Vypravěč - 09. listopadu 2011 00:11

„Jsou to kecy! Já tam byl, tam na severu, a nikde tam nic neni. Všechny ty řeči o vchodě do podzemí nejsou nic víc než podělaný trpasličí lži. Radím vá-„ Zbytek proslovu zmizel i s jeho podnapilým přednášejícím pod stolem jen okamžik po tom, co jej do tváře udeřila z výskoku pěst trpaslíka. Ten se pak obratně vysápal na uvolněnou židli a vztekle praštil do stolu, aby si získal pozornost. Dokonce tak mocně, že převrhl několik pohárů vína a vyklepl jednomu ze štamgastů z ruky korbel s pivem. Trpaslík rozmrzele pokýval holou hlavou. „Liďá by to nemali s tým chlastom tak přeháňat. Maj pak sklóny mlít kraviny.“ Osazenstvo stolu se ať už oběma nebo alespoň jedním okem, podle toho jak jim to dovolovala jejich míra opilosti, podívala na své nádoby alkoholických nápojů a poté na trpaslíka. „Né, kecám. Liďá meló kraviny poráde.“ Zasmál se hlasitě trpaslík a s ním i pomalu a nejistě zbytek jeho podnapilých spolustolovníků. Někteří z chrčivého smíchu přešli k bublavému kašli, jeden dokonce musel hospodu opustit, aby venku ulevil svému žaludku. „To čo tu vyprável ten zarosté, fousaté hovád sou kecy! Tunél do podzemó fakticky je a ne enom to, tam dolejc je aj celé město trpaslické! Opuštěné, není tam ani živá duša a všecko je tam plné zlata a střébra a všech těch blejskátek co máte rádi. A co je na tom všeckém nejlepčejší, já mám mápu! Tak kdo de se mnó?“ Několik patronů se hlučně a nemotorně zvedlo, aby se mohli tomu trpasličímu dobrodruhovi upsat, jiní jen cosi nesrozumitelně blábolili napříč stolem a hlasitě argumentovali. Právě zde, v hospodě „U Hnědáka“ začala … Expedice Thag Ungor.

Vypravěč - 12. listopadu 2011 19:56

Prolog “Do útoku!“ Zavelel zavalitý trpaslík se zkrvaveným obvazem kolem hlavy, zatímco nad hlavou mával velkou sekerou. Jeho druhové se s jásotem vynořili ze zákopů a zpoza barikád a vrhli se vstříc semknutému šiku obránců na náspu ze suti. Vzduch pročíslo několik okovaných šipek, na dlažbu ulice se svalila další těla, která pomalu opouštěl život. Místo posledního odporu loajalistů, Thag Ungor, poslední bitevní pole občanské války. Dvě strany se střetly v krvavém boji, z něhož nikdy nevzešlo vítězů, pouze poražených. Bratr stál proti bratrovi. Rukou trpaslíka další zemřel. “Kde je Dwalin a jeho muži?“ “Zůstali na východním náměstí, neslyšeli jsme o nich a protože liberalisté přicházejí už i odtamtud, pochybuji, že uspěl.“ “Jsme v tom sami.“ “Vypadá to tak.“ “Povinnost nám velí neustupovat, ale je nás příliš málo na to, abychom jí mohli dostát.“ Velitel se rozhlédl po bojišti. Poslední kopa jeho věrných se snažila v úzké ulici bránit jedinou a poslední cestu na povrch. Rebelů byla mnohonásobně větší přesila, věrní neměli naději uspět. Bili se statečně, jeden po druhém padali a umírali na poslední výspě starého věku, kdy trpaslíci žili pod zemí. “Ústup!“ Zněl poslední rozkaz trpasličího velitele těsně předtím, než jej do hlavy zasáhl kámen. * O nějakou tu stovku let později, o nějakou tu stovku kilometrů jižněji* “Táááák.“ Zafuněl spokojeně trpaslík na židli, zatímco v rukou, skoro až s posvátnou úctou držel svitek počmáraný od shora až ke spodnímu okraji vším možným od pokusů o písmena, až po křížky a otisky prstů. Každý se holt označil tak, jak mu to alkohol dovolil. Vedle něj stál muž středního věku se světle hnědými vlasy sčesanými dozadu. Stál skoro až v pozoru, ruce založené za zády, nohy mírně rozkročené. Holohlavý trpaslík po něm máchl papírem, muž jej okamžitě vzal, sroloval a uschoval do brašny, kterou měl postavenou u nohou. “Ták sa spakujte, chaso. Zajtra ráno sa vydáváme na štreku, tož sa hleďta dostavit s východom slunce před hospodó!“ Nutno podotknout že bylo krátce po půlnoci, někteří z hostů spali přímo ve výčepu, u jednoho ze čtyř velkých stolů, zbytek se tedy pomalu odebral do noclehárny. Nebyly zde pokoje, pouze jedna obrovská místnost, přestavěná stáj, kde byla všude na podlaze dřevěná lůžka se slaměnou matrací. Uprostřed místnosti hořel velký oheň v ohništi do tvaru kříže, které celou tuto místnost vyhřívalo.

Alexandr `Buchar` - 13. listopadu 2011 22:54

Večer „Tak, huš! Spát, holoto!“ křiknu zvesela na partu, co se upsala trpaslíkovi na papír. I můj krví otisklý palec se tam dá najít. „Ráno vstáváme, sotva vyjde slunko! Do hajan, nebo vás uložim!“ Žerty, jaké si většina mužů dovolí mezi přáteli, mi celkem snadno projdou, protože tu dělám vyhazovače. Nebo do dneška jsem dělal – dluh jsem splatil a konečně mám příležitost vypadnout. Jsem chlap jako hrom, o půl hlavy vyšší než jiní, ale v ramenou silný jako kovář a s rukama, že bych mohl dubové větve lámat jak suché chrastí. Mluvím jako rodilý Gallenijec, zaklínám se při gryffinovi jako rodilý Gallenijec, ale na první pohled vypadám jak nějaký divoch z Uttary. Pokud se nikdo nebude chtít prát a já ho nebudu muset posílat do hajan ranou obuchem mezi oči, tak vylezu ráno celkem čerstvý, do půl těla nahý a poleju se ledovou vodou ze studny, abych se probral. Trochu si upravím knír, prohrabu licousy a obléknu si i hrubou košili a koženou kazajku. „Ať máme štěstí na cestě,“ zamručím a promnu mezi prsty stříbrňák s gryffinem, který nosím na krku. Říkají mi Buchar, chlapi kvůli obušku a ženské kvůli „obušku“. Mám rád košilatý humor a písně, chlapácké řeči, pití a kostky. Dokonce jsem si troufl vyzvat trpaslíka k zápasu v páce, akorát jsem mu pak musel zaplatit pivo. Prostý chlap s dýkou a obuškem, co chce získat poklad.

Yusuf Tazim - 15. listopadu 2011 15:48

Hospoda ,,U Hnědáka" Už ani nevím, kdy jsem naposledy byl někde na dobrém pivu. Celé dny být doma, nebo se potloukat po ulicích člověka po pár letech omrzí. Můj přítel, který bydlí u mě a zároveň se mi stará o dům ví, že buď vrátím, nebo ne. Vždy si totiž beru všechny věci, co budu potřebovat na cesty. K večeru opět zapadnu do svého oblíbeného podniku "U Hnědáka", kde jsem už mnohokrát přespal, protože sem tam přeberu víc, než je zdrávo. ,,Dnes to nebude výjimka." usměji se nad touto myšlenkou. Vstoupím dovnitř a mezi všemi rychle proklouznu na svoje místo, kde vždy sedím. Menší rohový stůl s jednou, dvěma židlemi. To je můj flek. Hostinský ví přesně, co si dám, takže když mu cvrnknu stříbrňák, tak mi donose korbel piva bez nějakých dalších řečí. Sedím, popíjím a naslouchám okolí. Nejlepší informace se dají získat jen na dvou místech: Trh a hospoda. Má to jedno nevýhodu, takto poslouchat vydržím asi jen hodinu a potom se plně oddám alkoholu. Poslední, co si tak pamatuji je, že nějaký trpaslík hledal nějaké úpisy. ,,No proč ne?" řeknu si ve své dobré náladě. Hodím mu na ten jeho papír pěkný podpis a ještě se usměji. Jsem normální "jižan". Černé vousy a vlasy, které mám asi po ramena. Na čele mám žlutý šátek, aby mi vlasy nepadali do obličeje. Na sobě normální bílou tuniku, sem tam nějaký kožený pásek, plus na ramenou pouzdro s vrhacími noži a u levého boku meč. Buchar, místní vyhazovač, opět svým hlasem dělá bouřku nad stropem tohoto hostince. ,,Já ti dám huš..." křiknu na něj, ale místo toho abych vstal, převrátím se ze židle a opět "dobrou".

Ohař - 17. listopadu 2011 20:57

Začínáme Pomalu projdu tmavší uličkou. Rychle si zkontroluji záda a poté také rušnější ulici, ke které jsem se dostal. Nevidím nikoho, kdo by mi přišel povědomí nebo, kdo by vypadal na nějakého špeha či strážníka. Rozhodě nikdo, kdo by my věnoval špetku pozornosti. Řehodím si kápi přes obličej a zamířím na ulici. Jdu poklidným krokem, nechci vzbudit rozruch. Nemůžu si být jistý, jstli mě stále hledají tak usilovně, jako tomu bylo před pár dny. Pak si všimnu hostince. Jeho vývěsní štít mi připomene můj hlad a žízeň. Opravdu bych se už potřeboval najíst. No co, budu to muset risknout. Stačí se chovat jako by nic.Určit nepojmou podezření. Jen se najím a vypadnu. Otevřu dveře a vstoupím do lokálu. Gestem naznačím hostinskému, že bych si rád objednal, ajkmile se usadím k volnému stolu v rohu. „Jednu rundu medoviny a nějaký pečený maso s chlebem,“ poručím si. Jakmile hostinský přinese jídlo, dám s ihned do něj. Musím se krotit, abych moc nehltal a nepůsobil hladově, i když to je tady většina lidí. Jakmile dojím a dopiju, objednám si ješt ějednu medovinu a zaplatím. Samozřejmě hostinskému nechá, nějakou tu minci navíc. Bude dobrí, když na mě tento muž bude vzpomínat v dobrém. Pak náhle uslyším jakýsi hlas. Mluví podivně, ještě nikdy jsem ho neslyšel. Když se ohlédnu, je to nějaký trpaslík. Pozorně se zaposlouchám. To vypadá zajmavě. Rozhodně bych se mohl na nějakou tu chvíli ztratit. Tam dole určitě stráže nebudou. S trochou štěstí mě prohlásí za mrtvého a ještě s větším štěstím z týhle výpravy něco kápne. Myslím, že budu muset pár dnů strávit s těma pobudama. Nemotorně vstanu a upíšu se tomu mužíkovi. Jsem oblečen jako normální chudší občan, až an to že mi u pasu visí krátký meč. Pod pláštěm je schovaná ještě dýka, avšak o té ví pouze má levačka, která je přirpavena ji ihned vytáhnout. Jinak je dýka důkladně schovaná pod pláštěm. Mám na sobě oblečení z hrubého materiálu laděné do tmavších barev, černé a hnědé. Trochu kotnrastuje s mýma azurovýma očima a dlouhými zlatými vlasy, které teď koukají jenom trochu. Zbytek je schován pod pláštěm.

Sulora Uoi`nota - 19. listopadu 2011 23:44

Večer - Hospoda U Hnědáka "Pij, pij, pij!" nese se hospodou z jednoho rohu už dobrou půl hodinu. A jen chvíli před tím jsem se připsala jakémusi trpaslíkovi na list. "Cha! Už má dost!" zaslechnu z vedlejší strany, zatímco se dívám na odhalující se dno korbelu. Jen co dopiji, třísknu s ním o desku stolu a záhy na to onoho muže praštím do tváře tak, že se mu hlava zatočí a sletí k zemi, načež že ji začne slinami umývat. "Kravina," řeknu a pohledem si změřím svého protivníka. Statný muž ve svých třiceti, s tuhým kořínkem a neobvyklou výdrží proti alkoholu. "Sypej další." vyzvu ho. "Střihouško chce pokračovat! Cha! Myslí si, že přepije profíka!" S jeho slovy vypukla vlna smíchu všech přihlížejících. "Bojíš se, že t- p-epije elf?" zeptám se, znatelně si šlapajíc při tom na jazyk. Muž se smíchem hlasitě vyprskne. "Bojím se, že to neustojíš." "Tak v-š co," ukážu na něj prstem a nakloním se nad stůl. "Posle-ní runda. Yrekův dech, hm? Pokud jeden z n-s nelehne, pak rozh-dnou ostatní." Smích náhle z části ustal. "Holka si troufá na Yreka, jo? Fajn, ráno se probudíš ve stoce, tak si možná sundej oblečení, který nebudeš chtít vyhazovat. Hospodský! Dvakrát Yreka!" Než se objednávka dones, podívám se nepatrně pod stůl. "Proč bych to dělal?" vybaví se mi konverzace z nedávné doby. "Protože dostaneš zaplaceno a nepřijdeš o zásoby." Pohlédnu zpět na stůl. Jedno z děvčat doneslo dva pomenší korbely plné tekutiny, jejíž barva byla v nynějším šeru nerozpoznatelná. Natáhla jsem se k jednomu z nich a vyčkala, než protivník udělal to samé. "Tak na tři." začal jeden z přihlížejících. "Raz, dva, tři, pijte!" A na povel jsme oba začali. Trvalo to jen několik okamžiků a potom oba korbely přistály zpět na stole. Muž naproti mě několikrát otočil hlavou na stranu a potom se hlubokým spánkem rozložil na desce stolu. "Prachy," křikla jsem po jeho příteli. "Vy-ála sem!" Jednou rukou jsem záhy na to zajela pod stůl. Muž se s vytřeštěnýma očima naklonil nad stůl a vzal můj korbel, několikrát k němu přičichl a zadíval se na mě. "Podváděla! Neměla tam Yreka, elfí švindlířka!" V tom se za ním natáhnu, pevně ho chytnu za košili pod krkem a přitáhnu si jej blíž k sobě, přičemž mu přiložím dýku ke krku. "Dohoda zněla dokud jeden nelehne. Ne, pokud vypije Yreka. Takže naval prachy," "Hej! Co se to tam děje?! Buchare!" ozval se kdosi napříč hospodou. "Dělej, nebo...." vyzvu ho a několikrát jím zatřesu. Muž neochotně sáhne k opasku a pustí na stůl poloprázdný měšec na mince. Ihned na to ho pustím, uchopím měšec a zvednu se od stolu zrovna ve chvíli, kdy si to takzvaný Buchar vyhazovač začne štrádovat mým směrem. Minu ho jen na metr a potom rychle zmizím z hospody. Uložím se nedaleko rozpadlého domu na opačné straně města.

Kajra Redmane - 20. listopadu 2011 17:43

Hostinec Mestečko som najprv ucítila, až potom uvidela. Odfrknem si nad tým smradom. I keď- po putovaní divočinou mi bude smrdieť asi každé osídlené miesto. Pomaly pohnem kobylu a napojím sa na cestu. Putovanie... pche! Krkolomný útek, a nie putovanie! Zaškrčí mi v bruchu a moja už aj tak dosť mizerná nálada ešte o niečo klesne. Nie som veľmi obratný lovec, presnejšie- vôbec nie so lovec a tak som sa poriadne nenajedla... uf, aj veľa premýšľať. Vstupná brána do mesta a stráže... a poplatky za vstup. Zdieranie, kde to len ide. Ale aspoň ma vpustili. Nečudovala by so sa, keby mi so vstupom robili problémy. Potom by som asi robila problémy ja im. Zaškľabím sa nad tou predstavou. Na mačacích hlavách tlmene klapocú kopytá a ja sa prepletám stmievajúci sa mestom. Musím niekam zapadnúť, a rýchlo. Ako odpoveď na moje túžobné prianie sa ukázal veľký vývesný štít- U Hnedáka. Namaľovaný obraz dobromyseľného hnedého koňa mi na tvári po dlhej dobe vyvolal dačo ako úsmev. Hostinec vyzerá slušne, no čo je pre mňa dôležité- má aj stajňu. Skĺznem zo sedla a vediem Sorku za sebou. Koní tu nie je veľa, rovnako za veľa nestoja, zaujal ma iba jeden. Nysthránska krv sa pozná. No, i Sorka je nysthránska kobyla, aj keď tak určite nevyzerá. Je tmavo ryšavá, skoro až čierna, len hriva a chvost je o niečo svetlejšia. Pre niekoho má smiešne dlhé nohy v porovnaní s telom a zadok, akoby jej ho niekto dačím ťažký skosil. Skúsený koniar by povedal, že bude mať mäkký, dlhý krok a bude dobre skákať. Lenže to vie v tejto oblasti málokto. Odstrojila som ju teda, vybrala som kopytá, nasypala krmivo a pobrala som sa do výčapu. Ozbrojená ženská vždy vzbudí pozornosť, ale už so si zvykla. Navyše, nejde to ani veľmi poznať, môj plášť toho dosť skrýva. Nemôže však skryť hustú, ryšavú hrivu vlasov a to, že som celkovo nižšej postavy. Vo výčape je príjemne teplo a tak plášť zložím. Ukáže sa jednoduchá košeľa a na nej vesta z jelenice. Nohy v nohaviciach trčia v ošúchaných, vysokých čižmách. Mojich verných strážcov som zamotala do plášťa a odložila na dosah. Hostinský ma nenápadne upozorní, že si neželá žiadne problémy a ja ho uistím, že žiadne vyrábať nebudem. Kým si niekto nezačne... Upozornila som ho, že v stajni mám koňa a že by som rada prespala. Dohodli sme sa a po chvíli som mala pred sebou pivo a údené. Jedlo bolo chutné, len keby život v meste nebol taký drahý. Do mešca mi myši vyhrýzli dieru a onedlho nebudem mať ani na slanú vodu. Treba sa poobzerať po nejakej práci, alebo rýchlo vypadnúť. Mohla by som sa skúsiť spýtať, či niekto nebude chcieť pomocníka ku koňom... Z myšlienok ma vytrhne rozruch okolo nejakého trpaslíka. Podzemie? Trpasličie mesto? Obrátim do seba zvyšok piva a pripojím na zdrap svoje meno. Nepíšem pekne, a ide mi to z tuha, ale lekcie vtĺkané varechou sa zabúdajú ťažko. Preletím pohľadom po tej zvláštnej zbierke ľudí, čo zajtra vyrazí so mnou. Niekde som zazrela aj nejakú zvláštnu ženu... Vyhadzovač začne dačo o spánku a ja zívnem. Zamierim do prenajatej izby a skôr, ako zaspím, ešte premýšľam nad tým, prečo náš veliteľ nikdy nechcel brať kšefty ako je tento...

Birgitte Pedraig - 21. listopadu 2011 22:09

Začátek; hospoda u Hnědáka Ten večer jsem měla jediný plán. Pořádně se ztřískat. Už nějakou dobu jsem si nemohla dopřát zaslouženého odpočinku a jak jinak si nejlépe odpočinout, než v teple s pivem nebo sklenicí něčeho jiného. Tak se nejlépe zapomíná. Svoje věci jsem měla u sebe, nicméně po pár hodinách bylo trochu těžší přemýšlet o všem, co se děje okolo mě i o všech, kteří okolo mě sedí. Zaujala mě zápas, který se odehrával jen kousek od místa, kde jsem seděla a kde nějaká holka porazila v pití chlapa, aspoň tolik jsem stačila postřehnout, než se dav ne tak úplně rozplynul, ale začal zajímat o jiné věci a zas natolik zajímavé, abych se k celé věci přiblížila víc a tím tak možná přepustila své strategické místo jinému ochlastovi nebo zoufalci, to už rozhodně nebylo. Na půl ucha jsem poslouchala historky mých opilých společníků a občas se od srce, často jen tak na oko, zasmála. Trpaslík se dostal do centra dění až v pokročilém stádiu mého plánu a já občas mezi jeho slovo něco vybreptala sousedům, které moje moudra nejspíš vůbec nezajímali. Jeho nabídka byla hezká. Zlato a zlato a zlato. Dobře, možná jen zlato, ale i tak jsem se snažila zamyslet nad tím, jak nejlépe by naplánovaná cesta mohla probíhat. Teda nejhůř. Nějak jsem ale nemohla vymyslet nic jiného, než že to nemůže být horší, než jedna z mých posledních bokovek a pokud lepší, tak se zlobit nebudu. Vypadalo to, že trpaslík zaujal víc lidí než mě samotnou. Vratkým krokem jsem se dostala až k listině, na kterou jsem se mu měla upsat. Vratký krok asi nebylo úplně to správné vyjádření. Vědouc to, že moje nohy by houpačku, kterou jsem si sama pro sebe připravila, nemusely zvládnout, jsem se chytala všeho, co jsem měla po ruce, od jiných hostů až po židle a stromy. Pokaždé, když jsem na někoho dopadlo až moc tvrdě, jen jsem se zasmála, vyškrábala se zpět a pokračovala dál. Nad listinou jsem stála a přemýšlela, co dál. Bylo jasné, že bych se měla podepsat. Možná bych si za normálních i podupávala, jak jsem usilovně přemýšlela o podpisu. No co, já se poznám! A s těmi slovy jsem se podškrábla něčím, co začínalo písmenem P a znatelně končilo rozmázlým G. Svůj podpis, jsem velice kriticky zhodnotila a zjistila, že takhle umělecký podpis stěží někdo napodobí. Spokojeně jsem mlaskla a vrátila se opět na své místo, kde jsem ještě chvíli popíjela. Ještě chvíli to trvalo, než mě dohnala únava, nakonec jsem si ale s povzdechem položila hlavu na korbele, které už byly dobré právě a jen k tomu podepření hlavy, a zavřela oči. Spánek přišel téměř okamžitě.

Vypravěč - 25. listopadu 2011 14:54

I cesta dlouhá tisíce mil, začíná prvním krokem Každý jste se porůznu vynořil z míst, kde byl v noci viděn naposledy a pomalu jste se dostavili před hostinec přesně chvíli po tom, co se místní kohout rozhodl započít svůj každodenní rituál a svým pravidelným hlasem připomínajícím vrzající dveře přivolávat slunce nad obzor. Nutno dodat, že těm z vás, kteří minulé noci pili o něco více než je zdrávo, tento vysoko položený a křičící zvuk prováděl v hlavě psí kusy. Když jste uviděli, co již čeká před hospodou, zůstali jste stát, možná až v úžasu. Dobrý tucet vozů, krytých i odkrytých, naložených zásobami, každý se čtyřspřežím koní. Kolem se motá již několik desítek lidí a další jistě ještě spali. Zdá se, že tento hostinec nebyla trpaslíkova první zastávka.  Sám vůdce karavany se také po chvíli vynořil, oděný do kožené kazajky a plátěných kalhot. S úsměvem vás všechny uvítal a promnul si ruce. "Tož to je ené žradlo, nuž? Dát to všecko dokope mňa nezabralo skorem tejden. Liďá v tomcto kraji ženó za zlatem jak slepica po flusu." Řekne se smíchem a s rozpřaženýma rukama uvítá svého pobočníka z hospody, na kterého si vzpomínáte jen matně.  "Todle je Tycho, muj pobočné čumisko. Proštrádoval celé Ashkard a je ... no .. tentononc ... znalé poměró." Představí trpaslík svého nohsleda, který se při zmínce jména zdvořile ukloní. Pak odejde někam do zadní části karavany a vy opět zůstanete s trpaslíkem sami. "O zásob sa nestaréte, všecko je na přiďél. Radšej mi všici vyklopce čo ste zač, ať vim co som to zas naverbnúl za holomky." Oboří se na vás rychle trpaslík, a i když působí hrubě až neurvale, jeho tvář je stále přátelská a usměvavá.

Yusuf Tazim - 25. listopadu 2011 16:40

,,Těžké ráno opilcovo!" to byla první myšlenka, když jsem se probral pod dřevěným stolem. Hlava bolí, jako kdybych včera dostal kladivem aspoň pětkrát a do toho tady bude hulákat nějaká vypelichaná slepice. ,,Já toho ptáka snad zapíchnu!" Horko těžko se postavím na nohy, což nebyl moc dobrý nápad. Naštěstí bylo poblíž menší okénko, kde jsem vyzvrátil vše, co jsem si včerejší noc dal. Člověk svoji slávu musí šířit, jak jen může. Jediné, co mě utěšilo, byl pohled na další v hostinci, jenž více méně potkal stejný osud. Cha. Zamířil jsem ven z hospody a chtěl se vydat domů, ale venku mě překvapilo "nečekané“ překvapení. Bohužel mi teprve teď došlo, že se můj autogram taky objeví na tom kusu papíru, co má ten trpajzlík u sebe. Chytnu se za hlavu a pomalu klesám do kolen a říkám si, jaký jsem neuvěřitelný debil. Odplivnu si. Trpajzlík se usmívá od ucha k uchu, no aby ne, když nás včera nabral do své početné skupiny. Představí nám člověka jménem Tycho, který je jeho pravá ruka, potom opět zase zmizí někde u zadní karavany. Bere to vážně a o zásoby se starat nemám, takže zbývá se jen představit. Ještě, že nezůstal dům opuštěný. ,,No...tak tedy. Já se jmenuji Yusuf Tazim a právě jsem se stal asi žoldákem. Zdá se...," řeknu a prohrábnu si vousy. ,,co se týče ostatního, tak zvládám i další věci, ale to je zatím jedno." plácnu na začátek, protože nemám ponětí, co bych měl říct.

Ohař - 25. listopadu 2011 19:10

Začátek konce, nebo možná konec začátku? První sluneční paprsky právě proniky nad horizont, když otvírám oči. Nespal jsem v noclehárně, nýbrž poblíž potají v nějaké stáji. Nic jsem nevzal, takže se nebojím nějakého průšvihu nebo nutnosti rychlého útěku. Vstanu a sbalím pokrývku. Připnu si na ramena černý plášť a schovám si pod něj své vlasy, takže je vidět jen titěrná část. Oklepu ze sebe všechnu slámu. Tak, doufám že ten.. no.. ta bytost sehnala dost lidí, abych se v davu ztratil. Nejspíš nebude chtít riskovat, takže nemůžu vyklopit pravdu, Nejspíš by mě zabili a za odměnu vydali tělo. Pomalým krokem procházím vedlejšími uličkami směrem k hostinci. Když se dostanu dost blízko, vyjdu na rušnější ulici, aby to nevypadalo, že se schovávám. To, co mě čeká před hostincem, mi vyrazí dech. Tolik lidí, vozů naložených zásobami. Opravdu překonal mé očekávání. U Ohařova tesáku, tolik lidí jsem fakt nečekal. Myslím, že tady se rozhodně ztratím. Dorazím k trpaslíkovi, který dává dohromady „docházku“. „Ohař. Můžu nabídnout dobré schopnosti s dýkami a také znalost Nysthry, Gallenie a Antiraie. V záloze mám ještě pár triků.Mohl bych také pomoct při výzvědných podnicích.“ MH: Nikdo z vás zatím nemůže tušit, pokud jsme se nesetkali v nějaké vypjaté situaci, že jsem čaroděj. JE to můj záměr a byl bych rád, kdyby jste ho respektovali (mnoho Andořanů nedokáže rozlišiti vědomosti hráče a postavy – nijak vás neobviňuji, pouze ospravedlňuji sám sebe :-))

Kajra Redmane - 25. listopadu 2011 22:13

Vtáčí budíček Kikirikííííí! Hmm? Čo to je za ohavný zvuk?! Kikirikííí! Aha... Rozlepím jedno oko a konečne sa začínam orientovať. Večer som toho síce moc nevypila, ale fakt, že po dlhej dobe v divočine zrazu spím v posteli vie tiež slušne zamotať hlavu. Kikirikíííí! Ale drž už zobák! Nazúrene hundrajúc konečne vstanem a poriadne sa natiahnem. Som stuhnutá, v kĺboch mi praská, akoby som sa v každej chvíli mala rozsypať na súčiastky. Na rannú stuhnutosť je najlepšie vysadnúť na konský chrbát a nechať sa poriadne vynatriasať! Niečo na tom asi bude. Zbalím svojich sedem slivák a vyjdem pred hostinec, kde zostanem stáť s čeľusťou spadnutou niekde pod pásom. Žrebcove gule, toto je čo?! Keď sa hovorilo o hľadaní pokladu, nehovorilo sa o tom, že s nami pôjde celá karavána! Vtedy sa vynorí ten, čo to všetko spískal. Trpaslík. Hneď za ním sa ako smrad ťahá nejaký poskok. Trpaslík sa usmieva ako slniečko na hnoji, evidentne veľmi spokojný sám so sebou, a moja nálada, naštrbená neprestávajúcim vrieskaním hydiny sa začína nadobro lámať a prepadať niekam dolu. Predstaví nám svojho poskoka a poznamená, že o zásoby sa nemusíme starať. Týmto si to u mňa aspoň trochu vylepšil. No a potom nás požiada o malé predstavenie sa. Chlapík, čo sa predstavil ako Yusuf toho o sebe veľa neprezradil. Zaškľabím sa. Ako druhý prišiel na rad ďalší chlapík, skrývajúci sa v plášti. Nespomínam si, že by som ho včera videla, musel zmiznúť rýchlo. Hmm, šikovný s nožmi, asi si budem strážiť chrbát. Potom som sa rozhodla ohlásiť ja. „Som Kajra Redmane, Kajra postačí. Slušne sa oháňam mečom, mám za sebou nejaké to žoldácke obdobie. Rozumiem sa do koní, trochu som sa túlala svetom. A to je asi tak všetko. Ak ctené panstvo dovolí, vzdialim sa. V stajni ma čaká kôň.“ Chvíľu počkám, či trpaslík dačo nebude mať na moju adresu a potom sa vzdialim. Nerada opúšťam túto rannú prezenčku, mohla by som sa všeličo dozvedieť, ale myslím, že počas cesty bude času dosť. V stajni na mňa ticho zafŕka Sorka. Potľapkám ju na pozdrav a dám sa do čistenia. Dlhé roky denno- denne opakované pohyby už vykonávam rýchlo a dôkladne, netrvá dlho a Sorka je nasedlaná aj nauzdená. O sedlo mám pripevnený vak s vecami a pod nimi vykúka časť niečoho, čo vyzerá ako štít. Nedá sa to určiť presne, museli by ste sa pozrieť zbližša. Okolo trpaslíka ešte stále postávajú moji kolegovia a tak prídem bližšie a počúvam.

Alexandr `Buchar` - 27. listopadu 2011 19:42

Krví podlitýma očima si změřím svoje nové spolupracovníky. Nevypadaj, že by mohli vyklízet hospody. Rudovlasou ženskou si změřím zvlášť podezřívavě, jestli nemá nepřirozeně dlouhé nohy nebo třeba nadměrně vyvinutou hruď. Z výletu po výšinách a dolinách mě vytrhne zmínka o meči a zcela dorazí informace o tom, že má ve stáji koně. S kamenným výrazem vyhazovače z povolání se na ni podívám. „Seš rytíř s kozama nebo co?“ (A pokud se Kajra nijak neohradí nebo si někdo další nerýpne, tak pokračuju:) „Já jsem Buchar a timhle vobuchem a rukama klidnim vesnický balíky,“ poplácám za opaskem strčený pendrek s hlavicí plněnou pískem. „A vůbec bych se nezlobil za pučení nějaký tvrdší palice a štítu. Jak jsem to podepisoval, fakt jsem netušil, že budu na jedný lodi s mečem opásanejma vosobama.“

Kajra Redmane - 27. listopadu 2011 21:13

Kozy a iné zvieratá Nebol to trpaslík, čo mal ku mne pripomienky, ale krčmový vyhadzovač. Včera som ho videla v akcii, a dneska sa predviedol zas. Ohmatával ma pohľadom, akoby v živote nevidel ženskú. Je to chlap ako hora, keď podídem k nemu, som dobre o hlavu nižšia ako on. Teda, od väčšiny ľudí som nižšia, ale tu je to až smiešne okaté. Matným zábleskom ma upúta dačo, čo mu visí na krku. Zazriem rytinu gryffa. Srdečne sa na neho usmejem a poviem: "Hmm, takže kozy... počula som, že v Galleniji vedia kozy využívať ku kadečomu. Vyzeráš, že máš skúsenosti." (Pokiaľ nebude chcieť Buchar pokračovať v tejto roztomilej konverzácii, poprípade sa nepridá ešte dakto ku rýpaniu, otočím sa pokračujem tak, ako som napísala v predchádzajúcom príspevku. :-) )

Kajra Redmane - 28. listopadu 2011 20:04

Začína sa ochladzovať... Skôr, ako stihol dačo odpovedať Buchar, prišiel mu na pomoc okrúhlučký človiečik. Napriek sympatickému a akosi neškodnému výzoru sa mu podarilo udrieť presne na tú nebezpečnú strunu. POSLUŠNÉ??!!! POSLUŠNÉ???!!!! Chlapi ako je tento, ma len utvrdzujú v tom, že moje rozhodnutie ujsť z domu bolo správne. Ešte to by mi chýbalo, aby sa mi na krk zavesil takýto niktoš, narobil mi bandu usmrkancov a zhlúpla by som pri hrncoch... NIKDY! Na chvíľu som úplne onemela... od zúrivosti. Navonok však môj hnev prezrádzajú len oči, z ktorých sa stali dve ľadovo modré dýky. Vedieť tak zabíjať pohľadom... Nechám ho nech sa predstaví a poznamenám: "Aha. Podľa tvojej reči to vyzerá tak, že medzi vašimi ženskými a dobytkom nie je veľa rozdielov... takže to máte jedno, s kým budete zdieľať pelech."

Alexandr `Buchar` - 29. listopadu 2011 22:32

Jen se zazubím. Tahle nebude mít snadnou cestu, dokaď někoho nezabije. Jedno jestli někoho z nás nebo cizího. „Taková láska tu kvete,“ přeruším příkře rozhovor, „ale já bych radši věděl, kdo jsou ostatní. A jestli dostanu nějakou pořádnou zbraň.“ Usměju se na Baldina: „Pak si klidně namlouvej koho chceš.“ A ještě k zrzce dodám: „Akorát do toho netahejte mou zem.“ Podle toho, jak vážně se dívám, tak na tohle téma přátelsky laškovat nebudu.

Kajra Redmane - 30. listopadu 2011 17:50

Ach tá láska... Baldin nesklamal. Nenechal sa mojím zazeraním vyviesť z rovnováhy a veselo si zo mňa uťahoval ďalej. Musím sa rýchle schladiť, ináč ho zaškrtím... Nakoniec sa na neho zaškľabím a poviem: „Takže krv a mlieko, čo? Tak krásne si začal, a tak blbo skončil... Ale pracuj na tom ďalej, možno sa nakoniec naučíš, ako so ženskými jednať.“ Povzbudzujúco na neho žmurknem a vtedy sa ohlási Buchar. Na jeho poznámku o žene len pozdvihnem obočie. Má ženskú, ale kozy ho zaujímajú aj tak... som zvedavá, čo by tá jeho na toto pokukovanie povedala. „Ja ti tvoju ženskú neberiem...“ Otočím sa a odchádzam do stajne.

Birgitte Pedraig - 03. prosince 2011 15:01

Brzké vstávání Kohout začne zvesela pět svou ranní píseň a já si, rozhodně s menším nadšením, musím rychle zacpat uši a zcela probuzená otevřít oči. Vypadá to, že je ráno, pokud teda v téhle vesnici nemají nějaký divný kohouty. Rozhlédnu se kolem sebe a zjistím, že mě nechali spát tam, kde jsem usnula. No, rozhodně lepší než ulice. Pravou tvář mám otlačenou od svého "polštáře", na kterém jsem nejspíš strávila půlku noci. Ještě na židli se se zamručením protáhnu, zakroutím zápěstími, na což mi odpoví známé křupání, které je podobné tomu, které následuje po zakroucení hlavou. Když je uvolňovací procedura hotová, vstanu a začnu kontrolovat svoje věci a prostorovou orientaci. Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, odkud jsem do té hospody vlastně přišla. Nakonec vítězoslavně zamířím ke dveřím, které na mém pomyslném žebříčku pravděpodobnosti, vydobyly první místo. Cestou si poupravím chrániče na předloktích, luk na zádech a než vyjdu do oslepující světla, stačím si dokonce i prohrábnout vlasy, z nichž dobrá polovina už není v copu, který už večer vypadal, že vlasy jsou s ním stejně rozcuchané jako bez něj. Stojím před mojí noclehárnou, mrkám a přizpůsobuju se dennímu světlu, nakonec mi pohled padne na velkou karavanu. Mám co dělat, abych neotevřela pusu, oči ale vykulím značně. Co to kruci? Nemám ve zvyku vzpomínat na to, co jsem tropila v noci, nicméně se značným sebezapřením nakrčím obočí a snažím se vzpomenout na něco, ze včerejška. Když se na povrch dostane pár vzpomínek, jen zavrtím hlavou. Asi nejvíc mě trápí můj podpis, nerada za sebou zanechávám cokoliv trvalejšího. Poté, co se trochu vzpamatuju, si všimnu mého zaměstnavatele a skupinky, formující se okolo něho. Zvesela se zasměju, protože to jsou nejspíš opilci, kteří se společně se mnou, nechali do tohohle podniku uvrtat. Vykročím k nim, abych tak akorát stihla začátek představování. Krev ve mně ještě není moc čistá a já si musím přiznat, že jména, která tady padly, nejspíš do hodiny zapomenu. No, budu se muset pak znovu zeptat. Jsem svědkem hádky mezi třemi novými členy, než se ale vzmůžu na jakoukoliv reakci, hádka ustane a tak mi nezbyde nic jiného, než se taky představit. Jsem Birgitte. Poměrně dobrá lučištnice, a pokud mě nehledáte, nemuseli byste si mě všimnout. Ani nevím, k čemu tady vlastně budu. Nevypadá to, že mi trpaslík potřeboval nějakou ochranu, vždyť je tu tolik lidí!

Sulora Uoi`nota - 04. prosince 2011 19:23

Ráno Tradičně se probudím se s bolestí hlavy a stejně tak tradičně první, co udělám je, že si loknu svého bylinného extraktu, co nechávám přivázaný u sedla svého starého siváka Šmaka. Jako vždy jsem přečkala noc u rozpadlého domu na jednom konci města. A jako pokaždé mi přišlo divné, že můj měšec, ačkoli jsem ho včera měla doplnit, vážil o něco méně, než předevčírem. A tak jsem jen rozezleně zavrtěla rozbolavělou hlavou a dala se do snídaně. Zrovna v polovině konzumace okoralého chleba, který jsem pekařovi vzala asi před týdnem, jsem si vzpomněla na svou včerejší smlouvu s trpaslíkem, a tak, klejíc při tom, jaká jsem hloupá nána, vyskočila jsem na Šmaka a rozjela se napříč městem k údajnému místu srazu. Dorazila jsem zrovna v polovině řeči pana trpaslíka a začala jsem vnímat až jeho konec a jelikož hlava pořád třeštěla, napila jsem se znovu. Slovní přestřelku, kterou mezi sebou rozpoutali ti dva chlapi a jakási ženská, přejdu bez povšimnutí, možná snad jen zavrtěním hlavou. Mnohem víc zajímavější, než tihle tři, mi přijde ta bloncka, Birgitte. S tím, že je na tom asi tak stejně jako já, se narovnám v sedle a hned po ní se ujmu slova: "Já jsem Sulora. Dýky, meče, cokoliv do dvou pazourů a kuše, když se namane." Poté pokývnu k dvojici krátkých mečů, co mám v současné chvíli připevněné na sedle. Je vidět, že kdybych si to v mé současné finanční situaci mohla dovolit, tak nejsem žádný troškař. Jsem elf. A na rozdíl od většiny mého druhu, neskrývám to. Žádná kápě, ačkoli je vidět, na sedle mám, v případě největší zimy, smotaný dlouhý, teplý plášť. Postavu mám štíhlou, vcelku vypracovanou a jsem jen o trošku menší než pořádně vyvinutá lidská žena. Tvář mám štíhlou, nos mírně zašpičatělý a na bradě se mi táhne nepatrná růžová jizva, která vypadá spíš jako způsobená pádem, než nějakou zbraní. Oblečená jsem v koženém kompletu, kolem krku nosím zelený šátek a na čele mám uvázanou tlustou zelenou stuhu, bůh ví k čemu, protože vlasy mi nijak nesvazuje. Na pravé straně mám ve vlasech umístěná dvě šedá pírka, slepená bahnem.

Vypravěč - 04. prosince 2011 23:19

Neutrální území někde mezi Nysthrou a Dháksií 28. zlatozoru roku Plamenů 1568 Trpaslík poslední příchozí ani nevnímá a pobaveně sleduje slovní přestřelku mezi Kajrou, Baldinem a Bucharem. Z jeho výrazu by se dalo usuzovat, že rozumí sotva každému pátému slovu, ale při výrazech typu "kozy", "pelech" a "obcovat" se mu vždy rozzáří oči takže si zřejmě náplň rozhovoru dokázal domyslet. Sešli jste se všichni, tedy až na pár jedinců, kteří i když se upsali, dosud nedorazili a těžko usuzovat zda vůbec ještě přijdou. Ozve se zahvízdnutí, které si okamžitě upoutá vaší pozornost a podíváte se směrem za trpaslíka, odkud přišlo. Spatříte Tycha jak se mírným krokem blíží a zavolá: "Buchare, chytej!" Trpaslíkovi nad hlavou proletí okovaná palice, kterou Buchar jen tak tak chytí a i tak mu uštědří nepříjemnou ránu do břicha. Pak ještě těsně před něj dopadne kruhový štít o průměru dvou stop ze dřeva, potažený kůží a s kovovou puklicí. Palice samotná je kus pevného dubového dřeva hrubě obroušeného, na jednom konci je obmotán koženým řemínkem, druhý konec je okován třemi pruhy železa, z kterých tu tam tam neforemně trčí nějaký nýt či hřeb. Tycho přistoupí až k trpaslíkovi a hrotem svého meče začne cosi čárat do hlíny. Brzy rozpoznáte hrubý obrys Ashkardu a Tycho se dá do vysvětlování. "Tak mám vymyšlenou cestu. Rád bych se vyhnul Atch'Falayi. Z osobních i praktických důvodů. Mohli bychom teď pokračovat tudy, na západ podél jižní hranice Nysthry. Tam bych se taky nerad ukazoval, už jen proto, že by to mohlo přinést problémy celé karavaně, kdyby mě tam někdo ... no to je jedno. Každopádně se pak stočíme na sever, dojdeme až k Antirai a Galenii a pak zpátky na východ až k hranicím Pustiny. Když vše půjde dobře a bez problémů, tak za dva až tři, při nejhorším čtyři, měsíce budeme na místě." Trpaslík s neskrývanou radostí zatleská a nadskočí. "Špicové bando! Tož do vozů a kupředó. Tycho, rozšágluj je." Muž jen pokrčí rameny a zakroutí hlavou nad otřesnou trpaslíkovo mluvou, poté se jeho pozornost obrátí na vás. "Každému z vás tedy přidělím místo v karavaně. Vaše jména jsem všechna nepostřehl, zvláště těch později příchozích, ale zkusím se polepšit. Kajra s tou elfkou mají vlastní koně takže každá dostanete akorát přikrývky a každý den pak příděl jídla. Jakékoliv další případné potřeby a nedostatky mi klidně hlaste, pokud to bude v možnostech, pokusíme se jim vyhovět. Máme jeden zcela prázdný vůz, není to dlouho, tak dva dny co jeho majitele schvátila těžká horečka. Takže ten zbytek co vás tu je dostane vůz, vejdete se tam pohodlně všichni i s bagáží a stejně jako tady ty dvě slečny i vy dostanete vlastní přikrývky, příděly jídla a tak dál. Všeho je dost a radši se ani neptejte, kde na to mistr trpaslík vzal peníze. Je to ten vůz s plátěnou střechou támhle vpředu. Vlastně hned druhý od začátku karavany." Domluví Tycho a ukáže na dřevěný krytý povoz s poklidně čekajícím čtyřspřežím. Pak se otočí ke zbytku karavany a doslova zahuláká: "Připravte se k odjezdu, do půl hodiny vyrážíme!"

Vypravěč - 08. prosince 2011 20:44

Kapitola první: Nezabiješ 4. bezmračníku roku plamenů 1568 Uplynul necelý týden. Cesta se šíleně vlekla, co den, to pouze pár mil. Nutno dodat, že toto pomalé tempo bylo zapříčiněno právě rozsáhlostí karavany zvláště, když se k vám připojovali další a další každým dnem. Na škodu to nebylo, aspoň jste cestovali bezpečně. Bylo vás skutečně moc a jen málokdo by si troufl na tak početnou karavanu. A pokud by si troufl, nejspíš by to byl nějaký naprostý blázen vzhledem k tomu, že skoro všichni byli ozbrojení.  Krajina kolem se vůbec neměnila, naskýtal se vám pohled na stále stejné prostředí. Napravo Šedé pahorky, nalevo Horké vrchy a před vámi Stepi železných kopyt. Snažili jste se skutečně vyhnout území Nysthry z vám vcelku nejasného důvodu. Mělo to zcela jistě co dočinění s trpaslíkovým pobočníkem, Tychem. Vlastně jak nad tím uvažujete, trpaslík se vám zatím ještě nepředstavil a ani nikdo jiný o něm nemluvil jinak než o mistru natož pak jménem.  Cesty byly prašné, neudržované, místy i zcela zarostlé travou, že byly sotva poznatelné v okolní krajině. Zatím si však nebylo na co stěžovat. Na voze jste se sice celkem mačkali a zdlouhavá jízda v sedle byla rovněž nepohodlná, ale aspoň jste nemuseli po svých jako jiní. Pak se prostředí začalo měnit. Viděli jste více stavení než dosud a bylo to zrovna včera, co jste projeli menší vesnicí. Její obyvatelé se schovávali ve svých domech a nedůvěřivě si vás prohlíželi. A dnes, dnes se vaše cesta zastavila. První vůz zastavil před brodem řeky. Na kopci tak půl míle před vámi se skvěla tvrz obehnána kombinovanou hradbou složenou jak z kamenného valu tak palisády a pod ní se rozprostíralo několik dalších domů, polí a pastvin. Čtyři domy byly i deset metrů od brodu. Naproti přes řeku stálo pět jezdců, všichni ve zbroji a s odznaky svého úřadu, stráže místního pána. Ten měl ve znaku červenou orlici v bílém poli. První z nich, muž středního věku zvedl ruku a popojel doprostřed brodu. “Stůjte. Přijíždím z pověření lorda Seyfera, svobodného pána bez svrchovaného vládce. Ochránce a pána Schwertbergské marky. Vaše karavana neunikla naší pozornosti a stejně tak i počet zbraní, které vezete. Jaký je účel vašeho pobytu v tomto kraji?“ Trpaslík seskočil z kozlíku a už se chystal k odpovědi, ale Tycho jej obratně stáhl zpátky k sobě. “Jednání s lidskou vrchností nech na mě.“ Zašeptal, když nechápajícího trpaslíka strčil za vůz. Pak se s nenuceným úsměvem otočil k důstojníkovi a spustil. “Přijíždíme v míru, nemáme žádné nekalé úmysly. Pravdou je, že jsme početní a vezeme zbraně, ale máme s sebou koření z Dháksie a vzácné látky z Jezerie. Chceme tudy projet dále na západ a pak se dát na sever do Uttary a Antirai, kde to všechno směníme za víno, kožešiny a další zboží. A také část zbraní tam prodáme.“ Důstojník se naklonil v sedle a odfrkl si. “Tak obchodní karavana? Nevypadáte tak.“ “Ano to je pravda. V zájmu větší bezpečnosti jsme se tak před týdnem smluvili dohromady. Jedna karavana jela z Jezerie, další z Dháksie a tak znáte to. Když je stejná cesta …“ “No jo jasně, ale stejně je vaše přítomnost nežádoucí.“ “Chceme pouze projít, možná nakoupit zásoby a sami máme dost co nabídnout jak jste slyšel. Určitě vám můžeme přinést obchodní zisk.“ Důstojník se zamyslel. Bylo mu jasné, že v jistém směru má Tycho pravdu a kupci by mohli být jejich kraji přínosem. Zároveň však chtěl dbát rozkazů svého pána a o bezpečnost svojí domoviny. Poposedl v sedle a trochu nervózně se podíval na své muže. “Dobrá, půjdeš se s námi osobně zodpovídat lordu Seyferovi. Pokud ti pobyt zde povolí on, já proti tomu nic nenamítnu.“ Tycho přikývl a vyhoupl se do sedla svého koně, načež pomalu dojel k veliteli. “Ještě maličkost, smí se zde zbytek karavany utábořit, než se vrátíme?“ “Ano, ale na svém břehu řeky. Žádný z těch vozů nepřekročí brod, dokud k tomu pán nevydá potřebné povolení.“ Tycho opět přikývne a otočí se ke karavaně. “Odjeďte z cesty a utábořte se. Brzy se vrátím.“  Vozy se pomalu vyčlení z řady a poodjedou dále od cesty, kde jejich posádky začnou sesedat a rozbíjet tábor. I váš povoz se pohne směrem k nim a zastaví na břehu řeky s lehce zkalenou vodou. Co je zvláštní, nikde v ní nevidíte žádné ryby.

Alexandr `Buchar` - 09. prosince 2011 20:17

„Eh!“ vyheknu a zase natáhnu vzduch do plic. „Hážeš to jak psovi kost! Dík,“ zašklebím se a posbírám si nové hračky. Je čas zmlknout a vyslechnout si plán. Jsem snad nějakej zeměpravec? Umim lítat jako pták? Mračím se na čmáranici na zemi. Z celého vysvětlování jsem pochopil to, že to bude trvat čtyři měsíce a možná navštívíme Gallenii. A taky že Tycha hledají všude možně, holomka. Však mě taky chtěj za pár zlámanejch kostí, připomenu si. Kývnu, jakože jsem pochopil tolik, co se od chlapa, co vypadá jako almara s fousama, dá čekat, a vypravím se k vozu. Obhlídnu ho, trochu nakopnu kolo, jestli neupadne, a pak se s mlaskáním přivítám s koňmi. „Dneska nic nemám, kamarádi, ale brzo něco dostanete.“ „A umíte to někdo kočírovat?“ A protože asi ano, vyrazili jsme. Párkrát jsem opratě v ruce držel, a tak si troufnu na lepších částech cesty vést koně sám. Když jsem se poflakoval ve voze, organizoval jsem všelijaký hazard – za jízdy karty, za táboření před spaním kostky. Jenom o drobáky, ale když jsem prohrál, tak jsem vždycky naoko hrozně vyváděl a zkoušel, jaké má kdo nervy, a kdo na sebe nechá řvát. Ženským jsem v žertu nabízel hazard o různé intimní služby, ale jinak jsem se choval vcelku vzorně. Zrovna jsem u opratí, když dostaneme návštěvu. „Jdou nás pomordovat,“ prohodím zvesela, když je prvně uvidím. Tvářím se, že se na takovou mordovačku těším, ale pravda je, že jsem rád, když vypadnou. „Co chodit srát na jejich břeh?“ prohodím nezávazně, když skončíme na místě pořád ještě dost suchém pro táboření.

Sulora Uoi`nota - 11. prosince 2011 19:38

Prach vířící okolo cest a kruté, panovačné slunce, bičující nás svými paprsky, rozhodně nedělají dobře mému egu. Tolik faktorů říkajících mi, abych obrátila Šmaka nazpět a kopla ho do slabin tak silně, jak jsem mohla. Naštěstí počáteční mrzutost vyprchala jen chvíli po té, co jsem se dozvěděla o nočních hrách v jednom z vozů - pořádanými jak jinak než Bucharem. A tak jsem často, ve dne či v noci, přivázala Šmaka za vůz a do jednoho z nich vlezla. Má nálada se hned po přísunu zábavy značně zlepšila a má tvář už nevypadala jako nějaké to zatracené Antiraiské drama. Ačkoli si tedy bylo stále na co stěžovat, začínala mě cesta konečně bavit. A dokonce připomínat časy, které již dávno minuly. "Kdyby pomordovat..." řeknu zasněně v odpověď na Bucharovu poznámku. Je vidno, že nejsem jediná, které chybí přinejmenším hospodské rvačky. "Na táboření bude času dost později. Pojďme hrát." vyzvu ostatní, jen co Tycho s neznámými odejdou.

Yusuf Tazim - 13. prosince 2011 22:31

Cesta? A kde? Snažil jsem se nějak probrat, ale pořád mě nějak nechtělo poslouchat tělo. Nohy se mi stále motaly, ale jinak než jak tomu bývá u opilců. Musím uznat, že moje počáteční slova nebyla nic moc, ale myslím, že tady člověk svoje kvality jistě brzy dokáže. Ostatní jsem moc neposlouchal, jejich rozhovory nebyly nějak důležité. Spíš se chytnu za hlavu a rozhlédnu se kolem. Tohle je můj domov a nyní ho musím opustit, nemám na vybranou, protože nemůžu vzít svoje slovo zpět. Podškrábnul jsem mu ten papír a ještě takový krasopisem, achá! Nakonec se však zaposlouchám do trpaslíka a toho jeho pacholka Tycha. ,,Skvělé, aspoň máme vůz." řeknu si jen tak. Naše cesta se bude ubírat kolem jižní hranice Nysthry, pak se stočíme na sever, dojdeme až k Antirai a Galenii a pak zpátky na východ až k hranicím Pustiny. To je celkem dálka, takže jsem o to víc rád, že je nás hodně a nebudeme snad během cesty přepadeni. Tycho nám ukáže směr, kde by se měl nacházet náš vůz. Belhavým krokem se tedy vydám směrem k němu, posléze poplácám koně, aby si zvykli na novou tvář. ,,Nechť jsou vaše duše klidné jako poušť." řeknu. Vyhoupnu se na povoz a chytnu opratě. Ve stejný okamžik se Buchar zeptá jestli někdo umí kočírovat. ,,Jo Buchare! Já to umím. Takže to bude asi na mně. prohodím směrem k němu. Během krátké doby se vydáme na cestu, nejdřív jsem měl menší problémy si zvyknout na koně, ale během hodiny se mi povedlo koně plně ovládat. No, nedá se přesně říct, že jsme se vydali na cestu, ten prach, tráva a další věci naznačovali, že jedeme asi hodně velkou oklikou. Někdo si tu nadělal problémy. Plus ta úmorná nuda. Naštěstí tu Buchar pořádal různé hazardní hry, které aspoň zabili trochu času a polovinu mých peněz! Později, jsem Bucharovi ukázal i jak se drží opratě a díky tomu jsem si mohl hodit částečného šlofíka vzadu ve voze. Všichni jsme vyfasovali přikrývku a dostávali pravidelně jídlo a vodu, to dost potěší. Jak čas ubíhal, tak se jednoho dne karavana zastavila. Nelíbí se mi to. Celou cestu naše karavana nemusela zastavovat a ani ji naštěstí nikdo nepřepadl a teď stojíme. Vezmu si svůj meč a na levé rameno si dám pouzdro s vrhacími dýkami. ,,V předu se něco děje. Jdu se tam kouknout." houknu na ostatní ve voze. Zamířím podle vozů přímo na začátek karavany a při tom držím jílec svého meče. Když se tam dostanu, uvidím Tycha, jak se baví s nějakým vojákem. Na hrudi má jakýsi erb, který neznám. ,,Hádám, že asi bude chtít nějaké mýtné za to, že tu cestujeme." napadne mě. Pak však Tycho odjíždí s tím vojákem, nechal nám i rozkaz se utábořit na "svém" břehu řeky. Chvilku tam stojím, ale pak jen pokrčím rameny a vrátím se zpět k vozu. ,,Neptejte se mě, nic nevím." odpovím raději hned na případné dotazy. To jsem opravdu zvědav, co se bude dít dál.

Kajra Redmane - 14. prosince 2011 13:08

Tak sa teda pohnime... Zo stajne som sa vrátila práve včas, Tycho začal vysvetľovať ako a kam sa pohneme. Pri výpočte miest, kde všade sa nemôže ukázať, sa zazubím od ucha k uchu. Smiech ma však prejde, ako si začínam predstavovať, akou okľukou sa vlastne na sever vyberieme. Štyri mesiace?! O pár dní skončí zlatozor, o štyri mesiace to bude hromočas, polovica jesene... Netuším, aké tam bude v tej dobe počasie, nikdy som tak ďaleko na severe nebola, ale jedno mi je jasné. Trpaslík si musí byť hodne istý sám sebou a tým, že Thag Ungor nájdeme, lebo ak nás tam chytí zima... lepšie ani nemyslieť. V každom prípade stále môžem tejto expedícii ukázať chrbát, ak sa ukáže, že to pôjde od deviatich k piatim. S touto myšlienkou sa vyšvihnem Sorke na chrbát a pohnem sa za vozmi. Na kozlík toho, kde sa uložili moji kolegovia, sa posadil ten tajnostkársky Yusuf. Uznanlivo si zabručím sama pre seba, lebo vidím, že s koňmi to vie. "Hej! Ak budeš chcieť dakedy vystriedať, zavolaj na mňa!" Karavána sa pomaly plazí vpred, ale mne a ani Sorke to nevadí. Za poslednú dobu som si zvykla na samotu a zrazu je okolo mňa kopec ľudí. Súkromie, ktoré mi dáva môj kôň si preto dosť vážim. Každým dňom sa k nám pripájali ďalšie a ďalšie vozy a tak som často jazdila kus vpredu. Večer som sa však vracala späť ku nášmu vozu. Nuda doľahla aj na mňa a tak som si zvykla po celodennom ťahaní ošetriť naše kone. Vždy som im prezrela kopytá, vybrala kamienky, čo sa v nich zvykli zachytiť, prehmatala šľachy a skontrolovala postroj, či sa dakde dačo neuvoľnilo a neodiera to kožu. Pár krát sa ma potom snažili zlákať na hru, ale to šlo jedným uchom dnu a druhým von. Na také dačo nemám ani chuť, ani peniaze. Po necelom týždni cesty, keď som zase jazdila popredu, sme prišli ku rieke. Brod a na druhom brehu menšia pevnosť, z ktorej nám pomaly išiel v ústrety uvítací výbor. Zvedavo počúvam, o čom sa rozpráva veliteľ a Tycho a zatiaľ napájam kobylu. Keď ich vidím odchádzať, potľapkám ju po pleci a ticho jej poviem: "Tak dievča, toto môže byť ešte zaujímavé."

Birgitte Pedraig - 14. prosince 2011 21:09

Cesta Vypadá to, že do naší skupinky patří i elfka. Moc takových jako ona jsem ještě nepotkala, každopádně na ni jen kývnu a poslouchám dál. Není zrovna milý, že budu sdílet vůz se všema těmahle oplzlýma opilcema ještě k tomu jako jediný zástupce mého pohlaví. No, každopádně bude sranda. Pomyslím si. Když bude nejhůř, můžu se ztratit z jejich dohledu, karavana je na to dlouhá dost. Dny utíkají poměrně rychle. Odhaduju svoje společníky, s těma dvěma, co jedou samy za sebe, do kontaktu moc nepřicházím. Alkohol v tuhle chvíli by asi nebyl zrovna nejlepší nápad, vůz je sice pořád lepší jak koně, rozhodně ale neustále drncání není zrovna tím nejlepším lékem na nejistý žaludek. Jednou či dvakrát se připojím ke hře, která probíhá u nás, ale je skoro pravidlem, že mám v hazardu neštěstí a tak mě to brzo přestane bavit. Koho by bavilo pořád prohrávat? Na nicnedělání nejsem zvyklá nebo spíš s plností kapes v tuhle dobu většinou už makám, což kolem a kolem dělám i teď. Když se zastavíme, nedá mi to a musím jít vykouknout ven stejně jako ostatní. Vypadá to, že nějakou chvíli potrvá, než se situace vyřeší. Dává mi to ale možnost se trochu porozhlédnout kolem, protáhnout nohy a shlédnout konečně jiné tváře. Zrovna když přemýšlím, kterým směrem se vydám a jestli by nebylo lepší, aspoň ze začátku se vyhnout zdejšímu obyvatelstvu, přišourá se ke mně jeden ze spolubydlících. Je to smutné, ale ani po tolika dnech jsem nebyla schopná zapamatovat si jména většiny mých společníků. S trochou štěstí si toho snad ještě nějakou dobu nevšimnou a já si je za tu chvíli možná stačím zapamatovat. Balvan? Říkám se v duchu jména. Oslovení květinko mě nijak nebere, třeba si taky nepamatuje, jak se jmenuju. Zasměju se, když skončí se svým návrhem. Zrovna tenhle chlapík mi do oka moc nepadl. No, fajn. Tak kdo prohraje, bude se muset celej týden držet dál od jakýhokoliv vozu a sbližovat se s měkkou zemí o kus dál, bez kalhot? Uličnicky na něj mrknu. Sázky mi nevadí, každopádně nemám ponětí, jak moc dobře střílí a hned ze začátku to nechci přepísknout. A ve spodkách na něj bude třeba lepší pohled. Bude to výhra tak jako tak. Buď si trochu procvičím záda a opálím nohy, nebo spíš stehna s výškou mých bot, nebo se ho na týden zbavím. Můžeš vybrat vzdálenost a místo, zlato. Dodám ještě, aby aspoň něco zbylo na něj.

Ohař - 15. prosince 2011 17:23

První nepříjemnost Cesta probíhá klidně. Nijak mi nevadí, že upadla to jedné veliké jámy stereotypu, ze které se ne a ne vyhrabat. Ostatně, tak jako se to stane s každou velkou karavanou. Teda, můj život je taky důkazem, že se to může stát i jedinci. Docela smutný... Na voze se převážně s nikým nebavím. Možná budu někoho štvát svojí málomluvností. Čím méně toho o mě zatím vědí, tím lépe. Pokud se někdo pokusí navázat konverzaci, spíše mu budu přikyvovat či jednoslovně odpovídat. Jediné, čím se zabavuji, je poslouchání cizích rozhovorů a pozorování ostatních členů skupiny. Zajímalo by mě, kdy se objeví znak místní posádky. Nikdy neměli rádi velikou společnost, alespoň když jsem tudy naposledy projížděl. A že to není tak dlouho. To, co cítím, když se před brodem objeví vojáci, sedá téměř připsat k radosti. Nebo škodolibosti. Ale co, je to přeci jejich chyba. Já říkal, že tyto oblasti znám. Stačilo se zeptat, mohli být připraveni. ale i když, třeba to Tycho zamýšlel. Inu, kdo ví. První pocit radosti vystřídal pocit lhostejnosti. Usadím se k nějakému z ohňů, pokud jsou rozdělány, a začnu se rozhlížet po vhodné místu pro můj stan. Nesmí být blízko latrín, ale také nesmí stát v cestě kouři z ohňů. Nakonec vyberu klidné místo ve stínů pár stromů. Ihned se dám do práce. Díky každodennímu tréninku mám stan rychle postavený. Konečně ze sebe mohu smýt prach z cestování po cestě. Ještě že jsme ho nemuseli polykat za vozem při chůzi, oddechnu si a svléknu ze sebe oblečení. Voda je studená, ale po parném dni je to příjemné osvěžení. Když vylézám, zaslechnu začátek nějaké sázky, nebo co to vlastně je. S pobavením se oblékám a poslouchám, co se bude dít dál. Nejspíše to bude to nejzábavnější, co de v tuto chvíli dělat-

Birgitte Pedraig - 16. prosince 2011 11:13

Sázka Jeho reakce na můj návrh se mi líbí a ještě o kousek rozšíří můj úsměv. Další bod k výhře mi přijde jako detail v porovnání s tím, co jsem navrhla já a tak jenom kývnu na souhlas a podám mu ruku. Dál pak poslouchám, kam a kde se bude střílet. Opravdu by mě zajímalo, jak moc dobrý je. Dobře, máš to mít. Můžeš začít. Máchnu rukou a ukloním se, jako kdybych se klaněla nějaké šlechtičně, a pobaveně se usměju. Sundám luk ze zad a odstraním pouzdro z tětivy, kterou pak začnu kontrolovat, jestli není poškozená. Když skončím s lukem, dostanu se k šípům. Je to sice jen ubohá sázka, ale já nerada prohrávám, taková už jsem a navíc si nechci zničit víc šípů, než bude potřeba. Všimnu si, že nás začal pozorovat další z mužů, jejichž jméno jsem si nestihla zapamatovat, je mi to ale jedno. Pokud ho baví koukat, jak někdo blbne, ať si to užije, třeba pak zas já budu mít možnost shlédnout nějakou jeho sázku.

Alexandr `Buchar` - 16. prosince 2011 20:39

Kalhotová sázka Dojdu se podívat, jak se popasují naši střelci. „Sám seš uprostřed hlavy značenej, tatrmane!“ houknu na Baldina v žertu. Kdybych držel hubu, moh' jsem mu v pravou chvíli plivnout do ucha a tuhle kravinu mu oplatit. No co, pořád to můžu províst holce. Bez gatí... nechám zrak sklouznout k tomu, co by takový nedostatek v šatníku mohl odhalit. „Jestli chčiješ jako střílíš, tak už vim, proč máme po ránu tak promáčený boty.“ Proč si do každýho trochu nerejpnout, jen ať se víc snažej. „Střílíš jako holka,“ obviním Brigitte.

Vypravěč - 16. prosince 2011 22:09
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvého příkladu následovali mnozí a brzy se v toku řeky, širokém tak šest až osm metrů a hlubokém tak, že jsi měl vodu do pasu, cachtal dobrý tucet lidí. Jiní přemáchli na kamenech prádlo, někteří nabírali vodu do kotlů. Brzy se však zarazíš nad podivným zápachem a když se ti trochu dostalo do tváře a na rty, cítil jsi odporně nahořklou chuť.

Vypravěč - 18. prosince 2011 14:52

Střelecká soutěž brzy upoutala pozornost nejednoho člověka a tak se za soutěžící dvojicí utvořil hlouček tak deseti zvědavců, kteří pozorovali zápolení. Baldin střílí jako první. Šíp prosviští vzduchem a zatne se do stromu těsně na hraně jím vyznačeného terče. Poté nastoupí Birgitte. I ona se značně soustředí a vystřelí. Její šíp letěl dobře, ale zahryzl se do kůry stromu zcela mimo značku. Následovala další Baldinova střela, která strom úplně minula. Několik lidí nespokojeně zamlaskalo a posměšně zabučelo, a když se další ranou trefila Birgitte do terče kousek vedle Baldinova šípu, ozvalo se odněkud hlasité písknutí. Baldin si však svým posledním výstřelem spravil reputaci, když se trefil přesně do toho samého místa co prve, ale na opačné straně terče. Birgitte svou poslední ránu zcela promrhala. Po bližším průzkumu se ukáže, že Birgitte je o nepatrný kousek blíže ke středu. Ovšem než se mohla začít radovat, začal se ozývat dav čumilů, že "Ten tlustej se trefil víckrát.".

Birgitte Pedraig - 19. prosince 2011 18:01

Tak to prrr Dobře, nutno uznat, že moje střely nebyly zrovna ty nejlepší. První trefa by mohla být na zkoušku, což ta druhá potvrdila. Zlepšila jsem se přece. Bohužel, třetí byla úplně mimo a trochu víc mi zkazila moji soutěživou náladu. Balvan se trefil pokaždé. Nicméně s potěšením zjistím, že můj šíp je středu nejblíž. Na tváři se mi objeví vítězoslavný úsměv, než ho ale stačím ukázat Balvanovi, ozve se některý z čumilů, který se rázem stane kandidátem na zaškrcení. Jak by to ale vypadala, kdybych se po něm teď vrhla? Jenom by to dokázalo, že má pravdu a tu on rozhodně neměl. Proto ho jen počastují opovržlivým úšklebkem a otočím se na Balvana, který se tohoto stébla chytil. Ty ses sice strefil víckrát, brouku, takže si o sobě můžeš tvrdit, že jsi lepší střelec než já, nicméně štěstí přálo mě a já jsem se svým šípem středu blíž a jakou sázku jsi ty sám, ne já, ale ty, navrhl? Vyhraje ten, kdo se trefí blíž středu, na žádnej průměr nehrajem. Takže kalhoty dolů, cukrouši! Počastuji ho veselým úsměvem a pokud neucukne, lehce mu rozcuchám vlasy. Dnešek by mohl být ještě zajímavý.

Vypravěč - 19. prosince 2011 23:55

Přerušení večerní idylky Než se vlastně může u střelecké soutěže rozhodnout, kdo si sundá kalhoty, ozve se z nedalekého stanu hlasitý sten. Po čtyřech se ven vyplazí člověk, ústa zamazaná od krve a svalí se do trávy, kde se v jasné žaludeční křeči svíjí ze strany na stranu. Není však jediný. Brzy se ze všech stran tábora sbíhají vyděšení lidé, že jejich muž, žena nebo jiní známí trpí podobnými příznaky. Někteří však bez krvácivosti. Mezi stiženými je i vůdce karavany, mistr trpaslík. Nevypadá však nikterak zle. Sice se také neustále bolestně šklebí a mne si břicho, tu a tam si hlasitě odkašlá nebo zasténá. Na rozdíl od lidí jsou však jeho projevy mnohem mírnější. Ať to co se děje způsobuje cokoliv, trpasličí žaludek ze železa si s tím jak se zdá, umí poradit. Tycho je pryč a trpaslík je v pracovní neschopnosti, vypadá to skoro jako epidemie. Provizorně se postižení začnou snášet doprostřed tábora a ti, kteří se aspoň trochu vyznají v léčitelství, se k nim sbíhají, aby se jim pokusili pomoci. “Rychle, kdo je léčitel, sem!“ Svolává všechny okolo nějaký světlovlasý muž a v náručí drží třesoucí se mladou dívku. Všechno to začalo tak náhle, nikdo nechápe proč a jak. Kajřin kůn se začne chovat neklidně, jiní koně už leží na boku vedle říčního toku, zatím se všichni znají naživu. Už od řeky je vidět, že někteří z léčitelů jen bezradně kroutí hlavou.

Kajra Redmane - 20. prosince 2011 17:30

Kone nie! Po odchode Tycha moju pozornosť pritiahne hlúčik zvedavcov nakopených okolo... ááá jé, jasné. Baldin si nedá pokoj a len čo uvidí čo i len maličkú šancu u nejakej ženskej, ide na vec. Teraz sa jeho obeťou stalo to blonďaté žieňa. Z vytiahnutých lukov a kutenia okolo stromov obďaleč usudzujem, že sa bude strieľať. Hmm, stávkam a súťažiam sa darí. Nuda je najhorší nepriateľ. Po dostrieľaní som sa chcela priblížiť, lenže... „Sorka?“ Nedôverčivo si zmeriam kobylu pohľadom. Najprv iba nervózne pošviháva chvostom, neskôr začne prešľapovať na mieste, bolestne zastoná a na hrudi sa začnú objavovať temné mapy potu. Keď jej prejdem rukou po boku, smerom k bruchu, zastoná ešte hlasnejšie. Všimnem si, že aj ostatné kone, ktoré prilákala voda, začínajú v bolestiach klesať na zem. Vzápätí sa chce k zemi porúčať aj Sorka. „Tak to teda nie! Vstávaj dievča, žiadne povaľovanie!“ Nemilosrdne šklbnem uzdou kobyly, ktorá si už kľakla na kolená predných nôh. Znova šklbnem a zatiahnem, hoci sa takto obvykle ku svojmu koňovi nesprávam. Ibaže viem, že ak si kôň ľahne, je to začiatok konca. Sorka s bolestným stonaním znovu stojí na všetkých štyroch. „Tak si dobrá, dobré dievča... vydrž krásavička, musíš to rozchodiť.“ Potiahnem tento krát za ohlávku, nechcem jej ubližovať viac, ako ju trápia jej vlastné bolesti. Vodím kobylu na roztrasených nohách dokola a horúčkovito rozmýšľam, čo sa to pre Veľkého Žrebca deje. Z tábora sa ozývajú tiež zúfalé výkriky a bolestné stonanie, je mi jasné, že s koňmi mi nikto nepomôže. Pohľad mi padne na rieku. Všetky bolesťami postihnuté kone ležia pri nej. Dovtedy boli všetci a všetko v poriadku, kone určite, tie mám pod dohľadom. Kým sa nenapila, bola aj Sorka dobrá... Je mi to už jasné, vinná musí byť voda z rieky. Ešte dobre, že som z nej nepila. Náhle Sorka zastane a zdvihne chvost. V bruchu jej zabuble a vzápätí to ide von. Ovalí ma desivý smrad. Rýchle ju odvediem kúsok ďalej a prehmatám jej brucho. Napätie o dačo povolilo, predpokladám, že ešte ju niekoľko krát preženie, ale je mimo toho najväčšieho nebezpečenstva. Len si nesmie ľahnúť. Odvediem ju ku nášmu vozu a uzdu uviažem tak vysoko, že nebude mať možnosť zvaliť sa. Všetci sú preč, pomáhajú s chorými. Kone nášho vozu nikto nevypriahal, veď to bola moja práca. „Aspoň že vy ste v poriadku, bubáci.“ Potľapkám mohutného valacha v čele záprahu a vezmem si z kozlíku bič a lano. Musím ostatné kone zdvihnúť, ináč im tá búrka vo vnútornostiach zauzluje črevá a v príšerných bolestiach podochnú. Bežím späť k rieke. Kľaknem si ku zvieraťu, čo je ku mne najbližšie. Dýcha ťažko, hrudník aj slabiny má zaliate potom. Brucho má napnuté ako bubon. Vo veľkých očiach bolesť a hrôza. Prevlečiem lano zubadlovými krúžkami a zatiahnem. Kôň bolestne stoná a bezmocne kope nohami. Zatiahnem znova. Keď aj na tretí pokus kôň nevstáva, príde k slovu bič. Konečne. Nasleduje ma celý vydesený, ale kráča. Vodím ho dovtedy, kým si neuľaví. Kým som ho odviedla a uviazala, stihol to ešte raz, ale očividne je už mimo toho najhoršieho. Takto som zdvihla ešte šesť ďalších koní... pre zvyšné už bolo neskoro. Nešťastne sa dívam na posledné zášklby krásneho hnedáka a prepadá ma zlosť. „Tí bastardi! Svine všivavé! Keď sa mi dostanú do rúk, ja ich... ja ich!!!!“ Zvyšok preklínania rozdrvím medzi zubami. Prečo nás nevarovali, že z rieky je nebezpečné piť?! Tu zomrelo niekoľko veľmi dobrých koní, a netuším, koľko ľudí umiera v tábore! Tábor... nechám nebohé zviera a vyberiem sa tam, odkiaľ počuť zúfalstvo a krik. Vyleziem na voz, ktorý je najbližšie stredu táboriska a tým aj chaosu, postavím sa, aby ma bolo dobre vidieť a zahulákam: „HÉÉÉJ!“ Otočí sa niekoľko hláv. Zahulákam zas: „HÉÉÉJ!“ Teraz, keď mi venujú trošku pozornosti, poviem: „Za toto môže voda z rieky, kvôli tomu nám už zdochlo pár koní!“

Alexandr `Buchar` - 19. ledna 2012 17:38

Otrava S rukou na palici sleduju okolní dění. Pěknej průser, hm... Zamyslím se, kdy jsem naposled pil a co – špiritus z čutory, trochu ředěného vína a ráno vodu. „Tak uvidíme.“ Dojdu si pro štít. Cestou potkám Birgitte a Ohaře, houknu na ně, aby si mě všimli. „Někdo musí zjistit, co je s vodou. Jdete se mnou?“ Popadnu štít, cvičně ho pozvednu a zase spustím. „Jestli něco chcíplo proti proudu, sám to možná nevodtáhnu.“ Ať s nimi nebo bez nich, vydám se proti proudu. Štít si beru, kdybych narazil na nějaké nespokojené hajzly nebo lapky – nehodlám nic riskovat.

Ohař - 21. ledna 2012 10:28

Hledání řešení Střeůecká soutěž je přerušena křikem prvního nakaženého. A sakra! Vypadá to, že něco špatného snědl nebo vypil, jde to od žaludku.. Po táboře se naneštěstí začne rozhlašovat, že za to může voda z řeky. Celkem nešŤastně si pomyslím na to, jak jsem se v ní vykoupal. Doufám že jsem nic nespolkl. Takhle by na tě ta nákaza neměla působit, protože se snad kůží nedostane do trávících oblastí. Může se jen modlit. „Ohaři, dej aby tvůj věrný následovník byl ušetřen,“ zamumlám, aby mi nebylo pořádně rozumnět a rozběhnu se k táboru. Cestou potkám muže a ženu. Ženu s nepamatuji, jméno muže si amtně vybavuji. Buchar.. to spíš bude přezdívka... „Jasně že pomůžu, zatím se mě ta nákaza nedotkla...“ A tak se s oběma strážci karavany vydám hledat proti proudu řeky příčinu nákazy...

Yusuf Tazim - 08. února 2012 15:48

Napít se, co hrdlo ráčí? Raději ne Po menším zmatku, který nastal během přesunu vozů ke straně řeky na volné prostranství tu začala být docela nuda. Ano, ta soutěž vypadala jako dobré rozptýlení a kdybych měl peníze určitě bych si na jednoho z nich vsadil, ale hold s prázdnou kapsou se toho moc dělat nedá. ,,Možná tak na dluh, hehe." Vezmu z vozu menší železný kyblík a vydám se k nedalekému potůčku pro trošku vody. Naberu a už se chystám napít, když se ozve nějaký sten z našeho tábora, potom křik nějaké ženské, že ta voda je otrávená. ,,Fujtajbl!" křiknu na ten nevinný pohárek a hodím ho na zem. ,,Herdek, to bylo o prsa východních žen." Musím říct, že celkem šťastný se vydám zpět do tábora, ne proto, že se několik z nás otrávilo, ale proto, že nejsem mezi nimi. V "táboře" je to opravdu bledé, mistr trpaslík má sice dost, ale pořád se drží na nahou. Ostatní jsou na tom už hůř. Dokonce i pár koní to vylemcalo taky. Všichni tu pobíhají a buď sbírají byliny, léčí nebo jdou hledat zdroj. ,,Heh, to není práce pro mě." řeknu si. Zamířím za trpaslíkem. ,,Myslím, že tu máme problém. Neměl by jít někdo do města a říct to Tychovi? Navíc mám takové menší podezření, že by v tom mohlo být zapleteno i město, neříkal náhodou ten voják, ať se utáboříme na své straně řeky? Aspoň bych konečně mohl využít své zkušenosti a přiložit ruku k dílu." zeptám se ho a počkám na jeho reakci. Doufám, že se to dozvím dřív než mu prolezou krkem plíce...

Vypravěč - 08. února 2012 16:52

soukromá zpráva od Vypravěč pro Birgitte nikterak nereagovala a tak Buchar jen mávl rukou a společně s Ohařem jste vyrazili proti proudu řeky za účelem nalezení zdroje nákazy. Kráčeli jste po travou zarostlém břehu a blížili se k poměrně rozlehlému lesu, který lemoval podhůří nedalekých Mečových hor. Porost byl poměrně řídký, i tak se však řeka rychle ztrácela v záplavě zeleně a oproti svému klidnějšímu toku u tábora zde nabývala na rychlosti a živelnosti. Po ohlédnutí jste byli stále ještě na dohled tábora, tak půl míle za vámi. Pomalu jste vstoupili do lesa a stále se drželi řeky, která vydávala jediný zvuk v okolí. Vlnky zurčivě přeskakovaly kameny a unášely listí a větve. Břehy byly dost zarostlé a tak jste se museli od řeky držet dál, chvílemi se vám dokonce ztratila z dohledu. Bylo to už několik minut, co jste vstoupili do lesa, když vás do nosu udeřil hnilobný zápach. Nečekaný nával smradu vám lehce pohnul vnitřnostmi a za dalším zákrutem řeky jste konečně nalezli zdroj. Řeka zde protékala zhruba půltuctem mrtvol již značně rozložených, na jedné z nich právě hodovali tři havrani. Převážně se jednalo lesní zvěř, srnci, jeleni, zaječí kostry, ale z pod hromady mrtvých zvířat vyčnívala na břeh i lidská ruka. Není pochyby o tom, že zdrojem nákazy je tohle místo. Samo by však asi nestačilo na to, aby u člověka v tak krátkém čase zkažená voda vyvolala tak drastickou reakci jako je krvácivost a smrt. “Nezabila. Neeeee … ZABILA!“ Ozve se náhle z druhého břehu řeky. Hlas je tichý, chraptivý, sotva přehlušuje šum řeky. Je táhlý, běhá z něj mráz po zádech. Jeho původce není nikde mezi stromy vidět, ale vzápětí se ozve šílený smích. “Jáááááá … a – ANO!“ Vzkřikne hlas už mnohem zřetelněji a následuje další chrčivý smích. Houštiny kolem řeky se začnou pomalu chvět zatímco se podivný hlas stále ještě tichounce směje.

Alexandr `Buchar` - 09. února 2012 03:17

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Břeh s mrtvými Překryju si nos a ústa rukou, ale po pár dalších krocích toho nechám, na okamžik se zastavím a zhluboka se nadechnu. Smrad smrti. Měl bych si zvyknout. Celého mě naplní a chvíli mám co dělat, abych o nevyzvrátil. Pak už je to snazší. „Hm,“ zabručím, když se blížíme k hromadě mrtvol. Přehodím si štít do ruky a opřu si palici o rameno. Kouknu zpátky po Ohařovi, jestli vidí co já, a pak se přiblížím. „Ruka,“ poznamenám rychle, aby mi mouchy nevletěly do huby. Smrad by se pár kroků od mrtvol dal krájet. A pak se ozve ten hlas. Pokusím se najít původce v podrostu, pak sjedu pohledem svoje okolí, o co bych mohl zakopnout, znovu kouknu do křoví a podívám se i na druhou stranu, jestli nás někdo nechce přepadnout. „Kdo seš?!“ houknu na ženskou. Nebo strašidlo, čert ví. „Připrav se,“ zavrčím a zvednu štít, aby mi kryl hruď a bradu, palici pořád na rameni. „Pocem! To je tvoje?!“ snažím se tvora vylákat. Těžko můžeme odtahat mršiny, když tady bude strašit nějaká zrůda. Snad je to jen šílená baba. Co budu dělat s polednicí? Jsem jenom smrtelnej chlap, žádnej kněz, žádnej mág.

Vypravěč - 09. února 2012 21:57

soukromá zpráva od Vypravěč pro V táboře vládne zmatek. Sice se už nějak lidé zorganizovali, aby mohli zprostředkovat svým bližním aspoň první pomoc, ale bez vůdce a jasné příčiny nákazy jsou bezmocní jako mravenci v hořícím mraveništi. Trpaslík se nadechne, aby zodpověděl Yusufovu otázku, ale místo hlasu z něj vyjde táhlé říhnutí. Za jiných okolností by to byla jistě komická situace, zvláště když se pak trpaslík chytil za pusu a se stenem převalil na bok, ale nyní, když kolem umírali lidé, nikomu do smíchu nebylo. Ano skutečně několik lidí již podlehlo horečce, či se v křečích svíjeli a počítali poslední minuty. “Co se to tady zatraceně děje!?“ Křičí už od brodu Tycho a všem tak spadne kámen ze srdce. Konečně zodpovědná osoba. Je s ním i kapitán, který vás předtím uvítal a odjel s Tychem. Výjevem se zdá být zaskočen o nic méně než Tycho. Přijedou blíž k táboru, Tycho sesedne z koně a běží k trpaslíkovi. “To je bré. Moj žaludok je zvyklý aj na jinčé dryják, ale ludió sou na tom blbě.“ Sípá trpaslík, zatímco přistoupí i kapitán. “Myslím, že vím, o co tu jde. V okolí nám už dva týdny řádí travič. Zatím má na svědomí studny, nenapadlo by nás, že by mohl něco provést s řekou, jediným bezpečným zdrojem vody mimo tvrz. Pročesali jsme okolí několikrát, nikdy jsme ho nenašli. Má už na svědomí nejméně dva tucty kusů dobytka a deset lidí … a teď dokonce víc.“ Povzdechne si kapitán a otře si čelo. “Sežeňte lidi, já dojedu pro své. Musíme pročesat okolí a toho hajzla najít.“ Tycho vytřeští oči. “Takže vám tu řádí travič a nikdo mi to neřekne? Co kdyby si mí lidé vzali vodu z vesnické studny?!“ “Bylo jim řečeno, ať zůstanou na své straně řeky, mimo polnosti. Byli by v bezpečí, pokud by uposlechli, ale to teď neřešme! Travič je přednější. U Hřebce, přísahám, dnes ho dostaneme.“ S tím se kapitán otočí, vyhoupne zpět do sedla a tryskem odjíždí zpět k tvrzi. Tycho jej pozoruje a kroutí hlavou. Pak si stoupne na kozlík jednoho z vozů a zařve: “Fajn, jak řekl kapitán. Každý, kdo udrží zbraň a je v táboře postradatelný, ať se přihlásí. Musíme toho hajzla najít.“

Birgitte Pedraig - 12. února 2012 09:57

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Otrava Můj naprostý trumf a odměnu ve formě vyhrané sázky, přeruší jekot nějaké ženy. Nejdřív si toho nevšímám a dál hledím na toho podvodníka, kterej nemá koule ani na to, aby přiznal, že to prostě projel. A pak, vrchol všeho, prostě uteče! Počkej, idiote! Křiknu ještě na něj, ale ten už peláší, jako by byl celý tábor v plamenech. Trochu naštvaně usoudím, že bych se taky měla podívat, jaké to pozdvižení, že všichni tolik křičí a naříkají a tak se vydám zpět do našeho tábora. Cestou mě mine jeden z naší skupinky a říká něco o špatné vodě. Bohužel, má na spěch a než stačím otevřít pusu a říct třeba bú, je pryč i s dalším maníkem. Zlostně si dupnu a začnu utíkat ke zdroji všeho hluku. Trvá to jen chvíli a všechno mi začne dávat smysl. Otrávená voda, umírající koně a lidé. Už už se chci rozběhnout zpět k řece, abych pomohla těm dvěma, když uslyším hlas Tycha. Travič? Zakroutím hlavou. Jsem sakra dobře informovaný. Nakonec to vypadá, že místní obyvatelé můžou být ještě rádi za to, že jsme se tu tak nečekaně objevili. O tolik lidí navíc, to už by nebylo možný, abysme na něco nenarazili! Otázkou zůstává, jak poznat dotyčnýho od ostatních obyčejných lidí. Nejspíš spolíhat na prokletou náhodu a zatracený štěstí, že ho přistihnem při činu nebo bude na první pohled jasný, o koho jde. Pomyslím si hořce. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli se ostatní už začali rozcházet a pak mě napadne, že ti dva, co se hnali najít nějakou mrtvolu v řece, nejspíš asi jen tak náhodou nepřijdou na to, že to má na svědomí travič a tak se vydám lehkým poklusem jejich směrem.

Ohař - 12. února 2012 20:13

soukromá zpráva od Ohař pro Nalezištěj Krok ze krokem pochodujeme podél řeky, když náhle můj nos ucítí něco, co sem nepatří. Puch rozkládajících se těl. Tfuj! To je ale humáč... Errr, něco mi ale říká, že tohle ucítíme ještě vícekrát a nenechá to na sebe dlouho čekat. „Vypadá to, že to máme,“ zachrchlám skrz ruku, která mi chrání ústa a nos. Problém ale bude to, že ve dvou nejspíš nezvládneme tyhle mrtvoly odklidit. Ne dost rychle. Tou dobou nám Buď mohou ujet, nebo se nějaký další hlupák napije a nedej bože rozšíří nákazu po táboře i jiným způsobem. Od teď se asi začne voda převařovat ve velkým... Náhle se ozve hlas. Je opravdu odporný, chraplavý a strach nahánějící. Nejhorší je, že nevidím zdroj. Zareaguji pudově a skočím za strom, abych se kryl směrem, ze kterého ten hlas vyšel. Můj společník se ho zatím snaží dostat jeho vlastní hloupostí. Ale na to nehodlám spolíhat... Zachvějí se křoviska. Moje šance. Hlas mohl klamat, ale tohle je jasné určení polohy. Sáhnu do svého nitra a nahmátnu tu sílu, která tam je, i když dobře skrytá a pomocí ní upravím paprsky veškerého světla tak, že se stanu neviditelným ze strany od řeky, kde by se také v křoví měl nacházet daný tvor. Vylezu zpoza stromu a obloukem, aby mě nemohl oběhnout, se vydám ke křoví. Rukou rychle naznačím Bucharovi, aby pokračoval ve svém hluku. Snad upoutám pozornost. Oči i uši nastražené a dávám si pozor na nějakou větvičku, abych si kořist nevyplašil.

Vypravěč - 13. února 2012 19:19

soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile Ohař vystoupí ze svého úkrytu za stromem, ozve se ten šílený smích znovu. Již o něco dále od řeky a nyní je snad ještě maniakálnější než předtím. Jedná se o mužský hlas, ve vysoké tónině a pokroucený, ale stále příliš ostrý na to, aby neznámým byla žena. Smích je přerývaný, jak se jeho původce zajíká a nadechuje. “Všichni. Za nííííí … hehe-he-hehehe. Přísahal. Zabít!“ Vykřikuje pisklavě neznámý, zatímco se vám, když jste překročili řeku, stále vzdaluje. Aspoň se vám to zdá. Pak smích o poznání utichl a pomalu přešel do tichounké písně, kterou jste byli schopní stěží slyšet, zpívané značně hlubším hlasem chraptícím stejně jako chraptěl předešlý pisklavý a přeskakující hlas. V moment, kdy se vám podařilo obejít a přebrodit meandr řeky a stanout na protějším břehu než kde jste stáli před několika okamžiky, objeví se tam Birgitte. Vyrazila za vámi se zpožděním, a i když si dala záležet, podařilo se jí vás dohonit až teď. Její postup zpomalilo to, že vaší stopu v lese ztratila. Dalo se však předpokládat, že budete pokračovat proti proudu řeky. Hlas se nyní úplně vytratil. Není slyšet nic jiného než zurčení řeky a bzukot much nad hromadou mršin uprostřed proudu.

Vypravěč - 13. února 2012 19:23

soukromá zpráva od Vypravěč pro Bylo to už několik minut, co jsi vstoupila do lesa, když vás do nosu udeřil hnilobný zápach. Nečekaný nával smradu ti pohnul vnitřnostmi a za dalším zákrutem řeky jsi konečně nalezla zdroj. Řeka zde protékala zhruba půltuctem mrtvol již značně rozložených, na jedné z nich právě hodovali tři havrani. Převážně se jednalo o lesní zvěř, srnce, jeleny, zaječí kostry, ale z pod hromady mrtvých zvířat vyčnívala na břeh i lidská ruka. Není pochyby o tom, že zdrojem nákazy je tohle místo. Samo by však asi nestačilo na to, aby u člověka v tak krátkém čase zkažená voda vyvolala tak drastickou reakci jako je krvácivost a smrt. Na druhém břehu řeky vidíš Ohaře i Buchara jak se prodírají roštím a po něčem pátrají.

Birgitte Pedraig - 13. února 2012 21:09

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Honička Chvíli trvalo, než jsem se dostala z lesa zpátky k řece, nicméně ten pohled a vůně opravdu stály za to. Nebo spíš ne. Když jsem uviděla tu spoušť přede mnou, musela jsem se zastavit. Normálně bych za takových okolností vydýchávala i po tak krátké vzdálenosti, zvyk je prostě zvyk, ale i ten přebil ten odpornej zápach. Trvalo ještě několik okamžiků, než jsem byla schopná odtrhnout oči od pravděpodobného nebo spíš částečného zdroje otravy. Když se tak ale stalo, zahlédla jsem to, za čím jsem se vydala. Moje dva společníky. Možná už bych si vážně měla zapamatovat jejich jména. Vydám se tedy za nimi, aby mi zase někam neutekli. Cestou si všimnu, že po něčem pátrají. Co to k čertu? Pro jistotu kousek od nich zpomalím, abych nevyplašila to, po čem pátrají, jestli je to teda živý a v dostatečné blízkosti se polohlasem ohlásím, Co to tu vyvádíte? Přišla jsem vám říct, že řeka není jedinej problém. Nějak vyplavalo na povrch, že jim tady řádí travič, kterýho jim teď musíme pomoct chytit. Nad svými slovy se zašklebím, aby bylo jasné, za jak moc zábavné to považuju. Tak co jste objevili?

Alexandr `Buchar` - 19. února 2012 09:30
	soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Přivítám Birgitte napřaženou palicí, kterou ale zase uložím na rameno. Tak travič? Podívám se směrem, odkud se ozýval smích. „Traviče si budou muset vystopovat sami,“ prohodím a kývnu směrem, kam zmizel náš smíšek. „My musíme zkusit uklidit ten hnus. Jen nevim čim.“ Ať je nenapadne použít muj štít jako lopatu, z toho bych se nevykecal.

Yusuf Tazim - 23. února 2012 14:45

soukromá zpráva od Yusuf Tazim pro Změna plánu Čekal jsem od mistra trpaslíka nějaké slova typu: "ano jdi za nim", ale nakonec problém vyřešil sám. Za mými zády se ozval známý hlas našeho druhého "vůdce". Byl s ním i ten voják a Tycho se do něj ostře obořil. Kapitán se však začal bránit, že nám bylo řečeno, že máme zůstat na své straně řeky a tím jsme se měli vyhnout nebezpečí. ,,Aspoň, že to rozvířilo mé obavy ohledně nějaké zrady z jejich strany. Takže travič...hmm." zamyslím se. Tycho začne jednat. Vyzve nás všechny, abychom toho hajzlíka našli a jeho zábavu překazili. Usměji se. Přijdu blíž k Tychovi, aby mě slyšel. ,,Počítej se mnou. Myslím, že víc budu prospěšnější v terénu než v táboře." řeknu a počkám na nějaký úkol z jeho strany.

Ohař - 24. února 2012 16:17

soukromá zpráva od Ohař pro Těla u řeky Sakra, nestíhám to! pomyslím si a kouzlo odezní. Ta potvora utekla. Zároveň také dorazila nová příchozí. Pojmenovat ji asi nedokážu, ale to je teď vedlejší. No, to je vedlejší vlastně vždy. Otázka, která byla položena, je docela dobrá. Jak těla uklidit? Tak, možností je víc... „Tak s tim travičem ať si to vyřeší ten, kdo to tady vede.“ Znovu hodím pohledem na těla v řece. Nejlepší bude to udělat rychle a vypadnout... „Tak, čím dřív to uklidíme tim líp. Nejlepší budou větve, nechce se mi na to totiž sahat, i když mám rukavice. Abych neskončil jako ostatní. Nevim jak vy...“

Vypravěč - 04. března 2012 23:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro Rozhodli jste se odstranit mršiny z řeky, aby se dále již nekazil proud. Inu nikdo z vás na ně nechtěl sahat holýma rukama a tak jste si každý rychle opatřil nějakou dlouhou a pevnou větev. Ohař s Bucharem vstoupili do řeky a stejně tak sestoupila z protějšího břehu Birgitte. Chlapi společnými silami odkulili mrtvého jelena blíže ke břehu. Když ho vytlačovali na břeh, ozvalo se za nimi hlasité plesknutí, Birgitte, ač se snažila, jak mohla, zakopla a upadla na hromadu těl. Tedy, aspoň si myslela, že zakopla, dokud nezjistila, že mrtvolná ruka, která před chvílí nehybně vyčuhovala z pod hromady mrtvých, jí drží pevně a nesmlouvavě kolem kotníku pravé nohy. Skrz bílou pergamenovou pokožku jde vidět zčernalou krev pulzující žilami a Birgitte ucítí chlad na zátylku. To se po ní z pod hromady těl sápe další ruka. Ve stejný moment se odněkud z lesa ozve znovu ten šílený smích.

Vypravěč - 04. března 2012 23:55

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tycho pokyvuje hlavou a prohlíží dobrovolníky, kteří se mu přihlásili, kromě vás to je ještě několik už od pohledu ostřílenějších ranařů, kteří se ke karavaně připojili teprve nedávno. Jejich projevy v táboře byly často hlučné a vulgární, ale nikdy ne tak moc, aby došlo k nejhoršímu. Od tvrze se blíží kapitán i s oddílem tuctu jezdců. "To jsou všichni?" zeptá se Tycha, když přijede blíže. Ten pouze tiše přikývne. "Dobrá, tak tedy vyrazíme. Já s mými muži se vydám podél druhého břehu řeky, vy se držte toho vašeho. Zůstaneme na doslech a u lesa budeme stejně muset sesedat z koní. Navíc, není to zas až tak daleko. Tentokrát už nám nesmí utéct." Poté kapitán otáčí koně a vrací se s jezdci přes brod zpátky na polnosti, kde pokračují poklusem k lesu. Tycho mezitím vyštěkl několik rozkazů a pár strážců karavany narychlo osedlalo a přivedlo několik zdravých koní, dost pro vás pro všechny. Tycho sám se vyhoupne zpátky do sedla svého koně a zavelí k postupu. Pokračujete proti proudu řeky, oddíl vojáků na druhém břehu je tak sto yardů před vámi. Uplyne tak ještě zhruba čtvrt hodiny, než dorazíte na okraj lesa. Vaši pozornost upoutá jistá roztržka mezi vojáky. Nevíte záminku, ale jeden z nich, prudce oddychující, tasil meč a rozmáchl se po svém kolegovi. Ten jen o vlásek uhnul a agresora k zemi okamžitě srazili další dva muži a odzbrojili jej. I na zemi se však útočník kroutí a hlasitě řve. Rozumíte jen jednomu slovu: "Zabiješ." Kapitán vám kyne, ať pokračujete bez nich, Tycho kýve na srozuměnou a hlavou všem ve své skupině naznačí, ať jej následují do lesa. Všichni si chystáte zbraně, nikdo neví co má v hustě zarostlém lese očekávat, vaše řady se rozbíjejí, jdete neuspořádaně tak, jak vám to stromy dovolí. Les je podezřele tichý, ani zpěv ptáků není slyšet. Sotva vám však tato myšlenka přijde na mysl, je toto ticho proříznuto vzdáleným maniakálním smíchem.

Kajra Redmane - 06. března 2012 13:53

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Z dažďa pod odkvap... Môj krik v tábore vyvolal požadovanú reakciu. Výborne, k vode v rieke sa už nikto nepriblíži. Pred tým, ako zoskočím dolu z voza, si prezriem situáciu. Vyzerá to zle. Konský žalúdok je silnejší a znesie toho dosť, pravda, ak sa urobia správne opatrenia, ale ľudia... Na mnohých miestach vidím krv a sú aj prvý mŕtvy. Netuším, kto to má na svedomí, ale dostávam chuť mu zakrútiť krkom. Zoskočím dolu a vrátim sa ku koňom. Páchne to tam príšerne a ocenila by som možnosť ich niekde v uzavretom priestore trochu popreháňať, ale tu to nie je možné. Každého z nich prehmatám. Zdá sa, že budú v poriadku. Znepokojuje ma ale to, že majú úplne bledé ďasná a to, že naťahujú krky k vode. Iste, sú smädné, tá sračka im vytiahla z tela aj tú poslednú vodu. Budú sa musieť dačoho napiť, ak sa majú znovu pozviechať. Lenže čoho? Mala by som sa ísť pozrieť do tábora a zistiť, ako to riešia tam... Potľapkám Sorku a vraciam sa do tábora. Tam ma čaká prekvapenie. Vrátil sa Tycho a je s ním aj kapitán, čo nás tak milo privítal. Už naberám vzduch, aby som mu pekne od pľúc povedala, čo si o tom všetkom myslím, ale zastaví ma jeho prekvapený, až vydesený výraz. Aha, takže tento s tým nemá nič spoločné... Zo zmiešanými pocitmi si vypočujem, že v okolí besní travič a že sa ho snažia márne dolapiť už nejaký čas. Na nič nečakám, otočím sa a idem ku nášmu vozu. Vypriahnem vedúceho valacha, ktorého som si sama pre seba pomenovala Neff a vyhodím sa mu na chrbát. To, že nie je osedlaný nijako neriešim. Na rozdiel od našich ostatných ťahúňov má v sebe o niečo horúcejšiu krv a ak príde na cval, za jazdeckými koňmi veľmi nezaostáva. Skontrolujem si zbrane a pohnem Neffa ku skupinke, čo sa začala formovať okolo Tycha. Tycho nás skontroluje pohľadom a len čo príde kapitán vyrazíme k lesu. Netuším, čo robia moji druhovia z voza, myslím, že z nás chorý nebol nikto. Zaujímalo by ma, kde sú. Potom si všimnem Baldina. Kde ten sa doteraz motal? Rozhodnem sa to ignorovať. Ignorovať sa však nedá náhle prepuknutá šarvátka medzi vojakmi. No krásne, ak nám majú títo pomáhať, tak to aby som si dávala pozor na chrbát. Les sa blíži a mám pocit, že je niečo zle. Okrem šumu vetra v korunách stromov a úderov kopýt našich koní nepočujem ani hláska. Mŕtve ticho. Vzápätí sa mi zježia všetky vlasy na krku a na rukách mi naskáče husia koža. Do uší mi totiž prenikne nepríčetný smiech šialenca. Zošuchnem sa z Neffovho chrbta, pevne ho priviažem a s tasenými dvojčatami sa prepletám popod stromy. Viem, že niekde na ľavo odo mňa je jeden z tých nováčikov vo výprave, v pravo vkĺzol pod stromy Tycho. Presnú vzdialenosť od svojich spoločníkov neviem, no počujem ich pohyby. Sama kráčam ako mačka na love, všetky zmysly mám v pohotovosti, dávam si pozor, kam stúpam aby som nerobila zbytočný hluk. A mojím cieľom je miesto, odkiaľ sa niesol ten nervy drásajúci smiech.

Alexandr `Buchar` - 14. března 2012 03:17

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Otočím se a začnu se chechtat. Otevřu pusu, abych se nemotoře vysmál nahlas, pak si ale všimnu její tváře a hemžení mezi těly. A vzduch prořízne šílený smích. „Ohaři!“ zařvu a přihrnu se k Birgitte jak rychle jen dokážu, palici v závěsu na opasku. Popadnu ji pod rukama a začnu táhnout. „Řež co drží!“ poručím Ohařovi. Pokud ji dostaneme ven, vytáhnu palici, vylezu na břeh a zavelím k odchodu. Tady budeme potřebovat stráže, vidle a vůbec pěknou pomoc.

Birgitte Pedraig - 25. března 2012 08:14

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Hnus Začala jsem chtě nechtě odklízet všechen ten bordel, i když podle mého názoru, chytnout toho lumpa by bylo mnohem prospěšnější. A taky čistší. Než ale stačím vůbec něco odstranit, zakopnu a natáhnu se na tu odpornou hromadu sajrajtu. Do prdele! Ulevím si zlostně, protože když jsem střízlivá a to teď opravdu jsem, neválím se jenom tak po zemi. Zkontroluju do čeho, že to mám kopnout, až budu zase stát nohama na zemi a uvidím příčinu mého trapasu. Kurva, kurva, kurva! Vykřiknu a začnu kopat do tý odporný ruky, co si myslí, že mě může jenom tak beztrestně držet. V tom mě někdo začne táhnout zezadu a já s překvapením zjistím, že je to jeden z mých nových společníků. Pokud se jim podaří mě vytáhnout, budu vážně ráda, i když bych to nejspíš zvládla i sama. Dvě ruky by mě snad nedostaly, to by byl vážně trapas. Nemám námitky na naše stáhnutí. Ve třech bychom to vážně nezvládli, pokud ta hromada bude, co chvíli ožívat. Pak si vzpomenu na ten idiotskej smích. Takže předpokládám, že ten smích patřil našemu úkolu A? Neměli bysme se vydat spíš za ním?

Vypravěč - 27. března 2012 22:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro Bublavý kašel se ozve zpod hromady těl a ven se sápe oživené lidské tělo, mrtvé již drahnou chvíli. Za ním se pak z hromady noří ještě jedno. Pohybují se nezvykle rychle, je jasné, že tohle není nic, co by se dělo v každém normálním lese. Nikdo jste nic podobného dosud neviděl a zážitek je to pro vás vskutku děsivý, dost možná až strachem paralyzující. Tenhle les ovládají temné síly a zaprodaná magie. Mrtví vás pozorují prázdnýma očima a potácí se směrem k vám. Zároveň se odnikud zvedá mlha. Nejprve se jen líně převaluje mezi kořeny stromů a stonky trávy, omotává vám kotníky, klouže po vodní hladině. Pak ale houstne, nabývá na objemu a stoupá, přikrývá hromadu mrtvých těl, vám sahá po pás. Brzy a tou mlhou les zaplní celý a vy vidíte stěží na pár metrů. Naštěstí v dálce slyšíte hlasy, ozývají se z druhého břehu řeky, z toho, po kterém jste sem na začátku přišli. I když pořádně nerozumíte, co vlastně říkají, Birgitte hlasy poznává.

Vypravěč - 27. března 2012 22:23
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Popravdě mezi hlasy rozeznáváš pouze jeden. Tychův a to zrovna v moment, kdy nadává na mlhu. Jsi si jistá, za těch pár dní co jste na cestě jsi ho slyšela štěkat rozkazy nesčetněkrát.

Vypravěč - 28. března 2012 00:07

soukromá zpráva od Vypravěč pro Postupujete lesem. Od prvního okamžiku se vám něco nezdá a smích rozhodně nebyl nic příjemného pro vaše nervy. Tycho si nervózně pohrává s hlavicí meče, zatímco opatrně našlapuje a vede skupinu kupředu. “Kurva, kurva, kurva!“ donese se k vám ženský křik z ne příliš velké dálky. Musí se jednat o průzkumný tým, který vyrazil předtím napřed. “Jdeme!“ pobídne vás Tycho a sám přejde do poklusu. Najednou se však stane něco divného. Odnikud se začne zvedat podivná, rychle houstnoucí mlha. Zahráváte si s magií, to už je vám všem pomalu jasné. “Do prdele práce, mlha nám zrovna tak chyběla. Všichni blíž k sobě, nevzdalujte se na doslech!“ Zavelí Tycho, ale zdá se, že jeden z žoldnéřů rozkaz neuposlechne. Ještě než vás hustá mlha, ve které vidíte sotva na pár metrů, pohltí úplně, vidíte, jak zakopl o jeden z mnohých kořenů stromu, když utíkal pryč. Nebo to nebyl kořen? Sémě pochybnosti ve vás zaseje svist lana a žoldnéřův výkřik, když se mu hroty provizorní pasti zaklesly mezi žebra.

Kajra Redmane - 28. března 2012 15:21

Krik "Kurva, kurva, kurva!" Zostanem zamrznutá stáť a počúvam, či nezachytím ešte niečo. Nie som si istá, či ten hlas spoznávam alebo nie, nervozita robí svoje. Vzchop sa! Nejako si zmäkla, dievča... Sprava počujem, ako Tycho vydal príkaz a sám sa poklusom vydal v smere kriku. Nepáči sa mi celá táto situácia a tak chvíľu váham a stojím na mieste. Odrazu mi oči zachytia nezreteľný pohyb. Okamžite sa otočím za ním a potom si uvedomím, že sa to vlastne po zemi plazí ťažká hmla, pomaly stúpa až všetko v okolí premení na nezreteľné obrysy. Zježia sa mi vlasy na krku. Mágia? Alebo nejaká iná zákernosť? Snažím sa čuchať a zistiť, či má hmla nejaký neprirodzený pach. Počúvam pomaly sa vzďaľujúce kroky a po upozornení Tycha, že sa nesmieme nechať rozdeliť sa konečne pohnem. Keďže som o niečo pozadu, naskytol sa mi krásny výhľad, ako sa jeden z nezreteľných tieňov rozbehol niekam preč, zakopol a vzápätí dostal ranu od nastraženej pasce. No krásne... Neviem, kto si, ale privítal si nás vskutku srdečne. Je načase, aby sme ti toto privítanie rovnako vrelo vrátili... ty sukin syn! Pohnem sa za Tychom a skúmam všetko tak, ako mi to len hmla dovolí. Pozerám pod nohy i do korún stromov, som si istá, že táto jedna pasca nebola posledná...

Alexandr `Buchar` - 29. března 2012 18:08

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Mrtví se někdy vracejí „Gryf tě sper!“ přetáhnu první nahnilou palici palicí. Žaludek mi stáhne ledová ruka a hlava si odmítá připustit, co se to zatraceně děje. „Pryč!“ zařvu a začnu couvat od hromady. Vytáhnu Birgitte na nohy a postrčím ji ke břehu, ze kterého jsme přišli s Ohařem. „Dějel! Voba! Hned!“ houknu na ni i na Ohaře a sám se škrábu na břeh, ze kterého se ozývají nějaké hlasy. Zatracenězatracenězatraceně...

Alexandr `Buchar` - 29. března 2012 18:09

Mrtví se někdy vracejí „Gryf tě sper!“ přetáhnu první nahnilou palici palicí. Žaludek mi stáhne ledová ruka a hlava si odmítá připustit, co se to zatraceně děje. „Pryč!“ zařvu a začnu couvat od hromady. Vytáhnu Birgitte na nohy a postrčím ji ke břehu, ze kterého jsme přišli s Ohařem. „Dějel! Voba! Hned!“ houknu na ni i na Ohaře a sám se škrábu na břeh, ze kterého se ozývají nějaké hlasy. Zatracenězatracenězatraceně...

Ohař - 31. března 2012 11:55

První problémy „Co to...?“ nedokončím ani větu, protože mi strach zabrání v dalších pohybech rty. Co je to za les? Vypadá to, že teď už asi budu muset předvést, co ve mě opravdu je. „Padáme!“ potvrdím Bucharovi výkřiky a drápu se co nejdále od mrtvol. Ty se však pohybují nadměrně rychle. Sakra dlouho to nevydržíme. Oni se neunaví. Ale nemáme na to se jim postavit. Nevíme jak je zničit... Nevíme nic! Ohlédnu se přes rameno. Dlouho nevydržíme ustupovat. Na, když budeme mít za zadkem rychlý oživlý mrtvoly. Podle mě s námi ten, kdo si tak pěkně hraje, ještě neskončil. „Zkusím je chvilku zdržet!“ zařvu a otočím se na ty mrtvoly. Avšak objeví se mlha, která mi naprosto znemožní původní plán. „Kudy to vede do tábora?!“ zakřičím a snažím se držet ostatních. Hlavně se teď nesmíme zamotat ještě víc do lesa.

Birgitte Pedraig - 05. dubna 2012 13:51

Hnus Když se začne zvedat první mrtvé tělo, pořádně si zaječím, abych si dodala energie a odvahy, koneckonců, můžu tak dostát pověsti uječených ženských. Když se nám konečně podaří dostat z té propadené řeky, rozhodně se věci nezačnou vyvíjet k lepšímu. A to už to předtím vypadalo dost špatně! Sakra, to máš z toho pití! Kdybys nepila, mohla ses někde válet a ne být upsaná na týhle idiotský výpravě. Díky, hoši. Prohodím k nim, protože si nejsem vůbec jistá, jestli bych z toho všeho vyvázla se zdravou kůži bez nich. Mlha začíná být nepřirozeně hustá a za chvíli nevidím skoro vůbec nic. Ještě jednou si pořádně zakleju, ale uprostřed slova ztichnu, protože uslyším jakési hlasy. Jeden z nich rozeznám, a když uslyším slova, kterými zrovna nelichotí tomuhle prostředí, musím se i trochu usmát. Tycho? Zeptám se, i když jeho hlas bych si po těch pár dnech jeho hulákání v mé přítomnosti nedovedla splést. Vydám se za zdrojem společně s ostatními.

Vypravěč - 18. dubna 2012 22:22

Mátoha s sebou cukne, když jej Buchar praští kyjem, ozve se prasknutí lebky, ale kůže je zatím stále dost pevná, aby udržela lebku pohromadě. A i kdyby ne, tohle tělo ovládá temná magie, absence mozkovny už by mu nikterak nevadila. Mátoha klopýtne a upadne do proudu, druhý se za vámi sápe na břeh. Birgitte na břehu vrazí do Tycha, který se před ní z ničeho nic vynořil z husté bílé mlhy. “Co se to sakra děje?“ Vysouká ze sebe. I na něm je znát znepokojení. Postupně se z mlhy vynoří zbytek vaší bandy z hostince. Nechybí dokonce ani Baldin, který opatrně našlapuje těsně vedle jednoho z neznámých žoldáků. “Kde je Yusuf?“ Zeptá se rychle Tycho, když vás zkontroluje pohledem a téměř ve stejný okamžik se ozve táhlé zasténání. Yusuf se vynoří z mlhy, malátně klopýtá a z hrudi mu trčí několik šipek. Další z proradných pastí tohoto lesa. Již dva lidi jste kvůli nim ztratili, jeden z žoldnéřů se zatoulal v mlze. Avšak až teď si uvědomíte, vy co jste vylezli z řeky, že jste na něco zapomněli. Dva mátohové se za vámi pomalu sápou na břeh. Pak se ozve z protějšího břehu několik hlasů. Mlha na okamžik prořídne tak, abyste zahlédli několik strážců, včetně kapitána, jak seskakují do řeky, míří směrem k vám a urychleně se vrhají na mátohy, které shodí do proudu a začnou do hnijících těl bodat a sekat. Kapitán si utře čelo, mlha trochu povolí, ale stále stěží dohlédnete dále než na pět sáhů, sotva tak na druhý břeh řeky. “Chci vysvětlení, kapitáne. Hned! Co se tady děje? Tohle nemá co dělat s travičem! Oživlí mrtví?! Zahráváme si tu s černokněžníkem!“ Kapitán rezignovaně svěsí hlavu. “Inu. Měli jsme tu čarodějku. Žila na kraji tohodle lesa. Nikomu moc nevadila, nikdo neměl důvod jí podezřívat. Byla to mladá holka, Suzana, vcelku pěkná. Jeden místní mladík, Johann, se do ní zamiloval a vcelku spolu vycházeli. Pak ale přišla neúroda, záplavy, dobytek nám stihly nemoce. Lidi byli hladoví, zoufalí a bez peněz. Znáte to, potřebovali upustit páru a čarodějka, která jim tráví stáda, se jim hodila. Dav ji dopadl, zlynčoval a upálil. Bez soudu, bez spravedlnosti. Nemohl jsem nic dělat. Přece svým lidem nenakážu, aby zasáhli proti svým blízkým. Nehledě na to, že několik z nich se přidalo. Johann byl šílený vzteky. Hrozil, že se nám pomstí. Pak zmizel a od té doby se tu potýkáme s tou otravou. Nepochybně v tom má prsty on.“ “Tohle je dílo černokněžníka, ne nějakého ubrečeného vesnického fakana! Přísahám u všeho, co mi zůstalo svaté, jestli mi konečně neřeknete pravdu …“ “Je to tak jak říkám, přísahám! Proč bych asi lhal? Může se tu třeba ukrývat i černokněžník, nevím!“ “No dobrá. Co ostatní, názory?“

Alexandr `Buchar` - 19. dubna 2012 11:49

Názory na břehu řeky mrtvých Svěsím ruku s palicí, o mátohy se postarali jiní. Znechuceně zkusím otřít krev a vlasy do trávy, ale stejně to budu muset opálit. Takovej hnus. A pak se dozvíme, o co tady vlastně jde. „Není to náš problém, potřebujeme se dostat pryč. Jestli nás nepustěj, měli bysme to objet.“ Nemám nejmenší chuť běhat po lese, bojovat s černokněžníkem, mrtvou čarodějnicí a oživlejma mrtvolama, to už radši o pár tejdnů dýl na cestě.

Kajra Redmane - 21. dubna 2012 23:09

Piknik pri potoku Nervózne postupujem za Tychom a obzerám sa na všetky strany. Aj tak som si nevšimla, kedy a kam sa stratil ďalší chlap. Z hmly pred nami sa vynorí niekoľko postáv, dvojčatá ma zasvrbia v dlaniach. Ukáže sa však, že je to Buchar a Brigitte. Tycho vysloví otázku, čo ma napadla, za mňa. Keď sa k nám pripotáca Yusuf, zdesím sa. Kurva! Prečo práve on? Jediný sympaťák na tejto výprave a aj ten to musí nakúpiť hneď pri prvom probléme. Skočím k nemu a prezerám si jeho zranenia. Ešte sa dokázal udržať na nohách a nezdá sa, že by šípky poškodili pľúca. Šípky sa neodvážim vyberať, obávam sa masívneho krvácania. Je mi však jasné, že do tábora po svojich nepríde. Zdvihnem hlavu, lebo v potoku sa strhla krátka šarvátka. A ešte aj toto... Mrtváci. Som taká nasraná, že mi ani nepríde na rozum sa báť. Mlčky si vypočujem celý príbeh, čo sa kapitán konečne odhodlal vyrozprávať a v duchu nadávam v mene všetkých bohov, na ktorých si v tejto chvíli spomeniem. Po jeho vypočutí si ticho zahundrem sama pre seba: „No nádhera. Je to čím ďalej tým väčšia sranda.“ Tycho sa nás pýta čo si o celej veci myslíme. Vypočujem si názor Buchara a Baldina, potom si otvorím hubu ja. „Je pravda, že toto nie je náš problém. Na druhej strane sme v tom už až po uši. Navyše okamžitý odchod nie je možný, pošlo nám dosť koní a niekoľko ďalších ledva stojí na nohách. Máme plný tábor chorých a netuším koľko mŕtvych. V tomto stave nemôžu cestovať. To znamená, že tu musíme zostať, kým sa z toho ako tak nevylížeme. Za ten čas môže byť náš tábor opäť obeťou nejakého zákerného útoku. Dnes to bola voda, čo to bude zajtra? Hodí nám do ohňa nejaké bylinky, po ktorých zošalieme? Nevravím, že musíme bojovať, ale bolo by lepšie, keby sa postaráme o to, aby nám už takto nezavaril.“

Birgitte Pedraig - 22. dubna 2012 10:12

Rozhodnutí Mým zběsilým útěkem jsem si vysloužila tvrdý náraz do Tycha. No, aspoň jsme je potkali, mohlo to být i horší. Mlha všude okolo nás se mi rozhodně nelíbí a představa, že jí budu muset projít zpět do tábora je ještě mnohem horší. Nakonec se k nám připojí i kapitán, který nám prvně řekl o traviči. Nad jeho vyprávěním nevěřícně zavrtím hlavou. K čertu s pokrytcema a zabedněnýma oslama! Měli se ho zbavit hned, jak dostali podezření, teď už je na to trochu pozdě a ještě k tomu do toho zatáhli i nás! Když se Tycho optá na naše názory. První se slova ujme, můj společník. S jeho slovy souhlasím, rozhodně sebou nenechám manipulovat městskou stráží tak, abych tancovala tak, jak oni pískají. To by chtělo hodně peněz. Je to jen a jen jejich problém. Další na řadu přijde Balvan. Prakticky souhlasí s tím, co už bylo řečeno. Následuje žena, která měla koně, který teď už asi patří mezi ty ztráty, o kterých se zmínila. Vypadá to, že ona bojovat chce. Možná toho koně měla ráda... Když se nikdo další neozývá, chopím se slova já. Souhlasím s chlapama. Tohle není naše věc, oni nás do toho vtlačili a teď čekaj, že jim budem pomáhat. Nemyslím si, že by nás ten ukňučenej hošík chtěl pronásledovat. On se mstí těm, co zabili tu jeho lásku. To oni jsou idioti, že je nenapadlo postarat se i kluka. Stačí, když se přesuneme kousek od tohohle místa a bude po problému.

Ohař - 23. dubna 2012 13:05

Šokující odhalení Pozorně vyslýchám povídání místního kapitána. Celé se mi to zdá přitažené za vlasy tak, že to ani nemůže být lež. Tohle se nedá vymyslet. Každopádně zatím nesdílím s ostatními tak veliké obavy. Pokud by se všechno, co tu řekli prokázalo, měli bychom tu na krku opravdu, ale opravdu silného mága. Možná bych spíše použil označení velemág. Otrávit studnu je totiž něco jiného, než otrávit tekoucí řek. nejen že se voda pohybuje a musí otravovat stále novou a novou, ale hlavně je té vody nesmírně více. Ty mrtvoly jí sice trochu držely, ale když¨se teď začali hýbat. Taky si myslím, že to bude obyčejný jed, ne žádná magií vytvořená nemoc. Takže by to obyčejné převaření mělo vyřešit. Taková zaklínadlo by ho muselo vysosat až do morku kostí. Poslechnu si názory ostatních. Většina názorů je rozumná, a to nevměšovat se do toho. Jedná se osobní spor a myslím, že by bylo fakt dobré se do toho ještě nemíchat. Pokud se vyplní ty nejčernější obavy, stejně jim nemůžeme nijak pomoct. Navíc ta záležitost s mrtvolami. Podle mě jen pohyboval mrtvými těly. Oživovat mrtvé a přitom otrávit takové množství vody. To prostě podle mě samotný mág nemůže zvládnout. Ne bez pomoci. Pokud jich je více, můžou být všichni jen trochu nadprůměrní. Ale podle jejich vyprávění se zdá být sám. "Já bych se do toho nevměšoval a jel dál, jakmile to pude. Voda se dá převařit..."

Alexandr `Buchar` - 26. dubna 2012 22:55
	Debata „To nepřevaříš,“ zamručím na Ohařův návrh, „voda z chodících umrlců... Já to pít nebudu, i kdybych měl chcípnout a věřim, že půlka tábora zrovna tak. Kajra má recht, teď se stejně nikam nedostanem. Jsme v tom zavrtaný jak červy v těchhle hajzlech,“ kývnu k hošíkům v řece. Potěžkám v ruce palici. „Možná se mi to nelíbí, ale tohle bude třeba vyřešit.“

Ohař - 27. dubna 2012 14:54

Znalec promluvil Panebože znalec.. pokud to nezvládneme vyčistit, tak proti tomu kouzelníkovi moc nezmůžou a má ještě větší šanci na smrt. Ještě k tomu pokud opravdu mrtvoly oživil, ne jen s nima hýbal. Nahodím otrávený výraz a posadím se. „V tom případě se mnou nemusíte počítat, nebudou se pouštět do ničeho, co jsem si vlastní hloupostí nezavinil. Ale přeju hodně štěstí,“ prohodím sarkasticky. Otočím se na kapitána. „Kde je tady další zdroj vody? Jo a ehm napadlo vás tu vodu vzít až za těma mrtvolama dál proti proudu? Riskantní, ale zdaleka ne tolik.“

Tycho (NPC) - 02. května 2012 16:01

U řeky v lese Skupina se dělí. Většina chce zpátky do tábora a jen Buchar s Kajrou jsou ochotní tuhle záležitost vyšetřit a ukončit. Já sám jsem trochu v rozpacích. Historka kapitána je celkem přitažená za vlasy, ale na druhou stranu, setkal jsem se už s mnohem divnějšími a šílenějšími vyprávěními, která se později ukázala jako pravdivá do posledního detailu. Stejně mi ale nesedí jedna věc. Jak by mohl obyčejný chlapec z vesnice dokázat něco takového. Nemluvím jen o travičství, jedovaté byliny zná kdejaký vesničan, aby se jim mohli vyhnout, ale mluvím o nekromancii. Jak by mohl tak mladý chlapec něco takového tak rychle a hlavně snadno dokázat. Buď je to skutečně schopný čaroděj a kapitán nás tahá za fusekli nebo máme co dočinění se zrůdou. To by bylo možná ještě horší. S příčetným čarodějem by bylo možné se domluvit. S bezduchým posedlým už ne. Možná má v držení artefakt. V tom případě by bylo nutné ho zastavit. Pro dobro všech. “Kapitáne,“ začnu, „Jak vidíte, většina mých lidí odmítá jít dál a já se jim vůbec nedivím. Na druhou stranu, od chvíle co zemřeli i naši lidé se z tohoto stal i náš problém ať si to chceme přiznat nebo ne. Pokud se jedná o šíleného čaroděje, bude lepší, když ho dostaneme teď, než napáchá více škod. A vyšetřování inkvizice, přiznejme si to, by napáchalo škod ještě víc než ten čaroděj.“ Potěžkám v ruce svůj dvouruční meč z nazelenalé oceli. Možná už nejsem nejmladší, ale na jednoho čaroděje stále ještě stačím. “Dobrá tedy. Kdo chce zpátky, může jít. Doporučuji jít podél toku, nejlépe možná v korytě, vyhnete se tak pastem. Kdo chce pokračovat, za mnou. Kapitáne?“ A odhodlaným, pomalým krokem vstoupím do dalšího chuchvalce mlhy.

Sulora Uoi`nota - 02. května 2012 20:55

U řeky v lese Když se náhle vynořím z husté, bílé mlhy jako poslední z druhé skupiny, většina z vás nemůže jinak, než překvapeně nakrčit obočí. V poslední době, vlastně od prvního dne v této proklaté krajině, jsem se totiž doslova distancovala od zbytku „stáda“. Od chvíle, kdy pošel první z našich koní, jste mě vídávali, jak sedím bokem od tábora, pouze ve společnosti svého vlastního koně, Šmaka. Shromažďující zbytky neinfikované vody, jak jen jsem mohla, aby právě i můj koník nepodlehl nákaze. Jen co se staneme svědky kapitánova výpadu na zbylé dvě mátohy, opustím svou dosavadní pozici vzadu a mlčky se vydám směrem k již nehybným a povětšinou rozcupovaným mátohám v řeče. Mezi tím, co si to zvesela nakračuji skrze mlhu směrem za mrtvolami, rozpoutá se mezi ostatními vcelku kořeněná debata, mnou však prozatím zcela ignorovaná. Zprvu jen hrotem meče dloubnu do hrudi první z mátoh. Meč bez jakékoliv námahy ihned pronikne do dutiny břišní, z níž se okamžik na to začnou hrnout tělní tekutiny smíšené s krví a larvami hmyzu; což svědčilo o několikatýdenním stáří mrtvoly. Vytáhnu meč a zasadím ho do pochvy, zatímco se okolní vody začnou zbarvovat do nažloutlo-černé. Avšak ani to mi nezabrání v dalším ohledávání toho ze zachovalejších těl. “Muž, dobře stavěný,“ shrnuji si v mysli poznatky a s nakrčeným nosem dál zkoumám kousky těla nebožtíka. Jestliže jsem ho kdy viděla, pak jsem jeho tvář již nepoznávala. Stejně jako nebylo možné určit, jakým způsobem ho smrt vyrvala z hmotného světa. Zatímco v okolním šeru hledám jeho hlavu, pomalu mi dochází, že magie, která tímto tělem hýbala jako mistr loutkář pohybuje marionetou, již z jeho žil zcela vyprchala. Stejně jako se mi pod kůži dral další, docela odlišní pocit. Hlavu mátohy najdu až dobrých pár yardů po proudu řeky. Oběma rukama ji vyzvednu ze dna a podívám se do mrtvolných, bílou mázdrou povlečených očí. Ke svému vlastnímu zklamání však nepociťuji žádné další indicie, ba ani po fyzické stránce mi hlava, jejíž rosolovitá kůže mi pomalu klouže mezi prsty, a po které cítím polštářky prstů levé ruky četné praskliny v lebce, nevypráví příběh o mužově smrti. V jednom okamžiku však ustrnu a vytěsním hlasy skupiny do pozadí. Povolím stisk rukou a nechám tak hlavu ponořit se s hlasitým šplouchnutím zpět do vod řeky. S každou další vteřinou na tomto místě pociťuji nepřirozený chlad proudící mlhou. “Černé větry se na tomto místě sbírají,“ zamumlám si pro sebe, aniž by mě kdokoliv slyšel, “A my všichni jim stojíme v cestě.“ Náhle se otočím. Vykročím směrem z řeky a při posledním kroku si opláchnu ruce vodou u břehu. Jakmile se vrátím zpět mezi družinu, stanu vedle Ohaře a opět se zarazím. Věnuji mu letmý pohled s kratičkým úsměvem a potom se otočím na Tycha. “Nezavinili jsme to my.“ řeknu a strhnu tak na sebe pozornost ostatních. “Na druhou stranu podívejte se kolem sebe.“ Při posledních slovech rozhodím rukama a vykročím pár kroků zpět. Kvůli absenci mého pláště si nyní plně všimnete mých ostrých elfích rysů, téměř jako vytesaných z kamene. “Určitě to někteří cítíte taky,“ V tom okamžiku pohledem krátce zabloudím k Ohařovi, kde chvíli spočinu, a potom se s ním přesunu k bloncce a dál. “Celá tahle mlha je výtvorem magie. Stejně jako ty podělaný mátohy.“ Poté vykročím zpět k družině. “Věřte mi, že zrovna mně po osudu tady nějakýho plácku a jeho pána ani zbla nic není. Ale něco jinýho je mág vládnoucí nekromancií.“ Pohledem si přeměřím Buchara. “Nekromancer je ohavnost, více podobná divoké bestii než člověku. Jeho svědomí, dá-li se to tak nazvat, se dá přirovnat roztrhaným cárům prochcané hadry.“ Jako korunovaci posledních dvou slov si odplivnu vedle sebe a pokračuji:“Je fuk, jestli je to nějakej pomstichtivej spratek, kterýmu právem odpravili čarodějku. Je to abominace, výsměch přírodě. A pokud tím ještě není, tak stejně jistě jako Měsíc v noci vládne obloze, se tím stane.“ Pak pohledem zalétnu směrem k rozcupovaným tělům obou mátoh. “Tihle dva byli mrtví asi dva týdny a stejně tak dlouho jim bylo odpíráno právo na shledání se s bohy, které uctívali. Pravděpodobné je, že ani druhá smrt je do jejich náruče nepošle, ale jejich duše zůstane v okolí, dokud ji zub času neohlodá do beztvarých obláčků minulosti. To je to, co nekromancer dělá. Je to svině požírající ostatní, která si nezasluhuje místo ve světě. Zvlášť pokud již uchvátil tolik mrtvých.“ S koncem svého kratičkého projevu se nadechnu a ustoupím stranou. Otočím se směrem do lesa a zkontroluji kusy těl v řece.

Vypravěč - 03. května 2012 21:16

soukromá zpráva od Vypravěč pro Schwertberg Tvoje cesta se vlekla dlouhé dny. Exil nikomu nesvědčí a zvláště pak ne osamoceným mladým lidem. Ti jsou pro otrokáře nejlákavější kořistí. Tobě však přálo štěstí a po týdnech cesty ses ocitl na schwertbergském panství ve stínu Mečových hor. Od místních jsi vyrozuměl, že se jedná o svobodnou marku, území nespravované žádným státem. Neutrální půda, nad kterou drží ochrannou ruku hradní pán a jeho lancknechti. Na stepích bylo roztroušeno mnoho domů oddělených pastvinami a polnostmi a osídlení houstlo, čím více ses blížil k samotné tvrzi postavené na jediném kopci v této rovné krajině. Kamenné panské sídlo opevněné kombinovaným valem ze zdiva a dřevěných palisád čnělo z krajiny jako citadela a bezpečné útočiště pro všechny obyvatele. Dorazil jsi do podhradí za soumraku. Jediný funkční hostinec v okolí byla poněkud umouněná knajpa s názvem „Temnoborský medvěd“. Když jsi vstoupil dovnitř, nikde nikdo nebyl, lokál byl úplně prázdný až na velkého vycpaného černého medvěda vedle krbu hned naproti vchodu. Teprve po chvíli se zpod pultu vynořil vyzáblý, prošedivělý hostinský ve špinavé zástěře a se zuby, které byly jako noty na buben. “Co to bude, mladej pane?“ zaskřehotá tvým směrem, zatímco jeho skleněné oko se kroutí na úplně opačnou stranu.

Jason Brook - 03. května 2012 21:56

soukromá zpráva od Jason Brook pro Počátek Exil. Tohle slovo mi začíná jít krkem. Jsou to čtyři roky, čtyři roky od zrady mého nejlepšího přítele. Jestli ho ještě někdy v životě potkám, tak ho vykuchám jako slepici! ,,Tahle rána se nikdy nezahojí." řeknu si pro sebe. Nejenže se má důvěra otřásla v základech, ale ještě nakonec budu mít problém někomu věřit. Je to pár týdnů, co jsem vyrazil na cestu směrem na východ. Jediná má výhoda spočívá v tom, že směr mé cesty je různý. Sever, východ a jih jsou mé směry a je jedno, který zvolím. Na západ se vrátit nemůžu...z jistého nepříjemného důvodu. Pocestní mi před dvěma dny řekli o neutrálním panství, které nikomu nepodléhá. Ideální místo pro lidi jako já. Jen ten název mi dal zabrat - Schwertberq - kdo tohle slovo vymyslel? ,,Snad se tam najde ubytování, jídlo a nějaká práce." Čím víc jsem se blížil k panství, tím víc se na cestě objevovalo lidí a po dlouhých dnech kolem mě začaly růst i stavby. Pohled na opevněné místo mi dodal pocit bezpečí. Po dlouhých týdnech plných nejistoty, že mě okradou, prodají do otroctví nebo dokonce zabijí jsem opět pocítil klid. Výběr hostince byl jednoduší než bych čekal, v pevnosti se nacházel pouze jeden. ,,Hmm u Temnoborského medvěda...achjo, další lepší název." pomyslím si. Ze zpod pultu na mě vykoukl starý muž, který by mohl být otcem všech lidí okolo. No...ne lidí v této místnosti. Dojdu blíž k pultu a konečně si sundám kápi, při čemž mi plášť zakrývá zbraně. Podle mého pozorování nové lidi zbraně zneklidní a to nemám v úmyslu. ,,Nocleh, jídlo, pití a možná nějaké informace." začnu klidným hlasem. Rozhlédnu se okolo a poté se opět podívám na hostinského. Mé oči ho bedlivě pozorují a nereagují na to jeho, která má úplně jiný směr. ,,Dá se tu sehnat nějaká práce?" řeknu nakonec.

Vypravěč - 03. května 2012 22:39

soukromá zpráva od Vypravěč pro V hostinci u Temnoborského medvěda Hostinský popotáhne a utře si nos rukávem košile. “Což vo to. Nocleh máme, jídlo vám taky můžu dát a pití jakbysmet.“ Aby svým slovům dostál, obratně ti natočí korbel piva. Chuť je děsná, ale zdá se, že tady nic lepšího nedostaneš. Zvětralé, nasáklé chutí dřeva ze sudu. Trochu se děsíš toho, co ti přinese k jídlu. Zda to před smrtí štěkalo, mňoukalo nebo volalo o pomoc. Nakonec před tebe postaví dřevěnou misku údajně hovězího guláše a vedle položí půlku bochníku chleba. Oboje vypadá vcelku poživatelně a nakonec musíš uznat, že guláš až tak špatný není. Rozhodně je to jistě hutnější jídlo, než co jsi měl po dobu cesty sem. Hostinský se posadí před tebe a začne povídat. “Práce tady ale moc nebude, mladej pane. Jedině, že byste chtěl svůj chrbát ohýbat na poli nebo kol stavení. Tady se nedá práce sehnat ani pro místní.“ Pak se k tobě nakloní přes stůl a trochu šeptem pokračuje. Nevidíš důvod, nikdo tu není. “Ale na druhém břehu řek se prej utábořila nějaká karavana nebo co. Kupci s kořením a látkama to jsou. Jedou to prodat na sever.“

Jason Brook - 03. května 2012 23:19

soukromá zpráva od Jason Brook pro Hostinec = informace Hostinský je v celku příjemný. Natočí mi korbel piva a já se po dlouhé době napiji něčeho jiného než vody. V prvním momentu jsem měl pocit, že to pivo vyplivnu na místní zeď, ale nakonec žízeň zvítězila. Po pár dalších locích se to maličko zlepšilo, ovšem nejradši bych to vylil na zem, i když nevím co by se mohlo stát. ,,A to mě ještě čeká jídlo!" za tuhle chybu bych si nejraději vytrhal chlupy na zadku, ale tahle lákavá nabídka mě naštěstí přešla. Hlad je hold nejlepší kuchař. Na stůl mi nakonec přinesl něco jako guláš a já nechci vědět jaké jsou jeho přísady. Popadl jsem odvahu a pustil se do jídla. K mému velikému překvapení se to docela dalo. Zůstalo to v talíři, nemluvilo to na mě a další podobné věci. Zdá se, že hostinský si přeci jen pustil hubu na špacír a bez námahy mi řekl informace o okolí. ,,Práce žádná...klasika." Když mi řekne o kupcích překvapí mě to, ale ještě víc to, že šeptá. V prvních momentech mi připadal jako blázen a chtěl jsem se ho zeptat: proč šeptáte? , ale tato lákavá možnost mě nakonec přešla. Dojím jídlo a dokonce ze mne vypadnou i děkovná slova. ,,Dobrá, zkusím se vydat za těmi kupci. Jestli z toho nic nebude, tak se vrátím sem." řeknu a zaplatím útratu. Zkusím se vydat za karavanou, třeba tam bude nějaká práce. Jestli ne, tak se aspoň před spánkem nadýchám čerstvého vzduchu.

Kajra Redmane - 04. května 2012 12:44

Debatíme ďalej Po tom, čo dohovorím, sa ohlásia ďalší dvaja členovia výpravy. Brigitte nemá náladu na ďalšiu vychádzku v lese, ani sa jej nečudujem- po tom, ako sa k nim pridali tí dvaja mrtváci ju už chuť asi prešla. Mladý muž, ktorý sa predstavil ako Ohař, tiež nemá chuť bojovať. Navyše príde s nápadom, nad ktorým len pohrdlivo odfrknem. Že prevariť vodu... iste, pri bežných nákazách by to pomohlo, ale o tomto nemáme potuchy, čo to vlastne je. Buchar prekvapivo zmení názor v môj prospech, a tak mu venujem vďačný úsmev. Tycho prizná, že mu tiež vadí pomyslenie, že by páchateľ tej kalamity v tábore zostal nepotrestaný a časť našej výpravy delí na tých, čo sú ochotný poslať čarodeja na druhý svet a tých, čo sa chcú vrátiť. Z hmly sa vynorí posledný člen výpravy. A z jej slov som čoraz nervóznejšia. Nekromancer. To slovo som počula iba šepkať, a ona sa tu ním oháňa ako ja mečom. "Pre začiatok- tí, čo odchádzajú späť do tábora, by mali zo sebou zobrať Yysufa. V tábore mu možno pomôžu, a ak mu už nebude pomoci, aspoň tu nezostane ďalšie telo na hranie tomu parchantovi. Pred lesom sme nechali priviazané kone, jedného si zoberte, ponesie sa vám lepšie." Zdvihnem sa od Yusufa a podídem bližšie k rieke. Potom sa otočím ku zvyšku nás, ktorý sme odhodlaní pokračovať ďalej: "Navrhujem pokračovať popri rieke. Musíme nájsť zdroj toho, čo tú vodu mení na otravu. Tam by sme mohli nájsť aj stopy, ktoré by nás doviedli k jeho skrýši. Len treba rátať s tým, že po ceste sme stratili dvoch chlapov, čiže má dve telá na hranie, a nevedno koľko ďalších v zálohe."

Birgitte Pedraig - 06. května 2012 11:22

Čest a odvaha K mému velkému překvapení a úžasu se všichni shodnou na tom, že tohle je něco, co jen tak být nechat nemůžeme. Úplně všichni! Krev a popel, kam jsem se to dostala? Pomyslím si naprosto zděšeně a zoufale. Dokud nepromluví Tycho, vypadá to ještě jakžtakž nadějně, jakmile se ale k němu přidá elfí holka, je mi jasné, že všem vlila novou odvahu do žil. Její řeč byla dlouhá a dosti přesvědčivá. K čertu s ní! Pomyslím si, ale jenom v duchu. Ostatně, každý svého štěstí strůjcem a vypadá to, že osazenstvo naší skupiny se narodilo s určitou dávkou odvahy i moudrosti. Člověka jen tak nezměníš. Dívám se z jednoho na druhého, ale nemusím ani odhadovat, kdo půjde a kdo ne, protože všichni se už de facto vyjádřili a to pro pomoc. Až na toho, co byl s námi u řeky, ale tak nějak nemám potřebu zrovna s ním procházet zpátky, tou zatracenou mlhou. Lehké kroky budou asi to nejdůležitější a jeden pár vydává méně hluku, než dva. Nezbývá mi, než zvednout ruce v obranném gestu, protože do skupinky asi nezapadnu. Mě to pořád připadá zbytečný. Tohle není práce, pro kterou jsem se upsala, takže pardon lidi, ale já se vracím do tábora. Hodně štěstí s konáním spravedlnosti. Skloním se k Jusufovi a nahmatám mu tep. Nebudu se vláčet s mrtvolou.

Ohař - 06. května 2012 11:40

soukromá zpráva od Ohař pro Zadní vrátka Hlupáci! Jdou si pro smrt, pokud s nima nejde kouzelník. A já nejdu. Nejsem blázen. Na výzvu Tycha kývnu hlavou a otočím se směrem k táboru. Když se chtějí zabít, ať to pro mě za mě udělají. Počkat, ale mohli bychom čirou náhodou využít moment překvapení. Když se proplížím za nimi a nedám o sobě do poslední chvíle znát, mohl by to zabrat. A tak počkám, až zmizím za nějaký pořádný kmen. Tam se zastavím naslouchám, dokud se nevydají na cestu. Cestou se snažím dávat pozor, abych nebyl odhalen nějakým nečekaným příchozím ze zad či zboku. Tím jim také udělám jistou službu. Snažím se držet na doslech a dohled, alespoň z větší části. Přinejhorším snad nebude problém sledovat takovou skupinu pomocí stop.

Vypravěč - 06. května 2012 22:42

soukromá zpráva od Vypravěč pro Skupina se tedy znovu rozdělila. Většina žoldnéřů a Birgitte se vydali zpátky do tábora. Na jedu stranu se jim nedivíte, na stranu druhou je to od nich trochu ukázka sebezáchovného charakteru. Postupujete tedy dál podél řeky ještě několik minut. Kapitán s sebou neustále nervózně šije, mne si zápěstí a co chvíli se ustaraně ohlíží. Mlha povolí, již není tak hustá, vidíte na více než deset metrů před sebe. Incident s pastí už se neopakoval, Tycho, Sulora i jeden z kapitánových mužů si několikrát všimli nastražených lanek, které jste tak mohli obejít a k žádným ztrátám na životech dál nedošlo. Někde před vámi se ozývá tlumený smích. Podle sluchu můžete říct, že se blížíte. Je stále jasnější. Mužský trpký smích. Ten typ smíchu, který je spíše ze zoufalství než z radosti, doprovázený zajíkáním se a vzlyky. Stromy náhle řídnou, smích se přibližuje. Pomalu vstupujete na nevelkou mýtinu, držíte se zatím ještě mezi stromy. Na opačném kraji mýtiny je roztrhaný stan, jeho plenty jsou ušpiněné od bahna, jsou na něm stopy jak čerstvé, tak i zaschlé krve. Před stanem skomírá drobné ohniště, do kterého je zaražená dlouhá dýka. Většina její čepele je stále ještě do oranžova rozžhavená. Kolem ohniště je rozházeno několik špinavých obvazů a hadrů. A spatřujete i původce děsivého smíchu. Je jím mladý muž, alespoň podle vzhledu tak usuzujete. Hlavu má napůl holou, zbylé vlasy slepené blátem a krví. Oči má podlité, s tmavými kruhy pod nimi. Sedí nad ohništěm v podřepu a neustále se komíhá dopředu a dozadu zatímco si drásá levou ruku. Nyní už nemůžete říct, zda se směje, nebo brečí. Celý se třese, jeho kdysi krásné šaty, jsou nyní rozervány na cáry. Na bílé pokožce vidíte mnoho menších i větších ran kruhového tvaru, mnoho z nich stále krvácí. Vedle nich má tělo poseto i černými puchýři, to ty si neustále škrábe. Nevšiml si vás, zatím. Vytáhl dýku z ohniště a její čepelí rozřízl jeden z těch puchýřů. Nejprve nevidíte zřetelně, co se to vylilo z rány … bílé, podlouhlé, hýbající se, až teď poznáte červy. Muž se rozbrečí, dýku zarazí zpátky do ohniště, na ránu přitiskne špinavý obklad a pozvedne hlavu. “Zabili. Oni zabili!“ Ukáže na kapitána a jeho muže. Pokusí se napřímit, ale bolestí se zkroutí do podivného předklonu s groteskní grimasou v obličeji. “Zabili. … Ne … Jednou … Zabili … Jí … Je … Všechy …“ Pomalu postupuje směrem k vám, ruku stále vztyčenou a namířenou na kapitána. Z očí mu čiší zřetelná nenávist a živočišné utrpení. “Proměněnec,“ zamumlá Tycho. “Jeho tělo už pomalu vypovědělo službu, ale duše stále ještě přežívá. Viděl jsem to pouze jednou. Neskutečně trpí, rozežírají ho zaživa.“

Vypravěč - 06. května 2012 22:42

soukromá zpráva od Vypravěč pro Skupina se tedy znovu rozdělila. Většina žoldnéřů a Birgitte se vydali zpátky do tábora. Na jedu stranu se jim nedivíte, na stranu druhou je to od nich trochu ukázka sebezáchovného charakteru. Postupujete tedy dál podél řeky ještě několik minut. Kapitán s sebou neustále nervózně šije, mne si zápěstí a co chvíli se ustaraně ohlíží. Mlha povolí, již není tak hustá, vidíte na více než deset metrů před sebe. Incident s pastí už se neopakoval, Tycho, Sulora i jeden z kapitánových mužů si několikrát všimli nastražených lanek, které jste tak mohli obejít a k žádným ztrátám na životech dál nedošlo. Někde před vámi se ozývá tlumený smích. Podle sluchu můžete říct, že se blížíte. Je stále jasnější. Mužský trpký smích. Ten typ smíchu, který je spíše ze zoufalství než z radosti, doprovázený zajíkáním se a vzlyky. Stromy náhle řídnou, smích se přibližuje. Pomalu vstupujete na nevelkou mýtinu, držíte se zatím ještě mezi stromy. Na opačném kraji mýtiny je roztrhaný stan, jeho plenty jsou ušpiněné od bahna, jsou na něm stopy jak čerstvé, tak i zaschlé krve. Před stanem skomírá drobné ohniště, do kterého je zaražená dlouhá dýka. Většina její čepele je stále ještě do oranžova rozžhavená. Kolem ohniště je rozházeno několik špinavých obvazů a hadrů. A spatřujete i původce děsivého smíchu. Je jím mladý muž, alespoň podle vzhledu tak usuzujete. Hlavu má napůl holou, zbylé vlasy slepené blátem a krví. Oči má podlité, s tmavými kruhy pod nimi. Sedí nad ohništěm v podřepu a neustále se komíhá dopředu a dozadu zatímco si drásá levou ruku. Nyní už nemůžete říct, zda se směje, nebo brečí. Celý se třese, jeho kdysi krásné šaty, jsou nyní rozervány na cáry. Na bílé pokožce vidíte mnoho menších i větších ran kruhového tvaru, mnoho z nich stále krvácí. Vedle nich má tělo poseto i černými puchýři, to ty si neustále škrábe. Nevšiml si vás, zatím. Vytáhl dýku z ohniště a její čepelí rozřízl jeden z těch puchýřů. Nejprve nevidíte zřetelně, co se to vylilo z rány … bílé, podlouhlé, hýbající se, až teď poznáte červy. Muž se rozbrečí, dýku zarazí zpátky do ohniště, na ránu přitiskne špinavý obklad a pozvedne hlavu. “Zabili. Oni zabili!“ Ukáže na kapitána a jeho muže. Pokusí se napřímit, ale bolestí se zkroutí do podivného předklonu s groteskní grimasou v obličeji. “Zabili. … Ne … Jednou … Zabili … Jí … Je … Všechy …“ Pomalu postupuje směrem k vám, ruku stále vztyčenou a namířenou na kapitána. Z očí mu čiší zřetelná nenávist a živočišné utrpení. “Proměněnec,“ zamumlá Tycho. “Jeho tělo už pomalu vypovědělo službu, ale duše stále ještě přežívá. Viděl jsem to pouze jednou. Neskutečně trpí, rozežírají ho zaživa.“

Alexandr `Buchar` - 07. května 2012 10:38

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Les je plný nástrah a nebýt Sulory, kapitána a jeho mužů, tak celí nedojdeme. Jednou jsem užuž zabíral za lanko, když mě Sulora strhla na prdel a ukázala mi, k čemu vede. V tu chvíli jsem se zmohl jen na tiché „díky.“ Když tak číháme na kraji mýtiny, lituju, že nemám další zbraň – kuši. Teď bych mu prohnal šipku plícema a bylo by. Takhle k němu budeme muset blíž. Zakroutím hlavou. Vždyť se zase tolik neliší od obyčejnejch ožralů. Tak jdu na to. Vystoupím ze skupiny, štít před sebou, palici na rameni. „Jsou to svině, že jo?“ začnu poutat jeho pozornost. Přesunuju se vpravo, abych se mu dostal do boku, nebo ho ke skupině obrátil bokem. Dokud je dost daleko, držím štít před tělem a palici na rameni. Pokud se přiblíží na vzdálenost jednoho-dvou skoků, zvednu palici na hlavu a postavím se do bojového postoje. „Svině, říkám. Tohle se fakt nedělá, ne? Povídej mi o tom, chlape.“

Sulora Uoi`nota - 07. května 2012 20:58

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Lesem procházím jako jedna z prvních, s obnaženým krátkým mečem a většinu času po boku Tycha. Po pastech se vpravdě příliš nedívám, ale jakmile na sebe Buchar jednu málem strhne, včas zasáhnu a jen v reakci zavrtím hlavou, nevšímaje si slova díku, co mým směrem utrousí. Asi jsem čekala trochu opatrnější přístup ode všech. Scéna, která se před námi náhle otevře, mi připomene několik okamžiků z mé minulosti. Tedy to a ten smrad, který se za námi nese již od doby, co jsme opustili břeh řeky. Na okamžik ustrnu a proberou mě až Tychova slova, to, jak živého mrtvého adresoval. Zmínka o tom, že tohle už jednou viděl, měl překvapí. Dříve než na něj však stihnu zareagovat, zdá se, že Buchar už se rozhodl, co s ním. "Je v příliš špatném stavu, než aby to mohl mít na svědomí." zamumlám k Tychovi a vykročím. "Počkej." řeknu směrem k vyhazovači a projdu kolem něj. Gestem ruky mu dám najevo, aby sečkal na místě a kryl mi záda, bude-li to nutné. K čaroději pak přistupuji obezřetně, s mečem sice uloženým zpátky v pouzdře, ale s levou rukou pomalu hladící rukojeť dýky u opasku. Svou pravici natáhnu před sebe, jako bych mu ji nabízela, aby se podepřel a postavil se na nohy. "Inkvizitoři, kteří tě pronásledovali, jsou mrtví." řeknu. Pokud odpoví alespoň z části smysluplně, rozhodnu se, zda má cenu pokračovat. "Jejich těla si vzala řeka. Jsi v bezpečí. Řekni nám, co se stalo a pomohu ti." Odhrnu si vlasy z uší a jen doufám, že je stále natolik při vědomí, aby si vybavil pověsti o elfích léčitelích.

Vypravěč - 07. května 2012 22:27

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zaplatíš tedy útratu a vyjdeš z hostince. Vkročíš do podvečerní krajiny a tvář ti ovane chladný vzduch. Na to jaké bylo ve dne horko je teď k večeru a hlavně v noci proklatě velká zima. Hostinský vyjde za tebou a ukáže ti napravo od hostince. "Tamdlenc. Sou tam aj ohně vidět, tam trefíte. Akorát pozor u brodu, voda neni vysoká, ale može to klouzat." Varuje tě před tím, než se zase vrátí do vyhřáté budovy. Vydáš se tedy na cestu podle jeho instrukcí, po pár minutách dorazíš k brodu. Je to tak jak říkal hostinský, není hluboký, ale je dosti kamenitý. Nicméně se ti podaří překročit řeku bez újmy a pokračuješ k táboru karavany který je nedaleko. Když se přibližuješ, zjišťuješ, že něco není v pořádku. Kolem ohňů jsou provizorní nosítka, mnoho lidí nevypadá dobře a někteří o ně pečují. "Co se tó ochometáš, ohrable?" Ozve se odněkud vedle tebe a ty spatříš trpaslíka, kterak sedí na kozlíku vozu vedle tebe a cosi kutí. V klíně má nějaký kus papíru, vedle hmoždíř a tlouk, v puse stonek nějaké byliny.

Kajra Redmane - 07. května 2012 22:33

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Pasce a mŕtvoly Kráčam medzi poslednými. Nechávam ísť prvých tých, ktorý majú lepšie oči a všimnú si skrytých nástrah. Na pasce nás síce upozornia, ale aby ich zneškodnili ich ani nenapadne. Možno sa budeme musieť odtiaľto ponáhľať svinským krokom, a vtedy by sa nám to mohlo vypomstiť. A tak postupne ruším jednu nástrahu po druhej. Zápach, ktorý naberie na nečakanej intenzite a zúrivé bzučanie múch ma upozorní, že sme niečomu blízko. O chvíľu sa mi otvorí pohľad na nechutnú scénu. Po Tychovych slovách sa mi zježia vlasy vzadu na krku. Zaživa zožieraný červami?! Po chrbtici mi prejde ľadovou rukou úprimné zdesenie. Nemám potuchy, čím sa stáva alebo sa stal bývalý človek pred nami, ale viem, že mu treba pomôcť. Či už vyzdravieť, alebo do hrobu. Sledujem Suloru aj Buchara jedným okom, druhým hľadám akúkoľvek známku prítomnosti niekoho ďalšieho. V hlave mi znejú Sulorine slová- Je v príliš zlom stave, aby to mal na svedomí. V tomto jej dávam za pravdu. Nemám síce potuchy, čo dokáže takýto tvor, ale neverím, že by dokázal byť travičom a nekromantom v jednom. Nechcem sa nechať prekvapiť. Ani zomierajúcim, ani jeho prípadným komplicom. Ale jednu vec si neodpustím. Hodím pohľadom po kapitánovi, a keď sa naše oči stretnú, zlovestne sa na neho usmejem: "Tak čo, spokojný? Dúfam, že je vám jasné, že tohoto chudáka máte na svedomí vy. Aj s našimi a vašimi mŕtvymi."

Vypravěč - 07. května 2012 22:36

soukromá zpráva od Vypravěč pro Všichni tedy odešli. Ty a zbylí žoldáci máte aspoň něco navíc. Pud sebezáchovy, přirozená vlastnost námezdného vojáka. Zkontroluješ Jusufa, ale jak zjišťuješ, puls už nemá žádný. Je to logické, z takových zranění by se ani nebyl schopen dostat. Vyrazíte tedy zpátky a podle Tychovy rady se snažíte držet při řece. Mlha řídne a to je jistě dobré znamení. Po necelé čtvrthodině se ocitáte na kraji lesa a v dálce vidíte ohně vašeho tábora. Vydáte se tedy zpět. Když dorazíš do tábora, vše se tu nese v již mnohem klidnějším duchu. Lidé si rozdělili funkce i raněné, snaží se přijít na způsob jak se nákazy zbavit. I mistr trpaslík cosi mele v hmoždíři a zasmušile se přitom dívá do pergamenu vedle sebe. Pak se objeví nějaký mladík, který si celou scénu prohlíží, nepamatuješ si, že by cestoval s karavanou a trpaslík k němu hned promluví. Předtím si tě všiml, ale teď svojí pozornost obrátil k nově příchozímu.

Vypravěč - 07. května 2012 23:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ten muž je očividně blázen! Takhle dopadají lidi co se zaplejtaj se zakázanou magií, může si za to sám!" zakřičí kapitán na Kajru.  "Zabijte ho zatraceně, ať už můžem vypadnout!" pokračuje a sám udělá pár kroků s rukou na jílci, ale Tycho mu hrotem meče zatarasí cestu. "Jenom chvilku, rád bych si to poslechnul." Kapitán si vztekle odfrkl a otočil se k odchodu. Zastavil se zpátky u svých mužů a se založenýma rukama čekal. Dá se do vás zima. Jistě již padla noc, jste tu celkem dlouho. Muž se zadívá na Suloru. Bojácně se přikrčí, ale snad její elfí původ si získal jeho důvěru. Nakloní se k ní, stále se třese, snaží se promluvit. Evidentně mu činí velké potíže najít vhodná slova. "Já ... já vím. Vím, že ... že- mrtví. Já to viděl. Les ... les je špatný. Celý- špatný kraj. Lidé- špatní. Mo-moje ... Suzana ... moje ... krev. Moje ... sestra. Jí a ostatní. Vše-všechny. Zabil!"  S posledním slovem ukáže na kapitána a jeho muže.  "Snad tomu pomatenci nevěříte." Zavrčí v odpověď zatímco znovu sahá po meči.

Vypravěč - 07. května 2012 23:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro "Ten muž je očividně blázen! Takhle dopadají lidi co se zaplejtaj se zakázanou magií, může si za to sám!" zakřičí kapitán na Kajru.  "Zabijte ho zatraceně, ať už můžem vypadnout!" pokračuje a sám udělá pár kroků s rukou na jílci, ale Tycho mu hrotem meče zatarasí cestu. "Jenom chvilku, rád bych si to poslechnul." Kapitán si vztekle odfrkl a otočil se k odchodu. Zastavil se zpátky u svých mužů a se založenýma rukama čekal. Dá se do vás zima. Jistě již padla noc, jste tu celkem dlouho. Muž se zadívá na Suloru. Bojácně se přikrčí, ale snad její elfí původ si získal jeho důvěru. Nakloní se k ní, stále se třese, snaží se promluvit. Evidentně mu činí velké potíže najít vhodná slova. "Já ... já vím. Vím, že ... že- mrtví. Já to viděl. Les ... les je špatný. Celý- špatný kraj. Lidé- špatní. Mo-moje ... Suzana ... moje ... krev. Moje ... sestra. Jí a ostatní. Vše-všechny. Zabil!"  S posledním slovem ukáže na kapitána a jeho muže.  "Snad tomu pomatenci nevěříte." Zavrčí v odpověď zatímco znovu sahá po meči.

Baldin "Jedlík" - 07. května 2012 23:22

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Poprava bez kata Blondýna opustila skupinu a s ní i několik dalších žoldnéřů. Když ti to nevyjde u zrzky, tak to pak můžeš v táboře zkusit na ni přes hrdinské řeči o výpravě...pokud zůstaneš živý. Baldin se v duchu proklíná. Takové sebezapření a zbytečné hrdinství. Nebo snad zbytečná pasivita a špatná úvaha ho zatáhla do této šlamastyky? Postupuje lesem a přesně kopíruje kroky zrzky před sebou. Tycho varuje před pastí, ona ji zneškodní. Sulora zachrání Buchara před pastí, ona ji zneškodní. Vlastně to nebyla špatně vybraná pozice: "Dobře děláš, děvče," tiše komentuje Kajřino počínání Baldin, aby tak zaplnil ticho kolem sebe a připadal si tak sebejistější. Jejich opatrné kroky je přivedou až k polo (či zcela) šílenému mládenci, který předvádí zcela odpudivý felčarský zákrok. Dřív, než stačí cokoliv udělat, tak vidí, že Buchar se vrhá do rizika, když se k chlapci přibližuje. A ta holka, co mu nabízí ruku, se snad úplně pomátla. "Zpátky, zatraceně!" vyjekne Baldin "Má pod kůží hromadu červů a spoustu divných vyrážek. Poslední, co by mě napadlo, by bylo mu podat ruku." Téměř okamžitě tak natáhne luk a zamíří směrem k chlapci. Vypustit šíp se mu ani nechce. Přesto začíná cítit nějakou zodpovědnost. Přibližovat se k němu je zbytečně nebezpečné, natož pak riskovat kontakt s jeho krví při urychlení jeho odchodu mečem. Baldinův luk se v této situaci začíná zdát jako skvělá katovská sekera. Přesto tlouštík váhá. Nebudu přece zabíjet toho chlapce. Nic mi neudělal a nezdá se, že by mi plánoval něco udělat. Do tohoto stavu jsem ho já nezatáhl, a i kdyby, nemyslím si, že bych měl jakékoli právo rozhodnout o jeho smrti. Baldin váhá a přemýšlí. Přesto se snaží zůstat ve střehu, kdyby chlapec chtěl nějakým způsobem zaútočit.

Jason Brook - 08. května 2012 00:09

soukromá zpráva od Jason Brook pro Karavana Dneska je opravdu dobrý den, jeden z mála za poslední dobu. Hostinský mi laskavě ukáže směr cesty a varuje před brodem. ,,Heh! Ještě žes mi to řek dědo! Nebýt toho, dám si na hubu." usměji se. Rozloučím se a hurá směr karavana. Vlastně ani nevím, co hledám a je mi to jedno. Můj život se stává čím dám tím víc kočovným, takže mě nemůžou rozhodit cizí místa. Snad se tam najde nějaká práce a potom honem pryč. Bohové rozhodli, že mám být tulák, tak tedy budu tulák. Při rovnání myšlenek mi došlo, jak se ochladilo - ve dne pařák - v noci rampouch = klasika. Zastavím se u brodu. ,,Tak jak to říkal ten stařík? Klouže to. Hlavně opatrně!" řeknu si pro sebe a pravou nohou pomalu došlápnu na první kámen. ,,No...není to zlé..vouu...!" ten hajzlík jeden zatracenej se pohnul a já málem skončil celý v brodu, kde je deset centimetrů vody! Naštěstí po této zkušenosti to dál šlo "hladce", i když to není to správné slovo, jednoduše dobře. Když se "vylodím" na druhém břehu opět si natáhnu kápi. Nečekám nějaké milé uvítání, spíš odpor k cizinci. Tyhle komunity hodně drží při sobě. Jak se blížím k provizornímu táboru něco se mi přestává líbit. Kolem ohňů jsou nosítka a všude to vypadá na samé marody. Ke vší té smůle si ani nevšimnu trpaslíka vedle mě, takže na sebe musí upozornit sám. Přivítání bylo...nebylo vlastně žádné. Zazněla tradiční věta: Co sem lezeš?!, kterou jsem slyšel již mnohokrát. ,,Ehm, hledám práci a vidím, že tu máte nějaký problém. Copak? Chytli jste malárii? Nebo měli něco těžkého k večeři?" prohodím jeho směrem a koukám, že pán zakrslí je nějak nevrlí. Raději si pod pláštěm nahmatám jílec meče, kdyby se tu objevil nějaký problém. Vždy spoléhám na svůj instinkt a zkušenosti.

Sulora Uoi`nota - 08. května 2012 00:09

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Ohlédnu se směrem za kapitánem. Tycho ho drží na uzdě, vyvstává však otázka na jak dlouho. "Jestliže byl schopný v tomto stavu říct obvinění, pak bych mu přidala aspoň nějakou váhu." řeknu a kývnu směrem na Kajru a Baldina. I když jsme jediní v tomto zatraceným táboře, je dobré být připraven. Vzhledem k tomu, jak se věci vyvíjí, budeme možná nakonec bojovat mezi sebou. Potom se podívám zpět na čaroděje a nasadím ten hraný, přívětivý výraz. Stejně jako se on prve naklonil ke mně, nakloním se i já k němu. Zašeptám: "Kdo ti to udělal?" Při bližším pohledu se jej snažím podrobně prohlédnout.

Kajra Redmane - 08. května 2012 00:35

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Pripraviť zbrane... ale na koho? Kapitán sa mi prestáva páčiť. Nejak podozrivo rýchlo by sa chcel zbaviť toho už teraz prakticky nebožtíka pred nami. Iste, človeku sa zle pozerá na dôsledky jeho činov. Zvlášť keď sa z nich stalo niečo také, ako je to pred nami. Zrejme mu moja poznámka nesadla. Hmm, mať tak ešte tretie oko, ktorým by som mala pod dozorom aj jeho. Začínam nervóznieť, a keď som príliš nervózna, ostrá oceľ mi začína byť horúca. Vtedy ňou zvyknem mávať, aby sa schladila... Všimnem si veľavravný pohľad Sulory a tak na ňu žmurknem. Baldin vedľa mňa vyzerá byť tiež nervózny. Asi trpí podobnou chorobou ako ja, akurát že jeho začína páliť letka šípu a tetiva v prstoch. Začujem Sulorinu tichú otázku a s napätím čakám na odpoveď. Obávam sa, že to budú práve slová polomŕtvoly, ktoré odštartujú tanec.

Vypravěč - 08. května 2012 01:03

soukromá zpráva od Vypravěč pro "On. Já ... už, to ... nes-nesnesu." Řekne muž. Tentokráte se však nedívá kapitánovým směrem ani na něj neukazuje. Buď už má v hlavě skutečně velký zmatek a nebo má na mysli někoho jiného. Nabízí se otázka, kdo je ten záhadný on? Svěsí hlavu, začne s sebou kymácet ze strany na stranu, snad jako by se chtěl uklidnit. "Prosím. Uk-končete to. Musíte- ... mu-" Zarazí se uprostřed věty. Zdá se, že pomalu ztrácí kontrolu. "Mus-" ještě jednou se pokusí promluvit, ale sípavě se rozkašle. Pak zvedne hlavu, jeho oči jsou prázdné, dech tichý. Nečekaně prudce vstane a vrhne se na Suloru. Útok, nejspíš čekali všichni, ale ne tak prudký a reakce byla pomalejší. Muž povalil Suloru k zemi, ale tak se dostal právě na dosah Buchara, který stál celou dobu za ní.

Vypravěč - 08. května 2012 01:03

soukromá zpráva od Vypravěč pro "On. Já ... už, to ... nes-nesnesu." Řekne muž. Tentokráte se však nedívá kapitánovým směrem ani na něj neukazuje. Buď už má v hlavě skutečně velký zmatek a nebo má na mysli někoho jiného. Nabízí se otázka, kdo je ten záhadný on? Svěsí hlavu, začne s sebou kymácet ze strany na stranu, snad jako by se chtěl uklidnit. "Prosím. Uk-končete to. Musíte- ... mu-" Zarazí se uprostřed věty. Zdá se, že pomalu ztrácí kontrolu. "Mus-" ještě jednou se pokusí promluvit, ale sípavě se rozkašle. Pak zvedne hlavu, jeho oči jsou prázdné, dech tichý. Nečekaně prudce vstane a vrhne se na Suloru. Útok, nejspíš čekali všichni, ale ne tak prudký a reakce byla pomalejší. Muž povalil Suloru k zemi, ale tak se dostal právě na dosah Buchara, který stál celou dobu za ní.

Kajra Redmane - 08. května 2012 11:23

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Útok Čakala som útok, ale po pravde- nie z tej strany, z ktorej prišiel. No chlapík už zrejme nedokázal zvládať svoje utrpenie a podľahol. Na dva údery srdca zostanem zarazene zízať, potom sa vrhnem dopredu a modlím sa, aby Baldin nevypustil šíp. Taký šíp medzi lopatkami nie je kto vie čo. Navyše dúfam, že si uvedomuje, že na tohoto tvora už šípy neplatia. Dvomi skokmi som pri ležiacej a zúrivo bojujúcej Sulore a z celej sily nakopnem teraz už zrejme mŕtve telo nad elfkou. Zbrane sa neodvažujem použiť, nechcem ju omylom zasiahnuť. Kopanec tvora nadvihne a kus odhodí. Teraz je medzi nami a ním Buchar a ja pomáham Sulore na nohy. Je asi trošku otrasená ale ináč je pripravená pokračovať v boji. Aspoň tak sa mi to zdá...

Baldin "Jedlík" - 11. května 2012 22:31

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Promeškaný útok Těžko říct, jestli Baldin promeškal svou chvíli proto, že muž byl příliš rychlý a svůj útok proběhl překvapivě. A nebo proto, že Baldin jakoby zkameněl hrůzou z jeho šíleného počínání. Tak či tak - Baldinův šíp neopustil tětivu. A když se obtloustlejší lučištník vzpamatoval, tak už zrzka nakopla tvora takovou silou, že se jeho tělo odkutálelo o kus dál. Tělo možná rozumu bezvládné, ale rozhodně nebezpečné. Baldin chce pečlivě zamířit. Pro výstřel by ale potřeboval spolehlivější pozici. A nejlépe ne tolik dobrovolníků s chladnými zbraněmi, kteří se mu pletou do rány. Povolí tětivu, ale šíp nechává založený. Jeho zrak spočine na svém tesáku u pasu. Na to ani nemysli hlupáku! Sečné rány znamenají trýskající krev a s tou by jsi určitě nechtěl přijít do styku. Své nové druhy nezradíš, když se nepřidáš do boje. Proč tedy zbytečně riskovat. Už tak jsou tam tři na jednoho. Baldin se tak zmůže jen na povzbuzující výkřik: "Do toho, Buchare! Rozflákni hlavu tomu bastardovi!"

Birgitte Pedraig - 15. května 2012 08:49

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Tábor Nakonec jsme přece jenom nešla sama, přidalo se ke mně ještě pár mužů, jejichž jména jsem si nepamatovala ani přibližně a tak jsme se společně mohli vydat zpátky do tábora. Možná si se mnou mysl jenom hraje, ale připadá mi, že jak se přibližuje táboru, mlha se postupně ztrácí. Buď je to vzdáleností, nebo se zaměřila na něco nebo spíš na někoho jiného. Rozhlédnu se po táboře, ale vypadá to, že lidé si svoje funkce už rozdělili. Každý něco dělá a mě nepřipadá, že otráveným koním nebo dokonce lidem bych mohla nějak pomoct. Všimnu ale nově příchozího, který se přiblíží k trpaslíkovi a protože jsem ho tady ještě neviděla, nejspíš je to někdo noví. Možná někdo z města, aby nás zatěžoval dalšíma problémama, do kterých nám vůbec nic není? Rozejdu se svižným krokem k místu setkání, abych při nejhorším trpaslíkovi pomohla muže odpálkovat. Přijdu až na takovou vzdálenost, abych slyšela, o čem si povídají a abych stála nově příchozímu za zády.

Sulora Uoi`nota - 19. května 2012 22:30

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Útok jsem ve skutečnosti tak brzy nečekala, ale nedá se říct, že jsem si o něj doslova neříkala. Proběhne tak rychle, že než stihnu jakkoli zareagovat, ležím povalená na zádech a s hnijícím kamarádem na sobě. Naštěstí pro mě Kajra byla na pozoru více než já a brzy mě z jeho sevření dostala. Zalapala jsem po dechu a ohlédla se po Bucharovi, který stál stále ne místě, a stejně tak po Kajře. Vypadalo to, že si není jistá, co dělat, neboť kdyby byla, už mrtvolu skrz naskrz prošpikovala mečem, dokud byla na zemi a sbírala síly. A tak mi opět nezbylo, než zase jednat sama. Postavila jsem se na nohy, tasila meč a bez zaváhání jím sekla po čarodějově krku.

Alexandr `Buchar` - 20. května 2012 11:50

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Nelíbí se mi, když se Sulora sama nabízí tomu hnusákovi, ale je to její krk. Zkusím ji obejít zrovna ve chvíli, kdy se na ni ten parchant vrhne. Přikročím, zdvihnu palici, ale na poslední chvíli se zastavím – co když se netrefím? Pak už Karja skopne hnusáka k zemi. Začnu ho obcházet, abych ho odlákal od ležící Sulory. „Hej, hnuse!“ zařvu, abych upoutal pozornost a dodal si odvahu zaútočit na hnijícího chlapa. Odrazím dotěrné pařáty štítem a švihnu palicí po palici, jako kdybych chtěl čaroděje zatlouct skrz náš svět až do záhrobí.

Vypravěč - 20. května 2012 18:41

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nemrtvý s chraplavým vzdechem sletěl ze Sulory hned potom, co jej Kajra mocně nakopla. Situace však byla tak zmatečná a nepřehledná, že v podstatě nikdo si nebyl jistý co dělat. Nepřítel byl najednou v chumlu těl a každý rozmach by mohl vyústit v neúmyslné zranění spolubojovníka. Proměněnec se chvíli na zemi převaluje, sípá, na moment se v pohybech zarazí, ale pak se začne zbrkle sápat zpátky na nohy. Zrovna v tu chvíli jej do krku zasáhne Sulořin meč. Rána to byla silná, čepel protla kůži i maso, ale stejně sklouzla po páteři. Ztráta krve polomrtvému tělu nejspíše nevadí. Z hluboké rány se hned vyvalila karmínová tekutina a zkrápěla trávu. Nemrtvé tělo se celé zachvělo a hlavu mu k zemi přirazila Bucharova palice, která meči přispěchala na pomoc. Nicméně kousek železem okovaného dřeva od stále ještě pevné lebky a kůže odskočil, zanechávajíc za sebou krvácející ránu. S druhým zásahem se ozvalo prasknutí a se třetí ranou se konečně palice dostala skrz lebku a zabořila se mrtvému do mozku, přičemž část obsahu se rozprskla po okolí. To jej definitivně zbavilo pohybu, tělo s sebou na zemi ještě párkrát cuklo. Najednou se rozhostilo hrobové ticho, které přerušovaly jenom kvapné nádechy všech zúčastněných. Tělo samotné je oblečeno pouze do zbytků kdysi jistě hezkých šatů, dnes to jsou jen odrané cáry špinavé od bláta a krve. Nicméně na opasku je připevněná kožená brašna poměrně velkých rozměrů. Samotné tábořiště je pak nezajímavé odpovídající již dřívějšímu popisu. Uvnitř stanu je pak špinavá přikrývka a batoh.

Vypravěč - 20. května 2012 18:46

soukromá zpráva od Vypravěč pro Nedokážeš přesně určit co se děje, Baldin s Tychem ti znemožňují pořádný výhled na menší paseku, kde se družina zastavila. Něco se řeší, přesně nerozumíš co, ale mluví s nějakým mužem. Přikrčený, zohyzděný. Za chvíli vypukne hádka a podle toho co vidíš a slyšíš, že to právě on je ten travič a čaroděj co má za tímhle vším být. Kapitán se tvrdě domáhá jeho zabití, ale Tycho jej drží zpátky a elfka přebírá iniciativu ve výslechu. Pak ale muž ztrácí kontrolu a vrhne se na ní. Zatímco je skupina zaobraná bojem s Posedlým, vidíš jak kapitán se svými muži kvapně opouští palouk, nikým nepozorován. Rychle mizí v mlze mezi stromy.

Sulora Uoi`nota - 20. května 2012 18:58

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Stanu nad cukajícím se tělem a lapám po dechu. V hrudi stále cítím srdce, které tluče jak o život a má problém se uklidnit. Navzdory tomu však děkovně pokývnu hlavou jak k Ohařovi, tak ke Kajře. A jakmile sebou, konečně mrtvý proměněnec, přestane škubat, sehnu se k němu a s jasně viditelným, ale nutným, odporem, jej začnu šacovat. "Tenhle chudák to neměl na starost." řeknu s novou jistotou v hlase a chvíli na to pokývnu Kajře s Baldinem, aby se poohlídli kolem. Je možné, že se tu budou nacházet indicie k tomu, co to způsobil.

Baldin "Jedlík" - 20. května 2012 21:13

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Majetek mrtvé mrtvoly Tak a máš to. Za zbabělce nejsi a nějakou nákazu neriskuješ. Být zašvihaný mozkem... Baldinovi se na chvíli udělá nevolno při pohledu na oslizlé zbytky mozku rozšvihané po okolí a na nemrtvého, který právě s dírou v hlavě tiše odkapává do hlíny pod sebou. Chuť zvracet, ale rychle potlačí a projeví se tedy jen na okamžik, kdy se mu nafouknou tváře a lehce s sebou škubne. Když si je jistý, že se mu vrátila zdravá barva do tváří vesele zvolá: "To teda byla rána, příteli Buchare! Už vím proč ti říkají. Viděl jsi jak se mu rozprskla hlava? Jako když jsem tehdy po sousedovic holkách házel shnilá rajčata!" Do takovéto napjaté situace se to sice nehodí, ale stejně se Baldin zasměje. Sulořiného pokývnutí si všimne, ale až po té, co zahlédne batoh ve stanu. "Tak co, zrzko," vesele prohodí ke Kajře "půjdem spolu prozkoumat támhleten stan, jestli víš, co tím mám na mysli?" Opět mlaskne a aby ještě zvýraznil nemravný podtext, tak mrkne jedním okem. S Kajrou či bez Kajry - Baldin se vydá do stanu prohledat batoh.

Vypravěč - 20. května 2012 23:48

soukromá zpráva od Vypravěč pro Prohledáváš tělo a jediné co stojí za prošacování je brašna na opasku. Otevřeš jí a vytáhneš na světlo světa zašlou a špinavou knihu. Otevřeš jí a zjišťuješ, že se jedná o deník. Přeskakuješ první záznamy a hledáš až poslední strany, které by mohly vrhnout trochu světla do současné situace. Poslední strany jsou obzvláště zašpiněny, plné rozpitého inkoustu a krvavých fleků, ale většina textu je stále čitelná. 16. zlatozor, 1568 Už je to půl roku, co jsme na cestě. Musím na sestřičku dát pozor. Jsme poslední dva z naší rodiny a inkvizice nám v Antirai pěkně šlapala na krk. Ať byl můj otec, jaký chtěl, úplatný, slizký a hnusný, o rodinu se staral a už jenom fakt, že zatajil můj původ, mu u mne značně vylepšil preference. Na hranicích to inkvizice vzdala, ale drží se nás dvě individua. Nejsou to inkvizitoři, možná lovci odměn, ale jistě nám jdou po krku. Vyptávají se na nás, sledují nás. Nepodařilo se mi je setřást a na přímou konfrontaci se necítím, nevypadají jako začátečníci. Zjevně je však od nás drží fakt, že jsem čaroděj a že znám spoustu fíglů jak se jim na chvíli ztratit. Pak nás však zase najdou, jako lovečtí psi. 20. zlatozor, 1568 Cestovali jsme skutečně daleko na jih. Prošli Nysthrou až do jižních svobodných marek. Tady by možná někdo byl ochotný poskytnout nám azyl. Ty dva podivíny jsem dnes neviděl. Dobře, blížíme se k nějaké tvrzi, možná tam nalezneme útočiště. Zdejší páni jsou totiž dost často trochu rebelové a dobrodruzi. 26. zlatozor, 1568 Nemám ani sílu tohle napsat, ještě se celý klepu, slzy rozpíjejí inkoust. Kde měla být spása, byla šatlava. Velitel stráží nás sice uvítal a pozval do tvrze, ale tam mne i mou sestru nechal vsadit do vězení. Bezdůvodně. To by nebylo tak zlé, kdyby se jim sestřička nezalíbila. Mladá, devatenáctiletá. Vytáhli jí z cely. Bránil jsem jim, ale byl jsem pevně spoután. Srazili mě k zemi a několikrát prudce kopli. Vyrazili mi dech. Pak mojí sestru zneuctili, všichni, přímo před mojí celou. Když se bránila, uškrtili jí. … a pokračovali. Pak její tělo někam odvlekli. Ani nechci vědět, co se s ní stalo. Přísahal jsem pomstu, ale musel jsem se odtamtud napřed dostat. Nebylo to zase tak těžké, měl jsem v rukávu pár kouzelnických es, ale musel jsem si to všechno promyslet. Byl jsem pro pomstu, ale vztek mi ještě nezatemnil mysl. Utekl jsem do hvozdu. 27. zlatozor, 1568 Les je divný. Tichý, nikde není jediný živý tvor. Dnes začnu realizovat můj plán. Mám připravený odvar z podzemky, otrávím jim studny, zabiji dobytek. Budu je deptat tisíckrát tak dlouho co musela vytrpět moje sestra. 28. zlatozor, 1568 Jak jsem řekl tak jsem udělal. V noci jsem vylil smrtelné dávky jedů do studen a napajedel pro dobytek. Ráno jsem tu pak v řece nalezl dvě mrtvá těla. Bezpochyby ti dva co nás tak dlouho pronásledovali, poznal bych je. Je tady ale pořád divná mlha, navíc se mi něco nezdá. Cítím přítomnost dalšího čaroděje, protože tohle není normální. 29. zlatozor, 1568 Necítím se dobře. Tohle místo je zkažené. Zřídlo temnoty. Sféra je tu určitě velmi tenká. Začíná mě bolet hlava a klouby. Měl bych to s tím zavšiveným kapitánem skončit co nejrychleji, ale dosud nebyl vhodný čas. Chci si ho vychutnat, ne jen tak sprostě a rychle zabít. Chci, aby trpěl. 30. zlatozor, 1568 Občas mi připadá, že nad tělem ztrácím kontrolu. Nemůžu ani pořádně chodit. Neskutečně mě bolí hlava. Vykašlávám krev. Nakazil jsem se snad nějakou nemocí? Poleptaly mi výpary podzemnice plíce? 1. bezmračník, 1568 Na kůži se mi objevují podivné černé fleky. Mám strach, že to je nákaza. Asi se začínám měnit. Snažil jsem se z tohoto zatraceného lesa utéct, ale neustále chodím v kruzích, nedaří se mi to. Bojím se, že to jsou stigmata posedlých. 2. bezmračník, 1568 Ty černé skvrny narůstají, zvětšují se, vznikají z nich puchýře. Nebolí a na dotyk jsou měkké. Jak říkal můj učitel anatomie, hnis musí ven. Zajistím všechno potřebné a rozřežu je rozžhaveným nožem. 3. bezmračník, 1568 Udělal jsem to, ale šíleně to bolí. A k mému zděšení jsou uvnitř červi. U Pětice co budu dělat, mám je všude po těle, sžírají mne zaživa. Já, … já ….. Tím záznam končí.

Kajra Redmane - 21. května 2012 11:29

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Konečne mŕtvy nemŕtvy. Sulora sa spamätá rýchlo a preskočí popri mne k zbierajúcej sa zdochline. Spolu s Bucharom ju rozmenia na drobné a ja mám čo robiť, aby som uhla pred lietajúcim mozgom. Blééé, fujtajbl! Stojíme nad mŕtvolu a rozmýšľame, čo ďalej. Sulora sa chystá šacovať telo a mňa, ešte trošku bledý Baldin pozýva na obhliadku stanu... teda, ak by to naozaj bolo to, na čo myslí. Týmto si u mňa získal malý bod k dobru. Aj keď je situácia akokoľvek na houby, snaží sa udržať nadhľad a vtip. Zaškľabím sa na neho pobavene: "Ako myslíš, ale nenahnevaj sa, ak budem venovať viac pozornosti tamtomu batohu a nie tomu, čo máš so sebou na pevno." Drzo na neho vyplazím jazyk a vyberiem sa ku stanu. Jedno nebezpečenstvo je zažehnané, ale iba to menšie a slabšie. Stále dokola mi znejú v hlave Sulorine slová o tom, že tento nič z tohoto spáchať nemohol. A tak, hoci pôsobím uvoľnene, stále som v strehu. Mám taký hlúpi pocit, že sme tu ešte neskončili.

Alexandr `Buchar` - 24. května 2012 22:51

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Stisknu rty pevně k sobě, rychle mrknu – to jak se všudem rozlétne mozek. Naštěstí ne moc vysoko, ale i tak dostanu slušnou dávku na kalhory a halenu. „Jo, viděl jsem to z první ruky,“ potvrdím Baldinovi neutrálně, když otírám palici do trávy. A pak se pořádným trsem začnu otírat sám sebe. S mozkem na kalhotách mi moc nedochází, že se tady flirtuje a panuje jakž takž uvolněná nálada. Asi budu za mrzouta. „Ještě nějaký potíže, pane kapitáne?“ Žádná ironie, podezření, nic. Právě jsem rozmázl červama prolezlýmu chlapovi hlavu palicí. Potřebuju procházku, panáka, trochu jídla, maminku... Začínám se cejtit pod psa.

Sulora Uoi`nota - 27. května 2012 20:12

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Zatímco se Baldin s Kajrou vydají k tábořišti, je vidět, že cosi vyštrachám z čarodějovy brašny a následně se tím hodnou chvilku zaobírám. Potom, když už se vrací zpět, zvednu se konečně od mrtvoly, držíce při tom v jedné ruce cosi, co připomíná malou knížku, možná deník. Otočím se směrem na Tycha a bez mrknutí oka a jediného slova, mu onu knížku hodím. "Pomáhat a chránit, kapitáne," řeknu se sarkastickým tónem a otočím se k nim zády, svírajíc při tom znovu rukojeť svého meče a hledíce do mlhy lesa. Ačkoli jsem dlouhou dobu žila v naprosto ležérním a neutrálním rozpoložení, začínám opět pociťovat zlobu. "Ten kluk hledal úkryt." zamumlám si pro sebe s pohledem upřeným do planoucího ohně ohniště.

Vypravěč - 28. května 2012 17:46

soukromá zpráva od Vypravěč pro Každý jste se tedy vydal za svou vlastní činností. Tycho to vše pozoruje, opřený o meč s více méně nezúčastněným pohledem. První, kdo něco objeví, je Sulora. Deník je plný nepotřebných záznamů, ale slova v něm vepsaná týkající se posledních dnů, jsou pro ni poměrně znepokojivá. Zdá se, že v tomto kraji nese každý svůj podíl viny. A dost možná ti co vás sem přivedli ten největší. Ostatně, když se všichni s různými kousavými poznámkami a dotazy otočíte ke kapitánovi, zjišťujete, že on i jeho muži jsou pryč. I Tycho se pomalu otočí a s výrazem, který napovídá, že to tak nějak čekal, se podívá do mlhy za sebou. Zjevně kapitán využil zmatku s proměněncem i tohoto magického jevu, aby unikl a ztratil se z dohledu.

Vypravěč - 28. května 2012 17:47

soukromá zpráva od Vypravěč pro Jediná věc, která je na tomto místě zajímavá, je špinavý a rozedraný batoh. Je plný různých zbytků jídla, dále se tam nachází základ táboření – křesadlo, a nakonec nacházíte malý zlatý přívěšek na řetízku. Když jej rozevřete, vidíte na jedné straně podobiznu černovlasého mladíka, bezpochyby ubožáka, kterého jste právě zabili, a na straně druhé smějící se rudolící dívčinu s vlasy stejně černými jako onoho mladíka. Rodinná podoba je nezpochybnitelná.

Vypravěč - 28. května 2012 18:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro Trpaslík pokyne hlavou přicházející skupině ozbrojenců a pak se otočí zpátky k Martiasovi. “Ále. Voda v tejchto místech nestojé ani za plesnivó flaksu. Koně sa nám z teho zesrali a liďá nám tu kapou jak móchy v zimě. Místná garda to s nášma dobrovolnejma šetřiskujou v tem hvozdě tamdlenc.“ Dopoví trpaslík a ukáže k nepříliš vzdálenému lesíku. “Prej nějaké travičisko tak ho mázli drapnót.“ Odplivne si vedle vozu a pokračuje. “Fušu bys rád? A co meč, udržáš? Jedem totiž na sever, do zimó. Rabovát ruiny měst trpaslických pod zemou. Kdo ví, čo tama bude za potvoráky ohavné.“ Pak se přiblíží světlovlasá dívka, která se oddělila od příchozí skupiny. Trpaslík se usměje, když jí vidí přicházet. “Tak čeho, blonďatá? Čo tam eštěnc robijó v tem lese?“ Zeptá se, zatímco cosi zuřivě mele v hmoždíři.

Vypravěč - 28. května 2012 18:08
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Skupina vzteklého přeměněnce rychle zpacifikovala a dala se do ohledávání tábořiště. Teprve po chvíli zjistili, že kapitán zmizel. Úsměv a vtipné fráze pronášené Baldinem na uvolnění atmosféry tak trochu zamrzly.

Jason Brook - 28. května 2012 23:29

soukromá zpráva od Jason Brook pro Dá si někdo vodu? Raději ne! S trpaslíkem je docela dobrá domluva, až na to, že mi za zády funí nějaká žena se tu pomalu cítím jako doma. Všude zmatek, nějaký otrapa otrávil vodu, tak ho ti hodní šli chytit nebo dokonce i zabít, další tu umírají ve vlastních hovnech, ostatní jim chtějí pomoc a já děkuji bohům, že jsem nespadl do té vody! Ještě bych se z toho posr... ,,Uf.." ,,Takže perný den. Co je tohle za zemi? Voda tu stojí za prd a TO pivo raději nebudu zmiňovat. V první chvíli jsem si myslel, že vystrčím hlavu z místního okna a vyhodím celou večeři zpět na svět." při těchto slovech mi přejel úplně mráz po zádech. ,,Jestli udržím meč? Milej trpajzlíku, já se živím mečem. Kromě psaní a počítaní nic jiného neumím. Jen se dostat do problému a když koukám na tu tvoji "ochranku" za mnou, tak už v nějakém opět jsem?" prohodím oběma směry a počkám, co se z toho vyklube. Ovšem starého orla není třeba učit, pořád držím pod pláštěm jílec meče.

Baldin "Jedlík" - 02. června 2012 10:53

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Kořist Po spatření medailonku se Baldin ušklíbne: "Sestru jsem teda nikdy neměl, ale kdybych měl, tak bych si její podobiznu určitě nedal do rámečku. Zvlášť, když by byla podobná na matku." Na chvíli se zamyslí, když v tom se mu v hlavě zrodí otázka: "Kapitáne, ta jeho dívka byla jeho sestra?" Celá hlídka je ale pryč. A nové problémy jsou na obzoru...nedej nic znát! Nádech, výdech, nádech. "Tak to vypadá," okomentuje Baldin nově vzniklou situaci "že jsme tu skončili." "A tenhle medailonek bych si s dovolením, zlatíčko, vzal. Pokud ho teda nechceš jako zásnubní dárek." Klasicky zakončí svou poznámku mrknutím a mlasknutím.

Kajra Redmane - 02. června 2012 14:24

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Sestra? Po našom "objave" som zmätená rovnako ako Baldin. Sestra? Počula som o krížení príbuzných koní, ale niečo takéto sa medzi ľuďmi predsa v civilizovaných krajoch nedeje... A z dobre známych dôvodov. Zato neprítomnosť kapitána a jeho mužov ma neprekvapuje ani sekundu. Zmizol ako smrad. S úškľabkom podám Baldinovi prívesok: "Na. Hádam ti prinesie viac šťastia ako jeho pôvodnému majiteľovi." Potom sa otočím ku Sulore a Bucharovi- "Tak? Čo ste objavili vy?"

Ohař - 06. června 2012 17:39

soukromá zpráva od Ohař pro Překvapení Co to? Utíkají? Počkat, to je jen kapitán. To není hezké. Ale nemůžu je tady nechat. Dám si obrovský pozor a pokusím se co nejvíce přiblížit ke směru, odkud kapitán odešel. Stále sleduji, jak se vyvíjí boj mých spolupracovníků. Jakmile se ukáže, že mají jasně navrch, otočím se směrem, kterým odešel kapitán a pokusím se ho sledovat. Netuším, co má v plánu, ale chci to když tak zjistit jako první a dát jim vědět. Budu se držet vpravo od kapitánových stop, pokud je najdu, a tím směrem také soustředím lom světla. Ten aktivuji vždy, když je to potřeba tento bok je nechráněn. Svojí hlavní pozornost tedy upřu před sebe, abych sám nevpadl do nějaké pasti,

Vypravěč - 19. června 2012 16:05

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tycho pohotově chytí knihu, kterou mu Sulora hodila a stejně jako ona, i on se podívá na poslední strany záznamu, nicméně listuje i předchozími záznamy a čím dál více se mračí. “Zjevně ta banda ničemů měla důvod k tomu, aby utekla. Ten kluk si vedl deník, pravidelně a dost svědomitě na to, aby poslední záznamy vědomě měnil v jeho prospěch. Nemohl přece počítat s tím, že jej někdo najde. Kapitán nám utekl jen, co jsme deník objevili. Zdá se, že jsme nepotrestali viníka zvěrstev. Sice podle deníku až tak čistý není, ale rozhodně je tady daleko větší ryba. A on rozhodně nebyl zdrojem těch problémů.“ Deník poté podá zpátky Suloře. “Zatím si jej nech u sebe. Možná se nám bude později hodit. A co jste vy dva našli?“ Otočí se poté na Kajru s Baldinem. Baldin mu ukáže náhrdelník, který nalezli v ranci uvnitř stanu. “To je jeho sestra. Zmiňuje se o ní i v deníku. Kapitán a jeho poskoci jí znásilnili a zabili. Jeho zavřeli do šatlavy. Podařilo se mu utéct a pak se schovával tady v lese. Plánoval pomstu, otrávil dobytek a studny výtažkem z podzemnice, ale rozhodně nebyl zdrojem té aury tady.“ Tycho má pravdu. Mlha neustoupila, stále se mezi kmeny stromů líně převaluje. “Zpátky, u té hromady, jsi cítila necromancera.“ otočil se Tycho na Suloru. “Co teď?“

Vypravěč - 19. června 2012 16:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Problémoc? Kdepá. Tady to blonďatisko je jenom podobné akemc ty. Heldaló fušu, až jú našlo u mňa. Tak povedáš, že to s mečiskem umíš? Fajné pro mňa.“ Trpaslík se začne vesele vrtět a otočí se do vozu. Chvíli tam cosi hledá a pak vytáhne srolovanou listinu, brk a inkoust. “Pár liďů nám tu už pošlo tak je odšktó a tebe si zapíšó. Tak akpa se menuješ člověčisko. Nebo. Napiš se tam radšem sám.“ Zabrblá trpaslík a podá ti brk i se svitkem, na kterém je napsáno již několik jmen. “Zlaťákoj teďkon nedostaneš, Až budém na fleku, móžeš si nahrabat kolik enem uneseš. Teďkonc dostaneš jenomc jedló, tepló a fleka na voze.“

Vypravěč - 19. června 2012 16:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro Následuješ kapitána i jeho muže, avšak rychle se ti ztratí v mlze a sotva zvládáš sledovat stopy, kterými se dali. Když se znovu sehneš, abys zjistil, kudy pokračovali, zapraská větev. Rychle vstaneš, ohlédneš se za zvukem a do obličeje tě nemotorně udeří velká sukovice. Mátoha, podobný těm, na které jste narazili u řeky se na tebe zašklebí zpráchnivělými zuby a trhanými pohyby se napřáhne k další ráně holí.

Sulora Uoi`nota - 22. června 2012 20:01

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Vcelku mě překvapí, když se mě Tycho zeptá, zda cítím něčí přítomnost a mou odpovědí je v první okamžik pouze pokrčené obočí a založení rukou na prsou. Stále stojící čelem od družiny, zamžourám do mlhavé dáli, jako bych tam snad něco nebo někoho hledala. "Nic se nezměnilo." řeknu nakonec strohým hlasem. "Naopak. Jeho přítomnost je silnější." a s posledním slovem se otočím směrem k družině na znamení, že nemám co víc dodat.

Jason Brook - 22. června 2012 23:06

soukromá zpráva od Jason Brook pro Problémy nebudou Myslím, že tu ránu, co mi spadla ze srdce snad musela slyšet celá země. Už mě opravdu nebavily představy, které vždy končí mým útěkem a za mnou houf lidí s vidlemi. ,,Když je ta bloncka stejná jako já, tak by si konečně mohla stoupnout vedle mě a tím pádem mi přestala funět na záda. Děkuji." poznamenám někam dozadu, protože přesně nevím, kde se ta háro nachází. Trpajzlík mi nakonec podá pero a kus papíru kam se mám zapsat. Chvilku váhám, opravdu se chci někam přidat a zase cestovat? ,,Nu, proč né?" blbej nápad. S úsměvem na tváři to s docela pěkným rukopisem podepíšu. Martias Nabídli mi zatím vše, co potřebuji, jídlo, teplo a místo na voze. Takový luxus jsem dlouho nezažil. ,,Tak tady to je trpajzlíku. Máš nějaké jméno? Když už teda patřím k vám, můžu hned nějak pomoct?" prohodím jeho směrem, protože do budoucna se mi nechce pořád volat: Hej! Vousáči! nebo Hej! Ty prďolo v předu! to se k šéfovi nehodí.

Ohař - 23. června 2012 11:51

soukromá zpráva od Ohař pro V lese Ozve se zapraskání. ihned vyskočím a otočím se. Do očí mě, doslova, praští dřevěná zbraň, jejíž rána mě vyvede z rovnováhy a já upadnu na zem. V hlavě cítím lehké škubání. Co to...? Vzhlédnu a spatřím oživlou mátohu, jak se ke mě trhavě přibližuje a napřahuje se k další ráně. Musím zakročit rychle. Plán je takový, že jakmile se nepřítel dostane na dosah, udělám sudy abych změnil pozici, zvednu se do dřepu a rychle vykopnu směrem k jeho koleni. Pochybuji, že ho to zastaví bolestí, ale pokud se mi podaří trefit čéšku a prolomit mu nohu, neměl by být schopen se dál hýbat. Doufám... Pokud můj plán nevyjde a můj osud se bude zdát nezvratný, použiji kouzlo Průraz abych zastavil a odhodil mrtvolu zpět.

Kajra Redmane - 23. června 2012 12:04

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Viac nejasností Zistenie, že ako to všetko vlastne bolo u mňa vyvolá zaškrípanie zubov. Takže všetko to, čo sa nám snažil nakukať do hlavy kapitán bola lož... No nádhera. Teraz je nás tu len pár a niekde blízko sa tu moce nekromant. Spýtam sa: „Nepísal náhodou v tom denníku aj o tom nekromantovi? Musel si predsa všimnúť, že sa začína meniť...“ Pokoj mi nepridá ani prehlásenie Sulory, že nekromantská aura je silnejšia. Neviem síce, ako môže niečo také vnímať, ale verím jej. Nervózne sa obzerám, pripravená na to, že každú chvíľu môže niečo nepríjemné vyliezť z krovia.

Baldin "Jedlík" - 24. června 2012 11:21

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Přetočení přesýpacích hodin Alespoň tu chvilkovou radost z nálezu něčeho cenného musí Baldinovi pokazit Tycho a jeho shrnutí obsahu deníku. Za jiných okolností by se nálezem amuletu moc nechlubil a hned by si jej schoval. V tomto případě ale nález pomalu ukáže a poslechne si ještě víc zrůdností. I když před tím situace nebyla zrovna klidná a jakési napětí tu bylo, proti tomu, co se děje teď, to bylo nic. Baldin má pocit, že z jakéhokoli směru se může zjevit nestvůra oživující mrtvoly. Jak vůbec nekromancer vypadá? Jako malému mi říkali, že to není člověk. Nikdy mi ale neřekli, jak vypadá. Mezi skupinou proskočí další řeči a otázky ohledně nového zjištění. V žádném případě nesmíš utéct. A když, tak se drž...třeba s tou zrzkou. Hlavně neutíkej do mlhy sám. "Je pravda, že nekromancer se dá zabít jedině tak, že se mu usekne úd," Baldin výmluvně ukáže rukou ke svému rozkroku "a nebo to tak bylo jen v té pohádce?" Ať se snaží jak chce, z té atmosféry kolem je mu až na zvracení.

Alexandr `Buchar` - 24. června 2012 22:57
	soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro „Dokážeš toho nekromansera najít?“ zeptám se Sulory. Možná nevím, co to nekromanser je, ale díky dnešku začínám mít slušnou představu. A když už jsem zabil vlastně nevinnýho kluka, tak můžu vzít i dost vinnýho padoucha. A kapitán stráže? Taky by zasloužil, hajzl.

Vypravěč - 28. června 2012 22:27

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj manévr se více méně zdařil. Vzduchem se ozvalo chrupavčité křupnutí, když noha v koleni povolila a zcela nepřirozeně se otočila. To mátohu ovšem nezastavilo v setrvačném pohybu vpřed. Přepadl na všechny čtyři, máchl po tobě znovu svou sukovicí a jen tak tak jsi stihl uskočit dozadu. Ve stejný moment jsi zaslechl chraplavé zavrčení a jen co jsi se otočil, musel jsi opět uskočit dozadu před zrezivělou čepelí meče dalšího mátohy, který byl oděný do potrhaného stejnokroje místní hradní stráže. Zpola rzí rozežraná čepel prořízla vzduch, když ti šla po hrdle a nyní se mátoha vydal potácivým krokem k tobě, aby ti zasadil další ránu. Druhý, který zůstal na zemi se ti sápe po kotníku a v mlze před sebou vidíš další nejasný obrys lidské postavy jak se pomalým krokem přibližuje.

Vypravěč - 28. června 2012 23:46

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Tož menó bys chtěl liďá? Tady ma všetci křikajů mistr trpaslék, ale entem víš co? Říkaj mňa třeba Angur. To je čestné meno trpaslické.“ Pak seskočí z vozu a přivoní ke směsi v hmoždíři. Poté několikrát potáhne a hlasitě pšíkne. Nos si poté utře do hadru zastrčeného za opaskem a obsah hmoždíře vysype na zem. “Todlenc je jak tabáčisko šňupací, ne jako lék na otravó. Herdek!“ Zanadává si a vztekle kopne do kola vozu takovou silou, že se celý vůz zatřese. “Tož pomáhat bys chtěl. Do lesá už nechoď. Šla jich tamá kopa a je tma. Tu v tábořisku toho moc neni. Všici blejou, chrchlajou a nadávajou. To ta voda špatná. Nepí ten hnus. Estli sa vyznáš v bylinkaření tak sa posluž a vyrob něco z čeho se zas neposerú.“ Pak ti rezignovaně podá hmoždíř a odpeláší za jedním z ozbrojenců, který jej přivolával již notnou chvíli právě zmíněným "mistrem trpaslíkem".

Vypravěč - 29. června 2012 00:38

soukromá zpráva od Vypravěč pro Sulora jen tiše přikývla. Tycho víc nepotřeboval. Všichni včetně jeho jste si tak trochu uvědomovali, že teď už není cesty zpět. Došli jste příliš daleko na to, abyste to teď vzdali. Musíte to dotáhnout do konce. Porazit nekromancera a pak ještě ztrestat kapitána a jeho pohůnky. Tycho tedy pokyne hlavou k Suloře, která ví co dělat a pomalu tedy opustíte mýtinu. Pokračujete dále proti proudu řeky, která se po několika krocích náhle vynořila mezi stromy. Začínáte být čím dál nervóznější a nejvíce pak Tycho. Když si on není jistý, jak můžete být vy? Ze záplavy zeleně najednou ční velké skalisko. Skála je obrostlá mechem a popínavými rostlinami, stěží je vlastně poznat a jen místy je skutečně vidět lesklý povrch kamene. Tycho se vydá napřed a brzy vám kyne u jedné části skalnaté stěny. Vchod do útrob země téměř dokonale skrytý pod liánami a břečťanem. Nazelenalá čepel jeho meče se párkrát mihe vzduchem, když z cesty odstraňuje šlahouny popínavých rostlin a umožňuje vám vstoupit dovnitř. Jen s nevolí tak vkročíte do chladné a zatuchlé jeskyně, která se před vámi nyní rozevřela. Váš odchod dovnitř je ještě uspíšen několika postavami, které se objeví na hranici viditelnosti v mlze. Táhnou za sebou své zbraně a plíživým krokem se stahují k jeskyni, snad aby chránily svého pána. Jeskyně je tmavá nevidíte si ani na prsty u rukou. Tycho rychle zašmátrá ve své brašně a vytáhne jakousi lahvičku. Nebo tak aspoň odhadujete podle cinkavého zvuku. Ozve se drsný zvuk kamene třeného o kámen a náhle chodbu prozáří mihotavé žluté světlo pocházející z krystalu, který Tycho svírá v levé ruce vysoko nad hlavou. Pravou rukou s mečem vám pokyne, ať jej následujete. Je tu ještě jedna věc, která poutá vaší pozornost. Chodbami se nese hlas. Tichý, skoro šepot, ale zesílený ozvěnou. Je to hluboký, klidný hlas, který mluví jazykem, kterému nikdo nerozumíte ani slovo. Místy to vypadá skoro jako přednes litanie, možná zpěv básně. Někdy se hlas dokonce ozývá vícekrát a v různém zabarvení během jednoho okamžiku. Nejspíše se však jedná o zaklínadlo. Možná o zaklínadlo, které drží při životě tu podivnou mlhu a zvedá mrtvé ze země. Tycho dál vedl cestu a vždy, když světlo začalo pohasínat, znovu přejel krystalem po stěně jeskyně a rázem se záře rozjasnila. Po mechem porostlých stěnách stékaly potůčky vody, cesta byla lemována krápníky. Neměli jste představu, jak dlouho jste šli, vchod se vám již dávno ztratil z dohledu. V dalším zákrutu vás uvítalo nazelenalé světlo. Tycho tak schoval úlomek krystalu zpět do brašny a pokračovali jste vstříc zlověstné záři. Vkročili jste do velkého dómu. Uprostřed, na jakési vyvýšenině stála postava, zjevně mužská, kterou obalovala zelená aureola, zdroj světla. U stěn jeskyně hořelo ještě několik menších ohňů. Před mužem jste viděli kamenný stůl neurčitého účelu, možná oltář, a k němu připoutané nehybné tělo. U stěn jeskyně bylo poházeno mnoho dalších mrtvol, váš minimální odhad je na desítky. Některé již ve značném stádiu rozkladu, z dalších zbyly už jen kosti. Muž u oltáře vám zjevně nevěnuje žádnou pozornost, možná je v nějakém druhu transu, a pokračuje dál ve svém přednesu, ze kterého vám naskakuje husí kůže.

Baldin "Jedlík" - 29. června 2012 11:06

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Vzhůru dolů Baldin s cestou souhlasil dost neochotně. Ale pochopil, stejně jako ostatní, že cesta zpátky už nevede. Prasečí mozku, měl jsi jít s tou blondýnou! Po cestě za Tychem pronese ještě několik nejistých rádoby vtipných poznámek s nějakým nepochopeným odkazem na svoje dětství. Zřejmě si tak dodává trochu odvahy. "Lehký jak facka, co?" pronese rozklepaným hlasem, když společně naleznou vchod do jeskyně. Když sestoupí do ní, tak už nepronáší své vtípky. Nejradší by se otočil a utekl. Tělo je ale strachy ztuhlé, aby cokoli udělalo. Jen tupě kráčí stále hlouběji a hlouběji. Když chce něco pronést, tak není schopen ze sebe vydat ani hlásku. S šípem založeném v tětivě postupuje se skupinou. Ani si nevšímá hlasu, který se nese jeskyní jako chlad. Život mu probíhá před očima. Konečně dorazí ke svému cíli. Postava uprostřed jeskyně se naklání nad dívčím tělem. Okolo hromada mrtvol. Až příliš jednoduché. To ale Baldinovi nedochází. "U Gryfa, ukončeme to!" Baldin ani neví jak se probral z toho strachu. Možná mu jen povolily nervy. Natáhl luk, zamířil na postavu a vypustil šíp. Až moc jednoduché.

Sulora Uoi`nota - 01. července 2012 10:48

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Jakmile se mě Buchar zeptá, zda jsem schopná nekromancera nají, pouze souhlasně přikývnu. Chvíli sice váhám, neboť je to již mnoho let, co jsem své schopnosti využívala, ale nakonec hluboce "zavětřím" a rozejdu se směrem, který mi mé smysly kážou. Když náš honba za čarodějem zavede až do jeskynního komplexu, lehce zaskřípu zuby a potlačím vzpomínky z dětství. Do nového prostředí však vstupuji ještě ostražitěji a dívám se po všem, co může připomínat past či jinou léčku. Po vstupu do dómu mě ovane závan nečisté magie, načež lehce zavrávorám a opřu se zády o vlhkou stěnu. Potom s přivřenýma očima zamžourám na postavu nekromancera před námi. Z mého pohledu toho však k vidění mnoho není, a tak znovu vychytám balanc a postavím se pevně na nohy zrovna ve chvíli, kdy Baldin natáhne luk a vystřelí. V marném pokusu jej zastavit dříve, než na nás strhne nekromancerovu pozornost, vykročím vpřed a luk, již však příliš pozdě, mu vyrazím z rukou, načež těžce zakleji a na Baldina syknu: "Hlupáku!"

Alexandr `Buchar` - 03. července 2012 17:45
	soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Tiše, jak jen chlapisko jak já může, se vydám k muži před oltářem. Zatínám zuby pokaždé, když mi pod podrážkou zavrzá kamínek, při každém zašustění písku. A pak se za mnou ozve Baldin a já běžím. Zezadu mě mine šíp, já před tělem držím štít a palici vysoko nad hlavou. „Gryfééé!“

Jason Brook - 03. července 2012 20:16

soukromá zpráva od Jason Brook pro Práce se nedaří ,,Tak Angur jo? Proč ne." proběhne mi hlavou. Musím uznat, že je to správnej trpoš. Když si popotáhl z vlastní práce a málem se z toho po...posmrkal, měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy. Často se mi to nestává, proto to bylo znamení, že mi tu bude snad dobře. Nakonec kopne do vozu, který se celý roztřese jako osika. ,,Sákra, to je ale silnej děda." Tak nějak rezignovaně mi podá hmoždíř a odpochoduje pryč. Taky si čuchnu k tomu jeho výtvoru. Héépčííík ,,Ježiš! Co to je?! To má ale..." Hépčíík ,,..sílu." řeknu div se taky v tomhle táboře neposeru. "Protřu" si nos a kouknu do toho vozu, kde seděl Angur. Je tam hodně bylinek, takže by se tu snad dalo něco vytvořit. Já sice nejsem žádný klerda, či ranhojič, ale něco "uvařit" dokážu. ,,Snad se jim po tom nepřitíží a nevyserou po tom střeva. usměji se. Čerstvé bylinky tu má, teď z nich potřebuju jejich hořkou tekutinu, teď k tomu andělský kořen... Všechny přísady nakonec rozdrtím ve hmoždíři a směs dám do menší misky. Po troše snaze vyhledám Angura. ,,Tak na. Tabák to není, ale snad by to mělo zlepšit to hovno. Jestli se to nezlepší, tak nevim." řeknu mu na rovinu a počkám na jeho reakci.

Kajra Redmane - 04. července 2012 11:41

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro V jaskyni Ticho nasledujem Suloru a Tycha, dvojčatá v rukách. Do jaskyne sa mi ani trochu nechce, ale tomuto treba urobiť koniec. A tak len prehltnem na sucho a vojdem. Dolu nás čaká nepríjemný pohľad. Páni... toľko mŕtvych! On sa ich naozaj chystá všetkých premeniť? Oblieva ma studený pot z predstavy, že ak to tu teraz neskončíme, táto časť zeme bude mať neskôr skutočne vážne problémy. Baldin vedľa mňa vystrelí, a to nepovažujem za veľmi múdry čin. Mohol trafiť Buchara, čo sa snažil ku zaklínadlá spievajúcemu mužovi dostať nenápadne. Nedá sa nič robiť, tiež vojdem do miestnosti, ale neútočím bezhlavo. Presuniem sa popri stene tak, aby som mohla byť dvomi skokmi pri nekromantovi a zároveň aby som mohla pomôcť Sulore a Baldinovi. Všetko to ide podozrivo jednoducho a niekde vo mne hlodá podozrievavosť.

Vypravěč - 06. července 2012 14:40

soukromá zpráva od Vypravěč pro Letky Baldinova šípu zasviští vzduchem, tětiva zadrnčí a všechno to umocněné akustikou sálu. Stejně tak i Sulořina kletba. Jestli tohle nevyrušilo nekromanta, pak to byl určitě Bucharův pokřik. Jen co se šíp dotkl záplavy zeleného světla, zastavil se a zůstal stát. Přesně na rozhraní magické aury, jako by se zabodl do ní a ne do těla uvnitř. Buchar se mezi tím dostal až k výstupku a začal se sápat nahoru. Opatrně jej následoval Tycho, který byl ještě v půli cesty k oltáři. Kajra se pomalu přesunula na požadované místo. Všechno probíhalo až příliš jednoduše, přesně jak jste si mysleli. Když Buchar stanul pevně na nohou, na opačné straně oltáře než nekromant, dómem otřásla rána. Zelená záře zhasla a uvolněná energie odhodila Buchara zpátky z výstupku tak prudce, že mu při dopadu vypadla palice z ruky a odkutálela se stranou, zatímco on sám sotva popadal vyražený dech. Tycho byl rovněž sražen na kolena a jen tak tak se stihl opřít o meč. Kajru tlaková vlna posadila poměrně komicky na zadek. Šíp, který byl v bariéře zaražen, byl rovněž odmrštěn směrem k dvojici, odkud přišel. V rychlých otáčkách směřoval přímo na Baldina a byl by mu prošpikoval rameno, kdyby nezasáhla Sulora a nestrčila jej stranou. Ona se však již šípu nevyhnula a jeho hrot jí prořízl tvář jen palec pod pravým okem od spánku až po rty. Buchara uchopí Tycho a podpírá jej, zatímco se bývalý vyhazovač staví ztěžka na nohy. Sál potemněl, když zmizela zelená aura, která místu dodávala osvětlení. Nyní se veškerá záře omezila pouze na několik třepotajících se ohňů při stěnách. “Vy nepatříte k nim.“ Pronese nekromant nahlas, zatímco obchází oltář. “Na tom nesejde. Ani je již nepotřebuji. Mám, co jsem chtěl.“ Dívčí tělo na oltáři s sebou cukne a poté se svalní na zem, kde se začne křečovitě zvedat. Podobně trhanými pohyby se začne hýbat zhruba tucet dalších těl kolem oltáře. Pomyšlení na to, že by se měla zvednout všechna těla v jeskyni je, mírně řečeno, stresující. Nekromant sestoupí z vyvýšeniny s oltářem, nechávajíce své loutky za sebou. Ve světle ohně si povšimnete černého pruhu látky, kterým má ovázané oči. Iniciativy se tentokrát chopil Tycho. S napřaženým mečem se vrhnul muži v ústrety, ale v půli cesty jej nekromant zasáhl kouzlem. Z každého jeho prstu vyšlehl zelený paprsek světla. Uchopily Tycha, zvedly jej metr nad zem a pak jím nekromant mrštil stranou jako hadrovou panenkou. Čepel meče se zaleskla, když narazila do jeskynní stěny a následoval dutý úder, když Tychovo tělo dopadlo na zem a udělalo několik kotrmelců k jednomu z ohňů, kde zůstal bezvládně ležet. “Je tu ještě další hrdina, co mi chce stát v cestě?“ Zazní dómem z úst muže v černé róbě, zatímco jde pomalým krokem k vchodu do chodby vedoucí na povrch.

Sulora Uoi`nota - 06. července 2012 21:49

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Jen co Baldin vystřelí šíp, události naberou rychlý spád. Buchar následován Tychem i Kajrou se bez váhání vydají vpřed. Já, místo toho, abych je následovala, zůstanu stát na místě za Baldinem. Na čele se mi prohloubí vrásky, jak svraštím rozzlobeně obočí a snažím se přemýšlet. Je to přeci více než třicet let, co jsem stála proti mágovi s takovouto silou. A kdesi v hloubi je mi jasné, že i s tím odhodláním, se kterým se do toho moji společníci pustili, nemáme šanci tento boj bez čety inkvizitorů za našimi zadky vyhrát. A tak ještě s taseným mečem přimrazeně stojím na místě. Jakmile se ale ozve rána a zahlédnu, jak vlna postupně smete všechny k zemi, instinktivně zareaguji a strčím Baldina na stranu, načež sama pocítím, jak kovový hrot šípu udělá brázdu na mé tváři. "Dalharuk d'natha elg'caress!" vykřiknu ve své mateřštině tím nejnahněvanějším hlasem, když se svalím na zem a přiložím si dlaň ke zraněné tváři. Hněv mnou doslova víří a nekromancerova slova ani nevnímám. Místo toho si oblíznu rozřízlé rty a v pravici sevřu meč. "Je slepý." syknu tiše sama k sobě. Zda je to něco hrající pro náš prospěch, nemohu soudit. Protože i tak se zdá, že pojem o nás má docela slušný. Proto se rozhodnu opět vyčkat, zda se nenaskytne příležitost, jak mu vtrhnout do zad, a raději se zvednu a přeběhnu k Tychovi, kterému přiložím ruku ke krku, abych zkontrolovala tep. Byla to, přeci jen, docela šlupka.

Ohař - 06. července 2012 21:55

soukromá zpráva od Ohař pro Manévr se vydařil a mátoha spadne na zem. Je stále ještě, na můj vkus moc, „živá“, ale už mě ohrožuje značně méně. Na oplátku tedy zaútočí další oživenec místní stráže čepelí. tohle už fakt smrdí. V dálce vidím rýsovat se dalšího. Je to jasný. Pokud chci dál pokračovat, musím je vyřídit. Tyhle by mi nedali pokoj. Odskočím trochu více dozadu a začnou kroužit. Tyhle dva musej dolů rychle. Počkám si, až bude voják za zády mít nějaký strom a v tom okamžiku použiji silný Průraz. Pokud to stačí na rozpad těla, dále si ho nevšímám. Pokud ne, popadnu nejbližší kus dřeva a zdeformuji ho tak, aby nebyl bojeschopný. Pokud se ke mě připlazí i ten první ležící, braním se kopanci po rukou.

Kajra Redmane - 07. července 2012 12:15

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Posaď sa u nás... Výbuch odpornej, chorobne zelenej žiary porozhadzoval mojich spoločníkov ako handrové bábiky a mňa posadil tam, kde som stála. Narazila som si kostrč. Bolesť mi vystrelila hore popri chrbtici až niekam do hlavy a ja som zasyčala... na nadávanie som sa v tej chvíli nezmohla. Tycho sa rozhodne zaútočiť a ja mu v duchu nadávam. Somár! Príliš otvorený útok, dávaš mu o sebe vedieť, má čas sa pripraviť. Nekromant predvedie ďalšie svoje kúzlo a Tycho letí cez celú miestnosť. Na slepého obdivuhodná koordinácia pohybov... Zdvíhajú sa ďalšie temné tiene a je mi jasné, že onedlho budeme vo vážnych problémoch. Zdvihnem sa čo najopatrnejšie na nohy, aby som nevydávala žiadny zvuk. Výbuch uvoľnil zo stien dómu nejaké šutre, jeden veľký zhruba ako jablko si vezmem do ruky, oba meče držím v jednej ruke. Našľapujem tichučko ako mačka, a hoci sa mi pri poslednej nekromantovej otázke zježili všetky chlpy, pomaličky sa posúvam za ním. Švihnem rukou s kameňom smerom k oltáru, prechytím si meče a vyrazím do útoku zároveň s hrmot spôsobujúcim kameňom. Útočím a sekám nízko- oblasť ľadvín. Keď už nič iné, dám aspoň ostatným čas vyhútať niečo rozumnejšie.

Baldin "Jedlík" - 08. července 2012 12:29

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Očekávej neočekávané Ihned po tom, co Baldin vypustí svůj šíp si uvědomí svoji chybu. Téměř ve stejný okamžik, kdy mu dojde jakou hloupost provedl, mu Sulora vyrazí luk z rukou. Pak to jde ráz na ráz. Křik Buchara, útok Tycha, zelená záře, vracející se šíp. Zbytek Baldin už nesledoval. Ležel na zemi, kam ho odstrčila ta žena (má docela sílu na ženu). Z toulce mu vypadlo několik šípů a jejich ocelové hroty zazvonily o kamennou podlahu jeskyně. Ne, že by někdo měl možnost slyšet to zvonění. Hlasitější byl určitě Bucharův pád. Než se obtloustlejší lučištník dokáže rozkoukat, tak jeskyní kráčí nekromant s tlupou chodících mrtvol. A vypadá to, že rozhodně nemá v plánu utéct, ale spíš odejít jako vítěz. Tady končí veškerá legrace Ať se děje, co se děje, Baldin leží na zemi a tváří se jako mrtvola (teda jako ta opravdu mrtvá mrtvola, ne ta chodící zombie). Opatrně pozoruje ty hnijící zmetky a pravou ruku má na jílci svého tesáku. Kdyby nemrtví zaútočili, pak se pokusí prosekat si cestu někam hlouběji do jeskyně. Pryč od nemrtvých a pryč od čaroděje. Luk i vypadlé šípy by při takovém útěku nechal ležet na zemi.

Vypravěč - 10. července 2012 00:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Tož to ukaž.“ zabrebentí trpaslík a vezme si od tebe hmoždíř plněný bylinnou směsí. Přičichne k tomu, drobet nabere mezi prsty a nasype si na jazyk. Pokývá hlavou a vrazí to do ruky prvnímu muži, co jde okolo. “Na. Odvary z tého naděléte a lejte to do chorých, až jim to aj prdelí poteče.“ zabručí a pak se otočí zpátky k tobě. “No. Asi chvilu potrvá estlim uvidíme estli to mělo ňáké efekt. Asi to bude pro dnešek všeckó. Kliďánko sa di někám natahnút k ohni. Tadle noc bude eštějc dlouhá.“

Vypravěč - 10. července 2012 00:24

soukromá zpráva od Vypravěč pro Vskutku se mátoha dostane do vhodné pozice tak tak začneš odříkávat zaklínadlo, zatímco se začne vzduch před tvýma rukama mihotat. Nakonec se rozvlní a s hlasitou ránou se uvolní energie, která mátohu zvedne ze země a pošle jej proti stromu. Ozve se nechutné mlaskavé prasknutí. Hrudní koš povolil a žebra prorazila viditelně ven, ruce i nohy byly vyraženy z kloubů. Mrtvý se sesune k zemi, kde s tváří v trávě vrčí do hlíny. První tě stále chytá za kotníky, snažíš se bránit, ale vzhledem k jeho absenci vnímání bolesti je to poměrně neúspěšné a chladné ruce tě stále chytají za kotníky a chodidla, kdykoli jsi v dosahu. Koutkem oka spatříš další dva mátohy, jak se vynořují z mlhy. Oba vypadají stejně jako ten, kterého jsi rozrazil o strom. Další se přibližuje od řeky, ten má tentokráte zbytky prostých venkovských šatů.

Alexandr `Buchar` - 10. července 2012 12:40

soukromá zpráva od Alexandr `Buchar` pro Chci Tychovi poděkovat za pomoc a zastavit ho, ale nakonec jsem rád, že se dopotácím ke své palici, když Tycho padne bezvládně k zemi. „U Gryfovo vypelichanejch koulí,“ zašeptám a rozkašlu se. Pořád semi dýchá těžko a pohled na hýbající se mrtvoli to nezlepšuje. Spíš mám pocit, že se mi zastaví i srdce, nebo mi aspoň spadne do kalhot. Popadnu ale palici, vrazím ji za opasek a rychle dojdu k Tychovi. Obrátím ho na záda, přiložím ucho k jeho ústům a proplesknu ho. „Nemáme čas, chlape!“ zavrčím. Jestli se probere, podepřu ho a dojdu mu pro meč. Jestli ne, hodím si ho přes rameno. Nemám nejmenší chuť postavit se čarodějníkovi, který hází lidma jako hadrovejma panákama. Chci jen vypadnout, ideálně v plnym počtu a se všim, co jsme si přinesli.

Vypravěč - 10. července 2012 23:13

soukromá zpráva od Vypravěč pro Všichni jste se více méně klidili neznámému čaroději z cesty. Sulora s Bucharem se ujali Tycha a staví jej na nohy zatímco Baldin se snaží co nejrychleji naučit neviditelnosti a zmizet někde mezi krápníky. Jediná Kajra ještě hodlá bojovat a lstí se vydá za černokněžníkova záda. Vše nasvědčuje tomu, že si jí nevšiml. Dál klidně a sebejistě kráčí k východu jeskyně a rudovlasá bojovnice se blížila čím dál ti víc. Když jí od čaroděje dělila vzdálenost na tři čepele jejích mečů, udělala skok, napřáhla se, ale tu ustrnula v pohybu, když se nekromant prudce otočil a podíval se na ní se sadistickým úsměvem. Krátce se zablesklo a jen vteřinu na to Kajra ležela jen pár stop od oltáře, meče pohozené kousek před sebou. “Možná jsem slepý, …“ Nekromant se odmlčí, nadechne se, jako by chtěl něco říct, ale pak jen zavrtí hlavou a nikým nezastaven nyní odchází chodbou pryč. Brzy již neslyšíte ani šourání podrážek jeho bot. Mátohy u oltáře se ještě chvíli potácejí, ale jakmile se nekromant ztratil z dohledu, sesunuly se zpátky na zem, přičemž tělo dívky, která předtím ležela na oltáři dopadlo těsně za Kajru.

Baldin "Jedlík" - 11. července 2012 08:36

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Není nad pořádnou bitvu Po té, co poslední z nemrtvých se zhroutí k zemi, Baldin ještě nějakou chvíli leží. V duchu si představuje všechny možné odporné scénáře, jak asi dnes zemře. Smrt zdá se ale nepřichází. Pro mě jen dobře Pomalu se odšoupe ke svému luku a šípům. Z nějakého důvodu má pocit, že je z nebezpečí už venku, proto vyhákne tětivu. Do tváře se mu opět pomalu vrací úsměv. Je na živu. Kdo by neměl radost? Když se rozhlédne okolo sebe, tak ho napadá pár odpovědí. Většina jeho skupiny je mnohem víc pochroumaná než on. Odraní od toho, jak si s nimi ten nekromant pohazoval a žena, co mu zachránila život, má dokonce rozřízlou tvář. Nějakým způsobem mu to připadá přitažlivé. Když si nedá říct zrzka, tak možná to můžeš zkusit u ní. Počkej, až budeš mít jistotu, že je klidná a pak za ní přijď s poděkováním za záchranu života. To určitě roztaje. "Bardi asi nebudou zpívat o tomto dni, jako o dni, kdy skupina hrdinů zahnala na útěk nekromanta, co?" Nečeká, že by se někdo zasmál. Přece jen si zvykl, že většina lidí bývá v takových situacích nevrlá. "Nějak jsem se ale zamotal v tom, co je náš cíl. Trpasličí poklad, zdroj otravy, vypadnou odsud, zabít čaroděje, zachránit dívků, zabít čaroděje. Myslím, že to zabíjení si můžem odpustit a radši bych se vrátil k tomu útěku a pokladu."

Birgitte Pedraig - 14. července 2012 10:21

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Nový Tak jak to řekl trpaslík, bych to já osobně nevysvětlila. Je pravda, že jsem měla v plánu najít si nějakou práci. Je pravda, že moje práce většinou obsahuje hlídání karavany nebo podobný sračky, ale rozhodně není pravda, že bych ji hledala u něj. Pokud teda způsob, kterým získal můj podpis, nepovažuje za normální najímání rekrutů. Já takový ještě nezažila, ale možná jsem jen hledala na špatných místech. Nad slovy toho floutka jenom obrátím oči v sloup a posunu se o dva kroky na stranu, aby si nestěžoval, že mu funím na záda. Takhle si mě může kontrolovat aspoň periferně, pokud chce. Trochu mi to vyrazí dech, když se ten idiot zeptá sám od sebe na práci. Já mu ji ale vymlouvat nebudu. Nicméně protože jsem se z mojí skupinky vrátila defacto sama, padne na mě zlé tušení, že pokud se nějaká práce najde pro něho, jakože určitě ano, mohla by se najít i pro mě a tak se zas nenápadně otočím a začnu se vytrácet. Ať si to užije, sám.

Jason Brook - 17. července 2012 22:30

soukromá zpráva od Jason Brook pro Klid u ohně? Snad... Angur vezme můj "výtvor" a prohlédne si ho. Z ničeho nic mě náhle přepadne divný pocit, že to nedopadne dobře a v duchu, už opouštím tábor a neohlížím se, ale nakonec vše dopadne dobře. Vypadá to, že je i celkem spokojen a nařídí z toho udělat vývary. ,,Snad se jim po tom nepřitíží. Další hovno by asi nedali... říkám si jen tak. Žádná další práce tu momentálně není, tak si vyberu podle rady hezké klidné místečko u ohně a kecnu si tam na zadek. Ironie že? Cestou se ohlížím přes ramena a koukám kam se vypařila ta dívka, co mi funěla na záda. ,,Třeba šla na záchod." usměji se. Hodím k ohni svoje věci a užívám si tepla, měl bych sice ještě zkontrolovat meč, ale to počká do rána. Uvidím, třeba mě tu budou ještě potřebovat...

Ohař - 28. července 2012 20:02

soukromá zpráva od Ohař pro Nejlepší obrana je útěk Mám ho, pomyslím si když odpálím mátohu a ta se rozplácne na strom. Ale není mi to k ničemu. Navíc ta stará se mě stále snaží otravovat, i když jen ze země. Na rozptýlení to však stačí. Tohle k ničemu nevede. Musím je zničit. Na prach. Ale to zase bude strašně náročný. Vlastně to ani nedám, oba dva. Začínám být zoufalý. Do toho se ještě k tomu začnou objevovat další mátohy. Nějací dokonce s šaty vesničanů. Nezbývá mi nic jiného. Musím utéct a varovat ostatní. Ale jak? Jasně, můžu běžet a oni mě nedoženou, ale budeme mít dost času na zmobilizování? Vlastně bych je ani neměl vodit k nim. Mohl bych nás tím zabít. Rozhodnu se pro trochu jiné řešení. Rozeběhnu se nějakým směrem, nejlépe opačně od toho, kterým jsem přišel. Pokouším se mátohám tak rychle neztratit, nepoběžím naplno. Až je odvedu dost daleko, použiji kouzlo Lomení světla, abych se jim ztratil. Použiji to jen na svojí zadní stranu. Jestli budu úspěšný, budu kouzlo pomalu posouvat a tak mrtvoly oběhnu a poběžím přímo k mým spolubojovníkům.

Kajra Redmane - 01. srpna 2012 14:02

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Potupná porážka Môj plán vôbec nevyjde tak, ako som dúfala a tak teraz syčím na zemi v bezmocnej túžbe chytiť vyrazený dych. A rovnako bezmocne môžem iba pozerať, ako si to tá špina nekromancerská rázuje preč. Konečne sa mi podarí prvý chrapľavý nádych a tak si chvíľu užívam komfortu plných pľúc. Vzápätí vyskočím s tlmeným výkrikom na nohy, ako sa mi tesne za hlavou zosype telo nemŕtvej. V priebehu necelej minúty lapám po vzduchu znova, ale teraz je to našťastie iba zo zľaknutia. Tento môj rýchly pohyb mal za následok ešte jednu nepríjemnú vec- celé telo mi totiž zlostne protestuje bolesťami. Škrabotom od dverí dá o sebe vedieť Baldin, ktorý- ako sa zdá- je celkom obyčajne rád, že je medzi živými. Na jeho rozjímanie o tom, čo je náš cieľ, len nevrlo zavrčím: "Mal to byť trpasličí poklad. Ale keď nám nakopal zadok prvý trošku mocnejší nepriateľ, mám pocit, že zo severu odídeme naprázdno. Ak vôbec odídeme." Som poriadne naštvaná, boľavá, ponížená a urazená až do špiku kostí. Dnes už so mnou asi nebude rozumná reč...

Vypravěč - 05. srpna 2012 22:46

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Tohle nebyl jen tak nějaký silnější čaroděj.“ procedí skrz zuby Tycho, zatímco se staví na nohy. Děkovně se přitom usměje na Suloru a Buchara, kteří mu pomáhají vstát. Je celkem potlučený, ale na umření nevypadá. “Tenhle člověk … nikdy jsem se s nikým s tak velkým potenciálem nesetkal. Nemohli jsme udělat nic, abychom jej zastavili. Nikdo by nemohl dost možná.“ řekne těžce. “Nezabil nás. Tomu trochu nerozumím. Zdá se, že má vyšší cíle.“ Zní to paradoxně, když se rozhlédnete kolem po té spoustě mrtvých. Vydáte se tedy v jeho stopách, pryč z jeskyně, zpátky na povrch. Když vyjdete z jeskyně, nestačíte se divit. Nejenom, že mlha je pryč, ale les je mnohem řidší, jen tu a tam pár uschlých stromů, řeka zmizela úplně. Postupujete tedy podél vyschlého koryta, dokud nenarazíte na Ohaře, který utíkal jako o život proti vám. zatím si vás zřejmě nevšiml, po chvíli zastavil a otočil se za sebe. Vypadal celkem zmatený.

Vypravěč - 05. srpna 2012 22:47

soukromá zpráva od Vypravěč pro Běžel jsi tedy dále od tábora, mátohy tě komíhavě následovaly. Naštěstí jsi získal náskok. Brzy jsi minul tábořiště a zmizel v lese za ním. Náhle se však stalo něco nečekaného. Mlha zmizela, stromy najednou prořídly a seschly, tok řeky úplně vyschnul. Tráva se vytratila a přes boty se ti přehnala hrst písku hnaná rukou větru. Otočil jsi se a mátohy padly na zem tam, kde zrovna stály. Začaly pomalu mizet, vítr je rozfoukal po okolí, až z nich zbyly jen kosti trčící ze země. Nic ti nedávalo smysl, cítil jsi se dost zmatený a v tom jsi zaslechl hlasy. Otočil ses zpátky po původním směru běhu a spatřil skupinu vedenou Tychem jak k tobě pomalu jde podél vyschlého koryta řeky.

Baldin "Jedlík" - 18. srpna 2012 11:37

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Kde jsem? Řeči o nějaké síle čaroděje Baldin přejde bez povšimnutí. Co je mi po tom, jak je silný proti ostatním čarodějům. Viděl jsem, co udělal teď a to mi stačí, abych se mu snažil vyhnout pro příště. "Proč mluvit tak sklesle? Nejsme mrtví, tak se proste radujme." Baldin se výmluvně zašklebí a škleb mu na tváři vydrží až do momentu, kdy vyjdou na povrch. "Možná mi sem tam unikne nějaká ta drobnost. Ale nebýval tady les? A jak dlouho jsme byli v té jeskyni, že řeka vyschla?" Udivené výrazy ostatních mu v odpověď postačí. Tímhle Baldinův den plný podivností zřejmě ale neskončil. Jako na zavolanou se po chvíli putování vyschlým korytem vyřítí proti němu ten podivný muž, který chvíli s ním cestoval. Zatraceně, kdy zmizel vůbec? V hlavě se mu myšlenky motají. Nemůže si vzpomenout, kdo z jejich výpravy ještě chybí. Tenhleten podivín se navíc rozhlíží takovým zvláštním způsobem. "Noc nic. Den asi ještě není u konce. Asi byl naražený nový sud." Zašklebí se po své skupině v naději, že pochopili jeho vtípek a znovu si připraví luk.

Vypravěč - 18. srpna 2012 14:02

soukromá zpráva od Vypravěč pro Zvedl se vítr. Ne moc prudký, ale stále měl dost sil na to, aby pozhasínal menší a řádně si pohrál s většími ohni v táboře. Přes tvář a celé tělo se všem začnou převalovat zrnka písku přinášená větrem. V nastalé tmě se krajina mění. Podivné počasí trvá několik minut a jen co skončí, ohně se zase pomalu rozhoří a osvětlí okolí. Předtím zelená a travnatá louka, kde jste tábořili, je nyní pokrytá pískem a jen místy vykukují trsy seschlých odolných travin. Keře nahradily pokřivené dřeviny, stromy zmizely buď úplně anebo z nich zbyly uschlé a ztrouchnivělé zbytky. Už neslyšíte řeku, která tudy protékala, protože zde žádná není. Koryto je suché a rozpraskané bez jediné kapičky vody. Ve světle měsíce nevidíte tvrz, která za řekou stála. Pouze rozlámané palisády, zřícené zdi a rozbité zbytky panského sálu. "Co to za posratá kúzla!" vyprskne trpaslík jen co se rozhlédne kolem sebe.

Sulora Uoi`nota - 26. srpna 2012 12:04

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Jak pomáhám Tychovi na nohy, poslouchám, co nám říká a souhlasně na to přikývnu. Četa inkvizitorů se stopařem by ho udolala, naneštěstí nikoho takového jsme my k dispozici neměli. Na čele se mi objevily hluboké vrásky - nesnažím se nijak zamaskovat své rozzlobení. Možná jsme na živu, ale o to větší je pocit selhání. Nikdy jsem neměla ve zvyku nechávat čaroděje dýchat, ne pokud jsem jim byla tak nablízku. "Byl tu les." potvrdím Baldinův objev. "Toto musel způsobit ten nekromancer." dodám. Mají tendence vysávat všechno, co můžou. Pak otočím hlavu k Tychovi, kterého stále podpíráme. "Jaký je tvůj plán teď?"

Jason Brook - 02. září 2012 18:38

soukromá zpráva od Jason Brook pro Cestování na rychlo Sedím si spokojeně u ohně a dloubu do něj malým klacíkem. Vlastně, od doby mého "výtvoru" si mě nikdo nevšímá a práce taky není. Trošku nuda. Navíc kromě té bloncky a toho trpoše jsem tu neviděl nikoho, kdo by tu neměl střevní problémy. ,,Třeba je to kvůli té tmě, kdoví..." rozhodnu. Najednou začne mírný vítr, nevšímám si ho a raději si hraji s ohněm, ale vítr neustává a mně se to přestává líbit. Nasadím si kápi a snažím se koukat po táboře, ale zhoršuje to ten písek. ,,Písek? A tady? Tu nudu beru zpět." napadne mě. Nakonec se tu strhne menší uragán a písek zasype celou krajinu. Jak rychle přišel, tak rychle odešel. Jenže je tu menší rozdíl. Z té zeleně se stala menší poušť a jen opravdu odolné rostliny se udržely. ,,Co to sakra..." snažím se říct, ale Angur mě předběhne svou "větou". Hrad nikde, jen trosky. Stromy jsou taky ty tam a samozřejmě voda je v...taky pryč. Rozhlížím se kolem sebe a zdá se, že nikdo z lidí nechybí. ,,Aspoň něco..." Nevím co se stalo, ale rozhodně to bude bez vody problém...

Kajra Redmane - 07. září 2012 20:43

soukromá zpráva od Kajra Redmane pro Stále naštvaná... Zbieram zo zeme svoje úbohé meče a jedným uchom počúvam Tychov výklad. Neurobil na mňa žiadny dojem, i keď by som vlastne mala byť šťastná, že som vyviazla síce v potlčenom, ale živom stave. Ticho si vrčím pomedzi pevne stisnuté zuby jednu šťavnatú nadávku za druhou celú cestu na povrch, ale potom, čo sa hore rozhliadnem okolo seba, stratím reč. Les, hmla, proste všetko je fuč. To, že sa mi to iba nezdá, potvrdí Baldin a Sulora. Prekvapene vzdychnem: "Ako je niečo takéto možné?" Potom počúvam, čo hovorí Sulora a Tycho, zatiaľ čo pokračujeme ďalej. O nejaký čas sa k nám dostane ten podivný chlapík, čo si nechával hovoriť Ohař. Zdá sa mi zmätený, ale, ostatne, ja sa asi tiež netvárim zrovna inteligentne... stále som totiž nerozdýchala súboj a následné zmiznutie lesa...

Vypravěč - 12. září 2012 13:48

Tycho se zdá být překvapený o nic méně než vy. Náhlá změna prostředí je skutečně zarážející, děsivá a nepříjemná. Váš průvodce již vypadá lépe, vezme si zpět svůj meč a obejde se bez podpírání. Ohař je celkem dost zmatený, dle jeho slov prchal před skupinou mátoh, teď nejsou nikde k nalezení. Rozhodnete se pokračovat zpátky, směrem, kterým by měl být tábor, pokud tam ještě vůbec bude.  Když postupujete tím, co kdysi býval les, narážíte na všechna místa, kterými jste prošli cestou do jeskyně. Najdete tábořiště čaroděje, ze kterého nyní zbyly pouze vybledlé kosti, stan už se dávno rozpadl. Co to má znamenat? Nacházíte spuštěné pasti, lidské ostatky v nich. V jedné takové pasti, jámě s kůly, do které Baldin málem spadne, vidíte kostru s rozšklebenou lebkou v potrhaných cárech hradní stráže. Ramenní insignie vypovídají o hodnosti kapitána. Zjevně dostal, co si zasloužil, ale kdy? Ohně tábořiště karavany brzy zahlédnete, panuje tam čilý ruch, zjevně zůstalo ušetřeno jakýchkoli změn, stejně jako vaše skupina. Postupujete rychle, nic vás nezdržuje, brzy dorazíte na doslech tábora, slyšíte peprné trpaslíkovy nadávky, šťastný povyk lidí. Všichni se připravují na cestu. Nákaza jak se zdá úplně zmizela. Ti, kteří byli naživu, vstali z lůžek zdrávi, avšak ti, kteří již nákaze podlehli, dál nehnutě leželi. Trpaslík začal štěkat rozkazy na všechny strany jen, co spatřil blížící se skupinu, vracející se z průzkumu. “Čo vám tak trvalo!“ vyhrkne na Tycha, který jen mávne rukou. “To je na dlouhé povídání. Jeďme co nejrychleji odsud, nelíbí se mi to.“ “No to mi nepovídaj dvakráte! Svinské to čáry máry. Co ste to tamanc provedli, mizerové?!“ Trpaslík jenom kroutí hlavou, když Tychovi spílá, ale nevypadá rozzlobený, skoro spíše vyděšený. Skutečně podivný kraj, možná budete schopni se někde optat na toto prokleté panství, zjistit co se tady odehrálo. Mrtví byli pohřbeni do písčité půdy s náhrobky z dřevěných desek a vyrytými jmény. Byla to jen chabá útěcha a pochybujete o tom, že takto provizorní hřbitov vydrží dlouho, ale zaslouží si důstojné místo odpočinku. Tábořiště zmizí hodně rychle, sbalí se zásoby a lidé, elfové a trpaslík (skutečně, vůdce je jediný trpaslík v celé karavaně) nasedají na vozy. S prvními slunečními paprsky se dá karavana opět do pohybu. Dále na západ.

Vypravěč - 12. září 2012 23:30

Kapitola druhá: Nepřítel mého nepřítele 1. svitoskonu roku plamenů 1568 Bezmála měsíc jste putovali jihem Ashkardu, stále dál na západ, přes savany a polopouště. Časem jste se doslechli co se ve Schwertbergu stalo. Bylo to asi deset let, co do tamějšího kraje zavítal čaroděj se svou sestrou, přesně jak jste sami zjistili. Události vlastně odpovídaly přesně tomu, co jste prožili. Obyvatelé najali skupinu žoldáků, aby věc prošetřila. Poté, co společně se strážemi vstoupili do lesa, jej již nikdy neopustili, ne živí. Tvrz a přilehlé okolí příští noci zaplavili chodící mrtví, mátohy podobné těm, kterým jste čelili i vy. Nikdo z obyvatel nepřežil, monstra je ve spánku zamordovala v postelích. Mág tak dostál své pomstě, on i jeho služebníci pak zmizeli beze stopy. Kraj je tak prokletý, díky mnohonásobným křivdám, které se na jeho půdě odehrály. Zanechali jste však tuto drobnou epizodu za sebou. Museli jste se soustředit na nyní mnohem náročnější a palčivější úkol, který byl přímo před vámi. Cesta suchými oblastmi nebyla snadná. Voda byla na příděl, mnoho cestujících trpělo na úpal a dehydrataci. Jídla bylo rovněž poskromnu, a i když se trpaslík na začátku cesty chvástal, jak se o jídlo postará a bude ho dost pro všechny, teď se cukal, když měl vydat porci navíc. Z čistě praktických důvodů. Tycho se naštěstí vyznal. Pitnou vodu dokázal najít, i když kolem žádný viditelný zdroj nebyl, jídlo se svými výpravami rovněž přinášel odnikud. Jeho doprovod se střídal, každý den někdo jiný. Sulora, Birgitte, Baldin, Buchar, Martias a Kajra. Na každý den si z vás vzal někoho jiného plus ještě další dva lidi z karavany. Najít jídlo, jak se později ukázalo, nebylo zase až tak složité. I když to tak nevypadalo, mnoho rostlin, jejich listů, kořenů a plodů, bylo poživatelných a některé chutnaly i vcelku dobře. Rovněž zde nechyběla fauna, krajina nebyla mrtvá. Ne každý den se vám sice podařilo něco ulovit, ale když ano, pak to byl vždy důvod k menší oslavě. Maso se jedlo hned, dlouho by nevydrželo. Spousta rostlin si také uchovávala mnoho vody, kterou se jim podařilo nasát během vzácných dešťů. S Tychem jste se tak prokousávali strastiplnou a nepohodlnou cestou rozpálenou pustinou. Pomalu se vás zmocňoval pocit, že bez něj by se tahle výprava ani neuskutečnila. A až moc mu záleželo na tom, aby vše probíhalo hladce, podezřele moc. Možná to byl jenom pocit, možná vás začala jen přemáhat paranoia a únava. Brzy jste zjistili, že se vaše cesta se o něco protáhne. Původně jste se měli vydat po souši, podél hranic Rdotthäu, po pobřeží Perlového zálivu dál na sever do Antirai, ale poslední dobou se zřejmě vyostřil konflikt mezi „severem a jihem“. Kapitán Horatio od jízdního pluku Královská pečeť vás zasvětil do situace, když jste se s jeho oddílem setkali. Vzhledem k tomu, že situace v souostroví na západě se stala patovou, zahájila Antiraie pozemní ofenzívu s podporou oddílů gallenijských správců. Železní páni Nysthry tak museli vyjet na pomoc oslabeným posádkám Rdotthäu, aby vyrovnali síly, než se jednotky jejich spojenců přeskupí a posádky na hranicích doplní. Prostě a jednoduše, situace na hranicích obou spojeneckých celků je chaotická … mírně řečeno. Jednotlivé skupiny posil jsou zaklesnuté ve vzájemném hašteření, celá hranice se změnila ve válečnou zónu, frontu zmítajících se vlajek, erbů a znaků. Do tohohle se rozhodně nikdo plést nechce. Ani jednu ze stran by nejspíš nezajímalo, že v konfliktu nemáte místo. Kořist je kořist a marodéři by si nacpali kapsy k prasknutí. “Tak nezbývá jiná možnost. Konflikt může trvat dlouho. Může skončit zítra, ale klidně i příští zimu. Seženeme loď a do Antiraie se doplavíme.“ navrhnul Tycho. Souostroví je sice neustále křižováno galeonami a fregatami antiraiského royství, které se tu a tam v drobných šarvátkách potýkají s galérami císařství. Není to sice taky ta nejlepší vyhlídka na klidnou cestu, ale rozhodně budete mít ve změti ostrovů daleko větší šanci, než kráčet prostředkem bojiště. Prvního dne nového měsíce jste tak stanuli u největšího přístavu v zemi, kde můžete sehnat dostatečný počet lodí. Startgha, jak se rdotthäuanské hlavní město jmenuje, se před vámi pyšně rozprostíralo po nízkém pobřeží. Centrum, obehnané vysokými hradbami, které by byl jistě problém překonat, už pulzuje každodenním ruchem, z mnoha bran pak proudí lidé do svých domovů a dílen na předměstí, většina je sdružena u pobřeží, tvoří tak malé rybářské komunity, které se snaží společnými silami vydělat na živobytí. Pomalu přijíždíte po silnici k největší a nejvelkolepější městské bráně. Už z dálky cítíte potíže, Tycho se tak sám vydá napřed. U brány se setká s nějakým mužem, brzy se hradby rojí vojáky a stejně tak i prostor okolo brány je ve vcelku krátkém čase osazen mnohými pěšími ozbrojenci. Rozhovor trvá již celkem dlouho, možná pět minut. Nakonec si velitel místní posádky podá s Tychem ruku a pak se vznese směrem k vám k nebi šíp, za kterým vlaje tenká červená stuha. Zabodne se do země slabých deset metrů před prvním vozem. Každý tuší co ten šíp označuje. Tycho se vrací zpátky ke karavaně a už z dálky je na jeho tváři patrný pobavený úsměv. “Tak, kdo se chce podívat do města?“ Zeptá se nahlas, když zastaví koně a prohlíží si jeden vůz po druhém.

Sulora Uoi`nota - 13. září 2012 20:58

Cesta pouští dle mého trvala rozhodně déle, než nám vykládali. Nebyla mi o nic příjemnější než komukoliv jinému, ale na rozdíl od nich, já podobné podmínky již v životě okusila a tudíž pro mě nebylo tak těžké se jim přizpůsobit. Má přítomnost se během té doby však jevila spíše jako nějaká přízračná entita, která tam ve skutečnosti nebyla, než jako právoplatná členka expedice. Již jsem se neúčastnila karetních her, jako tomu bylo na začátku, a většinu doby jsem buď jela na Šmakovi a nebo ho vedla vedle sebe. Za tu dobu se na mé tváři neobjevil žádný určitý výraz. Pouze když mě Tycho požádal, abych ho doprovázela při cestě za vodou, mihl se mi přes tvář slabý ochotný úsměv. Za tu dobu jsem si říkala, zda ještě někdo vůbec ví, co byl náš původní úkol. Události ve Schwertbergu mi neustále nahlodávaly mysl. Kdo nebo co ten nekromancer vůbec byl. Jak to, že se dostal k tak velké moci? Kdo ho to naučil? Narazím na něj někdy? Můj život byl dlouhý, takže se to vyloučit nedalo. A hned na to jsem se musela ptát: pokud ano, jak ho zabiji? Chvíli před příjezdem k hlavnímu městu Rdotthäu jsem srovnala Šmakův krok s Ohařovým koněm. Ohlédla jsem se k němu, mé oči jako by něco říkaly, a potom jsem popohnala koně vpřed, k Tychovi. Konflikt mezi Antirai a Rdotthäu tady byl vždy. Ale podle toho, co nám kapitán Horatio pověděl, to bylo v poslední době čím dál horší. Napadlo mě, co asi dělá současná royská rodina. Jestli je Sebbastian da Ravenelle tak neschopný a nebo zdědil krutost po svém dědovi, Morkajovi da Ravenelle. Přeci jen to bylo jen před půl stoletím, kdy se Antirai otřásala pod dusotem armád. A já tu hrůzu a vše, co přišlo po royově pádu, do dnešní doby uchovávala v živé paměti. Potom Tycho odjede vpřed a já, stejně jako celá karavana, zůstanu stát na místě. Sedím v sedle, rovná jako pravítko, čelo se mi leskne potem a na tváři mě svědí hojící se růžová jizva, památka na Baldinův šíp. Od pravého spánku až po rty mi zdobí tvář a šklebí se na všechny kolem. Potom přiletí šíp a přijede Tycho. Jeho slova ve mě zažehnou zvědavost - ve Startghe jsem ještě nikdy nebyla, ale četla jsem o ní. Město, které se skládalo ze tří částí - Výsosného Nadměsta - obrovského paláce císařovny, ke kterému vedla vystavěná plošina plná obchodníků s drahým zbožím ze všech koutů světa, a dále Města a Podměsta, které se mělo nacházet v podzemí. Podle některých bylo Podměsto vykopáno obyvateli Rdotthäu během času, jiní říkají, že to je mrtvé město dávné civilizace, možná dokonce elfí, které v dávné době pohltilo moře. To však později ustoupilo a zanechalo ruiny pohřbené v písku, které později našli Rdotti. Tedy odpověď zněla ano, chci se podívat do města. Ale spíše než po prohlídce bych uvítala koupel nebo cokoliv, co by ze mě dostalo tu centimetrovou vrstvu špíny, která už začínala pěkně kousat. V odpověď jsem jen přikývla a poškrabala si protáhlou jizvu na tváři, až mě to zabolelo. S jen malou úlevou jsem čekala, až se otravné svědění opět vrátí.

Kajra Redmane - 16. září 2012 20:35

Znovu na ceste Pri našom návrate do tábora sa nestačím čudovať. Tí, čo boli chorí, sú náhle zdravými. No mŕtvi sú stále mŕtvi. Čo za zlovoľnú mágiu sme to stretli? Celá táto záhada má popri množstve zbytočných smrtí aspoň jeden plus- kone, o ktoré som sa toľko bála, sú tiež v poriadku a mňa privíta moja Sorka s vyčítavým pohľadom- bola uviazaná hodne nepohodlne. Čo najrýchlejšie sme zbalili tábor a vyrazili. Čím ďalej odtiaľto budeme, tým lepšie. Nasledujúca cesta nebola prechádzkou ružovou záhradou. Kraj bol pustý, suchý a prašný. Našťastie ja aj moja kobyla sme boli z tuhého cesta. To však neznamenalo, že som si užívala piesok škrípajúci pod zubami, pot v očiach a hryzúci prach. Na väčšinu otázok som odpovedala vrčaním a nevrlo som zazerala cez oči prižmúrené pred slnkom. Premýšľala som. Naša cesta sa predlžuje každým dňom stráveným v tomto pekle. Na sever už dorazíme v zime, a ja silne pochybujem, že sme vybavený pre niečo takéto. Venujem Tychovi jeden zo svojich dlhých, skúmavých pohľadov. Nepremýšľam nad naším ľudským vodcom po prvý krát. Čo ho ženie na sever? Musí to byť niečo viac, ako iba vidina zlata... Nie som si istá, či sa chcem nechať použiť v niekoho osobných machináciách. Toho som si užila už habadej ako žoldnierka. Keď už sme pri žoldnieroch... Zrovna sa pohybujeme na okraji vojnovej zóny. Tu by som si našla novú prácu. A možno aj smrť... Eh, ešte stále mám dosť času. Ostatne, zúriaci konflikt nás donúti hľadať inú cestu. Nemám rada lode ani plavbu. Keď konečne stojíme pred bránami Startghe, nedôverčivo na ne zazerám. Nemám chuť odprevadiť Tycha, i keď by mi to mohlo prezradiť niečo o našom spoločníkovi. No zdá sa, že Sulora má záujem ho doprevádzať a tak jej ustúpim z cesty. Výsledok sa predsa dozviem tak či tak.

Jason Brook - 19. září 2012 12:18

Cesta do rodného kraje Vlastně nikdo z nás se nechtěl šťourat v tom, co se tady stalo. Angura to vcelku moc nezajímalo, tak se rozhodlo, že se pojede dál. Jsem tady nováček a moc lidí tu neznám. Naštěstí se vždy na nějakém voze udělalo pro mě místo a to jen díky tomu, že mi to uvolnil jeden z předchůdců. Prý zemřel ve výpravě za tím čarodějem. Cestou jsme se pomalu začali dozvídat příběh o téhle zemi. Nakonec to nebylo ani takové překvapení. Byla prokletá čarodějem a co jsem tak postřehl, tak ty žoldáci jsou z této karavany. Je to velmi zvláštní. Všichni zemřeli a lidé z karavany přežili. ,,Aspoň už nikdy nebude pít tu srajdu v té hospodě..." řeknu si pro sebe. Zpočátku se zdála být cesta klidná a pohodlná, ale příroda nás opět vyvedla z omylu. Jestli to předtím byla poklidná zemička, tak teď se změnila v drsnou poušť. Začalo mi to docházet hned týden po tom, co jsme vyrazili na cestu. Angur rozkázal, že vše bude na příděl, od vody - až po jídlo. Není tedy divu, že někteří lidé měli úpal a nedostatek tekutin. Mě naštěstí tohle nepotkalo. Vodu jsem měl ještě než jsem sem přišel a většinou byl využit stín vozu. Celou karavanu vlastně držel nad "vodou" jeden muž. Tycho mu říkali. Je opravdu dobrý, zničeho udělá vždy něco a z jalový krávy by vymámil tele. Často jsem ho doprovázel na lov a tím si zlepšil vlastní zkušenosti. Člověk se pořád něco učí. Nechci se chvástat, ale při lovu "masa" jsme měli většinou největší štěstí. Potom mě zamrazí v zádech. Míříme směrem na Rdotthäu. Odtamtud jsem byl vyhnán a nesmím se tam vracet a hlavně do měst. Ani zprávy o konfliktu mezi Antirai a Rdotthäu mě nepotěšily. Tyhle země se neměly rády nikdy a ani se mít rády nebudou. ,,Jestli vypukne válka, tak to jistě zasáhne i mou rodinu...Jakou rodinu? Vždyť o tebe nestojí..." říkám si jen tak. Během pár dní jsem se konečně dozvěděl kam vlastně míří tato karavana. Do Antiraie. Už tehdy mě zžíral špatný pocit. Po zemi budeme cestovat těžko, akorát nalákáme lapky a vojáky. A jestli chtějí jet po moři, tak nalodit se mohou jedině v Startghe... Mé nejhorší myšlenky se naplnili. Startghe. Míříme do mého domova. Je to již mnoho let a já věřím, že na mě jistě nezapomněli. ,,Tohle není dobré. Co budu dělat?" ptám se sám sebe. S těmito myšlenkami se dostanu až před město. Tam začnou první potíže. Stráže. Tycho s nimi chvíli jedná a zanedlouho z hradeb vylétne šíp s červenou stuhou. ,,Ten chlap by snad dokázal ukecat i ďábla..." řeknu pro sebe. Do města bych se rád podíval, ale to by znamenalo buď sebevraždu nebo vězení. Počkám na ostatní, až mu odpovědí a jako jeden z posledních dojdu k Tychovi. ,,Můžeme si promluvit?" řeknu vážným hlasem.

Baldin "Jedlík" - 23. září 2012 15:03

Cesta je bič, je zlá... Baldin se po nějaké té chvíli cesty nakonec vyrovnal s podivnostmi okolo nekromanta. Vlastně je přestal jakkoliv řešit. Dál se soustředil na svoje vlastní pohodlí a na ty drobnosti, co mu dokázaly něčím připomenout nějakou tu příhodu z minulosti: "Támhleten kámen vypadá přesně jak hlava Waga. Takový světlovlasý vazoun, který jen vrčel na všechny okolo. Ha, vsadím se, že ten šutr není ani z poloviny tak tvrdý. Chápete, že? Tvrdohlavý! *(otravný smích)* " Takové a podobné nesmysly žvatlal po cestě, dokud se karavana nedostala do pustiny. Tam Baldina zvaného "Jedlík" začal trápit nedostatek pohodlí. Především jídla a pití. Přestože Tycho byl více než jen nápomocný při shánění zásob, tak veselý tlouštík se postupně změnil v méně veselého "už ne tolik oplácaného" tlouštíka. Jeho "vtipných" příhod začínalo být čím dál méně. Když už se ostatní snad začínají bát, že tyto příhody odezní úplně, tak se před výpravou zjeví město. "Proč se nepřidat, že? Třeba tady té sličné děvě, co má na mě menší památku, budu mít možnost se nějak odvděčit, až ji budou městští floutci hrabat pod sukni, co?" Jak už má Baldin ve zvyku, tak svůj projev zakončí mlasknutím a mrknutím k Suloře.

Ohař - 26. září 2012 21:06

Cesta Milý deníčku, cesta stojí za velký kančí hovno. Občas jsem měl pocit, že se mi to celé jen zdá. Nejprve se to zdálo jako parádní možnost výdělku, získání slávy a zároveň příležitost k vstoupení do nového života a zanechání toho starého v Thag Ungor. Celé se to ale začíná velice, velice obracet na špatnou stranu mince. Když jsme minuli suché oblasti, kde byla cesta naprosto katastrofální a přežili jsme jenom díky Tychově úsudku a zkušenostem, konečně se vše začínalo opět obracet k lepšímu. Krajina se opět stávala snesitelnou, počasí také. Trpaslíkovo chvástání tedy úplně ztratilo na významu a respektu. Dalo by se říci, že větší autoritou se tehdy stal Tycho. Tedy alespoň u mě. Vše to dokončila změna cesty. Nehorší nápad, který mohl být navržen. S cestou přes Antarii, můj bývalý domov a také místo, kam jsem se již nechtěl nikdy vrátit, jsem počítal, ale také jsem počítal že do ní vstoupíme jako karavana na hranicích a budeme cestovat normálním, nenápadným způsobem. Takto připlujeme přímo do největších měst s nejvyšší ostrahou a ještě k tomu na lodi! Nejlepší místo, jak prohledat členy karavany. Lépe to dopadnout nemohlo. Samozřejmě se mi podařilo všechen odpor a překvapení schovat za klasickou, chladnou a také neutrální masku. Trochu jsem přibarvil vzrušení, aby můj přístup nepůsobil moc podezřele. Správný dobrodruh přeci vždy vítá, když se něco odvíjí nečekaně! Dalším postrachem může být samotná cesta lodí. Ohař dej, ať se vše povede. Tam na velké louži již nebude cesty zpět. Jenom vpřed. *** Začíná nový měsíc a Startgha se na horizontu před námi vynořuje jako ryba, která se snaží ulovit nějaký hmyz nad hladinou. Město působí dost impozantně, hlavně mohutné hradby, kterými je celé obehnáno. Již takhle zdálky je cítit atmosféra městského ruchu. Musím přiznat, že mi to docela chybělo. Pomalu pochodujeme silnicí, která ústí přímo do hlavní brány, která je střežena skupina strážných. Ta zpozorní a také posílí, jakmile se přiblížíme. Očividně nás čeká problém. S tímhle ten trpaslík počítat nemohl, ale stejně to má zařízený pěkně na nic. Koho jiného bychom měli vyslat, než Tycha. Ten si je toho vědom a sám vykročí směrem k muži, který strážným u brány a možná i na hradbách očividně šéfuje. Vyjednávání chvíli trvá, ale nakonec k nám přiletí „pozvánka“ v podobě šípu a Tychův pobavený úsměv dodá zbytek. Zadařilo se. Na jeho následnou otázku je odpověď naprosto jasná. „Jo, já se tam taky zajdu podívat,“ prohlásím a vykročím směrem k ostatním, kteří se již rozhodli přede mnou. Takže, chce to očistu, dobré jídlo a pití a hlavně získat zprávy o tom, jaký je stav v Antarii. Musím se dobře připravit na setkání a případné hovorové problémy.

Birgitte Pedraig - 01. října 2012 07:40

Den za dnem Dny ubíhaly a cesta se skoro neměnila. Snažila jsem se nějak zjistit, co se všechno v lese a na výpravě, které jsem se neúčastnila, stalo. Bohužel, ne všichni, nebo spíš nikdo, měli zrovna mluvnou náladu a tak jsem se místo toho radši vrhla do karet. Později se něco málo, o příběhu s čarodějem, doneslo i ke mně, ale útržky rozhovorů a povídek mě jenom utvrdili v tom, že jsem udělala správně, když jsem se radši vrátila zpět do tábora. Nebyla jsem najatá na zabíjení nějakých pološílených černokněžníků, a pokud nedostanu příplatek, asi se k tomu dobrovolně nebudu hlásit. Časem se krajina stále víc vyprazdňovala, až nakonec zbyl jen žlutý písek, občas protknutý něčím zeleným. V tu dobu jsem vylezla ven z karavany, s šátkem omotaným okolo hlavy a užívala si dobíjejícího doteku slunce. Všichni remcali, ale když bych měla srovnávat tohle s tím, co přijde, byla jsem zde poměrně spokojená. Zajímalo by mě, kolik našich lidí umrzne, až se dostaneme do studenějších končin. S uspokojením jsem také zjistila, že ukecanej, rádoby vtipnej, ubožák, už taky nebrebentí tak jako dřív. Zároveň se každý z nás účastnil postupně výprav s Tychem pro jídlo a vodu. Byla to docela zábava, ujet od všech ostatních a soustředit se jenom na jednu jedinou věc, ne že bych bez společnosti vydržela moc dlouho, nejsem takový samotář, jako jsou třeba ti podivní chodci. O to bolestivější ale bylo, znovu přijet do rozvrzané kolony, která se pohybovala šnečím tempem jako nějaký uhekaný stařec na smrtelné posteli. Když nám řekli, že místo po souši si teď cestu protáhneme po vodě, bylo mi to upřímně jedno. Vody jsem se nebála, i když mi přišlo celkem zvláštní, že se najde tolik lodí, ochotných nás přepravovat takovou cestu. Z vody jsem měla jistý respekt, ale nemusela jsem se celé týdny zdržovat v podpalubí nebo obtočená kolem zábradlí. Bude to sice o to horší, že před některými z naší družiny už neuteču dál než na druhou stranu paluby, na druhou stranu, člověk nikdy neví, kdo přepadne v opilosti či zoufalství přes okraj lodi... Dostane se až k hlavnímu městu, které nás po menší řeči s Tychem přivítá celkem přívětivě. Když se zeptá, kdo chce jet, překvapí mě, jak málo zájemců se přihlásí. Po tak dlouhé době nějaká civilizace a oni radši zůstanou tady, kde se nezmění ještě nějakých pár týdnů. No co, jejich problém! Já jdu taky. Řeknu směrem k Tychovi a pak, protože mi Balvan svýma rádoby vtipnejma poznámkama leze na nervy, se značnou nechutí dodám: A co takhle místo sraček, který vypouštíš z huby, dodržet sázku, s kterou jsi tak rád souhlasil? Nemyslela jsem, že to budu muset připomínat, ale někteří se asi sází hlava nehlava, jen proto, aby vypadali dobře a nebojácně.

Baldin "Jedlík" - 01. října 2012 21:48

Sázka je sázka Blondýnka začne peskovat, ale Baldinovi to zřejmě naopak udělá radost. Oprostí se alespoň od útrap cesty a dostane se myšlenkama jinam. Zpátky k urážkám, nadávkám, sázkám a výzvám. "Zlatíčko, mám pocit, že svou část sázky jsem splnil dá se říct." Aby dodal svým slovům tu typickou "vážnost", tak se začne šklebit. "Ty jsi tam zrovna nebyla, tak jsi to nemohla vidět. Když jsme vyrazili proti tomu čaroději, tak ne jen mě, ale nás všechny přistihl s kalhotama dole. A z jeskyně, kde jsem čekal poklad, jsem nakonec opravdu vyšel s holým zadkem." Své vysvětlení zakončí hlasitým smíchem a významným pohledem na družinu, když čeká, že se někdo k jeho veselí přidá. "Ve městě si můžeme dát nějakou novou sázku, co? Už jsi někdy hrála skořápky?" Baldinovi ani nezáleží na odpovědi. Když se mu žádné nedostane, tak prostě jen počká, až se vyjádří zbytek skupiny a pak vyrazí do města.

Vypravěč - 22. října 2012 10:14

„Viděl jsem města, jež se svými věžemi natahovala k nebesům a vítala příchod slunce s každým novým dnem. Města, držící se věrně při zemi, strážící matku přírodu v místech, kde máloco přežije. Viděl jsem i města vystavěná v korunách stromů či města plující na vodě. Byl jsem ve městech přítomných i dávno ztracených. Ale když jsem poprvé vešel hlavní branou do města zvaného Stārtgha, poznal jsem druhou, odvrácenou stranu toho, co se městem nazývá. Neklidný pahorek se výhružně tyčil nad městem. Postavy na něm byly vysoké a nehybné, jakoby zabrané do rozhovoru mezi sebou. Nechal jsem se strhnout davem a pokračoval jsem vpřed po hlavní silnici, obklopen z obou stran zvláštními pískovými domy, jejichž okna byla jako malé obdélníkové dírky, umístěna co nejvýše na stěně. Hleděl jsem stále na onen kopec. Z každého úhlu postavy přibývaly. Byly rovnoměrně rozesety po vrcholu, vždy čelem k městu, nikdy ne k sobě. Tehdy, když zafoukal prudký východní vítr a jejich končetiny se ubraly po jeho směru, ucítil jsem ten zvláštní, dráždivý pach a mé oči poprvé rozeznaly kůly, na kterých byly postavy posazeny.“ - Z deníku Ganaea Toruse; Gallenijského spisovatele, dobrodruha Vstoupíte tedy do majestátního hlavního města císařství hlavní jižní branou. Gardisté, pečlivě střežící vstup do města, si vás nedůvěřivě prohlížejí. Cizinci s sebou mnohdy přinášejí problémy, a to nejen sem. Město je plné života, rušná hlavní ulice je plná lidí, tu a tam vidíte stánek, který se krčí ve stínu uliček mezi pískovými domy, kde se drobný řemeslník či zemědělec snaží za pár mincí udat své výrobky a výdobytky. Máte problém se vůbec držet pohromadě, abyste se v davu vzájemně neztratili. Ztratit se v tomto městě, ne to by asi nikdo nechtěl, ne bez znalosti rdotthäuského jazyka, který dle všeho ovládal obstojně pouze Tycho. Nebo alespoň jenom ten se staral o konverzaci s místními. Ne na, kdo ví jaké úrovni, ale zjevně to stačilo.  Rázem vás po pár minutách chůze do nosu udeřil podivný nasládlý zápach, vám ne neznámý. Ano, až moc dobře si pamatujete podobný odér, který se vznášel nad Schwertbergským lesem. Pach smrti a zmaru. Vzhlédli jste k pahorku před vámi, na kterém ve větru povlávala těla zavěšená na šibenicích a naražená na kůlech. Veřejné popraviště. Připomínka pro místní i cizince, že spravedlnost zde není brána na lehkou váhu. Zároveň však, obětní místo Sareshe, hadího boha. Směrem k vám pochoduje oddíl městské gardy. Vyklízí v ulici prostor, zjevně pro nějakého ctěného obyvatele či hosta. Martias se nervózně ošije a podívá se na Tycha. Jistě byli oni ozbrojení gentlemani, kteří odstrkovali občany a dotírající žebráky stranou, aby tak udělali cestu pro svého pána, předmětem postranního rozhovoru mezi Tychem a Martiasem. Váš vůdce pouze pokýval hlavou, věděl, že nebude dobré se tu zdržovat a plést se gardě pod nohy.  “Půjdeme do přístavu. Přístavy jsou vždycky plné všemožné sebranky a cizokrajné soldatesky. Stráže se tam málokdy zastaví, a když už, tak ne kvůli práci. Navíc, jsme tady přece kvůli lodi. Jejich popravy, pompy ani průvody nás zajímat nemusí.“ řekne vám polohlasně Tycho. Z poslední věty je patrné jeho zhnusení, těžko říct proč. Zjevně má s místní společností vlastní zkušenosti. Zabočíte tedy urychleně do vedlejší ulice a prodíráte se zaprášeným průchodem, nechávaje gardu a nosiče nosítek ve šramotu hlavní ulice, daleko za sebou. Místní domy nejsou až tak vysoké. Nebo alespoň ne většina z nich, jsou patrně z pískovcových cihel s obdélníkovými průzory místo oken. Ty jsou často zakryty látkou, koberečkem či zvířecí kůží, aby se dovnitř tolik neprášilo. Tycho ve Startghe nebyl poprvé, podle jistoty s jakou se ulicemi pohyboval a s jakou vás vedl stále blíže sílícím pachům rybiny, slané vody, kořalky a levných parfémů přístavních děvek. Soudě dle polohy slunce na obloze mohlo být tak pár hodin po poledni, když jste sestoupili do doků na severu města. Společnost zde byla úplně jiná. Viděli jste lidi téměř ze všech koutů světa. Uttarské hromotluky, zarostlé, vousaté a funící pod horkým jižním sluncem. Uhlazené antiraiské korzáry, v té zemi mají zjevně úroveň a styl i piráti, dost možná i žebráci. Rdotthäuanské a Dhákské prostitutky a dokonce i několik elfek nabízejících stejné služby. Jen málokterá z nich bude svobodná. Nikdo jste si nevšiml, ale kdybyste se pozorně zadívali, možná byste spatřili na zápěstí vypálený symbol řetězů. Symbol nesvobody. Odněkud z hospody se ozývala hrubá pijácká píseň plná oplzlostí a vulgarizmů pronášená v těžkopádném jazyce nysthřanů. Ti zde byli jako spojenci císařství vítáni. Jejich pluky i lodě měly do města vstup povolen. Nebylo pochyb o tom, že hlučně oslavující skupinka budou nějací kyrysníci z východních hranic, kteří dostali na pár dní opušťák, a rozhodli se, že si trochu povyrazí ve městě.  Odněkud zpoza rohu se vynořil trpaslík s rozbitým obličejem páchnoucí zvratky, levným pivem a močí. Přeběhl ulici následován několika podnapilými námořníky, jejichž pach nebyl o nic jiný. V běhu do sebe vráželi, nemotorně kladli jednu nohu za druhou a předstíhali se v tom, kdo trpaslíka dožene. Celá ta podivná skupinka zmizela v uličce, odkud se doteď ozývalo rozkošnické a vzrušené sténání. Přešlo však do křiku a stále ještě obnažená kurtizána a její zákazník vyběhli do ulice, kde rychle zabočili do jednoho z domů. Těžko říct co to všechno mělo znamenat. Z oné uličky, které byla ještě před chvílí dějištěm erotických hrátek a nyní se proměnila v bojiště, se vypotácel jeden z námořníků s přeraženým nosem a čelistí. Podobných výjevů bylo v přístavu vidět mnoho. Žil si vlastním životem, vskutku, skoro město ve městě. Tycho se pobaveně zasmál. U Rezavé kotvy – tak se jmenoval podnik, kam jste vstoupili. Velká loď, vytažená na souš a obrácená kýlem vzhůru. Kotva byla pověšená od stropu, ověnčená svícemi a loučemi. V prostoru hospody bylo několik velkých, obdélníkových stolů, všechny přitlučeny k zemi, což svědčilo o aktivitách osazenstva lokálu. Co nebylo přitlučeno, bylo v nejbližší bitce použito jak zbraň. A co přitlučeno bylo, to se nejspíš zničilo. Stoly byly proto skutečně masivní. Dost jste pochybovali o tom, že by se ho bez nářadí podařilo pouze hrubou silou rozbít. “Hledám volného kapitána.“ řekl Tycho a poslal hospodskému několik mincí. Bezzubý a jednooký dědek se usmál, několikrát ozkoušel mince dýkou a až když byl spokojen s jejich jakostí tak se rozšišlal. “A prošpak panášku?“ “Chci si najmout loď. Do Antiraie.“ Hospodský zbystřil, záhy se však přikrčil jako pes, který čeká bití. “To ne. Tam váš nikdo neodveše. Antižáci udělali nějakou blokádu ši šo. Šádný kapitán tím šměrem nevypluje. Ne, ne, ne.“ Tycho po pultu postrčil k šišlajícímu staříkovi dalších pár mincí. “Nikdo, hm?“ Hospodský se rozzářil, podrbal na plešaté hlavě a pokračoval. “Teda. Mošná, mošná ano. Šou tu taší. Jsou tu šloději. Tu v pšíštavu mají šákladnu. Podpláší štráže, platíme jim ša šboží a ochranu. A pak tu šou ještě ti pašeráši ž Port Caragaru. Šoupeží še šloději. Maj levnější šboží. Jšou še šloději ve válše. Jestli váš někdo muše dovéšt do Antiraie, je to jeden ž nich. Šloději ši pašeráši.“ Dědek mele páté přes deváté a i Tycho vypadá celkem zmateně, když se snaží muži porozumět. Podívá se posléze na vás s trochu omluvným výrazem. Pokyne hospodskému a posadí se k jednomu z prázdných stolů. Vy zaujmete místa kolem něj. “Hm. Tak jste to slyšeli. O místních zlodějích nemám valné mínění, na druhou stranu ten stařec o jejich vlivu nelže. Gilda je mocná a jistě by nám proplatila cestu na sever, těžko však říct za jakou cenu. O pašerácích toho moc nevím, ale Port Caragar je dost nebezpečný místo. Plný gangů, pirátů a pochybných existencí. Kdokoli se chce ztratit zvědavým očím, může se schovat právě tam. Co si o tom myslíte?“

Jason Brook - 05. listopadu 2012 11:57

Stín města Jižní brána, poslední místo, které jsem viděl, když jsem toto město ve spěchu opouštěl. Přísahal jsem, že sem se nikdy nevrátím, ale osud má vždy nějaké drsné překvapení, překvapení, které mě momentálně může stát krk. Jediné mé štěstí je, že rušný den sebou nese hodně lidí, hodně lidí = menší šance na odhalení. Natáhnu si kápi hluboko do obličeje a snažím se být nenápadný. Naštěstí nemám ten problém jako ostatní a perfektně se tu vyznám, přeci jen je to můj domov. Velice zajímavé je, jak se o "nás" povídají místní. Hádám, že maximálně Tycho umí moji řeč a zbytek jen kouká a doufá, že když se bude držet jeho zadku, tak někam dojde. Máme štěstí, Tycho musel udělat dojem, protože místní se chovají klidně, žádné plivance a tak podobně. Netrvá dlouho a pořádně ve mně hrkne. Na šibenici se houpají odsouzenci a mně je dost jasné, že jen jediná chyba a jsem tam s nimi na "mejdanu" taky. Člověk si myslí, že to nejhorší už ho potkalo, ale zdá se že ne. Naproti nám si začala cestu vyklízet místní garda. ,,Aby je Sareshe sežral!" řeknu si pro sebe a vmáčknu se, co nejvíc do místního davu. Vplížím se k Tychovi. ,,Jestli se rychle nehneme, tak mi tu rovnou zarezervuj místo na šibenici!" důrazně mu řeknu. Naštěstí má dost rozumu a naše kroky nás zavedou směr přístav. ,,Není tam sice o nic bezpečno, ale aspoň tam nebudeme tolik vypadat, jako pěst na oko..." řeknu si pro sebe a držím hubu i krok. Velmi se snažím chovat "přirozeně", ale přeci jen je tohle můj domov a já jsem rád zpátky, i když je to jen na chvíli. Nic se tu nezměnilo, pořád stejní obyvatelé, stejné domy, jednoduše vše. ,,Škoda, že nemohu navštívit svou rodinu. Copak asi dělá ten parchant Marcus..." napadne mne. Přístav nás klasicky uvítal svým pachem, spodinou a lejny. Je tu spousta otroků, kurva je tu na každém rohu a ožralů by se člověk nedopočítal. Snad ještě víc tu je, ale námořníků - jenže ty se nám míchají s ožrali a je tedy těžké je rozeznat. Pobaveně si prohlédnu obnaženou kurtizánu a jejího zákazníka, který očividně ještě nedostal za co zaplatil. Musím se zasmát. ,,U rezavé kotvy? No jasně! Tycho se do tohoto města mohl dostat jako námořník. To by vysvětlovalo celkem vše." napadne mě ihned. Tahle hospoda je snad nejbytelnější místo na světě. Zažila toho tolik, jako málokterý válečník. Ani za ty roky se nezměnila obsluha. Ať chce cizinec cokoliv, tak musí pořádně zaplatit. To platilo i pro tento případ. Kapitána teda nebude snadné sehnat, to byla snad první věc, která mě od příchodu překvapila. Ten dědek nám nakonec řekne, že pokud chceme do Antiraie musíme kontaktovat buď zloděje nebo pašeráky z Port Caragaru. ,,No výborně! To jsme se dostali z hovna do hnoje. Ani jedno není dobrý nápad. Zloději nás hned na moři oberou o vše a pašeráci nás polovinu zabijí a druhou prodají do otroctví. Nádhera..." rovnám si myšlenky, zatímco se Tycho ptá na náš názor. ,,H-ehm." upoutám na sebe pozornost. ,,Jestli se chceme dostat v jednom kuse na sever, tak doporučuji určitě Cech zlodějů. Když jim zaplatíme máme větší šanci, že se dostaneme na místo určení. Ovšem neznám vaše finanční možnosti a počítejte s tím, že to bude hodně mastný. Pokud zvolíme pašeráky, tak máme větší šanci, že skončíme s kudlou v zádech a zbytek bude do konce života leštit vlastní okovy. Jestli mi teda rozumíte...Ale díky "jistým okolnostem" jsem s pašeráky jednou obchodoval a znám je. Bude tedy nejlepší, když se rozdělíme. Navrhuji, aby Tycho šel k zlodějům a já půjdu za pašeráky. Stejně to pro mě bude nejlepší. Tam mě nikdo nebude hledat. Zjistíme, jak se věci mají a potom se můžeme rozhodnout, co dál. Souhlas?" vykopu ze sebe svůj plán a jelikož jsem zde jediný místní, tak si myslím, že je momentálně i nejlepší...

Baldin "Jedlík" - 06. listopadu 2012 10:50

Hol...Volba! Návštěva města Baldinovi očividně prospěla. Jestli si dříve udržoval nějaký svůj připitomělý úsměv, tak teď skoro až zářil. Sebevědomým krokem s palcema za opaskem kráčel s družinou městem a rozhlížel se po okolních putykách. Broukal si přitom jednu starší gallenijskou píseň, od které neznal slova. Konečně jeho choutky byly uklidněny, až skupina dorazila do části města přesně dle jeho gusta. Ne, že by nějak měl rád přístavy, ale okolní atmosféra mu znovu dodávala chuť k životu. Při pohledu na množství kurtizán z něj odpadly děsivé vzpomínky na čaroděje a když dorazili k převrácené lodi, jejíž vnitřek sliboval pohoštění jídlem i pitím, naprosto zapomněl, že kdy cestoval pustinou téměř bez jídla a pití. Už už se nadechuje pro nějakou objednávku, když jej naštěstí preruší Tycho. No jo, hlupáku. Vždyť máš u sebe sotva pár mincí. Budeš na to muset jít jinak. Rozhodnut nic nepokazit nějakou nevhodnou větou, se tedy jen s úsměvem posadí k jednomu z masivních stolů a začne do něj nezúčastněně rýpat nehtem. Pevné dřevo. Zajímalo by mě, nakolik bude Tycho ochotný za nás utrácet. Nebo bych možná mohl zkusit někoho pře... Jakékoli další myšlenky na jídlo mu uvíznou v hlavě, když přijde řeč na výběr mezi zlodějským sechem a skupinou pašeráků. Ztuhne a skoro až zbělá strachy, když si uvědomí, co by to pro něj mohlo znamenat. U Gryfa, jedna sebranka horší jak druhá. A nikdo mi nemůže zaručit, že zrovna k nim nesběhli staří známí. Ne, Baldine, uklidni se. Ten zlodějský cech bude určitě složený jenom z místních. Ten je určitě bezpečný. Hned, co Martias domluví, tak přidá i Baldin svůj názor: "Přesně, jak pravil tady náš moudrý přítel. Zkusme štěstí u těch, kteří nebudou usilovat o naše životy," Nebo alespoň o ten můj. "Ať nás to stojí, co to stojí. Svých krků by jsme si měli vážit více než našich měšců. A když už jsem to tak pěkně řekl. Co tady něco pojíst a popít za obsah měšce našeho přítele trpaslíka?" Rozhodí ruce a s úsměvem dodá. "Po té cestě by nám ke zdravému přemýšlení, které teď budeme potřebovat, pomohlo i teplo ženského těla, nemyslíte? Za což snad ani platit nemusíme, pokud by tady plavovlasá lučištnice nasadila úsměv a projevila trochu svolnosti." Snad ani netřeba dodávat, že Baldin svoji duchaplnou poznámku zakončil mlasknutím, mrknutím a smíchem.

Sulora Uoi`nota - 07. listopadu 2012 17:14

Město nás přivítá s otevřenou náručí - tedy alespoň tak otevřenou, jak to jen v této zemi šlo. Neklidný pahorek před jižní bránou nás varoval již při prvním pohledu a smrad, který se převaloval v horkém jižanském vzduchu jako vlny na moři, nám na klidu rovněž příliš nepřidával. Stārtgha bylo město, o kterém jsem do této chvíle pouze četla. V mém domově to bylo město nepřítele, hlavní bašta a sídlo obávaného císaře a jeho kabalu. To ale bylo v době, kdy jsem byla mladá a na má kariéra v royství začínala. Od té doby císaře vystřídala císařovna a inkvizice v tomto městě téměř zcela vymizela, což vedlo k vesměs volnému pohybu čarodějů ve společnosti, i když to, podle nejnovějších zdrojů, nebyla žádná výsada. Vzpomněla jsem si na poslední knihu věnovanou tomuto městu nějakým gallenijským dobrodruhem. "Příznivci kultu krve a smrti", tak Rdotty onen dobrodruh nazýval a já nyní pochopila proč. Neklidný pahorek a za ním Sareshův chrám, prý plný kašen a jezírek, které byly vyplněné krví zločinců, mi byl dostatečným důkazem. Jedním uchem jsem zaslechla toho nového - Martiase, jak cosi povídá Tychovi. Jestliže on je rdottské krve, pak jsem zvědavá, co nás v budoucnosti čeká, zvláště míříme-li do mé domoviny. Pomalu jsme postupovali dál do města, směrem na severozápad. Z toho, co jsem vypozorovala, jsme prošli několika různými čtvrtěmi a nad každou stála a přísně vyhlížela věž hlídky. Zdejší stavby a architektura byla zajímavá, rozhodně taková, jakou ji popisují v knihách. Jednoduchá, z nějaké směsi písku a toho, co ve zdejších podmínkách mohlo nějak držet pohromadě. Potom jsme došli do přístavu. Snědé obyvatelstvo oblečené v jednoduchých tunikách a hávech vystřídali příslušníci všech možných národů. Podle fungování přístavní čtvrti a absenci hlídkové věže bylo patrné, že tato část města si žila víceméně svým vlastním životem. Skutečný ráj pro pašeráky a nějaký ten cech zlodějů a podobné gildy. Na druhou stranu se nabízela otázka, zda opravdu všechny společnosti sídlily zde. Například takové Můry, jak jsem kdesi četla, měly být organizací nájemných vrahů, avšak tak vysoce postavenou a respektovanou, že své sídlo měla mít v uzavřeném Podměstě - tedy tam, kde sídlily banky a úřady. Co na tom bylo pravdy, to jsem netušila. Ale pakliže tomu tak bylo a Rdotti si skutečně hýčkali své vrahy, byla na tom tato společnost přesně tak, jako to ten gallenijský dobrodruh popisoval v již zmíněné knize. Trochu zamyšleně jsem pohodila hlavou a srovnala krok opět s Tychem. Mé vlastní myšlenky a spekulace mě tak uchvátily, že jsem nevnímala žádný jejich rozhovor. Nakonec jsem s davem došla do Rezavé kotvy. Tam se jako jedna z prvních posadím ke stolu a začnu si prohlížet okolí. Že nám dědek předloží dvě alternativy, se dozvím až od Tycha. "Jsem pro Port Caragar." řeknu, jakmile Martias s Baldinem domluví. "Na tom ostrově jsem žila přes dvacet let." pokračuji rázně a nevnímám možné překvapené výrazy. "Dá se říct, že jsem si tam získala nějakou reputaci, ale budou to zhruba další dvě dekády od doby, co jsem odešla. Každopádně pokud trváte na rozdělení, jdu za pašeráky. Existuje možnost, že si mě bude někdo pamatovat, jelikož jsem tam při odchodu nechala..." na okamžik se zarazím a z mého výraze jde rozpoznat krátké zaváhání, "Nějakou rozdělanou práci."

Ohař - 07. listopadu 2012 19:29

Rozhodnutí Městem jsme prošli, i když s lehkými obtížemi. Pár lidí z naší skupiny očividně není zrovna šťastných, že se kolem nás nachomýtla místní stráž. Mne je to více méně jedno. Pro mne bude krutá až naše další zastávka. Nakonec tedy projdeme do přístavu. Zde je to pro nás mnohem pohodlnější. Sice zde hrozí nebezpečí od různých pobudů, ale těm se dá ubránit. Strážím těžko, hlavně když vás chtějí zatknout. V krčmě se dozvíme pár zajímavých novinek. hodně z nás vypadá, že to tu zná, takže se do rozhovoru moc míchat nebudu. „Osobně bych se přiklonil ke zjištění podmínek u obou stran, rozhodnutí bych pak nechal těch, který to tady znaj...“ MH: Taková nouzovka, jednou rukou se píše opravdu bídně. Omlouvám se, ale více toho prostě nenapíšu a nechci to tu zdržovat.

Birgitte Pedraig - 08. listopadu 2012 21:27

Uvnitř a v přístavu Nad Balvanovým vymlouváním jen obrátím oči v sloup a dál ho neposlouchám, Zmínku o skořápkách nehnutě ignoruju a v duchu si umíním, že už s ním žádné sázky uzavírat nebudu. Žádná zábava. Potom se společně s ostatními vydám za brány našeho nového bodu v cestě. Zvědavě si prohlížím zdejší i jejich obydlí. Nejsem nějaký znalec či obdivovatel, ale ráda se podívám na to, jak lidé z jiných končin žijí. Možná i díky tomu trochu zaostávám za skupinkou a proto mi málem unikne, když najednou zabočí do boční uličky. Jakmile je ale doženu, už se radši moc nezaobírám zdejšími a hlídám si ostatní. Tady asi nebude úplně dobrý, snažit se někam vytratit. To bych je pak už vůbec nemusela najít, s tímhle ochotným obyvatelstvem. Netrvá to dlouho a dorazíme do přístavu, kam jsme evidentně měli namířeno celou dobu. Při vyzvídání co a jak, poslouchám asi tak na půl, protože to, jak se někam dostaneme, není zas až tak moc můj problém. To si všechno musí zařídit Tycho. Zloděje jsem ale neměla nikdy ráda. Jendou rukou na vás mávají a druhou vám kradou karty z rukávu. Pacholci jedni. Zamračím se, při jedné nemilé vzpomínce na někoho takového. Balvan to samozřejmě neřeší (v čemž ho celkem chápu, protože se mi do toho taky nechce nějak extra zasahovat) a místo toho si začne vymýšlet. Když se začne zmiňovat o společnosti, chvíli trvá, než mi dojde, že mluví na mě. Nebo spíš o mě. Otočím se na něj s úsměvem na tváři a s velkým sebezapřením se nakloním až k němu. To si můžeš zkusit. Ruku s dýkou mu přiložím ke krku. Původně jsem chtěla ještě něco dodat, v pravý čas se ale zarazím, protože jak znám Balvana, ještě by to překombinoval do nějaký supr čupr erotických hrátek. Po téhle malé vložce se otočím zpět na ostatní. Já jsem pro pašeráky. Zlodějům se nedá věřit vůbec v ničem. U pašeráků aspoň víte, že vás chtějí mrtvý.

Vypravěč - 20. listopadu 2012 07:59

U rezavé Kotvy Tycho vyslechne vaše názory a vážně pokývá hlavou. “To by bylo rozumné. Zjistíme, co nám může, která strana nabídnout. Jak jsem řekl, už mám z minulosti zkušenosti s gildou, tam půjdu já a vezmu s sebou Ohaře a Baldina. Sulora půjde s Martiasem a Birgitte za pašeráky. Aspoň bude chvíli klid od toho vašeho hašteření.“ Poslední větu řekne Tycho s potlačovaným úsměvem a upřeně se dívá na Baldina a Birgitte. Když se vaše pohledy střetnou, propukne v smích. “Co kdybychom ale napřed něco pojedli? Přijměte prosím pohostinství mistra trpaslíka!“ Řekne a hodí na stůl poloplný měšec zlatých. “Hej šišlavý, nos na stůl nejlepší jídlo a pití co tu máš. Pro nás všechny!“ Hostinský se ušklíbne, přikyvuje hlavou jako pochodující holub a za chvíli zmizí do přehrazeného kouta hospody. Netrvá dlouho a na stůl se vám přinese tác pečených a marinovaných sleďů a dvě nadívaná kuřata. Když hospodský nabízel pečené sele, Tycho jej prozatím odbyl s odmítnutím. Tyto pokrmy byly následovány dvěma džbány vína, které bylo už od pohledu ředěno vodou a dvěma džbány piva.

Vypravěč - 20. listopadu 2012 08:25

soukromá zpráva od Vypravěč pro Po výživném a překvapivě dobrém obědě jste se tedy pod zkušeným vedením Tycha vydali hlouběji do přístavu. “Už je to pár let, ale doufám, že to u nich funguje stejně, jako kdysi. Možná si mě budou i pamatovat.“ řekne s náznakem pochybností v hlase, když vás vede skrze uličky domů. Působí sice dojmem, že ví, co dělá, ale zároveň si není moc jistý výsledkem svého konání. Po čtvrt hodině si nakonec s úlevou vydechl, jako by snad nalezl, co hledal. “Pojďme.“ řekne a přistoupí ke dveřím jednoho z domů. Nevidíte na něm nic zvláštního, ale může to být jenom váš dojem. Tycho zaklepe na dveře a ty se otevřou jenom tak moc, aby škvíra poskytovala někomu uvnitř dostatečný výhled ven. “Ano?“ zavrčí nevrle muž uvnitř. Tycho mu ukáže nějaký zlatý medailon, který vytáhl z kapsy a bez jediného slova ho schová zpátky. Muž za dveřmi znatelně pookřeje, dveře otevře a s úsměvem od ucha k uchu, který odhalí jeho zuby četné jako noty na buben, se zadívá na Tycha i na vás. “Ááá, vítej princi,“ řekne přívětivě a poplácá Tycha po rameni “Mysleli jsme, že tě tu už nespatříme. Když si se potřeboval minule ztratit, měl jsi celkem naspěch.“ “A i tentokrát nemám času nazbyt Borsi.“ řekne s přívětivým úsměvem Tycho. Netušíte co si o tomhle výjevu myslet. Princ? “Pojďte dál.“ řekne Bors a pozve vás dovnitř. Vstoupíte do nevelké místnosti, která zcela zjevně slouží jenom jako vrátnice. Okna jsou zatlučená a jediným zdrojem světla je uvnitř olejová lampa zavěšená ze stropu. Uprostřed místnosti je stůl, u kterého sedí další dva podivní pobudové a drží karty. Chvíli se na vás dívají, ale pak se vrátí ke hře. “Pravidla se však nezměnila. Ani pro tebe, princi. Zbraně musíte nechat tady.“ Tycho chápavě pokývá hlavou a odevzdá svůj meč i dýku do rukou Borse. Pak kývne na vás, abyste učinili totéž.

Vypravěč - 20. listopadu 2012 10:25

soukromá zpráva od Vypravěč pro Po dobrém obědě jste se tak vydali vyhledat pašeráky. S Tychem jste se domluvili na čtyřiadvaceti hodinách, než se sejdete ve stejném podniku, ze kterého jste vyrazili, U Rezavé kotvy. Pravdou je, že nikdo z vás neměl představu, kde pašeráky hledat a jak je hledat. Jisté bylo, že otevřeně se na ně vyptávat by jistě nepřineslo nic dobrého. V přístavu bylo plno pochybných existencí a soudě podle situace, tak jak vám jí vylíčil šišlavý hostinský, se budou pašeráci snažit držet nenápadně a s hlavou dolů. Pokud se do přístavu dopravují po moři, jakože vlastně žádnou jinou možnost nemají, bylo rozumné vydat se přímo ke kotvišti a hledat vodítka tam. A jak se ukázalo, vůbec to nebyl špatný nápad. Vilná Bludička Tenhle nápis Suloru praštil do očí. Jméno téhle lodi v Port Caragaru slyšela mnohokrát, bylo by těžké si ho nezapamatovat. Ještě známější byl kapitán, kterému ta loď patřila. Kapitán Alabis byl známý hlavně jako skvělý navigátor a obchodník. Proslýchalo se o něm, že často převáží na palubě kontraband a otroky, rozváží je do všech koutů Perlového zálivu a Mramorového moře. Že by měl spojení s pašeráky je více než pravděpodobné. Rozhodně to bylo jediné vodítko, které se vám po téměř půl hodině hledání naskytlo. A zrovna kapitán, soudě podle tmavě modrého kabátu zdobeného po vzoru námořnictva frčky a odznáčky, scházel rozšafným krokem po můstku na nábřeží.

Baldin "Jedlík" - 24. listopadu 2012 10:31

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Odpoledne s princem Po přiložení nože na hrdlo Baldin trochu škytl. Na chvíli se zarazil a zatvářil zmateně. Pravda, nečekal, že se některá z výpravy okamžitě rozhodne položit na stůl a roztáhnout nohy. Dýka u krku je ale přeci jen poněkud přehnaná odpověď. Ten drobný okamžik, kdy bylo možno vidět jeho zděšený výraz hned nahradí typickým nebojácným úsměvem. Raději ale dál nepřikládá dřevo do ohně a po odstranění čepele z hrdla se s chutí pustí do hostiny. Jídlo, jídlo, pohár vína, jídlo, jídlo, pohár piva,... V tomto pořadí (občas něco prohodí) Baldin obhajuje svou přezdívku "Jedlík", dokud Tycho neusoudí, že je čas vyrazit. Poplácá se po břiše, šibalsky mrkne na elfku a vydá se s Ohařem a Tychem na cestu mezi zloděje. "Tak ti pořád nevím, jestli mám jít do té plavovlásky nebo do rusovlásky. Možná i do té zvláštní, co má teď jizvu. Co myslíš ty? Jako projev dobré vůle ti nechám, kterou si řekneš." Baldin se usmívá na svého společníka, se kterým toho ještě moc nezažil. Sebejistým procházkovým krokem následuje svého průvodce skrze město, až dorazí k vcelku obyčejným dveřím. "To jdeme utěšit své choutky za nějakou tvou známou, brachu? Nebo proč zastavujeme tady?" Úsměv Baldinovi opadne, když se stane svědkem podivné scény. Šlechtic? Zatraceně, doufám, že jsem jej tou svou průpovídkou neurazil. Ještě chvíli stojí jako zařezaný, dokud není vyzván k odložení zbraní. Rozhodne se případnou urážku rychle zamluvit nějakým vtípkem. Odloží luk i tesák a s úsměvem se poplácá po stehně: "Ještě tu v kalhotech mám pořádný kyj, ale ten si vezmu s sebou. Stejně ho vytahuju jen na ženy." Začne se hlasitě smát, dokud si neuvědomí, že toto mohlo vyznít pro šlechtice také urážlivě. Pomalu se přestane smát a raději je dál už zticha. Hlupáku, hlupáku!

Sulora Uoi`nota - 25. listopadu 2012 10:32

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Jdu v čele naší trojčlenné družinky. Nevím přesně kam, mapu v hlavě nemám, a nechávám se vést instinktem. Ničím jiným to teď ani nejde - mé uši jsou rozbolavělé z toho všeho hluku, čich otupělý všudypřítomným smradem a pro mé oči je těžké zůstat na místě. Proto, když mne do očí udeří nápis "Vilná Bludička", párkrát zamrkám a teprve až když jsem si jistá, že mě zrak nešálí, zastavím sebe, Birgitte i Martiase. "Ta loď." pokývnu před sebe a složím ruce podél těla. "Fungovala i v době, kdy jsem na ostrově žila. Pokud tu tedy majitel není na dovolené, odvažuji se tvrdit, že to bude přesně to, co hledáme." Pak se odmlčím. Z mého výrazu je patrné, že se dívám po nějaké další stopě. "Ah," vydám ze sebe po chvíli. Támhle. To musí být kapitán." a pokývnu na muže, co zrovna schází z můstku.

Birgitte Pedraig - 01. prosince 2012 23:13

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Pašeráci Tychovu poznámku o hašteření nijak nekomentuju, při obědě si od Baldina sednu co možná nejdál, a pak už si jenom vychutnávám dobré jídlo a pití. K závěru jsem už úplně přecpaná a zachrání mě jen to, že už musíme jít. Trocha pohybu mi určitě udělá dobře. Popravdě, v tomhle městě jsem nikdy nebyla a s pašeráky toho taky nemám zrovna moc společného a tak se nesnažím nikam mířit a radši následuju Suloru, která zřejmě ví, co dělá, nebo spíš, co hledá. Chodíme už nějakou chvíli, když Sulora konečně ukáže na nějakou loď. Už už, chci navrhnout, abysme se prostě podívali, když v tom vyjde kapitán. Tak kdo bude mluvit? Přijde mi, že ty se v tom asi vyznáš nejvíc. Prohodím směrem k Suloře. Pašeráci dokážou být dost výmluvní a já si na takové řečičky zas tolik nepotrpím.

Jason Brook - 01. prosince 2012 23:31

soukromá zpráva od Jason Brook pro Vilná Bludička Oběd celkem šel. Vlastně mi to dost chutnalo a ani nevím proč. Buď to bylo opravdu nejlepší jídlo tohoto pajzlu nebo důvodem bylo to, že jsem doma a tam vždy líp chutná. Ovšem málem mi zaskočilo, když jsem si uvědomil, že mě tu kdykoliv mohou oběsit. Nakonec se vydám na cestu s dvěma dívkami. Ani jednu pořádně neznám, ale to je mi celkem jedno. Máme společný cíl a to mi stačí. Těsně před opuštěním hostince si natáhnu kápi hluboko do obličeje a vylezu ven. Sice vím jakým směrem mám jít, dál však nic moc. Tehdy jsem měl štěstí a to doslova. ,,Jestli to bude jako minule, tak si oni najdou nás." napadne mě. Držím se jako poslední, lidsky řečeno - ocásek na konci. Zdá se, že ta rudovláska nás vede ke kotvišti s blondýnou a mnou v patách. Vím, že jedna se jmenuje Sulora a druhá Birgitte něco. Je to tak pade na pade. Nejdřív se mi zdálo, že kotviště je jen ztráta času, ale nakonec se přeci jen něco "ukázalo". Vilná Bludička - loď kterou jsem kdysi dávno viděl v přístavu. ,,Že by byla pašerácká?" ,,Ta -" moje slova by byla zbytečná, protože mě předběhla rudožena. Vypadá to, že nejen já tu mám zajímavou minulost. Ona žena se na chvilku promění v "živoucí maják" a něco hledá. Nakonec se všichni podíváme stejným směrem. Kapitán, aspoň myslím. ,,Asi by -" opět nic neřeknu, protože mi do toho skočí ta druhá. ,,Ženy..." ,,Ano správně! Kdo to asi bude?" prohodím ironicky a v duchu jsem doufal, že konečně něco řeknu.

Sulora Uoi`nota - 11. prosince 2012 18:45

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Po Martiasových několika větách jen zmateně nadzvednu obočí. Jaksi totiž selžu v pochopení toho, co se nám právě snažil sdělit. Každopádně na Birgittinu poznámku následně pouze pokývnu. Poté založím ruce na hrudi a vydám se směrem ke kapitánovi, co pomaličku schází z můstku na nábřeží. Přitom se jednou ohlédnu. Je dobré znát své okolí, i když přicházíte pod záminkou slov. Na místě jako je toto se totiž i mluvená řeč dokáže docela rychle změnit v tanec čepelí. Zastavím se asi pět a půl yardu od kapitána a rukou se opřu o kůl. Poté s Birgitte a Martiasem za zády vyčkám, než se Alabis dostane dostatečně blízko a následně zahleděně vypustím do větru: "Pěkná lodička." Poté mrknu očkem po kapitánovi a jestliže si získám jeho pozornost, pokračuji: "Mě a mé kamarády tady by zajímalo, jaké všechny služby nabízí, kapitáne... Alabisi, správně?" Rozhodla jsem se nehrát na minulost. Kapitán sice vypadal, jako že před čtyřiceti lety už na světě byl, ale kdo ví, jestli se tehdy ještě někde nebatolil.

Vypravěč - 11. prosince 2012 21:17

soukromá zpráva od Vypravěč pro Kapitán se zarazí, když na něj Sulora promluví. Zastaví, otočí se na elfku a rozzáří se jako hromada zřivce. Nadme hruď a důležitým krokem se přiblíží k Suloře. Trochu připomíná holuba. “Ale,“ začne s neskrývaně spokojeným úsměvem, “Nevěděl jsem, že jsem až tak známá osobnost.“ Jistě mu asi mnoho lidí neříká jménem. Tedy aspoň ne cizí elfské ženy. “No. Jde o to, jaké služby máte na mysli.“ řekne kapitán důležitě. Nejde přehlédnout, že stále stojí v pozoru, s důležitě-přihlouplým úsměvem a vychytralýma očkama přeskakuje sem a tam, jak si Suloru obhlíží.

Sulora Uoi`nota - 11. prosince 2012 22:15

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Usměji se na kapitána lehce povážlivým úsměvem, ale zároveň mu rukama jasně na očích dávám najevo, že nebezpečí mu z naší strany nehrozí. "Až tak známý? Prosím vás, každý ze správných kruhů zná příběhy o Vilné Bludičce a jejím kapitánovi." ohlédnu se za sebe, doufaje, že alespoň jeden z těch dvou začne přikyvovat, a pak se obrátím zpět čelem k Alabisovi. "Ale nepochopte mě špatně, pane. Spíše než účast na jednom z vašich slavných tažení hledáme přepravu. Věc se má tak, že s vyhrocenou situací mezi Antiraie a císařstvím, nás nikdo nepřepraví na opačné pobřeží." Je mi jasné, že po tomto jeho zájem pravděpodobně upadne, pokud tedy ovšem není na muže a celou dobu nepřemýšlí o styku s Martiasem za mnou, namísto se mnou. Každopádně mám nachystané něco dalšího. "Proto nás-eh, mě, napadlo požádat o pomoc vás. Jistě kapitán jako vy neplánuje odkládání plavby, jen proto, že se ten hloupý roya rozhodl, že mu císařovna není sympatická, no ne? Samozřejmě máme peníze i eh, prostředky," nenápadně kývnu na Birgitte za mými zády, aby i ona upoutala jeho pozornost. Přeci jen je to lidská mladá holka, co nafoukancům jako je Alabis rozhodně bude lahodit oku. "Jak vám cestu oplatit."

Vypravěč - 11. prosince 2012 22:41

soukromá zpráva od Vypravěč pro Kapitán mlsně zamrká. Pro Suloru se stal hudebním nástrojem a ukázalo se, jak zdatná muzikantka elfka je. Kapitán se opíjí vlastní proslaveností, podlézavou řečí a nabízenými odměnami. Birgitte na moment spatří v kapitánových očích něco, co v jednom kuse vídá v očích jednoho z členů výpravy, kterého asi není třeba jmenovat. “No, když jinak nedáte,“ zachechtá se Alabis a poté pokračuje, “Teda, já osobně vám asi nepomůžu. Živej náklad nevozím.“ Nastane chvíli pauza, po které se k vám kapitán nakloní, rozhlédne se kolem a pokračuje. Najednou neskutečně zvážněl. “Nevypadáte zrovna jako špiclové od gardy, takže,“ začne, “Znám lidi, kteří znají lidi. Velký ryby z Port Caragaru. Perou sem do města levnej matroš z Ostrovů a lezou Gildě na nervy, protože ta na tom strašně tratí. Možná bych je mohl požádat, aby zvážili vaší žádost.“

Vypravěč - 12. prosince 2012 08:54

soukromá zpráva od Vypravěč pro Baldinův vtípek se, oproti očekávání jeho původce, setká s poměrně kladným ohlasem. Bors a jeho dva kumpáni se pobaveně rozchechtají a i Tychovi po tváři proběhne pobavený úsměv. “Ty se mi líbíš, kámo!“ rozjařeně vykřikne Bors a pokyne hlavou svým kolegům u stolu. Poté, co jste byli odzbrojeni, vám tedy bylo umožněno vstoupit do sídla Gildy. Jeden ze dvou karbaníků u stolu vstal a chytil kovový kruh na podlaze. Zatáhl a odklopil dřevěné padací dveře. Pod nimi se nacházely úzké dřevěné schody vedoucí kamsi dolů. Zhruba po pěti yardech se prudce stáčejí doprava. Tycho na vás kývne a sebejistě vykročí první. Když prochází kolem muže, který drží padací dveře, kývne mu na pozdrav. Odpovědí mu je podobné přátelské kývnutí. Následujete Tycha po úzkých schodech, které s každým vaším krokem zavrzají, stočíte se v zatáčce a poté schody vedou přímo dalších deset yardů. Jsou poměrně strmé, možná by nechybělo málo a mohl by to být žebřík. Po sestupu se ocitáte v místnosti s nízkým stropem a hrubým kamenným zdivem. Vzduch je tu těžký, vlhký a zatuchlý, zdi na mnoha místech porostlé řídkým mechem. Celý koridor dlouhý tak dvacet metrů je osvětlený lampami. Každých pět metrů se nachází nosný oblouk, který strop ještě o něco snižuje. Na konci chodby se nachází dřevěné dveře zavřené na petlici. Po obou stranách chodby jsou pak buď otevřené, nebo zavřené dveře podobné těm na konci chodby. Když se podíváte, v prvních dveřích nalevo vidíte muže, jak hází vrhací nože do dřevěného terče s poměrně znepokojující přesností. Nevšímá si vás a plně se soustředí na svůj trénink. Z dalších dveří nalevo od vás vyjde tmavovlasý elf, kývne s mírným úsměvem Tychovi na pozdrav a pokračuje ke strmému východu ze sklepení. Ve dveřích za ním bylo možno na chvíli spatřit velkou místnost s palandami a několika stoly. Poslední dveře po pravé straně jsou opatřeny zámkem, sedí před nimi muž a kouří dýmku. Poměrně nevrle se na vás podívá a cosi si zabručí. Rozumíte pouze slovo „cizáci“. Dorazíte k posledním dveřím na konci chodby. Další pochybný typ před nimi vás zastaví. Tycho okamžitě odpoví. “Jdu za cechmistrem, Morgu. Už jsme byli prohledáni a tihle dva tu jsou se mnou. Na mou záruku.“ Muž kývne, i když je jeho pohled odměřený a nedůvěřivý. Otevře dveře a vpustí vás dovnitř. Vstoupíte do místnosti, která v ničem nepřipomíná předchozí sklepení. Podlaha je pokrytá drahými koberci, na zdech jsou zavěšeny gobelíny a nádherné obrazy s motivy krajin. Ve výklencích zdiva jsou na podstavcích mramorové a bronzové sochy a busty. Na konci místnosti je na umělém, dřevěném stupínku velmi pohodlné křeslo za velkým dubovým stolem. V něm sedí pohodlně uvelebený hnědovlasý muž s plnovousem. Je oblečený do bohatého kaftanu a na každém prstu ruky má prsten. “Ale, ale ...“ začne vcelku pobaveně, “Čemupak vděčím za tvou návštěvu, princi?“ Všimnete si, že Tychovo označení „prince“ řekne dosti pohrdavým tónem. Tycho se mírně ukloní, vám naznačí udělat totéž. “Chtěl bych tvůj cech požádat o pomoc.“ “Ale ne!“ vykřikne teatrálně cechmistr. “Ano. Potřebujeme loď. Loď s kapitánem, který nás odveze do Antiraie.“ “V tuhle roční dobu?“ zeptá se cechmistr a pokračuje, “Mořské ovzduší teď nesvědčí zdraví. Přeháňky rdotthäuanů s možným výskytem antiraiců.“ “Ano a právě proto jsem tady. Dokázal bys sehnat loď?“ “Možná ano, možná ne. Záleží na tom, co byste byli ochotni pro loď udělat.“ “Peníze nejsou problém. Kolik chceš? Dva tisíce? Tři? Čtyři?“ zeptá se s jistotou v hlase Tycho. Sumy, které cechmistrovi předhazuje, jsou neskutečné. Mnozí lidé takové množství peněz nevidí dohromady za celý svůj život. “Ne. Uděláme to jinak. S penězi si nelam hlavu, princi. Stačí, když pro mě něco uděláte. Udělejte pro cech drobnou prácičku a loď vám zajistím zdarma. Pro staré časy, co ty na to?“ “A co by to mělo být za prácičku?“ zeptá se opatrně Tycho. Cechmistr se náhle nahrbí, vší silou praští do stolu před sebou a nepříčetně zakřičí: “Zničit ty zasraný pašeráky!“

Jason Brook - 12. prosince 2012 14:21

soukromá zpráva od Jason Brook pro Kapitán Vyrazíme tedy ke kapitánovi a hádejte, kdo se ho na vše bude ptát? No ano! Sulora! S touhle "dívkou/ženou" jsem si dvakrát nepadl do oka a myslím, že to fakt tuší. Ovšem nehodlám ji dělat nějaké problémy, sám jich mám dost. Prostě se za ní postavím a snažím se tvářit drsnodůležitě. To by mělo zabrat. Přičemž když je potřeba, jako vycvičený králík ji na vše přikývnu. Zarazím se tedy u jejího pohledu, který jasně naznačuje, že by mě kapitánovi prodala za pár švestek a i to je snad přehnaná "cena". ,,Jen počkej! Tohle ti nezapomenu!" řeknu si pro sebe. Alabis. Toho sakra vůbec neznám, takže můžu opravdu jen doufat, že neskončíme jako žrádlo pro psy. Mezitím se opět koná aukce sex, ale již nejsem hlavní položkou. Příjemná změna! Sulara umí dost pěkně podlejzat, to se jí nedá upřít a dokonce se mi i zdá, že to na něj parádně zabírá. Moje spekulace se naplnili při jeho odpovědi. ,,Velký ryby z Port Caragaru, matroš - hmm, gilda na tom tratí? To asi nebude moc dobré pro Tycha. Hehe, špiclové od gardy - kdyby tak věděl, že je můj otec velitel gardy - teda byl, když jsem odcházel." přehazuji si myšlenky. ,,To budete laskav." vypadne ze mě, abych ještě domázl ten med kolem huby.

Birgitte Pedraig - 13. prosince 2012 19:11

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Kapitán Vypadá to, že jsme narazili na jedno z těch, kteří rádi poslouchají chválu na sebe. Evidentně nejsem jediná, kdo si toho všiml a Sulora ihned začíná nahazovat. Pozorně poslouchám a v pravý okamžik taky vždycky kývnu, což dělá i Martias vedle mě. Když dojde na zmínku o placení, trochu se zarazím, ale za mrknutí oka už jsem zase v roli a oslním kapitána jedním z mých lepších úsměvů. Mluvit mi nepřijde vhodné, podle Sulořiných slov jsem tady jako platba, ne jako vyjednavač. Pokud nám to zajistí cestu, jsem ochotná vydržet ledacos. Navíc, tohle by mohla být ještě zábava. V duchu už si představuju kostky. Po jeho odpovědi, se můj úsměv pomalu ztrácí. Nicméně pořád naslouchám a jsem ráda, že nás aspoň nezhodnotil jako hrozby a tím pádem byl ochotný nám říct něco o někom, kdo by to mohl udělat. Pak se svým: Ano, prosím, taky přidám svou troškou do mlýna a doufám, že se brzo dostaneme někam dál.

Vypravěč - 13. prosince 2012 22:52

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Hmmmm,“ zavrní kapitán, “Dobrá. Až odtroubí půlnoc, setkáme se na palubě mé lodi, do té doby vše zařídím.“ Poté se Alabis jakoby nic vzdálí a pokračuje svým rozjařeným krokem skrz přístav. Těžko říct kam jde, možná by stálo za to ho sledovat, ale než vás tahle možnost napadne, zmizí vám z dohledu a jen těžko byste ho hledali v davu lidí, co proudí přístavem. Kapitán je sice poměrně nepřehlédnutelná figurka, ale nesmíte zapomínat na to, že je pirát. Jakmile přistane jinde než v Port Caragaru, tak prostě zmizí. Do večera nezbývá zase tolik času a do půlnoci jenom o kousek déle. Rozhodnete se tak těch několik hodin strávit dle vlastního uvážení, a když se s přístavní věže ozve táhlé dvanáctinásobné zatroubení beraního rohu, víte, že přišel čas vydat se k Vilné Bludičce Když přicházíte k lodi, spatříte na její palubě kapitána ještě se dvěma muži. Osvětluje je světlo lodní lucerny, která je pověšena na stěžni za nimi. Když přicházíte blíže, rozpoznáte rozšiřující se úsměv na Alabisově tváři. Pokyne vám, ať nastoupíte po můstku na palubu. “Vida, vás.“ zabrumlá spokojeně. “Prosím, následujte mě.“ řekne se strojenou úklonou a poté vám ukáže směrem na záď, kam se vydáte. Na zádi Vilné bludičky je přichystána široká veslice s posádkou dalších dvou mužů, už připravených u dvou ze čtyř vesel. Kapitán ukáže k lodi na obzoru, mimo přístavní kotviště. “Tam se poplavíme. Šéf se s vámi nesetká na pevnině. Prostě nutné opatření. S tím nic neudělám.“ omluví se kapitán a sleze po provazovém žebříku do veslice. Následujete ho a po vás nastoupí ještě ti další dva námořníci, kteří se chopí zbývajících vesel. Veslice klouže po vodní hladině, námořníci supí námahou, když bojují s mořem a pomalu se přibližujete k lodi na moři. Je velká, majestátní a zdobená po antiraiském způsobu – tedy spousta vyřezávaného a malovaného dřeva, zákruty a voluta. Posádka je na nohou, paluba je plná mužů v kabátcích a námořnických vestách, loď je osvětlena pochodněmi a lucernami. Alabis si stoupne na přídi veslice, která se tak povážlivě zakymácí. “Slavík!“ zavolá na posádku na lodi a ta odzbrojí připravené balisty, které mířily vaším směrem. Přes hrazení lodi se převalí provazový žebřík a několik lan, kterými námořníci zajistí veslici, když přirazíte k lodi. Jako první vyleze po žebříku kapitán, vy lezete hned za ním. Na palubě lodi jsou dobré dva tucty námořníků, je to směsice všech národností a ras. Vidíte jednoho fousatého uttařana, co se pomalu nevejde do šatů, na jednom sudu sedí trpaslík, zahlédnete pár elfů a dokonce se ve stínu hlavního stěžně krčí jeden sgaard. Rozrazí se dveře do prostoru kajut a vylezou ven tři muži, všichni s hlavou schovanou v kápi. Přesto však dostatečnou část jejich obličejů vidíte a tak asi primárním účelem nebylo skrýt svou totožnost, to by šlo udělat i mnohem méně klišoidním způsobem. Prostřední pak promluví “Doneslo se mi, že pro nás máte, řekněme, obchodní nabídku. Chci tedy osobně slyšet, čeho si od nás žádáte.“

Baldin "Jedlík" - 16. prosince 2012 13:08

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Království za loď Ohař se zdá být podivně zamlklý a přestože Baldinův vtípek měl zřejmě úspěch, tak se raději krotí. Podivný šlechtic. Opravdu se mu ten vtípek líbil? A copak tohle je místo pro ty přitroublé náfuky? Ne hlupáku...princ bude asi přezdívka. Určitě mu tak říkají jen tady. Jsi si ale jistý? Po cestě mlčky pozoruje okolní dění. Jeho úsměv a palce za opaskem jsou až v příliš velkém kontrastu s okolní atmosférou. Konečně se odváží k nějakým slovům, když projdou kolem muže, který zamumle něco o cizácích. "Taky bych si měl pořídit nějakou dýmku. Dřív jsem měl vlastní, ale ztratila se mi v jednom z galenijských lesů. V kupeckých karavanách se občas dalo sehnat i skvělé listí...teda koupit." Trochu si touto strašně zajímavou průpovídkou zlepšil náladu. Pochyby ohledně šlechtického titulu Tycha se mu téměř potvrdily, když se se setkali s vousáčem, který tady tomu nejspíš velel. Raději mlčí a nechává jednat svého průvodce. Snad se mu jen trochu pokřiví výraz ve tváři, když zaslechne ty nehorázné sumy, co nabízí Tycho za loď. Z mého měšce ale nedostane nic. A odmítám to splácet z podílu na pokladu. S úsměvem přijmul fakt, že on nic platit nebude. To ale nebyl konec všech dohad. Zničit pašeráky?! Co je to za blázna? Copak jsme armáda? Ne...Tycho to možná vyjedná jinak. Nebo něco vymyslí. Nebo ti druzí vyjednají lepší nabídku za loď. Nesmysl...také budou chtít zničit svého soka. Baldine...v jaké patálii to zase jsi? Spolkne své obavy, zažene chmurné myšlenky a další kroky raději nechá na Tychovi. Zatím se projevil rozvážného a moc dobře ví, že naše skupina není schopná zabít jediného muže (byť čaroděje), natož celý cech. S úsměvem dloubne Ohařovi do boku a s úsměvem zamumle: "S tímhle přístupem k nábytku zničí leda tak svůj stůl."

Sulora Uoi`nota - 19. ledna 2013 20:28

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Jakmile je nám poprvé naznačeno, abychom nastoupili do člunu, udělám tak bez váhání. Kdyby zpozorovali, že jim nevěříme, měli by o to větší důvod se na nás vykašlat. Navíc jsem podobná jednání již v minulosti zažila. Tudíž jen pokývnu svým dvěma společníkům, aby učinili totéž. "Nic jiného jsme ani nečekali." odpovím kapitánovi. Při plavbě si pozorně prohlížím loď, k níž směřujeme. Čím více detailů jsme schopni vidět, tím více se mi líbí. Je poměrně pěkně zdobená, podobně jako lodě Caragaru v době, kdy jsem tam žila. Sice jsem nikdy nebyla ta, která si čas na lodi užívala, především protože můj nejdelší pobyt na moři nebyl zcela dobrovolný, tak jsem byla ráda, že vypadá hezky. Po chvíli jsme vyzváni vzhůru, a tak se opět chopím velení a jakmile mohu, lezu po žebříku. "Bylo nám řečeno zde kapitánem, že byste byl ochotný nás převézt ke břehům royství. Že prý máte problém s nějakou gildou..." odpovím na jeho otázku stejným suchým způsobem. Pak se ale narovnám, usměji se a s úklonou přednesu: "Promiňte mé způsoby, Sulora Uoi'nota."

Vypravěč - 21. ledna 2013 01:20

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tři zahalení si vyslechnou co má Sulora na srdci. Prostřední, který se zdá být hlavou celé operace, se široce usměje a odpoví rovněž úklonou. “Těší mě konečně jednat s někým, kdo má způsoby. Chrisien Abelau.“ představí se a i když je jméno jistě antiraiského původu, v mužově hlase po nářečí otrokářské velmoci není ani stopy. Promlouvá k vám čistým a uhlazeným mansangem. Vůbec to není nic, co byste čekali od nějakého prašivého pašeráka. Tihle lidé mají asi velmi barvitou minulost a ještě barvitější přítomnost. “Inu, věc se má vskutku tak, jak bylo naznačeno. Některá z našich lodí vás jistě vezme k břehům royství, pokud vám tedy nevadí zastávka v Port Caragaru. Normálně bychom si za takovou službu účtovali cenu celé lodě, drobné jmění. Přeci dost riskujeme. Pokud by jí antiraiské námořnictvo potopilo, kde vezmeme náhradu? Máte však štěstí a nabízí se alternativa. Loď dostanete zdarma, bez jakékoli přirážky. Ani zlaťák navíc. Chceme jenom takovou malou protislužbu.“ Hlas se stane podlézavým a úlisným, ale přesto stále důstojným a s vytříbenou artikulací. “Je tomu skutečně tak, s gildou máme problémy. Dodáváme do města zboží, které pak poskytujeme mnohem levněji než oni. Tím jim bereme obchody a to se jim nelíbí. Naneštěstí je přístav jejich teritorium a už vyslídili několik našich operací. Zničte gildu, zabte jejich vůdce a jeho pochopy a loď je vaše.“

Vypravěč - 21. ledna 2013 01:44

soukromá zpráva od Vypravěč pro “Cože?“ zeptá se naoko vyjeveně Tycho. Je znát, že nejspíš něco takového očekával a spíš doufal v to, že cechmistra uplatí zlatem. “Slyšels. Taková je moje nabídka. K čemu je mi zlato, když mi ty kurvy caragarské berou obchody.“ “Dobře, ale to snad očekáváš, že půl tuctu námezdníků může zničit takovou organizaci, jako jsou caragarští piráti a pašeráci?“ “Budete mít plnou podporu cechu. Jak je to dlouho, cos tu byl naposledy? Deset let? Někteří z chlapů nezapomněli, cos pro nás udělal a rádi ti pomůžou. Zatraceně, klidně z tebe udělám svého poručíka, když to něčemu prospěje.“ Tycho pokrčí rameny. Zjevně nechce přijmout nabídku a hledá výmluvu, kterou by prozatím se slušností odmítl. Musíte se poradit s druhou skupinou. Třeba pašeráci předložili lepší a výhodnější nabídku, i když je to celkem málo pravděpodobné. “Fajn. Musím se ale poradit s ostatními.“ “Dělej, jak myslíš, ale do dvaceti čtyř hodin mi dej vědět, zda to bereš nebo ne. I když dost silně pochybuji, že bys někde pochodil lépe. Nikdo teď nepopluje do royství. Leda že bys byl bezpáteřní sketa a paktoval se s pašeráky.“ Tycho neodpověděl, jen pokýval hlavou na znamení souhlasu a pak vám pokynul, abyste ho následovali pryč. Vyjdete s podzemního doupěte gildy a vrátíte se zpátky na vrátnici, kde vám navrátí vaše zbraně. A za chvíli opět stojíte před domem, v potemnělé uličce přístavu, který se nyní halí do karmínového hávu zapadajícího slunce. “Možná bych vám měl trochu osvětlit situaci.“ začne z ničeho nic Tycho a než odpovíte, pokračuje. “Gilda získala své postavení díky mě. Stejně tak cechmistr. Když jsem do města přišel, byli pouze banda otrhanců, co na ulici přepadávala cizince. To já jsem jim ukázal směr a dal jim jméno. Výměnou za to mi pomohli zmizet. Podobně jako mohou teď. Jaké déjà vu.“ Povzdychne si. Těžko říct, zda vám čte myšlenky, či tuší možné otázky, ale osvětlí vám ještě jednu věc. “Neříkali mi princi jen tak pro nic za nic. Jsem po formální stránce legitimní následník Nysthryského trůnu. Nicméně jsem byl intrikami vyštván do exilu. Pokusil jsem se s pomocí císařství o převrat, ale vše selhalo a musel jsem uniknout před trestem smrti. Právě místní gilda mi to snadno umožnila. Dvacet let jsem ve vyhnanství. Proto jsem se snažil tak úzkostlivě vyhnout nysthyským hranicím.“ Zdá se, že ho vysvětlení emočně vyčerpalo. Unaveně pohodí hlavou a pozoruje zapadající slunce.

Jason Brook - 24. ledna 2013 16:09

soukromá zpráva od Jason Brook pro Otázky na tělo Čas do půlnoci rychle běžel. Nijak jsem se od těch dvou nevzdaloval a jednoduše se tvářil, tak nenápadně, jak to šlo. Sice mě nohy pálí jít domů a podívat se, jak se jim daří, ale to se rovná sebevraždě. A hlavně pokud je můj otec pořád vojenský důstojník. Po zádech mi přeběhne mráz. Když se to vezme logicky, tak se smrti ani tolik nebojím, spíš mi dost vadí trest oběšením. To bych snad bral i to setnutí hlavy, než tu blbou šibenici! Brzy se ozvaly zvuky ohlašující půlnoc, ten zvuk mi připomněl moje dětská léta, jak jsem je poslouchal z mého pokoje a díval se přitom na měsíc. ,,Kurva sebere se! Nikdy tady není zvědavej na tvoje stupidní myšlenky na domov, který nemáš!" okřiknu sám sebe. Sulora to má opět v plné režii a zdá se mi, že tu jsme spíš do počtu, možná jako "ochranka". Vlezeme na kapitánovu loď a tam je nám řečeno, že se "šéfem" sejdeme na jiné lodi. Ani nevím jestli je to opatrnost nebo absurdní, ale budiž. Po cestě na jinou loď, a já doufám že tu konečnou, se dostaneme opět na palubu. Chvilku je trapné ticho. Už cestou sem jsem si natáhl kápi hluboko do obličeje, aby mě nešlo na první pohled poznat. Zajímavé bylo, že když z kajuty vyšli tři muži, vypadali podobně jako já. Prostřední začal mluvit. Nastalo vysvětlování, kecy okolo, představení a řešení problému. Nakonec to dospěje k tomu, že chtějí zlikvidovat ty druhé. ,,Krucinál. Tak to jsme se dostali do pěkné bryndy...jestli tohle napadne i gildu, kde jsou ostatní, tak jsme v prdeli...V nejhorším případě se obě organizace spojí proti nám a konec cesty..." napadne mě rychle. Odkašlu si a tím na sebe upoutám pozornost, tady - snaha byla. ,,Mé jméno je Martias. Takže jestli to chápu správně. Vy po nás chcete vlastně vraždu, vraždy konkurence a kdyby se nám to náhodou nepovedlo, tak z toho vyjdete s čistýma rukama, pěkné. Odměnou nám je, že nás zadarmo svezete, plus počítám s tím, že budeme mít vaše slovo, že nás ve spánku nepodříznete, či neprodáte do otroctví, ano?" řeknu zcela neutrálně, jako by se mě to vůbec netýkalo. Jsem teda fakt zvědav, co na tohle řeknou.

Baldin "Jedlík" - 25. ledna 2013 06:57

soukromá zpráva od Baldin "Jedlík" pro Znovu hol...volba Do vyjednávání se Baldin raději nijak nezapojil. Očividně tu měl důležité slovo Tycho a tlouštík zatím sváděl svou vlastní vnitřní bitvu. Je to jasné. Nenávidí se mezi sebou pašeráci a tihle zloději. Můžu hádat, co budou chtít pašeráci jako odměnu za loď. Tohle mu očividně zkazilo náladu. Setkání s pašeráky se nevyhne. Jde o to, kterým směrem bude mířit hrot jeho šípu. Zamyšlený následuje Tycha, když opouští sídlo cechu. S pašeráky se nechci setkat. Co kdyby přece tam byl někdo ze starých známých? Co kdybych utekl? Jenže jak daleko. Do něčeho ses upsal a nadělal by sis nové nepřátele. A to tady v téhle pustině určitě nechceš. Co dělat? Ze zamyšlení ho vytrhne Tychova řeč. Baldin je ale zaneprázdněn paranoidním strachem o svou vlastní kůži, než aby se v něm probudil nějaký soucit. Jistě, ty si vybíráš cestu, aby ses vyhnul místu, kde bys mohl přijít k úhoně. A zavedeš mě rovnou do mordy obludy. Co mám dělat? Na změnu cesty je už pozdě. Jestli se nenajde lepší možnost, jak získat loď, tak nemám jinou cestu. Začínám to nenávidět! Konečně se Baldin uklidní a usměje se: "Co takhle naskočit na nějakou loď s meči a donutit kapitána plout tam, kam chceme my?" Zcela záměrně to říká s úsměvem, jakoby to ani nemyslel vážně. Přesto doufá, že by tenhle plán mohl vyjít. "Šel bych další nápady na získání lodi probrat do hospody. Myslím, že ta blondýna tam na mě už netrpělivě vyčkává." Mlask, mrk.

Birgitte Pedraig - 26. ledna 2013 17:37

soukromá zpráva od Birgitte Pedraig pro Na lodi Čas zbývající do setkání uběhne jako voda a za chvíli už se plavíme směrem k další lodi, kde by nás měl čekat ten "správný" člověk. Všimnu si, že Martias si vedle mě skryl hlavu, což nepokládám za úplně šťastné. Co to s ním pořád je? Vyjednávání se ujme Sulora, která tentokrát nenabízí protislužbu v mojí nebo Martiasově formě. Když ale uslyším, jakou službičku po nás oni ve skutečnosti budou chtít, málem mi spadne brada. Jako vážně? Nepřijde mi to jako něco malého, co by se dalo sfouknout během polední pauzy. Kolik může mít taková gilda členů? Jsme tu noví, oči směřují na nás, to by si nikdo nevšiml, kdyby někdo začal vraždit? Chtělo by to spoustu plánování a... Z mých úvah mě vytrhne Martias, který se jal shrnout, co je očividné plus nějaké nejapné poznámky. Takhle se s nimi opravdu obchoduje? Trošku napjatě očekávám reakci Sulory nebo kapitána. Nepřijde mi podstatné se představovat nebo nějak zasahovat do probíhajícího rozhovoru. Jsem si vědoma toho, že bych stejně neměla nejspíš, co říct a tak nějak jsem jako mluvčího zvolila Sulora, která vypadá, že ví, co dělá. Martias, no ten...

Vypravěč - 21. února 2013 20:28

soukromá zpráva od Vypravěč pro Martiasova poznámka muže zřejmě zaujme. Udělá několik ladných kroků směrem k němu. Mihotavé světlo luceren a pochodní společně s nočním větrem, který si pohrával s mužovou kápí, dodalo jeho úsměvu poněkud chmurnější nádech. “Proč byste sem v první řadě chodili, když si myslíte, že bych něco takového udělal?“ zeptá se chladně. Zaregistrujete drobné pohyby mezi posádkou, jejich uvolněné postoje se poněkud změní. Z ledabylých póz pomalu přecházejí k výhružněji vypadajícím postojům. “Víte, já jsem obchodník, ne nějaký zpropadený pirát. Jsem seriózní člověk. Vaše nedůvěra mě skutečně zasáhla. Ostatně, já přeci s žádostí o pomoc nepřišel.“ Jeho hlas se stává stále medovějším. Činí ho neodolatelným, nikdo nemůžete najít slova, námitky, prostě nic. Nedokážete se soustředit na nic jiného, než jeho hypnotický pohled. Ten okamžik je však za chvíli pryč. Možná se vám to jen zdálo, mořský vzduch vás omámil a stíny na mužově tváři s vámi hrály nepěkné hry. “Ještě nějaké chytré poznámky?“ zeptá se najednou chladným hlasem Chrissien.

Vypravěč - 21. února 2013 20:32
	soukromá zpráva od Vypravěč pro Jak se Chrisien přibližuje k Martiasovi, cítíš z něj slabý závan magie. Ten postupně narůstá a brzy zase ustane, téměř úplně. Ostatně ty jediná jsi zůstala nedotknutá jeho činy a neunikl ti tupý pohled tvých společníků.

Sulora Uoi`nota - 22. února 2013 21:08

soukromá zpráva od Sulora Uoi`nota pro Musím se pousmát. Dnešní den se mi vcelku daří, všechny mé tipy ohledně osobností zatím byly jedna velká trefa do černého. Ačkoliv jsem dlouho, předlouho neužila podobných spořádaných, ne-li dvorních způsobů, zjišťuji, že pro to stále nějaký cit mám. I úsměv mi už nedělá takový problém, nebýt té hnusné svědivé jizvy, jíž mi přivodil Baldin. Potlačím nutkání ji poškrábat, zatímco oběma ušima pozorně poslouchám, co nám kapitán má. Jakmile domluví, můj výraz zůstane stejně kamenný, ačkoliv ti nejlepší by si možná povšimli nenadálého trhnutí v koutku úst. Ani ne tak z potlačování smíchu, jakožto spíš náhlého překvapení. Dál však mlčím, mou myslí proudí toky myšlenek, analyzující naše možnosti. S gildami je problém. Se dvěma je problémů víc, dalo se to čekat už v momentě, kdy nám to řekl Alabis v přístavu. Promluvil Martias. Jeho taktika, dalo-li se to tak nazvat, se však na tuhle chvíli nehodila. Otočím se k němu čelem, ale nechávám ho domluvit. Kapitán musel dávno vycítit, že ačkoliv jsem se chopila slova první, nevedu tuhle tříčlennou družinu, tudíž si ani neosvojuji právo zasahovat jiným do řeči. To ať si řeší Tycho, až ho bude lovit někde v řece. Pak mluví kapitán. Z rozhněvaného muže se rázem stane... podívám se na ostatní, jakmile se kapitánův hlas změnil do konejšivého, všichni, včetně snad jeho vlastní posádky, zůstali jako němí, neschopni slova. Trochu překvapeně nadzvednu obočí, když se k Martiasovi na krok přiblíží. Je vidět, že usilovně větřím a pak svrašťuji čelo a mračím se. "Omluvte mého přítele," řeknu, stále zamračená. "Co si myslí, vždyť musel alespoň slyšet o mém druhu." pomyslím si, povolím svaly v tváři a poškrábu si jizvu. Trochu narychlo pokračuji: "Dlouho nebyl ve společnosti. Žádné další otázky, vaši nabídku zvážíme. Pochopte, že nejsme vrazi a pokud vím, vražda v rdottské společnosti musí být provedena dle starověkých zásad." v tom momentě se obrátím na Martiase. Jelikož jste na nás naložil takový náklad, musíte již vědět, že nejsme jen tři. Probereme to tedy s ostatními a o rozhodnutí vás zpravíme."

Jason Brook - 28. února 2013 23:26

soukromá zpráva od Jason Brook pro Nadělat si do kalhot? Ani omylem! Začíná se nám to tu rozjíždět! Nejenže tu doteď bylo podivuhodné dusno, ale moje otázky z dusna nejspíš udělali tropické vedro. ,,Tak jsem se jen zeptal ne?" řeknu si pro sebe. Ten muž v kápi se postavil a začal dělat ramena. Ano, vypadal hrůzostrašně a posádka kolem nás jakbysmet, ale oproti mému otci a jeho kohortě je tohle skupinka "děcek" se šavlemi. Teď ještě začne mluvit o tom, že slušný obchodník a další tyhle kecy. ,,Jasně a nikdy nikoho jsem nezabil." dodám. ,,Prosím přijměte moji omluvu. Jistě znáte to přísloví: Důvěřuj, ale prověřuj." a vůbec kašlu na to. Ať si tuhle párty dokonči Sulora. Začala ji, tak ať to i dodělá. Nevím proč, ale po jeho otázce ohledně "chytrých otázek" mám neskutečnou chuť ho provokovat. Takovéhle chytráky fakt zbožňuju. Ale škoda mluvit... Navíc nebudu riskovat životy ostatních a navíc by se tato akce proměnila v jatka a v lepších případě na nezdar. Sulora se nakonec přeci jen chopila slova. Snažila se to vyžehlit a já to chápu, přesto se mi jeho způsob jednání nelíbí. ,,Ano jistě. Musíme to probrat." jedny z posledních slov, které jsi ode mne slyšel. Potom se držím s naší skupinou a počkám jaké bude jejich rozhodnutí. Nevím jestli tu chtějí ještě něco řešit, nebo odtud vypadnout a setkat se Tychem a ostatními. Přeci jen oni mají taky svoje poslání a uvidíme jestli budou mít taky kus štěstí.

Vypravěč - 07. března 2013 11:20

soukromá zpráva od Vypravěč pro Chrisien se otočí zpátky a vrátí se ke svým dvěma kolegům. Ukloní se a pokyne vám, abyste se vrátili na veslici, která vás odveze ke břehu. Tady se už ni nevyřeší, a tak znovu následujete Alabise, který vás doprovodí na cestě zpátky. Po provazovém žebříku sešplháte zpátky na veslici a ta se dá záhy do pohybu zpátky k městu. “Je to divnej týpek.“ řekne zcela bez obalu Alabis jen co se vzdálíte od lodi. “On je takovej, divnej. Každého si dokáže hodně rychle získat.“ Poté se otočí k Suloře. “Neuniklo mi jméno, Sulora. V Port Caragaru je hodně známé. ... A mnoho lidí se ho bojí.“ Veslice se blížila k odlehlejší části přístavu, té, která je skryta před nežádoucíma očima a světly majáků. “Máte dvacet čtyři hodin na rozmyšlenou. Zítřejší noci budu čekat zde na tomhle místě na vaše rozhodnutí.“

Vypravěč - 11. března 2013 14:03

Druhého dne ráno se setkáte ve stejném podniku, ve kterém jste se rozešli. U Rezavé kotvy. Hostinský byl za poctivou minci opět úslužný a tak se vám brzy dostalo osvěžení a jídla dle vašeho přání, i když se nejednalo o, kdo ví jak, kvalitní snídani. Tycho se na vás unaveně usměje. “No. Nenesu moc dobré zprávy. Mluvili jsme s cechmistrem a zdá se, že nás loď nebude stát ani zlaťák, pokud mu přineseme hlavy pašeráckých pohlavárů. Něco mi říká, že přesně tu samou odpověď jste dostali vy, že?“ Zeptá se skupiny, která byla u pašeráků a zakousne se do chleba. Odporem zkřiví tvář, když zjistí, že chleba je dva dny starý.

Sulora Uoi`nota - 16. března 2013 21:01

Alabisova slova ohledně kapitána přejdu. Sama jsem zvědavá, jak se to s tím člověkem vyvine a... konec konců, své poznatky o něm odhalím jen když bude třeba. Avšak nad Alabisovou poslední poznámkou se v duchu pousměji. Vytvořit si jméno mi trvalo sotva dekádu, je dobré slyšet, že přetrvává i další čtyři dekády po mém odchodu. "Vyčkejte hodinu." řeknu mu, "Jestliže se rozhodneme, že přijmeme, pak přijdeme v té době. Nemá smysl, abyste ztrácel čas zbytečným čekáním."s těmi slovy se naposled ukloním, pokynu rukou Birgitte a Martiasovi a vydáme se zpět do hostince, kde nakonec přečkáme i noc. Ráno sejdu z pokoje. Po cestě si mnu zápěstí, rovnou se zastavím u hostinského, kde si nechám přinést mléko s nějakou rdottskou plackou, kterou vydávají za ekvivalent chleba, a sýrem. Těžko říct, zda ta plíseň byla pěstována záměrně, jako to dělají labužníci v Antirai, nebo zda tam rostla "spontánně". Každopádně jsem to snědla a s hliněným hrnkem plným mléka jsem vyčkala, než se dostavil zbytek. Jako vždy jsem totiž spala nejméně. Když se dostaví i Tycho a přednese nám své poznatky, povolím si ramena a ve jméně "mé družinky" řeknu: "Myslíš si správně." poškrábu si jizvu na obličeji a loknu si mléka, "Dostali jsme se k pašerákovi, co si říká Chrisien Abelau, chce po nás vyřízení právě vůdce gildy." Podívám se po Birgitte a Martiasovi, zda nemají co dodat. Po chvíli pokračuji: "Jelikož je to naše nejlepší šance dostat se pryč, navrhuji jednu nabídku vzít. Osobně jsem stále pro pašeráky, vezměte si, že se snažíme se odsud dostat. Raději budu nechávat za zády naštvané město, než riskovat mstu z Caragaru, který ovládá celé Mramorové moře. Loď gildy by mohla být dost dobře přepadena právě pašeráky, kdežto když poplujeme pod Chrisienovou standartou, některé skupiny se nám jistě vyhnou. Mimoto mi bylo řečeno, že má minulost stále žije. Pokud máme někde výhodu, bude u pašeráků."

Baldin "Jedlík" - 23. března 2013 09:38

Z bláta do louže Vstávání nebylo Baldinovi až tak nepříjemné. Večer skoro nic nepil. Jak by taky mohl mít chuť, když jej právě strhnul silný proud událostí. Ten proud jej žene přímo proti mečům. Na něm je jen, aby si zvolil, kdo ty meče bude proti němu držet. U snídaně spíš přemýšlí, než že by jedl. Snad poprvé v životě nemá chuť k jídlu. Vrhnout se na zloděje nebo na pašeráky? Nechci s nikým z nich bojovat. Nechci si vytvářet nové nepřátele a celý život se pak před nimi skrývat. I když s takovouto ten život nebude moc dlouhý. Radši bych utekl, ale v tomto městě se neschovám. A do pouště už se nevracím. Konečně se rozhodne: "Souhlasím tady s krasotinkou *mlask, mrk*. Radši bych se zavděčil těm pašerákům a oželel možnost se vracet do tohohle překrásného města." Slovo "překrásného" prohlásí s patřičnou ironií v hlase. "Lepší než se pak skrývat před pašeráky, kteří mají určitě mnohem delší ruce a dosáhnou dál, než jsou městské hradby." A v to doufej, Baldine. Jestli se pleteš, tak jsi v pořádné kaši.

Birgitte Pedraig - 24. března 2013 22:10

Dvě nabídky V rámci našeho vyjednávání nebo jak tomu říkat, už (nebo spíš pořád) nic neříkám a jen čekám, jak tohle všechno dopadne. Sulora si bere čas na rozmyšlenou, což je pochopitelné, sama to asi jen těžko rozhodne. To bude na Tychovi. Jsem zvědavá, co zloději nabídli jim. Nemůžu si pomoct, možná je to mou preferencí pašeráků, nicméně na dobré zprávy se nepřipravuju. Tak hvězda, jo? Prohodím směrem k Suloře, když se vracíme do hostince. Nevypadá moc staře, ale u elfů to nikdy moc nešlo poznat, proto je taky vždycky dobrý si rozmyslet, s kterým že to lezete do postele. Žádné dobré zprávy nás v hostinci nečekaly. Vlastně to byla úplně stejná nabídka, s asi přibližně stejným procentem důvěry co bude potom. Jako první promluví Sulora a ať už je to s jejím odkazem jakkoliv, pořád chovám větší sympatie k lidem, které jsme navštívili my. Vypadá to, že i Balvan souhlasí, i když byl přítomen u zlodějů. Obojí smrdí po sračkách, ale taky hlasuju pro pašeráky. Jak říkám, ti si aspoň nehrajou na něco, co nejsou. Teskně si povzdechnu při vzpomínce, jak bylo hlídání karavan jednoduchý. Zatracenej chlast.

Tycho (NPC) - 30. března 2013 08:28

Rozhlédnu se po ostatních a koukám, že se více méně jednomyslně shodli volbou pašeráků. Sám jsem měl v úmyslu ten nápad podpořit. "Pravda, je to asi nejrozumnější možnost. Momentálně jsme tak trochu mezi blátem a louží. Tu loď však potřebujeme a nejlepší bude být na palubě některého z kapitánů z Port Caragaru. S nimi má kontakty kde kdo, s gildou tady prakticky nikdo. Jsou jen skupinka kapsářů, které jsem já pomohl k moci. Je poeticky příhodné abych byl i jejich záhubou." Zakousnu se do chlebové placky a trochu nuceně jí požvýkám. Chtěl jsem tvaroh, ale ten byl problém sehnat. Tedy nebyl, ale vypadal podobně jako Sulořin sýr a já si skutečně nejsem jistý, zda se pěstuje plíseň záměrně i na tvarohu. Někde. Kdekoli. "Dobrá tedy. Bylo by rozumné o tom zpravit zbytek expedice a pak oznámit kapitánům, že přijímáme jejich nabídku. Pranic se mi to nelíbí, ale pokud tu nechceme zkysnout nebo jít zpátky přes poušť, musíme to riziko podstoupit." Domluvím, usrknu trochu vody z hliněného hrnku a pak se s povytaženým obočím podívám po ostatních. "Kde je vlastně Martias?"

Vypravěč - 30. března 2013 10:32

Nikdo jste netušil, kam se Martias poděl, od včerejšího večera ho nikdo neviděl. Tycho se rozhodl chvíli počkat, třeba se zpozdil. Když však už hodinu nikdo nepřicházel, zamyšleně se poškrábal na hlavě. “Tohle je jeho město, neztratil by se tu. Kde vězí?.“ Byla to více méně řečnická otázka. Záhy dodal. “Jdeme. Musíme se vrátit, ať to stihneme na schůzku s tím kapitánem. Když Martias přijde, může počkat tady. Řeknu to hostinskému, aby mu vzkaz vyřídil.“ S tím Tycho vstane od stolu, přejde k pultu a podá šišlajícímu dědkovi několik mincí jako platbu za snídani a jednu navíc, aby předal vzkaz mladíkovi, který by vás tu hledal. Zdálo se, že si na něj hostinský pamatuje, když tu byl s vámi včera a horečně přikyvuje, že mu vzkaz „vyšídí“. Vyšli jste z hostince do dopoledního slunce a obraz přístavu byl minimálně stejný jako ten, který jste viděli v den příjezdu. Po ulici se proti vám sune tucet kyrysníků na koních, smějí se nějakému vtipu, který vyprávěl jejich kolega, a když vás míjejí, pozdraví drobnou úklonou hlavy. Pak pokračují v halasném hovoru v jejich rodné řeči. Pokračovali jste skrze přístav a následně město, nyní jste nemuseli spěchat a podloudně se skrývat a tak jste procházeli ulicemi a přes tržní náměstí. Tycho tu a tam pustil drobnou minci za balíček koření či nějaké ovoce, chvíli dokonce zvažoval koupi cvičené opičky pojídající buráky. Nakonec usoudil, že to za to nestojí, a i když se ho rdotthauanský kupec snažil smlouváním přesvědčit a k opici nabízel i kilový vak buráků, vodítko a několik sad oblečků, Tycho ho utnul a odešel. “Znám ho.“ řekl po chvíli, “Ta opice je cvičená. Vy jí koupíte a ona vám uteče zpátky k němu, aby jí mohl prodat znova. I takhle se dá vydělávat.“ Srdečně se zasměje a opět se vydáte na cestu. To, že se blížíte k hlavní třídě, vám prozradí onen nasládlý pach hnijícího masa, který k vám přináší líný horký polední vánek. Záhy spatříte pahorek odsouzenců na smrt, jejich těla nabodána na kůlech na očích a pro výstrahu všem. Když procházíte po ulici pod pahorkem, matně rozeznáte rysy jednoho z čerstvých těl, které se ještě nezačalo rozkládat nebo si ho nerozebrali mrchožrouti, kteří nad kopcem kroužili dnem i nocí. Martias. Rozhodně poznáte jeho oblečení a tvář, prostou života, která strnule hledí dolu do ulice, zatímco jeho bezvládné údy se lehce pohupují s každým slabým závanem větru. Tycho smutně pokývá hlavou. Ať už tu měl jakékoli problémy, před kterými ho chtěl Tycho ukrýt, zdá se, že si ony našly jeho. Když dorazíte před město, vidíte tábořiště vaší karavany, a jak se zdá, panuje v něm čilý ruch. Do města mířila i skupina kejklířů a tak se zastavili, aby pobavili lidi v táboře, kteří jim nadšeně tleskali. A nejvíc pan trpaslík, vůdce expedice. Nebo spíš donátor. Když dorazíte do tábora, Tycho si vezme trpaslíka stranou, aby mu vysvětlil situaci. Ten akci schválil, protože dostanete loď zadarmo a on jí nebude muset financovat. Na to slyší každý trpaslík. “Kajro!“ ozve se za chvíli táborem Tychův hlas. Čeká, než se volaná objeví a pak dodá. “Nechceš se přece jen podívat do města? Vzhledem k vývoji událostí by se nám mohla hodit každá ruka a ty už ses osvědčila.“ Tak nějak vycítí otázku, kterou by mohla Kajra vyřknout a tak ještě dodá. “Nejde o nic vážného, žádný zlý černokněžník tentokrát. Jen musíme rozbít cech zlodějů.“

Sulora Uoi`nota - 30. března 2013 18:29

Jakmile se v hostinci sejdeme všichni, začne Tycho s plánem. Jsem ráda, že se všichni ostatní rozhodli pro pašeráky též - je to přeci jen ta nejlepší alternativa. Zatímco Tycho povídá, usrkávám ze svého poháru a tiše se zakuckám, když velitel poukáže na Martiasovu nepřítomnost. Pro jistotu, že by náhodou měl problémy s viděním, se porozhlédnu kolem a dojdu ke stejnému závěru. Mimo to však nadále mlčím, Martias byl můj problém včera - dnes jsem jen součástí Tychovy skupinky, a tak ho nechám se se všemi těmi nepříjemnosti, co přicházejí s bytím vůdce, se vyrovnat po jeho. Při odchodu se za hostincem ani neohlédnu, ruce mám v kapsách a držím se vepředu. Zdá se, že se mi hlavou honí myšlenky závratnou rychlostí, a tak, když Tycho uvažuje o koupi opičky, jen zavrtím hlavou a pokračuji směrem, který si myslím, že je správný. Prý tu opice cvičí docela běžně - městské hlídky vodí některé na vodítku a ty zastávají funkci psů, kteří na rozdíl od nich neumí běhat po plochých střechách. Při té představě se člověku chce smát, ale pokud by měl něco takového na vlastní zkušenost zažít, asi by se mu to tak vtipné nepřišlo. Až teprve kdy se dostaneme pod Poklidný pahorek, pach a Tychova slova mě z rozjímání vytrhnou. Martias mi sice sympatický nebyl, ale ani nejhoršímu nepříteli, nebyl-li to mág, bych nepřála zažití rdottské justice z první ruky. V royství se o rdottech často mluví jako o vyznavačích "kultu krve a smrti", což samo o sobě vypovídá o tom, jak velký čas vynaložili do mučících a trestních praktik. Potřesu hlavou a uvolním si ramena, nepatrně přidám do kroku. Čím dříve to tu budeme mít za sebou, tím lépe. Pro nás všechny. V táboře si pak stoupnu bokem, opřu se o jeden z vozů a zahledím se směrem do pouště, která začíná jen kousek za městem. Zlaté písečné duny působí na pohled mírně, ale kdo ví, kolik ukrývají hluboko pod sebou. Zamyšleně se poškrábu na růžové jizvě a hodím zamračený výraz po Baldinovi.

Baldin "Jedlík" - 01. dubna 2013 11:47

Idol dívčích srdcí Vycházka po městě alespoň trochu zlepšila Baldinovi náladu. Už se zase usmívá a palce má zastrčené za opaskem. Otázka chybějícího společníka ho ani moc netrápí. Zřejmě byl chytřejší než ty a prásknul botama. Sebejistou chůzí kráčí se skupinkou uličkami města a pokukuje po okolních děvčatech. Občas zavadí pohledem na elfce a někdy zase pokukuje po křivkách blondýny. Přidá se i k Tychovu smíchu, když se dozví tajemství obchodu s opicemi. "Mazané. Taková potvůrka by určitě šla vycvičit, aby někomu sebrala měšec a donesla jej páníčkovi." Baldin se té představě zasměje, ale pak si raději vyndá jednu ruku zpod opasku a přiloží ji na měšec. Vtipné, dokud se to nestane tobě. S jeho náladou je to pak sledem dalších událostí jako na houpačce. Do pochmurných myšlenek je uvržen, když spatří novou krvavou ozdobu zdejšího města. Tohle možná čeká i tebe, Baldine. A možná i něco horšího. Představ si krysy. Spoustu krys, co tě ohlodává....zaživa. Vše se ale zlepší, když znovu spatří zrzavou válečnici: "Zajisté, že půjde s námi. Které děvče by se nepřidalo, když se takové akce účastním i já." Mlasknutí a mrknutí je už jakousi samozřejmostí.

Kajra Redmane - 01. dubna 2013 12:08

Tábor a ponuka Žeby som sa v tábore nudila... to sa nedá povedať. Po nejakej dobe sa ukázala skupina potulných hercov a akrobatov, a kúsky, ktoré predvádzali, občas hraničili s nemožným. Väčšinu času som ale trávila pri našom voze a koňoch. Moja kobyla sa potrebovala zotaviť, po tej otrave a nasledujúcom pochode cez pustinu na to akosi nemala šancu. Nastal čas na rozmaznávanie. Nezabúdam ani na kone z nášho záprahu. Kontrolujem postroje, vymieňam remene, ktoré sa predrali a celkovo... stále mám čo robiť. Občas mi myšlienky zablúdia ku mojim spoločníkom, už som aj v celku zvedavá čo vybavili a kam sa pohneme ďalej. A či sa vôbec pohneme. Keď na mňa zavolá Tycho, som v celku prekvapená, ale predsa len sa objavím. Zvedavosť je ťažká choroba... zvykne sa na ňu aj umierať. Potom, čo z Tycha vypadne, prečo ma volal, dostávam neurčité tušenie... čo ak je aj toto ten prípad? Pri spomienke na černokňažníka sa zaškľabím, ale potom kývnem. "Dobre, vezmem si dvojčatá a môžem sa pridať. Nezaškodilo by mi ale, keby som vedela trochu viac. Mimo iné... nešlo vás do mesta trochu viac?" kritickým pohľadom si prezriem skupinku. Najmenej dvaja chýbajú... Keď vidím žmurkajúceho Baldina, neubránim sa úsmevu. Nech ma Žrebec kopne, zdá sa, že mi táto veselá kopa chýbala.

Birgitte Pedraig - 01. dubna 2013 17:41

Zakázka Vypadá to, že je rozhodnuto - budou to pašeráci. Na tváři se mi objeví lehký úsměv, i když pořád se jedná o smrt celého druhého cechu. Když se Tycho zmíní o založení nebo něčem takovém trochu zakroutím hlavou. To je nás tady polovina slavných a nebezpečných? Nemluvě o tom, že tu už všichni byli. Mě osobně tohle město nikdy nějak moc nelákalo, už jenom těch mučících praktik, co tu je. To samotné by mělo rozumné a normální lidi donutit držet se dál, pokud to teda není nezbytné. Na chybějícího Martiase - možná, že už si to jméno konečně zapamatuju - nijak nereaguju, konec konců, včera byli chvíli, kdy chyběl jen kousek a spadl by do pořádně hlubokýho hnoje - a my dvě s ním. Vyjdem tedy ven, i když je to jen na okamžik, protože je jen otázkou času, kdy se kvůli povinnostem budem do města muset vrátit. Nebud eto zrovna příjemný návrat, ale potom, už se radši neukazovat... Dívám se okolo stejně nadšeně jako jiní, město by se mělo patřičně vychutnat, když už tady člověk jednou je, ať už je s ním spojený cokoliv, teď už jsme stejně tady. Na chvíli se zastavím u některého ze stánků nabízejícího něco k zakousnutí nebo k zapití, ale kupovat se mi nic moc nechce. Občas se nevinně usměju na kolemjdoucího, tyhle věci mi ale trochu kazí společnost ostatních, která jasně napovídá, že se mnou nejspíš nic moc nebude. Achjo. Těla si nejdřív vůbec nevšimnu, smrt byla a bude, co mi je potom, očumovat nějaký mrtvoly? Ostatní se tam ale dívají na můj vkus až moc se zájmem a tak se teda taky podívám a - no, tak aspoň, že nezdrhl. Možná proto se choval tak vyplašeně. Co asi provedl? Nevyřízené účty? Ale ruku na srdce, kdo jiný, než idiot by vstupoval do města, kde ho čeká šibenice a evidentně ještě něco navrch? Komu není rady... a tak pokračuju dál, aniž by se už ohlížela a za chvíli už jsme v táboře, kde na nás čekají ostatní. Aspoň, že s náma půjde víc lidí. Na otázku zrzky pokrčím rameny. Martias byl donucen zůstat. Houpá se tam s ostatníma na náměstí. Nevypadá to, žeb y se nějak extra bavil.

Vypravěč - 01. dubna 2013 22:11

soukromá zpráva od Vypravěč pro Tycho pokývá hlavou. "Jistě. Hledali jsme v přístavu kapitána lodi, který by byl ochoten nás odvézt. Jak se ukázalo nikdo se nechce zaplétat s antiraiským námořnictvem. Nikdo kromě dvou frakcí, které mezi sebou bojují o vliv v přístavu. Místním cechem zlodějů a pašeráky z Port Caragaru. Rozdělili jsme se a každá skupina vyhledala jednu ze stran. Předložili nám téměř identické nabídky - zničit toho druhého. Po poradě jsme se rozhodli pro pašeráky jako pro menší zlo. Musíme se tedy postavit proti zlodějům, což by nemělo být těžké, jsou řekněme dávno za zenitem a snaží se pouze bránit svou zašlou slávu."

Vypravěč - 05. dubna 2013 21:50

Tycho svolá všechny, kteří se mají na špinavém úkolu podílet. Kajra, Sulora, Birgitte a Baldin. Ohař se rozhodl zůstat v táboře. “Pojďme tedy dokončit, co jsme začali. Tohle by mělo být rychlé. Vím kam jít, abychom zloděje zmrzačili natolik, aby mohli pašeráci převzít kontrolu nad přístavem. Pojďme, ať to máme do půlnoci z krku.“ Vydáte se tedy zpátky do města, vstříc zapadajícímu slunci, které zalévá ulice oranžovou září a sklání se k západu. Ulice jsou teď úplně plné. Když ustoupilo polední horko, lidé vyrazili ven, na nákupy a večerní procházky. Stěží se proplétáte davem a postupujete pomalu, abyste se navzájem neztratili. Slunce za obzorem mizí rychle, vy však pod vedením Tycha neomylně postupujete k přístavu a brzy vás do nosu opět udeří známý zápach soli, rybiny a levné pálenky. Do přístavu dorazíte společně s posledními denními paprsky. “Máme ještě dost času do setkání s Alabisem. Myslím, že bych to vyřídil rovnou, nebude to trvat dlouho. Při troše štěstí budeme moci nad ránem nasedat na loď. Rád bych měl tohle rychle za sebou. Je někdo proti?“

Birgitte Pedraig - 07. dubna 2013 13:15

Město Vypadá to, že po našem návratu do města, lidí v ulicích ještě přibylo. Teď už není tak příjemné se tu proplétat a já si ostražitě hlídám svůj toulec, aby ani náhodou nějakého potulného zlodějíčka nenapadlo, něco si se mnou začínat. To by bylo špatné rozhodnutí. Nicméně Tycho má jisté kroky a my se za chvíli dostanem do našeho starého známého přístavu. Není nás moc, ale snad to bude stačit. Nic jinýho se s tím asi dělat nedá. Jsem pro. Ať to máme z krku. Odpovím na Tychův dotaz.

Baldin "Jedlík" - 08. dubna 2013 12:45

"Hurá" taktika? Baldin "odvážně" postupuje městem. Hlupáku, tvůj galenijský rodák zůstal v táboře a ty tu riskuješ krk. A proč? Jen abys dělal dojem hrdiny na slečny? Aby tě gryf sežral a vyzvrátil... To horko už není tak úděsné a Baldinovi se do tváře vrací barva. Z ufuněné rudé je to teď nervózní bílá. Odstín je čím dál víc bledší, čím víc se blíží k přístavu. Barvu a odvahu si vrací jen, když jeho myšlenky se ubírají ke slečnám okolo. Z těchto myšlenek je ale konečně vytržen Tychovými slovy. Snad se v něm probere trocha jeho minulosti, když promluví: "Necítím se na nějaké obléhání a vleklý boj. Vyřídil bych to taky rychle. Zajímal by mě ale tvůj plán. Říkal jsi, že víš kam jít. Rád jsem ale předem připravený..." Asi by to nebyl Baldin, kdyby se rozhodl tuhle větu nevyužít. Pohlédne na zrzku a řekne: "Připravený na cokoliv." *Mlask, mrk*

Kajra Redmane - 08. dubna 2013 14:13

Ideme na to Vypočujem si informácie, ktoré mi rýchlo podá Tycho a sotva znateľne prikývnem. Vyzerá to tak, že toto je naozaj ten jediný spôsob, ako vlastne pokračovať ďalej. Nie som tým síce nadšená, ale chápem, že je to nutnosť. Hoci.... zrejme budem musieť pripísať toto mesto na zoznam tých, kde nie je pre mňa dobré sa ukazovať. Aspoň nejaký čas. Ešte raz skontrolujem dvojčatá a už sa preplietam mestom spolu s ostatnými. Nemám rada toľko ľudí pohromade, veľmi ľahko sa tu dá stratiť prehľad a človek príde k nožu medzi rebrami tak, že ani nevie, komu sa má zaň poďakovať. Našťastie už čoskoro ucítim typickú prístavnú arómu: rybinu, soľ a ešte dačo, čo nedokážem pomenovať. Možno decht z lodí? Neviem, lodiam naozaj nerozumiem... Tycho predostrie taktiku bleskového útoku, moji spoločníci pokyvujú hlavami. Ja len tak prehodím: "Dúfam, že ste tu nevzbudili priveľa pozornosti. Mohli by si domyslieť, že ak sme neprijali ich ponuku, skúsime to u konkurencie..." Baldin na mňa žmurká, ale zrovna teraz na jeho dvojzmysly nie je vhodná doba, skôr premýšľam, čo vieme o mieste, kde sa zdržujú a či je možné ich napadnúť aspoň z dvoch strán naraz.

Sulora Uoi`nota - 08. dubna 2013 20:27

Jakmile Tycho vydá povel k opuštění tábora, zařadím se jako obvykle mezi členy družiny a mlčky je následuji. Všímám si svého okolí, nemám zájem stát se obětí zlodějského cechu před tím, než je vyhladíme z povrchu písečného. Do přístavu se dostaneme, až když rudý kotouč zapadá za obzor. Stíny se budou protahovat tak dlouho, než nastane naprostá tma - budeme s cechem bojovat na jejich půdě a v podmínkách, které jsou jim nejpřirozenější, takže nezbývá než doufat, že moment překvapení a Tychovy znalosti budou dostačující. Pokud ne, no, ani toho proklatýho pahorku se nedočkáme. Pak Tycho promluví. Jsem ticho, pouze v souhlas přikývnu.

Vypravěč - 08. dubna 2013 23:22

Tycho pokývá hlavou a po tváři mu přeběhne chmurný výraz. “Dobrá, bude to tak nejlepší. Jako všude bude nejrychlejší utnout hadovi hlavu. Gilda je vedená pouze jedním člověkem. Toho jsme tady s Baldinem poctili svou návštěvou. Dostat se tam nebude až takový problém, ven se budeme možná muset probít.“ Znovu se zamyslí. “Je jich málo a někteří by se dali přesvědčit, aby ustoupili. Jsou to zloději, ne válečníci. Přímému střetu se budou chtít pravděpodobně vyhnout, ale pak by bylo dobře, kdybychom se odsud vskutku ztratili co nejdřív. A bude potřeba ještě jedna věc.“ Tycho vás zavede do poměrně pochybné části přístavu. Je plná polorozpadlých a opuštěných domů, sem tam nějaké fungující skladiště a mezi tím vším se prohání menší armáda krys. Brzy se však zastavíte před celkem zachovalým domem. Ne natolik zachovalým, aby přitahoval nechtěnou pozornost, ale všechny čtyři stěny stojí a střechy je víc, než není. Poměrně nešetrně rozrazí váš vůdce dveře a rozhlédne se po domě. Je tam několik sudů a velkých okovaných beden s neurčitým obsahem. Na zemi sedí dva muži v odrbaných hadrech a cosi kutí. Když vstoupíte dovnitř, vyděšeně se na vás podívají, zatímco jeden z nich nervózně žmoulá kus papíru s čímsi bílým uvnitř. “Zmizte, nezajímáte mě vy, ani váš fet,“ prohodí drsně Tycho. Drbani se seberou a zmizí z domu neuvěřitelnou rychlostí. Tycho se pousměje a přejde do rohu místnosti k okovaným bednám. Krátce se za ně podívá skulinou mezi nimi a kývne hlavou. O kousek ustoupí a pak se vší silou opře do jednoho ze sloupců navršených beden. Nakonec, až když si přizve Baldina na pomoc, se jim je podaří převrhnout. Bedny s hlasitým duněním a lomozem padnou na hromadu v rohu a ať už se za s nimi nacházelo cokoliv, pohřbí to pod sebou. Pro jistotu na vrch přihodíte několik sudů. “Dole je teď východ z tajné chodby, které vede z cechmistrovy pracovny. Až zjistí, proč tam jsme, pokusí se určitě o nějakou levárnu. Pokud by se mu podařilo utéct, měli bychom problém. Bude lepší se pojistit, že jediná cesta ven vede přes nás. A že nám nikdo nevpadne do zad, ale to nechme až na místě.“ Vyjdete z domu a poté se propletete několika dalšími ulicemi. Netrvá dlouho a stanete před dalším, již mnohem zachovalejším domem. Tycho zaklepe na dveře, otevře se drobná skulina, kterou se člověk uvnitř podívá a všechny si vás pečlivě prohlédne. Dveře se pak pomalu otevřou. “Vrátil ses rychle, jen co je pravda,“ řekne muž, který otevřel. “Jak jsem řekl. Mám poněkud naspěch, Borsi,“ řekne s úsměvem Tycho a Bors se zašklebí. “Pojďte dál.“ Vstoupíte do nevelké místnosti, která zcela zjevně slouží jenom jako vrátnice. Okna jsou zatlučená a jediným zdrojem světla je uvnitř olejová lampa zavěšená ze stropu. Uprostřed místnosti je stůl, u kterého sedí další dva podivní pobudové a drží karty. Chvíli se na vás dívají, ale pak se vrátí ke hře. “Jako předtím, princi. Zbraně necháte tady.“ Tycho pokývá hlavou s ponurým výrazem. “Obávám se, že to nepůjde, Borsi.“ “Cože? To jako, že ses spřáhl s těmi pašeráky?“ zavrčí nahlas hromotluk. Je poměrně velký, na to, že paří ke zlodějskému cechu. Ale jistě slouží jako sval a strašák. U pasu má nepřívětivě vyhlížející obušek. Při zmínce o pašerácích zbylí dva zloději položí karty a sáhnou po zbraních. “Borsi, chci jenom cechmistra. Nikdo jiný nemusí zemřít. Nikdo.“ “Bez cechmistra je ale cech úplně ztracenej!“ drmolí Bors a škrábe se na hlavě. “Ano, ale přiznej si to, dřív nebo později vás pašeráci porazí a ti vám nedají na výběr. Je nás tu pět, vy jste tři. A ty moc dobře víš, co dokážu. Vážně ti za to mistr stojí? Vážně vám to za to stojí?“ řekne Tycho a aby dodal proslovu na přesvědčivosti, chytí jílec svého meče. Bors pokývá hlavou a i zbylí dva zloději se zklidní. “Máš pravdu, princi. Oceňuju to. Jenom doufám, že víš, co děláš,“ řekne smutně obr a pokyne svému kolegovi. “Otevřete jim.“ Jeden ze dvou karbaníků u stolu přešel blíž a chytil kovový kruh na podlaze. Zatáhl a odklopil dřevěné padací dveře. Pod nimi se nacházely úzké dřevěné schody vedoucí kamsi dolů. Zhruba po pěti yardech se prudce stáčejí doprava. Tycho na vás kývne a sebejistě vykročí první. Následujete Tycha po úzkých schodech, které s každým vaším krokem zavrzají, stočíte se v zatáčce a poté schody vedou přímo dalších deset yardů. Jsou poměrně strmé, možná by nechybělo málo a mohl by to být žebřík. Po sestupu se ocitáte v místnosti s nízkým stropem a hrubým kamenným zdivem. Vzduch je tu těžký, vlhký a zatuchlý, zdi na mnoha místech porostlé řídkým mechem. Celý koridor dlouhý tak dvacet metrů je osvětlený lampami. Každých pět metrů se nachází nosný oblouk, který strop ještě o něco snižuje. Na konci chodby se nachází dřevěné dveře zavřené na petlici. Po obou stranách chodby jsou pak buď otevřené, nebo zavřené dveře podobné těm na konci chodby. U dveří na konci chodby se nachází muž, v kožené kazajce a s krátkým mečem u pasu. Nevrle se zamračí a chytí jílec meče, když spatří, že jste ozbrojeni. “Co tu chcete!?“ zakřičí nahlas. Bezpochyby to upozorní každého v komplexu na vaší přítomnost. “Jdi mi z cesty, Morgu,“ zavrčí Tycho, když se ráznými kroky blíží ke strážci. Místo odpovědi se čepel mihne a namíří Tychovi na krk ve vzdálenosti jednoho palce. Mužova ruka se třese, jeho loajalita k pánovi kolísá, když se kouká Tychovi do ledově klidné tváře. Slyšíte hluk a lomoz jak se některé z dveří otvírají. “Uhni,“ procedí skrz zuby Tycho. Muž zakroutí hlavou. “V tom případě mi nedáváš na výběr,“ řekne váš vůdce, s bleskovou rychlostí vytasí meč a odrazí krátkou čepel jeho soka stranou. Hned následuje rychlý výpad a nazelenalá čepel Tychova dlouhého meče muže probodne skrz naskrz. Tycho ho setřese z čepele a chytí petlici na dveřích. “Zdržte je! Já jdu pro cechmistra.“ V hale je celkem šest dveří. Ze dvou, které se nacházejí na vaší úrovni, nikdo nevychází, jsou zavřené. Další dvojice dveří je od vás vzdálená zhruba čtyři metry, ta další pak osm. Blíž k vám se objeví celkem tři lapkové, každý ozbrojený krátkým mečem a robustními krycími dýkami. Dále od vás se objeví pobudů pět. Dva s velkými sekerami, jeden se sadou nožů a zbylí dva s dýkami v jedné ruce a plášti v ruce druhé. Přibližují se tak nějak všichni najednou, v neuspořádaném houfu.

Baldin "Jedlík" - 13. dubna 2013 12:35

Kdož sú boží bojovníci... Skoro jako ovce na porážku. Aspoň tak si Baldin připadá, když kráčí za Tychem. Jeho plán sice zní rozumně, ale vražda velitele cechu přece jen nemůže být tak jednoduchá. I když lepší, než pobíjet všechny členy cechu. Dvě trosky, které si zrovna dopřávají trochu opojení, Baldina moc nezajímají. Až když má pomoci Tychovi pozhazovat hromadu beden na údajně tajný východ, tak se vzpamatuje a dostane se do své veselé nálady. Hned, co odezní rachot beden a přihozených sudů, tak Baldin s vítězným výrazem ve tváři pohlédne ke společnicím a pochvalně si poplácá svaly na svých pažích: "A to ještě nic nebylo, dámy. Počkejte, až mě uvidíte v pořádné akci. A tím nemám na mysli jen boj." Mlasknutí, mrknutí a dál pokračuje za Tychem. Vyjednávání s již známým vrátným nechává na svém průvodci. Než se rozhodne následovat "Prince", tak zkusí náladu v místnosti vylepšit vtípkem: "Jak jsem říkal, tak na ten kyj se lepí hodně slečen, Borsi." Pro jistotu ještě pokývne ke zbytku skupiny. *** Konečně přijde čas k nějaké akci. Baldin si už připravil luk a zrovna si začíná chystat šíp do tětivy, když Tycho zmizí za dveřmi a v hale se začnou rojit zloději. Chtělo by to získat trochu času. Prohodí tiše ke svým společníkům: "Když u některého z nich najdete dýmku, tak si ji zamlouvám jako trofej." Pak promluví nahlas ke zlodějům: "Přátelé, být vámi tak zpomalím a zvážím své naděje. Je vás sice více, ale nemáte ponětí o našich schopnostech. Jak to umí Tycho s mečem určitě víte. Ale nevíte, že vše co umí jsem ho naučil já. A pak tu mám ještě několik svých učedníků. Nebezpečnou plavovlásku, smrtící zrzku a tohle děvče s jizvou je dokonce můj nenadějnější žák. Dokonce lepší než Princ! V záloze čekají další. Za moment se tu objeví. Být vámi, tak poberu to, co není přibité a uteču to utratit do nevěstince." Gryfe, dej ať na to skočí. Napřed budu muset sejmout toho s noži. A pokud mi jednu z těch dýk nezarazí do hlavy dřív než já jemu šíp, tak pak to vidím na souboj s tesákem. Zatraceně! Obtloustlý lučištník se připraví na souboj. Pokud bude potřeba, tak napřed vystřelí po vrhači nožů, načež odhodí luk a vytáhne tesák, aby se mohl bránit před jeho kumpány, kteří nepochybně ihned po výstřelu z luku zaútočí. Mnohem radši by je ale viděl rabovat vlastní sídlo a utíkat odsud...

Vypravěč - 16. dubna 2013 13:08

Muži se na chvíli zastaví. Spíš je zaskočí Baldinova ochota se bavit, než to, co jim vlastně říká. Většina zlodějů je poměrně mladá, těžko si budou pamatovat dobu, kdy se „Princ“ pohyboval ve zdejším kraji. Několik starších zlodějů však má na Tycha vzpomínky a při zmínce, že je tady, na chvíli zaváhají. Jeden z předních lapků, už od pohledu starší, se otočí ke svému společníkovi a cosi mu řekne. Nastane chvíli ticho a zatím se zpod dveří do cechmistrovy pracovny line hustý kouř. Nevypadá to na požár, spíš práci dýmovnice. Začnou se ozývat zvuky souboje. Velký hromotluk se sekyrou se protlačí dopředu. “Tenhle buřt, že učil prince? Všichni přece víme, co je zač,“ zavrčí a odplivne si. “No tak. Jsou to jenom tři ženské a tlustej chlap!“ S tím se pevně chopí sekery a v nízkém horizontálním oblouku se napřahuje sekerou, když přiskakuje k Baldinovi. Ostatní ho následují.

Baldin "Jedlík" - 16. dubna 2013 13:37

Nechť promlouvá ocel Tak na pár úderů srdce (i když v případě Baldinova zrychleného tepu by se dalo mluvit o několika desítkách...) si tlouštík začne myslet, že má vyhráno. Svůj pohled upíná k několika mužům a ani nepostřehne kouř vycházející z místnosti za ním. Dřív než se stihne usmát, tak se do situace vplete hora svalů, která Baldinovi zřejmě moc nevěří. To Baldina zaskočí. Tohle se nemělo stát. Přece už začali pochybovat... Z myšlenek ho vytrhne až ostří sekery, které mu každou chvíli může dopomoci k rychlému úbytku přebytečného masa na těle. Dále jedná už jen ve zmatku. Zapomene na muže s noži, ve spěchu namíří lukem na sekerníka a vypustí šíp. Poté upustí luk, vytáhne tesák a s vyděšeným výrazem ve tváři začne couvat. Poskytl jsem vám čas na přípravu, holky. Zachraňte mě.

Kajra Redmane - 16. dubna 2013 16:27

Hlúposť je ťažká choroba... Nad zrušením prípadnej únikovej cesty našej koristi len prikývnem hlavou. Jednak nám neujde a na druhej strane, nikto mu touto cestou nepríde na pomoc. Baldin sa ako vždy snaží imponovať, odmenou je mu akurát tak prevrátenie očami. A potom to už všetko šlo rýchlo... zrušenie strážcov, zostup úzkym schodiskom, ochranka pred vstupom ku hlavnému papalášovi. S trochou znechutenia si uvedomujem, že jediná cesta von je tá, ktorou sme sem vošli, a ak sa neprebijeme... lepšie nemyslieť. Tycho zmizol a nám nezostáva nič iné, len čeliť bande ostrých chlapíkov. No a čo... boli doby, keď stáť čelom k nim bol môj každodenný chlieb. Boli doby, keď i ja som bola jednou z nich, ženská, čo si zarába kusom pekelne ostrého železa a je jej jedno, komu ním urobí nový vetrák. Baldin sa pokúša blufovať, ale nejako mu to nevyšlo. Chlapík so sekerou priveľmi mudroval, za odmenu mu Baldin poslal šíp. Vytiahnem dvojčatá a vykríknem: "Blbosť je ťažká choroba, páni! Zvykne sa na ňu aj umierať. Kto je dostatočne blbý aby umrel?" Ako dôkaz, že to myslím vážne, sa vrhnem na chlapíka, ktorý je najbližšie ku mne. Jedným mečom zrážam bokom jeho zbraň, druhým útočím jedovatým direktom na hruď.

Birgitte Pedraig - 28. dubna 2013 19:34

Zdržení Na začátku šlo všechno až moc hladce, jen co je pravda. Takový štěstí, aby to tak i pokračovalo, ale rozhodně nemáme. S Tychovým zdržte je, si rychle přepravím první šíp, zatímco Baldin křičí o smrtících úderech od nás všech. Kdyby tady stáli čtyři urostlí chlapi, tak by to asi zabralo. Ženský všichni vždycky podceňujou. Rozhodně nejsem bojový typ. Úzká chodba dává alespoň tu výhodu, že nám nikdo nemůže vpadnout do zad, teda pokud to neschytá nejdřív Tycho. Na chvíli se ti hromotluci nad Balvanovými slovy pozastaví a v tu chvíli si vyberu za cíl, toho nejblíž k nám. I oni ale nečekají na zázrak a k rozhodnutí na útěk nedospějí. Hnědovláska se vrhne dopředu, díky čemuž se mi do značné míry uleví, protože já rozhodně nemám v úmyslu bojovat nablízko. Vypadá to, že i Balvan vytahujíc svůj tesák, půjde do čelního útoku. A tak si stoupnu, co možná nejvíc na okraj chodby, aby nehrozilo, že budu střílet do svých vlastních řad a vypouštím šípy na nejbližší terče, protože ty jsou pro mě pochopitelně nejnebezpečnější.

Vypravěč - 28. dubna 2013 22:35

Baldinův výstřel byl zbrklý, ale na tak krátkou vzdálenost svůj účel splnil. Šíp jen krátce zasvištěl vzduchem a záhy se zabodl mohutnému sekerníkovi do pravého ramene. Ustrnul v pohybu a sekera se mu přetočila. Zařval bolestí a klesl na kolena, když se mu do boku zabodnul další šíp, který vyslal Birgitte. Mužova odolnost je obdivuhodná, zůstává v pokleku a těžce vydýchává, ale na umření nevypadá, i když se třese. Rychle se kolem něj prosmýkl jeden z šermířů s parírovací dýkou a vrhne se na Baldina, kterého zachrání Kajra. Mečem srazí stranou čepel protivníkovu a druhou svou zbraní vyrazí do protiútoku. Jeho dýka je však nezvykle masivní a pevná a tak její výpad celkem snadno odrazí a přiskočí blíž a kolenem Kajru kopne do břicha. Nepříliš silně a lehce přitom zavrávorá. Birgitte mezi tím úspěšně odstranila dalšího nepřítele, když se její šíp zabodl do krku jednoho ze zlodějů. Pustil zbraně a složil se k zemi. Až teď Birgittin luk umlčel vrhací nůž, který se s řinčením a sprškou jisker odrazil ode zdi kousek nad jejím pravým ramenem. Sulora už takové štěstí neměla a levé předloktí jí ošklivě pořezala jiná vržená čepel. Jako by to nestačilo málo, sunul se k ní protivník, hrozivě mávající krátkým mečem a těžkou dýkou.

Sulora Uoi`nota - 02. května 2013 00:46

Jako všichni ostatní následuji Tycha hlouběji do zlodějského doupěte. Mračím se, čímž mi na tváři vznikají hluboké stíny obtahující vrásky. Sem tam se poškrábu na svědící jizvě, jinak mám neustále jednu ruku lehce položenou na hrušce meče, připravená ho během mžiku tasit. Kráčím spíše u konce skupiny, což je nezvyklé, neboť se většinou držím vepředu. Pak Tycho bez zaváhání prošpikuje mečem strážce u dveří a vnikne do místnosti, načež nás zaúkoluje vyřízením pobudů, kteří se objevili, aby... vlastně těžko říct proč, když stejně nemají šanci. Baldin i Kajra mluví. Já nemám na mluvení, ostatně jako většinou, vůbec náladu. Místo toho tasím meč a do druhé ruky vezmu dýku, kterou používám jen zřídka. A když je čas na mluvení u konce, vydám se spolu s Kajrou vpřed a cíl si vybírám tak, abychom měli šanci se doplňovat, zatímco bloncka do nich šije zezadu a Baldin.. kdo ví co. Pak se ale Baldin nachomýtne vedle nás a Kajra mu musí pomoci, čímž se však sama dostane do zlé situace. Chci provést výpad na zloděje, který ji kopl do břicha s nepříliš měkce vypadající podrážkou. Dřív, než cokoliv stihnu, olízne mi zápěstí vrhací dýka. Cítím stroužek teplé krve, jak mi začíná lechtivě téct po paži. Nevrle zavrčím. Upevním stisk meče tak, že cítím vlastní nehty tlačící mi proti dlani. A pevným krokem vykročím ke zloději, který tak srandovně vážně máchá mečem. Nemám náladu na tančení a jizva na tváři mě svědí k zešílení. Jakmile přijde možnost, vyrazím plnou silou. A doufám, že někdo vyřídí toho sraba, co háže dýky.

Baldin "Jedlík" - 05. května 2013 10:16

Hrdina Zdá se, že Baldinovo zdržování přece jen mělo nějaký užitek. Děvčata se pohotově vrhla do boje a vytáhla tak plnoštíhlého lučištníka z nejhoršího problému. Stačí ale rychlý pohled k nepřátelské skupince a veškerá nastupující radost pomine. Půl tuctu jich je stále připraveno bojovat a jeden hromotluk, přestože začíná připomínat jehelníček, taky odmítá zemřít. A Baldin ve zmatku už upustil svůj luk, aby se bránil tesákem. Hlupáku, hlupáku! Baldin cítí, že musí něco udělat, aby přežil. Tuší ale, že proti těmto grázlům nemá v osobním souboji příliš šancí. Naštěstí tu má ale s sebou schopnější šermíře. A těm tedy musí nějak pomoci, aby se mohli plně věnovat svému řemeslu. Rychlými kroky krátí vzdálenost mezi ním a zlodějem, co nakopl Kajru. Doufá, že je lotr zaměstnán zrzkou a vyrazí svým tesákem vpřed. Bodnutí, do kterého se pokusí přenést hmotnost svého těla nalehnutím na vlastní zbraň. Holky, bijte ty bastardy!

Kajra Redmane - 10. května 2013 13:00

Je tu trochu tesno Najprv zaškrípala oceľ pri odrazení protivníkovho meča, potom pri tom, keď masívna dýky zablokovala ten môj. Vzápätí ma jeho koleno naberie do brucha. Nie príliš silne, a okrem toho, vyzerá to tak, že sa pripravil o rovnováhu. Zlostne zavrčím a chystám sa k protiútoku, keď sa pri mne objaví Baldin a v ruke sa mu blýska tesák. Všimla som si ho len tak-tak, útok, ktorý som chystala, som zastavila v poslednej chvíli. Rýchlim pohľadom preletím po bojisku, vyzerá to tak, že každý si už našiel svojho súpera. Nechám Baldina, nech sa poráta so zlodejíčkom, ktorý ma doteraz zamestnával a hľadám si ďalší cieľ. Nie je o ne núdza.

Vypravěč - 25. května 2013 22:53

Zloděj zařve, když mu Baldinův tesák pronikne do těla pod klíční kostí až po střenku. Bezpochyby čepel prorazila plíce a dost možná lízla i srdce. Muž začne klesat k zemi a táhne Baldina s sebou, který se tak svalí na něj. Možná to mu zachránilo život, když vzduchem proletí vrhací šipka v místě, ke ještě před momentem stál. Sulořin sok její útok překvapivě obratně vykryje a sekne z otočky zatímco se přiblíží. Sulora se však čepeli vyhne, podrazí mu nohy a srazí ho na zem. V ten moment se rozletí dveře do pracovny cechmistra a ten, zbitý a špinavý, se vypotácí ven. Po několika krocích dopadne doprostřed chodby na všechny čtyři a hlasitě se rozkašle, zatímco se ve stejný moment snaží sténat. Pak se překulí na bok a drží se za levé zápěstí. To je totiž to poslední co na levé paži má. Celá jeho ruka je pryč a z pahýlu rytmicky vystřikuje krev. Všude je najednou spousta dýmu, který se všechen valí z pracovny. Vůbec nevíte, jak tam mohli vydržet tak dlouho. Hned za cechmistrem vyjde jistým, i když trochu pomalým krokem Tycho a táhne za sebou unaveně meč s čepelí špinavou od krve. Zloději se okamžitě stáhnou a celkem nejistě pozorují výjev před sebou. Jeden z nich pak přiskočí k cechmistrovi, utrhne pruh látky z pláště a stáhne mu zranění. Tycho neprotestuje, místo toho uzavírá uťatou ruku do koženého vaku. "Kliďte se odsud. Všichni," promluví ochraptělým a nezvučným hlasem, který zvukem připomíná tupou pilu zakusující se do železného prutu. "Nebo přijdete nejenom o ruce. Sbalte si fidlátka a zmizte z města." "Hajzle!" sténá cechmistr, drží se provizorně ovázanou ruku a neklidně se zmítá na zemi. Brzy poleví, protože se až moc rychle unaví. "Zradils nás! Zaprodal ses pašerákům ty ubohá sketo!" "Nechal jsem tě žít. Calewyne, jste přežitek. Ubohá banda pobudů, která se snaží obnovit svojí bývalou slávu, žije ve smrdutých sklepech a hraje si na pány města. Piráti z Caragaru by nebyli tak milí. Zachránil jsem tobě i ostatním život." Calewyn se pokusil na Tycha plivnout, ale hutný flus skončil na přezce jeho vlastního opasku. Tycho zvedl čepel meče, která se tyrkysově zaleskla. "Můžeme to vyřídit i jinak," řekl tiše a lehce pohupoval mečem ve vzduchu. Zloději svěsili hlavy jako parta uličníků. Uvědomili si, že má Tycho pravdu a dává jim na vybranou. Pašeráci by je zmasakrovali všechny. A vy ostatně pravděpodobně taky. Cechmistr se pomalu zvedne ze země za pomoci dvou dalších zlodějů. Pročistili jste jejich řady vydatně. Z osmi jich zbylo pět, z toho jeden s přeraženou čelistí. "Promiň Calewyne, musel jsem si zvolit a vybral jsem si to menší zlo." Řekl tiše Tycho. Cechmistr pokýval hlavou. "Nemluv," procedil skrze zuby mistr zloděj a otočil se k odchodu. "Ale v jednom máš pravdu. My jsme to menší zlo. S tím velkým jste se totiž začli paktovat."

Baldin "Jedlík" - 28. května 2013 12:17

Sláva vítězům, milost poraženým Sotva se Baldin stihne vzpamatovat a dát si do pořádku události, které proběhly, tak leží na zemi svírajíce svůj tesák. Pod ním tělo mrtvého zloděje a všude okolo něj další zloději, kouř a spolubojovníci. Ani si netroufne pronášet nějakou hlášku, dokud probíhá jakési vyjednávání mezi Tychem a zloději. Pomalu přiklekne a "mírové rozhovory" začne zpříjemňovat zvuky škrábání oceli o kost, jak se snaží vypáčit tesák z hrudního koše zloděje. Sotva se mu podaří dostat ven svoji zbraň, tak pohledem zkontroluje, zda-li mu při boji někdo nepodupal luk. Celkem nerad by přišel o zbraň, která mu umožňuje držet se pd nepřátel dál. Naštěstí kromě několika odřenin, těžko říci jestli čerstvých nebo starých, je luk celkem v pořádku. S vyháknutou tětivou jej vezme do rukou. To je už hlavní rozhovor u konce. "Zatraceně, děvčata, ještě že jsem tu byl. Jinak by z vás ti grázlové nadělali krmení pro krysy. I když dost hezké krmení." Mlasknutí, mrknutí a už se rozhlíží po mrtvolách. "Zajímalo by mě, jestli je tu někde ta dýmka. Kdyžtak bych se musil spokojit s ostatními věcmi. Živí nás sice trpaslík, ale trocha přivýdělku bokem nikdy neuškodí. Jak to rozdělíme?" Další průběh událostí nechá v rukou skupiny a především Tycha. Vždyť to by přece on, kdo je tu vytáhl a zachránil z tohoto boje. Alespoň tak to vidí Baldin.

Kajra Redmane - 12. června 2013 17:31

Po boji Práve som sa chystala pustiť do ďalšieho zlodeja, keď ma zarzia zvuky spoza nášho chrbta. Prekvapene vo mne hrkne, veď predsa za chrbtom sme si nenechali nikoho nebezpečného. Prekvapený výraz v očiach môjho protivníka ma presvedčí o tom, že by som sa asi mala obzrieť. Dovolím si rýchly pohľad cez plece... a zložím zbraň. Na zemi sa krčí chlapík, ktorého som ešte nevidela, a výdatne krváca na podlahu z pahýľu ľavej ruky. Na scéne sa objaví Tycho a nevyzerá práve priateľsky. Z jeho hlasu vanie severák a dá zlodejom ponuku, ktorá sa neodmieta. Takmer by mi ich prišlo ľúto. Takmer... ale už som toho videla priveľa, takže nejaký extra dojem to na mňa nespraví. Vrátim meče na opasok a zaškľabím sa na Baldina: "Po boji je každý generál, že?" Jeho schopnosť pripísať si zásluhy za všetko, za čo sa len dá, ma neprestáva udivovať. "Nezabúdaj, že sme ženské. Osamelí zlodeji by z nás mali väčšiu radosť, keby sme v jednom kuse. Ostatne, z nás by veľa kŕmenia nebolo... zato z teba už hej." dodám a priateľsky do neho štuchnem. Zato do oberania mŕtvol sa mi veľmi nechce. Nikdy to nebola moja obľúbená robota a radšej som ju prenechávala iným. A tak zatiaľ čakám na vyjadrenie od Tycha.

Drag Oncave - 27. července 2013 23:29

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR