí oblečení. "Uhm..." Řeknu a trošku od něj poodstoupím. "Kde si to vzal?" Dívám se mu do očí s mírnou zvědavostí... |
| |
| Zadíval jsem se na oblečení. "Zasel jsem k Lady do jejího.... kdo místa, kde bývala, když zrovna nebyla žádná práce, nebo nebyla tady..." řeknu a při vzpomínce na to, jak tu s Trish hráli kulečník, mě jen lehce píchne u srdce. "Myslel jsem, že by se ti třeba mohlo hodit..." řeknu nakonec. Tohle jsem neuměl moc dobře, vlastně, nikdy jsem neměl možnost si podobnou situací projít. |
| |
| Byla jsem ráda, že na mě myslel. I když upřímně jsem nechtěla mít oblečení po někom, kdo zmizel, nebo zemřel. To neměnilo nic na věci, že takhle chodit nemůžu... Sáhla jsem po oblečení. Viděla jsem jeho snahu. Ale hlavně trošku smutek v jeho očích. Vidět ty věci a hlavně vzpomínat na ní ho muselo bolet... Musel jí mít skutečně rád... Držím oblečení v ruce a chvilku se na něj dívám. Pak svůj pohled odvrátím zpět k Dantovi. Druhou, volnou rukou, ho na půl obejmu. "Děkuji..." Trochu se od něj odtáhnu. "Řekla bych, že mám překvapení, ale vlastně to není překvapení...." Usměji se na něj. "koupelna se jen leskne..." Dodám a naznačuji mu, že si jí zaberu nejdříve pro sebe. I když můj prozatímní krvavý styl byl zatím nejodvážnější, který jsem kdy měla. Pomalu ale jistě zamířím do koupelny, kde mě čeká sprcha. |
| |
| Přivřu spokojeně oči, když mě obejme. Její objetí jsem jí vřele opětoval a neodpustil jsem si přitom lehký letmí polibek na její čelo a do jejích vlasů. Naslouchal jsem poté tomu co říkala, ale zmohl jsem se jen na lehké povzdychnutí. Necítil jsem se pořád zrovna nejlíp, ale už jsem aspoň neměl návali. A připomínat mi to co jsem udělal... Jen jsem jí nakonec pomalu pustil a rozešel se ke své židly na kterou jsem si sedl, nohy hodil na stůl a sáhl do šuplíku pro plechovku piva. Zásoby se mi tenčili, takže zřejmě budu muset jít v brzké době jít koupit nové, tedy hned potom co dostanu zaplaceno za tu poslední práci... |
| |
| Sprcha mi pomohla alespoň na chvilku zapomenout, co všechno se za posledních pár týdnů událo. Jenže jak člověk otočí kohoutkem a tím i přísun vody, všechno se k němu vrátí... Obléknu se do šatů, co mi přinesl Dante. Ještě krátce si nad umyvadlem vyždímám konečky svých vlasů. Znáte to, i když je člověk usuší, nikdy nejsou zcela suché. Vyjdu z koupelny a podívám se, kde je Dante. Seděl na židli a nohy měl na stole. Čím to, že mě to nepřekvapuje? V ruce měl plechovku piva, a tak k němu pomalu dojdu. Položím lehce svou dlaň na jeho ruku, která držela plechovku a čekám, zda mi dovolí se napít. |
| |
| "Hm?" podíval jsem se tázavě na ní, když mě tedy vytrhla ze zamyšlení, které jsem si ani nestačil uvědomit. Pak ale ale letmím pohledem došlo co chce. Trochu jsem se zakabonil. "Moje." řekl jsem rozhodně a přitáhl si majetnicky plechovku víc k sobě. |
| |
| Byl jako malé dítě. Přitáhl si majetnicky plechovku k sobě. Pobaveně se na něj usměji. "To jako vážně? Dante...měl by ses naučit dělit..." Sednu si na stůl tam, kde nebyl od Danta rozdrcen. Chvilku se na něj jen dívám. Pak se znovu natáhnu pro plechovku. |
| |
| "Tsche". ušklíbnu se na její poznámku a taky na její další pokus mi vzít pivo. "Slovo, "dělit se" neznám..." poznamenám a vyklopím do sebe zbytek plechovky a prázdnou poté v oné jedné ruce zmuchlám do neforemné kuličky, kterou hodím někam za sebe. Přece jenom, moje síla nebyla obyčejně lidská... "Stejně už ani není o co." ušklíbnu se a pokusím se natáhnout pro svůj oblíbený časopis, který byl na stole. |
| |
| "Neznáš? nebo nechceš znát..." Podívám se na něj s lehkým úšklebkem. "Správně...už není o co, ale bylo..." Dívám se trošku naštvaně. "Trochu sobecký...nemyslíš?" Následně se natahoval pro svůj časopis, a tak se šoupnu více dozadu, abych si sedla právě na onen časopis. Ano, bylo to schválně... |
| |
| Poté co mi zasedne časopis, zvednu naoko uraženě ruce do úrovně hlavy, čím udělám gesto, které říkalo: Fajn, jak chceš, je mi to jedno. "Sobecký? Tsche..." ušklíbnu se a sundám nohy ze stolu. "Ani v nejmenším. Prostě si dělám co chci." řeknu a vstanu ze židle. "Stejně jako teď." řeknu a pomalu se rozejdu ke dveřím. |
| |
| "Kam Jdeš?" Zeptám se, když jde ke dveřím. Až když odešel, uvědomím si, že jsem v sobě viděla mou matku. Nesnášela jsem její povahu. "To snad ne..." Řeknu znechuceně. Jenže pak mi bylo najednou líto, jak jsem se chovala, i když ani on se nechoval nejlíp. Podívám se smutně ke dveřím, ke kterým se i já za chvilku rozejdu. Nemohla bych tady být teď sama... |
| |
| S rukama v kapsách jsem se nakonec rozešel pryč. Avšak nijak jsem nespěchal. Vždycky jsem měl na všechno dost času. Čekal jsem s odpovědí na její otázku, dokud mě nedohnala. "Jdu si pro svou slíbenou odměnu. Přesněji tu, kvůli které jsem vyčistil ten bunkr od toho šmejda." řeknu nakonec. |
| |
| Možná to byla zvědavost, co mě donutila Danta dohnat. Nebo? Nebo možná jen to, že jsem nechtěla být sama. Obojí je možné... "Někdo ti za to platí?... pořád ten stejný člověk, nebo takových lidí je víc?" Zeptám se zvědavě. Přiznejme si, že mě to hodně zajímalo. Můžu se snad ptát, ne? No co? Uvědomte si, že takových kluků, jako je Dante moc není. Vlastně nikdo není jako Dante, protože je jedinečný... Sama nevím proč. Ne! není to kvůli jeho síle ani kvůli tomu, že není čistě člověk. Možná trochu, ale tohle teď na mysli nemám. Jedinečný je kvůli tomu, že se s ním člověk cítí tak...zvláštně... příjemně... Proč? Tak na tohle se mi neptejte... Na to odpověď neznám...bohužel. |
| |
| "Přesně tak." řeknu. "Platí mi za to, že zabíjím démony." Přitom jsem stále s rukama v kapsách dál pokračoval v chůzi. Kroky jsem poté zamířil do blízké cukrárny nebo jak to nazvat. Sedl jsem si tam ke stolu a čekal na obsluhu. "Jako vždy Cindy." řekl jsem milé servírce. "Okej." opáčila Cindy jako vždy s úsměvem a za krátkou dobu přede mnou stál jahodový pohár. S chutí jsem se do něj pustil. |
| |
| Dnes se vše točí kolem peněz, a tak mě ani nepřekvapovalo, že dostává zaplaceno.... Nakonec zašel do cukrárny a já s ním. Ehm? do cukrárny? Překvapilo mě to stejně jako vás? Nebo jsem možná jediná... Sedl si ke stolu a já tak trochu váhala, zda si k němu mám sednout. Než jsem se stačila rozhodnout, přišla servírka, načež si Dante objednal něco, co se později ukázalo jako jahodový pohár. Pravda, že jsem mu nemohla nic říkat ohledně toho, že si objednal sám. Nemůžu po něm chtít, aby se o mě "staral". Chvilku mě napadlo, že možná nějaká práce by se hodila... Ale kde sehnat práci pro někoho, kdo nemá ani občanský průkaz? Nemám žádné doklady. Kreditní karty, průkazy a všechny mé věci jsou bůhví kde... Chvilku ho sleduji. Pak se zaměřím na cukrárnu. Opřená o sloup u jeho stolu opět sleduji jen jeho. bylo tu docela...prázdno. Možná proto, že bylo na lidi brzy... Je pravda, že už jsem umírala hlady a tady to...tak krásně vonělo. Chvilku jsem přemýšlela, zda raději nepůjdu ven. Servírka se pořád motala kolem. Ano, byla to její práce, i když pro mě to bylo docela znervozňující. Chvílemi procházela škvírou mezi mnou a stolem. Zatím jsem se držela, ale už mě to docela štvalo. Nakonec, když chtěla projít. Odstrčím se od sloupu a v cestě jí zabráním. No co? Ať jde jinudy... " |
| |
| Vklidu jsem dojedl svůj pohár a poté jsem se lehce pobaveně zvedl od stolu. Šel jsem přímo k Ren a přitom se jen lehce pousmál na Cindy. "Ale notak... Cindy je hodná holka, nemusíš jí tohle dělat." řeknu a přitom se k ní sehnu a věnuji jí letmou pusu na čelo. Poté jí nabídnu ruku s tím, že bych rád pokračoval s cestě pro svoje peníze. Cindy se nestarala o to, že jsem nezaplatil, věděla, že mi to má připsat na účet, který zaplatím na konci měsíce... |
| |
| Viděla jsem ten jeho pobavený výraz a upřímně? Mě to vtipné nepřišlo. Lezla mi na nervi, už jen proto, že procházela těsně kolem mě, i když mohla obejít náš stůl. Koho zajímá, že si chtěla zkrátit cestu... Vstal a došel přímo ke mě. Věnoval mi letmý polibek na čelo a nabídl mi ruku. "Hodná?" Uchechtnu se. "To sotva...dělala to schválně..." Podívám se na něj chvilku dopáleně. "Navíc.... nic jí nedělám...jen si udržuji osobní prostor...." Přijímám jeho ruku a neodpustím si zlý pohled směrem k dívce. |
| |
| Pobaveně se zasměju jejímu výroku a vyjdu s ní ven. "Vážně není potřeba být na Cindy zlý." řeknu nakonec a během cesty jí rukou obejmu okolo boku a lehce přitáhnu k sobě. Naneštěstí to nevypadalo, že by dneska chtělo pršet, za což jsem byl docela i celkem rád. |
| |
| Vyšli jsme ven a pokračovali neznámo kam. "Pfuu zlá? Já na ní nebyla zlá..." Řeknu vážně. Rukou mě objal kolem boku a přitáhl blíže k sobě. Neodpustila jsem si úsměv. Moc se mi to líbilo... Obloha byla celkem jasná a město začalo trošku ožívat. Avšak, že by tu byly návaly lidí, to se skutečně říci nedalo. Byla jsem zvědavá kam jdeme. Nějak jsem to tu nepoznávala nebo neznala, a tak jsem se vůbec neorientovala. |
| |
| Vlastně jsem ani pořádně nevěděl, kde ten klient bydlel, ale šel jsem prostě dál, nohy mě prostě vedli sami kam chtěli. Až mě nakonec zašimrala v nose známá lahodná vůně právě pečené pizzy. Neodolal jsem a zamířil za ní. Ren jsem samozřejmě bral sebou. Bylo už skoro poledne a ta malá putika se začala plnit lidmi. Proto jsem zaplul ke stolu, v rohu u baru a sotva přišla servírka, řekl jsem rovnou co chci: "Pivo a pizzu. Bez oliv." |
| |
| Maličko mě překvapilo, že po tom co měl šel ještě do putiky. Ta se plnila lidmi. Ani jsem nevěřila, jak to tu začíná ožívat. Ráno to vypadalo na město duchů... Sedli jsme si ke stolu v rohu u baru a přišla servírka. Okamžitě řekl, co chce. Zaslechla jsem krom pizzy i pivo, které jsem neměla takovou dobu. Div jsem nezačala u stolu slintat. Ehm... to by se skutečně nehodilo. Rozhlížím se po okolí. Bylo to tu docela hezké... Možná jsem tak nějak doufala, že mi dá alespoň napít, když už mu to pivo přinesou... U něj to ale nehrozí... Tedy alespoň myslím... "Sladké a pivo? to není dobrá kombinace...Možná by ti s tím pivem mohl někdo pomoct..." Usměji se nejdřív s pohledem štěněte, ale pohled se mění na škodolibost. Přeci jen vám došlo, že mi nešlo o špatné kombinace jídel... |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Hrát se bude, jenom došly nápady a čas ^^" |
| |
| "Pff." odfrknul jsem si nad její poznámkou. Nemohl mi neuniknout, že touhle narážkou myslela to, že bych se s ní měl znovu o jídlo podělit. Líně jsem jí proto zkusil ignorovat tím, že jsem zavřel oči a sepnul ruce za hlavou a opřel si hlavu o ně. Čekal jsem takto než mi přinesou mojí objednávku. A přinesli jí, jenom jinak než jsem čekal. Servírka si zřejmě musela objednávku vyložit po svém, protože pivo přinesla nejenom mě, ale i Ren. Nu co už, jedno navíc mě nezabije. Jenže servírka pak překvapila znovu. Nejenom, že předtím přinesla dvě piva, tedy mě a jí, ale teď přinesla i dvě pizzy. To by mě nijak normálně nerozhodilo, přeci jenom pizzy není nikdy dost, ale ona jí dala Ren! |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR