Diabolic lovers
hrálo se Jindy
od: 01. ledna 2014 18:57 do: 16. září 2014 19:48
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 |  |
| |
| Panství Keinichi, se rozkládá nedaleko menšího městečka Kazushiro, které zde založil neznámí šlechtic ve 12. století. Leží v hezké dolině mezi dvěma menšími horami Haruno a její sestry Haruho. K těmto horám se váže stará legenda, o tom jak vznikli, ale o tom až jindy. Městečko Kazushiro je poklidné, milé a vlídné. Je zde k vidění dosti turistů, právě kvůli oněm dvou horám, protože na jejich úpatí byly postaveny lázně, kde se mohou lidé rekreaovat a ozdravovat se s pomocí pramenité vody, který zde z pod hor vyvěrá. Rod původního zakladatele ale vymřel a panství zůstávalo dlouhá léta neobydlené a pomalu chátralo. Pak se ale oběvil nový majitel. Ayato Takeshi. Majitele jako takového nikdo pořádně neviděl, protože tu ani nebydlí. Pracuje jako víceprezident, nějaké velké firmy a zde ubytoval svou rodinu, respektivě své tři syny - dvojčata kluky a nejstaršho syna. Ti tu normálně žijí a chodí do školy s ostatními lidmi a dětma jejich věku. Avšak, oni moc dobře nevycházeli se svým okolím. Oni, se stranili ostatních lidí a ve škole sotva promluvili s někým jiným než mezi sebou. Mají tajemství, temné děsivé tajemství. Jsou totiž upíři. Je to celkem vysoce postavený upíří rod. Lidé, obyvatelé městečka o tom ale neví, a dozvědět se to nikdy nesmí. Protože oni tu nejsou, aby lidi zabíjeli, ale proto, aby se ukryli. Jiný upíří rod z evropy se je totiž snaží vymítit, protože existuje starodávná legenda a proroctví v jednom. V ní se praví, že z jejich rodu vzejde spasitel všech upírů a nebo, jejich zhouba. To vše se stane, až se oběví dívka, která bude mít speciální druh krve. Pokud pak jeden z nich onu krev všechnu vypije, při správném rituálu a také ve správnou noc, stane se spasitelem upírů a nebo jejich nemesis. Několik let tu žili tyto bratři spořádaně, "dobře", v poklidu. Tedy do doby, než za jedné deštivé noci na hlavní dveře někdo nezaklepal. Jediné co zde ale našli bylo mimino. Lidské mimino, zabalené v potrhaném a zakrváceném kabátě toho nejstaršího z nich. Zároveň od té doby, Akira, nejstarší z bratrů, nebyl nikde k nalezení. Po několika měsících pátrání našli dvojčata jeho prstem, v lese, ukryt v listí, v menší hromátce popela.  |
| |
| Pondělí 4.září Sluneční paprsky lenivě vykukovali zpoza horizontu. Šedé dešťové mraky ale říkali, že dneska to zrovna nebude na opalování a s trochou štěstí by ani nemuselo pršet, i když, kdo ví. Život v městečku si běžel vlastním tempem. Byl začátek podzimu a také nového školního roku. Kuchařka Anna připravovala snídani, žena okolo čtyřicítky, služky Beth a Kristin se starali o chod domu a majordomo Tanako dohlížet na chod domu jako takového. //Tvůj pokoj je v prvním patře, levé křídlo. Dvojčata mají každý svůj v pravém křídle prvního patra. |
| |
 | Fuj, škola.. ,,Já nechcííííí...!" Ozvalo se mým pokojem poměrně hlasitě spolu se zvukem budíku, který jsem sice měla chuť hodit o stěnu, ale přes to jsem ho prostě jen típl a unaveně se zadívala z okna vedle postele. O prázdninách jsem si hold zvykla chodit spát kolem třetí ráno a zrovna teď se mi to moc nevyplácí. Chtěla jsem prostě zase zavřít oči a spát dál s tím, že první den ve škole stejně nic neděláme, ale v tom mi začal zvonit mobil, na kterém jsem před chvilkou típla budík. Vyhrabala jsem ho zpod polštáře a dala k uchu. ,,Halo?" Houkla jsem do něj unaveně. ,,Dobré ráno, Kiri-chan! Šup, šup, vstávej! A jen tak mimochodem, co si bereš na sebe?" Ozval se v telefonu hlas mé spolužačky, Yuki. ,,Bože, ty jsi neuvěřitelná. Si šprtka, která se zajímá o to, jak vypadá.. Nevím. A už vstávám, stačí,že mě buzeruje budík. Uvidíme se ve škole.." Řekla jsem a i přes to, že Yuki pořád něco švitořila do telefonu jsem jí to típla a vyhrabala se z postele. Zašla jsem do koupelny, kde jsem se umyla a udělala ze sebe něco, čemu by se dalo vzdáleně říkat lidská bytost, možná by se dalo rozeznat i pohlaví a šla se obléct. Ne, že bych byla nějaká.. Barbína, ale jako každá holka mého věku se chci líbit. Nakonec jsem vytáhla džínovou, poměrně krátkou a úplou sukni, bílé tílko a tmavomodré balerínky. Hodila jsem to na sebe, vzala modrou tašku přes rameno, co normálně nosím do školu a pro jistotu ještě tmavomodrou mikinu, kdyby náhodou bylo trochu chladněji. Podívala jsem se na mobil. Měla jsem ještě poměrně hodně času a rozhodla jsem se jít trochu vyšpehovat, co dělá Subaru. Přesunula jsem se do druhého křídla našeho domu a tiše, bez klepání, samozřejmě, nakoukla do jeho pokoje. |
| |
 | Nevím jak, ale nějak jsem se k ránu ocitnul na lavici, která byla pod oknem. Postel jsem sice měl, ale prostě tady jsem byl rád. Z okna jsem měl příjemný výhled na les, který byl okolo domu. Jednu ruku jsem nechal na své hrudi volně položenou, zatímco druhou jsem měl zastrčenou pod hlavou a pod ní byl příjemný jemný sametoví polštář. Zavřel jsem oči za účelem toho, že budu prostě jen odpočívat. Nicméně sotva jsem je zavřel, nebo mě to aspoň připadalo jako okamžik, jsem cítil ten závan. Závan, který se tu táhl po celým domě. Nikdy jsem pořádně nepochopil to, proč jsme jí tu nechali. Ale to, že měla jeho kabát, muselo něco znamenat. "Co tu chceš?" pronesu lehce otráveně. |
| |
| Subaru Ležel na lavici pod oknem. Nevěděla jsem jak, když měl zavřené oči a otevření dveří nebylo slyšet, ale všiml. Vesele jsem se na něj zazubila, když se zeptal, co tu dělám. Jeho otrávený tón mě po těch letech absolutně nevyváděl z míry. Nikdy nevypadal, že mě má rád, ale o to více mě bavilo ho otravovat. Ne, že bych mu to dělala na truc nebo abych ho naštvala, prostě.. Jsem ho měla svým způsobem celkem ráda. Přece jen jsem s ním vyrůstala. Stejně jak s jeho bratrem, ale ten je mnohem milejší. ,,Stáááálkíííííng." Řekla jsem dlouze a vesele se při tom zazubila, ale do pokoje jsem nevešla, jen jsem nakukovala. Sama jsem si vážila svého soukromí a tak jsem tu nechtěla přímo lozit. ,,Nebuď tak otrávený. Jsem ti chtěla zlepšit náladu svou maličkostí a ty si toho vůbec nevážíš." Řekla jsem jasně ze srandy a na oko trucovitě se zamračila. |
| |
| Tlumeně jsem si povzdechl a pootevřel napůl jedno oko. Moje barva očí byla už od narození fialová, zatímco bratrova dozelena, což byl zřejmě jeden ze znaků, které nás od sebe vzájemně lišili. "Zatím jsi mi nedala důvod k tomu, abych si jí nějak vážil." řekl jsem a jen nepatrně jsem jí pozoroval. |
| |
| ,,Můžu dovnitř?" Zeptala jsem se opatrně a zvědavě zvedla obočí. Pokud řekl, že můžu, vešla jsem a tiše za sebou zavřela dveře, ale zůstala jsem stát u nich. Pokud ne, dále jsem jen nakukovala. Mile jsem se na něj usmála. Nebrala jsem jeho poznámku nijak zle, i když zněla tak nějak.. Že bych se tvářila i smutně, kdybych chtěla. ,,Když mi řekneš, jak ti můžu zlepšit náladu, pokusím se o to. Třeba si jí pak vážit budeš.. I když to bych doufala asi v hodně." Pronesla jsem s úsměvem, ale vážně. I když poslední větu s lehkým zklamáním v hlase. |
| |
| "Tsche..." ušklíbnu se tiše nad tím, že aniž by čekala nějakou odpověď, se mi sem prostě sama vecpala. Naooko uraženě jsem zavřel zpátky oči. Slyšel sjem jí jak vešla dovnitř. Znovu jsem si povzdychl. "Nezdá se ti trochu přihloupé se ptát, zda-li smíš dovnitř, když se sem prakticky sama nacpeš?" pronesu jen tak, protože říkat jí, že sem nesmí bylo prakticky už nemožný. "Pro mě za mě si dělej co chceš..." řeknu nakonec. |
| |
| Sladce jsem se na něj při jeho poznámce uculila. ,,I kdyby tvé rty řekly ne, tvé oči by říkali ano." Řekla jsem něco, o čem jsem věděla, že sice není pravda, ale osobně jsem se v to snažila uvěřit. Snad pro lepší pocit. ,,Tváříš se, jako by sis na mě za těch 17 let nezvykl.." Ušklíbla jsem se pobaveně, ale hned na to jsem zvážněla a došla k němu. Klekla jsem si na zem vedle lavice na které ležel a tak nějak smutně a zvědavě zároveň jsem na něj upírala oči. ,,Co je to s tebou dneska? Provedla jsem snad něco? Normálně se netváříš zrovna vlídně, ale dneska jsi extrémně nasupený." Zeptala jsem se a upírala na něj nevinné štěněcí oči. Takhle to dopadá, když se snažíte, aby vás měl někdo rád. Akorát je na vás více a více zlejší. Vítejte v reálném světě. Budu se muset přestěhovat do pohádky očividně. |
| |
| Ptal jsem se v duchu sám sebe a boha za to, proč tohle všechno vlastně. Jakoby nestačilo to, čím si procházela moje rodina jako taková... Znovu jsem si krátce povzdychl. "To bys nepochopila ani kdybys na to měla věčnost..." řeknu nakonec a jen mírně znovu pootevřu oči. Skrz úzkou štěrbinu víček jsem se na ní díval. Když byla takhle blízko, dá se říci jen pár centimetrů ode mě, moje tělo mi skoro ihned dalo znát, proč jsem neměl moc rád její přítomnost. Nevím proč, ale poslední dobou se mi zdála její vůně... sladší. |
| |
| Chtěla jsem něco na jeho větu říct, ale pohled na mobil mi připomněl, kolik je hodin. Sakra, přijdu pozdě.. Pomyslela jsem si, ale nijak mě to nevzrušovalo. Postavila jsem se a zadívala se na něj s úsměvem. Byl celkem zvláštní pocit se na něj dívat z vrchu. Normálně jsem musela zvedat hlavu, abych mu viděla do tváře. ,,Do odpoledne máš čas si promyslet odpověď tak, abych to pochopila alespoň do konce života. Jinak zajdu za tvým bratrem." Vyplázla jsem na něj lehce provokativně jazyk. Nechtěla jsem ho vydírat, spíše jsem si z toho dělala sranda. Nakonec jsem se ještě sklonila a foukla mu do ucha Otočila jsem se a došla, spíše dohopsala ke dveřím. ,,Zatím ahoj." Zamávala jsem mu s veselým úsměvem a šla se nasnídat a potom jsem raději rychle vyrazila do školy. Nevadí mi přijít pozdě, ale o pár minut ne o půl hodiny. |
| |
| "Tsche." odfrknul jsem si a převalil jsem se na bok tak, že jsem byl zády ke dveřím od svého pokoje. Když jsem konečně zaslechl jak se za ní zabouchli dveře, dost jsem si vydechl. Natolik až jsem zaslechl jak se látka na polštářku pod mojí hlavou trochu natrhla. Stačila ještě chvíle a zřejmě bych se neudržel... Nechápal jsem proč se mi tohle v posledních pár týdnech dělo... |
| |
| Pondělí 4.září Čas ubíhal a v jídelně čekala snídaně a také poté samozřejmě svačina s obědem s sebou do školy. Majordomus Tanako dohlížel na to, zda-li vše sedělo tak jak sedět mělo. I tak, snídaně by se neměla brát na lehkou váhu. Ale to škola také... |
| |
| Jeste hodnou chvily jsem tam jen tak lezel, jen tak se zavrenyma ocima. Jenze pak mi ale doslo, ze me cekaji i jine veci. Za tenhle napad te jednou vlastnorucne zakousnu bratricku... Projdou mi hlavou myslenky. Koneckoncu byl to jeho napad. S povzdechem jsem se nakonec zvedl z pohodlne lavice a cestou sahl po cerstve vyzehlenem saku skolni uniformi. Bylo jeste naomak vlazne... |
| |
| Hurá do školy Seběhla jsem dolů do kuchyně, kde jsem si sedla ke stolu a ne zrovna nijak pomalu do sebe začala ládovat snídani. Ne, že bych se přímo cpala, to ne, ale vážně jsem nechtěla přijít nějak moc pozdě.. A hlad jsem měla taky, přirozeně. Jsem jen člověk. Něco málo jsem snědla, nejsem zrovna nějak velký jedlík, do tašky hodila svačinu s obědem a vyšla směr škola. |
| |
 | Jídelna a do školy Jako každé téměř každé ráno jsem přišel skoro až na poslední chvíli. K snídani jsem si vzal jeden tvarohový koláč a pokračoval ke stolku, kde byli připravené pytlíky se svačinou, pro všechny stejná a pokračoval dál, abych si vyzvedl oběd. Povzdechl jsem, to bude dneska otrava, zamumlal jsem ještě s plnou pusou a vyrazil jsem směrem do školy. Cestou se mi nestalo nic zvláštního, až na to, že jsem mou nepozorností, kdy jsem pozoroval nebe, vrazil do jedné dívky. |
| |
| Sachio Šla jsem lehce zahloubána cestou do školy. Chtěla jsem se projít a trochu si provětrat hlavu. Trápil mě ten Subaru. Nikdy mě neměl moc v lásce, ale poslední dobou se choval super nevrle. Až přijdu domů, musím mu udělat medaili za nevrlost.. Pomyslela jsem si pobaveně. Najednou jsem ucítila, jak jsem do někoho vrazila. A poměrně tvrdě tím, že jsem šla ráznějším a rychlejším krokem. Upadla jsem na zadek a to poměrně tvrdě. Pod nosem jsem tiše zakňučela a zadívala se na osobu, do které jsem vrazila. Možná on do mě. Nevím. A málem my vypadli oči z důlku. ,,S-S-Sachio?!" Řekla jsem poměrně hlasitě a vyděšeně, když jsem ho sjela pohledem a uviděla na něm školní uniformu. ,,Ale-to-ale-ono.." Koktala jsem slova nesmyslně za sebou, než jsem vypotila normální větu. ,,Co tu děláš a co to máš na sobě?" Zeptala jsem se a divila se tomu, že má na sobě školní uniformu. |
| |
| Pondělí 4.září Ano, skutečně to bylo překvapení v tom, co tu "bratr" dělá a ještě k tomu ve školní uniformě, ale čas neúprosně běžel a už když vyšla z domu tak trochu hrála hru s časem, ale teď by sebou měla hodit pokud nechce první školní den přijít úplně naprosto pozdě. |
| |
| Ať už Sachio odpověděl cokoliv, zvedla jsem se ze země, ať už sama nebo s jeho pomocí, neměla jsem moc čas tohle řešit, spíše jsem byla nucená pospíchat do školy. ,,Měl by sis pohnout, jinak přijdeš pozdě." Vyplázla jsem na něj pobaveně jazyk a lehkým klusem se vydala do školy. Necítila jsem se zrovna nejpříjemněji, když jsem si uvědomila, že ve škole bude asi aji Subaru. Na druhou stranu.. Pochybuji, že se o mě bude jeden z těch dvou nějak zajímat. Nikdy jsem neměla ten pocit, ale nikdy mě to nemrzelo tak, jak teď. Do školy jsem dorazila asi minutu před zvoněním a tak tak jsem vběhla do třídy a posadila se na místo vedle Kiku, která už s přísným výrazem ukazovala na hodinky, co měla na ruce. ,,Já vím, já vím.." Řekla jsem udýchaně. |
| |
| Pondělí 4.září "Jdeš pozdě!" řekne kamarádka naštvaně. Přece jenom ona Kiri ráno budila, aby se ujistila, že přijde včas a ona si dojde takto. Navíc dost pozdě. Nebylo moc času na odpověď nebo v budově se ozvalo zvonění, které ohlašovalo, že první hodina začala a oni nebyly ani v učebně! |
| |
| Do školy.. Ta holka najednou někam odběhla. S úšklebkem jsem se za ní jen chvíli díval a následně jsem se dál v klidu rozešel směrem do školy. S rukama za hlavou zahleděný na oblohu jsem si něco broukal a nedával pozor na cestu, takže se mohlo stát, že jsem klidně do někoho vrazil. Neomluvil jsem se, prostě jsem jen pokračoval svou cestou. Než jsem si všiml, že jedna černá kočka mi přeběhla přes cestu. "Ale notaak" řekl jsem nahlas otráveně a zahnul doprava a bych změnil směr cesty. Jsem pověrčivý. |
| |
| Už z dálky jsem na svojí kamarádku volala, "já vím, omlouvám se." A na pár okamžiků jsem se dokonce i zastavila, abych se nadechla. Jenže když jsem jí chtěla ještě něco říct, nebyl na to čas. Obě dvě jsme slyšeli zvonek ohlašující začátek první hodiny. A my nejsme ani ve škole a ani v učebně. Čapla jsem Lauru (kamarádku) za zápěstí. "Pojď, třeba to ještě stihneme před učitelem", a společně s ní, kterou jsem za sebou vlekla jako kus hadru, jsem běžela do třídy. Musela jsem se smát. Ani nevím proč. Po čase jsme doběhli ke třídě. Dveře byli zavřené a zevnitř se neozýval žádný hluk. Zastavila jsme se na chodbě, abych se vydýchala, kdyby byl učitel již ve třídě a já se musela omlouvat. Přece nebudu popadat dech.. |
| |
| Pondělí 4.září Učitel nebyl zrovna moc nadšený tvým pozdním příchodem, ale přesto to nějak s velmi zamračenou tváří překousl a ani tě nijak nepotrestal. Výuka probíhala poté už v klidu a pokojně jako obvykle a protože to byl víceméně první školní den, nebyla ani tak dlouhá a po obědě už bylo prakticky po výuce. Laura se ihned u hlavních dveří rozloučila s tím, že musí být dneska kvůli matce doma hned po škole. Jenže potom jsi zahlédla jak povědomá postava kráčí k lesoparku, který byl vedle školy. Ale to přece nebylo možné... Subaru? Co tu dělal?! |
| |
| Stála jsem u školy a rozloučila jsem se s Laurou. Věnovala jsem jí jeden úsměv a zamávala ji. Když jsem se pak rozhodovala, co budu dnes odpoledne dělat já, rozhlédla jsem se kolem. Nedaleko od mě jsme zahlédla mně známou osobu. Subaru? Co ten tu chce? Trochu jsme se ušklíbla a loudavým krokem jsem se k němu rozešla. Tiše jsem se přiblížila zezadu a pečlivě naplánovala svůj útok. Během chvilky jsem se rozeběhla a skočila mu přímo na záda, ale hned jsem zase slezla. "Co ty tu děláš? A jak to, že na tebe nečeká limuzína?" Začala jsem se hned vyptávat a upravila jsem si u toho školní uniformu. |
| |
| "Hm?" podivím se tomu co řekla, pak si ale krátce povzdychnu. Chtěl jsem se jít projít sem, doufajíc tak, že se nachvíly zbavím toho jejího pachu, který mě k sobě pořád vábil a podněcoval mojí žízeň. I teď v tuhle chvíly mě začala dráždit. "Tsche." jen jsem se naoko ušklíbl a odvrátil jsem se od ní s tím, že s rukama v kapsách budu dál pokračovat tam kde jsem přestal, než mě přerušila, tedy v uklidnění své touhy... I když tak trochu jsem věděl, že jí se nedá jen tak zbavit. |
| |
| Podívala jsem se na Subaru, který mě odseknul jeho klasickým gestem. Musela jsme se zasmát a když se dal do pohybu, rozešla jsem se taky. Ruce mi vláli podél těla a při každém kroku jsme trochu nadskočila. Měla jsem nějak moc energie. "Je u tebe nezvyklé, že se chodíš procházet. Nebo jsem to alespoň nepostřehla." A zapřemýšlela jsem, kdy naposled jsem ho viděla jen tak někam jít. "Hmm, co máš v plánu dnes odpoledne? Já totiž zatím nic." Řekla jsme tím svým tónem o kterém jsem věděla, že ho nesnáším. Nevím proč jsme se v poslední době bavila jeho provokací. |
| |
| "Tsche." ušklíbnu se. Ona snad nikdy nezavře pusu. Načež jsem dál mlčky prostě pokračoval v chůzi lesem. Snažil jsem se tak odvést svou vlastní pozornost na něco jiného ale přesto, nevěděl jsem na jak dlouho. Už ráno jsem měl co dělat, abych se na ní nevrhnul a teď... teď tu jsme sami a... Rychle jsem zavrtěl hlavou a podíval se nahoru na nebe. I to svým způsobem říkalo, že dneska se asi nic hezkého nestane. Na tváři jsem ucítil několik drobných kapiček. Překvapeně jsem zamrkal. |
| |
| "Hmm dle tvého mlčení soudím, že tě asi bolí hlava a nebo se ti se mnou nechce mluvit." Nad druhou možností jsem se trochu zamračila a pořád jsem s ním držela krok. "Subaru? Co ti jeee?" Řekla jsem k němu naléhavě, protože jsem chtěla, aby řekl alespoň nějaké slovo a ne jenom hmm, tsche a tak. Šla jsem vedle něj a koukala mu do tváře, takže jsem nevnímala kam šlapu a párkrát se stalo, že jsem zakopla a zavrávorala. V lese je dost nerovný povrch. Teď se mi ale povedlo zakopnout extrémně, to už jsem neustála a při mém pádu jsem se chytla Subaru, který stál vedle mě. Pád se zmírnil a já skončila na zadku bez jediného škrábance. Bohužel Subarova košile měla natržený rukáv. "Hups, promiň." A už jsem se sbírala ze země a čistila si uniformu. "Ten rukáv ti zašiju." |
| |
| Povzdechnu si. "Díky." řeknu nakonec jen. Jenže, pak začalo kapat už silněji. Chytnul jsem jí proto za ruku a vytáhnul zpátky na nohy, roztržený rukáv nebo ne. Chtělo to najít místo, kde budeme moci počkat, až se to přežene. Nechtěl jsem, aby nastydla... "Musíš někam do sucha." řeknu a začnu hledat něco, kam by jsme se mohli schovat. |
| |
| Překvapeně jsem se na něj podívala, když mě vytáhl na nohy a společně jsme zrychlili krok. Začínalo pršet silněji. Podívala jsem se k obloze, ale skrze stromy jsem toho moc neviděla. Každopádně obloha nevěštila nic dobrého. "Musíš? Snad musíme, ne?" A společně s ním jsem spěchala hlouběji do lesa. Stromy se zde zdáli být hustší, sem kapky pronikávali obtížněji, ale přes to jich bylo dost. Později jsem zahlédla vykotvený strom na stráni, takže pod ním bylo něco jako jeskyně. "Támhle bychom se mohli schovat!" A ukázala jsem na ono místo. |
| |
| Když jsem ucítil, jak mi déšť stéká pomaličku po tváři, sundal jsem si svoje sako a přehodil ho jí přes hlavu, takže déšť se tak mohl vsakovat jen do něj a ona tak mohla zůstat relativně suchá. Podíval jsem se směrem, kterým mi ukázala. Ne, jeskyně to nebyla to jsem věděl jistě. Vypadalo to spíš na polozřícený přístěnek. Vypadalo to, že tam někdo bydlel před několika lety. "Tam se schováme." řeknu nakonec. Nevypadalo to moc bezpečně, ale pořád lepší než být na dešti. |
| |
| Společně se Subarem jsem vlezla pod tu vykotlinu. Alespoň něco a bylo zde i docela sucho. Posadila jsem se na zem, protože nevypadalo, že ten déšť během chvilky ustane. "Jak dlouho myslíš, že tu budeme muset zůstat? Nevypadá to, že by mělo přestat pršet." Ušklíbla jsem se a dívala se do lesa před sebe. Zdál se uklidňující a zvuk deště taktéž. |
| |
|  |
| |
| Podlaha uvnitř byla sice prkená, ale vypadalo to, že snad bude v dobrým stavu a snad i bezpečná aspoň pro nás po tu krátkou chvíly co tu budeme. "Nevím." opáčím suše. Co si budeme povídat, trocha vody byla ta poslední věc, na kterou jsem teĎ myslel a o kterou jsem se zajímal. |
| |
| Podívala jsem se kolem sebe. Uvnitř byla docela tma, ono ani venku mezi těmi stromy nebylo zrovna dvakrát tolik světla, díky zataženě, potemnělé obloze. Dávala jsem si dobrý pozor, kam šlapu a kam si nakonec sedám. Sedla jsem si na jeden větší kámen, co tam opodál ležel. Tím jsem se od něj kousek vzdálila, pro něj to však byli tři kroky. Na sobě jsme měla pořád jeho sako. Teď příjemně hřálo, na rozdíl od chvíle, kdy mi ho dal. Dívala jsem se z okna, které bylo kus přede mnou, teď již do potemnělého lesa. Trochu naháněl hrůzu. Vzpomněla jsem si totiž na všechny možná horory, které jsem viděla. "Doufám, že odsud vypadneme co nejdříve." Lehce jsem se ušklíbla a položila obličej do dlaní. |
| |
| Otřel jsem si nepříjemné kapičky deště z čela do rukávu bílé košile a povolil jsem si jeden knoflíček rozepnutím. Opřel jsem se o cihlovou kamennou zeď za mnou. Nijak silně, nechtěl jsem to tu nijak zbořit. Spíš jenom symbolicky. Chvíli jsem se na ní díval. Pak jsem ale pocítil, jak s každou další vteřinou, kterou na ní hledím, se můj chtíč pomalu ale jistě zvětšoval. Sakra... Ruce jsem projistotu strčil do kapes. S krátkým kousnutím se do vlastního rtu jsem se od ní otočil a pokusil se svojí hlavu zaměstnat něčím jiným. "Doufám, že odsud vypadneme co nejdříve." Nejsi sama, kdo po tomhle touží... v tuhle chvíly... |
| |
| Pohled, který jsem měla upřený před sebe do lesa jsem po chvíli stočila na Subaru. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy odvrátil zrak. Stalo se něco? Projelo mi hlavou a trochu jsem se zamračila. Nyní jsem ho svýma očima sledovala já. Teprve teď jsem si všimla jeho dokonalých rysů ve tváři a vypracované postavy. A vlastně ani nevím, proč ho tak pozoruji. S lehkým začervenáním jsem opět otočila obličej na druhou stranu a tentokrát si prohlédla stavení, ve kterém jsem. Zvedla jsem se z kamene a přešla k jedné ze stěn, k té naproti Subarovi. Letmo jsem si jí prohlédla a popostoupila dál. Jemu se zřejmě nechtělo mluvit a já nechtěla jen sedět a čekat, nudilo mě to. |
| |
| Když jsem zaslechl pohyb, otočil jsem se k ní. Zdálo se, že se trochu nudila. Ostatně, nebylo se ani čemu divit. Ona nikdy víceméně nikde jen tak neposeděla dlouho. "Hlavně se nezraň." poznamenám. Cítil jsem, že jsem tak nějak zatím v klidu. Dokázal jsem to v sobě udržet, mohl jsem si troufnout říci, že i do rána, možná i trochu déle, kdyby bylo potřeba. Ale pokud by se o něco zranila, i byť jen pořezala nebo o něco odřela, nevím co by mě držel zpátky. Zřejmě nic. |
| |
| Trochu jsem se lekla, když Subaru promluvil. Otočila jsem se za jeho hlasem a jen se trochu usmála. "Neboj se." Podotkla jsem a poté jsem si opět začala prohlížet prostory. Našla jsem i nějakou další místnost za rohem, a tak jsem tam vlezla, abych to prozkoumala i tam. Divně to tu páchlo. Nebyla to zatuchlina ani zvěrstvo.. a pak jsem si všimla, co to je. "Aaaght", lehce jsem křikla a chytila si pusu a nos. Byla tam mrtvá krysa napůl v rozkladu. Ne moc hezký pohled, i když to bylo jen malé zvíře. |
| |
| Sotva vypískla, reagoval jsem během setiny vteřiny. Byl jsem dá se říci v tu chvíly komukoliv jednu vrazit nebo kohokoliv bez jediného mrknutí oka zabít. Jenže jak jsem pak jen sledal, něco jí jen vyděsilo. Jen jsem jí položil lehce ruce na ramena a otočil jí k sobě s tím, že se na to nemá dívat, tak jsem jí tím dával možnost, že pokud bude chtít, může se u mě schovat. "To nic." řeknu nakonec. |
| |
| Ucítila jsme na svých ramenou něčí ruce. Až jsem se lekla podruhé, ale jakmile jsem ucítila pro mě moc dobře známý parfém, který patřil jedině Subarovi, byla jsem klidnější. Přitiskla jsme svoje čelo na jeho hruď a chvíli jsem se vydýchávala z toho šoku na ten pohled. Divné, obvykle se tohohle neleknu. Zřejmě to dělá to cizí prostředí a šero. Jakmile jsem se uklidnila, postavila jsem se zase vzpříma a koukala mu do očí. "Děkuju", řekla jsem s výdechem, "už přestalo pršet?" Zeptala jsem se, abych zahnala tu trapnou situaci a protáhla se kolem něj zpátky do místnosti, kde jsme byli předtím. |
| |
| Ok, tohle byl zřejmě asi špatný nápad... Projde mi hlavou, když jí ucítim, jak se ke mě přitiskla. I byť jen na pár sekund, bohatě to stačilo, aby mě tak vyvedla z křehké rovnováhy, kterou jsem v sobě udržoval. Cítil jsem, jak se mi srdce divoce rozbušilo a krk se mi stáhnul. Samozřejmě, že si nemohla ničeho všimnout. Když jsem ucítl, jak mě pouštěla, moje ruka sama automaticky vystřelila a chytla jí za tu její nad jejím zapěstím. Rozhodně tohle nebylo dobrý... Snažil jsem se to zase zpátky ovládnout, ale to už je způsobovalo to, že mohla pocítit, jak se ruka co jí svírala tu její jen nepatrně třásla. Zavřel jsem pevně oči a sklopil hlavu, aby mi je ještě zakryla bílá ofina. Musel jsem něco vymyslet a to hodně rychle. Nechtěl jsem jí nijak ublížit... jakkoliv... |
| |
| Zrovna jsem ho obcházela, když mě chytl za ruku a já se prudce zastavila. Trochu jsem se mračila a chtěla jsem mu vynadat. Ale když jsem se k němu otočila, ucítila jsem, že se jeho ruka začala třást a všimla jsem si jeho výrazu, znejistila jsem. "Um, děje se..něco?" Vykoktala jsem ze sebe a udělala jsem k němu malý krůček. Nevěděla jsem, co se s ním děje. Takhle jsem ho viděla poprvé a i když jsem u něj byla zvyklá na ledacos, tohle mě vyvedlo z míry. Nijak jsem se mu nesnažila vykroutit. Ba naopak, ještě jsem se k němu přiblížila a volnou rukou jsem mu jemně odsunula ofinu z očí. "Subaru?" Špitla jsem do ticha jeho jméno polohlasně a zase od něj kousíček poodstoupila. Volnou ruku jsem svěsila podél těla. |
| |
| Než kdokoliv z nich stačil něco udělat, dřevěná podlaha pod nima začala zlověstně vrzat a praskat. Než stačili zareagovat, podlaha praskla úplně a oni dva se prodali někam pod podlahu do černoty. |
| |
| Když se podlaha pod námi propadla, nemohl jsem prakticky nic jiného udělat, než že jak jsem jí držel za ruku, přitáhl jsem jí tím k sobě, doufajíc, že tak na sebe potom vemu případné zranění do čeho bychom cestou narazili a také další zranění z pádu jako takového. |
| |
| Než vůbec postřehnu, že padáme, už jsme na zemi. Dopadla jsem přímo na Subaru a to jen díky tomu, že mě chytil. Rozkašlala jsem se, protože byl všude prach. Pomalu se tam nedalo dýchat. Když jsem dokašlala, zvedla jsem sen a rukou a svalila se na záda vedle něj. Naštěstí pro mě mi nic nebylo. Tedy alespoň ne nic vážného. Po chvíli jsem se posadila. "Není ti nic?" Začala jsem se o něj zajímat. |
| |
| Pocítil jsem, jak jsem tvrdě dopadl na záda, na hrubí povrch. Při dopadu jsem pocítil jak něco křuplo, něco křuplo v mé pravačce. Potlačil jsem bolestiví výkřik a zůstal jsem tam ležet. Pomalu jsem se chytl levačkou na pravačku. Nechával jsem zavřené oči... "Ne..." zašeptal jsem trochu zlomeně. |
| |
| Znovu jsem se na něj podívala, tentokrát pozorněji. V jeho hlase byla potlačovaná bolest, to bylo slyšet. "Subaru co ti je?" A pak jsem si všimla, jak si chytl ruku. Okamžitě jsem se k němu přisunula a chytla jeho ruku. Jemně ale pokud se mi snažil vyškubnout, tak tvrdě a to ho jistě dost bolelo. "Budeš ji mít zlomenou" podívala jsem se na něj. Jistě, nic lepšího jsem říct nemohla!. "Musíme to něčím zafixovat. Nesmíš s tím hýbat." Kouknu na něj a pak okolo. Našla jsem nějaké prkno, které sedělo na jeho předloktí a pak jsem to obvázala jeho sakem, které se válelo opodál. Chtěla jsem ho natrhnout, abych z něj udělala jen proužek, ale nešlo mi to, a tak jsem ho omotala celé. Alespoň bude jeho ruka v měkkém prostředí. |
| |
| Když se té ruky dotkla, musel jsem se kousnout do vlastního rtu. Byl jsem v něm zakousnutý do doby, dokud se jí nepřestala dotýkat. Až poté jsem si všiml, že jsem si jej vlastně celkem dost prokousl a vlastní krev mi stékala po bradě. Pak jsem pocítil tupou bolest na hrudi. Což bylo asi tu nejhorší,, co se mohlo v tuhle chvíly stát. Věděl jsem co bude pak v nejbližších minutách následovat... Hrubě jsem jí od sebe odstrčil volnou rukou a i když byla jen jedna, i tak byla moje síla značná, natolik, že jsem jí od sebe odstrčil dobrých čtyřicet, možná padesát čísel. Načež jsem se poté vrávoravě zvedl a snažil se od ní dostat co nejdál to šlo. Jenže, po několika vrávoravích krocích jsem narazil na nějakou kamennou zeď. Opřel jsem se o ní čelem, protože jsem si rukou přidržel tu druhou, ze který se během tý cesty strhal ten nesmysl co udělala. Dost zrychleně jsem dýchal, snažil jsem se to potlačit... Musím, musím to ovládnout! Musím.... |
| |
| "Ummfs," vydechla jsem jen když mě odstrčil. Trochu jsem si u toho odřela kolena, jak jsem jela po té zemi. Zadívala jsem se na něj nechápavě, co to dělá, jenže odpovědi se mi stejně nedostane. Když si z ruky strhal tu dlahu, kterou jsem vytvořila, jen jsem lítostivě sklopila hlavu k zemi. Později jsem vstala, oprášila se a očistila svá kolena a šla se porozhlédnout kolem. |
| |
| Temná místnost neurčitého tvaru o velikosti tak 2x2,5 m. Kamenné, vlhké zdi. Odněkud bylo slyšet tichoučké kapání kapiček vody. Jediné světlo co tu bylo, bylo matné a vrhala ho jedině ta díra, kterou sem spadli. Díra byla tak 5-6m nad nimi.  |
| |
| Pevně jsem zavřel oči. Myslel jsem, že se rozkočím na tisíc kousků. Cítil jsem v puse svoje tesáky, což nebylo dobrý znamení. Hlavou mi probíhali všemožné myšlenky toho, jak by jí moje ruce nejraději roztrhali na kusy a všechnu její krev do sucha slízali... "Nechoď ke mě blíž..." pronesl jsem do ticha. "...prosím..." |
| |
| Krev na mých kolenou už stihla zaschnout. Nebyla to hluboká a rozsáhlá odřenina. Spíše to byli jen takové škrábance, které se do dvou - tří dnů zahojí. Dívala jsem se na tu díru nad sebe. Nezdála se být tak vysoko. Pokusila jsem se k ní vyskočit. Prsty jsem jemně škrtla o okraj. Uznala jsem, že u mě to asi nemá cenu. Pak ale Subaru prolomil ticho. Zvědavě jsem se na něj otočila. Nevěděla jsem, co tím myslí a jen jsem tam stála a dívala se na něj. Jeho tělo se téměř celé chvělo. "Subaru? Co ti je?" Zeptala jsem se ho klidným hlasem, ale jak si on přál, zůstala jsem stát pevně na místě. |
| |
| Nohy se mi podlomily, nevím už ani čím nebo proč. Přesto jsem zůstával u tý zdi a opřený o ní čelem. "Prostě... se... nepřibližuj..." řeknu stejným tónem jako předtím, akorát trochu namáhavěji. Slyšel jsem jasně a zřetelně tlukot jejího srdce a ten zvuk, jakoby snad ještě umocňovala ten úzký prostor, ve kterým jsme se ocitli. "Prosím... já... já..." "...nechci ti, nijak... ublížit..." to poslední možná znělo poněkud jinak, trochu i zoufaleji. |
| |
| Pozorněji jsem sen a Subaru podívala. "Proč by jsi mi měl ublížit?" Řekla jsem s velkým otazníkem v tónu hlasu. Byla jsem dost na vážkách, zdali se k němu přiblížit nebo ne. Nechtěl to, ale uvnitř mě něco říkalo "jdi". Nejdříve jsem k němu udělala jen malinký krůček. Ani nebylo vidět, že se vzdálenost mezi námi nějak změnila. Opět jsem tam jen chvíli stála a dívala se na něj zvídavýma očima. Poté jsem se odhodlala k tomu, udělat k němu jeden delší krok. Nyní byla vzdálenost mezi námi jen jeden malý krok. "Co se s tebou děje? Proč se třeseš?" Toužila jsem po odpovědi. Nerozuměla jsem tomu. |
| |
| Ztuhl jsem. Slyšel jsem i cítil jsem jak se tlukot jejího srdce přibližuje. Což znamenalo jediné, že ona se přibližovala. NE!! "Prosím..." řeknu stejně zoufale jako předtím. "...opravdu ti nechci ublížit!" |
| |
| Zprudka jsme se zastavila. Zůstala jsem stát na místě a pozorovat ho. Nakonec jsem uznala, že udělám to, co po mě žádá. Jeho tón hlasu to po mě doslova vyžadoval. Nechtěla jsem ho ještě víc stresovat tím, že bych se k němu přiblížila a dotkla se ho. Zacouvala jsem zpátky ke své zdi, kde jsem se opřela zády a jen se na něj dívala. Co mu asi je? Vtiskla sem i do mysli myšlenka, kterou jsem nemohla dostat ven z hlavy. Později jsem ale jen tak stát už nevydržela. Napřímila jsem se a znovu se pokusila vyzkoumat, jak se dostat zpátky nahoru a ven. |
| |
| Byl jsem v tuhle chvíly rád, že mě aspoň trochu poslechla. I když jsem si nebyl jistý, jak moc to pomůže. Pokud to vůbec nějak pomůže... "Nevíš všechno..." řekl jsem potichu. "... o naší rodině... a o... nás..." |
| |
| Otočila jsem se zpátky na něj. "Jak to myslíš? Znám tě nejlíp ze všech lidí v tvém okolí." Pohlédla jsme zmateně. Přesto, že se mu to asi moc nelíbilo dle jeho občasného chování jsem s ním někdy trávila až moc času. Chtěla jsem se k němu přiblížit, ale zastavila jsem se a znovu se jen opřela zády o zeď naproti němu. "Co o vaší rodině teda nevím?" |
| |
| "Lidi..." ušklíbnu se. "Fraška fungovala dobře..." povím si pro sebe. "Řekni..." začnu a pomalu se otočím tváří směrem k ní, přičemž si sednu a zády se opřu o kamennou stěnu za mnou. "...vypadá takhle člověk?" zeptám se a tím i dokončím svou začatou otázku. Neměl jsem tímhle co ztratit. Nikdo nevěděl, že tady jsme a šance, že bychom se sami dostali nahoru byla nulová. Ona rozhodně ne, já možná... za pár let... Co ale hlavního jsem chtěl aby viděla, byly jasně rudé, krvavě rudé oční duhovky, které i přes značné šero byly dobře rozeznatelné. |
| |
| Stála jsme opřená o stěnu a sledovala ho. Konečně se trochu rozmluvil a jeho hlas byl klidnější. Musela jsme se pousmát, ale za chvíli jsem se začala trochu mračit. Nechápala jsem, co tím naznačuje. Jakmile se ke mně otočil, neviděla jsem nic, co by mě mělo vyvést z míry. Co tím myslí? A teprve potom jsem si všimla jeho očí. Byli jiné. Rudé jako krev, až to nahánělo hrůzu. Na rukou mi lehce naběhla husí kůže, která po chvíli zmizela. Nedávala jsem na sobě nic znát, ale zaskočilo mě to. "Asi ti jen praskli nějaké žilky." Snažila jsme se to zamluvit, i když jsem věděla, že je to blbost. "A nebo si ze mě jen děláš srandu a vzal sis čočky." A opět jsem se trochu zamračila a tentokrát i založila ruce na hrudi. Opírala jsme se o stěnu a jednu nohu jsme pokrčila v koleni a chodidlem se taktéž opřela o stěnu. Stála jsme tedy jen na jedné noze. |
| |
| Nadechoval jsem se k tomu, že jí na to něco řeknu, ale když jsem viděl ty odřená kolena a na nich náznak krve, vše co jsem v sobě postavil na obranu před tím, vše se v setině sekundy prolomilo. Nevěděl jsem co dělá vědomě, věděl jsem je to, co moje tělo dělalo samo. Zvedl jsem se a během vteřiny překonal tu malou vzdálenost mezi námi. Moje levačka, která byla jediná použitelná, se sama vymrštila a chytla jí pod jejím krkem. Sklonil jsem hlavu a moje tesáky se zastavili sotva pár milimetrů od její kůže na krku. |
| |
| Ani jsem neviděla, že by se zvedl. Jeho pohyby byli tak rychlé, že je mé oko nezaznamenalo. Teď už mě držel pod krkem. Na zem jsem si stoupla oběma nohama, abych udržela rovnováhu a svoje ruce jsem vymrštila k jeho, která mě držela pod krkem. "Co to.." Ani jsem to nedořekla. Koutkem oka jsem se snažila podívat, co to dělal u mého krku. Cítila jsem na něm totiž jeho chladný dech. Trochu jsem sebou cukla, v domnění, že mě pustí a stáhne se opět na druhou stranu a nebo povolí stisk. |
| |
| Jenom trochu, vezmi si jenom trošičku! Našeptával hlas uvnitř mé hlavy. Nevěděl jsem, jestli jej poslechnout nebo se pokoušet vzdorovat. Jenže, já moc navýběr neměl. Pokud to neudělám, nedostaneme se odtud, pokud to ale udělám, můžu jí tím zabít... Promiň... Proběhne mi hlavou nevyřčená omluva a poté jsem otevřel ústa a svoje tesáky vrazil do jejího krku. Nijak hluboko, ale přesto, jsem skoro okamžitě ucítil v puse tu přesladkou chuť. |
| |
| "Aaaghmt" křikla jsem, když jsem ucítila ostrou, bodavou bolest na svém krku. Pevně jsem sevřela jeho ruku, kterou mě držel pod krkem a snažila jsme se jí odtáhnout. Když to nezabíralo, rukama sem se ho snažila odstrčit a já, jakobych se snažila ustoupit do strany od něj. "To bolí" špitla jsem zlomeným hlasem a snažila se ti vykroutit. |
| |
| Sotva jsem ale ucítil tu sladkou chuť v puse, okamžitě mi došlo co jsem udělal. Nestihl jsem jí ani polknout a svoje zuby jsem z jejího krku vytáhnul. Přitom jsem jí i pomalu pustil. S pohledem zabodnutým hluboko do země pode mnou, ofinou vlasů přes oči jsem začal klopýtavě couvat, dokud jsem zády neucítil kamennou zeď za sebou a poté jsem podél ní sjel zpátky na zem. Krev, která mi zůstala v puse jsem samozřejmě spolknul a ze rtů jsem si poté ještě olízal zbytek. |
| |
| Jakmile mě pustil a zacouval ode mě, chytila jsem si poraněný krk. Mezi prsty mi stékal tenký pramínek krve. Zády jsem sjela po stěně za mnou až do sedu. Tělo se mi třáslo a nezmohla jsem se na jediné slovo. Pouze sem se na něj před sebe dívala. Co je zač - proč to udělal - upíři přece neexistují!.. V hlavě se mi honilo několik myšlenek, ani jsem nedokázala na nic myslet, na nic konkrétního. Před očima jsem měla znovu a znovu tu scénu. Tělo se mi stále chvělo a já pořád zrychleně, vyděšeně dýchala. Ruku na krku jsme více stiskla, abych to krvácení alespoň trochu zastavila. Teprve po pár minutách jsem se uklidnila. Dýchání se mi zpomalilo, stejně jako srdeční frekvence. Avšak stále jsem tam zůstávala nehnutě sedět. "C..co teď?" Hlas se mi stále klepal. |
| |
| "Já.... nevím..." zašeptal jsem tiše a podepřel jsem si hlavu rukou. V puse jsem pořád cítil tu sladkou chuť její krve. Byla taková... jiná. Takovouhle jsem ještě neochutnal... A zřejmě to bylo to, proč mě to tak za ní táhlo... "Sama se nahoru nedostaneš a já..." povzdychnu si. "...nemůžu... ne s tou rukou..." pokračuju stejným tichým tónem. |
| |
| Pustila jsem si krk, pomalu se na těch dvou dírkách začal tvořit silný strup. Nechtěla jsem tomu věřit, snažila jsem se na to zapomenou, ale noční můry z toho budu mít asi dlouho. Teď jsem ale myslela na něco jiného - na to, jak se dostat ven! Prohrabala jsem si kapsy, ale marně, mobil jsem u sebe neměla a stejně by tu asi ani nebyl signál. Dívala jsem se nahoru k té díře. "No, volat o pomoc bude asi zbytečné.." Podotkla jsem pro sebe a postavila se na nohy. "A co nějaké dveře? Vypadá to tu jako nějaká hladomorna. Musí tu být přece dveře. Nebo nějaké podzemní tunely." A ze zoufalosti jsem začala hledat. Nic jiného mě totiž nenapadlo. A taky mi to pomáhalo zapomenou na to, co se před chvíli stalo. |
| |
| "Pako." poznamenám tiše. "Hladomorny byly stavěny, aby z nich nikdo neutekl..." Proč by potom měli mít nějaké dveře, když byly vytvořeny právě proto, aby znamenali jistou smrt? Naprázdno jsem polknul, protože jsem jí stále cítil v ústech... tu sladkou, přesladkou chuť... "Dokázal bych nás odkud dostat... ale..." řekl jsem poté do ticha. Pokud nás mám odkud dostat, potřebuju obě ruce a na to, aby mohl mít obě ruce, potřeboval jsem její krev, díkky které bych druhou ruku mohl uzdravit... |
| |
| Otočila jsem se k němu zvídavě. Opět mě zamrazilo až mi naskočila husí kůže. Opět sem si lehce chytla krk a promnula ho. Budu mít i pěknou modřinu. "No, a jak do těch hladomoren teda ty lidi strkali? Házeli je sem tou dírou, kterou jsme udělali v podlaze?" Podotkla jsem a trochu si odfrkla. Založila jsem ruce v bok a podívala se nahoru. Později opět prolomil ticho on. Zvídavě jsem se na něj podívala. "Jak bys nás odsud chtěl dostat? Máš k tý úchylce "kousání do krku" snad i pérový nohy?" Řekla jsem bez jediného náznaku emocí v hlase. |
| |
| "Nah..." povzdechnu si. "Tobě to pořád nedochází co?" pronesu. "Dokonce... ani když jsem ti vrazil svoje tesáky do tvého krku..." Znovu jsem nasucho polkl. Vážně jsem takovou ještě nepil... "Moje rodina, nejsem tím, co se na první pohled zdá... obyčejní bohatí frajírci..." trochu se ušklíbnu. "Můj bratr a já... jsme upíři..." |
| |
| Zůstávám tam stát jako přimražená. Při tom slově se mi rozechvěje celé tělo. Stojím tam, neschopna pohybu, neschopna ani polknout nebo mrknout. Čekám, až ustane ten třes a já se budu moci nadechnout a něco říct. Upíři - upíři - upíři.., zní mi to slovo v hlavě. Kousek zacouvám, abych se mohla opřít o stěnu a já tak měla jistotu, že nespadnu. Začalo se mi totiž dělat špatně od žaludku. Nadechla jsem se, že něco řeknu, ale poté jsem jen vydechla. Po pár dalších okamžicích jsem se konečně uklidnila. Dávalo to smysl. Byl nezvykle rychlý, obratný, silný a krásný ale "upíři přece neexistují." Podotkla jsem lehce rozklepaným hlasem a nasucho jsem polkla. |
| |
| "Tsche." ušklíbnu se tak, že přitom odhalim jeden ze špičáků. "K tvojí smůle se cítím až moc živě a až moc existujíc." poznamenám a rukou si zajedu do vlasů a zůstanu tam s ní tak. Přitom se s ním loktem opřu o svoje pokrčený koleno. Lačně jsem si znovu olízl rty. Ještě na nic její krev byla dobře patrná... |
| |
| Sedla jsem si na zem naproti němu a opřela sem se zády o chladnou zeď. Dívala sem se na něj. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Choval se tak chladně. Ostatně jako vždy. "Takže.. co navrhuješ? Když nás odsud můžeš dostat?" Pokusila jsem se napodobit jeho tón a hrála jsem si s pramenem svých vlasů. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Nebude se ti to líbit... ostatně, ani mě ne..." řeknu a tu druhou půlku věty řeknu o poznaní tišeji. Znovu si povzdechnu, ale tentokrát trochu jinak než předtím. "Jak jsem řekl předtím... nechci ti ublížit, protože... tě mám rád..." řeknu stejně tiše jako předtím tu půlku věty. |
| |
| Ušklíbnu se. "Myslím, že jinou možnost nemáme. Takže to budu muset vydržet." Řekla jsem stejně chladně jako on a ušklíbla jsem se u toho. "Napadá tě jiná možnost?" Řekla jsme už o něco jemněji a s citem, když jsem zaslechla druhou část věty. "Sem asi nikdo jen tak nezabloudí, aby nás vytáhl" |
| |
| "Ne, to ne..." poznamenám suše. Bratra by zřejmě po nějakém čase napadlo mě jít hledat, protože se vzájemně cítíme, cítíme zda-li je ten druhý naživu, ostatně jsme prostě dvojčata a u upírů je tenhle fakt ještě navíc o dost složitější než u lidí. "Ale jak jsem řekl, já ti neublížim... ne kvůli tomu a hlavně, né znovu..." řeknu stejným tónem jako předtím. |
| |
| Znovu jsem se ze sedu podívala vzhůru k té ďouře nad námi. S povzdychem jsem sklonila hlavu zpátky a začala jsem si hrát se svými tkaničkami. Jen tak tu sedět a čekat mě nebavilo. Navíc mě trochu děsila přítomnosti Subaru, který si říká upír. Je to vážně možné? Ne.. je to blbost. Prostě kousnul víc než chtěl.. Snažila jsem se nějak zahnat tu myšlenku na to a ten úzkostivý pocit. Na chvíli jsem zavřela oči.. a čekala. |
| |
| Čas pomalu ubýval a světla, které sem dopadalo skrz díru, kteoru sem propadli, začalo pomalu ubívat. Což mohla znamenat jediné a sice, že se pomalu blížil večer a s ním i noc, kterou zde budou muset společně strávit. Co hůř, žádná cesta nahoru se nejevila... |
| |
| Musela jsme na chvíli usnout a když jsem se probrala, už tu byla tma. Větší než předtím. A to jsem měla už předtím skoro problém vidět pod nohy. Usoudila jsem, že teď bude nejlepší zůstat sedět a ani se nehnout. Myslím, že dvě dírky v krku a odřená kolena mi z dnešního výletu jako památka stačí. Ještě bych si tu dokázala vyvrknout kotník nebo zlomit nohu. "Venku se stmívá. Asi už bude dost pozdě." Podotkla jsem s úšklebkem tichým hlasem a podívala jsem se na Subaru. |
| |
| Nevím kdy přesně jsem zavřel oči, zřejmě se mi spíš zavřeli samovolně. Něco jako podvědomé chování. Každopádně, to, že se blížil večer a s ním i noc, jsem cítil, ještě než to ona stačila říci. Nebylo žádným překvapením, že když jsem pootevřel oči, viděl jsem jasně, jakoby snad ani noc nebyla. "Bude chladná..." poznamenám tiše. |
| |
| Litovala jsem, že jsem si dnes k uniformně nevzala i ten svetřík. Teď by se mi hodil. Vzhlédla jsem k té díře nad námi a znovu jsem povzdechla, "myslíš, že tu shnijeme za živa?" A nasucho jsem polkla, protože jsem začínala mít žízeň. V hlavě se mi už točili ty nejčernější myšlenky a to tu sedíme jen pár hodin. Podívala jsem se na Subaru, který seděl asi dva metry přede mnou, opřený o zeď, stejně jako já. Měla jsem co dělat, abych ještě viděla jeho nějaké detaily, ale za chvíli v té tmě nebudou vidět ani jeho bělavé vlasy. |
| |
| Trochu jsem se její poznámce ušklíbnul. "Ty..." řeknu suše. "...já si tu možná ještě pár desetiletí posedím, než to na mě spadne celý, nebo mě tu nenajde někdo jiný..." poznamenám. "Strávil jsem zavřený v rakvy padesát let... uvíznout tady... aspoň je tu víc prostoru..." dodám poté ještě suše. |
| |
| Ušklíbnu se. "Tak to seš teda pěknej dědek." Řekla jsem sarkasticky a podívala se jinam. Moc povzbudivé to od něj teda nebylo.. Znovu jsme povzdechla a hrála jsem si s lemem mé sukně. Trochu jsem se oklepala zimou. "Doufám, že nás tady někdo najde." Řekla jsme opět jen polohlasně a sklesle. Trochu sem si odkašlala, protože to sucho v krku mě začalo dráždit. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nikdo nás tu hledat nebude." řeknu. "Nikdo neví, že tu jsme a Sachi se nás vydá hledat až když mu dojde, že neslyší v domě ten tvůj všetečný smích... jenže, obě možnosti jsou pro tebe, dá se říci špatné..." poznamenám a rukou si trochu prohrábnu vlasy. Viděl sjem jí před sebou jasně a zřetelně. Jedna část chtěla k ní, pokusit se jí zahřát, ale ta druhá, která byla horší mi říkala, že pokud bych to udělal, už to tak moc dobře neskončí jako předtím... |
| |
| Kouknu na něj, už z něj vidím jen matně jeho bílé vlasy. "Myslím, že by mě potěšilo i to, kdyby se tu objevil on." Podotkla jsem a podívala se k zemi. Opět jsem si hrála se svým lemem u sukně. "I když je taky.." na chvíli jsme se odmlčela. To slovo mi nechtělo přijít na jazyk. Znovu se mi po těle rozlila husí kůže a já se zatřásla. "Však víš co myslím." Ušklíbla jsem se a rukama jsem si přejela po nohách, abych je alespoň trochu zahřála. Třením vzniká teplo. |
| |
| Trochu si povzdechnu. "Nah..." "Jak jsem řekl, neoběví se dřív než mu dojde, že prakticky nikdo není v domě, tedy kromě služebnictva. Jenže pro tebe je to smůla v tom, že ty tak dlouho nevydržíš..." poznamenám. Né, že by mě nějak těšilo tohle říkal, ale jsem prostě jaký jsem. Mou podstatu nešlo nijak změnit. |
| |
| Ušklíbla jsem se a následně jsem se zůstala mračit. "Snad to není až takový ignorant, ne?" Podotkla jsem a trochu jsem si odfrkla. "Beze mě bude v baráku až moc velký ticho.." A musela jsem se trochu zasmát. Poté jsem se postavila na nohy a podívala se k té díře nad námi. Když nikdo nepříjde, prostě se budu muset dostat nahoru sama. Nehodlám tu hnít. Podívala jsem se na stěny okolo. Možná by po nich šlo kousek vylést jako na horolezecké.. Přešla jsme tedy k jedné a začala hmatat výstupky a prohlubně, zdali to opravdu půjde. |
| |
| Pár stop nad zem, se jí skutečně povedlo vylést, ale poté se jí nožka na kluzkém povrchu kamenů smekla a ona padala dolů bez možnosti zachycení. Jenže místo očekávaného tvrdého dopadu, dopadla do něčeho měkčího, stejně jako když sem prve oba spadli. Nemusela hádat kdo to byl - Subaru. I přes nepoužitelnou zlomenou ruku a i to co byl, jí šel na pomoc. Nyní mu seděla v klíně... |
| |
| "Aaaght" křikla jsem, když jsem padala. Zavřela jsem oči a připravila se ba tvrdý dopad. Jenže on tak tvrdý nakonec nebyl. Překvapeně jsme otevřela oči a podívala se těma svýma do očí Subaru. "Ummm" a já se trochu začervenala. Věděla jsem, že mi vynadá. Krev na krku už zaschla, nyní se jen odlupovala a část se smočila potem. |
| |
| Potlačil jsem bolestivé heknutí, když na mě dopadla. V tuhle chvíly jsem byl rád, že moje reflexi jsou jaké jsou a také co dokážu... "Auch..." neupustím si poznamenat. |
| |
| Trochu sem se červenala, i když to v té tmě nemohlo být vidět. "Um, promiň" a už sem se z něj soukala dolů. Ale musim uznat, že se mi to docela povedlo.. Projelo mi hlavou, když sem se podívala na zeď a následně nahoru k té díře. "Ale tímhle stylem bychom se ven mohli dostat.. možná." |
| |
| Trochu se zakaboním. "Ne." řeknu rázně a tvrdě. "Příště už bych tě chytit nemusel!" zavrčím. Během toho i nechtěně trochu vycením svoje tesáky. "Pokud si to neuvědomuješ, můžeš příště umřít!" |
| |
| Podívám se na něj se širokým úšklebkem a jedovatým hlasem (až sem to možná přepískla) ,mu odpovím. "A není jedno, jestli tu pojdu hlady, protože nás nikdo nenajde, nebo se zabiju pádem? Ten pád by byl alespoň rychlejší." A já odpochodovala ke svojí stěně, kde jsem se posadila a znovu se o ní zády opřela a zavřela jsem oči. Alespoň sem se u toho zahřála. |
| |
| Měl jsem chuť jí na tu štiplavou poznámku něco ošklivého odpovědě, ale nakonec jsem to spolknul. Zůstal jsem pořád na tom místě, kde jsem byl, když jsem jí chytil. Sklonil jsem trochu hlavu, takže mi ofina vlasů zakryla částečně výhled. "...nemohl bych potom odpustit sám sobě..." zašeptám tiše. "Už tak... mě bude... vina z toho co se stalo... provázet zbytek věčnosti..." |
| |
| Vzhlédla jsme od země a podívala se na Subaru. "Promiň, přehnala jsem to." Řekla jsem s povzdechem a opřela se hlavou o zeď. Chvíli jsem se na něj jen mlčky dívala. I když jsem toho moc neviděla. "Nemusíš si nic vyčítat. Až se odsud dostaneme, zapomenu na všechno, co se tu stalo a bude vše zase ok." Řekla jsme k němu nejjemnějším a nejlaskavějším hlasem, jaký jsme v tuhle chvíli dokázala. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Sama se odtud nedostaneš..." řeknu polohlasně. "...a já bez druhý ruky nic nezmůžu..." dodám ještě stejným tónem. Všechno tohle byla stejně moje chyba, měl jsem jí od sebe odehnat hned, jak to bylo možné. Nenechat jí, aby šla dál se mnou do toho lesa... |
| |
| Opět jsem zvedla oči. "Nemělo by se upírům všechno hojit rychleji než lidem?" Zeptala jsem se po chvíli ticha a podívala se na něj. Trochu sem se k němu přisunula. "Je tu chladno" dodal sem spíše pro sebe téměř neslyšně a rukama jsem se pokusila zahřát. |
| |
| Trochu se ušklíbnu. "Jistě, že hojím rychleji ně kdokoliv jiný. Jenže je v tom malý háček... lidská krev... a ještě k tomu musí být čerstvá, nejlépe přímo z živého..." řeknu polohlasně. I když jsem na tohle rozhodně nemohl umřít, neznamenalo to, že necítím žádnou bolest. Ba naopak, cítil jsem jí jasně a možná víc... "Už jsem pár měsíců žádnou, takovou neměl... kvůli tobě... " |
| |
| Dívala jsem se na něj jako na nějaký..obrázek. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu, co miu tady tvrdí. Že upíři existují a on je jedním z nich. Všechno ale dávala naprostý smysl. Ušklíbla jsme se nad sebou a s lítostí v očích jsem se podívala na Subaru. "Promiň", řekla jsem téměř neslyšně a jemně. Takhle na dně by mě nikdy neviděl. Nebo bych to alespoň nedopustila. |
| |
| "Ne..." opáčím polohlasně. "To spíš já bych se měl omlouvat... měl jsem tě poslat domů hned... kdybych to udělal, nic z tohohle by se bývalo nestalo... " řeknu provinile. Ať už jsem chtěl nebo ne, prostě mi nějak za těch několik let, kdy jsme jí vychovávali, prostě nějak přirostla k srdci. Nebyl jsem zabouchnutej, nebo podobný hovadiny. Prostě mi na ní záleželo... |
| |
| Zvedla jsme oči a znovu se kousek přisunula k němu. Jen jsme tiše zakroutila hlavou. "Nevyčítej si to. Mám na tom stejnou vinu jako ty." Ušklíbla jsme se pro sebe. Stejně jako on si říká "kdyby mě poslal domů", já so mohu říkat "kdybych si ho nevšímala". Znovu jsem se ušklíbla a následně zívla. Jistě už bylo dost pozdě a ten náročný den mě vyčerpal. V puse jsem měla vyschnuto a tělo mě bolelo. Vůbec nevím, jak jsme dokázala usnout.. ještě na tak tvrdé a studené podlaze. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl. Vyčítání... To je něco co jsem si za to jedno století ještě nikdy nepřipustil. Ostatně, proč taky. Spíš, šlo o... nevím co. Nevím jak to správně pojmenovat. Seděl jsem na místě a díval se na ní. Zřejmě usnula. Což bylo na jednu stranu dobře. Na druhou, mohla prochladnout. |
| |
| Tam spokojeně chrupkám skoro až do rána. Vzbudila jsem se se svítáním, takže v malé místnůstce bylo šero místo té černo černé tmy. Posadila jsem se a okamžitě jsem si dlaněmi začala třít ruce, abych se trochu zahřála. Byla opravdu zima. Pomalu jsem se rozkoukala. Takže to nebyl jen sen.. Projelo mi hlavou a já povzdechla. "Laura nás snad půjde hledat, když zjistí, že nejsme ve škole a neberu jí telefon." Řekla jsem polohlasně spíše pro sebe jako ujištění a útěchu. |
| |
| Trochu jsem si povzdechl. "Nezapomínej, že podle místních, jsme ty "zazobánci"." poznamenám suše. "Proto nikoho nebude moc zajímat to, že najednou chybíme ve škole... lidé udělají všechno, když dostanou dostatečnou sumu peněz." dodám ještě poté. |
| |
| Podívala jsem se na něj a trochu jsme povzdechla. Poté jsme vstala. Musela jsem se protáhnout, měla jsme pěkně ztuhlé svaly. Laura si snad všimne. Ví, že nikdy nevynechám naší schůzku bez toho, abych se ohlásila.. pokud ovšem nebude zakoukaná do toho kluka z áčka.. Ušklíbla jsem se a znovu se zahleděla k té díře nad námi. "Spal jsi vůbec?" Špitla jsem tiše a nasucho jsem polkla. V krku mě dřelo a rty jsem měla suché a popraskané. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Já nespím. Nikdy." řeknu. "I když to někdy tak vypadá. Prostě jen tak ležím, se zavřenýma očima..." Zasněně jsem přivřel oči. Miloval jsem natáhnout se jen tak do trávy, uprostřed lesa a poslouchat vše okolo. |
| |
| Koukala jsem na něj jako na ducha. Nervózně jsem přešlapovala ze jedné strany na druhou a přemýšlela, zdali je vůbec nějaká šance, že by nás někdo začal hledat dřív, než umřu žízní a hladem. Pořád jsem tak trochu spoléhala na Lauru, i když jak Subaru řekl, nikdy není na okolní lidi spolehnutí. Protože my jsme ti zazobanci co si mohou dělat co chtějí a přejít ze dne na den k soukromému učiteli. Nad tou myšlenkou jsem se musela ušklíbnout. S povzdechem jsem se vrátila ke své stěně a znovu se tam usadila. Mlčky jsem koukala před sebe a hrála si s tkaničkou u boty. |
| |
| Seděl jsem tam a chvíle prostě jen tak hleděl do prázdna, nebo před sebe nebo prostě nad sebe. Zkoušel jsem přemýšlet, jak z týhle šlamastiky vybruslit, ale nenapadalo mě nic. Tedy kromě jedný stoprocentní věci. Zavrtil jsem hlavou. Tohle neudělám, ne bez jejího souhlasu... |
| |
| Sedela jsem tam a zirala na sve spicky bot. Porad jsem si hrala s tkanickami. "Pockame jeste hodinu." Rekla jsem odhodlane a s jistotou v hlase. "Pak ti pripadne uzdravime ruku. Nechci umrit tady a uz vubec ne hlady nebo zizni." Znela jsem presvedcive, hlas uz jsem nemela zlomeny a bylo temer jasne, ze kdyz se me bude pokouset premluvit, nezabere to. |
| |
| Po hodině dalšího čekání, kdy už mě to opravdu nebavilo a já začínala mít vážně obavy, že nás tu nikdo nenajde, jsem se rozhodla pro jeden z nejzoufalejších kroků, které jsem teď mohla udělat. Zvedla jsem se a přesunula se směrem k Subaru. Sedla jsem si těsně vedle něj a tak, aby rána na mém krku a zaschlá krev byla blíže k němu. "Asi nám nezbývá nic jiného", řekla jsme odhodlaně do ticha, které mezi námi nastalo. "Když budeš mít zdravou ruku, dostaneš nás ven, ne? A na uzdravení potřebuješ.." chvíli trvalo, než jsem větu dořekla, "krev.." Zadívala jsem se mu do očí. Pokud koukal jinam, jemně jsem do dlaně chytla jeho tvář a otočila si jeho obličej k sobě. "Udělej to pro mě.. dostaň mě odsud." Šeptla jsem skoro neslyšným hlasem a dál se na něj mlčky dívala. |
| |
| Nemohl jsem uverit tomu co prave rekla. Uprene s castecne prekvapenym vyrazem v rudych ocich jsem na ni hledel. Zavrtel jsem hlavou. "Ne." prohlasil jsem nakonec. "Nemohu a nechci ti ublizit... nijak... " |
| |
| "Takže tu přeci jenom zhniju za živa?" Řekla jsem dost ostrým a odtažitým hlasem. Seděla jsem vedle něj a naše ramena se dotýkali. "Je to jediná možnost. Sám to víš.. A nevím jak ty, ale já bych se odsud teda ráda dostala." Lehce jsem se ušklíbla a prohlížela jsem si svou zašpiněnou a lehce potrhanou sukni. "Tak co navrhuješ místo toho? Můžu zase zkusit vylézt na tu zeď." Plácala jsem si spíše už pro sebe. A nebo bych se mohla nějak poranit. Třeba si omylem strhnout ty strupy na krku.. A rukou jsem si prohmátla krk. |
| |
| Podíval jsem se na ní. Poté jsem zvedl ruku, kterou jsem jí objal a sehnul jsem se k jejímu uchu. Vše mlčky. Načež jsem poté tiše, bolestně řekl: "Nedělej mi to těžší, než to je..." Načež jsem si poté opřel čelo o její rameno. |
| |
| Trochu jsem se na něj zamračila. "Nechci... nechci ti to dělat těžší nebo ti tím nějak ublížit." A já si oblízla suché rty. "Ale je to jediný způsob, jak se odsud dostat. Nikdo pro nás nepříjde." Řekla jsem už trochu zoufale a povzdechla jsem. Zadívala jsem se na svoje dlaně v klíně. Pokud to neudělá, prostě budu lést po té stěně, dokud nevylezu až nahoru. Tak! Pohled jsem zvedla od svých dlaní nahoru k té díře. Chvíli jsem na ní mlčky koukala a nechala odkrytý krk :D |
| |
| Pomalu jsem zvedl hlavu, kterou jsem opíral o její rameno. Pomalu jsem přivřel oči a ještě pomaleji se svou tváři natiskl na tu její. Nikdy bych neřekl, že to bude tak... příjemné. Oči jsem nakonec zavřel úplně. Onou jednou rukou jsem jí k sobě trochu víc natiskl. Nevím proč, ale tak nějak jsem si toho užíval. "Promiň..." zašeptal jsem jí nakonec do ucha. |
| |
| Když se ke mně natiskl, trochu jsem ztuhla. Bylo to zvláštní, nikdy tohle neudělal. Po chvíli jsem byla uvolněnější a usmála jsem se. "V pořádku", řekla jsem jemným hlasem, jak nejvíc to šlo, ale zněl chraptivě, z toho jak jsem měla sucho v krku. Nechtěla jsem tuhle chvíli nějak ničit tím, že bych na něj opět naléhala, a tak jsem ty slova pro teď spolkla. Sedět u něj takhle blízko bylo totiž poměrně příjemné. Teď jsem si svou hlavu položila já na jeho rameno. |
| |
| Neřekl jsem potom už vlastně nic. Jen jsem pomalu sjel tváří k jejímu krku. Jen jsem trochu pootevřel oči. Cítil jsem její krev, která jí proudila pod kůží, stejně tak její tepající srdce. Nejsladší hudba na světě. Pootevřel jsem pusy a odhalil tak svoje tesáky, kterými jsem se poté zakousl do jejího krku. O něco jemněji než předtím. Ale přesto, to jak moje tesáky pronikli její kůží a mě do na jazyk dostala ona sladká teplá tekutina, pocítil jsem dobře známou rozkoš. Tentokrát jsem již onu tekutinu slastně polknul... |
| |
| Skousla jsem si spodní ret, když jsem ucítila, jak jeho zuby pronikly mou kůží. Mohl cítit, jak se moje tělo napjalo a moje svaly ztuhly. Avšak nevydala jsem ani hlásku. Nechtěla jsem. Byla to má volba.. a taky jediná šance, jak se odsud dostat. Pevně jsem sevřela ruce v pěst a přivřela jsem oči. Nevěděla jsem, kolik toho musí vypít, a tak jsem ho nezastavovala.. Pokud ale krve vypije hodně, že se budu cítit na omdlení, pokusím se ho zastavit, odstrčit. |
| |
| Sotva jsem polkl prvni dousek, instikty me donutili pevneji se zakousnout abych se mohl nakolat vice teto lahodne tekutiny. Zaroven jsem si ji rukou, kterou jsem ji sviral vic natiskl k sobe. Jiz po nekolika douscich jsem citil, jak se mi jeji krev zacala pomalu rozlevat po tele. Citil jsem opojnou rozkos, ktera se dala srovnat snad jen se sexem... |
| |
| Po pár dalších chvílích, kdy mé tělko začalo slábnout a moje vidění se začalo mlžit, jsem se rozhodla ho nějak zastavit. "Sachi to stačí" šeptla jsem, tichým hlasem, ale on mě určitě slyšel. "Dost" dodala jsem prosebně a snažila se od něj odtáhnout. |
| |
| Víc, chtěl jsem víc... víc té přesladké tekutiny... Cítil jsem jí po celém svém těle. Byla všude, ve všech svalech i žilách. Cítil jsem, že i mohu ovládal druhou ruku, což se mi taky potvrdilo, když jsem se jí pokusil zvednout a chytit jí i druhou rukou. Držel jsem jí oběma rukama, pevně, v sevření ze kterého není úniku. Jenže, pak se ten přenádherný zvuk bušícího srdce začal vytrácet a mě tak došlo, že jsem zřejmě zašel moc daleko. Pomalu jsem se od ní nakonec odtáhl... |
| |
| Zachytila jsem se ho, abych sebou nesekla na podlahu. Vyškrábala jsem se do sedu, protože jsem na něm byla tak trochu zavěšená a zrychleně jsem oddechovala. Instinktivně jsem si chytila krk. Zavřela jsem oči a opřela hlavu o zeď za mnou. Teď asi chvíli nevstanu. Projelo mi hlavou Když se mi udělalo trochu lépe, otevřela jsem oči a podívala se na Sachi. Nevěděla jsem, co mu říct. Děkuju je poměrně blbý. Pustila jsem si krk, "co ruka?" Byla první alespoň trochu rozumná věc, která mě napadla. |
| |
| Jeste hodnou chvily jsem instiktivne souperil s touhou se na ni znovu vrhnout, ale vzhledem k dostatecne ukojenemu hladu se mi to celkem dobre podarilo potlacit. "Funguje..." reknu nakonec trochu mirne zaskocene. Ani jsem tak nejak poradne nevedel co jinyho bych mel rict. Pak jsem si jeste olizl ze rtu ulpelou krev a zbytek proste utrel do rukavu kosile. Bylo ale nacase odtud vypadnout. Proto jsem ji lehce rukama objal a pote se spolu s ni zvedl a mel ji tak u sebe v naruci. |
| |
| Bylo mi špatně. Pěkně se mi motala hlava a od žaludku mi taky nebylo nejlíp. Otevřela jsem oči, když jsem cítila, jak mě pevně objal a následně se se mnou v náručí zvedl. Pevně jsme mu omotala ruce kolem krku. Tak pevně, jak mi to můj současný stav dovoloval. Takže to nějaká extra síla nebyla. "Uch" a potom jsem zase či rychle zavřela. Jistě by se mi udělalo špatně ještě víc. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď. "Takže mizíme." Špitla jsem témě neslyšeně do ticha a čekala, co bude dělat. Jak chce asi takhle vylést nahoru? |
| |
| Nepatrně jsem asi na setinu ztuhl, když jsem pocítil, jak si o mě opřela hlavu. Trochu mě to vyvedlo z míry, ale to ona nijak registrovat nemohla, ani kdyby chtěla. Ještě jsem poté naprázdno polkl, protože se mi v puse stále držela chuť její krve. Přistoupil jsem s ni v rukách ke zdi. Poté jsem jí držel jen jednou rukou, zatímco druhou, respetivě jejími nehty, které nevypadaly jako nehty, ale nějaké dravčí, jsem se zaklesl do kamene, který se začal drolit, jako kdyby to byl jenom nějaký polistirén. Začal jsem tedy pomalu s ní, držíc jí v jedné ruce, šplhat směrem nahoru... |
| |
| Potlačila jsme lehký křik, když se mnou v ruce - ano v jedné ruce! - začal šplhat nahoru. Zavřela jsem oči, pevně. Dělalo se mi z toho špatně. Ještě jak to se mnou pohupovalo. A hlavně - když jsme věděla, že jsem několik stop nad zemí a on leze pouze jednou rukou a druhou mě drží! "Už tam budeme?" Špitla jsme tiše a neotevírala oči. Pevně jsme se ho držela a hlavu jsem stále měla opřenou o jeho hruď. Neměla jsme sílu jí udržet vzpřímeně sama. Mám pocit, jakobych nespala týden.. |
| |
| Šplhal jsem pomalu, protože jsem měl k dispozici pouze jen jednu ruku. Pokaždé když se moje drápy zaryli do skály, bylo to jakoby zajeli do másla a nikoliv tvrdé žuly. Po chvíly jsem nakonec vylezl až nahoru. Prvně jsem jí pomalu položil na okraj díry, ale přesto jsem jí stále přidržoval abych mohl sám vylést. Nakonec jsem vylezl, ale i tak jsem jí nepouštěl. Venku, jak jsem posléze zjistil, začínala být už tma. |
| |
| Když mě posadil na kraj té díry, kus jsme se odsunula. Měla jsem závrať a nechtěla jsem tam spadnout znovu. Avšak nemohla jsem se odsunout nějak daleko. Subaru mě stále držel a když byl i on venku, znovu mě chytil do náruče a pomalu vyšel ven. Čekala jsem, že mě do očí ostře zasáhne slunce, jenže ona už byla tma. To jsme tam dole opravdu byli dva dny? A znovu mi hlava padla na hruď Subaru. Neměla jsem žádnou sílu. To je teď jedno. Chci domů.. A já pomalu zavřela oči. Byla jsem unavená, ale nechtěla jsme usnout, tak jsem je sem tam otevřela. Avšak i přes to se mi nepovedlo udržet se vzhůru a na chvíli jsem usnula. |
| |
| Stačilo mi poté jen pár sekund abych se zorientoval a poté jsem se rozešel k našemu panství, domovu, nebo jak jsem to měl vlastně nazvat. Někdo jako já vlastně neměl ani domov. Noc byla příjemná a krásná. Nevím proč, ale právě za takovíhlech nocí mívám větší chuť na lidskou krev než obvykle. Podíval jsem se na ní, dolů, kde jsem jí třímal ve svém náručí. Pak jsem zavrtěl ale hlavou. Ne, vzal jsem si pro dnešek víc než jsem chtěl... |
| |
| Ani nevím, jak dlouho jsem spala. Vzbudila jsem se, když Subaru akorát vcházel do našeho sídla. "Okey, fajn.. jsem v pořádku." Zaprotestovala jsem trochu a chtěla jsem mu z náruče seskočit na nohy. Konečně doma. Dám si horkou sprchu a hupsnu do postele. Budu spát alespoň tři dny! A už jsem si to představovala. |
| |
| "Ne, nejsi v pořádku." odpovím ihned a tak nějak tónem, který říkal, že se o tom hádat nebudu. Ostatně ani by to tak nějak nevyhrála. "Potřebuješ se vyspat." řeknu. "A taky najíst..." dodám ještě nakonec, mezitím co jsem pomalu kráčel sídlem směrem do jejího pokoje. I když si to možná nepřipouštěla, byla jen kousíček od smrti... |
| |
| Zahleděla jsme se do jeho očí. Odpověď, kterou mi sdělil poměrně tvrdě mu vyzařovala i z očí, takže jsme neprotestovala a nechala jsem se odnést do pokoje. Tam jsem se posadila na postel. "Um, děkuju" nevěděla jsme co říct a rozhlédla jsem se kolem sebe Ach, domove, sladký domove! Projelo mi hlavou a já se musela lehce usmát. "Myslím, že se teď půjdu umýt, pak najíst a pak spát. Bude to tak v pořádku, můj pane?" Zeptala jsme se ho již svým klasických šťouravým tónem s podtónem vtipu. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Řeknu Beth aby ti přišla pomoci s tím vším." řeknu nakonec. Beth byla služba, která se se svojí sestrou starali o naše sídlo. "A ještě něco..." řeknu potom dál. "Nesmíš o tom nikomu říct. Nikomu." nakážu jí. |
| |
| "Dobře, děkuju." A vyčerpaně jsem seděla na posteli. Pak mě ale zamrazilo v zádech, když jsem zaslechla jeho vážný tón. "A o čem nesmím nikomu říct?" Nahodila jsem k němu s úšklebkem. Dělala jsem, že jsem na celé ty dvě noci tam v té díře zapomněla. A taky doufám, že brzo zapomenu. Když odešel, došourala jsem se ke skříni pro čisté věci. Následně pak přišla Beth a se vším mi pomohla. Tedy v koupelně ne! :D Avšak stála za dveřmi, kdyby slyšela hluk - kdybych sebou prostě sekla. No a pak mi připravila jídlo, jenže než mi ho donesla, já usnula. |
| |
| Když se poté po několika hodinách probudíš, tvoje tělo je slabé, nejenom, že se tak cítíš, ale i když se pokusíš nějak pohnout, cítíš, že na to musíš vynaložit mnohem více energie než normálně a taky je tvé tělo dosti ztuhlé. Naneštěstí, Beth je vcelku chytrá dívka a za pár vteřin můžeš cítit libou vůni, která se nesla od stolku, který byl vedle postele. Beth ti tam nechala celkem dobrou snídani.  |
| |
| Vysoukala jsem se do sedu a okamžitě jsem sáhla po sklenici džusu, kterou jsem vypila hned a vločkách, které jsem měla v sobě během chvilky nasoukané. Netrvalo dlouho a ze snídaně zbylo jen to vejce. V břiše mi hlasitě zakručelo a já se jen ušklíbla. Když jsem snědla i to vejce, vyškrábala jsem se na nohy. Všechno mě bolelo a vše jsme měla ztuhlé, takže mi sem tam neunikl bolestivý sykot a trvalo to opravdu dlouho. Došourala jsem se jen do koupelny, abych provedla ranní hygienu. Ani jsem se do ničeho neoblékala, jen si vzala šátek, která jsem si ovázala kolem krku, aby nebyli vidět ty ranky od Subaru. S knihou zalezla znovu do postele. Neměla jsem na nic sílu a kdybych chtěla jít dolů za Bethy, asi bych se skutálela ze schodů. To prozatím nechci riskovat. Zkusím to až odpoledne.. |
| |
| Ozvalo se poté zaklepání na tvoje dveře, tvého pokoje. Počkala na tvou výzvu a poté do pokoje vešla právě ona služebná Beth. "Dobrý den, paní." pozdravila a přitom se trochu uklonila. "Jenom, jsem se přišla optat jestli je všechno v pořádku a zda-li něco nepotřebujete." Zobrazit SPOILER  |
| |
| Ještě jsme se ani nezačetla do knihy, když se ozvalo klepání. "Dále," vyzvala jsem dotyčného, který stál za dveřmi. "Ne, nepotřebuji nic Beth. A díky za tu snídani." A já se na posteli protáhla. "Jen mi pak přijď prosím říct, až bude oběd. Dnes nepůjdu do školy.. počkat, co je vlastně za den?" |
| |
| "Umm..." zamumlá Beth. Je viděl, že jí ona otázka více než překvapila. "Je... sobota ráno... má paní..." řekne potom nesměle. "Byly jste pryč od pondělí ráno a vrátili jste se až ve středu časně ráno, když byla ještě tma... od té doby jste spala..." dodá ještě poté. |
| |
| Rozkašlala jsem se. To, že jsem spala 2 dny mě zaskočilo. "Já spala 2 dny?" Vykulila jsem na ní oči. "A co Subaru? Je v pořádku?" Tuhle otázku jsem k ní spíše jen špitla. Nevěděla jsem, jestli náhodou neposlouchá. Teď, když vím, že je upír, si vedle něj budu pěkně nejistá. "No Beth, obleču se a půjdu dolů. Jinak, co bude dnes k obědu?" Řekla jsem rychle, abych zahnala téma Subaru a spala jsem 2 dny. Huh, když jsem to řekla, nemyslela jsem, že to bude doopravdy.. |
| |
| Beth párkrát nechápavě zamrká. "Pán Subaru je v pořádku." řekne nakonec, evidentně nechápajíc, proč by neměl být on v pořádku. "A oběd..." zamyslí se rozpačitě. "Ještě se neví co bude k obědu, kuchařka ještě nenechala nic vzkázat..." dodá stejně rozpačitě. "A mám od pána nakázáno, že mám dohlídnout na to, že dneska zůstane v postely, pokud to bude nanejvýše možné." |
| |
| "Ah a kde je, že si na to nedohlíží sám?" Mírně jsem se ušklíbla a hodila nohy přes postel na zem. "Kdybych měla zůstat celý den v posteli, umřela bych nudou. Navíc potřebuji na vzduch. Půjdu alespoň do zahrady. A slibuju, že nebudu dělat nic náročného." Podotkla jsem a potlačila jsem bolestivý úšklebek, protože už jen to, posadit se vzpřímeně na posteli, nebylo zrovna jednoduché. |
| |
| "Nikam." řeknu poté co otevře dveře jejího pokoje dokořán. Můj výraz ve tváři říkal, že si rozhodně srandu nedělám a myslím to vážně. Poté jsem se koutkem oka podíval na Beth, která lehkým úlekem ve tváři něco zablekotala, trochu se uklonila a poté se protáhla okolo mě zmizela za rohem chodby. Když Beth odešla, opřel jsem se jednou rukou o rám dveří. |
| |
| Otočila jsme se za jeho hlasem. Ani mě nepřekvapilo, že nikde nebyla byl v domě. Nikam moc nechodí. Dívala jsme se na Beth, jak kolem něj proklouzla jako myška pryč z pokoje. "Ale notak, přece nemůžu zůstat celý den v posteli. Udělám si proleženiny a umřu nudou." Ušklíbla jsem se na něj a pokusila se postavit, abych si mohla otevřít okno a pustit si čerstvý vzduch do pokoje. |
| |
| S lehkým povzdechem jsem vešel do jejího pokoje a zavřel jsem za sebou dveře. Na sobě jsem měl jen polorozepnutou bílou košily a černé kalhoty od školní uniformy. Počkal jsem až otevře okno a poté když se vracela zpátky k postely. Poté jsem se k ní rozešel. Vlasy mi tak nějak zakrývali výhled do očí, přesto jsem ale viděl dobře. Zastavil jsem se před ní a chytnul jí za ramena. Párkrát jsem se zhluboka nadechl. V rukou jsem měl sotva pro ní zaznamenatelný třes. Bojuj s tím, nenech se tím ovládnout!! Znělo mi v hlavě, jenže myšlenky bylo lehčí pronést než se pokusit zadržet svůj chtíč vůči její krvy. |
| |
| Odšourala jsem se zpátky k posteli, ale nesedla jsem si. Subaru se dal do pohybu. Došel až ke mně a položil mi ruce na ramena. Chvíli jsem ho tiše pozorovala. Nad čím asi přemýšlí? Nebo má v puse pořád tu pachuť mé krve? Lehce jsem se ušklíbla, ale zůstávala jsem stát. "Tak do toho, jen mi dej kázání, jak to bude nezodpovědné v mém stavu někam chodit a vylézat z postele." Vysoukala jsem ze sebe trochu jako robot, protože jsem v tuhle chvíli absolutně nevěděla, co mu říct. |
| |
| Držel jsem její ramena a sílou jí natlačil k její postely. A pak i rovnou na její postel, takže jsem se ocitl na postely nad ní. Ležela mi mezi rukama, bez možnosti tak nějak úniku. Pořád mi nebylo moc vidět do očí, ale přesto, kdyby se líp podívala uviděla mi místy rudé odlesky krvavě rudých očí. |
| |
| Nechala jsem se natlačit na postel a následně položit. Věděla jsem, že i kdybych vzdorovala, jsem bez šance. Viděla jsem to v té jeskyni. Trochu jsem se začínala bát, když jsme zjistila, že je upír, připadalo mi, že ho vůbec neznám. Nevěděla jsem, co od něj čekat. Zahleděla jsem se mu do očí. Rudé odlesky mě vylekali ještě více. Mohl cítit, jak se mi zrychlil puls. "Subaru co to děláš?" Řekla jsme přísněji, i když nervózně a svoje ruce jsem mu položila na hruď, kdybych ho případně chtěla odtlačit. |
| |
| Ucítil jsem její ruce na své hrudi, jakoby se snažila mi nějak v tom zabránit, či se prostě pokusit bránit. Zkusit to mohla ale nebylo jí to nijak platný. "...Subaru co to děláš?" Sklonil jsem se pomalu k ní, respektivě k jejímu uchu, u kterého jsem se stavil. "To... co chci..." zašeptal jsem jí do ucha. Cítil jsem tu jej vůni. Sladkou vůni. Sladce medovou s jakoby špetkou skořice. Přesunul jsem se o kousek níže, takže mohla cítit můj studený dech na kůži na svém krku, kde se díky tomu tvořili nepatrné kapičky. Vyplázl jsem jazyk a špičkou jím přejel po její kůži. |
| |
| Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, odtlačit jak nejvíc to šlo. "Ale já nechci!" Stále jsem se snažila a když se sklonil k mému krku a já mohla cítit jeho ledový dech, zachvěla jsem se. Po celém mém těle mi naskočila husí kůže a znovu jsem se zachvěla. "Nedělej to.." Špitla jsem, a když mi olízl krk, jakoby jsem se od něj odtáhla a rychle jsem si krk zakryla rukama. Sledovala jsem ho vystrašenýma očima. Tohle byla část, ktrerou jsem chtěla zapomenout.. |
| |
| Musel jsem se pousmat. Ano, tomu co udelala ale take i sam sobe. Proc? Protoze tohle nesouviselo uz s mou touhou po jeji krvy ale take po prostem faktu, ze jsem si chtel proste a jednoduse pohrat. Chytnul jsem jeji ruce, stale sklanejic se porad nad ni a majic ji stale pod sebou. S lehkosti jsem ji je stahnul z jejiho krku a rozevrel je do stran, takze kazdou mela i jedne strany sve hlavy. Drzel jsem je pod zapestim, bez moznosti se vyskubnout. Nechal jsem jeji krku a vratil se zpatky nad jeji oblicej. Onen usklebek mi stale sedel na tvari. "Proc ne?" rekl jsem. "Mohu si delat co chci a nikdo mi v tom nedokaze zabranit... ale..." rekl jsem dal a sklonil se k ni bliz. "Rekni, jak mam odolat necemu tak roztomilemu?" zeptal jsem se ji stale s onim usklebkem na tvari. |
| |
| Znovu jsem se mu pokusila vyškubnout, nechtěla jsem se vzdát. Avšak bez efektu. Chvíli jsem ho sledovala. Nevěřila jsem mu. Ne tak, jako před tím. Než jsem zjistila, že je upír. Ano, upír - absurdní, že? To někomu říct, tak si poklepe na čelo a zavře mě do blázince. Opět jsem sebou trhla a mračila se. Žertuje? Baví ho si se mnou takhle hrát? Jenže pak řekl něco, co mě překvapilo. ...jak mam odolat necemu tak roztomilemu? Překvapeně jsem na něj zamrkala a do tváří se mi nahrnula krev. "Jak to myslíš?" Vykoktala jsem ze sebe a překvapeně ho sledovala. Pohled zabodnutý v jeho očích. |
| |
| Muj usmev mi porad nemizel z tvare. "Presne tak jak jsem to rekl." odpovedel jsem ji. Mel jsem chut si s ni pohrat. Trocha jeji krve by taky neuskodila. I kdyz jsem po ni dost touzil, zarekl jsem se, ze do ni bez jejiho souhlasu uz svoje tesaky nezaborim. I kdyz jsem mel jeste stale cerstve zakorenenou chut jeji sladke krve. A lhal bych kdybych tvrdil, ze nechci vic... Povolil jsem sevreni svych rukou a pote jsem si pravou stranou tvare lehl na jeji hrud, na misto nad nadry. Privrel jsem oci. Tlukot jejiho srdce byl jako ta nejkrasnejsi hudba na svete. |
| |
| Když povolil sevření, chtěla jsem se mu úplně vytrhnout a odstrčit ho. Jenže by to zřejmě bylo stejně bez efektu avšak on udělal něco jiného. S ještě překvapenějším výrazem na tváři jsem sledovala, jak si položil svou hlavu na mou hruď. Tohle ještě nikdy neudělal.. A já se začala červenat ještě víc. "Um Subaru? Jsi v pořádku?" Neodpustila jsem si tuhle otázku. Vlastně mě ani nic jiného nenapadlo. Kdybych nevěděla, že je upír, okamžitě bych mu dala teploměr a hnala ho do postele, protože bych si myslela, že je nemocný, jenže upíři nemůžou být nemocní, ne? "Tohle.. tohle jsi ještě nikdy neudělal." Řekla jsme trochu jako robot a pozorovala jsem ho. Nevěděla jsem teď, co udělat. |
| |
| "Jistěže jsem v pořádku." namítnu na její hloupou otázku aniž bych třeba otevřel oči, nebo sebou nějak hnul. Spíš jsem se na ní ještě víc položil. Ovšem, nebyl jsem nijak moc těžký. "Jsem jen unavený..." pronesu. "Pokud to nevíš, upíři raději dávají přednost noci..." dodám ještě. Díky ní, jsem ale musel prohodil svůj režim, na který jsem byl tolik desítek let zvyklí. |
| |
| Když vynechám ty dvě noci v té díře, tak je tohle oprav du poprvé, co je mi tak blízko. Nevěděla jsem, jak se zachovat. Nakonec jsem ho jen rukama lehce objala a nervózně jsme se pousmála. On mohl cítit můj zrychlený puls a dech. Opravdu jsem nevěděla, co si o tom myslet. "Unavený? To u upírů jde? Když nespíte?" Jistě, byla to absurdní otázka, ale chtěla jsem se vyhnout tomu trapnému tichu, které mezi námi mohlo nastat. Lehce jsem ho rukama pohladila po zádech a pak jsem je položila vedle sebe. |
| |
| "Divila by jsi se." opáčim a zajedu rukama přes její boky, pod její kříž kde zůstanu. "Nesmrtelnost vyčerpává..." dodám ještě poté. Lhal jsem v tom, že jsem unavenej, prostě se mi líbilo takhle ležet a tím to končilo. |
| |
| "Aha." Řekla jsem jen a dál byla zticha. Tím začalo mnou obávané trapné ticho v místnosti a já se cítila poměrně.. trapně. A stále jsem byla nervózní i když se můj puls už pomalu rovnal k normálu a přestala jsem se červenat. Stejně jako jsem já objala rukama jeho i on objal mě. Což mě znovu u něj překvapilo. Nevím, co se tam dole v té díře u něj prolomilo, co za city u něj roztáli, ale tohle jeho chování mě opravdu znervózňovalo. Vždy měl určitý odstup a teď jakoby se vypařil.. Znovu jsem ho pohladila po zádech a letmo jsem se na něj usmála. Dívala jsem se na jeho tvář a hledala jedinou chybu na kráse.. jenže nenašla. Zvláštní, nad tímhle jsem nikdy neuvažovala. Ale povídačky o tom, že upíři jsou krásní, jsou zřejmě pravdivé.. "Noo.. to chceš takhle proležet celý den?" |
| |
| Lezelo se mi az moc dobre na to aby se mi chtelo nejak zvedat. "Ano, nejradeji ano." odpovim na jeji otazku. O Krevnim Poute jsem se ji neminil nijak zminovat, protoze to ted pro ni nebylo nijak podstatny. |
| |
| "No nevím jestli vydržím celý den ležet." Zasmála jsem se a ještě jednou ho pohladila po zádech. Jenže po další chvilce, která uplynula, mi jaksi hlasitě zakručelo v břiše. "Umm, nevíš, co dělá Bethy k obědu?" Neodpustila jsem si tu otázku. Celé 4 dny jsem nic nejedla, kromě dnešní snídaně. |
| |
| "Ne." odpovím. "Já moc o jídlo jako takové nemám valný zájem." poznamenám holou pravdu. Nicméně jsem se už začínal cítit nepohodlně v téhle poloze. Zvedl jsem pomalu hlavu a podepřel jsem se jí rukou, takže jsem jí koukal prakticky do očí. "Mám začít tebou jako předkrmem?" zazubím se a přitom odhalím o částečně špičáky. |
| |
| Trochu jsem přimhouřila oči nad jeho vtipem ohledně předkrmu. "Moc vtipné Subaru." Odfrkla jsem si, i když od něj, jakožto upíra to byl vlastně kompliment, ne? Pomalu jsem se vysoukala do sedu, tímpádem jsem ho ze sebe trochu shodila. "Půjdu za Bethy. Můžu, pane domácí?" Zeptala jsem se ho s úšklebkem na tváři, jestli mi náhodou nezakáže i to :D |
| |
| "Hmm..." zamručím. Nechám jí částečně z pod sebe vylést, pořád jsem jaksi měl v držení její nohy, takže utéct rozhodně nemohla, kdyby chtěla. Naklonil jsem se blíže k ní. "Ale já to myslel vážně." řekl jsem s pořád oním úšklebkem na tváři. "Nejsi jediná, tady hladová..." |
| |
| Zamracila jsem se na nej. "Nech si zajit chut. A nebo si najdi jinou krevni banku." A ja se na nej usklibla jak nejvice jsem umela. Zustala jsem sedet na posteli, protoze zrejmne nemel v planu me ted nekam poustet, porad mi hlidal nohy, ktere mel v dosahu. Byla jsem z jeho pritomnosti jaksi nervozni, ale nechtela jsem si to pripustit. |
| |
| Trochu víc jsem se uculil a naklonil jsem se k ní ještě blíž, takže naše obličeje dělili centimetry. "Ty jsi moje krevní banka." řeknu. Pak jsem se přiklonil tak, že jsem se jí dotýkal svým čelem na jejím. "Víš... existují pravidla, v mém světě. A... ta říkají, že jakmile okusím tvou krev... patříš mi. Tvoje tělo, tvoje krev, tvůj život..." začnu vysvětlovat. "...naoplátku, tě já musím chránit... i za cenu vlastního života..." pokračuju dál. "A nikdo... z jiných upírů, se tě nesmí, bez mého dovolení ani dotknout... říkáme tomu Krevní Pouto." |
| |
| Seděla jsem tam jako přimražená. V hlavě jsem si promítala jeho slova. Krevní pouto? Jaké.. co to mele? Trochu jsem se zasmála. "Tak to ne, nejsem žádná věc, abych někomu patřila, aniž bych se rozhodla." Řekla jsem na protest, i když asi zbytečně. Subaru tohle všechno bere nějak moc vážně. Ale na druhou stranu je fajn, že se mě nesmí dotknout jiný upír. Super. Vážně jsem blázen! |
| |
| "Ja to myslim vazne." reknu tonem, ktery rikal, ze jsi rozhodne legraci nedelam. "Ocitla si se ve svete, ktery funguje uplne jinak nez ten, na ktery si do ted byla zvykla." pronesu. Naklonim se k jimu uchu. "Byt tebou si zacnu rychle zvykat." pronesu tise a pote jsem ji proste nechal a slezl s postele. |
| |
| Probodla jsem ho pohledem, který jasně říkal, ať si se mnou nehraje. I když jsem nevěděla, jestli to hra je nebo není, věděla jsem, že u něj je teď možné všechno, po tom, co se stalo v té díře. Počkala jsem, až vstane a sama jsem se pak protáhla a postavila se na nohy. Takže patřím jemu jo? To jsem jako otrok? Ušklíbla jsem se sama pro sebe. "Jdu za Bethy. Mám hlad." A pomalu jsem se rozešla ke dveřím. Poznámku, která mi uvízla na jazyku, jsem však raději nevyřkla. Bylo to ohledně krve a nechci ho nějak popichovat. |
| |
| "Myslim, ze urcite neco hodne dobryho, soude dle toho jak to tam od rana voni." reknu a pote k ni udelam nekolik kroku kdyz sleze z postele. "Budu tvuj stin. " reknu a venuju ji trochu delsi pusu na tvar. Pticemz se pote odeberu k oknu, ze ktereho vyskocim ven. Dopad ale uz nikdo nevidel a ani neslysel. |
| |
| Um.. a já se znovu začervenala, když mi dal pusu na tvář. Chvíli jsem za ním koukala, ale pak jsem jen zakroutila hlavou ze strany na stranu a rozešla se do kuchyně. Ulovila jsme si tam něco k jídlu, i kdyby ještě nebyl oběd a případně sem Bethy s něčím pomohla. Poté jsem si tam ale vzala jablko, došla do pokoje pro skicák, tužku a sluchátka a následně se odebrala do zahrady kde jsem si sedla na houpačku a kreslila nějakou květinu. I když to vypadalo jako nějaké kolečko na tyčce :D |
| |
| Stačilo se dvakrát odrazil a byl jsem o bratra v okně. "Čau brácha..." pronesl jsem, ale on mě jako vždy nevnímal. Četl si ve stoje nějakou knížku. "Eéééj...." trochu jsem zamával prsty u ruky jeho směrem. On pořád nic. "Ok..." pronesu poté s povzdychem a chystám se k odchodu, když se ke mě ten knihomol rozejde. Mlčí a ani se skoro nezastavil, když ke mě došel a vrazil mi do tváře takovou, že jsem měl co dělat, abych se udržel na tom okně. Poté okráčel z pokoje. "Pff..." ofrknul jsem si. Praštil fakt tvrdě... pomyslel jsem si a mé myšlenky poté potvrdil i natrhlí ret, který začal krvácet. Jen jsem si jej olíznul a raději zmizel... Nemusel jsem hledat dlouho, stačilo nasát trochu vzduchu, který byl prosycený její sladkou vůní. Ret mi naneštěstí už přestal krvácet, když jsem jí našel. Šel jsem k ní potichu, zezadu. Chytnul jsem jí zezadu okolo ramen, vlastně tak nějak objal a položil si hlavu, tváří na její rameno. Tak nějak jsem si tohle užíval. Bylo to už pár desítek let, kdy jsem měl naposled někoho takhle... |
| |
| Byla jsem zabraná do kreslí. Akorát jsem kreslila trny. Už jsme si tu květinu tak nějak domýšlela a zohavovala jí xD Jak mě Subaru chytl zezadu, vyjekla jsem a nadskočila leknutím. Kdyby za mnou nestál a neopírala se o něj ta houpačka, jistě bych spadla. "Vyděsil jsi mě." Řekla jsem s úlevou, když jsem si všimla, že to je Subaru. Také jsem si všimla jeho rtu. "Od čeho to máš?" A prstem jsem mu po rance na rtu jemně přejela, ale hned zase ruku stáhla. |
| |
| "...od čeho to máš?" Trochu si povzdechnu. "Sachi mi takhle projevuje bratrskou lásku." pronesu s povzdechem a obrátim se na druhou tvář, tak aby ten roztržený ret neviděla. |
| |
| Povzdechla jsem a pak se podívala před sebe. Trochu jsem se zamračila. "Řekl jsi mu o tom.. krevním poutu.. se mnou?" Nevím proč, ale trochu jsem se začervenala. Taky by mě zajímalo, zdali to nějaká cizí upír pozná.. jestli to nějak vycítí. Zamyslela jsem se a pak se znovu otočila na něj. |
| |
| "Nemusel jsem..." pronesu s krátkým povzdechem. "Vycítíme to... zvláště, když jsme ještě k tomu dvojčata... je to mnohem silnější..." vysvětlím nebo se o to aspoň pokusím. Sám jsem to moc nechápal, ale neřešil jsem to dál, prostě to tak bylo a nějak jsem s tím dál existoval. |
| |
| Trochu jsem se pousmála, alespoň mi dají ostatní upíři pokoj. "Možná proto ti vyznal lásku tak jak to udělal" a lehce jsem se ušklíbla. Co já vím, jaký on má ke mně vztah, ale pro mě jsou oba dva jako bratři. Přeci jenom mě vychovali. |
| |
| Ušklíbnu se. "Ne." zavrtím trošku hlavou. "Lásku mi on projevu tím, že mi začne trhat končetiny či jiné části těla." ušklíbnu se. "Tímhle on projevuje jen svou náklonost." dodám nakonec. Cítil jsem, jak mi ale ono místo trochu naběhlo. Bezva, nic lepšího jsem si nemohl asi dneska přát. |
| |
| Ušklíbla jsem se, "jojo fajn, zase takové detaily o vaší bratrské lásce vědět nepotřebuju." A znovu jsem se ušklíbla. Ruce jsem měla volně položené v klíně. "Co máš dnes v plánu?" Zeptala jsem se po chvíli do ticha, protože já jsem rozhodně nechtěla celý den sedět doma. Nudila bych se.. |
| |
| "Myslím to vážně..." zaprotestuju. "Posledně mi jí skoro utrhnul... dost pekelně to bolelo..." dodám ještě poté, načež hlavu zvednu a chytnu jí okolo boků, přičemž jí poté zvednu z houpačky, jako kdyby nevážila naprosto nic. Vyzvednu si jí poté na ramena, jako malé dítě, jenže ona malé dítě nebyla, takže to i vypadalo dost komicky. |
| |
| Ušklíbnu se. "Jojo v pohodě." Když si představím, jak mu trhá ruku, zvedá se mi kyblík. Možná je dobře, že ho tak často nevidím. "Co to..?" Subaru, vuaa" A já už mu seděla na ramenou a křečovitě jsem se mu držela za hlavu a krk. "Pane bože co to děláš?! Dej mě dolů!" |
| |
| "Hmm.?" podívám se nahoru za ní. "Co?" podivil jsem se. "Myslel jsem, že chceš vědět, co mám dneska v plánu..." opáčim. "A nervy mi tak hlavu, nebo mi jí nakonec urveš... né, že by mě to zabilo, ale docela dost to bolí... " |
| |
| Dívala jsem se na něj dolů a povolila jsme trochu sevření. Během pár vteřin jsem se ho ale držela opět křečovitě. "To jo, ale tak snad tam můžeme dojít pěšky, ne?" A dívala jsem se na něj dolů. kdybych se dívala před sebe, jistě by se mi udělalo špatně. |
| |
| "Hm...?" "Myslím to vážně, nedrž se mě tak křečovitě nebo tě schodím z nejbližšího mostu někam do vody..." pronesu výhružně. "Seď a užij si výhled...navíc, až tak moc vysoko nejsi..." pronesu a dam se s ní do kroku. |
| |
| Když se dá do kroku, zavrávorám dozadu a dopředu. "Já to taky myslím vážně.. udělá se mi špatně!" A povolila jsem sevření. "Rozhodně jsem na to dost vysoko.." A podívala jsem se před sebe, ale hned jsem oči zavřela. Motal sem i žaludek, jak se to ještě se mnou houpalo. |
| |
| "No jo porad..." pronesu s dlouhym povzdychem a z ramen si ji jednim pohybem sundam na zada. Vlastne mi tak nejak na ty zada jakoby sjela. Nicmene porad ji drzim a tak nejak ani nemim pustit. "Spokojena?" zabrucim. |
| |
| Byla jsme vděčná, když mě sundával dolů, ale i přes můj protest mě pořád nesl. "Je to lepší, ale myslím, že kdybych šla po svých, bylo by to úplně nejlepší." Teď už jsem se ho alespoň nedržela tak křečovitě a měla jsem trochu uvolněnější tělo. "A kam to vůbec jdeme?" |
| |
| Zavrtím nesouhlasně hlavou. "Dolů tě nedám do té doby, než vymyslím, co vlastně tak nějak dělat." řekl jsem, zatímco jsem pořád dál pomalu kráčel, ani jsem pořádně nevěděl kam. "Takhle aspoň dočasně zabavím sebe i tebe." |
| |
| "Aha, takže ani ty nevíš, jakou aktivitou dnešek naplnit." A nechala jsem se tedy nést. Věděla jsem, že i kdybych protestovala sebevíce, stejně by mě nesundal. A takhle už alespoň nejsem tak vysoko. "No já bych mohla jít navštívit Lauru." Nahodila jsem jen tak a položila si bradu na jeho rameno. |
| |
| Trochu jsem se povzdychl. "Žiju tu už skoro stopadesát let..." pronesu. "Zkus si vymýšlet aktivitu na každý den..." Zamířil jsem k lesnátemu obvodu města. Pak jsem ale v dálce zahlédl tu budovu a napadlo mě jít prostě tam a taky jsem to udělal. |
| |
| Trochu jsem se zasmála. "To už jsi teda pěknej dědek." Nemohla jsem si tuhle poznámku odpustit. Mile jsem se na něj usmála, aby to nevzal zle a znovu jsem si položila hlavu na jeho rameno. Zakoukala jsme se na místo, kam to šel. Tentokrát jsem se zamračila a sledovala tu budovu. "Doufám, že nechceš znovu někam zahučet, že ne?" |
| |
| Trochu si odfrknu a po poznámce o dědkovi, trochu jsem jí nechal na zádech sjet dolů, ale nenechal jsem jí spadnout úplně. Zavčasu jsem jí zachytil. "Na Majáku nemůžeš nikam zahučet, jedině dolů do moře." poznamenám suše |
| |
| "Voa.." A už jsem z jeho zad chtěla seskakovat, ale včas mě zachytil a stále mě nesl. "Nedělej kraviny, nebo půjdu po svých!" Řekla jsem mu a u toho se smála. Zadívala jsem se na maják, kam jsme mířili. "No nikdy nevíš kde se propadneš a kam. V tom jeskynním baráku nebo co to vlastně bylo jsem to taky nečekala, když nás ta podlaha celou dobu nesla a najednou bum.." Řekla jsem mu dost dramaticky, ale dlouho jsem svůj vážný tón a pohled nevydržela a znovu jsem se lehce zasmála a poté se dál lehce usmívala. |
| |
| Nekomentoval jsem to a dál prostě šel. Pak jsem zastavil. Sehnul jsem se, jako kdybych jí chtěl postavil zpátky na zem, ale poté jsem se prudce otočil čelem k ní a částečně jí povalil. "... nikdy nevíš kde a kam se propadneš..." uculil jsem se poté jsem jí začal lehtat. |
| |
| Když mě jakoby pustil, trochu jsem křikla leknutím, protože jsem to nečekala. Jenže to co udělal poté jsem nečekala ještě víc a když mě povalil, znovu jsem křikla a snažila jsem se ho od sebe odstrčit, jakoby to byl nějaký násilník. "Co to děláš, vyděsil jsi mě.." a poté mě začal lechtat. Okamžitě jsem se začala smát a škubat sebou ze strany na stranu, snažila jsem se mu chytit ruce aby přestal nebo ho od sebe odstrčit. "Nech tohoo! Přestaaaň!" |
| |
| Zazubil jsem se. "Ani mě nehne." pronesu a s lechtáním nepřestávám. Upřímně, začalo mě to docela i bavit. Nedal jsem se nijak odstrčit a začal jsem se po chvíly soustředit na ty místa, o kterých se ukázalo, že jsou poněkud lechtivější než jiná. |
| |
| Jak jsem se bránila, a že jsem se začala bránit víc, když nepřestával, povedlo se mi Subaru párkrát udeřit. Ne že by ho to nějak bolelo.. ale teď, teď se mi povedlo dát loktem přímo do obličeje, což jsem nechtěla. Ještě má ten natrhlý ret.. "Ježiš promiň! To jsem nechtěla!" Začala jsem se okamžitě omlouvat, protože na chvíli přestal lehtat a já se mohla nadechnout.. |
| |
| Její pokusy o to, mě nějak účiněji praštit jsem jaksi ignoroval, do doby než se jí povedlo mě udeřit do tváře. Respektivě znovu natrhnout roztržený ret od Sachia. Prvotní reakce byla, že jsem ztuhl. Poté jsem si jednou rukou setřel ze rtu krev, která se tam začínala nakupovat. Pak jsem jí z ruky slízl. "Tos neměla dělat..." pronesu studeně a zle. |
| |
| "Já nechtěla, vážně! Byla to nehoda!" A dívala jsem se na něj provinilým pohledem. Nevěděla jsem teď, co dělat. Rozzuřila jsem ho? Co udělá, jak zareaguje? A já se mu zadívala do očí. Bože prosím, ať zůstane klidný. Letmo jsem se nervózně pousmála a pokusila jsem se z pod něj vyklouznout a postavit s,e případně začít utíkat. |
| |
| Její pokusy mi utéct, nebo se jakkoliv z pode mě dostat, jí ihned zmařím. "Kampak?" zeptám se jízlivě. "Svému trestu neutečeš..." dodám ještě poté. Načež se potom na ní natisknu a donutím jí tak vlastní vahou těla si lehnout. Načež se poté začnu sklánět k jejímu krku. |
| |
| Když mě zamáčkne vlastní vahou těla, vyškrábu z pod něj alespoň svoje ruce a okamžitě si jimi zase chytnu krk. Jako v pokoji.. "Subaru co to děláš!" Křiknu na něj lehce. Znovu jsme pocítila, jak se mi napjali svaly, začala jsme zrychleně dýchat a zrychlil se mi tep. Trochu jsem se zachvěla. |
| |
| "Trestám tě..." zazubím se. Nepatrně jí špičkou jazyka olíznu tvář a poté jí chytnu za jednu ruku, kterou si drží krk a otočím si jí zápěstím k sobě. Věnoval jsem jí poněkud trochu šílenější úšklebek a poté jsem kousl do jejího zápěstí. Nijak silně, ale přece jenom moje zuby trochu kůží pronikli a já si tak mohl dopřát pár kapek její krve. |
| |
| Ztuhla jsem, když řekl, že mě trestá. Trestá? Trestá?! To je pro mě mučení! Projelo mi hlavou a já se nezmohla na jediné slovo nebo snad pohyb. Tedy alespoň do té doby, než jsem ucítila jeho zuby na mém zápěstí. Srdce mi začalo bušit tak rychle, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi a v krku mi vyschlo. Avšak to mě probralo. Škubla jsem svým tělem a hlavou mou rukou, kterou stále držel, jak nejvíc jsem mohla, abych se od něj dostala co nejdál. |
| |
| Nevzal jsem si ani lok, vlastně jen pár kapek. Přesto, jsem měl chuť se zakousnout pořádně a vzít si co jsem chtěl, ale ovládal jsem se. Když jsem těch několik kapek polkl, pustil jsem její zápěstí a lačně si olízl rty. Cítil jsem se jako narkoman co právě dostal svou denní dávno. Pak, ale jsem sáhl do kapsy u kalhot a vytáhl z nich naprosto čistý hedvábný kapesník, kterým jsem její zápěstí obvázal. |
| |
| Chvíli jsme na něj trochu nechápavě koukala, když toho najednou nechal. Čekala jsem totiž to nejhorší, že se zakousne a bude sát.. Nechala jsem si již v klidu, bez nějakého bránění se nebo cukání, obvázat zápěstí a sledovala jsem ho. Opět jsem se zahleděla do jeho očí a tak nějak jsem čekala, co bude dělat dál. Ruku jsme mu ale lehce vytrhla a schovala k sobě (chytila jsme si zápěstí druhou svou rukou a položila ruce na hruď.) |
| |
| Naposled jsem si lačně olízl rty. Trochu jsem se přitom ušklíbl. Poté jsem se k ní nahnul. "Příště buď hodná..." řeknu šibalsky a jak jsem k ní byl nahnutý, věnoval jsem jí krátkou, letmou pusu na čelo. Pak jsem se postavil a nabídl jí ruku s tím, že jí pomůžu vstát. |
| |
| Trochu jsem se na něj zamračila. Já nemohla za to, že mě lechtal a já u toho neohrabaně máchala rukama.. Posadila jsem se a jeho nabídnutou ruku jsem přijala. Když mi pomohl vstát, trochu jsme zavrávorala, ale rovnováhu jsem našla poměrně rychle. Oprášila jsme se a pak jsem se na něj podívala poměrně přísným výrazem. "To jsem teď nějaký tvůj majetek nebo otrok nebo co?" Řekla jsem lehce ublíženým tónem, protože se nikdy nestalo, že by mě trestal nebo tak. A teď to vypadá, jako bych se měla chovat podle něj a ne podle sebe.. |
| |
| Pokrčím rameny. "Víš co jsem, takže je to pro mě jednodušší. Nemusím se tolik přetvařovat a hrát si na člověka." pronesu bez známky nějaké emoci či podtónu. "Chceš pokračovat v procházce? Nebo se chceš raději vrátit ty tomu mrzoutovy?" zeptal jsem se jí. Tím mrzoutem jsem samozřejmě myslel svoje dvojče. |
| |
| Trochu jsem se mračila a zřejmě se mračit ještě budu. "Kam chceš jít dál?" Řekla jsem suše a také jsem nasucho polkla. K Sachimu se mi zrovna nechtělo, po tom, co mi řekl, jak si vyznávají lásku. "Ale teď už půjdu po svých!" Zdůraznila jsem mu a podívala jsem se kolem. Nakonec jsem se rozešla k tomu majáku, ke kterému předtím on sám mířil. Tady ani není kam jinam jít. Cestou jsem utrhla květinu, s kterou jsem si v ruce pohrávala. |
| |
| Pokrčím rameny ve stylu, jak chceš. Ostatně, mě se moc nechtělo už se s ní tahat. Vlastně, mě to už celkem přestalo bavit, proto jsem jí taky předtím položil. A ten zbytek, jen prosté využití situace. "Kam?" zeptal jsem se. "Chci k tomu majáku. Nebyl jsem na pláži už pár let..." |
| |
| Kývla jsem mu, "však ano, tady ani není kam jinam jít." Lehce jsem se ušklíbla a dala si ruce za záda, kde jsme propletla prsty. Šla jsem vedle něj pomalým krokem, že jsem mu sotva stačila. "Je vás tu ve městě víc?" Zeptala jsem se ho a se zvědavýma očima jsem se na něj podívala. |
| |
| "Ne." řeknu tónem, který nebyl zrovna příjemný. Spíš, o tomhle nebylo příjemné se o tom bavit pro mě. Nemůžu jí říct, že zbytek mojí rasy po mě jde, jako slepice po flusu a kdyby zjistily, že jsme tady, nebyly bychom v ohrožení nejenom my, ale i ona. |
| |
| "A..ha" řekla jsem mírně překvapeně, protože mě jeho tón poměrně vyvedl z míry. Raději jsem se dál neobtěžovala otázkami o upírech - a že mě jich napadlo mnoho - a přidala jsem do kroku, abychom byli co nejdříve u majáku na pláži. "Co chceš dělat na pláži?" Zeptala jsem se na první věc, která mě napadla, aby řeč nestála a nezavládlo tu to trapné ticho.. |
| |
| Trochu si povzdychnu. Proč musí lidé pořád tolik mluvit? "Ještě uvidím..." pronesu kysele s rukama v kapsách kalhot. "Nevím proč vám lidem připadá ticho trapné... " řeknu a zastavím se. Přivřu oči. Nechal jsem letmí větřík, aby si pohrál v mých vlasech. Bylo to příjemné... "...ticho je nádherné. Tiché... příjemné... léčivé..." |
| |
| Dívala jsem se na něj a trochu nerozuměla tomu, co říkal. On si o tichu myslí tohle? Samozřejmě někdy je ticho dobré, ale v takovéhle chvíli? Chvíli jsem na něj jen nechápavě koukala. On je na tomto světě o dost déle než já, možná proto.. možná už je ze slov unavený. Přestala jsem se na něj dívat a utichla jsem. Ruce jsem si za zády spletla v prstech a mlčky jsem pokračovala v cestě na pláž. |
| |
|  |
| |
| Netrvalo dlouho a pod našima nohama se objevil písek a mi mohli slyšet šum moře. Obličej se mi rozzářil úsměvem a já si sundala boty i ponožky a šla po kraji pláže v tom mokrém a vodě. "Nádhera" řekla jsme užasla s výdechem a kochala se krajinou. Koukala jsem na druhou stranu než je Subaru - na moře. |
| |
| Trochu jsem se sám pro sebe uculil a s rukama v kapsách j následoval. Nikdy by mě nenapadlo, že něco tak obyčejného jako pláž dokáže u člověka vyvolat takové nadšení. "Buď opatrná..." |
| |
| Otočila jsem se za ním a zasmála jsem se. "Vždyť je to jen písek a voda, neměj strach." A já pomalu pokračovala a hrabala jsem se nohama v písku, který příjemně chladil a voda taktéž. |
| |
| Trochu jsem si povzdychl a zadíval se na ní, jak dovádí. Zastavil jsem se a rukama v kapsách jsem se zastavil na břehu, pár centimetrů od místa, kde přicházející vlny omílali písek. "I tak." namítnu. |
| |
| Procházela jsem se ve vodě a v písku sem a tam ve vzdálenosti asi tři metry. Subaru se totuž zastavil, tak abych mu neutekla. Malé vlny, které připravovali vodu však po pár minutách připlavili malého kraba. S nadšením jsem se na něj šla podívat. Přidržela jsem si sukni a dřepla jsem si vedle něj na bobek. Klacíkem jsem do kraba šťouchla, ale voda ho zase odplavila do moře. Klacík jsem odhodila a já teď už vylezla z vody. Boty jsem si ještě nenandávala, protože mám mokré nohy a plné písku. Postavila jsem se vedle Subaru a usmála jsem se. |
| |
| Chvíly jsem jen tak tma stál. Díval se na moře, tak trochu si u užíval přímořského vánku. Přivřel jsem oči. Pak se ona postavila ke mě. Chvíly jsem jí ignoroval, ale pak mi to nakonec nedalo. "Jsi si jistá, že tu takhle chceš vedle mě stát?" |
| |
| Podívala jsem se na něj a pokrčila jsem rameny. Chvíli jsem na něj jen tak koukala, ale pak jsem se otočila a rozešla jsem se pryč. Kousek od nás byl totiž větší kámen, na který jsem se usadila a nasadila jsem si boty. Přemýšlela jsem, co by se tu dalo dělat. Stavět hrady z písku se mi teda nechtělo a Subaru vypadal, jakoby si chtěl užívat jen toho ticha, klidu a pohody. Rozhlížela jsem se všude kolem sebe, ale nevymyslela jsem nic. Mohli jsme si vzít plavky a smočit se. Nahodila jsem tiše jen tak pro sebe. Protože nevím, co tady jiného dělat. |
| |
| "Pfff." odfrknu si nad tím prohlášením. Pak přijdu k ní a jedním pohybem jí čapnu do rukou. "Kdo potřebuje plavky..." pronesu. |
| |
| Se trochu leknu, když mě zvedne, takže se na něj trochu natisknu. Nikdy jsem neměla ráda, když mě nosili. Byl to takový divný pocit, když se někomu kinkláte v náručí. "Um po..po..počkej! Vždyť mi bude prosvítat oblečení! Já potřebuju plavky!" Řekla jsme trochu histerickým hlasem. |
| |
| Při jejím histerickým projevu se jen zazubím, natolik, že tím i odhalím svoje tesáky, které se mi jinak vždy daří schovávat. "Říkám, že žádný plavky potřeba nejsou." pronesu a poté se s ní rozeběhnu do přicházejcích vln. Voda stříkala všude okolo mě, ale na mé tváři byl široký úsměv. Když mi byla voda kus nad kolena, zastavil jsem se a poté sebou i s ní plácl do voda, natolik, abychom se oba naráz potopily. |
| |
| Natiskla jsem se na něj ještě víc a obličej jsem stočila na jeho hruď, aby mi voda nenacákala do obličeje a do očí. "Nech tohooo... bubli bubli bubli.." A my už byli oba celý pod vodou, kde jsme se mu snažila vymanit ze sevření a co nejdřív vyplavat. Nebo se spíše posadit, protože jsme byli v mělčině. A taky jsem se k němu chtěla co nejdřív otočit zády, aby toho viděl co nejméně. Stačilo, že na mě teď moje košile byla naprosto upnutá, kvůli té vodě, zatímco normálně je volnější a tak toho není moc vidět. Vystrčila jsem halvu nad vodu a trochu zakašlala. Okamžitě jsem se začala mračit a zakrývat se rukama. "Proč jsi to udělal?" Avšak na něj se ta košile taky lepila xD *-* |
| |
| Když jsem poctil vodu na tváři, okamžitě jsem jí pustil. Voda jako taková byla příjemně studená a já nespěchal s vvyplaváním. Nechal jsem vodu, aby mě nadzvedla sama o sobě. Prostě jsem se pak na hladině natáhl a ležel. Na tváři jsem měl pořád ten samí úsměv. "Proč jsi to udělal?" Zazní její otázka. Přestal jsem splívat na hladině, a jelikož je ona pořád jen kousíček od mě, natáhnu se k ní. "Nevím... prostě si užívám... měla bych taky." řeknu a poté jí věnuji malou pusu na tvář. |
| |
| Trochu jsem se na něj mračila, ale když řekl, že si to užívá a dal mi pusu na tvář, zůstala jsem jen překvapeně koukat. Jen tak se nestává, že by řekl, že si něco užívá.. "Nemám plavky!" Vrátila jsem se po chvíli ke svému zamračenému výrazu. "Když půjdu takhle mokrá zpět do sídla, mohu nastydnout." Popíchla jsem ho trochu, aby ho nahlodalo svědomí xP Seděla jsem tam ve vodě bokem, skoro až zády k němu a jen jsem k Subaru byla natočená hlavou. |
| |
| "Ale..." namítnu s úsměvem. "Tak tě případně pak můžu zahřát." řeknu jí polohlasně do ucha, když ke mě byla otočená bokem. Věnuju jí pak další pusu, tentokrát na druhou tvář. Její stud mi připomněl ty časy, kdy ona byla ještě dítě, ne-li mimino a mi jí koupali a přebalovali. |
| |
| Trochu jsem se lekla, když jsem uslyšela jeho hlas těsně vedle mého ucha a svoje ruce jsem si držela na hrudi. Když mi dal znovu pusu, moje líce na chvíli nabrali narůžovělé barvy, po chvíli to ale zmizelo. "Zahřát? Ty? Nemají být upíři ledoví?" Zeptala jsem se ho normálním tónem, tím svým zvídavým a již jsem se nemračila, i když jsem k němu pořád seděla skoro zády. |
| |
| "Pff..." odfrknu si. "Ledovi mozna v chovani. Ostatne presvec se sama." poznamenam. Pak ji ale lehce obejmu okolo ramen rukama a zady si ji pritisknu k sobe. Moje bezna telesna teplota se pohybu okolo 40°C, proto mi nevadi studenejsi pocasi. "Filmy z nas udelali chodici mrtvoly... jinak jsme jen neco jako nadlidi..." reknu dal. |
| |
| Trochu jsem se polekala, když mě vzal za ramena, ale když jsem na svých zádech ucítila jeho teplo, zase jsem byla v klidu. Spíše trochu překvapená. "Zvláštní.." Poznamenala jsem polohlasně pro sebe. "Až budeme venku z vody, bude to lepší." Ale zůstala jsem tam ještě asi 3 minuty jen tak sedět. Poté jsem s zvedla a zamířila ke břehu. Držela jsem si ruce na hrudníku a zároveň břichu. No prostě jsem se toho snažila zakrýt co nejvíce. Sukně byla tmavá a tak neprosvítala. /Trochu jsem tu upravila |
| |
| "Dobre..." pronesu a divam se za ni jak leze z vody. Co si budeme povidat, pohled tp byl prijemny a nebudu nikomu lhat v tom, ze jsem se rad dival. A ze taky bylo na co... Nicmene pote jsem zacal z vody lest pomalu za ni. |
| |
| Vylezla jsem na břeh a sedla si tam na nejbližší kámen. Rukama jsem si pořád zakrývala břicho a hruď. "Pffm" odfrkla jsem si a sledovala ho celou dobu, než vylezl z vody i on. "Teď předpokládám domů.. abych se mohla převléknout do sucha." Odsekla jsem mu lehce a vydala jsem se směrem k domu. |
| |
| Když jsem vylezl z vody za ní, chtěl jsem se rozejít za ní, ale vítr ke mě náhle přinesl pach, který mě přiměl ztuhnout v započaté akci. A tak jsem pár setin vypadal jako socha. To nemůže být... Zavrtím rychle hlavou načež se rozeběhnu za ní, protože už byla dobrý kus ode mě. Při běhu jí spěšně chytnu za ruku a přizpůsobím svůj běh její rychlosti a faktu, že je jen člověk. |
| |
| Nijak jsme si nevšimla, že by vedle mě nešel a já si povídala sama se sebou. Pokud mě někdo viděl, musel si myslet, že jsem asi pořádný blázen. Ale co, když už věřím na upíry. Jenže najednou jsem sebou cukla a pomalu jsem se z kroku dostala do klusu, skoro až běhu a on mě držel za ruku. "Vuaaa, Subaru? C..Co je, co to děláš?" Vykoktala jsem ze sebe překvapením a místo na cestu a pod nohy, se dívala na něj. |
| |
| "Musíme pryč." řeknu mezitím co jsem s ní utíkal směrem zpátky k našemu domu. "Jsou blízko..." pronesu přitom a několikrát se ohlídnu za sebe i do stran. |
| |
| Doběhli jsme až domů a já se pomalu vydýchávala. Snažila jsem se popadnout dech. "K..Kdo je blízko?" Řekla jsem a trochu zakašlala a Bety mi už v kuchyni připravovala sklenici vody. "Co se děje?" Řeknu vážně a on tak může poznat, že teď mě rozhodně jen tak neodbije a budu chtít odpověď. |
| |
| Když jsem dorazili domů, ona šla do kuchyně, zatímco já zůstal na chvíly ve dveřích. Díval jsem se směrem, odkud jsme přiběhly a snažil se zachytit stopu o tom, jestli oni nezachytili nás. Naneštěstí se zatím ukazovalo to, že tomu tak není. S krátkým povzdechem jsem se proto vrátil zpátky za ní. |
| |
| Vypila jsem celou sklenici vody najednou a poté za mnou přišel Subaru. Stále jsem nedostala svou odpověď, takže jsem se ho zeptala znovu. "Kdo tam byl a proč jsme před ním utíkali?" A já se na něj trochu zamračila, takže bylo jistě poznat, že to myslím vážně a tu odpověď chci. "Co se děje?" |
| |
| Když jsem jí míjel, sundal jsem si cestou mokrou košily a zahodil jí prostě na zem někam vedle sebe. Ona se uklidí sama nějak... "Hmm?" otočím se k ní od pasu nahoru tedy holý, bez čehokoliv, zkrátka nahoře bez. Nic extra, žádný kulturista, ale přesto bylo znát, že chudinka rozhodně nejsem, tedy když pomineme těch desítek jizev, které k tomu všemu taky patřily. Pak jsem ale od ní svůj pohled odvrátil. |
| |
| Když se na mě otočil na půl těla nahý, trochu mi začalo cukat obočí a moje tváře nabrali narůžovělé barvy. C..Co to dělá?! Okamžitě jsem se k němu otočila zády, tak jak to dělávají vznešené dámy.. a taky ho přece nemusím okukovat *-* :D "Před kým nebo čím jsme to utíkali?" A pak mi došlo, že i já jsem stále v mokrém. No, nepůjdu de převléknout, dokud nedostanu svou odpověď! :D |
| |
| Jenom nepatrně jsem pozvedl obočí nad její reakcí. Pak mi ale došlo, že ona tu je taky pořád mokrá... A tak jsem k ní zezadu přišel a vzal jí znovu do svých rukou. "Prvně se musíš převlíct, nebo nastydneš." řeknu a rozejdu se s ní k jejímu pokoji. |
| |
| Trochu jsem se zamračila, když svou odpověď znovu oddaloval, avšak neprotestovala jsem. Je fakt, že to mokré oblečení nepříjemně studilo. Nechala jsem se od něj vzít do náručí, protože nějaké vzdorování by mi stejně asi nepomohlo a navíc příjemně hřál. Moje mračení se přešlo postupně v letmý úsměv. Donesl mě až do mého pokoje, kde jsem sáhla po mém nejoblíbenějším tričku s kočkou (chibi :D) a po kraťasech. Na sukni jsem teď neměla náladu. Zabouchla jsem se v koupelně a přes dveře na něj mluvila. "Tak už mi konečně odpovíš?" |
| |
| Když odešla do koupelny, mokré kalhoty mě začínali nepříjemně studit, né, že by mi to nějak extra vadilo co se týče strachu z nemoci nebo jiné podobné blbosti, ale prostě mi to začínalo vadit. Tak jsem je ze sebe sundal a byl jsem jen tak ve spodkách, které se nezdáli až tak mokré, vlastně byly jen vlhké. Nicméně na její otázky jsem nijak neodpovídal. Hleděl jsem jen z jejího okna. |
| |
| Zčesala jsem si mokré vlasy do copu a po chvíli jsem vylezla z koupelny. Když jsem ho tam viděla, a ty jeho kalhoty kus vedle něj na zemi, nastala téměř stejná reakce, jako když si sundal košili. Začalo mi lehce cukat obočí a mé tváře zrudli. Tentokrát jsem se ale neotáčela zády. "Ehm, měl by sis něco obléknout." Řekla jsem lehce nervózním hlasem. Ještě aby ne, když tam stál skoro nahý! "Pořád jsi mi neodpověděl. A já tu odpověď chci. Byl tam snad nějaký další upír nebo co?" A došla jsem sebrat ty jeho kalhoty a pověsit je z okna, aby uschli. |
| |
| Vrátil jsem nakonec záclonu na své místo. Její poznámce o oblečení jsem se jen pousmál, ale jen na pár setin. "Myslel jsem, že se dívky rádi dívají na hezky stavěné chlapce..." pronesl jsem zatímco jsem se vydal k ní. S krátkým povzdechem jsem poté řekl: "Je spousta věcí o kterých nemáš ani tušení a já tě jich chci ušetřit, ve tvém vlastním zájmu a bezpečí." |
| |
| Nad jeho odpovědí se zamračím. "Zřejmě se mě to taky týká, když jsme utíkali oba." Poznamenala jsem a polkla. "Takže chci vědět, o co tady jde." Stále jsem se mračila a teď jsem dala i ruce v bok. |
| |
| Když jsem tak blízko u ní, lehce jsem jí cvrknul do nosu. "Nestrkej jej do něčeho, co tě o něj může připravit." poznamenám u toho. "Nehledě na to, už teď víš víc, než všichni lidé v tomhle městě." dodám ještě poté. Pak si ale pomyslím, že by to aspoň kalhoty chtělo. |
| |
| Lehce jsem ucukla, když mě cvrnkl do nosu a pak jsem hlasitě povzdechla. "Seš tvrdohlavej jak starej páprda." Podotkla jsme a spustila ruce podél těla. Kousek jsme od něj odstoupila. "Pff, co budete dělat? Jo uh, ty se nejdřív oblékneš.." Podotkla jsem k němu, "nebo by z tebe Bety mohla omdlít.." a já taky. Mírně jsem se ušklíbla a uvolnila jsem mu cestu. Sama jsem se šla mezitím hrabat v knížkách v knihovně. |
| |
| Ušklíbnu se. "Já starej jsem..." poznamenám, zatímco jsem se vydal do svého pokoje pro kalhoty. V pokoji jsem vytáhnul černé a oblékl jsi je. Byly pohodlné a příjemné celkově. Pak mě napadlo, že bych se mohl zeptat bratra, jestli něco podobného necítil nebo nezaznamenal. |
| |
| Vynadala jsem si nějakou knihu a začala jsem si ji číst. Po první kapitole jsem ji ale zavřela a uložila zpět na místo. Budu potřebovat nějakou novou. Tyhle už jsem všechny četla. Poznamenala jsem sama pro sebe a podívala jsem se do své kasičky, kterou jsem vyprázdnila. Nakonec jsem se ještě převlékla do bílého svetříku, šedivé skládané sukně, k tomu jsem si vzala bílé nadkolenky a šedivé tenisky. Takto oděná jsem seběhla dolů do kuchyně za Bety. "Ahoj, máš tu něco k jídlu?" A já se usadila ke stolu. Bety mi naservírovala oběd. Byl to kuřecí přírodní řízek s rýží a já si na něm moc pochutnala. Cestou z kuchyně jsem ale ještě čapla jablko a poté jsem se vydala do města hledat první knihkupectví a mezi lidi. Přece jenom jsem teď byla tři dny v díře. |
| |
| Bylo pozdní odpoledne, ale přesto si našla knihkupectví kde jsis koupila něco nového na čtení. S radostí jsi se vracela spokojeně domů, když jsi míjela zapadlejší uličku. Nikdo v ní nebyl vidět a přesto tě najednou zničeho nic někdo zezadu popadl, přes pusu dal ruku, aby jsi nemohla křičet a druhou chytnul pod krkem. "Vypust jen slabiku a zlomím ti ten krk jako párátko." pronese hrubím hlasem někdo a táhne tě do uličky. |
| |
| Zrovna jsem chtěla nalistovat první stránku v té nové knize, když mě někdo čapl. Leknutím mé tělo ztuhlo jako kámen a hlasivky oněměli, takže jsem pro něj v tu chvíli byla snadná kořist. To ne! Vykřikla jsem v myšlenkách pro sebe. Chtěla jsem začít křičet nahlas, ale nešlo to. Moje tělo se začalo chvět strachy a svýma rukama jsem chytla tu jeho, kterou mě držel pod krkem, jakobych mu ji chtěla od sebe odtáhnout. Počkala jsem, až sundá jeho ruku z mé pusy, abych mu mohla položit pár otázek.. "Kdo jste - co chcete - já nic neudělala!" Mluvila jsme strašně rychle, strašně zadýchaně a hlas se mi klepal. |
| |
| "Ticho!!" zavrčí ten chlap a ty jej konečně můžeš vidět. A je ti i okamžitě jasné, kdo to je. Taky ti zároveň dojde to, že není pro tebe možnost vymanit se z jeho objetí nebo se o něco pokoušet, protože to může skončit dřív než to vůbec nějak začne. Zobrazit SPOILER |
| |
| Málem jsem vykřikla leknutím, když jsem ho uviděla. Byl odporný a z pusy mu táhlo jako shnilé maso. Až se mi zvedal žaludek. Chtěla jsem od něj utéct, ale i když jsem se pohnula, tak jsme vůbec nezměnila svou polohu. Trochu jsem se rozkašlala, protože jeho pevné sevření ruky kolem mého krku se sevřelo ještě víc. I když mě okřikl, stejně jsem pípla otázku ještě jednou. "C..co chcete?" //Fuuuj budu z něj mít noční můry :D btw. kniha se válí na zemi mezi ulicí odkud mě stáhnul a touhle uličkou :D |
| |
| Upír se nadechoval, že něco řekne ale byl přerušen někým jiným. "Ať je to co chce, nedostane to." Ten hlas ti byl povědomí, ba až přímo známí. Znala jsi jej. A nakonec se ukázal i jeho majitel. Subaru. Mohla jsi pocítit, jak upír za tebou nepatrně cukl, když jej uviděl. "Pusť jí!" řekl Subaru. Upír ale neodpověděl, místo toho ale dost odporně zavrčel, jako nějaké divé dravé zvíře. "Nehodlám se opakovat..." řekl Subaru, ale upír odpovídal jen vrčením. Následně jsi potom mohla jej cítit jak tě ohodil někam vedle sebe a těžký dopad na zeď nějakého domu. Nepřivodilo ti to bezvědomí, ale řacha to bylo rozhodně velká a tak trochu tebou rezonovala. Mohla jsi slyšet zvuky jejich souboje, ale téměř skoro nic vidět nebylo, protože utekli za roh. |
| |
| Křikla jsem, když jsem zády dopadla na stěnu toho domu. Až jsem chvíli nemohla popadnout dech. Sjela jsem zády po té stěně až do sedu a chvíli kašlala a promnula jsem si hrdlo. Znovu se mi zvedl žaludek, když jsem si na toho muže vzpomněla a na ten pach z jeho pusy. Oči jsem zvedla od země a hledala jsem, kde bojují. Bylo je slyšet, ale nic jsem neviděla. Seděla jsem tam a tělo se mi pořád třáslo. Po souboji, když za mnou přišel Subaru, tak jsem nejdřív nevěděla, kdo to je. "Nech mě být!" Křikla jsem vyděšeně a rukama jsem si kryla krk a následně obličej. |
| |
| Ano, byl to skutečně Subaru, ale neudělal to co myslela, že udělá. Souboj skončil v jeho prospěch, ale né tak jak si on představoval. Jeho kolena se mu podlomila a on ti dopadne hlavou do klína. Můžeš tak viděl, jak má rozpáranou košily a pod ní hluboké řezné rány a taky pohmožděniny. Stejné je to i v jeho obličeji. Oči měl zavřené a z pusy mu vyteklo trochu krve. |
| |
| Nevěděla jsem, co dělat. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem. Chtěla jsem ho odvést do nemocnice, ale nemohla jsem. Chtěla jsem volat o pomoc, ale nemohla jsem.. Zvedla jsem ho do sedu a opřela ho o zeď. Klečela jsem před ním a vzala jsem jeho obličej do dlaní. "Subaru? Subaru slyšíš mě?" Trochu jsem s ním zaklepala. C..co mám dělat? Do očí se mi začali hrnout slzy, ty jsem si ale hned otřela. Teď nebyl čas na to plakat. Snažila jsem se mu mojí mikinou zastavit krvácení z těch nejhlubších ran, ale zbytečně. "K rychlejší regeneraci potřebujeme krev" Vyplavalo mi na mysl to, co říkal v té díře. Znovu jsem s ním zaklepala, "Subaru? Subaru poslouchej mě.. musíš.." Trochu jsem se přemáhala to říct. "musíš se napít.. mojí krve" |
| |
| Cítil jsem jak se mnou něco dělá, ale nedokázal jsem otevřít oči. Nenávidím Divoký... vždycky bojují špinavě... Posadí mě, ale ofina mi částečně spadne do očí, které jsem stejně neměl sílu otevřít. "N...e..." zašeptám trhavě. "Ne... ub-...žim... ti.... n-i... jak..." |
| |
| Znovu jsme s ním zaklepala. Tentokrát víc a agresivněji. "Takhle ale zemřeš!" Křikla jsme na něj hlasitěji a vzlykla. Sice to nemohl vidět, ale slyšet jo. "Prostě to uděláš a bez řečí. Alespoň trochu!" A já si vyhrnula rukáv a přiložila mu moje zápěstí k puse. "Notak, prosím.." |
| |
| Zemřu? Umřít, smrt.... ne, smrt pro mě není tak jednoduchá, jako bylo tohle. Pokusil jsem se zavrtět hlavou a rozklepanou rukou jsem odstrčil pomalu její zápěstí pomalu od sebe. "Ne..." zašeptal jsem stejně jako předtím. Roztřesenou rukou, kterou jsem předtím odstčil její zápěstí jsem se pokusil dotknout její tváře, ale místo toho moje ruka po jej tváři jen sjela a zanechala na ní malou krvavou šmouhu. Vidět její slzy mi rvalo srdce, chtěl jsem jí utišit, přivinout k sobě... |
| |
| Znovu jsem tlumeně vzlykla a svým rukávem jsem si otřela slzy. "Musíš se napít.. udělej to pro mě.. prosím" Šeptla jsem k němu skoro neslyšně a potom jsem ho pevně objala (jou všechna ta krev je teď na mém bílém svetříkuu xD) "Prosím..prosím..prosím.." opakovala jsem polohlasně a zadržovala slzy. //A já jdu spát dneska :D vstávám v 5 na praxi :( xD |
| |
| Zadržel jsem dech, abych nějak zkusil potlačit tu bolest, kterou mi způsobila svým objetím. Načež se mi trochu povedlo pootevřít oči. Roztřesenou ruku jsem jí položil na záda. Zabořil jsem tvář do jejích vlasů. "Ne..." zašeptal jsem znovu. |
| |
| Skousla jsem si spodní ret a přemáhala se, abych nezačala hysterčit. "Tak.. tak mi řekni co mám dělat?" Řekla jsem rozklepaným hlasem a podívala jsem se na něj očima bez naděje. "Dojdu pro Sachiho.. a nebo tě dovedu do nemocnice." Chrlila jsem ze sebe rychle, až jsem se zadýchala, a být přede mnou člověk, jistě by mi nerozuměl. |
| |
| "Pokus se... mě do-stat.. domů..." řeknu stále tím samím šeptavím tónem. |
| |
| Chvíli jsem se na něj dívala stylem "myslíš to vážně", protože člověk by cestu v tomhle stavu rozhodně nevydržel. Nebyla jsme si tím úplně jistá a už vůbec jsme si nebyla jistá tím, zdali ho unesu/utáhnu až k nám domů. No, zkusit to musím. Přehodila jsem si tedy jeho ruku kolem ramen, druhou jsem mu nechala volně, zatímco já jsem ho druhou rukou chytla kolem pasu. Pokusila jsem se s ním stoupnout a jít domů. |
| |
| I přes všechny obavy jestli jej unese nebo ne, když jsi jej dala okolo ramen, ukázalo se, že je vcelku lehký. Rozhodně lehčí než čekala, že bude, nebo jak podle toho vypadal. |
| |
| Nestačila jsme se ani divit nad jeho váhou a spěchala jsem s ním domů. Rozrazila jsem dveře, ty nechala otevřené a soukala se s ním po schodech nahoru, do svého pokoje. Uložila jsme ho do postele a na chvíli odběhla. Přinesla jsem si lavor vody, hadřík, desinfekci a hromadu náplastí a obvazů. Sundala jsem mu košili (spíše dotrhala) a dala jsem se do ošetřování. Začala jsem s tím, že jsem ho nejdříve omyla od přebytečné krve, abych viděla, která rána je jak veliká a hluboká. Nejdříve jsme začala těmi největšími, protože ty menší už z části přestali krvácet. Vždy jsem na ránu zatlačila, přimáčkla jsem čtverce a pevně obvázala. Na ty menší jsem tolik netlačila, tam již nebylo potřeba zastavit krvácení. Ty jsme jen odezinfikovala a zavázala. Když přestali krvácet ty velké, tak jsem sundala na těsto přiložené obavy, odezinfikovala jsem to a převázala čistě. Udělala jsem to jak na jeho zádech tak hrudi/břichu "Jedna rána je na šití" podotkla jsem, když jsme byla hotová. |
| |
| Držel jsem hodně pevně zatnuté zuby, protože i když byl můj prách bolesti vysoký, to, že se mi prakticky vrtala v čerstvch ranách nebylo nic příjemnýho. Párkrát jsem i bolestivě sykl, ale snažil jsem to zadržet. Ohledně šití jsem ale zaprotestoval. "Nebude... nut-ný." "Za pár dní budu... v po-řádku... steh-y by pak děl..ali jen zlo." |
| |
| Trochu jsem se na něj zamračila. "Jak myslíš. Ale doufej, že ta rána nebude moc krvácet." Podotkla jsem s trochu naštvaným tónem, když to šití odmítl. "Budeš tam mít pěknou jizvu přes půlku zad." A já od něj vstala. Dost mě bolela kolena, jak jsem u něj klečela. Začala jsme házet všechen zakrvácený materiál do jednoho černého pytle., včetně jeho potrhané košile. Potom jsme se šla umýt a převléknout. Moje zakrvácené věci jsem v ruce přeprala a pak je hodila mezi špinavé prádlo. Šla jsem zpátky za Subaru. "Nepotřebuješ něco?" |
| |
| Pokusil jsem o náznak úsměvu a trochu nadzvednul hlavu. "Vlídné slova za to, že jsem nasadil svůj krk a taky něco, co bych mohl obejmout." poznamenal jsem a hlavu plácnul zpátky do polštáře a zavřel oči. |
| |
| Došla jsem až k němu a posadila se vedle něj na kus postele. Opatrně (na rozdíl od toho, jak to bylo v uličce) jsem ho objala. "Promiň.." Zašeptala jsem mu skoro do ucha a dál nic neříkala. Jen tam na něm skoro ležela a objímala ho. |
| |
| Objal jsem jí jednou rukou, protože ta druhá byla moc zrasovaná, než abych jí mohl použít. "Říkal jsem ti, že tě budu ochraňovat..." řeknu tak nějak, prostě řeknu. |
| |
| "Jak jsi to věděl? Že tam bude." Poznamenala jsem tiše tu otázku a odtáhla jsem se od něj. Oklepala jsem se a naježili se mi chlupy na rukou, když jsem si na toho chlapa vzpomněla. Prostě fuj.. |
| |
| "Cítil jsem ho." Párkrát jsem jí roztřesenou rukou přejel po vlasech. |
| |
| "Měl by ses vyspat." Řekla jsem mu milým hlasem a pohladila jsem ho po tváři, jak to on dělával mě, když jsme byla malá a šla jsem spát. Vstala jsme a zatáhla jsem závěs, aby tam měl tmu. I když už se stejně stmívalo. Nechala jsem mu jen pootevřené okno, jelikož v místnosti bylo dusno a byla tam cítit zaschlá krev a desinfekce. "Půjdu dolů a slibuji, že dnes už nikam nepůjdu." Mrkla jsem na něj s úsměvem a zmizela ve dveřích. Sešla jsme dolů po schodech a zamířila jsem do kuchyně, kde jsem si ulovila něco k večeři. Poté jsem šla do obývacího pokoje a zkoušela jsem hrát na klavír.. no moc to nešlo :D |
| |
| Trochu jsem si povzdychl když odešla. Ale nemohl jsem jí tu nutit zůstávat. Ostatně, proč by tu taky zůstávala. |
| |
| Chvíli jsme hrála na klavír, ale pak jsme to vzdala a začala jsem si kreslit. Nakonec jsme vzdala i to a pustila jsem si nějaký film. Celou to dobu jsem si myslela, že Subaru spí.. nebo alespoň odpočívá. Po několika hodinách jsem se vydala zpět do pokoje. Venku už se setmělo a mě se klížili oči. I já již chtěla jít spát. "Subaru? Spíš?" Špitla jsem tiše ze dveří mého pokoje. |
| |
| Ležel jsem na postely se zavřenýma očima. Problém je a byl ten, že nedokážu nijak usnout. A tak jsem prostě jen tak ležel. Cítil jsem se slabě. Potlačoval jsem pud sebezáchovi -> a sice najít a dostat první možnost nakrmení se, ale to by znamenalo ublížit jí a to jsem nemohl. Když jsem slyšel jak vešla zpátky dovnitř, nehnul jsem ani brvou a dál tma jen tak ležel. |
| |
| Protože jsem si myslela, že spí, tak jsem tiše vlezla do pokoje a ani jsem nerozsvěcela světlo. Přešla jsem ke své komodě, odkud jsem vytáhla jedno pyžamo a začala jsme se tam převlékat :P :D |
| |
| I když byla tma, dobře jsem viděl, vlastně ve tmě vidím líp jak přes den, takže mi neuniklo vlastně skoro nic. "Hmmm...." zamručím uznale. "Od kdy pacienti v nemocnicích dostávají jako součást léčby soukromé striptérky?" pronesu. |
| |
| Nadskočila jsem leknutím a okamžitě se zakryla. Ještě, že jsem k tobě stále spíše zády, než bokem či dokonce z předu. "Jakto, že nespíš?!" Vyjekla jsem a vzala si kalhoty od pyžama a zaběhla do koupelny, kde jsem rovnou provedla večerní hygienu. Poté jsem se vrátila a přešla ke své posteli. Tváře jsem měla lehce narůžovělé. "Posuň se, chci si taky lehnout. Prosím" Postel byla naštěstí dost velká pro nás oba. Vždy jsem totiž chtěla velkou postel jen pro sebe.. |
| |
| "Neříkal jsem, že upíři nikdy nespí?" poznamenal jsem. "A posouvat se nebudu, jsem raněný muž a pokud si chceš lehnout, tak musíš zastoupit plyšáka." poznamenám. |
| |
| Natočila jsem hlavu na stranu a dala ruce v bok. "Ale raněný muž má nějak moc ostrý jazyk, ne?" A když jsem si sedla, zadkem jsem ho trochu odstrčila. Nakonec jsem si lehla a hlavu položila na jeho zdravější ruku, opatrně. "Jak si takovýho plyšáka představuješ?" |
| |
| "Jako něco, k čemu se dá přitulit, a co tě v noci bude chránit, až přijdou zlé noční můry." pronesu s lehkým úsměvem. |
| |
| Usmála jsem se na něj a trochu se k němu víc přitulila. "No nevím jestli zrovna ty můžeš mít zlé noční můry, když nespíš." Podotkla jsem a zívla. Zachumlala jsem se pod deku, ale dnes jsem si jí až po krk nedávala, protože Subaru strašně hřál. Hmm takové malé soukromé topení :D |
| |
| "Tak budu protentokrát hrát postavu plyšáka já." pronesu a v rámci možností si jí přitáhnu blíže k sobě. |
| |
| Usmála jsem se na něj a opatrně jsem se k němu přitulila, když si mě přitáhl. Nevím, ani mi nepřišlo divné nebo zvláštní, spát s ním v jedné posteli.. Možná to bylo tím, že mi už po druhé zachránil život a nebo tím, že je teď skoro neschopný pohybu.. kdo ví. Přitulila jsem se a zavřela jsem oči. Během chvilky jsem usnula. Byl to náročný den... Avšak i když jsem měla svého "plyšáka", jako ochranu proti zlým snům, jeden se mi zdál. O tom muži se zažloutlými zuby a pachem shnilého masa, který se z jeho huby táhnul, o tom upíru z ulice.. Vyjekla jsem a zprudka se v posteli posadila. Byla jsem zpocená a zadýchaná.. |
| |
| Otevřel jsem oči, když jsem zaslechl, jak vyjekla. "V pořádku?" zeptal jsem se a lehce jí položil ruku na záda. Moje rány se už zatáhli a už na nich bylo znát známky nepatrného hojení. |
| |
| Když se ozval jeho hlas a položil mi ruku na záda, cukla jsem sebou, ale nevyjekla jsem. S povzdechem jsem kývla, "jo," a promnula jsem si oči a spánky. Zvedla jsem se z postele, abych si došla do koupelny opláchnout obličej a napít se vody. Poté jsem se rozešla zpátky do postele. Přitulila jsem se k němu a hlavu jsem si položila na jeho hruď. Chvíli jsem tam jen ležela a koukala před sebe do prázdna. Uklidňovala jsem se.. |
| |
| Když si lehla zpátky, položil jsem jí ruku na vlasu a vzhledem k tomu, že jsem nemohl ještě moc pohybovat rukou, jen jsem jí prsty lehce v nich vískal. |
| |
| Chvíli jsem tam jen tak ležela, tiše.. a koukala před sebe. "Co.. to bylo v té uličce?" Ušklíbla jsem se nad tím, když jsi si na toho muže vzpomněla. I když ono se mu ani nedalo říkat muž. |
| |
| "Divoký." pronesu. "Proměněný člověk v upíra, který podlehne svým instinktům a zabíjení je jediné, pro co žije." |
| |
| Ani jsem mu na to neodpovídala. Nechala jsem si to jen projet hlavou. Předtím mi totiž řekl, že tu jiný upír není.. tak tu asi nějaký je. Kdo z lidí dělá divoké.. Nechtěla jsem to však řešit. Zívla jsme a znovu usnula.. teď jsem spala až do rána. |
| |
| Jen jsem si trochu povzdychl a nechal jí vedle sebe ležet. A to i kdyby si ve spánku, ze mě pak chtěla udělat třeba i plyšáka. Občas jsem jí jemně hleděl po hlasech. |
| |
| V noci jsem se k němu chvíli tulila a pak jsem se chvíli převalovala. Bylo vidět, že mám zlé sny, ale již jsem se neprobudila. Až ráno. Probudilo mě slunce, které mě lechtalo na nose. Dnes je pondělí a já bych měla jít do školy, jenže jsem si nenastavila žádného budíka a tak jsem zaspala. A to pořádně. "Dobré ráno" zabrblala jsem ještě se zavřenýma očima. Dnes jsem se cítila o něco lépe, už jsem nebyla tolik utahaná a rozlámaná.. |
| |
| Posadila jsem se na posteli a protáhla jsem se. Pěkně mi křuplo v rameni, protože jsem si ho za noc dost přeležela, jak jsem ležela u Subaru. Měla bych se stydět? Spal se mnou v poseli.. ale.. vlastně to bylo příjemné. A já se začala lehce červenat. Podívala jsem se na něj a potom jsem seskočila z postele a zalezla do koupelny. Mezitím co jsem provedla ranní hygienu a převlékla jsem se, moje tváře přestali mít narůžovělou barvu a tak jsem mohla z koupelny v klidu vylést. S úsměvem na rtech. |
| |
| Nespal, ale přesto jsem nějak svým způsobem odpočíval. Když jsem pocítil, jak přišlo ráno a s ním i východ slunce, pocítil jsem i to, jak se ona probudila. Nechal jsem to bez nějaké reakce. Když odešla do koupelny, pokusil jsem se posadit. Šlo to ztuha a pomalu. Cítil jsem, že se některé rány ještě otevřeli, ale víceméně mi teď zůstali jenom ty nejhlubší, které byly zejména v obličeji, krku a hrudi. |
| |
| Když jsme přišla zpět z koupelny, on už seděl. Trochu jsem vyjekla, "co to děláš?! Koukej ležet a odpočívat!" Pokárala jsem ho a přejela pohledem. "Některé rány budou chtít převázat. Ty obvazy jsou nasáklé krví." A pomalu jsem se k němu rozešla, abych se podívala, které jsou potřeba předělat abych si na to přinesla materiál a dal se do práce. |
| |
| Zavrtím hlavou a chytnu její ruce, kterýma zkoumala moje obvazy. "Nebude potřeba." řeknu a podívám se na ní. "Za pár dní zbydou jen jizvy." dodám ještě poté a ruce, které jsem jí držel, jsem povolil a jen jemně držel. |
| |
| Zamrkala jsem, "ale některé obvazy máš nacucané a rány pod nimi ještě jistě otevřené. A taky až tak krev zaschne tak se ti to přilepí ke kůži." Snažila jsem se ho ještě ukecat, ale jen jsem vedle něj seděla a nic nedělala. Nechala jsem si i držet si ty ruce od něj. Bez jeho povolení na něj nesáhnu.. hlavně by se mi to snad ani nepovedlo xD |
| |
| "Dost, udělala si pro mě víc, než si zasloužím." řeknu a poté jí pomalu obejmu a tak nějak i k sobě přitisknu. |
| |
| Nechala jsem se od něj obejmout a zamrkala jsem překvapením. "Um víc, než si zasloužíš? Dvakrát si mi zachránil život.." Nahodila jsem. "To ni snad nikdy nemůžu splatit." Dodala jsem s povzdechem a podívala se mu do očí. |
| |
| Chystal jsem se, že jí na to ještě něco povím, ale u srdce mě v tu chvíly bodlo tak silně, jako kdyby mi do něj někdo vrazil několik bodných zbraní najednou. Neubránil jsem se v tu chvíly bolestnému zalknutí. Chytnul jsem se za místo u srdce a podíval se se strachem v očích ke dveřím. "Sachi..." pronesl jsem se strachem v hlase. Pokusil jsem se nějak vyhrabat se z té postele, ale skončilo to tím, že jsem akorát přistál skoro doslova obličejem na podlaze vedle. |
| |
| Zachytila jsem ho ještě dřív, než stihl spadnout a podepřela jsem ho. Podívala jsem se na něj lehce zděšeně. "Co je s ním? Kde je?" A já se rozhlížela po pokoji, kam jsem dala ty berle, když jsem měla zlomenou nohu. Ty by ho mohli alespoň trochu podepřít. |
| |
| Neměl jsem čas na to, počkat až mi ona pomůže. Nějak jsem se sám vyhrabal na nohy a neohrabaně zamířil ke dveřím. Chytnul jsem se za kliku a otevřel ty dveře. V tu samou chvíly, kdy jsme je otevřel, mě do nosu praštila v§ně čerstvé, lidské krve, která se táhla z přízemí domu. |
| |
| Vyběhla jsem za ním a snažila jsem se ho alespoň podepřít, aby nabral větší rovnováhu a jeho pohyby nebyli tak neohrabané. "Subaru co se děje?" Já tu vůni krve necítila, neměla jsem tak dobrý nos jako on. |
| |
| Neohrabane jsem se vydal chodbou a i kdyz mi ona pomahala, presto jsem se neohrabane snazil jit dal. Psch krve se zdal byt silnejsi a silnejsi cim vice jsme se blizili schodisti. Zakryl jsem ji oci, nechtel jsem aby videla sluzebnou s rozparanym hrdlem. "Nedivej se..." zaseptal jsem. |
| |
| Jeho ruku z mých očí jsem mu chtěla sundat, jenže to nešlo. "Subaru začínáš mě znervózňovat." A můj puls i dech se začal zrychlovat. "Řekneš mi už, co se tady děje?!" Řekla jsme už ráznějším tónem hlasu, protože se mi z toho napjetí dělalo nevolno. Taky nejsem stroj, abych vydržela všechno. Postupně jsme s ním postupovala dál. Teď mě vedl on, protože mi držel ruku na očích. |
| |
| "To bych taky rad vedel..." procedim skr zuby. Jenze pak spatne slapnu a tratim na par sekund balanc, ale vyvazim to jenze jsem si v tu chvily neuvedomil to, ze jsem ji pritom sundal ruku z oci takze ted mohla videt tu spoust na schodech. |
| |
| Snažila jsem se ho zachytit, když jsem cítila, že padá, ale on to vyvážil sám. Díky tomu, že klopýtl jsem však mohla spatřit ty kaluže krve. Srdce se mi skoro zastavilo a přestal jsem dýchat. Nevěděla jsem co říct nebo jestli mám křičet. Kolena se mi začala třást a já pustila Subaru a spadla jsem na zadek. Seděla jsem tam, třásla se a dívala se na Bety s rozpáraným hrdlem. "Kdo to... " nezmohla jsem se na víc. |
| |
| "Rikal jsem nedivej se..." pronesl jsem a pote jsem ji pomahal se dostat na nohy tim, ze jsem ji vytahl za ruku nahoru. "Drz se u me..." rekl jsem polohlasne a vydal se znovu do kroku. Musel jsem zjistit co se stalo s bratrem. |
| |
| Když mě zvedal, necítila jsem nohy, ale jakmile mě trochu okřikl, vrátila jsem se do reality. "O..oni po vás jdou nebo co? Pr..proč, jak vědí kde bydlíme a.. a proč zabili Bety? Vykoktala jsem ze sebe a spěchala jsem s ním kamsi někamsi. Držela jsem se ho jako klíště, abych ho neztratila. |
| |
| Neodpovídal jsem jí. Nebyl ještě čas na odpovědi, musel jsem v první řadě zjistit odpověď, na ty svoje, které byly mnohem důležitější. Pro služky jsem nemohl už udělat nic. Naneštěstí se aspoň nepromění. Proto jsem se s ní rozešel k pokoji, kde měl být Sachi. Musel jsem zjistit, jestli se mu něco stalo nebo ne. |
| |
| Snažila jsem se ho podepírat, protože sotva chodil, ale stejně to vypadalo tak, jakoby mne on táhl jako hadrovou panenku. I přes jeho zranění měl pořád ohromnou sílu. Chvíli jsem mlčela, stejně by mi zřejmě neodpověděl a mířili jsme rovnou k Sachimu pokoji. Doufám, že mu nic není projelo mi hlavou a opatrně jsem se Subaru nakoukla do jeho pokoje. |
| |
| Kostrbatě jsem nakonec došel do jeho pokoje, to co jsem ale uviděl, na to mě nedokázal připravit ani ta nejhorší noční můra. "SACHIIIIIIIIII!!!!!!!" zařval jsem a dobelhal se k tomu, co z něj zbylo. Tím co z něj zbylo jsem myslel kusy jeho těla, roztrhané kusy těla - nohy, hlava, ruce, torzo hrudníku, ze kterého trčel stříbrný nůž, lovcův stříbrný nůž. Všude po celým jeho pokoji byla jeho krev. V tuhle chvíly jsem cítil jediné - nepopsatelný smutek, který se projevil krvavými slzami, které jsem ronil, nad jeho hlavou, kterou jsem zoufale tiskl k sobě. Místností se nesl můj zoufalí nářek, který prostupoval až do morku kostí. |
| |
| Když jsem nakoukla dovnitř, zaječela jsem, jak nejvíc to šlo a rychle zacouvala, abych se na to nemusela dívat. Subaru se k těm kouskům plazil. On na takový pohled musel být zvyklý a navíc to bylo jeho dvojče. Jenže mě se z toho zvedl žaludek. Ještě, že jsem nic nejedla a tak nebylo co zvracet. Ale.. kdo tohle mohl udělat? Půjde i po Subaru? Kam teď půjdeme? A co budeme dělat s jejich těly? Když to tu najde policie, první obviní nás! Seděla jsem tam vedle otevřených dveří a opírala jsem se zády o stěnu. Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se uklidnit. |
| |
| Subarův křik plný žalu se rozléhal tichou rezidencí. Byl táhlí a prostuboval až do morku kostí, těch, kteří jej slyšeli. Jeho krvavé slzy kanuli z jeho očí a skápěli na zbytky ostatků, které tu zůstali po jeho dvojčeti. Pak ale žalostný křik ustal. Chvíly se nic nedělo, ale pak jakoby vše okolo v rezidenci potemnělo. Bylo tu šero, i když venku bylo pozdní odpoledne. Ať už byla v tu chvíly Kiri, kdekoliv, mohla vidět, jak k ní míří ze všech stran rezidence něco po zemi. Až po tom, co se to přiblížilo mohla rozeznat nějakou tekutinu. Byla to krev!! Krev se k ní blížila, odtekla jí a zamířila přímo k Subarovi. |
| |
| Seděla jsme tam a pomalu si zacpávala uši, jak Subaru naříkal. Nad Sachim jsem také truchlila, ale to jeho naříkání mě momentálně trápilo více. Celé tělo se mi kvůli tomu klaplo, jak se to prožíralo mými kostmi. V tom jsem zahlédla, jak se ke mně něco po zemi plazí. Zprvu to vypadalo jako pára, ale jak se to začalo přibližovat, bylo jasné, že je to tekutina a až když byla úplně u mě, uvědomila jsem si, že je to krev. Postavila jsem se ze sedu a naplácla se ještě víc na zeď za mnou. Subaru?.. Subaruu? Volala jsme a přidávala na hlase, abych překřičela jeho naříkání. Tohle se mi nelíbilo. Nevěděla jsem, co to znamená, ale jistě nic dobrého.. "Co se to děje?" |
| |
| Rezidencí zavládlo ticho a Subaru nijak neodpovídal. Krev se pomalu vylila do pokoje za Subarem, odkud už vycházelo jenom ticho. Děsivé ticho. Pak si ale mohl vidět, jak krev postupně řídne a pak i to, jak pomalu končila, zřejmě se tam už navalila všechna, která bylo dostupná. A pořád tu bylo to ticho... |
| |
| Srdce mi tlouklo ohromnou rychlostí jako kdyby mi snad mělo vyskočit z hrudi. "Subaru!!" Zakřičela jsem ještě jednou jeho jméno a poté jsem se pokusila udělat krok - lehce se dotknout botou krve na zemi, co to udělá. |
| |
| Když jsi se pokusila botou se dotknout krve na zemi, ta se jakoby prve od tebe stáhla. Pak se zastavila pár centimetrů od tebe. Mohla jsi slyšet nepatrné zabublání a krev se pak vzepjala, asi 10cm nad zem. Vypadala tak trochu jako divné oživl rosolovité želé. Načež pak vrhla k tobě a chytla tě u kotníku a začala táhnout sebou k Subarovi. |
| |
| Nechala jsem nohu nataženou kousek nad podlahou a když se ta krev stáhla, došlápla jsem. Jenže pak se začala chovat velice divně. Zírala jsem na ní a znovu se stáhla zpátky. Co to kurv.. aaaaaa A já už jsem byla krví tažená pryč. Aaaaa, pomooc Křičela jsem a házela nohou, za kterou mě ta krev drží. Snažila jsem se jí vymanit. Pust mě! No tak pusť! Ale to už jsem byla v pokoji u Subara. Rozhlížela jsem se po pokoji a snažila jsem se ho najít. To ticho předtím mě děsilo a teď jsem vystrašená ještě víc! Tělo se mi chvělo a nebyla jsem schopna slova. |
| |
| Subaru seděl pořád na tom samém místě, jako když jsi předtím vyběhla z pokoje. Pokoj byl ale hodně potemnělí a krev, která tě sem přitáhla se roztekla směrem k Subarovi, do kterého se sama tobě záhadným způsobem, vstřebala. On sám tam však seděl nehnutě. |
| |
| Krev mě táhla stále k němu a k němu. Na chvíli jsem se přestala bránit a jen to sledovala. Během další chvilky jsem se ale ocitla úplně u něj a narazila jsem do něj. Su..Subaru? Řekla jsem opatrně a otočila jsem si k sobě jeho tvář a následně ho pohladila po tváři. Nevěděla jsem, co se děje a byla jsem z toho dost vyděšená. Koukala jsem taky, jestli tam jsou ještě ty ostatky. |
| |
| Ostatky Sachia nikde v dohledu nebyly. Jenom podlaha, která byla zašpiněná od krve. Vlastně, tu žádná krev nebyla, jenom špinavý koberec a podlaha. Když jsi Subara otočila k sobě, mohla si vidět jeho tvář...
|
| |
| Zakřičela jsem a odskočila od něj na druhou stranu pokoje. Chvíli jsem tam seděla a sledovala ho, ale poté jsem se vyškrábala na nohy a chtěla utéct. Byla jsem až moc vyděšená na to, abych tam zůstala. Moje tělo se pohybovalo samo od sebe, jako kdybych ho neovládala.. Utíkala jsem případně do města za svou kamarádkou Lindou, k ní domů. |
| |
| Z pokoje jsi se nedostala, protože sotva jsi zakřičela, dveře se zavřely a tak jsi neměl jak utéci. Subaru tě jen celou tu dobu pozorovat. |
| |
| Nevadí :D Odskočila jsem od něj na druhou stranu pokoje, kde jsem si sedla a stáhla nohy k hrudi. Chvíli jsem na něj koukala, ale poté jsem musela schovat obličej do dlaní. Bylo strašné na něj koukat. Tělo se mi chvělo a do očí se začínali hrnout slzy, přestávala jsem kvůli strachu ovládat svoje tělo.. |
| |
| Hleděla jsi na něj a on na tebe. Pak ale během jednoho mrknutí byl jen pár centimetrů od tebe. Prohlížel jsi tě jako kdyby jsi byla něco, co ještě nikdy neviděl. Je možné, že by tě nepoznával? Což se taky tak trochu potvrdilo, když se k tobě trochu nahnul a zeptal se tě: "Kdo jsi? A proč se chvěješ?" |
| |
| Lekla jsme se jeho hlasu, takže to se mnou trhlo. Zvedla jsem obličej z dlaní a pohlédla na něj (doufám, že má už normální obličej). S..Subaru? Zeptala jsem se ho zmateně a potichu, že jsem to skoro neslyšela. T..to jsem já.. Kiri. Dodala jsem s nadějí, že si třeba vzpomene.. a taky jsem doufala, že když na mě zapomněl, že mě nevysaje do poslední kapky. |
| |
| (Pořád měl ten samí obličej :D) "K..i..r...i..?" zopakoval po tobě každé písmenko jednotlivě. Mohla si přitom vidět, že jeho zub byly změněné. Neměl tesáky jenom nahoře, jako normální upíři ale i dole. Nakloní se k sobě ještě víc a začne tě nepatrně očichávat. "Znám ten pach..." řekne si sám pro sebe. |
| |
| Když se ke mě naklonil, kousek jsem ucukla. Jsi..jsi to ty Subaru? C..co se tady děje? A po zemi jsem se od něj kousek odplazila. Ten výraz mě pořád děsil.. ta krev, ty krvavé oči a teď ještě když si nic nepamatoval. |
| |
| Když se kousek odplazí, nahnu nechápavě hlavu nastranu. Proto se k ní přiblížím znovu, na stejnou, možná větší blízkost, než předtím. Vlastně jsem se nosem skoro dotýkal její tváře. "Znám tvůj pach... znám ho..." zopakoval jsem. Odkud jsem jej ale jenom znal? Nakonec jsem olíznul její tvář. Ta chuť... |
| |
| Když se znovu přiblížil, nechala jsem ho být, ale jakmile mi olíznul tvář, pokusila jsem se ho od sebe odstrčit. Nedělej to Subaru. Jakmile jsem se trochu uklidnila, podívala jsem se na něj (do očí ne), to jsem já, vychovával jsi mě. Jsi jako můj bratr.. Špitla jsem a doufala, že si třeba vzpomene.. |
| |
| "Znám tvůj pach... znám i tvou chuť..." řeknu pot, aniž bych z ní spouštěl zrak. Hlas uvnitř hlavy mi říkal, že jí mám ochutnat úplně. Stejnou věc mi říkali i chuťové pohárky na jazyku a bůh ví proč jsem si vybavil chuť, která byla naprosto lahodná. Musím jí ochutnat víc... bylo poslední myšlenka předtím, než jsem jí chytl za ruce a poté zanořil svoje tesáky do jednoho jejího zápěstí. |
| |
| Když mě chytů za ruce, chtěla jsem se mu vytrhnout, jako už tolikrát, ale marně. Ani to s ní necuklo, jako kdybych proti němu nevyvíjela žádný tlak.. a pak mě kousl. Zakřičela jsem a kopla jsem do jeho břicha, chtěla jsem od něj pryč, chtěla jsem aby přestal. Nech toho, ubližuješ mi! Zakřičela jsem na něj znovu. Kdyby to bylo předtím, asi by se mi do očí nahrnuli slzy, ale teď.. teď jakobych měla vyschlé slzné kanálky. Znovu jsem sebou škubla a snažila se ho odkopnout, tak nech toho Subaru, to bolí! |
| |
| Když se mi její sladká krev dostala na jazyk a posléze i do krku, jakoby mě v tu chvíly někdo přetáhnul po hlavě nějakou železnou tyčí. Začalo se mi to všechno vracet zpátky, jenže nijak příjemně. Pustil jsem její ruku a chytnul se za hlavu. Tlumeně jsem zakřičel. Bylo toho moc, moc vzpomínek, moc obrazů najednou!!! |
| |
| Když mě pustil, chytla jsem si zápěstí, protože z něj stále tekla krev.. a to dost, trefil žíly. Pevně jsem si obebnula ruku a odběhla od něj na druhou stranu místnosti (tam pomalu běhám dokola xD). Chvíli jsem tě jen sledovala, ale když to neustávalo šla jsem k tobě blíže. Nakonec jsem se ale zastavila kus před tebou a sledovala tě. Nevěděla jsem, co dělat, jak ti pomoci a stále jsem byla vyděšená. |
| |
| Bylo jich moc!! Moc obrazů, pocitů a výlevů najednou!!! Měl jsem pocit, že mi hlava každou chvíly exploduje pod tím návalem všeho. Jenže pak, najednou vše skončilo, vše skončilo obrazem mrtvého dvojčete a tím, jak jsem absorboval všechnu krev v dosahu. Zmateně jsem se rozhlídnul okolo sebe. A pak jsem jí uviděl. Chtělo se mi znovu brečet. "Ki-ri...j-á..." vykoktal jsem tiše a napůl k ní natáhl ruku. |
| |
| Hleděla jsem na tebe a zrychleně oddechovala. Když jsi ke mně natáhl ruku, nejdříve jsem se trochu stáhla pryč od tebe. Zápěstí jsem si stále držela a odkapávala z něj krev. Za chvíli se mi začne mlžit před očima.. Jakmile jsi ale vyslovil moje jméno, stále dokola mi znělo v hlavě. Chvíli jsem váhala, než jsem se rozhodla, ale nakonec jsem se k tobě přiblížila tak, aby jsi se jemně mohl dotknout mé kůže . (Obličej už v poho? :D) |
| |
| Hleděl jsem na ní, a vážně jsem se musel hodně držet, abych se znovu nerozbrečel. Všechno jsem podělal... Nakonec jsem svou ruku sklopil a padl na kolena. Nemohl jsem prostě. Nemohl jsem se jí po tom všem byť jen podívat do očí. Proto jsem nechával i hlavu a pohled pořád sklopenou. (ne :D jen červené žilky jsou jen v okruhu očí :D) |
| |
| "Su..Subaru? Jsi.. jsi to ty?" Zeptala jsem se ho opatrně a kousek se k němu přiblížila. Jsi.. v pořádku? Zněla jsem nechápavě a vyděšeně.. Co se tady děje? |
| |
| Nedokázal jsem se na ní prostě podívat. Hleděl jsem jen před sebe, do země, nebo na svoje ruce, které byly od zasychající Sachiovi krve. Pomyšlení na mrtvého bratra a toho co se stalo ve mě vyvolávalo další vlnu emocí a touhu znovu brečet. Jenže já nemohl, né před ní. Né potom co jsem udělal. "Jsem zrůda..." |
| |
| Přiblížila jsem se k němu ještě víc a položila jsem zdravou ruku na jeho rameno. "Dokázala by mi zrůda dvakrát zachránit život?" Chvíli jsem čekala a poté dodala. "Ne, nedokázala." Řekla jsem to už jemným hlasem. Už byl zpátky a tak jsem se nemusela ničeho bát. Jak to, že jsi si mě nepamatoval? Zeptala jsem se do ticha a čekala, jestli se na mě podívá, nicméně jsme ho nechtěla nutit. Mou položenou otázku jsem ale vzápětí zapomněla. Věděla jsem, že ho musím nějak uklidnit, aby věděl, že to co udělal bylo v pořádku, že za to nemůže.. i když mi nebude věřit. Subaru nebyl jsi to ty. Nepamatoval sis mě a navíc jsi mimo kvůli Sachimu. Choval ses přirozeně a já ti to nemám za zlé. Dořekla jsem to a pevně jsem ho objala. Již jsem na sobě začínala cítit, jak se mi začíná motat hlava.. Asi brzo omdlím.. Ze zápěstí mi stále po kapkách (ale už jen málo) odkapávala krev.. |
| |
| Zprvu, když mě obejme, nedokážu nijak reagovat. Pak, ale po chvilce jsem nakonec pomalu ruce zvednul a oplatil jí stejným obětím. Možná o něco silnějším, ale to v tuhle chvíly nebylo nijak důležité. Zabořil jsem do ní obličej, jako bych se chtěl schovat před všemi, před celým světem. "Je.... mrzí mě to..." zašeptal jsem omluvu. |
| |
| Objímala jsem ho tam a hladila u toho po vlasech. Nemusíš se omlouvat. Řekla jsme sametovým hlasem a lehce jsem se usmála. To bude dobré.. všechno bude dobré, neboj. Špitla jsem spíše sama pro sebe, protože jsem se taky tak trochu potřebovala uklidnit. Po chvíli jsem ho pustila. Seděla jsem naproti němu a jen ho sledovala, stále s lehkým úsměvem na rtech. Co.. co budeme dělat? Tady bychom neměli zůstávat.. nebo nás policie zavře, že jsme zabili naši služku a já nevim za co všechno.. vždyť je tu všude krev! |
| |
| Snažila se mi namluvit, že to bude dobrý. Jenže, já věděl, že to bude naopak, že tohle prostě dobrý nebude. Že se tohle netýká už lidí, ale už jen upírů. Což ona pochopit nemohla. "Ne... nebude..." pronesu nakonec. |
| |
| Povzdechla jsem, ale ano, bude a rozhlédla jsem se kolem. Měli bychom vypadnout. Jestli to tu najde policie, budeme první podezřelí a zavřou nás. A pomalu jsem se postavila, jenže jsem zase hned spadla na zadek. Pěkně se mi motala hlava.. |
| |
| Zavrtím hlavou. "Nikdo sem z lidí nepřijde. Vše jsme zařídili, když jsem se sem přes lety nastěhovali..." řeknu. "Lidi sem nestrčí ani nos, dokud budou dostávat balík peněz..." Můj hlas zněl tak trochu zlomeně, rozhodně ale né jako vždycky. |
| |
| Vy jste podplatili místní lidi? Řekla jsem zmateně až překvapeně, ale po chvilce mě to přešlo. Už mě asi nic nepřekvapí. Sledovala jsem ho a bedlivě hlídala. Vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli sesypat. Přisunula jsem se k němu a hlavu si opřela o jeho rameno. Um, motá se mi hlava.. řekla jsem a zrychlenně oddechovala. Držela jsem si poraněné zápěstí. |
| |
| Lehce jsem jí chytnul, aby nespadla někam, kde mi by si mohla ublížit. Zřejmě jsem to asi tentokrát přehnal. Na okamžik jsem jí pustil, nechal jsem jí opřenou o sebe a za jejími zády si drápu podobným nehtem přejel po dlani. Vytvořil jsem tak mělkou řeznou ránu, ze které se vyvalilo několik větších kapek mé krve. "Slízej aspoň pár kapek..." řeknu jí a nastavím jí onu dlaň. Moje krev by jí měla pomoct se vyrovnat se ztrátou krve a vyléčit zranění. |
| |
| Opřela jsem se tam o něj a lehce se usmívala. Co ale udělal potom mě šokovalo. Přece nejde! Až se mi z té představy, že budu byť jen oblizovat něčí krev, zvedal žaludek. To neudělám, ne! Jenže když jsem pak viděla jeho výraz a poslouchala to, jak naléhal, rozhodla jsem se to alespoň "ochutnat". Špičkou prstu jsem slízla jednu kapku a poté jsem jeho pořezanou ruku od sebe odhodila. |
| |
| I když si sotva ochutnala jeho krev, už při prvním kontaktu, kdy se tvoje špička jazyka setkala s jeho krví, rozhodně nechutnala tak jak bys očekávala, že krev chutnat bude. Tedy rozhodně to nebyla železitá pachuť, jak bys očekávala. Bylo to hodně sladké a cítila jsi, jak se ti to rozlévá tělem, něco jako když unavený člověk vypije moc energetických nápojů. Nicméně, něco tě podněcovalo, aby jsi jí okusila ještě jednou a o něco více... |
| |
| Snažila jsem se tomu vzdorovat, již jsem nechtěla. Jsem člověk a ne upír, abych pila krev. V mém případě teda olizovala.. I když nechutnala jako krev.. Subaru moc dobře viděl, že jsem chtěla ještě trochu, ale bojovala jsem s tím. Když mi bylo lépe, odtáhla jsem se od něj a snažila se myslet na něco jiného, než na jeho krev a dívala jsem se také jinam, než na něj. Tak.. co budeme dělat? Zeptala jsem se znovu, abych své myšlenky přivedla na něco jiného.. |
| |
| Rána, kterou jsem sám udělal na své dlani, se sama pomalu uzavřela a kůže vypadalo, jako kdyby tam nikdy vlastně žádná nebyla. Trochu jsem si povzdechl. "Nevím..." řeknu polohlasně. Cítil jsem se, zvláštně. Nevím co se pořádně stalo. Musím prve zjistit, co se vlastně stalo. "Než na to přijdu, musím nejdřív zjistit... co se vlastně stalo..." |
| |
| Chvíli jsem tam jen seděla a na jazyku stále cítila tu lahodnou chuť krve. Pozorovala jsem ho, jak tam zdrceně sedí, ale zároveň je odhodlán k tolika věcem, až jsem ho skoro obdivovala. Netušila jsem, jak chtěl zjistit, co se tu stalo. Nikdo tu nebyl a hledat stopy po nějakém boji nebo lidech či snad upírech fakt neumím, nejsem polda ani nic takového. Ale on má přeci lepší sluch, zrak a tak, on by mohl něco objevit. Zvedla jsem se ze země a pomalu došla ke dveřím pokoje. Budu dole. A pak jsem vyběhla z pokoje a seběhla schody. Snažila jsem se pohledem vyhýbat mrtvé Bety.. Prošla jsem kolem ní a zašla do kuchyně, kde jsem se posadila na barovou židličku a prohlížela si kuchyň jakobych jí už nikdy neměla vidět. |
| |
| Seděl jsem tam ještě notnou dobu po tom co odešla dolů. Nakonec jsem se ale zvednul. Chtěl jsem zjistit co měl tenhle útok vlastně znamenat. Chtěl jsem zajít dolů, ale poté jsem v zrcadle zahlédl vlastní odraz. Trochu jsem se ho i zděsil. To není... Věděl jsem, že tohle není rozhodně dobrý. Musel jsem zajít za jedinou osobou, které jsem důvěřoval ještě než se oběvila Kiri. Sešel jsem dolů k ní. "Musíme za jedním... člověkem..." pronesu poté, když za ní dojdu. |
| |
| Seděla jsem na barové židličce a byla jsem opřená o bar /jako když ve škole ležíš na lavici a spíš), obličej jsem měla schovaný a zvedla jsme ho, až když jsem slyšela kroky. Hm, za někým.. jít? Za kým? Začala jsem se opět vyptávat. Už jsem s tím musela být pěkně otravná. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR