Divoké kočky (nebo taky Válečníci)
hrálo se Jindy
od: 19. března 2010 05:54 do: 25. října 2011 20:39
Dobrodružství vedl(a) Jichou
| |
 | Nevím, jestli se někdo najde, někdo jako já, kterýho to prostě baví, číst Válečníky ( mangu) nebo Divoká kočky ( knihu ), ale chci to zkusit. |
| |
| Stínová: Podrost Plížís se podrostem. tvůj kožich se stříbřitě lekne, i když jsi šedavá (pokud dobře vím). Ve svitu úplňku prostě vypadáš hezky. Jsi pouze učedník a na klanové shomáždění tě nezvali. Ve stínovém klanu je moc koťat na to, aby učedník jako ty vynikl. Stříbrná kometa : Na vrcholu propleteným větví čtyř dubů Jsi zástupkyně hvězdného klanu na zemi. Dnes tě sem vyslali. Víš, že dneska je úplněk, takže čekáš, až shromáždění započne. Možná se jim ukážeš, možná ne. Podle toho, co se bude dít. Sedím na čtyřech propletených větvích. Jsou to propletená větve čtyř dubů. Ostatní větve tě zakrývají, aby tě nikdo neviděl. Jediný, co jsem vidět jsou tvoje zářivé oči. |
| |
 | Pozoruji Pozoruji dění. Přede mnou se shromažďují klany. Hromový klan (hromoklan), říční klan (krveklan), větrný klan (větroklan) a stínový klan (stínoklan). Klany se shromaždují. Měsíc bude brzo stát nejvýš. jsou tu všechny klany a jejich zástupci- Modrá hvězda a Rudoch, Zubatý měsíc (otec Zlomeného) a Černá tlapa, Vysoký měsíc a Vranní noha (nikde o zastupci větrných není) a Křivý měsíc a Dubas. Jenom Hvězdný klan není. Tohle se mělo změnit? Mělo se změnit to, že tu bude i Hvězdný klan? Když mě sem poslali, řekli mi, že se věci změní... |
| |
| Lev: Shromáždění klanů Je to téměř už pravidlo, že tě Modrá hvězda bere na setkání klanů. Nejsi na předvádění, takže si stropneš pod jeden z dubů. Zavětříš. Kromě koček se známých klanů ucítíš ještě někoho. Kočku, která je přímo nad tebou. Není cítit žádným z klanů, ale ani to není samotář. Nevíš kdo to je. Zvedneš hlavu. Přímo nad tebou je kočka úplně stříbrné barvy, její oči ohnivě září. Doslova tě provrtává pohledem. Ona ví, že o ní víš. |
| |
 | V podrostu Oni mě nevzali. Zase. Nikdy nebudou mít zájem o Stínovou. Chudinka Stínová. Nikdy nebude válečník. Nikdy nebude na shromáždění. Nikdy. Chudinka Stínová zůstane navždy učedník. Chudinka... Pomalu se plížím podrostem. Nikde žádná hlídka z klanu. Pomalu se zkouším dostat ke shromáždění. Alespoň tak vidět, jak vypadají vůdci klanů. Vidět, co se stane. Je to už několik měsíců, co zemřel můj stařičký učitel. Zemřel? Zubatý ho zabil. Jo. Oni ho zabili. |
| |
 | Shromáždění klanu Modrá hvězda mě, jako vždy, vezme na shromáždění klanu. Přestože jsem ještě mladý válečník, nasbíral jsem už dost zkušeností a svou sílou, rychlostí a inteligencí jsem získal dost významné místo v klanové hierarchii. Posadím se k jednomu stromu poblíž Bílého vichra a zahledím se na členy všech klanů. Pak zachytím pach neznáme kočky a zježí se mi srst. Vichr taky zneklidní, ale nevětří. Pohlednu vzhůru a zahlédnu stříbřitou kočku která mě pozoruje oslnivě inteligentníma očima. Ona o mě ví. Napadne mě. Za chvíli jsem zpět. Syknu na Vichra, který jen kývne. Pak vyskočím na kmen a vyběhnu na větev. Pomalu a opatrně dojdu ke kočce a znova zavětřím. Jako by ani nebyla z tohoto světa. |
| |
| Větve Ten kocour, co mě prohlížel přišel ke mě. Můj pach se mu nelíbí, to je jisté. Jsem s hvězdného klanu, klanu, kde kromě mrtvých přebývají i magické kočky. ,,Plížit se ke mě nemusíš." mňouknu tiše. Vím, že mě uslyší. ,,Ty jsi z Hromového klanu? Těší mě. Jmenuji se Stříbrná kometa..." řeknu. To jméno ho asi udiví. Jména vůdců klanů končí na ,Měsíc' nebo ,Hvězda' ale já jsem kometa. je, to ho doře zmate. Nebudu říkat to, že jsem z Hvězdného klanu... zatím... budu tvrdit, že jsem samotář. |
| |
| Větev - Shromáždění klanů Vycením zuby a vystrčím drápy, neboť mě její hlas vyleká. Ani ten hlas není pozemský. O vteřinu později zavřu tlamu a drápy zatáhnu. Chovám se jako pitomec. Těší mě Kometo... To je ale divné jméno... A ten pach jsem naposledy cítil u posvátného kamene...? |
| |
| Větve Co si nalhávat, ví, že nejsem odtud. Nejsem schopná číst jeho myšlenky, ale umím přibližně odhadnout, na co myslí. Pečlivě si ho ve svitu úplňku prohlédnu. jeho srst je nazlátlá. Celkem neobvyklé u koček. Protáhnu svaly a tiše zapředu, aby viděl, že mu ode mě nehrozí nebezpečí. Moje oči najednou nevypadají tak hrozivě. Sice mají ohnivou barvu, ale už u nich není skloněné čelo. Takový milý pohled. Moje srst je jemně žíhaná světlou stříbrnou a tmavší stříbrnou. ,,Přišel jsi na klanové shromáždění? To hodně koček zde..." |
| |
| Větev Chodím na klanové shromáždění pravidelně... Řeknu a snažím se nevnímat nadpozemský hlas a pohyby. Trochu se uvolním a protáhnu se. Dělám to ze zvyku, vždy když vidím někoho silnějšího než jsem já. A já nepochybuji že ona je silnější... Při protáhnutí se mi totiž pod srstí zavlní mohutné svaly, které případným soupeřům ukazují, že nejsem jednoduchý protivník. A vždy je tu hodně koček. Ale tebe jsem tu ještě neviděl a ani o tobě neslyšel. Nejsem pošetilý učedník abych zase začal vrčet, takže si sednu a snažím se vypadat klidně. Smysly mám ale napjaté a jsem připraven se okamžitě začít bránit. |
| |
| Větev ,,Njn... Nikdo nemůže vědět vše. Nejsem známá. Vím to. Vlastně... ze čtyř klanů jsi jediný, kdo o mě ví..." mňouknu tiše. Ani hodně koček z Hvězdného klanu o mě neví. je příliš obsáhlý a já nejsem moc známá ani tam. dodám v myšlenkách. Poté si zase sednu a začnu nevině příst. je jasné, že ví, že nejsem odtud, to je mi jasné. Jestli mu došlo to s Hvězdoklanem, to už nemůžu vědět. Vypadá, že by se možná i porval. Lehnu si na záda a tichounce zapředu. Znamení, že jsem bezbranná. Nebo spíš že se nehodlám prát. |
| |
| Větev Jediný ze čtyř klanů kdo o tobě ví? Ale nejsem jediný z PĚTI klanů, že? Nadhodím protože mi pomalu začíná docházet co je ta stříbřitá kočka vlastně zač. Přistoupím k ležící kočce blíž a má srst se v měsíčním svitu rudě zbraví. Možná jsem blázen a možná ne. Ale ty z tohotosvěta nejsi. Řeknu, nakloním hlavu zvědavě na stranu a v očích se mi zaleskne. To je senzace! |
| |
| Na větvi ,,Hvězdoklan přece vidí všechno. Vše, co se děje..." řeknu.Jo, tak tohle neukecám. ,,Proč si myslíš, že nejsem z tohoto světa? Jsem jen malinká kočička, která sedí na stromě..." mňouknu tiše. On to ví, no... Má cenu to zapírat? ,,No dobře..jen malinká kočička z Hvězdoklanu. Je to snad špatně?" Pomalu se zase posadím. Nevím, jak bude reagovat, tak není nejlepší ležet a vystavovat nechráněné břicho. |
| |
| Větev Svalím se na záda a nevědomky odhalím nechráněné břicho. Zamáchám packami a se smíchem vycením zuby. Tak to je vážně dobré. Zrovna já jsem potkal někoho z Hvězdoklanu... Pak se ale přestanu třást, přetočím se na břicho a znova se na kočku zkoumavě zadívám. Ty ale asi nechceš být odhalena že? |
| |
| Šedopruh: Špehuje učitele. když jsi viděl, jak se Lev drápe na strom, nedalo ti to a šel jsi za ním. Uviděl jsi ho rozmlouvat se zvláštní kočkou. S kočkou, které jde cítit, jako Měsíční kámen. V klidu posloucháš její rozhovor. Když kometa řekne, že je z Hvězdoklanu, málem slítneš z větve. Nikdy jsi nevěděl, že Hvězdoklan pobývá i na zemi. Tím, jak tě to překvapí, začneš rychleji dýchat. Prozradíš se tím. Když se oba tázavě podívají tvým směrem, krůček ppo krůčku s nevinným výrazem vylezeš z větví k Kometě a Lvovi. |
| |
| Plížící se k dubu Připlížím se k dubu. Co jsem slyšela, nikdy tam nikdo není. Jaké ale bylo moje překvapení. Co to ubohé Stínové namňoukali? Nikdo tu nebývá? Jsou ty tři kočky! Jakej hnus. Ve všem Stínové lžou. Dále obviňuju klany. Jdem daleo, takže je neslyším, jen je vidím. Ta stříbrná kočka je divně cítit. Rudozlatý se válí na větvi a tamten... Další z hromoklanu. Ještě že ne od Stínové. To by Stínová schytala. Nesmí tu být. Nevezmou ji. Není pro ně moc dobrá. Ale ani Hromoklanu nevěřit. Jsou zlí. Hnusní. Vím, že se nesmím prozradit. Pomalu se přibližuju. Nevím, kudy vane vítr. Mohou mě ucítit? |
| |
 | Špehujíc Když se prozradím, dojde mi, že to nebylo to nejchytřejší. V nesprávný čas na nesprávném místě.. To zase budou problémy. Nějaká tulačka vyválená na kamenech co se vydává za někoho jiného, nic víc. Bleskne mi hlavou, ale pak mi dojde, že o mě vědí, a můj nedůvěřivý přístup bude poznat. ,,To je dneska den, co ? " vyběhnu za nimi. Pokouším se to zamluvit, i když v té kočce, nevím proč, necítím nic dobrého. Je špatné, že to bude znát na pachu a chování, tak se to snažím co nejvíce zamaskovat. Určitě špeh. Podívám se nedůvěřivě na kočku. Pak se tázavě podívám na Lva, aby mi vysvětlil, oč jde. |
| |
| Kouká na další kočku ,,Doufám, že je tu opravdu jen náhodou, že jsi ho sem nebral, aby jste zaútočili..." zasyčím směrem k Lvovi. ,,A jo, ráda bych byla utajená pro co nejvíc lidí." Okamžitě stojí na všech čtyřech. Stříbrná srst je na zádech a v zátylku výhružně vztyčená. Oči mi opět ohnivě planou. ,,Kdo jsi?" mňouknu prudce. Když se bojím, vypadám o trochu větší než normální kočka, ačkoliv jinak jsem menší. Kdo to je? Začmuchám. A kdo je ta třetí? |
| |
| Větev Není to úmyslné. Já o tobě přece nevěděl... Zavrčím, vyskočím na nohy a postavím se před bývalého učedníka, nejdřív ho ale probodnu naštvaným pohledem. Když se objeví i stínová, podrážděně zasyčím a naježím se. Už ani krok, prcku. |
| |
| Naštvaná, na větvi Naštvaně zasyčím ,,Malá? Ubohá Stínová je malá? Oni ji pouze nedovolují dospět. Oni jí pouze nedovolí pokračovat ve výcviku!" Vyjdu blíž. Jsem šedavá kočička. Ubohá Stínová to teď schytá. Oni jí zabijou. nebo ještě hůř, prásknou vůdci. A on mě zabije. Sednu a rozbrečím se. ,,Vy teď prásknete chudinku Stínovou a ona zemře, že? Jste zlí." řeknu ufňukaně mezi záchvaty slz. |
| |
| Větve Jak se na mě podívá lev, vzpomenu si na mládí, kdy jsme s Ohnivákem dělali lumpárny. Lev se vždy dívá stejně. Když se objeví další kočka, a začne si něco mumlat a brečet, zprvu se naježím a vytáhnu drápy, ale když se posadí, tak se uklidním. Asi má komplex. Žebi samotář ? Stejně to bude další trik stínovích, jak se nám dostat do tábora. Jsou už otravní. Pomyslím si, a pobaveně se na novou kočku podívám. Při tom pořád jedním okem nedůvěřivě sleduji Kometu, protože ji pořád nevěřím. Mlčím, a čekám, jak se to bude odvíjet. |
| |
| Zírajíc na Stínovou Ona s nima nemá nic společnýho. Tu řešit nebudu. Asi jen tak nezaútočí. Rychlým krokem přejdu k tomu šedýmu koucourovi. ,,Kdo jsi? A co tu všichni chcete?" zasyčím mu do obličeje. Je jich tu moc. Ale ta kočka vypadá na učedníka... Ze stínového klanu. Proč jich tu je tolik? Achjo. nechci vzbuzovat pozornost, ale to asi nejde. ne s tímhle pachem. Musím se někde pořádně vymáchat, abych to zamaskovala. Pach ale nezmizí. Ale snad ho zakryju... |
| |
| Shluk koček Když ke mě přiskočí kometa, a zasičí mi do oblyčeje, natáhnu varovně uši šikmě dozadu. ,,To bych se měl ptát spíš já. Krom toho, že si se bavila se Lvem, nemám jediný důvod, který by mi bránil v tom, abych na tebe skočil a rozpáral tě na kusy." Syknu jí do ucha tiše, ale varovně. Jsem celou dobu přirpaven skočít, srdce mi buší, drápy napůl vytažené, uši stažené. Všechny svaly mám napjaté. Dej mi jen malý důvod, a rozpářu tě jak kus listu. Bleskne mi v hlavě, když se na Kometu a pak na Stínovou podívám. Té malé od stínů si moc nevšímám, ani by mě nepoškrábala, ale Kometě věnuju zvýšenou pozornost. Nic mě v téhle chvíly nepředvědší, že to není nic špatného. |
| |
| Větev Při ufňukáném výlevu stínové jen protočím oči, ale jinak s enevyjadřuju. Pak ale stříbrná přistoupí k Šedákovi a já na ni zasyčím. Zároveň se před bývalým učedníkem naježím. Důležitější je, myslím, co tu chceš ty?! Pak se potichu ozve Šedák. Stejně jej ale slyšíme všichni. Zklidni se. Řeknu mu, ale mohl bych to stejně dobře adresovat všem okolo, stejně jako sobě. Cením zuby, mám vysunuté drápy a jsem přihrbený a připravený ke skoku jakýmkoliv směrem. |
| |
| Naproti kocourovi ,,Otázka, kdo by kdo koho rozpáral." odvětím ovládána jen vztekem. Tohle je špetně. Kočky Hvězdoklanu nikdy nezabíjí ze vzteku. Ach, hvězdoklane, jak se mám zachovat? Vítr odvane větve. Jsem plně osvícena svitem měsíce. Uklidním se. Vypadám jako kočka tvořená jen stříbrem a dvěma ohvivýma uhlíkama. Pomalu se stočím do klubíčka, nekoukám na ani jednoho. ,,Promiň, neznámý válečníku. Neměla jsem tak vyjet." odvětím se slzami v očích... |
| |
| Větve Po tom, co mi Lev řekne, abych se zklidnil, se na něj divně podívá, a skočím k němu. Kdyby došlo k šarvátce, bylo by lepší, kdybychom byli u sebe. Když se pak Kometa stočí do stříbrného světla, jen drze ohnu hlavu. Určitě se jenom naparuje. Když jí pak vtečou slzy do očí, protočím oči v sloup. ,,Za chvíli tu udělají řeku..." zamumlám si pro sebe. Na Kometinu větu nereaguji. Pak se otočím na Lva. ,,Šel jsem jen lesem, ale to teť není důležité. Můžeš mi říct, co je to tu za kočičinec ? " Mňouknu na něj. |
| |
| Větev Je z hvězdoklanu, neměli bychom ji urážet. Napomenu Šedopruha jemně. Jaksi si nemůžu zvyknout, že už není můj učedník. Zasunu drápy a nasadím klidnější výraz. Pak se prohnu z naježení, ačkoliv stále jsem připraven ke rvačce. Tohle všechno může být jen přetvářka. Pak se Šedopruh na něco zeptá. Otevřu tlamu k odpovědi, ale pak se zarazím. Tak počkat... Nezdá se mi, že by tě Modrá hvězda brala na shromáždění... Snažím se vzpomenout si. Pak se ale obrátím k ufňukané učednici. Ty tu ale nemáš být určitě. |
| |
| Větev Když mi Lev řekne, že je z hvězdoklanu, jen se srandovně ušklíbnu. Pak otočím zrak k té malé od stínů. ,,Měli bychom ji odvést do tábora, Modrá Hvězda rozhodne, co s ní." Mňouknu Lvovi dívajíc se na Stínovou. Při tom chci naschvál zamluvit to, co tu vlastně dělám. Pořád se zubím na obě dvě kočky, ale už ne tolik. Žádná z nich nevypadá, že by se chtěla prát. Ani já se vlastně prát nechci. Pak udělám jednoduché gesto, otočím oblyčej směrem k táboru, aby Lev pochopil, že bychom asi měli jít. Moment, z hvězdoklanu ??! ,,Řekl si z hvězdoklanu ? Nesmysl. Hvězdoklan nás pozoruje z nebe, a ne z lesa. " Zase se podívám na Lva. |
| |
| Větev Myslíš že nepoznám kočku která není z tohoto světa? Zeptám se Šedopruha. Když konečně zapojíš své smysly musíš to taky cítit. Poukážu na zvláštní pach, nadpozemský hlas a lehoučké pohyby. A nebylo by to poprvé co hvězdný klan navštívil ty ostatní klany... Ale asi by mě nemělo překvapovat že zrovna když jsem tě o tom učil, tak jsi nedával pozor... |
| |
| Větev ,,Hmm..." Mrouknu si jen tak pro sebe. Asi to vážně nebude léčka stínovích, ale pořád to může být jen vychytralá číča. ,,A co teda s tou malou od Stínů ? " Zeptám se zase Lva. Podle toho, jak se chová, bych usoudil, že by bylo asi nejlepší ji vzít do tábora. Kometa by měla jít určitě taky, jestli je tedy od Hvězdného klanu. Stejně to nechápu, proč by sem měl Hvězdný klan někoho posílat. Většinu důležitých vzkazů vzkázou léčitelským kočkám, a zbytek asi tak důležitý není. Napadne mne, a v tu chvíli si vzpomenu na pohodlí léčitelského pelechu. |
| |
| Větev Doveď ji zpátky na shromáždění a tam ji předej jejímu klanu. Rozkážu Šedopruhovi. Já mezitím dovedu Kometu do našeho tábora a až se Hvězda vrátí, sama rozhodne co je správné. Pak se otočím na kočku z hvězdoklanu. Kdybys mě mohla následovat...? |
| |
| Brečím ,,Zubatý zabije chudinku Stínovou. Stínová umře. Prosím, nevoďte Stínovou k Zubatému. Zubatý ji zabije. Zubatý Stínovou nesnáší. Všichni Stínovou nesnáší. Chudinka Stínová." řeknu a dál brečím. Odvést se nechci nechat, ale jsem jen asi 7-mi měsíční kotě, které válečnický výcvik trénovalo sotva půl úplňku, poté mi zabili učitele. Chtěj ublížit Stínové. Vedou stínovou na smrt. Stínová umře. Zubatý tu chudinku Stínovou zabije. Stínová umře. Kvůli tomu že ONI jí zabili mistra. Oni Stínoví... ,,Prosím, nevoďte Stínovou k Zubatému, Stínová tam nechce..." řeknu a dál brečím. |
| |
| Slzy v očích ,,Potřebuju, aby o mě vědělo co nejmíň lidí, nebo aby si mě spletli s tulačkou. Modrá Hvězda je moudrá, ale co všichni ostatní? Nemůžu tam jen tak jít jako zástupkyně Hvězdoklanu. Nejdřív se budu muset zbavit svého pachu..." Mírně se rozklepu. Trošku zimou, trošku zhnusením. Je správné jít s nimi? Kam mám jít? Jasně, vždycky můžu k Měsíčnímu kameni, tam se můj pach ztratí, ale je tam vlhko, zima a není tam žrádlo... Mám hlad. Cesta ze Stříbrné kožešiny domů mě vyčerpala. |
| |
| Větev Když kočka dál naříká a brečí, zase jen protočím oči v sloup. ,,Samozřejmě, že tě tam odvedu. To tě máme schovávat a bránit na věčnost ? Odvedu tě tam, ať se ti to líbí, nebo ne. Je jen na tobě, jestli pak znovu utečeš, ale teť půjdeš semnou." Otočím se na ní. Pak se otočím směrem na shromáždiště, a mávnutím hlavy naznačím, aby vyrazila. ,,Půjdu hned za tebou. Jestli odbočíš, tak si mě nepřej." Řeknu jí ještě. Nechci ji zbytečně strašit, ani nějak moc vylekat, ale ani nijak uchlácholit. Jsem válečník, a vztahy cizích klanů mě moc nezajímají. Kdybych ji potkal v jiný čas, vrhl bych se na ni. Nezabil bych ji, nezabíjím koťata, ale stejně. Pomyslím si, a čekám, jestli půjde po dobrém. |
| |
| Brečím ,,Prosím, nevoďte Stínovou za Zubatým. Zubatý ji zabije. Dřív než Stínová uteče. Stínová tu nesmí být. ONI ji tu nechtějí. Ale Stínová chtěla vidět vůdce klanů. Stínová je jenom chtěla vidět. Stínová nevěděla, že tu jsou tajné schůze s Hvězdoklanem. Jinak by sem Stínová nešla. Stínová nepoví. Nezabíjejte ji, prosím..." vymňoukla jsem. Zubatý zabije Stínovou, Stínová umře. Ale její duše uřčitě nepůjde ke Hvězdoklanu. NIkdo jí nemá rád. Zůstane tu navěky bloudit. Zůstane. Zůstane... |
| |
| Větve ,,A co s tebou máme dělat ? Já tu jsem teda taky jen omylem, ale co s tebou teda mám dělat ? Se Zlomeným si to vyřeš, jak chceš, nikdy to nebyl dobrák, a už vůbec ne někdo, kdo by odpouštěl, ale já ani nevím, co jsi mu udělala nebo co, takže teť hezky půjdeš semnou za Zlomeným. Poslední výzva po dobrém." Syknu na ni. Nějaká zakomplexovaná... Připomíná mi Havrana, když naposledy odcházel z tábora. Napadne mne, a čekám, jestli už půjde, nebo bude dál brečet. |
| |
| Brečíc ,,Zubatý ji zabije. Zabije chudinku Stínovou. Stínová mu ale nic neudělala. Stínová je chudinka. Zabije chudinku." řeknu a pomalounkým krokem se vydám k šedýmu koucourovi. Zubatý zabije Stínovou. Stínová tu bude bloudit navždy. Co kdyby na něj Stínová zaútočila? Vyhružně zavrčím a chluby se mi naježí. Vypadám jako roztomilá bambulka, vůbec ne jako někdo, kdo se umí prát. ,,Stínová nechce k Zubatému." zasyčím výhružně. |
| |
| Se Stínovou Proč já se vůbec s tou zakomplexovanou kočkou tahám ? Bzikne mi hlavou. Pak tak pět tichých vteřin sleduji Stínovou, po pěti vteřinách si sednu a začnu si olizovat packu. Dělám to spíš jen pro to, abych ji ukázal, že je mi její bojová nálada fuk. ,,Chceš se prát ? To by si pak k Zubatému nedošla po svích, musel bych tě tam donést." Pak ji probodnu pronikavím pohledem, a vytasím drápy. Čekám, že nezaútočí, ale pro jistotu. ,,Opravdu nepůjdeš po dobrém ? " Zeptám se jí naposledy. |
| |
| Ve výhružným postoji On si klidně líze tlapku?! Stínová na něj chce zaútočit a on si v klidu líže tlapu? On Stínovou naprosto ignoruje?! Probleskne mi hlavou a vteřínu dřív, než skočím. Po chvilce letu, která mi přišla nekonečná, jsem vrazila bokem do šedýho kocoura, čímž mu maximálně pocuchám srst. Učinek nulovej. Bojová nálada je ten tam. Stočím se do klubíčka a rozbrečím se. Zase. Je stejnej jako oni. Stínová ho nezajímá a když jnáhodou jo, tak jí jen rozkazuje! |
| |
| Se Stínovou Když po mě skočí, tak si packou otřu chlupy, a když se zase stočí do klubíčka, tak k ní pomalu přijdu a šťouchnu do ní nosem. ,,Pojď. Na shromáždění tě nikdo nezabije, to si buď jistá, a potom můžeš utéct kam chceš, třeba k nějaké samotářské kočce nebo se stát domácím mazlem. Jen prosímtě pojď." Mňouknu na ni, přičemž zatáhnu drápy. Pořádně do ní šťouchnu nosem, aby se apoň postavila a šla. To je na tom stínoví klan tak špatně ? Podle psichického stavu té kočky bych řekl, že je... stejná jako zbytek stínů. Probleskne mi hlavou, a potichu ze zasměju. |
| |
| V klubíčku Zvednu hlavu a zabořím ji do válečníkovy teplé srsti. Pomalu si tak suším slzy. ,,Ale Stínovou klan nechce. Po shromáždění ji budou hledat. Nedostane se daleko. Dostihnou ji a zabijou. Mňoukám potichu. Vím, že on mě uslyší. jestli mě uslyší i jiní, to už mi je jedno. ,,Stínová potom umře. Stínoklan zabije Stínovou..." |
| |
| Se Stínovou Hlasitě si povzdechnu. ,,A co s tebou mám teda dělat ? K Hromovému klanu nemůžeš. A já tě chránit nebudu." Mňouknu na ni. To vážně běhá tak pomalu ? ,,Můžeš utíkat řekou, sice to bude pomalejší, ale nebude tolik znát tvůj pach." Navrhnu ji. Pokouším se jí všemožně dostat pryč, hlavně teť ke shromáždění. Nemůžu ji nikde hlídat. Ani se mi popravdě nechce ji tam moc vodit. ,,Jdeš tedy ? " |
| |
| Brečí v Šedopruhovo srsti ,,Když půjde řekou, Krveklan jí zabije protože nepatří k nim a řeka je jejich území." utrousím potichu. Krveklan... nebo také Říční klan... agresivní žlutobřiché kočky... Ne, tamtudy Stínová nepůjde... ,,Vážně by se Stínová nemohla dát k vám?" mňouknu potichu s trochou nadějí v hlase. |
| |
| Se Stínovou Žlutozubka byla od stínů, a vzali sme ji. Ohnivák byl mazlíček, a vzali sme ho. ,,Myslím, že i mohla, ale o tom já nerozhoduji. O tom musí rozhodnout velitelka." Mňouknu na ní. Pak dostanu nápad. ,,Skusím to udělat tak, aby jsi byla v bezpečí. Teť ale musíme zpátky na shromáždění. Věř mi." Mňouknu jí potichu, poslední dvě slova zdůrazním. Zvednu se, a pomalým krokem jdu na shromáždění, doufajíc že mě bude Stínová následovat. |
| |
| Zatím ještě větev Chvíli pozoruji Šedopruhovy trable se stínovou, ale pak se otočím ke kočce z hvězdoklanu. Zakryješ si pach a půjdeš vedle mě. S trochou štěstí se mě nidko nebude na nic vyptávat. Zůstaneme schovaní u modré hvězdy. Tam ji můžeš přemluvit aby o tobě nikomu neříkala. Mluvím zdvořilým tónem, ale je jasné, že ji s sebou vezmu tak jako tak. Nemluv a snaž se prosím pohybovat méně lehce. Zkus nevypadat že se vznášíš, ale že chodíš. Pak pokývnu hlavou, abych ukázal na velkou kaluž na druhé straně kmene stromu. Bude ti to vyhovovat? Zeptám se s úšklebkem. |
| |
| Pomalu jde Pomalu jdu za koucourem (ps: ještě jste ani jeden neřekl svoje jméno). ,,Co plánuješ?" šeptnu potichu. Bude Stínová zachráněna? Je to možná, ale nevím. Nemůžu příliš doufat. Zubatý je přísný. A pach stínoklanu se jen tak nezakryje. Tím, že jsem se tulila ke kocourovi, se pach částečně přenesl i na něj... |
| |
| Zvedajíc Pomalu se zvednu. Poté se kouknu na kaluž. ,,Čistá voda pach Hvězdoklanu nezažene. Tohle te čistá děštová voda. Budu muset doufat, že to svedu na Měsíční kámen. Jo a jakmile se ke kameni přiblížím, budu zase cítit Hvězdoklanem." Poté se kouknu na Lva. ,,Zkus mě před jinými okecat jako tulačku co bydlela u kamene. Jinak to asi vysvětlit nejde..." Skrčím se. Zkusím pár kroků. Když nepočítám barvy, vypadám tak jako vcelku normální kočka. |
| |
| Větev Je v ní bláto, hodně bláta. Ušklíbnu se, ale nerozvádím to. Pak seběhnu po kmeni dolů a počkám než dorazí i hvězdná. Shromáždění je právě uprostřed, ale já se chtě nechtě musím vytratit. Proplížíme se kolem ostatních koček a pak běžíme hustým podrostem až k táboru Hromového klanu. Do něj vstoupíme oficiálním vchodem. Hlídky nás sice chtěji zastavit, ale když mě vidí, ustoupí stranou, ikdyž vedu někoho cizího. Rychle, aby si to ještě nerozmyslely, doběhneme ke stanu modré hvězdy a vejdeme do něj. Tam se pak posadíme a čekáme. Doufám že se to shromáždění moc neprotáhne. |
| |
| Cesta ke shromáždišti ,,Uvidíš. Jenom se neboj, nikdo tě zabíjet nebude..možná.." Mňouknu na ni. ,,A až tam budem, tak s nikým nemluv." Dodám ještě. Dále už jen potichu jdu, trochu zrychlím abychom tam byli dříve. Cestou si ještě najdu nějaké tužší bláto, nebo louži, ve které se pořádně vyválím, aby nebylo moc poznat, že sem se s ní bavil. Třeba to i přežije. Pomyslím si, a při tom se na ni zvláštně podívám. Pokračuji dál na shromáždiště. |
| |
| Doupě Modré hvězdy ,,Pokud vím, brzo bude ráno. A ránem končí shromáždění. Většinou. Pokud se diskutuje o něčem důležitém, někdy se trochu prodlouží... Ale nic zas tak důležitýho se nestalo, ne?" řeknu a nervozně mrskám ocasem. ,,Nebude Modré hvězdě vadit, až nás tu najde?" řeknu. Tohle bude průšvih, až nás tu najdou... |
| |
| Klopýtající Pomalu jdu a klopýtám. Je pro mě těžké udržet stabilitu, ale vcelku to zvládám. Snažim se do toho dát ladnost kočky, ale moc mi to nejde. Poté si všimnu, že ti druzí dva odešli. Kam asi šli? Přežije chudinka Stínová? Tahle otázka se mi furt opakuje v hlavě. |
| |
| Ve stanu Někdy se diskutuje až do poledne... Ale teď se vážně nic důležitého nestalo. Žádná kočka nezemřela, nikdo nepřekročil hranice, nedošlo k boji... Vlastně to by dost klidný měsíc. Pokrčím rameny a začnu přecházet po stanu. Sem tam se zastavím, začenichám a zaposlouchám se, abych vzápětí zase pochodoval. Nikdo sem nesmí chodit. Takže nás tu nenajdou. Já mám v klanu dost vysokou pozici, takže by to Modré hvězdě teoreticky vadit nemělo. A myslím že až zjístí co jsi, zapomene na to. Jen aby to hned neroztroubila po celém lese... Ale na to je moc chytrá. |
| |
| Doupě ,,Já jen abys neměl průšvih. Přece jen, ona je vůdce Hromoklanu..." řeknu a zapřemýšlím se. 4ekám, až se všichni vrátí. de ne mě vidět, že jsem nervózní. A to dost. V louži jsem se nevymáchala, takže jdu pořád cítit Hvězdoklanem. ,,Takže nikdo jiný sem nenakoukne?" |
| |
| Doupě Mě průšvihy procházejí lehce. Řeknu za pochodu. Nikdo jiný by tu neměl nakukovat. Netrpělivě pochoduji, čekám až se Hvězda vrátí a snažím se nevnímat pach hvězdoklanu. |
| |
| Doupě ,,No...dobře... takže průšvih mít nebudeš, jo?" řeknu a nepodaří se mi potlačit zívnutí. Zakryju ho tedy tlapkou. ,,Kolik vás tady v klanu je? Jste hodně početní? Nějak jsem moc ze zhora nedávala pozor..." řeknu s nevinným výrazem. ,,Tam nahoře... jsou krásné loviště plné potravy. Njesou tam přirození nepřátelé, snad jen duchové zlých koček... Je to tam překrásné. Asi nebude lehké tu žít..." řeknu a zasním se. Ale jak těžké? |
| |
| Doupě Já myslel že zle kočky se nedostanou do hvězdných plání? Prudce a překvapeně se otočím k hvězdoklanové. Ale zní to moc hezky. Můžete si tam popovídat se starými náčelníky... Musím se usmát. |
| |
| Vypráví ,,Někteří opravdu ne. Ti, kteří jsou zavrhnuti klanem někdy ne. Ale i ti někdy jo. jejich síla tam je hodně omezená. A všichni tam vidí věci tak jak jsou, takže pokud zradí, nikdo není na jejich straně. Kočky se tam nemůžou domluvit na zradě aniž by je neodhalili. Proto i ti zlí tam bývají hodní. Je to tam krásné. nemusí bojovat o potravu, navždy zůstanou v mladistvých letech. Starší omládnou, mladší dorostou. Můžou se tam pářit, nestává se, že by koťata umírala. Ale potravy je vždy dost. Je to divné, ale prostě potravy je dost. Neexistuje hnusné počasí. Když prší, tak je to jen příjemné osvěžení. Když fouká vítr, je to jen příjemný vánek. Všude se line příjemná vůně... Je to krásné... Jenom nevím, proč mě odtamtud poslali pryč... |
| |
| Doupě To zní skvěle. My jsme si mysleli že nahoře se pářit nedá a každý je tam tak starý, v jakém věku umře. Než stihne Kometa odpovědět, ozvou se kroky. Shromáždění zjevně skončilo a Modrá hvězda se vrací. Ano už cítím její pach. Naštěstí je sama. Za pár vteřin se objeví před námi. Je překvapená, ale ne z naší přítomnosti, cítila nás přece, ale z pachu hvězdné. Zdravím Modrá hvězdo. Prosím posaď se a poslechni si co nám chce tato kočka říci. Čímž nechám vypravování hvězdné. |
| |
| Černý: Vchází do tábora Proběhneš kručinkovým tunelem do tábora. Byl jsi jeden ze štastných učedníků, kteří se dostali na shromáždění. Zavětříš. Cítíš zde pach Měsíčního kamene, přičemž nikdo z klanu u něj nedávno nebyl. Podezřelé. Sleduješ pach a dorazíš před doupě Modré hvězdy, která vchází dovnitř. ,,Děje se něco?" zeptá se tě. ,,Ne, nic." opdovíš se zamračeným výrazem ve tváři. Ať byl u kamenů kdokoliv, čeká uvnitř. A Modrá hvězda o něm zjevně neví... |
| |
 | Tábor No, nějak jsem čekal víc... přemýšlím, zatímco mířím směrem k Táboru. Vím, byl klidný měsíc, ale myslel jsem, že tam přijde někdo s nějakým nápadem nebo tak, třeba někdo najde něco zvláštního a tak... a přitom se tam mluvilo akorát o tom, jak je všechno v pořádku a nic zajímavého se nestalo. Aspoň jsem ale viděl vůdce klanů... co to je? Zavětřím a podivný pach mě zavede až k doupěti Modré hvězdy. Tohle smrdí měsíčním kamenem... pokud ale vím, nikdo tam nebyl už nějakou dobu. Že by si tam Modrá hvězda zašla? napadne mě, když se to line z jejího doupěte. Ovšem když zahlédnu samotnou vůdkyni, která není zdrojem pachu, zmate mě to. Ne, nic. odpovím, duchem nepřítomný, zatímco přemýšlím, co by to mohlo znamenat. Co když jí tam vlezl někdo z jiného klanu? Možná nějaký špeh nebo tak... Každopádně to očividně neví. Teda... vlastně ano. Počkám, až se ke mě otočí, a hledám slova. Já... u průchodu do tábora jsem zachytil pach měsíčního kamene. Zdálo se mi to divné, jelikož u měsíčních kamenů nějakou dobu nikdo nebyl. Sledoval sem stopu a zdroj je uvnitř tvého doupěte. Zřejmě tam je někdo na návštěvě. |
| |
| Modrá hvězda Před doupětem Takže někdo je na náštěvě? ,,Děkuju za tvá slova, Černý" řeknu a vejdu do doupěte, kde uvidím Lva a malou kočku. Když Lev pronese svá slova, sednu si a vyčkávám... |
| |
| Na shromáždišti Když dorazíme na shromáždiště, nikde Modrou Hvězdu nevidím. Sakra, to mění situaci. Koukám se důkladně, ale není po ni cítit ani pach. ,,Malý problém. Co s tebou mám teť dělat ? Odnesu tě do tábora, a tam tě chytí, a radši ani dál nemluvím... Přemýšlím, pak dostanu další nápad. ,,Na druhém konci lesa bydlí můj přítel, Ječmen. Je to samotář, velmi přátelský. Mohu tě tam doprovodit. Určitě by se tě ujal, je tam s ním můj dávný přítel. Mňouknu na Stínovou. |
| |
| Tábor Není zač. Dávej pozor. odpovím Modré hvězdě. Chvíli uvažuji, že bych zůstal tady a snažil se pochytit něco z toho, co se děje uvnitř, ovšem poté si vzpomenu na to co se stalo, když mě při špehování Modrá hvězda chytila naposledy. Týden jsem šel vždycky v ranní lovecké družině. Možná proto mi dovolila jít na shromáždění. Aby ukojila mou zvědavost. Rozhodnu se tedy, že pro tentokrát to nechám být. Podívám se na oblohu a když zjistím, že za chvilku začne svítat, pomyslím si, že jít spát už nemá smysl. Stejně jsem si trochu "zdřímnul" i na tom shromáždění, tak co. řeknu si a prosmýknu se ven z tábora. Trochu se porozhlédnu po lese, jestli neuvidím něco zajímavého. Byl jsem mezi prvními, kteří ze shromáždění odešli a někteří se ještě loudají zpátky, takže bych to mohl ještě stihnout zpátky. |
| |
| Shromáždení Když řekne, že je problém, schovám se pod mu pod huňatý ocas. Rozhlédnu se. Stínoklan už tu není. Oddychnu si a vylezu. Už jsou zde pouze opozdilci z Větrného. ,,Přítel? Ječmen? O tom jsem myslím slyšela... Takový samotář co nesnáší Stínoklan, ale tam se mi moc nechce... chci taky už někdy dokočit můj výcvik... jenže nemám učitele..." řeknu a zase se rozbrečím,... |
| |
| Shromáždění Já vím, o co ti jde... Napadne mne, a odtáhnu od ní ocas kousek dál. ,,Co mám já s tebou dělat ? Musím se taky vrátit do tábora, tebe tam vzít nemůžu, a učit tě taky nemůžu. Ani potají. Můžeš se stát mazlíkem, ale jestli jsi jestě trochu normální, tak asi ne." Já jí tady snad asi prostě nechám, a uteču. Napadne mne rychlé a jednoduché řešení, které mám jako plán B. Mezitím přemýšlím, co s ní. Ha ! Nápad ! Bleskne mi hlavou. Začnu se rozhlížet, jestli někde poblíž není Stříbrořeka. |
| |
| Vločka: Vítáš matku Tvoje matka se vrátila ze shromáždění. Snažila si se spát, ale prostě to nešlo. jakmile jí ucítíš, běžíš jí přivítat. Třete se spolu čumáčky. ,,Něco nového, mami?" zeptáš se. ,,Ne, nic... Byl až podezřele klidný měsíc" je ti odpovědí... |
| |
| Před hvězdou ,,Dobrý den..." řeknu a dál vyprávím o tom, že jsem z Hvězdoklanu, jaké to tam je aneb to co už jsem říkala, a poté se zeptám, jestli bych v jejím klanu nenašla přístřeší před nepřízní počasí. Poté čekám, jestli Lev potvrdí pravdivost mých slov. |
| |
 | Návrat matky Celou noc jsem se snažila usnout, ale nějak to nešlo. Nejen, že i jinak jsem kotě po všech stránkách energické a pořád sebou někde šiju, ale dnes je to celkově jinak. V pelíšku není maminčin hustý kožíšek, abych se do něj mohla zachumlat, stejně jako mí sourozenci. Mamka šla totiž na shromáždění. Říkala, že se tam sejdou vybrané kočky ze všech klanů, a potom tam spolu probírají důležité věci... Ráda bych věděla, jak moc jsou ty věci důležité, ale mamka spěchala, a už mi to nechtěla povědět. Škoda. Aspoň by bylo o čem přemýšlet... Jen co ucítím její pach, který jasně rozeznám mezi všemi, září jako světýlko ve tmě, rychle vyskočím a šťastně ji pádím přivítat. Otíráme se o sebe čumáčky, ona se ke mně musí sklonit, je na mě vysoká... A posléze se jí začnu otírat o nohy a o tělo, těším se z její huňaté srsti... Je tak bezva být tu zase s ní. Zeptám se, jestli je něco nového. Prý byl klidný měsíc. To, že byl podezřele klidný mi z toho nějak vypadne. "Klidný měsíc?" Zarazím se a pohlédnu mamince do očí. "To přece není žádná odpověď... Stejně tak mohly být klidné třeba stromy... Je sice pravda, že maminka vyprávěla něco o Hvězdném klanu... Prý jsou tam padlí bojovníci, a... Všichni na nás dohlíží... Takže kdyby oni byli klidní... Ale ne, to by musely být klidné hvězdičky, ne?" Nespokojeně zamručím, ale vydám se za mamkou, když se vydá k doupěti. Přemýšlet o tom budu moct někdy jindy... V našem pelíšku se k ní spokojeně zachumlám a na nějakou chvíli se mi ještě podaří usnout. Tu zvláštní myšlenku o měsíci si nechávám na přemýšlení spíš na ráno. Zajímalo by mě, co ta záhadná odpověď má znamenat... Ale to taky nechám na ráno. Převalím se na druhý bok, stočím se do klubíčka a více se zachumlám do maminčiny srsti. |
| |
| Doupě Modré hvězdy Poslouchám Kometinu řeč a sám jsem fascinován. Až donedávna bylo toto nesmyslné. Teď se mi zdá, že jsem se zbláznil. Modrá hvězda vypadá taky dost překvapeně. Musí totiž stejně jako já, cítit pach hvězdoklanu a toto vyprávění dojem jen umocňuje. Když Kometa skončí, podivá se na mě a čeká až potvrdím její slova. To o našem setkání je pravda. To o hvězdoklanu nevím, myslím že jsem ještě neumřel... |
| |
| Doupě ,,Neboj, neumřels..." řeknu Lvovi. A dále se kouká na Modrou hvězdu. Doufám, že mi tu dovolí zůstat, jinak nevím, kam bych šla. ,,Mohla bych tu teda zůstat? Potřebuju něco, kde nezmoknu..." zeptám se. ,,Ano, můžeš zůstat v táboře, ale asi si lov sama a nezbuzuj pozornost... Nebudu říkat, žže jsi z Hvězdoklanu, ale jde to z tebe cítit..." řekne hvězda a několikrát se o mě otře, jako když se kočky vítají. Zárověň tím trošku maskuje můj pach... |
| |
| Černý: Najde Šedáka a malou kočku od stínů... Běžíš zkoumat, co je zajímavého v lese. běháš sem tam, po území Hromoklanu až se dostaneš ke Čtyřem dubům. Čeká tě zajímavé překvapení. Šedák tu sedí a k němu se tulí mladá kočička ze stínů... |
| |
| Čtyři duby Chvílemi tiše našlapuji tak, abych nezlomil ani větvičku, chvílemi zase poletuji jako splašený. Není nad to občas vyrazit na malou procházku. Tohle je asi to, co mám nejraději. A ještě více, když cestou narazím na něco zajímavého. A i teď je mi to dopřáno. I když bych to radši ani neviděl... Zrovna, když jsem si nacvičoval plížení, všiml jsem si, že jsem přišel ke Čtyřem dubům. A také Šedopruha a jeho nové... Přítelkyně? Zajatci? Večeře? Šedopruh? Co jsem slyšel, tak se prý často stýkal s nějakou kočkou z říčního klanu... Že by si sbíral známosti ze všech klanů, aby mu každá byla na něco jiného? Do něj bych to i řekl. No co, alespoň ho slušně pozdravím. Odplížím se Šedopruhovi za záda a zrovna když vypadá, že je moc zaujat tím kotětem, vykročím k němu a řeknu. Ahoj. Zdá se, že sis našel malého kamaráda. Nebo máš hlad a tohle je to nejlepší, cos chytil? Já bych to nežral, kdovíkde se to válelo. |
| |
| Čtyři duby Když mě z pozorování a hledání Stříbrořeky někde na shromáždění přeruší Černý, rychle se otočím. ,,No, hlad docela mám... Ale to je teť jedno. Tadyto šílený kotě se prý nemůže vrátit ke svému klanu, protože by ho zabili, a nechce ani utéct. Jak se ho mám sakra zbavit ?" Odpovím Černému. Pak se na něj podívám známím pohledem, jako že je ta kočka trochu blázen, ale tak, aby to ona neviděla. Večeře ? To si uschovám jako plán C. Zamyslím se nad nápadem Černého, přičemž se mlsně olíznu a trochu šíleně pousměju, ale pak se začnu tvářit normálně. Pořád sleduji Černého a ocasem mírně odstrkávám Stínovou kousek vedle, abych tolik nepáchl. |
| |
| Duby ,,Ubohá Stínová se nikde neválela! A nemíní se stát něčí večeří. " Chvíli si nově příchozího prohlížím. Je moc mladý na válečníka. Ale asi by mě v přímém boji porazil. Asi určitě... |
| |
| Kometo: Povoleno zůstat Až do pozdního poledne vyprávíš Hvězdě, odkus jsi, jaké to tak je atd... Hvězda ti dovolí pobávat s kalnem, ale budeš se muset podílet na chodu tábora. Bude se o tom říkat, že jsi tulačka, dlouho žila u měsíčního kamene. Poté tebe a Lva pošle nalovit zásoby na večeři, protože dopolední siesta už končí... Vločko: Polední prubuzení Probudíš se... Maminka už v pelíšku není. Když zjistíš, že už je pozdní poledne, okamžitě se proboreš. Přece jsi si chtěla hrát s ostatními koťátky, jenže začátkem polední siesty hra končí a odpoledne si každý musí hrát sám. Z doupěte Modré hvězdy právě vychází jakási kočka, kterou vidíš prvně a s ní Lev, který byl k tobě vždycky hodný... Šedopruhu: Nenacházíš, toho, koho hledáš Můžeš se rozhlížet jak chceš, ale Stříbrořeka tu už není. Po chvíli odejdou i ti opozdilci. Zůstaneš tu s Černým a Stínovou... |
| |
| Tábořiště Hromového klanu- Lev a Kometa Ráno se probudím a zjistím, že mamka už v pelíšku není. Zamžourám jedním modrým okem a přitom si uvědomím, že jsem si chtěla jít hrát s ostatními koťaty... A stejně tak když vidím z pelíšku slunce, které rozhodně nevychází, s překvapeným kníknutím si uvědomím, že přeci není ráno! "To je ale smůla... Chtěla jsem si hrát, ale teď už bude téměř po polední siestě... A každý si bude muset hrát sám." Protáhnu obličej a mohutně zazívám. Pak vylezu z pelíšku a řádně se protáhnu. "Béézva." Vylezu ven a rozhlédnu se. Mám pravdu, když si myslím, že polední siesta už dávno začala. Snad to ale neznamená, že se nedostanu k nějakému jídlu... Zavrním a rozhlédnu se. Zdá se, že všechno čerstvě nalovené už bylo snědeno. Naštěstí mi v břiše nijak zvlášť nekručí, tak se rozhodnu to příluš neřešit. Stále ještě stojím na místě a rozhlížím se, kožíšek mi prohřívá slunce. Vida, támhle z doupěte Modré hvězdy vychází... Kdosi, koho neznám, a Lev! Můj hodný "strejda" Lev... Vzápětí se svou kotěcí hravostí zapomenu na jakýkoliv hlad, rozzářím se a vrhnu se k Lvovi, abych se vzápětí vrhla do jeho zlatavé srsti... Víceméně do Lva z boku nabourám, ale vzhledem k mojí velkosti ho to asi moc z rovnováhy nevyvede. Ať už je, nebo není naštvaný, vykouknou na něj zpoza jeho boku moje nebesky modré oči. "Ahoj strejdo!" Začnu se o něj otírat a hlasitě příst. Ještě štěstí, že jsem kotě, takhle si s tím, co jsem udělala, nemusím dělat žádné starosti... Té kočky vedle něj si prozatím nevšímám. |
| |
| Před doupětem Já vím že ne. Zamumlá odpověď na Kometino „neumřels“. Pak Hvězda dovolí Kometě žít v táboře, otře se o ni a pošle nás ven. Ještě než si stačím vychutnat slunce, ucítím pach Vločky a následně mě něco lehce bouchne do boku. Pak na mě zpoza mé srsti vykouknou modré oči Vločky. Než ji stihnu pozdravit, začne se o mě otírat a hlasitě příst. Ahoj Vločko. Řeknu jemně a olíznu ji srst na zátylku. Nechtěla bys jít se mnou a tady Kometou lovit? Jsem zvědavý na její odpověď, protože nevím o tom, že by už někdy lovila. Jestli ale chceš, musíš se nejdříve zeptat mamky. |
| |
| Lev Při olíznutí na zátylku se zastavím, přivřu oči a zavrním, tohle se mi vždycky líbilo. Pohlédnu na Lva, když mi řekne svůj návrh, a moje oči se rozzáří ještě šťastněji, jako dvě obrovské koule. "Chtěla bych to zkusit!" Stále celá zářím, začnu hlasitě příst a pak se ještě víc otírat o Lvův zlatý bok. "Dobře, zeptám se." Poslušně přikývnu na podmínku, přestanu příst a otírat se, otočím se čelem k celému tábořišti, zvednu ocásek a ouška, a začichám do vzduchu, hledajíc mamku. Pokud je tady v tábořišti, měla bych ji jasně ucítit, tedy se za ní rychle vydám, abych kolem ní pak poskakovala a žadonila o povolení. Pokud je ale někde mimo tábořiště, nejspíše ji neucítím, zklamaně svěsím ocásek a hlavu, a otočím se na Lva s tím, že ji nemůžu najít. |
| |
| Vločko: Matka nalezena Tvoje matka leží a sděluje si novinky s ostatními kočkami. Když k ní běžíš a začneš žadonit, je kývne a dovolí ti jít. Poté začne znova kecat... |
| |
| Zptáky u Lva a Komety Pach mamky brzy najdu a rychle se po něm vydám, s ocáskem vysoko radostně zdviženým. Jen co k ní dorazím, moc neberu ohled na ostatní kočky, a začnu žadonit o to, abych mohla jít ven. Svolení dostanu hned vzápětí... Spokojeně mňouknu a už zase běžím zptáky k Lvovi a Kometě. Ani si nijak nevšímám toho, že mamka si mě dál nevšímá a už se zase baví se svýma kamarádkama... Rychle zabrzdím a zadýchaně ale šťastně se na Lva podívám. "Můžu jít!" Zářím jako sluníčko nad horskými pastvinami v teplém až horkém dni. Teď už jen počkat, až tedy vyrazíme, kam vyrazíme, a... Jestli mě Lev něco naučí... A nebo si to zkusím sama. To taky není špatný nápad. Pokud se mi podaří něco ulovit, budu hodně, hodně šikovná... V duchu si spokojeně zamnu tlapky, aniž bych připouštěla to, že chycení nějkaé kořisti je v mém případě krajně nepravděpodobné. Ale co. Každý má své sny. |
| |
| U Vločky a Lva Když Lev mluví s tou malou, nic neříkám, jen se koukám z jednoho na druhého... Poté kočička odejde a po chvíli se vrátí... Stále nic neříkám, jen pomalu vyrazím směrem k východu z tábora. Hodně zdejších koček to mě divně kouká, ale když ze mě ucítí Modrou hvězdu, většina toho nechá. ,,Kam půjdem?" mňouknu tiše. |
| |
| Lev, Vločka, Kometa: Cesta na lov... Vyjdete z tábora, směrem k velkému platanu. Tam se skupinka učedníků učí šplhat. Dáte jim (Lev) pár rad a jdete dál, až ke Slunečním skalám, lovišti říčních. Vzduch je zde prosycen jejich pachem, ale nikde je tu nevidíte. Stojíte na hranici mezi Hromoklanem a Krveklanem. Kam půjdete? |
| |
| Vedle stromu a Lva ,,Tady je území jiného klanu?" zeptám se poté, co dojdeme na jakousi hranici. Kde budeme něco lovit? |
| |
| Rozcestí Tak pojďte. Řeknu kočkám. Cestou ještě poradím pár učedníkům, než dojdeme ke slunečním skalám. Toto je území říčního klanu. Řeknu, ale nezdá se že bych si s tím dělal nějaké starosti. Obrátím se na Vločku: Už tě někdo učil lovit? Zeptám se, protože si nejsme jistý, zda je na lovu poprvé. |
| |
| Čtyři duby Šedákovo gesto zaregistruji a podívám se na kotě, které pořád něco vykřikuje o tom, že ho zabijou. Tu by zabili asi jenom proto, že je strašně otravná. Upřímně, ani bych se jim nedivil. Tak jí zaveď k jejímu klanu ne? Nebo ji zaveď k Modré hvězdě a ta rozhodne, co s ní. Vždyť je to ještě kotě, nesmí to vypadat tak, že Hromový klan krade koťata stínovým. A jestli tě s ní někdo viděl a ona se k nim nevrátí, co si asi všichni budou myslet? To by akorát způsobilo hodně nepříjemností. |
| |
| V Šedopruhovo srsti Stále mám hlavu zabořenou v Šedákovo srsti. ,,Stínovou zabijou, zabijou jí, Zabijí Stínovou!" brblám stále dokola. Po chvíli mi dojde dech, tak jen zabořím hlavu hlaběji, suším si slzy... |
| |
| Rozcestí Po chvíli cesty dorazíme na hranice. Ještě nikdy jsem tu nebyl, vlastně, jenom málokrát jsem vůbec vylezla z tábořiště, proto se užasle a zaujatě rozhlížím a moje modré oči v šeru lesa září jako dva lampiony. Sice mě už trochu bolí tlapky, tahle cesta je na mě přeci jenom celkem dost dlouhá, ale protože se mám stále po čem rozhlížet, nemusím na to tolik myslet... U jakýchsi skal, které mi nikdo nepředstaví, takže nevím, jak se jmenují, ucítím zdaleka jiný pach, než máme mi všichni. Ten náš je tak povědomý, uklidňující... A tenhle je ostrý, pěkně štípe do čumáčku. Zatřepu hlavou. "Říční klan? To bude jako Hromový klan! Vlastně, mamka říkala, že klanů je víc, a každý má své území... A všechny by se měly řídit podle nějakého zákoníku..." Zamyslím se. Jelikož zatím neznám poměry, které mezi klany panují, podobně jako Lev vypadám vcelku bezstarostně, ani to nemusím nijak předstírat. Pohlédnu na "strejdu", když se mě zeptá, jestli mě už někdo učil lovit. Chvíli tak jakoby zamyšleně zatěkám pohledem po okolí, ocásek se mi přitom vzrušeně škube ze strany na stranu, a pak mu pohlédnu do očí a nasadím andělský výraz. "Ne, ještě neučil, strejdo..." Tak jakoby se zaculím. Ani mě nenapadne, že by to mohlo něčemu vadit... |
| |
| Vedle stromu Koukám na skály a přemýšlím... ,,Kam chceš jít lovit?" zeptám se spolu s tázavým pohledem směrujícím na Lva. Tady taková nuda |
| |
| U Říčních Myslel jsem si to. Otočím pohled ke Kometě: No, jak chcete vy dvě. Můžeme lovit buď myši... Kývnu hlavou ke skále. ...nebo ryby. Ukážu hlavou k řece. |
| |
| Na hranici "Myši nebo ryby?" Podívám se na obě místa, která Lev pokývnutím označil. Skála a voda. Vím už, co je to myš a co ryba, mamka mi to všechno při jídle vysvětlovala, takže taky vím, jak obojí chutná... Ryby míváme míň často, proto bych si dala ryby... Když ale otočím hlavu a uvidím zpěněnou vodní hladinu, otřepu se. Voda je studená, sice jsem se v ní ještě pořádně nekoupala, ale už víckrát jsem omylem spadla do kaluží s čistou dešťovou vodou... A co je na vodě ještě horší je to, že je mokrá. Pohlédnu na "strejdu" a pak na Kometu. "Já bych šla lovit myši..." Mňouknu a zadívám se ke skále. Doufám, že mě "strejda" něco naučí. Tím nechci říct něco jako, že bych si nemyslela, že ji neulovím (poněkud nafoukané, ode mě), ale spíš to, že "strejda" má určitě nějaké speciální lovecké techniky, se kterými by to jistě bylo o dost jednodušší... Ocásek se mi stále v pomalém rytmu houpe ze strany na stranu a já čekám, co na to "strejda" a Kometa. |
| |
| Hranice ,,No mě to je jedno..." řeknu, ale pohled na zpěněnou vodu mě taky láká jít lovit myši. Tady je nuda... |
| |
| Skupina na lovu: Lov Jdete teda lovit myši, protože se Vločce a Kometě nechce máčet ve studené vodě. No, Vločka by se ještě mohla utopit. Najednou zbystříte. Uvidíte nějakej pohyb ve vodě a vypadá to na kočku. na kočku z Říčních... |
| |
| Na lovu Snažím se ulovit nějakou myš, ale pohyb ve vodě mě upoutá... ,,Em... Lve? Tak se něco mihlo..." řeknu a ukážu ocasem tím směrem... Budou problémy? |
| |
| Na lovu Tak teda myši. Dojdu ke skále a zrovna když začnu Vločce ukazovat jak se loví, ve vodě se něco mihne. Vzápětí mě na to upozorní i Kometa. Viděl jsem. Zamířím k vodě. |
| |
| Lov Se spokojeným zavrněním se vydám za "strejdou" a pozorně sleduju, co mi ukazuje, přičemž to začnu neohrabaně a potácivě opakovat. Vypadá to nic moc, s takovou bych myš neulovila ani kdybych se rozkrájela... Já sama si pohybu všimnu teprve až když "strejda" a Kometa zpozorní. Vztyčím uši, ocas naopak jde zhruba do polohy vodorovné s páteří, a potichu našlapuju, když se vydám ke Lvovi. Tam se přitisknu do jeho srsti, ať už mu to v tuhle chvíli vadí, překáži, či cokoliv jiného. Mám strach. Mamka vždycky vyprávěla, že kočky z jiných klanů na nás až na dnešní noc jsou vždycky zlé... A kočky od Říčních prý obzvlášť. Vzduch se zvolna zaplní pachem mého strachu. Neskrývám to, nemá to cenu, a krom toho, mám na to právo... Myslím si, že ani Lev a Kometa nejsou úplně v klidu, i když u nich se to asi moc nedá přirovnat ke strachu. "Strejda je statečný válečník..." Sama nic nedělám, maximálně jdu ve stopách Lva, stále přitisknutá k jeho boku. Nevím, jak se mám v takové situaci chovat. |
| |
| Lov Hm.... Co tu chce? |
| |
| Shromáždiště Podívám se hrubě na Stínovou. ,,Nedá se nic dělat, ale..." Vytasím zuby, natáhnu nad ní packu a vytasím drápy, vypadá to, že na ni chci zaútočit. Pak prudce švihnu, ale hned drápy zasunu a lehce Stínovou poplácám po zádech. ,,...musíme k velitelce." Dopovím klidně, trochu do ní šťouchnu a jdu, čekám, že mě bude následovat. ,,Co ty, jdeš s námi, nebo jdeš lovit ?" Zeptám se ještě Černého. |
| |
| Čtyři duby Ále, půjdu s vámi, stejně bych se zachvíli vrátil. řeknu a zvednu se ze země. Po očku sleduji tu malou chlupatou kouli, kterou si sebou bereme a pobídnu ji k chodu. Tak pojď. Čím dřív tam budeme, tím dřív to budeš mít zasebou. Poté se vydávám s Šedopruhem a tou kočkou k táboru. |
| |
| Duby Když nade mnou Šedopruh vytasí drápy, skrčím se. Když mě poplácá po zádech, naprosto mě to překvapí. ,,D-děkuju..." řeknu rozklepaným hláskem. Poté se zvednu a vydám se za nima... |
| |
| Šedopruh, Černý, Stínová Jete zpět do tábora, napojíte se na cestu, které vede k hromovým skalám, ale vy jdete směrem od hromových skal do tábora. Najdou zde opět ucítíte pach Hvězdoklanu... |
| |
| Cesta Co to je za kočku? ,,Co to je za divnou kočku? Jak z ní Stínová cítí tajemno?" řeknu a znova se přitisknu k Šedopruhovi. |
| |
| Lovná skupinka Pomalými kroky jdete k vodě. Scházíte po malé, vyšlapaná pěšince, které je plná prachu. kdyby jste utíkali, dalo by se říct : Utíkají, až se jim za patama práší. Takhle ale jen pomalu opatrně jdete, snažíte se neprášit. Kočka vyskočí na břeh a oklepe se. Opravdu to je kočka z říčních, nyní i cítíte její pach. Ona vás ale taky ucítí, postaví se do bojového postoje... |
| |
| Na území říčních Z vody veleze říční a ihned se připraví k boji. Popostoupím před obě kočky a zapřemýšlím, jestli by pomohlo, kdybych něco řekl. Ne, asi ne. Hvězdná nemůže použít magii před Vločkou. Teda pokud nějakou má. Upletl jsem si na sebe bič. Radši se držete zpátky. Tato slova jsou adresovaná kometě, vím, že Vločka se zpátky držet bude. Tady nejde o ochranu, jsem si jistý, že Kometa by se o sebe postarala, ale Vločka o její příslušnosti nesmí nic vědět. Rozhlédnu se po vodě a protějším břehu, jestli nevidím posily. Když ne, vrhnu se na říčního. V jednom okamžiku stojím před kočkama a rozhlížím se po vodě a v druhém přistanu na říčním. Za letu vysunu drápy a doufám, že ho zmate můj nečekaný skok. |
| |
| Hraju za toho kocoura (když píšu modrou, píšu za nehráčskou postavu, ok?) Boj... Plaval jsem ve vodě, ale poté jsem ucítil nebezpečí. Vyskočill jsem na břeh a ucítil jsem pach Hvězdoklanu? Co to? Poté uvidím tři kočky. Jedna z nich je cítit Hvězdoklanem Postavím se do obranného postoje, ale dál vnímám Hvězdoklan. Najednou jeden kocour rychle vyskočí. Jediné, co stihnu je vycenit zuby a už se válím na zemi. Ležím břichem nahoru a on na mně klečí... |
| |
| Cizí ošklivák Bázlivě stáhnu ocásek mezi nohy, stejně tak ouška. Přitisknout je co nejvíc k hlavě. Nejdu dopřeději, ale jen se opírám Lvovi o bok, dokud ovšem nepředejde mě i Kometu a nepostaví se před nás. "Strejdo!" Celkem mám o "strejdu" strach. Vím, že je silný válečník, ale chyba se může vloudit vždycky... "Dávej pozor, strejdo!" Bázlivě kníknu a přikrčím se k zemi, dávajíc najevo podřízenost. Lev se ale nezalekne a já s úžasem sleduji, jak skolí Říčního bojovníka k zemi. "Strejdo..." Vydechnu úžasem a uvolním postoj, natáhnu hlavu směrem dopředu a začichám směrem k tomu cizímu. "Takže takhle jsou cítit Říční..." Mám pocit, že strejda ho nepustí, proto zvednu ocas a ouška, a spíš nakloním hlavu ve zvídavém postoji, než bázlivém. Lev je přeci tak silný, a už toho Říčního vlastně má... "Strejda je úžasný!" Čekám, co se bude dál dít. |
| |
| Cesta Když ucítím pach hvězdoklanu, zase zneklidním. ,,Jestli se o mě budeš pořát otírat, tak do mě zarosteš." Řeknu tiše ke Stínové. Mluvím potichu, šeptám. Vzpomenu si na tu kočku, se kterou byl lev. Pořád si myslím, že to je jen dobrá podvodnice, ale stejně... Po chvilce prudce odstrčím Stínovou, přikrčím se a začnu hlasitě sičet a hluboce mňoukat. Mělo by to dát té hvězdné znamení, že pro mě není vítaná. Měla by to slyšet. Jsem přikrčený, připravený se rozběhnout, mám nastražené uši a poslouchám kde se co šustne. |
| |
| Skály Poté, co Lev sejme toho kocoura, začnu se potulovat po okolí. Díky tomu se dostanu do blízkosti druhé skupiny. Slyším, jak šedý kocour prská. Prskavka jedna Vejdu na cestu před něj. ,,Co ti na mě furt tak vadí?" |
| |
| Cesta, skály Když mi Kometa vejde do cesty, posadím se. ,,Co tu chceš ?" Zeptám se jí ostře. ,,Jestli jsi tedy jak ty říkáš ze samotného Hvězdoklanu, tak teda řekni, proč tady jsi." Mňouknu k ní útočně. Mám zamračený výraz. Jestli mi smysluplně neodpoví, asi ji budu prostě ignorovat. Taky se mi naskýtá moje oblíbená možnost, a to ji roztrhat na kusy. V duchu se pousměju. Muhehehe... ale nemusím jí hned trhat. Pořádně jí vyslechnu. Přemýšlím, a čekám na její odpověď. |
| |
| Naproti válečníkovi ,, Jsem z Hvězdoklanu, ale někteří to prostě nepochopí... Samozřejmě, mohl bych ti dokázat můj původ, ale proč? Aby jsi to všem vykecal? Nechci, aby o mně ostatní věděli. " řeknu tónem, který je klidný. Nechci se zaplést do žádné bitky. Klidně se nacháp urážet, však ani ve Hvězdoklanu nejsem zrovna v oblibě... |
| |
| Území říčních Ztrať se! Zavrčím, vrazím do kocoura drápy (,ale ne tak, aby ho to moc bolelo) a odmrštím ho do řeky. S uspokojením se podívám jak žbluňkne. Pak se otočím k Vločce, která na mě zírá jako na svatý obrázek. Nedívej se tak na mě. Toto se jednou taky naučíš. A určitě ještě líp. Pak se rozhlédnu po Kometě. To snad ne, většina koček tady k ní nemá zrovna přátelský vztah. Pojď. Syknu k Vločce a pomylým během jdu po pachu Komety. Jinak se ale snažím neutéct Vločce. Kometu najdu se Šedopruhem, kterého znám moc dobře. Rychle odhadnu výraz v jeho tváři a řeknu: Žádné trhání nebude. Je pod ochranou modré hvězdy. |
| |
| Říční Když se do toho vloží lev, protočím oči v sloup. Když ale začne mluvit o modré hvězdě, hned zpozorním. ,,Modrá hvězda ? Ona o ní ví ?" Hned se ptám. To je divné, jak ji znám, určitě by ji nevěřila.Je to celé zvláštní. Pak se optám léčitelky, má vidění hvězdoklanu, měla by to vědět." Napadá mne, a pozoruji Lva. Docela rád bych dal Kometě lekci, ale Lvovi by se to nelíbilo. Lva bych jen stěží přemohl, a Lva s další kočkou už vůbec ne. |
| |
| Říční ,,Ano, Modrá hvězda o mně ví a dovolila mi pobývat u vašeho klanu, ale musím přispět svým dílem. Momentálně jsem byli na lovu... Já, lev a jakési koťátko Vločka..." řeknu, nevinně se koukám do země... Svaly mám povolené, ale mysl naprosto soustředěnou... |
| |
| Území říčních Tak tohle jsem už jednou cítil... Vzpomenu si na úplně stejný pach v táboře a prohlédnu si tu kočku, ze které vychází. Tak tohle byl ten host Modré Hvězdy. Rozhodně není z Hromového klanu a asi ani z tohohle světa, podle toho jak páchne. Takhle by nenačichla ani kdyby u měsíčního kamene žila od narození... Jsem schovaný za kamenem, takže mě zatím nevidí, a dávám pozor na naše stínové kotě. Chvíli poslouchám Šedopruha a tu kočku, přecijen ta kočka by asi nebyla tak otevřená, kdyby o mě věděla. Takže ona je z hvězdoklanu? Tohle se moc často neděje. Šedopruh ji očividně nemá moc rád. radši tam půjdu, než se něco stane... Pojď. syknu na Stínovou a vydám se s ní za Šedopruhem. Mezitím tam přiběhl nějaký další kocour, myslím, že se jmenuje Lev, a vyrušil ty dva z jejich souboje o nejsmrtonosnější pohled. Její pach jsem cítil i v táboře. Vycházel z doupěte Modré Hvězdy a když sem ji na to upozornil, nevypadala překvapeně. Já bych jí i věřil, i to, že je z Hvězdoklanu. Jinak tohle kotě vedeme za Modrou hvězdou. Pořád se bojí, že jí zabijou a nechce se vrátit ke svému klanu, tak ať Modrá Hvězda rozhodne, co s ní. ukáži na Stínovou. |
| |
| Koukající ,,To je zase to samý kotě? Neviděli jsme ho už?" řeknu připohledu na tu malou kočičku... není to ta kočička, co jí vrčí ve vězi? |
| |
| Říční území Poslouchám Černého, a asi mi nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. ,,Omlouvám se." Prsknu přez vousy potichu ke Kometě. ,,To, to je ta šílenkyně zakomplexovaná..." Odpovím. Černý asi věří tomu, že je Kometa z hvězdoklanu. Věří tomu i Lev. A pokavať tomu věří i Modrá Hvězda, musím asi taky, i když možná dělám chybu. Prostě se s tím budu muset smířit. Budu si muset promluvit s hvězdou. Pomyslím si, a pokukuju po Stínové. |
| |
| Území říčních Přikývnu na "strejdova" slova, ačkoliv na něj stále zbožně zírám. Je tak silný... Vyřídil toho kocoura jen několika údery! "To se budou koťata divit..." Zavrním a vydám se za ním. Z mé strany to asi o tolik opatrnější není- nebo možná je, ale nedokážu chodit dostatečně potichu, aby to k něčemu bylo dobré. Posadím se kus od Lva, ocásek si pečlivě a těsně obmotám kolem nohou, a jelikož jsem z toho, co říkají, akorát tak zmatená, jenom lehce zmateně těkám pohledem z jednoho na druhého. Jsem ale jenom zmatená- cítím se tu v bezpečí, ať už je Kometa z jakéhokoliv klanu, či ta malá šedivá kočka, i když je starší než já. "Když já vůbec nechápu, o co jde!" V duchu zakňourám a velkým zářivě modrýma očima to celé sleduji, aniž bych se do toho nějak vkládala. Nechápu to pořádně, takže vlastně bych ani nevěděla, co bych měla říct... |
| |
| S ostatníma Jo tu už jsme viděli. Řeknu směrem ke Kometě a potom se hlasitěji zeptám Šedopruha: Kam s ní půjdeš? Současně kývnu hlavou ke kotěti od Stínovích, té, co jí straší ve věži. Zároveň jsem tím vědomě uzavřel téma Komety. Už není proč se o tom bavit. Šedopruh to uznal. Kratším pozorováním jeho tváře se ujistím, že Modré hvězdě opravdu důvěřuje. Ale nevadilo by, kdyby věřil víc i mi. |
| |
| Vylekaná Když na cestu vejde ta stříbrná, leknu se. Když po chvíli vyjde na cestu i ten zrzavej, leknu se. Ko´tátka se už neleknu, ale se zájmen k němu přijdu. ,,Ahoj, Stínová tě zdraví..." řeknu |
| |
| Neznámá kočka- Stínová Lehce nejsitě se přikrčím, když se ke mně šedá vydá. Nevypadá agresivně, ale i přesto se trochu skrčím a naježím srst, uši nastražím a vztyčím, jinak ale nevykazuju žádné známky nějaké agresivity. Tohle jsem spíše zpozornění. S lehce nechápavým výrazem si poslechnu co říká, a mám chuť vytasit drápky. "Co? To je zvláštní... Pozdravila tak... Divně... A co je to vůbec za jméno?" Je to pro mě divné a neznámé, proto se chci svým způsobem zkusit bránit. Když si ji ale lépe prohlédnu a všimnu si, že vypadá spíš lehce zdrchaně a rozhodně ne, že by mi tím chtěla něco udělat, nebo že by takhle mluvila schválně, povolím v "ostražitosti". Koneckonců, jsem jenom kotě... Narovnám se, ocas zvednu do výše, a jemně mňouknu, přičemž se k ní vydám a natáhnu nos, abych ji očichala. "Já jsem Vločka." Upřu na ní velké modré oči a tak nějak čekám, co bude teď. Jestli mě jenom pozdravila, nebo nás nějak zarazí starší, nebo co... Sama se zatím neodvažuju pořádně něco udělat, i když je nejspíše jasné, že není nepřítel, když přišla s kocoury z našeho klanu. |
| |
| Naproti Vločce Chvíli se na Vločku koukám. Moje hnědá oči zabodávám do jejích. ,,Půjdeš si se Stínovou hrát když jiní nechtějí?" Sice jsem o dva měsíce starší, ale vypadám starší maximálně o pár dni, než ona. Taky jsem malý chundelatá kulička, ale mám základy válečnického výcviku... teda... základy základů... |
| |
| Se Stínovou Musím uznat, že ačkoliv jsem malá a leccos nechápu, je mi naprosto jasné, že tahle kočka mluví trochu divně. "Ale záleží na tom?" Jemně škubnu vousky v čemsi jako úsměvu. "Ne, nezáleží... Chce si hrát... A hraní je mnohem zábavnější než to, co tu Lev, Kometa a ostatní válečníci řeší..." Přimhouřím oči a zavrním. "Jasně." Dojdu k šedé kočce a začnu se o ní otírat, a pak ukážu na jeden list spadlý ze stromu, se kterým hází vítr sem tam. "To bude naše kořist!" Oči mi zasvítí a já se rychle a neohrabaně vrhnu za listem pokoušejíc se ho chytit a počítajíc s tím, že mě Stínová napodobí. |
| |
| Hra Začnu se plížit za listem. I přesto, že jsem byla učedník asi prohraju. Dva dny jsem nespala, což se na mě projevuje. V jednu chvíli se za listem odhodlám skočit. Nohy se mi zamotají ještě spolu s ocáskem a já tak hodím slušnej pád. Zamotá se mi hlava. Po chvíli se zvednu a začnu se zase plížit. |
| |
| Stínová Když sebou Stínová hodí na zem, vyprsknu smíchy, ale rychle se to pokusím zakrýt jakýmsi netrpělivým prsknutím, abych nevypadala nezdvořile. Ne, že bych si myslela, že nepochopí legraci, ale vypadá jako někdo, kdo si ji zas až tolik neuvědomí, a pak by mi jí bylo akorát tak líto... Natáhnu krok, abych se k listu brzy dostala, a jen co si ho "zaměřím" a chystám se po něm skočit, řádně zafouká vítr, takže když se odrazím, abych ho chytila, ve finále skončím na zemi stejně jako předtím Stínová, akorát že o něco tvrději- byl to přeci jen pád ze skoku. Trošku to bolí, ale spíš málo, proto se převalím na záda a vesele se na Stínovou zazubím, aby pochopila, že se klidně smát může, že si ze sebe umím dělat legraci. Zavrním a začnu se převalovat na zádech ze strany na stranu, přičemž vrhnu rychlý pohled směrem k "strejdovi", Kometě a ostatním. |
| |
| Hra vesele se zazubím, když si všimnu, jak je ta druhá šikovná. Ona se vyrovná Stínové a je o tolik mladší... no teda.. Skočím velkou silou po listu, který přeskočím. Místo toho vrazím do zrzavé kočky (Lva). |
| |
| S ostatními Pohledem sjedu od Šedopruha k Vločce. K té totiž přistoupí Stínová. Vločka se ostražitě naježí, ale to se jí vůbec nedivím. Když ji však Stínová pozdraví, během chvilky si s ní začne hrát. Se zájmem sleduji jak si koťata našla "kořist" a začala lovit. Jsem uvolněný, nijak se o Vločku nebojím. Stínová to možná nemá v hlavě v pořádku, ale jen tak by nezaútočila. A i kdyby... Je dost malá, než aby dokázala způsobit nějaké větší zranění a já jsme od Vločky tak dva metry daleko. Od toho říčního, kterého jsem srazil, jsem byl daleko tři metry... Stínová se po lístku vrhne a plácne sebou na zem. Pobaveně prsknu a Vločka to samé celkem zdařile zamaskuje. Po lístku teď skočí Vločka, vítr ale lístek odfoukne a plácne sebou i vločka. Tentokrát v úsměvu vycením zuby a prsknu ještě hlasitěji. Stínová pak lístek přeskočí a nechtíc do mě vrazí. Je to ale spíš jako jemné pohlazení. Jemně tedy Stínovou odsunu. |
| |
| S listem Když uslyším Lvovu reakci, otočím se po něm a taky prsknu, naoko naježeně, je to spíš ale jako kdybych na něj vyplázla jazyk po lidsku, nebo to má mít aspoň podobný účinek a smysl. Stínová skočí po listu- vidím, jak mohutně se odrazila a instinktivně cítím, že to není úplně v pořádku. Taky že ne. Přelétne list a narazí do "strejdy". Znovu lehce vyprsknu smíchy, tím spíš, když ji Lev úplně v pohodě odstrčí, jako by to ani necítil. "Páni. Strejda je dost dobrej." Vydám se pomalu ke Stínové. "Myslím, že takhle bychom neulovily ani ten list, a to nás ani neslyší." Vycením zoubky v úsměvu a přivřu oči, mezitím co zamručím, směju se. |
| |
| Sledujíce hru Koukám, jak si koťata hrají... Ta Stínová se vcelku rychle zklidnila... Na to, že na tom shromáždění vypadala, že nikomu kromě Šedopruha nevěři a ani věřit nebude... Nedávám najevo, že by mne cosi pobavilo... ,,Co teď Lve?" mňouknu tiše... |
| |
| Kus od Lva ,,Pa- pardon, to byl omyl... Dala jsem do toho velkou sílu" zamňoukám, když mě zrzavá kočka odsune. Malá Stínová je tak nešikovná... |
| |
| Setkání Moc se mi nelíbí, že si ta stínová kočka hraje s naší, ale co nadělám. ,,Jdu s ní k modré hvězdě. Nemužu se jí zbavit." Odpovím Lvovi. Mluvím už docela klidně, nechci se zbytečně nervovat, i když vím že nic nevyřeším. ,,Stínoví musejí být zoufalí, jestli tam mají takových šílenců víc.." Podotknu jen tak pro sebe. ,,Půjdeme ? " Mňouknu na Stínovou. |
| |
| Temnostín Pomalu se procházíš po kočkoprázdném území Hromových skal, jež náleží Říčnímu klanu. Najednou ucítíš několik koček. Pomalu se k nic přiblížíš, ale najednou se zrádně obrátí vítr a oni tě ucítí. Skupinka Ucítíte pach divočiny, trochu jako Stínoklan... |
| |
 | Zběh prozrazen! Potuloval jsem se po území Hromoskal, přičemž vůbec nevím, kde to je. Kde to jsem? Vypadá to tu jako u Slunečních skal, ale... Opravdu to nejsou ony? Černé tlapy jsem opatrně pokládal jednu vedle druhé, hlídal své kroky. Jeden krok a můžu zahučen do studené zpěněné vody pode mnou. Brrr. Při téhle představě se mé černé chlupy naježily. Nesnáším vodu a studenou vodu z Potoka? Ne, díky, tam dobrovolně nevlezu, pokud to nebude nejnutnější. Po chvíli se mé chlupy přestaly ježil, lehly si. Mírný vítr mi jemně pohupoval s fousky. Mé světle žluté oči se zabodnuly do dáli, tam, kde byl dříve můj domov. Můj domov, můj milovaný klan. Svůj klan jsem opustil, zdejší poměry se dost změnily. Pokusili se mě zabít a pro kočky ze Stínoklanu opravdu mrtvý jsem. Kde se asi courá moje mírně praštená učenka. A dal už jí někdo normální jméno? Proč pojmenovali kočku ze Stínoklanu Stínová? Mělo to nějakej hlubší význam, nebo jen tak? Chvíli přemýšlím, jak se má, mezitím stále koukám do dáli. Poté opatrně sejdu níž do údolí, protože si všichnu hlídky Krveklanu. Nenechám se chytit. To opravdu ne. Pomalu scházím po cestě, kde poprvé ucítím pachy koček Hromoklanu. Jen tak, z rozmaru je sleduji. Po chvíli si všimnu, že stopy odpovídají třem kočkám, přičemž jedna mi přijde... Dost zvláštní, trochu hodně jako Měsíční kameny. Tak silnej pach nemá ani kočka pět minut poté, co od nich odejde, natož než dojde sem. Kdo to je? Tohle mě opravdu přinutí k dalšímu sledování. Poté si všimnu mokrých stop kočky z Krveklanu a něco odpovídající boji. Ta od Měsíčních Kamenů a ještě malé kotě se držely dál, jakýsi válečník bojoval. Poté ucítím pach dalších koček. Dva z Hromoklanu a jakýsi povědomý pach ze Stínoklanu. Že by zajatec? Přemíšlím, jestli se o to mám starat nebo ne. Stínoklan už není můj klan, ale ta kočka... V jejím pachu jde mírně cítit šílenství. Hm... Šílená kočka? Nebo spíš kotě? Chvíli se přibližuji, alespoň zjistit, jak na tom koťata ze Stínoklanu jsou. Poté jí uvidím. Vždyť to je Stínová! Srdce mi začne tlouct rychleji, ale stále jsem skryt, plný radosti, že alespoň ona žije. Vidím, že ona si s nima hraje. Takže... Kamarádí se s nima? Poté se vítr velmi proradně obrátí a já jsem prozrazen. Možná ze mě cítíte pach Stínoklanu smíchaný s divočinou, nevím moc dobře vaše schopnosti. Minimálně vycítíte spíchaninu pachu lesa a Stínoklanu. Někteří možná vycítíte, že jsem zběh. Každopádně přestávám se krýt, rázným krokem jdu k nim. ,, Zdravím hrdí válečníci Hromoklanu. A nepřišel jsem se prát..." zamňoukám hlubokým hlasem a své oči zabodnu do Stínové. |
| |
| Neznámý a nesympatický příchozí Se spokojeným mručením sleduju Stínovou. Nakonec je to i docela milé kotě. Nebo je s ní aspoň zábava. Ne, že by s ostatními koťaty legrace nebyla, ale... Tohle je ještě trochu něco jiného. Potichu sleduju, jak chce Šedopruh Stínovou odvést k Modré hvězdě. Nevím proč. Každopádně, mě osobně to připadá, jako kdyby chtěli Stínovou zavést do našeho klanu. Budu i celkem ráda. S ostatními koťaty si po obědě už hrát nesmíme. My dvě bychom snad směly... Když mě přes nos uhodí zvláštní, neznámý pach, přikčím se, zvednu ocas a začnu bojácně syčet, uši nastražené. Všimnu si, že část pachu připomíná Stínovou - já sama netuším, jak je cítit Stínový klan, ale je pravda, že Stínové se ten pach podobá, tak ti s ní asi něco bude mít společného. Najednou se zničehonic odněkud vynoří cizí kočka. Přestanu syčet ale ještě víc se přikrčím k zemi, mezitím co od ní jako od potencionálního a většího nepřítele začnu couvat. Kdybych aspoň věděla, co ten kocouří pach znamená. Jenomže právě moje neznalost ve mně probouzí ten strach! Vykulím už tak velké modré oči a zazírám na něj jako na zjevení. Bojím se o chloupek míň než normálně, protože opodál stojí "strejda", Lev, ten by mě určitě ochránil! Slova cizího kocoura mě překvapí. "Nechce se prát? Valéčníci? Přehlédl mě?" Nejistě povolím ze svého staženého přikrčeného postoje a lehce nevěřícně se postavím víc do stoje než polosedu. Stále ale vypadám ostražitě a nedůvěřivě. Nic ale neříkám. nemám do toho co mňoukat, jsem na to příliš malé kotě. |
| |
| Příchod neznámého Než stihnu Kometě odpovědět, Stínová se omluví. To je v pohodě. Mňouknu tiše a zadívám se na Šedopruha. Celý jejich klan je šílený. Ale jo, měli byste jít. První větu si zabrblám pod vousy, ale druhou už řeknu nahlas. Pak mě praští přes nos neznámý pach. Stínoklan! Naježí se mi chlupy na zádech a vysunu drápy. I přesto, že pach Stínoklanu je zastřen pachem tuláka, u Stínoklanu si kočka nemůže být nikdy jista. Původce pachu uvidíme hned za chvíli. Z podrostu vystoupí černá kočka a pozdraví. Cítím, že Vločka je neklidná, ale já se teď soustředím na nově příchozího kocoura. Opravdu je to tulák a je mi povědomý. Přejíždím ho zkoumavým pohledem. Ano, už jsem ho viděl a i o něm slyšel. Na jméno už si bohužel nevzpomenu. Vím jen, že to byl kdysi bojovník ze Stínoklanu, nyní je samotář. Ani nevím, kdy od nich odešel. Taky zdravím… Nevím, co víc mu říct. Snad něco řekne sám. |
| |
| Známý pach Do nosu mne udeří známý pach. Chvíli přemýšlím, kdo to může být, když jeho vlastník je mrtvý... Temnostín je přece mrtvej. Nemůže tu být... On je u nás nahoře, tam mezi hvězdama... Čím déle pach cítím, tím povědomější mi přijde. Nervózně pomrskávám ocáskem, přemítám co říct. ,,T-temnostíne?" vypraví ze sebe nakonec. |
| |
| Další kočka Neznímá kočka, jež pocházela ze Stínoklanu se zřejmě zná s tím kotětem. Třeba se jí ujme a nebudeme to muset řešit... Sedím, sleduji je a mrskám ocasem. |
| |
 | Vytaženo z odpadu. |
| |
| Cestička Chvíli na sebe koukáte. Stínová je nervózní, kometa naprosto netuší, kdo to je... Vločka bázlivě se koukám na nově příchozího. Díky Lvovi se tolik nebojím ale... Koukám na stínovou, která je najednou jako vxměněná. ,, Strejdo Lve? Kdo to je?" |
| |
| Další kočka Už se připravuji k odchodu, když něco ucítím. Přikrčím se, a pak přijde další kočka. Pootevřu tlamičku, abych nasál pořádně její pach, a taky trochu na výstrahu cením zuby. Jsem připravený skočit. Sice nevypadá, že se chce prát, ale.. Proč bych mu měl věřit ? Lev ho pozdraví, ostatní moc nevnímám. Já místo pozdravu jen zasyčím. Ten kocour mi někoho připomíná, možná někdy byl na shromáždění nebo tak.. Ale od nás není. A kdo není od nás, je proti nám. Přejedu ho zkoumavím pohledem, ale pořád jsem připravený ke skoku. Pak se trochu uklidním, sednu si a zatáhnu drápy. Pořád ho sleduju, nedůvěřuji mu. |
| |
| Temnostín Temnostín! Tak se jmenuje! Vzpomenu si až když Stínová na samotáře promluví. Uvolním připravené svaly a zatáhnu drápy, abych šel ostatním příkladem. „Je to samotář.“ Odpovím krátce Vločce a po Šedopruhovi šlehnu pohledem „klid“. Když se Šedopruh usadí, otočím se zpět k Temnostínovi. „Dlouho jsem tě neviděl... Potřebuješ něco?“ Podívám se na Stínovou a zpátky na samotáře. „Pokud ti jde o ní, vedeme ji k Modré hvězdě.“ Do klidného hlasu dám mírný náznak hrozby, který naznačuje, že jsme pevně rozhodnutí. |
| |
| Samotář? Lvovo přátelíčkování mne dost zmate. Co to zase je??? ,, Vysvětlí mi někdo, oč se jedná?" |
| |
| Setkání ne cestičce. Jak milé. Malé bílé koťátko jen vykuleně kouká. Přátelsky jsem zavrněl, nevím, jestli zrovna uklidňující pro kotě, ale znamenalo to něco jako ,Neboj, neublížím ti'. Zrzavá kočka se nepřátelsky naježí. já se stále tvářím klidně, nechci se tu prát. Opravdu ne. 1), nevím, na čím jsem území, 2) Nejsem jejich nepřítel. Ale ani přítel, co se toho týče... Protáhnu se, přátelsky mrsknu ocasem. Opravdu se mi nechce prát, proti přesile. Ty koťata a tu tajemnou bych možná sejmul, ale tamto jsou zřejmě tři válečníci. A sám bych tři válečníky... No, možná sejmul, ale nevyvázl bych snadno. Záleží na jejich schopnostech. ,, Noták, nebudeme se přeci prát. Už dávno se neřadím do klanů. " Řeknu. Stále nevím, co jim na to říct. A Stínová očividně není v pořádku. Naprosto jí to zvalo. Však mne přeci jen považovala za mrtvého. Pro Stínoklan mrtvý jsem. Neunesl jsem nového velitele a on nesnesl mne. Přepadl mne. A podle jeho historky mne zabil. Některé klany asi ví, že žiju, ale neví moc kde. Hodně se stěhuji. A teď jsem tady. Pak si všimnu bojechtivého šedého kocoura. Stále se tvářím přátelsky, nenechám se vyprovokovat. Nemám důvod. Ačkoliv Stínová je Stínová a on jde od ní trochu cítit. Takže jen sleduji jeho počínáni, dokud se neozve někdo další. Vypadá to, že ten Zrzavý konečně pochopil, že se nechci rvát. ,, Spíše jsem přišel, protože jsem ucítil tu podivnou směsici. Přišlo mi zajímavé, míchat Hromoklan, Stínoklan a Měsíční kameny dohromady..." Poté dodá cosi o Stínové. ,, Ono co se toho týče, byl jsem její učitel. Ale pro její klan jsem už mrtvý - takže nemám důvod brát jí sebou, nechci, aby kvůli mne byla považována za zrádce... ikdyž, jestli jde vámi..." Poslední věta nebyla řečena nejmilejš, ale nikoliv proti němu, ale proti Stínové. Pak promlví neznámá kočka, ale na to neodpovídám. Rději se v tom nebudu štourat. ,, Jak se jmenuješ? " řeknu směrem k zrzavému. Přátelsky předu. Kam jsem se to zase dostal? |
| |
| Na cestě Na jeho poznámku na promíchání koček klanů neřeknu nic. "Já vím. Jak jsem řekl, bereme ji k Modré hvězdě." Rychle se otočím se ke Kometě: "To je Temnostín, jeden samotář." Řeknu. "Ještě tady chybí Říčňáci..." Na jeho dotaz na moje jméno zkrabatím čelo. Jasně, když odešel, ještě jsem nebyl zástupcem, jen mladým válečníkem, ale že by se k němu nedonesly vůbec žádné novinky? "Jmenuji se Lev. Jsem zástupce Modré hvězdy." Sleduji, jestli se bude zdát překvapen. |
| |
| Trnobouře - příležitost utéct Plánuješ jak utéct a hlavně kam, aby tě nenašli. Když za tebou přijde jeden ze Starších. ,,Utekla Stínová. Asi s Hromoklanem. Zjisti, co se děje..." Není to zrovna důležité, když posílají tebe, ale je to pro tebe příležitost... |
| |
 | Plánování útěku - > příležitost se nabízí sama - > útěk Sedím nedaleko od doupěte učedníků. Vím, že tam nepatřím. Nepatřím ani k doupěti válečníků. Bohužel. Můj jmenovací rituál byl přerušen půli. Mám válečnické jméno, ale nejsem válečník. Takže, můžu sprintem utéct... Ne, to ne, za chvíli se vrací ze shromáždění. Kočky se vrátí ze shromáždění a po chvíli za mnou přijde jeden ze starších. Něco o ztraceném kotěti. Vždyť je to ten blázen, ne? Pro tu se nemá ani cenu vracet. Stejně jako nemá cenu mě kamkoliv posílat... Nakonec se protáhnu kapradím, abych ze sebe alespoň trochu očistil pach klanu a hupky dupky zjistit, co se stalo, kdyby mě někdo sledoval. Zdejchnu se až potom. |
| |
| Trnobouře - zběsilý úprk směr Hromoklan Rychle utíkáš pryč k Hromostezce. Cestou vidš hlídku vašeho klanu, ale nechají tě projít. Možn slyšeli, že se něco stalo nebo že se něco děje. Začínají tě bolet nohy, když dorazíš k Hromostezce. Bílé ouško - ranní zima Spíš. Dneska ti mají přidělit učitele a jsi z toho celý nervózní. Ještě je hodně brzo, ale tebe vzbudí zima. |
| |
| Živý mrtvý... Nemrtvý???? Stále koukám na svého učitele, považuji ho za přízrak. Řekli mi, že je mrtvý. Lhali mi? Krev se mi začne vřít v žilách. Tvrdili mi, že můj učitel je mrtvý. On. Jediný z klanu, kdo se mnou mluvil. Vy jen cítíte můj vztek a jak se mi zježily chlupy. |
| |
 | Tábor Hromoklanu Ráno se zimou probudím, hlasitě zívnu. Ani si moc nevšímám ostatních sourozenců a koťat, která tu semnou jsou. Jsem plný napětí, takže vyběhnu doprostřed tábora, posadím se a začnu se rozhlížet. Všechny známé, kdo jsou vzhůru, pozdravím dloubnutím čumáčkem a začnu si olizovat tlapku. Nevím, kdy bude jmenovací ceremoniál, kdy mi přiřadí učitele, takže se procházím po táboře a vše si prohlížím. Jsem úplně naplněný napětím, štěstím ale i strachem. Co když mi přidělí nějakého totálního rasa, který ze mě sedře kůži ? Ale ne, tak zlé to snad být nemůže. Takže jen chodím po táboře a bavím se s ostatnímy koťaty. |
| |
| Sraz vší havěti na cestě Pozoruju, jak si Lev v klidu promlouvá s dalším příchozým. Jen vykulím oči, a trochu se v sedě uvolním. Je mi jasné, že chovat se nepřátelsk je zbytečné, protože mi přijde že každou chvilku z nebe slétne zbytek stínového klanu a začnou si olizovat drápy. Lve ? Vypadá to, že to máš pod kontrolou. Můžu vyrazit se Stínovou ? Optám se zkušeného válečníka. Přitom se otočím na Stínovou a mrknu na ní. Přilehnu k zemi a položím si hlavu na packy, jaksi nabírám energii. Zvláštní, za jeden den potkat dva zběhlé od stínových. Na můj vkus až moc zvláštní. Začne mi docházet možná past. Je možné, že je to pravda, ale mě to stejně nepřijde moc normální. |
| |
| Cesta - > hlídka - > Hromostezka Utíkám, abych tam byl co nejrychleji. Blížím na území čtyř dubů, kde se pokusím běže podle pachu. Cestou potkám hlídku, ale jen jim pokynu hlavou, popřípadě odpovím, že mám úkol. Snad mi to uvěří, když to je pravda. Ten štiplavý pach poznám už z dálky. Hromostezka s monstrama na ní. Doufám, že takhle ráno jich tam bude málo. Myslím, že tu je někde podchod, bohužel jsem ještě nebyl na shromáždění. Na monstra chvíli koukám v klidnější chvíli se pokusím přeběhnout. |
| |
| Trnobouře - čtyři duby Doběhneš ke čtyřem dubům, kde po chvíli pátráš po pachu. To, jak tu bylo hodně koček tě mate. Stínovou ale nakonec najdeš a vydáš se po její stopě. Vítr je blbě proti tobě, takže se orientuješ jen podle toho, km šla a co dál. Spolu s ní cítíš kočku z Hromoklanu (šedopruh). A oni cítí tebe, protože jsi blbě proti větru. Sraz kecalů na cestičce Ucítíte pach dalšího kocoura. Ze Stínových. Ještě jste ho nepotkali na shromáždění, takže to pravděpodobně bude malé kotě. O tom, že to je notorický zdrhač nevíte. Stínová to ví, Temnostín si ho možná pamatuje jako malinké kotě, Trnáka, který by se přibližně v tuhle dobu měl stát válečníkem. |
| |
| Cesta - > Čtyři duby - > Hromoklan U čtyřech dubů se snažím zachytit pach Stínové, ale tolik jiných neznámých koček mě mate. Přece se jen tak nevypařila, že ne? Nakonec ale najdu, co hledám. Vyrazím rychle to její stopě. Kočka z Hromoklanu mě znervózňuje. Doufám, že z ní v boji nejdříve vypáčim co se děje a poté budu jednat podle situace. Stále se blížím. Ale potom... Co??? Zůstanu opařen stát. Množství koček předemnou opravdu není dvě kočky z čehož jedno kotě. Pozorně zavětřím. 4 kočky z Hromoklanu, 2 ze Stínoklanu, 1 z... Měsíčních kamenů??? Proč je tu ještě někdo! A kdo to byl u měsíčních kamenů?? Po chvíli větření mi dojde, že ten pach... Jeho vlastník je mrtvý... Co se tu děje? Vy, co cítíte můj pach víte, že kromě toho, že jsem kousek od vás jsem se začal bát. |
| |
| Bílé ouško - tábor Moc koček ještě vzhůru není, jenom hlídka a jeden další válečník. Sedí kus od doupěte válečníků a protahuje se. Poté se posadí a znuděně kouká, kde se co děje. Je na něm ale vidět nervozita. Válečníkem není příliš dlouho, ale možná jeho dostaneš jako učitele. Jmenuje se Tygří ocas. Víš o něm, že je přátelský a rád si s někým hraje. |
| |
| Pomoc! Když k nám vítr zavane pach Stínoklanu (dalšího), začnu být nervózní. Budu mít průšvih, jestli to je někdo z válečníků. Což bude. Učedníka by sem neposlali. Zjezí se, ale už ne tak vzteky jako strachy. Ale kdo to je? Po chvíli mi to dojde. Trnobouře. Ten poloválečník. Počkám, až přijde tak, aby mě slyšel. Poslali tě oni, nebo jen zdrháš?? Prsknu. |
| |
| Tábor Všimnu si Tygřího ocasu, a potichu se za ním přikradu. Dloubnu ho čumákem do boku na pozdrav. Dobré ráno Posadím se. Jaktože nespíš ? Optám se ho, a po očku pokukuju po doupěti válečníků, kdo tam je a jak to tam vypadá. Těším se, až si tam taky budu takhle vychrupovat.. Napadne mne, a představím si sebe ležícího mezi válečníky. |
| |
 | Tábor Jsem nervózní a ještě k tomu mi je zima. Perfektní dvě podmínky pro to, abych nemohl spát. Modrá hvězda mi naznačila, že budu mít možná někoho z koťat jako učedníka. Nemohl jsem tomu uvěřit, že bych měl učedníka, když jsem sotva válečník. Vím, že koťata jsou 4. Ale víc nevím. Ať dostanu něco, co umí myslet, prosím... Všimnu si, že se ke mě pomalu krade jedno z brzoučedníků. dělám, že jsem si ho nevšiml, nezkazím legraci. Dobré i tobě... Otočím se k němu, dělám, že jsem z jeho stopovacího výkonu ohromený. Je zima a já jsem nervózní, při téhle kombinaci spát nejde. Nebráním mu ve studování doupěte, sám jsem taky býval zvědavý... |
| |
| Tábor Tak to jsme dva. Nervózně zaškubu ocáskem. A proč jsi nervózní ? Zeptám se, proto že mi zezačátku nedochází že je dneska jmenovací ceremoniál. Vypadá velký na účedníka, ale mladý na válečníka, takže nedokážu odhadnout, jestli z něj bude válečník nebo bude mít učedníka. Není mi zima, protože mám docela hustý kožíšek, oproti většině ostatních kteří mají velmi krátké chloupky. |
| |
| Tábor Můj ocásek jen nervózně lítá sem tam, sem tam. Hvězda mi naznačila, že budu mít možná učedníka... Jo, a pak mě nevzala na shromáždění, aby hlídal tábor. Což bylo fakt milý... Jsem přikrčený, takže hlavu budu mít jen o něco výš než on. Ocásek stále lítá všude možně. Kotě zřejmě pořádně neví, co se bude dít. Každopádně jsem ještě ani nezjistil, co se dělo na shromáždění, hlídal jsem. Mírně se oklepu. Není poznat, jestli nervozitou nebo zimou. |
| |
| Tábor Zajímavý, takže potenciální učitel. Zamyslím se a usměju se. Nepřítomně si ho prohlédnu od hlavy až k nohám, a zase nahoru. Takže je to už válečník. Trošku se ještě pousměji nad tím, jak se oklepe. Podle mě je to zimou, a usmívám se proto, že mě tolik zima nebývá. Jaké to je ? Myslím, být válečník... Optám se ho, a dívám se mu přímo do očí. |
| |
| Tábor Stále jsem přikrčený, ale ocásek ve svém lítání zpomalil tempo. Furt je to ale nervózní lítání, ne už však tolik. S přimhouřeným výrazem sleduji kotě. Vypadá, že není až tak hrozné... Sice jsem ještě neviděl ostatní, ale tohle ujde... Očividně mu příliš není zima, což mě mírně štve. Ale co, zase se zmoklej déle suší. Um... Jaké to je být válečníkem? překvapeně zopakuji otázku Popravdě je to více dřiny než být učedníkem, protože jako učedníka tě posílali méně na lov a hlavně s někým... |
| |
| Tábor Trošku se podivím jeho odpovědi. Vím, že to tak nějak bude, ale stejně si to nechci připouštět. Chci být válečníkem. Jako ostatní koťata. Třeba na shromáždění to může být dobré, poznat ostatní klany.. Napadne mne. Trošku se divím, proč je přikrčený, ale nevadí mi to. Já stejně ještě nejsem ai učedník, takže co Zamyslím se. Ale za pár hodin budu. Mrsknu ocáskem, zeširoka zívnu a protáhnu si přední tlapky a zároveň s tím i záda. Nebude se mi třeba špatně lovit s tímdle bílým kožichem ? To mě myš uvidí přez celý les ne ? |
| |
| Tábor Popravdě jsem přikrčený, abych se lépe zahřál. Ocáskem furt mrskám sem tam, sem tam. Asi bych se měl uklidnit... Což mi naprosto nejde. Pak si všimnu jiné věci. Lev se Šedopruhem tu od večera nebyli. Navíc nad mýtinkou se vznáší podivný pach. Jako Měsíční kameny. Co to tu dělá? Že by byla Hvězda u kamenů? To by nestihla... Budeš si muset dát pozor a plížit se zezadu, jinak to bude dobrý... Bílý vichr... No, chodí spíše na hlídky, ale taky loví... Asi si všimneš změny v mém chování, že jsem ztuhl, přestal mrskat ocáskem a mírně zpozorněl... |
| |
| Tábor Hm.. Zavětřím, ale moc toho necítím. Všimnu si válečníkova chování, a docela mě to zmate. Rozhlédnu se po táboře, zda se něco neděje a taky abych zjistil, kdo už je vzhůru. Děje se něco ? Optám se pro jistotu. Dál šlehám ocáskem o zem a rozhlížím se okolo. |
| |
| Tábor Něco tu visí ve vzduchu, jsou tu cítit měsíční kameny... Maminka ti asi vyprávěla o kamenech, které jsou v podzemí a v noci září. Přemítám, jestli by hvězda měla čas od shromáždění zaběhnout tam. Hlavně ale proč by tam šla? Klanu velké nebezpečí nehrozí... Pak si vzpomenu, že stále nevím, jestli se tam něco dělo. Na shromáždění jsem nebyl a stále mi nikdo neřekl, co se stalo...¨ Nebo ano? Můžeš to vzít jako první trénink... Zavětři. Určitě cítíš i něco jiného než normálně... |
| |
| Tábor O kamenech jsem už slyšel, jen o nich toho moc nevím. Ocásek se mi přestane pořád kroutit, a obmotám si ho kolem tlapek. Tak jo. Natáhnu krk, hlavu natočím nahoru, takže je vidět ta spousta delších chlupů pod krkem. Začnu čenichat, a něco ucítím. Je to jen velmi slabé, tedy aspoň pro mě. S otevřenou tlamičkou se zhluboka nadechuji, je to takový pro mne zvláštní, až příjemný pach. Snažím se ho co nejvíce zapamatovat. Máš pravdu... Je to takové zvláštní. Odpovím, zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Soustředím se na ten slabý pach, který mě podivně uspokojuje, a zároveň se mi chce skákat a tak nějak mám dost energie. Otevřu oči, narovnám hlavu, protáhnu si krk a ocásek nechám, kde je. Asi nevíš, proč to tu je, že ? |
| |
| Další ze Stínoklanu? Ten šedý se Stínovým kotětem vypadá, že asi půjde. Za celou dobu jsem pochytila asi tak to, že tamten černej má být údajně mrtvej a byl to učitel toho kotěte. Přijde mi divné, že jsou už dva stínoví na tomhle území. Území klanu, kde teď mám domov... Ten vypadá, že si nemyslí, že jsem z Hvězdoklanu, možná to maskování pachů s Hvězdou pomohlo. Nebo alespoň trochu. Když si všimnu dalšího pachu, už mi po začne připadat naplánované... Jako by někdo tohle setkání chtěl... Vzhlédnu směrem k polednímu slunci. Hvězdoklane, hvězdoklane... je tohle naplánované? Poté se zadívám směrem k původci nového pachu a zježím srst. |
| |
| Tábor KLidně sleduji, jak se kotě snaží napodobit větření. Je mi jasné, že ještě toho příliš nevycítí, ale ty kameny... je to silný pach, takže by alespoň trošku mohl pochytit, že to není v pořádku sám. Ale času dost, on se to naučí... Nakonec přecijen něco ucítí. Povzbudivě na něj mňouknu. Dobrý výkon.. aˇž budeš trénovanější, poznáš to beztoho, aniž by ti to někdo řekl... Pak se ještě zeptá na to, proč tu je.. Právě, že nevím, to je to zvláštní... Modrá hvězda už nebývá tolik cítit, když jde on nic, navíc... neměla by čas tam zajít... |
| |
| Tábor Až se vzbudí Modrá hvězda, tak se jí můžeš zeptat. Napadne mne, že by to mohla velitelka vědět. Ta představa, že to budu moc sám od sebe vycítit, mě opět přivede k myšlence, že dneškem už nebudu jenom malé koťě. Kdy už to bude ?? Pořád se ptám, i když vím, že mi v mé hlavě si nikdo neodpoví. Ale stejně se nesmírně těším, a krev ve mě nadšeně pumpuje jako nikdy předtím. |
| |
| Modrá hvězda Asi už to jsou zákony schválnosti, ale co jsi to dořekl, zrovna jsem mířila k doupěti válečníků. Když uvidím vás dva kus od doupěte, přijdu k vám. Poslední část rozhovoru o pachu jsem slyšela. Částečně tím zdrojem jsem, jak jsem se otírala a Kometu a navíc jsem byla dál v tom doupěti, které po ní bylo cítit. Lev našel jednu tulačku, která dost dlouho žila u Měsíčních kamenů. Není to mazlíček, spíše... původně asi byla v klanu, ale vyrůstala sama... Snd mi na tohle někdo skočí... |
| |
| Modrá hvězda Jakousi záhadou přímo poté, co zmíní hvězdu, hvězda vyjde ze svého doupěte a přijde. Je to zajímavé, jak si to načasoval... Když zamíří k nám, poslušně se ukloním. Žeby nám něco chtěla? poté se na ní překvapeně povídám... Pronese něco o tulačce. Tuláci! Nedá se jim věřit! Modrá Hvězdo, co s ní bude dál? Já bych jí v klanu nenechával... Může to být léčka... |
| |
| Tábor Všimnu si mírně nejistého tónu Modré hvězdy, ale věřím jí, je to přece velitelka, a jestli má důvod ke lhaní, je určitě velmi důležitý. A to byla u nás v táboře ? A kde je teť ? Jelikož jsem ještě malý, tak jsem až moc troufalý. |
| |
| Modrá hvězda U těch dvou Teď? Teď odešla se Lvem na lov... A ano, můžu jí věřit, Tygří ocase. Druhá část věty je strohá. Nemůžu říct, že mi do dokázala, ptali by se jak... Je tam Dráp? Kývnu hlavou k pelechu válečníků |
| |
| Tábor Modré hvězdě tedy plně důvěřuji. Když se zepá na Drápa, nahlídnu do doupěte, ale v té hromadě chlupů naskládaných vedle sebe ho nepoznám. Kde jinde by byl ? Huáááá, za nějaký delší čas se tam budu taky válet... Mám sto chutí se zeptat Modré hvězdy, kdy bude ceremoniál, ale držím jazyk za zuby. |
| |
| Tábor Může věřit? A důvod? Víte jistě, že jí lze opravdu věřit? utrousím už spíše potichu. Válečník jsem teprve chvíli a nejsem zrovna v postavení, kdy bych jí mohl odporovat. Snad se přesvědčím sám... Kouknu se směrem k doupěti. Z mého pohledu jdou drápova široká ramena vidět dost dobře. Ano, je tam Odpovím, i když nevím, proč se ptá. |
| |
| Modrá hvězda Kus od doupěte válečníků Je vidět, že Tygří mi nevěří. Ano, vím to jistě a přestaň být drzý, jsi jen trochu větší kotě. Odvětím mu rychle. Signál, aby toho nechal dříve, než bude průšvih. Na odpovědi při shánění Drápa se jen mile "usměju". Kde jinde by byl? V táboře, na hlídce, na lovu, v léčitelském doupěti, u starších na náštěve, ve školce - i když to u Drápa nehrozí -, je toho hodně... Přiskočím ke vchodu, přičemž mě ještě slyšíte... Vstávej! Dneska nemám hlídku, bílý vichře... je vidět, že Dráp ještě spí. Drápe! syknu Um.... Modrá hvězdo?! Dráp okamžitě vyskočí. Tak zaprvé, myslím, že mezi mnou a Bílým vichrem je rozdíl. Zadruhé, jdi na lov, musíme shánět potravu na bezlistí. Najdeš Lva... Dráp zmizí v kručinkovém tunelu |
| |
| Tábor Um... Modrá hvězdo ? Natočím tázavě hlavu. Mohl bych vědět, kdy bude ceremoniál ? Optám se nevinně. |
| |
| Modrá hvězda Přijdu k tobě. O tom, jak jsem ztrapnila Drápa mlčím. Ano? Po tvém dotazu pobaveně mrsknu vousky. To bys chtěl vědět, co? Mňouknu a zahledím se na nebe Asi až se vrátí Lev z lovu.... |
| |
| Tábor Kývnu, a přeze všechnu chuť zeptat se kdy to bude se otočím, převalím na záda a pořádně si o zem podrbu záda, pak se posadím, oklepu a začnu si olizovat špinavý dlouhý kožíšek. Přitom po očku pozoruji ostatní, hlavně Modrou hvězdu, protože mě tak nějak instinktivně zajímá, co bude dělat, kam půjde a jestli to bude něco zajímavého. Asi to teda bude jenom to, že odejdu do doupěte, ale já se nechám napínat. |
| |
| Tábor Hromoklanu, velké posunutí/ Všichni / Trvalo to až do západu slunce, když se u vchodu do tábora objevilo několik koček. Lev, Šedopruh, Černý, Dráp, Vločka a jakási stříbrná kočka, kteří nesli večeri - úlovek. Spolu s nimi tu byly ještě další tři kočky. Jedno kotě s myší v puse, co se drželo u Šedopruha, které šlo volně. A poté dva zajatci, oba černí jako uhel. Šli mezi těma ostatníma jako zajatci. Modrá hvězda nečekala a svolala shromáždění. Nejprve řekla o přijetí "tulačky" od měsíčních kamenů do klanu. Řekla, že je hodná být jako válečnice. Představila ji jako Stříbrnou kometu. Poté nechala skupinku na výpravě, aby jí nějak zkráceně řekla, co se stalo (dlouhou verzi si nechá říct o samotě). Stínovou (kotě) přijala do klanu jako učedníka, co zatím bude mít výcvik tak různě, bez učitele. U temnostína váhala, ale nakonec ona i s Trnobouří skončili jako zajatci. Ale ne zrovna moc hlídaní. Jen jim bylo zakázáno opustit tábor či svoje místo pod jakýmsi stromem. Poté došlo na zařazování. Šedopruh dostal Kapradíka, Ohnivák Popelušku, Proužek Rychlíka a Tygří ocas Bílé Oušku. |
| |
| Tábor Hromoklanu Tak a teď toho mám tak akorát dost... Pomyslím si, když se objeví další Stínový. Podrážděně prsknu a naježím se. Rozhodně se nesnažím skrývat, že už mě to štve. Nechám je, ať si to vyřeší mezi sebou. Kdyby se začali prát, tak zasáhnu, ale vybavovat se mi s nimi nechce. Nakonec... ani nevím jak se to stalo, ale jsme na cestě k táboru Hromoklanu. Modrá hvězda svolala shromáždění. Řekne všem o přijetí Stříbrné komety a že se bude hodit jako válečník. Pak si nechá převyprávět, co se stalo na výpravě. Nějak stručně ji popíšu začátek, ale konec nechám dovyprávět někoho jiného. Zeširoka zívnu, vidina pelechu mi začne připadat neskutečně lákavá. Přinutím se podívat se na zařazování a běžím si lehnout. |
| |
| Cesta - Tábor Nejprve se tam objeví další stínový. Mám už z toho zmatek. Myslela jsem, že jsme na území Hromoklanu... ale jsou tu jen samí stínoví... Dříve, než se strhne bitva se tu ale objeví kocour z Hromoklanu. Nejdřív vypadá, že nás tu všechny povraždí, ale po chvíli přesvědčování mě přestane brát jako cizince. To, že mě přijala Hvězda nic nemění na postojích ostatních... Pro ně jsem kočka co žila u kamenů. Najít se budu muset zbavit toho pachu... Jdeme do tábora, ale cestou ulovíme. Temnostín a ten druhý stínoví si nemohou nic ulovit, jejich úlovek jim sebral Dráp. Stínové se nakonec i něco povedlo, to jí nechali. Do tábora se dostaneme až když se setmí. Hvězda svolá shromáždění, při kterém mne prohlásí za válečníka a kotě za učedníka. Poté přiřadí několik jiných koťat jako učitele. Poté ukončí přiřazování a nechá mě jí povědět co všechno se vlastně stalo... |
| |
| Úprava rozzařování: Śedopruh dostal jako učedníka Mechovou |
| |
| Tábor Hromoklanu Když dorazíme do tábora, jen tak pro sebe si oddechnu. Když je pak velké shromáždění, jen přikivuji při přijmutí stínové a tamtech zajatců. Ale vůbec se mi nelíbí, že se k nám má připojit ta kočka co smrdí po kamenech. A ještě k tomu jako válečnice.. Nesouhlasím s tím. Ale nesouhlasím s tím tiše, nechci vyvolávat zbytečné šarvátky. Copak jsem jediný, kdo si myslí, že nám neříká celou pravdu ? Zazoufám si pro sebe, a pak dojde na zařazování. Dostanu Mechovou, určitě jsem ji už někde viděl, tak vím, jak vypadá. Jsem z toho nadšený. S úsměvem se pokouším najít pohledem Mechovou. Trošku si teť připadám jako takový šedý Lev, i když to byl vždy krom učitele takový můj rival. Ale mám ho rád. Když shromáždění zkončí, ještě chvilku jenom tak sedím na místě a koukám se kolem. Po chvilce se s úsměvem zvednu, a se zvednutým ocáskem po táboře hledám mechovou. Pokud ji nenajdu.. Tak ji prostě hledám. Pokud ji najdu, tak si k ní stoupnu, a se vší tou pýchou se na ni usměju. Nemluvím, čekám, až něco řekne první ona. V hlavě se mi honí spousty vzpomínek na měsíce tréninku s Ohnivákem, a koneckonců i Havranem, a přemýšlím, jestli to bude podobné. Je na mě asi vidět, že jsem trochu zasněný, ale jsem při smyslech, co to jen jde. |
| |
 | Tábor Hromoklanu Byl příjemný večer. Seděla jsem na stromě na kraji tábora. Neurčitě jsem houpala tlapkou do prázdna a zamyšleně sledovala suk na větvi. Zrovna jsem docházela k závěru, že vypadá jako Drápovo pozadí, když přímo pode mnou prošla skupinka vracející se do tábora. Není jich nějak moc? Podle kroků alespoň o tři kočky víc. Pachy jsem odsud necítila, tak jsem se otráveně přestala věnovat tomu velezajímavému suku a podívala se dolů. Tři stínoví? Neznám je... I když ten jeden bude asi samotář. A nějaká stříbrná kočka, která si to našlapuje, jako by jí lesní podrost měl za každý tvrdší krok kousnout. Usoudila jsem, že to není až tak zajímavé, ale Hvězda pravděpodobně svolá shromáždění, takže jsem počkala až trochu poodejdou, a pak jsem mrštně seskočila ze stromu a vlažným krokem jsem se vydala k Vysoké skále. Měla jsem pravdu, Modrá hvězda už byla nahoře a právě se nadechovala ke svolání shromáždění. Sedla jsem si opodál, abych nebyla moc na očích a vyslechla jsem si novinky. Ta tichošlápka byla přijata jako válečnice. Stříbrná kometa? Moc nóbl jméno, usoudila jsem. A od Měsíčních kamenů? To je zajímavé. Dva černí válečníci od stínů zůstali v táboře jako zajatci. Skvělé. Jenže pak Modrá hvězda začala rozdělovat učedníky, tak jsem se radši tiše vzdálila do válečnického pelíšku. Chvíli jsem přemýšlela o dnešních událostech, ale brzy jsem usnula. |
| |
| Cestička -> Dráp -> Tábor Stínová s nimi jde dobrovolně. A ten "Stínový" je fakt ten, kdo měl být mrtvý. Takže nám v klanu lhali. Hlídka ho nezabila... Usoudím, že jich tu je dost, navíc většina z Hromoklanu, Stínová jde s nimi dobrovolně, ta od Měsíčních kamenů je asi taky jejich a Temnostín... Kdo ví, na čí je straně? Šest a Temnostín. Ani kdyby byl na mé straně, nepomůže mi. vím, že tady mi nepomůže "zdrhám od svého klanu". Tady pomůže jen rychlý úprk. Mlčky stojím. Tak daleko konečné svobodě, ale musel bych se probojovat. Sklopím hlavu a s ocasem mezi nohama se otočím a pomalu jdu zpátky, odkud jsem přišel. Měl jsem jít pro Stínovou, ale snad jí s vámi bude dobře... Mňouknu tiše. Poodejdu pár kroků, než mi přistane kdosi na zádech. Další kočka z Hromoklanu. Dráp. Už jsem o něm slyšel z vyprávění. Nechám se odvést jako zajatec. Je to trapné, ale možná lepší, než se vrátit s prázdnou do tábora Stínoklanu. Cestou se loví, ale můj úlovek mi sebere Dráp. V táboře mě jejich velitelka prohlásí za zajatce. Možná mi dovolí se k nim po čase přidat... Odejdu bezeslov na určené místo. |
| |
| Tábor Hromoklanu Při zařazování se cítím hodně nervózně. Jako děti při rozbalování dárků pod stromečkem.. Ne, todle přirovnání se nehodí. Zvlášť pro nás. Je to hrozná atmosféra, a když zjistím, že za učitele mám Tygří ocas, vůbec mi to nevadí. Myslím, že vím který to je, mluvil jsem s ním, tedy jestli to byl on. Byl to on. Když se shromáždění rozpustí, nadšeně se zvednutým ocáskem pomalu dojdu k Tygřímu ocasu. Tak tedy znovu... Ahoj. Řeknu nadšeně. Chtěl bych toho říct hodně, vykládal bych mu celou noc, ale nějak to ze mě nechce vylézt. Tak jen čekám, co a jak tedy bude. |
| |
 | Tábor Hromoklanu Procházím se pyšně po táboře, kožíšek se mi ježí očekáváním. Konečně jsem se stala učednicí. Se zdviženým ocáskem se přiženu k ostatním učedníkům. Radostně zavrním a pogratuluji svým kamarádům ze školky, Popelušce a Rychlíkovi. Všimnu si i podivné nové učednice. Hm, prý "Stínová". Proč jí Modrá hvězda nepřidělila učitele? A odkud vůbec je? Zmateně zavětřím zvláštní, nakyslý pach. Ještě jsem nebyla za hranicemi našeho území, takže pachy jednotlivých klanů rozlišit nedokážu. Za chvíli však zahlédnu Bílé ouško, takže běžím za ním. Jak je vidět, už našel svého učitele. Kde je můj učitel? Rozhlédnu se. Na opačném konci mýtiny se, kousek od Vysoké skály, prochází velký šedý kocour. S hlavou vířící myšlenkami se k němu vydám. Usmívá se, jako kdyby mě zrovna hledal. Dívá se na mne hrdým pohledem žlutých očí, ale vypadá trošku zamyšleně. Zavrním a dotknu se nosem jeho srsti. Pak s hlasem roztřeseným očekáváním konečně promluvím. Ahoj. Ty jsi Šedopruh? Takže jsi teď můj učitel? Opět radostně zavrním, aniž bych čekala na odpověď. Oči se mi rozzáří a vzpomenu si na to, co jsem slyšela od svých kamarádů: že první učednická výprava je obvykle obhlídka teritoria Hromových. Nemůžu se dočkat! S nadějí v očích se podívám na svého učitele. Půjdeme prozkoumat území? Viď, že ano. Tentokrát ztichnu a čekám, co mi Šedopruh odpoví. Vesele si protáhnu tlapky. Svrbí mě očekáváním. Kéž bychom vyrazili co nejdříve, na objevování teritoria jsem se vždycky těšila. |
| |
| Tábor Hromoklanu Když spatřím, jak se ke mě Mechová přibližuje, vyčistím si hlavu a vrátím se do reality. Ahoj. Ano, já jsem Šedopruh, tvůj učitel. Usměji se na malou učednici. No tohle... Jako kotě jsem se vždycky těšil, až to řeknu. Pak se mě Mechová optá na prohlídku teritorií. Vzpomínám si, že první výprava se Lvem byla taky taková. Měl jsem v plánu jít až ráno, ale když je ještě spousty času.. A hlavně, když vidím, jak Mechová nervózně našlapuje a protahuje se, tak prostě nedokážu odolat. Myslím, že bychom měli.. Sklopím hlavu k zemi jako že se nebude nic dít.. Jít hned. Ušklíbnu se na ní. Lev nás taky čas od času takhle děsil. Ne že bych si to chtěl na Mechové kompenzovat, ale co nadělám. Pomalu se vydávám k východu, ale pořád si Mechovou nadšeně prohlížím. Čekám jistý nával otázek. Všechno mi připadá takové povědomě zvláštní. Už jsem to jednou zažil. |
| |
| Večer Den byl nudný a plný hlídání tábora a krátkého lovu kousek od něj. Nakonec se ale večer dočkám zařazování. Jo, super, mám učedníka... To je ten, se kterým jsem ráno mluvil... Hm, shoda náhod? Sednu si za začnu ho hledat, když ke mě přijde. Ok, jako první je vždycky obhlídka. Asi si dáme lehčí lekci už teď, ne? Menší obhlídku teritoria, určitě má dost courání se po táboře. Všimnu si, že Šedopruh s jeho učednicí právě odchází. Pojď, možná můžeme jít s nim... zvednu se a dojdu k Šedopruhovi. No, tak mě napadlo, že bychom mohli jít spolu, už se brzy bude stmívat, tak ať necouráme oba sami tu samou cestu, ne? Mňouknu zvesela. |
| |
| Tábor Hromoklanu Když už se chystáme odejít, objeví se Tygří ocas s Bílým ouškem. S návrhem, že bychom mohli jít spolu velmi souhlasím. Nevidím jediný důvod, proč ne. Usměju se na všechny tři okolo. Prohlédnu si Bílé ouško. Nechtěl bych mít bílý kožich. Napadne mne pohrdavě, ale hned se uklidním, vždyť on za to nemůže. Odvrátím od něj zrak, a vsunu se někam mezi Tygří ocas a Mechovou, abych mohl současně mluvit s oběma. Jsem otevřený otázkám ze všech stran, ale to, kudy půjdeme, s radostí nechám na Tygřím ocasu. Taky se hodně koukám po Mechové, nechci, aby se mi ztratila, a chci hlavně vědět jestli jí například nevadí to, že půjdeme spolu. Podle mě to je jenom k dobru, aspoň si bude moct popovídat se svím vrstevníkem. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
| //Nerušit. Máte tu takové... pomalejší tempo... Ubohá Stínová je opět bez učitele. Dívají se na Stínovou pohrdavě, protože Stínová je z jiného klanu. A to jim nic neuděla. Navenek se tvářím spokojeně, nesu si ulovenou myš. Temnostín žije. Stínová má zptáky svého učitele. Teď bude moci pokračovat ve výcviku, jen se svým učitelem. Konečný vývoj se mi nelíbí. Můj učitel tu je jako zajatec, i když mne přijali. Ale nedovolím si prskat. Jen se lítostivě podívám k těm dvoum. Snad bude Temnostín brzy přijat a Stínová bude mít zpět svého učitele. Stojím na té mýtince a přemýšlím kudy kam. Neím, kde je jaký pelech, pach jejich klanu mě celkem mate. A vím, že jim taky musím hrozně "smrdět". |
| |
| Jeskyně vytažena z odpadu. Pamatujte prosím na nové pravidlo. Pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, jeskyně bude automaticky ukončena. Laakii - admin |
| |
| Tábor Hromoklanu Vyskočím a hrnu se kručinkovým tunelem ven z tábora, když nás zastaví Tygří ocas s Bílým ouškem. Šedopruh přijme jejich nabídku na společnou výpravu. Potěší mě to, bílého kocourka znám ze školky. S očekáváním se zadívám na Šedopruha a opět nadšeně přešlápnu. Nemůžu se dočkat, až se celá naše skupinka vydá na obchůzku teritoria. Jazyk mě svrbí otázkami, jsem na vážkách, na co se zeptat nejdříve. Půjdeme přes Hadí skály? Jsou tam opravdové zmije? Mňouknu nakonec. Chtěla bych taky vidět Čtyři stromy! Pokračuju nadšeně. Vzpomenu si na místo, kde se koná Shromáždění. Jako kdybych před sebou viděla kožíšky koček z rozlišných klanů, siluety velitelů na Velkém kameni, ucítila pachy známých i neznámých válečníků. O Shromáždění jsem toho slyšela hodně. Jednou se tam jistě také vypravím. Na nic nečekám, poklusem se vydám ven z tábora. Proběhnu kručinkovým tunelem a konečně se ocitám venku. Neuvěřitelný. Vykřiknu radostně. Nadšeně se rozhlížím po okolí. Stromy, trsy kapradí, malá mýtinka - několikrát jsem tu se svými sourozenci byla, když jsem ještě patřila do školky. Ale teď je to něco jiného. Jsem učednice. Okouzleně mávnu tlapkou do vzduchu po letící mušce. Pak se rozpomenu Šedopruha, Tygřího ocase a Bílé ouško. Schovám se za velkou kapradinu a rozhlédnu se, jestli se vydali směrem ke mně. |
| |
| Válečnický pelech Brzy jsem se zase probudila. Lev přišel do pelechu a nešikovně se o mě otřel. Pravda, asi jsem neměla spát tak blízko vchodu, ale stejně. Popuzeně jsem na něj zasyčela. Dávej pozor! ... Hm, shromáždění už skončilo? Kteří chudáci dostali ta mrňata? dodala jsem, aby to nevyznělo až tak příkře. |
| |
| Obhlídka Vidím, jak je Mechová nadšená. Klade mi stejné otázky, jako kladou asi všichni když jdou poprvé na obchůzku. Ukážu ti Hadí skály, ale nepůjdeme tam. A ano, jsou tam opravdu zmije. Usměji se na Mechovou. Pak vidím, že skočí kamsi za keřík. Vydám se jako samozvaný vůdce skupiny směrem k ní, a pak jdem (pokud nemá Tygří ocas něco proti) obhlédnout Písčitý dolík, Hadí skály a pak směrem k Hromové stezce. Nebudeme ji zatím přecházet, je nebezpečná. Pokud děcka chcete, můžete si na její krajíček sáhnout, ale nechoďte na ni, je to moc nebezpečné. Vyzvu je. Pak pokračujem podél hromové stezky, s odstupem tak tři metry. Jde od ní štiplavý pach, takže ji nemám rád. Jdeme kolo neutrálního území, a já se pořád rozhlížím po nějaké Stínové hlídce. Nemám chuť se prát, zvlášť když tu mám malinké učedníky, mohlo by se něco stát. Ukážu koťatům Čtyři stromy, křižovatku Hromové stezky kde končí území Stínových, z dálky jim ukážu Vysoké kameny, a pak pokračujeme kolem Větrných a Říčních. Kolem Říčních jdu pomalu, koukám po jedné známé, Stříbrořece. Krátký čas ji znám, neptejte se mne odkud, ale něco mě k ní táhne. Je ale z jiného klanu, a tak jdu směrem přez Písčitý dolík zpět do tábora. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
| Tábor Hromoklanu Kráčím za Šedopruhem zpátky do tábora. Zívnu a protáhu se, obhlídka mě docela utahala. Už si ani nevšímám můr a padajících lístků, které bych předtím nejspíš dychtivě pronásledovala. Navíc zjišťuji, že mám docela hlad. Když se konečně protáhneme kručinkovým tunelem na známou mýtinu, mňouknu na Šedopruha něco ve smyslu, že se jdu najíst. Odnáším z hromady čerstvé kořisti malou pěnkavu a začnu se rozhlížet po někom, s kým bych povečeřela. Všimnu si Stínové. Nejdřív mě odrazuje její cizí pach, ale na druhou stranu jsem hrozně zvědavá, proč se tahle učednice chová tak podivně. Přitáhnu z hromady myš a nabídnu jí. Ehm, nedala by sis něco k jídlu? Pohodím hlavou směrem k myši a vyčkávám na odpověď. Mezitím novou učednici pozoruji. Opravdu je cítit dost nakysle, připomíná mi to pach, co vanul přes Hromovou stezku. Rozpomínám se, že mi Šedopruh říkal, jak jsou cítit kočky ze Stínoklanu Zatímco přemýšlím nad jejím pachem, napadne mne, že dnes budeme obě poprvé přespávat v učednickém doupěti. Ta myšlenka mě přiměje radostně zavrnět - konečně jsem učednicí! Jen se nemůžu rozhodnout, jestli bych měla být ráda, nebo ne, že ve stejný den byla Hromoklanovou učednicí jmenována i tahle zvláštní kočka. |
| |
| Tábor Hromoklanu Když se konečně doplahočím do pelechu, podaří se mi otřít se o Lipovou, která na to samozřejmě popuzeně reaguje. Byla to moje chyba, takže zamumlám omluvu. Ona se zeptá, kdo dostal učedníky. "Upřímně řečeno... netuším." Přiznám a ulehnu. Najdu si pohodlnou polohu a v duchu si udělám poznámku, abych to všechno potom zjistil. Dneska byl docela náročná den. Těch pár desítek vteřin před tím, než se mi podaří usnout, přemítám o tom množství 'hodných' Stínových, co jsme dneska potkali... a samozřejmě o Kometě. Ráno se vzbudím a protáhnu se, až se svaly na mém těle zavlní. Zazubím se, když se za mnou kočky otočí. Přežitek frajeřivého mládí. Vydám se na mýtinu a rovnou zamířím k hromadě připravených úlovků. Cestou si vychutnávám hřejivé paprsky slunce na zrzavé srsti. Z úlovků vyhrabu myš a jdu se posadit k ostatním válečníkům. S chutí se do úlovku zakousnu a poklábosím s ostatními. Po jídle se rozhlížím, co bych ještě mohl udělat a nakonec zamířím k učedníkům. Povzbudivě se na ně usměji. "Promiňte, že jsem vám včera nepoblahopřál, byl jsem po celém dni unavený. Ale tak vám gratuluji teď, k válečníkům už máte jen krůček." |
| |
| Tábor Hromového klanu Skvělé. Probudí mně a ani nic neví. Natruc se k němu otočím zády a brzy znovu usnu. Ráno se protáhnu a jdu si dát něco k snídani. Vytáhnu si myš a v ústraní si jí sním. Zpozoruji Lva jak klábosí s těmi mrňousy. Ach jo. Vydám se k němu. Zdravím. Přejedu učedníky pohledem. Lve, hlásím se na ranní hlídku, pokud vím, ještě nevyrazila a nezdá se mi, že bych viděla nekoho se připravovat? Vyčkávavě se posadím a nakloním hlavu na stranu. |
| |
| Jeskyně vytažena z odpadu. Pamatujte prosím na nové pravidlo. Pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, jeskyně bude automaticky ukončena. Laakii - admin |
| |
| Učednice z Hromoklanu Sedím na mýtince poblíž učednického doupěte a sleduji tábor. Je to tu dost jiné oproti táboru Stínoklanu. Mému starému klanu. Zadívám se na Trnobouři. Utekl. Zase. A já tentokrát s ním. Pohled se přesune na Temnostína - mého učitele. Nebyl mi přidělen učitel z Hromoklanu - í snad velitelka, že Temnostín byl můj učitel? Zabraná do přemýšlení mi unikne, že nějaký velký zlatavý kocour na nás mluví. Myši poblíž čumáku si ale všimnu. Prohlídnu si tu, co mi jí přinesla a děkovně mňouknu - nějak mi z toho všeho přemýšlení nedošlo, že mám hlad. Já jsem Stínová... a ty? Pronesu mezi jídlem. Všimnu si té další, co přišla. Nějaké válečnice, co přišla za tím zrzavým kocourem. Ani nic jí neříkám. |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin |
| |
| Nerušit. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR