Andor.cz - online Dračí doupě

Ostrava, 1. 5. 2011; 18:00 hod.

Padá šero.
Přestože brzké stmívání není v tuto denní dobu zrovna nejobvyklejší, nicméně Tma si stíny dnes mohla uzurpovat celé pro sebe. V mezích zásahu do vhodného stupně – jak jinak. Ostatně Noční hlídka nad tím přimhouří oko. Nebo dvě. Tento den, či spíš ten včerejší, je dnem triumfů.

Ne, není to vítězství Světla, jak si to mnozí mladí příslušníci hlídky představují. Ne v tom pravém slova smyslu, neboť jistá rovnováha musí být všemi možnostmi zachována. Existuje přeci něco, jako Dohoda – a nikdo z vás nemá chuť zajít na čaj s Inkvizicí, jakkoliv ta je poslední dobou mírná. Či spíš s ní nemáte příliš mnoho střetnutí, takže se stala už jen tím pomyslným strašáčkem ve hře, kterého se vrány dávno nebojí. Avšak možná není moudré ji podceňovat?

Temný mág padl. Ten, co se snažil povznést Temnotu nad všechno Světlo. Nešťastná náhoda, říkají jiní, podlý tah, říkají druzí, přitom nikdo neví, co se vlastně stalo. Každopádně – zaměstnanci ostravských lomů budou jistě potěšeni novým kráterem v již tak znetvořené krajině.
Denní hlídka je bez vůdce. A to je to hlavní, to, co nyní zajímá obě strany.

Neboť rovnováha se povážlivě naklonila v tomto městě na stranu dobra. A to není správné, jakkoliv zábavným onen večírek je a jakkoliv moc se na něm plánujete opít. Šero to nenechá jen tak, pokud brzy někdo nezasáhne. Inkvizice? Vyšší moc? Osud? Nebuďte šílení.
Temných mágů je málo. Nebo spíš těch, kteří by sem mohli být přesunuti. Ostatně stejně jako Světlých – pokud chcete tu nejvyšší možnou kvalitu. Jako u masa.

Zatímco se Světlí radují a Temní v hranicích možností svého postavení zoufají, cosi se probouzí.
A možná bude dobré otevřít okno. Inkvizice si v poslední době oblíbila všechno. Hlavně netopýry.

14. května 2011; Ostravské sídlo Denní hlídky, 16:15 hod.

Nikdo nedokáže smazat bolest ze ztráty milované osoby. Každý, dokonce i Temný totiž cítí – a možná cítí o to víc, neboť jeho láska dokáže být vášnivou. Avšak on tu již není, jakkoliv moc si srdce přeje, aby tomu bylo jinak. Tu noc pršelo. Bylo tak ohavně a nepřejícně… a tys ho nechala jít. Neprotestovala jsi, když vstával od tvého lože.

Možná jsi měla. Možná by pár věcí bylo jinak.

Ale nyní jen sedíš v jeho kanceláři. Na židli, z níž se na vás všechny čas od času dokonce i shovívavě usmíval. Všechny jeho věci jsou naházeny v krabicích – o to ses postarala. Nic jsi neponechala náhodě. Kam ty věci přijdou? To snad víš jenom ty.

A hodiny stále odtikávají svůj nemrtvý blues.

Je tu tma. Ticho. Až příliš bolestivé ticho. Vždy tu hrála hudba. Teď zoufalství převzalo vládu nad tímto místem. Avšak před nimi nesmíš dát nic najevo. Není to trochu bolestivé? Jenže život jde dál – musíš vstát, vyčistit si zuby, dojít na záchod a donutit se vysprchovat.Smít z tváře rozpitý make-up. Nikdy jsi nevěřila, že něco dokáže být tak bolestivé.

Vzpomínky dokážou leda bolet. A to tak, že hodně.

Fax zachrčel. Telefon avšak nevyzváněl, což bylo dosti zvláštní. Aha. Takže Inkvizice – jako jediná má přístup k tomuto všemu bez nutnosti zavolat. Přestože možná jen tušili, že v tomto rozpoložení bys žádné sluchátko nezvedala. Ty nechutné pravdy v myslích nešťastníků…

Vzala jsi papír do ruky. Až zuřivě odtrhla, protože se zase zasekl. Otravný výdobytek moderního světa.


Evropská pobočka Inkvizice; sídlo Praha
Na základě oficiálního hlášení ze dne 30. dubna 2011 se Inkviziční tribunál kvůli mimořádné situaci rozhodl o přidělení nového kapitána odpovídajícího potřebám Denní hlídky.
Dostavte se nejdéle do čtyř hodin od obdržení tohoto oznámení na pobočku v Praze, kde budete podrobně vyrozuměni.

*V případě využití služeb ČD Inkvizice hradí 90% výše celkových nákladů.


Mohla ses mračit, jak jsi chtěla.
Inkvizice je inkvizice – otravná, stálá, nesmrtelná a hlavně neústupná svině. Ale na nadávky směrem k těm ubožákům vylo vytřískáno až moc papíru. Lesy by se měly šetřit.

Co ti zbývá? Vlastně je to celkem jasné – smířit se. A ono čtyřhodinové omezení vůbec není hezké! Krátký pohled na hodiny… ti nejdůležitější jsou ještě tady. Asi… asi by bylo moudré jim to oznámit, a to rychle.

Kde jen vězí?

Analytické oddělení?

(postuješ pro: Erik Stark; Zirkan Zirusi)

14. května 2011; Ostravské sídlo Denní hlídky, 16:15 hod.

Celý den stál za houby.
Jediný, kdo působil svěže, bylo psisko (Erik), které leželo na dece a pozorovalo dění v televizi. Dnes jste ani jeden neměli chuť jít ven – místo toho jste zvolili znásilňování počítačových her a poslouchání Haniných nářků.

Nu, je to bolest, když přijdete o někoho milovaného. Ale proč pořád brečí? Ženská… a ještě si myslí, že o tom nevíte. Cha!

Ale Hana nyní nebyla jádrem všech vašich problému. Neexistující velitelství však ano. Brousil sis na ně zuby? Zajisté by bylo zajímavé velet Ostravské Denní hlídce – mít pod sebou spoustu podřízených a moci své kratochvílné kejkle a zlomyslné pokusy prakticky beztrestně aplikovat na stádo rytířů v zářivé zbroji Dobra? Kdy to celé začalo být tak patetické?

Ale to nic. Jen sarkasmus. Občas z nás odkapává po litrech.

Neodbíhejme od tématu. Na velitelství je prázdno. Široko daleko jsi nejschopnější temný mág (přestože trochu víc krvelačný, než je u šéfů zvykem). Tak co ti vlastně bránilo? To je otázka, kterou sis měl položit.

Uvidíme. Takové paření FlatOut 2 je vždy zajímavější než naivní filozofování a představování si sebe za stolem v kanceláři ex-šéfa. Za 4 hodiny máme padla. Půjdeš domů. Po cestě se nasvačíš. Pomiluješ svou holku a všechno bude zase fajn.

I takové plány na večer jsou vítány.

Ale možná tě vytáhne někam ven. Neříkala něco o nutnosti uměleckého vyžití? Z výstav se jednomu možná dělá mdlo, ale… no, uvidíme. Taková restaurace s pěkným obložením stěn by jí mohla stačit, pokud budeš až moc unaven. Nebo jí tuto skutečnost namluvíš.

Jenže zatím se můžeš leda tak s imaginárním přítelem sázet, kdy se ten pes uslintá k smrti. Možná bys mu měl hodit suchar? Kdybys nebyl Temnej, dalo by se o tom uvažovat. Snad nemá blechy…

Čtyři hodiny.

Další kolo FlatOutu2.

Pes zavřel oči.

Vydrž!

(postuješ: Hana, Erik)

14. května 2011; Ostravské sídlo Denní hlídky, 16:15 hod.

Koš na spaní, nebo deka?
Nejhorší dilemata posledních několika dní. Světlí jsou věčně v lihu (respektive už 14 dní) a tady vládne komorní atmosféra. To aby sis začal sám i otevírat konzervy s psím žrádlem.

Absolutně nikdo tu nerespektuje potřeby psího mazlíčka – počínaje mazlením až po krmení. Vlastně víc třeba není. Koneckonců i ty jsi měl bývalého šéfa rád. Nicméně televize jede a ty před ní můžeš nerušeně relaxovat třeba do aleluja. No, pravda, za 4 hodiny máme padla. Relativně.

Dnes se Osud lidstvu vysmívá do tváře. Zkysnout v analytickém oddělení s upírem nikdy není zrovna nejlepší. Hlavně proto, že charizmatičtí upíři nejsou zábavní.

Vzpomínáš na Kláru? V poslední dny asi často.

Ne, že by jí Hana byla podobná, avšak její žal se rovná tvému. Ztratila milence v den, kdy vy ztratili svého šéfa. Její nářek je něčím, na co dlouho nezapomeneš, přestože jsi jej slyšel jen z dálky a v ozvěnách, neboť před vámi se vždy snaží být tak silná.

Už zase sedí v jeho kanceláři. Řekla něco o tom, že sbalí jeho věci a vyklidí to tam. Před týdnem. Snad to už bude mít hotové. Sám bys dovnitř nejraději nechodil.

Jenže jsou tam ty suchary!

Jak jde o tvůj žaludek, empatie postává někde stranou a mává bílím ubrouskem.

(postuješ pro: Hana Krejčí, Zirkan Zirusi)

14. května 2011: Hlavní chodba Ostravského sídla Denní hlídky, lehce po 16:15.

„Hele, kámo, viděl jsi tu novou buchtu z analytického. Haúúúú. Být úplněk bych se asi neudržel.“ Prohodil sotva dvacetiletý mladík k ne o moc staršímu parťákovi a opřel se o zeď hned vedle dveří výtahu. Dlouhé černé vlasy střihu Viky Cabadaj hodil dozadu a vytáhl cigáro.
„Myslíš tu novou Novou, tý vole?“ Rozřechtal se druhý z mladíků až musel na chvilku umlknout.
„Tak to si to pěkně užij, Skiny, ta dívčina je chladná, víš jak to myslím. Éra to říkal. Tu hned tak nerozžhavíš do potřebné teploty.“ Naznačil svou představu zahřívání a pak si jen připálil své cigáro a opřel se o zeď na druhé straně výtahových dveří. Chodba se začala pomalu plnil vůní či smradem, podle úhlu pohledu, levného tabáku.

Pohodičku, klídek, tabáček končícího odpoledne a blížícího se sobotního večera přerušilo rozražení dveří někde na druhém konci, které by bylo vidět nebýt bílého oblaku kouře.
„Je tu nějaký vlčák?“ První dotaz byl zdánlivě ještě mírný, i když tón naznačoval blížící se erupci. Na mladíky to zapůsobilo jako blesk, oběma sehraně vypadly cigára z rukou a doutnajíc zůstaly ležet na zemi. Mladší se osmělil, nebo spíše byl rukou staršího z mladíků osmělen a zamířil chodbou dozadu. V poslední chvíli. Už se chodbou ozvalo hlasité nadýchnutí, které mohlo skončit kdo ví jak.

„Ano, paní Krejčí?“ No dříve, před tím, než se to stalo, tak to byla taková fajná pohodová dívčina, skoro už to vypadalo na tykání. Politoval v mysli mladík, ale pro jistotu se k tykání nyní nevracel. Neopomenul si povšimnout, že se něco stalo. Při příchodu div nebrečela a nyní v ní vřelo nějaké napětí, jen bouchnout.



„Hele, seženeš vašeho šéfa, myslím Erika. A řekneš mu, ať sem okamžitě nakluše, já musím pryč a pak se pokusíš sehnat Zirkyho a milostivě ho požádáš, zda by byl tak laskav a mohl se sem dostavit, kdyby bylo jeho přítomnosti potřeba. Tento fax mu předáš osobně do jeho rukou. Ruzumíš?“ Na faxu byly zakroužkovány odesilatel a zpráva pro Erika. To že mě chce Inkvizice v Praze mi vůbec neudělalo radost, vlastně poslední dny mi nic nedělalo radost. Proč? Sakra proč zrovna on?
„Tak a tomu druhýmu tam řekni, ať mi zatím tyhle krabice hodí do kanclu, žádné hrabání v nich, žádné rozbíjení jejich obsahu. A teď jdi a nezdržuj.“

Normálně bych jela na motorce, ale teď takto rozhozená, asi fakt pojedu vlakem. Ještě si projdu pravděpodobnostní linie a uvidíme.



„Hele máš odnést ty krabice k Hance do kanclu. Tak žeň, než bouchne. Já musím zavolat Érovi.“ Skiny osaměl na chodbě, jen sám s mobilem v ruce, parťák šel plnit rozkazy, sice jsou dané bezpečností pravidla, ale zkus říct ne.
Erikův mobil marně vyzvání, majitel ho nebere až se ozve hlasová schránka.
„Nazdar, kámo, máš sem okamžitě přifrčet, Hanka Krejčí nařizuje. A mám ti říct, že jí psala Inkvizice, že má jet do Prahy. Takže radši ať už jsi tady. Zdar zatím.“

Mobil zhasl a Skiny provedl všechny navyklé činnosti předcházející střetnutí s někým hodně vysoko postaveným, urovnal si límeček u krku, srovnal rifle, které mu skoro padaly a napřímil se. Pak vytočil druhé požadované číslo. Jaké to štěstí, že si je minule uložil.

„Prosím?“ Ozvalo se v telefonu. A Skinymu projel mráz od hlavy až k patě. Bylo to poprvé, kdy toto slovo z úst tohoto muže slyšel, protože se běžně v jeho slovníku neobjevuje a minule užil výrazu „Ano?“.
„Pane Zirkane Zirusi.“ Radši užil celého jména, neboť si stále nebyl jistý, co je vlastně příjmení, různé národy to mají různě a toto byl cizinec.
„Paní Krejčí vás žádá, zda byste byl tak velmi laskav a mohl se dostavit do sídla Denní hlídky, kdyby Vás bylo potřeba, neboť byla Inkvizicí pozvána do Prahy a,...“ Jeho slova přerušila příchod parťáka, který něčím rozjařený doslova dolétl zpět a vyrval mu telefon z ruky.
„Tý vole, řekni mu, že ta Nová, ta nová z analytického, je chladná, on mi to nevěří. A chtěl by s ní to, víš co...“ Od dalších slov ho odrazil zděšený výraz Skinovi tváře.

Vstup do úřadu Denní hlídky, můj pelech

Už pár dní, od smrti bývalého šéfa to není v úřadu to co dřív, ani se mnou ne. Už několikátý den jsem ležel ve svém tmavém koutku chodby s hlavou složenou na předních tlapách a smutně koukal na všechno co prošlo kolem. Dokonce ani Šedivák, potkan veterán v naší budově, který mi přeběhl přímo před tlamou se mnou nijak nezahýbal. Měl jsem depresi. Můj oblíbený nadřízený už odpočíval v šeru a tady se mi nikdo nechtěl věnovat. Nový Šéf páchl jako chodící chemička, kluci ze strážnice na mě řvali jenom „fuj“ nebo „necháš toho“ a holky...mé drahé, přítulné vědmičky byly ze ztráty nadřízeného příliš deprimované na to, aby mi nosili pamlsky jako tomu bylo dřív.
Pak že být pes je lehké
povzdechl jsem si a tlapou zmáčkl tlačítko na ovladači, takže mi to přeskočilo z jedné telenovely na druhou.
No to snad ne!!!
zakňučel jsem zděšeně nad další Esmeraldou a televizi raději vypnul.
Co bys na mě asi řekla ty?
v duchu jsem se zeptal imaginárního obrazu Klárky a posmutněle zamručel.
Asi bys nesouhlasila s tím jak tu ležím, že? Chtěla bys abych něco dělal, jenže já už nemám co. Bez tebe a bez šéfa to tu nemá žádnou jiskru...
obraz před mýma očima se znovu změnil. Kláru vystřídala Hana. Dobrá to dívčina a milenka mého oblíbeného nadřízeného. Podstatné ale bylo, že byla hodná i na mě, sem tam mě podrbala za uchem a donesla mi keksík...v žaludku mi lehce zakručelo, znělo to jako vzdálené hřmění. Věděl jsem, že bych do té kanceláře neměl chodit, jenže KEKSÍK!!!
jenom představa té chutě mi vlila do žil dost energie na to, abych se zvedl na nohy a plouživou chůzí se vydal směrem ke kanceláři. Cestou jsem prošel kolem dvojice mladíků co zrovna probírala TU NOVOU z analytického a přitom si vesele pokuřovala na chodbě. Bylo docela ubohé vidět členy vlastní rasy takhle zdegenerované, opravdu ubohé, navíc oni věděli jak nesnáším smrad cigaret. Nevrčel jsem, neštěkal, prostě jsem je okázale ignoroval. Vzpomenu si na to, až mě budou zase prosit, abych pro ně něco čmajznul u holek. I když pravda TA NOVÁ...překvapeně jsem natočil hlavu na stranu, když z kanceláře vyletěla jako blesk Hanička a začala kluky peskovat. Já sám jsem mezitím proklouzl do kanceláře, kde jsem po čuchu našel plnou krabici keksíků a začal debužírovat, tedy až do okamžiku kdy jsem zaslechl své jméno.
Erik...jak ona o mě ví...a od kdy mají ti mlíčňáci vůbec moje číslo?
s lehkým překvapením a možná i troškou znechucení jsem vystrčil opět hlavu z šéfovy kanceláře a vrčením, které znělo jako zatraceně blízká bouřka si s dovolením na sebe upoutal pozornost všech od Hany po dva vlčky na hlídce.
Haaanka Kreeeejči neeeema co naaaaaařizovat
snažil jsem se v psím těle co možná nejlépe artikulovat. Pro přítomné to byl asi šok, málo kdo tu věděl, že vážně nejsem jenom hafan.
aaa oood vas byyych si taaaky zaaasloooužil trooošku respeektu
s tím jsem se rozhodl, že bych se na to s prominutím vykašlat mohl a chvilku lovil v paměti, jak že se to vlastně přeměním zpátky v člověka. Pak mi ale docvaklo, že jako člověk nebudu mít svůj teplý kožíšek a tak jsem zůstal tak jak jsem byl, zacouval zpět do kanceláře a vrátil se ke keksíkům.
To by mě zajímalo, kde ten můj mobil vlastně skončil...

Denní hlídka, kancelář

„Jé je, ty jsi tady.“ Zničeho nic se mi nálada srovnala do normálu, být s někým kdo trpí jeho ztrátou přinejmenším stejně jako já je hrozně uvolňující, vždy se lépe trpí ve dvou, než samotnému.

Erik, ani nevím jak, všichni mu tu říkali Chlupáč, snad krom něho, starého šéfa, takže ho všichni znali a jen občas, když vyváděl tak mu říkali Éro, ale to se uchytilo spíše jen u mladší generace Chlupáčových soukmenovců.

„Taky ti chybí, co, ach jo.“ Vezmu si taky keksík a na chvilku se ponořím do vzpomínek.
„Tady přišel fax, podívej.“ Podržím kus papíru tak, jako když mu občas držím televizní program. Takže si mohl přečíst:

Evropská pobočka Inkvizice; sídlo Praha
Na základě oficiálního hlášení ze dne 30. dubna 2011 se Inkviziční tribunál kvůli mimořádné situaci rozhodl o přidělení nového kapitána odpovídajícího potřebám Denní hlídky.
Dostavte se nejdéle do čtyř hodin od obdržení tohoto oznámení na pobočku v Praze, kde budete podrobně vyrozuměni.

*V případě využití služeb ČD Inkvizice hradí 90% výše celkových nákladů.

„No nevím, proč chtějí zrovna mne, nebo že by Zirkyho? Musí jim být jasné, že tu v této době nikdo výše postavený nebude, je víkend. Takže to musí být někdo z nás dvou. Co myslíš?“ Odhrnu rukou delší chlupy, co by mu mohly lézt do očí a podívám se mu do nich.
„Však víš, že si tuto příležitost, dostat se tam, nenechám uniknout, i kdyby chtěl jet jen Zirky sám. Prostě poznát ty správné lidi se vždy hodí.“ Ono se někdy vypovídat pomůže víc než celé naříkání, i když se mluví o něčem jiném.
„Víš co? Rozhodla jsem se jet vlakem, tak nechceš jet se mnou? Aspoň mi nebude smutno a vypadneme odsud, aspoň na chvíli a přijdeme na jiné myšlenky. Jen to bude chtít závojíček, obojek, náhubek a podobně, aby nás neokukovali jako minule.“ Ještě jednou Chlupáče podrbu a narovnám se, rozhlédnu se po kanceláři a zamířím ke dveřím.
„Jestli chceš jet se mnou, tak pojď. Nemáme moc času. Za chvilku to jede.“

Úřad Noční hlídky, 14. května, 14.15 hod.

Aleš

Už téměř dva týdny na úřadě panovala uvolněnější atmosféra. Dokonce i tvůj šéf se tvářil celkem schůdně a čas od čas prohodil i nějaký ten omšelý vtip. Z čehož jsi mohl usoudit, že má dobrou náladu. A toho by se u nadřízeného dalo i patřičně využít. Ostatně, ty jej znáš z celé vaší sestavy nejlépe. Když jsi tehdy přešel do Ostravské hlídky, Kilián v tobě zpozoroval slibný potenciál a bez zbytečných okolků tě poslal na výcviky pro otrlé. Nebylo to lehké, žádná procházka růžovým sadem, a tys to vypracoval až na mága 1. kategorie, což vůbec nebylo zlé. Navíc mezi vámi panovalo cosi hodně podobného přátelství, i když…jak jinak jeho zájem o tebe nazvat? Učinil tě svou pravou rukou. Schopnějšího zástupce by u vás ani nepohledal. A i dnes na tebe přenesl zodpovědnost za vedení Hlídky, neboť měl něco důležitého na práci.

A co ty? Nudou do zadku by ses kopat neměl. Chtělo by se to něčím zaměstnat. Ale když aktivity Denní hlídky opadly, město bylo záhy…klidnější. Skoro idylické. Nebýt toho proklatého deště, že by ven ani psa nevyhnal.
V kanceláři jsi byl sám. Na bytelné desce pracovního stolu leželo zcela obyčejné těžítko na papíry. Propojovací amulet. V případě nouze jím můžeš svého nadřízeného kontaktovat. Ale podobných magických předmětů tu bude jistě víc.
Zazvonil telefon.
„Aleši?“ ozvalo se ihned místo pozdravu. „Poslouchej, pře -..“ sluchátko bylo hluché. Podle hlasu to mohl být Ivan. Tvůj kolega, nadějná pátá kategorie. Trochu širší v ramenou s bodrým úsměvem, ale sakra prudkou povahou. Podle záznamů měl být na lovu neregistrované černé vědmy, která úmyslně předpovídala lidem jejich budoucnost a ponoukala je těžkým zločinům. Živila se na nich jako masařka na kusu zetleného masa.

Ovšem než jsi stačil zareagovat a obnovit spojení, monitor počítače výstražně blikl. Přijatý e-mail se automaticky otevřel a elektronický podpis Inkvizice ti možná neudělal dobře u žaludku. To vždycky věští problémy. Co se mohlo stát?

Pokud ses odhodlal důležitou zprávu přečíst, objevilo se před tebou toto:

Evropská pobočka Inkvizice; sídlo Praha
Na základě oficiálního hlášení ze dne 30. dubna 2011 se Inkviziční tribunál kvůli mimořádné situaci rozhodl o přidělení nového kapitána odpovídajícího potřebám Denní hlídky.
Bylo schváleno úplné rozmrazení Temného mága Konstantina. Jeho vedení v úřadu Denní Hlídky bude ode dnešního dne tedy plně legální.

* Jakékoliv stížnosti a protesty ze strany Noční Hlídky se předem zamítají.

O Konstantinovi jsi slyšel něco málo. Spíše pověry, než holá fakta. Ale z Kiliánova nerudného výrazu, když ses jej na Temného v minulosti ptal, jsi mohl usoudit, že on touhle novinkou rozhodně potěšený nebude. Měl bys mu zavolat. A to rychle.

Další skvělý a naplňující den v Hlídce

Musím zahnat ty podivné myšlenky. Samozřejmě, že jsem chtěl jít ven, na vzduch. Nevím, proč mají všichni pocit, že upíři musí nesnášet sluníčko a milovat zatuchlá temná místa. Naopak, zatuchlou vlhkost k smrti nenávidím a Modrý mech jakbysmet. Jenže všichni mlaďoši vypadli a ještě než tak učinili, ukázali mi tuhle hru. Jméno jsem už zapomněl a po pravdě mě poslední půlhodinu stále více a více štve, jak se auta na obrazovce počítače chovají nereálně. Tedy ne že bych byl nějak skvělý řidič, raději létám svou obstarožní Cessnou, ale auto mám taky a když ho nabourám, chová se fakticky dost jinak.

Naštvanost vyvrcholí dalším virtuálním nezdarem a tak počítač vypnu. Ne tak, jak mě učili, „Start / Vypnout ...“, ale prostě a jednoduše ten bazmek vytáhnu ze zásuvky. Je to rychlejší. Vypínat tlačítkem „Start“ mi přijde proti dobrým mravům. Vám ne?

Zahnal jsem i myšlenky na případné vedení Denní hlídky. To bych si tedy dal. Taková banda šílenců a tragických hrdinů, co máme pod jednou střechou, to se jen tak nevidí. Nene, starému dobrému Zirkanovi vyhovuje přesně ta pozice, na které je. Hrozně nerad hraji Šachy. Ale být figurkou, pro kterou pravidla vlastně tak úplně neplatí, která ví, jak šachovnice vypadá a která může s trochou snahy a píle táhnout sama a bez povšimnutí, to už je jiná...

Ten počítač mě ničí. Dokonce i představy večera jsou pokřivené a pokroucené, jako bych to ani nebyl já. Samozřejmě, sex je vítané zpestření večera, nikoli však nutnost na pozvednutí nálady či mého temného Ega. Naopak, jestli se Zůza jen slovem zmíní o umění, vezmu ji za Igorem. Zrovna vystavuje poblíž a jeho sbírka lehce ujetých uměleckých fotek zpodobňující nahá těla kombinovaná s nejtemnějšími zákoutími vaší mysli, to je vždy úžasný námět na diskuze a polemiky na téma posmrtného života nad vodkou a doutníky. Navíc mě to baví, když už mám danou zkušenost z první ruky.

Mobil. Usměji se, protože vím, kdo volá. Zábava.
„Ano, budu tak laskav a dostavím se za slečnou Krejčí,“ pronesu pomalu, srozumitelně a zpěvně. Vyjdu z kanceláře a prosmýknu se stínem kolem našich „hlídačů“. Další větu už řeknu frajerovi rovnou, když mu položím z poza jeho zad na rameno kostnatou ruku.
„A tuhle věc si vezmu, jestli dovolíte,“ zakončím telefonní hovor sklapnutím extra nemoderního véčka a vytrhnutím faxu z rukou ubožáka, „příště by možná nebylo od věci se rozhlédnout po kancelářích, než tady začnete vyřvávat na celé kolo.“ Mobil zmizí někde v kapse a druhá ruka dopadnuvší na rameno jeho kolegy zchladí elán a ujasní, že poslední výtka patří hlavně jemu.

„A ta Nová, pro vaši informaci, má mnoho předností, o které by mohla obohatit sexuální život vás obou i vašich přítelkyní – najednou – o tom však gentleman pomlčí. Pomlouvat tiché, nemrtvé, avšak náruživé dámy se nesluší bez předchozích zkušeností,“ uzavřu tónem naznačujícím, že mr. Zet již nějaké zkušenosti má, ale předat je rozhodně „per huba“ nehodlá.

„Hanka je dáma a my, jako praví gentlemani, jí zajisté vyhovíme a rádi,“ nadnesu směrem k Erikovi a plavným pohybem obou paží mu pošlu napřed ty dva dárečky, ať si udělá trošku pořádek, ale on už zase zmizel v kanclu. Pokrčím rameny. Všichni se na mě dneska hýbou nějak moc rychle, a tak nahodím kamennou tvář, zapluji za dvojicí do kanceláře a postavím se za ně jako Zubatá, jen bez kosy.

Úřad Noční hlídky, 14. května, 14.15 hod.

Jolana

Z práce do práce. Vážně nemáš dost onoho neustálého „strážení“ lidí? Kde kdo by tě mohl považovat skutečnou hrdinkou pevně oddanou Věci Světla. Však se na tebe tvůj nadřízený ani moc nemračil od doby, co jsi nastoupila i do úřadu Noční hlídky.

Za posledních 14 dní jsi se ale skutečně nezastavila. Tvé dvě zaměstnání se totiž nečekaně skloubila. Když byl posledního dubna poražen vedoucí Denní hlídky, odešel do šera s velikým popraskem. Propadnutí lomu. Štěstí, že se jednalo o odlehlejší oblast, kde horníci zrovna nepracovali. A tys měla za úkol pracovat na kamufláži a uklidňování lidí, že se podobná nečekaná katastrofa skutečně nemůže stát. Někteří se nechali uchlácholit snadněji, na jiné bylo nutné lehce přitlačit za pomocí drobných zaklínadel navozující pocit bezstarostného štěstí. Zároveň jako policejní strážník jsi byla povolána jako záloha při pomoci na případnou evakuaci osob, kdyby se náhodou přihodilo něco dalšího. Skutečně…necítíš se vyčerpaně?

Nyní se nacházíš na svém nočním pracovišti. Kilián tě do terénu za celou dobu neposlal. Zřejmě cítil, že potřebuješ nabrat Sílu. Jak fyzickou tak i tu psychickou. Útoky na vyčerpanou vědmu by nerad riskoval. Alespoň v něčem působil rozumně.
Výzdoba analytického oddělení byla strohá, ale v rohu okna se stále pohupovaly asi tři ucházející barevné balónky. Na zemi a na stolech se povalovaly papírové řetězy a další šílenosti, kterými si lidé zkrášlují své domovy při velikých oslavách. A nebylo ve předčasné? Temní sice přišli o šéfa, ale to k radosti moc důvodu nezavdává. Co když šero zplodí Zrcadlového mága – úplně náhodného Jiného, který se přidá na stranu Temných, aby vyvážil narušenou rovnováhu. Tys sama ještě nic podobného nezažila. Avšak některá vyprávění působila ošklivě. Zrcadlový mág totiž do sebe absorbuje sílu protivníka a stává se tak neporazitelným. Nic příjemného.

„ Mrško, netvař se tak znuděně.“ šťouchl do tebe loktem tvůj spolukolega. Lukáš byl celkem pohledný mladý kluk. Bohužel, výš jak na šestku to nedotáhne. A tak na něj v Hlídce zbyla ta podřadná práce jako je administrativa, údržba systému a občas ti vypomůže i jako analytik v záloze. „Vím, že tahle pravděpodobnostní linie je nechutně zašmodrchaná, ale společně to zvládnem, no ne?“ usmál se, přičemž si prohrábl špinavě blonďaté vlasy. Nezlomný optimista. S řinkotem otevřel plechovou zásuvku a vyhledal zašle okrovou složku, kterou před tebe hodil na stůl.

Marta Poleňská, 64 let, Zálužní 21, Ostrava. Ve spisu ses mohla dočíst, že tahle postarší dáma byla svými dětmi po operaci kyčelního kloubu strčena do levného sociálního zařízení pro důchodce. Dokonce i vnoučata z ní vysávala finance. Naivní, osamělá a nerudná. Nic zvláštního v dnešních časech. Ale ona byla neiniciovaná Jiná. Prostředí, vypukávající rakovina plic – to vše přivolávalo hrozbu, že se její Síla uvolní a ona přivolá hromadnou kletbu, která by zasáhla okolí minimálně v průměru 5 kilometrů. A tvým úkolem bylo vyhledat možný časový bod a událost v budoucnosti, který by tuto malou apokalypsu spustil.

Město, 14. května, 14.15 hod.

Olga

Dnes tě čekala celkem všední pochůzka po městě. Kilián přirozeně věděl o tvé touze po rozlehlém a hustém lese, kde by se jako na potvoru nepotloukaly ustrašení a vášniví houbaři. Lidé si troufají stále hlouběji a hrozba, že by tě opět odchytávali tím výsostně stoupá. A tak jediné, čím ti alespoň mohl krapet spravit náladu byl fakt, že tě neustále posílal ven. Na čerstvý vzduch, i když o tom se v Ostravě příliš mluvit nedá. A dovolený do divočejších lesů na Slovensko to kompenzují opravdu jen minimálně.

Kriminální živly ve městě celkem poklesly. Do těch lidských si neměla právo zasahovat. Ovšem Temní…ti se z ulic stáhly a zalezli do vlhkých podchodů, kam se je Světlo snaží již po tisíciletí zatlačit.
Tobě se ale naskýtal i pohled na druhou stranu pomyslné války Světla a Tmy. Vše jsi tedy mohla vidět a hlavně posoudit z jiného úhlu. To by vůbec nemuselo být na škodu.

Na ulici do tebe kdosi vrazil ramenem. Mladý výrostek s vlasy střiženými na ježka a třemi kroužky v obočí. Kryl se amuletem a to bylo důvodem, proč jsi ho ihned nerozpoznala po pachu. Upír. A ke všemu provokativní. Pokud by ses podívala šerem uviděla bys na jeho hrudi plát modrý registrační cejch. Přicestoval z Rakouska a už si dovoloval. Od doby, co Denní hlídka ztratila svýho šéfa, se sem ty násosky sjížděli v houfech. Skoro jako nabušení fotbalový fanoušci. V jednotě je síla. Je tu legálně, s tím nic nenaděláš, sebrat ho nemůžeš. Jedině mu krapet vypráskat kožich a nebo udělit oficiální napomenutí.

„Oljo! Nech ho jít. Za to by ti nestál.“ oslovil tě klidný hlas tvého přítele. Vlastimil se nepatrně pousmál a jemně stiskl tvé rameno. Byl zrovna na cestě do svého krámku po odpolední pauze. A tys očividně podmíněně mířila tím samým směrem. „Pochop je. Myslí si, že naše hlídka je ohrožená a oni nás spasí svými ideály.“ zatřepal hlavou. V náručí držel štos knih pečlivě zabalených v nažloutlém papíře. „Tomu bys nevěřila, získal jsem starý svazky knih s rukopisy od Lovecrafta. Sice mě to stálo hodně sil a musel jsem obětovat svůj nejcennější artefakt, ale nedalo se tomu odolat.“ jakoby omluvně se pousmál a to gesto se k němu zvláštním způsobem nehodilo. Přesto působilo dostatečně výmluvně.
Společně jste došli k jeho živnosti. Spousta knih, regálů a poliček. A ta vůně zasychajícího inkoustu. Kromě prodeje, zde měl Temný také menší dílnu, kde se věnoval i ručnímu svazování knih. Zdálo se, že podobnými zálibami byl posedlý. A v jeho krámku se mnohdy dalo najít víc informací, než v soukromých archivech obou hlídek.

„Přislo nové zboží, možná by ses chtěla podívat.“ byl si jist, že to budeš chtít prošmejdit. Ale než tě stačil navést správným směrem, zazvonil mu v kapse telefon. Vlastimil jej pohotově zvedl a přiložil k uchu. Pouze naslouchal, poté mlčky přikývl a zavěsil. Jeho pohled se změnil. Vycítilas i bouři v jeho jindy vyrovnaných emocí. Adrenalin. Páchl jím. Svaly na krku ztuhly. Pokusil se klidně usmát. „Omlouvám se, Oljo. Práce volá.“ zamával plastovou krabičkou s čísly. Měl naspěch. Nebylo by rozumné mu odporovat. U Temných se něco semlelo. A když už shánějí i Vlastimila…co asi chystají?

On ten dvoutýdenní „mír“ byl už příšerně podezřelým. A ty sis mohla začít být jistá, že tě také povolají zpátky na základnu. Cítíš tu předtuchu v kostech. A to ani nemusíš být jasnovidec.

Budova Denní hlídky

Odploužil jsem se do opuštěné pracovny a začal opět dlabat suchary, které jsem si už předtím shodil na zem, když se za mými zády objevila nejdříve Helena
to je překvapení, jeden by řekl že bude pelášit na místo určení
a hned za ní se do místnosti jako smrt vplížil Zirkan...
no tak vážně, proč nás obvolává, když jsme oba v budově
ptal jsem se sám sebe v duchu a poněkud zbystřil pozornost, když se kolem mě rozestavily jako by se mě chystali sejmout. Helena přede mě...když sáhla na keksík zavrčel sem a zuby jí cvakl kousek od ruky, aby pochopila, že to je kruci MOJE... a Zirkan za má záda.
A cooo myyy s tim?
zeptal jsem se nechápavě po přečtení faxu.
Já jsuuuu pes a ty třeeeti kategooorie. Aaaať to s Praaaahou vyřeeeší taaady Edwaaaaard je neeejvyšíííí
zahuhlal jsem a hlavou kývl směrem k Zirkanovi. Já vím, není zrovna dvakrát milé označovat ho tímhle jménem, ale já měl k upírům vždycky odpor. Já vím, nemám moc co mluvit vzhledem k tomu, že vyji na měsíc, občůrávám patníky a kdo ví co ještě, ale...nemrtvé ve své přítomnosti jsem nikdy neměl rád. No a tak když si mě...chudáčka malého...od šéfa vyprosila jedna vědmička, do teď nevím co jsem jí provedl tak strašného, abych mohl být její doprovod na premiéře Stmívání, rozhodl jsem se tohoto brutálního psychického šoku využít k tomu, abych si dělal srandu z těch zubáčů, kteří věděli o tom že mluvím. Vydrželo mi to docela dlouho, ale když se omrzel i můj nejlepší žertík(posypání nebohého upíra třpytkami), přestalo mě to bavit. I tak jsem ale každému upírovi říkal Edward, když byla nálada moc těžká a potřebovala uvolnit.

Úřad Noční hlídky, 14. května, 14.15 hod.

Po dlouhé době je tu klid a dýchatelno. Tedy ne, že by normálně nebylo. Jenom se tak nějak všichni uvolnili. Šéf se občas zmohl i na nějaký ten vtip, což bylo téměř nevídané. Nevidět a neslyšet to na vlastní oči, ani bych neřekl, že je něčeho takového schopný.

Seděl jsem sám v kanceláři a uvažoval co dělat dřív než umřu na nudu. Ačkoliv to ještě pořád nebylo tak zlé. Vlastně bych si měl užívat. Denní hlídka přestala být tak aktivní a nebýt toho počasí venku bylo by to celé také o něčem jiném. Jenže v tomhle vylézt ven… Ne, díky. Nemám zájem. Až se budu chtít vykoupat, zapnu si sprchu, tam aspoň teče teplá.

Zazvonil telefon. Tak hurá do práce a konec lelkování. Zvedl jsem to a ani neměl šanci říct bé.
Poslouchej, pře- A sluchátko bylo hluché. To nevypadá dobře. Podle hlasu to mohl být Ivan, který by měl akorát lovit neregistrovanou černou vědmu. Velice nepříjemný tvor. Předpovídala budoucnost a nutila lidi dělat odporné věci. Ale co by jeden chtěl? Na tom ale nesejde. Spíš by mě zajímalo, co se mi snažil říct Ivan. A proč to nedořekl? Že by vědma dělala problémy?

Jenže než jsem stihl byť třeba jen zavolat zpátky blikl na mě počítač. Automaticky se otevřel e-mail a z podpisu se mi udělalo lehce nevolno. Inkvizice.
Zas budou problémy a problémy jsme my… Jo, to by na ně sedělo. Kdo ví, jestli neměla Inkvizice něco společného i s Rakeťáky. Na druhou stranu – tohle bude možná jediné, co je spojuje.
Tak co se stalo tentokrát? Zadíval jsem se na obrazovku a začal číst. S každým dalším písmenem se mi to ale přestávalo líbit.

Výborně, čas odpočinku doopravdy skončil. O Konstantinovi jsem toho slyšel žalostně málo a nic čemu by se dalo pořádně věřit. Ale soudě podle reakce Kiliána, když jsem se kdysi zeptal… Nebude nadšený. A bude mít i stížnosti i protesty, i když jen neoficiální. Čas uvolnění a dobré nálady nám skončil. Pravděpodobně.
Pohled mi padl na amulet na stole. Šéf opravdu nebude rád, ale měl by o tom vědět. Tak hurá do toho ať mám sdělování špatných novinek za sebou. Aktivoval jsem amulet. Šéf nebude rád, že ho ruším od toho, co dělá. Jakoby mi zbývalo něco jiného.
„Omlouvám se, že ruším, ale přišel e-mail od Inkvizice. Denní hlídka má nové vedení – Temného mága Konstantina.“ Jen doufám, že jsem ho nezastihl v nějakou krajně nevhodnou dobu…

Ostrava; 14.5 2011

Alexandra Třešničková

Byl to normální den – možná trochu deštivý. Vlastně poslední dobou bylo pořád tak… neskutečně hnusně. Zprávy byly stále plné nevysvětlitelného úkazu v lomech: před čtrnácti dny se tam z nevysvětlitelných příčin propadla země a odhalila nové těžiště černého uhlí. Odborníci stále nemohli přijít na tuto záhadu – už jen pro to, že geologický průzkum neukazoval na nic, co by k této „katastrofě“ mohlo vést.

Celá Ostrava se nyní obávala o svůj život – jako kdyby zemětřesení v této zemi byla obvyklá a ještě k tomu smrtelná. Geologové byli v depresi a tak na lidi poštvali závan Smrtky. Nu, alespoň že tví obvyklí zákazníci a ti, kteří se objednali, přišli a nebáli se, že jim po cestě spadne nebe na hlavu. To je ovšem velice obrazné.

Včera ses konečně dostala ke koním – jízda v blátě byla opravdu příjemnou a nyní to nemyslím nijak ironicky. Přestože jsi byla nucena do svahu vystoupat nikoliv klusem, ale normální chůzí, neboť hrozilo, že by koni při rychlejší jízdě mohla podklouznout noha. Vše kolem bylo opravdu mazlavé, avšak měkký podklad vhodně tlumil nárazy.

To jsou ty krásné okamžiky, kterými se dá zaplnit čekání na další existenci, potřebou masáže? Snad ano.

Posadila ses na masérský stůl a dál jsi poslouchala zprávy z rádia ohledně oné katastrofy. Už ani ne za týden se měla celá oblast – do této doby neprostupně uzavřena – otevřít pro možnost těžby dle průzkumů velice kvalitního černého uhlí; nebála ses – od tvého bydliště a koneckonců i pracoviště to bylo velice daleko.

Avšak stejně tě tam něco táhlo. Něco, co jsi nedokázala vysvětlit. Něco uvnitř tvého nitra tě tam volalo. Silně a neústupně.
V noci ses vzbudila celá zpocená. Pamatuješ si ještě ten sen?

Byl v něm vysoký, do černé kůže oděný muž. Kolem něj se vznášely chuchvalce mlhy a za ním stála podivná socha – ne! – to byl člověk! Cosi, pomalu se měnící na sochu. Chladný kámen. Křičelo to, ale tys nebyla sto zaslechnout ten hlas.
Muž se otočil k tobě a jeho oči se stáhly do štěrbinek. Přesto se zdálo, že tě nevidí – úplně, jako kdybys byla ve vzpomínkách někoho jiného.
Cosi řekl a vztáhl ruku k nebi. V ten okamžik tě ohlušil výbuch a pak se vše kolem začalo propadat. A ty jsi tam stála jen v noční košilce. Kameny však do tebe nenarazily. Jako by jsi byl duchem – nebo ty kameny byly zjevením? Ale ne, byl to sen.
A pak hlas. Smál se. Šíleně se smál. Ale muži v kůži nepatřil. Byl jiný. Odlišný.
Pak ses probudila. Poslední, co ti utkvělo v mysli byly šedo-zelené oči. Krásné, jasné – a krutý hlas, volající tvé jméno, přestože tvým rodným jménem nebylo.
Ale jak znělo?

Každopádně, byl to jenom sen. Nic víc – takže nic, s čím by sis měla dělat větší starosti.


Ale dost snění. Čekal tě zákazník.A tohle nebude ten z mnoha, kteří k tobě chodí jako na návštěvu ke své známe, která jim uvaří horký čaj a oni se jí svěří se svými problémy. Stránský - 15.20 stálo v diáři. Jaký asi bude? Navenek i uvnitř? Vždy to byla celkem zajímavá hádanka.

Z přední místnosti salónu se ozvalo zacinkání, jak někdo otevřel dveře. Když jsi vyšla zákazníka přivítat, spadl ti kámen ze srdce. Naštěstí to nebyl ten typ tlustých a upocených byznysmenů, kteří se tu hromadili a funěli se stížnostmi, že tvé ruce ani necítím. Bodejť by taky ano přes ty vlny sádla.
„Dobrý den.“ pozdravil tě s úsměvem. Vypadal vcelku pohledně (http://29.media.tumblr.com/tumblr_lk0wm3eCop1qj1p1qo1_400.png). Ale nebyl snad až moc mladý? On jistě musí hodně sportovat, tak proč by měl mít ztuhlé svalstvo? „Jmenuji se Vojtěch Stránský, měl bych být objednaný.“ usmál se dobrosrdečně. Jeho hlas navozoval atmosféru čehosi smířlivého a svěžího. Blonďaté dredy mu spadaly na polorozepnutou barevnou košili, pod kterou měl bílé tílko. Venku lilo jako z konve, ale on zůstával suchý. Ale deštníku sis u něj nevšimla. Natáhl k tobě svou paži, aby ti mohl stisknout dlaň.

Ostrava: 14.5. 2011 – Lázně

Pořád jsem musela myslet na ten podivný sen a také... co mě pro všechno na světě mohlo táhnout do toho dolu? Nikdy jsem se o to nezajímala a světe div se, bylo mi to ukradený. Sice vím, že můj děda kdysi pracoval někde v dole a těžil uhlí, ale to nebyl důvod aby mě nějaký uhelný důl zajímal.

Poslouchala jsem rádio a myslela na ten podivný, děsivý sen. Nevím co to mělo znamenat. Dokonce jsem ty lidi ve snu ani nikdy neviděla.
Pokrčím rameny a podívám se do diáře, kde jsem měla zapsaného nového zákazníka.
Stránský... hm... snad to nebude další velryba, těch jsem už měla dost a někteří měli nenechavé ruce.
Promnula jsem si ruce a stoupla jsem si. „Lidi jsou blázni.“ Poznamenala jsem. Jak můžou lidi šílet kvůli takové blbosti? Zemětřesení a tady? Možná nějaké prťavé, které ani neucítíme.
Vypnu rádio a místo toho zapnu uklidňující zvuky mořského pobřeží. Na chvíli jsem zavřela oči, možná bych se měla jednou jet taky podívat někam do zahraničí. Ale jsem si jistá, že tahle náhlá touha mě brzy opustí. Svůj domov jsem měla nejraději.
Ozvalo se zacinkání, což znamenalo, že přišel Stránský. Otočila jsem se k zákazníkovi a příjemně mě překvapilo, že to není žádný tlustý, starší muž.
Přátelsky se na něj usměji. „Dobrý den. Ráda vás poznávám, pane Stránský. Jmenuji se Alexandra Třešničková. Ale říkejte mi Alex.“ Potřesu si s ním a pak ukážu za zástěnu.
„Prosím, tam se vysvlečte. Máte tam připravený ručník. Až budete hotový, lehněte si tady na lehátko na břicho a začneme.“ Přejdu ke své sbírce vonných olejů.
„Jakou vůni máte rád?“ zeptám se.

Noční hlídka, Kiliánova kancelář

Nesnáším, když jsem vyrušován. A oni mi to dělají neustále. Kdy naposledy jsem se mohl věnovat výhradně svým záležitostem? Raději ani nevzpomínat. Otáčet horkým koncem zrezivělé čepele v dehtové ráně není příliš moudré. Nejsem sadista. To potvrdí každý, kdo mě…nezná. Uvědomil bych, jak moc jsem starý. Přinejmenším. Vzpomínky považuji za žalostné. Nechtěl bych se k nim navracet vícekrát než by bylo nutné.

Těžce jsem vydechl, od úst stoupal bledě modrý obláček sražené vody. V šesté hladině Šera bylo chladno. Vysoká stébla trávy urputně šlehala bosé holeně. Dva zmírající nachové měsíce hodlalo vystřídat obrovské Slunce. Řezavý vítr šlehal do tváře. Potemnělé nebe zelenofialové barvy s sebou přinášelo pach mokré hlíny. Navrátil jsme se do páté hladiny. Nohy jsme zabořil do šedavého písku, který v určitý okamžik hýřil všemi možnými barvami.

Chvíli tedy trvalo, než jsem reagoval na Alešovo volání. Pokud mě sháněl on, mohl jsem si být jistý, že se jedná o něco důležitého. Něco, k čemu mág 1. kategorie neměl přístup a nebo schopnosti.
„Slyším.“ odvětil jsem a čekal, co na mě vybalí. Byl jsem připravený snést jakkoliv stresující a komplikovanou situaci, cokoliv šíleného…hromadný masakr, zkrátka vše. Ovšem, že Inkvizice rozlomila pečeť a přivedla Konstantina zpět do našeho světa…to mne zaskočilo. „Skutečně?“ vydechl jsem. Obvykle bych ihned zaúkoloval každého, kdo by se nacházel v mém dosahu. Přestával jsem vnímat. Betonový kryt kolem mne se rozpadal. Připadal jsem si neskutečně slabý. Šero na mne tlačilo svou vahou. Vysávalo ze mne Sílu a já se nebránil. Ještě pár minut a uvíznul bych tu nadobro. Ne…já přece nejsem…leckdo…

Rozdrtil jsem v dlani onyxový amulet, ve kterém se hromadila energie. Takový redbull v Jiné podobě. Kamínek mi do dlaně vypálil znamení. „Aleši! Svolej všechny na stanici! Ať se připraví na cestu. Aktivuj slídící zaklínadla a maskovací amulety.“ okřikl jsem ho a přerušil spojení. Proplouval jsem šerem zpět k první hladině. Vynořil jsem se na kraji města. Vysílen padl na kolena. Nescházela mi moc..jen…nedokázal jsem přirozeně uvažovat.

Kosťa…

Třaslavé prsty se nořili do štěrku na silnici. Útroby se svíraly. Kdybych nebyl chráněn, věřil bych, že jsem pod palbou emotivních zaklínadel. Jenže mě stačila odrovnat jediná myšlenka a tisíc bodavých vzpomínek, které pálily jako řeřavé uhlíky. Snažily se mi vyrvat míchu a obratle. Chytil jsem se za zátylek, stiskl čelisti a zařval. Prudce. Čistě. Jako zvíře.
Zpocené čelo se dotklo chladného asfaltu. Seber se, Jakube. zrnka času ti prokluzujou mezi prsty. „Není čas…není čas na minulost.“ zašeptal jsem, sbírajíc se ze země. Byla to má povinnost. Jaká? Zabránit Temným, aby štědrosti pražské Inkvizice využili se vším všudy a posílili svoje stavy nad nás.

A to není vše…musím vyřešit spoustu jiných věcí…hrůznějších. Situace se komplikuje.

/Aleši svůj příspěvek pak šeptej i Olje a Jole/

Noční hlídka, Kiliánova kancelář

Chvíli trvalo než se ozval. Výborně, takže přece jenom se mi povedlo zasáhnout do nějakého nevhodného okamžiku. Snad ani nechci vědět jakého.
Jeho reakce mě trochu překvapila. Normálně by začal rozdávat úkoly. Všem, ke kterým by se dostal. Nebyl důvod se ujišťovat. Rozhodně nehrozilo, že bych si z něj chtěla dělat dobrý den. Ostatně myslím, že to by bylo poslední, co bych si dovolil. Neodpovídám. Myslím, že to co jsem řekl bylo jasné dost.
Chvíli mu to trvá, ale pak zase zapadne do kolejí jeho obvyklého chování a začne vydávat rozkazy.
Tentokrát jsem šanci odpovědět ani nedostal. Sotva dopověděl, co je třeba udělat ukončil spojení. Jo, nejspíš to byla opravdu nevhodná chvíle. Ale co už.

Fajn, takže tedy do práce. Vyjdu z kanceláře a všem které najdu oznámím stávající situaci.
"Máme tu pohotovost. Takže všichni se připraví na cestu, popřípadě sežeňte ty, co tu nejsou. Díky." Je mi jedno, kdo se toho ujme, hlavně aby někdo. Jistě, vím, že to bylo zadáno mě, ale ještě jsou tu ty amulety a...
Jediný koho sháním sám je Ivan. Přece jenom… Co kdyby se dělo něco ještě i u něj?
Nechám telefon vyzvánět a pokud se Ivan ozve vychrlím na něj to samé, co na ostatní. Plus otázku, co se stalo, že předtím tak náhle zavěsil. Doufám, že je v pořádku.
Pokud nezvedne – pocit, že je něco špatně jen zesílí. Nahlas zakleju a vydám se aktivovat ty zaklínadla a amulety. Sice by mě zajímalo proč Kilián takhle vyšiluje pro jednoho Temného mága, ale věřím, že proto má svůj důvod. Vždycky ho má.

Výborně. Všechno by mělo být hotovo. Teď jen počkat na ostatní až dorazí a šéf s nimi. Uvidíme, co dál.

Za ty roky jsem už mnohokrát přemýšlela, co mě tady drží. Co mě drží ve městě, jehož podivným pachem za chvíli každý nasákne tak, že bych kdekoli jinde poznala zdejšího domorodce. Petrohrad má taky svůj pach, každé město ho má, ale... obyčejný člověk nedokáže pochopit, že doma to prostě voní jinak, i ty mraky na nebi vypadají odlišně.
Odpověď na tuhle otázku byla v posledních pár letech stejná. Vlastimil, Hlídka. Já nemám ve zvyku nějak moc spřádat sítě, proto ani nemám chuť se drát nahoru, výš jen výš. Asi proto mi tak prosté konstatování ve dvou slovech stačilo.

Jo, Kilián je prostě zvláštní pavouk. Na jednu stranu vypadá, že nás všechny sežere, na tu druhou v sobě přece jenom nezapře, proč se stal zrovna Světlým mágem mimo kategorie. Stačí se na poradě zavrtět a já vím, že on ví, že chci ven. Kdyby mě nacpal někam k analytikům, asi bych se upila k smrti. Pít a pít, než všechno zčerná.

V divném rozpoložení, přemýšlivém, kdy hrozí mrak chandry, do mě někdo vrazí. Hlídkování mám v krvi, hlídám si svoje teritorium. I když jsem byla myšlenkami jinde, málem jsem reagovala podvědomě. Jen ten cejch zastavil mou trestající ruku, která užuž chtěla škubnout ke klukovi. Místo toho jsem ji sevřela v pěst.
To, že nejsem fanatický křižák Světla, neznamená, že se mi lidi můžou vozit po hřbetě. Blýsknu po něm očima. Co chystá, že se schovává amuletem?
Za jiných okolností bych se tomu podívala na kloub. Pokud mu vydali cejch, musel se ohlásit, ví se o něm a problém zprvu nebyl. Rozhodně ne nijak velký, čemuž se divím. Jemu bych možná na čelo přiložila rozpálený železo.
Nač ten amulet...

Na vteřinu zavřu oči, doteď zabodnuté do upírových zad. Dneka jsem nějaká nepozorná, to není dobré. Už jen proto, že mi je jasné, že se něco semele. Brzo. A bude to velký. Rovnováha není zachována. Světlo ve městě svítí jako bzučící zářivky na operačním sále. A stíny se kradou okolo. Co nevidět z nich něco vystoupí. Buď nový Temný, nebo...
Nebo si někoho z nás vezme Šero. Ať už rukou kohokoli.
Někteří na tohle vůbec nepomysleli, když se radovali, že velká část Tmy je pryč. Já nemám důvod k radosti. Možná proto je Kilián pořád takovej? Ví toho milionkrát víc než já. Ví, že v téhle hře nejde o vítězství. Škoda, že potěr to tak snadno nedokáže pochopit.
Odfrknu si. "Ideály. Víš, kam vedou. Anebo možná právě díky nim se člověk cejtí být naživu. Vlasto... když hledáš klid a Rovnováhu, znamená to, že jsi už starej? Že tě veškerý jiskřivý mládí plný energie a rebelství navždy opustilo?"
Vypadá to hodně divně, když se ho na to ptá na pohled mladá holka. Ale můj hlas postrádá svou kočičí lehkost, šeptám to do stahujícího se mraku chandry. A to nemám kocovinu, nic. Jen zlé tušení.

Podivné napětí ze mě opadne, až když se zanořím do krámku. Tady jsem, dá se říct, doma. Jaká ironie, že Světlá hledá útočiště u Temného. Přesto když jde o práci - o té se nebavíme. Krom věcí, které víme oba.
Mračna jsou zpět. Služební mobil mají jistě zabezpečený, takže ani můj trénovaný sluch nic nezachytí. Vlastně ani nechci. Nechci dělat špeha, tady nejsem pracovně.
Mlčky vyjdeme před obchod, rozloučím se jenom kývnutím a rovnou se vydám na centrálu. Ruku mám v kapse na mobilu.

Jednou nohou v garáži

Sice tady nevelím a ani nechci, ale při letmém zamžourání na ten papír odhadnu, že moc času nemáme, a mít za zadkem Inkvizici nechceme nikdo.
„Dobrá tedy,“ vložím se do toho, „Praha nás chce vidět, nemáme s tím problém. Protože si frajeři myslí, že s námi ze severní Moravy můžou zametat, zvát si nás na kobereček kdy se jim zachce a ještě nám dávat časová ultimáta, navrhuji se toho zhostit s elegancí a stylem. A protože je tady doslova mrtvo a reprezentativnější členové Hlídky jsou v trapu, vezmu si s sebou Hanku, která už projevila touhu se projít po Karlově mostě, a tebe, Eriku, aby sis příště nechal toho Edwarda na rozhovory s tvým temným já pěkně v duchu.“

Vidím, jak se Erik ošije už jen představou, že by měl vyjít z budovy, natož někam cestovat.
„Jestli se ti něco nelíbí, klidně tě dám do hlášení, počítám, že se našemu novému šéfovi bude moc líbit, jak reprezentuješ Hlídku ve stavu nouze. Tak, a abychom ukázali, že nejsme žádné Béčka, navrhuji letět letadlem, business jetem, pěkně jak se na elitu místní hlídky sluší a patří. Kdo má něco proti, může jet třeba vlakem, ale ten vám nejenže ujede, ale dalším to ani nestihnete. Nádherná vizitka, jen co je pravda. Jet po parodii na dálnici, D1, odmítám.“

S tím si uhladím kabát a prokřupnu krk, aby bylo jasné, že já už se rozhodl a ostatní mohou jít třeba pěšky. Přesto mám dost taktu na to, abych si poslechl námitky, případné výtky, vykrucování, pláč či kňučení. I když nevěřím na kvalitní argumenty, nikdy neříkám nikdy.

Úřad Noční hlídky, 14. května, 14:15

Pomáhat a chránit.
Pro toto životní motto se někdo narodí a někdo se k tomu propracuje. Dříve nebo později. Záleží to na mnoha faktorech.
Ve mně se skloubily oba dva. Já se s tím narodila a jakmile jsem byla iniciována, tak jsem to dotáhla téměř k dokonalosti.

Původně jsem měla v plánu pracovat pro státní policii, ale s mou prací pro Hlídku se to dalo sloučit jen horko těžko. Musela jsem se tedy spokojit s „podřadnější“ prací městského policisty. Tahle profese je krapet nedoceněná a obyčejní lidé vlastně neví, co všechno to obnáší. Kdyby to bylo jen pochůzkování, tak by to bylo docela i fajn. Jenže člověk se při téhle práci dostane mezi spodinu města. Bezdomovce a feťáky, opilce, výtržníky, kteří nepáchají trestnou činnost, jen přestupky. Bohužel těmto recidivistům jde pomoci jen těžko.

Díky svému nadání, nebo možná bohužel díky svému nadání, jsem se v městské policii nechtěně stala krapet proslulou. Těžko se vysvětluje, proč jsem zase byla ve správnou chvíli na správném místě a má neohrabaná vysvětlení prostě kolegům nestačí. To, že jsem se stala terčem jejich vtípků je snad to nejmenší. Jenže lidi jsou podivná stvoření a tak na mne někteří žárlí a někteří se se mnou přestali bavit. V městské polici není výhoda být outsider. I parťáka mi několikrát vzali, takže nakonec proti předpisům chodím sama. Mě to nevadí, aspoň se s nikým nemusím zbytečně seznamovat. Můj skutečný život je za oponou téhle reality. Městský strážník je prostě jen doplňkovou činností, která ale poslední dobou zabírá čím dál tím víc času a já se obávám, abych vše v dohledné době zvládla.

Navíc po událostech, které se staly před 14ti dny…
To, že byla Denní hlídka oslabena o svého šéfa, bylo rozhodně velké plus pro nás. Nicméně každý normálně uvažující Jiný věděl, že to nebude mít dlouhé trvání a nikdy vám nikdo nezaručí, že To, co přijde po Tom, nebude ještě horší. A dále tady byla pravděpodobnost toho, že do naší reality vstoupí Zrcadlo. Síla tak mocná, že nastolí křehkou rovnováhu, jenž byla smrtí temného narušena. Nic by se nemělo přehánět a tak vlastně tohle vítězství nad Temnými bylo tak trochu Pyrrhovo. Aspoň dle mého soudu.

Od té doby jsem se moc dobře nevyspala. Nevím, jestli jsem si hrozbu Zrcadla brala na svá bedra víc než ostatní mí kolegové z Hlídky, nebo to bylo jen tím, jak moc se můj šestý smysl poplašil nastalou vítěznou situací. Obdivuji status quo, kdy jsou obě strany za stejno. Tohle mne upřímně děsí.

A asi to na mne bylo dost vidět, jinak by si mne Lukáš nedobíral. Obvykle se oba dva pošťuchujeme, házíme po sobě hláškami, ale v poslední době jsem nějak neměla chuť se projevovat radostně.
“Když… mě tohle prostě frustruje.“ klepnu prsty do monitoru a zahučím hlouběji do kancelářské židle.
“Nedává to prostě smysl. Těch uzlů co tam je. Takhle chaotická pravděpodobnost ještě nikdy nebyla. Nebo jsem ji ještě nikdy takhle neviděla.“ podívám se na Lukáše a otázkou v očích - ty snad jo?
Nechápu, jak si může někdo udržovat tak vysokou hladinu životního optimismu. Lukáš je jak sluníčko… nebo možná spíš jak supernova. Rozhodně mi ale jeho nezdolný optimismus den krapet zpříjemní a tak se po chvíli začnu tvářit zamračeně.
“Dej to sem,“ natáhnu ruku po složce a věnuji mu úsměv. Otevřu tvrdé desky a začtu se do případu starší paní. Když skončím, hlasitě si vzdychnu.
“Lepší to být snad nemohlo.“ sarkasmus z té věty jen čiší.

Řešením, které mi pomůže, mimo počítačovou analýzu pravděpodobnosti, jsou mé runy.
Z kabelky vytáhnu černý kožený váček, značného objemu. Chvíli hřeji váček v dlaních a nasávám magickou energii, kterou z run cítím i přes vydělanou a obarvenou kravskou kůži.
Po chvíli rozvážu zlatý provázek a krátce váčkem poklepu. Udělám si prostor na stole, kam můžu runy vysypat a vzápětí na dřevěné desce stolu zazvoní kostěné kostičky s vyrytými runovými znaky. Některé zůstaly otočené a runa je zakrytá, ty mne nezajímají, čtu z těch, jejiž runy jsou vidět.

Jednou nohou v hrobě

Ó pardon, omlouvám se vaší Nejvyšší vznešenosti, za to že jsem se vás dotkl.
do toho slova nejvyšší jsem vložil tolik ironie, kolik se jen do něj vešlo a i celá ta věta zněla dosti posměšně, zjevně sem opravdu podrážděný kvůli šéfově smrti, obvykle totiž bývám poměrně milý společník k rozhovoru. No a pokud si všímavý posluchač všiml, že už nemám problém s výslovností a důkladně si mě prohlédl, může si všimnout že se má psí tlama poněkud proměnila a začala nepatrně připomínat lidskou hlavu, díky čemuž jsem patrně dokázal lépe mluvit. Zajímavý trik což?
Vážně nevidím důvod, proč by tam měl jezdit obyčejný vlkodlak jako já. To je tak pro vás honoraci s magickýma schopnostma většíma než flus, ale rozhodně ne pro mě.
lehce znechuceně jsem prohodil hlavou.
Inkvizice, tam by mohli být záznamy...odpovědi na mé otázky, jenže...taky nemuseli nejsem si jistý, jestli ty odpovědi opravdu potřebuji a chci znát.
Když zmínil způsob dopravy lehce jsem se zakuckal.
Letadlem, děláš si srandu?
vyvalil jsem skoro lidsky oči, přestože jsem byl stále spíše než cokoli jiného pes.
Tak to ani náhodou, do žádnýho pochybnýho létajícího stroje já nenasednu. Nejen že je to nepřirozený, ale dokonce i pomalý. To už i po vlastních tam budu rychleji než vy v té ocelové plechovce co Fenrir ví jak visí ve vzduchu.
vrčel jsem znechuceně a rozzuřeným ceněním zubů dával najevo, že to myslím smrtelně vážně.

Aleš

Vydávat rozkazy je snadné. Zdá se. Jakmile jsi vyšel z Kiliánovi kanceláře, tvůj výraz tváře tě prozradil dřív, než jsi stačil cokoliv říct. Všichni věděli, že jsi zástupcem šéfa a tak ti příliš ani neodporovali. I když nespokojené brmlání se ozve vždy.

Magická linka, přes kterou ses snažil dovolat Ivanovi, několikrát vypadla. Těžko říct kvůli čemu se spojení přerušilo. Přepětí sítě? Kdo ví. Když se ti konečně ozval, jeho hlas byl sípavý a ty sis dokonale dokázal vykreslit jeho vyčerpaný a potem zborcený obličej.
„Ta kurva zdrhla!“ rozčílil se. „Vrhla po mně trojitý ostří a uvrhla hromadnou kletbu na partičku huberťáků. Mrcha vypelichaná! Co jsem k sakru měl dělat? Než jsem zažehnal nebezpečí pro ty mladý, ona mi zmizela v šeru! Stopoval jsme jí jenom do druhý hladiny, pak jsem jí ztratil…do háje…“ jeho hlas se postupně ztlumoval, jak nebyl spokojený sám se sebou. Vyžehlíš mu to u šéfa? „Aleši, pošli mi někoho, kdo mě hodí zpátky…ta stará bréca mě trefila, je to jenom škrábnutí, ale já nesnáším krev…“ no ne, co to na něj vrhla, že začíná fňukat?

O amulety jsi se postaral. Nyní už jen čekat na příchod šéfa, který na sebe nenechá dlouho čekat.

Olja

Upír se na tebe před svým odchodem zadíval. A v jeho očích se odrážely věky Temného, který za svou existenci zmařil druhým spousty ideálů. Bělmo bylo bez lesku a plnila jej prazvláštní melancholie. Rty byly bezkrevné. Pohnuly se. A bylo to jiné, než u normálního člověka. Nevysvětlitelné.
„ Záleží, co všechno si seš ochotná připustit, Oljo. Že mladický ideály jsou marný, dojde časem každýmu. Ale okamžik, kdy si začal stárnout. Osudovej moment, kdy v tobě něco skutečně umřelo…to už je jiná.“ podal ti svou odpověď a vnořil se do šera.

Mobil ti pod dlaní zavrněl sotva dvě minuty po tom, co jsi odešla z krámku. „Oljo, pomaž zpět. Blíží se šéf a svolává poradu.“ stručné upozornění, které jsi očekávala.


Všichni

Štáb Noční hlídky opět ožil. Úzkými soukromými i těmi veřejnými chodbami zastíracího motelu se hemžili všichni přítomní pracovníci. Vzduch prosycený spektrem barev a emocí se tetelil u stropu nakřáple blikajících žárovek. Vzrušení. Nepokoj. Radost. Obavy. Aury Jiných mi poskytovaly hýřivé spektrum nálad, aniž bych je chtěl zevrubněji studovat.

Vešel jsem otáčivými dveřmi u vchodu, jako každý jiný smrtelník. Napjaté a ztuhlé svalstvo ve tváři mi přičítalo démonický charakter. Dovedl jsem se tvářit skutečně zle, když jsem chtěl. Popravdě, jsem byl staletími znuděn kontrolovat výraz svého obličeje, že jsem si zvykl na ten nejpohodlnější a podle novodobých odborníků i ten neškodlivější. Ale myslím…že zamračený šéf budí míň podezření, než ten euforicky šílený.
V analytickém oddělení to bzučelo a elektronika úpěla. Lukáš, kterýmu ještě teklo mlíko po bradě, pobíhal v nesmyslných kruzích od jednoho k druhému a nadělal víc škody, než užitku. Ale na to jsme neměl čas.

„Oljo, Vlado! Se mnou do zasedačky a bez keců.“ mávl jsem rukou a shazoval z ramen upjaté sako. Začínalo tu být příšerné vedro. Fakt, že Běta si zrovna vybrala dovolenou, aby se svojí vnučkou Kačenkou mohla jet k moři, se mi nezamlouval. Ale když za štěstí toho písklete orodovala přes týden, že ti jeho rodiče jsou naprosto příšerní břídilové a holka se musí kouknout do světa…neměl jsem nervy hrát si na kus ledu, co potopil Titanic. A kde byla další moje jednička - Marek? Doplňovala síly na táboře pro umělecky nadaný děcka v Portugalsku. Při finálním souboji s bývalým šéfem Denní hlídky se pořádně vyždímal. Co jsem měl dělat. Cucáním energiťáků by mu tak leda narostli křídla.
Nikdy by mě nenapadlo, že Inkvizice si urve takovej žvanec a přišije si ho na triko.
„Matěji, ty nakluš taky.“ luskl jsem na roztěkanýho rudovláska a připadal jsem si jako krotitel divokých šelem, co si do arény vede tři svoje kočkovitý mazlíčky.

„Aleši.“ oslovil jsem svou pravou ruku, která na nás už čekala v zasedačce. Slabě jsme přikývl, když jsem ucítil, že amulety pulzujou silou. „Co je s Ivanem? Potřebujeme ho pro přesný přezkoumání linií cest do Prahy. A kde se poflakuje Vojta? Do dvaceti minut ho chci mít tady.“ nakázal jsem bez kompromisně. Nic nemá větší prioritu, než tohle nečekaný setkání. Přehodil jsem sako i s odvázanou kravatou přes opěradlo židle a prohlédl si všechny přítomné.
„Inkvizice otevřela Pandořinu skříňku. A to co v ní našla rozmrazila a dosadila na křeslo vrchního Temnýho Denní hlídky.“ všem jsem vnukl vizi otisku Konstantinovy aury – mága mimo kategorie, který byl kdysi uvězněn za podvratnou činnost vůči Inkvizici, přesněji – usiloval od zničení Dohody. „My přirozeně nemůžeme protestovat, ale sedět jako puťky taky nebudeme. Konstantin bude oslabený, navíc zmatený vymoženostmi nové doby a bude chtít načerpat Sílu. My se musíme postarat, aby se jí nepřechlastal.“ shrnu to. „Pár z vás se pověsí na vyslance Temných, kteří si pro šéfíka pojedou. Část se pak oddělí a dostane na starost Inkviziční archivy. Věřte mi, bude lepší, když několik zaprášených dokumentů skončí v našich rukách.“ promnul jsme si spánky a vyhrnul rukávy bílé košile. Plány velkolepé, ale materiálu mám sakra málo.

„Do Prahy pojedeme společně a rovnou. Vybavím vás krycími zaklínadly a amulety. Na útočných kletbách se ošidit taky nemůžeme.“ tiše jsem mlaskl. „Otázky?“ zeptal jsem se, zda jim můj stručný úvod nestačil.

Yo

Lukáš se na tebe zadíval téměř jako na zjevení. „Ty se necháš frustrovat tím, že někomu může pomoci, když zapojíš mozkový závity?“ povytáhl mladík kriticky obočí. A když viděl jak se hrbíš v židli, zauvažoval, zda by ti nemohl poskytnout uvolňující masáž. Ale to by ho Alžběta hodně rychle propleskla, že tu něco zkouší na slušné ženské.
Vzdychl a promnul si kolena. Byl to nováček. Neměl žádné zkušenosti. Mohl pouze odvozovat z toho mála, k čemu se na centrále dostal –a přiznejme si – nebylo to nijak valné. „ Hmm, třeba ta pani má zkrátka…moc složitej život? Víš co myslím?“ rozhodil rukama. „Ty věčný dilemata. Na jedný straně miluje svou rodinu, ale na druhý si uvědomuje, že jí jenom vysávaj energii a tak si nalhává, že je všechno v pořádku….pak se to uzluje jedna radost.“ zkusil něco plácnout.
A potom se soustředěn zadíval na tvé počínání. Používání magie ho vždy fascinovalo. A svým zvráceným způsobem i…vzrušovalo.

Runy se rozkutálely po desce stolu. Zázrakem žádná nepřepadla přes hranu na podlahu. Nevitelné, však pevné pouto je drželo při sobě. Jiskřivá vibrace se vznášela kolem každé z nich. Mnoho zůstalo otočeno lícem dolu. Mlčely. Střežily se jasných odpovědí. A tys dostala jako na potvoru jen pár vodítek.

Othila...

Gebo...

Thurizas...

Eihwaz...

Uruz...

Dagaz...

Ehwaz...

Co vidíš?

Pořád přemýšlím nad Vlastovými slovy, koušu se do rtu, dokud neucítím krev. Teprve potom svého zlozvyku nechám. Občas mě to chytá a mám tendenci okusovat naprosto všechno. Vždycky je poznat, když jsem byla moc dlouho na centrále někde na poradě nebo v kanclu. Ohlodaný tužky. Ale mnohem raději teda ohlodávám kosti.

Do hotelu vcházím vchodem pro personál. Jen výjimečně hlavníma dveřma. Vůně jídla z kuchyně mi vžene sliny do huby a vábí mě tak, že málem neodolám. Mít známýho na jatkách, tak mu tam sedím denně. I když pach zmražené krve není kdovíjak lákavý. To by jistě potvrdili i upíři. Až na to, že mně stačí tele.
V mé auře dneska nejiskří, táhne se kolem mě podivně tmavá a hutná. Ale pořád jsem to já, pořád je tam ten známý otisk.
Tssch, bez keců... Bez keců by se to obešlo, kdyby po mně hned tak neštěkal. Bejt mladší, tak mu odseknu něco ve smyslu, že nejsem čokl. Takhle si to jen pomyslím, protože vím, že to má stejný účinek. A kdo ví, třeba to ani nepostřehne, evidentně se něco posralo.
Sednu si někam ke dveřím jako vždycky, ale ne zády k nim, a seberu ze stolu nějakou tužku. Podle toho, jak vypadá, se mi někdy musela dostat do pracek.
Nezdržuju se řečmi "já to říkala". Protože většina ví, že jo. Říkala jsem, že něco přijde, ale to by si domyslel každej Jinej, co už má něco za sebou.
"Konstantin... to je někdo od nás?" Vzhledem k tomu, že vím, že je Jinej, tím myslím východní Evropu.
A upřímně doufám, že to já neskončím v archivech. To by se hodilo spíš pro Vlastimila. Toho mít při ruce, tak najde pomalu i to, co tam není. Problém je v tom, že teď jsme na opačných stranách barikády. Pohled mi ztvrdne.
Co když on bude jeden vyslanec? Je pravda, že my dva bychom při spolupráci Denní a Noční hlídky napáchali nejmíň škod, ale pokud dostane jasné rozkazy, pochybuju, že je kvůli Světlé poruší. A já tak nějak tuším, jak vypadají rozkazy Denní hlídky. Zvlášť pokud se jimi má dosáhnout nového esa v rukávu.

"Už se ví, kdo jsou ti vyslanci?"

Ostrava 14. 5. 2011 – Lázně

Mladíkovi jemně načervenalé rty se podmanivě pousmály. Ne že by se snažil být svůdný, ale skrze něj k tobě cosi promlouvalo. Upřímné sympatie, které v dnešních časech byly tuze vzácné. Možná proto budil kouska podezření, i když jeho záměry zůstávaly čisté.
„Těší mě, Alex.“ přijal ihned tvou nabídku. Dlaň měl velkou a příjemně hřála. Zdá se, že ani to psí počasí, na něj nepůsobí. Žádné lezavě studené prsty a ještě k tomu vlhké od deště. „Mně všichni říkají Vojta.“ usmál se a byl spokojený, že v tak relaxačním prostředí nebude muset dodržovat přísná pravidla etikety. Pustil opatrně tvou ruku, přikývl na srozuměnou a odešel za zástěnu, odkud jsi za malý moment mohla slyšet šustění látky, jak ze sebe stahoval oblečení.

O chvilku později vyšel zpoza ní, jak se sluší a patří pouze s čistě bílým ručníkem omotaným kolem beder. Měl krásné tělo. Určitě sportoval, jak jinak by přišel ke svalům, jež se rýsovaly pod opálenou pokožkou? Usmál se na tebe a došel k masážnímu stolu. Nemusela jsi na něj zírat, aby sis mohla hravě všimnout propíchnutých bradavek. Tenhle mužský se v podobných libůstkách očividně vyžíval. V okamžiku, kdy se položil na břicho, ti odhalil záda pokrytá ornamenty pocházející snad z nějaké starověké civilizace. Samo o sobě to vnukalo myšlenku na šamanismus v hlubokých amazonských pralesích. Na zadní straně lýtka měl dokonce i vypálenou jizvu.
„Ještě nikdy jsem nebyl na masáži. Ale kámoši, co závodně hrajou basket, mě k tomu dokopali. Prý neexistuje nic úžasnějšího.“ zasmál se a ještě si rychle stranou shrnul dlouhé blonďaté dready ozdobené dřevěnými korálky. Zeptala jsi se na vůni a Vojta zamyšleně zamručel. „Určitě ně nic sladkého, spíše něco s kořeněným dozvukem…co kdybys mě překvapila, Alex?“ vybídl tě a ty sis mohla představit jak potutelně se teď asi tváří.
„Jak dlouho už se tomu věnuješ?“ zajímal se, zřejmě nesnášel ticho. A hrající hudba z rádia mu konverzaci nahradit nedokázala. Jaký ti připadal? Typický mladý kluk, nebo snad byl něčím zvláštní? Nudný, či z něj cosi vyzařovalo? Ale konečně jsi zapomnělas ten sen. A v momentu, kdy ses dotkla potetované kůže, do tebe vjel proud podobný elektřině, ale mnohem opojnější.

Ostrava 14.4. 2011 – Lázně

Usměji se na něj. „Dobře, Vojto. Také tě ráda poznávám.“ zeptala jsem se zatím co jsem si prohlížela lahvičky na masáž a poslouchala jak se za zástěnou svléká. Byl to zajímavý muž, nikdy jsem zrovna neměla zálibu v dreadech, ale u něj mi nějak nevadili. Když vyšel svlečený jen v ručníku, podívala jsem se na něj a já jako každá ženská hned zhodnotila jeho tělo. Které mimochodem bylo fantastické! Žádný přebytečný tuk, jen svaly, krásně opálená pokožka a nebyl ani přehnaně namakaný.
Donutila jsem se na něj nezírat, jenže to vydrželo jen chvíli než se uložil na lehátko, samozřejmě v místě kde byla hlava byl otvor na obličej, aby mohl dýchat a mluvit, namísto toho, aby musel mít hlavu opřenou na boku.
„No... není to tak, že bych chtěla svou práci za všech okolností vyvyšovat, ale řekla bych, že tví přátelé mají pravdu. Masáže jsou opravu skvělé. Zvlášť pokoj tě trápí nějaké ztuhlé místo, když odejdeš už tě nic nebolí. Ale já osobně preferuji masáže nohou.“ Usměji se a prohlížím si jeho tetování a jizvu. Nevím co to znamená, ale vypadalo to jako nějaké starodávné ornamenty... přišli mi na mysl Mayové, protože asi tak o nich jediných jsem věděla, že žili v pralesích. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Zamyslela jsem se nad vůní, kterou by rád. Ale nechal to na mě, samozřejmě chtěl nějakou mužskou vůni. Chvíli jsem přemýšlela a pak vzala lahvičku s vůní santalového dřeva. Tahle vůně se mi na mužích líbila, tak uvidíme co na ní řekne on. Nakonec jsem do ní kápla ještě pár kapek hřebíčku a zatřepala.
„Od Maturity. Hned jak jsem ji udělala začala jsem se tomuhle věnovat. Rodiče mi do začátku pomohli. Koupili mi vše potřebné a já se rovnou mohla vrhnout na masáže.“ Řekla jsem mu a kápla mu na záda tři kapky oleje a pak jsem si dala trochu do dlaně. Rozetřela jsem si je v dlaních a konečně se dotkla jeho, ale to co jsem ucítila bylo zvláštní, ale příjemné. Přesto jsem polekaně ucukla, zvlášť když se díky tomu probudilo k životu jisté místo. Což nebylo dobré, rozhodně jsem nechtěla po něm vyjet. To by nebylo profesionální! No tak probuď se!
Znovu jsem položila ruce na jeho záda a začala mu olej roztírat po kůži a začala s masáží. „Máš zajímavé tetování. Znamená to něco?“ zeptala jsem se a snažila se hlavně myslet na práci.
Opatrně jsem zatínala palce do citlivých míst na zádech o kterých jsem věděla, že když na nich zapracuji, zákazník se bude cítit blaze. Já si taky masáž občas užila a vím, že to bývá pocit... takového příjemného brnění. Ale začínala jsem pomalu, první jsem hledala kde má nejztuhlejší místa.

Ostrava 14. 5. 2011 – Lázně

Vojta se na lehátku zavrtěl a zamručel jako protahující se kocour. „Oh! O ztuhlém svalstvu mi ani nemluv. Nedávno jsem si při stěhování namohl záda a od té doby to místo nemůžu dobře rozhejbat. Těsně nad levou lopatkou, tam to táhne nejvíc.“ upozornil tě, kde byl mohl při masáži být problém. „Také jsme slyšel, že správná masáž musí krutě bolet…je to jenom povídačka, Alex?“ světlovlasý se zdál být pro tvé povolání docela nadchnut. Že by si chtěl udělat taky nějaké kurzy? Na druhou stranu, jestli s tebou bude spokojený, jistě se vrátí. Působil jako příjemný člověk. Jaký by to byl asi kamarád? Či víc? Těžko odhadnout. Proniknout druhému pod kůži nebývá nejlehčí. A jádro se od obalu může podstatně lišit.

Vybrala jsi mu vůni dle svých preferencí a zkušeností. Jakmile sis ji nanesla na pokožku, uvolnila se do ovzduší. Lehký opar pošimral mladíka v nose. Mírně pozvedl hlavu a s lehce svraštělým obočím začichal. „Voní to…pěkně. Nevtíravě, ale přitom je to svým způsobem intenzivní. Ale nepoznám, co to je…“ rezignovaně sebou plácl zpátky.
Tlumeně se zasmál. „To je fajn, že máš takové rodiče. Musí být na tebe pyšní, že sis vážila jejich pomoci a doteď se tomu věnuješ.“ usmíval se a zhluboka se nadechl v očekávání, kdy jej začneš masírovat. V okamžiku, kdy jsi sebou trhla a ucukla, jako kdyby ses o něco spálila, se Vojtěch ohlédl přes rameno. „Stalo se něco? Ublížila sis?“ i když mu nebylo jasné, oč by ses mohla poranit.

Když jsi se rozhodla pokračovat, i tvůj zákazník se uvolnil. Mohla jsi vnímat jemné zatínání svalů, ze kterých jsi svými pohyby dostávala přebytečné napětí. Drobné zatínaní pod konečky prstů. Vojta spokojeně vydechl. Téměř to evokovalo cosi erotického a pro tebe bylo tak hříšně snadné jej vtáhnout do svých zakázaných fantazií. „Mé tetování?“ zopakoval tiše a nechával si hodnou chvíli na rozmyšlenou, zatímco znovu slastně zasténal. I když ne nijak přehnaně. „ Je inspirované kultem pralesních kmenů. Vždy mne podobné síly přitahovaly. Jejich schopnost a znalost bylinek, které je údajně propojovali s božstvy a oni s nimi pak mohli promlouvat. Je v tom obsažen symbol života, smrti…čehosi živočišného a mimo naše chápání. Je to složité na vysvětlení, ale jestli chceš…můžeme si o tom někdy popovídat.“ nabídl ti. Takže by nebyl proti, kdyby jste se setkali i mimo tvé pracoviště.

Vojta si tvé laskání, tedy…náplň profesionální masérky, užíval. Chvilkami to vypadalo, že jeho vědomí odplulo kamsi do vzdálených krajin. A tys mohla pozorovat, ze u tvých nehtů se cosi tetelí. Drobné jiskřičky světla. A nebo už tě boleli oči ze zářivek? Sílící pocit, nutkání čehosi, s čím dosud neumíš nakládat. Obrysy mužova tetování zdrsněly a vystupovaly z kůže tobě vstříc. Bylo to jako kdyby ses dotýkala reliéfu. Stačilo přivřít víčka a prozkoumávat ornamenty pouze hmatem. Ale…nebylo by to příliš riskantní? Jak by si to on asi vyložil?

Moudřejší, starší a klidnější ustoupí

Mávnu rukou, abych Erikovu „omluvu“ přijal.
„Dobře, dobře, DOBŘE! Pojedeme autem. Fakt výkvět Denní hlídky. Dva nejschopnější hlídkaři, které mám zrovna po ruce, a oba se bojí vlézt do letadla. A to si říkáte Temní? Vědma, která zvrací jen co slyší nabíhat turbínu, a obyčejný vlkodlak, jak se právě tituloval, který si myslí, že běhá rychleji než tryskové letadlo?“

Nadechnu se, zvednu kostnatý prst a dodám neslyšně: „Nepřerušuj!“
Preventivně, nepočítám, že by mě někdo přerušoval v mém výlevu na téma slabosti Denní hlídky, aneb kde jsem to skončil a kam se poděly staré dobré časy.
„A ty si nech ty xichty,“ napomenu Erika za jeho částečnou přeměnu, ze které se mi zvedl žaludek.

Nasupeně odkráčím do garáže, až za mnou vlaje plášť. Vlkouši stojící na chodbě a napínající uši, aby zaslechli rozhovor starších a zkušenějších kolegů, vyskočí jako když do nich střelí a najednou předstírají kopec práce. Cestou si cosi neslyšně brblám a občas obracím oči k nebi, protože On to vidí!

...

Cestu po dálnici jsem nakonec přežil i já, i moje auto. I když jsem na ni nadával, co se do silničářů vlezlo (chudáci asi chytli nějakou to nečekanou kletbu, pardón). Naštěstí je můj starý Mercedes 600 auto s měkkým podvozkem, pohodlné a rychlé, takže nám cesta utekla.

První zastávka byla na benzín, protože 300 koní pod kapotou sice dovoluje předjíždět manažery v Audinách a Bavorácích, ale sežerou klidně 20 litrů na sto. Druhá, poměrně vtipná, byla dálniční policie. Odbyl jsem je ve stylu „ne, nepotřebujete vidět moje papíry“. Řidičák sice mám, to zase ano, ale asi by se jim nelíbil. Omezenou platnost sice nemá, ale přece jen, je z třicátých let.

Za slabé dvě a čtvrt hodinky zaparkuji před sídlem Inkvizice v Praze a vpadneme na recepci.
„Máme tady rezervaci,“ zvesela se zazubím na recepční.

Ostrava 14.5. 2011 – Lázně

Usměji se. „Jen se neboj. Až odsud odejdeš budeš jako rybička.“ Slíbím mu a podle jeho instrukcí najdu postižené místo.
Jeho otázce se musím zasmát. „No... některé masáže bolí. Jako třeba ty kdy tě šlehají kopřivami, ale je to zdravé. Ale tohle nebolí. Aspoň ne krutě. Až ti budu masírovat ten namožený sval, chvíli to bude bolet, pak se to změní v příjemnou bolest až nakonec zmizí úplně.“ Vysvětlím mu.
„Takže to tak úplně povídačka není.“ Dodám nakonec. „Ale takové masáže já nedělám. Nějak nemám to srdce lidi tou kopřivou šlehat.“ Usměji se pobaveně.

Vojta začal zkoumat vůni co jsem mu vybrala. Líbila se mu, ale nemohl přijít na to co to je.
„Je to santalové dřevo. Je nepatrně nasládlé, ale přebývá ho taková příjemná zemitá vůně. Přidala jsem do něj ještě trochu Hřebíčku. Podle mého nejlepšího mínění, je tohle vůně která se k muži hodí.“ Vysvětlím mu.
Pak si odkašlu. „No hrdí... možná, že ano. Ve skutečnosti z toho nebyli nadšení. Chtěli ať jdu na vysokou, ale já měla školy už plné zuby. No nakonec rezignovali a raději mi pomohli.“ Pousměji se. „Ano. Jistě jsou rádi, že jsem s tím neskončila. Však jim jejich dobrotu splatím. Už jim šetřím na dovolenou na Kanárech.“ Pochlubila jsem se, jak jsem hodná dcera.

Když se mě zeptá jestli se mi něco nestalo, zavrtěla jsem hlavou. „Ne, ne. Všechno je v pořádku. Asi jenom trochu elektrický.“ Řeknu a pustím se do práce. Jeho vzdechy na mě působili zvláštně, stejně jako předtím ten dotyk. Nebylo tohle u mě zrovna normální, mám pár hezkých zákazníků, ale tohle se mi nikdy nestalo. Možná... že je tohle to jiskření o kterém jsem tolik slyšela?
Rychle jsem zamrkala, abych se zase vrátila do reality a poslouchám co říká o svém tetování.
A pak mi nabídl, že bychom si o tom mohli promluvit jindy.
Zadívala jsem se na něj a začala mu masírovat místo na které si postěžoval. Sejít se se svým klientem?
„To bychom mohli.“ Řeknu dřív než jsem se doopravdy zamyslela jestli bych měla.

Pokračovala jsem v práci a Vojta si to viditelně užíval, a zdálo se, že usíná, což by nebyl první, kdo by se uvolnil natolik, až by si u toho zdříml.
Zamračila jsem se na své ruce z kterých vylétávali... světýlka? Jiskry? Rychle zamrkám, protože by to mohli být jen mžitky před očima.
Ale pak se stalo ještě něco divnějšího. Tetování na jeho zádech se jakoby... zhmotnilo, připomínalo mi to vystouplý reliéf i na omak mi to tak připadalo. Mohla by mě vůně a zvuk moře uspávat, že bych měla takový sen... i při plném vědomí?
Na chvíli odtáhnu ruce a své znepokojení zamaskuji tím, že si dávám na ruce dalších pár kapek oleje.
Co mám dělat? Mám mu jako říct, že jeho tetování mu vystoupilo ze zad? Byla bych za magora. Ne... nejlepší bude dělat jako, že nic. Znovu jsem položila ruce na jeho záda a ať už se to dělo cokoliv musel to být jen nějaký světelný úkaz. A já dělala jako, že se nic neděje a dál ho masírovala. Přesto jsem si dovolila prsty při masáži zkoumat tento podivný úkaz. Co má tohle pro všechno na světě znamenat?

Než jsem se Ivanovi dovolal, stálo to za to. Linka několikrát vypadla. Možná kvůli přepětí nebo co já vím. Nakonec se to ale povedlo. Výborně.
To, co mi ale oznámil, už rozhodně nebyla tak pozitivní.
Ztratil ji. Takže nám tu po ulicích dál běhá jedna neregistrovaná temná vědma, co si ráda hraje. S lidmi především. Odporná pijavice.
„Jasně, někoho pošlu.“ podívám se po přítomných. Jenom by mě zajímalo, co to na něj ta mrcha hodila, obvykle se nechová takhle. Ale co už. „Kde jsi?“
Počkám na odpověď a pak se otočím na Vojtu s prosbou, aby Ivana vyzvedl a dodal k tomu vše, co potřeboval vědět. A i když je to spíš prosba než příkaz doufám, že se nebude nijak vzpírat. Specializuje se na boj, takže i kdyby se dotyčná vědma rozhodla dělat problémy, což je značně nepravděpodobné, mělo by to být v pořádku.


Čekal jsem v zasedačce, když dovnitř vešel šéf s Olgou, Vlademm a Matějem v patách.
„Vojta jel vyzvednout Ivana. Stopoval Temnou do druhé hladiny, pak se mu ztratila a nechala mu dáreček.“ Tím mám na mysli jak ty očarované puberťáky, tak ono škrábnutí. „Ale měli by tu každou chvíli být.“ ujistím ho jen pro jistotu. Vím, že Ivan myslel, že bych mu to mohl u šéfa nějak vyžehlit, ale jak?

Vyslechl jsem si jeho proslov ohledně nově nastalé situace.
Několik zaprášených dokumentů? Co v nich může být? Na druhou stranu to není ani tak důležité. Ne, pokud se dostanou k Temným. Protože pokud Kilián říká, že by byl lepší, aby připadly k nám, jsem ochotný tou věřit. Ostatně, jestli ono se vždycky nehodí mít něco navíc, i kdyby šlo jen o pár zaprášených papírů.
Na druhou stranu mě představa hrabání se v milion let starých papírech nijak neláká. Na druhou stranu, když tam budu poslaný, dohadovat se o tom nebudu. K čemu by mi to taky bylo? Ano, správně. Naprosto k ničemu.

Otázky? Vlastně ani ne. Na to, co by mě mohlo zajímat se už zeptala Olga. Kdo budou ti vyslanci? Dobře je pravda, že by mě zajímalo víc věcí. Co je na těch papírech? Proč je to rozmražení Konstantina takové pozdvižení? Co se, sakra, stalo Ivanovi? A tak dále, a tak dále. Jenže nic z toho není životně důležité nebo nezbytně nutné, takže mlčím. A snažím se dát si dohromady s tím, co vím, co tak nějak tuším a co odhaduji do přibližného, ale přesto snad možného logického uceleného obrazu.

Ostrava 14. 5. – Zasedačka

Zapřel jsem se pažemi o skleněnou desku stolu, až to protivně zaskřípalo. Chudáci moji obrateni. Nevýhoda citlivých smyslů. No co. Protnul jsem pichlavýma očima Aleše. „To ho nemohl vyzvednout někdo míň schopnej?“ svraštil jsem naštvaně obočí. „To, že Ivan zase něco zesral, neznamená, že mu budem posílat taxikáře druhý kategorie.“ teď si to slízne Aleš, protože on je za to odpovědnej. A výmluvy neberu v potaz, to se už mohli směle naučit.

Podíval jsem se na Olgu. Už o něco klidnější. Zatřepal jsem hlavou, přešel ke skříni, která spíš připomínala muzejní vitrínu. Vzápětí uprostřed protáhlého stolu přistála bronzová soška římské vlčice, rázem ožila a začala se procházet. „Konstantin je zkaženej produkt zvětralýho Říma.“ upřeně jsem sledoval kojící vlčici, která se posadila na zadek, zaklonila hlavu a zeširoka otevřela tlamu…skoro jako kdyby se chystala vít na měsíc. Matěj se nervózně ošil a Vlado se zuby nehty držel, aby nevypustil trapnou poznámku, na které je mistr. Z hrdla oživlé sošky se uvolnil dým a vnukl všem přítomným názorné vize dekadentního Říma. Pochybné sexuální praktiky, úchylky, sadistické hrátky, krev, pisklavý smích, násilí a úplná bezcennost lidského života – krutá doba pro Světlé. „Nemá prakticky žádnou morálku, úctu k životu.“ hodil jsem před své pracovníky složku s Konstantinovými fotkami a základními informacemi. „Navíc se specializuje v alchymii, dnes už bych ho povýšil na chemika…jeho vědomosti v tomto oboru jsou takřka nepřekonatelné, ačkoliv na to doplatil po svém. Drtivou většinu protijedů neznáme, ale něco by mělo být v inkvizičních záznamech.“ alespoň jsem v to doufal.

Pozorovací koule se aktivovala, probleskla a v kuželu světla se postupně zhmotnily obrazy tří postav.
„Pro novýho šéfa si zaručeně pojede tento Nejvyšší upír, Zirkan.“ poukázal jsem na typického představitele upírů, kteří to z kaslíku „odpad“ někam dotáhli – světlužel pro nás. Upravený vysoký elegán v černém kabátě. „Specializuje se na kletby. Nato pozor.“ silueta vampýra se proměnila na menší a mnohem ženštější. „ Hana Krejčí, amantka bejvalýho šéfa. Vědma, celkem svérázná, nezahálí. Dokáže shromažďovat dost Síly.“ vždycky mi přišla celkem nezajímavá, ale může klamat. „Jako třetího do party si vzali čokla, visí na něm nějaký zaklínadlo. Víc informací o něm není. Proto se radši mít na pozoru. Na druhou stranu…na co by s sebou tahali obyčejnýho vlkodlaka?“ hodím do placu řečnickou otázku.

„Partička Temných už je na cestě. Autem je nedohoníme. Můžem využít letadlo. Portál tak narychlo je náročný tvořit. Nějaký námitky?“ jestli mají lepší cestovní prostředek, sem s ním.

„Aleš a Olja se v Praze pověsí přímo na vyslance Temných. Možná bude potřeba menší potyčka k odvedení pozornosti, abysme si mohli zařídit bezplatnou prohlídku archivů.“ promnul jsem si bradku. „A kde kurva vězí ti dva?“ trhnul jsem napjatě rameny.

Pejsek RÁÁÁÁD autííííčko :D

Já nejsem hlídkař jááááá suuuu maaaskot
vrátil jsem se zpět k psí mordě zkřivené širokým úsměvem. Když se náš nejvyšší rozhodl zajít si do garáže pro auto jenom jsem kývl na vědmu
Jáááá sii duuu dááát sprchuuuuuuuu zaaa vteřinuuuu jseeeem zpět
s tím jsem zmizel ve dveřích i já. To jeho poroučení jsem totiž upírovi rozhodně nechtěl nechat neoplacené. Kdo si myslí že je? Na mě, osobního maskota hlídky mohl řvát jen šéf a když ten tu teď není tak jeho nástupce, rozhodně ne něco co má jenom dva ubohé špičáčky na rozdíl od pořádné mordy plné ostrých zubů. Cestou ke sprchám jsem bez rozmýšlení a zcela instinktivně zamířil místo do pánských do dámských sprch. Ostatně, proč taky ne. Jsem jen obyčejný pes jehož společnost mladým vědmičkám nevadí. Snad jen škoda, že dneska tu žádná nebyla, úřad prázdný snad jediný na koho jsem tu mohl natrefit byla TA NOVÁ upírka, ale moc nadějí jsem si nedával. Přeci jen, šatny a sprchy využívá hlavně operativa, takže jsem se nejspíš zcela nerušeně dostal až ke sprchám, kde jsem na sebe tlamou pustil vodu a řádně se osprchoval. Při cestě zpátky, směr garáže jsem se ale zarazil. Vejít do dámské šatny a odejít bez trofeje? No tak to ani náhodou. Jenže, která šatna by mohla obsahovat poklad? Nejhorší bylo, že jsem si ani nepamatoval jméno té nové a tak jsem se na to nakonec vykašlal. Ono vlastně bude stačit že vlezu do pojízdné rakvičky jako mokrý pes...doslova.

K autu jsem si tedy došel z vesela a kdyby mě náhodou nezaregistrovali po čuchu, šťouchnu ještě Haničku vlhkým čumákem do zadečku aby si mě všimla. V očích mi hoří ďábelská světýlka a zubím se na všechny okolo. V okamžiku, kdy se otevřeli jedny ze dveří, jako blesk jsem se prosmýkl kolem toho, kdo jimi chtěl nastupovat a kolem ručky až na zadní sedadla(to pro případ, že by mě smraďocha nechtěli pustit), kde jsem se řádně vyválel, abych se zabydlel.
Oooookno oteeevřít prooosim
zavyl jsem ještě, než jsme vyjeli. Pokud by někdo nebyl ochotný, popadnu kličku prostě do zubů...kdyby bylo nejhůř tak si drobet uzpůsobím jednu přední tlapu a stáhnu si okýnko sám, protože o nejzábavnější psí atrakci na světě, tedy hlavu vystrčenou z okýnka za jízdy se rozhodně připravit nenechám. Vzhledem k tomu, že si to šineme po dálnici, dávám si majzla, aby se Zirkan nepokusil mi hlavu urazit o nějaký kolem projíždějící kamion, jinak je ale docela sranda.
Heeele, neeeevzal něeekdo gumovouuuuu kooost? Se stráááážně nuuudim
pokusil jsem se odlehčit malinko vypjatou atmosféru.

Následující jízdě jsem moc nevěnoval pozornost. Vyjímaje Zirkenovi případné pokusy o mou likvidaci(počítaje i černé smršti nad mou chlupatou hlavičkou) a samozřejmě pozornosti policistů, kterou jsem lehkým dotekem mysli odvrátil od mluvícího psa jen tak mimochodem. Na benzině jsem nevystupoval, ještě by mi mohli ujet potvory.

Tlapy jsem si tedy protáhl až na místě, kde jsem vyskočil z okýnka auta rovnou na chodník, kde jsem počkal, až si mě „panička“ vyzvedne. Abych se pak před inkvizicí blýskl dobrými mravy, držel jsem se „paničce“ u nohy a vůbec se choval jako velmi dobře vycvičený pejsek. Svou Jinost jsem pak maskoval seč mi síly stačily.

So many years... and i still feel like school boy!

Bylo to zvláštní.
Pršelo. Pršelo a já bych přísahal, že jsem cítil záblesk jeho aury. Otiskl jeho osobnosti v kapkách deště, který smáčel mé polonahé tělo.
Stál jsem tam – na jediném místě, kam byla Inkvizice ochotna mne pustit, abych mohl nasbírat síly – v parku s tolika dubovými stoly a kovovými cedulemi, popsanými mně stále nesmyslnými zkratkami. Zády jsem se opíral o strom a pozoroval, jak se voda na mých rukou mísí s vodou a ta stéká po mých kožených kalhotách až na zem. Některé kapky mne poškádlily na konečcích prstů, avšak většina stekla po nahém kotníku a rozpustila se v trávě.

Mé schopnosti… pravda, už nebyly nemalé. Dokonale jsem se zregeneroval a vše, co jsem pozřel i nadále zvyšovalo mou takřka mamutí sílu.
Avšak tento svět mne… mátl. To bylo možná slabé slovo. Cítil jsem se tu tak slabý a zapomenutý, že jsem si ani nedokázal představit, čeho se inkvizice ještě bolí. Možná jsem byl silný – postrach své doby – jenže tato doba dokázala přebít vše ve mně a uvrhnout mne do hlubin zoufalství.
Jistě – učil jsem se. Učil jsem se, jak jen jsem mohl a dokázal. Jenže nejspíš to bylo málo. A já toho chtěl vědět tolik… přestože mi úsudek většinou zatemňovala dávka drogy, opium, vtáhnutí marihuany hluboko do plic. Chyběla mi tu ta nejlepší droga.

Ty.

Kiliáne, kde jsi?
Zaplavila mne vlna euforie – hned potom, co jsem vyzvracel další nechutnou stoletou várku zvratků – když jsem se dozvěděl o tvé existenci. O tom, jak tě budu mít blízko.
Tak kde jsi? Copak mne necítíš? Nebo… nebo mne už nechceš cítit a já všechny ty oky strávil zavřený v ledové kleci nadarmo? Ani nevíš, jak se mi tam stýskalo, jak jsem se cítil sám a opuštěný. Bylo to ještě horší než zde.
Jenže tam – zamražený bez možnosti pohybu – jsem v sobě cítil tvou lásku. Dozvuk té, kterou jsi mi dal? Nevím, nejsem si tím jist. Ale byla tam a nutila mne se nevzdat.

Čtrnáct dní. Ty první jsem prožil jako ve snu. Při každém zavrzání dveří jsem doufal, že to budeš ty. Avšak to je Vítězslav mne přišel zkontrolovat. Zda žiji. Zda dýchám. Život... k čemu bez tebe? Můj dech už od chvíle, co jsem se do tebe zamiloval, patřil tobě.
Taky jsem ti jej obětoval.

Jakube.
Jakube, má lásko.

Dnes prší. Stejně jako v den, kdy jsme se poprvé setkali.
V ten den jsem získal artefakt s nebývalou mocí. A získal jsem i tebe. Cítil jsem, jak jsi mi propadl, sotva ses na mě podíval. A nyní tu stojím. Kapky vody opět skrápějí mé tělo, které si ještě pamatuje tvé doteky, zvuk tvého hlasu, jak jsi sténal, když sis mne bral.
Vzpomeneš si na mě někdy?
Na vůni mých vlasů… horkost mého těla. Úsměv?
Ten prazvláštní pohyb, když jsem se ti pokoušel ráno uzmout snídani… když jsem se k tobě tiskl a večer ti nedovoloval odejít do Hlídky. Protože jsem se o tebe bál.
Uvědomuješ si, jak jsem tenkrát byl Světlý? Nebál jsem se o sebe, nestaral jsem se o sebe… a už vůbec jsem netoužil po svobodě, neboť jsem chtěl být tebou spoután.

Změnil jsi mne od základů a teď… teď mám být opět temný.
Ne, že bych se o to nesnažil!

Jen se tu tak toulám… v kožených kalhotách, které končí tak nízko na bocích, až mám strach, že brzo spadnou. Odhalují tolik mé kůže.
Mám rád svou kůži. Dokud se jí nedotknu.
Vystouplé kosti.
Pronikavý pohled.

Stojím u stromu a čekám na tebe. Stejně, jako mnoho nocí před tím – a dnes má přijet má Hlídka. Odvést si mne. Jako dítě.
Cítím se tak.

Jako dítě ztracené v tomto světě.

Stojím u stromu.
Vzpomíná.
Na tvůj slib.

Ochráníš mne?
Ochráníš mne, Kiliáne?
Znovu?

Lásko…

So many years…and I forgot how to feel

Tušil jsem, že jsi opět probuzen. Ale…vše jsem přikládal momentánímu pomatení smyslů. Té nekonečné propasti, jež mně dělila od okamžiku, kdy tě ode mne odvedli a celé tvé bytí uvěznili v ledovém křišťálu. Myslel jsem si, že už nejsem dost silný. Ten třas v konečcích prstů, ta mámivá předtucha. Nevyprchatelné spojení mezi námi. Nalhával jsem si, že si se mnou pohrává pouze má znavená představivost. A teď to vidíš…pár stručných řádků o tvém příchodu…nic více.

Jenže…kým jsem se stal? Jak mne zohyzdila přetvářka? Co se mnou provedli netečné emoce a vysoké postavení mezi Světlými? Nejsem tím, kým jsme býval. Nikdo z nás není. Mlýny času mne semlely na prach. Nedoufal jsem, že se budu moci znovu nadechnout. Skutečně. Jako novorozenec, který se rozkřičí úděsným strachem, když poprvé nasaje vzduch do plic. Ale pak…postupně…se uklidní a nechá se uchlácholit. Ale kde je tvá náruč, Kosťo? Stále jsi daleko a já…sahám do prázdna.

Dříve bych neváhal ani proklatou vteřinu a rozjel se ihned za tebou. Pohrdal jsem tvými drogami a přesto jsme se stal závislým na…Tobě. A nyní jsme si tě masochisticky odpíral, kvůli…povinnostem? Zástěrce? Lži? Aby si nikdo nic nedomyslel. Pravidla se změnila. Nejsme svobodní. Leda tak ve svých nitrech. Nestydím se to ne…ale pro tvé bezpečí. Musím svůj cit tajit. Zapírat jej před zraky okolí, dokud…nezahubím strach o tvé bezpečí. Nesmí mi tě znovu vzít. Nedovolím…

Ach ano. Kapky deště. Skrápějící tvář. Plnou vrásek a jizev, které mohl prohlédnout pouze zkušený znalec rozvrácených existencí. Zavřel jsem oči. Pár slz uniklo zpoza víček. Vlasy se lepily do tenkých tmavě hnědých pramenů. Ohlušen šuměním vody, rozevřel jsem prsty a nastavil dlaně k nebi. Tmavě zelená košile vlhla a lepila se k tělu, stejně jako černý oblek. Poznáš mne vůbec? Mou auru? Ono úpění po tvé přítomnosti?

Cítil jsme se sláb. Tělo….se chvělo. Padl bych koleny do hlíny a prosil tě o odpuštění, kdybych mohl.
Nepřišel jsem v čas.
A měl jsem.
Ale…

„Kosťo…“ dotkl se tě můj ochraptělý a nejistý hlas? Nebo jsi pouhá iluze? Výplod němého šílenství?
Ty…
…přízraku zrozený z deště a šedavé mlhy. Ty, koho jsem nikdy nepřestal milovat celým svým bytím. Ty, který jsi lapil mé srdce a nikdy jej nevrátil. Ty, který…jsi pokřivil hořkosladce mou duši.

Patřím Ti.
A ty jsi Můj.

Netuším jak, kdy. Ale stál jsem před tebou. Stačilo natáhnout paži. Jemně se dotknout bledé líce. Avšak to mi nestačilo. Prahl jsem…toužil a zmíral touhou.
„Zero…“ opakoval jsem jako v horečkách. A mé rty…ony se pousmály, opatrně a zkusmo. A než se stačily usmát zcela a uvolněně, vtáhl jsem tě do svého náručí, neboť i já na svůj slib pamatoval. „Ochráním Tě.“ slíbil jsem znovu, pronikl hluboko do tvého pohledu a svá slova zpečetil polibkem. Nekonečným. V naší hladině Šera.

You have to remember.. and give my your love again!

Lásko…
… má lásko!

Opět mne pohltila tvá existence. Jemné úponkové aury, pronikající hluboko do mého srdce. Tak hluboko, tak nenávratně.
A tvůj hlas!
Nutil probudit mou duši zpět k životu. Překlenout všechny ty dny mučení se, zapomenout, odvrhnout je… a nastavit své paže pouze tobě. Přesně jako tenkrát, nechat se uchlácholit tvou přítomností.

„Ki… Kiliáne…!“ ta slova mi drhla v hrdle.
Ne snad proto, že by nechtěla být vyslovena. Pro emoce. Jen pro ně, neboť ty hrozily, že mne zahubí – právě v tento slastný okamžik. Kiliáne… Kiliáne... má lásko! volala má duše, zbavená všech mříží, jež ji věznily. Tak silně jí nedopřávaly nádechu posledních více jak 300 let. Tolik let! Tolik…

Nechal jsem se tebou opět uzmout, avšak nebral jsem to jako ponížení pro svou Temnotu. Byl jsi to TY, ten jediný, kdo se mne směl dotýkat tak vášnivě, hrubě i přítulně, jak jen sis mohl vysnít ve svých nejhlubších představách.
A já nyní znova byl ve tvých pažích. Ve tvém náručí. Držen a hýčkán už jen tvou přítomností.

Téměř jsem ten pocit zapomněl a nyní se ke mně vrátil tak rychle a tak najednou, že jsem málem upadl. Ale tys mne držel.

Štěstí.

Byl jsem šťastný.
Tvé rty na mých, paže kolem hubeného těla. Mé prsty – maso – na tvé tváři, zkusmo se jí dotýkající. Vtáhl sis mne do Šera a mne ani nenapadlo protestovat. Dříve bych protestoval, řval naši lásku do světa. Ale teď jsem chtěl být s tebou. Jen s tebou. Sám… v kapkách deště, které bez ustání dopadaly na naše těla.

„Jakube,“ zašeptal jsem do polibku, ignorujíc slzy, tekoucí mi po tváři. Byly slané. Tak dlouho jsem nedokázal vnímat chuť jídla, dotýkající se mého jazyka, mích rtů.

Co jsi dělal ty roky?
Ale ne.. ne.. ne! Teď jsi tady! Nebudu se tě ptát.
Chci si jen užít tvé přítomnosti.

Proboha!
Srdce mi vyskočí z hrudi…
… po tvých tvářích rozmazávám svou krev. Dělám tě tak svým?
Miluji tě, miluji tě tak moc, že jsem byl ochoten zemřít. Bylo to tak správné, nyní už to vím. Bylo to tak jednoduché, dát sebe za tvou svobodu. Za to, že ty budeš žít. Bylo to správné… ano, bylo.
Svět bez tebe by nebyl světem.

Miluji tě!
Slyšíš můj křik?

Miluji tě!
Miluji!

Každá buňka mého těla křičí tvé jméno.
Každá buňka po tobě touží, po tvých dotecích a polibcích.

Kiliáne!
Tolik jsem toužil se opět dotýkat tvého těla. Cítit pod prsty tvé vlasy, mít na sobě natisklou hroudu tvého masa a svalů.

Rozbrečel jsem se.
Schoval jsem tvář do tvých vlasů, paže obtočil kolem tvého krku a celá má drobná existence se k tobě schoulila. Plakal jsem a celé mé tělo se třáslo.
Přesto jsem nezoufal.

Vnímal jsem tvou vůni. Trochu se změnila od dob minulých. Tvými zkušenostmi, nově nasbíranými vědomostmi.

„Kde jsi... kde jsi byl tak dlouho… kde…“
Slova ze mě vycházela s obtížemi pro můj usedavý pláč. Plíce nechtěly přijmout vzduch, bránice třásla trupem a ani ramena tohle nedokázala uklidnit.

Nechtěl jsem to uklidnit.

„Lásko…. Lásko…“

And then I realize what you really meant to me..

Bylo to úchvatné. Opojen tolika rozličnými pocity v jeden jediný moment. Přijímal jsem tvé dotyky a na oplátku ti daroval své. Tiskl jsme tě k sobě. Toužil jsme tě pohltit, abys mohl nahlédnout do mých útrob. Třásl jsem se. Ne zimou. Tebou.

Ochutnávat tvé rty, popraskané, od ledu vysušené. Přesto půvabně vykrojené. Měkčil jsem je svými hrubými ústy. Vášnivými polibky. Chtěl jsem pozřít tvou duši. Ten dech, který jsem postrádal, kdykoliv jsme uléhal sám na lůžko. Dech a teplo tvého těla, které mi dodávalo dostatek důkazů, že jsi při mne a nic mi tě neodvede.

Pouze ty.
Celá ta století.
Ty.
Mé myšlenky.
Mé srdce.

Krvácel jsem každým dnem a nocí. Nemohl jsem se k tobě ani přiblížit. Pohlédnout na tvé utrpení v ledovém vězení. Nesměl jsem nic. A tak jsem si usmyslel, že se budu snažit být nejlepším. Získal bych moc. A osvobodil tě. Avšak s léty jsem se vnořil do nedůvěry, zášti vůči okolnímu světu. Necítil jsem. Pouze jsem křepce ochutnával přísvit vzpomínek našich společných chvil, jež se zdáli být nekonečné. A najednou jsme se museli rvát s osudem každý sám. Krutě. Odděleně.

…only you can heal me inside…
…only you can heal my life…

Strhával jsem z tvého obnaženého těla proudy dešťových kapek. Rval jsem pavučinu staletí, která ti slepila černé řasy. Polykal jsem slanost a oceány tvých slz. A smál jsem se. Volně. Bez pout. Štěstím a radostí.

„Kosťo, lásko má…“ šeptal jsem ti naléhavě a rty pokořil tvou šíji. Štíhlý krk. Dlaně bolestně tiskly tvá ramena a onen…útlý pas. Kryl jsem tě a balil do svých paží. Srdce se mi rvalo ven z těla. Přetrhávalo tepny. Udusil bych tě k smrti, kdybych měl tu sílu. Zabil bych tě svou láskou. Tolik se mnou cloumala, omlacovala mne o zdi mého podvědomí.
Miloval jsem.
Miluji.
Nepřestanu.

„Slyšíš mne, Zero?“ topil jsem se ve vlastních slovech. „Už nikdy…nikdy se tam nevrátíš. Nemají právo. Ne.“ špičkou nosu jsem se dotkl jeho čela a pak jej vroucně políbil.

Vzal jsem tě do náručí, jako muž bere svou nastávající. Jediný krok a naše stíny nás pohltily. Vynořili jsme se na pláni, kde vanulo ticho. Lezavý chlad, avšak žádná zima. Vůně jarní trávy. Červánkové nebe. Avšak déšť ulpělý na našich tělech zůstával. Pohladil jsem tě po tváři. Obdivoval její rysy. Křivky. Drobné detaily, jichž jsem si všímal a nikdy ti o nich neřekl. Vše se vracelo. A minulost se měnila v pouhý nepatrný okamžik.

„Miluji Tě.“ s těmito slovy jsem tě znovu objal a vdechl vůni, kterou jsem věznil v sobě, ale nedokázal vyvolat její vzpomínku.

Im here to win your heart and soul. Thats my goal…

Být tebou uchvácen.
Jaký to jen může být pocit? Nekonečná radost smíchaná s jemnou příměsí kořenící láska a svůdnosti, kterou jsem viděl v každém tvém polibku? Tvé svalnaté tělo pod mýma rukama, které mne tolik svádělo svou hříšnou pevností a smyslností; sílou, se kterou jsem se nemohl měřit. Tvář, trochu starší, než jsem si pamatoval, tolik mužná, působící hrdě… sevření paží, tolik ochranitelských.

Zemřel jsem?
Zemřel jsem a nyní jsem v ráji? Nikdy nekončící slast z tvé blízké přítomnosti. Jen zaslechnout záchvěv tvého hlasu mne nutilo sténat touhou po tvém doteku.
Byl jsi tu. Držel jsi mne. Znovu jsi mne ochraňoval před světem, který jsem za posledních pár dní nenáviděl, neboť mne nechtěl přijmout – a možná dělal dobře.

Jsem monstrum.
Zabiják bez svědomí.
Proto se mne bojí a proto nikdy nebudeme svobodní. Ne tak, jak bychom si přály. Ty a já, dokud neupadnou kola. Vzpomínáš? Na ty slůvka, která jsi mi šeptal, kdy jsem se ti schovával pod peřinou?

Bylo teplo. A mě je nyní taková zima!
Potřebuji zahřát, lásko. Drž mne ještě chvíli. Ty kapky… ty kapky mi berou všechno teplo. Stále kolem sebe cítím neprostupný led, když jsem zamrzal. Jako kdyby to bylo dnes.
Drž mne – no tak, drž mne pevněji. Chci zemřít ve tvém objetí – vždy to byl můj sen. Drž mne a chraň mne, dokud zase nebudeš potřebovat ochránit ty. Já jsem… tolik, tolik slabý. Neumím bojovat tak hrdě, jako ty. Jsem podlý výkvět mého světa.

Můžeš mne za to nenávidět.
Ale já chci, abys mne miloval.

Dokážeš to zase?

Chápu, že bude těžké zapomenout na ta století – ne! – vlastně nechápu. Chci tě! Chci tě mít! Jsi jen můj, přesně jako tenkrát. Přísahej. Přísahej, že mne již nikdy neopustíš.

Přisahej, že pokud spadnu, budeš mne držet ve svém náručí a ochráníš mne před těmi, kteří mi budou chtít zasadit smrtelnou ránu! Řekni, přísahám a já i uvěřím. Budu ti věřit i tak. Vždy jsem ti věřil a mou víru v tebe nezlomí staletí, tisíciletí odloučení.

Vzal jsi mne do náručí a odnesl pryč. Kam, do jiné dimenze, do jiné hladiny Šera? Někam úplně jinam?

„Kde to jsme?“ zašeptal jsem, jakmile jsem se rozhlédl. Mé paže stále svíraly tvůj krk; tiskl jsem se k tobě, neschopen a neochoten tě opustit. Byl jsi mým. Ach ano, mým.
Poslouchal jsem tvá slova a můj pláč pomalu ustával; jemně jsem se usmíval a natahoval prsty k zhasínajícímu slunci, které ozařovalo mou tvář. Naše těla byla promočena paprsky vody, které se bez ustání vpíjely do našich pokožek, aby ji zvláčnily, zchladily…

Usmál jsem se. Nechal jsem všechno štěstí vystoupit na povrch.
„A já tebe.“

Love is timeless, Love is purity

Sledoval jsem tě, jak se probouzíš k životu. Nedokázal jsem číst ve tvé mysli, ale ty pocity…zmatené výkřiky dorážely na mou bariéru a bez ostychu ji bořily. Stávali jsme se jediným? Znovu? A nebo jsme nikdy nebyli skutečně rozděleni…
Tolik bych ti chtěl předat vše, čím jsem si prošel. Nechat tě nahlédnout a okusit zrcadlení dějin. Aby ses mohl naučit. Abys tu přežil a nebyl ztracen.

„V šesté hladině, na místě, kde nás nebude nikdo rušit…možná vybledlé stíny Odešlých, avšak…oni nám neublíží.“ pevně jsem sevřel Kosťovu dlaň a teprve po té pohlédl na jeho zničené paže, bez pokožky…maso a ta zvláštní krusta…byla poškozena. Asi tím ledem. Pocítil jsem rýpavé bodnutí v hrudi. „Nebolí tě nic?“ chtěl jsem vědět a prohlédl bych i jeho lži. Toužil jsem mu ukázat nový svět. S novými možnostmi a objevy, byť čistě lidskými. Naděje na jeho uzdravení znamenitě vzrostla.

Na obloze mdle zářila dvojice sluncí. Připomínaly spíše vzdálené planety. Barvy zde byly poněkud odlišné od reality, jakoby…nedotažené. Přesto jsem se tu vždy cítil příjemně. Často jsem prchal a útočiště nalézal právě zde.

„Kolik nám zbývá času, můj nejdražší?“ prsty jsem včesával do jeho zcuchaných vlasů. Každá částečka mne samého mučivě křičela. Stále jsem byl na pochybách. Nemohl jsem uvěřit, že…tu skutečně je. A já se jej dotýkám. Stojím a jsem poután jeho blízkostí.
Rty uchvacuji slanost jeho tváří.

Love.. like something unchanging?

Šestá hladina. Zajímavé.
Mírně jsem se pousmál a pak si hlavu položil na jeho hrudník a zavřel oči. Vdechoval jsem do svých plic Kiliánovu vůni a nechal se kolébat pouhou jeho přítomností, která mi vyvažovala všechny křivdy světa, spáchané na mě samotném. „Chceš ze mne vysát všechny síly, sotva jsem je nasbíral?“ zamumlal jsem tiše, avšak nebylo v tom nic obviňujícího, spíš smích a spokojenost.

Nějak jsem věřil, že on se o mne postará, pokud by na mne chtěli jeho lidé zaútočit. Věřil… tak moc, jak jsem jen mohl. Ne jako Temný Světlému, ale jako milenec své lásce. Neboť to jsme byly. A to, čím jste se stali, bylo zcela druhotné.
Probíral jsem se prsty jeho vlasy, mé vlastní byly zkrácené tak, že mi vepředu končili na klíčních kostech a vzadu byly zcela vystříhány. Na podkovu. K tomu se vlnily, jak bylo jejich zvykem. Nosíval jsem je delší, avšak led je příliš poškodil, než abych se s nimi trápil. Prostě… si je nechám znovu narůst, abych mohl být Kiliánovou princeznou.

Možná trochu víc krvelačnou a nebezpečnou, ale… nevadí.

Zamračil jsem se. Nicméně lhát Kiliánovi bylo zbytečné, neboť mne měl prokouknutého a navíc… naše mysli… byly vždy zvláštním způsobem propojeny. Položil jsem si dlaně do klína. „Mé ruce,“ hlesl jsem. „Led zcela zničil všechno, o co jsem se pokoušel. Jsou jako bezprostředně po zasáhnutí kyselinou. Nepomáhá nic… a nemohu zastavit krvácení.“

Nestěžoval jsem si. Můj hlas pouze oznamoval vzniklou skutečnost, že nejsem sto pomoci sám sobě a že mé ruce se opravdu opět chovají strašně. Nu co, alespoň že na bolest jsem již zvyklý. Tenkrát… tenkrát, když mne to popálilo, jsem půl roku strávil tím, že jsem ležel v posteli, řval bolestí a topil se v horečkách. To s tím řvaním doslovně.

Pamatuješ si to ještě, milovaný?
Já bych na to nejraději zapomněl. Škoda jen, že to není tak snadné.

„Netuším. Asi jak přijede moje hlídka? Ale řekl bych, že ani moc ne.“

Intangible. Eternal. Without beginning nor end.

Vinul jsem si jej k sobě. Poskytoval mu ochranu, jež jsem mu zaslíbil a kterou on vyžadoval. Velký mág. A nyní se zdál být tolik zranitelným. A já v něm spatřil rozvířený odraz jeho dětství. Dlouho před tím, než se stal Jiným.
Tiše jsem se zasmál. „ Zbavovat tě bezohledně sil?“ mlaskl jsem jazykem. „Nemáš se čeho bát.“ uklidnil jsem jej a posadil se s ním do vysoké trávy. Šero přirozeně vysávalo energii, snažilo se nás stlačit a vytěsnit ze svého prostoru. Ale tentokrát jsem jeho hlad po Síle ukojoval pouze já za oba dva. Konstantin se musel dát do hromady. Až bude předstupovat před svou hlídku…musí mít respekt. Toho se neděsím. Někteří z nás oplývají nesmrtelným charisma. A můj milenec je jedním z oněch vyvolených.

S lítostí jsem sledoval jeho zničené paže. Inkvizice je bezcitná. Nebo spíš…pohodlná. Nač nemá lejstro, to nechává stranou. Povzdechl jsem si. „Pokusíme se zastavit to krvácení, minimálně. Vývoj se podstatně posunul v před. Můžeš se opírat o tolik studií a zapsaných pokusů, vyvarovat se omylů jiných. Tvé ruce…“ tváří jsem se otřel o jeho studené rameno. „…se zlepší. Věřím v to.“ usmál jsem se tím povzbudivým způsobem. Přejel jsem dlaněmi po rudém masu, leč nedotýkal jsme se jej, a dopoval jej léčivou energii. Nedoufal jsem v zázrak. Nejsem léčitel. Avšak provizorní magické obvazy ještě svedu. Otázkou je, zda to bude mít nějaký účinek.

Slabě jsem přikývl. Kolébal jej v náručí. „Moji lidé už se také blíží. Víš, Kosťo…“ nadechl jsem se, ale vzduch zde byl jaksi…umělý. „Měl bych ti vysvětlit, že…před hlídkami bychom se k sobě měli navzájem chovat s opovržením, jako…jako nepřátelé. Časy se změnili. Existují zde dvě barikády a rovnováha se nesmí příliš vychýlit. Zároveň se děsím toho, že Inkvizice by tě znovu uvěznila, kdybychom…spolupracovali.“ nechtěl jsem s tím začínat tak brzy. Ale bylo to nutné. „Máš právo zuřit, být mě, nechápat…cokoliv.“ poklesl jsme pohledem zpět k jeho pažím a nepřestával jej pevně tisknout k sobě.

Say you spend with my one love, one lifetime.. say the Word and I will follow you…

Můj pohled na mé ruce byl dosti kritický. „Namáčím je do obvyklého sajrajtu. Moc to nepomáhá, ale... ony si zas utvoří návyk a pak to snad bude lepší,“ mumlal jsem do jeho kůže. Můj hlas byl tichý, váhavý, jako kdybych si nebyl jist sám sebou – což byla pravda. Opravdu jsem netušil, jak se mé ruce zachovají po tom všem, čemu byly vystaveny a vskutku jsem se toho bál. Přeci jen – byly to moje ruce. Potřeboval jsem je. „Až se vrátíme, můžeš… můžeš mi je zase obvázat? Moc to v tomhle stavu nezvládám, víš?“ jistě. Zavazovat zakrvácené ruce těmi zakrvácenými je vždy bezvýsledné. Popravdě jsem byl rád, že tu je – a že Šero přiživuje jen svou vlastní energií. A ne mou. Chránil mne – přesně tak, jak mi slíbil.

Zhluboka jsem se nadechl a věnoval mu více než rozpačitý úsměv, ve kterém však byl dostatek citů. „Vývoj,“ hlesl jsem. „Jsem tu ztracený. Absolutně. Jistě, je zajímavé, co se stalo se světem, ale já nevím, co si v něm mám počít. Nedokážu sem zapadnout, je to šílené…“ zakroutil jsem hlavou a ještě pevněji sevřel víčka k sobě, jako kdybych se chtěl od té drtivé současnosti oprostit, utéci před ní a zapomenout na to, že kdy existovala. „Jistě, mé tehdejší výzkumy předběhly dobu a co vidím, stále jsem vepředu a lidská věda mne tímto tempem dohoní až tak za dalších pět set let, ale… v ostatních oblastech jsem mrzák. Neznám železnice, auta, natož letadla. Nedokážu se zorientovat v pokoji, co mi Inkvizice přidělila…“

Konstatování fakt. Vždy jsem na to měl přímo dokonalý hlas a nikdy jsem nedovolil, aby do toho prosákly jakékoliv pocity. I nyní jsem byl až drtivě věcný, že to bylo téměř odporné. Jenže nebyla jiná cesta – i tak se o mne bude strachovat. A já se strachem vyslechl jeho slova. Jeho další proslov o momentální situaci. Vůbec se mi to nelíbilo, nijak. Tenkrát… tenkrát jsme bili alespoň svobodní! Nyní z nás dělají loutky?

Zmateně jsem zamrkal víčky očí a pohlédl mu do tváře. „Před Hlídkami… snad to dokážu. Museli jsme takový být v jistém smyslu i dřív, přestože to o nás spousta věděla. Každý jsme hrabali za svou stranu, není-liž pravda?“ pokus o úsměv? Ale tak Kosťo! „Ale... jak to bude, když nebudeme pracovat? Vždyť... takto budeme pracovat pořád a.. já jsem zvyklý, že jsi blízko u mě. Na nějaký hezký byt s vlastní laborkou a společnou postel… váš, že nemohu žít sám.“

Už jen kvůli rukám.

I dreamed of you from the moment I saw you ..

Musel jsem se…neustále jemně usmívat. Hovořili jsme spolu. Jako by se nic nestalo. Seděly v trávě a tlachali. I když ne tak bezstarostně jako kdysi…
Přesto jsem cítil hřejivé zadostiučinění. Nechtěl jsem, aby tento moment skončil. Byl tuze drahý mému srdci. Kradmý a nevinný. Ty a já.
„ Neměj strach, já…obvážu ti je.“ jen netuším kdy. Jaký okamžik nám bude vyměřen? Před tím než si pro tebe přijedou, či až potají v koutku společného šera? Nezáleželo na tom. Dal jsem slib.

Zabořil jsem bradu do křivky jeho krku a hřál jej vlastním bytím, aby mu nebylo chladno. Kapky deště se již vypařovaly, zanechávajíc po sobě stopy vlhkosti. A jeho vlasy…se kroutily víc než obvykle. Bylo v tom cosi kouzelného a neuchopitelného. Malý zázrak přírody. A já byl znovu a bez ustání fascinován jím samotným. Tak jako v první pohled, který jsme si vyměnili. V té mlhavé krajině plné krkavců a zetleného masa…
„Přirozeně, že se cítíš ztracený.“ odfoukl jsem chmýříčko prachu. „Vše pochopíš včas. Nemáš se čeho děsit. Nejsi mimo. Naučíš se nové věci a znovu nás všechny předeženeš. Zmrazili pouze tvé tělo, ne schopnosti se rozvíjet. Jsi mocný, Kosťo…nepoddávej se prvotním myšlenkám odcizení.“ snažil jsem se jej ukolébat ke klidu. Ačkoliv já sám svět zavrhl v okamžiku, kdy jej tribunál odsoudil. Čím bych jej teď měl přesvědčit, když jsem sám zanevřel?

„Můžeme…se stýkat.“ přikývl jsem. „Jen to bude obtížnější. Budeme se střídat jako den a noc…ti se také nesejdou v jeden moment.“ sám jsem z toho nebyl příliš nadšený, ale…co jsme si měl počít? Kam se vrtnout? Já…byl dočista bezradný.
„Avšak na to je brzy, přemýšlet o tom…uvidíme, jak to bude fungovat v praxi.“ snažil jsem se oddálit neodvratitelné? „Chci se a budu se o tebe starat, Kosťo. Nedovolím, aby nás rozdělili. Ne…to…už bych asi nezvládl.“ poslední větu jsem zadusil neslyšně mezi mými rty. Po té jsem se na něj prudce otočil a věnoval mu úsměv…úsměv unaveného muže, který opět našel onu potřebnou jiskru k životu.

And I slept so long without you

Užíval jsem si jeho úsměv, přestože jsem si uvědomoval, že pro sebe nemáme čas celého světa. Že je ho tak... tak moc málo. „Děkuji,“ šeptl jsem mu do ouška a pak jej na ně políbil, zčásti provokativně, zčásti svůdně a z části (té nejmenší) nevinně a hravě, jako zvířátko, co právě vypustili z klece a ono si chce hrát na kočku a na myš. Někdo by mohl nyní považovat můj úsměv za zákeřný, avšak... já ho jako takový nebral. Byl... byl prostě můj nikterak nezáleželo na tom, jaké pocity vyzařuje. Protože s ním… to vše bylo o lásce.

Zavrněl jsem a pak se přehoupl nad jeho tělo, čímž jsem jej položil na záda do trávy a sám se mu posadil obkročmo na klín. Opřel jsem se dlaněmi o jeho hruď, krytou zajisté drahou košilí, do níž se rychle vpíjely kapky krve. Pohnul jsem provokativně pánví, přičemž jsem se tvářil tak nevinně, že každý kromě Kiliána by si pomyslel, že to bylo jen proto, abych se lépe usídlil na jeho božském těle. Má láska... mne znala možná až příliš dobře na to, aby věděla, že já jsem vše – jen ne neviňátko. Pravda, občas se tak tvářím, ale přetvářka není vše. On se za ni umí podívat.

„Slyšel jsem, že se v této době hezky cestuje. Chtěl bych nějakou dlouhou dovolenou, mohli bychom si zajet do Říma a já bych ti v ruinách ukázal, kde jsem žil ještě jako dítě. Hledal jsem si to v obrázkových knížkách a je z toho teď turistický ráj,“ jistě, byly to jen sny, ale já je potřeboval, abych žil. Sny o tom, že budu s ním. Ním! Se svou láskou. Ale můj domov nyní vypadal hezky – byl v jedné ze zachovalých částí, o které se starali restaurátoři a lidé je tak mohli obdivovat. I tak však z toho byly jen trosky. Ohavné, kamenné bloky bez života. „A po cestě bys mne mohl učit, jak tu mám žít. Jeli bychom tam autem a přespávali v… hotelích? Teď se tomu tak prý říká,“ pokrčil jsem rameny, jako že si nejsem jist. „No tak! Já už tak dlouho nebyl doma, tvař se trochu nadšeněji!“ shýbl jsem se a daroval mu motýlí polibek na špičku nosu. Vskutku jako malé dítě, což?

Mé prsty se rozhodly sundat z Kiliána tu otravnou košili. Jistě, prsty až proklatě bolely při zápasu s knoflíčky, avšak i tak se mi pomalu dařilo zbavit jej té zelené látky a moci se kochat pohledem na jeho vypracovanou hruď a bříško, s tím okouzlujícím proužkem chlupů, od pupíku až dolů, ztrácející se pod spodním prádlem. „To vždycky chodíš takto nudně oblečený?“ zasmál jsem se a posunul se tak abych jej mohl začít líbat po hrudi – po vší té nova odhalené kůži. Zuby jsem si hrál s bradavkami.

„Víš... nedovolím, aby nás znovu rozdělili,“ zamumlal jsem mu do kůže a na okamžik pohlédl na jeho tvář, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně. A já to tak i myslel! „Už nikdy nám neublíží… ale budu potřebovat své papíry a dokumenty, co mi Inkvizice zabavila, i-kdybych je měl pro tvůj klid jen zničit. Zabilo to tenkrát čtyři Inkvizitory, než pochopili, že je to začarované tak silnou magií, že každý, kdo na ty papíry sáhne a není mimo kategorie a zkušený, zemře…“

Ostrava 14. 5. – Lázně

Vojta se provokativně zavrtěl, až mu okraj osušky sjel o kousek níž. „Šlehání kopřivama? To že člověka masíruje? Spíš se pak bude ještě týden drbat až do krve.“ zavrtěl hlavou nad tím, co vše jsou lidé ochotni podstoupit. „Ale na druhou stranu je to celkem vzrušující představa.“ přiznal se. „Člověk si pak připadá tolik…bezbranně, hmm.“ že bys ho navnadila vstříc novým zkušenostem?
„No, ale dělej co umíš…“ oddal se naplno tvým rukám, připraven snést i bolest ze ztuhlého svalu. Hlavně, že to přejde. Navíc…je to mužský. Přece nebude fňukat jako malý capart, který ztratil lízátko v pískovišti.

Spokojeně poslouchal tvůj krátký výklad o santalovém dřevu a zřejmě se s tvým názorem ztotožňoval. Vůbec se mu proti té vůni nechtělo protestovat. „Má to i léčivé účinky?...Ty se vyznáš hodně v bylinkách?“ dál se zajímal, zatímco jsi ty zabrousila k tvým rodičům. A tvé chlubení přešel s úsměvem. „To je pěkný, že o tom takto uvažuješ. Hodně spolužáků z výšky nebo známých se ke svým rodičům nechová moc dobře. Spíš je stále využívají a tahají z nich peníze, namísto toho, aby jim ulehčili, když už jsou dospělí.“ zatřepal hlavou, jak mu to jen jeho poloha dovolovala.

Nakonec jsi souhlasila s dalším setkáním. Možná to bylo přátelské pozvání ven, možná…upřímně míněná schůzka? Každopádně se Vojtěch nezdál být jedním z těch podrazáků. Ale to nemůžeš s jistotou říct. Může se jenom přetvařovat. Nebo taky ne. Risk.
„Fajné. Vzal bych tě do jedné čajky, kterou mám moc rád. Je tam soukromí, přítmí, vůně orientu a dokonce i taková…podmanivá hudba. Navíc je tam špičková obsluha, která ti o čajích, co nabízejí, poví první poslední. Myslím, že to je ideální prostředí na výklad o šamanismu.“ už se sám začínal těšit, až tě poučí. A tím se ti i víc vyjeví.

To, co se dělo s tvými dlaněmi…se ti skutečně nezdálo. Mikrospánek? Halucinace? Ano, celkem uspokojující vysvětlení. Ale…stalo se ti něco podobného? Ne. Proč nyní?
Vrátila jsi se k práci a doufala, že ty divné věci pominou. Ale osud jakoby se ti troufale vysmíval do tváře. Jakmile ses dotkla Vojtovi horké pokožky, cosi tvé ruce připoutalo k jeho tělu. Nemohla jsi s nimi pohnout. Tvé vědomí bylo vsakováno. Necítila jsi nohy. Hlava se ti zatočila a u žaludku to nepříjemně škubnulo. Na moment jsi se vznášela v bouřkově nafialovělém dýmu.

Padala jsi. Hroutila se.
Kde máš ruce?
Hlavu, nohy…sebe?
Existovalo pouze tvé vědomí vržené vpřed. Lezavý chlad tě tísnil ve svých pařátech. Nechutné pocity. Cítila jsi pach vlhké hlíny. Zvuky rozvíjejících se květů. Prudký déšť. Otisky tlap. Stopy po drápech v kůře stromu. Smrtelné skřeky. Tupou bolest v podbřišku.

„Alex! Probuď se! No tak, holka!“ Vojtův vystrašený hlas. Pleskal tě lehce po tvářích. Vlasy jsi měla mokré potem. Třásl s tebou a když viděl, že pootevíráš oči, byl jemnější.
„Alex…co se stalo?“ musela jsi upadnout na podlahu, ale on tě položil na lehátko. Ručník mu sklouzával, ale čert to vem. „Mám zavolat sanitku? Nebo tě odvézt..“ starostlivě tě sledoval a stále nepouštěl.
A ty? Cosi se v tobě probouzelo. Cítila jsi to. A to příšerné bodání v břiše. A mokré teplo rozlézající se po tvých stehnech. Krvavý klín. Krev zatím neprosákla látkou tvých šatů, proto si Vojtěch ničeho nevšiml.

Hanička taky radši autíčka

Když jsem zaslechla zmínku o autě, tak mi padl kámen ze srdce, tak veliký, že by jistě rozbil mramorovou podlahu, kdyby nebyla z toho nejlepšího materiálu. Fakt se mi ulevilo a vůbec mi nevadily ty narážky, které musely naprosto jasné rozhodnutí v podání Zirkyho doplňovat. Však jsem také měla plné ruce práce, už před minutou jsem vytáhla malování a jala se upravovat jisté nedostatky na svém zevnějšku.

To se musí nechat, Zirkyho meďourek je prostě úžasný, byla jsem v něm jak ve svém živlu. Sedla jsem si vedle Zirkyho, vzadu bylo stejně plně obsazeno Chlupáčem, který se po jistotu osprchoval, bylo to poprvé, co jsem ho to viděla udělat před cestou ven, vždy si tyto libůstky nechával pouze na chvíle, kdy se ve sprše vyskytovaly mladé vědmy, ani jsem nikdy nepochybovala, že neví, kde jsou pánské. No já to vlastně taky nevím.

Ujmula jsem se funkce navigátora, ne že bych říkala, kam jet, však minimálně bývalé Československo už známe nazpaměť, ale spíš abych upozorňovala, kdy překročit konstrukčně-maximální rychlost, abychom se tak vyhnuli předjíždějícímu kamionu, či Zirkyho přesměrovala do jiného pruhu. Obzvláště před Prahou bývá pravý pruh velmi málo využíván.

Zastávku na benzínce jsem shledala velmi uspokojivou, co se náplně týká. ZIrky natankoval a zmizel v budově, to že by šel zaplatit mne ani nenapadlo, stejně tak jsem neočekávala, že by měl problém s prostatou a musel si odskočit. Zde by mne spíš zajímalo, zda upíři vůbec prostatu mají, každopádně by byla v nejlepším pořádku, takže si šel něco vzít. Viděla bych to něco jako doutník, či něco obdobného, co se k gentlemanovi jeho ražení hodí. Občas mi jeho chování přišlo jako do očí bijící rebelství, plně distingované. Chlupáč si velebil v autě a já si šla trošku protáhnout nohy, opřela jsem se o přední blatník vozu. A tu přijel on, mého srdce šampion, tedy nemyslím řidiče, ale tu motorku. Řidič byl nějaký ňouma, který s námi zkoušel chvíli závodit, než jsme ho setřásli, teď měl nějaké pindy, typu: „Nechceš vyměnit starého taťku za mladého borce?“ Nevím, kde toho mladého borce viděl, jemu muselo být tak 40, každopádně mne štval, takže jsem nakonec pozvedla oči od malování.
„Ne. Já se potřebuji dostat do Prahy a tobě se, mladej, za chvíli zadře motor, víš, jsem totiž čarodějnice.“ A mávla jsem rukou, jako bych čarovala, Mladej se rozesmál, ale odjel, ne daleko po asi 100 metrech se mu zadřel motor. Jaká to smůla. No a věřili byste tomu, byl tak blbý, že za mnou ještě rozzuřeně přiběhl a začal hulákat něco o čarodějnici. Prostě hňup.
„Víš, mladej, kdybys byl tak dlouho ve Svazarmu, jako já, tak bys poznal, že ten motor není v pořádku.“ Naštěstí se vrátil Zirky a já opět nasedla do meďoura a dál se šokovaným motorkářem nezaobírala, však jsem měla ještě tolik práce před sebou.. Ono mít neefektivně fungující motor podpořený efektivním gremlinem, to už je síla. A k tomu ještě tady na Vysočině, což je nejchudší kraj republiky, tak ať raději nějaké prachy za opravu vydělají tady, než nějací zas..zobaní pražáci.

Policajtů jsem si ani nevšimla, sice jsem na ně upozornila, aby Zirky případně stihl včas zastavit, mívá občas slabé chvilky, stejně bych ale řekla, že to stáhl jen tak na 100ku, ale zbytek cesty mi tvrdil, že fakt zastavil, tak já mu věřím. No hádejte se s někým tak silným, že?

A pak už tu byla Praha a Inkvizice, Zirky zaparkoval a zabral tak veškerý zbytek parkoviště, takže světlí, jejichž auto jsem tu neviděla, si jistě budou muset najít jiné místo, ale třeba jim bude přát štěstí. Každopádně veškeré případně myšlenky na to, že by to Zirky udělal schválně, ty jsou milné, prostě 5,5 metrů je 5,5 metrů, to není jako nějaký sporťák.

Výstup a nástup, dveře se zavírají. Probleskla mi hlavou známá to hláška, kterou jsem se při pohledu na Chlupáče Erika doplnila o dovětek A okna ne. Však stačilo, že jsem mu ho otevřela, ještě že tam má Zirky předělanou tu elektriku a nemusí se užívat manuální točení kličkou. Malování zaklaplo. Práce byla dokonána, další výpomoci závojíčku nebylo potřeba. Zirky vyrazil vpřed a my s Chlupáčem bok po boku za ním, až mě Erik překvapil, jak umí být i slušně vychovaný.

„Ááá vidím, denní hlídka jako vždy první.“ Přivítal nás postarší temný mág, ne s o moc vyšší kategorií, že mám já, když nám otevíral. A mne po tváři proběhl jen letmý nástin úsměvu, jinak jsem zachovala naprosto jasný postoj. JAK JINAK.

But with you I start to feel a sort of temporary peace

Zatřepal jsem hlavou. Několik pramenů se mi přilepilo k tváři. „Ty mi nemusíš děkovat. Dělám vše ze své vlastní vůle.“ připomněl jsem mu léty omšelou pravdu, která v sobě stále ukrývala mocnou sílu. I když jsem byl z části umlčen jeho počínáním. Pravda…dotýkali jsme se, líbali, ale…ta jeho hravost. Nepřicházela dlouho. A znenadání mne zasáhla přímo do srdce a proklála jej napříč. Byl jsem ochromen, že jsem se nezmohl ani na nepatrný odpor.

Ztrácel jsem se v zeleném oceánu, jenž mne lechtal na tvářích. Pocítil jsem lehkost Kosťovy tíhy. Byl jsem mu zcela oddán. Neprotestoval jsem. On měl povoleno naprosto vše. Byl jsem jeho otrokem, trpitelem. Ani zakrvácená košile od Armaniho mě nedokázala vytrhnout z vášnivého okouzlení jím samotným. Přivřel jsem oči a vnímal jej ostatními smysly, jež se nevídaně zostřily. „Chyběl mi…tenhle tvůj úsměv…chyběl jsi mi celý.“ prsty jsem zkoumavě putoval po jeho těle, kam jsem dosáhl.
Po chvilce jsem oči zavřel zcela a nechával se unášet představami svého milence. Usmíval jsem se, ale nevysmíval. Líbil se mi jeho zápal. Znamenalo to, že nachází chuť k životu. Vracet se ke svým kořenům. Mohl bych mu něco takového odepřít? Ne…nikdy bych…
„Hej! Já se tvářím nadšeně! Pod tou hroudou podkožního tuku!“ nenechal jsem se napálit a zaútočil na jeho citlivá místa. Hravě. Pro moment. „Vezmu tě, kamkoliv si budeš přát.“ pousmál jsem se a když se shýbal, přitiskl jsem jej k sobě znovu, než se vzepjal a začal mne zbavovat oblečení.

„Nudně oblečený? Nerýpeš nějak brzo?“ přimhouřil jsme oči a pak se rozesmál. „Náhodou, slušněji vyfiknutýho chlápka bys nepohledal. Ženský se mi plazej u kotníků.“ sebevědomě jsem se ušklíbnul. Potom jsme se náznakem prohnul. On ví, kam kousnout a co provést, aby….to dráždilo. Odzbrojil mne ve vteřině.

„Ah…tvé dokumenty. Ano…“ zapátral jsme v paměti. „Zabilo to i Joachyma.“ kývl jsem. Toho mi líto nebylo. Vlastně nikoho z nich.
„Upřímně, už jsem vyčlenil pár svých lidí, aby se dostali do inkvizičních archivů. S něčím takovým jsem počítal. Ale bez tebe je nedostaneme.“ přiznal jsem. Navíc jsem jej nechtěl obcházet.

„A měli bychom si pospíšit. Tvoji hlídkaři už jsou na místě…“

Ostrava 14.5. – Lázně

„Já tomu říkám spíš mučení než masáž.“ Zasmála jsem se. Pak pozvednu obočí, když řekne, že mu to připadá vzrušující. Bezbranně? Že by měl rád dominantní ženy? „Když budeš chtít tak si na tebe příště vezmu kopřivy.“ Nabídnu mu se smíchem v hlase.
Po chvíli se mě zeptá na účinky oleje, který jsem použila. „Olej ze santalového dřeva má spíš hydratační vlastnosti, ale hřebíček obnovuje buňky takže se ti nebudou dělat pupínky na zádech, když se třeba zapotíš.“ Pokrčím rameny.
„No... tak... trochu se vyznám. Teprve se o učím. Chci si totiž vyrábět vlastní oleje.“ Vysvětlím mu jak na tom jsem.
Na jeho pochvalu se usměji. „Jojo... někteří lidi jsou děsné pijavice. Ale zase na druhou stranu, ne všichni jsou zase tak schopní, aby se dokázali tak rychle postavit na vlastní nohy.“ Trochu se i některých zastanu.

Pak mi začne říkat kam by mě vzal. „Tak to zní výborně. Mám ráda čajovny. Ale moc tam nechodím, protože přátelé spíš raději do hospody a samotné se mi tam chodit nechce.“ Nadechnu se a pokračuji v práci.
Myslela jsem si, že to byl... já nevím... že to přejde, ale jak jsem pokračovala, bylo to ještě horší. Najednou jsem nemohla pohnout rukou. Co se to sakra děje?!
Začala jsem těžce dýchat, protože mi nebylo dobře. Cítila jsem jak moje vědomí odchází někam pryč a já věděla že brzy omdlím. Nikdy v životě jsem tedy neomdlela, ale nějak jsem věděla že to přijde.
A najednou jsem o sobě nevěděla, necítila jsem své tělo, jako kdybych snad ochrnula, ale při tom vědomí fungovalo.
Cítila jsem divné věci. Hlínu a rozvíjející se květy. Což bylo zvláštní, nevěděla jsem, že při tom květiny vydávají nějaký zvuk.
Déšť, stopy zvířat... viděla jsem to nebo cítila? To jsem měla být v tom pralese ve Vojtově tetování? A pak bolest...
Ne! Já chci pryč odtud!

Nejspíš mě vyslyší Vojta, protože začnu slyšet jeho hlas a pak i jak mě plácá po obličeji. Díky bohu, jsem byla z toho pryč. Sen? Musel to být sen.
Otevřu oči a zadívám se na Vojtu, který stál nade mnou a tvářil se ustaraně. Polknu knedlík v krku a snažím se nehýbat. Bolelo mě v podbřišku a cítila jsem nepříjemné vlhko. Poznala jsem, že krvácím. Bála jsem se hýbat, protože jsem věděla, že jak to udělám tak to bude bolet ještě víc.
Zamrkám. Co to má k čertu znamenat? Tohle... se mi nikdy nestalo. Trochu roztřeseně se nadechnu.
„Ne, ne... nikoho nevolej. To je v pořádku.“ Ujistím ho, ale docela rychle bych potřebovala na záchod.
„Já...“ zaváhám jestli to mám říct. Ano... tohle se muselo stát. Zrudnu. „Mám svoje dny a asi s kombinací vůní oleje se mi zamotala hlava. Tohle se mi normálně... nestává. Nikdy.“ Ano. Nestalo se nic zvláštního. Prostě se mi jen kvůli měsíčkům a silné vůni zamotala hlava.
„Moc se ti omlouvám. Takhle ti zkazit masáž.“ Řeknu lítostivě. Pomalu se posadím a snažím se dělat jako, že mě nic nebolí.
„Tahle nepovedená masáž je na mě. Rozhodně ji nebudeš platit.“ Postavím se. „Jen... omluv mě na chvíli. Musím si opláchnout obličej, abych se trochu vzpamatovala. Hned se vrátím.“ Omluvím se mu a odběhnu na záchod, kde se posadím na mísu.
„Sakra, sakra...“ zamumlám si a na chvíli složím hlavu do dlaní. V chladné místnosti se mi trochu vyčistila hlava.
Aplikovala jsem vložku, opláchla si obličej a zase vyšla ven.
Nic to nebylo... nic... jsem v pořádku! Ujišťovala jsem se v duchu.
„Ještě moment.“ Řekla jsem Vojtovy a z kabelky jsem vytáhla ibalgin, který jsem hned spolkla. Tohle určitě pomůže.
Nakonec se k Vojtovy otočím. „Ještě jednou se omlouvám. Jestli ještě chceš můžeme pokračovat?“ ale trochu jsem se toho bála. Bála, že se to stane znovu. Což bylo nepravděpodobné!

Peace is for weak people

Začal jsem košili stahovat dolů i z jeho ramen, tak, abych odhalil další kůži a mohl se jí věnovat. Hladil jsem ji vlasy a znásilňoval kapkami krve ze svých prstů a připadalo mi to opravdu příjemné a v jistém slova smyslu i neskutečně vzrušující. Zajisté, jen tím jedním ze zvrácených způsobů – avšak těmi jsem oplýval již od narození.

Zvrácené dítě svého světa, které vždy toužilo prozkoumávat nové možnosti a čím víc byly popsány utrpením, tím víc si jich užíval. Pravda, tohle platilo jen, dokud jsem nepotkal Kiliána. Ne... ne – dokud sem se do něj nezamiloval. Těch pár let, kdy jsem s ním pouze spal a nic hlubšího k němu necítil… jak jen jsem to mohl srovnávat s lety předtím a s roky poté? Zkrátka nemožné. Nikde nenapsaná pravda, vyrytá pouze do zákrutů mého krutého srdce.

Zasmál jsem se a sjel rty až k podbřišku; prsty pod jeho spodní prádlo – ale jen trochu, protože guma byla dost těsná a mé ruce to dost bolelo. „Pomůžeš mi trochu?“ zavrněl jsem, přičemž jsem se snažil nepřipouštět si svou vlastní neschopnost, která – nu, byla značná. „Musím prozkoumat ten tvůj… ehm, podkožní tuk, abych jej vyhnal. Huh, co to tu máme? Pivní mozol?“ šťouchnul jsem nosem do jeho břicha a zazubil se. „Tahle zem tě kazí! Pěkně jsi zlenivěl za těch tři sta let, hříšníku!“

Popravdě – zbožňoval jsem ty okamžiky, kdy jsem jej mohl provokovat. Škádlení byla věc, která mne dokázala udržovat při vědomí stálé existence. „Takže, pro začátek Řím a… pak bych to viděl na něco hodně akčního, přičemž tě budu trápit dietami, protože… chceš mne zavalit? Bojím se tě!“ vykulil jsem na něj oči a pak jej do jeho „mozolku“ hravě kousl.

„Musím tě upozornit, že pokud to plánuješ tak... já se budu bránit!“ prsty jsem sjel k jeho lechtivým místům a zaútočil se vší vervou. Hlasitě jsem se smál. „Umlátím tě novinama!“

Ostrava 14. 5. – Zasedačka

Ok, ten pohled se mi nelíbil. A jemu se zase nelíbilo, co jsem udělal. Takže si asi budeme kvit. Je fakt, že jsem to podělal. Nejspíš. Je pravda, že jsem mohl říct komukoliv jinému. Jenže jsem to neudělal. Prostě smůla. Stalo se a teď už na tom stejně nic nezměním. Takže se tvářím trochu provinile, ale to je tak vše. Výmluvy jsou zbytečné, stejně jako omluvy. Navíc v tomhle rozpoložení ho nebudu zbytečně dráždit. Nejsem blázen. Takže v podstatě není co řešit.

Pozoroval jsem, jak se pomalu uklidnil a přešel k vitríně. Hm? Římská vlčice? Zkažený produkt zvětralého Říma. Hezky řečeno. Pozoruji vlčici, posadí se – téměř jako by chtěla výt na neexistující měsíc.
Uvolnil se dým a ty vize byly… odporné. Tenkrát museli mít Světlí hodně práce. Víc než by bylo libo.
Nad jeho slovy jsem se jenom trochu ušklíbl. Z potom, co nám tady vlčice předvedla si nemyslím, že by se tu našel ještě někdo, kdo by si myslel, že Konstantin byl milý, přátelský a obětavý.
Otevřu složku a jen tak zhruba si jí pročítám, přičemž dál poslouchám Kiliána. A tak nějak mi začínalo být jasné, že je to zlé. Dobře, ten pocit jsem měl už předtím, ale…

Ukázal nám tři postavy. A vlastně vysvětlil co a jak s kým.
Jenom zavrtím hlavou. Námitky? Jako by snad k něčemu byly. Navíc, co by bylo rychlejší než letadlo? Jistě, něco se najde, ale… Nač to komplikovat.
A hele, tak za mojí botu ohledně Vojty jsem evidentně nevyfasoval archiv. Milé překvapení. A rozhodně ne nepříjemné.

„Nemám tušení, maximálně jim můžu znovu zavolat…“ pokrčím rameny. Popravdě totiž nemám nejmenší tušení, kde by mohli být. Což taky asi není zrovna nejlepší. Jo, dnešek je opravdu super den.

If you want peace, make war!...but I better make love *old hippie*

Pozoroval jsem Kosťovo konání s tichým souhlasem a snad i nedočkavým nadšením? Byl jsem svolný ke všemu, co by jej v tento i příští moment napadlo. Ačkoliv jeho zbědované prsty se zdály být slabé, vysvlékat mne zvládl. A zasychající krev na mém těle mne odívala do jiného hávu. Do hávu, ze kterého se krmilo šero. Daň za pár svobodných chvil zde.

V zřítelnicích temného mága se znovu rodily odlesky jeho nepostradatelné osobnosti. Cítíl jsme jeho růst ve svých útrobách. Podobná vazba se přiříkala pouze dvojčatům. Milenecká dvojice na podobná souznění neměla nárok. Avšak…kým jsme my dva byli? Čímsi naprosto odlišným. Spojení protichůdných principů, přesto se hladce doplňujících. Toužící po spojení i zničení v jediném momentu.

Zuby jsem se kousl do špičky jazyka. Pachuť mé krve se mísila se Zerovou. Vzácný lektvar. Opojný a svěží. Svými polibky ve mne zažehl jiskru horečky. Připadal jsme si jako oběť uvázaná na hranici chtíče. Ale ne…nechtěl jsme si jej brát ihned. To pomalé zkoumání, znovu poznávání…bylo neskutečně podmanivé.

A poetických představ podkreslených sexuálními fantaziemi, mne vytrhla jeho provokativní narážka na můj „…pivní mozol?!“ vykulil jsem na něj oči. Uraženě jsme se zamračil, ale je mu mohlo být jasné, že to dělám pouze na oko. Cukání koutků prozradilo mé útočné úmysly. „Co to meleš? Jaký tuk!“ zděsil jsem se. To mi nepadne ani nová letní kolekce od Gucciho?!

„WAAAAAAAAAA!“ vyzkoušel jsme si svůj pradávný válečný pokřik, protkaný křečemi smíchu. „ Ty zrádná kryso!“ kroutil jsem se pod ním do klubíčka. „Tohle je nepovolený útok 1. stupně!“ bránil jsem se. A i mé zdrsnělé prsty si našli jeho lechtivá místa. Oh, bohové! Jakým způsobem jsme to zneuctili poslední odpočinkové místo Odešlých?
„Novinama? Co tě to Johan učil? Nejlepší je tlustá bichle!“ ale i když jsme se rval o čest svého pivního mozolu, nechávala jsem Zera stále na mě. Jakýmsi zvráceným způsobem jsem respektoval jeho pozici teprve dva týdny rozmrazené flákoty.

Make love! I am trying, but.. you act like wood!

Bohové!
Po tomhle se mi stýskalo. Do žil se mi vléval život spolu s jeho smíchem a jeho přítomností. Konečně se mi podařilo rozepnout jeho kalhoty a stáhnout je trochu níž. Materiál to byl hrozný, stejně jako… ježiši – co to má pod těma kalhotami? To je hrozné, další odporná látka na stáhnutí. Takže ta taky musela dolů, aby se přede mnou otevřel pohled na jeho obnažený klín. Přál jsem si mít zdravé ruce. Alespoň trošku – a takto jsem si mohl hrát jen rty a to pro polohu, kdy jsem na něm ležel a volnou rukou jej lechtal, nebylo zrovna ideální. Vlastně vůbec ne!

„Ale mně se tvé břicho líbí,“ zavrněl jsem, když už jsem na něm ležel téměř celou hmotou svého drobounkého těla. Rty jsem sjel na jeho krk a začal jej ochutnávat, vášnivě a vulgárně, přesně dle své perverzní osobnosti. Vzal jsem jeho ruce do svých a položil si je na své boky, dostatečně blízko vzrušenému klínu; z jeho těla jsem slíbával ty odporné skvrny od mé krve. „Krásně se na něm leží. Celé mi to chybělo a teď… teď chci jenom tebe!“ zašeptal jsem mu hříšně do ouška, načež jsem ho do něj mírně kousl.

„Takže už bys mne mohl konečně svléknout, má lásko.“

Because Patrick Swayze is sooo hot! So,…I have a woodie.

Podle křenivého výrazu jeho tváře, jsem mohl soudit, že novodobá mužská móda se mu zkrátka zamlouvat nebude. Stačila představa, jak na zasedání v práci chodí pouze v prostěradle, které náhodou šlohl v levném motelu. To by mu bylo podobné. Účelný, jednoduchý a svůdný kus hadru, který zakrývá vše podstatné, stejně jako vše ostatní odhaluje. Vlastně…už se na to i těším.

Svlékal mne, a já jej chtěl zastavit. Nebyl čas na podobné hrátky. A já jako převychovaný puntičkář, jsem tím pomyšlením byl mučen. Ale…nebylo tu těch háčků už dost?
Díval jsem se na něj hříšným pohledem, který hravě prohlédl všechny jeho záměry. Mírně jsem zvrátil hlavu dozadu a tiše vydechl. Prsty jsem zaťal do jeho boků a následně i třísel. Přitiskl jsem jej k sobě a jediným trhnutím jsem jej převalil na záda do trávy pode mnou.

„Neříkej, že je ti horko? Ono, ty tuky, totiž pekelně zahřívají…“ vypláznul jsme na něj špičku jazyka a pár pohyby zdolal zapínání jeho sedřených kalhot. Vlastně nebylo třeba toto dělat. Pro jeho hubenost, bych je zvládl bezbolestně stáhnout dolů i zapnuté. Avšak takto to bylo mnohem…zajímavější?
„No jistě, jak jinak…na ostro.“ zavrtěl jsem hlavou, jako učitel nad nepoučitelným žákem. „Budeš muset absolvovat tisíce lekcí slušného vychování, milovaný..“ rty jsem se vpil do tenké vrstvy kůže vnitřních stehen a špičkou jazyka vykresloval vlhké obrazce, jejichž význam se rychle vytrácel. Narovnal jsem se a s lačným úsměvem přetáhl zmuchlanou látku přes jeho kotníky a mě se naskytl pohled na tělo, které se vůbec nezměnilo. Až na ty krvácející paže.

„Víš, že jestli nás tady načape inkvizice…nedostaneme roční příděl sladkostí?“ ušklíbl jsem se a svými doteky znásilňoval vše, co mi nabízel. Rty mi brněly, jak byli nedočkavé dalších střetnutí s existencí mého milence. Rudé šmouhy nabíraly na intenzitě a mne to vzrušovalo. Ano…
Chtěl jsem jej, stejně jako on mne. Byla by hloupost, si jej odpírat…má se to stát. Oba to víme. Co mi tedy brání?

Znovu jsem se s ním překulil. Chtěl jsem jím být pokořen. Brát si ho a zároveň být zneužíván. Toužil jsem po tom, aby seděl na mém klíně, aby on rozhodoval, na kolik mne bude chtít. Onen pohled na jeho úchvatné tělo…neuchopitelná emoce.

He is death! Remember it!

Já a oblečení – nejraději jsem zkrátka chodil nahý. Znásilňován doteky větru, kapkami deště a někdy i slunce, pokud jsem při takovém počasí vůbec chtěl lozit ven. Každopádně – ano, novodobá móda opravdu nebyla něčím, nad čím bych sténal nadšením. Byla... až příliš složitá na někoho, kdo oblečení nenáviděl tak silně, jako já.

Je zvláštní, jak si lidé kupují oblečení, aby zakryli, jak krásní jsou nazí.

Ale lidé už jsou takoví a většina mladých jiných ještě oblečení přikládá moc velkou váhu. Kilián mne…. Jednoduše překvapoval. Co na tom oblečení bylo TAK skvělého, že toužil být v něm sešněrován? Oblečení kazilo osobnost, neboť bylo veličinou, dle níž se dají poměřovat masy. Kam by mne zařadili nyní? S těmi koženými kalhotami?... ale ty se mi líbily, stejně jako můj kožený kabát a rukavice, které kryly mé ruce, zohyzděné mou snahou po perfektní žíravině.

Alespoň, že ten pokus se vydařil!

„Nemám chuť se zaobírat vrstvami látky. Stejně před tebou chodím nejraději nahý…“ hlesl jsem, nechávajíc ho, aby si semnou dělal to, co uzná za vhodné. Jako se svou děvkou. Kurvou. Zvířátkem. Vším, co jsem pro něj byl.
Milenec a partner.
„A obávám se, že v mém případě jsou nějaké lekce slušného chování pouze mrhání časem!“

Zasténal jsem a prohnul se v zádech, jak mne jeho doteky donutili k tomu, abych se mu zcela poddal, jako to nejsubmisivnější stvoření, které kdy měl tu možnost držet ve svých rukách. Zkoumavě jsem přejel po jeho hrudníku. „Hm…. Musíš mi pak připomenout, že mám zabít toho, koho doteky si tvé tělo ještě stále pamatuje. Nějak hezky. Mile…“ usmál sem se a pak se nad něj vyhoupl, přesně, jak si přál. „Možná mi pak to cukroví přidělí Inkvizice zpátky!“

Posadil jsem se na jeho podbřišek a pak se nadzvedl, přičemž jsem v zakrvácených dlaních držel jeho penis, který jsem nasměroval proti vstupu do útrob mého hubeného těla. Zprudka jsem dosednul – výbuch všech emocí uvnitř mne mě donutil téměř vykřiknout a zvrátit hlavu dozadu. Celý jsem se vypjal v oblouku, přičemž jsem nechával své tělo užívat si obnoveného spojení mezi mnou a jím.

Cítil jsem, jak se naše do této chvíle ještě řádně nepropojené mysli stávají jednou. Přesně jako tenkrát.

Jako kdyby mezi námi neležely žádné roky.

Doesn’t matter…I want him otherways!

Zasmál jsem se. Pobaven a s klidem, že má láska se vůbec nezměnila. Že to, co jej činilo tolik výjimečným a poutavým, nepropadlo šílenství a ani zášti. Obdivuji jej. Za jeho vnitřní sílu. Která jej dokázala udržet při rozumu. Kde kdo by se zbláznil po pár dnech. Ale on přečkal století…

Aby se mi zde, na šeravé planině, mohl znovu celý oddat. Pohladil jsem jej po žebrech a pak sjel dlaněmi na jeho záda až jsem došel k zadečku, který jsem nevybíravě stiskl a potrápil. Ukojení nutkavých, leč drobných choutek. Nehodlám si odpouštět nic, když nabízí.

„Ale no tak, Kosťo. Snad bys nežárlil?“ popíchl jsem ho. I když jsem tušil, že on to na lehkou váhu nebere. Já jej nepodvedl. Pouze jsem se potřebovat odreagovat. Jsme jenom člověk, i když Jiný. Srdcem a duší jsem zůstával s ním. Nemyslel jsem na jiného. Ale to Zerovi jako vysvětlení nepostačí. „Tebe láká to cukroví, což?“ zasmál jsem se.

Načež mne umlčela razance, se kterou na mne dosedl. Nic pomalého a dráždivého. Naopak. Prudký příval rozkoše, který mi otevřel ústa a z nich vyšel sten odrážecí se od všech bariér tohoto pokrouceného světa. Zašeptal jsem jeho jméno pokřivené vzrušivými vzdechy. Vpletl jsme prsty do havraní černi a stahoval si jej k hladovým polibkům. Dlaní jsem drtil jeho pánev a narážel si jej tvrdě na svůj klín.

Spojení. Čisté a zároveň křtěné krví. Obnovený svazek, jež nebyl nikdy přerušen. Uvědomění, které tu setrvávalo navzdory všem okolnostem.

Posadil jsem se, objal jej. A naváděl jej k hlubším přírazům, zatímco jsem rty a zuby plenil záhyby jeho úchvatného krku a ramen.

Motherfucker!

„Já? Žárlit?“ zašeptal jsem hlasem plným vzrušení a touhy. „Slíbil jsem ti přeci, že budu milý – nebude ho to ani moc bolet. Nějakých patnáct dní čirého utrpení je nic v porovnání s délkou života, který vedeme, a pak… pak můžeme nad minulostí zavřít oči a nechat ji být…" přejel jsem mu prstem po rtech a nasadil rychlejší tempo přírazů, jako kdybych jej snad chtěl pomocí sexu ovládnout. Mé oči se zlověstně třpytily na pozadí rozkoše, kterou mi přinášel pokaždé, když vklouzl hluboko do mého uzoučkého těla a donutili jej se prohnout a žádostivě zasténat, aby mi byl ještě blíž a neopouštěl mne, neboť jsem potřeboval jeho sílu a blízkost, abych se nezbláznil.

Obtočil jsem paže kolem jeho krku a se zavřenýma očima jsem dosedal na jeho klín. „Kdyby to byl člověk… ale ty sis musel začít s Jiným.. a to nepromíjím!“ kousl jsem jej do spodního rtu, ale ne tak, aby jej to bolelo, nebo snad, abych jej prokousl. Miloval jsem, jak vždy působil tak nedosažitelně a nezdolně. Že mu nikdo a nic nemůže ublížit. „Má lásko… můj nádherný,“ šeptal jsem mu do rtů a přejížděl přitom prsty po jeho tváři. Každý jeho pohyb mne dostával do extáze, přestože jsem ještě necítil vyvrcholení tak blízko.

„Ah…“ vzdechl jsem a položil si čelo, které se pomalu začínalo pokrývat krůpějemi potu, na jeho rameno. Prsty jsem bolestivě zarýval do kůže jeho zad a na prsou mne škádlivě škrabaly chloupky na Jakubovy hrudi. To vše mne… dostávalo... tak... vysoko… „Prosím… prosím, nepřestávej… šukej mne.. prosím…“

Obtočil jsem nohy kolem jeho pasu ještě úžeji. Celým tělem mi probíhaly záchvěvy drobných, vzrušujících blesků, které rozechvívaly i tu nejmenší částečku mého těla.

„Ahh..!“

¨ I am Zerofucker, understand?

„Jsi žárlivý a pomstychtivý!“ zasmál jsem se pobaveně. Můj hlas byl protkaný touhou. Tenata chtíče mne lapila do svých síti. Odevzdával jsem se mu. Obnažený a sám. Jazyk vlhčil popraskané rty. Horké steny se srážely na jeho křehké pokožce. Krůpěje potu se vulgárně mísily se zakrvavenými strupy. Esenciální vůně mne přiváděla do zdrogovaného stavu. Prosakoval jsem do svého milence a jeho zvrácenost mne opíjela. Mohl si se mnou hrát jako s hadrovou panenkou.

A…jak vůbec víš, o koho …jde?“ zeptal jsem se mezi steny, i když mne to popravdě nezajímalo. Ne teď. Osud mého občasného sexu mi byl zcela volný. Protože se nikdy nemohl vyrovnat rozkoši, kterou mi dával Konstantin. Sexuální Bůh. Který nemá sobě rovného.

Zbožňoval jsem momenty, kdy se ke mne vinul. Kdy se jeho tělo třáslo touhou. Kdy toužil po vrcholu stejně mocně jako já. Kdy potřeboval mne samého, abych mu k tomu pomohl. Myslel jsme, že se zblázním. Že se mé vědomí rozletí na tisícero kousíčků. Každý sval úpěl. Volal k sobě blaženost. Hořel jsem.

Povalil jsem jej bezohledně na záda. Nedbal jsem ostrých hran stébel trávy ani kamenů. Přirazil jsem do něj hlouběji, jak nejvíce jsem se mohl dostat. Cítil jsem se tolik…Silným. Neporazitelným. A bral jsem si Vše.
Bez varovaní jsem z něj vyjel. Přetočil jej na břicho a stlačil jeho tvář do hlíny. Dusil jsem ho. Momenty. Chytil jsem jej za boky, pod mými prsty se již tvořily podlitiny a já do něj znovu vstoupil. Bez ustání. A rychle. Dělal jsem mu to přesně tak, jak to po mě žádal. Mírně jsme se předklonil. Křeče v podbřišku mne slastně ubíjeli. Chytil jsem do dlaně jeho mužství a nevybíravě jej mnul. Nechtěl jsme mu dát ani možnost k nadechnutí. Ne, dokud…nepřijde konec.

Me? Always, my beautiful lover

Zasmál jsem se. „Jsem přesně takový, jakého sis… mne vytvořil.. ježiši!“ opět jsem se prohnul v zádech vinou veškerenstva těch pocitů, které se nahrnuly do mého podbřišku a následně do mozku, který na několik okamžiků přestal vnímat a jen si užíval tu nádheru, kterou mu přinášelo tohle opojení, návykovější víc, než jakákoliv droga, kterou jsem do sebe kdy vpravil v dobré víře, že mi přinese euforii a pak už jen proto, abych e po ránu udržel na nohou a nezhroutil se v kómatu k zemi. Vždy mi záleželo na tom, abych byl funkční. Když už pro nic jiného, tak pro své pokusy a pro něj.

A po něm moje tělo přímo křičelo. Volalo jeho jméno, které mi občas ujelo ze rtů při jednom z těch silnějších, hrubějších přírazů, kdy jsem se přestal jakkoliv ovládat a chtěj jen jeho. Byl pro mne jako Bohyně, nespoutaná a dokonalá, stejně tak, jako já pro něj byl bohem. Natolik silně jsem jej zbožňoval. „Vycítím jej. Vycítím jej a až se s ním setkám…“ sklonil jsem se a kousl jej do bradavky. „Stane se mým pokusným zvířátkem. Zohyzdím jej tak, že už na něj nikdy nepomyslíš!“

Krutost? Mé druhé jméno. A Jakub věděl, že nemluvím do větru. Já nikdy nebyl příliš shovívavý k lidem, či Jiným, kteří měli něco, po čem jsem toužil sám, či mi byli jakkoliv odporní, či se mi nehodili do plánů. Prostě překáželi. A jeho milenec… jeho milenec byl jedním z nich.

Bohové, proč jen to přemýšlení je tak… tak těžké!

Hrdelně jsem vykřikl, když jsem dopadl na trávu pod sebou, avšak ihned jsem se vzpamatoval a jako malé plazivé zvířátko jsem si olízl rty, přičemž jsem svému pokořiteli daroval velice vulgární pohled. Prsty jsem přejel po jeho hrudi až k bříšku. A zpět. Zaklonil jsem hlavu dozadu a rozesmál se. „Hm.. tak jak mne chceš… jako svou malou děvku?“ přejel jsem svou nohou po té jeho. „Řekni, jak moc po mě toužíš…“ zamumlal jsem, stále s tím zvláštním úsměvem.

Přetočil mne na břicho a já se horní částí těla položil na trávu, se zadečkem vystrčeným jeho směrem. Vyzývavým, jako já sám. Mé tělo bolelo od jeho hrubých doteků, avšak já to miloval;, sténal jsem pro to, plazil se kvůli tomu pod jeho nohama. Vzal si mne a já se nezmohl na nic jiného, než na hlasité steny. Ruka v mém klína ještě víc hecovala moje tělo, které se nekontrolovatelně otřásalo pod jeho vahou a brutálností, po níž jsem toužil v hloubi mého černého, perverzního srdce.

„Kiliáne…“ zasténal jsem.
Mé vyvrcholení bylo opět tiché. Malá sprška vždy tak řídkého spermatu potřísnila jeho ruku a já v jeho sevření mírně ochabl, přestože mé tělo bylo stále povolné poskytovat Kiliánovi rozkoš, po které toužil.

Ostrava 14. 5. – Lázně

Vojtovy bledě modré oči jsou skutečně plné strachu. Zřejmě před ním lidé běžně neomdlévají. Na tvoje ujištění, že ti nic není, se netváří zrovna spokojeně. Musel vycítit, že s tebou něco není v pořádku. Přirozeně ti teď nedůvěřoval. „Skutečně ti nic není? Mohla ses třeba uhodit do hlavy. Lehký otřes mozku taky není sranda. Vážně tě nemám vzít na pohotovost, aby ti udělali rentgen?“ zeptal se ještě jednou a držel tě kolem ramen, když jsi se posadila a chystala se odejít.
Vysvětlila jsi mu, co se ti děje a on poněkud váhavě přikývl. Ženy a jejich slabosti…to pro něj byla jedna velká neznámá.
„Dobře, ale…opatrně!“ pomohl ti sesednout a téměř tě až odvedl ke dveřím od koupelny, kdyby se ti náhodou znovu udělalo nevolno. Byl celkem galantní a starostlivý.

Výmluva, že máš měsíčky zřejmě zabrala. Ale bylo to divné, no ne? O dva týdny dřív. Žádná těžká fyzická námaha, změna prostředí…nic, co by ti tak mohlo rozhodit cyklus. Necítila jsi se ani unavená a bolest v podbřišku ustala jako mávnutím kouzelného proutku. Mohla ses jenom dohadovat, co se ti děje. A v poslední době se to vymyká mezím všednosti. Ať už si to připouštíš nebo ne.

Jakmile ses vrátila, vzala si prášek, a přiblížila jsi se k Vojtovi, který na tebe netrpělivě čekal…tlak v břiše se opět zvýšil a na spáncích rašily další kapky potu. Vážně pomoc nepotřebuješ? Možná ještě pár minut počkat, než zabere ta chemie.
„Alex, ty se mi za nic omlouvat nemusíš! To není tvoje chyba. A raději by sis měla odpočinout, vzít si volno. Co když příště spadneš špatně a stane se něco horšího?“ snažil se tě přesvědčit, ať se zbytečně nepřepínáš. „Mám nápad, co kdyby-..“ v tom mu zazvonil telefon a on omluvně protočil oči. V mžiku zmizel za zástěnou a chvilku mu trvalo, než z košile vydoloval svůj mobil.

„Ano?“ přijal hovor. Po té naštvaně vydechl. „Ale já teď nemám čas, Aleši..-!“ snažil se z čehosi vymluvit. „Mám důležitou—eh, cože? Šéf? A oni..? No fajn, fajn, vyzvednu ho! Ale mám to u tebe, jasné? Dej mi polohu…“ ozvalo se škrábání tužky na kousek papíru. Vojtěch zavěsil a vykoukl zpoza zástěny. „Je mi to líto, práce volá.“ zamával mobilem na sebe navlékal své svršky. „Je mi to hloupý, ale proti nadřízeným jsem malej pán.“ jeho hlas zněl rozčíleně. Kazili mu plány.
Když byl hotov, přišel k tobě a chytil tě za ramena. „Ozvu se brzy. Zajdeme do té čajovny, kde si zarelaxuješ ty. Potřebuješ to a žádné odmlouvání!“ vesele se usmál a bříškem ukazováčku se lehce dotkl špičky tvého nosu. „Dávej na sebe pozor, Alex, ano?“ zcela vážně ti pohlédl do očí a tobě připadalo, že by odhalil i sebemenší náznak lži. Potom se pousmál, mrkl na tebe a spěšně vyrazil ven do toho lijáku.

Osaměla jsi. Vrtkavé myšlenky zůstaly spolu s tebou. Co dál? Zůstaneš v práci, nebo si uděláš spontánní volno? Možná by sis o tom chtěla s někým promluvit a nebo to skutečně svedeš na chvilkovou nevolnost?

Nice to know

Propadal jsem se k výšinám. Co mě to ovládalo? Nechtěl jsem znát. Netoužil jsem po prapůvodu sil, jež mne obepínaly a nutili k takovému chování. Bylo to správné či špatné? Netušil jsem, přesto jsem pokračoval. Bezohledný. Sobecký. Zacházel jsem s ním, jako s pouhou courou. A při tom neexistuje nic cennějšího mému srdci než je právě on. Šílenství?

Avšak on dával. Nepříčil se. Neprchal. Naopak. Bral jsem, co mi nabízel. A nebylo toho málo. Bolest. Proč mne tolik lákala? Neroste ve mne Temnota?
Konstantinův hlas jsem vnímal jako z dálky a odpovídal úsměvem. Ať si s ním dělá, co chce. Nezáleželo mi na něm.

Ne v momentech, kdy mne Zero burcoval ke způsobu své vlastní vulgárnosti. Já bych…nikdy bych s ním nezacházel jako s děvkou, přesto to není poprvé, co to dělám. Místo slov jsem se pohroužil do jeho očí. Daroval mu smyslné vize, které ve mne probouzel.

A když jsem pocítil lepkavou tekutinu na svých prstech a k mým uším dolehl slabý sten nesoucí mé jméno…ještě párkrát jsme přirazil, než se mé tělo svalilo na jeho hladká záda. Byl jsem vyčerpaný. Ale spokojený. Přesto mne šero ve chvílích nepozornosti vysálo víc, než by bylo záhodno…

„Musíme jít…už teď je pozdě… zašeptal jsem zadýchaně a shrnul stranou ofinu z Konstantinova obličeje. Rád bych mu dopřál spánek. Klidný a bezstarostný. Postaral se o jeho paže. Ale to jsme si nyní nemohli dovolit.

Oblékal jsem si zakrvácené oblečení a bylo jasné, že pouhý závojíček to nespraví. Našinci se budou vyptávat. Do hajzlu.

Ostrava 14.5. – Lázně – Domů

Vojta se o mě tak hezky staral... až bylo k nevíře, že byl stále volný.
Naštěstí to s těmi měsíčky přijal i když viditelně měl stále obavy... bylo to milé.
V koupelně jsem se dala do pořádku a když jsem vyšla ven už mi bylo dobře, stejně jsem si, ale prášek vzala, abych zabránila další nepříjemné bolesti. Horší však bylo, že jen co jsem se k Vojtovy přiblížila začalo se to vracet. Což mě poděsilo, protože... přece mi nemůže být zle kdykoliv se k němu přiblížím!
Kdo to kdy viděl, aby mi bylo zle z muže, který se mi líbí?! To si se mnou osud snad pohrává?

Vojta mě začne ujišťovat, že mu to nevadí a nabádal mi, abych si šla odpočinout. Sice jsem měla dnes ještě klienty, ale nápad to byl lákavý.
Chtěla jsem mu říct, že se podle jeho rady asi zařídím, ale někdo mu volal.
Opřela jsem se o stůl a čekala až domluví. Podle toho co jsem slyšela, ale naše společné chvíle byli u konce. Musel někam jít kvůli práci. Nejspíš to tak bylo nejlepší. Já se vzpamatuji a až se k němu přiblížím příště jistě budu v pořádku.
Když se vynoří, pousměji se na něj. „Já to chápu. Hold práce nás živí.“ Řeknu a narovnám se, když vyšel z poza zástěny už oblečený a přišel ke mě.
Vzal mě za ramena, překvapeně zamrkám nad jeho... tak intimním chováním. Bylo to jako kdybychom se znali už delší dobu. Nečekala jsem to, ale bylo to příjemné. Líbilo se mi to.
„Dám. Neboj. A na tu čajovnu se těším.“ Řeknu mu a zlehka ho pohladím po paži.
Pak jsem se s ním rozloučila a osaměla jsem.
Nakonec jsem se rozhodla, že dneska to zabalím. Omdlít... to nebyla žádná sranda. A asi zajdu na gyndu. Pro jistotu.

První jsem to šla vyřídit se šéfem, který souhlasil jedině když přeobjednám své klienty nebo je nedám na starost nějaké kolegyni.
To nebyl naštěstí problém. Lidé jsou poměrně chápaví, zvlášť když se už známe.
A tak jsem ani ne za půl hodiny odešla z práce. Vzala jsem si volno po zbytek dnešního dne a ještě pro jistotu zítřek.
Došla jsem na autobus a odjela domů, kde jsem se musela osprchovat, převléknout a až pak jsem vyrazila za svou doktorkou. Budu ji muset vypovědět co se mi stalo. Snad to bude v pořádku.

Yeah!

„Ne... nemusíme!“ zaprotestoval jsem a spokojeně zavřel oči, jak jsem si užíval alespoň na okamžik váhu jeho těla na mém – než se odkulil a začal se oblékat. Převalil jsem se na záda, přičemž jsem si jednu paži opřel o čelo; zadíval jsem se na slunce. Tak podivně mne hřálo. „Můžeme tu ještě nějakou chvíli zůstat, anebo… utečeme! Někam daleko, kde jim bude trvat dlouho, než nás najdou! Já, ty… pořídíme si kočku. Hodně chlupatou. Večeřet budeme hrozny a popíjet víno!“ smál jsem se. Mé sny mi vždy pomáhaly se nezbláznit.

Vrátil jsem se pohledem a myslí ke svému milenci a zamračil se. Nechtěl jsem odtud zpět ke světu, kde budeme muset tolik předstírat. Kde já nebudu moci být sám sebou, jen nějakou loutkou hrající na osnovách Dohody. „Já... nechci zpátky,“ zašeptal jsem. „Nechci do toho světa, lásko, prosím. Já tam nechci! Je to tam odporné, plné nařízení… nemáš tam žádnou svobodnou vůli. Nebude tam klid, nebudeš tam ty, semnou. Nechci tam. Je to tam odporné…“ posadil jsem se a objal si pokrčená kolena, stále nahá, neboť jsem jako malé, paličaté dítě odmítal se obléci.

Nenáviděl jsem ten svět plný pravidel, Dohody a Inkvizice, která se neptá, pouze koná. Ničilo mne to, zbavovalo soudnosti a chuti k samotné existenci, neboť mým zvolením za šéfa mne přinutili vzdát se Kiliánovi náruče a jeho ochranitelskosti. Nedokázal jsem si představit, jaké to bude, když budu muset hrát proti němu. Vždy jsem byl rád řadovým pěšákem… se zálibou v zabíjení svých nadřízených, mučení, týrání, znásilňování, kastrování, sekání na nudličky…. Otrávení nevinných lidí, i Jiných. A to vše mi momentální svět zakazuje. Toliko o chuti Inkvizice rozvíjet vědu ve svých řadách.

„Nechci…“

and time to go..!

Tušil jsem, že bude protestovat. Měl by existovat v jiné dimenzi. Odlišném čase, který by více vyhovoval jeho nevybouřené duši. Pouze jsem nepatrně zavrtěl hlavou a pobaveně se pousmál. Mělo vůbec cenu mu něco vysvětlovat? Navíc…nerad bych mu ihned bořil jeho bláznivé sny. Já také potřeboval občas uniknout do světa nesplnitelných přání. Ale bál jsem se je vyslovit nahlas. A tak jsme parazitoval na Zerových snech, které mohly být naše společné.

Tiše jsem se zasmál. „Já tě nikam taky netahám násilím. Klidně si tu zůstaň.“ zkusil jsem metodu cíleného nezájmu. I když bylo patrné, že mi to úplně volné není. Byl bych blázen, kdybych jej spustil z dohledu a nechal inkviziční čokly, aby se do něj zahryzli a přitáhli ho opět před tribunál. „No…nebo tam můžeš nastoupit klidně nahý. Pokud tě to potěší.“ provokativně jsem se na Kosťu ušklíbnul. „Bereš všechno tak katastroficky. Měl bys být přinejmenším vděčnej, že už netuhneš v kostce ledu.“ když od se chová jako malé dítě, proč bych se já nemohl chovat jako kárající rodič?

Upravil jsem si kravatu, ale nechal jsem ji volnější. „Tak fajn, půjdu první. Až se setkáme, bude to oficiální, nebo….možná taky ne.“ pousmál jsem se a prsty si pročesával zcuchané vlasy. „Teď máš postavení, kdy můžeš táhnout. Nejsi řadový Jiný, hraj si.“ nedbale jsem kopl do šedavého kamene. „Spojíme hlídky na jednu misi ohledně tvých dokumentů, avšak nechal bych je, ať si myslí, že spolu soupeří…mohla by to být zábavnější podívaná, co myslíš?“ pohlédl jsem na Kosťu. Na odpověď jsem nečekal a vykročil z této hladiny. Záměrně bez polibku na rozloučenou. Neboť…tímto nic nekončí.

Praha; Evropské sídlo Inkvizice

„Následujte mne,“ vyzval vás Temný mág k pohybu, sám se otočil na patě a zamířil k budově Inkvizice.
Pršelo. Stejně jako v Ostravě – ostatně celou cestu sem dopadaly na skla auta velké kapky deště. Než jste dorazili po mramorem vydlážděné cestě ke vstupním dveřím, z vašich vlasů by se dala ždímat voda – natolik byl liják silný. Přesto zároveň s touto průtrží nezuřila i bouřka, což bylo vskutku ojedinělé.
Louče po stranách masivních dřevěných vrat působily dojmem, že toto místo je zcela zapovězeno moderní technice, přestože jste byli obeznámeni s tím, že obzvláště odposlouchávací zařízení, videokamery a další špionážní prostředky ze stran vymožeností této doby nejsou této instituci nikterak cizí. Každopádně budova působila úchvatně a nedobytně. Alespoň na pohled.

Mág vás zavedl dovnitř. Hned v první místnosti Vás vyzval k odložení mokrého svrchního oděvu – jistě, nenutil vás. Vše bylo zcela dobrovolné. Pokud jste si tedy odložili, někdo další, koho jste téměř nezahlédli, vzal vaše věci a pověsil je na věšáky v šatnách.
Osobní kontrola se nekonala, jako kdyby Inkvizice tento způsob ochrany vzdala. Přeci jen, jste Temní a ti se neštítí ničeho. Není-liž pravda? Nu což… alespoň to vše bylo značně příjemnější, než kdyby vás tu prošacovali, zda u sebe nemáte láhev s benzinem a zápalky s obalem s postavičkami od Disneyho. Jen tak, abyste si užili legraci.

Prošli jste nepříliš dlouhou chodbou, jejích podlahu kryl jasně rudý koberec, vprostřed poměrně dost ošoupaný. Byla vcelku potemnělá, žárovky byly až příliš vysoko na stropě a na zem dopadalo jen trošku světla. No dobrá, alespoň si upíři mohou procvičit své pozorovací smysly a vy ostatní zkrátka tápat v temnotě. Každopádně pach psiska vás bude neomylně vést – pokud ten pes zná cestu. Takže toho bych se raději nedržel. A chytit se za ručičku s Temným, co nejspíš apeluje na Inkvizitora… vždy se považuje za bezpečnější léčit si své deprese z nedostatku rodičovské lásky na někom jiném, než na nich!
Takže pokud jste přežili temné osvětlení a nenarazili jste do Temného mága, který se zastavil u jedněch dveří. Chvíli si pohrával se svazkem klíčů, než našel ten správný. Vstoupili jste do Archivu – nebo něčeho, co se svými rozměry a vybavením jedné z archivačních místností podobalo. Zde vás opustil – pokud jste si tedy všimli, že když se za vámi zavřely dveře, už tu nebyl.

Za jedním z regálů, pokrytým starými, zpola rozpadnutými svitky stál vysoký muž. Držel v rukou nějaké papíry a tvářil se opravdu vážně, se svým vzhledem pedanta a brýlemi tak přísně naraženými na nose. Díky bohu za ty pohovky a pár kousků k sobě absolutně neladícího nábytku, rozestavěného kolem stolku z tmavého dřeva, na kterém svítila jedna svíce – jako kdyby prostor nebyl ozářen dostatkem zářivek, které bodaly do očí.

Chvíli trvalo, než si vás všiml. Svitky byly očividně důležitější.

Papíry položil na stůl a každého z vás zrentgenoval průzračně modrým pohledem – cítili jste, jak šťourá ve vašem nitru, zjišťujíc ty nejzákladnější údaje, jako bylo jméno, věk, kategorie, rasa. Přesto to nebylo dvakrát příjemné. „Posaďte se.“
Inkvizitoři by si možná měli osvojit nauku, jakou je hlasová intonace.
Jakmile jste tak učinili – a pokusili se ignorovat oblaka prachu, které se při vašem posazení zvedly do vzduchu (jeden by řekl, že když se stěhují, tak si buď koupí nové vybavení, nebo alespoň to staré před stěhováním opráší, ale… no, možná by jim měl někdo připomenout, k čemu se používá vysavač a ohledně toho koberce v chodbě – to neznají něco, jako Vanish? Růžová je nejlepší!) – před vás dopadla, nebo spíš byla položena poměrně objemná složka.

Obsahovala informace o vašem novém vedení.
Zároveň jste však cítili, jak vám Inkvizitor s efektními skly – neboť podle hávu jím byl – vnukl do mysli několik všeobecně známých faktů, které byly v papírech jen obsáhleji rozmazány.
Konstantin, známý pod jménem ZERO, mág mimo kategorie, starý, velice silný, obávaný. Před 365 lety obviněn z pokusu o zničení Inikvizice a Dohody, následně zmražen. Specializace: chemie. Původ někde v hlubinách zkaženého Říma. Jeho záliby: pokusy na lidech i sobě samém, promyšlené vraždění lidských mas, záliba v mučení. Mazaný – nic mu nebylo prokázáno. S oblibou se vyžíval v systematickém vyvražďování svých nadřízených. Závislý na několika nejrůznějších drogách, slabost pro potkany. Neuznává autority.

Jakmile si byl jist, že jste vše náležitě vstřebali, také se posadil do jednoho ze vzdálenějších křesel, vedle něhož měl vyskládáno několik dalších stohů s papíry; položil na hromadu ruku, tu druhou si položil do klína a přehodil nohu přes druhou. Ještě chvíli vás pozoroval.
„Jmenuji se Adam,“ představil se nakonec. „Připadla mi úloha vám vše vysvětlit.“

Další přednáška… a ani keksíky nenabídnou! Pravda, Inkvizice jistě nemá o potřebách obyčejného psa ani ponětí. Ale i tak… slova jako slušnost si zřejmě Inkvizice nikterak zvlášť neosvojila.

„Musíte pochopit, že všechna naše opatření jsou tu proto, aby zabránila vzniku Zrcadla. To by sice dokázalo vrátit rovnováhu, avšak vedení ostravské Denní hlídky zastupovat nemůže, neboť není ničím, než spotřebním zbožím.
Tribunál se tedy rozhodl pro dosazení odpovídajícího Temného mága na post šéfa Denní Hlídky. Jelikož rozmrazení proběhlo jen několik okamžiků po smrti bývalého šéfa, je vznik zrcadla velice nepravděpodobný, tudíž se jeho objevení nemusíme obávat.“

Chvíle ticha?
Větší trapárna něž těch deset sekund před vyhlášením krále a královny maturitního plesu.

„Vaše přítomnost je tu nutná, jelikož Temný mág ZERO se ještě stále řádně nesžil s momentální dobou a poslat jej cestovat samotného s tím, že nezná veškerá úskalí a pravidla dopravy by se rovnalo globální katastrofě, kterou si v momentální situaci nemůžeme dovolit.
Zároveň bylo jeho dosazení do pozice oznámeno i Noční hlídce. Jakékoliv její protesty, případné námitky jsou neopodstatněné a jakákoliv činnost, která by vedla k zamezení ZEROva dosazení se bude považovat za vážné porušení Dohody.“

Adam si unaveně promnul kořen nosu, přičemž z něho sundal brýle, které velice pečlivě položil na stůl. „Jelikož je váš nový šéf poněkud… temperamentní, není v naší moci jej udržet v budově pod jakýmikoliv výhružkami, tudíž se obávám, že budeme muset vyčkat, než se milostivě vrátí. Pokud se vrátí… Nějaké dotazy?“

Úřad Noční hlídky, 14. května

Lukášovy prupovídky ignoruji a sleduji postavení run. Z těch, které jsou obráceny znakem ke mně začnu pomalu věštit.
Othila, Gebo,Thurisaz, Eihwaz, Uruz, Dagaz a Ehwaz… hmm… zajímavé
Očima těkám po jednotlivých znacích a dávám si dohromady, co znamenají.
“Občas bych byla radši, kdyby se můj talent projevil v něčem jednodušším, než je věštění.“ prohodím k Lukášovi. V hlavě se mi míhají významy symbolů a snažím se dát dohromady výklad. Nejsem v tom ještě tak sběhlá jak bych si přála, ale něco tu přeci jen vidím.
“Měli bychom se zaměřit na počasí, na anomálie, které se budou v Ostravě vyskytovat. To je vodítko k té ženě. Její moc se začíná pomalu ale jistě odkrývat a my bychom měli být u toho, až se to stane. Nejspíše příval té energie nezvládne a mohlo by to spustit lavinu nepříjemností. Ačkoliv si myslím, že se s tím bude pokoušet vypořádat sama, nezvládne to. Runy mi tu dále ukazují konflikty, dědictví, ale i pocit bezpečí a jistotu. Doufejme, že se vše nakonec v dobré obrátí.“
Zvednu oči od run a podívám se na Lukáše. Dlaní smetu kostěné runy zpět do váčku a schovám jej do kapsy u bundy.
Jako na zavolanou je tu pohotovost. Zvednu se ze židle s úsměvem na rtech. Něco se děje a já budu zase u toho. Přeci jen se snažím aspirovat na pracanta venku, nikoliv analytickou krysu.

Nakrčím nad tím ohavným zvukem nos a se zavrčením si odfrknu. Kdyby mě někdo chtěl vidět nepříčetnou, určitě by byl na dobré cestě, kdyby na mě vyluzoval podobné nepříjemné zvuky. Zajímavé, že provokacím malých upírků se často vysměju nebo to řeším s klidem, ale tohle by mě dokázalo rázem nasrat.
Váňa... Co to tele provedlo? Doufám, že nešel do služby s kocovinou. Tentokrát bych za to ale nemohla! Tentokrát ne.

Kilián začne odpovídat na můj dotaz. No jistě, Konstantin nemusí být jen naše jméno. Někdy mám tendenci podvědomě hledat něco, co mě pojí s domovem, přestože i Česko jsem se naučila tak nazývat.
Znovu nakrčím pihatý nos, tentokráte nad vidinou. Krev mi (proč asi?) nevadí, ale ten zbytek... Ten zbytek jasně říká, že Rovnováha byla v nedohlednu. Tma zahalila tehdejší střed světa. Ta říše musela padnout. Nejsem hrdá, že si naše Matička Rus říkala třetí Řím. Ono není moc o co stát.
Pozorně poslouchám, kdo že teda má jít jako vyslanec Temných, a v duchu úlevně vydechnu. Vlastimil nebude figurovat nijak výrazně, to není jeho styl. Díky bohu. Nerada bych se s ním rozbratřila.

Na jeho rozkaz kývnu, přestoře je to možná zbytečné.
"Zahrajem si s čoklem na honěnou. Uvidíme, jaký kouzlo na něm vězí."

Vzhůru do akce

Kilián si přísným pohledem změřil své lidi. Tvářil se odhodlaně, ale pár nejbystřejších dovedlo v jeho pohledu postřehnout cosi unaveného. Klimatizace jela na plno, venku dešťové kapky zuřivě bušily do asfaltu. Přesto bylo na úřadě Noční hlídky šílené dusno. Magické výboje nekontrolovatelně pluly vzduchem.

„Dobře, tady jsou amulety nacucaný Silou, ale nezapomeňte, že se musí aktivovat. A ze skladu si vemte vše potřebné. Předpokládám, že vás nemusím oblíkat do dupaček jako vaše kojná.“ kriticky povytáhl obočí, jestli náhodou někdo nepotřebuje přebalit. „ Jako zástěrku můžete použít výpomoc Pražské hlídce při zásahu, nebo cokoliv kloudného a z čeho vás budu moci vysekat. Oficiálně nám jsou jakékoliv zásahy zakázány, pamatujte.“ šéf vás ještě upozornil.
„Oljo, Aleši…máte přistavený auto. Vlado vás tam odveze. A…“ na okamžik se opět zamračil. „Vemte s sebou i Iolanu, sedí na analytickým. Nemůžu poslat jenom to nejlepší, bylo by to moc nápadný.“ povzdechl si. Pravděpodobně si uvědomil, že tohle stále ještě není začátek třetí světové a své dalekosáhlé plány bude muset zredukovat. „Kdyby něco…pokusím se vám poslat posily, ale Váňa s Vojtou někde uvíznou, ani nemusím zkoumat pravděpodobnostní linie.“ zavrtěl hlavou a tím vás propustil.

Z nabízených amuletů jste si mohli vybrat klasické přívěsky v podobě roztodivně broušených i obyčejných kamenů. Pak tu byli celkem všední a nenápadné věci jako krabička zápalek, skleněnky, spínací špendlík. Některé měli v sobě již zabudované kletby stírací stopy nebo stížení sledování při útěku.
Ve skladu, pak bylo možno doplnit zásoby dle vlastních preferencí. Kouzelné hůlky? Něco specifičtějšího, nač bylo povolení? Nebo pojede na vlastní pěst, když si opatříte třebas karabáč Shaabův?

Neměli jste moc času. Kilián si přál, abyste se do Prahy dostali, co nejdříve. Vlado byl výborný řidič. Navíc své otlučeně vyhlížející vozidlo opatřil lehkou kletbou, aby se vám ostatní auta na silnici vyhýbala. Cesta na soukromé letiště tedy netrvala dlouho a napjaté ticho na vás nestihlo dolehnout.
Cesta vzduchem pro vás byla tím nejrychlejším spojením, ale tak nějak jste mohli tušit, že Denní hlídku nepředběhnete. Nu což, alespoň zbylo trochu času na domluvení taktiky. Jak Temný vlastně vyprovokovat, aby bylo sporný, kdo konflikt začal? A co když už u nich bude Konstantin, jste rovnou nahraní? I když prý by ještě neměl mít dost sil. Kdo ví. Kilián by vás snad nenechal ve štychu. Snad. Zatím jste pouhý pěšáci. Ale i ti se můžou stát královnou. Když přejdou šachovnici napříč…

V Praze na vás čekal přistavený vůz. Vyznáte se tu vůbec? „Tak kam to bude?“ zeptal se řidič. Obyčejný člověk, trochu páchnoucí zvětralým pivem, ale opilý nebyl. Jen si hodně dlouho nepral. A taky se neholil a…radši nedomýšlet co dalšího.
Temní už budou na Inkvizici. Kolem starobylé budovy šikovně zastrčené mezi obytnými činžáky, byste jistě našli zbytky jejich přítomnosti, až se tak dostanete. Pěšky? To je na vás. Každopádně nic zvláštního se kolem vás neodehrává. Zatím.

/Aleš, Olja, Iola – šeptáte si všichni navzájem – fungujete jako trojčlenný tým, nikdo jiný s vámi zatím není/

Sídlo inkvizice

Pěkné to tady mají, jen co je pravda. Srdce starého upíra se zachvěje vzpomínkou při pohledu na konzervativní architekturu a použití tradičních materiálů. Oblečení si nechám. Nejsem nejvyšší upír proto, abych se nechal promočit na své mrtvé kosti něčím tak obyčejným a přízemním, jako je deštík, a na žádnou oficiálně schůzovací poradu také nejdeme, takže se převlékat nebudu. Ostatně ani nemám do čeho. Jsem jen trochu zklamaný, že šacování od nějaké milé a dostatečně rozdováděné Inkvizitorky se nekoná. Škoda.

Složka je prima. Že obsahovala i magickou značku, která dovolila přečíst si vše důkladně a do podrobností, pokud jste se namáhali, jedním pohledem. Mě nikdy námaha nebyla cizí. Po delším vysvětlení je dlouhé ticho. Někteří dokonce zůstali zírat s otevřenou pusou, ti, co pochopili, co za nesmysl se nám snaží tady Adam navykládat a ještě si myslí, že mu to zbaštíme. Zavřu ústa, odkašlu si, abych si byl jist, že někomu neskočím do řeči a pustím se do toho.

„Vážený Inkvizitore. Při vší úctě mám takový dojem, že jste se úplně zbláznili. Nechte mě prosím zrekapitulovat, co jste právě řekl a jak jsem to pochopil. V rámci zabránění možnému vzniku zrcadla jste oživili mága, který je nejspíše silou dosti mimo vaše současné možnosti, když jej ani neudržíte v budově do doby, než zjistí, že za urážku cti se dnes už nevyzývá na souboj palnými zbraněmi a že mor už opravdu není zhoubou lidstva.

Navíc je to nejspíše nějaký maniak, který má super nápady jako masové vraždy a likvidace Dohody. Nejsem si úplně jistý, co vás přimělo si myslet, že to nezkusí tentokrát podruhé a že se lépe připraví. Slíbil vám to? Úplně vidím, jak jeho srdce zaplesá při pohledu na jadernou hlavici nebo na skleničku antraxu.

Nejspíše bude prima chlapík, který se určitě perfektně hodí k řízení instituce, která má Dohodu chránit. Zvláště když se tady naposled potloukal během Třicetileté války a prošvihl i Hitlera. Navíc se sice nesžil se situací, jak říkáte, takže jej poslat cestovat by byla katastrofa, ale nechat ho potulovat po Praze je zajisté skvělý nápad.

Nezlobte se na mě, ale ať se na to dívám jak chci, mám pocit, že nám zdaleka neříkáte vše. Zastavení zrcadla a následné promyšlené vybrání odpovídajícího temného mága, který není šílenec, by muselo být pro Inkvizici daleko menší riziko, než takhle riskovat. Pokud samozřejmě za věcí nejsou další okolnosti, o kterých jste se rozhodl pomlčet.“

Zamnu si zamyšleně bradu a probodnu tentokrát muže pohledem já.
„Takže Adame, nechcete nám ještě něco ... říct?“

Ostrava, 14. 5.

Vojtěch se s tebou rozloučil s celkem veselým úsměvem, i když bylo znát, že má nyní více starostí, než před svým příchodem. Ovšem nic ti nedával za vinu. Očividně byl dost starostlivý a nenesl dobře, když mu nezbýval čas, aby se mohl ujistit, že to s tebou skutečně bude v pořádku.
Nakonec ses rozhodla dát na jeho celkem přijatelné rady. Tvůj nadřízený tě pro zbytek dne uvolnil s tím, že ti dal neplacené volno a s premiemi také počítat nemůžeš. Tvá kolegyně si přebrala dva klienty, kteří se tvářili vcelku podrážděně, že jim na poslední chvíli měníš termín objednání.

Chemie nejspíš už zabírala, neboť tupé bodání v podbřišku přecházelo v horkost a postupně se odplavovalo do konečků prstů. Že by to skutečně souviselo s přítomností toho muže? To je přece nesmysl. Tolik ti hormony přece šílet nemohou. Počasí venku se netvářilo vůbec přívětivě. Než jsi doběhla k autu, stačila jsi promoknout. Nechceš ke své chvilkové slabosti přidal i zápal plic? To by tě šéf už skutečně zaškrtil. Patřila si k těm nejlepším, které zaměstnával. Proto byl u tebe i nával a objednávky se táhly na kilometry dopředu.

Zdravotní středisko sídlilo v šedé, krychlovité budově, která zaváněla komunistickým pokusem o architekturu. Z venku vše vypadalo zanedbaně a člověk se tam bál jít, byť jen porozhlédnout. Ovšem uvnitř zasáhla mocná paže rekonstrukce.
U své doktorky jsi nebyla objednaná a tak sis musela skoro třičtvrtě hodinky počkat, než jsi přišla na řadu.
„ Slečna Třešničková?“ vyzvala tě otylejší sestra dál. „Ročník?“ zeptala se tě a pak velmi rychle zašátrala v kartotéce a podala ti tvou zdravotní kartu. O moment později tě vyzvala i tvá lékařka.
„Dobrý den…tak jaký tu máme problém?“ zahleděla se na tebe zkoumavě žena ve svých nejlepších letech, dle někoho, a posunula si sklíčka brýlí na nose. Nu, jak začít že?
Převzala a otevřela tvé záznamy. Bylo to zvláštní, ale od dětství si měla celkem tuhý a zdraví kořínek. Pár běžných dětských nemocí, které jsi ty sama snad ani nezaregistrovala. Nic vážnějšího. Ani žádná zlomenina. Neměla jsi toho štěstí až moc?

Ostrava 14.5. – doktorka

Šéf a ani zákazníci nebyli nadšení.... ale co? Jako kdyby se jim nikdy nestalo, že jim bylo zle a museli odejít z práce. Oni to přežijí. Sice jsem byla hrdá na to, že si mě šéf tak považoval a že jsem v podstatě byla zaměstnaná na týdny dopředu, ale někdy... jako v tuto chvíli to bylo spíš na obtíž.

A počasí mi taky nepřidalo. Hnusně až běda. Už aby bylo zase hezky.
Dojela jsem do nevzhledně vypadající nemocnice. Aspoň venku. Ale uvnitř to byla normální, docela moderní nemocnice. Která klasicky páchla po dezinfekci. Neměla jsem tu vůni moc ráda.
No vzhledem k tomu, že jsem nebyla objednaná, tak jsem musela čekat, ale stěžovat jsem si nemohla. Mohla jsem být ráda, že mě vůbec vezme.
Ale už jsem se cítila dobře, skoro jsem uvažovala, že se na to vykašlu a půjdu domů. Ale... nakonec jsem se rozhodla počkat a ujistit se.

V ordinaci jsem se posadila a čekala až doktorka si všechno připraví. Sestřičce jsem odevzdala zdravotní kartičku a řekla svůj ročník.
Nakonec jsem se otočila na doktorku. Moc jsem ji neznala... nemocná jsem byla málokdy. Skoro vůbec. Měla jsem tuhý kořínek.
„No...“ začnu váhavě. „Dneska se mi stala taková hodně divná věc. Zrovna jsem byla v práci. Jsem masérka a masírovala jsem jednoho zákazníka.... když se mi najednou spustila perioda. Což by nebylo tak divné i když to přišlo dřív než obvykle. Spíš mě polekalo to co tomu předcházelo. Začalo my být mdlo, motala se mi hlava, ztěžkla jsem dýchala a pak jsem omdlela. Chudáka pána jsem úplně vyděsila. Normálně totiž na své zákazníky neomdlévám. Pak mě hrozně bolel podbříšek, ale opravdu hodně.“ Odmlčím se. „A taky jsem před omdlením měla halucinace. Viděla jsem divné věci a pak to se mnou seklo.“ Poposednu. „Teď už se cítím dobře, jako kdyby se nic nestalo. Ale přesto mě to docela polekalo. Tohle se mi ještě nikdy nestalo.“ Vypovím ji pravdivě co mě potkalo a tázavě jsem na ní hleděla, jako asi každý pacient, který chce ujistit, že to nic není a doktor mu vysvětlí co to zapříčinilo.

Návštěva menšího cirkusu… klauni do boje!

„Říkal tady někdo něco o antraxu? Došel mi... au!“ zasténalo cosi, na co se v okamžiku vysypalo několik stohů papírů z knihovny. Adam to nevydržel a teatrálně si povzdechl, přičemž založil tvář na okamžik do dlaní, jak se snažil o to, aby nevystřelil ze svého váženého křesla a něčím příchozího pro jistotu ještě jednou nepřetáhl po ledem napuštěné mozkovně. To cosi sebou několikrát mrsklo a sesypalo listiny ze svých ramen; velice badatelským pohledem zelenošedých očí prostudovalo jeden ze spisů a pak jej se znechuceným výrazem také odhodilo.

Příchozí mírně nakrčil čelo. „Máš tu hrozný chaos, Adame, tohle patří do východního křídla archivu, pokud se nemýlím…“ poškrábal se v durch mokrých vlasech od venkovní bouřky. Na sobě měl pouze kožené kalhoty, posazené nízko na příliš vyhublých bocích, černý kabát ze stejného materiálu a také rukavice. Velké kapky vody z něj odkapávaly k podlaze. „Mimochodem, nevíš, kde jsou formuláře na stížnosti? Musím zažalovat Inkvizici, že mi její zaměstnanci pojídají krysy. Před pár sty lety tu ještě byly… hm?“

„Obávám se, že před pár sty lety jsme měli i sídlo jinde,“ zamračil se Inkvizitor. „Vedu tu zrovna důležitý rozhovor, nemůžeš svých 3 599 důvodů, proč nesnáším Inkvizici a Dohodu sepsat někde jinde?“

Příchozí zavrtěl hravě hlavou, skoro jako dítě. „Nu, můj seznam narostl o pár dalších položek. Už jen z toaletního papíru se mi dělají mžitky před očima…“ zadíval se na hosty a pak se mu rozzářily oči. „Jé, pejsek! Ten je pro mě? Určitě mu najdu vhodnou klícku. Jen asi budu potřebovat nástavce na injekční stříkačky, psy mají prý silnější žilní stěny než krysy!“ tvář návštěvníka se otřásala akademickým zaujetím dané věci.

„ZERO!“ zklidnil jeho nadšení Inkvizitor a položil mu dlaň na hruď, aby mu zabránil se na zvíře vrhnout. Ne tedy, že by se Konstantin už tak nesápal. Podrážděně zakňučel, jako poraněné zvířátko, kterému někdo sebral hračku. Adam si povzdechl. „Ten pes není pro tebe. V podstatě to není ani pes, což jsi už měl dávno zjistit… no jo, proč by ses namáhal používat své schopnosti, že? Tohle jsou členi Ostravské Denní Hlídky. Přijeli si pro tebe!“

Životu nebezpečný mág mimo kategorie nešťastně zamrkal. „Já nepracuju s póvlem.“

„Budeš muset,“ protočil Adam panenky. „Své vražedné sklony si běž uklidnit na Nočních, kteří za chvíli taky dorazí… dle toho, že se tu neplahočíš, jak duch z doby Mínojské hádám, že Kilián se zastavil, co? Fajn,“ muž si hlasitě povzdechl. Jeho autorita byla zcela v troskách, kvůli jeho bývalému nejlepšímu příteli. No, alespoň se stále choval jako dítě, což situaci značně zjednodušovalo.

„Ale na těch formulářích trvám!“ pípl černý mág.

Inkvizitor zamrkal, jako kdyby mu spadlo něco do oka a stejně podrážděně se i tvářil. „Víš ty co, raději se tady posaď a já ti dojdu pro ten atrax a koupím ti v zverimexu nové krysy – nu ano, ano! Zeptám se, zda jsou ze Španělska a speciálně šlechtěné k pokusům!“ útrpný výraz na Inkvizitorově obličeji byl k popukání… mít tu fotoaparát, vzniklý snímek by zaručeně vyhrál tu malou fotografickou soutěž mezi oběma znepřátelenými stranami. Pokud by se taková výstavní věc někdy konala. Nu, s tímto vedením aby se jeden nedivil, až se na vánoce budou hlídky navzájem obdarovávat plyšovými králíčky. Trestuhodné.

Inkvizice je snad trestá? No, zatím to vypadá, že trestá jen sama sebe.

ZERO se posadil naproti své Hlídce, spodní ret mírně předsunutý, jak to dělají umanuté děti, a podložil si dlaní ztěžklou hlavu. Inkvizitor urychleně odstranil svitky zpod jeho vlasů, neboť inkoust se pro vodu začal povážlivě rozpíjet. A to nikdy nevěstilo nic dobrého.

Pak zamrkal. Koukl se na psa, dívku, upíra a zpět na psa a bolestivě si povzdechl. "Opravdu nechceš být můj pokusný psík? Budu tě krmit, dostaneš vyhřívanou klec a pokusím se, aby to moc nebolelo!“ mág v pokusu roztáhl rty do zubatého úsměvu, přesně v ten moment mu do hlavy narazily srolované noviny. „Au! Všichni mně bijou! To do toho formuláře napíšu taky!“

Inkvizitor už jen bezmocně zasténal.

U Inkvizice

Jako hodný pejsek jsem se nechal odvést do sídla inkvizice a celou dobu poslušně následoval u nohy své „paničky“ tvářil se správně přihlouple a zuřivě vrtěl ocasem při každém pohledu, který někdo věnoval mé maličkosti. Připadal jsem si u toho sice tak trošku jako idiot, ale co by jeden neudělal pro trošku toho maskování. Když jsme došli do sálu, usadil jsem se na zem vedle Haničky a poslouchal. Ze začátku jsem spokojeně funěl a vrtěl ocasem, pak jsem nechápavě natočil hlavu na stranu a nakonec už jsem se zmohl jen na naprosto nechápavé valení očí.
Oni se snad úplně zbláznili ne? Raději tisíc zrcadel a jeden jadernej útok k tomu než takovýho magora.
už, už jsem se chystal prolomit maskování a něco jim pěkně z gustu od plic říct, ale Edward se ujal slova jako první a situaci pokud možno dokonale vystihl.
Asi tak, raději bych viděl na postu šéfa toho upíra než takového cvok...já o vlku...
o příchodu našeho nadřízeného jsem věděl ještě dřív než vůbec vešel do místnosti. Ne, že bych ho vystopoval nějak magicky, prostě strašným způsobem smrděl.
Uaaaaa
jako pes jsem jen zakňučel a schoval si čumák pod tlapy.
bože, chodící chemička...
čumák jsem z pod vytáhl teprve až když se ke mně smraďoch začal blížit. To já jsem se totiž začal hrbit, ježit a hlavně růst...no jo vážně růst. Netrvalo to ani vteřinu a tělesnou hmotou jsem se mohl směle rovnat dobře živenému grizzlymu.
Jááá nejsem žádnej teeestovací vořech, já sem čistokrevnej
zavrčel jsem vysvětlení, v hlavě mi to ale dost šrotovalo.
Tak moment, jakto, že mě nepoznal? Mág jeho formátu by měl být schopnej moje maskování sloupnout jenom tak pohledem a přitom...žádnej tlak na záštitě nic...
naštěstí našeho budoucího šéfa seřval inkvizitor a tak jsem se mohl vrátit k mnohem pohodlnější velikosti a hlavně poloze čumák pod tlapy.
Uhahi háhodhou hehen si khisu
zahuhňal jsem na další šéfovu otázku a pak jsem se zvedl a rychlým krokem přeběhl k inkvizitorovi.
Néééž too taaady zkoonči mooožu s váááma mluuuuvit...saaam? Pooootřebovaaal bych se koooouknooout na nějaaaky kníííížky

Ostrava 14. 5. – ordinace

Doktorka si sundala brýle na blízko jen co dočetla tvou kartu. Zřejmě byla lehce zaražena a zároveň potěšena tím, že jsi byla zdravým člověkem. O to větší byla její badatelská zvědavost, s čím asi tak mladá dáma přichází.
Nabídla ti židli a sama se zapřela zády do svého pracovního křesla. Se zaujetím naslouchala tvému výkladu. Ukazovákem si zavadila o koutek rtů a zamyšleně pokývala hlavou, jako kdybys jí vykládala cosi samozřejmého, přičemž stín v jejím výrazu prozrazoval pravý opak. Takového pacienta tu ještě neměla.

Zvedla se a paží ti pokynula k lehátku. „Položte se na záda, slečno Třešničková. A vyhrňte si tričko.“ požádala tě a když si tak učinila, začala ti prohmatávat břicho na určitých místech a pokaždé se tě bála, zda to bolí, přičemž studovala tvůj výraz, zda nelžeš – někteří to ze strachu dělali. Zmáčkla tě šetrně i na podbřišku, ale tvé tělo jako kdyby si usmyslelo, že tuhle hru hrát nebude a tvářilo se, že je vše v pořádku.
„Když přichází vaše perioda, míváte silné bolesti? Nebo podobné příznaky, které se vám staly dnes?“ zeptala se žena a vracela se ke svému pracovnímu stolu, aby ti do složky zapsala záznam z návštěvy. „Neužila jste v poslední době nějaké halucinogenní látky? Neexperimentovala třeba i jen s trávou?“ zeptala se na rovinu a upřela na tebe přísný pohled. „Takové věci dovedou v psychice nadělat nehezký nepořádek.“ upozornila tě. I když jsi vypadala jako slušná dívka, vzhled klame. „A co stres? Neměla jste v poslední době nějaké silné osobní problémy?“ tápala dál. Nevěděla si s tebou rady.

„Bylo by dobré, kdybyste zašla ke svému gynekologovi, aby vás vyšetřil. Já na to nemám dostatečné prostředky a znalosti. Je také možné, že vám již nesedí hormonální antikoncepce, pokud ji užíváte.“ mile se na tebe pousmála. „Ovšem kdyby i u něj bylo vše v pořádku, dám vám doporučení na psychiatrii – neděste se. Nepovažuji vás za blázna, chodí tam často zcela obyčejní lidé, kteří nejsou vážně nemocní.“ uklidnila tě. „Sestřička vám ještě odebere krev, na výsledky si zavolejte do čtvrtka, ano?“ podala ti zdravotní kartu a rozloučila se s tebou.

Do své péče tě přebrala robustní žena. Usadila tě na židli, obinadlem stáhla paži nad loktem. „Zapumpujte si.“ vybídla tě. Mezitím připravila jehlu s ampulkami. Vydenzifikovala ti místo vpichu, načež jehlo projela kůží až do žíly. Netrvalo to dlouho, ranku ti přelepila náplastí. „ Nashledanou, slečno.“ rozloučila se s tebou. Hlava se ti trochu motala, ale to asi bude tím, že ti brali krev. I když v tobě se cosi lehce vzedmulo – rozčílení? vztek? Ovšem do pár sekund to přešlo. Další rozhodnutí bylo na tobě. Vyřídit si všechny pochůzky rovnou, když už si ve středisku? Nebo máš jiné plány?

Ostrava 14.5. – doktorka

Doktorka mě prohlédla, ale i když mě prohmatala... nic. Nic mě nebolelo.
Když skončila znovu jsem se usadila u ní na židli.
„Právě, že ne. Vždycky mě první den trochu bolí břicho a pak už nic. Tohle se mi nikdy nestalo.“ Zavrtím hlavou a když se mě zeptá jestli jsem nebrala nějakou drogu, vykulím na ní oči.
„Pro boha živého! Ani náhodou! Neberu nic. Dokonce ani žádné prášky neberu. A ne... ani jsem si necvakla.“ Hned jsem ji odpověděla, že jsem ani nepila alkohol.

Pak znovu zavrtím hlavou. „Ne. Žádný stres.“ Odpovím a vidím, že doktorka si neví rady.
Navrhne mi ať zajdu na gynekologii, no na vyšetření sotva, když jsme to dostala. Ale možná že i konzultace postačí.
Polekám si, když řekne, že by mě poslala k psychiatrovi. Výborný... budu za magora.
Povzdychnu si. „Dobře.“ Řeknu a nechám si vzít krev.
„Nashledanou.“ Rozloučím se a venku se na chvíli posadím než mě přejde motání hlavy.
Když už jsem tady zajdu na tu gyndu. Promluvím si o tom s doktorem. Třeba bude aspoň on něco vědět. Když nic... no... budu si muset počkat na výsledky odběru.
Promnu si zátylek. To je tedy den. Vstanu a odeberu se na gynekologii. No jsem zvědavá co mi na to doktor poví až mu povyprávím to samé co doktorce.

Praha –Sídlo Inkvizice

Adam spojil prsty do tvaru pyramidky a soustředil se na průběh svého dýchání. Bylo znát, že je tímto úkolem spíše trestán, než cokoliv jiného.
„Zero, jdi se mezitím seznámit se svými podřízenými, kromě pana Zirkana. Za okamžik ho propustím. Asi už máš vše sbaleno, že?“ povytáhl husté obočí a čelo se mu nakrabatilo. Pohled na Temného mága, promočeného a vyhublého na kost, v pár kouscích oblečení, mu jen zvyšoval tepovou frekvenci. „Prosím…“ pokynul gestem bez úsměvu Haně a čtyřnohému Erikovi, aby se vyprovodili z místnosti. Čerstvější vzduch netolik prosycen vlhkou plísní možná lecčemu napomůže.

Inkvizitor sáhl pod věky zašlý plášť, vytáhl použitou sirku, přelomil ji v půli a její špičku rozdrolil mezi bříšky prstů, rty se mu němě pohnuly. Zaklínadlo se do upíra opřelo, poté jej objalo jako obrovská cukrová vata, načež pnutí povolilo a kolem dvojice se utvořila bariéra. Neviditelná. Leč zvuky za ní, pokud vůbec jaké, byly utlumené. Jeden by si mohl připadat jako v bublině. Křehké a silné zároveň.
„Nepodceňoval jsem členy Denní hlídky.“ promluvil Adam. „Nelogičnost by prohlédl i obyčejný člověk se zdravým rozumem. Ale pochopte..více vám prozradit nemůžeme.“ neomlouval se, sděloval. „Chtěl bych, abyste na Zera skutečně dohlédl. Jeho obnovená existence netěší nikoho z nás, ale je důležitá. On sám si ani neuvědomuje, kolik nyní učiní pro věc Dohody, kterou se tehdy snažil zničit. Jeho schopnosti jsou stále veliké, ale ne neomezené. Aby doplnil energii, kterou oplýval před potrestáním…no, to už bych vám možná prozradil moc. Jen jsem vás chtěl ujistit, že nejsme maniakální sebevrahové, jak se může na pohled zdát…“ Inkvizitor se pokusil o protažení koutku rtů, ale to bylo příliš na masu ztuhlého mimického svalstva. „Budeme jej pravidelně kontrolovat a mít neustále pod dohledem, proto ocením i vaší svolnost ke spolupráci.“ Adam si oprášil dlaně. „Nyní vám mohu leda tak popřát hodně štěstí, pane Zirusi.“ tlak v uších o moment později povolil a nepříjemně v nich luplo.

Sídlo inkvizice

Nervózně poklepávám nehty na desku stolu. Pro mě tak neobvyklé. Nejen proto, že nebývám nervózní, ale hlavně proto, že nehty mívám krátké. Jen když se neudržím, tak mi na rukou najednou narostou dlouhé drápiska.
„Takže tenhle šašek, který má jakousi hříčkou přírody sílu mimo kategorie, který pravděpodobně chtěl zničit Dohodu oživlými přerostlými plyšáky a zabít tisíce lidí tak, že chtěl vyzkoušet co to udělá, když jim promění krev na inkoust, jen tak z legrace, tenhle chlapík nám teď bude šéfovat? Je vůbec duševně zdravý? Že se ptám, co?“

Vstanu, rychle, křečovitě. Na upíra opravdu divné.
„Ne, už se na nic neptám. Dokonce se i omluvím. Je mi líto, že jsem označil za blázny a šílence. Ale až se to všechno zbortí jak domeček z karet, tak vám rovnou říkám, že si vezmu dlouhou dovolenou a odjedu za tetičkou do Transylvánie trochu si polenošit v rodinné hrobce a pošlu vám občas pohlednici, až tady ten svinčík budete odklízet. Hodně štěstí. Přeju já vám.“
S tím se už zase váženě ukloním (hlavně proto, že utajovací zaklínadlo se zrovna rozpadlo), nasadím netečný upíří obličej a vyjdu ze dveří.

Změřím si očima ten cirkus, který na mě zbyl, včetně mého nadřízeného. Potlačím nutkání protočit oči v sloup, postavím se skoro do pozoru, a zadívám se na Zera.
„Tak šéfe, co podnikneme teď?“ zeptám se a sepnu prsty na hrudi, typické to gesto pro spící (nebo odevzdané) upíry.

Jen tak mimochodem, co je to Stmívání?

Na Adama jsem jen vyplázl jazyk.
Momentální potřeba dostatku formulářů s nadpisem: Stěžuji si na… byla až moc velká. Dobrá, uznávám, jisté euforické skutečnosti by mne mohly udělat poněkud příjemnějším, avšak – taky moji spolupracující o mně nemusí vědět všechno. Takže jsem se zatvářil doopravdy JEN trochu nepříjemně, přesně tak, aby to u Adama nevzbudilo nějaké větší podezření. Strašný to člověk – jeden jej pár set let nevidí, a on se z něj stane Inkvizitor. Takže do stavu mých zavazadel mu nic nebylo. Ale vážně nic.

Jako kdyby nestačila ta hromada papírů, co dnes rádoby zapomněl na mém stole - přímo na pracovní ploše. Takové věci jsou neodpustitelné, obzvlášť pokud se jedná o letáčky protidrogových léčeben. Ještě pořád to nevzdal, chudák. Po čtrnácti dnech by mu to už taky mohlo dojít, když každé ráno najde několik beden plných sešrotovaných voskovaných papírů. Nedá si říct a nedá. „Seznámit?“ dost skepticky jsem se zadíval na složky, které ležely na stole a nakrčil jsem čelo. „Jsi si jistý, že to má nějakou cenu? Když jsi jim dal tohle?“ ten pohled byl téměř štítivý. „Vždyť tam máte zaevidované vše, počínaje tím, jaké nosím ponožky….“ Cože je mezi námi celkem nepěkné narušování něčího soukromí. Za pár let mi začnou odečítat vyplavené spermie. A složka naroste o pár dalších stovek stránek. A nejen moje. Někdo by jim měl říct, že tohle se nedělá.

Nicméně, nevím, zda by Inkvizice poslouchala někoho, o kom si myslí, že se chová jako dítě a kdo si myslí, že se Inkvizice chová jako dítě. Možná bych to měl nakreslit do grafu, aby to bylo srozumitelnější? Jen si nejsem jist, zda by to nějak zabralo.

Vstal jsem z pohodlného křesla a ruce v kožených rukavicích zastrčil do kapes kabátu. Tělo se mi prohnulo, jak jsem si dovolil se protáhnout a uvolnit sezením ztuhlé svalstvo. Na tváři jsem měl doopravdy šílený výraz – občas přemýšlím, zda jej tam už nemám pro jistotu vypálený. Zhýralý potomek perverzního Říma si jistě může dovolit i víc, nebo ne? Ale jak jsem byl upozorněn – nic se (bohužel) nemá přehánět. „Takže byste se mohli představit vy?“ naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem s Hanou a Erikem na okamžik osaměl. Předpokládal jsem, že oni o mne základní informace vědí a nějak jsem neměl potřebu jim prozatím sdělovat i to nadstandardní. „Pokud to tedy Inkvizice požaduje… aspoň nějakých pár sekund bych se mohl chovat, jako milé hodné domácí zvířátko…“

Vážně jsem se snažil neznít ironicky. Zády jsem se opřel o stěnu a překřížil nohy do celkem nepohodlné pozice, ale já zjistil, že tak dokážu vcelku dobře vnímat slova tvorů, kteří mne příliš nezajímají. Nebo alespoň prozatím mne nijak neuchvátily. Vědma nějakého nižšího stupně, nanejvýš třetí kategorie. Vzhled jsem příliš neřešil. A pak nějaký slaboch, co se schovává za podobou psa. No prosím – nový výkvět Temných. A pak že v Ostravě nemají Temní upadat. No a upír… toho si pro sebe ukradl Adam a já ho předtím nijak zvlášť podrobněji neskenoval. Takže přijde na řadu později – alespoň si zlepším chuť. Nebo jsem v to doufal. Už jen to, že si jej Adam cenil natolik, že se s ním rozhodl domluvit o samotě (respektive nasadit na mne hlídáček), něco značilo. Možná bych měl někdy být příjemnější?

Zadíval jsem se na toho psa a zamračil se. „Doopravdy bych ocenil, kdybys semnou mluvil ve své lidské podobě,“ oznámil jsem mu. „Pokud chceš vypadat jako zvíře, bude s tebou jako se zvířetem zacházeno. A ujišťuji tě, že kromě krys, zvířata nenávidím.“ Sáhl jsem si na vlasy a vyždímal z nich přebytečnou vodu. Ta v kapkách stékala dolů po černé kůži a vytvářela na ní fantasmagorijní vzory.

Adam nakonec posledního člena mé Hlídky propustil. Chvíli jsem pátral v upírově tváři, abych zjistil, jaký dojem na něj rozmluva zanechala, a pak v klidu analyzoval výsledky pátrání. Jeho chování mne téměř donutilo se usmát. Co nemůže být nyní, může se stát později a tato skupinka mi pár dalších záchvatů zajisté ještě připraví. Uvědomoval jsem si, že mne nevidí jako nic víc, než pomateného šílence. Zvláštním způsobem mi to lichotilo. Odpoutal jsem se od zdi a zamířil do temnoty chodby. „Co by… odtaháme moje věci. Doufám, že máte dost velké auto,“ zlehka jsem naznačil, že mne mají následovat. Za těch pár dní jsem se tu už celkem dobře orientoval, což mezi námi nebylo na škodu. Zasmál jsem se. Můj hlas zněl v předchozí větě dost ironicky. „Nebuďte hloupí. Odtaháme ty věci, ale pak tady ještě máme práci. Potřebuji pár lejster ze zdejších archivů a potřebuji je dřív, než se k nim dostanou Světlušky. Takže vás mírně řečeno zneužiji. Tohle byla doopravdy hloupá otázka…“ zazubil jsem se.

Zavedl jsem je do pokoje, který mi přidělili. Velká kruhová místnost s jednou postelí, skříní na oblečení, která nyní byla prázdná, protože vše bylo schované v jedné z menších tašek, položené hned vedle velké klece s nespočtem laboratorních krys. Nad krbem byl postaven kotel, z něhož se linula nasládlá vůně. Poblíž byla sedací souprava a na ní stůl, zasypaný několika hromadami papírů. Na druhém stole poblíž postele bylo rozděláno mé chemické náčiní – to, co nebylo zabaleno, to, které jsem nutně potřeboval.

„Jde o jisté listiny, díky kterým mne zčásti zmrazily. Z té menší části, o které se Adam nezmiňoval. Pokoušel jsem se zneužít sílu jednoho artefaktu. Tedy, oni to nazývají zneužitím, já využitím všech nabízených možností použití. Říká se mu oko – v podstatě jde o velký zelený smaragd,“ seznamoval jsem je se stávající situací, zatímco jsem sundával kožené rukavice ze svých prstů. Svlékl jsem si i mokrý kabát a pohodil jej do kouta. To, zda si sednou, jsem nechal zcela na nich a přešel ke kotli. Odstavil jsem jej z pramenů a položil mimo ohniště. Jeho obsah měl ideální teplotu. Hodil jsem do něj pár látkových obvazů a lektvar zaprskal. „Světlí ho budou chtít pro sebe. Přestože je to Temný artefakt a může být využit jen námi, znáte je – raději ho zabaví, než aby dopustili, že jím zabiji jediného člověka. Mimochodem, prý je s tím zabíjením toto století trochu problém. Smutné. Další problém je ten, že v Inkvizičních skladech není. Prostě… se zdá, jako kdyby zmizel. Jeden by řekl, že si na to, co uchvátí, dávají trochu větší pozor. Poslední zmínky v pro mne dostupných podkladech jsou… přibližně z doby před třiceti lety.“

Vytáhl jsem z kotle jeden z obvazů a začal jej rozprostírat na své paže. Pozoroval jsem oslizlé maso, které nekryla žádná kůže, jak na něj dopadají zelené kapky lektvaru. Opět to pekelně štípalo. Inu, pekelně. Kdysi jsem se z toho několik minut vždy svíjel v bolestech. Nyní už to téměř nevnímám. Století praxe. Být vědcem je někdy o zdraví.

„Tak, pane Zirusi. Zbytek se mi už představil – jste na řadě.“

Inkvizice

Hmm. Jsem vzduch, jsem vzduch, já tu vlastně vůbec nejsem. Že já se sem tak hrnula. Ano byl to velmi špatný film, který jsem měla tu čest sledovat na vlastní oči a ze kterého jsem nemohla utéct pryč ještě před tím, než skončí, jak moc jsem o to stála. Občas mne chytali pocity, jako že všichni zapojení aktéři mluvili jinou řečí a já je vůbec nechápala. To snad nemyslí vážně. No holka seber se.

Byli jsem s Chlupáčem vykopnuti z místnosti stylem ala Inkvizice. Což bych ještě brala, ale se novým šéfem a bez Zirkyho. Jak jsem najednou měla Zirkyho ráda a jak jsem s ním chtěla trávit mnohem víc času. Můj zoufalý pohled k němu mu unikl a tak jsem tedy šla.

Vcelku mne překvapilo, když nás Zero vybídl k představení. To že nám inkvizice předhodila Zerovu složku mne překvapilo, obzvláště, když se běžně drželo heslo. Je-li silnější, nestrkej do něj nos, jinak o něj přijdeš, prostě jen poslouchej a drž krok. A že by našemu novému šéfovi neukázali naše složky? Divné.
„Já jsem Hanka Krejčí, vědma 3. kategorie.“ Prohodím, ale víc o sobě nepovídám. Nikdy o sobě nepovídám nic lidem, se kterými se moc nepřátelím.

Pak už jen potichu přešlapuji nedočkavě čekajíc na Zirkyho, tedy do chvíle, než Zero začne o loupení u inkvizice. Ne, ne, ne. Řeknu si jen pro sebe, takové věci se prostě nedělají.

„Vězte, že pokud by vás jen napadlo něco chtít vzít u někoho mocnějšího než jste vy, to jest u silnějšího jiného či inkvizice jakékoliv úrovně, rovnou na to zapomeňte, pokud neskončíte v šeru hned, skončíte v něm později, pokud nebudete dostatečně silní, abyste to přežili jen s pochroumaným zdravím...“ Započnu opakovat slova, která nám kdysi přednášela jedna ze starších vědem, už ani nevím její jméno, za to ta slova si pamatuji velmi dobře. Dále však již nepokračuji, očividně to nikoho moc nezajímá, neboť náš nový šéf pokračuje o artefaktu. Tak se jen opět zoufale podívám po Zirkym doufaje, že to je jen špatný vtip od inkvizice a že ta jen zkouší naše už tak dost pochroumané nervy. Erik by mohl začít utíkat a já bych se vydala ho chytit... A už bych se nikdy v blízkosti tohoto cvokhausu neobjevila...

Inkvizice

Po mám rozhovoru s inkvizitorem do mě nový šéf zabodne oči a já se jen pousměji. Nic nevím, co bys chtěl vyčíst? Když si prohlédnu místnost, kde Zero bydlí, a znalecky si prohlédnu jeho náčiníčko a ujede mi pochvalné hvízdnutí, zaposlouchám se do jeho vyprávění. Proč najednou nezní jako šílenec? Co za masky tento Temný nosí?

Zmínka ohledně artefaktu mě zaujme a nejsem sám. Hanka také zbystří a to ona má na magické předměty nejen skvělý odhad, ale v historii se také vyzná. Později se jí musím na ten smaragd zeptat, protože, nerad to přiznávám, tyhle cetky jakkoli silné ve mě prostě moc velký dojem nikdy nezanechají. Zapomínám je tak trochu záměrně. Abych se mohl vyptávat a poslouchat zaujaté vyprávění vědmiček. Světské radosti...

Proti hledání artefaktu nic nemám, pokud ho někdo Inkvizici vyfoukl, je naší povinností jej najít a uložit u nás, než se pro něj najde lepší místo nebo ... využití. Co se týče půjčování si listin z inkvizice, s tím problém také nemám. Nemusíme to hned krást. Prostě si to na chvíli půjčíme a nafotíme kapesním fotoaparátem. Inkvizice je v technologickém postupu dost pozadu, hlavně archiváři. Pokud teda za posledních pár let nepokročili, minule mi to prošlo.

Pak se najednou obrátí šéfova pozornost na mě.
„Zirkan Zirusi, nejvyšší upír, ekvivalent první kategorie. Specializace na uhranutí, kletby a prokletí. Lámání moc nemusím, ale taky mi jde. Radši ale kleju,“ neodpustím si vtípek. „Stačí tak?“

Oko za oko, Zub za zub, Holka za víno a povlečení?

„Nemusíte mi diktovat poučky, slečno Krejčí – věřte, že je znám zpaměti,“ zakroutil jsem pobaveně hlavou a pak se zasyčením ponořil obě paže do té odporné zelené tekutiny, jak byly obvázané, tak aby látka ještě víc nacucla obsahu kotlíku. Doopravdy to nevábně páchlo, jak se chemická reakce opřela do masa a opět a opět se snažila vyhnat žiravinu, obnovit kůži a hlavně povrch vysušit, aby tolik nekrvácel a uzavřel se. Povzdechl jsem si, a jak jsem paže vytáhl, procvičil jsem prsty, zda je obvazy příliš neomezují v pohybu.

Vzhlédl jsem k vědmě, abych ji probodl nic neříkajícím pohledem a pak vzal do prstů rukavice. Přešel jsem s nimi k ohni a obrátil je otvorem pro ruku dolů, aby z nich vytekla moje krev, která se v nich nahromadila. Odhodil jsem je před krb na již potřísněné kachličky. „Přestože bych u vědmy čekal větší odvahu, i-když… uznávám, obětování náleží Světlým a ne nám. Mohla byste z toho třeba mít onen uspokojiví pocit, že jste provedla něco zákeřného. Mám ten pocit rád. Je příjemný…“ na okamžik jsem se zasnil, jak jsem vzpomínal na své vlastní výstřelky, když jsem byl přibližně v jejím věku. Do té doby perverzní Řím se stal přímo obscénním místem plným zvrhlých orgií. Chudáci Světlí v té době mohli nechat oči leda tak pro pláč a nevystrkovat své nosy ven ze dveří, aby nepřišli o své naivní, téměř utopické přesvědčení.

„Koneckonců, pokud odmítnete… nepotřebuji vás. Jste pro mne jen podřízená kategorie, přestože… i já jsem momentálně slabý jako moucha v porovnání s mými bývalými schopnostmi. Ale dejme tomu ještě týden,“ pousmál jsem se. Posadil jsem se do křesla naproti nim a podstrčil jsem jim obrázek smaragdu, o který se jednalo – mohl být velký asi jako sevřená dlaň novorozence. Byl ozdoben několika zlatými drátky obalu, který jej chránil, ale spíš držel jeho povahu v utajení.

„Vzhledem k tomu, že já se už představovat nemusím… přejděme rovnou k věci. Oko. Temný artefakt. Původ v dobách před Merlinem. Před bezmála dvěma tisíci lety jsem jej získal při jedné bitce se Světlými, byl mi odebrán po mém zatčení a pak zařazen do zdejšího archivu. Před třiceti lety záznamy zmizely a místo toho se objevily někde jinde. Víte, že Inkvizice dělá pokusy s artefakty? Některé jejich výsledky jsou zcela fascinující – asi jediná věc, se kterou s nimi souhlasím,“ ušklíbl jsem se a položil před ně další papír. Profil jedné dívky. „Extrahovali veškerou energii a samotnou podstatu Oka do této dívky. Opravdu zajímavé. Vzhledem ke schopnostem a síle artefaktu z ní musí být doopravdy velice zajímavý tvor. nepatří k žádné Hlídce, avšak to, že je Jiná, je vcelku nevyhnutelné. Bohužel, je vedena pod označením X589, což mi znemožňuje přesnější identifikaci a její fotografie je z jejích osmi let. Nebyla by to zábava, kdyby neexistovaly překážky…“

Čímž jsem řekl vše, co jsem říct chtěl a pohodlně se uvelebil do sedačky. O problémech, které díky tomu vzniknou se Světlými, jsem raději pomlčel – přece jen jsem toto vždy řešil sám a pokud je toto moje válka a tito přede mnou moji pěšáci… Kiliáne, těš se. Nebo ne? Každopádně mne to bude stát spoustu lahví severského vína a několik nových kusů ložního prádla.

„Klení? Hm, zajímavé. Moje specializace je vyhazování věcí do povětří. Klení jsem nechal, když jsem byl ještě dítě. Tenkrát kleli všichni a já si připadal strašně neoriginální.“

Praha 14. 5. – v blízkosti sídla Inkvizice

Aleš rozhodl, že zbytek cesty absolvujete po svých. Na oblbování řidiče neměl zřejmě náladu. Kiliánovi pohnul žlučí a nyní se to snažil, co nejrychleji urovnat. Jestli tuhle akci nezpacká, možná mu nestrhne prémie.

„Nějaký nápad, jak je nalákat do pasti?“ otočil se na vás dvě s úsměvem. Byl napjatý. Přetáhl přes vás závoj, aby si vás lidé vůbec nevšímali a nebylo možné v jejich aurách dohledat, kudy jste sepřed střetem pohybovali. Temní se chytají každého stébla. V hlavním městě bylo pod mrakem – smog se snášel nad turisty i obyčejnými spoluobčany. Sem tam problesklo pár slunečních paprsků a přeháňky neměli konce. „Takové akce nesnáším. Stejně to zase skončí tím, že se s Temnýma budeme dohadovat, kdo si začal…a přímo Inkvizici před frňákem! Sem jedinej, kdo si myslí, že nás Kilián poslal na sebevražednou výpravu?“ zatřepal hlavou, načež si zavazející vlasy stáhl do culíku. „Aktivujte amulety…“ upozornil vás, když už byla budova na dohled. Aleš přetrhl tenký postříbřený řetízek, Síla se uvolnila a Šero přiživilo. Pár momentů jste si mohli připadat opojení, kolik se do vás vlévalo energie, jeden by řekl, že jste předávkování. Ovšem ta se vzápětí začala zužitkovávat na magický štít kolem vašich těl.

Obrovské dveře se otevřeli a z nich postupně vyšla čtveřice postav. Tři odpovídali popisům, které vám šéf poskytl. Vysoký, černovlasý elegán – upír Nejvyšší kategorie, na tváři sarkastický úšklebek. Vypadal sebevědomě a samolibě. Drobnější vědma, celkem všední žena, probleskovala silou svých amuletů, na které se specializovala. Holohlavý muž, vysportovaná postava, oči měl přesto staré, avšak něco na něm bylo divného. A konečně…obávaný Zero. Při pohledu na jednoho z nejnebezpečnějších černých mágů by měl leckdo rozporuplné pocity. Na pohled teprve dospívající mladík byl vyhublý až na kost, smělá konkurence vatu požírajícím modelkám. Odrbané kalhoty na něm držely silou vůle anebo účinným zaklínadlem, nosil je totiž povážlivě nízko. Hrudník měl obnažený a přes ramena přehozený černý těžký plášť dotýkající se dlažebních kostek. Tmavé větrem pocuchané vlasy lemovaly pobledlou tvář.
„Nevypadá jako něco hrůzostrašného…“ podotkl Aleš. „Spíš bych mu hodil korunu, ať se jde najíst…“ cukl koutky rtů. „Jolano? Ty se budeš držet vzadu, budeš nás krýt, kdyby se cokoliv dělo…víš jak postupovat, že?“ pokud se analytička měla něco naučit, nemohl jí tu instruovat dopodrobna. Zkušenosti jsou mnohem lepší učitelé. Teorie po nástupu do terénu hodně rychle ztrácí smysl. „Oljo…ty bys mohla proklepnout toho jejich čokla, nic moc se o něm neví.“ navrhl Aleš. „Ale nejdřív si ještě počkáme…jestli nám dají tu správnou záminku…“ zamumlal.

/Smíte reagovat i krátce nebo vůbec a počkat si, až se projeví temní. Berte tohle jako poslední možnost se poradit šeptem – pak se už bude hrát na sklo. Máte na své straně moment překvapení, využijte jej nebo ho nechejte propadnout./

Ostrava 14. 5. – Zdravotní středisko

Musela jsi uznat, že i tvé obvodní lékařce to muselo připadat podivné. Dle prohlídky ti nic závažného nebylo, tudíž ti ani nemohla napsat doporučení na komplexnější vyšetření do nemocnice. Tušila, že ti její ostatní otázky budou nepříjemné, ale nebylo zbytí. Rozhodně jsi nevypadala jako feťačka nebo blázen. Naopak. Ale…víš, co se říká. Nesuď knihu podle obalu.

V další čekárně jsi čekala zdravou čtvrthodinku. Sestra tě vzala dovnitř i bez objednání. Prošla jsi kabinkou, kde jsi se nemusela nyní zdržovat, až do ordinace gynekologa. Ten se na tebe usmál a nabídl ti židli. „Tak slečno Třešničková, co vás trápí?“ zeptal se a tys mu vše vypověděla. Postarší muž pokýval hlavou a promnul si kořen nosu. „Skutečně tak silné bolesti až na omdlení?“ ujistil se. „To je podivné…“ podíval se do spisu, který typ antikoncepce ti předepsal naposledy. „Tuhle ženy snáší většinou dobře…“ zamumlal si pro sebe. „Víte, ty halucinace a slyšiny se mohly objevit například při snížení tlaku, toho se vůbec nemusíte bát. Což by vysvětlovalo i omdlení. Pokud se to stalo poprvé a nebude se to opakovat, nepřikládal bych k tomu velikou váhu, i když chápu, že vás to muselo polekat.“ vlídně se na tebe usmál. „Lehněte si prosím sem, udělám vám ultrazvuk, když už jste tady.“ pokynul ti k lůžku a sám přešel k přístroji. „Povyhrňtě si tričko, prosím. A rozepněte kalhoty.“ požádal tě a potom ti na podbřišek aplikoval ledový gel. Zadíval se na obrazovku a přiblížil se koncem ultrazvuku k tvojí pokožce. Zamračil se, protože na monitoru vyskakovaly divné hodnoty. „Asi –„ nedostačil říct svou domněnku o poruše, neboť jeho tělem projel silný výboj elektřiny. Přístroj v jeho dlani se rozletěl. Muž se zkroutil v křeči na podlaze, kam jej odkopla neviditelná síla. Sklo z monitoru se roztříštilo. Pach spáleniny se rychle roznesl prostorem.
O chvilku později vběhla do ordinace sestřička a zakryla si ústa. „Proboha!“ vyjekla a vrhla se k lékaři, který ležel v bezvědomí. Jeho oči zůstávaly otevřené. Křečovitá grimasa na obličeji hrůzně sledovala strop. „Nebije mu srdce..!“ zpanikařila zdravotní sestra a ihned se pokoušela o první pomoc.

Ostrava 14.5. – Gynekolog

Můj Gynekolog byl příjemný člověk, vyslechl si mé vyprávění a sice mu to připadalo podivné, ale dokázal mi to docela dobře odůvodnit.
Uklidnilo mě to. Aspoň se mě neptal jestli nefetuji.
Ale stejně se mě rozhodl pro jistotu prohlédnout. „Děkuji, pane doktore. Musím říct, že jsem hned klidnější.“ Řeknu, když jsem si lehala na lehátko a rozepínala si kalhoty. Trochu jsem si je stáhla a vyhrnula tričko.
Když jsem k němu přišla poprvé, musím říct, že jsem se strašně styděla. Nakonec ukazovat intimní místa chlapovy?
Ale doktor byl vždy profesionální a zvykla jsem si na to.

Gel mě zastudil a dívala jsem se na monitor. Bylo to jiné než posledně. Podívám se na doktora, který nevypadal, že by to bylo v pořádku. A já zase dostanu strach.
Zrovna jsem se chtěla zeptat co se děje, když se objevil ten výboj a doktor odletěl pryč a přístroj se doslova roztříštil. Zaječela jsem, zatraceně jsem se lekla.
Posadím se a zírám na doktora na zemi. „Doktore?“ zeptám se zmateně, když vidím jak se tváří a nehýbá se.
Přiběhne sestřička, která se k němu hned vrhne a oznámí, že nedýchá. „Bože!“ vyjeknu a vyskočím na nohy. Zapnu si kalhoty. „Dojdu pro pomoc!“
Klepala jsem se. Co se to pro boha stalo?
Vyběhla jsem ven na chodbu. „Pomoc! Je tu zástava srdce! Prosím honem!“ volám na celou chodbu.

Inkvizice

Brada mi vyjede vzdorovitě nahoru po Zerových „útočných“ slovech vůči mé osobě. No až mne překvapilo, jak lehce mne dostal tam kam chtěl, pokud to byl jeho plán. No možná to s ním nebude tak marné, jak se zdálo, prostě má jiný styl, ale očividně se v něm vyzná.
„Tady nejde o strach, tady jde o opatrnost. Ale ani ta neznamená, že do toho nejdu.“ Nenechám se znovu shodit před ostatními.
„Jen jste mne nenechal domluvit... Počítala jsem i s nějakou tou zábavou tady v Praze a tak jsem nevyjela naprázdno. Chápu, že pro vás nebudou nějaké cetky, které jsem si sebou dovezla ku potřebě... “ vyndám z kabelky pár nabitých amuletů na první pohled mé výroby „... ale mne a tady Chlupáčovi by to ku prospěchu býti mohlo.“ Vyskládávání je poměrně zdlouhavé, zdá se, jako by tam ani nic jiného nebylo a zajímavé je, že ta kabelka dokonale kryje svůj obsah před nepatřičným pohledem jiných Jiných. Zřejmě dar někoho mocného, Zirky by jistě správně odhadl bývalého šéfa a Chlupáč byl dokonce přímo u toho, no a Zero to buď prokoukl a nebo vůbec neřešil. Já bych si tipla na obě možnosti.

Bradu nechám klidně odvzdorovatět, narovnám se a sundám brýle a naladím na tváři příjemný úsměv.
„Takže jaký je plán, šéfe?“ No musím uznat že mne Zero dost znejistil, to co o něm říkala Inkvizice vypadalo na totálního šílence, ale teď... No jeho další slova rozhodnou.

Na ulici si pohrávám se svým amuletem, který na podobný akce ve městě prostě patří. Brní z něj síla, ale já stejně doufám, že ho nebudu muset hned tak použít. Je to pocit, jako kdyby na vád někdo hodil velkou, chlupatou deku. Malá cena za to, že ve mě lidi vidí zrzavou morouvatou kočičku.

Nahlas si oddechnu. Ve chřípí mě dráždí nový pachy. Je na mě vidět, že město není a nikdy nebude zcela moje doména. Jakmile se dostanu na cizí půdu, jsem nesvá. V Petrohradě znám spoustu míst, v Ostravě každý kámen. Tady? Tady budu ráda, když vyčmuchám cestu zpátky.
"Takhle je to od začátku Dohody, ne? Dohadovat se, kdo si co začal. Divím se, že se ještě divíš. O tom celá naše existence je. Potloukat se mezi Světlem a Tmou, kočkovat se, zabíjet se pro vyšší cíle, pro Rovnováhu..."
Že by to na mě už zase šlo? Možná to pošmourný počasí podněcuje moje chandrový filozofování.
Můj hlas se vytratí, dívám se možná do blba, ale podvědomě jsem ve střehu. Jakýkoli nebezpečný krok by mě rázem probral.

A taky mě to probere. Pohled na vycházející partu Temných. Zúžím oči jako kočka před sluncem. Upíri chutnají hnusně, jako popel a prach a krev. Pokud se s nima dostanu do střetu, ještě několik dní mám v puse jejich pachuť. Vědmičky jsou zase většinou kurvičky, což taky z duše nesnáším, a támhleten... ano, Aleši, ten by pro mě mohl být důstojný protivník.
Ušklíbnu se. Mám ráda svalovce. Myslí si, že je jejich figura zachrání před relativně drobnou ženskou. Je to legrace, když na mě něco zkouší a jsme ještě v lidských podobách.
"Proklepnu, kdyžtak mu naklepnu lebku," zazubím se rozverně. Někdy je těžké sledovat krok mých myšlenek. V jednu chvíli na ostatní hrnu těžký ruský filozofování, v tu druhou prásknu do stolu, kopnu do sebe vodku a zasměju se, jako kdyby žádná chandra, žádnej splín nebyl.

Ještě jednou loupnu očima po řečeném čoklovi a přemýšlím, jak se mu dostanu do kožichu. No nejlíp jako blecha, ale díky bohům, takovej obrateň nejsem. I když sát krev někdy umím hezky.

Analytici mají jistou nevýhodu a tou je nedostatek praxe ve venkovních akcí. V kumbálu za stolem se cítím skvěle, ve městě docela fajn, ale jak přijde na to, že bych měla jít někam za Temnými, začíná mi žaludek krapet protestovat.
Nepříjemný pocit jsem se ale naučila potlačit a to i díky práci pro policii. Od které jsem si taktéž benevolentně vypůjčila teleskopický obušek a pouzdro se zbraní (CZ 75, 9mm). Polodlouhý kabát vše zahaluje. Snad nevypadám jak velký exot.

To, že mám zbraně a silový amulet, ještě neznamená, že jim budu co platná.
Co já tady… sakra… tohle je na hovno, měla jsem dělat na té staré babce…. Sakra, sakra
Zarazím ruce do kapes, v jedné nahmatám váček s runami. Moje podvědomí ten dotyk uklidní.

Procházíme Prahou, nezkoumám její krásy, ale snažím se soustředit. Aleš nemusel říkat dvakrát a silový amulet jsem aktivovala. Prozatím jsem ho nechala, aby držel štít. Šetřila jsem se.
Ale na co se vlastně šetřím. Sakra, doufám, že to neposeru a někdo tady nezkape
Oči mi sklouznou na kočičí hlavy pod našima nohama. Debata těch dvou mi taky na náladě nepřidá.
b>“Jsem fakt ráda, že jsem tu s vámi.“ prohodím jízlivě.

Temní vylezli. Jako krysy z kanálu.
Postavím se za Olju a Aleše, po jejich boku sleduji tři postavy před námi. Zatím o nás neví.
“Vím,“ přitakám krátce a rychle, jako by mi ucházel dech. Srdce mi buší. Adrenalin se mi vlévá do žil.
Sakra…

Inkvizice

Tooo je diskriminace...
zamručel jsem potichu směrem k inkvizitorovi, když si na pohovor vytáhl upíra, i když jsem s ním chtěl taky mluvit. Nahlas jsem ale moc neprotestoval, stále jsem musel hodně velkou část své pozornosti upírat na našeho nového šéfa. Moc důvěry ve mně vážně nevzbuzoval. Ten pravda při svém věčném stěžování si na inkvizici nevypadal nijak zvláště nebezpečně, ale jeden nikdy neví co se někomu jako on může zrodit v hlavě.
a tohle je rasizmus.
zavrčel jsem jako odpověď na jeho poznámku o lidské podobě, tentokrát zcela bez přízvuku, načež jsem se prostě proměnil. Dovolil jsem si přitom vynechat veškeré to nechutné trhání, praskání a mlaskání, ke kterému dochází při proměně většiny bratránků a prostě jsem se během postavení na zadní, tedy spíše na nohy plynule proměnil do své lidské podoby(viz ikona, jenom my trošku chybí to oblečení).
Erik Stark, vlkodlak jak jste si už asi stihl všimnout.
Bůh ví, jak se mi to podařilo, ale i když jsem tu stál nahý, vypadal jsem naprosto sebejistě a klidně. Co víc, proměna do lidské podoby mi z hlasu odstranila i ty poslední trošky chlupáčovy veselosti a hravosti. Je otázka, jestli se mi přeměnou mění i osobnost nebo jenom nesnáším podobu dvounožce.
Tohle tělo je tak strašně omezené...
povzdechl jsem si a abych se dokázal alespoň trošku orientovat v prostoru, upravil jsem si alespoň smysli tak aby se co nejvíce podobaly těm vlčím...tak abych se přitom nemusel proměnit samozřejmě.
Po tomto menším kousku jsem se do rozhovorů raději moc nezapojoval a potichu sledoval co se děje kolem, jenom na poznámku o archivu jsem si dovolil kývnout.
Abych pravdu řekl, do Inkvizičního archivu bych se taky rád podíval, i když z...poněkud jiného důvodu než vy...šéfe.
to poslední slovo mi přes rty přecházelo očividně hodně, hodně těžko.
A co se týče toho vašeho problému s Okem, neměl by artefakt takové síly a stáří vytvářet přímo nechutný bordel v šeru? Něco takového se přece nemůže jenom tak schovat.

Nulův pokoj

„Temná nebo Světlá?“ vyklouzne mi první myšlenka, když se Boss zmíní o slečně X589. Nejsem si úplně jist, jak moc těžké ji bude najít. Jak moc jsou informace o ní tajené?
„Kde jste k tomu přišel? Nepředpokládám, že by tenhle profil dávali každému do ruky, takže hledat holku bude jako hledat jehlu v kupce sena, myslím tím běžným způsobem,“ vezmu si papír do ruky a začtu se ve snaze dozvědět se něco víc. Zero nás nechává tápat opravdu hnusným způsobem, to má být nějaký test? Trochu se zašklebím. Napadne mě, že bych mohl využít služeb Agáty. Dluží mi. Ale věštkyně, přesto, že její moc je velká, je šílená, nevyzpytatelná, nespolehlivá, a kdo ví, jestli taky není po smrti. „Pro začátek to můžeme poslat analytikům, třeba budou mít štěstí.“

Nemůžu říct, že by mě situace nějak těšila. Zero bude dost špatný šéf, jestli se jeho neschopnost vymáčknout se a alespoň nás nasměrovat nezlepší tak nějak za pochodu. Povzdechnu si, protože tohle bude znamenat to nejhorší. Šéfovat tomu celému cirkusu budu já a on bude jen sklízet ovoce. No to snad ne! Začínám zvažovat, jestli nevyužít situace „slabý jako moucha“ a nevyzkoušet, jak si frajer poradí s mou specialitou, třikrát posílenou a třikrát jištěnou kletbou Thanatos. Možná by to vyřešilo pár problémů.

Cítím narušení temné strany síly...

„Plán…“ zamumlal jsem. „Všichni mne otravujete s plánem, který jsem vám už řekl,“ zakroutil jsem hlavou a raději přešel k teráriu se svýma krysama. Jednu jsem vyzdvihl a vzal do náruče, abych se uklidnil; dokonce jsem ji i nechal okusovat lékem nasáklé obvazy, jen pro tu potěchu, že se na to mohu dívat. „Tohle vše… naložit do auta, aby se to dalo odvézt do Ostravy. Tohle je náš momentální plán… tedy ten, který by vám měl vystačit. Ohledně archivů, pane Starku – do těch se podíváme později. Lépe řečeno, dnes večer. Ale nejsem si jist, zda budete mít čas hledat cokoliv jiného, než to, co doopravdy hledat máte. Mám totiž takový pocit, že se nám v tom někdo bude pokoušet zabránit. Takže to bude skvělá podívaná… jedna mrtvola sem, druhá tam…“ mírně jsem se zasmál a pak vyzvedl krysu ke svým ústům, abych ji políbil na čelo. Vložil jsem ji zpět do akvária a to pečlivě magicky uzavřel, aby se jim nic nestalo.

Smích následoval úšklebek. „No, on by bordel dělal… ale nedělá. Protože se jeho magie vtiskla do té dívky a splynula s ní, udělal z ní vcelku mocnou Jinou. Jenže její schopnosti… spí. Zkrátka ji nemohu najít – tohle je jen moje teorie, co má až moc trhlin. Pokud přijdete na lepší, možná dostanete Nobelovku…“ pokrčil jsem rameny a použil na své věci zmenšovací magii, přece jen podle toho, co jsem viděl… neměli sebou nákladní vozidlo. Zmenšené, nyní nepotřebné věci jsem mávnutím ruky odklidil do kouta, kde se naskládaly na sebe, aby zabíraly co nejméně místa. Taky bych to příště mohl udělat… víc pečlivěji. No, ale snad se tak často nebudu muset stěhovat.

Abych řekl pravdu, moc jsem nad tou holkou nepřemýšlel. Jistě, měla v sobě něco, co patřilo mě, ale já měl důležitější věci na starosti – například právě přijíždějící Světlušky, nebo svoje dokumenty v archivech, které jsem doopravdy chtěl mít zpět ve svém vlastnictví. Ta dívka bude jejich práce, a pokud to nezvládnou – ona si mne najde, protože ji to ke mně bude táhnout. Kámen si vždy pamatuje své vlastníky. Vždy.

„Zatím není temná, ani Světlá. Oko sice patřilo temnotě, ale… nemyslím si, že bude nějak ovlivňovat její mysl. Nemá to v povaze. Popravdě, je velice ironické, takže bych se ani nedivil, kdyby ta holka inklinovala ke Světlu. Což je nepěkné. Mám Kiliána rád, ale takový dáreček jeho straně nedaruji bez boje…“ zakroutil jsem hlavou a sáhl po jedné z kopií těch papírů. Zlehka jsem se přitom usmíval, jako kdybych právě přemýšlel nad něčím doopravdy zábavným. Nicméně hlavu jsem měl prázdnou – až na pár praktických myšlenek.

Ušklíbl jsem se a natáhl na sebe kabát. Se zapínáním jsem se neobtěžoval. „A proč bych vám to měl teď říkat, pane Zirusi?“ hezky jsem se na něj usmál. Byla to ostatně velice zábavná historka, kdy jsem se vplížil do archivu, našel, co jsem potřeboval, vyplížil se... a načapal mne Adam. Kterého jsem málem zabil smíchy, když jsem mu objasnil svůj plán na okopírování magicky chráněných dokumentů. Krátce poté jsem dostal pár papírů a propisku. A pak jsem ze srandy ty papíry pod tu kopírku dal a vyhodil proud. Bylo to doopravdy zábavné. „Analytikům? Můžete to zkusit. Ale jsou to jen kopie, takže… v nich může být něco chybně, nebo tam chybět… co já vím.“

Přece jim to neudělám tak lehké, nebo ne?

„Myslím, že bychom měli jít ven,“ řekl jsem po chvilce, když jsem naházel všechny ty věci do krabice. Snad si v Ostravě vzpomenu na protikouzlo. A když ne, stavím se na návštěvu. On si je pamatovat bude. Krabici jsem vzal pod paži. „Ty papíry tu můžete nechat, ještě se sem vrátíme. Když nevím, jestli ve stejném počtu…“ poznamenal jsem, když jsem si vzpomněl na tu bandu světlušek, které nás čekali dole. Rozhodně to… bude vtipné, když už nic.

Vyvedl jsem svou šílenou skupinku ven. Tedy možná já jsem byl ten šílený – ale šílenec vidí svět kolem sebe takový, jaký chce, aby byl. Jistě, ta aura Světlých byla… dost výrazná. A najít tři postavy na prázdném prostranství, které se ani nepokouší schovat, je lehké, jako facka. Zašklebil jsem se v úsměvu – dnes jsem se celý den choval nějak optimisticky.

„Tak. Kudy?“ zeptal jsem se na směr. Možná vím spoustu věcí, ale to, kde mají auto… fakt vědět k přežití nepotřebuji.

Temná strana zasahuje

Náš šéf vážně nevypadal, že by se hodil na vedení třeba jen oddílu světlých skautů, natož pak naší hlídky, ale tyhle své pochybovačné myšlenky jsem si raději nechal sám pro sebe.
Nebylo by lepší nechat ty věci odnést inkvizici? Přeci jen, jste jejich host měli by se o vás postarat.
nadhodil jsem myšlenku tak trošku bez předchozího promyšlení, stávalo se mi to docela často.
Co se těch archivů týče neměl by to být problém. Hádám že záznamy, které potřebuji budou poměrně snadno k nalezení pod heslem „Vlkodlaci“
vycenil jsem své lidské zuby v typicky vlčím úsměvu.
A co se boje s Inkvizicí týče docela rád bych se mu vyhnul, zvláště když není naprosto nezbytný. Vždycky je tu šance prostě si ty věci vzít a odejít aniž by bylo nutné kohokoli zabít.
při pohledu na šéfovo chování ke kryse jsem se otřásl odporem. Zatraceně dobře jsem si ještě pamatoval doby, kdy tyhle malé potvory roznášeli mor a kdejaké jiné svinstvo, od té doby jsem je prostě nemohl vystát. Opět jsem se ale takticky zdržel poznámky na toto téma.
No, vlastně...když to nejde magicky proč to neprohnat světskou technikou? Vy o tom asi nevíte, ale ale jedna mladá vědmička mi řekla o takovém super počítačovém programu, co umí upravit fotku tak, že prostě tvář na ní postarší o pár let až desetiletí. Není to sice stoprocentní, může mít například obarvené vlasy a tak podobně, ale když využijete kteroukoli detektivní kancelář s tím, že je to vaše ztracená dcera popřípadě se obrátíte na poliše, měli by být schopni vám ji najít.
zkusil jsem jen tak mimochodem získat Nobelovku, co já vím za jaký obor.
Následně jsem za šéfem vyrazil ven. Pach těch světlých krys jsem cítil až sem.
Doufám, že neplánujete bitku s Kiliánovou bandou v sídle inkvizice.
ozval jsem se, ale ve zkutečnosti by mi malé měření sil s jednou konkrétní světlou v podobě tigra vůbec nevadilo.

Pouliční sešlost, Světlo vs Tma

Erik začne pyskovat, neboť si domyslel, že ani zmenšené ty věci nebudou zrovna lehké, a že dáma ani já se nesnížíme k jejich nošení. A tak že „odneste mi věci“ vlastně znamená „ty mi odnes věci“. Promptně cuknu hlavou, abych mu dal najevo ať radši mlčí, nevyskakuje, u Tmy ať to radši zvedne a vypadneme. Výraz v mém obličeji přejde velmi rychle z přísného až vlastně je i prosebný...

„Támhle,“ nepřítomně ukážu směrem k zaparkovanému autu. Přejdu k mírné apatii a zamyšlení, jak stále vážněji rozmýšlím, jak velké narušení Dohody by bylo tady frajera se nějak zbavit. A samozřejmě také zvažuji, jestli se nás kecy o svém oslabení nesnaží právě k nějakému takovému blbému nápadu vyprovokovat.

Sice už jsem měl na jazyku případné možnosti, jaké bychom mohli využít, ať již světské, jak Erik navrhl, nebo magické, které jsem si zatím nechával pro sebe, ale dojde mi, že jsme „sledováni“. Partička světlých, dorazili, pozdě ale přece. Přeletím je očima. Znám je, všechny. Jola, Alex, Alík, Olga a Džejkob se tam buď taky krčí, nebo je určitě někde poblíž. Ačkoli jména a přezdívky jsem si vybavil, prohlédnu si je ještě jednou. Dlouho jsem nikoho z nich neviděl a podívat se, navíc si i zapamatovat, jak kdo vypadá, není od věci. A hned se taky snažím rozvzpomenout, co o kom vím.

„Technicky už jsme venku,“ procedím mezi zuby.

Studený déšť přešel do protivného mrholení. Atmosféra jiskřila přemírou silových částic. Lidé hekticky procházeli ulicemi. Oči překryté pomyslnými šátky. Cosi mátlo jejich vnitřní zrak a oni nyní byli ke všemu neteční. Jako stádo ovcí. K něčemu se schylovalo. To jistě.

Čtyřčlenná skupinka opustila brány sídla Inkvizice. V očích Světlých celkem známé tváře. Kromě jejich pochybného vůdce podvyživeného a v otrhaném kabátě. Snad i vlkodlak nezvykle v lidské podobě je mohl krátce zarazit – ovšem Olgy instinkty neoklamal. Moment překvapení se sesypal jako domeček z karet. Kiliánovy amulety měly nehezké trhliny v maskování. A nebo…kdo ví. Narážky na podivnou minulost mezi nynějšími šéfy obou hlídek byly stále značně nejisté. Co komu, kdo dluží a oč z nich usilují…zajímalo by vás to vůbec? Nepříjemná pachuť na rtech, že jste všichni bez rozdílu povýšeni na šachové figurky, se tak snadno nezbavíte.

Aleš, jak známo pravá ruka Kiliána, se znechuceně oklepal. Nemělo smysl hrát si na zajíce ve křoví. Na své společníky se neohlížel. Jola se měla držet dál a tygřice má vlastní hlavu. Stejně už byl prozrazen, zůstávat stranou pro něj byla ztráta času. Hodlal si Zera omrknout zblízka, když už nic. Oči a uši nastražené. Temným nevěřil. Kdo taky ano?

„Roztomilý, Zirkane. Učíš se vrtět ocáskem?“ prohodil Aleš s neurčitým úsměvem a pohledem narazil na upíra, načež s tlumenou provokací sklouzl na vyhublého Zera. „Nebo ti taxikařina vynáší víc, než buzerování nováčků?“ nakrčil obočí.

Popichování – zatím slovy

„Za prvé, to, že stojím na místě pro taxikáře, ze mě taxikáře nedělá. Stejně tak jako z tebe pěkný hadry neudělají gentlemana a šviháka, kterému by se ženy vrhaly do náruče,“ nahodím aristokratický obličej a uhladím si kabát. Není nad to rýpnout si do neúspěchů pana Světlého, o kterých se až tak moc neví...

„Za druhé, byl bych rád, kdyby ses o můj ocas nestaral. Já se taky o tvůj nestarám a tak to i zůstane. Ještě by si někdo mohl myslet, že jsme buzny. Teda ne že by to tvoji reputaci nějak mohlo pokazit, o tobě to už všichni ví, ale já si musím dát pozor,“ pokračuji povýšeně. Ne, že bych běžně býval politicky nekorektní, ale když je možnost vytočit Alíka do červeného, neodolám. Ha, už rudne!

„A za třetí si dej pozor na tlamu, mladej,“ neopomenu mu připomenout, že první kategorie mu ještě při jeho věku hned respekt nezíská, až se tu bude potulovat pár století, pak si můžeme tykat. Někdo se ke své kategorii musel propracovat, a cesta to byla docela krvavá.
„Abys přes ní ještě nechytl. Takže teď si dej odpal a běž si buzerovat svoje prdelky,“ ještě si přisadím, už koutkem oka zahlédnu, jak Hanka nevydrží a vyprskne smíchy. Asi jsem to přehnal.
„Užijte si Prahu, my totiž odjíždíme.“

Šéfe, proč jsi udělal tak mizerný krytí? V zasedačce masírování, jak je to důležitý, jak se musíme snažit o pefektní akci, o který samozřejmě mnoho nevíme, a pak nás prozradí taková pitomost.
Trhlina.
A Aleš tomu nasadí korunu, když zcela bez fantazie začne rýpat do partičky Temných. Což o to, já bych si taky rýpla, ale zklamal mě fakt, že si s chlupáčem nezahrajem na honěnou. Možná někdy v budoucnu.

Stojím sice vedle Aleše, ale tak nějak pár kroků za ním. Oči, které ani v lidské podobě neztrácí svůj kočičí nádech, přejíždí po Temných. Aleš to posral, něco se stane, ale ani to mě nedonutí tvářit se jak hrdina z divokýho západu, kterej si měří protivníky před bojem. Opět se projevuje moje kočičí já - třebaže oficiálně patřím ke Světlým a mám to v nátuře, jako bych prozatím s přezíravostí kočkám vlastní čekala opodál, jak se to vyvrbí. Ne že bych byla srab. Spíš nemám potřebu zasahovat.
Nakloním rusovlasou hlavu k rameni, v jednu chvíli sleduju hlavně vlkodlaka. Kočka na zídce, štěkne si po ní pes?

V lidské podobě jsem středně vysoká, oblečená do kožené bundy a riflí. Vlasy mi z obličeje stahuje široká látková čelenka černé barvy. Jako správná zrzka jsem trochu pihatá, ale chybí mi jakási vyblitost, co někteří zrzci mají. Asi to bude očima, protože ty jsou i přes zatím lidskou zorničku oči obrateně.

"Ale no tak, Zoltáne, přece by ses neurazil a neodjel odsud jako nasraná ženská?" ozvu se, když upír zakončí svůj monolog. Třebaže bytosti jako on jsou tady u nás těžkým těžítkem ve prostěch Temna na vahách, nevypadá to, že bych s tím měla problém. A podezřívám Kiliána, jakkoli se tváří, že on má pletky tady se soudruhama taky. A my mnohdy pracujeme jen naoko, aby mladí nepropadli depresi a mohli si hrát na rytíře Světla a snažit se dobýt svět, kde bude jen Světlo.
Což by byla teda pěkná nuda a hlavně by to nemohlo existovat.
Ale zpět k věci. Je mi jasný, že mě upír setře nějakou svojí rádoby vtipnou poznámkou. Jenže já to myslela vážně. Asi jsem příliš ovlivněná od Vlastislava, že při mluvení s Temnými neskřípu zuby a nedělalo by mi problém s nimi sednout na panáka vodky.

Popichování přechází v kočkování

Očima přejedu od zuřícího Aleše, který, alespoň prozatím, oněměl. A mám docela i pocit, že by dobře udělal, kdyby už hubu neotvíral. Můj pohled skončí na Olze, které se zadívám do kočičích očí. Samozřejmě, že normálně bych přejel celou postavu, i několikrát, některé věci prostě stojí za chvíli obdivu – a já nespěchám. Ale když ona má tak uhrančivé oči a rifle s koženou bundou zrovna ženskosti nepřidávají, tak prostě u očí zůstanu.

Konečně někdo, ke komu mám i respekt, třetí kategorie. Nebo snad už druhá? Neměl jsem v poslední době čas sledovat záznamy. Ne, asi třetí. A navíc někdo, kdo už pochopil, jak celá ta hlídková záležitost funguje, někdo, na koho se dá spolehnout, i když je Světlá. Dokonce i velkoryse přehlédnu, že tady tak mezi mladejma použila i tu z mých přezdívek, kterou si mi do očí netroufne říct každý. Ušklíbnu se, abych dal najevo, že mi to zrovna stoprocentně po chuti není, ale úsměv promíjí.

„Stojím na zákazu parkování,“ kývnu na vyhrazené místo pro taxikáře, „nechci dostat botičku.“
„Ale pokud bych v tvých očích vypadal jako uražený zbabělec, tak si to tady s tvým kolegou klidně před odjezdem vyříkám. Na meče a nebo na pistole, jak se sluší, udělat trochu dojem na dámu,“ dodám sakrasticky naznačujíc, že kdyby na sobě měla alespoň šaty, tak by byl dojem lepší. Jen nevím, kdo vám pak frajera sešije.
„Ale radši bych jel do hotelu, přece jen, za námi je dlouhá cesta, pak tady s inkvizicí meeting, další meeting, zase meeting, člověku vyhládne, vyschne v krku, a Jinému jakbysmet. No a pak tady se šéfem musíme probrat nějaké věci ... proč jste tady vlastně vy?“ přejdu do protiútoku, tón se změní na podezíravý.

Plácám, plácám a plácám, ale oči hovoří jasně: Uvidíme se večer. Musíme si promluvit.

Uculím se. Jasně že nechci Aleše dostat do problémů, už jen to, že výkyv ke Světlu teď bude vykoupen klesnutím ke Tmě, znamená, že bude potřeba každá ruka. Protože ty výkyvy nejsou nikdy klidný, vždycky se váhy hýbou na jednu nebo druhou stranu, než přestanou tolik kmitat a na pár měsíců, let se zastaví téměř vodorovně.
"U nás v Rusku se dávalo přednost pistolím hezky za úsvitu, ale myslím, že to nebude nutný," odpovím klidně, ale nikoli smířlivě, je to prostý konstatování, a i když s Temnýma normálně jednám, nejsem sketa a přeběhlík, co se hodlá někomu vlichotit. Jsem kočka, jsem přece svá. Ani Kiliánovi nepatřím jenom proto, že bych dělala u Noční hlídky, kdepak. Sice mi člověčí část říká, co mám dělat, že je to moje povinnost...

I když na mě Zirkan mluví, oči mi občas zalétnou k nahýmu vlkodlakovi, kterej je buď takovej frajer, že se za svou přirozenost nestydí ani tady na ulici, nebo prostě neměl na vybranou a hadry nefasoval. Já osobně se taky nestydím, takže bez uzardění sjedu chlupáče pohledem právě oné kočky, která i kdyby byla sebevíc zaujata tím, co vidí, se nehodlá snížit k tomu, aby to dala najevo. Kdo někdy měl doma kočku, jistě ví, jak se dokážou tvářit. Kdysi jsem ji taky měla a mnohokrát jsem přemýšlela, jestli dělám stejný ksichty jako ona.

"Na výletě," řeknu prostě, jako by bylo naprosto přirozený, že se pár lidí z Noční hlídky sebere, jede přes půl republiky a náááhodou se setká s Temnýma z téhož města. "Nikdy jsem sídlo inkvizice neviděla," dodám zamyšleně a kouknu na tu budovu, "tak aspoň vím, kam mě jednou odvedou, jestli budu muset ustoupit Rovnováze z cesty."
Ale mnohem spíš chcípnu v boji rozmetaná někde v Šeru.

Ostrava – Zdravotní středisko

Štěstí v neštěstí. Doslova. Na tvé volání uslyšelo ihned několik lidí zároveň. A kvalifikovaných. Jedna žena tě odvedla stranou a zdálo se, že se tě snaží uklidnit. Musel to pro tebe být šok. Následujících několik minut se zdálo neskutečně dlouhých a tísnivých. Co kdyby ti doktor umřel přímo před očima? A ty byla jedinou osobou, která ho před smrtí viděla? Hrůzná to představa. Ale když jej sice v bezvědomí vyváželi na lehátku ven, kde čekala sanitka, aby jej zavezla do nedaleké nemocnice, věděla jsi, že jeho srdce znovu bušilo. Ovšem jaké z toho bude mít následky se nedozvíš. Ostatně to zatím netuší nikdo.

„Slečno, jste v pořádku?“ ujal se tě muž tak ve středních letech. Vlasy mu ustupovaly z čela a on je měl téměř oholené, aby to nebylo tak vidět. Na špičce nosu měl posazené brýle s tenkou šedou obroučkou. „Pojďte, uvařím vám čaj na uklidnění.“ odvedl si tě do své ordinace. Atmosféra byla všude napjatá a hektická. Pacienti na chodbách si zuřivě šeptaly a ty jsi se stala nechtěnou celebritou. Kolik se toho o sobě v brzké době dozvíš? Klepy a fámy se šíří nadzvukovou rychlostí. „Posaďte se. Určitě si o tom potřebujete promluvit.“ nejspíš to byl psycholog, nebo někdo tomu podobný. Nechtěl, abys z toho měla doživotní trauma. „Za chvíli tu budou policisté, je to nutné. Budou vás chtít vyslechnout, může to být stresové. Tak, abyste na to byla připravena. Někdy mají rýpavé dotazy.“ vysvětlil ti a postavil před tebe bylinkový čaj, byla v něm meduňka a ještě něco. Celý incident se bude táhnout i na výrobce přístrojů, kterými tě vyšetřoval a které selhaly. Brutálním způsobem. Co si komu provedla?
„Máte někoho, kdo by pro vás potom přijel? Byl bych klidnější, kdybyste měla doprovod.“ lékař se pousmál.

Ostrava – Zdravotní středisko

Byla jsem v šoku, nějaká žena mě vzala stranou, skoro jsem si toho ani nevšimla. Cítila jsem se prach bídně, byla mi strašná zima, cítila jsem jak se vnitřně klepu. Pořád jsem před očima viděla ten mrtvý výraz... proč jen musel mít otevřené oči? Kdyby je měl zavřené... určitě by mě to tak nešokovalo.
Když vyvezli mého gynekologa ven na lehátku, ulevilo se mi, protože jsem věděla, že je naživu. Jen na chvíli mě zarazilo to, jak je možné, že to vím.
Ale v tu chvíli mě od té myšlenky odvedl muž ve středním věku, který mě oslovil.

„Já... asi... asi ano.“ Odpovím a zakoktám se při tom.
Ale asi jsem nebyla, protože mě odvedl do své ordinace. Viděla jsem ty lidi, jak si špitají. Proč na mě tak koukají? Já za to nemůžu! Ne! Já ne. To ten stroj!
Znovu jsem se rozechvěla, nechala jsem se usadit a až když mi podal čaj jsem se rozhlédla a podle vyvěšeného diplomu jsem zjistila, že je to psycholog. Výborně... kolik si bude účtovat? Byla to hloupá myšlenka já vím.
„Děkuji.“ Řeknu a obejmu hrnek rukama, příjemně hřál a já si uvědomila jak mám studené ruce.
„Ano já vím... jsem jediný svědek. To je pochopitelné.“ Řeknu mdle, ale trochu jsem se vzchopila, abych začala uvažovat normálně.
Zadívám se na něj, když se mě ptal na odvoz. Chtěla jsem odporovat, že tu jsem autem, ale už jsem dneska jednou omdlela... možná by to bylo lepší.
„Ano. Kamarádovi... možná bratrovi. Někoho seženu.“ Řeknu nakonec.
Doktor chtěl vědět co se stalo. Vím to... nakonec říkal, že bych si o tom měla promluvit.
„Doktor mě zrovna prohlížel ultrazvukem... tak se tomu říká, že? Jak vám nagelují břicho a tak...“ Nemohla jsem si vzpomenout jak se tomu říká.
„Zrovna se zatvářil, jako kdyby něco nebylo v pořádku.... chtěla jsem se zeptat co se děje a najednou...“ Foukla jsem do čaje a usrkla, ještě příliš horké.
„Najednou proběhl výboj, přístroj bouchl a doktora to odhodilo dozadu...“ Zakryji si rukou ústa.
„Měl otevřené oči a ležel nehybně... nebyla jsem ničeho schopná, jen tupě zírat... kdyby to neslyšela sestřička.... když přiběhla řekla, že mu netluče srdce. To mě probudilo a já vyběhla ven, abych sehnala pomoc... a to je všechno.“ Projedu si rukou vlasy.
„Modlím se, aby byl doktor v pořádku....“ Znovu se napiji.

Aleš si založil ruce na hrudi a povytáhl obočí. Byl rozhodně o dost mladší než Zirkan. Muselo v něm být něco zvláštního, když se vzhůru vyšplhal tak brzy a získal si i Kiliánovu záštitu a podporu. Kdo ví, zda svoje schopnosti dokáže používat s rozvahou a staletou trpělivostí. Zdá se, že na to je stále ještě dost nevybouřený – ovšem dával by své slabosti tak okatě najevo? Záměr, nezáměr…clona není nikdy čistě průhledná. Zásluhy za odkrytí šeré sekty s rituálními praktikami pohřbenými po vzniku Dohody se třískaly s pochybením při lovu neregistrovaného vlkodlaka.

„Slovník hodnej elegána.“ cuknul koutky Aleš. „Jsem rád, že jsem ti tak sympatický, Temný. Ale na sadomaso praktikách moc neujíždím.“ pokrčil rameny a očima kmitl k Olje, která vše uchopila do rukou mnohem pevněji a smysluplněji. Zdál se oproti ní jako pěkně omezenej puberťák.

„Pomalu přestávám vidět smysl našeho výletu…“ promnul si kořen nosu, který jistě nechtěl mít přeražený. Takový primitiv v něm zrovna nepřevažoval. „Jestli se ovšem nemáme prezentovat jako mírumilovní společníci a pozvat vašeho nového šéfa na kafe…“ povytáhl obočí v náznaku otázky.

Nahota na veřejnosti

Tak nějak potichu jsem stál s naší skupinou proti nečekaně se zjevyvším světlím a znuděně jsem si je prohlížel. Výjimka byla jedna rusovlásčina poznámka, během které jsem se neubránil úšklebku a lehce se přitom naklonil k Zirkanovi a zašeptal
Zoltan, to jako vážně?
zeptal jsem se se stěží potlačovaným smýchem v hlase.
Fakt, že jsem nahý mi byl očividně víc než dobře jasný, neboť jsem takřka intuitivně odvracel od své osoby pohledy náhodných kolemjdoucích lidí. Jiní mě nezajímali, ti by nevolali policajty a ať se mi pokusí Noční hlídka prokázat neoprávněný zásah, to bych si vyprosil. To že na mě koukali jiní mi však očividně vůbec nevadilo. Snad jediný zvýdavý pohled, na který jsem reagoval byl ten Olžin. Oplatil jsem jí ho týmž, spojeným se základním skenem, který mi měl potvrdit to, co říkali její oči. To že je světlá a obrateň. Víc jsem nepotřeboval k tomu abych přišel na to o koho se jedná i když jsem ji viděl právě teď poprvé. Na oddělení jsem o ní docela dost slyšel od operativců. O rusce v podobě tigra, která alespoň v civilu téměř nedělá rozdíl mezi světlým a temným. Na světlou docel zajímavý výkon.
Když se pak naše první kategorie začali hašteřit, jenom jsem zakroutil lehce znechuceně hlavou.
No tak pánové, pánové snad se nemusíte chovat jako štěňata. Jste dospělí...jiní.
na vlkodlaka docela odvážná slova, jenže já jsem známý svou prořízlou tlamou.

Na ulici před Inkvizicí

„Nevážně. Nech to bejt, než se ti něco stane,“ utrousím podrážděně k Erikovi šeptem a doufám, že jsem dal dost jasně najevo, že od něj si to líbit nenechám. A od tygřice opakovaně (a na veřejnosti) rozhodně taky ne. To že ona se snaží provokovat, je jedna věc. Zbytečná bitka mezi Světlem a Tmou naproti Inkvizičnímu sídlu s přezdívkou jako záminkou je blbost. Ale to ještě neznamená, že si nemůžu srovnat podřízeného.

Pak se do toho vloží zase Aleš, chudák už popadl dech, získal zpět Světlou barvu a bitka na břitké jazyky pokračuje.
„Možná by ses měl začít zajímat, Světlý, chápání konceptu vztahů založených na dominanci a submisivitě by ti prospělo. Jak pracovně, tak v osobním životě.“

Při jeho poslední větě výhružně zvednu prst: „Ano, posadit se na kafe, jako přátelé. To je výborný nápad. Třeba byste mohli tady našemu novému šéfovi osvětlit, kdo z vás a proč oddělal jeho předchůdce. Poté bychom si mohli dát sušenky, omluvit se za tu nenadálou a nečekanou, jak se to jen..., ano, vraždu. My bychom vás poplácali po zádech, že to je jako dobrý, a jako mírumilovní společníci bychom oddělali někoho z vás. To zní jako konstruktivně strávené odpoledne.“

Téma začalo být zatraceně vážné, smích i úšklebky mizí. Erikova slova přijdou právě včas, ale netuším, jestli zaberou. Na mě asi ano, vlastně už stejně nemám co do davu říct. Nechám to na ostatních. Šéf pozvání na kafe dostal, co si o tom myslím já ví taky, nějak už nemá smysl to dál rozebírat. Prostě to nechám na něm, s Olgou stejně potřebuji mluvit o samotě...

Setkání se Světluškami aneb pojednání o zdravotním stavu krys!

S více či méně pobavenou grimasou jsem tohle všechno, co se dělo kolem mne pozoroval a dělal z toho více či méně unáhlené závěry. Pečlivě jsem si prohlédl Světlé, kteří se k nám milostivě připojili – jakýsi beďarovitý zmetek, který páchl oním stylem, se kterým jsem se nemohl spřátelit ani za nejnovější přísady do lektvarů; - obrateň se zrzavými vlasy, který z té skupiny působil asi nejzajímavěji; - a nakonec cosi neidentifikovatelného v zadu o jehož/jejíž identifikaci jsem se ani nepokoušel, neboť neprůbojní jedinci nejsou nic pro mne.

A ani za boha mi nešlo na mysl, jak tahle sebranka (ne, že by ta moje semnou v čele byla o něco lepší) mohla „vypařit“ minulého šéfa. Zřejmě měla nějaké zvláštní schopnosti, které jsem tím obyčejným scannerem jejich existencí nemohl zjistit, anebo Kiliána – ta druhá možnost se mi zdála mnohem pravděpodobnější.

Tak jsem se alespoň zákeřně culil, když už nic, a užíval si onoho skvostného divadla, načež jsem si skousl spodní ret a zatvářil se podrážděně. „Zirkane, ocenil bych, kdyby sis příště svá milostná dostaveníčka řešil mimo nikdy nekončící pracovní dobu… i-když….“ to mimochodem říká ten pravý. A pak jsem se hezky usmál.

Přešel jsem k tomu uhernatýmu chlapci.

„Lezeš mi do zelí…“

S dětsky hravým výrazem jsem položil prst pod jeho nos.

*pink*

*bum*

*bác*

Lampa veřejného osvětlení o tři metry dozadu se zlehka zakymácela, jak na ni dopadlo tělo a následně se sesunulo (snad ještě žijící) k zemi.

„Tak – tímto věřím, že byl náš odvěký spor na pár následujících vteřin zažehnán a… teď si pospěšme do auta… nastydnou mi krysy a já nemám dost léku na rýmu…“

Rozdupávajíc si bábovičky nesou se hrdě jako kohouti

Fiasko odehrávající se před inkviziční budou jsem hodlal ponechat svému osudu. Takových slovních potyček a zbytečné ztráty času se stane za den několikrát. Snižuje to produktivitu a mně se tím zatlouká další hřebík do rakve. Ale dají si říct? I ti co se obezřetně tváří jako moudří starci, používají svůj břitký jazyk celkem nemístně a dětinsky.
Ovšem jisté uklouznutí jsem ignorovat nemohl. Zároveň, když jsme správně tušil, že stížností si žádné prémie nevybudu.

Zhmotnil jsem se. Ne, nevypadalo to tak monumentálně jak by to mohlo znít. Plynulým pohybem jsem přešel do světa naší běžné existence. Zachytil jsem Aleše těsně před tím než se stačil svést na zem docela. Přikrčil jsem se pohlédl mu do očí, zkoumajíc snad jejich barvu? Ale kdeže.
„Jsi maniak, Zero.“ narovnal jsem se a nechal bílého mága, aby se dál vzpamatoval sám. Jeho mlčení prospěje věci Světla. Oh, zase ty honosné kudrlinky. „Tohle si už dovolovat nesmíš, copak tě Adam nepoučil? Pravidla jsou jiná.“ zatřepal jsem hlavou a prohlédl si všechny zúčastněné. „Hodláte se tu kymácet ve větru ještě dlouho?“ lepší místo si zvolit nemohli.

Upravil jsem si límec nové košile. „Musíme si promluvit.“ kývl jsem na Zera a potom se otočil k Zirkanovi. „A téma sebedestrukce vašeho bývalého šéfa považuji za uzavřené.“ dal jsem mu jasně najevo, že v provokacích nehodlám pokračovat. Čas nás tlačil. „Mimochodem, Zirkane, znáte tu italskou kavárnu asi dva bloky odtud směrem na Karlovo náměstí? Nedomluvíte se tam česky ani náhodou, hmm..zapomněl jsem název. Kadopádně, za několik minut se tam sejdeme.“ svraštil jsem obočí. „A sežeňte tomu chudákovi něco na sebe.“ tiše jsem mlask při letmém pohledu na Erikovu nežádoucí nahotu. Kývl jsem na Olju, aby mne následovala a pomohla mi naložit Aleše na zadní sedačku. Jeden by myslel, že se už konečně začne chovat uvážlivě. Jolana podlehla momentálnímu stresu a já jí uznal za zbytečný článek. Poslal jsem ji domu, v kanceláři se bude cítit líp. O jeden osud ve hře méně.

Sedl jsem za volant a rozjel se jako první, kdyby upír náhodou netušil, jaké místo mám na mysli. „Okolnosti nás nutí ke spolupráci s Temnými. Vím, že ty s tím nebudeš mít problém, Oljo.“ spíše jsem to konstatoval, než se ptal. „Horší to bude s Alešem…je až moc zásadový.“ na křižovatce jsem odbočil vlevo. „Všimla sis něčeho podezřelého..?“ zeptal jsem se v zápětí. Už zase jsem měl v očích prázdný stín značící, že něco není v pořádku.

Ještě párkrát si chlapci pokusí pohonit... ego, než se stane něco, co jsem i přes menší přiostřenost přestřelky nečekala. Škubnu sebou a podvědomě zasyčím a zaprskám, div se celá nenaježím, a kdybych měla uši, mám je přitisknutý k lebce, a ocasem bych švihala jak bičem.
"Ať je to, jak chce, tohle si nechte od cesty," pokárám je varovně - buď si o sobě moc myslím, když si tohle dovolím k novýmu šéfovi Temných, nebo... nebo co? Vždyť většina Světlých je trochu pošahaná ideály a mnohdy pro věc světla dobrovolně dává hlavu do gilotiny.
Jenže to ke mně nesedí.

Kiliánovo zhmotnění mě poněkud nakrkne. Připadám si jak máma mezi harantama, co se hodlaj zapíchnout. Nejraději bych je všechny vytahala za kůži za krkem, pořádně s nima zatřásla v zubech, aby se chlapci vzpamatovali.
A aby toho nebylo málo, Jolana je z toho tak vytřeštěná, že k operativcům se do smrti nedostane. A to není metafora.
Naposledy přelétnu očima Temný, tentokrát ne tak klidně, spíš jako někdo, kdo říká: Držte si toho čokla na vodítku! Až na to, že to výjimečně nemyslím na vlkodlaka, nýbrž na toho jejich novýho kreténa. I když je Aleš jiste nemenší kretén, stačilo mu to vmést do ksichtu, jako to udělal upír, a ne tu s ním zametat za bílýho dne na ulici.


V autě - Kilián

Na Aleše jsem moc milá nebyla. Pořádně jsem ho propleskla, protože se s ním nehodlám tahat, a strčila ho na zadní sedadlo. Tahle moje péče byla pověstná. Ne, mě by si žádnej chlap nevybral proto, že jsem pečovatelskej typ. Dokonce ani k děckám jsem tuhle náklonnost neprojevovala.
Na Kiliánova slova trhnu rameny. "Pokud to bude doopravdy spolupráce, je mi to jedno. Znáš mě," nechci zase začínat s kecama o Rovnováze, těch už dneska bylo dost, "ale jestli bude ten jejich novej eunuch kosit našince, dám mu lekci, i kdybych se měla potom rozpustit v Šeru. Víš, Kiliáne, vy velikáni mě začínáte poněkud srát."
Nepatřím ti, můžu si říkat, co se mi zlíbí. A teď, když je Aleš zase mimo sebe a my máme soukromí auta, si to můžu dovolit i mimo myšlenky.
"Já chápu, že vás asi baví si hrát jako kočka s myší," dobrá metafora, "já si taky ráda hraju. Ovšem mám dojem, že se to u nás kvůli tomu trochu sere. A jestli mám něco dělat, budu chtít, abys - jestli to ještě dovedeš - jednal na rovinu. Aspoň se mnou, když jsem evidentně jediná, kdo ti tu v Praze zbyl."
Třebaže řídí a těžko mi může opětovat můj pohled, já na něj koukám téměř bez mrknutí. Kdybych byla čokl, asi by ve mně byl jistej smysl pro hierarchii. Jenže teď se něco děje a já nechci nějakou válku, nechci, aby váhy rovnováhy kmitaly sem a tam jako zblázněný. Třebaže by chvilková výhra Světlý potěšila, já nejsem žádnej pošahanej lovec čarodějnic.

Olga

Náznakem jsem přikývl. Tušil jsem, že s ní nebude problém. A do krvavý řeže jí nehodlám hnát. Dnes ne. Bezděčně jsem se uchechtl tomu, jak se vyjádřila o Zerovi. A ty její slova jsem nebral na lehkou váhu. Tebe je pro Šero škoda, holka.. přibrzdil jsem u semaforu a využil toho, že mám jednu ruku volnou. Do koutku stresem popraskaných rtů jsem vložil černou cigaretu a stáhl okýnko. Nasládlá pachuť sklovatěla na špičce jazyka. Poslouchal jsem upřímnost, která z ní bojově čpěla a vsakovala se do aury kolem mě.

Ani jsem si nezapálil a už jsem cigaretu lámal vejpůl. „Tentokrát to není hra na kočku a myš, Oljo.“ vydechl jsem ztěžka a sledoval provoz před sebou, i když bych nemusel – protější vozidla se nám vyhýbala jako čert kříži. „Kdybych dokázal bejt upřímnej i sám k sobě, nevězel bych teď ve sračkách až po uši.“ zavrtěl jsem hlavou a další zabočení bylo poněkud ostřejší. Měnil jsem slovník podle situace a vážně jsem se snažil jednat na rovinu a zároveň jsem s tím i přiznával, že se brodím ve staletých nánosech bahna.
„Zero není obyčejnej mág, navíc to má v hlavě už od mládí dost proházený…chová se nemístně, nepředvídatelně…snad šíleně ještě není moc slabý slovo.“ přimhouřil jsem oči. „Ty báchorky, co se tak rády otíraj o trhlinu v mojí minulosti, kdy jsem uklouzl po ledě k temný straně…na těch povídačkách vždycky bylo trochu pravdy.“ uznal jsem. „A teď si musím naleštit štít a tu trhlinu zadělat…je ti jasný, že Inkvizice jeho rozmrazením dost riskuje, a i úplnýho pitomce napadne, že se ho pokusí minimálně k něčemu zneužít…aby se jí to vyplatilo.“ pomalu jsme se blížili na místo setkání. „Na mě tlačí, abych nad Zerem držel dozor, což dost pozměňuje dosavadní i nepsaný pravidla mezi hlídkama.“ to klubko červů bylo nechutně zamotaný a vybrat z něj ty nejpochopitelnější linie bylo těžší než se zdálo. „Na druhou stranu…my se nechceme podvolovat Inkvizici a ohýbat hřbet až k zemi, pokud na ní nemáme páku. A tu si musíme obstarat. Společnýma silama. Chápeš?“ asi ne, nechápe. Zastavil jsem a konečně jí věnoval pohled, který si zasloužila po celou dobu. „Ptej se, Oljo…dokud mám chuť svěřit ti svou důvěru.“ netvářil jsem se mile, ani přátelsky. Přestože jsem projevoval něco, co by si téměř nikdo nezasloužil. Ale zkusme být fér…pro jednou.

Na ulici

V první okamžik vyvalím oči. Ani se nesnažím údiv moc skrýt, protože tohle mě opravdu zaskočilo. Slovní potyčky, nějaké ty roztržky končící škrábanci a pohmožděninami pro nic za nic někde v temné uličce, prosím. Pořádná nakládačka v rámci práce, v pořádku. Ale tohle vypadalo opravdu ošklivě, nekontrolovaně a nebezpečně. A navíc to bylo úplně zbytečné a agresivně nepředvídatelné.

V druhý okamžik sebou cuknu, jak mě napadne chudákovi vyrazit na pomoc. Pak mi dojde, že je Světlej, tak ho alespoň přeletím pohledem v šeru, abych se ujistil, že není tuhej. No a pak se tu objeví šéf Noční hlídky, což vyžaduje ještě větší sebezapření a kontrolu. Nejen proto, že by se na něj mohli chtít vrhnout všichni počínaje Hankou, pak Erik a nakonec vlastně i já... Zatím mě nic nepřinutilo myslet si, že to nebyl on, kdo si s naším bývalým šéfem vyřídil účty. A to, že to nazval „sebedestrukcí“ mě akorát namíchlo.

Jen přikývnu, že vím, který to podnik má na mysli. Není třeba čekat, prostě a jednoduše pohlédnu na svého šéfa s otázkou, jestli tam pojedeme (Světlí mi ještě nerozkazujou) a po kladné odpovědi nasedneme do auta a vyrazíme. Ke kavárně dorazíme sice asi minutu po Světlých, ale ti se ven z auta nehrnou. Asi atmosféra u nich taky nebude zrovna prima.


Kavárna

S chutí zaparkuji v zákazu zastavení a rázně vejdu dovnitř. Jako první, nehodlám riskovat, co ten náš maniak z Managementu zase udělá, až se před něj někdo postaví nebo mu nepůjde otevřít dveře...

Pozdravím, italsky, vezmu si noviny a posadím se. Je mi docela fuk, co udělají ostatní, Prostě to chci mít už za sebou. V duchu si stále přehrávám jak nenuceně, bez jakýchkoli skrupulí a záchvěvu jakýchkoli emocí Zero odpálil Aleše. Nějak mi z toho není dobře...

Prosím vystupovat, konečná stanice Praha

Letadlo se pomalu snáší k zemi, z oken již lze pozorovat Prahu a já se pomalu probírám z jakéhosi polospánku, ve kterém jsem strávil celou cestu. Zamrkám, abych se trochu soustředil, a poté se zadívám z okna. Tak. První část cesty bychom měli za sebou, teď se ještě úspěšně dopravit do Ostravy a bude důvod slavit. Když dosedneme na zem, v klidu se zvednu, počkám, než si velká většina cestujících vystoupí, poté si vezmu své příruční zavazadlo a již prázdnou uličkou se nijak rychlým tempem dostanu k východu. Není důvod spěchat.

Venku mrholí a tak během rychlého přechodu do letištní haly trochu zmoknu, není to ovšem nic, co by mi dělalo starosti. Prohlížím jen tak pro jistotu pravděpodobnostní linie, abych měl jistotu, že stihnu svůj vlak. Zarazí mě fakt, že podle všeho se budu v Praze ještě chvíli zdržovat. Je mi krajně nejasné, proč, ale tento problém raději odložím na dobu blíže neurčenou. Ono se to přece nějak vyřeší, da?
A ukazuje se nakonec, že jsem měl přece jen pravdu. Poté, co si vyzvednu své zavazadlo, které, mimochodem, není nijak zvlášť velké, pouze pár drobností, na které mám nostalgické vzpomínky, nějaké to oblečení a i jiné, pro běžného člověka utajené věci, mi pípne na mobilu sms. Díky jejímu obsahu je mi jasné, proč pravděpodobnostní linie vypadali, tak, jak vypadali, přece jen, text od nového šéfa, ve kterém je mi nakazováno, abych se dostavil do jisté pražské kavárny, což situaci dokonale objasňuje. A tak se s klidem mě vlastním vydám zkoumat, jakým to záhadným způsobem funguje pražské metro.

Ukazuje se, že zas tak záhadné to není, vcelku obstojné značení způsobí, že se v něm vyzná i má mírně zmatená osoba a tak si tedy zakoupím lístek a po delším zkoumání mapy a hodin se rozhodnu, že ještě než se dostavím do kavárny, mohl bych se zajít podívat na některou z pražských pamětihodností. Toto rozhodnutí nakonec zruším po zjištění, jak drahé je vstupné na některé památky a jak nekonečně jsou zástupy turistů. Po této malé exkurzi do pražského centra se tedy navrátím mírně znechucen do metra, nasednu do dopravního prostředku, který mě má zavést relativně blízko k mému cíli.
O moc lepší dojem to na mě neudělá, lidí, kteří se tu dohadují angličtinou, němčinou či bůhví jakými dalšími jazyky podstatně neubylo, ale co bych se s tím trápil zrovna já. Pár minut obětuji na vyzpovídání jakési postarší dámy, které mi nakonec prozradí, kudy k oné kavárně. Naštěstí mluvím česky, což je zásluhou mého bývalého šéfa, který se mi rozhodl na cestu věnovat takovýto malý dárek. Hm. Vždycky je zvláštní zjistit, že z ničeho nic můžete mluvit novým jazykem. Ale je to příjemné.

A tak se tedy nakonec dopracuji až k oné vytoužené kavárně. Ugh. Nechápejte to špatně, ale nikdy jsem neměl slabost pro zrovna italské jídlo. Po menší obhlídce jídelníčku, která končí smutným konstatováním, že pořádné jídlo tu nenajdeš, si tak trochu znechuceně objednám jakýsi zákusek a vodu. Jediná věc, která mi dokáže zkazit náladu, je absence dobrého jídla.
Mimochodem, docela mě fascinuje ta slabost Taliánů pro zrcadla. I v tak malém prostoru, jaký poskytuje tahle kavárna, se jim sem podařilo nacpat dvě a to dost velkých rozměrů. Chvíli se narcisticky zhlížím v zrcadle, než smířeně konstatuji, že to se mnou už lepší nebude.
Ten flegmatický pohled fialových očí, který na mě vrhá můj odraz je tak trochu utěšující. Trochu si ve snaze zlepšit svůj nijaký účes prohrábnu vlasy, docílím však jedině toho, že vypadám ještě rozcuchanějším a neutěšitelnějším dojmem, než předtím. Navíc ta světle šedá barva, no… S tím obličejem, který jasně křičí do světa, že třicet mi už dávno bylo, by zvládl převést do nějaké mladší podoby leda dost dobrý plastický chirurg, nebo taky Závojíček, což by mě ovšem vystavilo docela velkému posměchu ze stran kolegů. Navíc to husté obočí nedává mému obličeji nijak zvláště milý výraz. Korunu tomu nasazuje černý kabát a ostře kontrastující rudá šála. Ehm. Stručně řečeno, opravdu nevypadám jako žádný playboy.Ale co s tím taky nadělám.
Věnuju svému odrazu jeden mírný úsměv a pak si raději vytáhnu notebook.

Teď už musím jenom čekat a tak začnu hrát online šachy. Jistě, neoriginální, zato spolehlivá zábava.

V autě - Kilián

"Tak by ses to možná na starý kolena měl naučit, šéfe," připomenu mu fakt, že Světlým bysme ho neměli nazývat jenom proto, že nám šéfuje, ale měl by se tak i chovat.
Zamračím se. Držet dozor? Kurnik, jsme Nočnoj dozor, ale takhle doslova jsem to nemyslela. Proč nerozmrazili někoho jinýho? Tohle je myslím docela dost velký převážení Rovnováhy...

"Ne, nechápu..." odpovím upřímně. Nejsem mladá a hloupá, ale přece jen... když je Inkvizice nestranná, o co jí jde? Co to hraje za hru? Tak daleko nevidím.
"Dobře, tak chci teda vědět, co se stalo. Co za temnou minulost táhneš za sebou - protože pokud má co dočinění s milovníkem krys, tak to bude potřeba znát."
A já bych fakt ráda věděla, kam tím Inkvizice míří. Jenže se zkostnatělými staršími nemá cenu se dohadovat. Jinak bych tam nakráčela a rovnou se zeptala, proč chtějí na světě působit další zlo. Takový, nad jakým seboou trhl i upír jako Zoltán - a to bylo jen uvítací entré.
"A jakou páku máš na mysli? Víš co, řekni mi rovnou, co chystáš."

Na ulici před Inkvizicí

Abych byl upřímný, začal jsem se v situaci poněkud ztrácet a to se mi nestalo už několik let. Z mě nepochopitelných důvodů se prostě Zero rozhodl odstranit Aleše a poslal ho proti nějakému sloupu. Asi jediná má reakce na tuto akci bylo překvapené zamrkání. Ne, že by se Nula pohyboval příliš rychle spíš jsem něco takového vůbec nečekal. Nálada pravda byla prach bídná, ale to přece ještě není důvod k otevřenému útoku. Na druhou stranu, nepřátelské zavrčení v okamžiku, kdy se u nás zhmotnil Kilián jsem si neodpustil ani náhodou. Přeci jen, právě jeho jsem považoval za hlavní důvod toho, že tu dneska musím stát s tím magorem co se ani nesnaží předstírat, že má na to aby velel hlídce.
Sebedestrukce?!
vyjel jsem slovně bez přemýšlení po Kiliánovi a bylo na mě vidět, že kvůli špatně kontrolovaným pocitům balancuji na hraně bojové transformace, nakonec jsem se ale uklidnil. Poté co předvedl Zero by jakákoli agrese z mé strany mohla vyústit v bitvu se světlými a to by přímo před sídlem inkvizice nemusel být zrovna rozumný nápad.
Oproti Vám možná chudák jsem Přesvětlý Kiliáne, ale aspoň vím na čí straně stojím.
neodpustil jsem si alespoň drobnou narážku na pochybnou minulost šéfa Světlých. Samozřejmě, nevěděl jsem o jeho minulosti ani prd, nepočítáme-li klepy. Z části to bylo zapříčiněno tím, že vše se odehrálo předtím, než se stal šéfem hlídky a tu vedl snad déle než já jsem na světě a druhý důvod byl jednoduchý fakt, že jakožto vlkodlak mám zdravý zvyk vyhýbat se světlým příliš vysoké kategorie na to abych je mohl zakousnout. Nejspíš mě smrt bývalého šéfa vzala víc, než jsem si sám připouštěl, když jsem si kvůli ní takhle bezostyšně otvíral hubu na někoho, kdo stojí opravdu o hodně víš než já. Další část cesty, rozuměj té k autu a do baru jsem se tvářil lehce duchem nepřítomen. Tak trošku jsem se ztratil v myšlenkách na téma, jak je zvláštní, že ti „Dobří“ končí v Šeru jako první a živí zůstávají psychopati, blbci nebo jiná individua, se kterými rozumný vlkodlak nechce mít vůbec nic společného. Byl jsem natolik mimo, že když jsem před kavárnou vystoupil z auta, nějak mi nepřišlo na mysl, že bych měl udržovat základní zaklínadlo odvracející pohled lidí a tak jsem...mé ego tvrdí že příjemně...překvapil několik slečen postávajících před jak říkám, „Zbytečně drahým kávovarem“ Až jejich lehce překvapené hlasy mě probrali z přemýšlení a zaklínadlo jsem rychle vylovil spolu s drobným zásahem do jejich paměti.
Vážně Zolt...totiž Zirusi
má dobrá, nálada se mi očividně začala vracet
proč musíme lézt do toho předraženého automatu na kafe?
projevil jsem se jako naprostý barbar, když jsem upíra následoval nejen do podniku ale i ke stolu a přitom od sebe odvracel pohledy všech ostatních návštěvníků i personálu.

Italská restaurace, aneb oblečení je zjevně nedostatkové zboží

To, že se tu Kilián objevil mne nikterak nepřekvapilo, koneckonců to, co jsem udělal, byla dosti cílená provokace na to, aby vylezl ze svého milovaného Šera. Všiml jsem si stále přetrvávajících kapiček krve na jeho košile a pobavilo mne to. Tisíc let s chemikem a on ani nedokáže použít oxid… takže mu budu muset z přátelského popudu jednu lahvičku darovat a nejlépe mu vysvětlit i to, jak se to používá. Zaschlá krev na zelené košili mi nijak neimponovala, neboť vytvářela odporné rezavé skvrny.

Zlehka jsem se usmíval, přičemž jsem nedával najevo žádnou emoci, které se mi vzdorovitě honily hlavou. Užíval jsem si nastálou atmosféru a hltal ji plnými doušky. „Poučil,“ pronesl jsem po chvíli tak nějak protaženě, jako by i mluvit bylo pro mne zcela nudné a nezajímavé. „Ale odkdy si já něco dělám z nařízení inkvizice, navíc… byl to dárek, ne?“ pozvedl jsem obočí a dlaně spojil na svém bříšku. Cítil jsem krev pod nepropustnou látkou rukavic, ale nerozhodilo mne to. Nesmělo. Stejně jako ten pitomý pocit slabosti na omdlení. Být zhroucenou kreaturou je někdy na obtíž.

Na tu jeho zrzku jsem se ani nepodíval. Světlí v sobě mají vždy tolik bojovného ohně, až je to vyloženě zábavné a já právě té zábavy cítil příliš na to, než abych ji pokoušel. Předávkování není zdravé. „Jistěže musíme. Ale ne tady – mrznou mi krysy, a ta debata bude nadlouho,“ souhlasil jsem a pak přenechal Kiliánovu pozornost Zirkanovi, kterému jaksi nebezpečně sklaplo. Překvapivé. Šokující. Nějaká italská restaurace mne nemůže rozhodit. Na upírovu nevyřčenou otázku jsem tedy jen pokýval hlavou.

Krysy a zbytek oněch „zmenšených“ zavazadel jsem dle instrukcí v jedné z příruček, co mi před pár dny na stůl pohodil Adam, dal na to nejvíce volné místo (možná, že tomu vzadu by se dalo říkat kufr? Jo… asi kufr – musím dělat něco se svým slovníkem – Bohové, za co!) a sedl si. Auta pro mne zatím byla neskutečnou záhadou, takže se mi v hlavě nahromadila spousta otázek, kterých jsem se potřeboval zbavit. Nicméně Zirkan nevypadal na to, že by byl ochoten mi něco z toho objasnit, takže cesta uběhla v napjatém tichu.

A to, že poblíž mne seděl někdo nahý, mne nemohlo rozhodit. Sám jsem tak nejraději chodil taky... možná nanejvýš zahalený do nějaké té poloprůsvitné látky. Přesto jsem se však lehce zamračil. „To sebou vážně nemáte žádné náhradní oblečení? Kilián bude zuřit…“ věčný hněv seveřana… a ne že bych ho neznal na vlastní kůži. Nedej bože, když mu špatně zapletete copánky na bradě! „Nechce třeba alespoň prostěradlo?“

Čímž končila jakákoliv moje starost o své ovečky. Je o mě všeobecně známo, že v mé přítomnosti vydrží naživu leda tak krysy, tak nač se znepokojovat?

A tak Zirkan zahájil bobříka mlčení!
Tedy až na jakési zamumlání v řeči, která šla mimo mě. Že by nějaká zkomolenina latiny? Po podniku jsem se rozhlížel jen tak mimoděk. Celkem se to tu lišilo od známých putik za dob mé bývalé existence. Rozhodně se tu nikde neválely povolné dívky a zarostlí, smradlaví muži nechlastali z korbelů. Jak příjemné, osvěžující, toto století.

Olga

Nemusel jsem ani naznačovat, že celý vůz je obtěžkaný zvukovými bariérami plus bublina pro nás dva. Aleš byl sice stále mimo, ale i v útlumu by mohl zaslechnout něco, co by nemusel. A vědět pouze útržky je mnohdy nebezpečnější – ponechávají prostor divoké fantazii a ty hle pohádky nikdy nekončí dobře.

„Dobře…chceš vědět, do čeho jsem se zapletl.“ to bylo pochopitelné. Ale já nesnášel, když jsem měl mluvit o svém soukromí. To byla má slabina. Okatá a hluboká. „Důvod, proč mám hlídat Zera je ten, že Temný mi věří a respektuje mě. Nepůjde proti mně.“ což by možná lehce naznačovalo, že s tímhle faktem Starší Inkvizice počítaly. Vychýlení na misce vah nebude tak obrovské jak se předpokládalo. Je to skoro jako kdybyste do diktátorského křesla posadili pacifistu – ale z jiného století s jiným žebříčkem nejen mravních hodnot.
„A to všechno protože…jsme spolu žili.“ pomalý rozjezd, úderný konec. Do detailů jsem zabíhat nehodlal. Poklepal jsem prsty do volantu. „Držej nás zkrátka. Myslej si to, přinejmenším.“ očima jsem sledoval lidi hemžící se na ulici.

„Je to celkem komplikovaný, musel bych ti toho hodně říct a spolykalo by to dost večerů u piva. Radši přejdu k tvojí druhý otázce…co podnikneme.“ doufal jsem, že se s tímto spokojí. Co důležitého by po mě ještě chtěla? Už tak jsem toho řekl až příliš.
„Než Zera zatkli a předvolali před tribunál, vlastnil takový…řekněme smaragdový artefakt, nebo amulet …dost silný a neprobádaný. Inkvizice ho přirozeně zkonfiskovala a ukryla. Jediné, co tam matně tuším je fakt, že ten šutr přetavila do lidský bytosti, což je ta největší pitomost pod sluncem. Smaragd upíjí Sílu z Šera a samovolně se napojuje na lidský vědomí, čerpá z nich otisky emocí a sám sebe přetváří…nedávno byl zaznamenám znatelný energetický výkyv na Ostravsku, ale jeho původce jakoby byl pod clonou a lokace se nám nepovedla zjistit. A sakra se mi to nelíbí…něco se stane.“ promnul jsem si bradu. „Společná akce obou hlídek bude spočívat ve vykradení pražskýho archivu, jsou tam uloženy dokumenty ohledně kamene, bez kterých se nehneme.“ podíval jsem se na Olju.

Ostrava – Zdravotní středisko

Lékař se uklidnil, když jsi souhlasila s odvozem. Každopádně tě nepustí z ordinace, dokud si tě skutečně někdo nevyzvedne. Byl jedním z mála, kterým na lidech skutečně záleželo.
Pozorně a bez přerušování tě vyslechl a jemně přitom pokyvoval hlavou. Stále jakoby se jemně usmíval a vyzařovalo z něj cosi potřebně uklidňujícího.

„Vaše jednání bylo naprosto přirozené. Nic si nevyčítejte. Byla jste v šoku a naštěstí vás velmi brzy přešel. Ve skutečnosti jste hrdinka, slečno.“ usmál se. „Pan doktor Kinský jistě bude v pořádku, podařilo se mu rozpumpovat srdce. Věřím, že se zotaví.“ zvedl se od stolu a jemně ti stiskl rameno, aby sis vážně nedělala starosti. Jak si mohl být tak jistý? Na druhou stranu, takový sympatický člověk, by ti přece nelhal.

O několik minut později si tě k výslechu přebraly policisté. V podstatě jsi jim zopakovala to, co lékaři, který se o tebe dosud staral. Několikrát ti položily tu samou otázku, jako kdyby snad vyšetřovaly vraždu. Potom si tě vyfotili, dali ti podepsat výpověď a rozloučili se s tím, že pokud by bylo třeba, kontaktují tě.

„Máte náročnou práci, slečno?“ zeptal se tě lékař, co jste opět osaměli. „Doporučil bych vám pár dní volna, zajeďte si do lázní, nebo jen tak na chatu. Hlavně žádný stres, ano?“ kývl na tebe a do ruky ti vložil recept. „Kdyby vám pracovaly nervy a vy jste nemohla v noci usnout – jsou to prášky na spaní. Ale jestli raději bylinky, mohu vám nějaké doporučit sušené nebo i v sirupu.“ dal ti na výběr. A to ten den tak hezky začal. V hlavě ti blikla vzpomínka na Vojtu.

Ostrava – Zdravotní středisko

To, že si doktor myslí, že Kinský bude v pořádku mě trochu uklidnilo.
„Hrdinka... to ani ne. Vůbec se tak necítím.“ Pokrčím rameny a napiji se čaje. Příjemně mě rozehříval, nejraději bych zalezla do pelechu.
Brzy na to přišli policisté a vyslechli mě, bylo to skoro jako v těch amerických krimi filmech. Moc se mi to nelíbilo. Měla jsem pocit, že mě každou chvíli z něčeho obviní. Naštěstí se tak nestalo a mě se ulevilo, že odešli a už mě nechali být.

Zase jsem osaměla s doktorem.
Jeho slova o lázních mě rozesmála, byla to trochu ironie. „Já jsem v lázních pořád. Pracuji v nich jako masérka. Což je také odpověď na vaší otázku. Nemám náročnou práci.“ Zavrtím hlavou a dopiji už studený čaj.
„Mám volno ještě zítra, ale pozítří musím do práce. Mám hodně klientů a šéfa by naštvalo, kdybych si řekla ještě o volno. Už tak se mu nelíbil ten dnešek a zítřek.“ Řeknu a vezmu si od něj recept.
„Ale přísahám, že budu zbytek dne a zítřek jenom odpočívat.“ Slíbím mu.
„Radši bych něco přírodního.“ Řeknu a vyslechnu si jeho doporučení. Pak se zvednu a potřesu si s ním rukou. „Za všechno vám děkuji, pane doktore. Díky vám se cítím už mnohem lépe.“ Usměji se na něj.
Vzpomněla jsem si na Vojtu, když jsme vycházela z doktorovy ordinace.
Možná bych mu mohla zavolat... večer ztrávený v čajovně by se mi líbil, jen jestli by měl čas.
Ale trochu mě znepokojilo.... co když se mi tamto stane znovu? Měla jsem pocit, že jsem reagovala na něj. Ale bylo to možné?
Oklepala jsem se a zavolala jsem bratrovi jestli by pro mě nepřijel a nevzal mě domů. Doma se pak rozhodnu jestli Vojtovi zavolat nebo ne.... i když nejspíš ano. No co? Prostě se mi líbil. Jen doufám, že se zase před ním nesložím.

Kavárna

„Předně, do kavárny lezeme proto, že si s námi chtějí Světlí promluvit. Což by samo o sobě nebyl důvod, ale prostě dané prostředí nevybízí k bitce, ke které by na ulici zákonitě došlo. Takže se uklidníme, někteří si dají kafe, někteří se promění zpátky do své oblíbené podoby,“ čímž rovnou ukončím veškeré trapné poznámky na téma Erikova „oblečení“ a pokusím se tím i odpovědět na šéfovu poznámku o prostěradle.

„A poslechneme si, co mají světlušky na srdci. Samozřejmě se nám to nebude líbit, budeme vyjednávat, dohodneme kompromis, a pak, vzhledem k vážnosti situace,“ nenápadně kývnu směrem k našemu novému bossovi, „budeme chvíli spolupracovat. Alespoň do té doby, než jedni podrazí druhé. Jednoduché, což?“

Ať si u Tmy ale ta světlá dvojka pohne! Objednal bych si něco, ale to, co bych zrovna nejraději zakousnul, tu nepodávají. Takže zůstanu jen u novin. Mám čas...

„Ah, Zirkane, je příjemné tě znovu slyšet hovořit,“ zašklebil jsem se Zirkanovým směrem a pak se posadil k jednomu z těch větších stolů, kam bychom se měli všichni i se Světlými vlézt. Možná. Prstem jsem přejel po ubruse. Kvalita nulová, ale vypadal pěkně. Nepřežil by ani nejmírnější z mých sloučenin.

Pokusil jsem se v hlase uchopit nějaký tón, který nenabádal ke krvavé ironické vzpoře nukleárních rosniček. „Bohužel se obávám, že s naším nekonečným světlem optimistického hnoje budeme muset tentokrát spolupracovat doopravdy. Těší mne to ještě o něco víc, než tebe, ale bohužel to bude nezbytné. Mám v plánu takové skvělé protřídění mé Hlídky, které se bez plánované akce prostě neobejde a… ehm, dobře. Může ze sebe zas udělat toho opelichaného psa. Koupíme mu granule a požádáme servírku o misku vody. Budeme působit jako velice roztomilá rodinka se starým čoklem….“

Zatvářil jsem se neskutečně nadšeně a prsty si překontroloval po hmatu pevnost obvazů kolem svých paží. Byli opět nasáklé krví. „Potřebuji ten kámen. Světlí nám s tím pomohou, protože prostě budou muset. Buď u toho většina z nás umře, anebo v případě, že se dostaneme ven nás dopadne inkvizice a odhmotní. V tom nejúspěšnějším se i s potřebnými dokumenty vrátíme do Ostravy. Přítomnost Světlích je tomto ohledu příjemná.“

Zasmál jsem se.

„Přinejhorším to na ně můžeme hodit… Tvrzení proti tvrzení.“

S Kiliánem

Při slovech o důvěře a že nepůjde proti němu, mi proti vůli uniklo krátké uchechtnutí. Člověk by řekl, že když se kamarádím s Temným, a to tak že hodně, nepřekvapí mě to u jiných, natož abych se tomu smála.
Jenže Vlastimil je trochu jinej kalibr než ta reklama na hlad. Ten nemlátí s Hlídkaři o veřejný osvětlení jen tak, z rozmaru. Vlastně myslím, že vůbec s nikým jen tak nemlátí. Nemá to zapotřebí. Jemu ke štěstí stačí, když někoho stáhne do osidel nových ság - ne pro peníze, ale pro to, co z lidí cítí po jejich přečtení. Aspoň tak mi to kdysi vysvětloval.

"Jo. Jasně. Nečekáš doufám, že k němu budu chovat stejnou důvěru?"
Řečnická otázka, jedovatá, jak jen kočka může být. Posral si to u mě tím útokem. To už se radši budu bavit s upírem nebo s čoklem.
No a to další konstatování mi vyrazí dech. Zmůžu se jen na povytažení levýho obočí, můj výraz plynule přejde do kočičího opovržení. Kilián je docela sympaťák a já právě ztratila veškeré iluze o tom, zda má koule. Nebo spíš dobrý zrak. Já bych se tamtoho nedotkla ani drápkem.
"Nikomu to neřeknu, ale... Kiliáne, ty máš kurva špatnej vkus."

Z osobní roviny se dostaneme zpět k práci. Nijak se k tomu nevracím, svoje jsem dala najevo, navíc v soukromí, a to je jen a jen moje věc. Zajímalo by mě, jak by se chlapec tvářil, kdybych do toho práskla třeba s Vlastimilem. Dobře, je to pravděpodobný asi jako to, že Zoltán bude tančit s květy na hlavě v rytmu Flower Power, ale...
"Proč by to nemohlo být možný? Když si to tak vezmeš, v Šeru je možný skoro všechno. Možná jenom zatím nikdo, koho známe, nepřišel na to, jak některý věci udělat. Šero není fyzika. Podle mě se samo mění a funguje..."
Je to tady, zase zamyšlenej pohled a náběh na filozofování. Samozřejmě znám základní pravidla, co nás učili, ale jsem zastáncem toho, že někdy se vyplatí postupovat neortodoxně. Problém je v tom, že to dost Jinejch stálo krk a ne nutně z rukou Inkvizice. Spíš proto, že se něco posralo.

"A co pak? Co s tím chcete dělat? Jestli se to má dostat do ruky tomu maniakovi, nebudu se na tom podílet a radši se rovnou půjdu udat."
Mohlo by to znít jako laciná výhružka, ale já to myslím vážně. Někdy jsem hrozná - s Temnými bych se klidně bavila, ale na druhou stranu jsem v něčem děsně zásadová. Asi jen v tom, co si sama umanu, že bude moje zásada...

Olga

Ani jsem se nedivil, že jí je to proti srsti. Snad proto jsem se s tím nijak nešířil. Potloukat se v průvodech, tahat za sebou zmraženého Zera v kusu ledu na kolečkách a vykřikovat do světa, že já sem taky patřím, jsem jaksi neměl za potřebí.
Pobaveně jsem cukl koutky rtů. „Ne, neříkám ti, abys mu teď bezmezně věřila. Ty sama moc dobře víš, co je pro tebe nejlepší. A bude lepší se mít na pozoru. Starýho psa novým kusům nenaučíš…o něm to platí dvojnásob.“ nehodlal jsem Temného obhajovat, neboť sám občas netuším, co se mu honí za skelnýma očima. A tohle není středověk. Její rozkvétající úšklebek mne rozesměje. Zbožňuju její upřímnost. Toho si na ní hlavně cením. Nemá potřebu se naparovat a dělat ze sebe něco, jen aby na ostatní udělal dojem. Její charisma je unikátní. „Vem si to tak, Oljo…doba to byla krutá. Všude samý špinavý a upocení nabubřelci, jejichž slovní zásoba dosahovala v nejlepším tří slov…“ zavrtěl jsem hlavou. Myslel jsem na to s úsměvem a kdyby to slyšel Zero ukousl by mi obě paže i s klouby, než by pochopil, že jsem si jej nevybral z nouze. Ale..nesedím u psychologa. Není nutný se zpovídat a omlouvat sám sebe. Možná už jsem v čele stál moc dlouho. Možná…

„Rozhodni se dle sebe. Tohle ti nařídit nemůžu.“ despotická mánie mě pomalu opouštěla. „Oljo…šílenec nejsem, docela mi to ještě fachá, i když se tvůj pohled na mě dost pokřivil. Nehodlám dovolit, aby něco zničil, jasný? Zároveň tě o tom nemůžu na stoprocent ubezpečit…ale vložím do toho vše, co mám. Čest. Ale kdo ji dneska bere vážně?“ tím jsem rozhovor považoval za ukončený. Aleše jsem nechal ležet na zadním sedadle, neměl jsme na něj nervy.

„A možná ti udělám radost…novým kolegou…“ řekl jsem jen tak mimochodem a vystoupil z auta.

Kýčovité posezení nad okrajem minišálku plného pěny

Prohrábl jsem si automatickým gestem vlasy, které se k sobě již zacuchaně tetelily. Podržel Olze dveře a přelétl nenuceným pohledem vyslance Temnoty a nechal je ještě znuděně čekat. Mé oči upoutala tvář statného muže. Tvářil se nespokojeně a zoufalost nad vyumělkovaným sladkým dezertem působila přímočaře a upřímně, byť se to možná snažil svými tvrdšími rysy potlačit. Česká hospoda s ráznou hostinskou a vepřovou pečení by mu byla jistě po chuti. Dočká se.

„Aleksej Volkov.“ zastavím se v jeho blízkosti. Několikrát jsme se setkali díky operacím, které si žádaly spolupráci více hlídek. Avšak z fáze známých jsme dále nepokročili. Prozatím. Znal jsem jeho osobní spis a snad tušil důvod, proč požádal o převelení do Ostravy. Cizinci se stahují. Moskevská situace je očividně červavější než by se mohlo při prvním úsudku zdát.
Podal jsem mu ruku. „Rád vás opět vidím. Let proběhl bez komplikací, doufám. Stejně tak registrace na letišti.“ spíše jsem konstatoval. „Omlouvám se, že vás nenechám vydechnout. Ale řešíme urgentní záležitost a vám se naskytne nasnadě možnost poznat zblízka vzorek ostravské Denní Hlídky.“ kývl jsem hlavou obsazenému stolu. „Přisedněte si, prosím, k nám.“ požádal jsem ho a sám se posadil na volnou židli.

„Olgo. To je Aleksej, mohli byste si rozumět.“ spojil jsem prsty do pyramidky. „Takže Zero. Začneš ty nebo máš nejprve skutečně užitečné otázky včetně pravidel chaosu nového světa?“ povytáhl jsem obočí. „Měl jsi dva týdny na zotavení se blízko zdroje…našel jsi něco, co by stálo za zmínku při spolupráci?“ každý detail může být důležitý. A já si nedovedl představit, kolik účastníků s námi půjde dobrovolně do šílené akce, ze které moc slávy a kořisti nečpí.
Pohlédnu na mága poněkud tázavě, zda ze sebe něco vypáčí.

„G….“ Oslovil jsem ho s pobaveným úsměvem a pohodlně se opřel o opěradlo dřevěné židle. Dlaně jsem si položil na holou kůži břicha. „Deptá mne očividná absence latiny,“ začal jsem starou norštinou, které byla jeho rodným jazykem.

„Chápu, že u seveřana tvého typu je nevzdělanost, nepochopení jemnosti gramatiky a… jak to říct v tomto jazyce… děvkařství, kurvelanství, opíjení se a vymývání mozku zcela obvyklé a odpustitelné, ale já jsem civilizovaný tvor. Pocházím z jednoho z nejvznešenějších národů, která tato země kdy stvořila a se svým drogami značně zdevastovaným IQ stále přehlušuji mnohé zde posazené, takže z praktického hlediska nechápu, proč tito tvorové, kteří si říkají civilizovaní, neovládají, či nejsou schopni zachovat tak vznešený jazyk. Obzvlášť v italské restauraci,“ zakroutil jsem nad tou očividnou svatokrádeží nespokojeně hlavou.

„Taky jsem neskutečným způsobem vytočený z toho, že budu muset vést Hlídku, protože je to věc, která mne neskutečně unavuje už po pár hodinách ve službě. Víš, co to znamená? Žádný volný čas pro mé pokusy, nepočítám to, že mám stále dost velké problémy s moderním uspořádáním periodické tabulky, nebo dokonce zakreslováním chemických vazeb, ale to je detail. K těmto sebestředným tvorům jsem navíc vypásl i dva úžasné týdny rekreace u Inkvizice….“

Po celou dobu, co jsem takto krásně nadával nejsladším a nejnormálnějším tónem, jakého jsem byl schopen v řeči, kterou jsem už tolik let nepoužil, jsem se tvářil uvolněně, jako bych právě probíral počasí.

„A když přejdeme k věci… nevíš, jak se Italsky řekne: Prosím sklenici vody?“

„Nezačínej s tím, žádám tě o to. Jestli tolik trpíš na svém latinomilství, zkus studovat medicínu.“ doporučil jsem mu. Potom jsem si vyslechl další jeho nespokojenosti a trny v patě, které jsem se snažil i pochopit. A zároveň si nechtěl přiznat, že bych něčemu přestával rozumět. Pouze jsem si povzdychl, studujíc nápojový lístek. „Víš…občas není problém rozumět i jiným jazykům…“ vzhlédl jsem, pousmál se na číšnici a objednal si dvojité presso. Uvolil jsem se a Zerovi obstaral sklenici vody. Obyčejně bych očekával přepálený absith a smrtelnou dávku drog. No dobrá, lidé se mění.

Co z toho ovšem vyplývá pro naše podřízené? Zhola nic. Informovanost nulová.

„Dobře. Nezdržujme se. Zkrátka…k věci.“ nemiloval jsem zahálku. Skutečně ne. „Základním cílem je dostat nejlépe nepozorovaně z inkvizičních archivů jisté dokumenty. Přirozeně jsou velmi důležité, když k tomu hodláme spojit naše síly a navzájem se případně vykrýt.“ blahosklonný úvod. „Proč byste do toho měli jít?“ povytáhl jsme obočí, jak jsem míval ve zvyku. „Jelikož naši zbožňovaní strážci v moly rozežraných róbách experimentovali s předmětem, který kdysi patřil Zerovi, a onen pokus se jim nyní po několika letech vymyká z rukou. Rozmrazením vašeho nového šéfa možná doufají v jisté zlepšení nepřímým působením, teorie o propojenosti a takové zkazky.“ upil jsem ze šálku. „Ovšem Inkvizice se šířila se zprávou, že onen předmět zničila, snad abychom se k němu nechtěli dostat. Její předpoklady byly znovu mylné. Víme, že jej…přetavila do lidské bytosti, což s sebou přináší dost nepředvídatelných potíží, kterým…bychom měli zabránit.“ odmlčel jsem se. A nechal prostor pro otázky. Tak to bude možná lepší a já je nezahltím zbytečnými oklikami.

„Uvědomme si, pánové a dámy, že neplánujeme piknik v Rajské zahradě…“ ušklíbl jsem se, když jsem přeletěl pohledem přes jejich tváře hned poté, co Jakub domluvil. „Tady jde víceméně o kejhák…“ pokývnutím hlavy jsem poděkoval Kiliánovi za sklenici s vodou, kterou číšnice postavila přede mne na stůl. Nadechl jsem se a zhluboka se napil.

„Zjednodušeně, chceme a musíme vykrást Inkvizici. Vedou nás k tomu důvody veskrze globálního charakteru, tady u Kiliána, a u mě je to takové víceméně nepřátelské rozhořčení nad zneužíváním mého majetku. Dle dostupných dokumentů začaly výkyvy v šeru kolem Ostravy patrně v době, kdy jsem byl rozmražen,“ na jazyku jsem si pohrával s podivuhodnou chutí vody. Pak jsem sáhl do jedné z kapes kabátu a vytáhl z ní malý sáček s čistě býlím obsahem. Pokud se tu nechci do pár minut zhroutit, musím jet na tohle a ne na neexistující živiny. Vyložená spalovna!

Nasypal jsem prášek na desku stolu a začal z něj vytvářet dvě hezké lajny. „Smaragd reaguje na mou přítomnost. Měl jsem jej v držení skoro dva tisíce let, jsme spolu velice silně propojení. Naše síly jsou podivně svázány a ani já sám té chemii mezi námi nerozumím. Smaragd má každopádně nyní svou vlastní svobodnou vůli. Jde o to, že v tomto stavu může být… nebezpečný,“ uchechtl jsem se. To slovo z mých úst znělo vážně ironicky. Shýbl jsem se k jedné lajně, zacpal si levou nosní dírku a nasál do sebe ten bílý prášek.

„Ale to je teď jedno. Hnusné na smaragdu je to, že má paměť. A to zcela dokonalou. Ale to je teď taky celkem nepodstatné,“ nadechl jsem se. Nástup drogy byl vždycky trochu přímější pro to vše, co jsem do sebe dávkoval. Bylo to podivné, neboť obvykle by mělo docházet spíš k útlumu… „O tom později. Zahráváme si tu s Inkvizicí. Mne byla schopná potrestat žalářem za to, že jsem spřádal plány. K těm, kteří napadnou její archivy je zcela nemilosrdná – pokud zjistí kdo to udělal. Pokud má důkazy. Je jasné, že oni budou vědět, kdo je za tím. My jim jen nesmíme dovolit shromáždit dostatek důkazního materiálu, aby nás mohli zastavit – přestože mi něco říká, že to neudělají i tak.“

„Pokud ovšem budou mít vše podložené, čeká nás smrt. Věřte mi, že šestá hladina je neskutečně nudné místo. Osobně se tam netěším,“ na důkaz svých slov jsem zakroutil hlavou. Obrátil jsem se ke své Hlídce. „Nebudu vás nutit jít do toho semnou. Je to jen riskantní, vzrušující a hrozí tu, že získáme artefakt nedozírné ceny a moci. G, chceš ještě něco dodat?“

"Já ji beru vážně," odtuším, když vylézáme v auta a necháváme v něm Aleše vyspat se ze střetu s veřejným osvětlením. Kdyby mu bylo něco doopravdy vážnýho, Kilián by asi zasáhl. Aspoň by zavolal léčitele nebo tak něco.

Ruský jméno, jak jinak, ve mně vzbudí zvědavost. Prohlídnu si krajana, na víc není moc čas. Kecnu si vedle upíra, protože ten se projevil jako jediný, s kým jsem prozatím ochotna jednat z toho Temného ansámblu.
Nad jejich novým šéfem ohrnu nos. Máme spolu jednat, ale on spustí nějakou germánskou řečí. Aspoň myslím, odtušila jsem to podle hrdelní tvrdosti, která se nepodobá jižanskýmu chrchlání. Což o to, vzhledem k tomu, že pocházím ze slovanský a vikinský křižovatky, podvědomě se mi ten jazyk líbí, jenže se mi nelíbí, jak krysomil jedná.
Podívám se nejdřív na šéfa, pak na upíra, protože tohle jsou zatím moje jediný dva opěrný body. Novýho Rusáka neznám a zbytek temné suity je taky pochybnej. I když je jasný, že oči mi párkrát zalítnou i k vlkodlakovi. No co, kdybych tu seděla nahá, kdo z nich by se nekoukl?

"Gé... Jako Gunnar? Glóin?" neodpustím si. Když už na něj mluví germánsky, asi to má význam. Nakloním hlavu k rameni, trochu se uculím. Nečekala jsem, že Kilián bude jeho pravý jméno.

Pochybuju, že by tu měli něco jako vodku - a jestli budu ještě chvíli nucena bejt v přítomnosti reklamy na hlad, budu potřebovat ne stakan, ale rovnou celou čutoru - tak si radši nedám nic. I když mě láká, jen tak, z hecu, jak to občas dělám, ukrást někomu zpod ruk pití. Většinou to dělám teda Ivanovi nebo někomu, kdo je kolega a ne nadřízenej, natož Temnej. A protože jedinej Světlej je buď Rus nebo Kilián, budu si to protentokrát muset odpustit. Není vhodnej čas ani místo na moje kočičí popichování a nadřazenost.
Místo toho si začnu trochu dětinsky hrát s příslušenstvím na stole. Skládám tácky a cukřenky se zaujetím někoho, kdo se viditelně nudí. Vypadám, jako bych neposlouchala, ale opak je pravdou. A ani přechod do našeho jazyka k důležitým informacím mě nedonutí ustat v díle.
Teprve až je hotovo, spokojeně se narovnám, opřu se do židle, prohlídnu si to z dálky a spokojeně zvednu oči.

"A co když tu právě zašel nějakej inkvizitor na odpolední kafíčko a slyší nás?" nadhodím jen tak, protože jsme docela blízko sídla Inkvizice a není zrovna běžný, že by takhle veřejně chodili šéfové Hlídek za zábavou i se svými nohsledy. Navíc jsem přesvědčena, že inkvizitoři mají svoje fígle i na ochranný bariéry tady soudruhů, tak se chci ujistit... v čom děla.
"Počkat, jak nebezpečný?" Jakmile se s otázkou otočím na reklamu na hlad, z mého hlasu čiší otevřený opovržení, zvlášť když do sebe láduje tyhle sračky. "Je to tvoje, ty musíš vědět, co to umí..."

Takové zajímavé shromáždění

Docela frustrovaně pozoruji obrazovku, na které lze spatřit nádhernou patovou situaci, která se, upřímně řečeno, objevuje mnohem častěji, než bych si přál. Vážně bych měl přestat doufat v zázrak, jakým by bylo, kdybych ten protivný přístroj porazil. Nakonec ho tedy zaklapnu, čímž vykonám symbolickou pomstu, a aby se neřeklo, rejpnu lžičkou do onoho skvělého zákusku, který mi tu trůni na talíři. Kdyby se mohl dívat, přísahám, že by to byl posměšný pohled. Na to, jak je to jídlo mrňavé, je pozoruhodně drahé.

A tak tedy tyranizuji nebohou hromádku šlehačky či čehosi jiného útoky lžičkou, až naprosto nepřipomíná původní trojúhelníček a pomalu si začínám myslet něco o tom, že jsem se buď dostavil úplně jinam, než jsem chtěl nebo se na mě zapomnělo, ale naštěstí mě z těch depresivních myšlenek vyruší příchod hned několika Jiných a, což je překvapující, převažující část z nich patří k Temným. Což o to, jejich přítomnost mi zas takové vrásky nedělá, tady jde o ten důvod, proč se sem vlastně nastěhovali.
Ale to mi může být zatím jedno, všechno se vyřeší časem. Trpělivost je skvělá vlastnost, netuším, co bych bez ní dělal a tak s klidným výrazem čekám na nějakou neurčitou událost v blízkém časovém horizontu, která by tenhle problém objasnila. Té se sice zatím nedočkám, ale příchodu mého nového nadřízeného ano. Zvednu se tedy a potřesu si s ním rukou. Jeho první větu nechám bez odpovědi, je mi jasné, že na ni také nečeká.

Nevadí. Pokrčím rameny. Jestli se rozhodli mě zatáhnout už ze začátku do nějaké akce, já s tím s vysokou pravděpodobností nic nenadělám a všechno stěžování v tom případě ztrácí smysl. Skvělé, jsem poctěn, že můžu spatřit tu druhou část Hlídky. Absolutně bez jakéhokoliv ironického či jiného podtónu konstatuji a přelétnu pohledem k zmiňovaným osobám. Krásná přehlídka Temných všeho druhu, co nám svět nabízí.
Poté se naposledy vrátím pohledem k zuboženému jídlu, posunu si tašku k druhému stolu a posadím se tak trochu za shromážděnou společnost. Zatím hodlám jenom poslouchat a udělat si nějaký obrázek o shromážděném lidu, než se nějak zapojím.

Překvapivě zjišťuji, že druhá a poslední Světlá, která se v kavárně nachází, je krajanka. Prohlédnu si jí a věnuju nepatrný úsměv. Konec konců, je to lepší, než nějaký dejme tomu Talián, že. Ale poté se vrátím k projevu, který zahájil Temný, nejspíš jejich šéf. Jak tak poslouchám, stává se to mnohem zajímavějším. Jistě, některé věci mi nejsou jasné, ale to se časem vyjasní...Tedy alespoň doufám.
A tak jen sedím, mlčím, poslouchám a přemýšlím nad tím, o čem se tu mluví. A že by to bylo nudné, to se říci nedá.

Kavárna

Z faktu, že mi náš nový šéf dovolil se proměnit zpět do vlčí podoby ani z názoru šéfa Noční hlídky na nahotu jsem si nedělal vůbec nic. Stejně v předraženém podniku jako je tento je pravděpodobně vstup všemu co chodí po víc jak dvou nohách zakázán, tak proč se obtěžovat ještě s přeměnou? Plány naší skupiny jsem poslouchal jen tak na půl to i poznámky o mém věku. Vážně, od někoho kdo žil ještě za doby největší slávy Říma mi poznámky o mém nízkém věku zněli dosti směšně, nedal jsem však na sobě nic znát. Co se týče bojových plánů...inu pro mě je to vždy stejné. Dělat návnadu popřípadě kanonfutr a přitom se modlit abych se dožil dalšího rána. Prostě jednoduché. Co mě tak trošku ovšem překvapilo byla nová posila na straně Noční hlídky. Podle toho jak ho tygřici Kilián představil jsem to hádal na dalšího Rusa co si dělá výlet sem na jih. Pravda, nebylo to ode mně moc čestné, ale i tak jsem neodolal a lehce si ho poklepl. Nesnažil jsem se zjistit nic určitého, jen co je zač a jakou má kategorii. V případě, že by se pokusil on proklepnout mě tak jsem byl připravený se okamžitě zavřít. Jen tak ze sportu, abych ho pozlobil. Nějak jsem tušil že mág, kterého si sem přitáhli až z Ruska by dokázal s obyčejným vlkodlakem vytřít podlahu do pěti vteřin.
Ať už to dopadlo jakkoli, vrátil jsem svou pozornost ihned k debatujícím staříkům a přitom jsem sem tam hodil očko na tygřici, která z mě nepochopitelného důvodu začala skládat vše na stole.
Pořádkumilovná kočka?
v duchu jsem se nad tou představou pousmál. Ve stejný okamžik se Zero dostal k závěru svého vyprávění a já zaklel. Ne česky, ale něčím co připomínalo archaickou Švédštinu, hned na to jsem se lehce zarazil a vrátil se zpět do češtiny.
Takže abych to pochopil, máme riskovat téměř 100% odhmotnění proto aby Světlo mohlo zkusit další globální experiment a Tma...jeden temný se pomstil inkvizici a získal zpět svou oblíbenou hračku, která je čistě náhodou artefakt neuvěřitelné síly a moci.
shrnul jsem, přičemž poznámku o tom, že si myslím, že je zatraceně hloupý nápad dávat Zerovi třeba jen příborový nůž jsem si nechal pro sebe.
Navíc je účast čistě dobrovolná...v Hlídce..?
to poslední slovo jsem vyslovil jako by bylo naprosto dokonalým antonymem pro předešlou část dané věty.

Kavárna

„Jestli to dobře chápu...“ začnu mluvit a překvapivě to celé neohodnotím jako frašku, potrhlost, nebo prostě blbost.
„Tak ani přítomnost dvou mágů mimo kategorie nám nedává nijakou výhodu. Do inkvizice se neprobijeme silou, nebude stačit pěkně poprosit, neproplížíme se tam. Budeme muset použít lest. A pokud budeme spolupracovat, už to je dobrý základ lsti,“ ušklíbnu se.

„Mám návrh. Chcete si jej poslechnout?“ Nastálé ticho dává tušit, že nejen že chtějí, ale že naši milí šéfové se už dávno postarali o možný odposlech a tak pokračuji.
„Začal bych tím, že uděláme trochu rozruch. Kilián se Zerem by si mohli dát takový přátelský souboj, třeba na střeše Casablancy. Samozřejmě hodně ohňostrojů, trocha těch hrozeb a kleteb, prostě aby to vypadalo, že se situace silně vymyká kontrole. Vaše staré ... ehm ... přátelství tomu jen naznačuje. Budeme doufat, že místní hlídky s tím nebudou chtít mít nic společného, Inkvizice si navařila, Inkvizice si pojede vás srovnat. A to opravdu rychle.“

Na chvíli zastavím, abych se ujistil, že mě všichni poslouchají.
„Někdo bude sledovat, jestli už vyrazili, nejlepší na to bude Hanka. A taky, jak jsou od vás daleko. Až si bude Inkvizice myslet, že jí bouráte Prahu, pošle své nejlepší, aby se na to podívali. A másla zůstanou doma. Já si mezitím vezmu ostatní a projdeme dovnitř. Převlečeme se za inkvizitory, zamaskujeme, a přes zelenáče projdeme. Nějak se prokecáme.“

„Nakonec se nejdříve zdejchnete vy, pak my, a Inkvizice si může vyšetřovat. Podle všeho se strhla potyčka mezi Hlídkami, která skončila dříve, než dorazí. A kdo je vykradl, opravdu nevíme. Nahrajeme nějaká zranění, vymyslíme si pohádky, když se budeme krýt navzájem, nepřijdou na to tak rychle. Budeme mít alibi a když na sebe budeme navzájem házet špínu, nebude to ani podezřelé,“ můj výraz přejde do pobaveného úsměvu.

„Jen si říkám, jestli to tak Inkvizice neplánuje celou dobu, bylo by jim to podobné. Ne, teď když nad tím přemýšlím, je to blbost. Špatný nápad. Zapomeňte na to. Pokračujte,“ mávnu stydlivě rukou, „pokračujte...“

„G znamená….“ Protáhl jsem a na okamžik se pokusil zamyslet, zatímco mi droga proudila vyhublým, znaveným tělem a nutila buňky reagovat na nějaký podnět. „Zkrátka G. V mých dobách se říkalo „G“ Jakubům. Či takovým podobným zkomoleninám jmen,“ zazněl jsem vskutku unaveně. Pokud tu chtějí řešit jmenovité zkratky, mají si koupit nějaký starý slovník s vysvětlivkami a nevkládat to do mého pokusu o inteligentní debatu na vážné téma. Jednoho pak hned přejde chuť. „Nějaký víc inteligentní dotaz?“

Zacpal jsem si i druhou dírku a vpravil do sebe jedním mocným nádechem i zbytek bělostného prášku. Neměl jsem tento způsob aplikace rád, ale byl nejrychlejší a co si budeme nalhávat... vždycky evokoval dosti zákeřné vzpomínky na mé první setkání se Světlým. Kdy jsem ho tak pěkně zfetoval pod obraz – ale neměl mi lézt do rajonu. Avšak kdo chce ve světě, kterému vládne technika, studovat krásu přírody? (nebo jejích extraktů)

Usmál jsem se. „V tom případě.. ehm… bychom měli dost velký problém, ale díkybohu je Inkvizice čas od času v mém případě dosti naivní, navíc – myslím, že by se jí náš plán zamlouval. Nevidím jiný důvod pro své rozmrazení, než ten, že chtějí kámen pod svou kontrolu. Až bude v mé moci, zkrátka mne zase zmrazí a kámen zavřou do nějakého z těch odporných skladů. Ne, bránit nám nebudou – nejspíš. Ale nesmí nás při tom chytit tak, aby pak měli důkazy i proti zbytku. Ne, že by mi na vás záleželo, ale byla by to v mém případě přitěžující okolnost a prodloužila by mi trest. Nemám rád tyhle neplacené dovolené v Inkvizičních skladech nebezpečného radioaktivního materiálu…“ čímž jsem doufal, že jsem jí odpověděl na základní otázku. Protože víc jí říkat vážně nebudu. Nechci. Nemám to zapotřebí. „A vy taky nechcete skončit v šeru, že ne?“

Upil jsem ze své sklenice a skrz její odraz jsem se podíval na zaobleně zkroucenou tvář Kiliána, který se tvářil tak nějak neutrálně. Jako by se do hovoru vůbec nechtěl zapojovat a místo toho mne nechával topit ve sračkách. Nu co, však ono se mu to vymstí. Zas zapomenu na něco důležitého a plán bude v trapu. Přejel jsem prstem po sklence a narovnal se, přičemž jsem schovával sáček s bílým práškem. „Kdyby ses poptala tady Kiliána, vysvětlil by ti, že se strašně rád obklopuji věcmi, kterým nerozumím a jsou nebezpečné. Zkrátka proto, že nevím – a nevědomost je strašně sladká. Každopádně… smaragd je velice silný, nekontrolovatelný ve své zlobě a zuřivosti. Je to něco.. jak tomu nyní říkáte?... zbraň hromadného ničení. Ve své podstatě. S neexistujícím spínačem, vlastní vůlí a prchlivou povahou. Ideální pro novodobou apokalypsu, ne?“

„Mýlíš se – jediný, kdo tu provádí globální pokusy je v tomto momentě Inkvizice,“ zakroutil jsem hlavou a podíval se na raubířskou držku svého podřízeného. Nehezky jsem se zašklebil. „A já tak strašně rád neposlouchám Inkvizici a kazím jí její plány. Přestože nevím, co tímhle vším sledovala a obávám se, že to neví ani Inkvizice samotná. Nebo spíš, že přecenila své síly a teď za to platí. Neznám souvislosti s minulými událostmi, co se odehrávaly, ale…“ všemožně jsem pokrčil rameny a položil na stůl ruce, které na okamžik přestaly bolet a tak jsem jim dovolil se něčeho dotknout. Ubrus pod nimi se zbarvil do karmínova.

„S tou účastí… řekněme, že nechceš vědět, co by se ti stalo, kdybys odmítnul,“ zatvářil jsem se zlověstně. „Já na to nevypadám, ale umím být pěkná svině, štěňátko. Nedokáži si představit, že by nějaký Temný nechtěl mít v moci smaragd. Otevírá pohled do země nepředstavitelných možností.“

Když se slova chopil Zirkan, donutil jsem se mu pečlivě naslouchat – s přáním, aby neprojevil intelekt dítěte a neptal se třeba na to, proč se říkalo „G“ a ne „J“. to už by mne asi odrovnalo a nejspíš bych se rozesmál a pomyslel si něco o intelektu zdejších kreatur. Kilián mezitím zabezpečil okolí proti odposlechu – vždy v tom byl lepší než já. Neboť já si obvykle užívám, když mohu křičet tak, až se Inkvizice třese na svém kamenném, zkostnatělém trůnu. Vyslechl jsem si jeho plán až do poslední tečky a snažil se ho uložit do paměti.

„Je to dobrý plán. Nechovej se jako dvanáctiletá holčička, tvému intelektu to neodpovídá. Musím se přiznat, že jsem zatím nad tím, jak se do Inkvizice dostaneme, nepřemýšlel. Zajímal jsem se spíš o to, JAK dostaneme věci ven z archivů. Což bude dost náročné, vzhledem k povaze věcí, které tam musíte vyzvednout. Ale již jsem vytvořil plán, který…. Potřebuje nějaké úpravy. Ale nejdřív vyřešme to, jak se tam dostaneme. Tvůj plán je dobrý,“ odkašlal jsem si. „Jen si nejsem jistý, zda by mně a Kiliánovi Inkvizice nějakou bitvu vůbec uvěřila…“

V kavárně

Tomu tak někdo věří.
blesklo mi hlavou jako reakce na jeho výmluvy ohledně G.
G jako Gaius třeba, když tak milujete latinu šéfe ne?
zeptal jsem se s napodobeninou přátelského úsměvu a pak už jen poslouchal. To co ZERO pronášel dál mi chvíli k němu ani vůbec nesedělo, skoro jako by sem tam mluvil někdo s alespoň průměrnou inteligencí nebo dokonce někdo kdo má na to být šéf.
Fajn, to už mi sedí víc.
zamručel jsem.
Každopádně, stále nevím jestli se toho chci účastnit, přeci jen, když vás všechny odhmotní tak mě těžko stihne nějaký trest.
přemýšlel jsem nahlas, samozřejmě tak aby mě každý slyšel.
A mimochodem, nejsem žádný štěňátko a...smaragd vážně nechci. I když mě osobně zajímá pár věcí co by se mohlo najít v inkvizičním archivu, takže s mou účastí nejspíš počítat můžete.
na chvíli jsem se zamyslel.
Co se toho jak se tam nepozorovaně dostat týče...možná bych měl plán, ale nemusí to vyjít. Já...znám určité cesty a cestičky co vedou na různá místa. Cesty o kterých doufám že mágové Inkvizice neví, ovšem byl by to poměrně značný risk.