Andor.cz - online Dračí doupě

Dragonis - 09. září 2008 20:40

Je to dlouhých dvacet let, co ve světě Dragor zavládla nicota. V den, kdy se tak stalo zemřel poslední drak. Lidé žili s draky v souznění a mnozí z nich s nimi dokonce uměli hovořit. Těm se říkalo Hovořící. Ale vše se změnilo s příchodem Jediného. Nikod netušil, co je zač a odkud přišel, ale s jeho příchodem začali draci mizet a lidé na jejich existenci začínali zapomínat. Ti, jež na ně zapomenout nedokázali, byli postupně vyvražděni. A zemřeli také lidé, kteří se chtěli Jedinému postavit. Proslýchalo se, že Jediný zabil posledního draka a v ten den zmizeli z oblohy všechny hvězdy. Měsíční svit byl tak slabý, že nedokázal pocestným posvítit na cestu a sluneční paprsky nedokázali zahřát. Lidé se v tomto světě naučili žít a na draky vzpomínali s tichou nadějí, ale ta za ta léta vymizela. Všichni žijí ve světě chudoby a tyranie. Existuje však naděje a tou je dvaadvacetiletý mladík jménem Nickle. Jeho rodiče dokázali jako jediní z Hovořících uprchnout ze země a ukrýt se před jistou zkázou. Nickl našel dračí vejce, a prot se rozhodl, že se vrátí do Dragoru a vrátí mu naději. Musí to však dokázat dřív než se dráček vylíhne a pak jej musí ochránit před Jediným. Velice těžký úkol! Zvládne to? Pomůže mu někdo?

Nickle - 16. září 2008 21:31

Srdce mi bušilo v hrudi jako splašené. Myslel jsem, že se mi v hrudníku rozskočí. Vlastně jsem slyšel dvě srdce. Jedno bilo v mé hrudi a druhé jsem slyšel ve své hlavě, stejně jako hlas, který stále dokola šeptal : ,, Dělej! Utíkej! Musíme odsud, než nás najdou!" ,, Buď už zticha! Musím přemýšlet!" zanadával jsem nahlas. Lidé na mě hleděli jako na blázna a obcházeli mě s velkým odstupem, protože se bláznu všichni bojí. Měl jsem na hlavě kápi, tudíž neviděli dvaadvacetiletého mladíka s kaštanovými vlasy a čokoládovýma očima, kterým jsem byl a ani neviděli mou šlachovitou postavu, která skrývala v pažích sílu, která tam na první pohled nebyla. A i kdyby viděli, nespatřili by ten veselý úsměv, kterým jsem vždy každého obdaroval, protože ten se již dávno vytratil spolu s přibývajícími starostmi. Byl jsem prostě blázen, který se baví sám se sebou. Schizofrenik. Opíral jsem se o chladnou zeď v přístavišti a čekal na jedinou loď, která měla v tento ponurý den dorazit do přístavu. Ta loď měla odvést ty, jež na ní byli do Dragoru. Po další půlhodině samomluvy konečně loď dorazila a já na ní nastoupil. Nebyl jsem však sám. Celkem nás na palubě bylo pět, tedy šest i s ještě nevylíhnutým dráčetem, jehož vejce jsem měl v kožené torně na zádech. Sledoval jsem zespod kápě ostatní a doufal, že neslouží ,,Jedinému" V půli cesty se rozpoutala obrovská bouře, která spíše připomínala hurikán, jež trhal naší lodi plachty a nedával nám naději na přežití. Myslel jsem, že je to konec, když se loď převrhla a já se v temné vodě, kterou vítr vzdouval v několika metrové vlny, začal topit. Potom byla tma! Nevím, jak dlouho trvala! Když jsem se probudil, byl jsem na pláži a se mnou ti, jež byli na lodi...

Mawikkan - 16. září 2008 22:33

Šlápla jsem na dřevěnou palubu, která se zrovna v tu samou chvíli zhoupla. Černou kápi mi z hlavy strhnul mocný závan větru. Všimla jsem si, že nejsem jediná, kdo se skrývá pod černým pláštěm. V dálce jsem zaslechla hulákání několika mužů. "Tamhle je! To je ona! Dělejte, za ní...krucinál, vy pitomci!" Usmála jsem se s vyrovnaným výrazem ve tváři, tak že to mohlo vidět těch pár lidí na palubě. Můj příběh nezačíná v tomto městě a snad ani na tomto kontinetu. Ale je na příliš dlouhé vyprávění. Nevěděla jsem, kam pluje tahle loď, dokonce jsem ani netušila, kam se chci dostat. Poslední měsíce, ba snad i roky jsem bezcílně bloumala tam, kam mě osud zanesl. Nebyla jsem nijak slavná, ale spousta lidí mě znala. Znali mě jako "Tajemnou". Nevím, proč se mi tak začalo říkat. Snad proto, že přátelé jsem neměla a na jméno se mě nikdo nezeptal. Posadila jsem se na okraj lodě a zaklonila hlavu, aby se moje oči stočili k nebi. Mraky, které natřely nebe na šedo, se posouvaly stejným směrem, jako my. Přijde bouře... Pomyslela jsem si, ale kdybych to řekla nahlas, každý by poznal, že můj výrok nemá jen jeden smysl. Poznala jsem, co bude. Nevím, jak se tomu dá říkat. Jasnovidectví? Vidění? Cit? Instinkt? Uměla jsem vycítit emoce z lidí, jejich úmysly. Ano, i to je důvod, proč nikde nezůstanu. Neress, jistý muž na velmi vysokém místě se kdysi rozhodl, že zničí mou rodinu. I má rodina měla dobré jméno. Seděla jsem pod stolem a dívala se, jak vraždí mou matku. Pětiletá půlelfka držící malý stříbrný nožík.... Jako bych ten obraz měla před očima.... Velká ruka držící tu mou. Jeden nůž, vedený dvěmi dlaněmi, dvou různých osob. Zabil mého otce mou rukou. Ironie. On zemřel též mou rukou, jen o rok později. Zavřeli mě do Alabadonských cel, za vyvraždění celé rodiny. Humorné, ano, šestilelé dítě sedící ve studené věznici. Uprchlice před celým městem. Sama proti všem. Ještě humornější. Už je to dávno, a přesto po mě stále jdou. Z mých myšlenek mě vytrhnul hlasitý hrom. A následovala obrovská vlna, která mě shodila z okraje lodi do vody. Než si toho kdokoliv stačil všimnout. Loď se otočila dnem vzhůru a mě se povedlo zachytit za ulomený kus dřeva. Světlý písek se mi přilepil na mokré tělo. Dost spoře oblečené. Jen v hnědém koženém korzetu pod prsa a stejně šitých krátkých kraťáskách. Vysoké hnědé boty na šněrování mi vedly těsně pod kolena a moje hůl se válela dva metry ode mě. Vlasy medové barvy, zapletené do tenkých copánků se mi slepily slanou vodou. Setřásla jsem ze sebe mokrý černý lášť s kápí. Promnula jsem si oči zdobené hustými černými řasami a rozhlédla se, kdo tu je se mnou.

Tungdill - 17. září 2008 18:01

Na lodi Hele jak to řikal. Dragos? Dragoil? Nebo tak nějak. Rychle si vzpomeň, vždyť po tobě ty lidi chtěj odpověď. Krucinál, vždyť ani nevim kolik mi je let. Nemam rád nepodstatný jména a další blboviny. Pohlednu na kapitána lodi. Přikrčím rameny na znamení nevědomosti. Pohled mi zamíří na vodu a s trochou přemýšlení se mi zakoulejí oči. Myslim, že to byla země Dragos nebo tak něco. Nevim to přesně, ale tam bych potřeboval. Když kapitán pobral místo, kam potřebuji, rozhodl se mě přizvat na palubu. Bylo dost lidí a těch dost lidí se fakt chovalo tajně nebo tak něco. Všichni kápě, pláště a roušky. U Varcase, kam sem to vlez. Nějací lupiči, vrazi nebo dokonce démoni. To bude dlouhá cesta. Ještě že mam svoje spolehlivý brnění a Ohnivou čepel. Snad se jim dokážu ubránit do doby, než dorazíme k cíly. Usadil sem se nedaleko jednoho ze stěžňů a díval se jak se jeden mrak předhání s druhým. Asi bude slejvák. Hmm, neni nic špatnýho na pár kapkách vody tam shora. Počkat. Něco mi asi teď došlo. Sme na lodi a vono bude lejt. Třeba bude bouřka. No tak tohle to ne. Přece sem ti Varcasi nic neudělal. Snad mě nechceš potrestat za nějakou tu klukovinu. Nějak se to asi přihodit muselo, ale když jsem dobíhal dolů a kličkoval mezi kajutami, kde sem se snažil najít tu svou. Loď se zhoupla nahoru a pak zase dolu. Prostě rána a vokno. Probral jsem se nedaleko ostatních přežívších. Právě mi po hlavě přebíhal krab, rak nebo co to bylo. Zavrtěním hlavy jsem jej setřásl a jednou rukou ihned sahal k pasu. Je tam. Bych se moch jit rovnou udat první rybě, kdybych neměl Ohnivou čepel. Teď ještě ne. Varkas má semnou ještě nějakej ten záměr.

Unfrael - 17. září 2008 18:43

pohodlně se natáhnu v lodním skladišti... Tady mě snad už nikdo nenajde pomyslím si. Ani nevím kam ta loď jede, kdo je na palubě, prostě sem skočil do první lodi, kterou sem viděl když sem zdrhal před JEHO přisluhovačama... 5 sem jich vyřídil, ale když jich přiběhla celá rota.. měl jsem štěstí že tam bylo dost věcí který by se daly shodit na ulici.. Každopádně sem doběhl do přístaviště a viděl, že tahle loď odplouvá, tak jsem (proti svým zvyklostem) jen tiše skočil do vody, chytil se visícího lana a pak opatrně vylezl na palubu. No, takže jsem se schoval do skladiště, je tu jídlo, nějaký deky... všechno co si někdo jako já může přát... Obvážu si svoje rány (jen pár povrchovejch škrábanců, nic vážnýho) a udělám si vzadu mezi bednama pelech z dek a vezmu si tam i nějaký jídlo. Po nějaký době mě najednou probudí strašlivý houpání lodi.. netuším co se děje, ale něco je asi špatně, to odtuším ve chvíli, kdy se octnu na všech čtyřech, jenže na stropě... Loď se musela převrátit... napdadne mě a tak mi nezbývá nic jiného než doufat... Vezmu svou sekyru a s mohutným rozmachem ji zabořím do jedné z lodních stěn... Vystříkne voda, ale já pokračuju, dokud si neudělám dostatečně velkou díru, kterou bych proplaval a pak se vrhnu do vody... vyplavu na hladinu a ve vodě si zastrčím sekyru k pasu. Pak se rozhlídnu co zbylo z lodi a najdu si první dostatečně velkej kus čehokoliv co plave a unese to mou váhu...

Nickle - 18. září 2008 18:18

Panebože, vejce! napadlo mě v prvním okamžiku poté, co jsem z plic dostal poslední zbytky slané vody. Okamžitě jsem sáhl na záda, jestli je tam kožená torna. Díky bohu jsem ji měl pevně připevněnou k ruce a tudiž mi nezmizela v temném moři a podle tvaru jsem poznal, že vejice je na svém místě. ,, Jsi v pořádku?" zeptal jsem se nahlas a nevšímal si pohledů, které na mě házeli lidé,kteří přežili tu strašlivou bouři. Byl jsem zděšený a netrpělivě jsem čekal na ten někdy otravný hlásek ve své hlavě. Ulevilo se mi teprve ve chvíli, když jsem uslyšel ve své hlavě: ,,Nic mi není! Jenom se mi motá hlava. Ty jsi v pořádku?" zeptá se mě dráče, kterému jsem vlastně nedal ani jméno. ,, Jsem vyčerpaný, ale jinak v pořádku!" odpovím a porozhlédnu se kolem sebe. Kousek ode mě sedí na písku dívka s medovými vlasy, zapletenými do drobných copánků. Vypada dost promrzle. Má na sobě pouze nějaký korzet a tady v Drogoru je zima. Slunce zde sotva svítí, natož aby hřálo. Nevím ani proč, ale dojdu k ní a stáhnu si ze zad plášť, který doposud kryl mou promočenou postavu a podám jí ho. Zvědavě na mě pohlédne, a tak se jen lehce usměju. Plášť narozdíl od ostatních mých věcí není promočený skrz na skrz. Je vyroben ze speciálních vláken, aby odolal všelijakým povětrnostným podmínkám. Ona si ho přehodí přes ramena a já se vedle ní posadím. ,,Ahoj! Jak se jmenuješ?" zeptám se ji a ani nevím proč? ,,Co to děláš?" zeptá se trochu naštvaně pisklavý hlásek v mé hlavě. Snažím se ho nevšímat a stále hledím na dívku a čekám, co bude dál.

Adrián - 18. září 2008 18:54

Paluba lodi Stojím na přídi a dívám se po vlnách . Jak je krása nedivím se námořníkům a letcům ,že miluji svoje noře a vzduch . Vždyť tady se člověk rozhlédne kolem sebe a vidí neuvěřitelný prostor kolem sebe . Nic mu nebrání hnát se za obzorem a za východem ,nebo západem slunce. To mé slunce už pomalu zapadá . Obzor se nachýlil. V příštím přístavu na mne pravděpodobně bude čekat upír ,nebo jiný z vyšších nemrtvých ,aby mne přivedl ke svému pánu . Neměl bych rovnou skočit do vln ? Ušetřil bych si mnoho bolesti a ostatním přeživším velké nepříjemnosti . Mé tělo by se nikdy nenašlo a proto by mne nemohli vyslechnout nekromantskými praktikami . Na druhou stranu dokud dýchám můžu bojovat . Přece nemám ,co ztratit ! Jak moc změní jediná noc ? říkám si a mé myšlenky se ženou k obzoru rychlostí koní . Dům v lepší čtvrti Právě vcházím ze svým zaměstnavatelem do dveří ,když si uvědomím ,že je něco špatně .Dům je příliš tichý . Pána by vítala jeho dcera ,nebo manželka. Spíše podvědomě tasím kuši a odstrčím svého pána s dráhy střeli, která přiletěla s vrcholku schodiště. Ze ,kterého právě schází nekromant .“ Zajímalo mne jestli se mi podaří na inscenovat tvou vraždu aniž bych musel použít magii.“ říká a odmlčí se a zamyšleně se podívá do země .Najednou zvedne hlavu a prudce řekne Zabte je ! Z podlahy se vynoří duchové . Já jim uskočím s cesty . Spadnu na zem a překulím se skončím pod nohama smějícího nekromanta . Můj pán zhynul pod dotyky mrazící srdce .Pozvednu kuši a se slovy “Za pána !“ mu proženu šipku hlavou .Duchové začnou mizet . Já na nic nečekám a utíkám pryč z domu tajnou chodbou na hřbitov a pryč z města. Loď Toto se stalo před delší dobou od té doby jsem na útěku .Cestou zabíjím ty ,kteří se mi postaví do cesty v útěku .Bojuji se služebníky jediného kdykoliv mám šanci na vítězství . V posledním městě jsem spáchal atentát na primarchu kultu .Nikdy nezapomenu na jeho pohled ,když jsem se slovy “ Za pána a povinnost.“ bodl přímo do žaludku jednou z otrávených dýk jeho kultu . Jsem oděn do vysokých bot s okovanou špičkou a tvrdou podrážkou . Kalhoty a halenu mám černou s příměsí rudé ,aby ne mně nebyla vidět krev. Přes halenu mám vestu šedé barvy . Zahalen jsem do šedé ho pláště s tlusté látky ,který mne chrání proti poryvům počasí . Na rukou mám nátepníky s tlusté kůže a rukavici , sahající do půli předloktí ,mám zasunutou pod nátepníky . Já na rozdíl znám dobrý tryk . Šedá je ve tmě podstatně hůře vidět než úplně černá . Ve dne nebudím u poctivých lidí strach a v noci si mne ti zlý nevšimnou než je pozdě. Pláž Vstávám a rozhlížím se kolem sebe . V prvním záchvatu si nemůžu uvědomit ,kde jsem a jak jsem se sem dostal ? Sakra, pláš? Já přece neusínal na pláži . Aha ,to bude tím já vůbec neusínal . Ta hloupá bouře nám potopila loď ! Rozhlížím se po ostatních . No , na můj vkus je tu příliš postav v temných pláštích . Kolik z nich pracuje pro tyrana ? Teď ale máme vážnější problém . Musíme se postarat o vzájemné přežití . říkám si a kontroluji svou kuši. Zbyl z ní vrak ,který znechuceně odhazuji .Promočená tětiva , naštíplé lučiště ,to jsou problémy ,které vyřeším , ale neodvažuji se přemýšlet o tom ,co slaná voda a můj pobyt v ní udělal z mechanismem . O většinu nožů v bandalíru jsem také přišel . Snad je v pořádku vak ,jenž mám na zádech. říkám si ,ale neodvážím se to zkontrolovat . “Je ještě někdo na živu ?“ptám se směrem k tělům na pláži a jdu k těm ,co viditelně žijí “Jste v pořádku ?“ ptám se a začínám si uvědomovat ,že mi je zima. Ostražitě sleduji ostatní přeživší a sundávám ze sebe plášť , který je nasáklí ,jak houba. Bez zájmu o ostatní začínám zbírat dřevo a nosit jej na nějaké místo v závětří .

Mawikkan - 18. září 2008 19:01

Seděla jsem v písku a poslouchala vlny bijící o kameny na břehu. Okolo se válely kousky z lodi. Byly to jen třísky. Měli jsme štěstí. Naberu do ruky bílý písek a nechám ho protéct mezi prsty. Je studený. Stejně jako zdejší vzduch. Usměji se pro sebe, když mi v hlavě proběhne něčí rozhodnutí, jít za mnou. Za pár vteřim ucítím na ramenou hřejivý plášť. Otočím se na pohledného mladíka s čokoládově hnědýma očima a upřu do nich zvědavý, zkoumavý pohled. Vytuším že promluví, a tak nic neříkám. "Ahoj! Jak se jmenuješ?" Naběhne mi husí kůže. Nikoliv však ze zimy. Tak dlouho se mě na tohle nikdo nezeptal. Vlastně mi moje jméno už nic neříká. Ale tady není nikdo z těch lidí, co mě nazývají " Tajemná". Oplatím mu úsměv a trochu vykulím své zelené oči. "Ahoj...já jsem Mawikkan. A ty?" Ježiš, nic blbějšího už mě napadnou nemohlo...Nejsem zvyklá na lidi. Ne takhle... Prohlédnu si mladíka od hlavy až k patě a vpiju se mu do očí, abych poznala jeho povahu. Emoce z něj mě přímo zahřejí. Cítím z něj velký potenciál, dobrotu, teplo a odhodlání. Podívám se na kožený vak a když vidím, jak při mém pohledu zpozorněl, je mi jasné, že to je něco velice důležitého, jeho pocity mluví za vše. "Nebudu vyzvídat, neboj...Jo a děkuji." Dodám a kývnu k plášti.

Black Raven - 18. září 2008 20:14

Támhle je chyťneteho zlodeje mizerního! Sliším křik za míma zády, ani nečekám a dávam se hned do behu přes obchodní čtvrť dole do přístavu. V první tmavší uličce se nechvíli zastavím a natahnu si svou kápi ze šátkou na tvář. Teď je myslím čas nato abych zmizel pryč. Pravdepodobne sem nemnel okrádat toho místo držíciho,nic v tom sejfu nemnel a samé potíže. Pak se ukrývam do stínu kde mne mohou spozorovat jenom velmi skušené oči a ne oči tech troubu strážnejch. Pomalými kroki se prodíram spodinou která si našla svúj noclech v přístavní čtvrti a ptám se žebráku: Hele, která loď odplouvá jako první z mesta? Žebrák na mne hodí pohled a natáhne svou svráštelou ruku smerem ke mne.No jiste jako by dali nakou informaci zdarma. Z kapsy vytahnu jeden meďák a dávam ho do natažené ruky která ho shrábne s vetší rychlosti než bych čekal. Pak jenom klidním hlasem řekne: Támhle ta odjíždi každou chvíli, ale s ní ....nečekal sem až dopovi a bežel sem rovnou k lodi. Byla to hezká loď a vypadala bezbečne, jenom lestli se bude dát s kapitánem domluvit. Normálnym krokem sem šel za kapitánem a až když sem prišel k nemu sem si sundal šátek co sem mnel přes tvář. Zdravím kapitáne potrebuji rýchli odvoz kamkoliv jenom plujete jestli rozumíte. Kapitán se na mne kouknul s podezřívavima očima a řekl:Jiste, rozumím. Bež do podpalubí kajuta na konci bude pro tvé účeli jako stvořená. A lišácky na mne mrknul. Tedy sem se vydal do podpalubí do poslední kajuti na prídi. Po vstupu do ní sem hned začal hledat výstupky na stene. Po chvilce hledáni sem je našel a zatlačil levou rukou dovnitř a pravou ven. Mechanizmus se dal do pohybu a roh steny se odsunul.Klasické pašerácky prostor ten nesmí na žádne lodi chybet. vešel sem dovnitř a opet uzavřel mechanizmus Teď sem v bezpečí., s úlevou sem si vydýchnul a připravil se na spánek. Po ňáke te chvilce sem se probudil na prudké nárazy do lodi.Asi bouřka. Sem to ale klikař.. Najednou sem ale ucítil mokro pod nohama a v zápeti sem si uvedomil tu krutou hru osudu.Ksakru ne. Tahle loď tu bouři nevydrži, potápi se. A ja sem tu chycen jako v pasti. Tenhle mechanizmus znám dá se otevřít jenom z venčí. K sakru, ksakru ksakru musim neco vymyslet.. V zápeti sem vytáhnul svou dýku a začal s ní spárat tam kde sem myslel že je otevíraci mechanizmus.Doufam že budu mit dost času to otevřít než pújde loď ke dnu. Rychle Ravene, rychle delej..Jako zbesilí sem svou dýkou snažil otevřít tyhle dveře dříve než se tahle proklatá loď potopí. CVAK. Mechanizmus cvakl a dvere se otevřeli.Díki bohum dostanu se vodtud. Rychle sem začal bežet přes spodek palubi na horu když v tom se najednou loď prevrátila. Tohle mne hodne překvapilo a kdybich byl nekdo jinej mohlo to zle sem nou dopadnout. Rychle sem se ve vzduchu překulil a dopadl na nohy. Naštestí se mi nic nestalo a tak sem pokračoval ve svém behu na palubu. Marne: K čertu ten proud vody co se sem vali na ten nemám ten nepřekonán. Zbýva mi jenom jedna nadeje. Tak sem začal paklíčem rychle páčit zámek ne mříži povedlo se mi to až neuveřitelne rychle. Mříž se otevřela tak rychle že mi vyrazila múj oblibenej paklíč.Nemám čas ho jít hledat, vodu mám již po kolena. Hbyte sem se ponoril pod vodu a vyplul ven. V tom narostlo mé zdešení již sem byl hezky hluboko pod hladinou,musím rychle neco vymyslet jinak mi dech až na hladinu nevystači. Rychle sem plul k sudum ktére se ve vode znášeli a přeřiznukl sem lana tyhle sudy mne vynesli na hladinu rychlejc než bys řekl švec a ja se nadechnul tohoto čerstvého vzduchu a ďekoval všem bohum že sem to přežil. Sudu sem se nepustil ale k jednomu sem se přivázal. Najednou sem zničeho nic stratil vedomi asi to bylo únavou. Když sem se probral ležel sem na pláži spolu nekolika dalšími lidmi. Pomalu sem se postavil na nohy,v tom momentu se mi ale zatočila hlava a ja skoro upadl. Začal sem skoumat prostředí kolem mne. Videl sem pár lidi jak sou na pláži a bylo mi jasné že prežili a že nejsem sám. Uff nejsem sám kdo to přežil, jestli je to ale štestí se ješte ukáže. Pak sem se pomalým šouravým krokem vidal k nim a zakřičel sem: Hoj lidi!!! Jak se zdá tak sme to prežili. Sme to ale klikaři co?! A pomalým krokem se vydávam k nim.

Black Raven - 18. září 2008 20:37

Blížim se k nim normalnim krokem. Již z dálky je videt jak se mi na hrudi leskne prívesek ve tvaru sokola. Na sobe mám černé kalhoty s tunikou stejné barvy, taky opasek na kterém visí rapír zabalení v černe látce. Mám černé kožené holínki ta pravá ma ňakou zvláštni výduť ale neni možné poznat co je v ni. Pres ramena mám prehozeny plášť stejne barvy jako i zbytek mého oblečení. Kapuci mám staženou dolú. A je videt že mám krátce střižené vlasy a oči šedivé barvy bez vyrazu. Tvář mám hladce oholenou. A celkove mám celkem uhlazeny výzor trochu sprznen prožitou bouři v noci. Za opaskem mi visí pár hladkých černých kožených rukavic. Na chrbte mám ješte malej tlumok ktery vypada jako prenosná kapsa alchymistu. Mám bledou pleť skoro jako pleť mrtvoly.

Nickle - 19. září 2008 19:59

Dragorská pláž Mawikkan! Moc pěkné jméno! napadne mě, ale nahlas řeknu: ,, Teší mě, já jsem Nickle!" Nevšímám si pisklavého hlásku ve své hlavě, ať nechám flirtování a padám odsud. Chvíli se zarazím, když si všimnu, jak se dívá na můj vak, který mám pořád na zádech, ale uklidní mě její slova. Rozhodnu se k ní přisednout a taky, že rozdělám nějaký ten oheň, protože mi začíná být děsná zima. Zvednu se a začnu sbírat třísky, které zbyly z naší lodě a potom vytáhnu křesadlo a rozdělám oheň. Zpočátku nejde nic jiného než hustý bílí dým, ale ten se po chvíli začne měnit v krásně hřející plameny. Přisunu se k nim blíž a vybídnu dívku, aby také tak učinila. Vlastně ani nevím, proč ji věřím. Možná je to chyba, přesto mám pocit, že ona pro mě není hrozba. ,, Můžu se tě zeptat? Proč jsi byla na lodi do Dragoru?" To, že jsem se na to neměl ptát mi dojde už pozdě. Jestli mi odpoví, budu muset odpovědět taky a myslím si, že by poznala, kdybych ji lhal. ,,Ty tupá lidská hlavo!" zanadává hlásek a já vím, že má tentokrát pravdu. ,, Promiň! Do toho mi nic není!" dodám rychle ve snaze to napravit a modlím se, aby se jí o tom nechtělo mluvit. Je milá a krásná a to mě nejspíš ukonejšilo v mé opatrnosti. Mé úvahy přeruší další přeživší! Přijde k nám s loutnou v ruce a s milým úsměvem se nám představí. Samozřejmě se zeptá i na naše jména. Cítím se nesvůj! Tohle není dobře! Neměl bych se nechávat, tak snadno ukolébat ve své ostražitosti, ale zřejmě za to může ta únava potom, co se mi bůhvíjak podařilo přežít potopení lodi. Teď už mě protivný hlas v mé hlavě začíná vytáčet. Stačí že si dělám starosti! Nemusím poslouchat ještě poučování od ještě nevylíhnutého draka. Neudržím se a draka napomenu. Uvědomím si to opět pozdě. Koukají na mě jako na blázna. Do háje! pomyslím si. I když vlastně proč? Čím víc si budou myslet, že jsem podivný blázen, tak mi dají pokoj. napadne mě a chci ukázat další bláznivinu, když v tom se z lesa, který lemuje pláž vynoří temnonoši. Bájná stvoření, která slouží Jedinému. Mají schopnost vyhynout zvukovou tóninu, tak vysokou, že člověku prasknou všechny cévy v mozku a on umře. Proto se jim říká smrtonoši, protože nosí smrt v sobě. Zpanikařím a začnu se zvedat. Akorát jsem tak na sebe upoutal pozornost. Ovládne mě panika a chci se začít bránit...

Nickle - 19. září 2008 20:39

Dragorská pláž Dvacet zakuklených postav se ke mě přibližují a rozhodně nemají v úmyslu nic dobrého. Ostatní z nich zjevně strach nemají a to jen prot, že neví, co se pod plachtou, která je kryje skrývá. Už jsem o nic slýchal a navíc se mě už jeden snažil dostat. Zachránilo mě pouze to, že jsem měl při sobě dráče, které se mnou sdílý svou moc. Na to jak je malé je dost šikovné. Když to potřebuju propůjčí mi své schonosti. Jsem potom sice, jak kdybych strávil v baru asi dva dny, ale víckrát mi to zachránilo život. Ustoupím dál od ohně. A pohlédnu spříma jednomu temnonoši do tváře jež není vidět. No, tváře! Pokud se dá lebkce potažené kůží, tak bledou, že vipadá jako právě oživlá mrtvola, bez víček s očima černýma jako dehet a úst bez rtů, jež dokáží vydávat, tak děsivé zvuky, že kdo to nezažil, tak netuší, co to dokáže v člověku vyvolat, dá říkat tvář. Jejich tělo je křehké a pokud člověk dostatečně poslouchá dokáže slyšet jejich písklavé dýchaní. Vlastně jsou němí. Člověk pozná jaký vydávají zvuk, teprve, kdy otevřou ústa dokořán a do mozku se zařízne ostrá bolest. Máte pocit jako když vám trhají jeden nerv za druhým. Nakonec se uklidním. Zvládl jsem je jednou, zvládnu je znovu. Jsem připraven a dráček taky. Pohrdlivě se usměju, abych si dodal ještě více odvahy.

Unfrael - 19. září 2008 20:58

Po dlouhé a unavující plavbě na kusu dřeva nakonec doplavu na pláž a tam vysílením usnu. Vzbudí mě až štiplavý dým který mě šimrá v nose. Tsss pomyslím si Co je to za idiota co zapaluje oheň z mkrejch klacků..? Akorát na sebe upozorní... Pak se těžce zvednu a rozhodnu se zapátrat po zdroji dýmu... Není to daleko, a tak z lesa vidím tři bavící se postavy... Na tom klukovi se mi ale něco nezdá... Je blázen? možná... Ostatní dva zhodnotím pohledem... ten s tou loutnou toho asi moc nenabojuje a ta holka... no, poté co sem viděl temné elfky který rozprášily šiky klanu warsong v Ashenvalském lese radši nebudu soudit... Najednou vidím, že několik metrů ode mě se z lesa vynořují jakési zakuklené postavy... Je jich okolo dvacítky... A pak je poznávám... To sou ti, kvůli kterejm sem se dostal sem, 2 z nich byli v přístavišti! bleskne mi hlavou. Chvíli počkám, jestli se náhodou nebudou s těmi třemi vítat, ale podle reakcí toho kluka to moc nevypadá... Důvěřuj, ale prověřuj, stará zásada šamanů... Ten kluák se ale evidentně chystá k boji... Proti takovýhle přesile ale... nevim nevim... Zhluboka vydechnu chladný vzduch a přede mnou se vyvalí oblak páry... Vytrhnu sekyru od pasu a skokem dlouhým dobrejch 5 metrů se vynořím z lesa. Vzápětí se se sekyrou v jedné ruce rozběhnu a zařvu z plných plic klasický orkský bojový pokřik: ZA HORDU A NÁČELNÍKA THRALLA!!!! Vzápětí se dalším mocným skokem octnu přímo na nejbližším zakuklenci kterého má váha okolo 170 kilo nutně musí napůl rozdrtit. Ještě v letu máchnu sekyrou dokola po nejbližších postavách a pak už se ponořím do boje, zcela orksky, bezhlavě s důrazem hlavně na hrubou sílu....

Nickle - 19. září 2008 21:20

Dragorská pláž Chystal jsem se na to, že zaútočí jako první, ale to se nestalo, protože se z lesa vynořil ork. Nejdřív jsem si myslel, že patří k nim a akorát bude o soupeře víc, ale on se místo toho vrhl mezi smrtonoše. Blázen! pomyslím si, jenže v zápětí mi dojde, že přece jen není takový cvok. Podařilo se mu zabít aspoň tři smrtonoše, jediným máchnutím sekery. Ostatní si to však nehodlali nechat líbit a začali se svou smrtelnou terapií zvukem. Z počátku jsem měl pocit jako by mi kolem ucha lítal komár. Bylo to nepříjemné bzučení, které se postupně začalo měnit v úděsné a bolestivé pištění. Chytil jsem se automaticky za hlavu a snažil jsem si zacpat uši. Ork je sice hora, ale ani on tohle kvičení dlouho nevydrží. Padl jsem na kolena a všiml jsem si, že už mi začíná téct krev z nosu. Musíme něco udělat než tady zemřeme! napadne mě a zároveň to oznámím dráčkovi. Po chvíli si uvědomím, že se pískot zdá být méně zřetelná, až jej přestanu slyšet úplně, ale jsem jediný. Ostatní trpí stejně, jak trpěli před několika minutami. Rozhodnu se zasáhnout. Sice je neznám, ale myslím si, že si nikdo nezaslouží takovou smrt. Zvednu ze země okovanou hůl, kterou mám vždy při sobě. S podivem, že jsem o ní nepřišel při té bouři! napadne mě, ale dlouho se tím nezabývám, protože vím, že otec vyráběl úžasné věci a tu hůl vyrobil právě on, těsně předtím než jsem vyrazil na tuhle pouť. Zvednu ji do výše a potom s ní třikrát udeřím do písku. Ozve se zvuk, který naprosto přehluší děsivé pištění smrtonošů. Zní to jako táhlý melodický tón. Zabralo to! pomyslím si a čekám až se s nimi bojovníci, kteří se již vzpamatovali vypořádají.

Unfrael - 19. září 2008 21:31

Poté, co párkrát máchnu sekyrou najednou uslyším divej zvuk... Sakra, co to je? pomyslím si. Snažím se to nevnímat a dál sekám do davu zakuklenců. Popadali jako hrušky když sem mezi ně skočil, ale většina jich vstává a jen se na mě.. dívají? Co to ksakru?... pomyslím si než začne být zvuk tak příšerný že mám pocit že mi musí prasknout hlava. Moje údery postupně slábnou, malátní, jen s největší námahou se podívám před sebe a těžce hodím svou sekyru po nejvhodnějším kandidátovi na rozseknutou lebku. Vidím jak se sekyra zatočila a s tupým křach se mu zabodla do hlavy... Kleknu na všechny 4.. Vyrazím ze sebe poslední výkřik... výkřik bolesti... Najednou ale bolest ustoupí stejně rychle, jako mě předtím ničila. Nějaká hudba.. Obřadní písně... nadne mě nejdřív Ale ne, to není obřadní... je to zvláštní, podobný zvuk sem nikdy neslyšel... najednou si rozpomenu Obřad - horda - boj - zakuklenci... prolítně mi hlavou a rozhlídnu se okolo sebe. Pořád tam stojí. Zvednu se na jedný ruce a druhou vzápětí vrazím zaťatou v pěst do nejbližšího zakuklence.. A další, další, další údery následujou do všech okolo dokud je to nepoloží... Konečně se dostávám ke svý sekyře a začínají pravý jatka... Nevim co způsobilo obrat toho zvuku, ale nehodlám po tom pátrat dokud nebude po boji...

Black Raven - 19. září 2008 23:29

Zatim co pomalym krokem se blížim k tem lidem na pláži a vykřiknu všimnu si že maji oheň. "Juuu, oheň. Parada alespoň se me zmrzlé kosti trochu zahreji." Pak ale zničeho nic v lese zaregistruju pohyb, velký pohyb.Oveřím si jestli mne ty lidi na pláži spozorovali a s uspokojením zjišťuju že za tím si mne nevšimli. Na nic nečekam a vrhnu se do lesu, do stínu,do mého druhého domova. V bezbečí lesa si nasazuju kápi se šatkou a pevne uchopím svúj rapír. Stojím v lese skrytý ve stínu a pomalým krokem se blížim k pláži když najednou z lesa vycházi dvacet postav. Neváham jako díte noci a stínu znám bytosti na které tam múžu natrefit. Kčertu smrtonoši! Co tady delají myslel sem že žijí jenom ... to je jedno sou tady mysli co o nich vím. Hmm, jenom to co mi řekl mistr:"Pamatuj chlapče když nekdy uvidíš smrtonoše útikej rychle pryč pokud nemáš neco co te necha ohluchnout, jako třeba lektvar...."Lektvar jaký to byl lektvar? K sakru mnel sem dávat lepší pozor když mi ten starej zmetek neco říkal. Vím ale že na boj s nima musím být hluchý. Co bych mohl použít mech, je mekký a izoluje zvuk. Jiste mnech kde jenom roste mech? Na severní kure stromu. Aaa ano tady je. Rychle se sehnu a začnu zbírat mech a cpát si ho do uší. Hmm nic nesliším snad to bude stačit. Mezitím jak si cpu mech do uší tak sem ani neslišel jak se na ne vyřítil trol. Vidím jenom když se zvedám že tam s nima bojuje a tři již sundal. Přidám do kroku stále schovanej ve stínu. Co to je? Co se to s nima deje proč nebojujou ale padají na kolena? Jak se pořad přibližuju začínam slišet divnej tlumenej tón který mi vúbec není příjemnej, spíše naopak přivádi mne k zuřivosti. Tahám svúj rapír do levé ruky a do pravé vytahuju svoji dýku. Vybehnu z lesa k nejzadnejšímu smrtonošovi a ze stínu vyskakujíc mu zabodávam svuj rapír doporstřed čela ze zadu. Na nic nečekám a útočim na druhého ten svou kostnatou rukou chytil čepel mého rapíru, nečekám a hbite útočím svou dýkou. Najednou zaregistruju trola jak se zveda a začína mlátit do všeho kolem sebe. Skoro trefil i mne ale naštestí mi jenom škrábnul ucho, ale i to stačilo aby ma pozornost poklesla a jeden ze smrtonošú me drápami škrábnul na mé pravé ruce. S bolestivým škubnutím upouštím svou dýku a couvnu trochu speť. K čertu ta horda svalú mne odlákala a teď sem nato doplatil. K čertu má ruka desne to páli. Nesmím polevit pokud chci přežít tak musím zústat v soustředení a venovat se temhle zrúdam. Pak se opet zapájim do boje a s vým rapírem usekávam jednomu smrtonoši ruku. A pak se soustředím na dalšího protivníka....

Mawikkan - 20. září 2008 15:47

Mladík se mi představí a po chvíli se mě zeptá, proč jsem byla na lodi. Kdybych mu to řekla, musela bych mu v podstatě říct všechno...a na to jsem se opravdu necítila..možná později. Když v tom jsem si všimla změny v jeho emoci. Cítila jsem z něj náhlou nejistotu, možná strach. Než jsem však stačila říct něco na způsob, že to necháme raději na později, přerušil nás nějaký muž s loutnou. Připadal mi milý a rozjařený. Takový optimista. Představila jsem se mu a vzápětí se ohlédla na Nickla, který něco říkal. Chtěla jsem se zeptat co, ale zasekla jsem se jen na: "C.." Z lesa vyšlo asi dvacet zahalených postav. Ovzduší se náhle naplnilo nenávistí, divokostí a touhou zabíjet. Můj šestý smysl se mi v té chvíli vůbec nelíbil. Rychle jsem vstala a ležící hůl prudce přišlápla na jedné straně tak, že mi její druhý konec přistál v pravé dlani. Hbitě jsem ji otočila v rukách a zaujala výstražný postoj. Můj pohled se z přátelského změnil na odhodlaný a nebezpečný. Nechtěla jsem nic začínat a vypadalo to, že Nick taky ne. Nemuseli jsme...Z lesa se vyřítil ork a skočil jednomu zakuklenci na záda. Ten byl asi poloviční a vypadalo to, že to nerozdýchal. Pak okolo sebe začal zuřivě máchat sekerou. Pokrčila jsem tedy rameny a pustila se do mě nejbližší postavy. Přemetem vzad jsem ho kopla pod bradu a tak mu spadla z hlavy kápě. Lebkovitý obličej mi napověděl, že lidi to nejspíše nebudou. Zatočila jsem holí nad hlavou a přikrčila se, když jsem byla ve dřepu, stočila jsem hůl k zemi a ta v plné rychlosti podrazila stvoření nohy. Okovaným koncem jsem postavu silně praštila do ohryzku a tím ji nejspíš dorazila. Chtěla jsem bojovat dál, ale něco mě zarazilo. Ten zvuk. Bylo to šílené. Chytila jsem se za uši a padla na kolena. Měla jsem pocit, že se mi hlava rozskočí, když v tom se něco změnilo. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, co to bylo a můj pohled se zastavil u Nicka...

Adrián - 21. září 2008 17:50

Pláž Dívám se na skupinku přeživších . Zdá se ,že jsem je výrazně podcenil . Očividně se mezi nimi najdou i ti ,kteří uvažují podobně ,jako já . Snad nás tu přežije víc . říkám si a sleduji oheň ,který začíná pomalu vzkvétat na pobřeží bičován ledovým větrem .Já držím svůj oheň malí ,abych příliš neodhaloval svou pozici a jen sleduji dění na pláži. Když se z lesa vynoří postavy sleduji je ze svého úkrytu z velkým znepokojením i já o nich slyšel . Nelíbí se mi představa ,že je sem někdo poslal ,ale představa ,že tu nedaleko žijí je ještě horší. Zvedám se ze svého úkrytu a cestou na nohy tasím meč . Jdu přímo k nim . Nemám se proč bát ,co mi mohou udělat ? Zabít , roztrhat na kusy utrhnout hlavu.říkám si když se blížím k smrtonošům. Najednou se ozve jejich křik a ač jsem na to připraven klesám na kolena. Křik prochází celím mým tělem , každý nerv odpovídá zoufalou bolestí . Zvedám se na nohy a potácivě jdu k nepříteli ,kterého spíše tuším než vidím . Nějakým zázrakem se mi podařilo neupustit meč.Ujdu dva kroky a jsem unavenější než bych ušel dvě míle ve vichřici. Najednou ta hrozná bolest ustane a mně se před očima konečně rozjasní a pár kroků přede mnou se objeví mí nepřátelé . Čas odplaty udeřil stvůry! říkám si a jediným plynulým pohledem vrhám nůž na prvního z nepřátel .Nemám žádné slitování ,nejsou to lidé a očividně se mne snažili zabít . Všímám si Trola a dalších s přeživších a přidávám se k jejich útoku. Kleknu na koleno a tím pařáty bytosti ,které měli zasáhnout můj obličej jen neškodně prosviští nad mými vlasy a já zarazím svůj meč do hrudníku té bytosti . Trhnutím vyprostím meč a plynulým pohybem ,zatím co bytost nechápavě zírán díru ve své hrudi , mu utínám hlavu . I kdyby jsi byl nemrtví teď už nepovstaneš! říkám si ,přesto se mi v zadu hlavě ozývá hlas ,který tvrdí ,že to není tak docela pravda. “Za svobodu !“ je jediná věta ,která mi slouží ,jako válečný pokřik . Předloktím s nátepníkem srazím stranou útok další bytosti, načež ho z otočky kopnu do kolena a tím pošlu k zemi . Stávám znovu na nohy a bytost ,která mi leží u nohou zabíjím šlápnutím okované boty na krk . Nezapomínám sledovat Orka , už mám totiž zkušenost s bojovníky jeho druhu a nerad bych přišel o hlavu . Stoupnu si zády k Ravenovy ,který má podobný bojoví styl ,jako já a bráním mu záda . Tím jse nám podařilo zničit výhodu počtu a tyto bytosti na nás musejí jít v počtu ,jenž zkušení válečníci ,jako mi lehce zvládneme.“ Nějak jsem se zapomněl představit . Jsem Adriján jeden z cestujících ,jako vy . Těch bytostí je příliš mnoho ! Navrhuji probít se k orkovy a jít po jeho stranách . On udělá v těhle bytostech pořádnou dálnici a nám pak zbude dorazit zbytky.“ říkám a během své řeči chytím jednoho ze smrtonošů za ruku ,která mně měla drásat krk a pohnu jí proti směru pohybu a tím jí vykloubím .Další má rána okovanou botou do hrudníky bytosti jí pošle pryč z mého dosahu. Mečem mezi tím zastavím útok další bytosti a tím jí ty pařáty useknu

Nickle - 22. září 2008 18:30

Dragorská pláž Sleduju, jak ostatní bojují, abych odhadl, co jsou vlastně zač. Jsou to dobří bojovníci. Ork je silný a s vědomím, že tu sílu má, ji plně využívá. Další muž, který odběhl od malého ohýnku, a který se nás stranil bojuje hbitě a rychle. Má úžasné reflexy. Podobně je na tom muž oděný v černé se znakem sokola na hrudi. Mawikkan také bojuje dobře. Dost mě překvapila. Je nás dost a snad se nám ty zrůdy podaří zabít všechny. Rozhodnu se jim pomoci. Sundám ze zad vak a tak, aby do něj nikdo neviděl, vytáhnu luk. Luk se dá poskládat a zase rozložit. Je to vynález jednoho dřevorubce a kutila v jednom. Byl to rodinný přítel celá léta a zemřel smutkem, když mu vojáci zabili jediného syna a mého přítele. Složím luk dohromady, rychle na něj natáhnu tětivu a poté vytáhnu šípy. Za několik okamžiků vyletí první šíp, který protne smrtonoši ohryzek a ten padne mrtvý k zemi. Opět napnu tětivu a tentokrát mířím na jednoho, který se přiblížil za záda muži v černém se sokolem na hrudi. Trefím ho přímo do týla. Ve chvíli, kdy padne k zemi jde vidět, jak mu z čela ční hrot šípu. Udělá mi to radost. Ta však netrvá dlouho, protože jsem si nevšiml jednoho smrtonoše, který se přiblížil k mým zádům. Všiml jsem si ho teprve ve chvíli, kdy mě jeho chladné ruce s pařáty objaly kolem pasu a začaly mačkat. Snažil jsem se mu vymanil, ale už předem jsem věděl, že nemám šanci. Pokud mi nikdo nepomůže, tak zemřu. Jeden z pařátů mi pronikl přes červenou tuniku a já ucítil, jak prošel mou kůži. Ucítil jsem bolest, která však nebyla nijak hrozná. Poté se však pařát zaryl hlouběji a já už bolestí vykřikl. V útrobách jsem cítil chlad a v ústech svou vlastní krev. V hlavě se mi najednou vyrojily myšlenky. Takhle to nemůže skončit. Musím zachránit Dragor a jeho lid. Musím zachránit Turi. Proč mě napadlo jméno pro mého draka teprve teď?

Ayshella, dráče - 22. září 2008 20:03

Dragorská pláž, ve vaku, nevylíhnuté Pozoruji svět očima toho, jenž mne nosí na zádech a vymýšlí mi hloupá jména které se mi nelíbí. Až to poslední znělo poměrně zajímavě. Dělej něco, on mě rozmačká pištím, když nás nějaká ošklivá věc obejme. Ovšem vypadá to, že moje skořábka je pevnější než odsud vypadá. Cítím takřka fyzickou bolest s Nicklem, v pusince cítím divnou pachuť. Jsou to prostě stejné pocity jako zažívá právě on. Honem, nedej se..bojuj..jsi silný...kníkám a povzbuzuji ho. Kdybych tak věděla, jak mu pomoci, ale jsem ještě maličká, kolem mě je tma a svět kolem vidím jen přes jeho oči, které teď nejspíš následkem zranění vidí rozmazaně.

Mawikkan - 22. září 2008 20:10

Když jsem se dostala zpět do bojové vřavy, moje hůl lítala od jednoho k druhému. Načala jsem si jich asi pět a postupně je domlátila. To je tak trochu můj styl. Udělám si tak okolo sebe takovou živou zeď. Umožní mi to v bojích s přesilou zůstat naživu. Když praštím pátého do týla a hlasitě mu zlomím vaz, jsem nucena se otočit, ucítím šílenou bolest. I v tomhle je můj dar prokletím. Uvidím Nickla a tep se mi náhle zrychlí. Použiju hůl jako podpěru, abych přeskočila pár nepřátel a silně se rozmáchnu holí smrtonoši přes ruce. Jeho stisk na Nickovi povolí. Druhým úderem mu podrazím nohy a pak nůž, který vytáhnu z boty prudce zarazím do jeho srdce, jestli ještě nějaké má. Nestihnu se ani podívat, jak je na tom můj nový kamarád, protože další obluda se vyřítí přímo proti mě. "Už to musíš zvládnout sám Nicku! Prober se!" Stačím jen zakřičet a pokračuji v boji.

Nickle - 22. září 2008 20:50

Dragorská pláž Draček na mě volá ať se nadám a bojuju. Snažím se ze všech sil, který mi v rychlém sledu ubívají. Vidím již lehce rozmazaně. Další vlna bolesti mě opět zaplaví a slabě vydechnu. Už nemám sílu křičet. Potom se přede mnou objeví Mawikkan, která smrtonoše zabije. ve chvíli, kdy mě pařáty pustí upadnu na zem. Zvednu se na všechny čtyři a snažím se pomalu a klidně dýchat. Jednu ruku si tisknu k ráně na břiše. Chlad z mého nitra zmizel. Zůstala pouze tupá bolest. ,, Není ti nic?" zeptám se Turi. Asi ji tak budu říkat! Pokud jí to nebude vadit! rozhodnu se a potom se postavím na chvějící se nohy. Smrtonošů už mnoho nezbývá a já se rozhodnu, že ještě nějakého musím zabít. Přes naříkání v hlavě, ať to nedělám, vytáhnu z boty dýku a dojdu k smrtonoši, který se kdoví proč díval, jak ostatní bojují a sám se nezapojil. ,, Hej! Obludo!" oslovím ho nevybíravým tónem. Poté, co se na mě otočí se křivě usměju až mi vyteče krev z pusy a potom mu dýku vrazím do otevřených úst, protože se připravoval na to, že nás všechny zničí zvukem. Poslední smrtonoš padl rukou Mawikkan a já si konečně uvědomím, že mi vůbec není dobře a raději se posadím. Sundám si vak ze zad a položím si ho vedle sebe. Potom si lehnu a zavřu oči. Chce se mi spát. Nechce se mi reagovat na Tuřiny připomínky. Pomalu a klidně dýchám. Bolest už skoro necítím, což je moc dobře. Usměju se sám pro sebe...

Unfrael - 22. září 2008 22:21

Ve chvíli kdy padne poslední nepřítel kterej se ještě držel na nohách se ohlídnu. ANi mě moc nepřekvapí že je jich tu tolik, přeci jenom počítat umim (i když na to nevypadám) a všimnul sem si že se bojuje i jinde než jen u mě. Svou sekyru otřu do trávy a zasunu si ji zpátky k pasu. Pak uslyším Ravena jak se ptá na jména. Podmračeně se rozhlídnu po okolopřítomných a pak prohlásím hlubokým hlasem orka: Unfrael z klanu Frostwolf, šikovatel druhé orkské legie. Klasicky po vojensku... A jestli si chcete hrát na skautíky, tak bych doporučil dost rychle opustit tohle místo, za chvilu se to tu bude jen hemžit mrchožroutama a jinejma zrůdama podobnýma těmhle... a kopnu do nejbližšího smrtonoše.

Adrián - 23. září 2008 12:45

Pláž Otírám svůj meč do jednoho z hadů těch bytostí a rozhlížím se kolem. "Jsou všichni v pořádku ? " ptám se a vytahuji z jednoho smrtonoše svou dýku ."Samozřejmně předpokládám ,že pár odřenin máme každej ,ale je někdo vážně raněn ?" pokračuji a začínám prohlédávat těla . Hmm ,Unfreal má pravdu . Pochybuji ovšem ,že by takové bytosti žrali mrchožrouti . říkám si a vydávám s ke svému ohni . "Málem bych se zapomněl přdstavit jsem Adrián potulný lovec." říkám s mírnou úklonou směrm k Mawokk. "Nechcete si sednout zpíše k mému ohni ? Je v závětří už se rozhořel a poskytuje ,alespoň minimální kryt. Je pravda ,že se tu moc nezdžím ,ale přesto vás u svého ohýnku přivítám."

Mawikkan - 23. září 2008 14:32

Když se pod ranou mé hole sklátí poslední smrtonoš, hluboce vydechnu. Až teď si připouštím nějakou únavu. Zakloním hlavu a zavřu oči, zhluboka dýchám, abych uklidnila své rozzlobené plíce. Moje oči přejedou po okolí. Všichni se zdají být v pořádku. Poznámka o mrchožroutech mě trochu pobavila. Tohle by snad ani supi nežrali...Fuj... Důkladněji si prohlédnu smrtonoše. Pomalu se přesunu k ležícímu Nickovi, abych zjistila, jestli je mu lépe. Vypadá, že jen odpočívá. Cítím z něj vnitřní klid a vyrovnanost. Ustávající bolest. Nevím ani proč, ale přeci jen mu chytím ruku a zkontroluji tep. Mám pocit, že je důležitý...Lehce sebou trhne, jak se lekne mého dotyku. "Pšš...klidně lež." Už s úlevou ho pohladím po vlasech a odkráčím s úmyslem podívat se na ostatní. Udělám jen dva kroky a spatřím před sebou toho muže, jak se představoval při boji. Jenže já když bojuji, mám na mysli tolik věcí, že mi došlo, že vůbec nevím, jak se jmenuje. Naštěstí mi to ulehčil tím, že se představil znovu. "Málem bych se zapomněl přdstavit jsem Adrián potulný lovec." trochu se uklonil. Usmála jsem se a natáhla k němu ruku. "Já jsem Mawikkan..." Potulná uprchlice odsouzená za vyvraždění rodiny... prolétlo mi hlavou a trochu jsem se přitom ušklíbla. "Ráda přijmu vaše pozvání, Nickle si potřebuje odpočinout..." Kývnu hlavou a následuji ho. Zkoumám jeho povahu a nic špatného jsem nezaregistrovala. Cítím jen přátelskost a vstřícnost.

Nickle - 23. září 2008 17:24

Dragorská pláž Jen tak ležím na chladném písku a odpočívám. Cítím, jak se mi rány hojí. V duchu děkuji Turi za to, že mě uzdraví a klidně oddechuju, abych ji ulehčil práci. Je to zvláštní! V dětství jsem si mnohokrát hrával a povídal se zvířaty, aniž by mi to připadalo jakkoliv zvláštní. Některé zvířata se staly mými přáteli, ale nikdy to nebylo takové jako s Turi. Ve chvíli, kdy jsem ji našel jsem věděl, že je zvláštní. Náš vztah nebyl čistě přátelský. Byla pro mě jako sestra. Poté mi rodiče prozradili, že jsem jeden z posledních tří přeživších Hovořících a že je mým údělem hovořit a porozumět zvířatům. Ale, že vztah Hovořících a draků je ten nejsilnější vztah na světě. Pokud se stane něco jednomu, tomu druhému se to stane taky. Z mého přemítaní mě vyruší dotyk ruky na mém zápěstí. Překvapením sebou škubnu a otevřu oči. Nad sebou spatřím Mawikkan, která mi řekne ať zůstanu klidně ležet a odpočívám. Cítím se již mnohem lépe. Posadím se a začnu si všímat svého okolí. Lidé na pláži se začali navzájem představovat. Je fakt, že dvojité setkání se smrtí lidi dost sblíží. Ork se představil jako Unfrael a z toho jak se představil jsem pochopil, že má vojenskou disciplínu. Další se představí jako Adrián, potulný lovec. Lovec čeho? napadne mě. Ten muž v černé se sokolem na hrudi se představil jako Black Raven. Abych nevypadal jako netykavka, tak se představím také. ,, Já se jmenuji Nickle!"

Ayshella, dráče - 23. září 2008 19:01

Pláž Dej si mě na hruď, tak šup..udělej to... radím Nicklemu, nevím proč, ještě ani nejsem vylíhnutá. Mám však v sobě zkušenost a vědomost věků. Blíž k srdci Diriguji ho, chvíli se ve vejci melu abych i já k němu ležela co nejvíc srdíčkem. Takto ho pomocí svojí životní síly oživuji. Nemysli a odpočívej napomínám ho, když se mi jeho vzpomínky promítají hlavou. Velice mě potěší, že i on to cítí stejně a bere mě jako rodinu. Vzhledem k tomu, že ještě pořád vypadám jak kus kamene je to zvláštní. Kdo ví, kdo ví odpovím unaveně na to, když se zamyslí čeho je tamto lovec. Když se začne představovat, začnu ve vejci křičet. Nějak mě nenapadne, že ostatní mě neslyší. Já jsem Turi..jo když už jsme u toho jména, Nickle..nejsem Turi...nelíbí se mi to..

Nickle - 23. září 2008 19:12

Dragorská pláž Nejsem Turi...To jméno se mi nelíbí... uslyším hlas svého dráčka. Jak chceš abych ti říkal? zeptám se v duchu a nadále sleduji ostatní. Úplně vidím dráčka, jak sebou ve skořápce mele. Dávej pozor, ať si tam neublížíš! podotknu v mysli. Mimochodem! Nekřič tolik. Oni tě neslyší a mě z toho bolí hlava, poprosím ji. Přitisknu si kožený vak s vejcem blíž k tělu, abych si byl jistý, že ji nikdo neublíží a hlavně, že si ji zatím nikdo nevšimne. Nebylo by dobré, kdyby zjistili, že ti smrtonoši tady byli kvůli mě a dráčkovi.

Ayshella, dráče - 23. září 2008 19:23
	Dragorská pláž Neslyší? Proč? Oni neposlouchají? Nejde mi do hlavy, že on slyší a i když se snažím, oni ne. Neznám jména, tak mi ale nějaký vyjmenuj a uvidíme.. Drak sám pozná které jméno nese jeho krev.. vypadne ze mě věta, která mi nedává smysl. Asi opět něco z moudrosti věků. Ve skořápce unaveně zívnu a položím si hlavičku na dno.

Nickle - 23. září 2008 19:43

Dragorská pláž Oni tě neslyší a ani neuslyší, protože jediný kdo tě dokáže slyšet jsem já a nebo nějaký jiný Hovořící, ale těch je počertech málo. Mi hovořící máme dar mluvit a rozumět tvorům jako jsi ty a zvířatům. nevím proč to tak je, ale je to tak již mnoho tisíc let. odpovím. No tak dobře! navrhnu ti nějaká jména a ty mě zastavíš u toho, které se ti bude zamlouvat! navrhnu. takže Turi ne, to už jsem se dohodli. Co takhle Arisea? Ne? Tak Shillea? taky ne? No tak já nevím. napadá mě ještě jedno jméno, ale to se ti jistě nebude líbit, stejně jako ty ostatní. řeknu. No dobře, tak tedy Ayshella? zeptám se s velkým otazníkem a čekám na odpověď. Cítím, že je dráček unavený a že dlouho její pozornost neudržím, ale přesto čekám.

Adrián - 24. září 2008 12:53

Pláž “ Potěšení je na mé straně . Můžeš jít ?“ ptám se a zvedám Nickleho na nohy .Podpírám jej a pomáhám mu dostat se do mého provizorního úkrytu . Máš asi velkou léčivou moc ,že. Tvůj známí na sobě už nemá ani pořádnou jizvu .“ říkám až příliš klidně a velmi ledovým pohledem si oba prohlížím . Nebo jsi velmi mocná kouzelnice ,což v této době znamená nekromant ! Ty bytosti byli dost možná obětovány ,aby ukonejšili mou pozornost ! Záhy ovšem mí noví přátelé zjistí ,že se nedám ,tak snadno zaskočit ! říkám si a nacvičeným pohybem si posunu hrot nože ,jenž mám ukryt v rukávu ,do dlaně. “ Nějak jsi zapomněla doříct ,čím se ty živíš . Já mági a čaroděje nemám z jistých důvodů rád !“ ptám se ledovým hlasem. Nickeho posunu před sebe a nůž ,jenž bleskově vytáhnu z rukávu opřu o jeho ledvinu .Druhou rukou obejmu jeho krk. “Aby jsme předešli nedorozumění . Já proti tady kolegovi nic nemám ,ale bytost jenž se nás ostatní pokusili zabít na něm stála a drásala záda a on nemá žádné zranění !“ říkám a stavím svého zajatce mezi sebe a případný protiútok jeho společnice. “Nechci ,aby se tady někomu něco stalo ,že . Tak se teď bude vysvětlovat a nebo umírat !“ Rozhodně pokut to nebude nezbytně nutné ! ozve se znovu mé podvědomí .

Mawikkan - 24. září 2008 16:49

Pomalu se usměji, když Adrián chytí Nicka a položí mu čepel na krk. Necítím z něj zlo...jen opatrnost. Udělám dva kroky, které mě dělí od Nicka a přitom se dívám Adriánovi do očí. Zvednu ruku a lehce jí položím na čepel. "Dej prosím tohle pryč...Nechci žádné problémy a on taky ne. Je to dobrý člověk. Stejně jako ty..." Při těch slovech dávám nůž na stranu a nespoštím z jeho očí ty své. "Nejsem mág, čaroděj, ani nic podobného a myslím, že nepotřebuješ přesně vědět, kdo jsem, to nevíme ani my o tobě...Musí ti stačit, že jsem bojovnice za dobrou věc a tvůj přítel...ale i jeho." Dodám a vytáhnu svou dýku. "Nechci se s tebou bít a velice nerada bych ti ublížila. Ale pokud si to opravdu přeješ...pak zaútoč...může to být to poslední, co v životě uděláš."

Ayshella, dráče - 24. září 2008 21:31

dragorská pláž Ayshella, ano to se mi líbí. Rpozzářím se, kdyby bylo vejce venku, jde vidět že i ono se rozzářilo. Tím splynulo mé jménou s mou duší. Spokojená z toho, že mám jméno zavřu očíčka a schoulím se ve skořápce. Už skoro usínám, když vycítím Nicklovými pocity něco nepříjemného. Otevřu oči a zjistím co se děje. Takřka automaticky začnu s protiútokem. V hlavě lovce se začne ozývat řev a pískot dohromady, tak silný až podlamuje kolena. Zní to jako několikrát zesílený podprahový zvuk.

Unfrael - 24. září 2008 21:40
	Tady se děje něco vopravdu divnýho... napadne mě když se Nickle octne jako rukojmí. Nechám sekyru u pasu a tiše jak jen to jde du k adrianovi. Asi si mě všimnul, no to nic nemění na tom, že svou velkou rukou sevřenou v pěst zaútočím na spánek... Při torše štěstí ho to nezabije, ale jen omráčí... napadne mě zatímco má pěst letí vzduchem.

Mawikkan - 24. září 2008 22:12
	"Ou...no tak...tomuhle jsem se chtěla vyhnout." Syknu s bolestným výrazem v obličeji, při pohledu na Adriána položeného Unfraelovou pěstí a že ta je dost velká...Mě by to asi skolilo. Čekám, jestli se otřepe a nebo zůstane ležet. No jo orkové jsou trochu hr...

Adrián - 25. září 2008 09:11

Pláž Ledovým pohledem sleduji ......... ,jak se ke mne blíží .“ Výborně v tom případě je nektomant tento mladík a já nám všem udělám dobrou službu ,když ho pošlu do pekel ,kam stejně patří ! Máš pravdu mne skutečně nezajímá ,kdo jsi pokut nepracuješ pro jediného a nebo jeho otroky. Proč se tady mladík nevyjádří k naší při ?“ ptám se vcelku zaujatě sleduji její nůž . “Proč bych na tebe útočil ? Vždyť bych akorát riskoval zranění , já zůstanu tam kde jsem .“ říkám a udeřím Nickeho jílcem do zátylku . Mám v tom už dlouho letou praxi a tak se Nicke poroučí k mojim nohám . Načež si nadhodím nůž ,takže ho držím za hrot připraven ho vrhnout . “Pokut se tak nutně chceš být ,tak to vyřídíme velmi rychle .“ během své mluvy tasím meč a připravím se k boji . Dnes už jsem jednou bojoval pro své přežití . Nevidím důvod proč bych měl své nepřátele šetřit mou myslí pluje ponuré odhodlání bojovat a přesvědčení ,že ti dva jsou čaroděj a jeho pomocník . Tvůj zrak zjišťuje ,že já sice nejsem zlí ,ale mám na rukou mnoho krve nevinných a jsem si toho vědom. Pak mne ,ale zasáhne mentální úder a já mám ,co dělat ,abych se udržel na nohou . Snažím se vyhnout úroku Unfraeleho , jenže protože mne spomaluje mentální křik úplně to nestihnu a tak místo spánku zasáhne ork je hlavu . Úder mne srazil k zemi ,chvíli semi zatmělo před očima . Když jsem se probal už jsem útok neslyšel . "Hmm ,tak tohle bolelo !" říkám a zbírám meč ,jenž jsem během letu upustil . POmalu se zvedám na jedno koleno , natočen ,tak abych iděl na oba své protivníky . Můj nůž bohužel skončil někde v písku a já nemám čas ho hledat." Fajn , tak máme vítěze ! Nejsem váš nepřítel ,já bojuji jen se služebníky jediného a ten kluk je očividně nekromant." říkáma vstávám na nejisté nohy.

Mawikkan - 25. září 2008 14:05

"Ach bože, ty jsi tak strašně tvrdohlavý! On má moc, jo...ale jeho moc není špatná, neslouží špatné věci...Je stejně dobrá, jako jeho duše!Tak už ksakru nechme těch rozepří! Měli bychom držet při sobě, obzvlášť teď, když je Jediný tak mocný. Má své špehy všude!To vím, ale on to není a já taky ne!Je to směšné..." Zakroutím hlavou a ironicky se uchechtnu. "Zkus mi prosím věřit! Nakonec...jsme tři proti jednomu, nic jiného ti nezbývá." Měřila jsem si ho nic neříkajícím pohledem a čekala, jak zareaguje. Byla jsem tak rozhořčená, že jsem ani nedokázala použít svou schopnost a zjistit, co cítí on.

Adrián - 25. září 2008 14:46

Pláž " No , já si myslím ,že mám jinou možnost . Tou je podle mne meč . Pravda nedá se ním vyřešit vše ,ale kuše se mi v moři zničila . Nějak si nemůžu pomoc ,ale nějak mne ork neděsí . Bojoval jsem v mnoha bitvách a vím ,že členové jeho druhu umírají stejně ,jako každej jinej ,pokut v nich je několik palců kvalitní oceli . " říkám ledově ,vstávám na nohy a tasím levou rukou dýku. " nemám důvod věřit komukoliv na týhle pláži ! Fajn , zabili jsme bandu potvor ,co se pokusila zabít nás . To nás nespojuje ." říkám a začínám obcházet kolem protivníků a dávám pozor ,co dělají ostatní přeživší. " Konec konců , každej tady může být zabiják najatej na mou likvidaci ."říám filozoficky ikdyž se mé vědomí ozívá ,že jsem už moc paranoidní . Jsem klidný a v hlavě se připravuji na bitvu . "Tvrdíš ,že nejsi jeho špeh .............Hmm tomu bych i věřil ,ale jak víš že to není on ? I dobrý člověk může být donucen udělat špatné věci ,pokut máš něco ,co ho přinutí ." říkám a zvětšuji krhy ve ,kterých je obcházím. "Řekl ti ,že nepracuje pro jediného ? Jestli ano ,tak já to neslyšel !" říkám dost kousavě.

Mawikkan - 25. září 2008 15:17

"Ty to nechápeš?" Podívám se na něj vyčítavě a zakroutím hlavou. Už mi vážně začíná lézt krkem tak jeho umíněnost. "Nebojujeme s tím..." ukážu na jeho meč..."...a stím!" pozvednu hůl a můj výraz ztvrdne. "Bojujeme s válkou a zlobou! Nenávistí a krutostí! Tím, že obviníš každého, koho potkáš, jen proto, že se umí uzdravit, nic nedokážeš. Pokud budeš stále tak naivní a budeš věřit tomu, že meč všechno vyřeší, pak tě brzy čeká smrt." Je na mě vidět, že vím o čem mluvím. Oči se mi rozzlobeně lesknou a klouby na rukou mi zbělely, jak křečovitě svírám hůl. "I já byla taková...neoblomná a tenkrát v mých očích neporazitelná. Myslela jsem, že řešení najdu na hrotu svého meče...stejně jako teď ty." Říct mu o svých schopnostech jsem nehodlala."Ptáš se mě, jak to vím? Jak vím, že on není špeh? Vím to! Nemusel nic říkat. Mysli! Kdyby to opravdu byl špeh, tak proč by mu ty stvůry drásaly břicho na kousky?! Kdybych té potvoře nepřerazila ruce, byl by nejspíš mrtvý! A myslíš, že to by Jediný připustil? Nechat se připravit o svého věrného poskoka?" Zastrčila jsem dýku zpět do boty a protočila oči vsloup.

Nickle - 25. září 2008 18:14

Dragorská pláž Ten muž jež se představil jako Adrián ke mě přišel a pomáhal mi se zvednout. Nedošlo mi, co má v plánu, dokud se to nestalo. Ve chvíli, kdy jsem na zádech ucítil chladnou čepel dýky, mi došlo jaký jsem byl bláhový hlupák, když jsem někomu chtěl věřit. Jeho ruka mě chytila kolem krku a já tiše vyčkával, protože to byl boj mezi Mawikkan a Adriánem. Sice jsem byl ústřední postava v tomto boji, ale nemohl jsem se nijak bránit. Stačil jediný pohyb a měl bych chladnou čepel zanořenou hluboko v ledvině. Ještě, že jsem měl Ayshu. Mohla by mi pomoci. Začnou se dohadovat o nekromantech a o tom, kdo z nás slouží Jedinému. Nesnažil jsem se ani obhájit, když mě Adrián obvinil, že jsem jeden z nekromantů Jediného. Nemělo by to cenu, protože jak bych mohl splnit svůj úkol, když se ostatní dozvědí, že mám ve vaku dračí vejce. Ve chvíli by se ho všichni chtěli zmocnit a uchvátit ho pro sebe. Mé myšlenky přerušila tupá bolest v zadní části hlavy a mě se začal kalit zrak. Potom nastala tma. Vzbudili mě něčí slova. Nerozuměl jsem jim a bylo mi to jedno. Bolela mě hlava a taky se mi točila. V hlavě jsem slyšel něco říkat Ayshu, ale tu jsem zrovna teď slyšet nepotřeboval. Už tak mi úmorně bušilo v hlavě, aniž bych musel poslouchat její pisklavý hlásek. Pomalu jsem otevřel oči a nad sebou jsem spatřil Adriána s mečem v ruce. Pořád se chová jako blázen! napadne mě. Uslyším Mawikkan, jak se té tupé hlavě snaží logicky něco vysvětlit. Mám pocit, že ten chlap je tupější než trol. Nevšiml si, že jsem se probral, a tak se od něj posunu kousek dál.

Ayshella, dráče - 25. září 2008 19:25

Dragorská pláž Ten se mi vůbec nelíbí, počkej, až se dostanu ven. To něco uvidí.. rozčiluju se písklavě ve skořápce, pak ale zívnu. Jsem unavená, Nickle. Opět zívnu. Kdyby se něco dělo, tak mě probud. Stačí mě jen oslovit. Vysvětlím mu, jak mne probudí. Zavřu oči a pomalu usínám. Ještě chvíli poslouchám co se děje venku, než vážně usnu. Co jiného by jste ode mě chtěli, vždyť já jsem vlastně ještě dračí miminko.

Adrián - 25. září 2008 20:47

Pláž "Jsem ochoten diskutovat o tom jestli je nebo není služebník jediného . V tom případě by mne zajímalo , jak se viléčil ?" ptám se a zdá se ,že jsem částečně nahlodám Mawikkaninými argumenty. Skláním meč . "Podívej se na věc z mého pohledu . Mne honí agneti jediného už několik měsíců a jsem ochoten udělat cokoliv ,abych přežil ! Pravda já nejsem ochoten riskovat ." říkám a ukazuji na mladíka. Možná má pravdu a já jsem zbytečně paranoidní . říkám si a schovávám meč do pochvy a odcházím zpět ke svému ohni .Dávám jasně najevo že si nepřeji být následován .

Mawikkan - 25. září 2008 21:13

"Nikdo tu nikoho nenutí, abychom šli pohromadě...Nejde ani o bezmeznou důvěru, spíše o vzájemnou toleranci..." Pronesu a pak se podívám na Nickla. "Vlastně ani nevím, kam kdo jde...každý jsme měli svůj cíl cesty, než se ta kocábka rozhodla, že bude válet sudy po hladině a vykopla nás tady..." Sarkasticky ukážu směrem k písku pod mýma nohama a rozhodím rukama. "Tak navrhuji, abychom se pokusili aspoň společně dostat do města a pak si každý půjde po svých." Dokončila jsem a čekala co ostatní. Jsem zvědavá, kam zas zapluju já, než zase budu muset zabít pár strážných z Alabadonu... Napadlo mě, když jsem se bavila o cíli cesty.

Adrián - 29. září 2008 19:17

pláž " Já nikoho nenutím ,aby chodil ke mně . nemíním ve své blýzkosti strpět čaroděje . Máš pravdu , jsem ochoten své přecevzetí odložit ,po dobu společné cesty ." říkám a oblékám si ,alespoň částečně suchý plášť , Smrdí sice kouřem a je vaský ,ale co se dá dělat ,že ? Jsem alespoň částečně v teple a suchu. říkám si a dělám si pochodeň a kontroluji své věci ,abych vyrazil na cestu a vyhazuji promáčené jídlo ,které je jen přítěží . Zbytek svých věcí pověsím až na plášť ,abych byl ,co nejvíce v suchu . " Vyrazíme ? Čím déle tu jsme tím se šance na další útok neúměrě zvětšuje." říkám a zapaluji si pochodeň .Zvláště ,pak pokut patřili k místním obyvatelům . Snad se nenaplní mé nejhorší obavy a naše setkání s tlupou příšer byla jen náhoda. říkám si a jdu na pár kroků od ostatních a čekám až se taky připraví na cestu.

Nickle - 29. září 2008 19:45

Pláž Nakonec se Mawikkan podařilo nějak přesvědčit Adriána, že nejsme nepřátelé a že by bylo rozumné společně cestovat, alespoň do nejbližšího města. Chvíli zvažuju, jestli poté, co se stalo má cenu nadále riskovat své bezpečí. Co jsem vyplaval na břeh, už jsem málem dvakrát umřel a to jsem ještě nebyl ani na okraji Dragoru. Jediný o mě zřejmě ví a rozhodně po mě půjde. Má cenu je vystavovat nebezpečí a navíc riskovat, že mě s Ayshou odhalí. Aysha tiše spinkala ve své skořápce, takže rozhodnuti nakonec skončilo opět u mě. Na druhou stranu je lepší jít přes les s někým. Nikdy není radno zahrávat si s temnými lesy, kde se za každým rohem může ukrývat nepřítel. Raději se držet těch, kteří temnému neslouží než se jen tak vystavit těm, co jsou jeho věrnými služebníky. Slyšel jsem, že i stromy ho poslouchají. Adrián se již připravil na cestu. Zvedl jsem se a sáhl jsem po koženém vaku, který jsem si chtěl opět přehodit přes záda, ale v ten okamžik, kdy jsem měl již ucho vaku na rameni se ozvalo hlasité křupaní. V hlavě jsem uslyšel hlas Ayshelly, jak naříkavě pískla, že tohle mělo přijít mnohem později. Rychle jsem sundal vak ze zad a klekl jsem si s ním na zem tak, aby na něj ostatní neviděli. Pomalu jsem jej otevřel a nakoukl dovnitř. Ve vaku již nebylo vejce, ale malý dráček. Ayshalla byla tak překrásná, že se mi až zatajil dech. Měla pevnou stavbu těla, ale přesto působila velice křehce. Podívala se na mě svýma něžnýma očima plnýma ohně a potom vypískla. V hlavě jsem slyšel její hlas, tak jako předtím, ale navenek šlo slyšet pouhé pískání. Zatím! Však ona se naučí řvát! napadne mě s úsměvem. Z vejce zůstaly pouze skořápky ostré jako břitva. Když jsem ji chtěl vzít do náruče o jednu jsem se řízl a na prstě se mi objevila krůpěj krve. Než jsem stihl zareagovat, vylétl Ayshalle z tlamičky hbitý jazýček, který krev z mého prstu slízl. Asi má hlad! napadlo mě a v tu chvíli jsem se začal ohlížet po něčem, co bych pro ní ulovil, ale v tom jsem si všiml, že mi přes rameno kouká Mawikkan i Adrián. Proboha!

Unfrael - 29. září 2008 20:15

No, podle mě je lepší být s čarodějem než proti němu... odpovím adrianovi a přejdu k nejbližšímu zakuklenci. Vytáhnu sekyru a pořádně ho udeřím do obličeje. Pak se sehnu a vytáhnu jeden odporný zub který pak strčím do váčku u pasu. Můžeme jít? zeptám se když náhle uslyším slabé vypísknutí. Otočím se a vidím jak se ti tři sklání nad baťohem. Zavřu na chvilku oči a zapřemýšlím... Pak vrátím sekyru k pasu, sáhnu k jednomu z četných váčků připevněných u pasu a vytáhnu kus sušeného masa. Zkus tohle... řeknu a napřáhnu ruku. Ale pak hned musíme vyrazit...

Mawikkan - 29. září 2008 21:57

Když Adrián konečně povolil, ulevila jsem si lehkým oddechnutím a to napětí začalo ze vzduchu opadávat. Chtěla jsem Nicklovi vrátit plášť, protože se trochu oteplilo a mě došlo, že ho mám stále na sobě. když jsem si všimla, že on věnuje pozornost něčemu zcela jinému. Zaslechla jsem hlasité křupání, jako když někdo rozbije kladivem kus tvrdého kamene. A pak sledovala Nicklovo počínání. Oči se mi doširoka rozevřely pochopením, když jsem mu přes rameno spatřila dračí mládě. Rozzářila jsem se pochopením...to byly ty emoce, co jsem cítila a nemohla je identifikovat. Ty chvilkové záchvěvy, bolesti, radosti, či volání o trochu pozornosti...To bylo ono. Drak. Sehnula jsem se k němu a skrčila se vedle Nicka. Pomalu jsem natahovala ruku, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě na sebe nechá sáhnout. Roztřesenými prsty jsem se jemně dotkla dráčkovy hlavičky s malými růžky. Bylo to fascinující. Dlouho jsem necítila takovou vlnu naděje, jako teď. Konečně jsem pocítila možnost, že Jediný nezůstane u moci už moc dlouho. Rozhodně napomůžu tomu, aby se to nestalo... "No páni...Takže ty jsi hovořící?" Zašeptala jsem mu tiše... "Cítila jsem z tebe jistý potenciál, ale tolik jsem nečekala...Takže ty tvoje samomluvné chvilky nebyly tak samomluvné, jak jsem si myslela." Říkala jsem hlasem tak tichým, aby ho slyšel jen on a pak se znovu malému dráčkovi podívala do očí...

Nickle - 30. září 2008 15:52

Pláž Mawikkan vypadala velice překvapeně, když se mi dívala přes rameno na Ayshellu. Chvíli váhala, ale poté se odhodlala k něčemu, co jsem nečekal ani v tom nejhorším snu. Dřepla si a začala natahovat ruku k Ayshi. Chtěla se jí dotknout. V nitru se mi objevil ochranitelský pocit. Tohle se mi nezdálo být v pořádku, ale přesto jsem nic neudělal. Čekal jsem, jak se zachová čerstvě vylíhlé dráče. Nechala si na sebe sáhnout! Ve chvíli, kdy se mě Mawikkan zeptala, jestli jsem hovořící, jsem nevěděl jestli mám říct ,,ano" nebo lhát, ale ona na odpověď nečekala. Věděla to jistě a nepotřebovala nic vyvracet nebo potvrzovat. Tak je to venku! napadne mě sklesle. Vím, že je Ayshella hladová, tak se otočím na Adriána, jestli by neulovil nějakou zvěř. Říkal, že je lovec, tak se teď může předvést!

Adrián - 30. září 2008 16:38

Pláž Zastavím se po prvním kroku od ostatních . Plynule se ototčím a tasím společně s orkem zbraň .Zdá se že jsem se zmílil. Ten kluk není čaroděj ,ale přítel dráčka . To vysvětluje jeho schoposti . Jo a taky to vysvětluje naše přivítání na téhle pláži . meč zabodnu do písku a jako všichni ostatní zaujatě sleduji málého draka. Proto mne Nickleho žádost překvapí a postaví do na velmy nejistou půdu "No musím přiznat , že já se zabívám spíše lovem lidí a nebo jiných tvorů , než zvěře . Umím stopovat a dokážu si ulovit něco k snědku ,ale jsem si témněř jistý ,že toto není dobré dobré místo na dlohodobý pobyt ." říkám a je na mne vidět ,že usilovně přemýšlím . " Tvá přítomnost na téhle pláži je příliš velká náhoda . Tato náhoda vylučuje možnost ,že by jsme se ve městě v klidu rozešli . Služebníci udělají vše ,aby drak a jeho nositele zabili . Když říkám ,cokoliv tak zkutečně myslím ,cokoliv . Jak tě uvšech , všudy napadlo vzít tak cenou věc na loď ? Kdyby ses utopil ,tak by tenhle poklad klesl na dno moře!" říkám vyčítavě NIcklemu ,ale mé oči zračí pochopení . "Každopádně, ty jsi teď před určen sjednotit odpor proti tyranovy . Budeš potřebovat na svou stranu získat čaroděje ač o nich nemám dobré mínění přiznvám ,že budou potřeba." Už je to dlouho ,co lidé měli naději porazit tyrana . Teď naděje znovu žije! Můj sen se splnil . Dnes vsklíčilo seménko naděje . říkám a melancholicky pozoruji dráče . Pochvíli se otočím k Nicklemu "Omlouvám se za své neuvážené činny . " říkám kajícně a schovávám meč do pochvy .

Jediný - 30. září 2008 18:02

Pevnost Dragonis Seděl jsem znuděně na svém trůnu a přemýšlel koho dalšího bych mohl zničit. Napadnout znovu některou vesnici? Poslat hordu skřetů do lesů, aby vše vyplenili? Mučit ty zrádce, kteří jsou zavření v té nejčernější kobce? Nic z toho se mi nechtělo, už jsem byl unavený z toho nic nedělání. Chtěl jsem dobýt nový svět. Stát se opět obávaným tyranem. Pak se to ale stalo. Vycítil jsem, že do mé země dorazil někdo... Někdo, kdo měl být již dávno mrtev. Byl to Hovořící. Jak to, že mi někdo unikl? ptal jsem se sám sebe a prudce se zvedl z křesla vyrobeného z dračích kostí. Lebku posledního draka, kterého jsem zabil, jsem měl položenou na vrcholu křesla. Vrhala hrůzostrašný stín na všechny ty, kteří vešli do mého příjmacího sálu. Měla všem připomínat, kdo je tady teď králem a koho budou poslouchat. Poslal jsem okamžitě pro smrtonoše a poslal je hledat Hovořícího s příkazem ho okamžitě zabít. Čekal jsem. Byl jsem strašně netrpělivý, ale přesto jsem vyčkával. Vyčkával na zprávu od svých věrných služebníků. Ve chvíli, kdy jsem myslel, že již déle nevydržím čekat mi hlavou probleskla myšlenka jednoho z mých věrných, který právě umíral. Drak! Vtek se ve mě vzedmul jako láva v sopce těsně před erupcí. Hovořící a s drakem. Musím ho dostat. Musím ho zahubit, dřív než se mu podaří dorůst. Jinak je se mnou konec! s touto myšlenkou jsem se rychle vydal za vrchním velitelem svých temných vojsk s rozkazem: Za každou cenu zabít hovořícího a jeho draka.

Mawikkan - 30. září 2008 19:13

Konečně mi došlo, že jsem chtěla vlastně Nickovi vrátit ten plášť. Natáhla jsem ruku držící velký kus hřejivé látky k němu a usmála se. "Děkuji..." Pak jsem se k němu naklonila blíž a pošeptala jen jemu... "Ostatní mě neslyšeli, nikomu to vykládat nebudu, ale sami si dají jednu k jedné a brzy jim vyjde dva..." mrkla jsem na něj a pokračovala."Konec konců, každý máme nějaké to tajemství..." Můj úsměv se změnil na záhadný a v duchu jsem dodala...I já a ne jedno... Pak jsem se jakoby nic otočila a odkráčela k chladnému moři. Dál ode všech. Rukou jsem se lehce dotkla napěněné hladiny a zaposlouchala se do šumění vln. Bylo tak krásné chvíli mít jen své pocity. Občas to bylo náročné, vnímat co cítí ostatní. Často jsem zapomínal, co vlastně cítím já. Melancholicky jsem zavřela oči.Zavolají, až se půjde... Napadlo mě a nechala jsem vlny šplíchat na konečky prstů, zatímco jsem seděla v písku.

Ayshella, dráče - 30. září 2008 19:26

Od zrození až dál.. Cítím, že vejce mi již začíná být těsné. Skořápka je pevná, ani člověk nemá dost síly aby ji zničil. Proti mému maličkému tělíčku však kupodivu nemá šanci. Když už jsem skoro venku, naříkavě vypísknu. Vyndej mě, je tady tma.. zapískám plačtivě a vrtím se ve vaku. Konečně mě ozáří denní světlo, je však příliš ostré a já zprvu musím přivřít jantarová kukadla. Tak to jsi ty.. oslovím jej, on to slyší, pro ostatní je to pouhé vypísknutí. Olíznutí krve z Nickleho zranění má jiný význam, ano, jsem hladová, ale takto jsem jeho říznutí vyléčila. Mám sice hlad, ale ne takový, abych jedla tebe.. Na tlamičce se mi objeví něco, co velice připomíná úsměv. Mrkám na něj a čekám, až mě vyndá ven. Nevypadá, že by se k tomu měl. Já byla ale příliš dlouho uvěznená v kožovitém vejci a potřebuji se protáhnout. Za chvíli vidím další oči. Jsou to oči dívky. Dívá se na mne s neskrývaným obdivem, něhou, překvapením a radostí. Když ke mne natáhne ruku, aby se mne prstem dotkla, pozvednu tlamičku výš, čímž jí dopomůžu k doteku. Líbila se mi, stejně jako ona vycítila zvláštní potenciál v Nicklovi, já vycítila potenciál v ní. Další oči a hlas, které se dostanou ke mne, patří tomu lovci. On se mi nelíbí. Moc dobře si pamatuji, co udělal Nicklemu. Odhalím zoubky a zavrčím. Bohužel pro mne to nezní jako dračí vrčení, ani jako vrčení šelmy, ani jako vrčení mláděte šelmy. Bylo to spíš zapískání. Mám hlad vyčítavě se podívám na toho, který je teď až do smrti navždy se mnou spojený.

Nickle - 30. září 2008 19:56

Dragorská pláž Ayshala mě docela rozesmála svojí poznámkou, že mě sníst nechce. Nedokážu si představit, že by takové malé dráče dokázalo zbaštit celého člověka, a to ani kdyby to chtěla. ,,Ano, to jsem já!" pousměju se na ní a poté ji vezmu do své teplé náruče. Je ještě maličká, ale zanedlouho z ní bude obří ohnivý drak, který bude všem nahánět hrůzu, ale zároveň bude příslibem naděje pro tuto zničenou zemi. Dotknu se prstem lehce jejich blanitých křídel. Vlastně ji očima přejedu celou. Je překrásná. Dokonalost sama. Adrián se mezitím vymluvil na to, že je lovec lidí a že není dobré se tady nadále zdržovat. Má pravdu, ale dokud se Ayshella nenají, tak nikam nejdu. Potom po mě ork hodí kus sušeného masa. Nemyslím, že by tohle Ayshe chutnalo, ale přesto jí to nabídnu. Čekám na její odpor, ale nakonec se rozhodne, že i tohle jídlo je dobré na dodání energie než najdeme nějakou lepší. Chovám Ayshu v náručí a povídám si sní zatímco ona přežvykuje tuhé sušené maso. Svěřila se mi, že je ji Mawikkan sympatická. Mě je také sympatická, obzvlášť poté, co mi zašeptala do ucha, když mi vracela plášť. Po chvíli jsem odložil Ayshu na zem, ať se zkusí trochu proběhnou. Nebude to trvat dlouho a bude se muset vrátit do koženého vaku. Zvětším ho pro ní tak, aby se cítila dost pohodlně. Nemůžeme riskovat a nechat ji volně. Něco by jí mohlo ublížit. Zvedl jsem se ze země a sledoval Mawikkan, jak stojí na pláží a nechá si mořem omývat dlaně. Nechci ji rušit, a tak se zajdu kousek blíž k lesu podívat po nějakém zvířátku, které bych mohl pro Ayshu ulovit. Složím si luk a vyrazím. Jdu jen tak polehku. Nevzal jsem si žádné věci. Vstoupím na okraj lesa a v ten okamžik mě přepadne pocit, že něco není v pořádku. Zrychlí se mi tep. Jako první se podívám po Ayshelle, jestli se jí nic nestalo. Naštěstí ne, ale pořád nemohu přijít na to, co způsobuje ten můj podivný neklid. Oklepe mě zima. Vyběhnu z lesa a pohlédnu na oblohu ze které zmizeli všichni ptáci, a která nyní vypadá jako by byla z olova. Je nehybná a temně šedá. Najednou pročísne oblohu blesk a udeří do stromu za mými zády. Odhodí mě to kousek stranou. Naštěstí se mi nic nestalo. ,, Aysho, pojď ke mě!" zakřičím nahlas i mentálně na malou dračici a nastavuji náruč, abych ji mohl uchopit, až ke mě doběhne. Vezmu ze země plášť, který jsem předtím půjčil Mawikkan a zabalím do něj Ayshu. ,, Musíme odsud vypadnou!" zakřičím na ostatní.

Ayshella, dráče - 30. září 2008 20:05

Pláž Když mne konečně vyndá z vaku, můžou si všichni prohlédnout mou nebetyčnou dokonalost:D. Odlesky slunce na ohnivých šupinách hází všemožné odstíny rudé, krvavé, zlaté, žluté, ohnivé, rezavé a další škály barev. Křídla roztáhnu doširoka a mávnu ocáskem, ve snaze protáhnout se. Když mi Nickle dá něco, co prý mám sníst, čuchnu si k tomu a zašklebím se. Nakonec to však přece jen vezmu do tlamičky a žvýkám ten tuhý kousek něčeho. Ovládnu touhu to vyprsknout všude okolo a poslušně koušu. Když už tuhý kousek jídla zmizí v mých útrobách, rozhodnu se vyzkoušet to, co všichni ostatní tady. Kolébavě se rozejdu směrem pryč. Jde to ztuha, po pár metrech mě vždy bolí celé tělo, tak si vyčepraně lehnu na zem. Nickle jde něco ulovit a já stylem chůze, odpočinek dojdu až k dívce u moře. Jemně do ní žďuchnu čumáčkem. Mojí idylku vyruší Nickle, který se řítí z lesa a to prosím bez jídla. Uraženě se k němu otočím. Já nejsem pes.. Takže na běh může zapomenout, když i chůze je moc zdlouhavá. Já nechci být zabalená!! Protestuju a písklavě naříkám.

Adrián - 30. září 2008 20:12

Pláž Naprázdno polknu a sleduji oblohu Hmm..tak to v suchu nebudu moc dlouho ! říkám si a rozhlížím se po okolí . "No, příteli na to jsme přišli už před čtvrt hodinou . Máš na mysli nějaký přesný směr kam se vydat ? " ptám se vážně a ostražitě sleduji své okolí . " Ten dráček má cenu životů ,celého tohohle kontinetu ,tak na něj dej pozor ! Kdyby se tomu dráčeti něco stalo tvraloby mnoho let než by se našel další drak ,jestli by se někdy vůbec našel . říkám vyčítavě a stále pozoruji své okolí s rukou na jílci meče . Já dohlédnu ma tebe ,podle pověsti jsi stejně duležitý , jako to dráče a já tě málem zabil ! říkám si když jdu vedle Nickleho připraven chránit jej vlastním životem,nebo i smrtí ,kdyby nastala ta nutnost. Přehodím přes něj svůj plášť , který není sice ušit z bůh vý jakých látek ,přesto je nepromokaví a velmy stěžuje případnému střelci práci . Jeho okraje povlávají ve větru ,ale vlastní lem je zatížen ,tvoří a deformuje obrys těla . Tlustá látka poskytne jejímu nositeli částečnou ochranu ,před střelami a všité pásky kůže ochrání i před lehčí zbraní.

Mawikkan - 30. září 2008 21:01

Lovec lidí...lovec lidí! Moje oči se doširoka otevřou. Jakoby do mě uhodilo. Všechno ztmavne. Proboha, jestli je Adrián lovec lidí...a jestli někdy dostal zakázku z Alabadonu...Musí jít po mě. Ale to bych snad cítila...určitě bych to cítila. Nebo ne? Moje napjetí se trochu sníží, když ucítím lehké šťouchnutí a náhlé teplo. Podívám se na malého dráčka a znovu ji pohladím po hlavičce, teď už jistě. Je tak krásná...Nestihnu si ji však dlouho prohlížet. Nebe pročísne obrovský blesk a hned na to se objeví Nickle a zabalí maličkou do pláště. "Vypadnout? Ale kam?!" Rozhlédnu se okolo. Nebylo tu nic, kam bychom se mohli skrýt. Vezmu hůl a následuji ostatní. Nechám se vést a raději se držím dál od Adriána. Proč mi to nedošlo dřív. Už zemřelo tolik lovců lidí mou rukou jen kvůli ješitnosti Alabadoňanů. A nejen lovců. Možná bych si zasloužila smrt, za to kolik lidí už jsem zabila...Dříve jsem byla nevinná...ale teď? Je to ještě pravda? Jsem to pořád já? Můj obličej se bolestivě stáhne...Nechci být zase sama...

Nickle - 01. října 2008 11:21

Pláž, les, rybářská vesnička Ayshella se mému počínání vzpírá. nechce být zabalená! Vím to, ale teď není čas na nějaké dohadování a ani nemůžeme čekat než za námi dojde. Šlo poznat, že má potíže i s chozením, natož, aby nám stačila, když budeme utíkat. ,, Nezlob se, ale musí to být. Musíme dosud pryč a není čas na to, aby ses učila běhat. Aspoň ne teď!" odpovím na její stížnosti. Bude na mě asi naštvaná, ale je to pro její dobro. Adriánových řečí na téma, že na to jsme přišli mnohem dřív si nevšímám. Rychle si zabalím všechny věci a chci vyrazit směrem k lesu, jedinému možnému úkrytu, když se do země vedle Adriána zakousne další blesk. Prudce pohlédnu na oblohu, která je nyní ještě černější než předtím. Nečekám na nic a rozběhnu se k lesu. Do země kolem Nás neustále narážejí blesky a snad jen šťastnou náhodou nikoho z Nás nezasáhnou. Ve chvíli, kdy se ocitneme všichni v lese, nastane úplné a velmi nepřejemné ticho. nezastavuji se a pokračuji v cestě. Vím, že se za lesem nachází vesnička, kde by jsme se snad mohli na noc ukrýt. Ale nevím v jakém stavu bude. Otec mi dal mapu Dragoru, jak vypadal za doby rozkvětu, než sem přišel Jediný. Netuším, ale jak bude Dragor vypadat teď. Možná, že ta vesnička už ani neexistuje. ,, Musíme přes les. Za ním by měla být malá rybářská vesnička. Tam se snad můžeme ukrýt na aspoň jednu noc!" odpovím za běhu na dotaz Adriána, kam mám namířeno. Les je hustý a temný, ale na cestu je celkem dobře vidět. Netrvá dlouho, kdy za rychlého tempa dorazíme na okraj lesa. nevím, jak dlouho nám trvalo než jsme lesem proběhli, ale jakmile z něj vyjdeme je již pozdní večer. Měl jsem pocit, že jsme běželi dost rychle, ale zřejmě ne. Najednou cítím únavu. Zastavím se dívám se na zničenu rybářskou vesnici. Kdysi zřejmě vzkvétala. Domky, přestože polorozpadlé, působí vznosně a dávají znát, že vesnička prosperovala. Na dřevěných trámech se v kořících ještě suší ryby, takže to nemůže být dlouho, co byla vesnice zničena. Vše vypadá zuboženě a osaměle. ,, Co se tady proboha stalo?" ozve se mi za zády orkův hlas. Než mu stačím odpovědět, všimnu si pohybu v jednom z části rozpadlém domku s okrovou střechou. ,, Hej, počkej!" křiknu tím směrem a rozběhnu se tam, kde jsem pohyb viděl. Vběhnu do domku a spatřím malého chlapce, který se s ubrečenými tvářemi schovává v rohu místnosti. ,, Hele, mě se nemusíš bát!" zašeptám, abych ho nevyděsil. Vykulí na mě vyděšeně oči a zakřičí, ať k němu nechodím. ,, Neublížím ti!" řeknu a pomalu k němu postupuju. Pohledne na mě chladným pohledem, který se už nepodobá dětskému a se smíchem v hlase pronese: ,, Ale já tobě ano!". Vrhne se na mě. Ale už to není uplakaný chlapec, ale průsvitná bytost s vykulenýma černýma očima a šedými kruhy kolem nich. Proletí mnou a ucítím chlad, který mě srazí na kolena. Rozklepou se mi ruce, když znovu proletí mým tělem. Je mi zima, ale nevím jak mu zabránit, aby znovu proletěl mým tělem. Jak chcete zastavit naštvaného ducha!? Ruce mi ztuhly tak, že jsem ani necítil tělo Ayshy, kterou jsem pořád držel v náručí. Vypadne mi z rukou, jak je mám necitlivé. Zkusím se soustředit na prostředí kolem sebe a všimnu si, že mi od pusy odcházejí obláčky páry, když dýchám.

Unfrael - 02. října 2008 20:39

Nic neříkám, jen běžím lesem ale najednou se předemnou vynoří vybrakovaná vesnice... Co se tady proboha stalo? Zeptám se a začnu se troškičku rozhlížet jestli tu není někdo z těch kdo to udělali. Ne z touhy po pomstě a le z důvodu vlastní bezpečnosti... Najednou vidím Nickleho jak na něj útočí duch... A sakra... Jak mám bojovat s duchama? prolítne mi hlavou Moje sekyra nedokáže poranit někoho bez těla! řeknu nahlas. Nevím co mám dělat, na boj s duchama sem nebyl připravenej... Možná bych si mohl sekyru někde nechat očarovat... napadne mě ještě

Nickle - 02. října 2008 20:51

Rybářská vesnice Duch mnou ještě několikrát proletí a potom se zastaví u protější stěny, která nějakým zázrakem vydržela. Myslel jsem, že už s útokem skončil, ale to jsem se šeredně spletl. Postavil jsem se na chvějících se nohou, když v tom se duch proti mě opět rozletěl. Tentokrát, ale neprošel skrz, ale zůstal uvnitř. Cítil jsem, jak klesám na koleno a lapám po dechu. Vím, že jsem vytřeštil oči a pak na malý okamžik byla tma. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem se postavil. Vlastně ne! Nebyl jsem to já, kdo se zvedl na nohy. Byl to duch, který nyní přebýval v mém těle. Cítil jsem, že existuju, ale jako by existovalo pouze mé vědomí, ale tělo ovládal duch. Když jsem chtěl otevřít ústa nic se nestalo. Pak jsem ale ústa otevřel, ale nehovořil jsem já, nýbrž duch: ,, Ustupte hlupáci! Nebo toho vašeho ukecánka zabiju!" křikl na mé nynější společníky. Na důkaz svých slov, mě chytil ledovou rukou za srdce. Opět jsem padl na kolena. Budu je mít celé dobité! napadne mě nesmyslně ve chvíli, kdy stisk kolem mého srdce povolí. Vyděl jsem lidi z pláže kolem sebe, ale nemohl jsem jim poradit, co mají udělat. Nemohl jsem ovládnout svá ústa. Slyšel jsem, co řekl ork...

Unfrael - 02. října 2008 21:02

Otočím se na Mawikkan protože o ní o jediné si myslím že trochu rozumí kouzlům a tak podobně, kromě nickleho: To ho fakt může ten duch zabít jen tak? Že v něm je? Nebo mu musí nějak přerušit životní funkce? protože kdyby to druhý tak by stačilo Nickleho jen nějak pevněji chytit a to by nebyl problém... Napůl se jí zeptám a čekám na odpověď. Pravou ruku mám na sekyře ale nechávám ji u pasu, nemůžu ho přece zranit...

Mawikkan - 02. října 2008 21:11

"Já nevím...Myslím, že ho nemůže zabít jen tak, ale kdyby Nickla zabil jeho rukou, zemře jen on. Duch se nedá zabít hmotnou zbraní..." Vrátím pohled Unfraelovi. Otočím se na Nickla a sevře se mi žaludek. Musím něco udělat...Ale co? Co mám k čertu dělat? Že bych snad...ale to jsem nikdy nezkoušela, co když to nedokážu...nebo ublížím i svému příteli?" Bezradně se podívám po ostatních. Hledám nějakou známku naděje v jejich tvářích. Jestli brzy někdo něco neudělá, budu muset zakročit...nemůžeme čekat...

Ayshella, dráče - 02. října 2008 21:18

Když mne Nickle pustí na zem, natluču si nos. On by mne jistě neupustil jen tak, chlad který cítí on cítím s ním. Ovšem to, co jej způsobilo jsem kvůli dekám neviděla. Díky jeho vzpomínkám zjistím, že to, co přináší chlad do našich těl je duch. Nemotroně se vyvlíknu z dek a konečně se dostanu ven. Nickle leží kousek ode mě. Mátožně se "rozběhnu" k němu. Jsem sice malá, ale už dost těžká. Skočím na něj a povalím ho na záda. Uvelebím se mu na hrudi a začnu dýchat. Z nozder mi jde teplý dým. Ovšem ne takový, že by Nickleho popálil, ale zahřívá jej zevnitř. Navíc, mé srdce přímo nad jeho má taky svůj účinek. Promiň Nickle.. Omluvím se mu předem, napojím se na jeho mysl a začnu křičet. Zvuk je to tak děsný, že mít vlasy tak mi snad vstanou hrůzou. Tak vysoký podprahový zvuk musí působit i na ducha.

Nickle - 03. října 2008 02:35

Rybářská vesnice Ve chvíli, kdy jsem klečel na kolenou, jsem na zádech zničeho nic, ucítil tíhu, která mě složila na zem. Věděl jsem komu ta tíha patří. Ayshelle. Ani jsem si nevšiml, jak jsem se ocitl na zádech. Všiml jsem si, že mi na hrudí leží Aysha a zahřívá mě svým dechem. Duchovy se to nelíbilo. Kroutil se ve mě jako žížala na háčku. Cítil jsem teplo jejího srdíčka na tom svém, které stále pociťovalo chlad duchovy dlaně. Než jsem stihl zareagovat na Ayshellininu omluvu, tak jsem ucítil jemný dotek její mysli, když se spojila s tou mou. Potom se celým mým tělem rozezněl děsivý křik. Moje ruce automaticky vyletěly k uším a snažily se je ucpat. Vlastně to nebyl reflex, který by mi ruce vymrštil. Byl to duch, který se takto snažil zastavit křik, který rezonoval celým mým tělem a jemu způsoboval příšernou agónii. Vím, že by mi Aysha neublížila, ale přesto jsem trpěl stejně jako duch, jelikož její řev si v ničem nezadal s podprahovým tónem Smrtonošů. Z ničeho nic jsem na hrudi ucítil obrovský tlak, který mě nutil ke kašli. Za nedlouho jsem, doslova, ducha vykuckal ze svého těla ven. Vyletěl mi pusou ven a byl pořádně zmatený. Ve chvíli, kdy duch opustil mé tělo, tak strašlivý křik ustal jako když utne. Ležel jsem na špinavé zemi, ale bylo mi to jedno. Byl jsem unavený a bolela mě šíleně hlava. Bylo mi jedno, jestli na mě někdo mluví. Chtěl jsem teď hlavně spát. Mít klid a nechat se klidně unášet do říše snů. Netrvalo dlouho a usnul jsem.

Adrián - 03. října 2008 10:57

Rybářská vesnice Překvapen sleduji duchův trik Sakra , tenhle trik neznám . Zdá se ,že naši nepřátelé přišli na nějakou novou fintu ,jak se dostat k normálním lidem . "Správná úvaha příteli meč,nebo sekera, proti duchovy příliš nepomůže . Na druhou stranu bych ho příliš nechytal . Nevíš čím duch byl ,když byl na živu . Viděl jsem ducha vyvraždit vesnici , když ovládl tělo kováře a sám byl válečník." říkám a tasím stříbrnou dýku ,ale nechám ji schovanou ve dlani . "Duch člověka nemůže jen tak zabít. Pokut jse ,ale člověk oslaben může ho hravě ovládnout ! To se stalo i tady Nicklemu . Nemám ovšem představu ,co byhom měli dělat . Každopádně dávějte pozor , už není našim přítelem . Nesmí ublížít dráčeti !" říkám a pomalu obcházím tělo ,jenž bylo mím společníkem . Neodvážím se použít zbraň ,abych ukončil jeho trápení . Doufám ,že mu dráče pomůže ! Jinak jsme v rejži ! jdu k jeho zádům . Když duch opustí tělo oženu se po něm dýkou . " Umí tu někdo zapuzení ,nebo exorcismus ? " ptám se a uskakuji duchovy s cesty , když vidím tváře osttních pronesu " No, to by nám teď výrazně pomohlo !" Znovu uskočím s duchova dosahu " Vím ,že tu někdo umí , mentální křik duch je na psychická kouzla aschopnosti hodně citlivej !" říkám a snažím se vymyslet nějaký způsob ,jak se ducha zbavit . Modlidba by ,také mohla pomoc . Hmmmmm škoda ,že se neumím modlit . Co teď? Najít kostel ? Je tu vůbec nějaký ?

Ayshella, dráče - 03. října 2008 11:29

Rybářská vesnice Otřu se hlavičkou o Nickla, když vyženu ducha z jeho těla ven. Omlouvám se za bolest, příteli.. Mentální síly a vyspělosti mám nepřeberné množství, ovšem fyzicky jsem teprv čerstvě vylíhnutá a moc toho nesvedu. Kolíbavě hopkám za duchem, je to sice muj útok, ale na venek to vypadá hrozně směšně. Duchy tvoří negativní energie, to nejhorší co v člověku bylo. Jsou to jakoby ledové krsytalky mlhy. Alespoň si to myslím. Doženu ducha, mkdybych mohla, zahřeju jeho ledovou podstatu ohněm, takto musím boužít jen horký dým.

Mawikkan - 03. října 2008 14:38

Situace se začala vyvíjet dost rozporně. Aysha sice z Nickla ducha vyhnala, ale ten se totálně zhroutil, což není divu a duch si to štrádoval pryč.Nemůžu ho nechat utéct, zabije další...a další...To ne! Musím to zkusit. Když v tom jsem spatřila dráčka jak peláší za duchem. Lehce jsem ji dohnala a vzala do náručí. "Ne maličká...na tohle ještě nejsi dost silná, teď ještě ne." Pošeptala jsem jí a pohladila. Postavila jsem Ayshu za sebe a upadla do hlubokého soustředění. Začala jsem shromažďovat všechny možné emoce, co jich tu bylo. Ayshin strach o Nickla, Unfraelovu zlost, svůj strach, že uteče. Najednou jsem v sobě pocítila obrovskou energii, nahromadilo se to přeně tak, jak jsem chtěla. Čirá dávka emocí. Z rukou mi vystřelil proud rudého světla a zasáhl ducha plnou parou. Duch se rozprsknul na všechny strany a červené částečky ho pohltily. Obojí pak zmizelo a zůstal jen šedivý dým. Klesla jsem na kolena a poté do sedu. Hrozně se mi motala hlava. Podívala jsem se na Ayshu. "Tak vidíš maličká...zvládly jsme to spolu." Zatmělo se mi před očima a pak už jsem viděla jen černo.

Unfrael - 03. října 2008 18:43

No to si snad dělát p*del... vypadne ze mě když se podívám na nickleho a na mawikkan, oba v bezvědomí... Co teď, co bys navrhoval? zeptám se posledního společníka kterej zůstal při vědomí. Navrhoval bych se někam ztratit, lepší promoknout než něco podobnýho, kdyžtak ještě můžem zkusit najít nějakou jeskyni ale nevim... každopádně z tohohle města bych docela rád vypadl... řeknu adrianovi a pak ještě dodám Vezmi draka a padáme odsud... Pak si přes jedno rameno přehodím Nickleho a přes druhé Mawikkan a zvednu se. Při mé fyzionomii mi ta zátěž nedělá nijak extra problém.

Adrián - 03. října 2008 19:55

Vesnice "Ne , najdem nějakou chýši uprostřed vesnice ! Tihle se za chvíli probudí . Potřebují být jen v teple a suchu . Na víc si myslím ,že není dobrý nápad ,abych zrovna já nesl draka . Řekl bych ,že ani z nás jeden není tomu druhému simptiackej ." říkám a schovávám dýku . "Jdem, čím dřív budem v teple tím líp !" klesám na koleno a čekám jestli se dráče rozhodne použít mne ,jako dopravního prostředku."Tvůj společník neunese ani žížalu a pokut půjdeš pěšky zdržíš nás. Musíme ho dostat do tepla. " říkám a zbýrám věci do ,kterých bylo dráče původně zabaleno.

Unfrael - 03. října 2008 20:00
	No jo, tak něco najdi, já momentálně nemůžu... řeknu adrianovi a sleduju jak se nabízí dráčeti že by ho vzal. Draka prostě vezmi, je to pro jeho dobro... Ostražitě se rozhlížím po známkách nějakého dalšího nebezpečí které by nám mohlo hrozit.

Dragonis - 03. října 2008 20:39

Rybářská vesnice Mezitím, co si společenstvo lidí, kteří se nyní nacházeli ve zničené rybářské vesnici, hledalo místo na nocleh, se v mnoha městech Dragoru objevily výzvy na dopadení mladého muže, který u sebe má podivný kámen. Všem, kteří ho udají bylo slíbeno, že získají obrovské množství zlata a už nikdy je nebude stíhat vojsko Jediného. V temné věži mezitím Jediný zuřil, protože se již několikrát podařilo mladému Nicklovy vyváznout a uniknout před jeho služebníky. Ze vzteku zabil toho, jež mu tuto informaci donesl. Jediný přistoupil k misce ve které vřela krvavě rudá tekutina. Ve chvíli, kdy se k ní přiblížil se vyčistila a stala se podivným zrcadlem. Viděl členy družiny, jak sedí v malém domku u ohně. Všichni spaly až na mladého muže, který mu připadal nějak povědomí. ,, Jen si klidně spěte! Užijte si poslední klidnou noc!" začal se smát šíleným smíchem, který dával prozradit, že brzy přijde něco, co nebudou moci zvládnout ani ti nejlepší bojovníci.

Nickle - 03. října 2008 21:22

Rybářská vesnice Probere mě slabé světlo, jež mě příjemně pošimrá na tváři. Potom se ve mě vzedme pocit ohrožení a já se prudce posadím. Chytnu se za hlavu, která mi pořád třeští. Všimnu si orka, který zrovna držel hlídku. Porozhlédnu se kolem sebe a zjistím, že všichni podřimují. Aysha ležela stočená do klubíčka vedle Mawikkan. Zřejmě si k ní našla vztah, tak jako já. Pomalu jsem se zvedl na nohy a s tím, že se potřebuju nadýchat čerstvého vzduchu, jsem vyšel z domku od kterého mě museli přemístit, když jsem upadl do bezvědomí. Ze svých věcí si vezmu hůl a jdu ven. Vzduch je chladný a takový syrový. Nevadí mi to! Svléknu se do půlky pasu a zvednu hůl do výše. Položím si ji na dlaň tenčím koncem a nechám ji balancovat na své dlani. Postavím se na jednu nohu a začnu meditovat. Je to jediná věc, která mi pomáhá, když jsem unavený. Začnu dýchat o poznání pomaleji, než když člověk dýchá pomalu. Vlastně to vypadá jako bych vůbec nedýchal. Po půl hodině, kdy cítím, že se mé tělo opět naplnilo energií, uchopím tyč v prostředku a začnu si procvičovat svaly. Vycítil jsem, že za mnou někdo stojí. Prudce jsem se otočil a konec hole se zastavil těsně vedle orkova krku. Díky perfektně vycvičeným reflexům, které jsem trénoval ve škole pro paladiny, jsem zastavil hůl včas. Možná by orkovy rána neuškodila, ale to člověk nikdy nemůže říct jistě. Ve škole paladinu se člověk učí zabíjet a spoléhat se pouze sám na sebe. Vycítím jeho překvapení nad tím, co viděl. Zřejmě si myslel, že jsem úplně neschopný a že mě musí pořád někdo zachraňovat, ale ono tomu tak ve skutečnosti není. Absolvoval jsem ve škole paladinu jako jeden z nejlepších žáků. Když chci, dokážu zabít i slabým úderem hole. Stačí vědět kam udeřit, aby to zabilo i takového obra.

Unfrael - 03. října 2008 21:35

Tázavě zvednu obočí když se hůl zastaví těsně před mým krkem. Hm, to bych do něj neřek´ že umí tohle... Aspoň za posledních 24 hodin toho moc nepředvedl, vždyť se málem utopil, měl rozpáraný břicho a byl posednutej... Vypadá to že s ním bude ještě sranda. Pak levou rukou chytnu konec hole a silou ji zatlačím dolů. Pak si položím prst na ústa a naznačím směr ze kterého jsem něco slyšel. Bezhlučně vytasí m sekyru, pustím nickleho hůl a otočím se čelem ke směru odkud to šlo.

Unfrael - 03. října 2008 22:26

Naznačím Nicklemu aby zůstal u spáčů a sám jdu směrem odkud zvuk přichází. Na svoji obrovitost se pohybuju překvapivě lehce. Vejdu do jednoho domu a rozhlídnu se. Ve vrstvě prachu, špíny a krve co je na podlaze jsou jasně vidět čerstvé stopy... Trochu mě uklidní když vidím že to sou stopy lidské a že je ten člověk zjevně neozbrojený. Co kdyby to ale byla past? Opatrně jdu po těch stopách které vedou až za jednu starou almaru. Je to úplně jasný, zalezl tam a pokud neovládá teleportaci, nejspíš tam ještě bude.... napadne mě. Vtom si vzpomenu na Nickleho co udělal jen s dřevěnou holí... Rozmyslím se a pak zvednu sekyru do krycí pozice, skočím přímo vedle skříně a zařvu svým hlubokým burácivým hlasem. Kousky slin letí přede mnou a dopadají na... Na tělo jakéhosi staříka, nevypadá úplně zdravě... No, možná to bude tím, že sem mu právě dejchl do xichtu napadne mě a ušklíbnu se. Ten už klást odpor nebude... Dívám se na něj jak konsternovaně sedí. Hele, pudeš se mnou a pokud se nebudeš moc cukat, nic ti neudělám... řeknu a chytnu ho za paži a táhnu ho ven, v pravé ruce pořád sekyru. Přeci jenom ten výkřik musel bejt slyšet na míle daleko.... Dojdu až zpátky k baráku kde táboříme a křiknu, ne moc nahlas: Byl to jen nějakej strejda vodvedle, pote mi s ním pomoct, myslim že mu nejsu moc sympatickej...

Mawikkan - 04. října 2008 10:12

Probudí mě strašný křik. Okamžitě v něm poznám Unfraela. Trhnu sebou a vidím, že u mě spí Aysha. Pohladím jí po hlavičce a letmo se jí dotknu rty za ouško. Je tak roztomilá...Nedovolím, aby ti někdo ublížil maličká... Tiše se zvednu, abych ji nevzbudila. Vyběhnu ven a spatřím Nickla, který tam stojí s napjatým výrazem ve tváři a s holí připravenou v ruce. Do očí mě praští, že je do půl těla. Napadne mě něco hříšného a trochu se začervenám. Rychle tu myšlenku zaženu. "Co se děje?"

Adrián - 04. října 2008 11:56

Rybářská vesnice Když jsme našli odpovidající chatrč . Rozložíme své společníky kolem ohně . Já se pustím do rozdělávání ohně. Dohlédnu na to ,aby dráče odpočívalo na mém plášti a Nickle byl v tepele. Sedám u ohně a odpočívám oči přivřené ,jako bych spal ,ale meč mám položený vedle sebe .Během nějaké dobi mne únava přemohla .Spí, ale jen lehce tak mne pohyb v našem táboře probudí. Nedávám přesto to na sobě znát ,že jsem vzhůru jen ruku posunu blýže k meči .Stárnu ! Před lety bych vydržel i několik dní vydržel běžet v kuse.Dnes mne unaví nějakej výlet po moři . usmívám se pro sebe Ten výlet vodou traval bůh ví kolik minut. Když zazní výkřik vyskočím na nohy a tasím meč ,připravenem chránít draka . "Vstávej dráčku máme tu návštěvu ! Neřekl bych ,že návštěva bude vítaná . Nepůjdem se kouknout ,kam zmizeli ostatní ? " vycházím s chatrče mečem připraveným ve středním střehu a dávám pozor na dráče . "Proč je tady takovej cirkus , kvůli jednomu stříkovy ? " ptám se překvapeně ,ale meč jsem nesklonil ani o milimetr. No , po tom ,co nás zde potkalo je reakce mích společníků ,dost možná přiměřená . Už jsme jednoho ducha potkali . Proč by tu nemohl být druhej ?

Nickle - 05. října 2008 16:40

Rybářská vesnice Unfrael se vrátil a sebou vedl staršího muže, který vypadal zuboženě a strašně vyděšeně. Neustále obracel hlavu, aby si prohlédl Unfraela a zřejmě si o něm myslel, že ho chce zabít a sežrat. Na otázku Mawikkan odpovím: ,, Unfrael něco slyšel a šel se podívat, co to byl za zvuk a přivedl tohohle starého pána!" Jakmile ho Unfrael přivede až k nám, tak se starý muž obrátí na Nás lidi a začne prosit, ať te obludě řekneme, že ho nemá sežrat. Chtělo se mi smát. Musel toho sice zažít hodně, ale jestli považoval Unfraela za obludu, tak to už musel být pěkně paranoidní. ,, Jenom klid strýče!" řeknu mu. ,, tady tě nikdo sežrat nechce a náš přítel není žádna obluda. je to dobrý bojovník. Co se tady stalo? Jsi odsud?" kladu mu otázky a doufám, že jeho odpovědi budou kladné a že by nám mohl říct, co se tady v tenhle prokleté zemi děje. Horlivě zakývá hlavou a pak mi řekne: ,, Ano, jsem z této vesnice a vím, co se tady stalo. Všechno vám řeknu, mladý pane!" dost mě šokuje tím oslovením. Cožpak vypadám jako nějakej pán? ,, Pojďte vezmeme ho do tepla a dáme mu něčeho najíst!" oslovím ostatní a sám vejdu zpět do místnosti, kde dosud spala Aysha. Ve chvíli, kdy si budu oblíkat halenu si všimnu, jak muž na Ayshu hledí a dojde mi, že byla možná chyba ho vzít dovnitř, ale na to už je pozdě. Sleduju, jak zareaguje a jeho reakce mě až vyděsí. Padne na kolena a začne plakat. Plakat štěstím, pak se ale něco v jeho tváři změní a on se kolem sebe začne rozhlížet jako by něco hledal. Zahlédnu, že se dívá po ostrém kameni, který leží na zemi nedaleko jeho kolenou. Okamžitě po něm sáhne a mě v první chvíli napadlo, že chce zaútočit na Ayshu, tak jsem k ní přiskočil a chránil ji vlastním tělem. Muž se však začal kamenem mlátit do hlavy, až všude byla jeho krev. vyděsilo mě to natolik, že jsem nebyl schopen se pohnout. Ostatní se ho snažili zastavit, ale už bylo pozdě. Muž padl mrtvý k zemi. ,, Panebože!" zašeptám.

Ayshella, dráče - 05. října 2008 17:02

Chatrč Ani klidného spánku jednomu nedopřejí.. Zabrblám v duchu, když mě ten nepříjemný lovec budí. Jen stěží odolávám nutkání kousnout ho do ruky. Kde je Nickle? Zeptám se lovce, ale ten mi vlastně nerozumí. Nepříjemný a ještě neslyšící..no, spíš nehovořící.. brblám, když mne nese pryč. Tam konečně vidím Nickleho a nějaký další lidi. Moc se mi tam nelíbí, vylezu z lovcovo náruče a vrátím se zpět do chatrče. Za chvíli se tam vrátí všichni společeně s nějakym staříkem. Ten na mě chvíli hledí. Přemýšlím, jak se nastavit abych byla co nejhezčí a nejfamoznější. Asi jsem to s tou famózností přehnala, protože muž se sebevražďuje kamenem. Před krví, která vystříkne na mě uskočím, spadnu z postele a zakutálím se pod ni. Fuj Ohodnotím to, jak ošklivě teď mrtvola muže vypadá.

Adrián - 06. října 2008 18:22

Chatrč Pomalu spustím meč a jdu si znovu lehnout . Nepřestávám ostražitě sledovat staříka . Sednu si a zavrtávám do něj svůj pohled , když sáhne po kameni vyskočím na nohy a zastoupím mu cestu k dráčeti . Jsem velmi překvapen ,když se stařík začne mlátit do hlavy . Než se vspamtuji leží na zemi a chatrč je potřísněna krví . "Tak tohle vyhrálo soutěž o nejpodivnější věc dne ." říkám a nepřestávám staříkovo tělo sledovat s mečem připraveným k úderu.Jenže den ještě neskončil ,takže to nemusí být poslední divná věc ,která nás potkala ! ozívá se hlásek ,kdesi vzadu v mé hlavě. Po chvíli beru staříkovo tělo a táhnu ho ven .Dávám si velký pozor ,abych se nedotkl ničeho kromně jeho šatů . Neměl bych mu jen tak pro jistotu ,ještě useknout hlavu ? Pravda není to citlivé chování k mrtvému člověku ,ale mrtví tu znamenají problémi . Už jsem čelili dvoum útokům neživých a když nebude mít hlavu ,bede míň nebezpečnej! nakonec nechám rozhodnutí na ostatních přece jen jsem stále lidská bytost a mám úctu k mrtvím ,kteří nehybně leží na zemi a nesápou se pomě. Vracím se do chatrče a lehám si , meč zabodávám vedle sebe , balím se do pláště a začínám dřímat.

Mawikkan - 07. října 2008 15:49

Sledovala jsem, co se dělo v chatrči s široce rozevřenýma očima. Nechápala jsem staříkův počin ani v nejmenším. Vypadal, jakoby měl radost a najednou se mu výraz ve tváři naprosto změnil, na vyděšený, vystrašený, bláznivý... Chtěla jsem něco udělat, zabránit mu v tom, ale nemohla jsem. Jen jsem tam stála a zírala na to se zatajeným dechem. Když stařík spatřil dráčka, cítila jsem z něj spoustu emocí. Šťastných emocí. Ale pak? Nic. Jakoby se z něj najednou vytratilo úplně všechno. Stála jsem tam jako oprařená. První se k něčemu odhodlal Adrián, který starce táhnul ven. Chtěla jsem na něj zakřičet, aby na něj nesahal, že se mi to nelíbí, ale to už ho držel za šaty a vlek ho po zemi za sebou. Nechápala jsem, jak si po tomhle mohl ještě lehnout, navíc do chatrče postříkané krví. Vyšla jsem ven, protože se mi udělalo trochu zle. Prošla jsem okolo mrtvoly velice opatrně a pak se z boku chaty opřela o zeď a vydýchávala ten pach. Vůbec se mi to nelíbilo.

Nickle - 09. října 2008 14:56

Chatrč Ještě chvíli sleduju tělo mrtvého starce a potom, co ho Adrián odtáhne z chatrče pryč, tak svou pozornost obrátím na Ayshu, která se skutálela pod postel. Kleknu si na zem a sleduju ji. Všimnu si, že se chvěje. ,, Pojď ven, už ti nic nehrozí," řeknu a natáhnu k ní ruku. Aysha se nakonec odhodlá a vyjde ven. Vím, jak se cítí a vím, že pro ní nebyl pohled na tělo mrtvého muže a jeho krev všude kolem příjemný. Mawikkan odešla z chatrče pryč, zřejmě ji taky nebylo z toho pohledu moc dobře ani mě nebylo nejlépe. Všechno to, co se tady děje je děsivě pravdivé a zvláštní. Adrián se mezitím vrátil a uložil se opět ke spánku. Nešlo mi do hlavy, jak může spát potom, co se tady stalo. ,, Tak jo Aysho, musíme trénovat to tvoje chození a běhání," pobídnu Ayshu a vyjdu ven na čerství vzduch. Čekám na ní venku a všimnu si Mawikkan, jak se opírá o stěnu chatrče. Je bledá a je vidět, že jí vyděsilo to, co spatřila. Aysha nakonec po nějaké chvíli vyjde z chatrče ven a pomalu a dost ztěžka ke mě dojde. Co se bude dít? uslyším její hlásek ve své hlavě. ,, Hned uvidíš!" odpovím a kousek od ní poodstoupím a řeknu jí, ať jde ke mě. Trénuju s ní tak dlouho dokud se její svály nezpevní natolik, že je schopna rovně chodit. Když pocítím, že je již unavená, tak ji vezmu do náruče a odnesu ji dovnitř chatrče, kde už byly spáči dva. Unfrael i Adrián spaly zabalení do svých plášťů. Položil jsem na poslední volnou postel dechu a nabídl to místo Mawikkan, která vešla hned po nás. Celou dobu, co jsme s Ayshou trénovali, tak nás sledovala. S úsměvem to místo příjme a já pak položím Ayshu vedle ní. Lehnu si na zem, ale usnout nedokážu. Neustále se mi hlavou honí obraz na staříka a jeho krev. Potom mě něco napadne a tiše, tak abych nezbudil ostatní vstanu a dojdu až k tělu, které nechal Adrián ležet venku. Čapnu si k tělu starce a pořádně si jej prohlídnu. Chvíli přemýšlím a potom jeho tělo odtáhnu pryč. Co nejdále od chatrče, kde spali mi nynější kamarádi. Zastavím se až kousek před lesem v jedné boudě na sušení ryb. Pořád to tam jde cítit rybami, přestože tam již hodně dlouhou dobu nikdo žádné ryby nevěšel. Položím staříkovo tělo na zem a kleknu si k němu. Vytáhnu z boty dýku a potom starci otočím hlavu tak, abych se pohodlně mohl dostat k uchu. Udělám malý řez v blízkosti ucha a potom, co se od tama vyřine stará krev, která by u již delší dobu mrtvého člověka vytékat neměla, mu uříznu celé ucho a odhodím ho stranou. Tam, kde by měl mít muž zvukovod najdu malý váček, který je již prázdný. To jsem si mohl myslet! pomyslím si, ale v zápětí sebou škubnu jako by mě něco uštklo. Z místa, kde byl prázdný váček se vyhrnou malí broučci, kteří když se dostanou do těsné blízkosti teplého lidského těla, tak se přes kůži dostanou až k uchu, kde si vytvoří váček ve kterém sídlí, tak dlouho než ten dotyčný hodlá říct pravdu o Jediném, pak se z váčku vyřinou a napadnou nervové centrum člověka, takže člověk zešílí a potom se sám zabije. Vyběhnu z boudy ven a odrazem o blízko stojící strom se vyhoupnu na střechu boudy, kde v sobě nahromadím dračí energii, kterou sdílím se svým drakem a vrhnu na ně kouzlo, které je sežehne na popel ve chvíli, kdy se vyhrnou z boudy, aby si našli další oběť. Toho, že mě někdo sledoval jsem si všiml až teď. Byla to Mawikkan a vedle ní stáli všichni ostatní i Ayshella.

Mawikkan - 09. října 2008 19:29

Zvuk kroků mě donutil otočit hlavu. Všimla jsem si Nickla, jak učí Ayshu chodit. Bylo to srandovní, miloučké. Maličký dráček cupital tam a zpátky a za chvíli se jí únavou motaly nožky. Měla jsem k ní zvláštní vztah. Byla tak krásná a bezmocná. Chtěla jsem ji chránit, být jí nablízku. Možná mi to právo nenáleželo, ale přála jsem si to. Stejně tak Nickle mě něčím upoutal. Něco jsem z něj cítila a nemělo to nic společného s emocemi, s mým šestým smyslem. Tohle bylo něco jiného. Byl to přítel, byl důležitý. On byl naděje. Zvedla jsem se ze země. Byla chladná a mě začínala být zima. Navíc se mi klížily oči, a tak, když mi Nickle nabídl místo na spaní, jsem ho ráda přijala. Ayshu uložil vedle mě a ona se ke mě přitiskla a stočila do klubíčka. Ochranitelsky jsem kolem ní dala ruku a spokojeně usnula. Přišlo mi, že nespím ani pár minut, když jsem otevřela oči. Aysha do mě strkala čumáčkem ve snaze mě probudit. "Copak?" Šeptla jsem rozespale a vzápětí jsem pochopila. Nickle tu nebyl. Usmála jsem se na dračici. "Chceš ho jít hledat?" Dráček kývnul malou hlavičkou a upřeně mě sledoval velkýma očima. Zvedla jsem se a protáhla se. "Tak dobře. Půjdeme." Vyšla jsem z chatrče s Ayshelou v patách. Hůl jsem držela v ruce. Pro případ. Aysha mě předběhla a ťapkala přede mnou. Zavedla mě k nějaké boudě. Jelikož smrděla po rybách, došlo mi, k jakým účelům asi je. Nechápala jsem, co se tu děje, dokud jsem neuviděla Nickla. Sledovali jsme ho s Ayshou se zaujatým pohledem. Když si nás konečně všimnul, stáli okolo nás i ostatní. "Nechceš nám...jen tak čirou náhodou...něco říct?" Zeptala jsem se s polovičním úsměvem a dala ruce v bok.

Unfrael - 09. října 2008 20:36

Po exhibici se starcem jdu spát... jemu už nepomůžu, ale sobě bych mohl... Ale události dnešního večera mě nenchávají klidným - je mi jasné že se ještě něco stane, vždyť ti blázniví lidé chtějí všechno hned vědět... Předstírám spánek, tuším, že spolu s adrianem. Když si jde lehnout i mawikka n a nickle zmizí, tiše se zvednu, abch ji neprobudil. Adrian o mě určitě ví, na to je moc dobrej aby spal... napadne mě, ale je mi to jedno. Tiše stopuji nickleho a pak sleduju jeho počínání.. Když přijdou i ostatní, přidám se k nim a společně ho pozorujeme. Nenapadá mě nic, co by ti mohl odpovědět, Maw... prohlásím..

Adrián - 10. října 2008 11:57

Chatrč Z pod přivřených víček sleduji dění v chatrči . Když zjistím ,že dráče je v bespečí , přepnu svou mysl na volnoběh. Stále vnímám své okolí a pohyb v něm . Jak ,tak sedím v chatrči začínám přemýšlet. Zdá se ,že každý ,koho jsme zatím potkali zešílel . Silně mne znepokojuje ,že mi všichni jsme alespoň zdánlivě příčetní ! Počkat ! Kde je ten Nickle ?! Poslouchám ,jak se ork nenápadně zvedá a jde ven . Kampak jdeš můj velký příteli? Snad nejdeš hledat straceného člena družiny. říkám si a sevřu jílec meče a sleduji dění v chatrči. Počkám až Mawikkan s dráčetem výjdou ven a předstírám spánek . V okamžiku ,kdy zmizí za rohem bleskově seberu své věci a rychle ,ale tiše vyrazím za nimi. Že by soukromí večírek . Mne nikdo nepozval , tak to bylo hloupé opomenutí . Tak se pozvu sám! říkám si a jdu ,jako stín za dráčkem . Sleduji spáleniště v jehož středu leží torzo se starcova těla . " Mám pocit ,že tady není moc ,co vysvětlovat . Jen jednu věc , jak jsi to věděl s proč jsi to neřekl nám ostatním ? Teď ti broučci mohli lést po tvém těle !" prohlížím si mrtvá těla broučků špičkou nože a v duchu si blahořečím za pevné vojenské boty s ocelovou špičkou a pevnou podrážkou .Něl jsem to tělo rovnou spálit !! Tím bych se zbavil té příšernosti !

Ayshella, dráče - 12. října 2008 13:31

Chatrč Je zavřeno, je zavřeno. Stěžuji si a žďuchám čumáčkem do Mawikkan, ale ta spí. Nickle je pryč a já cítím něco ošklivého. Žďuchnu do ní víc, až jí konečně probudím a ona si uvědomí, že tu Nickle není. Otevřela dveře a já za ní důležitě vypochodovala z chaty. Umím chodit, vydíte to všichni? Oznamuji světu okolo a následuji Mawikkan až k nějaké chatrči. Vidíme, jak se z chaty vyřítil Nickle, po něm něco malýho a hnusnýho. Bylo toho hodně. Hraješ si na opičku? Zeptám se, když tam skáče po stromě a střeše. Když použije kouzlo, podlomí se mi nohy a já se rozplásnu na zemi. Bouchnu se do brady. Dračí jezdec zná kouzla jen díky svému draku a sdílí jeho energii. Já jako dráče mám velmi omezené výdaje energie a tímhle je Nickle vyčerpal.

Nickle - 13. října 2008 18:05

Před boudou Šokovaně hledím na ostatní. Mawikkan se mě pouze zeptá, jestli bych jí nechtěl něco říct, ale já vlastně nevím, co bych měl říkat. Všem musí být jasné, co se stalo. Adrián se mě dokonce zeptá, proč jsem to neřekl jim ostatním. ,, Možná proto Adriáne, že mě to napadlo, až tehdy, kdy jste spaly a já nemohl usnout!" odpovím prostě a seskočím ze střechy. Dopadnu lehce na nohy a okamžitě zamířím k Ayshelle. Vím, že jsem tímto kouzel vyčerpal spoustu její energie, ale bylo to nutné. ,, Promiň, drahá! Neměl jsem nevybranou. Jak je ti?" zeptám se jí a zlehýnka se dotknu její odřené bradičky. Tohle jsem opravdu nechtěl. ,, Možná by jsem tady neměli zůstávat až do rána!" řeknu a čekám na to, jak se k tomu vyjádří ostatní. Mezitím vezmu Ayshu do náruče a pomalím krokem mířím zpět k chatrči, kde jsme předtím spali.

Adrián - 13. října 2008 18:33

Před boudou Zvedám se od se žehnutého těla ."Příště až tě něco ,takového napadne ,tak mne vzbuď ! Já bych se nerád probudil a zjistil ,že ty ležíš opodál. Viděl někdo další těla ? " otáčím se na ostatní . Rohlédnu se po ostatních a až teď si uvědomím ,že nemáme žádné světlo.Sakra ,taková školácká chyba ! Teď tohomoc nevidíme ! Na druhou stranu se do nás hůř střílí ,ale jsme nachylnější k útoku nemrtvích ti světlo nepotřebují ! "No, je sice krásný ,že by jsme tu neměli zůstávat do rána ,ale kam chceš jít ? Teď potmě ? Pokut budeme neustále utíkat nakonec nás uštve náš vlastní stín !" du podstatně rychlejším krokem zpátky .Vydět ,nebo být viděn . Toť otázka ! říkám a připravuju k ohni louč. Podle principu ,že je lepší být zastřelen než rostrhán .

Mawikkan - 14. října 2008 11:02

Jen nad tím vším zakroutím hlavou a vracím se k té chatrči, kde jsme spali. Jsem nevyspalá a nejspíš budu pěkně nevrlá, nepřála bych žádnému nepříteli, aby se tu teď ukazoval. Tohle město nebo vesnice, nebo co to vůbec bylo, mi začínalo lézt krkem. Staříci mlátící se do hlavy, pach krve, divné stíny a spousta mrtvol. Paráda. Nevěděla jsem, proč mám najednou tak špatnou náladu, ale bylo to příšerné. Chtělo se mi do něčeho přaštit. Vzpoměla jsem si na Alabadon. Chtěla jsem se vrátit domů. Ale to bylo nemožné. Odměna za mou hlavu se jistě každým dnem zvětšovala a počet vrahounů, co na mě poslali nejspíš taky. Všechno se mi tak strašně zničilo. Ze dne na den. Ukradli mi dětství a lásku, ukradli mi možnost mít přátelé. Ale teď mám přátelé. Mám? Opravdu mám, nebo si to pouze namlouvám... Čekala jsem smrt za každým rohem. Třeba jednou podlehnu. Přestane mě bavit utíkat a zabíjet lidi. Kolika už jsem musela ukončit život jen proto, že je někdo poslal pro mou mrtvolu? Nebylo jich málo... Třeba by bylo lepší, kdybych se nechala zabít, alespoň bych měla klid... Došli jsme k chatrči a já pobrala zbytek svých věcí a vylezla ven. Počkala jsem, než ostatní udělají totéž a než se vydáme na cestu.

Nickle - 14. října 2008 19:30

Chatrč, cesta do neznáma Nakonec jsem se mimoslovně dohodli na tom, že půjdeme dál. Adrián zapálil louč. Nevěděl jsem zad je lepší se nechat vidět nebo nevidět. Nechal jsem to nakonec na Adriánovy a přidal se k Mawikkan v jejím balení věcí na cestu. Aysha mi mezitím usnula v náruči. Tolik ji kouzlo vyčerpalo. Rozhodl jsem se, že s používáním kouzel počkám dokud nebude trochu větší. Použiju kouzlo jen pokud nebude zbytí. Zabalil jsem si všechny věci do vaku a Ayshu si zabalil do deky, aby jí nebyla zima a nesl jsem ji v náručí. Vím, že by se jí v báglu nelíbilo. Nakonec vyrazíme. V čele jdu já s Adriánem, který nám svítí na cestu svou loučí. Nakonec mi přišlo lepší vidět. Kdyby jsem neměli světlo, jistě by jsem cestou zakopli o nějaký ten pařez nebo vrazili do stromu. Jdeme dlouho, ale v temném lese nejde poznat, zda už svítá nebo teprve svítat bude. ,, Kdy už ten proklatý les skončí?!" povzdechnu si. Jako bych tím něco přivolal a já v dáli zahlédl slabé světlo. ,, Vidíte to taky?" zeptám se ostatní a když mi potvrdí, že to, co vidím není fatamorgána, tak přidám do kroku. Ještě předtím však předám stále spíci Ayshu do náruče Mawikkan. Světlo je stále blíž. Rozhrnu větve a zůstanu stát jako přimražený. Sice mě v prvním okamžiku oslepilo slunce, které se již vyhouplo na obzor, ale přesto se to, co jsem spatřil nedalo přehlédnout. Celkem velké město, kde lidé již pobíhali po prašných cestách za svými záležitostmi. Mnozí si stavěli stánky a tvořili tak velký trh se spoustou věcí na prodej. Lidé zde vypadali na první pohled šťastně. jako by se jich masakr, který se odehrál ve vesnici za lesem, vůbec netýkal. Někteří se dokonce usmívali. Po chvíli, kdy jsem je sledoval mi došlo, že nejsou tak úplně šťastní, prostě si jenom zvykli na tyranii a naučili se s ní žít. Tihle lidé tolerovali pravidla a za tom mohli žít celkem pokojně. Kousek od trhu jsem zahlédl dřevěnou budovu s vývěsným štítem, který hlásal Hostinec u Veselé kachny. Vycházela od tama božská vůně a mě došlo, že jsem vlastně už hodně dlouho nejedl a že Aysha, by si jistě dala nějaký pořádný kus masa. Podívám se vedle sebe na své společníky. ,, Tak, co? Riskneme to?" ve chvíli, kdy zahlédnu jejich hladové pohledy mi dojde, že jsem se ani nemusel ptát. ,, Ale jak to uděláme s Ayshou, aby na ní nepřišli? Někdo by mohl mluvit a pak by se to tady hemžilo Smrtonoši a dalšími služebníky Jediného!" zeptám se a čekám, jestli na něco přijdeme.

Mawikkan - 14. října 2008 19:55

Když Nickle navrhl, abychom to riskli s tou vesnicí, v první chvíli jsem neváhala, ale hned v další byl můj hlad přeprán rozumem. Já tam přeci nemůžu. Nemůžu do většího města, každý mě pozná... Zamračila jsem se a podívala jsem se na Ayshu. A tebe taky... Vzhlédla jsem na ostatní a promluvila. "Zůstanu tady s Ayshou, něco ulovím, to nebude problém, můžete se jít občerstvit do města a vyspat se. My to zvládnem. Vlastně ani nemám hlad." Po poslední větě mi hlasitě zakručelo v žaludku a já se omluvně ušklíbla. Lov mi ale nikdy nedělal problémy a Ayshelu bude určitě bavit mi pomáhat. Tedy v rámci svých možností. Doufala jsem, že na to ostatní přistoupí. Bylo pro mě naprosto nemyslitelné jít do toho města.

Ayshella, dráče - 14. října 2008 20:12

Před městem Jsem vzhůru již nějakou dobu, Nicklovi myšlenky se mi tak jako tak promítají do hlavy i ve spánku. Otevřu očka a několikrát zamrkám, písklavě zívnu a rozhlédnu se okolo. Má pravdu Řeknu Nicklemu, poté, co Mawikkan pronese svůj návrh. Zavrtím se jí v náručí a nutím ji tak, aby mne pustila dolů. Když tak učiní, začnu ťapat okolo, zívat a písklavě se protahovat. Zjisti, co se ve městě děje a kdyby se něco dělo, neboj se mě zavolat. Asi mu moc nepomůžu, ale což. Neco zvládnu.

Nickle - 14. října 2008 20:45

Okraj lesa Ve chvíli, kdy Mawikkan učinila svůj návrh, že zůstane s Ayshou v lese a počká na nás, tak se mě zmocnili dva rozdílné pocity. Z jedné strany jsem se chtěl dozvědět od lidí, jak to vypadá s Jediným a vyzvědět pár věcí a na druhou stranu jsem nemohl Ayshelu opustit. ne že bych Mawikkan nevěřil, že se o ní nepostará, ale Hovořící prostě nemůže opustit svého draka. To by bylo jako by chtěl slepý přejít po laně. ,, To asi nepůjde!" řeknu Mawikkan a podívám se láskyplně na Ayshu, která už se zlehýnka začala probírat. ,, Proč vlastně nechceš do města? zeptám se ji a přitom se jí podívám do očí. Věděl jsem, že něco tají, ale nevěděl jsem, že je to tak závažné. Potom se Aysha vymaní z Mawikkaniného náručí a začne ťapkat okolo nás. Ona s Mawikkan souhlasí, takže mi asi stejně nezbude nic jiného než to udělat.

Ayshella, dráče - 14. října 2008 20:52

Okraj lesa Z draka jen těžko uděláš před lidmi ve vesnici psa. Poslouchej, existují i tací, kteří draka cítí. Nebylo by moudré, kdybych se tam vydala. Jsem ještě moc slabá, abych uchránila nás oba. Jistě brzy nadejde čas a my Jedinému zastavíme jeho plán. Jistě má špehy ve vesnici, já s Mawikkan zůstaneme zde, případně tě zavolám. Neměj strach. Láskyplně se na Nickla podívám. Ač jsem zatím maličká a nemotorná, má mysl a duch obsahují vedomosti tisíců let.

Mawikkan - 14. října 2008 21:04

"Proč vlastně nechceš do města?" Jeho otázka jakby mi pulsovala v hlavě a zvyšovala na hlasitosti. Došlo mi, že na mě všichni koukají. Snažila jsem se nasadit co nejbezstarostnější výraz, jaký jsem teď dokázala křečovite nasadit. "Já jen, že by tu někdo měl s Ayshou zůstat, tak jsem se rovnou nabídla. To je vše." Zalhala jsem celkem klidným hlasem. Nechtěla jsem jim lhát. Hlavně Nicklovi ne. Ale prostě jsem to nemohla říct. kdo by mi uvěřil, co je pravda? Kdo by mě neodsoudil a neposlal od sebe co nejdál? V tom lepším případě. V horším, kdo by mě nezabil?... Prosím, neptej se, prosím... Upřímně jsem doufala, že o mě ve městě nic nezaslechnou, pokud mě tu nechají.

Nickle - 15. října 2008 12:10

Okraj lesa, město Chvíli jsem poslouchal, co mi říkala Aysha a potom Mawikkan. Rozhodl jsem se tady Ayshu nechat společně s Mawikkan. Když mi Mawikkan odpovídal, díval jsem se jí přímo do očí a něco mi říkalo, že mi lže. Věděl jsem, že to tajemství neublíží ani mě ani Ayshe, ale i tak mě to trápilo. Myslela si snad, že ji uvěřím? napadne mě a stále ji hledím do očí. Nakonec se, ale ji ale nezeptám ne tu otázku, kterou jsem chtěl položit původně. ,, Postaráš se o ni? Nepřežil bych, kdyby se jí něco stalo!" řeknu a přitom se skloním a pohladím Ayshellu po šupinaté hlavičce. Když mi to odkývne, tak se otočím na Adriána a Unfraela: ,, Půjdeme?" Oba mi to odsouhlasí a mi vyjdeme na slabé sluneční paprsky, které nebyly vůbec teplé. Oprášil jsem si trochu halenu, abych nevypadal jako nějaký vagabund a došel k prvnímu stánku. Ve chvíli, kdy Nás lidé uviděli, poznali, že jsme cizinci a začali po nás pokřikovat různé nabídky an skvělý obchod. Nevšímal jsem si jich, pouze jsem si z dálky občas prohlédl nějaké to zboží, které se většinou skládalo z ochranných medailónů, různých bylin proti otravě a lahviček s nápoji proti jedům. Obešli jsem všechny stánky než jsme se dostali k hostinci. Hostinec působil omšele a dával znát, že tady stojí již dlouhá léta. Všiml jsem si dokonce ohořelého rohu. Prohlédl jsem si celou stavbu a až potom jsem rukou v rukavici zatlačil na masivní dřevěné dveře, které drhly o zaprášenou podlahu. Přivítal nás chlad z vyhaslého krbu. Nebylo zde příliš lidí. Spíš to vypadalo na klientelu zlodějů a drobných kapsářů. Mnozí seděli u stolu se džbánkem piva a kolem nich se točili lehké děvy. Připadalo mi to tady spíš jako nevěstince, než jako hostinec, ale přesto jsem vešel dovnitř a došel až k hostinskému, který měl přes oko černou pásku. Všichni si nás prohlíželi. Nebo si spíš prohlíželi naše společenství. Mladík, který vypadal jako by právě vyšel ze školy, tajemný ozbrojený muž a ork, který by dokázal úderem své sekery zbořit celý tento dům. Snažím si jejich pohledů nevšímat a neposlouchat jejich tiché šeptavé hlasy. Otočím se na hostinského a zeptám se ho, zda by se tady nenašlo něco k jídlu pro unavené pocestné a snad i nějaký ten pokoj na přespání. Hostinský na mě pohlédne jedním okem a potom se zeptá nepříjemným hlasem, který až mrazil: ,, Máte prachy?" Rozhlédl jsem se po okolních stolech, kde všichni čekali na to, co odpovím. Došlo mi, že by nás okradli a podřízli v okamžiku, kdy bych vytáhl váček s penězi. ,,,Ano na zaplacení mám!" zašeptám, co nejtišeji. ,, Tak potom vítej v Hostinci u Veselé kachny!" usměje se na mě černými zuby a pokyne nám, aby jsem se posadili. Sedneme si k jednomu stolu, který je jediný volný. Zase uslyším tichý šepot a slabé chichotání od vedlejších stolů. ,, Tohle se mi nějak přestává líbit!" zašeptám ke svým společníkům a znovu se rozhlédnu po hostinci. Na schodech uvidím dívku. Má na sobě šaty jako ty ostatní v lokále, ale připadá mi něčím jiná. nepůsobí na mě jako šlapka. Možná to dělají ty její modré oči. ve chvíli, kdy si všimne, že ji pozoruji, tak zmizí v patře. ,, Co děláte u mého stolu?" ozve se mi za zády. ,, Nevšiml jsem si, že by jsi na měl svoje jméno..." pronese Adrián pohrdlivě a potom se strhne hotová mela. Muž, který poprvé promluvil jako velký šéf, teď zrudnul jako krocana a rozkázal svým kumpánům, aby nás odsud vyhodili. Je jich celkem deset. První horlivec zůstane zaraženě stát s hrotem Adriánova meče na krku. ,, Být tebou, tak nejsem tak hrrr..." řekne Unfrael a přejede rukou po topůrku své sekery. ,, Hele tohle není nutné, nevěděli jsem, že tenhle stůl někomu patří. Nemusíme hned bojovat!" zkusím to nějak uklidnit. nechci na nás poutat příliš pozornosti. ,, Drž hubu spratku!" řekne jeden u mě stojícího mužů a potom mě udeří pěstí do nosu. Spustí se mi krev. Naštvu se. Sáhnu po holi, která se zatím neškodně opírala o stůl a uchopím ji tak, aby mi perfektně seděla v ruce. Otočím s ní a potom muže prudce udeřím do tváře a zlomím mu nos. ,, Kdo je u tebe spratek!" pronesu a potom si utřu rukávem krev z obličeje. Ostatní si to nenechají líbit a vrhnou se na nás jako zběsilí. ,, Do háje!" zanadávám a potom se vrhnu do boje jako mi dva přátelé. Holí se oháním hbitě a žádná rána nepadne vedle. Jeden se na mě vrhne s mečem v ruce. V ladné otočce se vyhnu hrotu jeho meče a zezadu ho udeřím holí do zad, takovou silou, že mu přerazím páteř. Muž se se skučením poskládá na zem. Dalšího, který chtěl zezadu napadnout Adriána praštím holí přes ruce, takže pustí meč a začne si prohlížet své zkřivené a natékající prsty. Adrián a Unfrael si poradili s ostatními. Nakonec zůstane pouze šéf té bandy, který se do boje nepouštěl. Ten, když se na něj podíváme, začne zdrhat jako o život. ,, Není ti nic?" zeptá se mě Unfrael a ukáže na můj stále krvácející nos. ,, Ne, jsem v pohodě," usměju se křivě a chci se napít piva, které hostinský už předtím přinesl, ale odradí mě od toho pohled ostatních v hospodě. ,, Vypadněte z mého hostince!" zařve na nás hostinský zděšeně. ,, Proč? Jenom jsme se bránili!" podotkne Adrián a chce také sáhnout po pivě, ale hostinský mu to znemožní, protože mu korbel odsune z dosahu s větou: ,, Nechci tady nikoho, kdo si znepřátelí poskoky Jediného. Vypadněte

Adrián - 15. října 2008 13:47

Okraj lesa a města Stejně jako ostatní se zastavím na okraji lesa a ponořím se do nepříjemných myšlenek Jestli tu pravidelně přichází zprávy , budu mít závažný problém . Vzhledm k tomu ,jak toto místo vypadá o tom ,ale silně pochybuju . Takže doprovoddím Nickleho do toho hnízda. Jdu na dohled od NIckleho a orka . Je stejně ,jako na ostatních vidět ,že jsem cizinec a tak přidám do kroku a zahalím se do pláště . Ruku držím na jílci meče a nepřívětivě se rozhlížím po okolí . Na rozdíl od Nickleho se mi jen málo ,který prodavač pokusí něco vnutit .Většina z nich pozná nebezpečí ,když kolem nich jde . Do hostince vejdu první a jen s velkým přemáháním rovnou netasím meč .To jsme vlezli do pěkné bryndy ! Nenamáhám se příliš vybíráním místa ,neb každé někomu patří ,nebo v dohledné době bude . Meč položím na stůl ,abych upozornil místní ,že se nemíním prát ,ale rovnou bít. Když na mne muž zkusí ten známí tryk : tohle je můj stůl , opřu jednu nohu o stůl a připravím se vrhnout ho na chytráka "Promiň , ale nevšiml jsem si ,že by byl podepsanej . Chci se napít ,tak zmiz než se naštvu !" V okamžiku ,kdy se na nás jeho společníci vrhnou vstanu a nastavím meč do cesty jednomu z nich. když jeden z jeho společníků udeří NIckleho do oblyčeje ,následuji jeho příkladu a ranou jílcem ho pošlu k zemi . Pouliční rváči pro mne a nepředstavují hrozbu .Udělám úkrok stranou z útok druhého a chytnu mu meč. Udělám otočku a udeřím muže loktem do obličeje . Druhým úderem jílce proti kloubům na ruce ho odzbrojím a spětným bodnutím se zbavím třetího ,který si myslí ,že oněm nevím . Vytáhnu skrvavený meč s těla třetího a prudkou otočnkou vrhnu nůž na muže blížícího se k NIcklemu zezadu .Zaroveň si všimnu ,že třetího útočníka těsně před mím útokem odzbrojil Nickle Jeho smůla ! Boj najednou zkončil,tak rychle ,jak začal a jejich boss se dává na útěk vrhám poněm další ze svých dýk . b>"Příteli ,jestli mne nechceš zkutčně naštvat , tak mi okamžitě natoč pivo! " říkám hostinskému a zabodávám dýku do výčepního pultu . Dýku jsem vytáhl z jedné mrtvoli a krev teď stéká na pult. Jo a na co tu chceš tolik postav když si tu hraheš sam/a .

Mawikkan - 15. října 2008 16:58

Kývla jsem Nicklovi na jeho otázku, ale nic jsem neřekla. Cítila jsem se hrozně provinile. Jenže, přeci jim to nemůžu říct... Podívala jsem se na malou dračici a usmála se. Pohled na ni mi zvedl náladu z bodu nula alespoň na tři. "Tak co mrňousku, půjdeme na lov?" Zeptala jsem se jí a podrbala její červenou bradičku. Její nedočkavé poskakování mě přesvědčilo o odpovědi "ano". Vytáhla jsem vrhací dýku z boty. Při pohledu na ni, jsem si vzpoměla na terč, který jsem si udělala ve vězení. Nikdy jsem neminula střed. "Kdybys něco cítila, tak mi dej vědět..." Mrknu na Ayshelu a potichu našlapuji mezi stromy. Musím se usmát, když spatřím, jak se taky snaží našlapovat tiše. Sem tam škobrtne, ale nadšení jí rozhodně nechybí. Nemusely jsme hledat dlouho. Za velkým smrkem jsem spatřila pohyb. Srna. Přiložila jsem prst k ústům a naznačila Ayshe, aby se nehýbala. Chytila jsem se za větev stromu a vyhoupla se na ni. Pak na další a další. Přeskočila jsem z jednoho stromu na druhý. Když jsem byla nad ní, hodila jsem dýkou, která se zabodla srnce do krku a ta padla okamžitě k zemi. Zhoupla jsem se dolů a seskočila. "Srny neutečou, když slyší zvuk shora. Přisuzují ho ptákům nebo veverkám..." Připravila jsem zvíře k jídlu a dráček mě přitom pozorně sledoval. Když bylo maso připravené, rozdělala jsem oheň a hodila do něj pár listů bylinek, které tu naštěstí rostly. Zprůhlední kouř, abychom nebyly nápadné. Za chvíli už jsme si pochutnávaly na mase. Chvíli jsem nemusela přemýšlet, ale teď s plným břichem a příjemně unavená, jsem zase začínala myslet na ostatní. Pergameny s mou kresbou byly v Alabadonu snad všude, ale jestli i tady, to jsem nevěděla, ale upřímně jsem doufala, že ne. Kdyby je viděli mí přátelé, byl by to můj konec. Aysha se stočila ke mě. Hezky hřála a já s hlavou plnou starostí a rukou okolo dráčka usnula.

Unfrael - 15. října 2008 22:36

Pár pouličních lapků... napadne mě když do nás začnou cosi valit. Když začne boj, ani nevytahuju sekyru abych nenadělal zbytečně bordel, údy rozšmelcované po podlaze by téhle knajpě moc nepomohly... Každopádně ze začátku pár ran mých pěstí a posléze i pár ran nohou od našeho stolu udělalo svý. Řeknu ti dvě věci hostinskej... za prvé, jestli tihle slouží Jedninýmu tak je celkem chudák a za druhé... DEJ SEM TO PIVO NEŽ SE NAŠTVU! zařvu na něj nakonec. Takže tady bude zase nuda, jako obyčejně... napadne mě a těžce dosednu. Zároveň se vyzývavě dívám na hostinského, jestli mi to pivo dá, nebo ne.

Nickle - 16. října 2008 20:06

Hostinec Unfrel hostinského pěkně seřval. Měl jsem pocit, že si hostinský po výstupu Unfraela a Adriána nadělal do kalhot. Všichni v hostinci se na nás dívali dost nevraživě, ale nic si nedovolili. Hostinský nakonec pivo donesl, dokonce ho načepoval přímo před námi, aby jsme viděli, že do něj nic nepřidal. To mě dost potěšilo, alespoň nebudu muset zkoušet jestli je a nebo není otrávené. Chtěl jsem zaplatit, ale hostinský to pouze odmávl rukou a raději zmizel někde vzadu. za nedlouho se kolem našeho stolu začali rojit jako včely, které cítí med, lehké holky. Tančily kolem nás a předváděly svá polonahá těla. Každé jsem se podíval do tváře, ale žádná mě nezaujala. Neměl jsem v plánu s žádnou jít, pouze jsem hledal dívku, kterou jsem zahlédl na schodech. Potom jsem jí uviděl, jak šla ladným krokem kolem našeho stolu a mířila nahoru do patra. Její pohyby jako by říkali pojď za mnou a já šel. Zvedl jsem se od stolu a nechal Unfraela a Adriána, ať se kochají krásnými slečnami. Šel jsem za blondýnkou do patra a pak do pokoje, kde mě již čekala. Seděla na posteli a dlouhá sukně s rozparky zvýrazňovala délku jejich nohou. ,, Jen pojď blíž krásný cizinče..." našpulí své rudé rty. Dojdu k ní a ona mě stáhne na postel. Položí mě na záda a obkročmo si na mě sedne. Zastaví se mi dech, když ucítím její vůni. Potom se její hedvábné rty dotknou těch mých. Potom její rty sjedou k mému uchu a ona zašeptá: ,, Vím, kdo jsi..." V té chvíli zcela vystřízlivím. Prudce se posadím a podívám se jí do očí.

Unfrael - 17. října 2008 20:24

No, na lidský holky zrovna moc nejsem, ale potřebuju vypadat zaměstnaně, takže dělám že si jich všímám. Místo nich sleduju dění v hostinci. Ten náš problém s lapkama musel zase utrhnout lavinu dalších událostí.... napadne mě mrzutě a zároveň si uvědomuju, že možná už teď se k nám ti rváči vrací i s posilama. Nenápadně pokukuju po našem nejdůležitějším členovi a najednou vidím, že jde do patra. Blbec, kdyby nás obklíčili, jak asi bude z toho patra zdrhat... naštvu se. Odeženu mávnutím tlapy děvky a jdu za Nicklem. S mírně provinilým pocit, že si chudák ani nemůže "vrznout" aby ho někdo nevyrušil vezmu za kliku a uvidím je v pozici která je popsána níže. Nerad vyrušuju, ale moc se mi nelíbí že chodíš sám a taky že sme tu jak v pasti. Nejradši bych odtud vypadl. A pivo maj taky pěkně hnusný...

Nickle - 17. října 2008 20:58

Pokoj v hostinci ,, O co ti jde?" zeptám se jí přímo, ale než stačí odpovědět, tak do pokoje vejde Unfrael s tím, že sice nechce vyrušovat, ale že se mu nelíbí, že někam chodím sám. Taky se mi to přestává líbit. Vždycky, když jdu někam sám, tak se něco špatného semele. Dívka se dívala střídavě na mě a na Unfraela jako by přemýšlela, co má teď udělat. Myslel jsem, že patří zase k těm, kteří chtějí mou a Ayshalinu smrt, ale ona ze mě sesedla a řekla: ,, Škoda, zdá se, že z toho dneska nic nebude, krasavče..." prohodí směrem ke mě a potom odejde z pokoje jako by se nic nestalo. Chvíli za ní hledím, ale potom se vzpamatuju a řeknu Unfraelovy, že má pravdu a že by bylo lepší odsud vypadnout. Sejdeme společně dolů. kde stále sedí Adrián. ,, Půjdeme?" zeptám se ho.

Adrián - 18. října 2008 10:35

Hostinec Rozhlédnu se po děvčatech pohled ,jenž odráží smrt je moje odpovědí na rej kolem stolu . Meč stále odkrve se nějakou náhodou ocitl na stole a krev jenž ještě nestihla zaschnou a teď barví stůl . "Nepřiji si být rušen ! Přišel jsem se sem napít a už jednou jsem byl rušen. Jejich krev skrápí podlahu . Chceli se k nim někdo připojit může !" prohlásím a přejedu ledovým pohledem hostinec . S mírným zaujetím sledui své dva společníky vystupovat do patra . Když se po chvíli vrátí stále ještě popíjím první pivo a sleduji hostinec. "Proč né ?" odpovím a zvednu se na nohy .Otřu krev z čepele a schovám meč a jako první výjdu z hospody. " Mohl jsi mu nechat nějakou dobu . Náš noví šéfík je zdá se unaven a touží po splečnosti . Sicce je faktem ,že jsme tam byli jako v pasti , ale na druhou stranu by jsme se v ní lépe bránili případnému útoku ." říkám když procházím dveřmi Unfraelovy. Venku se rozhlédnu očekávající nepřátele .

Nickle - 20. října 2008 17:25

Hostinec, před hostincem, plakáty na stěně Slyšel jsem poznámku, kterou pronesl Adrián směrem k Unfraelovy, když vycházel z hostince. Nevím proč, ale naštvalo mě to a hned jsem se ohradil: ,, Hele já společnost nepotřebuju! Ani nevím proč jsem tam za ní šel. Jako by mě něčím okouzlila, takže...!" nedokončím, protože si všimnu několika plakátů na stěně hostince. Zaujali mě protože jsem měl dojem, že na nich vidím známou tvář. Došel jsem až k nim a začal si je prohlížet. První dvě tváře mě ničím nezaujaly, byli to nejspíš nějací lapci, ale na třetím plakátu jsem spatřil známou tvář. V první chvíli se mi zdálo, že musím mít halucinace, ale ve chvíli, kdy se mi za zády objevil Unfrael a pronesl: ,, Vždyť je to Mawikkan...", tak jsem se konečně vzpamatoval a pořádně si přečetl, co na plakátu stojí. Hledána pro vraždu! ty tři slova mi rezonují myslí jako zvuk, který vydává gong. Hned v zápětí mi něco dojde. ,, Proboha Aysha!" vydechnu a rozběhnu se rychle k lesu, kde jsem nechal Ayshu ve společnosti Mawikkan. Vběhnu do lesa a spatřím Ayshu, jak se na mě překvapeně dívá, stejně jako Mawikkan, která se ptá, co se stalo.

Unfrael - 20. října 2008 18:44

Podívám se na Adriana a pokrčím rameny. Pak se rozběhnu za Nicklem do lesa. Hele, klídek, tys nikdy nikoho nezabi? Asi měla důvod, ne? Naopak mě napadá zajímavej způsob jak si trošku přivydělat... Zkouším uklidnit Nickla, případně mu i trochu bráním v nějakých nerozvážnostech. Vždyť měla mawikkan tolik příležitostí aby nás zabila, nemusela nám pomáhat... snažím se ho chlácholit. Tou zmínkou o přivýdělku samozřejmě nemám na mysli že bysme maw prodali, ale spíš jen naoko prodali, vzali si odměnu a pak zmlátili stráže a zase si maw vzali...

Mawikkan - 20. října 2008 21:56

Probudil mě hlasitý dusot. Vstala jsem ze země a poslouchala kroky. Podle zvuku to byly tři osoby. Jedna dost těžká. Museli to být naši. Ale proč ten spěch. Nickle doběhl k nám s vytřeštěným výrazem v obličeji. To už byla vzhůru i Aysha. A v tu chvíli mi to došlo. Díval se na ní starostlivě a střídavě střihal pohledem ke mě. Ví to. Tak fajn, tady moje pomoc nejspíš končí...Můžu se pakovat a zase jen tak bezcílně utíkat a sem tak zabít nějakou havěť, ovšem sama. Zvedla jsem se a nečekala, než něco řeknou nebo udělají. Vzala jsem vak s věcmi a hůl a ušklíbla se. "Tak jo, už mizim..." Ve tváři jsem nedala nic znát. Byla jsem jako ta stará "Tajemná". Věděla jsem, že se můžu rozloučit se vším, co jsem měla dosud. Pohlédla jsem na dráčka, který zjevně nic nechápal a usmála se. Čekala jsem jestli zaútočí. Nevěděla jsem jestli bych s nimi dokázala bojovat...asi bych neměla to srdce. Otočila jsem se k odchodu.

Nickle - 21. října 2008 00:00

V lese Unfraelova slova přeslechnu jako ševelní větru a dál běžím do lesa. Uklidnil jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem spatřil Ayshu v pořádku, ta se mě v mysli ptala, co se stalo? Nebyl jsem schopen ji odpovědět. Hlavou mi létali myšlenky jako splašení ptáci. Hleděl jsem na Mawikkan, která se začala balit a chtěla odejít. Vzápětí mi dojde, že jsem se choval jako blázen. ,, Počkej! Nechoď pryč!" řeknu jí, když si všimnu, jak se dívá na Ayshu. V tom pohledu bylo něco, co mě přesvědčilo o tom, že ona by Ayshe nikdy neublížila. Vzpoměl jsem si, jak mi na pláži pomohla, když mě chtěl Adrián nevědomky zabít a potom, když jsem byl posedlí a taky na to, jak jsem si s ní povídal, jak jsem jí dal plášť a jiné věci, které se za ty poslední čtyři dny událi. Nechtěl jsem, aby odešla. ,, Nechoď prosím! Nemyslel jsem to tak. Jenom chci, aby jsi mi řekla pravdu. Pokud to uděláš, tak není důvod, aby jsi odsud odcházela. Vím, že potom, co jsem viděl ten plakát s tvou fokou, bych ti možná věřit neměl, ale já ti věřím!"

Mawikkan - 21. října 2008 00:44

Zastavila jsem se a pak se otočila. Moje starost v očích ještě víc narostla. Tak jo Mawikkan, tohle bude poprvé... Nepřestávala jsem se po nich dívat. Pak jsem se zahleděla Nicklovi do očí. "Pocházím z velmi důležité rodiny, z města daleko od tohoto. Když mi bylo pět let, muž jménem Neress se rozhodl, že se dostane na otcovu pozici. Jediný způsob, jak to udělat, byl zbavit se celé naší rodiny...Jednoho večera přišel k nám s bandou svých kumpánů. Svázali moje rodiče a vytáhli mě z podpostele. Pamatuji si matčin nářek i otcovi nadávky. Plakala jsem, ale byla jsem malá a bezmocná. Dali mi do ruky otcův nůž a Neress mi sevřel ruku tou svou. Vedl nůž mojí rukou od otcova srdce k matčinému. Zabil mi rodiče vlastní rukou a pak mě nechal zavřít za vyvraždění rodiny. Pětileté dítě. Dodnes nepochopím, jak to dokázal vysvětlit...Své šesté narozeniny jsem oslavila ve vězení. A dva dny po nich se dostala ven. Schovala jsem se do koše se špinavým prádlem, který vyváželi na praní k jezeru. Když prádlo vyklopili do vody, vklouzla jsem pod hladinu a plavala tak daleko, kam až mi dech stačil. O rok později jsem ho zabila. Seděl na otcově místě mezi hlavouny království. Zůstal tam poslední. Pro dítě nebylo těžké tam proklouznout. A už od mala jsem si hrála se zbraněmi. Panenky mi nic neříkaly. Našla jsem si je všechny, co tam tu noc byli...Všem bylo jasné, že jsem to byla já. Mysleli, že jsem malá psychopatka, co zabila své rodiče a pomstila se jijím soudcům." Odmlčela jsem se a na tváři se mi leskly slzy.

Ayshella, dráče - 21. října 2008 07:06

Les Překvapení v mých očích se nezračí. Celou dobu jsem mladíčka v myšlenkách sledovala, navíc, to o Mawikkan vím. Jsem přece drak. Stvoření s myslí obsahující vědomosti věků. Pranikdo netuší, co všechno o dracích zůstává utajeno. Když tam Nickle přiběhne, zastavím jej zavrčením. Když Mawikkan mluví, lehce se jí hlavičkou otírám o nohy. Víš začnu mluvit dříve, než Nickle odpoví. Zřízení v této zemi je velice podivné. Podívej se na nás dva. Jsme snad zlí? Vím jistě, že se městy táhnou i informace o nás s odměnou. Vycítím zlo a v Mawikkan se jej pramálo skrývá. Cítim pouze zlobu nahromaděnou léty skrývání a ohromnou bolest z křivdy. Obvinění malého dítěte z vraždy rodičů. Co může být bolestivějšího? Brzy bude hned vedle podobizny Mawikkan i podobizna tvá, hned, jak tě někdo potká a pozná kdo jsi. Což mi řpipomíná kapitolu z hostince. Vyčítavě se na něj podívám. Není za potřebí, strachovat se o mne, maličká nebudu na vždy, budčeš to pak ty, ten kterého budu chránit já.

Adrián - 21. října 2008 13:03

Okraj města a les Když se na mne Nickle oboří zvednu ruce v obraném gestu " No jistě , já to nemyslel zle ." Chci pokračovat ,když si všimnu ,jak můj společník zírá na plakát . Jen letmo přejedu pohledem plakát a jen zavrtím hlavou Kdo v této zemi nezabil ? Na druhou stranu ,když už jí hledá dnešní zřízení , tak je to už jistý signál . Rychlím krokem vyrážím za svými společníky . " Víš můj velký příteli mohl by jsi zjistit ,že je zásadní problém vybrat si tu odměnu ! Na tebe se lidé vrhnou od pohledu . Nickleho hledá každá temná bitost od pólu k pólu . Já se zase nastrážnici ukázat nemíním ze stejných důvodů ,jako Mawikkan . Nemyslím si ,že je ne mne vypsaná odměna ,ale nemíním to zjišŤovat !" přecházím do klusu ,abych svým společníkům ztačil . Nezpěchám příliš na to ,abych si všímal jestli nás někdo sleduje. Běžící zkupina lidí přiláká pozornost , zvláště pak pokut je v té zkupině ork . V lese nás NIckle neomilně vede k dráčeti .Zůstanu v povzdálí s rukou na jílci meče a ledovím úsměvem na obličeji ,který tvoří ledovou masku . Naslouchám vyprávění ,ale nepřestávám sledovat okolí a očekávat nechtnou návštěvu . " No a kvůli tomu hodláš odejít ? Když pominu detajl ,že to nebude možné , protože toho o dráčeti a o nás ostatních víš dost ,aby naše příští kroky vedli na hřbitov. Ikdyby jsi byla zkutečně vrah je to už dávno a každý byl tam na lodi někdo jiný . Dnes už jsi našla stejné vyvrheli ,jako jsi sama . Všichni jsme jiní . Nikdo z nás není obyčejný obyvatel smířený z osudem. Všichni jsme připaveni o svůj život a osud bojovat ." mé oči se zavrtávají do Mawikkany ,jako dýky a pohled plane přesvědčením " Nikdo z nás není z pohledu člověka svatý . Ani náš přítel Nickle má dráče to jehorší přečin ,než jehož jsi se dopustila ty nebo já !" prohlásím a zmizím ve stínech ,neb zbytek příběhu znám nápadně totiž připomíná můj .

Nickle - 23. října 2008 21:30

V lese Pozorně jsem poslouchal Mawikkan a potom Ayshu. Ani mě nepřekvapilo, že se jí ostatní zastali. Také jsem chápal jaké to je být pronásledovaný za to, co jsi v podstatě nespáchal vědomky. Adrian měl pravdu, nikdo z nás nemá čistý štít a to ani takový jako jsem já. Takový, kteří nic neudělali, ale v téhle zemi jsou psanci. Trochu jsem se zastyděl za to, že jsem se o Ayshu bál a že mě napadlo, že by jí byla schopna Maw ublížit. Vždyť mě i Ayshu chránila od začátku a potom jsem zčervenal podruhé, když mi Aysha připoměla příhodu z hospody. ,, Zůstaň tady! Prosím. Potřebuji tvou pomoc. Chci, aby jsi tady zůstala!" řeknu a potom sklopím zrak. Uvědomím si, ž jsem již unavený z toho, že mě stále někdo pronásleduje a z toho, že enmůžu nikomu pořádně věřit. Teprve teď mi došlo, že jsem snad konečně našel několik lidí, kterým věřit můžu. Snad se mi z jejich pomocí podaří Jediného porazit. Rozhodnu se jim říct o dívce v hospodě. ,, Asi bycxh vám měl něco říct! V hospodě jsem byl v pokoji s dívkou, která mi řekla, že ví kdo jsem, ale nevím, proč mi to říkala, ani jestli patří k těm hodným či zlím. Nevím, jestli by bylo dobré tady zůstat, ale je fakt, že potřebujeme nakoupit zásoby. zanedlouho budeme muset přejít velice dlouhou cestu přes pouť a pochybuju, že nám naše zásoby vydrží!"

Mawikkan - 23. října 2008 21:45

Přemýšlela jsem o Adrianových slovech. Ve většině měl nejspíš pravdu. A tak moc prosebná odpověď Nickla mě až překvapila. Hrozně se mi ulevilo, když mí přátelé zareagovali takto. Nečekala jsem to. Vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že mě zavrhnou? Že mi neuvěří? Shlédla jsem dolů na Ayshu, která se mi třela hlavičkou o nohu. Dřepla jsem si a začala jí drbat pod bradičkou. Když nám Nickle řekl, co se stalo v hostinci, zamračila jsem se. "Víš, já myslím, že kdyby ti chtěla ublížit nebo patřila k druhé straně...asi by to udělala nebo by se na tebe vrhlo několik přívrženců Jediného hned po tom, co jsi do toho pokoje vešel...Měl by ses tam vrátit, ale už nikam nechoď sám.To od tebe bylo hloupé, mohlo se ti něco stát."

Adrián - 23. října 2008 22:04

les Stojím na okraji mýtiny a rozhlížím se po oklí .Říká ,že nás čeká dlouhá pouť ? Tak se na ni připravme !"Mawikkan má pravdu . Bylo od tebe hloupé !! Vždyť jsme museli zalít spodní část hospody ,aby nás pohůnci jediného nechali napít a ty si jdeš nahoru z neznámou ženskou ,co tě očrovala . Můžeme být vděčný ,že to nebyla upírka,nebo nedej bože spektra . To by jsme tě právě seškrávavali ze zdi ! Na druhou stranu bych se tam vrátil ,ale hned ! noc ,tady bude podstatně nebezpečnější než uprostřed temného lesa! Vsaďte se ,že tu je alespoň jeden z vyšších nemrtvích . Dráče už může klidně vzít sebou . Už tam stejně budem nejspíš očekávání . Vůdce těch lapků nám unikl , což se o tuctu jeho mužů říc nedá ." pronesu zamyšleně a halím se do pláště a jdu pomalu k města. " Druhá mmožnost je ,že ji přivedu sem ,ale stále tu bude hrozit nebezpečí ze strany nočních dravců . Já se každopádně jdu vyspat do tepla ikdybych si teplou postel měl vybojovat !" prohlásím a pod pláštěm tasím mečem a jdu zpět do hospody . Nedaleko vchodu se zastavím a nějakou dobu ho pozoruju , pak obejdu barák ,jestli má zadní východ. Až pak vejdu do hostince .Sednu si ke stolu rozhlédnu se po přítomných . Mile se us,ěju na hospodského a naznačím ,že chci pivo a hned . Pozorně sleduji ,jak ho ntáčí a pak věnuji pozornost osazenstvu hospody hledám tu holku s níž se bavil Nickle ."No, při nejhorším se už neprobudím . Nemám důvod se bát ." říkám si a pomalu upíjím ze džbánku.

Unfrael - 24. října 2008 17:43

Celé dění v lese jen tiše a nezúčastněně pozoruju. Do tohohle se nebudu motat, myslim že by Nickle maw nezahnal, ale kdyby náhodou jo, tak bych něco řekl. Naštěstí nic řikat nemusim. Pak se ozve adrian... No, tak jestli si chceš tu postel vybojovat, tak myslim, že se stejně moc nevyspíš... odpovím mu pobaveně. Ten chlapík se mi vážně zamlouvá... má podobnej postoj jako já... napadně mě mimoděk. Pak jdu s ním do hostince. Zatímco on ještě oblhíží situaci, já du přímo do lokálu. Věřím mu, že to udělá dostatečně dobře, abysme byli všichni v bezpečí. Pak už jen sedim a usrkávám pivo...

Nickle - 25. října 2008 01:06

V lese, opět město Opět jsem dostal seřvané skoro od všech těch, co byli v tuhle chvíli se mnou. Jediný, kdo se nevyjádřil byl Unfrael, za což jsem mu byl vděčný. Popravdě už mě přestávalo bavit, že mě považují za naprosto nemožného a slabého. Pořád si mysleli, že mě musí chránit, ale to nebyla pravda. Dokázal bych si poradit i s upírkou. Dost mě to mrzelo, ale nikomu jsem nic neřekl. Jediný, kdo vnímal, co cítím byla Aysha a nejspíš něco cítila i Maw, ale bylo mi to jedno. Unfrael se spolu s Adrianem vydali zpět do města a já je tiše následoval. Nic jsem neříkal, jen jsem se tiše rozhlížel. Cítil jsem se nesvůj a zase sám. Cožpak si každý vážně mylsí, že potřebuju chůvu? Dělám chyby jako každý, ale nejsem žádné mimino, aby o mě museli pečovat! Tiše je následuju, ale než stihnu dojít do hostince, tak mě někdo zezadu chytí pod krkem a potom mi k ústům přiloží smrdutý hadr, který je něčím napuštěný, protože ve chvíli, kdy se poprvé nadechnu toho pachu, tak se mi začne točit hlava. Za nedlouho se mi začerní před očima. Když se zase vzbudím, zjistím, že jsem v nějaké dřevěné místnosti bez okem a když zaostřím na postavy kolem sebe, spatřím dívku, která mě vylákala do patra. ,,Promiň, že jsem tě sem odvedla tak nepěkným způsobem, ale musela jsem se nějak ujistit, že půjdeš s námi!" řekne tiše a na tváři se jí objeví lehký úsměv. A pak, že si o mě stále někdo mylsí, že jsem neschopa, když mi pořád nikdo nedá pokoj! napadne mě ironicky. ,, O co ti jde?" zeptám se podruhé, protože stejnou otázku jsem jí již jednou položil, ale ona na ní neodpověděla. ,, Nemusíš se nás bát. Říkame si Společenstvo Slunce a patříme k odboji proti Jedinému. Pomůžeme ti!" řekne naléhavě. ,, Vážně? Pomoci mi? Tak proč jsem svázaný a kdo je to my? Kolik vás je?" zeptám se a zaškubu pouty na svých zápěstích, která se mi bolestně zaříznou do kůže. ,, Vlastně jsem to já a můj bratr!" řekne holou skutečnost a mě v tu chvíli příjde, jak moc jsou lidé v tomhle světě zoufalí, když do boje, kde by měli bojovat dospělí, posílají najivní děti. Než jsem stihl cokoliv říct, tak se rozrazili dveře a v nich stál Unfrael, za ním byla Maw, Adrián a u Unfraelových nohou byla Aysha. Dívka se nejdřív zatvářila zděšeně a potom, když uviděla Aysju, tak padla na kolena a začala plakat. ,, Nikdy jsem neviděla živého draka. Jen jsem o nich četla! Věděla jsem, že ho budeš mít, ale stejně je to jiné než jsem čekala, že to bude! Je to tak nádherný pocit vidět to dokonalé zvíře na vlastní oči!" V hlavě uslyším Ayshin protest, že ona není žádné zvíře.

Ayshella, dráče - 25. října 2008 14:46

Město V náručí mne nyní nese Mawikkan, Nickle je uražený a stěžuje si na všechno okolo. Jen ho jemně upozorním, že pokud toho nenechá, kousnu ho do zadnice. To, na co si on stěžuje je pouze výraz lásky, jak přátelské tak čistě osudové z mé strany. Celou dobu jsem slyšela jeho nepěkné myšlenky, nářky a obviňování všeho a všech okolo až to najednou umlkne. Poslední, co jsem vnímala byloí něco neidentifikovatelného. V nozdrách jsem však hmatatelně cítila nějaký pach. Začnu pronikavě pískat a donutím všechny zastavit. Jsem schované v hadrech. Vystrčím hlavičku a rozhlížím se kolem, nikdo tam není ani Nickle ne. Křídlem se vzepřu Mawikkan a spadnu na zem, jen se otřepu a vydám se nějakým směrem pryč. Trvá to dlouho, ale dovede mne tam pach uspávadla. V mysli brblám, přijdu si jak pes. Jak nějaký ovčák který hloídá stáda svého pána. Pak se můžeš divit, že tě každý ochraňuje. Uraženě se dívám na Nickleho, který mne pro svou uraženost zavrhl a nevnímal mě. Dívám se na dívku která padla na kolena a začala brečet. Bože, vy lidé jste neuvěřitelně divní. Jeden se při pohledu na mne zabije, druhá brečí. Nickle, řekni jí ať nebrečí.. Začnu se různě natáčet, a tvářit se majestátně, chci aby dívka přestala plakat a měla radost. Když mne však nazve zvířetem, urazím se. Kdo si myslí že je? Nejsem zvíře.

Adrián - 25. října 2008 15:55

Město Když dráče začne pískat okamžitě se zastavím a přístoupím k Mawikkan s pozvednutým oboučím " Stalo se něco ? " ptám se rozhlížím se kolem sebe a pátrám po příčině rozrušení dráčete . Záhy mi dojde v čem je problém " Kde u všech ďasů zase je Nickle? " kladu řečnickou otázku a jdu za dráčetem "Tak za tohle někdo zaplatí ! " prohlásím více pro sebe než pro kohokoliv jiného . Schodím si plášť na rameno a následuji dráče s naštvaným výrazem a taseným mečem . Jen blázen by se postavil do cesty naštvanému žoldáku a, vyskomému orkovy a postavě v plášti s tím vědomím jdou rychlím kokem jen krok za dráčetem . Když dojdeme k zavřený dveřím pokynu svému orčímu příteli ,aby se o tu malou drobnoust postaral . Přece jen já neměřím přes dva metry a nejsem samí sval . Přez ty dveře bych se musel prosekat a to by a si chvíli trvalo ,ale čas je zeď nejdůležitější . Vstoupím za svým druhem . Chytím Nickleho a jedniným prudký švihme meče jej zbavím pout a odtáhnu dál od té divné ženštuny. "Tak si pohled na draka užij ,protože bude dost možná to poslední ,co uvidíš !" několika kroky jsem přistoupil k plačící dívce , chytnul jí za vlasy a zvedl hlavu ,aby měla obnažené hrdlo . " Máš nějakou umluvu pro své činny , nebo jsi jen nemohla mého přítele požádat ,aby si stebou promluvil ? " ptám se až podle příjemnosti mého hlasu dojde všem v okolí ,že jsem velmi rozloben . Dávám si velký pozor ,aby za mími zády stáli jen družníci a né temná zeď .

Unfrael - 25. října 2008 16:11

Když zjistím že Nickle má už zase problémy jen protočím oči... Beze slova jdu za adrianem až k oněm dveřím. Po tom, co na ně ukáže se jen šalamounsky usměju a zvednu tři prsty. Pak naznačím dva, jedna, - TEĎ. Prudce vyhodím dveře nahoru tak, aby vylétly z pantů - kdyby za nimi někdo stál, musí se teď nutně válet na podlaze. Mezitím adrian proklouzne do místnosti - je to logický, musíme jednat rychle, a zatímco já teprv chytám sekyru, on už může něco udělat. Vzápětí skočím do místnosti taky, a čumim na plačící holku. Že bych ji tak vyděsil já? zeptám se pobaveně maw, která stojí vedle mě. ANi nečekám odpověď, ale to už holka něco blábolí o tom jak četla o dracích. To je pěkný, že jsi o nich četla, jenže vzhledem k tomu, jak se chováš - tím myslím unášení našeho kamaráda a taky tím, že víš o drakovi, seš pro nás celkem problém. Nejspíš tě budeme muset zabít. Nějaký poslední slova? prohlásím suše a se sekyrou chytnutou obouruč udělám krok směrem k holce. Samozřejmě, že bych ju nezabil, jen ji chci vyděsit aby radši vyklopila všechno co ví. Bohužel asi vypadám dost realisticky, nedivil bych se kdyby mi něco řekli moji druhové.

Mawikkan - 26. října 2008 18:20

"Tak to by snad stačilo nemyslíte?!" Rozkřiknu se, z dívky je cítit obrovská panika a nesouhlas. Chytím Adrianovu ruku, kterou ji drží za vlasy a pohlédnu mu zpříma do očí. Neochotně ji pustí a dívka se mi svalí do náruče. Už nepláče radostí, ale strachem a bolestí. Sjedu Unfraela s Adriánem ošklivým pohledem. "Vy chlapi jste vážně šílení! Do všeho se vrháte holíma nohama...Vždyť chudák pomalu nedýchá. Zkuste nejdřív nechat lidi mluvit!" Zakroutím hlavou a pak pohlédnu na Nickla. "Už chápeš proč o tebe máme strach? Nemyslím, že jsi neschopný, jen jsi příliš na ráně a žádaný. Znám ten pocit." Vyčítavě si ho prohlédnu a doufám, že chápe, že to nemusela být jen dívka s hadrem namočeným do uspávací látky. "Tak a ty nám teď v klidu pověz, proč jsi ho sem zatáhla, kdo jsi a co od něj potřebuješ." Otočím se zpět na dívku, která už je trochu klidnější. Když začne koktavě mluvit, pozorně ji posĺouchám a ruku jí stále držím na zádech.

Adrián - 28. října 2008 19:22

Místnost v domě Mírnou úklonou a pustím dívku ,ale s taseným mečem se opřu vedle dveří a začnu si prohlížet místo ,kde jsme se ocitli ." No chápu ,že se ti nelíbí moje metody ,ale ta dívka ukázala ,že se řídí zákony tohohle světa . Proč se nimi nemám řídit i já ? Ta dívka představuje hrozbu ! Musí být eliminována !"chvíli se zamyslím " Omlouvám se musí být eliminována až poté ,co řekne kde jsou její společníci !" O Nicklovy se neviadřuji vědom toho ,že takto mohou dostat každého .Oprava téměř každého ! Na orka by jsi potřeboval otrávené kopí ,aby si tě vůbec všiml."Ano , v klidu řekni ,co chceme slyšet a mi ti neublížíme víc než bude nutné . A mluv rychle šance na naše odhalení roste každou vteřinou ! Nerad bych tu nechal víc mrtvol než bude nezbytně nutné . Nejsem dobrák ani jsem to nikdy netvrdil ." s tím začnu prohledávat místnost s vědomím ,že každou chvíli sem mohou vtrhnout společníci dívky ,nebo služebníci nepřítele, tak hledám zadní východ.

Nickle - 29. října 2008 19:11

Pokoj v domě Adrián se protáhl kolem Unfraela, přitáhl mě k sobě a potom mě zbavil pout. Aysha mě prosila ať dívce řeknu, aby přestala brečet, ale neměl jsem šanci to udělat. Adrián popadl dívku za vlasy a začal jí spovídat a společně s Unfarelem začal dívce vyhrožovat smrtí. Ta je z toho tak vyděšená, že nedokaže ani mluvit. Těká pohledem z jednoho na druhého. Nakonec se jí zastane Maw a slušně jí řekne, ať vše objasní. Jde vidět, že se dívka trošku zklidnila. Začne opět mluvit o sobě, svém bratrovy a Společenství slunce, které spolu vytvořili. Spolu s vyprávěním se mění výraz ve tvářích nás všech. ,, Možná by jsme je mohli nechat jít! Nakoupíme potraviny a vyrazíme, neprozradí nás. Neví kam jdeme! Nemusíme ji a jejího bratra zabíjet!" řeknu unaveným hlasem, protože vím, že jsou kolem mě jen samé potíže. Jinak to ani nejde. Co jsem vlatně čekal, když jsem se sem s Ayshou vydal? Že to bude procházka růžovou zahradou? Nevím, ale asi jsem nečekal, že mě budou chtít zabít na každém rohu. Doufal jsem, že lidé se mi budou snažit pomoci a ne, že mě ještě udají.

Mawikkan - 30. října 2008 09:18

"Nechat je jít? Nickle nemůžeme je nechat jít! Jestli přisluhovači jediného zjistí, že nás viděli, umučí je k smrti a bude jim jedno, že nic nevědí. Budou je týrat, dokud je to nepřestane bavit. K tomu je chceš odsoudit?" Zakroutím hlavou a zvednu se na nohy. Nelíbí se mi rozhodnutí ani jednoho z mých přátel. Nehodlám je nechat zemřít. "Měli by jít s námi..." Odmlčím se a ještě než začnou něco namítat, znovu zavrtím hlavou. "Jestli jde o to, že bychom byli nápadní, pak je to celkem směšné. Aysha roste jako z vody, podívej, jak vypadá po pár dnech, za chvíli ji neschováš...Ani my nejsme bůhvíjak nenápadní. Unfrael na sebe strhne pozornost, chtě nechtě, naprosto všude. Mě hledá půlka země a Adrián není zrovna typ přehlídnutelného člověka." Sleduji jak ostatní uvažují nad mými slovy. Kupodivu mě nikdo nepřerušuje a dívka napjatě poslouchá, jak rozhodneme o jejím osudu a osudu jejího bratra. "Přiznejme si, že za chvíli na to nebudeme stačit...Každá ruka se bude hodit! I malá pomoc...Válka začne brzy. A vy to víte!" Poslední slova jsem téměř zašeptala a pak jsem naléhavě pohlédla na Nickla. On musí rozhodnout.

Nickle - 30. října 2008 15:12

Pokoj v domě Maw navrhla zajimavou alternativu osudu těch dvou. Měla pravdu v tom, že by je mučili, i když by věděli, že nic neví. Představil jsem si, jak je mučí a oklepalo mě. Tohle jsem nemohl dopustit. Všiml jsem si, jak se na mě ostatní dívají. Zřejmě chtějí, abych rozhodl a já se bál, že rozhodnu špatně. Bylo to hrozné dilema. Na jednu stranu jsem nemohl mít jistotu, jestli nás nezradí, ale také jsem nemohl dopustit, aby se jim něco stalo, pokud nejsou zrádci. Therese, tak se totiž jmenovala ta dívka, vůbec nevypadala na to, že by byla nějaký zloduch. A pochyboval jsem, že její bratr, i když jsem ho ještě neviděl, bude taky nějaký zločinec. Spíš jsem se bál, že když je vezmeme sebou, budeme je muset neustále chránit. Že by mohli být přítěž, ale to jsem pro ostatní v podstatě i já. Nakonec se rozhodnu a rovnou svou volbu vyslovím nahlas: ,, Půjdou s námi!"

Tacker - 30. října 2008 20:35

Probudil mě nějaký lomoz dole v síni. V tuhle dobu většinou nespím, ale pár kamarádů mě vytáhlo na pár korbelů. Takhle to dopadne vždycky Traku a ty to víš! Seš to ale pitomec... Posadím se na posteli a chytím se za hlavu. Bezvadná opice. Vlezu do tmavě hnědých holínek a postavím se. Hlavou mi projede ostrá bolest a já si promnu spánky. Otočím se na okno, které odráží vypracovanou postavu středně velkého muže, oblečeného jen do hnědých kožených kalhot. Rozčepýřené, světlé vlasy mu trčí do všech stran. "Ty zase vypadáš, kámo..." Podotknu a natáhnu bílou košili a přes ni hnědou vestu. Pomalu a zdrceně se vydám po úzkých schodech dolů, drbajíc se přitom na zátylku. Oči mám ještě slepené a tak je plně otevřu až dole. Pohled na situaci v naší síni mě docela překvapí. Prohlédnu si zde přítomné. Od draka, přes orka a nepřátelsky se tvářícího muže, až k ženě, která stojí nad mou sestrou. Rozhodně se nepodobá žádné od nás z vesnice. Ty nebojují. Pak se podívám na mladíka, který si mě měří a přitom pořád těká pohledem k drakovi. Tak to bude on... Zavrtím hlavou a vyčítavě si prohlédnu svou sestru. "Jak ty to děláš, že pokaždé, když nejsem s tebou, se dostaneš do maléru?"

Nickle - 30. října 2008 21:06

Pokoj v domě Než stihl kdokoliv zareágovat, tak po schodech sešel mladík, který byl své sestře celkem podobný, i když některé rysy měli jiné. Díval se střídavě na každého z nás. Něčím mě zaujal. Několikát jsem podvědomě zkontroloval, kde je Aysha. Byl to zvyk, který se asi už neodnaučím. Potom se zeptal své setry, jak to dělá, že je pořád v nějakém průšvihu. Řekl to takovým stylem, že se mi chtělo smát. Zdálo se, že ji považuje za malou holku, ale potom, co jsem zažil v hostinci, bych ji za holku rozhodně nepovažoval. ,, Tackere... Já...." řekne poněkud nešťastně, ale potom jako by jí došlo, že s ní jedná jako s dítětem se na něj zamračí a její chvilková slabost zmizí někde v dáli. ,, Přestaň se mnou jednat jako s malou!" začertí se.

Tacker - 30. října 2008 21:38

"Pro mě budeš vždycky malá Terinko.." Zasměji se a prohlédnu si její nasupený výraz. Moc dobře vím, jak nesnáší, když jí tak říkám. A pak naoko zvážním. "Oou...Pardon. Uplně jsem zapoměl se přestavit tady pánům." Pohlédnu na ženu držící hůl a dodám. "...a dámě." Pak skloním hlavu na pozdrav a s úsměvem pronesu. "Tracker jméno mé...ochránce spravedlnosti a spasitel spanilých slečen." Therese mě sjede pohledem, který jasně dává najevo, abych nešaškoval. Bohužel to už je má osobnost. Pak se podívám znovu na svou sestru a zakroutím hlavou. Nasadím výraz napjetí a procedím skrze zuby. "Nevyprávěla jsi doufám o tom tvém Společenství Slunění nebo jak tomu říkáš?" Když naštvaně zavrčí. Tak zakývu hlavou, jakože rozumím a pak se obrátím pohled k návštěvě. "Rádi bychom vám pomohli proti Jedinému. Nejsem špatný bojovník a o sestru se postarám, nebude na obtíž." Po poslední větě začne Teri opět hudrovat, tak se znovu začnu smát.

Adrián - 31. října 2008 08:42

Pokoj v domě Naslouchám možnostem ,ale ani jedna se mi přilíš nelíbí . Pravdou ,kterou jsi uvědomuji ,ale je že já jsem nepodstatntej a poostradtelnej . NIckleho rozhodnutí tedy kometuji jen pokrčením ramen "Přivede nás všechny do průšvihu !" neodpustím si přesto. Když po schodech do místnosti vstoupí cizí muž , vydám se mu naproti . M0 oči značí ostražitost a meč mích rukách ,že vysvětlení by mělo přijít rychle. Když se muž prohlásí za bratra té dívky zakroutím hlavou "Odkud jsi kámo spadl ? Říkáš ,že jsi ochránce spravedlnosti . Kde pak máš v tom případě armádu ? Já bych o sobě nic takového netvrdil ,ale přesto bojuji proti jedinému stejně ,jako ty. prohlásím a otočím se k Nicklemu Dlužím ti omluvu ona nás do problému nepřivede .ukážu na dívku "On určitě ! Jednou se takhle představí v hospodě a změní jí v bojiště . Pravda nejsem asy zprávný člověk ,který by měl toto soudit . Při naší poslední návštěvě hospody ji ,pak museli vytírat od krve ,ale každý kdo mluví ,jako vykopávka ze starých do je pro nás nebezpečný !"

Therese - 31. října 2008 17:26

Pokoj v domě No to snad není pravda a on mi bude něco vykládat o dětském chování. Stačí, aby uviděl nějakou slečnu a hned neví, kdy přestat žvanit. ,, Jo mimochodem, není to žádné Společenství slunění, ale slunce a nevím, kdo to tady z nás dvou vymyslel, že?" Lehce se usměji na Adriána a pokusím se omluvit za únos... Hmmm ale pán je trošku netýkavka... ale co, má chyba se nedá jen tak přejít, tak jeho chování vůči mě chápu... A snad se změní jeho názor na to, že jsem jen průšvihářka. Ale aspoň, že se povodlo, co bylo v plánu...

Unfrael - 31. října 2008 19:10

No paráda, takže teď tu budeme mít dva rozhádaný sourozence?... Když mě to napadne zvednu přední ret. Mě je úplně fuk jak si řikáte, jen moc nevykecávejte venku jaké máte ušlechtilé zájmy a snažte se nevyvolávat problémy.... prohlásím svým hlubokým hlasem. Zajímalo by mě, jestli aspoň umí bojovat... když se na ně já vrhnu se sekyrou, tak při pokusu mě odrazit jim tak asi zlomim ruku... Chtělo by to aby je někdo trochu vyzkoušel, abysme věděli jak moc se na ně můžem spolíhat v boji... Vzápětí to řeknu i nahlas, bez zbytečný omáčky: Umíte aspoň jeden bojovat?

Mawikkan - 01. listopadu 2008 12:19

Když Nickle rozhodl, že je vezmeme s sebou, sešel dolu ze schodů nějaký muž. Vypadal, jako že ho dost bolí hlava. Vlasy mu trčely do všech stran a výraz v jeho obličeji nebyl nepřátelský, spíš trochu k smíchu. Když se začal hašteřit s Therese, došlo mi, že to je její bratr. Byli si i docela podobní. Nevěděla jsem proč, ale pokaždé, když se na mě podíval, chtělo se mi smát. Nic jsem neříkala, jen jsem poslouchala, jak si je Adrián s Unfraelem prověřují. "Umíte aspoň jeden bojovat?" Zeptal se najednou Unfrael. Bylo to dost na férovku. Obrátila jsem se s tázavým pohledem na muže, kterému jeho sestra říkala Tracker a spatřila jsem v jeho tváři dotčený výraz.

Tacker - 01. listopadu 2008 12:32

"No to počkej slečno. Já vymyslel, že se nebudeme podřizovat tomu kryplovi a postavíme se tomu. Takhle blbej název by mě ale nenapadl. Čiší z toho, že to vymyslela holka. Taky sme se mohli jmenovat.Lidičkové na měsíčku..." Dokončím to hraně pisklavým hlasem. raději nepokračuji, protože vím, že moje sestřička má poněkud výbušnou povahu a nechci přestřelit. Navíc ostatní už naše výměna názorů zřejmě docela nudí. Nakonec to rozsekne ork, který prohlásí, že je mu úplně jedno, jak si říkáme, ale abychom nikde nerozhlašovali, co děláme. Tak takhle chytrej jsem taky...Krucinál, proč si o mě všude myslej, že jsem totální magor? Nebude to mým jiskrným vystupováním? Totálně mě dorazila otázka, jestli aspoň jeden z nás umí bojovat. Co si asi ten obluďák myslí, že dělám po nocích? Čí to je asi tak práce, když ranní hlídka Jediného najde tu noční s křížkem po funuse? Já nejsem jenom notorickej alkoholik... "No dovol! Nakopal bych ti zadek líp, než by si to udělal sám..." Prohlásím dotčeně a zakroutím hlavou.

Nickle - 01. listopadu 2008 12:46

Pokoj v domě Začali se s Therese hašteřit. Působilo to prazvláštně. On vypadal jako nějaký šílený puberťák a ona rozmazlené dítě. Nevěděl jsem, co si mám o nich myslet, ale ve chvíli, kdy Tacker s klidem prohlásil, že by nakopal zadek Unfraelovy, tak jsem usoudil, že je skutečně šílený. Jen blázen by totiž vyzíval orka k boji v uzavřeném prostoru. Na volném prostranství možná, ale v bytě? Therese na něj taky vytřeštila oči a zašeptala něco v tom slyslu, že se asi zbláznil. Bylo to opravdu na pováženou. Zajímalo mě, jestli se nechá Unfrael vyprovokovat nebo to nechá být, ale podle toho, že chtěl předtím oba vyzkoušet, tak jsem pochyboval o tom, že to vzdá. Zvlášť, když ho Tacker před chvíli urazil.

Mawikkan - 01. listopadu 2008 13:17

Proboha ten chlap neni normální! Napadlo mě okamžitě po jeho slovech k orkovi. Skoro mi přišlo, jakoby to chtěl jen tak prohodit a až potom mu došlo, že to znamená výzvu. Soustředila jsem svůj šestý smysl na Trackera, abych zjistila jeho pocity. Necítila jsem z něj však ani špetku strachu. Vlastně z něj byla cítit spíš euforie, což mě totálně zarazilo. Takže jsem usoudila, že je buď hodně dobrý a nebo totálně šílený. Nedokázala jsem to a prostě jsem se rozesmála a zakroutila hlavou. Pohlédla jsem mu do očí a pronesla. "Ty asi nebudeš normální viď? Víš co jsi právě udělal?...Myslím, že sis podepsal rozsudek. On je opravdu tak silný, jak vypadá." Ukážu rukou směrem k Unfraelovi. K mému údivu Tracker jen pokrčí rameny a vyndá z bot dva ocelové bumerangy, které se zalesknou v matném osvětlení pokoje. Podívám se na Unfraela a snažím se vycítit jeho momentální emoce. Údiv, podráždnost, nerozhodnost. "Ježiši kluci, tohle je blbost. Jeden navíc se nám hodí, tak se přece nezabijete!"

Nickle - 01. listopadu 2008 14:01

Pokoj v domě Zdálo se, že nejsem jediný, kdo si o Tackerovy myslel, že je naprosto šílený. Maw mu to dokonce i řekla a vtom, že si podepsal rozsudek smrti jsem s ní taky musel souhlasit. Vypadal jako by se sfetoval nějakou hodně opojnou drogou a teď mu to trošku v hlavě přeskakuje. Dokonce vytáhl dva, ocelý se lesknoucí, bumerangy. Potom to Maw nevydržela a řekla, že nemá cenu se navzájem zabíjet, ať toho nechají. Plně jsem s ní souhlasil, protože tahle situace se začala vyvíjet poněkud nečekaně. A mě se to vůbec nelíbilo. Tohle zavánělo pěkným prušvihem. Co budeme proboha dělat, jestli se navzájem zraní. Budeme za sebou táhnout zraněného a budeme riskovat, že nás spomalí? Kdyby byl někdo zraněný v boji proti služebníkům Jediného, ale pokud se zraní navzájem, tak se všema končím a půjdu zase sám. rozhodnu se a sleduju, co bude následovat.

Unfrael - 01. listopadu 2008 19:29

Ve chvíli kdy mi řekne že by mi nakopal zadek mě pěkně naštve... Pak ale ale naštvání vystřídá údiv že asi opravdu hodlá bojovat. Jediný nad čím přeýšlím je: pěsti nebo sekyra? Chvilu su nerozhodnej, pak ale vidim, že vytahuje jakýsi kusy zahnutýho kovu. Je jasný že jde o nějakej druh zbraní. Je to jasný... Rozvážně vytáhnu od pasu sekyru a čekám. Přimhouřím oči a vyčkávám na cokoliv co by mi mohlo napovědět, že hodlá zaútočit. Přesně nevim, jak se s tím co má v ruce bojuje, takže si dávám bacha i na to, kdyby to po mě chtěl hodit... Tak se předveď, chlapečku... zavrčím s mírným úsměvem na tváři. Vím, že bude asi rychlejší než já, ale v uzavřeném prostoru nebude moct manévrovat.. stačí ho prostě dostat do kouta... napadne mě. Mírně pokrčím kolena a udělám úkrok stranou. Čekám....

Tacker - 01. listopadu 2008 21:03

Vidím, že se ork chystá k boji a velice mě to potěší. Připravím jeden bumerang a zatočím s ním mezi prsty. On čeká. Nejspíš si myslí, že jsem tak pitomej, abych zaútočil první. Tu radost mu ale nedopřeju. Napětí mezi námi roste. Když už to vypadá, že to jeden z nás nevydží, vrhne se mezi nás ta půlelfka. V obličeji má naštvaný výraz. Nejdřív mě sjede pohledem a pak se otočí na orka. Načež prohlásí: "Tak fajn. Jestli to začnete, tak končím! Tohle prostě odmítám. Unfraeli prosím, když nemá rozum on..." Pohodí ke mě očima a pokračuje. "...tak ho měj aspoň ty! Žádám tě o to, tohle je zbytečný." Čekám, co udělá ork, ale povolím z bojovného postoje a ruce se zbraněmi svěsím podél těla.

Adrián - 01. listopadu 2008 21:53

místnost Pomalu jdu z boku k Trackerovy . Když se Mawe pokusí zabránit bitce . Položím Orkovy ruku na rameno ."Příteli ,neblázni ! Máme málo času a každou chvíli ,můžeme čekat návštěvu ! " pak otočím se na Trackera " Vem seberte své věci . Máte deset minut na zbalení ,pak tento dům zapálím !" Schovám meč a stoupnu si ke dveřím ,abych přivítal nezvané hosty .Máme naspěch . Když už se bít ,tak rovnou a né jen na testování síly. přemýšlím a dívám se ven na ulici .

Unfrael - 02. listopadu 2008 13:40

Mírně sebou trhnu když mi adrian položí ruku na rameno. Aniž bych přestával sledovat Tackera, odpovím mu: No tak jo, že seš to ty... Pak zasunu sekyru zpátky k pasu, ale pořád Tackera pozoruju. Když to vypadá, že asi nezaútočí, odvrátím od něj pohled. Takže, co teď? Kam pudem a co budemem dělat? Má někdo nějaký návrhy? zeptám se nahlas a pak se ohnu pro dveře a zasadím je zpátky do pantů. Nejsu přeci nevychovanej... prohodím směrem k sourozencům když su s tím hotovej. Někteří by možná měli jinej názor na někoho kdo jim vyhodí dveře z pantů, ale co už..

Mawikkan - 02. listopadu 2008 14:31

"Díky..." Pronesu tiše a trochu ironicky, když se Unfrel otočí a Tracker svěsí ruce. Trochu nechápu, proč bychom měli ten dům spalovat, nic nezjistí. Ale to už nechám být, teď si vystačím s tím, že se navzájem nepozabíjejí. Počkáme, až si vezmou svoje věci. Moc toho nemají jen zbraně a nějaké jídlo a čutory s vodou. Když se vrátí do síně a kývnou na znamení, že můžeme jít, Unfrael se zeptá, kam půjdeme. Porozhlédnu se okolo sebe a zastavím se pohledem na Adriánovi. "Myslím, že by bylo nejrozumnější, aby jsi zašel pro nějaké zásoby jídla na cestu. Jsi z nás nejmenší terč pozornosti. Možná by tady pan všeumělec mohl jít s tebou..." Kývnu hlavou k Trackrovi a vysloužím si tak jeho kyselý pohled. "My ostatní se vrátíme do lesa. Je bezpečnější cestovat tamtudy. Já půjdu najít nějakou vodu, abych naplnila měchy a vrátím se k vám. Co vy na to?" Pozvednu tázavě obočí.

Nickle - 02. listopadu 2008 15:10

Pokoj v místnosti Naštěstí do toho zasáhl, jak Adrián, tak Maw. Byl jsem jim nesmírně vděčný za to, že předešli maléru. Maw navrhne, aby šel Adrián s Tackerem sehnat nějaké ty zásoby na cestu, ona zatím naplní čutory vodou a my ostatní počkáme v lese a budeme cestovat přes něj. ,, Myslím, že je to dobrý nápad, Maw. Rozhodně by se už nemělo stát něco nečekaného, tedy aspoň doufám," řeknu unaveně. Uvědomím si, že mě ten stres vyčerpává víc než bych si byl přiznal. Musím s tím nějak bojovat, protože s takovou nevydržím cestu přes poušť msrti, jak jí přezdívají. Svým přátelům jsem její název neřekl už jenom proto, aby si to, že mě budou doprovázet nerozmysleli.

Mawikkan - 03. listopadu 2008 17:40

Nickle se mnou souhlasí a tak kývnu a vezmu od všech čutory. Pak přehodim přes hlavu kápi a chystám se jít. Když se ozve Tracker. "Tahle slečinka vám tu velí?" Otočím se na něj, abych spatřila jeho výsměšný výraz a nasadím ironický úsměv. " Ne, takhle slečinka ti narve hůl mezi nohy, jestli nezavřeš klapačku...A teď začni dělat věci bez keců, jestli chceš přežít nebo příště nikomu nebudu rozmlouvat, aby ti useknul hlavu, ale ještě mu pomůžu." Zůstal na mě chvíli jen zírat a já se otočila a odešla ke studně, kterou jsem předtím viděla na kraji města. Začala jsem plnit měchy a stále se okole sebe rozhlížela. I s kápí na hlavě jsem si přišla jako trn v oku.

Adrián - 03. listopadu 2008 17:53

Místnos Dvorsky ukloním Maw " Jistě má paní stane se ,jak poroučíš ." pronesu a podle přehnaných gest je vidět ,že to ani nemyslím vážnně . Přesto se odebru ven ,kde se pomalu rozdýchávám ,abych se uklidnil Začíná se mi stýskat po každodení rutině žoldáka. Jak to ti paladinové mohou vydržet , nebo spíše ,jak někdo vydržel s paladiny ? Každodení ruina nebyla špatná věc . Starat se jen o sebe . Sám se zodopovídat sobě . Tady by moje činy soudily družníci ,takže budu muset za jídlo nucen zaplatit. Opřu se o jednu ze stěn a splynu ze stíny ,které jsou kolem . Počkám až se venku oběví Tacker ,pak se tiše odlepím od zdi a jdu k němu ." Jsi zdejší ,kde nakoupíme levně a dobře jídlo ? Jo a abych nezapoměl ,není to blýsko velína temných . Dnes ,jak víš jsme jich pár zmrzačili a zabili . Taky bych nerad chodil kolem hostince .Tam nás s orkem ,taky nemaj v lásce . Trochu jsme tam upravili podlahu a výzdobu . Bohužel pro temné pokusili se mne vyhodit od stolu ." můj vztek ustoupil do pozadí , byl totiž zastíněn prací.Mlvím klidně s mírně cizokrajným přízvukem . Převrátil jsem si plášť a tím jsem změnil jeho barvu .Podle tvaru a pohybů jsou lemi zatíženy .Málem jsem se za toto vylepšení proklel ,když jsem bojoval o život ve vodě. Tady je však výhodou . Plášť sám osobě se dá použít ,jako zbraň a díky své váze stlumí údrer ,nebo bod na mé tělo . Jdu ulicí a dávám pozor na své okolí ." Jak tvou sestru napadlo založit hnutí odboje ?" zeptám se neslyšně.

Tacker - 03. listopadu 2008 18:25

Ta holka mi byla něčím povědomá, ale za boha jsem si nemohl vzpomenout čím. Po mojí poznámce mě celkem slušně odpálkovala, a tak už jsem to znovu nepokoušel. Adrián vyšel ven a tak jsem ho následoval. Kývnul jsem na jeho požadavky a vedl jsem ho do křivé uličky za kostelem. Byl tam jeden kupec, kterého jsem dobře znal a on mi vždy dokázal nabídnout velmi dobrou cenu. Zarazím se při Adrianově otázce. "No vlastně to začalo vraždou našich rodičů. To oni to začali. Nepodřídili se. A tak jsme s Teri udělali to samé..." Chtěl jsem pokračovat, když jsem se pohledem zastavil na plakátu vyvěšeném na hostinci u Klofa. Došlo mi, kde jsem tu ženu viděl. V mých očích se náhle objevil strach o sestru. Ona tam byla někde blízko ní. "Ježiši kriste!Víte s kým cestujete?!" Ukázal jsem Adrianovi plakát a začal vytahovat bumerangy. Chtěl jsem se vrátit.

Adrián - 03. listopadu 2008 18:45

Ve městě Zaujatě naslouchám Začíná to klasicky . Rodina se nepodvvolila a tak to jde s generace na generaci. Všimnu si ,jak zírá na plakát a chytil Tackera za rukáv " Jistě ,že vím a ona je z nás nejméně nebezpečná hned po našem mladém příteli . Zamysli se chlape ! Zdejší vláda rozvěšuje plakáty s hledá se . Nebojuješ náhodou proti vládě ? Neslouží vláda temnému ? Tak si odpověz zprávně ,vem si cukříček a pojď nakoupit to jídlo ! říkám chladně a důrazně. " Schovej tu zbraň ! Nechceme upoutávat pozornost ! Ona je stejně magik , nebo spíše hraničář . držím trackera pevně a táhnu naznačeným směrem . "Má stejný příběh .Jen ten její nekončí tak dobře ,jako ten váš! Jí narozdíl od vás uštvali ,když byla ještě malá ,tak si další poznámky nech za zuby dokud je ještě máš. prohlásím temně pustím muže a jdu klidně dál.

Nickle - 03. listopadu 2008 18:59

Pokoj v místnosti Maw, Adrián i Tacker odešli z místosti, takže jsem tady zůstal s Therese a Unfrelem a taky samozřejmě s Ayshou. Opřu se o stěnu a potom si sednu na zem. Aysha ke mě příjde a já si ji vezmu na klín. Zamyšleně koukám do zdi a přitom ji hladím po hřbetu, kde se začali rýsovat už lehce zaostřené ostny. Maw měla pravdu, když říkala, že zanedlouho Ayshu už nezchovám a vlastně, co nezchovám. Za chvíli bude tak velká, že mě i přeroste. Jediný koho asi nepřeroste byl Unfrael, ale toho taky jednou přeroste. Snažil jsem se představit, jak bude vypadat. ,, Na co myslíš?" zeptá se mě Therese. ,, Na nic!" odpvětím a nachvíli zavřu oči. Asi by mi bodl spánek. Pod víčky mi přebíhají různé tmavé skvrnky, které víří a točí se. Ani jsem si neuvědomil, jak jsem unavený. Z povzdáli jsem slyšel, jak něco říká Therese, ale smysl slov byl pro mě nejasný. Usnul jsem.

Tacker - 03. listopadu 2008 19:17

Chvíli na něj jen zírám a pak zastrčím zbraně zpátky. Usoudím, že má nejspíš pravdu... "Dobře...Tudy." Zamířím směrem ke krámku a vezmu za bronzovou kliku. Vejdeme dovnitř a poskytne se nám pohled na tmavou malou místnůstku se zbožím všeho druhu. "Ahoj Hancu...." Pozdravím starého pána za pultem a vybírám z košíků sušené maso a pečivo. Mezitím se otočím na Adriána. "Říkal si, že umí kouzlit? Přijde mi spíš jako bojovnice."

Mawikkan - 03. listopadu 2008 19:38
	Vrátila jse se to domu s vodou naplněnými čutorami. Jako první jsem spatříla spícího Nickla. To se nám moc nehodilo. Chápala jsem, že je unavený. Já bylala koneckonců taky, moc jsme toho nenaspali za posledních pár dní. Podívala jsem se na Unfraela a na Therese. "Nechci ho budit, ale neměli bychom tu zůstávat. Musíme do lesa. Tady to není moc bezpečné. Můžou nás tu najít každou chvíli."

Unfrael - 03. listopadu 2008 20:01

Chvíli bezcílně přecházím po místnosti... Co mám sakra dělat tady v týhle kleci? Ty venku tam klidně můžou zabít a já trčim tady... Strašně mě to štve. Mezitím Nickle usne a přijde Maw. Poté co si vyslechnu co říká odpovím: Souhlasim, že bysme tu zůstávat neměli, jenže co adrian s tím Tackerem? Když teďka odejdem, asi nás nenajdou... měli bysme tu na ně počkat a až přijdou, někde se zašijem a zdřímnem si... odpovím se smíchem a významě se podívám na Nickla. A myslim, že bych ho unesl, takže budit ho nemusíme zazubím se ještě

Nickle - 03. listopadu 2008 20:22

Pokoj v místnosti Nejdřív uslyším tiché hlasy a potom ucítím, jak do mě Aysha strčila čenichem. Otevřu oči a poívám se na ni, potom uslyším poslední Unfraelova slova a řeknu: ,, Nemusíš mě nikam nosit! Už jsem vzhůru, omlouvám se!" řeknu a zvednu se ze země. Opraším si oblečení a postavím se vedle svých přátel. Nemusíme čekat dlouho a vrátí se Tacker s Adriánem. Oba mají batohy naplněné zásobami. Vezmu si od Maw čutoru s vodou, kterou každému podávala a řeknu: ,, Jestli jsem připraveni a máme vše, tak můžeme vyrazit!" ,, Má tenhle dům zadní východ?" zeptám se Therese a když odkývne, že ano, tak je poprosím, aby nám ho ukázali. Ještě jsme nedošli ani k zadním dveřím, když jsme z místnosti, odkud jsme právě odešli uslyšeli zvuk vylamovaných dveří. ,, Hledejte je! Musí tady někde být..." uslyšíme hlasy z místnosti. ,, Rychle pryč..." zašeptám a podle výrazu ostatních poznám, že i oni na to mají stejný názor.

Unfrael - 03. listopadu 2008 20:29

Ještě že sem ty dveře nahodil zpátky... napadne mě když pouštim před sebe zbytek skupiny a schválně zůstávám až poslední. Má to několik výhod: I kdyby k nám doběhli, mě jen tak neobejdou a navíc přes mě není moc vidět na zbytek členů, natož že je tam někde ještě drak. I tak ale co nejrychleji a nejtiššeji spěchám za nima. Bojovat se mi moc nechce, ale kdybych musel... Myslím, že by se nechtělo ani těm za náma... tiše se usměju. Ve dveřích se ještě otočim abych se podíval jestli zahlídnu naše pronásledovatele - kolik jich je, co sou zač, jak moc vypadají nebezpečně a jaké mají zbraně...

Adrián - 03. listopadu 2008 21:25

krámek Do krámku vstoupím ,jako druhý s rukou na jílci meče se rozhlédnu po obchůdku a když zjistím ,že kromě staříka tu nikdo není míírně se uklidním . Prohlížím si staříka a můj ledový pohled si jej změří od hlavy k patě.Posléze pomáhám Tackerovy vybírat jídlo ." Víš to hraničáři bývají nenech se splést . Umí s holí dobře , možná lépe než já z mečem . Už jsem měl možnost zjistit ,jak dobrá s tou holí je , když jsme vstoupili na tento břeh a řeknuti nechtěl bych se jí dostat do rány. Vím ,že ovládá magiji ,přemohli společně s ... ducha ." dávám si záležet ,abych nevyslovil slovo drak v přítomnosti cizího člověka . "Je ten muž důvěryhodný , nebo jen méně nedůvěryhodný ?"ptám se s mírným úsměvem . "Otázka dne ovšem zní ,jak zaplatíme . Nemyslím ,že by se společníci dívali nadšeně na ukradnuté jídlo ." prohlásím klidně a začínám si hrát z nožem " Já sice nějaké stříbor mám , ale..........."

Tacker - 03. listopadu 2008 22:29

"Ale no tak kamaráde...Tady Hanc je jeden z nejnormálnějších lidí ve městě. Žádná vlezprdelka Jediného." Podám peníze za jídlo staříkovi a mrknu na něj. Nikdy si neúčtuje moc. "Tak to zní zajímavě. To bych neřekl do...no ženský." Zasměju se,když se vracíme do domu. Tenhle chlap se mi začínal líbit. Myslím, že si budeme rozumět. Když dojdeme, všichni už jsou tam a čeká se jen na nás. Zatímco vycházíme zadním vchodem, zaslechneme něčí hlasy. Všichni zrychlíme a nakonec se bezpečně dostaneme na okraj lesa.

Nickle - 04. listopadu 2008 17:25

Zadní východ, úprk do lesů Unfrael nás všechny pustí před sebe, aby nás mohl chránit a zastínil výhled vojáku na Ayshu. Do lesa je to naštěstí jen kousek, takže tam dorazíme všichni a bez úhony. Rozdějíme si potraviny a potom se na mě Maw otočí s otázkou: ,, Tak kam?". ,, Do pouště!" odpovím. Nečekal jsem, co způsobím jediným slovem. ,, Do pouště? Ty jsi se zbláznil? Víš proč se jí přezdívá poušť smrti? Máš vůbec potuchy, kolik lidí už tam zahynulo?" zděšeně začne povikovat Therese. ,, Ticho buď!" přiskočím k ní a zakriju ji ústa : ,, Akorát k nám přilákáš zbytečnou pozornost tím svým povykem!" řeknu tentokrát už neštvaně. ,, Jinudy jít ani nemůžeme, pokud nechceme, aby nás chytili! Poušť je jediné místo, kde nás s Ayshou nemůžou tak snadno najít!" řeknu a pomalu ji pustím. Podívám se na ostatní a potom řeknu: ,, Pokud se vám tam nechce, tak nemusíte. Tady máte poslední šanci, aby jste si rozmysleli... Pokud se mnou nechcete do pouště nemusíte, ale já tam s Ayshou jdu, takže se rozmyslete!" V duchu však doufám, že zůstanou. Už jsem si na jejich přítomnost zvykl a nechci se s nimi loučit.

Adrián - 04. listopadu 2008 17:42

město Beru část jídla ,aby jej nenesl Tacker všechno . Usměji se na staříka " Já jen žertoval . Samozřejmě ,že zaplatíme . Pěněz máme dost ,aby jsme si nakoupily jídla na půl roku ." podám mu několik mincí mezi ,kterými bylo i pár zlatých . " Kdyby se někdo ptal a on se zeptá ,tak jsme se vrátili na pláž . Hosty očekáváme ." prohlásím na vysvětlenou "Jo a Hancle zapoměň ,že by jsi to těm ,co se na nás budou ptát hned neřekl . Budou to velmi zlí lidé ." s tím se otočím a odejdu rychlím krokem ven z hostince Snad mne poslechne . Služebníci jediného nás sem zajisté příjdou hledat ! Byla by ho škoda. Jdu městem s rukou na jílci zbraně a každý ,kdo se na mnepodívá zjistí ,že před ním jde jeho potenciální vrah. Odychnu si až v domě našich novích přátel .Zbalíme se o rychle odejdem ,jak se zdá právě v čas . "Kdyby jsi měl pocit ,že nás dohání řekni . Odnaučíme je spěchu ." řeknu Unfraelovy šeptem a jdu těsně předním ,nebo vedle ,podle toho ,jak široká je ulička . V lese se zastavím na okraji a tasím meč . Další páni na popravu ,nu proč né ! Rád je přivítám,jak se sluší !" podívám se na čepel meče a pak na stopy námi zanechané . Začínám je kvapem mazat . Zmazat po stopu po orkovy je kapánek problém ,ale i to se mi v celku daří . Debatu o cestě do pouště ignoruji .Příliš mně to nevadí ,jen mírně mne znepokojuje ,že nemám zprávné šaty.

Mawikkan - 05. listopadu 2008 17:18

Chvíli jsem chápala, proč se Tracker choval ke své sestře jako k dítěti. Když začala vyšilovat, protočila jsem oči vsloup. Byla jsem ráda, že Nickle zasáhl, měla jsem chuť jí zacpat pusu. "Ani jsem nezačala uvažovat, že bych s tebou nešla." Usmála jsem se na něj a pak se podívala na Ayshu, která mi vždycky dokázala dodat naději. Oči jí zářily, jak sledovala, co kdo odpoví. Tracker, řekl, že samozřejmě půjde a jeho sestra taky. Což zdůraznil a hodil po ní ošklivý pohled. Bylo mi jasné, že i pro Adriána a Unfraela to bude samozřejmé.

Ayshella, dráče - 05. listopadu 2008 20:18

Všechno jen tak netečně sleduji. Nepotřebuji se vměšovat. Má paměť a zkušenosti celých generací. Jen se objevují až s prvním setkáním s danou věcí. Líně se protahuji a jen poslouchám jejich směšné lidské reakce. Když Nickle přemýšlí nad tím, jak rostu jen se v duchu zasměju. Když uvažuje,jak jednou velká budu, přehraji mu do mysli obrázek. Takováhle krasavice jednou budu, můj milý...a ta budoucnost není zas až tak vzdálená. Potom poslouchám nějaké další věci, chvíli spím . Řekni té malé, ať se nebojí, putuje s vámi vznešená Ayshynka, ta ji ochrání. V jeho myšlenkách se pisklavě rozesměju, ne tolik. Můj hlas se prohlubuje.

Nickle - 09. listopadu 2008 12:05

Rozhodnutí, poušť Nakonec všichni řeknou, že se mnou půjdou. Jsem rád, že nejdu sám. ,, Tak tedy jdeme!" řeknu a sám vyrazím jako první směrem k poušti, která se měla nacházet někde jižně od tohoto lesa. Šli jsme celkem dlouho a začínalo to vypadat, že jsme zabloudili, protože stromy kolem nás působyli stále stejně. Zastavil jsem se a pokusil jsem se zorientovat. Něco tady nehrálo, ale nevěděl jsem, co. ,, Jdeme určitě správně?" zeptá se Unfrael a než stihnu odpovědět, tak odpoví Therese: ,, Ano, stoprocentně jdeme dobře, ale něco tady..." nedokončí. ,, Je tady takové divné ticho!" řeknu, protože mi došlo, co tady nehraje. Na to, že jsme byli v lese, tak tady nebyl slišet ani šelest listí ve větru ani zvuky zvířat, které by tady měli žít. Všechno působilo, tak nějak mrtvě. Potom jsem, ale něco zaslechl a jejikož tu jinak bylo takové ticho, tak ten zvuk prožízl ticho jako rána z děla. Bylo to vrčení a kňučení. Zkoušel jsem odhadnout odkud to jde. Když jsem to zjistil, tak jsem se pomalu za tím zvukem vydal.

Trn - 09. listopadu 2008 13:50

Les Putuji už dlouhou dobu lesem. Dlouho jsem si nich nechytila. Sem už naprosto vyčerpaná. Nevím kde přesně jsem ani kam jdu, ale prostě jdu. Sil mi stále ubývá a ubývá. Putuju docela dlouho když mě obklopí neznámá smečka vlků. Ve vedení smečky je mohutný černý vlk. Přikrčím se a stáhnu uši. A heleme se kohopak to tu máme, zatoulané štěně! řekne vlčí řečí jejich vůdce. Ostatní se jakoby rozesmějí. Pro člověka by to znělo jako štěkot a vrčení. Tady nemáš co dělat! Tohle je naše území a naše loviště! Chlapi na ní! zavrčí jejich vůdce a všichni se na mě vrhají. Já se jim snažím bránit, jenomže sem příliš vyčerpaná. Ozývá se štěkot, vrčení a kňučení. Po nějaké chvíly mě nechají bejt. Pamatuj si, na tohle území už nevlezeš. Přiště tě zabijem. varuje mě vůdce smečky. Ležím tam těžce zraněná. Můj bílý kožich je nyní červený, nebo spíše rudý od krve. Nemám dost síly abych se zvedla a utekla. Mám na sobě spoustu kousanců. Kousance sou po celém těle. Tohle je můj konec. Zemřu tady. pomyslím si.

Nickle - 09. listopadu 2008 14:02

Les, vlčice Šel jsem pomalu, a tak jsem dokázal rozeznat, kdy se kňučení změnilo v bolestivé pociti, které mi zněli v hlavě. Došlo mi, že je to nějaké zvíře a tak jsem malinko zrychlil. V dálce jsem uviděl na zemi ležet něco červenobílého. Když jsem se podíval pořádně spatřil jsem vlka. Došel jsem až k němu, tedy spíš k ní. Byla to překrásná bílá vlčice, jejíž kožich se teď zalíval krví z množství kousnutí. Vypadala žalostně, chtěl jsem ji pomoci, ale když jsem k ní chtěl natáhnout ruku, tak po mě chňapla čelistmi. Pochopil jsem, že se mě bojí. ,, Neboj se mě! Neublížím ti, chci ti pomoci!" řeknu jí a znovu k ní zkusím natáhnout ruku. Tentokrát se mě nepokusí kousnout, ale přesto mě nepřestává sleovat podezřívávým pohledem. Kleknu si k ní a začnu prohlížet její zranění.

Trn - 09. listopadu 2008 14:20

Les Chvíli tam ležím sama, když náhle přijde nějaký muž. Nedůvěřuji mu. Vrčím na něj. Když se ke mě pokusí natáhnout ruku jen po ní chňapnu svými čelistmi. Řekne mi, že mi neche ublížit, ale, že ni chce pomoci. Opět ke mě skusí natáhnou tuku. Už ho nechám, ale sleduji ho nedůvěřivým a pořád vyděšeným pohledem. Nechám ho ať mé rány prohlédne. Pokud by se o něco pokusil, mám připravené čelisti. Lehce vrčím. Mé oči jasně říkají "Něco zkus a máš po ruce." i když nevím jestli bych na to měla dost síly. Projistotu nastražím uši. Jedno z nich mám zlomené takže je v nepřirozené poloze a dost to bolí. Pokud se mých ran dotýká tak občas zakňučím. Už ani nemám strach z něj, ale mám strach aby se ti vlci nerátili. Zadívám se do hloubi lesa. V mých očícj je znát strach z něčeho co je tam v lese. Možná si někdo může říct, že je to z toho co mě takhle poranilo. Nikdo však nemůže s určitostí říct co to bylo. Že bych konečně našla tak dlouho hledaného přítele? Někoho kdo mě bude mít rád? Kdo se o mě postará? kladu si otázky na které nedokáži odpovědět.

Adrián - 09. listopadu 2008 14:35

les Klidně jdu vedle Nickleho . Jen nerad sleuduji ,jak prohlíží zranění vlka " Dej pozor ,to zvíře může být velmi nebezpečné ! Nerad bych byl u toho až ti budem sešívat hrdlo !" pomalu obcházím zvíře a prohlížím si stopy , zvláště hledám nějaké humanoidní .Nezdá se ,že by se jednalo o lovnou smečku nějakého šlechtice . Ti by nenechali pobýhat své psi bez dozoru . Chudák vlk . " Má zlomenou nohu . Měli bychom mu ukrátit trápení . Podívejte ,jak je to zvíře vyhublé samo za chvíli pojde hlady."řeknu a ukážu nejdříve na vlka .

Unfrael - 09. listopadu 2008 14:36

Jakmile zahlídnu polomrtvou vlčici, zarazím se. Není to tím, že bych nikdy neviděl vlka, naopak, náš klan k nim má velké pouto, zarazí mě to, že má bílej kožich, i když teď od krve... Frostwolf... zašeptám aniž by mě někdo mohl slyšet. To už u ní klečí Nickle. Rychle doběhnu k ní a dívám se na její zranění. Je na ní vidět, že je vyhladovělá, už dlouho nejedla... Vytáhnu teda kus sušenýho masa a natáhnu k ní ruku s masem. Vím, že mě neporaní, i když někteří by to považovali za riskantní. Nejsem příliš zběhlý v ošetřování zrnění, takže se raději zeptám Nickla: Umíš to vyléčit? Jestli jo, tak dělej... Podívám se vlčici do očí. Su zvědavej, jestli se starodávné spojení mezi mým klanem a její rasou projeví. Pak zavrčím hlubokým hlasem, ani lidsky, ani orksky. Smysl je zřejmý: Kdo to byl?

Unfrael - 09. listopadu 2008 14:42
	Po slovech adriana se prudce zvednu s vytaženou sekyrou. Maso nechám spadnout vlčici u čumáku. Udělej jí něco a zemřeš... Tvářim se smrtelně vážně a taky to tak myslim. Podívám se i na ostatní, jestli by snad někdo z nich nechtěl taky ukončit její trápení... Opatrně obcházim okolo a sleduju celou skupinu se zdviženou sekyrou...

Nickle - 09. listopadu 2008 14:46

Les Prohlížím opatrně její zranění, ona přitom několikrát zavrčí. Vím, že ji to bolí, ale musím se na její zranění podívat pořádně, abych věděl, jak jí pomoci. Za chvíli se ke mě přiblíží i ostatní. Adrián není moc nadšený z toho, že jsem vlčici, tak moc blízko. ,, Nic mi neudělá, nemusíš se bát!" řeknu Adriánovy. Vlčice je na tom dost špatně, ztrácí hodně krve a má několik zlomenin. Adrián navrhne, aby jsme jí zkrátili utrpení, ale to odmítnu s tím, že jí můžu pomoci. ,, Aysho, potřebuju tvou moc. Muím jí zachránit, prosím!" poprosím Ayshu. Už si totiž nechci brát její energii jen tak, aniž bych se jí předtím zeptal. Když nakonec řekne, že můžu, tak se znovu skloním nad vlčicí, natáhnu ruce nad její zmrzačené tělo a zašeptám: ,, Emertan!" Ruce se mi slábě rozzáří a já sesustředím na zraněná místa, která je potřeba zahojit. Je jich hodně. Snažím se zahojit ty nejhorší. Podařilo se mi zahojit většinu, když Aysha začala padat na stranu. Rychle jsem přestal a chytil jí včas, než stihla upadnout. ,, Aysho, promiň!" omluvím se jí a vezmu jí do náruče.

Trn - 09. listopadu 2008 15:01

Les Koukám nedůvěřivě na nově příchozí. Jeden z nich mi nabídne maso. Odmítnu ho. Nemám moc chuť k jídllu. Ne po tom co se mi stalo. Pak se ten někdo kdo mi nabídl maso prudce zvedne. Jen leknutím ucuknu hlavou. Ten první comi prohlížel rány, mi nakonec vyléčí to nejhorší. Udělá se mi mnohem lépe. Dokonce mi vyléčí skoro všechno. Pak někam odběhne. Obrátím se na břicho a pomalu se zvedám. Jenomže došlápnu na tu zlomenou tlapu a zakňučím. Kouknu sepo všech co jsou kolem mě. Na Nickleho se podívám pohledem, už nedůvěřivým ani takový, že bych ho nejraději kousla, ale přátelským možná i děkovným. Zlomenou tlapkumám nahoře takže stojím na třech sice se mi stojí blbě, ale aspoň stojím. Náhle však zase spadnu, neboť stále nemám dostatek sil na to abych se udržela dlouho na nohou. Můj čenich je u kousku toho masa. Chvíli to maso pozoruji, ale nakonec si ho vezmu a polknu ho jen s lehkým rozkousáním. ,,Jmenuji se Lana" promluvím myšlenkami a Nickleho. Jen ležím a koukám kolem sebe. Čekám co se bude dít dál. Jestli přijdou další, nebo ne. Kdzž sem na Nickla promluvila v myšlenkách mohl podle mého hlasu zjisti, že sem poměrně mladá. Muže mi být maximálně rok. Lehnu si na břicho a začnu si čisti jazykem zakrvácenou srst. Co když se ti vlci vrátěj? Co když napadnou toho co mi pomohl? Co budu dělat? létajími hlavou takovéto myšlenky.

Ayshella, dráče - 09. listopadu 2008 16:10

Les Tiše následuji ostatní, už se nechci enchat nosti, důležitě za nimi našlapuji. Už jsem větší. Výškou už se vyrovnám i kohoutovi :D. Slyším vrčení a skučení a rozumím tomu. Nickle očividně taky slyší, i když zatím nerozumí. Nechávám to být, jsou to jen zvířata. Nickle se hned prodírá křovinami aby našel příčinu toho zvuku a objeví mladou zraněnou vlčici. Moc se k ní nepřibližuji. Přeci jen, já jsem drak. Ne zvířátko. Vlčice je zraněná a tak se Nickle mpočne ji léčit. Už zas skoro omdlévám, když přestane a vezme si mě do náruče. Kolikrát to ještě hodláš udělat? Budeš zachraňovat i mouchy, kobylky a pavouky? zeptám se ho rozladěně, jsem unavení a nelíbí se mi kam naše cesty spějí.

Nickle - 09. listopadu 2008 16:14

Les Aysha se za chvíli vzpamatuje, přesto ji nepouštím ze svého náručí. Vlčice je mi zjevně vděčná, protože se mi představí. ,, Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci Luno. Já jsem Nickle a tohle je Aysha, je to můj drak!" představím je, protože vím, že nás Aysha slyší apřipadalo by mi blbé, kdybych jí také nepředstavil. ,, Za chvíli ti ošetřím i packu, ale to už udělám normálním způsobem, už nemůžu Ayshu vyčerpávat!" řeknu a vytáhnu z torny čutoru s vodou. Naliju si trochu do dlaně a nabýdnu Luně, ať se napije. ,, Neboj se kobylky ani pavouky v úmyslu zachraňovat nemám. Nezlob se na mě prosím!" řeknu sklíčeně Ayshe. Vím, že jsem ji vyčerpal, ale nechtěl jsem to.

Trn - 09. listopadu 2008 16:39

Les Přestanu si čistit kožich a podívám se na Nickla. Kouknu se na vodu, kterou si nalil do dlaně. Jen se těžce zvednu a dopajdám k němu. Napiji se z dlaně. ,,Moc Vám děkuji oboum za pomoc." poděkuji jim oboum. Opatrně si lehnu a zlomenou packu položím před sebe. ,,Možná Vám připadá dívné, že jsem bez smečky jako většině lidí i nelid, kteří mě potkají. Moji smečku vybyli orkové a jiné mě nechtějí, protože sem moc mladá. Je mi teprve rok." řeknu jim. V mé vlčí tváři je poznat smutek. Skoro jako bych plakala. Ale copak může vlk plakat? řeknou si někteří. Někteří lidé netuší, že i zvířata mají city. Pro některé sou třeba zrovna vlci jen hnusní, smradlaví vořeši co jim zabíjí dobytek, ale vlci jsou jiní. Kdo nepozná jak vlci žijí nepochopí je. Nikdo netuší jak těžké je to vlkem být. Na každém kroku nějaká past od pytláků či lidí, kteří vlky nenávidí. Vzpomenu si jak po mě šli lovci s lukama, teda pytláci a chtěli mě pro mou bílou srst. Naštěstí jsem jim unikla. Podívám se na nebe, jako bych snad něco nebo někoho hledala. Ach moji přátelé moje smečko tolik mi chybíte. Nebojte se já Vás pomstím. Zabiju ty orky co zabili Vás. Slibuji. pomyslím si. I když sem slabá postavím se na zadní nohy a táhle zaviju. A to není úplněk. Pak opět dopadnu na přední tlapy a bolestivě zakňučím. Ti vlci co mě poranili zaplatí, zaplatí životem. pomyslím si a pro sebe si zavrčím. Lehnu si a hlavu složím na přední tlapy přičem většinu váhy hlavy přenesu na tu zdravou tlapu. Kdyby se mi teď někdo koukl do očí, může pořád vidět smutek, ke kterému se přimíchala zloba a touha po pomstě. Avšak v očích se mi objevují slzy. Aby to nikdo nestihl zahlédnout tak si začnu čistit srst. Ještě je pořád na ní dost krve.

Mawikkan - 09. listopadu 2008 17:30

Jen co jsme ušli pár metrů, zaslechli jsme hrozné kvílení a vrčení. Z toho zvuku mi vstávaly vlasy na hlavě. Bylo to srdcervoucí. Obzvlášť pro někoho, kdo cítí okolní emoce. Hrudník se mi jakoby sevřel bolestí. Cítila jsem všechnu tu bolest a zoufalství a z očí se mi vyvalily slzy. Když jsme našli bílou vlčici v tom šíleném stavu. Nedokázala jsem k ní jít blíž. Čím blíž jsem totiž byla, tím víc jsem cítila to, co ona. Byla jsem tudíž vděčná Nicklovi, že se o ní postará. Asi bych ji dokázala vyléčit, ale nebylo to nutné. Zvládnul to excelentně. Jen tak trochu na úkor Ayshy. Najednou bolest vystřídá smutek. Osamělost. To je na můj šestý smysl příliš citů najednou. Otřu slzy a přiblížím se k vlčici. "Ahoj maličká..." Natáhnu k ní ruku a když vypadá klidně, dotknu se jejího kožichu. Možná bychom jí mohli vzít s sebou... Otočím se na přátelé. "Co kdyby...co kdyby šla s námi?"

Tacker - 09. listopadu 2008 17:47

Sledoval jsem dění spíše z povzdálí. Všechno, co se událo, pro mě bylo trochu zmatené a nepochopitelné. Nejprve jsme zaslechli nějaké kňučení, znělo to jako psi nebo možná vlci. Po chvíli, co jsme následovali Nickla, jsem se přesvědčil o pravdivosti své doměnky. To chlupaté bílé zviřátko se tam krčilo, celé od krve a vystrašené k smrti. Museli ho napadnout nějací vlci ve smečce. Sledoval jsem, jak se Nickle přiblížil. Čekal jsem, že po něm vlk vyjede, ale to se nestalo. S úžasem jsem pozoroval světlo, které vycházelo z jeho dlaní a léčilo zvířeti rány. Také mě docela zmátla ta Mawikkan. Měla v obličeji tak zmučený a bolestivý výraz, že to vypadalo skoro jakoby se to stalo jí. Dokonce jsem jí zahlédl na tváři slzy. Přese svůj tvrdý a na první pohled netknutelný zevnějšek musela být citlivá. Celkem mě zarazilo, když navrhla, aby šlo to zvíře s námi. Upřímně jsem pochyboval. že by k tomu vlčici přemluvila.

Nickle - 09. listopadu 2008 18:04

V lese Vlčice vypadá dost nešťastně a smutně. Zavyje a potom si lehne na zem a já z ní cítím, že je osaměla a snad trochu naštvaná. Její myšlenky na pomstu mi proletí hlavou. ,, Jenom klid malá, na pomstu zbude času dost až se uzdravíš!" vyšlu k ní myšlenku a pohladím ji po hlavě. Maw se ke mě přidala a taky vlčici pohladila, ale na čenichu. Maw se zeptá, jestli by mohla jít vlčie s námi. ,, To záleží na ní!" odpovím ji a potom se otočím na vlčici: ,, Co ty na to malá, chceš cestovat s námi?"

Trn - 09. listopadu 2008 18:11

Les Když zaslechnu onu ženu co mě pohladila po čenichu přestanu s čištěním a zadívám se na ni. Moc dobře sem jí rozuměla. Zastříhám ušima a udělám vlčí úsměv. Zvednu se, dopajdám k ní a třu se jí hlavou o nohy. ,,A jak ráda. Stejně nikoho nemám. Sama bych dlouho nepřežila." odpovím okamžitě. Lehnu si k Mawikkaniným nohám. Obratím se na záda a snažím se jí dát najevo, že chci drbat na břiše. Sice vypadám jako dospělá vlčice, ale duší sem stále malé vlče. Vrtím při tom ocasem... Našla jsem přátele, přátele, na které jsem tak dlouho čekala. Našla jsem je, nebo spíš oni našli mě. pomyslím si šťastně. Rázem smutek opadl a sem hned veselejší, když mi nabídli, že mohu jít s nimi.

Mawikkan - 09. listopadu 2008 18:21

Cítím, jak se její emoce náhle obrátili, když jsem navrhla, aby šla s námi. Začne se ke mě lísat a pak se převalí na záda a pohledem si žádá drbání na bříšku. Zasměju se a poškrábu jí. "Myslím, že je to jasné." Prohodím a mrknu na Nickla. Měli bychom už vyrazit. Vlčice se uzdravená a nás čeká ještě dlouhá cesta, navíc dost náročná. Nemusím to ani zmiňovat, protože Nickle to udělá za mě. Hned jak se vydáme na cestu. Náš nový zvířecí kamarád se pořád drží u mých nohou.

Jediný - 09. listopadu 2008 18:44

Můj trůn Seděl jsem na trůně naštvaně, protože mě moji poskoci opět zklamali. Jak jim mohl zase utéci. Jestli jeho drak vyroste tak bude poblém ho zabít, protože ho ta bestie bude stále chránit. Byl jsem vzteky bez sebe, a tak jsem prvního sluhu, který vešel do mých dveří proměnil v prach. Vychutnával jsem si jeho řev a potom mě něco napadlo. Mohlo by to vyjít. Okamžitě jsem si nechal zavolat svého vojáka: ,, Chci, aby jsi mi přivedl dívku. Žije v zámku, v horách. Má černé vlasy asvětlou pleť, na ruce nosí prsten. měla by spát. Ty jí uneseš a přivedeš mi ji. Ale neopovažuj se jí z prstu sundat prsten! je ti to jasně?" zeptám se ho a když horlivě kývne, tak ho pošlu pryč. Pokud mi jí přivede včas, pokud jí sundam prsten, tak bych jí mohl využít proti němu. Zasraný hovořící, ničí můj skvěle vybudovaný svět. Nenávidím je. Zase jsem se vytočil, tak jsem si avolal dalšího sluhu a toho jsem zase umučil k smrti. Jen tak jsem se dokázal uklidnit.

Nickle - 09. listopadu 2008 18:50

V lese, poušť Vlčice se rozhodla jít s námi. Řekl jsem, že musíme vyrazit a tak jsme šli. Netrvalo dlouho a podnebí se začalo měnit. Nejdřív začalo být podivně dusno a horko. Potom začali mizet stromy, keře a potom zmizela i tráva. Pevná země se změnila v písek. Přechod byl velice nečekaný, takže jsme byli dost zaskočení teplotní změnou. Všem začalo být okamžitě horko. Přesto jsme šli dál. Šli jsme asi dvě hodiny, když jsem si začal uvědomovat, že mě bolí ze slunce hlava. Vytáhl jsem tedy z báglu kus látky a zakryl jsem si hlavu. Trochu jsem se napil vody a trochu jsem dal i Ayshe. Věděl jsem jsem, že musím šetřit, protože poušť se táhla až za daleký obzor a nejspíš ještě dál. Upozornil jsem na to i ostatní, protože jsem si všiml, jak moc často Therese pije ze své čutory.

Trn - 09. listopadu 2008 18:59

Les-->poušť Nakonec všichni společně vyrazíme. Já se motám kolem nohou Mawikkan. Celou dobu pajdám. Náhle nám začne být dusno a horko. Po chvíli vejdeme na poušť. Po měkkém rozpáleném písku se mi de dost zle. Jazyk, už mám dávno vyplazený. Je pro mě dost těžké jít v písku, do kterého se každou chvilkou bořím. Vyčerpává mě to. Ještě stále na tom nejsem úplně dobře z toho boje s vlky. Skácím se na zem a nemohu dál. Mám žízeň, je mi vedro, mám hlad a sem příliš vyčerpaná. Sama dál už nemohu pokračovat. Tohle nezvládnu. Tohle je na mě příliš. pomyslím si. Ležím na boku a jazyk mám na horní straně vyplazený ven. Mám ho tak schválně aby se mi na něj nenalepil písek.

Ariel Isidar Mahtalë - 09. listopadu 2008 19:07

Hrad neznámo kde Jako ve snách seprocházím kolem mrtvol dobrodruhů, jež se mne snažili najít. Při každém doteku pevného černého střevíce s podlahou se na zemi rozběhnou černé, napůl kouřové, napůl vodové prasklinky, které s každým krokem opět mizí. Pomalu dojdu na rozlehlý balkon a shlédnu dolů. Kromě mlhy nevidím nic okolo. Omámeně fouknu do dlaně, na prstu se třpytí velký rudý diamant zasazený do prstenu z bílého zlata. Z dlaně se po fouknutí snese do okolí mlhavý ledový oblak a rozprostře se kolem. Vrátím se zpět do komnat, chodbou procházím až do obrovské jídelny. Můj hrad je prázdný. Až na služebnictvo zde nikdo není. Nikdo zde nežije. S nikým neluvím. Takový je však už můj osud. Mé prokletí. Blíží se opět týden spánku. Po vydatné večeři připravené mým služebnictvem opět odejdu do loží a uložím se k týdenímu spánku.

Adrián - 09. listopadu 2008 19:21

Poušť Jdu za ostatními pouští ,pak se orzhlédnnu po obzoru . Plášť jsem si lehce zatížil ,takže maže mé stopy . Po hodině chůze jsem se zastavil a začal prohlížet duny . Vidím ,jak se stalo to co jsem předpokládal vlk lehl a je na něm vidět ,že má dost ." Fajn ,náš vlčí přítel má dost. Uděláme přestávku ! Stejně by jsme měli jít až po setmění , jinak se uvaříme !" Prohlásím a začnu si vykopávat úkryt v duně . Přikrývku používám ,jako základ a opěru ,aby se mi otvor znovu nezasipal pískem . Během chvíle jsem hotov . Úkryt je ,tak akorát ,tak velký pro mne a poskytuje mi ještě dost místa k pohybu .Já počkám na západ slunce a pokut jste chytří uděláte totéž ." zmizím ve svém úkrytu a začnu uzavírat otvor pomocí pláště ,který používám ,jako podloží a písku ,který na něj hrnu .

Nickle - 09. listopadu 2008 19:42

Poušť Zanedlouho se vlčice sesune k zemi. Dojde mi, že na tom není moc dobře a tak se rozhodnu, že se budu řídit radou Adriána, který si vybudouval úkryt v písku. ,, Asi budeme muset cestovat jenom v noci, aby jsme se jak řekl, tady náš přítel Adrián, neusmažili zaživa!" řeknu a potom si sednu na zem. Není tady žádný stín a nejsem tak vzručný jako Adrián, takže jsem nucen využít pouze svého pláště pod který se schovám s Ayshou. je tak akorát, tak velký, aby nás oba kryl před sluncem.

Unfrael - 09. listopadu 2008 19:53

Jak jdeme, pořád sleduju vlčici, která pajdá. Po chvíli dorazíme na poušť. tam se vlčice sesune k zemi, zjevně už nemůže. Chvilku sleduju adriana jak si hrabe díru do písku... Je to jak hrob... stačí aby trošku fouknul vítr a už nebude vědět kam má hrabat aby se dostal ven... Pak dojdu k vlčici a opatrně ju vezmu do náruče. Pojď, tady na tom slunku nemůžeš ležet... řeknu jí tiše a odnesu ji k vrcholku nejbližší duny, kde je aspoň trošku stínu. Dlouho tam stín nevydrží, určitě ne přes poledne a možná se budem muset stěhovat za stínem, ale lepší než nic. Pak vlčici na čenich naliju trochu vody ze svý lahve a natáhnu se vedle ní.

Adrián - 09. listopadu 2008 19:57

Poušť Sleduji reakci Nickleho ,během uzavírání úkrytu , je v něm teplo ,přesto je v něm podstatně více příjemně než venku na slunci . Chvíli si jen tak ležím a přemýšlím ,co udělají ostatní .Sakra ,přece nemůžu toho kluka nechat se usmažit ,společně s dráčetem . Vyhrabu se ven ze svého úkrytu a dojdu Nicklemu."Vstávej ,takhle se tu uvaříš ! Zatím se i s dráčetem a vlkem jestli chceš schovej támhle . Já musím ,ještě pár věcí zařídit !" řeknu a úkážu ke své zkrýši .Pomůžu mu na nohy . "Zkusím najít nějakou vodu ,nebo jídlo !Vy si zatím odpočinťe . Jo a tohle si pučím . "vezmu si Nickleho plášť a kolem hlavy si ovazuji šátek až je mi vidět jen škvíra na oči . Už dvakrát jsem přecházel poušť ,jako doprovod katavany . Od nomádů jsem se naučil zpoustu dobrých triků ,jenž usnadní přežití v poušti . Začínám zametat stopy po naší přítomnosti .Kontroluji svou zásobu vody a začínám hledat kamení .Není to sndné ,přesto by se mi to mohlo podařit a vtom případě by jsme měli o vodu postaráno .

Trn - 09. listopadu 2008 20:15

Poušť Sem vděčná orkovi, který mě přnesl pod dunu, kde je aspoň trocha stínu. Sice mi už není takové vedro, ale pořád sem na tom dost zle. Pak mi na čumák nalije studenou vodu jen si čumák olíznu. Je mi hrozně, ale aspoň, že nemám černej kožich. To bych se uškvařila za živa. pomyslím si. Je na mě vidět jak těžce se mi dýchá. Ani se nepokouším pohybovat, protože na to nemám sílu. Sem ráda, že budeme pokračovat až po setmění. Aspoň nebude takové vedro a písek nebude tak horký jako teď. Podívám se na orka a v mých očích může poznat vděčnost. Tenhle neni jako ti ostatní, tenhle je dobrý. napadne mě.

Mawikkan - 09. listopadu 2008 22:14

Dalo se očekávat, že pochod pouští nebude nic lehkého, ale tohle bylo na vlka a dráče moc. My bychom to zvládli, ale pro ně je to příliš náročné. Pravidelně jsem jen lehce smáčela rty. Vodu jsem šetřila. Nebylo nám známo, jak dlouho ještě budeme muset jít touhle výhní. Když se vlčice svalila k zemi všichni se zastavili a Adrian mi doslova četl myšlenky. Musíme to nechat na noc. Tohle nebylo ani rozumné, ani bezpečné. Unfrael vzal vlčici do polostínu, Adrian vykopal skrýš v duně a pak ji přenechal Nicklovi s Ayshou. Poté někam odešel. Ohlédla jsem se na Trackera a Therese. Vypadali stejně vyčerpaně, jako vlčice. Schovat se pod černé pláště na poledním slunci nebylo nic platné, ba možná i horší. Ale stát na ostrém slunci také nebylo nic moc. Podívala jsem se na velkou dunu, která se nacházela kousek od té, kde byli ukryti Nickle s dráčetem. Nezbývalo nic jiného. Věděla jsem, že mě to vysílí a nebudu chvíli ničeho schopná, ale neměla jsem na vybranou. Posbírala jsem všechny emoce a city, které byly v blízkosti. Zavřela jsem oči a shromažďovala moc v nitru. Najednou jsem se rozzářila fialovým světlem a z rukou mi vylétla obrovská světelná koule, která v duně vyrazila prostor akorát pro tři lidi. Nohy se mi podlomily a spadla jsem na kolena do horkého písku. Cítila jsem, jak mě pálí, ale neměla jsem sílu se zvednout. Snažila jsem se držet oči otevřené a neztratit vědomí. Ucítila jsem, jak mě někdo chytil za paži a zvednul z horké země do náruče. Za pár vteřin jsem ucítila příjemné ochlazení. Byli jsme uvnitř.

Tacker - 09. listopadu 2008 22:27

Všichni jsme byli unavení a vyšerpaní vedrem. Sledoval jsem, co dělají ostatní, ale já neměl tušení, co budeme dělat my s Therese. Sice jsem se bezvadně odhodlal vrhnout se do tohoto dobrodružství po hlavě, ale teď nastala první chvíle, kdy jsem si nevěděl rady. Teri už skoro omdlévala a já ji uklidňoval, že něco vymyslím. Jenže nevymyslel. Sledoval jsem orka, jak chrání vlka. Bylo to od něj hezké. Pak Nickla, jak se stará o své dráče. A Adriana, který odešel hledat vodu. Bylo jasné, že tahle nám dlouho nevydrží. Zůstali jsme tam stát jen já, Teri a Mawikkan. Ta se chvíli tvářila, jakože urputně přemýšlí. Pak na nás hodila soucitný pohled a chytila se za hlavu, jakby se rozhodovala, jestli má něco udělat. Co jsem po chvíli zjistil. Sledoval jsem jak se urputně na něco soustředí se zavřenýma očima. Najednou se rozzářila nějakým světlem, které bylo ve vytrvalém slunečním svitu jen stěží vidět a vyslala na obrovskou dunu před sebou nějakou světelnou kouli, nebo co. Nikdy jsem nic takového neviděl. Vzpoměl jsem si, co mi říkal Adrian o tom duchovi. Hned jak jí záře opustila, její nohy se podlomily a skončila koleny ve žhavém písku. Rychle jsem se vzpamatoval a zvedl ji za paži nahoru. Pak jsem ji vzal do náruče a přešel s ní do, jí vybudovaného, krytu. Položil jsem ji na písek, který byl podivně chladný, nejspíš účinkem toho kouzla. Therese přišla za námi. Vešli jsme se tam akorát. Vypadala opravdu vyčerpaně, ale po chvíli otevřela oči a pokusila se o úsměv. "Tak co? Vejdeme se?" Zachraptěla a posadila se. "Jo díky..." Oplatil jsem jí úsměv. Nevyptával jsem se, jak to udělala. Hlavní bylo, že nás slunce neupraží.

Nickle - 10. listopadu 2008 11:54

Poušť Zůstali jsme pod pláštěm jenom chvíli, protože za chvíli přišel Adrián a přenechal nám svůj úkryt. půjčil si můj plášť a šel do pouště hledat vodu. Byl jsem mu vděčný, pod pláštěm sice nebylo takové horko jako na přímem slunci, ale jistojistě by jsme se tam za chvíli vařili ve vlastní šťávě. Slunce pralo neuprosně. Unfrael se postaral o vlčici a bránil slunci skoro vlastním tělem, jenom, ab byla vlčice ve stínu. Bylo to od něj nesmírně ohleduplné. Nabral jsem do dlaně malinkoé vody a dal jsem napít Ayshe, potom jsem si svlažil rty. Zničehonic můj pohled přilákala podivná nafialovělá záře. Maw použila magii, aby mohla vytvořit úkryt pro sebe a sourozence. Dost ji to vyčerpalo, takže padla na kolena do žhavého písku. ,, Maw!" zašeptal jsem a chtěl jsem pro ní hned jít, ale byl u ní dřív Tacker, který ji odnesl do úkrytu, který vytvořila. ,, Zustaň tady ve stínu!" řeknu Ayshe a potom vztanu a zajdu za Maw. ,, Není ti nic?" zeptal jsem se a snažil jsem se, aby z mého hlasu nešel slyšet strach, který jsem o ní měl.

Mawikkan - 10. listopadu 2008 16:36

Masírovala jsem si spánky, hrozně mě z toho bolela hlava. Rozmazaně jsem zahlédla, jak k nám někdo přišel, musel se sem nacpat jen stěží, skrýš byla opravdu tip ťop pro tři. Když přišel blíž, dopátrala jsem se, že je to Nickle. Byla jsem ráda, že ho vidím, tedy alespoň rozmazaně. Zeptal se, jestli mi nic neí a já se usmála. Mám tuhý kořínek, ale nemůžu to dělat často...nejsem kouzelnice." Ušklíbla jsem se. Teď to bylo nutné. "Chtěla jsem to zkusit tak, aby se vešel i Unfrael s vlčicí, ale na to už hold nemám..." Zamračila jsem se a promnula oči. Už se mi začínalo zaostřovat okolí. "Co Aysha, jak to snáší?"

Trn - 10. listopadu 2008 17:58

Poušť Po chvíli ležení v polostínu už mámvíce sil. Docela i za tu chvilku sem si odpočinula. Zvednu se a olíznu orkovi tvář. Pak se kouknu na Maw a ti co sou ve skrýši, kterou vytvořila Mawikkan. Dopajdám k nim. Dopajdám až k Nicklemu, jemně do něj strčím čumákem a pak zadkem a chci ho donutit aby spadl. Pak pokud spadne tak se k němu sehnu a olíznu ho. Opět se vrátím k Mawikkan. Začnu čumákem strkat do písčité stěny, jako bych se to snažila rozšířit abych se tam k nim narvala i já. Pak se postavím na zadní a hrábnu do stěny zdravou packou a tohle opakju dokud nejsem vyčerpaná. Po vyčerpání si lehnu k místu kde sem se pokoušela úkryt rozšířit a položím hlavu k Mawikkaniným nohám. Opět hlavu zvednu a začnu si olizovat poraněnou tlapku, kterou mi ještě nikdo neošetřil. Až naberu síly budu pokračovat. pomyslím si. Udělám psí úsměv na všechny ve skrýši. Začnu se opět čistit. Nepřestávám dokud je na mám těle stále krev. Ale bohužel si nedosáhnu na krk ani na hlavu takže tam si to nevyčistím. Jinak moje srst opět září bílou barvou.

Nickle - 11. listopadu 2008 12:37

Poušť Maw nevypadala moc dobře, přesto tvrdila, že má tuhý kořínek a že něco vydrží. Chtěl jsem si k ní sednout a trochu si s ni promluvit, ale nedala mi šanci vlčice, který připajdala a zkoušela mě povalit. nakonec se jí to podařilo a ona mě oblízla. Chtělo se mi smát. Byla neuvěřitelně hravá. Potom, co m oblízla se začala prozměnu věnovat Maw a rozšiřování duny, kterou vytvořila Maw. ,, Nech toho malá, ještě si ublížíš. Pojď podívám se ti na tu packu!" řeknu vlčici v duchu a když ke mě příjde, tak se začnu věnovat její zraněné pacce. ,, Aysha je plaz, myslím, že jí horko nevadí. Neřekl bych, že je z něj nějak nadšená, ale rozhodně jí nevadí tolik jako nám ostatním!" odpovím Maw na její otázku, jak to snáší Aysha a podívám se zároveň směrem, kde byla Aysha. ,, Tak a je to!" řeknu, když dám Luně packu do původního stavu. ,, Ještě tě to bude chvíli bolet, ale zahojí se to," řeknu Luně, usměju se na Maw a odejdu zpět do úkrytu za Ayshou. Sednu se vedle ní a pohladím ji po šupinaté hlavičce. ,, Ach jo! Aysho... myslím, že jsem se asi zamiloval... Jsem to, ale blázen," svěřím se Ayshe.

Mawikkan - 11. listopadu 2008 13:16

Zasmála jsem se, když vlčice povalila Nickla. Byla vážně ještě štěně. Bylo to znát i na jejích rozzářených očích. Snažila se zvětšit si otvor v písku, ale moc se jí to nedařilo. Potěšilo mě, že je Aysha v pořádku. Ta malá je tak důležitá. Přirostla mi k srdci. Vrátila jsem úsměv Nicklovi a pak jsem se za ním dívala jak odchází. Ze zaseklého pohledu mě probral Tracker. "Vy k sobě patříte?" Pozvednul obočí a Therese zpozorněla. Já v první chvíli vůbec nechápala, o čem mluví. Pak mi to došlo a se smíchem jsem zakroutila hlavou. "Jak tě to napadlo?" Všimla jsem si, že můj hlas zní stále chraplavě. Tracker jen pokrčil rameny a začal se věnovat sušenému masu. Nejspíš mu vůbec nedošlo, jakého brouka mi nasadil do hlavy. Drbala jsem vlčici za uchem a cítila jsem tu šílenou únavu. Vzpoměla jsem si na Nicklův pohled, když sem přišel. S úsměvem jsem si pro sebe zavrtěla hlavou a pak jsem si ji položila na měkké vlčí bříško. Vlčice spokojeně zamručela. Ale no tak Maw, co si to namlouváš...

Ayshella, dráče - 11. listopadu 2008 13:25

I přes to, že jsem drak, jsem hlavně holka. Dračice. Leží na mě břemeno záchrany světa, teprve se vyvíjím a oni mě ještě uráženjí. Nejprve jsem zvíře, teď dokonce plaz! Jsem snad nějaká ještěrka? Jediný důvod, proč mě vedro nevadí je ten, že já sama vytvářím v sobě oheň, který spaluje daleko víc než poušť. Plaz.. Rozhodně nejsem potěšena, ležím tam a šklebím se, ochlazuji svůj zevnějšek a všechny kolem křídly. To je moc krásné, že jsi zamilovaný.. Odpovím mu. Mám Maw ráda a to všechno, navíc i z ní cítím náklonnost k Nicklemu. Ovšem říkat mu to nebudu, na to jsem moc uražená.

Ariel Isidar Mahtalë - 11. listopadu 2008 14:42

Putování družiny Jediného, hledající dívku spící Putují dlouhou, dlouhou dobu, než najdou skálu zahalenou v mlze. Podle legendy je cesta na hrad jen jedna., Ovšem kde je ta cesta? Dva odvážlivci se snažili na skálu vyšplhat, měli štěstí, přestali rychleji než začali a nic vážnějšího se jim nestalo. Když se dívali důkladněji na zem, viděli v zemině pozůstatky kostí, nejspíš dalších dobrodruhů. Bylo to spíš o náhodě, když se jeden z nich opřel a kamený blok a ve skále se najednou objevila průrva. Uvnitř byla tma, však pochodně jim jako světlo posloužily. Jen jedna cesta tu je, strmé dlouhé schodiště lemované lavicemi vytesanými do skály pro odpočinek a kostrami v roztrhaných zaprášených oblecích, poseté šperky, korunami a dalšími zbytečnostmi. Po dlouhé, předlouhé cestě vyšplhali až nahoru. Všude na chodbě se najde alespoň jeden kostlivec. Hrad je prázdný, temný a posetý stříbrnými pavučinkami. Projdou nespočet chodeb až dojdou do obrovské ložnice. Kolem dokola stěn jsou masivní dubové skříně, toaletka, stolek a další věci. Uprostřed pokoje stojí masivní postel s černými nebesy, místo matrace jen černá podesta, na níž stojí skelněná rakev. Dojdou blíž a odsunou černý těžký závěs. Zastaví se jim dech. Tam tiše, jako by ve smrti i spánku leží dívka, překrásná dívka. Velmi bledá s plnými rty, dlouhými černými vlasy rozprostřenými na polštáři v jemných vlnkách. Na sobě má temně fialové až černé hedvábné šaty. Ruce má položené pod hrudníkem na korzetu a ne její pravé ruce září velký rudý prsten. To je ona! Hlavní pověřený voják ji jemně vyndá z rakve a v náručí ji odnáší pryč. Teď již cesta zpět trvá daleko menší dobu. Dívku položí na pohovku do kočáru, zapřáhnou koně a vracejí ze zpět k jedinému. ........ Jediný má radost, poprvé za nějakou dobu je na něm vidět šílenství z radosti, zvláště jdyž ví, jakou moc teď třímá v rukou. Stáhne prsten a vten okamžik otevřu oči. Oči tak ledově modré, až z nich jde strach. Od mých nohou se do všech stran najednou po zemi rozlévá led a černý kouř, Jediný si však prsten nasadí na prst a kouzlo zmizí. Pane.. takřka okamžitě padnu na kolena a skloním hlavu. Pomůže mi na nohy a odvádí mě s sebou do sálu. Mluví o tom, čeho chce dosáhnout, chce zabít Hovořícího a jeho draka. Na mé tváři se krátce objeví zvláštní úsměv. Rozumím Zvednu se a odejdu na balkon. Postavím se až k zábradlí a fouknu. Vítr, který mi čechrá vlasy nafouká kouř až ke mě, ten se shlukne a najednou vytvoří jakési zrcadlo. Podívám se do něj a vidím poušť a v té poušti i je. Fouknu do něj, najednou to není zrdcadlo, ale jakési okno. Můj dech se v poušti promění ve vítra, ten zvedá písek v duny a z nich se za chvíli vytvoří obrovské pouštní pískové nestvůry.

Nickle - 11. listopadu 2008 14:51

Poušť Všimnu si, jak je Aysha odtažitá, ikdyž mi řekla, že je to hezké, že jsem zamilovaná, tak jsem její hlase zachytil chlad. ,, Ty jsi naštvaná?" zeptám se jí a podívám se na ní zblízka. Potom jsem zaslechl, jak se Tacker ptá Maw, jestli k sobě patříme. Nenápádně pohlédnu tím směrem a sleduju její reakci. Když se smíchem zakroutí hlavou a zeptá se ho, jak ho to vůbec napadlo, tak se rychle otočím a zahledím se do sluncem ozařeného písku, který se leskne jako to nejdražší kamení. Co si to namlouvám? Jsem vážně blázen, když si myslím, že by si všimla kluka jako jsem já. Chvíli jen tak nečinně sedím a koukám do písku, když mi dojde, že nemůžu sedět na místě a myslet na hlouposti. Zvednu se a potom k ostatním pronesu: ,, Jdu se podívát, kde se zdržel Adrian..." a vyjdu vstříc žhavému slunci.

Adrián - 11. listopadu 2008 15:10

poušť Jdu po dunách kolem našeho malého ležení . Nejdu daleko ,abych se svým sspolečníkům neztratil . Už jsem na cestě zpátky ,kdyř se prudce zvedne vítr Snad se neblíží písečná bouře ! To by jsme měli vážné problémi ! Ne ,toto není písečná bouře ,ale magické větry ! říkám si a zrychluji krok zpět k mím druhům . Poryvi větru se změnili a já měl najednou pocit ,že se za mnou něco formuje . Rysknu pohled přes rameno a dám se do běhu . Sakra ,tak tohle nám ještě chybělo ! ! za mnou se formují bytosti z písku . Doslova letím po dunách ,aby jsem se dostal z dosahu netvorů a varoval přátele . Během několika okamžiků přeběhnu dunu a sklouznu na druhé straně dolů . Nejdřív si ovšem prohlédnu bytosti ,jenž se tam formují .Nezírám na ně příliš dlouho ,ale snažím si zapamatovat každej detajl . Ještě než jsem v půlce duny znovu se rozbíhám . Zadalší dunou málem podkopnu Nickleho ,který mi šel naproti . " Máme společnost ! Jsou ostatní stále na místě ,kde jsem je opustil?" ptám se ,ale odpověď neočekávám a běžím s překvapujcí rychlostí přes poslední dunu ,která mne dělí od úkrytu .NIckleho nechávám dost daleko za sebou . Musím varovat ostatní !Musím varovat ostatní ! opakuji si a sprintuji do tábora . "Vztávat , musíme pryč ! " rozhlédnu se po svých společnících . "Za dvěma dunama se formují písečné příšery a když říkám formují ,tak to nemyslím ,jako slovní obrat !" vychrlím ze sebe a rozdýchávám se .Otočím se po směru mého útěku cítím se líp ,když zjistím ,že za mnou zůstalo jen málo stop a ty jsou daleko od sebe a už je zakrývá vítr. "Ví někdo ,jak bojovat s písečnou příšerou ?" ptám se a utahuji své oblečení ,aby se mi lépe pohybovalo .

Mawikkan - 11. listopadu 2008 15:13

Už skoro spím, když uslyším Nicklův hlas, který říká, že se půjde podívat po Adrianovi. "Sám? Na to zapomeň! Jdu s tebou...Víš jak to tvoje samoteření dopadá..." Zvednu se a zjišťuji, že už mi je opravdu mnohem lépe. Vidím, že chce protestovat, ale umlčím ho jediným, všeříkajícím pohledem. Vlčice ze zvedne ale já jí podrbu za uchem. "Ne maličká, máš kožich, zůstaň tady." Usměji se na ni a ona svěsí ocas a vrátí se zpět. Ještě než se stačíme vůbec někam vydat, moje oči upoutá písečná bouře, která se k nám žene neuvěřitelnou rychlostí. "Oou..." Prohodím a pohlédnu na přátelé, pak na ležícího Unfrela a zase zpět na písek, vzdouvající se vysoko nad zemí. Vzápětí mi k mému nemilému zjištění dojde, že to není písečná bouře.

Nickle - 11. listopadu 2008 15:19

Poušť Slunce pálilo do zad, ale já jsem se nechtěl vrátit, musel bych pořád myslet na to jaký jsem blázen a to se mi nechtělo. Přešel jsem jednu větší dunu, když do mě málem vrazil Adrian, který pelášil k našemu tábořišti. Křičel na mě, že máme společnost a ptal se, jestli jsou ostatní na místě, kde byli předtím. Než stihnu odpovědět, už mizí za další dunou. Podívám se směrem, odkud vyběhl a přes horko, které v poušti panovalo, mi přejede mrát po zádech. Ani se nedívím, že Adrian tak rychle utíkal. Z písku se tvořili podivné postavy a bylo jich hodně. Na sucho jsem polkl a rozběhl jsem se za Adrianem. Doběhnu k ostatním a rovnou zamířím k Ayshi. Vezmu ji do náruče, protože vím, že nám nezbude nic jiného než utíkat a ona, přestože už uměla hezky chodit, tak by nebyla schopna utíkat, tak rychle, aby nestvůram unikla. ,, S těmi bojovat nejde, musíme utéct!" křiknu na ostatní a sám se rozběhnu opačnýcm směrem než byly příšery.

Adrián - 11. listopadu 2008 15:33

poušť " Fajn , to jsem si myslel ,jenže těmhle bytostem na poušti utečeme jen z těží ! Nemusí spát ,jíst, odpočívat ! Pokut něco nevymyslíme ,tak nás jednoduše uštvou ,jak lovecká smečka." prohlásím za chmuřeně . "Nejlepší by bylo se vrátit , do lesa tam nás nebudou moc pronásledovat ! Jsem ochotenj ysknout boj s vlky , psy ,nebo čímkoliv ,co v něm potkáme !" ryhle sbalím svůj úkryt a ten prakticky zapadá pískem ,jako by nikdy neexistoval . Je třeba plánovat a nenechat nic ,podle čeho by nás mohli stopovat , nebo magicky zaměřit ! cílevědomě uklízím tábořiště,několika seky meče strhnu i úkryt ,jenž vytvovřila Mawe . Když jsou stopy po naší přítomnosti zameteny vydávám se za ostatními . Dávám pozor ,abych běžel po hraně duny ,nebo spíše mírně bokem po směru ,jímž seduna svažuje ,tak se tolik nebořím a zanechávám méně stop . Tak tohle nevypadá dobře !" Má někdo plán B ,kdyby nás dohonili ?" ptám se a klušu vedle Nickleho.

Trn - 11. listopadu 2008 15:50

Poušť Náhle se semele spousta věcí najednou a jánevím co dělat. Pak dva z naších se rozbíhají pryč. Snažím se za nimi taky běžet, ale moc to s tou tlapou nejde. Pokaždý když na ni došlápnu tak zakňučím. Napůl běžím a napůl pajdám. Prostě ten běh mi nevyhovuje. Brzy už mám zase vyplazenej jazyk. Kručí mi v žaludku. "Plán B? A jak ho chcete vymyslet. A do lesa nevlezu, nerada bych potkala tu smečku co mě napadla!" rozešlu myšlenku. Na dlouhé běhy přes poušť nejsem. Nachvilku spdanu, pak se, ale zvednu a utíkám dál za ostatními. Je jasné, že mě to dost vyčerpává. Ale strach mi dodává energii. Mé tělo jako by posílilo přitom je tak vyhublé. Náhle předběhnu Nickleho a Adriána. Běžím dva metry před nimi. Nebýt toho, že se bojím neběžím takhle rychle. Můj pohon je momentálně strach.

Mawikkan - 11. listopadu 2008 19:48

Ariánova otázka na plán B mi celkem slušně vrtala hlavou. Přemýšlela jsem, jak by se to dalo vyřešit. "Něco bych měla, ale jen v případě opravdové nouze, nejspíš mě to totiž zabije...ale za život dráčete a Nickla jsem ochotna to obětovat." Zahalekám směrem k Adriánovi a bežím dál. Najedmou Luna upadne na zem, pomohu jí se zvednout, ale dost nás to zpomalí. "Proboha, ale kam chcete vlastně utíkat? Vždyť tu není nic, kde bychom se schovali."

Nickle - 11. listopadu 2008 19:55

Adrian mě za chvíli doběhne a ptá se mě, jestli má někdo plán B, ale o tom jsem silně pochyboval. Věděl jsem jistě jen dvě věci. Když zůstaneme na písku, tak nás ta věc užene, navíc to horko bylo nesnesitelné. A taky jsem věděl, že do lesa se nemůžu vrátit. My s Ayshou musíme projít přes poušť. ,, Víš Adriane, myslím, že záložní plán nemá skoro nikdo a navíc já se s Ayshou do lesa vrátit nemůžu. Byla by to slepá ulička, musíme přes poušť," odpovím za běhu Adrianovy. ,, A pokud nás ti pískovcový chlapíci doženou, tak nám nezbude stejně nic jiného než bojovat! Vím, že s pískem se moc dobře nebojuje, ale nezbude nám nic jiného!" řeknu zadýcháně. To horko je skutečně neúnosné. Cítím, jak mě slaný pot štípe v očích. Potom zaslechnu poznámku Maw o tom, že má sice plán, ale že ten ji zabije. ,, Ne!" řeknu a prudce se zastavím. ,, Tak to rozhodně ne, to nedovolím!" řeknu pevně a zůstanu stát. Raději zemřu v boji po boku svých přátel než abych je nechal padnout za svou záchranu. A rozhodně jsem to nehodlal praktikovat u Maw. ,, Tak dost! Dost bylo strachu a utíkání!" řeknu vztekle a obrátím směr svého běhu, rozběhnu se písečným vojákům naproti.

Mawikkan - 11. listopadu 2008 20:08

Zastavila jsem se a podívala se utrápeně na Nickla. Jeho reakce byla větší než jsem čekala. Vytáhla jsem hůl, ale zakroutila jsem hlavou. Jak bojovat proti něčemu sypkému? To nemá smysl...Pokud bude nejhůř, obětuji se... Smutně kouknu na Ayshu a pak na ostatní, kteří jsou připraveni k boji. Blížilo se to mílovou rychlostí, ale mě ta chvíle mi připadala jako věčnost. Rozmýšela jsem se, co dělat, ale moje hlava srdce se hádali...srdce by nedovolilo, aby přátelé zemřeli, ale hlava chtěla žít.

Ariel Isidar Mahtalë - 11. listopadu 2008 20:15

Poušť Pozoruji je dýmovým oknem a vedu kroky pískových monster. Pohybují se neuvěřitelně rychle a nabírají nové a nové rozměry. S obrovským hlukem se blíží ke skupině , bouří písek pod nimi a kolem tvoří velké víry. Ve formě jakéhosi hologramu kráčím, spíše se vznáším nad pískem, za nimy a vedu na dálku jejich kroky. Natáhnu ruku a v oblouku s ní hýbnu. Vytvořím tekutý písek přímo za skupinou. Démoni se blíží čím dál tim blíž a když skupina couvne, padne přímo do pasti tekutého písku a nikdo už o nich neuslyší.

Unfrael - 11. listopadu 2008 22:02

Všechno se seběhlo tak rychle že sem ani nestačil nic říct, jen sem se rozběhl za skupinou. Na poušti beztak písku neutečeme, tak o co jim de? Každopádně běžim za nima, sám bych proti těm monstrům asi nepřežil. Doufám, že Maw nebo Nickle nebo prostě někdo něco udělá... já sám můžu ty mopnstra maximálně tak na chvilku zdržet, dost pochybuju že by se daly zabít jen seknutím hlavy... Jsou stvořeni magií a zřejmě je může zahnat zase jen magie... pomyslím si. Pak vidíím jak se Nickle přede mnou otočil a chystá se k boji. Zaslechnu jeho slova. No konečně, ale když už sme utíkali, měli sme utíkat aspoň na druhou stranu, abysme se dostali směrem ke svýmu cíli... zasměju se A já teda rozhodně strach nemám! Postavím se čelem k bouři, zapřu nohy do písku a čekám co přijde. Sekyra se mi na písku akorát tak ztupí, takže budu muset předvést trošičku akrobacie... Ještě houknu přes rameno: Jestli máte nějakej způsob, jak je zastavit, tak rychle sem s ním, zdržim je jen chvilku... Pak čekám co se bude dít...

Nickle - 12. listopadu 2008 18:14

Poušť Stáli jsme tam a čekali, co příjde. Armáda z písku se již tvarovala kousek od nás a slibovala jedině smrt. Díval jsem se na tu smršť a s odhodlaním jsem se díval na blížící se zkázu. Né všichni však měli, tak pevné nervy. ,, Já tady nezůstanu!" ozvalo se plačtivě kousek za mými zády, nemusel jsem se dívat, abych poznal, že to byla Therese. Otočil jsem se a chtěl jí říct něco pozbudivého, ale to už udělala několik kroků zpět a najednou se začala propadat do písku. Z ničeho nic se kousek za námi objevil tekutý písek. Natáhl jsem ruku a chtěl jsem jí chytit, ale když se mi částečně povedlo, tak mi vyklouzla z prstů, protože jsme měli oba spocené ruce. Položil jsem rychle Ayshu na žhavý písek a zkočil jsem tak, abych mohl Therese znovu chytit za paže. Propadala se hrozně rychle. ,, Prosím pomoc!" tekly jí z očí slzy. Držel jsem, jak nejvíc se to dalo, ale ona mě stahovala sebou.

Trn - 12. listopadu 2008 18:20

Pušť Zastavíme se a Maw se pouští do boje. Já sem jen skrčená u země. Mám staženej ocas a uši mám těsně u hlavy. Ustrašeně kňučím. Pak se někdo začen propadat do písku. Nickle ji chytí, ale ona ho táhne s sebou. Rychle Nickleho popadnu za oblečení a táhnu ho směrem ke zbytku skupiny. Snažím se pomoci. Tlapa mě sice bolí, ale na to teď nedbám. Zabírám svou největší silou co teď dokáži vyvinout. Sem sice slabá, ale pořád něco málo síly mám. Rozhodně Nickleho nepouštím a tahám ho. Jen tajně doufám, že se mi podaří ji vytáhnout, teda že na tu pomoc dost přispěji.

Ayshella, dráče - 12. listopadu 2008 19:13

Poušť Když mě Nickle položí na zem, koukám se na pískovce a na naše spolucestovatele. Nickle zachraňuje Therese a ostatní buď pomáhají, nebo vymýšlejí, jak to udělat. Najendou jako by mi hořel celý vnitřek těla. Nemohu se pořádně nadechnout, skoro se dusím. Nevím co to je, je to jako bych hořela zevnitř. Celá se začnu klepat, pískovci jsou už skoro u nás, když najednou samovolně otevřu tlamu a zní vytryskne ohnivý gejzír. Prolije se po pískovcích a ti zesklovatí. Je z nich teď nádherná socha. Když Nickle vytáhne Therese z tekutého písku, proměním i tuto past ve sklo. Pak sebou znaveně plácnu na písek.

Ariel Isidar Mahtalë - 12. listopadu 2008 19:36

Poušť Držím se daleko. Hodně daleko. Vznáším se jako duch nad pískem a následuju mé pískové mazlíčky. Jedna dívka spadla do mé pasti, brzy budou následovat další. Bohužel je tu menší překážka. Drak. Jediný mi neřekl, že již umí plivat oheň. S tím jsem nepočítala. Změní mé pískové postavy v skleněné sochy obřích rozměrů a taktéž i můj tekutý písek proměné ve sklěněný kráter. Nekleji, nenadávám, nerozčiluji se. Jsem jako odraz normální bytosti, jen stín. Loutka v rukou jediného. Zbrań k ovládnutí světa. Ještě chvíli stojím na obzoru, když se jako dým rozplynu a vrátím se zpět na balkon vypovědět co se stalo Jedinému.

Adrián - 12. listopadu 2008 19:43

Poušť Když se družina rozhodne bojovat ,také se zastavím ,ale místo ,abych se chystal na bitvu si prohlížím naše protivníky a jejich chování . Oni se nás ani nesnaží obklíčit ! Jen se proti nám ženou ,jako přílivová vlna . Na druhou strano ,ale žádná neběží rychleji a udržují něco jako formaci , naboli rozestupi . Tyhle bytosti jsou úplně jasně někým vyvolané . Jistě bych slyšel ,kdyby se někde jentak oběvili takovéhle monstra. hlásek někde vzadu mi říká "ale nemusel ". " Fajn právě jsem vymyslel plán B!" prohlásím klidně . "Maw ty bytosti někdo ,nebo něco řídí na dálku ! Zkus napadnou spojení mezi ním a jeho vojáky ! Na otázky typu ,jak nemíním odpovídat ." Mezitím se stane několik věcí najednou . Theresa spadla do tekutého písku .Ostatní se jí snaží vytáhnout ,ale jsou vtahováni taky . Když tu drak začne plivat oheň. "Zdá se ,že nejsem jedinej ,kdo tu má plán B ." komentuju drakův výkon a přitom se zvedám ze země kam jsem se vrhl ,abych unikl žáru . "Jsou všichni v pořádku ? Stalo se někomu něco jiného než ,že se vysílil?" ptám se a zvedám se na nohy .

Nickle - 12. listopadu 2008 19:48

Poušť Ležel jsem na písku a snažil jsem se vytáhnout Therese z tekutého písku. Ucítil jsem, jak mě někdo táhne za oblečení. Neměl jsem čas zaobírat se tím, kdo to je. Potom jsem cítil, jak mě někdo chytil za nohy a zatáhl. Therese byla v mžiku venku. Unfrael nás vytáhl. Chvíli jsem oddechoval po té námaze, když jsem ucítil, že se děje něco zvláštního. Měl jsem pocit, že mi hoří hrdlo. Došlo mi, že ten pocit pochází od Ayshy, podíval jsem se tím směrem a uviděl jsem, jak vychrlila oheň. Byl jsem z toho úplně mimo. Nečekal jsem, že jí to půjde tak brzo. Potom Aysha došla k okraji, kde začínál tekutý písek a i ten změnila, tak jako bojovníky z písku na sklo. Hned potom sebou plácla do písku. Okamžitě jsem k ní zamířil a vzal ji do náruče. ,, Ayshi, není ti nic?" zeptám se s obavami.

Trn - 12. listopadu 2008 20:09

Poušť Po záchraně padnu na zem. Sem hrozně moc vyčerpaná. Tohle mi nesvědší. pomyslím si. Je jasné, že mám dost a dál se nepohnu ano o milimetr. Pokud někam hodlají jít asi mě budou muset nést někdo v náruči. Já už chci z pouště pryč. Už chci pryč. Prosím ať už jsme pryč. Já nechci, nechci tohle dál snášet. pomyslím si. Sem unavená a chce se mi spát. Mám hlad, žízeň a citím hroznou únavu. Klíží se mi víčk. Vím, že není dobré teď v naší situaci usnout, ale mé tělo si žádá spánek. Nakonec oči zavřu a pomalu usínám, snažím se tomu bránit, ale únava je příliš velká přemáhá mě. Po chvíli je slyšet mé podřimování a pravidelné oddechování. Usla jsem.

Mawikkan - 12. listopadu 2008 21:45

Poslouchám Adriánův návrh. Nezní to špatně, ale rozhodně nevím, jestli jsem toho schopna. Snažím se zaměřit nějaký cit, ale než se na to dokážu plně soustředit, uslyším za sebou vyděšený jekot. Je to Therese, která se propadá tekutým pískem. Nickle k ní okamžitě přiskočil a začal ji tahat ven. Bohužel její ruka mu vyklouzla a už to vypadalo, že jim bude muset někdo pomoct. Zahlédla jsem Trackera, jak se žene z druhé strany, ale Luna s Unfraelem ho předběhli. Otočila jsem se, abych znovu zkusila najít to propojení, ale než jsem to stihla udělat, z Ayshiny tlamičky se vyvalil obrovský plamen. Bylo to nádherné. A hlavně účinné. Vznikly z toho skelné sochy v prapodivných propletencích. To samé udělala i s tekutým pískem, ale pak se vysílená svalila na zem. Věděla jsem, jak se cítí, a to až moc dobře. Všichni oddychovali a ještě rozdýchávali poslední události. Luna se svalila na zem a okamžitě usnula. "Nemůžeme tu zůstat...zkusí to znovu. Já vím, že potřebujeme přes poušť, ale příště už takové štěstí mít nemusíme..."

Nickle - 15. listopadu 2008 12:19

Poušť Objímal jsem Ayshu a přemýšlel nad tím, co řekla Maw. Skutečně tím myslela, to co řekla? Skutečně řekla, že jít po poušti je v podstatě hodně nejistá hra, kde nehrozí vítězství? Někde uvnitř jsem cítil, že má pravdu, ale já jsem neměl na výběr. Kudy se vydat, aby jsme měli aspoň malou naději na úspěch. Jediný už nejspíš ví, že jsme na poušti a tudiž podnikne všemožné proto, aby nás odstranil. ,, Vím, že přes poušť je ryskantní, ale přes město jít nemůžeme, protože Ayshu nijak neskryješ, tak co navrhnuješ? Protože mě už nápady došli...!" řeknu unaveně a odevzdaně zároveň. Co jsem vlastně čekal? Že to bude plocházka růžovou rahradou? Podívám se po ostatních. Hodně se jich dívá na mě, vlčice spí a Aysha je vysílená.

Tacker - 15. listopadu 2008 12:30

Držel jsem uplakanou a udýchanou Therese za pas, aby se nesložila. Nebyla na takový život zvyklá. Vždycky byla odhodlaná něco udělat a statečná, ale tohle pro ni bylo moc. Nepřiznala by si to, ale ona vždycky bude slečnou. Vždy bude potřebovat, aby ji někdo chránil. Tím mi došlo, jak moc se liší od Mawikkan. Ta mi zase přišla přesný opak. Sledoval jsem rozhovor mezi ní a Nicklem. Bylo na něm vidět, že je v koncích, popravdě jsem já byl taky. Neznal jsem tyhle končiny. Nikdy jsem tak daleko nešel. Kdysi jsem snil o dobrodružství. O tom, že něco dokážu, ale byl jsem odkázaný starat se o Teri. Nevadilo mi to, vždy to byla má krásná, malá sestřička. Ale tohle byl život pro mě. To, co jsme teď prožívali. I když jsme teď nebyli zrovna na cestičce vystlané růžemi.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 12:41

Podívala jsem se po ostatních. Všichni vypadali šíleně vyřízeně. I já se tak cítila, ale na nohách mě udržoval pocit, že musíme něco udělat. Taky jsem nevěděla co, ale museli jsme něco vymyslet. "Nicku...Já chápu, že se tam přes poušť dostaneme nejrychleji, ale musíš si uvědomit, že tady už nehrajeme na to, jestli máme strach nebo ne. Já z boje neutíkám, ale tohle jsou jatka! Proboha jestli tohle bylo první, co na nás poslali...co bude dál? A on to nevzdá! Ví moc dobře, jakou hrozbu pro něj s Ayshou představujete. Můžeme se snažit jak chceme,ale tuhle poušť nepřejdeme. Najde nás všude, to je jasné. Ale zůstávat na místě, kde nás už našel...to je sebevražda!" Dívala jsem se do jeho utrápených očí. Zbývaly už jen dvě možnosti. "Nemůžeme tudy, nemůžeme městem a les je snad ještě horší možnost, než ty dvě předtím. Pak tedy zbývá buď vzduchem a nebo po vodě....A jelikož předpokládám, že nikdo z nás lítat neumí, budeme si muset sehnat loď." Pokrčila jsem rameny. Věděla jsem, že ten nápad není nejlepší, ale pořád to byl nápad. Alespoň jeden.

Nickle - 15. listopadu 2008 12:52

Poušť Poslouchal jsem, co říká Maw a došlo mi, že má nejspíš pravdu. Na moři nás taky může najít a může nám tam hrozit velké nebezpečí, ale v tuhle chvíli to bylten nejlepší způsob jaký se dal najít. ,, Máš pravdu! Musíme do města s přístavem, kde by se dala koupit loď. Tackere nevíš, kde je odtud nejblizší přístavní město?" obrátím se na Tackera, který objímal kolem pasu svou setru, která se třásla jako osikový list. Bylo mi ji líto. Ve městě vypadala tak odhodlaně, že jsem nepochyboval, že to zvládne, ale čím delší dobu s námi byla, tím víc mi docházelo, že tohle nezvládne.

Tacker - 15. listopadu 2008 13:18

Pohlédl jsem na Nickla. "Kupodivu vím...Kousek odtud je Fraise Nahat. Je to celkem malé přístavní městečko bez lidí, co se moc ptají. Žije tam náš strýc. A má loděnici." Usměji se. Všiml jsem si, jak se pohledy všech rozzářily, když jsem to řekl. Nejspíš jim to přišlo neuvěřitelně snadné. Stejně jako mě. Hned jsme se vydali na cestu. Vedl jsem naši skupinu přes okraj lesa. Therese šla vedle mě a já přemýšlel, jak jí říct to, co jsem chtěl. Věděl jsem, že na to hned nepřistoupí, ale bude to muset udělat. Nakonec ano."Teri...až přijdeme ke strýci. Chci, aby si tam zůstala...Ne nic neříkej a poslouchej! Málem jsi umřela! Ten tekutý písek nebylo to nejhorší, co nás ještě potká. Přiznej si to. Nezvládneš to. Kdyby tě Nickle nevytáhl...nestihl bych tam doběhnout. Strýc je hodný, má tě rád a dokáže tě snadno uživit..." Sledoval jsem, jak naštvaně se na mě dívá. Zvažovala pro a proti. Bylo vidět, že to půjde.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 14:18

Byla jsem ráda, když ostatní můj návrh přijali. A byla jsem ještě radši, když Tracker řekl, že ví, kde seženeme loď, jako by to bylo samozřejmé. Vydali jsme se na cestu. Tracker šel s Therese vepředu a o něčem se bavili. Neslyšela jsem o čem. šla jsem poslední. Nesla jsem Lunu. Vůbec se nám ji totiž nepovedlo probudit. Nebyla těžká a stočená v klubíčku se dobře nesla. Přemítala jsem o tom, co se bude dít. Doufala jsem, že nás nikdo nenapadne, než dojdeme do města. na lodi se pak může každý prospat. Tracker říkal, že on unavený není a že zvládne loď řídit. Byli jsme stejnak zvláštní sebranka. Pousmála jsem se nad tím, když jsem je měla všechny takhle před sebou. Vypadali jsme tak zvláštně...Netknutelně, viditelně a hlavně šíleně nápadně. Popošla jsem kousek vpřed a ocitla se vedle Nickla. Něčím mi imponoval. Nechápala jsem to, ale pokaždé, když jsem se na něj podívala, věděla jsem, že on to dokáže. Byli jsme každý jiný, ale přesto mi přišlo, že máme něco společného. "Přemýšlel jsi někdy, proč právě ty?" Zeptala jsem se s úsměvem, aniž bych se na něj dívala.

Nickle - 15. listopadu 2008 14:33

Poušť, cesta do Fraise Nahat Tacker naštěstí věděl, kde je nejblízší přístavní město, takže jsme se tam ihned vydali. Tacker nás s Therese vedli a my ostatní jsme šli za nimi. Aysha mi v spala v náručí. Věděl jsem, že si potřebuje odpočinout. Před námi šel Unfrael a Adrián, kteří se také o něčem byvili, tak jako tacker s Therese. Neposlouchal jsem je, přemýtal jsem o tom, jestli o vůbec zvládnu. Z přemýšlení mě vyrušila Maw. Zeptala se mě, jestli jsem někdy přemýšlel o tom, proč já. ,, Víš, popravdě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Bral jsem to jako danou věc. Věděl jsem, že jsem odlišný už ve chvíli, kdy jsem si povídal se svým psem. všichni mě považovali za podivína a nebavili se se mnou. Rodiče mi vysvětlili, že to ostatní nemohou pochopit, protože nejsou jako já a oni. No a potom se to stalo. Šel jsem jen tak na procházku a Natan, můj pes někam odběhl. Když jsem šel za ním, tak jsem ho slyšel, jak si myslí, že to musí otevřít a taky jsem slyšel něčí myšlenky, které si pisklavě stěžovali, že toho má nechat..." zasměju se té vzpomínce. ,, No a kydž jsem ho našel, tak jsem našel také Ayshino vejce. A než jsem se nadál, tak mi přirostla k srdci, dokonce i ty její poznámky. Věděl jsem, že tohle změní můj život, ale netušil jsem, jak moc. Netrvalo louho a odešel jsem od rodičů, abych je nevystavil nebezpečí a oni mě chápali. Nechali mě jít s tím, že mi řekli o Gragoru a tak jsem tady!" podívám se na ní z boku. Uvědomím si, jak je krásná.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 14:48

Uvědomila jsem si, jak moc je ke mě otevřený. Nejspíš měl ze mě stejné pocity, jako já z něj. Neměl strach mluvit. A já před ním taky nechtěla nic tutlat. "To já nad tím přemýšlela...Nad sebou myslím. Totiž, když...no když mě zavřeli po tom, co mýma rukama zabili moje rodiče a já se stala vrahem už jako prcek...Myslím, že to ve mě zanechalo víc něž vinu a odhodlání bojovat. To, co dělám, nejsou kouzla. Nikdo z mé rodiny čarovat neuměl. Jsem obyčejná půlelfka..." Zasměju se tomu. Protože obyčejná je ve spojení se mnou dost divné přirovnání. "Asi se ve mě něco stalo. Tenkrát. Možná to bylo moc emocí najedno na malou holku. Nevím, je to jen teorie. Ale...já cítím to, co cítí ostatní. Zrovna teď vím, že Therese je naštvaná, cítí velkou frustraci a Tracker zase obavy o ni. Cítila jsem Luninu bolest, když ji pokousali ti ostatní vlci, cítila jsem i tvůj vztek a strach, když si zjistil, co jsem zač a přiběhli jste za námi do toho lesa." Chvíli jsem se odmlčela a ušklíbla jsem se. "Po čase jsem se s tím naučila pracovat. Dokážu emoce ze vzduchu v sobě tak koncentrovat, že dokážu vytvořit například čirou nenávist a posekat s ní les." Podívala jsem se na něj a stále jsem se usmívala. Nikdy jsem to nikomu neřekla. Nic z toho, co jsem ze sebe teď dostala. Ale věděla jsem, že jemu můžu věřit. Byl tak zvláštní, něčím jiný. Poprvé jsem si všimla, že má krásné oči. Díval se tak, jak to říct, blízce.

Nickle - 15. listopadu 2008 15:05

Sledoval jsem Maw z boku a poslouchal její vyprávění. Uvědomil jsem si, že musela mít těžké dětsví. Já jsem ho proti ní měl úplně dokonalé. Bylo mi ji trochu líto, ale věděl jsem, že ona o lítost nestojí. Když mi potom řekla o své schopnosti, měl jsem pocit, že jsem přimrzl na místě, protože mi došlo, že jestli cítí emoce, tak musí cítit, to co cítím, když se na ní podívám. Připadal jsem si jako idiot. Uvědomil jsem si, že jsem zrudl. ,, Promiň!" řeknu a zastavím se, abych se na ní mohl pořádně podívat. Znovu si uvědomím, že k ní něco cítím a že je to něco víc než vztah ke kamarádce. Nevěděl jsem, co mám dělat, abych zakryl své emoce. Připadal jsem si nahý. Ona za to nemohla, nezlobyl jsem se na ní, ale sám na sebe. Moje emoce byli jistě tak hrozně moc čitelné, že musela již delší dobu vědět, co k ní cítím a nejspíš si o mě musí myslet, že jsem malý hloupý kluk.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 15:17

Nechápala jsem proč najednou tak strašně znejistěl. Úplně se zasekl a zrudnul. Řekla jsem snad příliš? Vůbec jsem to nemohla přijít na to, proč se mi omlouvá. "Já vůbec nechápu, co ti mám prominout." Taky se zastavím a zmateně se na něj usměju. "Ale víš co je zvláštní? Od jedné chvíle...nevím, kdy přesně to začalo, z tebe necítím nic. Myslím, že to vzniklo tím, že jsem vytvořila ten úkryt. Možná to ochablo nebo nevím...." Pokrčím rameny a zase se dám do kroku. Bylo to opravdu zvláštní. Nikdy jsem neměla takový výpadek. Jakoby mi něco bránilo se do něj vcítit. Možná to bylo tím, že Aysha už povyrostla a zesílila a jejich spojení bylo tak silné, že svou kouzelnou bariéru přenesla i na něj. Muselo to tak být. V tu chvíli mi to došlo. Z Ayshi jsem nic necítila už od začátku.

Nickle - 15. listopadu 2008 15:28

Zatvářila se zmateně, když jsem se jí omluvil a potom mi řekla něco, co mě uklidnilo. Řekla, že od jisté doby necítí, co cítím já. Hrozně se mi uleví. ,, To je skutečně zvláštní!" řeknu a s úlevou se na ni usměju. Postavím se vedle ní a potom zase vyrazíme. Dohoníme ostatní, kteří už byli kousek před námi. Srdce mi stále tlouklo jako splašené. ,, Víš, že jsi hodně zvláštní Maw?" zeptám se smíchem. ,, Je to zvláštní, ale cítím, že ti můžu věřit za každé situace a Aysha to cítí taky, přirostla jsi jí k srdci, tak jako ...," zarazím se, protože mi došlo, že jsem málem řekl jako mě. Ještě před chvíli jsem měl radost z toho, že neví, co cítím a potom to skoro sám vyzvoním. Vážně jsem si připadal jako blázen.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 15:45

Zasmála jsem se nad jeho slovy. "Jo myslím, že jsem...trochu magor." Zašklebím se a poslouchám ho."Je skvělá. Je prostě kouzelná se vším všudy...Tak má z tebe zvláštní pocit." To mě tak přirostla k srdci a není sama... Přišlo mi, že ta poslední věta zněla divně. Trochu jsem se nad ní pozastavila, ale pak jsem to nechala plavat. Něco mi však došlo. Ani Nicklovi poslední věta nebyla v pořádku. Zadívám se na něj tázavě. "Ještě jsi chtěl něco říct? Nedomluvil jsi..."

Nickle - 15. listopadu 2008 15:56

Tak do toho Nickle! Řekni jí to, na co čekáš? Až zahřmí? povzbuzuju se v duchu, když se mi řekne, že jsem nedokončil větu. A co když jí to řekneš a ona se ti vysměje? Jsi hlupák Nicku, když si myslíš, že by ses mohl líbit někomu jako je Maw. Určitě se jí líbí a imponuje jí Adrián, ale ty? Takové dětsko? Jsi hloupý kluk! nadávám si v duchu a skoro nevnímám, že jsem ještě neodpověděl. Odvahu Nicku! Nemáš, co stratit ztratit! Přinejhorším si o tobě bude myslet, že jsi cvok, což jsi, takže.... ,, Jako mě!" dokončím větu. Když se na mě nechápavě podívá, tak řeknu celou větu znovu: ,, Přirostla si jí k srdci, tak jako mě! Maw, vím, že si o mě řekneš, že jsem cvok, ale já jsem se do tebe zamiloval!" řeknu a zrudnu.

Mawikkan - 15. listopadu 2008 16:11

Zůstanu stát jako opařená. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. Můj výraz musí být naprosto vyděšený. Snažím se vybavit si, jestli to vážně řekl nebo ne. Třeba jsem to špatně pochopila, ale proboha co se dá na tomhle špatně pochopit. A já si myslela, že jsem mu ukradená. Ale co jsem cítila? Hodně se mi líbil už od začátku. Vyzařovalo z něj něco, co jsem nedokázala pochopit. Vždycky když mluvil, vnímala jsem jeho hlas víc, než u jiných. Nejdřív jsem si myslela, že je to tím, kdo je, co má za poslání a tak. Nechápal jsem, proč jsem tak znervózněla , když jsem tenkrát vyšla z té chatrče a on tam cvičil s holí jen do půl těla. Neměla jsem s těmihle city žádné zkušenosti. Nikdy se se mnou nikdo nepřátelil, natož abych s někým sdílela takovéhle pouto. Nemohla jsem vůbec promluvit. Jen jsem tam stála jako opařená a v krku jsem měla knedlík, v břiše mi děla žaludek kotrmelce a ruce se mi třásly. "Já...nevím..." Zakroutila jsem hlavou a pak ji sklonila k zemi cítila jsem, jak těžce oddychuje. Proboha proč ho tak mučíš Mawikkan. Pohlédla jsem mu do očí a v tu chvíli mi bylo jasné, že se slovy si neporadím. Jen jsem k němu přistoupila a pomalu jsem přitiskla své rty na jeho.

Nickle - 15. listopadu 2008 16:32

Vypadala naprosto vyděšeně. Bože, co jsi to udělal? Hlupáku, teď ji stratíš i jako kamárádku! nadávám si a sleduju její tvář. Je v ní tolik pocitů, ale žádný nevipadá nadějně. Je tam zmatek, zděšení, všechno možné. Uvědomím si, že těžce oddechuju. Co jsem sakra čekal? Že mi se vzdechem padne do náruče a řekne mi, že mě taky miluje? Najivní blázen jsem! uvědomím si, když řekne, že neví a zakroutí hlavou. Díval jsem se na ní a chtěl jsem jí říct, ať zapomene na to, co jsem jí teď řekl, jenže ona potom na mě pohlédla, tak nějak jinak a když ke přistoupila a políbila mě, tak jsem měl pocit, že se mi podlomí nohy. Cítil jsem na rtech dotyk těch jejích a měl jsem jí chuť obejmout, ale nemohl jsem, protože jsem stále držel Ayshu v náručí. Měl jsem v hlavě zmatek, nevěděl jsem, co udělat první a tak jsem se rozhodl. Věděl jsem, že se na mě naštve, ale nemohl jsem jinak. ,,Promiň!" vyslal jsem k ní omluvu a pak Ayshu pustil na zem. Objal jsem maw kolem pasu a oplatil jí polibek. Byl to můj první skutečný polibek. Chvěl jsem se na celém těle, ale bylo mi krásně. Její rty byli tak hebké a nezkušené jako ty moje. Věděl jsem, že nás pozorují, ale bylo mi to jedno. Když se potom od sebe odtáhneme, tak mi unikne tichý povzdech: ,, Panebože..."

Mawikkan - 15. listopadu 2008 17:27

Ani jsem si neuvědomila, že už hodnou chvíli nedržím v náručí Lunu. Když se naše rty poprvé setkaly, naběhla mi husí kůže a žaludek mi místo kotrmelců začal dělat salta. Když se jeho ruce obtočily okolo mého pasu, málem jsem sebou sekla. Když jsme se od sebe odtrhli, došlo mi, že na nás všichni koukají. Tolik emocí údivu jsem najednou ještě necítila. A to jsem si myslela, že další emoce, než v sobě teď mám by se do mě nemohly vejít. Jeho tiché "Panebože..." Naprosto přesně vystihlo to, co jsem měla na jazyku. Všimla jsem si, že mi svítí ruce. To se mi ještě nikdy nestalo. Měla jsem v sobě přebytek citů a museli nějak ven. Paprsek třpytivého rudého světla mi vytryskl z rukou a rozdrtil kámen, který ležel opodál. Omluvně jsem se ušklíbla. "Nepotřebuje někdo štěrk?"

Trn - 15. listopadu 2008 23:18

Poušť Po dopadu na písčitou zem se probudím ani nevím jak sem se tam octla. Pak se kouknu nad sebe a vidím, že sem mezi Maw a Nicklem. Maw si ani zjevně neuvědomila, že sem mezi nimi a Nickle očividně taky ne. Všimnu si i Ayshy, která je taky na zemi. Jemně tak aby to Maw nebolelo ji kousnu do nohy, ale tak aby to cítila. Nesmíš se prozradit Luno nesmíš. pomyslím si a opakuji si v mysli, že se nesmím prozradit. Maw si toho zjevně ani nevšimla, že sem jí kousla, jen si lehnu a čekám co bude dál. Pak Maw rozdrtí kámen a zeptá se, jestli nechce někdo štěrk. "Ne děkuji, není potře..." zaseknu se a uvědomím si co sem to právě eď provedla. Jen doufám v to, že mě nikdo neslyšel. Lehnu si na zem a dám si tlapy přes čumák a dělám jako, že já nic.

Nickle - 15. listopadu 2008 23:54

Maw vypadala tak nějak zvláštně ajá jsem měl za chvíli pochopit proč. Zničehonic ji vyšlehl z rukou paprsek rudého světla a rozdrtil kámen stojící kousek od nás. Zatvářila se jako kdyby se nic nestalo a dokonce nabýdla jestli někdo nepotřebuje štěrk. Chtělo se mi smát, ale smích mě přešel ve chvíli, kdy se mi pod nohami ozvalo: ,, Ne děkuji, není potře...!" Nejdřív jsem myslel, že jsem to slyšel jenom já ve své mysli, ale potom, co jsem spatil překvapené pohledy všech okolo, které padaly na Lunu, tak mi došlo, že ona skutečně mluví.

Mawikkan - 16. listopadu 2008 12:44

Podívala jsem se k nohám a vyjeveně vykulila oči. Dívala jsem se na Lunu a její pocit mi rozhodně neunikl, i přes můj náhlý nával všeho z okolí. Cítila jsem strach, obavy...zakroutila jsem hlavou a usmála se. Tak takhle ty? Napadlo mě a pohlédla jsem na ostatní. Bylo vidět, že nejsem jediná, kdo jí slyšel. Možná, že to vůči mě a Nicklovi přišlo v pravou chvíli. Aspoň všichni přestali zírat na nás a otočili svou pozornost k naší malé chlupaté přítelkyni. Hodila ke mě psí pohled, který jasně říkal něco ve smyslu: To jsem to tedy vyštěkla... "Vážně není potřeba?" Pobaveně jsem k ní zašeptala a pozvedla obočí. Vypadala, že to vzdává. Stoupla si a začala otevírat tlamu. Čekala jsem, co z ní vyleze.

Nickle - 16. listopadu 2008 16:02

Bylo zajimavé sledovat všechny ty reakce, líbilo se mi, jak zareagovala Maw. Všichni čekali, co ještě nám Luna řekne potom, co se zatvářila odevzdaně. Napadlo mě, že to přišlo v tu správnou chvíli, protože takhle si přestali všímat mě a Maw. Podíval jsem se jí do očí a hledal v nich její názor. Názor na to, co se právě stalo. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat. Mám se chovat jako by se nic nestalo nebo se mám chovat normálně? Začal jsem pochybovat, že to byl ten nejlepší nápad. Co se to se mnou děje? proč ta nejistota? Vždyť mě políbila, ale co měl znamenat ten polibek. Byl jsem zmatený ze svých vlastních myšlenek.

Adrián - 16. listopadu 2008 18:32

Poušť Pomalu jdu kousek stranou po duně od skupiny .Když Maw s Nicklem spomalí zvolník krok a dám si pozor ,aby se nám neztratili . Stojím o podál a sleduji Maw s Nicklem .Nevěnuji pozornost ,co říkají ,nebo dělají spíše sleduji prostor kolem nich ,aby je nepřekvapila další nezvaná návštěva . Zajímavé ,že by se našli dvě bílé vrány ? No ,co je to jejich věc . Jen ,aby nám ty dvě hrdličky něldo neulovil. když z Maw vytryskl papersek světla a rozdrtil na štěrk kámen jen naprázdno polknu .No,dost možná se o sebe postarají sami . Já jsem tu přebytečný ! Naše stopy by našel i slepí ,takže nás jentak nestratí.

Ayshella, dráče - 16. listopadu 2008 18:45

Poušť V duchu se rozčiluji, že zrovna tohle vážně cítit nemusím, to jejich zamilování a postupné odkrývání citů. Můžeš mě prosím pustit na zem? Prosím Nickla, ale ten je tak zaměstnán Maw, že vůbec nevnímá. Už už se chystám nějak nadávat, když se ti dva nakloní k sobě a políbí se. Umačkáte mě! Nickle mě pořád neposlouchá a já už se začínám cítit frustrovaná. Najednou mě Nickle pustí a já spadnu na zem. Promiň Aysho, promiň... Ironicky si to opakuji mezitím co se skoro plazím v písku pryč od nich, Adrián za chvíli udělá to samé a já s brbláním, kterému on nerozumí pokračuji vedle něj.

Adrián - 16. listopadu 2008 18:59

poušť Dívám se s úsměvem na dráče ,které jde nakvašeně vedle mne . "Chceš svést ?" zeptám se po chvíli ,kteorou sleduji dráčka ,který si něco brblá . Snad se nechystá plivnout oheň ! To bych byl v průšvihu ! " No ,alespoň se o sebe posatrají a nikdo jim teď nemusí dělat chůvu !" řeknu si spíše sám pro sebe ,než pro kohokoliv jiného . Vytáhnu láhev s vodou a trochu se napiju a začnu přemýšlet ,kde seženem další vodu . " No až se uložíme na noc něco zkusím ,snad to výjde ! Voda je tady velmi ceněný artikl . Ve vzduchu bude nějaká vlhkost ,ale jak jí přimět vzduch ,aby se o ni podělil ? přemýšlím a jdu vedle dráčete ."Chceš se napít ? " nabídnu láhev s vodou .

Unfrael - 16. listopadu 2008 19:39

Ne, díky odpovím nepřítomě adriánovi, mylně se domnívajíc že jeho nabídka patřila mě. Přemýšlím. Už od doby kdy aysha proměnila písek ve sklo přemýšlím. Přemýšlím k čemu tady vlastně jsem. Drak je ochrání před čímkoliv, jestli má v tlamě takový žár. Pak ta věc s Lunou. Co je to za vlka, že umí mluvit? tyhle myšlenky se mi honí hlavou a jen jdu a jdu. Milenců si nevšímám, nezajímá mě to. Nakonec se obrátím na adriana: Takže... co budem dělat teď? je to spíš řečnická otázka, takže nečekám odpověď. Pak pokračuju trochu silnějším hlasem - pro všechny:Jestli budeme dál pokračovat takhle, za chvíli nás najdou. Co kdybysme si nejdřív určili kam vlastně dem a neměnili to každou chvíli? Kdybysme zvážili všechny pro a proti, nevyrazili bysme jak idioti do poušta aniž bysme si předtím obstarali zásoby a tak. Taky bysme za sebou nemuseli nechávat úplně jasný stopy, vim že úplně se to zakrýt nedá, ale nechat za sebou skleněný sochy a kameny rozdrcený na jemnej prášek se stopama kouzel všude okolo... no nevim, ale já bych tuhle výpravu docela rád přežil. Pak se zasměju hrdelním hlasem. Není to myšlený jako kritika, ale spíš jako důvod k zamyšlení.

Trn - 16. listopadu 2008 19:59

Nekoukám se na to jak reagují. Cítím jejich překvapené pohledy, nakonec zvednu hlavu. Pak se postavím. Rezignovaně sklopím hlavu. Už se z toho nevykroutím. Kouknu na Maw. Překvapené pohledy se změní na dychtivé, vidím jak čekají co ze mě vypadne dál, otevřu tlamu jako bych snad něco chtěla říct, původně sem to chtěla udělat, ale pak ji zase zavřu a sklopím uši. Stáhnu ocas projede mnou třas, jako bych se snad bála. Koukám se po všech vyděšeným pohledem, možná i prosebným, mé oči jako by říkali "Prosím, ne, prosím nenuťte mě k tomu..." jen zavrtím hlavou, jako, že jim nic neřeknu a vydám se za Adriánem. Jdu se staženým ocasem a skolopenýma ušima. Moje nálada se ještě zhoršila. Mám lehce sklopenou hlavu. To sem to vyštěkla....já sem tak blbá až to bolí. A proč vlastně já mluvím a ostatní vlci ne? Nikdo z mé smečky neumí mluvit lidskou řečí a proč já ano? pokládám si podobné otázky na které nedokáži odpověď. Moje pocity sou smíšené. Dal by se tam najít, strach, smutek a nejen to.

Mawikkan - 16. listopadu 2008 20:53

Také jsem se dala znovu do kroku. Poslouchala jsem Unfraelovi stížnosti. Trochu mě to zamrzelo. Co mu je, že je tak nevrlý? "Máme jasný cíl Une...jdeme do Fraise Nahat, tam dostaneme loď a tou se dostaneme tam, kam potřebujeme. A nevím, co navrhuješ na mazání stop...Sleněné sochy se těžko odstraňují, navíc o nich přeci vědí, sami je na nás poslali. A za ten kámen se omlouvám. Muselo to ven." Začervenám se a po očku se kouknu na Nickla. Jsem z něj hrozně nervózní, navíc ještě když nevím, co cítí. Mohl by si ze mě jen střílet? Třeba jsem jen hloupá naivka... Rychle zaženu myšlenky, co se mi honí hlavou a pokračuji. "Měli jsme zásoby, ale nemůžeme toho tahat příliš, ztížilo by nám to pohyb...A neboj, nikdo se neumí ohánět sekerou tak zuřivě, jako ty. Přežiješ to, i kdybys nechtěl." Oplatím mu smích a pak se podívám na Lunu. Vypadá vyřízeně. Nechápu její pocity. Nevím, proč jí vadí, že je jiná. Takhle je přeci mnohem snažší náš kontakt s ní.

Nickle - 16. listopadu 2008 21:09

Cesta do Fraise Nahat Pomalu jdeme směrem k přístavnímu městu a mě se honí hlavou, co všechno se za posledních pár hodin událo. Aysha je samozřejmě naštvaná, jak jsem předpokládal. Adrián se tváří, že mu úplně jedno, co se kolem děje a mluví na Ayshu. Unfrael si stěžuje, že neví, kam jdeme a Luna vypadá jako by byla v depresi z toho, že víme o jejím nadání. Maw zase vysvětluje vše Unfraelovy a já si připadám jako cvok. Všimnu si, jak se na mě občas koukne, ale její pohledy mi nic neříkají. Dívá se na mě, protože chce vědět, jak se cítím nebo se jenom dívá, aby poznala jestli jsem se chytil na návnadu. Nickle co to zase blábolíš? zanadávám si a zkouším přestat myslet na hloupé myšlenky. ,, Jak je to ještě daleko?" zeptám se směrem k Tackerovy.

Tacker - 16. listopadu 2008 21:30

Pohlédnu na Nickla a zakroutím hlavou. "Ne už nejsme daleko, vlastně zbývá tak půlhodinka." Usměji se povzbudivě a pokračujeme v cestě. Přemýšlím o tom, co se stalo za poslední chvíle. Ta vlčice byla tedy jiná. Stejně jako všichni z téhle skupinky. Vlastně mi skoro všichni přišli něčím jiní. Usmál jsem se myšlence na Mawikkan a Nickla. Byli zářný příklad nejistoty ze zebe navzájem a přitom si okolí mohlo všimnout toho, jak jsou ze sebe vedle. Vypadalo to však, že ani jeden z nich to o tom druhém netuší, jestli to myslí vážně. Bylo to roztomilé a celkem legrační. Já jsem nikdy moc lásky nikomu nevěnoval. Therese samozřejmě tu bratrsskou, ale to bylo tak vše. Sem tam jsem se vyspal s nějakou holkou z města, ale nikdy v tom moc nebylo. Asi jsem stále na něco čekal. Možná jsem byl příliš praštěný, než abych se dokázal opravdu s někým sblížit. Z myšlenek mě vytrhl pohled na přístavní město a modrý horizont oceánu. Byli jsme tu. Po dvanácti letech jsem se dostal do Fraise Nahat. Měl jsem to město rád a věděl jsem, že Therese ho má ráda taky. Stejně jako strýce Elfira. Byl to hodný muž. Tvrdě pracoval a jeho lodě šly na dračku. Byl to dobrý muž i přes své bohatství. Můj otec ho však nikdy nedocenil. Nikdy od něj nic nepřijal. Ani práci, ani domov a ani pomoc. Vešli jsme městskými branami. Nikdy se tu neptali. To jsem věděl a v tuto chvíli se nám to vyloženě hodilo. Ani tentokrát se po nás skoro neohlédli. O tomto městě vědělo jen pramálo lidí. Zavedl jsem je k největšímu domu ve městě. Zaklepal jsem velkým železným lvem na klepadle a za moment otevřela starší paní v bílé zástěře. Její oči se překvapením rozšířily, když spatřila mě a Therese. "Ježiši Marjáá. Traku!Terinko! Co tu proboha živého děláte? Slyšela jsem o vašich rodičích je mi to líto, moc líto, byli to dobří lidé...Pojďte dovnitř. Všichni!" Nahnala nás dovnitř a každého z nás si s úsměvem prohlédla. Byla to strýcova služebná. Měl ji od doby, co jsme k němu s Therese jezdili. Byla to dobrosrdečná žena, která nestrkala nos do cizích věcí. Nepřekvapilo mě, že při pohledu na draka nic neřekla, jen pokývala hlavou a její úsměv se ještě rozšířil. "Efe! Efe jste tu někde?!" Volala na strýce hrdelním hlasem a já se neubránil úsměvu. Zavedla nás k velkým dubovým dveřím, které jsem si pamatoval jako pracovnu. Paměť neklamala. Dveře se otevřeli a v nich se objevil tmavovlasý muž se stříbrným melírem. Jeho oči byly přátelské a milé. Vrásčitý obličej vypadal důstojně a majestátně. Usmál se při pohledu na mě a hlubokým hlasem se zasmál. "Tak vás přeci jen osud zaved ke mě chlapče? Pojď, řekneš mi, co máš na srdci. Tvoji přátelé se tu zatím můžou vyspat a občerstvit. Jistě putujete dlouho." Pozval mě k sobě do kanceláře a přikázal Marioně aby se postarala o ostatní. Bylo mi jasné, že je nacpe k prasknutí a uloží do měkkých voňavých postelí.

Trn - 16. listopadu 2008 22:44

Ve městě se od skupiny odpojím. Jdu si sednout na kraji nějakého mola. Předpokládám, že když je to přístavní městečko mola tu jsou. Koukám se na moře a je mi nějak úzko. Všude kolem cítím pach ryb. Ani to moc nenvímám nebo se spíše pokouším se to nevnímat. "Proč já umím mluvit lidskou řečí? Proč já a zbytek smečky to neuměl? Třeba nejsem vlk, ale ne to je pitomost...(Kouknu se na nebe, které začíná hrát barvami zapadajícího slunce.) proč, proč já?" brblám si pro sebe. Kdyby kolem mě někdo šel tak by to mohl slyšet. Koukám se na zlatavou rozžhavenou kouli, která se sklání k obzoru a chystá se na ukončení své pouti po obloze. Nebojím se o to, že se mi ostatní ztratí, najdu si je podle pachu, ale nějak se mi tu zalíbilo.

Nickle - 16. listopadu 2008 23:02

Tacker mi odpoví, že je to odtud jen chvilka a skutečně, než jsem se stihl nadát, už jsme viděli v dáli malé přístavní město. Došli jsme k jednomu z domů a Tacker tam zaklepal. Otevřela postarší dáma, která začala vykřikovat, že je moc ráda, že je oba s Therese vidí. Potom nás všechny pozvala dál a my vešli. Uvnitř bylo útulně atak nějak teplo. Člověk by řekl, že snad i cítil bezpečně. Žena se jne úsmála, když spatřila Ayshu. na nic se neptala a hned volala nějakého Efa. Předpokládal jsem, že to bude pán domu a Tackerův strýc. Muž který vyšel z jedněch dveří působil, tak nějak zvláštně. Na svůj věk, tak nějak zachovale. A bylo znát, že už má nějaké ty léta za sebou. Muž nám okamžitě nabýdl pohoštění a ubytování. Byl hrozně milý. V jednu chvíli mi přišlo, že není fér, že ho takhle ohrožujeme svou přítomností, ale když dáma, která nám otevřela začala na stůl nosit plné táci jídla, došlo mi, jak moc jsem hladový a unavený.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 00:30

Byla jsem vděčná za pohled na civilizaci, kde mě snad nikdo nebude znát a hledat. To, co říkal Tracker, byla nejspíš pravda. Nikdo se tu na nikoho neptal a všichni se starali o své. Nikdy jsem takové místo neviděla. Vyzařoval z něj zvláštní klid a pokoj. Byl tu nádherně slaný mořský vzduch, bylo to příjemné. Když jsme vešli do toho domu, úplně mě to zahřálo na duši. Bylo tam teplo a útulno. Barvy byly veselé a spousta oken dodávala místnostem čerstvý nádech. Na stěnách byl bezpočet lamp a obrazů. Nebyly to ty nudné obrazy lidí, ale přírody. Jakoby voda z barev opravdu tekla a šum větru prohánějícím se stromy jsem skoro slyšela. Byly tak živé. Stejný pocit jsem měla i z obyvatel tohoto domu. Ta žena byla neuvěřitelně energická. Vyzařovala z ní čirá mateřskost. Byla to typická hospodyně. Trackrův strýc vypadal také příjemně. Přišlo mi, že je mu Track trochu podobný, měli podobně klukovské oči. Ta žena se nám přestavila jako Mariona a odvedla nás do jídelny, kde nás obdařila spoustou výtečného jídla. Bylo to vážně oživující a tak domácké. Cítila jsem se tam opravdu dobře. Když jsme se najedli, poslala nás každého do jiného pokoje. Byly moc hezky zařízené a voňely vypraným povlečením. Na pokoji byla též káď s čistou vodou a ručníky. Bylo hezké dát se do pořádku. Rozpustila jsem spoustu malých copánků svázaných v culík a vlnité vlasy barvy medu mi sahaly až po pas. Vklouzla jsem do voňavých peřin a usnula jako když mě do vody hodí. Mohlo být tak kolem čtvrté hodiny ranní, když jsem se vzbudila. Slunce bylo ještě daleko za humny a měsíc si stále udržoval své místo na černém obzoru. oblékla jsem si jen korzet a kraťásky a bosa s rozpuštěnými vlasy jsem vyklouzla z pokoje. Vyšla jsem ven do noci. Bylo dobře vidět, měsíc se o to postaral. Došla jsem ten kousek k písečnému břehu moře a procházela se pomalu po kotníky ve vodě.

Nickle - 17. listopadu 2008 00:55

Když jsme jedli, tak jsem si všimnul, jak je dům útulně zařízený. Vše kolem nás působilo, tak nějak domácky a jako by všechno říkalo: Vítejte! Jedl jsem pomalu a sledoval jsem ostatní. Aysha jedla s chutí a bylo znát, že je ráda, že má konečně pořádné jídlo. Po jídle nás hospodině, která se nám představila jako Mariona poslal do pokojů. Všichni to vzali s povděkem. Na všech byla znát únava. Dokonce i na Unfraelovy. Vešel jsem s Ayshou do našeho pokoje a usmál se nad představou teplé koupele, protože v pokojích byla káď s vodou. Se slastí jsem položil své rozbolavělé a unavené tělo do teplé vody. Bylo to neuvěřitelě příjemné. Tak dobře jsem se už dlouhé měsíce necítil. Osušil jsem se a lehl si do teplých peřin. Zavřel jsem oči, ale přes značnou únavu jsem nemohl usnout. Stále se mi hlavou honili podivné myšlenky. Myslel jsem, že neusnu vůbec, ale když jsem otevřel oči zjistil jsem, že jsem řeci jen trochu pospal. Do východu slunce zbývala ještě dlouhá doba, přesto jsem se zvedl a oblékl se. Oblékl jsem si jen kalhoty, prošel jsem kolem spící Ayshi a šel jsem na pláž. Sedl jsem si do teplého písku a nechal jsem proudit myšlenky hlavou. Z přemýtaní mě vyrušili tiché kroky. Když jsem se podíval pořádně spatřil jsem Maw, jak jde jen v korzetu a kraťáscíhc na pláž. Viděl jsem její medové vlasy, jak září ve světle měsíce a znovu mi došlo, jak moc se mi líbí. Seděl jsem tiše a pozoroval jsem, jak se brouzdá v moři. Byl to úchvatný pohled. Chtěl jsem se jí dotknout, ale zmocnila se mě nejistota, jestli je to dobrý nápad. Už jsem se trochu pohnul, že za ní půjdu, ale potom jsem si to rozmyslel. Jenže jako by jí upotal pohyb, tak se otočila směrem, kde jsem seděl.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 01:13

Brouzdala jsem se teplou vodou a nechla si písek protékat mezi prsty. Dívala jsem se na ten nádherný měsíc, který zdobil oblohu a svítil mi na cestu. Bylo to jako krásný sen. Chvíli jsem zapřemýšlela, jestli třeba ještě nespím. Šla jsem ještě kousek dál. Připadalo mi, jako bych byla na světě sama s tímhle krásným místem. Najednou jsem však spatřila pohyb a ohlédla jsem se. Seděl tam a díval se mým směrem. Poznala jsem, že je to on, už jen proto, že jsem mohla vnímat jen své emoce, které se mi teď vířily v nitru a hádaly se, která z nich má zrovna nastoupit. Nejistě jsem se usmála a šla k němu. Posadila jsem se vedle něj a znovu pohlédla na měsíc. Bože Mawikkan! Ty jsi blázen, vždyť on si z tebe musel jen střílet...Třeba sis to jen vysnila. Jsi hloupá, jdi pryč, jdi pryč! Mozek se vzpíral, ale tělo se nechtělo přizpůsobit. "Je nádherný viď..." Řekla jsem tiše a odraz měsíce se mi odrážel v očích.

Nickle - 17. listopadu 2008 01:51

Usmála se a šla ke mě. Sedla si vedle mě a já měl pocit, že mi srdce vyletí z hrudi, jak divoce mi bylo. měl jsem pocit, že to musí být slyšet na kilometry daleko, jak splašeně tluče. Nevěděl jsem, co z rukama a očima. Chvíli jsem se díval na ní apotom hned jsem pohledem uhnul jako malý kluk, který něco provedl. No tak Nickle vzpamatuj se, ten polibek přece nebyl jen hra. Cítil jsi to! Bylo to cítit. Opravdu bylo něco cítit? Nebo si to jen namlouvám? Když promluvila, tak jsem se na ní podíval a to jsem neměl dělat. Měsíc se jí odrážel v očích a já měl pocit, že předemnou sedí bohyně. Byla tak krásná, měl jsem chuť se dotknout těch jejich vlasů, které připomínaly tekutý med. ,, Jo, je!" řeknu a pak si v duchu vynadám: No to je skvělé! Nic inteligentnějšího tě napadnout nemohlo? Nemehlo, nemehlo! Zaryl jsem pohled do písku a snažil se nedýchat. Dělej něco hlupáku! přestaň se chovat jako cvok a začni se chovat jako muž! Rozhodnutí bylo chvilkové. Otočil jsem se k ní čelem a políbil ji.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 02:08

Byla jsem tak nervózní, že jsem měla pocit, že se každou chvíli zblázním. Všechno se ve mě bouřilo a já nevěděla,co říkat, co dělat. Byl tak blízko mě a mě hučelo v uších a ruce se mi třásly. Připadala jsem si jako idiot. Myslela jsem, že se zvedne a odejde nebo řekne, že chce být sám... Jistě, že chce být sám ty hloupá, jinak by si nešel sednout na pláž...Tak se zvedni a vypadni odsud, naděláš jen paseku... Nadávala jsem si v duchu, ale byla jsem tak zkoprnělá, že jsem neměla šanci se jen pohnout. "Jo je." Řekl to tak neutrálně, že jsem měla pocit, že se propadnu do země. Ty jsi tak pitomá Mawikkan, vždyť on se s tebou přece vůbec bavit nechce... Už jsem byla rozhodnutá, že se stejně rychle, jako jsem přišla, zase vypařím, ale než jsem se stačila zvednout, políbil mě. Měla jsem pocit, že snad vybuchnu. nedokázala jsem vůbec nic, ani mu polibek opětovat. Jen jsem tam seděla a dívala se na něj jak ta nejneschopnější bytost na světě. Zmateně se na mě podíval a já jsem konečně přemluvila svoje tělo, aby mě poslouchalo. Naklonila jsem se k němu a polibek mu vrátila. I s úroky.

Nickle - 17. listopadu 2008 02:32

Políbil jsem ji, ale ona se ani nehla. Chvíli jsem to zkoušel, ale když mi polibek neopětovala, zase mi v mysli vyplinula zposta pitomých poznámek na mou najivitu a blbost. Tázavě jsem se na ní podíval a chtěl jsem, aby mi řekla, jestli ke mě něco cítí nebo ne. Čekal jsem, že promluví, ale ona mě místo toho políbila a pořádně. Chvíli jsem zůstal jako opařený, ale potom jsem jí začal polibky oplácet. Objal jsem jí kolem pasu a přitáhl si jí blíž. Neodolal jsem a zajel rukou do jejich zlatavěmedových vlasů. Hladil jsem jí po šíji a užíval si dotyků jejich nádherně hebkých rtů. Položil jsem jí do teplého písku a pokračovali jsme v líbání v leže. Přejel jsem ústy k jejímu uchu a zlehynka jsem se dotkl jejícho ušního lalůčku. Potěšilo mě, když jsem ucítil, jak přitom vzdychla. Byla sladká jako květina.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 02:45

Byla jsem v sedmém nebi, když se mě dotýkal. Myslela jsem si že se mi to musí zdát, přišlo mi, že nic tak nádherného nemůže být doopravdy. Ježiši, asi se z toho zblázním...Normálně se zblázním. Ne nezblázním se, zešílím! Tiše jsem vzdychla, když se jeho rty přemístily k mému uchu. Nabíhala mi husí kůže a dotyky jeho prstů v mých vlasech mi probíjely do celého těla. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. "Uvědomuješ si vůbec, co to se mnou děláš? Nechápu, jak to děláš, ale v tvojí přítomnosti nemůžu ani myslet,ani se hýbat a..." Chtěla jsem pokračovat, ale umlčel mě další dávkou polibků, které mě přiváděli do absolutní extáze. Zajela jsem mu rukama pod tuniku a prsty přejela jeho hebká záda. Cítila jsem, jak se ve mě hromadí šílená dávka emocí.

Nickle - 17. listopadu 2008 03:49

Líbal jsem jí a hladil. Vnímal jsem každou část jejího těla a dělalo mi moc dobře, že jsem se jí mohl dotýkat. Podívala se mi do očí a začala mi říkat, co vlastně s ní všechno dělám. Umlčel jsem jí polibkem a neodtrhl jsem své rty od těch jejích po celou dobu. Když mi rukama zajela pd tuniku projel mi celým tělem záchvěv slasti. Její ruce mě na holích zádech krásně hřály. Rukou jsem hladil její jemné stehno a postupně jsem přejížděl víš. netušil jsem, kde se ve mě bere tolik nápadů, jak jí laskat. Jistě měl jsem pár dívek, ale s žádnou jsem se ještě nikdy nemiloval. Ne doopravdy. Pomalu jsem se dotkl prsty korzetu, který měla na sobě a s malými obtížemi, kdy mi musela trochu pomoct, jsem jí ho svlékl. Stáhl jsem si tuniku přes hlavu a přitiskl se svou nahou hrudí na tu její. Znovu jsem jí začal líbat. Chtěl jsem se s ní milovat, ale začal jsem se bát. Ve chvíli, kdy mi rukou zajela ke kalhotům, tak jsem se zasekl. ,,Maw....počkej.....já....!" zašeptám. Bože já to snad neřeknu! ,, Jsem ještě panic!" vyhrknu a zčervenám.

Trn - 17. listopadu 2008 07:45

V městečku Ani mne nenapadne abych se zvedla a šla za nimi do toho domu. Stále sedím jako socha na sejném místě jako bych snad na něco čekala, jako bych čekala, že se někdo vrátí, že přijde někdo koho sem dávno ztratila. Slunce se uloží ke spánku a na oblohu připluje měsíc jako loď po vodě. Koukám se na kulatou stříbrnobílou kouli. Lehce se uchechtnu když si uvědomm, že Měsíci se říká Luna a já mám jméno Luna. Lehce zakloním hlavu a velice táhle zaviji na Měsíc jelikož je úplněk. Muselo to být slyšet po celém městečku. Pravidelně vyji celou noc a nehnu se z místa.

Adrián - 17. listopadu 2008 10:49

okraj pouště Jdu roznám krokem vedle Orka s a jen vrtím hlavou . "Proč myslíš ,že jdu kousek stranou ? " zeptám se a ukážu za sebe ,kde je mnoho stop po průchodu družiny ,ale jen velmi málo po mně , protože plášť je za mnou maže . Na město se nedívám příliš nadšeně ,ale v koutku duše jsem vděčen ,že zmizíme s toho neuvěřitelného vedra. Jdu Kousek za zbitkem družiny ,meč tasený a zkryt pod pláštěm dávám pozor ,jestlli nás někdo nesleduje . Když se zastavíme před jedním s domů a Tacker zabuší na klepadlo povytáhnu obočí v tázavém gestu Že by konspirační dům ? Podívám se do tváře stařence a tuto myšlenku zaženu . Ne ,tak toto nebude konspirační dům . Spíše sídlo rodiných příslušníků . " Neměli jsme sem vůbec chodit ! Nejen ,že jsme ohrozili zbytky vaši rodiny " stejně je brzy navštíví sluhové jediného " Brzy nás sem příjde někdo hledat a pak budou vážné problémi ." s nezájmem o jídlo položené na stůl se najím ze svých zásob . Na noc si ustelu vedle postele ,jenž mi byla určena . Při pohybu v místnosti se okamžitě vzbudím a šáhnu po meči ,jenž mám položený vedle sebe . Všímám si siluety Maw a záhy Nickla a tak se převalím na druhý bok a uložím se znovu k spánku . Vytí vlka mne probudí znovu a tentokrát s nevyhnutelnosti rozsudku .Kruci tady se člověk snad nevyspí ! Kdo pak má mít pozitivní přístup.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 12:30

Po chvíli už ze mě opadne ten šílený strach. Všechno je tak přirozené a krásné, že ze mě nervozita vyprchá stejně rychle, jako přišla. Usměji se, když mi rozepne korzet a jen zatáhnu za tuniku, kterou už má i tak skoro dole. Pohlcuje mě rozkoš, když mi teplou dlaní přejíždí přes stehno. Jakmile se však moje ruce dostanou na rozepínání jeho kalhot. Zrudne a úplně zdřevění. Slovům, která z něj vypadnou, se jen pousměji a políbím ho na ucho, do kterého mu zašeptám. "To já přeci vím, hlupáčku..." Líbám ho od ucha pomalu až ke klíčním kostem a ruce přesunu zpět nahoru na jeho záda. Vždyť ho znáš jen chvíli Mawikkan a hned se s ním vyspíš? Jsi děsná... Přejedu mu prsty od podpaždí přes boky až ke kalhotám a zase zpět.

Nickle - 17. listopadu 2008 16:42

Mým rozpakům se jen usmála a zašeptala mi do ucha, že to ví. Když se mě začala znovu dotýkat, zapoměl jsem na rozpaky a začal jsem si užívat její blízkosti. Její polibky a doteky ve mě zvedli vlnu prazvláštních pocitů. Bylo mi horko a zima zároveň. Měl jsem pocit, že pod jejími dotyky roztaju jako máslo. bylo to zvláštní, byl jsem nesmělí, ale nějak jsem tušil, co bych asi měl dělat, ale dělat to, bylo mnohem složitější. Oplácel jsem jí dotyky a polibky. Když mi přejela rukami po zádech a následně po bocích, měl jsem pocit, že se mi zastavil vzduch v plicích. Tentokrát jsem už neztuhl, když se dotka okraje mých kalhot. Hladil jsem jí po vlasech a užíval si jejich sametový dotek. Odvážil jsem se něco víc. přešel jsem s polibky od jejich rtů k jamce na krku a pak níž.

Mawikkan - 17. listopadu 2008 20:08

Slastně jsem zaklonila hlavu, když se dostal k mému dekoltu. Chvíli jsem se nechala přivádět do rozkoše, než jsem se převalila já nad něj a obkročmo si nad něj klekla. Prudce oddychoval já přehodila vlasy na jednu stranu, aby ho nelechtaly na tváři a začala jsem ho líbat na krku a pomalu jsem se dostávala až k pupíku. Pak jsem se vrátila zpět k jeho rtům. Neuvěřitelně mě vzrušovalo, jak je nezkušený. Podívala jsem se mu do očí a tázavě jsem pozvedla obočí, když se moje ruce zastavily na jeho poklopci. "Chceš to?" Zašeptala jsem s úsměvem a sledovala jeho oči, ve kterých se zračila touha. No tak Mawikkan, jdeš na to moc rychle, třeba na to ještě není připravený...teď tě pošle do háje... Pomyslela jsem si a nepřestávala sledovat jeho oči. Byly tak krásné. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout.

Nickle - 17. listopadu 2008 20:27

Chvíli se nechala laskat, ale potom mě převratila na záda a teď to byla ona, kdo měl navrch. Prudce jsem oddychoval, když mě líbala na břiše. Potom se mi podívala do očí a já cítil, jak její ruce miří k okraji mých kalhot. ,, Chceš to?" zeptala se mě. Stále se mi dívala do očí a já doufal, že v nich uvidí, jak hořím touhou po ní. Beze slov jsem si jí stáhl k sobě azačla vášnivě líbat. Netušil jsem, kde se to ve mě bere, ale do ucha jsem jí zašeptal, bez zachvění hlasu: ,, Netoužím po ničem jiném!" A byla to pravda. Každým kouskem svého těla jsem vnímal, jak moc po ní toužím. Bál jsem se, to ano. Bál jsem se, že jí nedokážu uspokojit, že se budu chovat nestoudně nebo něco takového, ale touha, která mi rostlav hrudi, hrozila, že brzy vybuchne.

Mawikkan - 18. listopadu 2008 20:45

Jeho slova jakoby odklopila nějakou závoru. Naše polibky byly vášnivější a čím dál, tím méně bez zábran. Lehce jsem si pohrála s jeho svléknutím. Ani on nezahálel. Za nedlouho jsme tam leželi jen tak, jak nás bůh stvořil a já si užívala jeho pevného a vypracovaného těla. Hořela jsem touhou dotýkat se ho víc a víc. Moře nám omývalo špičky nohou a měsíc byl svědkem každého dotyku a povzdechu. Myslela jsem, že se zblázním slastí, když se naše těla spojila v jedno. Byla to nádherná chvíle. Moře nám vyhrávalo tichou píseň k našemu milostnému tanci a noc patřila jen nám. Nevnímala jsem vytí vlka, ani lodě, které do sebe pravidelně narážely. Byli jsme jen my dva...

Nickle - 18. listopadu 2008 21:06

Začali jsme se líbat jako smyslů zbavení. Bylo to něco neuvěřitelného. Svlékla mě a já ji. Leželi jsme na měsícem ozářené pláži a užívali si dotyků toho druhého. Ve chvíli, kdy se naše těla spojila nevěděl jsem jestli mám křičet nebo naříkat. Byl to ten nejúžasnější zážitek. Milovali jsme se při úplňku a moře nám šumělo svou sonátu o lásce. Srdce mi bylo šílenou rychlostí a hrozilo, že se zastaví a už nikdy se nerběhne. Dýchal jsem rychle a přezíravě. Zamoměl jsem na své obavy a oddal se rozkoši. Když jsme dosáhli vrcholu nemohl jsem dýchat. Nic tak silného jsem ještě nikdy v životě nezažil. Měl jsem pocit, že umírám, ale chtěl jem žít, abych si mohl užívat její blízkosti. Uvolněně se na mě položila a já vnímal její horké tělo. Dotýkal jsem se jejich zad. Bylo mi krásně. Přesto, jak čas plynul, tak mě začali zřírat obavy z toho jaký jsem byl. Jestli jsem Maw uspokojil. ,, Maw? Jaké to bylo!" vyhrknu a uvědomím si, že skoro nedýchám napětím z toho, co řekne.

Mawikkan - 18. listopadu 2008 21:32

Když jsme si společně užili vzájemný orgasmus. Udýchaná jsem povolila z křeče rozkoše a hlava mi klesla na jeho prsa. Slyšela jsem jak mu tluče srdce. Bylo to dokonalé. Nehýbala jsem se, jen jsem ležela a usmívala se. Najednou jsem uslyšela jeho roztřesený hlas, jak se mě ptá, jaké to bylo. Nasadila jsem znuďený výraz a koukla se na něj. "Po pravdě?" Spatřila jsem v jeho očích strach a pomalu se mi rozšiřoval úsměv. "Byl si úžasnej..." Zhluboka si oddychl a já se zasmála. Pak jsem ho políbila a dívala se mu do očí. "Zbožnuju tvoje oči..." Zašeptala jsem.

Adrián - 19. listopadu 2008 13:33

místnost Ležím na svém provizorním lůžku a přemýšlím Co za člověka vpustí v dnešních dobách do domu úplně cizí lidi . Přivedl nás jeho příbuzný , ale přesto neuškodí když se opatrně porozhlédnout kolem . Neslyšně se zvednu ze země ,meč schovám do pouzdra na zádech. Pomalu se vydám přes místnost ke dveřím .Jdu tiše a chodbou ,nesnažím se příliš skrývat .Jdu jen tiše ,abych nikoho z dalších nevzbudil . Jdu prázdnými chodbami domu .Opatrně si prohlížím dům a naslouchám zvukům ,jestli jsou nějaké k slyšení.Docela hezké místo k životu . Snad jsem jen paranoidní ,ale už mockrát jsem se spálil . Na druhou stranu jsem za poslední týden potkal mnoho přátel a všichni máme společný cíl . Za posledních pár dní jsem potkal víc poctivých lidí než za minulí měsíc . Jsem zbytečně opatrný . Procházím ztichlým domem a držím se zásady ,že kdyby by majitel nechtěl ,aby jsme někam vlezli ,tak by zamčel dveře . Nahlížím do místností ,ale žádné neprohledávám ,jen se podívám ,co kde je a pak jdu dál.

Nickle - 19. listopadu 2008 16:22

Podívala se na mě znuděným výrazem a ve mě úplně hrklo. Potom se, ale začala usmívat a řekla, že jsem byl úžasnej. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Uvědomil jsem si, že jsem si oddechl. V plic mi vyšel všechen ten vzduch, který jsem tam dosud zadržoval. Zasmála se tomu a mě zněl její smích jako rajská hudba. Taky jsem se pousmál a když mě políbila, tak jsem měl pocit, že jsem se ocitl v nějakém snu. ,, Zbožňuju tvoje oči..." zašeptala, když se mi do nich dívala. ,, A já tě zbožňuju celou!" zašeptám a taky se posadím. Uvědomím si, že jsme stále spojeni. Obejmu ji a políbím ji na rty. Tentokrát se nijak neostýchám. Užívám si jejich hebkých rtů a celého jeího těla. Hladím ji po zádech.

Keal - 19. listopadu 2008 17:07

město... budu se muset nekde schovat... co nejdříve... pokud pomaleji nebude šance se pořádně prospat... i když nespím... ale ted nebudu mít co na práci potuloval jsem se uličkami města jako duch, naštěstí se mi nikdo nepokoušel postavit do cesty... nechtěl jsem znovu zbytečně zabíjet.. sám nevím proč ... nejspíše proto abych se zbytečně nevymáhal... rychle se musím dostat do nějáké lodi... tam mě nenejdou poněvadž jsem byl v přístavním městě tak nqajít přístav bylo velmi těžké, nebo by spíše bylo kdybych neslyšel šumění vody... rychle... mé kroky byly bez jediného zaváhání... mou cestou byly střechy domů po kterých jsem běžel a skákal... takto mi to vdyrželo dlouho, ale stráže před bránou se divily když mne uviděli, přelezl jsem zed, a pak se do jejich srdcí zabodly shurikeny... ta dráha shurikenu byla zajímavá, nebyla to přímá čára, ale nejdříve se svažovaly dolů a doprava a potom se zvedli a zatočili se přesně do cíle... ach jo... promrhaná energie... musel jsem se ovládat aabych se na sebe nenaštval kvůli tomu že plýtvam energii... po chvilce jsem dšak dorazil do přístavu... z analyzoval jsem vše kolem, nevšímajíc si dvou lidí (toto sem patří jen pokud jste blízko mola) začal jsem běžel znova k lodím a začal jsem si vybírat... bude to jen na jednu noc tak mi může být jedno která to bude... objevil jsem jednu lod je :Je menší a velmi rychlá, je ze dřeva, z černého leštěného dřeva. hupsnul jsem do ní a okkamžitě začal hledat místo kam bych mohl mít pohodlí... prohledal jsem pokud má podpalubí naštěstí ho měla ... pokud bylo zamčené nějákým zámkem okamžitě jsem vytáhnul kunai... zámek tak to není problém... usmál jsem se a začal odemykat zámekk pomocí kunaie... po minutě něco cvaklo... minuta? to je můj rekord s kunaiem! hupsnul jsem do podpalubí a zavřel za sebou poklop( či dveře) a lehnul si do kouta kde jsem během chvíle usnul Muj popis: celkově jde ze mně strach jen se na mně člověk podívá... černá kápě, černé boty, černá kazaika, černé kalhoty. oči tmavé tak že se jen obtížně hledají panenky... (detailněji ikonka)

Mawikkan - 19. listopadu 2008 17:21

Bylo jasné, že za nedlouho se bude rozednívat, což znamenalo, že začnou vstávat lidi a bylo by docela nevhodné, kdyby nás tady někdo takhle viděl. "Měli bychom se obléknout, za chvíli bude svítat." Zašeptala jsem a neochotně se přesunula ke svému oblečení poházeném okolo. Za malou chvíli už jsme seděli oblečení v písku, který už byl skoro chladný, ovšem jen na tak dlouho, než ho slunce zase zahřeje. Nohy jsem si nechala omývat vlnami a ruku v ruce jsme se dívali na rudé vycházející slunce, které se pomalu, ale jistě začínalo objevovat nad obzorem.

Tacker - 19. listopadu 2008 17:40

Zašel jsem s Elfirem do pracovny a rozhlédl se okolo. Vůbec se to tu nezměnilo. Zelený koberec, tmavé dřevo na stěnách, obrazy všech jeho oblíbených lodí a velký dubový stůl, který zdobila spousta papírů a pero zapíchnuté v kalamáři s inkoustem. Usmál jsem se na strýce. Vypadal opravdu dobře, bylo vidět, že ho Mariona dobře opečovává. Celkem mě nepřekvapilo, že neměl žádnou ženu. Od té doby, co teta Cecile zemřela, nebyl schopný žít s nikým jiným, než se svou prací. Pohlédl jsem mu do očí a on pokýval hlavou. Tak to dělal vždycky a někdy dodal ještě. "Tak spusť Tracku." Odkašlal jsem si a podíval se z okna. Velice nerad jsem po něm něco žádal. Nedělalo mu to problém, ale v tomhle jsem byl asi po otci. Jenže tohle jsme potřebovali. "Naši rodiče jsou po smrti a...Chtěli jsme pokračovat v tom, co začali. Tihle lidé bojují za dobrou věc a já půjdu s nimi. Ale Therese ne." Odmlčel jsem se. Nevěděl jsem moc dobře, jak mu to podat, abych nevyzradil příliš. "Ona je statečná, ale...je to dívka, ždycky bude, ona není na tenhle život připravena..." Zastavil mě zvednutím ruky a usmál se ještě více zeširoka. "Rád si ji tu nechám a postarám se o ni Tracku." Kývnul jsem na znamení díků a on oplatil jen pouhým mávnutím ruky. "Jenže to není všechno, co bych od tebe potřeboval Elfire..." Zvedl jsem koutek v omluvný úšklebek a zadíval se do přístavu. Dřív, než jsem stačil něco říct, začal se smát. "Vem si Gilen Tracku. To je ta černá. Stejně byla pro tebe..." Musel jsem se zastydět, když jsem viděl pobavení v jeho očích. Vyhlédl jsem z okna a podíval se na krásnou loď z černého leštěného dřeva s bílými plachtami a stříbrným nápisem na boku, jež hlásal její jmého "Gilen". "Díky strejdo." Otočil jsem se na něj vážně, ale on zase jen mávnul rukou a silně mě objal. Pak mě poslal ať se najím a odpočinu si. Tak jsem taky udělal. Mariona mě nacpala všemi těmi dobrotami, jako obvykle a pak mě odvedla do pokoje, ve kterém jsem tu spával. Umyl jsem se a pak ve voňavých peřinách klidně usnul. Jakoby neutekla ani hodina,když jsem se příjemně odpočatý vzbudil do červeného světla vycházejícího slunce.

Nickle - 19. listopadu 2008 17:51

Oblekli jsme se a sledovali spolu východ slunce. Bylo to krásné zakončení, ještě dokonalejší noci. Když slunce vyšlo úplně, zašeptal jsem směrem k Maw: ,, Tak pojď! Nebo budou mít ostatní o mě strach!" zasměju se. Dojde mi, že je to pravda, o Maw by se nikdo nebál, ale o mě mají neustále strach. Zvedl jsem se z písku a podal jsem Maw ruku. Přijala ji a já ji pomohl vstát. Potom jsme se vydali ruku v ruce společně zpět k domu Tackerova strýce.

Mawikkan - 20. listopadu 2008 19:18

Vrátili jsme se do domu. Vypadalo to, že všichni ještě spí. Zašla jsem tedy zpět do pokoje, kde jsem spala a vzala si zbytek věcí. Vlasy jsem stáhla zpět do culíku, ale s copánky už jsem se nepiplala. Vyhlédla jsem z okna na pláž a usmála se. Chvíli jsem tam jen tak stála a hlavou mi vířily myšlenky. Pak jsem se otočila a sešla do jídelny. Čekala jsem, že tam nikdo nebude, ale stůl byl plný teplého pečiva a různých sýrů a salámů. Najednou se ke mě vrhla Mariona a začala mě pobízet, abych jedla. Nalila mi teplé mléko a pořád něco upravovala a nosila další. Nechápala jsem, jak by tohle všechno mohlo sníst pát lidí. I celé město by s tím mělo problém. Za chvíli postupně dorazili i ostatní a snídali, co hrdlo ráčí. Moc dobře jsme věděli, že takovouhle snídani asi už nikdy nebo na hodně dlouho neuvidíme.

Trn - 20. listopadu 2008 19:28

Molo-->Dům Ráno když se slunce začíná probouzet se konečně zvednu a pomalu jdu k domu kde jsou ostatní. Cítím jejich pach a cítím, že tam jsou všichni. Začnu kňourat u dveří. Otevře mi Mariona. "No ty malá chudinko musela si venku mrznout jsitě máš hlad a žízeň no pojď, já ti něco dám." řekne okamžitě a než stuihnu cokoliv udělat vtáhneme mě dobnitř a vede mě do jídelny tam už sedí všichni a jistě se na ěm tázavě dívají, někteří možná i trošku naštvaně, že sem je v noci vzbudila svým vytím. Mariona mi hned přinese mísu oplnou syrového masa a mísu vody. S chutí se pustím do masa, je faktem, že sme dlouho nic nejedla ani nepila. Maso do mě padá jako bych byla děravá. Když dožeru amso začnu pít vodu jako bych nepila nejmíň týden.

Nickle - 20. listopadu 2008 20:10

Když jsme přišli do domu, zdálo se, že všichni ještě spí. Rozdělili jsme se v hale. maw šla do svého pokoje a já zase do toho svého. Aysha stále spala v posteli a já se mezitím opláchl. Když jsem byl hotový, tak jsem k ní došel a lehce se jí dotkl na šupinaté kůži. ,, Tak vstávej, ty ospalče jeden!" zasměju se zlehka do ní šťouchnu. Když otevře své překrásné oči, tak se na ní usměju. ,, Budeme muset vyrazit!" řeknu zvesela. Samotnému mi dojde, že se chovám poněkud zvláštně. Jsem doslova v euforii. Sejdu ze schodu s Ayshou v náručí a uvidím ostatní, jak snídají. Přidám se k ní a občas kouknu na Ayshu, jak jí sirové maso, které ji dala Mariona. Z pza dveří se ozve kňučení. Mariona za chvíli přivede Lunu, které dá najíst a napít.

Adrián - 21. listopadu 2008 12:52

Dům Se zájmem se zastavím u dveří pokoje ,kde se Tracer baví se svým strýcem .Loď?! No,to sand né ! Měse nechce znovu plavat !! Když se zdálo ,že rozhovor zkončil ,tak se rxchle vytratím z chodby ,jako bych v ní nikdy nestál . Svůj průzkum zkončím několik minut před východem slunce .Výjdeu na střechu a ze střechy sleduji východ slunce . Kolik jich mám ještě před sebou ? Během let ,co bojuji jsem se ocitl v nebezpečné společnosti ,ale nikdy jsem nepotkal ,tak nebezpečnou společnost . Mnohokrát proti mně a mím společníkům stála velká přesila ,ale nikdy nebyl nepoměr sil ,tak obrovský ! Vždyť nás není ani oddíl a náš nepřítel má k dispozici celé armády vojáků odhodlaných udělat pro vítězství ,cokoliv . Jak můžeme zvítězit ? Zabijeme temného lorda a co pak ? Místo jednoho temného lorda tu budeme mít občanskou válku ,během ,které se budou všichni urvat co největší kus rozpadající se říše. chmurné myšlenky se vzbudí s novím dnem a já začínám propadat beznaději . Jakmile slunce výjde sejdu dolů a navštívím Trackera. "Dobré ráno , směl bych se zeptat jestli plánuješ vyplout na moře ?" začnu bez úvodu . Jsem stále oděn do dlouhé pláště a u boku mám znovu pověšené zbraně ,pokut bylo zamčeno tak už není."Musím ti říci ,že s tíímto rozhodnutím nesouhlasím ! Je to týden od doby ,co jsme přistáli u břehu téhlo bohy zatracené země a jestli pak víš ,proč jsme přistáli právě zde ?" tvář mi halí plášť ,ale s mého výrazu je vidět ,že jsem dost znechucen "Protože se naše loď potopila během bouře a mi si s těží zachránili holé životy ! Já nemíním nastoupit na loď dokud to bude jen malá možnost ,že se znovu potopí ! Už jsi zapoměl na skleněné sochy ? Okolik méně námahy by stálo poslat na nás pár vln a zajistit ,aby jsme se na pobřeží znovu nedostali ?" ptám se naštvaně .

Unfrael - 21. listopadu 2008 23:11

Pohostinství přijímám s vděkem. Moje způsoby sice nepatří k nejvybranějším, ale dokážu ocenit, když se o mě někdo stará... V pokoji padnu na postel a okamžitě usnu jak dřevo. Nějaký vytí vlků je mi úplně ukradený. Ráno scházím na snídani a vzápětí dojde i adrian. Adriane, uklidni se... začnu rozvážně. Ať pudem po pevnině nebo se budem plavit, nebezpečí tady pořád bude... A nejnebezpečnější sme tad y Tackerovu strýci, odejít musíme... Drsně se zasměju. A jestli na nás poošle vlny, tak je aysha určitě odpaří dřívc než nám něco udělaj, jak sem ju viděl v poušti... řeknu s ironií v hlase. A jestli proti nám pošlou nějaký potvory, ukážu jim tanec, na kterej dosmrti nezapomenou!

Nickle - 23. listopadu 2008 19:19

Potom přijde Adrián a začne říkat, že je nesmysl a risk plout po vodě a Unfrael se ho snaží uklidnit. Nepletu se zatím do toho, stejně už jsem se rozhodl a nehodlám své rozhodnutí měnit. Nemáme stejně jinou možnost než po té vodě plout. Ano, bylo to riskantní, ale co jiného se dalo dělat. Šli po nás úplně všude, takže to bylo riskantní všude. V klidu jsem dojedl snídani a potom jsem vzal už najezenou Ayshu do náuče. Došlo mi, že tohle už dlouho dělat nebudu moct. Za chvíli bude tak velká, že ji ani neudržím v náručí. Dojdu k Trakově strýci a řeknu: ,, Moc děkuju za vaše pohostinstvé a ubytování. Vím, že tím, že jsme tady hodně riskujete. Jsem vám za to moc vděčný..." řeknu a potom se otočím na ostatní. ,, Jestli už jste dojedli, tak by jsme mohli vyrazit!" navrhnu.

Mawikkan - 23. listopadu 2008 19:43

Zvedla jsem hlavu, když jsem zaslechla Adriánova slova. Zamračila jsem se, protože jsem nechápala, co ho to najednou popadlo. Ještě než Track stačil něco říct, otočila jsem se na Adriána. "Od kdy máš ty strach z nebezpečí? Vychladni příteli. Víš stejně dobře, jako my ostatní, že po nás půjdou, ať jsme, kde jsme, jen na moři pro ně bude o něco složitější nás najít. Je štěstí, že má Tracker, co nabídnout, jinak by sme byli totálně namydlený." Zakroutila jsem hlavou a dopila mléko. Zvedla jsem pohled k Nicklovi, když navrhnul, že bychom už mohli jít. Měl pravdu. Museli jsme odsud zmizet. Když jsme vyšli ven, ukázal Tracker na krásnou černou loď z nablýskaného dřeva, jejíž bok zdobil stříbrný tepaný nápis "Gilen". Vypadala, že bude dost rychlá, nebyla moc obrovský a tvarem byla velice praktická.

Trn - 23. listopadu 2008 19:48

Počkám venku. vyšlu myšlenkumým přátelům. Jdu ke dvěřím. Postavím se na zadní a dopadnu na kliku. Otevřu si a vybehnu ven. Už sem nažraná a napitá. Čumákem za sebou dveře zavřu.Koukám se kolem sebe. Náhle mě zaujalo moře a popadla mě štěněcí nálada. Vlítla jsem do vody a začala blbnout. Pak zahlédnu ostatní jak vycházejí ven. Vyběhnu z vody celá promáčená a směji se na ně vlčím usměvem. Doběhnu doprostřed nich a oklepu se. Pak raději utíkám rovnou na loď kam Tracker ukázal. Skočím na ni a čekám na ostatní. Začnu se nudit a ještě oběhnu loď a skočím do vody. Zase začnu blbnout. Počkám až budou skoro u lodi a pak vyběhnu ven a přiběhnu ke skupině. Zase se u nich oklepu. Pak naskočím na loď a už neodcházím.

Adrián - 24. listopadu 2008 11:24

místnost a cesta "Já se nebojím nebezpečí ,ale ještě se mi nechce zbytečně umírat . Neexistuje nic ,jako hrdinská smrt . Na vnitřnostech vypadlích s těla není nic hrdinského .Stejně já velmi nerad plavu . Už prve při mne stáli všichni bohové ,že jsem dosáhl břehu . Směl bych upozornit ,že nás našli uprostřed pouště . Nějak mne nenapadá jediný důvod ,proč by to měl být problém na moři . Slíbil jsem ,že vás budu následovat ,ale říkám dopředu ,že děláme chybu." jdu mírně nenaloženě ,když sleduji skotačící vlčici mírně pookřeji . Nad mím obočím se znovu oběví mraky ,když se vlčice rozběhne k nám .Ne , vodičku ne ! směji se v duchu a přívalu vody nastavím plášť . Když vlčice vběne na loď jdu za ní ,když svůj trik zkusí znovu zopakovat chytnuji a hodím ji zpátky do vody . "Opakovaný vtip není vtipem ! Nejsem ručník ,aby se do mne kde kdo utíral." prohlásím se smýchem sleduji ,jak vlčice místo ,aby zmáčela nás sama zmokla . Když vstupuji na loď veselí mne kvapem opustí . Tak a jsem v tom znovu ! Bohové stůjte při mně . s rukou na jílci meči prohlížím loď a posádku .

Keal - 24. listopadu 2008 16:38

lod kroky nade mnou mě vytrhli z nádherného snu kdy jsem se topil ve spoustě peněz. snad toho chlápka z těch plakátů najdu, zabiju,, a jeho hlavu předhodím tomu který ho chtěl... ale ted mě čeká práce zvednul jsem se z podlahy a přešel potichu ke zdi ve ketré byly schody na palubu, ale přitisknul jsem se ke zdi a vytáhnul kunai. máte nepřátelské úmysly a chcete umřít??? zajděte si za mnouu a moc rád posloužím... neee to je blbost... rád posloužím když mi zaplatíte... a jak se bude jmenovat společnost? ZVaBPSN ( Zabijeme Vás a Bez Peněz Sem Nelozte!) krásnej název... jen kdybych měl spousty zákazníků... škoda že se to nevyplní nervózně jsem přešlápnul na místě kruci tak kde jsou?! chci je zabít! na schůzku s holkou kluk taky nepřijde pozdě tak proč by měl někdo přijít pozde na schuzku se smrtí? smrtka musí mít těžkou práci... ale nejspíš bych se zachoval jako normální lidé hledné tohoto... útočil bych na hlavu, nebo bych jí vodzbrojil... a jde smrt zabít? zabil bych smrt a bylo by... no... ale pak bych neměl potěšení ze zabíjení lidí... a jak bych si dokazoval svou existenci když né zabíjením???

Trn - 24. listopadu 2008 16:46

Voda-->Paluba-->u Kaela Sksuím znovu se oklepat, ale Adrián mě hodí do vody. Vydrápu se na břeh a oklepu se. Pak vběhnu na pa,lubu celou ji oichám a náhle pocítím, někoho nezvaného. Zavrčím a rázem mě přejde štěněcí nálada. Pomalu jdu dolů po schodech a pach je stále silnější. Cítím nebezpečí a můj šestý instinkt mi říká, že tam dole je někdo se zbrání a chce zabít každého kdo mu vleze do cesty. Tak dobře, jak chceš, chceš si hrát? Mile ráda pomyslím si. Spomalím chůzi. Pak však skočím všechny schody zbylé, takže mě nestihne zasáhnout. Prodce se otočím a skočím po nějm. On narazí do stěny a vypadne mu jeho zbraň. Bohužel mě stihne seknout do tlapy. Zakňučím. On leží na zádech a já mám svojí tlamu těsně u jeho obličeje. Stojím na něm, i když mám zraněnou přední tlapu. Cením zuby a vrčím. Občas štěknu abych upozornila ostatní. "Héééj poďte sem honééém. Máme návštěvu." zakřičím na ně. "Něco zkusíš a seš mrtvej!" zavrčím.

Keal - 24. listopadu 2008 17:08

lodka (neodehrávalo se to přesně podle tvých představ uvidíš sama...) čekal jsem někoho chytrýho ale že to bude nějákej vlk tak to jsdem vážně navěděl... jen tak tak jsem kunai hodil více doprava, přeletěl ti těsně před čumákem ale nic se ti nestalo chtyrej vlk... nebo je to vlčice... každopádně si vysloužila že já ji nazabiji potom si na mně skočila... šlo to podle tvého plánu až na to že jsem se nesvezl ze zdi na zem nýbrž jsem se od zdi odrazil na zem a tudíž byla pode mnou i vlčice... dal jsem řped sebe ruce , které zastavily můj pád, a vlčice se prostě neudržela a spadla na zem ze mě, pokud je tak inteligentní jak si myslím tak je jí jasné že jsem jí klidně mohl zalehnout, ale nezalhel a tudíž jí nechci zabít... vypadá to že je chytrá... tak chytrá na to aby rychle vypadla promin ale práve jsem se vzbudil a moc dlouho se takhle naudržím narážel jsem na to že jsi byla pode mnou a já bych tě fakt nerad zalehnul

Adrián - 24. listopadu 2008 17:59

loďka Stejně ,jako vlčice prohledávám loď .Držím se na dohled vědom si ,že její nos je ostřejší než moje oči . Když jsem sestoupil do podpalubí přehmátl jsem na tesák a plášť hodil na rameno .Prohlížím se loď a mé nadšení jestli tu ,kdy nějaká bylo se vytratí .Tohle je prakticky ta samá loď ,která se semnou potopila ! moje chmurné myšlenky jsou potvrzeny výlřikem luny. Neslyšně dojdu do míst odkud jsme ji naposledy slyšel . Naskytnese mi zajímaví pohled na muže bojujícího s vlkem . Hmm ,co teď ? Nejlepší by bylo hodit nůž . Tím bych se jej rychle a čistě zbavil ,jenž mohl bych zasáhnout vlka a rád bych si s ním promluvil . letí mi hlavou ,když vyhodnocuji situaci . "Byl bys ,tak laskav a vstal ? Neradbych,aby došlo k nedoruzumění a ty spadl na vlka . Nemusíš se bát ona ví dobře ,co je pro ni nejlepší." prohlásím klidně a tasím tesák a levoručku . svůj plášť nastavím ,jako štít směrem k cizinci ."Žádné hlouposti prosím . Nemám náladu vysvětlovat svému zaměstnavateli proč jsem vás okamžitě zabil ,tak prosím žádné vrhací nože." prohlásím stále s ledovím klidem sleduji neznámého .

Trn - 24. listopadu 2008 18:07
	Loď Temně vrčíma sedím u nohy Adriána. "Kdo si a proč tu si!" zavrčím na muže. Cením zuby a nepřestávám vrčet. Na to, že sem štěně mám docela odvahu. Zkus si něco a natrhnu ti koule. pomyslím si. Čekám co onene neznámý muž bude dělat. Hladově se mu kouknu do rozkroku. Avšak ten kdo ví, že sem jedla, bude vědět, že je to jen hranné.

Keal - 24. listopadu 2008 18:26

Lo'dka když z pode mně vlyezla tak jsem si posadil a naskytl se mi výraz na podivného elfa... ozbrojen a je chytrý... nezaútočil na mně dokonce mě ani nezranil kvůli tomu že bych mohl zranit vlčici... která se na mně ošklivě dívá... ale dokazuje to že jsou bud kamarádi nebo jsou v jednom týmu... nejspíš někam cestují nemůžu na všechno odpovedet naráz... ale říká se: "odevzdej své zbraně" nebo "dejte zbrane na podlahu!" vypadá to sice stejně ale stejné to není... stoupnul jsem si toho elfa taky nezabiju ... možná mě vezmou sebou... stejně se musím nekam zašít... a taky rád cestuju s unikátama... tak jo a ted konec srandy... můj sranndovní výraz vystřídal výraz bez jakýkoli emocí... můj pravý výraz navíc je jedno co mám za zbraně... stejně bych se vás dokázal zbavit ... samozřejmě za předpokladu že bych se vás zbavit chtěl že? pomalu jsem přecházel ke zdi, která by mi skýtala bezvadný ochraný bod... ale místo toho abych byl vzpřímený tak jsem se o tu zed opřel a byl uplně v klidu jako kdybych se nikoho z vás ani nezalekl... ten jeho plášt je mu k ničemu bez točivýho efektu který nemá uklidnoval jsem se pravdivou informací

Adrián - 24. listopadu 2008 18:41

Loďka Usměji se na neznámého "Já nemíním urážet svoji a nebo vaši inteligenci větou odlož zbraně ,protože pokut máte v hlavě ,alepsoň něco co připomíná mozek ,tak to neučiníte . Jelikož jsem se v celku nedávno domlouval z kapitánem podobné lodi ,aby mne nalodil uprostřed noci za pár stříbrných ,tak mám jisté pochopení , ale na palubě je spousta lidí ,kteří by si svámi rádi promluvili . Případně položili pár otázek . Nepatříme k místní stráži a neodraili jsme od břehu ,takže to nejhorší ,co se vám může stát je ,že vás hosíme pře palubu do metr a půl hluboké vody. Takže až po vás ." prohlásím a ukážu na shcodiště a ustoupím mírně stranou .

Keal - 24. listopadu 2008 19:02

lodka jít první??? si ze mně dělá srandu ne? vyskákal jsem nahoru po schodech... možná až moc rychle... nahoře jsem se rozhlídl a uviděl tam toho kluka z plakátu, al ev jeho náručích byl drak! no drak... spíše dráče udělal jsem dva kroky dozadu... a toho jsem chtel zabít... přitom je úplná pitomost zabíjet unikáta... asi proto ho hledají možná to ode mně zní divně ale vy tři... teda čtyři nesmíte zemřít... vypadalo to jako kdybych si ani nevšímal orka a tý ženský 3unikáti... tak to je síla

Mawikkan - 24. listopadu 2008 19:13

Dívala jsem se jak Luna zmizela v podpalubí a za chvíli jí následoval Adrián...Nešla jsem za nima, věděla jsem, že si Adrián poradí. Když na palubu vyběhl nějaký muž s tmavými vlasy, přeměřila jsem si ho pohledem a sledovala, jak couvnul, když viděl Ayshu... Byla jsem ráda, že mě nepoznal, vlastně si mě vůbec nevšímal, ani Unfraela. Byl totiž absolutně fascinovaný našimi přáteli. Doufala jsem, že neviděl žádný plakát s tučnou odměnou za mou hlavu, i když by to vlastně bylo jedno, teď už ho nemůžeme nechat jen tak jít. Viděl moc. Založila jsem ruce na prsou a pozvedla obočí pak jsem se zasmála na Unfraela. "Bacha, děláme doprovod unikátům..."

Adrián - 24. listopadu 2008 19:15

Paluba "Směl bych vědět čím jsem si tu čest zasloužili ?" ptám se ironicky a ustupuji od schodů ,abych zabránil neznámému zhodit mne ze schodů . Dávám si pozor ,abych stál mimo dosah ,jákekoliv čepele ,kterou u Keala vidím ."Myslím ,že by jsi nám měl pár věcí vysvětlit . Například ,jak jsi se dostal na loď a proč . Mne nejvíce zajíma ,proč jsis vybral zrovan tuto loď ." schvávám levoručku tesák si přehodím do levé ruky a pravou tasím meč . "Nechápu ,co je na mne unikátní ,ale apoň nejsem vyhynulej unikát." prohlásím se smíchem,ale meč se neidchílil od cizince ani o milimetr .

Keal - 24. listopadu 2008 19:32

paluba lodi... na tváři se mi objevil falešný smutný výraz takže tu holku neunesu a nezískanu odměnu... ach jo... zabrumlal jsem si pod vousy tak hlasitě aby to všichni slyšeli ale tak potichu aby bylo jasné že jsem si to říkal pro sebe na lod bylo jednoduché se dostat... sice tady v noci pozuje spoustu stráží ale když si dáš bacha... potom jsem odemčel zámek do podpalubí pomocí kunaie... který radeji nebudu vytahovat... kouknul jsem se na meč a bylo mi jasné co by se stalo tuto lod jsem si vybral pro to že se mi líbila její barva řeknu to co mě napadne, ale není to zrovna tak lež... jen to nebyl hlavní důvod proč jsem si tuto lod vybral... začínaj se mi líbit porad mín a mín

Nickle - 25. listopadu 2008 16:30

Cesta k lodi, loď, podivný cizinec Vyšli jsme od Tackerova strýce chvíli poté, co všichni dojedli. Nespěchali jsme, šli jsme celkem klidným tempem. Nesl jsem Ayshu stále na rukou a Luna kolem nás skotačila ve vodě. Došli jsme ke krásné černé lodi a nápisem na boku. Byla opravdu dokonalá! Byla menší a tudíž rychlejší. Luna a Adrián vešli na palubu jako první. Luna vběhla do podpalubí, odkud se za chvíli ozvali zvuky boje. Nelíbilo se mi to, ale než jsem mohl něco udělat, tak se do podpalubí vydal Adrián. Zanedlouho vyšel na palubu s nějakým mladým mužem. Jeho výraz byl nebezpečný, ale když mě spatřil, tak se zdálo, že se mu něco honí hlavou. Potom si všiml Ayshi a ustoupil kousek zpět do podpalubí. Řekl, že nás nezabije protože jsme unikáti. Přišlo mi to k smíchu, zdálo se, že je kluk kapánek ujetý. A ještě míň se mi líbilo jeho vysvětlení, jak se ocitl na lodi. ,, Nechci ho tady!" řeknu rázně.

Keal - 25. listopadu 2008 17:08

paluba lodi... jo jenom dva... no nic tak jsou tady jenom dva zvláštní lidi... hmmm... ale to potom znamená že toho kluka mohu zabít a potom si jít pro odměnu... bezvadný! na mé tváři nešly znát žádné emoce, žádný strach, chtíč, prostě nic dokonce ani štěstí... otočil jsem pomalu hlavu k tomu muži s drakem v náručí... pročpak mě nechceš? protože se ti zdám divný? nebo proto že ti přijdu k ničemu? nervózně jsem zatnul ruce v pěst a znovu je rozevřel, pro okolí se to mohla zdát jako vyhružka i když tomu tak nebylo ale pravdou je ž jsem si protahoval prsty

Ayshella, dráče - 25. listopadu 2008 17:21

Paluba lodi Tehdy, když Nickle a Mawikkan oddali své tělo jeden druhému, naučila jsem se nevnímat pocity hovořícího. Opravdu jsem nechtěla vědět vše, určité soukromí je důležité. Bydleli jsme u nějakého muže, měla jsem se tam jako v bavlnce. Jídlo, spánek a vše potřebné. I za tu krátkou dobu zdržení se jsem opět kapánek povyrostla. Šupiny na těle se začaly zpevňovat a hřbetní šupiny se začaly měnit v hroty. Došli jsme na loď. Na nečekaného hosta jen zlověstně a varujícně zavrčím, tak jak to umí jen draci. Dělám si z něj však ječn legraci. Nebezpečí z něj rozhodně necítím a přijde mi jako blázen. Notak Nickle, jen ho tu nech, bude dobrým způsobem zábavy a zpestřením.Nemusíš se ho bát, já tě ochráním. Poškádlím svého chlapce, tedy teď již muže:P. Hned, jak uslyším myšlenky toho blázna, který se Nicklemu vůbec nelíbí a mě také ne, otevřu tlamu a již naučeným způsobem mu podpálím boty. Řekni mu, že pokud něco takového zkusí, osobně mu rozsápu tělo a s Lunou povečeříme Řeknu velice varovně Nicklemu a na Keala varovně zařvu.

Unfrael - 25. listopadu 2008 17:31

Chvilku nechápavě pozoruju týpka, který přišel na palubu s adrianem. Hm, co už... odpovím Maw. Když vidím, že to nejspíš nebude úplně tak přítel, zpozorním... Nepřipadá mi nijak zvlášť nebezpečný, jen to, že u sebe mám milion různejch břitev za mě nedělá dobrýho bojovníka... Chvilku nevím co si mám myslet, ale moc se mi nelíbí. Nechci ho tady! zaslechnu nakonec od Nickla. Něco mě napadne a zazubím se. Žádný problém! Napůl se uchechtnu a skočím k týpkovi. I když je vidět, že je celkem rychlej, na mou sílu tak nějak... nestačí. Po menším velmi rychlém souboji ho držím za obě zápěstí a vzápětí udělám tři skoky a půlotočku jako bych házel kladivem a pak už jen sleduju, jak Keal plavným letem opouští palubu lodi.

Trn - 25. listopadu 2008 17:42

Na lodi Už se nijak moc nevzrušuji tím týpkem jen sedím vedle Maw a dosušuji so kožich. Nickle řekne, že hp tu nechce načež Unfrael ho praští a on letí do vody. To abych se zas namáčela. pomyslím si. Rozeběhnu se odrzím se od plauby a ještě od zábradlí a pak se ozve jen "Žbluňk!" a na palubu doletěj kapky vody. Já plavu ke Kaelovi. Dělá mi to potíže, ale dopalavu k němu zevmu ho za obleční a plavu s ním ke břehu. Tam ho vytáhnu a čekám jak zareguje a jak zareagují ostatní.

Adrián - 25. listopadu 2008 17:51

na palubě Když vidím úsměv na orkově tváři skloním meč a udělám pár kroků stranou Tak teď se uvidí ,jestli jsem se příliš nemýlil. Třeba je to običejný lapka a v tom případě si s ním Unfrael hravě poradí ,pokut ne bude zajímavé sledovat ,copak udělá. Já jsem si tímhle prošel . Doufám ,že mu nezarazí nůž mezi oči .To by bylo nemilé . říkám si a postavím se mezi Keala a zbytek zkupiny připraven k boji .

Keal - 25. listopadu 2008 18:47

na palubě lodi toho nezabiju má draka... hmmm... může drak žít bez člověka... ale potvrdilo se to co jsem si myslel... draci umějí číst myšlenky... takže tedka ví že mu vlastně neublížím kvůli ní a že to má důvod... hmmm... tý bych se měl zbavit... "POKUDD MI DO HLAVY BUDEŠ LÍZT ČASTO TAK TĚ FAKTICKY ZABIJU! POTOM šel ke mně ten ork a šlo na něm poznat že má nepřátelské umysly... rychlým trhnutím ruky se mi z rukávu vysunul kunai který mi vletěl do ruky... kruci... já jim nechci ublížit... kunai jsem pustil a ten kunai se bezchybně zarazil do dřeva paluby a jako vždy i pocelý tento příspevek nemám na tváři žádný výraz. ale tohoto budu muset zastavit. když ne pomocí zbraní tak pomocí rukou a nohou... jak jsi byl u mně tak jsem se obtočil kolem tebe a dostal jsem se ti za záda. ted jsem ti dlanmi udeřil do spánků a ty budeš 3 minuty kaput nebo pokud nemáš helmu tak jsem ti hranou dlaně udeřil do nervů na krku a ty budeš 2 minuty kaput , každopádně jsi se při tom jak jsi padal na zem uhodil do hlavy, nevěděl jsem čím to bylo, nejspíše tím jak jsi mě sledoval při otočce a tou hlavou trochu zatočil a potom i tělem, prostě jsi mě udeřil do hlavy, která se mi zatočila dopotácel jsem se k zábradlí a přepadl přes něj do vody. skočila za mnou ta vlčice až mě vytáhle na pevninu tak jsem na ní promluvil hafanštinou haf haf rrrhaf haf rrhaf haf rrrrrrhaf haf? ( v překladu: proč jsi mi pomohla?) kruci umím plavat... hafanštině by jsi měla rozumět... jsi přece jen vlčice

Tacker - 25. listopadu 2008 20:18

Díval jsem se na celou scenérii s přimnhouřenýma očima. Nezasahoval jsem do toho, věděl jsem, že si přátelé dokáží poradit. Aysha si přečte jeho myšlenky, Maw z něj vycítí veškeré pocity a emoce a ostatní se rozhodně nenechají oklamat. Zasmál jsem se, když dračice podpálila chlápkovi boty. Sice jsem nechápal proč to udělala, ale mě byl dost nesympatický a tak mi to bylo jedno, hlavně, že dostal co proto. Ještě víc jsem se rozesmál, když po tanečku s Unfraelem a Lunou skončil ve vodě. Začal nějak divně šňafat a mě okamžitě napadlo, že to je nejspíš totální magor.

Nickle - 25. listopadu 2008 21:23

Na palubě lodi Poté, co jsem řekl, že toho muže tady nechci se událo několik události najednou. Aysha ke mě promlouvala, takže jsem moc nesledoval, co vedlo k tomu, že Luna a ten citinec skončili ve vodě, ale líbilo se mi, jak mu Aysha podpálila boty. Zasměju se a pak řeknu Ayshi: ,, Tak dobře, necháme ho tady, alespoň bude legrace!" Položím ji na zem azačnu se rozhlížet, jak loď vlastně vypadá. Zjistím, že má celkem slušné podpalubý, kde by se dalo i spát. Bylo tam několik samostatných kajut. ,, Tak dobrá, zůstane tady, ale budeme tě neustále sledovat a cokoliv by mělo naznačovat, že jsi zrádce, tak letíš přes palubu a už se nenajde nikdo kdo by pro tebe skočil do moře!" řeknu mu a sejdu do podpalubí následován Ayshou.

Trn - 26. listopadu 2008 05:31

Břeh-->Loď Ani se nenamáhám oklepat. "Nechovej se jako magor a poď." řeknu mu lidským jazyjem a jdu na loď. Stoupnu si k Unfraelovi a přímo u něj se oklepu. Pak jdu do podpalubí za Nicklem. Aspoň, že ho tu nechá. pomyslím si a pokračuji v prohlížení lodi. Náhlednu i do jedné z kajut jak vypadají. Prošnejdím celou loď, mezi čímž zbylá posádka(nemyslím naši družinu a pokud nějaká posádka je) uvádějí pomaloučlu loď do pohybu avšak až je tu i Kael. Já jdu na příď. Zvednu se na zadní a přední tlapy si položím na zábrdlí a koukám před sebe. Mořský vítrne mě fouká a načechrává mi můj vodou splihlý kožich. Koukám se na cestu před námi, která je ve všech směrech stejná, ale pouze jedna nás doveze kam potřebujeme, i když nevím kam to je. Pozoruji mořskou hladinu před námi kde se vlny spolu po ní prohánejí.

Adrián - 26. listopadu 2008 11:52

paluba Se zájmem sleduji ,jak si cizinec hravě poradil s Unfraelem .Nezmílil jsem se vněm . Zkutečně je to vycvičený zabiják . Tenhle styl jsem viděl už před lety . Zajímavé ,že se muž který ovláda způsoby zabijáků oběvil na naši lodi . Otázka zní jestli pracuje pro někoho ,nebo je na volné noze? Rozdíl je to dost podstatný ,protože by jsme se jednoho krásného dne nemuseli probudit ." Když muž přepadne do vody začnu se usmívat a schovám meč . Se zájmem sleduji ,jak štěká na lunu a do mysli si zapíši poznámku ,že pověsti o válečnícíh měnících se na zvířata ,aby lépe pronikali do střežených pevností bude asi pravdivá . Když neznámí vyšplhá na palubu jsem první ,kdo ho vítá teď již nikoliv čepelí ,ale rukou úsměvem . "Každý ,kdo se tak hravě zbaví dvou metrového orka je na palubě vítán! Prosím neskoušej podobnou fintu na mne . Kdysi jsem potkal už jednoho člověka ,jako jsi ty . Nerad bych proti tobě tasil meč . Mohlo by se ukázat ,že ani jeden z nás není nesmrtelný ." prohlásím s úsměvem na tváři ,ale vážnýma očima . Snad je na naši straně,pokut nebudou problémi . To já teď ovšem těžko poznám ! Nezbívá tedy než čekat a být připraven . tyto myšlenky mi letí hlavou ,když sleduji zatím neznámého muže."Jsem Adrián ,nemíním se tě ptát na povolání a doufám ,že ani ty se nebudeš po mém !" druhá část věty jasně naznačuje ,že odpověď by stejně nedostal .

Keal - 26. listopadu 2008 21:24

Břeh-->Loďka... tak toto nechápu... vyrazil jsem z břehu na palubu lodi kde mě přivítal adrián a nickle řekl že s nima můžu jet... popravde jsem netušil jak se chovat... mám byt štastný? co já vím... něco řekl, něco co mně velmi zajímalo. On znal Skeeva? nikdo jiný to neuměl... alespon se o tom nezmínil... a navíc Skeeva jsem zabil já! přeci jsem ho viděl umírat i jak byl po smrti... neměl tep, nebylo mu srdce a nedýchal... on nemuže byt na živu na jeho pozvednutou rukou jsem zareagoval tak že jsem dal ruku k zemi a trhnul s ní směrem dolů, z rukávu mi vyjel kunai a zabodl se do paluby s takovu rychlostí že by klidně mohl prorazit kožené brnění... bylo jasné že jsem nechtell aby ti ta zbran ublížila jistě je mu jasné že by to prorazilo brnění... ale jistě mu došlo že mi i pomohla gravitace... i když jemu by to mohlo nějak ublížit... z takové blízkosti... potřásl jsem si s tvou rukou já jsem pravé jméno nebo nějáké falešné? měl bych být upřímný Keal usmál jsem se ale p bližším studování šlo poznat že je to pouze falešný úsměv budu se potom muset zeptat tý vlčice proč mi pomohla jen mezi náma... přiklonil jsem se k němu blíž aby to slyšel pouze on nechtěl jsem ho ztrapnit a právě jsem vstal... a chci se tě zeptat bude to vědět? proč mě ta vlčice zachránila? zašeptal jsem tak že jsem vzal v úvahu i sluch vlka (pokud má Luna lepší sluch než normální vlci tak to slyšela)

Adrián - 26. listopadu 2008 21:47

loď Při prudkém pohybu rukou tasím meč a udělám krok zpátky . Když se nůž zarazí do paluby skloním zbraň. Stisknu ruku "Jsi rychlí " nacvičeným pohybem zabodnu jehlovytí nůž těsně vedle jeho nohy .Ale to já taky. byl jsem jen o několik okamžiků pomalejší . "Nevím proč ti vlk pomohl nejsem jasnovidec ,ale ty se sní domluvíš ,tak se zeptej rovnou jí !"odpovídám šeptem a zvedám nože . Hmm ,zajímavé zbraň zabijáka ,jak jsem si myslel . Není otrávená ,takže její majitel neplánuje lehká zranění . podám Kealovy jeho nůž jílcem napřed ."Nevěřil bys kolik o tobě prozradí zbraň ,jenž používáš ." můje dýk je prostý řeznický nástroj určený k vrhu a nebo zákeřnému útoku . Dýku schovám do rukávu ." Bojoval jsem s tvým kolegou během obrany tvrze v horní Zátoce . Drsný týpek musím přiznat .Zanechal mi dost ošklivý pozdrav ." řeknu sundám si rukavici a odhrnu rukáv na levé ruce . Zjeví se velká ošklivě vypadající jizva těsně za klouby na předloktí ."Měl jsem štětstí ,že používáte ,tak skvělé zbraně . Podobný zásah klasickou čepelí by znamenal jistou smrt, takto s mírnou pomocí felčara jsem přežil ." prohlásím a je vidět ,že mírnou pomocí myslím ironocky .

Keal - 26. listopadu 2008 22:15

paluba lodi přijal jsem od něj svůj kunai a potom studoval tu jeho jizvu... hvízdnul jsem a poškrábal se na hlavě měl jsi veliké štěstí... tomu "týpkovi se smíchaly jedy které měl na svých zbraních... nejspíše je dal moc k sobě a jed se přenesl... měl jsi velk=é štěstí toto se stává pouze jedomu človeku ze sta vzpomněl jsem si na své zbraně pod kazaikou ajaj vyhrnul jsem si kazaiku a odepnuil si pás na kterém byly jehly pokryté jedem 5%... zamuzmlal jsem si pod vousy... bylo mi jasné že se jed dostal trochu do vody... vlčice... pokud jsi se nalokala vody tak bych ti měl dát nejspíš protijed mohla by zemřít do jedné hodiny... ale bylo toho jedu jen málo... možná se nestane nic ale jistota je jistota položil jsem pásek na palubu lodi tak aby na něj svítilo sluníčko vypadá to že tady přeci jen chvíli pobudu tak by to chtělo abych se s vámi trochu sehrál... řekl jsem spíše jen adriánovi... a to jen z toho důvodu že se mi zdál nejsimpatičtější a přišlo mi že si s ním budu dobře rozumět...

Adrián - 27. listopadu 2008 09:36

paluba Poznámku o štěstí ignoruji . Nebylo to štěstí ,co mne udrželo naživu .Byl to zkušený felčar a zbroj . Hmm ,tak štěstí , já tedy na štěstí mám trochu jiný názor .,ale budiž "Nesmichali ,prohlásím se mu jsem se jedy ,ale byl ten den už třetí kdo mne zasáhl otrávenou zbraní . Dva chyráci před ním byli dost překvapení , když okamžitě nesložil ,ale otevřel vnitřnosti. Tvůj známi musel přezemně přejít ke dveřím za nimiž se ukrýval můj zaměstnavatel . Byl to pro mne dost těžký den . Nepřátelé prolomili naši obranu a já musel odrazit útoky několika zabijáků . První si myslel ,že člověka ,jenž vypil bojový driák alchimistů ,zmůže nějaká jehlička . Druhý byl přesvědčen ,že on jediný zná protijed na svůj jed . Po setkání se třetím ze zabjáků jsem zůstal opřen o stěnu sedět . Tehdy při mě stáli bohové, našel mne můj známí felčar a dal mne dohromady . Smůla byla ,že jsem dostal horečku . Tehdy se kemně přiblížila smrt na dosah ruky ,ale já přežil. Opřu se o zábradlí lodi a koukám se dost nenadšeně do vody ."Mi nejsme žoldnéřská kumpanie . Každý z nás bojuje svý vlastním způsobem ,proti vlastnímu nepříteli . Pravda ork je schopen mezi nepřáteli naše ho šéfa solidní dálnici , ale zatím nepoužíváme nějakou sofistikovanou strategii . Každý máme jinou zbraň . " začínám se uklidňovat Zatím se nic nestalo snad nám nepříjemná překvaoení vyčerpal tady kolega . říkám si ,ale v duchu si uvědomuji ,že se nejspíš mílím .

Keal - 27. listopadu 2008 14:33

paluba lodi kdyby neřekl že musel někoho chránit tak bych se nedivil že vydržel tak dlouho... a navíc... jen díky bohům přežil? na bohy nevěřím. na štěstí také ne a na náhodu už vůbec ne... měl bych se k nim chovat s přetvářkou? nebo se k nim mám chovat přirozeně??? tím bych si je brzy znepřátelil... Když už jsi načal toho orka, jakou má povahu? je to takovej ten typ kterej se bude divit že ho někdo srazil na zem? nebo je takovej že mně bude chtít zabít za to že jsem ho dostal do bezvědomí? myslím že na 90% mě zabije nebo se o to spíše pokusí. kouknul jsem se na mraky. nemají žádnou strategii? to by se mělo změnit... já jsem již také párkrát pracoval jako osobní strážce, ale na mně to bylo až moc zodpovědnosti, prozkoumávat cestu kudy se vydá ten kterého mám ochranovat, zajistit místo na které ho přepravím, být u něj ve dne v noci... ale nejhorší ze všeho bylo to všechno papírování, podplácení, najímání další členy a tak... právě proto všechno jsem byl rád za jakékoli nebezpečí... a že ho nebylo málo

Adrián - 27. listopadu 2008 19:14

Paluba Po slovech svého polečníka se začnu upřímě smát ."podle mých zkušenosti náš velký přítel projde oběma těmito fázemi ,takže by nebylo asi nejlepší ,kdybys byl první ,co uvidí ." "Já nikdy nic nepsal . Tak mi odpadl tenhle problém. Ne ,že bych psát neuměl ,ale píši nerad .Zanechvá to po mně stopy . Nejsem sice ta pravá osoba na vysvětlování našich cílů ,ale v rámci máme cíl ochánit dráče a jeho společníka. Ostatní druhotné cíle zajdi přímo za dráčetem ." prohlásím a dávám najevo ,že náš rozhovor zkončil.

Keal - 27. listopadu 2008 19:44

paluba lodi díky moc poděkoval jsem adrianovi a kouknul se po palubě... hledal jsem totiž tu vlčici, potřeboval jsem si s ní promluvit, stejně jako s adrianem i od ní by se mi mohli hodit nějáké informace o tom co se tady ode mne očekává a tak snad mi odpoví i na můj minulý dotaz přišel jsem k vlčici a zeptal se jí Proč jsi mi pomohla? ptám se a znova na mě nejdou vidět žádné emoce a samozřejmě je to má první otázka z mnoha, ale tato mě zajímala ze všech nejvíce pomohla mi kvůli tomu ,že věděla co se stane? nebo proč to tak... hmmm... nějaká odpověd to bude, ted jen jak moc mě překvapí... možná jen řekne že si chtěla zaplavat co já vím. pochopil jsem že nejspíše Maw dokáže číst emoce, tak pro ní kdyby se o to pokusila tak zjistí že jsou to spíše takové menší vzruchy, které jsou i tak těžko znatelné, ale většinou převažuje úžas, nic takového jako radost nebo smutek jsi nezjistila, zatím to vypadalo jako kdyby to ve mě ani neexistovalo

Unfrael - 30. listopadu 2008 19:28

Po chvilce se začnu těžce zvedat ze země. Motá se mi hlava a příšerným způsobem mě bolí za krkem. To moc nenapomáhá mojí schopnosti udržet balanc. Ve chvíli kdy už stojim, se to se mnou zase zamotá a klesnu na jedno koleno. Moje dlaň přejede ostří sekery. Prudká bolest mě vrátí do reality. Seš přece ork, co by tomu řekl náčelník kdyby tě tu viděl že se motáš jak ožralá ženská??? Zatnu pěst, až mi z rozříznuté dlaně ukápne pár kapek krve a posatvím se. Hlavu mám skloněnou téměř pod pravým úhlem k tělu, takže není vidět výraz mého obličeje. Jediná Maw teď může tušit, jak se asi cítím, ale bylo by to zbytečné. Přejedu si dlaněmi obličej, a pak vzhlédnu. Můj vzhled je teď opravvdu děsivý. Od pravého obočí dolů přes pravou tvář a dole přes celou bradu se táhne rudá skvrna od krve. Vzhledem k tomu, že jsem si při pádu rozsekl obočí o podlahu, krev pomalu odkapává z brady na hruď. Narovnám se. Krve si nevšímám. Pár kroky přejdu palubu a mířím k lávce spojující loď a pevninu. Odcházím...

Nickle - 01. prosince 2008 18:31

Podpalubí, věděl jsem, že jsi zrádce Sešel jsem s Ayshou do podpalubí a chtěl jsem ji jít lehnout do nějaké kajuty. Vždyť jsem taky celou noc nespala a potřeboval jsem si odpočinout. Chtěl jsem zajít do jedné z kajut, když jsem za sebou uslyšel vrznutí podlahy. To mě zavčasu varovalo, že je někdo za mnou. Otočil jsem se a spatřil jsem Kealovu tvář skřivenou v nehezkém šklebu a pak jsem už jen cítil, jak mi jeden z jeho kunajů prošel ramenem. Klesl jsem k zemi a chytil se za zraněné rameno. Díval jsem se mo do jeho šílených očí a řekl jsem mu: ,, Věděl jsem, že jsi zrádce!" Spíše jsem to zakřičel. ,, By mě zajímalo, co s tim teď naděláš!" řekne a zvedne ruku s kunajem k poslednímu úderu. Než jsem stihl cokoliv udělat, tak se do podpalubí vřítil Unfrael a jediným mohutným sekem sekerou ho rozpůlil ve dví Obstříkla mě Kealova krev. Keal klesl bezvládně k zemi. Zůstal jsem sedět jako přimrazený.

Unfrael - 01. prosince 2008 18:38

Ve chvíli, kdy opouštím loď najednou naberu vůni krve. Není to moje, i když jí mám celý obličej, ale cizí... Najednou uslyším výkřik za sebou a mírně otočím hlavu na levou stranu a stočím oči doleva. Pravým okem přes krev stejně nic nevidim. Záblesk, který jsem viděl jen koutkem oka a skrz okénko kajuty se mnou ale i tak zacloumal. Tak přeci jen je to on nebo já.... Jedním skokem se otočím čelem vzad a doskočím na palubu. Během druhého skoku tasím sekeru apravou paží si otřu krev z oka, abych dobře viděl. Třetím skokem se ocitnu na prahu kajuty. Pak seskočím do podpalubí a ženu se ke dveřím, kde Keal drží Nickleho.... Zavřenejma dveřma prolítnu aniž bych se zastavoval, rozštíply se na třísky, některé z nich se mi zaryly do těla. Mohutně se odrazím a jediným skokem překonám vzdálenost mezi mnou a Kealem. Jako by se najednou čas zpomalil... Vidím ještě v letu, naprosto přesně: Keal před Nicklem s nataženou rukou a v ní ten svůj nůž. Nickle s jedním z jeho nožů v rameni. Vím, že až dopadnu, někdo zemře... Prohnu se v zádech jako kočka a sekyru dám až za hlavu. Ve chvíli, kdy jsem těsně u nich, máchnu celou svou vahou a s veškerou silou sekyrou dopředu, aniž bych ale jakkoliv zmešil smrtící přesnost rány. Vidím a nyní už i cítím v pažích, jak Kealovi nejdřív praskla lebka, když mu ji sekyra rozštípla na poloviny, jak mu praskl vaz, když krk nevydržel obrovský nápor síly, vidím, jak sekyra klouže dolů a dolů po jeho těle, skrz hrudník, cítím jak mu popraskala žebra a cítím každý prasklý obratel v jeho těle. Moje sekyra se zastavuje se až v úrovni jeho pasu... Zakloním hlavu, takže krev, která vystříkla z jeho jediné rány mi dopadla na obličej a smísila se s mou vlastní krví. Zároveň to taky docela dost nahodilo Nickla. Klečím na jednom koleni a trochu oddechuju. Trhnu sekyrou k sobě, abych ji vytáhl z mrtvoly a v tu chvíli se horní polovina Kealova těla rozjede od sebe, jak dobře namazaný zip. Vzápětí se svalí na jeden bok a zůstane ležet. Už navždy... Seš v pořádku? zavrčím na konsternovaného Nickla přede mnou. Cákance krve má téměř přes celé tělo a je na něm vidět, že ještě neměl možnost prohlédnout si člověka zevnitř. Zamyšleně hledím na svoji sekyru, která je celá od krve. Honí se mi hlavou spousta myšlenek, ale to, na co myslím je jen jedno: Stačí jedna rána k tomu, abych zabil člověka. Je zbytečný zlámat jim nejdřív všechny kosti v těle... Až přijedeme do nejbližšího alespoň trochu bezpečnýho města, zajdu si ke kovářovi... S tímto rozhodnutím se zvednu na obě nohy a skloním se k mrtvole. Z jeho rozpůlené ústní dutiny vytáhnu jeden ze zachovalých zubů, mírně ho otřu a vložím do váčku u pasu. Pak zvednu krvavou sekyru nad hlavu a vydám ze sebe vítězný řev.

Trn - 04. prosince 2008 18:46

Na lodi-příď Ležím schoulená v klubíčku na přídi lodi. Sem smutná a přemýšlím, proč jsem tak vyjímečná. Proč, já umím mluvit lidskou řečí a ostatní ne. Měla bych se někomu svěřit a nejlepší na to bude Mawikkan. pomyslím si. Vstanu a vydám se hledat Maw. Někde ji najdu nejspíš v její kajutě. "Maw, máš chvilku čas? Potřebovala bych se ti s něčím svěřit, tedy pokud mě vyslechneš." řeknu tiše a čekám trpělivě na její reakci.

Mawikkan - 05. prosince 2008 15:22

Už jsme byli pěknou chvíli na cestě. Loď byla prostornější, než z venku vypadala. Každý jsme měli svou kajutu a bylo tu dost zásob jídla i pitné vody. Tracker se ujal řízení a poslal nás, ať si odpočinem. Bylo toho nějak moc, co se za poslední chvíle událo. Písečné nestvůry, tekuté písky, Adriánův nesouhlas s plavbou, mluvící vlčice, co se nedokáže vyrovnat se svým darem a teď to s tím Kealem. Ležela jsem na posteli a přemítala, co se asi ještě semele. Najednou ke mě do pokoje vešla Luna a bokem strčila do dveří, aby se za ní zavřeli. Vypadala smutně a taky to z ní bylo dost cítit. Čím mi byla blíž, tím víc jsem věděla, co teď prožívá uvnitř. "Jistěže, pojď sem a povídej." Usmála jsem se na ni a poplácala rukou na postel vedle sebe. Vyskočila a stočila se ke mě do klubíčka. Drbala jsem jí za uchem v huňatém kožichu a poslouchala.

Trn - 05. prosince 2008 21:19

"Víš, už od mého mládí sem uměla mluvit, lidskou řečí a byla jsem jediná ve smečce. nevím proč sem tak jiná, proč já? Měla jsem vždy pocit, že do té smečky nepatřím, ale oni mě brali jako svou vlastní až na jednoho vlka co mě nesnášel. Tuto otázku proč sem tak jiná si pokládám pořád dokola. Přemýšlí,m, že možná mám někde jinou smečku, jinou matku, že mě jen tamti našli a nenchali mě na pospas přírodě. Jednou sem se totiž probudila a kolem mě bylz jen stromy a nikde nikdo. Bála jsem se a byla jsem dost mladá, ani sem nebyla navyklá na maso. Pak mě našli tamti a nechali si mě. Přemýšlím, kde je má pravá smečka, jestli nějaká je. Nějaká, která má stejnou vlastnost jako já." vypovím se a dám Maw hlavu na klín. Čekám co mi odpoví.

Mawikkan - 05. prosince 2008 22:04

Poslouchám její povídání. "Luno...víš, myslím, že to vidíš příliš černě. Hledáš na tom jen to špatné. Lituješ, že nevíš, zda jsi s tímto darem sama. Ano, já říkám dar. Možná ti to teď nepřijde, ale vem si, který jiný vlk má lidské přátelé, kteří mu rozumí? Jsi výjmečná Luno. Ani divná, ani špatná, ale jiná, zvláštní! A rozhodně ne sama. Nepátrej po minulosti. Dívej se vpřed, protože ty máš na co!" Usmála jsem se do jejích vlčích očí a stále jí hladila v hebkém kožíšku. "I já jsem jiná a zpočátku jsem to proklínala, ale když své schopnosti využiješ pro dobrou věc, pak je to dar. Prokletí vypadá jinak. A už nebuď tak smutná, pak musím být taky." Zasmála jsem se a cítila jsem jak se její emoce mění.

Nickle - 07. prosince 2008 17:42

Prudce jsem odechoval a hleděl na Kealovo mrtvé tělo. Unfrael se mě zeptal, jestli jsem pohodě, ale já si tim nebyl jistý. To, co jsem před chvíli spatřil mě naprosto šokovalo, nikdy jsem neviděl člověka zevnitř a popravdě nebylo to to nejlepší pro můj žaludek. Pomalu jsem se zvedl a odešel z podpalubí na čerstvý vzduch. Skoro jsem nevnímal, jak dny plynou. Vypluli jsme a Tacker vedl svou loď mistrným způsobem vstříc našemu cíli, přesto jsem se cítil jako ve snu. Měl jsem pocit, že se všechno spomalilo, dokonce i zastavilo. Nikdo se skoro s nikým nebavil, ani já s Maw. Najednou se všechno změnilo a to jenom příchodem jednoho vraha, který skončil jako potrava pro ryby. Já jsem byl jako duch, buď jsem pospával ve své kajutě nebo jsem nečině bloumal po palubě lodi. Ani Ayshu jsem si nepustil k tělu, nevěděl jsem, co se se mnou děje, ale byl jsem asi apatický. Začalo mi být všechno jedno i to, že Aysha porostla a že dokáže plivat oheň, dle svého přání. Zrovna jsem ležel ve své kajutě a nepřítomně hleděl do stropu, když jsem uslyšel ode dveří: ,, Nickle? Není ti nic?" Už to bylo týden, co jsem s ní naposledy mluvil.

Mawikkan - 07. prosince 2008 17:57

Luna se vzpamatovala a vztah mezi námi se hodně prohloubil. Často spávala u mě v kajutě a já usínala s hlavou položenou v její měkké srsti. Věděly jsme o sobě spoustu věcí. Občas jsem vystřídala Tracka u kormidla, aby se mohl také vyspat, ale on vypadal, že moc spánku nepotřebuje. Měl v sobě hodně energie. Byl to asi týden ode dne, co Unfrael rozpůlil toho chlápka vejpůl. Celou tu dobu jsem se bavila jen s Lunou a občas s Trackerem. Zaťukala jsem na dveře Nicklovi kajuty. Chvíli jsem ho jen pozorovala, jak hledí do stropu. Na první pohled nebyl v pořádku. "Nickle? Není ti nic?" Podíval se směrem ke mě a já vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Jeho společnost mi chyběla. Posadila jsem se k němu na postel a zadívala se na něj.

Nickle - 07. prosince 2008 18:11

Pohlédl jsem na ní ke dveřím, ale neodpověděl jsem. Jenom jsem se zase zahleděl do stropu, sedla si vedle mě, ale mě to bylo jedno. Cítil jsem se divně, všechno mi začalo být jedno. Co bude s Dragorem a jeho lidem. Jak si poradí s Jediným. Prostě jsem nechtěl ani dýchat. Připadal jsem si zbytečný a chtěl jsem umřít. Pak mě něco napadlo a tak jsem to řekl: ,, Zabij mě!" ,, Co že?" vytřeští na mě oči. ,, Slyšela jsi! Zabíj mě!" přikázal jsem jí a vytáhl jí z boty dýku, kterou jsem si přiložil k zápěstí a prudce jsem s ní trhnul. Ucítil jsem bolest a pak teplou krev, která mi začala vytékat ze zozšklebené rány na zápěstí. Položil jsem si hlavu na polštář a nevnímal její povikování. Měl jsem ze sebe radost, dokázal jsem to. Splnil jsem, co si tolik přál. Začal jsem se usmívat a nevnímal povyk kolem sebe. ,, Splnil jsem tvé přání, Jediný!"

Mawikkan - 07. prosince 2008 18:20

Vůbec mě nevnímal. Mluvila jsem na něj, ale on mě neposlouchal. Místo toho z něj vypadla věta, která se mi vryla pod kůži jako ostrý nůž. "Cože?" Vykřikla jsem a on to zopakoval. Pak mi vzal dýku a podříznul si zápěstí. Bylo to tak náhlé a nečekané, že jsem vůbec nestihla zareagovat. "Zešílel jsi?!" Zakřičela jsem na něj a vyrvala mu dýku z ruky. Nahromadila jsem v sobě emoce a z ruky mi vytryskl zlatavý proud světla, který mu uzdravil ruku. Když se na mě obořil, co dělám. Jednu jsem mu natáhla a pořádnou. "Nevím, co to do tebe vjelo, ale koukej se dát dohromady!" Zakřičela jsem na něj. Pořád se díval tak nepřítomně a já jsem začínala být bezradná. "Promiň." Ušklíbla jsem se a vytvořila si na ruce další kousek čiré emoce, se kterým jsem ho znovu přetáhla po obličeji. Tentokrát už účinně, protože zatřepal hlavou a zíral na mě, jakoby se probral.

Nickle - 07. prosince 2008 18:35

Najednou jsem ucítili, že mi krev přestala vytékat z ruky, tak jsem se na ni obořil, ale než jsem jí stihl cokolivb udělat za tu drzost, tak mi dala facku. Oblízl jsem si rozbitý ret, ale bylo mi to jeno. Chtěl jsem zemřít a ona mi v tom bránila, její slova jsem nevnímal. Znovu mě uděřila, ale tentokrát jsem se cítil jinak. Mlha touhy po mé smrti se rozplynula jako pára nad hrncem a já si poprvé uvědomil, kdo sedí přede mnou. ,, Maw?" vytřeštím na ní oči a potom se dotknu rozbytého rtu. Rozhlédnu se kolem sebe a spatřim zakrvacené dýky na podlaze. ,, Co se stalo?" zašeptám a znovu se na ni podívám. Nemohl jsem si vzpomenou, co se dělo. Jako kdyby mě něco dělilo od reality, ale nevěděl jsem, co to je. ,, Už jsme vypluly?" zeptám se.

Mawikkan - 07. prosince 2008 18:44

"No vlastně jsem si myslela, že to mi řekneš ty! Jsme na cestě asi týden. Celou dobu samotaříš tady a nemluvíš s nikým. Dokonce ani s Ayshou. Navíc ses teď pokusil zabít, když jsem odmítla tvou žádost, abych to udělala já." Zamračila jsem se na něj a pozorně ho sledovala, aby se zase nezačal chovat jinak. Vykouzlila jsem ještě trochu emocí, tentokrát to byla láska a uzdravila jsem mu ret, který jsem mu rozbila. "Promiň, jinak to nešlo." Omluvně jsem se ušklíbla a pak jsem sebrala dýku ze země a otřela ji a pak vrátila zpět do poutka na botě. Dívala jsem se na něj. "Jak se cítíš? Vzpomínáš si na něco?...Zkus se soustředit na to, co se stalo před chvílí." Promluvila jsem tiše a stiskla mu ruku, aby cítil oporu.

Nickle - 08. prosince 2008 11:41

,, Co že jsem?" zeptám se zmateně, když mi řekne, že jsem se pokusil zabít. Potom mi zahojila rozbytý ret o kterém jsem neměl ponětí, kde jsem k němu přišel, ale podle toho, jak se mi Maw omluvila to způsobila ona. ,, Cítím se zmateně! Vůbec nevím, co se poslední týden dělo! Poslední, co si pamatuju je, jak se mě pokusil zabít ten Keal, ale jinak nic. Vážně jsem byl tak mimo?" zeptám se a začnu se zvedat z postele, abych se podíval, kde je Aysha. Potřeboval jsem s ní mluvit, potřeboval jsem se nějak vrátit do reality. Maw mě následovala na palubu, kde jsem uviděl Unfraela a Tuckera, taky tam byla Luna a Aysha. Došel jsem k Ayshi, která zase trochu povyrostla. Nechápal jsem, co se se mnou dělo.

Adrián - 08. prosince 2008 12:01

loď Po Nickleho výkřiku o pomoc se ani nenamáhám běžet dolů .Fajn má práce skončila zaměstnavatel je mrtev . Nemám důvod umírat s ním , nebo zabíjet kolegu ! říkám si a dívám se nehybně do vody , když se z všichnimí společníci vynoří s podpalubí a naklání se přes zábradlí překvapeně se podíván na orka ,který vypadá ,jako by pracoval na jatkách . Takže můj kolega neuspěl a je mrtev . No ,co byla to jeho volba . stojím dál u zábradlí a pozoruji moře . S západem slunce si jdu lehnout ,s úsvytem vstávám a na palubě prcvičím v házení nožů . Odpoleden jdu na oběd po obědě cvičím boj s mečem a jakoukoliv ze zbraní ,kterou najdu v lodní zbrojnici . Jakmil tímto zkončím vylezu na stžeň a dívám se na obzor , takto trávím celé dny.

Mawikkan - 08. prosince 2008 21:20

"Nevím, jestli je mimo dostačující..." Ušklíbu se a vyjdu za ním na palubu. Podle předpokladu zamíří k dračici, která už pěkně vyrostla. Nechala jsem je, měli si co říct. Trochu jsem zapřemýšlela nad tím, jak se vše od našeho odjezdu změnilo. Znovu jsem se ohlédla na Nickla. Vzpoměla jsem si na tu noc na pláži a smutně se pousmála. Asi to pro něj byl jen rozmar...Co jsem si taky myslela... Došla jsem k Trackerovi. "Ahoj." Usmála jsem se na něj a on odtrhnul pohled od modrého obzoru, aby se na mě podíval. "Ahoj Maw...Máš se?" Zeptal se jeho typickým, napůl žertovným hlasem. Muselo na mě být vidět, že nejsem ve své kůži. " No jak se to vezme..." Zasmála jsem se ironicky a opřela se o stožár vedle něj. "Nick se právě pokusil zabít a když jsem ho profackovala, absolutně nic si nepamatoval, co se týče celé cesty na lodi...nechápu to." Zamračil se, až se mu spojilo obočí. "No...to nezní moc normálně. Doufejme, že v tom nemá prsty Jediný." Poznamenal a zadíval se na kompas. "Víš, vlastně je to jediné, co mě napadá. Musel se s ním nějak spojit...ale jak? A pokud to tak vážně bylo, udělá to znovu. Musíme ho mít neustále na očích. Teď víc, než kdy jindy." Zamračím se a Track pokýve hlavou a otočí kormidlem trochu vpravo.

Tacker - 09. prosince 2008 19:36

Když mi Mawikkan sdělila, co se stalo s Nicklem, zamračil jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo. To nebylo jen tak samo sebou, aby někdo zapoměl týden života. Musel se o to někdo postarat a mě okamžitě napadlo, kdo. A Maw nejspíš taky, po tom, co mi odpověděla. "Jo to dáme...Měli bysme to říct Ayshe. Já tedy nevím nic moc, jak ten jejich kouzelný vztah funguje, ale podle mě na draka tyhle čáry neplatí. Na to je to příliš mocný tvor...Mohla by ho ohlídat lépe, než my dva dohromady." Poznamenal jsem a podíval se na obzor. Náš cíl už byl blízko, tak den, možná dva cesty. Pokud bude vítr příznivý a nic nám nezkříží cestu. Maw odpověděla, že s tím souhlasí a že si s Ayshou promluví, až u ní Nickle nebude, protože by nejspíš zase vyšiloval, že si o něj děláme přehnané starosti. Jenže jak řekla, tohle už nebude jen dohlížení na to, aby mu někdo neublížil, ale aby si neublížil on sám. Což bylo mnohem těžší uhlídat. "Už je to kousek. Přibližně za dva dny bychom měli doplout do cíle...Pokud nám bude osud přát." Dodám a zašklebím se. Maw mě poplácá po rameni a odejde na příď, kam se posadí a sleduje moře. Dělala to takhle často.

Ayshella, dráče - 09. prosince 2008 20:28

Paluba Míří ke mě Nickle. Měřím si jej moudrýma očima a pozoruji jej. Ahoj Maličký.. Pozdravím jej, nezáleží na tom, že jsem ještě o maličko menší než on. Je to myšleno jinak. Promluvíme si. Schovívavě se usměju. Jak rostu, mění se hlas v daleko hlubší a dospělejší a i rozumově dospívám. To, co se ti stalo, bylo velice nebezpečné a Jediný nás podle toho může najít. Já nevím, jak, ale dá se proti tomu naučit bránit. Řeknu mu a otočím se k obzoru moře. Mne se jeho spojení netýká. Má mysl je příliš silná na jeho útoky, ovšem je možnost, že by to naučil i svého draka.

Nickle - 09. prosince 2008 20:43

,, Ahoj Aysho!" pozdravím ji též a stoupnu si k zábradlý a zahledím se do dály, potom se ale otočím na Ayshu a začnu se dívat na ní. Skutečně již hodně povyrostla. Sice ještě není tak velká jako já, ale měl jsem dojem, že to brzy dožene. ,, Vím, že je to nebezpečné, ale já nemám nejmenší ponětí o tom, co se se mnou dělo. Nic si nepamatuju, ani to, že jsem si podřízl zápěstí. Nevěděl jsem ani, že jsme vypluli!" řeknu jí sklíčeně a sednu si na palubu a začnu jí jemně přejíždět po hlavě. ,, Chtěl bych se tomu umět bránit, ale jak?" zašeptám a zahledím se na lesklou podlahu.

Adrián - 09. prosince 2008 21:27

Ráhnoví Sedím nahoře v koši (pokut tato loď nic takového nemá ,pak vysím v ráhnoví ) a pozoruji dění dole na palbě . Sleduji ,jak se Maw baví s Tackerem a Nickle s drakem a přemýšlím ,co nás na téhle plavbě potká . No draci to nebudou . Jediný je všechny zlikvidoval , že by vodní hadi ? Možná vidím nebezpečí i tam ,kde není . Kolikrát jsem plul na lodi a nic se nestalo ? Třeba nás čeká jen klidná plavba . říkám si ,protože za slunečného dne je těžké mít pochmurnou náladu . Slezu na palubu . Hmm . Nickle se tváří rozrušeně , že by to mělo něco společného s Maw ? stojím opřen o zábradlí a přemýšlím zda se maw ,nebo NIckleho zeptat ,co se stalo . Na druhou stranu jsem je viděl se společně vracet z pláže a nerad bych vyvolal trapnou scénu . Zvolím kompromis a jdu si stoupnot za Maw na příď . "To máme dnes hezky ,že ?" snažím se s někým bavit , protože po týdnu ticha mi u taky není samotnému v ráhnoví úplně dobře .

Mawikkan - 09. prosince 2008 21:42

Seděla jsem na přídi a přemýšlela o Tackerových slovech. Asi má pravdu...Aysha na něj dá pozor. Možná to s tou péčí vážně přeháním... Zaklonila jsem hlavu na stranu a napadlo mě, že už si nejspíš ani nevzpomíná, co se stalo na pláži. Bůh ví, co všechno zapoměl. Byla jsem tak ponořená do toku svých myšlenek, že když na mě Adrián promluvil, prudce jsem sebou škubla a kdyby mě nechytil za ruku, nejspíš bych skončila ve vodě, pod lodí. Ty si poděs Mawikkan... Omluvně jsem se ušklíbla. "Jo, je moc hezky..." Usmála jsem se na něj a došlo mi, že jsem ho celou cestu neslyšela promluvit ani slovo. Napadlo mě, jestli to nezpůsobila ta událost s tím vrahem, ale pak jsem to rychle zamítla. Takový Adrián nebyl. Tedy alespoň mě tak nepřipadal. "Proč jsi pořád tak...sám? Vím, divná otázka, ale už jsem taková...Na co myslím, to řeknu." Zasměju se a čekám, co odpoví.

Adrián - 09. prosince 2008 22:11

Paluba Překvapeně zachytím Maw ,aby nespadla do vln ."Promiň nechtěl jsem rušit ." Je nějak nervózní . No ,jámám zrovan co říkat . "Už je to dlouho ,co jsem nepotkal nikoho na kom by mi záleželo . Poslední takovou osobu jsem potkal před třemi měsíci ." odmlčím se ,abych si utřídil myšlenky a pokračuji "Nejsi ani zdaleka jediná ,kdo tady má mocné a vlivné nepřátele . Já jsem si jich za svůj život ,taky pár udělal . Někteří se na mně zlobí ,že jsem život jejich blýským vzal a další ,že jsem životy ochránil . Řekni mi ty se považuješ za neposkvrněnou ? Zabila jsi muže ,který vyvraždil tvou rodinu a proto jsi teď hledaná . Já zabíjel mnohokrát a někdy jsem tomu neměl jiný důvod než pár zlatých . Moje srdce pomalu vychladlo za léta ,kdy jsem pracoval jako žoldák . Nejen na těle , ale i naduši mám jizvy. Vím o nich ,ale nic s nimi neudělám . Ve snech kolem mne proudí lidé , jenž jsem stratil ,zabil ,nebo nedokázal ochránit , žádnému z nich nevidím do tváře ." odmlčím se ,ale jen na tolik abych nabral dech a duševní sílu . "Co by jsi dělalal , kdyby jsem ti řekl že jsem sprostší vrah než ten ,jenž zabil tvé rodiče ?" na její vyjevený obličej ragují vysvětlením ."On, měl pro mne pochopitelný důvod . Já zabíjel jen kvůli zlatu ! Jedniný důvod proč mne hledají sluho vé jediného je ,že mojimi nepřáteli jsou nekromanti a já jsem v přístavu , odkud vyplula naše minulá loď, zničil jejich kult. " zkončím a opatrně sleduji její rakci ruce opřené o zábradlí ,aby byli vidět .

Mawikkan - 10. prosince 2008 12:54

Chvíli jse se na něj jen dívala. Jeho slova mi dávala větší smysl, než si mohl myslet. Zahleděla jsem se mu do očí a než jsem začla mluvit, pozvedla jsem koutek v chabý úšklebek. "Ptáš se, co bych dělala? To je ironie...Víš kolik lidí, jako jsi ty, zemřelo mou rukou? A jen kvůli tomu, abych zůstala naživu?...Kdysi ano. Kdysi jsem si mysela, že já zabila právem. To byla mýlka. Nikdo nemá právo vzít někomu život. I já se každou noc budím, protože mě ve snech pronásledují mé oběti. Zabila jsem stovky lovců lidí, kteří za mě měli dostat tučné peníze. A proč? Abych si zachránila vlastní krk. A ty se ptáš, co bych dělala, kdybys byl horší, než ti, co zabili mou rodinu. Vždyť i já jsem stokrát horší. Už tolikrát jsem přemýšlela, jestli by nebylo snažší nechat se zabít. Nemusela bych brát životy jen proto, že chci žít...Směšné, já vím." Ještě chvíli jsem se dívala do jeho nečitelné tváře a pak se ohlédla na rozvlněné moře.

Adrián - 10. prosince 2008 19:17

Mad odpovědí Maw jen vrtím hlavou .Ty mi zdá se úplně nerozumíš . Ty zabíjíš své nepřátele , aby jsis ochránila život . Já naproti tomu , nikdy nic takového dělat nemusel . Že tě budí noční můra je jasným důkazem rozdílu mezi námi . Já ty lidi nevnímám , jako zlý sen já při pohledu na lidi , jenž jsem zabil necítím vůbec nic . Nejsem si jist zda budu někdy schopen něco cítit . Stal jsem se příliš cynickým a smrt vnímám , jako součást života . Stále se snažím držet kodexu cti , jenž mne učil můj mistr . Jenže mám pocit , že se od něj vzdaluji každým krokem . Obdivuji Nickleho odvahu a beztarostnost , proto jsem se přidal k jeho tažení ." odmlčím se na delší dobu a hledím na obzor . Ten vrah ve mne nechal spoustu otázek na , které si musím odpovědět ,ale nechci odpovědi slyšet . Stejně si na ně budu nucen odpovědět dřív a nebo později . "O tom jsem s tebou , ale nechtěl mluvit . Stalo se Nicklemu něco , celí týden s nikým nemluví a dnes je nějaký pobledlí . Chápu , že útok úkladného vraha lec kým otřese , přesto to neyl první ani poslední útok jemuž musíme čelit .

Mawikkan - 10. prosince 2008 21:50

"Vím jak to myslíš a pochopila jsem tě dokonale. Mě ale stačí to, co z tebe vyzařuje. A v tom mě věř, mám na to čich. Už jen to, že nad tím přemýšlíš takhle, tímto způsobem, tě dělá jiným, než ostatními..." Řeknu mu když se odmlčí. Dojde mi, že o svých schopnostech a jejich pravých účincích jsem zatím řekla jen Nicklovi. Ale mluvila jsem dost nahlas...Když se zmíní o Nicklovi, zamyslím se. "No, to bych taky ráda věděla...Šla jsem se na něj podívat, už mi to bylo divné, že se s nikým nebaví...a když jsem přišla do jeho kajuty...řekl mi abych ho zabila." Odmlčela jsem se a nechápavě zakroutila hlavou. "Byl jako v tranzu a pak mi vzal dýku a podřízl si zápěstí...Uzdravila jsem mu ho a pak ho profackovala. Když se vzpamatoval, nepamatoval si vůbec nic. Nic z celé plavby....Já a Tack si myslíme, že v tom má prsty Jediný. Musel se nějak nabourat do jeho hlavy...ale jak říkám, je to jen teorie. V každém případě si chci promluvis s Ayshellou, aby na něj dala pozor."

Ayshella, dráče - 10. prosince 2008 22:01

"To já nevím, můj milý" Řeknu mu schovívavě, když vidím, jak je sklíčený. Můžeš se skusit naučit vycítit mentální útoky a odrazit je, nebo aspoň se spojit s mou myslí a já te ochráním. Jak se to ale naučíš nevím. Hlavu si položím na jeho nohy, výraz mám stejně skleslý jako on. Jediné, co zatím můžeš, je spolehnout se na ostatní. Neber to jako slabost. My všichni se spoléháme. Musíme mít někoho, na koho se můžeme vždy spolehnout. Mluvím tiše, aby neposlouchali cizí uši.

Nickle - 11. prosince 2008 15:45

Přemýšlím nad slovy, která řekla Aysha a vím, že v tom všem má pravdu. Budu se muset naučit, buď nějak odrazit útoky Jediného nebo se naučit, jak rychle spojit svou mysl s tou Ayshinou. ,, Máš pravdu! Musím se spolehnout na ostatní!" zašeptám a pohladím ji po hlavě, kterou má položenou na mých nohou. Podíval jsem se směrem, kde bylo kormidlo a Tacker. Uviděl jsem Maw na přídi, jak si povídá s Adriánem. Sklopil jsem hlavu a zahleděl se do Ayshiných očí. ,, Mám tě moc rád, Aysho a nevím, co bych si bez tebe počal!" šeptnu.

Trn - 14. prosince 2008 01:08

Loď Celou tu dobu sedím u nohou Maw a Adriána. Poslouchám jejich rozhovor a udělá se mi úzko. "I vlci jsou loveni, lidmi. A to jsme jim nic neprovedli. Vlci jsou loveni pro srst, nebo prostě jen tak. Občas také, protože někteří zabíjejí dobytek z hladu, ale co mají žrát když jim lidé loví srny a jinou zvěř, kterou loví? Co jim pak jiného zbývá, když v lese není jediného srnce, nebo srny. Lidé to všechno vyloví a co pak mají vlci dělat? Co jiného než jít po dobytku a za to je lidé zabijéjejí. Pro některé sme jen banda prašivejch a krvelačnejch čoklů co zabíjí jen tak. Nikdy se nepokusili poznat, život vlka. Nikdy se nepokusili pochopit, proč vlci zabíjí dobytek. Nikdy se nepokusili o slitovaní. Od doby co sem byla sama, jsem viděla jak lidé vyvraždili celou smečku, stáhli z nich kůži a pak je tam jen tak nechali. Zabili i sotva narozená mláďata. Lidé si našli jejich noru a všechny, do jednoho je zabili. Přála bych jim být v naší kůži. Každý den co sem byla sama jsem se bála, hlavně lidí a orků. Totiž to orci mi vyvraždili celou smečku. A lidí sem se bála, protože vím jaí někteří jsou." řeknu smutně a koukám do země. Mám sklopenou hlavu.

Ayshella, dráče - 22. prosince 2008 09:30
	Loď Vnímám jeho zmatené pocity a pocit podivného smutku. Nechám se pohladit a zvednu k němu oči. Jistě, každý se na někoho v těžkých chvílích spoléháme. Musíme vědět, že to břemeno neneseme sami. A ty máš na nošení břemena navíc ještě velkého silného draka. No..budeš mít. Zavtipkuji. Podívám se směrem, kterým se dívá on a dloubnu do něj hlavičkou. To já vím, nech zbytečných řečí a běž za ní.

Nickle - 24. prosince 2008 19:07

Poslouchal jsem její slova, ale díval jsem se stále na Maw, nemohl jsem na ní přestat myslet a Aysha to věděla. Když do mě šťouchla hlavičkou a vybídla mě, ať jdu za ní, tak jsem se pomalu zvedl a šel na příď, kde seděla Maw a s ní si povídal Adrián. ,, Ahoj, můžu?" zeptám se a potom, co kyvnou, tak si sednu vedle Maw na příď. Chvíli si povídáme a já se nenápadně natáhnu pro ruku Maw. Potřeboval jsem cítit její blízkost a to teď víc než jindy. Když se na mě podívala, tak jsem se usmál.

Mawikkan - 25. prosince 2008 22:38

Povídali jsme si s Adriánem, když jsem koutkem oka spatřila Nickla, jak se k nám blíží. Nevěděla jsem, co si myslet. Jak je to mezi námi o týdnu, co byl toálně mimo...Pamatoval si vůbec ještě, že mezi námi něco bylo. Že k němu něco cítím? Třeba jsem se zmýlila, ale něco v tom bylo...Něco v jeho očích mi dává naději. Kývla jsem na jeho otázku a když se natáhl pro mu ruku, usmála jsem se a vložila mu svou ruku do dlaně. Doufala jsem, že se netvářím přehnaně radostně. Neuvěřitelně se mi totiž ulevilo. Vítej zpátky...

Tacker - 27. prosince 2008 22:07

Stál jsem u kormidla a oči se mi začínaly klížit, už jsem řídil loď dlouho, ale nerad jsem kormidlo přenechával jiným. Přišlo mi, že je to jediná věc, jak jim můžu pomoct. Připadal jsem si v téhle skvadře lidí tak nějak neschopně a obyčejně. Nebylo na mě nic zvláštního. Poslouchal jsem Lunino povídání. Chápal jsem ji moc dobře, ale jak jí pomoct, jsem opravdu nevěděl. Muselo se jí po rodině stýskat. Při myšlence na rodinu jsem si vybavil Terri. Jak se asi má? U strýčka je určitě v pořádku, on se o ni postará. Usmál jsem se na vlčici a ona přešla ke mě. "Všichni nejsou stejní Luno. My tě máme rádi, jako bys patřila k nám. Možná ti to nestačí, ale je to aspoň něco ne?" Podrbal jsem ji za uchem a hlasitě jsem zívnul. Opravdu jsem začínal být unavený.

Trn - 27. prosince 2008 22:57

Loď Koukám se do země a přemýšlím o tom co vypadlo z mé vlastní tlamy. Příde mi, že čím víc o tom přemýšlím tak tím víc je mi smutno. Před očima se mi prožene všechno co sem prožila. Zvednu halvu a koukám se na spoustu vody. Snad nás nepotká nic zlého a když už nějaká potvora tyk bych byla ráda aby se do toho dalo kousat aniž bych si zlámala zuby. napadne mě. Skoro ani nevnímám okolí z toho jak jsem zahloubaná do svých myšlenek, avšak probere mě Tracker svými slovy, která mě utěší, aspoň trošku. "Ano máš pravdu. Všichni nejsou stejní. Popravdě, u Unfraela sem si myslela, že je jeden z těch co mi zabili smečku, protože je to ork, ale spletla jsem se. Jsem ráda, že jsem někoho kdo mě má rád potkala. Nedoufala jsem v to. Bála jsem se, že nikdy nebudu mít přátele. Jiné smečky mě nechtěli, prý sem moc mladá." promluvím tiše a pohlédnu do Trackrových očí ve, který vidím přátelství. "Dost sem se spřátelila s Maw, ona je velice přátelská a milá. Mám ji nejradši z celé družiny." řeknu a všimnu si jak si Tracker zívl. "Si unavenej pusť mě k tomu." prohodím a jdu k němu.

Tacker - 27. prosince 2008 23:12

Poslouchal jsem Lunino vylívání srdce a usmíval jsem se. Když se zmínila o Maw, pohlédl jsem na ni a kývl. Také mi byla sympatická. Moje oči se však rozšířily a brada mi spadla ke kolenům, když vyslovila tu větu, při které se všichni, co byli na palubě otočili naším směrem. Chvíli jsem jen tak stál a zíral na ni. Pak jsem se chytil za břicho a vyhrkl v hurónský smích. Z očí mi tekly slzy a tváře jsem musel mít úplně rudé. Když už mě to přecházelo, podíval jsem se na její tlapky a popadl mě nový záchvat smíchu, při kterém už jsem dostal křeče do břicha. "Co-co-cože?" Vypadlo ze mě mezi řehtáním. Luna se na mě nakvašeně podívala a stoupla si na zadní. Promnula si tlapky, tak jak by to udělal člověk, což mě rozesmálo ještě víc a složil jsem se na dřevěnou podlahu. "Nekecej a pusť mě k tomu!" Prohlásila svým štěkavým hlasem a já jí se smíchem pokynul ke kormidlu. Položila tlapky na spodní část dřevěného kruhu a zadívala se na kompas."No to mi poser záda...Vlk co řídí loď. Já si jdu fakt lehnout. Třeba už spim. Bylo by to pravděpodobnější, než tohle." Odebral jsem se do kajuty se stále roztaženými ústy.

Ariel Isidar Mahtalë - 27. prosince 2008 23:20

Běsnění Jediného mě nudilo. Běsnil a řval, pobíhal po zámku a každého koho potkal chtěl nejméně popravit, Všechno jsem to sledovala se stoickým klidem, na zbavení se mé osoby ani nepomyslel. Ví, že by to byla chyba. Místo toho mmne opět pošle jim uškodit. Dojdu do rozlehlých zahrad k malé fontánce. Kouzlem si vyrobím maličkou napodobeninu jejich lodi, rukama vířím kolem vodu, tvořím vlny a kouzly přenáším svou malou nevinnou hru k nim. Žábu na kraji přeměním v nehezkou příšeru a hodím ji pod loď. Ta už se nebezpečně kymácí, voda přebíhá po palubě a příšera stvořená z žáby na ni začíná dorážet. Pro jistotu... Pošlu jim tam ještě několik skřetů, zaměstnají je bojem na palubě a nebou se bránit vlnám ani vodní příšeře. Další postavičkou vyrobenou ze vzduchu jsem já. Postavím sama sebe na příď lodi, zjevím se tam, jako přelud uprostřed všeho dění a všechno z dálky pozoruji. Na mé tváři se nezračí žádné pocity, úsměv ani nic jiného. Přeci jen, nejsem to já, kdo to dělá, nýbrž loutka zakletá v prokletí.

Trn - 27. prosince 2008 23:41

Paluba Po vyslovení mé poslední, věty se Tracker, začne smát. Jen ho pozoruji s vážností v očích, ale taky sem naštvaná. Pche co si o sobě myslí. No a? Tak budu kormidlovat a co jako? ptám se sama sebe. "Nekecej a pusť mě k tomu!" prohlásím štěkavým hlasem a promnu si tlapky, když stojím na zadních. Dojdu ke kormidlu když mi pokyne. Tlapy si položím na spodní čás dřevěného kruhu a koukám na kompas. "Nezdá se ti to a sem vlčice když dovolíš." zavrčím na něj podrážděně. Ostatní se nejspíš musejí taky smát. Najedno začne bouře a něco anraží zespoda do lodi. Neudržím se na nohou, když se loď začne houpat. Na palubě se objeví skřeti. Já spadnu na zem a než se stačím sesbírat atk jak se loď houpe mě to hodí k na jednu stranu k zabradlí a pořádně se uhodím. Zakňučím bolestí. Pak mě to hodí na druhou stranu,. Hrozně mě bolí hlava a nejsem schopná se branít, teda né pořádně, ke mě se blíž ej asi dva nebo tři skřeti. Postavím se na nohy a skočím po jednom z nich. Sekne mě do tlapy a já se mu zakousnu do hrdla. To fuj skřetí maso, je mi na blití. pomyslím si a vrhám se na dalšího i se zraněnou tlapu.

Mawikkan - 28. prosince 2008 14:13

Najednou jsem ve vzduchu ucítila takový divný závan, nebyla to nenávist, ani touha po pomstě, nebylo to nic. Vzduchem se rozhostila prázdnota. Žádné emoce, žádné city. Seskočila jsem z přídi a popadla hůl. Moře se začalo vlnit a na obloze se objevil temný mrak, který zhoršil viditelnost o padesát procent. Voda se rozlévala po palubě sem a tam a všechno se posouvalo na všechny strany a těžké věci hrozily, že nás rozmačkají. Ucítila jsem prudký náraz ze spodu lodi a měla jsem co dělat, abych se udržela na nohách. V obláčkách kouzelného dýmu se na palubě objevilo několik skřetů, kteří na nic nečekali a pustili se do nás. Prvního jsem majzla holí do hlavy a jak se zakymácel, otočila jsem s ní nad hlavou a když nabrala rychlost, stočila jsem ji dolů a zlomila mu obě nohy. Silným úderem jsem praštila okovaným koncem do jeho ohryzku a skřet zalapal po dechu na posledy. Ohlédla jsem se, jak si vedou ostatní a uviděla jsem na přídi stát nějakou ženu, jenže nebyla hmotná, vypadalo to jako hologram. Musela být strůjcem těchto trablí a sledovat to zpovzdálí pomocí kouzelné projekce. Znovu jsem ucítila náraz do lodi. Něco obrovského bylo pod námi. “Někdo musí dolů! Pod lodí něco je!“ Zakřičela jsem a spatřila jsem Tackera, jak kývnul a rozběhl se k boku lodi s mečem v ruce. Hodila jsem kůl do rohu, vytáhla z boty dýku a vrhla se za ním. Společně jsme skočili do ledového oceánu a pod vodou jsem pátrala pohledem, abych spatřila obrovskou příšeru, co se snažila převrátit loď.

Nickle - 28. prosince 2008 14:54

Drželi jsme se za ruce a jen tak se na sebe dívali a usmívali se, když se najednou Luna rozhodla, že bude kormidlovat. Slyšel jsem huronský smích Tackera a taky se mi chtělo smát. Popravdě, nikdy v životě jsem něviděl vlka kormidlovat loď, ale potom jsem spatřil, že to přeci jen jde. Sotva se však chopila kormidla, tak se loď nepřirozeně zhoupla a na palubu šlýchla slaná mořská voda. Maw se okamžitě zvedla a uchopila svou hůl, já jsem u sebe něměl žádnou zbraň, a proto jsem se cítil strašně bezmocný, když se na palubě z oblaků páry vynořili skřeti. Luna se kutálela po palubě ze strany na stranu, jak senou loď házela. Jako první jsem běžel k Ayshy, jestli je v pořádku. Maw zatím jednoho ze skřetů oddělala, hned v zápětí se loď opět zkoupla a ozvalo se praštění dřeva, jak do lodi něco ze spod narazilo. Maw se s tackerem hned vrhli do vody. Na palubě jsem zůstal já, Adrián, Luna, Aysha a Unfrael. Ve chvíli, kdy jsem míjel stěžeň, tak mi něco podrazilo nohy a já jsem nosem přistál na mokré palubě. Nadzvedl jsem se a spatřil skřeta, který se ke mě blížil s mečem v ruce. Otočil jsem na záda a prudce ho oběma nohama kopl do žaludku. Skřet poodlétl a já se vyhrabal na nohy. Aysha s Lunou si navzájem pomáhaly a snažili se udržet na palubě. Adrián bojoval s několika skřety a Unfrael taky. Nejhorší bylo, že jakmile jste jednoho zabili, objevili se místo něj další dva. Musel jsem se dostat ke svým zbraním, abych mohl ostatním pomoci, vběhl jsem do podpalubí a běžel k sobě do kajuty. Ve chvíli, když jsem sahal po svých věcech jsem ucítil prudký náraz přímo pod nohama, který mě odhodil a pak se v místě, kde jsem před chvíli stál, objevila obrovská část hlavy nějakého tvora. Tvor vyprostil hlavu ze dřeva a do lodi se okamžitě vlilo obrovské množství slané vody. Musím to ucpat! napadlo mě hned a já se okamžitě začal rozhlížet potom, co by se dalo použít a jediné, co mě napadlo byla postel. Nebyla největší, ale na provizorní ucpání díry by to mohlo stačit. Už jsem stál po kotníky ve vodě a bylo na čase jednat. Vrhl jsem se k postely a rychle jsem jí otáčel. Byla poměrně těžká, ale snažil jsem se ze všech sil, nakonec se mi podařilo jí otočit. Rychle jsem jí sunul k díře ze které se valila voda. Postel jsem natlačil nad díru a doufal, že to zabere. Narovnal jsem se, ale najednou jsem pocítil podobnou nevolnost jako předtím, když jsem viděl umírat toho vraha, kterého Unfrael rozpůlil ve dví. Opět jsem měl ten podivný pocit nutkání v hlavě, který mě nutil udělat něco, co zdravý rozum odmítal. Vyšel jsem na palubu jako zbavený úsudku a došel až k přeludu ženy na palubě a pak jsem řekl: ,, Přemísti mě k němu!" Ten hlas však nebyl tak zcela můj. Žena udělala nějaké gesto a loď zmizela, zmizeli všichni mí přátelé, taky Maw a já se ocitl v místnosti s ním. S jediným, který se na mě šklebivě smál.

Tacker - 28. prosince 2008 14:59

Jen co jsem si lehnul do postele, ucítil jsem prudký náraz do lodi a došlo mi, že něco rozhodně není v pořádku. Zvedl jsem se a vytasil meč. Když jsem vyběhl na palubu a spatřil tu spoušť, pokrčil rameny a ušklíbl se svým obvyklým způsobem. Rozpřáhl jsem se po prvním skřetovi, co mi přišel pod ruku. Chvíli do sebe naše meče narážely, ale neměl šanci. Vyskočil jsem s jednou nohou skrčenou a druhou nataženou, kterou jsem ho v letu pořádně nakopl pod bradu. Za krkem se mu i přes okolní lomoz dalo zaslechnout křupnutí. Oči se mu protočily v sloup a objevila se bílá bělma. Kopnul jsem ještě jednou v půlkruhu a srazil ho k zemi. Přesto, že už byl mrtvý, dupnul jsem mu na krk. Pro jistotu. Zvedl jsem hlavu a spatřil jsem na přídi lodi ženu. Nebyla tu celou svou podstatou, byl to pouze hologram, ale nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Jen se dívala na spoušť na palubě, bez známky jakékoliv emoce, jakéhokoliv vzruchu. Můj pohled se setkal s jejím. Jen na okamžik, ale bylo to tak zvláštní. K přítomnosti mě přivedla až Maw, která křikla, že někdo musí pod loď. Trhnutím jsem sundal už tak ztěžklou černou tuniku a s mečem v ruce jsem se rozeběhl k boku lodi. Odrazili jsme se ve stejnou chvíli a po hlavě se vrhli do ledové rozbouřené vody. Bylo špatně vidět, ale to málo mi stačilo. Mawikkan mi posunky naznačila, abych vyplaval na hladinu. Vystrčili jsme hlavy ve stejnou chvíli a ona překřikovala bouřící vlny. “Musíme se dostat pod něj. Půjdeš po srdci! Snad ho má…A já poplavu ke krku, Těžko říct, zda je to krk…zkusím to podříznout. Jo a Tacku! Nenech se utopit!“ Mrkla na mě a na kývnutí jsme se ponořili zpět do vody. Dostal jsem se pod potvoru, která si nás zatím nevšimla. Doplaval jsem k místu, kde by mohlo být srdce a zabodnul jsem tam meč až po rukojeť. Obluda sebou trhla, protože Maw ji ve stejnou chvíli udělala hluboký řez pod hlavou. Začala sebou mrskat a mě docházel dech. Meč jsem však nepouštěl a obluda se sama ničila tím, jak na něm tancovala, hluboko ponořeném v jejím nitru. Když už jsem myslel, že se utopím, obluda se začala smršťovat. Až se z ní stala téměř nepatrná skvrna v tmavé vodě, ve které jsem poznal žábu. Vyplaval jsem na hladinu a zhluboka se nadechl. Lapal jsem po novém kyslíku a pátral jsem po Maw, která se ještě nevynořila.

Trn - 28. prosince 2008 17:17

Bojuju bok po boku s Ayshou. Rveme se a vzájemně si kryjeme záda. Boj je nekonečný. Připadá mi, že nikdy neskončí. Všimnu si Trackera a Maw jak skáčou do vody. Když najednou něco silně narazí do lodi, silněji než před tím já skončím na druhé straně u zabradlí. POřádně zakňučím a zvednu se. Pak se vrhnu na dalšího. Jeho meč se mi sveza po boku a udělá mi tam silně krvácející šrám. Vidím Nickla jak vybíhá na palubu a jde k té ženě a ta ho někam přemístí. Koukám an to s otevřenou tlamou a naprosto sem zapoměla bojovat. To byla chyba. Skřet mě bodl do boku a meč tam nechal. Zakňučím bolestí. V tu chvíli když mě chce seknout jiný skřet se přižene Unfrael a oba co na mě šli zabije. . Pomalu mi docházejí síly z toho krvácení a upadám do bezvědomí.

Mawikkan - 28. prosince 2008 17:39

Podříznu příšeře krk a mám pocit, že se každou chvíli utopím. Když se obluda smrskne na malou skvrnu ve velkém oceánu, Snažím se vyplavat nahoru, ale nejde mi to. Z lodi vypadla síť a namotala se mi na nohu, táhlo mě to dolů. Plíce se mi stahovaly a já už ztrácela naději, že se dostanu nahoru. Začínala jsem vidět černě, když jsem ucítila, jak mě někdo popadl v podpaží a táhne mě nahoru. Můj obličej se dostal nad hladinu a já zalapala po dechu. Spatřila jsem Tacka, jak mě nese na loď, pustila jsem se ho se slovy, že už to zvládnu sama, po tom, co jsem mu poděkovala. Vylezla jsem po lanovém žebříku nahoru. Všichni byli v bojové vřavě, ale nemohla jsem spatřit Nickla. Nebyl tu, nebyl tu nikde. “Nickle! Nickle! Křičela jsem jeho jméno, ale neviděla jsem ho. Nebyla tu ani ta postava, co stála na přídi. Do očí se mi nalily slzy. Luna byla v bezvědomí a všichni ostatní bojovali se skřety. Bylo to beznadějné, na místo zabitých skřetů se vždy objevil dvojnásobek. Bylo jich víc a víc a naše síly slábly. Musela jsem to udělat. Přišel čas. Teď byla ta chvíle, kdy to bylo nevyhnutelné. A co byla lepší smrt, než pro záchranu svých přátel. Shromáždila jsem smutek, lásku k Nicklovi a svým přátelům. Vztek na Jediného a skřety co se za něj bili. Vztek na všechny, co kdy byli tak pošetilí a chtěli mu sloužit. Moje ruce začaly zářit obrovským světlem. Zaměřila jsem se na kouzelnou stopu, která zůstala po té ženě, co musela unést Nickla a vyslala jsem proud světla ke všem přátelům na palubě. Paprsky se okolo nich omotaly a vyzvedly je do výše. “Mám vás ráda. Zachraňte sebe i jeho.“ Vzlykla jsem a po tváři mi stekla slza bolesti. Vyslala jsem poslední impuls, který nás přenesl k Nicklovi a Jedinému. Stačila jsem ještě pohlédnout do jeho očí a zjistit, že se mi povedlo přenést všechny, než mi pře očima proběhl celý život a já naposledy vydechla a moje nehybné tělo bez života zůstalo ležet na kamenné podlaze.

Nickle - 28. prosince 2008 19:41

,, Tak tě tady konečně mám, Jezdče!" pronesl skřípavým smíchem. Vnímal jsem ho, nechtěl jsem mu být nablízku, ale nedokázal jsem se pohnout. Ovládal mě, držel mě v zajetí své mysli a nehodlal mě pustit. ,, Konečně se tě zbavím, nedokážeš si představit, kolik jsem měl, kvůli tobě potíží ty spratku!" odpor v jeho hlase mě řezal v hlavě jako žhavé uhlí. Potom se za mnou objevil slabý záblesk, nevěděl jsem, co to je, protože jsem se nemohl pohnout. Jenže potom najednou Jediný vykřikl něco v tom smyslu, co to má znamenat a já jsem se najednou mohl hýbat. Prudce jsem se otočil a spatřil na zemi Maw, nehýbala se, nedýchala. Její tvář byla klidná a prázdná. Rozběhl jsem se k ní a vzal její tělo do náruče, snažil jsem se přesvědčit, že se mi to jen zdá, že to není pravda: ,, Maw, Maw, prosím! Slyšíš mě? Prosím ne, neopouštěj mě!" brada a spodní ret se mi chvěli, bolelo mě na hrudi a po tváři mi stékaly slzy. Něžně jsem jí políbil na rty a pak jsem jí k sobě s pláčem přitiskl. Byla jediná, koho jsem, kdy miloval a teď byla pryč. Nemohl jsem tomu uvěřit, nechtěl jsem. Celá má bytost se té představě bránila.

Tacker - 28. prosince 2008 20:04

Bylo mi divné, že se nevynořuje, byla stále mimo. Už jsem to nevydržel a potopil jsem se. Vzápětí jsem děkoval, že jsem to udělal, protože její tělo klesalo do hlubin taženo těžkou sítí. Ponořil jsem se hlouběji a popadl ji, abych ji vytáhl nahoru. Síť cestou spadla a tak to bylo trochu lehčí. Když se na hladině nadechla, nemusel jsem jí už pomáhat. Prohlásila že to zvládne sama a doplavala k provazovému žebříku po ktetém vylezla na loď a já za ní. Hned jsem se musel pustit do boje. Všiml jsem si, že Luna leží opodál a krvácí. Nebyla sama, kdo měl problémy. zaslechl jsem srdceryvný křik Mawikkan, jak volá na Nickla, ale ten tu nebyl. Nebyl na palubě a ani dole. Skřetů bylo víc a víc a situace začínala být nezvladatelná. Díval jsem se okolo a došlo mi, že tohle nedáme. Takhle to skončí? Zabijí nás? Najednou se objevilo světlo, otočil jsem se abych zjistil, odkud jde. Byla to Maw a mě okamžitě došlo, co chce dělat. Chtěla udělat to, co tenkrát na poušti a věděla, jaké to bude mít následky. Po tvářích se jí kutálely slzy, ale usmívala se. Trhalo mi to srdce. Chtěl jsem jí říct, ať to nedělá, že je určitě i jiná možnost, ale vzápětí mi došlo, že by to byla lež. Nebyla jiná možnost. Nedalo se dělat vůbec nic jiného. Ucítil jsem, jak mě paprsek světla zvedá z paluby. Zaslechl jsem její hlas a byl jsem rozhodnutý její prosbu splnit. Najednou jsme se objevili jinde. Maw se zhroutila k zemi a já věděl, že ona už nám nepomůže. Bolelo to, ale určitě ne tolik, jako to bolelo Nickla. Byli jsme v nějaké místnosti s trůnem, na kterém seděl jediný a vedle něj stála ona. Ta žena, co byla na naší palubě. Ale teď jsem jí viděl v celé její kráse. Byla nádherná, ale tak chladná. Bezcitná. V jejích očích nebylo nic. Přesto mě něco táhlo k ní. Nevěděl jsem co dělám, ani proč to dělám, ale vydal jsem se k ní. Moje kroky byly rychlé a jisté. Zadíval jsem se jí zblízka do očí a přeci jen v nich spatřil trochu života. Začala zvedat ruku, snad aby na mě poslala nějaké kouzla, ale já rychle vzal její tvář do dlaní a vtiskl jí něžný polibek.

Ariel Isidar Mahtalë - 28. prosince 2008 20:29

Postávám jako stín vedle jediného. Spolu s Hovořícím jsem sem přenesla i jeho draka, ten je uspán a zavřen ve zlaté kleci. Stojím vedle něj jako tichá stráž. Kdybych dokázala žít, byla by v mém dalším jednání určitá zmatenost. Objevili se tam další lidé a mrtvá dívka. Jediný z toho šílel, vykřikoval rozkazy ale mě se to nedotklo. Než domluvil co všechno mám udělat, stál u mě nějaký muž. Pomalu jsem zvedala ruku, a souběžně s tímto pohybem se mu po nohou šíří led. Najednou se něco stane. Políbil mě. V tu chvíli praskl led kolem jeho nohou i prsten na ruce Jediného. Zlapám po dechu, jako by se ve mě až teď probudil život. Nevím nic, kdo jsem , kde jsem ani kdo je kde, jen vím, že muži, který mě políbil jsem zavázána. Tak nějak vím, kdo je zlý a kdo ne. Rychle! Gestem zmrazím Jediného, rozbiju klec a všechny přenesu jinam. Všechno se děje ráz na ráz. Hovořící brečí nad tělem mrtvé dívky, nemůžu se rozhodovat dlouho. Je to jako instinkt. Jen se na něj podívám a přikývnu. Pokleknu vedle ní a nakloním se nad ní. Věc, co udělám nápadně připomíná vysávání duše, místo aby však šel dým zlatavého svtěla z jejích rtů ven, stahuje se z celé mé bytosti do ní. Když skončím, padnu vyčerpaně vedle ní na zem. Obyčejná, bez moci která mi přinesla prokletí, daleko od nesmrtelnosti, blízko smrti.

Mawikkan - 28. prosince 2008 20:57

Bylo zvláštní umírat. Nikdy mě nenapadlo, jaké to může být. Nebála jsem se smrti. Nikdy jsem neměla co ztratit, ale teď ano. Ztratila jsem lásku. Lásku, kterou jsem nepoznala nikdy předtím. Cit, kterého se mi nedostávalo. Ale ještě více mě nenapadalo, že budu někdy vstávat z mrtvých. Cítila jsem ztuhlé končetiny a byla mi zima. Strašná zima. Zalapala jsem po dechu promodralými rty a ruce se mi roztřásly. Končetiny mi brněly a cítila jsem, jak mě někdo drží v náručí. Nedokázala jsem se vzpamatovat. Identifikovat rozmazané obrysy okolo sebe. Povedlo se mi pohnout rukou a nahmatat ruku, která mě držela. Byla hřejivá a příjemná. Pootevřela jsem očí víc doširoka a pohlédla do jeho obličeje. Byla jsem ztuhlá a nedokázala jsem se ani usmát. Zmatek mi čišel z očí a modré rty se mi třásly, jak mi o sebe drkotaly zuby. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se vlastně stalo. Než jsem si dokázala spojit události, které se staly před...kdy vlastně? A kde jsme vlastně teď?

Nickle - 28. prosince 2008 21:14

Stále jsem jí svíral v náruči a slzy mi vytékaly z pod víček. Nevnímal jsem, co se kolem děje. Bylo mi to jedno, i kdyby mě teď někdo probodl, tak by mi to bylo jedno. Dokonce bych to uvítal, protože bych byl zase s ní. Tolik to bolelo. Najednou jsem uslyšel hluk, otočil jsem se a spatřil přimraženého Jediného, tu čarodějku, jak pouští z klece Ayshu. A pak jak se k nám přibližuje, pak bylo světlo jako, když mě přenášela sem a pak jsme byli někde jinde. Stále jsem svíral Maw v náručí, slzy stále stékaly po mé tváři a ona se na mě podívala. Kývla a sklonila se nad Maw, hleděl jsem na ní, na to co dělá. Potom se zhroutila vedle Maw a já si všiml, že se Maw začal zvedat hrudník. Zase dýchala, srdce jí tlouklo. Otevřela promodralé rty, které se jí chvěly. Vlastně se třásla celá. Přitiskl jsem jí k sobě pevněji, otevřela oči a já se jí podíval na pobledlou tvář a celou mou duši zaplnila neuvěřitelná radost, že je zpátky, že žije. Přitiskl jsem jí k sobě, jak nejvíc jsem mohl a pak jí políbil. Její rty byly studené jako led. Zuby jí drkotaly. Sundal jsem si plášť, který jsem měl na sobě a okamžitě jí do něho zabalil. ,, Jsem u tebe! Maw, lásko, jak je ti?" ptal jsem se nesmyslně.

Trn - 28. prosince 2008 21:16

Někde Upadla jsem na palubě do bezvědomí a nevěděla jsem co se dělo, jen se naposled pocítila hroznou bolest. Teď se pomalu probírám. Ani nevím kde to jsme. Cítím jen hroznou bolest na boku a pociťuji jak mi z rány na boku teče krev proudem a špiní mi mou zakrvavenou srst. Všechno mám rozmazané. Nemám tušení kde jsme ani co se děje natož jaký je čas. Pokusím se zvednou, ale nezvládnu to a dopadnu zpět na zem. Zakňučím bolestí. V tu chvíli se mi do zorného pole dostane zelený flek, pomalu se mi však zrak zaostřuje a já rozeznávám, že zelená skvrna je Unfrael. "Teď to bude bolet maličká, pokus se vydržet v klidu." řekne mi tichým hlasem. Pak se mi ztratí ze zorného pole. Meč, který mi skřet vrazil do boku tam stále je. Trochu bránil krvácení. Unfrael ho popadne za rukojeť a trhne rukou takže já pocítím obrovskou bolest, ale meč je venku. Krev se z mého těla řine ještě víc. Pociťuji jak mi ránu ošetřil a i sečnou ránu na stejném boku. Dýchá se mi těžce a hrozmě mě bolí ta rána. Nejsme schoná udělat ani jeden jediný pohyb. Při každém nádechu mě zabolí hruď. Pak se posadí vedle mě a pohladí mě po hlavě. Pokusím se lehce usmát po vlčím, ale to se mi moc nepovede. Není mi dobře. Ani nemám chuť k jídlu.

Tacker - 28. prosince 2008 21:43

Cítil jsem, jak mi mrznou nohy, něco se dělo, ale neodradilo mě to od toho, co jsem chtěl udělat. Musel udělat. Myslel jsem, že to musím udělat. A zabralo to. V jejích očích se náhle objevil život. Snad radost, síla? Nevím. Ale byla najednou jiná. Ještě o něco krásnější. O to, co jí předtím chybělo. Udělala z Jediného kus ledu a osvobodila Ayshu. pak nás přemístila pryč. A to co udělala potom...Bylo to neuvěřitelné. Vypadalo to jakoby, no...jakoby vdechla Mawikkan život zpátky. Zhroutila se vedle ní a prudce oddychovala. Doběhl jsem k ní a vzal podepřel jí hlavu. "Odpočívej..." Šeptl jsem. Zadíval jsem se na ni a neubránil jsem se letmému úsměvu. Byla tak hezká, hřejivá. Jiná než předtím. "Mimochodem...Tacker jméno mé, sličná slečno zachránkyně." Zašaškoval jsem a vystřihl humornou grimasu na tváři.

Ariel Isidar Mahtalë - 28. prosince 2008 22:00

Unaveně jsem otevřela oči, když mě někdo podepřel. Děkuju.. Zašeptám měkce, mědově. V tom poděkování se skrývá nejenom dík za podepření, hlavně za osvobození. Děkuju.. Zopakuji znovu. Cítím se hrozně slabá, vysílená, bez kouzel tak prázdná a přesto plná. Cítím hroznou zimu, až se celá klepu, zároveň však i cítím teplo, které vychází z těla mého zachránce. Po tolika letech, desetiletích, ne li stoletích žiju. Cítím. Ariel, můj milý zachránče.. Oplatím mu stejnou mincí a pousměju se.

Mawikkan - 28. prosince 2008 22:04

Konečně jsem si spojila pět a pět dohromady a došlo mi, že jsme někde v lese, není tu Jediný, ale za to tu je ta čarodějka, co stála proti nám a která mi teď nejspíš zachránila život. Nebo spíš vrátila život. Pohlédla jsem na Nickla a zvedla jsem koutek ve slabý úsměv. Jeho plášť hřál, ale ne tak, jako jeho náruč. Přitulila jsem se k němu a jeho otázce jsem se pousmála. "No je mi...jako bych právě umřela a zase se vzbudila. Divně..." Byla jsem ráda, že jsou všichni naživu a že moje oběť nebyla zbytečná a dokonce nakonec ani nebyla obětí úplnou. Otočila jsem pohled k té elfce a zašeptala. "Děkuji...vděčím ti za svůj život." Stále jsem byla dost ztuhlá a tak můj úsměv nemohl být dost vřelý... Lehce jsem se dotkla Nicklových úst, tak teplých oproti mým a položila jsem mu hlavu na rameno. Byla jsem tak vyčerpaná. Nikdy mě nenapadlo, že umírání je tolik namáhavá záležitost.

Tacker - 28. prosince 2008 22:12

Její hlas mi zněl v uších jako rajská hudba. Všechno okolo mi bylo ukradené, chtěl jsem jen aby jí bylo dobře. Její díky jsem trochu nechápal. Vlastně jsem nic neudělal. Představila se jako Ariel. To jméno mi k ní sedělo, jako bych už dávno věděl, že k ní patří. Klepala se zimou od hlavy až k patě. Rád bych jí pomohl, půjčil nějaké svršky, ale bohužel jsem tuniku nechal na lodi, která teď byla bůhví jak daleko od nás a ještě k tomu nejspíš na dně oceánu. Škoda, měl jsem tu košili rád. Měl jsem teď na sobě jen hnědé kožené kalhoty a boty. vedle mě se válel můj meč. Všechno bylo pryč. Všechny věci zůstaly na lodi. Přišlo mi trochu neslušné, že ji tisknu ke své nahé hrudi, ale byla to jediná možnost, jak jsem ji mohl aspoň trochu ohřát. "Promiň, oblečení jsem zahodil, abych se mohl poprat s tou žabičkou, co jsi nám poslala...." Zašklebil jsem se.

Ariel Isidar Mahtalë - 28. prosince 2008 22:22

Po jeho narážce na žábu mi z očí vytrysknou slzy. Příští z očí jako dva slané potoky a nejde to zastavit. Celé tělo se mi pláčem chvěje. Není to nic divného, u někoho kdo stovky let nemohl dát najevo sebemenší emoci. Zakruji si rukama oči a pokouším se ten pláč zastavit. Na mysl mi přicházejí však další a další činy a kouzla, další a další mrtví, kteří se pokoušeli mě osvobodit nebo mě získat pro sobecké účely. Ta bolest ze vzpomínek mi ničí celé nitro v daleko větší úrovni než jiným. Je mi to líto...tak moc.. Mrzí mě to... Zašeptám mezi vzlyky.

Tacker - 28. prosince 2008 22:28

Když začne vzlykat, zalapám po dechu. Sakra, to jsem teda zase něco nevychytal, že si ty vtipy nenecháš pro sebe Tackere, vždyť ona byla zakletá...Pitomče! Přivinu jí k sobě blíž. "Ne to nech být, je to v pořádku, nemůžeš za to. Vyděl jsem ti to na očích. Nebyla jsi to ty...Nebyla jsi při sobě. Promiň, neměl jsem se o tom zmiňovat." Utěšuji ji a snažím se aby přestala plakat. Je mi líto, že mi to nedošlo. Pokud byla takovou dobu pod vlivem jediného, muselo to být hrozné. Cítil jsem s ní, ačkoliv jsem o tom skoro nic nevěděl. Pořád plakala a já vůbec netušil, co mám dělat. "Netrap se tím. Nemůžeš za to, neměl jsem to říkat. Byl to blbej vtip...Už jsem takový, ze všeho si dělám srandu, aniž bych přemýšlel nad důsledky..."

Ariel Isidar Mahtalë - 28. prosince 2008 22:36

Jeho utěšování mi trošku pomůže, lítost a provinění se mění na další cit. Cit který při nejlepší vůli neumím pojmenovat. V břiše cítím podivný pocit, jako stovky motýlů. V hrudi se mi dme srdce a cítím podivný žár, jako by jmi měly prasknout plíce. Smutnýma očima plnýma citu se podívám na Tackera, tvář zčervenalou a uslzenou. Neměl jsi mě zachraňovat, nezasloužila jsem si to.. Po tváři opět steče osamělá slza, kterou Tacker jemně setře. Chytím ho přitom za ruku. Ten pocit je skoro elektrizující. Povzdechnu si a zamyšleně (a zamilovaně) se na něj zadívám.

Tacker - 28. prosince 2008 23:00

Řekla, že jsem ji neměl zachraňovat, že si to nezasložila. Zakroutil jsem hlavou a utřel jí slzu z tváře. Chytila mě za ruku a já jsem dostal husí kůži. Z jejího dotyku mnou projelo horko a zima zároveň. Dívala se na mě a já měl chuť ji znovu políbit. Ale neudělal jsem to. Neměl jsem tu odvahu. Bylo mi jasné, že by mě odmítla a já se odmítnutí bál. Raději jsem byl v nejistotě. Tohle jsem ještě nezažil. Všechny ty vesničanky, co mě kdy sváděly jí nesahaly ani po špičky prstů. Byla nádherná a tak jiná. Díval jsem se do jejích očí a přál jsem si, aby se čas na chvíli zastavil a já ji mohl mít v náručí co nejdéle. "Vždyť jsem tě jen políbil...co je to za záchranu." Usmál jsem se a pohladil ji po rozpálené tváři.

Ariel Isidar Mahtalë - 28. prosince 2008 23:06

Ukázal jsi mi, co je to láska. Přesně tak, jak se vypráví ve všech pohádkách, jen láska je mocnější než všechna kouzla. To láska je nejmocnější čarodějka. Naplnil jsi mé ledové srdce novým pocitem, zahřál si jej. Bez tebe bych byla stále jen tělo, jen zbraň. Opět chytím jeho ruku a tentokrát se s vypětím všech sil zvednu ze země alespoň do sedu. Nech mě to zkusit..chci to cítit znovu.. Kleknu si naproti němu, obtočím studené ruce kolem jeho krku a políbím jej. Jemně, něžně, neznale. Odtáhnu se od něj a s pohledem naplněným štěstím, které vyvolal ten malý nevinný polibek se na něj dívám. Děkuji..

Adrián - 29. prosince 2008 19:14

paluba lodi Když se k nám přidají další společníci zmlknu a zahledím se do moře . Všichni jsme tu hodní i moře je klidné vlnky lehce houpají naši loď a vítr napíná plachtu . Cože .... vždyť ty vlny neoopovídají větru !!!"Fajn , právě dostáváme návštěvu ! " prohlásím vcelku zbytečně a setnu prvního ze zhomotnělích skřetů ,ještě než se stačí rozhlédnout . "Právě proto jsem nechtěl plout na lodi . Jsme obklíčeni nepřítelem ,proti kterému nedokážeme bojovat !" říkám si víceméně pro sebe a ze zeměně zvedám sekeru jednoho ze skřetů . Meč jsem změnil v rozmazanou šmouhu ,jak se snažím odrazit útoky několika nepřátel najednout . Sekera víří v kruzích oceli a krve . Přes veškerou snahu jsem tlačen pryč od mích přátel . Kymácení lodi pro mne také není to pravé přesto se mi daří se v celku úspěšně bránit . Mořská příšera se vynoří z vody a já ji v celku klidně ignoruji , protože jsem nucen odrážet útoky více než pěti skřetů .Z meče se stal už jen kus oceli posetý zaby . Sekeru jsem nechaal v hrudi jednoho z nepřátel . Zvedl jsem další ze zbraní nepřátel a úder další sekery mi zlomil meč a poslal mne na zem . Jen pohotová reakce mi zachrání život bodnu skřeta do krku zbytkem meče a odvalím se stranou , cestou na nohy zvedám sekeru mrtvého a teď mi zbyla jediná možnost vrhnout se do steče . Společně s Unfrealem se vrhám na pomoc luně . Přes to , že jsme se společníkem zabili každý víc než dvacet nepřátel nezdá se ,že by je to zajímalo a nebo znepokojilo . Loď se přestane otřásat a já se mohu konečně zapřít na Lunu a vedle ní dopadají zmaskrovaná těla , když i má obrana povolí . Sekere mi uvízne v skřetí hlavě a já jsem donucen ji pustit a chytit rezavou dýku , jenž mi míří na hrdlo a společně s útočníkem se zřítím vedle Luny .Tak to je konec !letí mi hlavou , když se na mne vrhají další a další skřeti. Najednou je vše pryč a ja se omámeně rozhlížím po zahradě , kde předemnou stojí od pohledu čaroděj a nějaká žena . Moje rakce je přirozená sáhnu po noži s cílem vrhnout jej na Bezejmeného , ale můj soupeř je rychlejší bles mne srazí na zem . někde "Nerad vás ruším vy hrdličky ,ale je tu dost raněných ,kteří se nemohou o sebe postarat ." prohlásím ,když se svět kolem mne začíná mlžit a já se potácím na hranici mezi stínovým a zkutečným světem . SEdám si na zeme ,protože nohy mne nejsou nadále schopny unést . Krvácím snad s tuctu ran a popálenina na pravém boku ,také není nic hezkého na pohled.

Unfrael - 04. ledna 2009 23:41

Dlouhou, opravdu, ale opravdu dlouhou dobu po zabití Keala na lodi jen sedím a mlčím... Až do doby, kdy z nebe začal padat oheň... Ne, tohle není oheň, vypadá to spíš na nějakou bouři, problém je, že takovouhle bouřku jsem ještě v životě neviděl... Aby se vlny takhle zdvíhaly v takovým jemným vánku... Ve chvíli, kdy se na palubě objeví první skřeti, Začnu bojovat. Ale ne tak, jako předtím, jinak. Široce rozkročen, uprostřed lodi, kde se nejmíň houpe, bez jediného hlesu. Sekyru nechám u pasu a skřety odrážím a zabíjím jen velkým tesákem v levé ruce. Pravou mám volnou, čas od času se mi do ní dostane nějaká skřetí zbraň, ta ale málo kdy vydrží déle než tři moje údery. Bojuju víceméně klasickým pěstním soubojem a skřety dorážím tesákem tím, že jim podříznu hrdlo. Jednomu po druhém... Neustupuji před přívalem skřetů, není kam... Přede mnou už se válí dobrých tucet skřetů, asi 5 z nich nemá hlavu, ostatním visí na více či méně silných zbytcích krků. Ačkoliv jsou špatně vyzbrojeni, je jich prostě moc. Pořád se objevují další... Schytal jsem už pár ran, docela dost krvácím, ale nehnu se z místa. Pak mi jeden skřet probodne kopím pravou nohu, takže klesám na jedno koleno. Mlčky se na něj podívám a ranou pěstí přímo do obličeje mu zlámu vaz. Najednou se přes celou loď přežene obrovská vlna, která spláchne nový příval skřetů k zábradlí. Rozhlédnu se po svých spolubojovnících. Adrian má před sebou taky už slušnou hromadu, tackera, maw ani nickla nikde nevidím, ale pohled na zakrvácenou lunu a za ní ačkoliv krčící se, dobř ebojující ayshu mě naplní vztekem. Kopí trčící mi z nohy zlomím jednou rukou jako párátko a chci se rozběhnout nejdřív ka drianovi. Ten ale právě povalil posledního skřeta který stál před ním a jediným pohledem mi naznačil co teď uděláme. Pár poněkud nemotornými skoky, (přeci jenom kulhám) jsem se octl u pár skřetů, kteří ohrožovali Lunu. Bez jediného slova jsem při posledním skoku vytál sekyru a jejím tupým konce jsem s pořádným rozmachem udeřil do skřeta úplně nalevo. S rozlámaným tělem od mojí sekyry skřet putoval doprava a vzal s sebou za přispění mojí sekery i svoje kumpány. Najednou se ale něco stalo a my se octli přímo před jediným... Zatmí se mi před očima, proberu se až v jakémsi lese. Poslední, co jsem viděl předtím, než jsem omdlel byl jediný, asha v kleci a jakási žena, která se na nás chladně dívala. Opile se zvednu na jedné ruce a rozhlídnu se kolem. Jsou tam všichni členové naší výpravy a taky... Ona.. vyddám ze sebe chraplavě. Během jediného plynulého pohybu se zvednu na kolenou směrem k ní, vyhnu se tackerovi a zabodnu svůj tesák do stromu na dva milimetry od jejího krásného krku. Zároveň ruku přitisknu ke kmeni, takže má najednou okolo krku Límec, který ji poutá ke stromu. Stačí jediný pohyb a zemře. UNE, NE! Ozve se ve chvíli, kdy moje ruka letí vzduchem. Je hodná, zachránila nás! Rozhlídnu se kolem, kdo to říká, bezúspěšně. Pak se ale podívám do jejích očí, kde se mísí smutek se strachem... Už to není ta chladná postava, která stála vedle jediného... Promiň... Dostanu ze sebe těžce. Při tom jediném slově jí poprskám obličej svou krví. Zapřu ruku o kmen stromu a vytrhnu z něj tesák. Pak vezmu ze země svoji sekyru, kterou jsem tam nechal ležet a zasunu si ji zpátky k pasu. Jsem na tom hodně zle, ale povinnost mi říká, že bych se měl nejdřív postarat o bílou vlčici.. Dopotácím se k ní a zjišťuju škody. Jedna skřetí šavle jí ještě pořád čouhá z boku. Teď jí ju vytáhnout nemůžu, zatím ne... Popojdu pár kroků od družiny a pak padnu na kolena. Tvrdou bolest nevnímám, beru ze země léčivé bylinky, které tam rostou a vracím se zpět k vlčici. Bez jediného slova jí vytrhnu z boku šavli, až zakňučí. Z rány se jí okamžitě začne řinout spousta krve. Přiložím na ránu bylinky a provizorně jí to převážu nějakým hadrem, který u sebe mám. Je mokrý a studený, ještě od vln, které se valily přez loď. No co, lepší, než nic... pomyslím si. Oštřím jí ještě další rány, které na sobě má a pak si sednu vedle ní a hladím ji po hlavě. Promiň... prohlásím najednou a vytrhnu jí pár chlupů. Na kousku kůže k nim přidám zbytek bylinek, které jsem nasbíral a ještě nějaké neidentifikovatelné přísady z několika váčků u mého pasu. Bouři, země a ohni... VYSLYŠTE MŮJ HLAS! křiknu po chvíli a začnou se dít věci.. Do toho kousku kůže přede mnou najednou uhodí blesk, z čistého nebe, až se všichni okolo mě leknou. Poté obsah na kratičkou vteřinu vyšlehne jasným plamenem, aby hned zhasl a kameny pod tím malým kouskem kůže se zachvějí. Děkuji, ó duchové zašeptám nezřetelně a vezmu do dlaně výsledek mého snažení. Je to jakási zářivě bílá mast, kterou si mažu všechny moje zraňění, a že jich je požehnaně. Očekával jsem, že v tom boji zemřu. Duchové ale byli jiného míňení... Podle výrazu mého obličeje je vidět, že nanášení masti na rány není nic příjemného. Pálí to, jako by mi rány vypalovali. K něčemu to ale je, protože krvácení přestává jako šlehnutím kouzelného proutku. Nakonec už zbývá jen moje noha. Kopí mi probodlo stehno skrz naskrz a jeho zbytek je ještě pořád v ráně. Tím, jak jsem je zlomil, jsem tomu taky moc nepomohl. Tiše vyberu jede větší kámen a udeřím do pahýlu, který mi trčí ze stehna. To už je moc. Nelidsky zařvu bolestí a padnu na břicho. Po pár vteřinách se zvednu a vytáhnu zbytek kopí druhou stranou, za jeho kovovou špici. Pak na díru ve své noze, nanesu zbytek oné bílé masti. Kůži zastrčím zpátky do váčku lehnu si zpátky k Luně, která mě nedůvěřivě pozoruje. Sice jsem jí nevytrhl ani malý chomáč chlupů, ale muselo to bolet... Vedle ní se pořád ještě válí zahnutá skřetí šavle. Rozzuřeně se na ni podívám, vezmu jí a prudkým úderem do nejbližšího většího kamene ji roztříštím na kusy. Teď mě nechte... řeknu svým společníkům, kteří na mě už delší dobu civí a zavřu oči. Usínám téměř okamžitě...

Ariel Isidar Mahtalë - 13. ledna 2009 17:00

Léčení Zakňučím jako zraněné štěně, když mě ten velký ork přitiskne ke stromu. Vyděšeně na něj zírám, neschopna slova, pohybu ani ničeho jiného. Dokonce ani nedýchám, jen na něj zděšeně hledím. Nedivila bych se, kdyby mě zabil. Zasloužila bych si to za to, kolik jsem jich už zabila já. Když mě konečně pustí, prsty si lehce přejedu po krku a polknu. Setřu neposlušnou slzu a posadím se. Nejsem zlá...a dokážu vám to.. Pomyslím si, mluvit vážně nezvládnu. Pomalu se nadechnu, postavím se a schovívavě se podívám na dalšího a posledního raněného. Zvednu nataženou ruku k němu a jeho to zvedne do vzduchu. Je v bezvědomí. Ve vzduchu jej obalí bílé světlo a léčí ho. Pomalu jej otočím, abych viděla, zda je skutečně v pořádku. Pomaloučku něžně jej položím na zem, poté se sama vyčerpaně zhroutím. Oči zavřené. Tvář pobledlou, skoro mrtvou. Nejen tvář je skoro mrtvá ale i já takřka umírám. Zvládla jsem to, zachránila jsem ho a tím jsem snad odškodnila jejich trýzeň, kterou jsem způsobila já sama.

Trn - 14. ledna 2009 20:08

Les--->Vlci(Konečněěěě!!! Díky pj...:-D) Ležím na boku a pociťuji jak mi Unfraelovi bylinky navracejí sílu. Mám jí teď o dost víc a asi to způsobuje i to, že sem spala. Spala bych dál kdyby se z lesa neozývalo temné vrčení. Hned se poznala, že jsou to vlci. I podle pachu. Postavím se těžce na nohy a koukám klem. Ostatní ti co sou při síle a mohou se nejspíš také postavili a brání své milé. To však momentálně nevnímám. Nás obestoupí smečka čistě bílých vlků až na jednoho njevětšího černé vlka, od pohledu vůdce smečky. Povídají ve vlčí řeči něco o tom, že si zabijí a že si nás dají jako pochoutku. "Tak to teda ne! Mé přátele nikdo nebude zabíjet!" zavrčím v lidském jazyce a postavím se naproti mohutnému vlkovi. Cením na něj zuby. Sem rozzuřená. Ve vlčí řeči promluvím na jejich vůdce: *Pojď na souboj jen ty a já..* odfrknu si. Ostatní vlci zavrčí jakoby se smály. Já a ten vůdce se začneme rvát. Maw musí pociťovat hroznou bolest. Jako myslím ze mě. Po nějaké době rvaní se to vypadá, že mě vlk zakousne když se mi náhle všechno vybaví. Uvědomím si, že tohle je vůdce mé staré smečky. "Ne prosím nedělej to můj bývalý pane." zakňučím On se zasekne. "Cože? POčkat...Luno? To jsi ty?" promluví vůdce a zacouvá. Oba máme silné rány, které dost krvácejí. Já sem na tom hůř než on. "Ano je to ona, moje holčička." promluví nebělejší vlčice a dojde ke mě. "Mami? Ne tohle....tohle není možný." šeptnu rozpačitě. Ostatní an nás upírají tázavé pohledy. Jak vlci tak naše družina. Začnu se s mamkou vítat, tak, že ji ušpiním od krve. "Mohla bych se k Vám vrátit?" otáži se. "Ne sme příliš početná smečka další hladový krk bychom neuživili, ale tvé přátele necháme zůstaň si s touhle smečkou a co nejdříve to půjde vypadněte, zdejší vlci jsou dosti Agresivní a nemuseli byste mít tolik štěstí jako teď." prohodí temný vlk a vyčerpaně odchází. Zbytek smečky ho následuje. Já se jen svalím vyčerpaně na zem a smutně koukám za smečkou.

Tacker - 19. ledna 2009 15:51

Zůstal jsem sedět jako opařený, její slova mě zaskočila, stejně jako předem ohlášený polibek. Ten letmý dotyk rtů ve mně vyvolal více emocí, než bych si dokázal připustit. “Děkuji.“ špitla tím sametovým, vyčerpaným hlasem. Nezmohl jsem se na nic jiného, než na úsměv. Okolní svět mě však probral z melancholie. Většina přátel byla raněná. Mawikkan právě vstala z mrtvých a Unfrael…Ježiši ne! Viděl jsem, jak popadl naši elfku pod krkem a přitiskl ji ke stromu. Zařval jsem na něj, ať ji pustí, že nás zachránila. Chvíli jsem přemýšlel, že ho praštím, aby mě začal vnímat, ale naštěstí ji pustil dost brzy. Měla v očích nečitelný výraz. Zvedla se ze země a napřáhla ruku k Adriánovi. Došlo mi, že se snaží ostatním stále dokázat svou nevinu. Když skončila, zhroutila se na zem. Bledší, než před chvílí. Potřebovala spát. Všichni jsme to potřebovali. Skoro jsem si nevšímal smečky vlků, se kterými si Luna vyřizovala nějaké nevyřízené účty. Za chvíli odešli a my jsem se uložili ke spánku. Každý z nás si zažil během posledních dní své chvíle. Potřebovali jsme chvíli vydechnout, abchom byli schopni pokračovat v úloze, kterou jsme si vybrali.

Mawikkan - 19. ledna 2009 16:37

Konečně byla chvíle klidu. Byla už tma, když jsem se probudila. Všichni spali a já chtěla taky, ale nešlo to. Bylo to zvláštní. Už jsem tu nemusela být, a tak jsem si chtěla užít každou vteřinu. Přesto, že jsem byla příšerně unavená, tak jsem nedokázala zavřít oči. Dívala jsem se na Nickla, jak spí. Přišla bych o něj…o ten pocit, co mám pokaždé, když jsem s ním. Přišla bych o všechno ve svých šestadvaceti. Ale pro ně bych to udělala. Pro své první a jediné prátelé, pro Nickla, pro jeho dračici. Nelitovala jsem. Ale byla jsem šťastná, že to nakonec dopadlo ještě jinak. Ještě chvíli jsem se snažila být vzhůru, ale únava mě přemohla a já usnula do tvrdého a bezesného spánku. Probudily mě paprsky slunečního světla a vůně pečeného masa. Většina ještě spala, ale Tacker seděl u rozdělaného ohně a opékal několik zajíců na provizorním rožni. Bylo toho dost pro všechny. “Co tak brzy? Usmála jsem se na něj a posadila se do mechu vedle něj. “Nevím, nějak jsem nemohl dospat…Tak jsem ulovil snídani…Netuším, kde jsme, ale zajíci jsou tu dost rychlí.“ Zasmál se tím svým klukovským, trochu pubertálním smíchem a mě to také donutilo k úsměvu. Měla jsem toho kluka moc ráda. Při jeho slovech mi došlo, že asi nikdo z nás neví, kde jsme, kromě té elfky, co nás sem dostala. Rozhlédla jsem se. Bylo to tu zvláštní. Takové povědomé. Nevěděla jsem proč, ale měla jsem pocit, že jsem tu už někdy byla. “Půjdu se trošku projít, potřebuju se dostat z toho umírání…“ Mrkla jsem na něj. A on kývnul se slovy, ať dávám pozor. Šla jsem pěšinkami a vůně lesa mi přišla jako domov. Když v tom mi to začalo pomalu docházet. Rozhlédla jsem se znovu. A věděla jsem naprosto jistě, že když půjdu tak sto metrů rovně, dorazím na konec lesa, který se nachází na skále, tyčící se nad městem. Rozeběhla jsem se, přišlo mi to jako věčnost, než jsem se dostala na okraj skály, ze které jsem shlížela na Alabadon. Město, ve kterém jsem se narodila. Na vysokou pevnost, která sloužila jako vězení, pro hříšníky bez rozdílů. Bohaté, chudé, ženy i muže, dospělé i děti. Kamenné stěny, ve kterých jsem strávila rok svého života, když mi bylo pět. Dívala jsem se na řeku, ve které prali vězeňské prádlo a já z do ní vklouzla z koše s prádlem, co sypali do vody. Vzpomínky na to zadržování dechu a plavání dlouhé míle bez přestávky byly neuvěřitelně živé. A viděla jsem dům. Mezi všemi vyčníval svým honosným vzhledem. Svůj bývalý domov, který mi vzali. … O můj bože….to snad ne! To se mi určitě jen zdá!“ Zhroutila jsem se na kolena a zírala na místo, které jsem už dvacet let neviděla, na místo, kde by mě bez meškání popravili.

Nickle - 22. ledna 2009 18:56

Po tom všem, co se stalo jsme si konečně mohli na chvíli vydechnout a prospat se. Mě přemohl spánek až za nějakou chvíli, ale nakonec jsem usnul. Když jsem se probudil, nevěděl jsem, jestli se mi něco zdálo nebo, ale uvědomoval jsem si jednu skutečnost, Maw tady nebyla. Spatřil jsem Tacka, jak na ohni dělá několik králíků. Zvedl jsem se ze země a došel až k němu. ,, Ahoj, to jsi ulovil sám? Jsi dobrej, hele nevíš, kde je Mawikkan?" zeptám se a když mi ukáže směr, tak se za ní vydám. Najdu jí na okraji skály, jak tam klečí jako kdyby chtěla skočit. Vyděsí mě to, tak jsem se k ní hned vrhnul a objal jí kolem pasu. ,, Maw? Maw, co je? Co se děje?" zeptám se ustaraně, když si všimnu jejího vyjeveného výrazu.

Mawikkan - 22. ledna 2009 19:05

Najednou jsem ucítila, jak mě zezadu někdo chytil. Podle pocitu, který jsem z něj cítila mi došlo, že je to Nick. Nedokázala jsem se z toho vzpamatovat. Tolik jsem si vždycky přála vrátit se jednou domů. Jenže to nebylo možné. Přesto jsem toužila seběhnout dolů do města a jít do našeho domu. Vyhodit syna toho odpornýho zmetka a vše si připomenout. Dobu, kdy to ještě bylo tak snadné. Chvíle, kdy jsem byla bezstarostné dítě a moji rodiče byli naživu. Kdyby to tak šlo všechno vrátit. "Jsme v Alabadonu...Tady...tady jsem se narodila." Opřela jsem se o Nickla a dívala se na město se slzami v očích. "Chtěla bych, aby to šlo vrátit...Nebo aspoň, aby lidi znali pravdu. Aby věděli..."

Nickle - 22. ledna 2009 19:17
	Když mi řekla jméno města a že se tady narodila, tak mi to došlo. Chápal jsem její výraz. Díval jsem se jí do tváře a spatřil, tam slzy. Bolelo mě, že se trápila a chtěl jsem proto něco udělat. ,, Chápu tě, vrátit to asi nepůjde, ale co kdyby jsme podnikli něco, aby se lidé dozvěděli pravdu?" zeptám se jí něžně adám ji polibek na tvář. Pevněji ji k sobě přitisknu.

Mawikkan - 22. ledna 2009 19:28

Jeho hlas mě uklidňoval, ale to, co říkal bylo téměř nemožné. "Jsi hodný, že mi chceš pomoct, ale tohle se nedá nijak udělat. Oni tomu už dvacet let věří. Bezmezně věří tomu tyranovi, co zavírá děti do vězení...Nebudou mi věřit. Navíc, nejsem tak nevinná. Zabila jsem Neresse a spoustu jeho služebníků, dostanou za mou smrt dobře zaplaceno. Stačí jen když tam strčím nohu a je po mě...A já bych se nejspíš nechala zabít. Zasloužím si to..."Nedokázala jsem odtrhnout zrak od mého bývalého domova, když jsem mluvila. Držela jsem Nickla za ruku a jeho přítomnost mi přinášela aspoň malou úlevu.

Nickle - 05. února 2009 14:51

,, To je hloupost, nezasloužíš si smrt. Jediný, kdo si tu smrt zaslouží, jsou ti, co ti tohle způsobili, co tě k těm činům dohnali!" řeknu naštvaně a otočím si jí k sobě tak, abych jí viděl do tváře. ,, Jsi ta nejúžasnější bytost, jakou jsem kdy poznal. Nemáš v sobě ani náznak zla, a kdyby tě k tomu nedohnali, tak bys ani zabít nedokázala. Vím to, a proto tě tolik miluju! Dobrá nepůjdeme tam, ale rozhodně s tím něco udělám, až dostaneme Jediného na lopatky. Vrátím ti to, o co tě připravili!" vstanu a jí zvednu ze země a odvedu jí zpět k ostatním, mnozí z nich se už probudili.

Mawikkan - 05. února 2009 21:10

Milovala jsem ho. V tuhle chvíli jsem si tím byla jistější, než jindy. Pro ten něžný pohled, který mi vždy věnoval. Pro ten oheň, co nosil v srdci. Proto, jaký byl. Nechala jsem se zvednout ze země a odvést pryč z úbočí skal. Ale celou dobu, co jsme šli jsem se dívala přes rameno. Něčekala bych, že mě tolik sebere jen pouhý pohled na to místo. Zase jsem se cítila tak ukřivděná a naštvaná, jako kdysi. Ale teď už jsem nebyla neposkvrněná. Zdaleka ne tolik, jak me Nickle považoval. Ale nechtěla jsem se s ním o tom hádat, ani mu nic rozmlouvat. Doufala jsem, že se nikdo nebude vyptávat. Každý by si mohl myslet, že jsme se jen byli projít. Došli jsme zpátky do tábořiště. Všichni už byli vzhůru. "A už jste tu...napadlo mě, že bychom mohli zkusit zajít do města. Les je řídký, takže tu je určitě poblíž město. Nabrat zásoby, najíst se v nějakém hostinci, třeba přespat v měkké posteli..." Začal Tacker a ve mě hrklo. Z emocí všech okolo jsem vyčetla, že jim to připadá jako dobrý nápad. Tedy alespoň většině. "Fajn, běžte, myslím, že se zdržím, mám radši spánek pod širákem a společnost moc lidí mi nedělá dobře..." Zalhala jsem neutrálně a jakoby nic si vzala od Tacka kus opečeného masa.

Nickle - 13. února 2009 20:03

Vraceli jsme se do tábořiště k ostatním a já si všimnul, jak se Maw neustále ohlíží. Chtěl jsem jí nějak pomoci, ale netušil jsem jak, tak jsem raději mlčel, abych to ještě víc nepokazil. Když jsme dorazili do tábořiště, byla většina vzhůru a Tac opékal maso, které báječně vonělo. Vzal jsem si kousek a posadil se vedle Maw, která si taky vzala kousek. Potom padl návrh na to, že by, jsme mohli vyrazit do města a Maw se snažila tvářit, že ji to pouze neláká, ale já věděl pravdu. ,, Klidně běžte, já zůstanu tady s Maw a Ayshou. Pro nás není bezpečné jít jen tak do města! Adrián by tady také možná měl zůstat, přeci jenom byly jeho zranění dost vážná, tak by si mohl ještě odpočinout, kdyby chtěl! navrhnu a podivám se na něj. V poslední době jsme si nějak nerozuměli a ani nebyl čas si s ním pořádně promluvit.

Trn - 18. února 2009 16:03

Probudím se ještě dřív nežostatní. Zvednu se. Kouknu na ně, ale pak se vydám pryč. Vydám se směrem kterým běžla smečka, moje smečka. Je mi to líto, ale musím pryč. Já nepatřím mezi lidi, elfy a orky. Já patřím do lesa mezi vlky. Budou mi chybět, ale musím pryč. řeknu a utíkám dál i když začínám být unavená. Najdu jejich jeskyni a poamlu vejdu dovnitř. "Prosím vem te mě zpět. Já patřím mezi Vás. I když mi mí přátelé budou chybět chci být s Vámi." řeknu a čekám co mi odpoví. Vlk vypadá že se rozmýšlí. "Tak dobrá buď tu. Ale až někdy budeš chtít opustit smečku a opustíš ji, nevezmeme tě znovu zpět." ödpoví a nechá mě dojít mezi zbytek smečky.

Adrián - 18. února 2009 16:18

Tábořiště Svět sem zamlžil v jeden velký barevný chaos. Před očima se míhají kruhy. První pokus o probuzení pro mně připravil pořádný šok. Cítil jsem se důsledky magie leký, jako pírko a tak jsem vyskočil na nohy . Ty ovšem nic takového nemohli vzhledem po předchozích zraněních u statá a tak mi po chvíli mozek ohlásil , že nohy mám probodené a já se nehlučně svezl k zemi . Magie ovšem působila a já jsem vyléčen . Začal jsem kontrolovat svá zranění a došel k závšru, že jsem v pořádku jen unaven . Tak jsem si znovu lehl a usl trikem , který znají všichni profesionální vojáci. Vyspi se , co nejdéle můžeš , kdo vý kdy budeš moci znovu spát . Tak jsem přišel o návštěvu vlčí smečky a probudil sem se až ve chvíli , kdy se jednalo kam se půjdeme vyspat . " Má zranění jsou zahojena . Jak a proč nebudu teď řešit . Už dlouho jsem nespal v posteli na pevné zemi a proto bych se rád vyspal v hostinci . Věc má , ovšem háček . Já tam v tento okamžik nejsem schopen dojít ani na okraj mýtiny , natož pak do hospody a nebo do města . Unfrael mne může sice nést , ale to by nám udělalo příliš velkou reklamu . Tím pádem se zase jednou vyspím na čerstvém vzduchu ." domluvím a převalím se na druhý bok .

Erine de Risealone - 21. února 2009 21:54

Město-->les Zastavila jsem se ve městě abych dokoupila zásoby. Když sem za rozbřesku vyrazila z hostince už s osedlaným koněm našla jsem dva plakáty, zaprvé s obličejem mě a Maw....Což mě zarazí. Oba plakáty strhnu a strčím si je do brašen. Pak vyjedu z města. Jedu lesem, kde ptáčci zpívají, ale les je jinak tichý, neboť většina života v lese zatím spí. V lese se cítím jako doma. Chvíli jedu lesem, když zaslechnu hlasy. Zaslechnu 4 hlasy, jeden patří ženě, a tři mužům, jeden podle přízvuku, patří elfovi a jeden půlelfce.Sesedu z koně a pohladím ho po hedvábném krku. "Tiše Snowe." pošeptám mu do ucha. Přivážu ho k větvi a vylezu si na strom. Vidím orka, elfa, elfku, dva lidi a ....Maw. Zatajím dech. Mawikkan? pomyslím si a slezu z koně, pak si uvědomím, že tam bylo i dráče. Sednu si ke Snowovi a ten zařechtá tiše, ale v ranním tichu je to jako by zaazněl hrom při bouřce. On mě pak žďuchne do ramene. Musela to skupina slyšet. Ale já jen strnule sedím.

Nickle - 22. února 2009 15:04

Tábořiště, rozhodnutí, nezvaný host Adrián se nakonec rizhodl zůstat s námi a já jsem tomu byl rád, měl jsem pocit, že mě nějak nemá v lásce a trochu mi to vadilo. ,, Kdo teda půjde do města a kdo zůstane?" zeptám se a podívám z Tackera na Unfraela a na Ariel. Zatím nikdo neodpověděl, možná chtěl, ale vyrušilo nás zafrkání koně. ozornost všech se upřela do nedalekého křoví. Přemítal jsem, jestli je bezpečné se tam jít podívat, ale zase jsem nechtěl ryskovat přebytečný humbuk, třeba kvůli divokému koni.

Erine de Risealone - 25. února 2009 20:12

Držím, Snowa za otěže když se mi vytrhne a doběhne ke skupině. Začně Maw olizovat obličej. Možná ji zná, ale nevím. Já se za ním rozběhnu. "Snowe!" křiknu na něj. Doběhnu k němu a stáhnu ho pryč. Jenomže teď se na mě upírají zvědavé pohledy a některé i překvapené. Jen polknu. Mám na sobě kápi, která patří k černému plášti. Zpod plášte vykukuje část elfského luku. Mám vysoké boty, z černé kůže. Mám zelenou tuniku a hnědé kožené kalhoty. Držím otěže bělouše který sem přiběhl. A sakra.... pomyslím si. "Ppp...ardón..." řeknu roztřeseným hlasem.

Adrián - 25. února 2009 20:38

Les Sleduji koně , který si to namíří k Maw , jako by k ní patřil od jakživa . Ve stejný okamžik se mi v hlavě ozvou poplašné zvonky.Ten kůň ji zná . Takže tady v okolí , kdo ji zná stejně dobře . Podle toho, co o soě říkala to věští problémi . Zvedám se do sedu , když na mýtinu přiběhne dívka v temném plášti . "To jsou k nám hosti . Nabídl bych vám posezení u ohníčku , ale nějak se nám jej ještě nepodařilo zapálit a stejně , tak zatím nemáme , co vám nabídnout k jídlu . Směl bych vědět vy někoho z nás znáte ? Váš oř určitě zná moji společnici a já nejsem přesvědčen zda je to dobře." ptám se ledově a zvedám se na nohy a cestou tasím krátký meč. Sám vypadám, jako bych prošel peklem . Plášť mám rostrhaný na kusi a zbarvený stále ještě zasychající krví . Podobně vypadá zbytek mého oblečení . Kabát je na některých místech nasáklí , jako houba , ale kolem levého ramene jsou stopy po spálenině . Přez hruď mám pověšený bandalír , respektive to, co zněj zbylo . Přesto nemám ani jediné viditelné zranění , jen pár jizev .

Erine de Risealone - 25. února 2009 21:51
	"No, ano znám Mawikkan." řeknu a sundám si kápi. Všimnou si že sem elfka která má dlouhé skoro černé vlasy. Mám smaragdově zelené oči a sem asi dva metry vysoká. "Já nejsem tu za nepřátelským učelem jen se mi trošku splašil kůň." promluvím a vyděšeně se podívám na elfa, který tasí krátký meč. "Jmenuji se Erine de Risealone. Možná, že už ste o mě slyšeli." šeptnu a čekám na jejich reakce.

Mawikkan - 26. února 2009 08:14

Byli jsme zrovna v řešení, kdo půjde a kdo ne, když se ozvalo zařehtání koně. Málem jsem vyskočila z kůže, jak jsem se otočila s holí instinktivně připravenou k boji. Když zpoza stromů vyběhl kůň a vykračoval si to ke mě a dokonce mě olízl, vytřeštěně jsem pootevřela pusu a zmateně pohladila hřebce po lysině. Za ním vyskočí rozpačitá elfka s tmavými vlasy a zelenýma očima. Její obličej je mi trochu povědomý, ale nemám pocit, že bych ji nějak znala. Na svých cestách jsem viděla hodně tváří. Když řekne, že mě zná, nijak mě to nepřekvapí. "No ani já si nejsem jistá, jestli je to pro nás dobré...Zná mě totiž snad každý, obzvlášť tady." Prohlásím v souhlasu s Adriánem. Zadívám se na elfku podezíravým pohledem, když řekne své jméno. Jména se mi vždycky rychle vykouřila z hlavy. Když pak jsem spatřila něco, co mě zaskočilo, překvapilo a dokonce vytočilo. Jak si může jen tak přede mě přijít! S tímhle... Přelétla jsem pohledem znak na její tunice. Byla to malá dýka obtočená břečťanovými lístky. Znak Alabadonské stráže. Můj reflex byl rychlejší, než dokázala odhadnout. Vystřelila jsem proti ní s holí, kterou jsem otočila nad hlavou a přitiskla s ní elfku ke stromu, držíc jí hůl pod bradou. Byla jsem tak naštvaná, že jsem ani nedokázala použít svůj dar a vycítit z ní něco víc, než náhlý záchvěv strachu. "Tak jak se má Neress mladší?" zašeptala jsem výhružně a dívala se jí do očí.

Erine de Risealone - 26. února 2009 14:19

Překvapila mě reakce Mawikkan na tolik, že sem nevěděla co říct. Mám její hůl pod bradou. "Maw co blázníš. Copak mě nepoznáváš? Rády sme si spolu povídaly. Vím, byla si zde ve vězení když ti bylo šest, ale nikdy jsem ti neublížila a tohle nosím jen abych skryla to co je pod tím.Prosím nech mě...Já Vám nechci ublížit." řeknu přiškrceným hlasem. Jen do ní lehce kopnu abych se uvolnila. Pak si strhnu to co mám na sobě a pod tím mohou zahlídnout koženou zbroj na které je erb ve kterém je zlatý drak v černém poli. Pak vytáhnu z prašny dva plakáty, ten na kterém je Maw roztrhám. Pak udělám z kamenů ohniště, dám tam nějaké lacky a rozdělám křesadlem ohň. Kusy plakátu hodím do ohně. Mawikkan podám druhý plakát. Píše se v něm: Hledá se elfská princezna Erine de Risealone. Král, a princ Rikitan de Risealone, zemřeli. Jediný a poslední potomek krále utekl. (Pak je tam obrázek mého obličeje) Odměna je dvacet tisíc zlatých. "Nikdy jsem ti neřekla, odkuď pocházím, je mi z toho na nic, když pomyslím na svůj původ. Nechtělo se mi o tom mluvit. A děsí mě, že si nevzpomínáš ani na Snow Flakea." řeknu a pohladím bělouše po šíji. Pak se vedle něj svezu na zem a koukám na jejich reakce.

Nickle - 27. února 2009 18:40

To, co se událo se stalo, tak rychle, že jsem ani nestihl reágovat. V jednu chvíli se k nám přiblížil kůň, který oblízl Maw, pak se tam objevila provinile se tvářící elfka a reakce Maw zjevně překvapila všechny a nejen tu elfku. Zaútočila na ní a hodlala jí zabít. Strnule jsem hleděl na to, jak rychle se kní dostala a jak na to reagovala elfka. Poslouchal jsem její řeči a zvedl se ze země. ,, Ty ji znáš?" zeptám se poněkud pomalu. Zahledím se na elfku a erb, který vyprovokoval u Maw tak šílený vstek.

Mawikkan - 27. února 2009 22:48

"Pokud mě znáš z vězení, pak jistě chápeš, že si tě nepamatuju. Na lidi jako ty, se rádo zapomíná, obzvlášť když ti je šest a mrskají tě denně bičem, dávají ti na chodidla rozpálené pohrabáče a kamkoli máš jít, táhnou tě za vlasy...Byla jsem malá, nevím, kdo byl na mé straně...protože tenkrát to nebyl skoro nikdo a dnes tomu není jinak. A pokud tě stejně hledají, pak nechápu, proč bys nosila Neressův erb! Každý, kdo mu kdy sloužil, by zasloužil trest..." Pustila jsem ji, ale každý její pohyb jsem sledovala tak bedlivě, jak to jen šlo...Když upozornila na koně, zakroutila jsem hlavou. Jak bych si probůh mohla z vězení pamatovat koně... "Jak ti máme věřit...jak můžu vědět, že pořád nesloužíš rodině toho bastarda?!"

Erine de Risealone - 28. února 2009 20:18

Sundám si mlčky, koženou zbroj. pod ní mám další tuniku. Vyhrnu si ji na zádech. Je tam vypálený cejch, kterým trestaly ty co se chovali k vězňům jinak , prostě byli na ně hodní. A nebo se nechovali tak jak měli ve městě. Ještě si mohou všimnout spousty jizev od biče. "Už věříš?" zeptám se jí. A pak ještě z brašny vytáhnu přívěšek, který mi kdysi dala. POdá jí ho. "Tímhle si snad tvou důvěru získám..." šeptnu a hladím svého koně. Nasadím si koženou zbroj. "A sloužila sem pro něj jen abych se schovala před svou roddinou, v té době nikde nevisely mé plakáty." šeptnu a když si vzpomenu na rozhovor mého otce a bratra přejede mi mráz po zádech.

Mawikkan - 28. února 2009 20:38

Zadívala jsem se na jizvy na jejích zádech. Moje skoro úplně vyhojil čas. Byla jsem ještě dítě. Ona však už byla dospělá tenkrát a její tělo už se tolik neregenerovalo. Byly vystouplé a znatelné. Začala jsem uvažovat o pravdivosti jejích slov. Pak mi ale předala přívěsek. Malý stříbrný přívěsek s erbem mého rodu. S erbem tehdejšího Alabadonu. A bylo jasno. Okamžitě, jak jsem ho uchopila v ruce, vybavila se mi vzpomínka, jak sedím u vězeňských dveří a okýnkem na podávání jídla jí ho předávám se slovy, že uteču. Tenkrát jsem jí to řekla a ona mě neprozradila. Zřejmě ji za to potrestali podle zásluh. Vzpoměla jsem si na naše povídání. Vždy když měla službu u mé cely, nebyla jsem sama. "O můj bože...je to tak dlouho." Špitla jsem a stále se dívala na přívěsek. Pak jsem jí ho vrátila. "Patří tobě...pomohla jsi mi v těch nehorších dobách, abych se úplně nezbláznila..."

Erine de Risealone - 28. února 2009 20:50

Jen se lehce usměji. "Myslela sem, že je po mě...Tohle mi už nedělej. Já bych mohla bejt tvoje babička a nemám tak rychlé reakce...no jo to dělá těch 235 let." prohodím. "Tenkrát když si utekla tak to pak zjistili, a ze mě nějak dostali, že sem věděla co chceš udělat. No a potrestali mě. Což si ostatně viděla." šeptnu a zadívám se k městu. "Sou to hnusáci..." dodám. "No možná bych se k Vám mohla přidat pokud by to zbytku nevadilo." navrhnu a juknu po ostatních.

Unfrael - 05. března 2009 21:52

Probudí mě kouř a vůně opékaného masa. Tacker se činil. Bolí mě celé tělo a nevypadám nijak hezky. Bílé pruhy na mojí kůži vypadají jako by žhnuly a vyzařují teplo. Rány pod nimi se ale už skoro celé zacelily, kromě těch nejtěžších. Vstanu a jdu se umýt k nedalekému potoku. Tam ze sebe smyju většinu bílé masti, co jde a smyju ze sebe i krev, ať už moji nebo cizí. Po všech ranách, které se mi zacelily zůstaly na mojí kůži jizvy. To jsou skutečné trofeje orkského bojovníka. Sekyru jen otřu do trávy, takže většina nečistot na ní zůstane. Je to typicky orkský styl. Sekyra je z kvalitního kovu, ukovaná za pomocí šamanských kouzel, takže jen tak nezreziví. Nečistoty a rozkládající se krev na zbrani působí, jako by bylo ostří napuštěno jedem. Pokud se mi nepovede zabít protivníka v souboji, znečištěné rány často udělají svoje... Pak se vrátím do tábora a s Tacekrovým svolením si vezmu jednoho celého králíka a začnu se cpát, nehledě na kosti, které mi křupají v zubech. Přeci jenom je to jen králík... Po chvilce se vrátí taky Maw s Nicklem a diskutuje se o tom, kdo půjde do města. Než se stačím zapojit do diskuze, přiběhne kůň a za ním nějaká elfka. Chvilku nezúčastněně pozoruju rozhovor a pak i šarvátku mezi Maw a nově příchozí. Vím, že kdyby to byl nepřítel, je tu sám a proti společným silám mých společníků nemá šanci obstát. Spíš hledím do okolních houští, jestli s sebou nepřivedla posily. Nikde se nic nehýbe a tak zase přejedu očima k oné ženě. Takže dezertér a zběh, co se chlubí tím, že ho zbičoval jeho vlastní velitel? zeptám se hodně nahlas svým hlubokým hlasem. Jak můžeme vědět, že nezradíš i nás, že nás nevydáš tomu Ne... Neserovi? Jako důkaz toho, že jsi náš přítel nám ukazuješ stopy toho, že jsi zradila svého velitele... Kdybys s tímhle přišla do orkského ležení, vrátili bysme tě tvému právoplatnému veliteli po kouskách! Pokud nemáš jizvy z boje, takje neukazuj, ale styď se za ně...

Erine de Risealone - 06. března 2009 14:39

Otočím se na onoho orka. "Víš ono kdybych to tenkrát, řekla, tak by tu Vaše milá Mawikkan nebyla. Mohli byste mi věřit, už jen proto, že mi věří Mawikkan. Já přísahám na svůj život, že bych Vás nezradila." promluvím tiše a v mích slovech je znát pravda, stejně tak i v očích. "Pokud chceš, řknu ti to i v elštině. V našem ajzyce se nedá lhát a pokud ano tak jen pramálo." dodám. "Jizvy z boje? No jistě, taky by se našli. Ale ukazovat je nebudu. Pro Vás orky bych se za to na zádech měla stydět, ale já se za to nestydím neboť díky tomu sem zachránila jeden ze spousty životů. Život Mawikkan. Nikdy sem si přátele, nehledala, ale po čase jsem zjistila, že přátele potřebuje každý. Pochopila jsem to teprve kdž sem se poprvé setkala s Maw. Když sem jí viděla v té cele, jako malou holčičku, kterou zrovna zbičovali. Bylo mi jí líto. Rozhodla sem se jí jakkoliv pomoci. Ona pomoc potřebovala a k tomu potřebovakla někoho komu by důvěřovala. Rozhodla sem se, že ta osoba budu já. Jednoho dne mi oznámila, že uteče, a tak jsem jí pomohla tím, že sem to nikomu neřekla a na den jejího úniku sem si vzala službu. Takže toho dne sem hlídala. Bylo mi jedno co se mi stane po tom, až to zjistěj. Nemyslela sem v tu chvíli na sebe, ale myslela sem na Maw. díky ní sem poznala, jak důležité je mít přátele. Maw za to ti děkuji." promluvím znovu. Vezmu si přívěšek a dám si ho na krk.

Adrián - 06. března 2009 19:54

mýtina Zaujatě naslouchám vyprávění elfky a sedám si k rozdělanému ohni . „Klidně se k nám přidej prastará . Nikdo z nás nemá minulost na kterou by mohl být pyšný . Omluv mého přítele . Jeho cesty se ve světě plný křivek pohybují po přímce . Já jsem vyslechl větší část tvého vyprávění a myslím si , že je pravdivé . Sám jsem žoldnéř a proto tě nebudu soudit stejně, jako nikdo nesoudil mne. Odejít stejně nemůžeš a brát ti život taky není správné .“ domluvím a loknu si s měchu, který jako by zázrakem přežil všechny mé štrapáce . “Rád bych si poslechl , jaký je okolní kraj .“ zabalím se do zbytku pláště .

Mawikkan - 06. března 2009 21:56

"Une neboj. Můžeme jí věřit. Tenkrát bych bez jejího krytí nepřežila, ale díky ní jsem tu. Je to dlouho, ale teď už si vzpomínám...Další bojovná síla se nám hodí, i když už nejsi, co jsi bývala dřív, pořád budeš prospěšná." Mrkla jsem na ní v narážce na to, jak rychle jsem ji přikovala ke stromu, aniž by zareagovala. Byla pravda, že ve skoro třech stech by i za tenhle postřeh spousta lidí vraždila. Ještě chvíli jsme diskutovali o tom, kdo půjde do města. Tacker se rozhod, že půjde. Že si nenechá ujít postel a pořádnou koupel a že přinese nějaké zásoby. Otočil se na ostatní s otázkou, kdo jde tedy s ním, ale nikdo se do toho moc neměl.

Erine de Risealone - 06. března 2009 22:25

"No já bych, šla jenomže mě všude hledají. Takže by to nebylo moudré." řeknu a pokrčím rameny. Přivážu Snowa k větvi stromu a dám mu jablko. Pohladím ho po šíji a políbím na měkké a hebké nozdry. "Stejně ty si můj nevěrnější kamarád." pošeptám. Vytáhnu si pergamen, desku a uhel. Sednu si na zem desku si dám na kolena, an ní si položím pergamen a začnu uhlem jezdit po papíře. Přitom občas kouknu po dráčeti. Pak něco zašeptám a uhel změní barvu. Tohle udělám ještě několikrát. Pak si své dílo prohlídnu a kývnu. Usměji se. vyndám si ještě desky, do kterých si svá díla ukládám. Dám si tam i toto. Pak vyndám elfský chléb a několik jablek. "Dáte si někdo?" zeptám se a nabídnu jim. "Nebojte není to otrávené." prohodím. Snow Flake se natáhne a vezme jedno jablko. Otočím se na něj. "Víš, že si pěkně drzej?" řeknu mu se smíchem.

Nickle - 11. března 2009 12:18

Sledoval jsem reakce ostatních a sám jsem nerozuměl těm svým. Bylo mi nepříjemné, že je tady ta elfka, tak jsem se zvedl a šel s Tackem do města. Věděl jsem, že když nebude Aysha se mnou, tak mě nikdo nejspíš nepozná. Hodil jsem si na hlavu kápi a šel jsem s Tackem do města. Potřeboval jsem si odpočinout a také jsem měl v úmyslu prohlédnout si město a pomoct Tuckerovy se zásobami. Prošli jsme lesíkem a s kopce dolů jsme se dostali až do města. Ulice byli plné bahna jako kdyby v poslední době hustě pršelo, i když opak jsem tvrdit nemohl, protože jsme tady nebyli. Lidé se na nás zvědavě dívali, ale tak by se dívali asi na kždého cizince. ,, Tak kam půjdeme první?" zeptám se Tacka.

Ariel Isidar Mahtalë - 15. března 2009 12:03

Bůh ví kde Ani nevím, jak dlouho jsem spala, moc dlouho to nebylo, cítím ještě dosti velkou únavu. Přeci jen, předešlý den byl velice unavující. Chvíli jsem jen hleděla nad sebe a vzpomínala, najednou se mi vybavily i věci z dřívějška, pohledy mrtvých zachránců či pouhých uchvatitelů. V krku mám nespolknutelný knedlík, oči mám lesklé slzami a bolest rozlévající se srdcem asi jen tak nezmizí. Všimnu si, že Tacker je pryč, spolu s ním i jezdec. Nyní tu není nikdo, kdo by mi věřil. V saténových černých šatech, které ještě více podtrhují bílou pleť, několik století sluncem nelaskanou. Jen tak namátkou vyzkouším, zda mám ještě nějakou kouzelnou moc. Rukou jen nepatrně hábnu a přes cělá palouk i nad lesy a městem se vytvoří duha. Usměju se a zavřu oči. Potřebuji ještě dlouho spát, jsem vyčerpáním na pokraji smrti, kterou bych si však zasloužila.

Adrián - 17. března 2009 19:02

Uprostřed lesa Sedím na mýtině a nespouštím ledové oči s naši nové společnice . Jen okrajově pozoruji Ariel , jak sebou trhá ze spánku . Zvednu se a přenesu ji blíže k ohni . Přikryl bych ji svým pláštěm , ale vzhledem k tomu ,co se z něj v poslední době stalo , tak si jej raději nechám . Když se na chvíli probudí sedím na druhé straně ohně a nepřestávám ji zamyšleně sledovat . V první chvíli se zmateně rozhlíží , pak se ji na chvíli zamlží oči a nad lesem se objeví duha . Jen se usměji . Tak ji ještě nějaká moc zbyla . Tím lépe pro nás . Po hodné chvíli se otočí na Erin . „ Nemáš sebou náhradní plášť , případně , nějakou zbraň podobnou meči ? Co se stalo s mým pláštěm vidíš a o meč jsem přišel během cesty do paláce Jediného . Musím přiznat , že to nebyl dobrý obchod . Já jsem dostal spáleninu a desítky sečný ran a jeden z vyvolený si vzal můj meč .“ při vzpomínce na bitvu se mírně usměji pro ty okamžiky , kdy se o životě a smrti rozhodují setiny vteřiny já žiji . „Během toho všeho shonu jsem se zapomněl představit. Jsem Adrián potulný žoldák a nebo také rytíř štěstěny . “

Erine de Risealone - 01. května 2009 21:23

Uprostřed Lesa "Počkej podívám se." usměji se vstanu a dojdu z boku k Flakovi. Začnu hrabat v brašnách. Vytáhnu plášť je v zelené barvé a trošku pomuchlaný. Vytáhnu ho a rozklepu. "No tady je plášť a možná budei meč." prohodím. Pak začnu hrabat na druhé straně. Mám pocit, že i meč bude. Ale nejsem si tím jístá. Nakonec vyndám pochvuve které meč je. je to elfí práce sama sem si ho vyrobila. Vlastně já si vyrobila všechyn svoje zbraně až na luk. Podám to obojí Adriánovi. "Tady máš." usměji se. Odsedlám koně a sundám mu uzdu. Nepřivazuji ho. On se kolem začne pást. Nechce se mu utíkat. Tohle plemeno od svého pána neuteče.