Dlhotrvajúce ticho ( post-apoc. zombie )
hrálo se Denně
od: 24. srpna 2014 14:24 do: 05. dubna 2015 20:02
Dobrodružství vedl(a) AMMOnym
| |
 | Nemecko....24.máj 2016.....14:55....Budova OPZ (Organizácia Poslednej Záchrany) ________________________________________ Riaditeľ OPZ : "Ten liek síce zachráni ohrozené druhy zvierat, ale k čomu nám to bude, ak vyhynie ľudstvo ?" Hlavný chemik : "Máte pravdu pán riaditeľ, ale nik nemohol tušiť, že ten vírus zmutuje. Pracoval som na tom lieku proti "novej besnote" dlho a dával som si pozor na všetky nečakané mutácie. Ten vírus sa zdal stály až do tej chvíle, kým zmutoval ?" Hlavný rozhlasový kanál Nemecka : ....šum.... Vitajte u dnešných správ. Takzvaná "nová besnota" sa stále šíri. Vedci celej Európy sa spojili, aby vyvinuli liek na túto chorobu skôr, než vyhynú všetky novo ohrozené druhy zvierat. Rádio opäť zašumelo a ozval sa hlas SBS, ktorý práve hovoril cez vysielačku na rovnakej frekvencii. "Oni...utiekli. Dostali sa von." Táto veta bola prvá predzvesť ticha. _______________________________ Živý prenos tejto udalosti sa vryl do pamäti všetkých, čo v tú osudovú chvíľu mali zapnuté prímače. Bežalo to na všetkých televíznych aj rozhlasových staniciach súčasne. Dnes už tá spomienka žije len asi v jednom milióne živého obyvateľstva našej planéty, ktorú sme niekedy mohli nazývať domovom. Vírus sa šíril rýchlo a rovnako rýchlo aj mutoval. Nikomu sa naň nepodarilo nájsť liek a tak o necelý mesiac padla Nemecká ekonomika a spolu s ňou aj celé Nemecko na kolená žiadajúc ostatné vystrašené národy o pomoc. Nikto však neodpovedal. Už nemal kto odpovedať..... _______________________________ Prešli štyri roky a vy si iste hovoríte, že sme si na život v strachu už určite zvykli, ale hlboko sa mýlite. Živých je stále menej a tí, ktorých nezožrali "besný", tí sa zbláznili. Niektorý z nás ale prežili a teraz sa v strachu schovávame a čakáme, kým pre nás niekto príde. Pri vedomí nás drží len nádej a každodenné rozhlasové hlásenie z grónskej kolónie Vitae. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Návšteva ? Ležíš doma v posteli a pozeráš na svoje zelené, drevené okenice. Premýšľaš nad slovami otca. Si naňho síce nahnevaná, ale niekde v podvedomí vieš, že na jeho slovách bolo aj niečo pravdy. Postavíš sa, prídeš k oknu a otvoríš ho. Chýba ti ten turistický ruch Benátok, ktorý bol kedysi svetoznámi. Je ráno a hladina vody sa leskne ako vždy. To jediné ti pripomína, že aj v tomto nehostinnom svete môže ostať niečo krásne nemenné. Na hladine sa pohupujú člny a okrajmi drú o vyvýšený chodník, pri ktorom rastú krátke listnaté stromy. Chýba ti dokonca aj zeleň týchto stromov. Niečo je ale inak, niečo ťa prebralo z ranného premýšľania o minulosti. Dlho si prezerala okolie hladiac na okolité domy až si si nakoniec všimla mokrých stôp na moste. Už asi rok si tu na okraji mesta nikoho nevidela a zvedavosť v tebe každou sekundou rástla. Zo skrine si vytiahla dlhý biely kabát a s pod postele mačetu, ktorú si schovala pod kabátom. Už - už si sa chystala preskúmať okolie, ale vyrušilo ťa pomalé škrabanie na dvere. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Vírus sa šíri Opierajúc sa o tehelnú stenu hladíš na okoloidúcich. Všetci majú na ústach rúška, ale ty akosi vieš, že je to prakticky zbytočné. Premýšľaš o tom, že ulice kedysi bývali plnšie turistov. Všetci na teba hľadia nechápavými pohľadmi a vyhýbajú sa ti, ako by sa báli, že ich nakazíš. Paranoja prerastala v globálnu psychickú chorobu, ktorá sa šíri médiami a rozhlasom. Blíži sa večer a ulice sa pomaly vyprázdňujú. Cítiš, že prichádza tvoj čas a tak začneš škodoradostne hľadieť na dnešných posledných okoloidúcich. V tom ťa však z kľudu vytrhne hlasná siréna, ako keby sa blížilo bombardovanie. Všetci začali inštinktívne hľadieť na oblohu a ani si nevšimli obrnené transportéry prechádzajúce úzkou ulicou. Transportér zastavil hneď za rohom, o ktorý sa sa opierala a tak si nenápadne pozorovala, čo sa bude diať. Zadné dvere transportéru sa otvorili a vybehli z neho vojaci s plynovými maskami a zbraňami Bren. Akonáhle sa otočili, všimla sis´ nápisov OPZ na chrbte. Niečo ti to hovorilo, ale viac ťa zaujali tie ich zbrane. Už si sa videla, ako jednu z nich držíš v ruke. Ako posledný z transportéru vybehol muž v bielom plášti. Tento muž mal cez ústa rúško a v rukách prístroj pripomínajúci merač krvného tlaku. V tom jeden z vojakov vytiahol megafón a hlasom tlmeným plynovou maskou prehovoril. "Podľa zákona 230B odstavec E sa teraz všetci podrobíte testu, ktorí má zabrániť šíreniu víru." Pomerne prázdna ulica sa zrazu začala plniť vystrašenými matkami z deťmi a ich manželmi. |
| |
 | soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro V noci jsem jen stěží spala a když se mi podařilo usnout, vzbudila jsem se s hrůzou, zpocená a roztřesená. Zase se mi začala vracet vzpomínka, kterak mne otec vrhl do ohně a opět se mi vybavila ta bolest, kterou mi plameny způsobily. Již zhojené rány mne pálily při pouhém pomyšlení a já nakonec zůstala jen ložit s očima neurčitě upřenýma a v mé hlavě se opakovala otcova slova. Pomalu začalo svítat. Pokoj se přeměnil v jednolitou šeď a po chvíli už předměty začínaly získávat svou barvu i přes zavřené okenice. Bylo to zvláštní ráno po probdělé noci s myšlenkami upřenými ke slovům, která jsem od svého vlastního otce slyšela naposledy. 'Jen skrze oheň se dá dosáhnout vysvobození... zní to jako blbost, ale když se varem částečně zbavíme mikroorganismů ve vodě... rány se dříve vypalovaly aby se zabránilo infekci, alespoň tak je to psáno. Heh, už zase mě nutí přemýšlet nad těmi slovy. Nesnáším ho, nesnáším ho... chtěl mě zabít, svou jedinou dceru chtěl zabít.' Pomalu jsem se zvedla z postele a začala hledat košili bez které jsem spala od doby, co jsem si záda ve spánku rozedřela až do krve. Za chůze k onu jsem si pomalu zapnula knoflíčky a cípy košile jsem zakasala do kalhot. Ze stolu jsem si vzala kožený pásek, který jsem protáhla poutky a již naučenými pohyby jej bez dalšího uvažování zapásala. "Tak tedy... dobré ráno?" Pronesla jsem tiše a rozevřela okenice. Zalilo mne světlo a vlahý ranní vzduch. Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala jsem si nezvyklé ticho. Až po chvíli jsem si uvědomila, že bych uvítala, kdyby se alespoň část toho ruchu vrátil. I přes svou samotářskou povahu bych trochu toho oživení uvítala, ale na tenhle způsob života jsem si vlastně stěžovat nemohla. V tichosti jsem oči upřela na hladinu, odrážející zlatavé paprsky slunce a po dlouhé době jsem se pousmála. Úsměv tak vzácný mi tkvěl na tváři a obdivovala jsem ten stříbrný šat, který voda měla a to i přes to, že byl každý den stejný. Po neprospané noci jsem dokázala ocenit tu krásu. Očima jsem pomalu začala zkoumat okolí, hledajíc další věci, které by mne přivedly na jiné myšlenky. Volně se pohupující čluny, stromy bez listů a... Zarazila jsem se a hleděla na stopy. Někdo tu byl a zrovna před chvílí, musel zmizet dřív než jsem otevřela okenice, jinak bych si byla všimla a kdyby tu byl dřív, stopy by byly již vysušené. Rychle jsem zavřel okenice a zapáčila je. V hlavě jsem si přehrála tři možné úniky z domu, kdyby došlo k nejhoršímu. Přední východ, zadní východ a přes střechu na vedlejší dům a tak dál. Střešní síť jsem se naučila znát bezchybně a věděla jsem jak se rychle přemístit na určené místo. Rychle jsem přešla ke skříni a vytáhla z ní starý, chemický plášť, který mi velmi dobře sloužil jako kabát. Přišel mi nezničitelný vzhledem k tomu, co všechno přežil. Další zastávkou byla postel z pod které jsem vytáhla mačetu. Sečné zbraně jsem preferovala odjakživa. Nesnášela jsem hluk, který natropily střelné a tak jsem se cítila líp, jelikož sečná zbraň vlastně slouží jako prodloužení vlastní paže. Pomalu jsem začala ukrývat mačetu, když jsem si uvědomila ten zvuk, který se ke mě nesl. Byly to přední dveře, který vedly na ulici. Zamrazilo mě, protože kdyby to byl člověk při smyslech, normálně by byl zaklepal. Nebyl čas na dlouhé přemýšlení. hodila jsem si přes rameno polní lékárnu a nastrkala do ní jak své poznámky, tak mapy. Po žebříku jsem rychle vyšplhala k otvoru na střechu a s opatrností na ní vylezla. Celou dobu jsem se kryla mačetou a v případě útoku na mou osobu jsem neváhala zabíjet, znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Pomóc Škrípanie nechtou o dvere sa nieslo celou miestnosťou. Ako si to začula, hneď si uprela svoj zrak na dvere vedúce na inokedy prázdnu ulicu. Nevedno, či od neznesiteľného škrípania lámajúcich sa nechtou o dvere alebo z myšlienky na to, čo môže čakať za dverami. Nebolo to prvý raz, čo si stála pred podobnou situáciou a tak si mala pripravený únikový plán. Ešte raz si si ho celý zopakovala a z rôznych možností si vybrala tú v danej situácii najrozumnejšiu. Čo najrýchlejšie si sa poobzerala po svojej poľnej lekárničke a ostatných pre teba nezbytných veciach. Prehodila si si ich cez rameno a vyšplhala po rebríku až k strešnému otvoru. Mala si prehľad, o tom, kam pôjdeš ďalej, pretože všetky svoje mapy si mala dôkladne preštudované a aj ten najlepší navigátor by sa chcel pýšiť tvojimi vedomosťami. Vyliezla si na strechu a už si chcela pokračovať no vtom si spozornela. Škriabanie prestalo. Spočiatku si to nevyžadovalo toľko pozornosti, ale ticho razom prerušil lámaný krik o pomoc."Po...móc! Ktokoľvek." Mohla si rozoznať mužský hlas a taktiež si poznala, že už to nie je žiadne dieťa. Hlas mal hrubý div mu pľúca neroztrhlo, no slabosť v ňom mala prevahu. Po tomto pokuse privolať pomoc, škriabanie opäť pokračovalo. Čím ďalej tým tichšie a tichšie. Teraz už ťa pri pomyslení na to, čo je za dverami nezamrazilo. |
| |
 | soukromá zpráva od Lucy Grey pro Ulice Odmalička jsem dítě ulice, vždy jsem jím byla a zřejmě i budu... pokud mě někdo neodpráskne na ulici. Vtipné, že při pomyšlení na to, si zrovna do kapes rvu pár burákových ořechů ze stánku, jehož prodavač se věnuje zákaznici. Nenápadně se stáhnu do stínu a rozdělím se s kořistí s několika menšími vyrostenci. Může jim být 15, možná více let, ale zde na ulici kradem pro sebe. "Chlapi, dneska nic moc, ale počkejte, večer vynášejí z restaurace na páté Oak street slušné bagety, které jsou pro nóbl lidi moc staré. Ozve se tichý jásot. Čtyři roky si zvykám každoročně utahovat opasek, aby dostali najíst ostatní. Během 4 let se z "nás osmi" stalo pouze "nás pět" ostatní podlehli na nemoc, když vycestovali blíže k pobřeží. Náhle se zarazím a automaticky si položím ruku na opasek, kde se mi schovává má zbraň. Tohle nebude policie, ani zásah.. tohle je něco jiného. Kluci mezitím utečou a já se krčím ve stínu zdi. Když tu náhle... "Co to ku...." nechápavě pozvednu obočí, a teprve poté, co uvidím uniformy a logo lidí, kteří vybíhají z transportérů, uvědomím si, co se děje. Dostalo se to přes moře? Jak je to možné? Všechno uzavřeli!! Stále víc se stahuji do stínu postranní uličky. Lidé se shromažďují, ale já k testu rozhodně nepůjdu! Jsem na ulici, je dost možné že s tím žiju pár dní, týdnů... Stěží při té myšlence polknu a dám se na útěk do temných koutů města. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zátaras Ruka ti skĺzla hlbšie do kapsy a ty si pocítila ten hrejivý pocit, že prežiješ ďalší deň. Buráky síce nie sú na zahnanie hladu dostatok, ale pridá ti to trochu viac času, aby si našla ďalšie jedlo. V tieni chladnej steny si sa nenápadne vrátila k svojej skupine pouličných detí. Nevieš, či žijú všetci na ulici alebo ich sem vedie len pubertiacka zvedavosť. Vieš len, že sú hladný a spoliehajú sa na tvoje zlodejské skúsenosti. Akonáhle im povieš o bagetách, strhne sa medzi nimi zdĺhavá debata o rozmazlenosti niektorých ľudí. Pri zvuku sirény sa všetci rozprchnú do ulíc mesta. Utekáš po stále sa rozširujúcej ceste. Okolo teba sa míňajú dobové domy a po okrajoch cesty sú chodníky s čiernymi stĺpikmi. Chceš pokračovať v úteku, no vtom zbadáš zátaras tvorený mechmi s pieskom a metrami ostnatého drôty. Uprostred zátarasu stojí jeden z vojakov, ktorý postupne prezerá zástupy nič netušiacich ľudí. Všetkým pripína na zápästie ten čudný prístroj. Asi desať ľudí v poriadku prejde, až zrazu prístroj blikne na červeno a ty spozornieš. Testovaný človek sa tvári vystrašene a v panike sa snaží utiecť. Žiaľ traja vojaci ho dobehli, chytili pod ramená a odtiahli do bielou plachtou zahaleného vchodu do budovy. Celé sa to neobišlo bez kriku. Ostatný ľudia sa začali nervózne obzerať, no keď videli strážne jednotky za svojimi chrbtami, okamžite si útek rozmysleli. Teba však zaujali tri temné postavy stojace v tieni, ako hádžu veľký čierny mech do kontajnera. |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Rychle jsem se rozhlédla a chtěla se vypravit ke zbrojnici, ale náhle škrabot utichl. Zmateně jsem se zastavila uprostřed načatého kroku a naslouchala, abych mohla určit co to je... ovšem když jsem zaslechla hlas, jakoby mnou projel blesk. Stála jsem na střeše a všechno kolem jakoby se zpomalilo. Myšlenky mi běhaly hlavou ještě rychleji než binární kódy nějakého superpočítače. Bylo potřeba jednat a já, duchem nepřítomně, zalezla zpátky do domu a rychle ke dveřím. 'Proč to dělám? Proč dělám to co dělám?' Optala jsem se v duchu sama sebe a tasila mačetu. Nádech, výdech, nádech, výdech... Bleskurychle jsem otevřela dveře a mačetou namířila na to, co bylo přede mnou. Neuvažovala jsem příliš a vtáhla vlastníka hlasu dovnitř, přičemž jsem práskla dveřmi takovou silou až se okenice otřásly. Stále jsem mířila na nezvaného hosta a vložila do připravených háků zarážky... nespouštěla jsem však oči z přítomného a při jakémkoliv náznaku se mi ublížit jsem byla připravena se jej zbavit. "Kdo jsi a co tu děláš?" Optala jsem se tvrdě a až nyní jsem si jej začala trochu prohlížet. Hlavu jsem měla v jemném předklony a v zelených očí mi plály dva divoké ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Zátaras Když se dám na útěk, v hlavě se mi vybaví všechny mapy, které jsem kdy viděla. Kde by mě nehledali? A hledají vůbec mě? Proč tedy utíkám? V hlavě mám zmatek. Běžím po širší cestě a to co vidím před sebou mi vyrazí dech. Zarazím se tak rychle, že mi od bot létá prach. Kde se tu sakra vzali? Obklíčili celé město, doufám, že kluci jsou v pohodě.. Třeba se ukryly do kanálů.. Napadne mě nadějná myšlenka. Zatím si mé přítomnosti nikdo nevšiml, a mohu si prohlížet vojáky. Se svraštěným obočím se snažím vrýt si do paměti jejich tváře. A náhle mě vyruší něco jiného, červené světlo. Všichni se děsí, že ho spatří a nyní se to stalo nějakému chudákovi. Chápu jeho nutkání utéct, ale bohužel je bez výsledku. Zajímalo by mě, co dělají za tou plachtou. Náhle si uvědomím, že jsem v pasti. Dopytle! Krucinál. Rozhlížím se, kudy bych mohla zmizet. Za mnou se začali scházet vojáci, kteří dohlížejí, aby nikdo neunikl. Do háje!! Snažím se zachovat klid, neboť si mě stále nikdo nevšiml díky humbuku ve pření řadě. Nenápadně se posunu ke kraji ulice, kde zahlédnu pohyb. Instinktivně se přikrčím. Co to k čertu... Sleduji trojici postav, která cosi černého háže do kontejneru. Moje zvědavost je neutichající a proto se přikradu těsně k nim, doufajíc, že mě neodhalí. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Rogerov poklad Po volaní o pomoc, ktoré si začula pri pokuse o útek sa razom vynorilo plno otázok. Prevažná väčšina sa týkala práve toho muža za dverami, ktorý sa tak úpenlivo domáhal dnu. Nakoniec si sa však rozhodla tak, ako by si to prial onen muž. Po rebríku si zo strechy zliezla naspäť do miestnosti a so stále sa opakujúcou otázkou, prečo to robím ?, si s mačetou v ruke otvorila dvere, ktoré sa vrazili priamo do steny, kde zanechali ryhu po kľučke. Načiahla si sa a s vidinou stále hroziaceho nebezpečenstva si návštevníka vtiahla dnu, zatvorila si za sebou dvere a uistila sa, že nehrozí sebemenšie nebezpečenstvo. Adrenalín pomaly ustupoval a ty si začala vnímať veci menej skreslene. Najskôr si si všimla dlhej krvavej stopy vedúcej odo dverí až k mužovi. Krv neprestajne vytekala z jeho už na žlto hnijúcej rany pod kolenom. Muž bol tmavej pleti a brada mu vystupovala z tváre priam viac ako nos, ktorý mal neobvykle široký. Temeno hlavy mu zakrývala čierna prilba viazaná pod bradou a do rovnakej farby bola ladená celá jeho uniforma spolu s veľkým množstvom kapies. Hoci bol tmavší, aj tak na ňom bolo vidno, že je čoraz viac bledý. Pod jeho telom sa pomaly tvorila veľká kaluž krvi, ktorá ti začala obtekať okolo nôh. bez ohľadu na to, čo sa stalo je nutné vedieť s kým máš dočinenia a tak si sa ho bez otálania spýtala. Po neúspešnom pokuse zasalutovať, prehovoril : "Moje meno je Roger Kolinwood. Ďakujem Vám za záchranu. Mojím rozkazom je doručiť vám tento túto správu." V jeho hlase bolo počuť strach a utrpenie, no aj úľavu, ktorá ostatné starosti zatienila. Ako dohovoril, podal ti zmochlaný papier, ktorý bol síce od krvi, ale stále čitateľný. Stálo na ňom : Termokamera nášho transportéra OPZ zachytila vašu pozíciu. Spočiatku sme prišli zachrániť benátskych civilistov, no netušili sme, ako sa veci vyvinú. Ak čítate tento list, znamená to, že jeho doručovateľ uspel. Teraz žiadame o pomoc my vás. V budove mestského úradu by sa mala nachádzať nami zabudnutá prenosná rádiostanica. Ak ju nájdete prineste ju na miesto vyznačené na desiatnikovej mape. Rogerova ruka sa k tebe opäť natiahla. Tentoraz v nej boli mapa a G6A s tilmičom odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Vyľudnený zátaras Stiahla si sa k okraju ulice, kde trojica tieňom zahalených mužov hádzala čierny igelitový mech do plesňou pokrytého kontajnera. Ulicou sa ozval zvuk šušťania igelitu a ty si si hneď uvedomila, že takých mechov je tam viacej. Prikrčila si sa a pomaly sa stratila z dohľadu strážnych. Chrbtom pritlačeným k stene si pomaly kládla nohu pred nohu, pričom si stále mala na očiach trojicu mužov. Neustále si si dávala pozor, aby ťa nik neodhalil, pretože by sa to mohlo neuveriteľne zvrtnúť. A oranžová získala prevahu nad väčšinou oblohy. Šero a tieň sa skvelo dopĺňali s tvojou čiernou bundou, čo ti padlo vhod. Bola sa ako nenápadná biela myš v múke. K mužom sa ti podarilo prísť tak blízko, že si mohla vypočuť časť ich rozhovoru, no stále si im nevidela do tváre. Najvyšší z mužov prehovoril : "Je mi ľúto tých ľudí, neobišlo by sa to bez toho očisťovania?" Po tomto prehovore sa naňho otočil menší muž v bielom plášti a červenej zástere a rozhadzujúc rukami reagoval na predošlú vetu. "Ak to neurobíme my teraz, po čase by to urobili oni nám" Tretí muž s najhrubším hlasom vykročil o pár krokov späť a taktiež prehovoril. "Nestojte tu tak. Máme ešte dosť práce"[/b Ostatný dvaja muži ho bez slova následovali a spolu zabočili do nenápadne uličky pred kontajnerom. Ich rozhovor ďalej pokračoval, no teraz si z neho počula len nezrozumiteľné útržky. Zástup ľudí pred zátarasom sa pomaly, ale isto vyprázdňoval a taktiež ubudlo aj "uniformovaných." Nevedno, či sa blíži pauza, alebo niečo iné, vojaci kráčali jeden po druhom za bielu plachtu. O pár minút zostal zátaras opustenejší, než škola v noci. Až na jedného vojaka, ktorý držal hliadku tu neostal nikto. Hlasy v uličke stíchli a keďže vojak na stráži je povedzme "spachtoš", tebe sa otvára veľa možností. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro GR-503 Po rozšírení vírusu na globálnu epidémiu sa ľudia viac-menej prestali rozdeľovať podľa národností a vznikla celosvetovo známa OPZ. Množstvo vojakov bolo prevelených práve do jej služieb. Vie sa, že najdôležitejšie rozkazy pochádzajú z Grónska, ale keďže vojaci dostávajú rozkazy takzvane z "druhej ruky", tak takmer nikto nevie, kde presne sa nachádza hlavné sídlo OPZ. V jej službách nie si ani 3 mesiace, ale tvoj životopis sa dostal k vysoko postaveným ľuďom a veľmi ich zaujal. Pod svoje krídlo si dostal troch zverencov. 1) Roger Kolinwood - Desiatnik tmavej pleti, mohutnej svalnatej postavy, 2krát vyznamenaný za odvahu a obetavosť, s výstrednou bradou, ktorá v tvári prevyšuje jeho plochý nos a vďaka tomu sa stáva terčom posmechu nedisciplinovaných kolegov. 2) Michael Schefield - Americký prisťahovalec, sprva prevelený do Nemeckých služieb, po epidémii dezertoval, výbušná povaha, neuznáva autority, máš rozkaz "prevychovať ho". 3) Gustav Razadel - Ruský kuľometčík, tichá povaha, s nikým nepriatelí, ale keďže má slovanský pôvod, drží sa prevažne pri tebe a si jeho jediný "priateľ". Vďaka tvojej znalosti cudzích jazykov ti nerobí problém dorozumieť sa s každým z nich, aj keď sa až na Gustava väčšinou rozprávate po anglicky. Všetci traja boli pred dvomi dňami poslaný na záchrannú misiu do Benátok, kde mali zachrániť posledných živých civilistov. Ty si sa tejto misie kvôli povinnostiam nemohol zúčastniť. Sedíš vo vrtuľníku, ktorý ťa má previesť z Prahy do Košíc, kde sa koná prednáška o novom bojovom vozidle GR-503, inak prezývanom Ground. Zdá sa ti zbytočné odvolať ťa kvôli tomu z misie, ale rozkaz je rozkaz a ty vieš, že jeden stroj bude pridelený aj tvojej jednotke. Sedíš tam a hľadíš do svojej obľúbenej knihy, ktorú si si zobral na cestu. Snažíš sa čítať, ale hluk vrtuľníka ti nedá pokoj. Po založení OPZ cestuješ o veľa viac, ako kedysi a chýbajú ti aj časy, keď si bol viac v teréne ako na cestách. Pilot sa sa na teba pozrie, aby skontroloval, či si v poriadku a potom cez masku zakričí. "Už sme tady." Následne sa otočí späť a chystá sa na pristátie. Z okna vidíš malé aj veľké budovy a medzi nimi po ceste sa prechádzajúcich "besných". Je ich tam neuveriteľne veľa, a čím ste bližšie k mestskému úrady, tým ich je viac. O chvíľu môžeš vidieť strechu MÚ a na nej narýchlo zmontovaný pristávacie plochu. Pocítiš typické zakolísanie, ktoré ti naznačí, že už ste pristáli. Pilot začne kontrolovať vrtuľník a medzi tým doň naskočí žena s nesmierne rozstrapatenými vlasmi. Bola to "zrska" s peknou štíhlou postavou. Podľa uniformy sekretárka. Nehľadiac na všetko ostatné, teba zaujali jej nádherné tmavohnedé, priam čierne oči. "Už sme Vás očakávali. Prosím následujte ma do hale 4C ." Otočí sa a vedie ťa po točitom schodisku až na tretie podzemné podlažie. Počas toho, ako kráčate dole neustále počuješ výstreli vojakov rozmiestnených okolo celého objektu. Medzitým ešte stihne povedať malú zaujímavosť. "Tieto podzemné podlažia boli pristavané nedávno ako možný útek pred možným nebezpečenstvom." Potom už ti len ukáže správne dvere a zmizne ti z dohľadu. Cez presklenné dvere môžeš vidieť neuveriteľne zaplnenú halu, uprostred ktorej stál onen stroj. Nedokázal si si ho odtiaľto poriadne prezrieť cez tú masu vysokých šarží, no videl si na "minipódium", kde stál zástupca OPZ pre Slovensko, Čechy a priľahlé menšinám patriace oblasti. Poznal si ho len z videnia, no väčšinou jeho prítomnosť neveštila nič dobré. Po patričnom skontrolovaní mikrofónu sa chystal na svoj prednes. |
| |
 | soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Sledoval sem řádky své oblíbené knihy ale nedokázal číst, hlavu sem měl plnou jiných věcí... Vše kolem bylo jako ze špatného snu, jako z blbého filmu, který je ale už pár let realitou přeživšíšch... Sledoval sem svou milovanou vlast, mou zemi a v očích měl jen odhodlání vydržet co nejdéle to pude, ovšem jet někam když má jednotka nasazuje kůži v Benátkách a já budu poslouchat pindy o autě...mohli mi poslat manuál a bylo by, nesnáším tu birokracii co nezdechla s většinou lidstva, ale jak se říká, uředník nebo krysa, to je jedno.... Když přistaneme a do vrtulníku vpadne ta zrzka, se zájmem si ji prohlédnu a pousměji se, to už mě ale táhne někam po schodech... Pomalu kočičko nebuď tak hrr, já měl za to že se jdu vzdělávat o bojovém vozdile a zatím to vypadá na znásilnění kterému se bránit nebudu... pronesu vcelku chabý vtípek a pak už jen sleduji jak mizí v dáli, otočím se na dveř, projdu jimi a postavím se někam abych dobře slyšel, při tom se dívám na to auto a pak i na velitele pro východní blok, ale spíš z povinosti než se zájmem..... Do piče s takovou akcí, sem tu platnej jak mrtvému kabát, měl bych být venku a dělat co umím... pronesl sem tiše a pohledil svůj samopal, poslední léta se bez zbraní nehnu nikam... Tak mluv nebo ser písmena kryple... |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Sleduji muže stejně tak, jako sleduji rozšiřující kaluž krve. Odhadem za těch několik minut ztratil asi litr krve a vzhledem k tomu, že nevedu krevní banku, to moc dlouho nevydrží. Navíc to hnisající koleno... 'Co když je nakažený?' Blesklo mi hlavou a zornice se mi náhle znovu lehce zúžili. "Mariam Frieda Rothstein." Odpověděla jsem a bleskurychle přebrala kus papíru. "Záchranu?" Zopakovala jsem tiše a dost jasně dala najevo, že to asi zrovna nepůjde. Nicméně jsem klonila mačetu a rychle projela očima řádky. 'Fajn... takže idioti si mysleli, že si můžou přijet, vzít deset lidí a zase v klidu odjet.' Projelo mi naštvaně hlavou a tak nějak jsem netišila, proč bych to měla dělat. Možná pro rozptýlení. Při pohledu na toho Rogera jsem povytáhla obočí a opatrně od něj přebrala zbraň a mapu. Zběžně jsem prohlédla mapu a i se zbraní ji schovala pod plášť. "Milý pane Kolinwoode..." Začala jsem, přecházejíc přímo přes kaluž krve k ohništi, kde jsem začala rozdělávat oheň. "Bohužel nemám prostředky, abych vás mohla ošetřit, nemluvě o tom, že jste pravděpodobně nakažen." Otočila jsem k němu hlavu, když oheň už vesele plápolal. "Vzhledem k té krvi už bude váš prh bolesti a smysly poněkud zastřené, takže doufám, že mi nebudete mít za zlé, když vám oddělím hlavu od těla a spálím? Tedy, kromě vaší přilby." Pronesu s klidem a pohlédnu na, jistě už umírajícího, pana vojáka. 'Tou bundou bych možná taky nepohrdla... i když krev by je mohla přilákat.' |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Opuštěný zátaras Pomalu, ale jistě se přibližuji ke stínům. Připadám si jako agentka na cestě. S tím rozdílem, že mě za záchranu vlastního života, nebo života mých svěřenců nikdo neodmění. Snažím se domyslet si, co tam ony stíny dělaly. Bojím se téměř dýchat, zadržuji dech a snažím se vyposlouchat, co říkají. Možná to jsou obyčejní drogoví dealeři, možná jen chudáci, co prodávají zbytky jídla, nebo plynových masek, na černém trhu je toho hafo. Svraštím obočí, když se dostanu tak blízko, abych slyšela část rozhovoru. Cože? Srdce se mi zastavuje a polije mě studený pot. Tohle rozhodně nebudou dealeři. Zbytek rozhovoru je jako utlumený, matně ho vnímám. Tady se jedná o něco víc, než jen o pouhé spiknutí proti vojákům, zda-li vůbec vojákům. Co mají v plánu? Co udělají ostatním, aby to nemohli udělat oni nám? Otázky se mi řinou jedna za druhou a nemohu je zastavit. Ať když stíny odejdou, uvědomuju si, že jsem celou dobu zadržovala dech. S úlevou se opět rozdýchám. Mají ještě dost práce? Jak to mysleli? Musím najít odpovědi, nejen abych pomohla ostatním, ale především sobě! Už tu nemohu zůstat jen tak nečině stát. Něco se musí stát!! S touto myšlenkou se vyplížím z temné uličky, kde se stal podivný rozhovor. Až mě zarazí ta prázdnota. Jako město duchů. Kde jsou všichni, co se tak báli o nákazu? Zátaras zeje prázdnotou a stojí tam jen jeden podivný ospalý voják. Neodpustím si protočení očí s úsměvem. Tak tohle je jeden z elitních vojáků? Přeci jen se ve mně zvedne vlna pochybností a pokušení. Když je to takový ospala… možná bych. Měla bych? Ale co když… Pěstí udeřím do své dlaně. Rozhodnuto! Jdu dovnitř! Chvíli postávám na rohu uličky, kde mám dobrý výhled na situaci kolem. Když zjistím, že se stráže nemění, vyrazím kupředu. Přesunu se k začátku zátarasu a pomalinku nakračuji směrem k plachtě. Když voják trochu zachrápe, leknutím nadskočím, ale odhodlaně pokračuji vpřed. Co mě čeká za bílou plachtou? Past? Odpověďi? Bojím se toho, že plachta nadělá hluk, ale bez risku nelze nic, ne teď! Nadechnu se a pomalu se protáhnu plachtou dovnitř, opatrně, abych nebyla zpozorována. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Dôverčivý Bill Život na cestách ti okrem voľnosti priniesol aj množstvo starostí, ale ty si zotrval na svojej ceste, ktorú si si vybral. Teraz sedíš za volantom svojho trucku, brázdiš schátralé Nemecké cesty a hľadáš niekoho, kto by bol ochotný za tvoje služby dobre zaplatiť. Hladíš na miznúce čiary na ceste pred tebou a rovnako aj na burinou zarastené polia, ktoré, až na nejaké výnimky, obklopujú celú okolitú krajinu. Nikde ani známka po civilizácii, až si pred sebou všimneš modrú značku s nečitateľným nápisom mesta. Bol si rád, že po dlhom čase budeš mať zasa kde zohnať zásoby, ktoré ti už rýchlo dochádzali. Stočil si volant doprava a asi po 15stich minútach si mal na dohľad prvú budovu a kus za ňou obrysy mesta. Plochá strecha, plechová konštrukcia, továrenský komín a konečne naozaj veľké parkovisko, ti napovedali, že ide o továreň. Ďalej si videl na budove veľký biely nápis Connétable. Celý objekt bol ohraničený oceľovým plotom s ostnatým drôtom a vyzeral vyľudnene ako všetky terajšie budovy v Nemecku po apokalypse. Pre svoj stroj si našiel dokonalý nocľah a pre seba možnosť nájdenia nových zásob. Rozhliadaš sa z okna svojho trucku. Na parkovisku sú síce autá najrôznejšieho typu, ale na všetkých sa podpísal čas a nehladiac na opadaný lak, nevyzerali pojazdne. V tom sa na bočné (Spolujazdcovo) okienko prirúti "besný" a začne sa domáhať dnu. Podľa modrej uniformy to je bývalý zamestnanec firmy na ktorej parkovisku práve stojíš. Chrapčal a päsťami sa snažil robiť sklo, aby sa dostal dnu, pričom z teba nespúšťal oči. Celé okienko bolo razom od hnusne nažltlej krvi, ktorá sa pri ceste dolu okienkom zrážala do slizkých hrudiek. Srdce sa ti rozbušilo a už si sa načahoval pre svoju brokovku, no v tom si začul ranu následovanú zdĺhavou ozvenou. Zombík sa zvalil k zemi a na pamiatku ti nechal na skle krvavý odtlačok svojej dlane. Netušil si, kto vystrelil, ale uľavilo sa ti, že tvoje okienko zostalo neporušené. K zakrvaveným dveriam sa priblížil muž s útočnou puškou a zaťukal na okno. Potom sa spýtal "si v poriadku chlape?" Bol to muž štíhlej postavy s čiernymi vlasmi, no na jeho vek vyzeral ako 16 ročný študent. Otvoril dvere, počkal, kým výdeš von a opäť sa pustil do nezáväznej konverzácie. "Som Bill. Žijem tu už dlho a ty si zatiaľ jediná návšteva, ktorá na mňa hneď nenamierila zbraň." Dlaňou tľapkajúc na tvoj príves ďalej pokračoval "Čo si mi priviezol?" Z tváre mu stále nezmizol úsmev plný nadšenia a pohody. Na tvoju odpoveď nečakal, otočil sa, nasadol do vysokozdvižného vozíka a mávnutím ruky ti naznačil, nech naskočíš. "No poď už, niečo pre teba mám." Všetko vyzeralo priaznivo, no Bill zrazu zoskočil z vozíka a priľahol k zemi. "Skrč sa !" zakričal na teba. Spočiatku si netušil, čo sa deje, ale po malej obhliadke okolia si zbadal na druhej strane parkoviska stojacu ozbrojenú skupinu čítajúcu 6tich členov, ktorá sa pomaly, ale iste blížila k vám dvom. |
| |
 | soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Parkoviště Mám za sebou dlouhou cestu, takže jsem rád, že jsem našel vhodné parkoviště. Možná až ne tak vhodné… pomyslím si nechvíli kdy mi zběsilý začne slintat na okénko. Sakra hlavně aby nezničil sklo… Zajímalo by mě, jak se mu podařilo vyškrábat až ke dveřím… Sáhnu pro svou upilovanou brokovnici, ale nehodlám jí použít. Nejsem idiot, abych z brokovnice střílel v uzavřeném prostoru a ještě skrz sklo svého auta… Mám v plánu kopnutím rozrazit dveře, čím bych shodil toho otrapu na zem. Samotný pád by mu mohl zlomit vaz, kdyby ne tak do něj bud napálím jednu střelu z brokovnice nebo ho dorazím baseballovou pálkou. Sakra kdo to střílí? U dveří spolujezdce se objeví klučina s útočnou puškou. Taková věcička by se mi možná šikla… Sakra! Pomyslím si už po třetí v řadě, když klučina otevře dveře. Jak to že nebyli zamčený? Obezřetně vystoupím z auta. Má hromotlucká postava mi nad tím hubeným mladíkem dává převahu. Navíc mám u pasu Browning a pálku, na gumovém popruhu mám Brokárnu a v rukou držím baseballku. Mladík se však netváří nepřátelsky a skloní zbraň (pokud by jí nesklonil tak bych na něj stoprocentně mířil…). „Mě říkají Čmelák.“ Pak trochu zvýším hlas: „A pokud nechceš skončit s rozcákanou hlavou přestaň mi vošmatávat auto!“ Vypadá neškodně, ale do toho vozíku k němu určitě nevlezu. Nenechám se zavézt do pasti… Bill náhle vyskočí a schová se za vozík, jsem připraven se na něj vrhnout, ale v tom zpozoruji skupinu ozbrojenců. Přemístím se k Billimu za vozík. Baseballku zatím opřu stranou a vezmu zas brokárnu. Nenápadně se šinu za Bill. Šest proti dvěma. Špatný… Rychlím pohybem se pokusím popadnout ležícího Billa za zátylek. Pokud se mi to povede, bouchnu mu párkrát hlavou o zem (ale ne tolik abych ho zabil) dokud nepustí pušku. Pak ho vytáhnu na nohy a použiji jako živý štít zatímco přes jeho rameno zamířím brokárnou na skupinu ozbrojenců. Pak zavolám na ty chlapy. „Hej vy tam! Co chcete?“. Skryt za vozíkem a za Billem mám dobrou palebnou pozici. V Brokárně mám 8 ran (mám nabyto náboji s jednotnou střelou). Nehodlám však rozpoutat přestřelku jen tak pro nic za nic. „jestli se tu hodláte napakovat na tomhle klučinovy tak máme stejné plány a můžeme se dohodnout…“ |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Štít značky Bill Baseballku si oprel o vozík, ale tá sa šmykla po povrchu vozíka, dopadla na zem a ozvena zvuk dopadu ešte zhoršila. 6tica ozbrojencov to započula a ihneď namierili zbrane na vozík. Zatiaľ o vás ale nevedeli. Chytil si Billa za zátylok na čo reagoval „Čo to kur...“, zbytok vety dopovedal betónu, keď si mu pár krát šmaril hlavu o zem. Billovo telo sa nehybne zvalilo k zemi. Puška ostala ležať pri jeho bezvládnom tele. Potom si ho zodvihol pred seba. Dosť ti to uľahčila jeho vychudnutá postava. Skupina zazrela telo a následoval výstrel, ktorý ti presvišťal tesne vedľa ucha. Ako započuli tvoj hlas strielať prestali. A zostali stáť na mieste. „Chceme len nejaké jedlo a ospravedlňujem sa za ten výstrel, ale mysleli sme že už nie ste medzi živými.“ Prehovoril vodca skupiny. Potom sa opätovne vydali smerom k tebe. „Tak to sa dohodneme. “ Zakričal na teba a stále sa približoval. Tentoraz už so sklonenými hlavňami. Keď už sa dostali dosť blízko, mohol si si všimnúť, že ich zbrane nie sú bohviečo. Od vzduchoviek až po 9mm tam nemali nič poriadne. „Svoje zbrane si necháme pri sebe, ale hrozbou pre teba zatiaľ nie sú“ Vodca prišiel až k tebe a na znak spojenectva ti chcel podať ruku, no pred sebou si stále mal Billovo nehybné telo. Na jeho asi 40 ročnej tvári si mohol pozorovať zmätok a strach spolu. Ruky sa mu triasli ako ratlík v zime. Jeho skupina to pozorovala a bola kedykoľvek pripravená zaútočiť (ak to bude nutné). „Som Rory, tento mladík nám už dlho robil problémy. Jeho sebectvo nás stálo veľa členov skupiny. V konzervárni je dosť zásob pre nás všetkých. Ak nám prisľúbiš mier, dohodneme sa.“ |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Stratený Stál si na mieste hladkajúc svoju útočnú pušku a pozoroval si pódium, na ktoré nečakane vbehla tebe už známa sekretárka. Prišla k zástupcovi OPZ, zašeptala mu čosi do ucha a odbehla preč. Zástupca si napravil mikrofón a povedal : „Major Marynka sa má urýchlene dostaviť na strechu budovy.“ Toto zopakoval ešte raz a začal listovať stranami svojho príhovoru. Krátke poklepanie na rameno ti naznačovalo, že vedľa teba si niekto žiada tvoju pozornosť. Tou osobou bola opäť sekretárka. „Vaša jednotka nepodala pravidelné hlásenie a vám bola okamžite pridelená nová na uskutočnenie záchrannej misie.“ ........ Na streche ťa už čakal pripravený pilot s vrtuľníkom. „Cesta by mala trvať asi 2 hodiny“ (Strih: nebudem ti zbytočne opisovať zdĺhavú a nudnú 2.hodinovú cestu :D) Po pár zastávkach na doplnenie nádrže si pred sebou mohol vidieť kanáli Benátok plné utopených a nafúknutých tiel plávajúcich na hladine. „Tu pristaneme “, povedal pilot akonáhle zbadal Pragu V3S (Nič vhodnejšie som nenašiel XD). Vrtule rozvírili prach navôkol a ty si mohol vystúpiť. Stál si na kameňmi vydláždenej, kruhovej ploche v dosť úbohom stave. Trvalo ti dlho, než si pochopil, že to je kruhový objazd. Okolie tvorili machom zarastené, polorozpadnuté budovy a murovaný vchod do parku. Na jednej zo 4roch ciest bola zaparkovaná Praga. Zozadu začali vystupovať vojaci a ty si nemohol uveriť vlastným očiam. Pred tebou razom stála tvoja bývalá jednotka 601. Krátke zasalutovanie a potom následoval neformálny rozhovor. Nemohli chýbať klasické otázky ( |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Bezhlavý Roger Po prezretí mapy a schovaní zbrane si začala konať. Prešla si k ohnisku a rozniesla šlápoty krvi po podlahe. Zapálila si oheň a chystala sa zbaviť Rogera utrpenia. „Išiel som sem s vedomím, že umriem. Hlavne nech prežijú oni.“ Povedal Roger a odhalil svoj krk. (Priprav sa, že budem hrať za tvoju postavu :D Musím to urobiť, aby ten príspevok nemal 3 riadky.) Jeden rozmach a hlava sa odgúľala na meter od krku. Vzhľadom k tomu, že krvi už veľa nemal, krv skôr vytekala, než striekala. Jeho krik sa rozliehal po okolí ešte 10 sekúnd po oddelení jeho hlavy od tela. Za vlasy si zobrala jeho hlavu a hodila ju do krbu, ktorý takmer okamžite začal praskať a dymiť. Zápach zhorenej kože sa síce dá vydržať, ale štípu ťa z neho oči. Pozeráš do ohňa, ako jeho hlava horí a v rukách držíš novú čiernu prilbu. No zrazu praskanie ohňa preruší iný zvuk. Nad tvojím domom preletel vrtuľník a smeroval do centra mesta smerom na park. Znalosť máp ti pomohla okamžite si uvedomiť smer jeho cesty. Hluk motora utíchol, ale praskanie ohňa opäť niečo prerušilo. Tentoraz to bolo mŕtvolné chrapčanie besných, ktorý zacítili krv a blížili sa k tvojmu domu. Ten zvuk bol čoraz bližšie a bližšie. Po troch minútach už sa hlučne domáhali dnu. //MH:Tebe dnes odpíšem 2x |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Už sem myslel že tam zapustím kořeny a usnu ve stoje až ten blb začne vykecávat. Nevím, nikdy sem nebyl na tyhle akce, já byl bojovník, slavnostní uniforma pro mě byla sice svátek, ale raději sem měl večírky než akce typu bla bla bla, my sme to vymysleli, bla bla bal, vy to musíte řídit takhle.... Leda hovno další kára, co se hodí do boje, nic víc.... Když se však po chvíli ozve mé jméne, předpisově zasalutuji a schody vezmu po třech, tak rychle sem snad nevypadl ani z toho skladitě raket země-vzduch v Afgánu kde sem položil pár náloží a zase se zdekoval do noci.... Jestli se ti pablbové nechali sežrat, osobně jim usekám hlavy, a jestli někde vysí a čekají na zázrak, maj ho mít...a pokud jsou mrtví, buďte si jistá že podám hlášení které bude velmi tvrdě napad logiku velení, protože bojovníci mají bojovat ne poslouchat sračky o něčem stejně budou používat i kdyby si přečetli jen pár manuálů.... než nastoupím otočím se na ni, lehce zasalutuji a mrknu.... Co takhle večeře krásko, jen opuštěná střecha, nějáké to jídlo, víno a Berreta M82 A1 ze které bych ti dal lekci vybíjení mozků? S tím sem se otočíl a zapadl do stroje, kde semm byl během chvíle převlečen do své maskovací uniformy a dopínal pár poslední serepetiček nutných k boji, jedinou zvláštností byl meč který sem používal jako specíální zbraň. Cestou sem překontrloval stav munice, granátů, a všech svých zbraní, které tvořili moje kráska SA 58 s upravama, dále GLOCK, pět nožů, 15 granátů do granátometu pod hlavní, meč, a brokovnice Bonnelli M3 Super 90, když pilot přistál zahlásil sem už do interkomu masky... Najdi si klidné místo a až zavolám, sejdeme se, neříkám tady, situace se mění dle počtu mrtvolek na nohou a kusů munice... S tím sem se vydal do akce, jako první bylo zakleknutí a zapnutí infraspektrálního modu pro určení zda v okolí bude někdo živý nebo jen mraky namodralých obrysů s trochou oranžové.... Mušketýři ozvěte se, co to je kurva za bordel se nehlásit, to se musel taťka vzdát pohledu na solidní trojky jedné zrzky v Košicích aby vám přijel utřít prdele? pronesl sem do vysílačky na naší frekvenci a čekla, když tu sem spatříl vojáky, vojáky jež sem dobře znal, protože jen my,ze 601.ky nosíme stále na rukávech staré označení.... odkaz Po tom co sem zasalutoval a sem jen kroutil hlavou.... Rád vás vidím bojovníci, ale na sentimet bude čas někde nad sklenkou, podejte hlášení o stavu nepřátel a možných spojenců, mám tady mít tři kluky, nejsou marní ale průsery nečekají, takže co jste zjistili? |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Bunda neviditeľnosti Vkročila si za plachtu, ktorá okrem krátkeho zašušťania žiaden hluk nenarobila. Ďalej si pokračovala Igelitom pokrytou chodbou, až kým si neprišla do haly uprostred ktorej bola neuveriteľne veľká klietka plná besných. Klec bola celá pozvarovaná z tyčí hrubých minimálne na 4 palce. A halou sa nieslo chrapčanie sprevádzané ozvenou. Okolo klece chodili muži a ženy v bielych plášťoch, ale nik si ťa nevšímal. Už si si pripadala ako neviditeľná. Až po chvíli si pochopila, prečo si ťa nik nevšíma. Na druhej strane haly sedeli pri umelých bielych stoloch na skladacích stoličkách vojaci a podľa mľaskania si si uvedomila, že sú práve na obedňajšej prestávke. Všetci mali na sebe čierne uniformy až nápadne podobné tvojej bunde. Už sa zdalo všetko v poriadku, pokiaľ sa nespustil alarm. Všetci vojaci sa postavili a so zbraňami v ruke sa rozbehli k tebe. Asi 30 mužov pred tebou zastavilo a nepriateľským pohľadom na teba pozeraly. „Madam, žiadam vás, aby ste nám uvoľnili cestu na chodbu.“ Prehovoril muž pred tebou držiac v rukách Mac – 10. „Tak uhnete nám už ?“ Z vonku sa ozvali prvé výstrely. Muž ťa popadol za rameno a odhodil stranou, pričom sa všetci vojaci vydali chodbou von. „Červený kód 3 !!!“ Boli počuť výkriky z vonku prerušované množstvom výstrelov. „Tie svine sa dostali von.“ Zaznel ďalší výkrik zvonku. Muži v bielych plášťoch si zabalili všetko svoje vybavenie (Centrifugy, mikroskopy a počítače....) a rozbehli sa ku dverám s nápisom Únikový východ. Stačilo pár sekúnd a v miestnosti ostala len klec s besnými a ty. Hala mala len tieto dva východy. Pri stoloch s nedojedeným jedlom boli pri tej rýchlosti zabudnuté nejaké zbrane a osobné veci vojakov. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Rozhovor/Odpoveď Skupina sa zamyslela a jeden z nich prehovoril : „Po prieskume okolia sme narazili len na 4 mäsožrútov. Podľa infrakamery tu sú 3 väčšie svorky. Dve smerom na východ a tretia na severozápad. Preživší obyvatelia sú roztrúsený po celom okolí v počte minimálne 1 na 2 kilometre. Okolité budovy sú by mali byť čisté. „ „O tvojich chalanoch nemáme žiadne informácie, ale navrhujem preskúmať tie húfy a ak tam nebude známka po živote, tak vyskúšať túto hračičku.“ Ako dorozprával, odišiel po niečo do V3Sky a vrátil sa asi s metrovou bedňou. Položil ju na zem a vytiahol z nej raketomet RPG-7 . Všetko so škodoradostným úsmevom na tvári. //MH: Nezabúdaj na ten útok na pilota. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Únikový východ S hlubokým nádechem, jako by byl můj poslední, vkročím dovnitř. Chlapík venku chrní, tohle je jedinečná šance zjistit to, co ostatní neví a navíc…. Údivem mi padne brada. Co to je? Ne, že bych nikdy neviděla klec, ale.. proč tady? Je zvláštní, že až teď jsem si všimla všech lidí okolo. Z představy, že mi někdo míří na záda jsem se otočila, ale nikde nikdo. Jako bych byla neviditelná. Co se to děje? Kdyby se nedělo to, co se děje, řekla bych si, že je to nějaká blbá skrytá kamera, vtip. Zaměřím se na chumel lidí přede mnou. Aha! Je pauza a navíc jsou tu stejně oblečení. V očich mi zatančily jiskřičky úlevy a zvědavosti. Když se spustil onen alarm, málem jsem vyjekla. Takhle jsem nebyla nervózní od té loupeže v městském muzeu. Vzpomenu si na staré dobré časy, ale ihned se vrátím ke zmatku, který tu panuje. Uvědomuji si, že na mě zírá asi 30 chlápků se samopalem Mac-10. No doprdele… ani se nehnu. „Madam, žiadam vás, aby ste nám uvoľnili cestu na chodbu.“ „Cože?“ nechápavě přejíždím po jejich tvářích bez výrazu. „Tak uhnete nám už ?“ Opět se jim nedostane na nějakou dobu odpovědi, když se konečně vzpamatuji. „Jistě...jistě, pardon!“ Uhnu ke stěně, aby mohli gorily projít. A vydám se blíž ke stolům. Rozhlédnu se, zda mě nikdo nevidí a prohlížím si věci, které tu vojáci nechali. Dobrotivý bože! Vydechnu a vrhnu se po rozebrané Mac 10. Někdo ji zřejmě čistil a nestačil ji v době pohotovosti složit, taky je tu docela pěkný nůž, na boj zblízka ideál. Přesunu se k několika hromádkám osobních věcí, nic jiného krom cigaret, které se vyprodaly snad před měsíci a několika žvýkačkami jsem nevzala. Rychlostí blesku jsem složila Mac 10 a vydala se ke dveřím s nápisem Únikový východ. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Když se šestice přiblíží, pořádně si je prohlédnu. Žádní drsňáci to nejsou, ale podrazit se je stejně snažit nebudu. Je jich moc a já nemám nikoho, kdo by mi kryl záda… „Já si zas u sebe nechám ty svoje“ pronesu ledabyle na zmínku o zbraních. „Vlastně si nechám i tu jeho“ pronesu rozhodně, aby si náhodou na pušku nezačal dělat nárok někdo jiný. Když mi chce podat ruku, vidím, jak se třese. To není dobré, někomu by mohli ujet nervy. Chce to uklidnit atmosféru. „Zas taková zima snad není“ prohodím zvesela a sám sobě se zasměju. „Mě říkají Čmelák.“ Přehodím Billa přes kapotu vozíku. „Nevím co je mezi Vámi ale zrovna se Vás pokoušel všechny ze zálohy postřílet. Já sám nejsem žádný svatoušek a nikdy jsme nebyl ale myslím že máme dost problému se vzteklýma na to, abychom se vraždily mezi sebou…“ Kéž by to byla pravda, ale já znám lidi. K míru nedojde ani, kdyby zůstali poslední dva… Podám Rorimu ruku. „Takže co sháníte? Mám tu náklaďák, a pokud mi pomůžete do něj dostat nějaké zásoby, můžeme provést obchod…“ Během řeči seberu pušku, a zavěsím si jí na rameno, dávám si ale dobrý pozor, aby bylo všem jasno, že jí pouze sbírám. Pak seberu i pálku. „Zatracený krám dělá hrozný rámus…“ pronesu jakoby pro sebe… pak pálkou šťouchnu Billiho do žeber "Tohohle Vám s klidným srdcem přenechám. Jistě tu na mě od začátku šil nějakou boudu. To já poznám!" |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Obchod Po podaní rúk ostatný zložili zbrane a zdalo sa, že sem začala prenikať kludnejšia atmosféra „Obchod? To záleží od toho, čo ponúkaš. Ako vidíš moja skupina nemá práve to najlepšie vybavenie a nejaká tá zmena by neuškodila.“ Na ukážku a taktiež na znak dôvery ti podal svoju vzduchovku. Až teraz si si všimol, že je celá polepená lepiacou páskou, bez ktorej by sa asi rozpadla ako hračka z lega. „Ako vidím, jeho zbraň si si už privlastnil. Za tú tvoju brokovnicu a 2 ďalšie zbrane sú moji chlapi ochotný naložiť ti tvoj príves až po okraj. Teraz už sa nezdržujme rozhovorom a poďme dnu. “ Roger mykol hlavou na svojich chlapov a tí sa rozbehli k Billovmu vozíku. Spolu s Rogerom sa tam všetci naskladali a vyrazili k hlavnému vchodu do budovy. Boli to obojsmerné presklené dvere, ako zvyčajne bývajú v obchodných domoch a tak nebol problém po otvorení nimi prejsť vozíkom. Bolo ticho a na parkovisku si chvíľu ostal sám, keď v tom si z vnútra začul výstrely. Boli asi tri a podľa zvuku si vedel, že to nie je nik z Roryho chlapov. //MH:Viem, že je ten príspevok trochu krátky, ale keď dnes odpíšeš, tak odpíšem ešte raz. V prívesy máš asi 4 zbrane. Od "kabelkových" po Magnum. Výber je na tebe, ak chceš môže tam byť aj jeden poloautomat. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Looting Spolu s novým naložením si vybehla von dverami s nápisom Únikový východ. Dvere viedli rovno na križovatku, kde stála čierna dodávka s otvorenými zadnými dverami a vedci do nej nakladali svoje vybavenie. Potom už len buchnutie dverí, zvuk motora a dodávka zmizla za zákrutou. Teraz, keď ti už dodávka nezakrývala výhľad, všimla si si toho, čo sa pred tebou deje. Stála si na obchodnej ulici. Všade bol počuť zvuk rinčania skla a zhadzovania regálov. Ľudia tu behali s ukradnutými vecami z obchodov v rukách a tebe bolo razom jasné, že sa rabuje.( Zobrazit SPOILER ) Všetci mali na hlavách kapucne a nechýbali ani bitky. Strechy horeli a niektoré autá boli prekotené na kapotu. Ku všetkému ešte opäť začal znieť zvuk sirény. ( Zobrazit SPOILER )V tom si začula chrapčanie.( Zobrazit SPOILER ) To isté chrapčanie, ktoré si počula pri klietke. Vedela si, že to sú besný, a taktiež si vedela, že sú blízko. Dvere únikového východu sa rozrazili a ako mäso z mlynka sa z nich začali valiť hordy hladných mŕtvych. Avšak všetci mali plné ruky „práce“ a tak si ich nevšímali. Jeden z nich sa plazil o niečo rýchlejšie a podarilo sa mu dostať až k tebe, kde sa načiahol a snažil sa zachytiť tvojej nohy a pritiahnuť sa ešte bližšie. Bolo by sa mu to aj podarilo, keby naňho v tej chvíli nespadol televízor. Hlava sa mu rozletela do všetkých smerov a krv sa rozliala po ceste. Ten, kto ju hodil stál hneď vedľa teba. Bola to žena s dlhými čiernymi vlasmi až po ramená, mala modré oči a na sebe nepriestrelnú vestu s nápisom polícia. „Teraz poď “ Povedala a vyrazila na druhú stranu ulice. Okolo stále pobehovali nič netušiaci ľudia. Prišli ste až k jednému z obchodov, kde odkryla plech, ktorý zakrýval dieru v stene. Pretiahla sa ňou a rukou mávla, nech ju nasleduješ. Prešli ste krátkym tunelom v betóne a na druhej strane tunelu vykročili do miestnosti pripomínajúcej kotolňu. Uprostred miestnosti bol kotol a na druhom konci bolo schodište vedúce k doskami zatarasenému hlavnému vchodu. „Som Maria a ako hovoria tebe ?“ Opýtala sa ťa, pričom zažala svetlo v miestnosti a tebe sa naskytol pohľad na stôl, pri ktorom sedeli ďalšie dve osoby v nepriestrelných vestách. „Toto sú moji priatelia Roky a Michael. Ak máš nejaké otázky, pýtaj sa.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Po té co dozní hlášení i výstřeli si jen povzdechnu a zadívám se na střelce.... Líbí se mi Martůnek, že ste si vzal příklad z mého učení o tom že na sebe nemáme nikdy upozorňovat, ale stejně by to příšlo dříve či později, takže... ihned sem zaklekl a začal se infrem dívat po celém okolí okolo sebe... Seřaďit, zaujmou formace, 601první přikázání - kamarád kreje záda, a jdeme se podívat po těch co ještě žijí, neplítvejte municí, dvě kulky do hlavy jsou jistota, nebo do zátylku, či krku,musíme zjistit co pro ty živé ještě de udělat, a jdem pěšky, auto dělá až moc rámusu, držte se u plných stěn, pozor na okna a kanály, za mnou...tedy...pokud si nemyslíte že mezi vámi je někdo kdo by měl velet místo mě... rozdám rozkazy a pak se na ně podívám, to už ale zaujímá místo tak aby jsme se všichni mohli svou palbou krýt a čekám co budou dělat... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zase pokračujeme.... „ Líbí se mi Martůnek, že ste si vzal příklad z mého učení o tom že na sebe nemáme nikdy upozorňovat“ Sklonil hlavu a ako pokazená platňa začal „Ale...ale,ale..ale on....“ „Stejně by to příšlo dříve či později, takže...“ Kľakol si si a infrem začal hľadať známky nebezpečia v okolitých budovách. Spočiatku si nič nevidel, ale pre istotu si to prešiel ešte raz a tentoraz si niečo zbadal. Bola to väčšia namodralá skupina asi o ôsmych členoch. Bola ťažko viditeľná, pretože bola o pár budov ďalej. „Seřaďit, zaujmou formace..............někdo kdo by měl velet místo mě...“ Vojaci si vypočuli tvoje rozkazy a nad poslednou vetou sa pousmiali. Ihneď sa postavili do formácie . Jeden z tvojich mužov dal rukou znamenie šokovanému šoférovi, ktorý následne nastúpil do V3Sky, naštartoval a zmizol za zákrutou. Ten istý vojak sa na teba potom pozrel a povedal “Navrhujem, aby som navigoval, keďže prieskumom okolia som bol poverený ja.“ Ako dohovoril, tak si vybral mapu z kapsy a pokračoval vo vete “Ale ak by ste mali námietky, tu je moja mapa“ a načiahol sa s ňou k tebe. Ak bude navigovať on : Vykročili ste tenkou uličkou medzi dvomi špatne omietnutými panelákmi, smerujúc k jednej z možných polôh tvojich chalanov. Ramená sa vám treli o steny z oboch strán a pod nohami sa vám šmýkal vlhký betón. Dych sa tu ozýval tak nahlas, že nebolo poznať, ktorý je tvoj a ktorý niekoho iného. Na druhej strane uličky ste vyšli na parkovisko. Na parkovisku boli 4 značne poškodené autá. Parkovisko obklopovali z 3och strán vysoké múry a jediný východ bol výjazd na cestu. Parkovisko patrilo továrni, ktorá stála oproti nemu. Továreň pripomínala veľký plechový polvalec ležiaci na zemi. Z vchodu do továrne trčali z každej strany hrdzavé klince. Ak budeš navigovať ty, tak napíš akým smerom. :D |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Kotelna Nevím, z čeho jsem tak nadšená, z toho, že mám nový arzenál, nebo z toho, že jsem přišla na něco víc, než ostatní chudáci odsud. Projdu dveřmi a narazím na křižovatku, kde mě do očí ihned udeří černá dodávka, jejíž zadní dveře zejí dokořán. Nenápadně pokukuji po vědcích, kteří do něj nakládají vybavení za miliony. Nakonec sleduji, jak mizí v dáli. Kam utíkají? Nervózně svraštím obočí. Co se děje? Proč ten humbuk? Projdu křižovatkou a uvidím ohromné množství lidí rabující obchody. Hm… není to nic nového, ale tady v centru? Tady to armáda udržovala v klidu, muselo se stát něco vážného. Jednomu z rabujících stojím v cestě, zlostně se na mě dívá, a i přes kapuci vím, že má šílený výraz. Chci mu uhnout z cesty, ale on je rychlejší. Silně do mě strčí a já prudce narazím do zdi. „Uklidni se ty sráči!“ zavrčím jeho směrem. Chce se po mě ohnat, ale já se mrštně přikrčím a do nosu ho udeřím pěstí. Skácí se k zemi a se řinčením mu z rukou vypadne nářadí, pár dek a čehosi dalšího. Pokrčím rameny. Nenechám se nikým házet na zdi. Ozve se zvuk. Odporný zvuk, který přirovnávám ke zvuku pekla. Siréna. Instinktivně zvednu zrak k obloze, zda zde nejsou bombardéry, ale nikde nikdo. Je to něco horšího.. jsou to ONI. Srdce mi začne splašeně tlouct a já se snažím ho zpomalit. Otevírající dveře jsou jako ve zpomaleném záběru a rázem jsou plné těch zrůd. No do prdele! Utrousím, když se TO dotkne mých nohou. Jaká to úleva, když ho rozdrtí padající televize. Ironie? Podívám se na zachránce. Je to žena. Překvapeně se podívám na nápis Policie na její vestě. K jejímu rozkazu jen kývnu hlavou. S její pomocí se dostanu až do tunelu. Nezajímá mě, kam vede, hlavně, že jsem v bezpečí. Ani nevím, co mě vede k tomu, že jí věřím. Snad intuice. Na druhé straně tunelu bylo cosi jako kotelna. Áha… a teď mě buď zabije, nebo… „Som Maria a jako hovoria tebe?“ Nezabije mě. Náhle jsem překvapivě klidná, opět se mi vrací síla. „Já jsem Lucy, díky za to venku.“ Když rozsvítí světlo, trochu zamžourám, ale rychle si přivyknu a spatřím další dvě postavy. „Roky, Michaeli…“ kývnutím vyjádřím pozdrav. „Vy jste všichni od policie? Odkdy policie zachraňuje náhodné kolemjdoucí?... chci říct. Venku zuří nepokoje, nemáte se zajímat o to?“ Tu otázku jsem vychrlila na jeden nádech. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Obchod Nechápavě si prohlédnu poslepovanou vzduchovku. K čemu je mu k čertu vzduchovka? Vzduchovka z metru přes oblečení dost bolestivě štípne, bez něj možná diabolka zajede pod kůži ale nic víc. Leda že by jí používal jako bojovou palici. Ta lepící páska by tomu odpovídala… „Brokovnici nedám, ale jsem ochoten přenechat Vám tu pušku a přidat dva revolvery“ (pro sebe bych si prozatím nechal Sig sauer P226 (9mm) a Smith & Wesson Model 629) Na munici jsme se nedohodli, pomyslím si pro sebe a už vymýšlím jak nejlépe dostat munici z pušky… Ve chvíli kdy nasednou do vozíku a odjíždí, bezvládné Billovo tělo se sesune na zem. Než se vydám za nimi, pokleknu k němu, abych ho spoutal, když tu náhle se ozve střelba. Tak přeci jen na mě asi chystal past, jelikož je dost nepravděpodobné že by se tu objevila třetí skupina lidí. Hajzl. Pořádně Billiho profackuji. „Kdo je k sakru uvnitř?“ zařvu mu do obličeje ve chvíli, když se aspoň trochu zmátoží. V plánu mám vtrnout dovnitř a znovu ho použít jako rukojmí a donutit útočníky se vzdát pod hrozbou Billiho smrti. Tento plán ale přizpůsobím Billově odpovědi… |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Puch tlejících utopenců, rozbořených budov, chátrajícího vybavení domů a bytů, kaváren, obchodů a galerii...nic víc kolem není, a nic sand už ani nebude, kdysi perla Itálie, dnes jen ruina s chodícími mrtvými.... Kráčeli jsme za sebou v přesném určení nazanečeném jen jazykem znaků na ruce, nechal sem se vést, proč také ne, věřím jim, cvičil sem je, byl sem s nima ve válce... Když se objevíme na místě odkud jde vidět tovrána, lehce se zarazím, zastavím skupinu a rozhlédnu se infraspektrem kolem sebe.... Na tom parkovišti se dá ještě přemýšlet o obraně, ale vevnitř už těžko, plechové stěny budou odrážet kulky, nemůžeme vlézt do té pasti, půjdeme přes ní, po střeše, aspoň budeme mít lepší palebné pole a výhodu v obraně, cítím že ta chamraď pohnilá je blízko, takže rychle k továrně, a na střechu, a stále v absolutní pohotovosti jasné? šeptal sem i když vím že ohnilé mrchy nechápou ale slyšet nás už by mohli běžet na parkoviště a přes to se musíme dostat sakra rychle, stejně jako na tu továrnu na střechu.... Zvedl sem ruku, odjistil samopal, podíval se na ně, a nazančil dvěma trhnutí ruky k továrně že se de na věc, pak sem se ještě rychle rozhlédl infraspekterm a dal se do pohybu |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Strecha Infraspektrum odhalilo len jedno nehybne ležiace za volantom nepojazdného mercedesu. Modrá značila, že už vám nemôže ublížiť a aj keby bol besný, tak sa z auta dostane len veľmi ťažko. Dovidel si až do interiéru tohto auta. Mŕtvy stále sedel na sedadle a hlavu opieral o krvou obtečený volant auta. (Ak ho chceš prehľadať, tak ťa poprosím, aby si si hodil 2x2K6) Z auta sa šíril neznesiteľný zápach, ktorý len kričal hnilobou. Nasledovali tvoje rozkazy, ktoré vojaci so záujmom počúvali a boli odhodlaní ich vykonať. Pár zamávaní rukou a vaše kroky smerovali k továrni. Navigátor sa pozrel do mapy, 3 razy ju otočil, než našiel vašu polohu a potom šepotom poznamenal : „Dobrý nápad. Tento čin nám skráti cestu minimálne o 10 mminút.“ Pri továrni bolo ticho a okrem občasného výstrelu zhrdzaveného nitu alebo dunivý dopad matky na plech, ste nepočuli takmer nič. „Toto sami nepáči. Radšej by som bol už na druhej strene “. Zaznelo za tvojim chrbtom. Rozhliadol si sa, kadiaľ by sa dalo dostať na strechu. Rebrík bol pravdepodobne na druhej strane, ale všimol si si hromozvodu, ktorý bol na rozdiel od zbytku budovy v dobrom stave. Navigátor zbadal, kam sa pozeráš a okamžite to pribehol vyskúšať. Schytil hromozvod a opatrne s ním zatriasol, no on sa ani nepohol. Boli ste dobre cvičený a vyliesť po hromozvode vám nerobilo žiaden problém. O chvíľu ste sa všetci ocitli na streche továrne. Každý krok bol sprevádzaný pomalým škrípaním. Kráčali ste s miernymi rozostupmi v rade za sebou a keď už ste boli takmer za polovicou, škrípanie sa znásobilo. Náhle škrípanie ustalo a nahradil ho zvuk dopadu plechu na zem. Hneď si vedel, čo sa stalo. „Vytiahnite ma!“ Zakričal vojak, ktorému sa prepadla časť strechy pod nohami. (Ak ho chceš zachrániť, tak poprosím roll 2K6) „Rýchlo ....Vstávajte už ! Všetci poďte sem! Napadli nás.“ Zaznel vystrašený hlas z vnútra továrne. „Marek.....strieľaj !“ Nasledovalo onedlho potom. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Mrtvola v autě mě nezajímala, nejen že je to zdržování, ale taky možná nákaza něčím v této době kdy většina doktorů chcípli nebo chodí po zemi bez života není nic co bych chtěl, tak či tak se jednotka dostala na střechu a mi mohli postupovat a ještě si zkrátit cestu.... To je dobře Mazurek, aspoň to tady sfouknem rychle a pak se všichni ožerem jak prasata že vám zase vidím jasné? našlapuji pomalu ale i tak vím že tíha vybavení a váha každého z nás která nejde pod sto kilo svalů asi není nic co by ta střecha snesla libově... Drž se vole nebo si zlámeš nohy... rychle sem se otočil a položil na břicho na chytil ho za popruhy taktické vesty, ale slyšel sem ty hlasy zespod a rychle v tom samém jazyce odpověděl... NESTŘÍLET! SME OD ARMÁDY! MRTVÝ PŘECI NEMLUVÍ! tak či tak, držel sem ho jednou rukou a tou druhou sevřel samopal, pokud vystřelí, tak střelce zabiji osobně.... Přišli sme pro vás, tak se připravte! |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Pokec pri kávičke „Zdravím“ hrubým hlasom prehovoril Roky a následne si odpľul na zem. Bolo to nechutné, ale zdá sa, že to nikomu nevadilo. „Nevšímaj si ho, on je len dosť nervózny.“ Povedal Michael. Roky sa začal obhajovať „Ja nie som nervózny a keď nechceš skončiť tam vonku, tak buď ticho“ povedal to hlasom, pred ktorým by aj besný radšej utiekol. „Nehádajte sa vy dvaja, máme návštevu“ „Nie, nie sme policajti, len sme si požičali niektorý užitočné veci. Oni ich majú dosť. A keď ide o to vonku, to nie je náš problém. My žijeme ako môžeme a sťahujeme sa z krajiny do krajiny, len aby sme tomu utiekli.“ Odpovedala ti Mária a medzitým odišla pripraviť kávu k provizorne zmontovanému kuchynskému pultu, ktorý sa skôr podobal na hromadu šrotu. Roky sa postavil, prišiel k tebe a začal ti zalamovacím nožom mávať pred tvárou hovoriac pritom „A ty nám pomôžem zohnať nejaké zbrane. Uvidíme, či to pôjde dobrovoľne“ Zasmial sa a ty si mu konečne videla do tváre. Mal hlboko vsadené oči a tučné pery. Ramená zakrývajúce zbytok krku a mäsitú postavu. „Preboha nech ju už na pokoji dutá hlavo. Vystrašíš ju.“ Mária sa zatiaľ stihla vrátiť z kuchyne a sadla si k stolu k Michaelovi a rukou na teba mávla, nech si k nim prisadneš. „Miki má pravdu. Nech ju už !“ |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Cholerik Chvíli jsem ohromena, ale nakonec se vrací má zvědavá stránka. Všichni jsou zvláštní, nemohu si je vůbec představit nikde jinde než při apokalypse. Jako z toho blbého seriálu o zombících. Ha… a to označovali za fantasy. No v tom případě asi žijeme v Narnii… Z mých myšlenek mě vytrhne Roky a jeho hrubý hlas. Michael se mě snaží uklidnit, že je pouze nervózní. „Jo.. to mi všichni.“ Nadhodím do ticha, které se rozhostí, hned poté co se Roky obhajuje. Takže.. Roky je něco jako Rambo… poznámka zaznamenána. V duchu se ušklíbnu. „Armáda má toho dost, za tím názorem si stojím již několik let, a i když jsem si pár důležitých užitečných věcí také půjčila, stále jsem byla buď v lochu, nebo utíkala před zákonem.“ Nadechnu se. „Řekněme, ale… že to byla trochu jiná situace. Byli jste v Evropě? Jak je na tom Pobřeží Německa?“ Představím si naprostou pustinu. Po chvíli ucítím krásnou vůni kávy, kterou Maria uvařila. Až se mi seberou sliny. Kafe jsem neměla dobrých pět let. Těžko polknu. Ze snění o kávě mě vytrhne Roky, jako hromotluk se přivalí ke mně a máchá mi s ním před nosem. Pár vteřin vydržím, ale po jeho názoru vybouchnu. Čapnu mu šikovně ruku v zápěstí, stlačím, ozve se křupnutí a nůž mi vpadne do ruky. Jemu se nic nestalo, jen doufám, že nemá další. „Tak dost!“Křiknu… Vydechnu, abych se uklidnila. „Roky, řekni mi jeden důvod, proč bych to měla dělat dobrovolně a zadarmo…“ I když slyším Marii jak ho uklidňuje, dochází mi, že jsem ho mým krokem spíše rozzuřila, jako býka. „Zatáhnete mě sem, za coč jsem vám sice vděčná, ALE nikdo, opakuji NIKDO, zadívám se do hlubokých očí Rokyho, mi nebude šmajchlovat před obličejem nožem a něco přikazovat!“ Kdy se ze mě stal takový cholerik. Motá se mi hlava. Dlouho jsem nejedla. „Mario… „ opřu se o stěnu „myslíš, že by nebylo něco k snědku?“ zaprosím a připadám si jako dítě, které se o sebe neumí postarat. To jsi dopadla, zlodějka v muzeu, hledaná v několika státech a nemá jídlo. |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Jemně jsem na jeho větu jen přikývla a v momentě kdy ukázal svůj krk jsem k němu přistoupila a pevně sevřela v ruce mačetu. 'Tak tohle může udělat jen voják nebo člověk, který nesnesitelně trpí.' Projelo mi hlavou, ale tak nějak jsem ho chápala. Taky bych se nechtěla dostat mezi ty nemrtvé potvory a zvláště, pokud mezi nimi byl po cestě sem. Neváhala jsem tedy s činem a rychle jsem to ukončila. "Idiote!" Vyjelo mi z úst, když mě náhle zaplavil jeho křik. Takhle si toho ty potvory už najisto všimly. Rychle jsem mu odepla helmu a hlavu bez rozmyslu hodila do ohně. Ten zápach byl v pohodě. Pořád lepší jak zápach vlastní škvařící se kůže, nicméně cesta vzhůru po těch polorozpadlých schodech mi zabrala míň jak deset vteřin a následné zatarasení dveří železnou skříní také bylo celkem rychlé. "Na tohle jste krátcí, co?" Zabrblala jsem si tiše a vydala se opět na střechu. Z komína kousek ode mě stoupal smradlavý kouř a já se s klidným srdcem a ostražitostí sobě vlastí (aby ne, po těch letech) vydala přes střechy směrem k úřadu. Očima jsem kontrolovala cestu a situaci na zemi, kdyby se přece jen něco stalo. 'Vážně příjemná, skvělý obchod.' Pochválila jsem si ještě přilbu a na tváři se mi objevil lehký úsměv. Kdo ví, jestli mi z toho všeho nezačne šplouchat na maják. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Armáda jedného „Drž se vole nebo si zlámeš nohy...“ Chcel si ho chytiť, no už si to nestihol. Skrčený plech sa sfarbil do červena od jeho dorezaných rúk. Potom už nasledoval len zvuk dopadu na tvrdú zem. „Jsem v pořádku“ zakričal akonáhle sa znovu postavil. Hľadel si naňho cez dieru v streche a tak si mohol vidieť aj toho neznámeho muža. „To dlho nebudeš. Chlapi, chyťte ho !“ rozkázal ten muž prstom ukazujúc na tvojho vojaka. Ten sa chytil zbrane a namieril naň. „Co s ním mám udělat ?“ Opýtal sa ťa, pričom stále mieril svojou útočnou puškou na toho muža. „Ja som Rodny a ak tú zbraň nezložíš, tak ťa tu moji muži odstrelia na mieste. Naše zásoby nedostanete.“ Rodny nemal v očiach ani zrnko strachu. Tvoj vojak sa zatváril prekvapene a prehovoril , „Vždyť tu nikto okrem nás dvou neni.“ Medzitým, ako sa tam dolu dohadovali, navigátor sa ťa spýtal, „Máme s tým neco udělat ? Čekáme na vaše rozkazy.“ „Pane, máme tu problém. Ze severu se sem táhne horda nemrtvých.“ Na severnej strane bolo vidno len oplotený a zanedbaný sad. Keď tu sa v jednom z kríkov začalo niečo hýbať a postupne sa celý les roztriasol v dôsledku neustáleho narážania mŕtvych o stromy. Plot oddeľoval továreň od parku, no ako sa naň valili húfy chrapčiacich zohavených tiel, začal sa pomaly prehýbať a hrozilo, že sa každú chvíľu rozpadne. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zatarasený tunel Po tom, ako si im ukázala svoju nebezpečnejšiu stránku, sa všetci usadili k jednému stolu a popíjali kávu. „Isteže, niečo tu sa tu nájde.“ Postaví sa zo stoličky a pomalým krokom zájde naspäť do kuchyne, kde sa začne prehrabovať v poličkách a zháňať niečo k jedlu. Michael sa na ti zahľadel hlboko do očí a povedal, „Nemusíš to robiť zadarmo, no cenu si si ešte nestanovila. Pokiaľ ide o Európu....“, sklonil hlavu a zapozeral sa do stola, pričom pravdepodobne prestal vnímať okolie, “Ja pochádzam z Nemecka. Po nákaze sme emigrovali a....“ Opäť sa na teba zahľadel, „Prepáč, nechce sa mi o tom ďalej hovoriť.“ Postavil sa opierajúc ruky o stôl a odkráčal na druhú stranu kotolne, kde sa usadil v temnom rohu. Maria sa medzitým vrátila z kuchyne, natiahla k tebe ruku a podala ti rožok. „Toto ti musí nateraz stačiť, viac toho nemôžeme minúť.“ Chytila ťa za rameno a zase začala rozprávať, „Ja som v Európe bola tiež, no vlastne tam som spoznala Michaela. A poviem ti to asi takto. Nemecko by som prirovnala k.......“ V tom sa ozvalo dunivé buchnutie plechu a krik o pomoc. „Chopte sa zbraní, toto nie sú besný, toto sú vystrašený ľudia“ Pribehla k tunelu, odkiaľ ste vyšli a zatiahla za zo steny vysiace lano. To uvoľnilo obrovský oceľový plát, ktorý zatarasil vchod do tunelu. „Nemôžeme ich nechať vstúpiť. Roky, otvor hlavný vchod!“ Roky sa bez slova rozbehol k zatarasenému vchodu a začal odhadzovať kusy kovu jeden po druhom, dokiaľ sa dvere neuvoľnili. „Teraz k tým zbraniam ! Zvolala Mária“. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Úrad/V3S Skriňa znemožnila mŕtvym vyísť ( Absolútne netuším, ako to napísať bez chyby XD) na strechu a tak si sa mohla vydať na úrad. Po tvári ťa hladil jemný vánok, ktorý síce trochu páchol po nafúknutých utopencoch v kanáloch, no aj tak to bol príjemný pocit. Väčšina striech naokolo bola plochých, a keď už bola nejaká viac-menej strmšia, hneď si vedela najkratšiu cestu, kadiaľ ju obísť. Už sa zdalo, že všetko pôjde podľa plánu a nič sa nepokazí, no v tom si začula výkrik. Bol to mužský výkrik a hneď po ňom nasledoval výstrel. Naokolo si nič nevidela, až dokiaľ si nezazrela V3Sku, ako vyjela z spoza budovy stojacej hneď pri kruhovom objazde, na ktorý ti zakrývala výhľad jedna zo striech. 1)Ak sa rozhodneš ísť sa tam pozrieť : Krok za krokom si kráčala až k miestu, odkiaľ vyjela V3Ska. Stála si na hrane strechy, kde si mala dobrý výhľad na kruhový objazd. Uprostred stál opustený vrtuľník a pár krokov od neho bola mŕtvola v uniforme pilota, na ktorej ležala ďalšia mŕtvola. Tá druhá mŕtvola bola celá pokrytá plesňou a mala, teda skôr ani nemala otrhané oblečenie v šedivej farbe. Ako si sa pozerala na to miesto, začula si ďalšie hlasy. Tieto vychádzali od niekadiaľ z blízka. Boli dokonca tak blízko, že si na nich dovidela. Stáli na veľkej kovovej, valcovej a dosť hrdzavej streche a pozerali sa do diery v nej. Všetci boli ozbrojený od päty až po posledný vlas na hlave, kroú mali zakritú infračerveným videním a plynovou maskou. Celá ich uniforma mala hnedú farbu a zdalo sa, že sa rozprávajú o niečom tam dolu. 2)Ak sa rozhodneš pokračovať v ceste : Keďže si poznala cestu, netrvalo ti dlho a budovu úradu si mala na dohľad. Na prvý pohľad bolo jasné, že to je úrad, keďže všetky mestské úrady sú si až nápadne podobné. Tu však nastalo niekoľko problémov. Zo strechy na ktorej si stála viedla jediná cesta dolu, a to bol hrdzavý rebrík, ktorý ležal na zemi pod budovou. Ďalší problém bol, že na vydláždenom chodníku pred radnicou stála neuveriteľne veľká skupina chrapčiacich potvor a dobíjali sa dnu, akoby tam niekoho hľadali. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Tunel V hlavě mi bije na poplach několik světélek. Asi jsem si znepřátelila Rokyho, umřu, hladovím, co se to sakra děje!? Sedím zkroušeně u stolu a čekám, zda Maria něco v kuchyni záhadně nevykouzlí. Doufám aspoň v kousek chleba. Všechny zásoby jsem rozdala kluků, achjo, doufám, že jsem v pořádku. V tom se mé oči setkají s Michaelovýma. „Nechápu jen to, proč seberete náhodnýho chodce a chcete, aby mu sehnal zbraně. Co když jsem nakažená?“ svraštím obočí. Evropa… zalapám po dechu, když vidím jeho reakci. Je to zlé… Moc zlé. Pevně mu oplácím pohled a kývnu. „Chápu, omlouvám se. Měla jsem kdysi v Německu dobrého přítele, ale.. zřejmě už nebude mezi živými. Skloním hlavu stejně jako on a hledím na rýhy ve stole. Zřejmě po Rokyho noži. Maria se náhle zjeví jako můj zachránce a dává mi do rukou jídlo. Mlčky jí vděčným pohledem poděkuji a začnu po kouskách uždibovat, aby mi vydržel co nejdéle. Stočím k ní pohled, jakmile opět začne o Německu. Mám chuť se podívat do temného kouta, zda Michael něco nenamítá, ale přeruší nás hrozivá rána a křik. Jídlo odložím, z poza opasku vytáhnu ruční pistol, ostatní zbraně zatím plýtvat nebudu a čekám. Vskutku to mají dobře promyšlené. Když vidím, že není nepřítel na dohled, zbraň rychle zajistím, strčím zpět a rozeběhnu se pomoct Rokymu. Jestli se na mě podívá opovrživě, pohled mu oplatím, ale s úsměvem. Když se dveře uvolnili, rozeběhla jsem se směrem, kterým nakázala Maria. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Sledoval sem jen jak mizí v díře ve střeše a pak slyšel jeho hlas,ulevilo se mi ale situace dole byla trochu vyhrocená.... Nestřílet! Sklopte zbraň Vomáčka sakra je to civil byť s kvérem! rychle sem rukou naznačil zbytku jednotky aby nestřileli a díval se skrz díru dolů do továrny.... Hovoří major Marynka zastupující branou moc OPZ východního sektoru, jsme elitní výsadkáři a hledáme tady přeživší, nikdo nebude střílet, jinak dole krom mého chlapce zbude jen kouř a spálené těla, pokud mu ublížíte, neváhám vás všechny nechat chcípnout, stačí dva zápalné granáty, a o zbytek se postarají ty hordy mrtváků co se blíží, takže na vaše zásoby vám sereme, jsme tu aby sme vaše prdele dostali do měst živých, jasné? s tím se zadívm k sadu a jen vydechnu,těknu pohledem po svých chlapcích a usměji se... Ukažte mi pánové jak se stříli do hlav, musíme je zdržet, a vy tam dole ihned nahoru, už tam nejste v bezpečí jasné, a bez řeší pokud chcete žít, každý z nás tady nahoře a ten dole už dvacet let bojuje ve válkách, víme co děláme, a děláme to pro to aby jste nemuseli být zalezlí jako krysy... kleknu si na střeše a zadívám se skrz zaměřovač na první cíle, s dostřelem který na 600 metrů na jednotlivce je dost přesný vyšlu asi pět výstřelů na hlavy těch hnijících mrtvol.... Pohyby, pohyb není čas na žvásty, tady nahoře máme taktické postavení, dole je to zona smrti, odrazy kulek by byli fatální spíš pro živé než ty mrtvé žívé.... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Strechobežec „Ukažte mi pánové jak se stříli do hlav, musíme je zdržet, a vy tam dole ihned nahoru, už tam nejste v bezpečí jasné, a bez řeší pokud chcete žít, každý z nás tady nahoře a ten dole už dvacet let bojuje ve válkách, víme co děláme, a děláme to pro to aby jste nemuseli být zalezlí jako krysy..“ Po tvojom prehovore sa vojaci na streche ihneď dali do pohybu. Opatrným krokom a teraz už s väčšími rozostupmi sa vydali na severný koniec továrne, kde si pripravili zbrane a ihneď začali strieľať. Besný padali jeden po druhom na zem a postupne ich tam bola pekne veľká hromada, po ktorej dupali novo príchodiaci mŕtvy. Plot sa začal prehýbať o niečo menej, no besný boli čím ďalej tým vyššie stojac na svojich padlých kolegoch. Situácia dolu sa tiež trochu ukludnila, keďže muž pochopil, že nemá na výber. „Dobre, dobre....počkajte idem pre svojich ľudí.“ Ako dohovoril, tak sa na päte otočil a vbehol do miestnosti na zadnej strane továrne. Vojak, ktorý po tvojom rozkaze zložil zbraň sa ho rozhodol nasledovať a urýchliť jeho balenie zásob. Rozbehol sa za ním a zmizol vo dverách. Onedlho si však započul jeho hlas. „Pane, na toto by ste sa mali ísť pozrieť.“ (Minule som skúšal Češtinu, no takto sa mi píše lepšie.) Povedal vojak dole. Streľba stále pokračovala a ty si zdvihol zrak, že sa pozrieš ako je na tom plot, no ako si ich zodvihol, zazrel si po streche bežiacu postavu asi 500 metrov ďaleko. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Vláčik Dvere sa rozleteli a za zvuku stáleho bitia na vystrašených a kričiacich ľudí na kov ste sa vydali po schodoch hore, kde ste hlavným vchodom vybehli von. Denné svetlo vás na chvíľu oslepilo a zrazu bolo všetko jasne biele. Ako si tvoje oči zvykali na svetlo, začala sa pred tebou rysovať vlaková stanica. Hnedá strecha bola podopretá drevenými stĺpmi a ku vchodu v strede budovy viedli schody so zábradlím. Po celej dĺžke stien boli malé mrežované okná. No to, čo ti povedalo, kde sa nachádzaš boli práve koľajnice na ktorých stál vlak a veľký nápis London na streche budovy. Mária zastavila a ukázala prstom na koľaje hovoriac pritom, „budeme ich nasledovať, až pokiaľ nás nedovedú ku skladu zbraní. “ Michael a Roky len ticho prikývli a pribehli ku koľajám, kde odkryli plachou prikrytý stroj pripomínajúci hojdačku s kolesami. So zvukmi fuňania a dychčania od námahy tento stroj zdvihli a položili na koľaje. „Lepšie ako ísť pešo“ Povedala Mária s úsmevom na tvári a rozbehla sa k onomu stroju. (Tento príspevok je skôr informačný a tak sa ti chcem povedať, že nejakú dobu nestretneš ani jedného mrtváka a skôr budeš mať problémy so živými. To je jediný spôsob ako urýchliť tvoje stretnutie s niekým v hre. Ak ti to vadí, stačí napísať a ja to raz-dva zmením.) |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Nechla sem své chlapce pracovat tak jsem je dlluho učil, věděl sem že pokud někomu mám věřit tak jim.Byli mojí krve a mé výchovy.... Nebojte se jim přitopit z minometů, sou to jen těla bez duše, žádné slitování a vyčítky kluci, oni je taky nemají...a i kdyby tam byla moje matka tak ji tu palici ustřelím bez mrknutí oka...601první kdo je víc, z nás jeden vydá za tisíc, stát jak pevná zeď.... korigoval sem je jak sem uměl a když sem slyšel co se děje dole, lehce sem se usmál..... Pokud si myslíš že musím vidět něco co není pěkná ženská když se na nás valí hordy, tak platíš první rundu, dej hlášení a pojdtě kurva nahoru je tady dost terčů pro srandu...navíc, já mám raději když mi dáš řádné hlášení.... během svého řvaní k němu sem nabil granát do granátometu a vybral si jednu skupinku hnilotinek do které sem ho taky s přesností sobě vlastní podal.... Když sem spatřil na střeše běžce, zaměřil sem, ale zapl sem infraspektr, pokud je rudá postava, poběží dál a dám rozkaz aby běžel dál, pokud je víc modrá, nemá šanci doběhnout.... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Šatne Nevedno, či Billa prebudil tvoj krik, alebo facky, no dôležité je, že sa prebral. Zvuky výstrelov boli počuť všade navôkol a počas tohto hluku Bill prehovoril. „Vnútri čaká tvoja smrť“ Ako dopovedal, tak sa zamračil a napľul ti chrcheľ do tváre. Schmatol si ho pod krk a jeho nevládne telo pred sebou tlačil celú dobu, ako si kráčal dnu. Vchod tvorili presklené dvojité dvere s pohybovým senzorom, no sklo v nich bolo rozbité a stačilo ich prekročiť aj keď boli zatvorené. Vstúpil si do nich a tam si videl na zemi za prevaleným stolom sa krčiacich spojencov. Okrem nich na chodbe nebolo skoro nič, okrem schodiska vedúceho na poschodie. Ozvali sa ďalšie výstrely. „Rýchlo sa skrč, inak nám budeš k ničomu.“ Zakričal na teba jeden z členov tej krčiacej sa skupiny. Tým prevaleným stolom bol zatarasený vchod do šatní, kde sa za skriňami skrývali členovia Billovej skupiny. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Šatna Tak přeci jen jsem toho Billa odhadl správně… Velké štěstí že se tu objevili ty vzduchovkáři… Na radu abych se přikrčil, okamžitě uposlechnu a Billa vezmu sebou. Není dobrý nápad nechat se sejmout dřív, než stačíte cokoliv udělat. Naberu dech a z celých plic zařvu: „Zastavte palbu! Zastavte palbu! Máme rukojmí! Zastavte palbu nebo tomu Vašemu Billimu ustřelím haksnu!“ Jen doufám, že skupina „mých“ spojenců má aspoň tolik rozumu, aby ve střelbě nepokračovali. Pokud se palba opravdu zastaví, zase zařvu: „Chci mluvit s vaším vůdcem“. Poté syknu na velitele mé skupiny. „Mějte je pokud možno na mušce, ale pokud někdo z vás vystřelí dřív než to bude nutné rozmlátím ho na kaši…“ |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Koleje Adrenalin v krvi mi s každým žadonivým křikem a bouchnutím stoupá. Vydáváme se po schodech nahoru a já konečně ucítím svěží vzduch. Oči si chvíli přivykají, ale rychle rozeznám obrysy a během okamžiku i vše ostatní. „Železniční stanice?“ nechápavě nadhodím. „Myslela jsem, že armáda hlídá všechny, kteří chtějí vypadnout z města kvůli rozšíření nákazy…“ otočím se po Marii, ona jediná se mnou komunikuje na… přátelské úrovni. Stav budovy není nijak úžasný, ale… pokud budeme za těmi okny s mřížemi, budu se cítit trochu bezpečněji. Skald zbraní, jasně… Přikrčím obočí, počkat, skald zbraní, oni to mysleli vážně? „A nebude tam v tuhle chvíli hromada vojáků, dle toho, co se děje ve městě?“ vyzvídám. Sleduji, jak Roky s Michaelem nesou na koleje náš dopravní prostředek. Uznale kývnu nad jejich silou. „A já už doufala v poklidnou procházku“ ironicky odvětím a s úsměvem se na Marii podívám a společně se rozeběhneme ke stroji. Všude prázdno, nikde žádné potvory, tohle bude spíš o tom, přežít s těmi živými. Kontroluju si svoje zbraně, nahmátnu nůž ukrytý v botách, stále tam je. Mac 10 rychle zkontroluju a osobní pistol – vše v pořádku. Zhluboka se nadechnu. Je to dobrý povit, dělám víc, než ostatní, snažím se přežít a nečekám na záchranu od státu. Které se stejně většině lidí nedostane. Vzpomenu si na krutost armády, když běhala po ulicích a hledala první nakažené. Zlostí sevřu pěst, až mi klouby zbělají. Já se pomstím, a jestli se něco stalo klukům z mojí čtvrti, tak dvakrát tolik. Mlčím a nechám mírný větřík aby si hrál s několika prameny vlasů, které se uvolnily z drdolu. (nevadí mi to :) vůbec ne. Vedeš si skvěle ;) ) |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Nenásytný „A nebude tam v tuhle chvíli hromada vojáků, dle toho, co se děje ve městě?“ Na tvoju otázku sa Mária len rozosmeje a spolu s tebou nasadne na vlak. .............. Cesta bola dlhá a naokolo sa nebolo na čo pozerať. Samé polia a občas nejaká zastávka, ktorú ste len rýchlo minuli. Asi po hodine sedenia a čakania sa pred tebou na horizonte začala rysovať veľká budova v tvare polvalca ležiaceho na zemi. „Tu vystúpime. Roky, zastav. Ďalej ísť nemôžeme, pretože je tam až priveľa očí.“ Povedala Mária, chytila Michaela za ruku a vydala sa smerom do hustého lesa, ktorý ležal len pár metrov od vás. Roky išiel hneď vedľa teba a so sklonenou hlavou na teba prehovoril. „Pr...prepáč, že som na teba predtým kričal. Ja som to tak nemyslel. “ Ako dohovoril, tak sa rozbehol do čela skupiny a vytiahol svoju brokovnicu. Les bol tmavý a tichý. Listnaté stromy boli takmer všetky opadané a listy hnili na zemi. Puch z nich bol cítiť vo vzduchu, no okrem toho tu bola cítiť aj pleseň. Kráčali ste lesom a pod nohami vám šušťali listy. Cesta bola kludná, až pokiaľ si nezačula mľaskot. Zdá sa, že ostatný si toho nevšimli a pokračovali ďalej po vyšľapanom chodníku. Mlaskanie sa zosilňovalo až si si všimla, že Roky spozornel a namieril brokovnicu. Pred vami ležala obžratá hnijúca zdochlina jeleňa a na nej ležal mrtvák s ohromne veľkým bruchom. Ležal tam takmer nehybne a rukou si trhal jelenie mäso do úst. Netrvalo ani pár sekúnd a všimol si vás. Prevalil sa z jeleňa na zem a hrabajúc rukami do hliny sa k vám pomaly plazil. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Vyjednávanie „ Tak nás len zbavíš jedného hladného krku.“ Zakričal jeden z nich a potom nastalo ticho. Ticho trvalo asi 3 minúty a potom ten istý hlas zakričal znovu, „Dobre, nejako sa určite dohodneme.“ Ako dohovoril, tak zodvihol ruky nad hlavu a vykročil vaším smerom. „Prečo ste vlastne tu?“ Všetky oči tvojich spojencov sa upreli na teba čakajúc, čo povieš. Bill sa trochu prebral a hryznutím do tvojej ruky sa pokúsil oslobodiť. „Bille, si v poriadku ?“ Prehovoril stále ten istý muž. Bill so sebou zase začal cukať. Tentoraz už o čosi silnejšie. Jeho pokusy sa neustále opakovali a boli stále silnejšie a silnejšie. „Povedz, čo od nás chceš a potom pusti Billa.“ Zaznelo zo šatne, kde sa stále skrývali ostatný členovia jeho bandy. |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Zhluboka jsem se nadechla a vychutnávala si vůni svěžího vánku se smradem rozkládajících se potvor a vůní seškvařeného masa, stoupající z komína. Kdyby byla jiná doba, ohrnula bych nad tím znechuceně nos, ale právě tohle byla vůně svobody a vlastně i života. "Oheň očišťuje... spíš zabraňuje šíření infekce, ale vypal každé město, každou malou vesnici." Ušklíbla jsem se, ujistila se, že mi helma bezpečně sedí na hlavě, nevyklá se a nebo nevyvádí nějaké jiné nepravosti, a svižným tempem jsem se vydala směrem k úřadu. Ovšem jak se zdá, nemůžu nic udělat v klidu. Při výkřiku jsem sebou trhla a podvědomě se přikrčila, držíc náhle v ruce rukojeť mačety, kterou jsem připravená okamžitě tasit. Za tu dobu co žiju na vlastní pěst se tohle tak zautomatizovalo, že mnohdy ten pohyb ani sama nepostřehnu. "Heh..." Nevěřícně jsem sledovala vozidla, jistá si tím, že mě jeho osazenstvo není schopno zahlédnout. 'Takže on nebyl jediný? To tady mají moderní vybavení a on si šel pěšky?' V duchu jsem nad inteligencí mužů protočila oči, ale nedalo mi to, zvědavost byla silnější a tak jsem se rychle a co možná nejméně viditelně vydala k místo, odkud bych měla dobrý rozhled. Prohlédla jsem si ty dvě mrtvoly z nichž jedna patřila zabitému zombie a vrtulník jsem přešla pohledem a tichou nadávkou o plýtvání. Nicméně mou pozornost upoutaly osoby na střeše. Očividně o mě nevěděli, což mi přišlo celkem příhodné. Měla jsem čas na rozmyšlenou. Pozorně jsem je přejížděla pohledem a uvědomila si jeden fakt... ten muž co za mnou přišel, byl v černé a tihle jsou v hnědé. Buď je to jiné oddělení nebo úplně někdo jiný. 'Sakra... nevypadají přátelsky... možná chviličku.' Pečlivě jsem si našla místo, odkud jsem byla schopná sledovat aniž bych mohla být sama pozorována, rozhodnuta zjistit co jsou zač a co mají v plánu. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Nenasytný Na mou námitku o vojácích odpoví Maria pouze úsměvem. Pokrčím rameny a až se mi naskytne příležitost, což doufám, že se nestane, tak jí to připomenu. Sedím mlčky, sleduji okolní kraj a to, jak se nemění. Vzpomínám na časy, kdy bylo vše v pořádku, lidé byli spokojení, sice zlí, ale… spokojení. Když si vzpomenu na to, jak jsem získala naše kluky, do očí se mi vhrknou slzy… ty hajzlíci nemají konkurenci. Utřu slzu a usměju se nad tou myšlenkou. Nejmladší klučina naše skupině tak říkal – hajzlíci. Ačkoliv jsem ho varovala a snažila se je naučit trochu etiky... nikdy se mi to nepovedlo. Všimnu si velké budovy, která pomalu vystupuje za horizontem. Polknu, to je ono. „Priveľa očí.“ Otočím se po Marie, ale zřejmě to má promyšlené. Zachytím, jak popadne za ruku Michaela. Uculím se jako malé dítě, které příjde na tajemství. Tohle si nechám na potom a stále se culím. Až leknutím nadskočím, když uslyším Rokyho hlas. .„Pr...prepáč, že som na teba predtým kričal. Ja som to tak nemyslel. “ Musím zastavit, aby to má hlava zpracovala a jen němě s otevřenou pusou hledím, jak Roky běží do čela skupiny. Cože to… ? Zavrtím hlavou abych odhodila šok. „Počkej“ špitnu a popoběhnu k němu. Maria s Michaelem tedy budou, předpokládám, pár metrů za námi. „Nemůžeš někomu říct něco takového a pak jen utéct.. to dělají malé děti, třeba na hřišti. Řeknou, hej líbíš se mi, budem spolu chodit? A jsou pryč. A navíc… sama sebe zarazim. „Promiň“ uculím se „hodně mluvím“. Prohlédnu si jeho tvář „Chci jen říct, že to je v pohodě. Tam… každý z nás má svůj bod, kdy se v něm něco zlomí, a potom musí vztek ven. Chápu to, Roky.“ Chvíli přemýšlím „Takže…“ natáhnu k němu pěst, abychom si „ťukli“. „Přátelé?“ pokud mu budou přátelé připadat divní, rychle dodám s úsměvem „Přátelé, kteří se nechtějí zabít?“ Pak jsme mlčky šli lesem. Obvykle mám padající listí ráda, podzim byl nejoblíbenějším obdobím. Ty ohnivé barvy a vše… ale tohle je jiné. Smrdí to tu. Dětinsky nakrčím nos, fuuj. Po očku sleduju, zda Maria či Michael něco nenamítají, že jdu vepředu s Rokym. Trhnu sebou. Ten zvuk. Ten zvuk! Jemně zmáčknu Rokyho paži, třeba si všimne, nebo.. i on už si všiml. Rychle vytáhnu Mac 10. Zvuk je blízko a zdá se, že si někdo užívá hostinu. Když i Roky vytáhl zbraň, špitnu jeho směrem: „Střelba nás ale prozradí ne?“ Nenažraný ohava leží a hrne si maso do úst. Zvedl se mi žaludek. O krok ustoupím a uslyším zakřupání větvičky, se slabým zaúpěním se po ostatních omluvně podívám. A v tu chvíli se k nám začal nenažranec plazit. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Nič ma nenapadlo.... „Nebojte se jim přitopit z minometů, sou to jen těla bez duše, žádné slitování a vyčítky kluci, oni je taky nemají...a i kdyby tam byla moje matka tak ji tu palici ustřelím bez mrknutí oka...601první kdo je víc, z nás jeden vydá za tisíc, stát jak pevná zeď....“ Hneď prvá veta bola nasledovaná škodoradostným smiechom tvojich mužov, avšak ich pohľady aj hlavne pušiek ostali namierené na plot a neustálou streľbou sa ich snažili od plota držať čo najdlhšie. Začalo sa stmievať, ale neprichádzala noc. To sa len obloha zatiahla množstvom mrakov. Kvap...kvap. Začali pomaly padať kvapky, ktoré sa ti odrážali od uniformy. Kvapky boli čím ďalej tým rýchlejšie až prepukli v silný dážď, ktorý znížil viditeľnosť maximálne na pár desiatok metrov. „Pokud si myslíš že musím vidět něco co není pěkná ženská když se na nás valí hordy, tak platíš první rundu, dej hlášení a pojdtě kurva nahoru je tady dost terčů pro srandu...navíc, já mám raději když mi dáš řádné hlášení....“ Vojak sa ti pokúsil podať hlásanie, ktoré by odpovedalo danej situácii : „No..Ja......hmmm. Našiel som jeho skupinu, ale...... V záujme bezpečia civilistu vám to nemôžem povedať. Skúste infra. ..... Sakra !...“ Posledné Sakra sa tiahlo ešte dlho potom, ako ho dopovedal. „Idem hore.“ Zakričal na teba hore a ďalej si už počul len dupanie jeho topánok a škriepavý zvuk dverí na druhej strane budovy. Vojak vyliezol po rebríku na strechu a takmer okamžite sa pridal k strieľajúcej skupine. Nabiť granátomet ti trvalo len chvíľku. Mŕtvych bolo na výber veľa. Ako na švédskom stole s občerstvením a ty si stál na ním so svojou pomyselnou vidličkou. Stlačil si spúšť a granát letel vzduchom smerujúc si to k jednej skupine možným terčov. Dopad bol nasledovaný výbuchom a vnútornosťami letiacimi všade naokolo. Tvoj granát však vybuchol príliš blízko plotu, ktorý sa rozletel spolu s mrtvákama. Hordy mrtvých sa teraz posúvali každou pauzou na nabitie zbrane. Svojim infrom si zamieril postavu bežiacu po strechách. Bola červená ako diktát po oprave......Náhle postava zastavila a pozerala dolu na kruhový objazd, odkiaľ ste začali. Nehybne tam stála a pozerala, no o pár sekúnd sa otočila a zamerala svoj pohľad na vás (Teraz už pršalo o niečo menej.). Ako si vás pozornejšie prezrela, tak sa schovala za komín a pozorovala vás ďalej akoby nevedela, že o nej viete. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Čekal sem na to že plot padne po granátu, možná to bylo i dobře, palebné pole se zuží a ti bez duše se tam pohrnou vstříc palbě našich pušek, vstříc chladné přesnosti.... Kurva drát to je jak pán prstenů, helmův žleb, asi bych měl říct a tak to začíná co hoší? začnu komentovat déšť ale s infra zaměřením je to stejně jedno, naštěstí modifikace je propojena takže máme pořád dobré palebné pozice na ty hladové masožravé hlavy.... Kurva pes máteří, to nemůžeš mluvit normálně, jdu dolů, běda jak tu jeden z vás zařve jasné? řeknu po chvíli a pak se zadívám na postavu na střeše, když se zapakuje do krytu, jen zakroutím hlavou... hej ty tam, jen magor běži po střše kde je komado s ostrýma nábojema, hlas se nebo pojd sem, sám si tam platný jako mrtvému zimník, takže se neboj a poď sem... Pak už na nic nečekám, prostě proskočím dolů, vím že to není tak vysoko na co bych nebyl zvyklí a navíc, je třeba podívat co z jejich zásob je možné využít.... Každej kdo umí střílet a má zbraň jde na střechu jasné? pronesu jako první, a přes infra se vydám směrem kde je skupinka přeživších...sem sám zvědav co mě tam čeká tak divného že o tom můj kluk nechtěl mluvit... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Uväznení cudzinci na streche Pozorne si pozorovala mužov na streche a v tom ti na tvár pristála chladná kvapka a pomaly stekala dolu. Kvapka bola nasledovaná ďalšou a ďalšou. Dážď razom zahalil obzor a znížil viditeľnosť maximálne na pár desiatok metrov. Schovala si sa za komín a pozorovala ich ďalej, no tentoraz si to kvôli dažďu videla o veľa matnejšie. Na jednej strane strechy stála jedna postava, ktorá čosi kričala do diery v streche a následne vypálila granát, ktorý na okamih osvetlil dianie na streche. Na druhej strane budovy stála väčšia skupina, ktorá neprestajne pálila guľky dolu zo strechy. Len nehybne stáli a strieľali do priestoru, ktorý si mala k nedohľadnu. Osamotená postava namierila hlaveň svojej zbrane tvojim smerom a neustále na teba mierila. Zvuk dažďa narušovali len neutichajúce výstrely, no onen muž na teba stále nestrieľal a len tak tam stál a mieril na teba. Pod nohami si zrazu začula kroky, ktoré sa menili na dupanie až pochod. Na kruhovom objazde pod tebou bola ohromná skupina nemŕtych a všetci to mali namierené cez úzku uličku medzi značne poškodenými budovami až k strieľajúcim postavám. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Múr „Nemůžeš někomu říct něco takového a pak jen utéct.. to dělají malé děti, třeba na hřišti.“ Roky sa na teba pozrel a ospravedlňujúcim pohľadom ti dal najavo, že už sa to nestane. „Řeknou, hej líbíš se mi, budem spolu chodit? A jsou pryč. A navíc…“ Ako si ďalej rozprávala, v Rokym neutichala zvedavosť, ale stále mlčal a počúval ťa Ďalej „Promiň, hodně mluvím. Chci jen říct, že to je v pohodě. Tam… každý z nás má svůj bod, kdy se v něm něco zlomí, a potom musí vztek ven. Chápu to, Roky.“ Natiahla si k nemu päsť a so slovami „Přátelé?“ Ste si ťukli. Roky úľavu neskrýval , ale neskrýval ani strach, ktorý sa každým krokom približoval. Napriek tomu stále mlčal. Až teraz, keď sa k vám plazil nenažraný mŕtvy, Roky prehovoril, „Pri jeho rýchlosti my ani nenaháňa strach. Mali by sme ho len obísť. Tu Lucy....?“ Zastavil svoju reč a spýtavím pohľadom na teba pozrel, akoby ti hovoril “Prepáč ak som poplietol tvoje meno“ a potom pokračovam „Takže..tady Lucy má pravdu, strieľanie by nás prezradilo.“ Ako dohovoril vydal sa okolo toho mrtváka. Išli ste obklukou asi 10 metrov a potom ste bez starostí pokračovali ďalej. Cesta bola plná popadaných halúzok a maliníšť, ktoré neuveriteľne znepríjemňovali každý krok. Asi po pol hodine ste konečne dorazili na miesto. Pred tvojimi očami sa rozprestieral múr s ostnatým drôtom na vrchnej strane a za ním bolo počuť kroky. „Tak a teraz je to na tebe.“ Povedala Mária a hlavou mykla smerom k plotu. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Zeď Naštěstí je nenažranec pomalý, ale i přesto mi to nedá a namítnu. A… toho tu přece nemůžeme jen tak nechat ne? Co když až půjdeme zpět… Zmlknu. Otázka je – Co když. Co když taky nepůjdeme. Mlčím a dívám se pouze před sebe. Když přicházíme k „místu činu“ ztěžka polknu. Snad po mě nebudou chtít abych je dostala dovnitř. Mé obavy se naplní, když se na mě stočí pohled všech. To si děláte legraci. Namítnu tiše. Myslíte vážně, abych ten svůj krásnej zadek riskovala takovýmhle blbým způsobem? Vždyť ani nevím, kolik jich tam je?“ Když vidím, že není jiného východiska, rozhodím rozčileně rukama. Fájn, fájn. Začnu obcházet zeď a poslouchat kroky. Když bude mít někdo námitku, co mi to tak dlouho trvá, pohybem ruky ho utiším. Chodí podle zvuku kroků v dvouminutových intervalech. Slyším jejich povídání... to znamená, že pár jich tam zůstává nepřetržitě. Zřejmě se dívají směrem ode zdi, v hlavě si rýsuji plán. Nahmatám ve vysokých botách nože. Nevím, zda o nich skupina ví, ale já se hned uklidním, když cítím jejich přítomnost. Roky? Uděláš mi stoličku? Nebo líp, vylezu ti na záda a ty drž…“ snad se na mě nepodívá nějak divně a budu doufat, že mi pomůže. Ladně se vyhoupnu na jeho ramena a když mám jeho hlavu mezi mýma nohama prohodím „Tak ještě před pár hodinami bych opravdu nečekala, kam se dostaneš.“ Uculím se. Zanedbaná suchá tráva, která rostla na vrchu mi dávala možnost nepozorovaně nakouknout. Přesně jak jsem tušila. Pohledem tikám po vojácích. Zhluboka se nadechnu a ve vhodnou chvíli se vyšvihnu nahoru, a pomalu své tělo dostávám za zeď. Teď mě už nikdo ze skupiny nevidí, je to na mě. Srdce mi bije, ale kupodivu nejsem nervózní. Je to jako za starých časů. Kdo ví, zda parta tuší, co je mou minulostí. Dva nože se octnou v hlavách dvou hlídkujících vojáků, kteří se skácí do keřů a tím se sami krásně uklidí. Poslední nůž hodím na přicházejícího vojáka, který si chtěl vyměnit službu. Rychle nože seberu a přesunu se k rohu zdi. Ve stínu keře vyčkám na dalšího pochodujícího vojáka a rychlým pohybem ho omráčím, sesunu k zemi beze zvuku. Až teď se ozve hlasitější „Hej, Jimme?“ Tohle zřejmě bylo slyšet i za zdí. O jednoho víc! Sakra! Spletla jsem se o jednoho. Mladý voják přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem čistila nůž od krve a tak tak, jsem se stihla postavit a chovat jako on. (předpokládám, že mají stále stejné uniformy, jako ti ve městě). Díky oblečení, jsem splynula a proto si zahraji na herečku. „Em… Jimm šel pro nějaké … papíry.“ Snažím se o autoritativní hlas. Jen co mi voják přestane naplno věnovat pozornost rychlostí blesku omráčím i jeho. Fju.. vyšla jsem z formy. Pozorně všechny důkazy o boji schovám, zametu a vyškrábu se na zeď. „Tak, bando? Vzduch čistý, ale raději pohněte než najdou těla…“ Natáhnu ruku Marii abych jí pomohla, chlapi snad na zeď vylezou sami. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Vyjednávání „Tak za prvé bych rád upozornil, že s touhle bandou vzduchovkářů nemám nic společného. Potkali jsme se před vchodem. Tadyhle Bill se rozhodl je hezky ze zálohy do jednoho postřílet. Já jsem od přírody mírný člověk tak jsem mu to překazil.“ Během poslední věty se mi Bill zakousne do ruky, načež mu okamžitě vrazím pažbou brokárny. „Zas tak mírný nejsem tak si dej bacha, abych to tu nevymaloval tvým mozkem!“ Poté se obrátím zpět k vyjednavači „Ale zpět k otázce proč tu jsem. Potřebuju doplnit zásoby, s kterými obchoduji po celém Německu. Myslel jsem, že tohle skladiště bude prázdné a že nikomu již nebude vadit, když tu něco naložím. Na to co chci, je jednoduchá odpověď. Zrovna teď si chci dát horkou sprchu ve svém náklaďáku, dotankovat, naložit nějaké zboží jako potraviny, léky, střelivo, alkohol a cigarety a vypadnou někam k pohostinnějším lidem. Není nutné, aby to bylo v tomto pořadí. BIlliho samozřejmě nepustím, dokud se nedostaneme z téhle patové situace…“ Na chvíli se odmlčím a pak pokračuji. „Tadyhle s těma lidma jsem se domluvil, že mi přívěs pomůžou naložit za dvě bouchačky a pušku.“ Raději nebudu říkat, že Billiho. „Jsem ochotný se nějak domluvit i s Vámi. Většina lidí dnes něco shání a něčeho jiného má přebytek a já jsem ten, co zařídí převoz… Tak co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zásoby..... „Tak za prvé bych rád upozornil, že s touhle bandou vzduchovkářů nemám nic společného. Potkali jsme se před vchodem. Tadyhle Bill se rozhodl je hezky ze zálohy do jednoho postřílet. Já jsem od přírody mírný člověk tak jsem mu to překazil.“ Vzdávajúci sa muž len úsmevom nadvihol líce a prehodil poznámku „No, Bill bol vždy trochu zbrklý. Nehnevaj sa naňho.“ Ako dohovoril pozrel sa na svojich kumpánov a tí sa okamžite vybrali smerom k dverám vedúcim do akejsi haly. „Zas tak mírný nejsem tak si dej bacha, abych to tu nevymaloval tvým mozkem!“ Táto veta zabila úsmev na jeho tvári „Určite sa nejako dohodneme“ „Ale zpět k otázce proč tu jsem. Potřebuju doplnit zásoby, s kterými obchoduji po celém Německu. Myslel jsem, že tohle skladiště bude prázdné a že nikomu již nebude vadit, když tu něco naložím. Na to co chci, je jednoduchá odpověď. Zrovna teď si chci dát horkou sprchu ve svém náklaďáku, dotankovat, naložit nějaké zboží jako potraviny, léky, střelivo, alkohol a cigarety a vypadnou někam k pohostinnějším lidem. Není nutné, aby to bylo v tomto pořadí. BIlliho samozřejmě nepustím, dokud se nedostaneme z téhle patové situace…“ Medzitým, ako si hovoril, ľudia, ktorých poslal do haly sa stihli vrátiť, no tentoraz im jeden chýbal. „Tadyhle s těma lidma jsem se domluvil, že mi přívěs pomůžou naložit za dvě bouchačky a pušku. Jsem ochotný se nějak domluvit i s Vámi. Většina lidí dnes něco shání a něčeho jiného má přebytek a já jsem ten, co zařídí převoz… Tak co?“ „Vaše obchody si vybavte ďaleko odtiaľto. Vonku na parkovisku na vás čaká človek s paletou, ktorú si môžeš naložiť do prívesu, ale ak tu ostanete dlhšie ako 30 minút, tak .......to už si domysli......“ |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Bylo to tak nečekané, jako vždy. Déšť nedával varování v téhle končině co si pamatuju a prostě najednou spustil. Všichni mi to dřív vysvětlovali, že je to způsobeno vysokou vlhkostí v ovzduší... město je přeci jen víceméně postaveno na vodě, takže se vlastně ani není čemu divit. Úkryt za komínem mne od deště nechránil zrovna nejlépe, ale ona přilba byla velmi příhodná a byla jsem vskutku ráda, že jsem si jí zabavila. Bedlivým pohledem jsem pak sledovala co se děje. Skupina střílející neustále do díry ve střeše. 'Předpokládám, že už střílíte do vlastních... a jak se zdá, tak vysoce neefektivně.' Zasměju se jim v duchu, ale víc mě zaujme jakási osamocená osoba. Granát je ostatně výbornou volbou, ale většinou nadělá moc hluku. Pohledem jsem znovu koukla na skupinu a pak zpátky na onu samotnou osobu... oči se mi zděšením zúžily, když jsem si uvědomila, že na mě míří. 'C-co... jak... vždyť...' Koutkem oka jsem zalétla ke skupině a pak sebou lehce, ale postřehnutelně trhla a rychle koukla dolů a pak zpátky na muže co na mě mířil. Nenapadlo mě nic jiného než zvednout ruce k hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Odhalenie Roky? Uděláš mi stoličku? Nebo líp, vylezu ti na záda a ty drž…“ Roky, teraz už v lepšej nálade sa usmial a povedal „Dobre, vylez mi na hrb.“ Raz – dva si sa dostala hore a ešte rýchlejšie zasa dolu za plot. Prvý dvaja vojaci v tichosti padli na zem. Zdalo sa to až príliš ľahké a to značilo len jednu vec, že teraz už to bude čoraz horšie. Spoza rohy si zbadala rameno prichádzajúceho vojaka. To ťa však neodradilo a ty si svižným pohybom ruky vrhla nôž, ktorý sa mu zarazil rovno do hrudníka a on stačil už len nechápavo pozerať okolo seba a rozmýšlať, čo sa to vlastne prihodilo a kto naňho zaútočil. Potajme si sa popri stene presunula až k jej rohu a tam si sa skrčila do kríka odkiaľ si zaútočila na ďalšieho nič netušiaceho vojaka. Situácia sa však zvrtla a na scénu prišiel neočakávaný prírastok v podobe ďalšieho vojaka. Jeho kroky boli sprevádzané zvukom sirény, ktorá sa spustila v okamihu, ako stráže na vežiach zazreli pohyb a vyslali tam prieskumný oddiel. Oddiel sa k tebe blížil a tebe sa krátil čas, o čom si avšak nevedela. „Hej, Jimme?“ Prehovoril onen vojak. „Em… Jimm šel pro nějaké … papíry.“ Následne si ho omráčila a vyškriabala naspäť k svojej skupine. Tak, bando? Vzduch čistý, ale raději pohněte než najdou těla…“ Na druhej strane plotu však nikto nebol. Čo sa nedalo povedať o opačnej strane, na ktorej stála traja vojaci v plynových maskách, ozbrojený od hlavy až po päty. „Dolu!! K zemi !!“ Zakričali takmer naraz hlasmi tlmenými ich maskami. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Blázon Po „rozhovore“ s osobou na streche si skočil do skladu. Prvé, čo ťa prekvapilo bola prázdnota. Dolu nebolo absolútne nič, len zhrdzavené plechy a špina. Vo vedľajšej miestnosti už na teba čakal tvoj vojak. Táto miestnosť bola síce o niečo menšia, ale o niečo obývateľnejšia. Na zemi boli pohádzané staré roztrhané matrace a kovovo – pružinové matrace, na ktorých ležali kostry. Bolo ich asi päť a bolo jasné, že tu už sú veľmi dlho. "Ako vidíte, nemohol som vám to nahlásiť" potom začal šeptať "Kvôli nemu." Onen muž kľačal vedľa nich a do veľkého kufra balil oblečenie a rôzne plechovky. Neustále sa s niekým rozprával a až po nejakej chvíli si si uvedomil, že sa to nerozpráva s vami dvomi, ale s kostrami ležiacimi na posteliach. „Pane, na protiľahlej streche stojí nejaká žena a vzdáva sa nám.“ Ozval sa hlas vychádzajúci z tej diery v streche. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro ____ „hej ty tam, jen magor běži po střše kde je komado s ostrýma nábojema, hlas se nebo pojd sem, sám si tam platný jako mrtvému zimník, takže se neboj a poď sem...“ Povedal ešte než si stihla zdvihnúť ruky nad hlavu a zoskočil do diery v streche a ďalej ti nevenoval pozornosť. To sa však nedalo povedať o vojakovi, ktorý sa oddelil od skupiny, pozrel na teba a zase zakričal do diery v streche. Bola by si ho počula, nebyť toho silného dažďa. Streľba stále pokračovala a bola prerušovaná len občasným chrapčavým výkrikom mŕtveho. Muž, ktorý sa predtým oddelil od skupiny sa na teba opäť pozrel, zodvihol ruku a gestom ti naznačil, že k sa k nim máš čo najrýchlejšie pridať. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Kruci! Spustím se na zem a ujišťuji je, že ode mě nic nehrozí. Zdá se, že si těl ještě nevšimli.. to je divné. Nejsou to moc dobří kolegové, když nemají strach o ty, kterým jsem projela hlavy nožem. Pomalu si kleknu a dám ruce za hlavu, tak jak mě to naučila ulice. Odhodím Mac10, ale ruční pistoli si nechám zastrčenou za opaskem, doufajíc, že mě nebudou šacovat. "Kde jsou?!" vztekle vyprsknu proti postavám. "Modlete se, aby byli v pořádku!" Kreténi.. ulevím si v duchu. Netvrďtě mi, že se nebyl Roky schopen ubránit... |
| |
| soukromá zpráva od Mariam Frieda Rothstein pro Zděšeně jsem vytřeštila oči, když na mě promluvil. Přes šum deště jsem mu sice zrovna dvakrát nerozuměla a ti střílející magoři tomu nepřidali, ale došlo mi, co vlastně říká. 'Neupoutává skupina větší pozornost a není tak snadnějším terčem? I přes možný pocit bezpečí je to k ničemu, když zaútočí stovky zombie, přičemž někdo kdo prostředí nezná, je na tom hůř.' Zařvala jsem v řadě na toho, už od pohledu, arogantního a neinteligentního hlupáka. Střelba však neustávala a pozornost nemrtvých byla vzbuzena, což jen potvrzovala ta šourající se skupinka dole a vlézt do budovy, která jimi může být zamořená... no to může udělat jen pitomec, když na sebe nejdřív nalepí fosforeskující terč s nepřehlédnutelným nápisem "Pojď si kousnout, mrtvolko!". "Jděte už všichni do háje." Procedila jsem skrz zuby, když mi v podstatě nedal na vybranou. Zvedla jsem se a nejbezpečnější cestou zamířila k onomu muži. Bylo to rychlé, pár přesných kroků, dvakrát skočit a byla jsem u něj. Bylo to od pohledu daleko, ale cesta rychlejší než by se dalo čekat... tedy alespoň rychlejší v mém případě, jelikož na rozdíl od nich, jsem tu všechny střešní cesty znala jako svoje boty. "Myslíte si, že je tak skvělý nápad vlézt do zamořené budovy, když jste si je tím rámusem nejdřív přivolali?" Pronesla jsem zvýšeným hlasem, aby mě přes střelbu slyšel a na tváři mi ulpěl ten tvrdý úsměv, který dával jasně najevo, co si o jeho "plánu" myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Slezu dolů rychle, a vydám se do další místnosti, to co tam vidím mě na chvíli překvapí. Když ale vím co se děje venku není čas na dlouhé přemýšlení... Postramatická psychóza, nebezpečí že by se vzpíral až budeme muset jít a ohrozí tak naše životy.. tiše jako kočka se vydám k muži jež balí věci a zasadím mu dobře mířenou ránu sklopnou operkou do zátylku.... Zavolejte náklaďák až se probere, jeho blízcí padli, ale dejte mu sedativa, tyhle psychózy jsou nebezpečné... s tím se otočím a vydávám zpět na střechu abych mohl dál kosit mrtváky.... Zavolejte odvoz, bude tu moc mrtvo za chvíli, a zkuste všeobecnou frekvenci vojska, moji kluci možná ještě žijou, takže tak...A pokud se vzdává, dostanu ji sem, žije a náš ukol je přívést všechny živé do města.... s tím se vydám se zbraní v ruce a opatrně po střeše směrem kde vím že se ta žena nachází... Dneska už nikdo nezařve...nikdo... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Väzenie „Kde je kto?“ opýta sa jeden z vojakov a následne vytiahne vysielačku a za jej šumením povie „Prehľadajte sektor B3, nepriateľ je ozbrojený a nebezpečný“ Vypne vysielačku a spolu s ostatnými vojakmi ťa schytia a ťahajú nedbajúc na akýkoľvek odpor. Medzitým, ako ťa ťahajú preč si ešte stihneš všimnúť, ako si jeden vojak väčšej postavy z toho istého oddielu, stihne šikovne schovať Mac10 za opasok. „Rodney, pohni sa ty bečko sádla! Nebudeme na teba čakať celý deň.“ Chraplavím hlasom prehovorí ten, ktorý ide ako prvý. Rodney sa okamžite rozbehne k vám a ďalej vás následuje až kým nedorazíte na miesto. Vojaci ťa vedú rovno do bunkru, kam vedú ťažké kovové dvere a chodba ďalej pokračuje dolu schodmi. Schodmi ste prešli pomerne rýchlo a ocitli ste sa v miestnosti, ktorá až nápadne pripomínala väznicu a to asi preto, že to väznica bola. Bez ďalšieho zdržovania sa ťa šmarili na chladnú zem väzenskej cely, kde na teba už čakal tvoj spoluväzeň so sklonenou hlavou medzi kolenami. Celá miestnosť bola z železobetónu a okrem malých okienok sem neprúdil ani vzduch ani svetlo. Spoluväzeň zrazu zodvihol hlavu a zmäteným pohľadom sa na teba pozrela. Bola to žena priemernej postavy s krátkymi bledými vlasmi. Oči mala bledé ako vápno, rovnako ako pokožku. „Kkkkkk....to s si ? M..mo j..e men meno je Kkat....Katrin a sssom tu za zzz....zraá..zradu.“ Potom sa náhle rozosmeje. Nebol to však radostný smiech. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Náklaďák Zavolejte náklaďák až se probere, jeho blízcí padli, ale dejte mu sedativa, tyhle psychózy jsou nebezpečné... Bez väčšieho čakania muž okamžite vytiahne vysielačku a za jej šumenia hovorí „Karol, rýchlo do kvadrantu A sector C3, to neminieš.“ Potom ju odložil a následoval tvoje kroky. Ako si vyšiel na strechu, môžeš vidieť, že na protejšej streche už nikto nie je. Ona žena stojí u jedného z tvojich vojakov a vedie s ním rozhovor. So zbraňou v ruke si prešiel až k nej, keď tu si si všimol prichádzajúcej V3Sky s kúskami mrtvákov na kapote a ďalšími bežiacimi v radoch za ním. Šofér vystrčí hlavu z okienka, aby počas toho dažďa aspoň niečo videľ a o pár sekúnd už stojí pred vchodom do skladu, na ktorého streche stojíte. Ako zastaví, šofér bez váhania vystúpi a brokovnicou začne siťkovať tým nenažrancom hlavy, ktorých zbitky sa rozlietávajú na okolité strany a celá ulica je razom zaplavená dažďom roztečenou krvou a vnútornosťami. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro V3Ska "Myslíte si, že je tak skvělý nápad vlézt do zamořené budovy, když jste si je tím rámusem nejdřív přivolali?" „Madam, oni došli sami od seba, my sme ich neprivolali.“ Muž skoro ani nestihne dohovoriť a na strechu vyliezol veliteľ čaty s mužom držiacim vysielačku pri ústach za sebou. Najskôr sa pozrel na miesto, kde si stála predtým a potom prehovoril. „Zavolejte odvoz, bude tu moc mrtvo za chvíli, a zkuste všeobecnou frekvenci vojska, moji kluci možná ještě žijou, takže tak...A pokud se vzdává, dostanu ji sem, žije a náš ukol je přívést všechny živé do města....“ Ako dohovorí, muž za ním opäť vyberie vysielačku a za jej šumenia začne rozpávať . „Karol, rýchlo do kvadrantu A sector C3, to neminieš.“ O pár sekúnd si započula pišťanie pneumatík a zazreli si V3Sku s kusmi mŕtvych na kapote a ďalšími bežiacimi za V3Skou. Vodič mal hlavu vystrčenú z okienka aby cez to zakrvavené sklo a dážď aspoň niečo vydeľ. Netrvalo dlho a zastavil rovno pred skladom, na ktorého streche ste stály. Šofér nečakal ani sekundu, vytiahol brokovnicu a začal siťkovať hlavy mrtvákov, ktoré sa po jeho streľbe rozlietavali do všetkých strán a celá cesta sa razom zmenila v krvavú sprchu. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Katrin „Kde je kto?“ Nechápavě a překvapeně pozvednu obočí. No doprdele, já je prozradila… Prolétne mi hlavou. Ne, utekli, stihli se schovat.. do lesa? Třeba se vrátili. OOO…. Ty šmejdi! Nechali mě tu? Tak i tak si za každou nadávku v duchu kladu odpor. Dobře, dobře uklidni se. Dýchej. Nic platné, že jsem se rozhodla být vstřícná, stejně jsem tažena jak kus poražené krávy. Koutkem oka zahlédnu vysokou postavu vojáka, jak si za opasek strká moji vymydlenou krásku, Mac10. „Střež ji jako oko v hlavě, vezmu si ji zase zpátky“ zavrčím. Nevím, zda mě slyšel, ale přála bych si, aby ano. Jakmile vidím, že mě vedou do vnitřních prostor začnu klást odpor, je mi to ale k ničemu, stejně jsem dotažena po schodech až do věznice. Naskočí mi husí kůže. Věznic jsem prošla hodně, ale tahle je.. jiná. Než se stačím rozkoukat, jsem vhozena do jedné z cel. „Au! Kreténe!“ zasyčím, když tvrdě narazím na zem. Zvedám se, oprašuji si kolena a v tu chvíli se zarazím. Je tu „Spolubydlící“. Má šílenej pohled, šílenej… Polknu a snažím se chovat klidně. „Um…. Ahoj, Katrin?“ pokusím se mile usmát, nemám zdání co mi může udělat, ale .. nevypadala zle. Do chvíle, než propukla v ten psychopatický smích. „Za zradu? Čeho?“ posměšně si odfrknu „Tuhle díru, která se nazývala státem už nikdo zradit nemůže…“ očekávám napjatě, co mi poví. Prohmátnu si opasek a uvědomím si, že mám stále ruční pistoli. Trochu mi nadjede koutek k úsměvu, bod pro mě! |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Není čas na blbosti, když sem viděl náš odvoz, podíval sem se na tým a zaklekl, sám sem začal zaměřovat a odstřelovat hlavy skrz optiky na zbraních... Dva chlapy kryjí ustup, zbytek brání vozidlo, naložte toho dole a do piče odsud, je tu moc mrtvo.. žena jež už byla u nás mohla vidět skoro to samé na každém z nás, jen někteří měli odhalené tváře, ale uniformy ai výbava byli skoro pořád ve stylu staré jednotky...kupříkladu já byl znám tím že sem nosil i domovenku a insignie i přes nelibost vedení... odkaz Nařizuji ustup, slečno, vítejte v naší společnosti, brzy se dostaneme do bezpečí, a když né, tak kdo by chtěl žít věčně... bez okolků sem kývl k okraji střechy a dohlížel na ústup, dva chlapy stříleli na mrtváky jež se valili od sadu, zbytek čistil okolí V3Sky aby sme mohli co nejdříve pryč... Držte se kabelky holky, pojedeme z kopečka...šetřete náboje, Mareši, jednu C4ku a pět minut na časovač, to by je mohlo dodělat až se tahle železná mrcha rozletí na kusy...pohyb, pohyb, není čas, z živých by mohli za chvíli být mrtvý, a to nechceme... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Tuhle díru, která se nazývala státem už nikdo zradit nemůže…“ Katrin zdvihne zrak a teraz už bez koktania začne rozprávať. „Všetky štáty jedným budú, až prebudíme farbu rudú, „ Potom sa zasa rozosmeje. Akonáhle jej smiech skončí, vo väznici nastane ticho, ktoré prerušili len kroky vojaka kráčajúceho dolu schodmi. Podľa postavy si spoznala, že je to ten istý muž, ktorý ti zobral mac-10. Priblížil sa až k mrežiam, dal si dolu masku a podal ti mac 10. Bol to Roky. Priložil si prst k ústam a následne sa otočil a dávajúc si na tvár masku odišiel naspäť hore schodmi. Asi po troch minútach prišiel iný vojak, ktorý si sadol na stoličku vedľa schodov, roztvoril noviny a začal si čítať. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zvuky výstrelov sa ozývali priestorom a výkriky mrtvákov zneli ako z pekla. Horda nachádzajúca sa pri V3Ske padla rýchlejšie ako sa objavila. Na ceste sa vytvoril zátaras tvorený mŕtvymi telami. Zo strechy už boli skoro všetci dolu. Ostávala len tá žena. Nanešťastie sa však pošmykla a zletela dolu ako kus olova. „AAAaaa“ ozval sa jej výkrik od bolesti. Z nohy jej trčala kosť a celú ju oblieval pot. Jeden z tvojich mužov jej razom pribehol na pomoc. Schytil ju pod paže a pomaly tiahol do V3Sky. Keď už ste boli všetci nastúpený, stačilo vyraziť. Šofér hodil cez otvorené okienko brokovnicu dnu. Vyšplhal na nárazník a strhol časti mrtvákov dole z čelného skla. Ako to urobil, tak nastúpil, buchol za sebou dvermi a za hrmotania motoru ste vyrazili vpred. „ A kam teraz ?“ Opýtal sa, pričom stále držal nohu na plyne. (A teraz ju máš na krku :D) BTW: Na sebe má oblečený biely plášť, čiernu prilbu, pri sebe drží mačetu a celá je zašpriechaná krvou. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Cela Katrin je jedna z těch spoluvezenkyň, které se mě alespoň nepokoušely zabít. Lepší než, kdyby mě hodili k nějakému chlapovi, to už se mi také stalo a nic příjemného to asi nebylo, když dostal ránu do koulí. „Všetky štáty jedným budú, Až prebudíme farbu rudú,“ Dobře, uznávám, mám obavy, protože histerie se může projevit i horšími cestami. Možná za chvíli začne vlastní krví něco čmárat po zdi. Oklepu se. Fajn Katrin… dobře. Tiše sleduji její výbuch smíchu. Uvědomuju si, že jsem asi naší partě dosti podělala, ježiš,… Roky mě asi zabije. Když si na něj však vzpomenu, neubráním se úsměvu. Ticho prořízne zvuk bot. Nekřičím, jen tiše procházím kolem mříží, jako tygr v zoo a breptám. Jistě, teď pošlou zlého poldu? Nebo nejdřív hodného? Zbít, nebo dát kávu? Magoři ste tu, všichni do jednoho, navíc… moje Mac-10?To je ten hajzlík ze shora! Já ti říkala, že si ji vezmu zpátky! Že bys mi to chtěl až takhle usnadnit? Zavrčím jeho směrem a téměř bych mohla říct, že jsem chtěla začít plakat. Ty? Hned umlknu na jeho výzvu. První co mě napadlo, byla zrada, ale když vidím jeho oči a jiskřičky, je mi jasné, že je to ten „starý“ Roky. Co si ale sakra myslí, že udělám? Chtěla jsem ho okřiknout, když zase mizel pryč, ale dodržela jsem ticho. Otočím se po Katrin, nevnímá svět, něco si mele v rohu cely. Zkontroluji zbraň a rychle ji schovám, když vkráčí jiný voják. Přece nemůžu střílet, seběhlo by se to všechno sem dolů… Na ruční pistoli nemám tlumič, doháje… Nože! Kruci, ty dva jsem nechala venku, mohu použít jen jeden, to nebudu zatím riskovat. Roky, proč jsi mě tu nechal… Rozhodnu se trochu pohrát s kartami osudu a nasadit ženské zbraně... A vezmu to prozatím nenásilnou cestou. Hej… nic. Hej! … nic, Hej ty s těma novinama! Je tu snad někdo jinej? Počkám, jak zareaguje. Potřebuju na záchod a tuhle díru – otočím se na betonové cosi určené na potřebu – tu nepoužiju ani ve snu! Navíc… když uděláš službu ty mě, já… rozepnu si zip bundy a odhalím bujný výstřih, udělám protislužbu. Hm? Jestli nezareaguje, vemu nůž, takže v tvém zájmu troubo, chytni se na lep… prosím v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Hej“...... Okrem malého pohľadu naznačujúceho ignoráciu si ťa ani nevšimol. „Hej“...... Niečo si povedal popod nos a prehrnul stránku novín. „Hej ty s těma novinama! Je tu snad někdo jinej?“ Tentoraz odložil noviny na zem, postavil sa a pomalým krokom vykročil k cele. „No, co je.....“ „Potřebuju na záchod a tuhle díru tu nepoužiju ani ve snu! Navíc… když uděláš službu ty mě, já udělám protislužbu. Hm?“ Muž sa najskôr otočí aby sa porozhliadol, či niekto nejde a potom veľmi rýchlo začal hľadať kľúče od cely. „Aaaaargh....“ Zavrčal, keď si uvedomil, že kľúče niekde zabudol. Prstom naznačil nech tam počkáš a rýchlo vybehol schodmi. „Krách...“ Zaznel náraz do dverí a mužovo bezvládne telo sa skotúľalo zo schodov. Za ním nasledovali ďalšie postavy. Bola to celá skupina, až na Rokyho. „Hoďte toho blbca na záchody, aj tak už sa nepreberie.“ Povedala Mária a Michael sa hneď chopil roboty a odtiahol ho tam. Štrnganie kľúčov nenaznačovalo nič inšie ako to, že si voľná. „Chýbali sme ti ?“ S úsmevom povedala Mária a hneď ako sa Michael vrátil vybehla opäť hore schodmi. „Jednotka Delta k pravému krídlu.“ „Jednotka Alfa prepustí zajatcov.“ „Rýchlo...rýchlo“ Spolu so zvukmi vrtuľníkov a vŕzgania pásov sa ozývali z vonku hlasy. Maria sa razom otočila, zahľadela sa ti do očí a povedala „Myslím, že je na čase povedať ti pravdu. Hľadáme nových ľudí do našej organizácie a ty si práve prešla skúškou. Kedykoľvek to môžem odmietnuť, ale pamätaj, že mi sme tí dobrí.“ Ako dohovorila, tak s pod kabátu vytiahla odznak, aby si jej uverila a potom pokračovala „Ale, ešte sme neskončili. Viac ti povie môj veliteľ. Odo mňa sa dozvieš len to, že si k nám bola prijatá ako Tajná samooperujúca jednotka. Máš voľnosť, ale občas budeme potrebovať tvoju pomoc.“ |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Nový člen Chlapi jsou stejní, všichni. Vidina rychlého sexu, nebo aspoň pohledu na odhalené ženské tělo s nimi dělá divy. Při představě, že bych zrovna s tímhle hlupákem měla něco víc, se oklepu. Na jeho příkaz, abych byla na místě, jen rozhodím rukama. Jako bych snad mohla někam utéct… Bože můj, to jsou všichni vojáci, takoví idioti? Přemýšlím o tom, jak bude klapat můj plán, až se vrátí. Nechám ho přiblížit se, omráčím ho, a uteču. Jednoduché, ne? Roky určitě čeká někde nahoře. Co je ale s ostatními, to netuším. V hlavě se mi vybaví jeho oči, když mi předával zbraň. Určitě jsou v pořádku, určitě. Náhle vidím tělo vojáka, kácející se ze schodů. Přitisknu se na mříže, abych viděla, kdo je za to zodpovědný. Nejprve vidím stíny a náhle… Zalapu po dechu. „Chýbali sme ti?“ „Ani nevíš jak!“ zapínám si bundu a zahaluji výstřih. Pak si uvědomím, kdo chybí. „Ale… kde je Roky? Před chvílí tu byl, dal mi zbraň. Myslela jsem, že jste pohromadě?“ „Jednotka Delta k pravému krídlu…“ víc nevnímám, jsem zmatená. Propuštění zajatců? Co to k čertu? Maria mě vytrhne z transu. Noví členové? Myslím, že takhle nějak se tváří idioti, jako já. S otevřenou pusou na ní nevěřícně hledím. A náhle se moje ironické já ozve k životu, hned jak uvidím odznak. „Děláš si krucinál srandu? Co ta pomatená ženská v cele? Málem jsem se vyspala s dozorcem,, ughhh….“ Oklepu se. „Tajná samooperující jednotka…?“ nevěřícně kroutím hlavou. „Magoři, všichni se zcvokli, takže jste mě sem táhli jen jako test? A teď co? Budu poslušně čekat, až bude mít ta vaše organizace problém a já naklušu jako poslušný pes?“ chrlím jednu otázku za druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Není čas na dlouhé průtahy, je čas zmizet, přeci jen nálož ja na místě a za chvíli tu bude horko,ta dívka která se nám "vzdala" se však rozhodne hrát si na výsadkáře, ale s výsledkem víc než jasně dopředu daným, když jsme všichni v autě, jen vydechnu a zavřu na chvíli oči... Zastavte krvácení, zafixujte ránu, jedeme na ten kruháč, a udržujte rádiové spojení s okolím, volám vrtulník, musí do špitálu než z ni bude kulhající vědátorka... odjistím zase svůj samopal a začnu se dívat ze střílny na cestu kolem, pak zahlásím do vysílačky... Letecký support na kruháč v Benátkách, jedna těžká otevřená zlomenina, cíl mise zatím nesplněn, žádám jen o transprot zraněné... když domluvím otočím se na chvíli k řidiči.... Musíme objet pár blloků a pak najít nebo vičistit místo kde ji nabere vrtulník, a pak se zase budeme bavit hoši zabíjením těch mrtvolek co říkáte? |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Letecký support na kruháč v Benátkách, jedna těžká otevřená zlomenina, cíl mise zatím nesplněn, žádám jen o transprot zraněné...“ „Nemáte nárok “ Potom sa spojenie prerušilo a nepodarilo sa ho opätovne naladiť. Hlas vo vysielačke bol mužský a kludný. Šofér reagoval flegmaticky. „Tak to vidím, že dopadnem ako môj brat.... Zasraná birokracia.“ Rezol päsťou do volantu, spomalil, zajel k okraju a zastavil blízko obytnej zóny. „Tak, nastal čas predať vám tento list.“ Ako dohovoril, natiahol k tebe ruku s listom v modrej obálke. V liste stálo : Ak čítate túto správu, došlo u nás k zmenám. Vy, ako testovací subjekt ste boli vybraný ako cvičný cieľ projektu 66. Vašou úlohou je prežiť v neznámej oblasti nami určenú dobu, ak uspejete bude vám pridelená nová hodnosť. Na spodnej strane listu sa nachádzal podpis istého Rodericka. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Děláš si krucinál srandu? Co ta pomatená ženská v cele?“ „To je skutočný zajatec. Nie je nebezpečná, ale vie toho až príliš veľa.“ Nebudeš mať toho veľa na práci. Môžeš si robiť čo chceš až do chví......... Z ničoho nič sa ti zahmlelo pred očami a podlomili sa ti kolená. Padla si na zem a pred tvárou si zazrela hrubé podrážky topánok. Tma.....tma a nič iné než tma ti po dlhú dobu robila spoločnosť. Ticho a tma sa prelívali v jedno až napokon si si uvedomila kde si. Ležala si na studenej dlážke. Ako si začala vnímať farby, uvedomila si si, že pred tebou na zemi ležia ďalšie 2 postavy. Boli to Mária a Roky. Zatial nedávali najavo, že sú hore, len tam tak ležali. Stála si uprostred miestnosti s jediným vchodom, ktorý bol z vnútra zadebnený oceľovou tyčou zavesenou na dvoch podperách v stene. Ďalej tu bola jedna posteľ a polorozpadnutá skriňa. Vonku bolo počuť hučať v diaľke motor. A všade sa potuloval zatuchnutý pach skazeného mäsa a mokrej hniloby. (Sľúbil som ti, že budeš s niekým v skupine a tak sa to snažím dodržať. Prepáč za ten skok.) |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Tma Skutečný zajatec? Skutečný… uklidni se. Uklidni. Byla jsi zatažena do horších problémů. Vzpomínám si na ten drogový zátah. Téměř se mi na tváři mihne úsměv, ale ihned se vracím do reality. Nebudeš mať toho veľa na práci. Môžeš si robiť čo chceš až do chví......... Chci něco namítnout, moje ironické já chce uštědřit další poznámku, ale nezmohu se. Podlomují semi kilena a já dopadám na zem. Jsem překvapená, naštvaná a dezorientovaná. Ještě než propadnu do mdlob, pozoruji podrážky bot, které chodí kolem mé hlavy. Chci se zeptat, nadávat, ale je pozdě. Probouzím se na odporném místě. Jako první, když otevřu oči ze sebe vydám slabé „Ech..“ s nechutí ke smradu, který tu panuje. Náhle se mi rozsvítí. Doufám, že to není jedna z těch skupinek, o kterých jsem slyšela ve městě. Pro legraci hází lidi do chřátnů těch potvor a dívají se na to. Ne, uklidni se, bude to v pořádku. Vidím Máriu a Rokyho. Díkybohu.. Moment, kde je Michael? Krucinál! „Ssss…“ zasyčím na ně, ale nereagují. Snažím se tedy pokusit o vyproštění se z podivné věci. Motor? Jsou asi tu. „Ssss. Roky!“ šeptám. „Neštvi mě Otevři ty oči hromotluku!“ Zřejmě bez výsledku. Začíná se mi z toho smradu zvedat žaludek, bože můj, to je den… (Nevadí, klidně budu takhle soukromě hrát dál, pokud na to ještě nemáš tolik času :) nějak mi to nevadí, takže se neboj. Jak potřebuješ, tak to bude. ) |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Au....bolí ma hlava.“ Preberie sa znenazdajky Mária a hneĎ po nej sa začne zobúdzať aj Roky. „Kde to sme a ako sme sa sem dostali ?“ Roky vyskočí na rovné nohy a vrazí dlaňou Márii do ramena. Mária sa len zakymáca a narazí do protejšej steny. „Ja som ti hovoril, že sa mu nedá veriť, ale ty nie.....“ „Hey....... Ako môžeš vedieť, že to urobil on ?“ Nahnevá sa Mária a začne poriadne kričať, pričom žduchá prstom Rokymu do hrude. Absolútne si ťa pri tej hádke nevšímajú. Až tu Roky neodhadne svoju silu a Mária ostane nehybne ležať na zemi s kalužou krvi na zemi a čmuhou krvi na stene. „Ja....ja...ona.... Sakra!“ Zľakol sa Roky a okamžite začal cúvať, pričom si pred ústami držal ruku a neveril, čo spôsobil. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Hádka Hlas! Jsem tak šťastná, že slyším konečně něčí hlas! „Jste v pořádku?“ přispěchám k nim. Mluví o Michaelovi? To on nás zradil? Vždyť… se.. cukrovali. V hlavě mi to pracuje. „Hey....... Ako môžeš vedieť, že to urobil on ?“ Pozoruji jejich počínání, tohle je zřejmě mezi nimi. Cožpak je už někdy Michael zradil, že se chovají tak zlostně? I když… každá zrada bolí. Když však Roky vstáhne ruku na Máriu a ona narazí do stěny, vystartuju. „Hej! Nechte toho!“ nic, nereagují. Jsou jako v afektu. Snažím se vstoupit mezi ně, ale připadám si tak neviditelná, uštědřila jsem Rokymu pár tvrdých ran do zátylku, ale on stále stojí. „Přestaňte zatraceně!!“ křičím. Až v tomto momentu se dostanu k Rokymu tak, abych ho udeřila silně do středu hrudní kosti. Zastavil se, že by konečně něco cítil? Vidím však jeho vyděšený pohled a tak se otočím. Mária leží na zemi. „Proboha!“ špitnu a vrhnu se k ní na zem, začnu prohledávat tělo, zda nemá někde velká otevřená zranění a naleznu jen ránu na stehně. Od čeho je? Pásek! Bleskne mi hlavou a já si rychle vytahuji opasek z kalhot. Přiskočím k Márii a utahuji ho. Jen nevím zda není pozdě. Nehýbe se, snad ani nevidím, že by dýchala. Jsem bezradná a plná vzteku. Vstanu a vší silou se rozeběhnu k Rokymu a strčím ho silou do hrudi. „Co sis krucinál myslel idiote!“ Buším a buším, dokud mě nebolí celá paže. Až když pomine můj vztek otřu si slzy, které mi proudí po tváři a zřejmě si tak rozmažu Márii krev na obličej. Je mi to ale jedno, cítím se najednou děsně prázdná, nevím, co si počít dál. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Když slyším co se ozve z vysílačky, lehce stáhnu obočí a pak se otočím na své kluky,rychle se dívám na tu ženu a jen kývnu na zdravotníka... Pokud to chápu dobře, bez operace o tu nohu příjde, a my na to cerepetičky nemáme... chvíli uvažuji co dělat dál ale pak zase zvednu vysílačku a dost nasraně zahlásím.... Jestli tady do deseti minut nebude vrtulník co tu ženu odveze aby nepřišla o nohu, tak vzkažte velitelství že přišli o maojra a od teď už mě vaše rozkazy nezajímají, a taky, až se odsud dostaneme a tomu kurva věř mladej,vypálím velitesltví do základů jasné? s tím mrsknu pohled na šoféra a pak radistu.... Tak co je kruva s tím vysíláním do okolí, musím najít přeživší a pak se odsud dostat, mě srát nebudou, já je nepotřebuji tak jako oni nás...svěř vedení němcům, neumí válčit a přád si na to hrají...Tu nohu ji ošetřete jak je možné a ty už vysílej, a jeden na průzkum po městě, každého neživáka sejmout nejlíp jednou ranou do hlavy, stav zásob, a najedeme si nějákou ubykaci která se bude dobře bránit...jedem chlapy jedem nejsme tu na výlet v Gondole! |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Ako kývneš na zdravotníka, on to okamžite pochopí a vytiahne z lekárničky dlahu a morfium. Bez ďalších rečí jej pichne morfium do žily a začne znehybňovať zlomeninu. Má dostatok praxe a tak je jasné, že ak by bolo potreba, tak je vždy pripravený kedykoľvek operovať. „Jestli tady do deseti minut nebude vrtulník co tu ženu odveze aby nepřišla o nohu, tak vzkažte velitelství že přišli o maojra a od teď už mě vaše rozkazy nezajímají, a taky, až se odsud dostaneme a tomu kurva věř mladej,vypálím velitesltví do základů jasné?“ Dlhšiu dobu sa z vysielačky nič neozvalo, no potom konečne prehovoril. „U..uvidím, čo sa dá robiť.“ „Tak co je kruva s tím vysíláním do okolí, musím najít přeživší a pak se odsud dostat, mě srát nebudou, já je nepotřebuji tak jako oni nás...svěř vedení němcům, neumí válčit a přád si na to hrají...Tu nohu ji ošetřete jak je možné a ty už vysílej, a jeden na průzkum po městě, každého neživáka sejmout nejlíp jednou ranou do hlavy, stav zásob, a najedeme si nějákou ubykaci která se bude dobře bránit...jedem chlapy jedem nejsme tu na výlet v Gondole!“ „Pane...“, ozve sa radista. „Skúsil som zväčšiť rádius vysielaného signálu a skombinoval vysielanie so systémom gps, ktoré som si požičal od navigátora. Nebudem to ďalej naťahovať. Z mestskej radnice je vysielaný slabý signál. Môže ísť len o poruchu alebo o anomáliu, no ja si myslím že by sme to mali ísť preskúmať. “ Ako dohovoril, pridal sa do rozhovoru aj navigátor. „Ak ju už nepotrebuješ, tak by som ju opäť raz veľmi rád držal v rukách......Myslím tú GPSku.“ Potom, ako si všetci skontrolovali výstroj, vybehli jeden po druhom von a nastúpili si do dvojradu čakajúc na ďalšie rozkazy. Ako jediný vo vozidle ostal medic, ktorý sa staral o zranenú. Nastalo ticho a všetci čakali na rozkazy. No netrvalo dlho a ticho narušil ženský výkrik blížiaci si z najbližšej budovy, do ktorej viedli len jedny oceľovou tyčou zabarikádované dvere. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Bez ohľadu na to, čo sa stalo Márii, mali by sme sa odtiaľto nejako dostať.“ Povie Roky a ihneď pokračuje „Ona už prežila aj horšie veci. Nebojím sa ani tak o ňu, ako o seba, keď sa preberie.“ Potom ako dohovoril, prišiel ku dverám a plnou silou sa snažil vyraziť dvere. Ale ani sa nehli. Museli byť niečím vystužené, inak by sa určite rozleteli na kusy. Mária tam stále bezradne ležala, ale tep mala v poriadku a okrem krvi to vyzeralo, že sa čoskoro preberie. Dokonca už aj chytili zdravšiu farbu. „Sakra, ako sa odtiaľto dostaneme ? Cez tie dvere to určite nepôjde. A ani neviem, či sme vo väčšom bezpečí tu alebo tam vonku. Každopádne....Keď dostanem do rúk Michaela, tak my rozkopem hlavu o betón...parchant jedem.“ Potom opäť nastalo ticho. A ako obvykle, tak ani teraz netrvalo na dlho. Tentoraz ho prerušil dupot ťažkých podrážok a následné nezrozumiteľné hlasy..... Boli príliš ďaleko, aby im niekto rozumel, ale už teraz bolo jasné, že ide o ľudí, ktorý ešte neprišli na chuť surovému mäsu. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro nezajímá mě co s tím můžeš udělat, prostě tu bude vrtulník nebo se neznám, nehodlám díky rozmarům kryplů v křesle koukat na to jak tady civilstka příjde o nohu v rámci vašich vyjebaných pokusů ano...prostě ji budou operovat a mi si klidně tuhle zábavu dopřejeme celou, Marynka končí... mluvím rázně, nhlas a dost popuzeně což také jsem, jak jinak, ženu nechám v péči medika a sám začnu kontrolovat svou výbavu.... Dobrá práce, vše co vysílá prozkoumáme, kdo vi z jaké díry ve sklepě to jde, takže jedem.. doplním si zásobníky, granáty a začnu se dívat po ostatních... Těžký kulomet je kde? Hodil by se...navíc, chci znát stavy zásob, tak hlašte, nejste snad na výletě zabijáci... po kontrole a výstup z auta jsem se zadíval kolem sebe, v pokleku s puškou připravenou ke střelbě, zapl sem infra a sledoval okolí, věděl sem že oni ho rychle obhlédnou také než se seřadí... Takže pánové, situace je jasná, dva muži zůstanou tady a budou hlídat vozidlo, zbytek jde se mnou, oči na šťopkách, a šetřete s municí, kdo ví zda něco najdem vůbec, a kdyby se ozval někdo skrz ten vrtulník, hlašte se jako601 skupina pod vedením majora Marynky, aby jim došlo že to myslímm vážně... když se ozve výkřik, rychle se otočí a hlavní namířím na dveře té budovi, jen přivřu oko a vydechnu... Pánové, máme práci, držte formaci, každej každému kryje záda, kupředu...odpálít ty dveře a honem honem honem... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Moje panika trochu vyprchala, ale přesto jsem seděla starostlivě u Márii. Poslouchám co mi Roky řekl a v halvě mi zůstane zní úryvek věty „..ako o seba..“ Založím ruce na hrudi a vzpurně se na něj podívám. Jistě, protože tu jsi jen ty a Mária, cizí holku bys klidně nechal chcípnout. Sleduji ho, jak se snaží vyrazit dveře. Hromotluk to je, ale až takový ne. Trochu se zaculím, jeho mužské ego, možná dostalo nějakou ránu. Snažím se si ho tedy nevšímat a vracím se k Marii, kleknu si na zem a pozoruji ji. „Má lepší barvu, Roky.“ Špitnu jeho směrem, nevidím co dělá, možná se snaží vykoumat cestu ven. „Máš z pekla štěstí!“ dodám. Když se zmíní o Michaelovi nedá mi to. „A jak si krucinál můžeš být jistej, že to byl zrovna Michael, kdo nás zradil, mohla jsem to být stejně tak já, Maria nebo ty a teď tu hraješ andílka!“ Nastane ticho. Vztek ve mně opět pění. Od kdy se ze mě stal takový cholerik? Jakmile uslyším zvuk bot, nadskočím, ale zůstanu sedět u Márii. Zaposlouchám se a potom prohodím. „Co se k čertu bude zase dít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Jeden z vojakov tam ihneď položí C4ku a o pár sekúnd sa zámka dverí rozletí a spolu so zámkou sa rozletia aj dvere. Ako sa prach rozplynul, tak sa pred tebou zjavili obrysy 3och postáv. 2 ženské a 1 mužská. Muž bol veľký, akoby celý život nerobil nič iné len posiloval. Držal sa za hlavu a hľadel na dieru, kde kedysi bývali nedobytné dvere. Jedna zo žien ležala nehybne na zemi a pod ňou bola kaluž krvi, ktorá viedla z čmuhy krvi na stene. V izbe nič poriadneho ani nebolo. Vyzeralo to tam skôr ako by to narychlo postavili, než aby tu niekto žil. Tvoji chlapy ihneď zbraňami pobúdzali neznámich, aby si ľahli na zem, no tomu obrovi sa to nepáči. S krikom sa po tebe rozbehne a váhou svojho teľa ťa zvalí na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Co se k čertu bude zase dít?“ Kroky sa neustále približovali, až v tom sa dvere rozleteli na kusy a do miestnosti vbehla skupina ozbrojených mužov. Bez rečí ihneď zbraňami všetkým naznačovali, nech si ľahnete k zemi. No Rokymu sa to nepáčilo. Najskôr bol v šoku z toho, že tam kde sa pozeral pred chvíľou stáli nedobitné dvere a teraz ich nahradila diera v stene plná prachu a ozbrojencov. No akonáhle šok pominul, tak sa rozbehol po jednom z nich a váhou svojho teľa ho zvalil na zem. |
| |
| Vpád do dveří... Přesně jako namazaný stroj, jak jinak také, chlapci se rozběhnou do připravných formací podél zdí, na zámek je přidělána nálož k otvírání dveří a já zakleknu tak abych mohl vejít jako první. Když se ozve výbuch, snad je to už léty,která tráví v armádě, bez problémů proběhnu dýmem a prachem kteržýse ani nestihne ustálit a vstanu abych se podíval do místnosti....  Přišli sme pro vás,tak se uklidněte a poslouchejte naš... snažil sem se je přesvědčít že jsou v bezpečí, ale vazounkovi asi pištělo v uších a nebo mi nerozuměl kdo ví, jisté je jedno, když sem věděl že už neuhnu, pustil sem samopal a nechal ho sjet na závěsu na rameni, ruce jsem nastavil proti jeho žebrům, a zapřel se, náraz do mě by mu měl vyrazit dech, ihned přejdu do parakotoulu pozadu a snažím se přes ně překulit a využít jeho rychlost a sílu k tomu abych ho odklop za sebe a zároveň skončit zase na něm a jediným úderem lokte pod krk mu ještě na chvíli otřást s vědomím abych tu horu masa zklidnil... |
| |
| Vpád do dveří Naposledy zkontroluji Marii. Občas si připadám, jako bych přitahovala nebezpečí. Jen co dořeknu moji hloupou větu „Co se k čertu bude zase dít?“ dveře se rozletí. Jako první vidím pouze prach a dým, hned na to, se ale objeví postava. Naši to nebudou, prolítne mi jako první hlavou, když vidím Rokyho nechuť ke spolupráci. Ani se nenamáhám nahmatat zbraň. Krucinál, kolik takových scén dneska ještě zažiju? Přišli sme pro vás,tak se uklidněte a poslouchejte naš... Roky! Křiknu a vykročím, abych ho uklidnila. Než se mi to ale podaří, chlápek v uniformě to zařídí sám a s větší grácií, než bych čekala. Složím ruce na hrudi a s přimhouřenýma očima sleduju jeho počínání. Roky tu už nebyl ten nejsilnější. Takových keců tu bylo, a když jsem poslechla ten poslední, skončila jsem tady! Procedím mezi zuby. Za koho tady vlastně jste?! Dodám. |
| |
| Přeživší... Když drobečka složím a zbavím vědomí, jen mu poplácám po tváři a usměji se... Sweet dream Rocky... pak ale rychle vstanu a vojenskými posunky rukou bez toho abych mluvil začnu vydávat rozkazy, má dlaň se vedle mé hlavy několikrát zavře, otevře a zakrouží, z čehož mi muži pochopí asi toohle a bez dlouhé zamýšlení... Zajistěte okolí, hlídejte cestu, ošetřít raněnou, zvýšená opatrnost... Dívka která začne jako první mluvit má u sebe zbraň, čili předpokládám že je od armády.... Pohov vojáku, nevíte jak se hlásit vyšší šarží...? pak se ale pod kuklou uchechtnu a zvednu ruku.... Ne dobře blbej vtip ale co už, nikdo z nás tady není normální že ano...Nevím čí rozkaz vás dostal sem, ani mne to moc nezajímá, a za koho tady jsme? Momentálně je to 601.skupina speciálních sil Armády České republiky, protože venku ve vejtřasce mi leží nějáká vědátorka s otevřenou zlomeninou, potřebuje operaci, a pokud vedení nepošle vrtulník, přišli o majora a celou jednoutku elitních výsadkář již zminovaného utvaru, ale do doby než se OPZ východ rozhodne nehrát si, jsem tu sám za sebe... když domluvím ještě se rozhlédnu a kouknu na jednoho vojína... Tak pohni ať už je u medika... zase se zadívám na dívku před sebou, vykloním optiky na očích na přilbu a rozepnu kuklu do strany aby viděla i moji tváře... Major Martin Marynka, jak sem řekl, přišli sme pro přeživší... udělám dva korky a natáhnu svou levačku k ní... |
| |
| Major Se zlostí ho sleduju. Roky je mimo, jako nemluvně… Já toho chlapa nesnáším,… a to ani nevím kdo to vlastně je. Sleduju jeho rozkazy, které háže do všech stran. Hm… kapitán? Major? Tipuju. A hle, konečně mi odpovídá. Co to právě řekl? Nejprve otevřu ústa, ale nevyjde z nich žádný zvuk. Pohov? Vysoukám ze sebe. Blbej vtip, souhlasím a kývnu hlavou. Zřejmě mě nepovažuje za hrozbu, možná naopak za někoho z armády, když mě neprošacoval. Tím jsem trochu klidnější, mám své zbraně, mohu se bránit. Rozuměla jsem mu dobrou polovinu termínů. Obočí mi údivem nadskočí. Česká republika? Vydechnu. Učiním krok kupředu. Jakmile mi ústy projede název téhle země, v hlavě mám velký zmatek. Myslela jsem, že vše na Východ včetně Německa je už v troskách… Na okamžik zavřu oči, abych si vybavila moje toulky Evropou, když jsem byla menší. To vše je ale pryč. Otevřu oči a přede mnou stojí pořád ten samý… Sundává si masku. Zatajím dech, vlastně ani nevím proč. Možná jsem očekávala jizvy, nebo nějakého pubertálního výrostka. Pozorně si ho měřím. Takže Major? Koutek úst nadzvednu k úsměvu. Pořád jsem nevyšla ze cviku. Major Martin Marynka… opakuji tiše. Dívám se na nabízenou levačku. Levák? Nakonec přistoupím a podám mu také ruku. Lucy Grey. Bez hodnosti. Jdete od města? Tudy jsme přišli my, ale netroufám si tvrdit, kolik přeživších tam je. Když si vzpomenu na pár vojáků, které jsem musela odstranit u vchodu, těsně, než nás zajali, téměř se usměji. Jsme pořád v té budově, kam nás zavlekli.. nebo? Mám naprostou tmu mezitím, co jsem byla omráčena, a tak trochu nejistě dodám... Kde, že to právě jsme? |
| |
| Lucy a ten zbytek... Podám ji ruku a sveřu né moc ale zato pevně a jistě, tu druhou mám ale na své zbrani, pořádně si prohlížím její výstroj a i zásoby které tady mají. Možná je vše v troskách, ale dokud žijí muži z té země žije i ta zem... řeknu klidně protože ať to nyní na světě je jak chce, já zůstanu stále synem své vlasti... Nevím kde přesně jsme, byl sem vysazen z vrtulníku, na nějákém kruháči abych našel starou jednotku z OPZ, ale místo toho sem našel kluky které sem si sám ještě před tím vycvičil v Enduring freedom a jiných operacích, co se týče sytuace, jsme v prdeli jako vždy, tak směle z toho smradu na světlo ne? JInak Benátky, a tohle vše je hra vedení, chtějí vědět zda se z toho dostaneme, nevím zda si uvědomují že lidstvo není v situaci kdy si může dovolit obětovat elitní složky, ale jak chtějí, ukážu jim že Tšeská vojak, dobrá voják...takže sbalte zásoby, vyrážíme do města, víc pušek, víc mrtvých zomoušů, a pro to tu jsme, ty živé dopravit do bezpečí a ty mrtvé co neleží v hrobě zase do stavu nehybného... |
| |
| Major Jeho pohled mě nutí k úsměvu, to jak pročesává beze slova tuhle místnost. Připomíná mi mě, ještě chybí ironické poznámky, ale věřím, že i toho se od něj dočkám. Dokud žijí muži… zopakuji a se smíchem dodám Oh, vážně? Teď budete vytahovat muže? Mám snad já naopak vytáhnout feministické kecy? Přistoupím trochu blíže a pozorně se mu zadívám do očí s tázavým výrazem. Zakroutím hlavou a s rukama v bok se projdu po místnosti. Mysli, mysli… Starou jednotku OPZ? Mám pocit, že jsem byla zatažena do něčeho, do čeho nepatřím. Ještě před pár hodinami, alespoň si to myslím, jsem byla ve městě. V podělaným městě, kde proběhla kontrola viru. Nic víc, nic míň. Pak bum, bác a jsem tady v nějaký zatuchlý cele a nemám páru co se děje! Proboha, taky jsi ho musel dostat do takového stavu? Hodím hlavou k Rokymu. Kdo mi asi vysvětlí o co tu jde? Krucinál! Utrousím ještě několik dalších nadávek, když obcházím místnost a hledám, co by se mohlo hodit. Nic tu není, mám jen své zbraně. Na jeho poslední větu protočím oči a upozorním ho na Marii. Tep v pořádku, krvácení na stehně jsem zastavila, pomůže mi s ní někdo z těch vašich "supervojáků"? Chtělo by to doplnit tekutiny nitrožilně, nevím jak dlouho byla bez vody. |
| |
| Zmatená jak párek v rohlíku.... Jen pokrčím rameny a usměji se... Nebudu s vámi slečno řešit otázku zda něco existuje či ne, prostě národy nezahynou dokud budou lidé s ke svým kořenům a zemi hlásit, a to že je svět zpustošený? Vždy sme to předpovídali že nás vlastní pýcha jednou prostě dostane, dobře nám tak, přežijí jen silní, zemi se uleví, já sem rád za to co se děje,možná si lidé uvědomí že nebylo moudré hledat rozdílné namísto sjednocení... po tom co domluvím kývnu na své kluky aby dívku odnesli a při pohledu na toho vazouna jen pokrčím rameny.... Mohl mě zranit, a bude ho jen bolet hlava, může být rád že nedostal kulku do nohy to by bylo horší... víc se o tom nebavím, pomoc má mnoho podob, ale předně musím dbát na naši bojeschopnost a efektivitu tu pomoc zvládnout dát.... Nikdo z nás tu nechce zařvat, ale ti nahoře sou šáhlí jako v každé době, budou si hrát v době kdy je celosvětová krize...ale co naplat, kůň je nebezpečný zezadu, ženská zepředu a blbci ze všech stran, odcházíme, musíme jít dál.... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Keď ste dohovorili a Mária bola naložená do nákladiaku, kde sa o ňu ihneď postaral medik, tak ste boli pripravený vyraziť ďalej. Jednotka prehľadala celé okolie a jeden z vojakov sa priblížil k Majorovi a hovorí. „Okolie čisté. Žiadne známky odporu. Jednotka je nastúpená a pripravená vyraziť. Medik hlási, že ranení sú stabilizovaný. Ohľadne vysielačiek. Bolo nám povedané, že najbližšia letecká podpora nám môže byť poskytnutá najbližšie až za 26 hodín. Signál vychádzajúci z mestského úradu pomaly slábne. “ Zasalutoval a pokračoval, „Medzi nami, bolo poznať, že sa vo vedení niečo deje.“ Prebil zbraň a išiel sa von zaradiť k ostatným. Roky stále nehybne ležal na podlahe, ale pomaly sa začal preberať, čo bola poznať z občasného cuknutia obočia a roztvárajúcej sa dlane. Vonku už na vás čakal zástup vojakov a nákladiak zaparkovaný pri chodníku na okraji cesty. „Pane.... Jeden sa nám nehlási. Je to Jakub (Meno ako meno, snáď ti nevadí, že ti pomenuvávam jednotku :D) Jeho signál sa stratil a infra nenašlo nič okrem pár namodralích postáv v budovách okolo nás a ani tie sa nepohli už 9 minút.“ Budovy sa netlačili vedľa seba ako tomu bolo predtým. Medzi dvomi budovami je vždy medzera minimálne 3 metre. A celá cesta bola vydláždená malými šedými kockami. Obloha sa rozjasňovala čím ďalej tým viac až napokon začalo slnko až nepríjemne páliť do očí. |
| |
| Major, pan chytrý Chvíli hledím na ten jeho úsměv, já se však zamračím a poslouchám jeho řeč. Má pravdu, lidstvo si samo může za to, kde teď je. Nepochopení, že přírodě se vládnout zkrátka nedá a planeta si sama řekne, dost. Pohlédnu na Rokyho, bude v pohodě, snad. „…může být rád, že nedostal kulku do nohy.“ A v tomhle jste všichni chlapi naprosto stejní, špitnu a zakroutím hlavou, zatímco dohlížím na přítomné, když zvedají Marii. Jemně ji stisknu ruku, na znamení, že všechno bude v pořádku. Jak krásné bylo dostat se na čerstvý vzduch. Připadám si jako zvíře, které větří, je to však úžasný pocit. Zatímco si užívám trochu volnosti, zaslechnu hlášení vojáka. Jakmile dohovoří, přistoupím k majorovi. „Takže… směr městský úřad?“ Pohledem přejedu Rokyho, hromotluk a vyřadili ho za pár sekund. Jak ten bude naštvanej, až se probudí. Potutelný úsměv mi však brzy z tváře zmizí, když se k nám dostane další hlášení. Přimhouřím oči, jednak z návalu nečekaného sluníčka, tak z usilovného přemýšlení. Hmm… nejnižší teplotní výkyvy jsou černé, modré. Špitnu si sama pro sebe. Virus? Narušení prostoru? Jak dlouho tam jsou? To již směřuje k vojákovi přede mnou. |
| |
| A jede se dál... Na její slova o tom že jsme všichni stejní jen pokrčím rameny... Zabíj nebo budeš zabit, sme ve válce o přežití, není radno riskovat, a každé zranění je oslabení, navíc jakou má šanci někdo proti elitnímu výsadkáři co je víc jak dvacet let v armádě? Když se dostaneme k autu a já se dívám okolo, už zase mám nasazené taktické hledí a sleduji okolí... Ano směr městský úřad... přitakám na její otázku a pak chci naskočit na náklaďák....Příjde ale jeden z vojáků a po té co domluví jen těknu pohledem na Lucy a zase na něj... Pokud není ve sklepě, tak mu osobně prostřelím hlavu jestli se nechal dostat...změna plánu, hlídejte přeživší, dva muži půjdou spolu na průzkum, slečna může jít se mnou, chci jeho nebo jeho tělo jasné? Pronesu k vojákovi a pak se zadívám na vybavení oné dívky... Máte tady výstroj navíc? Nátepníky, lokty, kolena a munici by jste ji dát mohli, udržujte spojení, a zahlašte do vysílačky že začínám být dost nevrlí protože ještě neslyším ten vrtulník.... |
| |
| Změna plánu Zabij, neb budeš zabit. Podobná slova vyšla z úst mnoha lidí, které jsem nakonec zlikvidovala já, nebo oni sami sebe... svou sobeckostí a hrdostí. Nezbyde mi nic jiného, než jen pokývat hlavou. Dobře, dobře, pokusím se do tebe už nerejpat… Zvednu ruku, abych odpřisáhla, ale přitom překřížím prsty a zaculím se. Nic nebereš vážně. Ani to, zda někoho zabiješ, nebo mu ublížíš. Všechno bereš na lehkou váhu. Ozve se mi v hlavě hlas mého otčíma. Rychle myšlenky na něj zaženu. Takže… dvacet let jo? Kolik ti tedy je? Pokud na tohle téma nejsi citlivej… Naše změna plánu mi nějak nevadí. Než se vrátit do města a najít tam moje svěřence mrtvé, nebo nakažené… raději se vypořádám s těmi, co máme tady. Na jeho rozdělení plánu rázně přikývnu. Oukej, půjdu s tebou. Zbraně. Nemohu se rovnat těm jeho, to ani přinejmenším. Z poza opasku vytáhnu ruční pistoli Sig. Tuhle a … Mac 10, na tu ale nemám munici. Pár nožů… omluvně pokrčím rameny. Tolik výstroje, trochu mi zazáří oči. Díky, to by bylo fajn, trochu lajdácky zasalutuju a zatímco čekám na výstroj, snažím se vlasy utáhnout tentokrát do pevného ohonu, aby mi nepřekážel při akci. |
| |
| Drzá ale kdo není Zase se na ni zadívám a jen se uchechtnu... Hele v pořádku mě může urazit jen inteligent, takže tak... kdybych mohl vypláznu jazyk ale nemůžu, tak ji plácnu po zadku a zakroutím hlavou.... Nepleť si pojmy s dojmy, sem voják, a jako voják musím myslet když sem tady, jako ten co to vede, na mě leží ta tíha když pak píšeš dopis pozůstalým, na mě je srovnat se s tím že pod mým velením někdo zařval...ale vybral sem si to, o smrti mám své představy, a pro někoho jsem asi tvrdý a nekompromisní zabiják co dokáže bez milosti zastřelit i vlastního vojáka pokud se protiví zákonům jednotky, a to je...všichni si krejem záda...a nikdo není nad zákonem, zabij přede mnou civila bez důvodu, a zlomím ti vaz, je to jasné? také čekám až ji dají výstroj a z korby si vezmu i opasek s mečem, pro všechny případy.... Je mi 40 krásko, mohl bych ti dělat fotra, a v patnácti sem nastoupil na střední vojenskou, pak na univerzitu a už během toho sem šel do první války...a než sem dokončil univerzitu byl sem kapitánem našich speciálních sil...proč? Protože jsem vždy viděl smysl v tom aby armáda střežila lidem klidné spaní, co chceš ještě vědět kotě hmm? Výška, váha, stav konta, velikost bot, délku péra? Klidně se ptej, mě otázky nevadí, maximálně ti prostě neodpovím, ale teď se obleč a dělej co ti řeknu, vím že by sis poradila snad i bez nás, ale s náma máš fakt šanci že tě za pár let někdo zbouchne a budeš máma, bez nás máš šanci na to že ti za pár dní ustřelím nebo useknu hlavu protože už budeš kurva smrdět...a jo mám chytré kecy, ale taky zkušenosti a tisíce zabitých lidí, a další tisíce zabitý hnilob... |
| |
| Fotr je lotr Cloumají ve mně různé pocity. V jednu chvíli bych mu nejradši skočila po krku, potom převládne pocit lítosti a toho, že je vlastně stejně ironickej, možná trochu víc, než já, a pak zase plácne takový kec, že bych po něm hodila botou… Zalapám po dechu, když dostanu přes zadek. Bacha na ruce! Zamručím, ale v hloubi duše mi to udělá dobře. Jsem ženská, kus ženské a jsem na to hrdá. A nakonec, s ním opět soucítím, protože zmínil smrt. Těžce polknu. Když jsem se octla na ulici a mou jedinou prací byly zakázky pro vyšší třídu, se smrtí jsem setkala častěji, než bych chtěla. Na jazyku jsem měla hořkou pravdu, ale něco mě zarazilo. „zlomím ti vaz, je to jasné?“ Nepochopil by to. Nepochopil by, jakou cestu jsem musela projít. A tak mi nezbyde nic jiného, než kývnout na souhlas. Krásko. Při tom slovu se mi po tváři opět rozlije šibalský úsměv. 40 je nejlepší věk, taťko. Ušklíbnu se. Můj otčím byl u námořnictva, ne že bych vás maskovaný nenáviděla, ale po tom, co strávil poslední roky jeho podělanýho život ve svých zvratkách a chlastu, mám smíšené pocity, když vás vidím.“ Zhoupnu se na patách, výška, váha, nesmyslný čísla, stav konta? Slušnej tuším.. přejedu si celou jeho postavu pohledem a délku péra? Mám ráda okamžiky překvapení a raduju se... z maličkostí zaculím se. Nejsem stydlivá holka, když něco budu chtít vědět, zeptám se. Ujistím ho a připravím se. "Můžeme?" |
| |
| Jde se na procházku... Bacha na zadek... odvětím klidně bez zaváhání a jen si skontroluji zbraně, pak se zadívám před sebe a čekám kdy už ji konečně dají co chci aby jsme vyrazili.... Udržujte spojení, co 10 minut chci hlášení jak od průzkumu tak od vás tady u vejtřasky, taky chci vědět co ti kreténi tam nahoře vymyslej... Otočím se zase na ní a jen pokynu hlavou.... Buď na to někdo nervy má nebo začne chlastat, já piju jen občas, nevidím v tom žádnou ulevu, ale zábavu...takže tak, navíc nad chlastem nikdo nezvítězil, jen mi z Moravy držíme remízu... když mluví dál musím se pousmát, i když to nepozná vzhledem ke kukle na tváři.... No aspoň se neztratíš, takže jo za mě můžem vždy, ale takhle před všema? Máš ráda diváky? Nahrála mi, a nešlo to neodsmečovat, přeci jen vtípky udržují v dobré náladě i zbytek osazenstva... |
| |
| Přebírám vybavení a po očku sleduji situaci kolem nás. Všechno utáhnu, připravím, zatnu pěst a opět povolím. Je to zvláštní pocit mít na sobě opět něco takového. Jako by se nic nezměnilo. A jsme doma. Pán je z Moravy. Tož a u vás na Moravě mají prej rádi pořádný ženský, nemám pravdu? Teď už to dává smysl. Zakroutím hlavou Chvíli jsem zaskočená a tiše na něj s údivem hledím, ale potom mi dojde, že to byla moje chyba. Diváky? Rozhlédnu se po přítomných. To záleží, troufneš si? Já jsem slyšela, že vy chlapi jste citliví na porovnávání vašich … mozků.“ Zazubím se. Jsem expert na dvojsmysly, to poznáš. Musím si dát pozor, co s tou pusou dělám. Zarazím se a usměji se ještě víc. Ups teatrálně si přikryji ústa. Že by zase? Ale teď vážně. Znovu překontroluji výstroj. Já jsem připravená, dodám, abychom mohli jít. Takže? |
| |
| A jde se na věc... Tož to si piš děvucho.. položím si pušku na rameno a dívám se jak se připravuje, pomalu začnu sledovat okolí termovizí... Prohledáte každou díru je to jasné, já se taky podívám do každé... řeknu jako by k vojákům ale zadívám se při tom na Lucy, pak jen vyprsku při její poznámce... Mě vážně na velikosti nezáleží, musí se to umět, navíc důležitá je spíš šířka, ale si ještě mladá na to abys to chápala, no snad ti kluci netvrdili od nedávna že tohle... ukážu tak dvanáct centimetrů mezi prsty... Je dvacet čísel, nerad bych tě učil správnou míru.... Pak se otočím na ostatní.... Rozkazy jasné? Jdu s ní na severovýchod, vy jihozápad, jasné, hlasit se, a držet se u sebe, žádné solo sračky...ona možná dostane po zadku, nebo do zadku, ale vás panová srovnám jinak... s tím vykročím na cestu a připravím se, prst na spoušti, a oči na štopkách... |
| |
| Děvucho? Tentokrát vyprsknu já, a tak pokračuji i u jeho dalšího vysvětlování. Položím si dlaň na břicho, které mě bolí od smíchu. Jak moc mi upřímný smích chyběl, nebýt toho, že se tahle podělaná země rozpadá a kolem nás jsou ty prohnilé svině, tak by to byl jeden z nejlepších dní. A já se nemohu rozhodnout, zda je to smutné, nebo úsměvné. Pak jen gestem pokynu, ať toho nechá. Pro dnešek snad až příliš informací, nech si něco na později, majore. Stále mi však cuká koutek úst. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Tak jo, teď už k věci. V klidu. Na jeho varování vojákům jen zakroutím hlavou, až když vykročíme na cestu, špitnu Ty asi rád rozdáváš tresty, co? Pohled však upírám před sebe a bedlivě sleduji okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Lucy ani nestihla dopovedať svoju poslednú vetu, pretože ju prerušil hluk všetkým dobre známy. Vrtule helikoptéry rezali vzduch, no niečo nebolo v poriadku. Vrtule zneli nepravidelne a motor až príliš hučal. Zvuk sa stále približoval, keď tu sa spoza strechy vynorila helikoptéra. Letela až neprirodzene nízko, priam sa škŕkala o strechy. Preletela cez ulicu a zmizla za ďalšími strechami, pričom za sebou zanechala len kúdeľ dymu a neveriacke pohľady vojakov. Rááách.....Ozvalo sa asi po minute ticha. Bolo nad slnko jasné, že helikoptéra havarovala. A problémov narastalo. „Utekajtéé ... !“ Kričal Jakub (Stratený vojak) utekajúci po dláždenej ceste k vám. Hneď ste pochopili, pred čím máte utekať. Jakub si so sebou priviedol kamaráta........ skôr tisíce kamarátov, ktorý sa však na obed pozvali sami. Pod ich krokmi sa otriasala zem a chrapčanie bolo počuť všade. Spolu s Jakubom boli od vás ďaleko asi 300 metrov. „Čo tam len tak stojíte, utekajte....“ Zakričal Jakub znovu. Ako medik započul, čo sa deje, prežehnal sa, otočil svoju tvár k vám a zakričal. „Rýchlo, pomôžte mi s ranenými .“ Pričom až prehnane gestikuloval. Ostatný vojaci ihneď naskákali na korbu a v náručí vyniesli oboch ranených von. „A čo s nimi teraz ?“ Medzičasom sa Roky prebral a pomaly sa doterigal von, pričom ste si ho pri tom ruchu vôbec nevšimli. Na Luciinom ramene sa ocitla chladná veľká dlaň. Bol to práve Roky, ktorý Lucy držal a hovoril pri tom : „Zdá sa, že ste sa spriatelili a ako vidím, tak nás prišli privítať aj miestny. “ Potom sa otočil na Majora a prehovoril: „Až bude situácia lepšia, tak si to zop.....“ Nestihol dorozprávať a zvalil sa na kolená držiac sa pritom za hlavu. „Sakra, prečo je všetko tak rozmazané ? A ako je Márii ?“ |
| |
| Step by step.... Takže opakovat žádost o helikoptéru, urgentně, a informovat o nepřátelských silách živého původu, zombie nesestřelí vrtlulník... pronesu chladně do vysílačky a dívám se kolem, zase pečlivě, a pomalu postupuji obezřetně vpřed, zasobník plný, granátomet nabitý, a sem tam po očku sleduji i Lucy... Neříkala si že si mám něco nechat napozději? pronesu klidně a když se vyřítí Jakub, a za ním jeho doprovod začnu se smát.... Jestli se neumíš hlásit do vysílačky, tak vracet se umíš líp jak negr ze srazu ku klux klanu... zazubím se na něj, rád že žije a první co vyletí z hlavně je granát mířený do třetí řady jeho pronásledovatelů.... ÚSTUP! zavelím rázně a po granátu vyšlu ještě pár střel.... Všechno na korbu, krycí palba, do minuty padáme! sekám rozkaz jeden za druhém a rychle přebíjím granát, už také couvám.... Zopakuj si leda zásadu že na vojáky se nestartuje, příště ti proženu kulku čéžkou, to je zase sranda pro mě mladej... pronesu k němu a prostě ho chytím za flígr a táhnu k autu, střílet umím i jednou rukou, tak co... Jsme všichni? |
| |
| Ústup Zastavím se. Zdá se, že ses konečně dočkal toho tvého vrtulníku… když se však objeví, je mi jasné, že je něco špatně. Tiše sleduji dým a zatajuji dech. S úlevou vydechnu, když se vypotácí voják a žene si to k nám. Jeho výraz je k nezaplacení. Zvuk doprovodu, který se táhne za ním je blíž a blíž. Zaslechnu majorovu poznámku. Má pravdu, zombie nesestřelí vrtulník. Svraštím obočí. Že by ty svině, co mě prve zajali? Sleduji jeho reakci na nalezeného vojáka. Úsměv mu sluší, o tom žádná… rychle odjistím zbraň. Z přemýšlení mě vytrhne hlas majora. Neodpustím si úšklebek, to je jediné, na co dokážeš v takové chvíli myslet? Styď se. To, co nezlikviduje granát, dokončím několika přesně mířenými střelami. Pomalu ustupujeme, zatímco se snažíme zlikvidovat ty, co došli příliš blízko. Vojáci naskákali na korbu a my se blížili za nimi. Díky bohu za výstroj, kterou jsem původně chtěla odmítnout. Nikdy jsem neměla ráda překvapení, nenávidím je. A když se mi tedy ocitne ruka na rameni, okamžitě zareaguji po svém. Chytnu dlaň a rychlým hbitým pohybem ji zkroutím tak, aby mi útočník nemohl ublížit. Ježiši! Roky! Vykřiknu a ruku mu pustím. Hrabe ti? O tomhle jsem ti tuším říkala už ve městě! Nešahat! První nával vzteku je za mnou a opadává. Žárlíš snad tady na majora? Jeho ego je úžasná věc, znovu by se chtěl prát. Chlapi… kroutím hlavou a následuju je na korbu. Vydám posledních pár výstřelů, rychle přelétnu krajinu, zda někde není nějaký voják a křiknu, abych přehlušila zvuk příchozích. Všichni! Poté se obrátím k Rokymu a konečně mu odpovím. Je stabilizovaná, příště vol svou sílu… bude v pohodě. |
| |
| Jedem hoši a dívky jedem... Na co mám sakra myslet, když střílím hlavy hnijícím lidem? Sex a žrádlo, zábava chudejch holka, a já su z chudobného kraja... celou dobu co stojím u korby sleduji okolí a přemýšlím zda by nešlo něco odpálit a zatarasit cestu těm zrůdám, při tom vystřelím druhý granát a čekám na palbu ostatních, a také potvrzení ještě jednoho z mých kluků že jsme všichni.... Tak jo, na korbu a pryč odsud, nejlíp přes ně, tahle kráska je rozjede jako nic, a střílet do hlavy z pár cenťáků zvládne snad každej kdo není v bezvědomí nebo nemá rozhozené centrální funkce na dalších dvanáct hodin že svalovče? jen se chytím korby stoupnu si na stupátko, pak vysednu nahoru, zakleknu a pokračuji ve střelbě.... Startuj kurva sem ještě mladej aby si ze mě dělali hambáč nějácí mrtvý taliání! |
| |
| Jak romantický! Ty víš, na co holku udolat!Vzdychnu a zaculím se. Z chudobného kraje? V tom případě si můžeme podat ruce. Nejlíp přes ně? Ten chlap je magor, napadne mě jako první. Má to ale něco do sebe. Kývnu, a poté znovu, abych samu sebe ujistila, že je to dobrý plán. Nevím, zda je Roky v takovém stavu, aby se trefil, ale jak bylo řečeno, budou nám mnohem blíž. Hodím mu moji zbraň a já hmátnu po útočné pušce vedle mě. Rychle zaměřuji a padlé ani nepočítám. Tak kde to vázne do háje? křiknu |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Roky schytil zbraň, ktorú mu Lucy hodila a pomaly sa doterigal až na korbu, kde si sadol a snažil sa zjednotiť si pohľad, keďže ešte všetko videl dosť rozmazane. „Áno sme všetci a sme pripravený tu to svinstvo rozmazať po ceste.“ Dorozprával a v tú chvíľu sa nákladiak naštartoval a spolu s Majorom a ostatnými ľudmi na korbe sa rozjel. Šofér išiel 30tkou asi 15 sekúnd, potom to prudko strhol do prava a namieril si to rovno medzi armádu hniloby. Dalo vám prácu udržať sa na korbe, pretože to tam hádzalo ako na komunistickej pračke, pričom ste ešte neustále nabúravali do mŕtvych tiel. Spočiatku to šlo hladko, no po pár minútach ste už nestíhali vypratávať cestu pred V3Skou a pod náporom tiel ste začali spomalovať. Nákladiak už bol celý od krvi a viseli na ňom kusy vnútorností a pozostatky tiel, no stále ste pokračovali a prerážali si cestu ďalej. Krrch....krrrch. Z pod kapoty sa začali ozývať čudné zvuky až V3Ske nakoniec skapal motor a vy ste ostali trčať uprostred hordy mŕtvych. Vlny zombí sa začali čím ďalej tým viac približovať aj napriek návalu striel a granátov. Už sa zdalo, že je všetko stratené, no v tom sa ozval výbuch prevyšujúci všetky granáty dokopy. Asi o 250 metrov od vás vzdialený betón sa najskôr len jemne zavlnil, no potom sa rozletel do priestoru aj so zbytkami mŕtvych tiel. Celé to vyzeralo, ako by z neba padali kusy mäsa. Booom.... ozvala sa ďalšia rana, no tentoraz už nebola zo zeme, ale jej trajektóriu ste mohli sledovať až od jej počiatku, kde stál muž s RPG v rukách a smial sa ako šialenec. Pozornosť nemŕtvych sa razom otočila proti nemu a vy ste boli voľný. Streľba stále pokračovala, keďže sa vždy našiel nejaký ten mŕtvy túžiaci práve po vašom mäse, no to sa mu nevyplatilo. Hordy padali odpredu aj odzadu. Z tisícovej armády sa po pár ďalších výbuchoch stala len malá neškodná skupinka na hranie. Keď sa všetko vyčistilo (Nehľadiac na ten bodrel, ktorý po nich zostal), ste sa mohli pozrieť, čo sa vlastne s vaším motorom stalo. Jeden z mužov nadvihol kapotu, z ktorej razom vyšiel kúdeľ hustého čierneho dymu. „Pane, toto nevyzerá dobre a taktiež to nevyzerá ako náhoda. Niekto sa s tím pekne pohral. Kto by to sakra robil ? Každopádne to bez príslušného náradia neopravím. Budeme si musieť nájsť nejakú náhradu.“ Muž s RPG bol preč a za sebou zanechal len skazu, otázky a odpovede. |
| |
| Zombie tady, zombie tam, zombie kam se podívám... Když to vše utichne, ještě notnou chvíli střílím do zbytků kolem auta které je doslova obseto těli. Až po chvíli prostě složím zbraň k boku a podívám se po zbytku na korbě... Tak to bylo fakt těsný, málem sme byli dnešní hlavní chod..nebo spíš jednohubka pro ten hnijící dav... přejedu prsty po své zbrani jejíž hlaveň je docela rozpálená a pak vydechnu, už sem se viděl jak odpaluji C4 ku po prvním kousnutí a vše končí.... Dobře, hlídejte okolí, skontrolujeme motor, ten magor s raketometem mohl být ten samý co sundal helikoptéru, tak či tak nám zachránil prdele...chci stavy vybavní, na přesné počty, granáty, munice, pušky a výbušniny, i chladné zbraně, prostě vše... seskočí z korby a pod botama mi začvachtají zbytky tlejícího masa, nasaji vzduchu do nosu a uchechtnu se.... Tak takhle smrdí pravá italská boloňská? když se po chvíli ozve jeden z kluků že si někdo pohrál s motorem, jen se rychle dojdu podívat a naštvaně ukopnu jednomu z těl na zemi hlavu.... A kdy to kdo udělal? Pořád tu někdo hlídá ne? Mám pocit že tu máme krysu, a nebo hodně dobrého magora co se umí proplížit a rozjebat nám motor? chvíli přemýšlím a pak se otočím na naše nové společníky... Viděli jste někde poblíž benzínku nebo servis? Musíme to zase rozjet, jinak to bude v háji, nelíbí se mi vůbec co se tady děje.... |
| |
| Zrádce Trochu se mi uleví, když ten vrak konečně nastartujou. Že by konečně něco pokračovalo podle plánu? S ostatními sundáváme ty, co se dostali blízko, i když to nebylo nic snadného. Doprdele! Ulevím si, když minu hlavu jednoho zmetka, kvůli tomu, jak to s námi hází. Několikrát jsem narazila do majora a Rokyho, který byl vedle mě. Vychází to! Vychází! Radostně sleduju, jak ty prohnilí šmejdi mizí pod koly, ale když začalo auto zpomalovat, začínám mít pocit, že přináším smůlu. To neznělo moc dobře… ohlédnu se po řidiči. Ani nevím jak rychle se vše semlelo, ale ten bláznivej chlápek s RPG je pro mě anděl. Když je po všem a nezbyde ani jeden chorchta, prohlédnu si pozorně celou spoušť. Dokonce i na majorovi je vidět, že si uvědomuje ,jak blízko smrti jsme tentokrát byli. Chvíli ho pozoruju a kývnu. Odporný… utrousím, když se boty dotknou země. Vydají čvachtavý zvuk, několikrát si málem dám na tom kluzkém svinstvu na hubu, ale ustojím to. Nejsem žádná slečinka, ale …fuj. Obejdu vůz a zamířím k vojákovi u kapoty. Není to náhoda. Někdo nás chtěl oddělat. Co když… ten chlap. Mohl to být Michael? Kdo to udělal? Zopakuji a upřu pohled na majora. Mám trochu pocit, že vím… a doufám, že se pletu. mluvím sama se sebou. Svraštím obočí a vydám se za Rokym. Ani nevím, kde se ve mně vzala ta zlost, a ta síla, když Roky zavrávorá po mé ráně do ramene. „Jak jsi tam v cele přišel na to, že Michael nás zradil? Jak?“ rozhodím rukama, jako by celá tahle rajská omáčka měla být vysvětlením. „Jestli v tom ten hajzl má prsty, doufám, že už ho nějakej zombouš nakousl!“ vzteky nakopnu kolo vozu a čekám, co mi Roky odpoví. Konečně jsem schopna zase logicky uvažovat. Kdy se ze mě stal takovej cholerik? Promnu si oči a odpovím majorovi. Ehm… benzínka, jasně, vím o jedné. V centru, pár bloků od místa, kde jsem narazila tady na Rokyho, Marii a Michaela. Pokud tam nebude nářadí, můžeme zkusit vrakoviště? Je to sice na druhé straně města, ale něco použitelného by se tam dalo najít. |
| |
| Siesta... Udělám pár kroků od skupiny a položím nohu na hromádku těl, z kapsy vytáhnu jednu energetickou tyčinku z přídělů pro přežití a s chutí se do ní pustím, kochající se tou hnilobnou kaší kolem.... po chvíli si prostě sundám přilbu i kuklu a nechám tak na chvíli vypadnout i culík který rozpustím a rázným trhnutím hlavy nechám své delší vlasy volně rozprostřít po ramenou,při tom mi hlavou běhají myšlenky na to co dál... tak jo shrneme si fakta... nohou se hrabu v té odporně páchnoucí kaši masa a s klidem při tom žvýkám... Benátky sou skoro mrtvé, jsou proti nám hniloby i nějáká živá skupinka, protože jedinec by těžko mohl takto operovat, snaží se nás potopit jak nahoře tak tady...má to být zkouška..takže bude mít svá pravidla, čili je to jednoduché, udělám si své..uvidíme kdo má pevnější nervy..ale z deseti tisíc skáčem jen mi co kluci? otočím se na své muže a protáhnu si ramena.... Tak či tak hovad, nemyslete si že sem po letech zapoměl na to co vám jistě chybí, a tím bude rozcičky, a pravidelné, spíčtejte zásoby, a pak se stáhněte od auta do bezpečí, barák, výškovej...odpalíte schody a pak se dolů dostanete po lanech, raněné taky spustíme, ale nic nebudu riskovat...já, dva z mé jednotky, a tady prdelka se půjdem podívat po tom nářadí, jasné? A zkuste najít něco k jídlu, balená voda, něco co vydrží...nějáké dotazy? |
| |
| -- Schody ?.......už nie „Jak jsi tam v cele přišel na to, že Michael nás zradil? Jak?“ Roky si schoval hlavu do dlaní a chrapľavým hlasom ti povedal : „Ak budeš hovoriť tichšie, tak ti to rád poviem....aaaargh.....“ „Ako už vieš, Michael je z Európy. No, aspoň tak to všetkým tvrdil, než sme sa dozvedeli pravdu. Pravdu, ktorá nás všetkých šokovala. Michael sa sám priznal, že je agent v utajení a potom sa k nám pridal. Mysleli sme, že to myslí vážne, ale ako vidíš Michael je jediný, kto nie je medzi nami. Toto je zjednodušená verzia toho čo sa stalo, ak chceš vedieť viac, tak si počkaj, kým bude viac času na rozhovoru tohto typu. “ Postavil a predtým, ako odišiel ti do rúk podal zbraň, ktorú si mu predtým dala so slovami : „Tieto hračky sa mi nikdy nepáčili. Prosím, teraz potrebujem kľud a ticho, nech si premyslím, čo sa to vlastne deje.“ „Tak či tak hovad, nemyslete si že sem po letech zapoměl na to co vám jistě chybí, a tím bude rozcičky, a pravidelné, spíčtejte zásoby, a pak se stáhněte od auta do bezpečí, barák, výškovej...odpalíte schody a pak se dolů dostanete po lanech, raněné taky spustíme, ale nic nebudu riskovat...já, dva z mé jednotky, a tady prdelka se půjdem podívat po tom nářadí, jasné? A zkuste najít něco k jídlu, balená voda, něco co vydrží...nějáké dotazy?“ Majorove rozkazy boli počuť po celej ulici a možno ešte ďalej. Vojaci jednohlasne odpovedali : „Nie pane. “ A pustili sa do práce. Najskôr však museli nájsť vhodnú budovu pre vykonanie takých rozsiahlych škôd. Ako inak....začali diskusiou s navigátorom. Po pár výpočtoch bolo jasné, ktorú z budov zvolia a vydali sa smerom ku kanceláriám. Budova bola rekonštruktovaná, čo bolo poznať na prvý pohľad, pretože väčšina kancelárskych budov má dnes prevažne oceľovú konštrukciu so sklenným obložením. Táto budova bola tehelná, zatepľovaná a opálenie schodiska by nemalo narobiť toľko škody ani hluku, pretože sa schodisko dá ničiť postupne. Okamžite po príchode na miesto začali s kladením náloži na dopredu vypočítané miesta. „Na korbe je jedna bedňa plne naložená 20timi granátmi, 4 náhradné útočné pušky CZ 805 BREN , 10 Prebytkových nožov a ostalo nám 9 C4-iek, ďalej máme jeden raketomet so štyrmi raketami a munície dostatok na 2 dni úpenlivej obrany. Navigátor hlási, že najbižšia benzínka je kúsok odtiaľto na okraji mesta.“ --Pre Alana Blacka Malý časový posun, Welcome back Black Tak ako je smrť všade naokolo, ty si vždy inde. Ďaleko od nej. Úspešne sa ti darilo vyhnúť smrti už veľa rokov, no posledné dni to bolo na hrane. Incident v Konzervárni ťa skoro stál život, ale ako hovorím, úspešne si sa odtiaľ dostal a s dvomi paletami zaváraných sardiniek si sa spolu so svojim nákladiakom vydal zasa na cestu. Celá táto skúsenosť ťa stála len zopár strelných zbraní. Cesta ťa zaviedla o mesto ďalej, kde si sa rozhodol na pár dní usídliť. V meste sú dobré príležitosti na získanie nových zásob a taktiež sa tu nájde zopár dobrých miest na obranu, avšak ako to už v Nemecku býva, na každom kroku je cítiť hniloba a smrť. |
| |
| Situace se konečně uklidnila,. „Ok, domluveno do půlhodinky jsem pryč. Bill do té doby bude se mnou a pak ho vysadím Kilák odtuď, až se ujistím, že mě nikdo nesleduje, pokud bude potichu dostane se v klidu do bezpečí… Nechci další problémy takže nevystrkujte hlavy dokud nezmizíme, ok?“ S tím vycouvám zpátky na parkoviště. Byla stále vláčím sebou, ale už ne tak brutálně. Zajdu dozadu k přívěsu a odemknu velký masivní zámek. „Tak pohněte kostrou ať jsme co nejdřív pryč.“ Popoženu vzduchovkáře přitom dávám dobrý pozor, aby nic neukradli a zároveň zjišťuji co je na paletě naloženo. Když je práce odbyta dojde čas na placení. „Zbraně mám v předu v kabině.“ Oznámím rázně a zamknu přívěs. Nejdřív nechám vylézt do kabiny Billa. Potom si tam vlezu sám a začnu něco hledat pod sedačkou. „Ta spolupráce s vámy mě jen dostala do problému… čert aby to vzal.“ Znedadání popadnu Billa pod krkem a zas ho použiju jako šťít. Nějak jsem si na to navikl… „Tady je vaše odměna.“ Vytáhnu z pod sedačky stříkací pistolku a hodím jí vůdci skupiny. „Pokud chcete abychom tu všichni umřeli můžete začít střílet… ty uvnitř se určitě připojí a nejhůř vyzbrojeni jste vy... Být vámi spokojím se s tím jak to je a pokusím se nějak smlouvat s těma vevnitř. Teď Všichni hezky vycouvejte zpátky do Baráku. " Pokud všechno proběhne v klidu strčím Billa zpátky na sedačku spolujezdce a vyrazím pryč. Cestou poslouchám jestli se začnou zase ozývat vystřeli a pravidelně sleduji zpětné zrcátko. Co pojede někdo za mnou? Pokud ne pět kiláků od toho prokletého místa zastavím a vystrčím Bill na silnici. „pamtuješ, co jsem říkal“ křiknu na něj skrz okénko. „hlavně potichu“ zařvu z plných plic rozjedu se a začnu troubit. To by mělo přilákat všechny kousače z okolí. Hodně štěstí hajzle… Tak a teď nějaké místo kam se odklidit… |
| |
| Mlčky hledím na tu tvář, které jsem tak věřila. Chci řvát, chci zařvat z plných plic, ale v duchu se snažím uklidnit a počítat do deseti. Nevěřila jsem, tedy jsem aspoň doufala, že se mýlím, když mě napadl Michael. Maria do něj byla tak zahleděná a postavila se při jeho obhajobě za něj. Věřila mu, já taky. Ale Rokymu také. „Panebože!“ založím ruce za hlavu a několikrát se projdu tam a zpátky. „Já mám prostě štěstí na podobný kretény, že já tam za váma lezla…“ No, stále mám pro Rokyho nějakou slabost, i když to on byl ten, kdo mi z počátku nevěřil a dal mi nůž na krk. Beze slov převezmu zbraň a zkontroluju náboje. Zajistím a strčím si ji za opasek. Rokymu nevěnuji ani pohled, nemám chuť se mu dívat do tváře, připadám si děsně. Překročím větší kus jakýchsi orgánů a vydám se zpět k majorovi, netuším, zda náš rozhovor slyšel, i když je to velmi pravděpodobné, když jsem tak křičela. Překvapivě si prohlížím jeho háro a čekám než dopoví. A já vždycky měla za to, že vy vojenský, musíte mít vždy hlavu hladkou jak dětská prdýlka… načnu rozhovor. Tak co? Je toho dost na odvrácení dalších ctitelů? Kdy vyrážíme? |
| |
| Mezi hnijící kaší... Sice sem slyšel vše o čem se bavili ale něják sem to zatím nekomentoval, počkal sem na hlášení o stavu munice a jen příkývl... Odteď pokud to nebude nezbytně nutné budou střílet jen vojáci a ti co nemačkají spoušť jako kozu puberťačce... pohledem zavadím o svalovce a pak se zadívám na Lucy, hodím ji jednu tyčínku z vesty a pokrčím rameny... Na to sem sral vždy, sice s tím měli moji nadřížení problém ale sestřih vojáka je primárně určen ktomu aby jeho vlasy nemohli být nepřítelem využity k eliminaci, a ke mě se jako k mistru tří bojových umění nesdopstane jen tak někdo, navíc, německé velení mi může políbit prdel, potřebují mě víc než já je, stále sem tu za svou zemi, i když ti to příjde divné...promluvíme si cestou, dost toho není, ale co naplat,něco se najde, a vyrazíme třeba hned, kluci nás doženou, ví jak se chovat bez toho abych jim utíral prdelky,vycvičil sem je ve válce, jako nováčky, a taky už hezkých pár let slouží... S tím se zase ustrojím do všeho, takže zmizím pod přilbou a kuklou, pod opitkami a jen doplním prázdné místa po zásobnících novými... Snaž se střílet po jednolivkách, dávku používej až když je to nezbytně nutné, Breb je dobrá puška, ale 58 nepřekná ve funkčnosti...takže...prdelko, nechceš mi sama něco říct co bych měl vědět:? |
| |
| Keep moving Stačí jedna věta a už mám úsměv opět na tváři. Kozu puberťačce, ten chlap je génius. Chytím tyčinku. Díky… nejradši bych zmizela, byla zpátky ve městě, u svých. Vláda, nebo kdo stojí za tím vším, mi to už podělala dost… Nebyl bys to ty, kdybys nějak nevybočoval z řady, pane mistře tří bojových umění. Usměji se. Uvědomím si, jak stojím. Ruce zkřížené na hrudi, uzavřená sama do sebe, vlnité vlasy se opět derou z ohonu. Ale to vše mi je teď jedno, hlavou mi víří tolik myšlenek. Když na mě chvíli mluví, začínám se cítit lépe. Německo je u prdele většině z nás, včetně mě a to, že tu stále seš za svou zem, je… pochopitelné… Ohlédnu se, s pohledem upřeným na Rokyho odpovím majorovi. Oukej, vyrazíme. Otočím se zpět, ve chvíli kdy se opět strojí do přilby. Bezva, zase si budu povídat se zakuklencem… nervózně si zkousnu rty. Oči se mi rozzáří, když vidím zbraň. Ále, Bren, o té jsem slyšela, ale nikdy jsem neměla tu čest. Nemohu se přestat smát. Prdelko? Když už, taťko, stačí Lucy. I když jsou to moc krásné přezdívky, jen co je pravda… zazubím se. Trochu se zarazím, ale nakonec pokrčím rameny a tak, jak pomalu vyjdeme, začnu mu vše vyprávět. Máš rád detaily? Ale co… prostě to vemu od začátku. Už nějaký ten rok žiju na ulici, vzala jsem pod křídla partu fajn kluků, jsou to magoři, trochu jako ty, ale, je to má jediná rodina. Když se ve městě objevila panika z nákazy, bylo jasné, že ve vyšších kruzích něco zatajili… Nedokážu jen tak stát a dívat se, nic nedělat, musela jsem tomu přijít na kloub. A nebýt té party, Rokyho, Marii a Michaela, tak mě zombouši už dostali. Maria a Michael spolu zřejmě něco měli... možná, že by nám mohla říct víc až se probere? Nejsem si ale jista, když se tam v cele s Rokym pohádala, bylo to právě kvůli Michaelovi. Nechtěla uvěřit, že on nás zradil, že by dělal pro někoho jiného, Roky pak použil hrubou sílu a ... tak skončila na zemi. Chtěli jsme a potřebovali munici, tak padl výběr na sklad, kde jsem měla eliminovat stráže a dostat ostatní dovnitř… a pak? Vzbudila jsem se tady, v nějaké... rozhlédnu se oblasti, zřejmě vybrané vládou, či kým, pamatuju si útržky mezitím, co jsem byla vzhůru. Nevím, o co tam jde, ale nelíbí se mi to a to je… asi všecko, co ti jsem schopna říct. pohlédnu na majora, stejně ale nevidím jeho výraz tváře. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Budu tí říkat jak se mi zlíbí prdelko... plácnu ji drze přes zadek a začnu se dívat kolem sebe, při tom ji poslouchám a vydechnu... Jó ulice je jako sen...noci královna, no problem...chápu nikdy to není jednoduchý, taky si tím prošel..nejdřív mi zařvali rodiče a ségra v autě, dva roky na to děda, a zůstal sem ve 12 sám, no stejně sem pak nastoupil na střední...ale vím co to obnáší... otočím se na chvíli abych se podíval zda jsou za náma kluci a pak se zase zadívám kolem sebe... Takže nám žerou paty hnilobníci, a nějáká piča v ruském tanku, čili James Bond, do toho nevíme co vše tu na nás čeká, nadějné vyhlídky, no aspoň bude sranda, taky kdo by chtěl žít navěky že jo...hele zlato vyklop mi vše i blbosti co ti příjdou nedůležité, já si dokážu odvodit a spojit hodně nitek.. sevřá víc svou 58 ku a jen se dívám na Bren... Dávej bacha občas se seká, ale jinak je dobrá, halt na zbraně jsme byli vždy jedna z nejlepších zemí... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Nestačím uhnout jeho dobře mířenému plácnutí, ale už jsem si trochu zvykla, že má potřebu můj dokonalej zadek ošmatávat. Namířím na něj prstem. Jednou o tu ruku příjdeš! Snažím se znít vážně, ale nedaří se. Máš v zásobě ještě nějaké úžasné oslovení? Vyslechnu jeho vyprávění o rodičích. Najednou k němu mám mnohem větší důvěru, než ke skupině, či někomu jinému. Na okamžik, si připadám, že na to všechno nejsem sama. To… je mi líto. Instinktivně chci vyjádřit lítost pohledem do očí, ale přes tu kuklu to není co platné. Moje máma zemřela při porodu, otčím vždycky říkal, že jsem největší omyl jeho života. Pokrčím rameny, jako bych tím pohybem snad mohla vyjádřit všechny pocity. A taky mi to dával jasně najevo. Vyhrnu si rukávy a ukážu jizvy, které se klikatí od předloktí a pod bundou vedou přes ramena, po záda. Usměju se. Opasek, hůl… všechno co šlo pod ruku… Jsou i na zádech, ale tam jsou zakryté tetováním. Chvíli mlčím a poté pokračuji. Ty kluci, které jsem vzala pod ochranu… jsou to sice pro ostatní outsideři a kriminálníci, ale většina z nich si prožila to co my dva, ne-li něco horšího. Já jsem ale vždycky byla zastánkyní názoru, že my, hajzlíci z ulice, jsme tím nejlepším. Víš, že ženský nesmíš říkat, vyklop vše, páč tu taky můžeme zkejsnout do dalších Vánoc. Zažertuji. Moje myšlenky opět utíkají k Rokymu a skupině. Jak jsem mohla něco přehlédnout? Nechápu, že jsem za ty tři riskovala život… zamumlám si pro sebe. Nepříjdu si až tak důležitá, že by se mi dělo něco takového jako je únos. Ve městě jsem sice známá, hlavně v tom, co dělám, ale... takových jako jsem já je… Jeho varování o zbrani kývnutím zaregistruju. Jasně, šéfe. Mám dotaz, otočím se po jeho chlapech a s tlumeným hraně vážným hlasem se zeptám. Děláš jim jako jejich vedoucí, někdy naschvály? |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Musím se usmát a sem rád že to nemůže vidět, při tom jak se snaží působit vážně... Jen se nedělej prdelko, líbí se ti to, a i kdybych zkusil víc, myslím že by ses bránila jen na oko, jak jde vidět přitahují tě starší a dominantní typy, i když si ráda nezávislá prsotě potřebuješ občas tu pevnou ruku co ti ukáže jak vlastně jsi slabá a bezbraná... pokračuji dál a stále se při tom dívám kolem sebe, ingraspektr je dobrá věc, tedy v posledních letech hodně dobrá věc... Na lítost se vyser, co se stalo stalo se, a jo ti co musí bojovat, si pak víc váží obyčejných věcí... Když ukáže ruce jen zakroutím nesouhlasně hlavou... Kdyby to bylo od důtek nebo jezdeckého bičíku, neřeknu...a to tetování si asi někdy prohlédnu, taky toho mám na sobě požehnaně, co taky s prachama že jo? Víš jednou se naučíš lidi odhadnout, a nehnat se do důvěry k lidem...protože většinou ti vrazí dýku do zad, když přestaneš skákat jak si pískaj...takže tak... při slovech o tom zda jim dělám naschvály se jen pousměji.... Jsme jako jedna velká rodina, jasně že si děláme vtípky, ale ti kluci prošli příjmačem který vzdává 7 z 10 vojáků...nejsou tu pro nic za nic, a nikdy nic zadarmo nedostali, každej z nás si to musel vybojvat, jak psychicky, tak fyzicky... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Po tváři mi přejede náznak začervenání. Má recht… Co nadělám, když je to tak znát. Rozhodím rukama. Chlapi jsou jako víno… starší ročníky je zkrátka nutno ocenit. Zazubím se a v hlavě mi lítají jeho slova, kterými dokonale popsal moji situaci o mužích. Rozhlížím se. Mám pocit, že každou chvíli se něco semele, ne že bych o to stála. Jo, to máš zatraceně pravdu špitnu, zatímco zkoumám nenápadné houští na západ od nás. Po tom, co mu ukáži jizvy, si rukávy opět vyhrnu zpět. No jo, co naděláš. Chlast, děvky, chlast, bití… takový můj všední den s otčímem. Uchechtnu se a zakroutím hlavou. A to si myslíš, že se ti někdy ukážu až tak odhalená? Šibalsky na něj mrknu. To se ještě budeš muset snažit, taťko. Snažím se lidi si nepřipouštět k tělu. Spálila jsem se mnohokrát a naučila se, že i když ti slíbí, že nikdy neodejdou, tak to udělají a ty zůstaneš v těch sračkách zase sám. Aneb, jak říkal jeden z mých svěřenců – v naprostý tmě tě opustí i tvůj vlastní stín. Že bych viděla přes masku úsměv? Povytáhnu obočí. Je fajn mít „rodinu“. Víš, že když budeš v ouzkých ty kluci ti zachrání prdel… A že by byla sakra škoda, kdyby tak neučinili. Dodám s úsměvem od ucha k uchu. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro To víš holka, jako velící důstojník musím zvládat psychoanlýzu všech v krátké době, pak vím jak s kým mluvit, jednat, aby to šlapalo v jednotce, a dokud držíš naši pušku beru tě jako podporu z venčí...ono stejně, to co chci po klucích bys nezvládala ani kdyby ses snažila...ale co už... Na chvíli se zastavím, jí zastavím gestem ruky a kleknu si, začnu se dívat po okolí a hrát si s infraspektrem... Nevím zda to máš v plánu ale klidně si tě svlíknu když budu chtít...tak se nedělej...a koukej se kolem sebe, navíc veďeš ty, já nevím kterým směrem jít... Naprostá tma ale neexistuje, i v podzemní kobce po pár hodinách začneš vidět, a za každým mrakem svítí slunce...to si pamatuj, ale odstup si drž, nikdy nevíš kdo s tebou chce jen vyjebat..nebo jen jebat? tyhle poznámky si prostě nemůžu necvhat od cesty, taky, je to mladá žába a já sem přeci jen chlap co se pohybuje až moc mezi chlapy... Jo to je pravda, 601první přikázání...Kamarád kreje záda... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro A taky ti to v jednotce šlape, přikývnu a následně se zarazím. Nechci, aby to vyznělo dotčeně, ale zvládnu víc, než si myslíš, staroušku. Mezitím, co klečí si ho chvíli mlčky prohlížím, poté raději odvrátím zrak a kontroluji naše okolí. Oh, vážně? Protáhnu a cukají mi koutky. Kdo ví, co mám v plánu, z vlastních zkušeností radši nic neplánuju. Ovšem pokud je to nabídka… hmm… našpulím rty. No jo furt, slyšel jsi snad od jednoho z tvých ne? Navigátor říkal co? Nejbližší benzínka na kraji města. Nebuď netrpělivej, za chvíli jsme tam. Zakroutím s úsměvem hlavou. Prohlédnu si okolí. možná ještě půl hodinky chůze, jsme blízko. To máš asi pravdu, majore. Snažím se působit důstojně, ale ten chlap mi prostě nedá. Vyprsknu smíchy. Ani nevíš, jak mi tam u nás chyběly tyhle dvojsmysly a slovní hříčky. Nepatřím sice do 601, ale krejt záda ti klidně budu. Natáhnu k němu pěst, abychom si ťukli. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Spolu so skupinou si sa dostal až ku kabíne svojho trucku, kde si im oznámil, že ich očakávania nebudú naplnené. Síce neprotestovali, pretože si uvedomovali nebezpečie, ale aj tak boli nahnevaný. V spetnom zrkadielku si mohol vidieť, ako sa navzájom hádajú a celá ich hádka vyvrcholila v bitku na život a na smrť, pričom sa mlátili vzduchovkami a kričali pritom na celé okolie. Ako si sa vzďaľoval od miesta, kde si nechal Billa, bolo čoraz viac vidieť, čo tvoje trúbenie spôsobila, mŕtvy vychádzali zo všetkých kútov, ktoré sa v meste vôbec nachádzali a chystali sa na hostinu stále smerujúc na miesto, odkiaľ vyšiel zvuk. V hlave máš ešte stále obraz zmäteného a bezmocného Billa, ktorý sa snaží nájsť nejaké miesto, kam by sa mohol skryť. Začalo sa stmievať, ako to už predvečer býva. Avšak noci v Nemecku boli horšie ako noci kdekoľvek inde. Mŕtvy večer reagovali na každý, dokonca aj ten najmenší zvuk a tiahli sa k nemu ako komáre k lampe o polnoci. Cesta sa zdá nekonečná a to preto, lebo zatiaľ nemá určitý cieľ. Čím hlbšie si sa dostával do vnútrozemia, tým menej polí bolo naokolo vidno. Polia a lesy nahrádzali budovy a cesty, až si si uvedomil, že sa nachádzaš na okraji dákeho veľkomesta. V tme toho veľa vidno nebolo.... „Bum...Rách“ Niečo preletelo cez kapotu a s dunivým zvukom dopadlo na zem. Celé predné sklo bolo razom od krvi, ktorá pomaly stekala dolu a na zemi sa zrážala do hustej červenej kaluže v ktorej ležal onen prejetý. Spočiatku si si to neuvedomoval, ale cesta sa pomaly zapĺňala autami, až prepukla v nepreniknuteľnú kolónu vedúcu až do mesta, ktoré sa nachádzalo asi o tri kilometre ďalej. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Konečne okraj mesta. Bolo to jednoduché spoznať. Domy nahrádzali čím ďalej tým častejšie kanály a cesty sa z dláždených stali asfaltovými. „Rách...“ Ozval sa výbuch a tlaková vlna vás tlačila do chrbta. Z jednej z budov za vami sa začalo dymiť, či prášiť. Nie, že by to bolo tak blízko, ale výbuch otriasol celým okolím. Vysielačka na majorovom boku začala šššššumieť. Z nej sa ozval vojak, ktorý bol za výbuch zodpovedný. „Schody odpálené, nasleduje výstup so zranenými. Končím.... šššš“. On síce vysielať skončil, ale nebol jediný, kto mal niečo na srdci. „šššš“ Ozvalo sa znovu, tentoraz prehovoril navigátor. „Pane.....Madam, to miesto ste už prešli. Vydíte tú uličku, ktorá by sa mala nachádzať v pravo od vás, to je cieľ vašej cesty. Na druhej strane tej uličky by sa mala nachádzať hlavná cesta a zopár minút na sever je benzínka. Prepojil som vám môj obraz, na gps by ste teraz mali vidieť označený cieľ cesty. Ospravedlňte ma, že mi to tak trvalo, ale v takom rozruchu sa zle pracovalo. Prepínam....Končím“ a zas to známe „ššš.“ Zbytok si nechám na ďalší posun Muhahaha |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Když zachrastí vysílačka, jen přivřu oči a lehce nakrčím obočí.... Jestli mi chceš říct že ste nejdřív odpálili schody a pak teprve lezete nahoru, tak ste fakt kreténi a je načase vám zase ukázat jak se to dělá... raději to neřeším a vyslechnu si další oznámení, nad tím jen mávnu rukou... Rozumím, pokračovat dle rozkazů, končím... Kývnu k benzínce a jen vydechnu... Tak sme to našli no..snad budem mít štěstí... přejedu ji pohledem a na její slova o tom co má či nemá v plánu se zase v bezpečí kukly ušklíbnu sám pro sebe... Nejde o to že bych tě podceňoval, ale fyzický i psychická náročnost naší jednotky neměla obdoby v žádném jiném státě... pomalu se vydám na roh budovy a přejedu benzínku infraspektrem.... Budeme potřebovat klid, takže bez střílení ano? Ty mrtvé láká hluk...takže se drž za mnou a nech pušku napokoji pokud nepude do tuhého... nechám samopal na rameni na popruhu, zajistím ho a šáhnu k pasu, vytáhnu svůj meč a v očích se mi blískne zvláštní odlesk jakési perverze... Dlouho sem si nazatancoval se svou láskou... na chvíli si zase sudnám helmu a kuklu, nechám vítr aby mě pohladil po tváři a kouknu na ni... Kdo ví co všechno ti chybí maličká... řeknu klidně a pak ji prostě chytím v pase drze políbím... Ale na to bude dost času později.... mrknu na ni, pohladím ji po tváři, hodím ji helmu do náruče, zvednu svůj meč a rozběhnu se k benzínce, kde prostě kopnu do kusu plechu tak aby to udělalo jen menší randál a já vylákal vše co by se tam mohlo skrývat... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Fájn… zvednu ruku v obraném gestu, jak myslíš. Nejsem žádná křehotinka, ale už mlčím ty –šestsetjednička-je-nejlepší. Koutek úst mi nadskočí k úsměvu. Kreténi by to vskutku byli, ale každý má své postupy… Mezitím, co si major povídá s vysílačkou, já sleduji okolí a blížíme se k benzínce. Tohle je úžasný místo pro to, aby tu byl nějakej zombouš. Se svraštělým obočím prohledávám každý stín. Budu znít jako hloupá žába, ale… když jsou zombouši mrtví/živí, vyzařují teplo? Zamyslím se nahlas. Tohle mě nikdy dřív nenapadlo. No to si piš, já tam nakráčím a hned je postřílím. Jsem snad blbá? Bren si posunu na rameno vykročím za ním s naoko uraženým pohledem. Sleduji okolí a tak mi unikne to, co se děje přímo přede mnou. A poté, co mě major osloví maličká, je mi už všechno stejně jedno. Na okamžik, úplně kratičký okamžik slastí zavřu oči, pak si ale uvědomím, jak rychle jsem se mu poddala, dlaní ho uhodím do hrudi a odtáhnu se od něj. Prsty si přejedu po rtech, které teď pulzovaly. Srdce cítím až v krku a kupodivu se na něj nezlobím. Na tváři mi hraje úsměv a jiskřičky v očích tančí. A když mi hodí helmu do náruče, vrátím se do reality. Je to magor. Totální magor. Co si sakra myslíš že děláš. Helmu hodím dozadu jeho chlapům, kteří si zřejmě pohled na nás užívali. Nemůžeš tohle udělat a jen tak si hrdinsky zdrhnout, zatraceně! Popoběhnu za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Něco tě chytí za rameno a trhne s tebou zpět... Neblbni, řekl že se máš držet za ním, to znamená dál od něj, zvláště když si hraje s mečem...je to magor...jeden by řekl že dostane rozum, ale ani apokalipsa s ním nehne... řekne ti voják co tě strhl zpět a sleduje okolí, ten druhý si zapálí a začne se chechtat.... [b]Nezapomeň kolikrát nám ten magor zachránil kůži, právě tím jaký to je magor...[/b] Já mezitím vidím tři běžící zombíky, což mi jen vykouzlí šílenější usměv, ukrok dopředu, hodně hluboký, a první nemá nohu v koleni, dokorok a druhá schytá přes bradu čepel do hlavy, hnědorudá sprcha a praštění kostí když mu čepel z hlavy vytrhnu i s tváří a obtáčím se kolem torza a třetí příjde o palici,čistě, rychle..další otočení a čepel do hlavy tomu bez nohy, jde vidět že si to víc než užívám... A teď si holka vem že sme byli v Afgánských horách, pročesávali jeskyně radikálů, náhle se jich kolem objevilo až moc,sfetovaní kokainem, a on po chvíli když viděl že jde do tuhého, udělal si cestu granátem, tasil meč, a než se usadil prach, už je sekal, zmasakroval jich asi třicet a zbytek začal házet kalachy na zem, klekat a provolávat něco o ďáblu...tak tohle nám velí... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Jsem na okamžik ochromená tou drzostí chlápků, kterým jsem hodila helmu. Co to sakra! Nesnáším, když na mě někdo šmatá ze zadu! Rychle se otočím. Je to magor, ale ten magor jde do opuštěný benzínky, kde může být třeba celý doupě. Jsou to poslední místa, kde bylo nějaký jídlo. Pozorně si měřím chlápka přede mnou a pohledem přejedu na druhého, kterej si zapálil. Hm, chceš abys byl krásně vyuzenej, než se sežerou? Pozvednu žertovně obočí a polknu. Dlouho, hodně dlouho jsem neměla cigaretu. Jo.. magor to teda opravdu je. Vydechnu otočím se zpět, hledíc, co ten magor vyvádí. S každým jeho zásahem mám chuť jít za ním a pomoct mu. Je to zkrátka ve mně, nic nedělání není pro mě, potřebuju pohyb, akci, změnu, život. Skousnu si ret a uvědomím si, že na mě zase mluví. Při té myšlence se usměju. Na chvíli si připadám, jako by mluvili o nějakém bájném hrdinovi. Je vidět, že v něm mají respekt. Tohle ale nejsou Afgánské hory, ani radikálové. Tohle jsou zasraný zombíci a opuštěná benzínka. Nervózně přešlapuju a čekám, zda nebude potřeba má pomoc. Nakonec si dupnu. Přece tu nebudu stát, pokud mě budou chtít zase zadržet, pošlu je někam, nenechám aby mi tu sežrali jedinýho magora, se kterým se dá normálně mluvit. Majora již nevidím a tak jdu po stopách zneškodněných zombíků. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro „Do prdele!“ Odkud se tu vzal? „Takhle se nedá řídit!“ Musím to utřít… Pomalu zastavím. No měl bych pohnout. Za chvilku tu budu mít jistě společnost. Ozbrojen svojí brokárnou a pálkou vylezu z auta. No do prdele, to je ale zasraný. Pomyslím si při pohledu na sklo. „No do prdele, to je ale zasraný“ pronesu při pohledu na silnici. Díky vyztuženému nárazníku menší kolony zvládnu, ale tohle asi ne… Musím se porozhlédnout po nějakém bezpečném parkování. No ale všechno má svůj čas. Nejdříve to sklo. Pustím se do mytí. Během kterého bedlivě pozoruju okolí. Zítra zjistím, jestli někdo v okolí nepřežil a nechce obchodovat. Potom se pokusím objet město. Města nejsou dobré místa na výlety… Pokud mytí proběhne v pohodě, snažím se najít nějaké vhodné místo na parkování. Pokud nic nenajdu, pokusím se aspoň vytvořit lákadlo (spustit poplašný systém na nějakém autě či zařídit aby neustále troubilo) v dostatečné vzdálenosti od svého vozu. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro - Odpoveď vo vysielačke "Bolo potrebné predchádzať akémukoľvek zvýšenému nebezpečiu a prípadná porucha by zapríčinila smrť nevinných a to nie je prípustné. Nechcel by som sa vám potom zodpovedať." Zatiaľ, čo si sa rozprávala s chlapmi z jeho oddielu, on si presekával cestu prvým radom, no nečakal, čo nájde ďalej. Medzi regálmi sa váľali rozsekané kusy tiel a podlaha bola razom celá červená. Nezdalo sa, že by sa tu ešte niekto nachádzal, no to len do tej chvíle, než do miestnosti vkročil muž zavalitej postavy, oblečený v bielom plášti, v rukách držiac rozjedený hamburger , ktorý si pískal. Hneď bolo jasné, že nie je mŕtvy a že sa mŕtvych vôbec nebojí. Vyšiel zo skladových priestorov, kde sa nachádzali ďalšie rady zombíkov, no žiaden z nich si ho nevšímal a on v pokojne pokračoval ďalej v jedení až do chvíle, než si všimol teba. „Čo...čo to robíte? Kto ste ?....Prečo.....“ Vytiahol zbraň a trasúcimi sa rukami na teba namieril so slovami: „Odíďte ! Nech už vás tu nevidím“, pričom mu z úst vylietavali kúsky jedla. V tom do miestnosti vbehla Lucy a zazrela, čo sa tu deje. Avšak Lucy nebola jediná, ktorá do miestnosti vbehla. Zo skladu vyšiel jeden z väčších mŕtvych a rozbehol sa po Majorovi. Celé modré montérky mal zalepené od slín vychádzajúcich z jeho dokorán otvorených úst. „Nie“ zvolal onen muž a skočil rovno do cesty tomu mäsochtivému monštru. Celý zadychčaný sa oprel v kolenách a až potom si uvedomil, že sa postavil pred chlapa, na ktorého pred malým momentom mieril zbraňou. Otočil sa a jeho zarastená tvár ti hľadela presne do očí. „Nechcem vám ublížiť, ale je vo vašom vlastnom záujme, aby ste sa odtiaľto stratili. Čím skôr tým lepšie.“ Medzitým sa ten zombík zastavil a s nechuťou sa vrátil naspäť do skladu. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Takmer všetci mŕtvy sa stiahli k Billovi a tak umývanie prebehlo bez problémov. Nehľadiac na to, ako sa to svinstvo nechutne rozmazávalo po skle :D. S parkovaním si mal taktiež šťastia. Neďaleko od miesta, kde práve stál tvoj truck bolo vidno malý výjazd na poľnú cestu, ktorá však bola podmytá neďalekou riekou a tak je nutné dávať si v tej tme pozor na sebemenší náznak jamy. Svojím nárazníkom si odtlačil dve autá a zbytok cesty už išiel ako po masle. No ako si sa dostal na poľnú cestu, tak prirovnanie získavalo na sile a to práve kvôli tomu bahnu. Každé šlápnutie na plyn vyžadovalo maximálnu opatrnosť a cit vodiča. Skúsenosti sa osvedčili a postupne si sa dostal na tvrdšie podloženie poľa, kde si sa mohol v klude otočiť a zaparkovať. Zatiaľ je v okolí ticho.....príliš veľké ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Mám tušení, že se tam něco stalo. Ten blbec se prostě pro svou šílenou úchylku nechá klidně zabít. Když se konečně vytrhnu jeho chlapům,nastalo nějaké ticho. Žádné čvachtání, padající těla na zem, na vteřinu jsem nic neslyšela, rychle jsem přidala a vrazila do dveří benzínky. Na okamžik stojím, jako omráčená. Kdo to sakra je?! Pohledem těkám mezi majorem a chlápkem v plášti. Nějaký nenažraný… mohl by být nakažený? Prolétne mi jako první hlavou. Jakmile jsem vběhla já, přiběhl další nezvaný host, tentokrát už ne tak neškodný, jako doktůrek. Majore! Křiknu, když vidím, kam zombouš míří. Rozeběhnu se k němu, ale ve vteřině se zastavím. Co to právě udělal? Vy jste.. jak ho zastavil? Co to doprdele mělo znamenat, nějakej otrokář se zombíky? Jsem zmatená. Jak jste… proč odešel?! Nechápavě civím na tu horu rozkládajícího se masa, která se šourala zpátky odkud přišla. A ve vašem zájmu by bylo zase fajn, kdybyste nám vyklopil, co to sakra bylo! Netrpělivě přešlápnu. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Stojím naproti muži, meč napřažený k němu a pohledem se dívám kolem, krev která je na podlaze, zápach, on, a to co se právě stalo je torchu zvláštní kompozice v době.... Jsem major Marynka, armádní síla, chci znát vaše jméno, a taky chci kurva vědět jak to že vás ty mrchy poslouchají, to zaprvé, a za druhé...co to kurva má znamenat, celý svět se bojí a vy jim tady dáváte rozkazy? protočím meč v ruce a zasunu ho pochvy, ruku však složím na pušku a odjistím ji.... Ve vašem zájmu odpovídejte první vy, protože dřív než dáte rozkaz prostřelím vám plíci abych vás nezabil, zbavím vědomí a do toho skladu mrsknu granát...tak či tak...tohle mi musíte vysvětlti... podívám se krátce na Lucy...pak zvednu vysílačku.... Pánové, kdyby se něco posralo, tohle místo vymažete z mapy je vám to jasné, hlídejte venku, končím... pomalu přejdu k Lucy a volnou rukou ji obejmu v pase.... To mě poser na holý záda, tak to sem ještě nežral od začátku epidemie... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Keď dobehol naspäť, tak vám obzerajúc sa dookola podal malú obálku. „Teraz musíte ísť. "Zakúsol sa do hamburgru a bez slova sa vrátil do skladu.“ V obálke boli dve veci. Fľaštička so zelenou tekutinou a dopis, v ktorom bolo napísané jednoduché a pritom výstižné : „Pomóc, oni ma sledujú.“ Viem, že to je krátke, ale povedalo to všetko, čo by ste mali do tohto momentu vedieť. |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Jak sakra donutil tu hnijící horu masa odejít? Nervozitou si zkousnu spodní ret. Těkám pohledem z doktora na majora. Poslal jasné instrukce svým chlapům a já stále nemohu hnout ani brvou. Probudí mě až majorův dotyk, kdy se mi srdce opět rozbuší. A cítím, jak se mi po těle rozlévá život, mohu se hnout a konečně myslet. Vtip? Hloupej vtip, nemůžete jen tak uděla… něco takového a pak to prostě zadusat pod pokličku. Jsem rozčílená. Otočím se na majora, tohle máte asi všichni chlapi stejný, co? Něco udělat a pak zdrhnout… špitnu mu do tváře slova, která se týkají polibku, který předvedl venku před benzínkou. Nejsou to slova hněvu, spíš mi vadí, že to tam venku netrvalo déle. Jak já mu chci vmést do tváře něco ironického, ale zastavím se. Obrátím se k doktorovi. Jeho oči nejsou zlé, spíš… se něčeho bojí. Oči prozradí vše. Skrývají pýchu, bolest, zkrátka vše co potřebujete vědět. Stačí v nich umět číst. Zmáčknu majorovi paži, když dostanu do ruky obálku. Máme hrát hru podle pravidel? Nebo je to jen past? Pozvednu tázavě obočí s pohledem upřeným na majora. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Sevřu obálku a prohlédnu si její obsah, jen vydechnu a zadívám se zase na ty dveře, pak kolem sebe... Nářadí...a mizíme... pronesu tiše a ještě se na ni zadívám jak se tváří, když mi spílá za to že jsou všichni chlapy stejní, chvíli si ji prohlížím, pak se usměji a pozvednu obočí, pohladím ji ve vlasech, přitáhnu si ji k sobě hodně těsně, ruce sjedou ze zad na zadeček a zase ji drze ale o dost déle než předtím zase políbím.... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Nářadí... a mizíme... na okamžik vykulím překvapením oči. Cože? naznačím ústy. Přece... nemůžeme ho tu nechat. Třeba potřebuje pomoc, voda, jídlo... i když jídla má asi dost, dle toho co dojedl. Ale i tak, kdo ho sleduje? Chtěla bych to vědět a taky to, jak je to možný, že ho poslouchají. Copak jsem jediná, koho to zajímá? Ztuhnu, to ho tady major opravdu nechá napospas? Nechápavě si prohlížím jeho tvář a chci ji se zklamáním opět odvrátit, což se mi ale nepovede. Opět si mě přitiskne a já mu propadnu, znovu. Nenávidím se za to. Od kdy mám pro toho chlápka takovou slabost? Když se naše rty oddálí, vydechnu, jako by mi padl ze srdce ohromný kámen. Uvědomím si však, kde se nacházíme, díky bohu, že doktůrek je ve skladu a neviděl nás, tak jako předtím majorovi chlápci. Takže mě takhle budeš uplácet donekonečna? konečně mohu znovu uvažovat. Nakloním se těsně k jeho tváři, ale nepolíbím ho, zašeptám Přece ho tady nenecháme, ten dopis... to bylo tiché volání pomoc. Odtáhnu se od něj a prohlížím si jeho oči. Čekám na odpověď, ale dojde mi trpělivost. Začnu prohledávat regály vydrancované benzínky. Doprčic, hlavně že tu je olej do převodovky. Odkopnu lahev. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Po zemi sa váľali takmer všetky potrebné veci od oleja až po kufre s náradím. Samozrejme ako inak, než celé od krvi. V tom sa ozvalo z vysielačky : „Pane, neďaleko odtiaľto sme našli havarovanú helikoptéru a čakáme na ďalšie rozkazy. “ „Aáá...“, ozvalo sa zo skladu medzitým, ako sa Lucy prehrabávala vnútornosti, aby našla náradie. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Když se na mě dívá jen se pousměji a lehce vypláznu jazyk.... Třeba když bude třeba... pak nastane hledání, a když po chvíli najdeme vše co potřebujeme, zadívám se na ni a jen kývnu ke dveřím.... Pochopíš až budeme venku... když se však ze skladu ozve zařvání, trhnu sebou, sevřu pušku v ruce a zadívám se na ni... Krýj mi záda... s tím se prostě rozbehnu, vykopnu dveře a zakleknu, začnu se rychle dívat dovnitř připraven pálit na vše co nebude ten divnej maník.... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Zakroutím hlavou. Za ten vypláznutej jazyk bych ho zulíbala. To by se ti tak líbilo... odseknu s úsměvem. Mezi vnitřnostmi a krví, jsem našla pár kostí, mršinu kočky a několik dalších lahví oleje. Ještě mít nějaký auto zavrčím si v duchu. Po chvíli máme vše. Pochopím jo? Má co vysvětlovat, bručím si pod vousy. Já ty jeho logický pochody nechápu... Po prvotním šoku z řevu mi jako první padlo do úst Doktor?! utíkám za majorem a na jeho výzvu o krytí zad rázně kývnu. Držím se v přidřepu a očekávám to nejhorší. Že by se mu zrůdičky splašily? |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Zatiaľ všetko vychádza podľa plánu. Nastavil si plašičku a išiel si sa osprchovať. Po osviežujúcej sprche si mohol vidieť, že okolo plašičky je celá horda mŕtvych a všetci sa na seba tlačili. Mľaskot, hukot a vrčanie vytvárali obraz o počte tých nenažrancov. Bolo ich tam najmenej štyridsať a všetci sa zaujímali len o tú plašičku. Začul si krik. Nebol to však krik od bolesti ani krik od strachu, boli to rozkazy smerované vojakom, ktorý pochodovali po ceste od mesta k neznámemu zvuku, aby to skontrolovali. Keďže každý z nich mal na hlave čelovku, tak sa aj v tej tme dal odhadnúť ich počet. Išlo iba o prieskumný oddiel a tak nepočítajúc veliteľa ich tam bolo päť a všetci sa blížili na istú smrť. Avšak oni to nevedeli a v tej tme pokračovali ďalej. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Dvere sa po majorovom výkope rozleteli do strany a po ceste zrazili k zemi jedného z besných. No to bol iba jeden a za dverami v sklade ich bolo prinajmenšom dvadsať a všetci sa po vás rozbehli, pričom odkryli čo sa skrýva v strede miestnosti. Na stoličke sedel zviazaný doktor a pred ním stáli dvaja chlapi, ktorý ho neprestajne mlátili. Doktor kričal, div mu nepraskli pľúca. Hneď ako vás tí dvaja zazreli rozbehli sa k zadnému východu aj s kufríkom v ruke a za sebou nechali len bezvládneho doktora. Problémom však bolo, že niektorý besný sa k nemu pomaly blížili a sliny im tiekli až po zem. Doktor nabral do pľúc vzduch a s posledných síl zakričal: „Hoďte tú fľaštičku o zem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Když vidím co se děje, první kulky prostě míří na ty dva, na hlavy, bez milosti, prostě zastavit je než zmizí.... Pak už následuje míření na hlavy zombům a když slyším co řve doktůrek, rychle vytáhnu ten flakonek z obálky a švihnu ho před nás silou, dívajíc se stále na to co se bude či nebude dít.... Epidemie nákazy a nakonec stačí vylít Monstra na zem a bude pokoj'? |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro První co mi uvízlo v paměti byl řev doktora. Než stačím zareagovat, major pošle dva neznámé k zemi a já se solu s ním věnuju ostatním zomboušům. Hodit na zem? A to jako uděláš co? Za námi se objeví jeden hajzlík, netuším, zda si ho major všiml a tak ho pošlu k zemi ladným hodem nože, který jsem měla ukrytý. Vítězně se usměju. Já mu dám křehkou slečinku... Spěšně se vrhnu pro nůž, který se zamlaskáním vytáhnu z lebky a otočím se po majorovi. Co se bude asi dít? |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro „Muhahaha“ Zákerný smiech doktora sa ozvenou nesie celou miestnosťou a je jasné, že niečo nie je v poriadku. Z flaštičky sa na zem vyliala zelená tekutina, ktorá okamžite začala vypúšťať nejaký neznámi toxín a vám sa začali zatvárať viečka. „Čo ste si mysleli, že si sem len tak prídete a zničíte celý môj výskum ?“ Prehovoril doktor so škodoradostným hlasom, zhodil zo seba laná, postavil sa zo stoličky a podišiel bližšie k jednému z besných. „Hej Jimmy, choď si to umyť z tváre, vyzeráš v tom nechutne.“ Besný sa otočil na päte a zmizol vo vedľajších dverách s nápisom WC. Medzitým začala vysielačka na majorovom boku šumieť a ozval sa z nej známy Rokyho hlas : „Ste v poriadku ? Už ste sa dlho neozvali.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Pokud se mi ozvou pokračuju. "Okamžitě zastavte. Před vámi se nachází Horda!" Pokud se mi neozvou vytáhn ubaterku a začnu signalizovat světelně. Neznám vojenskou signalizaci ale snad pomůže hasičská... vylezu s auta a začnu kroužit baterkou do kruhu po směru hodinových ručiček. To by mělo znamenat nebezpečí všichni zpět. Když ani to nevyjde vlezu zpátky do náklaďáku a rychle zapnu a vypnu mlhovky ve sledu dlouze krátce dlouze krátce dlouze krátce. No signál pro nebezpečí snad pochopí všichni... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Nanešťastie mali vysielačky blokovanú (skrytú) frekvenciu a tak tvoj prvý pokus nevišiel, čo sa ale nedalo povedať o druhom z tvojich pokusov. Veliteľ skupiny ukázal vojakom päsť a tý s ana päte otočili späť, pričom jeden z nich držal pri odchode v ruke vysielačku. Plašička zrazu stíchla a priestorom sa zasa rozlialo to neznesiteľné ticho. Horda sa začala rozliezať do všetkých strán, pričom v tej tme väčšina z nich búrala do áut alebo padala na zem potkýnajúc sa o kamene. Celé okolie zavalila biela farba, keď do stromu stojaceho pri ceste udrel blesk a zapálil všetko horľavé v okruhu troch metrov. Včetne jedného mrtváka, ktorý to ale absolútne ignoroval. Avšak blesk bol iba predzvesťou niečoho horšieho. Mraky sa stiahli a mrknutím oka sa spustil strašný lejak, ktorý rozmočil zeminu a prehĺbil bahno. |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Všechno to bylo divné, moc divné a moc rychlé... Pohyby zombíků,doktor magor, a střelba, moc sem nepřemýšlel a nevyplatilo se to.... V okamžiku kdy se z podlahy začali uvolňovat výpary a já citíl že jde o nějákou látku, která nám nepomůže, začal sem pálit po dávkách do davu a bylo mi jedno koho při tom zabiju.... oči začali pálet, reakce se zpomalovat, tělo vypovídat službu, všiml sem si ještě toho jejího zabití nožem ale pak už jsem šel do mrákot, když zapraskala vysílačka, ještě jsem stihl vydechnout... Past... víc ale nešlo, hlaveň se sklopila k zemi, chytil sem se za čelo a posadil se, což z kleku nebylo tak hrozné, náhle se vše začalo rozmlžovat.... Padej ven prdelko, já je zdržím.... zmobilizoval sem zbytky sil a vyskočil na nohy, zase zvedl hlaveň a prohnal do davu ještě dvě dávky, než se mi před očima zatmělo a já se svezl do kleku, a pak i na bok.... |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Jsme naivní, moc naivní. Jak nás nemohlo napadnout něco takového jako jednoduchá past. Ten hajzlík si to všechno naplánoval. Jakmile se začal histericky smát, došlo mi, že je zle. A troufám si říct, že i majorovi to rychle docvaklo. Zníčíme výzkum? Co se to dneska doprdele děje? Nemůžeme prostě někam dorazit, aniž by se mě někdo nepokoušel zabít?! Major začal odpadávat jako první, jelikož byl přede mnou, ale během chvilky se i mě začaly zmocňovat pocit mrákot. Zatřesu hlavou. No tak! Žilas na ulici, smrad je tam mnohem horší… otevři oči! Kupodivu jsem poslechla. Přemýšlej, přemýšlej! Uvědomím si, co za poklad mám v kapse bundy. Vytáhnu trojúhelníkový šátek, který si rychle uvážu přes nos a ústa. Daroval mi ho jeden z mých svěřenců, Timmy. Vždy mi říkal, že jsem jako tigřice, křehká, ale plná síly. A tak i ten šátek nese vyobrazení tigří tlamy otevřené dokořán. Není to o moc lepší, ale vydržím tak déle, než major. Padej ven prdelko, já je zdržím. Ušklíbnu se. Zapomeň starouši, jsme v tom spolu, pamatuješ? Křiknu na něj, nevím, zda mě slyší. Z posledních sil vypálí rány do těch hajzlíků a zasáhne. Posledního, který si před tím odešel do koupelny smýt masku, sejmu já jedním z mých nožů. A nakonec doktor. Šátek nepomáhá, snažila jsem se seč to šlo. Posledními dvěma noži vrhnu po doktorovi, jeden se zabodne do stehna, druhý škrábne do boku. Mělo by ho to zpomalit, pokud bude utíkat. Znovu zatřepu hlavou, mlží se mi zrak… Major hlásil do vysílačky, že? Roky bude snad na cestě, snažím se co mi stačí poslední síly, táhnu majora co nejdál od toho sajrajtu. Dokážu to však jen ke vstupním dveřím benzínky. Nevadí, je zde lepší vzduch, major by se mohl brzy probrat, ale já se svalím vedle něj a oči se mi pomalu zavřou. Roky, máš mi co vracet, doufám, že jsi blízko… je poslední na co myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Tak tohle vyšlo. Pomyslím si. Když se mi podaří varovat vojáky. Krucinál. Pomyslím si, když plašička utichne. Tahle věc nejde vypnout na dálku, takže to s vojáky nesouvisí. Že by baterka nebo jí nějaký mrtvák zničil? No každopádně musím zůstat potichu nebo zmizet.... V tu chvíli nedaleko udeří blesk. Bezva hromy přehluší hluk, který budu dělat. Do háje! Bahno! Co dál? Jestli tu zůstanu stát, tak se bez cizí pomoci na cestu nevyhrabu. Teď se musím ukázat jako řidič a dostat se od suď dokud je aspoň malá šance, že se to povede. Nastartuji a co nejopatrněji se pokusím dostat zpátky na cestu. Pokud vidím, že to nejde pokusím se auto nechat na co nejvhodnějším místě a použiji plán b) počkat jestli se zítra vojáci nevrátí a konečně se navečeřet. Pokud by se mi povedlo dostat na cestu pokusím se dohnat vojáky, nebo aspoň zjistit kde mají základnu. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Po majorovej streľbe sa zdalo, že nikto neprežil. Lucy sa podarilo odtiahnuť Majora do bezpečia a potom ste obidvaja zaspali. Cez zatvorené viečka vám do očí svietil nepríjemný prúd paprsok svetla, až ste sa napokon prebrali a ešte stále zlepenými očami ste mohli vidieť, že sa nachádzate vo vrtuľníku. Vedľa Lucy sedel Roky s kufríkom v rukách a nad majorom bol zdravotník, ktorý práve kontroloval pulz, až si všimol, že ste sa konečne prebrali. „To som rád, že ste v poriadku. Nechcem na vás ešte moc hovoriť, ale tá benzýnka už neexistuje. “ Potom sa postavil a odišiel skontrolovať pulz Lucy s Máriou, ktorá už bola celkom v poriadku. Pozrela sa na Lucy a povedala: „Lucy, je mi nesmierne ľúto, čo sa stalo a beriem na seba plnú zodpovednosť. Keby si niekedy čokoľvek potrebovala, stačí povedať.“ Roky celú dobu pozoroval, ako pod vami prebieha krajina, až si tiež všimol že ste sa prebrali. Na nič nečakal a rýchlo objal Lucy. Napokon si spomenul, že nemáš rada, keď sa ťa niekto dotýka a pustil sa ťa „Ehmm....Prepáč. Aj mne je to veľmi ľúto.“ Sklopil zrak a čakal, čo sa bude diať. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Cesta sa kĺzala a prebárala vždy keď si stúpil na plyn, ale ako vždy to pre teba nebol žiaden problém. Pozornosť všetkých mrtvákov sa obrátila na teba a okrem bahna sa občas pod kolesami nákladiaku objavil aj nejaký ten besný. Vojaci ešte neboli príliš ďaleko a započuli zvuk motoru, otočili sa a keď si bol tesne pred nimi, tak ťa ukázaním dlane zastavil jeden z nich. Ich uniformy neboli čierne, ako tomu obvykle býva, boli zelené. Druhý z vojakov prišiel k okienku na ktoré zaklopal, aby si mu otvoril. „Čo vás sem pritiahlo.“ Medzitým, ako si sa s ním rozprával, ostatný vojaci sa rozbehli za tvoj nákladiak a začali strielať, pričom sa priestorom ozývali rozkazy každého z nich, no teen muž pri okienku bol úplne klidný a pokračoval v rozhovore. „Neďaleko odtiaľto máme rozložený tábor. Ak potrebujete pomoc, tak ste na správnom mieste.“ Usmial sa popod fúzy, poškriabal pod priľbou a hovoril dokončil:" Už dlho som tu nijakého krajana nevidel." |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro |
| |
| soukromá zpráva od Mjr.Martin Marynka pro Slyším hlasy a hučení vrtule, moje první reakce je že se prostě posadím a hledám jako první svou zbraň, až po chvíli když si uvědomím že sem mezi známými tvářemi se začnu rozhlížet kolem sebe... Jak dlouho sem byl mimo? Co se dole stalo,chci hlášení, a kde jsou moji kluci... promnu si spánky a zhluboka se nadechnu, abych srovnal periferní vidění, příjdu si jako když si dám pár panáků na silné prášky ale už to odeznívá..... Nesnáším tyhle chemické sračky a podivné zmrdy co si uprostřed apokalypsi hrají na kdo ví co... zavrčím ještě nevrle ale pak se otočím k Lucy a po té co ji svalouš pustí ji sevřu ruku a usměji se... No díky žes mi uklidila zadek do bezpečí prcku, máš to u mě...jsi v cajku? zadívám se ji na chvíli do očí ale pak se začnu opravdu dívat po své pušce a vlastně všem.... Kam letíme? |
| |
| soukromá zpráva od Lucy Grey pro Vím o sobě. Pohnu prsty u ruky, na noze. Vypadá to, že bez újmy. Jen mě z toho svinstva pálí v krku, i přes šátek, který jsem měla, stále cítím v nose štiplavý zápach. Snažím se otevřít oči do oslnivého světla, ale chvíli mi to trvá. Podepřu se na loktech a pomalu se posadím. Zatřepu hlavou, abych se zorientovala. …ale ta benzínka už neexistuje. Jen pokývám hlavou a hledám majora, prohlížím si ho, zdá se, že mu nic není. Na tváři se mi rozlije úsměv. I on se teprve „probouzí“ a snaží se uskupit myšlenky, a tak ho nechám být. Překvapí mě přítomnost Márii, je v pořádku, z čehož mám nesmírnou radost. Co bylo, bylo… začnu nejprve odtažitě Sice jsem si takhle apokalypsu nepředstavovala, ale kdyby se nic nedělo, asi by to byla nuda, co? Pousměji se a poklepu po ruce. Všechno dobrý. Chvíli jen mlčky sedím a poslouchám dění kolem. Stejně mi ale v hlavě zůstává ten ďábelský smích doktora a jeho výzkum. Bylo to jediné centrum? Co když nebyl jediný? Až teď, když si přehrávám všechny události, si uvědomím, že Roky by tu měl být také, a právě v tu chvíli mě někdo obejme. Neprotestuji, asi mi v tu chvíli chyběl lidský dotek. A s úsměvem pozoruji, jak se Roky rychle odtahuje. Vzpomenu si na první den, co jsem ho poznala, krom toho, že mi vyhrožoval nožem, jsme ušli vskutku dlouhou cestu. Ty… magore jeden. Špitnu a přes očekávání všech, i mé, ho pevně obejmu. Všimnu si Majorova pohledu a ucítím dotek na ruce, spolu se sevřením žaludku. Kdo jinej by zachránil můj úžasnej zadek? A toho tvého by byla sakra škoda, neměla jsem na výběr… řeknu vážně, ale koutky se mi chvějí. Jo... jsem v pohodě. Zkousnu spodní ret, když se mi dívá do očí a ihned jak odvrátí zrak, udělám naprosto spontánní věc. Chytnu ho za bradu a vtisknu mu horký polibek. Když se odtáhnu, usměji se a začnu se věnovat něčemu, co by zpomalilo bušení mého srdce. A co ten doktor? Dodám. Nějaké informace? |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Kopilot si dá dole slúchadlá, otočí sa a začne postupne odpovedať na otázky : „Letíme asi hodinu. Našli sme vás v budove benzínky, ako ste tam obaja ležali, tak sme vám skontrolovali telesné funkcie a naložili na sem. Pokiaľ ide o tých ozbrojencou, čo vás nechceli nechať letieť samého, tak zdravotník sedí vedľa vás a ostatný sú v druhom vrtuľníku, ktorý letel asi o 10 minút pred nami. Máme aj ďalšie dobré správy. Tá stratená skupina sa našla, ale chýbal im jeden člen. Hovorili, že sa obetoval, aby doviedol pomoc, či také niečo. Táto skupina letí s tou vašou v druhom vrtuľníku a ak sa jedná o smer cesty, tak smerujeme do Nemecka. Nechcem nič hovoriť ale OPZ ma už vážne štve. Tie ich rozkazy nedávajú zmysel. No, hlavne, že som živý a o to sa majú starať oni. Ešte mi bolo povedané, že prevezmete velenie nad obranným bodom pri nejakom meste.“ Ako dohovoril, tak jeho hlas prehlušili vrtule a on sa opäť sústredil na cestu. Znovu sa otočil a dodal : „Skoro by som zabudol, po tom doktorovi bolo vyhlásené pátranie.“ Znova sa otočil a už sa naplno venoval pilotovaniu. Roky bol v šoku z toho, že ho Lucy objala, no neprotestoval a objal ju ešte vrúcnejšie. Mária len sklonila hlavu, pozrela sa cez okienko von a v tichosti premýšľala. Ako vaše objímanie skončilo, tak sa Roky spýtal : "Vysvetlí mi niekto, čo sa to vlastne stalo ?" Ďalší posun už priletíte na miesto ...... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Nebudem ti klamať, bezpečné tu nie je všetko, ale keď tu žiješ tak dlho ako ja, tak ti to príjde úplne ľahostajné. Tady kúštik máme tábor. Nie že by to bol nejaký extra luxus ale toto miesto musíme brániť, pokiaľ nám vláda OPZ nedá povolenie na opustenie stanoviska. Streľba prestala a muži sa zoradili za svojim vodcom. Jeden z nich ho zozadu chytil za rameno a povedal. Arnold padol, na čo on odpovedal : „Tak ho zapíš, všetkých nás to tu čaká, ide len oto, či to bude dnes, alebo zajtra.“ Odkašlal si a pokračoval v rozhovore s tebou: „Ak sa dokážeš dostať cez tieto autá, tak stačí ísť rovno po ceste a určite to nájdeš. Postavili sme tam pevnosť z áut. Nie je to bohviečo, ale domov ako domov. Radi privítame nové mäso do mlýnku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Noc zahalila okolie temnotou a tvoje kroky viedli do neznáma. Aj tak si však ostával v pohybe a hľadal nejaké to útočisko na noc. Vzduchom sa niesol hnilobný zápach smrti a podozrivé ticho vyvolávalo mráz na chrbte. Avšak mráz bol cítiť aj bez toho. Ako dni ubiehalo, tak bolo čím ďalej tým chladnejšie, no dnes ku všetkému ešte fúkal silný vietor. Pomalým, ale istým krokom sa tvoje podrážky zarývali do zeme a ty si sa skrz vlny vetru dostával stále ďalej. Počas tvojej cesty si navôkol stretel maximálne tak stromy a kusy hliny na poli, no teraz sa pred tebou rozprestierala 2 prúdová cesta vedúca do mesta. Všetko by bolo v poriadku, nebyť toho svetla. Svetla blikajúceho v tme asi 300 metrov od teba. Svetlo prestalo blikať a v tom si započul zvuk chodu silného motora, ktorý o pár minút opäť ustal a nahradila ho streľba znásobujúca množstvo zápachu. Aby toho nebolo málo, tak ku všetkému začalo pršať a viditeľnosť sa ešte viac zhoršila. Boty sa ti zabárali do pôdy a bahno lepilo na podrážky. Každý krok ti uberal viac síl, ako tomu väčšinou bývalo. Chrapot mŕtvol bol čím ďalej tým hlasnejší a bolo jasné, že sa v tej tme niekde v blízkosti ukrývajú a čakajú na správnu príležitosť, aby sa nakŕmili. Je mi veľmi ľúto, že meškám ale zmohol ma spánok |
| |
 | soukromá zpráva od Jan Čech pro Jen tak na úvod Cesta, tma a vítr. Hledám bezpečné útočiště na noc. Hlavně se nezastavit. Jít dál. Cesta, tma a bahno. Musím zůstat v pohybu. Je to vyčerpávající, ale já musím zůstat ostražitý. Cesta, tma, vítr, bahno, ticho a chlad. Mě ale nic nezastaví. Já půjdu dál. Konečně nějaká změna! Silnice! Co to sakra je? Světlo a motor! Že by nějaké signály? Střelba! Moje milovaná hračka mi skoro sama sjede ze zad. Střelba do mrtváků! Ten pach je nezaměnitelný... Někdo tu dělá mojí práci. Ta střelba je láká a oni půjdou přímo tudy! Skvělé! Budou tu jak na střelnici. Stačí si najít vhodnou pozici za nějakým autem... Mohl bych do vzduch vystřelit světlici, abych na ně líp vyděl... Ale co ty lidi přede mnou. Ne dnes si zábavu budu muset nechat utéct. Kdybych tu spustil šou věděli by o mě. Mohli by sem přijít a já se nerad seznamuji s lidmi o kterých nic nevím... Cest, tma, vítr, bahno, chrapot a chlad. Nasadím si sluchátka a stále se zbraní v rukou se dám do mírného poklusu. Po silnici by to mělo jít lépe, než do teď. "Jupí ja jéj, jupí ja ou přízraky táhnou tmou“ „jupí ja jéj, jupí ja ou přízraky táhnou tmou"zanotuji si zároveň s textem písně. Teď ti lidi přede mnou trochu omrknu. Bylo by fajn se zase k někomu přidat, ale já jsem ostražitý... |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Po dosť dlhom čase plnom ticha a nemých pohľadov ste sa ocitli nad Nemeckom, kde ste mali vystúpiť. Dážď zhoršil viditeľnosť a ku všetkému začalo poriadne fúkať. Vrtuľník sa začal kývať zo strany na stranu a pristávanie pripomínalo jazdu na splašenom mustangovi. Samozrejme sa to celé neobišlo bez nárazov hlavy o okno a zopár odrením. Keď sa vám konečne podarilo pristáť, bolo načase dozvedieť sa, kde ste. Spočiatku bolo ťažké rozpoznať v tom počasí obrysy, ale keď si vaše oči zvykli, hneď sa vám lepšie obzeralo. Okolo vrtuľníku boli do kruhu naskladané trosky áut a iných kusov plechu, ktoré tvorili niečo ako hradby chrániace tábor vovnútri. Tábor sa skladal z niekoľkých karavanov a stanov, ktoré síce nevyzerali zachovale, ale v celom usporiadaní sa dal nájsť systém. V tom sa ozvala streľba vychádzajúca provizornej brány, kde stál jeden z vajakov, ktorý mali tento tábor na starosti. Celý tábor bol situovaný na 4-prúdovej ceste zatarasenej autami a kusmi tiel mŕtvych nemŕtvych. Samozrejme už tam na vás čakali aj cestujúci z druhého vrtuľníku, ktorý sa tam medzitým stihli aspoň trochu zabývať a zistiť nejaké tie informácie. Tábor zatiaľ vyzeral prázdno. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Po tom, ako si sa predral cez odstavené autá nasledujúc skupinu ozbrojencov (Čo sa neobišlo bez ujmi na nárazníku), ocitol si sa pred provizornou pevnosťou poskladanou z kusov áut a plechov. Brána bola príliš úzka, aby cez ňu prešiel nákladiak, a tak si ho musel zaparkovať pred pevnosťou a dnu vojsť pešo. Vo vnútri pevnosti sa rozprestieral tábor, skladajúci sa z karavanov a stanov, ktoré síce nevyzerali zachovale, ale svoj účel plnili. Okrem toho bol v tábor vrtuľník, z ktorého vystúpili pilot, kopilot, 2-ja vojaci a 3-ja civilisti, z ktorých boli 2 ženy. Vyzerali, že netušia, kde sú a len tak sa rozhliadali po okolí. Chcel si rozhlásiť, že chceš obchodovať, ale okrem skupiny, ktorá s tebou prišla a týchto ľudí z vrtuľníku tu nebol skoro nikto. Tábor bol vcelku opustený, prázdny a celý zapáchal hnilobou. |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Sledoval si zvuky vychádajúce z diaľky, no v tom sa zvuky motoru ačali krížiť so zvukmi škrípania a nárazmi. Pokračoval si ďalej a po pár minútach ti bolo jasné, čo sa tu stalo. Cez zátarasy odstavených áut bola na ceste vytvorená cesta. Samozrejme sa to neobišlo bez škrábancov a tak boli všetky autá, cez ktoré ten stroj prešiel dosť poškodené. Neprestajne si pokračoval v chôdzi, až si napokon dorazil k niečomu, čo vzdialene pripomínalo pevnosť. Kusy áut a ostatných plechov tu boli naskladané na seba do tvaru kruhu a uprostred tejto pevnosti bolo cez bránu vidno tábor, ktorý tvorili stany a karavany. Celý tábor bol hrdzavý a aj na diaľku zapáchal hnilobou, no to mu neuberalo na účinnosti. Pred táborom bol odstavený dosť oškrkaný nákladiak s otlačeným nárazníkom a ponad hradby bolo vidno vrtule od vrtuľníku, ktoré sa pomaly prestávali točiť. Dážď pokračoval a vďaka tomu ťa nikto nevidel. Podľa toho, ako bol tábor prázdny ťa nemal skoro ani kto vidieť. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Čech pro Tábor Doběhnu k táboru. Zatím si mě nikdo nevšiml. Bezva! Rychle se skryji za jedno z aut. Vypnu hudbu ve sluchátkách a pozorně sleduji dění okolo. Divný tábor. Mají jen stany a karavany. Ta hradba, podle mě, není zrovna zárukou bezpečí a ten pach je úděsný... Poté můj pohled sklouzne z hradby k náklaďáku. Dle toho jak je ten náklaďák potlučený, tak sním asi někdo projel skrz ty auta... Proč neudělaly bránu dost velkou, aby mohl vjet? Asi k nim nepatří. To taky vysvětluje zablokovanou cestu. Takže tu máme dvě neznáme skupiny... Nedivil bych se, kdyby se tu za chvíli začalo znova střílet... Můj zrak se opět zaměří na tábor. Oni mají vrtulník! Kdo má kruci ještě funkční vrtulník? Vytáhnu žvýkačku a strčím si jí do úst. Poté začnu pozorovat okolí tábora. Chtělo by to nějaký lepší úkryt. V patách mám nejméně tucet zombíků. Ten náklaďák prorazil cestu, takže teď nejspíš nedorazí postupně ale v grupě. A já chci vidět, jak se s nimi vypořádají... Vždyť mají otevřenou bránu! Nedivil bych se kdyby potřebovali pomoc... Pokud v okolí nenajdu nic příhodnějšího zkusím vlézt do nějakého z aut a schovat se v něm (určitě se nejdřív ubezpečím, že v něm nikdo není). Hledám ale takový úkryt nebo auto, které mi poskytne maskování před zombíky, krytí před lidmi z tábora, a dobrou palebnou pozici na cestu před bránou a bránu samotnou... |
| |
| soukromá zpráva od Alan Black "Bumble-bee" pro Cesta k táboru byla horší, než jsem čekal. Dost jsem si otloukl nárazník. Měl bych zvážit přimontování pneumatik či něco podobného. No ten tábor nevypadá zrovna vábně. Čekal jsem aspoň jeden barák... Vůbec se mi nelíbí, že auto nechávám venku... Dovnitř si určitě vezmu celí arzenál... Kromě lidí co se mnou přišli tu byli jen nějací lidi co zrovna vysedali z vrtulníku. Kde mají hlídku? Obrátím se na toho muže, co se mnou předtím mluvil: „Kdo je to? A kde jsou ostatní? Chtěl bych ještě dnes udělat pár kšeftů. Mám dost zboží na výměnu...“ Pak zesílím hlas, aby mě všichni slyšeli: "Mám tu cigarety, alkohol, munici, kávu i čokoládu. Vše co vás jen napadne! Pokud nemáte zboží na výměnu, můžete pro mě udělat nějakou prácičku či službičku. Pro dámy je tu samozřejmě speciální nabídka!" Třeba se nějaká z těch holek u vrtulníku chytne... Ženských, co chlapa obšťastní je čím dál míň |
| |
| Co to sakra? Když přistaneme a já se řádně rozhlédnu kolem sebe, lehce se zamračím, hodím si do pusy cigáro a zapálím ho.... 601ní a moji ostatní nástup! počkám až nastoupí všichni, bez rozdílu a nechám je se seřadit.... Z hoven přímo do žumpy jak se říká, tady by se neubránil slon proti mravenci, takže...zajistěte okolí, nažeňte lidi do opevnění pozice, najděte slabá místa, rozmístit těžké zbraně, podminovat okolí tábora, zrevidovat munici, zbraně a bojeschopnost přeživšších, selekce raněných, pokousané rovnou zastřelit, nebudu riskovat nic...né tady...jasné? Do práce! s tím se otočím k Lucy a lehce se usměji, vezmu ji za ruku a přitáhnu si ji k sobě pro další drzý polibek.... Tak jo mládě, najdi nám stan, a něco jako sprchy, pokud tu sou...aspoň ty polní doufám,..já se zatím proozhlédnu okolo... z toho jak se dívám kolem sebe zaujme můj pohled nějáký maník co si myslí že tady rozjede kšeft, ale tady velím já, a tyhle hyeny nemám vůbec v lásce.... Rozárský, malčik...zatkněte toho muže, pokud se bude bránit, klidně mu střelte do nohy, tady se kšeftovat nebude, nejsme v uzemí nikoho ale v samosprávě Německa, to co tady dělá je protizákoné...provést ihned... |
| |
| Tábor hrůzy... Cesta k táboru byla horší, než jsem čekal. Dost jsem si otloukl nárazník. Měl bych zvážit přimontování pneumatik či něco podobného. No ten tábor nevypadá zrovna vábně. Čekal jsem aspoň jeden barák... Vůbec se mi nelíbí, že auto nechávám venku... Dovnitř si určitě vezmu celí arzenál... Kromě lidí co se mnou přišli tu byli jen nějací lidi co zrovna vysedali z vrtulníku. Kde mají hlídku? Obrátím se na toho muže, co se mnou předtím mluvil: „Kdo je to? A kde jsou ostatní? Chtěl bych ještě dnes udělat pár kšeftů. Mám dost zboží na výměnu...“ Pak zesílím hlas, aby mě všichni slyšeli: "Mám tu cigarety, alkohol, munici, kávu i čokoládu. Vše co vás jen napadne! Pokud nemáte zboží na výměnu, můžete pro mě udělat nějakou prácičku či službičku. Pro dámy je tu samozřejmě speciální nabídka!" Třeba se nějaká z těch holek u vrtulníku chytne... Ženských, co chlapa obšťastní je čím dál míň |
| |
| soukromá zpráva od Krutý osud pro Tábor hrůzy... Cesta k táboru byla horší, než jsem čekal. Dost jsem si otloukl nárazník. Měl bych zvážit přimontování pneumatik či něco podobného. No ten tábor nevypadá zrovna vábně. Čekal jsem aspoň jeden barák... Vůbec se mi nelíbí, že auto nechávám venku... Dovnitř si určitě vezmu celí arzenál... Kromě lidí co se mnou přišli tu byli jen nějací lidi co zrovna vysedali z vrtulníku. Kde mají hlídku? Obrátím se na toho muže, co se mnou předtím mluvil: „Kdo je to? A kde jsou ostatní? Chtěl bych ještě dnes udělat pár kšeftů. Mám dost zboží na výměnu...“ Pak zesílím hlas, aby mě všichni slyšeli: "Mám tu cigarety, alkohol, munici, kávu i čokoládu. Vše co vás jen napadne! Pokud nemáte zboží na výměnu, můžete pro mě udělat nějakou prácičku či službičku. Pro dámy je tu samozřejmě speciální nabídka!" Třeba se nějaká z těch holek u vrtulníku chytne... Ženských, co chlapa obšťastní je čím dál míň |
| |
| Co je to za vola? Ten típek u vrtulníku začne pořvávat na ostatní. To si nevšiml, že tu není celá armáda, ale jen skupina lidí? Se má fakt za nějakýho generála či co... Rozdal úkolů na celej týden a pak chce vlézt s tou ženskou do sprchy. Asi se mu nebude líbit, až si ode mně ta kočička půjde vysloužit šampon... V tu chvíli se zaměří na mě. Opravdu se mu ta představa nelíbí. „Tak to tedy prrrr. Já jsem sem přišel jako svobodný člověk a jako takový taky odejdu. Jestli si myslíte, že mě někam zavřete a pak mi seberete zboží jste na omylu. Jestli se někdo jiný, než já pokusí otevřít můj auťák, tak vyletí do vzduchu a sebou vezme celej tenhle hnusnej tábor. A pokud do půl hodiny neposunu časovač, tak to dopadne stejně... Ze semtexem není žádná sranda!“ Doufám, že jim nedojde, že blafuju. V tu chvíli zamířím na skupinku u vrtulníku svou luparu a pokusím si zvýšit odstup od vojáků se kterými jsem přišel. Jestli si myslí, že jim ty vesty pomůžou, tak neví čím mám nabyto... „Jestli jste si nevšiml, tak tady okolo už žádný stát neexistuje.“ Pak promluvím na toho, který tomu velel do příjezdu tohohle cápka. „Hele krajane, před chvílí jsem Vám zachránil zadek. Co pro vás udělal on? Já chci jen čestný směnný obchod, jak jsem vám říkal předtím, než jste mě sem pozval... Myslel jsem, že vám můžu věřit...“ |
| |
| Tábor... Usměji se na toho týpka s borkádou v rukou a jen pokrčím rameny.... Drahý obchodníčku, svobodný človíčku, tady nyní velím já, a aby bylo jasno, stojí před vámi elitní vojáci kteří za prvé...mají víc zkušeností s výbušninami než vy s kozama, za druhé, máme výstroj která je dost odolná na utočné pušky, natož na karbonové borky, které jediné tenhle kevlar provrtají, ale i tak...je nás tu víc než dost anež bys to vyprázdnil ustřelí ti někdo hlavu, deaktivuje ten tvůj semtex, který vymysleli v mé zemi, takže s ním si hrajem jak s plastelínou i minutu po probuzení a za třetí...tady ti pšenka nepokvete, dokud tady velím já, bude tady můj pořádek, protože to tady mám na povel...takže stáhni ocas, slož brokádu, a dej pracky nahoru než ti ustřelím palici dřív než mrkneš před tím než stiskneš kohoutek, sem vojákem víc jak dvacet let, a moje prsty sou prostě rychlejší než by se zdálo... dívám se na něj a s klidem držím pušku v jedné ruce, namířenou přímo na jeho koleno.... Nováček běžte se podívat na tu jeho káru, má jen tu brokádu a nás je moc na to aby si něco zkusil...poklusem! |
| |
| -- Málá zmena plánu Po Majorovom preslove sa do dvojradu nastúpili všetci členovia skupiny, ktorý mali tú možnosť rozkaz počuť. Niektorý boli len čerstvo vybehnutý zo sprchy a zahalený uterákom, ale aj tak im nechýbala v rukách zbraň a v pri chodidle nôž. Ako Major začal vydávať rozkazy, najskôr sa trošku pousmialy nad vtipnou poznámkou a potom sa vydali plniť rozkazy, alebo sa obliecť. Rozbili dvojrad a rozbehli sa do všetkých kútov „tábora“. Ponuka obchodovania a doplnenia zásob zaujala všetkých, ktorý žili v tábore už dlhší čas. Na Alanovu ponuku sa ozval vedúci prieskumného oddielu so slovami: „S dosť veľkou nepravidelnosťou nám sem vozia zásoby a ak pár dní počkáš, tak sa možno dočkáme dobrého obchodu. Dosť by sa nám tu zišlo nejaké to rozptýlenie. Za dobrý film by som aj vraždil. Mimochodom, tie zásoby meškajú už mesiac.“ Zodvihol ruku, aby vydal rozkazy, ale v tom si uvedomil, že ten muž, ktorý vyšiel z vrtuľníku bol jeho nástupca. Položil ruku zase k boku a pokračoval do svojho stanu. Ako náhle dostali vojaci rozkaz zatknúť Alana, nečakali na nejaký dohovor, zodvihli pušky a vykročili k Alanovi, ktorý však snímal v rukách svoju upilovanú brokovnicu. Majorove rozkazy sa ale nepáčili pôvodným obyvateľom tábora, ktorý už celé dni nič nejedli a radšej ani nespomeniem, čo pijú. Za zvuku nabíjania zbraní vybehli zo stanov asi 15-sti muži (medzi nimi aj 3 ženy.) a začali obraňovať ich jedinú šancu na obživu a zároveň muža, čo niektorým z nich zachránil život. Roky s Mariov radšej ostali vo vruľníku a len sa ticho prierali, ako sa situácia vyvinie... |
| |
| -- A už sú tady V tábore sa zdalo, akoby tam všetko zrazu ožilo. Ozbrojenci tam začali pobehovať z jednej pozície na druhú, až sa napokon niečo stalo, všetci zastavili a vytiahli zbrane. Situácia v tábore sa zdala napätá ako struna na gitare. Avšak ľudia v tábore neboli jediný, čo ožili. Za sebou si stále počul čím ďalej tým hlasnejšie chrapčanie a chrčanie, ktoré značilo príchod hordy. Zem sa ti pod nohami pomaly začínala chvieť a bolo na čase nájsť si vhodný úkryt. Našťastie si si z pomedz všetkých tých áut mohol vyberať. Kúsok od teba (a asi 30 metrov od hradieb tábora) stál docela zachovaný autobus a asi 25 metrov smerom k horde sa nachádzal odstavený malý kombajn, čo sa pri takom počte polí okolo dalo očakávať. Nastúpil si do Autobusu/Kombajnu a netrvalo dlho, kým okolo prešiel prvý mŕtvy. Skôr sa plazil, ne aby chodil. Hneď po ňom prišli ďalší a tí boli nasledovaný ešte väčšou skupinou, až sa napokon celá cesta zaplnila chrapčiacimi, nemysliacimi mŕtvolami. Čas od času sa niektorý z nich pri tebe zastavil a domáhal sa dnu, avšak všetci smerovali do tábora, kde vydeli, či cítili život, ktorý chceli ukončiť. |
| |
| Párty hard... po mém proslov se k mému překvapení vyřítili ven lidi s puškami a začali si obchodníčka bránit, když sem se na to díval, rychle sem zaklekl a uchopil pušku do obouu rukou, jen sem svraštil obočí.... Tak to vypadeá chlapci, že si pudem po svých, když je jim milejší žrádlo a zboží než obrana nemáme tu co dělat...takže se všichni uklidní, nebo tady dojde k tomu že nebude koho bránit, a nebude vás mit ani kdo bránit, když se odděláme navzájem... chvíli přemýšlím co dál, ale zvuk co se ozve mě zbaví blbých myšlenek, jen si povzdechnu a vstanu... Tak jo konec zábavy, teď je čas ty pušky ukázat těm co nejsou zvaní na naší párty, chlapy, do dvou minut plná výstroj, a za hradbama dá li se tomu tak říkat nechci vidět jediného nahnilého... s tím se prostě rozběhnu k jedné z barikád, vylezu tak abych měl dobrý výhled, a ihned začnu dělat to proč sem tady, a to je pálit do hlav těm zrůdám.... Palte do hlav, šetřete střelivo... |
| |
| I am back b*tches Jakmile se mé nohy dotknou země, slastně se protáhnu, jako kočka. Sleduji s rukama v bok, jak si major nechá nastoupit všechny své chlapy, a neubráním se potutelnému úsměvu, když vidím, jak jsou oblečení. Teda majore, jestli máš pod tou uniformou něco podobného, přísahám, že se neudržím… uchechtnu se s pohledem zabodnutým do polonahých chlápků. Jeho pozornost se obrátí ke mně a mým rtům. Zaprotestuji, když se odtáhne, ale nejsme tady přece kvůli techtlím. Zatřepu hlavou, abych si urovnala myšlenky a byla schopna se vžít opět do reality. Bez toho mláděte…, ale sprcha by mi bodla… Začnu se rozhlížet po okolí, jsem ticho, což je nezvyklé, ale v současné chvíli pouze hodnotím situaci. Odměřeným pohledem si prohlédnu chlápka, který cosi nabízel. Pff... je divnej už na pohled, takových typů znám. Nechci mu být na blízku, a doufám, že ani nebudu. Tohle si nenechám ujít. Takové kočkování dvou tak pyšných chlápků, kteří nehodlají ustoupit a bombardují se slovy. Vyletí do vzduchu? Blafuje... na to má tu svou prdel až moc rád. Nevím jak vy, ale já se cítím jako doma, ještě chybí nějakej výprask a zavolám „sladký domove!“ utrousím směrem k majorovi. Stále v blízkosti vrtulníku špitnu směrem Rokymu a Marii. Nemáte chuť na pořádný kafe? Nabídnu s úsměvem, doufajíc, že něco takového tu vskutku je. Jakmile udělám krok do centra tábora, uslyším známý zvuk, zarazím se a v duchu si opakuji slova to ne, to ne, to ne… Prokrista, chtěla jsem jen blbý kafe! Zem pulzuje a ihned si připravuji své zbraně. Po očku kouknu, zda Maria a Roky mají čím střílet, nakonec se otočím po majorovi, už jen z instinktu. Tak jo, zahrajem si… odjistím. |
| |
| Střelnice Vylezu na střechu kombajnu zalehnu a roztáhnu dvounožku na své hračce. Přes mířidla pozoruji dění v táboře. Můj odhad byl asi správný Jsou tam dvě skupiny lidí a velké množství zbraní... Neexistuje snad nějaká skupina, která by se ještě chovala lidsky? Ještě že jsou tu zombíci, bez společného nepřítele bychom se už dávno povraždily... Když už zmiňuji zombíky ucítím, že se blíží. Nejdřív jeden, ale pak další a další. Když jsem odhadoval, že mi jich je v patách tucet, tak jsem se šeredně plet. No, nejvyšší čas se zapojit... O tuhle srandu se nikým nenechám připravit. Zombíci seřazení v jedné řadě. To je ta nejlepší střelnice! Vytáhnu si žvějku z pusy a schovám si jí za ucho. Stáhnu si z čela brýle a dám si je na oči. Přes pusu si přetáhnu šátek. Pak si nasadím sluchátka a pustím [ur=http://www.youtube.com/watch?v=6g7aBmHzZHQl]muziku.[/url] ., která dle mého názoru krásně vystihuje atmosféru. Chvíli uvažuji, jakou munici použiji. Nakonec se rozhodnu zůstat u jednotných střel, už jen kvůli tomu, že je mám v třiceti dvou raném zásobníku. V množství je síla! Nachystám si ale i dvacetiraný zásobník s protipěchotní tříštivě-výbušnou municí FRAG-12. Vzpomenu si jak nám Instruktor vysvětloval rozdíl nábojů FRAG-12 od normálního náboje (v ukázce je náboj FRAG-12 použit pouze na věže a jde pouze o výbušný náboj-nejde o tříštivě výbušný. V ukázce je také chybně uveden kadence střelby správná je 300RPM). Jak už jsem několikrát vyzkoušel tříštivé náboje nadělají ještě větší paseku... Nechám zombíky přiblíži, tak na deset metrů. Mám v plánu nejdříve přesnou palbu do hlavy. Ve chvíli, kdy vystřílím první zásobník. Zvážím jestli je má pozice ještě udržitelná. Pokud ne začnu ustupovat (dokud bych zas nezískal převahu, pak by se ústup změnil na postup), pokud ano zůstanu na pozici. Každopádně bych přebil spustil nijak nemířená jatka. Jednotná střela vám utrhne hlavu. Frag-12 vám utrhne půl těla. Tříštivý FRAG-12 vás roztrhá na kousky a s vámi i vše, co je do vzdálenosti deseti metrů za vámi. První se mi na ránu dostane plazící se zombík. Pomalu je to škoda rány. Nu co, aspoň si v táboře uvědomí, že tu jsem... Zamířím a vystřelím. „2534!“ Pak zamířím na dalšího. „2535!“ a dalšího a dalšího... Každého pečlivě přičtu. Hlavně se nesplést, to bych musel začít od znova... |
| |
| A jéje! Několik lidí kolem se přidalo na mou stranu. Kdo by se divil ten uzurpátor není zrovna typ člověka, kterého lidé chtějí následovat. Ve chvíli kdy mu začne přituhovat obrátí. „Konečně rozumná řeč generále! Hezky se uklidni. Je dost možné, že Vám sem nedorazí jediný další náklad a já mám přesto příznivé ceny. Infrastruktura už není co bývala. Cestou sem jsem odkoupil hodně vojenského zboží, a nikdo z těch co mi ho prodávali nevypadal jako voják, a okolo vždy leželo hodně těl, co nevypadali na zombíky... Takže možná dostanete i to, co jste si objednali... Tak si tu už nebudeme měřit péra. Já si tu vyřídím svojí práci a vy si tu dál budete hrát na diktátora a všichni budou šťastní... Ok?“ Pak zaslechnu jak se blíží. „Hlavně mí nestřílejte do náklaďáku! Kdo jich dostane nejvíc, může si vybrat cokoliv z nákladu zcela zdarma!“ Následně se obrátím na velitele průzkumného oddílu. „Já nevím jak ty ale necítím se tu zrovna bezpečně. Takže mám nabídku. Říkal jsi, že za dobrý film bys vraždil... Kryj mi zadek, a dostaneš jakýkoliv film plus prázdný šek na cokoliv...“ Kdyby váhal dodám „Mám celou sérii resident evil“ Pak zaslechnu střelbu z brokovnice a výkřiky. „Už tu máme kandidáta na vítěze!“ |
| |
| Živo ako na cintoríne „Konečně rozumná řeč generále!... .... hrát na diktátora a všichni budou šťastní... Ok?“ Generál len odfrkne : „Tu to má previať tento mrhač nádejí...“ Ako dopovedal, ukázal vztýčeným ukaovákom na Mjr. Marynku. "Som naozaj zvedavý, ako to dopadne.“ Potom započul príchodiacu hordu, chopil sa svojho revolveru a bez otálania vyrazil k jednému z vrakov áut stajacemu pred provizornou hradbou vedľa tvojho nákladiaku, odkiaľ začal strielať jeden zásobník za druhým mieriac na hlavy mŕtvych. „Kdo jich dostane nejvíc, může si vybrat cokoliv z nákladu zcela zdarma!“ Po tom, ako ostatný započuli túto vetu, taktiež uchopili svoje zbrane a rozbehli sa kryť tvoj nákladiak nehľadiac na hroziace nebezpečenstvo. Do obrany vybehli takmer všetci, až na zopár výnimiek, ktoré sedeli vo svojich stanoch a chystali sa na smrť, bez toho aby sa to pokúsili nejakým spôsobom zmeniť. „Já nevím jak ty ale necítím se tu zrovna bezpečně. Takže mám nabídku. Říkal jsi, že za dobrý film bys vraždil... Kryj mi zadek, a dostaneš jakýkoliv film plus prázdný šek na cokoliv...“ Generál ťa buď to nepočul, alebo nevnímal a pokračoval v pravideľnej streľbe, pričom rady ombíkov padali ako listy na jeseň. „Mám celou sérii resident evil“ Ak tú predošlú ponuku bral ako vtip, tak po tomto vtipe ťa začal brať vážne a cúvajúc sa vrátil naspäť do pevnosti, odkiaľ pokračoval v streľbe stojac za otvorenou bránou. Mŕtvy sa k pevnosti valili ako voda a nebolo vidno, kde ich horda končí. Stále sa z okolia sťahovali ďalšie a ďalšie skupiny, ktoré sa dobíjali pomedzi autá až do pevnosti. Zatiaľ sa zdalo, že pokiaľ vám nedôjde munícia, tak tú hordu pokojne zadržíte, no v tom sa z druhej strany pevnosti ozval hluk. Bol to hluk padajúcej časti steny pevnosti. V hradbách sa vytvoril veľký otvor, ktorý sa razom zaplnil hordami chrapčiacich besných. Vojaci sa okamžite otočili, aby zastavili vlnu prichádzajúcu z druhej strany, ale každý výstreľ minutý na túto stranu chýbal na strane druhej a obidve skupiny sa začali stále viac približovať k vám. Vrtuľníku sa začali pomaly točiť vrtule a vystrašený pilot aj s Rokym a Mariou na palube odletel z miesta, ktoré sa každú chvíľu malo premeniť na žijúce peklo. Zatiaľ, čo pôvodní obyvatelia tábora sa snažili dostať ich jedného po druhom. 601-tka sa vydala inou cestou a na rady zombíkov začali pršať granáty. Ranu za ranou sa telá mŕtvych rozlietavali na kusy a cesta sa premenila na krvavú rieku plnú plávajúcich kusov tiel, ktoré sa kliesnili medzi autami. Granát, streľba, výbuch, rana..... takto to po sebe nasledovalo a cez toľký hluk bolo zaťažko počuť aj vlastné myšlienky. A kúsok aj pre nášho Čecha :D Na streche kombajnu si našiel vhodný úkryt pred hordami a zároveň vhodnú palebnú pozíciu, ktorej si sa rozhodol. Spočiatku ťa mŕtvy ignorovali, no keď si pre nich po pár výstreloch začal byť hrozba, nechtami sa začali driapať hore na kombajn, ktorý o pár sekúnd obkolesili zo všetkých strán. Našťastie neboli taký obratný, aby tam vyliezli a tak sa skôr štverhali jeden po druhom, čím sa dostávali stále vyššie a tým pádom aj bližšie tebe. Avšak besný neboli tvoja jediná hrozba. Okolo začali svišťať guľky prichádzajúce z pevnosti a aby toho nebolo málo, čas od času vybuchol až nebezpečne blízko granát, ktorého črepy len tak-tak neoškreli tvoju nohu. Cez toľký hluk si nepočul ledva počul muziku vychádzajúci zo slúchadiel v tvojich ušiach. A ako bonus..... V diaľke ste započuli hlboké trúbenie... |
| |
| Forever young... Jeho kecy mě zajímali v tu chvíli asi jako premiéra Twilightu, takže sem zaujal své postavení a věděl že se na své kluky mohu spolehnout, to co ale následovalo bylo víc než otravné..... Fajn kluci...a dámo... zahlásím s klidem do vysílaček které mají moji hoši a Lucy v přilbách... Zaměřte se na to vytvořit průlom, ztráty se zakazují, nebudu riskovat krk pro tábor blbců co si brání zboží nějákýho trouby kterého kdybych zastřelil tak ho mají zcela zdarma, ale jejich logika no, musíme prorazit a padáme, tady nemáme co dělat, prostě vyčístíme si jednu cestu, na dvě nemáme, a potřebujeme zásoby, takže tomu šmejdovi pomůžeme k jeho náklaďáku napakujeme se a mizíme jinam, tady se ubránit nejde. A pro pár lidí nebudu riskovat životy tolika speciálů... je to možná kruté ale tohle je prostě realita, tábor nemá šanci na obranu, ne s tím jak je opevněn a jaká je v něm morálka... Lucy, zlato, potřebujeme pár kanistrů s benzínem, musíme si udělat ohnivý plot tam kde pronikají, a drž se zlato, jinak se nedovíš co nosím pod tou uniformou... Generále, ti co nestřílejí, ať začnou balit jídlo a munici, tady končíme, musíme pryč... kříknu na bývalého velitele a pak uslyším to troubení... A to je kurva co, vyjede jízda a vyseká nás z toho? |
| |
| KickAss Rozepři toho podivína, který rozdává všechno zadarmo, aby si zachránil vlastní zadek nějak nevnímám. Spíš se soustředím na majora a jeho chlapy. Nějak jsem k nim přirostla a připadám si, jako součást týmu. Neuvěřitelné množství zombíků se valilo k nám. Bylo jich stále víc a víc a mě hlavou létaly myšlenky, že tohle už rozhodně zvládnout nemůžeme. Ať bysme měli štěstí sebevětší. Ačkoliv jsem ani jednou neminula hlavu nějakého chcípáka, postupně jsme museli ustupovat. Těžce polknu. Vysílačka zachrastí s Majorovy rozkazy. Rozumím! Horečně se rozhlížím, něco je zabrané zombíky, něco je příliš daleko a nebezpečné, abych tam běžela... V tomhle táboře nemám ani tušení, kde by mohly být ukryté kanystry s benzínem, krom auta toho podivného chlápka, nebo… vrtulník! Rozeběhnu se k němu, s překvapením, že se vrtule rozbíhají. Mávnu na dva majorovy chlápky, aby mi běželi pomoct. Ten debil chce vzlítnout! Pojďte sem, jsou tu další kanystry. Starouši, kluci k tobě nesou kanystry, ve vrtulníku byly jenom čtyři a teď jsme přišli i o něj. Snad přistáli v pořádku. Pohyb chlapi! Ukážu jim, jakým směrem rozestavit kanystry, abychom udělali průlom a mohli se vytratit k jednomu autu. Pak jen dodám: Za tohle mi dlužíš nejen pohled pod uniformu, ale taky pořádný kafe! Pokračuji ve střílení, i když postupně ustupujeme. Co to sakra…? Slyšeli jste to? Zahulákám přes ten řev do vysílačky. |
| |
| Ćervená se liné záře,.. Převezmu kanystry a tiše vydechnu, vpálím granát do místa kde ty svině pronikaji do škvíry abych si udělal místo a pak se tam rozběhnu, jeden ihned rozlívám do prostoru a další tam prostě postavím a začnu ustupovat.... Jasně kotě, klidně i latéčko, když už nic opečem si maso ne? s chladností sobě vlastní se zadívám kolem a zahlásím na své frekvenci.... Seskupte se, a připravte na párty... bez mrknutí oka prostě z bezpečné vzdálenosti střelímdo kanistru který je přesně mezi proražnou dírou v provizorní zdi a tak ji na chvíli uzavřu ohnivou clonou... Nahažte tamm pneumatiky sakra, ať to lítá.... otočím se na lidi v táboře a lehce se nadechnu.... Střílejte do hlav, žádné ruce a těla, pokud to nezvládnete, raději se stáhněte, ty svině sou nebezpečné i když leží...musí prostě být tuhé... zaheldím se přes zaměřovač pušky na toho týpka na korbě nakláďaku a jeho zbraň... Máme v poli spojku, bacha na to ať ho nesestřelíte, i když sakra nechápu proč už není čistá cesta když má takovou hračičku... mluvím jen ke svým a přemýšlím jak mu pomoct.... Tak hněte sakra prdelí lidi nebo tady zařvete... po otázce Lucy se na ni otočím a začnu se smát.... Buďto průser, a nebo se sem chystá vpadnout jízda, tak či tak, drž se plánu...a jestli se ti něco stane osobně tě budu strašit v pekle... s tím svěsím pušku, vyskočím na "hradbu" tasím meč a do druhé ruky glok a čistím tak ten chabý plot od shnilotin co už na něm jsou... |
| |
| Ústup „2565!“ Vystřelím poslední ránu a hned přebíjím zásobník. Tohle není dobré. Z téhle strany se k táboru moc nepřiblížili, zato se seskupují kolem kombajnu. Padají jeden přes druhého. Pokud s tím něco neudělám, tak se sem nakonec dostanou. Během přebíjení jsem připraven vytasit svou jednadvacítku, kdyby se to nějakému zombíkovy podařilo dřív, než budu mít svou hračku v provozu. Naštěstí jejich lezecké schopnosti nejsou nic moc. Jakmile mám přebito, prázdný zásobník připnu k popruhu a postavím se. Aspoň si mě už asi všimli v táboře. To jak kolem lítali granáty a kulky nebylo příjemné. Pohlédnu k táboru. Mají nějaké problémy z druhé strany. Něco tam hoří? Co hodlají dělat? Pak si všimnu, že se seskupuje u vchodu. Oni ustupují! Pak mi to dojde. Oni ustupují a potřebují volnou cestu. Všimnu si, že mě někdo pozoruje skrz optiku. Zvednu vztyčený palec a zakývám sním jako stopař. Doufám že pochopí, že se k nim chci přidat. V tom mi dojdou baterky v přehrávači. Tak a teď jsem se naštval. Začnu řešit zombíky kolem sebe. Ze vztyčené polohy je zlikviduji daleko líp. Prostě se jen točím do kolečka a pálím dokud je na co. A stále počítám... Teď to ale jde daleko hůř protože jednou ranou jich sejmu hned několik... Po tomhle by kolem kombajnu měl zbýt jen mastný flek a jediné na co si musím dát pozor je, abych neuklouzl nebo neschytal zásah z vlastní zbraně. Oboje mám ale v malíku. Dobré boty a dobrý skloň zbraně i to patří do zásad jak přežít apokalypsu. Pak se začnu zaměřovat na vyčištění cesty pro tu prchající skupinu. Dávám ale dobrý pozor, abych je svými střelami neohrozil. Pokud to bude nutné, raději znovu přebiji, abych mohl střílet i zombíky v jejich blízkosti, nebo přebiji na zápalnou munici a pomocí ohně odříznu nějakou skupinu zombíků od středu silnice... Jakmile je cesta víceméně volná slezu z kombajnu a přemístím se na kraj prostoru, kterým předtím projel náklaďák. Pokud mají vozidla nemají na výběr a budou muset jet tudy a proto tuto pozici kryji dokud se nepřiblíží... Vzhled: |
| |
| Konec světa obchodu nesvědčí Když už se mě nikdo nepokouší zastřelit, okrást ani zavřít do věznice, tak se to sere ještě daleko víc... Záda mi sice kryje ten kašpar (velitel průzkumného oddílu), ale přesto i já pochopím, že situace v táboře není udržitelná. Ten oheň nevydrží věčně a jakmile se sníží budou tu pobíhat nemrtvé pochodně a vše skončí v plamenech. Jediné rozumné řešení je držet se toho majora, který moudře vyklízí pole. Jeho lidi mají výcvik i vybavení nato aby toto přežili. I když postupovat směrem k tomu neznámému zvuku se mi ani trochu nelíbí. „Hej, Generále (Mjr.Martin Marynka ). Vím že jsme si na první pohled nesedli, ale já věřím v druhou šanci. Mám v náklaďáku spoustu jídla a munice a dalších věcí, co budeš potřebovat na cestu nebo zbudování nového tábora. I to Kafe tady pro dámu (Lucy Grey) se tam najde... A pokud přemýšlíš, proč si to nevzít sám, tak nemáš dost času nato, abys to odnosil na zádech a já jsem jediný, kdo s tím náklaďákem odsuď dokáže vycouvat...“ Pohlédnu na ucpanou silnici. Jiná možnost, než couvat k nejbližší křižovatce opravdu nepřipadá v úvahu. Otočit se tady na prostředku silnice by nezvldl ani ten nejlepší řidič... „Tak co? Mír?“ nabídnu majorovy ruku. Během rozhovoru pozoruji maníka (Jan Čech), který před táborem řádí z brokárnou. Jasný vítěz soutěže zabij jich co nejvíc... |
| |
| -- Ako vrelý nôž maslom Oheň v priechode, smrad spáleného hnijúceho mäsa válajúceho sa v ohni toto všetko naznačovalo, že situácia sa vracia pod kontrolu. Našťastie z druhej strany (strany mesta, tam kde je diera v hradbách) neprišlo až toľko nemŕtvych a keď ich väčšina zhorela, tak na ceste zostalo len niekoľko desiatok. Z cesty, odkiaľ vychádzalo trúbenie sa v tme vynorili 2 svetlá, ktoré osvetlili koniec rady prichádzajúcej hordy zombíkov. Trúbenie stále pokračovalo a niektoré skupiny mŕtvych sa otočili a smerovali si to ku svetlám, odkiaľ to trúbenie vychádzalo. Oheň začal klesať, ale celé sa to neobišlo bez toho, aby horelo niekoľko stanov. Našťastie boli prázdne a nikomu za nimi ľúto nebude. Okolo kombajnu sa cesta začala postupne vyprázdňovať, ale na streche sa po tom daždi naozaj šmýkalo a len horko-ťažko si udržal rovnováhu. Avšak podarilo sa ti to a rady zombíkov padali jedna za druhou. Chrapčanie a mľaskavé výkriky sa rozliehali okolím, ale všetko to bolo len predzvesť toho, že zombíkov je stále menej a už nie je počuť len hukot radov. Svetlá sa začali približovať a postupne ich nositeľ naberal podobu. Cez posledné hordy si cestu prerážal veľký snežný pluh s navarenými ocelovými bodákmi na radlici. Rozrezané kusy tiel lietali od pluhu ako betón od zbíjačky a pluh si rezal cestu nie len cez zombíkov, ale keďže bol širší ako nákladiak, tak aj cez už odtlačené autá. Šofér vydeľ, ako mávaš palcom a myslel si, že to patrí nemu. Pluh zastavil tesne pred kombajnom, otvorili sa dvere a z nich vystúpila dlhovlasá bruneta, výškovo asi 160 cm, ktorá v rukách držala AK-47 a dorážala posledné pozostatky krvilačnej hordy. „Tak chlapci, trvalo mi to dlho, ale som tu.“ |
| |
| Trapas nad trapas Jsem ve svém živlu. Jen neuklouznout, jen neuklouznout. Opakuji si v duchu stále dokola a měním hlavy zombíků na kaši. To riziko je vzrušující! Jsem zaplavený adrenalinem. Konečně má můj život smysl! Nahlas si pak stále počítám. A pak přijde ta fáze, kterou nemám rád. První fáze je když se zombící blíží a já mam čas na mířenou střelbu. Druhá fáze je, když jsou zombíci všude kolem a já můžu prostě střílet a vždy se trefím. A třetí fáze, která právě nastala, je když už zas musím přejít na mířenou střelbu... Je to prostě k vzteku! Ve chvíli, kdy už je prostor kolem kombajnu „čistý“ (ve skutečnosti je všude kolkem kupa těl, střev a mozků), tak se ubezpečím (několika ranami), že všichni zombíci kolem kombajnu mají zaručeně hlavu na kaši. Nerad bych až budu slézat šlápl na nějakého funkčního... Poté se rozhlédnu jak vypadá situace okolo a zároveň nabiji prázdný zásobník (použiju jednotné střeli kombinované z broky...) a prohodím ho z již prázdným zásobníkem ve zbrani (ten vrátím do pouzdra). Cesta je skoro volná... Ty zbylé už raději nechám na střelcích s přesnějšími zbraněmi. Situace v táboře se mezitím změnila. Vypadá to, že přeci jen vydrží! Oheň hasne a střelba ustává. Myslím, že teď je nerozumné tábor opouštět... Navíc není kudy. Uvědomím si, když sponzoruji jak se blíží ten úžasný zombí mlýnek. „Vau...“ Kdo má takový auto? Tahle skupina bude opravdu výjimečná! Mají vrtulník a zombí mlýnek. Když je blízko zasalutuji řidiči na pozdrav. Pak si šátkem setřu ty raději neidentifikované zbytky čehosi z brýlí a stáhnu sluchátka i šátek na krk. Brýle si naopak zvednu do čela. Když řidič vystupuje chystám se ho pozdravit. V tu chvíli si ale uvědomí, že to není řidič ale řidička a řeč se mi jaky zašmodrchá. „Ehh, Čech. Tedy... Ehh...“ Zkusím to znova. „Eh....“ a pak ještě jednou „2615!“ To číslo mi dodá trochu odvahy. Pak rychle pokračuji tu větu, kterou mě nutili pořád do kola opakovat. „Svobodník Jan Čech armáda poslední legie tábor číslo dvanáct.“ Pak už s větší rozvahou pokračuji. „Dostal jsem jich 2615...“ To vyznělo jako bych se chlubil. Kruci! „Žvejku?“ sáhnu si za ucho a nabídnu té brunetě ten kousek sežvýkané hmoty. Kruci! „Rád bych se k Vám přidal...“ |
| |
| Posila Máme v poli spojku, bacha na to ať ho nesestřelíte… Otočím se po nové informaci. Sakra, že já si ho vůbec nevšimla. Ale drží se zatraceně dobře… až mi to vykouzlí úsměv. Taková muka? … stačí, žes poznal mě, starouši! Lajdácky zasalutuju a pokračuji v kosení. Kupodivu jsem si na pach spáleného masa vážně zvykla, už se mi nezvedá žaludek, ani nepřemýšlím o obrázcích rozemleté sekané, je tou součást nového života, a že je zatraceně lepší, než ten, co jsem měla před tím. V mé mysli se na okamžik vynoří parta, kterou jsem měla na starost ve městě. Polknu, když si představím, co s nimi asi je. Ale rychle všechny černé myšlenky zaženu, jelikož tu mám o něco horší problémy. Je tu docela horko, jako v pekle. Usměju se. Vzpomenu si, kolikrát mě posílali právě tam. Odfouknu si pramen vlnitých vlasů z tváře a otočím se po zvuku troubení. Prosím, ať to je posila! Přeci se ty parchanti ještě nenaučili řídit… Jelikož se objeví takové monstrum a kosí jednoho zombouše za druhým, usoudím, že to zřejmě posila bude a s radostí v hlase vykřiknu Ano! a dodělám posledního hajzlíka, který mě trápil. Poté jdu dopomoct chlapům. To je druhá extrémní vlna těhlech rozbředlých mrtvol a já si stále častěji říkám, že musíme mít z prdele kliku... |
| |
| Po boji... Občasný výstřel do těla na zemi pro jistotu z glocku, otření meče do potahu jednoho auta použitéhho jako kus plotu...jeden by si řekl rutina... Zvedl sem se a stáhl si ještě optiky abych se infraspektrem zadíval po okolí. Ten puch, praskot ohně, to vše působilo jako ze špatného filmu. Mé oči přelítli po pár lidech, mimo jiné i na obchodníčkovi který se vytasil s další svou skvělou nabídkou.... Majore, pokud nerozeznáš hodnosti, nech to na pane, když ti teče do bot, vypadáš že bys prodal duši aby sis zachránil prdel co? zakroutím hlavou a musím se jeho nabídce usmát.... Podívej, věc se má takhle, dorazila nám buď posila, zásoby a nebo si někdo hraje na Death Rising 3, tak či tak,pokud se nepohne ona trhnu rukou směrem k tomu pluhu... Nepojedeš nikam ani ty, takže si obchoduj jak chceš v táboře který jen tak tak ustál útok, lidskost nade vše...nemáš ty skotské či židovské kořeny? zasunu si všechny zbraně kam patří a sundám přilbu, promnu si spánky a pak jen dodám.... Navíc, každej z nás tu má řidíčák E a umí řídit i tank, co se mých chlapů týče, myslíš že armáda nepoužívá náklaďáky? Odjel by s tím každý, a kdybych si to vzal, steně si vemu jen to nutné a zbytek by byl těch lidí, tak či tak...buď rád že žiješ...kupčíku... otočím se na patě a dojdu k Lucy.... To víš že jo ty treste.... usměji se, pak se otočím na své může... Zajistit tábor, revidovat veškeré dostupné zásoby, kontakt se spojenci, a nažeňte ty lidi do kurva opevňovaních prací....chvíli tu pobydem...než rozhodnu co dál...a zjistím fakta... když se otočím zpět na ni, zadívám se na jednu ze sprch, nebo spíše jeden z karavanů luxusních co vidím i napojený na kanalizační síť, mrknu na ni, vyzvednu si ji na rameno a prostě zamířím do toho karavanu.... Kdo mě vyruší toho zabiju, a myslím to vážně... |
| |
| --Opevnenie Všetko sa ukludnilo a ľudia v tábora aj mimo neho mohli opäť začať prežívať. Pri kombajne : Pri tom, ako si sa zakoktával, sa žena len pousmievala, ale ako si jej ponúkol žuvačku, tak to nevydržala a jej úsmev prepukol v divoký smiech. „Ty si ale trdlo.“ Hodí zbraň na kapotu, príde k tebe, zahľadí sa ti do očí, natiahne k tebe roztvorenú dlaň a prehovorí : „A nechcel by si novú žuvačku ? Tým mrtvákom vyhovuje zápach z úst a tak si žuvačku nezobrali, ale ak si ju zoberieš ty, možnu to bude mať výhody pre obe strany.“ Jednu žuvačku vytiahne a vloží si ju do úst. Zbytok ti tam nechá a vyrazí do tábora, pričom na teba stále rozpráva : „A ku komu presne by si sa rád pridal ?“ V tábore : Všetci „táboráci“ sa vrhli do opevňovania, no najprv si išli pre nejaké to náradie zahrňujúce navijáky, zdviháky, hydrauliku a zváračky. Z okolia sa začali ďalšie autá sťahovať k pevnosti a postupne ich zverovali z opevnením a stavali do výšky, čo sa ale neobišlo bez patričného hluku. Niektorý majorovi muži im pomáhali stavať opevnenie a vlastne ich aj viedli v jednotlivých krokoch, ktoré robili, no tí druhý začali prehľadávať tábor aby sa dozvedeli o všetkej munícii, zbraniach a zásobách všeobecne. „Vy debili zdvihnite to“, „Aáááá....dajte to zo mňa dolu.“ A aj podobné výkriky sa začali ozývať celý táborom a možno sa niesli aj ďalej. Dôvodom bol jeden z mužov(v nesprávny čas na nesprávnom mieste). Ležal pritlačený k zemi pod jedným z áut, ktoré mali tvoriť nové opevnenie, no niekto ho zle privaril. „Rach“ ozval sa výstrel, smerujúci do mužovho čela. „Čo si myslíš, že robíš ?“ „Hej, nerozkrikuj sa tu po mne a pozri sa na jeho nohy.“ Pri pohľade na nohy oddelené od teľa všetky hlasy stíchli a práce sa zastavili. |
| |
| Nesprávný čas Chvíli sleduji majora, a když se jeho pozornost obrátí ke mně, neubráním se potutelnému úsměvu. Proboha chlapi, přestaňte se hašteřit, je to jako bych se zase ocitla v lochu! Zkřížím ruce na prsou. Ale to kafe… bych fakt brala… a taky nestihnu doříct, jelikož mě překvapí majorova přítomnost. Héj! Vyjeknu a pak si dám jedna a jedna do hromady. Vážně? Jako v době kamenný.. já chlap brát žena do jeskyně. Vtipkuji, ale nebráním se. Co že mi to tak mele? Dobře, dobře, uznávám, melu nesmysly, když jsem nervózní, nebo natěšená. A tady se kloubí asi oboje. Ou! Ou! Zamávám směrem na „prodejce“. A cédéčko AC/DC by nebylo? Křiknu s úsměvem, když se blížíme ke karavanu. Že by konečně zasloužená chvíle volna a rozptýlení? Doufám, že máš rád pořádně horkou sprchu… špitnu majorovi do ucha. A mou dobrou náladu však zchladí řev. Poklepu majorovi po rameni, aby mě dal urychleně dolů. Srovnám si povytáhlé tílko, z tváře odfouknu několik pramenů vlasů, které se mi opět uvolnily. Čert to vem! Křik byl hlasitý a mě jako první napadlo, že se zombouši vrátili a na někom si smlsli. „Co se to tady děje?! Vběhnu do všeho dění. Když vidím ránu, která si našla cíl, zůstala jsem chvíli jako opařená, se rty pevně semknutými k sobě. Připojila se k tichu, které zavládlo. |
| |
| Zasraná apokalipsa jeden si ani nemůže..... Sprcha byla vážně teď to jediné co sem chtěl řešit, no možná ještě Lucy kterou sem si čapl a která začala mít své prupovídky... Kdyby to bylo jako v době kamený, dám ti pažbou a odtáhnu si tě tam za vlasy zlatíčko, ale mám takovej pocit že i tohle by se ti líbilo co? odpovím klidně a sem rád že se chlapy pustili do prací a nejsem tam aspoň chvíli třeba, tedy, až do chvíle hluku a postavení ji zase na zem... To je mrdat, ani kusy mozků z těla člověk nespláchne ve společnosti pěkný kosti aniž by se něco neposralo... Když se dostaname ke skupince a já vydím jak mu prostřelí hlavu a jak Lucy stuhne, stisknu její ruku a podívám se na střelce.... Správné rozhodnutí, ale jen na tyto případy a nakažené, jinak si pamatujte všichni že když tady někoho někdo zastřeli bez rozmyslu, tak ho pak popravím já, tady nešlo moc dělat, umřel by do pár minut na vykrvácení, komu se tohle příčí, vítejte v realitě, a komu se nelíbí moje spůsoby vedení, ať se přihlásí...pohřběte ho,v rámci mezí, a večer se na něj napíjte, ale smrt je to jedné co si nevybírá... zatlačím mrtvému oči a zvednu se.... Do práce a dávejte si pozor, a vypusťte naádrže, nehodlám aby nám barikáda vylítla do vzduchu po odražené kulce... s tím se otočím na Lucy a přithnu ji k sobě.... Mám rád horkou sprchu, ale pokud bys raději sama do sprchy tak se neboj ozvat...prcku.. |
| |
| Žvýkačky Tohle jsem zvoral. Žena se mi nepokrytě směje. Když mi říká, že pokud si od ní vezmu žvýkačku, bude to mít výhody pro obě strany. Zarazím se a dýchnu si do dlaně, a pak k ní přičichnu. To je to tak hrozné? Když používám tu žvýkačku. Není stará ani půlroku... Váhavě si od ní vezmu noví balíček. „Chtěl bych se přidat k lidem z tohohle tábora... Ty k nim také patříš, ne? Vypadá to tu dost organizovaně, ani asi nejste kanibalové, aspoň tedy doufám...“ Následuji jí do tábora. Nedorazíme zrovna v nejlepší chvíli. Prásk! Další důvod proč se přidat k těmto lidem. Nemám rád týmy, které své lidi nechají přeměnit... Chvíli mlčky postojím u těla. Čekám jak zareaguje, žena s kterou jsem přišel. Asi se půjde nahlásit veliteli tábora a já bych měl jít s ní... |
| |
| Už jsme všichni? Hm, pažbou a tahání za vlasy? Zazubím se. A víš, že na tom něco bude, stihnu dodat, než se dobrá nálada vypaří. Přísahám, že už těhlech překvapení mám plný zuby! Po ráně ze zbraně, jako by se vše zastavilo, do doby, než mi major stiskne ruku. Někde tam uvnitř utiším soucitnou Lucy a polknu, abych se opět vrátila do reality. Opět mě k sobě někdo přitáhne a vykouzlí mi tak úsměv. Tentokrát takový, který se ale mísí s obavami o životy ostatních. Hm… možná, že se přeci jen přidám. Starouši. Rozhlédnu se po okolí, míří k nám záchrana z kombajnu. Aha, posila z pole? Podám muži ruku Lucy Grey, vítej. Kolik jsi jich sundal? Pokusím se o úsměv. Po tom, co jsem ale před chvílí viděla mi to bude trvat déle, než se dostanu do formy. Prostřílet hlavy zombíkům mi nečiní jediný problém, ale tohle je jiné... Zbytek si zřejmě převezme major. Já se obrátím a přejdu k chlapům a hvízdnu, abych získala jejich pozornost. Teď mě všichni poslouchejte! Tohle, mávnu na ležící tělo, bylo varování. Dávejte pozor, nechtěla bych něco podobnýho vidět znovu. Ráda bych, abyste se všichni pořádně prohlídli, nebo to budu já, kdo na vás bude mířit s hlavní milosti! Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Jenže já už o nikoho nechci přijít. Hlavou mi prolétne obraz party, která na mě čekala, nebo čeká? v ulicích města. Kruci.. kopnu do nejbližšího kamínku a zamířím obhlédnout tábor a pak zřejmě do slibované sprchy. |
| |
| .... Ten namyšlený chlápek mě zkouší opravovat. „Jestli si myslíš, že ti budu říkat pane, tak se pleteš...Generále“ Odplivnu si na zem a pokračuji „Kdybych nezachraňoval z bryndy ty tvé vojáčky, tak by mi do bot neteklo.“ Když mě upozorní na to, že mi ten sněžní pluh blokuje jedinou únikovou cestu zachmuřím se. Doufám že bude brzy pryč. „Je zajímavé, že ještě před chvílí to bylo nelegální...“ řeknu si spíš pro sebe. „Do mých skotských předků se nenavážej. Podle toho jak se cítíš nadřazenej tě typuji na Němce....“ Znovu si odplivnu a změřím si ho pobaveným pohledem. „Tank i každý armádní náklaďák je o polovinu menší, než moje autíčko... takže dost pochybuji, že bys s tím kdokoliv z vás zvládl couvat. Navíc dobře vím, že pro armádu už dávno před koncem světa jezdili pouze najaté společnosti. Už jenom to přirovnání svědčí o to , že o tom výš houby. A už jednou jsme tu probíraly, že do mého přívěsu se nedostaneš... Generále!“ Major to vzdal a jde za tou svou holkou... No a kdo má poslední slovo? „Hej lidi! Potřebuji tady vytlouct pár plechů, přidělat nějaké pneumatiky, ta radlice taky není špatnej nápad... Zboží mám dost! Navíc váš velitel my dal svolení k volnému prodeji! Bez žádných podmínek, takže tu mám i silné utišující prostředky“. „Hard rock? Opravdu? Možná něco najdu a pro tebe bude sleva kotě...“ Odpovím té generálově kočičce... Sakra proč tyhle idioty musíš provokovat? V následujícím ruchu dojdu do přívěsu a vyberu z něj několik věcí na směnu. Slíbil jsem, že tomu kdo jich dostane nejvíc dám volný šek... Když ale ukážu štědrost lidi budou makat víc... Najdu vojenskou tašku s jedním popruhem plnou brokovnicové munice a vynesu jí ven. V tu chvíli padne výstřel. Rychle si udělám přehled. „Škoda kulky, to tu nemáte kladiva?“ Pak už si dotyčného nevšímám. „Hej, klučino! Tohle je pro tebe!“ Schválně jsem hodně hlasitý. „Dostal jsi jich nejvíc, takže si to zasloužíš. Plus cokoliv si vybereš z mého nákladu...“ „Tak lidi zpátky do práce!“ |
| |
| Tábor! Chvilku stojím nad tělem a tu ke mně přistoupí nějaké žena. Tentokrát se neztrapni. „Ehm... Já nejsem sedlák...“ Sakra ona myslel... „Tedy jo jasně jo...posila z pole...“ Stisknu podávanou ruku. „Svobodník Jan Čech armáda poslední legie tábor číslo dvanáct.“ Už začínám chápat, proč je tahle věta tak důležitá. Musí být veškeré mé rozhovory se ženami, tak těžké? „Sundal jsem jich už 2615.“ Na tu holku jsem asi neudělal moc dobrý dojem, protože mě začne ignorovat. Místo ní se ke mně nacpe nějaký chlápek a cpe my tašku z municí. Od pohledu se mi nelíbí, ale tašku neodmítnu. Jde tu o nějakou politickou hru? Ber dokud dává, ale kamarádi proto nebudeme... Dám mu jasně najevo svůj názor pokrčením ramen. Pak zpozoruji muže, který tomu tady velí. Zasalutuji mu a čekám na pokyn k představení... |
| |
| Tábor.... Začínám mít pocit že se tady zase pomalu vrátila kázeň, dokud se zase nezačne ozývat ten obchodník, tvářím se nezúčastněně, a otočím se na něj.... Doteď sem byl hodný, ale povolení si nedostal chlapíčku, a jestli chceš něco vidět tak sleduj... zvednu pravačku a lusknu na své kluky a ukážu na něj, je mi jedno zda zadívá na ně nebo sleduje mě, prostřelím mu koleno a hned na to i rameno dominantní ruky.... Zatknout! pak se zadívám kolem sebe... Autogenem se dostat do toho jeho náklaďáku a rozdat zásoby lidem zadarmo, navíc to bude dobré auto na kus barykády až se položí na bok... bez mrknutí oka se podívám na příchozího.... Pohov vojíne, major Marynka, 601 skupina, vítejte v pekle, promluvíme si později o tom jak efektivně využívat vaše zbraň v sytuacích jako byla takto jděte si najít místo na spaní, a nebo né, máte do té pušky i jednotnou střelu? Pokud ano, a nebojite se, ustřelíte s tím zámek toho náklaďáku ano?Nebo spíš mi to pujčte... pak se otočím na medika jednotky.... Dejte mu jednotku morfia, sešijte mu rány a zafixujte zmrzačené koleno...spojte se s vrtulníkem, ať se tu neobjevuje stejný pilot, dezertéry střílím bez rozmyslu.... |
| |
| Vývoj Sleduji jak toho muže, který my vecpal tašku velitel tábora postřelí a přikáže ho zatknout. No tohle se my již tolik nelíbí. Pak se obrátí na mě. „Vy jste Čech, pane?“ uklouzne my překvapeně. „Myslel jsem, že potom co se stalo v Dukovanech, tak na krajana už nikdy nenarazím“. Peklo? Tam jsem již byl a bylo to daleko horší... „Promiňte, pane, ale tento rozkaz nemůžu splnit. Použití jednotné střely na zámek by pravděpodobně vedlo pouze k vážnému zranění Vás nebo lidí ve vašem okolí. Mám tu ale i speciální prorážecí střely, které si poradí s jakýmkoliv zámkem a i jednoduchými odpalovacími zařízeními na ně napojenými... Pokud dovolíte předvedu vám to.“ Velitel pak rozkáže muže ošetřit. Přeci jen tu je náznak vojenství... |
| |
| Tábor Zadívám se na mladíka před sebou lehce vysmátě a jen zakroutím hlavou.... Mám tu celou jednotku Čechů, nebo spíš mi sme všici z Moravy... pokrčím rameny a zavřu na chvíli oči, ano vím o výbuchu, jak by ne, ale sledovali sme ten záblesk z osmi tisíc nad zemí... Přežilo nás dost, takže není důvode k panice... když mě začne poučovat o tom jakou použít munici do broovnice k otevření zámku.... Aby bylo jasno vojíne, jsem vojákem déle než ty žiješ, mám na to střední školu, a univerzitu, prošel sem třemi válkami, vedl několik bitev, jsem cvičený specialista, jednotná plášťová střela z brokovnice prostřelí bezpečnostní sejf, takže mne nepoučuj o tom co je a nebo není bezpečné pro mé zdraví, ale dobře, udělám to sám.... vezmu do ruky svou brokádu Bonneli, ze sumky vytáhnu jednu jednotnou střelu a zasunu ji do zásobníku nahoru, natáhnu a zakroutím hlavou.... Neuč orla lítat, a uč se...protože pardon, s tou hračkou v tvých rukou byych tu cestu vymetl do čista během dvou minut...ale vše je jen o zkušenosti a chladném přemýšlení...jdu otevřít náklaďákk ne panceřové auto na přepravu peněz... teatrálně kývnu a odcházím pomalu k náklaďáku.... Tak jo když to bouchne, nekecal... pronesu ještě ke klukům, stoupnu si na 40 metrů od dveří a zaměřím zámek dveří od nákladového prostoru do které pošlu jednotnou střelu bez mrknutí oka... |
| |
| Tábor Zlost ze mě pomalu vyprchává. Cítím, jak se bušící srdce opět uklidňuje a vrací se mi normální uvažování. Asi jsem neudělala na nově příchozí nejlepší dojem, když jsem takhle nasupeně odešla, ale… přeci tu nejde o dojem. V tom případě by majora už ukamenovali. Při pomyšlení na něj se neubráním úsměvu. Pomalu se vracím zpět do centra dění. Zároveň cestou prohlížím okolí. Už dvakrát jsme podcenili davy těch hajzlíků a napotřetí by se nám to mohlo vymstít. Od zombíků jsem myšlenkami zacourala k Rokymu a Marii. Musím se poptat majora, zda nemá nějaké info o vrtulníku. Vracím se ve chvíli, kdy slyším majora opět vykecávat o zbraních a jeho zkušenostech z armády. Potichu se připlížím a poslouchám s pobaveným výrazem jejich „hašteření“. Neuvěřitelný, ani na chvíli si nedáš pokoj… rejpnu si do majora. Mimochodem … otočím se na Jana, klobouk dolů s tím počtem sestřelů. Vzpomenu si, jak zmateně začal náš rozhovor. Je vlastně roztomilý. A... Starouši? Máš nějaké hlášení o vrtulníku, co vzal roha? Roky a Maria byli uvnitř. Obrátím se opět na majora. |
| |
| Riziko „To je úžasné. Rok nepotkám žádné lidi, když nepočítám kanibaly a loupeživé bandy a pak narazím na krajany...“ Pak major spustí o tom, jaký je specialista a chce mě poučovat. Změřím si ho pohledem. Je jasné, že je to typ člověka, kterému se není radno protivit. O tom svědčí třeba už jen to tělo na zemi... Ale když teď neprosadím svou, tak mě budou mít za dítě a na konec, stejně jako v prvním táboře, se mi pokusí přidělit něco jako práci v kuchyni. Vzhledem k tomu, že slouží v jiné armádě než já, vlastně nemá oficiální pravomoc mi velet...ale pokud tu budu chtít zůstat, budu se muset podřídit, ale ne úplně „Pane, možná jsem mladý. Když nastal konec bylo mi jen čtrnáct let. Od té doby jsem ale přežíval dva roky zcela sám a prodělal jsem výcvik, který vedli zbraňoví specialisté speciálních jednotek americké armády.“ Chvíli uvažuji, že dodám že ten výcvik jsem prošel s AA-12, tak ať si strčí ty kecy o dvou minutách někam, ale pak to zavrhnu. Nesmím si dovolovat, až tak moc. Major se přemístí a chce vystřelit. Já ho ale zadržím. „Pane, jsem si vědom toho, že jednotná střela dokáže prostřelit sejf. Jenomže jak dopadne jeho obsah? Možná jsem se předtím špatně vyjádřil. Použití jednotné střeli není nemožné, ale jde o zbytečně vysoké riziko. Jednotné střeli na zámky nepoužívají žádné speciální jednotky a pokud vím tak oficiálně žádné vojenské skupiny a to z jistého důvodu. Jestliže použijete jednotnou střelu musíte střílet z větší vzdálenosti, protože se může odrazit samotná střela nebo střepina se zámku.“ Pohledem změřím těch 40 metrů co nás dělí od náklaďáku. Raději vynechám tu část, že na tuhle vzdálenost se průměrný střelce s jednotnou střelou netrefí do objektu, který je menší než dlaň. Pokud tedy nepoužije jednotnou střelu určenou na 100 metrů, což doufám major nemá v plánu, protože by střela po proražení zámku mohla prorazit i stěnu auta a zasáhnout někoho z těch co dělají na opevnění nebo palivovou nádrž. „Pokud se ale střela neodrazí a zámek prorazí bude pokračovat v letu se změněnou trajektorií. Z toho co jsem slyšel má vevnitř munic, alkohol a palivo. Jestli střela prorazí, jako že je to nejpravděpodobnější možnost, udělá to pěkný ohníček i bez výbušných nástrah... Proto Vás žádám zvažte jiné možnosti. Ten chlap u sebe určitě bude mít klíč. Nebo můžete použití Hatton.“ S tím podám majorovy jednu patronu. „Můžete jí bezpečně použít pokud hlaveň necháte asi deset centimetrů od zámku. Žádné střepiny a střela samotná hned pro průrazu ztrácí kinetickou energii.“ Doufám, že se major nezabejčí. On je možná bývalí člen české armády. Jenomže česká armáda byla vždy jen parta žoldáků. Výcvik od zelených baretů mi asi dal víc, než jemu dvě školy. Možná to bude tím, že můj výcvik byl zaměřený jen na brokovnici... Pak nám do diskuze zasáhne ta žena. „Ehm, děkuji. Víte já měl kámoše a Ehm... on měl teorii, že pokud přežilo jedno procento lidstva, tak stačí, když každý zabije sto zombíků a bude klid. No asi se ostatní málo snaží...“ Majorovy tu děláš monolog a sní nedokážeš prohodit dvě věty... Kruci! |
| |
| --Konečne kľud Rozhovor o otvorení zámku bol v plnom prúde avšak nie každý mal tú možnosť ho počuť. Hňeď, ako pôvodný „táboráci“ zistili, že je Alan mŕtvy, vydali sa do nákladiaku aj sami. Hydraulickými nožnicami prestrihli zámok a postupne začali vyhadzovať potrebné veci von pred kamión, kde ich skladali na kopu a rozdeľovali podľa druhu na jedlo, muníciu etc. No nákladiak nebol až taký plný, ako si všetci spočiatku mysleli. Našla sa tu krabica plná filmov na rozličných médiách. Paleta plná sardiniek v plechovkách. Rozličné malé ručné zbrane (Prevažne 9mm, Colt a podobné často sa vyskytujúce zbrane). Samozrejme tu nechýbalo ani oblečenie (Zimné bundy, Kožené kabáty, rifle, boty ....) Ďalej sa tu dali nájsť rôzne drobnosti (Každý má možnosť nájsť v nákladiaku 4 veci podľa vlastného výberu 1ks max. do 100 €) Táboráci sa v tom začali prehrabávať a po dlhom čase sa opäť usmiali. No nič netrvá večne a aj táto radosť sa musela skončiť. Niektorý muži zo 601, ktorý mali na úlohy sčítanie zásob vyhnali táborákov z nákladiaku a tý sa vrátili k opevňovaniu nehladiac na nešťastnú udalosť, ktorá sa stala pred niekoľkými okamihmi. Mimochodom, ak sa jedná o to telo, tak skončilo zabalené vo vreci na mŕtvoly a obe časti boli hodené do hromadného hrobu nachádzajúceho sa za táborom. Práve v moment, keď táboráci odchádzali naspäť do práce, prišiel na miesto Mjr. Marynka, ku ktorému sa razom rozbehol jeden zo 601, zasalutoval a začal rozprávať: „Je mi ľúto, ale zásob je menej, ako som očakával“ Podal ti papier „Tady je podrobný zoznam zásob v tábore, ktorý nezahrňuje náklad kamiónu.“ Zasa zasalutoval a odišiel pomôcť dorobiť zoznam zásob z nákladiaku. Zrazu sa otočil a vrátil sa naspäť k Marynkovi. „Nemohol som nepočuť tú otázku ohľadom vrtuľníka. Skúšali sme sa s pilotom skontaktovať, ale bez výsledku. Odpovedá nám len šum.“ Ako dohovoril opäť sa vrátil k zásobám. Medzitým sa Karolína (Pluharka) začala prechádzať po tábore a hodnotila sutiáciu, pričom neustále pokrikovala na nejakého Erena. Takto krúžila po tábore asi 6 minút, až k nej napokon prišiel jeden z táborákov, ktorý jej vysvetlil, ako sa veci majú. „Vieš Karoli....Hmm....Vec sa má tak. Eren už v tábore nebýva.... Je mi to ľúto.“ Karolína sa bez slova otočila a namierila si to rovno k pluho. Bolo zreteľne vidno slzy na jej tváry. Pri bráne sa naposledy zastavila a povedala: „Pluh je váš...“ |
| |
| Ztráta Chvíli pozoruji nováčka z pole. Nesnažili jsme se jo? Škádlivě se na něj usměju a zvednu ruce v obraném gestu Jak myslíte pane. Potom dodám šeptem Ale tady majorovi bych tuhle teorii moc nevnucovala… mrknu na něj. Kolem auta s věcmi se začali hemžit vojáci a všichni přítomní. Vypadalo to tu jako na Vánoce. Jdeš taky? Mávnu na Jana a vydám se k autu, kde mají být ty zázraky, které nám nabízel „knírač“. Snažím se promačkat skrz usmívající se osoby, abych viděla, co za tretky tu jsou. Vidím pár kusů oblečení a zbraně, to se hodí vždy. Že prý měl všecko zabrblám si pro sebe. Jestli tam někde není schované nějaké desky AC/DC, nebo Linkinů, spolu s flaškou Jacka Danielse, tak mě zklamal! V mysli si představím tu kombinaci, zombouši v nedohlednu, ráj. Během chvilky nás však vojáci vyženou, ani jsem si nestihla pořádně všechno prohlédnout, ale nevadí, času bude dost. Přijdu zpět k majorovi, který obdržel součet věcí. Nemohou se spojit s vrtulníkem? Bože, proč se Roky s Máriou vždycky přifaří do nějakého průseru. Snad jsou v pořádku… Nervózně si začnu hrát s pramenem vlasů a zároveň mi pohled padne na pluhařku. Kdo je.. Eren? Vyřknu otázku a doufám, že mi ji někdo zodpoví. S každou minutou vypadá víc a víc ztraceně. Aha… Eren, byl její.. přítel? Muž? „Pluh je váš..“ Překvapením zůstanu chvíli stát. Počkej! Počkej přece! Doběhnu jí. Těžce polknu, když uvidím její slzy. To, že ti odešel někdo blízký, neznamená, že ho musíš následovat… Zůstaň tu s námi, každou posilu uvítáme. A mezi námi, další ženská by neuškodila… pokusím se o úsměv. |
| |
| Vánoce Můj monolog měl úspěch. Major neměl čas použít střelu a do náklaďáku se mezitím dostali táborníci. Použití nůžek je daleko bezpečnější... Pak začne pravé rabování. Dokonce i majorova „žena“ se jde přidat a zve mě sebou. „Tak takhle se tu rozdělují příděly? Jestli dovolíte, pane, jdu si doplnit munici, dokud tam ještě nějaká je...“ Nečekám na odpověď a jdu k náklaďáku. Kdo pozdě chodí, nežere... Pro jistotu vsunu do hlavně jeden náboj s gumovým projektilem. Člověk nikdy neví, co s lidmi udělají příliš malé příděly. V náklaďáku rychle vyhledám prostor ve kterém je munice a doplním, tašku, co my předtím dal ten chlap, brokovnicvou a pistolovou municí. Přednost přitom dávám munici v tomto pořadí: FRAG, Jednotné střely, Hrubé broky, sběratelská munice a další. Do pistole se poté snažím najít expanzní munici či něco podobného... V tu chvíli začnou vojáci rozhánět lidi. Nijak se nebráním a rychle opouštím přívěs. Cestou ven se pokouším, ještě najít vhodnou zbraň na blízko. Něco takového mi už dlouho chybí. Nůž je jen poslední linie... Obrátí se na mě štěstí a stačím si vzít Crovel. Ty lidi co se připravovali na konec světa byli pěkný blázni, ale hračka je to hezká... Potom co jsem venku chvilku sleduji vojáky, kdyby potřebovali pomoc jsem připraven do přívěsu vypálit náboj s CS plynem. Táborníci naštěstí přívěs vyklidí v klidu... Vydám se zpět majorovi, protože nevím kam jinam jít. Tam se mezitím žena, která mě přivedla do tábora rozbrečí. Co mám dělat? Lucy se jí pokouší uklidnit. Proč to musí být tak zmatené? Nakonec jen tupě stojím v pozadí a sleduji jak se situace vyvine. Přičemž si jednou rukou bezmyšlenkovitě zkouším rozmachy Crovelem. Dejte mi další jednoduché zombíky, prosím. |
| |
| --Dostihli koňa (Pre Adama) Nestáva sa často, že v dnešnom svete sa nájde chvíľka odpočinku, no dnešok bol výnimkou. Sedel si za preskleným oknom výkladu svojej školy, keď v tom si započul zvuk, ktorý sem nepatril. Klepotavý zvuk sa stále približoval, až si nakoniec dostal možnosť zistiť o čo ide. Pri ceste pred tvojou školou sa na chodníku objavil kôň. Celý bol krvavý, avšak krv nepatrila jemu, ale jazdcovi, ktorý nevládne visel zavesený za uzdu, pričom sa stále držal v sedle. Nevyzeralo to tak, žeby bol ešte živý, no jeho kôň ho neopustil. Vychudnutý kôň sa teraz ale musel zastaviť, pretože cesta pred ním bola zasypaná ruinami rozpadnutých domov a on nemal inú možnosť, než ostať stáť. Pokrčil predné nohy, zvalil predok svojho tela na kolená a zvalil sa na zem. Bol unavený a dychčal....no...povedzme, že ako kôň.... Avšak kôň nebol na ceste jediným, kto potreboval potravu. Za stáleho chrapčania sa ku koňovi neustále blížila mŕtva starenka, viac vyzlečená, ako oblečená. Jej pohyb vzdialene pripomínal beh. Ako si kôň všimol onej starenky, začal sa mykať zo strany na stranu nehladiac na mŕtveho jazdca, ktorý sa pod jeho chrbtom menil na kašu. No aj keď sa snažil zo všetkých síl, nedarilo sa mu postaviť sa a tak to vzdal čakajúc na blízku smrť. |
| |
 | Sedím na dřevěné podlaze své školy. Tedy toho co zní zbylo, už jsem tu sám. Připravuji si čaj. Ten přesný rituál přípravy tradičního čaje odporuje tomu co se děje v okolním světe. Pak ho zpozoruji. To věrné zvíře. Symbol moci a postavení bojovníka. Jak tragicky vypadá v dnešním světě. Dopiji poslední doušek a vstanu. Vyjdu na ulici a vydám se k tomu zvířeti. Začnu na něj klidně mluvit, aby o mě věděl. Vzadu za školou je plně vybavená stáj. Tam se bude mít dobře. Než se ale začnu věnovat koni postarám se o stařenu. Nenamáhám se použít meč místo toho jí odseknu kus hlavy Naginatou. Pak se zase vrátím ke koni. Pokusím se ho chytit za uzdu a shodit z něj to tělo. „Klid, už bude dobře...“. Pak obejdu školu a postarám se o koně. To že se tu objevil je znamení. Musím jít dál. „Až se vzpamatuješ vydáme se na cestu“. Jakmile je kůň obstaraný zabezpečím stáj a pak se vydám sbalit věci na cestu. Nezapomenu přibalit koňské brnění. „Tohle tě ochranní, příteli“. Dám mu týden na vzpamatování a pak budeme pokračovat dál... |
| |
| Tábor Než sem vystřelil mladík mě zastavil, nemluvil zle, a to se mi začalo zamlouvat, nebude to jen moula co dostal základy takže se bude jistě hodit... Tak či onak, nemusel sem ani střílet, tak něják sem tušil že lidé tady budou rychlejší a do auta se dostanou tak či tak.... Kde se dva perou třetí se směje vojíne... s pousmáním kývnu na to jak se vykládají zásoby a sem rád že se něco děje, a že se lidi na chvíli zaberou do jiných věcí než smrti a hrozbě... No no, jen to sepiště, vemte co se bude hodit, pár věcí pro svou potěchu a zbytek rozdat mezi lidi, a udělat i sklad jídla erární, aby tu něco bylo na případné příděli... vydechnu na své muže a dívám se na ten lomoz, sám si tam najdu jen láhev Absinthu, olej na meč a zbraně a karton svých oblíbených cigaret, pak se stejně jako Lucy vydám za tou dívkou která vypadala že se chystá skončit se životem.... Cestou otevřu láhev, sám se napiju a když dojdu k oběma, prostě jí ji vrazím do ruky a zadívám se před sebe.... Každá bolest jednou přejde, co takhle prostě nejdřív zkusit potrestat to co za tu bolest může, než zahazovat vše...svět se už tak v piču obrátil, tak se na to vykašli a vrať se k nám holka, ještě máš před sebou dost času ukázat světu co v tobě je... |
| |
| --A tak si poskočíme. Adam Black Zdalo sa, že ten týždeň ubehne ako voda a tak sa aj stalo. Bez väčších problémov si tento týždeň prežil a aj kôň vyzeral, že pochytil dostatok síl. Avšak stále smútil za svojím predošlým majiteľom a bolo to na ňom vidno. Avšak nie každý deň môže byť tak jednoduchý ako doteraz. Ako sa už hovorí nastal čas zlých dní. Nikto, dokonca ani ty si nemohol čakať, že sa to stane, ale stalo sa a už s tím nikto nič nenarobí. Aby som uviedol veci na pravú mieru, strecha nad hlavou sa ti zrútila. Spočiatku bolo čoraz častejšie počuť škrípanie, až sa dom roztriasol a začal sa postupne rozpadať. Kusy steny a škridlice zo striech padali na zem. Nemali vnímanie a predsa akoby vedeli kam smerovať, aby ťa zrazili na kolená. Kôň sa vystrašene staval na zadné a pokúšal sa urvať z uzdy, no tá držala pevne. Nie len táto budova sa začala rozpadať. Zemou otriasalo akoby zemetrasenie, avšak slabšie. No to nezabránilo budovám rozpadať sa. Keď sa o ne nikto dlhodobo nestaral, schátrali a teraz padali ako keď do domu s kariet fúkneš. |
| |
| -- Súdny deň Práce v tábore sa rozbehli ako kukačky o 12-stej a každý si v ňom našiel nejakú robotu. „Pane...tady je ten zoznam.“ S týmito slovami pribehol k majorovi jeden zo 601 a ako si vypočul rozkazy o erárnom sklade etc. , tak odkráčal podeliť sa o informácie s ostatnými členmi týmu. Karolína sa zastavila a započúvala sa do vľúdnych slov vychádzajúcich z Luciiných a Majorových úst. „Ale.... načo mi je takýto život. Teraz ani úžitok, ani lásku nedávam. Bez syna nie som nič. Všetci už sú mŕtvy a on bol jediným dôkazom, že som dobrá matka. Ak nemáte deti, tak to nemôžete pochopiť.“ Slzy na tvári akoby sa jej zastavili a ona začínal všetko vidieť jasnejšie. „Dajte mi zmysel života a ja ho rada dožijem. Do tej chvíle sa pokúsim nájsť útechu.“ Ukázala prstom na pluh „Nákladná časť je plná obilní, ak by bolo treba. Nič viac, než starý mlyn som nenašla. Dúfala som, že s tohto sa dá prežiť, ale načo...“ Sadla si na zem, vložila si hlavu do dlaní a jednoducho, ticho a kľudne sedela. Obloha stemnela a na tvár opásal chladný vánok. Ten však razom prerušil zával teplého vzduchu a obzor zahalil šedivý odtieň. Na ramená vám dopadali prvé „vločky.“ Boli však odlišné od snehových a každému bolo hneď jasné, čo to je. Bol to popol .... „Ja som vám to hovoril......nikto mi neveril a predsa je to tak.“ Vhŕkol slová jeden postarší muž, ktorý keď videl, čo sa deje, vybehol von zo svojho stanu aby sa tomu bližšie prizrel. Celé mesto bolo v plameňoch a jeho okolie sa sfarbilo do ruda. „Súdny deň nastal. Hľadaj rozhrešenie ty ktos hriešny bol za života svojho biedneho a zabudni na cestu do jásavej výšiny nebies pána nášho vrúcnosrdečného a spravodlivého.“ Kľakol si na kolená a ako bol zhrbený predtým, tak teraz bol skôr guľa ako muž. Šepotom sa modlil k svojej viere a čakal na vysnívaný koniec. Zoznam (približne): -Munícia na 1.5 dňa bránenia tábora. -Jedlo na .....dlho..... -Šatstvo koľko sa ráči. -Prebytok paliva. -Niečo zbraní navyše (Prevažne staršie útočné pušky z 2. Sv. vojny ) -Voda na týždeň |
| |
| Popel k popelu Cestu k nám si razí major s lahví v ruce. Sleduju, jak jí vrazil do ruky. Chlastem nevyřešíš všechno, ale… na jisté věci ti pomůže zapomenout, obrátím se ke Karolíně, nebo aspoň do takové míry, abys mohla fungovat dál.. pokývu hlavou nad jeho úsudkem. Pozoruji její pohled plný bolesti, když k majorovi přiběhne chlápek z jednotky i se seznamem. Ne, nemám děti, takže ztrátu tvého syna asi nepochopím, jako matka… zhluboka se nadechnu. Kdysi jsem mohla být, ale osud mi to nepřál… potratila jsem. Ztěžka polknu a pokračuji dál, nehledě na to, že se mi do očí derou slzy. Ale můžu tě pochopit jako žena. Tam ve městě jsem byla „mámou“ tlupě děcek a výrostků, kteří se ocitli na ulici… Byli jsme rodina a já je musela opustit, kvůli podělaný vládě a podělaným testům na virus, který stejně jednoho po druhém už zlikvidoval. Spěšně si setřu slzu. To, že jsi přežila a tvůj syn zřejmě ne, z tebe nedělá špatnou matku, ale lidskou bytost… sleduji jak tam tak nehybně sedí a já se svalím vedle ní a položím jí ruku na záda. Nic víc v tuhle chvíli asi neudělám. Vezmu jí lahev, kterou přinesl major a dopřeju si několik pořádných loků. Vlnité vlasy mi pročísl závan větru, vzhlédnu k obloze a na tvář se mi cosi snese, setřu to rukou. Na kůži mi zůstane šedý povlak. Popel? Zmateně pohlédnu na přítomné. Že by klesaly zbytky toho, co jsme podpálili? Ne,.. ne, tohle je z něčeho většího. Bleskově se postavím na nohy a sleduju „šíleného“ chlapa, který začne blekotat cosi, co zní jako úryvky z bible. Ušklíbnu se. Jo, teprve teď se Bohu zachtělo nás potrestat? Řekla bych, že už v pekle jsme… Obrátím obličej na rudou záři, která se táhne nad městem. Vzpomenu si, že z několika věcí z náklaďáku, tam byla i kuše. V mysli si udělám poznámku, abych pro ní ihned došla, ale ještě předtím se obrátím na majora. Nějaký plán, starouši? |
| |
| Tábor a okolí Tiše vydechnu po slovech té ženy a tak nějákk sem rád že tam prcek je taky, na tohle asi neznám ta správná slova.... Co bolí to přebolí, čas to umí, neztratil sem dítě, žádné nemám, mou jedinou rodinou byla vždy armáda, ale ztratil sem několik kluků, ve válce, a věř mi že pro velitele jsou jeho vojáci jako synové, obvzláště ve válce... podívám se kolem a jen si zapáím jedno cígo, odjistím zbraň, sklopím infra spektrum a prohlédnu pro jistotu okolí.... Nedám ti smysl života, ale dám ti možnost žít a ukázat tomu co ho zabilo že nezemřel bez odplaty a že se necháme tak rychle zlomit, dnes sme tady, a zítra můžem být všichni tam, každej den žíj jako by byl poslední, protože to tak prostě je... s tím se zadívám k táboru kde nějákej dědek povykue s kecy z té nejdivnější fantasy knížky o židovce co si vymyslela báchorku na svou nevěru a bylo z toho náboženství.... Jasněě jasně, za chvíli se támhle objeví Ježíš na harley s celým průvodem jezdců apokalypsy a mi se budem klouzat do pekla... začnu se smát, pak začnu poklepávat novou v rytmu a prsty tlouct do pažby své pušky.... I'm on the highway to hell On the highway to hell Highway to hell I'm on the highway to hell když se na mě otočí maličká, usměji se a pohladím ji ve tváři... Byl bych pro tu sprchu s tebou, co ty na to? |
| |
| Zemětřas? Ne, kapitáne. Bojové útvary.,. Během týdne se pečlivě připravuji na cestu. Balím zásoby jídla, léků a všeho užitečného. Pečlivě však volím mezi tím, co nakonec vezmu a co ne. Veškeré své zásoby chci totiž dostat do sedlových brašen a koně již bude dost tížit brnění. Když se začne chvět zem a zdi padat neváhám a veškeré své věci se co nejrychleji pokouším dostat ven. Co se to kruci děje? Slabé zemětřesení? Nebo zas někde bouchla atomová elektrárna? Doufám, že se mi povede i s koněm dostat z budovy. Pak se vydám na cestu. Směřuji ven z města. Svou cestu pokud možno zkusím naplánovat tak abych se vyhnul všem lidským obydlím i cestám, jak jen to půjde. Pokud budu chodit mezi „lidi“ jen pro jídlo bude to cajk... |
| |
| Popel Smutnění obou dívek mi připomene mojí rodinu. Bohužel si je již nedokážu vybavit jinak, než jak jsem je vyděl v jejich posledních minutách. Trošku zakolísám, ale rychle se zas dám dohromady a doufám, že si mého smutku nikdo nevšiml. Do háje, to chce nějaké zombíky! Major má zřejmě dost podobný přístup... Pak mi náhle na ramena začnou padat sněhové vločky. Vločky? Co to je? To nejsou sněhové vločky... je to popel. Popel? Co to je? Pokouším se přijít na to kde se popel vzal. Zahlédnu rudou záři nad městem. To město hoří? Na chvilku zadoufám, že uslyším houkání hasičských vozů. Je jasné že nic neuslyším... Kromě toho blázna, co zvěstuje konec světa. Ten už přece nastal, ne? Jeho chování se mi ani za mák nelíbí. Tyhle blázni jsou až příliš často nebezpeční sobě i svému okolí. Major ho začne zesměšňovat. Nejsem si úplně jist, jestli je to dobrý přístup. Pokud se jednoho dne probudí s proříznutým hrdlem, tak budeme znát pravděpodobného viníka... Pak se zas snaží vytáhnout tu jeho do sprchy. To je mi tedy velení... Já sám dojdu k hradbě a vylezu na její největší místo. Chci mít dobrý výhled na město. Ještě předtím ale namočím šátek a přetáhnu si ho přes pusu. Kdo ví co za sajrajt v tom městě hoří. Rozhodně nic dobrého na dýchání. Jakmile jsem nahoře začnu systematicky pozorovat okolí. Vyhodnocuji nebezpečí spojené s požárem. Člověk nemá chvilku klidu... Hrozí že se požár přenese až do tábora? Vyhnal oheň z města nějaké lidi, kteří teď směřují k táboru? Neblíží se nějací hořící zombíci? Zvlášť to poslední bych uvítal. Pokud nezaznamenám žádnou hrozbu, ještě chvíli zůstanu na svém místě, pak slezu a jdu prohledat kabinu náklaďáku. Všichni se vrhly na náklad a na kabinu si nikdo nevzpomněl. Nejméně si v ní můžu zbudovat dobrý příbytek. Sice bude mimo „bezpečný“ tábor, ale tak mi to vyhovuje. S tímto bydlením si zajistím zdraví odstup... |
| |
| Popel Ačkoliv nejsem ten typ, který by na tyhle doteky, jako je pohlazení po tváři, trpěl. Ale v tuhle chvíli jsem po dlouhé době takový dotek uvítala. Byl bych pro tu sprchu s tebou, co ty na to? Chvíli na něj jen mlčky hledím, prohlížím si každý detail jeho obličeje. Oči, drobné vrásky od smíchu.. všechny ty drobnosti. Nezbylo mi nic jiného, než se usmát. Drobným úsměvem, který mi vytvořil ďolíčky. Zvedla jsem ruku a dotkla se té jeho, kterou mě pohladil po tváři. Později… ještě musím něco zařídit. Pomalu se mi do žil vrací pocit reality. Uvědomím si, že jsem před malou chvílí řekla své tajemství neznámé ženě, která ztratila syna. Že to tajemství slyšela víc, než jedna osoba.. Nechci v očích nikoho vypadat jako slaboch! Že je mi major až moc důležitý, a já bych se měla starat spíš o přežití, než o to, jestli s někým půjdu do sprchy. V tu chvíli jsem na sebe děsně naštvaná. Nejen proto, že taková jsem nikdy nebyla, ale hlavně kvůli tomu, co kdysi major řekl. Pokud někdo ublíží civilistovi, bezdůvodně.. pak ho zabije. Jo, tak nějak to řekl. A mě hlavou lítá jediné. Myšlenky, na mou bývalou práci, která právě tohle zahrnovala. Zabíjení. Můžeš jít napřed… třeba se přidám. Mrknu na něj a vyrazím k autu. A nevyplácej všechnu teplou vodu! Křiknu, když jsem několik kroků daleko. Chvíli mi trvá, než z chlapů vydoluju, kam roznesly věci, které našli v autě a já se konečně dostávám k té kuši, kterou jsem zahlédla. Potěžkám ji, zamířím, prohlédnu si šípy. Ahoj zlatíčko… pohladím ji a na tváři se mi tetelí úsměv. Cestou zpět potkávám Jana, jak prohlíží okolí. Možná, že si mě nevšimne, a tak ho pozoruji, když hodnotí situaci ve městě. Nebudu ho rušit a vydám se zpět ke Karolíně, poptat se, zda něco nepotřebuje a taky na její konečné slovo, zda tu zůstane. |
| |
| Uprostřed pekla nebo ráje? Usmál sem se na ni také a tiše vydechl. Lehce sem se díval i na tu ženu a čakal co bude,ale Lucy promluvila a vytrhla mě tak z myšlenek na vše možné... Rád počkám... řeknu klidně a zadívám se ji do očí, nevím co si myslí či předpokládá o mých úmyslech ale vcelku mě to baví vidět ji trošku nesvou, vypadá tak bezbraně a krásně... Otočímm se k táboru, zvednu ruku a vojenskými posunky vydám patřičné rozkazy, týkající se uskladnění jídla navíc a doopěvnění tábora, také podmínování a jiné další věci... Pak si zavolám bývalého velitele... Musíme vymyslet pár pastí, a také udělat těm sviním jen pár přistupových cest, aby jsme měli lepší palebné pozice, prostě hlavní těžké zbraně namíříme tak aby jinou cestou neměli, musíme odklidit padlé a spálit těla mrtvol, všech mrtvol...budu se snažit aby vás vyzvedli do posledního a odvezli do bezpečí, ale pak jdu dál, takže až přiletí vrtulníky máte je zase pod křídly...a teď vaši muži se pudou pořádně najíst a vyspat, vy ostatně taky a večer si tu uděláme menší dýchánek, protože některé to jídlo by se skazilo tak či tak tak si uděláme večeři dřív než to bude k hovnu...hromadnou..co vy na to? když se dívám na Lucy a její novou hračku zase se usměji a jen tiše vydechnu.... Nemusíš se mnou chodit, a pokud nechceš, jdi první, já si počkám... |
| |
| --Filmová noc Bola noc, avšak svetlo ohňa z mesta zakrylo výhľad na hviezdy a celá obloha sa zafarbila tak trochu do ruda. Ticho sa nieslo okolím a len občas ho prerušilo praskanie vysokých plameňov a rany dopadov padajúcich častí budov. Práce na opevnení sa na noc zastavili, dobrovoľníci sa vystriedali na hliadke a ostatný zaliezli do svojich chladných stanov, aby sa pokúsili vyspať, či aspoň odpočinúť. No na noc boli prichystané aj iné plány. V jednom z väčších stanov sa začalo zoskupovať väčšie množstvo ľudí... (Ešte sa k tomu vrátim.) Karolína okamžite schmatla fľašu, ktorú jej major priniesol a začala si pomaly upíjať. Možno nie až tak príliš pomaly, keďže pre Lucy už takmer nič neostalo. „Neviem, možno máte pravdu. Neprestanem, pokiaľ neučiním za dosť jeho pomste.“ Karolína sa postavila, utrela si do rukávu slzy na tvári a vykročila smerom k stanu bývalého veliteľa tábora. Ako odchádzala, tak už s väčšou istotou v hlase povedala : „Sprcha je dobrý nápad.“ No v jej očiach bola stále hlboká a temná priepasť plná smútku. Jan sa rozhliadal po okolí, no mesto sa zdalo prázdne a okolie klidné, až na toho bláznivého „bibliofila“, ktorý behal po celom tábore a každému prehováral do duše slovami „Kajaj sa, pokiaľ máš čas...“ Onen muž nebol jediný, ktorý sa svojou prechádzkou po tábore dával do vedomia ľudí. Bol tu ešte jeden chalan vo veku asi 20 rokov, ktorý v rukách držal zväzok papierov a rozdával ich okoloidúcim, ktorý, ako si to prečítali, vkročili do väčšieho stanu plného ľudí. Papier sa ušiel každému z vás. Aby som bol presnejší, bol to plagát, na ktorom stálo „Filmová noc v tábore, Exkluzívne dnes večer.“ A pod nápisom bol obrázok premietačky. Chalan tieto papiere rozdával s úsmevom a bolo vidno, že sa na túto udalosť náramne teší. Ako náhle sa stan naplnil ľuďmi až po okraj, stan sa rozžiaril svetlom premietačky a črtali sa v ňom tiene postáv stojacich dnu. Veliteľ poslúchol volanie svojho nadriadeného a prijal ponuku na rozhovor a s radosťou prijal aj ponuku na večeru. „Radšej dnes ako nikdy. Kto vie, čo sa stane zajtra. Keď už máme takú slávnostnú príležitosť. Občas je dobré zabudnúť na všetky tie problémy a odreagovať sa. Len mi je ľúto tých, čo držia stráž.“ Ako si všimol, že Katarína odchádza do jeho stanu, na chvíľu sa tam zahľadel a potom prehovoril „Ospravedlňte ma na chvíľu. Stretneme sa pred plátnom.“ Rozlúčil sa a taktiež odišiel do stanu. Celým táborom bolo počuť ťukanie/klopkanie. Spočiatku to bolo ťažko započuť, no teraz to bolo zreteľné a tak časté, že sa jednotlivé ťuknutia prerývali. Jasné bolo len jediné, išlo to zo zeme. --Adam Black Cesty boli náročné, strmé a často veľmi nebezpečné, no tvoja starostlivosť o koňa sa ti vyplatila a on kráčal s ľahkosťou a istým krokom nehľadiac na výzbroj. Netrvalo dlho a mesto sa ti pomaly strácalo z dohľadu. Hlavné cesty sa menili na vedľajšie a tie zasa na poľné. Cesta ti ubiehala rýchlo, no kôň začal spomaľovať a viditeľnosť klesať . Tvoje (A najme koňove) kroky ťa zaviedli na malú farmu rozprestierajúcu sa na kopci, ktorá bola z dvoch strán obklopená riedkym lesom. Farma sa skladala z rodinného domu, stodoly a zopár menších stavieb slúžiacich pre zvieratá. |
| |
|  |
| |
| Noc Rád počkám… Ta slova mi v hlavě zněla ještě hodně dlouho. Nutila mě vracet se v myšlenkách na moji minulost, do dob, kdy vše bylo temné, zlé, kruté, stejně jako já. Proč se cítím jako největší podrazák světa? Lidé se živí různými pracemi, někdo je voják, zemědělec… proboha, no a co! Nájemný vrah je stejně staré povolání jako třeba prostituce ne? No ne? Pokouším se samu sebe přesvědčit, že mám pravdu. I když zřejmě nikdy nevyženu z hlavy jména těch, kterým jsem ukončila život. Na mou obranu, byli to svině, hajzlíci, grázlové, jaké jen slovo chcete. Polknu hořkou nadávku a nakonec jen nakopnu pár kamínku na cestě. Člověk by řek´ , že když je apokalypsa se zombíkama, budou vám vnitřní pochody úplně u prdele. Jak se vracím s novým miláčkem, hrají mi v očích jiskřičky. Myslela jsem, že major utrousí nějakou poznámku, na mou novou zbraň, ale vrátil se k našemu tématu. Víš co? Usměju se a hodím si kuši na jedno rameno. Necháme tomu volnou ruku, já ti to vynahradím. Popojdu k němu, vtisknu mu polibek na spodní ret a poté ještě jeden, něžný na nos, přičemž se musím trochu vyhoupnout na špičky. Jak pomalu padala tma, oheň byl na obzoru stále viditelnější. Opravdu by to k nám mohlo vyhnat nechtěné návštěvníky? Při představě další vlny shnilotin se mi zhoupne žaludek. Zaregistruji pohyb vedle mě. Filmová noc? Nahlížím nějakému vojákovi přes rameno. Ačkoliv bych se asi měla účastnit, rozhodla jsem se, že zůstanu venku. Rozhlédnu se po okolí a do oka mi padne drobná vyvýšenina, na kterou ihned zamířím. Sesunu se k zemi a se zavřenýma očima nachávám vítr, aby si pohrával s dlouhými, vlnitými vlasy. Na chvíli je krásné ticho. Jen na chvíli, ale naučila jsem se, že nic netrvá věčně. Otevřu oči. Co to bylo za ránu? Nic. Už blouzním. Znovu. Vyskočím na nohy. Ohlédnu se, stráž určitě něco slyšela také. Hvízdnu na stanoviště asi 100 metrů ode mě. Zrovna ve chvíli, kdy udeří další vlna zvuku. Co to zatraceně je?! |
| |
| The show must go on... Nic mi přeci nedlužíš prcku.. usměji se na ni ale přeci jen si ukradnu ještě jeden polibek, než se vydám do sprchy. Veliteli tábora nechám volnou ruku s oraganizací a sám se vydám v plné polní na obchůzku hradeb abych si zmapoval okolí a dobře rozvrhl obranu, půlce kluků dám večer volno, tak aby se mohli u filmů a jídla prostřídat a jako vždy jim připomenu že vypít toho stejně moc nemůžem. Pak už si du po svých, zapadnu někam do stínu venku a začnu si ošetřovat a čistit pušky a pistole, doplním si sumky a munici, ze zásob vezmu pár tyčinek a suchary do kapsy u tlumoku. Jako poslední na řadu příjde můj meč který prostě začnu brousit a ošetřovat ostří olejem a hadříkem... Když se začnou ozývat ty rány, rychle vyskočím, ihned začnu kontrolovat okolí termovizí, a přesunu se k Lucy.... Buď maj v pekle diskotéku nebo sme se všichni už pomátly, měj připravený šipky zlato... pohladím ji po tváři a zavřu oči,příjdu si občas jako zloděj něhy ale s tím jak žiju mi stejně nic jiného ani nezbývá... Co tě vůbec tak žere posledních pár hodin...nejsi ve své kůži.. |
| |
| Noc Z hradem jsem žádné nebezpečí nezaznamenal. Vydal jsem se proto do náklaďáku. V kabině jsem našel na post-apokalyptickou dobu dost luxusní bydlení. Sprcha z horko vodou (ale omezeným množství), kuchyně s ledničkou a mikrovlnkou. Nějaké zásoby jídla. Dvě postele a záchod s pravím nefalšovaným toaletním papírem. Bože takový luxus. Hned se dám do "vaření". Horké jídlo, ach... Na konci světa je výhoda to, že není potřeba mít nádobí. Ohřáté jídlo jsem dlabal lžící přímo z misky, kterou jsem pak vyhodil z okýnka, zatímco lžíci jsem pouze vylízal do čista. Po jídle si dám sprchu. Ach, teplá voda... Pak na sebe zas hodím svoje šaty a vydám se do tábora. Práce na opevnění už se chýlí pro tento den ke konci. Na chvíli se na mě přilepí ten pánbíčkář. Bude někomu vadit, když do něj vpálím gumový projektil? Uvažují zatímco si pohrávám se závěrem své zbraně. Naštěstí mu zbylo aspoň trochu rozumu a urychleně vycouvá... Pak začnu okukovat tetování některých vojáků. Hezká práce. Některých se zeptám na to, jestli se v táboře najde tatér. Prý nějaký voják, co umí tetovat, v táboře je, ale nepodaří se mi ho sehnat, jelikož spí po šichtě. Pak mě zastaví podobně starý mladík a vrazí mi papír s pozvánkou na filmovou noc. Myslím si že sjednocování lidí v jednom stanu není dobrý nápad. Navíc lidi by buď měli pracovat nebo odpočívat... Tam rozhodně nepůjdu. Zajdu za jedním vojákem co drží stráž a nabídnu mu, že to vezmu za něj. On rád souhlasí a jde do stanu s promítáním. Hlupák mohl se jít prospat... Chvíli pozoruj okolí, ale pak zaslechnu to ťukání. Co to krucinál je? Jde to ze země, že by zombí krtci? Okolí tábora je zahalené tmou. Proto se rozhodnu vypálit do vzduchu světlici, abych měl možnost zjistit jestli se v okolí něco nepohybuje... |
| |
| Keep going Sleduji chlápky, kteří jsou na stráži a opakuji své hvízdnutí. Měla jsem pocit, že tam jeden chrní, ale mohlo se mi to jen zdát. Zvuk se opakuje a já mám divný pocit, že se něco zlého stane. Jakým překvapením pro mě je, když se objeví major. Trochu úlevně vydechnu. Jo diskotéku uculím se, až se opět objeví ďolíčky. Vždy připravena, pane! Naoko zasalutuju a rozesměji se ještě víc. Zarazí mě však jeho slova, úsměv mi ztuhne na rtech. Ve své kůži? Nervózně se zavrtím. Trhnu sebou při dalším zaťukání. Myslí mi proběhne monolog, který jsem se sebou před chvílí vedla. Nevím co myslíš, starouši, navíc… zarazím se a poraženecky rozmáchnu rukama. Já… Další rána a následně černou oblohu prořízne záblesk světlice. Kterej magor?! Zašeptám. Copak nás právě teď díky té světlici nenajdou snáz? Nedáme tak ostatním najevo, že tu někdo je? Kdo to vystřelil? Zeptám se majora, i když tuším, že žádný z jeho chlapů by to asi neudělal. |
| |
| Uc tuc méďa béďa... Sleduji jak se snaží se z mého dotazu vykecat, a vím že sem se trefil,ve chvíli kdy už to vypadá že se vymáčkne ale celý prostor ozáří světlice.... Která piča? jestli to někomu z kluků vypálí oči přes infra na místě ho zastřelím... Prudce se otočím a nasraně odkopnu kus škrotu na zemi.... Nevím kdo to byl,ale nemá mozek a ode mě nikdo, protože tohle pozve všechny mrtváky na párty...takže tak... sevřu víc zbraň v ruce a zadívám se k táboru..... Které hovado to vystřelilo? Dělá si někdo prdel nebo chce být zákusek v břiše zombi gang bang párty? dívám se ostražitě kolem a pak se zadívám na Lucy.... Tak mluv než nás sežerou.... |
| |
| -- Prvá rana Tak, ako noc úplne pohltila svetlo, plamene úplne pohltili mesto. Horelo už pekných pár hodín a akonáhle nemal oheň čo spaľovať, začali jeho plamene klesať. Stále kratšie plamene odhaľovali ruiny už tak dosť zruinovaného mesta. Popol už viac nepadal a ostalo po ňom len okolie zafarbené na bielo. Tenká centimetrová vrstva zakryla strechy áut, stany aj cesty, po ktorých ste chodili a vy ste v nej zanechávali stopy. Niektorý z vojakov sedeli na hradbách, niektorý sa prechádzali a strážili každý kút, len aby bolo v tábore bezpečne, no väčšina z obyvateľov tábora sa zabávala. V spoločenskom stane sa premietali filmy nájdené v nákladiaku. Premietačka dnes premietla už množstvo filmov, medzi ktoré patrili aj také kúsky ako King kong, Titanic, ale aj staršie filmy s Charliem Chaplinom a nejaké Westernovky. Tí, ktorý sa práve nepozerali na film sa vonku napchávali prebytočnými zásobami a dopĺňali tuky. Jediný, kto na slávnosti chýbal bol bývalí vadúci tábora a Katarína. Temnotu prebila svetlica vystrelená Janom. Každý, kto bol v ten okamih vonku uprel pohľad do jej jasu. Chvíľu všetci len nechápavo stáli, no potom, ako sa prvý z nich rozhodol ísť pre zbrane, ostatný po ňom opakovali, a tí, ktorý pri sebe nemali zbrane, si pre ne zašli do stanov. Náhle sa ozval krik. Krik vychádzajúci zo stanu, kam vkročili Katarína a bývalí vedúci. Niekoľko ľudí, ktorý to započuli, medzi nimi aj ľudia zo spoločenského stanu, sa tam ihneď rozbehli, aby zistili, čo sa to deje. Vbehli dnu a vo vani našli červenú brečku pripomínajúcu pretlak s kosťami. Podľa šatov jeden z nich usúdil, že ide o Katarínu. Avšak v celom stane nebolo ani chýru po bývalom vedúcom (Budem ho volať BV). Ťukanie, ktoré bolo možné počuť pred +- hodinou sa už viac neozývalo, no v tábore bolo cítiť zvláštny zápach zatuchliny. Bezvetrie zapríčinilo, že zápach ostával v tábore a jeho blízkom okolí. Po tom, ako Jan vystrelí svetlicu, rozbehne sa k nemu vojak, ktorý bol na stráži na vedľajšom stanovisku. „Čo si myslíš, že robíš. Aj keby to nepritiahlo ďalšiu vlnu mŕtvych, tak to možno privolá ďalších z preživších a mi si nemôžeme dovoliť nával prázdnych žalúdkov.“ Jednalo sa o navigátora, ktorý práve zakresľoval mapu okolia podľa toho, ako si to pamätal. V tom sa na provizorný stôl s jedlom postavil zhrbený muž a začal opäť vykrikovať. „Oslavujete svoje hriechy a pritom vás čaká prvá rana. Tá pred chvíľou započala. Už je neskoror sa kajať “ No bibliofil nebol jediný, kto mal chuť na reč. K stolu prišiel vojak z 601-ky, ktorý má na starosti rádiové spojenie, schmatol muža pod pás a preniesol ho na zem. „Teraz drž hubu.“ Zhlboka sa nadýchol a prehovoril : „Pozor, mám dôležitú správu. Podarilo sa nám spojiť s vrtuľníkom, avšak nikto neodpovedá. Teraz prídem k veci. Zužoval som pole spojenia až sa mi podarilo určiť približnú vzdialenosť vrtuľníka od tábora. Jediné, čo je teraz isté je to, že v poriadku pristáli. Nachádzajú sa asi 3 dni cesty od tábora. Avšak nepodarilo sa mi určiť smer.“ Občas si všimnete, že za vami niečo nízke prebehlo. |
| |
| Skousnu si spodní ret, téměř do krve, což mě vrátí zpět do reality a před otázku, kterou vyřkl major. Nervózně se rozhlédnu. Je to dobrá chvíle, ale krom ťukání, které ostatní začínají vnímat se nic neděje. Je podivný klid, bezvětří… ticho před bouří? Já nejsem ta za kterou mě asi máš. Zhluboka se nadechnu a podívám se mu zpříma do očí. Tak jo, dobře, dobře! Konec schovávání, vybal to! Nájemná vražedkyně. Ukážu oběma rukama na sebe, jakobych tím vysvětlila všechno. To jsem já, byla jsem, byla bych kdyby se celej svět nezhroutil. Celej svůj podělanej život jsem se podřizovala a nechávala s sebou zametat grázlíkama, kteřé mě zneužívali a ubližovali a hráli si se mnou! A když .. když jsem měla možnost být tou, která jiné grázlíky zlikviduje, stala jsem se tím! Díky tomu jsem přežívala a… a chápu, že ty lidi, kteří ukončí život nevinných nenávidíš, tužíš i mě, zhluboka se nadechnu, jelikož jsem to všechno vypálila na jeden nádech, ale já jsem teď spokojená. Sice jsem ztratila „rodinu“ a kluky jsem díky té práci uživila a dala jim naději do druhého dne, ale teď jsou tu ti lidi, mávnu k táboru, a tvoji kluci a… ty, polknu, a já se cítím zase součástí něčeho, co je jako rodina. A nevím, jak se chovat, bojím se, že to všechno zase ztratím… Zhluboka oddechuji, tenhle nával slov jsem nečekala, ale muselo to ven. V duchu se ušklíbnu, ženský prostě melou a melou, je to tak. Světlice nás vyrušila. Dotyčný mohl světlici myslet dobře, ale já si nejsem jista, zda neučinil ohromnou chybu. Venku mimo tábor mohou číhat nejen zombouši, ale i jiní přeživší a rozhodně nebudou milí. I když máme po boku elitní tým a pár silných jedinců, včetně strojů, nevím, zda dokážeme odolávat znovu a znovu. Přeběhne mi mráz po zádech. Ten křik patřil ženě a to znamená… Karolína. Špitnu a rozeběhnu se ke stanu. Proderu se davem, který se pomalu shromažďoval u vchodu a když se mi naskytne výhled na scénu předemnou, zalapám po dechu. Nemohla tu být sama. Kdo další měl přístup do stanu?! Zeptám se do prázdna, očekávajíc, že mi někdo z přítomných odpoví. Chtěla jen najít smysl žít... ztratila syna a teď ji někdo odkrágloval, někdo z tábora? Na patě se otočím a vyjdu ven. Je v táboře nějaká krysa? Někdo jako Michael, který nás s Rokym a Máriou zradil na počátku? Chci se zhluboka nadechnout, ale čerstvý vzduch byl tatam, místo něj se mi zhloupl žaludek odporným puchem. Rozhlížím se a zrak mi padne na toho pánbíčkáře. Zatnu ruce v pěst. Nikomu jeho náboženství neberu a akceptuju, ale tohle je moc. A dost, už mu musí někdo dát přes hubu. Já se toho s radostí ujmu! zavrčím. Propletu se kolem několika chlápků z 601-ky a už už bych splnila svá slova, předběhl mě však jeden z nich s informací. Vrtulník? Je nějaká možnost, jak směr zjistit? Půjdou k městu? Ve vrtulníku nebylo moc použitelných věcí, ale mapa by tam měla být. Najdou nás, nemá smysl se vydávat na slepo a minout se. Ale co teď? Chvíli přecházím sem a tam, občas se zastavím a hledím do tmy s pocitem, že se na mě někdo, něco dívá. Krysy? Psi? Ráno bychom měli prozkoumat okolí města… |
| |
| Dont stop me now... Poslouchám ji bez sebemenšího zachvěvu svalů v obličeji, tak něják nejde vyčíst na co myslím, ale to je prostě léty a pozicí... Když domluví a já chci něco říct, ozve se křik, ihned se rozeběhne a já se vydám za ní... Posilte stráže, prohledejte tábor, tohle člověk neudělal, kde je váš bývalí velitel? začnu ze sebe chrllit otázky a kývnu na své kluky... Pohřběte ji.... s tím se otočím a vydám zase za radistou.... Přeražte muu čelist nebo mu ji přerazím já... pronesu dost klidně a stoupnu si k mapě.... Na blbosti není čas, museli vidět světlici, mají vysílačky, nemůžeme se tam vrhnout naslepo, zkoušejte spojení... pak se narovnám,zadívám na Lucy a kývnu stranou.... |
| |
| Světlice přebila temnotu. Pomalu klesá ale já vím, že mám tak minutu dvě jasného světla, abych zjistil odkud přicházejí ty zvuky. Nepozoruji ale nic zvláštního. Co to k sakru bylo? Přiřítí se ke mně nějaký voják a spustí. „Pšš! Něco tu je!“ Odbiji ho a zas se soustředím na okolí. Někomu možná může vadit, že mrtváky lákám k táboru. Co by to ale bylo za tábor, kdyby nezvládl pár mrtváků? Raději mám více terčů, než když střílím naslepo. A kdyby se tu objevili další přeživší? Pokud přežily do teď, tak to jistě budou schopní lidé, kteří se můžou hodit. A pokud by chtěli dělat problémy? I s takovými si umím poradit...Hlavní je zjistit proti čemu teď stojím... Pak se v táboře strhne hluk. Vydám se k jeho zdroji. Stačí mi jeden pohled do stanu a zvedne se mi žaludek. Byla tak milá... ťukání se již neozývá (+- hodinu??? To ta světlice asi hoří hodně dlouho, když jsem jí vystřeli hned jak jsem to uslyšel...) Ve vzduchu visí zvláštní pach. V soustředění mě vyruší pánbíčkář. Jak by řekl místní major: Kurva ten chlap chce kulku... Naštěstí se o něj postará jeden z vojáků, který ovšem spustí nějaké řeči o vrtulníku. To mě teď nezajímá. Pak zahlédnu ten pohyb. Pomalu vsunu do hlavně patronu s jemnými broky. Co to bude? Vyhladovělé krysy? Jakmile spatřím další pohyb neváhám a vypálím... Takhle jemnými broky je téměř nemožné minout. Jen dávám bacha abych nezasáhl někoho z našich... |
| |
| Statek Po dlouhé cestě dojedu k nějakému hospodářskému stavení. Pozorně si prohlédnu všechny budovy. Hledám známky toho, že by byli obydleny. Hledám, také známky toho, že jsou někde v okolí mrtváci. Nakonec se rozhodnu, že nejdřív od mrtváků vyčistím jednu menší budovu, kde skryji koně, a pak se teprve vydám na průzkum ostatních budov. Dojedu tedy na vzdálenost dvaceti metrů od budov. Tam sesednu a vydám se pěšky s rukou na meči k domku pro zvířata... |
| |
| Co je šeptem :) Někde za mnou slyším majora rozdávat rozkazy. V hlavě mi víří myšlenky. Jestli jsou tři dny daleko, nemohli přece vidět světlici nebo ano? Několik pohoří tu je, záleží kde přistáli a to je to, co nikdo neví. Doufám, že je Roky s Máriou v pořádku. Upřeně sleduji tmu přede mnou. Tedy šedé obrysy keřů a sutin. Jelikož byly pokryté popelem, trochu prosvětlili okolí. Mám pocit, že tam na druhé straně, si z nás něco dělá hru na kočku a na myš. Dívám se před sebe do doby, než na sobě ucíím něčí pohled. Majorův. A následuju jeho kývnutí. Trochu ironicky a se snahou o úsměv zažertuji. Mám prosit o milost? |
| |
| Co víc říct... Vezmu ji za ruku, tvář mám podivně chladně staženou a vyvedu ji ven, rozhlédnu se do tmy a je mi tak něják co se děje kolem, vím co umí moji hoši... Milosti nedávám.... řeknu tiše a zamířím s ní za jeden z karavanů, mezi stěnou a karavanem není ani metr místa, a šero, možná právě proto že tohle beru soukromě to místo zvolím jako naší další základnu pro pokračování v rozhovoru.... Dle třetí Ženevské úmluvy o záchazení s válečnými zajatci, tě nyní můžu bez soudu popravit vzhledem k tvému doznání.... řeknu rychle a než se rozkouká, narazím ji na stěnu karavanu a zacvaknu ji pouta na rukou,držím jji tak aby nemohla kopat a ani mi dát pořádnou hlavičku, a při tom jí začnu odzbrojvat.... Ale na to ti teď seru, rozumíš, dám ti jednu radu, nesuď co udělám, když to nevíš... zašeptám ji u ucha a lehce se nadechnu vůně její kůže, pohladím ji po tváři a zavřu oči... Jaký je sakra rozdíl mezi mnou a tebou? To že tě líp platí, že já sem legállní vrah a ty ilegální, zabil sem tisíce lidí, tisíce, zasloužili si to když bránili svou zem, nebo svého vůdce? Byli to také lidé, tak jako ty či já, měli své poslání... otevřu oči a zadívám se jí do očí, pak ji beze slov dlouze políbím.... Nejsem blázen,kde by ses asi naučila tak s kvéry, buď si byla u mafie, nebo v gangu...to mi je jasné tak trochu od začátku, tak či tak, co se týče mě, tak mě nestratíš, a neztratíš nic, pohrdám lidmi co zabíjí bezbrané, a slabé..né ty co zabíjí většinou jiné svině které možná nedrží zbraň ale svými intrikami zmaří víc žívotů... lehce se oddálím a prohlídnu si ji s pouty na rukou.... Navíc, přeci si tě nazavřu, zdrhneš a vrazíš mi kudlu do zátylku... vypláznu provokativně jazyk |
| |
| Pouta Milosti nedávám. Při těch slovech mi úsměv zmizne z tváře. Trochu nechápavě následuji jeho kroky, ke karavanům. Co má kruci za lubem? Proč mě táhne zrovna sem? Popravit? Výsměšně vyprsknu. To snad nemyslíš vážně! „Hodí“ mě na stěnu karavanu. Hej! Cvak. O… fakt vtipný. Pouta? Snažím se mu vysmeknout, ale je to beznadějné. Krucinál! Že jsem nedržela hubu! Ať se snažím sebevíc, drží mě pevně a je v dobré pozici. Vře ve mně vztek, ruce držím zaťaté v pěst. Je to magor,… magor! Proč mě tu tak drží? Objevily se malé zárodky paniky a pochyb, zda jsem ho odhadla dobře. Pusť mě, slyšíš?! Celou tu dobu mám zavřené oči, a když ucítím jeho dech u mého ucha, srdce se mi splašeně rozbuší. Prudce otevřu oči. Rychle oddechuji proč mi tohle sakra říkáš … takhle? Zatřesu rukama, na kterých jsou pouta. Nemyslíš, že se chováš jako zatracenej zvr… umlčí mě polibkem. Ví jak umlčet ženskou. Beze slova na něj hledím. Nemůžu najít ta správná slova, a když si mě tak prohlíží, přitisknu se k němu a ukradnu si jeden dlouhý polibek i pro sebe. Nechci se odtrhnout, a když tak učiním, vyplázne na mě jazyk. Je to magor… to jo. Ale skvělej magor. Konečně pochopím, proč mě sem táhnul. To máš o mě teda špatnou představu, byla by tě škoda, staroušku. Usměju se a stále s trochou nedůvěry sleduju jeho ústa. Takže gang jo? Uculím se ještě víc. To je mi ale lichotka. Jsem od přírody dobrá střelkyně... špitnu, jako by to vysvětlovalo vše. Opět zatřepu rukama s pouty. Sundáš mi to, když mě už nehodláš popravit? Tázavě nadzvednu obočí. |
| |
| pouta a tma... Musím se jen spokojeně smát, vidět že tomu věří že bych ji chtěl zatknout, ten strach, ty rozapky a rozčarování.... Prostě si rád hraji, když už mám letech zase možnost...navíc, tady a teď když nevíme dne ani hodiny, žiju tak jako by byl každý den můj poslední,a proč ho prostě nemít příjemný? zvednu tu její kuši a lehce si jí víc prohlédnu, i když vím že by zrovna byla raději když bych svou pozornost věnoval zase a jen jí... Po chvíli odložím kuši a jen se na ni zase tiše dívám, pomaličku ji pohladím palcem po rtu a přejde po zámku pout.... A co když se mi takhle líbíš víc? sleduji její oči, každý její záchvěv, každou reakci na to co říkám, co dělám... Líbí se mi mít tady bezmocnou malou vražedkyni uprostřed konce světa...nebo spíš civlizace... Zase se k ní nakloním nakloním, pomalu sjedu rty po šíji a zašeptám... Až je vybijem, budeš se hodit, s někým budu přeci jen muset začít obnovovat lidstvo ne? |
| |
| --V tábore Janova guľka vyletela z hlavne a zasiahla svoj cieľ. Pod jeho nohami teraz ležal potkan veľký ako malý pes s prestrelenou dierou na krku. Zomrel tak rýchlo, že ani nestihol zapišťať. Zvuk výstrelu však vyľakal ostatných príslušníkov jeho druhu a tí začali vyliezať z poza väčšiny rohov v tábore. Chvíľami sa mohlo zdať, že sa hemží zem. Bolo ich neuveriteľne veľa. Všetky potkany z mesta utiekli pred plameňmi a potrubím sa dostali do tábora. Našťastie, vírus sa na potkany nešíri, ale stále sú to hladné, vystrašené a najme nebezpečné zvieratá. Táborom sa začali ozývať výkriky bolesti a bezradné žiadosti o rozkazy. --Na farme Vydal si sa smerom k jednej menšej budove. Budova mala len dve okná a jednu veľkú garážovú bránu, takže sa tam kôň bez problémov vošiel. Vo vnútri sa nenachádzal žiadny mrtvák, avšak bola tu kopa užitočných vecí. Medzi nimi aj náradie na opravu auta, bicykel, veľa súčiastok, no auto nikde. Uprostred podlahy sa nachádzala doskami zakrytá opravárska jama a zo stropu viseli spomedzi škár steblá slamy. V maštali.....ako si sa blížil k maštali, už vtedy ťa zahalil nechutný zápach a keď si dorazil až dnu, len si sa utvrdil v myšlienke, že sa tu nachádzajú mŕtve zvieratá. Avšak neboli tu len ony. Na jednej z kráv práve hodovala tučná mŕtvola farmára s dlhou zarastenou bradou. Celý bol od krvi a z kravy vytrhával obrovské kusy mäsa, ktoré ani nestíhal prehĺtať. (Hoď si 2K6) |
| |
| Krysy Kulka zasáhla cíl. Pěkná obluda! Ok, špatné tvrzení... Pěkné obludy a všude kolem. Pokud se bojíte o zásoby, tak potkani jsou stejně nebezpečný jak zombíci. „Do prdele práce!“. Tyhle malí parchanti určitě přenášej spoustu nemocí. Začnu se pohlížet po nějakém vyvýšeném místečku. Hledám něco jako sud nebo bednu, nebo aspoň větší kanystr. Jakmile něco takového najdu. Vylezu si na to a začnu střílet po jakémkoliv s těch malých parchantů. Nechci skončit pod jejich ostrými zoubky. Střílím je za pomoci jemných broků, ale kdyby šlo do tuhého přebiji na dračí dech. Na tohle je moje brokovnice daleko lepší, než M4ka a plamenomet je nejlepší... Zatímco střílím, čekám jestli přijde někdo s lepším řešením. Přeci jenom tím, že jim zabráním, aby sežrali mě jim nezabráním, aby sežrali veškeré jídlo a lidi kolem mě. |
| |
| A v nejlepším... Ten jeho úsměv. Skousnu si spodní ret. Takže tohle všechno jen proto, že si chceš konec zpříjemnit? Zaculím se. Tvoje uvažování se mi líbí. Pokouším se nahnout blíž k němu. Ještě jeden polibek prosím... žadoním v duchu a očima sleduji jeho rty. On mi pohladí palcem ret a já přísahám, že mi v ten okamžik v žilách koluje láva. Takže se ti líbím i bez těch pout? Jazykem přejedu své rty. Uculím se, odhalím ďolíčky. Malá vražedkyně. Vyprsknu smíchy. Obnovit lidstvo? Chvíli mi dá, než uklidním příval smíchu. Jestli mi dá tázavý výraz, pokusím se tvářit normálně a vážně, ale koutky úst radostně poskakují. Rána. Vrátím se do reality. Zmateně se zadívám do majorových očí. Co to bylo?! Zaslechnu Doprdele práce! A je mi to jasné. To ten z pole. Vysvětluji jasná fakta sama sobě. Zatřesu rukama s pouty. Pusť mě, jdeme tam. |
| |
| Krysí kebab... Pohled na to jak s ní mává co dělám je uprostřed všeho toho zmaru něco jako měsíc v lázních.... Pomalu se k ní nahnu a zase ji políbím,přeci jen, každému chybí něha a blízkost když posldní měsíce jen masakruje ohnívající zbytky lidí kteří se snaží udělat si z něj hlavní chod.... Musíš všechno tak komentovat, buď chvíli z ticha... přitáhnu ji k sobě s úsměvem a pak se zase ozve ryk, volání a člověk padne do reality.... Skurvení kazišuci... pronesu s lehce vyplázlím jazykem a vyběhnu z našeho provizorního soukromí podívat se co se děje.. Nasrat na hrob, šetřete munici, je čas na nože chlapci... kříknu na své muže a sám tasím meč, a začnu se zaměřovat na sekání do těch přerostlích krysých těl.... Ještě že nejsme v číně, to by bylo za chvíli víc krysího kebabu než by jeden chtěl.... sekám ty mrchy a dávám si pozor, vím jak umí být zákeřené a skákat na krk.... |
| |
| -- Major Mária Cupitanie malých nožičiek bolo počuť po celom tábore. Tak isto ako ich nasledovné pišťanie po presnom zásahu nožom. Chlapi behali po tábore s nožmi v rukách a bodali všetko živé, čo sa pohlo pod ich nohami. Jan stál na prázdnych drevených boxoch od munície naskladaných na sebe a strieľal dookola po potkanoch. Tí sa však rozliezli po celom tábore. Ľudia padali s krikom na kolená a valiace sa hordy potkanou ich silou svojej vlastnej váhy zadusili a následne začali trhať kusy mäsa, biť sa medzi sebou a žrať sa navzájom. Tábor sa ocitol vo vlne chaosu a neustále sa valili ďalšie a ďalšie vlny. Celý tábor sa zaplnil pachom zatuchliny a ľudia panikárili viac ako kedykoľvek pedtým. V tom okamihu náhle prehlušil hluk motorov všetko to pískanie. Zvuk sa stále približoval až napokon jeden z radou zakričal : „Vrtuľník.......“ Bol to vojín Karol Frederik. Ako človek, ktorého posielali na prieskum okolia toho zažil viac ako obyčajný vojak.(Ale o ňom nabudúce) Vrtuľník s niečím na bruchu zastavil svoj let nad táborom a začal to „niečo“ spúšťať dolu. Bola to neveľká plošina 3x3m . Z vrtuľníku vystrčila hlavu Mária a zakričala : „Rýchlo na plošinu !!! Toto miesto bude zrovnané so zemou. “ Vojaci naokolo však nemali čas čo by len sa pozrieť na plošinu a padali pod ďalšími hordami potkanov. Mária zakričala opäť : „Rýchlo, ja to myslím vážne.“ Ako dohovorila, objavil sa ďalší zvuk motora. Tentoraz bolo počuť, že ide po zemi a že je o veľa ťachší ako obyčajné auto, či nákladiak. V diaľke sa začal rysovať tank. |
| |
| Hlodavci Užívat si, byť vteřiny v tomhle zkurveným světě přece není hřích. A už vůbec ne, když se jedná o tohodle magora. Užívám si pozornost, kterou mi věnuje. Připadá mi, že jsem byla sama příliš dlouho, tohle je to, co potřebuji. Zklamaně vydechnu, když se musíme od sebe odtrhnout. Kazišuci… škodolibě se ušklíbnu. Nesnáším hlodavce, prostě ne. Dejte mi do ruky hady, ještěry, klidně vám sednu i na bejka, ale hlodavci ne! S odporem se vrhám do řvoucího chumlu chlupů. Jde nám to docela od ruky, než se mi jeden hajzlík rozhodne skočit na záda, reaguji rychlým pohybem a odkopnutím do trosek, kde už zůstane nehybně ležet. Šmejde jeden! Ulevím si. Otočím se za hrozným křikem a vidím někoho, kdo je roztrhán na kusy. Není jim konec. Uvědomím si. Valí se stále další! Tady snad pomůže jen zázrak. Odrážím hlodavce a zaslechnu zvuk, který si snad budu pamatovat navždy. Vrtulník, slyším jednoho vojína. Doufám v to! Hlesnu na odpověď. Mária! Díky bohu jsou v pořádku, doufám, že je tam i Roky. Chci hvízdnout na skupinu chlapů za mnou, kteří stále válčili s vlnou krys, když slyším další specifický zvuk. Co to sakra… |
| |
| Potkani Stojí na bednách a střílím. Někdo vydal rozkaz jít po potkanech noži. Nepřijde mi to zrovna nejchytřejší, jelikož zasáhnout tak malého tvora nožem není nejsnazší. A pokud je jich tolik, tak je člověk nestihne pobíjet dostatečně rychle. Možná i proto melou potkani pod sebou lidská těla jako mlýnek na maso. Táborem se šíří panika... Pak se objeví vrtulník. Co je to za debilitu? Evakuovat tábor na plošině pod vrtulníkem. Ten pilot je magor. Uvědomím si hned na to. Pokud se ta plošina někde zasekne strhne vrtulník k zemi. A pokud to není letecký mistr, tak jí neudrží v klidu, což znamená, že z ní lidi budou padat a, když na ní budou nasedat hrozí, že se zhoupne a rozdrtí někomu hrudník. Ne tam nejdu a musím se hodně rychle dostat mimo zónu jeho potencionálního dopadu Pak se objeví tank. Jak chtějí jedním tankem srovnat tábor se zemí? Další blbost. Kašlu na to!V rychlosti přebiji na dračí dech. Plamenomet! „Jupíííííííí“ zařvu a jdu si propálit cestu ven z tábora... |
| |
 | Jan Čech vyřazen na vlastní žádost |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR