Emes - Dračí země
hrálo se Jindy
od: 03. prosince 2012 10:32 do: 09. července 2013 11:06
Dobrodružství vedl(a) Tacuko
| |
 | DRAK PRVOTNÍ SÍLY Drak ze kterého vznikli všichni ostatní draci. Když se poprvé probudil z věčné nicoty, vychrlil takovou dávku ohně, že se jí dodnes říká velký třesk. V ten okamžik vznikl vesmír. Tento drak měl moc, o jaké se žádnému živému tvoru nikdy nezdálo. Po jeho smrti se tělo rozpadlo rovným řezem na dvě části. Každá z těchto částí dorostla a vytvořila si svou vlastní osobnost.Tak vznikl drak času a drak prostoru. |
| |
| Nekrodraci napadli Emes, kde lidé a draci žili po stovky let v klidu, míru a harmonii. Proto se teď musí všichni Vládci Draků sjednotit a spolu s lidmi a elfy vykročit proti spojeným silám Nekrodraků a drakům Stínů. Jejich spása vězí v nalezení Šupiny Prvodraka, která má moc zničil oba draky jednou provždy. Pro její nalezení musejí ale všichni Vládci Draků spojit síly a jen spojenými silami může být nalezena - musí být sestavena z šupin všech draků, včetně nekrodraků stínových draků a hlavně draka času. |
| |
| Uběhlo asi deset let, od doby kdy Arxis, Pán Stínodraků vyzval na souboj Pána Nekrodraků Morlona. S čím ale Arxis nepočítal, byla podlost nemrtvého Pána. Při souboji na život a na smrti Morlon pohltil Arxise - jak jeho moc tak i jeho samotného. Dva se tak stali jeden. Nemrtví Pán potřeboval celých deset let na to, aby mohl ovládnout velkou moc Arxise a zničit vše co zbylo ze Stínovládce. Arxis - Stínovládce  Nyní se po celé zemi Emes šíří zlé zprávy o nemrtvích dracích, kteří září podivnou fialovou barvou a ničí vše co jim přijde do cesty - domy, vozy i lidi. Elfům, se to zdá se vyhlo, neboť jejich zemi chrání dva Mocní - Hnědý a Zelený. Starý věštec a mág Delfador zří budoucnost, kterou mu ukáže sám Drak Času. Ukáže mu Šupinu Prvodraka - šupinu, ze které se zrodili první draci. Pokud chtějí lidé, elfové a draci uspět v boji proti Morlonovi a jeho nekrodrakům, budou potřebovat tuto šupinu. Proto Delfador vysílá posla ke všem Vládcům Draků - dávnou přítelkyni a poslední ze stínodraků - princeznu Aeonu. Jediného potomka Arxise, jejíž moudrost a rozvaha předčila i jejího otce. |
| |
| Vládce Ohně Jako první se princezna vydává za Červeným - Vládcem ohně. Jeho království je totiž nejblíž. Putuje jako černý stín napříč spálenou krajinou, která chrlí žhavou lávu a popel. Nehostinné to místo, pro jakoukoliv živou bytost, nikoliv však pro draka. Zastihne Pána Ohně přímo v jeho Komnatě Plamenů. odkaz Jak něco řeší s jinými draky. Uprostřed, přímo před nimi se vynoří ze země stíny, který posléze vyroste do výšky asi dvou metrů. Utvoří se z něj jakási stínová postava, která se mihotá. Tam, kde se asi nachází obličej se otevřou dvě, bílé oči. "Páne a Vládče Ohně..." [/b]začne stín. "Brzy bude i tvá země čelit nicotě a prázdnotě, která přichází ze spárů tvých nemrtvých bratrů a sester..." stín se na chvíli odmlčí. "Vážený mág a věštec Delfador mne posílá s touto zprávou a pozváním na Dračí Ostrov, kde se uskuteční Sněm. Je zde nutná účast všech Vládců Draků, má-li v této zemi opět nastat klid a mír.." Stín se několikrát zavlní a očekává tvou odpověď... |
| |
 | Záhadný tieň Našu poradu nečakane preruší nejaký tieň. Rozpráva o mágovi a o nejakých nepriateľoch. Na šťastie pre tento tieň som k všetkému otvorený a rád diskutujem. Kto vlastne si myslíš že si? Tak odo mňa pozdrav toho veštca pozdraviť a odpovedz mu že sa okamžite hlásim. Len teraz mi odpovedz mám si zobrať nejakých bojovníkov alebo sám? pozriem na skupinku drakov ktorý sa trénujú na špecifické situácie. A mám ísť s tebou alebo prísť neskôr ? Rád by som tu ešte niečo doriešil a dôjdem. No a k tým nemrtvým sestrám a bratom. To už niesu moje sestry a bratia ! silným hlasom prehovorím na tieň. Sú to sebecké tvory ,ktoré majú sílu a snažia sa všetko zotročiť a prenechať iba pre seba! Dupnem a čakám na odpoveď tieňa. |
| |
 | Usoudím, že již nadále má stínová podoba nebude mít žádný smysl a proto se proměním do dračí podoby. Rudý může vidět, jak se stín roztahuje a zvětšuje a mění se do podoby draka. Před Rudým nyní stojím, jako patnáctimetrová dračice ve fialové barvě. "Jsem Aeona, jediná dcera Arxise, Stínopána a nyní po jeho smrti jsem Stínopaní." Řeknu hrdým, pevným a nezabarveným hlasem. Přešlápnu předníma nohama. Poté položím jednu tlapu kousek před sebe a po ní se začnou mihotat stíny. Když dám tlapu pryč, je na spálené zemi fialová šupina, která má velikost půlky mé tlapy. Pohlédnu směrem k Rudému. "Až se tato šupina rozsvítí jasným světlem věz, že je správný čas se vydat na cestu na Dračí Ostrov. Musíš ale letět sám. Nikdo kromě tebe nevládne stejnou mocí nad ohněm, jako ty. Na zemi není silnějšího draka, než - li jsi ty. Proto musíš letět sám." Moje tělo se znovu začne měnit ve stíny, které zmizí ve spálené zemi... |
| |
| Další na její cestě je Modrý - Vládce Vod. Jeho království bylo nejblíže Ohnivému. Princezna jej zastihla včas na jeho ostrově, kde vyrůstají mláďata než jsou dostatečně silná, aby mohla sama plout mořem. odkaz Modrý zrovna něco vyprávěl svým potomkům, když tu se k hladiny jezírka, stejně jako u Rudého, stín který posléze vyroste do výšky asi dvou metrů.Utvoří se z něj jakási stínová postava, která se mihotá. Tam, kde se asi nachází obličej se otevřou dvě, bílé oči. "Pane a Vládče Vod..." začne stín. "Brzy bude i tvá země čelit nicotě a prázdnotě, která přichází ze spárů tvých nemrtvých bratrů a sester..." stín se na chvíli odmlčí. "Vážený mág a věštec Delfador mne posílá s touto zprávou a pozváním na Dračí Ostrov, kde se uskuteční Sněm. Je zde nutná účast všech Vládců Draků, má-li v této zemi opět nastat klid a mír.." Stín se několikrát zavlní a očekává tvou odpověď... |
| |
 | Rodiště mladých Vyprávění mladým je pro mě věc, která dokáže uklidňovat od každodenních starostí. Zrovna jsem uprostřed vyprávění nějakého příběhu, když z vody vystoupí stín, který začne promlouvat o zkáze mé "země". Jen vstanu a kývnu na stín ať jde se mnou dál. ,, a vy mladí si můžete hrát, dokončím Vám ten příběh jindy" Řeknu a prckové zase začnou zlobit. Když poodejdu, tak začnu mluvit. ,,Říkáš Defador? Ano o tom problému jsem již slyšel." Podívám se na stín. ..Ukaž svou pravou podobu, ať tu nemluvím jen s nějakou iluzí." Chvilku čekám. |
| |
| Modrý Usoudím, že již nadále má stínová podoba nebude mít žádný smysl a proto se proměním do dračí podoby. Stejně jako Rudý, i Modrý může vidět, jak se stín mihotá a roztahuje to výšky a šířky a vytváří tak siluetu draka. Když Stíny ustoupí, odhalí lesklé šupiny fialové barvy. Před Modrým teď stojí patnáctimetrová dračice fialové barvy. "Jsem Aeona, jediná dcera Arxise, Stínopána a nyní po jeho smrti jsem Stínopaní." Řeknu hrdým, pevným a nezabarveným hlasem. Přešlápnu předníma nohama. |
| |
| Aeona Když se stíny začínají roztahovat, tak jsem vcelku rád, že jsme dále od mladých, protože by mohli začít jančit. Najednou uvidím fialového draka cca 15 metrů a jen na něj pohlédnu. ,,Těší mě Aeono, mé jméno jest Kane, ale to jistě víš. Tak a teď mi řekni, kdy se mám dostavit a nějaké podrobnosti o tom sněmu. Říkala jsi že tam budou všichni vládci, tak to tam jistě bude i Altar. A to může být trochu problém. Jistě jsi slyšela, že my vodní draci nemáme v lásce draky ohně." Podívám se na mladé a pokračuji. " Neříkám, že na ten sněm nepřijdu, zvláště, když je účast nutná, jen tě upozorňuji na tento fakt, který by mohl způsobit trochu problémů." |
| |
| Přešlápnu a trochu zavrčím. "Neshody mezi Rudým a Modrým jsou mi dobře známi, ale ty teď v zájmu míru musíte odložit stranou." Přešlápnu znovu a položím přední tlapu kousek před sebe a po ní se začnou mihotat stíny. Když dám tlapu pryč, je na spálené zemi fialová šupina, která má velikost půlky mé tlapy. Pohlédnu na Modrého. "Až se tato šupina rozzáří věz, že nastal ten správný čas, aby jsi se vydal na cestu na Dračí Ostrov. Musíš se tam ale vydat sám. Nikdo, krom tebe nevládne stejnou mocí. Jsi nej nejodvážnější ze všech a odvaha bude potřeba, dojde - li na nejhorší..." řeknu a poté se stejně jako u Rudého, změním zpátky do stínu, který zmizí v jezírku, ze kterého předtím přišel. |
| |
| šupina. Kývnu na souhlas a stín znenadání zmizí. Tak už to začalo. Jen se podívám na šupinu, kterou donesu na břeh k mladým. Stejně teď u nich budu trávit víc času než jinde. Když přijdu k nim, tak stále dovádějí. Ještě nejsou tak všímaví ke svému okolí, ale to se změní, již brzy. Lehnu si na břeh a po očku je pozoruji, kdyby byl nějaký problém nebo kdyby šupina začala svítit. |
| |
| Jako další jsou na řadě Hnědý a Zelený. Oni žijí ale v elfím království Tei´kin. Najít je tam je velmi obtížné, protože jsou po většinu času neviditelní a starají se o to, o co mají tedy o přírodu a zemi. Proto spolu s elfi zbudovali jakýsi oltář nebo pamětní místo, které hlídá vždy jeden z elfů, který má poté toto místo na starost po celý život odkaz. Za pomocí dvou barevných průhledných kamenů promlouvá k dračím Vládcům. Před tímto oltářem se zjeví stín, který vyroste do stínové postavy, která má okolo dvou metrů. |
| |
 | Stín: Z dlouhé meditace mě vyruší něčí přítomnost a to přítomnost stínu. Otevřu oči pomalu se postavím a zadívám se na stín. "Kdo jsi a proč jsi zavítal k tomuhle oltáři stíne?" řeknu přívětivým hlasem. Protáhnu se a přejdu ke dvěma kamenům na oltáři. "Vládci? Je tady jeden stín a asi bude chtít s vámi mluvit..." upozorním draky. "A kdybych vás mohl poprosit, nemám ve zvyku mluvit se stínem a taky za stínem může být zlá bytost ukaž se ať vím že nemáš nekalé úmysly." |
| |
| Stín se několikrát zavlní, ale nepromluví ani slovo. Poté začnou ustupovat až ukáží elfí postavu, která je oděna ve fialových šatech a fialovozeleném cestovním plášti. vlasy jsou taktéž fialové.  "Tvůj úsudek je správný, elfe. Stíny mohou ukrývat zlo, ale i dobro, které se ale může ukrývat v každém z nás. krásný člověk může být uvnitř prohnilí na kost, zato napohled odpudiví člověk, může mít srdce na dlani..." řeknu. "Dost bylo ale debaty... jsem tu se zprávou od mága a věštce Delfadora..." |
| |
| Stín - elfka: Když se přede mnou objeví elfka tak se trochu ukloním a řeknu:"To je velká pravda..." Poté párkrát přešlápnu na místě a řeknu: " Ta zpráva je určena pro dračí vládce země a přírody že je to tak?" Poté přistoupím ke kamenům a řeknu:" Vládci, jedna elfka na přinesla zprávu od nějakého mága jménem Dlfador.." Pak se otočím zpět k elfce a řeknu: " Jaké je znění té zprávy?" |
| |
| Přistoupím k místu, na kterém spočívali ony kameny, ignoruji přitom pohled elfa. Chvíly tam stojím bez hnutí a v tichosti. "Vládci a Páni Země a Přírody..." začnu. "Brzy bude i Vaše země čelit nicotě a prázdnotě, která přichází ze spárů Vašich nemrtvých bratrů a sester..." řeknu na chvíli odmlčím. "Vážený mág a věštec Delfador mne posílá s touto zprávou a pozváním na Dračí Ostrov, kde se uskuteční Sněm. Je zde nutná účast všech Vládců Draků, má-li v této zemi opět nastat klid a mír.." |
| |
| Z kamenů začne stoupat barevný dým - zelený a hnědý. Každý z nich utvoří nad svým kamenem jakousi siluetu malé dračí hlavy. Elf usoudí, že by měl poodstoupit a to taky udělá. "Delfador...." promluví Hnědý, poněkud hrubším hlasem. Elfka s fialovými vlasy přikývne. "Ano, pocítila jsem, že země se poněkud neklidná, až bych řekla, že se i bojí. Bojí se nemrtvé pohromy z rukou Morlona - Nekropána." řekne Zelený, poněkud sladším hlasem. "Rádi bychom pomohli, ale nesmíme opustit tuto zemi. Naše podstaty jsou podstatou tohoto lesa...jistě to pochopíš...." řekne Hnědý. Má naprostou pravdu. Pokud opustí tuto zemi, elfí země umře a to doslova. Nastala nepříjemná chvíle ticha. "Ovšem je tu jedna možnost..." řekne Zelená. Obě dračí siluety se otočí směrem k elfovy. "Ano, je tu jedna možnost, ovšem nejdříve s ní musí hlavně on souhlasit..." řekne Hnědý. |
| |
| Porada: Když se objeví siluety dvou dračích hlav tak radši poodstoupím , to není moje věc.. Ovšem když se na mě otočí obě siluety tak mi dojde že TEĎ už to moje věc je. Příjdu blíž ukloním se a řeknu:" Já? Jaká možnost?... No, ať je to cokoliv tak jestli to bude vůle země a přírody, tak to udělám..." řeknu hrdě. |
| |
| "Děláš čest svému národu..." řekne Hnědý. "Předali bychom ti část své moci, tolik, aby jsi nás mohl zastupovat na Sněmu." řekne Zelená a vedle kamenů se objeví dvě šupiny, velké jako lidská ruka. Jedna je Hnědá a druhá Zelená. " V těchto šupinách, je ukrytá část naší moc, kterou ti tímto propůjčujeme a zároveň ti dávají možnost účastnit se Sněmu v našich jménech..." řekne Hnědý. "Teď je to pouze na tobě, přijmeš - li toto velké břemeno.... nemůžeme tě však do ničeho nutit. Volba musí být čistě tvá... než se ale rozhodneš, věz, že se možná už nevrátíš do rodného lesa a neuvidíš už více Prvostrom.." řekne Zelená. Její hlas je podivně sladký. |
| |
| Porada: "No je to velká čest..." Párkrát nervozně přešlápnu a když uslyším že se nebudu moci vrátit do rodného lesa a vidět Prvostrom tak se zeptá: " Jak to že se nebudu moci vrátit a vidět Prvostrom?" Zadívám se na obě siluety a taky na šupiny... "Je to velká čest ale nevidět už nikdy Prvostrom? Nevím jestli to břemeno není až moc velké..." pomyslím si a počkám na odpověď. |
| |
| "Cesta na Sněm nebude jediná co budeš muset vykonat..." řekne Zelená. "Budeš muset bojovat spolu s Vládci Draků proti Morlonově hrozbě aby jste společnými silami zlo porazili - jednou pro vždy." řekne Hnědý. "Morlon je teď posílen Arxisovou mocí, boj s ni.. m nebude lehký.." řekne Zelená. "Proto ti nemůžeme zaručit, že se vrátíš, živ a zdráv...." dodá ještě Zelená. "Volba je teď na tobě..." řekne Hnědý. |
| |
| Porada: Po vyslechnutí Vládců řeknu: " Bude mi čest... Doufám že Vás nezklamu.." řeknu a přistoupím ještě blíž. "Příjmu toto břemenu a budu bojovat do posledních sil..." řeknu hrdě a počkám na to co mám udělat.. |
| |
| "Potom tedy vezmi tyto šupiny ..." řekne Hnědý. "Budeme tě vždy provázet..." řekne Zelená. Elfka přistoupí blíž k oltáři a řekne: "Budu na něj, za Vás, dávat pozor." Obě hlavy jí kývnou na souhlas. |
| |
| Šupiny: Přistoupím blíž a vezmu dvě šupiny mých Vládců a strčím je do brašny. "Doufám že vás nezklamu.." Když vezmu ty šupiny naplní mě pocit hrdosti a síly. "Kdy a kam mám vyrazit?" zeptám se elfky. |
| |
| Obě hlavy zmizí a já se otočím k elfovi. "Musíme navštívit poslední v Vládců Draků a to Vzdušné Vládce..." řeknu. "Avšak takto nám cesta bude trvat příliš dlouho...." řeknu a moje tělo znovu obklopí stíny, které se začnou zvětšovat a tvarovat do siluety draka. Nakonec stíny ustoupí a odhalí lesklé fialové šupiny a draka velkého patnáct metrů. Skloním hlavu dolů k elfovy. "Jsem Aeona, dcera Arxise, Stínopána. Po jeho smrti.... jsem teď Stínopaní." řeknu. |
| |
| Stínopaní: Když se objeví drak ukloním se a zeptám se uctivě: "A mám tam za Vládcem vzduchu jet s vámi?" Chvíli se odmlčím a pak řeknu: "Tedy já s vámi rád pojedu ale jestli to nebude problém nebo přítěž.." "Možná že mi Vládci země a přírody pomohou s cestováním abych pro vás nebyl přítěž..." |
| |
| Potřesu skloněnou hlavou na znamení nesouhlasu. "Moc, kterou jsi obdržel ti nedovoluje cestovat větší rychlostí, než je běžný běh. A my potřebujeme být z Vládců rychle." Celým tělem jsi lehnu na zem pode mnou a hlavu s krkem prohnu jako labuť. "Vylez jsi na moje záda a drž se pevně, budeme letěl rychle..." Poté k němu zase sehnu hlavu. "Budeš první, kdo kdy letěl na drakovi..." řeknu. |
| |
| Stínopaní: "Moc vám děkuji Stínopaní... Bude to čest." řeknu hrdě. Příjdu blíž a vylezu si na ní. "A čeho se mám držet?" zeptám se neznale. Poté jestli mi řekne nebo to usoudím sám se něčeho chytnu a držím se pevně. "Můžem..." |
| |
| "Říkej mi Aeon, na formality jsi moc nepotrpím, stejně jako otec..." řeknu a pomalu se zvednu ze země. "Chytni se hřívy. Neboj se klidně chytnout víc, nějaké tahání mě nějak nerozhází." řeknu a roztáhnu velká, kožovitá křídla. "Drž se pevně, nerada bych tě někde vytratila..." dodam a poté máchnu křídly. Jedno máchnutí mě vynese do vzduchu několik desítek metrů. Poté znovu několikrát máchnu křídly, abych vyrovnala let a letěla rovně. Jakmile letím rovně, začnu pravidelně máchat křídly. Z celého těla přitom lehce sálá nafialověný dým. Co taky čekat od někoho, kdo je vládcem stínů... |
| |
| Ačkoliv Aeona letěla tak rychle jak jen dovedla, slunce se chýlilo k západu a ona musela někde přistát. Ona sama byla už unavená, protože cestovala už od východu slunce a všechny ty proměny jí taky zrovna na energii nepřidali. Elf na jejím hřbetě taky vypadal, že vy uvítal trochu odpočinku... Proto se rozhodla, že přistane na malé mýtince v lesíku. |
| |
| Chtěla jsem dorazit k Vládcům Vzduchu co nejdříve, ale slunce a energie rozhodli za mě. Pociťovala jsem, že moje tělo je velmi unavené a pokud nechci i s elfem na zádech skočit někde v moři, asi by bylo dobré na noc někde zastavit. Vybrala jsem jsi pro to celkem vhodné místo, malou mýtinku uprostřed malého lesa. Když přistanu, lehnu jsi zase na zem a nechám elfa vklidu slést. Potom se proměním do elfí podoby, která je v téhle situaci přijatelnější. Přeci jenom patnáctimetroví drak je jako pěst na oko. |
| |
| Odopočinek: Dlouhá cesta znavila jak mě tak Aeonu. Proto jsme si šli odpočnou na malou mýtinku v lese. "Snad v tom lese něco nebude.." řeknu směrem k Aeoně. Když Aeona přistane tak seskočím a chystám se ke spánku. Ale ještě předtím zkontroluji jestli neuvidím nějaký pohyb |
| |
| Našla jsem nějaká dřevo, takže jsem mohla rozdělat oheň. Ne klasický, ale můj, nafialověný. Sedla jsem jsi k němu a nechala se jím vyhřívat. Ne, že bych to potřebovala, ale bylo to celkem příjemné. Rozdělala jsem ho také kvůli společníkovi, aby náhodou přes noc třeba nenastydl, nebo neumrzl. V téhle části země, jsem se nikdy moc nevyskytovala a čím větší je někde tma, tím větší je i moje moc a draci funguji přece jenom trochu jinak než elfové a lidé... |
| |
| Noc se zdála až moc klidná. Vše se ale mělo změnit během několika málo okamžiků... Oba elfové se uložili okolo ohně, doufajíc v klidnou noc. Sotva, ale vyšel měsíc, lesem prostoupila podivná mrazivá aura. Jako první to vzbudilo Aeonu, protože jako drak má lepší vnímání takovíchto věcí. Posadila se na místě a čekala. Naslouchala, ale bylo to divné. Les byl podivně tichý i když byla noc! Opatrně šťouchla do elfa, aby jej probudila, ale sotva se probudil, přikryla mu pusu rukou, aby nemohl nic říci. Potom mu pokynula před sebe. Z lesa se linula už lehce viditelná bílá mlha. Oheň naneštěstí vyhasl, takže byli trochu skrytí. Nicméně, ozval se lehký skřípot a nad lesem se oběvil podivný stín. Ten se postupně vybarvoval až odhalil velkou kostru - Nekrodrak.  |
| |
| Spát v elfí podobě pro mě moc přirozené nebylo, ale situace to prostě vyžadovala. Bylo to pořád lepší než patnáctimetroví drak. Přesto jsem měla velmi divný pocit, který mi po probuzení se uprostřed noci nedovoloval dál usnout. Instinkty mi říkali, že se něco nepěkného stane. Kdyby záleželo na mě, zmizím ve stínech a nikdo o mě vědět nebude, ale zapřísahala jsem se před Vládci, že na toho elfa dám pozor.... Když mě obklopí podivná mrazivá aura, mé tušení se jenom potvrdí. Něco se blíží, něco velmi, velmi ošklivého. Cítila jsem ve vzduchu smrt... Několikrát šťouchnu do elfa, aby se probudil. Když se nakonec probudí, zakryji mu pusu, aby nemohl vydat hlásku či jiný hlasitý zvuk a tím nás prozradit. Přiložím prst na rty a naznačím mu aby byl ticho. Potom mu sundám ruku z jeho úst. Čekala jsem velké věci, ale nekrodraka ne.... |
| |
| u]Nekrodrak:[/u] Téměř okamžitě jsem usnul... přeci jenom cesta na drakovi taky není sranda... Před usnutím jsem neviděl nic nepřirozeného až na pár stínů, ale to si se mnou pohrávala jen moje fantazie. Když mě vzbudila Aeona tak se mi chtělo říct co se děje , ale naštěstí mi přikryla pusu. Potom jsem se posadil a snažil se něco zahlédnout... Pak jsem si všimnul kostěného draka asi nekrodraka. Pak se připravím na jakoukoliv akci a jednou rukou šáhnu do brašny pro šupiny a snažím se zjistit jak je využít... |
| |
| Když zjistím, že se pokusí použít šupiny, chytnu ho za ruku, kterou je chce vytahovat z brašny. "Ne, teď je nepoužívej." řeknu nu pomocí své magie v jeho hlavě. "Nikdo se nesmí dozvědět, že je máš. Nikdo! Pokud se to dozví dřív, než na Směnu, můžeš se ocitnout ve vážném nebezpečí. " pokračuji a podívám se, jestli jsi nás ještě nevšiml. Čenichá kolem, ale je to jen otázka času, než nás najde... "I jiní tvorové baží po moci Vládců Draků. Ta ale nesmí přijít do nesprávných rukou..." Teď ale musím vymyslet, co s ním a hlavně s Nekrodrakem. "Budu s ním bojovat, ale ty musíš utéct tak daleko, jak jen dokážeš.... najdu tě..." |
| |
| Nekrodrak: Při varování si ruku z brašny pomalu vytáhnu.. Jak nejtiššeji dokážu pošeptám (případně řeknu v mysli jestli to umím) : " Příroda mě schová... Můžu se schovat blízko v lese..." Přitom se podívám směrem k nekrodrakovi... "Ale otázka jestli mě když je to nekrodrak neuvidí.." pomyslím si a už teď je rozhodnuto. "Dobře poběžím dokuď mi budou síly stačit nebudu používat šupiny a když bude blízko schovám se do lesa... Až řeknu teď poběžím..." "Teď je to jen na tobě buď zemřeš nebo utečeš..." V těle se mi napnou všechny svaly a řeknu šeptem:" Tři... dva... jedna... teď!!" Při slovu teď vyrazím co mi nohy stačí k nejbližšímu lesu a utíkám co nejdál až nebudu moci tak se schovám do nějakého keře. "Přírodo pomoz mi s během , ať mi do cesty nevlézají trny a větve... moc tě prosím.." |
| |
| Využiji trochu své magie a zahalím utíkajícího elfa příkrovem temných stínů. Zároveň poté vyrazím ze stínu a během toho se proměním do draka. Řítím se na nekrodraka s řevem ale on, mě nečekaně udeří kostnatým ocasem a odmrští mě tak kus dozadu. Pozadu spadnu mezi stromy a několik jich i vyvrátím. Oklepu se hlavou a vstanu a znovu vyrážím na kostru. Ten zařve a vrhne se proti mě. Útočí na mě drápy, tlamou ale i křídly a ocasem. Daří se mi bránit a také zasazovat několik ran. On má ale výhodu v tom, že nepotřebuje životní energii, aby mohl bojovat a já jsem byla stále celkem unavená. |
| |
| Nekrodrak zareagoval na Aeonin útok tím, že jí vší silou švihl kostěným ocasem. Aeonu samotnou překvapit útok až do té míry, že jí to odmrštilo několik desítek metrů po zpátku. Při jejím dopadu se zem zachvěla a zatřásla do šířky několika kilometrů. Vyvrátila přitom několik stromů a rozryla zemi pod sebou. Její odpověď na jeho útok však byla skoro téměř okamžitá. Vrhla se na něj, nu s zuřivostí draka. Země se otřásala pod jejich údery, skoky a obranou. Vzduchem lítali stromy, třísky, kameny a kusy zeminy. Nekrodrak nakonec udeřil vší zbylou silou dračici do obličeje křídlem a za příšerného řevu se dal na ústup. Aeoně chvíly trvalo, než se z rány vzpamatovala, ale drak byl už moc daleko, než aby se za ním vydala a i kdyby se za ním vydala okamžitě, tak by jej nedohnala, protože byla unavená a rány, které utržela při souboji jí taky moc nepřidali. Rány nebyli nijak vážné, ale velmi bolestivé. Využila svých schopností aby nalezla elfa. Když jej našla, jak běží lese, chňapla jej do předních pařátů a letěla s ním pryč. Les po elfem a drakem vystřídali louky a pole, pod příkrovem noci. Nakonec se oběvila i velká vodní plocha - moře. Na obzoru se oběvila i pevnina. Tam dračice zamířila. Nelámala jsi hlavu s přistáváním a prostě nějak přistála. Dávala přitom pozor na elfa, aby mu neblížila. Když byla bezpečně na zemi, pustila jej a sama jsi lehla na bok. Její břicho se nadouvalo a zase smršťovalo. V měsíčním světle se leskla na jejích šupinách tekutina temné barvy... |
| |
| Když se dává nekrodrak na ústup, udeří mě přitom křídlem do obličeje. Na chvíly mi tak znemožní veškerou viditelnost a tím i obranyschopnost. Naneštěstí, on ale odlétá pryč. My bychom to měli udělat také. Určitě se sem zase vrátí... ale na to já čekat nebudu. Rozevřu křídla, zamručím přitom bolestí, protože jeho pařáty a tesáky na mě zanechali pár ošklivích zranění. Nic vážného, ale celkem velmi bolestivého. Ohlédla jsem se okolo sebe, dá se říci, že jsme naprosto zničili les, ve kterém jsme chtěli přenocovat. Nicméně, vznesla jsem se lehce do vzduchu a letěla jsem v linii se špičkami korun stromů. Využila jsem přitom svých schopností a stínů, aby mi pomohli najít toho elfa. Když jsem jej našla, opatrně jsem ho za letu chytla do předních tlap a letěla jsem s ním pryč, jak nejrychleji jsem mohla.... Les vystřídali louky a pole, pár kopců a nakonec jsme letěli i nad otevřeným mořem. V tuhle chvíli mi bylo jedno kam doletim, hlavně co nejdál od toho nekrodraka. v dálce jsem zahlédla pevninu, dost velkou, zřejmě ostrov v moři. Zamířila jsem tam. Nejprve jsem pustili bezpečně elfa na zem a potom jsem na zem dosedla i já. Vyčerpaná, znavená bolestí jsem se při přistávání rovnou zhroutila na zem. Ležela jsem na boku, byla jsem při vědomí a naprosto vyčerpaná... |
| |
| Les: Jakmile jsem uslyšel velkou ránu (když padala Aeona) tak jsem ještě přidal až na hranici mých možností... A to se opakovalo vždy když se ozvala rána nebo řev, potom dlouho nic a pak jsem ucítil jak mě Aeona nese do dálky Když mě sebrala Aeona z lesa, tak jsem se na chvíli lekl ale potom už to bylo v pohodě.. Přemýšlel jsem jak jí pomoci , jak už se zraněními kterých jsem si všimnul tak se letem... Ale ve dracích se nevyznám takže mě nic nenapadlo a proto jsem se na to zeptal: "Můžu ti nějak pomoci?" Po odpovědi jestli něco řekne tak to udělám jinak se jen nechám nést. Když přistaneme tak já mám pořád ještě dost sil a kontroluju jestli není poblíž nebespečí nebo něco čím bych jí pomohl |
| |
| Elf mi nabízí pomoc, ale jediné, co teď potřebuji, je odpočinek a spánek. Překulim se z boku na břicho a lehnu jsi tak, že mám tělo mezi předníma a zadníma tlapama. Položím jsi hlavu mezi přední tlapy, ocas jsi obtočím kolem těla. Křídla složím podél zad. "Děkuji ji ti, ale není potřeba. jsou to jen povrchová zranění a mohu ti s klidem na duši říci, že jsem přežila daleko horší..." řeknu elfovy. Jednou tlapou nahrnu na hromádku klacíky, které byli okolo mě a zapálim elfovy malý oheň. Z toho letu musí být prokřehlí. |
| |
| Noc: "No co nadělám..." řeknu trochu smutně. Pak najdu pár větví a přidám je k tomu co nachystala Aeona. "Díky za to dřevo.." řeknu a usměji se na ní... I když ona už možná spí. A já udělám to samé. Přiložím větší větev do ohně ať déle vydrží a posadím se vedle něho na svou přikrývku. Nutkání zjišťovat co skryto v šupinách je obrovské, ale překonám to... Abych už dál nebyl pokoušen lehnu si na zem vedle ohně přikriju se. Chvíli jen tak přemýšlím nad ničím a pak se pokusím usnout.. |
| |
| Protáhnu jsi trochu prsty a promnu s nima zem, pod sebou. "Ještě jsem se tě nezeptala, jak se vlastně jmenuješ..." řeknu a trochu nadzvihnu hlavu. Jako všichni draci, i já mluvím myšlenkama, který jsou stejně slyšitelný jako normální řeč. Naše tlama a jazyk není utvořený pro vytváření slov a slabik, proto nám Prvodrak darovat tuto schopnost, aby nám rozuměli jak elfové tak i lidé. |
| |
| Noc: Z mého bloumání nad ničím mě vyruší Aeona s otázkou. "Jo omlouvám se... To já se měl představit... No já jsem Rokdal a co dělám víš.." Pak se zahledí do ohně a přiložím další větev. "No a nevíš náhodou kde teď jsme?" řeknu neznale. Pak se posadím zpět na zem a přikryji se přikrývkou už je dost zima... |
| |
| Několikrát jsi odfrknu a položím jsi hlavu těsně vedle něj. "Budeme blízko Valyrionu, místa kde žijí Vládci Vzduchu. Jistá jsi ale nejsem, dokud se nerozední neřeknu ti to přesněji." řeknu elfovi. Vidím na něm, že zřejmě zima přituhuje. "Kdyby ti bylo moc zima, můžeš se přitisknout k mému břichu. Oheň uvnitř mne nikdy nevyhasne a tebe může zahřát..." řeknu a povolím jednu zadní nohu tak, aby se případně mohl přitisknout k mému břichu, když budu spát. Otevřu štíhlou tlamu a zazívám. Položím hlavu zpátky vedle elfa a zavřu amatistové oči. |
| |
| Noc: "Dobře.. doufám že už jsme blízko.." řeknu směrem k Aeoně. Na nabídku ohřátí u břicha Aeony řeknu: "Díky za nabídku a možná ji využiju.. tak mě potom kdyžtak nezaval.." řeknu a usměju se. "Přeji ti příjemnou noc a tentokrát pokud možno bez nekrodraků.." Pak když už Aeona zavře oči, tak s také lehnu a snažím se usnout. |
| |
| Bylo sice něco málo po půlnoci, když došlo k souboji s Nekrodrakem, i přesto jsi Rokdal s Aeonou dopřáli pár hodin vytouženého spánku a klidu. Zbytek noci byl ale nepříjemně chladný a tak elf využil drakovi nabídky a přesunul se k jejímu břichu. Bylo velmi příjemně teplé a po chvíli elf cítil, jak mu teplo prostupuje celým tělem. Aeona jej ještě zakryla křídlem, aby na něj nefoukal studený mořský vítr. Ráno se probudila dračice jako první. Slunce už vycházelo a na obzoru byla vidět jeho polovina. Nebe měli příjemný narůžovělí nádech. Zvedla dlouhý krk a protáhla jej, zazívala a otočila se k spícímu elfovy. Chvíli na něj nehnutě koukala. Ranní vánek mezitím čechral její hřívu mezi rohy na hlavě. Potom k němu natáhla útlou tlamu a vyplázla jazyk, kterým jej několikrát na obličeji olízla. "Je čas vstávat..." řekla. |
| |
| Ráno: Ráno mě probudil obrovský jazyk Aeony a slova: Je čas vstávat. Já se jako každý den ráno rychle probudím a nedělá mi to problém. Ani dnes to problém nebyl. Proto vylezu z objeí Aeony, postavím se a pořádně se protáhnu. Svou přikrývku sroluju a jako vždy si ji připnu na brašnu. Pak popel z bývalého ohně rozpráším ať to pomůže rostlinám okolo. Určitě mám u sebe nějaké jídlo a to s chutí začnu jíst. Polknu a zeptám se: "Takže kdy vyrazíme?" |
| |
| Protáhnu jsi křídla, přední i zadní nohy, ale nevstávám ze země. Elf se vedle mě už taky probudil a dal se do snídaně. Taky bych jsi nějakou dala. Lovit na moři umím a ryby nejsou až tak špatné. "Vyrazíme, až se nasnídám..." řeknu a zvednu se ze země. Moje zranění se všechna zatáhla ale teď na denním světle nevypadají zrovna hezky. Ale zatím nebolí. Vyrazím tedy na otevřené moře, elf to bude muset chvíli vydržet sám. Pokud jsi pospíšim, mohla bych stihnout ranní lov delfínů, akorát s tím rozdílem, že ty mřenky co oni loví pro mě nic nejsou, mě zajímají právě ti delfíni... |
| |
| Ráno: Když dojím poslední sousto chleba tak zrovna Aeona odlétá. "Snad se jí lov podaří a brzy se vrátí.." S těmito myšlenkami se zvednu ze země a začnu odtahovat větve. Ráno se sice rychle probudím, ale musím se rozpohybovat. Až je všechny odtáhnu tak všeobecně zahladím tábořiště a pokusím se trochu zarovnat i rýhy od Aeony. Pak si jen sednu směrem kam odletěla Aeona a sleduji moře.. |
| |
| Našla jsem malé stádo delfínů. Jednoho jsem chytla do předních pařátů a druhýho, mládě do tlamy. Potom jsem to otočila zpátky k ostrovu. Mládě jsem do sebe nasoukala během letu. Druhýho delfína zabije během letu. Když dorazím k ostrovu, nejprve hodím na písek tu parybu a poté přistanu. Uvelebím se na písku, přisunu jsi rybu k sobě a dám se do jídla. "Jestli chceš, vem jsi taky kousek...." nabídnu elfovy. |
| |
| Ráno: Zdálky uvidím Aeonu jak přilétá od moře a má pařátech má nějakou rybu, jak později zjistím delfína. Když už je blízko tak se postavím a udělám dobře, Aeona mě asi přehlédla a delfína hodila přímo směrem ke mě... Kdybych seděl měl bych na sobě delfína.. Uskočím a počkám až dosedne na zem i Aeona. Potom si sednu vedle ní a čekám až se nají. "Ne, ne díky mě stačil chleba.." řeknu a usměju se. Počkám až sní celého delfína a řeknu: "Takže můžem vyrazit?" |
| |
| Když ve mě zmizí poslední kousek rybího masa, kostru nechávám jen tak ležet volně. No, možná by bylo lepší ji trochu zahrabat pískem, protože začala zavánět což začalo dráždit můj čich a čumák. Po jídle jsem zůstala ležet, abych se mohla pečlivěji podívat na rány, které jsem utržila při souboji s tou kostrou. Většina z nich byla na mém hřbetě a několik i na břichu a bocích. Cítila jsem, že se jedna táhne podél celého krku. Na ty, na které jsem dosáhla jsem jsi olízala, abych je vyčistila a zabránila tak případné druhotné infekci. Elf se zatím zaobíral něčím jiným a seděl k mě zády. Proto jsem k němu natáhla hlavu a jako nějaká pes do něj šťouchla, jenom lehce. Poté jsem jsi položila hlavu tak, že jsem se ho jednou tváří dotýkala. Zajímalo by mě, jestli neodolá nutkání na mě sáhnout jinak, než když jsme spolu letěli... |
| |
| Ráno: Chvíli se jen tak dívám na moře a čekám než Aeona dojí. Pak ucítím štouchňutí do zad a za chvíli Aeona dala hlavu těsně k té mé. Takové nutkání, sáhnout si na draka.. Ani se nepodívám směrem k ní a hlavou mi běží myšlenky: "To nemůžeš... Je to přece Vládkyně... jen kdyby ti to povolila... A to co?... Neudělala... Takže nic.." A nakonec odolám tomu pokušení a zase aniž bych se na ni podíval řeknu: "Takže můžeme vyrazit?" |
| |
| Zvednu se tedy, krk prohnu do náznaku písmene S. Samozřejmě, se zvedne i on. Cítím se odpočatá, takže můžeme vyrazit k Vládcům Vzduchu. Je tu ale ještě jedna věc, kterou musím vyřídit... "Zvedni pravou ruku do úrovně svého čela a drž jí tam, ať se stane cokoliv." řeknu elfovy. Musím to udělat, slíbila jsem to. Udělala bych to dřív, ale ten souboj s tím kostlivcem.... |
| |
| Ráno: Aeona i já se zvedneme ze země. To znamená že asi už vyrazíme proto si začnu sbírat všechny věci a schovávat je do brašny. V tom mě ale přeruší Aeona s nezvyklým úkolem.. "Co?... Proč??" řeknu hodně překvapeně. Samozřejmě to udělám a čekám na vysvětlení.. |
| |
| Když zvednu ruku, trochu zafrkám a pomalu se ní blížim svou hlavou. Potom hlavu ohnu tak, aby se jeho ruka dotkla mého čela. Pocítim, jak se přitom zachvěl a zalapal po dechu. Zavřu oči. "Agaetí Blëdhren." řeknu v jazyce draků. Prostor, mezi jeho rukou a mým čelem se poté rozsvítí ametistovou září, která mu obklopí ruku. Když zmizí, má na prstech dva prsteny - oba jsou zlaté a jednom je uložený lesklý hnědý kámen a v druhém stejně lesklí zelený kámen. Dále se mu na hřbetu ruky vytvoří jakobi jizva  Když vidím, jak se na to dívá, vysvětlím mu co jsem teď udělala. "Změnila jsem ony dvě šupiny, do něčeho, co bude pro tebe lepší v používání a také přenosu. Navíc, nebudeš tak nápadný, než kdybys někdy mával šupinami...." potom dále pokračuji: "Značka na tvé ruce, je znakem mého slibu tobě a Vládcům, že pro tvou ochranu položím i svůj život." zvednu pravou tlapu a obrátím jí dlaní nahoru. Byla tam stejná značka. |
| |
| Kouzlo: Když se její čelo přiblíží k mé ruce úplně mi to vyrazí dech, chvíli lapám po dechu, ale když se vzpamatuju tak vidím jak mám na ruce něco jako jizvu a taky dva prsteny.. Cítím takový zvláštní pocit a prohlížím si ruky a prsteny. "Moc děkuju... je to čest..." Nepřestanu si prohlížet znamení a když si vyslehnu že by za mě mohla položit život tak řeknu: "No to abych se do žádných potíží nedostal, že?" řeknu a usměju se. Pak si přestanu prohlížet ruku a řeknu: "Takže můžeme vyrazit?" Dosbírám všechny své věci a připravím se na cestu. |
| |
| Přikývnu a sehnu se tak, aby na mě mohl pohodlně vyšplhat a usadit se a hlavně během letu nespadnout. Když vyleze a bezpečně se usadí, rozevřu křídla. Mořský vánek se mi do nich opře. Větry nad mořem jsou v téhle části země velmi příznivé a velmi dobře se tu plachtí. Máchla jsem s křídly a vznesla se tak do vzduchu. Když jsme byli v přiměřené výšce, srovnala jsem to do roviny a přešla do plachtění. |
| |
| Cesta: Když dosbírám všechny své věci tak je už Aeona připravena a já ji vylezu na záda a pevně se chytím. "Můžem.." řeknu tiše. Když už budeme ve vzduchu tak se zeptám zvědavě: " A jak se vlastně mám chovat? Totiž jaké mám postavení když mám ty šupiny.." |
| |
| Trochu se zarazím nad jeho položenou otázkou, protože jsem jí tak nějak nečekala a popravdě jsem nad ní ani nepřemýšlela. "Postavení? Myslíš, jak se máš k ostatním chovat?" řeknu otázku a taky jsi na ní sama odpovím. "Ano. No, nejsi víc než Vládci Draků, ale zase jsi víc než lidský král nebo vaše královna." řeknu a několikrát máchnu křídly. "Nebudeš víc než draci, ale draci tě nemohou brát jako obyčejné lidi nebo elfy. Když to tak vemu... ani pořádně nevím, kam tě mám zařadit..." "Myslím, ale že brzy zjistím sám, kam až můžeš zajít..." |
| |
| Aeona s elfem letěla nad otevřeným mořem. Zkušeně využívala příznivých větrů, které vanuli nad mořem. Moře nebylo úplně klidné, ale nevypadala to na bouřku nebo uragán či něco podobného. Bouře zřejmě řádila na jiném místě v moři a neposedné vlny dorazili až sem. Chvíly po poledni Aeona nabrala nečekaně výšku a zamířila nahoru do oblak. Proletěla několika sněhově bílými mraky a poté jedním velkým, který vypadal, jako kdyby nikdy neměl konce. Konec nakonec měl a před elfem se otevřel tento pohled:  Bílý draci tu kroužili kolem oblačného města, byli různých velikostí, ale povětšinou stejné tělesné konstrukce - štíhlé tělo a velká křídla, všichni byly bílý. Aeona znovu přešla do plachtění. Oba je minula jeden větší drak, dle zevření samice, a za ní bylo asi deset maličkých dračích mláďat, které byli zřejmě poprvé "venku". Aeona natočila trochu hlavu k elfovi a řekla: "Vítej ve Valyrionu, domova Pána Vzduchu." Poté zamíří k plošině, která byla největší ze všech. Při dosedu její drápy lehce zaskřípaly o hladký bílý mramor, ze kterého byla plošina. Pro větší pohodlí se potom proměnila do elfí podoby. Potom na ně promluvil velmi líbezný, mužský hlas: "Vítejte." Když se podívali, kdo to na ně vůbec promluvil, zahlédli Orama, samotného Vládce Vzduchu, jak sedí několik desítek metrů od nich. Vypadalo to, jakoby je snad očekával. |
| |
 | "Očekávali jsme vás. Dovolte abych se představil já jsem Oram Vládce Vzduchu. Hádám, že vaše cesta byla náročná. Prosím pojďte za mnou zavedu vás do pokoje, kde si odpočinete." Vydám se chodbou, pro malého elfa příliš velkou. Ta nás dovede až do hlavního sálu. Stůl pro deset humanitních osob, lustr, napodobující mrak a na něm sedící slunce se vznáší uprostřed místnosti. Stěny zdobí fresky znázorňující historii tohoto národa. Dojdeme až ke dveřím pro draka příliš malé. "Zde je tvůj pokoj vznešený elfe. A tvůj princezno je tady. Dračí pokoj je přizpůsoben oběma tvým podobám. Teď mě prosím omluvte musím jít něco zařídit. Salima pro vás dojde v čas a potom mi můžete prozradit důvod vaší návštěvy." Otočím se a odcházím. "V pokoji máte každý něco na zub." |
| |
| "Děkuji ti, za tvou pohostinost, ale nemůžeme jí zcela a úplně využít. Jistě ti větry donesli, že zemi sužuje zlo, odporné zlo. Proto přicházím se zprávou od mága a věštce Delfadora, brzy bude, Pane a Vládče Větrů, i tvá země čelit nicotě a prázdnotě, která přichází ze spárů tvých nemrtvých bratrů a sester..." řeknu a na chvilku se odmlčím. "Byla jsem poslána z touto zprávou a pozváním na Dračí Ostrov, kde se uskuteční Sněm. Je zde nutná účast všech Vládců Draků, má-li v této zemi opět nastat klid a mír... Bohužel Hnědý a Zelená se nemohou účastnit, protože jejich podstaty až příliš splynuli s jejich mocí..." |
| |
| Vzdušné město: Když zřím vzdušné město tak je to ohromující, už jen to že je ve vzduchu, ale ta krása toho města byla ohromující. Když Aeona přistane tak ladně seskočím z jejího hřbetu a počkám než se promění do elfí podoby. Poté uslyším hlas vládce vzduchu, otočím se k němu a ukloním se. Jakmile nás dovede k pokojům a Aeona vztáhne námitku tak ji podpořím: "Já jsem téže názoru jako Aeona.. Nemáme tolik času abych využili plně tvou pohostinost..." Pak čekám na reakci a ještě dodám: "A jako zástupce Hnědého a Zelené vládkyně jsem zde já.." "Teď musíme hlavně co nejdřív zahájit sněm..." pomyslím si a přešlápnu na místě |
| |
| "Ano zprávy o Nekrodracích přinesl ranní vítr chvíli před tím než jste se objevili vy. Každopádně je škoda, že tu nemůžete zůstat déle, ale co se dá dělat. Poletím s vámi a vezmu sebou i jednoho.ze svých lidí." Podívám se na oba elfy a počkám na reakci. "Nechám pro tebe připravit jídlo na cestu mladý elfe. Ovšem trvám na tom, aby jste si odpočinuli a odletíme za dvě hodiny. To už není takové zdržení. A navíc si potřebujete odpočinout." Kolem zrovna prochází jeden z pracovníků. "Připrav prosím jídlo na dva dny pro jednoho elfa." Otočím se a jdu oznámit svůj odlet. "Tak tedy za dvě hodiny na rampě." Oznámím návštěvníkům. Doufám, že nebudou chtít odletět dřív. Musím ještě předat úkoly pro správce. Zařídím vše potřebné a odejdu k rampě, kde počkám na oba. Jakmile přijdou přední tlapou ukáži na kožené sedlo, připravené na tyči. "Pokud chceš zástupče mých přátel a bratrů vezmi si tohle sedlo. Let potom bude příjemnější." Oznámím mu a případně počkám až si sedlo přidělá. Potom se narovnám a skočím dolů z rampy. Křídla stažená a jen padám střemhlav dolů. Vítr mi čechrá hřívu a olizuje boky a hřbet. Jaká nádhera Prostorem se ozve hlasitý řev. Můj řev plný radosti nad opětovnou svobodou. Roztáhnu křídla a cítím slabé trhnutí jak se zastavím. Vrátím se zpět k Aeoně i elfovi. "Jak se vůbec jmenuješ příteli? |
| |
| Při zmíňce o tom, že by chtěl s sebou vzít někoho, ze svých lidí výrazně zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu. "Pane, na Sněmu nesmí být nikdo jiný než Vládci Draků. Ostatním je přísný zákaz vstupu, byť jen na tento ostrov. Musíš letěl ty, jenom ty Nejmoudřejší z Moudrých" řeknu. Vadí mi čekat, nemám ráda čekání ve vypjatých situacích. Hlavně nejsem ani hladová, ten delfín ráno mě zasytil a nejspíš zasytí i na celý zbytek dne. Nabídl nám sice pokoje, ale já je nevyužila, nemám ráda stísněný prostor. Pokud se nejedná o jeskyni, to je trochu jiná situace, ale o tom asi až někdy jindy. Teď není čas prostě vysvětlovat moje neduhy... Sedím na mramorové přistávací ploše, na samém okraji a opřená o ruce se dívám do prázdna pod sebou. Nemám strach z výšky, to by bylo trochu směšné, kdyby se drak bál výšek, nebo toho, že spadnu, protože bych se proměnila do dračí podoby během chvíle, takže bych se pádem nezabila. |
| |
| Cesta: Když Oram začne mluvit tak ho vyslechnu a pak řeknu: "Za to jídlo ti budu vděčen.." Pak když na tom trvá jdu do pokoje a chvíli spočinu a zhruba po jeden a půl hodině se rozhodnu že sním to co mi nachystali. To se taky stalo, ale nejedl jsem moc aby se mi za letu neudělalo špatně. Poté si posbírám všechny své věci i s jídlem které mi donesli a vyrazím na rampu. Když mi Oram nabídne sedlo tak zavrtím hlavou. "To by bylo větší pohodlí pro mne ale né pro Aeonu... a ona je Vládkyně." Poté příjdu za Aeonou a zeptám se: "Budeme už pokračovat v cestě nebo ještě chceš něco udělat?" |
| |
| Sedím stále na okraji plošiny a tak nějak přemýšlím. Přitom pozoruji jak se kolem prohánějí bílý draci všech možných velikostí. Tak trochu se mi zasteskne po mých druzích, kteří se stali nedobrovolnými sluhy Nekrolorda Morlona. Když ke mě přijde elf, zeptá se kdy vyrazíme, vytrhne mě to ze smutných myšlenek. Na jeho otázku ale neodpovím a skočím z plošiny dolů. Padám, chvíli prostě jen tak padám. Byl to velmi příjemný pocit. Poté mi ale vnitřní instinkt poví, že bych se asi měla už proměnit, nebo se rozmáznu o zem. Když elfka zmizí ve fialovém oblaku a poté se z něj vynoří dračice s ametistovými šupinami, trochu se mi uleví. Oklikou se vrátím na plošinu vzdušného města. Přistanu kousek od elfa a skloním k němu dolů hlavu. Trochu do něj šťouchnu čumákem. Doslova mu vnutím svou hlavu do rukou. Poté na něj upřu ametistové oči jako pes žadonící o pozornost... |
| |
| Jen tak stojím a čekám na odpověď , ale pak Aeona skočí dolů a já se v první moment leknu, ale pak mi dojde že se promění na draka. Pak ji pozoruji za letu a čekám než přistane. "Taky bych to chtěl někdy zkusit... letět.." Z mého snění mě proudí Aeonino šťouchnutí, proto (když to asi chce) tak jí přejíždím po lesklých šupinách.. Krásný pocit.. Pak se ze jí podívám do očí a po chvíli řeknu: "Připravena k pokračování v cestě?" |
| |
| Na jeho otázku nejprve odpovím krátkým odfrknutím, čímž mu trochu rozcuchám vlasy Poté trochu přivřu oči a kývnu mu na souhlas. "Máš pravdu...už je čas." řeknu a potom se sehnu, tak aby jsi na mě mohl pohodlně vylést a usadit se. Poté se podívám na Orama, který je už na druhém konci plošiny, a zdá se, že je připraven, stejně jako my. |
| |
| Stojím vedle Aeony a hladím jí po hlavě. Chvíli potom mi foukne trochu teplého vzduchu do obličeje a rozcuchá mi to vlasy, ale ty nechám na pokoji protože už za chvíli nejspíš poletíme takže to nemá cenu. Když mi Aeona nabídne ať jí vylezu na záda tak to udělám a počkám až se poletí. |
| |
| Aeona seskočí dolů z rampy a já jí jen tak koukám. Nervózně pohodím ocasem Za chvíli už to bude. Porozhlédnu se jen tak, protože se ve mě zvedá příval energie a taky proto, že nevím co dělat. "Tak teda můžeme letět? Sestro. Příteli." Zeptám se a přejdu blíž k okraji rampy. Podívám se před sebe na ten nádherný výhled co se rozprostírá přede mnou a mými společníky na cestě. Zase se nervózně ošiju teď už ale celkem viditelně. |
| |
| Vyrazili tedy. Cesta byla dvakrát tak dlouhá, než musela Aeona cestovat doposud, ale díky tomu, že Vládce vzduchu přivolal přízniví vítr, cestování jím zabralo sotva polovic času. Když pole, lesy, louky, hory a města vystřídal široký a rozlehlí oceán, slunce se se chystalo zapadnout na obzor. Oba draci začali klesat a když proletěli obřím mrakem, rozprostřela se před nimi tato scenérie  Poté se Aeona trochu pootočila hlavou k elfovi a řekla: "Vítej na Dračím Ostrově." Vstup sem, ale nebude mít elf jednoduchý. Protože všem bytostem, kromě draků, je sem vstup zapovězen. Pokud chtějí na ostrov vstoupit, musejí o to nejprve požádat Strážce ostrova. Cesta k němu není lehká, trvá skoro celý den a ani potom není jisté, pokud Strážce povolí vstup na První Louku - místo, kam dopadla první, Prvodrakovi šupina. Zde se poté shromažďují Vládci draků, aby projednávali chod jejich světa. Oba draci to samozřejmě dobře věděli. Proto se Aeona podívala na Orama a ten jí kývnul štíhlou hlavou a zamířil kamsy na ostrov. |
| |
| Slunce už skoro zapadlo, když Aeona přistála s elfem. To místo, působilo podivně, byli tam kamenné sloupy a cesta, která se táhle daleko, kam až oko dohlédlo a ještě dál... Elf pohlédl na dračici, která se mezitím změnila na elfku. "Jak jistě víš, nikdo kromě nás nesmí vstoupit na ostrov...." začala. "Musíš proto nejdřív za strážcem a musíš k němu dojít sám, bez mé pomoci nebo pomoci kohokoliv jiného. On poté rozhodne o tom, jestli budeš moci vstoupit na První Louku. Vydej se nahoru, po stezce..." řekla a nejednou se začali rozsvědcovat pochodně podél nekonečné cesty. "Já tě budu čekat na konci té cesty..." řekla a poté zmizela ve stínech. Elf se ocitl sám. Slunce zapadlo dočista...  |
| |
| Cesta byla dlouhá.. hodně dlouhá, ale kdyby tam nebyl Oram tak by byla ještě delší.. Taky díky tomu byla cesta příjemnější než když ti pořád do očí fouká vítr.. Když uvidím Dračí ostrov tak je to krásné. " Tak takhle vypadá ten slavný ostrov.." pomyslím si a trochu se uvelebím na zádech Aeony. Když přistaneme a Aeona mi řekne tu zprávu a to že tam musím jít sám tak řeknu: " No snad to zvládnu..." Pak nasucho polknu a vydám se po kamenité cestě jenž stoupá nahoru do hor kam až moje oko nedohlédne.. Když udělám první krok tak se rozsvítí pochodně kolem mě.. Toho se nejprve zaleknu, ale pak už si na to zvyknu. "Kdo nebo co je ten Strážce? Co mu řeknu? A jak je to daleko?" Takové otázky jsem si pokládal při cestě "do nebes" a snažil se na ně najít odpověď.. Z celé té cesty jsem měl špatný pocit.. |
| |
| Cesta je klikatá. Stoupá a zase klesá. Stáčí se na obě strany. Vede lesem, polem, lukami i horami. Elf dorazí na kraj lesa. Kamennitá cesta se stáčí kdo ví kam. Je unaven, velmi unaven, šel celou noc. Proto usoudí, že by bylo dobré si nejdřív odpočinout. Sedne jsi k nejbližšímu stromu a během několika okamžiků usne tvrdým spánkem...  |
| |
| "Ta cesta se zdá být nekonečná.." pomyslím si. Příroda kolem mě je krásná, všechny ty hory, louky a lesy.. Prostě nádhera. Když dorazím na kraj lesa už mi dochází síly, přeci celou noc.. i to je výkon. Proto jsem se rozhodl že si odpočinu.. Sešel jsem za kamenných schodů. Sedl jsem si ke stromu opřel se a zavřel oči.. |
| |
| Elf usnul, znaven po náročné cestě, která se zdála nekonečná... Začal se mu zdát sen... ... Byl v tom samém lese, ve kterém usnul, les sám o sobě ale působil velmi staře, přímo prastaře, narozdíl od toho, který viděl, než usnul. Les sám osobě byl v jakési mlze, která mu dodávala ještě větší nádech prastarosti. Elf je trochu zmaten, proto přechází sem a tam a snaží se najít něco co ani sám neví.... Někde v lese se ozve bručiví zvuk, jakoby zastřípání dřeva, které se nese ze všech stran. "Brum, vrum, brum...." ozve se hluboký, pomalý hlas. "Co pohledává elf, právě v mém lese, brum, vrum...." pokračuje dál tajemný hluboký hlas. Každé slovo vyslovuje tak pomalu, jak jen to jde, jakoby na každé slovo měl celý věk země. |
| |
| Usnu a začne se mi zdát sen.. Uvidím prastarý les velmi podobný tomu ve kterém jsem usnul. Zmateně něco hledám... Ale ani nevím co... Pak uslyším divné zvuky a nakonec hluboký pomalý hlas.. "Nejspíš ke mě mluví stromy... nebo možná ten Strážce.." pomyslím si. "Zdravím tě.. Já zde odpočívám po náročné cestě za Strážcem.." řeknu trochu zmateně.. "Jestli je to problém rád se probudím a odejdu.." chvíli se odmlčím a pak řeknu: " A s kým to mám vlastně tu čest?" |
| |
| "Brum, vrum..... mladý a netrpěliví, brum, brum...." řekne a zdá se, že ignoruje všechny tvé otázky i poznámky. "Brum, vrum ... ano,ano, mladý a netrpěliví...." zdá se, že jsi rád povídá sám se sebou. Jeho hlas, seč je velmi pomalý zní tak trochu jako lidského starce. Znovu se několikrát ozve ten kraskaví zvuk, tentokrát je ale doprovodil jeden, který zněl hodně dutě, elf přitom pocítil, jak se země pod ním mírně zachvěla. Zdá se, jakoby to byla celá věčnost, než znovu promluvil. "Brum, vrum... co, mládě jako ty, pohledává na osrtově draků?" |
| |
| "Proč mi nezodpověděl mé otázky?" chvíli nad tím přemýšlím, ale pak se ozve dutější zvuk než ty zvuky předtím a země se zachvěje. "Asi bude nějak propojen se lesem nebo půdou.." Trvá to celou věčnost než zase promluví.. Pak se ovšem dočkám a odpovím: "Přišel jsem za Strážce o dovolení o vstup na Prví louku, kde se má konat Sněm.. Přišel jsem zde jako zástupce Hnědého a Zelené Vládkyně.." Pak nervózně přešlápnu na místě a počkám co mi řekne dále.. |
| |
| Lesem se rozhostí ticho. Jediné co je slyšet, je jeho vlastní dech. Znovu se ozve ten praskaví zvuk stromů a ševelení listů korun stromů. Poté se chvíli nic neděje. Zase se ozve praskaví zvuk a poté ten duniví, který rozvibruje zem pod elfem. A znovu, a znovu. Oba tyto zvuky se opakují, dá se říci v pravidelném intervalu. A přibližují se. Nejde určit ze kterého směru pocházejí, protože se ozívají se všech směrů. Naposled se zvuky ozvou jen pár metrů od elfa. Skrze stromy elf zpozoruje, že jeden z těch stromů je nějak větší než ostatní, vypadá trošku i nepřirozeně. První myšlenka, co padla elfovi na mysl, bylo to, že ty stromy chodí a mluví. Vzápětí se ale této myšlence zasměje, je nemožné aby stromy chodili a mluvili. I v této zemi. "Brum, vrum.... Sněm pravíš..... První louka....brum, vrum." znovu ten hlas promluví. Mluví teď snad ještě pomaleji, než předtím. |
| |
| Naprosté ticho a znova... Praskavý a dunivý zvuk.. Co to vlastně je? Když se tu zvuky v intervalu opakují a přibližují se tak mi to začne být divné.. Pak s všimnu jednoho většího stromu a příjdu k němu blíž.. "Stromy nechodí... ne nechodí.." uklidňuji se touto myšlenkou.. "Ano Sněm.." Pak se odmlčím a řeknu: " A mohu vědět s kým mám tu čest?" |
| |
| Stromy jakoby se rozestoupili a mlha taktéž. Před elfem je nyní stvoření, ze kterého rostou větve s listím. Nohy a ruky spíš připomínají obrovské větve, které jsou zakončené kořeny, které ale nevedou do země.  "Brum, vrum..... já jsem Quran, brum, vrum.... a tvé jméno jest jaké, mladý elfe? |
| |
| Jakmile se rozestoupí stromy i mlha a mě se otevře pohled na Qurana tak si pomyslím: "Ony ty stromy se vážně hýbaly.. Páni.." Když se mi představí tak se ukloním a řeknu: "Mé jméno je Rokdal.. A jak víš přišel jsem za Strážcem... Hádám že jsi to ty... Je to tak?" |
| |
| "Brum, vrum..... inu mladý elfe Rokdale...... hledáš Strážce řikáš.... brum, vrum...." mluví snad stále pomaleji a pomaleji. "Strážce hledáš .... říkáš.... brum, vrum...." říká jsi pro sebe. Poté zvedne jednu nohu a udělá krok vpřed, poté i druhou. Nakonec se přiblíží až skoro na dosah elfa. Je z něj cítit mech, mokré dřevo, tlející listí a také něco prastarého. "Brum, vrum..." řekne a skloníse tak, aby hleděl elfovy přímo do tváře. "Omluv mé otázky a délku našeho rozhovoru, ale vypovědět něco v rodné entštině, trvá dlouho a zdejší les, nerozumí tvému jazyku. Říkal jsi, že hledáš Strážce, našel jsi ho tedy...." |
| |
| Když ke mě přistoupí cítím všechny vůně lesa, mech, mokré dřevo, tlející listí, kapradí... " Děkuji za vysvětlení.. " řeknu přívětivě. "Teď když vím že jsi Strážce tě chci poprosit o povolení vstupu na První louku kde se má konat Sněm Vládců.. Já jsem zde jako zástupce Hnědého a Zelené Vládkyně.. Jak jistě víš, nemohou opustit les... Proto mi darovali své šupiny a řekli ať je na Sněmu zastupuji.." Potom pozvednu pravou ruku s prstenami i znamením.. |
| |
| Ent se zasměje hlubokým, pomalým hlasem. "Já nejsem ten, koho hledáš, mladý elfe...." řekne a rozmáchne se větvorukou a naznačí ať se podíváš okolo sebe. "Tenhle les, luky, pole... tenhle ostrov... on sám rozhoduje o tom, kdo na něj vstoupí, mladý elfe.... já jsem pouze prostředník... " řekne. Potom se podívá elfovi přímo do očí. "Kdyby ostrov nechtěl aby jsi tady byl, nikdy by tě sem nepustil, mladý elfe.... řekne a poté zvedne jednu ruku a sní sáhne přímo po elfovi. Ten se nemůže ani hnout. Entova rukovětev se bližuje, až mu nakonec zakryje celý obličej..... V tu samou chvíly se elf probouzí. Je trochu dezorientovaný a i trochu vyděšený. Rozhlíží se kolem sebe. Zjišťuje, že se les naprosto změnil. Poté zahlédne oblouk pod kterým někdo stojí. Rozhodne se zjistit kdo tam stojí. Při bližším zkoumání zjistí, že tam stojí Aeona v elfí podobě a trochu se i usmívá....  |
| |
| Když mi Ent naznačí že ať se rozhlédnu kolem sebe a vysvětlil mi to že on není Strážce, ale že to je celý ostrov, tak jsem tomu chvíli nechtěl uvěřit, ale pak mi to došlo.. Poté mě začne "pohlcovat"Entova ruka, ale já se nebráním, vím že mi nechce nic udělat. "Děkuji.." řeknu Entovi i celému ostrovu když mi mizí hlava v Entově rukovětvi.. Když se probudím tak chvíli uvažuji kde jsem a co se to stalo.. "Teď už to vše konečně zapadá.. To Ostrov hýbal zemí.. To nemohl být nikdo jiný než on.." pak chvíli jen tak sedím a všimnu si že les je úplně jiný.. A taky tam je kamenný oblouk pod kterým stojí osoba.. Když jsem přišel blíž zjistil jsem že to je Aeona.. Proto se taky začnu usmívat a jdu dál.. |
| |
| Když se zjeví u Brány, tak trochu se mi uleví. Je jisté, že mu Ostrov dovolí vstoupit na První Louku a zůčastnit se Sněmu. Když ho vidím přicházet, mísí se ve mě pocity - jeden mi říká abych mu běžela naproti a objala ho a druhej mi zase říkal, že jsem přece jenom drak, takže na takovéhle věci bych měla rychle zapomenout... "Omlouvám se, že jsem ti neřekla všechno, ale nesměla jsem. Musel jsi na to přijít sám... takové je pravidlo..." řeknu. |
| |
| V klidu dojdu k Aeoně a řeknu: "Ovšem, to je mi jasné..." Pak přijdu rovnou pod Bránu a zeptám se: "Takže jak budeme pokračovat? Budeš nějakým způsobem kontaktovat ostatní Vládce?" Počkám na odpověď a ještě dodám: "A taky bych se měl pokusit zjistit něco víc o moci kterou mi propůjčují šupiny.. Možná by se Vládcům nechtělo věřit že ty prsteny na ruce jsou od mých Vládců.." Podívám se na prsteny a také na znamení na ruce.. |
| |
| Ach u všech mrtvých bohů, proč mají tyhle rasy v povaze do všeho rýpat a všechno okamžitě ovládnout ... Trochu svraštím čelo a řeknu: "Už jednou jsem ti řekla, že ty schopnosti jsou jen vypůjčené, nemůžeš je ovládat jak se zlíbí. Sami se projeví ve chvíli až přijde jejich čas. A pokud se s nimi budeš snažit manipulovat už teď, může se stát, že tě zničí..." řeknu a otočím a jdu směrem k Bráně. Tohle chování mě u těhlech ras vážně dokáže naštvat. Kdykoliv dostanou něco mocného, musí okamžitě zkoumat, jak to použít, jak to zneužít.... |
| |
| Když elf s Aeonou projdou Bránou, svět kolem nich na chvíli potemní. Poté, jakoby viděli pomyslné světlo na konci tunelu, které následují. Elfa na chvíli oslepí světlo, když vyjdou z oné tmy. Ale jeho oči se rychle přizpůsobí a přes sebou může vidět velkou mýtinu, která je ze všech stran ohraničena skálou a vodou, která funguje jako přirozený vodní příkop. Zároveň tomu dodává cosi mystického. Uprostřed této mýtiny je jakýsi oltář, kolem kterého je rozmístěno sedm jakoby luceren, které kupodivu hořeli.(Viz obrázek)  |
| |
| Jakmile mi Aeona trochu rozhořčeně řekne o tom že jsou ty schopnosti jen vypůjčené tak omluvně řeknu: "To mi nedošlo.. Já jsem si myslel že tu moc mi "dali" a já ji budu moci využívat.." Pak provinile projdu Bránou. Nejdříve se zahalíme do tmy... Poté do jakéhosi světla které mě na chvíli oslepí, ale jakmile se moje oči přizpůsobí světlu tak se mi otevře pohled na něco krásného.. Velká mýtina, skály a vody kolem ní.. prostě nádhera.. Úžasle řeknu: "Takže tedy co uděláme nyní?" Obrátím se na Aeonu s otázkou ve tváři.. |
| |
| Odfrknu jsi. "Ty neuděláš nic." řeknu přejdu doprostřed mýtiny k onu oltáři. Zavřu oči a soustředím se. Ubíhala jedna minuta za druhou, někdo by řekl, že jsem spíš sochy než živá bytost. Poté otevřu, vytrhnu jsi několik vlasů a položím je doprostřed oltáře. Vlasy se po chvíli změní v lesklou fialovou šupinu. V ten samí moment se za mnou rozhoří jedna se svítilen fialovím světlem.... |
| |
| Poté co Aeona položí jednu ze svých šupin na oltář, probudí se tak prastaré kouzlo Prvodraka. Tím, že to byla ona, kdo započal kouzlo, získali její šupiny jedinečnou schopnost - každého draka, který se jí dotkne, přenese na toto pradávné místo. Jsou to asi dva dny, o doby co všechny Vládce pricenzna navštívila a nechala jim u nich jednu, ze svých šupin. Tyto šupiny teď začali zářit a je na vás, zda-li zareagujete hned, nebo až později ale jelikož už i vy pociťujete, že něco špatného je ve vzduchu, bylo by soudné, kdyby jste se na Dračí Ostrov vydali co nejdříve a mohli tak společně s ostatními Vládci probrat potřebné věci. |
| |
| Začátek nového. Skoro spím v líhništi a tak nějak se koukám na novou dračí elitu, když v tom mě vyruší, že šupina začala svítit. Vstanu a rozletím se k zámku, kde je již vše přichystané na mou cestu. Dva dny mi stačili na to, abych vše připravil a vydal potřebné rozkazy a pár opatření, aby se zde nic nestalo. Rozkazy jsou uděleny a já se tak mohu v klidu proměnit do své půlelfí podoby. Pomalým krokem dojdu k šupině a ještě se rozhlédnu po ostatních a pomalu natahuji ruku k šupině. Dotknu se jí a..... |
| |
 | Cesta V korunách masívnych dubov nevídanej veľkosti leží mohutné, zelené telo. Vietor šumiaci v lístí spieva pokojnú melódiu, akoby v súlade s dychom zelenej dračice. Spí, a zdá sa, že nevníma. Neďaleko jej hlavy sa náhle zjaví postupne jasnejúce fialové svetlo. Jeho zdrojom je akoby zabudnutá šupina. Vtedy sa roztvoria dračicine viečka a tá venuje šupine podráždený pohľad. Zdvihne hlavu a postupne sa postaví na všetky štyri. Sú tomu asi dva dni, keď sa v dubových korunách objavil tieň, ktorý bol v skutočnosti drakom. Dračicou. Pri spomienke na túto udalosť si zelená zlostne odfrkla. Na blízky konár si sadol veľký orol. Dračica k nemu otočila hlavu a prehovorila hlbokým hlasom: "Už ma volajú. Platí všetko to, čo som ti povedala. Nenechám sa zrdžovať a vrátim sa tak rýchlo, ako to bude možné." Orol prikývol a znovu zmizol niekde na oblohe. Zelená si vzdychla, otriasla sa a v okamihu tam stála mladá žena s dlhými, zelenými vlasmi. Natiahla ruku k šupine a dotkla sa jej žiariaceho povrhu. |
| |
 | Začátek cesty Spokojeně si poletuji vzduchem s jistotou, že mě nikdo neuvidí a užívám si jemných poryvů větru narážejících s elegancí hodnou králů do mých křídel. Slastně přivřu oči s spustím se znovu k zemi. Pár centimetrů nad zemí se zastavím a až poté se slabým zaduněním přistanu. Protáhnu se jako kočka po odpoledním šlofíku a zívnu si. Teď už jenom jít spát a budu úplně spokojený. V tom si ale všimnu šupiny, kterou mi předtím předala stínovládkně. Září, což mě znervózňuje. Co že mi to řekla, abxch udělal? No.. určitě něco ioravdu logického. Projede mi hlavou, když se přeměním na svou obyčejnou lidskou podobu, chlapce s bílými vlasy a hlubokýma šedýma očima. Oblečen jsem v poměrně jednoduchém oblečení a to v černých kalhotech s hlubokými kapsami a v černé mikině. Jediný luxus na tomto oblečení je jemňounký bílý kožíšek, který je a všech lemech i uvnitř mikiny takže krásně hřeje a cibulové hodinky v pravé kapse kalhot přidělané řetízkem k pásku. Opatrně a lehce bázlivě natáhnu ruku k šupině, které se nakonec i s lehkým zaváháním dotknu. //respektovat chyby, prosím, píšu z mobilu :3 |
| |
| Jakmile se draci dotkli šupiny, zmizela a oni spolu s ní. Temnota je pohltila, ale poté před sebou uviděla světlo. To, jakoby je samo vybízelo, lákalo, aby jej následovali. To také udělali. S každým krokem se světlo zdálo blíž a blíž. Ale když natáhnete ruku, aby jste se jej dotkli, světlo jakoby vás pohltilo a oslepilo. Když oslepení ustalo, a vy jste se začali pomalu rozkoukávat okolo sebe, do nosu vás prve uhodí vůně dřeva, mechu, trouchnivějící dřevo, čistá voda... Zjistíte, že jste v jakémsi tunely, který je dřevěný. Když z něj vyjdete, ocitnete se na mýtině, v jejíž středu je oltář se sedmi lucernami. Jedna z nich ale svítila fialově. U oltáře stojí dva elfové. Muž a žena. Žena má ale nepřirozenou barvu vlasů, takže to obyčejný elf rozhodně nebude. Mýtina je kolem dokola chráněná vodním příkopem a přirozenou hradbou ze skal a zeminy. I když jste se dotýkali šupin, byl den, ale tady byla podivně noc. Měsíc v úplňku svítil přímo na onu mýtinu. Když trochu vyjdete z dřevěného tunelu, zjistíte, že onen tunel je ve skutečnosti obrovský pařez. Strom který tu rostl, musel být neskutečně vysoký... Když se podíváte do tunelu, zjistíte, že v něj vycházejí další postavy... |
| |
| Mýtina Dotkl jsem se šupiny a náhle mě obklopila temnota na jejímž konci bylo světlo. Maličké ale prapodivné. Působilo na mě dojmem, že ho mám následovat. S každým mým krokem jsem byl čím dál blíž až jsem se rozhodl. Natáhl jsem ruku a snažil se to světlo chytit. Jakmile jsem ale ruku sevřel, jako kdybych chytil něco co v té ruce nemám, tak mě oslepila zář, která pomalu ustupovala. Všiml jsem si, že jsem v nějakém tunelu. Ta vůně čisté přírody byla velmi příjemná. Ničím a nikým neposkvrněná, prostě dokonalá. Pomalu se rozkoukávám a vycházím z onoho tunelu, který, jak jsem si všiml je obrovský pařez. Hmmm nádhera. Ani nejsem nějak moc překvapený, až na to, že u oltáře vidím Aeonu a nějakýho... Elfa? No... Třeba to je nějaký zástupce. Rozhlédnu se... Nikde tu nevidím ptáka ohniváka, že by se nemohl pro svou tloušťku dostat z království? Rozhlédnu se a ostatní přicházejí. Dojdu k oltáři a zaujmu své místo. Přeci jen vím, kam si stoupnout i když už je to dlouho, co byl naposledy svolaný sněm. |
| |
| Když na mýtinu vstoupí skrz Bránu elfí míšenec s modrými vlasy, je mi ihned jasné o koho se tu vlastně jedná. Když dojde k nám jen lehce mu naznačím hlavou úklonu, jde spíš o gesto pozdravu, než nějaké úcty, protože jsou jsi všichni Vládci Draků sami před sebou rovní. Nikdo z nich nemá nikoho převyšovat, má-li být na zemi klid a mír. Natáhnu ruku a pokynu mu, aby zaujal své místo, tedy stoupl jsi ke své lucerně. "Vítej, Vládče Vod..." začnu. "Jsem ráda, že jsi takto odpověděl na mou prosbu. Prosím, polož jednu se svých šupin vedle mé a potvrď takto své místo tady." řeknu a ukáži mu na oltář, kde již ležela moje šupina, která vlastně všechny sem svolala. Pokud to udělá, jeho lucerna by se měla rozsvítit modrým světlem. |
| |
| Milá fialová. Na Aeonino kývnutí reaguji stejným gestem. ,,Děkuji Aeono." Když mne vyzve k přidání své šupiny jen se na ni zadívám a učiním tak. Vytrhnu si pár vlasů a položím je vedle její šupiny. Vlasy se po chvíli změní na modrou šupinu a já jdu na místo, kde plápolá modrý oheň. Hmmmm kdo je ten elf? Že by zástupce? A nevidím tu ptáka ohniváka... Hmmm Kde se asi courá? Čekám na ostatní až přijdou k nám a zatím si prohlížím toho čistého elfa. |
| |
| Von z tunela Po dotyku so šupinou som sa prepadla do temnoty. Len kdesi v diaľke žiarilo svetlo, ktoré ma malo viesť. Vykročila som teda za ním a pokračovala som tak dlho, kým som vôkol seba nepocítila nezameniteľnú prítomnosť rastlín. Po chvíľke som už stála na čistinke. Pri Kamennom oltári som zazrela niekoľko siluet. Vyrazím teda bližšie k nim, aby som zistila, kto to už vlastne dorazil. Spoznám Tieňopani, za ňou stojí nejaký elf, ktorý ale nie je drak. Koho budeš asi zastupovať, hmm? Modré vlasy Pána vôd ma nenechajú na pochybách, že jeho určite nie. Kývnem im všetkým na pozdrav a pristúpim ku môjmu miestu. Z bohatej, zelenej hrivy vytrhnem niekoľko vlasov, ktoré sa v mojich prstoch premenia na smaragdovo zelenú šupinu. Vložím ju na miesto, kde má ležať, a lampáš stojaci za mnou ožije zeleným... ohňom? Nie, ohňom sa to nedá nazvať. Pripomína to skôr slnečné svetlo prebleskujúce cez koruny stromov. Vlní sa, prelieva, jeho mäkká žiara zalieva okolie a farbí ho do zelena. |
| |
| soukromá zpráva od Prvodrak pro Jakmile se draci dotkli šupiny, zmizela a oni spolu s ní. Temnota je pohltila, ale poté před sebou uviděla světlo. To, jakoby je samo vybízelo, lákalo, aby jej následovali. To také udělali. S každým krokem se světlo zdálo blíž a blíž. Ale když natáhnete ruku, aby jste se jej dotkli, světlo jakoby vás pohltilo a oslepilo. Když oslepení ustalo, a vy jste se začali pomalu rozkoukávat okolo sebe, do nosu vás prve uhodí vůně dřeva, mechu, trouchnivějící dřevo, čistá voda... Zjistíte, že jste v jakémsi tunely, který je dřevěný. Když z něj vyjdete, ocitnete se na mýtině, v jejíž středu je oltář se sedmi lucernami. Jedna z nich ale svítila fialově. U oltáře stojí dva elfové. Muž a žena. Žena má ale nepřirozenou barvu vlasů, takže to obyčejný elf rozhodně nebude. Mýtina je kolem dokola chráněná vodním příkopem a přirozenou hradbou ze skal a zeminy. I když jste se dotýkali šupin, byl den, ale tady byla podivně noc. Měsíc v úplňku svítil přímo na onu mýtinu. Když trochu vyjdete z dřevěného tunelu, zjistíte, že onen tunel je ve skutečnosti obrovský pařez. Strom který tu rostl, musel být neskutečně vysoký... Když se podíváte do tunelu, zjistíte, že v něj vycházejí další postavy... (viz obrázek trochu níže) Odpověz prosím veřejně. |
| |
 | Připojení k sněmu Zrovna si vybíjím směsici nudy a vzteku na nebohém cvičném cíli, když si všimnu zvláštního světla. Poznala jsem hned, že sem nepatří, protože bylo fialové, a tak mezi vším tím červenooranžovým všudypřítomným ohněm docela vyčnívalo. Zarazila jsem tedy následující výpad ocasem a přešla jsem ke zdroji toho světla. Hrklo ve mě. Tak a je to tady. Vybavilo se mi hned a z nozder mi uniklo trochu dýmu. Ležela tam fialová šupina, kterou tady asi před dvěma dny nechala Stínovládkyně. Musela jsem zavřít oči a uklidnit se, abych vůbec byla schopna upustit od mé dračí podoby. Po chvíli jsem se přeměnila do podoby malé lidské dívky s dlouhými rudými vlasy a žlutýma očima. Uhladila jsem si červenočerné šaty a pevněji k tělu přitáhla hnědočerný plášť. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a snažila se dostat pod kontrolu třesoucí se ruce. Všichni tam budou. Doufám, že to nebude tak zlé. Pak jsem váhavě natáhla ruku a dotkla se šupiny. Pohltila mě temnota a to mě poněkud vyvedlo z míry, uviděla jsem ale jasné světlo, odlišné od toho, co je na sopečných pláních. Lákalo mě k sobě, a tak jsem jej následovala. Světlo mě oslepilo, a když se mi začínal vracet zrak, do nosu mě uhodila zvláštní vůně, po chvíli, kdy jsem se trochu rozkoukala a vzpamatovala, jsem si to spojila s mou návštěvou lesa. Žádná síra, žádný žár. Rozhlédla jsem se. A ani žádná skála, jak tak na to koukám. Vyšla jsem z tunelu a přede mnou se otevřela mýtina. Trochu mě zarazilo šero, vždyť byl přece den. Přejela jsem mýtinu pohledem a i všechny přítomné. Útroby mi opět sevřel spár nervozity. Abych tam nestála dlouho, tak jsem se narovnala, zaťala prsty do pláště a vydala se ke středu mýtiny, kde stál oltář. Jemně jsem pokynutím hlavy pozdravila přítomné. Pohled se chvíli zastavil na modrovlasém poloelfovy, nicméně se mi jen trochu zavlnilo čelo. Zaujala jsem jedno ze dvou zbývajících míst, a když jsem pohlédla na rozsvícené lampy, vzala jsem za jeden pramen rudých vlasů a vytrhla ho, změnil se na poměrně malou červenou šupinu, kterou jsem položila na její místo. Lampa se rozsvítila, a tak se mi na tvář vloudil alespoň kradmý úsměv. |
| |
| Jakožto další příchozí Jen co se dotknu šupiny, oslní mě světlo stejně jasné jako slunce, když vyletím nad mraky. Když ustane, rozkoukávám se déle, než bych chtěl, přeci jen, když jsem se dotkl šupiny, bylo slunné odpoledne, teď je večer. Do nosu mě uhodí silná vůně dřeva, což mě donutí se pousmát. Příroda okolo..nemusím ji vidět, abych poznal, jak neporušená a čistá je. Vyjdu pomalu ven z mé dosavadní skrýše- obrovského pařezu s vysokánským vchodem. Rozhlédnu se po okolí a usměji se, když mě na tváři pohladí lehký vítr. Podívám se směrem, kterým vane a jen díky tomu si všimnu několika postav. Usměji se a vydám se jejich směrem. Zastavím se několik málo metrů od nich, když si všimnu čistého elfa. Co tu dělá? No, to je asi jedno, každopádně si jenom tiše odkašlu a okud jsem na sebe upoutal pozornost, zlehka se ukloním. "Zdravím.. Přidám k poklonce jako bonus a zakřením se na všechny.. |
| |
| Lehce pokynu přichozím a poté se obráním k poslednímu příchozímu. "Vítej i ty, Vládče Vzduchu." řeknu. "Jako poslední uzavíráš tento kruh i kruh příchozích. Proto tě prosím, polož jsou šupinu na oltář, stejně jako to udělali tvou bratr a sestry, potvrdíš tak své místo na tomto Sněmu." Řeknu a pokynu mu směrem k oltáři, kolem kterého jsme byli rozmístěni. Zbývali tři lucerny, které zatím svítili jen obyčejným světlem, ale všichni jsme moc dobře věděli, že jedna jediná zůstane vždy nedotčená.... Poté se obrátím k elfovy. "Roku, polož prsten, který ti dal Vládce Země, stejně jako ostatní Vládci na oltář a přidej ho k šupinám." pokynu mu a poté se podívám na ostatní, kteří mě probodávali pohledy a nevyřčenou otázkou. Vše mohou pouze prozatím uklidnit jedinou větou: "Vše vysvětlím, až přijde čas." Poté se zahledím kamsi do lesa. Pořád tu jedna věc chyběla, nebo spíš jeden "strom". Doufám, že přijde... |
| |
| Dračí sněm Kývnu hlavou na pozdrav Aeoně a usměji se. Její vybídnutí k přiložení šupiny na místo nekomentuji, pouze přikývnu a vylovím z kapsy šupinu. Přiložím ji na správné místo a zaujmu své místo v kruhu. Nenápadně se protáhnu a zamrkám, když se náhle lucerna rozsvítí nepřirozeným, leč pro mne vábivým světlem a přstoupím k ní. Opatrně natáhnu ruku a přibližuji. Na poslední chvíli ale ruku stáhnu, narovnám se a podívám se po ostatních. Co se teď bude dít? Projede mi hlavou, když upřu své šedé oči na Aeonu. |
| |
| Sněm: Stojím vedle Aeony a čekám na Vládce. Vždy když nějaký nový příjde tak se jen ukloním.. Představit se chci až příjde čas. Jakmile dorazí poslední vládci tak i já vezmu svůj prsten od svého Hnědého Vládce a položím jej na poslední volné místo na oltáři. Když se pochodeň rozzáří hnědým plamenem, tak se postavím před ní. Začínám být trochu nervozní jak mě přijmou.. Přeci jen nejsem Vládce.. |
| |
| Všech šest luceren se rozzářilo barvami jednotlivých Vládců. Jedna, sedmá ale zůstala nezbarvená. Ona sedmá totiž patří Vládcovi Času, který ale není nikde k nalezení. Země se začne lehce chvět a skrz pařezoví tunel se na mýtině oběví ent, Strážce Dračího Ostrova. Vypadal ale jinak, než jak jsi ho Rokdal pamatoval, když byl v jeho snu... Zobrazit SPOILER  "Brum, Vrum..." začal ent. "Je to již mnoho let.... brum, vrum.... co jsem tu měl naposled návštěvu.... brum, vrum..." řekne, spíše pro sebe, než pro ostatní. Nicméně potom se loudavím krokem rozejde k oltáři. Tam se sehne a natáhne ruku ve Stínopaní. Ve spleti větví se mu cosi černého lesklo. Stínopaní k němu přišla a onen lesklí předmět od něj vzala. V rukách třímala šupinu, která byla černější než samotná noc. Byla to šupina Draka Prostoru, která se dostala sem na zem, když se rozpadlo tělo Prvodraka na dvě části - Draka Času a Draka Prostoru. Drak Prostoru poté zmizel kde v dálkách vesmíru. Les v onu chvíli utichl. Jakobi věděl, co se zde bude dít. Stínopaní přistoupila o oltáři a položila onu černou šupinu doprostřed všech ostatních. Ty potupně zasvítili jejich barvami. Sněm byl zahájen... |
| |
| Sněm Když položím šupinu Draka Prostoru doprostřed oltáře, naplní mě smíšené pocity. Já byla ta, co svolala tento Sněm, a přesto jsem byla velmi nervózní. Sama osobě jsem se nikdy nesetkala se všemi Vládci, natož aby tu byli všichni takto na jednom místě. Nadechla jsem se a pomalu jsem k nim otočila... "Nejdříve bych Vám všem ráda poděkovala, že jste odpověděli na mou žádost takto kladně...." začnu poděkováním, protože jsi myslím, že je to celkem dobré pro začátek. "...a že je tudíž z vaší přítomnosti zřejmé, že vám není jedno, co se bude dít s naší zemí...." nechám jim chvíli, aby to mohli nějak vstřebat. "Jak jsem vám již sdělila, naše země čelí útokům Nekrodraků, kteří jsou pod vládou Nekrolodra Morlona..." pocítila jsem, jak se při vyslovení jeho jména i země pode mnou lehce zachvěla. "Mnozí z vás jistě věděli o tom, jak se můj otec pokusil Morlona porazit, ale téměř nikdo už neví, že se mu to nepodařilo. Morlon využil svých temných sil a v poslední chvíli mého otce přemohl a pohltil. Jeho moc se tak zdvojnásobila a Nekrodrakům už nyní nevadí denní světlo..." v kruhu se rozhostí jakýsi šepot. "Pokud máme Nekrolorda porazit, musíme se sjednotit." |
| |
| Sněm Zpytavě sleduji pohledem elfa, když pokládá na oltář prsten. Když se lucerna rozhořela hnědým světlem už nebylo pochyb, že je zástupcem Hnědého. Zajímalo by mě, proč má zástupce, když Zelená dorazila. Přejedu pohledem k Zelené dračici. Více času nad tím dumat nemám, protože přijde Ent a Sněm je oficiálně zahájen. Aeona promluvila, lehce jsem se musela usmát, protože se mi zdálo, že je také nervózní. Možná ne tak jako já, vzhledem k tomu, že se mi celkem slušně klepaly nohy. Chápavě jsem kývala hlavou, když mluvila o naší zemi, zarazila jsem se ale a nakrčila čelo, když začala mluvit o Nekromanským a předala nám, alespoň pro mě, tak překvapivé informace. Nějak mi přestávalo být jasné, jak chce Stínopaní, ač sjednotí všechny Vládce, porazit něco, co se vykresluje stále nebezpečněji a neporazitelněji. Přejedu pohledem po ostatních, zda v tom má někdo jasno. Zatím k tomu nemám co říci, vždyť bych se akorát divila a to budu raději šetřit dechem. |
| |
| Sněm Když dorazí i "ONA" lépe řečeno pták ohnivák tak se na ní podívám a pousměji se. Hmmm tak jsem zde všichni. Tedy až na hnědého. Který poslal tohohle šmudlu, aby to tu vyřídil. Jaká lenost. Pomyslím si, když koukám na elfa, jak pokládá prsten mezi šupiny. Následně se prsten změní a já se znovu pousměji. Zajímalo by mě co Hnědý dělá tak důležitého. Třeba brání lesy před nekrodkarama. No nevím. Po chvilce přijde Ent, který zahájí sněm. Zaposlouchám se do Aeoniných slov a mírně přikyvuji. Pak ale pronesu. ,,Aeono nechci být nezdvořilý, ale jak víš, že sjednocením všech vládců draků máme šanci porazit Morlona, který pohltil i tvého otce." Zadívám se na ní a v očích mi zableskne. ,,Máš nějaký důkaz o tom, že sjednocením všech vládců máme šanci porazit ho?" Ne nemám strach jen se vyptávám, abych věděl víc. |
| |
| Snem Dorazili posledný dvaja dračí vládcovia. Z prítomnosti Červenej nie som dva krát nadšená, jej živel je smrteľným nebezpečenstvom pre môj. Toto tu je však snem, a porušiť prímerie na tomto mieste - nech by sme boli akýkoľvek nepriatelia - by znamenalo vylúčenie z kruhu vládcov a doživotné vykázanie zo snemovej čistiny. A to si nikto z nás nemôže dovoliť. Venujem rýchly pohľad elfovi, ktorý bol zástupcom Hnedého a druhý Vládcovi vzduchu. Dokončili rituál so šupinami a potom sa objavilo jedno z najúžasnejších stvorení zelenej mágie, Ent. Pohľad mi znežnel, už len kvôli tomuto stvoreniu sa mi sem oplatilo prísť. Vložil na stôl temnú šupinu Draka Priestoru a snem sa začal. Tieňopani nám najprv poďakovala a potom začala rozprávať o Morlonovi a o tom, akou je pre nás hrozbou. Keby som vo svojej dračej podobe, pohrdlivo si odfrknem. To sú mi teda novinky... akoby sme to bez nej nevedeli. Po tom, čo dohovorí, sa jej Vodný spýta, či má nejaký dôkaz, že naše zjednotenie prinesie víťazstvo. Jeho otázka má hlavu aj pätu. Pozriem jeho smerom a usmejem sa: "Tiež sa ti do toho veľmi nechce, čo? Bude to nebezpečný podnik." Skloním hlavu a začnem prstami prechádzať po kameni oltáru a pokračujem v premýšľaní nahlas: "Každý sám sme príliš slabými, Morlon nás pohltí ako to urobil jej otcovi." Pohľadom ukážem na Aeonu. "Zostáva teda spojiť naše sily. Bolo by menej riskantné zvolať aj všetky naše letky, lenže... tiene majú oči všade, a Aeona a jej draci už nie sú jedinými, ktorý im vládnu. Morlon by si uvedomil, čo sa chystá, zmizol by a čakal... a zaútočil vtedy, keď na to nikto nebude pripravený. Takže naši draci musia zostať mimo." Vzdychnem si a vyhľadám očami všetkých, čo stoja pri oltári somnou. "Toto je niečo, čo musíme urobiť my, ako Vládcovia. Tieňopani má pravdu." |
| |
| Čekala jsem podobné dotazy a narážky. Lhala bych, kdybych řekla, že ne... "Zelená má jen částečně pravdu. Má pravdu v tom, že pokud bychom vytáhli všichni na jednou proti němu, tak by zmizel v srdci naší země a udeřil by potom v tu nejnečekanější chvíly... to co ale podstatnější je to, že kdybych s ním bojovali každý zvlášť, pohltil by nás postupně, každého zvlášť a důsledky by potom byli katastrofální." řeknu. "Existuje ale řešení, které je mnohem jednodušší, než že proti němu vytáhneme do války, což budeme na konci téhle cesty stejně udělat.... " řeknu a naznačím entovy aby za mě pokračoval dál. |
| |
| Ent jen lehce pokyne Stínopaní a přistoupí blíže ke kruhu Vládců a oltáři. "Brum, vrum... jak řekla Fialová.... existuje způsob jak přemoci Nekropána jednou a to provždy...brum, vrum..." řekne velmi, velmi pomalu, jak už to u entů prostě bývá zvykem. Na všechno mají spoustu času a mluvení z toho nevyjímaje. "Existuje proroctví, které vytvořil sám Prvodrak, než se rozpadl na Draka Času a Prostoru..." "Brum, vrum... je velmi dlouhé a napsané v Prvotním jazyce a proto vám povím je to, co je pro vás důležité a to je..." řekne a nadechne se. Ten nádech jakobi trval věčnosti. "Musíte vytvořit Šupinu Prvodraka...." |
| |
| Cítím lehce nesouhlasné vibrace s mou přítomností, ale to ani já tady nejsem zrovna nadšená. Modrý a Zelená se víceméně zeptali za mě. Nešlo mi zrovna do hlavy, jak chtějí jen Vládci vyhlásit válku, nebo jak si to představují, ale doopravdy jsem nečekala entovu odpověď. Zvedla jsem překvapeně hlavu. "Šupinu Prvodraka? Ona se snad dá stvořit? Nebo o čem přesně je řeč?" promluvila jsem poprvé na sněmu. Vím, že nás Prvodrak stvořil, ale co má společného s nynější situací... podivila jsem se. Nemohla jsem si nepovšimnout poznámky, že to stejně skončí válkou, ale to mi ani trochu nevadí, rozhodně se raději vrhnu do bezhlavého prudkého boje, než spolupracovat s někým, kdo k mému druhu cítí zakořeněný odpor. |
| |
| Cože? Rozhlédnu se a pak se zadívám na Enta. Za mě se zeptal překvapivě pták ohnivák. ,,A je někde napsáno jak to udělat? Nebo jestli to jde?" Znovu se rozhlédnu. ,,Pokud nevíme jak... Ovšem pokud to nevíš ty Aeono. Tak je tato informace vcelku zbytečná... Nemyslíš?" Někdo by řekl, že rýpu, ale já chci jen poukázat na fakt, že nevíme, jak ji vytvořit... A určitě to nebude spojením všech našich šupin. Chjo... tohle bude opravdu na dlouho. Zamyslím se. Zhluboka se nadechnu a dlouze vydechnu. ,,Takže?" |
| |
| Žeby senilita? Vojna... slovíčko, ktoré ma okráda o možnosť spokojného snívania v korunách mojich dubov, kradne mi radosť z načúvania šepotu rastlín a opatrných krokov srncov. S nádejou počúvam Aeonu, ale potom nádej pohasne. Vojne sa zrejme nevyhneme ani s tým jej "jednoduchším" riešením. Prehovorí Ent. Po jeho slovách pochybovačne nakloním hlavu na stranu a zmeriam si tvora od najtenších vetvičiek po korene. Je prastarý, ale žeby ho už chudáka dostihla senilita? Nemali by byť tieto tvory voči nej imúnne? Otázky, čo sa mi naháňajú v hlave, vysloví Ohnivá a Vodný, takže mlčím. Len moje oči preskakujú medzi Aeonou a Entom, v očakávaní, že nám to vysvetlia trošku bližšie. |
| |
| "Brum, vrum... přesně jak jsem očekával..." řekne ent a trochu se zasměje hrdelním smíchem, který spíš zní jako praskání větví než jako smích. "Vy.... jste mladí, ale já jsi to pamatuji, jakoby to bylo včera...." řekne ent a poté se dá do jakéhosy vyprávění: "Byl jsem sotva mládě, malý stromek co se staral jen o to, aby co nejrychleji dohnal své bratry, když se na obloze oběvil on - Prvodrak. Svým ohněm mne a mě podobné oživil do podoby, v jaké teď stojím před vámi. Smutné je to, že tu dnes stojím, jako poslední.... Nicméně, brum, vrum, Prvodrak svým ohněm stvořil mnohé, nejen zvířata ale i lidi a elfy. Lidi aby chránili zemi a elfy, aby chránili život na ní. A poslední řadě, také draky. Ti měli chránit ty, kteří chránili jiné.... Brum, vrum.... Tělo Prvodraka bylo tvořeno šupinami, které měli nejrůznější barvy. Vybral šest z nich - Modrou, pro Vládce životodárné vody....." řekne a pokyne Modrému. "Bílou, pro Vládce vzduchu, díky kterému žijeme..." to samé udělá i s Bílým. "Červenou pro vládce Ohně, který nám poskytuje teplo..." "Zelenou a Hnědou, pro Vládce Přírody a Země, které nás živí...." "A v neposlední řadě, Fialovou, pro Vládce Stínů, kteří mají udržovat rovnováhu mezi lidmi a elfy, ale také mezi draky samotnými...." Jeho výklad se zdá byl nekonečný, díky tomu, že enti mluví velmi, velmi pomalu. Nicméně, to jaksi dodávalo jeho slovům podivný podtext a podivnou vznešenost zároveň. "Poté se Prvodrakovo tělo rozpadlo na dvě části, draka Času a draka Prostoru. Drak Prostoru zmizel, kdesi ve hvězdách a nikdo o něm už nikdy neslyšel. Zatímco drak Času zůstal zde.... žel, stejně jako o jeho bratrovi, už o něm nikdo dále neslyšel.... avšak, zůstávají zde legendy, které říkají, že se usadil někde na severu v Neprobádaných Končinách, kde se věnuje jeho zálibě - schromažďování artefaktů z různých časů, míst a dimenzí..." |
| |
| V tichu a klidu vyčkávám dokud Strážce nevypoví vše, co má na srdci. Avšak, zdá se to jako věčnost. Nakonec se ale dočkám. Nechávám ostatním chvíli, aby to všechno vstřebali, ale nastane neočekávané ticho. Rozhodnu se ono ticho protnout. "Schrnu to vše dohromady - abychom zachránili náš svět a zničili Morlona, musíme vytvořit Šupinu Prvodraka. Ta se dá vytvořit jedině, když budou všechny šupiny, ze kterých nás stvořil u sebe..." řeknu a podívám se na lucernu, která jako jediná svítím obyčejným světlem. "Musíme najít a získat šupinu draka Času...." |
| |
| Stále nové otázky... Modrý doplnil mé dotazy, proto jsem mu věnovala rychlý pohled. Enta jsem poslouchala pečlivě, nicméně mě trochu rozčiluje jeho rychlost. Když nás vyjmenovával pousmála jsem se, i přes to, jak jsem si přála, aby trochu zrychlil, jsem cítila jistou vznešenost a důležitost celé téhle situace. Když se ent zmínil o tom, jak se Prvodrak rozpadl, úsměv rychle zmizel a naopak ho vystřídali zamračené vrásky na čele. Snad... Těknu k pohledem směrem k lucerně, před kterou nikdo není. Ent domluvil a já jsem stále byla potichu uspořádávala jsem myšlenky. Promluvila Fialová. Mé podezření se proměnily ve vyřčenou pravdu. Podívala jsem se na Stínopaní. "Takže máme opustit celý tento kontinent a vydat se zdrakudarma kamsi do Neprobádaných Končin? Co když právě toho někdo využije? Když tu nikdo z nás nebude abychom byli silnější..." poslední slovo jsem řekla už s mírným ironickým nádechem. "A když už jsme u toho, jakou má vlastně Šupina Prvodraka sílu? A opravdu zajistí zničení Morlona? V čem nám vlastně tolik pomůže? Když se nad tím zamyslím, ano jsme mladí a právě proto tak málo víme, když nemáme možnost se k tak starým informacím dostat..." podívám se na Enta a mírně nakloním hlavu na stranu. Učila jsem se jak divá, vše k čemu jsem se dostala, jistě, nepamatuji si všechno, ale také jsem zjistila, že se spoustě věcem v Drogosu nenaučím, protože tam jednoduše ty informace nejsou. A teď... vyhlídka toho, lítat kdesi v neznámu zrovna s touhle společností... to mě zrovna dvakrát neláká. Nicméně, když se přesvědčím o tom, že nám to hodně pomůže, půjdu a udělám to nejlepší pro záchranu své Země. "Chtěla bych vědět trochu víc o tom, co přesně musíme udělat. Jistě najít Draka Času, kterého nikdo nikdy neviděl, v končinách, které nikdo nikdy neproletěl a pak se vrátit a zachránit zem. Pěkná vyhlídka, nicméně si pořád nejsem jistá, že to bude fungovat." Jistě, už možná zním poněkud skepticky a rýpavě, ale chci vědět co se ode mne chce a být si jistá, že děláme pro svou rodnou zem to nejlepší. Těkám pohledem mezi Entem a Aeonou. Tuším, že Šupina Prvodraka bude mocná, ale chci to slyšet jako ujištění nahlas vyslovené. |
| |
| Sněm Ent mi pokynul a já na něj kývl. Mé oči projedou po ostatních vládcích a zastaví se pouze na jednom... Na červené. Malá se nám asi bojí. Troch use ušklíbnu a poslouchám dál slova Enta a Aeony. Červená má zase otázky... Tak možná trochu doplním. ,,No podle Enta je ta moc šupiny prvodraka dost velká na zničení protivníka. S tím, že každý vládce vládne drakům svého druhu... I kdyby nebyli dosti silní, tak nás je pět vládců co mají nějaká líhniště a své poddané i bojovníky. A myslím, že nikdo z nich se tak lehce nevzdá a kord draci ohně, kteří mají velmi bojovou povahu a jsou na takovýto souboj jako stvoření. Fuego.... Ty máš strach? Nebo nevěříš svým drakům?" Pousměji se na ní a ještě dodám. ,,I já mám možná trochu obavy, ale pokud dopustíme, aby Morlon vše ovládl, tak bude se všema konec... Úplně se všema." |
| |
 | Pozdní příchod Kam jsem to... Bože já jsem blb... Zmateně si říkám pod vousy, zatímco hledám jistou věc. Ptáte se jakou? Šupinu, kterou jsem dostal od Stínopaní. V poslední době jsem měl příliš mnoho práce a zapomněl jsem na ní. V tom se mi ji podaří najít. Aa tady je! Zvolám vítězoslavně a pak zavolám na svého správce. Tak já vyrážím, o všechno se postarej, víš co máš dělat když budou problémy. Řeknu mu, přeměním se do elfské podoby mladíka s hnědýma vlasama a bradkou, hnědým cestovním pláštěm, bílou košilí a oranžovými kalhotami. Poté se dotknu šupiny. Po cestě tunelem vycházím z portálu na Dračím ostrově. Jak vidím, všichni už jsou tady. Rychle přispěchám k mému místu, kde již stojí můj zástupce;Rokdal. Jen se na něj usměju. Díky za zastupovaní. Pak se obrátím na Stínopaní. A tobě za jeho ochranu. Pak se ukloním všem drakům a omluvím se. Omlouvám se, že přicházím takhle pozdě, ale za 1. byl problém s mladým ohnivým drakem, který se nějak dostal na moje území. Pronesu a mrknu na Červenou. A za 2. se ke mně donesly nějaké zvěsti o Nekrodracích, tak jsem musel zajistit obranu. Dopovím. |
| |
| Příchod Hnědého Takhle to dopadne vždycky, ať řeknu co řeknu, Modrý na to má rýpavou reakci. Sjedu k němu pohledem. "Nemám strach a svým věřím, jsou připraveni kdykoliv vyrazit zasadit pořádný šrám do řad nepřátel. Nevěřím jen té jisté věci ´najednou se všichni spojíme a budeme společně bojovat´..." lehce přimhouřím své velké oči a založím ruce na prsou. "Promiňte mi to, ale to si prostě nedovedu představit..." hlavně jak udržíte krok, ale budiž... Nedá se koordinovat útok, když to bude takhle... Na Modrého dovětek reaguji tím, co jsem již řekla. "Jen chci mít jistotu, že uděláme všechno, co je v našich silách a uděláme to správně..." je mi jedno, co budu muset udělat pro to, abychom mohli v klidu žít a už jsem nemusela poslouchat... Bezva, takže nakonec zadek zvednul... přeruší moje dumání příchod Hnědého. Děkuje a omlouvá se. Nadzvyhnu obočí. Zajímalo by mě, jak by se mladý dostal tak daleko od domova, aby to musel řešit... superdraky ještě nevedeme. Raději to nekomentuji a sklopím pohled. Začínám mít tady z toho špatný pocit. |
| |
| Jak jsem předpokládala, tak se Vládci začali mezi sebou hádat o sporech, které se táhnou celé generace. Bylo načase těmto sporům udělat přítrž, nebo nás Nekrolord zničí všechny. "A dost!" řeknu rázně a trochu povystoupím doprostřed kruhu. "Tím, že tu budeme řešit spory, jemž máte mezi sebou nic nevyřeší!" řeknu a podívám se na Vládce jednotlivě. "Jestli máme uspět, v záchraně naší země a tím i zničení Nekrolorda, musíte odložit staré spory!" řeknu a podívám se hlavně na Rudou a Modrého. |
| |
| Krásne to začína Počúvam, akú roztomilú hádku si začali Červená a Modrý, keď mi zábavku preruší príchod Hnedého. Síce nechtiac, ale predsa aj on prileje oleja do ohňa. Mlčím a len len iskierky farby slnečných lúčov v mojich očiach prezrádzajú, že sa v skrytu duše veľmi dobre bavím. Napokon to nevydrží Aeona a rozhodne sa urobiť hádke prietrž. Po jej slovách sa už skutočne neudržím a vyprsknem do tichého smiechu. Rýchlo si dám pred ústa ruku a ospravedlňujúco zažmurkám. Keď sa konečne prestanem chichúňať, poviem: "Prepáč, Tieňopani, ale tvoje slová tomu nasadili korunu. Sme draci, každý z nás predstavuje nejaký živel. Tak, ako neprinútiš vodu a oheň, aby sa nepokúsili vzájomne uhasiť či vypariť, neprinútiš tieto dva dračie rody ku vzájomnej láske. A nie je to ani v dračej povahe. Prvodrak nás stvoril hrdých,s túžbou vládnuť a bojovať pri najmenšej provokácii... koniec koncov, Morlon je toho živým dôkazom." |
| |
| "Brum, vrum.... není důvod se smát těmto závažným věcem, Zelená Vládkyně." řekne rozvážně a klidně ent. "Fialová má pravdu, brum, vrum.... musíte odložit své neshody a nesváry, pokud chcete Morlona porazit, protože ho můžete porazit pouze spojenými silami a nikoliv hádkami mezi sebou...." řekne ent a poté se obrátí k Rudé. "Ano, vím, že se to zdá jako bláhoví nápad, Rudá Vládkyně, ale je to vaše jediná naděje. Vy to cítit nemůžete, ale já ano. Morlonova síla roste s každým dnem a díky síle Stínopána bude pro vás nemožné jej porazit bez Šupiny Prvodraka. " ent se hluboce nadechne a poté dále pokračuje: "Díky své noci je jeho tělo již velmi dlouhý čas mrtvé. To co ho drželo "pohromadě" byla jeho zlá, temná moc, která mu propůjčila i moc pohltit Stínopána. I když zničíte jeho hmotné tělo, Jeho nezničíte a to díky těmto dvou silám. A pokud Temnopán opustí své tělo, už ho nikdo a nic na světě nedokáže zastavit.... nikdo..." Ent sice mluví pomalu, ale ona pomalost dodává jeho slovům divným podtext, nicméně ale právě a díky tomu, je těžké neuvěřit právě jeho slovům. Koneckonců, on byl na téhle zemi déle, než všichni Vládci dohromady. Pro všechny vládce tedy nastává rozhodující okamžik, rozhodnout se co dělat. co podniknout. Nemohou nechat Morlona, aby zničil celou zemi ale i když proti němu půjdou všichni, nemají šanci jej porazit, jenom by jej učinili mocnějším. Pokud se ale Vládci rozhodnou pro výpravu do Neprobádaných končin, musejí se tam vydat jen oni sami, nikdy jiný. Jenom Vládce může najít druhého Vládce... |
| |
| Hádka Jako obvykle se Modrý a Červená začali hádat. Bohové, to se nemůžou ani chvíli nechat na pokoji? Prolítne mi hlavou. Stínopaní se je, už poměrně naštvaně, snaží uklidnit. Už si zvyká na roli Vládkyně, to je dobře. Pomyslím si a pozoruji jak se jich Zelená zastává, až dopoví, promluvím já. Zelená má pravdu Stínopaní, nemůžete svolat sněm Vládců a myslet si, že do sebe Modrý a Červená nebudou rýpat. Domluvím a lehce kývnu hlavou směrem ke zmíněným Vládcům Bez urážky. |
| |
| Pták ohnivák Jo v jedné věci má červená pravdu... Ani já si nedokážu představit, že najednou všichni budou spolupracovat. A když se nějak stane, že budou, tak v tom spojenectví bude opravdu velký napětí. Po očku jsem si všiml, že přišel hnědý. No vida, kdo se nám našel.... ,,V pohodě hnědý. Ono, to by jsme nebyli my... Že?" Mrknu na červenou. Zrovna rýpat nechci, ale prostě i když mluvím vážně, tak v mé mluvě je to znát. Nejsem arogantní to vůbec ne. Jen prostě rýpám. Ono, kdy se mi zase podaří spatřit našeho ptáka ohniváka? Tak si to musím užít. I když... Pokud se spojíme, tak budu mít toho času opravdu hodně... Jo... Na tohle se opravdu těším. Promnu si ruce a ušklíbnu se. No, tak tohle bude opravdu velmi.... Velmi zajímavé. |
| |
| Ent a tak ďalej Pri zavŕzganí enta sa trochu strhnem. Moje nervy, na teba som úplne zabudla! Keď ma pokarhá, pokojne k nemu zdvihnem oči: "Nemaj mi to za zlé, Prastarý. Pravda je taká, že i ja si uvedomujem vážnosť tejto situácie, i keď sa to tak možno nezdá. Lenže ... pri pazúroch Prvodraka, sme, kým sme! Nedokážeme sa zvliecť zo starých zvykov ako z príliš tesnej kože. Áno, je treba spolupracovať, len všetkými týmito slovami chcem povedať iba to, že tá spolupráca nebude ružová. Budeme sa hádať, budeme si liezť na nervy a možno si skočíme do šupín... " Pokrčím plecami a usmejem sa. Potom pokračujem: "Už len to, že sme tu, svedčí o tom, že sme ochotný niečo urobiť, ináč by sme nevypočuli Aeonine volanie. Niečo z nás hádam bude..." S istou dávkou dôvery si poobzerám prítomných. Poletíme do Neprebádaných končín a nájdeme Strážcu Času. Zvládneme to, a rovnako zvládneme aj Morlona. Spoločne.... i keď sa sto krát pohádame a sto krát udobríme. Hmm, vlastne sa na tú výpravu celkom teším. Vyspávať v korunách dubov nebolo ani zďaleka taká zábava. |
| |
| Ent Ent se nás snaží přesvědčit o vážnosti situace. Když domluví jak on, tak Zelená, promluvím já. Já jsem ochotný vyrazit, nehodlám nechat mrtvoly ničit mojí říši. Řeknu s odhodlaným výrazem, pak mě ale něco napadne a podrbu se na bradě. Mám ale jeden dotaz, Prastarý a Vládci, máme do toho zapojit lidi a elfy? Teda nemyslím hledání šupiny, ale samotný boj. Je pravda že když se spojíme budeme hodně silní, ale ne neporazitelní. A mimochodem, jsem si jistý že lidé nehodlají nic nedělat, aspoň jak je znám. Řeknu s mírným úšklebkem. |
| |
| Rychlý konec sporu a Ent Naší výměnu názorů přeruší Stínopaní, když se nadechuji k reakci, Zelená se rozhihňá. Střelím po ní rozlobeným pohledem. Nicméně souhlasně pokynu hlavou. I když jsem se hodně snažila, svou ohnivost nedokážu úplně ovládat a Modrý mě vždycky dokáže naštvat. Někdy mám pocit, že mě má pořád za malé dráče. Ent se opět vložil do hovoru, trochu jsem na něm ve víru rozhovoru zapomněla. Zamračím se a pak promluví přímo na mě. Spustím ruce zpět volně k bokům a kývnu. Tohle jsem chtěla slyšet. Pokud jediná naděje, jdu do toho. O rudé se nebojím, dokážou si poradit v případě nečekaných nesnází. Nepotěšuje mě informace, že Morlona nelze relativně normálně zlikvidovat. Přemýšlím nad tím - takže je to tak... opravdu nemám radost, ale když jediná naděje... Promluví Hnědý, a tak se na něj podívám. Pokrčím rameny, že tohle konstatování je vlastně pravda. Vždyť to nikdy neskončí jinak a někdy se ty hádky i zvrtnou. Svoje postoje mám od svého otce pevně zažité. Modrý na mě mrkl, protočila jsem oči v sloup a uchechtla se. "Jo jinak bychom to nebyli my..." Všimla jsem si jeho výrazu ´kuju pikle a tobě se to nebude líbit´. Bezva. Zas přemýšlí nad nějakýma hovadinama. Sjela jsem pohledem k Zelené, který začala mluvit. Kývla jsem. "Jsem ochotná jít. Ale nehodlám se nechat urážet, ani nic jiného..." významně se podívám na Modrého. "Je to jediná možnost a musíme to udělat. Nepřišli bychom, kdyby nám na tom nezáleželo..." Hnědý nadhodil jak zapojit či nezapojit dvounožce. Musela jsem kývnout. "To je fakt, lidé jistě nezůstali nečiní, zrovna dvakrát drakům nevěří, že se o vše postarají..." |
| |
| "Brum, vrum... přesto by jste měli odložit své nesváry, alespoň dokud neporazíte Morlona...." řekne ent. Přešlápne z jedné nohy na druhou, což vyvolá menší otřesy země. "Ano, lidé.... brum, vrum.... o ty se starat nemusíte. Stejně jako vy i oni mají svůj úkol.... nejenom draci, vaši bratři a sestry ožívají pod rukama Temnopáda... vše co již zemřelo je povoláváno zpět do světa živích - lidé, elfové, draci, zvířata - vše čeho se dotkne, znovu ožívá..." řekne ent a hluboce se nadechne. "Již teď, k vaším domovům míří mí poslové ze zprávou a pokyny pro vaše letky.... prozradím vám jí.... nikdo z nich se nesmí o to, že jste pryč byť jen slovíčkem zmínit. Nesmíme Temnopána přivést k podezření. Stejně jako nevíme o Vládci Času, tak ani nevíme kde se Temnopán nyní nachází... proto váš úkol musí být utajený...." Ent vypadá trochu unaveně. Není zvyklí na tak dlouhé mluvení. Přeci jenom tu žije na ostrově sám... |
| |
| Vysvětlení a příprava na cestu Ent mě uklidní se slovy, že všechno už je připraveno. To budou mojí draci překvapení. Pomyslím si s lehkým úšklebkem. Pak pohlédnu na Vládce. Tak kdy vyrazíme? Zeptám se a trochu si procvičím ramena. Mimochodem, asi bychom si měli přestat říkat tituly, ne? Mně říkejte Ken. Na formality jsem nikdy moc nebyl. Nabídnu Vládcům se širokým úsměvem. |
| |
| Červená. ,,Já neurážím... Pouze rýpu... A dle tvých reakcí jen tak nepřestanu..." Je to fakt... Prostě si nemohu pomoci. Je malá a červená... Co víc si přát? Jedno ano... Vidět výbuch červeného draka Wohooo... Pecka... Mám další cíl. Trochu nechápavě se podívám na hnědého. Od kdy draci nevědí, jak se jmenuje druhý? A ještě, když je to vládce? No nechám to být. |
| |
| Rýpal Kývnu na souhlas, takže hezky v utajení. Podívám se na Hnědého, jak se jmenuji povětšinou ví, tedy nevím, že by to někdo nevěděl a než někomu dovolím říkat mi důvěrněji, to by jo něco muselo být. Pohodím hlavou. Bezva, tak se připrav na dlouhou ignoraci... zkusím to vydržet. Vůbec se na Modrého nepodívám. Nesnáším, když mě provokuje a nerada bych ztratila nervy. Podívám se po ostatních, jestli někdo ještě něco poví, nebo se dozvíme, kdy máme vyrazit. |
| |
| Jako malá dráčata Od příchodu enta spíše poslpuchám a snažím se vymyslet něco, čím bych mohl přispět do diskuze, ale kdykoliv užchci otevřít ústa a něco jim říct, vždy mě předběhnou. Tak si jenom povzdechnu a založím si ruce křížem na prsou. Pouze sleduji, co říkají a ani k jejich pošťuchování se nevyjádřím. Ozvu se až když přijde hnědý vládce. ''Těší mě, říkej mi Flamine, prosím." Usměji se a znovu umlknu. Nemám, co bych jim v tuto chvíli řekl. Je tu sicejedna věc ohledně šupiny, která by mě zajímala, ale nejsem si jist, jestli to tu již nebylo řečeno. Opravdu dlouze si povzdechnu při pohledu na rýpavou dvojici a ani si to neuvědomím, ale svou myšlenku vyslovím nahlas. "Jako malá dráčata.." |
| |
| Pokračování konverzace Nehledě na žádosti Stínopaní si Modrý zase jednou rýpnul do Červené. Jediný kdo na mojí žádost odpověděl byl Bíl... Flamine. Hned potom mu vyklouzne z pusy jakási poznámka o dráčatech, zjevně mířená na Modrého a Červenou. Než se stačím ovládnout vyprsknu smíchy. Pak se omluvně na všechny zadívám a promluvím k Flaminovi. Ve chvílích jako je tato si říkám, čím si bílí vysloužili titul "Nejmoudřejší z moudrých." Řeknu s úsměvem, aby bylo vidět že to nebylo míněno jako urážka. |
| |
| Ken Jen co Ken vyprskne smíchy, zarazím se. Sakra.. sice to nebylo v plánu, ale evidentně jsem svoje myšlenky prohlásil i nahlas. Trochu nervózně se usměju a při poznámce na můj účet jenom pokrčím rameny a s drobným úsměvem odpovím. "Existují věci, které by zajímaly i mě. Ale evidentně to zůstane jednou ze záhad vesmíru." Zakřením se a s nadále přetrvávajícím úsměvem spojím ruce za zády a pohoupnu se poněkud nervózně na patách. |
| |
| Ent je pokyvuje dřevěnou hlavou, která spíše připomíná korunu stromů, než skutečnou hlavu. Vždyť jeho vousy byli z mechu! "Rudá je znakem Síly...." "Modrá zase nikdy nekončící odvahy..." "Bílá je jen pro ty Nejmoudřejší..." "Zelená je zase laskavost..." "Hnědá značí odolnost..." řekne ent a přitom se na krátký okamžik u každého z vyslovených zastaví a pokyne mu hlavou. "A Fialová...." řekne a trochu se napřímí. "Nikdy nekončící věrnost." Poté se otočí ke všem tak, aby měl rozhled na všechny okolo sebe. "To vše jsou vlastnosti, které vás pojí dohromady a bez kterých by jste nenašli Vládce Času. Cesta, který vás čeká bude nebezpečná a budou na vás číhat nástrahy, které prověří vaše schopnosti i vlastnosti. Zvažujte proto pečlivě svá rozhodnutí, protože cena za selhání, je nemyslitelná...." |
| |
| Rozhovor Šlehnu po Bílém opravdu ošklivý pohled a v očích mi zaplane rozlobený oheň. Pohled je následně věnován Hnědému, který nad tím ještě vyprskl smíchy. Už chci něco odseknout, když znovu promluví ent. Začne u mě, očividně vycítil, že už mi tečou nervy. Pokynu hlavou a zadívám se na něj, ostatní Vládce raději přehlížím, tohle bude opravdu dlouhá a náročná cesta. Má síla má být mým pojítkem k ostatním? Nevím, nikdy jsem se neměřila s jiným drakem či dračicí, kromě rudých, tak uvidíme. Nicméně si nejsem jistá, kolik Vládců je obeznámeno s mou dračí podobou, vždyť mezi ostatní sama nelítám. Modrý to ví, i díky tomu si ze mně neustále utahuje. Až mi jednou ujedou nervy, bude se divit, o kolik jsem zesílila. Pomyslím si pomstychtivě a konečně se pořádně uklidním. |
| |
| Bílý Uchechtnu se nad bílého poznámkou. Vlastně je to fakt. Jako malá dráčata, ale co... Přeci ještě nejsme, tak staří a i když jsme vládci, tak si můžeme trochu rejpnout ne? Kouknu se na červenou, která evidentně je poznámkou bílého značně rozladěna... Mé koutky cukají a já nemohu na sto procent říct, jestli to vydržím se nesmát, než sněm skončí. Docela se těším na svou dračí podobu... to že jsem velký necelých dvacet metrů je možná moje nevýhoda, ale co. Aspoň se nebudu bát jako nějaký prcek... I když, jak tak koukám, tak jsou všichni spíše natěšení na tenhle úkol. No uvidíme. |
| |
| Snem pokračuje Počúvam entove slová a pritom nespúšťam pobavený pohľad z Modrého a Červenej. Do toho si ešte prisadil aj Biely, za čo schytal od Ohnivej fakt škaredý pohľad. Stálo ma nemalé úsilie zachovať vážnu tvár. Dnes som už bola pokáraná a netúžim po ďalších výchovných slovách na moju adresu. Skôr, ako by sa to mohlo zvrhnúť v niečo horšie, hodím na Aeonu významný pohľad a poviem: "No, myslím, že vieme, čo máme robiť. Pokiaľ sú ešte nejaké dôležité informácie, čo by sme mali vedieť, tak sem s nimi. Ináč navrhujem- s dovolením, Aeona, aby sme pre dnešok skončili. Neprebádané končiny sú pekne ďaleko a pred takou cestou by sme si mali oddýchnuť, či porozmýšľať, či ešte dačo nepotrebujeme..." Obzvlášť tie posledné slová mi vŕtajú v hlave. Nebudem na cestu potrebovať niečo špeciálne? |
| |
| Poslední dotazy Kývnu na souhlas se Zelenou. Rozhodně si budeme před cestou potřebovat oddychnout. Sama se na Aeonu podívám a přidám dotaz. "Existuje nějaká indicie, která by nám při našem hledání mohla pomoci?" I když jako Vládcové máme alespoň šanci Draka času nalézt, nevíme jak velké jsou Neprobádáné končiny a čas se nám krátí, proto by nám jistě jakákoliv informace mohla pomoci. Těm končinám se přece Neprobádané neříká pro nic za nic. Zamyslím se nad dalšíma otázkama, nebo věcmi, co bychom mohli potřebovat, ale nic jiného mě nenapadlo. Snad nebudeme se Zelenou jediní, kdo má ještě otázky. Čím více toho budeme vědět, tím lépe. |
| |
| Najdôležitejšia otázka... Stojím tam a počúvam, čo má ešte kto na srdci, keď si náhle uvedomím jednu vec... Trochu rozpačito sa poobzerám po prítomných a potom, čo svoju otázku položí Ohnivá, opatrne sa ozvem: "Ešte jedna taká otázočka... Možno tu už padla odpoveď, a ja som si to nevšimla... Ale, som len ja tá jediná hlúpa, ktorá nemá ani potuchy, ako máme vlastne tú šupinu Prvodraka stvoriť? Tým, že ju pekne poprosíme, to asi nebude..." |
| |
| Poslední otázky. ,,Je možné, že nás Vládce času vycítí a ukáže se nám? Nebo to tak lehké nebude." Přeci jen, každý z vládců pozná toho druhého. Nevím jak, ale je to tak. Jen se podívám a čekám. I když vím, že je to blbá otázka, ale co kdyby náhodou. |
| |
| Ent se podívá na Zelenou a udělá kro směrem k ní. Potom zvedne větvovou ruku a ukáže na oltář vedle něj. "Brum, vrum.... to, co zde vidíš před sebou, je skoro úplná Šupina Prvodraka. Pokud najdete Vládce Času, přineste jeho šupinu sem, na toto posvátné místo. Zbytek, se už udělá sám..." řekne ent klidně. Poté se otočí k Modrému. "Ano, jak jsi pravil, nebude to tak lehké.... brum, vrum.... jeho sídlo je skryto v čase i prostoru... pokud ho chcete najít, musíte úspěšně projít zkouškami, které vás cestou potkají.... každá zkouška zároveň prověří, jestli jsi oprávněně zasloužíte svůj post Vládce draků...." řekne ent. |
| |
| Poslední dotaz. Slibuju. ,,A co když neprojdeme? To nás ta zkouška zabije? Nebo se zrodí jiný vládce?" Trochu přimhouřím oči a čekám. Myslím, že tohle je asi jediné co mě zajímá.... I když samozřejmě, že i ostatní věci, ale od toho tu sou jiné, aby si je pamatovali. |
| |
| Enta nijak nevyvádí z míry dychtivost otázek Modrého. "Brum, vrum.... nikdy jsem netvrdil, že tato cesta bude snadná.... čeká vás na ní mnoho a jsem jsi jsit, že nebezpečí pro vás bude na každém kroku. Pokud jsi nedáte pozor tak ano, může pro někoho z vás tato cesta skončit dříve, než vůbec začala..." řekne ent a promne jsi svůj mechový vous. "Brum, vrum... pokud ale budete držet pospolu a spoléhat se jeden na druhého a na to, co dokážete, nevidím důvod, proč by jste neměli neuspět... toť je ovšem a čistě můj názor. To jestli tomu tak skutečně bude, nezáleží jen na mě..." |
| |
| Nebezpečná cesta Poslouchám pozorně odpovědi enta a možná i trochu nakláním hlavu na stranu, jak nad tím uvažuji. Pozoruji Modrého, jak se dychtivě vyptává na možné následky. Takže tohle ho hlodalo. Přemýšlím nad tím, jaké zkoušky to tak mohou být, že prověří i to, zda se hodíme na post Vládců. Všechno přinese budoucnost. To že to nebude snadné jsem i čekala, ale nebezpečí na každém kroku, to už je něco. Strach nemám, problémy řeším, když se ukážou. Vycítila jsem, jak ent rycnul do našich sporů poznámkou, že budeme muset spoléhat jeden na druhého. Upustila jsem trochu vzduchu z plic a pokývala zamyšleně hlavou. "Takže vlastně nebezpečí můžeme očekávat, hned, jak se odlepíme od břehu tohoto ostrova..." řekla jsem zamyšleně spíše pro sebe, než pro kohokoliv ostatního. Tedy alespoň tak, jsem to pochopila já. "Vládce Času tedy potkáme, až splníme všechny zkoušky, které na nás čekají?" zeptám se pro upřesnění a podívám se na enta. |
| |
| Začátek Když už zřejmě nikdo jiný nemá více otázek, ent pomalu vystoupí z druhu a dojde k onému pařezovému tunelu, kterým sem všichni přišli. "Nuže, moji mladí Vládci, Vaše hodina se blíží, brum, vrum..... všichni zde víte, že letět do Neprobádaných Končin by sebou neslo až příliš velké riziko odhalení našeho plánu, proto jsem pro vás, s pomocí šupiny draka Prostoru vytvořil jednosměrnou cestu do těchto Končin...." jeho slova utne podivný zvuk. Jakoby nelidský řev a rik, který vycházel z lesa. A poté se oběvil... na opačné straně oné mýtiny, na opačné straně, než byl pařezoví tunel, Nekrodrak. Zobrazit SPOILER Jeho tělo nebylo nic jiného, než kosti a zbytky zetlelého masa, které drželo pohromadě jen cosi fialové černého. Vypadala to jako nějaký sliz, nebo podivná mlha či nějaký kouř, ale nedalo se s určitostí říci, jestli to bylo hmotné nebo nehmotné. Nekrodrak roztáhl obrovská křídla, vlastně jen kosti, mezi kterými byli napnuty zetlelé létací blány. Poté vydal mocný řev, který rozvířil hladinu vody, okolo oltáře. Bylo skoro nemožné poznat, komu ona kostra kdysi patřívávala ale poté Modrý rozpoznal ony zlomené rohy na hlavě. Byla to Vládkyně Vod a Modrých před ním - jeho matka, Hanir, která před desítkami let zemřela na nějakou nemoc. "Můj pán dobře věděl, kde se schováváte!" promluvil velmi střípavým hlasem, který zalézal až do samotného morku kostí. "Vládci, rychle do portálu!" zakřičel ent a hrnul se drakovi vstříci. "Rychle, není čas! Musíte do portálu!" |
| |
| Nekrodrak Ent nás navede k jakémusi portálu, o kterém tvrdí že vede do neprobádaných končin. Tak se jde na to. Pomyslím si s nadšením a párkrát si promnu ramena. Ale pak uslyším ten zvuk, při kterém tuhne krev v těle. Pomalu se otočím, a vidím neuvěřitelné: nekrodrak na Dračím ostrově! Jak se sem dostal? Zaskřípu zuby a uvidím jak se ent vrhá nekrovi do ruky a řve na nás abychom utekli. Jak máme porazit Morlona, když nedokážeme porazit ani jednoho blbýho nekrodraka? Zařvu a pak se otočím na Vládce. Já nevím jak vy, ale já neutíkám. Pak se začnu soustředit. Potřebuju aby se mezi entem a nekrodrakem vytvořila solidní zeď. |
| |
| Hanir? Poslouchám poslední slova enta když zaslechnu řev a poté... Nekrodrak? Chvilku vyjeveně zírám spíše překvapením a prohlížím si onoho nekrodraka. Tělo, které bývalo kdysi živé je teď jen halda kostí a nějakého slizu, ale... Ty rohy? Hanir. Má mysl se rozhodí při pomyšlení na mou matku a já jen sklopím zrak. I když nás ent popohání a sám jde mé matce vstříc, nemá šanci... Možná. Má matka byla silná a nevím, kolik sil má, jako kostra, která je oživená a spojená něčím, co by se dalo nazvat jak slizem, tak fialovou mlhou. To muselo být to, jak říkala Aeona o jejím otci. Že by kousek sil jejího otce byl i v mé matce? ,,Hanir?" Vyjde z mých úst a já stojím jako opařený. Čekal bych kohokoliv, ale mou mrtvou matku. To opravdu tedy ne. Ano i když jsem vládce, tak přeci jen pouto s mou matkou je něco, co neustane ani po smrti. Tedy pro mě ne. Zatnu silně ruce v pěst až mi začnou bělat klouby, ale nemohu... Nemohu se tu proměnit a zničit to tu. I když... Bych strašně rád. ,,Hanir!!!! Uvidíme se!!!" Zařvu na svou nekromatku s tím, že odcházím do portálu. Jsem značně rozladěn a věřím, že kdyby si do mě kdokoliv teď rýpnul, tak vyletím, jako papírový čertík z krabičky. Určitě se setkáme. A toho hajzla roztrhám na cucky!!! Mami... |
| |
| Nekrodrak Žádnou odpověď na mé ujištění beru jako ano. Ent mluví o portálu do Neprobádaných končin. To je poměrně logické. Taky už mě napadlo, jak se tam máme nepozorovaně dostat. Dívám se za entem, když mým tělem zacloumá ryk. Ztuhnu a všechny mé smysly se nastartují na maximum, otočím se v očekávání, co tam uvidím. Nekrodrak. Ale... jak...? Mou myšlenku nahlas řekne Hnědý. Zamračím se a v mé mysli už víří možnost útoku. Všimnu si, že Modrý je nějak rozhozený. Ale úplně rozhozený. Hnědý na druhou stranu zařval, že utíkat nehodlá. Zaváhám. Podle všeho Modrý původní bytost zná a odchází... Podívám se za ním a pak zpátky na Hnědého. O něco se pokouší. Zamračím se. Bylo by to úplně proti mému přesvědčení, teď odejít, zvláště, když se Hnědý pokouší o útok. "Jsem s tebou, nikdy nikdo nedonutil Rudého couvnout z boje..." řeknu nakonec, zamračím se a otočím se směrem k Nekrodraku. Změřím si velikost loučky. Já bych se sem vešla, ale stejně, moc riskantní. Takže magie. Těknu pohledem k Hnědému, zda se mu cokoliv o co se snaží, podaří. |
| |
| "ZADRŽ!" zařve ent, tak, že se otřesou stromy okolo. Několika skokovými kroky, při kterých se mohutně otřásá celá země, se dostane před Vládce. V poslední chvíli tímto přeruší pokus Hnědého, který se rozhodl s Nekrodrakem bojovat. Ent se nadechne a poté vydá velmi hlubokým hlasem řev, který se nese přes celý ostrov. Když jeho řev utichne, zdálo se, že se nic neděje, ale stromy okolo Nekrodraka se začali pohybovat a omotávat okolo jeho kostí, ve snaze ho tak udržet na místě. "Zdrží ho to jen na chvílí.... Musíte ihned do portálu! Nevydrží otevřený napořád! RYCHLE! O toho draka se postarám sám, vy se musíte postarat o nalezení draka Času!" řekne ent ostrým tónem, na který se jen velmi, velmi špatně říká ne. Všichni Vládci musí do portálu... Nekrodračice se zmítá pod sevřením stromů a její rik proniká až do morku kostí. Když jsi uvolní dostatečně tlamu, rozevře jí dokořán a začne chrlit podivný fialovo černý oheň, který vlastně ohněm ani nebyl. Jakmile se dotkl stromů, ty se začali chvět a vydáváli takoví divný pískaví zvuk. Onen oheň, neoheň z nich totiž postupně vysával jejich životní sílu a vůbec život takoví. Začali pomalu uvadat a sesychat... |
| |
| Zobrazit SPOILER |
| |
| Odchod Můj pokus o vytvoření stěny přerušil Ent, který se nás pokouší přesvědčit ke vstupu do portálu. Zaskřípu zuby. Opovaž se zemřít. Pronesu se skloněnou hlavou a uvidím co dělá nekrodrak. Ty stromy... Umírají... Pronesu smutně. Pak poplácám Zelenou jemně po rameni, vím jak to pro ní je bolestné sledovat jak umírají stromy. Podívám se na Rudou, která zjevně taky chce bojovat. Prastarý má pravdu, náš úkol je důležitější... Pronesu a vkročím do portálu. |
| |
| Nekrodrak Dál poslouchám ostatní a spíš to vypadá, jako bych se snažil splynout s pozadím a jenom nenápadně stát, když se ozve hrozný rámus, který donutí i mě se otočit. Objeví se nekrodrak. Vlastně je to jenom chrastící kostra spojená divnou mlhou, než pořádné tělo. To bych jednou mohl vypadat takhle? ..Hnus. Napadne mě, když ho vidím a mám v plánu poslechnout enta, který se nás snaží nahnat do portálu. Všimnu si Modrého, který vypadá.. Rozhozeně. Jako kdyby původní bytost znal. Ale to by to přeci nerozhodilo až takhle.. Takže to musel být někdo blízký.. Dva z nás se zatím snaží o útok, ale ten je podle mě teď zbytečný. Jsme v lidské podobě a nemůžeme se přeměnit, jsme tedy v nevýhodě. Jistě, kdybych chtěl použít svoje schopnosti, mohlo by to vyjít, ale to je jedno. Rozhodnu se jít za Modrým a pokud bude ochoten mluvit, promluvím si s ním. Třeba mu to pomůže. Ale nejdříve se otočím k nekrodrakovi. Pevně zavřu oči a soustředím se na vítr okolo nás. Teď je to jenom běžný lehký vánek. Myslím na to, jak kolem našeho nepřítele začnou šlehat vzdušné proudy ze všech stran a jak ho nakonec přitlačí k zemi. V tu chvíli by už si s ním mohli poradit červený a hnědý. Ať už se mi můj pokus vyvede, nebo ne, otočím se nakonec stejným směrem, jako se vydal modrý. Pokud na mě někdo zavolá, nebo mi něco bude chtít zastavím se. Jinak vstoupím do portálu. |
| |
| Nucený odchod Pevně zatnu zuby a posléze i pěsti. Ent mě nevyvedl z rovnováhy, ale má pravdu. Logika a rozum se snaží srazit na kolena mou Ohnivou hrdost. Matně si všimnu, že Bílý se něco pokusil udělat. Nevím zda by mu to vyšlo nebo ne. Ale můj útok by situaci spíše zhoršil než vylepšil. Oheň by strávil stromy, které už tak umírají. A nekrodračici by maximálně drobně zpomalil. Uvolním se a narovnám se. Dobrá tedy. Ale stále se mračím. Hodím poslední pohled na situaci a pak se otočím. "Jestli mi to někdy někdo z vás předhodí, přitopím mu pod zadkem..." řeknu si nakvašeně a rázným krokem projdu portálem. |
| |
| Nepozvaná návšteva Zdá sa, že už bolo povedané všetko. Je teda čas vyraziť. Pohnem sa zo svojho miesta a ponaťahujem si dlhým státím stuhnuté telo. V niektorých kĺboch to uspokojivo zapraská a ja sa hneď cítim lepšie. Ent nás zvoláva ku portálu. To je dobre, let mimo našich panstiev by privolal nechcenú pozornosť. Lenže, ako sa zdá, tú sme už vyvolali. Rev, pri ktorom tuhne krv v žilách, oznámi príchod nového návštevníka, pre tento krát nepozvaného. Treba jednať rýchlo. Vnímam, ako les vôkol mňa ožil ochrannou mágiou a na chvíľku uverím, že bude schopný nekrodraka zastaviť. Omyl. Vzápätí sa mi podlomia nohy príšernou bolesťou. To nekrodrak začal vysávať život zo všetkého rastlinstva, ktoré sa mu postavilo na odpor. Nevnímam priateľský dotyk hnedého, jediné, čo ma momentálne ovláda, je zúrivosť. Nie slepá a spaľujúca, to zeleným drakom nie je vlastné. Ale chladná a premýšľajúca. Skloním sa k zemi a rukou láskavo prehrabem vlasy tráve. Skrz puto, ktoré ma spája s vnímaním rastlín sa do mňa znovu zahryzne bolesť nekrodrakovho útoku. Teraz už viem, čo mám čakať, tak sa tým nenechám zaskočiť. Prihovorím sa rastlinnému životu tichou myšlienkou: Všetko, čo raz žilo, sa napokon vráti do zeme. Stane sa vašou potravou. Taký je zákon života a jeho konca. No ten, čo s vami teraz bojuje, sa odmieta vrátiť do zeme a kradne váš život. Nie je silnejší ako vy. Vezmite si jeho telo, hodujte... z tejto mršiny povstane vaša nová generácia. Cítim, ako s každým mojim slovom narastá hnev a nespokojnosť rastlinného vedomia. Pocítila som, že sa plánujú na nekrodraka vrhnúť koreňmi, stonkami, listami.... všetkým, čím majú a začať ho rozkladať na ich potravu. Otočím sa a vchádzam do portálu. Držím vám palce, deti moje. Nikto... NIKTO sa nebude protiviť zákonom prírody! |
| |
| Všichni Vládci utíkají k portálu. Aeona duchapřítomě zareaguje a stihne ještě sebrat z oltáře šupiny, které zde byli. Nemohla dovolit, aby přišli do pařátů téhle obludy. Měl sice jen malou moc, ale i ta byla dostačující a oni nepotřebovali, aby už tak silný Morlon, měl síly ještě víc. Nekrodračice za nimi řvala jako smyslí zbavená. Chrlila onen podivný oheň na všechny strany. Vše co se dostalo se stykem tohoto ohně, posléze umíralo. Rostliny, stromy, zvířata, nikdo nebyl ušetřen tomuto osudu. Kromě enta samotného, zdálo se, jakoby mu ony plameny vůbec nic nedělali. Jeho přece stvořila Pradávná Síla, ještě než se zde oběvil Prvodrak a Pradávná síla byla mocnější než Prvodrak...¨ Bránil dračice v cestě seč jen mohl, kopal do ní, bušil do ní větvovýma rukama dokonce do ní několikrát narazil s rozeběhem, ale dračice jej nijak nebrala moc navědomí. Cítila sílu, moc a šla po ní. Chtěla ukojit neukojitelný hlad po další moci. Sotva Aeona prošla portálem, nekrodračice zničila jediným máchnutím pařátem pařezoví tunel. Teď už nebyla cesta zpět... Před Vládci se nyní otevřel tento pohled: Zobrazit SPOILER Kde byli bylo naprosto jasné - Neprobádané Končiny. Končiny, o kterých pořádně ani draci nevěděli, co od nich mohou čekat. Pro všechny bude lepší, když budou dále v cesty pokračovat tak jak jsou a né v jejich dračích podobách. Ty by mohli upoutat nežádoucí pozornost a také by je nekrodraci lépe vycítili. Když když jsou Vládci v těchto podobách a na téměř zamrzlé zemi, jejich vnitřní oheň neuhasíná ani v této podobě. Snášejí zima a mráz lépe než lidé, ale taky to moc dlouhý čas nevydrží. Bude lepší, když jsi pospíší a pokusí se najít Vládce Času dříve, než by mohlo dojít k nejhoršímu... Aeona poté rozdá ony šupiny co vzala zpět jejich majitelům a šupinu draka Prostoru jsi nechala u sebe. Přeci jenom, její moc je nejblíže té, co obsahovala ona šupina, takže u ní bude v největším bezpečí. |
| |
| Neprobádané Končiny Tak tohle jsou neprobádané končiny.... Zapískám údivem. Doufám, že ent bude v pořádku. Byl by problém kdyby Ostrov Draků ztratil svého strážce Pomyslím si a s povděkem převezmu od Stínopaní svou šupinu. Pak se podívám na Zelenou, která se zdá hodně otřesená. Pomalu k ní dojdu. Jsi v pořádku? Zeptám se starostlivě. Přece jen, už je to docela dlouho co spolu dohlížíme na stejnou říši a rozhodně jí považuju za kamarádku. |
| |
| Peklo zamrzlo... Potom, čo ma vypľuje portál, neveriacky sa poobzerám vôkol seba. Neprebádané končiny som si predstavovala tak trošku ináč... Môj výraz nezaostáva v kyslosti za tým Fueginým. Vtedy za mnou príde Kennenth a v hlase má starosť. Prinútim sa k úsmevu: "Budem v poriadku, neboj sa. To len... najprv tá nekrodáčka a teraz toto zamrznuté peklo..." Už zo zvyku vyhľadám prítomnosť rastlinného vedomia. Je tu, ale ospalé a nevrlé. Nie je zrovna nadšené tým, že ho niekto budí. A s takýmto materiálom mám pracovať? Vzdychnem si a pevnejšie sa zamotám do plášťa. Nie je to zo zimy, skôr je to gesto, v ktorom hľadám útechu a pokoj. Najradšej by som odtiaľto pekne rýchlo zmizla. Zdvihnem oči k oblohe. Hore musí byť tiež poriadny mráz... ale aj tak, sme draci. A draci lietajú. |
| |
| Neprobádané končiny Ještě stále se mračím a zlobím se, že jsem si do boje ani nepřisadila. Dokročím a vyvalím oči. "Co to..." nevěřícně se rozhlédnu. No fuj.... Vezmu si zpět od Aeony šupinu a všimnu si, že si šupinu Draka Prostoru nechala. Souhlasím s tím, takže se vrátím ke své zhnusenosti ku našemu okolí. Pevněji si k tělu přitáhnu plášť a hodím si přes hlavu kapuci. Zima mi není ale psychologicky je to docela šok. Už si to dokážu představit, ten chlad. Přece jenom oslňující bělost a chlad oproti krásným teplým tmavým sopkám... Promnu si dlaně a jsem v pokušení vidět oheň. To by ale nebyl dobrý nápad. Nemyslím si, že bychom se měli proměňovat, byť jen kvůli naší rozdílnosti velikostí. Rozhlídnu se po ostatních, jak na tom jsou. |
| |
| Na jiném místě. Všichni vběhnou do portálu a ten se zavírá. Mé oči ještě vidí, jak má matka stihla rozmlátit na padrť ten tunel. Musím jí zastavit. Musím jí zabít. Jen já to musím být. Nikdo jiný. Koluje mi v hlavě a stále si přemítám to, co jsem viděl. Ruce jsou stále zatnuté v pěsti a já cítím, že tohle není jediné překvapení, které nás zde čeká. Aeona mi podá šupinu a já jí mlčky přijmu. S nepřítomným výrazem koukám kamsi do dáli s tím, že si nejdřív musím urovnat myšlenky a pak teprve pak mohu mluvit. I když tady není moc co urovnávat. Nikdo mou matku neznal, protože byla starší, než jsme my. A byla na sněmu, který byl dávno. A to je možná dobře. Protože teď se mě alespoň nikdo nesnaží utěšovat tím, že to bude dobré. Ne nebude to dobré. Musím zabít svou matku. Tu, kterou jsem celý život uctíval a bránil víc než kohokoliv na světě. Byl jsem i ochoten jí dát svůj vlastní život, jenže to ona nedovolila, nevím proč, ale teď je tady. A i když je to jen kostra, tak mé vzpomínky jsou moc silné na to, abych to jen tak mohl přijmout. Bude to pro mě těžké. Těžší, než jakákoliv bitva, kterou jsem dosud měl nebo která nás čeká. Přeci jen... Rodina se nezapře. Musím nějak přerušit to, co chovám ke své již mrtvé matce, jinak zemřu. Mé vzpomínky mě zabíjejí a když si budu připouštět, že je to ta, kterou jsem nade vše miloval, tak nemám šanci vyhrát. Můj soucit mě nakonec zabije a já prohraji. A to se nesmí stát! Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Pak se podívám na vládce a rozhlédnu se. Nevím, kam jít, ale já bych šel tam, kam nás táhne srdce, a to mě táhne přímo za nosem. Nebo se můžeme rozdělit, je nás šest, po dvou... nebo každý sám, tak by jsme to prohledali rychleji. A navíc. Má podstata tu velmi trpí. Jsem vodní drak mám žít na vodě a ne na ledu... |
| |
| Schovám šupina draka Prostoru dovnitř sebe, doslova. Mám téměř identickou moc, ale né takovou aby mě nějak výrazně posílila. Spíš je to způsob, jak jí uchovat chráněnou. Poté se nadechnu, pomalu a zkoumám okolí. Ano, ano, o něčem podobném mluvil Delfador. Ty hory... "Musíme k těm horám, které vidíme před sebou. To bylo poslední místo, kde byl Vládce Času viděn a naše jediné vodítko." řeknu to ticha které nás obklopuje. Zmrazivá toto země je, ale vnitřní oheň nás ochraní na týden a pár dní, než budeme pociťovat první studené účinky mrazu zde. Pro mě je poté ochrana před mrazem jednoduchá, pomocí své moci mohu být jako stíny okolo, prostupitelné, ale nedotknutelné živly. Poté pohlédnu na ostatní. "Rozhodně se rozdělit je špatný nápad. Může se to zdát jako šílenství, ale jen společně máme šanci na úspěch..." řeknu. |
| |
| Vyrážíme Uspokojen s odpovědí Sayarahi si kleknu a prozkoumám zemi. Je úplně zmrzlá... Bude těžký s ní manipulovat, ne-li nemožný. Pomyslím si a pak se podívám na Kana. Ten Nekrodrak byl pro něj hodně silnej otřes... Zapřemýšlím, ale pak pokrčím rameny a poslechnu si Aeonu. Budeme cestovat v naší pravé podobě, nebo zůstaneme takhle? Zeptám se Aeony. |
| |
| Zavrtím hlavou na znamení nesouhlasu s Hnědým. "Musíme jít takto, nemůžeme se proměnit, dokud to nebude nezbytně nutné. Naše těla vyzařují až moc magické moci, po které jsou nekrodraci, jako vosy na sladké. Myslím, že to byl právě ten důvod proč nás tam Han.... ta nekrodračice našla. Určitě nepatří k těm, se kterým jsem bojovala, než jsem doletěla k Bílému. Její moc byla... obrovská.... nebyla to jenom kostra, která po vás půjde jen drápy. Myslím, že jí Morlon oživil právě, protože byla co byla..." řeknu. Snažím se tím nijak nezasáhnout Kaneho, protože je to, ne byla to jeho matka. Mě taky tíží myšlenka, že se musím postavit otci... |
| |
| Popohnání ,,Musíme jít... Čím dříve to tady bude hotové. Tak tím dřív já vyřeším jistou věc! Aeono říkáš k těm horám? Tak fajn jdeme." S těmito slovy vyrážím kupředu za nosem. Čím dřív to tady skončí, tím dříve se setkám s mou matkou. |
| |
| Začátek cesty Jak jsem vypozorovala nikdo není zrovna dvakrát nadšený z našeho okolí. Návrh na rozdělení se je zamítnut. Cíl naší cesty jsou hory. Zamžourám k nim. Bezva. Proč ne třeba ještě dál. V duchu souhlasím s Kanem, čím dřív to tu budeme mít hotové, tím lépe. Chci pryč z tohohle místa. Proto vyrážím hned za Modrým, případný další hovor může probíhat během cesty. |
| |
| Smer hory Počúvam, o čom hovorí zvyšok výpravy a v duchu si to rátam. Takže, rozdeliť sa nesmieme, musíme držať pokope. Nesmieme sa ani premeniť, to by pritiahlo neželanú pozornosť. Napokon nás všetkých poženie Kane. Vyrazím teda za modrým drakom a popri tom si podozrievavo premeriavam pohľadom zasnežené štíty. Napokon si povzdychnem, tak, že to majú možnosť počuť aj moji spoločníci: "Cez tieto hory sa nedostaneme v tejto úbohej podobe. Nakoniec sa aj tak budeme musieť premeniť, buď úplne, alebo čiastočne. Nevidím možnosť, ako ich preliezť takto..." |
| |
| Vyslechnu jsi Zelenou a poté pravím: "Vím, že snažší by bylo tam doletět, ale pamatuj na entova slova: vše je součástí zkoušky. Mám takové tušení, že nebudeme muset úplně přes ně, ale postačí prve vyjít nahoru. Navíc, jsme draci, vydržíme víc než lidé." poté na ní mrknu lehce očkem a seberu ze země trochu sněhu. Uplácám z něj jakousi kouly, kterou hodím po Zelené. Tohle jsem vždycky chtěla zkusit! |
| |
| Vyrážíme - definitivně Aeona mi odpoví záporně na mojí otázku. Pokrčím rameny a vyrazím za Kanem, Fuegou a Sayarahi. Cestou si poslechnu Sayarahi. To je sice možnost, ale myslím že bude lepší když se proměníme až tam než tady. Odpovím jí. Jak to vidíte vy, Stínopaní? Otážu se Aeony. Pomalu si přeměřím štíty hor. Tak jo hory... Země ještě nikdy neporazila Hnědého a nehodlám s tím začínat. Pomyslím si trochu soutěživě. A jak vůbec poznáme Vládce Času až ho najdeme? Teda kromě toho, že je jedinej drak v týhle pustině. |
| |
| Studený budíček Trochu otrávene si nechám pripomenúť tú časť o skúške, a musím znechutená uznať, že zrejme na tom niečo je. Fakt, že s trochou šťastia sa lozeniu cez zamrznuté skaly vyhneme mi zdvihne náladu. A pravdu má aj Hnedý, ak nás pritlačí nutnosť, premení sa priamo na mieste. Počúvam jeho ďalšiu otázku ohľadom toho, ako spoznáme Pána Času, keď odniekiaľ priletí hrča snehu a rozpleskne sa mi za krkom... Vyskočím ako keby ma poštípala osa a začnem si vytriasať zvyšky snehu. Kútikom oka zazriem veselo sa škľabiacu Aeonu a tak sa zohnem, akoby som si upravovala šaty, bleskovo nazhŕňam vlastnú guľu a švacnem ju po Fialovej. V očakávaní prestrelky sa veselo zazubím. Tuším to s tým snehom nebude také zlé. |
| |
| Brzdy Poslouchám probíhající hovor a podívám se na vzdálené hory, při zmínce o zkoušce. Pak se ozve nezvyklý hluk a tak se otočím. Nadzdvihnu obočí v jisté směsi překvapení a nesouhlasu, když vidím ty dvě dračice, jak se chystají na sněhovou bitku. Zavrtím nevěřícně hlavou. A pak kdo se tu chová jako dráče... pomyslím si. Chtěla bych dodat ještě nějakou uštěpačnou poznámku na jejich adresu, ale tu raději spolknu. Nechci vyvolávat nějaké vzruchy, když to vlastně není nutné. Tak po nich hodím jen nesouhlasný pohled a jdu dál. |
| |
| Aeonin pokus o navození trochu lepší nálady i lehce zabral. Možné né úplně, ale určitě aspoň trochu ano. A tak se nakonec Vládci, chtě nechtě vydali k oněm horám. Vzdálenost to nebyla nijak velká, pokud půjdou stejným tempem, dorazí nahoru okolo večera ( teď je něco málo po svítání, čas na ostrově Draků plyne jinak než mimo něj). Slunko nesměle svítí a sněhová přikrývka dosahuje místy až po kolena. Místy je zmrzlí tak, že se po něm dá bez problémů chodit, jindy čerstvě napadaný prašan skoro znemožňuje pokračovat dále. Sotva totiž vytáhnete jednu nohu ze závěje, vzápětí máte druhou hluboko v jiné. Přesto musí Vládci odolat pokušení proměnit se do draků a "usnadnit" jsi tam cestu. Je to velmi obtížné, zvláště pro ty mladší, kteří zatím strávili většinu života v okolí hnízdiště nebo jen v rodné zemi. |
| |
| Závěje Blbý závěje Vrčím, když zase zapadnu po pás. Jen co se vyhrabu ven znova zapadnu. Dost! Morlone, vzdávám se! Přileť si pro mě! Padnu do sněhu. Prostě mě tu nechte napospas sněhu... Požádám ostatní. Vážne, ani země mě tu neposlouchá. Zamračím se. Hergot modrej, nemůžeš s tím něco udělat? |
| |
| Kenneth ,,Já? To mluvíš se mnou? Pokud sis nevšiml, tak kdybych tu použil svou schopnost, tak to zmrzne a budem se tu tak maximálně klouzat... A hlavně nebudu používat své schopnosti pro to, aby se ti lépe chodilo... Potřebuju síly pro někoho jinýho." Odprsknu a mlčky pokračuji v cestě. |
| |
| Ponorková nemoc? Ne, mluvím s Aeonou, už taky začíná modrat. Zavrčím na Kana. A pořád lepší klouzat než padat. Pracně se vyhrabu ven. Čirou náhodou jste si nikdo nesbalil 6 párů sněžnic, že ne? Optám se beznadějně ostatních a hrabu se z další závěje. |
| |
| kenneth Už to nevydržím a jakmile se vyhrabe z další závěje, tak po něm na férovku skočím. Ať už se budem kutálet kamkoliv, tak je mi to jedno. Jediný úmysl? Zabít nebo zmrzačit. když dopadneme, tak se na něj podívám. ,,Rejpej si do někoho jinýho, já na tohle fakt nemám náladu..." |
| |
| Kane Dobře, dobře...promiň. Asi mi to už taky leze na mozek. Omluvím se Kaneovi a pomalu ho ze sebe odstrčím. Asi nám to všem už leze na mozek. Pomyslím si při pohledu na ostatní Vládce s jejich zakaboněnými pohledy. Pak podám ruku Kaneovi. Ale stejně, sněžnice by se hodily. Zazubím se. |
| |
| Kenneth Zvednu se a pokračuji dál v cestě. Jsem zamračený a stále nad něčím přemýšlím. Vypadám neustále rozhozeně protože se klepu z nervů. Přemýšlím nad strategií, která zabere vůči mé matce. Nesmím to protahovat, ale ani moc uspěchat. Kdybych si jen vzpomněl, co mi vždy říkala... Jo na pár vět si přeci jen vzpomenu: Kde jsi byl? Co si dělal? Narovnej se, nedloubej se v nose -> Stejně jsem se v něm nikdy nedloubal a to, že mi tam občas vletěl lístek a já jsem kýchnul tak, že vždy prasklo nějaké sklo nebo tak.. Ale to mi teď nepomůže... Otočím se po ostatních jestli se nebrodím moc rychle, aby stíhali. |
| |
| soukromá zpráva od Aeona pro Pocítím jistý neklid, když vidím Modrého. Vím jaké to je ztratit rodiče, ale jeho matka byla už několik let mrtvá - v tom byl rozdíl mezi námi. Já měla alespoň nějakou naději, že můj otec tam ještě někde hluboko je, zatímco on.... Přispěchám k němu. Jdu s ním vyrovnaným krokem. Ticho. Někde za náma ze ostatní Vládci dohadují. "Vím jak se cítíš...." protnu ticho mezi námi. "Cítila jsem stejnou magii, stejnou jaká byla ta tvoje.... a moje intuice mi říká, že ona byla velmi blízká tvému srdci...."řeknu, nečekám nějakou reakci a proto poté pokračuji: "Chci ti tímhle jenom říci, že tohle co jsme viděli, není tvor, který ti byl blízký. Je to pouze kostra, která byli rozpohybována zlou silou.... nesmíš cítit hněv nebo nenávist. Vím, že je to těžké, ale pokud se tomu poddáš, skončíš špatně... veř mi, vím o čem mluvím...." |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro ,,Byla to má matka. Někdo koho se miloval víc než svůj život... Neříkej mi tu co mám a nemám dělat. Já se s tím vypořádám sám i s ní se vypořádám sám. Její síla byla obrovská... S tím, že pochybuji, že se něco změnilo." Řeknu k ní a zakroutím hlavou. ,,Prostě až jí zničím, tak vše bude v pořádku." |
| |
| Sice neprobádané, ale ledové pustiny Zklamaně si povzdechnu, když se objevíme na druhé straně portálu. Doufal jsem v nějaké ohnivé pouště, kde budou ze všech stran létat meteority, bortit se zem pod nohama, kde budou ze dne na noc prudké změny teplot a hlavně jsem doufal, že to bude vypadat o něco záživněji. Jistě, mráz a sníh mi určitě také ztíží cestu, ale.. Čekal jsem zkrátka něco jiného. Pomalu se sehnu pro hrst jemného poprašku sněhu. Zvednu ho na dlani do výše mých očí a usměji se. Třeba to ale zase nebude tak špatné. Takovýhle jemný snížek je přeci jenom také sympatický, že? Pomyslím si a fouknu do sněhu, abych ho znovu nechal pokrýt okolní zem. Pohlédnu na oblohu. To je tak brzy? Vždyť na ostrově draků to vypadalo jinak.. I když.. Tam je jinak zřejmě úplně všechno. Zapřemýšlím, když mi pohled padne na Aeonu a Sayrahi, jak po sobě sníh házejí a vždy, když se na nich hromádka té zmrzlé bílé hmoty rozprskne, zasmějí se, popadnou další a hodí. Alespoň nějaké odlehčení.. Nemuselo by to uškodit.. Rozhlédnu se po okolí a všimnu si, jak Fuega rázným krokem tvoří úzkou cestu, po které bychom s měli evidentně všichni vydat. Vzpomenu si, jak ji má poznámka o dráčatech urazila, tak co nejrychleji překovám vzdálenost mezi námi a dostanu se k ní. "Fu-Fuego?" Houknu na ni, abych ji donutil se otočit a zpomalit,když už jsem od ní jenom pár metrů. "Omlouvám se ti.." Vysmeknu hlubokou omlouvnou úklonu, aby věděla, že to myslím vážně. "Nechci mezi námi tvořit žádné rozbroje a pokud to bude nutné, tak třeba i nějaké urovnat. Nepatří to sem." Prohlásím, zatímco se znovu narovnám a neposedný pramen vlasů na levé straně, který je delší než na straně druhé, si zastrčím za ucho a usměji se. "Proto se ti ještě jednou omlouvám za tu poznámku o dráčatech předtím na ostrově. Evidentně ti moc velkou radost neudělala.." Tentokrát již pouze pokynu hlavou, místo abych se znovu uklonil. Než ale stihnu něco říct podruhé, zaslechnu hluk, který mi něco až moc připomíná. Kutálení se po sněhu. Že by si ty dvě pořád hrály? Napadne mě, když se za zvukem s úsměvem otočím. Úsměv mi ale ztuhne na tváři, jakmile spatřím Kane a Kena, jak se kutálí dolů s ne zrovna šťastnými výrazy. Po nějaké době sice Ken modrého odstrčí ,ale i tak.. Jenom se znovu zaculím na Fuegu a doufám, že mou omluvu vzala a dojdu k nim. Chvíli mi to trvá a ve sněhu za mnou se po mých krocích objevují nepravidelné rýhy, ale dojdu k nim chvíli po tom, co se Ken na Kanea úsměje. "Um.. Prosím vás, co se tu stalo?" Zeptám se zatímco se rozhlížím po okolí a pomůžu Kennovi nahoru po jeho poznámce o sněžnicích. "Jistě, běžně je nosím pod křídly, ale zrovna dneska mi to nedocvaklo.." Protočím s úsměvem očima nad takovou otázkou a přehodím si jeho ruku přes své rameno, zatím co si to rázuji zpátky nahoru. "Pojď, takhle tam budeme rychleji. Alespoň tam na nás nebudou muset čekat." Zakřením se na něj a pokud nemá žádné námitky, dál zvedám nohy dost do výšky, abych překročil sníh, ve kterém se všichni z nás brodíme. |
| |
| Nesnáším sníh! Za chvíli k nám přiběhne Flamine. "Um.. Prosím vás, co se tu stalo?" Zeptá se nás. Když vstanu, opráším si kalhoty. Nic moc, jenom jsme se jaksi štěkli. Usměju se. Ne díky, tam snad dojít zvládnu, jsem přece Vlád.. Spadnu do další závěje. ce. Zavrčím. Nikdy bych si nepomyslel, že někdy budu chtít umřít. Zauvažuju nahlas a využiju Flaminovy nabídky na pomoc. Jsem Vládce Hnědých už 200 let a nikdy mi nebylo tak hrozně. Prolítne mi hlavou. |
| |
| Závěje Našlapuji opatrně a docela se mi daří nepropadat se, díky mé váze, nicméně kde je jen čistý prašan se zapadnu pěkně hluboko a vždy mi trvá než se z prašánku vyhrabu zase nahoru. V duchu proklínám sníh a svou velikost. Doběhl mě Bílý a omluvil se mi za nemístnou poznámku. Jen jsem kývla hlavou, že je to v pořádku, nestojím o zbytečné rozbroje. A když to nebude opakovat, už je to minulost. Pak jsem se podívala na Hnědého, když jsem zaslechla jeho poznámku. Ty si stěžuj... řeknu si v duchu. Rýpnul do Modrého, který ve svém stavu po pár rýpancích vyletěl jak čert z krabičky. Bravo, Hnědý. To já tu do něj mám rýpat. Dodám a pozoruji, jak po něm Modrý skočil. Při hluku "bitky" se Bílý otočil a šel to urovnat, takže už jsem tomu nadále nevěnovala pozornost. Není to moje věc, jenom bych to libovolnou poznámkou zhoršila. Udělala jsem další krok a prudce se opět zabořila. Zavrčím a když se vyhrabu nahoru, zamyslím se nad Hnědého vybídnutím Modrého a nad poznámkou, že klouzání je lepší než boření se. Vezmu do dlaně sníh a uvažuju nad tím... Kdyby se těsně u sněhu na chvíli zvedla teplota, jenom tak, aby prašan na chvíli povolil a pak zase klesla... tak aby zůstal sněhem a nerozpustil se... možná by tak z prašanu šel udělat pevnější sníh... O sněhu toho moc nevím,ale tohle se mi zdá docela logické. Jak nad tím uvažuji, tak trochu mimovolně v zamyšlení soustředím krapet energie. Když si to překvapeně uvědomím, tak se rozhlídnu po ostatních, jak se boří. Pokrčím rameny,je to jen krapet a za vyzkoušení to stojí, nebo tam v životě nedojdu. Lehce přivřu oči a soustředím se, dýchnu si energii do dlaní, které se rozehřejí a přejedu jimi po sněhu vedle mě, jen malý kousek, abych viděla, jak a jestli vůbec to bude fungovat. Ucuknu jimi, abych sníh nerozpustila a sleduji výsledek. Bylo to až překvapivě málo energie. |
| |
| Sněžné pasti Usměji se na hnědého, když s sebou znovu práskne do hromady sněhu a opatrně k němu popojdu, abych sám nespadl přímo vedle něj. Podám mu ruku abych mu pomohl vstát. "Všichni víme, že jsi strážce, Kenne.. Ale jestli si nedáš pozor, tak tě do toho sněhu zahrabu." Zakřením se a mrknu na něj, zatím co se rozhlédnu okolo. Co to tam Fuega zkouší? Pomyslím si, ale nechám to být. Nevypadala, že by si chtěla moc povídat, tak ji radši nechci nějak otravovat, abych ji ještě nenaštval. "Možná by ses měl Kanovi omluvit.. Abychom tu nebyli rozhádaní. Už od průchodu portálem vypadal docela přejetě, jako kdyby mu kočka sežrala zlatou rybičku, ale zaskočila jí rybí kost." Řeknu zamyšleně a znovu si zastrčím onen neposedný pramen vlasů za ucho. Normálně by ho už všichni dávno ustřihli, ale já ne. Chci, aby mohl povlávat v hravém větříku tam nahoře. Zasněně se zadívám na oblohu. Jaké tu jsou asi vzdušné proudy? Jsou neposedné a kdybych se v nich ocitl, odnesly by mě i přes veškerou mou snahu bůhvíkam? Pryč, ještě dál, než jsme teď? Nebo jsou naopak hodné a jemné proudy, jejichž dotek je spíše pohlazení? Znovu sklopím pohled zpátky k zemi, přehodím si Kennovu ruku přes rameno a pomalu, ale celkem bezpečným způsobem,stoupám nahoru a překračuji jednu sněžnou past za druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Aeona pro Přikývnu hlavou. "Chápu, ale tohle už NENÍ tvoje matka.... tvá matka zemřela před desetiletími. To cos viděl, je Morlon, ne tvá matka!" řeknu lehce rázně. "Vím co cítíš, ale musíš odložit hněv a vztek.... můžeš jsi být jist, že ztráta mého otce byl horší než oživení kostry tvé matky! Tím, že tu budeš pochodovat vzteklej, nikomu nepomůžeš! Ba naopak... pod vztekem lidé, i my dělají unáhlená rozhodnutí, která mají ten nejhorší dopad... " řeknu stejně lehce rázným tónem. Potom mu položím ruku na rameno. "Jestli neodložíš svůj vztek, alespoň do doby než najdeme draka Času, můžou tvá rozhodnutí skončit tvou nebo naší smrtí!" |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro ,,Aeono... Nech mě být... Tohle si vyřeším sám... Moc dobře si uvědomuji, že můj vztek může mít velmi destruktivní následky, ale jak vidíš, tak já jsem v pohodě. Jen prostě do mě nesmí nikdo rejpat, když nevědí nic o situaci... To je celé jádro problémů, kdyby to byla červená, tak bych jí to nějak vysvětlil, ale takle? Buďto jim budu muset říct, že to byla moje matka a proto jsem z toho tak paf a ještě k tomu je důrazně požádat, aby do mě nerejpali. Nebo jít dál od nich s tím, že je tím nebudu zatěžovat, aby si nemysleli, že sem slaboch. Čehož by mohla nakrásně využít rudá...." |
| |
| soukromá zpráva od Aeona pro Postavím se před něj a dám mu lehkou facku. Nijak silnou, spíš jen symbolickou. "Blázne, nesmíš jím říct, že je to, ne byla to tvoje matka! Copak to nevidíš?! Morlon to udělal schválně, aby mezi nás zasel semeno pochybností! Jestli jim to řekneš, budou tě jen obviňovat a strefovat se do tebe pokaždé, když k tomu budou mít příležitosti! Nakonec to může vyvrcholit tím, že až budeš potřebovat pomoc, tak se na tebe vykašlou, protože to byla prostě tvoje matka co na nás zaútočila, tudíž jsi o tobě budou myslet, že se taky přidáš na Morlonovu stranu!" zvíším mírně hlas. Měl by jsi to konečně uvědomit. Mezi námi nastane chvíle ticha. Nakonec k němu přistoupím blíž, aby nás nemohli slyšet ostatní. "Neber to zle, chci ti jen pomoci..... protože..." zhluboka se nadechnu. "Protože jsi myslím, že mezi námi je špeh. Né, mezi Vládci přímo, ale určitě v jedné z letek... nevím přesně v jaké, ale jak jinak by se Morlon dozvěděl o tom, že na ostrově budeme? Proto jsem chtěla aby jsme na tuhle výpravu šli jen my. Delfador počítal s tím, že někdo takoví, jakože špeh se mezi námi najde..." |
| |
| soukromá zpráva od Kane pro Na její facku reaguji ještě více podrážděně. ,,Ještě jednou tohle uděláš, tak se vracím..." Když začne mluvit o špehovi v letkách tak se na ní podívám. ,,A to chceš jako říct, že jeden z nás má v letce špeha a že my s tím nic neděláme? Co když to jsem třeba já? Proč by tam jinak byla...." Zadívám se na ní a pak začnu přemýšlet. Kdyby to byl někdo ode mě, tak by to vysvětlovalo oživení mé matky... Já se na to!! ,,Až se vrátím, tak to nechám prověřit. Vzhledem k tomu, že to musel být někdo ode mě. Jinak by Morlon mou matku neoživil." |
| |
| Guľovačka a záveje Snežná bitka s Aeonou mi, okrem zdvihnutej nálady, prezradí i niečo viac o teréne, v akom sa budeme pohybovať. Keď som totiž chcela uhnúť pred letiacou guľou, prepadla som sa do poriadne hlbokého snehu. Zrejme bola na zemi nejaká jama, tú zafúkalo tak dôkladne, že bola na nerozoznanie od okolitého terénu. Aeona sa chvíľu tvárila prekvapene, kamže som to tak náhle zmizla, ale keď som sa po chvíľke vyhrabala, začala sa ceriť od ucha k uchu. No... bola som viac biela, ako zelená. Vyhrabala som sa niekam, kde to bolo bezpečnejšie a otriasala som sa ako mokrý pes. Zvyšok výpravy sa už dal na pochod. Z Modrého vládcu som zazrela len zlostný pohľad a potom už len chrbát. Nevyzeral vo svojej koži... a pritom na zhromaždení bol v poriadku. Čo sa stalo? Flamine pomáhal Kennethovi, ktorý vytrvalo nadával na sneh a za nimi sa brodila Fuega. Žmurknem na Aeonu a poviem: "Mali by sme sa pohnúť." Vykročím a po chvíli začnem premýšľať nad tým, či celá tá guľovačka nebola len mrhaním energie. No a čo! Keby som sa mala celý čas zaoberať iba Morlonom, zašibe mi... |
| |
| Zatímco vládci pomalu ale jistě stoupali k vrcholu hor, počasí se začala měnit. Nejdříve, i když svítilo sluníčko, začal foukat nepříjemný vítr, který zesiloval s každým krokem, se kterým se Vládci blížili k vrcholu. Slunce nakonec zmizelo úplně a vystřídala jej sněhová vánice. Nebylo vidět na krok. Vládcům sice zima a sníh fyzicky nevadili, ale psychicky na tom byli trochu hůře. Nakonec se nějak dostanou navrchol. Slunce už prakticky nesvítí, a vánice trochu ustala. Bylo dokonce skrz mraky lehce vidět dvě hvězdy. Ano, jen dvě hvězdy, které vypadali jako oči, jako kdyby je někdo pozoroval z té výšky. Nakonec vykoukne trochu zpoza mraků i měsíc a osvětlí tak lehce Vládcům tuto scenérii: Zobrazit SPOILER Sice všichni dorazili navrchol, ale další cesta nebyla patrná. Nikde nebylo známky ani náznak něčeho, co by jen připomínalo, že by tu drak Času kdy byl. Vznikla otázka, co teď? Vrátit se nemohou... |
| |
| soukromá zpráva od Prvodrak pro Přestože se situace zdá bezvýchodná, něco ti našeptává, že tohle konec nebude. Sníh, je přeci jenom jiná forma vody, zmrzlé vody a voda je tvoje moc. Proto, pokud se rozhlídneš řádně okolo sebe, zjistíš, že skalní převis za vámi je pod nánosem až moc velkého množství sněhu. Přitom zjišťuješ, že pokud se ještě podíváš tímto směrem, zdálo by se, že ony hory pokračují jakousi cestou, co vás ale od ní odděluje je dvacetimetrová roklina, která je pár kilometrů hluboká a pád do takové hloubky by nebyl zrovna příjemný. Chtělo by to asi most.... |
| |
| Když svítilo slunce, tak to ještě šlo, ale jakmile začal foukat vítr a začal nám vát prašan do obličejů, bylo to strašné. Né, že by mi byla zima, ale bylo to prostě strašně nepříjemné. Viditelnost byla nulová. Doslova jsme šli jen podle toho, co jsme zrovna nahmatali. Jakoby toho ale nebylo dost, osud jsi pro nás přichystal další kudlu do zad. Nějak jsem tedy vylezli nahoru, i když už slunce prakticky nesvítilo, všichni jsme ale dokonale viděli to co jsme viděli. Nic. Prázdnotu. Nic tu nebylo, jen další a další hory, jakoby snad nikdy neměli končit. Šokovaně jsem stála a nevěřícně hleděla do dálky. Byl tohle snad konec? Ne, takhle to přece nemůže skončit.... |
| |
| Po našem menším incidentu jsem už jenom držel hubu a krok, až jsme dorazili na vrchol. Posadím se na volnej kámen a rozhlídnu se kolem. Odkašlu si. Výhled pěknej, ale ať se dívám, jak se dívám, nikde ani stopa po drakovi. Podívám se na ostatní. Nějaké nápady? Zeptám se. Jestli ne, tak jsme v troubě. Pomyslím si zachmuřeně. |
| |
| Pod bodom mrazu Kapucňu plášťa mám stiahnutú hlboko do tváre, ale aj tak ledva žmúrim proti vetru a zlomyseľným snehovým vločkám. Pochod sa stal len automatickým kladením nôh jednej pred druhú, pretože snažiť sa v metelici určiť nejaký smer bolo nad ľudské i dračie sily. A to ešte prednedávnom svietilo slnko... S rastúcou zlovôľou počasia klesala nielen teplota, ale aj nálada. Našťastie ako sa deň nachýlil ku koncu, podarilo sa aj nám dosiahnuť vrchol hôr. Počasie sa umúdrilo, alebo sa možno iba naštvane stiahlo vymýšľať, ako nám bude strpčovať cestu ďalší deň. Zdvihla som hlavu k oblohe a s istou dávkou prekvapenia som spozorovala dvojicu hviezd. Pohľadom som skontrolovala zvyšok oblohy, no márne. Žiarili len tieto dve. Alebo ostatné vybledli pri žiare mesiaca, ktorého bledú tvár konečne odkryli mraky? Netuším, lebo som sa rozhodla prezrieť si krajinu osvetlenú pod nami. Kenneth sarkasticky okomentuje výhľad a ja sa tiež zaškľabím. "Nie, všetky nápady mi vyfúkala z hlavy tá víchrica. Zostala už len prázdna hlava." |
| |
| Vrcholek zklamání Začali jsme stoupat a přihnala se vánice. Jako kdyby samotný sníh nestačil. Bojovat proti vánici, sněhu a špatné náladě najednou, to bylo opravdu trochu moc. Nakonec jsme se dohrabali na vrchol a vánice ustala, ale moje navrčenost mi zůstala stejná. Naopak se ještě zhoršila, když jsme došli a... nikde nic. Hnědý poznamenal něco o výhledu, podívala jsem se, ale nijak úžasné to nebylo, viděla jsem jen další zamrzlou krajinu. Sedla jsem si na bobek a naklonila hlavu na stranu. Vládcové se vycítí... ale tady jsme byli cítit akorát my. Zelená mu odpověděla a já jsem jen zvedla pohled k obloze. Kromě těch hvězd co vypadali jako pohled... "Ne, nic mě nenapadá..." odvětím, abych byla slyšet a podívám se po ostatních. |
| |
| Cesta Cesta nahoru je úmorná a vyčerpávající, ale ne nemožná. I když nejsme v pravých podobách, tak se přeci jen vyškrábeme nahoru. Spousty sil padlo na vyšplhání... Ale... teď je tu jiný problém... Brutální jáma, která nás nutí, abychom se přeměnili a přeletěli. Jenže... Voda = sníh.... Sníh = voda ,,Nooo... Já bych možná nápad měl..." Zadívám se za sebe na skalní převis, který oplývá až moc velkým nánosem sněhu. ,,Mohl bych pomocí sněhu, který bych přetvořil na vodu postavit most... Tedy... Pokud někdo není proti..." rozhlédnu se po ostatních a nakonec mé oči spočinou na Aeoně. ,,Ale znamenalo by to použít mou moc s tím, že by pak byla větší šance, že nás Morlon najde..." |
| |
| Podívám se Kaneho, evidentně chtěl něco zkusit, ale měl obavy, jestli nepřiláká nekrodraky. Zavrtím hlavou. "Myslím, že pokud chceš něco zkusit, tak to zkus. V téhle situaci je celkem jedno co se stane. Musíme mýt na mysli, že vše se součástí zkoušek, jestli máš nutkání něco udělat, udělej to. Za pokus nic nedáme, buď se ti to povede a my se dostaneme k drakovi času a nebo nás tu dřív nebo později najde Morlon...." |
| |
| Most ,,Dobrá tedy..." Otočím se k převisu, který je za mnou, abych se mohl lépe soustředit. Soustředím se na to, abych sníh, co je na převisu dostal v podobě vody nad propast, kde bych z ní pak udělal ledový most. Pokud vody nebude dost, aby tam bylo i nějaké zábradlí, kterého bychom se mohli držet, tak uzmu sníh i odjinud. Pozoruji, jak se voda roztává a i když bych ruce nemusel používat, tak přeci jen vypadám, jako když rukama čaruji. Hodně vody se vznese k obloze a následně vytvoří kus mostu i se zábradlím. Jednou rukou drží už vytvořený kus a druhou si beru z okolí další a sníh v podobě vody a přidávám ho ke stávajícímu ledovému mostu. Když je most tak dlouhý, aby jsme mohli přejít, tak ho ještě udělám delší, aby měl nějakou oporu a nezřítil se. Vypadá bytelně, ale co kdyby náhodou. Stále jednou rukou držím tu stavbu a tou druhou přidávám další a další sníh, který přetvářím na vodu a následně ho nechávám zmrznout. Přidělám k tomu nějaké schůdky a udělám ho prodloužený, když už je hotov tak stále držím ruce před sebou a prohlásím. ,,Tak panstvo... Myslím, že můžete jít. Já půjdu jako poslední, tak rychle..." Popoženu je... I když to není nijak složité přeci jen lidská podoba mne vyčerpává rychleji než se zdá. Drak jako takový do sebe může nahromadit více energie a k tomu ještě má matka oživena Morlonem mi k tomu taky nepřidává. |
| |
| Most z...vody? Se zájmem vstanu, když se Modrý zase jednou pustí do práce. Zaujaly mě jeho pohyby rukama, ale možná mu pomáhají se soustředit. Přeci jen vytvořit něco takového je nesnadné a náročné. Párkrát tlesknu, když se Kanovi podaří most vytvořit. Dobrá práce. Usměji se. Ne, že bych já zatím k něčemu byl. Zamračím se a kopnu do ležícího kamínku. Rychlým krokem se pustím přes most. Mých menších závratí si nevšímám, ale přesto není vzduch dobré prostředí pro Hnědého. |
| |
| Ledový most Vstanu a sleduji, jak Modrý přeměňuje sníh. Po tomhle vážně budu muset jít? Pohled mi sjede k propasti pod vytvářeným mostem. No, nic jiného nezbývá. Skoro si povzdychnu, ale když je most hotov, tak na pobídnutí odpovím uznalým kývnutím hlavy. Nevypadá, že to dlouho vydrží... Zabrousím v myšlenkách k našemu přechodu. Když se přes most vydá Hnědý, tak poklepu hlavou a raději na to myslet přestanu. Vyrazím na most za ním. Rázným krokem, jelikož ničemu z vody rozhodně nevěřím, ale opatrně, aby mi to nepodjelo. |
| |
| Ľad ponad priepasť Neisto sledujem Modrého, ako dačo vytvára. Napokon sa ukázalo, že jeho výtvorom je most z ľadu. Vidím, ako na neistý chodník vyjde najprv Hnedý, potom Červená. Nebuď zbabelá, Say! Vyjdem teda na neistý chodníček. Keď sa mi teraz šmykne, tak letím dolu ako kameň.... Čo ak sa od strachu nezvládnem premeniť? Netáraj, si predsa drak! Dohadujúc sa sama zo sebou pokračujem v nasledovaní dračích vládcov predo mnou. |
| |
| Most z vody Jdu do kopce vedle Kenna a mhouřím oči proti sněhovým vločkám. Jak rád bych je nevjal odnést větrem pryč, abychom okolo sebe měli prostor, ale kdybych to udělal, našel by nás rychleji Morlon. Když vyjdu nahoru, rozhlédnu se pln ocekávání, ale místo toho se zklamu. Nic nevidím a stejně tak ostatní. Všichni jsme z toho přešlí a nevime co dál, dokud Kane nepřijde s nápadem mostu.Vyslechnu ho a pohledem ho v tom podpořím,jak je to pro mě jenom možné a pote sleduji, jak se da do práce. Jakmile se všichni vydáme k mostu, znovu po dlouhe době promluvím. "Až budete na mostu, pokusím se od vás odvést vzdušné proudy, aby vás nestrhly, dobrá?" Sám hodlám jít až předposlední. Na chvíli zavřu oči a soustředím se na proudy vzduchu, kterénás tu tyranizují a kolem každého z nás se pokouším vytvořit něco jako bublinu, abychom se mohli pohybovat bez problému. Poté se sám vydám na most a postupuji monotónním krokem dál. Soustředím se stále na to samé- na vzdušné bubliny okolo nás. Postupuji díky tomu celkem pomalu, abych si nerozehnal myšlenky. |
| |
| Nakonec pomalu všichni přešli. Co je ale čekalo za překvapení bylo to, že na konci onoho ledového mostu prošli jakýmsi portálem, který se "vyplivnul" někdo úplně jinde. Krajina zde byla strašidelná, temná a pod nohama pěkně vodnatá a lepkavá. Vyměnili mráz a sníh za nehostinou bažinu, která byla plná nástrah. Stačí jednou špatně stoupnout a je konec.  |
| |
| Nečekaná změna krajiny Sestoupila jsem z mostu s úlevným pocitem, že budu mít opět pevnou půdu pod nohama. Došlápnout ale úplně někam jinam, to se mi ještě nepovedlo. Musela jsem zatnout zuby, abych nevyjekla, když jsem došlápla a vyrojila se mi přes nohy a kolem voda. Rychle jsem se rozhlédla a přesunula se na velký kámen, který vypadal bytelněji a rozhodně sušeji. Teprve teď jsem se podívala po krajině, kde jsme se ocitli. Přes tmavé mraky, táhnoucí se na obloze, přece jenom bylo trochu poznat, že jsme opět někde v údolí a v dálce jsou hory. Pro oči to byla příjemná změna ze zářivého sněhu do tmavé krajiny. Ale příjemná změna to byla asi jen pro oči. Kolem půda nacucaná vodou, takže pro mě stejné, jako se brodit sněhem. Navíc... Kam teď? Ohlédnu se ke zbytku, zda už přešli a prošli a co oni na změnu krajiny. Pak se znovu pátravě rozhlédnu kolem, zda nenajdu nějaké vodítko, kudy se vydat dál. |
| |
| Nová voda? Jdu jako poslední a když stoupnu "bezpečně na zem, tak pustím svůj most. Jenže je tu další problém... Místo sněhu, že tu bažina. Cože o to... Pro mě to problém není ale někdo jiný by s tím mohl mít problémy... Rozhlédnu se a začnu nahlas přemýšlet. ,,Nuže, tak máme tu zhruba pšt možností, jak toto projít. První je, že já z bažin dostanu vodu, za pomoci svých sil a červená jí odpaří. Za druhé Může zelená udělat most ze dřeva. Za třetí mohu aplikovat s červenou to první s tím, že by hnědý udělal cestu a nebo ještě bych tu vodu mohl nechat zmrznout, pokud se chcete klouzat..." Rozhlédnu se po ostatních. Hmmm zkouška vody už proběhla, toto bude nejspíše zkouška země nebo přírody. Nejvíce bude asi v háji, jestli skončíme v nějakém sopečném prostředí. Ano pro červenou v pohodě, ale co my ostatní? Zamyslím se při prohlížení okolí a zkoumání terénu, který není zrovna příjemný. ,,Nebo máte ještě někdo jiný nápad? Jo vlastně jeden bych ještě měl... Můžeme se spolehnout jen samy na sebe a jít tak, jak uznáme za vhodné s tím, že každý z nás může někam zapadnout a zmizet do bažiny..." Znovu se rozhlédnu a vyzkouším si na malém kousku, jestli se tu dá použít má schopnost. Jistěže by to chtělo dřevěný most, nebo zem, ale kdo ví, jak na tom zelená a hnědý jsou? Když uvážím, že je červená z bažin vyplašená, tak by to chtělo co nejdříve něco udělat. |
| |
| Nad nápady Modrého ale jen zavrtím hlavou. "Nemůžeme si zatím dovolit použít další schopnosti, zvláště tak krátce po sobě. To už i na sebe rovnou můžeme připevnit zvoneček a dát Morlonovi tak velmi snadné cíle." řeknu. Trochu přešlápnu na místě. "Nicméně, ten lesík v dálce vypadá celkem nadějně. Pokud se budeme držet u sebe, můžeme si potom vzájemně pomoci, kdyby nedejte bohové, někdo šlápl kam neměl..." |
| |
| Bažina Při pomyšlení, že se tím budu muset někam čvochtat, nakrčím nesouhlasně čelo, ale co nadělat, raději snést nepohodlí, než na sebe upozornit. Chci zpátky na mé milované horké pláně... Snažím se alespoň méně tvářit jako vyplašený králík. "Lesík lepší než nic. Ale tady nepoznáte, že šlapete špatně, než zajedete po pás do bláta a vody... Měkký je to tu všechno i to relativně bezpečné a pevné..." kritickým pohledem přejedu okolní půdu a stále se držím na kameni. Dokud alespoň kývnutím hlavy současný plán všichni neodsouhlasí, tudíž nebude pokyn vyrazit, tak se z něj nehnu. |
| |
| Aeona promluvila ,,No jo no, tak se ale pak nedivte, že tu někoho ztratíme." Řeknu chladně a dál už nemluvím. Přestali mě zajímat. Pokud bych se setkal znovu se svou matkou, tak si na sebe klidně ten zatracenej zvonek přidělám! |
| |
| Bahnité prekvapenie Po prejdení "portálom" na konci mostu zapadnem po členky do bahnitej brečky. Neveriacky zažmurkám na krajinu vôkol nás. Je to, akoby nás niekto vystrihol a vzápätí prilepil niekam úplne inam. Mlčky počúvam hlasy ostatných vládcov a potom polohlasne zavrčím: "Skúška vody? Toto bude skôr skúška zeme. Možno by som vám dokázala pomôcť tam v tom lesíku, ale tu treba požiadať o pomoc priamo zem. Cez tú brečku budeme potrebovať buď veľké šťastie, alebo niekoho, kto dokáže vysnoriť aspoň ako tak pevný chodník, ináč nás to bahno zhltne ako malinu, vládcovia- nevládcovia." |
| |
| Vládci se vydali k ostrůvku lesíka, který zřejmě bude skýtat alespoň krátkodobé osvobození od té lepivé hmoty, která byla už po několika krocích přímo až vlezlá. Bylo slyšet spousta nadávek, jak v elfské, lidské tak i dračí řeči v rámci těch "slušnějších" ale i těch "tvrdších". Byly kousíček od ostrůvku, když z přilehlých korun stromů vyletěli všichni ptáci. Všichni se zastavili. Okolí totiž utichlo a příroda utichne jenom z jediného důvodu - když se nablízku predátor, který je zde pánem. Toto se také potvrdilo když se ozval nelidský hluboký řev právě z onoho lesíka. Zem začala lehce dunět a doléhalo k nim skřípání a praskání stromů. Nakonec se před nima vynořit z lesa Horský troll. Měl na výšku tak tři metry a měl sice jen jednu ruku, ale v ní třímal kamenný kyj. Bojovat s ním na téhle půdě rozhodně nebude dobrý nápad. Trollové jsou hodně teritoriální a tak dokud budou na jeho území, půjde po nich. Zřejmě nejlepší možnost bude utéci...  |
| |
| Troll... snad ne další ústup? Když se přiblíží nebezpečí, reaguji instinktivně přípravou k boji. Nicméně mě zastudí voda a bláto a já si okamžitě uvědomím, že tady nemůžu bojovat. Musela bych vynaložit třikrát takovou sílu, abych dosáhla účinku, který mám za sucha. Ono, odpařit vodu, abych měla napřed možnost nějakého pohybu... to by nebyla sranda, zvlášť, když tady všude prosakuje. Proto tedy pro boj musí být lepší podmínky, pokud v okruhu bude dobré místo, budu bojovat, pokud není, troll nás po chvíli přestane pronásledovat, když budeme ustupovat pořád, nakonec se z jeho území dostaneme. Jenže otázka je.... kam? Rychle se rozhlížím, ale můžeme jen zpět nebo kolem něj pryč, s velkým rizikem. Teď by to vážně chtělo pevnou cestičku bažinou, nehodlám zmizet jako potrava pro bláto. "Nějaké nápady?" zahučím nakonec. Já bych se kolem něj protáhla, jsem malá, ale nemůžeme riskovat žádný život, pokud chceme dokončit úkol. A v téhle podobě se proti trollovy nemůžu měřit silou. Kdybych měla svou pravou... to by bylo něco jiného. Jenže opět - nemáme na sebe upozornit. Pohledem se vrátím k trollovy a sleduji ho, připravena kdyby nejhůř stejně zasáhnout. Na cti mě začíná hryzat, že snad nikdy nebudu bojovat. Jenže tohle není jako když se létá planinami a posměch získá ten kdo ustoupí. Ne, tady se musí ohlížet na zbytek skupiny. |
| |
| Trolling... Brodíme sa bahnom k lesíku a ja sa začínam čudovať, že ako nám to dobre ide. Nie dlho. Pri náhlom tichu všetkého živého ma zamrazí pri chrbtici. Rev z obludného hrdla už privítam s rezignovaným povzdychom a s istou dávkou zvedavosti si začínam obzerať obludu pred nami. Vyzerá ako klasický Horský troll, skôr veterán z mnohých bitiek, podľa toho, že mu chýba jedna ruka. Zato druhou sa nám statočne vyhráža kyjakom. Fuega okamžite zaujíma bojový postoj, ale podľa pohľadov, aké venuje mäkkému podkladu mi je jasné, že by sa boju radšej vyhla. Nie je v tomto jediná. Bleskovo premýšľam, čo urobiť. Trollovia nikdy neboli preslávený inteligenciou, ich myseľ sa viacej podobá zvieracej... Potichu zašepkám ku okolitým vládcom: "Niečo vyskúšam, hádam to vyjde. Keby nie, tak sme..." Pri pomyslení na trollovu malú inteligenciu, respektíve pri porovnávaní ju so zvieracou, som si spomenula na jeden trik, ktorý zvyknú používať draci Zelenej letky. Nie raz sa stalo, že nejaká pohroma v podobe ohňa či záplav nivočila naše lesy a bezpočet zvierat bol v priamom ohrození života. Bolo na nás, aby sme sa jednak postarali o les, ako aj o jeho obyvateľov. Zvieratá však v našej prítomnosti panikárili. Bolo treba ich nejako ovládnuť. A na to sme my mali Spev. Nebola to mágia v pravom zmysle slova, skôr niečo medzi sugesciou a hypnózou. Príliš slabé na ovládnutie inteligentnej mysle, ale dostatočne silné na zvládnutie vydesených zvierat. A jedno také skoro zviera stálo teraz pred nami, inštinkt mu velil chrániť svoje teritórium. "Všetko je v poriadku. My nie sme nebezpečenstvo. Nič ti nehrozí. Len pokojne." Preťahujem hlásky, moje slová majú upokojujúci rytmus, naozaj sa to podobá na spev. Som naozaj zvedavá, či to bude mať na túto obludu nejaký účinok... |
| |
| Bahno a ??? Člověk se brodí bahnem... Fakt hnusným bahnem... Kdyby to tak byla jen voda, tak jsem velmi spokojený, ale tohle? Hnus. Kráčím si to dál když najednou se ozve něco. ,,He?" Podívám se nahoru a uvidím... Troll? ,,No... Tak to jsme... Víte kde... Takže nápad? Tímto běžet je hodně o hubu... Takže?" Udělám pár kroků jakoby dozadu. Rychlost nic moc teda, ale mohl bych ho utopit... Kolem mě je voda, takže kolem něj udělat vodní bublinu a počkat. Ale to asi né že jo... Aeona by zase byla proti... Samozřejmě. |
| |
| Z bláta do louže...vlastně ze sněhu do bláta Po brodění se, pro změnu bahnem, uslyšíme jakýsi, zvuk. Ha! Dárek. Trolla už jsem slušnou chvíli neviděl. Podotknu suše a pozoruji trolla co udělá. Když mě překvapí zpěv Sayarahi. Pravda. Specialitka Zelených, na to jsem zapomněl. Ušklíbnu se. Hodněkrát Zpěv pomohl při pohromách v lese. Ale těžko říct, zda to bude na trolla fungovat. Pokud Sayin trik nevyjde, pokusím se před ní postavit zeď z bahna, aby na ni troll nemohl. |
| |
| Obrovský troll se najednou zastaví. Nastane ticho, které protínají jen zvuky večerního močálu. Nikdo se neodvážil pohnout ani brvou a se zatajenými dechy čekali, jak to všechno dopadne. Troll se na ně díval, jako kdyby byly nějací přízraky. Málo kdo totiž už dneska věděl, že lesní i horští trollové dokáží vidět pravou podstatu věcí - čili zřejmě viděl jejich pravou podobu. Těžký kyl z větším zaduněním spadl na zem pod ním a poté se odkutálel do bahna vedle. Něco málo zavrčí, nesrozumitelně zažbrblá v řeči trollů a udělá několik kroků k Say. "Laha´kaa..." pronese potom srozumitelněji k Say. |
| |
| soukromá zpráva od Prvodrak pro |
| |
| soukromá zpráva od Sayrahi pro |
| |
| soukromá zpráva od Prvodrak pro |
| |
| Laha´kaa Náhla zmena v správaní trola mi dodá odvahu. Funguje to! Môj Spev funguje! Avšak miesto toho, aby sa trollov pohľad zmenil na zľahka neprítomný, čo by svedčalo, že je skutočne pod vplyvom Spevu, sa jeho oči naďalej upierajú na nás. Ako však môžem súdiť podľa jeho výrazu, je skôr prekvapený, než agresívny. Po chvíli mu z ruky vypadne kyjak a začne žvatlať dačo, čomu nie celkom rozumiem. Jeho ďalšiemu slovu však už rozumiem úplne. Laha´kaa... Zelená Matka. Teraz je na mne, aby som prekvapene zažmurkala. Odkiaľ to vie...? Rýchlim pohľadom cez plece sa uistím, že nikto z mojich spoločníkov nepodniká nič nepremyslené. Vysvetlím im, čo sa deje. "Nejakým spôsobom vie kto sme. Neublíži nám." V hlave lovím črepiny znalostí jazyka trollov. "Mive Laha´kaa. Kru hedgiiis Doz´athir. Vizg Dourh toki´ei?" Som Zelená Matka. Hľadáme Vládcu Času. Poznáš cestu? Asi tak by sa dalo preložiť to, čo som trollovi povedala. I keď trolie meno pre Vládcu Času sa prekladá skôr ako "Bez začiatku a konca", alebo "Nekonečný". Vývojom udalostí som prekvapená, ale v tomto prípade skôr milo. A tak čakám, čo mi náš nový spoločník povie. Len dúfam, že som si nepoplietla slová.... je to už pekných pár desiatok rokov, čo som naposledy hovorila s trollom. |
| |
| Troll Trochu překvapeně se podívám na Zelenou, nevěděla jsem, že tohle umí. Když upustí kyj, trochu se uvolním, ale stále jsem ve střehu. Zelená se tváří překvapeně, když na ní promluví, kontroluje si nás, zda se nechystáme něco udělat. Bez ujištění rozhodně ne. Nejsem blázen. A ještě s ním dokáže mluvit... fajn... Pozoruji dračici a trolla. Ví kdo jsme...? Hm... Dumám mezi tím, co čekám, co se bude dít dál. Tohle očividně není situace pro mne, nezbývá tedy než čekat. |
| |
| Troll Naslouchal jsem konverzaci mezi trollem a Say sice s lehkým zájmem, ale jinak jsem se o ni nestaral. Trollové nebyli moje parketa. Ale je dobré vědět, že tuší kdo jsme. Už jen z toho důvodu, že málokterá rozumná bytost se pustí do křížku se šesti draky, natož vládci. Aspoň tedy doufám. |
| |
| žblept? Když se troll zastaví, tak se na něj zadívám a pozoruji co se děje. Zelená? Takže další zkouška. Uf. Pro sebe si oddychnu a se zájmem je sleduji, a také dávám pozor, kdyby se něco podělalo. Ono... Co zde člověk popřípadě drak může čekat. To nikdo neví. |
| |
| Troll bedlivě naslouchá tomu co mu Zelená povídá. Jen lehce přitom přikyvuje hlavou. Když Zelená domluví, nikdy se neodvažuje ani pohnout či něco říci. Všichni netrpělivě očekávali jaká bude trollova reakce. Ten trochu přešlápne na místě. Zírá na ně, jako kdyby tak nějak viděl duchy nebo co. Poté se napřímí, moc nadechne a začne řvát tak, že se jeho řev rozhostil po celém okolí. Řev to byl velmi, velmi nepříjemný a silný, tak že si museli zacpat uši, aby o ně nepřišli. Když troll utichl, vybral svůj kyj z bahna, otočil se k nim zády a rozešel se kamsi do bažiny. Nikdo z nich nevěděl co to mělo znamenat, dokud z močálu okolo nich nezačala stoupat hustá bílá mlha, která je jako živá začala obklopovat. Byla tak hustá, že přes ní nešlo nic vidět. Vládci byly zmatení, pokusili se držet u sebe, ale každého koho mlha pohltila, jakoby prostě zmizel. Nakonec nezůstal nikdo. Vládci se pomalu probouzeli. Nikdo z nich nevěděl kolik času uplynulo zatímco byly mimo nebo co opustili ostrov. Jedno ale věděli jistě - už nebyly v močále ale na vyprahlé poušti. Na dohled byly jakési skály, možná, že tam nejdou stín a třeba také něco k zakousnutí či aspoň vodu.  |
| |
| Poušť Když Zelená domluví, čekáme co se bude dít. Když už jsem se obávala, že to nezabralo, tak se rozeřval. Okamžitě jsem si ucpala uši, ale i tak byl slyšet. Bylo to rozhodně něco. Měla jsem pocit, že se mi rozskočí hlava. Když konečně ztichnul, popadl kyj a klidně si odešel. Přemýšlela jsem zrovna nad tím, co to sakra mělo být, když nás začala objímat hustá mlha, na zkoušku jsem do ní mávla rukou, ale samozřejmě - bez účinku. Couvla jsem k ostatním vládcům, ale po jednom nás zahalila a vcucla někam do neznáma. Probouzela jsem se a zdálo se mi, že to byl všechno jen ošklivý sen a jsem zpět na horkých sopečných pláních... Otevřela jsem oči a zamžourala do ostrého slunce. Nebyli to pláně, ale rozhodně to bylo lepší než sníh nebo močál. Zvedla jsem se a oprášila ze sebe písek. Protáhla jsem se, zdálo se mi, že jsem nějaká ztuhlá. Podívám se po ostatních vládcích, jak se probouzejí a tak se rozhlídnu. Můj pohled padne na blízké skály. Vzhledem k tomu, že je to jediný viditelný objekt, kam by se dalo vydat, očividně půjdeme tam. Poušť, horko, že by bylo něco pro mne? Napadne mě, když koukám na skály. Nakonec nad tím zavrtím hlavou. Až to přijde, poznáme to. "Hola hoj, vstávejte!" přece jen se snažím ponouknout ostatní vládce k rychlejšímu probrání. Mě jako bojovnici to nedalo zas takový problém. Byla jsem cvičená po dlouhém spánku vyskočit a bojovat třeba s celou jednotkou nepřátel. |
| |
| Trolling a púšť Troll počúva a zrejme premýšľa. Napokon sa nadýchne a... spustí pekelný rev. Keďže stojím najbližšie k nemu, dostanem plný zásah a ledva ujdem omráčeniu. Rýchlo si zakryjem uši, ale že by to pomohlo... Napokon ten rámus konečne skončí. Troll si vezme kyjak a kráča späť do bažiny. A to je akože všetko?! Už som bola v pokušení sa rozbehnúť za ním a spýtať sa ho, že čo to malo znamenať, keď ma zarazí náhle zjavenie sa podivnej hmly. Neisto zacúvam bližšie k ostatným, lenže hmla je hustá a vidieť v nej sa onedlho stane nemožným. Príjemné teplo mi vyháňa zimu z premrznutých kostí. Mám pocit, akoby som bola opäť doma, vo svojom lese a slnko skrz koruny mojich dubov šteklí moje šupiny. Lenže... ja som predsa nebola doma... Do toho všetkého sa ozve Fuegin hlas: "Hola hoj, vstávejte!" Znepokojene rozlepím oči a začnem sa zdvíhať na nohy. Vytrasiem si so záhybov plášťa prach a piesok a zostanem ohromene zízať na púšť, rozkladajúcu sa, kam oko dovidí. So znechutením si uvedomím, že v mrazivom lese aj bahnitom močiari bol aspoň nejaký život. Tu? Tu budem nepoužiteľná. Hodím okom po Modrom... a s istým smutným pobavením si uvedomím, že zrejme nebudem jediná. Ak je púšť nevyhovujúca pre mňa, on to bude mať ešte horšie.... Všimnem si, že sa Fuega díva ku vzdialeným skalám, tak sa pokojne spýtam: "Pôjdeme tam?" |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR