Andor.cz - online Dračí doupě

Svět...každý si představí velkou modrou kouli, anebo ne? Co když je odjinud? Představte si cestu mezi světy, která přináší spoustu dobrodružství, nebezpečí, ale i přátel, které na ní poznáte. A když je ta cesta navíc krásným a nekonečným vesmírem, pak může být ještě o poznání zajímavější.
V roce 5674 byla podepsána mírová smlouva mezi šesti planetami. Téměř každá z nich vybrala jednoho, či více zástupců, kteří spolupracují na jedné palubě vesmírné lodi Flames, jejímž posláním je udržovat rovnováhu mezi světy. Každá planeta, která vstoupila do aliance má svou stanici, která vysílá každý větší problém přímo ke kapitánovi Flames, aby posádka byla schopna zabránit konfliktu nebo ho vyřešit, přinejhorším vybojovat a hříšníky v tomto případě odvézt to přísně střežené věznice na opuštěné planetě, která se trefně nazývá Despair.
Nikdy ale není vše tak jednoduché, jak se na první pohled zdá, a tak je jisté, že zločinci a vrahové nebudou to jediné, s čím se posádka, nazývající se S.A. (strážci aliance) bude muset poradit.

Na palubě Flames

Loď, která dominovala svou velikostí a krásou se prosmýkla červí dírou vedle planety Sardia.
Bylo to již několik světelných let, co jste urazili od posledního úkolu, ke kterému jste byli vysláni. Nyní jste mířili na Despair, kam patřil jeden Hoognass, nyní trčící v cele Flames. Hoognassové byli velcí, strašidelní, ale nesmírně tupí, což znamenalo, že způsobovali nejvíce problémů. Jestli jste někdy slyšeli mýty o trolech, pak by se dali docela dobře přirovnat.
Při boji a zatýkání byl Hoognas zraněn a nyní bylo na kapitánovi rozhodnout, zda plýtvat cenné léky, pro které jste museli brzy zaletět, ale čas nebyl zrovna vaším přítelem, protože jste dostali hlášení o výtržnostech na Glaiře, které se vymkly kontrole.
Bylo to buď nechat ho s tržnou ránou na hrudi možná přežít, možná vykrvácet, anebo mu pomoci, aby šel do nejstřeženější věznice známého vesmíru v plné síle.

Šťastný let posádko.

Dlouze zamyšlený a procházející své myšlenky stál Arxian u okna chráněného silovým polem a tak jako vždy byl uchvácen pohledem na zkroucený vesmír při průletu červí dírou. Již delši dobu byl v posádce Flames jako vyjednávač kdy se vždy snažil řešit krizové situace. Vzpomínal na chvíle kdy zjistil že jeho rodina je vyvražděna.Od té doby toužil po pomstě své rodiny a tak se rozhodl přidat do posádky Flames v touze že jednou nalezne viníky. V té ostře řezané tváři se mihotala záře vycházejíci z pokroucého vesmírného prostoru. Hluboké oči které prozrazovaly tok myšlenek který tížil očividně bystrou mysl. Přemýšlel o tom jak budou postupovat v následujících dnech a jestli se třeba konečně setká s vrahy jeho rodiny ikdyž si myslel že je to nepravděpodobné, stále doufal. Dával si dohromady informace od jejich vězně, nechtěl nic opomenout... "Jak s ním asi bude chtít kapitán naložit" řekl si polohlasně když v tom se ozvalo zakašlání oznamující příchod další osoby...

Jak dlouho už to je? Tři nebo čtyři roky? Spíš ty čtyři. Sloužím tu už dost dlouho a ošetřila jsme za tu dobu už velmi mnoho zranění. Ano, jsem palubní lékařka a a posádka se mě ze začátku dost bála. To víte, doktor, co má rohy a blanitá křídla? Pro ně neobvyklé, pro mě zcela normální...

 Dnes už za mnou chodí bezestrachu. nepatřím k jejich druhu, ale myslím si, že jsme spolu v jisté symbioze. Oni potřebují mě a já je. Tedy alespoň ve smyslu naplnění mého dosavadního poslání. Není tak obtížné naučit se anatomii jiné rasy. navíc tyhle pokročilé přístroje jsou velmi přesné.

Každopádně pro dnešek jsem ošetřovnu opustila a na koho nenarazím cestou do svojí kajuty. Arxian - jeden z mých pacientů a taky mi nevěřil...

Decentně si odkašlu, aby věděl, že jsem za ním. Zjistila jsem totiž, že ačkoliv jsme na jejich straně má tichá chůze i můj vzhled působí dosti děsivě. "Nemusím být sběhlá v psychologii abych poznala, že Vás něco trápí..." protáhnu křídla a příjdu k němu blíž. "Co ta Vaše nespavost? Pomohlo Vám to sérum ,co jsem Vám dala?"  mluvím klidně a pomalu. Náš jazyk a naše intonace jsou totiž rychlejší, tka si musím hlídat tempo řeči aby mi ostatné vůbec rozuměli  i když mluvím jejich jazykem.

Pomalu se otáčím a prohlížím si palubní lékařku. Její démonický vzhled mě nikdy nepřestává udivovat. Zdravím vás. Ač, v tváři málokdy dává znát najevo emoce, tak se pokusil o letmý úsměv. Stále mě tíží vzpomínky na křivdy na mé rodině. Od dob kdy jsem se vrátil domů a zjistil co se stalo se vždy vrací v pravidelných intervalech. Ostatně to jsem vám již mnohokrát říkal, nicméně toto se snažím s vaší pomocí potlačit.
Momentálně však přemýšlím nad vším co jsme dostali z Hoognase. Je to velice zajímavý tvor, a rozhovor s ním je fascinucjící když se do něj pokoušíte dostat, není to tak snadné. Máte již nějaké příkazy od kapitána co se jeho léčby týče. Nerad bych aby přišla všechna snaha nazmar. I když by možná zasloužil smrt. V tom se odmlčel a znovu se zahleděl ven a poté opět na lékařku. Mimochodem, to sérum zabírá, děkuji vám. Načež se dlouze zadíval na křídla která jej nikdy nepřestanou udivovat. Možnost přirozeně létat je prostě fascinující, pomyslel si.
Rád už bych dorazil na místo a zjistil si nějaké další informace k tomu co nás čeká. Tahle nevědomost mě ubíjí. S tím se opět odmlčel , sklopil zrak a zadíval se ven do prostoru....

Protáhnu se. Klouby mi tiše zapraskají, jak protestují proti tomu, jak s nimi zacházím. Směny navíc, tréninky... "Ano, mluvil jste se mnou o tom, ale popravdě lidské vědomí není zrovna moje silná stránka. Nejsem psycholog. Já lečím tělo a ne duši..." pousměju se. Jistě, to, co se mu stalo je nanejvýš politování hodné, ale já s tím nic nenadělám a dost možná s tím nenadělá nic už ani on sám.

Položím ruku na okno chráněné silovým polem a kouknu se ven "tenhle pohled mě nikdy nepřestane fascinovat. je to překrásné..." zašeptám polohlasně. Ano, domov mi chybí, ale asi ne tolik jako ostatním členům posádky. Naše rasa...nemáme mezi sebou silné osobní vazby.

Ze vzpomínek na domov mě vytrhne Arxianova otázka týkající se našeho zajatce "Ne ohledně Hoognase zatím žádné rozkazy nepřišli, ale tihle tvorové jsou silní. Ztrátu krve by měl zatím vydržet a když ne..." pokrčím rameny a stáhnu křídla do nejtěsněji k tělu.

Doposud jsme si nedokázlaa k nikomu najít cestu blíž. Se všemi se bavím, ale jen ve vztahu lékař-pacient. Někdy je to dost frustrující nemět si s kým promluvit, ale jindy jsem ráda, že se do mě nikdo nenaváží a neleze mi do soukromí.

"Trpělivost růže přináší..." řeknu mu, když si postěžuje a kouknu na něj. "Nebo tak nějak to lidé řikají, že ano? Nicméně i nevědomost má své výhody." Když usoudí, že už nemá nálad si se mnou povídat, tak pokračuju v cestě. Nejspíš do kajuty a pak do posilovny.

Zaznamenal jsem že odchází, otočím se a udělám dva kroky abych jí dohnal "Chápu že se mi snažíte pomoci,nicméně zde pomůže jen pomsta. A ano, máte pravdu - trpělivost sice růže přináší, ale ne vždy je snadné být trpělivý." Načež se dlouze podíval do očí hledajíce v nich porozumění. Jelikož se nabažil pohledu ven do prostoru, pokračuje volnou chůzí s lékařkou. Nechtělo se mu zjevně bloudit lodí a tak byl rád i za tichou společnost.
Z vašeho tńu hlase se mi zdá že by vás netrápilo kdyby váš svěřenec zemřel? Ještě nám může být užitečný. Dál pokračuje mlčky se zahleděním na ta křídla, která ho nikdy nepřestanou fascinovat.

Seděl jsem ve své pracovně a pročítal si hlášení od Arxiana, našeho vyjednavače. No, vyjednavače. Arxian má talent nejen na vyjednávání, ale i na výslechy. Za ty roky, co pode mnou slouží, si již několikrát získal mé uznání, protože jeho výsledky byly vždy perfektní! Vlastně... všichni, co pode mnou slouží podávají excelentní výsledky. Proto jsem si je také vybral do své posádky. Co posádky... Rodiny!

V hlášení od Arxiana nebylo nic překvapivého. Hoognass umístěný v zadržovací cele Alfa byl prostě obyčejný Hoognass. Jako ostatní příslušníci jeho rasy měl potřebu dokazovat jiným rasám, jak je silný. A silný byl. Seržant Storm s jeho týmem se s ním prali dobrých 40 minut. Nakonec se jim ho podařilo zpacifikovat. Nicméně šest členů jeho týmu bylo zraněno, naštěstí jen lehce. Hoognass byl také zraněn. Podle toho, jak se vztekal nevypadal, že by měl umřít. Ale jistý jsem si nebyl.

Došel jsem k intercomu a řekl: „Dragonio, přijďte prosím do kapitánovy pracovny. Díky!” Se svými podřízenými jsem vždycky jednal slušně. Není důvod, a ani to nemá smysl, si respekt vynucovat nějakými hrubostmi nebo štěkáním povelů jako pes. Nejen že to není zrovna můj šálek čaje, ale na mnohé rasy to nefunguje a příslušníky některých ras tím můžete také docela slušně urazit.

Když se Dragonia objevila u dveří, loď mi oznámila příjemným hlasem: „Kapitáne, Dragonia se dostavila dle rozkazu.”. Rád jsem jí poslouchal. Ten, kdo tento hlas syntetizoval udělal rozhodně dobrou práci! Vydal jsem slovní pokyn pro otevření dveří. Pokynul jsem Dragonii, aby se posadila naproti mě ke stolu. „Zdravím vás. Dragonio, co si myslíte o tom zranění, které utrpěl Hoognass? Bude potřebovat lékařskou pomoc, nebo to zvládne vlastními silami?” Zeptám se a trochu doufám, že to zvládne sám. „Sama víte, že léků nemáme zrovna na rozdávání a nerad bych zrovna Hoognasse léčil a dodával mu tím sílu. Raději bych ho měl trochu oslabeného do okamžiku, než ho vyložíme na Despairu. Ale riskovat jeho život nebudeme!” Podívám se jí do jejích zářících očí a čekám na odpověď.

V posádce lodi Flames jsem, řekněme to lidsky, pracovním benjamínkem, jelikož jsem do služby nastoupila jako poslední ze všech. Relativně nedávno.
Ke skupině jsem byla přidělena svým lidem na základě své neukojitelné zvědavosti, která mne zavedla na jednu neprozkoumaných planet jménem Hoog. Tamější živočišný druh byl velkým tajemstvím pro můj lid. Nikde jsem nenašla žádné zmínky o podobném druhu, a jakožto správný průzkumník jsem si nemohla nechat takovou šanci utéct.
Při sběru informací o Hoognasech jsem nakonec narazila i na skupinu z Flames. Slovo dalo slovo, dobré srdce kapitánovo mne velectěně přijalo jakožto novopečenou členku skvadry.
K Flames jsem připojila svůj skromný průzkumnický raketoplán T´challa s nabručenou UI jménem ZeeAI (nebo jen Zee), kupu poznatků o rozličných rasách, které se jistě budou v budoucnu hodit. Dobrou náladu a neutuchající entusiasmus.

Flames – vězení

Jednu ze židlí na ošetřovně jsem posunula doprostřed místnosti tak, abych měla skvělý výhled na Hoognase v base. Vtipné.
Uvelebila jsem se, přehodila nohu přes nohu a o stehno jsem si opřela svůj poznámkový blok. Prsty jsem kmitala po dotykovém displeji a přes hologram jsem si sehrávala zdravotní stav a veškerá data, která se mi povedla zatím o Hoognassovi zjistit. Nebylo toho moc, ale lepší než nic.
Na pořadu mého dne bylo sledování etologie jeho rasy. Tedy… doufala jsem, že se z limbu za nějaký ten čas dostane, protože je jeho stav zatím vážný a není jasné, co s ním bude kapitán zamýšlet. Můj postoj vůči němu ale zná celá posádka. Rozhodně zachránit! Je tu přece tolik nezodpovězených otázek, na které bych potřebovala odpovědi.

Po dlouhém hloubání jsem si řekl že přeci jen zajdu na vězeňský blok abych se podíval znovu na našeho "přítele" Pomalu jsem tedy došel na vězeňský blok. Ihned po otevření dveří mě zarazila naše nová členka posádky, nicméně brzy jsem si uvědomil že se již známe. Pozdravil jsem jí letmým pokynutím a šel se dále věnovat vězni.
Pořád mi dlužíš nějaké informace. Rozhodně jsi mi neřekl vše. To, že jsi hromada svalů neznamená, že jsi úplný hňup. Můžeš si vybrat zda mi povíš vše co chci vědět po dobrém, nebo po zlém. Při slovech po zlém jsem se snažil tvářit zlověstně a věnoval Hoognasovi dlouhý pohled do očí který neuhýbal. Čekal jsem na reakci která nepřicházela. Otočil jsem se proto na Shee´za Riun-thee.
Víte, přeci jen jsou věci které by jste vidět nemusela, ač se mi násilí příčí tak v hloubi duše cítím, že úplně po dobrém to s touto bečkou nepůjde. Nechtěla by jste nás nechat chvíli o samotě? Načež jsem se snažil tvářit co nejvíc přívětivě. Nemusíte mít strach, chci aby vydržel, mrtvý je nám k ničemu, ale věřím že má informace které jen tak neřekne a které pro nás budou ještě užitečné. A já nechci kapitána zklamat až půjde do tuhého. Děkuji za pochopení. S těmi slovy jsem se otočil zpět k našemu vězni...

Flames

Pohlédla jsem na svou ruku, a pak začala vyklepávat dlouhými fialovými nehty, připomínajícími drápy, pravidelný rytmus. Skleněný barový pult vydával malé ozvěny a zvuk se lehce skloubil s melodií, která právě tiše hrála nad barmanovou modrou hlavou.
Přehodila jsem vlasy dlouhé až pod pas přes rameno a stříbrná hříva těžce dopadla na můj klín.
Vlasy splynuly se stříbrnými legínami a korzetem z malých ocelových destiček, které byly sice lehoučké, ale velmi dobře chránily mé důležité orgány při boji. Navíc kov byl skvělým vodičem, což pro mě znamenalo jistou výhodu.
Většina Kalůňanů měla na oblečení spoustu kovových částí. Stříbrné trojzubé dýky, které byly zastrčené v poutkách vysokých tmavě růžových kozaček s plochou podrážkou, byly proto zbraní pro mě jako dělanou. Když jsem byla dost nabyta elektřinou, díky jejich vodivosti jsem dokázala i střílet menší výboje až na několik desítek metrů. Boj na blízko byl ale mou větší specialitou.
"Jako obvykle?" Zeptal se barman s modrou pletí, na které prosvítaly zelené žíly. Pořád jsem v jeho hlase cítila strach.
"Jistě Dairene...Stále tě děsím? I po těch letech?" Zeptala jsem se ho hlasem, který zněl jako když vibruje a byl dost vysoký, ale ne nepříjemně. Byla jsem na lodi již od začátku, protože Kaloo a Usai byly první planety, které se dohodli o potřebě S.A. a vůbec o alianci. Dairen tu dělal barmana od doby, co se loď zvedla z Usaiské atmosféry. Vlastně jsem ani nevěděla, kde je jeho planeta Shelack. Nikdy jsme tam nebyli a v alianci nebyla.
"Ne Miw, ty ne..." Mé jméno bylo příliš dlouhé, a proto jsem již od nástupu sem slyšela na zkratku Miw. Už jsem si na ni hodně zvykla. Vlastně mi tak začal říkat kapitán. Věděla jsem, že Darein lže. Lež jsem nechápala. Proč by někdo říkal něco, co není pravda? U nás neexistovala. Usmála jsem se, a když se otočil, namířila jsem ukazováček směrem k jeho zadku. Z konečku nehtu mi vylétl záblesk a štípnul barmana přímo vedle ocasu.
Nadskočil a pobouřeně se na mě otočil. Zasmála jsem se smíchem, který zněl trochu kyber, asi jako naprogramovaný smích naší lodi.
"Jen tě zlobím." Mrkla jsem na něj tyrkysovým okem s hadí zorničkou.
Věděla jsem ale, že mnohem víc se bojí Dragonie. Možná byli všichni Shelaci takový strašpytlové.
Darein přede mě položil červený koktejl, do kterého jsem pustila elektrickou jiskru a trochu si lokla. Zašimralo mě to na jazyku a blaženě jsem se usmála. Barman na mě zíral a já chvíli mlčela, načež jsem bleskurychle vyskočila na barové štokrle do dřepu a prudce se nahnula k němu.
"Baf!"
Uskočil a rozbil lahev alkoholu.
"Baví mě, jak se bojíš..." Konstatovala jsem a spustila ladně nohy zpět dolů, abych se posadila.

Ocel a Zkáza

Jakožto jediný svého druhu na lodi, teď tím nemyslím člověk, těch je tu dost, jsem měl na zdejší poměry občas extrémní názory.
Stejně jako teď.
Můj názor byl nechat to zvíře, jež nám zabíralo prostor cely nechat utratit.
Ale mě tu nikdo stejně neposlouchá, co se názorů týče.
Poslouchají až když jim do bot chčije krev.
A bylo tomu i teď, když jsem svým vojákům říkal, jak na toho trolla mají útočit, stejně si to udělali sami podle sebe.

Za zvuku těžkých kroků zbroje jsem pokračoval hlásit svoje doporučení co s tou bandou červů, již říkají vojáci.
Všichni co mě viděli kráčet chodbami se mi vyhýbali a jen pozdravili.
Ostatně humanoidní tank, jež si to valí chodbami lodi je přeci jen moc i na naše mimozemské spojence, natož na samotné lidi z Terry.

Když jsem došel na můstek, tak jsem zjistil, že ti, které jsem potřeboval, tam nejsou.
Ten, kdo se mnou mluvil prohlásil, že netuší kde je kapitán, ale že první důstojník je v baru.
"Fajn...stejně potřebuju panáka." odsekl jsem a zamířil jsem tedy do baru.
"Svatá Terro, tady jsou všichni free." pronesl jsem, když člen posádky můstku byl z dosahu.
"Jestli si myslí, že tato aliance Zemi zajistí klid a mír, jsou naivní...historie dokazuje že nejpodlejší zrádci jsou ti, jež máme za spojence." honí se mi v hlavě a nevnímám, že jsem jednoduše odstrčil kohosi z cesty.
Má důvěra v tuto alianci byla sice pevná, ale staré pozemské rčení říká: "Důvěřuj, ale prověřuj!". A jestli kdokoliv zde bude chtít ohrozit Zemi, vrátí se domů v pytli.

Když jsem došel do baru, tak jsem přeletěl pohledem místnost a našel svůj cíl. U baru jsem si vzal to nejtvrdší, co tam bylo a za pomoci druhé ruky jsem si poupravil láhev v pravé rukavici zbroje, jež v kombinaci s mou rukou byla tak velká, že láhev schovala natolik, že z ní koukalo pouze hrdlo.
Volnou rukou jsem si sundal helmu a nasadil si jí na rukojeť nože, jež pro obyčejného člověka vypadal jako menší meč.
Poté jsem se otočil k prvnímu důstojníkovi.
"Moc rád bych věděl, kdo sakra vybíral ty vojáky..." pronesu stále mírně frustrovaně a vztekle.
"Tři z nich ani neví jak se drží puška pro boha! To nemluvím o tom, že jsou toporní jako strom!" zavrčel jsem a zcela nepokrytě jsem do sebe otočil láhev alkoholu a prázdnou láhev rozdrtil v rukavici.
"To nejsou vojáci...to jsou domorodci!" dodám a poté přemístím helmu na bar.

Flames

Jsem na lodi už poměrně dlouho, vzhledem k tomu, že jsem nastupoval, když loď nabírala členy posádky na Usai. Jsou to už roky co jsem neviděl realně rodinu a žiju s druhou rodinou zde. Nedávno jsme zajali toho hromotluka, bohužel je raněn a odmítá nám cokoli říci. Nechci ho zabít, ale informace jsou důležité navíc zranil několik vojáků, ale tak když si neumí dávat pozor....
Všechny členy posádky v celku klidně beru a vycházím s nimi nevím proč bych neměl. Snažím se dělat svou práci. Jo hold voják se vždy uživí. Pilotovat mě nechali jen párkrát, ale byla to paráda.
Právě mířím ve své vojenské uniformě a příruční zbrani u pasu na ošetřovnu, zkontorlovat vězně. Když se tam dostavím je zde poměrně větší osazenstvo, než bych čekal.
"Arxiane, Shee'za zdravím nějaká změna?"
Otáži se svých kolegů a dojdu si prohlédnout toho hromotluka.
"Nevypadá, že by byl připraven něco nám říci."
Zhodnotím kriticky.
"Naštěstí vše funguje jak má takže vězeňské bloky jsou v pořádku."
Doplním, abych objasnil svou přítomnost. Ruce mám založeny za zády.
"Nemusí umřít jen musí spolupracovat."
Sleduji ty dva.

"Zdravím Dylane, zatím se mu mluvit nechce, nicméně jsem si pro něj připravil několik příjemných okamžiků a věřím že promluví." Z vnitřku dlouhého kabátu začnu vytahovat pár malých taštiček a vyndavám je tak aby je Hoognas viděl, ač nemá tušení co v nich je. Ruce si zasouvám do kapes, když je vytáhnu jsou potaženy lehce fosforeskující látkou která působí jako ochrana. "Přeci jen se ho nechci dotýkat přímo rukama." Ušklíbnu se, a do komlinku žádám kapitána o otevření cely. "Chci si promluvit s vězněm, a být s ním v lehkém kontaktu. Přežije, mrtvý je k ničemu." Ač moje hlavní profese je vyjednávání které bývá velice zajímavé, tak výslechy mě také bavily. Byla to taková jiná psychologie, a ta mě opravdu bavila.

Bar

Otočila jsem se na židli a hodila nohu přes nohu a vlasy zpět na záda.
"Ale seržante, chce to klid...Moc dobře víte, kdo ty cucáky vybírá." Mrkla jsem na něj a napila se drinku.
"Gabe, smiř se se skutečností, že rada aliance si chce nechat ty lepší na planetách, když ti nejlepší...myšleno my...jsou na této palubě." Našpulila jsem rty a zamyslela se.
"Proto lépe dopadají akce, kde je třeba jen nás. Jsem zvědavá, co nás čeká na té další adrese. Doufám, že to nebude další parta Hoognassů. Nemám ty barbary ráda. Jsou velcí."
Povzdychla jsem si.
Vzhledem ke své výšce, se kterou jsem obvykle neměla problém a byla spíše výhodou, jsem měla z Hoognassů zvláštní pocit. Byly většinou o necelé tři metry větší, než já.
Díky Kaloo za můj odraz a mrštnost. A taky, když jim pustíte do nohy trochu proudu, rádi se vám sehnou.

Přerušení

Sotva domluvím, dříve než stačí doktorka odpovědět, ozve se intercom. „Promiňte,” omluvím se Dragonii a přistoupím k intercomu. „Arxiane, zrovna tu jsem s doktorkou a řeším, jak to vypadá s naším hostem. Jste si stoprocentně jistý, že zranění, která utrpěl při zatýkání, nejsou život ohrožující?”

Nejsem příznivcem mučení a jiných nevhodných vyslýchacích praktik. Můj názor na tyto praktiky posádka samozřejmě zná. A zná je i Axian. Jen je občas trochu... trochu horlivý. Vždy chce splnit rozkaz a nechce nic nechat náhodě. Přesto, nebo možná právě proto, ho občas musím trochu hlídat, aby nezašel za mez, která se slučuje s mými etickými kodexy.

Arxian mi potvrdil, že Hoognass vypadá v pořádku. „Dobře tedy. Začněte, ale nezapomeňte na pravidla!” řeknu důrazně a ukončím komunikaci.

„Dragonie, běžte za Arxianem a dohlédněte na to, aby náš host neutrpěl nějaká další zranění. Léků máme málo, nerad bych je plýtval na zbytečná zranění!” řeknu a pokynu hlavou na znamení, že může odejít. Ještě, než se otevřou dveře dodám: „Jestli to bude nezbytné, postarejte se o našeho hosta.”


Nové úkoly

Několik okamžiků poté, co Dragonie odejde, se ozve z lodních reproduktorů příjemným hlasem: „Kapitáne, dorazila vám spěšná zpráva z velitelství Aliance.” Zhluboka se nadechnu a dám počítači povel k přehrání zprávy. Z reproduktoru se ozve naléhavým hlasem: „Kapitáne Naxi, nepokoje tady na Glaiře se začínají vymykat veškeré kontrole. Potřebujeme vaši pomoc tak rychle, jak to jen bude možné.”

Glaira. Pomyslím si a rychle si v hlavě srovnávám aktuální situaci. Potřebovali bychom nutně léky. Musíme na Despairu vyložit Hoognasse. A musíme jít uklidnit nepokoje na Glairu.

„Kapitán můstku,” pronesu do intercomu. „Za jak dlouho budeme na Despairu?”
Z intercomu se ozve hlas navigátora: „Despairu bychom měli dosáhnout za 37 minut, kapitáne!”
„Dobře. Připravte kurz na Glairu a zjistěte mi, kde po cestě můžeme doplnit léky.”
„Léky můžeme doplnit na Meriamu III, pane. Je to jen malá zajížďka.”
„Výborně. Naplánujte trasu. Až vyložíme Hoognasse, ihned vyrazíme. Kolik času nám zabere cesta?”
„Pokud se nevyskytnou žádné problémy, tak i s doplněním léků asi 14 hodin.”
„Dobře, díky.”

Ukončím komunikaci a dám počítači povel k odpovězení na příchozí zprávu. Po krátkém pípnutí nahraji odpověď: „Rozumím. Do hodiny vyložíme vězně na Despairu a za 14 hodin bychom měli dorazit k vám. Rychleji to bohužel nestihneme.” Zprávu nechám odeslat.

Postavím se opět k intercomu a řeknu: „MIW a seržant Storm do zasedací místnosti, prosím.” Poté se sám odeberu do zasedačky, kde na oba počkám.

Kapitán volá...a já se nemůžu ani vyvztekat

Klid první důstojnice mě taky v tuto chvíli rozpaloval doběla.
"Nejlepší? NEJLEPŠÍ?" ozval se mi zděšený hlas v hlavě. Pokud tím myslela celou loď, tak označit za nejlepší tu bandu pošahaných lenochodů se kterými jsem měl chytit tu zrůdnost, tak jí asi zakážu pití.
"Nevím sice, jak široce to myslíte madam, ale ta banda tupozrakých opic se kterými jsem tu nemyslící dutou hlavu chytal rozhodně nepatří k nejlepším!" pokračoval jsem a v rukavici jsem čím dál víc drtil láhev od alkoholu.

Když se ozval kapitán skrz lodní interkom, tak jsem si jen povzdechl a rozevřel keramitovou rukavici z níž se na bar vysypal skleněný prach.
"Až po vás madam!" ukážu svojí prackou ke dveřím a druhou vezmu helmu, kterou opět usadím na rukojeť "nože".
"Celou loď za pořádnou bitku..." blesklo mi hlavou a vzpomněl jsem si na své bratry z čety.
Ty zlaté časy kdy se pod štěkáním našich zbraní prohýbali všechny živé bytosti v dosahu.
Tady spíš funguju jako něco mezi vyhazovačem, bodyguardem a přitroublým hlídačem.

Celou cestu do zasedačky jsem dusal za první důstojnicí s očima upřenýma do podlahy a stále více přemýšlejíce o tom, že mít možnost doběla rozžhavit svůj těžký kulomet by bylo pro jednou úžasné zpestření téhle rutiny.
Kdy jsem zažil pořádnou bitvu si ani nepamatuju, vybavuje se mi pouze jedna. Poslední bitva po boku mých bratrů, tehdy nás obvinili z masakru na jedné z planet, co se cukala s Aliancí vyjednávat.
Ano, masakrovali jsme a zabíjeli...ale pouze ty, co chtěli napadnout vyslance.
Koneckonců, stroje na zabíjení jsme a zůstaneme jimi.
Ani jsem nějak nevnímal jestli první důstojnice něco říká, byl jsem pohroužen ve svém světě, kde slova "ocel a zkáza" byla rutinou a vysloužené jméno pro náš druh na naší rodné Zemi bylo "Andělé smrti".

Když jsme došli do zasedačky, tak jsem kapitánovi zasalutoval a vyčkával, co se bude dít.
Ve své zbroji jsem si ani sednout nemohl, protože jednak je veliká a jednak by to nábytek nemusel vydržet.
Místo toho jsem zvolil pohodlnější pozici v kleče na koleni, zatímco helmu jsem si položil a druhé.
Už zbývalo vyslechnout si kapitána.

"Příteli..." usmál jsem se, což nebylo často vidět. Silové pole se vypnulo a já mohl vstoupit do cely, vzal jsem si své balíčky k sobě. Hoognas ležel připoutaný a převaz jeho rány lehce sáknul krví.Podíváme se copak máš v hlavičce, co se nám hodí pro náš další úkol.. rozložil jsem tedy balíčky přímo uvnitř cely a rozbalil je. Hoognasův pohled byl nechápavý... Balíčky byly prázdné. "To mám na utření krve, přeci se neušpiním" to vše samozřejmě patřilo ke hře kterou jsem hrál a snažil se zapůsobit. Mučení bylo až tím posledním jak získat informace, nicméně u tupých tvorů to bylo většinou nutné. Nahnul jsem se tedy k jeho ušním zdířkám a začal promlouvat. Po chvíli jsem se vzpřímil a hluboce se mu zahleděl do očí a držel jeho pohled aby nemohl uhnout. Po chvilce bylo vidět jak začíná zrychleně dýchat.. Mám jen něco přes 30 minut, tak mu pomůžu... "Podívám se na tvojí ránu." s tím jsem sundal obvaz z jeho rány na hrudi. Hlavně ať to zvíře nechcípne... Zorničky se mu zúžili a očima těkal na přihlížejícího Dylana a naší démonicky vyhlížející lékařku. Budeš sledovat mě ty grázle!!! S tím jsem mu prudce zajel prsty do rány na jeho hrudníku, a začal jí rozevírat. Na stěnu vlétl první výstřik krve, přesně jsem věděl co hledám...Kde jenom může být?náhle jsem nahmátl to co jsem hledal. Nervový váček který u těchto tvorů způsoboval extrémní bolest ale přitom jim nijak výrazně neublížil. Pokud chceš žít, rozpovídáš se se vším co chci slyšet. Rozumíš? S tím jsem se podíval to jeho vystrašených očí . Trochu mi vadilo to že toho tvora tak týrám, raději dávám přednost čisté psychické práci, nicméně poranil naše muže, a to já nemám rád...

Porada

Zakroutila jsem hlavou nad zbytečnou zuřivostí Gabriela. Měla jsem ho ráda i přes jeho tvrdou slupku. Zkrátka, když ho poznáte, dojde vám, kdo doopravdy je.
"Přemýšlej, jak jsem to tak asi mohla myslet." Řekla jsem automaticky to, co jsem si myslela tak, jak to naše rasa prostě dělává. Nejen, že nikdy nelžeme, ale taky řekneme vše, co máme na jazyku.
Dopila jsem sklenku a seskočila ze židle. Když jsem stála na nohách vedle seržanta, bylo evidentní mých 149 cm.
Když jsme došli spletitými chodbami do konferenčky, hupsla jsem do židle a otočila se jednou dokola.
"Tak co pro nás máte kapitáne?" Zadívala jsem se na holografickou desku, jestli pro nás má jen kusé informace nebo třeba i záznam.
Byla jsem zvědavá, co nás zase čeká.

Moc věcí najednou...

Arxian je poměrně dost překvapil ,když se rozhodl mě nenechat jen tak odejít a přidal se ke mě. Jako Alatka neoplývám záští k žádné rase a proto mě poznámka o tom, že by mi smrt našeho hoognaského přítele  nevadila, trochu urazí. "Já jsem doktorka a je mojí povinností kohokoliv na této palubě udržet naživu ať to stojí co chce..." Moje rasa projevuje emoce trochu jinak, takže si chudák Arxian asi ani neuvědomí, že mě naštval. Naštěstí než může dojít k odpovídající konfrontaci ozve se intercom.

Kapitán, že by si konečně chtěl promluvit o tom vězni? Bleskne mi hlavou a ještě koukn uan Arxiana "Tohle téma vyřešíme jindy..." řeknu a snažím se klidně. Co se kapitána týká - je to slušný chlap. Pokud vím, tak nikdy přemrštěně neuplatňoval svojí autoritu a hodnost. Možná proto, ho mám z posádky nejradši. je pravda, že někd ymi příjde, že se mnou mluví jen proto, že prostě musí, ale co.

kapitán se vyptává. Je mi jasné, že se mu nechce plýtvat léky na někoho, kdo si to nezaslouží, ale mě se zase nelíbí nechat ho zemřít. No a než mu řeknu svůj odborný názor ozve se z komlinku Arxian. Lehce sevřu ruce v pěst, abych uvolnila vztek "Nevšimla jsem si ,že by Arxian získal post palubního lékaře..."  zavrčím polohlasně, když ten údajný vyjednavač nahlasí, že Hoognas je schopný dalšího výslechu. Pomalu vstanu a podle rozkazu jdu Arxiana brzdit. Někdy se nechá unést.

 Cestou do cellbloku se snažím dýchacím cvičením uvolnit a uklidnit. Jsme tu zapsaná jako bytost, kterou jen tka něco nerozhází, tak se tak chci i chovat, nicméně, když dorazím do cel neušetřím si poznámku "Arxiane...Nevšimla jsem si ,že byste měl požadovanou kvalifikaci na určování zdravotního stavu..." Postavím se před te´d již vypnuté silové pole a protáhnu křídla. Na některé bytosti tenhle postoj působí dost hrozivě a Hoognas je dost primitivní tvor. Než mu ublížit fyzicky tak je lepší působit na psychiku.

Briefing

MIW a seržant přišli nedlouho poté, co jsem je zavolal.

„Zdravím MIW,” pozdravím svou první důstojnici. V jejím malém těle se skrývá obrovský duch. Mám jí rád, protože vždycky řekne, co si myslí. Nic nezaobaluje do nějaké omáčky, nikdy nelže a jejího názoru se velice vážím. Ideální první důstojník. A navíc - vždycky mě dokáže rozesmát.

Seržant byl opět ve svém brnění. Vlastně si už téměř nepamatuji, jak vypadá bez brnění. Připomíná mi někoho, komu se na Zemi říká - nepletu-li se - Skaut. Jejich motto bylo: "Vždy připraven!" A to je přesně náš seržant. Ze zdvořilosti zasalutuji seržantovi také a řeknu "Pohov!". Na tyto vojenské ceremonie si moc nepotrpím, ale má-li to seržantovi pomoci se na Flames cítit lépe, proč ne.

„Seržante, vy v tom brnění snad i spíte!” pronesu s mírným úsměvem a sleduji jak "usedá".

„Co pro nás mám?” zopakuji MIWinu otázku a zapnu holografickou projekci planety Glaira. „Určitě jste zaznamenali nepokoje na Glaiře.” podívám se na holografickou projekci rotující planety. „Byli jsme požádáni glairským Správcem o pomoc, protože to přestávají zvládat. A nebude to nic lehkého. Situace na Glaiře je napjatá už dlouho. Dosud sice platilo křehké příměří, to ale bylo z nějakého důvodu porušeno.”

Kouknu na seržanta Storma. „Seržante, tento úkol nebude nic snadného. Musíme se pokusit situaci uklidnit co možná nejmírněji. Ideálně beze ztrát na obou stranách. Takže úkol vašeho týmu bude prostý. Musíte bezpečně dostat Arxiana k vůdci rebelů a zajistit aby se nikomu nic nestalo. Arxian, se kterým si promluvím, až vyslechne našeho hosta, bude muset vůdce rebelů přesvědčit, aby si sedl se Správcem a vyjednali znovu příměří.”

„Za půl hodiny vysadíme Hoognasse a okamžitě poletíme na Glairu. Vezmeme to přes Meriam III, kde doplníme lékařské zásoby. Na Glairu bychom měli dorazit za 14 hodin.”

„MIW, zatím musíme vymyslet nějaký plán. Chci, aby to bylo co možná nejčistší a nejbezpečnější pro všechny.”

Dokončím svůj dlouhý monolog, složím ruce na holografický stůl a pohodlně se opřu. Čekám na názor a připomínky obou svých důstojníků.

"Dragonio, samozřejmě že nemám ani bych si nedovolil plést se lékaři do práce, nechtěl jsem Vás urazit." doufám že jí tím neurazím ještě více, jejich rasa je složitá na pochopení, ale o to je zajímavější. otáčím se a přikláním zpět k Hoognasovi a věnuji se dál našemu příteli...

Nejsem lidský lékař, takže mi nic neříká ani Hyppokratova přísaha, ale jsem proti mučení. Příjde mi to nehumální a ať je Hoognas jakkoliv primitivní, tohle neschvaluju. na druhou stranu to ale povolil kapitán, takže já tu jsem jen proto, aby to nezašlo moc daleko.

Opřu se o rám vypnutého silového pole "Jestli zajdete moc daleko, Arxiane, budete toho litovat, to mi věřte..."  Spíš než výhružka je to holé konstatování nastalé situace. "A pokud si myslíte, že jsem naštvaná věřte tomu, že nejsem."  řeknu už dost klidně. Prostě můj normální stav.

"Ale pokud dovolíte radši si to pojistím..." Protáhnu se kolem Arxiana a skloním se k hoognasovi "Neboj se..."  zašeptám sotva slyšitelně a vytáhnu zdravotnický sken. je to tkaové malé udělátko, které vyhodnotí životní funkce skenované osoby. pak už je jen na lékaři, jak bude postupovat.

"Zatím v pořádku, ale držte se v mezích ano? Byla bych nerada, kdyby tenhle vězeň dopadl jako ten posledněně..." mluvím nahlas, zřetelně a pomalu jako bych chtěla, aby to pochopil i hoognas. Jistě, Arxian ještě při výslechu nikoho nezabil ,ale to ten tvor neví. A já na rozdíl třeba od Kalůňanů lhát umím a docela dobře.

"Děkuji za pomoc doktorko." Nemám rád když mi někdo u výslechu zaclání, ale tohle byla kvalitní pomoc, snad z toho něco bude..

Skloním se zpět ještě k němu promluvím a pak očekávám co řekne přiklánim se k němu a s očekáváním naslouchám, přičemž hodím okem po doktorce. je dobře že tu je, přeci jen dokáže svým vzhledem nahánět strach...

Prosté bylo i chytit hooligana...a jak to dopadlo?

Kapitánovu poznámku přejdu bez řečí, i když by mohl vědět, že jsem na palubě nejspíš jediný, kdo se silami může rovnat hoognasovi a zpacifikovat ho bez použití střelných zbraní.
A zbroj mi k tomu dopomáhá tak, že mi poskytuje schránku, kterou ten primitiv jen tak nerozbije.
A jestli chce abych sundal zbroj, tak musí být buďto klid, nebo já bych nesměl mít službu.
Což už se nějaký pátek nestalo, neb loď se teď furt poflakuje v nebezpečných vodách Prázdnoty, takže já jsem stále v pohotovosti, protože svěřit něco pouze těm opicím co se mnou chytali hoognase je spíš recept na neúspěch, než na zdárné dokončení mise.

Na seznámení se situací nehnu ani brvou, jeden by mohl říct, že jsem zase mimo. Byl jsem, ale tentokrát jsem přemýšlel jak donutit ty opice aby dělali to co chci a ne to, co si oni zamanou. Krátce na to na mě dopadne zcela viditelné zklamání, zase doprovod. Proč nikdy ty nepokoje nevyřešíme rázně a jasně?
"Sejmeme pouze ty, co budou mít ty vtipné nápady na nás útočit, případně mířit čímkoliv co bude připomínat zbraň." řeknu a moje nálada se mírně zvedne.
"Nejdřív chytáme zvířata, pak doprovázíme vyjednavače....co bude příště?" pomyslím si a v hlavě se mi zjeví myšlenka, že příště budeme hlídat děti představitelů planet.
"Nechceš přečíst pohádku? Nemáš hladíček? A jéje, ty jsi se nám poblinkal!" představím si sentimentální reakce žen na palubě a raději jsem schoval hlavu do dlaně rukavice.
"Svatá Terro, proč jsem se hlásil?" pronesu latinsky, zhluboka se nadechnu a podívám se na kapitána a první důstojnici.
Ano, v očích posádky se může zdát, že moje touha po destrukci a boji je vlastní celé Zemi, ale znám pár pacifistů na samotné Zemi.
Ale je vtipné, že když teče krev, všichni volají mě. Když jde vše podle plánu tak jsem jen jako bojový pes se vzteklinou, kterého musí držet na řetězu.
"Nebylo by lepší naložit Arxiana do tanku a poslat ho tankem?" zeptám se a mám pocit, že budu asi za idiota, ale přijde mi to jako rozumnější řešení.
Útočníci se leknou tanku, pochybuju že by měli čím ho zastavit, Arxian dojede v bezpečí a mi budeme mít klid.

Asistence u výslechu mě víc než nudí. Neshledávám žádnou zajímavost v tom mučit nějaké chabomyslné stvoření. nejradši bych te´d byla na ošetřovně a zkoumala vzorky nebo v tělocvičně a filtrovala emoce, které si můžu dovolit vypustit a které ne.

Nicméně tady se toho asi nedočkám, takže výjdu ven z cely a posadím se zhruba doprostřed místnosti před ní. Protáhnu křídla a svoje zářící oči upřu do Arxianových zad. "Jestli to přeženete podstoupíte můj trénink a tady ho zatím vydržel celá jen pan Storm..." oči se mi trochu posměšně zalesknou. Nejsem nekonfliktní stvoření a ráda bojuji, když je s kým a je důvod. V tomhle ohledu je ten člověk v podstatě dokonalý.

"Já se rád přiučím něco nového, beru to jako pozvání, nicméně tady jsem hotov a jdu se umýt a srovnat si to co mi řekl . Teď je váš Drag, můžete mu nějak zaplácnout tu ránu než přistaneme

S těmi slovy vycházím z vězeňského bloku a směřuji do své kajuty. Musím si připravit vybavení i pro případ že se to zvrtne a půjde do tuhého, na Gabriela je sice spoleh, ale nehodlám být přítěží, nemám rád když si někdo myslí že jsem jen od žvanění.

Tak jsem u tady... s tím vcházím do své kajuty a zavírám za sebou...

Vězeň

Celou dobu mlčky stojím a sleduji Arxiana jak si počíná a pak Dragoinu, která mu u toho asistuje. Je mi jasné, že náš diplomat z něj dostane potřebné informace, jen se mi nelíbí jeho způsob. Mučení mi příjde, jako neadekvátní, nehumánní a nespravedlivé, ale co už má to povoleno.
"A jestli umře bude mít průser."
Když Arxian skončí a odchází přelétnu jej pohledem. Následně zabloudím očima k Dragonii, která se má postarat o vězně.
"Zajímavé jsem zde skoro nejdéle a také jsem nikdy o vašem výcviku neslyšel."
Pousměju se a očima sklouznu ještě k Shee´ze, která nevím jestli vůbec to vše vnímala.
"Chtělo by to něco živějšího než sedět pořád tady."
Pomyslím si pro sebe a zůstávám než bude zase vězeň uzavřen.

Když Arxian odchází probodávám jeho záda dost vražedným pohledem. Kapitánovi asi dlouho nezapomenu u čeho jsem musela být. Když odejde z cellblocku vejdu do cely k hoognasovi "Neboj se. já ti neublížím..." řeknu polohlasně a dost uklidňujícím hlasem na to, jak vypadám.

Pak se ozve náš mlčenlivý strážce Dylan Hunt "Vy toho o mojí rase moc nevíte, že ano?" zeptám se ho a píchnu hoognasovi něco na bolest. Počínám si co možná nejjemněji. Nechci mu způsobit víc bolesti "Teď ti na to dám takovou hmotu. Nahradí to kůži a nebudeš krvácet..." Zase mluvím klidně a pomalu aby mi rozuměl. 

Při ošetřování se ohlídnu na Hunta "Výcvik je...Mno používám ten výraz, protože v lidské řeči není ekvivalent pro naše slovo Ragnáz. Je to souboj dvou bytostí, přičemž ta jedna si myslí, že byla uražena a požaduje něco jako odvolání."


Mezitím, co mluvím dokončím ošetření. Syntetická hmota hezky přilne ke kůži a dokud rána sama nezaroste tak jí v podstatě nahradí. je to dražší forma náplasti. Podstatně dražší. "Abych byla přesná...Má rasa si potrpí na souboje. Ragnáz je u nás vcelku běžná věc. Jen tady na palubě s tím mám trochu potíže. Není tu s kým bojovat."

"To větru nevím."
Přikývnu a rukama založenýma na prsou a opírám se o nějaký stůl za mnou.
"Nejsem zběhlý v rasách, ale co už není to má parketa."
"Aha nu řekl bych, že u nás se tomu říká, že někdo žádá satisfakci."
Najdu nejbližší možné vysvětlení slova, které Dragonia použila.
"Jinak chápu vás myslím si, že každému zde něco chybí."
Pokývu hlavou.
"Jak je na tom?"
Pohodím hlavou směrem k vězni a narovnám se.

"Satisfakce...Asi ano, ale účelem Ragnáz není nikoho zabít. jen ho odkázat do patřičných mezí. Bojuje se do té doby, dokud jeden z bojujících neodvolá nebo nepadne vyčerpáním." Výjdu ven z cely a zapnu její silové pole.

"U lidí...Když jedne druhému něco provede, tak se mu jde omluvit, že ano? No a my máme Ragnáz. U nás omluva neexistuje. Není třeba" pokrčím rameny a protáhnu křídla. Klouby zase malinko zapraskají a já tiše syknu.

Kouknu se na Hunta, když se mě zaptá, jak je našemu vězni. "Tím Arxianovým výstupem ztratil docela dost krve, ale přežije to. Tihle tvorové jsou tupí, ale odolní. takže bude v pořádku." řeknu naprosto klidně a pousměju se.

Ve své kajutě míří do sprchy - přeci jen je potřeba ze sebe smýt ten jeho pach. Je smutné, jak ostatním vadí mé metody. Neďelám to pro potěšení. Někdy je to drsné ale to jen v případě,že je to nutné a abych díky informacím pomohl ostatním.

Počítám že tentokrát to nebude vůbec procházka růžovou zahradou,- je zvláštní jak jsme si navykli na pozemská úsloví...- a tak ze své skříne vyndavám plastoidovou vestu pod svůj kabát - je odolná a lehká, dále dva příručni blastery a dýku po otci. "Je dobré být připraven na vše...

Zasednu ke svému stolu a začnu sepisovat poznámky z výslechu a porovnávat to s tím co již vím... V tom počítač ohlasí příchozí osobu k mé kajutě...

"Ano to chápu, asi je to v celku dobré řešení."
Přikývnu nad jejím vysvětlením a srovnám s ní krok.
"Arxian měl vždy své způsoby ale nemohu říci, že bych s ním vždy souhlasil. Štěstí, že je to tahle rasa a né nějací křehulci."
Podotknu a založím za chůze ruce za záda.
"Kolují po lodi nějaké novinky, které se ke mě ještě nedonesly?"
Pousměju se protože vím, že jsem byl chvíli mimo kontrolováním vězeňských oddělení, která jsou sice většinou prázdná ale je třeba je kontrolovat jestli fungují jak mají a kdesi cosi.

"Aní já s jeho praktikami nesouhlasím, ale já jsem doktor. Vždycky napravuju to, co on napáchal..." Trochu pohoršeně odfrknu a stáhnu křídla co nejtěsněji k tělu abych nepřekážela. 

"O ničem nevím ,ale to víte. Ke mě na ošetřovnu se toho moc nedostane. Navíc část posádky ze mě má ještě pořád moc velký respekt na to, aby přede mnou mluvilo normálně. Snad jediné, co se děje je, že vyložme tady našeho hromotluckého přítele. No a...zaslechla jsem něco o Glaire.  Jsou tam nějaké nepokoje nebo tak něco." povzdechnu si. 

"No berte to takhle alespoň máte co na práci."
Pokusím se o černý vtip a pak se zamyslím nad tím dalším co mi řekne.
"Jo o vyložení vězně vím, alespoň tu budeme mít zase bezpečněji. A Glaira? Mmmm no jestli tam jsou nepokoje třeba bude alespoň nějaké dobrodružství, nebo tak něco a na chvíli nebude nuda."
Usmívám se a zamířím kroky na můstek.
"Třeba na můstku ví něco více."
Podotknu protože je logické, že tam by měli vědět vždy snad nejvíce....měli.

"Na můstku to budou vědět a pokud Vám to nebude vadit, tka se s Vámi rozloučím. Musím jít sepsat hlášení ohledně toho Hoognase a ráda bych si aspoň trochu odpočinula, pokud to bude možné..."  řeknu omluvně a naznačím úklonu, když se s Dylanem loučím.

Moje kroky vedou na ošetřovnu. Tu zprávu musím napsat hned, aby později nevznikly potíže. Je to něco jako podání hlášení. jen ústním hlášením bych kapitána rušila a ten má jistě lepší věci na práci než poslouchat o ošetření vězně. Sednu si tedy za stůl 

"Počítači - otevři lékařské zprávy a pokračuj v záznamu ze včerejšího data..."  když počítač najde příslušní soubor opřu se do křesla a trochu se uvolním"...pacientovi byl dnes podám novalgin, jedna jednotka, nitrožilně. Dále byl oošetřeno zranění, které mu bylo způsobeno při zatýkání. Jednalo se o 15 cm dlouhou a přibližně půl centimetru hlubokou ránu, která byla vyčištěna už včera. Jako krytí použito syntetikum..." Zprávy jsou nuda, ale jsou potřebné. Když skončím s diktováním uvelebím se do křesla a na chvíli si zdřímnu.

"Dobrá zatím tedy."
Kývnu a vydám se na můstek. Projdu několika chodbami než se tam dostanu a klidným krokem vejdu.
"Tak co jak to tu jde? Nějaké novinky?"
Přelétnu pohledem přítomné a začnu se kochat pohledem na průlet hyperprostorem.
"Uchvacující jako vždy."
Přemýšlím a čekám zdali se mnou někdo naváže komunikaci.

Ošetřovna

V takovýchto situacích o sobě každá postava leccos prozradila. Mlčky jsem sledovala, jak si Arxian vyměňuje názory se zajatcem. Někteří z mého lidu by to možná již nazvali mučením. Mne to přišlo zajímavé, poučné a jistým způsobem i fascinující.
Co mne ale pobavilo, je snaha členů posádky vyslovovat mé jméno. Není to poprvé, co je upozorňuji na to, že mi mohou říkat zkráceně „Shee“. Je to pro jejich jazyky snesitelnější.

Po odchodu doktorky a Arxiana se vytratil i Dylan, který zde byl na obhlídce. Já ještě chvilku zůstala, procházela jsem si své poznámky a doplňovala jsem si pár informací, které mne napadly. Poté jsem desky složila do úhledného balíčků a zasunula jsem je do zadní kapsy kalhot.

Moje nohy mne po lodi zanesou na můstek. Tak nějak cítím, že je mne tam potřeba a navíc mi začalo chybět křeslo pilota.
Podívala jsem se na kapitána, Mysiriel i Gabriela a pokynula jsem na pozdrav, jak jsem se to naučila z lidských zvyků. Nevím proč, ale lidské zvyky mi připadají zajímavé a přirozené i v interpretaci mou rasou, proto jsem si jich tolik přivlastnila.
“Mohlo by mne zde být potřeba.“ zdůvodním svou návštěvu. Vlastně není nic divného na tom, když pilot jde dělat svou práci. Dávám tak najevo ostatním, že se mnou nemají nechat vyrušovat a mohou v klidu dál pokračovat. Já budu dělat svou práci a oni tu svou.

Můstek

Z mého přemýšlení mne vytrhnou až kroky. Napůl se otočím a vidím, že přichází Shee. Usměju se na ní a kývnu znovu na pozdrav.
"Na to jak je mladá tak se vyzná."
Napadne mne a přejdu blíže k ní.
"Je zajímavé jak dobře umíš pilotovat."
Pousměju se a pak na chvíli zase koukám na let prostorem.
"Tohle je ale nádhera, nikdy mě to nepřestane fascinovat."
Těžko lze určit o čem vlastně mluvím, ale to už si musí přebrat sama.

Můstek

Pohodlně jsem se usadila do křesla, popruhy jsem přes sebe nezapínala. Není kam spěchat a nikdo nás nehoní. Kloužeme vesmírem hezky v klidu a pohodičce.
V úrovni očí mi vyjede mapa vesmíru v okolí, včetně planet, asteroidů či jiných hmotných těles, která jsou snímána vnějšími senzory.
Soustředila jsem se teď na zjištění, kde se vlastně přesně nacházíme, že jsem tak nějak pominula Dylanův pozdrav. Ale jeho hlas mne donutil se za ním otočit.
Zvědavě našpulím rty. “Tomuto chování se v lidské řeči říká…“ chvíli jsem hledala vhodné slovo. “Flirtování?“ zeptám se ho s nehranou zvědavostí a jistou naivitou v hlase.

Upřímě se trošku zasměju, když slyším odpověď Shee a pohlédnu na ní.
"No pokud myslíš nebezpečné vesmírné cesty v lodi plné zavřených zločinců a sledování hyperprostorového okna a konverzaci s pilotem pak asi ano."
Mile na ni mrknu a zahledím se zase na prostor.
"Vesmír je zajímavý."
Podotknu klidně.

“Hmmm,“ zvědavě se podívám na Dylana. Netuším, čemu se zasmál. Hlavou mi projíždí myšlenky a dedukce, ale nedocházím k žádnému závěru.
“Ne. Myslím, že to , co jsi teď řekl, se nazývá pozorováním nebo-li explorací. Myslím, že si to pleteš. „ zavrtím hlavou, až se mi zatřesou barevné střapce vlasů.
“Flirtování.“ špitnu si pak ještě sama pro sebe a nakonec se tomu také krátce zasměji. Můj smích ale zní jinak, lidé to připodobňují škytání.

Kajuta
Očekávám příchod po upozornění počítačem, ale nic se neděje. Zvláštní, většinou reaguje bez chyby. Dál v poklidu sedím a třídím své poznámky. Po chvíli se zvedám a vycházím směrem na můstek.

Můstek
Když vcházím na můstek vidím že je tu celkem plno, a pozdravím všechny přítomné. Omlouvám se těch kterých se dotklo zacházení s naším zajatcem, ale když nechtěl mluvit musel jsem mu pomoci. Pohledem zkoumám reakce ostatních. Tak kdo se do mě asi opře že jsem bezcitnej parchant?

Shee, vy jste u toho byla prvně, doufám že vás to moc neznechutilo?
Když jsme u toho, při sepisování poznámek jsem ztratil pojem o čase - našeho zajatce už jsme vyložili nebo tu stále je?

Otočím se za hlasem Arxiana a zvědavě se ho zeptám.
“Je zvykem omlouvat každé své chování?“ reaguji na fakt, že se před chvíli omluvil ostatním na můstku za to, co dělal ve vězení.
“Bylo to poučné,“ chviličku opět hledám správná slova, která by vyjádřila mé pocity. “Na jednu stranu zajímavé. Nemluvím teď jen o vězni, ale i o vás.“ zlehka se pousměji. Je možné, že to bude brát jako lichotku. “Jste zajímavý. Ale my se k vězňům takto nikdy nechováme. Musela jsem dlouho přemýšlet, proč jste to udělal. A nejsem si zcela jistá, zda jsem vše pochopila správně. Nicméně, mne se omlouvat nemusíte.“ ujistím ho.

"Možná."
Pousměju se na Shee.
"Je to mazaná holka."
Napadne mne a pak uslyším zase další kroky. Přichází Arxian. Pokývnutím hlavy ho pozdravím.
"Jsem toho názoru, že je stále na palubě."
Odvětím klidně a se snažím zachytit výrazy ostatních členů posádky.

Porada

Dívala jsem se na Glairu a zakroutila hlavou.
"Nemám je ráda." Vyhrkla jsem první myšlenku svým elektrizujícím hlasem.
"Ale jejich atmosféra je dobrý vodič. To ano. Pomůže to...nicméně, ačkoliv jsou mé schopnosti vhodné pro křížek s Glaiřany, nerada bych bojovala." Konstatovala jsem a najela nehtem v hologramu na přiblížení planety tak, že jsme zahlédly průsvité obry pod růžovou hladinou, jak se procházejí a spěchají svými městy.
"Flames, tělesnou stavbu prosím." Řekla jsem hlasitě a příjemný hlas mi odpověděl.
"Prosím důstojníku..." Na hologramu se otáčela postava ve strohém oděvu, jaký nosily.
Ukázala jsem na kůži a drápy.
"Nebojovali jsme s Glaiřany, co jsme v alianci a nechci s tím začínat. Podívejte." Ukázala se kůže v detailu a její vrstvy.
"Je to jako slonovina, křehké a tvrdé, ano, ale podívejte na vrstvu pod ní...mramor."
Otočila jsem se na seržanta a zašklebila se.
"Vím, že vaše chrastítko je silné, ale to, co mají oni, patří k nim. Je jejich součást a nemusí se téměř vůbec snažit, aby odolali útoku. Krom toho, že mají tlustou kůži, tvrdou jako náhrobní kámen, jsou velcí...a prosím pánové, žádné vtipy na mou výšku." Pro jistotu jsem si vyskočila do dřepu na židličku, jak jsem to dělávala a náhle jsem se cítila výš.
"Pokud se nám podaří dostat špičoucha na cílové místo bez boje, bude to lepší pro nás. Nemáme příliš mnoho možností, jak nad nimi zvítězit, je jich mnoho. Výhodou je naše sláva. Všichni ve známém vesmíru nás znají. Ví, co jsme již dokázali, vědí o jedněch z nejhorších, které jsme dostali pod zámek. Pokud zvládneme projít a pouštět hrůzu, pak je to první krok. Pokud dokáže Arxian zajistit, aby rebelové stáhliocasy..." Podívala jsem se na holý zadek hologramu a zašklebila se.
"Stáhli uši..." Znovu jsem se podívala na model, co žádné uči neměl, jen holou lebku a čnějíc červené oči, co viděly tak daleko.
"Vždyť víte, co myslím..." Zakroutila jsem očima a přehodila si jiskru mezi prsty.
"Prostě musíme jít a pouštět hrůzu..." Dokončila jsem myšlenku.

Porada

Zase mi cukají koutky, když MIW nemůže přijít na to, co by měli rebelové stáhnout. Pozice kapitána je v tomhle složitá. Musíte být vždy... jak to nazvat? Profesionál. Jakékoliv emoce, které cítíte k členovi posádky, musí jít vždy stranou, a na každého musíte pohlížet stejně. Někdy to je těžké, protože občas prostě máte někoho raději než jiného...

„Souhlasím s MIW, seržante. Nemůžeme napochodovat s armádou na cizí planetu, kde zuří nepokoje. To bychom akorát přilili benzín do ohně. Já vím, že byste chtěl pořádnou akci plnou střílení a tak, ale tentokrát bude pro všechny lepší, když budeme, jak říká MIW, pouštět jen hrůzu. Postavil bych tu akci na tom, že nás naše pověst předchází. Všichni ví, že jsme féroví a čestní a že na nikoho neděláme žádné podfuky. A taky si všichni moc dobře uvědomují, že máme dostatečnou palebnou sílu. Ale tu bych nerad používal. Ne na rebely.”

Podívám se na seržanta a je mi jasné, že ho moje slova nepotěšila. Je to prostě voják. Potřebuje střílet a pouštět hrůzu. To je podle mě také důvod, proč neustále chodí v brnění. Ale voják je to dobrý, nejlepší kterého znám! Jen ta sociální interakce mu moc nejde.

„No a když to nepůjde po dobrém, tak jim do tý jejich vody nasypeme puding a bude klid. Myslím, že v kuchyni ho je dost,” dodám pro odlehčení situace.

Porada

Rozsmála jsem se svým kyber smíchem a šibalsky mrkla na kapitána.
"Když ta jejich sračka už je stejně dost hustá, ale představte si takový Glaiřany v aspiku."
Lodní počítat zobrazil animaci těla snažícího se dostat z hustého růžového sulcu.
Otočila jsem se na Gabriela.
"Pouštět hrůzu umíš lépe než já...Víš co mám na mysli, že? Lepší velká plechovka, než malá růžová holka." Dostala jsem náladu na další drink a bylo mi jasné, že si to po poradě namířím zpět na bar. Možná pozlobím pár jiskrami toho modrohuba za pultem. Ten mě prostě bavil, a navíc míchal skvělé koktejly.
"Nebojím se boje, jsem si v něm jistá, ale věř mi seržo, tihle se nebudou líbit ani tobě. Hoognass je proti nic sralbotka." Otočila jsem se na Naxe a vzpomněla si na první kontakt s Glairou. Běhal mi z toho mráz po zádech.
"Možná bychom je konečně přesvědčili, aby podepsali smlouvu o vstupu do aliance, když jim podruhé pomůžeme."

Porada - Aneb opět mi byl připomenut citát: "Násilí rodí pouze a jen násilí."

Na promptní zamítnutí nasazení tanku jsem jen odvrátil hlavu stranou a do éteru jsem pustil dojem, že jsem zbitý pes.
Opravdu mě štvalo to, že s těmi, kdo si to nezaslouží jednáme jako bychom měli splnit každý jejich požadavek.
Navíc, kdo říkal Armádu? Chtěl jsem jeden jediný tank. Nevím jak u ostatních ras Aliance, ale na zemi když se někde objeví tank, většinou to znamená, že se děje něco vážného a nikdo si nelajsne k němu přiblížit.
"A až po nás budou někde pálit, tak jim taky půjdeme vstříc s otevřenou náručí?" pomyslím si a začínám si říkat, že pro mě porada skončila.
Plánovat mírový pochod vážně nedokážu. Když mi řeknete o bojový plán, tak vám vymyslím takový, že i generál Patton by byl hrdý.
Ale to, že máme pouštět hrůzu je spíš urážkou vojenské cti.
Hrůzu ať si pouští zvířata a ti ubozí rebelové, ale regulérní voják nikdy nebude "pouštět hrůzu". Za vojáka mají mluvit jeho zásluhy, ne pověst typu "pozor, jsou děsivý!".

Krátce na to vstanu a místností se ozve typické zadusání zbroje, očima přeletím hologram a říkám si, že Alianční loď spoléhá až moc často na moderní technologie. Když v tom mě trkne další věc.
"Při vší technologii, co tahle loď má, nebylo by prozřetelnější prostě Arxiho a doprovod přenést rovnou k vůdci rebelů, než ho tam doprovázet?" zeptám se, protože už teď mě svrbí prst, jímž mačkám spoušť, kdo ví, co bych udělal na planetě.
Plus si začínám říkat, jak moc mi chybí ty malé stísněné výsadkové moduly jež používají moji bratři na plavidlech jim určených.
"Jeden výsadek a měli by jste dostatečnou hrůzu a dostání pověsti. A vůbec, proč tu řeším výsadkové moduly?" hudrám si pro sebe v latině a upřeně pozoruju vyšší důstojníky.

Poté jsem se krátce odmlčel a podíval se na první důstojnici a kapitána. V očích mi zase hrála ta známa "symfonie smrti", která byla mému druhu vlastní.
"Jestli budou problémoví, tak poznají co je to strach! A jestli uvidím byť jen náznak hrozby vůči skupině...a ať jde diplomacie k čertu!" řeknu a nasadím si helmu.
" Složil jsem dvě různé přísahy, jež si vzájemně protiřečí. A když si budu muset vybrat, kterou uposlechnu...uposlechnu tu, jež mě definuje! Klidně mě za to můžete zlynčovat, pokud vám to pomůže!" dodám a s rychlým krátkým zasalutováním se odporoučím z místnosti, přeci jen musím připravit svoje na eskortní misi a vysvětlit jim, co se jak má.
"Svatá Terro, dej mi sílu aby se tahle mise nezměnila v jatka!" pomyslím si a zamířím do ubikací svého družstva.

"Rozhodně není, ale přeci jen - viděla jste to prvně proto jsem si vybral osobnější přístup."Říkám směrem k Shee. Od chvíle, kdy jsem prvně vyslýchal vězně si nejsem jistý, jak tyto praktiky zapůsobí na nováčky. Při mém prvním výslechu to nedopadlo úplně nejlépe s jedním ze členů bývalé posádky. Proto se raději ujišťuji že vše je v pořádku, a tak po chvilce pokračuji.. "Pokud to bylo natolik zajímavé, rád pro vás udělám konkrétní osvětu, abyste vše pochopila opravdu správně."

Už od mého prvního nasazení jako vyjednavače - které nebylo příliš slavné - mě tato práce zaujala, nicméně můj bývalý velitel odhalil můj talent na výslechy, který začal využívat. Tato forma agresivní psychologie mě zaujala natolik že jsem se jí začal věnovat. Na jednu stranu jsem téměř vždy z vězňů dostal vše, co jsem potřeboval a na druhou stranu - uklidňovalo to mojí mysl od myšlenek na vyvraždění mé rodiny. A mělo to i jiný mnohem prostější, důvod proč jsem se v těchto praktikách snažil zdokonalit - věděl jsem že jednou je najdu, poté budou litovat.

Porada

„MIW, nebojte, vás neplánuji poslat na Glairu. Myslím, že kdybyste si kýchla a uletěl vám nějaký ten blesk, tak by to mohlo pěkně zahýbat obyvateli růžové vody...” dodám vážně, ačkoliv to může vyznít opačně.

„Do Aliance bych je ještě nerad zapojoval. Vím, že to není moje rozhodnutí, ale myslím si, že bychom neměli přibírat rasu, která je mezi sebou rozhádaná a nejednotná v názorech. Mohlo by to pro celou Alianci znamenat nebezpečí a na to si Aliance moc cením. Možná za pár let, až se situace na dobro uklidní a rebelové přestanou být rebelové...” odmlčím se na moment. „Možná to nebude za rok, možná ne za dva... Ale jednou snad ano.”

Podívám se na Storma. Evidentně ho můj pacifistický přístup... irituje, když to řeknu slušně. Rozumím mu. Jsem Paladin a vybojoval jsem už spoustu bojů. Ale zároveň jsem se také naučil, že ne vždy je násilí ta správná cesta. Cestu totiž musíme volit podle toho, k jakému cíli chceme směřovat.

„Seržante, jsem si moc dobře vědom, že máme možnost se teleportovat prakticky kamkoliv na planetu. Můžeme také kohokoliv z planety teleportovat k nám na loď. Ale vžijte se do jejich kůže. Pokud by vám někdo vtrhl do domu, byl byste mu ochoten naslouchat? Nebyl. Já také ne. Výsadek bude teleportován co možná nejblíže k velitelskému stanovišti rebelů, ale dovnitř vás musí pozvat oni. Proto se výsadku zúčastní Arxian.”

Mám pocit, že má poslední slova už ani nevnímal. V rozčilení řekl pár vět, navzájem jsme si zasalutovali a Storm odešel.

„Můžete jít, Storme,” řekl jsem když za ním zaklaply dveře. Ani nevím proč. Asi abych měl lepší pocit.

„Někdy si říkám, že dělat Alianci složenou z tak různých ras, nemůže dopadnout dobře.” Podívám se MIW a semknu rty k sobě. „Inu dobrá, pokud již nic dalšího nemáte, můžete taky odejít. Stejně už budeme na Despairu. Mohla byste, prosím, připravit vězně k transportu? Já mezitím zajdu kontaktovat Správce, aby nám dal informace, kam máme Hoognasse poslat.”

Porada a Hoognass

Povzdychla jsem si a zadívala se kapitánovi do očí.
"Nic není lehké, na žádném z našich světů. A mít tu možnost, tu moc rozhodnout...je to ještě horší." Byla jsem už skoro u dveří, když jsem se ještě otočila.
"Jsi dobrý kapitán Naxi, spravedlivý, ale ani to někdy nevyřeší všechny problémy, někdy musíme popřít vlastní pocity, abychom udělali správnou věc." Poslední dvě věty jsem řekla o poznání tišeji, jakoby se týkaly spíš mě, nežli jeho. Neurčitě jsem na něj pohlédla a vyšla ze dveřím s letmým povzdychnutím.

Hoognass ke mně zvedl oči a já se usmála. Neznal mou rasu, ale já znala tu jeho. Vzala jsem do ruky kovová pouta a nařídila počítači, aby odpojil pouta ode zdi a zrušil alarm, až vyjdu s vězněm z cellbloku. Obr na mě zíral jako na cvoka, byla jsem oproti němu tak malá, až to bylo komické, když sebou chtěl trhnout a můj bleskový reflex mi zavelel.
Hoognass se nepříjemně zkroutil pod elektrickým šokem a já pro jistotu cestou přejela prsty přes vedení ve stěně, abych doplnila energii na maximum.

"Půjdeš v klidu nebo tam nedojdeš..." Oznámila jsem se a pohlédla do jeho pískové tváře plné růžků.
"Ty malá..." Vypadlo z něj překvapeně.
"Ale šikovná..." Odvětila jsem mu s klidem a dovedla ho až do teleportačního válce přímo pod můstkem.

Počítač se ozval.
"Spojení s Despair, důstojníku." Příjemný hlas počítače náhle vystřídal drkotavý přízvuk strážců. Z oken bylo vidět černou planetu, která se honosila vysokými černými skalami a spoustou horkého magmatu.
"Povolen teleport, od nynějška přebíráme zodpovědnost."
"Flames rozumí, pouštím vězně na tři....raz, dva... tři!" V momentě, kdy jsem pustila pouta, válec se zalil modrým světlem a Hoognass zmizel.
Chvíli bylo naprosté ticho, nervy drásající, až hlasité ticho.

"Vězeň zajištěn." Ozvalo se a spojení se přerušilo.

Nakonec jsem se rozhodla, že zalézt si do své kajuty a chvíli jen tak přemýšlet, bude asi nyní to nejlepší, a tak jsem se odebrala dlouhými chodbičkami až ke svému apartmánu, kde jsem se plácla na pohovku z černého semiše a zamyšleně se zadívala do stropu.

Bar

Pevným krokem jsem došel až do baru. "Dairene, pošli pár sklenic té tvé vlastní pálenky." než jsem si dosedl, dojížděla k mému místu první sklenka. Dairen se pokoušel nahodit téma ke konverzaci. "Dlouhej den ? "
"Ani ne, ale mám chuť na trochu toho tvého uspávače."

Dopil sem si své tři sklenky a uctivě poděkoval. "Myslím, že dnes už to můžeš zatáhnout, mám takovej pocit že všichni už odfrkávaj ve svejch kajutách. S těmi slovy jsem opustil bar a vydal se na cestu ke kajutě.

Kajuta
Po příchodu do kajuty jsem si zapl tlumené světlo, usadil se na podlahu a začal klidně dýchat. Pomalu zavírám oči. Ještě nechci spát, tuším že dnes se zase vrátí...

V mé mysli vyvstávájí obrazy z výslechu toho Hoognasse, hledám detaily a skládám mozaiku z toho co mi pověděl, a snažím se najít cokoli co bych považoval za důležité a nezapsal si o tom poznámku. Nic tam nevidím.

Pro dnešek už to zřejmě stačilo..

Ulehám do postele a zavírám oči... pomalu usínám když v tom se objeví ty krvavé výjevy z minulosti..Vidím postavy v mém domě, celé od krve na zemi zmrzačená těla jejichž končetiny jsou amputované či zdeformované... Snažím se pohlédnout jim do tváře, těm vrahům... Bohužel mizí do dálky... Rychle se snažím najít nějakou stopu v domě... ale už se rozpouští v oblaku krve...Prudce se posadím, zornice rozšířené, Do hajzlu! do toho praštím rukama do postele...

Dám si trochu medikace od doktorky... snad to pomůže.... s těmi slovy se napiji a pokouším se opět usnout...

Proberu se po zkroucená v křesle u stolu na ošetřovně. Tohle křeslo není pohodlné nejspíš ani pro toho, kdo ho navrhoval, natož pro někoho s křídly. Ještě že moc spánku nepotřebuju. Pomyslím si a vstanu. Protáhnu se a únava je jako zázrakem pryč. "Možná bych si mohla dát něco na uvolnění..." usměju se sama pro sebe a vyrazím do baru.

"Zdravím tě, Dairene..." pozdravím barmana už ode dveří, aby se mě neleknul jako posledně. "Ehm...zdravíčko, doktorko...Co to bude?" zeptá se mě poněkud rozechvěle, nebo to zní spíš unaveně? Kdo ví. "Výběr nechám tak trochu na tobě. Něco na uvolnění. Máš úžasné koktejli, tka mi prosím nějaký namíchej..."  pronesu tiše a sednu si na stoličku.

Dairen se pousměje. To je snad poprvé, co se pousmál v mojí přítomnosti. On oje to taky poprvé, co jsem mu otevřeně řekla nějakou pochvalu. Mno holka, hold se budeš muset začít víc bavit s ostatními. 

Jsem tak zabraná do svých myšlenek, že i přes to, že mi Dairen řekl všechno, co do koktejlu dává, nepamatuju si z toho vůbec nic, ale nevadí mi to. Koktejl je ale vynikající. nevím, jak to ten chlapík dělá, ale dokáže mi vždycky připomenout kousek domova a tentokrát mě to vytáhne z těch chmurných myšlenek a dokonce se pousměju.

Předání vězně

Dobrý kapitán. Projedou mi hlavou slova, která MIW řekla, než odešla. Pousmál jsem se. Bylo příjemné slyšet, zvláště od někoho, kdo to myslí upřímně. Na Kalooňanech se mi líbí nejvíce právě tato vlastnost - neschopnost lži. Kdyby nikdo nelhal, bylo by nám ve vesmíru asi lépe.

Vyšel jsem z konferenční místnosti a zamířil si to na můstek. Není to vůbec daleko, jsou od sebe vzdálené jen pár metrů. Vstoupím na můstek a už slyším navigátorovo „Kapitán na můstku!”. Všichni mě pozdraví stoupnutím si do pozoru. Usměji se a řeknu „Pohov!” aby si zase sedli a pokračovali ve své práci.

Koukám na veliký displej, který zabírá celou přední část můstku. Normálně, tedy i teď, je na něm zobrazen pohled z lodi, jako by to bylo normální okno. Umí toho ale mnohem více. V případě potřeby slouží jako obrovský monitor a poskytuje prakticky jakékoliv informace, které potřebujeme vědět. Nejčastěji údaje o objektech v zorném poli. Lze na něm také zobrazit zvětšeninu objektu v dálce.

„Jdete právě včas kapitáne, budeme vystupovat z hyperprostoru a za dvě minuty budeme na Despairu.” podá hlášení navigátor.
„Díky! Předal jste Shee nové koordináty?”
„Ano pane!”

Pokynu hlavou a posadím se do svého křesla. V okamžiku, kdy vystoupíme z hyperprostoru, řeknu počítači, ať mě spojí s Despairským Správcem. Ten se po chvíli objeví na obrazovce. „Dobrý den, Správče. Vezeme vám jednoho Hoognasse. Prosím o povolení k transportu zajatce.”
„Dobrý den, kapitáne. Povolení uděleno. Zasílám koordináty pro transport.”
„Díky. Za moment vám ho tam transportuje můj první důstojník. Mějte hezký den!” rozloučím se se Správcem.

Poté co se přiblížíme dostatečně blízko k planetě, a Shee uvede loď na vysokou orbitu, řeknu počítači, ať zaměří zaslané koordináty a naváže komunikační spojení mezi cílovou oblastí a naší transportní místností. O zbytek se postará MIW.

„Shee, jakmile bude vězeň transportován, vyveďte nás z orbity a pokračujte k Meriamu III na hyper 5.” Dám rozkaz svému prvnímu pilotovi. Shee je hodně šikovná a své práci rozumí. Díky ní se Flames dostal z mnoha šlamastik.

Pohodlně se usadím a do svého křesla a na displeji pozoruji planetu pod námi. Vždycky mě fascinovala ta rozmanitost, kterou planety ve vesmíru oplývají. Nicméně Despair byla poměrně obyčejná skalnatá planeta, na jejíž povrch vyvěralo magma. Spousta magmatu. Pohled z vesmíru byl pohled na Despair uklidňující. Magma olizovalo svahy černých skal. Jeden by ani neřekl, že dole na planetě je jedna z největších trestaneckých kolonií v této části vesmíru.

Počítač ohlásil úspěšné dokončení transportu vězně. Shee splnila rozkaz a vyvedla Flames z vysoké orbity a za moment jsme skočili do hyperprostoru. Dnešní moderní lodě jsou neuvěřitelně pohodlné. Prakticky už nepoznáte, že jste přešli na hyper rychlost. Flames má nejmodernější typ motoru v Alianci. Umí letět až hyper 11, ale tato rychlost je velmi náročná na zdroje a tak se s ní létá jen, když je to opravdu zapotřebí.

Dříve, když ještě nebyly štíty a vůbec technologie tak pokročilá, byl přechod na hyper rychlost poněkud nepříjemný. Měli jste pocit, jako by se vše na lodi natáhlo na kilometrové vzdálenosti. Takový pocit, jakože když natáhnete ruku, že nedohlédnete na její konec. Připadali jste si jako vyžvýkaná žvýkačka, kterou někdo položil na kamna. Rozplizle. Mnoho tvorů tehdy nebylo vůbec psychicky schopno cestovat hyper rychlostí. Dnes už je odstínění natolik sofistikované, že tyto negativní vlivy vůbec neprojdou skrz lodní štít. Naštěstí.

Bar

Chtěla jsem spát, ale nějak se mi nedařilo vyčistit si hlavu. Věděla jsem ale, co mi pomůže.
Alkohol. Po tom se mi spalo vždycky dobře.
Měli jsme 14 hodin do Glairy. Sice jsem nebyla jedna z těch, co se tam podívají zblízka, ale bylo mi jasné, že to bude sledovat z konferenčky. Napadlo mě, že bychom mohli poslat Shee v letounu, možná by je trochu vystrašilo mít něco nad hlavami. Otázka byla, jak se jí bude létat v růžové vodě.

Došla jsem až k baru a zahlédla velká křídla. Vyskočila jsem na židli vedle Dragonia a otočila se na ní.
"Krátíš dlouhou chvíli Drag nebo taky nemůžeš spát? kývla jsem na Dareina a ten cukal pohledem mezi mnou a doktorkou a pak mi začal míchat oblíbený koktejl.
"Jsou všichni Shelaci takový srabi? Přemýšlela jsem o tom, že vlastně ani jiného neznám. Že ho děsíš ty, to se dá pochopit, bez urážky, ale že já...no koukni na mě." Ušklíbla jsem se a přehodila dlouhé stříbrné vlasy přes rameno a začala si je splétat.

Naděje na volno? Žádná

Po odchodu ze zasedačky jsem svým obvyklým rázným krokem za stejně obvyklého dusání zbroje procházel chodbami lodi a v hlavě se mi honili různé myšlenky, nadávky a hrozby.
A rozhodně jsem neviděl důvod pro to odpočívat. 14 hodin není tolik, aby jsme je tu mohli proflákat. A už vůbec aby je mohla proflákat moje zdejší četa, ta banda nemotorných opic!
Jak je znám, budou teď oslavovat svůj úspěch nad Hoognassem.
Myslím si že nemají co slavit, půlhodiny jim trvalo se jim ho nedařilo chytit!

Před ubikacemi svojí čety jsem úmyslně zastavil a nechal zbroj zadusat, jindy to pro ně bylo znamení, že se blížím a že mají dávat pozor...ale tentokrát vím na jisto, že mě neslyšeli.
Z ubikací se linula celkem hlasitá hudba, rozhodně dost hlasitá na to, aby přeřvala mojí zbroj.
"Takže slavíme se vší slávou jo?" pomyslel jsem si a po menší slovní výměně názorů s lodním počítačem, kdy jsem použil slova jako "ty mizerná popelnice", "odporuješ špatné osobě slečinko" a "kdybych byl naštvaný tak ty dveře prostě vyrazím nebo rozstřílím ty pacifisto", jsem vstoupil do ubikací a měl jsme za to, že jsem právě vstoupil na kolej střední školy.

Deset paland viditelně neustlaných (jejich fight), všude bordel jako na smetišti do toho se tu táhnul odér alkoholu a čehosi co smrdělo jako hnijící mrtvola, nebýt helmy, jež ten smrad více méně tlumila, tak bych asi samým znechucením vrhl. Myslím že každý kdo půjde kolem též musí vrhnout, když se ten vzduch teď táhne na chodbu lodi.
Slavící četa zjevně nepostřehla že někdo vstoupil do toho jejich smetiště.
Moje chuť začít na ně řvát však byla tlumená hlasitou hudbou, což se dalo vyřešit snadno.
Vytáhl jsem meč, jehož rukojeť byla zakončená stříbrnou lebkou a vrhl jsem ho vší silou proti reproduktoru, jež přehrával hudbu. A přesně podle očekávání, hudba zmlkla s hlasitým praskáním a naříkáním elektroniky.
To dostatečně stačilo na získání pozornosti té bandy opilců, jejich oči se pohoršeně otočili směrem odkud přiletěl meč, ale když viděli, že jsem to já, jejich "tyran", tak se okamžitě snažili dát do pozoru a jakžtakž mě vnímat.

"Koukám, že se tu slaví...a mě jste ani nepozvali..." začal jsem a s úmyslnou odmlkou jsem čekal až někdo z nich zareaguje.
"Pane, my jsme..." začal jeden z Dragoniina druhu.
"TICHO!" zařval jsem tak, že jedna z prázdných lahví spadla na zem ze stolku a rozbila se.
"AŽ BUDU CHTÍT ABY JSI MLUVIL ČERVE, TAK TI O TO ŘEKNU, JE TO JASNÉ?" pokračoval jsem ve stejném tónu.
"Takže...jelikož jste tady slavili a zdá se, že k tomu nemáte důvod, protože naše družstvo, ať už se vám to líbí nebo ne, vy hovada, jde na další misi...a to už za 14 hodin!" vysvětlím jim jak se věci mají.
"Jistá narůžovělá koule, jejíž obyvatelé mají problém se buď udobřit, nebo vyvraždit...naším úkolem bude doprovodit našeho milého Arxiana k vůdci rebelů a doufat, že se Arxianovi podaří ho přesvědčit aby nebyl vocas a nedělal problémy." pokračoval jsem a došel jsem si pro meč, jež jsem z reproduktoru vytáhl s jistým zaúpěním elektroniky.
"Pane, proč prostě nepošleme Arxiana a pár dalších vojáků rovnou k vůdci, než abychom se tam táhli a ještě víc tam dráždili místní?" zeptal se kdosi, chtěl jsem na něj začít řvát, ale k jeho štěstí se choval jako voják a ne jako celebrita.
"Totéž jsem kapitánovi navrhoval i já, ale podle našeho velení by to bylo jako přilejt benzín do ohně." vysvětlím vojákovi.
"A jelikož mě vaše výsledky v poslední akci moc nezaujali a není to nic, co bych měl chválit v hlášení, tak vám dávám, vy tupouni, druhou šanci!" řeknu a hlavou mi projede myšlenka, jež se vrací častěji, než bych chtěl: "Už zase!".
"Takže tady je to, co se bude dít teď...zcivilizujete tenhle prasečinec a pak se sejdeme na cvičišti, kde po zbytek cesty budeme trénovat, aby jste ze sebe dostali ten chlast a zárovaň vám na planetě nenatrhli prdele tak, jako to udělal ten Hoognass...máte radost?" zeptám se jich a v podstatě nečekám než mi odpoví "Ano pane!" a jen zlomyslně dodám:
"To jsem rád....TAK NA CO SAKRA ČEKÁTE?"

Poté se za jejich zběsilého pobíhání odeberu opět do baru, ale ne proto abych si tam dal já panáka nebo tak...mám žádost na našeho milého barmana.
Jen co si svým tempem dodušu do baru, tak zamířím přímo k baru o který se nepatrně opřu, neb kdybych se o něj ve zbroji opřel celou vahou, zlomí se jako anorektička ve větru.
"Barmane, mám na tebe žádost...až se příště přijdou ti opičáci z mojí skupiny, s tím že chtějí chlast s sebou, tak jim ho nedávej, jasné? Když budou mít kecy, řekni že je to na můj příkaz. Žádný chlast na ubikace!" požádám ho a když kývne že rozumí, tak co nejslaběji poplácám po rameni a odeberu se do tělocvičny, kde mě čeká několik úmorných hodin, kdy budu ty svoje opice cvičit, aby aspoň za něco stáli...

Pomalu upíjím koktejl. Nechci se opít jen trochu uvolnit. Vlastně ani nevím, proč jsme tka napjatá. V poslední době se nic závažného nestalo. Tedy z mého pohledu. Jo, ošetřila jsem pár ran, vydala pár léků na nespavost nebo pokažený žaludek, ale to je celé.

Ze zamyšlení mě vyvede až ten elektrizující hlas, který se mi okamžitě spojí s milým růžovým a drobným stvořením. Už jen ta myšlenka ve mě vyvolá úsměv, který se mi na tváři usadí a když se otočím na Miw zůstan tam pořád. "Spíš krátím dlouhou chvíli. To víš. Alati toho moc nenaspí a na ošetřovně i na lodi je klid. Tedy z lékařského hlediska. Zatím mě nikdo nepotřebuje." Zazní to jako bych toho i litovala, jak oby mě mrzelo, že mě nikdo nepotřebuje.

Přejíždím prstem po okraji sklenice. Vydává to hezký zvonivý zvuk. "Musím se přiznat, že jiného Shelaka taky neznám."  pokrčím rameny, čímž pohodím i křídly. "A k těm strašpytlům...Nevím...Vzpomínám si na tvůj výraz, když si mě poprvé uviděla. Neskákala si zrovna nadšením" usměju se a pozvednu skleničku ke rtům "Ale nelituji an ijediného okamžiku na téhle lodi." zakončím a opět trochu upiju ze sklenice.

Když do baru nakráčí gabriel Storm v tý jeho zbroji zaskočí mi pár kapek koktejlu a rozkašlu se. Na tenhle jeho vzhled si asi nikdy nezvyknu. Naštěstí se kašel rychle uklidní a já ho kývnutím pozdravím. TO je asi tak to jediné, co stihnu než zase odejde.

Kajuta

Po krátkém odpočinku který stejně nestál za nic se probouzím, osvěžím se a obléknu. "Flames - lokalizuj zbytek posádky." Měl bych si zjistit jak jsme na tom a co nás vlastně čeká. Tak to jsem zvědavý kdepak všichni jsou, u Storma je mi jasné že bude do něčeho ( v horším případě - pro dotyčného- do někoho mlátit. Ze zamyšlení mě vytrhne obrazovka na které se mi zobrazí zbytek posádky.

"Fajn, zajdu se podívat za MIW." Ta její stříbrná hříva na růžovým ksichtíku mě vždy pobaví.
Hodím přes sebe svůj kabát a vyrážím z kajuty hledat Růžovou Karkulku.

Bar

Měla jsem ji ráda od začátku, ale byla prvním Alatem, kterého jsem poznala.
"Ano..."Usmála jsem se.
"Poprvé jsem nevěděla, co od tebe čekat. Navíc jsi měla roztažená křídla, což vypadalo trochu útočně. Ale strach jsem z tebe neměla nikdy. My moc strachem nedisponujeme." Zasmála jsem se. Byla to výhoda i nevýhoda. Strach určoval občas hranice, ale Kalůňané jsou opravdu dost drzí na to, jak jsou malí.
"Jsi doktorka, kterou potřebujeme, ne každý by zvládl ten tlak...Aliance je sice banda šašků, ale věděli, koho vybrat. To mluvím o všech." V tom se zastaví seržant a já se musím zasmát. Storm mi říká, že když se směju, zním jako rozbitý počítač. Nevím, zda se urazit, ještě jsem si to nerozmyslela.
Kváknul něco na barmana a zase si to odpochodoval do dáli.
"Tenhle člověk je hrozně negativní...a ten přístup: smrt nebo smrt, myslím, že neoplývá největší trpělivostí....Drag, stýská se ti někdy po domově?"

Zdá se, že sympatie jsou vzájemné a nebo se možná mýlím, ale ať je to jak chce, mám Miw docela ráda.

"No je pravda, že když jsem tu byla poprvé byla jsem trochu nervozní, takže spíš než útočná póza to bylo rozrušení z cizího prostředí..." pousměju se a prohlídnu si jí. Je zvláštní, ale kdo tady na palubě není.

Dost mě pobaví svým názorem na Alianci, ale má pravdu. Nejen s těmi šašky, ale i s námi všemi. Ať si kdo chce co chce říká. Jsme tu, máme nějaký úkol a jsme tu z nějakého důvodu a ten je, že si naše rasy mysleli, že jsme ti nejlepší a že něco dokážeme. "Už jen proto nesmíme zklamat. Vlastně...To, že si denodenně opakuju, že nesmím zklamat mě tu drží při smyslech. Jsem sice jen doktorka, ale občas je i na ošetřovně docela fofr, jindy se zase celé dny nic neděje..." pokrčím rameny a zadívám se do sklenice.

Pak se dotkne trochu citlivého místa, když se zeptá na domov. "Jistě, že mi chybí, ale prostě vím, že se tam teď nedostanu."  mluvím klidně i když vzpomínka na domov zabolí, tak radši změním téma

"Gabriel...Co k němu říct. je to voják, bojovník a dost dobrý, podle výsledků, které podává. Když si vezmeš kolik mrtvých musel vidět nebo kolik životů vzal...Nemůžeš se divit, že je tak negativní. Každý máme něco. Někdo životy zachraňuje a jiný je ve jménu svého vyššího dobra bere. Co k tomu dodat?"

Bar

Prohlédla jsem si ji a posmutněla.
"594...." Chvíli jsem mlčela, a pak se jí zadívala do očí.
"Tolik životů jsem vzala já...na mě dost velké číslo." Dořeknu tiše. Nikdy jsem nevypadala na to, že umím bojovat, ale pravdou bylo, že to bylo to, co jsem uměla ze všeho nejlépe. Jistě strategie, plánování, ale to vše bylo vedlejší. V boji jsem vynikala. Neměla jsem velkou sílu, ale věděla jsem dobře, jak použít to, co mám. Jak využít své velikosti ve svůj prospěch.
"Trápí mě to, to ano. Ale všechno jsem to dělala pro dobrou věc. Nelituji ani jednoho probodnutého srdce, ani jednoho vítězství. Navíc mě boj uklidňuje, a to opravdu hodně. Snad víc, než tohle..." Pozvedla jsem sklenku s alkoholem.
"Mně se nestýská po Kaloo. Mám tenhle život ráda a muži na naší planetě nejsou hezcí." Mrkla jsem na ni a napadlo mě, že jsem si s ní mockrát nepovídala, byla to škoda.

Když přicházím k baru vidím u něj sedět MIW s Dragoniou očividně zabrané do hovoru, opravdu zajímavá dvojice na pohled. Drag která vypadá démonicky a nahání hrůzu pokud si na ní člověk nezvykne a oproti ní drobná růžová MIW...

"Zdravíčko dámy!" pozdravím a vydám se směrem k nim... "Máte tu ještě další místo na baru, nebo je tahle konverzace čistě dámská sešlost? Raději se zeptám, nerad bych schytal elektrickou pecku obě dvě se na mě podívají až mě to trošku zarazí až to vypadá jsem vrazil do nějaké vážné debaty...

" Dairene - přihraj mi prosím tě nějaké bílé víno - ale hlavně ne ze Země, nedělá mi dobře na žaludek! Díky."

"Vzala si dsot životů, jen co je pravda, ale já tě nemohu soudit. Není to moje věc. A pokud tě to uklidňuje, tak nemám co bych řekla proti. Sice je to proti mojí doktorské etice, ale nejsem taky jen doktorka." usměju se, ale tohle téma mi není milé. Jistě, taky umím vzít život, ale nedělám to ráda. Umím bojovat, ale radši sje mse vydala jinou cestou.

Jsem docela ráda, když příjde Arxian a přeruší naši debatu o zabíjení. "No pokud máte zájem, tak si klidně přisedněte. Mě to vadit nebude a Miw jistě také nebude proti..."  řeknu i vcelku mile, což u mě není zrovna normální stav. Většinou si spíš držím odstup.

Vzpomínky na Zemi a příprava na akci

Bylo mi víceméně jedno, jak na mě nahlíží zdejší posádka, stejně volají mě, když jim teče do bot. K tomu jsem jim dobrý, vytáhnout jejich ubohé životy z mlýnku na maso, ale jinak jsem tu to nejdivnější na palubě.
Jsou tací, co chápou, co jsem zač, ale pak jsou tu i ti, kteří se neobtěžují se i byť jen pokusit pochopit.
Opět jsem se ve vzpomínkách vrátil na planetu, jež jsem zapřísahal chránit ať před hrozbami vnějšími tak vnitřními, Zemi.

"Seržante, proč vlastně snášíme urážky těch primitivů?" zeptal se desátník, nebo spíš bratr, vlastního bratra jsem neměl, jen dvě mladší sestry, tak jsem svou četu, jež si vysloužila jméno "Pekelní jezdci", bral jako svou druhou rodinu.
"Mikko, netuším, taky bych jim rád demonstroval, že si urážky nenecháme líbit, ale bohužel rozkazy jsou rozkazy." zněla odpověď. Na Zemi bylo naše každé nasazení bedlivě sledováno médii a proto popustit uzdu našemu temperamentu by znamenalo kritiku jednotky a vůbec celého útvaru.
"A co když na nás ti nevzdělanci začnou střílet?" zeptal se Henrik, jež svojí zbraní mířil na dav kolem.
"Pak máme povoleno zabít pouze ty, co střílí na nás. A pokud je úmyslně vyprovokujeme, tak si vyžereme." zněla další odpověď. Situace, jež jsme museli v Africe řešit nám nezáviděl nikdo. Jakožto doprovod humanitární pomoci po přírodní katastrofě v podobě tsunami jež se převalila z jednoho oceánu do druhého, jsme měli za úkol hlavně hlídat pracovníky a zásoby, aby je místní nerozkrádali. Toto nasazení bylo pro veřejnost zkouškou naší vůle a odhodlání. Pokud uspějeme, tak si polepšíme, logicky neúspěch nebude pozitivní.
"Pane....na dvanácti hodinách, je to to, co si myslím?" zeptal se Henrik a ukázal na trosky jednoho domu. Pomocí hledí helmy jsem si přiblížil místo, kam ukazuje a co jsem viděl se mi ani trochu nelíbilo.
"Raketomet...třída Devastátor" konstatuju a vidím, jak se bratři připravují k boji.
"Na tomhle kontinentě raketomety neznamenají nic dobrého!" ozval se Joakim, jež svojí masivní odstřelovací pušku mířil do trosek budovy.
"Mám ho sundat?" zeptal se znovu.
"Ještě ne, byla by to provokace. Ať udělají první tah oni." odpověděl James, jež byl v četě druhým seržantem.
"Myslím že ten už udělali..." dodal Joakim a celé skupině se naskytl pohled na pár letících raket.
"Tak jestli tohle není útok, tak já jsem císař!" zařval Mikko a zapřel se nohama do země. Před šrapnely nás chrání zbroje, před výbuchem nás cvičili aby jsme pevně stáli, teď jsme si měli vyzkoušet, zda je to pravda.
Zvukem se ozval pár ohlušujících výbuchů a tlakové vlny z výbuchů. Naštěstí se teorie v praxi osvědčila, sice bylo cítit výbuchy, ale k zemi nás to nesrazilo, na to byl Devastátor přiliš slabý.
"Všichni v celku?" zeptal jsem se a podíval se po ostatních. Naskytl se mi pohled na zničený první vůz konvoje se zásobami, několik mrtvých humanitních pracovníků, ale daleko horší pohled se mi měl teprve naskytnout.
Mikko, nejmladší z nás a čerstvý otec neměl tolik štěstí, výbuch vozu vymrštil trubici jíž proudil nový typ paliva tak, že prorazil i jeho zbroj. Trubice prorazila "batoh" a prošla hrudí jako nůž máslem a vystoupila na druhé straně, šance na přežití byla nulová.
"Tohle už je dost dobrý důvod je....ZABÍT VŠECHNY!" zařval jsem a popadl jsem svou zbraň a bez sebemenších výčitek jsem zahájil palbu...
"Zabijte je všechny!" řvali na střídačku James, Joakim a Henrik. Všechno další už bylo nepodstatné...

Ke svému překvapení jsem zjistil, že jsem došel do jídelny, místo abych došel na cvičiště.
"Čert vezmi vzpomínky! Jak jsem se sem dostal?" zeptám se sám sebe a tentokrát s čistou hlavou jsem zamířil správně.
Když jsem došel na cvičiště, tak jsem tam viděl už připravené opičáky, jež předpisově salutovali.
"Fajn, jelikož jste minule vypadali jako hadrové panenky, tak si dáte zápas...je vás tu dost, aby každý měl parťáka....tak dělejte vy opice, nebo vás mám pověsit za kotníky za loď?" štěkl jsem na ně a sledoval jsem, jak se do sebe pustili s vervou, jež u Hoognasse rozhodně nebyla k vidění.

S chutí si přisedám k baru..."Dáte si některá z vás víno? Doktorko? MIW? Rád se podělím o sklenici lahodného bílého vína. Výborně se u něj klábosí." MIW se tváří zadumaně a nějak nereaguje a tak se otáčím k Drag.

"Vždycky mě zajímalo, jaký je to pocit když můžete létat bez nějakého stroje? Je to nějaké jiné, nebo je to pro vás stejné jako chůze?" s tím jsem se odmlčel a chopil se přistavené láhve a ještě jednou jsem nabídl zda někdo chce a začal nalévat první sklenku. A jelikož se mi zdá že je doktorka v dobré náladě tak pokračuji a podávám sklenku.

"Drag, měl bych na vás prosbu, již několikrát jsem slyšel i četl o způsobu boje vašeho druhu, mohla byste mě zasvětit v čem spočívá? Nová bojová technika v boji tváří v tvář se občas při nezdařeném vyjednávání může hodit. Pokud tedy stihnete reagovat dřív než protivník a nezůstane vám očouzená díra mezi očima. A učit se od Storma je pro mě nepraktické - hrubá síla to není nic pro mě.

Arxin si přisedne a mě až překvapí, jak mám najednou skvělou náladu a neměla jsem tolik alkoholu aby to na mě mělo vliv. jen se nad tím v duchu uměju se otočím se na našeho vyjednavače. "Pokud mě omluvíte raději zůstanu u svého pití. Vínu opravdu neholduji..."  Usměju se a koukn una Dairena "Mohla bych poprosit ještě jeden drink?"  řeknu mile a odsunu prázdnou sklenici "Ale jistě...doktorko." odpoví Dairen. Pak už ho nesleduji a věnuju pozornost svému společníkovi.

"Máte velmi zajímavé otázky, Arxiane." řeknu poněkud zadumaně, ale zase se usměji. "Nicméně na otázku ohledně létání bude dosti těžké odpovědět. Má rasa se s křídly už rodí a létat se učíme nastejno s chůzí, tudíž Vám neodpovím, jelikož nevím jaké to je nemoci létat." pokrčím rameny. Je těžké vyprávět někomu, kdo nikdy nelétal, jaké je létání. 

Příjemně mě překvapí zájem o náš styl boje. "Pokud jste něco četl o našem boji, pak tma jistě bylo zmíněno, že naše bojové umění neslouží primárně k zabíjení. Má protivníka donutit odstoupit nebo vyčerpat. Takže si jistě domyslíte, že k boji je potřeba síla, mrštnost a hlavně vytrvalost." zářícíma očima si ho prohlédnu od hlavy k patě. "Opravdu si myslíte, že na to máte?"  

"Tak s tím létáním jste odpověděla tak, jak jsem více méně očekával, je to asi stejná otázka jako by se mě zeptal had jaké je to chodit." Usměji se a napiji.

"A teď k tomu boji... Vytrvalost a mrštnost naší rase neschází, ovšem silovému boji neholdujeme. Raději se spoléháme právě na tu mrštnost, rychlost a přesnost. Já osobně se ale boji snažím vyhnout, občas se tím dá ušetřit spousta nepříjemností - a vám práce." Každý doktor má snad nejraději ideálního pacienta - žádného.

"Nevím jak moc to mi bude váš styl vyhovovat, nicméně velice rád bych viděl a měl možnost si zkusit nějaké techniky na opravdu krátkou vzdálenost." Poté se odmlčím..

Zasměju se. nejdřív tomu vtípku s hadem a pak jeho názoru na doktory "Nebýt zmařených vyjednávání, tka tvorové jako jsem já nemají co na práci. Kdyby se všechno vedlo tak, jak má, tka jsem se nemusela učit anatomii a mohla jsme být...co já vím třeba malířka, umělkyně..."  tomu se konec konců zasměju taky.

"No. ten boj se dá přirovnat k souboji dvou zvířat. Přetlačování je normální. Proto je potřeba síla a vyrtvalost. Možná je to barbarské nebo promitivní ,ale je to tradice. nejdelší Ragnáz, co jsem zažila trval tři hodiny..."  ušklíbnu se. Tohle není souboj fik fik, mrtvej a hurá victory...

Udiveně na ní zírám "Tři hodiny? Ne že bych nezažil dlouhé boje, ale tři hodiny v kuse? Když už na to dojde, snažím se o to aby to bylo rychlé, ideálně bez šance přidělat vám práci." Pousměju se. "Ale někdy se to nepovede" dodám s úsměvem.

"Nicméně většina schopných lékařů jsou díky své zručnosti svým způsobem umělci. Myslíte že by jsme tedy mohli něco zkusit? Nehodlám vypít veškeré zásoby vína už dnes." Váhavě se podívám a dodám s úsměvem... "Pokud nic jiného, tak i když mě nakopete zadek - tak to bude poučené, a navíc co si na mě poničíte to si vyléčíte..."

"Vidím, že Vám to nerozmluvím, ale raději bych to nechala, až se vrátíte z Glairy. Nerada bych si vzala na svědomí, že vyjednávání ztroskotá, protože doktorka nakopala prdel vyjednávači..." rozesměju se a kouknu Arxianovi do očí. Většina tvorů to nesnáší. Zkouším, jak dlouho to vydrží on.

"Má rasa je hold jiná. Při ragnáz nikam nespěcháme...Je to rituál jako...nevím k čemu to lépe přirovnat."

Opětuji ten dlouhý pohled. Dívat se dlouze do očí je jistou výhodou při vyjednávání. Většina tvorů, pokud to nemá vrozeno či v tom není cvičena toto dlouho nevydrží."No dobrá, asi víte proč se mi to snažíte rozmluvit. Přeci jen, vyjednavač samá modřina byasi nepůsobil důvěryhodně."

Usměji se a pokračuji... " No každá rasa a každý národ si dává na čas s něčím jiným. U mě doma to je víno které milujeme.. Proto ho mám tak rád, a rád zkouším různé druhy. Je to rozmanitost ale stejně si nejvíce vychutnám vždy víno od nás.." když to dořeknu, zní to trochu sklesle, ale ve tváři emoce nedávám najevo...

Soustředila jsem se, aby transport vězně na planetu proběhl v pořádku. Arxiana jsem tudíš poslouchala již jen na půl ucha a možná někdy později a jinde si s ním o tom promluvím. Jako by snad cítil vinu za to, čím je a co dělá. Musím to zaznamenat ve svých poznámkách.

Jakmile jsme vstoupili do hyperprostoru, z můstku se začalo stávat méně obsazené místo. Většina posádky odešla relaxovat. Mě bylo nejlépe v pilotovacím křesle, takže jsem neměla potřebuju odcházet.
Ve chvíli, kdy jsme vyskočili z hyperprostoru jsem zadala aktualizaci okolí, abych se mohla lépe zorientovat v prostoru. Jakmile mi na monitoru naskočily souřadnice Meriamu III. zadala jsem autopilota. Pro teď jsem měla na chvíli padla.
Odsunula jsem se od ovládacího panelu a v křesle jsem se otočila ke kapitánovi a Dylanovi, který na můstku taktéž zůstával.
“Pane, zanedlouho budeme na orbitu Meriamu.“ ohlásím. “Nějaké další rozkazy?“ zeptám se.

Sharisa J. Valentine

Aliance tě vybrala spolu s Shee jako svého zástupce v posádce Flames a jako součást týmu S.A.
Bylo to před několika lety, ale stejně jako hlavní pilotka jsi byla na lodi nejkratší dobu.
Pro tvé schopnosti si tě ale všichni zde velmi váží.
Tvá laboratoř je velmi rozložitá a zabírá téměř polovinu jednoho z pater.
Tvým úkolem je již nějakou dobu, aby tvůj tým nešel do akce nepřipraven. Vyrábíš vše od střelných zbraní až po úpravy bojovných letounů. Většinou jsi velmi originální a dáváš přednost vlastní tvorbě. Pokud vynález převezmeš, díky svému perfekcionismu ho často ještě doladíš.

Nyní se nacházíš ve své laboratoři a trápí tě otázka, co dát týmu s sebou na Glairu.

P.S. Vítej zbrojní techniku;)

Bar a pak dál

Dragonia si získala zase o něco více mé přízně. Ráda jsem s někým prohodila pár slov.
Když přišel Arxian, pozdravila jsem ho, ale nechala je, aby vedli konverzaci beze mě. Nějak jsem se ponořila do vlastních myšlenek.
Po chvíli jsem se rozloučila jen lehkým dotykem Drag na rameni a kývnutím na oba dva.

Chodby na Flames byly dlouhé, a to mi dávalo možnost jakési procházky, při které jsem mohla nerušeně přemýšlet. Hlavou se mi motaly věci od zabíjení, až po poznámku o mužích, kterou jsem před Drag vypustila. Byla to pravda. Kalůňané byli zvláštní a většinou neoplývali nejmenším smyslem pro humor, v čemž jsem se docela vymykala, protože jsem se ráda zasmála. Hodně mě změnila i tahle posádka. Za tu dobu jsem pochytala spoustu vlastností od jiných ras.

Moje kroky mě zavedly až k tréninkové místnosti. Pokrčila jsem si po sebe rameny a vlezla dovnitř. Došla jsem až k terčům a vytáhla z bot dýky. První hod jsem vrhla obě na jednou a čepele se zabodly na figuríně příhodně jedna mezi očima a druhá v rozkroku.
Usmála jsem se a došla pro ně. Trénovala jsem vrhy obouruč i střídavě. Když mě to začalo unavovat, protože to byla jedna z věcí, ve kterých už byl trénink jen na udržení se ve formě, přešla jsem k vypolstrovanému boxovacímu panákovi a chvíli do něj bezhlavě bušila.
Byla to výborná terapie.

Merian III

Meriam III není moc daleko od Despairu. Tedy hyper rychlostí. Podsvětelnou rychlostí byste se za svého života pravděpodobně nedostali ani z hvězdné soustavy, do které Despair patří. Avšak hyper rychlostí 5 se dostanete na Meriam III za dvě hodiny.

Hodinu jsem jen tak seděl ve svém křesle a relaxoval. Pro mnohé to bylo možná nepochopitelné, ale já se nejvíce uvolnil a odpočinul si pohledem na hyperprostorem zakřivený vesmír. Dokázal jsem jen tak sedět v křesle a koukat na něj dlouhé hodiny. Z přemýšlení mě vytrhne Shee. Podívám se na ní a řeknu: „Počkáme na doktorku, až si zařídí nové zásoby léků, kdo ví, jestli je nebudeme potřebovat za pár hodin potřebovat. No a pak vyrazíme na Glairu.”

Když domluvím, stisknu tlačítko intercomu, které mám zabudované v křesle a řeknu: „Dragonio, prosím vás, do hodiny budeme na Meriamu III, připravte si seznam léků, které potřebujeme a po příletu si je co nejrychleji nechte zaslat. Díky.” Když domluvím na chvilku pustím tlačítko intercomu a pak jej stisknu znovu. Počítač totiž přehrává sdělení z intercomu jen v té místnosti, ve které se nachází daný člen posádky, kterému sdělení patří. Z tohoto důvodu je lepší sdělení pro jiného člena posádky říct odděleně, aby v tom počítač neměl "zmatek". Ono by to nejspíše fungovalo, ale kdo ví.

„Arxiane, prosím vás, přijďte za mnou do pracovny. Díky.” řeknu a vydám se na něj čekat do své pracovny.

Po příjemném posezení v baru jsem se tka nějak, ne zrovna společensky vypařila. Není to slušné, ale můj druh není zrovna společnský, ale to je vlastně jedno. jen dojdu na ošetřovnu ozve se intercom. Kapitán a chce seznam léků, co budu potřebovat. "Rozumím, kapitáne." řeknu stroze a začnu projíždět , co mi vlastně chybí.

Asi za půl hodiny jsem hotová a seznam to není nikterak krátký "Snad budou mít všechno, co potřebuju..." zabručím si pro sebe.

Můstek

Jakmile příjde kapitán zasalutuji mu, ale jinak sleduji průběh letu. Vyložení vězně i nabrání zásob léků bylo úspěšné a blížíme se našemu dalšímu cíli.
"Stále nevím co je v plánu ani jestli ten plán počítá se mnou."
Napadne mne a když mluví Shee ke kapitánovi natočím se na něj také. Nyní jen poslouchám, co bude. Máme naložit léky, vězeň je už pryč takže je tu zase o trochu bezpečněji.
"Pane máte nějaké rozkazy pro mne?"
Optám se kapitána při jednom raději taky.

Dylan

Ještě než stačím odejít z můstku, ozve se Dylan Hunt. „Dylane, já myslel, že už vás zaúkoloval seržant Storm.” řeknu omluvně. „Teď letíme na Glairu, kde transportujeme výsadek s Arxianem, kterého potřebuji bezpečně dostat k veliteli rebelů. Více informací vám řekne seržant, já zrovna odcházím seznámit s misí Arxiana.” Omluvím se a pokračuji do své pracovny čekat na Arxiana.

Nikdy nic nejde tak, jak by mělo...

Náš trénink v boji beze zbraně šel líp než jsem čekal. Je vidět že se ty opice snažili.
Jejich dedikace by měla být taková i v akci, ne jen když mají vroubek.
Když vidím jak se jim to vede, rozhodnu se pro boj zblízka se zbraní.
"Fajn opičáci, dojděte se pro zbraně a budeme nacvičovat boj zblízka, když máte v ruce zbraň a případné odzbrojení. A mějte na vědomí, že jestli to poserete, tak z vás kapitánovi udělám předložku ke krbu!" oznámím jim chladně a sleduju jak se celá skupina přesouvá pro zbraně, překvapivě se chovají jako jedna bytost a vůbec ne jako banda posraných puberťaček jež právě nabaluje sportovce střední školy.
"Husy pitomý!" pomyslím si, při vzpomínce, když nás jednou hnali na jednu střední školu abychom tam vedli jakousi besedu mládež, což si dodnes myslím, že to byla pitomost, ale což, stalo se.

V okamžik když se zformuje skupina přede mnou vidím, že si každý volí jinou zbraň.
Polovina šáhla po energetických zbraních jako byli plasmové pušky a laser pušky.
Druhá polovina přitáhla projektilové střelné zbraně, jeden dokonce přitáhl experimentální plasmovou pušku, jež mohla pálit klasické jednotlivé rány, nebo jednu, pikantně nažhavenou ránu, jež sice mohla roztavit dobrou polovinu známých materiálů, ale zaplatí se za to přehřátím pušky a dobrých patnáct minut chladne.
"Tak fajn pánové, jelikož nechceme aby se někomu něco stalo, tak zbraně s projektily si hezky zacvaknou pojistky, energetické zbraně nastaví výkon na minimum. Ty co nemají regulaci výkonu nebudou dělat blbosti, jinak jim tu zbraň narvu tam, kde žádné slunce nesvítí a vystřelím z ní....je to jasné?" zeptám s stále ledovým tónem.
"Tak dělejte vy paznehti!" zařvu aby se dali do pohybu.

Když se zformují opět do dvojic, tak začnu procházet kolem dokola a pozorovat, jak jim to jde. Nepřestanou mě překvapovat.
"Proč se takhle nechovali i před Hoognassem?" zeptám se a začnu uvažovat nad tím, co se to s nima děje. Je to snad to, že jsem na ně zařval a oni se cítí blbě, nebo mi chtějí dokázat, že jsou k čemu a že moje kritika byla neoprávněná?
Buď jak buď, nejsou to ti samí, co chytali Hoognasse.

Ovšem moje myšlenky byly narušeny hlasitým blafnutím energetické zbraně a následným křikem.
Podíval jsem se co se děje, jen abych viděl, že jedna z plazmových pušek zkratovala a blafnula jako sirka.
"Tady končí idylka..." pomyslím si a zamířím k nešťastníkovi, jemuž v rukách doutná plazmová puška. Voják se okamžitě začal omlouvat, že to neudělal schválně a že netušil, že puška má tak blízko k tomu, ze sebe udělat kus uzeného železa.
"Nemám v plánu ti nic vyčítat. Snad jen je to pro všechny dostatečná známka toho, že si zbraně máte udržovat pravidelně aby to nekončilo "uzenou plazmovkou"." řeknu a vezmu si od vojáka nažhavenou zbraň.
"Pak jí odnesu opravit, zajdi si pro jinou." řeknu vojákovi a doutnající zbraň držím ve své keramitové rukavici, jež nažhavená puška vůbec nevadí. Být to nažhavěná plazma, tak by to bylo něco jiného, ale zbraň, jež se pouze přehřála a teď doutná jako doutník vyvíjí nepatrný žár aby to keramitu vadilo.

"Než se vrátí, přiřaď se k jiné dvojici a dáte si nácvik ve třech!" řeknu parťákovi nešťastníka s uvařenou plazmou.
"Tak pohyb vy kůže líný, jestli to na téhle misi poserete, bude kapitán to poslední, čeho se budete bát!!"

Za seržantem

"Bohužel ne kapitáne Storma jsem za celý den nepotkal a o misi jsem nebyl informován vůbec. Půjdu ho nalézt."
Kývnu a pohlédnu na Shee.
"Tak tedy zatím."
S tím odcházím hledat po lodi Gabriela.
"Storme tady Dylan, kde jsi?"
Zeptám se do komunikátoru, protože se mi ho už nechce hledat.

Do boje a zpět

Sledoval jsem četu jak cvičí a začal si říkat, že možná z nich postupně udělám takový bojovníky, aby definice "voják" seděla.
Nešťastník, jehož plazma se přehřála a mě teď chladla v keramitové rukavici zbroje byl zpět a nevědomky si novější typ plazmové pušky, taková co flusne daleko zrůdnější chrchel plazmy.

Poté se přes interkom ozval Dylan, jehož jsem rozhodně nečekal, že bude vyhledávat zrovna mě.
Dokráčel jsem k nejbližšímu interkomu a odpověděl:
"Tréninková místnost číslo 4, ostatně jako vždy." odpovím
"Proč mám pocit, že budu muset překopat plány?" pomyslím si a dívám poté se vrátím zpět k pozorování svých vojáků.
"Snažte se trošku víc, budeme mít návštěvu!" oznámím jím, ale záměrně neřeknu kdo to bude.

Seznam, který sepíšu si uložím do datapadu "Jistota je jistota..."  zabručím si pro sebe "Počítači...Buď tak laskav a pošli soubor ME- Flames125 do kapitánova datapadu."  Nemyslím si ,že by mi položky neschválil, ale vždycky je lepší se ujistit. 

Když počítač udělá co chci vstanu a zajdu se do kajuty osprchovat a převléct. Lidé by tomu řekli cvičební úbor. Na trénink je to pohodlnější než uniforma a do tělocvičny jí mám povolenou ostatně jako každý. tento úbor se skládá z přiléhavých kalhot a trička na ramínka. 

A samozřejme nesmí chybět ani Alacta. Z pohledu lidí je to obyčejná tyč, pouze se zdobením.
Pro Alaty je to znak příslušnosti k rodině, ke klanu. Moje alacta má černou barvu a červené zdobení ve střední části. Zdobení jsou vlastně symboly a slova v mém jazyce. Mají připomínat domov.  

Poněkud se zarazím, když vejdu do tělocvičny číslo 4 a tam uvidím celou Stormovu jednotku, jak nacvičují "Omlouvám se...Netušila jsem, že je tu obsazeno." 

Nácvik

Když jsem konečně obeznámen, kde Storm je vydám se tam. Nijak nemeškám časem. Když chci vstoupit do místnosti potkám Dragonii. Kývnu jí na pozdrav a vejdu. Uvidím Storma a jeho jednotku. Dojdu trochu opatrněji k němu.
"Zdravím, jak vidím dáváš jim do těla. Byl jsem obeznámen kapitánem, že se mám účastnit výsadku na Glaiře a ty že máš více informací."
Zašklebím se a sleduji ho. Asi z toho nebude mít moc radost.

Víc narušitelů veřejného pořádku, než by si jeden přál...

Zaslechnu jak se dveře otevírají, tak se podívám, kdo to je...zda je to Dylan nebo jiný červ s přáním zemřít za rušení koncentrace jednotky.
Když zahlédnu Dragonii, tak se musím usmát, i když to ona nevidí.
"Klidně se můžete přidat, chlapci potřebují trochu protáhnout, třeba jim v tom pomůžete doktorko." řeknu a zlomyslně kývnu na vojáky.
Myslím, že to bude dokonalá příležitost pro ně se protáhnout pořádně.

Krátce na to dorazí i Dylan, jediné rušení klidu, jež jsem čekal.
Když zdělí co se děje, tak mi hlavou probleskne jistá těžká urážka na adresu kapitána a poté se připlíží další:
"Gratluju, právě jsi byl povýšen na briefingového důstojníka..."
S hlasitým povzdechem se podívám na Dylana, který k tomu přišel jako slepý k houslím a kývnu mu ať jde tedy dovnitř.
Poté se otočím zpět k jednotce, neb když je nebudu sledovat, budou dělat opičárny jako opice, kterými jsou...
"Věc se má takhle. Kapitán chce poslat Arxiana na Glairu, aby se pokusil dohodnout s vůdcem rebelů a my..." ukážu vařící plazmou na svojí skupinu, sebe a teď i Dylana,
"...máme doprovodit vyjednavače až k vůdci rebelů, pouštět hrůzu, nikoho nezabít...pokud to nebude nutné...prostě je to mise doprovodit, chránit a přitom dávat všem najevo, že nic nemají zkoušet, jinak budou mít problém....rutinní nuda, pokud někdo chce znát můj názor." vysypu na něj v kostce.
"Víc informací říkal? Tak to je vtipálek, ví toho tolik co já, ne-li víc. Navíc to, že nemůžeme použít tank, nebo Arxiana přenést přímo k vůdci z téhle akce dělá spíš nudu, než něco neobvyklého..." dodám a sleduju ty svoje opičáky jak jim to najednou vůbec nejde.

Trénink

"Aha taky fajn, nu což alespoň se projdeme a nikdo z těch voblbů nepříjde k úhoně.
Zašklebím se a rozhlédnu se po té sebrance.
"Eh...zdá se mi to, nebo nám posílají stále větší a větší zelenáče? Kde jsou ty časy, kdy jsme nastupovali my a voják byl fakt voják."
Vzdychnu a zakroutím hlavou.
"Co s nima vlastně probíráš?"
Otážu se, abych pochopil smysl cvičení.

Briefing

"Nuda!" odseknu na jeho "projdeme se".
Každý musí vědět, že "procházet se" je pro mě nuda, ovšem cvičné terče by neuškodili.
Další jeho slova mě trošku zarazí a upřu na něj rudé průzory helmy.
"Do teď jim to celkem šlo, nevím, asi za to může přítomnost Dragonie, sledují její ženské rysy a nesoustředí se." řeknu chladně.
"Ostatně, kdyby přišla jakákoliv žena na palubě, tak by je to asi rozptýlilo, čímž nechci tady doktorku ani vyhazovat, natož nějak urazit." dodám a opět si připomenu to, že já a ženy více než pokulháváme.
"Jen pravidelný cvičení aby na misi nebyli jako panáci na střelnici..." řeknu a opět se pohledem vrátím k nesoustředěným pohybům vojáků.

Po nastavení autopilota jsem nakonec i já mohla využít trochu toho času k svému osobnímu volnu. Rozhodla jsem se, že budu pokračovat dál v seznamování se s různými rasami na této lodi.
Chtě nechtě mne moje kroky dovedly do tělocvičny číslo 4, kde probíhal výcvik. Byl zde i Dylan a Dragonia.
Přikývla jsem na pozdrav a postavila jsem stranou. Tak, abych dala najevo, že já o trénink nestojím, ale aby to nepůsobilo příliš nezdvořile. Opřela jsem se o stěnu tělocvičny a z kapsy jsem vyndala složený poznámkový blok. Jakmile jsem jej rozevřela, materiál se stal pevným a jedna strana se proměnila na dotykový displey. Předpokládala jsem, že se zde bude provádět výcvik, tak jsem si nechala přehrát stručné informace o boji muže proti muži s tím, že si budu dělat poznámky podle pana Storma a jeho vedení.

Výcvik

"Jo bude to nuda ale většinou se při takový nudě něco zvrtne."
Zašklebím se a když mluví o ženách věnuji mu klidný pohled.
"Pravda to je možné, ale právě i takové situace by měli trénovat a zvyknout si je dost pravděpodobné, že někdy budou muset bojovat i se ženou."
Pokývu hlavou a zaregistruji Shee, která přišla a dle všeho si dělá bokem poznámky.
"Můžu nějak pomoci?"
Optám se Storma vzhledem k tomu, že vím, že vést výcvik není moc lehké.

Stává se tu z toho promenáda...

Opět mi neunikl další příchozí...tentokrát to byla pilotka Shee'za.
"Svatá Terro, teď už se to tu mění na frašku a už ti kluci neudeří ani vzduch..." pomyslím si.
"Posledně to byla nuda velká jako Jupiter!" zareaguji na slova o tom že se nuda většinou zvrtne.
"Pochybuju že bychom bojovali proti Amazonkám Dylane..." opáčím na boj proti ženám a vůbec se mi nelíbí jak to klukům přestává jít.
"Můžeš, podrž mi to..." řeknu a vrazím mu žhavou plazmovou pušku a vykročím k jedné dvojici, jež má zjevně nějaký problém.

"Co vy dva?" zeptám se a vyslechnu si omluvy, že si nechtějí střihnout ostudu před ženami.
"Nebojte, dřív nebo později si určitě šplhnete až je budete chránit, buďte chlapi a ne slepice!" řeknu jim a oba je plácnu masivními rukavicemi po zádech až se oba zapotácí.
Pak se vrátím k Dylanovi a vezmu si od něj plazmovku.
"Kde jsme to byli? Jo...Amazonky..." začnu a podívám se na Dragonii.
"Nemyslím si, že by jsme narazili na planetu obydlenou pouze ženami - válečnicemi. I když by to mohlo být zajímavé...Amazonky byly pěkný potvory..."

Prohlížím si vojáky i nic méně zvědavě než si oni prohlíží mě. Jako by neviděla ženu bojovat. Sakra vždyť jsem jen doktorka, tak proč tohle dělají? Zakroutím hlavou a odejdu kousek stranou. Nedokážu v rukách alactu rotočit tak rychle jak ose točí vrtule vrtulníku, ale na to aby se to dalo sledovat očima je to dost rychlé. Chci se prozatím troch uzahřát.

Ještě zajímavější je sledovat, nebo spíš poslouchat názory bytostí mužského pohlaví na bojové umění žen "Pane Storme...Už si začínám myslet, že nenávidíte ženy. To, že pozemšťanky nebojují neznamená, že to u jiných ras nemůže být jinak..."  řeknu klidně a udeřím alactou do země. Ozve se takový vcelku zajímavý zvuk. Něco mezi netopýřím pískáním a vrzajícími dveřmi. To se rozkvitalo jádro alacty a vytvořilo něco jako sonickou vlnu.

Pak už si jich víceméně nevšímám a cvičím si podle svého. Je mi jedno, co si myslí vojáci, Hunt nebo Storm. Prostě se potřebuju protáhnout a to ,že moje pohyby občas nestíhají sledovat je jejich mínus.

Chodbami Flames

Když jsem dokončila svůj trénink, spokojeně jsem vyšla zpět do chodeb lodi. V ten moment jsem si vzpomněla na tu myšlenku s Shee a zamířila jsem rovnou za kapitánem, který byl podle lodního počítače opět v konferenčce, kde pravděpodobně čekal na Arxiana.
Zaklepala jsem a vstoupila do místnosti. Zatím tam byl sám.
"Napadlo mě...nevíš, jak by se létalo v růžové vodě? Kdybychom poslali Shee'za, aby střežila výpravu s letounem, možná by to mohlo přidat k jejich strachu, že jsou obklíčení ze všech stran. Pomocní piloti zvládnou teleportovat v případě nouze, kdyby bylo nejhůř, tak i zasáhnout prostřednictvím Flames, ale k tomu snad nedojde." Navrhla jsem Naxovi a došlo mi, že je mi hrozné horko, jak jsem to vzala rychlým krokem těsně po tréninku a horké sprše.
Stáhla jsem si vlasy do culíku a posadila se na stůl. Dělala jsem to poměrně často. Na těch nízkých židličkách si Kalůňanka nemohla připadat důstojně. Takhle jsem byla v úrovni jeho očí, což mi vyhovovalo.
"Shee je s letounem jednička, kdyby došlo na konflikt, myslím, že by to mohlo znamenat jistou výhodu..."

Nečekaná návštěva

Přišel jsem do konferenční místnosti a posadil se na své místo. Nechal jsem si opět zobrazit holografický obraz Glairy. „Živý obraz, prosím.” řeknu počítači a ten si stáhne ze satelitů obíhajících okolo Glairy aktuální snímek planety. Planeta tam furt je, nikde to nevypadá, že by došlo k nějaké masivní destrukci, takže snad to ještě nezašlo daleko. Pomyslím si při pohledu na růžově zářící planetu.

Počítač ohlásí příchozí osobu, k mému překvapení to ale není Arxian, ale MIW. Dám svolení ke vstupu a MIW vejde. Než stačím cokoliv říct, už na mě spustí tok myšlenek. Pozorně poslouchám a přemýšlím nad jejími slovy.

„Létalo...” zopakuji, „ve vodě.” Dodám a cuknou mi koutky. „Nevím, jak na tvojí planetě, ale na mojí se ve vodě plave.” Řeknu a pozoruji, jak si sedá na stůl. Nijak mě to nepřekvapí, protože když jsme sami, tak tam sedává často. Nijak mi to nevadí. MIW je víc než můj první důstojník, je to má nejlepší přítelkyně. Před posádkou musím samozřejmě zachovat určité dekorum, takže nějaké familiérní oslovování a tykání není přípustné. Když jsme ale sami, tak se spolu můžeme bavit naprosto přirozeně. Jsem za to opravdu rád. Být kapitánem je těžké. Všichni z vás mají respekt a když někam přijdete, tak si dávají pozor na to, co dělají. Protože jste kapitán. S MIW je to jiné. Ta si s ničím nebere servítky. Vždycky řekne všechno co má na jazyku a bez omáčky.

„Abych byl upřímný, tak nemám nejmenší představu, jestli jsou naše letouny schopné létat v té jejich atmosféře. Teoreticky si myslím, že by to mělo být možné. Máme letouny i s proudovým pohonem, a těm by teoreticky mělo být jedno, co skrz ně proudí - jestli kyslík, nebo "tohle", ani nevím, jak to nazvat.” Pohlédnu na živou projekci planety. „Je to stejně fascinující planeta.” Dodám a na chvíli se odmlčím.

„Každopádně tuhle otázku by nám mohla odpovědět Sharisa. Případně by s tím mohla zkusit něco udělat. Však jí znáš, co ona umí za kouzla s technikou.”

Já nesnáším ženy?

Dragonia mě překvapí svým zjištěním, že "nesnáším" ženy.
Začal bych se i smát, ale to by asi nebylo přístojné a molo se to dotknout její důstojnosti.
"Neřekl jsem že ženy ze Země nebojují, ale není jich tolik, jako mužů a kolikrát jsou to lepší vojáci než muži." řeknu podívám se na plazmovou pušku, jež si pomalu ale jistě chladla v rukavici.
"Navíc, proč bych já neměl mít rád ženy? Když trávíte většinu života se svým pohlavím, tak se na to opačné velice ráda podíváte." dodám a lehce se zasměju.
"Víte kolik žen jsem za život musel odhánět kvůli profesionálnímu chování, i když bych si jinak nechal říct?" zeptám se Dragonie a podívám se na Shee'zu, jež se drží vzadu a dělá si s poznámky na chování všech.
Občas mám pocit, že krom pilota je i psycholog.
"Nechce nám k tomu pilotka něco říct?" zeptám se a s klasickým dunivým přešlápnutím se na ní otočím.

Porada druhá

Podívala jsem se na růžovou kouli s podivně se vlnící "atmosférou" a povzdychla jsem si.
"Jo, to by možná mohla, třeba už se s tím i setkala, uvidíme..." Pokývu hlavou a pak se zadívám na Naxe. V jeho přítomnosti se cítím dobře. Jsem tu s ním už od začátku a je víc mou rodinou, něž má skutečná rodina na Kaloo.
Možná je víc, ale pro naše postavení na lodi o tom příliš nepřemýšlím. I když je to někdy těžké.
"Mám z toho strach. Poslat je tam...Nemám z Glairy dobrý pocit. Možná kdyby už byli v alianci, bylo by to také jiné. Šlo by o mírovou smlouvu, kterou když poruší, tak na ně zaútočí všechny zbylé planety. V tomto ohledu jsme v tom ale sami a jestli se něco semele, aliance do toho nezasáhne. Z toho jsem nervózní. Navíc Naxi, vzpomeň na válku Tchutaky s Glairou..."
Trochu mě polil mráz. Tchutaka byla velmi silná planeta. Její obyvatelé byli opravdu technicky dopředu a navíc skvělí bojovníci. Ve válce mezi těmito dvěma světy je ale Glaira totálně zničila a Tchutaku vypálila. Tenkrát to byl pro alianci první krok, aby začali přesvědčovat Glairu ke spojenectví.
Oni o to ale od začátku nestáli, přesto se na nás Glairské vedení obrátilo kvůli nepokojům.
"Víš, napadá mě, jestli Glaira opravdu potřebuje naši pomoc, nebo nám chce jen dodat pocit, že na to stačíme..." Dívala jsem se mu do očí s jistou naléhavostí, protože mi to začalo opravdu vrtat hlavou, čím více jsem tu myšlenku rozvíjela.

Porada

„Taky jsem nad tím přemýšlel.” Odpovím MIW a nechám počítač, ať zobrazí hologram obyvatele Glairy. „Tihle nevypadají, že by si nedokázali poradit sami. Navíc rebelů nemůže být tolik, aby si s nimi nedokázala vláda poradit. Říkám si, jestli nás tam nechtějí jenom proto, aby oni nebyli za ty špatné. Víš jak to myslím? My tam přiletíme, rebelové nás napadnou, tak na ně zaútočíme, dejme tomu, že je porazíme. Vláda si nenamočí prsty a my budeme za ty agresory. Glairský lid se sjednotí a půjdou proti společně proti Alianci.” Řeknu svou konspirační teorii.

„Musíme vymyslet plán B. Kdyby se věci nevyvíjely přesně podle plánu. Kdyby Arxian nepřesvědčil vůdce rebelů, nebo kdyby se k němu vůbec nedostal. Kdybychom se dostali do křížku. Nevím, jestli tam vůbec mám pouštět Storma. To je jako strčit si do kalhot včelu - nikdy nevíš kdy tě bodne.” Na chvíli se zamyslím.

„Chtělo by to nějak využít tu jejich kapalnou atmosféru v náš prospěch. Ale abych byl upřímný, tak mě vůbec nenapadá jak. Jedině z ní udělat ten puding.”

Výcviková místnost

Dokončila jsem si pár poznámek o výcviku pozemských žen a jiných samic. Zejména poznámka o amazonkách mne zaujala natolik, že jsem začala v systému vyhledávat relevantní informace.
Byly národem, kterému vládly ženy. Cvičily se v boji, sloužily ve vojsku. V té době zůstávaly pannami, teprve po skončení vojenské služby se vdávaly a rodily děti. Veřejná moc však zůstávala v jejich rukou. Naopak muži vedli domácí život s povinnostmi, jaké zastávaly jinde vdané ženy.
Jméno Amazonek je vykládáno od slova „amazoi“, to je bezprsé, protože kvůli boji si prý v mládí odstraňovaly jeden nebo oba prsy, aby nepřekážely.
“Co je to panna? A bezprsé… barbarské, fuj.“ zaskřehotám cosi ve svém rodném jazyce.
Z rozjímání nad historií divokých bojovnic mne dostane až dutá rána. Myslela jsem si v první chvíli, že sebou někdo plácl o zem, ale když jsem vzhlédla ke skupince, nebojovalo se. Zato pan Storm se na mne díval. Jeho otázku jsem zaslechla jen tak napůl.
Odstrčila jsem se ode zdi a přešla k nim.
“Omlouvám se, ale nevím, jak vám mám odpovědět. Já jsem nikdy ženy od sebe odhánět nemusela.“ omluvně se pousměji. Opět stočím desku poznámkového bloku do úhledného balíčku, který zasunu do zadní kapsy kalhot.
“Ale ty Amazonky jsou velice zajímavý národ.“ významně pokývu hlavou.

Všichni zde absolvovali komickou školu Charlieho Chaplina, vedenou Jackie Chanem

Čekám na Shee až něco řekne, ale první co slyším je něco v jejím rodném jazyce.
Nekomentuju to a podívám se na tu svojí, již se flákající se bandu vojáků, rukou jim naznačím, že se mají začít hýbat, nebo že uvidí ten tanec až je budu posílat na ošetřovnu po tuctech.
Ovšem další slova Shee mě zarazí tak, že na ní jen zůstanu zírat.
"Touché!" pomyslím si a na pobavené "Ouuuu" svých vojáků reaguju vztyčeným prostředníkem, který pak přejde v pěst.
Popravdě, musím říct, že Shee mě dost možná setřela na dvě doby.
"Jestli chcete přesnější popis a historii Amazonek, musíte navštívit Zemi. Pochybuju, že lodní záznamy mají tak podrobné informace." řeknu a podívám se na svoje vojáky, jež už se začínali zase trochu hýbat.
"Amazonky by se líbili všem ženám, co bojují. A určitě všem feministkám taktéž." dodám a opět zaslechu "Ouuu" od těch svých opičáků.

Výcviková místnost

Nechápu, proč se vojáci tak baví. S panem Stormem konverzujeme o dějinách jednoho historicky velice zajímavého národa ze Země.
Jsem z toho trochu zmatená. Výraz v mých očích to prozradí a já mimoděk přejedu pohledem od Storma k Dylanovi.
“Řekla jsem snad něco… nevhodného?“ položím svou otázku a vzápětí navážu na Stormovu poznámku o feministkách.
“Femi-co? Já… já se omlouvám, ale o historii Země toho opravdu moc nevím. Pokud se tam někdy dostaneme, velice ráda si vše zjistím a doplním si vzdělání, abych s vámi mohla vést podobný typ konverzace, pane Storme.“

Chápu jak se Shee právě cítí...

"To je na delší povídání." řeknu jí na její otázku o nevhodném obsahu a krátce spražím vojáky pohledem.
"Feministky." usměju se, ale přes helmu to není vidět.
"Feministka je žena, jež prosazuje ideologii, že ženy dokážou to samé co muži a možná i líp." řeknu a stočím pohled zpět na ni.
"Kdysi dávno feministky bojovali i za práva žen, aby byli rovné mužům...ano, dlouho na Zemi žena byla pouze nástrojem, jež se měl starat o rodinný oheň, starat se o muže a měl plodit a vychovávat děti." dodám a čekám, kdy se do mě pustí jak Shee tak Dragonia za to, že na Zemi jsme barbaři.
"Ale ženy dnes mají už stejná práva jako muži. A ty ženy, jež se nazývají feministkami si jen léčí své mindráky tak, že uráží muže a masíruje jim to ego." dokončím svůj monolog a počkám si, až Shee vstřebá informace.

Porada

Počkat...to vlastně není úplně špatný nápad.
"Naxi...napadlo tě, že ty tvoje vtípky vůbec nejsou od věci?" Rozjařeně jsem se na něj podívala.
"Kdyby se nám povedlo je určitým způsobem paralyzovat, nemuselo by dojít k ničemu, protože bychom byli pryč dřív, než by k něčemu došlo. Kdybychom dokázali separovat část, ve které se shromažďují rebelové..." Ukázala jsem na přiblíženém hologramu místo, kde se příhodně rojili povstalci v jednom místě.
"Mohly bychom pomoct tímto způsobem, vyrobit sloučeninu, která by dokázala znehybnit část jejich atmosféry tak, aby jejich policie stihla obklíčit rebely nehybné, zatímco by se nemohli hnout. Dalo by to jejich strážcům zákona obrovskou výhodu a čas je zastihnout nepřipravené. My bychom tu hroudu pudinku jen předali a můžeme se pakovat." Dívala jsem se na Glairu a přemýšlela, jaká látka by takto mohla působit.
"Myslím, že Sharisa by mohla znát nebo vymyslet něco, čím by se to dalo uskutečnit, je to šílené, ale mohlo by to fungovat." Podívala jsem se na něj rozjasněně, div jsem ho neobjala.

Výcviková místnost

“Takže vaše společnost procházela sociálním vývojem, který nakonec umožnil stejná práva všem živým tvorům na Zemi?“ zeptám se po dlouhé době přemýšlení nad tím, co Storm řekl.
Pousměji se a otočím se na vojáky, kteří dělají, že nacvičují.
“Nicméně, mým záměrem nebylo vás odvést od tréninku. Pokračujte prosím.“ ustoupím opět pár kroků ke stěně. Tentokrát se budu jen dívat, jak vypadá bojový nácvik.

Porada

„No, nejsem doktor, takže nevím, na kolik jejich systém zvládne pobyt v "pudingu". Abychom taky ty rebely neudusili...” odmlčím se. „Neutopili? Nevim, prostě nezabili. To by asi nebylo moc dobrý.”

Na chvíli se zamyslím a koukám na přiblížený hologram místa, kde se srocují rebelové. „No, rozhodně bych to asi nechal jako plán B. Každopádně tedy musíme zjistit u doktorky, jestli to je bezpečný plán a u Sharisy, jestli to je reálný plán. Přeci jen se nám čas už hodně krátí. Za 12 hodin jsme tam.”

Podívám se na ní. Je taková roztomilá. Úplně září. Zajímalo by mě, co se jí honí hlavou. Vím, že by mi stačilo se zeptat a ona by mi to řekla - nemůže lhát. Ale chci jí dopřát soukromí, takže svou zvědavost potlačím.

„Arxian se taky někde toulá, asi mě neslyšel, protože zprávu ani nepotvrdil. Tak jo, zjistíme jaké jsou naše možnosti. Půjdeš se mnou za Sharisou?” zeptám se MIW a stoupnu si ze svého křesla. Dojdu i intercomu a řeknu: „Arxiane, ruším předchozí rozkaz. Ozvu se vám později. Díky.”

Sharisa

Museli jsme to dotáhnout. Určitě bylo lepší mít plán B, ale musel být připravený stejně detailně jako plán A.
Seskočila jsem se stolu a nechala si zjistit Sharisinu polohu na lodi, ačkoliv byla poměrně jasná. Nejvíce času prostě trávila u sebe v laboratoři. Měla tam své hračky a svůj klid pro tvorbu.
"Jistě, že půjdu, jsem zvědavá, zda se to dá provést."
Přikývla jsem s úsměvem a vyrazila jako první ze dveří.
Vydali jsme se spletitými chodbami do spodního patra.
"Je to zvláštní kolik času jsme tu strávili a kolikrát už jsme prošli touhle chodbou." Řekla jsem automaticky to, co jsem měla na mysli.

Došli jsme k laboratoři a oba se dotkli desky na identifikaci DNA a otisků prstů, která byla jen zde a ve vezení, kvůli větší bezpečnosti.
otevřel se před námi pohled na spoustu rozdělané i dodělané práce a na Sharisu v zápalu vynalézání.

"Ahoj Shar, máme na tebe pár výmyslů, snad nám je pomůžeš uskutečnit." Pozdravila jsem ji a zbytek nechala na Naxovi.

Stejná práva pro člověka i zvířata?? Shit.

Její otázka mi doslovně vezme vítr z plachet..nečekal jsem tuhle chirurgicky přesně zasazenou otázku.
"Ať řekneš cokoliv, budeš stejně za idiota a tyrana, neb bude výtka, že utlačuješ zvířata." pomyslím si a zhluboka se nadechnu.
"Ne tak úplně." začnu pomalu a začnu si nadávat za to, že jsem se do toho nechal vtáhnout.
"Je to pouze pro dominantní druh na planetě....člověka." řeknu a raději odvrátím pohled k vojákům, protože teď jistě budu pod palbou kritiky a otázek.
"Ale náš druh se též vyvinul ze zvířat do své dnešní, inteligentní podoby." dodám a o slově inteligentní pochybuji, když vezmu v potenciál destruktivní náturu lidstva.

trénink

"Jen říkám možnosti sám dobře víš na jaké roztdivnosti jsme už narazili. Amazonky byly zajímavostí historie vaší planety. Nicméně chtěl jsem upozornit, aby ti zelenáči byli opatrní a vycviení na vše."
Pokrčím klidně rameny a sleduji jak se rozhostí mezi Shee a Stormem diskuze.
"Četl jsem více o zemi už na Usai třeba ti některé pojmy někdy vysvětlím."
Mrknu na ni a podívám se na vojáky, kteří mají stále trénovat.
"No měli bychom to tu asi rozpustit protože je opravdu asi příliš rozptylujeme."
Zavrtím nad tím hlavou.

Odpočívat můžou až v hrobě

Na Dylanova slova o cvičení jsem viditelně nereagoval, jen jsem neznatelně kývl hlavou.
Na poznámku, že rozptylujeme vojáky reaguju opět po svém.
Zvedl jsem pravou nohu tak vysoko jak to jen šlo a poté jsem dupl vší silou co jsem zvládl.
Ti co stáli nejblíž měli menší loďotřesení.
"PŘESTAŇTE SE FLÁKAT VY ČERVY A ZAČNĚTE ZASE NĚCO DĚLAT!! PŘÍSAHÁM BOHU ŽE JESTLI NA TÉ MISI NĚCO POSERETE, TAK VÁS NAMELU NA PRACH!" zařvu na ně, neb jsem dostal pocit, že to, že se věnuju ostatním jim dává pocit, že mají pauzu.
"TRÉNINK SKONČÍ AŽ ŘEKNU JÁ A NE KDY SE VÁM ZAMANE, ROZUMÍTE!" zařvu ještě jednou a poté se podívám na Dylana.
"Cože jsi to říkal o rozptylování?" zeptám se ho, když se vojáci opět začnou hýbat jako by tu nikdo další nebyl.

Laboratoř

Jen co domluvím, vyrazíme s MIW do laboratoře za Sharisou. „To jo, patříme k itineráři lodi. Občas se ve sprše koukám, jestli někde nemám inventární čip.” Zareaguji na MIWinu poznámku.

Když dorazíme k laboratoři, potvrdím svou identitu ve čtečce DNA a vstoupím do laboratoře. Jestli je Flames loď velikosti menšího města, pak tato laboratoř je velikosti dvou bloků v tomto městě. Ale alespoň má Sharisa spoustu místa pro své vynalézání.

„Zdravím Shariso. Potřeboval bych s vámi konzultovat náš nápad ohledně následující mise. Letíme na Glairu, kde se pokusíme vyjednat příměří mezi rebely a místní vládou. Jak určitě víte, atmosféra Glairy je tvořena takovou zvláštní kapalinou. Bytosti, jako my, v ní můžou normálně dýchat. Je to vlastně takový hustší vzduch. Kapalný vzduch. Budu upřímný, nevím jak to nazvat. Ale určitě víte, co myslím.” Podívám se na ní, jestli mi rozumí. Vypadá to, že ano.

„No a máme dva plány. Plán A říká, že bychom jen tak prolétali nad hlavami rebelů s našimi tryskáči. Myslím si, že by teoreticky mělo být možné v té atmosféře létat, ale nevím - rozhodnutí nechám na vás. No a plán B je poněkud více technicky složitý. Díky tomu, že atmosféra je vlastně nějaká kapalina, tak nás napadlo, jestli by nešlo v případě, že by se vyjednávání neubíralo zrovna mírovým směrem, nějak...” odmlčím se hledajíc správné slovo, které ale nakonec nenajdu. „... zpudingovat tu část atmosféry, kde budou rebelové. Tedy, že bychom je nějak dočasně znehybnili. Ale nerad bych tím zparalyzoval celou planetu. Nechtěl bych Glairu přeměnit na obrovský růžový sulc plující vesmírem.”

Opět se podívám na Sharisu, jestli chápe, co se jí snažím poněkud polopaticky říct. Je velmi inteligentní, takže věřím, že ano.

„No a jako bonus - máme na technickou přípravu obou plánů jen 12 hodin. Pak totiž dorazíme na orbitu Glairy.”

Můj trénink víc než trénink připomíná koncentrační cvičení. není tedy divu, že zadunění, které způsobí zcela záměrně Storm mě vyvede z rovnováhy a sérii nedokončím. Spustí to krátkou spršku nadávek v mém rodném jazyce. Nakonec udeřím alactou do země a ozve se zvuk podobný asi nejvíc cinknutí ladičkou o stěnu.

"Ne že bych o pozemšťanech měla valné mínění, ale i to nevalné mínění poněkud kleslo..." protáhnu křídla a kouknu na těch pár příslušníků mého rodu, kteří slouží ve Stormově jednotce. Nejspíš chápou moje rozlazení.  "le všechny rasy jistě nemohou mít stejný vývoj to by byla nuda..." zklidním se a kouknu ze Storma, na Shee a pak na Dylana.

Dragonia si brousí drápky

"Žádná rasa netrpí "syndromem dokonalosti", i ve vaší rase a historii bych našel určitě spoustu černých fleků na něž určitě nebudete hrdá..." vrátím jí úder.
Poté rukou kývnu vojákům ať pokračují v tréningu, ten je důležitější než rozepře mezi mnou a Dragonií.

"Každá rasa má jisté povahové rysy. Připočtěte jiné podmínky vývoje, jinou mentalitu a jiné podmínky planet a zjistíte, že je nemožné aby se všechny rasy vyvíjeli stejně!" dodám nezaujatě sleduju svoje vojáky.
"Nebo si myslíte, že se ohledně vaší pletu?" zeptám se jí a střelím po ní pohledem.

Uklidním se. nebo se o to aspoň snažím. Výjdu ke Stormovi a při každém kroku klepnu holí o zem. Po každé se ozve trochu jiný zvuk. "Netvrdím, že má rasa je dokonalá, ale u nás mají muži a ženy přinejmenším alespoň stejná práva na rozdíl od Země." tiše zavrčím, když se zastavím před Stormem. V té zbroji proti mě působí jako obr, ale moje rasa nepatří k žádný strašpitlům.

"Každá rasa jistě má svoje rysy. Jak fyzické tak povahové. Nemyslím si, že by dokonalost bylo něco jiného než touha po vylepšení. Každá rasa touží po tom, co nemá. Alati vždycky toužili po síle,  ale naše tla jsou stavěná lehce. Nemůžeme nabrat větší svalovou hmotu. není to možné kvůli tomuhle..."  zamávám křídly a vznesu se tak krok nad zem. takže jsem zhruba ve výšce jeho očí a křídla lehce kmitají vzduchem bez nějaké námahy.

"Pokud je mi známo, tka vaše rasa zase dlouho toužila po létání, protože toho nejste schopní. Není to výtka nebo znamení posměchu. Každá rasa je taková jaká je. Každá má něco do sebe a každá se vyvinula právě takhle kvůli nějakému důvodu. Můžeme se tu hádat celé roky a stejně nedospějeme k žádnému závěru..."

Urážky, za chvíli dojde na nože...následovat budou střelné zbraně

Poslouchám, co mi naše maličká válečnická doktorka povídá a kdybych patřil k těm agresivnějším ze svých bratří, tak už jsem po ní dávno startoval byť jen kvůli tomu, že si dovolila vzít Zemi v negativním smyslu do úst.
"Mentalita prvních lidí byla taková a dlouho se to drželo jako normální chování, vyčítat dnešním lidem chování předků je celkem zabedněné." konstatuju a lidstvo dnes je úplně jiné než koncem druhého tisíciletí.

"Jak jste řekla sama, každá rasa má něco v čem nevyniká a co zase biologicky nedokáže. Ale lidé spoléhali vždy na důvtip a vždy nějak svého cíle, alespoň vzdáleně dosáhli." řeknu a žhavou plazmovou pušku přehodím přes rukojeť nože/meče.
"Není důvod se hádat, ale prohlásit, že se vaše mínění o současné lidské rase zhoršilo díky chování našich předků je celkem urážející!" dodám a složím ruce na hrudi a dívám se do očí poletující doktorky.

Zasměju se ,ale spíš ironicky "Takže já jsem vás urazila? Nenapadlo Vás, že pro mě může být urážející srovnávat schopnosti jedinců podle pohlaví?"  Oči mi při těch slovech malinko zažhnou, jak je moje sebeovládání vystaveno opravdu velké zkoušce.

"Jak už jsem říkala...To, že vaši předci byli barbaři a nedokázali docenit obě pohlaví je vaše věc, ale nemusíte tento názor přenášet na všechny rasy, které potkáte."  Když jsem rozčílená mám sklony přecházet do rodného jazyka. Což se stane hned po tom, co dokončím poslední větu. 

 Můj jazyk zní jako trylkování slavíka ,ale když jsme nadšení není to nic příjemného. takže v tomhle trylkování se dotknu koncem tyče hrudního plátu jeho zbroje. Zhruba v místě, kde je srdce. Nějak mi v tu chvíli nedojdou možné důsledky. Přece jen je voják a moje chování by se dalo přirovnat k situaci, když spolu dva mluví a jeden druhému namíří zbraní na srdce a řekne "Seš looser a fakt mě vytáčíš..."

Svatá Terro, matko má a ochránkyně mých předků, drž mě, nebo z ní udělám pečeného holuba!

Slova Dragonie tentokrát brousí moc blízko hraně meče.
"A kdy jsem začal srovnávat schopnosti jedinců?" zeptal jsem se a svěsil jsem ruce podél těla.
Periferně jsem zahlédl jak vojáci couvají, neb už kolikrát měli tu šanci vidět tento postoj "složené ruce -> svěšené ruce -> přeražená čelist".
"Pokud vím, mluvil jsem o lidských ženách! Lidské ženy nejsou od přírody tak silné! Terra si přála, aby muži byli silnější a chránili ženy! Jistě, najdou se kreténi co svou si svou sílu dokazují na ženách, ale takový většinou špatně končí..." začnu a kdybych chtěl určitě Dragonii atakovat, tak jsem jí přerazil tu hůl.
"A dovednosti nejsou to samé jako práva, jež to, či ono pohlaví má! Nepleťte si pojmy s dojmy doktorko!"" zavrčím a položím levačku na svůj nůž/meč.
"Lidské ženy jsou rovnocenné mužům a jediné rozdíly mezi nimi jsou schopnosti! A jestli vás uráží, že se tu zabývám historií své planety, tak budiž...nebudeme to nadále řešit." řeknu a podívám se na svoje vojáky.
"Rozchod!" zavelím jim a pak se znovu podívám na Dragonii.
"Nezmiňoval jsem žádnou jinou rasu aliance...pouze tu vlastní a pokud vás uráží, že jsem se tím zabýval, tak se vám tímto omlouvám, doktorko!" odseknu a poté zamířím ven ze místnosti směrem...vlastně ani nevím kam.
Když tu někoho uráží, že se zabývám vlastní planetou, asi vznesu návrh, aby Terra vystoupila z Aliance...tohle jednání rozhodně nemá zapotřebí.

Výcviková místnost

Když se Dylan nabídne, že by mi mohl některé pojmy vysvětlit, zeširoka se usměji. “To by bylo velice milé a přínosné, Dylane Hunte.“ Někde jsem zaslechla, že když dotyčného či dotyčnou oslovíte celým jménem, dodáte tak na důležitosti sdělení. Pro mne to důležité bylo.
Stejně jako následující diskuze mezi Stormem a Dragonií, která k nám přilétla od svého tréninku.

Stočím pohled od vojáků, kteří seřváni Stormem začali zase něco dělat, a při jejich rozpravě se střídavě dívám na něj a na Dragonii. Trochu zvědavě natočím hlavu na stranu. Je to gesto podobné psímu, kdy slyší něco zajímavého, ale příliš to nechápe. Čas od času ze mne vypadne polohlasité, hrdelní “Hmm.““
Emoce se začínají projevovat čím dál tím víc a mne svírá touha začít si zase dělat poznámky. Tak nějak si ale myslím, že by toto nebylo vhodné. Ne v tuto chvíli.
Otočím se na Dylana a jemně jej chytím za paži, zatímco Storm odchází. “Budu ráda, když mi pak budete moci věnovat chvíli svého času a podíváme se spolu na tu historii.“ párkrát zamrkám a pak se omluvím a rychlou chůzí dojdu Storma na chodbě.
“Pane… vy jste? Zklamaný?“ zadrhávám se ve slovech, protože jsem honem rychle hledala správný popis jeho nálady. Možná jsem se až tak úplně netrefila.

Chodba, aneb plazmová puška není jediné, co tu chladne...

Rychlými kroky kráčím pryč a ten, kdo by mě chtěl sledovat má dost velkou šanci, neb zbroj ve zrychleném tempu zní podobně jako klusající kůň na dlažbě.
"Namyšlená....hloupá....vztahovačná..." častoval jsem Dragonii různými tituly a každého co šel proti mě jsem odstrkával z cesty.
Opravdu mám blízko k tomu, abych někoho praštil.
Mně urážet můžou, ale Zemi nikdo urážet nebude!

Poté za sebou zaslechnu hlásek, který patří Shee. Zastavím se a otočím se, přičemž se na ní zadívám.
"Zklamaný? Vůbec ne, mám vztek." konstatuju suše a snažím se nevylívat si vztek na ní, když chudák holka za nic nemůže.
"Zklamaný bych vypadal jinak...a to už vlastně ani nevím, jak vypadá. Zklamaný jsem byl naposled...hodně dávno." dodám sleduju ten její vzhled, který je mi stejně fascinací.
Jak musím asi vypadat já pro ní? Tedy, když nemám zbroj, což se za poslední tři měsíce stalo asi jen dvakrát.

I beze zbroje mám dva metry a jsem samý sval, takže se blížím k Hoognassovi, jež už teď bručí na Despairu. Ale rozdíl mezi mnou a Hoognasem je, že já používám mozek a rozhodně si uvědomuju, co se děje kolem mně.
Na Zemi by mě přirovnali k tupým hromotlukům, jež rozdávají rány v ringu.
To bylo pro každého člena "kapituly" spíš urážkou než poklonou.
Boxeři nejsou cvičení do války a nepodstupují různé augmentace aby byli podstatně víc výkoní.
"Raději nechtějte vědět, co se mi honí v hlavě, nelíbilo by se vám to..." řeknu a stále si prohlížím Shee.

Na chodbě

Překvapeně jsem se zarazila a zůstala jsem stát. Nečekala jsem, že tohle Storm udělá. Myslela jsem, že půjdu vedle něj. Zamyšleně našpulím dolní ret a nenápadně zakoulím očima. Pohled poté upřu k zemi.
“Je těžké dohadovat… odhadovat jakou máte náladu, když jste oblečený ve zbroji.“ založím si ruce za zády. Po chvilce jsem k němu vzhlédla, v očích jsem měla další nevyřčenou otázku, ale dlouho u nevyřčeného nezůstalo.
“A kdy jste byl naposledy zklamaný?“ opět vyzvídám. “Nemůžu vědět, co se vám honí hlavou. Neovládám telepatii ani jiné formy čtení mysli.“

Zajímavý smysl pro humor

"Moji lidé odhadují podle držení těla, řeči a gestikulace." řeknu, ale zcela chápu, její slova o tom, že nelze poznat mojí náladu, když mám zbroj...respektive helmu, jež skrývá tvář.
"Pode pohledu upřeného k zemi a rukama za zády, odhaduju, že se cítíte...jak to jen říct...hloupě, zahanbeně...možná?" vyřknu svůj odhad.
Pak konečně zvedla pohled a bylo vidět, že se chce na něco zeptat, což se i stalo.
"Chcete přesně počet let? 25 let..." řeknu a s hlubokým nádechem složím ruce na hrudi.
"Můžete poděkovat mým mentorům...od té doby zklamání je nahrazeno spíš impulzivním chováním." dodám a docela mě pobaví její reakce na mou poslední větu.
"To se jen tak říká." řeknu pobaveně.
"Kdy jste vy naposledy cítila zklamaná?" zeptám se jí na oplátku.

Na chodbě

Opět nakloním hlavu na stranu a přejedu Stormovu zbroj pohledem.
“Nikoliv. Můj lid nemá ekvivalenty pro tolik lidských vlastností… ehm, pocitů, emocí, jsem chtěla říct. Občas mám problém s tím, jak který pocit se má neverbálně prezentovat, takže to zkouším.“ zeširoka se zazubím.
“Zklamání. Neboli zmaření touhy či stav při závažném neuspokojení lidských potřeb.“ očividněcituji lidský slovník. Zamyslím se a nakonec odmítavě zakroutím hlavou.
“Moje touhy nejsou zmařené. Snažím se, abych své touhy pokaždé uspokojila.“ pro efekt opětuji jeho gesto složených rukou na hrudi, ačkoliv já oproti němu vypadám křehce a nejspíše i směšně.

Hodina psychologie

"A jaké emoce váš lid má?" zeptám se a docela mě to zajímá, přeci jen málokdy se tu probírají takové věci.
"Někdy vám to ukážu, ale dřív než se vrátíme z té růžové pěnové koule to asi nebude...je toho tolik." řeknu a opět svěsím ruce podél těla.

Její citace slovníku mě trochu zarazí, začínám si říkat, že to chodící encyklopedie.
"Vy jste měla k obědu encyklopedii?" vypadne ze mě a začínám si říkat, že jsem měl držet hubu.
"A je něco, po čem toužíte teď? Třeba vidět rodinu, nebo tak?" zeptám se začínám si říkat, že bychom jí měli dohodit psychologický kurz až budeme na Zemi.

Na chodbě

“To se dá i jíst?“ Zarazím se při zmínce o encyklopedii. “Co mi mé znalosti slouží, tak to jedlé není.“ chvíli o tom ještě přemýšlím. Jestli jsem třeba někde neudělala chybu, ale ne. Opravdu. Encyklopedie se jíst nedá.
“Lidskou rasu studuji jen krátce, mezery se zaplňují pomaleji, než jsem si myslela. Ale je to zajímavé. A já? Po čem toužím? Nevím, jak bych vám to vysvětlila, ale moje rasa má jisté genetické predispozice pro to, být zvědavá.“ usměji se. “Tahle lidská vlastnost mi nejvíce přirostla k srdci. Kupodivu nejhodnověrněji popisuje zase vlastnosti mé a mého lidu. Toužím poznávat nové bytosti a planety a věci. Svou rodinu znám do posledního puntíku. Po těch netoužím.“

Laboratoř

"Pozor s tím!" Křiknu na několik poskoků právě přenášející velmi křehký materiál. "Poskoci" Několikrát stisknu kusadla a opět si zapnu svůj speciální vizor který zobrazuje veškeré údaje potřebné k moji práci. Pořádně si prohlédnu kus zbraně na které právě trávím svůj drahocenný čas. Běhání z laboratoře do strojovny zase zpět zabere mnoho času. Hlavně pro tvorewčka jako jsem já. Přál bych si křídla jako mají naše samičky. Vše by bylo jednodušší.
Zapnu laserovou pájku a plně se ponořím do práce pobrukující se nějakou melodii co jsem někde zaslechl.
"Zixi!" Ozve se po nějaké době za zády a já málem zkazím několikatýdení práci během jedné vteřiny.
"Aaaa kolikrát sem říkal že tohle nemám rád!" Vypnu pájku a zároveň i vizor. Nastražím tykadla a otočím se na kapitána a prvního důstojníka.

"Glaira hmmm" Zamyslím se a snažím se rozpomenou informace o ní. "Á Glaira! Ano ano jistě že se de dá v té atmosféře létat. Verpinské motory nic nezastaví!" Prohlásím vítězoslavně a dále naslouchám požadavkům. "Hmm myslíte dočasně paralizovat hmm ano naše rasa teoretizovala o takové technologii ale kdybych použil....a pak...z části zapomenu na ty dva a začnu se přehrabovat po stolech a mumlat si něco pro sebe. Pak se zarazím. "12 hodin?!!" Tykadla se mi naježí a kusadla o sebe klepají jako o závod. Pak se uklidním a přejdu opět ke stolu. "Udělám co budu moci ale už nerušte musím pracovat bzzzz" Vyháním je tenkýma kobylkoidníma ručičkama . Začnu po laboratoři bzučet nadávky ve svém jazyce.

Upřímně jsem se musel zasmát...

Když řekne svojí analýzu, tak už mi to nedá a zasměju se.
"To se též jen tak říká, ale musím říct, že vaše reakce na to byla naprosto originální." přiznám a musím říct, že mě tohle děvče baví.
Začínám si říkat, že by kapitula též potřebovala někoho takového, kdo je zvědavý, vrtá se v hlavě jiných a jeho reakce pobaví.
"Přijdu si jako nějaký pokusný subjekt, když říkáte "studuji lidskou rasu"." neodpustím si poznámku, nemíněnou zle.
Její slova o tom, že touží poznávat a objevovat se dají jen chválit. Přeci jen vesmír je velký asi tak jako planeta pro mravence.
Nemluvě o tom, že "rodinu znám a netoužím po nic" mi opět sebral vítr z plachet.
"A co jste už o lidech zjistila?" zeptám se, abych zamaskoval to, že mě odzbrojila.

Na chodbě

“Jste tu jeden z mála lidí, se kterými přijdu blíže do kontaktu. Tak se prosím nezlobte. Pokusný nejste. Já neprovádím experimenty.“ ujistím ho. “Nedovolila bych si na vás cokoliv zkoušet. Nemám vzdělání doktora ani medika, víte.“ pousměji se.
“Prozatím jsem zjistila široké spektrum emocí, kterými oplýváte. Zakořeněnou hrdostí k vaší kultuře, ačkoliv se jí někteří snaží schovávat. Netuším proč. A konkrétně vy používáte velice často svou zbroj… To v ní i spíte?“ zeptám se a nakonec se i odvážím k tomu, abych zbroj prozkoumala. Sundám si rukavici, má ruka je zlatá (jako celé mé tělo) a kolem zápěstí se opět obtáčí znaky, podobné těm na mém obličeji. Potřebuji si osahat jeho zbroj.
“Hmm… z jakého je to materiálu?“ poklepu na hrudní plát.

Zhluboka dýchejte a zakašlete

"Aha, takže jsem jeden z prvních zástupců svého druhu." řeknu a dívám se na ní a jistá část ve mě začíná rozebírat slova zkoušení.
"To většinou záleží na jedincích...mě a mé bratry učili tomu, abychom ctili svoji planetu, jakožto její ochránci. Ostatní se nejspíš stydí za chování některých našich lidí a tak se nehlásí k hrdosti jako já a moji bratři." řeknu a její otázka na to, zda spím ve zbroji mě pobaví.
"Ne, to rozhodně ne. Ale jelikož v poslední době moc nepsím, tak jí nesundavám a když se mi podaří usnout, tak je to nepatřičně krátká doba, že nemá cenu si sundavat zbroj." odpovím na její otázku.
"Pláty jsou sloučeniny kovů z naší sluneční soustavy, vědci jí říkají keramit." odpovím na její druhou otázku a sleduju jak rukou zkoumá zbroj, která je hladká a jen místy oprýskaná od střel.
"Ostatně, kov, zbroj, stejně jako její nositelé jsou zvláštní. Ale jedno máme společného tvoří nás na Zemi." dodám a sleduju její zkoumavou ruku.
"Jste první, kdo se zajímá o ty, jež na domovské planetě nazývají "super-vojáci"." konstatuju a začínám si připadat jako někde u doktora.

Zix

„To je skvělá zpráva!” řeknu radostně, když nám Zix oznámí, že naše letouny jsou schopné létat v glairské atmosféře. Pevně jsem v to věřil, ale víra někdy nestačí. Nerad bych vydal rozkaz, ať tam Shee letí, a v okamžiku, kdy vstoupí do atmosféry, se zapíchne a zůstane tam přilepená jako vosa na bonbónu.

„Výborně, Zixi! Informujte mne prosím o průběhu výzkumu!” poprosím Zixe a s MIW se potichu vytratíme, když už jsme byli prakticky vyhozeni z laboratoře.

„Zajdeme do baru? Nebo do tělocvičny se trochu protáhnout?” zeptám se MIW a počkám, co odpoví.

Na chodbě

“Vím , vím.“ přikývnu a zatvářím se vědátorsky, jako že vše vím. “Ta vaše zmínka o tom, že všechny druhy na vaší planetě jsou si rovnocenné. Některé více, některé méně.“ koutky úst mi opět cuknou v mírném úsměvu, který ale spíš patří zbroji a tak zvanému keramitu.
“Hmm… má zbroj je podobná.“ vypadne ze mne. Stáhnu ruku a nasadím si rukavici.
“Super vojáci? Co je na vás super?“ podívám se po chodbě, i za sebe. Nikde nikdo. Navíc mi začíná být trochu nepříjemné tu jen tak stát. “Že nemusíte spát?“ vydedukuji po chvíli to „super“.

S Kapitánem

Zix mě opravdu bavil v tomhle svém pracovním rozpoložení. Bylo to hrozně vtipné. Nikdy mě nepřestalo udivovat, na kolik věcí je schopný přijít během jedné chvíle. Obdivovala jsem jeho práci, a proto jsem se s úsměvem otočila, když nás začal vyhánět.
"Jistě mistře, už jsme v kelu..." Podotkla jsem s pobaveným úšklebkem a společně s Naxem jsme vyšli z laborky.

Na jeho dotaz jsem zareagovala trochu překvapeně.
Pohlédla jsem na něj a zakroutila hlavou, až se mi dlouhý culík zahoupal na zádech.
"Tělocvičnu jsem obtěžovala dobrou hodinku a půl, takže bych raději ten bar. Ale ráda s tebou strávím čas..." Řekla jsem (jako vždy) upřímně a pak si rozpačitě chytla konec culíku a začala ho žmoulat.
Vydali jsme se tedy na drink. Už jsem si začínala připadat trošku závislá na Dareinových koktejlech.
"Rudou apokalypsu...jako vždycky." Mrkla jsem na Dareina a v momentě, kdy se otočil, jsem mu zase uštědřila malý výboj do zadku. To mě tak bavilo. Modrásek nadskočil a trocha džusu z červeného ovoce z Kaloo, které bylo hlavní přísadou mého oblíbeného koktejlu, mu vystříklo do obličeje.
"Že vás to pořád baví, důstojníku...vždyť si pak nepřipadám vůbec důstojně." Podíval se na mě pobouřeně a já se zasmála svým (rozbito-počítačovým) smíchem.
"Však taky nemusíš, důstojník jsem tu já."

"Co ti tady nejvíc chybí?" Zeptala jsem se Naxe, když se nám Darein přestal věnovat, potom, co nám namíchal pití a šel si leštit skleničky na druhou stranu baru.

Vyšetření končí

"Ani jsem nevěděl, že nějakou máte." řeknu a dívám se na ní, trochu mi nejde do hlavy, že by někdo tuhle křehulku s knižní mánií cpal do zbroje.
Další otázka je dobrá a opravdu bude těžké pro mě ji zodpovědět.
"Popravdě řečeno, tohle je opravdu dlouhá historie a myslím, že bych to neměl rokzřikovat veřejně. Nepřísluší mi to diskutovat tréningové metody kapituly." snažím se zahrát otázku co z nás je "Super" do outu.
"Ale můžu vám říct, že vydržíme víc, než normální člověk." řeknu a dívám se na ní.
"Spát musíme, ale rozhodně méně, než klasický zástupce našeho druhu...jak říkám, je to na dlouho a rozhodně bych to neříkal na chodbě lodi." reaguju na její druhou otázku a vrtá mi hlavou, jestli se něčeho bojí, když se rozhlíží.

Na chodbě

“To víte, že mám.“ řeknu, respektive trochu zaskřehotám poslední slovo. Jsem pyšná na to, že mám svou vlastní zbroj.
“Jak si asi myslíte, že bych mohla prozkoumávat planety a cizí druhy. Bez ochrany. Myslíte, že tam chodím v tomhle?“ dlaní obtáhnu křivku svého těla a pak zakroutím pochybovačně hlavou.
“Zbroj mám ve své lodi tady na Flames. Nejsem zvyklá v ní chodit tak, jako vy v té své.“ přejedu pohledem po jeho hrudi a pak s trochu rezignovaným výrazem se mu zadívám do hledí masky.
“A kde byste to říkal?“ naléhám, protože mne to zajímá. Chci odpověď na svou otázku.

Chodba x přesun = kde?

Její neodbytnost mě docela překvapí...je vidět, že chce vědět vážně všechno. Za chvíli se mě bude ptát na rodiče, datum narození a místo, kde jsem se na Zemi narodil.
"Rozhodně ne tady." řeknu a zadívám se na Shee.
"Navíc, zjevně vám vadí, že nevidíte jak vypadám pod zbrojí, takže bych to viděl u mě, protože něco mi říká, že vás bude zajímat i to, jak se ta zbroj sundavá..." řeknu a dívám se na ní.
"Jestli vás to zajímá urgentně, můžu vám to ukázat hned. Nebo jestli počkáte až se vrátíme z toho Marshmallona, budu se vám moc věnovat víc a zodpovědět i to, co nevím." řeknu a docela mě zajímá její odpověď, protože je první, kdo chce vědět i jak se šroubuje šroub...

Na chodbě

Jak tak poslouchám Storma, na tváři se mi opět objeví spokojený úsměv.
“To byste pro mne udělal? Ráda bych viděla, jak vaše zbroj pracuje i jak se sundavá.“ horlivě přitakám. Složím si přitom dlaně před sebe a krátce dvakrát tlesknu. Někde jsem to viděla jako projev radosti. V mém provedení to vypadá jako dětská snaha o tlesknutí. Ale je to snaha.
“Můžu vám pak ukázat svou zbroj, pane Storme.“ nabídnu mu naoplátku.
“A kdo je to Marshamallon?“ zeptám se, protože když si zpětně uvědomím, co říkal, toto mi do toho nesedí. Pak naznačím, že bychom již mohli jít k němu do kajuty. “Půjdeme tedy k vám?“

V Baru

„Ach tak, to jsem nevěděl, že jsi byla v tělocvičně.” odvětím a na moment se zamyslím. „Á vlastně jo, když jsi za mnou přišla, tak jsi vypadala trochu uříceně, ale přisuzoval jsem to tomu, že jsi pospíchala, aby ses mě mohla co nejdříve zeptat na to lítání ve vodě.” Zazubil jsem se a trochu do ní šťouchl loktem. Měřím 187 cm, takže jsem o necelých 30 cm vyšší než MIW a tak jsem jí dloubl do ramene.

Docela mě překvapilo, že jsem nedostal ránu. Když jsem to udělal naposledy, tak se mi MIW odvděčila tím, že do mě pustila "pár" voltů. Bylo to jako bych sáhl na elektrický ohradník - div jsem nezahodil vlastní ruku, jak mi v ní škublo.

Došli jsme do baru a já si objednal Kvortex - usaiský nápoj smíchaný ze 17 přísad z nichž většina je nealkoholická. Přeci jen jsem kapitán a nemohu se tu opíjet se svým prvním důstojníkem.

„Dareine, pořád vás zlobí těmi blesky?” zeptám se, když mu MIW uštědří jednu štiplavou "pusu" na přivítanou. „Chcete něco poradit?” zeptám se ho, když mi přinese můj nápoj. „Dojděte si vyfasovat boty s gumovou podrážkou. To vás odizoluje a tak už nebudete dostávat rány. Jen tedy...” na moment se odmlčím. „Trochu vás to nabije, takže pak tu ránu sice nedostanete vy, ale dáte ji někomu jinému. Třeba právě MIW! Stačí se jen dotknout.” dodám spiklenecky potichu.

„Co mi tady nejvíc chybí?” zopakuji MIWinu otázku a několikrát se zatahám za ušní lalůček. „Víš, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel? Mám tolik povinností a práce, že mi na to, aby mi něco chybělo, nezbývá moc času. Ale nestěžuju si, to vůbec ne. Svojí práci nadevše miluju! Vždycky jsem toužil po tom, abych mohl velet vesmírné lodi. A tohle...” rozhodím rukama kolem sebe, „... tohle je ta nejúžasnější loď, jakou jsem si mohl přát. A nejúžasnější posádka!”

Napiji se Kvortexu. Má takový zvláštní říz. Sladký i kyselý, pálivý i jemný, dlouho trvající "ocas". Dokonalost sama.

„Ani domov mi nechybí. Ano, Usai je nádherný, ale nádherné jsou i ostatní planety ve vesmíru. I když jsou třeba neobydlené a neobyvatelné, tak jsou nádherné. Jen tak si majestátně plují ve vesmíru, milionkrát větší než naše loď.”

Po krátké odmlce jen pokrčím rameny. „Vážně mě nenapadá nic, co by mi chybělo.”

V tom si uvědomím, že tu vlastně něco je. „Vlastně ano, jsou věci, které mi chybí, ale jako kapitán je musím oželet. Myslím tím tělesný kontakt. Nemůžu jen tak k někomu přijít a obejmout ho. To bych se mohl dostat do pěkného maléru.” řeknu a zadumám se. Jo, některá pravidla se mi nelíbí. Ale jsou to pravidla a ty se musí dodržovat.

„Ty máš něco, co ti chybí? Stýská se ti po něčem nebo po někom?”

Destinace = zákop

"Zbroj...jasně." slyším titěrnou poznámku ve své hlavě.
"Tak furt je lepší, když to uvidíte tady, než aby jste to viděla v kasárnách kapituly, kde by vás mohli vyhodit." řeknu s mírným úsměvem, jež nevidí.
"Marshmallow, to je jistá pochutina na mojí planetě." řeknu a přijde mi, že jsem o Zemi řekl víc, než ona o sobě.
"Brzdi, u svaté Terry, ještě jí všechno vyslepičíš!" pomyslím si a její radost mi nedává spát, takříkajíc.
"Jak chcete." řeknu a zamířím k sobě do kajuty.

Kajuta nevypadá ani moc jako u ostatních členů posádky, není zdobená žádnou dekorací a rozhodně není ani nějak útulná, od dveří bylo vidět stroj, jež byl větší ne zbroj samotná a byl plný ramen a podobných systémů, už jen kvůli tomuto stroji bylo třeba přestavět sklad na obytné prostory. Na Zemi tyhle stroje mají vlastní sály, kde jich jsou tucty.
Vedle stroje stál stůl na kterém byl položen rozebraný kulomet a jeden rezervní "batoh".
V opačném rohu, než stál stroj na kompletaci zbroje byla postel, nad níž vysela vlajka, jež znázorňovala obě vlajky Švédska a Finska.
Postel vypadala že v ní někdo už pár týdnů nespal.
V místnosti byla i skříň, jež schovávala nějaké to civilnější oblečení a pár krámů.
Zbytek prostoru byl spíš prázdný.

"Vítejte v zákopu, není to jako kajuty jiných členů posádky, nejsem typ člověka, co by trpěl na dekoraci a vystavené krámy." oznámím Shee a sundám si helmu a odložím jí na stůl vedle zbraně.
"Posaďte se, chvilku trvá, než stroj udělá svojí práci." pobídnu jí a projedu si rukavicí vousy.

Poté vstoupím na platformu stroje, který lehce zakvílí, ale pak se pustí do práce.
Nejdřív projede sken, aby zjistil, které části jsou přítomné a které chybí.
Poté se ramena pustí do práce a s chirurgickou přesností začnou pomalu, ale jistě oddělovat rukavice od předloktí, chrániče ramen od hrudních plátů a nakonec samotné hrudní pláty.
To vše za mého postoje, kdy stojím jako socha a tupě zírám před sebe.
Když stroj skončí na horní polovině těla, tak od pasu dolů rozebere pancíř nohou.
Při práci stroj slabě vrčí a demontované části zbroje mizí v samotném stroji.
Nakonec na podstavci zůstanou jen "boty" zbroje, jež v okamžiku, kdy slezu z platformy montážního stroje zmizí ve stroji též.
Konečně jsem po čase sundal zbroj a zůstal jsem před Shee stát jen v plátěných kalhotách, jež jsou další ochranou vrstvo pod pancířem, i když nepodstatnou, když už něco projde pancířem.

"Mno, takže jste viděla jak se sundavá zbroj, jestli jste čekala, že to dělám ručně, tak bych se s tím mořil půl hodiny." řeknu a podívám se na ní.
"Jste jedna z mála, kdo ví, jak vlastně pod tím pancířem vypadám." dodám a protáhnu svoje ztuhlé tělo tak, až zakřupou všechny klouby v těle.
"Co dál vás zajímá?" zeptám se jí Shee a pokračuju v protahování ramen.

Bar

Pousměji se nad jeho potřebou, protože ji sdílím.
"Nestýská se mi po domově. Tohle je mnohem víc domovem, že Kaloo. Navíc, jak už jsem dnes řekla Dragonii, nejsou tam hezcí muži." Ušklíbla jsem se a napila se.
"Nemůže mi chybět něco, po čem jsem nikdy netoužila." Odmlčím se a podívám se na něj.
"Ale tady..." Zarazím se, protože mi dojde, že to možná nechci říct, a tak se od toho pokusím trochu utéct, ale nějak se mi to nedaří.
"Zkrátka mi chybí něco, co nemůžu mít. Vlastně můžu, ale nebylo by dobré, aby..." začala jsem se v tom ztrácet, tohle mi moc nešlo. Neuměla jsem takhle mluvit. Vždycky jsem mluvila přímo. Ano, možná by to bylo v pořádku, aby to věděl, ale dalo by se s tím vůbec něco dělat? Špatná otázka, jistěže dalo. Ale směl by to někdo vědět? Možná...spíš ne, bylo by to nepřípustné...Ale snít tu o něčem, co ani nevím, zda je uskutečnitelné...Miw vzpamatuj se, chováš se jako blázen
Nějak jsem nevěděla, co mu mám říct, a tak jsem se mu zadívala do očí, což mi nepomohlo, takže jsem do sebe hodila sklenici na ex a trochu zatřepala hlavou.
Darein mě z dálky zahlédl a zakroutil hlavou.
"Teda důstojníku, chlastáte první ligu, musím do skladu pro džus..." Otočil se, aby odešel a já mu poslala další jiskru do zadku.
"Nebuď drzej modrásku!"

Stormova ubikace

Rozhlédla jsem se po pokoji a pominu-li stroj, stůl a skříň, jediné logické místo, kam bych se mohla posadit, je postel. Pokrčím rameny a posadím se na kraj postele. Složím si dlaně do klína a nespouštím ze Storma svůj pohled. Sleduji, jak vstupuje na platformu a jak ho stroj zbavuje jeho zbroje. Ani si neuvědomím, že mám údivem pootevřená ústa.
Když se postaví přede mne, zamrkám a proberu se ze snového světa.
“To bylo…“ zalapám po dechu a prohlédnu si ho od hlavy až k patě a zpátky. Nervózně sebou šiju a podrbu se na zátylku. “No… jak to jen říci. Primitivní a neefektivní skládání zbroje.“ A je to venku. Řekla jsem to.
“A vypadáte divně, když na sobě nemáte zbroj.“ opět si sundám rukavici a natáhnu k němu ruku. Ukazováčkem ho šťouchnu do břicha.
“Hm,“ našpulím rty a z usilovného přemýšlení se mi krabatí čelo. “Opravdu divné.“ otočím se a rozhlédnu se po kajutě. Pak ukážu na vlajky. “To jste maloval vy?“ zeptám se. "Je to... stručné."

Au!

Musel jsem se zasmát, když řekla, že je to neefektivní a primitivní skládání zbroje.
"Jen počkejte, za chvíli jí uvidíte zase." řeknu dívám se na Shee, jak nevěří svým očím.
Poté co do mě šťouchne prstem, tak se ani nehnu, jen s úšklebkem řeknu:
"Ano, jsem to já. A ano, cítil jsem to!".
"Divné pro vás, přirozené pro mě." řeknu a dívám se na jak se dívá kolem, i když není na co se moc dívat.
Kasárna kapituly vypadají podobně, jen ubikace nemají vlastní stroje a je tam pět postelí, vždy pět pro četu.

Poté se její pozornost obrátí na vlajku sešitou ze dvou jiných. Usměju se též se zadívám na vlajku.
"Ne, to dělal stroj, já bych to v takovém měřítku nezvládl." řeknu a stáhnu vlajku ze stěny.
"Jsou to dvě vlajky zemí, na jejichž pomezí jsem se narodil." vysvětlím jí a dívám se na horní polovinu vlajky, jež nese barvy Finska, poté sklouznu pohledem ke spodní části, která má barvy Švédska.
"Jediná připomínka domova, který si většinou připomínám takhle..." řeknu a na ukázku jí to názorně tím, že jí vlajku hodím kolem ramen.

Stormova ubikace

“Já jsem myslela, že na Zemi je jen jedna země.“ sleduji, jak sundává vlajku ze stěny. Naprosto mne překvapí tím, co udělá a to, že mi dá ten kus látky kolem ramen. Překvapeně sebou trhnu a rychle zamrkám, snažím se uklidnit.
“Přípomínáte si domov tím, že si na ramena dáváte kus látky? Já si pouštím hologram a projekci své planety do pokoje, pokud se chci podívat na svou zemi.“ snažím se tvářit, že mi to nevadí, ale je mi to nepříjemné. Stáhnu si látku ze zád, přetáhnu jí přes rameno a pak jí podám Stormovi.
“Tohle my neděláme.“ zakroutím hlavou a složím si ruce opět do klína.

Jiná planeta, jiný mrav

"Na Zemi je několik národů, tohle jsou spojená vlajky těch, odkud pocházím..." vysvětlím jí a sleduju, jak je nesvá z vlajky.
"Je to zvyk sportovců, jež vyhrají olympijské hry, symbolizuje se tím příslušnost k národu a zároveň hrdost vůči zemi původu." vysvětlím jí.
Její způsoby jsou opět mírně strohé, když to tak řeknu, ale soudit jí za to nebudu.
"Není důležité co děláte, hlavní je hodnota dané činnosti. Pro mě má tahle vlajka větší hodnotu než celá tahle loď. Pokud bych o ní přišel, "naštvání" by bylo to poslední slovo, co bych použil." řeknu a vezmu si od ní vlajku.
"Lidé mají zvyky nosit si sebou věci připomínající jim domov. Pokud vám stačí hologram, budiž. Ale mě tahle vlajka připomíná víc věcí, než vám připomene hologram." řeknu a sednu si vedle ní.
"By mě tak zajímalo, co děláte, když vás tak poslouchám, tak krom zkoumání moc neděláte." lehce si rýpnu do Shee a docela jsem zvědav, co mi o sobě teď řekne.

Stormova ubikace

“Já se snažím každou činnost dělat co nejlépe, abych z ní vytěžila maximum informací.“ řeknu trochu zaraženě. Budu asi znít jako dotknuté dítko v ten moment.
“Nevím, co myslíte, že bych měla dělat.“ otočím se na něj a odpovím mu již zcela v klidu. “Získávám informace, zkoumám a zjišťuji každou minutu své existence. Kromě spánku tedy, abych vše uvedla na pravou míru.“ pousměji se.
“Doma jsem studovala to, čemu vyříkáte antropologie a archeologie. Vždycky mne to táhlo daleko od domova, k novým věcem a poznání. Já si myslím, že toho dělám dost. Nebo se snad mýlím?“ založím si ruce křížem na prsou v gestu, které Storm dělal na chodbě. Nejsem si jistá, jestli se u toho dokážu tvářit tak tvrdě jako on. Spíše to vyzní komicky.

Vítejte u soutěže: Kdo je větší tvrďák?

"Neberte to zle, ale přijdete mi jako workoholik. Osoba, jež stále pracuje." řeknu a šťouchnu do ní prstem stejně, jako ona před okamžikem do mě.
Ale já jsem mířil na žebra, protože byla nejblíž.
"Říká vám taky něco odpočinek? Relaxace?" zeptám se a je na mě vidět, že si z ní trochu utahuju.
"Jste samá práce a žádná zábava." ušklíbnu se a znovu jí šťouchnu.
"Měla jste někdy potřebu se prostě sebou jen tak plácnout na postel? Asi takhle?" zeptám se lehce jí postrčením nechám padnout na postel.
Jasně, chovám se jako dítě, možná, ale kdybych bral všechno vážně tak mi na téhle lodi přeskočí a bude to loď duchů.
Což by vzato kolem a kolem, mohla být sranda...

Stormova ubikace

První dloubnutí do žeber jsem příliš neregistrovala. Moje kůže je silnější, než lidská pokožka. Trochu jako rybí kůže, ale ne tak slizká.
“Ale já pořád pracuji,“ ospravedlním svou činnost. “A když chci zábavu, tak si pustím hologram. Nebo lépe, když jsem na nějaké planetě, vydám se jí prozkoumat.“ řeknu a rychle se na Storma otočím. Dívám se na jeho prst, kterým mne šťouchá do žeber.
“A tohle je…“ ztěžka polknu, když mne postrčí a já naznak padnu do postele. “…co?“ Ležím tam, natažená jako struna, ruce složené na břiše a dívám se na strohý strop.
“Je snad na stropě něco, co jste mi chtěl ukázat?“ zeptám se zvídavě.

Nepříjemná otázka?

Takhle jsem MIW ještě nezažil. Prakticky mi nic neřekla a jen do sebe vyklopila zbytek svého drinku. „Promiň, ale asi se mi porouchal automatický překladač. Nějak jsem nepochopil jakým jazykem jsi na mě mluvila.” Usmál jsem se. Bylo mi jasné, že se překladač neporouchal. A také jsem pochopil až moc dobře co mi říkala.

„Hele, jestli mi nechceš říct to, co si myslím, že bys mi chtěla říct...” podívám se na ní a následně přivřu oči a zopakuji si v duchu to, co jsem řekl, jestli to dává smysl. Usoudím, že dává, tak pokračuji: „Tak je to v pohodě. Chápu tě.” Usměju se a natáhnu k ní ruku. V půli cesty se ale zarazím. „Když ti sáhnu na ruku, nedostanu ránu? Nerad bych si vylil svoje pití, až mi bude ruka zase zběsile utíkat dozadu!”

Bar

Dívala jsem se na něj, jako bych právě přemýšlela, jestli jsou moje ruce vážně růžové a jestli má Darein opravdu ocas jen na zadku...no pravděpodobně...Miw! Napomenula jsem se nad svými myšlenkami a musela jsem se trochu pousmát. Pak mě opět pohltilo to napětí. Snažila jsem se přijít na to, jestli opravdu řekl to, co řekl. Jestli jsem si to jenom nevyložila jinak a nebudu teď vypadat jako blázen.
Místo odpovědi na jeho otázku jsem jenom lehce zavrtěla hlavou a položila mu ruku do dlaně.
"Koušu, jen když chci..." Šibalsky jsem se na něj podívala a ten dotyk mě příjemně zahřál.
Dlouho jsem se nikoho nedotkla...takhle. Bylo to jiné.
"Takže v tom nejsem sama a nebudeš se teď přede mnou zavírat do komory na uklízecí roboty?" Pozvedla jsem obočí v otázce a trochu tak vykulila tyrkysové oči.
"Protože to by mě mrzelo..." Usmála jsem se na něj. Momentálně jsem měla chuť se do té komory schovat já...nejlépe s ním. Mysiriel! Napomenula jsem se znovu a nahodila nevinný výraz.

Ví vůbec ona co je to "nic nedělání"?

Tak si tak říkám, jestli Shee ví, jak se lidově fláká.
"Upřímně, znáte pojem "nic nedělat"? Flákat se? Kopat se do zadku? Kašlat na práci? Dělat něco podstatně příjemnější než je práce?" zeptám se nevěřícně a říkám si, že její rasa aspiruje na cenu pro Workoholika roku.
"Co bylo skutečně příjemné pro vás? A nebyla to žádná pracovní činnost?" zeptám se a opřu se o loket vedle ní.
"Přijde mi, jako by se vaše rasa bavila pouze zkoumáním a prací." řeknu a v hlavě si moje vědomí klepe na čelo.
"To něco zkoumáte i když vychováváte děti?" zeptám se jí a jestli mi řekne, že děti vychovávají tak, že je berou zkoumat planety, tak asi skočím z vodopádu.

Stormova ubikace

Jsem ze Storma poněkud zmatená. Vychrlí na mne tolik otázek, které mi nedávají smysl.
“Proč bych sebou měla chtít bouchnout o zem nebo se snaží o úder do svého pozadí? Vůči práci nemám alergii, abych na ní kašlala.“ otočím se na něj a dívám se mu do očí. Tohle prostě nechápu.
“Děti jsou plodem naší výchovy a posbíraných poznatků, které v ně implementujeme.“
Hmm, takže na tom stropě asi nic zajímavého nebylo. zklamaně si odfrknu.
“Víte pane Storme, dělám i jiné věci, které mi jsou příjemné. Nemluvím teď o zkoumání. Ale na této lodi není s kým bych je mohla dělat.“

Dostáváme s k jádru pudla

"Myslím že s vaší náturou určitě někoho objevíte, kdo vám bude vyhovovat po všech aspektech." řeknu a kdesi v hlavě tuším, kam tím Shee míří.
"Navíc, neříkejte mi, že je tu není zástupce vaší planety, se kterými by jste tyto činnosti mohla provozovat." poznamenám a ušklíbnu se a přijde mi to patetické, když si vezmu kolik lidských žen jsem tu viděl.
"Nebo snad hledáte někoho specifického slečno?" zeptám se a pak se zarazím, používají oni vůbec nějaké oslovení jako je slečno?
"Přeci jen aspoň z pohledu člověka jste pohledná žena a určitě jste ve středu zájmu vašich mužů." dodám a radši bych se viděl pod palbou artilerie než tady tohle probíral.
Celé ty roky bojového výcviku a nesčetné týdny, kdy mi do hlavy lily informace taktického rázu, se podepsali na jiné mé stránce.
Začínám být nesvůj z toho, co plácnu příště, neb absolutně zaostávám tam, kde vynikají puberťáci, v tom jak mluvit s ženou.
"Zasraná bojová indoktrinace!!" prokleju ty roky na cvičišti.

Stormova ubikace

“Nikoho ze své rasy jsem zde na Flames ještě nepotkala. Myslím si, že kapitán se zmiňoval o tom, že jsem rarita. Což je sociálně přijatelnější vyjádření toho, že jsem tu sama.“ pousměji se a otočím hlavu zpátky, dívám se do stropu.
“Omlouvám se, ale tato poloha při konverzaci je značně nepraktická a začíná mi být i nepříjemná.“ posadím se na postel.
“Pohledná? Z pohledu člověka?“ vydechnu ta slova pobaveně. “Pane Storme, to, že jsou lidé z biologického hlediska poměrně stejného rázu, což mé rase umožňuji se s nimi i rozmnožovat… vy opravdu jste divní.“ poplácám ho po holém rameni a pak se zvednu.
“Budete-li chtít ukázat mou zbroj, ráda vám jí ukážu. Myslím, že si vezmu k srdci vaše doporučení a půjdu se… nakopat do zadku.“ zlehka se ukloním do strany. Je to naše gesto rozloučení.
Vyslechnu si ještě, zda má Storm něco na srdci, a pak odejdu do své kajuty. Na pár hodin si naplánuji odpočinek a pak zpátky na můstek a do práce.

Divní lidé...aneb na Teře není nikdo normální

"Gratuluju, právě jste objevila podstatu člověka...jsme divní." konstatuju s úšklebkem a též vstanu.
"Lidstvo je už pradávna podivná rasa, ale aspoň se se námi jeden nenudí." řeknu a dívám se na hosta.
"Určitě se zajdu podívat, až budu mít možnost." řeknu mírně se ukloním.
"A hlavně si při tom kopání do zadku neubližte." zavtipkuju, což mi nikdy nešlo. Moje vtipy spíš chápali moji bratři, než prostí smrtelníci.
Poté jen sleduju jak Shee odchází.

Jen co se za ní zavřou dveře kajuty, tak si oddychnu.
"Ty vole, ještě chvíli a propadl bych se na Mt.Everest!" pronesu pro sebe a podívám se na stroj, který právě vystavil zbroj, vyleštěnou a připravenou do boje.
"Čert to vem!" řeknu, klepnu na displayi stroje na příkaz "bojové nasazení" a sleduju jak zbroj mizí vevnitř stroje a za okamžik se objeví pouze "boty".
"Stejně mě nenapadá co lepšího dělat!" řeknu si a strčím nohy do bot, poté nechám stroj, aby poskládal zbroj zpět do podoby "kráčejícího tanku".

Když byla zbroj sestavená, tak jsem doopravil svou těžkou zbraň, kterou mám v plánu si vzít na Glairu.

Bar

Když mi položí svou ruku do mé, rozbuší se mi srdce. Je to příjemné, ale dělat bychom to neměli. Pravidla, pravidla, pravidla. Opakuji si v hlavě. Je to nejen že neprofesionální, ale i zakázané! Dostanete se do průšvihu a půjdete na rande do přetlakové komory!

„MIW, sama v tom nejsi,” stisknu jí ruku, „ale tohle rozhodně není dobrý nápad. A tady to není už vůbec dobrý nápad. Vzhledem k našemu postavení bychom na tohle neměli ani pomyslet, natož se...” podívám se jí do jejích krásných tyrkysových očí. „... držet za ruce.”

Ačkoliv bych ji rád držel, držel a nepustil, nemůžu. Rozhodně ne tady v baru, kam může kdokoliv kdykoliv přijít. Ač nerad, pustím ji a dopiji svůj drink. Zrovna v tom okamžiku se vrátí Darein ze skladu. Poprosím ho ještě o jeden Kvortex.

„Ne, rozhodně se před tebou nebudu schovávat do žádného kamrdlíku. Kdybych se ti chtěl vyhýbat, tak tě nechám přeložit.” Usměji se a hned dodám: „Ale to nechci ani v nejmenším.”

„Až to dopijeme, pomůžeš mi doladit detaily mise? Pořád máme dva plány, které nejsou tak úplně domyšlené.” Navrhnu, ale ve skutečnosti to je jen záminka, abychom opustili bar a šli někam, kde bude klid a hlavně soukromí. Tuhle "věc" totiž ještě musíme probrat...

Poté, co Storm odejde můžu konečně v klidu dokončit cvičení a koncentrovat se. je to zvláštní pocit. I pro mě, která to cvičím vlastně od malička je to zvláštní pocit. je to chvíle, která patří jen mě. Jako by tělo ani prostor kolem neexistovali. Výpady sem tam doplní určitý zvuk vydaný alactou, při úderu o zem.

Stav do kterého se dostan uby lidé nazvali tranz a pokud vím, tak u nich toho dokáží dosáhnout jen někteří jedinci. Lépe řečeno ti, kteří na to věří a dokážou to .Navíc se do tranzu dostávají mě nepochopitelným způsobem a to meditací. Tu jsem nikdy nepochopila, ale co. Ať dělají jak umějí.

Při cvičení mi ale dojde jedna věc. jedna dost důležitá věc. Dnes jsem udělala chybu a velkou. Jistě, je normální ,že se tu občas členové posádky chytnou. Jsme zavření na lodi a vídáme se pořád. Tomuhle stavu se říká ponorková nemoc, ale ani to mi nedalo právo takhle urážet Storma. 

Pozvolna dokončím cvičení a vydechnu. "Hold to budu muset jít udělat..."  povzdechnu si a zajdu se osprchovat a převléct se do uniformy. Na omluvy jsem nikdy moc nebyla a vlastně ani nevím, co Stromovi řeknu, ale omluvit se musím, to je nad slunce jasné. Pomalým rozvážným krokem zamířím k jeho ubikaci. Na odchodu se potkám se Shee, tka jí úklonou pozdravím.

Klepat na dveře těchto kajut nemá valný smysl, navíc počítač by mě ohlásil i sám, přesto zaklepu a počkám na odezvu. 

Bar

Vím, jak to myslí, přesně vím, na co myslí, protože myslím na to samé. Ale jak už to tak bývá...
"Zakázané ovoce nejvíce chutná..." Dokončím myšlenku šeptem, aby ji neslyšel barman a upiju z nově připraveného koktejlu. Napůl se mi uleví, že jsme v téhle prekérní situaci oba, ale napůl mě to ještě více rozhodí, protože to vážně není správné.
"Jistě, že to probereme, musíme být připraveni na vše." Přikývnu a v tu chvíli přijde barman.
"Vypadáte ustaraně velitestvo...Děje se něco?" Začal barman s typickým zpovídáním u pultu.
Zakroutila jsem hlavou.
"Nic, s čím by sis měl dělat starosti modrásku. Máme malé komplikace na Glaiře, tak se snažíme vymyslet co nejlepší řešení, jak postupovat." Vysvětlím mu a on ohrne ret jako důchodce, co ztratil protézu a znechuceně pronese:
"Fuj, Glaira...Spermie v aspiku."
Vyprsknu na něj spršku jeho výtvoru, protože mi dojde, že to je jedna z nejpřesnějších definic, co jsem kdy slyšela.
"Doufám, že ten...ten...no, ten kudláček z laborky má nějaký pěkně velký ultrazvukový udělátko." Zavrtí hlavou a začne leštit skleničku.
Zarazím se a vyměníme si s Naxem významný pohled.
"Co víš o Glaiře Dareine?" Najednou mi došlo, že vlastně vůbec neznám minulost tohohle Shelacka, a tak nemůžu vědět, co obsahují jeho vzpomínky, ani jak je vlastně starý.
"Jste vlastně oba mladí na to, aby jste znali podrobnosti..." Pokývne hlavou a opře se o pult před námi.
"Když válčila Glaira s Tchutakou, snažili se Tchutaci přijít na něco, co by na ně opravdu platilo. Jejich kůže je téměř neprůstřelná, vadí jim žár, ale ten se nedá v tom jejich řídkym želé použít, a tak přišli na to, že ultrazvukové vlny je dokážou přivádět naprosto k šílenství. Když to na ně pustili, spermoníci začali střílet po sobě navzájem, chytali se za hlavy a nakonec se dokonale přestali hýbat. Úplně. Prostě se dostali do jakéhosi vegetativního stádia nebo co...no jenže Tchutaci asi den předtím tancovali na tom přístroji Garandolu (obdoba lidského čardáše) a ta věcička se rozbila přesně ve chvíli, kdy už měli vítězství na dosah." Dovyprávěl a já na něj zírala s pootevřenou pusou.
"Proč tohle nevíme?" Podívala jsem se na Naxe a pak zpátky na Dareina.
"Proč to víš ty? Mazej okamžitě za Zixem do laboratoře a řekni mu to, co jsi právě řekl nám." Zavrtěla jsem znovu nevěřícně hlavou, že jsem málem sletěla ze židle.
"A já myslela, že umí jen míchat drinky a vrtět vocasem."
Hodila jsem do sebe zbytek nápoje a pak seskočila ze židle.
"Můžeme jít vyřešit ten plán, evidentně i s novými informacemi." Usmála jsem se na Naxe a vrátil se mi ten chtíč utrhnout si jablko z toho zapovězeného stromu.

Bar a konferenční místnost

Pil jsem svůj drink a poslouchal MIW jak se baví s Dareinem. Pobavilo mě jeho přirovnání Glairy ke spermiím v aspiku a pobavila mě i MIWina reakce. Co mě už nepobavilo bylo zjištění, že náš lodní barman má poměrně zásadní informace, které se zdá, že nikdo jiný z mých vyšších důstojníků a dokonce ani já sám nemám. MIW mě předběhla o jedno polknutí a nádech v tom, abych Dareina poslal za Zixem.

„Asi budu muset začít zvát barmana na schůzky vyšších důstojníků, zdá se mi.” Řeknu poměrně překvapeně a dopiji svůj drink. Pak se s MIW vydáme do konferenční místnosti.

„Dobře, takže začal bych s tou Glairou,” kouknu na MIW, jestli se mnou souhlasí. Ale na odpověď ani reakci nečekám a pokračuji: „Obrovské ultrazvukové dělo Zix určitě zvládne udělat. Ta technologie je poměrně primitivní. Docela mě překvapuje jaký to má na Glaiřany vliv. Pokud Darein mluví pravdu, tak se jedná o nejdivnější reakci na ultrazvukové dělo, o jaké jsem kdy slyšel.”

Nechám zobrazit hologram planety.

„Takže plán A. Vysadíme Storma s menší jednotkou a Arxianem tady.” Zapíchnu prst do místa na holografickém snímku planety poblíž základny rebelů. „Rebelové by nás měli poznat - on ten Stormův oblek je poměrně jasně zapamatovatelný. A pokud mají rozum, tak neudělají nic proti nám. Arxian se pokusí prokecat až k vůdci rebelů a tomu rozmluvit celou tu rebelii. No, pokud to nepůjde, tak to nepůjde. Zapojovat se do toho nijak nehodlám. V Alianci nejsou a pokud nedostanu přímý rozkaz z vedení, tak jejich vnitřní nepokoje nijak řešit nehodlám. Na Zemi mají takové pořekadlo: Nehas, co tě nepálí.”

Odmlčím se a pak dodám: „No, a teprve když nás napadnou, tak použijeme ultrazvuk. No a tím vlastně ani nepotřebujeme plán B. Co myslíš?”

Konferenčka

Poslouchám Naxův plán a napadají mě i jiná řešení, ale je pravda, že by to možná bylo až moc útočné, a proto nic nenamítám a jen pokývu hlavou.
"Myslím, že by to šlo. Doufám, že to vyjde a nebudeme muset použít ten ultrazvuk, není totiž zrovna moc pravděpodobné, že by pak někdy došlo k mírové smlouvě. Ovšem další válka s Glairou už by s těmito zásadními informacemi mohla být dokonce beze ztrát. Každopádně...Je škoda přijít o takového potencionálního spojence. Jsou přeci jen opravdu silní, a kdyby náhodou přišel ještě silnější druh, bylo by dobré, mít je na své sraně..." Zamyslela jsem se při pohledu na hologram.

Přešla jsem místnost tam a zpátky, jako bych v sobě měla nějakou nevybitou energii, a pak ještě jednou a znovu.
Posadila jsem se zase na stůl a chvíli zírala do země. Pak jsem zvedla oči k němu a vyhrkla otázku.

"Co budeme dělat?" Bylo jasné, že ví, o čem mluvím a rozhodně to nebylo o plánu C.

Konferenční místnost

„Taky doufám, že nebudeme muset použít ultrazvukové zbraně. Musím Stormovi jasně a zřetelně říct, že on nesmí v žádném případě vypálit ze zbraně jako první. Jen opětovat palbu.”

Pozoruji jí, jak chodí po místnosti. Tam a zpět, tam a zpět. Jsem rád, že se nakonec posadila, protože jsem se ji už chystal napomenout, že mi prošlape pěšinku do podlahy.

„Co budeme dělat? No teď budeme čekat, až doletíme na Glairu.” řeknu a podívám se na ní pohledem, jako bych nepochopil o čem mluví. Věděl jsem to moc dobře. Jen jsem potřeboval pár vteřin na tu správnou odpověď.

„Já vím, na co ses ptala, neboj.” Uklidním ji a znovu využiji chvilku času k přemýšlení.

„Věc se má takhle,” přisunu si židli k ní a položím jí ruku na nohu. „Mám tě moc rád, ale nesmím tě mít rád. Ne takhle.” Skousnu si rty.
„Počítači, cituj mi prosím Nařízení Aliance číslo 784.” Z reproduktorů se ozve příjemným hlasem: „Nařízení Aliance číslo 784. Intimní vztahy mezi členy posádky mezihvězdných lodí jsou povoleny pouze v případě, kdy jejich hodnost je stejná, případně pokud se jedná o příslušníky civilního personálu bez hodnosti...” „Stačí, děkuji.” Přeruším počítač v citaci tohoto článku.

„My jsme necivilní personál. Stejnou hodnost nemáme. Co hůř - já mám nejvyšší hodnost na této lodi. Musím jít příkladem své posádce. Pokud by viděli, že nařízení Aliance neplatí pro všechny, mohli bychom skončit jako na Glaiře.” Zesmutním.

„Rozumíš mi?” Stále mám ruku na její noze a dívám se do jejích tyrkysových očí.

Dilema

Dívala jsem se na něj a jeho dotyk na noze mě pálil. Odvrátila jsem hlavu, protože už jsem se na něj nemohla dál dívat. Nešlo to.
Seskočila jsem ze stolu a přešla místnost, abych od něj byla co nejdál. Těch pět metrů sice moc nezabralo, ale aspoň jsem se na něj dokázala podívat.
"Já tohle nařízení přeci znám...taky vím, jak se věci mají. Jen jsem chtěla..." Zarazila jsem se, protože jsem vlastně ani nevěděla, co jsem chtěla, aby řekl. Jistě, že jsem věděla, že k tomu přistoupí takhle. Vždycky ctil pravidla.
Měla jsem raději mlčet. Dál o dusit v sobě. Teď, když to bylo venku, bylo to mnohem bolestnější, než jsem si myslela.
Vlastně jsem asi čekala opačný účinek.
"Myslela jsem, že když o tom budeme mluvit, uleví se mi, zlepší se to...." Zakroutila jsem hlavou.
"Ale spletla jsem se. Je mi mnohem hůř." Odmlčela jsem se a vstřebala trochu elektřiny z kabelů , které vedly k projekci. Sílu mi to dodalo, ale jen fyzickou.
"Nejen proto, že vím, že nemůžeme být spolu, ale taky proto, že jsem tě postavila do téhle pozice, ačkoliv jsem věděla, jak zareaguješ. Pravidla pro tebe byla vždy důležitá....a pro mě by měla být taky."
Kdybych mohla plakat jako lidé, nejspíš by se mi teď kutálely po tvářích kapičky slané vody. Nemohla jsem, a tak jsem se jen posmutněle přesunula ke dveřím a ještě se u nich otočila.
"Bude to vše, co jste chtěl probrat kapitáne?" Zeptala jsem se tónem, jakoby se nic nestalo, i když bylo dost těžké ho vytvořit.

Konferenční místnost

Podívám se na ní. Je z celé té situace evidentně hodně nesvá.

„No, vlastně bych ještě něco chtěl probrat.” řeknu jí a ukážu jí gestem, že má jít ke mně.

„Počítači, uzamkni místnost.” řeknu. Následuje tiché klapnutí, jak zámky zapadnou do svých pozic a následně dojde k jejich zajištění.

MIW se na mě nechápavě podívá. „Nerad bych, aby sem teď někdo přišel.” řeknu na vysvětlenou. To, že jsem se občas se členy své posádky zamykal v konferenční místnosti není nic neobvyklého. Občas je nutno probrat tajné mise, nebo strategické detaily, které jsou určené jen pro omezený počet očí a uší. Určitě by nebylo dobré, kdyby na holoprojektoru byly tajné informace a někdo by nakráčel hlavními dveřmi a vše zahlédl.

„Nechci, aby ses cítila nějak špatně. Mám s tebou ale takový menší problém,” podívám se na ní. „Jsi Kalůňanka. Neumíš lhát. To je vlastnost, kterou mám na tobě ohromně rád, ale v tomhle případě by nám to mohlo docela hodně zavařit.” Nepředpokládám, že by se jí někdo vyptával, co jsme spolu dělali v zamknuté konferenčce - každému je jasné, že je to tajné a že se o tom nesmí mluvit. Ale existují i jiné, nevinnější otázky, ze kterých se dá krásně vylhat. Pokud ale lhát umíte.

Chytnu jí za ruku. „Když bych jednou porušil pravidla. Zvládneme to?” zeptám se a podívám se na ní. „Nerad bych jednou letěl ne Despair zavřený v zadržovací cele Alfa.”

"Tréninková místnost

Nestihnu ani Stormovi odpovědět a už si v celku dost aktivně povídá s Dragoniou, a pak se vypaří a ke mě promluví Shee.
"Zajisté slečno rád."
Usměju se s kývnutím hlavy než odejde. Pak si povzdechnu.
"Moc jsem nepochytil co se mezi těma dvěma vlastně stalo, ale co nadělám vyřeší si to sami."
Věnuji pohled rozcházejícímu se mužstvu a cvičící Dragonii. Usoudím, že bude lepší nijak nezasahovat a vypařím se z místnosti s ostatními.
"Začínají tu být dost napjaté vztahy."
Přemýšlím pro sebe. A za chůze taky uvažuju, kdy už budeme nad Glairou, a jak to tam bude probíhat.

Mezi čtyřma očima

Vrátila jsem se k němu, ač trochu nerada, doufala jsem, že mě nechá jít a svalit se na pohovku ve svém obývacím pokoji a zírat smutně do zdi.
Podívala jsem se na něj nechápavě a když promluvil, nakrčila jsem obočí.
"To je pravda, lhaní nechápu a neuznávám, ale to neznamená, že musím odpovědět na každou otázku, která je mi položena. Navíc pravda je mnohdy dost tvárná a dá se snadno obejít. Popravdě, ne vždy řeknu úplnou pravdu." Rozhodila jsem rukama a podívám se na zamčené dveře.
"Myslím, že není tak těžké něco neříct, navíc, tohle je asi věc, na kterou se jen tak někdo nezeptá...ale nechápu, proč se na to ptáš, když už ses stějně rozhodnul." Zadívám se mu do očí a snažím se v nich přečíst cokoliv, co by mi dalo odpověď.

Mezi čtyřma očima

Narovnám se ve svém křesle. „Ale tohle přeci není jenom moje rozhodnutí. A ptám se hlavně kvůli tobě. Nerad bych, aby ses kvůli mně dostala do nepříjemné situace. Pokud říkáš, že pro tebe není problém pravdu trochu ohnout, tak si myslím, že to můžeme risknout.”

Nakloním mírně hlavu a mlčky si jí prohlížím.

Tajná operace

Zarazila jsem se, protože tohle jsem nečekala.
Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela, a pak jsem popošla blíž k němu.
"Nejsem si jistá, že je to správné, ale pravidla jsou prý od toho, aby se rozrušovala...tak se to říká?" Nadzvedla jsem obočí v otázce, ale vzhledem k tomu, jak se zasmál, došlo mi, že jsem se asi trošku sekla.
Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho tváře prsty a pak svezla ruku na jeho rameno. Mírně jsem nadzvedla hlavu, abych mu viděla do tváře.
"Pokud máš ale strach...může to být tak, jako do teď...bát se není špatné. Ale naše rasa to moc neumí...Proto je asi bláznivé, nechávat to na mě." Usmála jsem se a sjela mu rukou tam, kde jsem cítila tlukoucí srdce.

Cesta do pekel...

Pobaveně se zasměji, když zkomolí tu starou pozemskou frázi pro omlouvání si svých slabostí. „Porušovala. Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.” opravím jí. „Strach není to, co cítím. Respektive možná to strach je, ale nebojím se ho. Dává to smysl?”

Chytil jsem její ruku, kterou mi sjela na hrudník a stiskl ji. Byla příjemně teplá. Celý jsem se zatřásl. Nebylo to ze strachu, nebo ze zimy. Bylo to vzrušením. Dlouho jsem o tomto okamžiku snil a nikdy bych nepomyslel, že se to stane. Kdyby mi ráno někdo řekl, že za pár hodin budu sedět zamčený v konferenční místnosti se svou první důstojnicí... asi bych ho poslal k doktorce.

Levou rukou jsem jí položil na tvář a jemně jsem ji pohladil palcem. Měla neuvěřitelně jemnou kůži. Nikdy jsem nic tak jemného necítil. To má od přírody, nebo používá nějaký krém? Projede mi hlavou, ale tuhle divnou myšlenku hned zaženu. Vlastně ani nevím, proč mě to napadlo.

Oči mi sjedou na její nádherně temně fialové rty. „Doufám, že mě teď nekousneš...” řeknu tiše a jemně ji políbím.

Redemption?

Hrabat se ve zbrani bylo stejně tak uklidňující jako mluvit se Shee.
I když zbraň se svým "hlasem" dokázala rvát maso z kostí, případně podobných skeletů.
"Svatá Tero.." začal jsem nahlas a pak jsem přešel do mumlání, které by jedině slyšela zbraň, kdyby byla naživu.
"Litanie zkázy", která sloužila k povzbuzení jak členů kapituly, tak samotných zbraní....myslíte si že zbraň nemá vlastní mysl? To si povíme až se vám zbraň zasekne v boji, nebo vám plazmová puška vybuchne....což mi připomíná, že tu mám stále tu defektní.
Pohledem jsem jí zkontroloval a bylo překvapivé, že jsem jí odložil i s helmou a přitom jsem si to nepamatoval.
Slova litanie jsem odříkával automaticky a nevěnoval jsem jim pozornost. Tu jsem věnoval opravě tomu, čemuž by zbytek posádky řekl kulomet...ale tahle zbraň byla víc, než prachsprostý metač kulek...

Z činnosti a odříkávání litanie mě vytrhlo zaklepání na dveře kajuty.
"Co to má bejt? Kdo je takový troll, klepe?" pomyslím si a s rachtáním položím zbraň a zamířím ke dveřím.
Stisknu tlačítko na otevírání dveří kajuty a koho tam nevidím?
Naši drahou doktorku.
Jsem rád, že jsem šel ke dveřím a nenechal počítač hledat zdroj klepání.
Myslím, že by na to asi stejně nepřišel.
"Přišla jste mi vyčítat ještě něco? Třeba to, jak chodím?" zeptám se s těžkým sarkasmem.
Popravdě řečeno, nic jiného než sarkasmus asi ani nezbývá.

Čekání na chodbě mi připadá jako bezmála celá věčnost. Nevím, proč jsem tka nervozní? nejspíš proto, že se neomlouvám, tedy nerada se omlouvám. Nejde mi to a neumím to. Ono vůbec sociální interakce s většinou posádky mi dělá problémy, ale o tom jindy...

Když se konečně otevřou dveře mám co dělat abych nenasadila překvapený výraz. Moc často Storm vidět bez uniformy není. "Můžu dál?" Už jen podle hlasu musí poznat, že mi celá talhe věc není přijemná. Jsem prostě nesvá.

Zajímavý zvrat událostí

Její otázka mě vyvede z míry.
"Ehh....jistě.." řeknu a uhnu ze dveří a začínám si říkat, že za dnešek mám víc návštěv než za předchozí desetiletí.
Když doktorka projde do kajuty, ta k nechám zavřít dveře a otočím se na ní.
"Tak, co pro vás můžu udělat?" zeptám se a složím ruce na hrudi, ani je nekřížím.
"Kdyby někdo sledoval dveře mojí kajuty, tak si řekne, že dneska mám nějaký množící den." řeknu si a čekám, co z doktorky vypadne.
V pozadí tiše pracuje stroj na zbroji a já celkem zvědavě čekám, co má doktorka na srdíčku.

Po pozvání vejdu dvnitř a krátce se rozhlídnu. Do vybavení mi nic není. Počkám, až počítač zavře za mnou dveře a nadechnu se. "Předem bych Vám doporučovala mě nepřerušovat. Neumím se omlouvat a i bez Vašich narážek a úšklebků je to pro mě těžké..."  začnu a zamračím se. Křídla mám splihlá jako...Mno jako když netopýra namočíš do vody.

"měl jste v podstatě pravdu. Neměla jsme právo se do Vás takhle navážet a...Prostě jsme se chovala jako hlupák." povzdechnu si a tiše zakleju v našem jazyce "A to jsem si myslela, že z tohohle "hlupáctví" jeden dospěje jakmile získá zkušenosti."  Tato věta je spíš polohlasně. 

Zvednu pohled a zadívám se mu do očí. je to zvláštní vidět mu do očí, když nemá tu zbroj. takov skoro až nepřirozené. "Zkrátka...nemyslím si ,že jsem se zachovala rozumě a je mi to líto. Poslední dobou jsem trochu ve stresu. Doufám ,že to chápete..."  Vydechnu a snažím se se uklidnit aspoň tak ,aby se mi nechvěl hlas.

Drž hubu a poslouchej

Jak řekne, že nemám přerušovat, tak si počkám, co mi řekne a podle toho uvidím, co řekne.
A když začne svůj monolog tak jen poslouchám a vyčkávám.
"Už jen stačí, aby přišla Miw a budu si říkat, že se vážně něco děje." pomyslím si a polsouchám doktorku.
Zajímavé, co říká. Málokdo se omlouvá a jí to zjevně nejde.
Očividně nervózní a ve stresu.
Když skončí, tak chvilku mlčím a poté řeknu:
"To nic doktorko, ani já nejsem bez viny.", položím jí ruku na rameno.
"Rozhodně si to nemusíte zcela vyčítat. Sama víte, že kdybychom se občas takhle nechytli, tak se tu pozabíjíme." řeknu a slabě jí stisknu rameno.
"Nemusíte se kvůli tomu cítit špatně." dodám a pokusím se o úsměv.

Vydechnu si, když vidím, že to vzal dobře a dokonce se pousměju. I ten pokus o přátelské poplácání po rameni je milý. Ani bych to do něj neřekla. Spíš jsem čekala, že mě s celou omluvou pošle do háje a ono to vypadá docela dobře.

"Ano. Jsem si toho vědoma. Sice nejsem psycholog, ale stres se nějak uvolňovat musí. Jen je mi líto, že ta časovaná bomba bouchla zrovna Vám do obličeje...Věřte mi, že to nebyl záměr..."  smířlivě se usměju a položím mu ruku na opačné rameno než on mě. 

"Ráda slíbím ,že už se to nebude opakovat. Ctím Vás jako člena posádky a jako velmi dobrého bojovníka."  A když už nějaký Alat uzná, že je někdo dobrý bojovník, tak to je už opravdu pocta. Obzvlášť, když je to Alat, který má moje postavení v naší společnosti.

Peklo čeká

Jeho dotyk byl příjemný, hrubší ruce působily mužně a ochranitelsky. Ovinula jsem mu ruce okolo krku a opětovala polibek. Vzrušením jsem na chvíli přestala dýchat a pak jsem se zblízka podívala do jeho očí a šibalsky se usmála.
"Kousnu..." Pošeptala jsem mu a lehce na něj vyskočila tak, že jsem omotala nohy okolo pasu.
Přesunula jsem rty k jeho ušnímu lalůčku a lehce ho skousla.
"Ale jen malinko..." Pošeptala jsem mu a věnovala mu dlouhý polibek na krk. Zhluboka jsem dýchala, takže se můj plný dekolt pohyboval a měla jsem pocit, že se můj korzet rozletí na milion maličkých kousků.
Jeho kůže měla příjemnou vůni. Kořeněnou a pyžmovou. Vzrušovalo mě to. Žádný muž z Kaloo takhle nevoněl a žádný neměl tak zvláštně stavěnou kůži. Naše byla naprosto hladká. Do této chvíle jsem si myslela, že kromě barvy, tvrdosti nehtů a vnitřních orgánů nemáme žádné tělesné rozdíly, ale ta struktura byla impozantní. Líbilo se mi to.

A žili šťastně až do smrti....hehe

"Jiný by mohl skončit hůř. Protože s vaší pohyblivostí by asi dostal přes čumák a ještě by jste ho musel dát do kupy." řeknu a sleduju, jak se doktorce ulevilo.
"Já jsem sice demoliční četa v jedné osobě, ale přetrhnout doktorku by asi nebylo zrovna košér...doktorů je málo." pomyslím si a říkám si, že být tu někdo třetí, tak si bude říkat, co se bude dít dál.
"Můžu pro vás ještě něco udělat doktorko?" zeptám se a začínám si myslet, že jakmile před misí jde něco dobře, mise se změní v živoucí peklo.
Aspoň bude sranda, dokud nebudu muset tahat na ošetřovnu dva kusy těla, přičemž ten vrchní se stále zmítá a řve.

Přikývnu a ruku z jeho ramene stáhnu. Znatelně se mi ulevilo a pohled na tohohle vojáka se mi najednou dost přehodnotil. Vůbec jsem nečekala, že by mohl být takhle chápavý a dokonce i vstřícný. Na druhou stranu doktora tu čas od času pořebují všichni.

"Ne..Já...Chtěla jsme se jen omluvit a raději půjdu. Mám ještě nějakou práci na ošetřovně, tak jestli mě omluvíte..." Naznačím úklonu, popřípadě vyslechnu jestli má ještě něco na srdci, co by mi chtěl sdělit a jdu si po svém

Ona je ďábel!

Každý její dotyk je pro mě naprostou rozkoší. Nikdy jsem si nevšiml, že je tak krásně hebká. A nikdy mě nenapadlo, že budeme sedět tady na té židli a líbat se. Úžasně se líbat! Když mi pak opatrně skousla ušní lalůček, tak mnou projela vlna vzrušení. „Tohle, je naprosto úžasný!” zašeptám a jednou rukou ji projíždím její dlouhé vlasy a druhou se věnuji jejímu ňadru.

„Ten korzet ti musí být těsný, co kdybychom ho sundali?” zašeptám a políbím ji na čelo, a pomalu sjíždím na nos, rty i bradu. Prsty obou rukou jí přejíždím po spáncích a tvářích. Chytím ji za temeno a dlouze políbím.

Ať se třeba usmažím

Postavila jsem se nohama na špičky obkročmo, abych se mohla přitisknout blíž na jeho klín, rukama jsem zajela pod jeho vršek a pohybovala se na něm vpřed a vzad. Cítila jsem jeho vzrušení a měla jsem chuť z něj to oblečení strhat.
“Nejsem proti…“ odvětila jsem na jeho narážku s korzetem a s úsměvem a bez zeptání jsem ho taky zbavila horní části oblečení.
Jeho bojem zpevněné tělo mě nepřekvapilo, ale rozhodně jen přidalo na chtíči. Přejela jsem rty k jeho bradavkám a nejprve je jemně líbala, pak hravě kousala, jen tak, aby to bylo příjemné. Potom jsem polibky projela středem jeho hrudníku přes krk zpět ke rtům a věnovala mu dlouhý polibek zakončený mírným nasáním spodního rtu.
Prohrábla jsem mu vlasy a pak mu nehty přejela po zádech. Dávala jsem ale pozor, abych mu neublížila. Jeho kůže nebyla tak pevná, jako moje a mohla bych mu nehty ublížit.
Přitiskla jsem se na něj svými ňadry a zatímco jsem ho lehce škrábala od šíje po záda, líbala jsem ho na rameni.
Celou dobu jsem pohybovala pánví na jeho klíně. Byl jako extáze. Jako dort, co je tak dobrý, že ho musíte sníst celý.

Jestli nevzplanu teď, tak už nikdy

Celé mé tělo polévá horko. Dýchám zhluboka a těžko. Vychutnávám si každý její pohyb, každý dotyk i pohled. Její svršek následuje hned za mým, nedbale ho odhazuji na zem. Konečky prstů jí projíždím po zádech. Pěkně po celé délce, od šíje k zadečku. Líbám jí na krku, mírně jí zakloním a políbím mezi nádherně plnými ňadry.

Když se pak ke mě přitiskne a já cítím její horká ňadra na svém těle, téměř se nedokážu ovládat. Neskutečně mě rozpaluje! Takovouhle extázi jsem již dlouho nezažil. Obejmu ji a víc ji k sobě přitisknu. Přivoním si k jejím vlasům, které tak nádherně voní.

Stoupnu si i s ní a posadím ji na stůl. Nedočkavě jí sundavám kalhoty a odhaluji tak ty krásné růžové nohy. Přestože jsou hubené, jsou vypracované a pěkně tvarované. Políbím ji na vnitřní stranu stehen a oběma rukama jí pevně stisknu zadeček.

šel jsem si zaběhat chodbami lodi. Běhání je naprosto uvolňující sport. Poslouchám rytmickou hudbu která mi pomáhá se soustředit.
nádech, výdech, soustřeď se na tlukot srdce... cestou občas míjím některé členy posádky obsluhující loď. ještě jedno kolečko mého okruhu a bude to za mnou... Běžím a zatáčím chodbou když najednou prásk...

"Do prdele!!!" sedím na zemi a držím se za hlavu, nedával jsem pozor a trefil jsem otevřené dveře.
"Sakra, to byla šlupka. Asi si půjdu dát sprchu a dělat něco čím si nevymlátím mozek z hlavy." Držím se za hlavu a odcházím v klidu do své kajuty. Hmm, zvláštní - mám pocit jako bych něco vypnul :)

Já, jenž přináším zkázu...počkat...cože?

"Dobře, nebudu vás zdržovat doktorko." řeknu a sleduju doktorku, jak odchází.
Přišlo mi, že stejně ještě něco chtěla říct, ale to je asi jedno.
Podíval jsem se na pracující stroj, jež zbroj právě připravil k nasazení.
"Ty stará popelnice." pomyslím si a zamířím k němu.
"Tak jdem na to ty herko..." řeknu a vstoupím na platformu a nechám stroj aby mi znovu nasadil zbroj (tentokrát určitě).

Když jsem poté sestoupil i se zbrojí z platformy stroje, tak lehce zaúpěl.
Poté jsem se natáhl pro helmu a oči mi spočinuli na plazmové pušce, jež byla stále přítomna a stále na ní bylo vidět, že dokud se neopraví, nevystřelí ani slint plazmy.
"To jsem si říkal, co budu dělat..." řeknu si a seberu zbraň.
"Tak jdeme se podívat do zbrojní laboratoře za tamními obyvateli." prohlásil jsem a zamířil jsem ven z kajuty, ještě uvnitř jsem si stihl nasadit helmu, abych měl kompletní zbroj.

Chodbami se ozývalo typické dusání zbroje a ona zbraň opět zmizela v mojí keramitové rukavici.
"Hmmm, bych s její hlavní mohl někoho ocejchovat..." pomyslím si, ale radši tuhle dětinskou myšlenku zavrhnu.
Cestou jsem přemýšlel nad tím, jak převést plazmu do většího rázu, který by dokázal roztavit víc, než zvládne puška. Něco jako dělo.
Když jsem stál před zbrojní laboratoří, tak jsem si přeměřil dveře a říkal si, že tady je ráj všech šílenců do zbraní.
Vstoupil jsem do laboratoře a zavolal:
"Obyvatelé laboratoře, mám pro vás práci." řeknu a čekám, kdy se přikýbluje někdo, komu bych dal ten defektní kus výzbroje.

Jako ve snu

Dostávala jsem se do úplného tranzu. V tomhle momentě mi bylo úplně jedno, jestli je to správné nebo špatné, jestli to je nebo není naposled. Užívala jsem si každý moment téhle souhry.
Když mě posadil na stůl a začal laskat stehna, rozkoší jsem se zaklonila a chytla se okrajů stolu.
Bylo to tak vzrušující, že jsem měla pocit, že se snad zblázním. Chytla jsem ho za ruce a vytáhla ho do stoje, abych z něj mohla rozepnout kalhoty. Nohama jsem mu je stáhla a mohla si ho prohlédnout. Párkrát jsem mu přejela prsty od varlat až po špičku údu a pak ho k sobě přitiskla, takže jsme se dotýkali. Bylo to tak intimní a napjaté, že jsem chvílemi přestávala dýchat a občas si musela připomenout, že nějaký kyslík potřebuju.
"Nemůžu uvěřit, že se to děje...ale je to neskutečný." Zašeptala jsem mu mezi polibky a pak se posunula ještě více ke kraji a chytila ho za pevný zadeček. Přitiskla jsem si ho tak, že do mě proniknul.
Vydala jsem ze sebe tichý sten a dívala se mu zpříma do očí. Chtěl jsem se na něj dívat, číst mu v očích pocity. Bylo to božské.

Tak tohle bude rychlé

Než jsem se nadál, byl jsem i já zbaven kalhot. Kdyby nás někdo pozoroval, musel by si asi poklepat na čelo. Vedle MIW jsem musel vypadat jako černobílý film. Ona je celá zářivá, veselá a já jsem jednotvárně růžový. Ale to se mělo změnit. Za malou chvíli jsme se měli proplést v jeden těžce identifikovatelný objekt. Měli jsme spojit svá těla v jedno. MIW převzala iniciativu a rychle mne navedla do svého těla. Bylo neuvěřitelné! Těsné, příjemně vlhké a neuvěřitelně rozpálené.

„Já tomu taky nemůžu uvěřit! Přál bych si, aby to nikdy neskončilo!” říkal jsem přerušovaně mezi jednotlivými přírazy. Byl jsem jako smyslů zbavený. Pohyboval jsem se rytmicky, pozvolna zrychloval tempo. Něžně jsem ji hladil po celém těle a nezapomenul jsem jí stimulovat bradavky. Jemně jsem je uchopil mezi ukazováček a palec a opatrně třel. Občas jsem je nasál rty do úst a něžně laskal jazykem.

Zmítala se pode mnou a bylo vidět, že si to užívá stejně jako já! A já nevěděl, jak dlouho to ještě vydržím. Měl jsem pocit, že každou chvíli musím vybouchnout.

Spolu

Vášeň, rozkoš, divokost a zároveň něha. Napadalo mě tolik slov, kolika by se tohle dalo pojmenovat, ale v tuhle chvíli nezáleželo na žádných slovech. Na žádných planetách a na žádné alianci se svými ujetými pravidly. Všechno se to schovalo za hustou mlhu, která nás obklopovala, protože v tuhle chvíli jsme byli jen my.
Užívala jsem si, jak si mě bral, jak hýčkal mé tělo a žár ve mně narůstal jako šířící se požár.
"Jsi úžasný..." špitla jsem mezi pohyby a stiskla pevně jeho zadek. Položila jsem mu ruku na prsa a lehce jsem ho odstrčila. Pak jsem seskočila za ním na zem a navedla ho zpět na židli.
Nasedla jsem na něj a začala pomalým přirážením. Postupně jsem zrychlovala a přejížděla rukama přes jeho ramena až k rukám. Pak jsem pohyb vystřídala ze zezdola nahoru na vpřed a vzad a mohli jsme tak být v těsném kontaktu. Užívala jsem si ho hluboko v sobě, až se moje vášeň proměnila v nekonečný orgasmus.

Exploze supernovy

Když už jsem myslel, že to déle nevydržím, posadila mne zpět do křesla. Nasedla na mne a já jsem teď mohl pozorovat její ňadra, jak se krásně rytmicky pohupovala s každým jejím přírazem. Byl to neuvěřitelný pohled, který jsem si užíval každou vteřinu.

„Tohle je to nejlepší, co jsem kdy v životě zažil!” řeknu zadýchaně. Nevím, jestli to je tím zakázaným ovocem, prostředím, nebo samotnou MIW. Pravděpodobně kombinací všeho. Ačkoliv si jsem jistý, že s MIW by to bylo úžasné v jakékoliv situaci.

Držím ji za zadeček a pomáhám jí s pohyby. Když pak změní směr, přejedu jí prsty od zadečku k šíji a přitisknu ji k sobě a dlouze políbím. Mé vzrušení se stupňuje do naprosto nových mezí. Rozkoší se mi kroutí prsty u nohou a mé oči se chvílemi skrývají za slastně přivřenými víčky. Můj dech se neustále zrychluje a zrychluje. Stejně tak její pohyby. Když v tom náhle na malou chvíli ustanou a já cítím její orgasmus. V tu chvíli mé vzrušení dosáhlo maxima a začal jsem plnit její útroby svým horkým semenem. Přitiskl jsem ji k sobě a znovu políbil. Zahleděl jsem se jí do očí, její zorničky byly rozšířené jako snad ještě nikdy. Dýchala zhluboka a překrásně se usmívala.

„Přál bych si, aby tahle chvíle nikdy neskončila,” zašeptám a schovám její tvář do své dlaně.

Jedním slovem "Nádhera"

Bylo to neuvěřitelně překrásné. Zatnula jsem mu prsty do zad a slastně zaklonila hlavu ve chvíli, kdy jsem ucítila, jak se uvnitř mě rozlilo to teplo. Všechny svaly se zatnuly a hluboce jsem vydechla. Pak se mé tělo uvolnilo a já se usmála tak šťastně, jako snad ještě nikdy.
Nechtěla jsem ještě rušit tu chvíli, a tak jsem zůstala sedět na něm a přitiskla se k němu. Hlavu jsem mu položila na rameno, obličejem k jeho krku, který jsem sem tam něžně pobíbila.
Šimrala jsem ho nehty na zádech a šeptala.
"Nic takového jsem vážně nikdy nezažila...Bylo to..." Chvíli jsem hledala to správné slovo, a pak jsem mu pohlédla zblízka do očí.
"Perfektní."
Ještě chvilku jsem se na něj jen tak dívala, a pak jsem se natáhla pro ubrousky, které byly u barelu s vodou, abych nás otřela.
Pomalu jsme se oblékli. Teprve, když jsem si oblékala poslední část oděvu, tedy zapínala korzet, napadlo mě...Co když už se tohle nikdy nebude opakovat? Z toho se zblázním...protože...teď ho chci ještě víc.

Došla jsem k Naxovi a pohladila ho po svalnaté paži.
"Na tohle nechci nikdy zapomenout." Řekla jsem tiše a políbila ho na rty.

Nezapomeneš

Vychutnával jsem si poslední minuty v našem mileneckém objetí. Teď mi bylo všechno jedno. Kašlal jsem na Nařízení Aliance číslo 784. Jen jsem ji držel v objetí a užíval si to. Když nás pak otírala, pozoroval jsem, jak její heboučká ruka mi otírala úd. Dělala to tak láskyplně.

„Máš úplnou pravdu, MIW. Bylo to dokonalé!” usmál jsem se. Vlastně jsem se pořád usmíval. Nemohl jsem se toho úsměvu zbavit. A vlastně mi to ani nijak nevadilo. Zatím. Věděl jsem, že za pár minut už se nebudu moci usmívat. Ne takhle.

Oblékli jsme se a MIW vyslovila přání, že na to nechce nikdy zapomenout. „Neboj se, nezapomeneš. Vzpomínky ti nikdo nemůže vzít.” Věděl jsem dobře, že to není pravda - technologií na manipulaci se vzpomínkami existuje nespočet. Ale věřil jsem, že i kdyby se cokoliv stalo, tak ten silný emoční prožitek, který jsme právě zažili, v nás přetrvá až do smrti. A třeba i mnohem dál.

Zkontroloval jsem, jestli místnost vypadá v pořádku a naposledy jí políbil. „Doufám, že tohle nebyla naše poslední...” na chvilinku se odmlčím „... porada.” Pohladím ji po zádech a jemně plácnu přes zadek.

„Počítači, odemknout místnost.” Ozvalo se opět tiché cvaknutí, tentokráte signalizující odemčení místnosti.

„Tak já zkusím zase toho Arxiana, jestli už teď na mě bude mít čas.”

Na můstek

"Taky doufám..." mrkla jsem na něj a vyšla z konferenční místnosti.
Rozhodla jsem se podívat na můstek, a tak jsem si to namířila jen kousek odsud.
Byl tam poměrně klid. Zeptal jsem se jednoho z pomocných pilotů, jak jsme na tom a ten mi s úsměvem odvětil, že zbývá osm hodin do příletu na Glairu.
Chvíli jsem jen zírala do černého vzduchoprázdna, ale zhruba po půl hodině mě to přestalo bavit, a tak jsem se odebrala do své kajuty, kde jsem se natáhla na gauč a zírala na velké osvětlené akvárium, ve kterém plavaly rybky z různých planet. Ty nejkrásnější kousky.
Za ta léta na palubě jsem získala několik desítek druhů.
Bylo mi příjemně a plán ohledně Glairy byl poměrně zdárně dotažený dokonce, takže nezbývalo nic, než čekat. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem usnula.

Glaira

Zbývajících sedm hodin jste strávili přípravami, anebo po svém. Kapitán vysvětlil Arxianovi, že se pokusíme vyjednat s rebely, aby se stáhli, a že by se měl opravdu snažit, protože si je nechceme znepřátelit bojem.
Zix zapracoval na všem, co jste potřebovali a vypadalo to, že by vše mohlo vyjít podle plánu A, a když ne stále tu byl plán B obsahující ultrazvuk.
V momentě, kdy jste se přiblížili ke Glaiře a chystali se spojit s vládou kvůli povolení teleportace, plány A i B byly v jediném okamžiku naprosto k ničemu.

"Kapitáne, kapitán na můstek! Neznámá loď bez identifikačního kódu...střílejí po nás." Ozval se jeden pracovník z můstku a už si pohrával s lodními štíty, když jste ucítili obrovský náraz. Seržant Storm zrovna nestál příliš šťastně, a tak sebou praštil o nejbližší stěnu. Bohužel zrovna výjimečně neměl chráněnou hlavu, a tak si rozsekl na jednom místě lebku.

Zix právě držel v ruce ultrazvukový přístroj a při nárazu mu vyletěl z ruky. Rozbily se jen dvě součástky, ale poměrně důležité.

Když kapitán doběhl na můstek, otočil se na něj jeden z pomocných pilotů.
"Dostali jsme zprávu od Glairy, jedna ze střel je zasáhla. Myslí si, že jsme to byli my. Připravují se k útoku...Pane, jdou po nás ze všech stran, jaké jsou rozkazy?"

Na lodi vypukla panika, nepřátelská loď měla neskutečně silnou palbu, takže bylo jasné, že to musí být někdo s velmi vyspělou technologií, kdo, to jste neměli tušení. Problémem bylo, že to nebyl jediný problém, protože z Glairy se právě vznesly bojové letouny.

Napadení

Zrovna jsem ve své pracovně diktoval počítači report z uplynulého dne, zahrnující vysazení Hoognasse na Despeiru, nabrání nových lékařských zásob na Meriamu III, seznámení vyšších důstojníků s aktualizovaným plánem vyjednávání na Glaiře, Zixův úspěch při vytváření ultrazvukové zbraně. Když v tom se rozezněl ze všech reproduktorů na lodi alarm, doprovázený automatickým oznámením: „Bojová stanoviště! Bojová stanoviště! Toto není cvičení! Toto není cvičení!” Všichni členové posádky věděli, co mají dělat. Ti, co se starají o bezpečnost lodi, běželi pro své zbraně - pro případ nalodění nepřátelských jednotek - piloti bojových letounů se rychle oblékli a zasedli do kokpitů svých strojů, kde provedli předletovou přípravu a byli připraveni na můj povel vyrazit do boje. Doktorka byla připravena na příval zraněných. Ostatní personál se přesunul do svých kajut, nebo do jiných místností, kde se mohl bezpečně držet. Bylo totiž jasné, že to teď bude houpat. Hodně houpat.

Vyskočil jsem ze svého křesla, jako když do mě vrazí nůž a běžel na můstek, který je naštěstí spojen dveřmi s mou pracovnou. Doběhl jsem tam tedy dříve, než službukonající důstojník dokončil svou větu, že mám přijít na můstek.

„Hlášení! Krátce!” zakřičím a sednu si do kapitánského křesla.
„Štíty na maximum, nabijte všechny zbraně a zamiřte na útočící loď. Komunikace, zavolejte je a mezitím vyšlete na Glairu zprávu, že jsme napadeni cizí lodí a žádáme o pomoc! Shee, připravte se na úhybné manévry, vzor Charlie 17, a pro jistotu buďte připravena na hyperskok!”

Bylo mi jasné, že nám Glaiřané nemusí věřit, doufal jsem ale, že když uvidí na orbitě dvě lodě, které po sobě navzájem pálí, že nám dají alespoň šanci. Nechtěl bych se dostat do křížové palby. A rozhodně bych nechtěl přijít o hypermotory. Sice byly dobře chráněné několika štíty, ale je jasné, kam budou útočníci střílet. Nejdříve loď znehybnit, pak odzbrojit a pak si s ní můžou dělat co chtějí.

Díval jsem se na obrovský displej před sebou a čekal, jestli velitel útočící lodi odpoví na naše volání, nebo jestli po nás znovu vystřelí.

Poté co byl vyhlášen bojový poplach jsem se rozběhl na můstek. Nárazy do lodi jsem ustál bez potíží, a tak jsem se vydal směrem za kapitánem. Třeba tam budu i užitečný, pokud bude nutné s někým jednat...
Uklidnil jsem se a vcházím na můstek. "Kapitáne? Už máte nějaké informace kdo po nás střílí a co chce?Jak byl vyhlášen poplach vydal jsem se sem, pro případ že bych byl k užitku při případném vyjednávání. I když taktika nejdřív střílet a pak se ptát nevypadá příliš otevřeně k jednání." Rychle jsem to ze sebe vše vychrlil a čekal na reakci. Sledoval jsem kapitána v křesle a zároveň pozoroval soustředěnou a přitom uvolněnou Shee v pilotním křesle. Poté ještě dodám - "Máte již nějakou odezvu od agresorů? Krom té střelby?" Tu poznámku o střelbě říkám tak zlehka, a snažím se odlehčit situaci.

Arxian

„Zatím nic!” řeknu Arxianovi. „Voláme je, zatím bez odpovědi. Něčeho se držte, kdyby nechtěli moc mluvit.”

Nemyslím si ale, že budu Arxianovi schopnosti teď potřebovat. Jako kapitán vesmírné lodi mám také jisté zkušenosti s rozhovory s představiteli jiných národů a ras. Ale počítám s ním později, pokud se nám podaří alespoň odložit ozbrojený konflikt, budou se jeho schopnosti hodit při vyjednávání se zástupci Glairy a těmito cizinci.

Něco mi říká, že to nebude úplně klidný závěr dne.

V ošetřovně ještě dokončuji testy pár členů posádky. Ono ošetřování na vesmírné lodi nejsou jen velké tržné rány po bojích, ale taky očkování a testování posádky. Otřesy mi zničí několik vzorků krve. já to naštěstí ustojím bez úhony, ale jak jsou na tom ostatní?

Zmáčknu tlačítko intercomu "Můstek...Tady ošetřovna. Co se sakra děje?" Nejsem rozladěná spíš trochu překvapená. Vyhlášení poplachu jsme samozřejmě slyšela a jakmile zjistím, co se děje vyrazím, kam mě pošlou.

Lépe řečeno v takových případech chodí hlášení o zraněních, takže vezmu kufřík a pár nezbytných přístrojů. Zásoby léčiv jsou naštěstí doplněné, takže můžu začít "čarovat", pokud to bude za potřebí.

Můstek – napadení

Bohužel jsem až na poslední chvíli detekovala přítomnost cizí lodi na orbitu země. O to větší pak bylo moje překvapení, když na nás zaútočili.
Náraz mne vymrštil z pilotovacího křesla, kde jsem bohužel tentokrát nebyl připoutána. Spadla jsem z můstku na zem, zkroutila jsem se do až nepřirozené polohy, levou ruku pod sebou a cítila jsem, jak to křuplo.
U všech bohů.. Pomalu jsem se postavila, paží mi projela ostrá bolest. Zlomila jsem si předloktí.
“Pane, ano pane.“ křiknu směrem ke kapitánovi a přes vzrůstající bolest se hrnu zpátky do pilotovací oblasti. Pravou rukou zvládnu manévrovat, ale levou nezmůžu nic. Jen si jí bezmocně držím co nejblíže těla a bojuji s bolestí.

Překvápko

Ze spánku mě probral prudký náraz, který mé spící, uvolněné tělo vyhodil z pohovky na zem a při tom jsem narazila hlavou do kusu nábytku. Po kontrole bolavého místa prsty mi došlo, že krvácím. Nijak jsem to neřešila, sebrala se ze země a rychle doběhla na můstek, kde už Nax rozdával rozkazy, Shee se choulila v pilotním křesle s bolestivou křečí v obličeji a mně se neskutečně motala hlava.
Pár kapek tmavě modré krve mi stékalo po tváři a rozhlížela jsem se, kde budu něco platná.
V tomhle momentě jsem ale nemohla dělat takřka nic. Bylo to na lodi a na strategii. Otázka byla, co se vlastně děje.
kdo to na nás útočí? To si Glaira neumí zjistit, odkud střela vyšla? Tohle celé se mi nezdálo.
"Kapitáne, měli bychom zavolat Zixe, bude schopný je identifikovat!" Křikla jsem na Naxe a chytila se zábradlí, abych sebou nešvihla. Přešla jsem motavým krokem k intercomu.
"Drag, prosím pospěš na můstek, Shee je zraněná, pilota potřebujeme zdravého jako první!" Svalila jsem se do křesla vedle Shee'za a položila jí ruku na rameno.
"Dělej co umíš, kouzelníku."

Ve jménu Terry....co to zase je?

Jen co jsem v laboratoři předal zbraň a zamířil jsem se opět poflakovat po lodi. Vážně jsem nevěděl co mám dělat do doby, než dorazíme na Glairu.
Nakonec jsem skončil ve zbrojnici, kde jsem se bavil s velitelem jiné skupiny.
Bylo vtipné srovnávat naše vojáky a jak se říká je "drbat".
Velitelé skupiny byli moje krev, protože věděli, jak je těžké držet vojáky připravené a zároveň je nedeptat aby netrpěli neurózou.
Zároveň jsme si vyměnili poznatky ohledně členů posádky, co se člověk nedozví z druhého úhlu pohledu.

Krátce předtím, než měla loď dorazit na ke Glaiře, tak jsem byl na cestě na můstek, neb odtud byl nejlepší výhled z lodi a já chtěl vidět na vlastní oči tu marshmalloidní planetu.
Cestou jsem si sundal helmu, protože mi klekl interface helmy, myslel jsem že opětovné zapojení helmy pomůže...
Ovšem než jsem to stihl udělat, tak se loď otřásla tak silně že jsem uprostřed kroku zavrávoral a následně jsem se ocitl na druhé stěně, do které jsem narazil hlavou a ramenem.
Po chrániči zůstala promáčklina a mě na hlavě zůstal těžký bolehlav.
Nevím jak přesně k tomu došlo, ale když jsem se pokusil chytnout za hlavu, tak jsem to nedokázal, protože mě halva bolela jako střep a aby toho nebylo málo, z tržné rány mi tekla krev, která se linula přes čelo a levé oko.
"Co to sakra je?" zeptám se jen tak do éteru a poté zamířím tam, kam jsem měl původně namířeno.
Rozhodně to nešlo tak rychle, jak jsem chtěl, protože jsem byl stále otřesený od úrazu a nechtěl jsem svým spěchem přivodit další úraz.

Jen co jsem dorazil na můstek, kde už bylo živo, tak jsem zamířil k zodpovědným osobám a zeptám se:
"U všech svatých Terry, co se děje,"
Chtěl jsem zvýšit hlas, ale to nešlo, protože hlava mě bolela jako by mě nakopl kůň.
"A to jste s nimi chtěli jednat....pche!" dovolím si sarkastickou poznámku.

Začíná to vypadat zatraceně blbě, takže místo pár přístrojů vezmu dva plně vybavené kufříky a směle vyrazím na můstek. Tedy směle...Jdu rychle - zpočátku. Pak protáhnu křídla a vzlétnu kousek nad podlahu. Ono to bude jistější, kdyby náhodou přišel nějaký další otřes, tak mě to nezraní. to by bylo to poslední, co bych potřebovala.

nenadarmo se říká ,že doktoři jsou nejhorší pacienti. Miw mi jaksi nenahlásila, co přesně Shee je, takže když zahnu do chodby a uvidím na zemi krev.... Trkne mě, že není červená, tkaže naší pilotce patřit nebude "Takže máme další zranění..." povzdechnu si a vletím na můstek.

Krátce se rozhlédnu. Strom vypadá podstatně hůř než Shee, takže zamířím první k němu. Rozevřu kufřík a do aplikátoru zacvaknu ampuli se stříbřitě šedou tekutinou "A necukejte se...!"  zavrčím přísně a vzlétnu  tak ,abych mu mohla aplikátorem vstříknout nanoboty do krku. Ostatně srdce už se postará o to, aby se dostali tam, kam mají krevním řečištěm "A koukejte si sednout. jestli to s vámi v tomhle..." ukážu na zbroj  "...praští, tak ještě někomu ublížíte." 

Vyměním prázdnou ampulku za plnou. Vezmu z kufříku návlek připomínající dnešní ortézu, ale tenhle je z chladivého modrého gelu. Příjdu k Shee "Omlouvám se, ale tohle bude asi dost bolet. Prosím zkuste to vydržet..." řeknu jí, co možná nejvíc uklidňujícím hlasem. Jí přiložím aplikátor na předloktí zlomené ruky a píchnu jí plnou dávku mých malých nanobotických přátel. Aplikátor připnu k opasku a ruku jí zabalím do té ortézy s gelem. "Tohle by mělo pomoct než nanoboti zaberou."  řeknu jí a kouknu na Miw.

Tady to bude těžší. "Miw...Vnímáš mě? Musíš se mnou mluvit. Znáš nanoboty?"  snažím se jí donutit se mnou komunikovat.

Problém

Podívám se na Dragonii a vidím jí dost rozmazaně, takže zaostřuji. Začíná mi připadat, že jsem týden nespala.
"Je mi špatně, chce se mi spát a vidím tě dvojitě..." Vyhrknu příznaky, aby věděl a otřu si krev ze spánku. Pak pozvednu prst a zatvářím se přitrouble.
"Moment...trojitě. Pááni, takhle ve třech bych se tě skoro bála. Jste na mě v přesile." Usměju se na ní a pak se jí chytím za ruku, protože se motám víc a víc.
Ta rána byla docela solidní, problém je, že nanoboti ve mě zkratují, což Dragonia ví, proto se tváří tak jak se tváří.
"Byla to pěkná šlupka..." Podotknu a chytím se nejbližšího elektronického přístroje, abych načerpala trochu síly. Nepomůže to ale na dlouho a já se snažím neusnout.

Potíže a zase jen potíže

Mám doslova plné ruce práce na vytváření plánu B a nevím kam skočiti dřív. Nevím kolik je hodin ani co s kolem děje, Vím jen že přišel jeden z mnoha namyšlených vojáků a povídal cosi o své zbrani. Já jen odsekl aby ji tu nechal že teď nemám vůbec čas.
"Zixi tohle...Zixi tamto...všichni na lodi si myslí že jsou na vyhlídkovém letu!" Hulákám kolem sebe a nějakou dobu trvá než se dostanu do klidového stádia a opět se začnu věnovat práci.

"Poslední část...aaa..hotovo" Dokončím ultrazvukový kanón a chystám se zavolat kapitána. Prudký náraz mne ale odhodí od stolua nezajištěná zbraň spadne také. Prudce se zvedám a zjišťuji následky škod.
"Sakra!" Dvě součástky jsou nenávratně poškozené. Není to nic hrozného ale náhrada by trvala přibližně dvě hodiny. Cosi zanadávám kráčím do své kanceláře.
"Počítači, identifikuj příčinu nárazu" Sedám do křesla a sleduji jak se takřka okamžitě přede mnou zobrazila holografická válečná loď třídy Aquila. Nedokončený projekt který byl údajně zrušen. Neváhám a ihned kontaktuji kapitána.
"Kapitáne mám pro vás dvě špatné zprávy. Zbraň je bohužel poškozená a opravit by ji trvalo déle než by stačilo. Druhá zpráva je že nepřátelské plavidlo je třídy Aquila. Zrušený projekt který jak vidíte byl zdárně úspěšný. Posílám holografické zobrazená a veškerá data na můstek." Stačí jen pár zmáčknutí. "Nedoporučuji střet kapitáne. Nevíme co taková loď může dokázat. Je to neoficiální projekt a informace o něm nejsou takřka žádné. Doporučuji taktický ústup a modlit se aby její hyperpohon nepřevyšoval náš." Dokončím proslov a ruce mi kmitají po panelech snažíc se zjistit jakoukoliv slabinu. pak si vzpomenu.
"Kapitáne, nemohu vám zaručit vítězství ale mohu vám zaručit náskok. Teoreticky bych mohl modifikovat jednu střelu která by teoreticky mohla paralizovat celou posádku na té lodi. Ne víc jak na pár minut. "

Můstek – napadení

Když přispěchala Dragonia s první pomocí, moc ráda jsem jí viděla. Kličkovat ve vesmíru s touhle obroskou kočkou bylo dost složité za normálních okolností. Natož pak se zlomenou rukou.
“Teď?“ zeptám se naléhavě. Podívám se na Dylana a výmluvným pohledem ho požádám, aby převzal mou pilotovací pozici.
Je jasné, že upřednostňuji splnění cíle před primárním ošetřením. Ale Dragonia se nenechá odbít. Za což jsem jí vzápětí vděčná, protože mi ruku ošetří tak, že bolest je o poznání menší a navíc, díky ortéze můžou fungovat relativně normálně.
“Asi bych si měla příště dávat pozor, kam padám.“ pousměji se na naší doktorku.
Pak už jen očekávám rozkazy od kapitána.

Kapitán

V momentě, kdy ti Zix oznámí, že jde o projekt Aquila, uvědomíš si hroznou pravdu. Moc dobře totiž víš, že před pár lety byl projekt obnoven a začala na něm dělat jediná planeta....Glaira.

Shee

Střelba zničila vnější štít. Flames má třívrstvý obranný systém. Zbývají dvě vrstvy, je na čase začít manévrovat.

Storm

Když tě nanoboti dají do pucu, uvědomíš si, že v tomto momentě můžeš pomoci jen tím, že si sedneš k lodnímu plazmovému dělu. Pokud Zix bude kapitánem pověřen provést svůj nápad, chvíli mu to zabere a loď se musí nějak bránit. Pravděpodobně jim to zásadně neublíží, ale lepší, než nic.

Miw má v podstatě těžký otřes mozku. Horší je, že u ní nemůžu použít normální prostředky. nanoboti u ní zkratují a to, že má takhle dobrou náladu není už vůbec pěkné. "Te´d si sedni. na tu ránu ti dám syntetiku, ale budu tě chtít na ošetřovně. Poležíš si tam, odpočineš si..."

Pomůžu jí se posadit. Lépe řečeno zamáčknu jí do sedačky a doběhnu si ke kufříku pro syntetik a něco na uklidnění. Nechci aby mi Miw upadla do šoku "Hele, co kdyby si mi radši řekla něco jiného...Třeba proč si chtěla odletět z domova..."  Její příběh už znám ,ale potřebuji, aby se mnou komunikovala a taky jí zabavit zatímco jí vstříknu mírná sedativa a aplikuju syntetickou kůži na její ránu.

Syntetik si poradí i s případnými bakteriemi. je to zatraceně chytrá hmota a šetří čas, který je u ošetřování rozhodující. Většinou nás pár vteřin dělí od smrti. Pro nezkušeného pozorovatele můžu působit až chladně na ten první pohled, ale tady všichni vědí, že musím být klidná. Jinak by to prostě nešlo.

Poté co kapitán řekl že mě prozatím nepotřebuje jsem se porozhlédl zda nebudu někde k užitku. První slova směřují k doktorce.

"Drag, nepotřebujete pomoc?! Ať už někoho doprovodit na ošetřovnu pro následnou péči, či jen dělat nosiče ať máte volné ruce."

Nabídnu se, jelikož si nejsem jistý že někomu jinému bych byl v tuto chvíli k užitku, a vykročím směrem k doktorce.

Lord be my protector...

Nikdo mi neodpověděl, jen se přihnala doktorka a napíchla mi nanoboty, jako bych tady byl v posledním tažení.
Vydržel jsem horší věci než je rozseknutá hlava. Ale rozhodně jsem se s ní nechtěl hádat, zase.
A tak jsem nechal její nanobastardy pracovat.
Díval jsem se, jak ošetřuje ostatní a jak nejvíc času tráví s Miw.
Zjevně je na tom podstatně hůř než já.

"K čertu s tím." řeknu po chvíli a zdekuju se z můstku a mířím k lodnímu dělu, ostatně je to jedné, co můžu dělat, než Zix realizuje svůj plán, který hlásil interkomem, pokud dostane zelenou.
"Chcete-li něco udělat, udělejte to sám!" prohlásím na chodbě a znovu si nasadím helmu, ať si zase něco neudělám.
Chvilku trvalo, než jsem došel k dělu.
Beze slov jsem se ujal ovládání a zamířil začal jsem bez uvažování pálit na všechno, co střílelo na nás.

Otřes lodi, otřes mozku

Podívám se na všechny tři Dragonie a ušklíbnu se nad tím, jak mi všechny tři vpichují sedativa.
"Myslím, že na tři dávky jsem moc lehká..." Zakroutím hlavou a v tom momentě toho zalituji, protože to pekelně bolí. Šimrající kůže na spánku mě nutí se podrbat, ale jedna z doktorek mi chytne ruku dřív, než to stihnu udělat. Neprotestuji, jsou v přesile.
"No ale ten příběh už přeci znáš Drag. Ale tvé kámošky ho chtějí slyšet taky. Dobře." Zamrkám, protože odvracím spánek, který se mě chce za každou cenu zmocnit a pak se podívám okolo, jestli ještě někdo není zraněný. Pravdou ale je, že stejně nikam dál, než na svou zachránkyni nevidím.
"Na Kaloo ženy nebojují pro zábavu. Většina to neuznává. Podle mě je to děsná Hoogovina, ale tam se to prostě nenosí. Můj bratr měl nastoupit na Flames, ale při lovu ho zabil Chatan, to je takový velký masožravec z Kaloo. Má obrovské zuby a větší křídla, než vy tři dohromady. Bratr byl statečný, ale to nestačilo. Nevěnoval se boji od mala jako já. Pak jsem Chatana zabila. Naše společnost to ale brala jako nepřijatelné, a tak sem poslali mě. Mnohým rasám to může připadat zvláštní, ale na tom fialovém světě se spoustou stejně prťavých holek, jako jsem já, to prostě tak chodí...Ale mně to nevadí. Mám vás ráda. I tuhle práci. I když..." Spadla mi hlava na prsa a drnkla jsem se bradou o hrudní kost, což mě donutilo neusnout.
"I když to teď nevypadá jako žádná hitserenáda...Říká se to tak, že jo?"

Arxian mi jde v podstatě do rány. Když se tka hezky nabídne, tak ho zaměstnám. ne že bych to nezvládala, ale pomoc se v takových situacích vždycky hodí. Navíc mě nejspíš bude potřeba v dalších částech lodi. Pochybuji, že se při tom otřesu zranili jen tři členové posádky.

"Dobře, když chcete být užitečný zaběhněte na ošetřovnu. Jsou tam nosítka a nebojte se. nebudte se muset s ničím tahat. Fungují na principu vznášedla. jen pro ně musíte dojít..." řeknu k němu aniž bych se na něj pořádně podívala. moji pzorost zatím vyžaduje Miw.

Rozebíhám se směrem k ošetřovně a ještě volám "Mám na ty nosítka ještě něco naložit?Případně co? A nečekám na odpověď kterou očekávám přes interkom a mířím k ošetřovně.

Miw je vcelku roztomilá, když takhle žvatlá z cesty a popravdě, když si chce setřít syntetik a já jí zastavím, jsem ráda, že si nevzpoměla, že taky umí pouštět blesky, protože by mě mohla uškrařit. Naštěstí, až na to rozdvojené vidění vypadá vcelku orientovaně. Při nejmenším aspoň ví, kdo jsem a nesnaží se mě zabít bleskem.

Při tom její vyprávění jen přikyvuji. Tenhle příběh slyším nejmíň už potřetí, ale řekla jsem si o to, takže se snažím tvářit ne mile, ale aspoň tak .aby nepoznala starosti. "Popravdě myslím ,že si chtěla říct hitparáda nebo tak něco a ne hitserenáda, ale ono je to jedno ne? Přece nehrajeme hru na slovíčka..." usměju se na ní.

Když na mě Arxian při odchodu ještě něco křikne zavrčím. Když mám jistotu ,že Miw nevstane z křesla, tak pžejdu k interkomu "Arxiane...Kdybych potřebovala ještě něco jiného, tak Vám to řeknu, ačkoliv pohybuji, že byste to na ošetřovně našel ,ale to už je o něčem jiném..."  povzdechnu si "Zkrátka si pohněte..."  Tohle už mile neznělo. Ani trochu.

Dobíhám na ošetřovnu jeden se nabídne s pomocí, a ještě dostane málem přes hubu pomyslím si ... nosítka jsou dobře viditelná už ode dveří. Čapnu je tedy a aktivuji a upaluji zpátky směrem k můstku.

Vejdu dovnitř. "Drag, tady to je. Koho uložíme?" Hádám že MIW , ale nechci se doktorce plést do práce tak raději držím taktně jazyk za zuby.

Blížící se kroky a tiché bzučení vozítek slyším už na chodbě, ještě než se Arxian vrátí na můstek. Vrátím se od intercomu k Miw a skloním se k ní "Tak Miw...půjdeme na ošetřovnu..."  řeknu jí polohlasně. V tuhle chvíli jsem dokonale klidná. Pak Arxian dorazí blíž k nám a řekne mi Drag.

V ten moment je to jako píchnout do vosího hnízda. Levá ruka mi vystřelí k jeho krku a boelstivě mu zmáčkne tlakové body těsně na klíční kosti. Jeho anatomie je stejná jako lidská, takže to zabere a na tlakových bodech je bolest skoro k nevydržení, když se ví, kam sáhnout. A to doktorka musí vědět.

"Nejsem Váš přítel, takže mě laskavě oslovujte celým jménem nebo titulem, jak si zasloužím..." zářící oči na okamžik zaplanou nenávistí. Pak teprve tlakový bod na klíční kosti pustím a skloním se k Miw. Je drobná, takže jí opatrně vezmu do náručí a položím na nosítka. Z přihrádky v nich vytáhnu tenkou přikrývku a přikryju s ní Miw. 

Poté co mě doktorka uzemní na zem zakleji ve své mateřštině. Poté co uvolní sevření se jí náležitě omluvím. "Omlouvám se DOKTORKO. Dám si záležet aby její profesní označení vyznělo opravdu důrazně. Chápu že jsem se dotkl její profesní cti a v tuto chvíli není vhodné to řešit. Nicméně o tomhle si promluvíme. Hlavou se mi honí myšlenky o tom co bych jí neraději řekl ale každopádně je potřeba to řešit v klidu a ne když má plné ruce práce. Nevím že mě to tak rozhodilo, vlastně jí i chápu. Ale u nás se prostě při krizích na tituly nehraje. Ale pro tuto chvíli jí jdu z cesty. Zasednu si do prvního prázdného křesla kde nebudu překážet a připoutám se a věnuji se svým myšlenkám o tom co se právě stalo.

Leháro

Musela jsem se zasmát, když Dragonia vysvětlila Arxianovi, jak s ní má jednat. Měla jsem tu ženskou prostě ráda, s chlapama se vůbec nemazlila, a to se mi líbilo. Možná proto jsme si rozuměly.
Když mě vzala do náruče, zamotala se mi hlava, ale přišlo mi, že už to není tak hrozné. Bolest povolila, asi sedativy a srostlou kůží na spánku.
"Za jak dlouho budu v pořádku? Co když bude potřeba bojovat? Vezmeš to za mě?" Mrkla jsem na Dragonii, která teď už přede mnou stála jenom dvakrát.
Věděla jsem, že kdyby bylo opravdu třeba, byla by schopná bojovat. Její poslání bylo ale tohle, a tak jsem to myslela spíš v žertu.
"Máš pravdu...hitparáda. Říkala jsem si, že je to něco s parádou, jak mě ksakru napadla serenáda. To je nějaký to pití s ovocem, ne?" Zakutala jsem se pod přikrývku, protože mi byla docela zima. Napadlo mě, že si do ní pustím trochu elektřiny, ale nechtěla jsem zkratovat nosítka.
"Drag? Nenecháš mě zpitomět viď? Melu takhle jenom dočasně nebo jsem....padlá na hlavu?" Rozesmála jsem se pro mě charakteristickým kybermíchem, protože mi to přišlo najednou hrozně vtipný. Možná nebylo, ale to mi bylo v tenhle moment celkem jedno.

No, to není dobré!

Postupně se na můstku scházejí všichni vyšší důstojníci. Bohužel většina z nich v nebojischopném stavu. Své znepokojení z této situace na sobě nedávám znát.

„Dobrý nápad, MIW, kontaktujte ho!” řeknu MIW na to, že bychom měli zavolat Zixe, který by ji mohl identifikovat. Vůbec se mi nelíbí, co se právě stalo mému hlavnímu pilotovi. Zatnu zuby a podívám se na monitor. Zatím se nic neděje. Žádná reakce z útočící lodi, žádná další palba. Zatím je klid. Relativní klid.

V tom se ozve Zix. „Aquila?!” zopakuji. „Do gautorovy řiti!” Gautorus je zvíře žijící na Usaii, vypadá jako kříženec pozemského pitbulla, nauronského hlonxe a jámy plné mazutu. Na Usaii je to jedna z nejráznějších nadávek. Kdo ví, jak Gautorus vypadá, chápe.

Projekt Aquila byl sice oficiálně zrušen, nicméně před několika lety byl v tichosti obnoven a byl plně pod kontrolou Glairy. Neměl jsem z toho vůbec radost. Znal jsem plány lodí třídy Aquila z dob před ukončením projektu. Byly to silné lodě, slabiny byly velmi dobře chráněné, palebná síla byla už tehdy ohromná. Manévrovatelnost také. A byla pekelně rychlá.

Skládanka mi začíná pomalu zapadat. Rebelové dost možná nebyli ti špatní. Možná, že glairská vláda na nás ušila celou tuhle "pomozte nám s rebelama" věc. Mně bylo hned od začátku divné, proč od nás potřebují pomoc s lokálním problémem.„Do gautorovy řiti!” zakleji znovu a zatnu obě ruce v pěst. Takhle nás napálit! No jasné! Potřebovali si na někom vyzkoušet svojí novou loď a na kom jiném, než na jedné z nejlepších lodí Aliance.

„Zixi, máte zelenou. Udělejte co můžete. Pokusím se vám získat tolik času, kolik půjde.”

„Shee? Jste schopna služby, nebo potřebujete vystřídat?” Podívám se na svého zraněného hlavního pilota. V Dylana mám také důvěru, ale Shee je hlavní pilot z nějakého důvodu. Je totiž pekelně dobrý pilot. Někdy mám pocit, že když sedne za ovládání lodi, že s ní sroste.
„Teď to totiž bude pekelná jízda. Najděte nějaké vzdálené místo a připravte se na hyperrychlost 11.” Tento rozkaz jsem nevydal rád. Nevydržíme tak letět dlouho, ne po tom, co štíty musely kompenzovat tak silné zásahy. Hodně to vyčerpalo energetické jádro. Ale byla to ta jediná šance, jak se odtud dostat živí. Loď třídy Aquila - alespoň ta, jejíž návrh jsem viděl - měla dokázat letět hyperrychlostí 10,4. Ale nemám nejmenší představu, jaké vylepšení vymysleli glaiřané.

„Komunikace, zavolejte je znovu. Shee, sledujte senzory, jak objevíte cokoliv, co vypadá jako výstřel ze zbraně, okamžitě vstupte do hyperprostoru a vyždímejte z motorů co to dá. Budou nás pronásledovat a pravděpodobně nás dohoní. Nesmějí nás zasáhnout. Přesněji - nesmějí nám vyřadit hyperpohon.” řeknu dostatečně naléhavě a bedlivě pozoruji hlavní displej.

Sráči jedni! řeknu si sám pro sebe.

Chápu Miwiny obavy, ale to nic nezmění na mém rozhodnutí jí na chvilku hodit na ošetřovnu. Minimálně do chvíle než mě přestane vidět dvakrát. Na její obavy ohledně boje se pousměji. "Jestli to bude nutné nakopu jim zadek i za tebe, Miw a věř, že to zvládnu, ale teď to zatím není nutné."

Sbalím si svoje kufříky. jeden šoupnu do přihrádky na nosítkách a druhý vezmu do ruky. Zlehka se opřu do nosítek a opustíme můstek.  "Nevím. Nejsem lingvista, ale serenáda je spíš nějaký druh pozemské písně ne?" řeknu poněkud zmateně. Opravdu se mi tyto pojmy trochu pletou, ale to je asi normální, když nepatří do mého jazyka a nepoužívám je.

V cuku letu jsme na ošetřovně. Opatrně přeložím Miw z nosítek na lůžko a zapnu jí vyhřívání. Když jsme viděla, jak se choulí pod dekou, docvaklo mi ,že jí musí být zima. Osobně si myslím, že je to tím šokem a že když se teď prospí, tak bude všechno v pořádku. "Neboj se. Budeš v pořádku. Teď už se jen prospíš a až se probudíš tak zase budeš stará dobrá Miw. Nemůžu si přece dovolit nechat zpitomět Prvního důstojníka." usměju se.

Pak už mě ale volají povinnosti a lékařské ošetření potřebují i jinde. Jsou chvíle (jako je třeba tato), kdy bych se radši nechala naklonovat, protože drobná i větší zranění se mi hlásí v podstatě po celé lodi a já je nesmím ignorovat. Takže začne část služby, kde si připadám jako pingpongový míčem, co sem tam lítá po lodi a nikde se moc dlouho nezastaví.

Problémy

Jdu zrovna chodbou, když se ozve otřes a já se musím chytit stěny.
"Sakra co se to děje?!"
Pak uslyším, co říká kapitán a rychle se rozběhnu na můstek, jen co se loď uklidní. Míjím hodně lidí, kteří se všemožně tlačí na svá místa.
"Kdo na nás krucinál střílí."
Mluvím pro sebe za běhu. Když doběhnu na můstek jsou tu snad všichni důležití. Někteří jsou zranění a ošetřování a jiní probírají, co bude. I Shee je raněná a Dragonia se o ní stará, nebo už postarala.
"To nám to začíná."
Vidím pohled naší pilotky na mě a její ruku. Podívám se na kapitána a pak na ní.
"Zvládneš to, nebo to mm vzít za tebe?"
Optám se ji. Pokud to zvládne sama budu kontrolovat konzole a budu k ruce, kdyby něco.

Pokud bude chtít vystřídat usednu do křesla a začnu kontrolovat senzory připravený skočit do hyperprostoru.

Můstek – napadení

Bolest v ruce přechází do elektrizujícího pocitu a nakonec mravenčení po kůži. I takto se s léky vyrovnává můj organismus a bohulibě pouští nanoboty, aby dělali svou práci.
“Zmizíme odsud,“ podívám se na Dylana. Nejsem si příliš jistá, zda moje slova jsou pravdivá, ale doufám a udělám pro to maximum. Věnuji mu krátký, měkký úsměv a pak se soustředím na létání v prostoru vesmíru. Na povel kapitána začnu žhavit hyperpohon, který téměř dovedu k přetížení. Těsně, než začne lodí zmítat hlasité ohlášení o nebezpečí přetížení motoru, otevřu poklop a doslova a do písmene se necháme vtáhnout do hyperprostoru.

Jako destinaci jsem vybrala nejpříhodnější místo, blízko nějakého slunce a dalších obyvatelných planet. Nicméně… i to se může zvrtnout, že.

Když vidím že na můstku nebudu nic platný otočím se ke kapitánovi."Vzhledem k tomu, že tady jsem k ničemu, půjdu se trochu protáhnout Kapitáne. Kdyby něco budu v tělocvičně. S těmi slovy opustím můstek.

Cestou do kajuty potkávám různé lidi, vypadá to že všichni přežili ten útok bez větších následků.

Po příchodu do kajuty se převléknu do svého volného cvičebního outfitu, hodím ručník přes krk a vyrazím poklusem směrem do tělocvičny. Nasadím si sluchátka s cvičebním playlistem a začnu okopávat pytel. "Jsem rád za ty nové pytle které taky blokují údery." Dávám si pořádně zabrat, občas si u toho zařvu.. Po chvilce si znaveně sedám ..."Fuj, není nad to se pořádně prohřát" s tím se trochu otřu a jdu ještě pokračovat.

Situace

Díky přetížení motoru byla loď nyní sotva schopná letět, vzhledem k tomu, že byl poškozen i štít, zrovna vám to napřidalo. Problém byl, že tento čin byl dost ukvapený a jelikož jste nepočkali na Zixe, aby Glaiřany zbrzdil, hravě vás dohonili. Nejen, že jste měli loď v katastrofálním stavu pro boj, nyní i pro útěk.

A teď si prosím hoďte všichni procentkou.

P.S. Berte to jako ponaučení pro unáhlené soudy;)

Upozornění!

Dokud ode mě nedostanete poštou vyhodnocení, nepište prosím nic. Děkuji za pochopení.

Tam a zase zpět? Spíš ne...

Dragonia mě nechala na ošetřovně a šla pomáhat ostatním. Rány neustávaly a mně bylo jasné, že jde do tuhého. Pak jsem ucítila ten nepříjemný pocit v žaludku a bylo mi jasné, že jsme skočili do hyperprostoru. Oddychla jsem si...ovšem zbytečně. Další rána, tentokrát byla cítit o něco silněji.
Štít byl poničen, loď nebyla v boje schopném stavu.
Zvedla jsem se z lehátka a v ten moment přišel další náraz. Byl mnohem silnější. Hodilo mě to na zeď a z police, která se s břinkotem sesypala, spadla hromada věcí, do které jsem zase spadla já. Došlo mi, že ta bodavá bolest v boku bude nejspíš způsobena těmi nůžkami, co mi z něj trčely. Zašklebila jsem se a nůžky trhnutím vytáhla. Zaskučela jsem bolestí a mrskla nůžkama o zem. Krvácelo to, ale nebyl čas.
Dobelhala jsem se co nejrychleji do laboratoře a nechávala za sebou cestičku z kapek modré krve.
Byl tam nepořádek. Neustávající nárazy ničily Flames jako krabičku z papíru.
"Zixy! Potřebuju tvou pomoc...kapitána se ptát nebudeme, tohle nemáme čas řešit, jinak tu všichni chcípnem..." Došla jsem k nechápajícímu technikovi.
"Dostaň mě na jejich loď. Je mi jedno, jak to uděláš...hackni se jim do systému, nebo co se v takových případech dělá, ale udělej to rychle!" Chytla jsem se jiskřícího vedení vedle dveří a načerpala tolik elektřiny, kolik se jí do mě vešlo.
Pak jsem dopajdala do kruhu v rohu, který byl v laboratoři pro nouzovou teleportaci a kývla na Zixe.
"Pospěš si kouzelníku. Dostaň mě tam! Pokud možno ne na můstek..."

Ať už náš génius udělal cokoliv, za několik minut jsem se objevila na Glairské lodi. Bylo otázkou vteřin, než zaznamenají vniknutí a začnou mě hledat. Neměla jsem tušení, kde co mají, ale nakonec jsem usoudila, že je to jedno. Byla jsem někde zhruba u centrálního rozvodového systému, což jsem potřebovala. Zix se vyznamenal, evidentně pochopil můj záměr. Doběhla jsem k velkému panelu. Nejprve jsem zkratovala zámek od dvířek, a pak je vykopla. Vzápětí jsem zalitovala, protože díra po nůžkách začala okamžitě silněji krvácet.

"Hej! Co tam děláš?!"

Ten hlas mnou projel jako ty nůžky a já se automaticky chytla co nejvíce kabelů, které jsem pobrala a pustila do nich, co se vešlo. Zajiskřila jsem a energetický výbuch odhodil spermíka pěkných pár stop ode mě.
Nevěděla jsem, jakou část se mi povedlo zničit, ale doufala jsem, že dost velkou na to, aby tohle k něčemu bylo, protože ta rána mramorovou pěstí, kterou jsem vzápětí dostala do obličeje, mě poslala k zemi.
Než se mi zatmělo před očima, stihla jsem si prohlédnout jen několik párů rudých očí, co se nade mnou sklánějí.
"Kapitáne, vyřadila všechna děla a štíty, musíme ustoupit!"

"Co s ní?"

"Udržte ji naživu, aspoň budou mít důvod nás navštívit."

A pak už jsem viděla jen tmu.

Ave Cesar!

Jelikož se zdálo, všichni ostatní měli co dělat s panikou a zbarvováním svých kalhot do hněda, tak jsem já seděl u lodního děla a aspoň se pokoušel opětovat palbu.
Podařilo se mi zasáhnout několik zjevně důležitých míst, protože selský rozum říká, že jakékoliv poškození, stále poškození!
Doufám, že jsem aspoň poslal do pekel pár členů posádky.
"Čert vezmi Alianci! Nikdy nevěřte diplomatům!" zaslechnu svůj vlastní hlas jak v zápalu boje prská o všem možném.
"Jedna za tvojí matku!" zařvu, když trefím jeden z letounů a opět vypálím na loď samotnou.
"Jedna za tvojí sestru!" pokračuju už takřka v bitevním amoku a pálím všude možně jako smyslů zbavený.

Pak ale někdo trefil mou kabinu a tím mě katapultoval od děla.
Opět...nebo stále....mě bolela hlava...tentokrát to bylo jako po ráně páčidlem.
"To byla šlupa..." zaúpím a zarazím se, že svůj vlastní hlas jako by slyším tlumeně.
"No to snad ne..." prohlásím a opět slyším svůj hlas tlumený, stejně jako všechno kolem mě.
"Spálit tu planetu na prach...to je to, co si zaslouží!" zavrčím a rozhlédnu se kolem sebe, čeho bych se mohl chytit a vstát.
Krom vnitřní části děla, které už moc ran nevystřelí, ledaže by při něm stála svatá Terra, což pochybuju.
Když se mi podařilo vyškrábat se ven z kabiny, tak jsem netušil, kudy jít, zásah do kabiny mě dezorientoval natolik, že jsem tu teď stál jako idiot a nevěděl, co dál.
Z tohoto transu mě vytrhl další otřes lodi.
"Kapitula z boje nevycouvá, stejně jako se nevzdáváme! Ale svoje životy jen tak nedáme!" zazní mi v hlavě hlas velitele kapituly, jež tato slova opakoval při všech náročnějších operacích.
"Kudy k dalšímu dělu?" zeptám se sám sebe a prostě se vydám směrem, kterým si myslím, že je další bojeschopné dělo.
Jestli mám dnes zemřít na palubě téhle rezavé popelnice, ať je to se ctí a v boji...a zároveň doufám, že do pekel pošlu několik desítek těch červů z planety Marshmallow!!!

Úprk

Shee nažhavila hypermotor téměř doběla. Díky bohu za inerciální tlumiče! proletělo mi hlavou v okamžiku, kdy jsme začali prudce zrychlovat na hyper rychlost 11. Sledoval jsem ukazatel rychlosti, který se rychle stoupal k maximu. Bylo to jako když do úzké sklenice napouštíte rychle vodu. Nebylo to rozhodně zdravé a Flames z toho určitě neměla radost. Pokud jsme ale měli přežít zákeřný útok glaiřanů, bylo zapotřebí zmizet do bezpečné vzdálenosti a dát Zixovi šanci na úpravu torpéda.

Díky tomu, že spadli vnější štíty jsme měli více energie, takže dosažení hyper 11 by nebyl problém. Pokud by se tedy loď nerozpadla. Tak či tak jsme neměli šanci to zjistit.

Lodní senzory začaly hlásit rychle se přibližující loď. Ano, byla to loď třídy Aquila. To jsme daleko neutekli!

„Tady kapitán! Pevně se držte, za chvíli budeme opět pod palbou!” řeknu do intercomu celé posádce. Nicméně že bych se řídil vlastními rozkazy, to se říct nedá. Nespletl jsem se a za několik okamžiků jsme dostali nepříjemnou salvu do zádi. Náraz mne vymrštil z křesla a přehodil přes zábradlí na můstku. Letěl jsem jako hadrový panák a na konci mého extravagantního bezkřídlého letu jsem ucítil pekelnou bolest v kotníku a zápěstí. Skvělý! pronesu sám sobě. Vyvrtnutý kotník a zlomené zápěstí. To mi chybělo ke štěstí.

Samozřejmě, že palba byla natolik silná, že bylo rozrušeno naše hyperprostorové okno a vypadli jsme někde uprostřed vesmíru. Naštěstí. Mohli jsme taky skončit uprostřed nějaké hvězdy, planety, nebo před horizontem události černé díry.

Několik vteřin poté se objevila loď třídy Aquila, která se k nám vrátila poté, co nás "trochu přeletěla", díky tomu, že ona zůstala v hyperprostoru a my byly vyhozeni ven.

„Zkuste je zavolat!” řeknu komunikačnímu důstojníkovi, ale neočekávám nějakou reakci. Stejně jako neodpověděli předtím...

„Kapitáne, došlo k neautorizovanému transportu z Flames!” oznámí počítač.
„Kdo? A kam?!” zeptám se stroze.
„První důstojník se transportoval na palubu nepřátelské lodi.”
„To si dělá legraci!? Odkud?” pokračuji v dotazech.
„Z Zixovi laboratoře.” dostanu odpověď.

Co to děláš, MIW?! zeptám se sám sebe a otevřu komunikační linku k Zixovi.
„Zixi, nechcete mi vysvětlit, co se zrovna děje?!” řeknu ostře.

Je mi jasné, že má MIW nějaký plán, ale tohle je čiré bláznovství! Nechá se transportovat na naprosto neznámou loď a myslí si, že co?

Najednou utichne střelba a lodí se rozprostře podivné ticho, kterým které narušuje sténání zraněné posádky.

„Pane Hunte, jaký je stav?” zeptám se Dylana, který se pohybuje u konzole senzorů. „Jaké je naše poškození a co ta loď třídy Aquila? Už se transportovala MIW zpět?” vychrlím sadu otázek a očekávám odpovědi.

A to jsem si myslela, že jsem připravená na všechno. Jenže dnešní den zdá se bude pekelně dlouhý. Jen začnu ošetřovat raněné po prvních otřesech přidá se hyperprostorový skok a další otřesy. Nemusím být zrovna voják, abych věděla, že loď je pod palbou. Co to tam sakra vyvádíte? Bleskne mi hlavou, ale  mám dost svých starostí.

Ať příjdu kamkoliv všude jsou ranění a já opravdu netuším, jak to zvládnu. Vážnější zranění beru přednostně. Vyhozená ramena dost primitivně nahazuju zase zpátky a fixuju, jak se dá. Ale ať dělám do dělám zdá se, že je to pořád málo.Naštěstí se nabídne pár členů posádky, kteřá utrpěli jen drobné oděrky nebo modřiny, že mi pomůžou.
Kdyby nic jiného tak mi alespoň pomůžou dostat jejich kolegy, kteří neměli takové štěstí, na ošetřovnu. A jaké je moje překvapení, když uvidím rozsypaný lékařský materiál a Miw nikde. Přejdu k interkomu a chci kapitánovi vynadat, že odvolal Miw, ale pak jen svěsím ruku.

"Zatraceně jak mám v tomhle chaosu něco najít!" zakleju trochu zoufale. Na Ignei nebyly války a nikdy jsem nebyla vystavená takovému stresu jako teď. Hlavou se mi míhají chmurné myšlenky na blížící se konec, ale zapřu se. Prostě si takovéhle myšlenky zakážu. Vždycky je naděje a pokud někomu opravdu svěřím svůj život, pak je to kapitán Nax.

Je zvláštní, jak silná dokáže být taková vnitřní pohnutka. V tuhle chvíli jsem odhodlaná to zvládnout. No, možná se potom sesypu ,ale teď je důležité vydržet a prostě doufat. Zatnu zuby a sběžně prohrábnu materiál, co se válí všude po zemi. Snažím se v tom chaosu zorientovat. Věci posbírám a položím na stolek. Kde je přetřídím alespoň tak, abych věděla, kde co mám.

Ošetřovna se mi zaplní rychleji než jsem si myslela "Ještě že ,že je dost léků..." Asi kdybych to neřekla nahlas, tak bych žádnou pozitivní věc nenašla. Jestli tohle přežijeme, budu muset dlouze děkovat Stvořitelce. Bleskne mi hlavou taková v tuhle chvíli dost iracionální myšlenka.

Moje následující chvíle se utápějí v krvi a jiných tělních tekutinách posádky. Už teď si připadám vyčerpaná, ale donutím se jet dál bez ohledu na únavu, bez ohledu na budoucnost. Můj svět se smrsknul na TEĎ a obloha toho světa je zbarvená krví, půdu mého světa tvoří zlámané končetiny, roztříštěné kosti a potrhané tkáně. Kdyby Alati věřili na peklo, tak bych řekla, že jsem v něm. 

Řešení

Vstříc jisté smrti v podobě nepřátelské lodi třídy Aquila se Flames snažila udržet v bezpečné vzdálenosti a dosahu střel. Přesto že utržila značné škody, byla schopna uniknout do hyperprostoru navzdory poškození motorů. Což se také stalo. Hyperpohon se začal přehřívat díky vysoké rychlosti a poté zkratoval. Nyní Flames vysela v prázdném vesmíru bez štítů, motoru a zbraňových systémů. Byla otázka minut než nás najde Aquila.

"Cože?! To nemyslíte vážně!" Křiknu na prvního důstojníka poté co mi sdělí svůj plán. V hlavě mi běží tisíce různých způsobu a návrhů. Pak mi to dojde. "Ano ano ano přesně tak ukáži vám v rychlosti jejich centrální uzel a co přesně zkratujete. Zobrazím holografický vnitřek části jejich systémů které jsem stihl analyzovat. "Tady, tady nebo tady." Ukazuji na rudě označená místa. Dotknu se komunikátoru. "Počítači, vyhledej seržanta Storma.
Odpovědi se i dostane ta kterou jsem potřeboval. "Seržante..palte na tyto souřadnice které vám posílám do přilby!"
Poté ji zavedu do rohu kde leží plošina pro nouzový transport.

"Pokud se vám to podaří, získáme drahocenný čas na opravu a poté budeme moci zaůtočit.
Přejdu k ovládacímu panelu a zadám sekvenci pro aktivaci. "Hodně štěstí."

Nečekám ani vteřinu a rozběhnu ke stolu kde si zobrazím holografický průřez Flames a jak vážné je poškození motoru, zbraní a štítů. Zjišťuji že to není tak hrozné. Beru si vše potřebné a naskládám to do batohu který používám když chodím na obchůzky po lodních sekcích.

"Kapitáne bylo to její rozhodnutí a díky kterému zachránila naše životy. Snažím se právě zprovoznit motory a štíty a poté se vrhnu na zbraňové systémy. Naštěstí škody nejsou tak závažné." Odmlčím se a připojuji svoji součástku za náhradu té spálené. "Vím kde se první důstojník nachází. Dokáži ji lokalizovat . Aquila by v tuto dobu neměla jevit známky života je to tak?" Vypnu komunikátor a otočím se na ostatní techniky. "Převeďte energii z nedůležitých sekci do štítů, motorů a zbraní!" To by snad mohlo fungovat. "Kapitáne, motory běží a štíty jsou na 50ti procentech . Hlavní zbraně budou jak jen to bude možné."
Přejdu k dalšímu panelu.

Záchranná mise

Dříve, než mi stačí Dylan podat hlášení, se ozve znovu Zix s tím, že ví, kde se MIW nachází a že jí zvládne lokalizovat. Chvíli na to opět naskočí senzory i na hlavní monitor. Docela mě uklidnilo, že nepřátelská loď je stále "tady". Dle senzorů neměla aktivní štíty a zbraňové systémy. Šance se nám vyrovnávají! Pomyslím si.

Loď se od nás vzdalovala vysokou podsvětelnou rychlostí. Bez funkčních štítů se totiž ani loď třídy Aquila nedokáže dostat do hyperprostoru. Bez štítů totiž nefungují správně inerciální tlumiče a při vstupu do hyperprostoru by během yoktosekundy z lodi i posádky zbyl jen mastný flek letící velkou rychlostí vesmírem.

„Shee, leťte za nimi, tak rychle, jak to loď dovolí.” řeknu a pevně věřím, že Shee ví, co si může s lodí v tomto stavu dovolit.

„Zixi, dejte mi vědět hned jak budeme mít zbraně. A hned poté se vrhněte na zaměření prvního důstojníka. Musíme odtamtud dostat MIW dříve, než opraví štíty a zmizejí nám. A rozhodně dřív, než opraví zbraně.” Poslední větu řeknu spíše pro sebe.

„Seržante Storme, jestli můžete, připravte si těžce ozbrojený výsadek. Jen pro jistotu.”

Z milosti Terry, podepisuji tímto rozsudek smrti pro všechny, kdo budou natolik hloupí a postaví se nám!

Moje klopýtání sem a tam po palubě lodi k dělu, které bylo bůhví kde skončilo asi tak polovičním úspěchem, našel jsem sice terminál a našel si rozložení zbraní, ale než jsem se tam stihl vydat, ozval se Zix, že mám pálit kamsi.
"Nejsem u děla Einsteine..." řeknu si a opřu se o stěnu, protože mi hlava zvoní jako zvon Matky boží.
Chtěl jsem si na chvíli sednout a zavřít oči, ale v tom se ozval kapitán, že má mám připravit ozbrojený výsadek...nebo tak něco.
"Rozumím kapitáne..." odvětil jsem mu a poté se zmátořil a postavil se na nohy, dobelhal se k interkomu a na celou loď jsem zvolal...respektive zařval, protože nechat počítač hledat, kde jsou moji opičáci by trvalo dlouho:
"Četa Enforcer se připraví na výsadek! Tohle není cvičení vy ubozí parchanti, tohle realita! TAK POHNĚTE KOSTROU! ČÍM TĚŽŠÍ ZBRAŇ, TÍM LEPŠÍ!".

Jen co se mi podaří trochu vzpamatovat, tak se rozběhnu do svojí kajuty, protože tam mám všechny svoje speciální hračky, obzvlášť tu, jež jsem si chtěl vzít na planetu...ale zdá se, že budeme trhat regulérní obyvatele namísto rebelů.
Což je fuk, se zrádci žádné slitování.

V kajutě popadnu zbraň, jež už je dokončená, jen zbývá poslední věc...munice.
Na montážním stroji jsem zvolil možnost "nasazení těžkých zbraní" a i se zbraní jsem se postavil na platformu stroje.
Stroj se zaúpěním přestavěl svůj montážní mechanismus a zároveň mi ze zad demontoval batoh.
Na jeho místo přišla monstrozita dvakrát tak větší: od mého pasu až k hlavě se táhl velký hranatý zásobník na munici ještě asi o dvacet čísel převyšující helmu.
Ze samotného zásobníku se táhl muniční pás, jež stroj přidělal k samotné zbrani se zapištěním hydrauliky.
Pohled na vojáka s těžkou výzbrojí na Zemi působil dostatečný respekt.
Zároveň to média podporovala technickými specifikacemi o pálené munici: na demonstračních videích a holodiscích šlo vidět, jak se munice s označením "Kometa", prokouše vším, od pancíře tanku, přes stěny budov, jež byly stavěné ze slitin kovů.
V kostce se dá říct, že munice má podobný účinek na cíl jako kometa dopadnuvší na planetu.

Jen co stroj dokončil svou práci, tak jsem slezl z platformy a zamířil jsem za svojí četou na obvyklé místo seskupení, cvičebna číslo 4.
Všichni, koho jsem na chodbě v plné polní potkal, tak se mačkali na zeď, jen abych na ně nepoužil zbraň.
Tu jsem šetřil na jiné zrádné červy, jež si zaslouží vymazat z existence.
Když jsem vešel do cvičebny, viděl jsem připravenou četu, která vypadala, že se chystá srovnat se zemí snad celou planetu. Někdo měl plazmovou pušku, jiní laserové variace, dokonce jsem zde zahlédl raketomet.
Všichni ozbrojení jako hrdina pradávného filmového trháku, John Rambo.
"Připraveni na válku opičáci?" zeptal jsem se čety a odpověď se mi dostala hned v podobě sborového:
"ANO PANE!"

Záchranná mise

Výskok z hyperprostoru se povedl, ale bohužel nás druhá loď sledovala, takže boj pokračoval i v opačném koutě galaxie. Nebyla jsem na to připravená a tak mnou další náraz, který absorbovaly naše štíty, mrštil opět jako s hadrovou panenkou. Tentokrát jsem skončila „jen“ s vyraženým dechem a naraženou kostrčí.
Jakmile jsem se na to cítila, sebrala jsem se rychle na nohy a chvátala dělat svou práci.
“Kapitáne…“ hlesnu polohlasem, když se objasní situace ve které jsme a ve které je Miw.
“Pokud jste si jistý pane…“ nechám vyznít do prázdna mé pochyby. Štíty nepracují stoprocentně a podle mého dostáváme pěkně na zadek. Letíme zachránit jednoho člena posádky a riskujeme osazenstvo celé Flames. Zajímavé. Bláznivé sebeobětování. Jak kapitán řekne, tak se zde tančí… píská? Skáče? Jak to bylo sakryš.

Požádám Dylana, aby mne průběžně informoval o stavu Flames a okolí. Já se tak můžu soustředit pouze na výkon letový.

Během cvičení jsem zpozoroval že jsme skočili do hyperprostoru.. Fajn, tak to už bude v pohodě... a tak se dál věnuji cvičení... najednou výstup a další výstřel... vše se otřásá a já ztratil stabilitu a praštil jsem sebou o zeď, když se zvedám zjišťuji že už je pozdě a vidím jak na mě letí těžký posilovací stroj.. "Kurva!!!" zařvu bolestí, když cítím jak praskají moje žebra..

To není dobré... Cítím jak mi do hrudníku proniká vzduch a hůř se dýchá... "Pneumotorax, a do hajzlu..! viděl jsem tohle stupidní zranění mockrát, tak že vím že mi jde o život. Každý nádech je obtížnější a já nemám sílu na to ten sráč v tomhle stavu zvednout... "Za blbost se platí" řejbz si.. že jsem raději nezůstal na prdeli na můstku.. Zkusím interkom...

"Kapitáne? Mám tu menší problém v posilovně. Vlastně celkem velký, hodila by se mi tu nějaká zdravotní pomoc... jsem přimáčknutej..." už to nedořeknu, při proražení pohrudniční dutiny se nejspíš poranila i nějaká cévka a začal jsem krvácet tak že celkem rychle jsem upadl do šoku....

Flames

Každý měl co dělat, aby vymyslel další postup na svém postu. Někdo ovšem neměl potřebu něco dělat a za hloupost se bohužel platí.
Zatímco se všichni zabývali tím, jak zachránit svou kolegyni a přítelkyni, ten, který si šel v krizové situaci zacvičit, zemřel na vnitřní krvácení.
Stručně a výstižně...rest in peace.

Z deště pod okap

Při jednom ze zásahů to se mnou smýklo narazil jsem si rameno o další konzoli za mnou. Bolestně zavrčel, ale rychle se zvedal a schopnější rukou se přidržoval konzole, na které kontroluji senzory. Vše se udává hrozně rychle a Aquila se nám snaží uniknout i s členem naší posádky.
"Pane štíty zatím drží jak řekl Zix, Stále nemáme žádný kontakt z nepřátelské lodi ani pokus o transport..."
Na chvíli se zadívám na senzory.
"Pane asi máme problém....některé sekce lodi byly uzavřeny z důvodů bezpečnosti, ale co huře Aquila se nás snaží zbrzdit. Mám tady několikero dalších kontaktů, loď vypustila své stíhače a ti míří k nám. Při jejich velikosti a rychlosti je bude těžší sestřelovat. Pokud neproniknou štítem nemělo by hrozit nebezpečí. Jsou to navíc stíhačky s krátkým doletem."
Oznámím a koutkem oka se podívám na Shee a pak se dále věnuji senzorům.
"Stále nemáme dostatečnou vzdálenost pro přenos záchranného týmu."
Doplním a svírám konzoli a snažím se vyčíst více.

Mušky na čelním skle?

Když mi Dylan oznámí, že štíty zatím drží, ale že loď třídy Aquila nám vyslala naproti své stíhače, nebyl jsem si jistý, jak na to zareagovat. Teď by se hodila rada prvního důstojníka! Pomyslím si, ale svou nerozhodnost na sobě nedám znát. Přeci jen jsem kapitán a ten musí vždy vědět co udělat a za svým rozhodnutím si pevně stát.

Z rozjímání mě vytrhne Arxianovo volání o pomoc. Proč to říkáš mě a ne přímo doktorce, do hajzlu?! Stisknu tlačítko intercomu a řeknu: „Doktorko, prosím vás vemte si někoho s sebou do tělocvičny. Na Arxiana tam pravděpodobně něco spadlo a potřebuje okamžiou pomoc.”

Zpět ke stíhačům. Sice jsou proti nám nicotné a daly by se přirovnat k mouchám na čelním skle kamionu, ale posádka nepřátelské lodi asi ví, proč je proti nám posílá. Neposlala by své letce na sebevražednou misi, kdyby nevěděla, že to k něčemu bude. O něco jim jde a my teď rozhodně nepotřebujeme, aby nám pálili na už tak oslabené štíty.

Stisknu tlačítko intercomu a vydám rozkaz: „Obranná letka Sigma, máme několik malých kontaktů, kterých se potřebujeme zbavit.” Načež se otevřou dveře hangáru a skrz silové pole zajišťující, že v hangáru nevznikne dekomprese, postupně vyletí 30 velice rychlých a mrštných letounů, které mají na to, aby nepřátelům pěkně zatopily, jako už ostatně tolikrát.

„Zixi, jak to vypadá se zbraněmi? Rád bych u nich viděl zelenou kontrolku. A připravte se na lokalizaci prvního důstojníka. Nechtěl bych tady setrvávat déle, než je nezbytně nutné.”

„Seržante Storme! Připravte, prosím, malé taktické výbušné zařízení. Bude-li to nutné, tak ho tam pošleme výměnou za prvního důstojníka.” vydám rozkaz, pro který jsem se rozhodl před zlomkem vteřiny. Uvědomil jsem si totiž, že tak jako tak lodi třídy Aquila neunikneme, jen bychom si hráli na kočku a na myš a my bychom byli tou myší. Je zapotřebí jí zneškodnit. Neříkám zničit, jen poškodit. Alespoň natolik, aby nás nemohli pronásledovat hned.

Taktické výbušné zařízení? Kde tady sakra mám vzít atomovku?

Enforcer byl připraven k nasazení, ale čekání bylo úmorné. Někteří si už po sté kontrolovali zbraně, jiní přešlapovali na místě, další chodili sem a tam.
Někteří začali mumlat cosi, jako: Kdy půjdeme do akce?
Jejich nedočkavost jsem sdílel, protože nechat po sobě střílet a pak jen stáhnout ocas a nic neudělat mi opravdu neladí.
Sám jsem hodil zbraň na ramenní chránič a čekal jsem, kdy dostaneme zelenou, nebo jinou barvu, jakou kapitán uzná za vhodnou.

Avšak mé očekávání schválení se dočkalo kapitánova nového rozkazu. Připravit taktické výbušné zařízení.
"Připravit taktické výbušné zařízení? Kde tady sakra má vzít atomovou bombu?" zeptal jsem kapitána, ale došlo mi, že mě neslyší, neb jsem neměl aktivní interkom a moje vysílačka v helmě vypověděla pozornost při zásahu do střelecké kabiny.
Vojáci zpozorněli a nestačili se divit.
"To má být vtip?" zeptal se kdosi z vojáků a bylo slyšet jak někomu vypadla puška z rukou.
"My tady blbákujeme vyšňoření jako banda idiotů připravených na obléhání Deimosu jen proto, aby se tam pak poslala bomba?" vyjádřil svůj protest voják ze Země.
Musel jsem mu dát za pravdu, poslední dva kapitánovi rozkazy bych přirovnal k těm zvláštním.
Nejdřív chce, aby jsem se připravili na výsadek a teď....teď máme připravit bombu?
Ovšem kdo jsem my, abychom zpochybňovali rozkazy kapitána?
Kapitán je mozek a my jsme jen tupí panáci, jež mají poslouchat na slovo.
"Taky se mi to nelíbí a asi se budu muset kapitána zeptat, co ta náhlá změna plánu. Ale teď nám nezbývá nic jiného, než splnit, co si komodor žádá..." konstatoval jsem smířeně a pak jsem ukázal na dva vojáky, kteří měli jít připravit kapitánovo TVZ.
"Nejdřív máme jít bojovat a teď budeme sledovat ohňostroj?" protestoval další z frustrovaných vojáků.
"Hierarchie velení....jak si nahoře usmyslí, tak mi skáčeme..." odpověděl kolega, který rezignovaně zasedl na zem a čekal.

O pět minut později dorazili vojáci vyslaní pro nálože.
Každý táhl na zádech výbušninu o velikosti krosny.
"Myslíte že kapitán myslel tohle?" padla otázka z řad družstva.
"Nemohli jsme se dohodnout na tom, co kapitán myslí taktickým výbušným zařízením, tak jsme vzali to, co podle nás udělá pěknou paseku." pokrčil rameny voják, jež opatrně položil výbušninu na zem.
"Jakou to má sílu proboha? Je to skoro tak velký jako moje postel!" padla další otázka.
"200 tun každá." odpověděl hrdě pyrotechnik, jež nadšeně pozoroval bomby.
"200? Tak to tu loď roztrhá na hadry ne?" ptal se voják, jež přinesl druhou bombu a nevěřícně se podíval na to, co držel v ruce.
"To bych řekl, že teprve uvidíme." prohlásil jsem a zakroutil jsem hlavou nad tím, jakou zvrhlou radost pyrotechnik má.
"Kapitáne, máme výbušniny...doufám, že vám bude 200 tun stačit...pokud je to málo, příště uveďte přesné specifikace..." oznámím přes interkom kapitánovi a i necvičená opice by poznala, že poslední část hlášení byla míněna sarkasticky.
"Teď už jen budeme čekat..." oznámím svým vojákům a nevěřícně sleduju pyrotechnika, jak opatrně tančí kolem výbušnin.

Příprava na velké Bada-bum

Nervozitou a soustředěním jsem si kousala spodní ret. Očima jsem těkala po displejích a četla informace o štítech a celkovém stavu lodi, který se co chvíli začínal potácet k červeným číslům.
“Pane, měli bychom si pospíšit.“ upozorním taktně kapitána. Nato, jaká se mnou šije nervozita a adrenalin, hovořím až podivně klidně.
Otočila jsem se k Dylanovi. “Já tu dostatečnou vzdálenost zařídím.“ rozlije se mi po tváři úsměv. “Zahákujeme je!“ vykřiknu staré pirátské heslo. Samozřejmě, že my nikoho hákovat nebudeme, ale já si tak pojmenovala manévrování skrze horkou vesmírnou zónu plnou stíhačů blíž k nepřátelské lodi.
Modlete se ke svým bohům, ať se nám to zadaří…

Můj malý, krví zalitý svět. Už si na něj i zvykám a nechávám se objímat jeho ohavnou krásou. Připadám si spíš jako pracující stroj než lidská bytost. Pak mě vytrhne něčí hlas. Chvilku mi trvá než se ze svého malého světa dostanu ven a až někdy potom mi docvakne, že to je kapitán a něco po mě chce.

Požádám jednoho z přítomných, kteří jsou schopní chodit, aby stiskl tlačítko interkomu, protože zrovna v tuhle chvíli mám ruku v jedné ráně. Přefiknuté tepny jsou hold nemilá věc. "Rozumím, kapitáne. Jak jen to bude možné, tak tam zajdu. Zrovna tu mám trochu napilno..." odpovím a kouknu se kolem. Nebýt několika ochotných a funkčních členů posádky nejspíš bych byla v dost velké šlamastice. 

Během pár vteřin ošetřím onu přetnutou tepnu a vezmu si kufřík a dva chlapi sebou. Ne že bych byla nějak slabá, ale přece jen ty posilovací stroje jsou dost těžké, jinak mě totiž nenapadá, co by na něj mohlo spadnout. Vyběhnu chodbami Flames. (Ano, běhání po chodbách je už zase bezpečné, protože loď se kupodivu neotřásá.) Doběhnu do tělocvičny a přikleknu k našemu vyjednavači, který je přimáčklý pod strojem. Položím dva prsty na krční tepnu a jen pomalu zakroutím hlavou "Zatraceně..."  Ti dva, co šli se mnou si vymění rychlý pohled. "Sundejte to z něj, ale myslím si, že tady už nic nenadělám..."

Tohle je ta odvrácená strana lékařství. Nemůžu zachránit všechny. Když z něj sundají ten stroj, můžu akorát konstatovat smrt. Vzhledem k tomu, jak má rozmáčknutý hrudník... Přejdu k interkomu a zmáčknu tlačítko. "Kapitáne..." vyschne mi trochu v puse tak  polknu a nadechnu se "... nedalo se už nic dělat, pane. Přišla jsem pozdě..." Jakmile to vyslovím jako by na mě padla tíha celé Ignei, ze které pocházím. Přišla jsem pozdě, rezonují mi dál ta slova lebkou.

Záchranná akce

Procentkou si hodí :
Storm pro úspěšnost záchranné akce a výbuchu Glairské lodi.
Shee kvůli dohonění jejich lodi.
Kapitán pro úspěšnost celé akce, jeho body se rozdělí mezi Storma a Shee, půl na půl.

Stíhání

Zatímco naši stíhači zaměstnávali nepřátelské letouny natolik, aby si - alespoň částečně - nevšímali Flames, přiblížili jsme se na dostatečnou vzdálenost k lodi třídy Aquila. Dle senzorů byla stále beze zbraní a štíty byly také dole.

„Počítači, lokalizuj prvního důstojníka!” vydám rozkaz, když se přiblížíme do dostatečné vzdálenosti, aby ji bylo možné transportovat zpět k nám na loď.
„První důstojník nebyl lokalizován,” odpoví mi stroze počítačový hlas.
„Jak nebyl nalezen?” zeptám se spíše pro sebe. Jsme už v dosahu senzorů a ty musely MIW lokalizovat. Jedině by byla v nějaké stíněné místnosti.

Zix se stále neozýval a já cítil, že už nám pomalu dochází čas. Naléhavost situace doplňovala Shee s jejím "pane, měli bychom si pospíšit". Nepovídej. Projede mi hlavou. Několik sekund poté mi seržant Storm potvrdí připravenost výbušnin.

„No, nedá se nic dělat,” pronesu polohlasně. „Počítači, znáš cílové koordináty, kam se první důstojník přenesla?”
„Ano, kapitáne.”
„Nastav cílové koordináty v transportní místnosti dva.”

Stisknu tlačítko intercomu a vydám rozkaz: „Seržante Storme, máte zelenou. Přesuňte se s vaší jednotkou a výbušninami do transportní místnosti dva. Cílové koordináty jsou zadány. Budete transportován na nepřátelskou loď na souřadnice, kam se přenesl první důstojník. Není možné ji detekovat, bude pravděpodobně v nějaké odrušené místnosti jako vězeň.”
Nebo je už mrtvá.
„Máte povoleno použít zbraně. Najdete-li příhodné místo, umístěte tam taktická výbušná zařízení, která odpálíme po vašem návrat zpět na Flames.”
Odmlčím se a dodám: „A seržante, cílem není loď roztrhat na kousky, ale jen natolik poškodit, aby nás už nemohli sledovat!” Ačkoliv si nemyslím, že by můj dovětek akceptoval.

„Shee, držte nás pokud možno v dosahu teleportu, abychom mohli tým kdykoliv transportovat zpět. Pane Hunte, mějte tým neustále zaměřený.”

Hodně štěstí! Popřeji v duchu nám všem.

Enforce our own will

Čekání naštěstí nebylo tak dlouhé, jak jsem myslel. V podstatě jsem si říkal že nás kapitán nechá nastrojit, připravit co si zamane a pak nás odvolá, že není třeba.
Terra ví, že v tu chvíli bych svou frustraci vyjádřil svou pěstí mířící na jeho tělo.
Pokud by si někdo myslel, že tu budeme šaškovat pro nic za nic, takříkajíc pro srandu králíkům, tak by se setkal s mým ostrým nesouhlasem.
Ale naštěstí pro klid posádky si kapitána ponecháme, zatím.

Když nám zahlásí zelenou, tak se jen podívám směrem k interkomu a říkám si, že už je na čase.
"Tak jdeme, čas se vytáhnout opičáci." řeknu a uchopím zbraň oběma rukama.
Urychlenější reakci na mobilizaci jsem neviděl. Každý si rychle sebral svou zbraň, zkontroloval výstroj a byl připraven.
Pyrotechnik přidělil bomby a doporučil, aby nosiči bomb šli uprostřed, ať nehrozí, že nám je někdo střelbou odpálí.
"Slyšeli jste experta ne?" zeptám se a čekám, až všichni kývnou.

Poté jsme v přehledném stádečku zamířili k transportní místnosti.
"Proč tu loď nezničíme a nesvedeme to na selhání systémů?" zeptal se pyrotechnik.
Jeho otázka měla hlavu, patu a hlavně to bylo podstatně logičtější řešení, než jí pouze poškodit, aby nás nemohla pronásledovat.
"Dobrá otázka...když už tam budeme, tak proč jí prostě nevyřadíme z provozu...trvale?" zeptám se sám sebe.
"Taky bych jí radši viděl jen jako trosky, ale z nějakého nelogického důvodu si kapitán přeje abychom jí pouze poškodili. Z hlediska vojenského je to stupidní rozhodnutí, neb loď opraví a nejspíš i vylepší, takže podobná taktika nepůjde aplikovat znova a tahle stará popelnice při příštím střetu dostane tak strašně na prdel, že až poletíme kolem tohodle systému raději pošlete domů dopisy na rozloučenou!" odpovím a mám co dělat, abych potlačil myšlenku kapitánův rozkaz prostě ignorovat.
To je jako kdyby gladiátoři nechávali žít svého oslabeného soupeře jen aby znovu nabral síly a příště jim jejich milost oplatil setnutím hlavy.
"Čert to vezmi, jestli najdeme nějaké lukrativní místo na výbušninu, i kdyby to mělo za následek zničení lodi, tak jí tam umístíme...klidně ať kapitán pukne vzteky." pomyslím si a podívám na svojí zbraň.

V transportní místnosti se Enforcer nastoupí tak aby mohl na lodi nepřítele pokrýt všechny úhly, jež bude třeba.
"My jsme připraveni kapitáne!" ohlásím a pevně sevřu svou zbraň soustředím se jen na aby prvnímu Glaiřanovi vybuchla hlava...

Záchranná mise

Když mi seržant Storm potvrdil připravenost jeho týmu, vydal jsem pokyn k transportování výsadku na nepřátelskou loď třídy Aquila. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit - posílat výsadek na neznámou loď, kde se jim může přihodit prakticky cokoliv. Mohou padnout do zajetí, nebo být popraveni. Glaiřené jsou nepříjemní protivníci. Jejich tělesná stavba dobře odolává konvenčním zbraním. Je to jakoby po celém těle nosili několik neprůstřelných vest.

Počítač potvrdil úspěšné dokončení transportu. Tak a jste v tom sami.

„Pane Hunte, mějte je zaměřené,” zopakuji svůj rozkaz a doplním jej o další požadavek: „A zamiřte sem,” nechám zobrazit na monitoru nejslabší místo lodi - alespoň tak, jak si to pamatuji z dřívějších materiálů - „hlavní iontový kanon. Jen pro jistotu.”

Věděl jsem, že mé rozhodnutí vyslat pro záchranu jednoho člena posádky několik dalších členů posádky a nepřímo ohrožovat zbytek lodi, nemusí být populární, nicméně já nenechám nikoho, aby mi unášel posádku. A je jedno, jestli se jedná o prvního důstojníka nebo kuchaře. A to moje posádka - alespoň v to doufám - ví. Ví, že když se cokoliv stane, nenechám je ve štychu.

A navíc seržant Storm už potřebuje trochu akce. Celé dny tu pobíhá v tom svém brnění a děsí mi posádku. Přísahal bych, že někdy cítím, jak se loď pohupuje pod jeho dusavými kroky. Snad si teď užije dostatečný příval adrenalinu a bude zase klidnější. Prospěje to nám všem...

They will burn!
Pozor - dlouhý příspěvek!!!

Když se ozval transportér, tak jsem zbraň přitáhl k sobě a zhluboka se nadechl.
Kdykoliv jsem měl jít skrz tuhle věc, tak jsem moje vnitřnosti protestovali jako by se mnou někdo točil na kolotoči. Přísahám, že výsadkové moduly kapituly mi nevadí, dokonce ani transportér/bombardér mi nevadí, ale tady mám pocit, že kdybych vychlastal cisternu s pivem a pak mě posadili na horskou dráhu. Ugh...hnusná představa.

Po transportu na loď marshmelláků jsem zbraň okamžitě namířil před sebe a hledal známky pohybu ve svém zorném poli. K mému překvapení jsem nikoho neviděl.
"Vidíte někoho?" zeptám se a nespouštím svou část chodby z očí.
"Ani noha!" dostalo se mi odpovědi od pyrotechnika, jež jediný mohl vidět všude po chodbě.
"Divný. Mějte oči na pozoru, nebude trvat dlouho a budeme tu mít uvítací výbor." vydám rozkaz a nechám zbraň mírně poklesnout.
"Co teď pane?" zeptá se jeden z nosičů bomby.
"Nejdřív odložíme ty bomby." konstatuju a krátce se podívám na tazatele.
"Jdeme! Mějte oči na pozoru!" dodám vzápětí a vyrazím vpřed.

To, že nás zatím nikdo nevítal se mi nelíbilo...buď velká část pochcípala při těch pár zásazích, co loď dostala, nebo jen vyčkávají na přepad. Umění Války by tuto jejich vyčkávací metodu schválilo, neb hlupák by šel naproti nepříteli, který se sám blíží.
Intenzita a vzduch by se dali krájet i příborovým nožem, jak každý sebou nervózně trhal na sebemenší známku pohybu, kterou šlo zahlédnout.
"Depresivní, jsme tu pět minut a ještě jsme nikoho neviděli, jak víme, že tu jsou?" zeptal se desátník, který nesl druhou bombu.
"Vy by jste se vrhl nepříteli pod zbraně, nebo jim připravil past desátníku?" zeptám se ho a sám cítím, že mě tenhle přístup nepřítele též štve. Obzvlášť když nevíme, kam vlastně jdeme.
"Pane..." přerušil debatu jiný člen komanda a ukázal do jedné vedlejší chodby.
Tam stál jeden z marsmalláků, který si nás nevšiml, nepamatuju si moc z jejich anatomie, ale slyšet nás nemohl.
"Kdo chce free kill?" zeptal se pyrotechnik a pohled na cizáka mu na klidu nedávala.
"Já to zkusím." ozval se vojín, který byl ze Země, vím to, neb jsem ho viděl na starportu, když jsem sám odlétal.
"Ty vole, jen to neposer!" pomyslím si a pevně stisknu zbraň a připravím se poslat mu plnou dávku.
Vojín si klekl a zamířil hnusákovi na hlavu, zcela jasně jsem mohl slyšet jak se modlí. Nebýt těch vtipných překladačů, tak bychom byli svědky hebrejštiny. Poté se nadechl a vypálil.
Chodbou zazářil rudý paprsek, který se zakousl do hlavy cizáka.
"Pěkná trefa!" zaradoval se desátník, ale radovat se bylo předčasné.
Monstrum ve svých čtyřech metrech se po krátkém zavrávorání otočilo na nás a jeho oči značili značné nepotěšení naší přítomností.
"A je to v hnoji!!" zařval pyrotechnik a začal střílet po zrůdě, jež se rozběhla proti nám a zuřivě máchala svým ostnatým ocasem.
"Zabte to! Zabte to než se to dostane na dosah!" zněl řev za mnou a kolem mě se začali míhat rudé, zelené a modré výboje.
"Na tohle kašlu, ještě vyhodím nás!" zařval voják s raketometem a namáčkl se na zeď.
Takže přeci jen uvažují jako vojáci a ne jako banda goril.
Sám jsem se mírně rozkročil a namířil svojí zbraň na řítící se Glairskou bestii.
Komety létající z hlavně zbraně bombardovali cizákovo tělo a bylo vidět, že palba všech zbraní působí jako vichr.
"Chcípni kurva!" zařval vojín jež upozornil bestii na naší přítomnost a dalším výstřelem trefil bestii do oka a zcela očividně způsobila nejvíc škod, přímo fatálních, neb Glaiřan sebou flákl o podlahu lodi a už se ani nehnul.
"Vážně je to kaput?" zaslechl jsem otázku a rukou jim naznačil, že mají zůstat tady a pomalu jsem zamířil k té podivnosti, jež se právě skácela na zem.
Vojáci za mnou nevěřícně cosi štěbetali a nejspíš i kroutili hlavou.
Jen co jsem se ocitl nad tělem, jehož majitel, dokud stál převyšoval i mně, tak jsem tvora nakopl do hlavy. Na Zemi by se to považovalo jako neúcta k mrtvým, ale fakt, že nejsme na Zemi, ale na lodi tvorů, jež by nás dost dobře rozsápali na konfety, tak jsem to nepovažoval za morálně nevhodné.
Tělo reagovalo pouze na nakopnutí. Poté jsem pro jistotu do hlavy bestie vypálil tři střely, které s křupáním potvrdili teorii mrtvého marsmalláka.
"Jdeme. Ať jsme pryč, než ho najdou jeho druzi. Nejlepší bude, když zamíříme do strojovny." řeknu a doufám, že po cestě narazíme na terminál, který nám prozradí, kde vlastně je.

Opět následovala cesta opuštěnými chodbami...bylo až prazvláštní, že na nás nikdo neútočí, s vyjímkou toho hnusáka, co skončil jako cvičný terč pro plazmu, laser a výbušnou Kometu.
"Co ty želé planují?" zeptal se nervózně Dragoniin druh.
"Doufám, že jsou strachy bez sebe a zalezli do svých malých kajutek, kde se klepou." odpověděl pyrotechnik, jež po tom, co viděl zuřivě běžícího Glaiřana, byl nervózní a těkal očima sem a tam.
"Nebo plánují přepad, kde to budeme nejméně čekat." připomenul se raketometčík.
"Děkuji kapitáne Morálko!" zavrčel desátník jež nesl jednu z bomb.
"Ticho!" zasyčel vojín "Neštvi-mě-nebo-ti-vystřelím-oko" a naznačil, že máme poslouchat.
Ticho, které nastalo rušil jen hukot čehosi, co někdo ohodnotil poznámkou, že to může být strojovna.
Byl by to gól, kdyby jsme se zcela naslepo dostali do strojovny. Celou dobu jsem neviděl ani jediný terminál, nebo něco tomu podobného.
"Nerad bych byl přehnaně optimistický, ale zní to jako reaktor...nebo něco takového." prohlásil vojín a podíval se na zbytek mužstva.
"Hele, kdy jsi graduoval na universitě?" zeptal se raketometčík.
"Nikdy...ale zní to jako ta naše kocábka..." pokrčil rameny a podíval se na mně.
"Furt lepší než bloudit sem a tam..." řekl jsem a rozhodl jsem se dát na vojína. Ač to přiznávám málokdy, tak vojín na mě udělal dojem a říkal jsem si, že až se vrátíme, tak ho snad navrhnu na povýšení. Chladná hlava a snaha splnit úkol, jakou projevoval na lodi plné krvelačných cizáků by zapůsobila na každého člena kapituly, i když by to nikdy nepřiznal.

Další cesta byla stejně podivná jako doteď. Nikde nikdo, jen prázdné chodby a sílící hluk mašinérie lodi dodával situaci ten nepříjemný pocit "jakmile jde něco až moc hladce, je jasné, že se to posere až to nejméně budete čekat".
Za dalších pár minut jsme se dokýblovali ke dveřím, kde ošklivým Glairským textem stálo: Strojovna.
"Vojíne, nemáte náhodu otce lovce?" zeptal jsem se a díval se na velké dveře.
"Ne pane." odpověděl a nervózně přešlápl.
"Tak jak je možný že jste slyšel něco, většina z nás přeslechla?" zeptám se a začínám si říkat, že buďto mi kecá, nebo si ještě na Zemi někdo hrál s jeho DNA.
"Já nevím pane...prostě jsem to slyšel, ani ta vaše zbroj mi nebyla na překážku." odpověděl a bylo vidět, že mu moje otázky na klidu nepřidávají.
"Co takhle jim tam nasázet pár granátů...jen pro srandu?" zeptal se desátník aby zachránil chudáka před mým dalším výslechem. Je pravdou, že jsem si vybral špatné místo na výslech.
Rukou jsem naznačil že tam mají poslat čtyři granáty, vzhledem k tomu, že jeden či dva by asi nenapáchali takové škody, jaké by jsme si přáli. I když co jsem si pouštěl simulace, tak tyhle granáty zcela snadno dokázali roztrhnout obrněný transportér jako by trhala prostý papír. A vzhledem k tomu, kolik jsme museli vystřílet munice na to, aby Glaiřan statečně chcípl za svou planetu, bylo to víc než příhodné řešení.
Četa zaujala místa kolem dveří, aby nikdo nebyl vidět až se otevřou, poté kdosi na panelu nechal otevřít dveře, následovalo cinkání pojistek a vzduchem prosvištěli čtyři balíčky plné radosti a štěstí.
Následná exploze otřásla podlahou natolik, že se pár vojáků po zdi svezlo na zem.
"Příště do nich necpi tolik náloží ty magore!" zavrčel raketomečík na pyrotechnika, neb se musel zvedat z podlahy. Pyrotechnik se pouze ďábelsky smál.

Poté jsem zamířil vpřed já, protože mám vyšší šanci přežít střelbu, než vojáci, jež táhnou lehčí ochranné pláty, než mám na sobě já.
Paseka jakou granáty napáchali sice lahodila mým ničitelským choutkám, ale zároveň nám to dělalo problémy, protože skrz části některých Glaiřanů, kteří zde byli doslova ohodili terminály, jež by nám prozradili, kam vhodně umístit nálože pro "maximum damage".
Opět jsem v hlavě zaslechl hlas, jež hlásil, že zničit tu loď bude daleko logičtější, než jí pouze neutralizovat. Pokud jí kapitán nechce vyměnit za Flames tak je zbytečné nechávat takovou věc zrádcům v rukách.
"Čisto!" zavolám a dívám se po mrtvých tvorech z planety Marshmallow.
Četa se nahrnula dovnitř jako voda a někteří si neodpustili kopnutí do kousků těl.
"Do háje!" zaznělo strojovnou a následovalo mlasknutí.
Podíval jsem se kdo to nadává a co se děje, jeden z vojáků uklouzl po něčem, co velice vzdáleně připomínalo srdce a teď byl obalen ve vnitřních tekutinách Glaiřana.
"Pěkně tě osliznul!" smál se desátník.
"No to je strašná sranda!" nadával voják a snažil se odsliznout zbraň.
"Pokuste se z těch nezničených a neosliznutých terminálů získat všechny informace co můžete a podívejte se, kam by se dalo nejlépe uložit nálože." přikázal jsem a pověřil jsem tím "demoliční četu", tedy oba bombonoše a pyrotechnika.
"Chlapci, nerad ruším, ale místní začínají být neklidní!" zařval raketometčík a ukázal do chodby, jíž jsme přišli.

Na vzdáleném konci bylo jasně vidět shromažďující se Glaiřany.
"Braňte demoliční tým za každou cenu! Ať se ti šmejdi k nim nedostanou!" zavelel jsem a postavil jsem se do středu do středu dveří a zamířil zbraní do chodby.
Kolem se rozestavěl zbytek čety připraven na příkaz zahájit palbu.
"Rakeťáku, pal na skupiny těch hajzlů, je to jasné?" zeptám se a sleduju doposud hromadící se Glairskou ochranku.
Za pomocí helmy jsem si přiblížil skupinu na konci chodby a bylo vidět, že tihle nejsou nepřipravení.
Nesli sebou tyčovité zbraně, jež konce zářili a připomínali halapartny.
"Pozor pánové, domorodci si přinesli zbraně!" prohlásím a zaujmu podstatně stabilnější postavení, abych byl schopen pálit rychleji a nemusel tolik řešit zdvih zbraně.
"Demo týme, doporučuju vám pohnout kostrou ať tady nestvrdneme dlouho...domorodci jsou skutečně nasraní!" zavolal osliznutý voják a pozoroval blížící se hordu Glairské ochranky.
Jen co se jejich skupina doplácala do poloviny chodby, vydal jsem příkaz k palbě a začal jsem po té sebrance pálit.
"Jooooo, tak se mi to líbí!! Jen ať přijdou, pokud z nich něco zbude! Už dlouho jsem někomu neutrhnul hlavu!" hnalo se mi hlavou a všechno najednou vypadalo tak zrychlené, až nechutně, že jsem si říkal, že z takovou mi brzo dojde munice.
Do chodby se vřítila raketa s typickým zasvištěním a detonovala jednomu Glaiřanovi na hrudi, a nejbližší poházela na zdi.
"Myslíte, že ví, kdy přestat?" zeptal se vojín a snažil se hordám mířit na oči, neb se ukázalo, že je to efektivní.
Ti z Glaiřanů, je se pod bombardováním palbou dostali nejblíž po nás házeli ty své halapartny. Avšak pod palbou se špatně míří a šance že by někoho trefili byla malá.
I když podle řevu za mnou se jedna z nich zapíchla těsně před pyrotechnikem, kterého jsme málem neměli.
"Jak to vypadá tam vzadu?" zeptal jsem se asi po pár minutách, jež mi přišli jako vteřiny.
"Našli jsme tu pár míst, kam dát nálože, ale myslím, že se kapitánovi nebude líbit ani trochu!" řval pyrotechnik, přes palbu bylo těžké slyšet i to.
"Asi mě vystřelí do kosmu, ale ser na kapitána! Prostě to umístěte tam, kde to na tý lodi udělá největší paseku, tečka!" zařval jsem nazpět a vrhl zpátky do chodby halapartnu, jež přistála přede mnou.
"Stejně je ta loď ta loď hnusná!" konstatoval pyrotechnik a řval příkazy na demo tým.
"Desátníku, umístěte jednu támhle, to by mělo být chlazení reaktoru. A ty, hoď jí támhle, to by měl být zase generátor štítů!" slyšel jsem jak pyrotechnik řve a rozdává příkazy.
"Cože? Chlazení reaktoru? Tobě snad dočista přeskočilo, chceš zabít i nás?" zeptal se nevěřícně raketometčík a pálil do chodby jednu raketu za druhou.
"Je vidět, jak jsi dával pozor na to, co kapitán říkal! Nálože se odpálí až poté, co mi budeme zpět na naší lodi, ty blboune hluchá!" ječel nepříčetně pyrotechnik.
"Doufám, že ty nálože dáváte tak, aby je Glaiřani jen tak nenašli a neodstranili!" přihodím si do víru řevu.
"Pane, já jsem možná jen pyrotechnik, ale debil určitě ne!" odpověděl pyrotechnik a podle tónu hlasu bych usuzoval, že tam vzteky hopsá a z uší mu stoupají obláčky páry.
"Já ty opičáky podcenil!!!" pomyslím si a sleduju jak hroutící se chodba po výbuchu rakety sype na poslední Glaiřany v této skupině.
"Jsou to všichni? Jestli se objeví další zrůda, tak se mi odporoučí puška!" konstatoval osliznutý a díval se na hlaveň pušky, kde by si v klidu mohl udělat volské oko.
"Zdá se, že jsou to všichni, prozatím." řekl vojín "vystřel-oko".
"Tak se zase pohneme ne?" zeptal se raketometčík a díval se s hrdostí na svůj raketomet, jež se prokázal jakožto cenný spojenec, když metal cizáky po stěnách.

Ze strojovny jsme vypadli tak rychle, že za námi doslova musela zůstat ohnivá čára.
"Takže teď máme najít prvního důstojníka?" zeptal se desátník a běžel vedle mě.
"Přesně. Mimochodem, podařilo se vám najít něco užitečného?" zeptal jsem se ho prostě a jednoduše.
"Ano pane, to, že cely, kde by mohli držet prvního důstojníka jsou koncipovaný tak, že je to ideální místo pro přepad." odpověděl a i když na něm bylo vidět, že se mu představa dalšího přepadu od Glaiřanů nelíbila, představa nechat prvního důstojníka zemřít na nepřátelské lodi byla pro něj ještě horší.
"Kde jsou cely?" zeptal jsem se ho znovu.
"O tři patra níž, než jsme, někdo asi počítal s tím, že tahle loď bude brát zajatce..." konstatoval desátník a podíval se na zbytek skupiny, jež byl očividně naladěn na pach pečící se glairské kůže a aktivně vyhledávali další cíle. Ale ty zase nikde nebyli.
Asi je baví si takhle s námi hrát.


O pár minut později, několik prvních zranění a další desítku mrtvých glairských sviní se četa dostala až k celám. Celý prostor vypadal jako obdélník. Jednotlivé buňky byly u sebe dělené silnou stěnou a východ z cely tvořilo silové pole stejně slizce růžové jako Glaira.
"Rozptylte se, najděte prvního důstojníka!" zavelel jsem a sám jsem stále pozoroval prostor cel. Až teď jsem si všiml, že nad každou celou je ochoz.
Každý, kdo by chtěl naplánovat přepad by měl geniální pozici.
"Je děsivý jak ty cely jsou prázdný!" zaslechl jsem pyrotechnika.
"Hledejte..." začal jsem, ale přerušil mě hlas raketometčíka: "Tady!"
Rozběhl jsem se za ním, stejně jako zbytek čety. Raketometčík jen zíral jak se na něj celá skupina seběhla jako včely na med.
"Au! Sakra ono to kope!" zavrčel osliznutý a snažil se dostat mravenčení z ruky.
"Tebe rodiče neučili, že nemáš šahat na cizí silová pole, ty vole?" napomenul ho desátník, osliznutý pouze cosi zavrčel nazpět.
"Pyro, dokážeš to zneškodnit?" zeptal se někdo ze skupiny a ukázal na panel na stěně mezi celami.
"Co? Já jsem pyrotechnik a ne inženýr! Mohl bych to odpálit, ale tím bych mohl ublížit prvnímu důstojníkovi...to si na krk nevezmu!" odmítl pyrotechnik a na protest ustoupil od pole.
"S dovolením!" prohlásil jsem a procpal jsem se k panelu.
"Hmmm, vypadá bytelně. Pěst? Nebo snad Kometu?" uvažuju nad tím a opravdu netoužím tady stát a hledat správnou kombinaci na vyřazení pole, zatímco nás hledá posádka lodi.
Beze slov se napřáhnu pěstí prorazím terminál a cítím brnění v prstech i přes brnění.
"Sakra, ty to mají pod sakra velkým proudem!" konstatuju překvapeně a sevřu vnitřek terminálu a pak vytrhnu ven.
Ano, sice to vyřadilo z provozu pole, ale taky to za celou dobu rozeznělo alarm.
"A sakra!" konstatoval raketometčík.
"Příště sebou vezmeme inženýra!" doplnil desátník a naznačil pyrotechnikovi, že se má ujmout prvního důstojníka. Pyro nakráčel do cely a se slovy: "Promiňte madam!" prvního důstojníka zvedl do náručí a kývl, že konečně můžeme vypadnout.
"Flames, tady Enf..." začal desátník, ale nedořekl, protože se na nás ze všech stran opět valila další vlna naštvaných Glairských dlouhánů. A člověk by řekl, že už dobrá polovina posádky je mrtvá...ale zdá se, že teprve začínáme.

Následující chaos vypadal jako zpomalený film a trošku i jako pradávný film Hvězdné Války. Glaiřané už přitáhli střelné zbraně.
Začínalo tu být až moc horko, ale na můj vkus to stále bylo málo.
Bylo vidět, že se každý z vojáků snaží mířit na oči, neb to bylo asi jediné slabé místo, co se nám podařilo najít a dařilo se tak držet ty šílence s halapartnami daleko, ale problémem byli střelci na ochozech.
Ty dostal za úkol likvidovat raketometčík a osliznutý, Pyro se i s první důstojnicí držel v krytu za mnou.
Mě jako na potvoru musela dojít munice a jasně to oznámila celému bloku hlasitým cvak cvak. Zbraň jsem tedy s pomocí vojína zahákl za teď již prázdný zásobník a sáhl jsem pro rezervní pistoli a nůž/meč. Kadence klesla, ale střelba byla o něco přesnější a každý z glairských marsmallownů také dostal na přivítanou oku lahodící ocel...pokud jsem se trefil.
V jeden okamžik jsem se přetahoval o meč s jedním z glairských šmejdů a měl jsem co dělat, abych ho udržel, kdo by řekl, že taková nudle bude tak silná?
Následující dění jsem vnímal zpomaleně.

"Seržante!" zaslechl jsem hlas vojína a krátce jsem otočil hlavu, jen abych viděl, jak se staví do cesty halapartně, jež byla určena pro mně. Než jsem stihl reagovat, tak jsem byl svědkem toho, jak halapartna ve vší rychlosti, jakou jí její majitel vrhl proráží hrudník vojína a vychází na zádech. V tu chvíli se pro mě vše zastavilo.
Moje četa, Glaiřané i všechny letící střely a objekty.
Viděl jsem před sebou toho chudáka, jak se vrhl do cesty něčemu, co mělo původně zasáhnout mně a doplácí na to vlastním životem.
Když se všechno opět dalo do pohybu tak jsem nekompromisně přetlačil šlachouna a pistolí mu vystřelil tu jeho hnusnou mozkovnu. Odhodil jsem glairského bojovníka jen abych chytil svého, již mrtvého.
"Enforcer pro Flames...DOSTAŇTE NÁS ODSUD NEBO TU KURVA VŠICHNI CHCÍPNEME!" slyšel jsem řvát desátníka do vysílačky, zatímco zbraně štěkali a granáty a rakety vybuchovali.
Na všech bylo vidět, že projdou přes ošetřovnu...také bych tam skončil, nebýt toho, že se vojín tak obětoval.
Bylo pro mě teď podstatně náročnější přesně střílet a držet tělo vojína. Nehodlal jsem ho tu nechat na pospas těm zrádným sviním, bůhví, co by s ním udělali.
Jediné v co jsem doufal bylo to, že nás Flames přenese zpět na palubu a pak pošleme tuhle chamraď do horoucích pekel tavícího se reaktoru, pokud měl pyro pravdu...

Záchrana

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí. Celé tělo mě bolelo, bodná rána od nůžek pulzovala a hlava mi takhle netřeštila ani nepamatuju. Zasraný Glaiřani a jejich tvrdé ruce. Chtěla jsem si sáhnout na hlavu, abych zjistila, jak velké jsou škody, ale nějak jsem nedokázala zvednout ruku. Podle bolesti mi ale bylo jasné, že levá polovina mého obličeje je zbarvená tmavě modrou podlitinou, jak mě obr udeřil.

Pozvedla jsem hlavu, abych zjistila, jestli se okolo mě něco děje, ale neviděla jsem nic, než silové pole mé cely.
Chtěla jsem se doplazit a pole vstřebat, dobrala bych síly, které jsem vyčerpala na zkratování hlavního obvodu lodi, ale nedokázala jsem se dostat dál, než půl metru, než mě zase pohltila tma.

Cítila jsem, jak se mnou někdo hýbe, ale neměla jsem tušení kdo to je, ani proč to dělá. Jestli je to Glaiřan nebo mě našli naši muži. Potřebovala jsem nutně načerpat nějakou elektřinu, ale nedokázala jsem to ze sebe vysoukat. Povedlo se mi otevřít oči, abych se podívala, kdo mě drží. Usmála bych se, kdyby mě nebolela polovina xichtu.

"Elektřinu..." Špitla jsem, ale v bojové vřavě mě nikdo neslyšel. Možná bych dokázala aspoň stát na vlastních nohách, kdybych do sebe dostala trochu energie, ale bez ní jsem byla jako člověk, který týden nejedl a tři dny nepil. Byla jsem na pokraji svých sil. Zahlédla jsem Storma a chtěla jsem na něj zakřičet, ale když jsem otevřela pusu, zrovna někdo volal do vysílačky, aby nás odsud dostali.

Nenáviděla jsem tu bezmoc, která mě momentálně ovládala. Ta neschopnost cokoliv udělat mě přiváděla do ještě většího zoufalství, když se ozval povědomý svištivý zvuk a naše těla se přenesla během pár chvil na můstek.
Pohnula jsem očima, abych se podívala, jestli jsou všichni v pořádku, ale mžitky mi to opět znemožnily, a teď už klidnější jsem upadla opět do tmy za doprovodu několika výbuchů lodi třídy Aquila.

Odpočinek nehrozí

Celá posádka byla zase na palubě. Zranění a ztráty byly nevyhnutelné, ale záchranný tým si vedl lépe, než dobře. V momentě, kdy se Glairská loď rozletěla na kusy se ozval počítač.
"Kapitáne, kontaktovala náš aliance... Na obrazovce na můstku se objevil obličej Lidského zástupce aliance s dlouhými vousy spletenými do několika uzlů a s ustaraným výrazem. Ovšem měli jste pocit, že není příliš upřímný.

"Týme S.A. byli jsme právě informováni o započetí války mezi Glairou a aliancí. Doneslo se nám, že jste se s nimi dostali do křížku jako první, velice nás to mrzí a jsme rádi, že jste v pořádku. Můžete obnovit své zdroje a opravit loď na blízké planetě, která chce podepsat smlouvu s aliancí. Bude tam rovněž čekat zástupce další planety, který rovněž bude žádat o podpis a nalodění. Jeden z nich je určen na pozici vyjednavače a druhý technického zaměření. Je na vás, jak si s tím poradíte Naxi a zároveň vás pověřuji podepsáním smluv. Zasíláme souřadnice. Opatrujte se." Zástupce aliance zmizel z obrazovky dříve, než jste stihli cokoli říct. Zřejmě se nechtěl bavit o ničem z uplynulých událostí...kupodivu.
Bylo evidentní, že aliance si byla vědoma svých chyb.
Jejich konstatování, že jste v pořádku bylo, při zraněních a ztrátách a při poškození lodi, celkem nemístné.

Byl čas zaletět na Krytu.

Války nejsou beze ztrát...ale tady si zase někdo dělá srandu...

Z masakru na Aquile nás naštěstí vytáhly včas. Ještě chvíli a byli bychom na sračky.
Když nás konečně přenesli zpět na loď, tak jsem ještě pár vteřin před sebe mířil pistolí, než jsem si uvědomil, že jsme na naší lodi.
Dech se držel svého rychlého tempa a já si říkal, že tak budu dýchat po zbytek dne...
Když jsem konečně procitl, tak jsem se podíval na mrtvého vojína z jehož těla stále trčela část halapartny.
Pomalu jsem toho chudáka položil na zem a podíval se na něj.
Nemohlo mu být víc jak dvacet. Mladej kluk a umře na cizácký lodi jejíž majitelé dočista zešíleli.
Oči měl stále otevřené a mrtvolně hleděl před sebe. Dvěma prsty jsem mu je zavřel a z krku mu strhl identifikační známky, jež sice byli přežitkem, ale vojáci Země je stále měli v oblibě.
Bylo tedy na mě dodržet tuhle pradávnou tradici.
Celou dobu jsem vnímal pohledy zbytku týmu. Někteří nemohli uvěřit tomu, že jsme utrpěli ztráty.
"Chudák kluk." hlesnul raketometčík a na každém bylo vidět, že smrt, i když je součástí našeho povolání nikdy neodejde bez emocí ostatních.
"Tohle jeho rodina nepochopí..." řekl desátník a vztekle zahodil pušku do kouta transportní místnosti.
"...tisíce světelných let od domova, jen aby chcípnul rukou někoho, kdo má v hlavě tak strašně nasráno, že se vůbec divím, že umí ovládat zbraň!" řval a odhazoval ze sebe zbývající výstroj, jen aby se pak posadil a promnul si obličej.

Chápal jsem jeho vztek. Celá tahle akce byla už od počátku průser. Moje helma bránila úniku emocí, ale sdílel jsem vztek desátníka a frustraci zbytku týmu.
Podíval jsem se na svojí zbroj a viděl, že je potřísněná klukovou krví, z čehož se mi udělalo nevolno, nevím proč a ani to snad ani nechci vědět.
Postavil jsem se došel jsem k interkomu.
"Doktorko, potřebujeme vás v transportní místnosti číslo dvě." řekl jsem polohlasně.
"Čeká vás tu spousta práce." dodal jsem a sevřel ruku v pěst.
Poté jsem se otočil na mužstvo, jež jak vidno nemělo sílu někam chodit, natož se s někým hádat. Část z nich sledovala padlého druha.
Neměl jsem jim to za zlé, už od počátku jsem jim vtloukal do hlavy, že na sobě navzájem záleží životem.

Pyrotechnik opatrně položil MIW na podlahu místnosti a roztřesenou rukou zalovil v jedné ze sumek, kde většinou bývá výstroj.
"Kašlu na to, přihlásil jsem se abych pomáhal prosazovat mír, a ne sledovat kamarády umírat!" konstatoval a konečně vylovil balíček cigaret a zapálil si.
"Když mluvíme o umírání...neměl by jsi kouřit...škodí to zdraví." konstatoval raketometčík a odpovědí mu byl vztyčený prostředník pyrotechnikovi pravé ruky.
"Storm můstku, můžete prosím pořídit záznam výbuchu té lodi? Enforcer se nedostaví na premiéru, tak ať máme aspoň záznam ohňostroje..." ohlásil jsem do interkomu a stejně jako zbytek čety jsem se posadil.
Pokaždé, když jsem viděl tu svojí bandu zbitou jako bandu psů, tak mě to frustrovalo do nejvyšších úrovní.
Teď frustrace byla hromadná.

Bůhví jak dlouho jsme seděli v transportní místnosti a odmítaly se odtamtud hnout, zprávy o tom že aliance je ve válce s Glairou jsme měli z první ruky a fingované emoce představitele lidí mě opravdu spíš jen štvali.
"Jim se to vždycky jen kecá, když si válí šunky hezky v teple a nemusí hnout ani prstem...šmejdi jedni!" konstatoval jsem a sundal jsem si helmu, kterou jsem položil na zem vedle sebe.
Hnusné zakončení hnusného dne, ale to hnusnější mě teprve čeká...formulovat dopis pro rodinu vojína a vysvětlit jim, že jejich syn, bratr a bůhví co ještě zemřel rukou zrádných sviní...

Krvavý chaos na lodi jsem zvládla. Ustála jsem ho a teď je jedna z chvil, kdy bych se nejradši zavřela do kajuty a nevylezla ven. Jenže nesmím. Teď ještě ne. Stihnu si tak akorát umít ruce, když se ozve Storm. Trochu zklesle a zároveň naštvaně kouknu k interkomu, ale utřu si ruce od vody.

Do kufříku jsem už před chvílí doplnila vše potřebné, ale jelikož sebou mají ještě MIW budu toho potřebovat trochu víc. Takže si sebou vezmu volná nosítka a hodím na ně přenosný zdroj. Je to něco jako baterie do auta, ale výkonnější a modernější. Hold, když máte na palubě obyvatele z Kaloo naučíte se být připraveni na všechno.

Rychlým pohledem zkontroluju jestli je všechno tam, kde má být a hlavně jestli mám všechno, co bych mohla potřebovat. Dojdu k názoru, že už nesmím otálet a vyrazím do transportní místnosti.

Ani nevím, proč, ale cesta tam mi příjde strašně dlouhá Nejspíš proto, že čas je relativní a záleží na tom, jak ho vnímáte v daný okamžik. A mě ten okamžik příjde až moc dlouhý. Ve skutečnosti jsou to tak dvě minuty od chvíle, kdy mě Storm zavolal. Vejdu dovnitř a první, co mě udeří do nosu je smrad cigarety. Lehce mávnu křídly, abych kouř rozptýlila a rozhlídnu se po místnosti.

U stvořitelky, už ne! Svraští se mi obočí, když vidím nehybného mladíka. Není to lehké, když někdo odejde. Posádka je jako rodina a...Abych svoje rozladění skryla raději kleknu k MIW "Ti tě teda zřídili..." povzdechnu si víceméně pro sebe a kouknu po ostatních. "Pánové jistě dají dámě přednost, že ano?"  Vypustím tu větu v (nejspíš marném) pokusu rozptýlit aspoň trochu tuhle atmosféru. 

Pohledem se sice těžko něco posuzuje, ale nikdo z nich na tom není nikterak vážně a tomu mladíkovi už stejně nepomůžu a nejspíš bych mu nepomohla ani na místě. Tým sice bude potřebovat abych se na ně podívala, ale MIW je na tom v tuhle chvíli hůř.

Nový úkol

"Rozumím kapitáne."
Odvětím, jakmile dostanu rozkazy od kapitána a udržuji zaměřeno nejslabší místo lodi a zároveň sleduji signály týmu.
"Zatím je pořád mám."
Stále čekám na rozkazy, pak se konečně dostaví požadavek.
"Přenáším."
Rychle pozaměřuju všechny signály a přenesu je a jsem připraven splnit případné další rozkazy. Pak se dostaví Storm a my taky obrdžíme novou zprávu z velitelství.
"No to byla teda klika, navrhuji rychle vypadnout na tu planetu pane."
Podívám se směrem ke kapitánovi a neopouštím svou pozici.

Byla jsem celá napnutá, jestli se Stormovi podaří zachránit z lodi MIW. Snažila jsem se držet loď v bezpečné vzdálenosti, kormidlovat tak, aby Dylan mohl udržovat zaměřování a být tak připraven na urychlený přenos zpátky na loď.

Když konečně bylo po všem, nedokázala jsem cítit úlevu. Bylo mi spíš úzko. Nikdy jsem se nedostala tak blízko k vesmírné bitvě a nikdy jsem neviděla vybuchovat cizí loď, na které umírají živé bytosti. Můj výraz se viditelně změnil. Z usměvavého, který se mne držel předtím, než začalo tohle naše dobrodružství, jsem se zachmuřila. Tolik ztracených životů…
“Pane, nahrávají se mi koordináty Kryty, jsme připraveni.“ ohlásím suše a vyčkám na kapitánův povel, podle kterého se posléze zařídím.

Battle report captain...

Když dorazila doktorka, tak jsem jen kývl a pomalu jsem vstal, opravdu jsem neměl náladu na lékařskou prohlídku, protože mě nic není. Krev na zbroji není moje a pokud by mi i něco bylo, tak bych to stejně nejspíš přešel.
Otázka doktorky vyšuměla do ztracena a mlčení zbytku čety jí bylo souhlasem, který očekávala.
Nikdo z nich se nepovažoval za nějak vážněji raněného, nebo snad umírajícího.
Část z nich stále hleděla na padlého kamaráda, jako by doufala, že snad vstane a odejde po svých, i když bylo vidět, že je to pouze zbožné přání.
"Doktorko...myslíte, že by jste nosítka mohla postrádat pro něj?" zeptal se desátník a pokynutím naznačil vojínovo tělo.
"S přepravou první důstojnice vám pomůžu já..." začall pyrotechnik a bez mrknutí oka zhasl cigaretu o dlaň ruky.
"...transport v náručí nebude vypadat tak divně, jako bychom v náručí nesli mrtvolu." dokončil s pohřebním tónem v hlase.
"Jděte s doktorkou, ať už po vás bude chtít cokoliv týkající se kontroly nebo léčby, udělejte to..." přikázal jsem, i když jsem nemusel. Všichni víme, že pokud jde o medicínu, tak doktorka má nejvyšší šarži.
Poté jsem se sehnul pro helmu a zamířil jsem na můstek.
Myslím že kapitán by měl vědět o úmrtí.

Cestou na můstek jsem z cesty odstrčil několik členů posádky, jež doslova stáli v cestě.
Neměl jsem náladu na to je zdvořile žádat. Zdvořilost byla to poslední, na co jsem měl náladu, chuť a pomyšlení.

Na můstek jsem vešel za naštvaného dusání zbroje, která všem kolem jasně dávala najevo mé přibližné rozpoložení.
"Hlášení kapitáne..." začnu a neobtěžuju se projevovat úctu jeho šarži, mám vztek na všechny a všechno, hlavně na planetu Marshmallow.
"...první důstojník v bezpečí a v péči doktorky, četa Enforcer utrpěla několik zranění, ale nic co se nedá přežít..." řekl jsem a podíval se do své pravé dlaně, kde jsem držel známky.
"...též máme jednoho mrtvého..." pokračoval jsem a sevřel známky ve dlani.
"...chtěl jste loď jenom poškodit...nedařilo se splnit rozkaz pod palbou, nálože byly umístěny tam, kde to situace dovolovala..., pohledem jsem stále sledoval pěst se známkami a na kapitána jsem se ani nepodíval. Nelitoval jsem toho, že jsem kapitánův rozkaz nesplnil. Navíc, podle zpráv, co jsme právě obdrželi by bylo netaktické nechávat nepříteli víceméně netknutou loď.
"Doporučuju na tu planetu při první příležitosti hodit atomovou bombu, nebo rovnou celou salvu. Zrádci si nezaslouží slitování!" zavrčím a můj stisk známek se ještě zesílí.

Dnešek je hodně blbý den. Horší než by si kdokoliv z nás myslel, když vstával. Musím zachovat profesionální odstup, takže se tvářím dosti neutrálně ačkoliv se uvnitř hroutím. Storm se zvedne a no popravdě jsem ani nečekala, že se nechá prohlédnout. 

Dotaz desátníka vnímám tak napůl, ale zvednu hlavu hlavu a kouknu na něj. "Samozřejmě. Pokud mi pomůžete s MIW, tak v tom nevidím problém. Navíc se na vás ostatní chci taky podívat a byla bych radši, kdyby jste šli dobrovolně. Nerada někomu něco rozkazuji." A nechám je, aby položili tělo vojína na nosítka. Přikrývku, kterou mám v nosítkách přikryju tělo vojína. Zakryju mu tak i obličej a riše pronesu modlitbu.

MIW na místě ošetřím ránu na boku. Zbytek udělám až na ošetřovně. Pyrotechnikovi by se dost blbě neslo tělo, do kterého proudí elektřina a že jí MIW bude potřebovat. aby se dala do kupy. 

"Tak opatrně jí vemte a půjdeme..." řeknu jim a vyrazím zpátky na ošetřovnu. Cestou míjíme posádku a popravdě nemám ráda, když takhle zírají. Ano, tělo přikryté od hlavy k patě je dost nápadné ,ale tohle zírání... Nic jim neřeknu, ale můj výraz mluví za vše. Uleví se mi, když se desátník s nosítky odpojí a odveze tělo do místnosti vedle ošetřovny. Jsou tam kryokomory, protože každý člen posádky má právo být pohřben na své planetě a podle svých zvyklostí. a jak jinak udržet tělo mimo rozklad než ho zamrazit?

Na ošetřovně položí MIW na volné lehátko a já jí napojím ta ten zdroj. Ta elektřina, co do ní proudi není silná, ale postačí to. Pak se kouknu na vojáky. Vážnější zranění nemají, ale pro jistotu je všechny prohlídnu. Nerada bych něco zanedbala. Jedno fiasko už mám dneska za sebou. Přesto si myslím, že jsem dobrá doktorka a hodlám si tenhle post taky udržet.

A je hotovo

Několik vteřin po dokončení transportu výsadku a potvrzení, že jsou všichni - včetně prvního důstojníka - na palubě, jsem vydal pokyn k odpálení malých taktických výbušných zařízení. Přístroje zapípaly a vteřinu poté se loď třídy Aquila rozletěla do všech stran na tisíce malých kousků. Magor jeden! Řekl jsem malou bombu! Pomyslím si, ale ve své podstatě mi nijak nevadí, že to glairská nejmodernější loď nezvládla.

Když počítač ohlásí příchozí hovor od vedení Aliance, nechám jej spojit na můstek. Zpráva, kterou si vyslechneme, mi téměř vyrazí dech. No to jsme tu dlouho neměli! Válka... Neměl jsem z toho vůbec radost. Navíc - pokud mají více lodí třídy Aquila bude to dlouhá a nepříjemná válka.

„Leťte tak rychle, jak Flames dovolí,” odpovím Shee, která mi ohlásí připravenost k dalšímu letu.

Chvíli poté vstoupí na můstek seržant Storm a podává mi své hlášení o záchranné misi. „Seržante, je mi líto, že máme ztráty. Osobně pak kontaktuji příbuzné tohoto vojáka a projevím jim soustrast. To, že se loď třídy Aquila rozletěla na tisíc kousků, přesto že jsem vyslovil přání, aby byla jen poškozena, budu - vzhledem k dalšímu vývoji situace - tolerovat. Nyní jsme totiž ve válce, seržante. Glaira vyhlásila válku Alianci. Teď letíme opravit loď a pořádně se vyzbrojit a pak se uvidí. Můžete jít!” Propustím seržanta, který tak může sepsat hlášení z mise a připravit se to, co nás čeká dál.

„Shee, za jak dlouho budeme na Krytě?” zeptám se a jakmile mi Shee odpoví, odejdu do své kajuty. Sednu si za stůl, opřu se o něj lokty a položím si čelo do dlaní. „Doktorko,” řeknu do intercomu, „jak to vypadá s prvním důstojníkem? Kdy bude schopna služby?”

Tohle bude ještě dlouhej den...

Černá zavlaje nad ubikací čety...

Kapitánova slova mi ani trochu nepomohla. Jako vždy, držel se protokolu a bylo vidět, že nebýt současné situace, tak mě za zničení lodi pěkně seřve. Upřímně, bylo by mi to jedno, stejně jako je mi jedno, že bude "tolerovat" neuposlechnutí rozkazu.
Slova o tom, že bude osobně kontaktovat rodinu zavrhnu nejdříve pohledem a poté slovy:
"Moje četa, moje zodpovědnost!"
Posléze jsem se otočil a zamířil k sobě do kajuty.
Ani jsem se neobtěžoval kohokoliv zdravit, nebo žádat aby uhnul, kdo se neměl k uhnutí, ten byl prostě odhozen jako smradlavý hadr.

Jen co se za mnou zavřeli dveře do kajuty, tak jsem si neodpustil úder do zdi. Když jsem konečně stáhl ruku, tak jsem viděl prohlubeň po úderu.
"A co jako?" pomyslel jsem si, když jsem jí viděl. Poté jsem došel ke stolu a odložil na něj známky a nasadil jsem si helmu a nastavil stroj na demontáž.
Poté jsem stoupl na platformu a nechal udělat stroj své.
Celou dobu jsem si před očima přehrával to, co udělá jen skutečně vznešená duše a to je obětovat se pro dobro ostatních. I kdyby cena měla být vlastní život.

Když konečně byla zbroj dole, tak jsem zamířil ke skříni a vyndal z ní oblečení skládající se z bílého trika, černých trenýrek a kalhot, černých pevných bot, ještě jsem vytáhl zašlou černou vestu, v jejíž jedné kapse byla placatka, v dalších kapsách nic nebylo.
Popadl jsem celý set a zamířil jsem do sprchy, kde jsem strávil minimálně dvacet minut.
Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, co mám napsat rodině. Hlášení o misi bude jednoduché napíšu pravdu. Ale psaní takovýhle dopisů jsem nesnášel.
Jen co jsem vylezl ze sprchy a usušil se, hodil na sebe oblečení a vyrazil psát hlášení.

Ze všeho nejdřív jsem sepsal hlášení, pomocí všem přiděleného datapadu.
Sepsat, že jsme se překvapivě lehce dostaly do strojovny, tam nás přepadli a pod tlakem jsme umístily nálože, které pak zničili loď. Následně jsme se vydali do cel, následovalo pár menších přepadů a zranění. Ve vězeňské části jsme dostali první důstojnici ven, utrpěli ztráty a dostali se odtamtud jen tak tak.
Nerozepisoval jsem detaily, jak rakety trhali glairským ruce a nohy...jestli má někdo z vojáků mojí čety potřebu, prosím. Já sepisuju pouze důležitá fakta.
Dost na to, že krve bylo prolito dost v boji, nemusí být krvavé i hlášení.

Horší bylo sepisování kondolenčního dopisu pro rodinu. Trvalo mi to tři hodiny a při formulování svých slov jsem toho po kajutě nachodil víc, než se obvykle nachodí.
V jeden okamžik jsem dokonce tupě zíral na známky, jež doteď ležely na stole.
"David I. Binah, Izrael." tyto dva údaje se mi v podstatě vypálili do očí, takže jsem jeho jméno viděl všude, kde jsem se podíval.
"Co znamená I.?" vybavila se mi otázka, jež mu jednou položil jeho kolega nováček, když se dostal na loď.
"Ishmael" zněla odpověď.
Vzpomínka mi na tváři vytvořila na tváři úsměv a tak nějak mě nakopla ke konečnému sepsání dopisu, přičemž samotné psaní trvalo asi jen půl hodiny.

V okamžik, kdy byl dopis napsán, jsem ho uložil do paměti datapadu a ten vložil do skříně, kde se povaloval většinu času.
Poté jsem zamířil do baru, placatka byla prázdná, jak jsem ke své nelibosti zjistil během psaní dopisu.
Sedl jsem si na bar a objednal si to nejtvrdší, co tam náš "trýzněný" barman měl. Jediným pohledem jsem mu naznačil, že se nehodlám o ničem bavit, že si svůj vysavač informací má nechat na někoho jiného.
Poté jsem si nalil sklenici a na ex ji do sebe obrátil.
"Je vidět že kapitulní závody v chlastání se přeci jen vyplácí..." řeknu si při myšlence, že tenhle chlast by okamžitě porazil netrénovaného člověka.
"Snad nebude mít nikdo náladu si pokecat..." pomyslel jsem si a nalil jsem si další sklenku, přičemž jsem teď spíš jen tupě zíral do sklenice a myšlenkami jsem byl bůhvíkde...

Zástupce do "Aliance"
Kaple bohů

"Proč si koncil vybral zrovna mně? Proč zrovna já? Ze všech bratří zrovna já? Čím jsem si vysloužil tuto čest...nebo bych měl snad říct trest?" honilo se mi při pomyšlení, že setrvávám před oltářem, na němž bylo vypsáno jak bohové vytvořili naši rasu a jak nás vedli a učili.
"Vyšší z kasty Templářů a zrovna mně pošlou jakožto zástupce na ten primitivní kus železa, jemuž říkají loď!", myšlenky začali nabírat nepříjemný směr a hrozilo, že jestli mé rozezlení bude pokračovat v růstu, tak bych mohl neúmyslně roztrhnout loď za pomocí svých schopností.
A během cesty v hyperprostoru by to nebylo zrovna nejlepší. Možná by kusy lodi skončili každý někde jinde.

Dveře do kaple bohů se otevřeli a za dunění, jež vydávali pouze těžké válečné zbroje se ke mě blížili kroky.
Otevřel jsem doposud zavřené oči a díval se, jak sedím v meditačním posedu s lokty opřenými o kolena.
"Zer'ataii, tvé rozezlení je cítit až na samotném můstku!" zaslechl jsem psychický hlas velitele lodi, jejíž název byl Cestovatel prázdnotou.
"Omlouvám se veliteli, nechal jsem se unést." omluvil jsem se a zvedl hlavu a podíval se na oltář.
"Nic se neděje, též bych byl rozladěn, kdybych byl přiřazen na tak primitivní plavidlo, jehož posádka nejspíš nebude o nic vyspělejší!" odfrkl si velitel.
"Není radno podceňovat jiné rasy veliteli, některé představují i celkem vážnou hrozbu. A myslím že tato "aliance", k níž se náš koncil rozhodl přidat je jednou z nich." řekl jsem a vstal. Má modro-zlatá róba se zavlnila při pohybu jako voda.
Otočil jsem se na velitele.
Tři metry vysoký válečník oděn do těžké bojové zbroji. Kůže světle šedá, až bledá.
Jeho oči zářili zlato-zeleně.
"Proč myslíš, že je hrozbou?" zeptal se bylo vidět, že ho zajímá, co si myslím.
"Vždyť se na tu Alianci podívej, rasy, jež by se podle našich dat a predikcí nikdy neměli spojit! A nemluvě o tom, že jejich cestování vesmírem je ještě..." v půlce věty jsem se zarazil.
"...primitivní?" zeptal se komandér. Můj pohled jasně říkal, že jsem to takhle sice říct nechtěl, ale že v podstatě má pravdu.
"Hlavně když se na to podíváme z hlediska hodnot bratře, osobně si myslím, že jediný důvod, proč se spojili je ten, aby se navzájem nezničili. Každá rasa vyznává jiné hodnoty a morálku. Nevím, jestli bych v boji chtěl stát vedle někoho, jež nezná cti a je schopen zabít bezbranné a slabé." oznámil a pohodil hlavou, úponky spletené do dlouhých copů sebou švihli jako bič.
"Od pozorovatelů na planetě, jež říkají "Země" jsem slyšel, že tam mají válečníky, jež rozumí cti. Ti by se ti líbili." oznámil jsem stroze a velitel přimhouřil oči nad mým tónem.
Pro něj byla čest jeho štítem i zbraní.
"Uvěřím až se s některým z nich setkám." řekl a podíval se na oltář.
"Veliteli, jsme na smluvených souřadnicích. Zdá se, že planeta je obydlená." ozvalo se přes psychické rozhraní v lodi.
"Naše data neříkají nic o civilizaci! Přísahám že až se vrátíme na Certus, tak z pozorovatelů udělám hromadu titěrných potěšení pro kybernetiky!!" odpověděl velitel celkem rozezleně.
Pokynul, že mám jít s ním.

Sektor Nord Sigma alias Sektor Kryta
Cestovatel prázdnotou - můstek

Můj pohled byl upřený na planetu, jíž Aliance říká Kryta. V naší databázi ji máme vedenou jako Nord Sigma.
"Vtipné. Nebyli jsme v tomto sektoru přes několik tisíc let. Aspoň co počítač hlásí. řekl velitel po chvíli sledování databáze.
"Nějaké informace o lodi Aliance? O té Flamenco?" zeptal jsem se s pohledem upřený na tu zelenající se planetu, kde jsem se měl stát pozorovatelem koncilu a "členem posádky" oné lodi.
"Nic odpovídající plavidlu není v dohledu." zněla odpověď od technika na můstku.
"U bohů...to se mám na co těšit." prohlásil jsem a sledoval jak místní hvězda ozařuje planetu. Velitel za mnou se pouze zasmál.
"Kyrai, měli bychom buď aktivovat maskování, nebo se stáhnout k méně obydlené planetě. Nevíme jak vyspělá tato rasa je rozhodně bych nedoporučoval je dráždit naší přítomností...i když je mi jasné, že tři mateřské lodi se stovkami hbitých stíhačů a lodními zbraněmi by se dokázali ubránit, ale dle rozkazu koncilu jsme zde na mírové misi, ne bojové." oznámil jsem veliteli a jeho pobavenou náladu šlo cítit po celém můstku, kéž bych ji jen sdílel.
"Aktivujte Pozorovatele a maskované je rozmístěte po celém sektoru, chci vědět co nejdřív až se ta ubohá náhražka lodi objeví a stáhněte flotilu k nejbližšímu světu jež nemá jak nás ohrozit. Nejsem v rozpoložení pálit světy, dnes ne." zněla Kyraiova slova a mě se před očima začala Kryta vzdalovat jak se Cestovatel prázdnotou dal do pohybu a stáhl se z orbity planety.
Teď už nezbývalo nic jiného, než jen čekat až se Aliance uráčí objevit.