Jedná se o jeskyni na motivy Seriálu/Anime High School of the Dead
Byl bych rád za 18+ ale dnes se nic neuhlídá..Vždyť ani mi není 18...

Jednoho (školního) dne svět zachvátila infekce a proměnila všechny lidi v zombie.
Vy jste jedni z mála přeživších a snažíte se najít úkryt, zjistit co se děje ale především Přežít...

Jak v seriálu tak tady se mohou vyskytovat erotické scény ^^!!

Den Z+0( -1 h)

Konec

Den začal jako každý jiný...
Seděli jste ve škole a nudili jste se, dělali něco na mobilu nebo notebooku či svačili a klábosili s kámoši...
Blížil se konec 3. hodiny když v tom se rozchrčel rozhlas:

"Drazí žáci...
Ve škole vypuklo násilí, prosím aby všichni urychleně opustili budovy, za dozoru svých uč...
ÁÁÁÁÁÁ!!!! Kurváá...Co děláš? Nech mě býýt!!"
...

najednou, ze vteřiny na vteřinu vypukl chaos. Lavice se převraceli, lidé utíkali, padaly a strkali se.
Ozval se výkřik z dvorku. Školník tam zápasil s nějakým mužem. ten ho najednou kousl o krku a školník se svezl na zem...

Začátek

Sedím v lavici a čtu si nějaký komiks. Hulk zrovna Wolverínem rozmlacuje nějakou výzkumnou bázi v Kanadě. Klasika.

V škole se víceméně nic zajímavého neděje, tři hodiny za sebou a tak asi čtyři přede mnou. Docela se těším, až vypadnu, zapálím si cigáro a půjdu se někam flákat...

Najednou se rozezní školní rozhlas a po tom výstupu se stane to, co se stává vždy, když se má dělat něco organizovaně..Vznikne panika.

"Focal!" zakleju v rodném gaelicu "Co se, kurva, děje?" ozvu se nasraně s skotským přízvukem a vstanu z lavice, komiks hodím do klasické tašky přes rameno (S pěkně našitou nášivkou skotské vlajky a nějaké metalové kapely), tašku přes ramenou a vykouknu z okna. Školníkova krev pěkně cáká a obecně to vypadá strašně brutálně...

"A do prdele...." zakleju, vyndám mobil a okamžitě vytáčím místní policii "911...Jako v amerických filmech. Díky, Hollywoode..." pomyslím si.
K panice se nějak nepřidávám, nechce se mi mačkat v chodbě. "Třeba je to nějaké americké požární cvičení nebo tak něco. Amíci jedni praštěný..."

m/

Hodiny se neskutečně vlekly. Nikdy jsme nepochopil proč jsem se na tuhle školu vůbec přihlásil. Ale tak už tu jednou jsem tak tu musím sedět. Poslouchal sem učitele jenom jedním uchem. A to doslova neboť v druhém jsem měl sluchátko od Mptrojky.
První hodinu sme měli matematiku tudíž většina mé aktivity se skládala z pokusu neusnout hned ale až později. Druhou hodinu sem proseděl cizí jazyk, naštěstí pro mě můj rodný, tudíž dost velká nuda a spánek. Už sem čekal na třetí hodinu a náš další divný předmět který nikdy příliš nechápu. Když v tom se ozve hlášení. První část je docela normální ale ta další?
Co to kurva bylo?
Lidi začínají panikařit a ženou se ven. Já se mezitím pomalu zvedám a sbírám si věci.
LIdi co vám jebe. Nějakej učitel si z vás chce udělat prdel a vy tady šílíte jak já nevím co.
Seberu si ze židle svojí bundu a hodím jí na sebe. Moje stará dobrá kožená bunda, sice už trochu obnošená ale pořád slouží. Náhle se ozve křik a já si to vyrazím k oknu. Někteří lidé se tam sice chtějí nacpat přede mnou. Jenže zkuste si zastavit něco tak velkého jako já. Prostě sem se tam narval a to co vidím mi sebere iluze o tom že je to asi jenom vtip.
"CO? CO to kurva? "
Odstoupím od okna a rychle se vrátím ke svému stolu. Během pár sekund mám sbaleno všechno, křiváka zapnutýho, věci pevně v kapsách, utažený boty a rukavice nasazený. Celou tu dobu se mi v hlavě honí jenom jedna myšlenka.
Co se to tu kurva děje!
Mptrojka hraje nějaké písničky ale moc je nevnímám. Docela mě rozčíslo mojí klidovou hladinu to co sem viděl venku. Jasný viděl sem rvačky, sám sem jich dost začal. Jenže tohle? TO nebylo normální. Nikdo nezakousne člověka takovýmhle způsobem. To není přirozený...
Na chodbu se stále cpalo spousta lidí a já sem se nechtěl tlačit. Tak sem udělal jedinou logickou věc co sem mohl. Třesoucí rukou sem si vyndal cigarety a jednu si zapálil. Jakmile se chodba trochu vyklidí tak vyrazím rychlými kroky ven.

Začátek konce

Den začal jako každý jiný ... tedy měl začít jako každý jiný. Začal tím, že vypadl proud v domě a budík se rozhodl stávkovat, takže nebýt kočky, která si rozhodla ustlat na mém pochroumaném rameni, spal bych snad ještě teď. Takhle jsem sotva stihl posbírat pár věcí z lednice k snídani a s trochou štěstí i obědu a se zvoněním na první hodinu jsem vstupoval do třídy.
To na druhou stranu je dost běžný jev. Poslední dobou se snažím ve třídě trávit co nejméně času. Je spousta klidnějších míst, kde můžu trávit své volno než v přeplněné místnosti řvoucích individuí.
Aby byl tento den strávený v horku slunce a nefunkční klimatizace ještě o něco nesnesitelnější učí nás celé dopoledne pan Brown. Muž jehož monotónní hlas schopný uspat cokoliv do velikosti medvěda do pěti minut je ve škole přímo legendární.

To byl hlavní důvod kdy zapraskání školního rozhlasu všichni přivítali s uůlevnými povzdechy, které však zamrzly v krku když vyslechli obsah sdělení. Výkřiky ředitele když nic jiného většinu pobavily, při představě naštvaného psa jak se mu zakousává do nohy. Děs v hlasu ředitele však dával tušit, že nejde o takovou drobnost. Pak už bylo otázkou času kdy se zve první výkřik aby následovaly další.
Jakmile panika propukne naplno vrhnu se do rohu u okna abych se vyhnul běsnícímu davu, dokonce provázeného panem Brownem, který oproti zvyklosti vypadá vyděšeněji než kdokoliv tlačící se u východu. Využiju tuto chvíli k vyhlédnutí z okna, ale na skoky z této výšky se nijak zvlášť necítím. Mou pozornost však upoutá postava školníka zápasícího s nějakým mužem. Když ten se mu Sakra, sakra, SAKRA!!! bez váhání zakousne do krku, je jasné, že situace je tak špatná jak zněla možná i horší. Školník okamžitě upadl na zem v kaluži vlastní krve stříkající z prokousnuté krkavice a šílený útočník pokračuje ve svém dílu zkázy.
Co to sakra?! .... Počkat, počkat. zkusím se uklidnit, stále neschopný odvrátit vytřeštěný pohled od té hrůzné podívané. Tehdá to bylo ve zprávách o tom feťákovi co napadal bezdomovce a požíral je. Nikdy bych nevěřil že to je takový extrém. Zatímco vyhlížím z okna většina třídy se stihla vyklidit a křik ozývající se z chodeb a vedlejších tříd se začíná slévat a lehce vzdalovat.
Když konečně od dvojice zvládnu obpoutat oči stane se něci z čeho mě zamrazí do morku kostí. Školník s rozkousaným krkem, že i z mého místa je vidět bílý odlesk kosti se mátožně zvedl ze země a společně vyrazili směrem k budově školy. To to ... to není možný, to musí být nějaký vtip ... se zvláštními efekty, který bi záviděl i Hollywood ... CO to sakra bylo?!

Rychle se chopím svého batohu a vydám se hledat nejaké bezpečnější místo kde se ukrýt. Ošetřovna o patro níž.

"Tak... Vítám vás zpátky na této škole. Co vás přivedlo, Carlo?" "Potřebuji okopírovat mé vysvědčení. To původní jsem ztratila."

Konec
Den Z+0( -1 h)

"A jak se vám vůbec daří?" zeptá se mě notář školy.
"No znáte to." odpovím mu "Není to nic extra."
"Ah... a kde pracujete?"
"V centru města."
"To je trochu z ruky ne?"
"To je... Ale zbylo mi dost peněz ze stipendia a tak jsem si koupila auto..."
"Ah... Páni..."
"Není nic extra, ale na cesty do práce vystačí."

"Drazí žáci...
Ve škole vypuklo násilí, prosím aby všichni urychleně opustili budovy, za dozoru svých uč...
ÁÁÁÁÁÁ!!!! Kurváá...Co děláš? Nech mě býýt!!"

"Co to bylo?" začne panikařit notář.
"Nemám ponětí." řeknu tak klidně, jak jen dokážu. Pak se omluvně usměju. "Mohl byste mě na okamžik omluvit."
"Ale ano, jistě."

Vyjdu z jeho kanceláře. Tiše, jak jen dokážu, doběhnu ke kanceláři řiditele. Dveře jsou otevřené a uvnitř... Ne... To nemůže být pravda. Nad mrtvolou řiditele se krčí zakrvácená osoba. Nevím, asi ho jí. V návalu vzteku jí otočím a shodím na zem. Jeho tvář je vybledlá, zakrvácená, mrtvá. A přesto dýchá a vrhá se na mě. Rychle hmátnu po klíčkách a vyběhnouc z místnosti zabouchnu dveře a zamykám je, zatímco zevnitř se ozývá bouchání na dveře. Vydýchávám to. Tohle není normální. Samozřejmě jsem viděla pár hororů se zombíky, ale to... to nemůže být pravda. Zašmátrám v kapse. Ano, je tam. Můj zaklapovací nožík. Konečně dobrá zpráva. Není nijak extra dlouhý, ale je kvalitní a stále lepší, než nic, no ne? Nechám se ztrhnout davem.

Venku leží školník a nad ním podobný tvor, jako v řiditelně. Dav se rozděluje do dvou pramenů a v úctyhodné vzdálenosti obeplouvá tuhle scénu. Pomalu jdu k nim, zatímco si vytahuju a vyklapuju nůž. Tiše k němu dojdu a jakmile jsem u něj. Jedinou mocnou ranou mu probodnu zezadu lebku. Z úst mu vytryskne něco, co kdysi bylo krví a jeho tělo se uvolní. Jakmile z něho vytáhnu nůž, svalí se na zem. Jako rozená lovkyně pokleknu na tělo a několikrát bodnu do lebky. Pak se zvednu a lehce poodejdu od obou mrtvol. Stále sleduju jenom je a ani si nevšímám, že dav okolo mě se ztišil a uklidnil.

Něco končí, něco začíná

Oh, jak běžný den ve škole. Nuda...nuda...a zase jednou nuda. Co může být horšího než nuda. Bože, ať to skončí. Povzdechnu si a zívnu.

"Drazí žáci...
Ve škole vypuklo násilí, prosím aby všichni urychleně opustili budovy, za dozoru svých uč...
ÁÁÁÁÁÁ!!!! Kurváá...Co děláš? Nech mě býýt!!"

Vyjeveně vytřeštím oči. A já myslel, že bůh neexistuje. Pohlédnu z okna a uvidím scénu, jak jakýsi tvor požírá našeho školníka. Chvíli vyjeveně civím na scénu. Kurva, kurva, kurva. Zasyčím. Ale panika mi nepomůže. Potřebuji nějaké ostré zbraně, jako vyhrožovací prostředek. Kuchyně! Ne, tam bude moc lidí.
Po chvíli přemýšlení hodím na záda batoh a rozeběhnu se ku ošetřovně a tiše se modlím, že tam budou alespoň injekce.

Luke:

...píp...píp...píp...cvak...
"Omlouváme se Vám, ale naše linky jsou momentálně přetížené, zkuste to prosím pozdějí."
Svak...pííííp...

Dojde ti že tohle rozhodně nemá cenu.
Pokud zkusíš volat ještě někomu, zjistíš že je na tom stejně celá síť...

Michal:

Vyděšeně kráčíš po chodbě a kouříš...
Na proti tobě stojí učitel Brown a div mu neexploduje hlava vztekem.
"Pane Tempeste...To Vám nevadí že tu máme dost problémů?
Půjde te se mnou za panem ře..."
Zasekne se.
"Máš recht kluku...Neměl bys jedno navíc?"

Stojíte na chodbě, kolem Vás probíhají kvanta lidí a míjí Vás...
Najednou se z konce chodby ozve řev, lidé se otáčí a padají na zem...

Lin:

Dorazíš do spodního patra, na konci chodby slyšíš nehorázný řev na konci chodby a tak zahneš do ošetřovny co nejrychleji...
Nejsi tam sám. Už tam sedí nějací dva kluci a jednomu ošetřuje sestřička ránu na rameni.
"Line! Stalo se ti něco?" koukne na tebe sestřička a nervozně spolužákovi obvazuje rameno...
Kluk se na tebe otočím bledne a... pláče.

Carla:

"Carlo! Ce se to tady sakra děje?!" ozve se ti za zády vyděšená učitelka Martinová.

*Rrrggghhrhh...*
Dav se začíná rozpovídat. První si šeptají, pak mluví a pak křičí...
Pozornost všech je zkrátka nulová.
Najednou tě něco chňapne za nohu...Školník....
Reflex,kopanec,krev...
Rozkopla si školníkovi obličej.
Školníkovi, který tě na téhle škole první den provázel. Znali jste se...

Anthony:

Vyběhneš ze třídy a pod nohy ti sletí vyděšený učitel, za nohy se mu drží nějaká zrůda...
Přeskočíš tuto scénu bez jediného mrknutí, bez nádechu, bez jakýchkoliv myšlenek...
Dobíháš do ošetřovny a potkáváš Lina, kterého znáš ze špaňelštiny a dva kluci z vyššího ročníku...
Jeden sedí na křesle a sestřička mu váže rameno...

Cesta do nižšího patra byla o mnoho snazší, když se hlavní proud studentů dostal dále a mě nehrozilo riziko ušlapání. Ale panika která sílila a rozlévala se po celé budově se postarala že každý můj krok by o trochu rychlejší než předešlý.
Když jsem dorazil dolů už jsem v podstatě běžel plnou rychlostí. Co se to tu děje!? Jakmile se ozve ten hrůzný řev z konce chodby začnu brzdit smykem. Jediný důvod proč jsem se neschoulil do klubíčka a nezacpal si uši, jako malé děcko byl, že mi podklouzly nohy. Tvrdé přistání na zadku mě přobudilo natolik abych se vyhrabal na nohy a konečně našel dveře ošetřovny.

Uvnitř mne uvítá pohled na školní sestru a dvojici studentů z nichž jednoho právě ošetřuje. Můj k smrti vyděšený výraz a záda přitisknutá ke dveřím, jako by to mohlo komukoliv zabránit ve vstupu sestru překvapí.
"Ta-ta-tam venku ... o-on ho zabil ..." Začnu vysvětlovat i když to zrovna moc smyslu nedává. Několikrát se zhluboka nadechnu pro uklidnění než pokračuju. "A-asi ně-nějaký feť... narkoman po-pokousal školníka na k-krku a za-za-zabil ho. A-a ..." Ukážu přes zeď směrem ke konci chodby. "... je jich tu víc."
Jako na heslo se mi dveře otevřou do zad a já nepřipravený přistanu zase na zemi, ihned se však vzpamatuju a vyškrábu se na nohy u nejbližší zdi. Tam s velkou úlevou poznám, že nově příchozího znám a možná nemá v úmyslu se mi vrhnout po krku.

"Rockandrolla..."

Típnu mobil a pokrčím rameny..."Evidentně nějaký výpadek či co.." pomyslím si a koukám stále z okna, kde někdo zrovna okusuje školníka. "Dobře, tak tohle normální už není..." pomyslím si a velmi rychle se otočím za křikem, který jde z chodby..Řvaní, brekot a takové divné, čvachtavé zvuky..

Velmi opatrně vykouknu z dveří a potichu zanadávám.."Hm, tak je jasné,že se dolů k skřínkám asi nedostanu.." pomyslím si, když se podívám na schodiště, u kterého je namačkaný dav, který se tlačí a tak nějak se hrne dolů...Teda chtěl by, kdyby..

To kdyby je asi uprostřed chodby a tak nějak upoutává pozornost. Ne tam často vidíte někoho, kdo jí střeva někoho jiného. V tomto případě se jedná o nějakého studenta nižšího ročníku, který si pochutnává na paní Royové, učitelce to biologie..Staré to bréce, kterou nikdo víceméně neměl rád..

Všichni na to koukají s údivem...ztuhnutí..

"Hej, parchante, necháš toho!!" zařvu na něj, což se o chvilku později ukáže jako největší hovadina, co jsem mohl udělat..Student se otočí na mě a já zblednu. "Dobře, tohle jsem nečekal.." pomyslím si, když se podívám na bledou kůži, propadlé oči, mrtvolný vzhled.."Zombie přece neexistují, ne?" bleskne mi hlavou, když se ona věc klátivě vydá mým směrem...Studentík je celý od krve, kdo ví čí a má na ruce nějaký kousanec..

Zapadnu do třídy a zavřu za sebou dveře...Jenže, jak se zdá, nemoc studentovi pomohla, co se týče fyzické síly..Zatlačí mrtvou vahou na dveře a já letím.."Jen počkej.." procedím mezi zuby, zvednu se a vší silou kopnu mladíka mezi nohy..Pěkně bodlo okovanou gládou..

Čvacht. A nic.

"Hm, je potřeba změnit trošku přístup..." pomyslím si, uskočím trošku vzad a zarazím se o židli..Tak nějak bezmyšlenkovitě, hnán adrenalinem, jí vezmu a třísknu s ní zombíka o hlavu. Udělá to ošklivé křup, ale nezastaví ho to..Přidám ještě dvě rány a to už stačí..Všude je mozek, vyteklé oko, krev a další nechuť..

Následuje chvilka romantického zvracení do umyvadla, protože tohle je na mě fakt moc...

Otřu si pusu a vyjdu na chodbu..."Rychle pryč, rychle pryč, rychle pryč..." běží mi hlavou...U schodů je stále narváno a zvuky, které se linou zezdola moc povzbudivě nevypadají. Namířím si to na konec chodby, kde je bezpečnostní schodiště..k kterému vedou takové ty velké červené dveře..Zatáhnu za madlo, ozve se alarm - jako by na tom záleželo - a pak cvak!. Nějaký debil na ně dal visací zámek..Zakleju a vzpomenu si na hlášení rozhlasu o tom,že kvůli tomu,že studentni chodili na střechu kouřit - "Sakra, jak moc rád bych si zapálil" - se toto uzavře a při požáru je budou otvírat učitelé..
"Při cvičení to fungovalo. Praxe ale selhává. ´Murica, fuck yeah." pomyslím si a otočím se na chodbu, kde je mrtvola paní Royové..a u pásku má klíče.
Rychle k ní doběhnu a odepnu jí klíče od pásku...když tu chňap!. Mrtvola sebou cukne a chytí mě za zápěstí. Čert vem to,že ta ženská je klinicky mrtvá - protože má rozhaná střeva a vnitřnosti po okolí. Podaří se mi vycouknout se, trošku mě škrábne, ale není to nic vážného. Značně v panice sprintuju k dveřím a rychle začnu hledat ten správný klíč.

Mrtvola na chodbě se začíná pomalu, křečovitě zvedat, což ve mě vyvolá značné klepní a nervozitu..A nejen ve mě. Podle křiku si toho všimli i na druhé straně chodby. A řvou více, takže to, kam zamíří tahle mrtvola je dost jasné.

"Kurva. Zombies. Jako vážně?Kurva..." běží mi hlavou, když tu klíč cvakne, dveře se otevřou a já se dostanu ven z baráku. Dveře za sebou zavřu, ale nezamknu. Klíče dám do kapsy, kdo ví, kdy se budou hodit.."Snad neumí otevírat dveře..." pomyslím si a rozhlédnu se, jak vypadá..Můj pohled sklouzne na požární sekeru, umístěnou pro hasiče vedle požárních dveří..Taková ta pěkná, obouruční červená...Ošklivě se usměji a sekeru vyndám z pouzdra, plomba neplomba.
"No, hned se cítím trošku líp..." bleskne mi hlavou. A pak se vydám dolů po schodišti. Plán je stále stejnej - vypadnout z školy, dostat se domů, spakovat se a pak se uvidí.

Díky cigaretě se mi podaří uklidnit rozjeté nervy. Když kráčím po chodbě a potkám učitele opět se cítím poměrně sám sebou. Nad učitelovou hláškou že půjdu k řediteli nadzvednu jedno obočí se slovy.
"To jako vážně?"
Pak se ale učitel uklidní a zjevně se situace mění. Když mě požádá o cigárko tak sáhnu do vnitřní kapsy a vytáhnu z krabičky jedno cígo které mu podám. Poté vytáhnu zapalovač a připálím mu. Usměji se na něj dolů, neboť ho skoro o půl metru převyšuji.
"Užíjte si ho..."
Pak se ozve z chodby nějaký hluk. Otočím se za zdrojem hluku a hluboce potáhnu. Schovám věci do kapes a pořádně zapnu bundu aby se náhodou neotevřela v boji.
Je na čase podívat se co se tady kurva děje. Nebudu už utíkat. Beztak to sou nějaký zasraný děti s pistolema. Nebo nějaká banda zkurvenejch feťáků. To co sem viděl se dá vysvětlit různě. Jenom mi trošku pocuchali nervy.
S cigaretou v puse se snažím přehlédnou dav abych viděl co tam vyvolalo takovej křik a co se tady vlastně kurva děje.

Z nože stále odkapává krev. Nevnímám nic jiného, než zvuk dopadajících kapek. Pomalu ustupuji od obou těl. Zhluboka dýchám, zatímco se mé tělo snaží odbourat adrenalin. Se vzdáleností mé tunelové vnímání ustupuje. První ke mě dolehne hlas učitelky. "Carlo! Ce se to tady sakra děje?!" Stále koukám směrem k mrtvolám, než se mé tělo uklidní. Po pár vteřinách, kdy už jsem si jistá svým hlasem, se k učitelce otočím. Nesmím zmatkovat. Jsem jediná, kdo se tu choval racionálně. Když selžu já, oni se do pár vteřin stanou oběťmi paniky. S co nejklidnějším hlasem, který se ale i přesto otřásá, k nim promluvím. "Je nakažený. On... On je Zombie." Hlas zni ještě hůř než jsem čekala, ale i přesto vyvolává jen vzrušené šeptání a štěbetání.

Po chvíli jedna dívka z nižších ročníků začne křičet. Dav opět zachvátí panika. Z počátku nevím co se děje. Teda než mi něco chňapne po noze. Můj reflex je rychlejší než můj úsudek a střevíc mé druhé nohy proráží něco tvrdého a vlhkého. Podívám se dolů. Prokopla jsem školníkovu hlavu. Byl pro mě součástí mé školy. Člen něčeho, čemu jsem jistou dobu říkala rodina. Ne, nesmím zmatkovat. Na to tu jsou ti okolo. Když už jsme u nich... Ohlédnu se. Všichni stále panikaří. "VŠICHNI SKLAPNĚTE!!!" zařvala jsem na ně. I když to byl spíš vřískot, to je pravda.

Lin :
"Cože to? Kluci přestaňte mě děsit" To že si Mark zranil rameno, a vy si jen ze mě děláte srandu mě k odstupu ze školy nepřinutí...žádní Zombies nejsou!" Vyhrkne postarší sestra a přísně se na tebe podívá...

"Krawgh!"
Otočí se na Marka; "Marku! Co se to sakra děje? Nee!"
 Dále už jen vidíš Marka vyskakujícího z křesla a vrhajícího se na tebe...

Padáš...
Mark tě ale mijí a vrhá se na příchozího Anthonyho...
Trhá mu krk a krev stříká všude kolem.

Luke :

Vybíháš ze školy zadním vchodem...
Venku je hotové peklo.
říkáš si jak je to za tak krátkou dobu možné?
Všude spousta mrtvých, ohně, a pochodující zástupy mrtvých...

Je to pryč...

Ulice je prázdná, srdce ti bije, máš mžitky před očima.
Sice ta vidina zmizela ale ty víš že má co dočinění s realitou..
To co se děje nejsou halucinace...

Michal :
Hledíš daleko přes chodbu, přes utíkající davy.
Něco se ti nezdá...
Úplně na konci chodby, na místě od nějž všichni spěchají...
...stříká do vzduchu krev.

Někdo tě i přes rozdíl výšek povalí na zem. Zvedneš se až když je chodba prázdná.
Skoro prázdná...
Na proti tobě leží nad nějakou dívkou člověk a... ano... a požírá ji.

Carla :

"Tak zavolejte někdo policii!", ozve se někdo z přihlížejících.
Nečež mu je hrubě odpovězeno: "Myslíš že to nikdo nezkoušel? Linka je přebitá!"

Težce se ti dýchá, máš mžitky před očima.
Vytahuješ svou nohy a oklepáváš zbytky školníkova mozku...

"Měli bysme naskákat do busu a odjet!", navrhne nějaký brejloun.
"Ale co když ve škole někdo zůstal?"
Učitelka se se slzami hroutí na zem...

"VŠICHNI SKLAPNĚTE!!!" zavřískám "Znova." dodám, když upoutám pozornost. "Takže poslouchejte. Jestli to tady vypadá takhle, můžete si být jistí, že to tak bude vypadat i jinde. To znamená, že policie má už tak dost práce, protože tam venku vládne panika shodná a větší, než je tady." Otočím se k tomu brejlounovi. "Bus? Jako vážně? Ven? Kam bychom jeli. Ne. Zůstat je lepší. Zabarikádujeme školu. Stopro v ní někdo zůstal, ale taky je to místo, kde to známe. je to budova s vlastním skladem jídla a léčebných prostředků, takže to tu zabezpečíme. Stejně tak jsou tu lidé, co s nimi umí zacházet, takže zabezpečíme budovu. Zaslepíme vstupy a opevníme plot. Všichni si vemte cokoliv, co se dá označit slovem zbraň. To znamená cokoliv, z čím jste schopní probodnout, urazit, nebo rozmáčknout hlavu. Pak uzavřeme areál a nakonec projdeme školu. Odzhora dolu."

Ošetřovna

Školní sestra mě zareagovala, zhruba podle očekávání a i když s ní souhlasím co se zombie týká rozhodně, tak chování toho divnýho chlápka odpovídá.
Tak když ne zombie tak co?! Drogy ne to by se nepřenášelo ... nějaká nemoc ... mysli, mysli ... vzteklina? To je ono blesková vzteklina. Zrovna se chci podělit o svůj nápad, i když je mi celkem jedno co to bylo, jen když se tu budu moct schovat, když se Mark vrhne mým směrem.
Naštěstí zapracují mé vycvičené reflexy a moje nohy udělají jednu ze dvou možností v nebezpečí ... podlomí se. Během vteřiny klečím na zemi s rukama kryjícíma hlavu připravený na nakládačku, která však nepřišla.
Oto hůř zněl ten nepopsatelný zvuk, když se Mark zakousl ... Anthonymu do krku. To už na mě začínalo být moc. Ve třídě z dálky to bylo ještě zvládnutelné, ale takhle zblízka už ne. Cítil jsem pálení v krku, jak se objevilo nutkání na zvracení a jediné co mě před tím uchránilo byl skoro prázdný žaludek.
To ... to není možné. Donutil jsem nohy k pohybu a potácivě se zase postavil. Co teď? Utéct? Venku je jich určitě víc, ale aspoň s nimi nebudu zavřený v malý místnosti. "Rychle ven!" Málem nadskočím když zaslechnu svůj hlas. "Je to nakažlivý!"
Pak s nervy našponovanými k prasknutí proklouznu kolem dobojovávajíci dvojice a otevřu dveře mávajíce na sestru a studenta, aby rychle zmizeli se mnou.

Carla:
Vběhnete do školy v přibližných skupinkách po 8-10 lidech, každý má v ruce něco; hasičák, trubku, nebo alespoň větev či kámen...

Je vás asi 30, což je dost aby to prohledalo školu do půl hodiny.
Vybrala sis spodní patro a prostory vedení; ředitelnu, sekretariát...

Jen spousta mrtvých a nemrtvých. Hrozný pohled. Tvá armáda rozbíjí hlavy probuzeným a kouká všude možně po přeživších...

Když akce skončí, stojíte u autobusu a před tebe jsou přiváděni nalezenci.


Lin
Vyběhnete z ošetřovny rovnou do náruče bandy lidí. Začnou vás uklidňovat.
vysoký kluk s páčidlem, asi jejich vedoucí, vás obeznámí s plánovanou trasou pokračující obchůzky. Projdete ještě pár místností ale nic už nenajdete.

Vracíte se k autobusům a vás postaví před nějakou ženu ve fialovém...

Sotva se dostaneme z ošetřovny objeví se další skupinka lidí, porůznu vyzbrojení student s k nám okamžitě vydají. Neváhám ani vteřinu a po chvilce smýkání vyrazím opačným směrem než je ta nebezpečná sebranka. Až o pěkných pár desítek metrů dale si konečeně uvědomím, že oni nejsou to nejhorší co tu můžu potkat a pokorně se vrátím.
Na plán na další prohlídku školy se mi chce silně protestovat, vzhledem ke své menšině a nechuti přilákávat na sebe další pozornost raději mlčím a držím se v části dále od nemrtvých. To ssebou nese občasnou změnu pozice, takže pro ty co si všimli můžu fungovat skoro, jako kompas nebezpečí, které se vždy nacházi na opačné straně než já.

Když se nám konečně podaří dostat ven z naší nespěšné výpravy, vydám se k autobusu v jehož zákryto konečně dovolím svému žaludku se vyúrázdnit. Děsivý obraz Marka trhajícího Anthonyho na kusy zubama stale před očima když si roztřesenou rukou otírám ústa. Tady nemůžu zůstat. Pomalu zvednu pohled k budovám města. Ale není kam jinam jít.
Vyjdu zpoza vozidla a vrátím se k ostatním před tou Učitelkou? která jak sjem si všiml má krev na šatech a překvapivě i bohatou dávku na jedné noze.

Vydám se tam, kde jsem ještě před chvílí seděla. Ke školnímu notáři. Já narozdíl od ostatních nenesu žádnou improvizovanou zbraň. Jen nůž, kterým jsem už někoho zabila. Stále z něho odkapává krev. Jsem si ale celkem dost jistá, že není moje. Za mnou jdou dva kluci ze starších ročníků. Překvapivě jsou si celkem podobní, ačkoliv si nejsou příbuzní. Oba jsou ve tváři pihovatí zrzci a oba svírají v rukou železnou tyč. Vybrala jsem si je, protože vypadají jako rváči. Byli ročník pode mnou. Znala jsem je, oni znají mně a tak jsem je jmenovala jako svou gardovou stráž. Zatímco ostatní děti probíhají vyšší patro a okolí budovy, já jdu tiše a oni mě následují. Přede mnou se krmí zombík na nějaké nebohé dívce. Doplížím se až k němu a probodnu mu temeno. Jakmile z hlavy nůž vytáhnu, tělo se sesune k zemi. Z jedněch dveří vyběhne nakažený, vrhající se po mně. Než stihnu zateagovat, ten tlustší zrzek mu do cesty vrazí svojí zbraň. Pod náporem tyče popraskají žebra. Tělo s otočkou vrazí do podlahy. Než se mu podaří zvednout, ta samá tyč mu rozdrtí lebku.
Podívám se do místnosti. U stěny tam sedí dva teenageři. Kluk a holka. On jí objímá. Ona je bezvládná a zakrvácená.
"Díky bohu. Prosím pomozte." Prosí mě on.
"Kdy se to stalo?" zeptám se, když vyhrnujurukáv. Byla pokousaná na levém zápěstí. Možná má štěstí.
"Před chvilkou."
"Kdy přesně?"
"Minuta, možná dvě, byl to ten, co jste ho zabili. Přitom to byl její bratr..."
Poslední slova už nevnímám. Ukážu na jednoho zrzka. "Běž do ošetřovny. Vem obvazy, dezinfekci a prášky proti bolesti."
" 'sně šéfko."
"Ty, vem tu požární sekeru, co tam někdo tak milostivě nechal a dones ji sem."
" 'zkaz šéfko." Odpoví mi ten druhý a vyrazí na chodbu pro onen zmíněný nástroj.
"Počkat, co to chcete dělat?" Zhrozí se chlapec.
"Amputaci." Řeknu bezmyšlenkovitě.
"To nemůžete."
"Podívej. Buď zemře a stane se další chodící mrtvolou, nebo bude bez ruky. Já bych radši dala tu ruku."
"Jí se to nestane. Nestane..."
"Jasně. Skolilo to stokilovou horu svalů ani ne za 5 minut. Jakou šanci myslíš má ona?"
Přiběhne zrzek se sekerou. Chlapec se ještě pár drahocených vteřin rozmýšlí, než mi dá svolení.
"Odpusť mi." řekne ještě k ní.
Vezmu sekeru. Pak máchnu.

Chlapec ji nese v náručí. Je jeho milovaná, to poznám. Její levá ruka je obvázaná, ale přesto jsou obvazy zakrvácené. Už kvůli nim doufám, že se to zdařilo. Vyjdeme před školu, kde se začínají srocovat skupinky dětí. Já stále s nožem v ruce a sekerou připevněnou na zádech. Až teď si všímám, že jsem celá od krve. Krom těch dvou se nám podařilo najít ještě dvě děti a notáře. Seděl tam, co předtím a dost jsem ho svým zjevem vylekala.
Dojdeme k ostatním. Stojím proti hloučku dětí, mezi nimiž stojí také někteří učitelé. Oporou mi jsou jen mí zrzci, co mi kryjí záda.
"Dobře. Doufám, že budova je vyčištěná. Nechtěla bych na chodbě potkat jednoho z nich. Zraněné přepravíme do ošetřovny.Myslím vážně zraněné, jako zlomeniny, amputace a kousance. Zlomený nehty ne, jasný, protože i já už přišla o manikúru. Vy, učiteli Clevenci, vemte si deset nejsilnějších chlapců, vyzbrojte je a zataraste zadní vchod. Macmahoneyová, vemte si pět děcek a postarejte se o výstuhu a nádrž toho autobusu. Pokud se to tu posere, budeme potřebovat vozidlo. Ti co umí první pomoc a více budou omáhat v ošetřovně. Ostatní zatarasí bránu." rozdám rozkazy."Nějaké otázky?" Ticho mi negativně odpoví. "Tak do práce." hlouček se rozejde. Ještě zachytím onoho chlapce. "S tou rukou je mi to líto. Zůstaň tam s ní. Řekni jí, že já jsem na tebe naléhala a já ji připravila o ruku." Jeho pohled je neutrálně smutný. Nevím, zda je mi vděčný, nebo na mě naštvaný. Mojí pomoc ale odmítne.
Zaujal mě jeden kluk. Přišel s poslední družinou a zatímco jsem udílela rozkazy, zvracel za autobusem. Vyrazím proto jeho směrem.

Během doby co jsem byl za autobusem probíhal nějaký proslov, tím jsem si byl skoro jistý. Problém byl že když člověk zvrací a nemá moc je to spíš boj s žaludkem, aby neputoval za svým obsahem. Sice je to přehnaný popis, ale pocity by tomu dost odpovídaly a co hůř slyšet co se opravdu dělo na druhé straně autobusu je vyloučené.
Proto ted jen můžu sledovat jak se lidé, neochotně ale přece, pomalu rozcházejí za nějakým účelem. A já nemám nejmenší tušení jakým.
Touha zeptat se je velká, to by však na mě přilákalo zbytečnou pozornost. Proto rychle přejedu pohledem skupiny, které se nově vytváří a podle složení odhaduju nejlepší volbu.
Když konečně najdu jednu v níž jeden kluk nese v náručí Podle toho jak jí drží svou holku. Hlavně protože dívka má navíc zavázanou ruku která je nějak podezřele krátká. Ztěžka polknu. Ty jdou určitě na nějaké bezpečné místo.
Dřív než stihnu za nimi vyrazit mě mé podvědomí varuje před blížícím se nebezpečí. Stačí jediný pohled a je jasné o co jde. Krvavá dáma si mě nejenže všimla, ale navíc ke mě i jde se dvojitým zrzavým doprovodem.
Řízení chopí mé vžité reflexy. Ani se nemusím ohlížet, abych měl zaměřené všechny únikové cesty. Kdyby se mi podařilo podsmýknout pod autobusem dokázal bych zmizet mezi budovami školy dřív než mě doženou. Prozatím však stojím na místě s mírně vyděšeným pohledem v tváři a čekám, jestli je to opravdu nebezpečí, před kterým je třeba utíkat. Na druhou stranu pokud se přiblíří na víc jak dva metry začnu couvat dokud bude kam.

Chvíli se mi zdálo, že vyrazit jeho směrem se brzy má změnit ve velmi relativní pojem. Je dost důležitá otázka, jestli se bojí spíš mě, nebo těch irských hromotluků představujících můj doprovod. Moc mi to imponuje a vyloudí mi to na tváři úsměv. Jasně. Mladší ročníky. Vyjukaní tak, že i chytit mouchu by bylo snažší, než ochočit si tyhle králíky.
Otočím se na patě k zrzkům.
"Myslím, že tentokrát vaší pomoc nebudu potřebovat. Jednoho bažanta snad zvládnu. Zatím si odpočiňte, jestli chcete, nebo, pokud se vám chce, vezměte klíčky od toho autobusu."
Ze svých zásob vylovím vlídný úsměv a nasadím ho na obličej. Postoupím na metr od něj. Ačkoliv mě nepřekvapí, že si od ženy navlečené v krvi snaží držet odstup, překvapí mě, že je tak velký a tak dokonale vyhraněný na dva metry. Lehce mě to pobaví. Ale snažím se, aby vlídný úsměv setrval.
"V pořádku?" zeptám se a pak dodám "Chápu, když ti není zrovna dvakrát hej při tomhle zážitku, ale aby někdo blil skoro pět minut? Máš kliku, že jsi nebyl u toho, jak jsem rozšlápla hlavu školníkovi, myslím že támhle leží." hodím hlavou určeným směrem. Pak jí nakloním a sleduju, jak bude blednout, ačkoliv při aktuální barvě kůže, proti níž je křídově bílá zašedlou žlutí, by to znamenalo, že bude muset modrat.
"Carla. Carla Radamesh, přesněji." řeknu a napřáhnu k němu ruku. 
Ignoruji všechny vzpomínky, jako ta Militaristka Carla, přebornice ve sportovní a vojenské střelbě, či další podobné pitominy. Nikdy jsem si moc nerozumněla s dívkami, které se zajímaly jen o to, jak se stát královnou školy. Byla jsem oblíbena naopak ve společnosti kluků, ačkoliv jsem nikdy kluka jako milence neměla. Zřejmě nemají zájem být neoblíbenými u někoho, kdo toho ví a umí s puškou víc, než oni.
Čekám na jeho reakci stále s napřaženou rukou a vlídným úsměvem.

Propuštěním dvojice ranařů se situace obrátila k lepšímu, tedy byla by se obrátila k lepšímu, kdybych neslyšel co jim říká a pak se na mě ještě neusmála. Mnozí by jí ten úsměv věřili, mě však oklamat nedokáže když se toho neúčastní její oči.
Zmínka o školníkovi mě ještě utvrdí v tom jak nebezpečná je. "Ano to jsem měl štěstí." Viděl jsem všechno a o jeho mrtvole vím až moc dobře, proto jsem se tomu místu širokým obloukem vyhnul.
Jak pokračuje směrem ke mě ustupuji, dokud se moje záda nesetkají s autobusem, pak už nezbyde než počkat, aby se přiblížila na dosah své napřažné ruky. Původně to kvůli barvě jejího oblečení nebylo dobře vidět, ale krvavých skvrn je víc než bych si přál vidět. A ona to jen tak ignoruje. A jestli to nechá zaschnout tak se jich jen tak nezbaví. Nemluvě o tom že červená barva na požární sekeře taky není úplně původní.
"Brands Lin ... ehm rád vás poznávám." Chabě úsměv opětuju a i když váhavě tak pevně stisknu její ruku. Neměl bych tady vůbec být.

Ačkoliv pevně stojím, on pomalu ustupuje, dokud nenarazí do stěny autobusu. Povzdechnu si. Důvěra... tak cenná věc.
Lidi vám důvěřují, když přesně víte, co máte dělat. To v téhle situaci neví sice nikdo, ale pořád může mít nějakou představu. A aspoň se snažím uklidňovat okolí tím, že se tvářím, jako že vím, co dělat.
prohlíží si mě celou. Mou blůzku od krve, nohavici mých pevných černých kalhot od školníkova mozku a v neposlední řadě mou novou zbraň, ze které krev stále ještě poněkud odkapává.
Ne. Tenhle mi rozhodně nedůvěřuje.
Chytré? Možná... Ale když se bude stále jen ohlížet, neuvidí dění před sebou.
Udělám dva kroky k němu a dostanu se na vzdálenost jednoho metru od něj. Je to sice nátlak, ale aspoň to vyvolá potřebný efekt.
Podá mí ruku. Zmáčkne jí víc, než bych čekala od ustrašeného mladíka. Pak se představí. Nasadí úsměv, který, v lepším případě, je karikaturou toho mého.
"Ty jseš ten zajíc, kterýho našli u lékárny, že jo? Prej to tam nevypadá nijak moc dobře, ale na ulízení není moc čas. Ta skupinka s tím chlapcem nesoucím tu holku míří právě tam."
Prohlédnu si ho. Ten kluk si to možná nemyslí, ale pokud se naučí aspoň trochu bojovat, bude tenhle svět pro něho skoro rájem. Podle Toma moc dobře věděl, odkud mu něco hrozí. Dokonce se ke mně otočil dřív, než jsem udělala něco, čím bych upoutala pozornost. To mi dost dobře vypovídá, co si o mně myslí. Hned se mi vybavilo jméno, které ho výstižně popisuje.
Bažant.
"Jak moc dobře umíš zacházet se zbraní?"

Když mi paní (Slečna?) Radamesh řekne kam přesně jde mnou vytipovaná skupinka má touha je následovat značně ochladne. Na pozůstatky boje tam nebyla moc příjemná podívaná, na druhou stranu stejně vypadalo příliš mnoho míst ve škole. Zajíce přejdu bez mrknutí oka, svého času mi říkali i hůř a já se naučil, že vymlouvat to komukoliv je zbytečné neli nebezpečné.
Pak přijde otázka se kterou se moc nevím rady. Už od prvního pohledu musí být každému jasné, že se mnou si bez problémů poradí i většina holek. Nějaká zbraň by poměr sil mohla docela změnit. S nožem v kuchyni dovedu hodně, ale ze zkušenosti vím, že proti zkušenějšímu protivníkovi by mi byl nůž k ničemu a těžší věci měly tendenci rozhodit mojí rovnováhu, takže silnější rána byla spíš divoké švihnutí bez míření. Pak už zbývají jen pistole, které jsem doteď viděl nanejvýš ve výloze obchodu.
Sečteno a podtrženo má hlavní zbraň v každém boji jsou rychlé nohy. "Vůbec." Pronesu zahambeně s pohledem sklopeným k zemi.

"Ehm..."
Jasně. mělo mě to hned napadnout. Děcka jeho věku toho o bojových uměních a zbraních nevědí zpravidla ani co by se za nehet vešlo. A proč taky. Proč by se učili i třeba jen podomácku umění 'švihnout tyčí tak, abych toho druhého minimálně omráčil'. Jasně. Já jsem byla výjimka. Od malička jsem inklinovala ke zbraním a pušky s optikou mě doslova fascinovaly. Jen jednou se mě pokusili okrást o peníze na svačinu a oběd. Ironicky to oni skončili na ošetřovně s vážnými bodnými a sečnými zraněními, zatímco já jsem dostávala v řiditelně kázání o tom, co ještě je přiměřená sebeobrana a co už ne. Udělala jsem si tím kamarády a když se ve škole rozneslo, že mám doma pár pohárů za ostrostřelectví, okruh lidí okolo mě se ještě rozšířil.
"Dobře... Víš..." podrbu se na zátylku. "Víš, máš nemalý potenciál v tomhle světě. Máš víc jak obstojný pud sebezáchovy a instinkt, za který by se nemohla stydět ani plachá laň. Když se naučíš zacházet s něčím delším, co ti pomůže udržet si zombíky od sebe, budeš moct si z města nosit cokoliv, co budeš chtít." vysvětlím mu jeho potenciál.
"Jestli chceš, můžu tě něčemu naučit."

Po tom proslovu ji sleduji v němém úžasu. I kdyby to co o mě řekla byla pravda, běžný den za normálních okolností pro mě nebyl žádnou procházkou v růžové zahradě a to si lidé okolo nešli po krku. Doslova. Možná se jí líbí představa světa, kde se z člověka po jediném kousnutí stane bezduché monstrum, ale moje představa ráje je někde trochu jinde.
Co hůř, až moc dobře vím čeho jsou lidé schopní za normálních okolností. Jestli to ve městě vypadá podobně jako tady, tak už žádná pravidla slušného chování neplatí a právě já budu jeden z prvních kdo to pocítí. Nezávisle na tom, jak dobře se budu ohánět nějakým klackem. Ne, jediný rozumný způsob jak si kohokoli držet od těla je slušná zeď a vzdálenost.
A když už jsme u vzdálenosti... Několikrát zmateně zamrkám a ještě víc se opřu do stěny autobusu.
"To by jste byla hodná." Pronesu pokorně pohled opět sklopený k zemi. Sakra.

"Dobře." Pohlédnu na kluka. Je mi docela dost jasné, že si myslí, jak moc já musím přehánět. Přesto pochopil, že jisté základy sebeobrany se mu budou hodit, ať už se stane cokoliv.
Okolo mě prochází mladík nesoucí hromadu železa, které pravděpodobně vytrhal z lavic a kateder. Zastavím ho a vezmu do rukou jednu větší kvádrovitou tyč, vysokuou asi Linovi pod bradu. Usměji se na něho a s "Díky." ho nechám jít za svými úkoly. Znalecky pak potěžkám tyč a Podám ji Linovi.
"Zkus vší silou praštit do stěny toho autobusu."
Když se rozmáchnu, ještě dodám vhodnou radu.
"A bacha na to, abys někomu neublížil."

A lekce začala. V koutku duše jsem doufal, že to slečna (Konečně jsem se rozhodl, protože na paní vypadá příliš mladě) bude chtít začít s výukou později, ale nebylo mi přáno.
Místo úniku do nějaký z mých tajných skrýší svírám v ruce tyč skoro tak velkou jako jsem já a mám za úkol s ní praštit do autobusu.
Ale tím přilákám zombie! Stačí jeden pohled na krvavou učitelku a všechny mé protesty umřou na jazyku. Tohle je špatný nápad.
Navzdory svým obavám kousek od ženy odstoupím stranou, abych jí opravdu náhodou neublížil. A následně ona mě. Chytím tyč do obou rukou a rozmáchnu se. Konec se nebezpečně nakloní a já si musím přechytit tyč víc ze široka, aby mi její váha neyvracela zápěstí. Na druhý pokus švihnu tyčí vší silou a trefím autobus, který vydá typický plechový zvuk.
Pak následuje další známý zvuk řinčení železa po zemi, když mi tyč vypadla z ochromených prstů. V okamžiku nárazu jsem zbraň držel stále pevně, takže se otřes přenesl přímo ruce. "Sakra!" Zakleju skrz zuby. To byl špatný nápad.

Po výsledném efektu se usměji. Rána tyče nabyla příliš hlasitá, ale o to zajímavější byl pohled na klející děcko, které vší silou udeřilo do autobusu. Lehce se pousměji.
Tak jsi taky začínala, že jo?
"Skoro dobře, ale ještě pár věcí."
Vezmu tyč ležící na zemi.
"Tak jo. První věc. Nedrž jí tolik pevně. Trik u mlácení takhle velkými a těžkými věcmi je, že máchneš jenom velkou část trasy. Pak ruce uvolníš, a necháš těleso vykonat práci, kterou jsi do něj vložil." vysvětlím.
"Zkus to znovu."

To jakože mám tu tyč když s ní mávnu jenom držet? Podezřívavě se na slečnu Radames podívám jestli tu radu míní vážne a chce pokračovat v 'tréninku', ale raději sklopím pohled k tyči, která je pro tyto účely bezpečnější cíl.
Několikrát otevřu a zavřu ruce než jsem si jistý, že v nich je cit zpět a opatrně tyč nadzvednu. Nesedí mi v rukách o moc líp než předtím, přesto jí chytím víc zeširoka a rozkročím se až si připadám hloupě. Když se pak s tyčí rozmáchnu spíš otočením trupu než samotnýma rukama a stejným způsobem pak švihnu, rovnováhu už nemám tolik problémů udržet.
Naneštěstí povolit ve správnou chvíli a správným způsobem vyžaduje víc zkušeností než má krátká kariéra mávače nabízí, proto improvizovaná zbraň opět klouže z mých prstů. Jen s velkým vypětím a přihlouplým poskakováním se mi ji podaří zachránit před pádem na zem když ... Je to železná tyč co by se jí asi tak stalo, kdyby spadla? mi ta samozřejmost dojde.
Co se dá dělat? Vrátím se na své původní místo, znovu si rozkročím, znovu se rozmáchnu, znovu udeřím a syknu bolestí. Pozdě. Protřepu prsty a pokračuju s odevzdanou zarputilostí.

Železná tyč naráží na bok autobusu a po celém okolí školy se rozléhají rány...
Armáda nemrtvých se začíná otáčet za hlukem, vyráží...



"Snad to nepřivolá mrtvé, slečno Radames. Opravdu si myslíte že je to moudré rozhodnutí?", zpoza autobusu vyleze pan Stevens, tělocvikář.
"Dej mi to hochu, než si ublížíš!"

Pan Steves je mladý a silný chlápek, a jelikož nad vámi drží moc v tělocvičně, jde z něj přirozený respekt.


Od brány se ozve jekot.
Když tam doběhnete, nevěříte vlastním očím.
Přes bránu se tlačí snad dvacítka mrtváků a další přicházejí.
Ti kteří měli hlídku u brány se s děsem v očích stahují k autobusu...

"Musíme co nejrychleji vypadnout... Tady už není bezpečno!!", zakřičí Stevens a žáci se začnou stahovat ze všech pozic k busu.
Nakloní se k vám; "Museli ste dělat takový randál? Slečno Carlo, dejte si pozor jak to tu vedete!"

Mrtvoly přicházejí

Podívám se oním směrem.
"Ne." odpovím učiteli rozhodně. Překvapeně na mně zírá a já se mu nedivím.
"Kolik bylo ve škole žáků? Pokud vím, tak tři stovky a já napočítala 75 přeživších. To znamená, že ta děcka už jednu přesilu pobila. Navíc to byli jejich kamarádi a přátelé. Tohle jsou jen anonymní zombíci. Mají praxi a to je důležité."
Usměju se k Linovi. "Máš štěstí, dnes budeme mít praktické zkoušky."
Vyrazím k panikařícím dětem. "Zformujte linii a postupujte, než se oni shromáždí! Starejte se jen o zombíky před sebou! O ty zleva a zprava se postarají vaši sousedi! Už jste zvládli naší školu, přece zvládnete otevřený prostranství školního dvora!" Začnu děti burcovat. A ono to začíná fungovat.
Pak se ohlédnu k Linovi. "Tak co je? Půjdeš, nebo tě tam musím odtáhnout?"

Zachráněn z podivného tréninku panem Stevensem, který mi zabaví tyč si s úlevou oddychnu a nechám ho ať si se slečnou Radames vyříkají své rozdíly. Bohužel k něčemu takovému nedojde kvůli jekotu od brány a upřímě řečeno nemohl jsem se tomu divit. Když jsem viděl, jak se masa těl tlačí na bránu málem jsem taky zaječel.
Hrůza se však ještě vystupňuje když učitelka znovu promluví a usměje se na mě. Ona to myslí vážně! Tady jsou obyčejní lidé žádní vojáci ... ne počkat tohle by ani vojáci neustáli v klidu. Smutně si povzdychnu a dojdu k tělocvikáři. Tohle bych něměl dělat.
"O-o-oni s-strašně špatně vidí." Začnu mluvit tak potichu aby mě jasně slyšel jen on, zatímco položím ruce na tyč, kterou mi vzal. "Hlukem j-je může-te odlákat. K-kd-kdo ne-nechce bojovat mu-musí být tiše jako myška. Pokud je nedostanete do úzkého průchodu nemáte šanci. Pomozte jim prosím." Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "Omlouvám se."
Pak tyč pevně uchopím a vší silou jí hodím na slečnu Radames stojící o kus dál. Musí to být osobní. Pomalý let kusu železa má v sobě něco majestátního i nazdory tomu že to měl být útok a že mu bude více než snadné uhnout. Na to však už nečekám a rozběhnu se k autobusům tak rychle, že mi na začátku podklouznou nohy a já se musím odrazit do zpět do stoje rukama. Dál už pokračuju úprkovou rychlostí vybroušenou léty utíkání před zkušenými atlety.
Jakmile se k nim dostanu protáhnu se mezi vozidly, abych se jí dostal ze zorného pole a vyberu si jednu z budov ke které zamířím.

Tyč dopadne těsně za mě. S jejím zvukem ztichne všechno ostatní. Kromě Linových kroků. Všichni nakažení se otočí ke mně. Polknu.
Neslyšela jsem moc co řekl Stevensonovi, ale mluvil o tichu a proto mi to dojde.
Ticho. To je, oč tu běží.
Pomalu se ke mě začnou šourat. Pomalu a bez zvuku zvednu tyč.
"Padejte do budovy! Všichni! HNED! Zamkněte se tam a buďte zticha!" Zařvu tak nahlas jak jen to jde. Pak začnu bouchat tyčí o zem. "Copak jste pitomí?! Padejte!" zařvu znova na děti a ani je moc pobízet nemusím. "Pojďte. Jste jen další pitomí sráči. Tohle dám." přesvědčuji se nahlas, zatímco se zombíci pomalu rozšourávají ke mě. Mé nervy mi rozklepávají mé nohy a ruce. Vyběhnu směrem od nich, doleva. Většina mě začíná pronásledovat. Bouchnu tyčí ještě několikrát do země, než ji hodím pár metrů od sebe. Pak se pomalu a tiše vykradu před vchod na dvůr školy. Tam bouchnu tupou stranou sekery do plotu. Bouchnu znova, dokud mě nezačnou následovat. Pak se dál tiše odkradu do ulice a opakuji to. a tak to dělám dál a dál, dokud je nedostanu dostatečně daleko. Následně se tiše vrátím ke škole.

K mému velkému štěstí a úlevě slečna Radames špatně pochopila můj útok, protože se chopila tyče a za velkého křiku začala lákat zombie pryč. Přesto se nijak nezdržuju sledováním jak si vede a podle plánu zmizím z dohledu. Jídelně a třídám se obloukem vyhnu, zvlášť protože tam bude nejspíš nejvíc lidí a těm se zrovna teď chci zoufale vyhnout jak mrtvým tak živým.
Proto moje volba padne na zadní vchod tělocvičny. Sklad na cvičební náčiní nepatřil k mým oblíbeným skrýším, zvlášť protože se poblíž ní motali původci mých potíží. Taky na to měl trochu vliv dvě hodiny strávené sledováním, jak si tam jeden z fotballistů užívá s roztleskávačkou na švédské bedně, kde jsem se schovával. Ten použitý kondom opravdu dovnitřř házet nemusel. Naštěstí do skladu zatím není třeba chodit, místo toho zamířím do šatny.
Pach potu ihned zaútočí na můj nos při vstupu do šaten. Proplížit se šatnami a okolními místnostmi naštěstí trvá jen chvíli a jejich prázdnotu oslavím úlevným povzdychnutím. Pro sportovní šatny jsem se rozhodl z několika důvodů. Je tu skříňka, kde mám schované cvičební oblečení, náhradní šaty a léky, ale hlavně ... nahlédnu do prázdných sprch. Tekoucí voda.
Pečlivě si složím své oblečení a vlezu si pod proud nádherně chladivé vody. Kdysi dávno jsem studenou vodu nesnášel, ale čas a zkušenosti mě naučili ocenit její blahodárný vliv na modřiny a namoženiny všeho druhu. Navíc jsem se tady vždy dokázal nejlíp soustředit. Otevřu dokořán ústa a spláchnu pachuť žluči z jazyka a svlažím své vyprahlé hrdlo.
Zombie. I když se mi tomu nechtělo věřit něčemu, tak absurdnímu, jako jsou zombie, to co jsem viděl na vlastní oči přesně odpovídalo tomu termínu. To znamená, že věci půjdou v nejbližší době do kelu. Sakra. Obraz slečny Radames ni na okamžik blikne před očima, jak tam za mnou stála v celé své strašlivé krvavé kráse. Ne sem určitě nepřijde. Zatřesu hlavou a soustředím se na důležitější věci.
Filmy většinou nemají moc se skutečností společného, ale jako reference by mohly projít. Takže co nás čeká? Masová panika, ulice budou nebezpečné. Výpadek vody a elektřiny, rabování. Přecpané uprchlické tábory. Jestli tohle někdo nečekal tak se o všechny lidi nezvládnou postarat a mě by tam leda tak umlátili. Musím z města. Moc lidí na moc málo místa. Možná nějaká farma .... Prohrábnu si rukama mokré vlasy. Ale nemám tušení kam ani jak se tam dostat. Internet bude v háji, takže mapa. Knihovna. Pak domů.
"Sakra." To, že rodiče budou naživu bude jen můj bláhový sen a i když se za to v tuhle chvíli z hloubi duše nenávidím budu počítat s tím že nepřežili. Ještě štěstí, že ve sprše slzy nejsou vidět.
Co dál? Donutím se myslet na jiné věci. Zásoby a dopravní prostředek. Ulice budou ucpané ale silnice mimo města by měly být volné. Na auto řidičák nemám, ale aoutomat bych zvládnout měl, nebo v to můžu doufat. Kolo by bylo lepší. Spát budu muset venku, takže i stan. Bylo by fajn kdyby se o všechnu práci mohlo podělit víc lidí, ale nikomu v téhle škole ani městě nevěřím. Budu na to muset stačit sám.

Po cestě zpátky zahlédnu policejní auto. Jeho nakažený majitel v policejní uniformě se ke mně snaží doplazit. Sekera v hlavě to ukončí.
Začnu ho ohledávat. Má u sebe pistoli. Připnu si ji k pasu i z pouzdrem. Colt 1911 a jeden extra zásobník. To znamená 14 nábojů. Popadnu i obušek a pouta. To všechno se může hodit.
Dojdu k autu. Byla by škoda tu něco nechat.
Sednu si na místo řidiče. Otevřu palubní přihrádku. Je tam jeho odznak. Seržant Jeffrey Jenkins. To už je jedno. Leží támhle s rozseklou lebkou. Na zadním sedadle nic není. Uvolním kufr auta a vystoupím. Překvapí mě sice jeden nakažený, ale jeho očividně překvapí můj dobrý přítel nůž.
Dojdu ke kufru a otevřu.
"Páni." řeknu si nahlas, protože tohle se vážně jen tak nevidí.
Je tam otevřený kufřík s M4-kou. Má na sobě popruh, kolimátor, laser, ale hlavně tlumič a po straně jsou tři plně nabité zásobníky.
"Já se jmenuju Carla, jsem tu pracovně, a co děláš ty, v tomhle zapadákově?" řeknu ke své nové kámošce chrlící kalibr 5,56 mm. zapnu na chvíli kolimec a zkusím si mušku na nedalekem zombíkovi. Puška trochu cvakne a jen malinko se mi vzepře, ale z hlavy zombíka vystříkne krev. Padne na zem a už se nehne.
"Každopádně díky seržante Jenkinsi." pohlédnu směrem ke strážníkovi.
Pušku položím na sedadlo spolujezdce, dva extra zásobáky si strčím do kapes. V klidu se usadím a začnu pokusy nastartovat auto.
Chtěla jsem sice rozrazit palubní desku a pospojovat drátky, ale když vidím klíčky v zapalování, nějak mě na to přejde chuť. Nastartuji. Motor se po chvilce tiše rozhučí. Tak se mi to líbí. Nádrž je poloplná (jsem optimistka). To je dost a dost benzínu na cestu zpátky ke škole.
Rozjedu se oním směrem. Který to jen je?

Přijedu ke škole zezadu. Jak vidím, děcka nezahálela a zabezpečila i tenhle vchod. Nahromadilo se tu několik nakažených. To je trochu horší zpráva. vystoupím z hučícího auta a hlasitě bouchnu dveřmi. Infikovaní se vydají k autu. Mám dost času několika z nich prohnat hlavou sekeru, nebo obušek. V klidu je pobíjím, protože jdou za zvukem. A já je vždycky lákám někam, kde už nejsem, takže si v klidu můžu pobít několik z nich, než se otočí ke mě. Když jsem hotová, vezmu si i obě kamarádky napěchované střelivem a prakticky cokoliv cenného z auta včetně klíčků. Pomalu a tiše otevřu trámy pobitou branku a jak projdu, zase ji zabezpečím oním klackem, co byl zacpaný v petlici.

Vezmu to tělocvičnou. Dost mě překvapí, když uslyším z jedněch šaten sprchu. Tiše dojdu ke dveřím šatny. Vezmu do rukou M4. Pak dveře rozrazím. S puškou se rozhlédnu okolo. Nikde nikdo, jen ta sprcha. Dojdu na pět metrů od ní. Zacílím.
"Jestli tam někdo je, mohl by pomalu vylézt z té sprchy s rukama tak, abych na ně viděla?"
Pomalu vyleze Lin. Pomateně zamrkám, protože je úplně nahý.
"Dobře... špatnej nápad... Mohl by sis na sebe... prosím... něco vzít?"
Je dost těžké někoho sledovat, aby neutekl a přitom mu poskytnout soukromí k obléknutí aspoň toho nejzákladnějšího oblečení.
Když se oblékne, pověsím pušku na záda a dojdu k němu.
Flák, ozve se facka.
"Tak zaprvý; neházej železný tyče po někom, kdo tě chce naučit novým kouskům a zadruhý; proč jsi mi kurva neřek o tom, že skoro nic neviděj?!"

Výzva k opuštění sprchy mě zamrazí na místě nejen protože je řečena způsobem, který naznačuje, že má k dispozici pistoli, ale hlavně protože to patří k posledním hlasům, které jsem teď chtěl slyšet. Ani se nemusím rozhlížet, abych věděl že odsud není úniková cesta. Normálně bych využil kluzkých dlaždiček na kterých by se síly celkem vyrovnaly. V případě slečny Radames bohužel hrozí, že si při pádu něco ustřelí, nebo hůř, že ustřelí něco mě.
Opatrně dojdu ke vstupu do sprch a vykouknu jen hlavou, nejen kvůli nedostatku šatstva, ale i pro jistotu, že se stihnu schovat, rozhodne li se slečna střílet.
Za dobu své 'procházky' krvavých skvrn na jejím oděvu znatelně přibylo a temný tunel hlavně její zbraně vypadá z mé strany jak brána do pekel. Teď je každá rada drahá. Smutně si povzdychnu a vystoupím ven s rukama nad hlavou a neutrálním pohledem v tváři, protože podobná situace pro mě není nijak neznámá. Osobně bych raději zakryl své hubené tělo a ještě výrazně růžové a dost rozsáhlé jizvy zdobící můj trup a končetiny.
Přříkaz Návrh? k obléknutí přijmu s lehkým přikývnutím, ale ruce dolů nedám dokud nedržím v ruce osušku. Pak už se pod jejím bdělým dohledem obléknu. Tváře červené studem.

Oblečený zpět ve svých věcech obdržím pořádnou facku. Díky ještě vlhké kůži zazní opravdu na celou místnost. Ihned naběhnu naučené reflexy a ruce se zvednou na obranu proti pípadným dalším ranám.
Novým kouskům? "N-nejsem ten správný na učení boje." Pronesu pomalu s pohledem upřeným do země a mokrými vlasy nalepenými v tváři. "A myslel jsem ž-že to víte."
Pak mě napadne jeden z nejhorších nápadů na změnu tématu hovoru. "Ehm. K-když t-tu krev co nejdřív nevyperete, tak se jí už nezbavíte." Zkusím pipomenout. Možná to taky neví.
"Možná byste se měla taky ... vysprchovat." T poslední slovo řeknu sotva slyšitelně ruce sevřené v pěst aby se nevedly na obranu před další možnou fackou.

Že já to vím?! Já že... Já je zabíjím, nezkoumám. Kurva. Ne, udrž se v pohodě. Tohle zvládneš.
"A k čemu bych se jí zbavovala? Jakmile proti mně vyběhne další, budu jí na tom mít znova. Navíc nemám do čeho se převlíknout." Odpovím na jeho otázku.
Zeptá se, jestli se nechci osprchovat.
"To nezní špatně." odpovím odevzdaně "Ale jakou mám jistotu, že nezdrhneš a ke všemu s tím, co jsem našla?"

Zdhnout s jejími věcmi? Věnuji zbraním pohled rezervovaný pro týden starý odpad, nebo opilé bezdomovce. Ale šance utéct už moc velká není.
"Slibuju že nikam neuteču." Vydám se ke své skříňce a z její nejhlubší části vylovím malý oranžový balíček, který se ukáže být po rozložení lehkou blůzou a oranžovo černou kostkovanou minisukní.
Obojí položím na lavičku a odstoupím několik kroků. "Snad to bude dost velké." Doufal jsem že aspoň tohohle se mi podaří zbavit, ale okolnosti tomu, jak už bývá zvykem, chtěly jinak.

Jeho slibu moc nevěřím, ale co mám dělat.
Naprosto mě vykolejí a překvapí, když z útrob své skříňky vytáhne dámské oblečení. Nevypadá moc špatně. Připomíná to úbor roztleskávaček, kam se mě kdosi kdysi pokoušel dostat.
Ale darovanému koni na zuby nekoukej.
"Co ty jseš vůbec zač?" zakroutím nevěřícně hlavou a opatrně od něj šaty převezmu.
Odepnu si pouzdro z pistolí a dám mu jej.
"Na. Tady máš." řeknu mile. "Ale jestli jsi na zbraně tak levej, jak tvrdíš, radši jí ani nevytahuj." Neodpustím si.
"Můžu teď poprosit o trošku soukromí?" otočím se a začnu si rozepínat krvavou blůzu. Nehledě na jeho přítomnost si jí sundám a jemně složím na lavici. Pak vejdu do jednoho ze sprchových koutů. Až když zatáhnu závěs, svléknu si zbytek oblečení a hodím ho na tyč, která drží závěs.

Kapky mě začnou smáčet. Je to, jako by se mě někdo dotýkal. A je to příjemné. Teprve teď zvíře, které mě doposud udržovalo ve funkčím stavu i navzdory světovému zhroucení, opustí mé tělo a nechá mě napospas mým myšlenkám a citům. Padnu na kolena a začnu plakat. pomalu se přesunu do sedu, zatímco na mě dopadají teplé kapky.
Vzpomenu si na mé rodiče. Mám je ráda. Nemám strach o jejich životy, protože právě u nich mám svoje vybavení pro sportovní lov a střelbu. Mám strach o to, že už je nikdy neuvidím.
Několik minut tak setrvám. Připadá mi to jako věčnost. Přece jen se ale postavím. Zatímco jsem smutnila, voda stihla ze mě všechno smýt.
Pomalu se zvednu obléknu do Linových šatů a vylezu ze sprchového koutu...

Otázku co jsem zač přejdu jen neutrálním pokrčením ramen. Jsou věci, které je lepší nevědět.
Pistoli převezmu v podobném duchu, bleskově se otočím zády a neodvážím se obrátit dokud neuslyším zvuk závěsu sprchy. Zbraň pak odložím na lavici.
Pistole a pušky nemám rád. Nápad jednu mít zpočátku vypadal geniálně, ale čím víc jsem nad ním přemýšlel, tím horší byl. Kdybych ji přinesl dokázal bych kdekoho zastrašit, jenže kdybych ji nedokázal použít vzali by mi jí a pak by peklo dosáhlo nové úrovně. A kdybych ji dokázal použít.... Ani se mi nechce tu myšlenku dokončit. Místo toho se udělám to co vždycky, když chci odvést myšlenky, najdu si práci.
Zvednu blůzu do vzduchu a po rozložení si prohlédnu krev se skoro profesionálním zájmem. Už je zaschlá a mám tu k dispozici nanejvýš mýdlo. Z nějakého důvodu mi krev na oblečení nepřipadá nijak děsivá, vzhledem k jejímu původu. V úklidové místnosti ukořistím kbelík, který napustím studenou vodou. V té blůzu dkladně namočím a mezi prsty vydrbu skvrny, dokud se většina krve nepustí, potom s novou dávkou čisté vody přidám mýdlo a celý proces opakuju. Po důkladném vyždímání si svou práci prohlédnu. Lepší už to asi nebude. Ale chtělo by to aspoň sodu. Nakonec vlhkou blůzu rozložím na lavici a vyhladím ji jak nejlépe to jde. Uschout jí potrvá sice nějakou dobu, ale už teď by se mohla skoro obléknout.

Když se slečna Radames konečně vrátí ze sprchy sedím na lavici vedle vlhké, ale relativně čisté blůzy, pistole netknutá v pouzdře položená na opačném konci.
Oranžová je opravdu trochu výrazná a oblečení, které na mě obvykle celkem plandalo obepíná její tělo těsněji, přesto to vypadá použitelně. Je čas jít.
"Sbohem slečno Radames." Řeknu potichu, zvednu se, nahodím si batoh na rameno a vydám se k východu. První je knihovna.

Všimnu si pistole.
"Počkej."
Vezmu pistoli a dojdu až k němu.
"Víš..." Podívám se na něj, ale je mi jasné, co by odpověděl. Připnu si pouzdro k opasku. "Nechci tě kazit... Jseš fajn. Kdyby jsi měl nějaký problém, s čímkoliv... Víš kde budu." usměju se a nechám ho odejít.

Otočím se ke svým věcem. Vezmi pušku a sekeru na záda a vykročím k místnostem, kde se budou ukrývat školáci.

Carla:
Prohledáváš třídy, sem tam prorazíš sekyrou lebku nějakému mrtvákovi....
Vcházíš do jedné z tříd když v tom tě za rameno chytí pan Walter.
"Slačno Radamesová, brána to dlouho nevydrží...Zatímco jste se sprchovala, pořádně jsme vybavili autobus. Jsme připraveni k jízdě. Zadní vchod není tak zadělanej těma chcípákama jak předek...Probijeme se.

Hlavně si pospěšte, nemáme moc času..."

Vyběhneš ze třídy a těsně před knihovnou popadneš Lina za ruku a vyběhnete ven...

Krásný jarní den...Slunce svítí. Je teplo...

Na nádvoří se tlačí lidé kolem jednoho žlutého autobusu.
Přemýšlíte o tom zda se vejdou...

......

Když se vyřeší poslední drobnosti, všichni se vecpou dovnitř. Brána vrže..
Dveře autobusu se zavírají.

Za dveří školy vybíhá kluk...Červené vlasy a vyděšený pohled...Upřený pohled na autobus.
Mává rukama...
Pan Walter startuje.

Pomalu a tiše procházím chodbou připravena bezchybně zabít každého, kdo by mi stál v cestě. Něco mírně zahuhlá. Vrazím tomu sekeru do břicha. Pak vytáhnu a tupým koncem rozdrtím hlavu na kusy. Vstanu a prohlédnu se. Šaty jsou překvapivě ještě v pořádku. Něco mi položí ruku na rameno.
Rozmáchnu se s otočkou připravena to zničit. Jen těsně zastavím sekeru pár centimetrů od jeho hlavy.
"Sakra! To se nedělá takhle se za mnou plížit. Víte, jak blízko jste byl smrti?" Zakleju. Pak vyslechnu to, co mi chce říci.
"Dobře. Dojdu pro jedno děcko. Jak Lin řekl. Nic nevidí, jen slyší. Buďte co nejtišší."
Rozběhnu se chodbou. Doufám že ten pitomeček nevyšel z budovy. Ne, mířil nahoru. Co by mohlo být nahoře tak zajímavého? Knihovna? Jasně. Tam půjde. Doufejme.
Překvapí mne, že jsem se nemýlila.
"Ne, že bych tě sledovala, ale jestli nechceš být ve škole, která bude ještě plnější zombíků, než je teď, měl bys jít se mnou."

Vyjdeme na dvůr. Leží tu hromady mrtvých nakažených. Poslední žáci se cpou do autobusu, zatímco živé mrtvoly otřásají bránou. Do pár minut jí rozrazí.
"Nastup si, dělej!" Zařvu na Lina a spolu s ním se nacpu do autobusu. Je tam truchu natlakováno, ale i přesto jsem naštěstí zůstala u dveří.
Naštěstí pro něj.
Autobus nastartuje a zavřou se dveře. Ze školy vyběhne ještě jeden kluk. Ohlédnu se na bránu. Okolo vrat se dělají pukliny. Zhruba půl minuty. To nestihne přeběhnout.
"Otevřte dveře."
"To nestihne." oponuje mi Walther.
"Já vím." podívám se po ostatních a unaveně vydechnu. Obrátím se zpátky k němu.
"Jak vystoupím, Rozrazte bránu a přejeďte jich co nejvíc. Dojeďte na Central Square a počkejte na mně. Případně jezděte někde po okolí. Já tam přijedu."
Vystoupím a rozeběhnu se ke klukovi s červenými vlasy. Popadnu ho a táhnu zpátky do školy. Ignoruji hluk drcené brány a jakmile vstoupíme, zavřu dveře a zahradím je. Během pár dalších vteřin do nich začnou mlátit první pěsti.
"Tady." podám mu pouzdro z pistolí. "Nestřílej, dokud nebudeš muset. Zvuk je přitahuje. Teď pojď. Vzadu je auto."

Vzhůru do dobrodružství

Naštěstí únik od slečny Radames proběhl až podezřele snadno, stačilo odkývat její nabýdku pomoci a zmizet z šaten. Dostat se do knihovny byla celkem jednoduchá, i když dost děsivá, záležitost. Naštěstí uvnitř ticho nepůsobilo tak nepatřičně, nemluvě o nepřítomnosti mrtvých těl ležících nebo v pohybu.
Po chvíli prohlížení regálů s knihama konečně najdu tu pravou a nehezky tlustou. Další knihu, která by mi pomohla začnu hledat v přírodních vědách, ale krátce na to ji najdu v oddělení hobby. Tak, to by mělo být všechno.
Bohužel při opatném zavírání dveří mě přepadne nepříjemný pocit ohrožení následovaný mou 'oblíbenou' učitelkou a v následujícím okamžiku jsem skoro vlečen k aoutobusům.
Než se z nové situace stihnu vzpamatovat a nějak zabránit nejhoršímu nacpala mě do autobusu plném lidí, kterým jsem se chtěl vyhnout. Mrvých se rozhodně bojím, ale jsou to ti živí co mě opravdu děsí.

Schoulím se do klubíčka s taškou v pevném sevření a tiše doufám, že to co přijde přežiju bez vážnějších zranění.
Aby situace byla ještě zajímavější slečna Radames vyskočí ven a rozběhne se neznámo kam. Jupí! Protože se v přeplněném autobuse nechci moc ozývat, dopřeju si výkřik plný sarkazmu v soukromí své mysli.
To bude v pořádku, až se naskytne vhodná příležitost uteču. Jen mě odvezou ousek dál do města, určitě tím ušetřím spoustu času. Na nepříjemnosti raději ani nechci myslet tak nechám ať známý zvuk motoru zahltí jakékoliv zvuky v nejbližší budoucnosti uslyším.

Autobus

*Ve sluchátkách hraje ,,Dead Island trailer theme*

Košilí si čistím jedinou věc co my pomohla přežít, vždycky byla určená aby pomáhala lidem a teď jim taky trochu pomohla.Zachránila my život, a zachránila by i nejspíše dalším ale na to nebyl čas ani odvaha.
Pozorně se podívám na druhou věc co mě málem zabila.Sprej s přidělaným zapalovačem.......jednoduché, nebezpečné....ale fungujePak sem se podíval ven.Na hořící domy, oživlé mrtvoly, a jejich ječící oběti.
Je to tak strašné.Je to úplně jinak než ve hrách a filmech je to moc....skutečný.Pak jsem se podíval na zbytek těch co jeli v autobuse.Všichni byli značně vyděšení a zakrvácení.Všichni zjevně trpěli vlastním strachem.Bylo my jich líto.Nic jim nezazlývám, jsem na tom stejně...A přitom to bylo ráno tak normální....

Minulost

Sedím a poslouchám nejnovější Epic rap battle of History a zrovna přichází paní učitelka do hodiny.
Nese testy.Já se neučil!V tom se ale ozval rozhlas.
"Drazí žáci... Ve škole vypuklo násilí, prosím aby všichni urychleně opustili budovy, za dozoru svých uč... ÁÁÁÁÁÁ!!!! Kurváá...Co děláš? Nech mě býýt!!"[/i]
Chvilku bylo ticho.Čas se jakoby zastavil...
Pak začalo peklo.
Všichni běželi ven ze tříd v naprostém zmatku a navzájem se přetlačovali.Byli slyšet první výkřiky bolesti.A já spatřil prvního z nich.Začal jsem utíkat pryč ale byl rychlejší.Brzo by mě dohnal a proto jsem vlezl do jedné z místností co byli po cestě, a zamkl jsem se.Místnost byla bez oken, a ukázalo se že je to sklad nářadí.Tomu říkám z pekla štěstí.Chvilku jsem si vybíral co bych použil, ale nic se nedalo použít jako zbraň.Všechno byli velké a těžké lopaty a hrábě.Pak jsem si ale všiml hasící soupravy.Chtěl jsem vzít hasičák ale byl moc těžký na manipulaci, tak jsem vzal velkou požární sekeru.Stejně jsem ale nebyl ve stavu kdybych někoho dokázal zabít.Pak jsem ale uviděl jak nějaké tělo vrazilo do dveří a jak ho ta bestie začala žrát.Nedokázal jsem nic dělat.Byl jsem tak slabý.Pak ale něco přišlo..
Nasadil jsem si svoje sluchátka a na MP4 pustil Metallicu:Ride the Lighting.Nevím proč ale vzbudilo to ve mě silů to udělat.Vrhl jsem se ze dveří jako šílenec, začal jsem sekat všude.Netrvalo dlouho a usekl jsem mu hlavu.
Byl mrtvý.Já se cítil hrozně, ale to nebylo nejhorší.To tělo na dveřích byla nějaká rostleskávačka a byla hodně rozkousaná, a co bylo nejhorší...ona se zvedla.Zvedla se a chtěla mě sežrat.Já jí nechtěl zabít.Ale pak mi to došlo...když jsem viděl ten slepý pohled, ty zakrvácené zuby a krev všude na těle s kusy chybějícího masa.Ne, tohle už je

(...) už není člověk.Už ne.Tak jsem jí taky zabil.Pak jsem běžel pryč a sekal po cestě další z nich.Nalezl jsem bandu kluků co zkoušeli zprovoznit motorovou pilu ale nefungovalo to a oni neměli žádné jiné zbraně.Chtěl jsem jim pomoct ale sám jsem zabil jen 3 bestie a na ty kluky šli ještě další 4.Neměli šanci, bestie je obklíčili a dostali.
,,Schaisse,Schaisse!"Ani nevím proč jsem mluvil otcovým rodným jazykem.Možná proto že to lepé uvolňovalo vztek.Poté jsem se probíjel skrze školu ale bylo jich moc.Musel jsem utéct.Podařilo se mi najít bandu přeživších a sledoval jsem je až k jejich cíly...autobusu.Ten autobus byl najednou symbol naděje.....a dostal jsem se tam.
(Doplnění prvního příspěvku)

Carla:
Probíháte chodbou školy. Zase. Už sis myslela že je konec ale nenechala bys tu nikoho.
Chlapec mlčí. V ruce pevně tiskně zbraň, v druhé požární sekyru.
Je to ta žlutá z druhého patra, ta co museli vyměňovat když jí tví spolužáci vytáhli.
Vybafne na tebe mrtvák ale ty mu rozbiješ lebku...

Docházíte k zadním dveřím školy, otvíráte únikové dveře.
Venku kromě tří mrtváků nikdo není. Uprostřed dvora stojí auto.

Ostatní:
Po celém autobuse se rozléhají nářeky a vzlyky...
Chlapec brečí u své přítelkyně co jí museli amputovat ruku.
Je celá bledá. Ztratila hodně krve. Ona to zase nebyla moc chirurgická práce.

Řidič, učitel Walter, nervózně klepe do palubní desky. Sleduje zda uvidí známku že se jí to podařilo.
Najednou se na zdi na zadním školním dvoře promítlo světlo.
Startují, jsou v pořádku.
"Tak lidi, vyjíždíme! Příští stanice...na co si to hraju?....Špitál. Jistě ho potřebuje spousta z vás."

Na oknech se tlačí desítky mrtvých dlaní. Venek je dávno zamořený. Všichni najednou zmlkli. Tiše se modlí ke svým bohům aby se dalo projet.
Pan Walter drží křečovitě volant. Předek auta poskakuje když přejíždí přes živá mrtvá těla...

Sedím a pozoruji ty zombie venku. Jsou velmi blízko a už mlátí do oken. Tady v autobuse to taky nevypadá moc dobře. Jedné holce tu dokonce předevšemi odřízli ruku. Díky bože za sluchátka, jinak bych ty nářky nevydržel. Pan Walter začal něco křičet z kabiny řidiče, ale já ho neslyším a ani slyšet nechci. Dál jsem koukal na všechny v autobuse, a přišlo mi že bych měl něco dělat. Bohužel nemám tušení čím bych prospěl ke zlepšení situace...
Myslím že přišel čas dát volume na 100%. To bude nejlepší na utišení vážnosti situace.
Začal jsem klepat nohama do rytmu, a pak hlavou. A všechno už zase nebylo tak špatné.
*Skladba co hraje ve sluchátkách ,,Sleepwalking" od ,,The Birthday Massacre"*
Vzal jsem sušenku co měla tvořit mojí dnešní svačinu, a beze slov jsem jí dal té holce co jí usekli ruku a jejímu příteli, ačkoliv mě musí dozajista poslat do prdele. Já je neslyším. Pak jsem vytáhl ještě jogurt a lžičku a dal jsem je dalšímu z "cestujících". Rovněž nevím co mi řekl. Pak si zase sednu na svoje místo.

Začátek konce, aneb, vypadalo to na hezký den

Den začínal krásně. Opravdu krásně. Ač jsem byla zvyklá na mnohem hezčí rána, nečekala jsem, že tady v Americe bude jeden den, kdy se mi nebude stýskat po domově. Toho rána svítilo slunko, ptáci zpívali a vše napovídalo tomu, že bude krásně až do večera. Dnes jsem se do školy i těšila, snad proto, že hned po tom jsem šla do klubu kendo, který jsem zde čirou náhodou našla. Oblékla jsem si svou uniformu, do batohu jsem schovala bokken a ještě jsem se ujistila, že ho nikdo neobjeví. Pak jsem vyrazila do školy.

Abych trochu objasnila to stýskání po domově. Nejsem rodilá Američanka a myslím, že bych ani chtít nebyla. Ne, jsem zde jako výměnná studentka z Japonska, přičemž si zde odstuduji závěrečný ročník a po něm se vrátím zpět domů, kde, bohužel, budu muset zkoušky složit ještě jednou. Ovšem nevadilo mi to, ráda jsem se učila a byla jsem v hodinách celkem dobrá, byť je pravda, že ne nejlepší. Můj největší problém byl v tom, že jsem strašně stydlivá. Za tu dobu, co tu jsem, jsem si nenašla ve škole a v ročníku žádné přátele. Ano, pár slov jsem s nimi prohodila, ale aby se to dalo vyloženě považovat za přátelství, se říci nedalo. Ale zpátky k onomu dnu. Dnu, který zprvu vypadal tak krásně a pak se jednoduše pokazil. Nejhorším možným způsobem.

Jako vždy, seděla jsem v přední lavici, pozorně jsem poslouchala učitele a dělala si zápisky v rodném jazyce. Anglicky umím, i psát, ale vždy se mi lépe učilo v japonštině. Zrovna jsme měli hodinu angličtiny, když se ozval rozhlas, který hlásal cosi o tom, že máme odejít. Nechápala jsem, co se děje, stejně tak většina v mém okolí. Až vpád podivně se chovajících studentů do naší třídy nás všechny zvedl na nohy a třídu proměnil v směs chaosu a paniky. Stále jsem seděla v lavici, sledovala jsem s hrůzou v očí jak se deset studentů, jež se vřítili do naší třídy, vrhli na ostatní. Dva z nich položili jednoho na zem, dopadli vedle něj a zakousli se mu do krku. Vyděšeně jsem vyjekla, stejně jako ostatní. Další z těch podivně se chovajících se vrhli na mé další spolužáky. Pár z normálních se dostalo pryč ze třídy, ale ti divně se chovající dál napadali ostatní. Klepala jsem se jako osika, nevěděla jsem co dělat. Nedokázala jsem se postavit a mé dýchání se začalo zrychlovat, stejně tak i tlukot mého srdce. Jeden z těch podivně se chovajících se blížil ke mě.

Dívka sedící v první lavici, s čistými asijskými rysy zarytě seděla na svém místě, drtila ve svých prstech lem sukně a zrychleně dýchala. Zorničky se jí, dle intenzity tlukotu jejího srdce rozšiřovali a zase stahovali, až nakonec zůstali zúžené, jakoby byla na drogách. Rychle vytrhla bokken ze své tašky, nehleděla na to, že si ji zničila. První student, jež se k ní blížil s jasným výrazem, že jí chce ublížit, padl k zemi mrtví s rozdrcenou lebkou. Dívku ostříkla krev a v její tváři se začal objevovat šílený výraz. Dalo by se říci, že se směje, ale smích by to byl šílený. Dívka vykročila k východu, každého, kdo na ni zaútočil sekla bokkenem, až mu prorazila lebku, nebo zlomila vaz. Něco ji šeptalo, aby je mlátila do hlavy, tak to dělala. Nehleděla na krev, která všude stříkala, nehleděla na to, že ji někdo potrhal blůzu, že měla zakrvácené šaty, boty, ruce i obličej s brýlemi. Jen dál se šíleným výrazem ve tváři postupovala, odcházela pryč ze školy.
Na dvoře si všimla autobusu, do kterého nastupovali další studenti a za nimi se plahočili oni divní studenti. Rozběhla se, cestou mlátila všechny divně se pohybující, co jí stáli v cestě. Před autobusem se zastavila, prudkým švihnutím bokkenu se zbavila nějaké té krve, kostí a kousků mozku z tupé, dřevěné čepele. Pak nastoupila a zamířila dozadu, kde usedla k jakési dívce, jež se krčila ke svému batohu. Ještě nějakou chvilku zrychleně dýchala, než se začala pomalu uklidňovat, než se její oči rozšířily do normální velikosti.

Seděla jsem. Opět jsem seděla. Nevěděla jsem, kde, ale seděla jsem. V rukou jsem držela bokken, jeho rukojeť mi klouzala. Podívala jsem se proč a v mých očí se objevil zděšený výraz. Pustila jsem jej, opřel se o sedačku a já stále hleděla na své ruce. Byly od krve, stejně tak i zbytek mého oblečení. Cítila jsem i krev na tváři.
"Kde... kde to j-jsem? Co... co se dě-děje? Pr-proč j-j-jsem od kr-krve?" nechápavě jsem žbrblala japonsky, snažila jsem se otřít si krev z rukou o zakrvácenou sukni. Z očí mi kanuly slzy a já nechápala, co se děje, co jsem dělala, že jsem od krve a kde a hlavně jak jsem se sem dostala.

Když vedle mě někdo dosedne snažím se to ignorovat a ani neotevřu oči. Klind na vedlejší sedačce však nemá dlouhého trvání, podezřele povědomý jazyk a pach krve mě doutí se přeci jen podívat.
To co vidím se postará o další záchvat paniky, který naštěstí rychle opadne, když vidím že dotyčná je na tom podobně. Vcelku hezká tvář s plně asijskými rysy, narozdíl od mého míšeného původu. Co mě však nejvíc rozrušuje je krev na oblečení. Spousta krve rozmazaná po oblečení. To je nějaký modní styl vyhrazený pro útoky zombie? Praktická část mé hlavy hned začala přeměřovat škody napáchané krví i trhliny od bůhví čeho.
Naštěstí dřevěný klacek, který podle vrstvy krve vypadá na její zbraň nemá na konci čepel sekery, jinak bych se už dal na útěk.
Z jejích slov je jasné, že se hned tak neuklidní jestli něco neudělám. Sakra. Doteď byla v klidu tak co jí to popadlo? Potichu vsunu ruku do batohu a po krýtkém nahmatávání konečně najdu balíček papírových kapesníků.
"Tady." Řenku tiše anglicky a položím své nové spolusedící do klína balení. "Jedeme do nemocnice."

Autobus

Má snaha setřít si krev z rukou o sukni byla marná a to mě ještě více znervozňovalo. Slzy mi rozmazávaly krev na tvářích a brýle se mi začínaly mlžit. Až když jsem zaslechla hlas a na klíně jsem si všimla kapesníčků, uklidnila jsem se trochu (přestala jsem brebentit) a podívala jsem se uslzeným a trochu vyděšeným pohledem na spolusedící.
"A-ari-arigato," poděkuji a roztřesenýma rukama začnu otevírat kapesníčky. Moc se mi to nedaří, prsty jsou lepkavé od krve, úchyt mi prokluzuje, ale nakonec se mi podaří, je otevřít. Vyndám pár kapesníčků, rozsypou se mi po klíně. Roztřeseně vezmu jeden, začnu si utírat ruce, ale jeden na to nestačí. Nakonec padne skoro polovina, druhá stačí akorát na utření obličeje, brýlí a slz. Pomuchlané, zakrvácené kapesníčky se mi válí v klíně a já je skoro až štítivě cpu do prázdného obalu. Všechny se mi tam podařilo nacpat a když jej chci zavřít, vyklouzne mi z rukou a spadne někam na zem, pode mne. Ohnu se pro ně a sotva to udělám, mám co dělat, abych se nepozvracela, při pohledu na své boty a špici bokkenu.
"P-proč? Proč mám zakr-zakrvá-zakrvácené bo-boty? C-co se t-to dě-děje?" opět propuknu v pláč a svůj obličej schovám ve tváři.
"Co... co j-jsem t-to dě-dělala? Pr-proč mám... mám... bo-boty?" nechápavě mumlám japonsky.

Když už to vypadá, že bude konečně klid se má spolusedící rozjede nanovo. Teď když má krev z rukou setřenou a většina obličeje je čistá vypadá skoro normálně. Tedy jestli se normálně po okolí potulují holky co si odskočily na svačinku na jatka. Já na to dneska rozhodně štěstí mám.
Její vyšilování nabírá obrátky a začíná být trochu moc i na poměry tohoto autobusu, proto mi nezbývá než začít s uklidňováním, tedy ne že bych v tomhle měl nějak velké zkušenosti. A navíc jak je možný, že si nic nepamatuje? Na takovéhle případy mám asi taky dneska štěstí. Chvíli zvažuju jak na věc, protože tohle pár slovy nevyřeším a sbližovat se s někým kdo se postará o masakr a pak si na to ani nevzpomene se mi vůbec nechce. A nechce se mi do nemocnice, nechce se mi ani být v tomhle autobusu s těmihle lidmi ... sakra!
"Vzteklina." Položím jí ruku na rameno aby si mě všimla než začnu potichu mluvit. "H-hrozně rychlá. Koho kousnou skončí jako tihle." Pohybem hlavy naznačím k okýnku, na které jako naschvál plácne ruka jednoho zombie. "Kde jsou oni tam je spousta krve a lidi umíraj." Snad to bude stačit.

Autobus

Opět si tvář zakrývám rukama, slzy mi tečou proudem, celá se klepu a nedokážu pochopit, co se se mnou dělo. Jak jsem se ocitla v autobuse, proč je můj bokken od krve a jakto, že není v batohu? Proč mám potrhanou blůzu, zakrvácené boty? Nechápala jsem to a tiše jsem plakal. Až když mi má spolusedící položila ruku na rameno a promluvila, tedy spíše promluvil, jak jsem si po chvilce uvědomila.
"Vz-vzteklina? Ja-jako... tih-" vyjíknu, když najednou dopadne na okno ruka oněch divně se chovajících studentů. Jeho slova mne trochu uklidnily, zvláště tím, jak řekl, že je venku hodně krve. Sice si stále nepamatuji, jak jsem se sem dostala, ale alespoň jsem získala představu, jakto, že mám zakrvácené boty.
"J-já dě-děkuji," poděkuji mu, že mne uklidnil. Pak vzhlédnu k místu řidiče, kde učitel sedící u volantu řekne, že jedeme do nemocnice, nastartuje a rozjede se.
"Ne-nemocnice? Ne-nebude t-to tam-" polknutí, hluboký nádech a výdech na uklidnění "- horší?"

Autobus

Cesta tímhle pekelným autobusem v naprosté tichosti, a bez jakéhokoliv zájmu o dění uvnitř už začínala být nesnesitelná. Potřeboval jsem se pohout, projít ba dokonce i třeba promluvit. Na MP4 se objevil nápis ,,Slabá baterie" ale já ho prostě položil k okénku tak aby na něj šlo sluníčko. Je totiž na solární energii.
Začal jsem se na sedadle různě protahovat, a pak cvičně kroužit požární sekerou. Samozřejmě že jsem během toho poslouchal nějakou hudbu ale byl to jen nějaký remix co ani neměl moc zvuk. Udělal bych lepší. Ani nevím kde se v mojí MP4 tahle amatérská sr*čka vzala. Docela by mě zajímalo kam vlastně jedeme, bohůžel jsem tuhle informaci nezaslechl, i když přeci jenom ten song jsem slyšel radši. Kouknul jsem se nejprve před sebe kde ale nikdo nebyl. Vedle něj taky ne. Nakonec to jsem to zkusil vzadu kde byla holka s bokkenem, a kluk co v mnoha ohledech mohl připomínat holku ale byl to kluk...Po chvilce rozmýšlení.
Rozhodl jsem se jich zeptat. Přičemž jsem si sundal sluchátka. Toho okamžiku jsem začal velice litovat protože jsem začal slyšet všechny zvuku okolního světa. Slyšel jsem křik, brek. Mlácení bestií do oken autobusu, a zvuky které vydávali. Dlouho jsem to nevydržel a sluchátka jsem si znova nasadil. Pustil jsem si na uklidnění ,,Bicicle Race" od Queenů, a pak jsem se té dvojice zeptal, i když jsem měl sluchátka furt na uších..
"Ehm...ahoj. Nevíte kam nás pan Walter veze? Já to přes sluchátka neslyšel..."

Horší? Jak se zdálo, tak ta holka nebyla až tak moc mimo. Nemocnice podle mého odhadu bude hrozná volba v mnoha ohledech, ale já nijak netoužím po tom mít sebou kohokoliv z naší školy a ani odnikud jinud. Ti živí jsou tady ti nebezpečnější, hlavně pro mě.
Dřív než stihnu odpovědět ozve se jeden co sedí před námi. Tu sekeru co s ní před chvílí mával jsem viděl až moc jasně. Rozhodně se o mém útěku nesmí dozvědět.
"Je-jedeme do nemocnice." Odpovím tak nahlas jak se odvážím, ne že bych věděl jestli mě přes sluchátka uslyší.
"Budou tam líp vybavený na zraněný a budou to tam hlídat." Zkusím je uklidnit. To že se tam budou shromažďovat lidi z celého města a tím i zombie si nechám pro sebe. Popravdě řečeno si jsem skoro jistý, že tam nedojedeme.
A až kvůli něčemu zastavíme řeknu učiteli, že potřebuju na chvilku na vzduch ... Pomalu se zase schoulím. Už jsem na sebe příliš upozorňoval a v autobusu plném lidí ozbrojených kdečím a pološílených strachem mě nic dobrého nečeká.

Zase ve škole...

Když podám tomu klukovi pistoli, bezhlesně se vydáme tichou chodbou.
Tma jako v pytli. Začínám tu budovu nenávidět. Zcela upřímně jí budu nenávidět, když tu chcípnu.
Z mých myšlenek mě probere mrtvola. Moc se jí ani nezaobírám. Prostě už jen automaticky seknu, jako bych máchla po dotěrné mouše.
Myslím, že tomu klukovi to musí trochu imponovat.

Projdeme už v klidu až ke dveřím. Tiše, ale rychle obě křídla dveří otevřu. Světlo osvítí chodbu. Skoro čisto, až na ty tři kousky v hloučku.
Gestikuluji chlapci, aby byl zticha. Pak taky, že má na starosti toho nalevo, já si vezmu ty dva napravo.
Oba vezmeme sekery a rozeběhneme se proti nim. Zatímco se on páře s jedním, já s otočkou stihnu zabít oba dva své. Když dorazí toho svého, vyrazíme k autu. Už se nezabývám tím, že bych zavírala branku. Už nemá koho chránit.
Vytáhnu klíčky od policejního auta a vrazím je do zámku. Centrál odemkne zbytek dveří. Po tom, co nastoupíme, nastartuji auto. Startuje rychle, takže se nemusím zabývat nějakými zombíky. Do pár vteřin už auto jede.
Zapnu policejní vysílačku. Je zticha. Už ji nikdo nepoužívá. To je zlý. Na druhou stranu...
"Těší mě, jsem Carla. Jak se jmenuješ ty?" zeptám se a podám mu ruku.
"Máme na výběr ze dvou možností. Buď jet k nemocnici na Central Square, nebo nejdřív na policejní stanici, kde se může poflakovat hromada zombíků, ale i zbraní a munice."

Autobus

Konečně se mi podařilo uklidnit se, slzy mi sice ještě trochu tekly, ale ne tolik, co před tím. Utřela jsem si mokré tváře a pokusila jsem se trochu pousmát. Když se pak na nás otočil nějaký kluk, co seděl před námi a zeptal se, kam to vlastně jedeme, můj spolusedící odpověděl dříve, než jsem se vůbec dokázala nadechnout. Opět jsem se trochu pousmála a škytla, ještě z pláče. Autobus sebou kodrcal, slyšela jsem, jak do něčeho narážíme, ale snažila jsem se na to nemyslet a udržet se v klidu. Nakonec jsem zavřela oči a uchýlila se k dechovému cvičení, které nás učili v kendu. Opravdu mi to pomohlo a když jsem opět otevřela oči, byla jsem už klidná. Sice jsem si stále nedokázala vzpomenout na to, jak jsem se dostala do autobusu, ale to jsem pro teď neřešila. Spíše jsem přemýšlela o tom, jak to bude asi vypadat v nemocnici, když vezmu v potaz jak to vypadalo ve škole. Možná to tam bude v pořádku. Přeplněné, ale v pořádku. Policie a určitě i armáda se o bezpečí postarají, pomyslím si a opět se trochu pousměju. Pak, podvědomě, zachytím padající bokken a stisknu jej mezi kolena.

Carla vyjíždí z dvora a objíždí školu přes park...Najíždí na hlavní příjezdovku a čeka.
Autobus se rozjíždí za ní.
Po chvíli vyjíždíte z parku na silnici...Je to totální pohroma.
Všude projíždějí auta, hoří kde co a kde kdo, všude jsou zombie.

Carla zkušeně projíždí a "rozráží" provoz, autobus se drží těsně za ní.
Dojíždíte k mostu,na druhou stranu řeky. Je tam policejní stanice ale také policejní záterasy.

"ZŮSTAŇTE ZA ZÁVORAMI...BUDEME STŘÍLET!"

prásk...prásk...

Carla zastavuje. Ví že přes desítky šílených ozbrojených chlápků projet nemůže...
Nezbývá než vymyslet plán B.

Autobus

Kluk odpoví, že směr cesty je nemocnice. To mě poměrně překvapuje protože si nemyslím že v přeplněných nemocnicích bude bezpečno. Kluk ještě dodal ať se nebojíme, že nemocnice budou hlídat. To ve mě taky trochu vzbudilo pochybnosti. Hlídat? Armáda bude hlídat úplně každou nemocnici v Americe? Vzhledem k tomu kolik je v Americe vojáků, je tohle možné jen v hlavním městě....a tam pokud vím nejsme. Pravděpodobnější je, že to bude hlídat policie
Ale když vidím situaci venku, tak je zřejmé že toho budou mít policisté taky víc než dost.
Pak autobus vyjel na silnici. To co bylo v okolí školy bylo zřejmě zahřívací kolo...
Všude běhali doslova stovky zombií, a buď se mi to zdá nebo hoří doslova úplně všechno co hořet může. Pravděpodobně je slyšet nějaký velký hluk....ale já ho neslyším díky sluchátkům.

Na krátkou chvíli jsem zahlédl nějakého sebevraha před námi který v autě kličkoval mezi zombiemi. Na chvilku jsem zaslechl slovo které muselo být zařváno opravdu nahlas.
To slovo znělo ,,STŘÍLET".
Na chvilku jsem vůbec nechápal kdo a kde to zařval. Za malinkatou chvilku jsem slyšel i přes sluchátka pár ,,asi" varovných výstřelů.
Typická americká policie. Bude oživlým mrtvolám střílet pod nohy. To bude určitě fungovat..
Rázem mi ale došlo že nestřílejí na mrtváky. Nýbrž na nás, a na toho sebevraha v autě.
Sebevrah zastavuje. A dá se předpokládát že mi budeme nuceni zastavit taky.
Rychle jsem nahmátl požární sekeru.

To už jsem vážně tak vystresovaný že pokaždé šáhnu po zbrani?

Doufám že nás zastavila policie. Sice to jsou hloupý američani, ale mohli by mě exportovat do Německa. Otec bude určitě velice dobře zabezpečený v rodném sídle. Bude tam mít sluhy, bazén, jídlo, elektřinu, luxus....ale pochybuji že se do Německa odsud dostanu. Američani si hlídají především americké občany, a hlavně ty co se v Americe narodili. Takže na mě svůj čas plýtvat asi nebudou

Zastávka

Pohlédnout z okna se cestou od školy odvážím jen párkrát a to co vidím mě hned donutí se schoulit do ještě pevnějšího uzlíčku neštěstí. To je realita. Byl jsem si jistý že jsem na to venku připravený, ale na něco takového snad ani člověk připravený být nemůže.
Šílenství, utrpení, smrt. Toho všeho byly plné ulice a bude dost možná trvat celé dny než se věci zmírní na tolik aby to vypadalo jen jako v pekle. Naštěstí učitel nějakým způsobem dokáže tím chaosem promanévrovat aniž by naboural.
Pak se ale ozve megafon následovaný výstřely a Walter tvrdě došlápne na brzdy a já málem přistanu na podlaze. Tupé nárazy ozývající se přes skřípění brzd napovídají, že nejsem jediný s tím problémem a ani že jsem dopadl nejhůř.
Rychle se vyhrabu na nohy a podívám se z okna ven co se stalo. Barikáda je plně osazena policisty a všichni mají zbraně namířené na nás. A to tu pořád vypadá líp než ve zbytku města. Ale mohla by to být moje šance. Vysoukám se do uličky a propotácím se až dopředu k sedadlu řidiče osazeném naším učitelem. Teprve tam vidím policejní auto stojící před námi. Nevím jak to Walter zvládl, ale dokázal ubrzdit kolos autobusu jen pár centimetrů od vozidla před námi. Aaaaah. To nevypadá, že se mi podaří jen tak utéct.
"Pa-pane učiteli..." Rukou si zakryju ústa jako by mi bylo špatně. "...mo-hl bych na chvíli ven, ení mi vůbec dobře." Jsem si skoro jistý, že mi v téhle situci neotevře, ale naděje umírá poslední.
Autobus je lehce našikmo, takže výstup je od barikády lehce odkloněný a tím i krytý. S trochou štěstí se dostanu z dohledu během pár vteřin běhu.

Problémy na mostu

Konečně jsme vyjeli ze školního dvora, kde se před nás zařadilo jakési auto, jež nevybíravě sráželo potulující se... co to vlastně bylo, když už ne živí lidé? Kluk vedle mě říkal, že mají vzteklinu, že lidi kolem nich umírají, ale já na zemi moc mrtvých lidí nevidím. Pohled z okna mi nedělal moc dobře, proto jsem rychle sklopila hlavu a zahleděla jsem se na jílec bokkenu. Naštěstí a něm nebyla krev, ta byla až na špičce, byť jí nebylo tolik. Cítila jsem, jak autobus kodrcá, občas naskakuje a slyšela jsem, jak do něčeho naráží. Snažila jsem se na to nemyslet a radši jsem si začala v rodné řeči zpívat říkanku, kterou mi zpívala matka, když jsem se probudila z noční můry.

Zpívat jsem přestala, až když autobus cukl, zastavil a zvenku se ozvaly dva výstřely. Tiše jsem vyjíkla, vyhlédla jsem ven a hned jsem poznala, že něco není v pořádku. Most byl uzavřený, všude stáli policisté, auta naštvaných lidí a dokonce jsem i viděla jak se tam motají oni pokousaní. Byl to strašlivý pohled. Ze zamyšlení mne vytrhl až kluk sedící vedle mě, který se začne soukat ven. Nechám ho projít, byť ho celou dobu sleduje, co dělá. Došel až dopředu, k učiteli, držel si ruku před pusou a něco mu říkal. Zdálo se, jakoby mu bylo špatně. On chce jít ven? napadlo mne, když jsem ho pozorovala. Ale vždyť... není... není to tam bezpečné, ozvala se mi v hlavě vystrašená myšlenka a já podvědomě stiskla bokken.

"Děláš si ze mě prdel?"
Pan Walter nevypadá vůbec dobře. Oči se mu podlily krví, koutky má svěšené a po tváři mu tečou potoky potu. Kdo z vás by vypadal jinak kdyby celou cestu nezíral do země?
Pan učitel musel koukat na cestu a viděl tolik bolesti a násilí, kolik neviděl za celý život ani ve filmech.

"Podíval ses ku*va vůbec ven?
Mávne směrem k mostu...
"Tamhle ti tě rozstřílí že se z tebe ani mrtví nenažerou."

Kolem vaší pravé strany projíždí auto. Nějaký tmavý bavorák.
Policajti otevírají záterasy a propouští ho. Mezera za autem je příliš malá pro Carlino auto, natož autobus.
Policajti dávají příkaz že máte couvat.
Pan Walter couvá a směje se...

Celkem rychle se mi podaří najít jedoucí autobus. S policejním autem se zařadím před něj a pomocí blinkru mu dám znamení. Taky zapnu majáček. Ne tu otravnou houkačku. Pouze to světlo. Nemusí o nás vědět všichni okolo.

Jedna věc, co se mi na policejních autech líbí, je odolnost. Ford Interceptor (ostatně jako skoro každé jiné) nebyl v základu udělaný tak, aby srážel lidi a narážel do věcí. K tomu mu měly pomáhat nepatrné, decentní a na první pohled dysfunkční nárazníky. Kupodivu to tak je. Co vozidlo neodrazí na stranu, nárazníky odrazí, nebo zachytí. To je pro toho zombíka před autem velká smůla. Pokouší se sice doškrábat ke sklu a dobušit se k nám, ale nárazník, ve kterém se mu zaklínila noha, mu v tom bude ještě dlouho bránit. Pomalu ho stahuje pod auto. Nakonec mrtvý pod vozem zmizí docela a ten pod jeho tělem nadskočí.
Bože, to je dobrá kára.

Pomalu se blížíme k Central Square, ale provoz nějak houstne. Trochu problém, možná.
Snad náhodou mě ale první vozy pustí. Pak mě pustí další auta a další.
Proč se to děje mi dojde až potom, co zjistím, co všem těm autům brání. Zátaras totiž hlídají policajti.
To je špatný výraz.
Zátaras jsou policajti.
Jeden most přes kanál, desítky aut, reflektory, zbraně, muži v černých uniformách s velkými POLICE na všech vhodných místech, ale hlavně megafon.
Oni je přitáhnou.

Když dojedu k zátarasu, zastavím.
"Vystup a otoč se zády. Jestli uvidíš chodící mrtvolu, zařvi." řeknu klukovi. Když to provede, sama vystoupím, vezmu si pušku a hodím si jí na záda.
Policajti mě s obavami sledují. Je na čase to vyřídit...

Dojdu až k zátarasům, za nimiž stojí policisté a výhružně mávají zbraněmi.
Tak jdeme na to. Po hlavě do prdele.
"Zdravím. Mám tu velkou kupu děcek. Některé jsou zraněné, ale žádné kousnuté." začnu nezávaznou konverzaci. "Můžeme vejít?"

Zátaras

Naštvání učitele jsem chápal víc než jsem byl ochotný přiznat, protože mě obtěžovaly jen představy a on si všechno prožíval v přímém přenosu ... a jako řidič musel dávat pozor. Stejně se nenechám přívalem nadávek úplně zastrašit.
"M-mě opravdu ..." Na chvilku se odmlčím a lehce se předkloním jakobych uklidňoval bouřící se žaludek. Popravdě v naplněném, zadýchaném autobusu kde je cítit krev to ani nebyl moc herecký výkon. Aspoň ale musím připravit půdu, aby mě pustil na nějakém klidnějším mí .... A do hajzlu. S vytřeštěným pohledem sleduju slečnu Carlu při jejím dalším pokusu o sebevraždu.
Policie vypadala víc než ochotně odstřelit kohokoliv, kdo se moc přiblíží a ona se právě rozhodla dojít na pokec přímo k barikádě. Kolena se mi roztřesou při představě toho co jí v nejbližší chvíli čeká. Jedna moje část sice doufá, že jí konečně někdo otevře oči, zbytek si je ale jistý, že jí to bude stát život ... a nejen jí.
Rychle doklopýtám těch několik kroků ke schůdkům vedle řidiče, kde se posadím a pevněji přitisknu obě ruce přes ústa. Místo u země za motorem je asi jediné trochu kryté před kulkama, které budou kolem dost možná brzy létat.

Autobus

Během zastavení se ten kluk co jsem se ho ptal kam jedeme zvednul a šel za panem Walterem.
Zrovna skončila písnička a já než jsem vybral další tak jsem slyšel celý jejich rozhovor.
Kluk chtěl ven protože mu bylo špatně. Pan Walter ho nechtěl pustit ven...
Ale co když je mu špatně protože se z něj stává zombie? Né to je nesmysl....chce se jen dostat ven.
Když jsem nad tím hlouběji zapřemýšlel dospěl jsem k podobnému výsledku.
Lidé v tomhle autobuse mají malou šanci na přežití. Venku je možnost útěku...v autobuse ne. Navíc jsme zastavili a ONI jsou venku. Policie je sem přilákává takže by si nikoho v tom hluku kdo by utíkal nevšimly.
Nechci ale tomu klukovi pomáhat. Myslím že bych mu nepomohl. Kvůli mé nedostatečné zkušenosti v mezilidských vztazích. Ale na druhou stranu musíme se nějak dostat ven. Co by udělali policisté? Asi by nás zastřelili. Ale co kdybychom rozbili zadní okno? Velká výška to je moc nebezpečné. A co normální okno? Zombie by nás uvítali a vlezli by rovnou dovnitř....
Takže jediná cesta která půjde bude pravděpodobně až když nás policie odmítne pustit dále a my to budeme zkoušet objet. Tam nebude tolik zombií a předpokládám že nám dojde benzín. Pokud nás police pustí jsme v bezpečí a ztratíme se kdyžtak v davu lidí za barikádou...

Carla :
"Hele, slečno, pustil bych vás rád ale nesmím. Musíte se otočit a jet zpátky... Nevím kam, bohužel teď je čtvrť za mostem přeplněná. Musí se vymyslet co se bude dělat. Přijďte za dvacetčtyři hodin, zatím se jeďte někam schovat, tady nemůžete parkovat...", promluvil mladý policista v černé kombinéze. Vypadal na ten typ mladíka, co se nedá okecat, co bere práci vážně...

Ostatní :
Zvedli jste pohled a vedle učitele za volantem spatříte chlapce s dlouhýma vlasama v již nepříliš upraveném copu, krčícího se u podlahy. Na dveře dopadne ruka a celý autobus vyjekne. Dveře se otevřou a lidé v zadní části autobusu vůbec netuší co se děje. Dovnitř vystoupl starší, kníratý polda a podiveně sledoval Lina.
"Sakra, děcka, vy jste prožila peklo... Jak jsme říkali vaší kamarádce, musíte se vrátit, přijďte zítra. Je nám líto, my vám nepomůžem, ne teď. Držte se mimo centro, tam se nedá projet...", mávne na hluboce dýchajícího učitele a vyskočí ze dveří ven...

[/i]A je to tu! Smrt si pro nás dorazila...[/i]

Seděl jsem u okénka ale ven už jsem se nedíval. Byl jsem zmatený a už mi nic nedávalo smysl.
Doposud jsem to zvládal díky hudbě ale teď jsem jí teprve po dlouhé době přestal 100% vnímat.
Zapříčinilo to, to že něco zabouchalo do okna tak silně že jsem to slyšel i já.
V tu ránu mě naprosto trklo. Začal jsem si plnohodnotně uvědomovat situaci kolem sebe a mé emoce se začali stírat se strachem. Ten policista nám řekl že nás nepustí dál a nechají nás tu zemřít.
Respektive přes noc ale mě už je jasné že nás dál nepustí ani zítra, pokud bude ještě naživu.
Ten policista byl typický američan. Tlustý a knírkatý. Jeho vzhled mi připadal komický což mě trochu pomohlo abych se z toho návalu emocí nezcvoknul. Co ale teď budeme dělat?
Několik dalších sekund mi docházelo že půlka autobusu je vlastně mrtvá. Hlavně ten bez ruky.
Ten to do zítra nemá šanci vydržet proboha...na co ten fízl myslí???
Snažil jsem se přemýšlet abych našel východisko. Koukal jsem ven a věděl jsem že je tu pár lidí co by taky zdrhli. Jenže kam? Venku jsou ty zasraný mrtvoly...
Nebyl jsem nikdy vůdčí typ. A nechtěl jsem s tím začínat...
Bude zajímat americký fízly vysoká finanční odměna za takové situace? Nejspíše ne...
Podřímal jsem svojí požární sekeru. Je to v haizlu.
Vytáhl jsem MP4 a naladil jsem si tam Marilyna Mansona.
Tak nějak mě to dostalo do transu ve kterém jsem byl na pomezí šílenosti.
Představoval jsem si jak sekám zombiím hlavy po tisících a jak je rozsekávám na kusy.
Ta představa byla značně šílená a přehnaná. Ale já byl v pokušení tam skočit a pokusit se o to.
Stejně jsme mrtví! Tak proč jich nevzít pár sebou!
Naštěstí mě na poslední chvíli rozum zadržel a nerozmlátil jsem okýnko sekerou i když jsem o toho nebyl daleko. Sednul jsem si zase zpátky a čekal co se bude dít.
Pokud někdo uteče, uteču s ním. Pokud nikdo tak zůstanu s nimi. Přece jenom to není až tak špatná společnost pro umírání...teda krom těch raněných, pomatenců, a těch ustrašených...

Mysli. Dělej hloupá.

Dobrá. Jak to říct... Ten policista přede mnou, ten mladík, který ani pořádně nevěděl, jak držet zbraň a který se ještě pořádně nenaučil, jak to v téhle branži chodí, to je přesně ten typ co miluju.
"Jasně..." ohlédnu se. Podívám se na autobus, ke kterému si to mezitím namířil jeho kolega. Jsem zoufalá a je to na mě asi vidět. Bohužel, když si zoufám, mám tendenci si to na někom vylít.
"Takže mi tu hodláš říct..." začnu pomalu a nasupeně k policistovi. "Že jen tak pro nic za nic necháš přes 40 dětí jen tak napospas tomu venku?"
Začal od znova a mě je jasné, že se vymluví na své rozkazy. Jen pozvednu ruku v gestu značícím, že pokud okamžitě nesklapne, bude toho litovat.
"Ty děcka mají hlad, žízeň. Jsou unavená, zraněná a jestli nám nepomůžete, tak jsou mrtvá. Já bych se o sebe ještě postarat dokázala, ale o ně? Kurva." Vytáhnu zakrvácený odznak bývalého majitele policajtky a hodím mu ho do rukou. "Tady. Tvůj kolega obětoval život pro ta děcka. Ukaž trochu respektu..."
Začne se na mě ublíženě dívat. Jo, já vím. Je to síla. Právě jsem zalhala tak, že bych si na tom mohla založit živnost. Znovu sklopí oči k odznaku.
"Klidně je nechte na ulici, jen se jim postarejte o léčiva a jídlo."

Příležitost

Policie byla až překvapivě klidná oproti prvnímu oznámení, i když je dost možné, že to bylo hlavně pro zoufalce co nezastavovali. Postarší chlapík v uniformě musel svým zaklepáním vyděsit pěkných pár spolucestujících, ale jeho přítomnost stejně uklidňovala víc než by měla. Jakoby nošení uniformy znamenalo, že tu je někdo kdo ví co má dělat a kdo všem pomůže. Je jedno že jí nosí stejný člověk jako kdokoliv jiný. Vyděšený, zoufalý a nejistý jestli se dožije příští hodiny, natož zítřka.
Zvednu pohled k policistovi, ruku stále pred ústy a trochu se odsunu ke straně, aby viděl na našeho řidiče.
Zprávy co nám přináší moc povzbudivé nejsou. Na druhou stranu představa přeplněné čtvrti, kam jsme mířili ve mě vyvolala větší vlnu nevolnosti, než pach krve a strachu čpící autobusem.
Rychle zvážím své možnosti. Otevřené dveře znamenají cestu ke svobodě, i když tohle místo nepatří k zrovna nejšťastnějším pro její získávání. Navíc slečna Radames je poblíž a já zrovna netoužím po jejím zájmu.
Na druhou stranu než pan Walter otočí celý autobus tak se tu může až moc pokazit, když se to povede zaveze nás bůh ví kam a tam už další příležitost dostat nemusím. Slečna se zabývá s dalším policistou, takže nedává tolik pozor na dění kolem.
Je čas.
Jakmile knírač vyskočí ze dveří zaváhám jen na okamžik v nejistotě kterým směrem se chlapík vydá než provedu jedny z nejdůležitějších kroků v mém životě. Sice nijak závratně nevypadají, ale tyto dva plynulé kroky mne vynesou z autobusu ven na čerstvý vzduch jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
Vrhnu poslední pohled skrz okna autobusu na mé bývalé spolužáky, s krátkou zastávkou v obavě o krvavou dívku, ale okamžitě se otočím a rychlým krokem se vydám zpátky dál od barikády a vstříc neznámu, které mě může stát život.

Tak přece se jeden našel.

Byl jsem stále někde na pomezí emocí. Byl jsem vyděšený a zoufalí z nemožnosti se dostat do jakéhokoliv typu bezpečí.
Stále mě drtila ta informace že budu muset zůstat v tomhle pekle přes noc. A i když přeplněná čtvrť nezněla moc dobře, byla mnohem lepší než tohle.
Už mě napadla myšlenka na útěk ale neučinil jsem jí. Jen v případě že by byl někdo další.
Proč tady musím být? Proč? Tohle je přece Amerika! Tady je ráj na zemi..tak proč mi to tak od začátku nepřipadá!
Ten kluk co seděl za mnou vedle té holky s bokkenem byl očividně více rozhodný.
Využil příležitosti a vypadnul z autobusu hned za tím policajtem.
Tenhle nemá šanci tam přežít. Ale já nemám šanci tady přežít. Mám tedy utéct?

Chvilku jsem opět zvažoval možnosti. Nechtělo se mi už tolik jako před chvílí pryč.
Ale pak jsem se dostal do tranzu opět díky hudbě.
Název té písničky jsem ani neznal ale byla jak z akčního filmu kdy se má stát rozhodující vývoj takovýchto situací.
Tak jsem popadl sekeru a jakmile se hudba rozjela tak jsem vyběhl za ním.
Nutno dodat že pan Walter nejspíše něco namítal ale já jsem prostě proběhl než se dveře zavřeli a jen jsem řekl: ,,Odcházím."
Jakmile jsem byl venku tak jsem si sundal sluchátka a byl ve střehu už z důvodu sebezáchovy.
,,Héj! Zpomal! Sám nemáš šanci, a já taky ne!"

To že za mnou zatím nikdo neběží považuju za malý zázrak... ,,Héj! Zpomal! Sám nemáš šanci, a já taky ne!"
Z těch slov mě zamrazí v zátylku. Sice svoje šance nevidím nijak růžově ale ten idiot co tu pořvává to má už teď spočítané. Lehce se ohlédnu v naději, že volá na někoho jiného. Sakra! Mám skoro jistotu, že byl v našem autobuse a krvavá sekera připravená k boji z něj dělá problém číslo jedna.
Když ho budu ignorovat tak nedá pokoj, ignorování mi až na vyjímky nikdy moc nepomohlo. Vracet se a vysvětlovat mu že to co dělá je kardinální hloupost se mi taky zrovna nechce. Navíc pokřikování může přilákat pozornost horších věcí než zombie.
Pak vyleze problém číslo dvě. Boty má pořád ještě špinavé od krve, bokken napřažený před sebou a zlá předtucha dlouho nečeká na splnění. Ona taky?! Rychle se rozhlédnu kolem, kam by se dalo okamžitě zmizet z dohledu, ale štěstí mi nepřeje.
Musím pryč z velkých ulic. Přidám na rychlosti takže se odhodlaný krok změní ve spěšný.

Carla:

Začínáš pomalu křičet. Strážník se polekaně rozhlíží kolem sebe.
"Omlouvám se ale já nerozhoduju. Možná bychom vám mohli dát vysílačku a krýt vás."
Najednou se za nim objevi druhý polda, vysoký, svalnatý. Začnou s tiše povídat, z čehož slyšíš jen útržky;
"Autobus........zraňení......ne...obchoďáku.......hlídka"
"Dobrý.....tvoje.....schytáš....osobňe....."
Mladík se otočí k tobě a valibuk odejde.
"Slečno....Mohl bych jet s vámi?"

"Cože?"
Teď mě dokonale vychýlil. Pohlédla jsem ještě jednou na toho muže, co odcházel. To byl teda exot... Nedivím se, že chce co nejdál od něčeho takového... Trochu se uklidním.
"Dobře. Pojďte."
Otočím se a vyrazím k policejnímu autu, na chvilku se zastavím, když zahlednu Lina a ještě dvě další děti, jak běží směrem pryč, ale zase rychle vyrazím.
Jejich problém vyřeším později. Nebo vůbec. To bude ještě lepší.
"Lukasi. Budeš sedět vzadu. Vytáhni si pistoli. Pro jistotu." dodám, když uzřím policistův uražený obličej.
"Vy budete sedět vepředu. Na místě spolujezdce. Počkejte chvíli. Máte vysílačku?"
Když policista zakývá hlavou, že ano, má, vyrazím k autobusu.
"Budeme muset jet zpátky. Tady. Budeme na kanálu 2." Hodím panu Walterovi vysílačku mrtvého majitele mého auta. Při jeho krví podlitých očích a nervech nadranc se jen usměju. Jsem radši, když nejsem jediná, kdo z toho šílí.
"Klídek profesore. Bude to v pořádku."
"Oni vyběhli."
Podívám se směrem k dětem na mostě.
"Byla to jejich volba. Až zajistím vás, podívám se po nich."

Když se vrátím k policejnímu autu, spolu s Lukem a Poldou do něj nastoupíme. Já pak auto otočím a jedu před couvajícím autobusem. Když se dostanem na volnější prostor, nechám Waltera, aby autobus otočil a mohl jet za mnou normálním způsobem.
"Jak se jmenujete? Proč chcete jet se mnou a hlavně: máte nějaký nápad, kam mám dát přes padesát téměř bezbranných dětí?" zatím vyslýchám policistu.

"No, já mám vysílačku a jsem spojený s týmem.. A podle mého mínění je nejlepší obchoďák...ne, to ne. Tam je jistě hromada těch..",polkne. "Za městem je sklad stavební firmy. Je velký a určitě prázdný."
Napjatě sleduje situaci z okýnka a mává na další policisty.
"Mimochodem, já jsem Brad, Thomson, Brad Thomson..."

"Těší mě Brade, já jsem Carla Radames. To vzadu je Luke Blackwoods." Podám mu ruku.
"Takže ty o nás máš podávat hodinové zprávy? To slyším nerada. Krom toho jsem si jistá, že ten váš kemp nevydrží víc jak pár dní." zašklebím se. "Co se v tom skladišti skladovalo?"

"To si myslíte proč? Náhodou, kluci od nás jsou skvělí střelci...

Normální sklad stavebnin, cihly, pytle..."
Zarazí se
"Neplánujete nic krást, že ne? To bych nemohl dovolit"

"No právě. Ty potvory moc neviděj, ale reagujou na zvuky. Pokaždý, když ti vaši kolegové použijou megafony, reproduktory, nebo vystřelí, přivolají jejich pozornost." Na chvilku přestanu sledovat cestu a podívám se mu do očí.
"Nevarujete je?"
Pak se opět zadívám na cestu. Užiji si dívání se na další živou mrtvolu, co se zachytila v náraznících auta. Když pak vytryskne krev na přední sklo, zapnu stěrače.
"Cihly? Pytle? Bezva. To se bude hodit." rozradostním se. Konečně dobrá zpráva.
"Nechci nic krást." řeknu lehce podrážděně. "Při nejhorším budeme stavět. Krom toho až budu krást, tak zajdu na policejní stanici. Potřebujeme zbraně. Hodně zbraní."

"Ou, no, jo, možná později..."
Když sejmete zombíka, cukne sebou a přitlačí se do sedačky.. Hned se oklepe, nechce být za zbabělce..
"Ale na stanici vás nepustí, jsou tam lidi!"

Lov na spolužáka!

Poněkud mě překvapilo že ten kluk nereaguje a běží dál. Vzhledem k tomu že kvůli němu jsem vlastně vyběhl se mi to zdálo poněkud pitomé.
Ta holka s bokkenem která vypadala hrozně vyděšeně se rozhodla nás následovat.
Ten kluk ale mezitím furt utíkal pryč, a mě přišlo naprosto debilní na něj volat aby zastavil.
Přílákám tu hordu...měl bych se pohybovat maximálně potichu. Pokud věří v sílu jednotlivce tak je to jeho věc...takže pokud nepůjdu s ním, měl bych si vymyslet vlastní plán.

Takhle jsem uvažoval během běhu. Kluk pořád zrychloval a mě bylo jasné, že je mnohem rychlejší než já.
A tak jsem udělal největší blbost ve svém dosavadním životě...
Běžel jsem dále jeho směrem ale byl jsem odhodlaný se schovat kdekoliv to bude možné.
Musím najít telefonní budku. Nevím jestli budou ještě fungovat ale měli by když jde proud.

Pak mě ale přeběhl mráz po zádech když jsem si uvědomil co by mi asi ty bestie udělali kdybych byl v budce bez možnosti útěku.
Zvažoval jsem mnoho podobných možností ale nic mě prostě nenapadalo.
Taky jsem zauvažoval o té holce za mnou...
S největší pravděpodobností poběží za ním, a nejspíše umře protože on jí nechá za sebou.

Přidal jsem trochu na rychlosti protože jsem chtěl abych byl od autobusu a dálnice plné mrtvol co nejdále.
Celá situace byla špatná. Všichi tři jsem tu byli napospas smrti a vypadalo to že se nemůžeme spojit, a ani zastavit.
Ten kluk předemnou byl vlastně magor. Chtěl tu přežít sám, asi jen z vlastní vůle.
A já pitomec ho tu celou dobu sleduju, jenže sám vím že nemám prostě šanci.
Připadal návrh zastavit a jít s tou holkou, ale prostě jsem měl za to že ona by nejspíše běžela dál za tím šílencem.
Zvažoval jsem zda se nevrátit do autobusu ale to byl také nesmysl.
Tak co mám kurva teď dělat?
Zuřivě jsem přemýšlel ale běžel jsem dál...

"A? Tak je přesvědčím. Nebo pokud se budou chovat tak pitomě, jako 'vaši kluci' tak mi stačí jen počkat. Kromě toho všichni budou zajišťovat spíš bezpečí svých blízkých, nebo běhat po městě."
řeknu. Je vtipné, jak se snaží nebýt za sraba. Moc mu to nejde.
"Ještě jedna věc. Až je uvidíte, nevytahujte pistoli. Pokaždé, když vystřelíte, přilákáte jejich pozornost. Když už budete muset, tak do hlavy. Jinak je nezabijete... "
Do čelního okna uhodí ruka zombíka. Pak se na něj přitiskne hlava. Stále ještě je živý. Zachovám klid. Vezmu si do ruky policistovu vysílačku, přepnu na kanál 2. "Do pár vteřin prudce zabrzdím. Pane Waltere, do pár vteřin prudce zabrzdím." Pro jistotu ještě rozsvítím červená brzdová světla. Napočítám do pěti a pak zabrzdím. Nakažený vyletí na silnici. Pak se poklidně rozjedu, nevšímajíc si drncavého pohybu auta.
"Omlouvám se, ale měla jsem na kapotě jednoho z nich. Už můžeme jet."

Utéct jim bylo stejně k ničemu, protože by to vyžadovalo namahavý běh a kličkování uličkama, kde se může potulovat cokoliv. Rozhodně se ale netvářím jako by byly vítáni. Už si své zbraně vyzkoušeli na lidech. I kdyby byli nakažení, to že to byli lidi se nemění, aspoň pro mě ne.
Místo toho jen na chvíli zpomalím, aby pochopili, že nikam neutíkám. A jak bych chtěl. Pak se rozhlédnu po příhodném místě, kde je aspoň na chvíli budu v bezpečí a když ho konečně najdu ve vedlejší uličce vedoucí neznámo kam, usadím se u jejího vstupu s výhledem na případné problémy.
Po chvilce lovení vytáhnu z baťohu jeden z ukořistěných pokladů. Atlas Ameriky. Vypadá to sice jako obrovská hloupost, když kolem probíhá apokalypsa, ale hezká mapa našeho města má pro mě cenu zlata. Velké a menší ulice hezky na očích a cesty z města tím správným směrem dost možná budou rozhodovat o mém ...našem... životě a smrti.
Rychle najdu na mapě naší pozici a začnu hledat nejrozumější cestu směrem kde si pamatuju je nejvíc obchodů. První je nějaké vybavení. S trochou štěstí se dostanu i domů, ale lepší na to nespoléhat.

Lov na spolužáka 2.

Snažil jsem se toho kluka doběhnout ačkoliv jsem vlastně nemusel neboť ani moc neběžel,spíše šel.
Zvuky sombií mi dávají dojem že je jich již okolo nás stovka, ačkoliv jsem nikde žádného nezaznamenal.
To tak řvou? Ne neřvou....tak co se to se mnou sakra děje?
Kluk mezitím výrazně zpomalil až zastavil. Ukázal nám výraz který nebyl dvakrát příjemný.
Vypadalo to že by nás nejradši nechal tady chcípnout jen aby se odtud dostal.
Pak vytáhl Atlas Ameriky a začal si v něm listovat.
Chytré...mohlo mě napadnout si něco takovýho vzít.....i když...já na to absolutně neměl čas a ani možnost.
Když jsem zastavil u toho kluka tak jsem si nasadil sluchátka, abych alespoň trochu unikl zvukům těch mrtvol.
Napadlo mě jak se teď chceme domluvit. Kdybych mluvil výrazně zvětším šanci přilákat nebezpečí.
Ale když mluvit nebudu tak se nijak nedomluvíme.
Sekera mi běh poměrně ztěžovala a musel jsem jí na chvíli pustit. K mému překvapení jsem měl ruku kterou jsem sekeru držel celou spocenou.
když na to nebyla nejvhodnější doba tak jsem si otevřel menu v MP3 abych si zapl hudbu a unikl zvukům těch věcí ještě víc.
Rozhodl jsem se mlčky počkat na tu holku kterou jsem zaregistroval za mnou a která měla ten bokken...

Rozjedete se a Brad se usměje, sledujíce mrtvé tělo klepající se pod koly auta.
"Jedeme teda do skladu? Můžete mi vrátit tu vysílačku? Oznámím našim plány."
...
"Tady třináctka, jedeme do skladů za město. Mámee autobus asi s padesáti studenty."
"~~~~ tady~~~~~ ne~~~~!!"
"Haló, jste tam?!"

Neozívá se nic jiného než další chrčení...

"No... To s těmi pár dny jsem trochu přecenila..." zazní má jízlivost dříve, než jí stihne můj rozum umlčet.
"Těmi vysílačkami to není. Mají výkonné antény na dosah víc jak 10 km." myslím nahlas... a má pusa opět předběhne myšlenky.
"Musíme zajistit jejich bezpečnost dětí. Jakmile to zvládneme, pojedeme zpátky a prověříme, jestli můžeme pro ně něco udělat." začnu jej utěšovat.

Zabočíte do menší uličky, jednosměrka, ale autobus by měl jednoduše projet.
Bohužel uprostřed ulice stojí auto, z něj trči polovina ťela, respektive nohy. Kolem dokola tanči asi dva tucty zombie...

Ty nejblíš vám si vás začaly všímat.
"Sakra! Co teď? Cesta ze město je skrz tuhle cestu! Tudy neprojedeme!"

"Dobrá." řeknu.
"Odvedu jejich pozornost, vy se postaráte o auto. Do té doby musíte být absolutně zticha. Až vystoupím, zamknete auto a vzkažte panu Walterovi, ať udělá totéž." Pomalu vystoupím z auta. Je mi líto, že takhle zničím Linovo obleční, ale asi není jiného zbytí. M4-ku si dám na záda, do rukou vezmu sekeru.
Intereagují. Překvapivě vycítili mou přítomnost. Přesto... Nevidí mě, jednají naslepo a kdyby předtím nezaslechli auto a mě vystupujíc, asi by se dál zabývali autem přede mnou. Když dojdu k prvnímu, nic neudělá... Je to zajímavé. Stačilo by, aby se natáhl a mohl by mě mít. Moje ruka je ale rychlejší. Rána sekerou to ukončí. Konečně tím zaujmu i ostatní. Pomalu odcházím z ulice a schválně za sebou sekeru táhnu. Vydávám tak hlasitý a hlavně nepříjemný skřípavý zvuk. Jakmile se za mnou vydají, začnu je masakrovat.

Cesta podél řeky vypadá nejbezpečněji, už kvůli tomu že tam je volný rozhled a možnost se opravdu vyhnout nebezpečí. Problém je že zombie nejsou to nejhorší co se venku potuluje, navíc pak už je zase jenom město a tuhle jeho část skoro neznám.
Asi nejrozumější bude vrátit se kus zpátky mezi domy a vzít to podél nich na sever. Otevřený prostor po jedné straně a úkryt domů na druhé vypadá slibně. Když se včas před nemocnicí odbočí nemusel by průchod mezi budovama být úplně marný ... když nad tím chvíli uvvažuji, tak lehká zacházka kolem parků by nemusela být od věci. Sice se dostaneme zpátky poblíž školy, ale není třeba chodit skrz nebo kolem ní. Velké silnice jsou lákavé, ale budou určitě ucpané a kde je spousta lidí ... Trochu se nad tou myšlenkou otřesu.
Špatná zpráva je že cesta vede přes pořádnů kus města, dobrá zpráva je, že se díky tomu určitě najde příležitost na zásoby.
Mám ji. Spokojeně se usměju a prstem ještě jednou projedu budoucí cestu. Z nadšení mě vytrhne tichý hlas dívky s bokkenem a veškeré nadšení se vytratí jako pára nad hrncem.
"L-Li-Lin B-Brands." Vykoktám konečně. "... já .. abych ... totiž .. těší mě." Řeknu nakonec.

No vida... Zaspal jsi do školy.
Když ale vstaneš aby ses nasnídal, uslyšíš z ulice hluk. Potom se podíváš z okna a spatříš peklo.
Po ulici běhají lidé a požírají ostatní lidi. Zdá se ti snad sen o těch tvojich hrách?

Ne.

Tohle je skutečnost. Nějak to nebereš. Ještě před pár minutami jsi spal..

Poslední mrtvola ti padne k nohám...
Ze sekyry ti odkapává krev.

"To-to bylo něco..", řekne Brad stojící u auta na kraji ulice.
"Snad abychom jeli dál...Zase se bojím o trochu míň. Těch zombie myslím. Vás se bojím zase o kousek víc.", zasměje se a vydá se k autu.

„Fajn“ probuzení

„Kryjte mě,“ křiknu na ty za mnou a přeběhnu do dalšího krytu. Vedle mě dopadnou střely z těžkého bolteru a vykusují kusy betonu. Pár z nich mě zasáhne do zbroje, ale museli by se více snažit, aby mě dostali. Skluzem se dostanu za spadlou sochu, která mi poskytne kryt. Přesně tohle potřebuji.
Přepnu combi-pušku na plazmu a začnu ji žhavit. Cítím, jak se mi přes obličej plazí horký vzduch a cítím ozón. Puška už začíná nespokojeně hučet, znamení, že plazma je dost žhavá na to, aby vypařila vše ve svém okolí.
„Chcípněte, heretici!“ Zamířím na bunkr nepřátel a...

...probudím se.
Zmateně zamrkám a koukám na strop mého pokoje. Kouká z něj na mě velký plakát Hvězdného mariňáka z kapituly Ultramarines. Co? To byl jen sen? Achjo...
Promnu si oči s podívám se na budík, který stojí vedle postele. Půl desáté? No a do háje!
Zaspal jsem, fakt super. Už se těším na ty kecy ostatních, že jsem se zase na něco vykašlal. No, alespoň jsem se prospal. Vstanu, obleču se, zkontroluji, jestli mám na opasku všechno.
„Mobil, peněženka, žabykuch, obušek. Jo, je to všechno.“
Zamířím do kuchyně, čapnu misku a vytáhnu krabici s cereáliemi. Zrovna je zalévám mlékem, když zvenku uslyším nějaký hluk.
„Co to?“
Zase mluvím sám se sebou. S tím už asi nic nenadělám, to mám z toho, že spočítám své přátelé na prstech jedné ruky. A nemá to nic společného s tím, že umím napočítat do 31 na pěti prstech.

Odcloním žaluzie a nevěřím svým očím. Venku to vypadá, jak kdyby se tam otevřely brány pekelné. Lidi nahánějí lidi, požírají je a ti, kteří mají štěstí, zabíjejí ty druhé.
„Já furt spím?“ zeptám se sám sebe. „Left4Dead... HellGate: London... Killing Floor,“
vyjmenovávám hry, o kterých by se mi mohlo zdát.
Srdce mi začne bušit, když si uvědomím, že to není sen. „Bohové... to není... to nemůže být...“
Vždycky jsem chtěl, aby se něco takového stalo. Dobře, nechtěl, jen jsem tak přemýšlel, jaké by to bylo, ale teď? Když se to opravdu dělo před mýma očima? Musím se probrat!

Rychlým, přesným pohybem si zapáčím zápěstím. Nikyo, prolétne mi hlavou, když ucítím ostrou bolest. Ale nic, vše je stejné, zvuky nezmizely, obraz se nezměnil.
„Ne... musím pryč!“
Jestli mi post-apo hry k něčemu byly, věděl jsem, co musím udělat.

Batoh, jídlo, pití, oblečení, spacák! Proč z toho nemůžu nic najít, když to potřebuji?!
Vím, že doma je krosna, pokud si ji rodiče neodvezli. Jídlo a pití tu je, stejně jako nějaké nože a u dveří mám opřený dřevěný meč na šerm, dost tvrdý na to, aby vydržel pár ran.
Jak najdu vše, co mohu využít, podívám se kukátkem ve dveřích na chodbu, ať vím, co se tam děje.

"Já sebe taky..." Pomyslím si nahlas.
Dívám se, jak na sekeře tuhne krev a přemýšlím. Ještě před několika hodinami se nic z toho nemohlo stát. Neporcovala bych na ulici lidi. Nejsem psychopat.
Ale teď? Jsem psychopatická? Na rozdíl od ostatních mě nedělá problém něco nebo někoho zabít. Jsem tak cvičená. Radši bych zabila a s táhla z kůže srnu, než abych umřela hlady. Nezabíjím, když nemusím... Nebo aspoň většinou. Co ale teď?
"Pomozte mi odtlačit to auto." křiknu na policajta Brada a sama se ujmu řízení.
Když se nám podaří auto odtlačit, nastoupíme opět do policajtky a razíme dál ke skladu.
Doufám, že se už nic dalšího neobjeví. Začíná to být frustrující.

"O koho jste přišel vy?" zeptám se Brada.

Jak tak stojíte na místě a studujete mapu, seznamujete se, všimne si Yasu jedohno zombíka který vychází z postranní uličky. Najednou zakřičí. Je to odporný zvuk, následován dalšími dunivými odezvami z okolí.
Jsou všude okolo. Míří k místu kde stojíte.
Kousek od vás stojí auto. Má sice trochu zakrvácené dveře, tu mrtvolu co se válí pod nimi ani nezmiňuji, ale pojízdné určitě je...

Hon

Když jsem se uklidňoval pomocí sluchátek tak k nám už dorazila ta holka s bokkenem. Ironií osudu bylo že jsme se nikdo neznali jmény ale přesto jsme víceméně spolu utekli.
Začali jsme prostudovávat naše další pohyby a vzájemně se tak nějak seznamovat.
Abych se mohli řádně seznámit tak jsem s velkou nechutí sundal sluchátka.
Ještě než jsem ale cokoliv řekl, tak Matsumi(Neboť nyní vím jak se jmenuje) hrozivě vykřikla.
Dostal jsem z toho hrozný šok a úplně jsem strnul.
Neměl jsem vůbec šanci se jim představit a teď jsem úplně zdřevěněl na místě.
Najednou začali jakoby odnikud vylézat ty zrůdy. Byli všude a úplně nás obklíčili.
Sekeru jsem úplně upustil strachy. Neměl jsem ani čas na cokoliv přemýšlet. Mžikem jsem očima hledal únikovou cestu ale nic mě v tu chvíli prostě nenapadalo. Strachy jsem úplně zdřevěněl a rozklepal se. Sluchátka mi vypadla na zem a já zůstal stát a tak nějak vystrašeně čumět.

Krvavý bokken zakřičí a já se na ní okamžitě vyděšeně podívám, pak mi dojde proč ten křik. Sakra, sakra, sakra. Rozhlédnu se kolem a na průšvih, který se k nám potácí. Do psí nohy. Sekera nekecal, když říkal že nemá šanci a naplnil i tu část kdy já taky ne. Být osamotě, tak si dávám větší pozor, ale já musím někomu věřit a oni se na mě vykašlou. Jako vvždycky. Do šakalí řiti.
Auto poblíž přitáhne mojí pozornost, mrtvola pod ním jí zase odrazuje, ale teď není moc čas na vybíravost. Místo toho nechám zažité reflexy, aby se chopily vedení. Ve vteřině jsem na nohách a běžím k autu, zatímco cpu knížku zpátky do batohu a hlídám mrtváky, abye ke mě nebyli moc blízko.
Před autem se zastavím a podezřívavě si podívám na mrtvolu. Po dnešních zkušenostech ničemu s hlavou na krku nevěřím ani krvácení. Jak jen opatrnost dovoluje dojdu ke dveřím, a zatímco hodlám uskočit při první známce pohybu od mrtovoly vezmu za kliku dveří zda jsou odemčené.

Na chodbě je vcelku klid. O patro níž je na zdech krev.
Před domem jich je spousta, neprošel bys.
Narážejí do sebe a vydávají dávivéa ospalé zvuky.

Brad se přestane usmívat.
"Někde tam venku mám dcerku se ženou."
Kousne se do pěsti a po tváři mu zklouzne skvrna.
Utře si ji a usměje se.
"Rodiny policajtů už určitě evakuovali."
Ukáže ti na malou uličku vedoucí kolem zahrádkářské kolonie.


Když projedete, stojíte před velkým skladem.
Je do plechová pevnost s dvoumi garážovými vraty a dveřmi mezi nima.

Chodba

Rozhlédnu se po chodbě. Nikdo v dohledu, ani živý, ani mrtvý, tady to vlastně vypadá, jak kdyby se nic nedělo, jak jako bych zaspal a mířil do školy. Jo, to bys nesměl vidět ty výjevy dole na ulici, a možná bys tomu uvěřil.
Začnu bušit na sousední dveře. Bydlí tam Sára a možná... snad taky zaspala a zůstala doma. Vím, je to blbost, ona vždycky byla ta vzorná a pečlivá, zatímco já jsem lenoch. Nic se neděje, neslyším za dveřmi žádný pohyb. Zase začnou bouchat, kdyby mě náhodou neslyšela.
Buď je ve škole a tam se potýká s tím, s čím já; nebo... nebo...
Pěst se zastaví kousek na dřevem dveří. Už nedopadne. Polije mě ledový pot z uvědomění, že se to netýká jen mě, ale všech, možná i celého světa. Že to nebude krize na pár dní, týden...
Bohové...

Zamířím dolů a zastavím se už na schodech. Na zdech je krev. Docela dost krve na jednoho člověka. Netuším, co se tu stalo, ale určitě to není nic dobrého. Vezmu do ruky meč a opřu si ho o rameno. Klasický střeh, který si hodlám držet tak dlouho, dokud budu mít s čím seknout.
Fajn, teď už musíš opatrně... a hlavně mysli! Venku jich bylo hodně, předkem ven nemůžeš, musíš tedy zadním východem.
Jdu k dalšímu schodišti, které vede do přízemí baráku. Tam jsou oba východy a já doufám, že ten zadní pro mě bude cesta ven. Ven do pekla.

Když se kousne do ruky, koutkem oka ho sleduji.
"To je mi líto." Zamlknu. Já ztratila jenom rodiče. Miluju je, ale ne tolik, jako byl milovala svého partnera a dítě.
Když mi poví, že je evakuovali, jen se rozpačitě usměju a kývnu hlavou. Nemám srdce mu říct, že jestliže neměli čas na evakuaci škol, nebudou ho mít ani na nic jiného. A i kdyby, kam by je evakuovali? Do tábora, který už jistě byl napaden nakaženými?

Když dojedeme před budovu, moje srdce poskočí. Tohle se musí skvěle bránit. Vystoupím z auta. Vezmu si všechno vybavení a vyjdu vstříc ke dveřím. Policista po mém vzoru postupuje za mnou.
Dojdu ke dveřím. Tiše stáhnu kliku a pokusím se je otevřít. Pokud na nich bude petlice, řeknu Bradovi, aby ustoupil a M4kou do zámku vystřelím. Pokud budou zamčené, ale budou se otvírat dovnitř. Pokusím se je ve vší tichosti vyrazit. Pokud nepůjde ani to, přejdu k jedněm vratům. Snad aspoň tam budu mít štěstí.

Dveře se otevřou a ty i Brad vejdete dovnitř.
Je tam tma, to vás nepřekvapuje. Jen přes přestříkané sklo na střeše sem dopadá slabé světlo.
Brad cvakne vypínač a celým skladem problikávají zářivky. Vidíte jak je velký. Asi deset metrů vysoký a vedle sebe by se sem vešlo osm autobusů ve dvou řadách, a ještě by tu zbylo místa.
Autobus venku zatroubí.

Když uslyšíte zatroubení, vyjdete ven. Autobus zrovna parkuje těsně vedle vchodu a děcka z něj vylítávají jako šílená. Za nima řidič zavírá dveře a mává na vás ať uděláte to samé. Na jeho okně se objevuje ruka zombíka, a další a další. Křičí na vás ať zavřete a tůruje motor. Když zavřete, slyšíte jak se rozjíždí a mizí v dáli. Nechutné zvuky nemrtvých jej následujî.

Vzad za domem stojí stará dodávka s otevřenými zadními dveřmi a houká jí alarm. Ale kole je prázdno.
Nedaleko je škola, nemocnice a policejní stanice.
Potom tě trkne že soused má motorku, a že nemusíš jít pěšky.

Nastoupíte si do auta. Mrtvola pod koly je opravdová mrtvá mrtvola...
Díkybohu?
Klíčky jsou naštěstí v zapalování a vám se povede nastartovat. Jediná úniková cesta je skrz řadu pochodujících mrtvol přímo na proti vám.
Ta cesta vede k nemocnici, to znamená skoro zpátky do školy...

Auto


Mrtvola je jen tím na co vypadá, mrtvým tělem na silnici. Nechutným mrtvým tělem na silnici po ráně bokenem do oka, ale rozhodně nevypadá že by si ze mě chtěla udělat svačinku jako shromažďující se dav za náma. Navíc mě ten pled už niak zvlášť nerozrušuje, snad kvůli všemu co bylo k vidění už ve škole, i když tuším že pravý důvod bude o dost jiný.
Dveře se otevřely a krátký pohled na klíčky v zapalování a řadící páku stačil k rozhodnutí. Řízení auta nebyla zrovna něco co by mě moc zajímalo, proto bez automatické převodovky toho moc nedovedu. Kdyby nebyla tak by stačilo jen zatížit klakson a použít auto jako přerostlou vábničku.
Bez váhání se usadím na sedadlo řidiče, batoh pošlu na místo spolujezdce a zatímco startuju motor lovím v paměti rozložení ulic, které jsem si před chvílí prohlížel. Díky autu se naše cesta lehce změnila. Měli bysme se dostat na Columbus a za parkem odbočit na sever, tak se vyhneme škole a hned by na to měla navazovat silnice co vedoucí směrem z města.
Hned je poznat že na řízení auta nejsem zrovna nejlepší volba, na pedály dosáhnu až když sedím na okraji sedačky a z předního okna mám lepší výhled na oblohu než na silnici. Teď ale memáme na výběr, proto nastavím řadící páku na jízdu vpřed a když se můj ozbrojený doprovod usadí vyrazím vpřed. Ze začátku udržuju nízkou rychlost, aby se nemrtví od nárazníku spíš odráželi, jakmile se dostaneme na volnější prostranství přidám a jen v duchu dou fám, že se vyhneme zácpám.

Auto

[/center]

Původně se mi zdálo, že to byla ta holka, kdo to vlastně zaječel. Po sléze jsem si ale uvědomil že to byla oživlá mrtvola. To mi na klidu rozhodně nepřidalo. Naopak jsem ztuhl ještě pevněji.
Ta holka vypadala chvilku ve stejném tranzu jako já. Po chvilce se ale vzpamatovala.
Lin si mezitím hbitě všiml auta a snažil se dostat do vnitř. Auto jsem viděl jen koutkem oka, a tak jsem nevěděl co by v něm mohlo být.
Holka s bokkenem se mezitím rozběhla rovněž směrem k autu, a se mnou trhla někde v místech mezi trikem a mikinou, což mě trošku probralo, a trochu rozklepaně jsem se rozešel za ní.
Jakmile jsme došli k autu, tak ta holka preventivně zabodla bokken mrtvole vedle auta do oka. Což mě rozrušilo snad ještě více.
Posadím se na zadní sedadlo auta. Naštěstí jsou klíčky v zapalování. Lin se nezdá jako dobrý řidič, ale myslím že na to byl z nás asi stejně v tuhle chvíli nejvhodnější.
Ta holka se ná v tom všem doplňkově představí pod jménem Matsumi Yasu.
Vzhledem k mé abstenci sluchátek jsem prostě jenom tupě seděl a hleděl před sebe. Vydal jsem ze sebe akorát sotva slyšitelné ,,Ahoj."

Motorka

Zatím to jde dobře... možná až moc.
Na chodbách není ani živáčka. Blbče... Tíživé ticho jen dokazuje, že se tudy mrtví už prohnali, nebo tu někde jsou, bloumají ve svém neživotě kolem a hledají, na čem by ukojili svou nikdy nekončící hlad.
Hlídám si každý krok, když vycházím ven. Rychlé obhlédnutí okolí mi dalo pár dobrých informací. Za prvé, nikde nikdo. Za druhé, je tu houkající dodávka, kolem které se tady nehne ani brva.
Ne, tam určitě nepůjdu. Ať už to byl Resident Evil, Left4Dead nebo jakákoliv další hra se zombíkama, zvuk vždycky znamená jedno: Problémy.
Jo, je to vcelku lákavá možnost se podívat, co je v ní, ale prostě to neudělám. Dokud bude její alarm řvát na okolí, budu se ji vyhýbat obloukem.

Nedaleko odsuď je jen pár míst, kam by mělo byť jen malý smysl jít. Škola – klasické místo evakuace, mohli by tam být lidi, možná vojáci nebo minimálně policie. Ale moc bych na to nesázel.
Nemocnice – Ne, ne, ne. Každá nemocnice vždycky skončí špatně. Buď ji vystřílí, když jim dojde že mrtví ožívají, nebo se změní v malou líheň mrtvých. Takže tam nepáchnu... minimálně dokud nebudu potřebovat léky.
A nakonec je tu policejní stanice... Jo, tam určitě půjdu. Ale jak? Potřebuji se tam dostat rychle.

Udělám první krok k dodávce a rozhlédnu se. Nikde ani nohy. Srdce se mi rozbušilo z toho, co jsem se chystal udělat. Jakoby nestačilo, že jsem se nezabarikádoval doma, já ještě lezu k dodávce, která doslova volá: „Živé maso tady!!“
A pak si vzpomenu, že soused má motorku. Což by byla ta nejlepší cesta odtud, jakou bych si mohl vybrat. Obratnost motorky je něco, co se mi v téhle situaci bude hodit.
„Fajn, jdeme si pro pořádný stroj.“

Průjezd nashromážděnými zombiemi nebyl vůbec příjemný, v tom jak se nakupily vytvořily skoro zeď ze svých těl. Nakonec se ale Linovi podařilo najít slabé místo u zdi, takže jste za skřípění odírané karoserie o zeď opravdu prorazili a zamířili na sever do města.
Cesta městem byla mizerná. Lin brzy zjistil, že úplně se vyhnout zombie potulujícím se po silnici prostě není možné, ale rychle se naučil je nabírat jen okrajovámi částmi nárazníku a tak je shazovat místo aby je vozil desítky metrů na kapotě. Navíc každý náraz přitlačil jeho nohu na pedál a auto ssebou ještě víc trhlo.
Oproti cestě autobusem se situace ve městě moc nezměnila. Zombie se potácejí městem, živí už moc vidět nejsou jen tu a tam zahlédnete někoho s puškou nebo pistolí, jak s šíleným výrazem masakruje nemrtvé bez ohledu na okolí. Jeden dokonce se zombie sestřelil ženu, kterou pronásledovala. Když se na to trochu soustředíte je střelba opravdu slyšet z celého okolí. Hlavní zvláštností je, že zombie, stejně jako ve fimech, útočí na každého člověka ve svém okolí, ale nikdy na ostatní zombie.
Samotná cesta kolem parku nebyla zrovna nejlepší volba, protože i tady se na silnici objevují volně se potulující zombie a narychlo opuštěná auta. Chodník vás několikrát zachránil před uvíznutím.
Poslední zombie, která se vám zatím připletla do cesty byl velmi tlustý muž s krví umazaným obličejem a rukama. Museli ho pokousat, když jedl protože má pořád ještě u krku zakasaný ubrousek, takže teď vypadal jako dlouholetý zákazník McDonalds. Náraz už se nešlo vyhnout, a z toho jak auto málem zastavilo to vypadalo, že to je konečná. Naštěstí znovu doražená noha na plyn udělala své a tlouštík se skutálel z kapoty. Ozvalo se podivné zapípání a než se stihnete zorientovat odkud, ozve se rádio, které tvrdý náraz musel spustit.
"...tuace v New Havenu je zatím neznámá. Doposud se nám nepodařilo spojit s naším štábem ve městě a policie se zatím odmítá ke zprávám o podivné epidemii vyjadřovat. Naše zdroje uvnitř však hovoří o žádosti o mobilizaci národní gardy, aby se zabránilo případnému šíření nemoci. To je prozatím vše co se nám podařilo zjistit, ale budeme Vás informovat jakmile získáme nové informace. A teď zpátky do studia. Marku?" "Tak slyšeli jste lidi v New Havenu propukla epidemie zombie." Spustil až moc vesele mužský hlas. "Stejně je to trochu moc drsný vtípek jestli se mě ptáte. Co ty na to Ann?" "No ... nevém jestli by někdo dokázal udělat nšco podobného v takovém měřítku ..." Moderátoři se pustili do debaty, jestli je to absurdní realita nebo opravdu nědko dokázal vyvolat masovou paniku nahraným videem útoku zombií na New Haven. Z citelného napětí v jejich hlasech, ale tušíte že o nepravosti snímků už moc přesvědčení nejsou.

Omlácená Yamaha je zaparkovaná na svém obvyklém místě, v přístřešku na kola, hned za sousedním domem. Už když si jí soused pořizoval, byla z druhé ruky a od té doby zažila něco pádů, ale co víš tak pořád jezdí dobře. Asi kvůli tomu že je to volně přístupný prostor jsou všechna kola zamčena na zámek ... a ten nejstarší křáp na rozpadnutí má ironií osudu ten největší zámek a nejsilnější řetěz. Motorka jako jediná naštěstí nijak zajištěná není, majitel asi spoléhá na to, že bez klíče se jí někomu sotva podaří nastartovat.

Cesta

Jakmile se naskočilo celé okolí o nás hned mělo zájem a během chvilky se u vstupu do uličky udělal pořádný špunt. Původní plán s pomalý rozjezdem byl zapomenutý a já plnou parou nabral okraj davu a narazil bokem auta o zeď div mě to nevyhodilo ze sedadla.
Když jsme se dostali z té smradlavé pasti nezbylo než spoléhat na paměť při hledání cesty ven. Naštěstí to není až tak zlé, protože většina cesty je docela rovná jen s několika menšíma odbočkama ... tedy aspoň jsem si myslel. Murphyho zákon však tomu chtěl, aby se hromada zombie potulovala po silnici, takže se cesta změnila v zběsilý slalom mezi opuštěnýma autama a nemrtvými. Co hůř skoro to vypadalo, že spíš lezou po silnici než po chodníku, kde by si měli snáz najít oběť. Na druhou stranu živí lidé jsou spíš výjmkou a když se oběví, tak se jim vyhnu spíš než zombiím. Zvlášť, když v jednu chvíli odražené broky zaklepou o plechy auta.

Tlusťocha si všimnu až na poslední chvíli a je až s podivem, že při nárazu do něj nevyletěly airbagy. Zato se pustilo rádio a docela nepřekvapivě tam probírají co se nového děje v New Havenu. Debatu poslouchám jenom na půl ucha, protože silnice potřebuje skoro celou mojí pozornost. Špatnou zprávou je národní garda. Normálně by se na ně všichni těšili, ale z toho co vím ze zombie filmů, tak nás čeká tvrdá karanténa a nakonec nás stejně s celým městem vybombardujou.
Naštěstí blížíme se k půlce cesty, takže by se nám mohlo podařit utéct dřív než garda dorazí. Stejně pochybuju, že s tímhle něco dovedou udělat.

Pomalu vejdu dovnitř. Když Brad rozsvítí světla, užasnu.
"Tolik místa... To se bude hodit."
Otočím se na Brada. "Potřebujeme zbraně. Potom rozmístíme na tom ochozu hlídky. Dovnitř dostaneme nějaké přepravky a palety. Spolu se žebříky nám to zajistí bezpečí. Budeme taky potřebovat nástroje. Na ty ochozy vedou žebříky a ne schodiště. To je dobře. Upilujeme je a nahradíme provazovými..."
Pokračovala bych, ale zvenku se ozve troubení.
"Doprdele." Ulevím si a vyběhnu.
Na autobuse se objeví zkrvavená ruka a několik krvavých skvrn. Autobus zavře dvířka a rozjede se pryč. Několik mrtvých, kteří to pozorují, se vydají za ním.
Tiše odvedu děti dovnitř. Jakmile poslední dítě vejde, stáhnu s Bradem vrata.
"Zatraceně." ulevím si a vydechnu. Zabíjet nakažené je ještě dobré, ale vidět, jak nakažení požírají lidi, které znám, to už je jiná káva.
"Kousli někoho? Je tu někdo kousnutý?"

Klíček? To je amatéry

Trochu jsme to se svými slovy přehnal. On ten „pořádný stroj“ je vlastně stará, omlácená Yamaha, která své nejlepší léta zažila už hodně dávno. Nic se ale neměnilo na tom, že to byl stroj, který odmítal umřít a jediné, co chtěl za své služby, byl benzín. Tak doufám, že tam stále nějaký je...
Oči mi padly i na kola, ale ty byly zamčené. Jaká ironie, že nejdražší věc tu má nejméně zabezpečení. Ještě k tomu ta zrezivělá herka má tak velký zámek, že bych ti k něčemu připevnil klidně pár zombíků a ten řetěz by to vydržel.
Nebyl ale čas lelkovat, musel jsem se dát do pohybu a vyrazit dřív, než se něco podělá.

Nastartovat takhle starou motorku. Byly dvě řešení, klíčkem pustit jiskru v motoru a to ji nakopne, nebo ji rozšlapat a pak při zabrání do převodovky by to snad naskočilo. Klíček jsem neměl, to bylo jasné, takže jsou doufal, že tak starý stroj spoléhal na to, že se bude umět ještě startovat normálně.
Problém byl, že mohla být zamknutá řídítka. Což jsem musel zkusit. Pokud by opravdu zamknutá byla, zase tu byly dvě řešení. S klíčkem tři, ale ten nemám. Rozflákat spojničku, to by udělalo hodně hluku a přilákalo pozornost. Možnost dvě, zlomit ji přes řídítka.
Takže teď nastává moje minuta pravdy, kdy překonávám prostor mezi mnou a motorkou a zjistím, jak moc mě osud nemá rád.

Uvnitř skladiště panuje docela nepořádek. Většinu levé strany zabírají naskládaná prkna a nedovřené bedny s vodovodníma trubkama a sádrokartonovýma deskama. Ve středu jsou dvě polorozebrané hromady dřevotřískových desek. V rohu napravo je kancelář, malý domeček uvnitř velkého skladiště. Pravou čáts zase vyplňují všemožné dřevěné odřezky, laťe nebo krátké trámky odložené do prázných sudů od nebezpečného materiálu.
Nikde uvnitř, ale není vidět cesta nahoru. Jediné co by tak mohlo sloužit je jedno z menších oken v plechové střeše.




"Zbraně máme jenom ty co jsme si přinesli. Pár pušek a pistolí. Navíc ale ale žádné nemáme. Nahoře hlídají dva kolegové." Jako na zavolanou se v jednom ze střešních oken objevila fousatá hlava jednoho z nich. Něco zuřivě mával na Brada, ty sice nerozumíš o co jde, ale troubení z venku to celkem vysvětluje.
Jakmile se dovnitř dostal poslední žák Brad za vámi okamžitě zavřel dveře a pečlivě zapřel starou židlí. Nikdo se na tvojí otázku o kousnutí nehlásí, i když v jejich vyděšeném stavu není jisté, jestli tě poslouchali nebo ne.
"Nějaké nářadí je v kanceláři." Řekl konečně policista a uázal na sádrokartovou buňku. "Ale opatrně, okna ven jsme tam zabednili, ale nevím jestli to vydrží. A na střechu lezeme po žebříku, takže nic řezat nebude třeba." A opravdu vedle jedné střany leží dlouhý žebřík. S tím tě nechá zvládnout studenty a sám začne stavět ten žebřík, aby mohl za ostatním na střechu.

Řídítka naštěstí zamčná nejsou, asi majitel zapoměl.
Na druhou stranu je klíčová dírka zapalování v nepoužitelném stavu. Nevíš kdo nebo co přesně s ní vyváděl, ale zámek je strašlivě poškrábaný a zohýbaný, jakoby se někdo do něj dobýval šroubovákem nebo dlátem ... asi aby dostal ven zbytek klíčku, který zůstal ulomený uvnitř. Ve výsledku bys motorku nenastartoval ani kdybys měl originální klíče, tedy jestli bys nenašel způsob jak dostat ten starý ven ... i když ... kdyby to uvnitř byl opravdu originální klíček a ty jsi někde našel něco čím zámkem otočit ... třeba šroubovák, jako ten co je šikovně zasunutý v konstrukci motorky .... Vypadá to, že si soused moc hlavu s bezpečností nedělal.

Štěstí? To se ještě uvidí

S úsměvem zjišťuji, že řídítka nejsou zamčená, ať už z nedbalosti nebo absence takového zabezpečení. Je to jeden bod pro mě, což je jen dobře, když uvážím svou situaci. Nálada mi ale klesá, když zjišťují, jak je na tom zapalování. Zlomený klíček vězí v dírce a vypadá to, jak kdyby někdo bojoval s tím, aby ho dostal ven.
„Kčertu!“ zakleji potichu. Už jsem si myslel, že mi to půjde rychle a nebudu se muset lopotit po městě po svých, když se mi to všechno rozhodne se posrat.
Ne, nemůžu to jen tak vzdát. I tohle určitě má řešení. Jestli je to zlomený klíček od motorky a je tam až na doraz, stačí tím jen otočí, ale otázkou je, mám něco takového po ruce? Kudla by byla po ruce, ale tu jsem zapomněl doma. Idiote. Vrátit se by znamenalo akorát všechno podělat, přineslo by to smůlu.
Něco jiného, podobného... Zaraženě se podívám na šroubovák v těle motorky. Sehnu se k němu, vytáhnu ho a dívám se na něj, jak kdybych nemohl uvěřit svým očím. A taky že nemůžu, do teď se mi všechno dařilo, nic jsem nepotkal. To vše je důvod k tomu, abych byl zatraceně opatrný při tom, co se bude teď dít.

S šroubovákem v ruce jdu k řídítkům, nasedám na motorku, upravím si meč, aby mi nepřekážel a zhluboka se nadechnu. Na motorce jsem neseděl dlouho a moc zkušeností nemám, tak doufám, že je to jak s kolem.
„Co se jednou naučíš...“
Zasunu šroubovák k zlomenému klíčku a zatočím mechanismem zapalování.

Vrazil jsi šroubovák do zapalování, párkrát pootočil a motorka nadskočila a nastartovala.
Jenomže vydávala větší rachot než jsi čekal, a tys chápal že se na tm místě dlouho rozhlížet nemůžeš.
Z ulice můžeš dvěmi směry. Kolem skladů za méstem, nebo centrem.

Tak a jedem

„No tak... no tak!“ hecuji motorku, když nespokojeně kucká. Nezní, že by se ji chtělo naskočit, otáčím klíčkem znovu a znovu, ale nedaří se mi to. Při posledním zoufalém pokusu motor konečně chytne a motorka ožije. Spolu s řevem, který by probudil i mrtvé. Což v této situaci je více než doslovné...
Bylo jasné, že se tady nesmím zdržet, co vím z teorie, zvuk je láká a tak musím pryč. Jestli je jich v okolí hodně, všichni teď míří za touhle hlučnou mašinou a hodlají si na ní pochutnat. Bude jim jedno, že ji konkrétně nesežerou, najdou mě a to potom už bude jiná svačina.

Mohl jsem si vybrat dvě cesty k policejní stanici. Přes centrum nebo kolem skladu za městem. Shrňme si to, vzít to centrem bude rychlá a zatraceně nebezpečná akce, všude bude plno zombí a vyhnout se všem se mi určitě nepodaří.
Na okolo to může být klidnější, ale zase mi to může déle zabrat, kdo ví, kolik benzínu mi zbývá v nádrži a jak daleko se s ní ještě dostanu. Riskovat budu v obou případech, v jednom z nich ale bude na stole více, než je to, že se kousek projdu po svých.
„Šlápneme do toho,“ řeknu sám sobě a rozjedu se směrem ke skladišti, abych se vyhnul centru a co možná největší pozornosti s tím spojené.
Jestli hned za zatáčkou narazím na stádo, tak mě klepne. pomyslím si a doufám, že jsem to na sebe nepřivolal.

Cesta z města

Během svého kličkování se mi tu a tam podařilo najít volná místa, kde se skoro nebylo třeba vyhýbat zombiím, i když aut moc neubylo a v některých místech dokonale ucpala ulice. Naštěstí zrovna k těm místům se mrtváci stahovali, takže se jim dalo slušně vyhnout. Když promluví Matsumi zrovna napůl ucha poslouchám debatu v rádiu, takže mi chvíli trvá než si uvědomím na co se ptala.
"Z města." Odpovím krátce ale i tak je slyšet třes a nejistota v mém hlase. Na mapě to vypadalo tak snadně, ale v reálu to je mnohem těžší. "J-ještě budeme potřebovat zásoby ... ale moc obchodů tu není ..." Ne že by nebyly žádné, ale tahle část Havenu je spíš zaměřená na školy a z nějakého důvodu na hřbitovy. Takže ty obchody co tu jsou budou snadno nalezeny. "Bydlím kus odsud, tak možná tam..."

Jak jsi čekal tak za rohem je opravdu stádo asi sedmi zombie, které se zrovna vydává tvým směrem, ale při jejich rychlosti bys jím dokázal utéct i pěšky, s motorkou není co řešit. V samotném městě už to ale tak snadné není. Opuštěná auta a nemrtví, kteří jako na potvoru vylézají v ty nejnevhodnějších chvílích do cesty aniž by se rozhlédli z cesty dělají adrenalinový zážitek a živí nejsou o moc příjemější. 'Dobrou' zprávou je, že zrovna těch docela ubylo a když tak po tobě šli stejně jako zombie, takže tvé svědomí žádní zanechaní nešťastníci netíží.
Problémem zůstává hlavně cesta samotná. Hlavní přímá cesta je totiž ucpaná autama. Někdo asi měl podobný nápad jako ty, ale vyboural se a zbylá auta za ním zablokoval. Pozotvírané dveře vypráví příběh o příchodů zombie a spěšném útěku, rozbitá okna od krve o pokusech zabarikádovat se v autech.
Výsledkem je barikáda kolem které by ses na motorce prosmýkl, ale je to dost o hubu, protože na každé straně budeš mít sotva pár centimetrů místa. Nebo můžeš místo objet, ale nemáš jistotu, že dál to nebude podobné.

Jakoby na zavolanou opravdu v tu chvíli míjíte hřbitov, kde je vstupní brána otevřená a před ní dokonce vidíte ležet mrtvé tělo v kombinéze pracovníka a za ním mezi hroby ... nic. Celá scéna doslova volá po desítkách polorozpadlých těl potácejících se ven z bran, ale nikde ani živáčka jak se na správný hřbitov sluší a patří. Možná ne úplně všechny pověry o zombiích jsou správné.
Ať je to jakkoliv Lin nezastavuje a pokračuje dál, dokud se nedostanete k jednomu ze zmíněných obchodů. Tam právě probíhá malá válka a nejste si jistí kdo vede, lidskost to ale rozhodně není. Vidíte ostrůvky zombií shluknutých kolem svých obětí, které doslova trhají na kusy. Jen málokdy jim v tom ale někdo zkouší bránit, spíš se každý těm místům vyhybá a snaží se dostat do obchodu pro nějaké zásoby, nebo hůř někomu je sebrat. Ve výsledku je těch 50+ postav opravdu děsivý pohled, zvlášť když se jeden z bližších 'nakupujících' s plnou taškou v jedné ruce a baseballovou pálkou v druhé vydá rovnou k vám.

Pokojem zní hudba závěrečných titulků seriálu a obrazovkou se sunou jména herců, jako už několikrát předtím. To je jedna z věcí, která se při sledování seriálů nezmění a která se bude neustále opakovat. Je to však také příslib toho že brzy bude k vidění další díl a v tvém případě víc než brzy, když máš celou sérii k dispozici. Navíc je docela příjemné, že bydlíš sám, takže není třeba brát ohledy na ostatní a používat sluchátka, zvlášť v domku na okraji města. Je to odsud trochu z ruky k obchodům, ale nejde o nic co by nespravila donášková služba a sousedi jsou dost daleko, aby je rušil hlasitý zvuk.
O to podivnější je že se zrovna někdo rozhodl bušit ti na dveře. Zrovna teď jsi si nic neobjednal a pošťák se ani neobtěžuje zjišťovat jestli je někdo doma a rovnou nechává ve schránce lístek. Za to by si zasloužil nakopat, protože to znamená otravnou cestu na poštu pro každý balíček. Sousedi si nikdy nestěžovali ani se o tebe nezajímali, k tomu teď by měli být dávno v práci ... matka se nemá vrátit ještě několik měsíců a ta má klíče.
Nikdo jiný tě nenapadá, že by potřeboval s tebou mluvit. Než se zvedneš titulky skončí a naběhne úvod další epizody. V tu chvíli se bouchání zintenzivní a přidá se další na okno zatažené proti rušivému slunci.

"Bože, to je tak úžasný seriál...", pomyslím si u konce jednoho dílu Pána Času. Šáhnu po flašce s džusem a zhoupnu se, čímž mě židle vymrští dopředu. Sáhnu po zbytku bagety a zmáčknu mezerník. Potom se zvednu ze židle a narovnám se. V pokoji je tma, v zásadě nikdy nerozsvěcuji, a to ani když něco hledám. Moje oči si na tmu tak navykly, že chodím do obchodu v noci. Naštestí je tu jedna NonStop večerka, asi kilák a půl.

Když se pořádně protáhnu, vezmu si talíř a výjdu z pokoje. Na chodbě si už rozsvítit musím, a nebo že bych roztáhl rolety?
"Moc práce...",ušklíbnu se a zmáčknu vypínač.
Nástěné hodiny v kuchyni ukazují poledne. Pomyslím si že to je slušný čas a otevřu lednici. Naložím si na talíř pár obložených baget a zase jí zavřu.

Když jdu kolem vchodových dveří, moje intuice bije na poplach..Je to tu.
Na zem mi spadne jedna z baget a já do ní rozespale kopnu.
"Ne! Nechcu spát. Co je to s tebou?"
"Nespal jsi celou noc, magore."
"Nestarej se. Ještě to nějakou dobu zvládnu."
Zvednu bagetu a vracím se pro kávu, když se ozve bouchání na dveře.
"J-Jo?", zakřičím. Když se bouchání zesiluje, dojdu ke dveřím a ze strachu z denního světla ještě řeknu: "Kdo je tam? Co chcete? Uklidněte se, vždyť už jdu!".
"Která svině mě ruší..."

Když se ale bouchání mění v hlasitou řeku úderů, následně doplněnou dalším do oken, dostanu strach.
Když zaženu představy na roboty, vběhnu do pokoje a z paměti si vykračuju skrz hory odpadků k protější zdi.
"Ha, tady je... Kam by taky zmizela?", pomyslím si když sahám po kataně jenž visí nad mou postelí.
Jedná se o katanu nějakého kosmického samuraie, nikdy jsem j nikomu neukázal...

Vracím se ozbrojený ke dveřím, nasadím řetěz a pootevřu...

Nový PJ... snad se nerozhodne mě zabít hned ze startu

„Kurva!“ křiknu, když se vyřítím ze zatáčky proti partě mrtváků. Ne, že bych to nečekal, ale to, že byli prakticky hned za rohem, mi nenechalo moc místa na reakci. Ale díky jejich rychlému šourání se jsem měl dost času na to uhnout, obloukem je objet a jet dál. Pěšky by to bylo nepříjemné, ještě že mám kola.
Město už bohužel tak není tak slavné. Zombie přibylo, stejně tak živých – když vezmeme v potaz, že jsem u okolí baráku ani jednoho neviděl. Jenže ti se chovají přesně tak, jak se chovají vždycky. Jde jim jen o sebe, maximálně své blízké. Motorku a vše, co mám, to by se vám líbilo. Ne-e, musím vás zklamat. Mít možnost, položil bych si meč na rameno a prvního blízkého s ním odrovnal. Nechci ale nic riskovat, frajeřiny si nechám na později.
„Každý sám za sebe,“ říkám si, když slyším něčí řev jen o ulici vedle. Mohl bych dotyčnému pomoct, ale jak vím, že sám u toho nepřijdu o krk nebo jestli to není magor, co mě za odměnu podřeže? Nemám v plánu riskovat víc, než bude nutné.

Bohové, ale no tak...
Hlavní cesta k policejní stanici je zablokovaná. Tedy ne, že by se nedalo projet, ale už tak mi stačí kličkování mezi mrtvákama na rovné prázdné cestě, natož když vidím, kolik je místa mezi auty.
Místo vypadá mrtvě. Doslova. Otevřené auta, porozbíjené okna, vše nasvědčuje tomu, že o hlavní show jsem přišel, ale může tu ještě být pár opozdilců. Stejně tak jich bude všude plno a nemůžu si být jist, jestli to jinde bude lepší. Nemusím dostat druhou šanci.
„Tady se na druhé šance nehraje,“ procedím skrze zuby a uvědomím si, že můžu umřít. Nervózně polknu. Chytnu meč, vytáhnu ho zpoza krosny a položím si ho na rameno. Skoro krokem se rozjedu mezi auty, snažím se otáčky držet nízko, aby mě nešlo tolik slyšet... Stejnak o mně víte, co, vy sráči?
Zpocená dlaň pevněji sevře jílec.

Instinkt opravdu nezklamal, ale v případě toho co se ti ozývá na dveře by naplno otevřel jen naprostý blázen. Ani tak se otevření na řetěz neukáže jako nejšťastnější nápad. Jakmile s dveře uvolní něco se do nich zapře plnou vahou, až zakotvení řetězu zaúpí.
Dveře se ti zastaví sotva centimetr od nosu a musíš podruhé poděkovat svému nápadu a řetězu samotnému, protože bez něj by se ten na druhé straně dveří dostal okamžitě dovnitř a navíc by ti samotnými dveřmi rozbil obličej.
Když se konečně odhodláš podívat mezerou kdo se na tebe dobývá, čekátě trochu zklamání, protože jediné so vidíš je mužské rameno a hnědovlasá hlava s krátkým střihem, protože ať už je to kdokoliv vypadá že si to rozhodl vyříkat se samotnými dveřmi a tebou se nezdržuje, proto má obličej natočený od tebe. I tak ale celkem dobře vidíš jak se několikrát otřese, jakoby ho někdo mlátil do zad a tlačil dovnitř.
Jisté je, že je to vrcholně podivné a že vlatní silou dveře nezavřeš .... a že ukotvení řetězu taky věčně nevydrží.

Když otočím klikou, dveře vyletí a zaseknou se mi těsně před obličejem. Ještě že jsem tam dal řetěz.
Za dveřma stojí nějaký člověk, na to jak vypadá mimo, má celkem sílu. Tlačí do dveří.
"Co chcete? Jste v pořádku?", zeptám se s nejistým tónem v hlase.

Chlápek se opravdu snaží, a dveře vypadají že každou chvíli vyletí. Odstoupím a připravím si katanu.
"Co chcete?!",tentokrát zakřičim.

Jízda

To že jsme minuli hřbitov si všimnu až pozdě po náhodném pohledu do zpětného zrcátka. Ono vědět to dřív tak dostanu snad infarkt z očekávání prvních ohnilých zombie ... které naštěstí v zrcátku vidět nebyly.
Zprávy v rádiu přešly v hudbu vyplňující aspoň trochu rostoucí ticho, kdy nikdo z nás nevěděl co vlastně říct. Zvlášť já. V tomhle autě je trojnásobně lidí než je mi milé a popravdě mě děsí jen o málo míň než to venku ... Tak na obchody asi můžeme zapomenout. Výhled, který se zrovna otevřel ukazoval lidstvo v jejich nejčistší podobě. Nijak mě to co tam je k vidění nepřekvapovalo, ale na hrůznosti to tomu taky neubíralo.
Jakmile zahlídnu chlápka s basebalkou jak k nám míří bez váhání přišlápnu plyn, jen abychom se dostali z jeho dosahu. Auta už má snad každej a rok od roku rostou počty ukradených aut, tak proč musí jít po našem autě!? Ať si ukradne svoje .... nebo ať vůbec nekrade a vezme si svoje!! I přes pár tvrdších nárazů do nemrtvých odmítám ještě chvíli zpomalit. Jen pro jistotu.
Po dvou minutách, zrovna když končí další písnička zahýbáme do ulice, kde je náš obytný komplex. Nic obrovského, protože New Haven na mrakodrapy nikdy nebyl, ale dobrých 6 pater to má. Teď se už jenom dostat nějak domů... Z myšlenek mě vytrhne zase rádio.
"Tak zatímco hrála vaše oblíbená skupina přišlo oficiální prohlášení ministerstva obrany." Začal náš 'oblíbený' moderátor. "V průběhu dnešního rána proběhl komplexní útok hackerů na internetovou síť a některé vládní servery. Díky tomu došlo k výpadku komunikace s oblastí města New Haven a jeho blízkém okolí. Navíc na Youtube a několik dalších komunitních serverů bylo odesláno množství videí, které údajně dokumentují propuknutí pandemie vyvolávající chování podobné vzteklině nebo dokonce přeměnu lidí na zombie. U všech se jedná o jasné podvrhy a snahu vyvolat masovou paniku. K oběma případům elektronického terorismu se přihlásila skupina hackerů známá pod pseudonymem 'Apocalypse Now'. Už byly vyslány jednotky pro nápravu pozemních problémů ve městě a současně k zatčení členů skupiny jejichž místo zatím nemůže být zveřejněno.... takže slyšeli jste lidi. Někdo si tu z nás udělal srandu, takže přestaňte volat policii ...." Takže nás zametou pod koberec? Už nečekám na další blábolení moderátora a rádio vypnu stejně jako motoer. Napadla mě totiž ještě jedna dobrá věc, k domu to není už nijak moc daleko a při současné rychlosti stačí vyřadit na neutrál a auto ... opravdu velmi tiše dojede ještě sto metrů než se zastaví před parkovacím místem, kde mu už na poslední metry setrvačnost nestačila. Skoro nikoho kolem nevidím. Je čas vyrazit. Potichoučku otevřu dveře a vyklouznu ven.

Poprvé když promluvíš, muž natlačený na dveře poprvé zareaguje a natočí k tobě tvář. popravdě si nejsi jistý co v ní vidíš. Buď je to naprostý magor nebo zfetovanec, ale takhle prázdný výraz by jsi u rozumného člověka nehledal. Při tvém výkřiku se intenzita otřesů jeho těla zvýšila a on sám zabral ještě trochu víc. Ty jen slyšíš zvuk tříštěného skla jak okno povolilo a chvilku po tom povolil i řetěz a dveře se rozletěly dokořán.
Chlápek natlačený do nich neudržel rovnováhu a natáhl se jak dlouhý tak široký. Za ním stojí další dvě postavy. Dva další chlápci v příliš obyčejným oblečení na feťáky, ale stejně prázdnými výrazy jako ten ležící.
Dřív než se stihnou rozhoupat k akci ozve se z venku troubení klaksonu. Všichni, jako jeden muž otočí hlavy tím směrem, jakoby na tebe úplně zapoměli a když se troubení začne přibližovat vyrazí jeho směrem, dokonce i ležící muž se malátně zvedne a vyrazí za svými společníky.

"Do prdele", uskočím když dveře začnou praskat. Dovnitř vpadne chlápek a rozplácne se na zemi. Zatímco se snaží zvednout, dovnitř vcházejí další dva.
"Co to sakra je? Co se to tu děje?!"
Napřáhnu ruce s pevně chycenou katanou před sebe, přičemž se celý klepu a ustupuju pomalu dozadu.
"Já-já, je po mně? Ne! Kdo...", podlamují se mi kolena a já padám na zem. Jeden z nich se přibližuje a já sbírám posledni zbytky sil a mávnu do prostoru.
Najednou se ozve troubení a ti lidi se otočí a výjdou ven. Těžko se mi dýchá a lehám si na zem.
Hlavou mi probíhají filmy jako Zombieland, Úsvit mrtvých a dělá se mi špatně.
Pokud je to pravda, neměl bych tu zůstávat. Postavím se a výjdu ze dveří. "Zombíci" stojí pořád na trávníku.
Hledam odkud vycházelo to troubení.

Troubení nepřestalo a dokonce se přibližuje. Napřed se dá tušit že někde odpředu, ale pak konečně zpoza stromů vyjede žlutý školní autobus a vesele si vytrubuje, jakoby jel na svatbu. Podivná skupinka malátným krokem vyrazí jeho směrem. Dokonce se k nim přidala nějaká zkrvavená ženská, které chybí pravá ruka od lokte dolů. Z pahýlu oblepeným krvavými cáry rukávu, dříve bílé blůzy. Tmavým a od prvního pohledu drahým, kalhotám krev taky moc nepřilepšila. Žena si toho ale nijak nevšímá a pokračuje směrem k troubícímu autobusu.
Po chvíli se autobus dostane dost blízko, abys poznal, že patří vaší škole a ten co to řídí určitě není řidič, ale jeden z učitelů, jen si zaboha nemůžeš na jeho jméno vzpomenout. Podle jeho výrazu, několika postav visících na karoserii a jedné se potácející vnitřkem autobusu k němu rozhodně na svatbu nejede, tedy jestli dotyčného místo gratulace nehodlá rozmáznout autobusem po vozovce ... *trojice nechutných křupnutí následované vlhkými dopady tří těl* jako většinu tvých návštěvníků, kteří mu vlezli do cesty.
Už ten zvuk byl nechutný a i přes neustálé troubení jasně slyšitelný. Krvavá hašše, která zbyla z jednoho z nich, když ho navíc přejelo kolo busu už je záležitostí pro 'fajnšmekry'. Nikdy bys nevěřil že krev dostříkne nějakých 15 metrů před tebe na práh.
Po krátkém přemýšlení odhadneš, že v místě odkud autobus přijel je už jenom několik postarších skladišť. Nemáš tušení, kam přesně míří, ale vypadá to jako nějaké místo ve městě. Určitě by si ale učitel měl pospíšit, protože i když moc rychlá nebyla, ta postava uvnitř se k němu jednou dostane.

Když výjdu před dům, z poza stromů vyjede autobus naší školy a na místě řidiče...pan Stevens, učitel těláku.
"Co se to, do prdele, děje? To se mi zdá nějaká hovadina?", z paniky mě vytrhne až bublavý zvuk když se pod autobusem někdo rozmáčkne. Ten už je dost v dezolátním stavu. Karosérie totálně odřená, skla vybitá, v nárazníku je zaseklá něčí ruka, bohužel dotyčný chybí a tudíž se to těžko identifikuje.
"Sakra, měl bych ho varovat ale podle reakcí jdou ti zombíci za zvukem. Nemůžu nic dělat...". boty mi postříká krev. Dojde mi že musím zmizet a vydám se směrem ke skladům. Nejsou moc daleko, necelý kilák. Přitom se opravdu snažím vyhýbat se všem chodícím mrtvolám.

Protáhnout se kolem aut zatímco řídítka držíš jenom jednou rukou nebyl zrovna nejlepší nápad. Zvlášť když ti kolo motorky najelo na nějakou nerovnost a ty jsi měl dost práce nenabourat do auta vedle a během toho nevytočit ruku na plynu, tam by v lepším případě motorka jenom zastavila.
Nakonec se ti ale skrz podařilo dostat a na chvilku ses zastavil a rozhlédl kolem zatímco si motor potichu a rovnoměrně bublá. Oproti očekávání tě vítá prázná ulice. Tedy tak prázdná jak to v tomhle městě dneska jde. Odložená auta u krajnice, tentokrát jenom zaparkovaná, majitelé se k nim ještě asi nedostali. Sem tam odhozený odpadky a jedné známky boje v podobě krve na seilnici a převrženého koše.
Teprve po chvíli si všimneš chlápka u stěny po tvé levici ani ne 5 metrů jak tě potichu sleduje a v ruce drží mozek z rozbité hlavy tlusťocha s umaštěném tričku. On sám je oblečen do celkem hezkého obleku, který dokonce neutrpěl nijak velké škody, takže nemít ruce a obličej umazané od krve vypadal by skoro normálně. Největší záhadou je však proč zatím nic neudělal. Jsi si jistý, že na tuhle vzdálenost musí motorku bez problémů slyšet, ale zatím na tebe jenom tupě civí.
Po chvilce začne otáčet hlavu zpátky k mrtvole, když najednou jeho pohled docela rychle sklouzne zpátky na tebe. Teď už určitě vypadá že zaútočí ... jen kdyby tu nebyl ten zvuk blížícího se auta. Dost velkého možná náklaďáku podle zvuku a s tím jak rychle sílí se s tím řidič nepárá. Zombie okamžitě vstane a vydá se na silnici vstříc tomu co se blíží aniž by si tě dál všímal.
Během pár vteřin už konečně vidíš co je to auto zač. Určitě je to školní autobus, ale musel si projet snad nějakým bojištěm, protože na první pohled je vidět omlácená karoserie s většinou laku sedřenou na plech na několika místech zamazanou cákanci krve. Skoro všechna okna vymlácená, přední sklo prasklé, kryt chladiče zdeformovaný od mnohočetných nárazů a o to víc špinavý od krve a bůh ví čeho dalšího. Jako třešnička na tomhle dortu zkázy je utržená ruka zaseknutá za předním nárazníkem.
Jak tě autobus míjí smete kravaťáka a okamžitě potom nabourá do dodávky zaparkované kousek dál. Rána je to strašlivá a úpění plechu zatímco setrvačností natlačí dodávku do několika dalších aut za ní drásá uši. Pak všechno utichne, autobus zastavil, motor asi chcípnul jen s tichým pinkáním chladne zatmíco na zem vytéká nějaká kapalina a tvá motorka potichu bublá.

Hledání cesty kudy projel autobus je mnohem snazší než se na první pohled zdálo. Nejen že směrem odkud přijel vede jenom jedna cesta, ale většina aut, která tam stála schytala pořádnou odřeninu. Oproti školnímu busu vypadají, jako by je vzal někdo obřím struhadlem, které s lakem bralo místy i plech a několik dokonce skonšilo odstrečené ve škarpě.
Zombie tu zase až tolik není a ještě méně je jich nepoškozených. Většina lidí byla touto dobou v práci a to málo co tu zbylo a nakazilo se pan Sandlers dokázal přilákat a většinu z nich přejet. Ne že by si stěžovaly. Jsou to tvrdý mrchy, které se i s vnitřnostma vysící jako odporná vlečka a zpřelámanou polovinou těla plouží směrem, kam abutobus odjel. Krev je tu víc než běžná a její pach visí ve vzduchu kamkoliv vkročíš, zvlášť tady v husté aleji stromů, kde se vzduch moc nehýbe.
Navíc je okolí neuvěřitelně tiché, jako by i ptáci raději odletěli jinam a hmyz se zavrtal co nejdál od té nemrtvé spouště. Jedinými zdroji zvuku jsou zombie, s nechutnými mlaskavými zvuky poničeného masa a skřípěním konců zlomených kostí o sebe. Žádná z nich nemručí ani nesýpe jako jejich protějšky z filmů a her. Aby toho nebylo málo ve chvilce nepozornosti přímo před tebe zpoza stromu vyjde párek nemrtvých tiše jako duchové. Matka s asi desetiletou dcerou, stále se držící za ruce a krvavý kousanec na předloktí matky jasně ukazující, že své dítě nepustila ani když ji nakazila. Po chvíli je dokonce poznáš. Paní Klarksovou, nebo Korksovou jsi párkrát potkal na svých cestách do obchodu, když se vracela z práce. Oblečení mají sice trochu potrhané a pár čerstvých šrámů z proplétání mezi stromy, jinak jsou stejně jako většina ostatních v čistém oblečení, tak kontrastujícím s prázdnými výrazy a zakaleným pohledem.

New Haven rozhodně nepatří mezi města mrakodrapů, takže těch několik domů co mají nanejvýš pět pater rozhodně není nijak impozantní, ale v porovnání s okolními domy odsud bude velmi dobrý výhled do okolí.
Většina parkovišť je prázdných, když obyvatelé vyrazili ráno do práce a škol, takže nemáte žádný problém zaparkovat. Hluk z centra zřejmě také odlákal nemrtvé, protože teď to tu vypadá více než opuštěně. Pokud se důkladně rozhlídnete je možné vidět tu a tam zavlnění záclony v okně, jestli to způsobil živý obyvatel nebo zombie už ale nepoznáte. Jedinou další známkou života je bezdomovec navlečený do hadrů co se potácí mezi auty nějakžch 100 metrů od vás. Jestli je jenom opilý nebo má nějaký závažnější problém na tu dálku už nepoznáte.
Od domů, před kterým zaparkoval Lin vás dělí asi patnáct metrů trávníku a chodníku. Dveře nejblíž k vám jsou dokořán vyražené sklo výplně leží všude kolem, takže není jisté jestli byly rozbité zevnitř nebo zvenčí. Krev na střepech, ale jasně ukazuje, že se to neobešlo bez zranění.

Sleduju pozpátku cestu autobusu. Je to velmi snadné, protože zanechal spousta stop. Otřískaná, ne-li rovnou odhozená auta podél cesty, kusy nemrtvých povalující se všude kolem, se vzorem pneumatiky na vyhřezlých vnitřnostech.
Jenže ne každá mrtvola zůstala mrtvá jak si pan Stevens přál. Spousta z nich, i přez chybějící ruce, nohy, s plandajícími střevy... dále pokračují směrem kterým autobus odjel.
Atmosféra je odporná.Celý se klepu a na klidu mi rozhodně nepřidává pach krve, již zmiňovaný výjev ani ticho.
"To ticho.."
Čekal jsem že zombie budou mručet, chrchlat, sípat jako ve hrách, ale samy nevydají ani hlásku. Pouze jejich oblečení nasáklé krví v okoli rány mlaská, jejich polámané nohy se s tichým škrábáním posouvají po vozovce.

Pomalu se vyhýbám kymácejícím se mrtvolám. Snažím se je obejít dostatečným obloukem.
Zrovna jsem obešel jedno pomlácené auto, když zpoza stromu vyšla žena, ruka v ruce s díťetem.
"Pa-paní Klarksová... Bethy.", procedím tiše skrze zuby.
Tu ženu i s dívenkou znám. Potkával jsem ji občas po večerech. Já jsem šel nakupovat na obvyklý noční herní maraton a ona se vracela z práce. Zastavovala se do stejného krámu jako já, aby dceři koupila nějaké sušenky jako náhradu že pracuje pozdě do noci.
Častokrát jsme se spolu zapovídali. O jejím manželovi jsem věděl snad všechno. Byla to hrozná drbna, ale méla ho ráda...

Proberu se z myšlenek a uhnu páru z cesty. Pokračuju v pouti.
Už to není daleko.

První živí... teda, jak se to vezme, dlouho jim to nevydrželo...

„Hlavně v klidu,“ mrmlám si pod nosem, když najedu na nějaký šutr a málem sebou seknu. A nejen se sebou, ale s motorkou to narvu málem do auta. Ještěže jsem nevytočil plyn, to by to dopadlo jinak a už by se tu na mě sbíhali...
Šinu si to dál a dokonce se mi podaří dostat se skrz. Což mě zatraceně těší, začínal jsem mít čím dál tím větší nervy, kdy mě opustí štěstí a něco se po mě vrhne. Dokonce jsem v prázdné ulici.
Což vlastně není vůbec dobře... co se tady mohlo stát, že vedle je pole mrtvých vraků a tu nic? Nestihli to? Zahnali je pryč?
Na to mi nikdo neodpoví. Snad jen ty odpadky a koše, mrtvé okna a uličky znají odpověď. Jenže tu bych z nich nikdy nevymlátil. I když ta krev na silnici zřejmě mluví za všechno.
„Kurva,“ procedím mezi zuby, když si všimnu, že jsem až zatraceně moc blízko mrtváka. Dva meče a několik kroků. odhadnu vzdálenost a cítím, jak se moje tělo připravuje na všechno. Srdce buší, jeho tep slyším až v uších a cítím na spáncích. To, že mě pozoruje se svačinou v ruce mě nešokuje tolik, jako fakt, že kdybych ho neviděl zepředu, asi bych ho oslovil.

Téměř jako živý... Stojí tam, kouká na mě a já na sebe řvu. Sakra! Dělej! Pohni se! Ale nejde to. Moje tělo ztuhlo, v očekávání, co bude následovat. Doufám, že o mě ztratí zájem, když se nebudu hýbat, ale vím, že to takhle nefunguje. Jdou po všem, co se jen trochu pohnulo a co vydává zvuk. A že moje motorka teď spokojeně bublá a spolu se mnou čeká, co bude. Ona má výhodu, nikdo ji nesežere...
Odvrací se! Nezajímá se o mě! Díky bohů...
Poprvé za svůj život pocítím naprostou hrůzu a děs. Kdyby se po mě vrhl, nestihl bych zareagovat, bylo by pozdě a už by byl na mě a vrhal se mi po krku. Nepřežil bych to, to vím. Ale... ale on se nezajímá o mě, zajímá ho ten hluk, kterého si všimnu.
A monstrum, které ten hluk vydává, je školní autobus smrti. Highschool of the Dead, napadne mě, když vidím, jakou patinu má na sobě karosérie vozidla. Prohnuté plechy, sedřený lak, skoro všude krev. Třešnička na dortu A.K.A. ruka za předním nárazníkem.
Pak to jde všechno do kytek. Řidič, který si toho vytrpěl asi taky dost, stejně jako jeho stroj, smete zombie přede mnou a hned potom to napere do dodávky. Plechy řvou, kov škrábe o kov, scéna dalšího masakru doprovázená ohromnou ránou.
Já si teprve teď uvědomuji, jak moc se moje tělo dostalo do šoku. Netuším, jestli bych uhnul, jestli bych se dokázal bránit přímému útoku.
„Ve hrách je to všechno tak lehké...“

Otočím se k autobusu. Něco z něj teče, takže to asi vybuchne... No do prdele! Hodím nohu z motorky, pořádně se do ní zapřu a opřu ji o sloup vedle cesty, dál od autobusu, kdyby fakt došlo k nejhoršímu. Nechám tam i krosnu s tichou modlitbou, ať mi ji nikdo neukradne.
Jediné, co mi teď dělá společnost, je můj meč a víra v to, že pokud uvnitř nejsou všichni mrtví, tak že se mi povede někoho zachránit...

Jak se ukázalo, tak ta tři zašeptaná slova byla tři slova přespříliš. Bethy na tebe pohlédla a nemít zakalené oči přísahal bys, že se ti dívá přímo do očí. Co hůř, vydala se tvým směrem. Matka, která si tě sice nevšimla, pokračovala dál, ale jen dokud ji drobná ručka stále držící její neotočila tvým směrem.
Sice nejsou nijak rychlé, ale tenhle párek zombií se rozhodl jít po tobě. Je skoro komické, že párek jako duch tichých těl bez duše jde proti směru ostatních, jen kdyby jeich cíl byl někdo jiný než ty. Navíc problémem je že právě předvedly, jak dobře slyší, takže bys jim sice mohl snadno utéct, ale rozhodně při tom naděláš mnohem víc hluku a můžeš přilákat pozornost ostatních.

Když jdeš k autobusu blíž, hned po čichu poznáš, že ta tekutina na zemi asi nebude benzín nebo nafta, asi nějaká jiná záležitost, ale podle páry pořádně horká.
Ze samotného vnitřku se ozývá nějaké škrabání a vrzání, jestli je to zombie nebo si jen sedají plechy už odhadnout nedokážeš. Kašel hned následovaný bolestivým zaskučením, už rozhodně zařadit dokážeš. Řidič bouračku evidentně přežil, nemít autobus delší čumák s blokem motoru uvnitř byly by jeho šance na přežití mizivé, ale i tak moc nadšeně nezní.
Z kravaťáka zbyl jen krvavý cár někde v zadní části nabourané dodávky, i když to že tam je jsi poznal podle krvavého nátěru přes zadek auta. Člověk by nevěřil že tolik krve v něm zbylo.
Aby toho nebylo málo, tak dveře má autobus z druhé strany, takže aby ses dostal skrz ně, bude třeba bus obejít.

"Kruci, ti mají výborný sluch.", pomyslím si, když ke mě malá Bethy pohlédne.
To není dobré. Rozhodně je mi jasné, že bych neměl utíkat.
Když se mým směrem otočí i paní Klarksová, trochu jsem poodstoupil dozadu.
Pokusím se najít nějaký kámen, popřípadně kus šrotu a ten hodím směrem kterým jsem přišel.
Pokud se nic neděje, nebo jsem nic nenašel, pokračuju ve slalomu po špičkách, v závěsu s těma dvěma.

Štěstí ti moc nepřeje, protože nikde nevidíš jediný slušný kámen nebo klacek, kterým by se dalo hodit. Teprve po chvíli najdeš uražené zpětné zrcátko, další ze známek průjezdu školního autobusu. A aby toho nebylo málo, tak ve chvíli kdy kus zeleného plastu zvedneš vypadne z něj několik střepů. Ne že by se to nedalo čekat, ale v tuhle chvíli to opravdu není první na co člověk pomyslí. Zvuk padajícího skla zastaví další zombie, které se otočí také tvým směrem.
To už ale házíš a spokojeně sleduješ jak zrcátko dopadá pěkný kus od tebe. Všechny hlavy se otočily směrem od tebe. ale nějak se nikomu nechce jít tím směrem. Vidíš že se sotva znatelně pokyvují, jak vyrovnávají váhu svého těla, pořád však jinak než natočenou hlavou na tvou návnadu nikdo nereaguje.

Domov

Frederik zůstal v autě pro případ, že by ho chtěl někdo ukrást. To je dost možná varianta, ale mám problémy to komukoliv zazlívat, když my sami jsme auto ukradli.
Tlačící svědomí skoro násilím odtlačím do pozadí a potichu vyrazím k baráku s vyraženými dveřmi. Stačilo krátké rozhlédnutí aby bylo jasné, že rozbitý vstup má jen jediný dům a musí to být ten, ve kterém bydlím já. Opilého muže chvilku sleduju, ale vypadá že o nás nemá zájem, tak opatrně nakouknu dírou ve dveřích dovnitř.
Chodba prázdná a jako na schvál ani kapka krve, takže pořád netuším jestli majitel zranění šel dovnitř nebo ven, dobrá zpráva je, že nikde není ani noha. Srdce cítím až v krku, když vstupuju do velice známé chodby, která se teď tváří tak chladně a nepřátelsky, jakoby to byla ona co na mě něco chystá.

Kolem rohů se prosmýkávám ve stylu akčních filmů, kdy se u každého zastavím, se zády ke zdi nahlédnu rychle za roh a teprve pak pokračuju dál.
V prvním patře mě zaujmou pootevřené dveře jednoho z bytů. Že by tak spěchali....? Teprve když přijdu blíž všimnu si vypáčeného zámku. Ten kdo to měl na svědomí se s tím nijak nemazlil. Prostě vrazil páčidlo mezi rám a dveře a zabral. Paráda zloději.
Trochu zrychlím, protože hrozí, že se už k nám domů dostali a v tom případě by mohla být celá tahle cesta zbytečná.

Rescue mission... or suicide one?

Díky bohům, není to benzín. uleví se mi, když necítím tu příjemnou vůni paliva. Tohle není ani nafta, ani benzín. Další věc, co mě napadá, je voda z chladiče, ale ta je většinou tak horká, že se okamžitě vypaří. Tak co to zatraceně je?
Otázka, která není pro mě, nemám čas zkoumat, co z toho teče, musím se podívat dovnitř, vytáhnout, co bude žít a rychle zmizet.
A co chceš dělat? Máš motorku, můžeš vzít jen jednoho člověka a to ještě k tomu, který bude při vědomí. Nemůžeš zachraňovat každého. Ale musím! Tohle není hra samotáře... nenene, celý život jsi jako kůl v plotě, skoro nikdo s tebou nemluví a ty jim teď chceš pomáhat?!
V mém odporu tam jít mě utvrzují zvuky, které vrak vydává. Nemám nejmenší tušení, jestli to dělají plechy, živí, co se snaží dostat ven, nebo jestli je to plné zombie a ty se právě plazí na světlo světa, kde budu já, dost hloupý na to, abych se přiblížil.

Kašel mě ale donutí jednat. Někdo tam žije, musím se aspoň pokusit mu pomoct. Vím, jak to bude později, přežijí nejsilnější a nejbrutálnější, nebude se dát věřit nikomu, teď je to ale jinak a pokud zachráním někoho, kdo může pomoct mně, bude to výhra.
Moc přemýšlíš, blbe, okřiknu se, zatímco mířím dál k autobusu. Oči mi padnou na zmasakrovaného kravaťáka. Během vteřiny můj žaludek ze sebe dostane všechno, co v sobě měl. Naštěstí to není moc, v tom spěchu jsem se nenasnídal a ani potom jsem neměl čas. Žluč pode mnou je vše, o co jsem přišel. Kašlu a odplivnu si, abych z pusy aspoň trochu dostal tu pachuť.
Hry ti nevadí, ale jakmile uvidíš první maso v realu, hodíš šavli. Myslel jsem si, že z her budu zvyklý na takové scény. Omyl.
Pomalu začnu obcházet autobus, který má dveře jak na potvoru na druhé straně. A doufám, že horda, která sem určitě míří, je ještě daleko.

Pomaličku si obcházím nemrtvé a hledám kousek kamene, šrot po průjezdu autobusu ale všude jen větvičky a oblázky.
"Doprdele, ten bus odvedl mizernou práci.", projde mi hlavou a hned na to se ohnu pro ulomené zrcátko.
"Heuréka!"
Když jej zvednu, část střepů se vysype na zem. Kousnu se do rtu a rychle zbytek zrcátka hodím za sebe.
Nemrtví se zastavili, to je dobré. Předemnou jsou jen dva, pokd nepočítám toho fousáče.
Pomalu pokračuju v chůzi, doufajíc že slečna Klarksová a zbytek se mnou nepůjdou.

Odpoledne
Ve skladišti

Sklad a pravidla

"Dobrá." odpovím klidně. Jestli klid nezachovám já, jak jej mají zachovat oni.
"Řekni tvým kolegům, ať hlavně nestřílí. Výstřely je jen vábí." řeknu k Bradovi, mne doprovazejícímu policajtovi na rozloučenou.
"Poslouchejte mě." zařvu tak hlasitě, abych je přehlušila, ale ani o decibel hlasitěji. Pokud by to nestačilo, sejmu ze zad zakrvácenou sekeru a tupou stranou zaklepu na duté dřevo. Najít něco takového ve skladišti plném harampádí by neměl být problém.
"Dnes přespíme tady. Snažte se odpočinout. Lehněte si na ty bedny, na ty palety s cihlami, na cokoliv, na čem budete nad úrovní člověka. Je mi líto, že si nebudete moci udělat pohodlí. Pokusím se něco sehnat a zajistit, ale moc od toho neočekávejte."
Nadechnu se. Na co asi myslí? Jestli jsou jejich blízcí naživu? Jestli jsou oni v bezpečí? Jestli vím co dělám? A co když je na všechny tři otázky odpověď ne?
Ne. Nesmím o sobě pochybovat, jinak o mne budou pochybovat i oni a jestli se tak stane, pak jsou všichni mrtví.
"Pro dnešek platí tři pravidla." Vyhlásím opět jen v té nejnutnější hlasitosti.
"První pravidlo je ticho. Oni možná nevidí, ale za to slyší a zvukem se orientují. Pokud zůstaneme potichu, dost omezíme šanci, že přijdou. Mluvte tak tiše, jak to bude možné a snažte se nevydávat žádné hlasité zvuky.
Druhé pravidlo je tma. Oni možná nevidí, ale nepotřebujete vidět, abyste dokázali jít za světlem. Viděla jsem to u mnohých zvířat a rozhodně tuhle vlastnost u nakažených nechci ověřovat. Na tmu si zvykneme. Zůstaneme li potichu, nebudou si nás ani všímat.
Třetí pravidlo je pohyb mimo jejich úroveň. Pochybuji, že nakažení umí lézt po žebříku. Rozhodně to neudělá bezúčelně. A i kdyby, žebřík se dá vytáhnout nebo shodit. Pokud budeme spát a fungovat na bednách, budeme relativně v bezpečí."
"Možná jste mne prve neslyšeli. Byl někdo z vás pokousán?" zeptám se ještě jednou, když si jsem jistá, že mě a má pravidla všichni slyšeli.

Začátek

Dnešní den nezačal vůbec dobře. Babička měla brzy ráno takové bolesti u srdce až sis myslela, že dostala infarkt. Naštěstí zavolaná záchranka přijela včas, aby jí dopravila do nemocnice a doktoři ji dostali z nejhoršího.
Ironií bylo, že měla naplánovanou návštěvu svého kardiologa na dnešní odpoledne a místo toho skončila na JIPce. K smrti vyčerpaná, ale v době, kdy jsi odcházela domů už vzhůru a s úsměvem na tváři.

Když jsi se vrátila domů do vašeho bytu bylo už k poledni a většina obyvatel domu odjela do práce. Ty jsi měla být dávno ve škole, ale s tímhle zpožděním už ta cesta nestojí za námahu.
Právě v tom okamžiku uslyšíš z venku křik. Ne že by byl New Haven symbolem bezpečí, ale takový výkřik plný strachu a skoro hmatatelné bolesti jsi ještě neslyšela. Ani nevíš jak jsi se dostala k oknu odkud vidíš nějakého zdrogovaného bezdomovce, jak se zakousl do krku ženy v šedém kostýmku. Ta se ho snaží zoufale odehnat svojí kabelkou, ale proti dvakrát tak těžkému chlapovi má sotva nějakou šanci. Můžeš jen sledovat jak jí ochabují ruce a on ve skoro vítězném pohybu vytrhne zuby kus krvavého masa z jejího krku. Je to opravdu neuvěřitelná podívaná jak se žena bezvládně sesune k zemi zatímco se bezdomovec k ní skloní a pokračuje v započatém jídle.
Právě v tom okamžiku se k němu ze dveří vašeho činžáku vrhne soused z přízemí vyzbrojený baseballovou pálkou a efektně s ní praští šíleného kanibala do tváře tak, že slyšíš praštění kostí i skrz zavřené okno. Ten je silou úderu odhozen. Nějakým zázrakem nebo silou, kterou netušíš odkud bere, však udrží na nohou a z limbo pozice pro experty se zase napřímí a vrhne na svého protivníka.
Ten stále v šoku z té podívané se zmůže jen na chabou obranu, takže skončí s bezdomovcem zakousnutým do předloktí. Teprve bolest ho probrala dost na to, aby se mu úspěšně vytrhl a dal se na útěk zpátky do domu. Dál už jsi neviděla co se dělo, protože se dostali mimo tvé zorné pole, ale podle zvuku se sousedovi nepodařilo odemknout zabouchnuté vstupní dveře včas aby unikl potácejícímu se bezdomovci a boj propuknul nanovo. Zvuk rozbitého skla nejspíš patřil výplni vchodových dveří. Pak nastalo ticho.
Bezdomovec se vypotácel ven k mrtvole ... která se právě stavěla na nohy!? Doposud byla celá scéna špatná, ale tohle tomu dodalo takovou úroveň bizzarnosti, až se člověku nechce věřit, co právě vidí. Co víc žena se nijak nezabývá svým víc než smrtelným zraněním, místo toho se chvíli ztuhle rozhlíží kolem a pak se z nějakého důvodu vydá směrem do centra.

Záchrana

Nic dalšího, nepočítáš-li úlomky kovu a skla z rozbořených aut, ti v cestě nestojí. Stačilo jen obejít autobus kolem zadní strany (dodávka se zapřela o stěnu domu u kterého stála) a nahlédnout na místo řidiče. Tam se právě pomlácený chlápek snaží odpoutat bezpečnostní pás. Podle toho jak už několikrát minul tlačítko, by si jeden myslel že má něco upito, ale možná to má na svědomí rána na hlavě, díky které vypadá jako další člen rostoucí zombie-family.
Jinak jsi v autobuse nezahlédl nikoho dalšího ... dolní polovina těla opřená vedle muže v sedačce řidiče se nepočítá a po utrženém vršku lepší nepátrat. Takže k záchraně je jenom řidič ... vlastně tělocvikář, jak si konečně uvědomíš, že muže znáš. Překáží ti v tom hlavně vstupní dveře, které nevypadají ani tak vzpříčeně, jako spíš preclíkovitě.

Ústup

Tichý ústup ti nakonec vyšel. Sice tam byla děsivá chvilka, kdy jsi šlápl mezi střepy (popravdě v tu chvíli nebylo kam jinam šlápnout, jestli jsi nechtěl skákat 3 metra z místa) a dvě hlavy se natočily tvým směrem, pořád se ale nikdo za tebou nevydal, jen ty nevidoucí oči se do tebe zavrtávají.
Když jsi od stojících zombií asi 50 metrů můžeš si konečně oddychnout bez obav že tě uslyší, dokonce jsi zahlédl jak se nejpřednější zase vydal směrem k centru. Snad se k němu přidají i ostatní.
Před tebou je zase cesta směrem odkud přijel autobus. Domy zůstaly za tebou, jenom stromy lemující cestu a překážející v jakémkoliv větším výhledu kolem.

Skladiště

Brad se tvé poslední poznámce ještě pousměje, ale nijak na své cestě vzhůru nezpomalil. Na vrcholku se však zastavil ve vstupu a jeho spodní polovina si tam jen tak visí.
To už bylo na čase promluvit k žákům. Ti v době cos mluvila s policistou se začali tlumeně bavit, podle toho jak se hlasitost pomalu zvyšuje aby se navzájem přes ostatní slyšeli to vypadalo, že za chvíli je uslyší až do města. Zvuk sekery je však spolehlivě utne uprostřed slova a skoro všechny oči se stočí tvým směrem.
První část se obejde jen s několika nechápavýma pohledama mezi nima. V pozadí skupiny je slabý ruch, ale nic čeho by si studenti nijak všímali víc než tebe. Tvoje pravidla už vyvolala rozruch větší. Přesněji řečeno asi 17-ti letý hromotluk s nagelovanými blond vlasy a krvavou baseballkou přes rameno, který vystoupil do předu. Rozhodně mu sebevědomí nechybí a podle zašpinění jeho zbraně má na kontě pěkných pár zombie.
"Co to je za blbost? To si mám lámat záda na nějakejch bednách, když neni jedinej zmetek v dohledu? A i kdyby se sem nějakej dostal tak mu jednoduše urazím palici a nebudu se před nim schovávat." Tím si vysloužil souhlasné přikyvování od několika dalších.
Zvláštní je, že v té chvíli slyšíš brekot ze zadních řad a podle jeho zvuku se dotyčná přesouvá stranou mezi bedny. Koutkem oka zahlédneš vlnité hnědé vlasy a přestože se drží od ostatních dál je pořád v dohledu.
"A že zrovna ty tu vykládáš o tichu. Klidně jsi nechala tu smradlavou krysu, aby ty zmrdy přilákala do školy. Kvůli tomu teď trčíme v týhle díře." Teď přikyvačů přibylo, dokonce se ozývá souhlasné mručení.

Odpoledne
Ve skladišti

Umíš...?

Když mě osvalený mladík začne obviňovat, mírně natočím hlavu, přivřu oči a mé rty se přeskupí do malého úsměvu.
"A nikdy jsem neřekla opak." vskočím mu do řeči, když začne poslední větu jeho plánovaného obvinění.
"Já jsem se ze své chyby poučila. Ty zjevně ne. Buďme nahlas a oni přijdou..."
Pomalu a klidně kráčím až k němu.
"A pokud máš dojem, že jeden nakažený není problém..." navážu na jeho předchozí slova. "...máš pravdu. A dokážeš jich zabít deset? A sto? Tisíc? Rozvrhnout si na to síly? Tohle je statisícové město, něco takového bys měl umět... A obstarat si jídlo? Víš jak? Víš kde? Umíš udělat oheň? Řídit auto? Orientovat se ve hvězdách a v terénu? Zabít zvíře? Umíš sehnat nebo udělat zbraně? Protože dříve či později se ta pálka zlomí. Nakonec najdeš někoho, kdo bude mít příliš tvrdou lebku..."
Počkám, než mi odpoví.
"Tak umíš?" dotírám na něho, jestliže mi neodpoví.

Tvoje odpověď blonďáka ze začátku zaskočí, zvlášť příval dotazů mu dělá potíže, ale někde u ohně se mu začíná vracet jeho drzost, takže ve chvíli kdy k němu dojdeš už na tebe shlíží ze svých dvou metrů stejně sebejistý jako na začátku.
"Oheň? Se dělá takhle." Plynulým pohybem sáhne do kapsy a stejně plynule vyndá zippo který obratně otevře a škrtne ... no dobrá na druhý pokus, což trochu ubralo okamžiku na vážnosti ale jeho slova to potvrdilo. "Všechno ostatní? Tohle je moje město. Vím kde sehnat kvéry ..."
V pokračování ho zastavil rozruch který se rozšířil už na polovinu studentů co přihlíželi a zbytek se už taky otáčí tím směrem co se děje, hádka zapomenutá.
Jediné dobré co se na tom dá vidět je že nejde o žádného přeměněného, protože to by se všichni dali na útěk a netlačili se ke zdroji. Panika taky nepropuká, problémem je že na ticho se nějak zapomnělo.

Odpoledne
Ve skladišti

A jde to do...

Potměšile se usměji, když shlédnu jeho chabý pokus frajersky rozžehnout stylový benzínový zapalovač.
Jsem ráda, že jsem tím, čím jsem. Že mám aspoň z malé části asijské předky.
Nakonec zapalovač zapálí. Ohýnek jemně prosvitne přítmím skladiště. A následuje jeho řeč. Řeč, ze které čpí dětská nerozvážnost a umíněnost.
"Takže ti nebude vadit, když nahradíš strážníka Brada a doprovodíš mě na večerní vycházku, že?" Chytím jej za slovo se zlomyslným úsměvem.
Počkám si na jeho odpověď. Sleduji jeho rozpaky. Zkoumám, jestli se jen snaží frajeřit, nebo je doopravdy tak šílený, jak se zdá. A pokud je, jestli mi to bude hrát do karet.
Sekera v mé ruce zacinká o zemi, aby upoutala pozornost. Domnívaje se, že zvuk, který je utišil poprvé, je utiší i teď. Kdyby to nestačilo, zintenzivňuji zvuk cinkotu. Jen v případě, že by se situace neutěšovala, přehluším je výkřikem tak hlasitým, aby je přehlušil, ale tak tichým, jak jen to půjde.
"Copak je chcete přivolat?" zeptám se, když upoutám opět jejich pozornost.
"Co se děje?" zeptám se stále stojící u mladého muže s jeho baseballkou.

Skladiště

Drzý úsměv na tváři mladíka jasně říká, jak si je jistý že tuto hádku vyhraje ... nebýt vyrušení z řad diváků. Stejně nechápavě jako ty se otočí směrem největšího ruchu, ale dřív než stihne začneš cinkat sekerou o zem. To u něj vyvolá posměšné uchechtnutí a dál už se jen kochá tím jak situaci hodláš vyřešit.
Studenti se tentokrát ze své záležitosti vyrušit jen tak nenechají, takže musíš dvakrát zvýšit hlas abys upoutala jejich pozornost. Pak následuje chvilka trapného ticha rušeného několika studenty úmyslně tě ignorujících a horečně mluvící tlumenými hlasy.
"Val se podařilo dovolat domu." Ozval se konečně někdo s nefalšovaným nadšením v hlase, jakoby jeden telefonát vyřešil všechny problémy. A opravdu těch několik co mluví mají u ucha telefon ostatní z větší části taky nějaký mají v ruce a podle odhadu se snaží vytočit číslo.
Dřív než se začne situace jakkoliv rozvíjet začnou se ozývat od telefonujících volání a pak nadávky.
"Zase to spadlo." Řekla jedna z dívek a neochotně zakývala nepotřebným přístrojem v ruce než ho schovala.
"Stihla si jim zavolat." Ozvala se šeptem její kamarádka.
"Jo jsou v pohodě, ale už nestihnli říct kde." Přišla tichá odpověď. Zdá se že možnost zjistit jestli jsou ostatní členové rodiny naživu dodala všem naději, že nakonec opravdu bude všechno v pořádku, dokonce i těm co šanci volat neměli.

Odpoledne
Ve skladišti

A je to v...

Zamrkám.
Síť se nejspíše automaticky restartovala. Dala tak dětem chvíli naděje. Přinejmenším té dívce...
"Dokud nezajistíme budovu, je k ničemu sem vodit rodiče. Jakmile to tu opevníme, ustanovíme vycházkové oddíly a pustíme se do zachraňování."
Ohlédnu se zpět k mladíkovi s pálkou.
"Pokud zvládnete opevnit budovu beze mne, dojedu pro zbraně a nějaké zásoby. Tím to značně urychlíme." věnuji mu nepříjemný úsměv. "Váš přítel mi v tom pomůže, že?"
Otázka spolu s místem a intonací velmi jasně naznačuje, jakou čekám odpověď. Jakou všichni čekají odpověď. A proto ten úsměv.
Sleduji, jak moc se bude snažit zachovat si svou tvář...

Před skladištěm

Otevřu kufr od auta. Vytáhnu mé kalhoty, které se Lin snažil vyčistit. Nezajímám se o to, že mě kluk s pálkou vidí. Navléknu si je pod šaty. Vezmu rudou košili. Skvrny od krve se slily s barvou hedvábí. Už ani nejsou vidět. Všechny zbraně vyjma pistole a nože položím na zadní sedačku. Vyhrnu sukni Linova dresu a nasednu do auta. Pak ji přetáhnu přes hlavu. Nahradí ji rudý svrchník. Šaty poletí na zadní sedačku vedle zbraní.
"Tak nasedneš nebo jak?" křiknu na mladíka, když dopnu poslední knoflík. Počkám, než si sedne na sedadlo spolujezdce. Poté se připoutám a strčím klíčky do zapalování.
"Takže..." začnu. "Kdybys čistě teoreticky hledal zbraně všeho druhu, kam bys zajel?"

"Uf...", spadne mi kámen ze srdce když se dostanu dál od skupinky nemrtvých.
Ti tiše stojí a koukají směrem za autobusem, dokud jeden z nich nejistě našlápne dopředu a rozejde se.
"No, teď už se mnou snad nebudou mít problém.", pomalu se rozejdu.
Kolem mne jsou všude stromy, nemůžu vidět kolem. Samozřejmě, že své město znám, už pár let tu žiju, ale rád bych viděl co se kolem děje a zda někdo někde je. Ať živý, mrtvý, ...či něco mezi tím.
Pokračuju pomalu dál. Potěžkávám si zbraň v rukách.
Hledám po okolí další stopy autobusu, ale dokud zde nejsou odbočky, vím že mohl přijet jen z jediného směru.

//Omlouvám se, opravdu jsem nevěděl co napsat. Snažil jsem se aby nevyšlo : Jdu dál až se něco stane.//

Břemeno? To se dozvím zanedlouho

Opatrně pokračuji ke dveřím. Vážně nepotřebuji, abych na něčem uklouzl nebo zakopl a nějak se zranil na tom skle a kovu. Do teď nebyla infekce problém, ještě nějakou chvilku nebude, léky se budou dát sehnat, ale jak lidi zjistí, co se děje a co potřebují k přežití, najít i blbý aspirin bude zatraceně těžké. Natož shánět antibiotika nebo dezinfekci.
Měl ses tady na to vykašlat, měl jsi jet k těm cajtům, vzít to kolem lékárny a vyrabovat, co jsi mohl. Teď jsi tady, plazíš se kolem vraku a chceš někomu zachránit život, aby si později o něj přišel...
Myšlenka za myšlenkou se mi ženou hlavou, jedna chmurnější než druhá. Kdybych neuviděl řidiče, asi bych si tohle celé rozmyslel, naštěstí jsem ten typ, který když uvidí cíl, jde za ním a už tolik nemyslím. Teda... naštěstí, většinou je mi to jen na obtíž.
Řidič se snaží odpoutat ze sedadla, ale nedaří se mu to. Určitě za to může otřes mozku způsobený tou ránou na hlavě. Jestli bude moc mimo, nebudu schopný mu pomoct... pak ale aspoň bude rozhodnuto, pomyslím si chmurně.

„Do prdele,“ hlesnu, když uvidím dolní polovinu těla někoho, kdo byl dalším nešťastným pasažérem autobusu. Žaludek se zase pokusí vyhodit svůj obsah, ale napůl z vlastní vůle, napůl proto, že v sobě nic nemá, se mu to nepovede. Jednou mi to stačilo. Bohové, že já se toho vážně dožil...
Pořádně si prohlédnu kabinu. Dveře vypadají zničeně a když se do nich zapřu, možná povolí. Chytnu je, zrovna když se na mě podívá řidič.
„Pane Smithi?“ Zaraženě na něj hledím. Asi mě nepozná, dívá se spíše skrz mě než na mě, ale to je všechno šokem a dezorientací kvůli tomu nárazu. Začnu se prát s dveřmi, jakmile se otevřou, pomůžu panu Smithovi ze sedadla a ven, do relativního bezpečí ulice.

Doma?

Tvoje snaha o plížení byla vypadala docela komicky pro každého, kdo by přihlížel, ale jinak se ti opravdu dařilo postupovat celkem slušnou rychlostí vzhůru.
Bohužel ve třetím patře ti štěstí přestalo přát a tak máš tu čest seznámit se s lupiči, co využili okamžiku a začali vybírat byty místních obyvatel. Vypáčený zámek bytu a z něj vystupující zamaskovaný muž s páčidlem v ruce ani žádný jiný závěr nedovolovali. Nastal okamžik ticha, kdy tobě hlavou proběhne tisíc a jedna varianta, jak se to může vyvinout a jen v případech okamžitého útěku, nebo dopadu meoteoritu máš šanci na únik se zdravou kůží. Stačil však jediný krok od něj a situace se ukázala být ještě horší, protože zády jsi narazil na tělo. A nebylo to tělo ledajaké. Soused z nejvyššího patra, zřejmě přilákaný zvukem páčených dveří přišel na obhlídku a stačil jediný pohled do jeho zakalených očí aby bylo jasné, že přišel i na svačinu. V tom posledním se nijak nezdržoval, takže než stihneš cokoliv udělat cítíš, jak se zuby noří do tvého ramene. Ani silná mikina nedodala dost ochrany proti síle mrtvákovo čelistí.
Nejsi to však ty, kdo se první ozve. Je to právě lupič so vyděšeně zakřičí a zachrání tě před dalším okusování, když tě zombie odhodí jako hadrovou panenku a vrhne se na muže ve dveřích.

Skladiště

Po dalších pěti minutách chůze dorazíš k odbočce na oplocený pozemek, kde nějaká firma má své skladiště a parkoviště v jednom. Jsou tu dvě rozlehlé budovy, rozdělené cestou, skládající se především z plechů přibitých na nosnou konstrukci a jinak nic moc navíc. V pozadí za budovama je vidět několik zaparkovaných přívěsů pro tiráky, ale žádná auta ke kterým by bylo možné je připojit.
Čím spíš tě toto nezakjímavé místo zaujalo je kamínek, který ti prolétl jen o vlas kolem hlavy a po asfaltové cestě se odkutálel do škarpy.
Když se podíváš směrem, odkud přiletěl zahlídneš muže stoící na střeše jednoho ze kladišť co volně drží v ruce nějakou parodii na pušku. Kvůli slunci svítícího ve špatném úhlu vydíš z muže jen obrys, ale i tak je celkem jasně vidět podivné rozšíření na konci hlavně, takže puška vypadá, jako nástroj pro klauna a ne pro někoho hlídající důležitou pozici.
Muž na tebe začal gestikulovat a očividně ví o zaměření nemrtvých na zvuk. Z jeho posunků však celkem snadno pochopíš, že se tě snaží navést k jedněm dveřím do skladiště, asi aby ses ukryl.

Sklad

Tvé dotazy ho očividně pobavily a podle jeho zákeřného úsměvu i nějak dodaly munici pro další hádání.
"Takže poučila ze svých chyb? Mě to moc nepřipadá, když po nás chceš aby jsme opevňovali, tuhle zříceninu a nenadělali při tom hluk. Nebo si už nepamatuješ ten velkej proslov o tichu a tmě?!" Vypadá to že jsi mu opravdu zahrála do noty, protože hned pokračuje.
"Kvéry všeho druhu mají na vojenský základně asi hodinu autem odsud. A tam nejedu, protože nechci aby ě odpráskli když tam přijedeme na nákupy." Ukáže palcem někam za sebe, aby naznačil směr.
Jasně oproti tvému plánu dává najevo, že se ven nebojí, ale s tebou tam určitě nepůjde.

Zrovna když se dooblíkáš, Lin zvládnul překvapivě odstranit všechny fleky od krve, což na hedvábí je docela slušný výkon s obyčejným mýdlem a vodou. Oblečení je ještě trochu vlhké ale není to nic co by chvíle na tvém těle nenapravila, notné pomačkáni už je věc druhá.
Víc než řemeslná práce praní tě však zaujalo klepání kovu na plech a po chvilce rozhlížení si všimneš vousatého policisty na střeše, jak naznačuje za roh budovy, odkud jste přijeli. Podle výrazu jeho tváře jde o něco důležitého.

Břemeno

Pohled na půltělo udělal své a i když nemáš co, tvůj žaludek se stáhnul, tak že máš problémy dýchat a předklon spojený se zvracením je už nezastavitelná povinnost.
Muž v sedačce na tvé oslovení rychle zareaguje nápřahem ruky s ulomenou řadící pákou, pak když mudojde, že je to jeho vlastní jméno a že zombie nemluví, nechal ji zase pomalu klesnout dolů.
"Co tu u všech všudy děláš? Proč jsi zůstal v autobusu?!" Tvá přítomnost a rozčilení mu dodaly dost síly na to, aby konečně rozepnul pás a postavil se. To vyvolalo, další záchvat kašle, následovaný lapaáním po dechu v předklonu.
I přes veškerou tvojí snahu se však dveře sotva pohly. Jedinou odměnou za tvojí snahu je jen skřípání a vrzání, které se rozléhá do celého okolí. Zbytky auto-skla, které v okrajových částech zůstaly se ti bolestivě zarývají do dlaní, žádný z nich však není dost ostrý aby tě nějak poranil.

Odpoledne
Ve skladišti

Vůdce

"Ano. Poučila." Pohlédnu mu do očí s úsměvem. "Nemusíme tu zůstávat dlouhodobě, ale dovol mi připomenout, že nemáme žádné vozidlo a že pochodovat s padesáti lidmi ulicemi není zrovna dobrý způsob, jak zůstat nenápadný. Také mi dovol připomenout, že tahle zřícenina je sklad z ocelových nosníků a plechu, to jsou velmi pevné materiály, shodou okolností vodivé a pokud sis nevšiml, támhle jsou pytle z cementem a támhle palety z cihlami. Na opevnění dostatečné a ani přitom nebudete moc hluční."
Dojdu až k němu a následující slova řeknu jen jemu.
"Dovol mi také připomenout, že zatímco ty jsi si hrál s baseballkou, nebo ses krčil v tom zatraceném buse, já za vás nasadila život. Dvakrát. To já měla tolik odvahy, abych zabila toho, co zakusoval na školním dvoře školníka, ne ty. Nebýt mě, byl bys mrtvý, nebo hůř, jeden z nich. Takže jsou dvě možnosti. Můžeš se dál chovat jako debílek a frajer, nebo ukaž trochu vůdčího nadání a za mé nepřítomnosti to tu opevněte." Rozejdu se ke dveřím. Po jednom kroku ale zastavím a kouknu k němu. "A ještě jedna věc. Každý umí stavět se autoritám, ale být autoritou..." řeknu nahlas a po posledním slově se usměji. "Takže teď jsi vůdce ty."

Vystoupila jsem z auta. Košile byla vcelku čistá, ale pomuchlaná. Byla ale stále ještě vlhká. To bylo dobře. Pokud jí narovnám, mohla by zaschnout víceméně ve správném tvaru. Ohrnu límec a sepnu všechny knoflíčky. Pak vyrovnám faldy. S trochou slunečního svitu poslouží má ruka skoro stejně dobře jako žehlička.

Tiché zaklepání policajta, tichý posuněk a ukázání směru. Podívám se tam, jestli nezahlédnu něco od auta. Když ne, vezmu do rukou sekeru, vytáhnu klíčky ze zapalování a půjdu se tam nehlučně podívat.

Po chvíli pomalé, opatrné chůze dojdu ke starým skladům.
Velké konstrukce pobité plechy a přívěsy kamionů... tady jsem jako malý blbnul s Mattem než se odstěhovali.
Teď to vypadá mnohem strašidelnější, přestože už nejsem malý kluk.

V tichosti, fascinován postapokalyptickým prostředím, procházím kolem přívěsů, když v tom se mi něco mihne před očima. Můr chatrný pohled se stočí na levo a zahlídnu kamínek kutálející se do jedné ze strouh po dešti.
Nervózně otočím hlavu a čekám cokoliv a kohokoliv. Kamínky přece nelétají.

Na střeše jednoho z těch pevnějších skladišť stojí postava a mává.
Je ticho. Zjevně ví co ty bestie přitahuje.
A naznačuje mi směr kam jít.

No co, risknu to. Přes noc bych venku být nechtěl...

Oh come on...

Otřu si pusu od zbytků žaludečních šťáv. Na tohle bych si měl rychle zvyknout, nemůžu si dovolit každou chvilku zvracet... Teď ještě ano, chaos teprve začal, ale jak tomu bude za týden, za měsíc? Uvidím a zažiji ještě hodně sraček. Jakoby život řekl: „Já jsem Uši a ty jsi až po uši ve sračkách.“
Divím se svým vlastním myšlenkám, když se opět vracím pohledem do autobusu. Cuknu s sebou z dosahu pana Smitha, když se ožene řadící pákou. Mohlo mi dojít, že mě bude považovat za jednoho z nich, ne za svého studenta. Ale tohle jsem zrovna nečekal. Naštěstí si to uvědomí a svou provizorní zbraň skloní.

„Co tu u všech všudy děláš? Proč jsi zůstal v autobusu?!“
Učitel. Jde to poznat, předem zná pravdu, že jsem byl v autobusu. To, že jsem vlastně ani nepřišel do školy a tradičně zaspal, si ani neuvědomuje. Jasně, vole, obviňuj člověka, který právě přežil nehodu... vyfackuji se v duchu.
„Zaspal jsem. Do školy jsem ani nedorazil, když jsem zjistil, co se děje...“
Přestanu s vysvětlováním, když tělocvikáře popadne silných záchvat kašle. Doufám, že nemá žádné vnitřní zranění. Protože i kdybychom chtěli, sotva bychom s tím něco dokázali udělat...
Místo uvažování nad tím, co by mohlo být, znova zaberu za dveře. Ani se nehnou, pouze skřípou na celé kolo a dělají rámus. Přesně to, co potřebujeme...
Sklo se mi tlačí do masa, ale naštěstí mě nepořeže. „Zatraceně! Nemůžu s nimi hnout. Co zadní dveře? V jakém jsou stavu?“
Musím ho z tama dostat. Protože nevím, jestli bych zrovna klidně spal potom, co nechám někoho, koho znám, takhle umřít. Možná by se dostal ven, ale dokud bych to nevěděl, neměl bych klid...
Zkusím prozkoumat dveře, jestli by nešly nějak vypáčit tou pákou, kterou se mě můj milý učitel tělocviku pokusil zamordovat.

Sklad

Blonďák tě nechá domluvit ale z jeho pohledu hádáš, že tvé rozkazy poslouchat nijak zvlášť nehodlá. Spíš si myslí, že pozice vůdce mu dávno patřila a ty jen maskuješ svojí slabost jejím předáním i když ti nikdy nepatřila.
Když ale začne rozdávat rozkazy je poznat, že je na tuto pozici zvyklý a i když je to spíš metodou zastrašování dokázal většinu uvést do pohybu.

Venku jsi si počíhala na to co se zřejmě zpoza rohu blíží a uvítá tě pohled na smrtelně bledého bloňdáka co vyjde zpoza rohu. Ze začátku si nemůžeš být jistá jestli nejde o zombii, protože pohublý vzhled a bledost spojená s ne úplně koordinovanými pohyby puberťáka by napovídaly že k živým nepatří. Podivná a stylizovaná imitace katany, kterou drží však říká že jde o člověka.

Odpoledne
Před skladem

Mé Ahoj

Člověk, nebo nemrtvý? Netuším, ale na nemrtvého vypadá až moc hrozně a zbraň v jeho ruce také o něčem napovídá.
Požární sekera je sevřena ještě o něco pevněji... Aniž bych se pohnula, jsem připravena, pokud se nebezpečně přiblíží, mu oddělit něco od těla.

"Vypadáš hůř než většina nakažených." řeknu na pozdrav.
Musí na mě být pohled. Černovláska v rudé košili a černých kalhotách a bezpodpatkových kozačkách, která svírá v rukách sekeru a samozřejmě jsou tady stopy od krve. Nedám nijak najevo, že jsem připravena jej na místě zabít...
"Vysvětlíš mi, co tu pohledáváš?"

Odpoledne
Někde ztracen ve městě

Setkání druhého druhu

Když jsem zabočil na tuhle ulici ani mě nenapadlo, že tu někoho potkám - to byl totiž přesně ten důvod, proč jsem sem šel - tedy, abych nikoho a nic nepotkal. A co se nestane, někoho - naštěstí ne něco - i potkám.
"Ahoj" dostanu ze sebe zamávám pravou rukou na znamení, že nemám zlé úmysly.
Když jsem jí dal zpět dolů skáplo z ní několik kapek krve. "Neboj se, ta není moje." řeknu a pokusím se o úsměv, který nejspíš moc dobře nedopadl - na to jsem moc vyděšený a znechucený.
"Zabloudil jsem a hledám místo, kde bych se mohl schovat než to... přejde." odpovím na její otázku a znovu chytnu můj meč do obou rukou - sice to není úplně meč, je to něco Japonského, ale nevyznám se v tom. Důležité je, že je to pevné a padne to do ruky. "Vadilo by ti, kdybychom se bavili někde jinde než, no, tady?" dokončím a rozhlížím se po okolí jestli se nás náhodou něco nechystá sníst. Mě nedostanou. Mě ne.

Odpoledne
Někde ve městě - stále ztracen

Noví známí

Ta ženská neurčitého věku, na kterou jsem narazil, je divná.
Všechno přejde. Něco dřív, něco později, ale všechno jednou přejde.
Bez většího rozmýšlení vyrazím za ní, ale jedna věc mě trochu zpomalí. Auto? zopakuji si v hlavě.
"Jsi si jistá, že auto je nejlepší úkryt? Není to trochu moc, no, hlasité? zeptám se, zatímco jdu k ní.
Zpětně mi dochází jedna věc - nedávám si pozor na přízvuk, což znamená, že jestli není úplně hluchá tak už ví, že rozhodně nejsem zdejší. Trochu mě to znervózní, nálepka "Rusák" není ta nejlepší jakou můžete v Americe mít - jak už jsem zjistil - ale s tím nic nenadělám. Ikdyž je to už k ničemu, začnu si jednou rukou utahovat kravatu, která se mi v předchozích několika hodinách trochu povolila, je to takový můj malý rituál na uklidnění.

Opravné
Odpoledne
Před skladem

Mladík

Chová se jako králík. Ustrašený, nerozumný; snadná kořist. Když bude mít štěstí, naučí se chování dřív, než jej něco sežere.
Boken v jeho rukách klesne čepelí k zemi a po čepeli mu stéká několik kapek rudé tekutiny. Pokynu jeho pozdravu, zatímco sleduji kapku krve letící k zemi.
Samozřejmě že není jeho. Už jen podle vzhledu dozajista nebude milovník samurajství. A myslí si snad, že ta požární sekera byla původně moje? Takovéhle kousky můžeš najít pravidelně téměř všude jako součást bezpečnostního vybavení.
"Tohle nepřejde." řeknu zahleděná do jeho očí. Když pak navrhne, abychom se bavili jinde, přikývnu.
"V autě." navrhnu.

Odpoledne
Před skladem

Špatně

Ne ty pitomče. Auto je dopravní prostředek a v případě nouze tunová hračka skvěle uzpůsobená k zabíjení.
"Ano. To je." Připustím nahlas, když se za rohem vyloupne moje policajtská kára.
Tak rus... pousměji se. Jako by to někomu vadilo. Momentálně bych spíš než na černé a bílé dělila lidi na ty živé a mrtvé. Čert vem slovanský přízvuk.
Vezmu za kliku od auta a nastoupím. Klíčky strčím do zapalování a nahodím motor.
"Máš nějaký plán co a jak?"

Odpoledne
Ztracen v autě

Výlet!

V okamžiku kdy dojdeme za roh a ta... slečna suverénně nasedne do policejního auta, trochu mě to zaskočí - čekal jsem všechno možné, ale tohle ne. Jelikož na nic nečeká a auto okamžitě startuje nenechám se pobízet a rychle nasedám na sedadlo spolujezdce - než zavřu dveře naposledy se rozhlédnu a jakmile sedím, začnu se poutat. V policejním autě už jsem pěkných pár let neseděl. A vůbec mi to nechybělo.
"Plán?" zopakuji po ní a zamyslím se. Přežít tenhle hnus dokud se to nevrátí do normálu a pak žít jakoby nic. Pohrávám si s mým mečem a pohledem děruji podlahu vozu. "Vlastně ani ne. Chtěl jsem se dostat domů, ale cestou ze školy jsem zabloudil."
Proč jí to říkám? na chvíli zvažuji možnost z auta vystoupit, ale rozum zvítězil - ve dvou to půjde líp. Snad.

Odpoledne
Před skladem

Tak jedem!

Hrábnu přes kluka a otevřu palubní přihrádku. Nahmatám onen policejní odznak, díky kterému se mi dostala pomoc od Brada. Když jej mám v ruce, otevřu jej. Je trochu od krve, ale půjde. Podívám se na hodnost. Kapitán. Je dostatečná, aby mohl rozkazovat padesátce poldů. Nebo mohla... Nikdo se ho nebo jí při současné situaci nebude ptát, k čemu potřebuje hromadu zbraní.
"Prvně bych se stavila v drogerii. Potřebuji pěknou žiletku, ředidlo, nejlépe acetonové a laminovací fólii."
Upravíme trochu tenhle odznak. Pak se stavíme v nějakém elektru a nejspíš i v obchodě s kostýmy. Poté se vydáme na policejní stanici.
Odznak letí k tachometru a já se připoutám. Pak se rozjedu.
"Jak se vlastně jmenuješ?"

Odpoledne
Auto - stále ztracen

Cesta

Nepřestává překvapovat. Docela by mě zajímalo čím se živí. Samotný nákupní seznam je dost podivný, přesněji zatraceně podivný.
"Anatolij." odpovím jí "K čemu potřebuješ zrovna teď takovýhle krámy?" bylo asi to první co mě napadlo, ale nějak jsem s neodhodlal k tomu se zeptat, asi proto, že vypadá, že ví co dělá - narozdíl ode mě. A tak mlčím a jedu autem s někým, koho jsem teď potkal a koho vůbec neznám, nejspíš riskovat život abych sehnal hromadu blbostí. Dnešek stojí za hovno. je moje poslední konkrétní myšlenka a poté už jen sleduji rychle ubíhající okolí.

Sklad

Zrovna, když vstupuješ za roh ozve se zvuk motoru. Tipuješ to na auto, takže další autobus nehrozí. I tak to není zrovna nejlepší zážitek když policejní auto vyjede zpoza rohu a chybí jen pár centimetrů k tomu aby ti přejelo nohy a postaralo se zbytek tvých šancí na přežití v tomhle blázinci.
Uvnitř sedí nějaká bruneta, která rozhodně nevypadá na policistku a vedle ní nějaký blondýn co rozhodně vypadá jako někdo kdo se podle modřiny vedle levého oka v takovém autě vézt má, ale ne na předním sedadle.

Odjezd

Odjezd od skladu ti přeruší překvapivě další blondýn (no tenhle je hubený a bledý). Možná je tu někde poblíž chovají. Rozhodně ale vypadá jinak než ten co Carla nabrala, méně modřin a krve nemluvě o meči, kterýý je kovový ... a možná i ostrý, ale podle futuristického vzhledu jde spíš o ozdobu než opravdovou zbraň.

Here I come XP

Učitel tě chvíli sleduje ve tvém snažení, jakoby kolečka v hlavě prokluzovala a ne a ne zabrat. Dost možná se snaží nějak naroubovat tvoje zaspání na přítomnost u autobusové havárky. Nakonec dojde k nějakému závěru protože se pomocí řadící páky pomalu postaví a neunikne ti jak se drží za pravý bok.
"Kašli na dveře." Sice vypadá podnapile, ale když nic jiného pohybuje se dost cílevědomě. Tělocvikář neváhá, když dojde na přelézání krvavé poloviny těla skrz rozbité čelní sklo, po krabatém plechu kapoty a po blatníku na zem. Při dopadu na zem se mu zkřiví tvář bolestí a lehce podlomí nohy, ale s řadící pákou se udrží na nohou.
"Jméno a třída." Tohle musela být automatická záležitost, protože chvilku překvapeně mrká, jakoby se divil kdo to řekl. Pak ale na tebe otočí pohled a zdá se že čeká odpověď.

Zajdu právě za roh, když se vynoří auto. Vyplašeně sebou trhnu. Pár náznaků, že se něco blíží, tu bylo. Například ten hlasitý zvuk motoru, co se rychle blížil.
Ale moje mysl neřešila zvuky, neřešila co vidí. Řešila si svoje, urovnávala si co se to, xakru, děje.
Až do chvíle co mi policejní auto málem přejelo nohy.

První co mě napadne; Zdrhej!
To ale hned zavrhnu. Nic jsem neprovedl, a žena za volantem rozhodně není policistka. Proto se rozhodnu pro Plán Bé: Vyplašená slepice.

Rychle skočím za auto a začnu zběsile mávat. Pohled upřený do zpětného zrdcátka na straně řidiče. Krokem se jej snažím dohnat a doufám že mi zastaví.

Jméno a třída? Rly?

„Kašli na dveře.“
Zvednu oči od své snahy otevřít ten kus šroty. Učitel se donutil k jednání a pomalu se postavil. Drží se za bok a vypadá, jak kdyby měl upito. Za to může šok, ne chlast. Ještě nebyla šance se správě post-apokalypticky ožrat...
Naštěstí má takovou odhodlanost v tom, co dělá, že prakticky ignoruje mrtvolu. Na to bych koule neměl, jen co je pravda. Proleze čelním sklem a dostane se přes kapoty a blatník na zem. Určitě je zraněný, jako důkaz mi slouží to, že při dopadu na beton se zašklebí bolestí a málem podklesne. Ještěže má tu řadící páku, nám obou bude dost užitečná.

„Jméno a třída.“
Oba dva se na okamžik zasekneme. Pan Smith překvapeně mrká, já se snažím vzpomenou si na svoje jméno a do jaké třídy vůbec chodím. Pak mi mozek opět zapne a vyplivne mi moje jméno.
„Issei Kaemon, čtvrťák.“ Ještě chvilku na něj koukám a nechápu, proč se na to zeptal. „Tohle není zrovna čas ani místo na řešení tohohle. Mám motorku, dokážeme se odsud někam dostat.“
Otočím se a zamířím okolo autobusu. Rozhlédnu se, jestli hluk přilákal nějaké zombie, tak budeme mít problém. Nemám zkušenosti s tříštěním lebek a pokud tělocvikář ano, tak na to rozhodně není úplně ve formě.
„Víte, kde by mohl být zbytek? Nebo nějaké klidnější místo?“ Nechci na něj tlačit, může být zmatený nebo či já vím co, ale musíme se pohnout. Zůstat na jednom místě málokdy funguje, kor když to místo je uprostřed ulice města plného mrtváků.

Odpoledne
Před skladem

A další

Do cesty se vloudá další chlapec. Jediné, co mu zabránilo stát se jen číslem ve statistice dopravních nehod, byla moje duchapřítomnost. Při mém způsobu řízení měl vážně veliké štěstí.
Auto zastaví jen pár centimetrů od jeho nohou.
Chvíli novému chlapci opětuji pohled, než se opět nahnu přes Anatolije k palubní desce a z ní vytáhnu policejní pistoli.
Vystoupím z auta. Zůstávám stát za dveřmi.
"Buď si nastup, nebo mi jdi z cesty."
Neusměji se. Nezamračím se. Držím si jen stále neutrální výraz zkrvavené ženy se zkrvaveným autem svírající v ruce pistoli.

Auto zastavilo těsně přede mnou. Výraz řidičky způsobil že jsem začal pomalu couvat. Poté řidička vylezla a zbraň v ruce a tón hlasu nutily člověka přemýšlet, zda přece jenom není lepší stát se jednou z chodících mrtvol.
Vždyť mrtvoly neůtočí na jiné mrtvoly. Co když se z nás snaží dělat lepší "lidi"?
Nabídka k nastoupení zněla jako zákaz a příkaz zároveň... S podivem nad velikostí této ženy, uklonil jsem se a rychle docupital k zadním dveřím, otevřel a zarazil zadek do sedačky, s výrazem: Nebudete vědět že jsem tady.

Odpoledne
v Autě

Návštěva

Už jsme se rozjížděli, když nám do cesty vleze něco, co se nás - zatím - nesnaží sníst. Moje řidička na nic moc nečeká a během okamžiku stojí venku a něco mu říká - a on vlastně ihned poté nasedá. Co mělo tohle sakra znamenat.
Ochranné prvky policejního auta mě trochu uklidňují, ale stejně nemám nejlepší pocit z toho, že někde kam nevidím sedí někdo koho neznám a u sebe má meč. Dnešek je fakt blbej den. pomyslím si a nervózně se v sedačce zavrtím. Tak ať to aspoň stojí za to.

Odpoledne
v Autě

Fajn

Když chlapec nastoupí, rozhlédnu se po okolí. Nečekám, že někoho dalšího (vyjma chodících mrtvol) uvidím. Pak nastoupím do auta.
"Jak se jmenuješ chlapče?" zeptám se kluka na zadní sedačce. Nemusím se ničeho bát. Nejenže policejní auto má modifikovanou dětskou pojistku, ale od zadních sedaček nás odděluje jemná železná mříž. Ani s jeho katanou by se přes ní nedostal.
Vytáhnu svůj iPhone. Signál samozřejmě nemám, takže telefonování a textování odpadlo. Zato mají tyhle telefony GPS.
Zapnu Siri. Nikdy jí nedělal problém můj téměř nulový asijský přízvuk po matce.
"Nejbližší drogerie. Vyhni se hlavním ulicím."
Dvojité pípnutí na důkaz zpracovávání. Zapojí GPS satelitní síť a pokusí se připojit k internetu. Naštěstí, pokud funguje elektřina, vždycky se najde funkční wifi a na rozdíl od telefonních sítí internetové se velmi těžce přetěžují. Naopak, dávalo by smysl, kdyby internetová síť trpěla až příliš malým počtem aktuálně aktivních uživatelů.

Odjezd

V blízkém okolí žádné zombie nevidíte ... a ani ve vzdáleném. Jak to tak vypadá autobus na sebe nalákal co šlo a teď máte opravdu dost volného prostoru pro pohyb. Samozřejmě že to nebude tak růžové až se dostanete trochu dále od skladiště.
"Hledám." Odpoví Siri svým robotickým hlasem na Carly požadavek. "Nalezeno. Počítám cestu."
Zatímco se technika snaží najít cestu na mapce se aspoň ukážou nalezené pozice drogerií. Většina je samozřejmě kolem centra města a jen jedna před vjezdem do něj, další je v opačném směru na Bradford.
"Cesta nalezena." Pak se na mapě zobrazí cesta právě k lékárně na předměstí. Problém je že cesta po vedlejších ulicích bude docela hlavolam. V některých místech jsou asi značky zákaz odbočení, protože tři odbočení na jednu stranu místo jednoho odbočení na druhou si tam urřitě Siri nehodila pro okrasu. Podobných komplikací je tam hned několik, ale s velkou dávkou bezohlednosti vůči dopravním předpisům se vám snad dorazit podaří.

Lets goo

Tvoje odpověď měla nečekaný účinek, protože učitel se ti podívá do tváře a ty doslova vidíš jak kolečka konečně zapadla do sebe a pan Smith se naplno probere.
Krátké rozhlédnutí na oba konce ulice vám oběma stačí k odhalení několika postav potácejících se směrem k vám. Při jejich rychlosti se problémem stanou nejdřív za pět minut, ale asi neude nejlěpčí pokoušet osud.
Učitel tě následuje k tvému ukořistěnému stroji a zatváří se nešťastně. Je mu jasné v jaké pozici na tom bude sedět a co dalšího 'příjemného' ho očekává.
"Vyrazíme. Kus odsud je skladiště, kde jsou ostatní a ..." Bolestivě si odkašle. "... jsou tam i policisti. Ale i tak budeme muset kus jít pěšky, abychom je nepřilákali." Pokynutím nazznačí směrem k trojici nebrtvých, která se blíží.

Odpoledne
v Autě

Tak jedeme

"Zbytečně se omlouváš." řeknu k chlapci na zadní sedačce. Když vyhrkne o zombících, nevím co mu na to odpovědět. Mírně kývnu hlavou, i když pochybuji, že by to viděl. To, co ale řekne pak, ta naivní myšlenka, ta mě opět probudí z mého váhání, nebo já nevím jak jinak to nazvat... Musíme pak zachránit nějakého psychiatra. Budu ho potřebovat.
"Ne. Jsou mrtví." Chvilková vzpomínka na školníka s prokopnutou hlavou se smísí se vzpomínkou na křik dětí, když se to celé posralo. "Nemoc je zabije a udělá z nich to, čím jsou."
Další otázka, tentokrát mnohem praktičtější, ale než mu stihnu odpovědět, Siri objeví zadanou cestu. Prohlédnu si jí. Pak otočím klíčky, zařadím a sešlápnu plyn.
Po pár minutách jízdy mu konečně odpovím.
"Sehnat si nějaké vybavení." Otočím se na Anatolije a usměju se. "Bez toho pro zbraně nemůžeme."

Takže jsou to zombie. Bylo mi to jisté. Jen jsem se snažil nalhávat sám sobě.
Vždycky mi všichni tloukli do hlavy že mám moc velkou fantazii, že to mám z těch her a anime. Že všechno má nějaké logické vysvětlení.
Ale tentokrát jsem měl pravdu já. Moje fantazie jsou nyní skutečností a vy... Jste uvězněni ve světě, ve kterém já trávil celý život. Zapomeňte na logická vysvětlení. Je na čase podívat se noční můře do očí a bojovat za své já...

Odpověď od ženy za volantem ve mě vyvolá zmatek. "Jaké vybavení máte na mysli? A kam máte v plánu se pro ty zbraně vydar? Snad ne na policejní stanici. Tam bude více lidí a nemrtvých než v důchodců v obchodáku při výprodeji."

Je mi naprosto jasné že zbraně budou potřeba. Moje tupá katana toho moc nezvládne. Nějaká pistole by byla fajn. Ostatně, ty mrtvoly nevypadají zrovna vábně a já bych se od nich držel rád co nejdál je to možné.
Opřu hlavu o okno a tiše si povzdechnu...

Lenost mě málem dostala – I am back

Kdyby tohle nebyla situace, kdy jde všechno od deseti k pěti, tak bych se i zasmál. Nebo aspoň usmál, protože bych si nedovolil takhle přímo dávat učiteli najevo, že jeho výraz je k nezaplacení. Ale jsem rád, že už funguje, s mrtvou váhou bych se daleko nedostal.
Rozhlédnu se. Už se k nám blíží, bylo jen otázkou času než je to k nám přitáhne. Hluk a pach krve, co kluci? Zajímalo by mě, jak jsou na tom ti, kteří nemají nejmenší tušení o zombících. Jestli všechno tohle zjistí až z praxe nebo jim to nějak dojde. Mezi hráči a fandy byl oblíbeným vtipem, že nemáme žádné plány na zítřek, ale desítky plánů na zombie-apokalypsu. No, já bych zdechlý si jeden vymyslet, takže teď improvizuji. Naštěstí mám dost teorie v hlavě, stačí mi to nějak převést do praxe.
Jsou ještě zatím daleko, máme tak pět minut času, než se k nám dostanou. Když dojdeme k motorce, učitel nevypadá nadšeně. Jo, já taky nemám radost, ale nic lepšího jsem nesehnal. Nemluvě o tom, že kdybych nějak získal auto, nedostal bych se s ním prakticky nikam, už jen kvůli těm všem vrakům, které zůstaly na cestě jako připomínka toho, že lidi měli sakra naspěch.

„Jasně, nemám v plánu je tahat po městě za sebou jako hloupé štěně. Jak je to daleko? Pokud možno, nechci jich lákat k sobě víc. Pokud je to ale nad vaše síly, pojedeme.“
Meč pověsím za batoh. Už nebudu moci jen pouze s jednou rukou, váha, kterou teď budu muset řídit, se víc jak zdvojnásobí, to jednou rukou zkrátka nedám. Ale pokud půjdeme po svých, meč ještě bude potřeba. Království za koně nebo tank. Bylo by mi to jedno... Ne, vlastně nebylo.

1 hodina 55 minut do příjezdu národní gardy.

Cesta

Cesta je ze začátku dost klidná, i když vým způsobem dost zneklidňující, protože okolí je naprosto bez života. Až na pár známek násilí, tu auta s uraženým nárazníkem, tam vyražené dveře do domu nevidíte nic co by vypovídalo o děsivých událostech, které ve městě právě probíhají.
Pak zahlédnete první postavu ploužící se do města a pak další a další. Zpočátku to není nijak velký problém, protože jich moc není a většinou se pohybují mimo cestu. Teď už jste se dostali za polovinu vyznačené trasy a nemrtvých začíná přibývat víc než mezi kolika jde projet a pro Carlu se objevil problém jestli mezi nimi kličkovat nebo je jednoduše srážet.

Cesta do bezpečí

"Je to asi ..." Učitel se zase zasekne a snaží se přemýšlet. "Do háje!" Bolestivě se zakřenil při té nadávce. "Když ti zombie jde po krku, tak čas docela utíká ...." Řekl pro vysvětlení a začal si umlat pod fousy. Z toho co jsi pochytil se snaží délku cesty odhadnout podle místa než podle zkušenosti z cestování sem.
"Asi 10 minut jízdy ... ale nesmíme jet kudy jsem přijel, protože tam jich cestovalo docela dost...." Opatrný nádech. "... a až ti dám vědět zastavíš a zbytek dojdeme. Vezmeme támhletu odbočku." Napřed zkusil ukázat paží na své pochroumané straně, ale rychle si svůj omyl uvědomil a naznačil někam ve směru odkud přijel, kde by se mělo dát odbočit. Pak už jen se zachmuřeným výrazem čeká až nasedneš na motorku.

Odpoledne
v Autě

Přes a... po

Projíždíme a zpočátku kličkujeme mezi mrtvolami. Když ale není zbití, projedu jedním zástupem. Auto lehce nadskočí při přejíždění mrtvol a jedna z nich skončí na kapotě. Nezůstane tam dlouho když ještě zrychlím. Překulí se s takovou vervou, že si hlavu rozmáčkne o sklo. Na tváři se mi mihne na zlomek vteřiny úsměv. Poté, bez jakýchkoliv zjevných emocí, zapnu stěrače.

Drobné nárazníky dělají svou práci dobře. Drtivá většina mrtvol končí pod koly. Jen sem tam se nějaká končetina nebo torzo překulí přes auto. Aby ne. Po mihnutí pohledu po obrazovce zjistím, že ručička tachometru se nehodlala zasavit ani na 110 km/h. Teprve teď vnímám, že jsem přeřadila. Kolikrát jsem to udělala už předtím. No... Zcela evidentně jsem to už párkrát udělala.

Přesně podle vyznačené cesty na další křižovatce strhnu volant a smýknu autem prudce doprava. Nakažení začnou odlétat na všechny strany. Vteřinový pohled doleva na cestu, kterou jsme sem přijeli. Cestu plnou rozmačkaných těl a svíjejících se kusů masa. A opět, aniž bych ho chtěla, znovu se objevil ten nenápadný drobný úsměv. Pak už to jde samo. Spojka, jednička, plyn a auto si dál razí cestu přes mrtvoly... a po mrtvolách.

Divoká jízda

Rychle jedoucí auto doslova kosí zombie a všichni, kdo mají odvahu se dívat vidí, jak síla nárazu vašeho vozidla doslova trhá jejich těla na kusy. Uvnitř není slyšet ediného slova protože je tu rachot jak ve válcovně plechu. Problémy nastanou když přední sklo praskne po nárazu loktu utržené paže a tělo, které narazí hlavou napřed do sloupku držící přední sklo ho lehce zdeformuje. Pak narazí další a další až škvírou mezi popraskaným předním sklem a zohýbaným sloupkem začne protékat krvavá kaše občasným nárazem zesílená do výstřiků.
Navíc se vám v jednu chvíli jeden 'šťastlivec' zachytí u předního kola a když ho to namotá, jak mokrý hadr na chvíli se zablokuje a Carlu stojí její řidičský um aby se nevybourala.
Potom povolí zámek kapoty.
Za normálních okolností by to nebylo tak hrozné, stačilo by zastavit a nějak ji připevnit, ale tady by to znamenalo okamžitou smrt. Slepá chvíle brzy skončí, když náraz do něčeho těžkého citelně zpomalí policejní auto. Skoro v ten samý okamžik se odklopená kapota prohne tak že málem vyrazí čelní sklo dovnitř a prohne se i přední část střechy.
Pak kapota zmizí a zůstane po ní jen skoro neprůhledné rozbité čelní sklo a jistota, že jedete s odhaleným motorem.
Tou dobou se dostáváte ke křižovatce, kde boční smyk odnesou jen plechy dveří, které se také viditelně prohnou dovnitř, ale nějakým zázrakem okna přežijí ... tedy přežila by, kdyby se jeden ze zombíků z nějakého důvodu nepředklonil a v díře v okýnku zadních dveří nezůstala zaseknutá jeho hlava bez těla.

Byla to jízda smrti.
Vůbec jsem tu dámu,jenž nás patrně plánovala zabilt, neznal a podle jejího řidičského umu jsem byl jedine rád.
Neměl jsem oči zavřené pořád, ale jen když někdo zbrzdil svůj pád přes auto o přední sklo. Rozhodl jsem se že bude mnohem bezpečnější se připoutat, a poté co na mě jedna mimoňova hlava vykouka i skrze sklo, rozhodl jsem se že nejbezpečnější to bude uprostřed. Pak jsem se lehce naklonil do boku a nohou jsem už už chtěl hlavu vykopnout...

"No jasně,udělej jím cestičku Ele...", posadím se opět normálně a před další zatáčkou se chytím vší silou předních sedaček. Mno, jízda uprostřed skýtá mnohé nevýhody. Při nárazu nemusím otevírat abych vystoupil, nebo pokud se nějakému šťastlivcovi zombíkovi podaří proletět středem okna...
"Hej! Já to myslím vážně! To už je lepší a bezpečnější chodit po domech a ptohledávat noční stolky! Nechoďte na stanici...", snažím se moc nekřičet, ale přes ten randál to jinak nejde.

Klid před bouří?

Naštěstí je další část cesty menší ulicí, kde není tolik překážek ... až na nějaké to zaparkované auto, nebo jednu motorku padlou uprostřed cesty. Té se vyhýbalo nejhůř, protože ležela v tak blbém místě, že se jí úplně vyhnout prostě nedalo.
Nakonec se Carle po přibrždění podařilo přejet z ní jen kus předního kola, ale it jak jí to nehezky trhlo volantem, když se kolo auta na tom od motorky protočilo. Pak naberete na přední rošt dvojčata.
Přes rozbité přední sklo není poznat jestli byli proměnění nebo ne, ale dvojice stejně oblečených dětí sotva stihla otočit hlavy a už se přez ně převalil pomačkaný kolos policejního auta. Když vyjedete ulice a Carla podle navigace zatočí jsou vidět dvě hlavičky co se kutálí dál po cestě, kterou jste původně směřovali.
"50 metrů rovně a jste v cíli." Oznámí hlas Siri nelidsky klidným hlasem.

Kousnutí

Plížení po schodech mi docela slušně šlo, uši nastražené pro případ jediného náznaku nebezpečí zachycovaly jen ticho ... dokud se neotevřely dokořán dveře, které byly pár kroků za mnou.
Zmrznout uprostřed kroku, nebyl problém. Donutit se otočit smšrem k nebezpečí, ať to bylo jakkoliv rozumné, vyžadovalo pořádný kus sebeovládání. Ve dveřích stál evidentně nenakažený, protože se tvářil stejně překvapeně jako já. Oproti jiným byl pro mě tenhle případ stejně děsivý, jako kdyby šlo o zombii. Normální lidé byvali ještě horší.
Lupič s páčidlem v ruce se konečně vzpamatoval dost na to, aby pochopil, že právě takticky ustupuji. Výraz v jeho tváři se během chvilky změnil ve vyděšený a měkká překážka, do které moje záda narazila jasně říkala, kdo nebo přesněji co je za mnou. Jak se tam dostal!? Dřív než stihnu zvednout pohled zavane na mě překvapivě mentolový dech a pak se mi do levého ramene zahryznou zuby.
Bolest to je neskutečná, jak tupé zuby obalené ještě mojí mikinou stejně neskutečnou silou pronikají do masa jak rozžhavená medvědí past. I tak se mi podaří zadržet výkřik, takže je slyšet jen skřípání mých zubů.
Zrovna ve chvíli, kdy začala být bolest nesnesitelná něco mi prosvištělo kolem ucha s křupavým mlaskutím zasáhlo asi hlavu mého zombie, která se odtrhla od mého ramane až se mi zatmělo před očima.
Běž!!
Nevím jestli to byl můj pud sebezáchovy nebo zdravý rozum, ale moje nohy uposlechly ten příkaz dřív než se oči stihly přizpůsobit. Teprve na našem patře mi došlo, že beru schody po třech a pálení v hrudníku skoro tak silné, jako v rameni připomnělo potřebu dýchat. Klič v roztřesených prstech nechtěl za žádnou cenu vklouznout do zámku, a když tam konečně byl málem skončil zlomený a já bez možnosti úkrytu.
V bytě ohnutým klíčem opatrně zamknu a pro jistotu nasadím ještě řetěz a pak se opřu zády o dveře a začnu zhluboka roztřeseně dýchat. Kousli mě .... Při té myšlence mám v hlavě jen przdno, žádný pocit děsu ... nic ... jakoby na tom už ani nezáleželo. Ta rána krvácí.
Zase se mě ujme automatické jednání mého těla, které podobnou situaci zažilo už mnohokrát, takže nijak neváhá a rovnou zamíří do koupelny, kde sleduji, jak vytahuje obvazy, gázu, náplasti a dezinfekci. Kohoutek sprchy pustí jen studenou vodu, jiní ji nesnáší, ale mě ledová voda vždy byla předzvěstí bolesti a úlevy. Už bez oblečení a s práškem proti bolesti v ústech vklouznu do sprchového koutu a zapiju lék padající vodou jako by šlo o déšť.
Teprve ostrá bolest v rameni probuzená vodou pronikající do krvácející rány mne probere z letargie. Do hajzlu. Doufám že se aspoň stihnu zavázat a obléct. Už by nebylo snad nic horšího než kdyby mě tu našli jak se tu procházím - Další myšlenka je useknutá další vlnou ostré bolesti, která mi projede podél páteře do břicha až se začnu dávit. Už to začíná ... Bolestivě padnu na kolena na tvrdou podlahu a čekám co dalšího příjde.
Místo toho bolest začala ustupovat ... vlastně neustupovala. Rameno bolelo pořád stejně a kolena taky, spíš přestala být důležitá, jakoby nešlo o ledový žár sžírající celé mé rameno ale otravnou mouchu bzučící poblíž mojí hlavy. Prášek. Z morbidních myšlenek na účinky přeměny na zombie na moje vnímání mě vytrhla vzpomínka na polknutý lék, který měl přesně tyto účinky. Idiote.
Když vylezu ze sprchy krvácení pomalu zesláblo, ale zdaleka neustalo. Rychle ránu zakryju vrstvou gázy a postavím se před zrcadlo, než zranění zase odkryju. Otisk zubů je skoro dokonalý a dost hluboký. Tohle musím zašít.
Rychle polknu další prášek proti bolesti a zatímco si pravačkou držím gázu na rameni levou rukou nešikovně skládám na umyvadlo šití, které mám na podobné případy připravené.

I přes pomoc léků mě málem složily mdloby, když se zranění dotkla dezinfekce a chvíli mi trvalo najít jehlu, protože i tak se mi důkladně zatmělo před očima. Ale když došlo na samotné šití nebylo to tak zlé, pokud se nepočítá nepříjemný pocit vpíchnutí jehly do masa a ještě nepříjemější tažení dlouhé niti vpichem. Umím to i líp, ale to musím mít k dispozici i druhou ruku.
Výsledek byl ucházející a po očištění a přestříknutí akutolem vypadala rána profsionálně ošetřená. Na obvaz nakonec ani nedošlo, protože v tomto místě ho nebylo jak pořádně uvázat.

Co teď? Něco nebylo v pořádku, protože i když mě jeden z nich kousnul, nestal se ze mě zombie. To že se infekce přes mikinu nedostala nebo že rána nebyla dost hluboká není možné, protože tahání kousků látky z rány mě málem poslalo do bezvědomí podruhé.
Imunita ... Znělo to hezky, ale stejně mě mohli roztrhat na kusy a dost možná by na to stačil jen jeden. Zůstat tu ale nemůžu. Teď i kdyby nás zachránili nemůžu být v bezpečí.
Špinavé oblečení hodím do koše na prádlo a vyrazím do pokoje pro čisté oblečení a když už jsem u toho připravím si i nějaké věci na cestu. Batoh, boty, léky, malý hrnec a jednu konzervu s hovězím na kukuřici. Víc doma nebylo, takže přibylo i pár instantních polévek pro přápad nouze a suchých surovin a potřeb na vaření.
To neunesu ani náhodou.... Kopice nezbytných věcí byla skoro větší než já ... což není zrovna nejlepší měřítko, ale já to taky musím všechno unést. Jde se redukovat.

Příště chci Enforcer

Ale tank by taky nebyl k zahození
To je ta z příjemnějších myšlenek. V předním skle se udělala průrva a tou teď dovnitř kape velmi nechutná krvavá kaše. Naštěstí to nejsem já, na koho crčí.
Stočím zatáčku a smykem naberu další zapstup mrtvých. O osud nějakých holčiček se nestarám. Byly v zástupu mrtvol. Buď byly mrtvé, nebo by zanedlouho umřely. Rozmáčknutí tunovým vrakem je rozhodně lepší smrt, než se nechat sežrat zažva a pak se zase zvednout...
Sešlápnutí plynu. Auto opět nabere rychlost.
...A sežrat ty, kteří vám stojí po boku...
Nahnu se do palubní skříňky a vytáhnu odtamtud pistoli. Tu sevřu v rukou. Stále pevně svírám volant. Trhnutím páčky opět zapnu stěrače, které se překvapivě stále ještě neurvaly.
...vaše přátele, vaše příbuzné, vaše milované...
Prst sjede pod vysílačku a zamáčkne vypínač. V tu ránu se rozvřeští houkačka.
"Výstup bude poněkud narychlo, za to se omlouvám. Ty tam vzadu, vezmi mé zbraně. Budu je potřebovat."
Auto zastaví. Obchod je támhle, deset metrů daleko. Vystoupím a doufám, že společně s nimi. Pak vyrazím směrem k obchodu.
U obchodu počkám na chlapce. Vezmu z jeho rukou pušku. Otevřu dveře do krámu a nechám chlapce vklouznout dovnitř. Sama vejdu a pak namířím. Teprve třetí kulkou trefím nádrž...
Tak skončila moje policejní kára.

Další den v práci, jen dnes zavíráme dříve

Jako každý den ráno, vzbudila jsem se brzo. Ne kvůli záchvatu kašle, které jsem občas mívala, ale spíše kvůli hladu a chuti jít uvařit něco vydatného k snídani. James (přítel) ještě spal, jako vždycky, takže jsem se tiše vypařila z ložnice, zamířila do koupelny na ranní hygienu a pak, jen v jeho košili a kalhotkách, jsem zamířila do kuchyně připravit snídani. Jako obvykle, byla to práce skoro na hodinu. Ale věděla jsem, že Jamesovi bude chutnat a opět mne obdaří tím úsměvem, co tak miluji, takže mi to za to stálo.

Po snídani měl James nějaké jednání ohledně nové dodávky zbraní, takže jsem do obchodu zamířila sama. Opět jsem vylezla ve svém obvyklém oblečení (viz obrázek v životopise, až se setkám s ostatními, nebo budu psát veřejně, postnu ho), seběhla schody a ocitla se v zadní místnosti obchodu. Není nad to, když má někdo práci hned pod bytem. Prošla jsem sklad, zkontrolovala, že nic nechybí a tu a tam si neodpustila prohlédnout si nějaký kousek. Měli jsme tu dva nože, které stály přes šest a půl tisíce dolarů (v přepočtu kolem 115 tisíc korun). Byly to rarity z Japonska, kvalitní japonská ocel nejvyšší tvrdosti, skládaná, takže se majitel nemusel bát, že se mu nůž jen tak zlomí, nebo otupí. Rukojeť z pravého ironwoodu, prokládané dvěma plátky modrého polodrahokamu. Byla to skvostná práce a já jen litovala, že jich nemáme více, tak krásně by se vyjímali v mé sbírce.
Prošla jsem sklad a zamířila do samotné prodejny. Prošla všechny kusy oblečení a taktického vybavení, které jsme měli vystavené, porovnala je, porovnala regály a pak si začala hrát s vystavenými noži. Všechny jsem pečlivě vyčistila, zkontrolovala, že jsou bez kazu a pak pečlivě uložila na jejich místo. Co na tom, že to byly jen atrapy, že jejich pravé verze jsme měli schované vzadu, ve skladu. Nebyli jsme blbí, abychom měli ostré zbraně tady, na prodejně. Tu a tam se tu objevil nějaký magor, který vzal nůž do ruky a začal tu s tím máchat. Jeden z důvodů, proč jsem ráda, že s těmito zbraněmi umím a vím, jak takového člověka odzbrojit.

Než jsem to všechno udělala, odběhli dvě hodiny. Ne nadarmo jsem chodila do práce o ty dvě hodiny dříve. Blížila se jedenáctá a já už stála za kasou a zvedala rolety. Nečekala jsem, že se dneska někdo objeví, ale jeden nikdy nevěděl. Míváme celkem dost zákazníků. Sice neprodáváme střelné zbraně, ale jen jejich bezpečnější verze, ale jsme hlavně známí tím, že máme široký výběr ostrých zbraní, oblečení, taktické výstroje a výbavy pro přežití. Nechodili k nám nakupovat jen nadšenci, ale objevovali se tu i lovci, výletníci a osoby, které často vyjížděli do přírody, dokázat si, že umí přežít. Takové zákazníky jsem měla ráda. Strašně rádi si povídali o ostrých zbraních a jejich využití a vždycky jsem je dokázala oslnit svou znalostí těchto zbraní a nástrojů a dobře jim doporučit, co si mají koupit.
Jelikož nikdo nešel, otevřela jsem obchodní mail a dala se do vyřizování internetových objednávek. Na internetu jsme jen dva roky a už máme renomé v celém státě. O tohle se většinou stará James, ale tu a tam se na to kouknu i já. Vyřešila jsem pár objednávek, zapsala si, co si kdo objednal a založila si to. Podívám se na to večer.

Za celý den se objevilo jen pár zákazníků, tak jsem si pustila playstation a dala se do hraní. Zažrala jsem se do toho natolik, že jsem si ani nevšimla, že mezitím přišel James a obsloužil další dva zákazníky. Nehučel na mě, věděl, že jakmile se zažeru do hraní, je těžké mne od toho dostat. To se mu povedlo až hodinu po tom, co přišel. Položil přede mne oběd, tak jsem se do něj s chutí pustila, ale ještě před tím jsem ho samozřejmě políbila. Pak se ale začalo všechno srát. Na ulici se ozýval nějaký křik a po chvilce do dveří narazil podivně vyhlížející člověk. Myslela jsem, že je venku nějaká akce, tak jsem jen zvedla hlavu, ale když jsem viděla, jak ten divně vypadající člověk prokousl krk jinému, překvapeně jsem vyskočila z židle.
"Stáhni rolety a počkej tu, jdu se tam podívat," řekl mi James, vytáhl zpod pultu svou pistoli, zkontroloval, že je nabitá a odběhl zadním vchodem ven. To jsem už stahovala silnou, neprůstřelnou roletu a zároveň s tím i rozsvítila světla, abych tam nebyla po tmě. Jasně, měli jsme rozsvíceno i přes den, ale jen tak šikovně, že to osvětlovalo zboží.

Začala jsem netrpělivě přecházet po obchodě, tu a tam jsem vykoukla škvírou ven, když mi najednou došlo, co se to děje. James se nevracel a já začínala tušit, že se už asi ani nevrátí. Ale stále jsem tomu nechtěla věřit. Už jsem věděla, co udělám, zvláště když jsem uslyšela první náraz do stažené rolety. Lidé se sem budou snažit dostat, ukrást, co budou moci a já nehodlala čekat, až se tak stane. Zkontrolovala jsem, že mi na krku visí pouzdro s nožem, co jsem dostala od přítele a zamířila jsem do skladu, obstarat si potřebné vybavení. Co se týkalo oblečení, vzala jsem si lepší boty, vojenské kanady, věděla jsem přesně, kde je velikost pro mou nohu. Další part byla brašna. Našla jsem tu, co se mi vždycky líbila, hodila si ji na záda a zamířila do části skladu s vybavením pro přežití. Tohle bylo důležité. Vzala jsem si tablety na úpravu vody, větruodolné zápalky a tři krabičky poslední záchrany. Tyhle krabičky jsou vcelku šikovná věcička. Jsou malé, vejdou se do kapsy a obsahují spoustu zajímavých a hlavně užitečných věcí (vypíšu v životopise v sekci výbava). Další část byl vak na vodu. Další šikovná věc, dal se naplnit asi třemi litry vody, může se nosit na zádech, dá se na to přichytit další spousta užitečných věcí užívajících systém molle a hlavně, má hadičku, takže ho nemusím sundavat. Zatím jsem ho vzala do ruky a zamířila do sekce se zdravotními potřebami. Tam jsem našla poslední kus polní lékárničky, menších rozměrů, za to ale s plnou výbavou (opět v živáku). Na tohle si James dával pozor, takže jsme měli vždy na skladu aktuální verze se schválenými věcmi. Tentokrát byla poslední, zboží mělo přijít až na konci týdne. Schovala jsem ji do brašny, kam se vešla akorát a ještě mi zbylo místo na jedno MRE. Měli jsme je tu taky, ale ne moc byť jejich trvanlivost byla, až bych řekla, kolosální. Jednu jsem si také vzala a uschovala ji do batohu. Tím se batoh naplnil. Ještě jsem si nezapomněla sehnat svítilnu (dá se uchytit na opasek, nebo na taktický systém molle - tři různé barvy - bílá, červená, zelená) s náhradními bateriemi a samozřejmě chemická světla (zelená, tři kusy v balení, 3x balení), kdyby baterie přeci jen došla. Na batoh jsem ještě připevnila malý kotlík, který se dá využít jak na pití, tak i na základní vaření a k tomu dohodila i tábornické příbory (lžíce kombinovaná s vidličkou a nůž).

Jakmile jsem měla sadu na přežití, nezbývalo nic jiného, než si dojít pro nějaké zbraně. A na tohle jsem se těšila nejvíce. Cestou jsem ještě vyměnila svůj úzký pásek za široký vojenský a opatřila si ještě stehenní brašnu na levé stehno. Zatím jsem do ní nic nedala, ale to přijde. Teď na mé milované nože.

Přišla jsem k příslušnému regálu a vyloženě šla po paměti. Ani jsem nekontrolovala, co beru, věděla jsem to. Znala jsem umístění každičké ostré zbraně, co jsme tu měli. Bylo to něco, všechno to pobrat, ale já jsem šikulka a zvládla jsem to. S tím jsem zamířila do k nám do bytu, kde jsem byla odhodlána to na sebe všechno nacpat. Navíc, měla jsem tam pár důležitých věcí, které jsem tam rozhodně nechat nechtěla.

V bytě jsem rozložila všechny věci na postel, naplnila si vak vodou, snesla si ty věci, které tu rozhodně nechci nechat a dala se do úpravy jednotlivých pouzder nožů, abych je mohla nosit, jak jsem já chtěla. Jakmile jsem byla hotová, začala jsem s oblékáním. Nejdříve jsem vyměnila pásek a protáhla jím pouzdro na karambit. Není to nůž na zombíky, ale na lidi se hodí a navíc, mám ho ráda. Další šel nůž na stehno, takzvaný survivol. Dokonale naostřená čepel (jako u všech zbraní, co jsem vzala), uchycení na pravém stehnu, speciální nůž na pásy ve vlastním pouzdru. Pak jsem uchytila druhou brašnu na levé stehno (oboje je zajištěné i na pásku, proti sklouzávání), kam jsem schovala svůj inhalátor s náhradními bombičkami ("Musím si jich sehnat víc."), nářaďový nůž, náš nejdražší kousek a telefon. Bylo to zbytečné, ale chtěla jsem ho mít u sebe. Pak jsem tam ještě přidala svou občanku a fotky rodiny a přítele. Další bylo uchytit dvě mačety na zádech. Jednu jsem si dala podél pasu, druhou na záda, tak, aby mi jílec trčel za pravým uchem. U obou jsem si vyzkoušela, jak mi jdou vytáhnout a zase schovat a upravovala jsem to dokud jsem nebyla spokojená. Zbývali mi tři nože. Jeden jsem usadila na pásek k pravé ruce, druhý jsem nechala zatím ležet a třetí taky. Teď jsem si na záda natáhla vak s vodou, zajistila ho, aby dobře seděl, opět jsem vyzkoušela, jak mi jdou vyndat a schovat mačety, upravovala, dokud jsem nebyla spokojená a teprve pak jsem si natáhla hadičku k ústům a lehce se napila. Poslední část byla brašna. Následoval stejný postup jako u vaku, ale teď už to bylo rychlejší. Nakonec jsem jeden nůž zahákla na druhý popruh vaku (na pravém je svítilna, na levém nůž), čepelí vzhůru. Poslední nůž, náš druhý nejdražší, jsem si přidělala pomocí popruhů k levé, potetované ruce. Seděl krásně. Nakonec jsem si ještě natáhla bezprsté rukavice, vytáhla roušku a tu si nasadila na ústa.

Přešla jsem k zrcadlu, prohlédla se a musela se ušklíbnout. Roušku jsem stáhla z úst, trochu poposkočila, jestli mi něco nevypadne, nebo něco necinká, ale všechno bylo v nejlepším pořádku. Dokonce to nebylo ani tak těžké, jak jsem čekala.
"Směr lékárna pro bombičky a najít Jamese... pak za rodinkou," utvrdím se ve svém cíli, a ještě než odejdu z bytu, zamířím ke skříni, kde máme cosplaye. Z té vytáhnu dva kožené chrániče na předloktí. Přeci jen, zombíci rádi koušou a tohle jen tak neprokousnou, zkoušela jsem to. Když jsem byla vybavená, zamířila jsem ven, do lékárny. A pak najít Jamese. A pak... pak domů.

Všechny nože jsou samozřejmě nejvyšší kvality, nejsou ani moc těžké (ověřoval jsem si to, hledal jsem na netu), navíc jsem vcelku statná holka, co pravidelně cvičí, byť je to boj s noži, ale i kvůli tomu se musí udržovat nějaká fyzička. Ohledně věcí do živáku, dopíšu je, až se dostanu domů, pokud samozřejmě projdou schválením, ale myslím, že by to neměl být problém.

Nedokázal jsem se dívat na cestu. Seděl jsem uprostřed zadních sedaček a nehty jsem se zarýval do potahu. Tak jsem si přál vystoupit z auta, utéct někam pryč od všechny té krve a těch pazvuků které mi zněli v hlavě.
Vzpomněl jsem si na výrazy nemrtvých, které se za mnou otočily když jsem ještě šel pěšky tou alejí smrti. Na prázdné pohledy chodících mrtvol. Otřásl jsem se.

Snažil jsem se nevnímat ty nárazy, když se pod autem prohnalo nějaké tělo, nebo to neustálé bušení na přední sklo. Jenomže to vše bylo tak intenzivní...

Konečně jsme zastavili a já v rychlosti vyskočil z auta. Až když na mě slečna promluvila, uvědomil jsem si, že je zapnutá i siréna. Rychle jsem udělal co chtěla a přihnal se jí zpátky k boku.
Hned jsme byli v obchodě a já se začal rozhlížet.

Výbuch auta mnou otřásl. Určiťe sem příjdou další, kteří to slyšeli.
Hádám tak celé město...

Co dál

Celá zábava s vybíráním vybavení a výzbroje zabrala docela dost času a i když se z venku ozývají různé zvuky od rumplování a mlácení na rolety po výkřiky bolesti a výstřely. Jeden byl dokonce pořádně blízko a podle rachotu byl z brokovnice a šel do vaší rolety. Nechutný zvuk a bolestné chroptění, které okamžitě následovalo dávalo tušit jak ten špatný nápad asi dopadl.
Nejdůležitější však je, že se James stále nevrací a ty nemáš moc tušení kam původně mířil. Takže teď stojíš před zrcadlem, ověšená jak tvoje ideální představa vánočního stromku a co dál dělat je jen na tobě.
Venku už se toho moc neozývá. Trochu to připomíná pytlík s popcornem, kdy se do ticha tu a tam ozve nějaká rána a ty nemáš tušení kdy ani jak silná. Navíc velmi dobře tušíš, že venku na tebe nečeká kukuřice.

Zatím jen takhle. Až vyrazíš bude toho víc.

Popcornový mejdan... a já popcorn nerada

Stála jsem před zrcadlem, odhodlávala jsem se. No... vlastně jsem se pohupovala na špičkách a přemýšlela, co dělat. Věděla jsem, že tady moc dlouho nevydržím. Dříve, či později bych odsud musela vypadnout, buď proto, že by mi došlo jídlo, nebo bombičky do dýchadla. Proto jsem se nakonec rozhoupala. Došla jsem do kuchyně, napsala na papírek vzkaz ("Mířím za rodiči, dej na sebe pozor. Miluji tě, Lil." Jamesovi a přichytila ho na nástěnku v chodbě. Něco mi našeptávalo, že James už asi není, ale já stále chtěla věřit tomu, že to zvládl, že je někde tam venku, někde se jen zasekl a nemůže...

Věděla jsem, co se venku děje. Mám toho dost nahráno i nakoukáno, abych hned poznala zombie apokalypsu. Vlastně je to sen každého pařana takových her, všichni ví, co by dělali, jak by to dělali a mají hubu plnou keců o tom, jak oni by přežili. Ve skutečnosti je to jinak. Nikdo z nich opravdu nechce, aby to přišlo, protože ve skrytu duše ví, že by byli prvních pár dní v hajzlu. Hlavně pro to, že by se neubránili. Já na tom byla podobně. S tím rozdílem, že já vím, jak se ubránit. Vím, jak se o sebe postarat. Občas jsme si s Jamesem vyjeli někam ven, do přírody, takže to umím. Neříkám, že to umím excelentně, ale měla bych být schopná přežít. No, uvidíme.

Seběhla jsem z bytu k zadnímu vchodu, ale když jsem procházela kolem zadní místnosti obchodu, zastavila jsem se. Vzpomněla jsem si na něco, co bych tu rozhodně nechat neměla. Měla jsem si chuť dát facku za to, že jsem si na to nevzpomněla ihned a automaticky. Vrátila jsem se do skladu a když se ozvala ta velká rána brokovnice, sáhla jsem po mačetě nad zadkem. Nevytáhla jsem jí, jen povytáhla. Chvilku jsem jen stála, poslouchala, než jsem se přinutila zase zamířit pro tu věc. Víte, jsou dva typy lidí. Dva typy reakcí na vylekání. První je, že vylekaný se jde schovat. Druhá je, že vylekaný jde do protiútoku. Já jsem ten druhý typ, jak jsem se teď přesvědčila.
Ze skladu jsem ještě vzala výbavu na ošetřování zbraní (v živáku), zkontrolovala, že je v ní vše a schovala ji do velké kapsy stehenní brašny. Když jsem zahlédla ty tři bombičky do inhalátoru, věděla jsem, kde bude má první zastávka. Jedna lékárna by měla být hned přes ulici, ale ta bude už vyrabovaná, takže musím najít jinou.

Zastavila jsem se u zadního vchodu, opřela se o těžké dveře a zhluboka se nadechla. Nechtělo se mi tam, ale nebylo zbytí. Ještě než jsem dveře otevřela a vyšla ven, našla jsem si prázdnou skleněnou láhev. Do levačky jsem vzala lahev, pravačkou si otevřela. Nejdříve jsem trochu nahlédla ven, jen malá škvírka, abych viděla, co se tam děje. Bála jsem se, ale i přes to jsem byla odhodlána jít.
"Sami o sobě nejsou tak nebezpeční, skupiny jsou horší. Reagují na zvuk - musím si ověřit. Prosím ať jsou pomalí. Ať tam nejsou ti parchanti, co běhají," opakovala jsem si věci, co znám z her a filmů. Věděla jsem, že realita většinou bývá jiná. Nu, není nad to si to ověřit na vlastní kůži.

Nakonec jsem vyšla ven, rozhlédla se po uličce a zamířila tam, kde bylo zombíků míň. Pokud mi nějací překáželi v cestě, mrskla jsem lahví přes ně, tak, aby se rozbila někde daleko před nimi a modlila se, aby na zvuk reagovali. Mezitím jsem si do pravačky vzala mačetu, která mi trčela nad pravým ramenem.

Něco

Houkačka se rozezvučí zatímco ujíždíte poslední metry k cíli, dokonce blikání jednoho nerozbitého světla modře probleskává kolem. Tou dobou však vystupujete ven a utíkáte k obchodu. Tehdy vám začíná být něco divné, ale zatím nejste nikdo schopný určit co.
Teprve když Carla začne střílet na auto uvědomíte si, že většina zombie, která vyrazila k autu zastavila a většina z nich se dívala vaším směrem. Při střelbě většina pokračovala k vozidlu, ale dva kousci jdou raději vaším směrem.
Krátké rozhlédnutí tak odhalí osm zombie u auta, dvojici co míří k vám a dalších deset až patnáct co se sem stahuje různě z okolí.
Dalším zklamáním bylo samotné policejní auto, které s jasně crčícím benzínem z prostřelené nádrže odmítá explodovat. Teprve po chvilce zahlídnete pár jisker, asi ze zkratovaného kabelu, které benzín zapálí. Auto však odmítá stále explodovat a trapně za vřískotu sirény hoří. Jedinou útěchou je ta skupinka, která u něho stojí a po pár úderech do plechu tupě zírá.

Samotný obchod má rozbité sklo vchodových dveří, které jsou jinak odemčené, tak není problém vstoupit. Vevnitř svítí zářivky a obsah regálů je rozesetý všude možně, jakoby někdo nabíral plné náruče a bylo mu jedno čeho.

Odchod

Zatímco balím a třídím, utekla celá půlhodina a pořád se nic nestalo. Nemám nejmenší tušení, jestli to byl nějaký zvláštní zombie nebo to bylo mnou, ale nic víc než tupá bolest v rameni nedává najevo že by se mnou bylo něco v nepořádku.
Batoh ... přesněji velká sportovní taška s popruhem přes rameno už nevypadá, že každým okamžikem exploduje. Už tak se mi nelíbí představa života bez spodního prádla, ale raději to než lovit hrnce v cizím domě, kde mě může sundat kdokoliv. Relativně nový spací pytel je jediný kus vybavení na cesty, který doma máme. I tak pár mikin, kalhot, náhradní boty, pár hrnců, zavírací nůž, takovéto multifunkční nářadí ve tvaru kladívka, obvazy a léky a ta trocha trvanlivého jídla zaplní tašku víc než dostatečně ... zvlášť když si jí dám přes zdravé rameno.
Nakonec se převléknu a zkusím zavolat rodičům. Šance jsou malé, ale nikdy neumírají ... a tón ohlašující nefunkční síť moc na radosti nepřidávají. Na lince nechám lístek s tím, že jedu mimo město ať mi zavolají na mobil a když naposledy utřu slzy a popotáhnu, vezmu z věšáku u dveří klíče od našeho auta.

Otevřít dveře bytu a vyjít ven byla jedna z nejtěžších věcí v mém životě. Nebylo nic lákavějšího než se zahrabat do postele s knihou ... Počkat!! Ještě se vrátím zpět pro velkou knihu pracně zachráněnou z knihovny a teprve pak vyjdu opatrně ven.
Ten hloupý akt rozpomenutí se zvládl rozbít atmosféru okamžiku natolik, že se mi skoro netřásly nohy cestou dolů. Ani když bylo třeba obejít mrtvolu s hlavou rozmlácenou páčidly a většinou končetin zlámanými od zápasu se zloději. Jen stačilo polknout žluč šplhající krkem a pokračovat po schodech dolů.
Před domem se toho moc nezměnilo. Z dálky doléhaly zvuky střelby, a když se jeden opravdu soustředil i výkřiky bolesti a strachu. Mě nohy dovedly k našemu autu.
Nebylo to nic těžkého, protože pudřenkově modrý Prius neměl snad nikdo jiný. Nejenže to auto připadalo malé i mě, ale s touhle barvou vypadalo jako něco v čem by měla jezdit Barbie. Na druhou stranu to bylo překvapivě tiché auto a mělo malou spotřebu. Což se mi dost hodí, protože v nádrži byla sotva čtvrtina benzínu. Lepší než jít pěšky. Ta představa mě upřímně děsila, protože jestli opravdu imunní na kousnutí jsem, tak žádná záchrana v podobě proměny nepřijde a já si roztrhání na kusy užiju od začátku až do konce.
Nastartuju auto, opatrně vycouvám z parkovacího místa, taška usazená na místě spolujezdce a vyrazím vstříc městu.

Venku

Venku tě překvapivě nečekají hordy nemrtvých, dokonce ani skupiny nebo jen páry. Při vykouknutí ze zadního vchodu máš jen výhled na plevelem zarostlý volný prostor, kde nehrozí žádné viditelné nebezpečí. Navíc je všude nepříjemný klid. Sice slyšíš tu a tam nějaký výstřel v dáli občas výkřik bolesti nebo zaječení, ale až na vzácné výjimky to je všechno slyšet z velké dálky. Ani sis nevšimla jak běžný denní ruch města, který obvykle ignoruješ, rušil toto nepříjemné ticho.
Teprve když vyjdeš na ulici vidíš, jak strašná situace je. Na ulici se povaluje několik rozsápaných mrtvol, pár jich je naopak nedotčených, ale o to děsivěji vypadají postavy, kterých si všimneš teprve po chvíli.

Jeden stojí na druhé straně ulice tak nehybně až vypadal spíš jako Halloweenská výzdoba než lidská bytost. Předek modré mikiny zčernalý krví stejně jako předek obličeje, takže ani není poznat jeho tvář. Prázdný pohled upřený do města. Další sis všimla mladé policistky, která má provokativně rozevřenou košili uniformy málem až k opasku. Celý dojem kazí krvavý šrám, který se táhne přes celou obnaženou část hrudníku a krvavé šrámy na hrdle.
Jen tito dva jsou dost blízko, abys je nějak důkladněji rozpoznala, v každé ulici stojí nebo se bezcílně plouží další postavy. Po Jamesovi ani stopa. Můžeš jen odhadovat jestli byl někam odtažený nebo kam přesně šel, ale ani jedno z těl ležící nebo stojící mu nepatří.

Kam půjdeme? Pro léky.

Vylezla jsem ze zadního vchodu, rozhlédla se, vystrašená, co na mě zaútočí a ono nic. Překvapeně jsem se rozhlížela, naslouchala, ale nic jsem neslyšela. Pravda, při každém výstřelu, co se odněkud ozval jsem se trochu přikrčila, už jen proto, že moc střelné zbraně ráda nemám, ale i tak. Nakonec jsem se ale zhluboka nadechla, rozhlédla se a když jsem nikde neviděla tělo Jamese, uklidnila jsem se a zamířila do ulice. Tam jsem se zastavila na rohu, když jsem spatřila tu spoušť. Chtělo se mi zvracet, ale udržela jsem to. Přišla jsem na to, že ve skutečnosti je to něco jiného, než v hrách a filmech.
"Ne, tohle by žádnej nerdík nepřežil," zašeptám si potichu pro sebe a zamyšleně se podívám na lahev v mé ruce. Všude někdo stál, dva celkem blízko mne a já se potřebovala dostat do lékárny. Nebo aspoň k ní a zjistit, jestli tam ještě něco je. Ovšem lékárna je... nu, jsou tam oni, stojí mi v cestě a já se nechci proplétat mezi nimi, aniž bych o nich cokoliv věděla.

"Čas na ověřování teorií," poznamenala jsem potichu, pevně stiskla rukojeť mačety v pravačce a vrhla lahev přesně na druhou stranu, než jsem musela jít, abych se dostala do lékárny. Pak jsem se už jen tiše modlila, aby padla na zem, rozbila se a oni šli po hluku. S tím, jak láhev letěla, vmáčkla jsem se do "výklenku" (mezi sloup a popelnici), abych byla co nejméně vidět a sledovala, co se děje.

Experiment č.1

Láhev byla nadmíru poslušná. Letěla lehkým obloučkem a na místě kam dopadla se okamžitě roztříštila na stovky kousků.
Dobrá zpráva je, že všichni zombie v dohledu zareagovali a natočili se různě rychle směrem ke zvuku.
Špatná zpráva je, že tím to všechno skončilo. Ani jeden z nich se nedal do pohybu. Dokonce sis všimla že ti dva nejbližší tobě se po tvém hodu napřed obaceli tvým směrem a pak reagovali na lahev.
Na každý pád patová situace zůstává a oni nevypadají, že by měli něco lepšího na práci než tu postávat a zněpříjeňovat ti život.

Pro léky zamořenou ulicí

Sledovala jsem láhev, jak opisuje oblouček ve vzduchu, načež s třaskotem dopadá na zem. Rozbila se na menší kousky a strhla k sobě pozornost všech zombie v okolí. Na zvuk reagují, ale asi se rozejdou až za nějakým silnějším, než je tohle, napadne mne a zhluboka se nadechnu. Vyloupla jsem se z výklenku protočila jsem si mačetou v ruce a zhluboka se nadechla. Velmi pomalu a přikrčená jsem se pomalu vydala ulicí na druhou stranu. Potřebuju se dostat do lékárny a tím, že tu budu postávat a čumět na ně, to nezvládnu.

Držela jsem se dál od zombíků, dávala si pozor na každý krok, sledovala každého jednotlivého zombíka, abych do žádného nenarazila, nebo se k žádnému z nich nepřiblížila moc blízko. Bylo to nadmíru obtížné.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.