Andor.cz - online Dračí doupě

Kronika - 29. května 2012 17:42
	GÓRKA RP oddechové fantasy Klasický fantasy svět podobný Středozemi, ale Středozem to není. Městečko Górka - plné ruchu a obchodu, ale také zlodějů a válečníků. V něm stojí krčma "U zlámaný hole", a v ní se jednoho krásného dne sešlo za různých okolností několik podivných individuí... zkrátka, dobrodruhů. A zde začíná máš příběh. Pokud chceš být jeho součástí, jsi očekáván!

Tori - 29. května 2012 19:07

"U Zlámaný hole" Je to už řádka dní, co jsem opustil své město a vydal jsem se na nedobrovolnou výpravu. Ráno jsem se vzbudil v lese, kde jsem si večer udělal provizorní tábořiště; ohníček a lůžko z roští (nevěřili byste, jak je to příjemné spaní.) Když jsem se probral pomocí ledové vody v nedalekém potůčku, vrátil jsem se do tábořiště a sbalil si své věci (přiznám se, není jich mnoho) a vydal jsem se na další cestu směrem na západ. Uběhlo pár hodin a já se konečně dostal z toho ponurého lesa. "Konečně" Problesklo mi hlavou. "Konec všem kapkám, které ti ve spaní zklouznou z větve za krk." Otřesu se; "Brrr" Po dalších mála hodinách jsem se přes louky a pláně dostal na dohled k malému městečku... "Tak honem tam. Už mám hlad jako vlk." S novou nadějí se mi vrátila energie...rozběhl jsem se směrem k opevnění a za pár desítek minut jsem stál před branami. Ve městě jménem Górka se mi vážně líbilo a okamžitě jsem zapadl do jedné ze spousty putyk... "Hostinský! Rád bych si dal k jídlu nějaké kuřátko a korblíček vína...Děkuji." poručil jsem si a zasednul ke stolu daleko od všech ostatních. Netrvalo to dlouho a má objednávka ležela na stole. S velkou chutí jsem se pustil do jídla...

Toly - 29. května 2012 21:16

"U Zlámaný hole" ,, Tak já se tam jdu tedy podívat a zjistím situaci. ,, Pošeptám Alonovi. Ten má v kapuci mojí Artu a hlídá mi jí. Stojíme za rohem hospody a promýšlíme si dnešní večerní akci. Alon pak na mě kývl a já jeho kývnutí opětoval. Vyrazil jsem k hospodě a zaťukal na dveře. Bohužel, i když stoupnu na špičky, na kliku nedosáhnu. Tak jsem počkal, až mi někdo otevře. Po chvilce otevřel sám hostinský a s překvapenýma očima na mě zíral a řekl. ,, Co chceš chlapče? ,, ,, Hm... Zdá se být milý... Většinou na mě křičí. Vypadni ty špunte, nebo zmiz ty darebáku. ,, Tak se šibalsky pousměji a řeknu. ,, Dobrý den pane. Celý den jsem nejedl a mám hlad. Mám u sebe pár penízků. ,, Udělám lehce smutný oči a levou rukou si pohladím břicho. Hostinský si mě chvilku prohlíží a pak řekne. ,, Víš, že děti už by měli dávno spát? Jak to, že nejsi doma? ,, Tahle otázka mě lehce překvapila, a proto jsem musel rychle přijít na nějakou lež. ,, No víte pane... Já žiji jen s tatínkem a ten dělá strážníka, takže věčně není doma, jako například teď. No a maminka... ,, Chvilku se odmlčím a sklopím oči. ,, Maminku si nepamatuji... Umřela, když jsem se narodil. ,, Sklopil jsem hlavu dolů a můj výraz se proměnil za smutný. ,, Áááá... To je mi líto chlapče. ,, Hostinského tvář se proměnila za smutnou. Nejspíš je to pěkný měkota. ,, Pojď dovnitř. Dám ti něco dobrého na zub a ohřeješ se čajem. ,, Hostinský se na mě začal usmívat a pomáhat mi po schůdkách. Já jsem se jen pro sebe usmál. Když vejdu dovnitř, sednu si na schůdky těm nejhůř vypadajícím chlápkům. K nějakým alkoholikům, nebo žebrákům. A když se mě hostinský zeptá, proč si nesednu ke stolu, odpovím mu, že jsem malý a nedosáhl bych na stůl. Na mou odpověď se jen usmál a zakýval na souhlas. Sice jsem si k těm alkoholikům sedl schválně, ale to že na stůl nedosáhnu, to je taky pravda. Hned jak čekám na jídlo a čaj, tak si pořádně prohlížím hospodu. Kdo v ní je za lidi. Jaký má půdorys a kam se všude dá schovat. Z čeho jsou vyrobený věci a podobně. Jak je to daleko ke dveřím. Koukám na stav lidí, věci položené na zemi a všechno prostě... Snažím si udělat v hlavě malý plánek hospody. PJ... Chci, aby si mi dal veškeré informace o hospodě... Tedy co vidím... Nezapomínej, že jsem zloděj a vidím toho v hospodě víc než obyčejní lidé. (Umím, naleznou pastě, zjistit, zda někdo předstírá opilost a takový kraviny.) Uznej ty, co vidím... Ale každopádně si chci udělat v hlavě obrázek téhle hospody... Takže mi dej celkový info. Klidně to dej do soukromky... To už mi je jedno. :) Moje postava: Jméno: Toly Rasa: Hobit Povolání: Zloděj, Lupič Věk: 14 let Výška: 84cm Váha: 34kg Věci u sebe: Plášť, boty, kalhoty, košile, pásek, taštice na pásku, malý batůžek na zádech Věci v taštici na pásku: Zrní v malým pytlíčku pro krysu, dřevěná flétnička, paklíče a zlodějské náčiní, kapesník, houska, měšec s penězi, kleštičky, šipky do foukačky v koženým pouzdře, lahvička paralyzujícího jedu z fialové muchomůrky 0,1L. (Získává tajně a za draho od jednoho obchodníka) Věci v batůžku: Voda, jídlo, provaz, hadr, svíčka a věci na rozdělávání ohně, březová kůra, čaj Peníze: (Podle PJ... Tady si je budu měnit a budu si to psát i k sobě na papír.) Zbraně: Dýka, foukačka, jasanový prak Vzhled postavy: Hnědý krátký kudrnatý vlasy. Modrozelené oči. Svaly moc nemá. Na kolenou, loktech a podobně má malý modřiny a škrábance.

Kronika - 29. května 2012 21:41

U ZLÁMANÉ HOLE-popis Krčma nebyla ničím výjimečná, pach piva, pečeně, potu a ohně z krbu. Ten vévodil celé síni, a naplňoval okolí příjemným teplem. Hostinský, kterému nikdo neřekl jinak než Packa, to kvůli jeho lehce zchromlé pravici. Kdysi býval žoldneřem. A po tom bojovém zranění, si pořídil tuto knajpu. Hospoda měla středověký ráz, a byla plná hluku a zákazníky většinou lidskými, ovšem i jiné rasy tu byly, to kvůli tomu že Górka ležela na křižovatce obchodních stezek...

Glwyddyn Šrumajda - 29. května 2012 22:02

Že jsem nedal na svou vlastní moudrou radu, kterou jsem si říkal ráno: Neuklízej! Neruš haraburdí odpočívající v kůlně! Ale já né. A pustil jsem se do toho. A tak jsem dopadl, jak jsem dopadl (totiž na kokos). Moje obydlí se vcelku podobá obydlí hobitů, až na to, že v něm je méně spižíren a více laboratoří. Kromě toho je jeho součástí kůlna obsahující všeljaké harampádí, které jsem se rozhodl trochu vytřídit. Ze začátku to bylo jednoduché, protože mladší archeologické vrstvy byly složeny z rozbitých nádob (vyhodit), svitků popsaných ve dvou vrstvách (ztopit), svitků popsaných v jedné vrstvě (popsat v druhé vrstvě) a podobných snadno rozškatulkovatelných předmětů. Potom ale přišly zajímavější věci -- nerozbité nádoby obsahující jakési kapaliny, a části nedokončených a neužitečných hejblátek a zařízení. Jednou z nich byl i splasklý vak s příslušenstvím, který se po rozložení na zem ukázal být vzducholodí, či spíše vzducholodičkou. "Hmm... to musel dělat brácha (kde tomu je teď konec?)... schválně, jestli se s tím dá létat!" Obstarat si plyn lehčí vzduchu mi nečinilo velké potíže. I naplnil jsem vak -- a letěl jsem. Jako slepice s přistřiženými křídly. Ovšem jen do té doby, co mě napadlo vyzkoušet funkci jednoho z připojených stroječků. Po otevření ventilku vyšla z jeho trubice kupka myších bobků a ohnivá rána. A já jsem se se vzducholodičkou vznesl do výše a do dáli. Let se však brzy změnil v něco, co připomínalo spíše pád. Bezradně jsem zíral pod sebe na přibližující se městská stavení a ulice. Netrvalo dlouho a dopadnul jsem zešikma na jakousi (honosně řečeno) terasu jednoho z větších domů. Pokračoval jsem v pádu skrz pootevřené dveře a kutálel jsem se po dřevěném schodišti až dolů. A tak se ocitám v hospodě. Svůj nedůstojný sestup po schodišti končím plesknutím na podlahu hostinského sálu. Ležím na zádech na podlaze, pode mnou leží onen splasklý vak, jednu nohu mám poněkud zamotanou do řemínků. Cítím se rozlámaně, ale žiju. Po chvíli nadzdvihnu horní polovinu těla a opřu se o ruce. Zmateně se rozhlížím kolem sebe, zjišťuju, kde to vlastně jsem. Z mých úst vyjde několik citoslovcí údivu a zkoprnění, následovaných podrážděným zvoláním: "No co! Žádný učený s nebe nespadnul!". Kdo z přítomných otočil hlavu směrem, odkud mě uslyšel, vidí na podlaze sedící postavu s rozcuchanými rezavými vlasy a vousy, oblečenou jako někdo, kdo právě vyklízel v kůlně. Sedí na hromádce harampádí, nemá zbraň ani zavazadlo, vypadá docela bídně, ale ne nepřátelsky nebo nebezpečně. Možná spíš trochu směšně...

Kronika - 29. května 2012 23:28

Krčma Byl to den jako jiný, sál byl narvaný vším možným lidstvem. Tu a tam se mihl nějaký půlčík, trpaslík či elf. Hostinský Packa i jeho pomocnice Běta a Růža se také činily, aby nikdo nestrádal. Vařené hovězí, pecny chleba, korbele piva i medovina... Na chvíli se Packa šel nadýchat čerstvého vzduchu, když pomohl jednomu z obejdů co moc přebral změnit místo tak, že jej shodil nacvičeným pohybem kopancem ze schodů. To mu dodalo tak dobrou náladu, že se nechal obměkčit malým umouněným Tolym, a umožnil mu vstup. Růža ti přinese polívku! A sedni si ke krbu, tam je teplo. Dodal až nezvykle dobrácky. Tím s malým skončil. Á, to je vzdoušek. Zamumlal si pod vousy. A za chvíli byl už opět vevnitř, nabral plnou náruč korbelů s pivem, a hnal se do sálu. Právě v té chvíli se odkudsi zkutálel gnóm zabalený do jakéhosi měchu. Packa ho neviděl, a tak přes něj klopýtl. Pěnivý mok zatím ještě stále ukrytý v korbelech se rozletěl vzduchem následován statným Packou... To vše dopadlo na stůl s pěti trpaslíky, oblila je pivní lázeň. Takřka ihned se jim objevily v rukách sekery, které hodně potlačily případný smích okolosedících. KTEREJ PARCHANT TU NECHAL TEN PYTEL! Zařval Packa, když se pomalu sbíral ze země...

Zakka - 30. května 2012 14:08

Další z měst a další z hospod[/p] Už je nepočítám, ani nejmenuji Tády, poklepal stařík na pergamen, tady, jak pravííí stará zvěssst, Temný povstane a sestoupíí z vysokých hor ... Podíval se přitom do stropu s téměř teatrálním gestem a zasípal. Ale dědo, to místo na mapě, co mi ukazuješ, to je Trionské moře, ... zakroutila jsem hlavou. Děda se ale nevzdal. Vynořřří se z hlubin a svými mořskými ďasy.... pokračoval prorocky. Já jen protočila oči vsloup a podívala se po hospodském, který měl donést korbele piva, které jsem kromě malé odměny za jejich snahu, těmhle mužům slíbila. Alespoň tenhle zavře hubu, nic neví. Zabodla jsem oči do kupce se světlými vlasy. Tady, ukázala jsem špičkou tesáku na zažloutlou mapu, oči dvou zbylých mužů a zkalený zrak starce se stočily na mě, na sever od vašeho města, slyšela jsem, že se tam poslední dobou dějí nepěkné věci... Seděli jsme u většího stolu, kousek od středu sálu, sehnat lidi, kteří vám za nějaký peníz seženou informace, nebyl nikdy problém. Problém byl sehnat lidi, kteří vám seženou informace, které jsou pravdivé. Rotaf, tak se kupec jmenoval, se jen nadechnula poškrábal se na krku a chystal se mluvit, další muž ho však předběhl. Né né, tady by ses měla podívat, strhnul na sebe vousatý svalovec pozornost, byl to dobrodruh, toulal se po zemi a myslel, že snědl všechnu moudrost světa, Pyth se jmenoval. Dopil, korbel z předchozí rundy a na mapu mu z vousů začala kapat pivo. Na východě byly prý sjednoceny kmeny, divoši tam zbrojí, slyšel jsem, že armádu takové velikosti a síly ještě nikdo neviděl, muž, který je vede - je to přízrak, vyvalil oči a začal přehnaně gestikulovat, ani nemusí tasit a pod jeho pohledem, hynou nepřátelé po stovkách ... Bože Zakko, co se to s tebou děje, tohle že mají být nějací informátoři ?! Věř mi, tak velká armáda to není, a ten přízrak o kterém mluvíš nezabíjí pohledem. Odsekla jsem kysele a odfrkla si. A není to muž... Pronesla jsem tiše a mimoděk jsem se podívala na kožené pouzdro se svým ostřím. V tom se stalo několik věcí najednou, Packa nám nesl pivo, ale z nějakého, mně neznámého důvodu, se mu zamotaly nohy a spadl. Stůl vedle našeho, ten s trpasličím osazenctvem, zůstal zlitý od hlavy k patě. Rotaf, to schytal na záda, a mapa už nebyla mokrá jen od vousů toulavého Pytha. Podívala jsem se ostřížím pohledem na trpaslíky. Snad se chlapci uklidní, ... Packa se už zvedal a nadával na neznámého bordeláře. Dočista mě přešla chuť na další zjišťování... Dobře chlapi, vydechla jsem, neřekli jste mi nic, co bych nevěděla, to slíbené pivo, které už snad Packa po druhé nerozleje, si vypijte jinde. Každému jsem ještě zaplatila mincí, a dala jim tak najevo, že je už nebudu k ničemu potřebovat. Zvedli se a zmizeli do jiného koutu hospody. Jediný Rotaf ještě přešlapoval na místě. Ano...? Zvedla jsem oči od mapy a zabodla je do jeho tváře. Přijde ti to snad málo? Zavrčela jsem lehce rozmrzele. Rotaf se jen sklonil a obezřetně, až tehdy když si byl jistý, že mu kvůli tomu pohybu nevrazím jednu pořádnou herdu do břicha, mi zašeptal do ucha tři kouzelná slovíčka. Blýsklo se mi v očích. Tak přece jen to dnes nebude marné hledání. Posaď se. Nohou jsem mu odstrčila židli. Tohle bych ráda slyšela celé. Ona dvojice zůstala u stolu sama, skloněná nad mapou. Zakka, tak se jmenovala žena, která se v Górce objevila před dvěma dny, s havranem na rameni a zbraní, kterou rozhodně něšlo popsat slovy: "Na hraní". Vysoká, v dlouhém plášti, s vlasy ostříhanými k bradě a jasně modrým pohledem. Zakka [/center]

Helcar - 30. května 2012 15:14

Na lesnej ceste sa ozýva len čvachtajúce blato pod nohami a údery drevenej palice, zapierajúcej sa o zbyky pevnej cesty. *Pri Thorovej prdeli, dal by som si poriadne pivo*. Prehrabem sa sa v kapse na ramene a smutne sa opriem o najbližší strom. Chvíľa oddychu neuškodí. Za okamih už stojí vedľa cesty mala hromádka nazbieraného dreva a jeden zamračený trpaslík opäť sa hrabajúci v kapse. *Jeden, dva.....osem prázdnych fľaštičiek,* prehrabujem sa cez množstvo malých nedokončených kovových nástrojov a súčiastok pokiaľ nenájdem ďalšiu fľaštičku, pričuchnem *blee, zásoba žĺteho kameňa ešte je, to sa bude hodiť.....ááá tu je.* Vysypem trochu čierneho prášku z ďalšej fľaštičky a škrtnem mechanickým kresadlom. Tiché cvakanie kresadla prehluší syčanie plameňa. V svetle plameňa si prezerám sčernalé miesta na koženej bunde. Ani kovové štvorčeky už na nej poriadne nedržia. Mihotajúce svetlo plameňa je ukľudňujúce, a uprostred lesa aj tak nie je čo robiť. Zoberiem najbližšiu skalu a malým geologickým kladivkom zo spletaným vzorom ju začnem oklepavať. V ospalej hlave sa ešte ozve *hmm, sopečný povôd, jemný vryp to je určite....* Plameň ohniska už zmizol. Zanechal po sebe len šedú stužku dymu nad pahrebou. Zobudenie bez poriadneho piva nestojí za nič. Vydám sa radšej na cestu. Po mnohých a mnohých krokoch les končí. Na samom kraji horizontu vidím domy...a cítim krčmu. Aspoň dúfam. Zatrasenie mešca bod bundou mi zlepší náladu. Na pivo ešte ostalo, možno aj na nejaké zásoby. Závan zatuchnutého vzduchu, skôr smradu a piva mi pripadá ako svieži vánok. Ani si to nestihnem vychutnať a už sa mi pred nohami povaľuje krčmár, nejaké vreco hnoja a parta buranov so sekerami. Počkám pokiaľ sa krčmár postaví na nohy. "Jedno poriadne pivo človeče, a už rovno priprav ďalšie," rozhliadnem sa okolo, "teda pokiaľ ti ešte niečo ostalo."

Lizbeth - 30. května 2012 21:39

Górka Celý den v sedle dokáže pěkně unavit hýžďové partie. Jsem sice na útěku, ale užívám si to jako hezký výlet s mým kamarádem Myrtem. „Górka.“ Přečtu zaujatě nápis na dřevěném ukazateli před městečkem. Poplácám Myrta po krku hned pod hřívou, načeš ho pobídnu k pohybu vpřed. Zastavím až před hostincem U zlámané hole. „Nu doufám, že tu nelámou hole i nad hosty.“ Pronesu k Myrtovi, přivazujíc jeho uzdu před krčmou. Opatrně otevřu dveře hostince a hned se na mě vyvalí bujará atmosféra vnitřku. Váhavým krokem vstoupím dovnitř a prohlížím si místní osazenstvo. První pohled samozřejmě zaujme skupina pěti trpaslíků s vytasenými sekerami, podivný gnóm povalující se na zemi, ženština s havranem na rameni i malý chlapec sedící s tou největší spodinou. „A jéje… Tady je nějak živo.“ Pronesu spíše sama pro sebe. Mám sto chutí jet hledat nocleh někam jinam. Ale při představě dalšího putování v tom sedle se jen oklepu a přistoupím k hostinskému, který se zrovna sbírá ze země. Pomůžu mu a oklepu z něj smítka. „Zdravíčko, dobrý muži. Našlo by se ve Vašem hostinci místo na přespání a něco k pojezení? A! Málem bych zapomněla! Máte doufám místo pro ustájení i pro mého koně?“ Usměji se líbezně a ukážu prstem z okna. „Támhle ten černý hřebeček.“ Poté si vyhlídnu místo u nějakého méně obsazeného stolu, sundám si cestovní plášť, vedle sebe položím větší tornu z králičí kůže a vyčkávám své objednávky. Čekání si krátím namotáváním svých dlouhých vlasů na prst.

Arcelot - 30. května 2012 21:49

Další den někde na cestách... Pomalu, a neslyšně jsem našlapoval, luk s šípem v rukou a před sebou jen les, v dáli se pásl jelen, a netušil nic o tom že se stal kořistí, dostal jsem se do výhodné pozice a zacílil, dřevo luku lehce zasténalo po té co se tětiva napnula a hrot šípu se dostal až k tělu luku, jelen zvedl hlavu, zastříhal ušima a naklonil hlavu stále žvíkajíc trávu, tětiva zadrnčela a nad stromy se vznesli ptáci, ach ano, vzepjal se ještě na místě,ale pak padl na bok a v jednom oku mu vězel šíp... Dobrá rána hraničáři, opravdu dobrá... poznamenal muž stojící za mými zády a já se jen otočil a pokynul hlavou.... Chci kůži, tak proč dělat díry navíc... Górka Pomalu jsem kráčel od řezníka a přepočítaval mince v ruce, abych se zastavil u kožešníka jež mne již dobře znal, beze slov se zadíval na několik kožešin a jen kroutil hlavou.... Zase bez dír, vy hraničáři mě jednou přivede na mizinu! řekl spíše žertem a ihned zavolal na pomocníka jež vzal kůže a zmizel s nimi v domě, stařík šáhl do váčku a vytáhl několik mincí, nerad ale přeci jen je odevzdal a usmál se... Stejně na nic vyděláš třirkát víc tak nač si stěžuješ... odvětil jsem suše a vykročil již zpaměti k hostinci, spokojeně jsem utžené peníze za maso a kůži schoval do váčku který jsem si zasunul za pár jež mi přes hrudník vedl kolem hábitu a na zádech držel meč, kápi jsem si z hlavy nesundal, neměl jsem proč,pomalu jsem otevřel dveře a ani se moc nerozhlédl kolem sebe, sedl jsem si do prvního rohu napravo od dveří, k malému stolku jedinému co tam byl, neboť pak již začínal velký pult a položil své zbraně vedle sebe tak abych je měl na dosah, hostinský snad z paměti donesl kalich vína a ujistil mne že polévka bude dnes obvzláště dobrá, ale pak se odebral někam převléci neboť byl zmáčen pivem, nehleděl jsem na nic, jen jsem upil víno a promnul si zatuhlý krk, ale pak jsem spozorněl, uslyšel jsem hlas dívky,nebo spíš ženy, který mi byl znám, a letmý pohled mě přesvědčil o tom že se nemýlím, samotná Zakka, sjednotitelka východních kmenů, na okamžik jsem zavřel oči a v hlavě mi blesklo několik vzpomínek.... Tak a přeci je stále živá...to je dobře....silná to žena

Daylan - 30. května 2012 22:02

Houbaření to je krásná věc Krásný slunečný den. Kráčím mírně narostlou trávou obrůstající mohutné stromy toho lesa, ve kterém se právě nacházím. Nasávám vůni čerstvě narostlých hub, pro které mám již připravený proutěný košík. Rád houbařím, obzvláště v tak krásném lese a v tuto roční dobu je to nejlepší. Náhle se ozve jemný skřek kombinovaný s pískáním. To se jen ozvala má ochočená fretka Lisa. Věrný to společník na dlouhých cestách. „Našla si něco?“ Zvolám a upravím si pušku pověšenou přes rameno a poté přezku své cestovní brašny. Pevně uchopím košík a vyrazím k ní. „No vidíš zlato jak si šikovná. „ Podrbu Lisu za očkama a seberu krásně narostlý pravý hřib. Tak to šlo celé odpoledne. Košík skoro plný a žaludek prázdný. A hle, při východu z lesa v dálce vidím městečko. Upravím si velký klobouk, který mne chrání před dotěrným sluncem, a krátce písknu na fretku. Ta jen přiskáče a po mé ruce došplhá až na rameno. Vyrazím s košíkem hub ke Górce. Po nalezení hostince vstoupím dovnitř a krátce se rozhlédnu. Nepřekvapuje mne hluk ani rasovost. Je to přeci centrum obchodu. „Zdravím přátelé“ Dokráčím ke stolu plného trpaslíku. Má první volba. Překvapivě mají místo a přijmou dalšího trpaslíka mezi sebe. I když překvapení jsou, když nevidí žádnou sekeru či kladivo nýbrž pušku. Sejmu klobouk a položím na stůl stejně tak jako košík pln hub. Z torny vytáhnu jablko a dřevěné prkénko, na němž ho začnu krájet. Kousky podávám Lise na mém rameni a něco do mojich úst. Pak příjdou na řadu houby. Něco se ale semele a náhle sem částečně polit mokem. Kolegové toho na sobě mají více, a proto se ihned zvedají od stolu. Zůstávám sedět a dál krájím po očku sledujíc dění.

Glwyddyn Šrumajda - 30. května 2012 22:37

Celá situace by mi jistě připadala vtipná, nebýt na místě, na kterém zrovna jsem. Nesměju se; ne však kvůli obnaženým sekerám trpaslíků, neboť na ty já mám špatný výhled, nýbrž kvůli tomu, že: 1) hostinský o mě zakopl, což mi od bolesti mých pochroumaných údů rozhodně nepomohlo, 2) hostinský mě (třebas z nevědomosti) nazval pytlem, 3) hostinský mě nazval parchantem, neboť já jsem vlastně zároveň tím, kdo "tu nechal ten pytel". Vše, co mám zamotané kol horní poloviny těla, jsem ze sebe sundávám a chruju pod sebe, aby mě i slabozraký mohl odlišit od pytle. K tomu, abych se zdvihnul ze sedu do vzpřímené polohy, však ještě nenalézám dost síly. Rukama máchaje kolem sebe, spustím na hostinského, rychlým a znepokojeným hlasem: "Kdo je tady pytel? Nazývej mě nešikou, trdlem a hlupákem, ale za pytel mě nikdo označovat nebude!" Plynule přecházím do pomalejšího tempa a nešťastného tónu mluvy: "Vždyť já jsem vlastně vinen jenom tím, že jsem se pustil do úklidu v kůlně..." Rezignovaně plácnu horní končetinou do podlahy a počínám se sbírati se země. "Aspoň že jsem přistál někde, kde je pivo..." mumlám si při tom tiše. Koukám kolem sebe: Hm, támhleta bojovnice tu je pracovně, támhleti trpaslíci by se zase chtěli jen rvát, ale jinak jsou tu vlastně i pohodoví lidi, kteří se přišli jenom napít, ohřát se, schřoupat si své syrové houby a tak podobně...

Toly - 30. května 2012 23:05

Akce. ,, Hlavně nic nepokaz... Drž se plánu. ,, Říkám si a u krbu popíjím čaj a jím. Najednou se ale něco stane. Do místnosti spadne gnom a hostinský o něj zakopne a polije bandu trpaslíků. ,, No ty krááásy... ,,Rychle se dám do pozoru a začnu všechno sledovat. V hospodě je teď veliký zmatek. Trpaslíci začali nadávat na krčmáře a ten se jim snaží omlouvat. Ostatní se buď smějí anebo to v klidu pozorují. Packovo dcera to z dálky pozoruje. ,, To je pro mě šance... Takovou už možná dneska nenajdu. ,, Napiju se už celkem dopitého čaje, a že ho odnesu na pult. Jenže když tam jsem, tak ho rychle obejdu a začnu prohrabávat šuplíky a všechno co by mohlo mít nějakou cenu beru. Hledám všelijaký šperky, peníze, stříbrný nebo všelijak lesklý příbory. Měřím něco pře 80cm, tak by mě za pultem nemělo vidět. Jsem rychlí a hledání a kradení dělám tak dlouho, dokud slyším nadávky trpaslíků a omluvný řeči krčmáře. Snažím se být i potichu a dávat pozor kam šlapu a na co šahám. Nerad bych něco shodil, nebo do ničeho kopl. Snažím se být co nejmíň potichu. Kdyby se najednou vrátil, nebo sem přišla služka, nebo kdokoliv jiný, schovám se co nejrychleji pod stolek, nebo do skříňky, za sud a podobně. Měřím něco přes 80cm, tak bych se mohl někam vejít. Když už se mi zdá, že mám toho dost sebráno a slyším ještě hádání trpaslíků, tak vezmu ještě do kapsy nějaký jídlo nebo pití. (Pečivo, flašku alkoholu, jablko, mrkev a jiný.) Tohle beru, jen když mám ještě čas a místo v kapsách, nebo pod pláštěm. Když se mi to povede a něco nakradu, mezitím co se bude hostinský dohadovat s trpaslíky, vyběhnu ven, když budou zrovna otevřený dveře a když ne, tak vběhnu do kuchyně, nebo do špajzky, kde bych mohl vylézt k oknu a vyskočit z něho. Hlídám však, zda v těch místnostech nikdo není, a když ještě nemám plný kapsy, tak cestou beru všechno, co si mi zamlouvá. Když to dobře dopadne a já odněkud vyskočím z hospody, tak okamžitě běžím kolem Alona a pobídnu ho k běhu a zaběhněme za uličku, někam, kde by nás těžko někdo viděl. Zda se mi to povedlo, nebo se něco stalo mi napiš ty. Tohle se ale snažím udělat.

Kronika - 30. května 2012 23:56

V krčmě Packa nebyl hostinským pár neděl, takže i tuto vypjatou situaci bravurně zvládl... Jakmile se postavil na nohy, ihned začal klidnit polité trpaslíky. Moc se omlouvám ctní pánové, samozřejmě jako odškodné pro každého tři piva na podnik, a porce vepřového k tomu! V té chvíli se ozval gnóm poměrně ostrým hláskem. Packa jej s omluvným úsměvem směrem k trpaslíkům, chytil za rameno a po dvou, třech svižných krocích ho vyhodil ze dveří hospody ven. To, a nesoucí se pečeně v rukách Bětčiných v mžiku uložilo zvednuté sekery zpět k nohám stolu... Zmatku, který netrval dlouho využil Toly. V jeho kapsách se ocitly 3 stříbrný, 25 měděných, 2 vltavíny, 3 jablka, pečené kuřecí stehno a čtvrtka chleba. Následně zmizel s lupem ven. Ovšem ztrátu Packa brzo zjistí, jakož i to že malý umouňenec zmizel též... a vše mu bude jasné. Mezitím Packa pro ještě větší odlehčení trapasu, nadhodil směrem k Daylanovi... Ty houby vypadají skvěle, pokud máte zájem rád je odkoupím. (pokud Daylan houby prodal, získal za ně 15 měděných) Celou tu dobu poklidně Arcelot jedl, a pil, a poslouchal okolí... a tak mu neunilka tichá rozmluva Zakky s jakýmsi mužem...

Kronika - 31. května 2012 00:06

Krčma Zrzka a Helcat byli za zdvořilostních hospodských frází Packou, či jeho dvěma pomocnicemi obslouženi. Zakka a Rotaf Stranou toho zmatku se Rotaf naklonil k ženě, kterou její pověst předcházela. Skřeti opět povstali. To byli ony tři slova, které Zakku zaujaly. A nejde jen o loupeživé bandy, ve hře je i talisman! Ovšem pak Rotaf ztichl, a Zakka věděla co bude následovat... a to taky přišlo. Vím o tom hodně, ale pustím to jen za 2 stříbrné! Bylo jasné, že jde o něco velkého, ale Zakka tolik peněz u sebe nemá...

Zakka - 31. května 2012 11:34

Znám i rychlejší způsob, jak z někoho vytáhnout to, co chci vědět Proč si ale hned špinit ruce... Usmála jsem se. Tak podívejme, jak rychle ti narostl hřebínek. Napila jsem se medoviny z poháru a nespouštěla přitom oči z Rotafa. Poté jsem stáhla obočí k sobě, jako bych mu snad nerozumněla. Zůstala jsem ti snad někdy dlužná, Rotafe? Položila jsem prázdný pohár na stůl a to jemné klapnutí o desku stolu silně kontrastovalo s tónem ženského hlasu, jenž byl protkán varováním. Jestli budu spokojená s tím, co mi řekneš, dám ti mnohem víc. Podívala jsem se na něj se vší vážností a čekala. Neměla jsem náladu na hry, ani na smlouvání. Ostatně musel si všimnout, mé rozmrzelosti. Odvaha, zkoušet mě.... Hm, takže talisman ... bylo mi jasné, že to časem přijde, ale že tak brzy? Temný začínal mít strach... A po pravdě - být na jeho místě? Nedivila bych se mu...

Kronika - 31. května 2012 13:25

soukromá zpráva od Kronika pro Rotaf Tvé ujištění o platbě mi stačí. Odvětil Rotaf, a pokračoval. Na jihovýchodní obchodní "Zelené" stezce z Górky do Tharbadu, ale i na východ od ní... na celém uzemí až k Mlžným horám se v poslední době vyrojili tlupy loupeživých skřetů. Ti nejen přepadají karavany více než dříve... ale... ale hlavně pátrají po jakémsi talismanu pro svého náčelníka Smraďocha III.. Říká se, že Smraďoch III. dostal od kohosi nabídku, že za talisman, pokud jej neznámému najde, dostane od dotyčného stádo sviní a hromadu zlata a zbraní pro jeho skřety k tomu. Proto se skřeti tak snaží. Také jsem zjistil, že onen neznámý, který tak pátrá po onom talismanu zřejmě disponuje nějakou kouzelnou mocí. Rotaf polkl, napil se piva a dodal... Jak onen talisman vypadá ti řeknu, až budou v mé dlani cinkat stříbrňáky... ... a znovu si nahnul mocně piva, a čekal jaká bude odpověď Zakky. Mluvil šeptem, ale přeci jen jeho slova vyslechl i jeden tichý poutník sedící opodál...

Glwyddyn Šrumajda - 31. května 2012 17:34

A tak zase letím. Ze dveří hospody. Skutálím se, včetně všeho příslušenství, pod schody před vstupními dveřmi a hrcnu si na zem. Hm, tak tentokrát jsem přistál někde, kde není ani to pivo. Opět se zvedám ze země a konečně vymotám celé tělo ze všech řemínků, za něž jsem visel pod vakem. "A tak to ne! To, že nemám sekyru, kterou bych mohl vytasit, neznamená, že se ke mně budou chovat jako k pytli hnoje!" pronesu rozezleně, a vykročím rázně po schodech vzhůru ke dveřím, v ruce třímaje reaktivní stroječek od vzducholodičky. V tom spěšném pohybu ale ucítím všechny bolesti svého těla a hned mě přejde chuť jít to hostinskému pořádně vytmavit. "Ach jo!" pronesu mrzutě. Se slovy "Bodejž by ti všechny trubky zrezly!" usednu na jeden ze schodů přede dveřmi, prohlédnu si svoje modřiny a pak se věnuju kontrole vzduchoplavidla. Vak je samozřejmě prázdný, bude to chtít přinejmenším vyspravit švy. Pár trubek je dosti prohnutých. Z toho vybavení, o němž si pamatuju, že na stroji určitě bylo, schází ploutev na řízení směru -- asi zůstala někde na schodišti v hospodě. Zpívaje tiše a v tempu dvakrát pomalejším, než je obvyklé, původně veselou písničku o dráteníkovi, balím vak a všechny věci do co nejmenšího balíčku.

Tori - 01. června 2012 15:54

V hospodě je rušno... Sedím si u stolu a koušu svoje jídlo. Mrknu směrem ke dveřím do kterých vchází velice malý hobitek... Rozhodnu se jej sledovat, ale Packův pád mně vyruší a já ztratím pozornost... Usměju se směrem k trpaslíkům a snažím najít toho prcka... "Támhle je!!" Všimnu si jej za pultem. Dojde mi že je to zlodějíček a že bych si mohl slušně přivydělat.. Vstanu a dojdu k Packovi... "Děkuji za oběd, ale pospíchám...Kolik to bude stát?" Když zaplatím, seběhnu po schodech za hobitkem, jenž vyběhl z putyky...

Helcar - 01. června 2012 23:33

Górka - krčma Prvý lok a a väčšina korbľa je prázdna. Už sa slastne pozerám po druhom. Ale ruka mi zastane v polovici cesty k ďalšiemu hltu. Pohľad do prázdna by bol vhodný pre úplného blázna alebo opilca, ale teraz nie som ani jedno z toho. *Vak, a bolo tam niečo kovové...trubica....to som už videl.* Ešte chvíľu ruka nehybne objíma korbeľ pokiaľ neklesne a neozve sa len tupé klepnutie o stôl. *Lietajúce mašinky z južných prístavov. Málo piva, brucho prázdne, makovica vypatlaná. Že ti to myslenie trvá.* Prudko vstávam a hádžem mince na pult. Beriem si so sebou druhý plný korbeľ. Vo dverách ma skoro zrazí závan čerstvého vzduchu. Radšej by som trčal v krčme. Gnómisko malé je ešte pred krčmou, ešte som ho stihol. Posadím sa na kraj schodov, položím vedľa seba korbeľ piva tak pomaly aby si ho gnóm rozhodne všimol a začnem: „Zdravím priateľu, mali by sme záujem o obchod...alebo spoluprácu?“

Arcelot - 02. června 2012 14:24

Krčma Mé pozornosti nemohla uniknout Zakka ani ten co s ní mluvil, stačilo zaslechnout o čem je řeč, a když se začalo mluvit o povstání skřetů, lehce sem svraštil obočí a vstal, meč i luk zase skončili na mém rameni a já šel ke stolu kde Zakka seděla s tím vydřiduchem, když jsem přistoupil k jejich stolů, položíl jsem svůj kalich vína na stůl a zadíval se skrz kápy na toho muže jež žádal za svou informaci víc než je slušené.... To jak ten náhrdelník vypadá řekneš hned, a mě... použil jsem svou moc a z hlavy si sundal kápy, pohlédl mu do očí a mé oči se díky mé magické síle rozzářili vnitřním jasem který muže naplní bázní a respektem rovným strachu ze smrti, přiblížím své oči k jeho tváři a můj kamený výraz mluví za vše.... Takže mluv hejsku, chceš li odejít s jazykem, tady nejde o pár slov, tady jde o to že budou umírat životy, a po stovkách, v cenně je víc než dva kousky stříbra, které ti budou k ničemu až sem skřeti dojdou a spálí to tady v prach.... než domluvím použiji další ze svých kouzel, a v jeho myslí vyvolám zrcadlo vzpomínek a melancholie aby se jeho mysl pohnula tím správným směrem a on překousl svou hamižnost...

Kronika - 02. června 2012 14:41

Rotaf Tvář může se zkrabatila strachem... ale jen na chvíli. Pak se mu barva vrátila, a chodec pocítil, jak se jeho moci postavila nějaká jiná moc. Jemu neznámá moc. Mluvím zde se Zakkou, a ne s tebou pane. Ale když už nás posloucháš, tak jsi rozuměl špatně. Nechystá se žádná invaze, jen skřeti cosi hledají. A není to náhrdelník, pane. A jak se říká, je hoden dělník své mzdy. Tudíž zaplaťte. Jeho tvář již měla opět vyrovnané rysy...

Glwyddyn Šrumajda - 02. června 2012 15:24

Pod schody hospody Sbalil jsem nepoužitelné plavidlo do balíku, který se dá snadno odnést; dokud se neopraví, musím já nést jeho, místo aby neslo ono mě. Balík jsem převázal řemínkem. Během této činnosti jsem si všiml, jak z hospody vyběhl malý hobit a pelášil pryč, jako by mu hořela koudel nechci říkat u čeho. Heh, asi provedl nějakou lumpárnu, pomyslel jsem si. Viděl jsem, za který roh zapadl, ale jak zmizel mému pohledu, přestal jsem na něj myslet. Teď přemýšlím, co dál: jestli se vrátit do hospody a nějak vysvětlit hostinskému, že k hostům se má chovat uctivě, ať už přišli dveřmi nebo spadli s oblohy; anebo jestli mám se svěšenou hlavou vyrazit zpět domů. Při vzletu jsem vypálil jako blesk, to jsem tady byl hned, ale pěšky by to bylo tak na půl dne... jenže to budu muset jít tak jako tak, a rád bych se před tím aspoň najedl a napil. Na druhou stranu chápu, že hostinský nemá moc důvodů mě mít rád, když jsem byl příčinou jeho pádu a možná jsem mu nahoře i polámal zábradlí. Nemohu se rozhodnout. Však v tu chvíli vyjde z hospody statný trpaslík a posadí se a korbel ke mně na schody. Co tu dělá? Vždyť tu není až tak pohodlné posezení. Jak promluví, je mi zřejmé, že mi něco chce. Zarazím se: "Obchod? Vy tu prodáváte nějaké zboží?" Hned mi ale dojde: to je vlastně hloupost... "Eh... totiž, chci říct, že mám obrovskou radost, že se mnou konečně někdo nenakládá jako s pytlem. Ale... vy se mnou chcete obchodovat, mistře trpaslíku? Vždyť já nemám s sebou nic kromě tohohle splasklého měchu," udeřím rukou do balíčku. "Nebo snad chcete něco vědět? A nebo... jako spolupráci máte na mysli?" ptám se. Tvářím se trochu nedůvěřivě, ale ne mrzutě -- na tvář se mi vrací úsměv, protože konečně se mnou někdo jedná přátelsky.

Zakka - 02. června 2012 16:59

Není zrovna příjemné, když někdo přichází nepozván ... Rotaf byl opravdu obchodník tělem i duší a zrovna v téhle chvíli mě to začínalo dost štvát… Myslela jsem, že si chytřejší Rotafe. Vím, že nebudeš jediný z kupců, komu tyhle problémy na Zelené stezce dělají těžkou hlavu… A když se ti pod nosem konečně objeví řešení, chceš místo něj dva stříbrné … Moje oči se na něj usmály jako vlk na svoji večeři. Trochu jsem sklonila hlavu a bradu nahnula k levému rameni. Čekala jsem, zda kroky toho cizince míří k nám. Trhnula jsem sebou, jakmile promluvil. Co si to ksakru dovoluje? Asi to nebude Rotaf, s kým si dnes budu špinit ruce… Opřela jsem dlaně o desku stolu a postavila se, spoustu peprných slov na jazyku, i když dlaně mě svrběly víc. Běž si po svém, dokud je čas … Zavrčela jsem. Pak si cizinec sundal kápi a já zaváhala. Vzpomínky mi zastínily pohled. Tenkrát se zdálo, že ten les nikde nekončí. Šíp v rameni. Myslela jsem, že je to mé poslední zranění, byl otrávený… Když jsem se ráno probudila, už tam nebyl. Zatímco mluvil, dívala jsem se na jeho tvář. Musel to být on. To však neměnilo nic na tom, že se pletl do cizích záležitostí a to dost nevybíravým způsobem. Tohle není tvoje starost, chodče. Pronesla jsem hlasem prostým jakýchkoli emocí. Otočila jsem se zpět k Rotafovi a Arcelotovi už zdánlivě nevěnovala pozornost. Říká se, že jsou obchodníci chytří..., ale ty to pořád nechápeš. Zakroutila jsem hlavou na oko zklamaně. Řekla jsem přeci, že ti dám mnohem víc, než dva stříbrné. Myslela jsem, že si svého života a obchodu víc ceníš. Ne na každém rohu najdeš někoho, kdo ti nabídne pomoc… Zelená stezka bez loupeživých tlup skřetů, klidné obchody namísto strachu z toho, jestli se vaše zboží dostane tam, kam má. Jestli doteď nepochopil, že v první řadě by z toho měl prospěch on sám, tak teď už mu to muselo být jasné. Hlupáku, nabízím ti víc než dvě mince.

Alaseon "Hbitý" II. - 03. června 2012 08:18

Jakýsi hostinec ve městečku Górka Ufff … ve zdejší krajině jsem už dlouho nebyl. Ale bylo třeba změnit „ovzduší“. Trochu se odreagovat a odpočinout od různých dobrodružných a zachraňovacích misí. Už to na mě nějak padlo, sice většinou v přírodě, ale stále ve střehu, že jsem už skoro zapomněl vnímat duši přírody. Teď ale po 3 týdnech cestování, o samotě, jsem se už cítil úplně jinak. Naplněn vnitřním klidem jsem opět zatoužil po nějaké společnosti, nějaké akci, něčem novým a neznámým. A tak jsem s kvitem přivítal místní vesničku, kterým jsem se teď zdaleka vyhýbal. Nasál jsem vzduch, úplně jiný než tam v lese, ale nějak mi to teď nevadilo. No vypadá to spíše na městečko než vesnici, ale to je spíše dobře. Górka? No to si ze svých cest ani nepamatuji. Že bych tu byl poprvé? No ale nějakou místní putyku nebyl problém najít. Opatrně otevřu dveře, nakouknu a vstoupím. Nejdříve mě upoutá oheň z krbu, pak vůně pečínky a dále i klasický pach hospody. Na chvilku nasaji tu směsici pachů a zároveň se rozhlížím pozorně po hospodě. Pak vykročím k hostinskému. „Zdravím hostinský, bylo by nějaké dobré pivo? Později si dám i něco k jídlu. Zatím se ale nejdříve usadím.“ Čekám, než mi hostinský natočí a rozhlížím se po lokále a hledám nějaké klidné a volné místečko. „Koukám, že tu máte docela rušno. Bude te ještě mít případně nějaký volný pokoj, kdybych potřeboval přespat?“ Po té co mi hostinský natočí a snad i odpoví, tak zaplatím a pomalu a klidně se přesunu někam kde je nejprázdněji, ale bych zároveň všude viděl. Sednu si, ohrnu více plášť z hlavy a s potěšením se napiji piva. No je tu docela živo a vypadá, že tu nebude nuda. Přesně toto mi chybělo. Možná že se tu i naskytně nějaká možnost přivydělat si na nějaké výpravě.

Lizbeth - 03. června 2012 20:56

Glwyddyn, Helcar Jedna z místních slečinek, co tady obsluhují hosty, mi přinesla kousek chleba a polévku. „Děkuji pěkně.“ A okamžitě ji za ten voňavý vývar vložím mince do dlaně. Jen by mě zajímalo, jak to bude s tím nocováním. A Myrt je taky stále venku. Teplé lžíce dobré polévky zahřejí po těle. Krajíc ukusuji jen po málu. Zbytek vezmu a kráčím s ním ven, chci ho dát do váčku umístěného na sedle, kde suším tvrdý chléb pro koně. Hned za dveřmi narazím na onoho nešťastného gnóma a nějakého trpaslíka. „Zdravíčko pánové.“ Pozdravím je vesele. Přistoupím k Myrtovi stojícího poslušně před krčmou a vložím do menšího vaku u sedla onen krajíc a vytáhnu z něj jiný, tvrdší kus, který mu následně nabídnu. Myrt neodmítne a s chutí chleba rozchroupe. Pochvalně ho poplácám po krku a pak přistoupím k těm dvěma na schodech. "Jste tu místní? Chodíváte do této krčmy často? Ó pardon.“ Nakloním se k nim a oběma potřepu rukou. „Jmenuji se Lizbeth.“

Kronika - 04. června 2012 00:50

Alaseon Samozřejmě pane, že pokoj je k dispozici. Odvětil Packa, a obsloužil tě k plné spokojenosti. Sedl sis vedle stolu, kde se jakási žena-bojovnice bavila s hraničářem a jedním dalším chlápkem. Pocítil jsi, že hraničář použil magii... Rotaf, Zakka a Arcelot Je mi líto Zakko, ale jak jsem řekl... zbytek až bude stříbro. Rotaf byl neoblobný. A nemáš pravdu Zakko, mé zisky z obchodu vy nezvýšíte. Naopak když najdeš talisman, může ti přinést jmění, a možná i něco víc. Moc. Zakka možná chtěla podlehnout, a použít svou sílu. Ale uvědomila si včas, že Rotaf není tak úplně obyčejný obchodník. Jeho vazby na podsvětí byly známé, a tito lidé bývají hodně nebezpeční...

Arcelot - 04. června 2012 14:08

Hostinec Přivřu nespokojeně oči, protože není moc těch jež dokáží odvrátit psychická kouzla chodců, ale jsou na to i talismany, a kde jaký pdovnodníček si ho pořídí když ví že bude klamat lidi... Dělník možná,ale vlk ne... otočím se na Zacu a lehce pokynu hlavou.... Mýlíš se válečnice, povstali li skřeti, začnou se motat krajem, a tím pádem bude pro nás těžší vše hlídat, proto je to i má věc, navíc, jak vidím, stále se ti daří dobře, to jsem docela rád, tenkrát jsem měl co dělat abych tě dostal z hrobníkovi lopaty... vydechnu tiše a zapálím si dýmku, tedy vložím si ji do úst a zahledím se na nacpaný tabák, přivřu oči a za chvíli se tabák rozežhne a já popotáhnu... Za další, myslím že tohle budeš potřebovat.... sáhnu do svého váčku a položím před ní dvě stříbrné mince, pak se ohlédnu na hostinského a naznačím mu pohárem o další, protože zbytek vína už jedním hltem dopiji a zadívám se zase na obchodníka..... Ani bych se nedivil kdybys jednou skončil s dýkou v zádech pane, tvé chování k tomu jednou někoho přivede...

Zakka - 04. června 2012 19:05

Zajímavé, neříkala jsem snad, že to není jeho starost? Znovu pootočím hlavou a zamyšleně zvednu jedno obočí, přesto, nepřekvapují mě jeho slova, ani jsem nečekala, že by se nechal tak rychle odbýt. No dobře tedy … přimhouřím zkoumavě oči. Levý koutek se mi prohne v úsměvu. Tenkrát, … byly to zlé časy, v těch lesích jsem ztratila hodně mužů … Podívala jsem se úkosem na stůl a zhluboka jsem se nadechla. Stříbrňáky se leskly na dubové desce, jako dva malé měsíce. Kývla jsem krátce hlavou, na znamení, aby se posadil. Ty dva stříbrné ti vrátím. Řekla jsem pevným hlasem a podívala se znovu na toho obchodníčka před námi. Přestával se mi líbit, možná by neškodilo, podívat se mu zblízka na kobylku. Nuže, Rotafe? Myslím, že teď zas něco dlužíš, ty nám. „Nám.“ Zopakovala jsem si v myšlenkách lehce rozmrzele, ale mohla jsem si za to sama.

Helcar - 04. června 2012 22:59

Górka - schody krčmy „Helcar, priateľu, to je moje meno.“ Podávam gnómovi ruku. „A ty si....?“ Nenechám ho veľmi sa vyrozprávať a pokračujem: „Táák späť k obchodu. Vedomosti...,“ hovorím zo zdvihnutým prstom, „... vedomosti sú to čo ma zaujíma. Pri Thorovom vrásčitom ksichte, som jeden z mála trpaslíkov čo sa o to zaujíma. Všade len samé sekery, kladivá, krompáče. Koho to má všetko baviť. Nie, nie, oni nepoužijú tú svoju makovicu...ehm.“ Zarazím sa, keď vidím, že už mávam päsťou. Zo zúrivosti ma vytrhne až niekto kto sa mi ozval za chrbtom. Všimnem si len nejakú ženštinu kráčajúcu ku koňovi. Otočím sa späť a už z miernejším hlasom pokračujem: „Vedomosti. Rád by som vedel niečo o tom mechu. Plány, konštrukcia, náplň, zloženie plynu, veď si rozumieme. A aj iné vynálezy by neboli na zahodenie. Na oplátku ponúkam svoje vedomosti, alebo materiály k pokusom. Ruku na to?“ Ani to nestihnem dopovedať a znova počujem hlas za sebou. Dlaň ktorú som podával gnómovi ale drží niekto iný. Zarazeným nechápavým pohľadom ho sledujem.

Kronika - 04. června 2012 23:58

Rotaf a ti druzí Stříbro se zatřpytilo na stole. Rotaf jej bleskově stopil. Usmál se od ucha k uchu. Vidím, žes moudrý muž pane. Pak se otočil na Zakku, a dodal... já nezůstanu nic dlužen, Zakko. A časem uvidíš, že tahle informace má cenu zlata, a ne stříbra. Pak se nahnul více dopředu, mezi bojovnici a chodce, pokračoval šeptem. Nejde o náhrdelník, ale o hůl. Vypadá jako obyčejná dřevěná sukovitá hůl na cesty. Ovšem jako hlavice jsou větvičky ve tvaru sepnuté ruky jejíž všechny "prsty" směřují do jednoho bodu. Pod hlavicí jsou jakési runy. Vlastně to ani není talisman, spíše artefakt. Tak tohle ti skřeti teď hledají. Dodal a z hluboka se napil piva, ta dlouhá řeč mu zřejmě vysušila hrdlo. No to je ode mne asi tak vše, mějte se. Dopil pivo a odešel.

Glwyddyn Šrumajda - 05. června 2012 18:14

Když se trpaslík představí, řeknu i já svoje jméno: "Já jsem Glwyddyn, jsem z osady Tyle támhle pod horama," povídám a mávnu rukou zhruba směrem k severu. Přijmu podanou ruku, cítím silný stisk ruky statného trpaslíka. Netrápím se už tím, jak jsem byl bídně vyhoštěn z hospody, neboť moji pozornost zcela upoutají Helcarova slova. Až se mi nechce věřit vlastním uším. Během Helcarovy řeči se párkrát nadechnu, abych promluvil, ale vždycky to skončí jen přidušeným překvapeným citoslovcem. Až po závěrečném otazníku zvolám: "Šrumajdá! Buďto jsem se praštil do hlavy tak silně, že jsem -- že jsem z toho prostě úplně mimo," povídám rychlým tempem s živou gestikulací kolem vlastní hlavy, "nebo poprvé v životě slyším trpaslíka, co se nelibě vyjadřuje o kladivech a krumpáčích a zajímá ho stavba strojů, strojů, se kterými se dá, nebo by se totiž v ideálním případě snad i dalo lííítat jako ptááák, odpoutat se od země a skály, která je nám všem domovem a trpaslíkům zvlášť, a překonat tu tíhu železa, kterou si trpaslíci tak oblíbili pro schopnost dávat věcím tvar..." Jak ztratím vazbu věty, kterou jsem začal, zarazím se, a začnu novou, pomalejší: "Skutečně jsem nečekal, že by to někoho zajímalo... nejsem teda konstruktérem téhle vzducholodičky, jen jsem ji našel při úklidu v kůlně -- stavěl ji nejspíš můj brácha, který se... jednoho krásného dne sbalil a odstěhoval se někam na jih, a od té doby jsem o něm neslyšel..." podrbu se na hlavě; "ale myslím, že bychom si měli o čem povídat! A myslím, že i tvoje pomoc by se mi hodila, protože dobré kovy jen tak v lese nenajdu a koneckonců i ten plyn, který nadnáší tenhle měch, se bere z hloubi země." Všimnu si, že Helcar má s sebou půllitr, což mi připomene účel budovy, na jejímž prahu dřepíme; a že by bylo příjemněji uvnitř než venku. "Ale co kdybychom si na to šli sednout dovnitř?" Poslední slova této věty už tolik nezní -- v té chvíli přistoupí světlovlasá žena a příjemným hlasem na nás promluví. Už ani nekoukám moc vyjeveně, protože dneska už mě asi nic nepřekvapí. Stoupnu si a rovnou se taky představím: "Glwyddyn jméno mé. A nechodím sem často, já sem zásadně padám z nebes. A ani tak to není moc často, dnes jsem tady poprvé," odpovím.

Rissa - 06. června 2012 02:19

Další město a další hostinec Jistě proč by se měly věci měnit jen proto že jsem odešla.Jenže já sem musela odejít nebo bych se zbláznila.Kdyby se mně aspoň otec zeptal zda se chci vzdávat.Ikdyž si nemyslím že by vzal moje ne jako odpověď.Zcela jistě by padly slova dokud budeš bydlet pod mou střechou tak mně budeš poslouchat.A tak jsem odešla protože pod jeho střechou taky znamenalo snášet všechny ty oplzlé řeči hostú a plácání po zadku vždy když jsem šla kolem.Měla jsem chuť všechny vyfackovat nebo aspoň vyrazit tomu dotyčnému zuby o nejbližší stůl.Ale rozhodla jsem se pro méně násilné řešení.Odešla jsem a začala se učit magii,jistě nebylo to snadné,ale já už nejsem učeň. Už nějakou dobu nejsem učeň,jsem mocná a respektovaná kouzelnice.Dobře Risso tak zase uber,mocná no umím pár kouzel a respektovaná ... Ve většině míst kde jsem přišla na mně koukali skrz prsty a viděli jen ušmudlanou dívku.Jenže já jsem už z domova zvyklá chodit bosá a nemám důvod zvykat si na boty.Jistě má to jisté nevýhody,ale pochybuju že by mi zrovna tohle pomohlo a moje oblečení sice má svou nejlepší dobu za sebou,ale tulačka či ušmudlaná venkovanka nejsem.To je vidět když jsem předvedla co umím,teda pokud mně to nechali předvést.Nebo pokud si neodpustily své narážky nebo smích po kterých je pak bolel rozkrok a já se pak rozhodla dát na strategický ústup.Když jsem odešla z hospody tak jsem si sice slíbila že si už podobné věci nedám líbit ovšem přinášelo to problémy.Ale jako pouťová kouzelnice jsem neměla nikdy problém se ubytovat nebo sehnat jídlo.Sice tak jsem si to nepředstavovala a občas se naskytlo i něco jiného,ale každý jsme museli nějak začínat.Navíc tu byla ještě možnost na někoho zapůsobit svým šarmem a on to za mně zaplatil.Zaberu se do svých myšlenek tak že málem vrazím do dveří.Zavrtím hlavou vstoupím do hospody a rozhlédnu se kolem než si to zamířím k hostinskému. "Zdravím dala bych si něco k jídlu a taky pivo.A taky bych tu ráda přespala pokud by to bylo možné."oslovím ho a čekám co mi odpoví či zda bude chtít vědět zda na svou útratu mám.Nato mu můžu odpovědět hned mám.

Kronika - 06. června 2012 11:30
	Rissa Samozřejmě paní, že pokoj je k dispozici. Odvětil Packa, a obsloužil tě ke tvé plné spokojenosti. A peníze doufám máš? Dodal podezřívavě, po té cos mu ukázala své 3 měďáky odtušil... ... tak to je na komůrku a 1 pivo, či víno navrch. Počkal co sis vybrala, a to i vyplnil...

Toly - 06. června 2012 16:07

V černé uličce. ,, Super...!!! ,, Říkám si to, když peláším pryč z hospody. V kapse mám 3 stříbrný, 25 měděných, 2 vltavíny, 3 jablka, pečené kuřecí stehno a čtvrtku chleba. Když zaběhnu za uličku, dám pokyn Alonovi, aby běžel se mnou. Zaběhneme ještě do jedné uličky a přikrčíme se u nějakého sudu. ,, Promiň kámo, ale situace se změnila. Do hostince spadl nějaký gnom a hosinský o něj zakopl a vylil pivo na trpaslíky... Tak jsem využil situace a něco nakradl. Tady máš. ,, Hodím mu jablko a do druhého se zakousnu. Třetí si dám do batůžku. Potom ještě vyndám 15 měděných a dám mu je. ,, Ať z toho taky něco máš. ,, ,, Sice si změnil plán, ale pěkný lup. Z alkoholiků by toho moc nepadlo. ,, Usmál se Alon a taky se zakousl do jablka. Jablko mi chutná, je šťavnaté. Když ho dojím, v puse mám příjemnou sladkokyselou chuť. ,, Asi tam nějakou dobu zase nepáchneme. Nevím, zda to krčmář zjistí, nebo zda mě někdo jiný neviděl. ,, Alon na to kývnul hlavou. Už byl na to zvyklí, že kde něco ukradneme, radši se pak toho místa nějakou dobu vyhýbáme. ,, Díky za prachy a jablko, bylo dobré... Teď už musím jít. Zítra máme s cechem nějakou akci, tak se chci na to ještě připravit. ,, ,, Dobře. Tak se měj... Ahoj. ,, Rozloučím se s ním a vydám se na cestu do sirotčince. Ujdu ale jen pár metrů a něco mě napadne. ,, Unavený moc nejsem a rád bych si to uklidnil u hostinského. Třeba už mě nebude podezírat. ,, Pro jistotu nakradený věci schovám pod hlínu a na to navalím sud. Zkontroluji, zda mě u toho nikdo neviděl a potom jdu zpátky do krčmy. Cestou přemýšlím, co řeknu za výmluvu. Když tam dojdu, uvidím před krčmou gnoma, trpaslíka a nějakou dívku. Trošku se zasměji a řeknu. ,, Dobrej... Vy jste ten gnom co spadl do hospody co? A co tu děláte??? Před hospodou. ,, Trošku překvapeně si je prohlížím a u toho se směji…

Helcar - 06. června 2012 18:51

Górka - schody krčmi „Helcar, meno moje.“ ukloním sa a plánujem pokračovať, ale žena predomnou zrazu stojí zo zarazeným výrazom. Taký temný pohľad nemám rád. Rukou len zovriem pevnejšie palicu. *Dostala po tej malej makovici príliš veľkým kladivom, alebo čo?* Očami sledujem zároveň jej tupý pohľad a zároveň kapsu. Trocha čierneho prachu by jej v mohlo vyčistiť rozum, a hlavne bojisko ak začne robiť somariny. Zrazu prichádza nejaký chlapec . Ani chvíľu po jeho reči a smiechu, ale žena nereaguje. Zrazu sa otočí a bez slova odchádza medzi domy. Palicu už nedrvím prstami, ale stále ženu pozorujem. Z bláznami sa neoplatí strácať čas, ale dávať si na nich pozor treba stále. Smiech chlapca mi ale dráždi uši, a pripomína škvŕkajúci bachor lačniaci po ďalšom pive. Z obočím ohnutým ako údolie a zdvihnutou bradou mu odpovedám skôr ako gnóm: „Ja som Helcar a tvoj smiech sa mi nepáči. Ak sa chceš ale pridať prines do diskusie múdre slova...“ rozosmejem sa a priateľsky ho udriem do ramena. Zdá sa mi, že tú ránu nečakal. „...alebo dostatok piva. V takom prípade rozprávať vôbec nemusíš.“

Glwyddyn Šrumajda - 06. června 2012 20:05

Před hospodou -- sestava se mění, místo zůstává Na "komunikaci" Helcara s Lizbeth hledím poněkud nechápavě. Co se děje? Proč na sebe tak civí? Zjistili, že už se někde potkali, a něco mezi nimi je? Nebo si tu teď dokonce něco v myšlenkách říkají? Helcarův výhrůžný pohled mi trochu nahání hrůzu. Nicméně to nechám koňovi. Moje vnímání je teď zaměřeno na malého, tlemícího se hobita. Jsem toho názoru, že na vtip a veselí by se nikdy nemělo zapomínat, ale není mi jasné, co tu zrovna teď je k smíchu. Proto se mi velice zalíbí Helcarova reakce -- připadá mi, že líp ani na hobitova slova odpovědět nemohl. Dodám s úsměvem: "Vidíš -- toho si važ! Takové malé hobitě, a tenhle pán s tebou nakládá jako s dospělým mužem: praští tě jako dospělého muže, chce po tobě moudrá slova jako po dospělém muži, a jako dospělého muže tě pověřuje obstaráním piva!" Mezitím, co vyslovuji tyto věty, se mi v mysli objeví ale závažnější myšlenka, a proto plynule pokračuju reakcí na hobitovu otázku: "Co tu dělám? Na totéž bych se chtěl zeptat já tebe. Co tu děláš, před hospodou, když ještě před chvílí jsi byl uvnitř?" Na tváři mám úsměv, ale bedlivě sleduju výraz hobitova obličeje. "No byl jsi tam přece, když jsem tam spadnul, ne? -- když jsi o tom tak dobře informován... he?" pohlédnu na něj tázavě.

Rissa - 07. června 2012 13:24

V hospodě Tenhle hospodský je poněkud přívětívější a jeho odpověď mně docela udiví.Jistě ve většině hospod nejdřív zkoumají podrobněji můj vzhled a já proto radši někde využiju svůj šarm na někoho kdo by mi zajistil že se aspoň zadarmo najím.A je zde jistě bude možnost si nějak vydělat nebo zde je možnost že ušmudlanou dívku snad nevyhodí.Snad ne že by tohle byl zrovna tento případ protože nějaké peníze mám.Jistě není to zrovna moc,ale na útratu zde to snad stačit bude. "A peníze doufám máš?" Jistě čekala jsem kdy zazní tahle věta i kdy příjde tento poněkud podezíravý pohled.Vytáhnu tři mědáky a položím je na stůl což ho poněkud uklidní.Aspoň tak jak uklidní tři měďáky no,ale na útratu mám a později se uvidí možná najdu někoho kdo mně založí.Ikdyž budu muset vybrat někoho kdo si nebude myslet že se mu to pak za to odvděčím jinak.Pak by došlo k neshodě po které pak většinou musím vyklidit pole což se mi zde zatím nechce.Chci si tu odpočinout a dál se uvidí. "Děkuju,dala bych si ještě pivo."odpovím pak hostinskému a když mi pak pivo přinese tak se ho zeptám."A nevíte jak by se zde dalo vydělat?" Opřu se o lokty a usměju se na něj.Jistě teď nemyslím žebráním nebo ... no to je jedno počkám až jak mi odpoví a mezitím se znovu rozhlédnu kdo zde je a komu by tak moc nevadila moje společnost.

Kronika - 07. června 2012 19:33

Krčma, Rissa Ale jistě mladá dámo, jedno piviště! A ohledně toho nějakého výdělku, tak potřebuju výpomoc při umyvání nádobí, to by bylo 1 měděný za hodinu... anebo pomoc s roznášením, pokud to zvládneš, to by bylo za 2 měděné za hodinu. No, anebo se zdá, že támhle ta parta okolo chodce a bojovnice něco chystá, a tam bys možná k něčemu také přišla. Odvětil věcně Packa, pokud sis vybrala nějakou z jeho nabídek, tak tě ihned zapojil.

Arcelot - 08. června 2012 15:26

Zacca a víno... Moudrý ten kdo ví, vědění je síla, ale obchod s vědomostmi se mi nelíbí.... odvětím mu chladně a pak poslouchám o čem to mluví, je mi jasné že to co ti skřeti hledají bude mít někdo v popisu věcí které prostě musí mít, a když se neštítí použít skřety, tak to nebude nikdo kdo by si zasluhoval život.... Hůl, skřeti, proroctví a vzkazky....začíná toho do sebe zapadat až moc na to aby to byla náhoda.... pronesu když ten obchodníček odchází a vydechnu tiše, opět potáhnu ze své dýmky a na chvili zavřu oči.... Jak se vůbec daří slovutná válečnice, slýchaval sem o tobě tolik skazek o tvé smrti že jsem si myslel že tvé kosti jsou již dávno na prach spáleny.... zadívám se ji při tom do očí a do boku vyfouknu dým z úst, opět se odstrojím a meč položím vedle sebe, tak abych jej cítil, při tom se zadívám po hostinci a když vidím kolik je tady osazenstva, schovám si zbylé tři stříbrňáky za nápažník kde si je dávám vždy když jdu davem... Jsem rád že ty zprávy byli milné, pověz my nyní více o té věci pokud chceš....

Rissa - 09. června 2012 01:14

Nabídky k práci Napiju se piva a při prvních dvou nabídkách se moc nadšená necítím.Neodešla jsem z domova abych pracovala v jiné hospodě.To jsem mohla rovnou zůstat doma takže si myslím že výraz ani náhodou to vystihuje poměrně přesně.Přesto se budu muset hostinského nějak citlivě zeptat jetli by tu neměl ještě i něco jiného.Ovšem on asi ví kterým směrem se ubírají moje myšlenky a že zde asi nebudu chtít pracovat a tak mi nabídne něco co mně zaujme víc.Podívám se směrem který hostinský naznačil a pak řeknu. "Děkuju za nabídky a opravdu si jí vážím,ale radši to zkusím u těch lidí." A nakonec se na něj usměju aby mé odmítnutí tak nebral jistě je to od něj milé,ale ikdyž přesně nevím co chci dělat vím docela přesně co dělat nechci.A pokud něco rozhodně dělat nechci tak je to upíchnout se v nějaké hospodě.Ovšem nejsem si jistá že mně ta skupina přijme,ale zkusit to můžu.Pokud to nevyjde tak se jich doprošovat nebudu.Půjdu si lehnout a zítra se poptám jinde ve městě.Nejdřív si tu skupinu prohlédnu pak se napiju vstanu a dojdu až k nim. "Zdravím a omlouvám se že vás ruším,ale zaslechla jsem že se na něco chystáte a tak mně napadlo zda by se vám nehodil někdo kdo se vyznám v magii.Jo a jmenuju se Rissa a pokud nemáte zájem tak zase půjdu." Jsem menší postavy mám poněkud souměrný obličej,pronikavé hnědé oči,malý nos a plnější rty které jsou teď co jsme domluvila poněkud pevněji semknuty.I přes můj poněkud melodický hlas mluvím rázným a rozhodným toném který podtrhuje i můj postoj ze kterého vyzařuje skrytá síla.Pak se přece jen uvolním složím ruce na hrudi a na tváři se mi objeví úsměv.No teď je to na vás jak jsem řekla doprošovat se nebudu,ale pokud mně přijmete vyděláme na tom všichni.

Zakka - 09. června 2012 09:51

Tak, hraničáři, jak je to dlouho, co jsme se neviděli? Rotaf, zmizel jako pára nad hrncem. Zapamatovala jsem si jeho slova. Možná měl pravdu a tahle informace bude mít přece jen někdy cenu zlata. Uvidíme ... Mlčky jsem se zadívala Arcelotovi do tváře a sevřela pohár s medovinou. Nevěř všemu, co se říká ...Blýsknou se mi zuby v úsměvu, poprvé, od té doby, co si přisedl. A nebo je to pravda a já umím, jako Fénix povstat z popela. Řeknu se vší vážností ve tváři a trochu přimhouřím oči, jako bych mu sdělovala nějaké tajemství. Sama jsem od té doby, co jsem ho viděla naposled, prožila tolik dobrodružství, bitev, zranění, ... že by to vydalo na dva životy. Nevím o mnoho víc, než si sám před chvílí slyšel. Jisté je jen to, že se začíná něco dít a podle toho, co slýchám z různých stran, to nebude vůbec pěkné... Lesy přestanou být tak tiché a bezpečné, hraničáři. Řeknu ledovým tónem, který by u slabších povah jistě vyvolal nepříjemný pocit. Zahledím se na něj a hledám něco jako zaváhání, odlesk nejistoty, strachu? Ne, jsem si jistá, že v jeho pohledu nenajdu tu bojácnost, jako u tolika jiných. Čím víc lidí, tím víc problémů... Tedy pokud jsou to lidé, které neznám ... Otočila jsem se k mladé kouzelnici - zřejmě. Hospoda, ani nemusíte moc mluvit a stejně tu o vás bude za chvíli vědět až moc lidí... Nemám ráda hospody...Zahleděla jsem se na dívku. Nevím, kdo ti podal takové informace, děvče. Packa, kdo jiný. Ale "my", kývnu hlavou k Arcelotovi, "my" rozhodně nic nechystáme. Jsme jen dva staří známi, co se náhodou potkali. A možná tomu osud chtěl. .. Vypadá to, že už nechci k dívce dále hovořit, ale pak přece jen promluvím. Vyznáš se v magii, říkáš? Jsi moc mladá děvče, ... Ušklíbnu se v duchu a podívám se na Arcelota, né pohledem, který by snad znamenal nějaké partnerství, ale možná si na tu dívku udělal jiný názor, než já.

Alaseon "Hbitý" II. - 09. června 2012 10:30

Rotaf, Zakka a Arcelot Celou dobu co usrkávám pivo sleduji co se děje okolo a snažím se zachytit rozhorory. Nejvíce mě zaujala trojice u jednoho stolu. Zaslechnu jen něco o skřetech, nějakém obchodu, lese. To by mohlo být něco pro mě. Zdejší krajiny úplně neznám, ale mé pohotové bojové schpnosti, má orientace v přírodě, stejně jako má skromnost a mlčenlivost by se jim mohla hodit ... no uvidíme. Pomalu dopiju, dojdu k hotinskému a pravím: "Dám si ještě jedno a nějakou hutnou polévku, jestli máš. A rovnou ti to zaplatím" Poté se vracím zpět, kolem stolu oné trojice. kde se nachvilku zastavím. Kouknu na ně pomalu, a klidně ale potichu aby mě slišeli jen oni pravím: "Omlouvám se, ale zaslechl jsem něco z vašeho rozhovoru a docela mě to zaujalo. Často se účastním různých výprav jako ochránce, průvodce či něco takového a zrovna teď něco hledám. Určitě bych se vám mohl hodit. Popřemejšlejte o tom, budu u svého stolu." Mírně se pokloním, opět všem pohlénu do očí a pokračuji s pivem směrem ke svému stolu. Sednu si, usrknu ze džánu a věnu ji se pozorování dalšíhom osazenstva hospody. Záměrně vynechávám onu trojici, aby měli čas a prostor si mě prohlédnout a prodebatovat to.

Kronika - 09. června 2012 10:36

Karavana Naše postavy si v pohodě povídali, a zatímco před hospodou zastavila karavana se vším tím hlukem a lomozem co k tomu patří. V tomto případě s ještě větším, neboť karavana i její doprovod vykazovali známky boje. Evidentně jí někdo na cestě přepadl, a jejímu doprovodu udělal velké ztráty. Hluk vozů a vozků se donesl až do hospody, takže Packa nelenil a vyšel před putyku, nechal dveře otevřené, takže ruch venku byl slyšet i vevnitř. Koukám Haralde, že cesta zdaleka klidná nebyla? Zařval Packa směrem k staršímu rozložitému muži, zřejmě vůdci karavany. Ani mi nepovídej! Tři přepady od band skřetů, ty potvory jsou jak smyslů zbavení. Je zázrak, že jsme projeli alespoň s nějakými vozy! Pošli čeledíny, Packo! A pro mne koupel, jídlo a pokoj! Jdu poděkovat do svatyně Ilúvatárovi, že ušetřil mne i můj náklad! Tak zněl hlasitý rozhovor mezi Packou a obchodníkem...

Arcelot - 09. června 2012 11:03

Hostinec Nedávám na povídačky, přeci jen si raději ověřím pravdu než se spolehnout na báchorky jež se lnou od chalupy k chalupě protože jedna bába povídala... zadívá se na Zakku a vydechne, natáhne do sebe zase z dýmky svou dávku a lehce vypustí několik kroužků přímo nad sebe.... Myslím že takovou moc skutečně nemáš, nebo spíše tvé jizvy mi to napovídají bojovnice, takže mě nevoď za nos... Když se zmíní o lesích, jen přivřu oči a pousměji se.... Lesy budou tak bezpečné jak jen to půjde, mi nejsme armáda bojovnice, ale strážci, když to půjde zastavíme jejich postup, když ne pomůžeme armádě aby našla jejich doupata, i když není moc mužů co by se odvážilo byť ve větším počtu do skřetích slují... Napiji se vína a lehce si prohlédnu dívku jež přišla a začala nabízet své služby.... Pravdu má bojovnice, já se do ničeho zatím nechystám, to je její věc...Tudíž pokud bude shánět někoho, obrať se na ni já jsem jen přísedící poutník, který se stará jen o to co je pro něj důležité... chvíli po dívce se zjeví i jakýsi muž a já již jen mlčím, je to opravdu věc Zakky jak se rozhodne jednat.... A tak to začíná...skřeti napadají karavany, brzy se odváží na menší usedlosti, pak menší vesnice a než se nadějeme budou se snažit dobít i toto místo...

Zakka - 09. června 2012 13:25

Hm, ... Kolem stolu se mihl další nešťastník prosící o práci, možná né tak o práci, jako o dobrodružství při kterém by mohl něco zažít a vydělat… Tak je to tedy! Je to má věc? Podívám se na Arcelota. Možná by byla, nemít své muže tak daleko od tohohle Zapadákova. Bude trvat jistě pár týdnů, než havran doručí zprávu a opět se s nimi shledám. Arcelot se nyní mýlil, a i když se mi to moc nezamlouvalo, rozhodla jsem se pro věc, kterou jsem nedělala často... A co to udělat trochu víc veřejnou záležitostí?! Postavila jsem se a blýsklo se mi v očích. Připnula jsem si svoje ostří k boku, fakt, že se nyní Packa začal starat o chudáky, které potkalo to štěstí a narazili na skřety, mi jen pomohl. Hvízdla jsem z plna plic a vyskočila na desku stolu. Trochu se pobavíme. Héj, vy kdo nejste ještě ožralí tak, že si zítra budete myslet, že na stůl vyskočila královna matka a tancovala vám tu dupáka, tak poslouchejte! Jmenuji se Zakka, někteří mi říkají „sjednotitelka východních kmenů,“ někteří mi můžou říkat i jinak... Zastavím se koketně u jednoho mladíka, skloním se až k němu – pohladím ho po tváři - a pobaveně na něj mrknu. Jeho pohled se rozhodně nedá označit za „z očí do očí“, strčím do něj, chlapec se zakymácí na židli a starší osazenstvo mužského pohlaví propukne v bujarý smích. Možná nejsem místní a neznám tu každý kámen, ale když slyším o těch skřetích hlavách, které si dělají, co se jim zlíbí, přestávám mít chuť na dobré pití… Popojdu o pár kroků, sehnu se ke korbelu, který před sebou třímá nějaký padavka, loknu si a pak mu ho teatrálně vrátím. Nemám chuť už ani na to, co tu čepuje Packa. Prohodím směrem, k třem silným mužům, kovářům, tipla bych., kteří se po mé poznámce začnou chechtat. Pojeďte se mnou, provětrat faldy těm prasečím nádherám a nebude to Ilúvatár, kterému budou tihle lidé děkovat, až se vrátíme. Kývnu hlavou k otevřeným dveřím a Packovi, kterého ten zmlácený vozka právě zaúkoloval. Každý, kdo se nebojí, zažít něco víc, než je smrad týhle knajpy. Každý, kdo se nebojí cestovat se mnou. Usměju se dvojsmyslně na Arcelota. Ten je vítán! Nebudete škodní, pokud se přidáte, možná svými činy donutíte bardy, aby o vás napsali písně. Možná, potkáte svůj osud, na který tak dlouho čekáte. Řekla bych, že je na čase, podívat se, jestli zbraně nerezaví. Tasím „Poslední“ a ostrá čepel se zaleskne v matné světle lokálu. Zítra vyrážím, a věřím, že nebudu sama. Seskočím pružně z dalšího stolu, na který jsem se při svém proslovu dostala. Cestou zpátky k Arcelotovi minu mladého elfa, který ke mně před chvílí mluvil. Pokud se nebojíš, elfe. Mírně kývnu hlavou na znamení toho, že s ním budu zítra počítat. Risso, kouzelnice by se hodila. Blýsknu očima po mladé dívce, když znovu usednu na svou židli. Tu si teď ale posunu, hned vedle té Arcelotovi. Hm, Arcelote, myslím, že i tvá přítomnost bude vítaná. Nechceš mi snad tvrdit, že sis přisedl, jen aby si zavzpomínal na staré časy. Natáhnu se k němu a v očích se mi zaleskne něco z minulosti, něco, na co jsem si vzpomněla. Pomalu k němu přiblížím svou tvář, nic neříkajíc mu krátkým pohledem zabloudím ke rtům a poté se znovu vrátím k těm hlubokým očím. Kousek od něj mělce vydechnu a své rty posunu o něco blíž k jeho uchu. Byla bych ráda, … zašeptám, opravdu ráda, kdybych se s takovou spoustou harampádí nemusela tahat sama. Odtáhnu se a začnu se smát, doufajíc, že nebude mrzutý a pochopí můj vtípek. Potom se zvednu od stolu a než zmizím nahoru do svého pokoje, abych si na zítřek odpočala, povím mu ještě. Budu ráda, když se přidáš. Teď se mi ovšem v koutku úst usadí upřímný úsměv, který nevěnuji jen tak někomu ….

Pěvec - 09. června 2012 16:36

Hostinec Představení na stole se mi velice líbilo. Stojím ve dveřích, blokujíc průchod a koukám do hospody. Původně jsem měl v plánu teatrálnější příchod. Ale vzhledem k tomu, že už tu spektákl probíhá, zůstanu jen stát ve dveřích a čekám jak se to vyvrbí. "Ta holka má styl. To její představení má sice pár chybiček, ale není to špatné." Když vyslechnu zmínku o bardech dostanu nápad. "Bude zábava." Z ramene sundám povoskovanou tornu a vybalím z něj dřevěný mnohostrunný nástroj, tvarem připomínající rozpůlené vejce. Tornu si přehodím zpět přez rameno. Nástroj přitisknu na prsa a chviličku vyčkávám. Mé tmavě modré oči přelétnou dav a hledají. Promnu si svůj pečlivě zastřihávaný plnovous a pokusím se uhladit černé nakrátko střižené kudrnaté vlasy. Můj obličej působí velice důvěryhodně a přátelsky. A svůdně. Na sobě mám bílou košili z kvalitní látky, na nohou černé kalhoty a vysoké pohodlné boty z krokodýlí kůže. Červený zdobený kabátec mám přepásaný koženým opaskem z teletiny obšívaný zlatou nití. Přez ramena mám lehký plášť sešitý z liščích kůží a na hlavě liščí čapku. Na zádech mám v batohu vše co potřebuji k cestování, včetně přikrývky úhledně smotané a složené okolo batohu. Na opasku mám na pravé straně tvrzenou taštici, taktéž obšívanou zlatou nití. Nalevo pak mám v prosté kožené pochvě tuctově a obyčejně vypadající jednoruční meč. "Ó, velevážená Sjednotitelko, pro vaši krásu bych skládal básně v těch nejvybranějších rýmech. A písně o Vašich činech, jenž bych rád byl svědkem se roznesou v dál a zajistí Vám nehynoucí slávu, až do konce času." Koketně přejdu hostincem, za jednoduchého vydrnkávání melodie dvěma prsty a zastavím se před ní. S dvornou úklonou se představím a v jemné úkloně jí políbím na hřbet ruky. "Říkají mi Pěvec."

Alaseon "Hbitý" II. - 09. června 2012 19:09

Představení na stole V momentě když se ve dveřích objeví obchodník zpozorním, prohlédnu si kdo jak reaguje. Podrobně je prohlédnu, včetně hostinského Packy. Zaslechnu i obchodníka, jak si objednává pokoj a jde se pomodlit, tak i pro mě neznámého, jehož jméno jsem zaslechl jako Arcelot, u vedlejšího stolu. Tak už je to tady. Je to tak jak jsem čekal, půjde o orky! Ale jak jsem zaslechl, nejde jen o přepadávání karavan. No uvidíme. Dopiju rychle pivo, když v tu chvíli vyskočí na stůl, ohnivá bojovnice, jež seděla s Arcelotem u stolu. Vyslechnu si její opravdu emotivní vystoupení a v momentě kdy promluví i ke mě, oplatím ji její kývnutí, na souhlas že se mnou může počítat. Tak myslím, že je o zábavu postaráno. Je třeba se připravit, s orkama je to vždy těžké! Počkám až skončí představení a situace v hostinci se uklidní. Pak si nasadím zpět kápi pláště na hlavu a vyrazím ven, prohlédnout si poničenou karavanu. Poté se vyzazím na obhlídku města, nějakou výměnu věcí co jsem si přinesl a následný nákup věcí na cestu.

Arcelot - 09. června 2012 19:55

A tak to začíná... Sleduji ten shluk kolem sebe a lomoz, a pak i Zakku... A není snad, já jen vím že skřeti hledají hůl... popíchnu ji ještě a otočím se na osazenstvo hostince jež si začnu prohlížet s kápí na hlavě... Mladá kouzelnice, no uvidíme co v ní bude, nějáký elf, asi také hraničář, i když nevypadá tak, a co tu máme dál, pár trpaslíků, pulčíků, a gnom, pěvec...a co dál, kde jsou muži co umí s meči, muži s luky, kde jsou kopí a štíty, a kde jsou ti co umí odrazit partizánský útok, krásně se vše plánuje, ale pak když uslyší jejich řev, utečou všichni... mezitím skončí Zakka na stole a já se dívám na to jak se začnou zvedat ostatní a hlásit se k výpravě.... Na staré časy? Né to skutečně ne, i když vím že jsem na to nezapoměl...bylo to těžké léčit tě a pak ... nedopovím jen se napiji vína, vydechnu a sleduji jak se ke mě naklání.... Myslím že nosičů tady máš víc než dost, já nesu jen svou zbroj, meč, dýku a luk, a další věci bez kterých se neobejdu, ale nemysli si že bych to neuměl nést něco... usměji se a sleduji jak odchází.... Jistě že se připojím, a rád, potřebujete někoho kdo se vyzná v pustině a do pustiny půjdeme, navíc zažil jsem již mnoho partyzánských válek se skřety...ale rád se připojím...

Toly - 09. června 2012 20:18

Výprava - Před hostincem. ,, Auu... ,, Říkám si to jen pro sebe, ale zašklebím se. Rána od trpaslíka pěkně bolela, ale já se snažím na sobě ne dát znát bolest. Jejich poznámky o tom, že se jim můj smích nelíbí na ať jim donesu pivo jen řeknu. ,, Omlouvám se mistře trpaslíku... Helcare. ,, Vykouzlím úsměv a snažím se chovat zdvořile a přátelsky. ,, I vám se omlouvám milý gnome. ,, Snažím se k oběma chovat zdvořile, ale moje myšlenky stejně jen lítají a už vymýšlejí už kde jaký plán, jak je okrást, nebo jim udělat kdejakou lumpárnu. Potom mi trpaslík navrhne, ať jim koupím pivo. ,, Jdu si do hospody pro jablečný mošt, dejte mi peníze a vezmu vám i piva. Berte to jako službu za nevhodný smích a seznámení. ,, Toly zapojil zlodějskou schopnost důvěru a zapojil do toho svojí dětskou tvář a snažil se tvářit důvěryhodně a trošku roztomile. Když se to povede a dají mi peníze, abych jim přinesl z hospody pivo, tak si je v hospodě strčím do kapsy a zkusím vzít tajně nějakým opilcům korbely a donést je trpaslíkovi a gnomovi. Hledám jen korbely, který jsou minimálně ze 3/4 plný... Nejlépe úplně plný. Shlédnu ale situaci a beru korbely, jen když mě nikdo nevidí. Když to vyjde, tak si peníze strčím do kapsy, koupím si jablečný mošt a odnesu všechno ven, před hospodu, a když to nevyjde, tak si koupím mošt a jim ty piva. Kdyby to vyšlo, ale piva by nebyla zcela plná, tak vezmu trošičku piva z korbelů, ale jen malinko a poliju si rukáv a pak, když přijdu k trpaslíkům, řeknu, že se moc omlouvám, že jsem cestou zaklopýtnul a rozlil pivo. Jako důkaz by jim mohl stačit ten politý rukáv. Když to vyjde, napiš mi PJ kolik jsem dostal peněz za piva a kolik dal za mošt, a když to nevyjde, tak kolik jsem dal jen za mošt. Jinak řekni i ostatním, ať si hlídají jejich stav peněz a ať nezapomínají, že každý pivo něco stojí. ;) Potom jsem s trpaslíkem a gnomem venku a popíjím. Gnom se mě ještě zeptá na primitivní otázku. ,, Nějaký gnom si myslí, že dokáže přelstít mistra zloděje. ,, Toly ví, že žádný mistr není, ale líbí se mu to, když si tak říká. ,, Pane Gnome. Jsem venku, protože jsem musel zajít do sirotčince, ohlásit, kdy se vrátím... Ale nevím, proč vám to vůbec říkám. Co vás vůbec zajímá, kdy jsem venku a kdy ne. ,, Řeknu trošku drze a naštvaně. Jako bych neměl ke staršímu gnomovi žádný respekt. ,, Sice jsem ještě malý kluk, ale nikdy jsem neviděl, že by mě podezíral gnom. Většinou to bývají strážníci a podobně. ,, Po nějaký době před hospodu přijede karavana. Její poničený stav mě lehce polekal... To co mě ale polekalo víc, bylo to, co říkal nějaký chlápek krčmářovi. Že prý cesty nejsou bezpečné a že všude číhají skřeti, kteří vylízají ze svých doupat. ,, Skřeti... Nikdy jsem je neviděl. Říká se o nich jen špatný věci a prý jsou dosti nebezpeční a zlý... Naštěstí se za hradby našeho města nedostanou. ,, Zaženu lehký strach a pro sebe se pousměji. I když se Toly těch potvor bojí... Stejně by je chtěl někdy vidět. Potom se ale začne něco dít v hospodě. Nějaká ženská si tam křičí a při tom šlape po stole. Toly ale jejím slovům rozuměl dobře. Prý, že se chystá zítra na výpravu. Toly vždycky toužil, vypadnou z města a poznat přírodu a obyvatele světa i mimo město. ,, Hmm... To zní zajímavě. Můžu si něco přivydělat... Určitě tam bude dosti času na kradení a rabování. A na to, že mi půjde o kejhák... Na to jsem zvyklí. Umím utéct ve městě, uteču i v lese! ,, Pomyslím si. ,, A hlavně uvidím a poznám život za branami města. ,, Zařehtá se a povyskočí. ,, Juchůůů!! ,, ,, Omlouvám se... Jen jsem si vzpomněl, že máme zítra v sirotčinci k obědu husu. ,, Rychle si něco vymyslím a řeknu těm dvou, co na mě určitě překvapeně koukali. Já se ale v hlavě samou radostí směji, jak báječně jsem to vymyslel a jak se moc těším. ,, Ale jak se k nim přidat? Nevezmou malého prcka, jako jsem já. Musím se schovat do zavazadel anebo je budu pronásledovat. ,, Vymýšlím plán. ,, Taky se musím sbalit a hlavně se rozloučit s Alonem a Lorou... Artu vezmu sebou, nemůžu jí tu nechat tak dlouho beze mě. Určitě to bude víc než na dva dny. ,, Řeknu si pro sebe a pohladí krysu, která leží ve vnitřní kapse pláště.

Glwyddyn Šrumajda - 09. června 2012 22:20

Před hospodou "No, konečně rozumné slovo!" povídám, když se Toly nabídne, že přinese pivo. No jo, jenže mám já s sebou nějaké peníze? Prohmatám zvenčí kapsy, cítím, že jsou plné -- ale jestli jsou v nich peníze, těžko říct. Je tam kus hadru, tužka, nádobka s nějakou kapalinou, malé kleště, kapesní nožík a takové věci. Po chvíli mezi nimi i nahmatám něco placatého, kulatého, a vytáhnu to. "Ha, tady je." I ostatní mohou vidět, co držím v prstech: prohnutý měďák, který už jaksi nemá tu krásnou barvu mědi, ale je poněkud dozelena. Chystám se jej předat hobitovi a říkám s úsměvem: "Dokážeš znamenitě přesvědčovat lidi, že jsi slušný chlapec, i když jsi třeba pěkný raubíř. Takže pro tebe nebude problém přesvědčit hostinského, že tohle je platná mince" -- a vložím minci hobitovi do dlaně. Nuže k dalšímu tématu hovoru. Mluví pravdu? Já bych si skoro i myslel, že ta postavička, kterou jsem zahlédl z hospody tak pelášit, je tenhle hobití kluk. Možná, možná ne. Ale předpokládejme, že jo. Schválně, co on na to: "Jasně. A do toho sirotčince jsi zašel rychlostí blesku proto, že sis najednou vzpomněl, že to musíš jít nahlásit," odpovím na Tolyho vysvětlení. I když ho vlastně obviňuju, mluvím klidně a netvářím se, jako kdybych ho chtěl chytnout za kabát ani za ucho. A dodám: "Jako mně je to vcelku jedno, jestli sis tam nakradl jabka nebo né -- moje stejně nejsou, že jo. Ale být tebou, když si nejsem jistý, ušetřím si zbytečné pindy..." No a pak přijede před hostinec ta karavana. Vozy rozhodně nevypadaly jako nové; jak tak koukám na ty rozlámané loukotě, říkám si: jak by se teď hodilo páté kolo u vozu! A muži i koně taky vypadali dost bídně. Kolem toho veliký shon... zvednu se ze schodů, postavím se, svůj balík držím pod paží. Koukám tu vlevo (na silnici), tu vpravo (ke dveřím hospody) a poslouchám, o čem se mluví. Sákryš. Bandy skřetů. A co když na ně narazím, až půjdu domů? Kdybych tak mohl spravit tenhle létající krám! Budu muset jít opatrně a doufat, že na dohled a dočuch žádný skřet nebude... nebo tady budu muset bídně zůstat... A do toho ta mela v hospodě. Vidím tam, slyším, co ta bojovnice povídá. Jsem na rozpacích -- je mi zřejmé, že nějaká bije, ale nevím která. Slyším od několika lidí a elfů odpovědi ve stylu Máš můj meč! A moji sekyru! A do toho ještě ten elegán se sbírkou našponovaných drátků... Poslouchám, co se říká, ale sám mlčím.

Rissa - 10. června 2012 03:51

Takže teď jsme družina? Jistě ta žena není moc nadšená že je ruším a tak popře že by se na něco chystali.Ovšem já ani nic jiného nečekám jistě že mi tu všechno nevyklopí.Aspoň že neřekla jdi otravovat někoho jiného děvče.No,ale ikdyž to neřekla tak si to myslí podle toho jak si mně prohlíží. Jasně takže opět tu bude otázka mého oblečení.Nebo se jí zdám moc mladá?Nebo obojí?Jasně neříkám že jsem nějak moc silná,ale základy umím.Možná i něco víc o trochu. Pak si všimnu že kolem nás jde jistý elf taky s nabídkou a pak se vrátí ke svému stolu.Asi to udělám taky protože toho muže jsem nepřesvědčila a té ženy se rozhodně doprošovat nebudu.To můžu rovnou příjmout Packovu nabídku a začít pracovat v téhle hospodě.Mezitím se věci začínají hýbat před hospodou se zastaví karavana a do hospody přijdou další hosté.Žena po chvíli vyskočí na stůl a po hvízdnutí se snaží na nás udělat dojem svou řečí. No na mně to dojem neudělalo.Ale vida teď jsem ti dobrá? Povzdechnu a pak přikývnu ať se mou počítá a vrátím se ke svému stolu.Krátce na to natáhnu nohy a napiju se piva zatímco do hospody vstoupí další muž zřejme bard. Jistě bard no tak tohle bude zajímavé,ale pokud umí víc než jen sentimentálně zpívat tak ... Mlasknu napiju se a pak sleduju zase jeho představení.

Zakka - 10. června 2012 14:55

Loutna a jeden elegán Doplnění pro Pěvce ... Cestu nahoru do pokoje mi do uší zazní zvuk loutny. Zastaví mne však až čísi hlas, který uvede svého majitele vskutku originálním způsobem. S pobaveným úsměvem na rtech se otočím a založím ruce v bok. Když stáhnu svou dlaň zpět a muž dokončí svou úklonu. Promluvím k němu. Tak Pěvec… Zahledím se mu do očí. Opravdu jméno hodné svého majitele, zdá se. Tak tedy Pěvče… Chceš-li dostát slovům svým, zítra já a i pár dalších, na výpravu odjíždí. Činy mé i činy jiných, neztratí se v moři času, pokud básník, jako ty – zaznamená jejich krásu. Užij tedy klidu dneška, dej odpočinout mysli své. V dalších dnech si tvoje loutna možná přijde na svoje… Trochu vytočím bradu a kývnu. Na rtech mi přitom pohrává pobavený úsměv. Potom se otočím a zmizím v horním patře hostince. Ráno je moudřejší večera, v tomhle případě i zábavnější. Skupina dobrodruhů se nám pomalu začínala dávat dohromady. Však teprve uvidíme, kdo bude za co stát …

Helcar - 10. června 2012 15:41

Górka - schody krčmy Na hobitove ospravedlnenie sa len usmejem. Jeho pivná ponuka znie dobre. Nahmatávam mešec. *Hmm, posledný, no čo, prachy ešte zoženiem.* Už, už mu meďák podávam. Malé gnómisko ma ale prekvapí. Meďák vrátim späť do jeho obľúbeného pelechu pod bundu a opriem sa o palicu. S pobaveným úsmevom si vychutnávam gnómové slová. Je to ako sledovať elfského lukostrelca chrliaceho šípy, akurát sú to slová. Akonáhle skončí, začnem svoj slovný boj. „A čo tak menšia výzva?“ Dám hobitovi dostatok času aby si uvedomil moje slová. „Určite si dosť šikovný na to aby si vedel...ehm, no povedzme... nájsť pivo aj bez meďakov. Ak sa ti to podarí tak porozmýšľam nad nejakou mechanickou hračkou čo by sa dala zostrojiť pre šikovného hobita. No?“ Príchod karavany a hluk z krčmy mi pripomína staré dobré časy. *Ďakujem Thór, ty starý páprdo, kľudné... nudné...cestovanie končí.* Malý hobit sa zdá tiež potešený, aj keď tá husa to asi nebude. „Priatelia, takúto zábavu si predsa nenecháme újsť?“ V tom si všimnem už trochu zvetralé pivo na schodoch. Vrazím ho gnómovi do rúk. „Uži si ho!“ Prudko vykročím späť k dverám krčmy. „Tak čo idete? Nazbierame si zopár škretích zubov. Viete, že fungujú na mnoho spôsobov. Ako lepidlo, proti mrazu a tiež sa hodia na dymovnice...a taktiež ako preháňadlo. Aj keď na to stačí len pohľad na tie hnusné ksichty.“ Zarazím sa, rozprávam už príliš veľa. „Ja idem opekať škretov. A čo vy?“

Glwyddyn Šrumajda - 10. června 2012 17:20

Pořád ještě před hospodou Překvapeně poslouchám Helcarův návrh pro hobita. Povídám žertem: "Šrumajdá -- já ho nabádám k tomu, aby koupil pivo za zlámanou grešli, a ty hnedka otočíš a chceš to po něm za pět prstů. Teda jestli ty trumfy takhle taháš i v mariáši, tak s tebou karty nehraju, bo bych skončil bez kalhot!" směju se. Já jsem teda ještě skřety neopékal, tak nevím, jestli je to taková zábava. Ale jestli jo, tak by mě dost mrzelo, kdybych z toho byl vynechán. Ale přece si nějako nedokážu představit, jak bych při tom mohl být užitečný. Vždyť nemám ani čím rozdělat ohýnek. Stojím opřený o zábradlí a zaraženě koukám. Ale najednou si možná někdo na krátkou chvíli povšimne lehkého světla okolo mé hlavy -- to jak se mi v hlavě rozsvítilo. Dám se do hlasitého smíchu, neb poslední z vyjmenovaných využití skřetích zubů mi připomnělo jednu veselou událost. Po chvíli se přestanu smát, ujistím se, že veškeré přinesené harampádí mám s sebou a beze slova odejdu. Ještě mě můžete spatřit, jak krátce pohovořím s jedním z kolemjdoucích. Poté, co napřaženou rukou ukáže směr, poděkuju mu a vydám se tím směrem pryč.

Toly - 10. června 2012 19:56

Před hospodou. - Změna plánu. Na Glwyddynovo podezíraní jen zakroutím hlavou. Dál to nekomentuji, protože, jak sám řekl... Problémy mi dělat nebude. Tak se pak na něj kouknu, usměji se a šibalsky na něj mrknu. Čekám, až mi dají ty dva peníze, abych je mohl oklamat a přinést jim falešné piva. Jenže když vidím, že gnom vytahuje něco, co se hodně z daleka podobá měďáku, nemůžu se udržet a zařehtám se. Takový ten dětský smích, při kterém se mi dělají důlky na tvářích. Potom mě velice překvapí trpaslík. Prý, když ty piva seženu i bez zaplacení, tak mi sežene nějakou mechanickou hračku, která by se mi určitě někdy šikla. Nad tím se trošku zarazím a nečekaný trpaslíkův nápad uznale přikývnu. ,, To nezní špatně. ,, Obdařím ho úsměvem. ,, Radši si sním na to neplácnu, jestli by dal podobnou ránu jako předtím, nevím, zda by moje ruce byli šikovné jako teď. ,, Lehce se pro sebe usměji. Potom ale řekne něco, co mě ještě mnohem víc překvapilo. ,, On myslí, že bych mohl jít s nimi? To si dělá srandu, nebo to myslí vážně? On pozval malého kluka, jako jsem já?... Jestli je to tak, tak to je paráda!! ,, Usměji se ještě víc. ,, Mistře Helcare... Vy myslíte, že bych mohl jít s vámi na dobrodružství? ,, Svojí zdvořilost teď nepředstírám, ale je pravá. Trpaslík mě tím velmi potěšil. Mezitím co čekám na Helcarovu odpověď, malý gnom přidává do diskuze další ze svých vtípků. Když se začne smát, neudržím se a směju se sním. Toly se velmi rád směje a má rád srandu. Když se pak dosměji, tak se pak nějak zamyslím a řeknu si. ,, Už mě chuť okrást tyhle dva přešla... Vypadá to na fajn dvojku a je s nimi sranda. Dokonce trpaslík mi nabídl, že mi za ukradená piva dá nějakou mechanickou věc a že bych mohl jít s nimi na výpravu... ,, Po nějaký chvilce gnom odejde. Všimnu si toho ale až, když mluví s nějakým chlápkem a pospíchá někam. ,, Že by s námi na výpravu nešel? Možná si jen šel něco koupit, nebo tak... No uvidíme. ,, Usměji se a potom si sednu na schod u dveří.

Pěvec - 11. června 2012 12:23

Hostinec Když sjednotitelka východních klanů odejde do pokoje, otočím se do místnosti a ještě jednou ji přelétnu zrakem. Vyberu si volný stůl, nebo alespoň ten nejvolnější, s relativně kultivovaně vypadající společností a vydám se k němu. Mělo by to být místo odkud budu vidět do celého sálu, někde u zdi. "Hej hostinský, guláš s chlebem a džbánek medoviny. Jen co trochu pojím, tak to tu malinko roztočíme. A pak nestihneš roznášet!" Usadím se u vyhlédnutého stolu. Svůj nástroj položím na něj, cestovní tornu i pytel na nástroj opřu o stěnu za svýma zádama. Zatímco čekám na jídlo, prsty jemně hladím nástroj a prohléžím si osazenstvo. Snažím se nejlépe vymyslet jaký druh písní a popěvků nasadit aby měly co největší naději pobavit. "Nejdřív rychle najíst, začnu až pak. Mám hlad jak smečka vlků." Okolo večeře mívá každý hostinský guláš uvařený, takže by nemělo dlouho trvat a jídlo bych měl mít na stole. Když mi jej přinese vytáhnu z vnitřní kapsy svého kabátce dva stříbrné a podám mu je. "Přespím tu, pokud máš volný pokoj. Zbytek srovnáme ráno" S tím se pustím do jídla. Sice se snažím udržet si zdání kultivovanosti, ale hlad je hlad a tak po pár pomalých soustech začnu malinko hltat. Během několika chvil je miska od guláše prázdná a půl pecnu chleba k tomu jen zahučelo. Několik minut jen tak sedím, přemýšlím a pozoruji šrumec v hospodě. "Součástí mého povolání je odhadnout, co by lidi chtěli slyšet. Tady to vypadá na pár hrdinskejch a pak hodně pijáckejch písní.". Vezmu nástroj do rukou a několika zručnými pohyby zkontroluji naladění. Pak zadrnkám jednoduchou čtyřtaktou melodii. Očekávám, že se za tm zvukem otočí většina osazenstva hospody, když už ne celá. Pak se napiji ze džbánku a spustím. "Když se chcete smát, pravda to není, to se vám zdá, jóó, to se vám zdá. To vám akorát brýle mámení nedají spát, jóó nedají spát. Mámení vše předělá, z bílé černou udělá." Nenechám příjemnou melodii doznít a okamžitě navážu několika dalšíma. Hlas mám jasný a čistý, stejně jako je bez chybky zvuk mého nástroje. Podmanivý a líbezný, oáza klidu uprostřed rozbouřené noci, ostrůvek zábavy uprostřed moře strastí a . . a skřetů. Hudba odplaví všechny smutky a zůstane jen chuť se bavit. Další džbánek medoviny a další salva písní. Nakonec se, stejně jako v mnoha dalších hospodách se skončí u osvědčeného hospodského trháku jakým je: "A glo-glo-glo glo-glo-glo Gloria, jak se to vínečko pívává? A glo-glo-glo glo-glo-glo Gloria, jak se to víno pije? Když ses napil, utři bradu, podej džbánek kamarádu. A glo-glo-glo glo-glo-glo Gloria, tak se to víno pije." Po té písničce sezbírám své věci a vyrazím nahoru do svého pokoje. Přecijen ráno brzo vstávám a nerad bych zaspal.

Kronika - 11. června 2012 12:45

Pěvec v krčmě Večer se díky Pěvci opravdu vydařil, pilo se jak o závod a žádná rvačka se nestrhla, takže žádné škody na vybavení krčmy. Takže Packa nejen nepřijal 2 měďáky za jídlo a pokoj... ale toto vše bardovi poskytl zdarma a ještě mu přidal pěkný kus uzeného, chleba a láhev medoviny na cestu. A to nebylo zdaleka vše, spokojení hosté bardovi přihodili ještě 2 stříbrné a 6 měďáků, to když jim hrál na přání tu jejich. (měls od začátku jako každý celkem 3 měďáky - zapiš si to i s ostatními na začátek svého deníku, a udržuj se tam aktuální stav svých peněz a věcí... teď máš tedy 2 stříbrné, 9 měďáků a pěkný kus uzeného, chleba a láhev medoviny)

Zakka - 11. června 2012 22:30

Čas vyrazit vstříc novým dobrodružstvím... Utáhla jsem si řemínek na botě, připla opasek, přes ramena hodila plášť a zavřela za sebou dveře od malého pokoje. Za okny hostince se válela mlha, kterou brzo roztrhají první ranní paprsky, schody zavrzaly, jak jsem scházela dolů. Prošla jsem ztichlým lokálem, který byl najednou o dost menší, než včera. Ve stáji jsem vyzvedla hnědáka a dovedla ho až před vchod, kde jsem začala kontrolovat, zda je vše v pořádku. Když jsem byla se vším spokojená, opřela jsem se o oprýskanou zídku a čekala na dobrodince, kteří se rozhodnou přidat. Zatím jsem venku byla sama, .. zatím. Spojila jsem dlaně a fouknutím zahoukala tlumenou melodii. Černé perutě rozvířily několik cárů mlhy a na mou nastavenou paži, přistál černý havran. Pohladila jsem ho po peří a zadívala se do dvou lesklých, onyxových oček. Byl to přítel. Chytré zvíře, které si mě samo vybralo za společnici, ... kdysi. Vědoucně jsem se usmála, posadila ho na koňské sedlo a začala přemýšlet, jak dlouho tu ještě vydržím čekat, než vyrazím sama...

Pěvec - 12. června 2012 10:57

Ráno Včera to nebyla nijak divoká pijatika a ani netrvala dlouho. Už když se slunko vyhoupne nad obzor a první paprsky světla proniknou do mého pokoje, vstávám. Džbánek vody a lavor na stolku přijdou vhod a během několika chvil jsem hotov s ranní hygienou. Obléknu se a pečlivě si pročísnu plnovous a vlasy, dívajíc se přitom do malého zrcadla pověšeného na zdi. "Mno elegáne, je načase vyrazit o dům dál. Třeba s tou partou, co chce vyrazit za dobrodružstvím. " Připnu si liščí plášť a přehodím si přez rameno nejprve tornu a pak i voskovaný futrál na nástroj. Zkušeně si batohy usadím na zádech a pak připnu meč k pasu. Jeden pohled do místnosti, jestli jsem nic nezapoměl a pak jemným a lehkým krokem číhající kočky seběhnu dolů do hospody. Chvilku si pohrávám s myšlenkou, že bych si nechal udělat něco k snídani. A pak se nechám zlákat. Za okny pableskuje raní slunce v mlžném oparu a já jsem možná prvním kdo vstal. "Počkám tu na ně. Kdo ví jak dopadli a kolik toho ještě vypili." Zastavím u pultu a několikrát jemně zabubnuju o desku. Pak nahlas zavolám, ale nekřičím. "Hej hospodo, rád bych nějakou snídani."

Arcelot - 12. června 2012 18:36

Čas vyrazit Zaplatil jsem a odešel z krčmy, proč tam také zůstavat, natáhl jsem si kápy a vzal si pochvu s mečem do ruky, vylezl jsem z Górky a zamířil do divočiny kdy jsem také spokojeně u ohně přečakal noc, ráno jsem si zbalil své věci a vydal se zpět do Górky před hostinec kde již čekala Zakka.... Copak copak, snad si nečekala tak časně že se tady již všichni shromáždí bojovnice, lidé si rádni pospí když mohou, a jistě si někteří do rána účast i rozmysleli neboť u žejdlíku jsou hrdinové všichni, a ráno si uvědomí že se bojí.... přejdu pomalu až k ní a zdívám se na koně a havrana.... Tak tedy, co máš vůbec v plánu?,

Glwyddyn Šrumajda - 12. června 2012 19:33

Už zase před hospodou Kdož v tuto ranní hodinu postává před hostincem v Górce, může si všimnout, jak jednou z ulic k tomu místu svižně kráčí gnóm. Nese si nějaké zavazadlo, ale oproti tomu včerejšímu zavazadlu to má uspořádanější tvar a trčí z toho méně trubek. Když včera večer trpaslík vypočítával všechny užitečnosti skřetích zubů, poslední položka seznamu mi připomněla veselou příhodu s kamarádem Gilfaethwym. Gilfaethwy je alchymista, o němž je mezi zasvěcenými velmi dobře známo, jak jednou svým neúspěchem při výrobě lektvaru způsobil nepříjemnosti mnoha obyvatelům a (vznešeně řečeno) kanalizační soustavě jistého městečka. To vysvětluje, proč jsem se dal tak do smíchu. Fakt, že kamarád bydlí právě v Górce, pak vysvětluje, proč jsem odešel. On totiž byl asi tak jediný, kdo by mně mohl pomoci. Zeptal jsem se kolemjdoucího, kterým směrem je jižní brána. Poblíže ní jsem Gilfaethwyho příbytek snadno našel. Asi není třeba to dál podrobně rozebírat. Nicméně budiž řečeno, že jsme spolu popili v jiné hospodě a pak jsme šli k němu domů, kde jsem i přespal. Povídám: "Mám tu něco, co by tě mohlo zajímat," a dal jsem se do rozbalování vzduchoplavidla. "Co to je? Loketní dudy?" zeptal se on, zíraje na soustavu trubic a měchů v průběhu rozbalování. "Nikoli -- vzducholoď!" Rozložili jsme vše na podlahu a prohlédli. Závěr -- stačí menší oprava. Domluvili jsme se, že Gilfaethwymu stroj přenechám, a on mi za to dá jiné vybavení. Zobrazit SPOILER "A čím mám ten měch pak naplnit, aby nadnášel?" "Slunečním plynem. Máš sluneční plyn?" "Nemám, ale můžu si ho obstarat. Jaký to má objem?" "Tak čtyři krychlové sáhy. Proč?" "No... to je úžasné, jak tak malý měch unese tak velkou zátěž... kolik váží vzduch?" "Tak dvě libry a něco na kubík, ne?" "No, asi tak. Sluneční plyn je podstatně lehčí... kdyby vážil jen to 'a něco', tak rozdíl jsou dvě libry. To znamená, že každý kubík, který vyplníme slunečním plynem místo vzduchem, může nadnášet..." "Jenom ty dvě libry, že jo." "Jo. Takže tenhle měch vynese do nebe osm liber. Ale ty vážíš desetkrát tolik, tak jaktože tě to uzvedlo?" "No jo, to je fakt divné. Kdybych si to uvědomil před tím, než jsem se vznesl, tak bych se určitě nevznesl! V tom budou nějaká kouzla..." "Možná ta kouzla budou v téhle krabici, co je přidělaná k měchu... nějaký magický předmět, který to nadzvedává -- to je vskutku zajímavé. Hele -- jestli je ti to teď jenom přítěž, jak jsi říkal v hospodě, přenech mi to tu -- dám ti za to, co jen budeš potřebovat..." A tak se teď vracím k hostinci, do kterého jsem včera tak vpadl. Nemám hlad, žízeň a vzducholoď, zato mám plášť, koženou tornu, ostrý nůž, něco k jídlu a k pití, škatulku s užitečnými věcičkami pro své řemeslo, a v ruce si nesu kuši...

Zakka - 12. června 2012 19:33

Ranní rendez-vous, ale no ták ... Odpíchla jsem se od zdi, jakmile jsem si všimla tichých kroků v ranní mlze. Chvíli na to se přede mnou objevil, ... kdo jiný, než Arcelot. Hraničář bez bázně a hany. Došla jsem znovu k hnědákovi a poplácala ho po silném krku. Otočil ke mně hlavu a já přejelo dlaní po sametových nozdrách. Čekala? Posměšně jsem odfrkla. Možná jsem jen potřebovala na vzduch, ... možná na nikoho ani čekat nehodlám. Otočila jsem se k němu tváří v tvář. Nedělám si iluze, že na místě, jako je tohle, najdu kdo-ví-jakou družinu na společné cesty. I když ... Popošla jsem o krok, velmi pomalý a ladný krok blíž. Zázraky se ještě pořád dějí, jak se zdá... Zadívala jsem se mu do očí a pootevřela rty, na kterých zůstala nevyřčená otázka. Potom jsem se pousmála, natáhla ruku se koženou rukavicí a nechala havrana na koňském hbetě změnit bidýlko. Několik trpaslíku včera, vypadalo docela nadějně. Prohodila jsem s pobavením, které zůstalo hraničáři skryto. Ach, co mám v plánu ... Zajímavá otázka po tom mém včerejším představení. Usmála jsem se a pohladila havrana po lesklém peří. Jestli se mě však ptáš na podrobnosti - myslím, že je na to ještě brzy. Nejdříve je třeba zjistit víc. A to se u stolu se džbánkem piva udělá dost těžko ... Zelená stezka, o té mluvil Rotaf a stejně tak i ti ubožáci včera, tam se vydáme. Vytáhla jsem z torny u pasu kousek sušeného masa a nabídla ho ptáku na ruce. Jemným pohybem zobáku ho ode mne vzal. Já jsem jen projížděla, ale ty znáš zřejmě dobře tenhle kraj ...

Alaseon "Hbitý" II. - 12. června 2012 20:42

Ráno před hospodou Večer jsem vše vyřídil jak jsem potřeboval. Spát jsem se radši vydal v klidu do přírody. V hostinci bylo na mě nějak rušno. Brzo ráno jsem se vzbudil perfektně odpočatý a docela natěšený na nové dobrodružství. V klidu jsem se nasnídal, zkontroloval vak a vyrazil do města před hospodu. No koukám že už je tu rušno a pár dobrodruhů tu natěšeně postává. Ale to je dobře, sám se těším. Snad bude naše mise úspěšná. "Zdravím všechny a přeji dobré ráno. Koukám že nás bude docela dost." Vmísím se pak mezi ostatní a během bedlivého pozorování, poslouchám kam se jde a další informace.

Toly - 12. června 2012 22:46

Včerejšek a dnešní ráno. Včera jsem potom odešel spát do sirotčince. Nakonec jsem gnóma a trpaslíka neokradl, protože na tyhle dva jsem si udělal hezký obrázek a připadali mi fajn. Helcar taky včera prohodil, že by mě rád viděl na výpravě. Tak jsem cestou do sirotčince o tom ještě přemýšlel. ,, Helcar by mě možná vzal... Ale co ostatní... Ta ženská, ten dlouhovlasý chlap a ostatní... Co řeknou na to, že budu chtít jít s nimi? Já, kterému ještě není ani 15. ,, Usoudím a tvář se mi zrovna moc nesměje... ,, No ale co... Zkusit to zkusím... Když to nevyjde, zvolím jiný plán. ,, Rozhodnu se. Druhý den ráno jsem si hodně brzo přivstal. Jsem zvyklí bloudit po nocích městem, a proto jsem si zvykl na ne moc dlouhý spánek. Tolymu stačí kolem čtyř hodin spánku. Ráno jsem si tedy přivstal. Taky jsem toho měl dost na práci. Jako první věc byla ta, že jsem si sbalil všechny svoje nejdůležitější věci. Samozřejmě jen ty, co se mi hodí. Do batohu jsem si dal věci na nocování, rozdělání ohně, nějaké jídlo a podobně. Na sebe jsem si oblíkl ty nejlepší hadry co mám, a na vrch jsem si vzal svůj oblíbený plášť. Ze své tajné skrýše ve sklepě sirotčince jsem vytáhl Artu. Vzal jsem si i svoje zbraně, které jsem tam měl schované... A to svojí oblíbenou dýku, kterou si zavěšuji na pásek. Potom svojí foukačku, kterou jsem si dal do taštice na pásku a nakonec svůj jasanový prak, který jsem si přichytil z boku batohu, abych na něj lehce dosáhl a vytáhnul ho. Artě jsem dal trochu zrní z pytlíčku, aby neměla po ránu hlad. Potom jsem jí dal do vnitřní kapsy pláště. ,, Čeká nás dobrodružství Arto, ale jiné než si zvyklá... Půjdeme mimo město. Bude to možná nebezpečné a drž se radši pořád u mě... Ale myslím, že se o tebe nemusím bát. ,, Hladím hlavičku a přitom na ní koukám. Arta si mě pořád očuchává a mazlí se o ruce... Nejspíš jí hlazení dělá velmi dobře. Potom se pousměji a vydám se na cestu. Jako první věc je ta, že vzkážu jednomu kamarádovi ze sirotčince, ať vzkáže chůvě, že se brzy vrátím. Že jsem se vydal na výlet. Potom jsem zašel o několik ulic dál, až k Alonovu baráku. Zapískal jsem a Alon za chviličku vyšel ven. Nejspíš už byl vzhůru, protože to bylo fakt rychle a vypadal už opláchnutý a byl převlíknutý. Když mě viděl ozbrojeného a s batůžkem na zádech, vykulil oči a řekl. ,, Ahoj Toly?? Co se děje? Kam jdeš? ,, Překvapeně si mě prohlíží a čeká na odpověď. ,, Ahoj Alone... Chci se s tebou rozloučit. Za chviličku vyrážím s několika dobrodruhy na dobrodružnou výpravu mimo město... Vždycky jsem toužil vypadnou a teď se mi ta šance dopřála. ,, Alon nebyl zrovna šťastný, ale jen si povzdychl a řekl. ,, Tak přeji hodně štěstí a brzy se vrať... Už se těším, až mi to budeš vyprávět. ,, Usmál se a potom mě objal. Když jsem se rozloučil s Alonem, zašel jsem ještě do bohatý čtvrtě, rozloučit se s Lorou. Ta měla okno nad kůlnou a dalo se k němu lehce vylézt. Určitě její rodiče ještě spali, a proto jsem je pískáním nechtěl probudit. Když jsem vylezl k oknu, zaťukal jsem a po chvilce vykoukla Lora v oblečení na spaní. Rozespale si promnula oči a otevřela okno. Než ho ale otevřela, ještě odjistila svojí past, kterou tam má přichystanou pro nečekané zloděje. Taky to byla jedna z nás a kradení jí šlo víc než dobře. Já jsem potom skočil do pokoje a ona hned na mě překvapeně spustila. ,, Čau... Co tu proboha děláš tak brzo? A proč si vyzbrojený a proč máš ten batoh na zádech? ,, Já se na ní usměji a řeknu. ,, Ahoj Loro. Chci se s tebou rozloučit. Za chviličku vyrážím s několika dobrodruhy na výpravu mimo město. ,, Ona překvapeně otevře pusu a pak se usměje. ,, Tak to si splníš svůj sen. Víš ale, jak to může být nebezpečné a co se říká o stvořeních mimo město. ,, Usměji se a řeknu. ,, Vím, ale nebojím se. Vždycky jsem po tom toužil, jak sama říkáš... Tak se měj dobře a nenech se chytnout od strážných... Znáš se. ,, Zasměji se. Ona se taky zasměje a plácne mě do ramena a se smíchem řekne. ,, To bylo jen párkrát... ,, Potom se její smích uklidní a zůstane jen lehce usměvavá tvář. ,, Měj se pěkně Toly a dávej tam venku na sebe pozor... Doufám, že se brzy vrátíš. ,, Obejme mě a dá mi pusu na tvář. ,, Počkej, vezmi si tohle na cestu. Mamka to včera pekla. Snad ti budou chutnat. ,, Usmála se a ukázala mi ošatku s buchtami. ,, Jsou plněné lesním ovocem. ,, Usmála se a přesypala 8 buchet na bílý hadřík a udělala z toho váček a pak mi ho dala. ,, Mockrát díky. Bude se mi stýskat. ,, Ještě naposledy jí obejmu a potom vyklouznu z okna ven a už si to peláším k hospodě. Buchty jsem si dal do batůžku. Cestou jsem si ale ještě vyzvedl včerejší nakradené věci, které jsem pečlivě ukryl pod hlínu a navalil na to sud s odpadky. Když dojdu k hospodě, pár jednotlivců už tu stojí. Všechny jsem znal od vidění... Ze včerejšího večera. Nejvíc si ale pamatuji malého Glwyddyna, se kterým sem se včera bavil. ,, Dobrý ráno přeji. ,, Pozdravím všechny. ,, Čau Glwyddyne... Koukám, že si řádně přichystaný na cestu. Jsem rád, že tě tu vidím. ,, Obdařím ho úsměvem a potom můj zrak skončí na mladé dívce, z které srčí respekt a hnědovlasému hraničáři. ,, Zdravím vás. Rád bych se zúčastnil vaší výpravy. Je mi sice 14 let, ale vždycky jsem toužil poznat život mimo město... Rozhodně vám nebudu neobtíž. Umím dobře otevřít jakýkoliv zámek a najít past. Taky můžu oškubat, koho se mi jen zachce... A když přijde na boj... Snad taky nebudu na škodu. ,, Usměji se na všechny a čekám na jejich odpověď. V hlavě jsem si už před nějakou dobou udělal jasno. ,, Když se ke mně budou chovat dobře, nebudu je okrádat a lhát jim. Když jsem slyšel vyprávění o slavných družinách... Vždycky jsem slyšel, že základ úspěchu je důvěra a přátelství... Takže všechny moje zákeřnosti se vyhnou téhle družině. Teda aspoň doufám. ,, U toho se lehce pousměji. Teď tedy čekám na odpověď.

Kronika - 13. června 2012 00:02

Ráno, společnost dobrodruhů vyráží Když se Zakka objevila ráno před hostincem, tak se pomalu začali objevovat i další dobrodruzi. I Pěvec po vydatné snídani se objevil, a nezůstalo jen u něho. Přišli i dva zbrojnoši od kupce Haralda, Fox a Stiro... oba vyzbrojení mečem a lukem. Fox spustil k Zacce. Posílá nás kupec Harald, který byl od skřetů přepaden, velitelko! Máme ti ukázat místo kde k přepadení došlo, což také učiníme. A navíc nám nařídil abysme tě poslouchali jako svého velitele. Jakmile vyrazíme, povedeme tě. (od této chvíle může Zakka plně za oba zbrojnoše hrát jako za své CP) Společnost se co chvíli o někoho dalšího rozrostla na 3 bojovníky, 2 chodce, alchymistu, zloděje a další... Všichni pak čekali až Zakka velitelka zavelí k odchodu.

Glwyddyn Šrumajda - 13. června 2012 18:06

Ještě před odchodem Dojdu až před hostinec, kde se slézá družina dobrodruhů, zahrnující zatím dva dvounožce, jednoho čtvernožce a jednoho opeřence. Dám ruce v bok, podívám se na hraničáře a bojovnici a povídám vesele: "Tak jsem tady! Teda -- my se asi neznáme, ale sláva této výpravy dosáhla včera večer až před dveře hostince -- a to je teprv na začátku! A tak mě napadlo, že bych se taky přidal. Teda jestli proti tomu nic nemáte samozřejmě... Glwyddyn jméno mé." Zde bych měl počkat na reakci, ale abych nedělal moc nepořádek na časové ose, tak dopovídám až ke konci PJova příspěvku. Kdyby se stalo něco zvláštního, holt opravím minulost. :) Podivím se, když spatřím přicházet hobita. "Co ty tu děláš, hobitě? Jdeš taky na vandr?" odpovídám žertem Tolymu. Koukám, jak se skupina dobrodruhů postávající před hostincem rozrůstá -- dokonce se přidali dva ozbrojení muži z těch, co přijeli včera. Až se skoro divím, co já dělám v téhle bandě statných mužů (a žen). To bude ještě veselé, tohleto, hohó... už se těším.

Rissa - 14. června 2012 01:16

Večer a ráno Zakka nebo jak se ona nazvala sjednotitelka kmenů odešla nahoru a Pěvěc jak se zase nazval ten bard se pustil do toho.No dobře ať se ukáže každý si vyděláváme jinak.Já dopiju a rozhodnu se vyrazit nahoru do svého pokoje protože už nemám za co pít.Taky jsem unavená a jen tu sedět a poslouchat ho se mi nechce.Navíc asi bych nepila ani kdybych na to měla protože mně čeká velká cesta a začínat to tím že se opiju tak že mně budou muset hledat pod stolem nevidím jako zrovna moc dobrý nápad.Takže vstanu a naučeným způsobem nátáhnu ruku.Moje okovaná hůl se zvedne od stolu a vletí do mé ruky přičemž mně docela bolestivě praští do dlaně. Áu tohle budu muset doladit ... Uchopím hůl do druhé ruky vezmu si svou brašnu s několika věcmi vhodnými na cestu a ve svém pokoji hodím brašnu na zem a a vyšlu hůl ke zdi.Ta se jí dotkne a zase spadne na zem,jistě tohle budu muset vyladit.Pak si lehnu a ležím dokud sluneční paprsky nezačnou procházet oknem a dráždit mně dokud neotevřu oči.Vstanu a oplachnu si obličej upravím si vlasya přivolám hůl.Opět se to neobejde bez té bolesti když mně udeří do dlaně a tak si pro brašnu dojdu radši sama.Když sejdu dolů poprosím Packu o nějakou snídani ať nejdu s prázdným žaludkem.Usměju se na něj a nahodím ten milý prosebný výraz když chci aby to za mně někdo zaplatil(a když přitom ještě svítí světlo na mé vlasy tak je to ještě lepší).Pak vyjdu před hospodu a když se tam objeví ostatní udiví mně že přišel i jeden hobit. To chce jít taky s námi?Hobiti nebývají většinou dobrodruzi na víc není na to moc mladý?Jo já vím jak mi bylo když se na mně Zakka dívala včera zrovna takto,ale já se o sebe postarám.Ale on?Ikdyž to chtělo odvahu sem přijít,ale při boji ať se jako já drží dál.

Kronika - 14. června 2012 11:23

Cesta a místo přepadu, ráno 5.dne cesty Nakonec dorazil před hospodu i Helcar s Pěvcem, a jelikož čas pokročil tak Zakka zavelela k pochodu. Daylan se nedostavil včas. Fox a Stir vedli společenství po obchodní stezce po pět dní, než stanuli všichni na místě kde skřeti přepadli kupce Haralda. Zde je to místo přepadu, má paní. Řekl ráno pátého dne Fox Zacce. Na místě v soutěsce mezi kopci byli vidět stopy přepadu, pár ohořelých vozů a několik čerstvých hrobů. Případné stopy útočníků jsou už 12 dní staré, což je dost i na chodce Arcelotova kalibru...

Zakka - 14. června 2012 12:33

Kam dál, ... Fox a Stiro vypadali oba, jako muži, kteří svůj meč nenosí na ozdobu. To je dobré. I když jejich odhodláním pro tuhle věc jsem si jista být nemohla, a ani nebyla. Nejsem blázen. Změřila jsem si je pohledem a kývla na uvítanou. Postupně se přidalo i pár dalších a nic už nebránilo tomu, vycestovat směrem na Zelenou stezku. Dny ubíhaly, cesta byla vcelku příjemná, a to nejen díky ostrovtipu Pěvce, ale taky díky počasí, které nám zatím přálo. Šla jsem většinu času v čele družiny, pěšky vedle svého koně. Fox, nebo Stiro čas od času upozornili na směr naší cesty. Jinak to byli vcelku nemluvní chlapíci, nebo se bavili mezi sebou. Pokud se ke mně čas od času připojil Arcelot, uvítala jsem jeho společnost. Havrana jsem vídala ráno a večer, staral se sám o sebe. Ale za šera se vždycky vracel. Pátého dne ráno družina vyrazila časně, byli jsme už blízko místa, kde došlo k přepadení. Zbytky povozů, čerstvě navršené mohyly... Scéna, jakých jsem už viděla desítky, stovky a mnohem horších. Očividně... Broukla jsem k zbrojnošům a vydala se prohlédnout si zblízka tu spoušť, co zbyla. Arcelote, dá se tenhle vzkaz ještě přečíst? Podívala jsem se na hraničáře nejistým pohledem, bylo mi jasné, že čas udělal své. Potom jsem se otočila na Rissu. Rissu, pokusila by ses zjistit, zda tu nejsou nějaké magické stopy? Cokoli, co by nás dovedlo dál. Stejně tak jsem se zahleděla na ostatní, trpaslíka, elfa, gnóma, hobita a nevynechala jsem ani Pěvce. Bylo potřeba podívat se po dalších nápovědách a indiciích. Poradit se. Minimálně zjistit směr naší další cesty.

Toly - 15. června 2012 10:12

Stopy. Nakonec se rozhodlo, že půjdu s nimi. Byl jsem velmi rád a šel jsem s dobrou náladou. Když jsme vyšli z města, příroda mě uchvátila... Kopce, pole, louky, lesy a podobně. Nikdy jsem to neviděl takhle z blízka. Bylo to úžasný a já si cestu užíval. Když jsme došli po pěti dnech na místo přepadu, Zakka rozdala úkoly Arcelotovi a Risse. Na nás se podívala a dala nám taky pokyn k hledání všemu, co nám trochu pomůže. ,, Hmm... Tady v přírodě nevím, zda budu moc k užitku. No nevadí, začnu v prohledávání ohořelých vozů a válejících se věcí. Třeba v nich něco najdu... ,, Řeknu si pro sebe a vydám se prohledávat zničený a spálený věci. Chodím od vozu k vozu... Prohlížím všechny možné válející se věci. Když lezu do vozů, snažím se dávat pozor kam šlapu, abych se někde nezasekl v polámaných prknech, a taky kontroluji, zda tu není i třeba nějaká past, i když pochybuji. Hledám i skrýše, kde by mohly být schovaný věci. Prozkoumávám všechny místa... Pod lavicemi, všechny bedny, sudy a ostatní věci ve voze. Sleduji, i zda třeba na vozech není něco vyrytého a podobně. Prostě prohledávám celý vozy a koukám se i pod ně. Cokoliv najdu. Beru to... Ať už je to jsou třeba nějaký starý hadry. Potom jdu prohledat válející se věci na zemi. Všechno zvláštního a trochu cenného beru. ,, Ze všeho můžeme najít stopu... A když z něčeho ne. Můžeme to prodat a něco si vydělat. ,, PJ... Napiš mi, zda jsem něco při hledání viděl, jestli jsem našel třeba i ve vozech pasti a hlavně co jsem našel... Jestli teda něco. Já potom napíšu příspěvek.

Pěvec - 16. června 2012 01:29

Kupředu pravá, kupředu levá, zpátky ni krok ! Čtyři dni na cestě se nic neudálo. Vyrazili jsme plni odhodlání a nadšení. Nadšení na spravedlivou odplatu a krutou pomstu. Noha před nohu, krok sun krok. Bylo by úmorné takhle pochodovat a nijak se nepobavit. Proto jsem se rozhodl že zhruba v pravidelných intervalech povzbudím morálku nějakou tou pochodovou písní. "Ustupte jen ustupte, nebuď prašná cestičko! Dobrý junák ted' tebou jde, chce poznat svět maličko. Před naší za, naší cesta má ať nepráší, hej . . " Pár písní a popěvků vzbudilo větší ohlasy, pár jich nevzbudilo ohlasy žádné a některé se setkaly s nepochopením. Ale což. Chvílemi jsem cestou hrál pro veselejší krok, chvílemi jsem přiživoval nenávist proti skřetům. "Skřeti jdou! Skřeti jdou! Skřeti jdou a je jich moc! Skřeti jdou! Skřeti jdou! Dneska bude skřetí noc. Skřeti jdou! Skřeti jdou! Skřeti jdou a je jich moc! Skřeti jdou! Skřeti jdou! Vyrážíme na pomoc! Skřeti jdou! Skřeti jdou! Až je všechny pobijem! Skřeti jdou! Skřeti jdou! Jejich krví zrudne zem!" A po večerech pak u ohně zadrnkat pár písní s přehnaně pomalou a melancholicky unavenou náladou. Taková píseň každého přiměje stulit se do deky, zavřít oči a za několik okamžiků spokojeně oddychovat v Hajadánově říši snů. Po celou cestu jsem se držel poblíž Zakky a jejich svou průvodců. Né že bych snad dolézal a vyžadoval její pozornost. Ale vždy sem byl nablízku, kdyby něco potřebovala. Přecijen jsem jí slíbil nejen služby své loutny, ale i svého meče. "I když si o mě většina z nich myslí, že se v boji sesypu, že budu jen seladon s našamponovanými drátky, co bude na obtíž, poznají pravdu až přijde čas." Pátého dne ráno se ale nálada nějak změní. Už jen vědomí, že jsme tak blízko místa přepadu, mne donutí můj nástroj schovat do vaku a ruku pevně položit na jílec meče. Když dojdeme do soutěsky prohlédnu si scenérii a potom se nejistě přitočím k Zacce a do ucha jí zašeptám několik vět tak, aby to neslyšel nikdo jiný. Pak pokrčím rameny a vydám se za Tolym, jako bych na něho dával pozor.

Pěvec - 16. června 2012 01:37

soukromá zpráva od Pěvec pro Když se k tobě nakloním, z mých jen minimálně se pohybujících rtů spočine několik slov. "Kdo je pohřbil? A kde jsou nějaká skřetí těla? Nebo třeba zlomené šípy a skřetí šavle, nebo kyje? Co za náklad vůbec ty vozy vezly?" Chvilinku čekám jestli mi na mé dotazy odpovíš a pak ještě s dvorným úsměvem dodám že : "Půjdu za Tolym, abych na něj dal pozor a pomohl mu v hledání. Třeba něco najdem, spanilá velitelko."

Rissa - 16. června 2012 16:19

Na cestě Zakka dostala další doprovod,jsou to dva muži kteří nás mají dovést na správné místo.Když vyrazíme mám sice smíšené pocity,ale když už jsem se sem vecpala tak tu zůstanu určitě nebudu neužitečnější něž někteří z nás.Jak dny ubíhají počasí je docela příjemné a Pěvec se nám snaží ukázat proč se mu tak říká a tak nám cesta rychleji ubíhá.Zpočátku mně okolí dcoela znepokojuje,ale když se nakonec nic neděja začnu se nudit.Někteří se nenudí protože to berou jako užásnou cestu nebo vykonání spravedlivé odplaty či pomsty nebo čeho vůbec,ale proč jsem se k nim pvlastně řidala já? Asi mi přišlo divné říct ne když už jsem se předtím k nim vnutila.Chtělo by to mít nějaký cíl Risso.Tyhle věci se podceňují.Jak myslíš,ale bez cíle budeš jen hledat něco co nemůžeš najít protože ani nevíš co hledáš. No tak teď vím co hledám to co ostatní ... no a pak se uvidí.Naštěstí tentokrát nemusím z bezpečné vzdálenosti zapalovat oheň abych na něm upekla svou večeři střelenou bleskem(teda pokud neminu a nemám štěstí ze na dotyčného zajíce spadne větev).Ale já neřekla že se vyznám v magii zrovna moc dobře jen že už nejsem učedník.Cestu trávím většinou zabraná ve svých myšlenkách nebo se rozhlížím po okolí.Pokud se mně někdo na něco zeptá tak mu odpovím,ale sama rozhovor nevyhledávám.Ostatně na bavení ostatních tu je Pěvec.Teda ne že bych podceňovala to co umí neboť bavit ostatní není vůbec snadné.Je to práce s nejistým výsledkem jako magie a on je zatím nejlepší bard kterého jsem potkala.Jenže pátého dne se už ráno probudím s podivným pocitem že brzo bude potřeba zjistit co vlastně umím. Což mně připomíná co vlastně umím?No nepodceňuj se a trochu si věř pokud se k tomu přistupuje s vědomostí a pokorou tak se to podaří. Docházíme na místo přepadu a když vidím všechnu tu spoušť zatrne mi.Co když ... tuhle myšlenku si ihned zakážu a rozhodnu se že by se to mohlo prozkoumat.Ovšem to už stejný nápad dostane Toly a k němu se přidá i Pěvec.Dobře já bych tam už jen překážela navíc Zakka chce abych zjistila zda tu nejsou stopy magie. No ohnivá koule by to mohla způsobit.Nebo jiné podobné kouzlo. "Dobře zkusím něco zjistit,ale bude to chvíli trvat pokud mám být pečlivá."odpovím Zace.Pak zavřu oči soustředím se a ponořuju se do zvláštní ho stavu kdy přestávám vnímat okolí.Nasávám sílu vnímám ji,brnkám na jemné struny magie zda se někde něco neobjeví a nejdřív se soustředím na spálené vozy a blízké okolí.Ovšem pak dosah rozšiřuju a napínám vlákna své mysli kam až dosáhnu.Brzy se uvidí zda tyto okolnosti nebyly nadpřirozené nebo ne.Ikdyž ta poučka má ještě konec:pokud se k tomu přistupuje s vědomostí a pokorou tak se to podaří jste li dost silní.Ikdyž ničivá magie zanechává stopy který nejdou tak snadno zakrýt je tu taky možnost ženic nezjistím protože nejsem moc silná.

Glwyddyn Šrumajda - 17. června 2012 12:11

Na cestě Putování mě vcelku baví. Rozhlížím se po krajině, koukám po ptákách, prostředí je příjemné. Jen mě denní cesta vždycky docela unaví, protože na každý krok dlouhonohého hraničáře připadají dva kroky moje. Večer tudíž vždycky usnu jako špalek dřív, než se Pěvec pustí do zpívání ukolébavek. A vůbec, tyhle písně mě většinou nijak nezaujmou. Naopak rázné a veselé písničky mám rád, protiskřetí pochod si vesele s Pěvcem prozpěvuju, protože text je jednoduchý a melodii znám (teda jestli je to na tutéž melodii jako píseň, kterou si o letním slunovratu zpívají moje tři sestry). A pak přijdeme na místo činu. Teda, to je pořádná spoušť! Bídáci! pomyslím si. Rozhlížím se kolem sebe, podívám se ke větvím stromů. Ale ohýnek udělali pěkný. Čímpak ho zapálili? Jen aby stejným způsobem nepodpálili třeba naše zadnice. Obcházím zbytky vozů a dívám se, jestli se u nich nepovaluje zbytek nějakého zápalného nástroje (nepravděpodobné, shořel by taky), nádoba která mohla obsahovat hořlavinu, či dokonce rozříštěné kousky obalu nějaké výbušniny. A byla to jen humpolácká horda s křivými šavlemi, nebo měli s sebou nějakého inteligentního vůdce či důmyslné zbraně? Asi je to hloupost, ale když potřebuju nějakou informaci, někdy stačí se prostě zeptat. Přijdu k jednomu z mužů, kteří nás doprovázejí, a zeptám se: "Byli to všechno skřeti, nebo jste si mezi nimi všimli i někoho jiného? Trolové, lidi...? Sekali do vás šavlemi, nebo jak na vás zaútočili? Měli s sebou nějaké ďábelské zbraně?"

Kronika - 17. června 2012 12:33

Toly, Pěvec a průzkum zbytků Vozy byli ohořelé a úplně vybrané. Tu a tam se válí nějaká skřetí šavle nevalné kvality, či zbytky šípů. Vozy byli polity olejem a zapáleny, i pár zápalných šípů se našlo. Vše co mělo nějakou cenu bylo uloupeno. Rissa Necítíš žádné stopy po použití magie. Šrumajda Při útoku byli použity zápalné šípy a olej, též si našel i pár stop po použití primitivní ohnivé hlíny (výbušná směs ve tvaru koule, nevalná kvalita, zřejmě skřetí výroba) Fox ti odvětil na tvůj dotaz. Pokud si pamatuji dobře malý pane, tak nás přepadli pouze skřeti ozbrojení svými šavlemi, a luky. Velitele jim dělal 1 skurut-hai, a všech jich bylo tak asi 50, ovšem pár z nich jsme zabili, a spálili. Takže teď bych řekl, že je jich tak 30-40.

Toly - 19. června 2012 14:22

Místo přepadu Po nějaké době hledání se, se smutným obličejem vracím zpátky. ,, Ty hajzlové tu nenechali nic cenného a žádný stopy. ,, Zajdu za Zakkou a řeknu. ,, Snažil jsem se najít nějaký věci a stopy po přepadení... Bohužel všechny vozy jsou vyrabovaný a nic cenného a žádný stopy jsem nenašel. Jen pár ohořelých šípů a rezaví skřetí šavle. To je všechno. ,, Na tváři se mi objeví trochu zklamaný výraz a čekám, jak bude Zakka na to reagovat a zda mi dá třeba i jiný úkol.

Arcelot - 19. června 2012 18:44

Cesty... Sešlost se sešla, nakonec to nevypadalo tak zle jak se zprvu jevilo,a já si jen upravil na zádech svůj jílec s mečem, podíval se po ostatních a jen pokynul hlavou... I při nejlepší vůly nešlo s tak pomalou skupinou dostat se dříve jak za úsvitu pátého dne k místě přepadu, což o to nevadí mi vést skupiny, jen mne vždy zdržuje jejich pomalost, nejsem zvyklí chodit jejich tempem, ale celou tu dobu co kráčíme ke svému prvnímu cíly lovím a večer po rozdělení hlídek se vytratím někam do přírody kde se oddávám meditacím k přirodě a ke své mysli, pátého dne ráno uvidíme zbytky přepadu a je mi jasné že vyčíst z tohoto něco víc než je očividné není už možné.... zadívám se na Zakku a jen pokynu hlavou, po pěti dnech zase promluvím.... Až na to že to byl typický útok ze zálohy, s jasným cílem a snahou ti neřeknu již nic, stopy jsou staré, mezi tím pršelo, to co by se dalo zjistit již pozřel les a zvěř, a nebo skřeti odnesli... vstanu a tiše se pousměji, lehce protáhnu a jdu do přostředka cesty.... Jsem tady a žádám tvých rad.... má mysl se soustředí na les a tiše mezi rty promnu listek jež mi kdysi daroval jeden z druidů, pokouším se tak přivolat druida tohoto lesa jež by nám mohl být než nápomocen v tom kde se skřeti vlastně skrávaji a co vše se v jeho hvozdu děje....

Zakka - 19. června 2012 19:13

soukromá zpráva od Zakka pro Špity, špity do ouška Tak tiše, jako si kladl své otázky, odpovím. Né snad proto, že by mi vadily uši ostatních, ale stále zkoumám pohledem to místo a přemýšlím. Pohřbili je zbylí kupci, kteří útok přežili. Udělali dobře, tuhle chcíplotinu ani vlci nežerou a jen by tu hnila v kraji. Tihle vozkové vezli běžné zboží, kůže, potraviny, koření, řemeslnou práci, .... Buď tihle skřeti čekali na něco jiného, a nebo si prostě jen zařádili ....Otočím se na druhou stranu, poté zpátky a znovu pokračuji v tichém hovoru. Šavle a kyje tu určitě budou. Toly se po nich podívá.... Dobře, odpovím na jeho poslední slova a mírně se pousměji nad jeho lichotkou.

Zakka - 19. června 2012 19:26

Místo přepadu, alias piknik se tu už konat nebude Odpovím Pěvci na jeho otázky a podívám se po zbytku skupiny. Každý začal dělat, co se dá. Rissa se rozhodla zjistit, co půjde. Uvidíme, s čím přijde .. Ale daleko víc jsem doufala v Arcelotovy schopnosti, ... byl to jeden z nejlepších hraničářů, které jsem poznala. Zatím se gnóm pustí do hovoru s Foxem a tak se k nim vydám. Zaslechnu většinu z Foxovi výpovědi a hned nato se k nám přitočí Toly. Dobře Toly, řeknu pevným hlasem a pak o něco tišeji, to se dalo čekat... Hm, uvidíme s čím přijde Rissa. Potom se k našemu malému srocení přitočí Arcelot. Pokývu na jeho slova hlavou. Měla jsem vzít koně a jet sama napřed, dorazila bych minimálně o dva dny dříve a nemuselo nám toho tolik uniknout...

Kronika - 19. června 2012 19:40

Arcelot a... les Arcelot si stoupl stranou od ostatních do stínu staleté jedle. Cosi si mumlal pro sebe... Chvíli se nic nedělo. Pak začal hvozd sumět jaksi trochu více, a více... zvedl se vítr. Rissa i Alaseon pocítili vzedmutí magie, magie staré jak sama zem. Nad cestou přeletěl jestřáb, zakroužil a usedl na větev právě té jedle pod níž stál chodec. Vzduch okolo skupinky jakoby naplnilo zelenkavé světlo, a všichni cítili intenzívní vůni plstě a tlejícího listí. Ten okamžik jako by se zastavil čas. Prvního chodce z toho omámení probral tichý a přesto silný hlas. Znám tvou potřebu chodče! A ukážu ti cestu za těmi zrůdami. Arcelot se otočil za hlasem, a spatřil šedovousatého starce s holí, jež jakoby vystoupil ze staletého buku za ním. Jsem Buk, pastýř tohoto Hvozdu. Následujte mne! A vydal se mezi stromy...

Glwyddyn Šrumajda - 20. června 2012 21:32

Na místě přepadu "Hmm, asi nic zvláštního," mumlám si slyšitelně, ale spíš jen tak pro sebe, když prohlížím zbytky vozů. "Vida, tuta škvára, to vypadá, jak když někdo neumí pořadně udělat hlínu. Skřetí šmejd..." Když Fox mluví, pozorně poslouchám, a pak odpovím: "Aha, takže asi prostě skřetí hrubá síla... Děkuji vám, pane." Hm, asi zatím jenom blbá banda skřetů... zatím. Co se tu tak povídalo, tak možná půjde o něco většího, a tohle bude jenom začátek. Když přijde Toly, zeptám se: "Co jsi našel?" Ale to už on sám začne hlásit Zacce. Teprve když se do toho vloží Arcelot, tak to začíná být zajímavé. Co dělá? On volá asi strážce lesa... o něčem takovém jsem slyšel jen vyprávět, ale ještě jsem to nikdy neviděl. Když povstává ze země, podrostu i mohutných kmenů ta síla, stojím jako tumpachový, zmocní se mě posvátná bázeň. Potom jakoby někdo říkal, ať jdeme za ním -- ale kdo to říkal, nevidím zatím zřetelně. Zcela jistě ale vidím, že hraničář vchází do lesa, mimo cestu. Seberu ze země svoje zavazadlo, hodím si ho na hřbet a vydám se za hraničářem. Takže jdeme asi rovnou do skřetího brlohu, co? No jo, jenže jak to asi tak může být daleko? Třeba tam dojdeme hned... pro jistotu se ozbrojím. Přehodím si ruksak dopředu a jdu pomaleji, protože s něj za chůze sundávám kuši, která tam je připnuta, a zevnitř vyndávám nějaké věci: jsou to šipky ve vaku a černá lahvička, na níž lze tušit jakési nápisy či obrazce. Obojí si zavěsím k opasku, abych to měl po ruce pro případ, že by došlo na boj.

Rissa - 23. června 2012 02:21

Takže jsme na místě Moje mysl krouží po okolí její úponky se rozpínají,dotýkají a proplétají.A sbírají různé informace jen jsem zatím nezjistila to co jsem chtěla vědět.Necítím žádnou magii,ani zbytkové stopy po ní prostě nic.Vůbec nic měla jsem pravdu na tohle nebylo potřeba magie.Gnóm má taky docela dobré otázky ikdyž na tohle nebylo potřeba ani ďábelských zbraní.Ovšem to co řekne Fox mně poněkud znepokojí. Tolik skřetů a velitel ... no aspoň zde nebyla použitá magie.Nebo spíš já jí necítím.Ovšem ani jsem to nečekala při takovém počtu totiž není vůbec potřeba magie.Navíc nejsem jediná kdo nic nenašel ani Toly není moc nadšený,ale zde bylo ještě jistější než u mně že nic nenajde.Co skřeti nespálili to odnesli to je ... zbytečné. Vydechnu a začnu zvolna stahovat úponky své mysli opět zpátky,opouštím okolí to ztmavne a ztichne až ho nahradí úplná tma a ticho.Moje mysl se opět ujme vlády nad tělem já ucítím chlad a pak se rozkašlu. Tyhle stavy provázející pátrací magii nesnáším. "Fuj ... ech ... no můžeme si být jistí že za tohle přepadení nemůže magie."začnu pak když konečně chytím dech. "Ničivá magie zanechává stopy jako když hodíte velký balvan do vody.A zde neuběhlo tolik času aby se ztratily i poslední zbytky.Takže bych něco cítíla cokoliv,ale jak jsme slyšela s takovým počtem skřetů ani magie není potřeba." Uch,tyhle stavy provázející pátrací magii vážně nesnáším. Pak si všimnu že Arcelot jde mezi stromy a snaží se přece jenom něco najít.Snad bude mít víc štěstí ikdyž zatím se nic neděje.Možná ... pak se však něco dít začne stromy začnou šumět a já pocítím vzedmutí magie.Mocné přírodní magie a když uvidím to světlo a vzduch naplní vůně mechu a tlejícího listí doufám že Arcelot ví co dělá. Jistě že ano je to zkušený chodec.Ale co když nás ten kdo touto magii vládne ztrestá za to že ho rušíme? Pak muj zrak padne na tom starém drudovi který se náhle objeví mezi stromy a představí se jako Buk(příhodné jméno pro druida) a vyzve nás abychom šli za nimi.Uleví se mi a když už jsme byli pozváni bylo by neslušné tohoto pozváni nevyužít.

Kronika - 23. června 2012 02:36
	Buk - podoba Buk - pastýř stromů

Pěvec - 24. června 2012 20:34

Po pár krocích se rozhlédnu. To co na první pohled nebylo vidět se nyní objevuje. Sehnu se a zvednu jeden ze skřetích šípů válejících se v prachu. Tolyho spouštím z očí jen minimálně a vždy jen na krátkou chvilku. Na malého kluka je to tu dost nebezpečné i bez skřetů. Pomalu se rozhlédnu a chvilku pozoruji Rissu. Pak se podívám na Zakku. Smutný úsměv který jí věnuji je doplněn o nejistotu, zmatení a o nevyřčenou omluvu, doplněnou i o lehké pokrčení ramen. Chvíli ještě šíp držím v ruce, pak jej energickým pohybem zlomím v půli a hodím na zem nedaleko od sebe. V tu chvíli se objeví strážce lesa. Jeho přílet v podobě jestřába a zelenkavé světlo jenž efektně doprovází jeho proměnu, v mžiku odplaví mou melancholii a je to opět ten starý známý Pěvec. Ten pěvec, který každou příhodu dokáže sepsat ve verších a opatřit notama. Zakka sjednotitelka východních kmenů, jenž na cestě za odplatou nechá svého přítele přivolat strážce hvozdu. Ten přiletí na peruti jestřábí a pak proměnou tajemnou člověkem se stane. . . Levou ruku stále položenou na jílci meče, několikrát mávnu na Tolyho, aby se držel blízko u mne a pak se podívám co dělá Zakka.

Zakka - 24. června 2012 21:18

Stařec a cesta v mlází Slepá ulička?... Stopy žádné a cestičku z drobečků nám tu nenechali, ani cestu z šípů ... Bleskla jsem pohledem po Pěvci, který zlomil pevný proutek a hodil ho stranou. Žádná magie, jak řekla Rissa. Ale opravdu žádná? Chodec - beze slov - tak, jak je mu zřejmě zvykem, promluvil k lesu svým vlastním způsobem. Podmanivá vůně jehličí, která v následujícím okamžiku provoněla okolí, i to zvláštní zelené světlo a kroužící jestřáb, dávali tušit, že to možná tak slepá ulička nebude. Stařec, který jakoby vystoupil z mlhy, měl v očích vepsanou historii věků. Záda však nebyla shrbená a dlaně se netřásly. Přimhouřila jsem oči a jen zlomek vteřiny nehnutě sledovala pastýře stromů a chodce mizící v husté zeleni. Běžte za chodcem.Promluvila jsem k ostatním. Půjdu poslední. Uzavřela jsem skupinu a po tichém mlasknutí mne následoval i můj kůň. Sama jsem byla zvědavá, kam nás tahle cesta, kterou zná jen lesní zvěř dovede.

Arcelot - 25. června 2012 12:31

Pastýř stromů Ze soustředění mne vytrhne až pocit který již znám, hvozd se probouzí, ne tedy tak jak vím že to umí, ale jeho pán mne vyslyšel a nyní se zjevil kousek od nás,ihned pokynu hlavou na znamení úcty a vydechnu.... Děkuji ti pane že nám pomáháš, jistě víš proč jsme tady a co máme v plánu... zašeptám tiše a ohlédnu na zbytek skupinky..... Teď celou cestu musíte jít tiše, nesmíme rušit hvozd a chovejte se dobře ke všemu co roste, i zbytečně zlomená větévka by mohla znamenat druidovu zlobu...takže vyrážíme... sám se rozejdu kousek vedle druida a obezřetě se nechám vést jeho cestou..... Máme vůbec šanci v tomto počtu něco změnit pane, neboť stačí nám i zjistit kde udeřit a pak se vrátíme s posilami, aby jsme tento kraj zbavili té špíny která vylezá z temnot a rozsévá svůj jed do krajiny a země... zeptám se tiše a držím s druidem tempo, i když je to obtížnější, přeci jen každý pastýř stromů má ve hvozdu neuvěřitelnou rychlost...

Kronika - 25. června 2012 12:51

Druid Buk Buk na Arcelotovi otázky neodpověděl, ale bylo jisto, že je slyšel. Vedl nyní skupinu Hvozdem, mlčky... jakoby se soustředil úplně na jinou komunikaci, než hovor s chodcem či jinými členy skupinky. Pokud někdo příliš mluvil, či hlomozil... Buk se ohlédl, a dotyčný hříšník se ocitl bolestně na zemi, neboť právě o nějaký ten kořen zakopl. Když se přiblížila noc, našel druid vhodné tábořiště, a řekl chodci. Ráno opět přijdu Dalšího dne Což také druhého dne udělal. A opět mlčky vedl skupinu dál. Okolo poledne dalšího dne se Buk zčistajasna zastavil, a ukázal Arcelotovi na stopy skřetí jednotky čítající asi 30 skřetů. Byly to už stopy chodci čitelné. A tihle mí přátelé vám proti té lůze pomohou. Dodal druid a ukázal na medvěda grizzly s medvědicí potulující se opodál, oni už znají svůj úkol. Pokud by ani to nestačilo, pošli jestřába za mnou. Ukázal na dravce na blízkém stromě, a zmizel mezi stromy... jeden z medvědů

Zakka - 02. července 2012 19:32

Cokoli jiného, ... jen ne tyhle stvůry... Nebyla jsem zvyklá cestovat lesem přirozeně jako druid, nebo tiše a s lehkostí, jako Arcelot, občas mě nějaká tisová větvička švihla do tváře. Cestou jsem mlčela a jen žasla nad tím, jak se před námi pěšinka objevovala z ničeho a poté zase mizela. Další den, byla cesta stejná, jako ten první. Alespoň pro mě. Zeleň lesa mi splývala v jeden celek. Mohla jsem jen odhadovat, jaký kus cesty je za námi. S druidem v čele se zdál postup rychlejší, než naše putování bez něj. Blížilo se poledne, když se Buk v tichém mlčení zastavil a zvednutou dlaní, ukázal kamsi před sebe. Z chvostu skupiny jsem došla do jejího čela, abych ještě zaslechla jeho poslední slova. Přátelé… Oči se pohledem zastavily na hnědém kožichu. Vlastně dvou. Druid kamsi zmizel… A já... Já tasila zbraň. Pamatovala jsem si to, jako dneska. Ostré tesáky pročísly tmu a pochodeň zapadla někam mezi kameny. Malý chlapec sekal do černoty před sebou zahnutou šavlí. Bez úspěchu. Šelma se odmlčela. Snad jen proto, aby si vychutnala strach lovené kořisti. Já běžela tím černým sametem, jak nejrychleji jsem mohla. Zakopla jsem o ostrý kus skály, zvedla se a běžela dál. Roztržená kůže na kotníku za mnou kreslila krvavou stopu. Bylo mi to jedno. Jako když narazí do skleněné stěny – tak prudce jsem se zastavila, jakmile mé uši zaplnil srdceryvný výkřik. Z plna hrdla to dítě křičelo. Samuel – křičel. Znovu jsem se rozběhla. Vyhnula jsem se tlejícím kmenům a v další zatáčce u skály minula dohořívající pochodeň. Při dalším pohledu se mi zastavilo srdce. Měsíc tu scénu ozařoval se stříbrnou zvráceností. Malé tělo bez hlavy, roztržené od pasu dolů a nad ním, jako nehybná socha medvěd. Neskutečný, velký, starý, se stříbrným sedlem a stále planoucím pohledem. Překvapen mým náhlým vpádem, stočil hlavu na stranu. Už jsem nepřemýšlela, v hlavě vymeteno. Jen jsem čekala, kdo z nás dvou udělá ten první, zápas počínající pohyb… Bylo jedno kolik jar a zim byla tahle vzpomínka vzdálená. Chtěla jsem se pomstít, stejně jako tehdy. K čertu se skřety, k čertu s družinou, k čertu s celým tímhle nespravedlivým světem. Rychlým pohybem se mi Poslední uvelebilo v dlani. Jak příjemné - znovu cítit tu čepel při sobě. Ostří, které už spolykalo tolik krve. A přibude další, třebaže zvířecí … UHNI! Křikla jsem na postavu, která mi stála v cestě, neschopná rozeznat, kdo to je. Zahodila jsem vak, který jsem měla ještě před chvílí přehozený přes rameno a vydala se vstříc té bestii.

Arcelot - 02. července 2012 20:13

a JDEME NA SKŘETY! a na Zakku... Poslouchám při chůzi zvuky přirody a hlavně si snažím vepsat cestu do hlavy, přeci jen, nemusíme tudy jít jen jednou, a proto se snažím vše si zapamatovat, a každý večer se vytratím meditovat..... Děkuji ti pane lesa... odpovím krátce po té co mě dovede ke stopám a s potěšením se na ně zadívám, přeci jen stopovat tu chamraď a pak je sprovodit ze světa je něco co mám skutečně v oblibě.... 30 skřetů, né víc, mají na spěch, stále, musíme jít rychle, a dohodnout se na útoku, nejde zaútočit bez rozmyslu, nejlíp je lovit, jednoho po druhém, a minimálně dva až tři chci k výslechu, než je zabijeme.... začnu mluvit nahlas v kleče a mé prsty objíždějí stopy v zemi které tu ty stvůry vydupali, jistě nemají ani ponětí že se jim někdo dostane na kobylku, a to je naše výhoda... Máme moment překvapení, což bude dobré, nejdřív pošleme naše společníky... zvednu zrak a všimnu si Zakky a jejího výrazu, ihned a bez rozmyslu ji začnu číst myšlenky a když začne brát zbraně do ruky a odstrčí jednoho člena výpravy stranou s úmyslem zaútočit, vyskočím jako šelma a povalím ji do trávy, její zbraně ji při tom vykroutím z rukou a přitisknu ji k zemi, možná že nečeká ani kolik síly mám, možná to byl moment překvapení, pohdívám se ji do očí a ty mé se nepřirozeně rozzáří, hlas kterým na ni promluvím v ní vzbudí snad jen respekt a strach.... Nebudeš útočit na ty jež nám pomohou lovit skřety, zapomeň na svou pomstu i zášť válečnice, nebo se nejdřív utkej se mnou a když mne skolíš, pak si jdi na medvědy... stále ji držím na zemi na lopatkách a mé oči stále planou tím skrytým vnitříním jasem když používám svou přirozenou moc...

Zakka - 03. července 2012 18:34

Tahle rána jen tak nepřebolí, a jestli je to Arcelot, s kým se musím vypořádat prvně? Budiž! Země mi zmizela pod nohama. Co to k sakru... Prudce jsem vydechla, když jsem dopadla na zem a praštila se do hlavy. Už jsem nemířila k chlupatým bestiím, Poslední pevně v dlani, ležela jsem na zelené trávě a nade mnou Arcelot, byla jsem beze zbraně. Když jsem si uvědomila, co udělal, rozčílilo mě to skoro stejně, jako před chvíli přítomnost medvědů. Zvrátila jsem hlavu dozadu a rozzuřeně vykřikla. Cukla jsem s sebou, a nakonec, jelikož to bylo nevyhnutelné, zadívala jsem se tomu bláznu do očí. Pusť mě! Procedila jsem vztekle mezi zuby a chystala se uštědřit mu kopanec, po kterém by pochopil, že mu tohle rozhodně nebude procházet. Zarazil mě výraz a světlo jeho očí. Věděla jsem, o co jde a abych aspoň trochu setřásla tíhu jeho slov. Sevřela jsem víčka. Slova pronášená hlubokým hlasem ve mně nebudila strach, respekt, to ano. Nebyla jsem druhořadá bojovnice, ani žena. A Arcelot nebyl druhořadý hraničář, právě proto na mě jeho slovo působila. Ano, mrazila a dostávalo se mi díky nim ledového klidu, přestala jsem se s ním prát. Zatím. Ta slova mě vracela zpátky do přítomného okamžiku. Znovu jsem otevřela oči. Srdce mi stále divoce tlouklo a pod kůží proudila rozbouřená krev. Se skřety si poradím, stejně jako s těmihle. Kývla jsem prudce bradou, očekávatelným směrem. Kdo jsi, že mi radíš, jak mám žít svůj život?! Pronesla jsem najednou ledově a chladně, přesto divoce. To že mi stále bránil v pohybu, mi začínalo vadit. Ne - přivádělo mě to k šílenství. Přestaň mi bránit Arcelote. Jestli nemůžeš jinak, budu s tebou bojovat. Štěkla jsem na něj tlumeně a probodávala ho pohledem.

Glwyddyn Šrumajda - 03. července 2012 21:32

Les, druid a medvědi Kráčím svižně lesem ve skupině, kterou vede chodec, jehož zase vede druid. Chtělo by se mi na něco se zeptat, ale mlčím. Jednak proto, že chodec říkal, ať jsme zticha, a jednak proto, že při tomhle tempu už nemám na mluvení dost dechu. Druhého dne se zastavíme na místě, kde je na zemi patrné, že tu nedávno byla banda nečistých tvorů. Dost bázlivě hledím na medvědy. Přátelé? Jak se přátelí s medvědem? Nepochybuju o tom, že nám pomohou, když to říkal druid... a určitě nás sem nevedl proto, abychom byli sežráni medvědy. Ale co mám dělat, aby se v nich třeba neprobudila zloba? Oni tu mají navrch, oni jsou tu doma. Být blíže kameni a neživé zemi, cítil bych se jistěji. Držím se tedy radši od medvědů dál. Druid nás opouští, hraničář začíná hovořit o plánech na útok. Prohlížím si svou zbraň a přemýšlím o své úloze, ale pak se stane něco divného. Zdá se, že tu nejsem jediný, kdo má potíže s přátelstvím s medvědy. Ovšem tohle je něco zcela jiného. Arcelot mluví o pomstě a zášti... nemůžu vědět, jaká zášť se tady projevila, ale co zmůžu? Poodstoupím tedy ještě o něco dále a rozhlédnu se okolo, co na to ostatní. Pak v úžasu zírám na Arcelota a Zakku...

Toly - 04. července 2012 00:33

V lese. Cesta lesem se mi zrovna moc nelíbí. Už jenom kvůli tomu, že jdou všichni strašně rychle a moje malé nohy jim nestíhají. ,, Naštěstí nejsem jediný kdo má s tímhle rychlím tempem problémy. ,, Řeknu si, když pozoruji Glwyddyna. Jdeme za jakým si druidem, co ho Arcelot přivolal. ,, Ach jo!! To nemůžou zpomalit! Vždyť tu jsou samé kořeny a spadlé větve! Kdo se jim má vyhýbat v takové rychlé chůzi! ,, Říkám si, když dále pokračuji za družinou. Potom se druid zastaví a ukáže Arcelotovi jakýsi stopy. Ty stopy jsem viděl i já, ale rozhodně jsem se v nich neorientoval tak dobře jako Arcelot. Potom nám představí dva nové společníky... Dva velké medvědy. ,, Do háje! Sakra! Sakra! ,, Rychle odskočím od nich dál a vystrašeně si je prohlížím. ,, O těchhle zvířatech jsem jen slyšel... Ale nikdy je neviděl na vlastní kůži. ,, Ještě je dále pozoruji. ,, Jo, vlastně jo! Jednou takového přitáhl na tržiště lovec. Ale to už bylo dávno a byl mnohem menší a jak si... No jak si nebyl tak živí, spíš mrtví. ,, Ještě jednou mi tělem proběhla husí kůže. ,, Snad budou na naší straně, jak druid řekl. ,, Řekl jsem si pro sebe a tím to jsem se zbavil z části strachu. Druid zmizel a my tam stojíme a přemýšlíme. Pak se ale něco stane. Zakka se rozzuří a rozeběhne se na medvědy. ,, Cože?? Co s ní sakra je?? Chce je snad rozzuřit?? Není ona blbá?? ,, Koukám udiveně a trochu naštvaně na Zakku, jak se snaží dostat k medvědům. Naštěstí jí zastavil Arcelot. Shodil jí na zem a začal jí říkat, ať je nechá být. ,, No ten hraničář má pravdu. Tihle medvědi by nám mohli pomoct a rozhodně si je nechceme znepřátelit. Buď má Zakka s nimi špatný zkušenosti, nebo je to násilný blázen co nemá rád zvířata. ,, Říkám si pro sebe a dále pozoruji co se mezi Zakkou a Arcelotem děje.

Rissa - 04. července 2012 14:48

Jak je dobře že nás vede někdo kdo to má v hlavě v pořádku No Arcelotovy rady nejsou nutné aspoň ne pro mně protože vím dost o tom co umí přírodní magie abych k ní měla respekt.A tak se vydám za druidem a připadnou konverzaci ponechám na našem hraničáři protože tohle byl spíš jeho nápad,navíc já mám v současné době jiné starosti. Je sice pravda že při putování tímto se naše cesta zkrátí jen kdyby nešli tak rychle.Navíc kdo se má vyhýbat všem těm kořenům a větvičkám a k tomu si dát pozor aby neuklouzl po mechu když nasadili takové tempo?Asi jediný komu to nevadí je Arcelot,ale když mám potíže já jak to asi musí být těžké pro ty kdo mají menší nohy. Ohlédnou se jak jsou na tom Toly a Glwyddyn a málem dojde k mnohem bližšímu seznámení s jedním stromem než by mi bylo milé.Po tom zážitku si dávám pozor na cestu která se však moc nemění.Objevuje se a zase mizí jak jí procházíme a stromy okolo mi splývají v jednu jednolitou zelenou stěnu.Unáva se pomalu,ale jistě vkrádá a já mám brzy pocit že už neudělám ani krom a tak když se utáboříme svalím se na zem a jen zírám na potemnělou oblohu.Nohy mně bolí,ale já nemám ani tolik sil abych se pohnula.Naštestí přes noc naberu síly,ráno se opět vydáme na cestu a když už se zdá že tahle cesta nikdy neskončí neprostupná hradba stromů se roztrhne a my les opustíme.Buk ještě ukáže Arcelotovi stopy řekne mu něco o pomoci proti skřetům a pak opět zmizí mezi stromy.Arcelot studuje stopy a probírá s námi další postup a Zakka ... no řekněme že Zakka se necítí zrovna dobře.Odstrčí mně a pak se vydá bojovat s nějakými přeludy s minulosti jak se později ukáže. Nebo možná naše milá sjednotitelka kmenů při tom sjednocování utrpěla příliš mnoho ran do hlavy a teď se to projevilo.Rozhodně je opravdu uklidňující že nás vede někdo kdo to má v hlavě naprosto v pořádku. Arcelot se jí sice snaží uklidnit a ikdyž se mu to zatím daří možná bych mohla použít svazující kouzlo.Pro její dobro,ne jsou moc blízko mohla bych zasáhnout oba.Pak se však podívám na její zbraň a dostanu jiný nápad který vypadá jednodušeji.Soustředím se Začčina zbraň se pohne a začne se pomalu odsouvat do bezpečné vzdálenosti od ní.

Pěvec - 04. července 2012 22:27

Trocha divoké romantiky Skoro celou cestu lesem jsem dělal, že tu nejsem. Párkrát jsem sice zkusil navázat rozhovor s pastýřem stromů, ale po několika neúspěšných dotazech a po několika zakopnutích sem toho raději nechal. "Lepší být zklamaný tím, že o takové zajímavé osobě nesložím baladu, než abych se tu umlátil. A stejně si myslím, že ty nehody dělá on." V podstatě pak zbytek cesty sbírám důkazy pro svou teorii. A když v jednu chvíli vidím, jak se jeden kořen zvedne o pár palců přesně ve chvíli kdy jej dotyčný spustil z očí a chystal se překročit, v hlavě se mi rozeběhne jedna z těch "zelených" veršovanek. Skládám veršíky o tom, že v lese jsou živé stromy a když se k přírodě nebudeš chovat hezky, tak tě stromy v lese sešlehají větvemi a svážou do vězení z kořenů, a že duch lesa tě potrestá. "Mno jo. Není nad to , když mi bajky a popěvky píše sám život. Vždycky když vyprávím, nebo zpívám něco co se mi stalo, je to mnohem větší úspěch." A pak dorazíme ke stopám. S medvědy se nehodlám bratřit, jsou to strašně záludná zvířata. Absence mimických svalů v obličejích dělá jejich útoky velice nepředvídatelné. U ostatních zvířat se dá poznat, když se chystají zaůtočit. U medvědů ne. Arcelot začne číst stopy a plánovat. Zakka do mě vrazí a vypadá jako by zešílela, když tahá zbraně z pochvy a žene se na medvědy. Pak se Arcelot mihne vzduchem a svalí se do oblaku prachu. Dost možná se spolu normálně baví. Teda asi ne normálně, ale to co slyším já vypadá jako kdyby na sebe řvaly a prskaly dvě šelmy, než rozumná hádka. A pak se pohne meč. Jsem dost dlouho na cestách abych něco věděl o magii. S telekinezí už jsem se několikrát setkal osobně. A ne vždy v dobrém. Jako když si vzpomenu na tu adeptku magie, která mě s její pomocí po vášnivé noci vyhodila druhý den nahého na ulici. V ten okamžik bez přemýšlení přišlápnu pohybující se meč a ostře se podívám na Rissu. "Kromě toho že se sama přiznala k tomu že je . . jak byl sakra ten název pro někoho kdo se učí magii? . . . tak je to logická dedukce. Toly je na něco takového moc malej, Glwyddyn zas moc. . . hm . . spíš manuálně nadanější. A ti dva zbrojnoši už jsou na něco takového regulérně tupí. Zbývá Rissa." Veškeré mé vtípky a smích z mích očí zmizel. A to co zbylo se těžko popisuje jinak než černá propast. Zatímco po očku sleduju zmítání se u svých nohou, upřu na Rissu tvrdý a zamyšlený pohled. Má vyjadřovat něco ve smyslu: "Vážně se do toho chceš plést? Když ty, tak já taky a tohle není způsob jakým bych si to chtěl s tebou rozdat. V tomhle sporu jsem jednoznačně na straně Zakky. I když proti medvědům nic nemám. Tak toho nech a nepleť se do toho ať nemusím ani já."

Arcelot - 05. července 2012 08:18

Začíná to pěkně.... Jsem ten který vede po stopách tuto výpravu, a také ten bez kterého by jsi těžko dostala tak daleko bojovnice, navíc , zachránil jsem ti před lety život, a jedna není nic v takovém závazku, a nakonec, jsem ten jež má rozum na to aby věděl že 30skřetů je víc než si tato skupinka může dovolit, ano možná bych se jim s tebou postavil sám, proč ne, ale jsou tu i jiní, a ti by mohli padnout, a ty dvě šelmy nám mohou dost pomoci, a nakonec, to zásadní, zabíj je a nevýjdeš s tohoto lesa živá, ten pastýř stromů se o to postará, probudí hvozd, pošle na nás vše co žije, jakou šanci máte uniknout, hmm jakou? pustím ji a vyskočím na nohy, zadívám se po ostatních a jen zakroutím hlavou.... Barde, buď si na čí straně chceš, ale jde vidět že nepřemýtáš nad následky činnů, tady není ves, město či hospoda, toto je hvozd, a má svého pastýře, a ten nám ku pomoci ponukl dva medvědy, kdyby někdo z nás ty medvědy zabil, je po vás všech veta, já se dokážu ubránit hvozdu, na mě by možná ani neútočil, ale co vy? Jak se chceš bránit vlkům, dravým ptákům, driádám a nebo oživlému stromu? vydechnu a podívám se na Zakku.... Nebudu s tebou bojovat, dokáži srazit bojovníka do propasti smrti myšlenkou, a nechci ti ublížit, a nechci aby ty jsi ublížila mne, jen přemýšlej, přemýšlej nad následky.... zvednu čepel od naší bojovnice jež přišlápl pěvec a lehce si ji potěžkám v ruce, párkkrát ji protočím v ruce než skončí nabízena přes mou paži jílecm k bojovnici.... Šetři síly na nás úkol, a používej víc rozum než emoce....Vy všichni....

Glwyddyn Šrumajda - 05. července 2012 09:26

Bitva před bitvou Koukám, jak se ti dva válí po zemi, a komentuju to řečnickou otázkou směrovanou na Tolyho: "Chápeš to? Já teda ne..." Pak si všimnu meče posouvajícího se po zemi směrem od nepříčetné bojovnice. "Vidíš to -- i ten meč má víc rozumu než jeho majitelka." Aha, to ale asi nedělá ten meč sám, někdo s ním hýbe. Že by naše kouzelnice? Pohlédnu na Rissu a vidím, jak se soustřeďuje. No, tak aspoň někdo tu má rozum. Vtom však se bard zatváří zachmuřeně, zabrání meči v pohybu a zle se podívá na Rissu. Zatímco dosud jsem na scénu hleděl udiveně a znepokojeně, teď jsem vyloženě znechucen. Dejme tomu, že se v Zacce probudila nějaká stará nenávist, kterou nedokázala rozumem překonat, a zatím vlastně oba dva další, co se do toho vložili, se snažili jen zabránit zbytečnému útoku. Ale proč se do toho plete on? Udělám pár rychlých kroků směrem k prostředku bitevního pole, odkud jsem se předtím raději klidil, a přijdu k bardovi. Vzhlížeje vzhůru k jeho tváři, divoce máchaje rukama, vysokým hlasem se na něj obořím: "Pěvče, drž se svého kopyta! Nebo jak bylo to úsloví. Bodejž by ti jestřáb posral klobouček! Co je špatnýho na tom, když se někdo snaží, aby se tuten meč použil teprv až přijde jeho čas?" Pak ztichnu, dám si ruce v bok a hledím na Arcelota: Arcelot vstává ze země a mluví silácky o nebezpečí hvozdu a propasti smrti, ovšem zároveň mluví rozumně, a když říká, že tyto medvědy nemůžeme zabít a že musíme používat rozum, souhlasně přikyvuju.

Zakka - 05. července 2012 11:27

Nevědomost, člověka neraní... Žádný čestný muž se nedovolává vděčnosti za činy, které udělal… A závazek? Jen kvůli tomu, jsi to učinil? Změnil ses, nebo jen nebyl čas tě poznat… Nadechnu se a přestanu sebou trhat. Arcelot vyskočí na nohy a také já pomalu vstanu, pohled upřený na Pěvce. Kdepak, mýlíš se maličký, tenhle bard má za očima víc, než jen písně a říkadla. Věnuji mu pohled. Postavil se proti většině – nenechal se strhnout ostatními a jsem si jistá, že moc dobře věděl, co to znamená. I zdánlivá maličkost pak rozhoduje o tom, zda vás ostatní ve slabé chvíli nechají na pospas, nebo ne. Přesto si tímhle smyslem pro čest získal jednu věc. Moje ostří ve chvíli, kdy mu básně stačit nebudou… Znovu jsem se podívala na dvě bestie, které Arcelot tolik bránil. V mých očích se otevřely dveře a jimy vstoupilo něco hlubokého, temného, plného staré bolesti. Lezlo to po rozervaných, krvácejících rukou, tichounce to úpělo bolestí… tohle nebyl pohled bojovnice. Ještě dřív, než jsem to zastrčila zase zpátky a dveře zamknula, jsem oči přesunula z medvědů na Arcelota. Zabili ti syna… Poslední se znovu objevilo v mé dlani a následně v pochvě. Příště, až ho zase tasím, ochutná místo čerstvého vzduchu krev. Přidala jsem do kroku. Bylo potřeba pokračovat v cestě.

Arcelot - 05. července 2012 11:57

Nevědomost jež zasáhne víc jak šíp.... Nechci aby se ti něco stalo a ani aby nás padl hněv hvozdu, a ano sem asi jiný, víc uzavřený v sobě, žiju sám, sám kráčím po cestách, nejsem zvyklí jednat s lidmi, nebyl sem nikomu blíž než tobě, ale jsem zvyklí říkat věci jež se lidem nelíbí...odpusť když můžeš, ale pro závezek to nedělám.... vrhnu ji myšlenku do mysli téměř okažitě neboť sem nechtíc stále četl v její mysli, zavřel sem na chvíli oči a sklopil hlavu, věděl sem že sem řekl věci které jsem říct neměl, ale nemohu je vzít zpět, teď už ne, je to tím že jsem samotář a neumím jednat s lidmi..... Omluv mě sjednotiltelko, nejsem znalý etiky mezi lidmi, nebavím se s nimi víc než je nutné pro obchod, jsou mnohdy horší než skřeti, a zákeřnější.... zvedl jsem hlavu a zadíval se na všechny kolem sebe..... Nejsem zvyklí pohybovat se ve skupině, jako stopař ano, ale to se s nikým nebavím, nemějte mi za zlé že s vámi neumím mluvit, ale víc mluvím se zvířaty než dvounohými... Rozejdu se tiše ke stopám a podle toho co z nich čtu usuzuji že pokud jsme již blízko jejich dopuěte, mohli by bít už v blízkosti stráže které budou hlídat v širokém okolí aby upozrnoili na blížící se nebezpečí....vytasím meč a má mysl prostě ignoruje slova jež řekla naposledy, než ke mě dolétnou s drtivou silou a sevřu oči, zatočí se mi hlava a zalapám po dechu, hrdlo se mi svře a něco ve mě co tam nebylo jako by se rozerve na kusy. sesunu se na kolena a meč mi vypadne z ruky, bez dechu sleduji jedinou ženu s kterou jsem kdy strávil noc a mé oči zalijí slzy.....svezu se přes kolena tváří k zemi a setnu ruce v pěsti..... Zabili ti syna..... zazní mi zase a znova v mysli a já začnu chápat jak pošetilý čin jsem před chvíli udělal když jsem ji nabádal k tomu aby použila víc rozum než vášně, kousnu se do rtu tak že mi z něj vytriskne krev a pěsti udeřím pod sebe do země, a znovu, a zas..... Já měl syna.... zašeptám nevěřícně spíš sám pro sebe a zadívám se na Zakku.... Proč jsi mi nedala nic vědět? hlas se mi zadrhne a zase cítím tu prázdnotu v sobě, tak hlubokou a vysilující....

Zakka - 05. července 2012 18:59

Nezůstat chycený v jednom bodě - ani v myšlenkách, čase, nebo místě - jít dál ... V uších mi zvonilo. Hluboký a pomalý rytmus bubnů mi zaplavil duši. Smuteční píseň, naposledy zpívaná drahému dítěti, které odběhlo do lesů hledat otce, aby se už nevrátilo… Šlo se mi ztěžka a nohy po pár krocích zkameněly. Nechtěla jsem to dovolit, ale ta bolest se znovu drala na povrch. Ty dva huňaté kožichy mi teď byly cizí. Věděla jsem, že mi ho smrt těch zvířat zpátky nevrátí, ale byl to způsob jak zahnat tu kyselinu, jenž mi žrala srdce a duši, zpátky do morku kostí, odpočívat a čekat na novou příležitost, ublížit mi, připomenout …. Stála jsem nehnutě, před sebou tyrkysový hvozd - a jeho barvy zešedly. Prala jsem s černou prázdnotou, sama, tvář skrytou pohledům ostatních. Arcelot pronesl několik slov … Neslyšela jsem, anebo jsem nechtěla poslouchat jeho omluvy. Hlavu plnou jiných myšlenek. Řekla jsem to. Zabili ti syna. Vrátila jsem se v myšlenkách k mým posledním slovům. Jeho syna? Samuel byl vždy jen můj. Můj malý anděl. To kvůli němu jsem chtěla… NE! Zaskřípala jsem zuby. Nechtěla jsem se znovu nechat svázat myšlenkami na něj… Pomalu jsem rozevřela zatnuté pěsti. Meč tlumeně zazvonil o zem. Čísi kolena s těžkým žuchnutím následovala. Nadechla jsem se a hluboce vydechla. Opouštělo mě to. Ta bolest však mizela uboze pomalu, přesto jsem byla schopná se otočit. Arcelot tam klečel, jako poslední z padlých. V očích odlesk bolesti, kterou jsem nosila v sobě. Došla jsem až k němu, nevšímaje si ostatních, překvapená tou náhlou změnou. Na zlomek vteřiny, mě v tuhle chvíli zamrzelo, že jsem to řekla. Poklekla před ním a sklopila zrak, doufajíc, že bude slyšet to, co nemohou ostatní. Tohle není pravá chvíle Arcelote. Mluvit o tom… Její duše hovořila tichým tónem polykaných slzí, které nemohl nikdo vidět, tlumeným pláčem bezesných nocí, které ji kdysi braly sil. Bude s ním o tom vůbec kdy chtít mluvit? Znovu otvírat staré rány? A proč vlastně … Jak chytíš vítr? Najdeš jehlu v kupce sena? Nenapadlo mě, že by si to vědět chtěl. Zvedla oči a zadívala se do jeho. To trápení pomalu mizelo a stejně tak i bolestný tón, kterým k němu v myšlenkách mluvila. Zmizel jsi stejně, jako ses objevil. Nemůžeš ztratit to, co jsi nikdy neměl. Pronesla už věcně a znovu se zvedla na nohy. Nejsme tu sami hraničáři a tyhle lesy nejsou bezpečné. Veď nás tedy. V očích se jí blýsklo staré známé odhodlání a po onom vzteku, rozhořčení a smutku, nebylo žádné památky, nikdy nebyly. Uvědomovala si, jak musel celý ten výjev vypadat zvláštně, ale nehodlala nikomu vysvětlovat, nebo se ospravedlňovat ze svých činů. Rozhlédla se kolem sebe. Poprvé od té doby se rozhodla nechat lesní šelmy na pokoji. Čekala na Arcelotův souhlas, nepatrný náznak, že mohou pokračovat v cestě. Potřebovala, aby se vzchopil.

Arcelot - 05. července 2012 19:19

Stopuj hraničáři..... Vrátila se, i přes vše se vrátila, a já nevěděl co říct, byl jsem prázdný, a zároveň mě neplňovalo to že je tak blízko, nebo snad jsem blázen, nevím sám, jediné co vím je že když vyšle své myšlenky a tak se mi sevře hrdlo ještě víc.... ¨ Teď ne prosim, až se utáboříme... zvedl jsem pak i zamítavě ruku ale byl jsem vděčný za to že se vrátila a že rychle pochopila jak se mnou může mluvit tak aby to ostatní neslyšeli.... Omlouvám se za vše to bylo poslední co jsem ji vyslal do mysli a pak odepl z páskuu malý flakón který jsem do sebe obrátil, lehce se mi zostřili smysli a ihned jsem vzal meč a zasunul jej do pochvy, místo toho jsem sundal luk a otočil se ke skupině....¨ Střelci, připravte se, hlídky je nesmí varovat.... víc jsem neřekl, opět jsem byl jako dřív, tedy navenek určitě, založil jsem šíp do luku ale zatím nenatáhl tětivu, jen šel po stopách a vedl skupinu dál a dál čekajíc buď na skřety nebo na noc....

Kronika - 06. července 2012 15:08

Poledne, v blízkosti vrchoviny Medvědi se pohybují v blízkosti skupinky, ale drží si odstup. Stopy skřetů byly jasné, a tak netrvalo dlouho, co chodec i ostatní pocítili kouř. Zřejmě je skřetí tábor blízko. Arcelot sám šel napřed aby v tichosti obhlédl tábor. Ten byl v menší úžlabině, nad nímž se tyčila rokle, na jejíž obou horních okrajích byli dvě hlídky, každá po 4 skřetech (z nichž byly vždy 2 lukostřelci). Dole u ohně se pohybovalo asi 20 střetů... lukostřelců je asi 8, a 1 skurut-hai jež na ně zrovna cosi řval.

Arcelot - 06. července 2012 15:30

Tábor... Netrvalo to dlouho, za chvíli jsem ucítil kouř, zvedl jsem ruku a celou skupinu tak zastavil, ihned se otočil a zvedl prst ke rtům, vydechl a naznačil aby zůstali na místě, pak sem si nasadil šátek přes ústa, na hlavu nasadil kápy a opatrně se vydal skrz mlází a křoví pryč, obhlédl jsem tábor který byl pode mnou a rychle spočítal všechny stráže...a všechny cíle... Opatrně jsem se vrátil ke skupině a naznačil jim aby šli ke mě, ohrnul jsem lystí pod sebou nohou a vytáhl malou dýku s níž sem jim nakreslil jejich tábor, terén kolem a rozmístění hlídek, pak jsem se na ten obraz dlouza zadíval.... Takže... promluvil sem tiše a zadíval se na ostaní... Medvědi se postarají o hlídku na vzdálenější straně rokle, a toho využíjeme mi, aby jsme zničili i hlídku na této straně, bude to v noci, tak aby jsme měli čas zmizet, ale musíme být opatrní, až v okamžiku kdy obě hlídky tady padnou, medvědi napadnou tábor z jedné, a mi z druhé strany....Kdo z vás umí střílet, zůstane na vrcholu rokle, kdo umí s mečem, ale skutečně umí, půjde se mnou a Zakkou dolů, a pokud možno, toho velkého skřeta musíme dostat živého, to bude práce pro tebe čerodějko, rozumíte tomu všichni... zeptám se chladně a na všechny se podívám, čekám zda mi rozuměli nebo ne... Čekáme na setmění... pak se zadívám na Zakku a znovu se mi sevře hrdlo, když se musím otočit a vydat blíže k dvěma šelmám jež nás doprovázejí, abych jim sdělil jejich řečí co od nich žádám... Když se vrátím ke skupince která tak dostala chvíli na rozmyšlenou jen vydechnu... Nebo má někdo lepší plán?

Toly - 06. července 2012 16:58

Hurá na skřety!!!... Kdybych měl být upřímný, tak spíš a sakra!! Skřeti!! Koukám, jak Rissa pomocí svojí magie odsouvá Zakky meč. ,, Ááá... Jdi pryč!! ,, Zakřičím na ní a odskočím kus dál a přikrčím se u země. ,, Nee… Ona umí ty kouzla! Ne..! ,, Říkám si pro sebe a tvářím se hrozně vystrašeně a až mi z toho skoro vytryskli slzy. Po chvilce se uklidním a koukám co se děje. Najednou se do toho připlete pěvec a začne jí zastavovat a říkat, že to je mezi nimi. ,, Má pravdu, je to mezi nimi... Ale to, že Rissa přesunula meč do bezpečné vzdálenosti, od zběsilý Zakky... To vůbec nebylo na škodu a Pěvcovo reakce se mi zdála divná. Ale nejsem rád, že tu je někdo kdo umí magii! Sakra, snad mě nebude chtít zabít nebo na mě něco zkoušet! ,, Já ale radši nic nekomentuji a jen sedím na zemi a ještě chvíli to vydýchávám. Potom se už jen válím na zemi a snažím se trefovat kamínky do stromu. Pak se do toho přidá ještě Glwyddyn a je, jako já na straně Rissy. ,, Dobře! ,, Zakřičím na Glwyddyna a potom mu věnuji hezký potlesk. Poté se dále věnuji házením kamínků do stromu. Najednou mě něco zarazí a hraní s kamínky nechám na pokoji. Vidím podivnou věc mezi Zakkou a Arcelotem... Poté vidím na vlastní oči, jak se mezi nimi asi něco stalo. Arcelot, celý nešťastný padá na kolena a s velkým smutek se drží i Zakka, která pak k němu jde a nejspíš mu něco šeptá. Zaslechl jsem jen něco o zabitém synovi. Už vím jen, že jen dvě slova a to zabitý syn, zní strašně a bolestně. Porot jsem smutně sklopil hlavu... Ale víc už jsem v jejich rozhovoru neslyšel a ani jsem se nechtěl vyptávat, i když moje zvědavost po tom dosti toužila. Potom se ale Arcelot vzchopil a vedl nás po skřetích stopách. Medvědi šli kus vedle nás. Po nějaký době jsme došli až k jejim táboru a Arcelot zjistil, jak jsou na tom s počty a kde stojí a podobně. Potom si nás zavolal na válečnou poradu. Celou dobu, co vím, že jsem už u nich, mám scvrklý žaludek a nejraději bych se otočil a pelášil domů. ,, Prosím vás... A to je musíme opravdu zabít? Nemůžeme je nechat na pokoji? ,, Řeknu vystrašeně Arcelotovi a u toho se klepu jako osika. ,, Ach jo... Jsem malý kluk a rozhodně bych tu neměl být... Ach… Jak mi chybí Alon a Lora. ,, Zasteskne se mi najednou po domově a mích kamarádech. ,, Ne musím se vzchopit a dokázat, že nejsem žádná bábovka a poseroutek! ,, Řeknu si pro sebe a při tom zatnu zuby a pěsti. ,, Já budu bojovat! ,, Najednou šeptem vyhrknu na Arcelota. Potom Arcelot řekne, že kdo umí střílet, tak ať je na kopci. ,, Já umí střílet ze svého jasanového praku ,, Vytáhnu ho z taštičky, která je zavěšená na pásku. ,, Ale pozor... To není všechno. Ještě umí střílet ze své foukačky. ,, Vykouzlím šibalský úsměv a vytáhnu jí z vnitřní kapsy pláště. Potom ještě vytáhnu z taštičky pouzdro se šipkami. ,, No a aby byli šipky účinnější, něž jen že by pýchli, tak si je namáčím do téhle tekutiny, která nepřítele na dost dlouho paralyzuje. ,, Usměji se a ukážu lahvičku. ,, Je to tekutina z Muchomůrky Fialové. Těžko dostupná. ,, Při tom kouknu na Arcelota, který by měl tu houbu znát, když je v lese jako doma. ,, Ale foukačka střílí tak maximálně 10 metrů. ,, Chvilku přemýšlím a řeknu. ,, Pak umím taky dobře s dýkou, ale popravdě se mi k nim na dosah šavlí nechce... ,, Řeknu Arcelotovi upřímně a trošku mrzutě. Chvilku přemýšlím a řeknu. ,, Napadlo mě, že bych mohl zrovna já vystřelit tu uspávací šipku na toho jejich šéfa. Pak bych ho svázal tak, že by ani prstíčkem nepohnul... V tom jsem machr. ,, Pousměji se a trošku machrovsky nahodím ramena. Čekám na Arcelotovo odpovědi a přitom hladím Artu, která teď sedí na mém rameni.

Zakka - 06. července 2012 19:41

Proto tu jsem ... Skláněla jsem se nad plánkem, který vykouzlily rýhy dýkou. Souhlasně jsem kývla na Arcelota, ten plán byl rozumný a neměla jsem nic proti němu. Čekáme na setmění... Snad jen jedno Arcelote, nechci aby někdo zůstal sám. Toly promluví a přemýšleje, jak přispět se svou troškou do mlýna, rozpovídá se o svých dovednostech. Bude lepší, zůstaneš-li tady nahoře. Až se zneškodní obě hlídky, skryj se na kraji rokle. Dobrý výhled a tohle - ukážu na jeho foukačku - by nám mohlo pomoci. Pokud nebudou skřeti tak chytří a neuhasí oheň až je napadneme, mohl bys jich pár dostat. Jen doufám, že máš dobrou mušku... Podívám se na půlčíka a dotáhnu rozvázaný řemínek na botě. Svazování skurut-haie nech na Risse. Otočím se na mladou čarodějku a hledám v jejím pohledu souhlas. Arcelot odejde hovořit se ... zvířaty. A já se podívám na Šrumajdu. A ty gnóme? Jak se budeš bránit, nebo bojovat? Položím ruku na jílec své zbraně a čekám na jeho odpověď. O Pěvce nemám strach, ten jistě ví, jak se zachází se zbraní, stejně dobře, jako s loutnou. Rissa bude mít ještě šanci ukázat, co v ní je. No a já s Arcelotem ... Protáhla jsem si krk a cítila ten klid před bojem - ticho před bouří - která se blížila tak rychle, jak slunce končilo svoji pouť.

Arcelot - 06. července 2012 19:51

Porada Dobrá pulčíku, tvá foukačka se bude hodit na hlídku blíže k nám, a pak si vem prak, a snaž se netrefit nikoho z nás dole... pousměji se lehce na Tolyho a vydechnu, přeci jen se nám jeho šipky budou hodit.... Kolik máš jedu z mochomůrky, pár šípů bych si také mohl vylepšit, přeci jen, stále jich tam zůstane dost... zapřemýšlím nahlas a pak se zadívám na Zakku.... Ach tak, nevěděl sem že to musím říkat, jistě, držte se ve skupinkách, přeci jen obrana zády k sobě je v boji lepší pokud by se dostali k vám, mi dolů půjedem také ve skupince minimálně dvou... řeknu protože nevím jak bude bojovat pěvec, ale Zakka se ujme ptaní dál, a tak ji nechám.... Dáš mi pak chvíli svého času až se dohodneme někde stranou Zakko? zeptám se ji potom a při tom se jí zadívám do očí.... A vy co budete střílet, musíte střílet na jejich lukostřelce, pěší už zvládneme, a ty čarodějko, musíš znehybnit jejich vůdce dřív než dojde k boji, podlomí to jejich morálku a třeba začnou utíkat, medvědům přímo do chřtánu.... když říkám svou poslední větu, slovo medvědům nyní řeknu s podivným zabrarvením a při tom vydechnu.....

Zakka - 06. července 2012 20:15

Chvilku mého času ? ... Vyslechnu si slova ostatních, kteří mají ještě něco na srdci, případně odpovím na otázky. Zvědavě se pak otočím na Arcelota a se zkoumavým výrazem v očích si ho prohlížím. Mluvit se mnou? Zrovna teď, když není moc času a stranou ostatních? Otočím se k němu čelem a nadechnu se k odpovědi. Neřeknu však nic, jen se vydám, kolem něj, do zeleného mlází, kde zmizím a po několika krocích se zastavím, čekaje na něj.

Arcelot - 06. července 2012 20:37

soukromá zpráva od Arcelot pro Čad vyjevit pravdu... Tiše jako pěna se odcitnu dál od ostatních, sledujíc jen záda ženy kterou jsem si vyžádal pro soukromý rozhovor, jedno vím jistě, ještě včera bych šel pevně a bez obtíží řekl co mám na srdci, ale nyní, nyní to tak snadné nebude.... Zastavím se a pomalu přejdu před ní, dívajíc se do jejich oči,smutně vydechnu a nadechnu se... Vím, zmizel sem aniž bych cokoliv řekl, zmizel jsem a nedal ani zprávu, a neslyšela jsi o mě 6 zim asi ani zmínku, a stalo se toho po té noci víc než asi jsi chtěla, tedy... polknu a po tváři mi stejně skane slza..... Odešel jsem a vytratil proto že tenkrát jsem byl mladý a nezkušený v lásce, ale přesto jsem se do tebe zamiloval... zadívám se ji do očí aby věděla že moje slova jsou upřímná.... Byl sem zmatený, a bál se toho že kdybych ti své city vyjevil, odmítla by jsi mě, a pak také toho že kdyby jsi je přijala, nedokázal bych se dívat na to jak se vrháš z jedné bitvy do druhé, a chtěl aby jsi bojovat přestala, ale cožpak bych mohl tě zastavit, k sjednocení všech kmenů ti chybělo jen pár krůčků, a já byl jen jeden mladičký chodec, jež se bál lásky a všeho kolem znovu se nadechnu a zadívám se na chvíli stranou.... Neexistuje omluva pro mé chování, ale jen trest...ten první, ten první je že mi trvalo skoro 6 let než jsem našel v sobě tolik odvahy abych se ti podíval do očí a vše ti řekl, a za těch 6 let jsem trpěl ve své samotě a výčítkách, že jediná žena kterou jsem kdy miloval může padnout v bitvě a ani se nedozví proč sem se zachoval tak jak jsem se zachoval, byl jsem mladý zbabělec co se citů týče, nebojím se postavit smečce vlků, vypudit vlkodlaky z kraje, ale bál jsem se ti ukázat na očích a říct ti to.... opět se podívám do jejich očí a vezmu ji za ruku..... Miluji tě, a už tě pár měsíců hledám abych konečně přiznal svou slabost i svůj cit...miluji tě a od té noci jsem jinou ženu už neměl, ani nechtěl.....a dnes se dozvím další věc která je tím druhým trestem, snad nejhorším co sem mohl zažít, a bohůmžel jsi jím byla strestána i ty... tiše vydechnu a lehce ji pohladím palcem po dlani, její ruku raději pustím a rychle dodám.... Nemohl jsem ti to neříct, ne když jeden z nás může padnout, proto jsem nechtěl aby jsi šla na ty medvědy, prostě nechci aby se ti něco kdy stalo, nepřežil bych to, za ty léta jsem o tobě dostával dost zpráv, a vědě že žiješ, ale ta nejhlavnější mě minula.... zavřu oči a čekám na ránu, nebo kopanec, nedivil bych se kdyby mi jich uštědřila i vícero, zasloužil bych si to, a dobře to vím, ale moje duše konečně došla klidu, neboť největší z trápení a žalů je pryč, i když jej nyní vystřídal žal mnohem větší....

Glwyddyn Šrumajda - 06. července 2012 21:18

Porada Kráčím ve skupině pod vedením hraničáře po stopách skřetů. Když Arcelot zastavuje, rovněž si všímám pachu ohně. "Á, cítím ohníček, na kterém se suší skřetí fusky," poznamenám polohlasem. Pak mlčky čekám na Arcelota, až se vrátí z výzvěd. Když říká, co viděl, a předkládá plán, pozorně poslouchám. Ano, nejdřív ty nahoře... a z jejich místa se pak bude pěkně střílet dolů. Ti medvědi, to bude velká pomoc. Ještě jedna věc mě napadne, tak se zeptám Arcelota: "A nevšiml sis, buď ty, nebo ti medvědi, jestli se tu nepotulují nějaká nečistá zvířata, která by mohla skřety varovat?" Když Toly skončí s prezentací svých zbraní a bojových dovedností a Zakka se mě zeptá, odpovím: "Zůstanu s Tolym tady nahoře a budu střílet." Ukážu kuš o rozměrech přiměřených mé postavě, celou černou. Nosil jsem ji připevněnou k torně, v posledním úseku cesty jsem ji měl pro jistotu připravenou v ruce. "Jestli nezhasí ten oheň, tak se bude snadno mířit. --A mám hlavně tohle, na namáčení šipek jed z Gilfaethwyho laboratoře" -- ukážu na nádobku v koženém pouzdře, které jsem si připevnil na opasek (a vzpomenu si na jeden, dříve již zmíněný kamarádův neúspěch) -- "teda jestli mi místo toho nedal projímadlo -- nechcete to někdo vyzkoušet?" Podívám se po ostatních, ale s vědomím, že teď není čas na vtípky, pokračuju dál. "Ve vaku mám ještě lahvičku s pěkně hořlavým olejíčkem, ale to bych nevytahoval, aby si tak snadno nevšimli, odkud to na ně lítá. Mám taky čepel, no, ve vašem měřítku je to kudlička, ale kdyby na mě přišli, tak se budu bránit tím." Rozhlédnu se, jak se na to tváří ostatní, hlavně Arcelot a Zakka. Když potom ti dva poodejdou, řeknu Tolymu tiše: "Šrumajdá! Ty máš uspávací muchomůrkovici? Heleď, neplýtvej to všechno na ty obludy špinavý, nech si něco na kamarády, kdyby se náhodou zase zbláznili!" Kdo mě přímo neposlouchal, nejspíš slovům nerozuměl, ale mohl si všimnout, že se u toho směju.

Zakka - 06. července 2012 22:23

soukromá zpráva od Zakka pro Arcelot a vzpomínky na - "kdysi" Nevěděla jsem, co čekat. Chtěl mi snad vyčítat ohledně minulosti? Klást zbytečné otázky? Chtěl po mně vysvětlit něco, co ani vysvětlit nešlo? Pokud to však bylo tak naléhavé, že se mnou chtěl - nebo musel - mluvit hned, rozhodla jsem se to neoddalovat. I když jsem věděla, že stojí za mnou, neslyšela jsem jeho kroky, které mě dohnaly. Mihl se kolem mne stín, a Arcelot stanul přede mnou. Tvář ještě matně zjasněnou posledními paprsky slunce. Neunikl mi jeho pohled, tak jiný, než jaké jsem u něj do-zatím viděla. Zvláštní, stál tu přede mnou cizí člověk a přesto nás k sobě kdysi vázalo pouto, ... ach ... zastavila jsem další proud myšlenek. Nechala jsem ho mluvit. Do těch slov ani nešlo vstupovat... Přemýšlela jsem však nad nimi. Jakoby se mi odhrnula opona a já začala poznávat muže, který mi před lety zachránil život ... a dal syna. Pro mě bylo už ale na tohle představení pozdě. Poslouchala jsem mlčky. Pohled jsem mu oplácela, ikdyž mi připomínal bolestivé ranky protkané mou duší. Arcelote, ... pronesla jsem tónem, který mu naznačil, že nemusí pokračovat, ani nic vysvětlovat, ale pak jsem se zarazila. On to potřeboval říci ... Podívala jsem se pátravě na mou dlaň, kterou vzal do své. Neuhnula jsem. Ale nebylo pro mě nic v tom doteku. Sklopila jsem zrak. Kolikrát můžete zranit člověka na duši v jeden den? Arcelote, vydechnu znovu jeho jméno, o poznání tišeji. Dlaň volnou a jeho tvář před tou svou. Byl jsi mladý, když jsme se poznali. Oba jsme byli. Ta noc, kterou jsme spolu strávili, ... Bylo to jen pár chvil ukradeného štěstí a doteků, ... nadechla jsem se, mluvilo se mi těžko. Podívej, to co se stalo, to se už nemůže odestát, ale byl to jen odlesk v našich životech, zatoulaná vzpomínka. Nechtěla jsem tě ranit. Řekla jsem to ve vzteku a asi ne v tu pravou chvíli... Přesto ... Chtěla jsem, aby jsi to věděl. Máš na to právo. Přišlo mi to, jako znamení, nebo žert osudu, nevím - to že jsme se znovu potkali. Já - nechci ti lhát, ale ... na chvíli jsem se odmlčela - přemýšlejíc, jestli to je tak správně. Ano je. Utvrdila jsem sama sebe. Pro nás, pro oba. ... necítím k tobě to stejné. Je mi to líto. To, že si tolik let žil se strachem v srdci. To, že ses bál o můj život, který vždy patřil a bude patřit bohu války. Bolestně jsem se odmlčela. Je mi líto, že jsi ho nikdy nepoznal. Měl tvoje oči... Kousla jsem se do rtu a pokračovala. Arcelote, to jsou všechno staré steny. Rány, které nechceme otvírat. To, že si v životě potkal tak málo žen, možná to tě vede k myšlence, že mne miluješ. Já ... Najednou jsem nevěděla co říct, mocná Zakka, Sjednotitelka ... beze slov. Uhla jsem jeho pohledu, najednou mi přišlo, že uvidí hlouběji, než bych chtěla. Až tahle výprava skončí, vrátím se zpátky ke svým mužům, havran mě dovede k mé armádě. Budu pokračovat ve svém cíli. Na tebe budou čekat lesy. Život, který je ti souzený. Věřím, že jednou najdeš ženu, která si tě zaslouží. Já to nebudu, Arcelote. Odpusť mi to. Sevřela jsem na chvíli víčka a pak je znovu otevřela. Řekla jsem mu, co jsem měla. Podívala jsem se ke korunám stromů a pak zpátky na něj. Měli bychom se vrátit. Slunce zapadá.

Arcelot - 06. července 2012 23:10

soukromá zpráva od Arcelot pro Osudy se protli... Snad poprvé v životě jsem se nesnažil číst v mysli, ne nemohl jsem, ne jí....jen sem čekal několik ran....ale nepřícházejí...a ona mluví.... Já bych ale nechtěl aby se ta noc nestala, ač byla jediná, byla to noc z nejkrásnějších, a nemusíš mě litovat ne, vím že ke mě nemůžeš cítit lásku, zachoval jsem se jako zbabělec a svou vinou vše zničil, tím vším jsem si venen sám, ale dal sem si pár slibů a ty splním, třeba to že již na jinou dívku nešáhnu, nechci, prostě tě miluji....a budu ti do své smrti věrný, nečekal jsem že by jsi mne milovala, že by jsi mi skočila kolem krku, proč taky, co by jsi měla z toho? Jednoho muže, když tvé místo je v čele armád? Nejsem a nebudu nikdy bláhový, už ne, stalo se toho mnoho za těch 6 zim, mnoho co mě měnilo a mnoho na co bych čekal mluvím s klidem, bez emocí, stačí mi to že vím že je v pořádku, jsem zase v její blízkosti, a ani jsem nedoufal že by ke mne mohla něco cítit.... Raději se otočím když si uvědomím že mé oči vlastně jí připomínají jeho.... Když se k ní otočím zády, sklopím hlavu a bolestně si zase skousnu ret... Prosím, neříkej mi to, již nikdy si nebudu moct pohlédnout ve vodě do očí, již nikdy nebudu jen chodec, budu otec jež stratil dítě o kterém nevěděl, ale o to víc to bolí, o to víc to sžírá, že kdybych se tenkrát rozhodl jinak, kdybych nebyl zbabělec, mohlo to vše dopadnout jinak... Nedechnu se a znovu vydechnu..... Dělej, jak uznáš za vhodné, dělej jak chce, nemohu tě nutit k ničemu, ani nechci, ale nepřej mi štěstí, nezasloužim si ho, ne zasloužím si svou samotu a bolest v srdci, a srdce mne bude bolet do konce mích dní, ač pro tebe, tak hlavně proto že moje zbabělost zabila našeho syna, kdybych mu byl nablízku, kdybych ho mohl vychovávat s tebou nikdy by se to nestalo...trest který si ponesu, bude spravedlivým.... Už se na ni neotočím, ani nechci aby viděla mé oči, nebo výraz...rychle si přes ústa natáhnu šátek a nasadím hluboko kápy, takže moje tvář nejde vidět, vykročím k odchodu, ale třeba mi jště něco řekne, nevím... Naši výpravu to neohrozí....to ti slibuji...

Pěvec - 07. července 2012 01:07

. . A balada zní dál . . Glwyddynův výstup přehlédnu jak širé lány. Nepodívám se po něm. A nevěnuji mnoho pozornosti ani Tolymu. Stále se dívám na Rissu, své ruce volně svěšené podle těla. Zkrátka jen vytvářím hráz mezi peroucí se dvojicí a zbytkem. Jako bych použil postoj strážných, když rozhánějí dav a vykřikují, ať se všichni rozejdou, že tu není nic k vidění. Když Arcelot pustí Zakku a zpod mé nohy vytáhne její meč, uvolním jej a ani se na zuřícího hraničáře nepodívám. Pak se stane co se stane a dlouho nevyřčená slova vyletí jak balvan vržený katapultem proti zdi obléhaného města. Dokážu pochopit téměř vše. A přesto si stěží dovedu představit bolest toho muže. Muže jemuž byl v jedné větě otočen vzhůru nohama celý jeho svět. A nyní je jen na něm, jestli dokáže svůj svět točit nazpět a pokračovat ve svém životě. Viděl jsem a sám jsem udělal i horší věci. V myšlenkách mi projede vzpomínka kterou jsem se už dlouho snažil vymazat ze své mysli. Obrazy se míhají, hlasy mi splývají v zběsilou hádku. "Už ani nevím co to bylo za město. . . Dovádění s mladou dívkou v pokoji v hostinci po vydařeném večeru. . dveře se otevírají a za nimi dva bratři. . .a . . dveře se otevírají . . okno se tříští . . někdo křičí . . " Rychle zapudím obrazy ve své hlavě. A vrátím pohled zpět na Rissu. Hraničář se mezitím vzpamatoval a s lukem v ruce se vydal dál. Ještě pár okamžiků tam tak stojím a pak, když jsem si jist, že Zakka i Arcelot jsou již z doslechu promluvím. Hlas zní trochu dutě a možná i tvrději než bych chtěl. "Tohle. To mělo být jen mezi nimi. A nikdo se mezi ně neměl plést. Nikdo!" Pak moje ruka udělá pomyslnou tečku za větou. Takové to gesto, které řekne líp než slova, že zde již padlo vše co mělo a že se na toto téma nehodlám bavit. Se smutným pokývnutím sklopím zrak, otočím se na patě a vydám se za vzdalující se Zakkou. Jak dlouho jsme šli nevím. Všechno v lese mi tak trochu splynulo. Mlčky jsem šel, hledíc na Hraničářovy záda, vyhýbajíc se stromům a spadaným větvím. A pak jsme je najednou měli na dosah. Kouř ze skřetího ležení prozradil jeho polohu dlouho dopředu. Plánování se rozběhlo na plné obrátky a plán přepadu byl poměrně rychle na světě. "Bude rozumné někde nechat věci, které k přepadu nepotřebujeme. Někde, kde se jim při boji nic nestane. Cestovní vaky, zásoby. . . můj nástroj" Promluvím polohlasně a ze zad si sundám jak vak se zásobami a všemi ostatními věcmi, alei povoskovaný pytel s nástrojem a pláštík z liščích kůží. Pokrčím rameny a dodám vcelku bezpředmětně. "V boji to překáží." Na nevyřčenou otázku jak budu bojovat, vytáhnu ze své levé boty dýku a provedu s ní několik triků. Zručnost s jakou s dýkou zacházím okomentuji pokrčením ramen a slovy: "Jezdil sem nějaký čas kočovným divadlem. Umím s ní i vrhat, ale mám jen jednu." Druhou rukou si zatím povolím meč v pochvě a po chvilce ještě dodám tři slova. "Jdu na zteč."

Rissa - 07. července 2012 13:19

Porada před bitvou Všimnu si Pěvcovy reakce i jeho tvrdého pohledu,ale pokud si myslí že se teď z něj posadím na zadek tak to se plete.Jsem už na podobné pohledy zvyklá od ostatních mužů kterým se buď se nelíbilo mé oblečení,nebo můj(řekněme poněkud zanedbaný)vzhled,nebo měli kecy typu že podobné věci se pro mladou dívku nehodí.No a pak je ta mladá dívka praštila okovaným koncem své hole do rozkroku,vybrala jsem si svůj směr a nikomu nic vysvětlovat nebudu protože se jedná o mou věc a mou volbu.Pokud nezapadám do jejich názoru na to jak má vypadat mladá dívka tak ej mi tio upřímně jedno.Pěvcův tedy pohled vydržím,položím si ruce na prsa a na mé tváři se objeví zkoumavý a i poněkud pobavený výraz. Copak Pěvče špatné zkušenosti s magii?Nebo s někým kdo jí provozoval?Nějaká dívka před tebou nepadla na zadek a odmítla uznat jak jsi užásný a zajímavý?Nebo ti neskočila na tvé písničky a verše?No vzhled klame a já nepochybuju že ty jistě umíš i víc než jen sentimentálně zpívat.Ale stejně tak si i ty uvědom že ani já(ikdyž nejsem zase tak stará)nejsem jen ušmudlaná dívka.Takže mně neštvi nebo ti ukážu co umím a to ani jeden z nás nechceme. No nemusím mu zrovna podpalovat kalhoty stačí použít svazující kouzlo.Když ho taková drobná dívka složí aniž by se ho dotkla prstem a on se jako pytel brambor svalí do trávy co to asi udělá z jeho ješitností?Teda ne že bych nevěřila že se Arcelotovi podaří tuhle situaci uklidnit tohle bylo jen pro jistotu.No a Arcelotovi se to zkutečně podaří protože to je zkušený hraničář,ale pak to pro změnu popadne zase jeho. To na sebe vzal Začčino šílenství,nenávist nebo jen bolest a bylo toho tolik že to i na něj bylo moc?Asi ano protože se to smyčkou vrací zpátky k Zacce.Skvělé boj ještě nezačal a dva naší nejsilnější členové jsou vyřazeni.Já si skutečně dokážu vybrat ke komu se přidat. Ale naštěstí se oba opět vzchopí a my můžeme pokračovat.Protože Pěvec má v jedné věci pravdu je to jejich věc.Pokud se o to s námi budou chtít podělit(což nejspíš nebudou)tak se uvidí.A nakonec přece jen dorazíme k táboru ikdyž podle toho kouře je musí být vidět pěkně daleko. Skřeti jsou pitomci teda aspoň ti řadoví vojaci. Arcelot se vydá na průzkum a pak když se vrátí dýkou do země jak nakreslí jak asi tábor vypadá navrhne plán útoku ke kterému pak přidají své ostatní.Na Toly otázku se na něj jen krátce podívám jistě chápu ho ani já nerada bojuju pokud nemusím a možná že když skřety pěkně poprosíme tak odejdou nebo ještě líp se nám vzdají. Ne tohle jistě nevyjde.Jinak jistě svazovaní nech ne mně už v tom mám praxi když jsem usměrňovala nějaké natvrdlé palice. Takže na Začčína i Arcelotova slova přikývnu že rozumím.

Zakka - 07. července 2012 20:55

Neznám tě hraničáři, nikdy jsem neměla tu šanci ... Ale možná, kdysi jsem tomu chtěla. Kvůli Samuelovi a nejen ... Nechtěla jsem mu nyní vymlouvat, jak moc se mýlí. Nebyl čas. Snad jen pár slov, které mě svrběly na jazyku, jsem musela říct. Došla jsem k němu a zastavila ho v odchodu. Nemáš se za co trestat. Je to minulost a tu už nikdo nezmění, nekaz si kvůli ní svou budoucnost. Nikdo si nezaslouží samotu a bolest. Nebyla to tvoje vina, nevěděl jsi o tom. Moc dobře jsem věděla, čí vina to je a kyselina znovu probubla na povrch. Zatlačila jsem ji zpátky a vyšla jsem z mlází zpátky na mýtinku, kde čekali ostatní, již připraveni k boji. Tak tedy, Pěvec, já a Arcelot se připlížíme k táboru. Druidovy služebníci se postarají o jednu hlídku, Rissa, Glwyddyn a Toly o druhou. Až bude úbočí čisté, budeme potřebovat nějakou tu pomoc ze shora… Skurut-haie chceme živého, Risso – v tom spoléháme na tebe. Okolní krajina se už zahalila do stínů večera, byl čas vyrazit.

Kronika - 09. července 2012 17:09

Útok začíná... Na sjednaný povel se začal útok na skřety. Medvědi zaútočili jako lavina na levou hlídku. Med-garr! Med-garr!! Stačil jeden z hlídky vykřiknout, čímž na sebe strhl pozornost jak druhé hlídky, tak skřetů u ohně v roklině. Pak už jen letěl vzduchem po úderu medvědí tlapy, aby se pak roztříštil o skálu v roklině. Levá hlídka takřka ihned přestala existovat, když s ní medvědi skončili, ihned se řítily dolů do rokle na tábor skřetů. Tam už vládla panika a hysterie... Skurut-hai se snažil sestavit obranu, ale někteří ze skřetů již hledali svou záchranu v útěku do lesa...

Arcelot - 09. července 2012 20:37

Snesla se noc... Nech být co tě nepálí sjednotitelko prosím... víc ji neřeknu k našemu hovoru, snad jen vydechnu a pokusím se o úsměv, když dojdu zpět jen pokynu na pěvcova slova o tom že jde na zteč.... Noc začíná, je čas začít, vemte si vše co potřebujete, zbytek tu schovejte tak ať o to nepříjedem... pomalu se zadívám k medvědům ale ti již vrážejí na svůj úkol, proto na nic nečekám, efekt je přesně ten co čekám, obě hlídky skončí dříve než si uvědomí že se něco děje, dole propukne panika, podívám se na ostatní a vytasím svůj meč.... A nesnažte se padnout... řeknu ještě než se soustředím a svému mečí dám rychost a větší sílu, čímž se připravím na boj, vím že mi zbývá ještě nějáká síla, a proto po té co se všichni tři dostaneme dolů, zadívám se na tábor a pokud uvidím tři lučištník, skusím je srazit svou myslí, úder nenávisti snad na tři skřety bude stačit, když ne k jejich zabití, tak k vyřazení z boje na tak dlouho než se dostaneme až k nim... Zajatce neberte, krom velkého musí padnout do jednoho.... řeknu ještě než v jedné ruce sevřu svůj meč a v druhé zapálenou pochodeň, protože s těmito zbraněmi hodlám bojovat, a taky s nimi po boku Zakky a pěvce vyrazím na zteč....

Toly - 10. července 2012 01:38

Slunce usíná a probouzí se noc... A sní boj se skřety! Čekám na Acelotovi odpovědi, ale první se ozve Zakka. Řekne, že se mám schovat na hoře a zkusit odstřelit nějaké skřety. ,, No budu muset dojít tak daleko, abych k nim dostřelil. ,, Řeknu si pro sebe. Pak řekne, že doufá, že mám dobrou mušku. ,, Neboj ženská! Nedržím to poprvé. ,, Udělám takový to nemachrovaný a trošku naštvaný vydechnutí. Pak Zakka ještě řekne, že mám toho skurut-haie nechat Risse. Lehce vykulím oči a pak jen řeknu. ,, Tak fajn... Jak myslíte. ,, U toho se lehce pousměji. ,, Co si myslí?... Neznamená, že když mi je 14, že bych tenhle úkol nemohl splnit. ,, Zakroutím nevěřícně hlavou. ,, Radši to svěří té prokleté čáryfučce! To jo... Bych chtěl vidět kolik lidí už svázala a omráčila!... Zase určitě bude dělat ty svoje kouzla! ,, Jsem lehce naštvaný, ale trošku i vystrašený. Potom mi začne Arcelot odpovídat, že mám střílet foukačkou, na blízké stráže a pak si mám vzít prak. U toho trošku zapřemýšlím a pak řeknu. ,, No nevím, zda kamínky skřety zabije... ,, U toho se zasměji. ,, No ale mohl bych tím odvrátit jejich pozornost a určitě by jim to ani nebylo příjemné. ,, Potom se mě Arcelot zeptá, zda mám toho jedu dost. Znovu ukážu a on vidí, jak jed z Fialové Muchomůrky je ve skleněné lahvičce ve velikosti 0,1L. Usměji se a řeknu. ,, No... Na tři šípy ti půjčím. ,, Potom mu podám jed a když si ty tři šípy Arcelot namočí, tak si ho od něj vezmu zpátky a i já sám si namočím tři šipky. Jedu jsem teď vypotřeboval tak 1/3. Pak Arcelot řekne, že se máme držet ve skupinkách a my střelci máme střílet na lukostřelce. U těchhle rozkazů jen přikývnu. Potom Glwyddyn ukáže svojí černou kuši. Na to usměji a spokojeně pokývnu. ,, Taky bych chtěl jednou takovou. ,, Usměji se. Potom ze srandy řekne, ať si ten jed nechám na naše přátele. U toho se jen začnu smát a kývat hlavou. Potom promluví pěvec a já přikývnu hlavou na to, abych si sundal a skryl svoje věci. Sundám svůj batoh a hodím ho do nějaký díry, nebo strčím pod vyvrácený strom, nebo podobně a zaházím ho větvemi s jehličím a listím. Boj začal... Medvědi se rozeběhli na jednu hlídku a poradili si se skřety jak nic. Jenže ještě jeden skřet stačil vyhlásit poplach a to už ostatní skřeti zmatkují a lítají sem tam. Někteří dokonce utíkají do lesa. Potom vidím, jak se na skřety, kteří drží v ruce šavle, vrhá Arcelot, Zakka a Pěvec. Já rychle popadám svojí foukačku a vkládám do ní otrávenou šipku. Potom jdu na místo, aby moje šipka dolítla. Mířím na skřetího lučištníka. Nechci jít, ale zase dost daleko od Glwyddyna a Rissy. Vím, že se mám držet blízko nich. Když se tedy kousek přesunu na dostřel k tomu skřetímu lučištníkovi, plížím se po kolenou a v puse mám foukačku, kterou ještě držím pravou rukou. Když dojdu na ten dostřel prohlídnu si nejspíš zmateného skřeta. Snažím se schovávat za křoví, kopeček, strom atd. Když si mě nevšimnul, v klidu zamířím, aby moje střela byla stoprocentně úspěšná. Když si mě předtím všimnul, vystřelím šipku dřív, než natáhne luka a vystřelí. U obou variant mířím na jakékoliv místo na těle, kde nemá žádnou zbroj a hadry a podobně. Nejlépe na krk, do obličeje, když nemá rukavice tak do ruky a podobně. Když se mi to povede a trefím svého nepřítele, který před tím o mně nevěděl, rychle se přikrčím nebo schovám za strom, aby mě neviděli další skřeti a abych byl v utajení. Když o mně věděl a trefil jsem ho udělám to samé, ale rychle se odplížím do bezpečného místa, kam na mě nemůžou ostatní střílet a podobně. Plížím se tak, aby mě nestřelili. Když je skřetí lučištník někde zasáhnutý mojí šipkou, i když si jí z kůže stihne vyndat, tak do cca 5-10 sekund padá na zem a jeho nervová i mozková činnost je na dost dlouhou dobu zastavena. Dále se pak snažím trefit dalšího lučištníka. Snažím se být pořád bezpečně ukrytý, aby nevěděli od kut střílím. Vystřílím všechny tři svoje otrávené šipky. Zda trefím při tom 3, nebo 2, 1 či žádného skřeta, nechám na tobě. PJ, odepiš, jak jsem uspěl... Výsledek si přečtu, až přijedu z dovolené. :)

Glwyddyn Šrumajda - 10. července 2012 19:07

Do boje! Když Toly zapochybuje o tom, že by kamínek vystřelený z praku mohl zabít skřeta, poznamenám, že jsem jednou slyšel báji z daleké jižní země, ve které chlapec skolil přesnou ránou z praku neobyčejně vzrostlého bojovníka... ale že to taky může být pravda, a nemusí. "A pokud jde o tu kuš -- tu mám vlastně vypůjčenou, ale sám mám podobnou. Bojoval jsem s ní několikrát, když jsme bránili naši osadu před bandami skřetů, kteří tam přišli loupit. Ale jinak jsem moc bojů nezažil, do útoku jsem vlastně nešel nikdy..." Před útokem svoji bagáž odložím do dolíku pod nějaké kořeny poblíž místa, kde tak učinili i ostatní. Zkontroluju uzávěr lahvičky s jedem, co mám na opasku, že jde lehce otevřít. Připravím si vak se šipkami. Prohlédnu si i ostří svého nože a hlavně mechanismus kuše... hraju si s ním a při tom se mi hlavou honí vzpomínky na to, jak jsem po skřetech střílel posledně. Trochu pochybuju o svých silách a trochu věřím v úspěch spravedlivého boje, což se vyvažuje. Když Arcelot vydá pokyn k útoku, vyjdu s Rissou a Tolym pohromadě k hlídce na naši straně. "No né, helemese, méďové už řádí," povídám ostatním, když si všimnu povyku na druhé straně rokle. "Tihle na naší straně si toho taky všimli. To je naše chvíle, pojďme rychle!" Doufám, že když je zaujal útok na druhou hlídku, nevšimnou si tak rychle nás. Držím se blízko spolubojovníků, ale když narazím na šikovnou prohlubeň na dostřel od skřetů, plácnu sebou do ní. Svižně natáhnu kuš, vyndám dvě šipky a namočím jejich hroty do té Gilfaethwyho břečky. Pokud jde Toly ještě dál, aby se dostal na svůj dostřel, už s ním nepostupuju, když jsem se připravil ke střelbě tady. Jednu šipku podržím v ruce, jednu založím a zamířím. Tumáš, skřete... ale vlastně né, počkej, ty máš jenom šavličku, to ještě vydrží... támhle tvůj kámoš má luk, ten si to vyžere jako první! Vystřelím po jednom z lukostřelců. Mířit se snad nějak dá, když zdola svítí ten oheň. Stejně použiju druhou šipku. Skřeti zřejmě nezůstávají stát jako solní sloupi, když se po nich střílí, takže pokud ze své pozice už nemůžu mířit, zvednu se a přesunu se. Při tom si vytáhnu další dvě šipky, ve vhodném úkrytu je zase namočím do jedu a opakuju předchozí postup, dokud vidím živé skřety nebo dokud se nestane něco jiného zásadního (např. někdo se blíží přímo ke mně apod.).

Kronika - 10. července 2012 20:04

Druhá hlídka, tábor Toly zasáhl jednoho lučištníka z druhé skřetí hlídky, ovšem byl s foukačkou příliš blízko, takže si ho skřeti všimli, a i se šavlemi na něj zaútočili. Naštěstí mu kryl záda Šrumajda, a i on zasáhl 2 střety, z toho i toho druhého lučištníka. Takže je tu poslední skřet z druhé hlídky, má šavli a řítí se na Tolyho! Zasáhne Rissa, nebo Šrumajda stihne znovu nabít? Pokud i tento skřet bude zneškodněn, tak jsou obě strany rokle pod vaší kontrolou. Medvědi již vpadli do do tábora jako dělové koule (hned první jejich kontakt odnesli 4 skřeti), následováni Arcelotem, Zakkou a Pěvcem. Arcelotův úder nenávisti odhodil 2 lukostřelce skřetí stranou, upadli do mdlob. V táboře zbývají 6 skřetích lukostřelců, 8 válečníků a 1 skurut-hai...

Rissa - 10. července 2012 23:36

Už je to tady Jistě jsem ráda že Zakka změnila na mně názor,ale přece jen jsem nervozní neboť zde nepůjde jen o uklidnění pár horkých hlav.Jistě ne vždy šlo jen o uklidnění horkých hlav někdy jsem musela uklidňovat i nadržené horké hlavy,ale tohle bude jiné.Rozhodnu se taky uložit svou brašnu v jednom dolíku pak fouknu a brašnu přikryje listí a mech.Spokojená se vydám s Tolym a Glwyddynem k druhé hlídce.Bylo zajímavé sledovat udivený výraz skřetů když vidí medvědy řítící se na ně.Jistě jeden stačí ostatní varovat,ale pak má poněkud bližší setkání s medvědí tlapou než by se mu líbilo.Tahle hlídka přestává existovat a ta druhá se k ní taky brzy přidává.Medvědi,Arcelot,Zakka a Pěvec vtrhnou do tábora jako velká voda a naše taktika překvapení a nočního útoku slaví úspěch.I přes veškerou snahu jejich velitele jsou skřeti tímto neznámým nočním útočníkem tak zaskočeni že jen pobíhají a panikaří. A co teprve až jejich velitel padne a oni neuvidí nikoho kdo by ho zasáhl.Z toho se zblázní. My se už konečně dostáváme na místo a Toly a Glwyddyn se pouštějí do akce.V hlídce už je jen jeden skřet který se však žene na Tolyho.A jelikož Pěvec je spolu s ostatními v táboře a Glwyddyn právě nabíjí svou kuši tak je to na mně.Dobře tak první pocítí sílu mé magie tenhle skřet uvidí se co bude dál.Soustředím se a odříkám kouzlo ovšem slova zaniknou v silném prásknutí neviditelného biče.Pak se kolem skřeta začíná obtáčet vzduch a jak houstne ovijí ho jako dusivá témeř neviditelná pokrývka.Brzy asi pozná že má určité potíže se hýbat a pokud kouzlo zabere padne obličejem na zem kousek od Tolyho.

Kronika - 10. července 2012 23:53
	Druhá hlídka Kouzlo Rissy zabralo a skřet je svázán, druhá hlídka je eliminována.

Kovu - 11. července 2012 06:32

Plahočení lesem - Útok! Otevřel jsem oči. A zhluboka jsem se nadechl. Neměl jsem tušení, kolik času uplynulo od začátku téhle malé, odpočinkové chvilky. Každopádně vím, že mě dost nepříjemně bolela hlava. Na okolí se už stihla snést tma, což bylo hodně špatné. Cestovat v noci není nikdy vůbec nic dobrého. "Zatracená práce! Jako kdybych dostal obuškem po hlavě..." Zanadávám si sám pro sebe polohlasně a pohladím si prsty holou hlavu. Doufám že mě nikdo nestihl okrást. Každopádně své věci jsem měl na místě. Má zbroj s mečem leželi pořád u ohniště, kam jsem je sám s příchodem večera uložil. A stejně tak i můj štít společně s mou brašnou. To bylo přeci jen potěšující zjištění. Vytáhl jsem brašny kus chleba s vakem na vodu, abych aspoň trochu zahnal hlad. A po půl hodince malé "hostiny" jsem vyskočil na nohy. Nebyl čas ztrácet čas. Někde tu musí být určitě nějaký malý, dřevorubecký tábor. Tam by mohlo být bezpečněji. Následovali dlouhé minuty, kdy jsem se navlékal do zbroje. Pořádně jsem kontroloval a utahoval všechny přezky. Zkusmo jsem se protahoval a rozcvičoval. A když jsem si byl jistý, že na mém těle sedí jak druhá kůže, nasadil jsem si na levačku štít a k levému boku upevnil pochvu s mečem. Pak už jsem jen rozkopl ohniště a vyrazil jsem do tmy. To, na co tam však narazím... Řekněme že vidět bitvu se skřety je to poslední co bych v těchto končinách čekal. Každopádně to byla velmi zajímavá podívaná. Neviděl jsem co se tam přesně děje. Do tábora skřetů jsem moc náhledů neměl. Ale pohled na malou skupinku civilizovaného života mi udělal nemalou radost. Možná by mi mohli trochu pomoci. Aspoň najít cestu pryč z tohohle podělanýho lesa. Co si nalhávat... Jednoduše jsem se ztratil. Každopádně by oni potřebovali mou pomoc o dost víc. Skřetů je tam sotva skupinka ale dokud je tam ten Skurut Hai pořád jsou nebezpeční. Mojí výhodou bylo, že jsem na druhé straně skřeťího tábořiště. Mohl bych se za skřety připlížit a... Překvapit je. Než by si uvědomili co se děje budou všichni už mrtví. Pcheeh, skřetí špína se prostě nikdy neztratí. Pobaveně se ušklíbnu a tasím meč. Bez dalšího váhání se začnu pomalu trousit stíny do tábořiště. Rovnou za záda poslední, přeživší skupince. Nemám v plánu se nechat sice zabít ale rozhodně nemám v plánu se ani jen tak plížit stíny a zabíjet je jednoho po druhém. Každopádně... Nejprve se zaměřím na skřety, kteří se nacházejí nejvíce v pozadí. To by měli být lučištníci. Za toho, který je mi nejblíž se pokusím rychle a ne moc hlučně dostat. Nebo aspoň do jeho dosahu. Abych mu mohl jedním, rychlým pohybem setnout tu škaredou hlavu. Pak následuje rychlá kontrola místa, nalezení vhodného úkrytu někde za povětší skálou a... Zkusím té skupince trochu ulevit. Postavím se tak, abych byl dobře vidět. Ale abych se mohl případně rychle schovat za onu skálu. "HEEEEEEJ!! To je všechno co umíte vy plesnivý lejna?!" Zařvu hlasitě na celou rokli, čímž na sebe jistě strhnu většinu pozornosti. Zabuším dvakrát mečem o štít. "Tak pojďte! POJĎTE! Ukažte se chcípákové!" Hodně pobaveně se rozesměju a rychle, instinktivně se schovám za štít. Když se navíc přikrčím bude mi částečně krýt i nohy. Pak ještě pozvednu meč a hlavně teď pozoruji co bude. Jakmile se přiblíží první válečníci rozhodně jim ukážu, co to znamená "boj".

Zakka - 11. července 2012 20:55

Hodinka skřetí anatomie ... Běželi jsme do rokliny pod námi, svah měl prudký spád. Kolem se míhaly stromy. Z levé strany se k nám přidalo dunění dvou těžkých těl, drápy se zarývaly do lesní půdy. Levá hlídka byla dole. Vše se dalo do pohybu a to i na druhé straně, o tom jsem nepochybovala. Soustředila jsem se na prostor před námi. Porost řídlnul. Rozeznávala jsem první skřetí siluety. Zvířata začala trhat těla na kusy, Arcelot poslal dva s luky k zemi. Tětivy jim práskly naprázdno. V tom nastalém zmatku-nezmatku jsem se zorientovala ve chvíli. GRRÁÁÁ !!! Vykřikla jsem a nastavila ostří prvnímu. Břity o sebe zazvonily a začal se divoký tanec v lesním šeru. Otočka a rána z půloblouku, skřetí pracka padla do trávy a zkropila ji krví, stejně tak i jeho zbraň. V další chvilce byl skřet na dvě poloviny. Zpoza stromu se na mě culila jedna zjizvená hlava. Hmm, ušklíbla jsem se… Nečekal, že se k němu rozběhnu. Běžela jsem přímo na něj. Připravil si ostře zahnutý meč, usmál se. Jen netušil, že úsměv ode mě, mu zůstane do konce života. Máchl. Já se vyhýbat nemusela. Bleskurychle se mé nohy odlepily od země, pár doteků bot o kůru stromu. Odraz, výskok, a jak jsem byla o dva metry výš než on, s doskokem jsem mu odsekla hlavu. Jak rozdráždíte hrstku skřetů? Hodíte jim kebuli jejich kamaráda pod nohy. Ohlídla jsem se rychle po Pěvci a Arcelotovi, mou pomoc nepotřebovali. Běžela jsem dál. Prohla jsem se v zádech, meč prosvištěl pár centimetrů od mé kůže. Pár přátel mi už vytýkalo, že přepříliš riskuji. Zbytečně, já měla každou ránu mečem (svým i nepřátel) dokonale odhadnutou. Výpad mířený na jeho břicho skřet vykryl, další úhyb a špice Posledního protnula té zdechlině hrdlo. Hnijící bláto, které připomínalo krev, se rozstříklo všude kolem. Utřela jsem si hřbetem dlaně čelo, skrčila se a skřetovi, který se rozběhnul proti mým zádům, jsem s výkřikem v obratu roztříštila obě kolena. Ještě v kleku jsem zahlédla, nejdřív však zaslechla, někoho, kdo sem nepatřil. Štít a lesklá zbroj. Narovnala jsem se. Byl při nás, to z něj nedělalo cíl, aspoň ne pro ty, kteří si to uvědomovali. Trhla jsem hlavou, periferně jsem zahlédla dalšího, který zkoušel své štěstí... Slepené pramínky vlasů mi orámovaly obličej. Na kůži se perlil pot a já byla ve svém živlu. Prosekávala jsem si cestu k onomu "překvapení" u skály a skoro si zpívala píseň, kterou znělo moje ostří...

Arcelot - 11. července 2012 21:55

útok Jak sem předpokládal, Zakka se vrhne do boje jako uragán, ale pro mne je nějvětší nebezpečí nyní v lukostřelcích, proto se nejdřív moje útoky soustředí na ně, mé rychlé kroky překonají vzdálenost mezi mnou a skupinou rychle, jediný šíp který vyletí odrazím čepelí meče.... neber zajatce... kříknu na pěvce, díky tomu že jsem použil svou sílu, dostanu tři skřety kolem sebe během chvíle, a aby se nestalo že by někdo přišel k úhoně, postavím se přímo uruk haiovi abych jej zaměstnal... Tvá poslední hodinka špíno nastala,smrt příchází ze všech stran... pochodní mu nejdřív lehce osmahnu již tak škaredou tvář a pak ho rychlostí svých výpadu donutím couvat blíže k místu kde byla pravá hlídka, tak abych jej naservíroval naší čarodějce... Bíjte je! Pobíjte je všechny.....! zvolám nahlas a koutkem oka zahlédnu Zakku, uleví se mi že je v pořádku ale dál se věnuji jen tomu abych uruka donutil ustoupit co nejblíže naší čarodějce, jeho smrt mohla už dávno přijít, ale chci ho živého, vyslechnout, zlomit a dozvědět se kdo za vším stojí....

Kovu - 11. července 2012 23:12

Útok! Nakonec to vypadalo, že i na mě tu nějaká zábava čeká. Zaměřili se na mě hned tři válečníci a jeden z lučištníků. Zbytek bojoval s medvědy a se skupinkou na druhé straně. A o malou část... O tu se stihla postarat jakási ženština která bojovala jak rozzuřený lev. Lhal bych, kdybych řekl že na mě nedělala dojem. Každopádně teď jsem se musel starat o protivníky a ne o ní. Od štítu se mi totiž právě odrazil šíp. Do těla se mi začal vlévat adrenalin. Ale i hněv. Pozoroval jsem, jak ke mě tři válečníci vybíhají a já se rozhodl jim běžet naproti. Hned za nimi byl ten lučištník který musel zemřít jako první. "Uuuuuaaaaaaaaaahhhh!" Zařval jsem hlasitě a pozvedl jsem štít. Následovala otočka doleva, a hned po ní jsem využil tíhu levé ruky, a vší silou narazil jako beranidlo štítem do prvního skřeta. Ten s vřískotem letěl nějaký metr a půl zpět. A složil se na zem. Donutilo mě to zastavit a krýt se dál štítem. Zpoza něj jsem ihned zkusil bodnout mečem po druhém skřetovi který ale odskočil dozadu. Od mého štítu se odrazil druhý šíp. Tohle bylo fakt těsné. "To nic jinýho neumíš srabe?! Aaarrrhhh!" Odrazil jsem hbitým pohybem meče jeden z těch jejich a pak přišel výpad, během kterého jsem nejbližšímu skřetovi podrazil sekem po holeních nohy. A následně ho proklál mečem. Třetí se mi pokusil dostat svojí zbraní za štít. Místo toho se mi na něj ale tělem nalepil a mě nezbývalo nic jiného, než mu uštědřit ránu čelem do té jeho ohavné palice. To způsobilo že se odpotácel kousek zpět a já do něj následně napálil celou vahou svého těla. "HAHAHAHAHAHA! Kliď se mi z cesty chcípáku!" Skutečně jsem byl pobavený. Tohle nebyli žádní nepřátelé. Byli slabí a tak neuvěřitelně blbí... Nyní byl proti mě už jen samotný lučištník. Když viděl že tady mu šípy nepomohou vzal do zaječích. Prostě utekl. A já si pak alespoň mohl všímat dvou skřetů, válejících se na zemi. Jeden byl očividně od "líbánek se štítem" v bezvědomí. Druhý se zvedal a chystal se na mě zas skočit. Díky včasné reakci jsem mu ale svislým máchnutím odshora dolů zarazil čepel svého meče do klíční kosti. Pak se jen svalil k zemi kde jsem ho poslal na onen svět jako jednoho jeho kolegu. Následně jsem do odporného, mrtvého těla silně kopnul a pomalým krokem jsem mířil vstříc oné ženě. Která si to ke mě také patrně šinula.

Pěvec - 12. července 2012 04:47

Rozeběhl jsem se za Arcelotem se Zakkou. Nesnažil jsem se být první. Snažil jsem se aby, až oni někoho napadnou, jim nikdo jiný nevběhl do zad. V levé ruce držím dýku, čepelí tak aby mi vycházela z dlaně od malíku, ruku držím křížem přez prsa, jako bych si držel rameno, dýka je tak docela dost schovaná. Meč v pravé ruce je jen návnada. Je tu jen na odlákání pozornosti. Jakmile proti mě vyběhne první skřet, provedu fingovaný útok mečem. Váhu na zadní noze, pokrčená kolena, natočený pravým bokem k nepříteli zkusmo bodnu na jeho hrudník. Jde mi o to, aby zaútočil on, nesnažím se ho trefit za každou cenu. Místo toho počkám až na mě zaútočí on. Pak místo obraného úkroku vzad, svedu jeho ránu mečem do prava a přikročím. Jeho zbraň by tak měla být v prostoru za mnou a pro současnou chvíli pro něj nepoužitelná. Levou ruku pootočím a čepelí dýky, která se pro útočníka zjevila odnikud mám v úmyslu ho bodnout do krku. Přetnutí tepen nebo dýchací trubice je nejrychlejší způsob jak někoho vyřadit. Poté odskočím o dva kroky vzad. V případě že se mi povedlo zasáhnout, v rychlosti zkontroluju zda je první skřet vyřazen. Podívám se kde kde je další cíl a vyrazím.

Glwyddyn Šrumajda - 12. července 2012 07:38

Útok Nó, tak skřeti se nám pěkně skáceli. Do pytle! Tenhle se šavlí se neskácel, a jde k nám. Všimnu si, že míří přímo na malého hobita. Nemám nabito, snažím se rychle nabít -- natáhnu kuš, ale jak spěchám, při zakládání mi vypadne šipka z ruky. Sahám pro další, ale to už se ozve rána, pohyby skřeta jsou pomalejší, až nakonec padne. No paráda, to se hodí, takováhle kouzla. Pokud Toly zůstal skrčený na místě, ujistím se, jestli je v pořádku. Pak se obrátím na Rissu: "Dobřee! --Jak dlouho to vydrží?" Ovšem hned si uvědomím, že lepší bude, když už se nepohne nikdy. "Ale stejně." Vytáhnu nůž a podříznu mu krk. Když už je zřejmé, že se tady nahoře žádný skřet nehýbe, přiblížím se k okraji rokle a koukám dolů. Vidím, jak se naši bojovníci dali do práce. Páni, to je koncert! Ale co tam dělá ten obrněnec? Ten s námi přece nešel, a Arcelot o něm nic neříkal. Hned je mi ale zřejmé, že stojí na naší straně -- nebo přinejmenším hodlá zabít nejdřív skřety. Vytáhnu zase dvě šipky a připravím se ke střelbě. Zamířím na jednoho se skřetů, který stojí tak, že bezpečně nezasáhnu nikoho z našich. Jenže -- jednou mrknu, a už se mu někdo věnuje. Podruhé mrknu -- a části skřetího těla odděleně padají k zemi.

Kronika - 12. července 2012 16:22

Útok Skřetům se v divoké bitce podařilo trefit šípem Arcelota, Zakku a Akkadiana. Útok na skřetí tlupu byl zničující, Zakka si vzala sebou 4, Arcelot 3, Pěvec jednoho, Akkadian dva, medvědi 2... jednoho dostihla šipka Šrumajdy a jeden ze skřetů utekl. Nakonec zůstal jen Skurut-hai šermující s Arcelotem, byli obklopeni ostatními. Medvědi se vydali po stopách utečence, a po chvíli se vrátili, a zdržovali se v bezpečné vzdálenosti od naší skupinky...

Zakka - 13. července 2012 21:44

Piknik v lese, ale talířků bude málo... Večerní cvičení se skončilo. Došly cíle. Na mýtince ještě dozníval poslední duel, který ukončila Rissa. Ani já už neměla napilno – poslední skřetí torzo dopadlo do řídké trávy. Ostří sevřené v dlani, paži volně podél těla. Došla jsem k nové tváři. Až teď jsem si uvědomila, že mi ve stehně vězí zbytek zlomeného šípu, vzrušní z boje mizelo, klidnil se mi dech a ve svalu se začala rozlívat ostrá bolest. Bylo snadné odložit ji stranou a věnovat se důležitějším věcem… Dobrý boj, cizinče. Zdá se, že jsou tyhle lesy plné překvapení. Pronesla jsem uznale, ve tváři zkoumavý výraz s lehkým pobavením. Poslední jsem si opřela přes rameno. Stála jsem nyní jen několik kroků od muže, který se před chvíli blýskl nejen září své zbroje. Snad bys nám mohl prozradit, který vítr tě sem zavál… Byl sám proti naší skupině, měla jsem právo ptát se první. Nad mýtinou zakroužil havran, snesl se na blízkou větev a složil křídla. Čekala jsem na odpověď a přitom odlehčila poraněné noze.

Kovu - 13. července 2012 22:07

Konec boje, čas řečiček Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pomalu a dlouze vydechnout. Všude kolem smrděla krev skřetů. Jako pořádná hromada lejna. Poslední, který byl naživu, se staral už jen o, patrně velitele, téhle chásky která se tu akorát prodírala bojištěm. Kolik jich vůbec je? Všiml jsem si tu asi jen dvou, tří lidí. Tohle nemohli přeci zvládnout jen tak sami. S těmi medvědy... Porozhlédl jsem se a šlápl jsem těžkou botou na záda skřetovi v bezvědomí. A vrátil jsem meč do pochvy u levého boku. Místo toho jsem do obou rukou uchopil štít, který jsem si sundal z levačky. Současně s tím jsem se zadíval i na příchozí slečnu, bojovnici, která si patrně nepřišla brousit meč. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a prohlédl si ji. Bylo zase jednou zvláštní vidět, jak se ženská tak zuřivě ohání zbraní. "Dobrý i na tvé straně. Stejná slova se v hlavě míhají i mě. Čekal bych tu cokoliv jiného ale tohle fakt tedy ne. Hahaha!" Se smíchem zakroutím lehce hlavou a přišlápnu pevněji probouzejícího se skřeta k zemi. Pozvednu štít nad hlavu a silně jím šlehnu skřeta do krku. Hranou štítu mu zlomím vaz. Pak jej vrátím zpět na levou ruku. Jeho tíha mě uklidňuje. "Tse!" Nakopnu mrtvé tělo a pozvednu pozornost zas k ženštině. Mírně se zamračím, jak zaváhám. Ale nevím proč bych neměl odpovídat. Pár odpovědí si zaslouží. Zabuším si třikrát silně pravačkou do prsou, na znak úcty a pozdravu. "Kala'esh! Akkadian ("Akáďan") jméno mé. Přivály mě sem větry z Peory, v Severní provincii. A kam mířím? Kamkoliv kde zavání dobrý pivo, pečeně a nadšení z bitvy." Zaklonil jsem hlavu a pobaveně jsem se rozesmál. S rukama v bok jsem se pak zas nadechl a chvíli si mlčky společnici před sebou prohlížel. Nemohl jsem si nevšimnout jejího zranění, na které jsem poukázal. "Měla by sis to zavázat. Hned." Pokývnu lehce hlavou a následně projdu kolem ní. Poohlížím se po mrtvých skřetech a kopanci do nich se ujišťuji, že jsou všichni do jednoho mrtví.

Arcelot - 13. července 2012 22:35

Skřetí špína... Výpad střídá výpad, kov křeše do kovu, skřetí šavle vykrývá mé útoky ale má rychlost ho nutí ustupovat, až do doby než náhle padne k zemi jako podťatý, adrenalin se mi začne vyplavovat z žil a opřu se o meč, tiše dýchám a zírám do tmy, vím že je něco špatně....něco dost bolí a ruka s mečem se mi podezřele v boji začala táhnout dolů.... Ztráty? zavolám do tmy svahy kde čekám naše střelce a otočím se, ten zakutý cizinec nám pomohl, ale já nejsem ten kdo by věřil všem co sice bijí do skřetů, ale v noci můžou bít i do nás, a pobrat co se dá speněžit.... Máš šíp v zadnici cizinče, copak to necítíš? řeknu když dojdu blíže a snažím se aby Zakka neviděla ten který mi trčí ze zad, místo toho se ihned podívám od jejích očí a lehkým pohybem ji usadím na menší kládu jež tam ty špíny měli k sezení.... Neboj se sjednotitelko, nebude to tak hrozné...¨ řeknu když se zadívám na její ránu, ihned sundám měch s vodou a ránu ji omiji... Zkousni to...¨ řeknu a podám jí svou dáku, která má rukojeť z parohu, lehce se mi zatočí hlava ale nedám na sobě nic znát, cítím jak mi teče krev po zádech pod prošívanou vestou a vsakuje se do ní, naštěstí to přes hábít nejde vidět....nečekám na nic, prostě protlačím šíp na druhou stranu její stehna, protože kdybych ho vyškubl, udělal by ten zpětný háček víc škody....pak ihned začnu s léčením, zbytek své síly použiji k tomu že ji magii vyspravím ránu a pak vytáhnu fáče a nějáké bylinky ve váčcích, jeden otevřu a rychle rozžvíkám dubovou kůru, nejen že čistí rány, ale také zastavuje krvácení, není nad sílu dubu, a tak po chvíli hmotou zamáznu obě rány na její noze a uvážu fáče tak jak se sluší a patří pro takovou ránu, zvednu k ní pohled,a zase se mi zatočí hlava, na čele mi vyraší pot, ani nevím co se děje, vnímám jen její tvář která jístě nebyla nadšená z toho že jí léčím, ale mě to bylo jedno, vlastně bylo mi toho jedno asi víc, svět kolem mne utichal, vstanul jsem a otočíl se, z pod lopatky mi trčel černý šíp po kterém lehce kapala krev.... Musím si odpočinout....¨ zašeptál sem tiše a rychle i když třesoucí rukou do sebe obrátil lektvar Rudého kříže, ale i tak únava a rána v zádech si vybrali svou daň, zamlžil se mi zrak, znovu jsem se otočil na Zakku... Vyslchni Skuruta, já mus..musím si vytáhnout ten šíp... víc neřeknu, i když chci, síla mne opustí a já spadnu vedle jednoho skřeta, stále při vedomí ale bez síly... Jeden lektvar nestačí....

Zakka - 13. července 2012 23:09

Vyřiď Packovi, že pozdravujem … Zakka. Představila jsem se na oplátku. Slyšela jsem o Peoře, drsný kraj. Otřela jsem Poslední do jakéhosi hábitu, který byl vycpaným šlachovitým skřetem. V dalším okamžiku mi už viselo u boku. Pokud ti tohle stačí ke štěstí Akkadiane, několik dní, zpátky po Zelené stezce, je docela slušný lokál… Sleduji jeho počínání, a když projde kolem mě, musela jsem se usmát jeho radě. Vzhledem k tomu, že jsem nebyla jediná, v kom vězel šíp. Být tebou si teď nesedám, Akkadiane. Uchechtnu se a podívám se na Arcelota. Nebude to tak hrozné? Jistěže ne. Posadím se, pomůžu Arcelotovi očistit ránu a dýku s nepatrným kývnutím hlavy odmítnu. Jen přivřu oči, když si smrkové dřevo znovu razí cestu mým masem. Úlevně vydechnu. To stačí Arcelote, zbytek zvládnu sama. Díky. Dotáhnu fáče, ale nespouštím z něj oči. Co se děje, to si tolik vyčerpaný bojem, jistě skuruth je větší oříšek …Přemýšlím, zatímco do sebe hraničář obrátí další obsah ze svých lahviček. Když se otočí, je mi vše jasné. Nic nemusíš, pronesu lehce nabroušeně, když se nad ním skloním. Jako bys to nemohl říct hned. Noha mohla počkat. Nechám ho ležet na boku a ve světle se blýskne čepel, látka jeho oblečení už není na obtíž. Zhodnotím ránu. Není tak hluboko, vytáhnu ho zpátky, ale nebude to příjemné. Pronesu soustředěně a pak vyhledám pohledem barda. Pěvče, dohlédni prosím na našeho hosta. Pronesu k mistru slova, kterému věřím, že neponechá nic náhodě. Pak už se znovu soustředím na Arcelotův problém. Dýku? Zeptám se, stejně tak jako on ji před chvílí nabízel mně. Pak chytnu tělo šípu těsně nad ránou a jedním pohybem, šetrným, ale pevným, ho dostanu ven. Skuruth chvíli počká. Potřebuji, aby ses posadil. Podepřu ho v ramenou a pomůžu mu do sedu, záda si může opřít o tu nízkou skalku. Vyčistím ránu a pak mu hrábnu do jeho věcí, ze stejných váčků mu na ránu přiložím býlí. Tolly, Glwyddyne ?! Zakřičím. Naložte naše věci na koně a přijďte dolů. V brašně mám víc obvazů. Havran na nízké větvi zatřepe křídly. Nemáš u sebe, ještě nějaký lektvar, který by pomohl? Zahledím se Arcelotovi do očí. Stejně tak čekám, že se naše čarodějka postará o ten pytel hnoje, který tu teď ležel svázaný jejím kouzlem.

Kovu - 13. července 2012 23:41

Lízání ran Letmo jsem se po Zakk poohlédl a s mírným poušklíbnutím, úsměvem, jsem pokývnul hlavou. Spíš na její pravdu o Peoře. To byl skutečně drsný kraj. Město na hranici pouště a hor to je docela výzva. Každopádně teď nemělo cenu se o to starat. "Teď budu rád za jakoukoliv cestu pryč z tutoho lesa. Ta bárka počká. Zruinovat jí můžem kdykoliv ne?" Zachechtal jsem se a pokývnul jsem hlavou na pozdrav když přišel do naší společnosti i pan velitel. A ani ten na tom nebyl vůbec dobře. Pozvedl jsem pravačku, a otevřel jsem ústa že něco řeknu. Chtěl jsem upozornit na ten šíp v jeho zádech. Ale oni mě stačili dát vědět na šíp v MÉM pozadí! Koukal jsem na to skutečně jak vyoraná myš. Jak jsem měl v žilách ještě zbytky adrenalinu necítil jsem skoro žádnou bolest. Až teď skutečně přišla. Nechal jsem dvojici ať o sebe pečuje a já sám jsem se odpotácel kousek dál a důkladně jsem prozkoumal své zranění. Ten šíp proletěl šikovně škvírou mezi brněním. To musela být sakra dobrá náhoda nebo sakra dobrý lučištník. Což je u skřetů stejně pravděpodobné jako prase s dračí hlavou. "Aaaah! Který... Bastard?!" Naštvaně jsem šlehnul mírně pěstí do skály a sundal jsem si štít. Následně jsem uchopil šíp a s rychlým lapáním po dechu, a vydechováním, jsem jej začal pomalu vytahovat. Co si nalhávat. Bolelo to jako čert. V mém obličeji to bylo vidět. Ale na bolest už jsem byl tak nějak zvyklý. Trošičku. Nakonec když už byl šíp skoro venku rychle jsem ho vytáhl a s vykřiknutím padl na koleno. "Uuuf... Kruci! Tohle teda... Nebylo dvakrát příjemný!" Úlevně jsem si oddychl a prohlédl jsem si šíp. Který jsem následně hodil přes rameno. A zase jsem vstal. Sebral jsem štít a kulhavou chůzí jsem se vrátil k Zakk a veliteli. Ten na tom byl sakra špatně. No, o trochu líp díky její péči. Padl jsem k nim na kolena a v brašně jsem vylovil starou košili, kterou jsem roztrhal na cáry. "Tumáš. Aspoň mu to nějak obvaž." Podal jsem jí provizorní obvazy a sám jsem si vzal jeden, který jsem si s kyselým xichtem nacpal dozadu do kalhot. Pak jsem si úlevně oddychl. Měl jsem pravdu. Skutečně je jich tu víc. A mají i koně. To se dalo čekat.

Arcelot - 14. července 2012 14:00

Z léčitele léčný.... Nemohl, krvácelo ti to, a já to zvládnu, naštěstí nosím kroužky.... vydechnu tiše když se Zakka asi po právu na mne zamračí a nechám ji aby se mne ujala, kupodivu, snad poprvé se někomu svěřím do rukou aniž bych držel dýku v ruce připraven se rychle bránit.... Jen do toho... řeknu jí když mi oznámí že šíp vytrhne, dýku odmítnu, jen semknu rty ale přesto mi z úst unikne tíché syknutí když háček na šípu projede masem zpět, naštěstí to opravdu není hluboké, zbroj, prošívka a kosti, tím šíp nemohl projít víc jak něco málo za hrot, sevřu oči a sklopím hlavu dolů, když mne ošetří, sleduji ji jak dává příkazy a jen kroutím hlavou... Nemám jich tolik abych jimi plýtval, a bílí moc nepomůže, vysvleču si zbroj, a a rozžvíkám trochu kůry z dubu, opravdu nejlépe čistí rány a zastavuje krvácení.... ¨ Sice jsem už spotřeboval skoro všechnu, ale teď je to třeba, naštěstí mi je lépe, a tak se pomalu odstrojím, lehce syknu když se snažím stáhnout kroužkovou košili a proto poprosím Zakku o pomoc, nakonec zůstanu sedět jen v kalhotech a botách a když kůru rozžvíkám, nanesu ji na kus látky a nechám Zakku aby mi to převázala..... Promiň sjednotitelko, ale když vidím že ti teče krev, tak jsem odložil bolest stranou, prostě jsem ti tu ránu musel vyléčit, nezlob se.... řeknu po té tiše a vytáhnu menší vak s vínem, kterého se napiji a podáním ho nabídnu i jí... Takže co dál paní, vyslechneme zajatce, a půjdeme doufám po určitých stopách již...nebo máš jiný plán?

Glwyddyn Šrumajda - 14. července 2012 19:42

Po boji Tak se mi zdá, že tam dole už je domydleno. Utichly zvuky boje, slyším klidný hovor narušený snad jen heknutím, které zní, jako kdyby si někdo tahal šíp ze zadku. Slyším taky své jméno a pokyn, abych přišel dolů se všemi věcmi. "Už jdú-ú," zahalekám. Zvednu se ze země a do tmy za sebe řeknu: "Tak pojď, Toly, jdem se tam taky podívat. Teda nejdřív posbíráme ty saky paky, co si tu kdo nechal." Svůj vak najdu snadno, a donesu ho ke koni. Tam odložím vak i kuš a vydám se posbírat zavazadla ostatních, což mi chvíli trvá. Mohlo se stát, že jsem v té tmě něco přehlédl a nechal tam. Vrátím se se zavazadly a povídám: "Ták, teď ti, koni, s tvým dovolením naložím na hřbet, co by se na můj hřbet nevešlo." Pak se zarazím... "A můžeš si prosímtě dřepnout? Já na tvůj hřbet jinak nedosáhnu..." Pokud mi to kůň umožní, přehodím mu přes hřbet nebo připevním k sedlu bagáž. Svoji tornu a zbraň si nesu sám. "Tak jdeme..." povídám, a zamířím s koněm oklikou dolů do rokle. Nemohu mluvit za Tolyho, ale jestli nějak delší dobu nemůže psát, asi by bylo lepší předpokládat, že jde se mnou, než že z nějakého důvodu zůstal sám trčet nahoře. Překračujíce skřetí zdechliny, přicházíme na místo, kde se po boji shromáždil zbytek výpravy. Povídám všem: "Vy jste tu udělali teda pěknej brajgl, to vám povídám! Totiž chci říct, smekám před vaší udatností!" směju se. "Tady kůň nese vaši bagáž, pokud tam něco nenajdete, tak to znamená, že jste to nahoře schovali až moc dobře." Odložím si svůj vak a kuš. Vidím, že někteří si ovazují rány. Zeptám se: "Jste všichni živí? Nestalo se nic vážného?" Pak se obrátím na neznámého bojovníka, kterého jsem shora viděl, jak hází prasátka a drtí skřety. "A kdo jste vy, statný muži? Nějaká další druidova pomoc, bůh ze stroje či tak něco?" ptám se s úsměvem. "Já jsem Glwyddyn."

Rissa - 14. července 2012 20:59

Nečekaná pomoc Všimnu si že výraz skřeta se změnil z naštvaného na poněkud překvapeny když kouzlo začne působit a on se svalí se svalí na zem.Jistě vydrží to jak dlouho to bude potřeba,ale bylo by lepší kdybych tohle kouzlo nemusela udržovat když jeho nemusíme nechat naživu.Naštěstí Glwyddyn to pochopí dřív než mu stihnu odpovědět a když skřeta podřízne tak uvolním kouzlo.Vzduch který ho poutal se rozplyne a jeho ruce které už nemá co poutat dopadnou do hlíny.Potom se spolu s ostatními přiblížím k okraji rokle a podívám se dolů do tábora kde si kromě Zakky,Arcelota a Pěvce všimnu i podivného plešatého muže v brnění které se blýská v záblescích ohně vyzbrojeného mečem a štítem.Kdo to je a odkud se tu vzal?Zaryju prsty do hlíny,ale tohle se vyřeší až později vypadá to že to tam dole více než zvládnou a tak se soustředím na toho Skurut-haie.Jsem vděčná že mi ho Arcelot přivede nerada bych chodila blíž ikdyž asi budu muset.Ale já nerada bojuju,ani nevládnu mečem.Nespíš pro svou drobnou postavu bych s ním ani neuměla zacházetmale to už je dost blízko aby mé kouzlo fungovalo.Sešlu kouzlo a Skurut-hai pocítí další problém který se přidá k jeho zbabělým(nebo spíš vystrašeným)a nyní už mrtvým bojovníkům.Když spadne na zem sednu si taky,tohle bylo těžší a navíc seslat obě kouzla tak brzo po sobě mně docela vyčerpalo.Slyším Arcelota my jsme měli štěstí a já až si trochu odpočinu tak to bude dobrý.To bych se spíš měla ptát u nich jestli jsou v pořádku.Pak zaslechnu Zakku jistě měla bych se o toho skurutha postarat minimálně mu oznámit kdo ho svázal.Bude další rána pro jeho ješitnost,opřu se o hůl a vstanu a vydám se k místu kde jsem nechala své věci.Tentokrát je rozhrnu rukou ikdyž se Glwyddyn nabídl že mi je přinese.To není že bych mu nevěřila,ale o své věci se ráda starám sama.Nakonec se vydám za gnómem a hobitem dolů mezi skřetí mrtvoly a jejich spoutaného velitele.Rozhlédnu se jestli jsou všichni v pořádku a když vidím že se někteří obvazují tak řeknu. "Opravdu dobrá prace,nestalo se vám něco vážného?Jinak já jsme Rissa." Poslední slova patři to plešatému muži ve zbroji.

Zakka - 14. července 2012 22:17

Nocleh, večerku si každý hlídá sám Jsem na rány zvyklá Arcelote, není to moje první, ani poslední zranění. Odvětím a přijmu nabízené víno. Příjemně mi svlaží hrdlo a probudí unavené smysly. Poté kývnu na Akkadiana, když mi podá obvazy navíc. Dokončím převaz na Arcelotově rameni a zamyslím se. Ano, tak. Vyslechneme toho skřeta, přenocujeme a zítra půjdeme dál… Rozpovídám se, když se do tábora připojí i zbytek naší skupinky. Glwyddyne, Toly - díky. Všechno v pořádku. Tobě taky Risso. Zahledím se krátce na čarodějku. Měl by sis odpočinout, o toho Skurutha se zvládnu postarat sama. Zvednu se z posedu a protáhnu si krk. Přenocujeme, promluvím ke všem přítomným, ale né tady. Tím smradem bysme padli. Popojdeme kousek dál do lesa. Arcelote, ty si sedneš na mého koně. Nebudeme rozdělávat oheň, jeden skřet utekl a zásoby ještě máme. Ta zvířata půjdou zřejmě s námi… Pronesla jsem trochu znechuceně. Vzala jsem koně za uzdu a dovedla ho až k Arcelotovi. Připravená mu pomoci nasednout. Pokud chceš zůstat Akkadiane, bylo by dobré nestát se založenými dlaněmi a trochu pomoct. Hodím k válečníkovi několik vaků, které jsem sundala z koňského hřbetu. Poté přistoupím ke svázanému skuruthovi, levou dlaň opřenou o jílec meče. Najdu vás, hned jak to tu skončím….

Arcelot - 14. července 2012 22:32

Výslech Zadívám se na Zakku a čekám na to co mi řekne, co řekne všem, kteří přijeli dolů... Musíme ještě spálit těla, žádná zvěř nesežere skřetí maso, žádná.... Promnu si oči a pak se zase zadívám na ostatní.... Nebojte se, nic nám není, nic co by bylo závažné.... pousměji se a jdu pomalu ke koni, na kterého přehodím jen svůj vak a pak se zadívám na Zakku.... Ano, já vím že není ani první, ani poslední, a ty víš že ti, vždy budu rány léčit, dokud budu stát po tvém boku...nikdy to nebude jinak... zase použiji myšlenky, je tu moc uší, a nemusí slyšet vše, už tak slyšeli víc než museli.... Potřebuješ mne, bolestí z něj nedostaneš nic, protože jsou na ni zvyklí, já se mu dostanu do mysli, to je přeci lepší způsob ne? Navíc musíme ho dobře svázat.... Běžte tam kde jsme čekali na setmění, o těla se postaráme ráno, já a Zakka tady máme práci....

Zakka - 14. července 2012 23:10

Já, Arcelot a Skuruth-hai Za úsvitu ty mršiny spálíme ... Překvapí mne další proud myšlenek, který mi Arcelot "daruje". Překvapeně se na něj otočím, ale ihned moje tvář zahalí nic neříkající výraz. Na tohle se zvyká dost těžko. Nebudu se o tom s tebou hádat, pokud chceš být u toho a cítíš se na to... Zvednu tázavě jedno obočí, přimhouřím oči a přijmu to s tím, že přeci ví, co zvládne a co ne. Navíc si musím přiznat, že má pravdu, výslech pak bude o dost rychlejší. Ještě jednou se vrátím ke koni, odepnu provaz a dojdu s ním ke skuruthovi. Nepatrně ohnu rty při pohledu na tu "špínu". Otočím zemdlelé tělo a začnu jej svazovat. Měli bychom začít, pokud to půjde, udělejme to, jak jen nejrychleji to půjde. Nechci s touhle horou masa, kterým brzo polezou červi, zabít celou noc.

Toly - 14. července 2012 23:37

Pach skřetí krve a neznámí plešoun. Zásah mé šipky byl úspěšný a skřet se svalil na zem. Bohužel si mě ostatní všimli a šli po mně. Naštěstí je Glwyddyn a Rissa zastavili. Rissa zabila posledního skřeta, který už byl kousek ode mě a chtěl mě zakuchnout. V tu chvíli se mi zastavilo srdce a já se už chystal otáčet a utíkat, jak jsem byl doma zvyklí. Naštěstí, jak už jsem psal, mě Rissa zachránila a skřeta zabila. ,, Díky. ,, Vykřiknu a s úsměvem se na ní podívám. ,, Ta magie je občas k užitku... Tedy když není použita na mě. ,, Řeknu si pro sebe. Když už pak nevidím žádný skřety z hlídky, kterou jsme zabili, tak běžím ke skřetovi, kterého jsem trefil a vytáhnu nůž. Poté mu podříznu krk. U toho ale mám zavřené oči a hlavu otočenou do boku. Krev na ostřím utřu o listí kolem a ze skřeta vytáhnu šipku, kterou taky otřu. Poté vidím ještě kousek boje a všimnu si nového člověka. Je celý okovaný a na hlavě nemá ani vlásek. Nedůvěřivě si ho prohlédnu, ale on o mně ještě nejspíš neví. Poté se vrátím ke Glwyddynovi a Risse a pomůžu jim sbalit věci a dát je na koně. Svůj batoh a ostatní moje věci si vezmu k sobě a vydám se s nimi za ostatními. ,, Ty krásy. Pěkný jatka. ,, Říkám si při pohledu na mrtvé skřety. Puch, který se z nich táhl rozhodně nebyl příjemný a já si držel levou rukou nos. Vidím, jak je Zakka a Racelot raněný... Dostali to šípem. I nový plešoun to schytal a rovnou do zadnice. U toho se začnu smát, ale po chvilce se uklidním, protože bych nechtěl nově příchozího okovance naštvat. Vidím, že Arcelot na tom není rozhodně moc dobře a u toho jen sklopím hlavu. Když vidím, jak se všichni nově příchozímu představují, nechci si dělat problémy a řeknu. ,, Já jsem Toly. ,, Věnuji mu však lehce nedůvěřivý pohled. Radost, kterou jsem cítil, byla tak velká, že zastínila i smrad ze skřetů. Byl jsem rád, že jsem tenhle boj přežil. Poprvé v životě jsem viděl skřeta. Rozhodně to nebylo hezké stvoření a ani dvakrát nevoněli... Ale pocit, že jsem přežil svůj první velký boj, mě ošťastňoval ještě nějakou chvíli a já si radostně louskal prsty a kopal do mrtvol. Poté jsem se podíval na zajatého skurut-haie. Držel jsem se od něj dál, kdyby se náhodou dostal z poutání. Vypadal mnohem silněji a byl i větší než ostatní skřeti. I skurut- haie jsem viděl poprvé v životě a upřímně jsem z něho měl respekt a strach, i když byl teď bezmocný. Poté se rozhodne, že se utáboříme kousek od místa boje, abychom necítili ten pach. Já se usměji a vykřiknu. ,, Bezva! ,, Taky už mám po dnešku toho dost. Jsem pěkně unavený. Ta rychlá chůze mě dost vyčerpala. Ještě než se vydáme utábořit, rychle začnu šmejdit v jejich táboru. Ještě než se vydám hledat věci, řeknu do vzduchu pro všechny. ,, Já se tu podívám po nějakých věcech. Určitě tu budou mít něco z těch karavanů a každá dobrá věc se hodí. Tak když tak běžte beze mě a já pak přijdu se Zakkou a Arcelotem. ,, Ani nečekám na jejich odpovědi a už se vydám hledat. Začnu hned u prvního skřeta. Prohledám ho, zda u sebe nemá nějaký váček nebo něco trochu cenného a k užitku. Snažím se co nejméně šahat na jeho krev a kůži. Celkem odporné. Potom se vydám prohledat dalšího. Když takhle prohledám čtyři skřety a něco u nich najdu, tak jdu prohledávat i ostatní. Když ale u nich nic nenajdu, tak na ostatní mrtví kašlu. Moc by mi to zabralo času a stejně bych nic nenašel. Mezi těmi čtyřmi byli i dva lukostřelci. Poté se vydám k ohni, a kde předtím byl jejich velitel a kde nejspíš mají nějaké svoje věci a jídlo. Začnu to tam pořádně prohledávat. Zda uvidím jakýkoliv batoh, bednu, pytel a podobně... Všechno to prohledám. Hledám i třeba nějakou skrýš, kam mohli dočasně svoje lupy a věci schovat. Na to používám své zlodějské schopnosti a zkušenosti. Zda něco najdu, tak beru jen to co má cenu. To znamená: peníze, šperky, diamanty, lesklé talíře a příbory a podobně... Když ale najdu i jiné věci, třeba i něco neobvyklého a zvláštního... To beru taky. I třeba nějaký spisy, mapy, lahvičky, truhličky, přístroje, nějaké lesklé dýky a podobně. Když najdu nějaké pití a jídlo, tak ho prohlídnu a když bude čerství a znám ho, tak to beru. Poté se i s nalezenými věcmi vrátím zpět ke členům. Když tam bude ještě Glwyddyn, Rissa, Pěvec, atd... Tak půjdu s nimi, a když jsem něco našel tak řeknu. ,, Něco jsem našel... Podělíme se v táboře. ,, A půjdu s nimi. Když už tam nebudou a něco jsem našel, tak to řeknu jen těm dvou a čekám, až skurut- haie vyslechnou a potom půjdu s nimi. Poté až skurut-haie vyslechnou a nejspíš potom zabijí, tak ho ještě prohledám, zda nemá na sobě skrytou kapsu a v ní nějaký zlaťáky a podobně. Třeba najdu i mapu, nebo spisy. Prostě ho prohledám a beru vše k užitku a k prodeji. Poté pohladím Artu, která před tím byla schovaná s batohy. Teď jí mám v kapse v plášti.

Kronika - 15. července 2012 02:01
	soukromá zpráva od Kronika pro Lup Našel jsi těžkou bednu, plnou vzácných látek, dále tam byli 3 pečetní prsteny, 2 čiré diamanty, 2 zelené nefrity, 4 modré nefrity, 1 smaragd, 8 vltavínů, 10 akvamarýnů, 4 jantarový náhrdelníky a asi 740 zlatých. Zkrátka hotové jmění, ale bedna je těžká, neodneseš ji. Jediné co sám uneseš jsou drahokamy a prsteny.

Kovu - 15. července 2012 09:17

Cesta k táboru Začínalo se to tu pěkně všechno scházet. Zvědavě jsem pokukoval po každém kdo sem přiběhl. A hlavně jsem se snažil zapamatovat si každé jméno, které jsem slyšel. Hodně zajímaví byli ti človíčci. Při pohledu na ně jsem neskrýval překvapení. Tohle se opravdu nevidí moc často. Byli... Fakt že malí. Každopádně nakonec přišla řada i na mě. Zabušil jsem si zas pravačkou na prsa a pronesl jsem svůj pozdrav. "Kala'esh. Je mi ctí vás poznat." S lehkým pokývnutím hlavy jsem si ještě jednou všechny prohlédnul, a pozvednul jsem mírně koutky v pobavení. Tohle je fakt zajímavá partička. Líbí se mi. S těmi musí být sakra zajímavé cestovat. "Řekl bych že jsem jen takový... Náhodný kolemjdoucí, človíčku." Prohodím k malému gnómovi a s tichým uchechtnutím dám ruce v bok. Rána na zadku mě začala pěkně pálit. Ne že by mě to teda nějak vadilo, nebo omezovalo. Jen to dokáže... Znepříjemnit den. No... Následujících pár minut jsem pozoroval jak Zakka vydává rozkazy. Neměl jsem nic proti. Ani jsem nic nenamítal. Myslím že odpočinek nám všem pomůže. Víc než dost. Zítra bude práce o to víc. Chytl jsem pohotově vaky od Zakky ale položil jsem je na zem. Sundal jsem si štít a zahákl jsem si ho na záda. Chci mít teď volné ruce. Pak jsem vaky zas sebral a přehodil je přes ramena. "Jak kážou tvá slova." S tím jsem se otočil a plácl jsem blízkého koně po zadku. "Tak pojďme. Tady už není nic k vidění." Jelikož ale sotva tuším kde mají tábor přenechal jsem vedení čarodějce nebo těm prckům. A jen jsem je mlčky následoval.

Pěvec - 16. července 2012 13:36

Bylo nebylo . . po jednom boji - pohádka na dobrou noc Jak boj rychle začal, tak rychle skončil. A to je dobře, kdyby se přepad nezdařil, tak by to znamenalo o dost větší problémy, víc zranění a možná i ztráty. Očistit zbraně od krve a schovat je do pochev je pro mne chvilička. A stejně tak rychle se otočím od zaplátovaného cizince a odejdu do tmy. Když mě Zakka osloví, už jsem pryč. Mířím k Tolymu se Šrumajdou. "Tak co prcku dobrý? Už je to pryč. Všechno je už dobrý." Snažím se je oba povzbudit, ale hlavně uklidnit Tolyho, protože se mi zdá z toho všeho až příliš rozrušený. "Zasloužili si to." Pak jim pomůžu posbírat věci. Svoje si hned vezmu k sobě, zbytek pomohu naložit na koně. Pak se spolu s nimi vrátím k ostatním. Na nově příchozího teď jen kývnu a neutrálně se usměju. Důkladně si prohlédnu všechno co má na sobě a jak vypadá. Není mi jasné, jak tenhle hromotluk dokázal přežít v lese bez toho, aby ho stromy neumlátily. Nás šlehaly větve už jen za to, že jsme jim šlapali po kořenech, a kořeny nám podrážely nohy, když jsme jim zlomili větvičku. A on? Řechtá se na celé kolo jako by byl někde v hospodě a dobře se bavil. "No tak, uklidni se, je špatné světlo a ty přece víš jak mohou být stíny matoucí. Určitě to není on." Chvilku poslouchám běžící rozhovor, ale nijak se do něj nezapojuju. Jen pozorně poslouchám cizince. A pak, když všichni jsou připraveni vyrazit o kus dál, v temnotě lesa dva dny od nejbližší cesty se tiše uchechtnu. "Náhodný kolemjdoucí? . . Teď ještě vyprávět pohádku o Červené Karkulce. "

Pěvec - 16. července 2012 13:42
	soukromá zpráva od Pěvec pro Mam na tebe prosbu, mohl bys mi prosímtě poslat nějaký detailnější popis jak Akkadian vypadá. A zkontrolovat jestli se naše postavy nesetkaly dříve? Mam totiž takovej pocit že jsme spolu měli něco do činění. To jméno i ikonka mi je povědomá, i když to může být jen náhoda.

Glwyddyn Šrumajda - 16. července 2012 19:27

Odchod z bitevního pole Na Pěvcova slova se zatvářím divně. "Už je to pryč, všechno už je dobrý..." Víš, Pěvče, tohle hobitě už přece jenom není jako pětileté děcko, když ho vzbudí strašidelný sen. Anebo snad tebe tahle bitka vystrašila víc než Tolyho? "Tak to je dobrá náhoda, která vodí silné bojovníky tam, kde jsou zrovna potřeba!" odpovím s úsměvem Akkadianovi. No, divná náhoda, ale nakonec proč ne. I já jsem vlastně byl na začátku náhodný kolemjdoucí, nebo spíš kolempadající. Prý "Jak kážou tvoje slova - tady už není nic k vidění." Šrumajdá! Jaktože ne? Zajímalo by mě, co nám ten svázaný špinavec řekne. Proč nás posílají do háje - totiž, do lesa, do tábora? Když si ale uvědomím, že jsem docela unavený, vykašlu se na odpor, posbírám všechny svoje věci a povídám: "Tak jó, jdeme nahoru, odkud jsem přišel." A vydám se stejnou cestou na místo, kde jsme se usadili. Všimnu si, že hobit svižně odběhl šmejdit. "Toly!" zavolám -- ale pak mávnu rukou a dodám tiše: "ále, však on nás doběhne. Vždyť ví, odkud sem přišel." A za chvíli dojdeme na určené místo.

Arcelot - 17. července 2012 09:56

Výslech Možná že bych nyní nerad bojoval s další tlupou skřetů, ale na to abych jí pomohl získat odpovědi na otázky se cítím ještě dobře, proto jen přikývnu a vydechnu.... Až se nebudu cítit, stejně ti to neřeknu řekne ale pak šibalsky mrknu a na chvíli zmizím, cestou se podívám na vzdalujcí se karavanu... Rozdělejte oheň bude dost chladno, a držte hlídky, přeci jen skřeti nemusejí být jediné zlo v tomto hvozdu.... řeknu Riss a pak vykročím dál do tmy kde se zastavím u obou medvědů, je zvláštní dívat se na zástupce toho druhu zvířat jež zabili mého syna, už pro mne nikdy nebudou stejní.... Děkuji, to je vše, jděte kam vás vaše instinkty zavedou.... promluvím k nim a otočím se, v dály vidím u skřetího ohně sstát Zakku, lehce se pousměji protože čas jako by se na ní nepodepisoval, a když tak jen v tom dobrém smyslu, promnu se rameno a vykročím tiše zpět, jako stín si obejdu tábořiště a vynořím se těsně za jejímy zády, tak na tři kroky.... Takže, ty mu položíš otázku, a já udělám svou práci, když nebude chtít mluvit, donuť jej, ale zase pomalu...vše co se dozvíme nás posune na naší cestě kupředu, hlavně jej nezabíj moc rychle.... zašeptám tak aby to sylšela jen ona a ten smradlavý pytel na zemi neměl ani ponětí co bude naslédovat... RTak jako slyším tvoje myšlenky, budu vnímat i jeho, a když bude odolávat, bolest a moje moc jej zlomí, tak směle do toho dra..drahá Zakko...

Zakka - 17. července 2012 16:58

Hodný hraničář a zlá sjednotitelka ... Tahle chvíle nás měla posunout dál. Sledovala jsem svázaného skuruta před sebou a sama přitom přemýšlela, jestli je poslal ten, který si myslím ... Vytáhla jsem dýku, ještě doteď skrytou v pouzdře u pasu přesně ve chvíli, kdy ke mně přistoupil Arcelot. Natočila jsem lehce hlavu a na jeho slova odpověděla jen. Mhm. Poté jsem se bez dlouhých průtahů sklonila nad skřetem. Bude to buď rychlé, nebo pomalé, ... záleží jen na tobě. Chci vědět kdo tě poslal, kde se nachází a co jste pro něj hledali. Tři jednoduché otázky, na které jsou jistě i tři jednoduché odpovědi.... Nečekala jsem, až se milostpán uráčí odpovídat, moje dýka mu zajela mezi žebra. Nepěkné zranění, ale nic co by ho mělo omezit ve výpovědi. Ostří si razilo cestičku hlouběji a hlouběji, čekala jsem, jestli povolí. Věděla jsem, že Arcelotovi bude stačit, jen aby skurut na ony věci pomyslel a budou naše. Přesto jsem byla připravená pokračovat dál, aby je řekl pěkně nahlas a především, abych si byla jistá, že jsou jeho skřeky pravdivé. Dalším místečkem, na které se moje dýka těšila, byl oční důlek, usmála jsem se - nebo oba. Stejně tak jako šlachy a nervy na rukou a v tváři. Nic nebolí tak, jako když se rýpete kusem železa v důlku do páteře....

Kronika - 17. července 2012 18:09
	Výslech skurut-haie Grrrrrr! Ozvalo se ze skurutí tlamy, ale neřekl nic. Arcelot zaznamenal v jeho mysli... Smraďoch III. a booooolllleeeessssst!!!!! Nic víc.

Kronika - 18. července 2012 12:28
	soukromá zpráva od Kronika pro Lup Našel jsi těžkou bednu, plnou vzácných látek, dále tam byli 3 pečetní prsteny, 2 čiré diamanty, 2 zelené nefrity, 4 modré nefrity, 1 smaragd, 8 vltavínů, 10 akvamarýnů, 4 jantarový náhrdelníky a asi 740 zlatých. Zkrátka hotové jmění, ale bedna je těžká, neodneseš ji. Jediné co sám uneseš jsou drahokamy a prsteny.

Toly - 18. července 2012 12:52

Lup ,, Hmm... Paráda! Takový bohatství! ,, Prsteny a drahokamy si strkám do kapes a do batůžku. Všechno co poberu, si vezmu k sobě. ,, Sakra! Ta bedna je ale těžká! ,, Zkouším zvednout bednu se vzácnými látkami. Bohužel moje dětské a hobití svaly na to nejsou dost silný. Kopnu do bedny ve vzteku a pak si na ní sednu a chvilku přemýšlím. Potom vstanu a zaběhnu za Zakkou a Arcelotem. ,, Našel jsem bednu plnou vzácných látek, ale sám jí nevezmu. Pomůžete mi prosím? Dotáhl bych jí do tábora a tam jí přebral. Poznám moc dobře co má jakou cenu. ,, Zeptám se těch dvou.

Zakka - 22. července 2012 15:09

Zlobivý, zlobivý skurut.... Skřet se sice zkroutí jako žížala, ale neřekne nic. To mě lehce rozezlí. Na dýce se znovu blýsknou světýlka ohně a zklamaně stočím obočí. Takhle by to nešlo chlapče, chci to slyšet pěkně nahlas. Arcelot zatím nic neříká, ani nenaznačuje, tudíž mě nic nebrání v tom, pokračovat. Vytáhla jsem kožený řemínek a vyprostila skurut-haiovi z pout levou dlaň. Několik rychlých pohybů. Zatáhla jsem řemen a škrtidlo bylo na svém místě. Tasila jsem a v okamžiku mu usekla dlaň. Bylo to stejně tak nečekané, jako bolest, která následovala. Na chvíli jsem zapomněla na skuruta i na hraničáře. Měla jsem najednou před očima spoustu tváří. Přátelé a muži, kteří stáli při mně a které jsem ztratila. Tahle proklatá rasa neměla nikdy kráčet po zemi. "Chci to slyšet pěkně nahlas" ... oči mi přikryla vzpomínka. Skřet se na mě usmál, jestli se tomu tak dalo říkat. Zkažené zuby a shnilý dech. Poslední se zakouslo do jeho hrdla.... Zastavila jsem svou zbraň těsně nad hnědavou kůží skurut-haie. V očích minulost. Jak jsme na tom Arcelote?

Kronika - 22. července 2012 15:25

Volná ruka Jakmile Skurutovi Zakka uvolnila jednu ruku, chtíc mu jí useknout, stalo se v několika málo okamžicích hned několik věcí. Skurut posílen bolestí a nenávistí v jedné chvíli udeřil kamenem ve volné ruce Zakku do spánku, a zároveň odkopl chodce vší silou svých nohou do blízkého křoví. Zakka se svezla k zemi v bezvědomí. Skurut si jedním sekem osvobodil nohy, a s Poslední v ruce utíká pryč...

Arcelot - 23. července 2012 09:35

Utkkající svině... Stalo se to rychle, až moc rychle, v jednu chvíli jsem už chtěl s pousmáním říct aby ho Zakka dorazila a mohli jsme pokračovat, v tu další se to přerostlé hovado začalo z posledních síl bránít.... Vháá.. zapadnu do křoví ale nezstanu ležet, ihned se svalím do boku a co nejrychleji vstanu, nebyl čas lámat si hlavu na bolestí rány, nebo jestli je Zakka v pořádku, měl zbraň a utíkal, to bylo jasné, snad z paměti jsou strhl luk a ve mžiku do něj zasadíl šíp, loket napjal tětivu a ta s drnčením poslala šíp na prchajícího uruk haie, tak aby mu vyrazila dech, do zad, bez milosti, a v zápětí dašlí, dokud ho vidím..... Čert tě vem, pak si tě najdu ty prašivá kryso... zanadával jsem a pustil luk na zem, rychle se otočíl a přiklekl k ní, dostala to na spánek, a to se mi vůbec nelíbí, ale vůbec, ač nerad, vytáhnu svůj meč a svou sílu kterou do něj z části přelevám každý večer po chvíle soustředění z části vezmu zpět, otevřu oči a vím že teď budu muset alespoň den či dva pořádně meditvot k přírodě, aby s emi moc obnovila, zvednu jeji hlavu na svá kolena a prosím všechny bohy aby se jí nic nestalo, nic než bolest hlavy, pak přioložím obě svě ruce na ránu a po chvíli soustředění mi z rukou začne proudit modré léčivé světlo, které by mělo i spravit připadné poranění lebky... Zakko, takhle mi přeci neodejdeš po to co sem tě zase našel.... se smutkem ji uložím blízko ohně, který znovu ještě přiživým abych ji držel v teple, teď zbývá jen čakat až se probudí....přilehnu si k ní z druhé strany aby ji bylo skutečně teplo a lehce ji políbím na čelo.... Spi sladce bojovnice...zašeptám k ní tiše a přivinu se k ní, není čas riskovat její života, skřet krváci, a do dost... Zabte skřeta...prosím pastýři, zabte uruka... vyšlu myšlenku k sokolovi jež tu vlastně čeká na to aby mu doručil další správy...a pastýř bude bude vědět kudy se ten skřet pohybuje...

Kovu - 23. července 2012 09:56

Tábor Ani nevím jak dlouho jsme vůbec šli. Mohlo to být pár minut? Zastavil jsem se až tam, kde skupinka ukázala svůj tábor. Shodil jsem z levačky štít na zem a ujal jsem se rozepínání přezek a řemenů na svém kyrysu. Pak jsem ze sebe sundal i náramenice a chrániče paží. Jednoduše jsem si ulevil. Uvolněně jsem se pak protáhl. Jediné co na mě zbylo byli chrániče stehen a holení. Zbytek zbroje jsem složil na svůj štít do jehož popruhu jsem zasunul i meč. "No, to že jsem narazil na vás je sakra náhoda. A to mám tímhle lesem skutečně jen cestu. Ale moc to nejde. Když vás stromy chtěj zmlátit a vlci každou noc sežrat." Tiše jsem se uchechtnul a sáhl jsem po svém měchu s vodou. Pořádně jsem se napil. A hřbetem ruky si otřel ústa. "A teď... Ani nevím přesně kam jdu. Ale vím že hledám nějaké místo kde by se mohla moje síla uplatnit. Samozřejmě jen co najdu cestu pryč z tohohle blbýho lesa." Tiše, pobaveně se zasměju a dřepnu si ke svým věcem. Chvíli jen nečinně koukám do prázdna ale pak se zas s pokývnutím hlavy zvednu. "Jdu pro nějaký dřevo." Dám vědět ostatním a pak zmizím někde mezi stromy. A snažím se najít nějaké, dobré kusy dřeva na podpal.

Zakka - 23. července 2012 11:51

No co to ksakru ... Otočila jsem se na Arcelota, stále skloněná nad skurutem, chtěla jsem pokračovat ve výslechu, ale něco se stalo. Hraničář - Arcelot, stál jen kousek ode mě. Podívala jsem se mu do očí, nevím proč zrovna teď jsem v nich viděla, co předtím ne... Ta linka obočí, zvláštní šedozelený odstín duhovky ... Samuelovy oči ... Ztratila jsem se. Sevření jílce povolilo a další události se mi ztratili v mlhách. V těch mlhách jsem kráčela loukou, po pás ve vysoké hebké trávě. Ruce svěšené k bokům, dlaně hladily kvítka pozdního léta, která tu rostla všude kolem. Modrá obloha - a já byla šťastná. Svobodná. Ne Sjednotitelka, jen Zakka. Máma. "Mami?" Otočila jsem se v té vzpomínce a rozevřela náruč, malý chlapec mi běžel naproti, malé pěstičky tiskl těsně k sobě. A smál se. Ach, jak on se smál ... Doběhl až ke mně, v očích tu samou jiskru, jakou jsem před chvílí zahlédla. Kde? Nevím ... Zaplašila jsem ten pocit, teď jsem byla jinde. Na tom nejkrásnějším místě. "Podívej, chytil jsem koníka." Dítě rozevřelo dlaně a velká kobylka, zmizela ladným skokem v záplavě zeleně. Zvedla jsem sem Samuela do výšky a líbla ho na čelo. Jeho váha na mých pažích mě uklidňovala. Teplý vánek se nám opřel do tváří. "Půjdeme..." šeptla jsem mu do vlásků. "Půjdeme domů..." Nechtěla jsem, aby to zmizelo, držela jsem se toho snu, zoufale se snažíc zůstat na tom nádherném místě. Bolela mě hlava. Bolest pulzovala v ostrém intervalu stejně tak, jak mi tlouklo srdce. Byla tma, možná nad ránem. Ohniště plné žhavých uhlíků. Skurut-hai! Uvědomila jsem si náhle a prudce se posadila. Zatočila se mi hlava a moje dlaně vystřelily k pravému spánku. Sykla jsem a druhou rukou se opřela o zem. No co to ksakru... Rozpomínala jsem se, ale poslední věc, kterou jsem si dokázala vybavit byl pohled do hraničářových očí. Ležel vedle mě. Další střízlivé uvědomění - pokusila jsem se zvednout. Zatraceně... zavrčela jsem. A rozhlédla se kolem, hledajíc svou zbraň. Skurutovu mrtvolu jsem nikde nespatřila... To ne ... Nechat ho takhle hloupě pláchnout... Kousla jsem se do rtu a znovu se konečky prstů dotkla spánku... Bolelo to ...

Arcelot - 23. července 2012 12:01

V ležení mrtvých skřetů... Lež, nebo tě uspím! rázně jí stáhnu zpět na zem a položím, přivřu oči a jen zakroutím hlavou.... Nesmíš vstávat, musíš ležet, dostala jsi na spánek, tak klid, a neprotestuj, o tomhle vím zatraceně víc než ty! hlas jsem měl nesmlouvavý, přesto tichý protože by ji i hlasitý hovor mohl přivodit bolest hlavy o kterou by nestál nikdo na světě... Je zraněný, pokud ho nedostane les, můžu ho zítra vystopovat, neboj se, a teď lež, nejlíp bude když usneš, a nezkoušej protestovat, teď budeš poslouchat ač se ti to líbí nebo ne! nevím proč ale prostě ji nedovolím vstát, ani se posadít, moje ruka ji za rameno drží u země a pod hlavou ji složím svůj plášť.... Nic se neděje, tvůj meč donesu, prostě spí a odpočívej....Udělej to prosím když ne kvůly sobě, tak kvůly mě.... pohladím ji ve vlasech a vydechnu, zadívám se ji do očí a šáhnu k pasu, od nějž zpoza opasku vytáhnu malou flétnu na kterou začnu hrát tichou a lehce uspávající melodii....

Zakka - 23. července 2012 12:30

Tohle je velmi nemilé .... Hhh... Vydechnu, když se nějakým nepochopitelným pohybem znovu octnu na zemi. S bolestnou grimasou jsem zavřela oči a chvíli pozorovala barevné obrazce, které se mi míhaly pod víčky. Na spánek jsem teď neměla vůbec pomyšlení, o to víc, že mě do něj nutil. Ale ta bolest hlavy... do háje, ... Pitomý skřet, měla jsem ho ... Nadechla jsem se a měla pocit, že mi do lebky buší tucet malých trpaslíků. Ignorovala jsem jeho poznámku o poslušnosti, nechtěla jsem se rozčilovat, ne v tomhle stavu. I když měl pravdu ... Jen mi řekni, že to nebylo zbytečné ... protože jestli bylo ... zatnula jsem dlaně v pěsti. Odnesl můj meč?! Utekl s Posledním?! Kéž by mu spálilo ruce na popel a podťalo žíly.... Tohle bylo vážně k vzteku... Otočila jsem k Arcelotovi tvář a najednou si uvědomila jeho blízkost. Byla jsem z toho všeho nervózní, ... naštvaná, že nám zajatec utekl a já o sebe nechávala pečovat, jako malé děcko. Utekl nám... Stálo to všechny tolik práce. Znovu jsem se pomalu nadechla a vydechla, ve snaze alespoň trochu si ulevit od bolesti. Hned ráno se za ním pustím... Pronesla jsem rozhodně. Jen na chvilku zavřu oči ... jen ... Znovu jsem se dotkla spánku. Bolelo to pořád stejně. Zvuk flétny mi vadil, chtěla jsem Arcelotovi říct ať přestane, ale dřív než jsem se nadechla k větě, ta melodie mě něčím upoutala, přišla mi známá.... Slyšela jsem ji už? A když ano, tak kde? Chvíli jsem nad tím přemýšlela, než jsem skutečně usnula.

Arcelot - 25. července 2012 15:11

Ležení Látky počkají pulčíku....teď máme jinačí starosti... uvědomím si že těsně před tím než skřet prchl přišel Toly a chtěl pomoci se zbožím které našel, je mi jasné že má hbité a nenechavé prsty.... Dojdi do tábora, a řekni že mi dva přečkáme noc zde...prosím.... řeknu mu tiše a pak se otočím na Zakku..... Nebylo to zbytečné, tedy nevím co ti řekne jméno Smraďoch III ale já si teď nemohu to jméno s nikým spojit....možná skřetí náčelník, kdo ví, a teď už spi....nikam ráno nepůjdeš, to tě raději svážu...medvědi se vydali po jeho krvavé stopě, a ráno se vydám i já, prostě spi... řeknu tiše a počkám až usne, zakryji ji svým pláštěm, a skřetí těla natáhám dál od tábořiště na hromadu,ať tam není takový smrad,dám je někde do závětří, trochu víc do lesa, aspoň na noc, jen škoda že je by ani zvěř nežrala.... Pak si unaveně promnu oči, zavřu je, a po chvíli se uvedu do hlídky, jakého si polospánku, polobdění, kdy vnímám každý zvuk přírody a přesto odpočívám, přeci jen to už potřebuji, poslední den byl vysilující,jak fyzicky, tak psychicky...

Toly - 25. července 2012 18:17

Nalezené věci. Když přijdu za Zakkou a Arcelote, vidím jak Zakka právě mučí a snaží se vyslechnout skurut- haie. Já se jich zeptám, zda mi pomůžou s tou bednou. Oni mi však neodpovídají. Nejspíš mi teď nevěnují pozornost. Já to chápu a čekám, až budou mít čas. Jenže najednou se něco stane a skurut-hai uhodí Zakku a uteče. Zakka padá do bezvědomí. Arcelot poslal medvědy, aby skurut-haie dohnaly. Potom se o Zakku postaral a ta teď odpočívá. Potom mi teprve odpoví, že látky počkají, že teď máme jiný starosti. Já na to přikývnu, protože Zakka na tom není dobře. Potom mi vzkáže, ať v táboře řeknu, že oni dva noc přečkají tady. ,, Jasná věc. Hned tam běžím! ,, Řeknu potichu a už si to peláším do kopce nahoru a hledám, kde máme tábor. Když po nějaký době najdu přátele a tábor, který zrovna rozdělávají, přiběhnu k nim a řeknu. ,, Stal se problém. Skurut-hai jim utekl a Zakku udeřil ošklivě do hlavy. Ta teď je v bezvědomí. Arcelot se ale o ní stará a snad to bude dobrý. Říkali, že noc přečkají tam. Nevím sice proč, ale měl jsem vám to vzkázat. ,, Potom chvilku přemýšlím a řeknu. ,, Dole u skřetího ohně jsem našel bednu se vzácnými látkami. Chtěl jsem jí sem přitáhnout, ale je dosti těžká a sám jí nezvednu. Tak jestli někdo půjdete se mnou a pomůžete mi jí sem donést. Pak se tu spravedlivě všichni rozdělíme. ,, Řeknu a čekám na jejich odpovědi.

Rissa - 26. července 2012 12:47

A vida další problémy Přikývnu Zacce jasně ať si vyslechnou toho skuruta ona s Arcelotem.Já jsem jim ho svázala a taky jsem docela vyčerpaná.Ono hlavně toho svázaní skuruta mi dalo zabrat takže se teď budu muset nějakou dobu soustředit abych opět nabrala magickou sílu.Takže ano odpočinek se bude hodit.Přikývnu Arcelotovi opřu se o svou hůl a vydám se zpátky,Akkadian se zřejmě rozhodl přidat k nám zatímco Toly se rozhodl ohledat těla. Jo ať si to užije já se těch smaradlavých mrtvol nehodlám dotknout něčím jiným než okovaným koncem své hole. Ikdyž ohledně hlídky nevím jestli jsme na to ta pravá a ohledně toho ohně ... no to už bude lepší,ale radši ať nestojí poblíž až ho budu rozdělávat.Pro jistotu že bych zapálila i něco jiného.Nad Pěvcovými slovy se moc nepozastavuju a jdu tam odkud jsme vyšli.Buď se k mně ostatní přidají nebo ne to už je na nich.Zaslechnu Akkadianova slova o náhodném kolemjdoucím ikdyž to jsme byli i my a ikdyž zde je jeho objevení zvláštní tak ať si svůj důvod nechá pro sebe. No tak tohle bude ještě veselá noc. Když dojdeme do tábora začne ze sebe Akkadian sundávat své brnění jistě když někdo nosí celou dobu na sobě tohle tak se nedivím že se to pronese.A jeho dalším slovům docela věřím i mně to dalo zabrat a to jsem na sobě nenosila všechno tohle co on a vedl nás Buk.A tak ikdyž jsem se soustředila na cestu byla jsem stejně vyčerpaná.Ikdyž zde se jedná o jiné vyčerpaní,ale na rozdělání ohně bych to ještě mělo stačit.Snad nezapálím o něco jiného,ale když Akkadian přinese dřevo pro jistotu řeknu. "Dobře a teď raději ustupte stranou kdyby chytlo i něco jiného." Soustředím se a pak v mých očích na chvíli zazaří když pronesu kouzlo tak to prskne a pak se přece jen zapálí ikdyž trochu prudčeji. "Dobře tak hoří jen to co má."utřu si rukou čelo a sesunu se na zem když příjde Toly. Jistě čekala jsem že se něco stane,ale ... no dobře každý děláme chyby.Někdo víc než jiní,ale ten skurut se daleko nedostane.Les si ho najde a stromy ho utlučou.A téhle síle nemůže vzdorovat ani on aspoň ne dlouho. "Látky?Látky?Látky?"nechápu proč tolik nadělá s nějakými látkami.To to nemohlo počkat do zítřka? "No pokud má někdo zájem či si myslí že to nepočká do zítra tak ať si klidně jde já tu na vás počkám." Jo milý Toly už se ti potáhnu s nějakou bednou neřeknu kdyby tam bylo něco zvláštního,ale látky?Navíc jsme unavená tak pokrčím kolena obejmu si je skloním se a snažím se soustředit.Vyčistím si mysl a rozhodnu se dostat do stavu abych mohla znovu nabrat svou magickou sílu.Zítra ji budu potřebovat.

Kovu - 26. července 2012 19:36

Starosti nad starosti Dřepnul jsem si líně ke svým věcem, a hodil jsem tázavý pohled na čarodějku. Její počínání bylo docela zajímavé. I když jsem měl už to štěstí vidět horší. I lepší. To je fuk. Místo toho jsem vytáhl z malé brašny dýmku. Nacpal jsem ji tabákem z malého pytlíčku, a kouskem hořícího klacíku ji zapálil. Pak jsem jen spokojeně zabafal. A vydechl kouř. Tohle byla pohoda jaká se nedá odmítat. Do té doby než se teda přihnal Toly. Jeho slova ve mě zas rozdmýchala oheň. Sáhl jsem po pochvě se svým mečem, odhodlán vyrazit na pomoc. Ale po důkladném uvážení jsem si to rozmyslel. Nakonec nejsem přeci lovec. A Toly říkal že je všechno v pohodě ne? Zatím. Kromě jednoho, zahnívajícího zmetka nebezpečí fakt nehrozí. Jestli na něj narazím roztrhnu ho vejpůl. "A kdo ho nechal tak chytře utéct?! Čí chytrá hlava mu povolila pouta?!" Prohodím a zakroutím nevěřícně hlavou. Nikoho fakt nenapadlo mu nejdřív odsekat končetiny? Skřeti se budou bít o svůj život v každé situaci. I kdyby měli jen jednu ruku nebo nohu. A vlastně... Bude se vás snažit aspoň i pokousat. Doufal jsem že tady nebudou tak naivní, když už s nimi bojovali. S tichým povzdychnutím jsem založil meč zpátky ke štítu a dlouze si potáhl z dýmky. Tu jsem nakonec uhasil, vyklepal, a schoval. "Látky... Heh... K čemu látky človíčku? Skřeti nikdy nemají nic než zbraně, zbroj a červavej chleba." Pokrčím rameny a rovnou si je protáhnu se zády. Nakonec se ale zvednu. "Každopádně máš pravdu. Je lepší si to vzít, než to tu nechat. Pojď. Veď mě." Pokývnu lehce hlavou a pokynu levačkou zpátky ke skřetímu ležení.

Toly - 26. července 2012 20:20

Jdeme pro látky. Když se zeptám v táboře, zda mi pomůžou s bednou látek, jako první se ozvala čarodějka. Třikrát se mě zeptá, zda to jsou látky. ,, Jo... Jsou to látky, jestli nevíš co to je, tak to je pak blbí. ,, Řeknu nechápavě a zakroutím očima. Pak mi teprve dojde, že to bylo trochu troufalí a že bych raději tu čáryfučku neměl provokovat. Potom ještě promluví o tom, že neví, proč to musíme brát až zítra a proč už dnes. Já radši už nic neříkám a jen si myslím svoje. ,, To jsem se taky neptal tebe! Nechci pomoct od žádný čarodějky! Jak říkám! Lidem co umí čarovat se nedá věřit... Magie je nebezpečná a hnusná! ,, Zanadávám si v hlavě a trochu mi po těch slovech naběhne husí kůže z moci, kterou magie má. ,, Nevím proč nemůžeme zajít dneska... Těžký to moc není a za chvilku jsme zpátky. Potom se můžeme u ohně podělit a já skouknu co všechno bedna obsahuje. ,, Potom promluvil ten nový plešoun. ,, Myslím, že to byla Zakky vina, ale nejsem si jist. ,, Vzpomínám pořádně, jak to vůbec celé bylo. Moc jsem tomu nedával pozornost, jak jsem byl nadšený z toho, co jsem našel. Potom se mě zeptá k čemu látky. ,, K čemu látky? Mě by třeba nevadilo mít kolem krku hezký, silný, zlatě prošitý šátek... Najdou se tam věci, co se dají dobře prodat a každý si upřímně řekněte, že až narazíme zase na nějakou tavernu, že se vám peníze budou hodit. Třeba si i někde ve městě na tržišti budete moct něco hezkého koupit, anebo u kováře zlepšit a naostřit zbroj a zbraně. ,, Při tom se podívám na Akkadiana. Vysvětluju jim, co všechno můžou za peníze mít. Jsem ještě dítě a nedochází mi, že oni blbí nejsou a ví, co se za peníze dá koupit. ,, Takže budete pak rádi, že jsme to sebou vzali. ,, Chvilku se zamyslím a pak usměji. ,, Ale jestli někdo nechce, tak si to brát nemusí. ,, U toho se pousměji. Pak ještě řekne, že skřeti nemají nic než jen zbraně, zbroj a červavý chleba. U toho se pousměji a řeknu. ,, To není pravda. Tihle skřeti rádi rabovali a brali všechno, co se blýskalo a mělo nějakou hodnotu. ,, Mrknu na něj a potom ho už vedu dolů k bedně. Schválně to vezmu obloukem kolem Arcelota a Zakky, abychom je nerušili a popřípadě nevzbudili. Dojdeme k bedně a já řeknu. ,, Tak to je ona. Mě je čtrnáct a jsem hobit a skoro bych jí unesl... Pro tebe by to neměla být žádná práce. Ale jestli chceš, klidně ti pomůžu. ,, Usměji se na Akkadiana. Toly má k němu sice ještě takovou malou nedůvěru, ale to že se rozhodl mi pomoct to u Tolyho značně zlepšil.

Glwyddyn Šrumajda - 26. července 2012 22:21

V tábořišti Přijdu s ostatními na místo, kde hodláme přečkat noc. "Fajn, tak tady jsme snad aspoň v závětří, nebo zásmradí." Shodím vak, odložím zbraň a hrcnu si do trávy. Chvíli tupě koukám kolem sebe, pak vezmu zase do ruky kuš a hraju si s jejím mechanismem. No, tak to nejspíš dopadlo dobře, je dobojováno... by mě zajímalo, co pak zjistí ti dva od toho náčelníka. Když promluví Akkadian, pousměju se. Náhodný kolemjdoucí, který řekne "jen co najdu cestu pryč z tohohle blbýho lesa", zřejmě zabloudil. Tak takhle to tedy je. Mezitím, co Akkadian shání dříví, zkontroluju svoji výbavu, schovám do vaku lahvičku s jedem, co jsem měl u opasku. Kuš otřu nějakým hadrem a zase ji odložím. Když Rissa upozorňuje, že se chystá vykonávat svoje řemeslo, zvednu se a povídám: "No dobře, ustupuju, ustupuju" -- směju se a poodejdu pozpátku pár kroků zpět. Komentuju to: "Budiž světlo! A teplo." Vidím, že kouzlo se povedlo, tak je to fajn. No a pak se vrátí Toly. Znepokojeně sebou trhnu, když Toly oznámí, že mají dole problém. No, ale že prý to bude v pohodě... tak aspoň že tak. Asi nemá smysl tam chodit... já stejně léčit neumím, v ničem bych jim nemohl pomoct, a i kdyby jo, tak to nepřiznají. Ať si tam jsou sami, když se jim to líbí. No... a toho skřeta asi už stejně nenajdem... "No, to by taky bylo, aby tenhle všetečný hobit něco nevyšmátral," směju se. "Ale vzácné látky? No jistě že to není k zahození a na výměnu se to bude hodit, jenže myslíš, že se nám bude chtít se s tím tahat...? než dojdeme do civilizace, to může být dlouho. No nevím..." Už si skoro myslím, že bych snad půjdu s Tolym a vezmeme to aspoň sem, přinejhorším to necháme tady. Ale zvedne se Akkadian, který bednu určitě snadno unese, tak zůstávám v táboře.

Pěvec - 28. července 2012 22:25

To courání ve tmě se mi vůbec nelíbí. Bylo mi jasné, že to co bude následovat, tak u toho být nemusim. Výslech není nic pro mne. Příprava tábořiště se v mém případě sestávala z odložení věcí a rozbalení přikrývky. Našel sem si takové pěkné místo bez trčících kamenů a kořenů. Pak jsem si sedl a pozoroval co dělají ostatní. Kde se vzal tu se vzal Toly, který přinesl znepokojující zprávy. "Zakka je v bezvědomí, a stará se o ní Arcelot. Ten by radši sám vykrvácel, nežli by připustil aby byla zraněná ona. A já bych jim tam byl prd platný." Chvilku vypadám jako bych chtěl vstát a někam jít. A Tolly začne mluvit o bedně látek. Začnu si připadat jako blázen. Můj výraz tváře projde pozoruhodnou etapou od nevíry, přes pochyby až po odmítavé zavrtění hlavou. "Tak po lese tu běhá skurut, za každým keřem může číhat aby se nám pomstil, a on chce courat po lese?Já sem prostě městskej typ. Dovedu se pohybovat v kdejaké společnosti, dovedu zpívat a vyprávět anekdoty a vtipné příběhy pro šlechtice i pobavit vesnickou chasu v hospodě. Dovedu se ohánět mečem, a už jsem se účastnil i obrany města na hradbách. Ale běhat v noci po lese a nosit bednu látek, když mě může za každým druhým stromem překvapit číhající skřet? Díky nechci." "Já nikam nepůjdu, budu tu dávat pozor na tyhle dva." kývnu na Risu a Glwyddyna. Přisunu si k sobě meč a dál sedím v tureckém sedu na své přikrývce. Jen pozorněji poslouchám zvuky lesa. Zrak mi ještě padne na svlečenou Akkadianovu zbroj a jeho odložený meč. Chvilku přemáhám chuť na něj zavolat, aby si alespoň vzal ten meč, ale pak jen zakroutím hlavou a dál mlčky sedím.

Kovu - 29. července 2012 01:22

Nošení zboží Jen nevěřícně zakroutím nad Tolyho řečmi hlavou. Ale víc se v tom hrabat nehodlám. Ať už se stalo co se stalo. Tihle skřeti museli mít sakra dobrého vůdce. "Ono totiž když skřet najde něco cenného nebo úžasného má to vždycky za následek jednu jistou událost. A to, že se o tu věc porve půl armády. Dokud jim to nesebere nějaký důstojník nebo kapitán." Pobaveně se nad tím rozesměju a s ušklíbnutím mávnu rukou. Tohle jsou pak mnohdy situace k popukání. Skřeti se vyzabíjí kvůli cetkám sami a opoziční armáda má pak o polovinu práce míň. Není nad to někdy skvěle taktizovat všemi možnostmi. Když sejdeme zpátky k tábořišti skřetů důkladně se rozhlédnu. Zahlédnu akorát Arcelota, jak vysedává u spící Zakky, a to mi stačí. Mám sto chutí k nim jít, a něco jim říct. Nebo se aspoň zeptat. Ale nakonec to spolknu a nechám všechno být. Starám se už jen o Tolyho bednu ke které si kleknu. A prohlédnu si ji. Následmě se zadívám s pobaveným ušklíbnutím zpátky na Tolyho. "A mě je 34 a neboj. Unesu to jak nic. Alespoň teda doufám, že mi je kolik mi je." Pohladím se pravačkou po holé hlavě a odplivnu si. Následně bednu uchopím pevně do obou rukou. Vyhodím si ji na hruď. A pak na pravé rameno. Není moc těžká. Je rozhodně lehčí než moje brnění. Nebo štít. "Tak jdem. Ať nevystrkujem na vlky zadek." Prohodím do prázdna a doufám, že na nás skutečně něco nevyskočí. Pokud ano bez váhání to něco přetáhnu tou bednou po držce. A pak budu jen sledovat, jak se to znova zvedá. Hehe! No, tak jako tak tu bednu spustím z ramene až v táboře. Doslova s ní bez přemýšlení třísknu o zem, aby se rovnou otevřela. Pokud tam jsou látky tak koně můžou nést jen je. A ne kilo dřeva navíc. "Tak se na to mrknem ne?" Otřu si hřbetem ruky čelo a kleknu si k úlovku.

Toly - 03. srpna 2012 20:31

Tábor - Látky Akkadian čapne bednu a jdeme zpátky do táboru. Když tam dojdeme, tak se na něj podívám a s úsměvem řeknu. ,, Díky kámo. ,, Když je bedna otevřená, tak si látku po látce prohlížím. Najdu tam nějaký lněný látky, bavlněný látky, kožený a podobně. Vidím ale zde i nějaký hedvábí a některý látky zlatě prošitý. Poskládám je všechny vedle sebe a řeknu. ,, No tak tuhle olivově hnědou lněnou látku bych si vzal. Bude z toho dobrý šátek. ,, Ukážu na látku. ,, Teda jestli vám to nevadí... Ostatní látky si rozeberte. Já jsem proto, aby jsme to hedvání a ty zlatě prošitý látky prodali někde a peníze si rozdělili. ,, Kouknu na ostatní a čekám na odpovědi.

Kronika - 10. září 2012 15:51

Mezi stíny... Dezertér před lety utekl z válek, štěstí své najíti do pustých dálek. Hledal a nenašel, svou zradu splatil. Tam v nočních hodinách, když hlavu ztratil. Zlé časy Skřeti už dávno začali hnít, ale vy jste stále cítili ten neklid. Jako když se přežene jedna bouřka, ale vy v dálce vidíte mraky, které zvěstují další ... a mnohem větší. Nikdo z vás ale nic neviděl. Pěvec a Arcelot je uslyšeli jako první. Chřestot brnění byl slyšet ze všech stran. Nebylo kam utéct. Všude tam, kam jen v té tmě oko dohlédlo, jezdci na koních. Bylo jich kolem třiceti, měli mezi sebou rozestupy přesně takové, aby zvládli zabít každého, kdo se pokusí projít skrz. Obklíčili tábor se Zakkou i Arcelotem. Řada nebezpečně vypadajících zbrojnošů zahnala dolů do tábora i všechny ostatní. Toly s Glwyddynem byli u Akkadiana ze všech nejblíž, takže slyšeli, jak tiše zaklel. A samozřejmě, tu vlajku, kterou sebou nesli, jste poznávali. Patřila Feranu - království, na jehož území se nacházíte. Takže královi muži? Copak se jim opravdu zželelo ubohých bezmocných vesničanů, kteří si se skřety marně lámali hlavu? To nějak nepasuje. Bylo by šílené, pustit se s nimi do křížku. Jeden z mužů zapálil pochodeň a podal ji Katovi. Děsivé jméno, ale pro někoho, kdo měl na starosti správu armády, velmi přiléhavé. Nikdo z vás netušil, že se brzy přesvědčíte, jak moc. Odložte zbraně a nikomu se nic nestane. Hledáme jen jednoho muže,... Celou tu dobu, co mluvil se blížil směrem k vám. Když byl od vás na pět kroků napřáhl ruku s pochodní a každému z vás se pozorně díval do tváře. Výborně! Teatrálně vykřikl a seskočil z koně. Mezitím k němu přišlo pět jeho mužů - všichni tasené zbraně. Jistota, se kterou se Kat mezi vámi pohyboval, byla naprosto iritující. Zbytek slov patřil Akkadianovi. Tak přeci se zase setkáváme.. Odhoď zbraň a předstup. Pravidla si - hádám - ještě pamatuješ. Jistě, že si je pamatoval. Dezerce zasluhuje jen jeden trest. Smrt bez nároku na jakýkoliv soud, nebo alespoň obhajobu. Akkadian se na vás podíval. Potom se otočil na kruh tvořený koňmi, muži, zbraněmi a brněním. Převaha, kterou drželi proti sedmi byla příliš velká... A on sám věděl, že nikdo z vás si nezaslouží platit za jeho chyby. Krok vystřídal druhý. Vyšel Katovi vstříc. Trvalo ti to sedm let... Řekl Akkadian na pozdrav. Co je sedm let oproti lístku na věčnost, který tu na tebe čeká? Opáčil mu Kat. To, co následovalo bylo dílem okamžiku. Tři z mužů, kteří téměř dýchali Katovi na záda, rychlým krokem vyšli Akkadianovi vstříc, srazili ho na kolena a čekali, dokud nepřišel Kat. Oni ke mně ale nepatří, nepomáhali mi. Nech je- Nenechal ho ani domluvit a lesklá hlava se zakutálela kus od bezvládného těla, které sebou plesklo o zem. Vzduch chutnal po krvi, ne po skřetí... po lidské. Kat se až teď otočil k vám. Otřel meč do Akkadianova bezvládného zevnějšku a obrátil svou plnou pozornost na vás. Do této chvíle jste byli jen diváci na scéně. A vy se teď necháte spoutat a půjdete s námi. Čeká vás soud. Na jeho tváři se objevil tak typický, vyšinutý výraz. Totiž ne vždy skončí ti, co pomáhají dezertérům tak, jako oni, ale víte jak... Exemplární příklad někdy poslouží lidstvu víc, než neustálé domlouvání a výhrůžky... Nemám pravdu? Usmál se. ale potom jeho výraz zase zhrubl, jakoby si v té chvíli uvědomil, co toho má už dnes za sebou. Dejte zbraně na jednu kupu, mí muži vás prohlídnou a spoutají. Pak vyrážíme na cestu. Musím být v královském městě dřív, než začne slavnost.. Zabrblal poslední větu spíš jen tak sám pro sebe a čekal.

Arcelot - 10. září 2012 16:17

Královští... Řinčení,řinčení zbrojí,všude, a všude kolem nás jsou jezdci.... Vyskočím na nohy a lehce syknu,rána na zádech se ihned ozve,jako by také ne.... Trvalo to snad jen chvíli kdy jezdci sehnali všechny k nám a začali někoho hledat,stál jsem tam a mlčel,proč taky mluvit... Dezertér....aha...no už dodezenýroval.... projede mi hlavou a sleduji dál rozhovor jednoho z královských a té plechovky.... Spravedlnost.... pronesu tiše když je vykonána poprava ale po té co začne mluvit o našem odzbrojení,vytasím meč rychleji než kdy u koho viděl,postavím se do střehu a přivřu oči..... Tak to prrr panáčku,já jsem chodec,nepodléhám králům,jsem svobodný a proto mne odvést nemůžeš, navíc,tento muž se tu zjevil chvíli před vámi,zasáhl do bitvy se skřety tady a vlastně ho nikdo z nás ani nezná,to za prvé, za druhé, neznáš naše jména ani poslání,jednáš rychleji než myslíš, rozmysli si svůj rozkaz... zadívám se mu do očí a použiji svůj uhrančivý pohled,oči se mi zase divně rozzáří a jsou hluboké a pronikavé,jediné co může ten muž cítit je bázeň,strach a respekt..... Místo aby jste lovili skřetí nájezdníky,lovíte ty jež to dělají za vás aby bylo na vašich cestách bezpečno,to jsi ve službách krále,království či lidu? Nebo ve službách hlouposti a neznalosti...? meč stále držím v obou rukách a vydechnu.... Jsme lovci,skupina jež po něčem pátrá,,a také stačí abych na to pomyslel,a zjeví se zde pastýř lesa,a sešle na vás hněv hvozdu a nikdo z vás se nevrátí do města, nikdo...

Glwyddyn Šrumajda - 11. září 2012 18:35

Příjezd vojáků Odpočívám a nevěnuju pozornost tomu, co se děje okolo. Docela jsem ztratil ostražitost. Najednou si všimnu, že se něco děje -- zní to jako příjezd ozbrojených mužů. Že by nám někdo přijel na pomoc? To už je ale pozdě, je dobojováno, říkám si pro sebe, ale přitom vím, že je to marná útěcha. Kromě toho, že se nacházíme v lese, jsme taky v háji. Sedím na zemi u hromádky svých věcí. Když muži sestoupí s koní a přijdou blíž, vstanu a s rukama v bok si je prohlížím -- a jak na mě zírá Kat, tak zírám já na něj. Co tady chtějí? Komu tady překážíme? Takhle snad nevypadají muži, kteří by nám měli za zlé, že jsme zabili pár skřetů. Jakmile ale dojdou k Akkadianovi a promluví k němu, je mi to jasné. Nestačím se ani podrbat za uchem, a Akkadianův krk je bez hlavy. Sklopím hlavu a tiše koukám k zemi. Pak ovšem zazní: A vy se teď necháte spoutat a půjdete s námi. "To by tak hrálo!" vyprsknu a vzhlédnu vzhůru. Pak se Arcelot postaví na odpor a promluví, tak ztichnu, jen nervózně přešlapuju a moje tvář se pitvoří zlostí. Jak Arcelot domluví, vykřiknu: "Pchá! Čím jsme vinni?" Divoce máchám rukama, vztekám se. "Že jsme pomáhali dezertérovi? Kdeže! On pomáhal nám, s tou skřetí špínou, abyste věděli, a odvedl dobrou práci."

Toly - 12. září 2012 00:16

Příjezd vojáků... Aneb, namachrovaných tupohlavců. Prohlížíme si látky u nového tábořiště. Arcelot se Zakkou budou tuhle noc sami... Zakka je na tom dost špatně a Arcelot se o ní bude starat. Tyhle plány, ale najednou něco přerušilo. Z ničehož nic se najednou objevilo skoro tři tucty jezdců. Akkadianovi, který byl vedle mě, sklesla tvář a něco zaklel. Rozhodně z nich nebyl nadšený... Už jsem se ho chtěl zeptat, kdo jsou a co chtějí, když k němu přišli a začal s ním mluvit jeden voják. Potom se stalo něco strašného a Akkadian skončil na zemi a jeho hlava byla o kus dál. ,, Do háje! Pomoc!... To né!... ,, Tvář mi najednou zbledla a dost zesmutněla, až jsem začal brečet. ,, Ááá... ,, Fňukal jsem, když jsem tohle viděl. Když umírali skřeti, bylo to pro mě v pohodě, ale tohle mě dostalo... Takhle před mýma očima popravit takhle brutálně člověka, který mi chvilku připadal celkem fajn, a myslel jsem si, že bude třeba i dobrý přítel... Tak tohle jsem nevydržel. Slzy mi tekly po tváři, ale já si pak uvědomil, že stojím mezi samýma dospělýma, že se musím snažit působit dospěle a důstojně a tak jsem si utřel slzy a nudli a stoupl si vedle Arcelota. Celý jsem se třásl a nervózně si hrál s prsty. Moje pocity se však měnili rychle... Ze smutku se stával vztek a zloba. Zuby jsem měl tvrdě stisknuté a pořád jsem se dost klepal. ,, Vy šmejdi jedni!!... ,, Říkám si pro sebe, když nám říkají, abychom odložili zbraně, že nás spoutají a že půjdeme s nimi. Arcelot a Glwyddyn začali říkat svoje protesty a řekli jim jasně najevo, že s nimi nikam nepůjdeme. Jak už jsem si všiml a jak už bylo u těchhle vojáků zvykem... Tak si o sobě hodně myslí, jaký jsou machři a jak můžou urážet ostatní a podobně. Ani tenhle nebyl jiný a tak jsem čekal, že bude zuřit a možná, že na nás i zaútočí. Tak už jsem si nahmatal tajně dýku a skryl jí do rukávu, aby to nikdo neviděl. V očích mám vztek a celý se ještě pořád klepu. Nic za celou dobu neříkám... Jen čekám, jestli zaútočí, nebo my… Tak abych byl připravený.

Rissa - 15. září 2012 01:43

A vida další problémy aneb pro velký úspěch opakujeme "Ale já vím co to jsou látky tak běžinkej zpátky aby ti s tou bednou někdo neutekl. Nikdy nevíš třeba se tu někdo teleportuje a rozhodne se vybavit a ty utřeš." na konci se už Tolymu zcela otevřeně vysmívám což pozná už z mého hlasu, ale řekl si o to.Jenom proto že jsem žena se nezblázním kvůli nějaký látkám. "Jo a kdo se s tím bude tahat? Jestli sis nevšiml tak jsme uprostřed lesa a do nejbližšího města to je daleko. Navíc můžeš mi zaručit že to skutečně prodáme? Evidentně ne, takže ano budeme rádi že jsme to vzali až se s tím budeme tahat." Už vidím jak Toly stojí na tržiští a svým přeskakujícím hláskem křičí látky kupte si látky. Nejdřív se usměju a pak mně ta představa pobaví tak že se rozesměju na celé kolo a směju se dokud můžu (což nějakou dobu trvá). Nevím co se pak stalo když jsem sbírala magické síly. Byla jsem mimo a nevnímala okolí ovšem vím že když jsem opět přícházela k sobě uslyšela jsem hlasy. Byly to cizí mužské hlasy dohadující jestli jsem mrtvá nebo ne. Pak mně však někdo zvedne a přenese kousek dál kde mně překvapivě jemně položí. Ano dokážu si představit kam se při tom pokládání díval ovšem já zatím oči neotevírám a pozorně poslouchám se co se venku vlastně děje. Akkadian ... ten pitomec ... a my ... je příliš brzo mysl se mi ještě toulá ... Arcelot ... jistě to se dalo čekat ... pokud má někdo sílu srazit je myšlenkou tak je to on ... ale co dál? Mysli Risso, mysli ... Kruh se stahuje, ale možná by šlo prorazit ... Nechci to udělat pokud nebudu muset ... Lesní magie, ano rozlobit les ... Ne jinak uvolnit sílu ... Ne to pořád není ono ... Otevřu oči podívám se nahoru a pak pomalu vstanu.Rozlédnu se přejedu Kata zkoumavým pohledem a pak složím ruce na hrudi a usměju se ovšem není to tentokrát to rozhodně není ten milý úsměv. "No dobře takže já vám dám taky návrh. Vy odsud zmizíte a já neproměním vaše maso v kámen ani vám nevypařím krev z těla. Ano tohle dokážu nesuďte knihu podle obalu protože mít sílu je jedna věc a udržet si ji je zase jiná. Ano je vás víc, ale ne všichni případný zásah přežijí. Navíc zabít čaroděje přináší smůlu a vy se pak taky zemřete pomalou a bolestivou smrtí až začne posmrtná kletba působit. To je dokázáno takže kdo se chce stát sochou myslím že mramor by se sem docela vyjímal." Zajiskří mi v očích a ty začnou slabě žhnout jako vždy když jsem naštvaná. Jistě přeháním to co říkám bych nezvládla ani kdybych byla plně při síle. Ale menší ochrnutí bych mohla zvládnout a pokud toho nadutce Arcelot zpracuje psychicky a já k tomu přidám ochrnutí mohlo by to zapůsobit. Rozptýlit ... překvapit ... naznačit úder a pak udeřit jinam ... kde jsem to jen slyšela.

Pěvec - 18. září 2012 22:55

Někde se stala chyba Vše co se děje, neděje se bez příčiny. Né že bych byl zastáncem teorie všemocného Osudu, nebo knihy života, nebo kdovíjakého náboženského blábolu, ale tohle je opravdu divné až dost. Když pomineme fakt, že poprava obyčejného zločince je velkou událostí, jíž se zpestřují slavnosti, při které by se měl lid naučit, že každý kdo spáchá zločin bude po zásluze potrestán. Je jedno jestli je to useknutí prstů nebo ruky za krádeže, vypalování cejchů, trhání jazyků nebo věšení. Je to trest za něco co spáchali a co si zaslouží. Sám jsem k několika podobným scenériím hudbou přispěl. Ale lidi ve větších městech brzo popravy obyčejných zlodějíčků omrzí. Poprava dezertéra má být ve své podstatě odstrašujícím aktem, nikoliv aktem spravedlnosti. Jistě, polemika mezi spravedlností a odstrašením dalších, kteří by ho chtěli v dezerci následovat, je natolik obsáhlá, že by vydala na pěkně tučnou knihu. Má zapůsobit především na vojáky a nové rekruty. Každá armáda může tvrdit, že nemá dezertéry, nebo že všechny dezertéry dopadla a po právu popravila. Ale vždycky se najde někdo kdo tomu neuvěří a kdo to vyzkouší. A právě proto je z popravy Dezertéra největší událost široko daleko. I na těch jsem párkrát byl na své pouti od města k městu. Víření bubnů, nastoupené oddíly v naleštěných zbrojích s halapartnami v rukou, velké podium s hromadou rozličných udělátek na mučení, od klády, přez skřipec, až po vyvrhnutí vnitřností a lámání kostí v kole. Několik hodin tortury pro pobavení davu a zlomení odsouzencovy vůle, aby prosil o milost. Hlava nabodnutá na kopí s nápisem Dezertér a ozdobená barevnýma stuhama pak někdy i týdny zdobí náměstí. Nikdo, kdo má jen kouska rozumu, ale nezabije Dezertéra kdesi v zapadlém kousku lesa, bez náležitého divadla pro utužení morálky vojáků. A právě to mě vede k tomu, abych jim nevěřil. Akkadian měl rychlou smrt bez bolesti. A brblání spokojeného velitele mě vede k tomu, že si začínám myslet že v tom bylo něco osobního. A nevím proč začínám mít pocit, že My jsme jen nevhodní svědci, kteří budou v nejbližší době odstraněni. Podívám se na všechny okolo. Jednoho po druhém si prohlédnu tváře vojáků, poté se zadívám na Arcelota a Zakku s tichým dotazem v očích. Tázavě zvednu jedno obočí. . .

Zakka - 20. září 2012 22:23

Nečekaná návštěva Všechno se seběhlo až moc rychle. Být na tom hůř, myslela bych si, že se mi to zdá. Na sen, bylo ovšem ostří vojáků příliš rychlé, slova Kata až moc sebejistá a krev na zemi karmínově rudá. Stále jsem teď v hloučku naší malé skupinky. Byla jsem naštvaná, stejně, jako všichni ostatní. Ale taky jsem si uvědomovala, že jsem beze zbraně, vyčerpaná a že proti nám stojí více jak pětinásobná přesila. Koutkem oka jsem se zadívala na Arcelota. Jeho plamenná řeč mluvila za vše. Já ale nechtěla posílat nikoho z mých přátel na smrt. Přivřela jsem oči a vzpomněla na hraničáře, doufajíc, že uslyší ... Arcelote, Rissa je vyčerpaná, Toly ještě dítě a s Glwyddynem proti skřetům obstáli díky, dobrému plánu a vzdálenosti, která je dělila. Já na tom nejsem zrovna nejlépe a sami tenhle boj s Pěvcem nevyhrajete... Tebe les skryje, možná bys utekl, třeba bys dokázal pomoct i ostatním, ale je čas a síla na takové plány? Navenek jsem nehnula brvou, vyslechla jsem si všechny strany, které tu měly "něco na srdci." Byla jsem připravená, pokusit se těm pár lidem tady nějak pomoci, ale v tuhle chvíli jsem moc dobře nevěděla jak, aby se tím vše ještě víc nezkomplikovalo.

Kronika - 22. září 2012 14:52

Odpověď... Je podivuhodné, jak jedna tasená zbraň dokáže zostřit atmosféru celé situace. Arcelotova slova byla ovinuta kouzelnou stužkou. Z jeho úst působila tak, jak z žádných jiných. Kat se mu zadíval do těch uhrančivých očí. Bylo znát, že i přes moc vystavěnou převážně na strachu, to nebyl psychicky silný člověk. V jeho obličeji se objevila hrůza, děs z hraničářových slov. Oči se mu rozšířily a začaly se lesknout. Vypadalo to, že tuhle situaci, nebudě těžké zvládnout. Tuhle domněnku vám ale zkazilo následující. Kat sebou trhl, oklepal se a začal se smát. Podíval se na Arcelota a pak zatáhl za koženou šňůrku, kterou měl kolem krku. Na jejím konci se houpal amulet. V odrazu ohně si ale šlo jen těžko povšimnout, jak vypadá. Katův krákavý smích se kroutil všude kolem. „Vážně si myslíš, že se nechám oblbnout magií?“ Zase se zasmál a zamrkal, aby z očí vyhnal ten nedávný lesk strachu. Glwyddyn promluvil a Kat se nepřestával usmívat. „Jistě, ty říkáš, že jste ho neznali a on tvrdí, “píchl prstem nejprve k chodci a pak ke Šrumajdovi, „že vám zase pomáhal. A vaše jména? Na světě je spousta špíny, kdybych měl znát jméno každého jednoho smítka, … vidíš jak je to nesmyslné? Členy královské rodiny a všechny ostatní významné znám. Vy mezi ně nepatříte, jen se na sebe podívejte… Ve službách hlouposti a neznalosti jste jedině vy, každý věděl, že je na jeho hlavu vypsaná odměna a že jakožto psance, jste ho měli okamžitě udat! Jen urážej a vyhrožuj, rozhodně to budu brát jako polehčující okolnost.“ Uchechtl se, ale ta nálada ho začínala opouštět. V očích se mu objevily dva blesky. „Jediný, kdo z vás má právo tu zůstat, je to děcko.“ Otočí se tváří k Risse. Jeho pohled ji vyloženě svléká od hlavy až po bosé nohy. Hezká tvář má někdy nevýhodu. Kat i ostatní by spíše jejím slovům uvěřili, kdyby je pronášel hrbatý vousatý stařec. Ona vypadala jen na prostou venkovanku. Zatímco většinu mužů přitahovala její dívčí něžnost, Zakka přitahovala pohledy všech, kteří měli rádi hádanky a překážky. Pěvec nic neříkal, tak si ho nikdo moc nevšímal. Jeden z vojáků se na něj díval trochu déle… připomínal mu chlapce, který z úkrytu přihlížel výcviku, ale to se asi pletl… Celá situace byla jako struna – napnutá až k prasknutí. Muži těkali očima z Arcelotova meče a z Rissy na Kata. „Té rajdě nevěřte, kdyby něco takového uměla, už by to udělala. A my se nenecháme zastrašit.“ Kdo ví, kde se stala chyba. Začalo to totiž vypadat, že unavený a hladový Kat to začíná brát osobně. „Vzdejte se, nebo poteče krev.“ Řekl nakonec, jako poslední výzvu. A řekl to takovým způsobem, že bylo nad slunce jasnější, co bude následovat. Buď výzvy uposlechnete, nebo se strhne krvavá řež. Vyplynulo to i z toho, že Katovi přivedli koně, na kterého nasedl a vyčkával.

Arcelot - 04. října 2012 13:54

Co dál... Sleduji toho kata a pak se ušklíbnu když vidím jeho přívěšek,ještě sem neviděl aby vyrobili amulet na psychické vlastnosti chodců, a tak mne to docela znepokojuje..... Oháníš se zákony, tudíž víš že jako chodec nepsadám pod zákony žádné země,jsem tulákem posvěceným všemi zeměmi, stejně jako mí druhové od nepaměti,stavíš li se těmto prastarým zákonům,věř že až příjde čas, nebude žádný stopař jež by vedl vaše vojáky, žádné hraniční hlídky jež donášejí zprávy o postupu cizích armád,nebude ničeho na co je tvůj král zvyklí spoléhat...protože všichni stopaři,tuláci a hraničáři se budou tomuto království vyhýbat... zasunu meč do pochvy nad ramenem až po té co uslyším v myšlenkých Zakku a pohlédnu nani.... Navíc, já zde musím zůstat s touto ženou,a to není nikdo jiný než Zakka Sjednotitelka,co myslíš, odolá tahle země jejím armádám až ji potáhnou pomstít...? přikleknu k ní a pohladím ve vlasech..... Nikdo z nás nic neprovedl, nikdo nikam nepůjde, a ona není schopná cestovat to by ji zabilo, pakuj se odkud jsi přišel královský,toto je hvozd a ten má své zákony...

Rissa - 06. října 2012 13:45

Takže co dál? Jasně já nemůžu to že vypadám jak vypadám každý jsme nějak začínali.Navíc já nemám pro magii vyloženě talent vybrala jsem si jí protože ... to je jedno.Teď nemám důvod,chuť ani čas probírat proč jsem si vybrala zrovna magii.Co iluze?Proměnit se ve starce?Ne to by nevzali.Co svazující kouzlo?Ne na to nemám moc síly.Dekapitace? Tak je mi jasné že tohle nepůjde.Nebojím se že to koulo nebude fungovat bojím se že to bude fungovat.Tohle kouzlo jsem zkusila jen jednou a ne že by to nezabralo,ale když jsem viděla výsledek toho účinku tak jsem pak vyzvracela i to co jsme nesnědla a od té dobý jsem se neodvážila ho použít.Arcelot mluví,ale nemyslím si že by Kat byl přístupný rozumným slovům.Někdo jako on nebere ne jako odpověď protože je přesvědčený o své velikosti.Dobře co znevitelnit sebe a pak utéct?JNemůžou být všude,ne tohle si chci nechat na konec.Nechci je opustit pokud to nebude nezbytně nutné. Co naštvat les.Menší blesk nebo oheň bych zvládla a stromy by je pak rozdrtily.Ne radši zkusím něco méně ... tohle si nechám v záloze. "Mám takový pocit že krev poteče stejně protože každý lupič se může ohánět královským nařízením.Navíc nikdy nemůžete vědět co kdo umí.Nesnažím se vás zastrašit hrdinně padněte za svého milovaného vůdce.Mimochodem kouzlo způsobující impotenci je běžné kouzlo a může zasáhnout vás všechny.Ale nebojte se za týden vyprchá a vy budete vědět že jste tohle všechno podnikly pro správného muže." Chce to spíš napadnout loajalitu těch ostatních pokud jí pohání něco jiného můžou začít pochybovat a spíš zachrámí sebe.Taky by to chtělo rozptýlení a já jsem dostala náhle nápad.Čeho se bojí všechna zvířata?Ohně a hlavně koně a když mu zapálím oheň pod zadkem a to myslím doslova tak se z toho budou moci zbláznit.A ani sebelepší jezdec nezmůže nic proti zvířecím instinktům.Vydechnu v očích se mi opět zajiskří,prskne to a ocas koně na kterém sedí Kat se zapálí.Ano snad tohle bude mít svůj účinek a my budeme moci jednat.

Toly - 06. října 2012 14:14

Zatracení vojáci... !! Hledím na Kata a na vojáky za ním... Stále mám v očích vztek. Už se neklepu z pláče a ze strachu... Ale z adrenalinu a ze vzteku, který ve mně proudí. Očima sleduji situaci a schovaná dýka v rukávu je připravená bodat a řezat. Promluvil opět Arcelot a začal znovu s protesty. Jeho slova byla moudrá a pravdivá... Však namachrovaným vojákům, kteří mají v hlavě kupu břeček, to nejspíš nevysvětlí... Potom promluvila Rissa a udělala něco velmi neočekávaného... Když svou magií zapálila ocas koně, tak mi to došlo... ,, Jaká že je největší nevýhoda koní?... Dají se lehce vyplašit. ,, I přesto, že magii nesnáším a mám z ní strach... Občas se hodí. V tom okamžiku jsem nelenil a v rychlosti vyndal z taštice, která je přidělaná na pásku svojí foukačku a dvě šipky. Okamžitě jsem první šipku vložil do foukačky a vyfoukl jí na dalšího blízkého koně. To samé jsem v rychlosti udělal i s druhou šipkou... Teď by jeden kůň měl mít hořící ocas a dva by měli být postřelený neotrávenou šipkou. Tohle by už mělo koně vyplašit... Foukačku rychle dám zpět do taštice a poté mi z rukávu vyjede dýka... Pevně jí chytím a přikrčím se do bojového postoje... ,, Vždycky jsem vás nesnášel... Ale teď jste to totálně přehnali! ,,

Glwyddyn Šrumajda - 07. října 2012 18:59

Pokus o odpor Vida, jaký trumf má v rukávu, nebo spíš pod košilí, pomyslím si, když Kat vytáhne ten přívěšek. Možná by stačilo mu ho sebrat. (Jenže kdyby už někdo měl nějakou příležitost mu ho sebrat, mohl by mu rovnou proříznout hrdlo a měli bychom ho s krku.) On jinak možná není tak silný a sebejistý, jak vypadá. "Tupče namyšlený!" vyprsknu zároveň s tím, jak mluví on, ale nevím, jestli mě bylo slyšet. Postupně mě ale vztek opouští, přicházím k rozumu (jestli něco takového mám) a ztrácím naději, že se nám situaci podaří vyřešit k naší spokojenosti. Má to smysl, stavět se na odpor? Vždyť je jich velká přesila... neudělali bychom nakonec líp, kdybychom šli s nimi a doufali, že se nám později podaří utéct, překvapit je nebo něco? Skloním hlavu... smiřuju se s tím, že se vzdáme. Když Rissa zmíní kouzlo způsobující impotenci, jenom se pousměju. Pak ovšem jednomu koni blafne pod zadkem a Toly se chopí své píšťalky bez děr. No a co teď? Můžu se teď vzdát? Můžu teď odevzdat zbraně a čekat na svůj osud? Těžko. Střílet nemůžu, kuš i šipky jsem odložil. Mám jenom u pasu tesák, pro postavu člověčí velikosti je to prostě nůž. Uchopím ho pevně do ruky a rozhlédnu se -- vojáci jsou všude okolo, takže jediné, co teď hledám, je místo, kudy bych mohl proklouznout, aniž by si do mě někdo seknul a aniž bych mě převálcoval kůň. Doufám, že se mi to podaří dřív, než schytám nějakou ránu zezadu -- takže jakmile objevím sebemenší příležitost, rozeběhnu se a pokusím se uniknout z obklíčení. Vzhledem ke své velikosti a ke splašeným koním bych snad mohl mít nějakou naději.

Pěvec - 21. října 2012 23:03

Do lesa dorazil cirkus? Díval jsem se po vojácích, a díval jsem se pozorně. V první chvíli jsem chtěl bojovat, a nebo prchnout, ale to vypadá čímdál víc jako nemožné. Na to jsou až příliš zkušení. Staré veterány a nováčky od sebe dobře rozliším a tihle toho už viděli dost. Tu skupinku pěti mužů v Katově blízkosti odhaduji na nižší důstojníky, nebo jeho zástupce. To, že jsou dobře secvičená parta, která si umí navzájem krýt záda, se dá poznat na první pohled. Sebe budou bránit do posledního dechu, ale jak by to bylo s bráněním Katova krku už si tolik jistý nejsem. "Z očí jim čiší strach, strach z polovičního šílence, který jim velí. Nikdo z nich pro něj truchlit nebude, a kdyby měli jistotu, že se ho zbaví. . . mno kdo ví. " V hlavě se mi pomalu rodí plán. Plán sice riskantní, ale mohl by nás odtud dostat živé. Trocha lží, přikrášlená polopravdou. . . protřepat, nemíchat . . podáváme hned po komickém jezdeckém vystoupení. Než ale začnu, počkám jak to dopadne Kat s krocením koně. Třeba si srazí vaz při pádu a bude o starost míň. Mečem v pochvě, který jsem měl předtím odepnutý od opasku ukážu na Kata. A pak se rozchechtám na celé kolo.

Kronika - 18. listopadu 2012 23:26

Zajímavé divadlo ... Ocas nebohého zvířete vzplál, jako pochodeň a zazářil do tmy. Kat spadl dolů, ještě stihl zaklet a hlasitě vykřiknout, jak kůň vyhodil zadníma nohama a potom vysokým skokem zmizel v houští. Kat s naraženou kostrčí a obličejem od bláta se začal pomalu sbírat ze země. Nikdo mu pomoci nešel. Ty, tos byla ty ... ty malá zmije ... syknul Kat a z očí mu sršely blesky potupy, které byl hlavním aktérem. Byl jsem na vás asi moc hodný ... Odzbrojte je, svázat za koně a roubíky do úst, potáhnou za námi, jako stádo mezků ... Prsknul bláto, které se mu dostalo do úst a bylo znát, jak zatnul zuby, když se ozval naražený zadek. Meč se mu ocitl v rukou a máchnul jím směrem k vám, jakoby ztratil všechnu soudnost. Já vám ukážu, co to znamená neuposlechnout rozkazu velitele královského vojska, vy ... Zezadu k němu přistoupil jeden z vojáků a sáhnul mu na rameno, ve snaze ho trochu uklidnit, především proto, aby neztrácel respekt před vojáky. Kat však jeho paži setřásl a druhou do něj strčil. Nech mě, za tohle mi zaplatí ... Ostatní vojáci se začali ošívat, moc se jim do toho nechtělo. Arcelotova slova přeci jen měla kýžený dopad. Ať patřili k lidem, kteří se chodcům spíše vyhýbali a nechtěli s nimi mít nic společného, nebo k těm, kteří si jich naopak vážili nadevše, všichni k nim přistupovali s respektem. K tomu všemu, nejen on mohl za to, že se jim splnit rozkaz zkrátka vůbec nechce... Zakka sjednotitelka, příběhy o ní kolovaly skrze mnoho koutů světa a tenhle byl nepochybně jeden z nich. A do třetice všeho dobrého i zlého... kdo si to chce rozházet s čarodějkou? Vypadalo to, že proti vám se přeci jen nevydají, ale k odchodu se zatím také neměli.

Pěvec - 22. listopadu 2012 14:12

Mohlo by mu to dojít, i když kdo ví. . Výbuch vzteku z Katových úst kvituji ještě větším smíchem. A pak, jakmile obnaží svou čepel, můj smích v patřičně propracovaném kontrastu v půli tónu ztichne. Meč jsem doposud držel stále zastrčený v pochvě odepnuté od opasku v levé ruce. Pomalu, s důrazem na ostrý sykot taseného meče jej vytasím a špicí skloním k zemi. S ostrým pohledem a pózou člověka, který nepřipouští žádný odpor, pomalu odsekávám jednotlivá slova následujících vět s arogancí vyhrazenou vyšším vrstvám při jednání s podřízenými. "Já a mí lidé . . " kývnu hlavou směrem k všem z naší skupiny ". . jsme byli zákeřně přepadeni skřety. Uprostřed boje se odkudsi zjevil on . . " doplním pohledem na setnutého Akadiana " . . a v boji se postavil na naší stranu." " Je mi jedno, kdo to byl a co provedl. Pokud byl vinen a po právu došel trestu, je to v pořádku. Ale naprosto odmítám, aby jste jeho ostatní skutky spojoval s námi! " začínám pomalu nabírat na hlasitosti tak, aby všichni dobře slyšeli. " On nám pomohl v boji a když jsme se chystali znovu utábořit a ošetřit svá zranění, byli jsme přepadeni znovu. Vámi!" Pak si odplivnu směrem ke Katovi a dávám si dost záležet na tom, aby to znělo v kontextu k mým slovům dvakrát tak urážlivěji, než by to obvykle vypadalo. "Z mého pohledu jste ještě horší pakáž nežli ti skřeti, a ať se propadnu jestli složím zbraň před banditou, který mě v noci obklíčí se zbraní v ruce. I kdyby nakrásně byl v královských barvách." Lehce nakloním hlavu na stranu v náznaku odporu, který bych mohl další tyrádou setřít a seřvat. Snažím se zapůsobit na vojáky dojmem spravedlivého rozhořčení a pokouším si je naklonit na svou stranu. Tak a je to. Jsem si skoro jist, že to přepadení a odzbrojení vojákům nejde pod nos stejně jako nám. Navíc se pomoci Katovi moc nehrnou, takže když přesvědčím ty nejstarší a nejzkušenější, aby si odkvačili po svých pochůzkách, dají nám pokoj. Několik vteřin počkám a nechám svoje slova působit. Pak začnu zcela mrazivým hlasem dotahovat svůj plán do finální podoby. Pomalým a obřadním způsobem zvednu svůj meč do výšky očí a ve formální dvorské výzvě k souboji jej zase spustím k zemi. " Cítím se vaším jednáním rozhořčen a uražen. Během vašeho urážlivého jednání jste vůči mé osobě vytasil zbraň a já cítím potřebu formálního zadostiučinění. Zvolte si sekundanta, který úřadům dosvědčí, že souboj proběhl zcela podle všech regulí." Tak trochu doufám, že se nikdo nezeptá jakým právem žádám o souboj, ale na to klidně mohu odseknout, že se mě na původ neptali ani před výzvou k odevzdání zbraně. Hodně sázím na to, že starší a zkušení vojáci budou hrát na lidové pořekadlo , že "Když se páni perou, ať se perou mezi sebou." a do souboje nezasáhnou. Jsem si zcela vědom toho, že zkušený voják dokáže z mého postoje a držení meče odhalit, jak moc jsem zběhlý v používání zbraně. A proto jsem se celou dobu snažil vyprovokovat Kata k tomu, aby na mě rozmýšlení zaútočil prostou silou úderů.

Pěvec - 22. listopadu 2012 14:36

soukromá zpráva od Pěvec pro Jsem připraven na to, že když po mě Kat okamžitě vystartuje. Hodlám dvakrát nastavit meč a v obraném postoji o krok ustoupit, ale při třetí obraně půjdu dopředu. Tím by se měla zcela eliminovat útočnost zbraní a prostě ho pořádně praštim pěstí. Nevím jak moc se vyznáš v šermu na živo ale doufám že z popisu pochopíš dobře. Moje současná poloha vůči Katovi a postoj ve kterém jsem zkončil po ukončení gesta na souboj: stojím od něj asi čtyři metry natočen k němu pravým bokem s lehce pokrčenýma nohama, pravá špička tvoří vrchol pomyslného zrcadlově otočeného L Pravou ruku mám pokrčenou jílec meče ve výšce pasu, hrot meče míří nad vrchol hrudní kosti, levou ruku mám nataženou za zády a koženou pochvu držím v cca 1/4 délky. kratší konec mi směřuje z dlaně malíkovou hranou - v případě nouze hodlám použít zdobené kování na konci jako obušek.

Kronika - 15. prosince 2012 20:48

Katovo představení Vojáci zaregistrují, jak dopadl jeden z kapitánů, jenž se snažil uklidnit Kata, a vyčkávají. Evidentně je zaskočil odpor, stejně tak jako jednání Kata a radši se nikam neženou. Vypadá, že mluvíte pravdu a nic s hledaným nemáte společného. Akkadian je zaslouženě potrestán a Váš boj se jeví jako soukromá akce Kata. I když byli nahlodaní, tak Arcelotova výmluvná slova je přesvědčila. Přece nepotáhnou za koněm takovou Zakku Sjednotitelku! Na kapitánech bylo vidět, že smýšlí podobně. Bylo jim jasný, že kat se chce pomstít, ale oni mají také zodpovědnost za zbytek vojáků. Pomalu se začali stahovat zpět k vojákům, uklidňovat koně a nechali Kata jednat. Po očku na sebe koukli a sehraně pomysleli. Akkadian je mrtvý a pokud se Kat pomlátí s partou dobrodruhů, tak jim to vadit nebude. Buď polichotí Katovi, jak je vyřídil nebo se naopak zbaví nenáviděného kapitána a vrátí se v klidu s tělem Akkadiana. Dobrodruzi si pak můžou jít svojí cestou. Kat však nic z tohoto nevnímal. Ten měl před očima rudo! Po pěvcových slovech se už nedal zastavit. Udělá pár rychlých kroků vpřed k pěvcovi a zaútočí svým mečem na pěvce. Je totálně v ráži a moc se nekryje, zato do svého úderu dá veškerou svoji sílu a zároveň při tom zařve: „Toto je váš poslední den! Nezachrání vás ani moc slov či ohně či vaše kejkle! Braňte se a modlete se, jak chcete ale moc vám to nepomůže.“ Vůbec si sebejistě nevšímá kouzelnice, ani ostatních. Křivě se usměje a švihne šikmo ze shora do pravého boku pěvce. Mezitím se vojáci mírně stáhnou, uklidní splašené koně a postaví do řady vedle sebe. Kapitáni se stáhnou až k vojákům. Je evidentní, že nechávají Kata jednat a vyčkávají, jak dopadne boj. A je evidentní, že zatím nehodlají zasáhnout do boje. Vypadá, že v návalu adrenalinu si toho ani Kat nevšiml.

Glwyddyn Šrumajda - 16. prosince 2012 10:51

Souboj Peláším pryč, kličkuju mezi stromy a hledám si cestu v bezpečné vzdálenosti od splašených koní. Za sebe se moc neohlížím a zastavím se ve stínu za starým padlým stromem. Zastrčím nůž za opasek. Potom teprv koukám k místu, kde jsou ostatní. Moc toho nevidím, v cestě stojí stromy. Slyším ale hlasitou řeč, je v ní mnoho zloby, ale nenasvědčuje to tomu, že by začala otevřené bitka. Možná je tam i docela klid. A tak opatrně přijdu blíž, schovávám se za stromem. Aha, to tedy řval ten jejich velitel. A teď se do toho vkládá Pěvec... Zdá se mi, že není potřeba se schovávat, a tak vylezu ze stínu a postavím se tam, kde stojí ostatní z naší skupiny. Poslouchám, co Pěvec říká. Zase jako na divadle, i když tady už jde o život. Na jednu stranu obdivuju, jak mistrně zachází se silou slova a pro nás všechny nasazuje svoje umění. Na druhou stranu si víc než kdy jindy uvědomuju, jak mě štve jeho frajerská sebejistota, jeho naduté projevy. A je mi jedno, jestli je to jeho pravá přirozenost nebo jenom maska, protože v obou případech by mě to štvalo stejně. Napadá mě, že jestli Pěvec neumí šermovat stejně dobře mečem jako jazykem, hodilo by se mi mít v ruce něco jako nabitou kuši. V současné vypjaté situaci mi nepřipadá bezpečné dojít si ke svým věcem a ozbrojit se, jako by se nechumelilo, a tak se spokojím s tím, že si udělám přehled, kde svoji hromádku mám a kudy se k ní rychle dostanu. A pozoruju souboj.

Pěvec - 16. prosince 2012 21:51

Dětská říkadla pro všední boj Stalo se přesně to, co jsem čekal. Rozzuřený Kat po mě vystartoval, aniž by se rozhodl nějak zkorigovat pravidla souboje, nebo se alespoň zeptat, jakým právem po něm souboj požaduji. "A tak je to dobře, hlavně ho nenechat vychladnout a udržovat ho v zuřivosti. Bude pak o dost jednodušší soupeř. Co takhle zkusit nějakou říkanku, ať se pořádně vztekne. Využiji pak přetáhnutého výpadu a zasadím ránu." "Našel vrabec mezi ploty šněrovadlo z jedné boty. A teď hledá kolem plotů k tomu šněrovadlu botu. Až ji najde, že prý hned půjde v botě na výlet." Zanotuju dětskou říkanku a rozpustile se na něj zašklebím. Jeho zprudka vedený úder jsem zvětší části předvídal. O krok ustoupil a vyměnil nohy, nyní mám pravou nohu vzadu a stojím ke Katovi levým bokem. Ale nic nedělám, meč držím stále ve stejné pozici, jílec ve výšce boku, hrot směřuje na jeho hrdlo. Síla jeho úderu a setrvačnost meče, jenž se nesetkal s žádným odporem, ho musely dost rozhodit. Z jeho chování se dá usuzovat, že na obranu moc hledět nebude. Očekávám, že udělá další krok a jeho další úder provede tak říkajíc rubem meče po zpětné trajektorii. Možná, že ho trochu zvedne a půjde vodorovně. "Jestli půjde tak jak si myslím, bude to ještě rychlejší, než jsem čekal. To mu zablokuju meč a prásknu ho pěstí do obličeje. A pak odskok. Jestli ne, tak ještě chvilku počkáme."

Kronika - 27. prosince 2012 22:25

Souboj Pěvec vyzval Kata k souboji a ten se oprostil od všech zvyklostí a zákonitostí souboje. Vrhnul se na pěvce jako pominutý a zaútočil zpříma mečem. Vojáci, včetně těch velících, jen přihlíželi souboji a čekali. Pěvec se nezalekl a s chladnou hlavou odrazil první útok a elegantně a promyšleně vyčkal na další útok Kata. Byl sice mezi nimi rozdíl v síle, postavení a způsobu boje, ale předem nebylo nic jasné. A vyčkával i zbytek dobrodruhů. Snad Pěvci věřili, možná se báli, či nevěděli co dělat. Ať nezkušeností, či překvapivostí nastalé situace. A Kat zaútočil podruhé, jako smyslů zbavený. A Pěvec opět pohotově zareagoval, vyhnul se obratně ráně a Katovi uštědřil ránu pěstí a asi i jílcem meče přímo do obličeje. Kat vypadal na chvilku překvapeně, rychle však upustil meč a jako rozzuřený býk vystartoval na Pěvce, který mu šikovně poodskočil. Katovi se objevila v rukou dýka a s překvapivou rychlostí vyskočil na Pěvce. Těžko říci jestli čekal, že bude v těžké zbroji Kat tak rychlý a že takto bezhlavě a netakticky zaútočí. Každopádně asi smrtícímu úderu dýkou někam k srdci nebo možná i výše na krční tepnu, se vyhnul. Dýka mu díky šikovnému vyhýbacímu manévru prosvištěla vedle těla. Katovu tělu a jeho setrvační síle se však vyhnout nepovedlo a tak ho Kat povalil na zem. Chvíli tak leželi, Kat však až na slabé zachroptění nedělal nic. Pěvec vypadal celkem nezraněn a až na zalehnutí naprosto v pohodě. Když se chvilku nic nedělo, 3 velitelé stojící před vojáky, pokynuly zpět a pomalu a opatrně, bez vytasených zbraní, vyjeli směrem ke Katovi a Pěvcovi. Ostatní vojáci stáli na místě. Velitelé evidentně jeli bez známky nějakého boje zkontrolovat stav souboje.

Pěvec - 03. ledna 2013 01:51

Chtěl moji zbraň. . . tak ji má. Tu ránu jsem čekal. A přišla přesně jak jsem předpověděl. Prudká rána zpátky, žádné finesy, jen hrubá síla pramenící ze vzteku a poraněné pýchy. Zachytil jsem ji v jedné třetině čepele a nechal ostří sklouznout až na záštitu. I když jsem byl připraven síla úderu vykřesala na ostřích snop jisker a mě málem vyrazila meč z ruky. Trhnout mečem do strany, pak rychlý pohyb vpřed, levačkou rána do tváře. Až potud šlo všechno podle plánu. Když pěst dopadla na Katovu tvář, všiml sem si podivného záblesku v očích. Pak pustil meč. "Co to sakra . . " Odskočit od něj se mi už nepovedlo tak, jak jsem zamýšlel. Byl rychlejší a tím odhozením zbraně mě dost překvapil. Dýka v jeho ruce, která se jakoby zjevila odnikud, mi mířila na srdce. ". . heršvec, snad to rukavice vydrží . . jak mě to ten Ferko učil . . krátký odraz hřbetem ruky. . . zboku čepele pitomče, ať se nepořežeš . . " vzpoměl jsem si na to léto u divadla, kdy mě akrobat a vrhač nožů jménem Ferko učil bránit se proti noži, po jedné jeho zvlášť vydařené hospodské rvačce. Pak jsem hřbetem ruky udeřil zhora do přibližující se dýky a odklonil ji tak od svého srdce dolů a pak do strany. Dýka prošla kolem mého boku. Rychle jsem nataženou ruku sevřel mezi svůj bok a levačku. Rozeběhnutý byl najednou až těsně u mě. Náraz jeho ramene do mé hrudi byl tak silný, že mě nadzvedl a o dva kroky dál jsme oba upadli na zem. Vyražený dech, hlava naražená o zem. A na hrudi tlak, jako kdyby mě zalehla kobyla. Několik dlouhých vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, že stále v jedné ruce držím jílec meče. Toho meče, který jsem dozajista stihl vrazit zpět do střehu mezi Kata a mě. "Ten blázen se mi vrhl přímo na ostří, a nabodl se. " Ať je Kat raněn sebevíc, nějak se mi stále nechce pouštět jeho ruku, ve které měl dýku. Pustím jílec meče a vyprostím si pravačku zpod jeho těla a chytnu jej za rameno, pak se prohnu v kyčlích doleva, zapřu paty o zem a pokusím se jej odvalit. Hned jak ze mne zmizí tíha jeho těla, provedu odval do volného prostoru a sáhnu do boty pro svou dýku. Teprve pak se, v kleče na koleně a s dýkou v ruce, rozhlédnu po okolí.

Arcelot - 05. ledna 2013 12:50

Souboj Celou dobu klečím u Zakky a sleduji co se bude dít, je mi tak něják jedno zda budu muset bojovat, ale vím jedno,zákony o nedoknutelnosti nás chodců jsou platné všude,takže bych se tvrdě bránil..... Jen se nedej barde, ukaž mu na čí straně stojí právo.... pronesu když začnou bojovat a začnu se zase starat o Zakku..... Najdu tvé ostří,neboj se,najdu ho,až nás pustí,a oni nás pustí.... pohladím ji ve vlasech a tiše vydechnu když vidím jak ti dva spolu zápasí, pak ale kat klopítne a padne, je mi jasné že napadl na svou vlastní zbraň a musím se té ironii osudu pousmát.... Tak bohové rozhodli v naší vinně či nevinně, myslím pánové že můžete jít do města a říct že úkol byl splněn, a informovat krále o skřetích výpadech a skupině jež jim je na stope, nic víc, a nic míň.... vydechnu tiše a zavřu oči..... A my jdeme spát,, každý to potřebuje, každý z nás musí nabrat sílu na ráno a další cesty,takže se rozejděme v dobrém.....

Glwyddyn Šrumajda - 07. ledna 2013 19:36

Po boji Když Pěvec začne veršovat a dráždit svého protivníka, nezbývá mi než se smát. Tlemím se a občas se podívám na hobita, jestli se netlemí taky. Kat zuří, a jak ho tak pozoruju, tak bych si na jeho vítězství nevsadil. Chce-li ho Pěvec stáhnout z kůže, má vcelku lehkou práci, protože z ní asi vyletí sám. Chvíli jsem koukal jinam, protože se mi zdálo, že v lese něco šramotí -- a už se muži válí na hromadě. Kat má navrch, tedy přinejmenším v tom smyslu, že leží na vrchu. Jenže ze zad mu trčí ostří meče, což rozhodně jeho zdraví neprospěje. Asi mrtvej... zatají se mi dech a přestanu se smát. Kat se nehýbe, zato Pěvec vypadá, že je v pořádku. Přijdu blíž k místu souboje a zeptám se: "Je po něm?" Potom s rukama v bok vzhlížím k hraničářovi a velitelům a poslouchám jejich rozhovor.

Rissa - 10. ledna 2013 04:30

Že by konec? Toly se teď přikrčí do postoje a nasadí výraz ve kterém ho nepoznávám.Hobiti nebývají zrovna zuříví válečníci,ale teď z něj jde vážně strach.Teda možná,ale rozhodně už nevypadá jako ten kluk kterého jsme předtím potkala.Ikdyž to nejspíš nebyl nikdy protože nevím kolik mu skutečně je. Jasně vadí mi že mně ostatní soudí podle vzhledu a sama to dělám taky. Toly spustí svou foukačku a pokud způsobí dostatečný zmatek možná půjde utéct a já jsem i ochotná ho vzít sebou.Teda pokud si bude chtít nechat pomoct od čarodějky.Toho gnóma to už napadlo a rozhodne se najít si cestičku mezi koňmi.Ovšem ze sledování Glwyddyna mně vyvede jednání Pěvce.Zřejmě se snaží Kata rozzuřit což je dobře,nemusím toho vědět o boji zase tolik abych věděla že naštvaný protivník dělá chyby.Katův kůň reagoval přesně tak jak jsem čekala.Jeho hořící ocas chvíli osvětlil okolí než kůň vyhodil zadníma nohama a potom co se zbavil svého jeudce zmizel v lese.Kat vykřikl zaklel a rozplácl se v blátě jak široký tak dlouhý.Ovšem můj odhad byl správný tyto vojáky motivuje strach ne oddanost neboť zatím co se Kat sbírá a pokouší po tom tom prudkém pádu aspoň posadit mu nejde nikdo pomoct.Ani se nezajímá zda je v pořádku nedivila bych se kdyby si většina přálá aby si při tom pádu srazil vaz a oni od něj měli pokoj. "Jo já aspoň teď nebudeš soudit knihu podle obalu.Teda pokud vůbec víš co to kniha je."poznamenám zatím co Kat prská bláto a zatíná zuby jak si narazil zadek. "Navíc velitelem královských vojáků se může prohlásit každý zloděj či bandita a my budeme mít jen jeho slovo."dodám pak abych ještě přiložila pod plápolájící oheň.Ale Kat je rozčílený na nejvyšší míru neboť se stalo něco co považoval za nemyslitelné.Naštěstí svým výstupem ztratil skoro všechen respekt protože takto se správný velitel nechová.Ten má zachovat odstup a chladnou hlavu.Katova pozornost se však přesune ke mně což mně moc nepotěsí neboť v boji zrovna moc nevynikám.Naštěstí nás dělí zatím dost velká vzdálenost a snad zasáhne Pěvec.Dobrá zpráva je že ostatní se zatím nemají moc k provedení Katova rozkazu.Ať už za to mohli Arcelotova slova nebo ta má. Asi je napadlo že možná umím i to čím jsem jim předtím vyhrožovala a zatím jsem na ně byla mírná.A naštvat čarodějku z toho nikdy nevyjde nic dobrého. Pěvec po svém proslovu vyzve Kata na souboj a ten výzvu přijme aby smyl pohanu ktera mu byla uštědřena.Nevšímá si ničeho a nikoho a rozčílen na nejvyšší míru se vykašle na šermířské finty a zapojí jen svou sílu a zuřivost.A to je právě jeho poslední chyba která zapříčíní jeho konec.Brzy skončí oba na jedné hromadě Kat je sice na vrchu,ale to je jeho jediné vítězství.Je po boji a my vyhráli protože ostatní ukázali že jsou ochotní naslouchat rozumným slovům.Adrenalin který mně zaplavil začíná vyprchávat.Cítím se náhle tak unavená že brzy buď omdlím nebo se pozvracím.Nebo obojí,ale zatím ne.Ještě je nutné něco udělat když je pozornost ostatních zaměřena jinam.Dojdu ke Katovu tělu a začnu hledat ten amulet mohl by se mi docela hodit.Ostatní ho nevyužijí nebo jsou dost silní i bez něj a ikdyž nechci přeceňovat svou roli mám pocit že si ho zasloužím.Kdo podpálil tomu koni ocas a umožnil Pěvci jednat?

Toly - 12. ledna 2013 16:04

Konec boje... Sleduji boj. Zběsilý Kat bojuje s Pěvcem. Kat ztratil všechny své nervy a zběsile útočí na Pěvce. Po chvilce boj končí a oba dva se válí na zemi. Naštěstí v boji obstál Pěvec a svého nepřítele porazil... V očích mám strach a celý jsem z toho neklidný a roztěkaný. Taky se lehce třesu. Očima kmitám ze strany na stranu a pozoruji vojáky a dění kolem sebe. ,, Co když na nás někdo zaútočí ze zadu? Nebo co když vojáci rozhodnou nás zabít, či zajmout?... Musím být ve střehu... ,, Řeknu si v hlavě. Jsem ve střehu, co se jen dá a dýku v rukávu mám připravenou jenom vysunout do ruky a bránit se... Kdyby náhodou. Nic nekomentuji, jen vyčkávám, co se bude dít. Jestli se to uklidní a Kata, tady popřípadě nechají, i když v to moc nedoufám, ale kdyby, tak si ho pěkně prošmejdím a každý záhyb, každý otvor na oblečení prohledám a oberu ho o všechno. ,, Škoda že nemáme vozík, naložil bych všechny ty hedvábné látky, Katovo zbroj, zbraně, a všechny cennosti... Kdyby to šlo, tak najít i jeho zdivočelého koně a zapřáhnout ho a to by byla paráda... By jme všechno prodali a měli na pěkné věcičky, užívání, hodování a podobně. ,, Ten kdo se na mě podívá, může zpozorovat, že koukám nehybně směrem k oblakům a sním... Sním o bohatství, jaké bychom mohli mít. To však nikdo nepozná. Poté se znovu proberu a přestanu snít. Už se tolik neklepu, ale pořád mi není nejlíp. Jsem v pohotovosti a soustředím se, kdyby nastal druhý boj. Jsme tiše a pozoruji věci kolem sebe a hlavně vojáky.

Kronika - 22. ledna 2013 17:04

Po souboji Tři Velitelé dojeli na koních až k místu souboje. Slezli z koně a jeden z nich došel až ke Katovi. Otočil ho na záda a zkontroloval jeho stav. Po chvilce se otočil na ostatní a zavrtěl hlavou. Ostatní 2 velitelé sundali přilby a zvedli na nějaké znamení napůl levou ruku a sklonili hlavy. Ostatní vojáci po tom znamení všichni do jednoho slezli z koně, sundali také přilbice, poklekli a sklonily také hlavy. Velitel klečící u Kata cosi sotva slyšitelně odříkával. Trvalo to asi pět minut. Poté vezme z krku Kata záhadný náhrdelník a vstane. Počká až vstanou všichni ostatní, mávne směrem k vojákům, kývne k ostatním velitelům, jenž stojí opodál a vydá se k Pěvci. Vojáci mezitím najdou Katova koně, dojdou ke Katovi, zabalí ho částečně do deky, aby koukala jen hlava, a naloží ho na koně. Zbývající 2 velitelé vše kontrolují a udílí instrukce. Když je vše hotovo seřadí se k odchodu. Velitel s náhrdelníkem či medailonem nebo co to je dojde až k pěvci. Sundá rukavici a podá Pěvci ruku. „Gratuluji vám k výhře v souboji. Nebyl to lehký soupeř, ale poslední dobou byl nějaký divný, jakoby nějaký posedlý a šel spíše nějakou svoji cestou, než aby se řídil zásadami a potřebami království Feranu. Proto jsme ani do souboje nezasahovali. My svého špeha máme, a co se týče Kata, můžeme to klidně považovat za vyřízené, v království bude známo , že zemřel čestně v souboji a o vás nepadne ani zmínka.“ Poté k Pěvci natáhne ruku s náhrdelníkem. „Toto považujte jako kořist. Neznám jeho účinky, ale je magický. Nám by byl k ničemu a vaše družina si ho zaslouží, snad přijdete na to co s ním. Pokud máte něco na srdci, tak mluvte. My se vracíme do Feranu.“ Poté poodstoupí a počká na vaši reakci. Ostatní vojáci jsou ve střehu a je viditelné, že hodlají pokračovat dál v cestě a nehodlají nějak pokračovat v Katově útoku ani nějaké mstě. V dálce se ženou tmavé mraky a začíná se rychle šeřit. Ze severu začíná nepříjemně foukat a okolní příroda nějak ztichla, že ani ptáčka neslyšíte zpívat. Ve vánku cítíte nepříjemný pach mrtvých skřetů. Ve vzduchu je cítit chlad a voda.

Arcelot - 23. ledna 2013 16:50

Je po boji... Děkujeme vám Pánové,vaše rozhodnutí je víc než zprávné,přeci jen,všem nám jde o to aby jsme zajistili bezpečí našim zemím,ač bojem na bojišti tak bojem jako mi, v zázemí nepřítele, přijít na to proč vůbec útočí na ztezky kupců.... chtěl bych říct víc, ale zranění,únava a vidina toho že ještě musíme zařídit tábor nahoře na upátí mi řekne že bude lepší šetřit síly..... Toly postarej se o Rissu, Glwyddyne, doveď koně,musíme zaku dostat nahoru dřív než se víc rozprší,Pěvče,pomůžeš mi? zeptám se když opatrně zvednu Zakku a zahledím se na vojáky,při tom stále myslím na to že musím nalézt její ostří.... Čas na další dryák... zašklebím se trochu víc když do sebe kopnu další lektvar pro posílení a alespoň se cítím jistější v chůzi i uvažování..... Les stichl.... projede mi hlavou a začnu se rozhlížet kolem sebe, při tom Zakku zase uložím na zem a vytasím meč..... Les stichl,to není jen tak....

Pěvec - 26. ledna 2013 20:20

Salut a spánembohem Když vidím, že se nepřítel nehýbe a vojáci nedělají nic, co by mne jakýmkoliv způsobem ohrožovalo, schovám dýku. S nonšalancí vrchní třídy sklopím hlavu v němé poctě za padlého, i když moje myšlenka a prosba u božstva, ať už by mělo být jakékoliv, patří spíše popravenému, než Katovi. Jakmile improvizovaná modlitba skončí, přejdu ke Katově meči a vykopnu ho vysoko do vzduchu. Dávám si velice záležet, aby to vypadalo ladně a krásně. Co si budeme nalhávat, o estetický dojem mi jde především. Do vykopnuté zbraně zlehka udeřím levou rukou shora, takže v letu nad hlavu pokračuje v žonglérské rotaci. Pat pravou rukou chytím střed rotace, což by mělo být těsně u těžiště Katovy zbraně. Pak nechám rotaci dokončit a špice meče mi zůstane na dlani levé ruky. Jílec zbraně podávám veliteli jenž mi přináší amulet a gratulaci k výhře. "Děkuji. Zde je zbraň vašeho velitele." Omezím veškerou slovní komunikaci na několik prostých sdělení. Pak přijmu amulet a svou zbraň a novopečenému veliteli zasalutuji. Ledabyle se na amulet podívám a zastrčím ho do taštice na boku. "Jak už jsem říkal. Střetli jsme se se skřety a pár jich uteklo. Dejte pozor ať nenarazíte na ně nebo na posily." Nehodlám nějak tu konverzaci protahovat, ale rozhodně by nebylo od věci kdyby něco tak velkého a dusavého vyčistilo naši cestu z lesa. Pak se otočím a dojdu k Zacce s Arcelotem. Jako chlapovi co většinu času tráví na cestách neunikla změna počasí. "Tak co dál? Oni jedou do Feranu, ale kam budeme mít namířeno my? A co se sakra děje s oblohou?" Sotva znatelně zašeptám směrem k nim. Tak aby to neslyšel nikdo jiný a zároveň rafinovaným pročísnutím vousů maskuji své pohybující se rty před odezíráním. "I stromy mají oči a uši."

Rissa - 28. ledna 2013 00:47

Zatmění Toly se dívá na oblohu jako by čekal že tam najde odpověď na tuhle novou situaci nebo z tohoto problému.Možná se tam nakonec objeví Na***,ale zatím to vypadá dobře.Možná bych se dokázala na omezenou dobu zneviditelnit,ale doufám že to nebude nutné.Přece jen Kat nebyl zase tak moc oblíbený a moje řeč zapůsobila takže nakonec vyhrali obě strany. Oni se zbavili neoblíbeného velitele a našli zrádce.To že přitom Kat zemřel je tragická leč pochopitelná věc. Mlasknu a zapotácím se protože adrenalin vyprchává a začíná na mně doléhat všechno co se právě stalo.Myslím že budu zvracet,oprava vím že budu zvracet a tak opustím Katovo tělo a najdu si místo kde se marně pokusím uklidnit rozbouřený žaludek.Jelikož jsem nějakou dobu docela zaneprázdněná tak zaslehnu akorát to že řeknou že to byla čestná smrt v boji,ale už ne kdo ho zabil.Naštve mně však že ten Katův amulet dostane Pěvec. Ano chápu že Kata porazil on,ale sám už je dost silný i bez něj.Navíc kdo Katovu koni podpálil ocas a umožnil mu bojovat?Takže stojím opět odmítnutá a nepochopená. Zavrtím hlavou utřu si ústa hrbetem ruky a vzdálím se od místa kde jsem zvracela na jiné kde se posadím.Přichází však vyčerpání a já si lehnu zatím co ke mně doléhají Arcelotova slova. Toly?Toly se má o mně postarat?Vždyť víme jaký je jeho postoj k magii.Ale měla bych si později promluvit s Pěvcem.Většinou když jsme mluvila s muži tak jsem nakonec dostala co jsem chtěla. Myšlenky unikají a společně s ním i vědomí.Asi mně budou muset odnést protože já tu brzo omdlím.Cítím že vzduch ztěžkl vodou přicházející se bouřky protože oči mám už zavřené.Bylo toho moc možná byla chyba ... myšlenku už nedokončím a propadnu se někam mezi ně a své myšlenky a vzpomínky. Kdo jste?Ne já se nezlobím jen je to moc horké.Rozejít?Ale to mi přece nemůžeš udělat.Co ti na mně vadí?Aha už vím já vládnu mocí která se nedá spoutat a pokud to nedokážeš příjmout tak jsi pěkný vůl.Byla to chyba.Já chci zpátky na začatek.A tak se to všechno začalo ...

Glwyddyn Šrumajda - 29. ledna 2013 21:18

Po boji Vyslechnu, co říkají velitelé nad mrtvým Katem a jak hraničář odpovídá. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Tak to bychom měli, i když na odpočinek to teda ještě nevypadá. Arcelot mluví o nějaké cestě "nahoru", zřejmě to tady teda zná a má nějaký plán, o kterém nevím nic -- myslel jsem, že tady už zůstaneme, případně zkusíme najít dole nějaký převis, kde by se dalo ukrýt před deštěm. Ale asi teda jdeme někam dál... "Jo, jdu pro ně", odpovím, když po mě Arcelot chce, abych přivedl koně. Odejdu, chvíli si hvízdám písničku o dráteníkovi a chvíli zas je ode mě slyšet halekání jako "Hej, koni, pojď sem" a "Tady seš". Postupně všechny koně seženu, pak se vydám najít svoji tornu a zbraň. Zkontroluju, že mám všechno -- vypadá to, že mi na to dokonce nikdo nedupnul. Věci si naložím na hřbet, kuš vezmu do ruky a vrátím se tam, kde se shromáždili ostatní. Pohlížím do hůry skrz koruny stromů a čuchám. Á, to se zase ukáže nějaký živel.

Toly - 09. února 2013 15:46

Že by z bláta do louže?? Když vojáci dají najevo, že s námi nemají žádný problém a že se vrací do Feranu, trošičku si oddechnu, avšak pořád nezapomínám na dýku v rukávu. ,, Taky to může být past... Jako zloděj vím, že být ve střehu je vždycky lepší... ,, Už nejsem tak roztěkaný a vystrašený jako předtím... Arcelot řekne, ať se postarám o Rissu. ,, Cože?? Já?? Nejsem její táta!!! ,, Vyhrknu ze sebe, ale vzápětí se zarazím a zmlknu. Jsme ještě dítě a nemám rozum jako někteří členové družiny. A však respekt k některým mám... Tak že pomalým uraženým krokem jdu k Risse. Jakmile si však pořádně všimnu amuletu, co dostal Pěvec, vykulím oči a přistoupím blíž. ,, A nemohl bych se radši postarat o tohle?? ,, Zahleděně řeknu nahlas, i když spíše pro sebe. V hlavě mi to už šrotuje, za kolik bych mohl takovouhle lesklou hračičku prodat... Potom však slyším jak Rissa o kus dál zvracím. Nevině kouknu na Arcelota a Pěvce. ,, No jooo... Už jdu! ,, Řeknu trochu opruzeně a otočím se na patě. Poté přicházím k Risse a pomáhám jí držet vlasy a hlídám jí, aby jí nebyl hůř. ,, Ke všem rohatým!! Že já nezůstal doma!! Já a starat se o ni?? To nemohl někdo jiný... Ach jo... ,, Poté sahám do kápě a pomalu vytahuju Artu. ,, No jo... Taky se ti stýská co?? Po Alonovi... Po Loře... Po našich zašívárnách a uličkách... Neboj... Brzy budeme zpátky doma... Jen si ještě naplníme kapsy... ,, Řeknu Artě, když si vzpomenu na látky, co mám ještě položené na zemi. ,, Na... Tu máš... ,, Řeknu a dávám Artě pár zrní z pytlíčku. Poté Arta zpátky zaleze do mé kápě a já jdu pro látky. Když se nikdo neohlásí, že by je taky chtěl, tak všechny ty nejcennější narvu do batohu a poté vezmu všechny své věci a připravím se na odchod. Když už mám všechno, tak jdu zpátky k Arcelotovi a k ostatním a kývnutím hlavy dám najevo, že jsem připraven pokračovat dál. I Glwyddyn už je připraven na cestu a došel pro koně. Nakonec tedy čekám, než vyrazíme a pozoruji temné počasí a nezvyklí klid... Mé pocity mě varují, že tohle není přirozené a že se něco brzy stane... Ticho před bouří... Už jsem zase v napětí a očima kmitám ze strany na stranu. Mám divný pocit a ruku na dýce... ,, Ouu... Že by z bláta do louže?!!!... ,,

Zakka - 23. února 2013 10:41

Další cesta Voda a mráz. Cítili jsme to všichni, snad jen Arcelot o něco dříve. Příroda má své vlastní neměnné zákony, jakoby se teď snažila očistit svou zem od vší té krve, která se tu prolila. Akkadianovi, naší i té Katovi - krve jednoho blázna, který si myslel, že vládne nad světem. Přestože jsem byla zesláblá, neuniklo mi, jak se Pěvec ohání ostřím, i to, jak rytířské jeho chování umí být. Naše malá hádanka ... tyhle myšlenky jsem však odsunula stranou. Zapřela jsem se do Arcelotových paží, působila jsem možná unaveně a nevrle. Nebýt toho hloupého zranění ... Snažila jsem se nezavírat oči, ale bylo to stále těžší a těžší. Jakmile poslední voják zmizel v přítmí lesa, oddychla jsem si. Máš pravdu Pěvče, musíme se rozhodnout, kam dál. Já se z toho za pár dní dostanu, ale běhat po lese a nahánět další skřetí bandu, ... Tím to nevyřešíme, musíme se dostat té věci na kloub. Ti vojáci nebyli zdaleka tak překvapení z té smrduté chátry, jak bych čekala. Buď se tu s nimi naučili žít v míru, nebo vědí něco víc, než my... Nechme ale mudrcování na později, všichni si musíme odpočinout, zahřát se a najíst. Za chvilku se nám tu nebude líbit, jako teď ... Kývnu k obloze a přenesu váhu, abych Arcelotovi trochu ulehčila. Musíme se hnout, nehledě na to, že by mé tělo uvítalo pravý opak ...

Kronika - 23. února 2013 14:59

Kdesi v lese, poblíž Zlaté stezky Pomalu se stmívá a vítr ze severu sílí. A s ním i přicházející chlad. Jen medailon, který získal pěvec v boji, začíná mírně hřát. Všude kolem je až cítit ticho, které je až nepřirozené. Arcelot se postará o veškerou organizaci, zadá úkoly a jde se postarat a Zakku. Glwyddyn mezitím pochytá bez problémů všechny koně, zkontroluje své věci a připojí se ke skupince. Tolly trochu pomůže Risse, která nevypadá opravdu dobře, z nejhoršího a připojí se také k ostatním ve skupince. A tak tu zůstává otázka Pěvce, kam dál? Akkadian Kovu je mrtvý, Skurut-Hai, jenž vám prozradil jen jakési jméno Smaraďoch III, utekl kamsi na východ. Zbytek skřetí skupinky je mrtvý. Vojáci s mrtvolou Akkádiana a svého velitele odjeli do Feranu. Chvilku se vám při tom tichu zdálo, že slyšíte občas nějaké zvuky ze severu. Ale takto zběžně nedokážete, co nebo kdo to může být.

Kronika - 24. února 2013 20:47

soukromá zpráva od Kronika pro Zlatá stezka Tvým domovem byl Les zatracení. Narodila ses totiž mezi severními elfy v For-Numen Astalderu. Podědila jsi všechny vlastnosti temných elfů, měla jsi však vždy svoji hlavu. Pro svoji nezkrotnou povahu jsi byla poslána do klášteru v Elmeru. To Ti však nebránilo v tréninku boje s meči. Po Tvém vysvěcení na kněžku Tě už nikdo neudržel a dala ses na cesty. Mezi jiné rasy a hlavně lidi. Pro svoji společenskou povahu jsi byla ve společnosti vždy oblíbena. Jednoho dne ses dostala i k jezeru Kan-ly na pomezí Feranu, Hobitína a Kouzelné studně. Tam se Ti zjevila bohyně osudu Naa. Nabídla Ti obchod, možnost stát se někým, mít nějaké poslání, schopnosti, být důležitá a mocná. Přijala jsi její nádherný náramek s jejím znamením ve tvaru hlavy s dvěma tvářemi. Stala ses její vyvolenou, pomáhající naplňovat osud. A tak jsi cestovala spoustu let křížem krážem zemí a napomáhala si osudu, dostát svého naplnění. Tu bylo potřeba někomu pomoci, jindy zase někoho odstranit, jindy zase postrašit, onde zase nasměrovat správnou cestou. Často jsi musela sáhnout ke lžím, falši, podrazům, někdy zase použít lásku, cit a něhu. Stala ses nebezpečnou a nevyzpytatelnou, ale vždy ve jménu bohyně. Sloužíš věrně, jak jsi přísahala v chrámu. Hned od počátku jsi v tom našla zalíbení. Manipulovat s lidmi, tahat za nitky osudu, pohrávat si s ostatními, ovládat je a pak je udělat bezbranné a bezmocné Ti je potěšením. I když už se Ti to několikrát stalo málem osudným. A tak jsi se i teď dostala na Zelenou stezku, do Mermidonu. Na stopu nebezpečného Skurut-haie, který tě má dovést na stopu Smraďocha III. Ten pátrá po určitém artefaktu, speciální holi s talismanem. Na holi jsou runy, které je třeba tvým dotekem aktivovat. Pak se naplní osud tohoto artefaktu. Osud, který bude mít vliv na celou zemi. Je pozdní večer a šeří se. Ze severu fouká studený vítr. Jsi v lese a stopy Tě dovedli až ke skupince šesti dobrodruhů. Cítíš jejich spojení se Skurut-haiem, toho ale nevidíš. Je tu spousta stop, hlavně koňských. Skupinka vypadá jako po boji, vypadá že míří Tvým směrem, ale zatím o Tobě vůbec neví.

Sangra Lot - 02. března 2013 12:02

Zlatá stezka Již se šeří, ale já na to nedbám a pozorně sleduji stopy, ty mne dovedly až k šestičlenné skupince, pozorně si prohlédnu jejich vzhled a usoudím, že v nedávné době prošli bojem... Moc lidí na můj vkus... Chtělo by to elfa... Pousměji se a znenápadně se přiblížím ke skupince, tak za otázání mne nezabijí... Doufám... Je jich moc, to bych nezvládla... Zatřepu hlavou ve snaze vyhnat takové myšlenky a pohlédnu na náramek bohyně Naay, hned mi to dadá sílu a zaplaší ty pofiderné myšlenky. Znova vylezu na cestu a dojdu ke skupince na takové dva metry, lehce se pousměji a promluvím. Zdravím vás... Dobří lidé?! Nejistota při tomhle vyjádření je v mém hlase jasně patrná, pohledem přejedu jejich zbraně, polknu a pokračuji, chtěla bych se jen zeptat jestli jste nepotkali jistého Skurut-haie?! Nepřesvědčivě se usměji.

Glwyddyn Šrumajda - 02. března 2013 21:11

Zlatá stezka (Co je na ní zlatého?) Postávám na místě shromáždění a čekám, až někdo zavelí k pohybu. Koukám sem a tam do tmy lesa, rukou si hraju s mechanismem kuše. Jakmile se ozve tichý zvuk ze tmy, trhnu sebou a spěšně nahmatám futrál se šipkami. V duchu si nadávám, že jsem tu šipku už neměl založenou, protože i když mnohá nebezpečí pominula, další může přijít. Slyšitelně si oddychnu, když místo rány ze tmy, dříve než nabiju, přijde přátelský pozdrav. V tom šeru není moc vidět, ale vypadá to na elfku... Co ta nejistota v jejím pozdravu? Patří ke slovu "dobří", nebo ke slovu "lidé"? Pousměju se. Cože? Skurut-haie? "Šrumajdá!" vyprsknu. "Hehé... Prý jestli jsme nepotkali jistého skurut-haie! No jistě, legraci, tu my tu máme rádi!" povídám rychlým a výrazným hlasem, vesele a hned zase naštvaně (ale ne nepřátelsky). "Skoč se podívat támhle dolů" -- máchám rukama -- "jestli tam neleží mezi tou sebrankou špinavou, na kousky nasekanou, na skrz probodanou!" Jak moje slova skončí a já se uklidním, začnu teprv přemýšlet. No jo, to by vypadalo, že si z nás dělá šprťouchlata -- jestli jsme nepotkali nějakého skřeta, když jsme právě s hordou skřetů bojovali... Jenže co když její otázka nějak souvisí s tím jedním, který -- co říkali ostatní -- až tak úplně nasekaný a probodaný není...

Rissa - 07. března 2013 02:13

Pokračujeme? Toly není moc nadšený že by se měl postarat o mně a ani já nejsem nadšená z toho že by se měl postarat o mně zrovna on. Asi bych mu měla říct co si myslím o hobitech když mi dal už on docela zjevně najevo co si myslí o magii. A moje myšlenky se potvrdí když Toly projeví svůj zájem o ten amulet.Vždyť by ani nevěděl co by s ním dělal.Maximálně by ho dokázal někde střelit,ale já bych mohla probudit jeho vlastnosti.Navíc nemusím ho Pěvci ani ukrást po jisté době mi ho dá sám. Při jednání s muži jsem většinou dosáhla toho co jsem chtěla.Většinou ... Nakonec to je Toly kdo mi pomáhá držet vlasy,ale moc nadšený z toho není.No tohle je oboustranné,ale potom už jde pryč a začne se zase bavit s tou svou krysou. Jo já už taky začínám litovat že jsem odešla ... Glwyddyn jde shánět koně a podle toho jak se snaží mu to docela jde.Pak začne shánět i své věci a já bych se měla taky rozhlédnout po svých věcech.A s Arcelotovým plánem souhlasím protože u těch skřetů bych neusnula. A to nemluvím o tom příšerném smradu.Myslím že by se ty těla měla spálit protože ani zvěř se jich nedotkne. Rozhodnu se vstát a dojít si pro své věci zatímco zaslechnu Zakku.No mně se to tu nelíbí už teď.Myslela jsem si že hůř než včera po tom pochodu se už cítit nemůžu,ale spletla jsme se.A nebude to poprvé a nejspíš to nebude ani naposled.Cítím se opravdu vyčerpaně a je mi opravdu špatně.Tak špatně že začínám litovat že jsem odešla. Já nemám pro magii talent udělala jsem to natruc otci ... Zavrtím hlavou a skloním se nad místem kde jsme schovala svou brašnu.Začnu hrabat v listí a pak jí vezmu společně s holí a vrátím se k ostatním.Sice se mi nechce nikam jít,ale taky se mi nechce tady zůstávat.A pak se do toho vloží ta podivná postava a ptá se na toho skuruta co utekl pote co jsem jim ho tak úhledně svázala. I když každý děláme chyby ...

Toly - 10. března 2013 13:30

Drowka?? Čekám, až vyrazíme, když v tom se najednou zjeví drowka. Celkem mě to dost překvapilo a moje ruka jako by automaticky zpátky sáhla pro dýku. Drowka však začne mluvit zdvořile a ptá se na skurut-haie, což mě znepokojuje... ,, Cože?... Hledá toho skuruta? Co když jsou přátelé, co když je taky zlá?!!... ,, Přes nos mi proletí smrad z hnijících a plesnivých skřetů, které jsme pobili... Já sice moc ne, ale aspoň něco. Potom myslím na skuruta, co se dostal z pout a utekl... Jejich silný a mohutný velitel... Kterého teď ta drowka hledá… Nic neříkám, jen přemýšlím a pozoruji... Když si Glwyddyn začne dělat srandu a povídat s drowkou, tak se trošku uklidním a pustím ruku z dýky. Přesto jsem však pořád ve střehu. Rozhlídnu se kolem dokola a hledám, jestli tu ještě někdo není… Další nečekaná návštěva... ,, Třeba jich tu je víc... Jak to, že drowka si sama tady pobíhá po lese a hledá skurut haie... Ne není to jen tak... ,, A znovu se rozhlédnu kolem sebe a má ruka mi opět sjede na dýku. Vyčkávám, co se bude dít...

Pěvec - 10. března 2013 13:36

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu . . .až se dojde pro pivo. Psychické vypětí dnešního dne na mne dolehlo plnou vahou ve chvíli, kdy se tu objevila Ona. Nejdřív skřeti, pak vojáci s bláznivým velitelem. Pak souboj. A teď se tu zničeho nic objeví drowka. Ještě ke všemu nás osloví tak familiérním dotazem, jako bysme byli biřicové na rynku a čirou náhodou tu neviděli běžet zloděje. Fakt, že se zeptá na toho jediného živého skřeta široko daleko mě už tak zajímavý nepřijde. "Jedna dvě, někdo jde. Tři čtyři, k tobě míří Pět šest . . . Pět šest. . . Pět šest. . . " Výraz mé tváře nabere podobu někoho lehce dezorientovaného uvězněného ve vzpomínce která mu náhle splynula se současností. Náhle vypadám, jako bych začal reagovat na někoho kdo tu není. "Ghbbhe . . " Zírám na strom za Drowkou a evidentně vidím něco zcela jiného. Pak udělám dva neohrabané kroky nazpět. Při druhém zakopnu o vlastní nohu a kecnu si na zadek. O několik mrknutí a nevěřícných potřesení hlavou později, prohlásím tónem člověka, který právě pod postelí našel babiččinu truhlu plnou zlaťáků. "Potřebuju panáka. A rychle."

Glwyddyn Šrumajda - 02. dubna 2013 20:12

Podivné věci pokračují Když si všimnu Pěvcova elegantního pohybu, nejdřív je mi do smíchu (nebo možná posměchu), ale pak si spíš říkám: Co se to sakra zase děje? Zjevně nám není přáno klidně prožít večer! Dojdu k sedícímu Pěvci a koukám na něj... Pak se rozhlédnu po ostatních a povídám: "Tak to jsem teda zvědavej, co tohle má znamenat! Nemáte nějakej nápad? Hloupá nevolnost, zlý prokletí, anebo další divadýlko?" Zároveň odložím kuš na zem a štrachám v torně. Nějakýho panáka bych tu měl... grymus... odstraňuje chrchle z hrdla stejně jako rez z železné trubky a při správné poloze nebeských těles občas odstraní i nějaký následek zpackaného kouzla...

Arcelot - 04. dubna 2013 12:33

Teď den už končí... Dorazili jsme opět na naše původní usídlení před útokem,Zakku sem i přes její protesty uložil a zabalil do více kožešin,a pohladíl ji po čele.... My pokračujeme v naší pouti Pěvče... pronesl sem rozhodně a podíval se po ostatních.... Rozdělejte oheň a zahřejte se,dřeva je tu dost, a myslím že dnes v noci nám již nic nehrozí... pak pohlédnu na nebe a jen vydechnu... Skoro nic... přejdu rychle pro pár kamenů na ohraničení ohniště a vyberu místo které je víc kryté větvemi stromů, a tudíž nepromokne tak brzy... Pulčíku, pane Šrumajdo, pokud se nepletu, jste zběhlí stavitelé přístřešků a jiných ochran,, pokud možno postavte alespoň dva jednoduché blízko ohně ať se máme kde složit, ráno se rozhodneme co dál.... Närve mellon... pronesu v plynulé elfštině po té co se ze stínu ozve hlas a já poznám že jde o elfku... Jak řekll gnóm,potkali jsme více skřetů, ale ti leží dole v údolí a už nevstanou Uruk je stále živ...... usmál jsme se tiše a s povzdechem sem zalovil v torně, sevřel sem malý flakon v ruce a během chvíle ho do sebe otočil,na chvíli zvedl hrdě hlavu a nadechl se... Rozdělte si hlídky... řekl sem pevným hlasem, zasunul svůj meč do pochvy,a stáhl luk, pak jsem si podřepl k zemi, nabral ji a soustředil se na propojení své mysli a země s jedinou otázkou... Kde je Uruk matko země.... s tím jsem vydal do tmy po jeho stopě a za hlasem matky země která mne díky kouzlu vedla...

Toly - 11. května 2013 18:02

Tábor ,, Myslím, že dnes v noci nám již nic nehrozí... ,, Zazní od Arcelota a jeho slova mě uklidňují. Pořád ale pohled na oblohu a nepřirozené ticho zůstávají strašidelné a visí nad nimi děsivý otazník... Temná elfka zatím mluví s ostatními a myslím, že každý k ní má velké pochybnosti, stejně jako já... ,, Takhle si sama běhá po lese a hledá tu zrůdu... Být mnou, svázal bych jí a začal mučit... Aby to z ní vylezlo, kdo je a co tu dělá... ,, Arcelot mě však náhle přerušil v přemýšlení a řekl, abychom s Glwyddynem postavili nějaký přístřešek a zabezpečení kolem tábora. ,, Jasnačka! ,, Vykřiknu a zatleskám si. Přitom se mi z úsměvu udělají ďolíčky na tvářích. ,, No... I když myslím, že nějaký přístřešek a opevnění vyrobí lépe tady Glwyddyn... Já bych mohl spíš kolem tábora udělat několik pastí, kdyby nás chtěl v noci někdo navštívit... ,, Řeknu a aniž bych čekal na odpověď se rozebíhám shlédnout terén. Pak se ale najednou zamračím a otočím k družině. ,, Nemáte prosím někdo lopatku? ,, Řeknu a nevině se pousměji.

Glwyddyn Šrumajda - 23. května 2013 20:39

Tábor Když Arcelot mluví o založení tábora a stavění přístřešků, pokývnu hlavou, a dál poslouchám, co říká. Přitrouble se zašklebím: Cože? Kdo jako že kam narve meloun? -- ale pak mi dojde, že to bylo elfsky. Jsem rád, že teď už snad všechno pro dnešek končí a odpočineme si. "No nevím, Toly, jak by sis představoval stavbu opevnění, jestli jako bys tady chtěl mít vodní příkop a padací most..." usměju se. "Budeme hlídat, já klidně zůstanu jako první. A ty přístřešky postavím." Rozhlížím se při tom kolem sebe, jestli některé z míst blízko ohniště nevypadá méně větrné než nějaké jiné. "A jestli jdeš dělat pasti, tak aspoň budeme mít na snídani králíka, hehe..." Začnu tahat z bagáže nějaké plachty, co s sebou k tomuhle účelu vozíme. Ale ještě je tu Toly. "Lopatku teda nemám, ale třeba se tady budou válet nějaké skřetí šavle," zašklebím se a věnuju se dál svému. Odejdu posbírat nějaké klacky, co by se hodily jako podpěry. Jistě mě napadne orvat nějaký živý stromek pro pěkné pružné pruty. Ale jen na to pomyslím, les mi dá svůj názor najevo přinejmenším nastavením kořene pod moje nohy, i když Arcelot už odešel. Anebo klopýtám prostě únavou. Vezmu taky pár klacků, které jsou ke konstrukčním účelům nevhodné, avšak jsou ztopitelné, a hodím je tam, kde snad někdo rozdělá oheň. Vztyčím přístřešek, upevním jej pomocí špagátů, které tvarovanými háčky našponuju tak, aby to vydrželo nějaký vítr. Máme tedy na noc jakousi střechu nad hlavou. Stan stojí, ale já padám. Říkal jsem sice, že budu hlídat, ale realita je taková, že ležím na kraji pod plachtou a nahlas spím.

Rissa - 03. června 2013 00:08

V táboře Arcelot nám řekne abychom rozdělali oheň což je dobrý nápad.Aspoň já si ráda odpočinu protože se cítím jako orvaná borůvka.A ohledně přístřešku to zřejmě hodlám vyřešit jako dřív tedy pokud Toly a Glwyddyn na něco nepřijdou.Další Arcelotova slova mně vyděsí,pak pobaví a nakonec naštvou když uvidím komu zřejmě patřily. Kam chce narvat meloun?A kdy ho chce vzít když už jsme u toho?Jo takhle byla bych opravdu ráda kdyby mi tyhle šoky nedělal když to nečekám. Ohledně hlídek je to myslím bez diskuze.Teda snad je jisté že se mnou počítat nemůžou ne v současné situaci.Tolyho názor mně překvapí a možná by mně i pobavil nebýt toho vážného výrazu. „Jasně,ale tentokrát už ji budete muset svázat beze mně.“ A ze stavění stanů se pak Toly vyvlékne což mně moc nepřekvapuje.Hobiti umí jenom žvanit a krást.I když zajíc k snídaní by se mi docela líbil. „No lopatku sice nemám,ale mohla bych se pokusit vyhloubit ty díry poněkud jinak.Ale bude lepší když nebudeš stát moc blízko.“ Dodám na jeho otázky ohledně lopatky a pak se ho rozhodnu trochu poškádlit vzhledem k jeho vztahu k magii.Glwyddyn postaví stan a nanosí dříví k ohništi které předtím Arcelot vytvořil.Posadím se u něj zvednu prst,zavřu oči a soustředím se.Prskne to,ale pak se to přece jen rozhoří a já si oddechnu.Prohrábnu oheň a jdu se taky svalit do stanu.Dneska to byl další vyčerpávající den a já potřebuji nabrat síly na zítřek..

Toly - 04. června 2013 20:29

Tábor - Výroba pastí Glwyddyn si rejpne, že se tak akorát do těch pastí chytí nějaký zajíc... Na to se jen na něj zamračím a trochu uraženě zaprskám... Jakoby chtěl říct, že budou moje pasti k ničemu. Otočím se k němu zády a jdu pryč. ,, Pche!! Mu ještě ukážu! ,, Pomyslím si a dupnu si do země, když jdu najít nějakou tu šavli, co mi poradil. Ke komentářům Rissy se chovám též ignorantsky... Najdu nějakou tu skřetí zrezlou šavli a vrátím se zpátky k táboru. Přibližně v okruhu patnácti metrů kolem tábora začnu dělat díry. Stačí třeba do osmi palců hluboký a kolem dvanácti v průměru. Udělám jich dost. Najdu hodně klacíčků a udělám na nich hroty. Ty pak všechny namočím do své lahvičky s paralyzujícím jedem, který se vyrábí z fialových muchomůrek. Vím, že na to zdělám celou lahvičku, protože těch děr je dost. Není však problém si koupit, ukrást, či si od někoho vyrobit nový. Kolíky z klacků, co mají špičky namočený do paralyzujícího jedu, potom zastrčím do těch děr. Přes hořejšek díry pak naskládám slabé větvičky a přes ně potom naházím listí, jehličí, trávu a podobně... Zkrátka tu díru zamaskuji. Past má fungovat tak, že díra je málo hluboká, ale když do ní nějaký živočich stoupne a píchne se do chodila o ty dřevěný hroty napuštěný tím paralyzujícím jedem, tak ten dotyčný se svalí na zem a zůstane několik hodin nehybný. To jsou první pasti, co vyrábím... Potom co tyhle pasti vyrobím, se otočím na družinu a všem ukážu, kudy se bude chodit pryč. Kde jsem ty pasti neudělal. Tudy pak zítra i z táboru vyjdeme. Potom se na ně ještě jednou otočím a řeknu. ,, Prosím... Pomůžete mi někdo vyrobit ještě jednu takovou jakoby past? ,, Zeptám se každého z družiny a čekám na odpovědi. Každopádně, i když mi třeba nikdo nepůjde pomoct, tak se vydávám sám. Jdu zpátky k mrtvím skřetům. Beru, či bereme ze všech skřetů jejich zrezlé kroužkové košile, helmy, přední plechy, nátepníky a všechny ostatní části zbroje a samozřejmě i všechny jejich zbraně a jiné kovové věci, co najdeme. Všechny skřety oberu o jejich kovové věci. Ty potom začnu pohazovat kolem tábora a zahazovat je klacky, listím, hlínou a podobně. Využiji všech jejich kovových věcí... Tahle past má fungovat tak, že když se k nám v noci někdo bude chtít dostat a šlápne, či zakopne o tyhle kovové zbroje a zbraně, udělá to hluk jak to zaskřípe, a my to uslyšíme. Já sám jsem u sebe ve skrýši používal podobnou past... Jen to byli všelijaký cingrlátka... Tady nám bude muset stačit skřetí zbroj. Když je hotovo, vrátím se zpátky k družině a s úsměvem řeknu. ,, Tak pasti už jsou v cajku! Není to nic extra, ale lepší než nic! ,, Pousměji a dřepnu si k ohni. Potom z kapuci vyndám Artu a položím jí na zem vedle sebe, aby se taky proběhla. ,, Nechoď moc daleko... ,, Řeknu jí, i když vím, že mi nerozumí. Potom sáhnu po svém batůžku a začnu v něm hledat nějaké jídlo. ,, No jo... Já tu mám ještě to jedno pečené stehno, co jsem šlohl naposledy v krčmě... ,, Řeknu si pro sebe a usměji se. Potom ho začnu v klidu pojídat. Při tom koukám mlčky do plápolajícího se ohně. (Odepsal jsem si z deníku 1x pečené kuřecí stehno zabalené do hadříku a lahvičku paralyzujícího jedu z fialové muchomůrky 0,1L.)

Glwyddyn Šrumajda - 09. července 2013 21:25
	Tábor "Chrmpš!" pravím, když mě z klidného spánku probudí nějaké chrastění plechů. Líně se překulím, ale pak si uvědomím, že takové zvuky můžou být docela nebezpečné; trhnu sebou a zvednu trup. Rozhlédnu se a vidím jen Tolyho, jak tahá nějakou zbroj, asi od těch skřetů. Zamrmlám: "Tak už vím, o co se přerazím, až na mě v noci přijde tělesná potřeba..." Svalím se a spím dál.

Kronika - 14. července 2013 19:26

Tábor Rozdělali jste si oheň, postavili přístřešek a nakladli pasti. Arcelot se postaral o Zakku a kamsi vyšel. Na váš tábor se rychle snesla tma. Možná to bylo i tím, že se zatáhlo a později, někdy před půlnocí začalo poprchávat. Přístřešek jste postavili sice rychle, ale před slabým mrholením vás ochránil. I díky dešti už jste necítili žádný smrad mrtvých těl. Během noci byl klid a nic se nepřihodilo. Arcelot našel stopy, které potřeboval. Jelikož jste byli dost vyčerpáni, tak jste spali jako zabití. Ani nedošlo na vystřídání první hlídky, která usnula. Tak jste se ráno probudili odpočatí. Slunko už bylo docela vysoko a po nočním mrholení zůstala jen při zemi mlha a vlhká tráva. Ale už i ta vysychala a rosa se pomalu rozpouštěla. Během noci jste nic nezaregistrovali. V pastech jste našli jednoho králíka a jednoho bažanta. V dáli, v místech kde přibližně probíhá Zlatá stezka, jste slyšeli jakési zvuky. Po chvilce jste rozeznávali hlasy, zpěvy, lomoz povozů. Vypadá, že to jde ze západu směrem na východ.

Glwyddyn Šrumajda - 21. července 2013 07:45

Ráno Ačkoli jsem měl večer hloupé řeči ohledně zakopávání o brnění, na nic takového nedošlo a dobře jsem se vyspal. Ráno mě probudilo slunce, které mi svítilo do očí. Zvednu hlavu, protřu si oči a podívám se kolem sebe. Ráno je příjemnější než včerejší večer a cítím se dobře vyspalý. Vylezu z pelechu, popojdu k ohništi a rozhlédnu se. Napiju se vody z měchu. Nevidím ještě, že by se někdo hýbal. Hele, támhle leží chycenej králík -- tak přece to dopadlo tak, jak jsem říkal... pousměju se. Pak ale uslyším odkudsi zvuky a hlasy. Co to může bejt? No to by chtělo se na to podívat! A odejdu sám tím směrem. Pak mě napadne, že kdo dělá na cestě takový rámus, buď nemá důvod očekávat setkání s nepřítelem, nebo je velmi dobře ozbrojen. Proto jdu opatrně, krčím se za keři a snažím se dojít někam, odkud by bylo vidět na cestu.

Pěvec - 20. srpna 2013 12:51

Ráno na doslech od stezky. Ráno. Konečně. Tvrdá zem se mi zajídá. Když vás netlačí do zad kámen, tak vás dloube do ledvin nějaký kořen. Já jsem přeci městský člověk. Sice cestuji, ale tak abych spal v posteli. A málokdy tam jsem sám. Představa dalšího dne stráveného v divočině s další nocí pod hvězdami ve mne vyvolává melancholii. Opřu se o strom a na přání dobrého dne jen zavrčím. Pak se ozvou ty zvuky. Ve chvíli, kdy mi dojde co ty zvuky znamenají, jako když vběhne vlk mezi hejno slepic. Během dvou okamžiků mám stočenou deku, deku na batohu, batoh na zádech a vak se svým nástrojem v ruce. Za další dva okamžiky se za mnou zavře křoví, jak sprintem mizím směrem k jedoucím vozům.

Rissa - 26. srpna 2013 06:18

Zas je tu ráno V noci zaslechnu rachot který mně probudí a vidím Tolyho jak tahá přes tábor zbroj skřetů a já nevím k čemu by to asi mohlo být dobré.Navíc když budu chtít jít v noci ven tak se o to přerazím.Asi by si měl uvědomit že ne všichni tu mají boty.I když teď v blízké době nemám v plánu jít ven.Teď mám v plánu spíš spát,najdu si tedy pohodlnou polohu a brzy opět usnu. Ticho a prázdnota ve které se vznáším a nejen to jako bych byla sama její součástí.Ovšem náhle se rozezní protivný a pronikavý zvuk a po chvíli mi dojde že ten zvuk znám.Znám ho až moc dobře,znám ho lépe než bych ho chtěla znát.Zahřmí a blesk rozetne temnotu.Obraz se mění je poledne a já se opět nacházím ve své vesnici.Stojím na náměstí a zvon na kostele právě svolává ostatní.Stojím v davu a lidé do mně strkají aniž by si mně všimli.Křičím na ně,ale oni mně neslyší ... Přesto všechno ráno vstanu docela odpočatá.Možná proto že jsme byla tak unavená možná proto že tohle se mi zdá poněkud často.Když pak vyhlédnu ven všimnu si že jsme spali docela dlouho protože slunce už je na vrcholu své cesty.Když vyjdu ranní rosa mně zastudí do nohou,ale není to nic nepříjemného.Rozhodnu se že se podívám do Tolyho pastí,ale opatrně.Protože jsem bosá tak by bylo by nepříjemné kdybych na jednu z nich šlápla. Vida zajíc a bažant na chytání zvěře to je dobré.Nesmím zapomenout mu to oznámit. Pak však zahlédnu nějaké zvuky za chvíli i hlasy,zpěv,a nějaký hluk vozů.Vypadá že ze západu sem k nám něco jede.Pěvec k nim běží jako by mu za patami hořelo,ale já se rozhodnu se k nim přiblížit poněkud opatrněji,Aspoň než zjistím co jsou vlastně zač.

Kronika - 29. září 2013 15:17

Tábor Na nebi svítí nádherně sluníčko. Meze oschnuly a venku je už na tuto dobu nádherně teplo. Prostě den jako vymalovaný. Zdáli je slyšet docela velký hluk karavany. Pěvec, který vyběhnul, vše naprosto perfektně vidí. Rissa a Glwyddyn, kteří se blíží opatrně už většinu až na některé detaily také. Údolím se blíží docela velká karavana. Je to celkem 11 velkých vozů. Karavanu doprovází celkem dost vojáků. Není to úplně zvykem, obzvlášť tak velký počet. Ve předu lze napočítat tucet vojáků na koni. Vzadu je vidět přibližně stejný počet. Vedle karavany ještě jedou na koni další 3 osoby. Jeden voják v plné zbroji, dalším je evidentně nějaký kouzelník v dlouhém plášti a s holí zakončenou velkým krystalem. Třetím je postava v šupino-kroužkové zbroji, otevřenou přilbou a nějakým bastard mečem a štítem. Na štítu i přehozu koně vidíte stejný znak. Pozadí je černo modré a ve středu je stříbrný gryf. Okolo karavanů pobíhá dost lidí a hlavně dětí. Celkem jsou docela hluční a pomalí. Díváte se skoro půl hodinky, když před pěvcem se z nenadání objeví docela malá žena, evidentně elfského původu. Chvilku na něj hledí a po malé chvilce zase zmizí. Na první pohled vypadá na stopaře a nájemného průvodce. Pak se chvilku nic neděje, brzo však, když už je karavana v údolí před vámi, vidíte onu ženu u kouzelníka na koni. Karavana pokračuje dál po Zelené ztezce. Vypadá jakoby jela z Górky do Tharbadu.

Glwyddyn Šrumajda - 02. října 2013 17:56

Výhled na cestu Opatrně se blížím k cestě, ale jen tak, abych si mohl prohlédnout, co se tam děje. Aha, takže správně je druhá možnost, jsou dobře ozbrojeni. Vlastně před pár dny tu nějaké povozy přepadli ti skřeti, tak tahle výprava se z toho asi poučila... Dost se podivím, když mě předbíhá Pěvec. Vyhrknu: "Hej?" -- ovšem to je tak nanejvýš řečnická otázka. Když vidím, že stejným směrem se k cestě přišla podívat taky Rissa, přijdu k ní blíž. To už si všimnu elfky, která vyskočila odněkud z mechu a kapradí poblíž Pěvce. Zkřivím tvář a obrátím se na Rissu. "Co si myslíš, že to má asi tak znamenat?" ptám se tiše, drbaje prstem do kůry stromu. "Každopádně... o nás už vědí." ---"Hele, já bych asi šel vzbudit hraničáře, pakliže teda se už tady taky někde neschovává... Co myslíš?"

Rissa - 05. října 2013 23:18

Už zase? Slunce svítí na nebi všude kolem to oschnulo a je tu příjemné teplo.Mám pocit že tento den bude lepší než byl ten včera.Vzpomenu si na to všechno co jsme včera zažili a doufám že dnes se budeme jen nudit.I když to se mi nesplní vzhledem ke všemu tomu hluku který uslyším z cesty.A to že by nás minuli taky nehrozí vzhledem k Pěvci který se tam žene jako by mu za patami hořelo.Mám chuť ho zchladit svazujícím kouzlem což mně připadá jako docela dobrý nápad.A moje přání že tohle budou komedianti se nesplní protože tohle je velká karavana se vším všudy.Asi počítali se vším vzhledem k tomu že tu skřeti přepadají karavany. A Pěvec tomu běží přímo vpřed.Co čeká?Že ho tam přivítají s otevřenou náručí? Vozů je docela dost celkem jedenáct a doprovází je docela dost vojáků.Vepředu je dvanáct vojáku na koni a i vzadu je stejný počet vojáků.Vepředu jedou dva velitelé a jeden čaroděj a okolo pobíhá hodně lidí hlavně dětí.Tahle karavana je sice dobře vyzbrojena,ale pomalá jako šnek a pak si všimnu jedné elfky která běží před karavanou a pak to že našla Pěvce oznámí tomu čaroději. Vidím že myslí na všechno.Buď mají tolik peněz nebo tolik strachu.Nebo možná obojí. „Myslím si že jsou tak bohatí nebo mají spíš takový strach.Nebo možná obojí.“odpovím pak Glwyddynovi. „No o nich by věděl každý pěkně daleko dopředu.Dělají tolik povyku a jsou pomalí jako slimáci.“ I když jít tam se mi moc nechce Pěvec si jistě poradí,ale jít vzbudit Arcelota se mi taky zrovna nechce.Ale stejně se tam budeme vracet.Aspoň já to mám v úmyslu. „Dobře,ale vzbudíš ho ty.“odpovím pak gnómovi.Sice vím že by ženu neuhodil,ale nevím co bych mu řekla.

Pěvec - 13. října 2013 23:00

Stezka Celkem vzato se to vyvíjí možná i dobře. Ve chvíli kdy jsem skoro zakopl o elfku při svém běhu na cestu, jsem zvolnil a na cestu se dostavil jen ležérním rychlým krokem. Zastavil jsem nějaký kus před karavanou, aby mě z daleka viděli, nástroj okatě připravený v ruce, proto aby nemohlo být nejmenších pohyb o tom, že nejsem lupič. Zatímco ke mě karavana pomalu dojíždí, očekávám kdy se u mě zastaví někdo z ozbrojeného doprovodu. Protože jak znám, tak karavany jen ve výmečných případech zastavují vozy. Většinu obstarávají právě jezdci okolo. A ani nemusím moc přehánět, abych vypadal zdrchaně z lesa a viděl v přijíždějící karavaně spásu. I když, . . tak tedy alespoň trošičku. "Halelujah . . buďte pozdraveni vznešení pánové. . " Vyhrknu na prvního, kdo ke mě přijede tonem, který lehce připomíná umírajícího na poušti, který se zčistajasna doplazí doprostřed oázy. ". . zdalipak by vaše srdce obměkčeno mohlo být a skývu chleba, byste poskytli, toliko světskému služebnčku, jenž málem zajít může na útrapy cestování lesního. "

Glwyddyn Šrumajda - 21. listopadu 2013 21:29

Stezka Poslouchám, co říká Rissa, ale pořád koukám směrem ke karavaně na stezce, kde Pěvec máchá svým hudebním nástrojem a cosi jim vykládá. "No, teď už asi stejně nikdo nespí," odpovím. Otočím se a přestanu věnovat pozornost tomu, co se děje u cesty. "Asi bysme se každopádně měli zase dát do kupy. Jdu se podívat, kde jsou ostatní." Rozhlédnu se a pak vykročím svižně zpět směrem k táboru, a tam hledám ostatní členy družiny.

Drag Oncave - 09. ledna 2014 23:57

Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.