Hrdinové Tarakonu
hrálo se Denně
od: 01. září 2008 17:11 do: 09. června 2009 13:20
Dobrodružství vedl(a) LennySmith
| |
 | Bylo šest draků, kteří společně vládli světu – Rakhor, Algendric, Faysalon, Salarius, Uisanach a Murasin. Jenže později se objevil i sedmý drak beze jména. Toužil po moci. Všem šesti drakům se ale podařilo ho uvěznit za bránu světa, mimo svět, mimo čas a stvořili člověka. Po několika staletích, ba i dokonce tisíciletích se Sedmému zdařilo otevřít bránu, ve které byl celá ta léta uvězněn. A protože byl mimo čas a svět, byl silný. Také se mu podařilo nějakým způsobem dostat na svou stranu pár lidí, kteří se stali heretiky – tedy lidmi, kteří se po zabití změní v zombie. Prorok města Tarakán – města draků, povolal několik hrdinů. Hrdinové do svých klanů – do šesti klanů nesoucí název podle jejich draků. Každý klan měl určitou charakteristiku a právě díky ní měl i svůj nepřátelský klan. Prorok nechal všech šest klanů mezi sebou válčit, aby byli dokonale připraveni na velkou bitvu mezi nimi a Sedmým s jeho klanem. Klany se postupně zdokonalovali v Magii, Boji i Umění a tak nastal čas velké bitvy – bitvy na život a na smrt mezi Dobrem a Zlem. V den, kdy měla bitva začít, se na klanové radě stalo něco zvláštního. Mezi lidmi byl jeden heretik, kterému se podařilo zabít proroka při jeho proslovu, ale jak se zdálo, prorok věděl, že bude zabit, protože každému klanu zanechal dopis, ve kterém byl jakýsi „návod“ na zničení Sedmého. Nakonec byl Sedmý poražen a zničen, heretici byli pozabíjeni a na světě zavládl mír a klid. To ale netrvalo dlouho. Uplynulo 10 let a již začíná být zase neklid… 10 let změnilo mnohé. Tarakon povyrostl, lidé, kteří bojovali ve velké bitvě zestárli avšak i zmoudřeli. Jejich intuice jim prozradila, že klid nebude navždy. Nový prorok zase předpověděl, že městu hrozí další nebezpečí. Nikdo netušil jaké, ale bylo jasné, že město potřebuje nové hrdiny. Ti staří se dohodli s prorokem a shodli se na tom, že neni jiné možnosti, než vyhledat další potomky draků. Použili stejný prostředek k dorozumnění jako předtím - sen. A právě vám se zdál sen o dracích, velkému boji a strachu, že příjde nové zlo. Právě vy jste ti vyvolení, jenž mají za úkol zjistit více o nebezpečí, které hrozí. Kdo chce vzkřísit Sedmého? A jde to vůbec? A co zbylí (a mrtví) draci? Pomůžou, když bude potřeba? zjistěte pravdu, zbavte se jednou provždy nebezpečí. Bud'te novými hrdiny Tarakonu... |
| |
| Z dálky jsou slyšet podivné zvuky a nějak podivně se začíná zvedat vítr. Většina, kdož jsou kolem tebe, zvedají hlavy a dívají se do nebe, co se to děje. Nedokážeš se tedy ubránit a musíš se podívat také. Jak zvláštní. V dálce jsou vidět podivná stvoření, která se přibližují. Už krouží nad tvou hlavou. Co to je za stvůry či nestvůry? Velké, mohutné zvíře s protáhlým krkem a tělem posetým šupinami. Má velké drápy – co to může být jiného než drak? Ale co tu dělají draci? Nevíš proč, ale něco ti říká, že máš jít za nimi. Rozhodneš se tedy, že půjdeš. Jdeš dlouho a přidávají se k tobě další a další lidé – ženy i muži. Nakonec všichni spatříte velké a krásné město. Dračí město jménem Tarakon… Všichni jste se probudili ve své vlastní (možná i nevlastní) posteli. Dnešní noc byla zvláštní. Sen, který se vám zdál, byl tak neobvykle živý… Něco vás táhne k tomu, abyste se vydali do toho nádherného města Tarakon. Všichni se tedy vydáte na cestu. Jdete několik dní a nocí. Možná i týdnu… nakonec ale stejně dorazíte do Tarakonu. Je úplně stejné jako ve snu, který se vám zdál. Právě všichni stojíte před hlavní bránou a obyvatelé tarakonští vás vítají. |
| |
 | Před branami Sen, ten sen mi změnil život Napadne mě když stojím před branami města jménem Tarakon. Vzpomínám na ten sen, zvláštní, jindy si sny nepamatuji, ale tento, tento je něčím jiný. Tak pravdivý. A hlavně, díky tomuto snu, jsem zde. Před branami neznámého města. Nevím co mě čeká. Možná smrt, možná lepší život. Kdo ví? Rozhodně se tu nebudu jen tak povalovat a užívat si volna. Snad tu bude i boj, součást mého života. Boj za spravedlnost. Boj za mír. Boj za svobodu. Povzdechnu si, rozhlédnu se po ostatních, kteří přišli. Měli snad stejný sen jako já? Žene je stejná touha? Poupravím svůj vzhled. Ostatní mohou vidět vysokou, štíhlou, así 25tiletou ženu se světlými vlasy v copu a s chladnou tváří. Jsem oblečena do tmavých kalhot a hnědé košile. Oblečení, hodící se k boji. Znovu se rozhlédnu, mírně se pousměji. Co může být horší než můj předchozí život? Vyrazím vpřed. |
| |
 | Před bránou "Tak, jsem tu." Řeknu si spíš pro sebe než pro ostatní lidi, kteří tu taky stojí. Světlovlasá žena a pak ještě nějací jiní lidé. Moc jim ale nevěnuju pozornost a snažím se potlačit míšení pocitů ve mně. Na jednu stranu jsem šťastná, že jsem zjistila, že ta brána, o které se mi zdálo, je skutečná, a že to nebyl jen sen. Ale na druhou stranu, skoro celý život - no, vlastně celou dobu, co o sobě vím - jsem žila v lese. A najednou, zničehonic, jsem jej opustila. Ze dne na den, z hodiny na hodinu. Pár bylinek a plodů do váčku u levého stehna, na druhou stranu malý váček s vodou na pravém stehně. Chodí se s tím trochu špatně, musím dávat pozor, abych váček neprotrhla, když se prodírám houštím, ale nechce se mi všechno tahat v rukou. Z tohole cítím stesk. Stesk po svém milovaném domově, po místě, kde jsem žila. Necítím se z toho dobře, jako bych byla nahá. Nahá a osamělá. V lese jsem měla přátele. Zvířecí přátele, ale respektovali mě a neutíkali přede mnou. Znala jsem každou píď svého lesa. Nebylo by zvířete, o kterém bych nevěděla, že existuje v mém háji. Naučila jsem se žít v souladu s přírodou, nejedla jsem maso, jen kořínky, plody, bylinky. To mi stačilo a žila jsem tam spokojeně. A najednou jsem musela svůj domov opustit kvůli zvláštnímu snu, který mohl být taky úplně zbytečný. Ale na druhou stranu, možná jsem v lese žila až moc dlouho. Rok, možná dva, už jsem ty dny přestala počítat dávno. A taky, je klidně možné, že tady najdu odpověď na mé otázky, spoustu nezodpovězených otázek. Kdo jsem? Co jsem dělala? Proč se mě někteří lidé bojí? To je jen malá ukázka, kolik jich nemám zodpovězených. Neustále mi krouží v hlavě a pořád o nich vím. Kdyby se někdo zajímal o mou maličkost, jsem střední postavy, zhruba 165 cm, štíhlá, dlouhovlasá. Mám dlouhé, zhruba ke stehnům dlouhé světlé vlasy, vypadají, jako by vybledly z tamvější barvy, občas je v nich lísteček nebo větvička. Jsou zacuchané a trochu špinavé. Mám uhrančivé tmavé oči a jsem oblečená v haleně, rozedrané. Byla původně po břcho, ale trochu jsem ji ušmikla, aby skrývala jen to nejnutnější, takže je pod prsa. Mám na sobě hnědé klahoty, původně to byla dlouhá sukně. Teď jsou to spíchnuté kalhoty. Mám na sobě ještě boty, které se hodí na dlouhé cesty, a u stehen dva malé váčky. |
| |
 | Před bránou Aspoň nejsem blázen sám! Těch lidí není zrovna nejmíň! Vysoký muž v tmavém (šedá, hnědá, opravdu temně zelená, i černá) oblečení, s tmavými, trochu prošedivělými vlasy, tmavýma očima a vyezávanou holí v ruce trochu pohrdávým pohledem zhlédne kamennou bránu a projde jí. Co tu vlastně, sakra, dělám? Kvůli pitomýmu snu? Opustil sem Neirenborough kvůli tomuhle? Taková díra? Zřejmě naštvaný sám na sebe vchází do města. Na tváři se mu však objeví úsměv, když mu pěkná dívka přinese pohár s vínem a nějaký muž mu podává talíř s dobře propečeným kusem masa. Tak tohle bych si nechal líbit. Je pravda, že tohle se v Nierenborough nestávalo. Začíná vypadat veseleji. |
| |
 | Před branou Muž v hnědém rouchu se zdobenými lemy je jako u vytržení: Tohle není možné! Já ho našel! Sem tady! Tarakon! Jak? To je úžasné! Modré oči mu září nadšením, tvář je roztažena do širokého úsměvu. Konečně se dozvím všechno! chvíli ještě stojím před branou města, ale když vidím, že někteří do něj již vkročili, vyjdu za nimi. Z naditého vaku pověšeného přes rameno vytáhnu velkou knihu (a naditost vaku se zmenší tak o polovinu). Otevřu jí a potichu si něco čtu a sleduji kresby v knize. Občas vzhlédnu, zřejmě abych si ověřil nějakou informaci, či ji jen porovnal se skutečností. |
| |
 | Pomalu přicházím k městu, ještě stále mám v hlavě ten sen, tak živý, tak skutečný sen...všechno je podobné, ne, všechno je úplně stejné! ...tak skutečné. Zastavím se asi sto kroků před bránou, bránou do dračího města, do Tarakonu. Pomalu pokleknu, přiložím dlaň na svůj amulet, který nosím okolo krku a obemknu jej pevně prsty. Začnu s posvátnou vážnosti odříkávat modlitbu Faysalonovi a modlím se, aby pomohl všem těm, kdo přišli v jeho jménu a držel nad nimi ochranou ruku. Po chvíli se opět zvednu, povyhrnu si kápi trochu výše nad čelo, aby mi nepřekážela ve výhledu, a stále stejnou rychlostí chůze dojdu až přímo do brány Tarakonu. Tak tohle je to město, snad tady budu blíž Faysalonovi a jeho moudrosti. Rozhlédnu se po budovách v průzoru brány, ale zjistím, že to je zbytečné...už ten pohled znám, všechno jsem to už jednou viděl...ve snu. Vzpřímím se a pohlédnu k nebi, skloním hlavu a lehce se ukloním. Hlavou mi probleskne: "Tak jsem tady, můj Draku, co se bude dít dál?" Kdyby se na mne kdokoliv podíval, viděl by jen dlouhý plášť v okolí beder přepásaný koženým páskem s masivní přezkou. Ti pozornější si všimnou boule pod pláštěm, která naznačuje meč zavěšený u pasu, ale schovaný někde pod tlustou látkou mého oděvu. jediné co je spod pláště vidět jsou mé boty, nijak zvláštní, z pevné kůže. |
| |
 | Tak jest. Město ztracené opět nalezené. Přeci mé sny a myšlenky měly pravdu. Nuže tu jsem a jsem připraven na cokoliv co mi můj pán připravý v osudu mého života. Fascinován městem projdu branou. Obdivuji skvostné stavby jenž jsou tak staré ale přitom stále stejně zachovalé. Založím ruce do rukávu své dlouhé róby. Lid nás vítá jakobychom byli jejich spasitelé, a kdo jsou vlastně ti, co přišli jako já. Kdo mohou být??? pomyslím si v duchu Co jsi mi přichystal můj pane, komu mám pomoci??? se zamyšlením procházím uličkou obyvatel jenž byla utvořena na uvítanou... |
| |
 | V temném lese a potom před branou města V lese mi jeden starý muž poradil kudu mám jít šel jsem dva dny a dvě noci jak řekl a sem tu na kraji temného lesa kousek před městem Tarakon o kterém se mi zdálo. Co tu ti ostatní dělají snad neměly stejný sen jako já??? Nebo snad ano že by nás sem něco společného přivedlo??? Tolik věcí za pár dní kolik se toho ještě stane co jsou zač budou spojenci nebo nepřátelé??? Musim to skusit. Vyrazim pomalim krokem směrem k bráně s kápí na hlavě aby mi nebyl vidět obličej a s holí v ruce. |
| |
 | Před branou Pááni vypísknu, jakmile spatřím krásu města Tarakon. Dobrá, sice jsem vše už jednou viděla ve snu, ale přesto mě to uchvátilo. Ještě do nedávna jsem byla skoro obyčejná holka, ale teď... ? Připadám si tak skvěle. Vždyť jsem od malička někde v nějakým zapadákově, kde to bylo nudný a kde jsem se musela vzdělávat,a le teď jsem tu a cítím, že můj nový život je zábavnější než ten předtím. Možná si to všechno představuju jako Hurvínek válku (omlouvám se za toho Hurvínka, vím že tady neexistuje, ale jinak to říct nešlo), ale já už jsem taková. Prostě jsem optimista a to nikdo nezmění a podle mě to je dobře. Lepší než být pesimista, kteýr vidí všechno tak... tak hrozně špatně. No fuj! Do města pomalu vchází dívka, asi 18let stará, krásná a štíhlá né moc vysokého vzůstu. Má krátké tmavěhnědé vlasy s ofinou, zelené oči a hladkou pleť. Na sobě má tmavě zelené šaty asi po kolena a stejně zbarvený plášť s kápí, který má pro změnu až po kotníky. Na krku se jí houpá lesklý amulet. |
| |
 | Tu noc jsme spali v malé jeskyni uprostřed nějakého lesa. Synfel měl hlídat, ale poprvé za ty dlouhé roky co jsme na cestách usnul. Oběma se zdál ten stejný, podivně krásný sen. Probudili jsme se ve stejnou chvíli. Já trochu zmatená, on rozhodnut vydat se do toho města-Tarakonu. Můžeme tam aspoň prodat kůže nahromaděné za poslední měsíc kdy jsme hledali obchodníka, který by je koupil. Byla ještě tma když jsme se probudili, pro náš styl cestování jako stvořená, tak jsme vyrazili. Synfel letěl jako vždy ladně a nehlučně jako duch. S prvním náznakem rozbřesku jsme se snesli zpět na zem – lidé jsou pověrčiví a něco jiného by nás mohlo vidět. Než plně vysvitne slunce cestujeme, teprve o poledni se zastavujeme a nabíráme síly na další cestu. Tímto tempem budeme ve městě za pár dnů. Třetí noc cesty už vidíme světla velkého města. Jsme trochu unavení a do města dojdeme až se trochu prospíme. První pohled na rozlehlé, staré a krásné město je impozantní. Na okraji lesa jen zkontroluji iluzi kolem Synfela a pokračujeme do města. Na cestě přede mnou vidím několik lidí a ve městě je jakýsi průvod který je vítá. Asi přijel někdo důležitý. Pomyslím si jen tak pro sebe. Že by to bylo kvůli nám mě ani nenapadlo dokud i nás nezačal průvod vítat. Teprve teď si trochu víc prohlížím lidi kteří přišli chvíli před námi. Nevypadají jako královský průvod, naopak. Ve tváři mají podobnou radost že došli do města, asi tak jako já a Synf. Oba pokračujeme se smíšenými pocity dál. Do města vchází spíš dívka než žena se světlou pletí, kterou hyzdí jizva přes levé oko. Má až na jeden rudý pramen bílé vlasy a divný pohled. Na sobě má lehkou koženou zbroj a meč přes záda. Za ní jde velký černý kůň bez uzdy, s plátěnou verzí sedla na hřbetě a menším nákladem různých kožešin. Jen hodně dobrý mág prohlédne iluzi která halí zvíře tak, aby nevzbuzovalo strach v prostých lidech. |
| |
 | Před branou: Mlčky hledím na vysoké opevnění ohromného města. Desítky věží se majestátně tyčí tak vysoko, že snad jejich špice trhají jemné kadeře mraků brázdících jinak modré nebe. Hmm, zajímavé. Kdo by si byl kdy pomyslel, že sirotek jednou stane před branami takového města, jako je tohle? Já tedy ne. Vzpřímím se a popotáhnu si pásek na němž se ze strany na stranu pohupuje masivní zdobená pochva chránící veliký dvousečný meč. Pohledem přejíždím po ostatních lidech, co se tu sešli. Přemýšlím jestli je sem táhne stejný důvod jako mě. Zvláštní sen. Naděje. Chuť dát životu smysl v řečišti krve a zabíjení. Sláva vybudovaná na uťatých hlavách a údech mých nepřátel. Myslím, že tohle město by mi mohlo poskytnout to, co potřebuji... |
| |
 | Před branou Tak, drahý Joschuale, myslím, že jsme tu. Napadne mne když dorazím k zástupu lidí u brány toho města, kam jsem byl dohnán čirou zvědavostí. A touhou, samozřejmě. Touhou po moci a slávě. Cesta sem byla plná nástrah, avšak muž jako já, bojovník s mnoha znalostmi a zkušenostmi se ničeho nezalekne. Ani cesty kdo ví kam, hnán nějakým snem. Snem o dracích. Je to vůbec možné? Skutečné? Draci. Vždycky jsem tušil že existují. Už od mala jsem měl sny o dracích, o velkých létacích příšerách. Jenže, nikdy jsem si nebyl jejich existencí jist. A ted' už zřejmě jsem. Rozhlédnu se kolem sebe, uchechtnu se. Cožpak oni tu jsou ze stejného důvodu jako já? Taky měli sen? Támhleta kočka by stála za hřích napadne mě při pohledu na mladičkou, krásnou hnědovlásku (Elizabeth). Vypadá dosti naivně, ta bude první na seznamu Pak pohlédnu na další pěknou dívku. Tentokrát to je nějaká holka s černym koněm. Nevidim ji z blízka, ale i tak mohu říci, že je něčim divná. Už ty vlasy... Pokud zvládnu tu první, tahle bude hračkou Hlasitě se zasměji. Bez holek, by nebyl ten správný život. A tady je krásných žen spousta. Pár si jich ještě z dálky prohlédnu, svuj pořadník mírně změním. Vlastně, vždyt' ono je úplně jedno, která bude první. Hlavně že nějaká bude. Podrbu se v krátkých, černých vlasech. O sobě můžu tvrdit že jsem hezký. Opravdu moc hezký a přitažlivý muž. Navíc, černá košile zvýrazňují mé svaly vypracované častým bojem. Na pásku je připnuta pochva s mečem, mojí zbraní na zabíjení i na lov slabých krasotinek. Na světě miluji pouze tři věci. Sebe, ženská těla a boj. Za tyto věci bych zabíjel...A zabíjím. "Tak jdeme" řeknu si sám pro sebe nahlas a vyjdu k bráně. |
| |
 | Před branou Klikatá lesní pěšina sem zavedla dalšího, tentokrát divoce vypadajícího muže. Mírně zaváhal, když se před ním rozestoupil lesní porost. Jistým krokem zamířil ke skupince stojící u brány. Vida, Tarakon... Tolikrát sem se vrhal do bitevní vřavy a tolikrát se vracel zpět, marně hledaje svůj osud. Třeba teď konečně přijde... Jak vidim, asi tu nejsem sám. Že by nějaký turnaj? Hmm, ti u brány nevypadají jako velká konkurence: ženský, hezoun... že mu v tom plášti není horko... ale jak řikal starej Gormag, nechť ho bohové poprávu odmění za krev, kterou proléval: Nesuď podle toho, jak člověk vypadá, ale co dovede... Takže tu máme zbraně s osahanými rukojeťmi, jeden hezký obouruční exemplář... a několik lidí, co zbraň nenosí. To páchne magií... Zastavím se před lidmi u brány, ne zas tak blízko, abych něco riskoval, ale ne tak daleko, že bych se jich třeba měl bát. Vypadám divoce: dlouhé rusé vlasy, vzadu jen tak stažené, aby nepřekážely, vousy, drsný pohled. Jsem oděn v obnošenou kytli a kalhoty z jelenice. Vzadu za opaskem vyčnívají dvě sekery s dlouhým toporem a úzkým ostřím, na zádech pak okrouhlý štít. Krom obvyklého cestovního vybavení mám ještě kožešinou obšitý tmavý plášť, ale ten je teď, podobně jako deka, sbalený u torny. Kývnu na pozdrav. |
| |
 | Tarakon Konečně jsem odešel z klanu. Dlouho jsem se zdržoval v Uisanachu a zapomněl jaké to je ve světě… a teď? Teď sem před branami Tarakonu veden snem který, jak se zdá, okouzlil všechny lidi kolem mě. Cesta byla dlouhá, ale abych pravdu řekl, stála za to. Přede mnou se tyčí ohromné hradby, vidím všude nádherné stavby a lidi jak se vítají s poutníky přicházející ze všech koutů světa. Vidím tu krásu a přesto se bojím. Proč jsem šel sem? Proč jsem šel veden snem a proč se mi zdá že tu nejsem vítaným. Nemůžu zahnat pochmurné myšlenky a i přesto že je všude veselo se cítím stísněně a nejistě. Vydávám do davu lidí a pokouším se co nejopatrněji proklouznout přes bránu. Kdyby v to chvíli někdo pohlédl do davu, všiml by si postavy proklouzávající mezi lidmi jako stín, který za sebou nechává tmavě modrou barvu od svého pláště. Kdyby se podíval více pozorně, všiml by si meče u pasu, zvláštně zdobeného štítu na zádech splnívajícího s pláštěm a možná by zahlédl i luk vyčnívající nad rameno, ale nikdo postavu zahlédnout nemohl, protože nikdo se o ní nezajímal… alespoň v to doufala. Když jsem se dostal skrze dav ocitl jsem se na rozlehlé cestě vedoucí nejspíše do středu města. Na nic jsem nečekal a vydal se na průzkum tajemného města. |
| |
| Koutkem oka vidím, jak přicházejí nějací další lidé a ohlédnu se. Blíž k nám stojí nějaký muž s krátkými černými vlasy a pláštěm. Kus za ním, jde další postava. Podle vzhledu barbar. Opětuji mu pozdrav a obracím se zpět do směru cesty. Snažím se co nejrychleji dostat z davu lidí. Necítím se mezi nimi nejlíp, radši mám samotu a tohle je moc velký skok. Od několikaměsíčního putování ve dvou hned do tak velkého města. Podařilo se mi dostat za bránu ale tlačenice tady nekončí. Je to tu dokonce i horší. Jediný můj, ne zrovna nadšený a příjemný pohled stačí, aby se od nás lidé drželi dál. Ani Synfelovi se tu nelíbí. Nervózně frká ale jde za mnou dál. Hledám v ulicích města, které jsou po pár desítkách metrů poněkud prázdnější, najít nějaký obchod, kde bych mohla prodat něco z toho, co neseme s sebou. Někoho kdo vykupuje kůže a různé byliny. |
| |
| Z houfu lidí se vymotám a lehce kývnu na pozdrav tomu barbarovi. Vejdu do města kde je přetlačíno v hlavní ulici vejdu do jedné z postraních ulic kde vymyslim plán jak dostat toho barbara na svou stranu.Mohl bych ho uplatit ale taky ho očarovat ale to by nebylo zas tak fér jak to udělat to a bych někam ho pozval a tam to snim probral. Chvíli budu přemýšlet a potom vyjdu na hlavní ulici kde mě dav zatlačí až před něakou hospodu. |
| |
| Za branou Zdá se, že lidé u brány se nepřátelsky nechovají, zatím. Budu pokračovat dál do města. Chtěl bych si ho trochu prohlédnout, než zapadnu do nějaké putiky... a také bych nerad bral tu první, co se namane, bude tam narváno. |
| |
| Ve městě Dostávám se čím dál hlouběji do města a její kouzlo ještě více působí. Nedokážu se tolik orientovat, ale myslím si, že jsem někdo u středu města, protože jsou tu tak nádherné budovy, že musí patřit nějakým šlechticům. Dostávám se do rozlehlé ulice s různými obchůdky a hospodami. Zapadnu do první hospody „U Zeleného jablka“. Nevím proč do ní, snad kvůli názvu. Když vejdu, zjistím že je to obyčejná hospoda jakých jsem už prošel. Sednu si k osamělému stolu a sleduju místní, kteří jsou už v tak brzkou dobu pod parou. U hospodského si objednávám jídlo a medovinu. Nevím jestli tady platí stejné peníze jako u nás a proto mám u sebe pár cenných kamínků. |
| |
| Ve městě Za branou je pořádný nával a já mám co dělat, aby se mi vůbec podařilo procpat dál do města. Po asi deseti minutách, se mi to konečně podaří a já můžu volně proplout ulicí kamsi do středu města. Vše, co je kolem mě, si s obdivem prohlížím. Dokonce i měšťany si prohlížím a zjišťuju, že město je krásné nejen zvenku, ale i zevnitř. Nakonec dojdu do středu města, tedy na velké náměstí. Pozvolna se otočím na místě a tím si prohlédnu všechny stavby nanáměstí. Nakonec se rozhodnu vejít do jakési ulice a najdu tam hostinec ("U zeleného jablka"). Otevřu dveře a vejdu dovnitř. Není tam ani plno, ani prázdno. Vyhledám si tedy prázdný stůl, ke kterému si sednu a počkám,a ž přijde hostinský. Když konečně přijde, objednám si u něho pouze vodu, která mi je během chvilky přinesena. |
| |
| Ve městě Stále procházím městem s otevřenou knihou, listuji v ní, čtu a zkoumám okolí. Jako bych byl v jiném světě. Lidí si příliš nevšímám. Hlavou se mi honí neskutečné množství myšlenek a pocitů. Na tváři mám podivný šťastný výraz. |
| |
| Ve městě Od několika lidí si vezmu co mi nabízejí. Pak si ale začnu probíjet cestu skrz dav. Potřebuju vzduch! Každá pozornost má své meze! Ale pořád to neni špatný. Jakmile je to možné, zapadnu do nějaké prázdné uličky. Opřu se tam o zeď. Oddechnu si. Zatracený lidi. Fajn. Teď se potřebuju někam zašít. A pořídit si novou zbraň. Asi to radši udělám obráceně. Odlepím se od zdi. Zamířím dál do uličky a pokusím se obejít přeplněné ulice bokem. Pak se opět vrátím na nějakou hlavní třídu a hledám kováře. Po cestě také koukám po hostincích. Všimnu si pouze jedné malé hospůdky, která má nad vchodem vývěsní štít zobrazující zlatý kalich. Poznamenám si v hlavě místo, kde hospůdka leží a pokračuji dál. Občas zapadnu i do okloních ulic a tak náhodou narazím na kovárnu otevírající se do ulice. Kovář a jeho tovaryši právě roztápí pece. Vejdu a pozdravím je. Chvíli se rozhlížím po několika málo hotových výrobcích. Pak, když zjistím, že zde není nic, co by mi vyhovovalo, promluvím s kovářem a řeknu mu co potřebuji. Ani moc dlouho nepřemýšlí a přikývne. Dohodneme se, že práce by mohla být hotova do tří dnů. Hrábnu do měšce a vysázím mu na stůl pár zlaťáků. Rozloučím se a zamířím ke "Zlatému Kalichu". |
| |
| Ve městě, později u "Zeleného jablka" Rozhlédnu se kolem. Vážně mě nenapadá, co teď dělat. Doteď jsem měla určený cíl, kam jdu a taky proč tam jdu, ale co tam bude dělat a kde a za co budu spát a jíst, to už jsem neřešila. V nejhorším bych se mohla utábořit před branami města, dovedu se o sebe v přírodě postarat jako málokdo. Ale co. Čas seknout se skrýváním, teď přichází na řadu čas ukázat se světu. Pomyslím si odhodlaně, abych si dodala odvahy, ale nějak to nezabírá. Pořád mám strach, že něco provedu, že neudělám to, co bych měla udělat a že budu jednat jako naprostá hlupačka, která si ani nepamatuje, kdo vlastně je. Tak jdi, sakra! Poručím si a přinutím se udělat několik kroků skrz bránu do města. Jako bych vstupovala do jámy lvové, nervózně se rozhlížím kolem dokola a hledám něco, co by alespoň trochu připomínalo něco, co znám. Bloumám po ulicích, prohlížím si všechno kolem sebe a dumám, kam se zašít. Sleduju většinu davu, která proudí se mnou, když v tu chvíli spatřím hnědovlasou dívku (Elizabeth), tak o pár let mladší než já, jak si míří někam hlouběji. Štráduje si to, jako by to tu znala, i když jak se rozhlíží, tak to moc nevypadá. Jako by to tu viděla poprvé. Rozhodnu se ji následovat, třeba je tam, kam jde, nějaká hospoda, aspoň něco, co trochu znám. Trochu. Za chvíli spatřím hostinec (Zelené jablko), kam dívka vejde. Aby to nevypadalo, že ji sleduju, asi pět minut čekám, než se rozhodnu jít dovnitř. Sednu si ke stolu trochu dál od ostatních, abych nevzbuzovala přílišnou pozornost. Než ke mně hostinský dojde, nervózně si vybírám lístečky a větvičky z vlasů a pročesávám je rukou. Nakonec si poručím vodu a chléb, a přemýšlím, čím zaplatím. |
| |
| soukromá zpráva od Sharbaraz pro |
| |
| Sedím v hospodě a popíjím pivo. Po chvíli přijde mladá dívka a za pár minut další. Obě jsem viděl před bránou. První byla mladá, ale krásná a druhá byla, soudě podle vzhledu a chování, hraničářka. Byl jsem trochu zaujatý pozorováním až jsem si uvědomil že to je hloupý, takto zírat. Sklopil jsem hlavu a napil se piva. Hospoda se zdála být příjemná a já začal uvažovat o tom kde přespím. |
| |
| Ve městě Když se dostanu za bránu a zjistím, že lidé opravdu vítají i mě, usměji se a v duchu za tuhle ochotu poděkuji. Ale co dál?...Rukou si otřu čelo pod kápí a vydám se skrz dav, když si prorazím cestu z nejplnější ulice oddechnu si a vykročím tam, kde by měl být střed města. Po cestě otočím hlavu směrem k jedné poutavé budově a chvíli nedávám pozor na cestu, v ten moment do někoho před sebou vrazím, je to člověk s velkou knihou v ruce a zvláštním úsměvem ve tvářích. "Promiňte, já nerad. Nedíval jsem se na cestu...ještě jednou, odpusťte." |
| |
| Ve městě Procházím uličkami města a i já si začínám uvědomovat, jak je město krásné. Asi po čtvrthodině hledání nějakého kožešnictví narazím na menší krámek s popudlivým majitelem. Nicméně celkem výhodný obchod pro obě strany proběhl. Synfel se zbavil břemena jež musel dlouhou dobu nést a váček s mincemi se nám slušně zaplnil. Pak s už trochu veselejší náladou hledám hospodu, kde bych mohla uhasit žízeň a optat se na pár věcí. Téměř okamžitě nacházím vyhovující podnik i se stájemi. Synfelovi slibuji, že to nebude dlouho trvat a nechávám ho ve stájích. Ostatní koně z něj trochu jančí, ale to by je mělo přejít. Hospoda má zvláštní název "U Zeleného jablka" a vevnitř je jen málo lidí. Přítomné si jen zběžně prohlédnu a sedám si k nejspíš poslednímu prázdnému stolu. Jen co přijde hostinský, řeknu mu o pivo a zeptám se ho, co že je ve městě za slavnost. |
| |
| Ve městě, po srážce "Och. Vy promiňte pane. Možná bych neměl pořád koukat a číst, a mohl bych více sledovat kam jdu," odpovím muži, který do mne vrazil. Po těch slovech začnu pracně cpát knihu zpět do vaku. "Jsem Wilheard. Wilheard z Crossroads. Takové menší městečko nedaleko Bargens, jestli znáte," napřáhnu k cizinci ruku. Pak ještě dodám: "A k čemu ta kápě? Tady vám rozhodně nic nehrozí! Tady jste v Tarakonu. Městě tak bájném, že se na něj skoro zapomělo." |
| |
| Ve městě-rozhovor s Wilheardem Přijmu nabízenou ruku a s úsměvem ji stisknu. "Bohužel, o tom městečku jsem neslyšel. Já své vlastní jméno už nepoužívám, teď jsem Vyldnaric, to je mé klášterní jméno, sloužím velkému draku, Faysalonovi...ne však jako mnich," snad jsem cizinci neřekl moc, ale myslím, že mu můžu důvěřovat. "Ta kápě je zvykem...naučil jsem se tak chodit...jako mnich, jak by řekl představený kláštera v Bourn: ´Dáváme tím najevo svou víru a pokoru před draky.´ " |
| |
| Před hospodou u zeleného jablka Vylezu z úkrytu kousek od hospody kde jsem něakou chvíly vyčkával a sledoval Jaká sorta do této hospody chodí zatím to vypadá že tam budou většinou chodit měšťané ale šli tam i ti týpci od brány. Vejdu do hospody přijdu k pultu.Hele co máte k pití a k jídlu. Řeknu chroptivim hlasem a podívám se na hostinského až mi uvidí kousek tváře a leknese a asi si uvědomí kdo jsem. Kurňa doufám že mě nepoznal. To by mohl být průšvih. |
| |
| Město Chvíli se toulám Tarakonem, rozhlížím se po nějaké hospůdce či jinému místu kde bych si mohl odpočinout po dlouhé cestě. První takové místo které spatřím je hospoda u "Zeleného jablka". Neváhám a vejdu. "Zdravím vás, pánové a dámy," zahlaholím hlučně u dvěří. Rozhlédnu se po osazenstvu a spatřím několik "známých" tváří od brány. Mezi nimi je i několik mladých žen. I ta hnědovláska co je na mém žebříčku první (Elizabeth). Nejprve jdu k pultu, kde si objednám jedno pivo, pak se otočím směrem k té dívce. Na hezké tváři se mi objeví milý a svůdný úsměv. Zamířím k dívčině stolu. "Zdravim vás krasotinko, mohu si přisednout?" zeptám se jí, ale na odpověd' nečekám. Sednu si. "Jsem Joshual, ale vy mi můžete říkat Shue," představím se a doufám, že mé osobní kouzlo zapůsobí. |
| |
| Město Ještě před tím, než zamířím k nějaké hospůdce si chci prohlédnout město. Zjistit kde vůbec jsem, co tu žije za lidi, jaké mají životní podmínky a tak dále. Poté co si projdu několik uliček, zamířím k místu, kde by měl být střed města. Prohlížím si lidi, které míjím, avšak nemam v úmyslu se s nimi vybavovat a vyptávat se jich. To až v hostinci. Myslim, že tady už nic nezjistím, nejlepší by bylo, jít si hezky v klidu posedět do hostince napadne mě po nějaké době. Cestou k místu, kde jsem viděla nějaký hostinec, míjím dva muže. Jeden z nich má kápi, jsou zabráni do hovoru. Normálně bych si jich nevšimla, avšak mám takový dojem, že tyto dva jsem viděla u brány. Že by také přišli kvůli snu? Povytáhnu obočí, možná by nebylo od věci s nimi zapříst řeč. "Nerada vás ruším pánové, ale chtěla bych se vás na něco zeptat," promluvím směrem k nim. Snažím se být zdvořilá. "Vy jste tu také noví?" zeptám se s mírnou zvědavostí. |
| |
| Ve městě Po dlouhé cestě do města se už blíží noc. Našel jsem si místní kostel kde očistil svou duši a pomodlil se za sve přátelé a za všechny jenž jsou v nouzi. Po té jsem si navlékl svůj světský plášť nebo róbu. Vydám hledat nějaký nocleh nebo hostinec kde bych mohl přenocovat. Cestou jsem potkával ty zvláštní lidi, jenž přišli stejně se mnou. Někteří byli trochu zatichlý jiní bujně veselí ale myslím že všem stále vrtá hlavou ten zvláštní sen... Po dlouhém bloudění městem jsem spatřil několik přátel co se mnou přišli,že vchází do jakého si hostince "U zeleného jablka". vydám se tedy dovnitř. "Uctivý večer přeju" ozve se při vstupu hostinský. "Co pak přivádí svatého muže do krčmy???" Hostinský vypadá přívětivě. "Dobrý večer i vám hostinský, mohu-li se optat máte ještě volné pokoje? a také jestli mohu poprosit láhev čistého vína a nějaký chléb sem dosti vyhladovělý... Děkuji Po té se vydám ke stolu kde sedí několik spolucestovatelů... Ahoj pozdravím zdvořile Jmenuji se Katsubo přicestoval jsem s vámi dnes odpoledne, můžu si přisednout??? Sundám kápi a sklopím ruce , sundám si vak. " Jsem zvědav jací lidé to jsou... Jsou-li hodni mého svatého slova??? Nebo jsou to budižničemové kteří chtějí jen nakrást jmění... musím být opatrný a nesmím klesat na mysli... " Nuže pánové a samozřejmě dámo odkud jste přicestovali... Taky jste přišli za snem??? Hostinský mi přinese džbám vína, postavím si ho před sebe a lehce si usrknu. Poté co mi přinese dva krajíce chlebu vytáhnu z brašny jakýsí balíček. Je to tvaroh s léčivými bylinkami. ukrojím si a začnu jíst a naslouchat ostatním co mi o sobě řeknou... |
| |
| V hostinci "U zeleného jablka" Chvíli sedím sama u stolu a popíjím vodu. Později přijde nějáký... muž. Zkoumavě se na něho podívám a zjistím, že je vcelku pohledný a svůdný, ale pokud mě chce svést, tak se pokouší marně. Myslím, že bez lichotek se obejdu. pousměju se aniž bych pozdravila. Jen bych chtěla vědět, co vás donutilo k tomu, abyste si přisedl zrovna k mému stolu. zřejmě čekal, že se představím, jestliže to udělal on. Vy jtu jste jistě také nový, že? vyptávám se dál. Líbí se mi mít tolik otázek a jsem tvrdá, když jedna zůstane nezodpovězena. Velice si na odpovědích potrpím. Většina mých přátel říká, že na to, že jsem tak mladá, tak jsem velmi tvrdá a chytrá. A možná poto tak svůdná... Ale kolik mužů se mě pokoušel svést... Bylo jich hodně, ale nikomu se to zatím nepodařilo. Všichni byli tolik namyšlení až ot hezké nebylo. Já se řídím pravidlem "Kdo si počká, ten se dočká". Vyberu si sama až se mi bude někdo líbit. |
| |
| V hostinci "U zeleného jablka" Ajéje, slečinka patří k těm co si o sobě myslí, že si můžou vybírat. Já ji ještě ukážu... "Omlouvám se, za svoji nezdvořilost, moje chyba, neměl jsem být tak dotěrný," odpovím dívce. Začíná mě zajímat. Dávám tak..týden...víc ne, víc nevydrží "Ano jsem tu taktéž nový, přivolaný snem o dracích. A to, že jsem si přisedl k vám...no.." rozhlédnu se po hostinci. "Byla jste tak osamělá...někteří zdejší štamgasti by mohli vaší samoty nějak ošklivě zneužít," snažím se hrát na ochránce. To by na ni mělo zabrat. |
| |
| V hostinci "U zeleného jablka" Vždyť to říkám... zase jeden z těch namyšlenců. Ten ještě uvidí... Nemáte za co se omlouvat. ušklíbnu se na něho. Prý "mohli by vaší samoty něják ošklivě zneužít". vyprsknu málem smíchy, ale naštěstí jen málem, podaří se mi totiž ovládnout. O co se sakra pokouší? Mě nevadí být sama. na chvilku se odmlčím. O to by se jen pokusili a viděli by, co dokáže na první pohled mladá a nevinná dívka. usměju se samolibě. |
| |
| V hospodě u Zeleného Jablka Rozhlížím se po lokále a povšimnu si dvou lidí které jsem viděl u brány muže a ženu kteří si něak tak povídají. Kde je ten barbar takhle ho na svou stranu nikdy nedostanu!!! Pomyslim si trochu naštvaně. Co ti dva tam asi dělají mohl bych se knim přidat teda kdy by jim nevadilo kdo jsem vypadají přátelsky ale nikomu se nutit nebudu. Argere zasvětil si se v desíti letech černé magii abys ji použil proti zlu jak ti říkal tvůj otec nejlepší pro boj s nepřítelem je znát jeho taktiku a umět ji pak tě nemá šanci přemoci ale zaplatil jsi hroznou cenu tvé tělo bylo zohaveno ale to ti do ted zas tak nevadilo tak proč by to mělo vadit i jim. |
| |
| Hostinec Takže nezabírá ani status ochránce...co na ni asi tak funguje? "A co taková osamělá, nevinná mladá dívka jako vy dokáže?" zeptám se jí. Taky si uvědomím, že mi ještě neřekla své jméno. Nebudu na ni pospíchat, počkám, až se rozhodne ona zda mě vezme na milost či ne. I když, takový prostor rozhodnutí pro ženu...Asi jsem se zbláznil. Vždyt' ženy jsou pouze hloupé slepice. "A jak se jmenujete?" nevydržim a optám se jí. Mohla by mi sdělit své jméno... |
| |
| soukromá zpráva od Sharbaraz pro |
| |
| Hostinec "U zeleného jablka" Jste příliš zvedavý zasměju se na jeho první otázku. je tak otravný... ale co... alespoň se pobavím. znám ho teprve chvilku a už ho začínám nenávidět. Helemese, konečně si všiml, že jsem se nepředstavila usměju se v duchu po jeho otázce. Elizabeth mi říkejte. Při těchto slovech se trochu rozhlédnu po lokále, co se tu děje. Nic moc zajímavého, jen přišli nové tváře... některé jsou velmi zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro |
| |
| Ve městě, ulice, rozhovor s Vyldnaricem Na tváři mám překvapený výraz: "Vy chcete říct, že v Bourne se ví o Dracích? To snad... Ale to je.. neuvěřitelné... Já jsem z kláštera Gareford. To je nedaleko. Studoval jsem tam, jsem mnich tak napůl. Objevil jsem tam hluboko v knihovně tuto knihu," poklepu na brašnu, "V ní jsem se dočetl o Dracích a Tarakonu. Nikdy bych nevěřil, že je toto učení rozšířené i někde jinde než tady. To je opravdu... Úžasné." Ještě chvíli zpracovávám pro mne neuvěřielnou informaci. "Nepůjdeme někam, kde by bylo něco k jídlu a pití? Ne že bych nebyl zvyklý, ale pořádně jsem nejedl dobrý měsíc." |
| |
| Ve městě, rozhovor s Wilheardem a později s Lilly "Popravdě se o nich v Bourne neví...o samotných dracích ví pouze pár mnichů z kláštera. Já jsem asi jediný, kdo není mnich a v Bourne ho zasvětili do umění draků. Nejspíše by jste řekl, že jsem klerik." Ano, není nás mnoho, kdo tohle učení zná...je tak úžasné a naplňující. Je zvláštní, že mě nikdy nenapadlo zeptat se opata na historii dračího umění...no nic, teď už to asi nespravím. "Naprosto s vámi souhlasím, rád se najím a napiji. Po cestě jsem si nevšiml žádné hospody, měl jste více štěstí? Ať nemusíme hleda..." Uprostřed věty obrátím svou pozornost k dívce která právě přišla a poněkud neurvale nás přerušila, ale vypadá velmi příjemně a zdvořile. "Ano, já jsem tu nový, a jestli můžu mluvit za svého společníka tak on asi také. A co vy, co potřebujete?" Jsem zvědavý, proč nás dívka oslovila, je docela pěkná...výhoda kleriků oproti mnichům, neváží je žádná přísná pravidla. |
| |
| Ve městě, pak krčma U jablka Tak jsem si trochu prohlídnul město. Lidi tu maj asi něco s drakama, protože jejich sochy jsou všude. Napočítal jsem asi 5 nebo 6 různých. Teda, ne že bych se v tom nějak vyznal. Už se připozdívá a žaludek se také hlásí o své, tzak zapadnu do první putiky, která se namane. Na vývěsním štítě jablko. Číst neumím, tak název neznám. Vida, sedí tu několik lidí od brány. To je podezřelý. Skusim zjistit, jestli něco nezjistili, ale nejdřív se najim. Sednu si někam, kde je místo a poručím si jídlo a pití. |
| |
| Hospoda u zeleného jablka Při rozlížení po lokále sem se zastavil kdy do vnitř vešel ten Barbar od brány co byl zdvořilý.No konečně jseš tady tak si půjdu s tebou promluvit.Usměju se a vyrazim k Barbarovi kolem té pěkné ženy, přistoupim blíže.Dobrý den smi si přisednout ???? Jsem Ominaz a přivedl mě sem jistý důvod jste tu také nový????Zeptám se svím chroptivým hlasem a usměju se i když můj úsměv není vidět z pod kápě. |
| |
| Hospoda u zeleného jablka Jo, tady je místo, řeknu bez většího nadšení. Nojo, zakuklenec... Mě řikaj Turogh. Ruku vám momentálně nepodám, vymluvím se a poukážu na to, že zrovna obědvám a mám ruce od jídla. Jo, přišel sem neska, jestli se ptáte na tohle. |
| |
| Posadim se na volnou židli která je na proti Turoghovi. Co vás sem přivádí ???? Nemyslete si že jsem někdo jiný jenom mám jisté důvody proč mám na hlavě kápi jinak by se mi moc dobře nevedlo. Nechtěl byste se ke mně přidat ???? Myslím že bysme byly přátelé.podívám se na Turogha a opřu si svou hůl o stůl přitom mi vyklouzne z pod pláště má zohavená ruka které si všiml jen Turogh. |
| |
| Hospoda u zeleného jablka Přišel sem proto, že se tu určitě chystá něco velkýho. Zatim sice nevim co... no, možná má i jiný důvod mít tu kápi při pohledu na jeho ruku. Hele, víte co, nejsme nepřátelé, tak to tak nechme. Já věřim jen na přátelství v boji. S ostatními buď válčím nebo ne. snažim se z toho nějak vymluvit. nazývat přítelem někoho, koho neznám, se mi zrovna nechce. asi to nebylo moc diplomaticky řečeno... ale já taky k sakru nejsem žádnej diplomat |
| |
| Ve městě, rozhovor s Vyldnaricem a Wilheardem Skvěle, narazila jsem na lidi, kteří jsou sympatičtí. Mám štěstí. Pousměji se, přemýšlím jak zformulovat jednu svoji otázku, která mě tíží. "Chtěla jsem se jen zeptat, zda nevíte, jestli se nemáme někde nahlásit, že jsme ve městě a na nějakou dobu se tu chystáme usadit," zeptám se nakonec. Nejsem moc zvyklá mluvit na lidi a hlavně před lidma. Ale když už něco řeknu, alespoň to dává smysl. "Mimochodem, omlouvám se, že jsem se ještě nepředstavila. Mé jméno je Lilian, neformálně Lilly," řeknu, když si uvědomím, že jsem se ještě nepředstavila. |
| |
| Ve městě, Vyldnaric a Lilly "Och těší mne," odpovím trochu nesměle, "Jsem Wilheard z Crossroads." Nezkušeným okem si Lilly prohlédnu. "Nemyslím, že bychom se měli někde hlásit. Prostě se usadíme. Tohle je Tarakon! Tady po vás nikdo chtít daně nebude. A podle toho co jsem se kdy dočetl, nejsme zde náhodou. Všichni ti lidé, kteří přišli s námi i my tu jsme z nějakého vyššího důvodu. Myslím, že se vše brzy dozvíme." Na chvíli se odmlčím. "Ehm. Zrovna jsme měli namířeno do nějaké putyky či spíše hostince. Dlouho jsem pořádně nejedl a nepil nic jiného než vodu. Neviděla jste tu něde po cestě něco, co by vyhovovalo unaveným poutníkům? Pokud dovolíte myslím, že bychom vás oba rádi pozvali," nabídnu s nesmělým úsměvem. |
| |
| V hostinci s Elizabeth Tak Elizabeth, jo? Divný jméno, nelíbí se mi. Ale to jí řikat nebudu... "Neotravuji vás?" zeptám se, protože mám dojem, že je unuděná a má péřítomnost jí leze na nervi. Já ji ještě ukážu...Vždyt' nemusim mit jenom jí, stačí se rozhlédnout, všude je spousta mladých, krásných žen... "Pokud vás otravuji, mohu odejít," nabídnu se. Spatřil jsem totiž mladou, bělovlasou zvláštní dívku, která je osamotě. Až na tu hnusnou jizvu to je kost... napadne mě. Sleduji ji, Elizabeth moc nevnímám. |
| |
| Ve měste, Vyldnaric a Wilheard "Abych řekla pravdu, nejsem o tomto městě nijak informovaná. Dostala jsem se sem pouze díky snu, který se mě jedné noci zdál. Sice jsem si chtěla něco o Tarakonu vyhledat, ale nebylo času zajít do jakékoliv knihovny," vysvětlím. Opravdu, neměla jsem moc času sedět nad svazky různě starých knih. Musela jsem jednat. Po Wilheardově dotazu, zda jsem po cestě neviděla nějaký hostinec, se zamyslím. "Myslím, ano, jsem si jistá, že támhletím směrem," ukáži rukou, "je jeden hostinec. Pokud si správně pamatuji, v názvu má nějaké ovoce. Možná jablko. Ano, jmenuje se U zeleného jablka," snažím se rozpomenout. |
| |
| V hostinci s Joschualem Neřekla jsem, že otravujete mrknu na něj, ale né ani tak svůdně. Spíš v tom vězí výsměch. Nemusíte odcházet, vcelku mě baví, jak se snažíte na mě zapůsobit zasměju se, pořád v tom je slyšet ten výsměch. a už se kouká po jiné, když zjistil, že u mě se mu nedaří napadne mě, když se kouknu směrem, kterým se Joschual kouká. |
| |
| V hostinci Možná se někomu může zdát, že jsem zabraná do svých vlastních myšlenek ale opak je pravdou. Jednou za čas se rozhlédnu po hostech, ty kteří mě sledují kývnutím pozdravím, jinak si jich naoko nevšímám. Když znovu takhle prohlížím okolí, všimnu si, že si mě prohlíží jeden muž od brány a chvíli po něm i dívka sedící vedle něj. Co Synfe? necháš mě chvíli se bavit? Tenhle vypadá, že potřebuje lekci. Ptám se svého společníka ve stájích a v duchu se usměju, když souhlasí. Na dívku krátce mrknu a doufám že chápe co jsem tím myslela. Pak se pozorně zadívám na toho muže a usměji se. Tak, teď jen počkat až se chytne. Těsně předtím než vstane, pokud vůbec půjde ke mě, si vzpomenu jak vlastně vypadám. Zavřu oči a rychle vytvořím iluzi přes zorničky. Mohl by se hned na začátku leknout a odejít. Bude lepší když neví, co jsem zač. |
| |
| V hospodě Sedím v hospodě u prázdného stolu a stále víc lidí sem přichází. Už si není kam sednout a mě se moc nechce dělat někomu společnost. Zvednu se v úmyslů jít se vyspat, když spatřím dívku, která tu přišla chvíli po mě. Předtím sem jí moc nevěnoval pozornost, ale teď jsem začal přemýšlet kde jsem jí už viděl. Před bránou? Na cestách? Sakra... kde? Dlouho jsem přemýšlel, až jsem si vzpoměl. V naší zemi... Při oslavách, ale... to je už dávno. Přemýšlím dál, není možná aby po tolika letech vypadala stejně. Snad její matka. Nebo jen podoba. V hlavě mi kolují myšlenky které ukončí neznámý muž, který k ní přisedne. Chvilku jsem váhál, ale nakonec jsem se zvedl a přišel k ní. Muž byl zaujat podledem na jinou a tak jsem na ní promluvil. Dobrý den... Emmm.. promiňte doufám že neruším. Při tom se podívám na muže. Jsem Shyrru. Mám zvláštní pocit, že jsme se už potkaly. Na oslavách... v klanu Uisanach. Čekám jak zareaguje. |
| |
| V hostinci Po nějaké době, co Joschual okukuje tu druhou, přijde nějaký muž a zeptá se mě, jestli jsme se už někde neviděli... na oslavách... U-Uisanachu? zeptám se sama sebe, ale ve skutečnosti nevypadám tak překvapeně, naopak. Nedávám na sobě nic znát. Vážně? Nic o tom nevím. pousměju se na toho muže. Pročpak si to myslíte? zeptám se mile. |
| |
| U zeleného jablka?...koneckonců, proč ne. Snad tam nebude moc plno, potom co se rozešel ten dav před bránou. "Dobrá, já jsem pro Zelené jablko...jste snad proti Wilhearde?" Otočím se zpět k člověku, s kterým jsem se seznámil takovou náhodou. Pomalu si začínám uvědemovat, co se může stát za okamžik, začalo to jen chvilkou nepozornosti a skončilo to třemi lidmi mířícími spolu do hospody. |
| |
| Město. Na ulici. "Proti jablkům nic nemám. A radši už pojďme... Jinak umřu hlady!" odpovím zakuklenému Vyldnaricovi. A pak pomalu vyrazím po ulici směrem, který předtím naznačila Lilly. |
| |
| V hospodě. A… Promiňte. Asi jsem si vás s někým spletl. Rychle se odporoučím a jdu k baru. Pořád mi vrtá hlavou kde jsme se poznaly, ale to je asi stejně jedno. Objednám si u hosposkýho pivo a sednu si vedle bělovlasé ženy. Pomalu upíjím pivo a přihlouple se dívám na barovou desku. Nějak zas nemám náladu nic dělat. Ani se jít vyspat |
| |
| U zeleného Jablka Tak dobrá když nebudem me přáteli tak bysme mohli být aspoň spojenci nemyslíte ??? Zeptám se neodbytně když nechce a bysme byly přátelé tak aspon spojenci a ne nepřátelé to by mi nesvědšilo bojovat s někim tady a teď. |
| |
| U Zeleného jablka Tenhle je nějaký neodbytný. snaží se mě získat za každou cenu. Nevim, proč bych se s vámi měl spojovat. Ani nevíme, proč sme sem přišli Pokud tu bude ten turnaj, nemůžu se s nikym spojit, dokud si nebudu jist, že nebudeme bojovat spolu |
| |
| Kvůli snu který se nám zdál a přišli sme sem kvůli tomu oba a možná ještě někdo jiný. A spojenci se hodí vždy vy umíte bojovat a já kouzlit to je dobrá konbinace promluvim potichu aby mě slyšel jenom Turogh pak se na ně podívám chladně i když můj obličej nevidí. Snad nebude takový trouba a neznepřátelí si mě mám pravdu že umí snad bojovat a já kouzlit umim to vim dobře. |
| |
| Cesta k hostinci "Zelené jablko" Hned jak oba muži můj návrh odsouhlasí, vydám se směrem, kde, podle mého názoru, j hostinec u "Zeleného jablka". Předtím jsem kolem něj jen prošla, tehdy mě moc nezajímal. Ted' si ale snažím přesně vybavit jeho polohu. Jen doufám, že nikde nezabloudím, bylo by to dosti trapné. Malinko se pousměji, svůj smysl pro orientaci znám a mám takový dojem, že ty dva nejdřiv provedu celým městem než dorazím k té hospůdce. Chudák Wilheard, ten si na to jídlo ještě asi chvíli počká. Se zkouslým rtem se na ty dva podívám. Právě stojíme na nějakém rozcestí a já mam dojem, že jsem tady poprvé. Mam jim říci, že jsme se ztratili? Váhám, avšak nakonec se rozhodnu mlčet. Tohle musim nějak vyřešit sama, hlavně nesmím ukázat své emoce. Což mi jde... Z kruhu zpletitých uliček se nakonec dostaneme na tu hlavní a mě spadne kámen ze srdce, protože tady jsem už byla. Na tváři se mi objeví úsměv, zamířím k místu, kde ten hostinec je. A tam ho také najdu. Konečně. "A jsme tu" |
| |
| Po cestě Nejdříve to vypadalo, že Lilly neví úplně kam jít, protože náš pochod byl lehce zmatečný, ale nakonec jsem si řekl, že se mi to jen zdálo, protože jsme dorazili k cíli. A navíc, i kdyby se ztratila, vedla nás pořád bez zaváhání, bez jediného náznaku v tváři, jestli umí takhle ovládat emoce, může to být dobrá válečnice...každopádně ví něco o boji. |
| |
| V hostinci Sedím u stolu a když ten muž nejeví jakoukoli ochotu vstát a přijít, přestává mě to bavit. Co se dá dělat. Chlapec se nechytl, zábava nebude. Trochu rozladěně stočím pohled ke své, teď už bohužel prázdné sklenici piva. Z váčku vytahuji pár mincí a odcházím k baru zaplatit hostinskému. Protože jsem stále ještě nezjistila nic z toho co bych chtěla vědět, rozhlížím se, jestli nenarazím na někoho, kdo by mi mohl pomoct. Při cestě k baru zamrkám a ruším iluzi. Bohužel jsem při tom udělala víc hluku než obvykle a ještě k tomu u stolu, kde sedí ten barbar od brány s nějakým zakuklencem. Sakra Min. Dávej pozor. Víš co si o nás myslí většina mágů. Ozve se mi v hlavě naštvaný Synfův hlas. Rychle se otočím na toho zakuklenýho, jestli si mě nevšiml a okamžitě se snažím dostat co nejdál od něj. Na zjišťování informací bude čas jindy. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Nakonec bolest hlavy ustoupí, ale ty upadáš do bezvědomí. Neo, to si myslí přihlížející. Ty vnímáš. Nevnímáš však lidi v hostinci, ale mužský, laskavý hlas. Když otevřeš oči spatříš, že se vznášíš. Nevidíš nic než jen dvě jidiné barvy. Červenou a zlatou... „Vítám tě Luno v mém světe,“ promluví nějaký muž. Jeho hlas zní mladě a laskavě.Když se však rozhlédneš, nikoho nevidíš. Ten hlas zní pouze v tvé hlavě. „Jsem Algendric, drak, který tě přivolal do Tarakonu. A proč zrovna tebe? Protože ty jsi ta vyvolená, ty máš v sobě moji krev a můžeš mě tedy zachránit před záhubou. Mě, ostatní draky, ale i tvé přátelé. Jsem drak cti, víry a naděje. Nikdy neztrácím to co nám má vždy zbít. Nejsem jako někteří z mích druhů. Boj se zlem nevzdávám, věřím tomu, že vy – vyvolení nám dokážete pomoci. Dost však o mě. Tady, v tomto snu jsi hlavně díky sobě. Ted' se musíš rozhodnout. Pokud chceš být štastná, živá a zdravá, mít rodinu, mít přátele i peníze, odejdi z tohoto místa, odejdi z Tarakonu a zapomeň. Když odejdeš, ztratíš tak ale jedinou šanci se dozvědět více o sobě, o svých slabostech i kladech. Když zůstaneš budeš hrdinou, dosáhneš slávy. Ale pravděpodobně také mnoho ztratíš. Možná svůj život, v horším případě, život nějakého z tvých přátel. Pokud se rozhodneš zůstat, hrozí ti mnohá nebezpečí, mnoho trápení, mnoho zla. Budeš muset býti obezřetná, nevidět v každém jen dobro, ale i zlo. Věř mi, každý z nás skrýváme temné stránky naší duše...Tobě mohu nabídnout ještě jednu věc. Když zůstaneš, je možné, že se dozvíš kdo jsi. Že se ti vrátí pamět'...“ Hlas se odmlčí. „Doufám, že vybereš podle svého srdce a rozhodneš se správně. Ted' už tě opustím, máš nad čím přemýšlet. Odejdi či zůstaň. Vyber si...“ Hlas utichne, hlava tě zase začne bolet. Znovu přestáváš na chvíli vnímat. Po nějaké době se probouzíš v hostinci. Hlava tě ještě tolik pobolívá, ale ted' tě trápí něco důležitějšího. Na tvém rozhodnutí závisí možná celý osud Tarakonu. |
| |
| Pro všechny, kdož jsou v hostinci "U zeleného jablka" Venku se pomalu začíná stmívat, ovšem na ulicích je stále plno lidí. Je vcelku teplo, ale fouká lehký večerní větřík, tkerý když vás ofoukne, dokáže pořádně zamrazit. Po tom, co se do hostince nahrnula většina nově příchozích, je v hostinci docela dost rušno a hostinský má co dělat, aby všechny obsloužil. Uvnitř hostince začíná být čím dál tím víc rušněji, ale proč? Jedna dívka... seděla sama u jednoho stolu kdesi uprostřed hostince a najednou... najednou z ničeho nic omdlela a spadla ze židle na zem. Co se to děje? Co se jí stalo? šeptá si většina přítomných mezi sebou a hrnou se do kruhu, který se udělal kolem ní. Světlovlasá dívka leží na zemi uprostřed hloučku a nehýbe se. Vypadá to, jakoby... jakoby z ničeho nic zemřela, ale její pleť není vůbec bledá, naopak. Její kůže je krásně opálená a rty má tak... tak krásně prokrvené a živé. Její vlasy jsou zacuchané a špinavé, jakoby si je dlouho nemyla a místy se tam objeví i větvička či list ze stromu. Až na ty vlasy je krásná a jak leží na té zemi v bezvědomí, vypadá vcelku... vcelku sladce. |
| |
| Hostinec"U zeleného jablka" Ještě pořád sedím v hostinci "U zeleného jablka". Sedím u stolu, spíš vzadu než vepředu, ale přibližně někde uprostřed. Sleduju ostatní... jak se baví... smějí... vtipkují.... hledají nové přátele... flirtují... zpívají falešné písně a tančí... Ovšem já na to vůbec nemám náladu. Taky bych si ráda našla přátele, protože žít nějaký čas úplně sama zamotá hlavu úplně každému. Ale jak říkám, nemám na to vůbec náladu. Už dlouhou dobu mě bolí hlava. Možná je to z nedostatku vody. Proto ji piju jak nezavřená, ale bolest nepolevuje a nepolevuje. Naopak, s každou vteřinou přibývá a bolí ještě víc, jako by se mi měla každou chvíli hlava rozskočit. Co-co to má být? Napadne mě ještě, ale to už se mi rozmazávají věci před očima, jsou kalné a nemají pevný tvar. Jako by někdo vzal houbu a začal je smývat. Přestávám slyšet, slyším jen ozvěny, zbytky vět. Nic víc, neslyšít skoro vůbec nic. Nic nevidím, neslyším - že bych umírala? Snažím se zvednout ruku, abych si mohla promnout oči. Třeba se mi jen chce spát - ale proč bych tedy byla úplně při vědomí? Tělo mě neposlouchá, nedokážu udělat jediný pohyb... Neslyším... Nevidím... Nehýbu se... Padám k zemi. Ale nedopadám. Nedopadám na zem, vznáším se. Nic mě nebolí, jako by mi ji najednou někdo vytáhl a hodil daleko pryč, aby se ke mně nemohla dlouho dostat. Kde to jsem? To je jediná věta, která mě v tu chvíli napadne. Začínám vidět. Slyšet, cítit. Ale jediné, co vidím, je nádherně červená barva a zlatá, tak krásná, jako třpytivý tekutý med. Zasteskne se mi po domově. Ale v tu chvíli mne někdo vítá. „Vítám tě Luno v mém světe,“ "Kdo jsi?" Zeptám se jej. Hlas, tak příjemný a nehrubý, mi odpoví. „Jsem Algendric, drak, který tě přivolal do Tarakonu. A proč zrovna tebe? Protože ty jsi ta vyvolená, ty máš v sobě moji krev a můžeš mě tedy zachránit před záhubou. Mě, ostatní draky, ale i tvé přátelé. Jsem drak cti, víry a naděje. Nikdy neztrácím to co nám má vždy zbít. Nejsem jako někteří z mích druhů. Boj se zlem nevzdávám, věřím tomu, že vy – vyvolení nám dokážete pomoci. Dost však o mě. Tady, v tomto snu jsi hlavně díky sobě. Ted' se musíš rozhodnout. Pokud chceš být štastná, živá a zdravá, mít rodinu, mít přátele i peníze, odejdi z tohoto místa, odejdi z Tarakonu a zapomeň. Když odejdeš, ztratíš tak ale jedinou šanci se dozvědět více o sobě, o svých slabostech i kladech. Když zůstaneš budeš hrdinou, dosáhneš slávy. Ale pravděpodobně také mnoho ztratíš. Možná svůj život, v horším případě, život nějakého z tvých přátel. Pokud se rozhodneš zůstat, hrozí ti mnohá nebezpečí, mnoho trápení, mnoho zla. Budeš muset býti obezřetná, nevidět v každém jen dobro, ale i zlo. Věř mi, každý z nás skrýváme temné stránky naší duše...Tobě mohu nabídnout ještě jednu věc. Když zůstaneš, je možné, že se dozvíš kdo jsi. Že se ti vrátí pamět'...“ Pak se hlas na okamžik odmlčí, jako by přemýšlel, co má říci, nebo jako by čekal, až mu odpovím. Ale já zůstávám zticha a přemýšlím o tom, co mi řekl. „Doufám, že vybereš podle svého srdce a rozhodneš se správně. Ted' už tě opustím, máš nad čím přemýšlet. Odejdi či zůstaň. Vyber si...“ Pak mne opustí. Do hlavy se mi znovu začne vkrádat úporná bolest. Přestávám vnímat a upadám do bezvědomí. Pak se probudím. Stále jsem v hostinci, voda i chleba jsou pryč a hlava mě bolí. Ale teď přemýšlím o tom, co mi drak řekl. Najdu v kapse zlatou minci, kterou jsem našla na cestě sem, zaplatím a vydám se ven. Přesto, že mě bolí hlava a chce se mi spát, si potřebuju utřídit myšlenky a projít na čerstvém vzduchu a ani jedno v hostinci dost dobře nejde. To, že bych měla rodinu... byla šťastná... měla děti... byla živá a zdravá... to zní nádherně. Mít rodinu, děti a být šťastná zní překrásně. Ale jak bych mohla být šťastná, když nevím, kdo jsem? Jak bych mohla být šťastná, když budu vědět, že jsem možná odvrhla Algendrika? Když bych věděla, že jsem ho sprostě nechala na pospas osudu, možná horším, než si dovedu představit? Proč by se mi jinak zdál sen, kdybych se jej vzdala? Proč bych se na to tak dlouho připravovala, kdyby to měla přijít vniveč? Mnohem líp mi zní, když se dozvím, kdo jsem. Určitě budu zklamaná, protože jsem si své vědomí vždycky představovala... tak nějak... krásně a příjemně. Ale nemusí to být pravda. Ale někdy je pravda lepší, než zůstat v nevědomosti. I kdyby to bolelo, chci vědět, kdo jsem. A taky chci pomoci zachránit draky. Algendrika, Sedmého draka, všechny. Chci jim pomoct. A nikdo, nikdo mi v tom nezabrání. |
| |
 | soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro „Vítám tě Wilhearde v mém světě pravdy.“ Náhle někdo promluví. Hlas ozývající se v tvé hlavě je mužský a zní moudře. „Mé jméno je Faysalon. To jméno už sice asi znáš, jsi moudrý a sečtělý muž, avšak nevíš jednu důležitou věc. V žilách ti koluje má krev a jsi tedy tím, kdo je předurčen k naší záchraně. I k záchraně tak nádherného města jako je Tarakon. Nebyla to náhoda, že jsi tu. Prorok zjistil, že se k městu blíží veliké zlo, které může zahubit celý tento svět. Záhuba by však byla, v případě naší prohry, tím nejlepším co by svět mohlo potkat. To zlo, které se blíží a možná už přišlo je schopno celý svět zotročit. To zlo vezme lidem jejich svobodnou vůli, stane se tyranem. Nikdo se proti němu nepostaví...Jediná šance na výhru, na dobro, je nyní. Ty a spousta dalších vyvolených jste byli přivoláni sem, abyste se tomu zlu postavili dříve než vypukne peklo. Chtěli bychom abyste bojovali. Avšak né jenom mečem, ale i hlavou. Mozek je totiž největší zbraní proti nepřátelům. A právě ty a další z mého rodu jste ti, co mají na to, aby hlavu používali. Myslím, že právě vy odhalíte kdo nebo co je tím zlem.” Hlas se odmlčí, nechá ti chvíli času, aby sis vůbec uvědomil co řekl. “Někteří z ostatních draků si myslí, že každému z vás máme dáti na výběr zda zůstat či odejít. Avšak, myslím, že se nebudu mýlit v tom, že tobě na výběr dávat nemusím. Už jsi přišel a tvým posláním zde, je pomoci a hlavně, zvítězit. Kdybych se však mýlil, což se stává, a ty přeci jenom chceš odejít a zapomenout na Tarakon i na naši prosbu, můžeš. Nic ti v tom nebrání. Jenom počítej s tím, že pokud odejdeš, nikdy nedojdeš klidného spánku a vždy tě to bude trápit. Proto tě prosím, zůstaň a pokus se pomoci ostatním v boji proti zlu.” Faysalonův hlas zní prosebně a ty si uvědomíš, že je to opravdu vážná situace. “Před mnoha lety povstal Sedmý drak ale lidé, lidé jako ty, ho zničili. Mnozí z těch hrdinů však zemřelo. To se možná stane i tobě a tvým blízským.Nezoufej však, dříve než zemřeš, dokážeš mnohé...” Hlas utichne, tebe zase začne tak šíleně bolet hlava. Už však chápeš co se děje. Probouzíš se do normálního světa... Jakmile otevřeš oči, oslepí tě sluneční světlo. Nemáš pojem o čase, netušíš jak dlouho jsi byl v mimo. Jedno ale rozpoznáš hned. Jsi zase na stejném místě jako předtím, před vchodem do hostince. |
| |
| Ulice před "Zeleným jablkem" Celou cestu od místa setkání s Vyldnaricem a Lilly mne začíná bolet hlava. Před hostincem se mi začnou před očima rozmazávat všechny tvary, hlava se div nerozskočí. A pak už jen cítím jak padám na dláždění. Probírám se, nemaje tušení jak dlouho moje bezvědomí trvalo. Pomalu zaostřuji na dveře hostince. Bolest hlavy pomalu odeznívá. Zato se projevuje bolest v zápěstí, na které jsem asi nešikovně dopadl. "Co to... Au! U všech svatých!" zakleju. Pomalu se pokouším vstát. Ne zrovna chytře se opřu o naraženou ruku a znovu upadnu na dlažbu. Znovu zakleju: "Sakra, krucinál!" Ukončím své snahy o návrat na nohy a pouze se posadím. Teď teprve si začnu vzpomínat co se dělo, když jsem byl "mimo". Jsem Faysalon. A tobě v žilách koluje moje krev. Co to zanmená? Jak? Já? Přichází zlo, které může celý svět zotročit! Ale ksakru! Vždyť to přichází odpradávna! Dříve než zemřeš, dokážeš mnohé! To si sakra piš, ať jsi kdokoli. Ehm. Vlastně. Ty jsi Faysalon. Jeden z Draků. Well. Přísahám ti, že vykonám mnohé než zemřu! A už si pro nás pro všechny osud připravil cokoli! Kolem mne chodí lidé (ne moc, ale pořád jako na málo rušné ulici), někteří se zastaví a nabízí mi pomoc, ale když jim ve svém zamyšlení neodpovídám tak pokračují ve své cestě. Po nějaké chvíli se ze svého zamyšlení proberu. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Teprve teď začínám od svého pádu pořádně vnímat okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Dříve než stačíš cokoliv udělat, vytryskne ti před očima roj hvězdiček a ty o sobě na chvíli vůbec nic nevíš. Probereš se o něco později v nějaké temné místnosti. Nevíš kde jseš, nemůžeš si to tu ani pořádně prohlédnout, máš rozmazané vidění. Hlas, který promluví ale vnímáš dokonale. “Zdravim tě Turoghe,” zazní mužský, tvrdý hlas. Nevíš odkud vychází. Zní to, jakoby si ho slyšel jen ve své hlavě. “Nepokoušej se zjistit kde jseš, tohle vše je jen iluze. Iluze, kterou jsem vyvolal já, tvůj dávný předek abych tě mohl uvítat v Tarakonu a požádat o pomoc. I když to druhé dělám nerad. Nejprve kdo vůbec jsem. Jmenuju se Rakhor a nejsem nic menšího, než drak. Vím, že o tom, proč si tu, nic nevím, tak se ti to budu snažit stručně vysvětlit. Nejsem jediný drak. Jsem pouhá sedmina našeho druhu. Zbylých šest draků jsou odlišní než já. Bud' jsou více spravedliví, více obětaví, více chytřejší, více...no prostě lepší. Já jsem drak, kterého mnozí zatracují. Více nenávidím než miluji. Rád ničím, rád se mstím. Možná právě tomu jsem silnějším než ostatním. Nebojím se zabíjet, když mám nepřátelé, nebavím se s nima jako někteří jiní. Zabiji je a s potěšením sleduji jak umírají, jak krvácí...Ale ted' už jsem zaběhl do detailů. Vrat'me se k začátku mého vyprávění. Jak jsem řekl, bylo nás sedm. Jsme odlišní, ale ten sedmý je ještě odlišnější než my. Je zlý. Už před lety s ním byli problémy, ted' nastávají zas. Blíží se zlo, které chce Sedmého zpět. Hrozí že zemřeme. Že nás vyhubí. Proto jsme nechali přivolat spoustu dobrodruhů – lidí, kterým v žilách koluje naše krev. Ty jsi právě tím, který by měl uctívat mne. Právě ty máš moji krev a já doufám, že oprávněně. Můžeš odejít, nechat nás napospas. Odejít z Tarakonu, zapomenout jak na mě tak na ostatní. Ale měl by si vědět, že když prohrajeme, že když zemřeme, zemřou i naši potomci at' budou kdekoliv. Takže když odejdeš, budeš mít rodinu, může se stát, že jednou pocítíš křeč a najednou zemřeš. A tvé děti také. Když tu zůstaneš, možná také zemřeš, ale zemřeš v boji. Neni to lepší? Smrt budeš očekávat na každém kroku. A než zemřeš, odstraníš ze světa mnoho našich nepřátel. Zůstaň a bud' hrdinou.” Hlas utichne, ty už si myslíš, že pokračovat nebude. Ale Rakhor se rozhodl mluvit dál. “Možná budeš ostatními opovrhovat, ale nastane čas, kdy se budeš muset s ostatníma spojit. Stejně jako to bylo před lety. Nezapomeň na má slova, uchovej si je v paměti a jednej podle nich. Můžeš zabíjet, můžeš prolívat krev, ale vždy se nejdřiv rozmysli, zda ten, koho chceš zabít ti nebude nijak prospěšný.” Tentokrát hlas opravdu utichne a ty začneš mizet. Dřív než si stačíš cokoliv uvědomit, přestaneš cítit nohy, padneš k zemi. Projede tebou otřesná bolest. Omdlíš. Probouzíš se v hostinci, na stejném místě jako předtím. Zdá se ti, že uběhla strašně malá chvíle. Maximálně pár minut. Všichni stále sedí na svých místech, nic se nezměnilo. Akorát ty víš pár nových věcí. |
| |
| U Zeleného jablka Co to sakra...? Všechno se mi rozosřuje před očima... Po jednom pivu?... NE! Chtěj mě otrávit! Prsty křečovitě sevřu desku stolu. Chci vstát, ale nejde to. Krev mi buší ve spáncích, přestávám vnímat okolí. Slyším hlas, který mi vypráví o dracích a o zkáze... Je to příliš skutečné, než aby to bylo jen nějaké levné kouzlo... Vidím velkého rudého draka, jak mocně drtí své nepřátele a zve mě svým potomkem a slibuje mi boj a možná i smrt. Třeba tohle je moje poslání, přecejen zemřít v boji. V boji za něco velkého! Hlas pomalu odeznívá, vrací se mi vědomí. Rakhor mimoděk zašeptám potichu. Začínám vnímat okolí. Vše je takové jako předtím, tedy skoro... teď už vím. Moje ruka svírá vlčí amulet, co mám na krku... Rychle pohlédnu na svého spolusedícího a amulet rychle schovám. Doufám, že nic neiděl. V hlavě mi pořád hučí jako v úle. Vyklopim do sebe korbel piva, to by mohlo zabrat. Obrátím se na svého spolusedícího: Co ste to řikal? Nějak sem vás nevnímal. |
| |
| U zeleného jablka Ne jenom jestli jste tu kvůli snu a co se vám to stalo vypadalo to že ste byl chvilku v šoku a něco jste šeptal jako Rakhor co to je ??? Nesouvisí to s Drakami nebo snad ano ??? Podívám se na Amulet než ho Talgar schová Co je to za amulet ??? |
| |
| U Zeleného jablka Na to vstanu a zaseknu sekeru doprostřed stolu: "To se ptáš už trochu moc." Seberu si svoje věci. Nevšímám si lidí okolo, ani jestli jsem způsobil nějaký rozruch. Vytáhnu sekeru a jdu ven... Měl bych ho za tu troufalost zabít, ale jak to řikal ten drak Nezapomeň na má slova, uchovej si je v paměti a jednej podle nich. Můžeš zabíjet, můžeš prolívat krev, ale vždy se nejdřiv rozmysli, zda ten, koho chceš zabít ti nebude nijak prospěšný... tak možná jindy Venku si sednu před hospodu a přemýšlím o Rakhorovi. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Od doby, co jsi vstoupil do tohoto lokálu, tě pobolívá hlava, jenže ses to zatím snažil ignorovat. Sedíš u stolu sám a hlava tě začíná bolet čím dál tím víc, až se to promění v bolest, která se skoro nedá vydržet. Trvá to dlouho a ty máš pocit, že se brzo bolestí zhroutíš, že ti praskne hlava. Nakonec se ti začne všechno před očima rozmazávat. Přestáváš vnímat okolí a pomalu upadáš na zem. Cítíš to, víš, že padáš, ale když dopadneš, nepřipadá ti, že bys dopadl na tvrdou zem, ale padáš do měkkého. Najednou začneš vnímat. Jenže místo toho, abys viděl kolem sebe lidi, hostinec a měl kolem sebe rušno, máš všude kolem sebe pouze dvě barvy: zelenou a zlatou. “Buď zdáv Cadriane. Vítej v mém světě.“ ozve se čísi hlas a ty se lekneš, protože nikoho nevidíš. Hlas je mužský avšak tak klidný a harmonický… Jmenuji se Murasin a jsem jeden ze šesti draků. Asi ještě nevíš, proč jsi přišel do Tarakonu, že? Já Ti to tedy řeknu: V Tvých žilách, koluje má krev, takže tím pádem patříš i do mého klanu. Ty jsi jedním z těch, kteří nám musí pomoci. Jistě víš, že jednou už zlo bylo poraženo, ale opět sek nám blíží a Ty a Tvoji spolubojovníci a společníci jste byli do Tarakonu povoláni, abyste ho zničili. Nesmíte se vzdávat, musíte bojovat pro vše dobro, pro dobro všech lidí na světě. Teď je Tvá šance, kdy se můžeš stát slavným. Teď je Tvá šance zažít pořádné dobrodružství. Avšak tot dobrodružství bude na život a na smrt. Je možné, že někteří zemřou a Ty budeš mezi nimi, ale je také možné, že přežiješ.“ krásný a jemný mužský hlas se na chvíli odmlčí. Asi chce, aby sis vše, co řekl, nechal projít hlavou. “Dávám Ti možnost, aby ses rozhodl, zda chceš bojovat proti zlu nebo ne, ale věř mi, že pokud se rozhodneš, že bojovat nebudeš mít klidný život. V Tvých snech Tě bude trápit myšlenka na to, že jsi nepomohl světu. Opravdu Ti dávám na výběr, protože je jen a jen Tvá věc, jestli se rozhodneš pro ano nebo pro ne. Uvědom si však jednu věc, pokud se rozhodneš pro ano, možná díky Tobě bude svět žít v klidu a míru, možná díky Tobě ho nepohltí zlo a temnota.“ Murasinův hlas ztichne a ty se vracíš zpátky do svého světa. Otevíráš oči a hlava už Tě nebolí tolik, jako předtím. Ležíš na zemi uprostřed hostince a všichni koukají, co se to vlastně děje, co se s Tebou stalo a jejich obličeje vypadají vcelku zmateně. Ty jseš však klidný. Teď máš o čem přemýšlet. Rozhodneš se pro zachránění světa nebo pro to, abys zapoměl na slova Murasinova? Tato otázka musí dostat odpověď co nejdříve avšak musíš se rozhodnoutsprávně. |
| |
| Hostinec "U Zlatého Kalichu" Pomalu vstávám ze země. Hlava mne ještě bolí, ale pomalu to odeznívá. Když se vztyčím, trochu se mi zatočí hlava. Vrhnu nepříjemný pohled na lidi, kteří koukají tak zmateně. Popadnu hůl a tornu a vyjdu z hostince. Než vyjdu na ulici otočím se k hostinskému a hodím mu několik zlatých Nierenboroughských mincí. Chvíli se jen procházím a nasávám čistý vzduch. Teprve teď mi v hlavě začíná probíhat co jsem vlastně slyšel. Všichni musíme umřít. A jestli mám umřít pro zachování světa tak to stojí za to. A kdybych neumřel tak možná dostanu zaplaceno! Dobrá. Je načase stát se hrdinou. Teď má už má procházka cíl. Již předtím jsem si všiml nějakých dračích soch. Takže Tarakonští Draky zřejmě uctívají. A možná je tu místo, kde. Sice nevím kam jít, ale nohy mne vždy zanesli na správná místa. Hledám nějaký chrám či svatyni Draků. Nejlépe Murasina! |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Možná by si chtěla zavolat na pomoct Synfelovi, ale nejde to. Tvuj mozek tě neposlouchá, nemůžeš dělat nic. Jen čekat co se stane. Hledíš na stěnu do prázdna, nemůžeš se vůbec hýbat. Jakoby si zkameněla. Ale vnímáš. Hlasy kolem tebe ztiší svoji hlasitost, vše trochu potemní. Stále ale víš, že jseš v hostinci a kolem tebe je spousta lidí. “Vítám tě Mintrael, krásná princezno a zaklínačko,” promluví náhle kdosi. Ten hlas slyšíš jen ve své hlavě, nikdo jiný ho nevnímá. Je to hlas mužský, trochu přitahlivý. “Mé ctěné jméno je Salarius a právě ty patříš do mého rodu, k mému klanu,” pokračuje hlas. Pocítíš mírný větřík kolem tvé tváře, avšak uvědomuješ si, že nikdo jiný ten větřík necítí. Jen ty. “V žilách ti koluje má krev, krev draka uctívajícího to nejkrásnější co v našem životě je. Ovládám iluze, sny, dokáži ovládnouti i lidskou mysl. A jelikož ty si můj potomek, dokážeš to také. A tady, v Tarakonu jsi proto aby ses to naučila a poté použila proti našemu společnému nepříteli. Kdo to je? To nevím, to neví nikdo, žádný z mích druhů. Jediné co víme je, že ten člověk, to zlo, může způsobit, že lidé zapomenout na snění, fantazii, na umění jenž rozradostňuje naši duši. Může způsobit že lidé zapomenou na slunce a ve světe zavládne temnota. Může nás zničit a ty, Synfel a spousta dalších tu jste aby jste této katastrofě odvrátili a pomohli nám v boji proti tomu zlu. Byl bych moc rád, kdyby si do tohoto boje vstoupila s plným srdcem, s vírou ve mne, ale musím ti dát na výběr. Zůstaň, bojuj, a proměň své sny ve skutečnost nebo jdi, odejdi z Tarakonu, bojuj z příšerami a zemři někde sama v lese, pouze se Synfelem. Vyber si. Když zůstaneš, vyhraješ. Budeš hrdinkou, nikdo tě nebude považovat za mutanta. Budeš normálním člověkem jenž zachránil svět. Vyber si, na tvém rozhodnutí závisí vše co se stane. Některé věci jsou předurčeny, ale ty, právě ty, kdysi krásná princezna, dnes bělovlasá zaklínačka můžeš osud změnit. Změnit ho tím, že se rozhodneš.” Hlas na chvíli utichne. “Ještě se setkáme má drahá. Ty se Synfelem jste velikou součástí dnešního světa a okamžiků příštích. Opatruj se, princezno.” Trhneš sebou, tvé tělo tě začne poslouchat. Přestane ti krvácet dáseň, hlava už tolik také nebolí. Když se podíváš kolem tebe, spatříš, že se nic nezměnilo. Nikdo neví, že si právě hovořila s jedním z tolik uctívaných draků, se Salarijem. |
| |
| Hostinec, V ulicích města Ještě než odejdu od stolu, vidím, jak jedna dívka u nedalekého stolku omdlí a padá k zemi. Začnu nad tím přemýšlet, ale rozbolí mě hlava. Nic na to nepomáhá. Naopak, ještě se vše zhorší po dopití piva. Navíc ucítím v puse krev. Chi zavolat Synfela, nemůžu. Nemůžu dělat nic, pohnout se, vstát, vykřiknout....nic. K sakru, co to.... Stačím si pomyslet než vše potemní a okolí se ztiší. V hlavě slyším hlas. Velmi zvláštní hlas. Chvíli trvá než dohovoří. Kolik času uplynulo nevím. Trhnu sebou a vše se vrací do normálu. Pro změnu zas slyším Synfův hlas. Nahněvaný, trochu vystrašený. No konečně! Min, co se stalo? Co je s tebou?! Ksakru Min, odpověz mi. Neboj, už jdu. Konečně aspoň vím, proč jsme tu. A nezlob se na mě. Nemůžu za to. Hned ti to vysvětlím, ale ne takhle a tady. Trochu vrávoravě vstávám a odcházím zaplatit hostinskému. Bolest hlavy ještě není úplně pryč, alespoň že už mi neteče krev. Chm, princezna. Už dávno nejsem tím, čím jsem byla. A naštěstí ani nikdy nebudu. Že by šlo změnit povědomí lidí o nás? Stát se v očích ostatních hrdiny? Těžko. Ale zemřít ještě nechci.... Dobře Salariusi, přijímám úkol. Cenu za úspěch jsi nabídl dobrou. Usměju se a rychlým, pružným krokem se odebírám k východu. Postavy sedící před hospodou si všímám, ale nevěnuji jí pozornost. Ve stájích se přivítám se Synfem a ze hřbetu mu sundavám teď už nepotřebné plátěné sedlo, které ukládám do rance na zádech. Bez sedla je nám oboum líp. Před Zeleným jablkem nasedám na Synfa a rozjíždíme se po městě. Je na nás zvláštní pohled. Synfel se musí trochu sehnout abych mohla nasednout na hřbet. Navíc nemá sedlo a ani uzdu, držet se nepotřebuji. Než vyjedeme, kývnu ještě na rozloučenou barbarovi před hostincem. Asi půl hodiny projíždíme uličkami města, hledáme svatyni nebo chrám Salaria. Cestu nám poradil jeden místní, ale i tak jsme se nejspíš ztratili, zatím však nikam nespěcháme. |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Zrovna, v půlce přemítání o Uisanahovi, přestaneš vnímat okolí. Upadneš do bezvědomí. Tak to minimálně vnímají ostatní. Ty však víš, že v bezvědomí nejseš a dokonce I víš, že se ti nestane nic zlého. Jseš na nějaké rozlehlé pláni, prší ale ty dešt'ové kapky nevnímáš. Neni ti zima, neni ti horko. Prostě nepocit'uješ žádné pocity. Náhle v tvé hlavě někdo či něco promluví. Vítej Shyrru, můj věrný Hlas se ti nemusí představovat, moc dobře víš kdo to je. Sám Uisanah k tobě mluví. Nikdy jindy si neměl tu čest slyšet jeho hlas. Jsem Uisanah, ale to ty víš. Jsi vzdělaný a informovaný muž a pro úkol, který ti je svěřen jseš tím nejlepším a já věřím, že uspěješ,” začne mluvit drak. Ted' ho ale už nechápeš. Úkol? Jaký? Kde? “Avšak to předbíhám. To co netušíš, je to, že jsi můj potomek. Jsi dědicem mé krve, mé moci. Jsi mi tolik podobný. Dokážeš stejné věci jako já kdysi. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že ty jsi člověk a já drak. To však neni velký rozdíl a já věřím, že mi nikdy neuděláš ostudu. Ted' už ale k tomu, co jsem ti chtěl říci. Důvod, proč si přišel do Tarakonu. Nejste prvními komu se zdál sen o dracích. Před lety tu byli jiní lidé, stejní jako vy, stejně odvážní. Byli přivoláni na pomoc nám, drakům. Nakonec se utkali se zlem a Sedmým drakem. Vyhráli a my měli na dlouho klid. Sice jsme zemřeli, ale zemřel i Sedmý drak. Bohužel, smrt nás, draků je složitá a proto je možnost nás i Sedmého oživit. Je to složitá procedura, ale zlo, které zavítalo do Tarakonu to zvládne. Na vás je, ho zastavit a zabránit tomu, aby Sedmý znovu povstal. To by totiž byl konec nás všech. A hlavně vás všech. Sedmý by zničil veškerou přírodu, zabil by celý svět. A to nelze. Musíme, tedy vy musíte tomu zabránit.” Hlas na chvíli utichne, nechá chvíli aby sis vše vstřebal. Vzhledem k tomu, že úkol neni jednoduchý, dávám ti na výběr. Zůstaň a bojuj po boku svých druhů nebo odejdi a žij podle svého. Pokud uděláš to druhé, nikdy neuděláš nic velkého, nic hrdinského. Pokud se rozhodneš pro to první, je možné že zemřeš. Ale staneš se hrdinou, budeš inspirací pro druhé. Rozhodni se. Odejdi či zůstaň. Je to na tobě...” Drak skončí a ty pocítíš, že se zase probouzíš do svého těla v hostinci. Uběhla sotva chvíle co si mluvil s Uisanahem. Hlava tě ještě pobolívá, ale co je to proti tomu, že s tebou mluvil sám Uisanah. A svěřil ti takovou důvěru. |
| |
| Když Wilheard padl k zemi, chvíl sem netušila co dělat. Pak mě ale napadlo, zaskočit do hostince a najít někoho kdo by mu mohl pomoci. Na nic jsem nečekala a do hostince s názvem "U zeleného jablka" jsem vstoupila. Hned jsem pochopila, že někteří lidé nejsou úplně v pořádku. Nemam však šanci nad tím nějak hluboce uvažovat, strašně mě rozbolí hlava a já se musím opřít o zed'. Co se to děje? Mám chut' na někoho zařvat, říct, že se něco děje, ale nemohu. Nemohu vůbec mluvit a ani se pohybovat. Co se to doprčic děje? Začne se mi točit hlava a mě se podlomí nohy. Sesunu se k zemi, padnu do bezvědomí. |
| |
| Vidím, jak Wilheard padá k zemi, ale ještě než si uvědomím, že bych ho měl chytit, tak dopadne. Okolo si lidí nevšímám, přikleknu k němu, přiložím mu ruku na čelo, uchopím svůj amulet, který se mi dosud houpal na krku, a se zavřenýma očima jsem začal odříkávat jakási slova. Soustředil jsem se a snažil proniknout do jeho mysli, abych zjistil, co se děje, co se mu stalo...po dvou vteřinách mého soustředění odtrhnu ruku a ještě víc sevřu amulet, zeširoka rozevřu víčka a jsem lehce otřesen. ...je tam nějaká bariéra...v jeho mysli je magická bariéra tak silná, že jsem ji v životě neviděl...co se to s ním stalo? Ani pod útokem desítky mágů by to asi nebylo tak silné. Za chvíli se však zvedá a pomalu s několika nadávkami se oklepává. Až teď si všimnu, že někam zmizela na dívka Lilly, zmizela hned po tom, co Wilheard upadl...že by za to mohla ona?...nějaký jed?...možná, ale kdo to udělal je až v druhé řadě, teď je třeba zjistit co se vůbec stalo..nemůžu ovšem v lehkém rozrušení složit nějakou rozumnou otázku. "Co...co se stalo?" zeptám se a vypadám dost vyjeveně. |
| |
| Ulice před Zeleným Jablkem Překvapeně se podívám na Vyldnarica. Úplně jsem zapomněl, že jsem tu nebyl sám. "Já... Měl sem sen... A mluvil ke mně... Mluvil ke mně Faysalon! Já... Tohle bylo... Máme se postavit nějakému zlu! Zlu, které by mohlo zotročit svět! Máme se mu postavit všichni co jsme se sešli před tou branou," odpovídám mu lehce roztřeseným hlasem. Ještě pořád jsem se úplně nevzpamatoval. Rozhlédnu se okolo: "Kde je Lilly?" |
| |
| V hostinci "U zeleného jablka" Muž, jež se představil jako Shirru, je nějáký zmatený. Raději rychle odejde k baru a objedná si pivo. Hned, co usedne, se u jednoho stolu sesune k zemi nějáká žena. Všichni se k ní nahrnou, ale já dělám, že mě to nezajímá. Pak se k zemi sesune i Shirru. Už mi to přijde trochu divné, ale pořád dělám, jako by se nic nedělo - nevšímám si toho. Jenže do hostince vletí jakási žena, která se hned po příchodu také sesune k zemi. Všechny tři jsem spatřila u brány... ale už víc nedokáži uvažovat nad tím, co se vlastně děje, protože mě šíleným způsobem rozbolí hlava. Vše se kolem mě začne točit a já pomalu přestávám vnímat okolí. Co se to děje? Ani necítím, že jsem se také sesula na zem. Necítím a nevnímám nic, co kolem mě je... nevím, že jsem v jakémsi hostinci a že kolem mě jsou lidi... |
| |
| Fa...Faysalon?...ne, tuhle myšlenku teď musím zaplašit, nejprve najdeme Lilly...jak mě mohlo napadnout, že by za to, co se stalo Wilheardovi mohla ona? Rozhlédnu se okolo a padne mi oko na hostinec: "možná tam, zkusím se tam podívat." Vejdu dovnitř s připravenou otázkou, jestli ji tu někdo neviděl, najednou si všimnu zmatku v hostinci a ležící Lilly u vchodu. Přiběhnu k ní a sehnu se, zkusím to samé jako s Wilheardem...je tam ta samá bariéra!...takže k ní taky, mluví Faysalon? Ale proč k nim? Proč k nim? Oni o něm asi ani nevěděli, proč nemluví se mnou se svým věrným služebníkem? Proč s těmahle?...podívám se na Lilly a pocítím nával nechuti... Co se to se mnou děje? Jak můžu takhle uvažovat?...velký Drak ví co má dělat! Není na mě abych to soudil, jestli rozhodne, že ho nejsem hoden, ať se tak stane. Teď si přikleknu k Lilly...jsem si jistý, že to přestane, je to jako u Wilhearda, zatím ji aspoň podepřu hlavu o pult a povysunu aby seděla a nebyla potom víc zhmožděná. ...teď už jen čekat, řeknu si a posadím se vedle ní. |
| |
| U Zeleného jablka Sedím u baru a pomalu popíjím pivo… V hlavě mám stále tu ženu sedící u stolu. Přemýšlím a pomalu začínám usínat. Je mi trochu špatně a tak mám zavřený oči. Nic nevidím, ani nevnímám. Přemýšlím nad snem, klanem a dívkou. Pomalu upadám do svého snění. To už ale neovládám své tělo… jen myšlenky proudí kolem mě, jako by mi ani nepatřily. Sen nebo skutečnou… už nedokážu rozdělit pravdu od lži… připadám si jak uzavřený v nekončící temnotě. Ta tma… cítím se hůř. Zkusím jít, ale nepohnu se, zkusím řvát, ale nevydám ani hlásku. Nevím jak sem tady dlouho… začínám se bát. Hospoda, sen, realita mi připadá jako dávno… když najednou… z ničeho jsem na pláni. Rozkvetlé pláni zářící všemi barvami. Květy se otevírají do nebe a ignorují fakt, že všude padají velké kapky průzračné vody. Tato změna ve mně vyvolá šok, ale necítím už nic co v temnotě, necítím ani teplo ani zimu ani vítr kolébající se stonky rostlin. Pak něco ucítím a uslyším… je to rychlý sled pocitů, zvuků a slov, která ve mně probouzí hrdost. Dřív než cokoliv udělám nebo zkusím říct, vše zmizne. Sen nebo skutečnost? Teď už vím a rozumím. Cítím tvrdou zem pod sebou. Nemám sice otevřené oči, ale vím, že jsem v hospodě. Trochu se zavrtím a konečně vstanu. Někdo mi snad chtěl pomoct, nevím. Sem jak opilý. Vidím špatně a je mi hodně zle. Když se konečně opřu o bar, poznávám některé lidi. Někteří od brány, jiní nový. Vidím, že nejsem sám kdo skončil na zemi. Vidím tu neznámou dívku(Elizabeth), ležící na zemi obklopenou par lidmi. Rychle se k ní dostanu a pokouším se něco udělat, sám ani nevím co. Paní? Prosím… podepřu jí hlavu a mluvím na ní. Nevnímá, a zdá se že ani nereaguje. Trochu se vyděsím. Nevím proč omdlela, ale nechci aby tady tak ležela, a tak jí zvedám. Na svojí postavu není moc těžká, ale mě se zdá že je to pro mě těžké břímě. Vrávoravě, ale přece jen se dostanu až k pokoji, který sem si objednal. Položím neznámou na postel a těžce se sesunu na zem vedle postele. Pak už nic nevnímám… usnul jsem. |
| |
| Hostinec "U zeleného jablka" Pomalu, pomaloučku se začínám probouzet. Ucítím, že ležím na něčem měkkém. Chvíli trvá, než si uvědomím, co se vlastně stalo a kde to jsem. Pamatuji si, že jsem předtím seděla na židli v hostinci se jménem "U zeleného jablka". Jenže nepřipadá mi, že bych seděla u stolu. Já ležím... Kde to tedy jsem? Trvá mi docela dlouho než otevřu oči, protože jsem víčka měla nějáké těžké a nedokázala jsem je otevřít. Po tom, co otevřu oči, se rozhlédnu kolem sebe, kde to vlastně jsem. Zvláštní... jsem v nějákém pokoji a ležím na posteli. Když se podívám na zem, uvidím na ní toho muže, Shurru, který se mě zeptal, jestli se odněkud neznáme. Ale spí... Proč mě odnesl k sobě na pokoj? ptám se sama sebe. Hlava mě už nebolí, ale přecijen nehodlám nic dělat,a ni vstávat, abych ho neprobudila. Jen mi stále vrtá hlavou, proč mě odnesl k sobě napokoj... |
| |
| Prudce otevřu oči, oslepí mne mnoho barev. Nejprve nechápu kde jsem a hlavně, kde jsem to byla před chvílí. Bylo to..jako sen. Jako tamten co mě přivolal sem. Akorát...tady byl i ten hlas. Hlas draka. Faysalona... Malinko se zamračím, přemýšlím a nevnímám lidi okolo sebe. Takže já jsem potomek draka. Koluje mi v žilách jeho krev a tedy jsem předurčena k zničení nějakého zla. Ale jakého? Promnu si oči, ted' to asi nevymyslím Rozhlédnu s kolem sebe, spatřím Vyldnarica sedět vedle mě. Asi bych to měla nějak vysvětlit. "Já...mluvil ke mě Faysalon. Nějaká drak...neslyšel si o něm už něco?" zeptám se. Je lepší se ptát než vysvětlovat. |
| |
| Když si všimnu, že se Lilly probírá usměji se, že to netrvalo moc dlouho. "Tušil jsem, že k vám bude mluvit, to samé se stalo s Wilheardem" Můj úsměv lehce zhořkne: "Ano. o velkém Faysalonovi jsem už něco slyšel. Povídejte, co bylo v tom snu?" |
| |
| V hostinci "U Zeleného jablka" Poté co Vyldnaric zaběhne do hostince ještě chvíli sedím na ulici. Pak se zvednu a vejdu za ním. Vidím jak sedí vedle Lilly, která jako by se právě probírala. Přisednu k nim. Když začne mluvit o Faysalonovi trochu se usměju. A když domluví tak jí vezmu za ruku a potřesu jí s ní: "Faysalon? Rád tě poznávám, sestřičko.. Tedy skoro sestřičko.. Víš jak to myslím.." řeknu, ale začnu se do toho zamotávat. Pak si všimnu výrazu Vyldnaricovi tváře. Zklamání? Co on to říkal o Faysalonovi? Něco o tom, že je mu zasvěcen či co? Nezdál se mu ten sen? Možná proto, že mnohem víc než my. Možná i ví či tuší proč nás zavolal. Tedy zavolali. Zatím ho nebudu svou otázkou zatěžovat. Možná by to nebyla nejlepší chvíle. Ale radši ho budu hlídat, kdyby také omdléval. Nemusí dopadnout tak tvrdě jako já. A asi i Lilly. Zvědavě se na Lilly podívám, když Vyldnaric vysloví svou otázku ohledně snu. |
| |
| Před hostincem U Zeleného jablka Sedím si ve stínu před hostincem a přemýšlím si o svém... draku. Nevnímám skupinku lidí, které jsem zahlédl u brány. Připadá mi, že všechny lidi, co dneska potkávám, jsem zahlédl dopoledne u brány. No jo, Rakhore, ale jak poznám, že nadešel čas?... teď mlčíš... já vim, poznám, když se schyluje k bitvě, ale nevim, jestli poznám, že je to ta poslední. ještě jsem v žádný takový nebojoval... hmm, to je zapeklitá věc... takový jako já na přemejšlení moc nejsou, tak doufám, že mi, Rakhore, včas dáš vědět." Najednou se jeden z příchozím sesune na zem a žena, co jde s ním s křikem vběhne do hospody. Už zvažuju, že se půjdu podívat blíž, ale to už se tam zase objevil ten zakuklenec s protivnými otázkami. Vyčkám, ale budu poslouchat, co říkají. |
| |
| V pokoji "U Zeleného jablka" Probudím se v sedě na zemi. Uběhlo snad pár hodin... sám nevím. Za oknem se smráká a stále prší. Neznámá dívka leží na postely a nehýbe se. Nevidím jí do obličeje, ale nejspíš spí. Pomalu, potichu se zvednu a vykradu se z pokoje. U baru zjistím že uběhla jen hodina od doby co jsem odnesl tu dívku. Dívné, jak zde plyne čas. Sem z toho trochu zmatený. Objednávám u hospodskýho jídlo do pokoje. Pak položím zlatou mincí na pult, kterou si hospodký k mému udivu vzal bez problemu. Vzal jsem ještě pro jistotu víno, pivo a medovinu(vodě jsem moc nevěřil) Poté to všechno odnesl do pokoje a položil na stůl vedle postele. Dívka se trochu zavrtí na postely. Počítám že je vzhůru. Donesl jsem něco k pití a za chvíli někdo donese jídlo. Nedivte se proč tu jste. Jen sem vás nechtěl nechat ležet na zemi u baru. Pořád mám pocit že vás odněkud znám... a noo... to je jedno.. Nechtěl jsem aby se mi dívala do obličeje zakryté kápy a tak ji sundávám. Rysy hraničáře by někdo řekl. Já si na sobě všímám maximálně zelených očí a krátkých rozcuchaných vlasů. Nemůžu říct že vypadám špatně, ale krasavec rozhodně nejsem. Poté si zas sedám na zem a koukám na dívku. Nevím jak zareaguje na mou nenucenou konverzaci... |
| |
| V pokoji s Shyrrou "U zeleného jablka" Podaří se mi usnout. Ale pak mě vzbudí nějaký rachot. Otevřu oči a tam vidím toho muže. Malinko se na něho usměju, když si sundá kápi. Děkuji vám... poděkuji mu. Najednou mi ale dojde, proč mě možná zná. Víte, jak jste předtím... předtím dole v hostinci mluvil o těch oslavách... U-Uisanachu? zeptám se ho, ale ani nečekám na odpověď. Mluvil ke mě d-drak... Uisanach. P-rý... prý máme zničit nějaké n-nebezpečí... Podívám se na něho trochu zmateně a čekám, co on na to. |
| |
| V pokoji Jak se zdá tak jsme byly oba povolání stejným drakem. Na chvilku jsem se odmlčel a pak pokračoval. Rozhodl jsem se jí věřit. Já Jsem věděl kým jsem povolám. Znám legendy o dracích a kdysi jsem prošel výcvikem v Uisanachu. Stal se ze mě posel jeho víry. Nevím proč si mě tehdy mistr vybral. Prý jsem snad jeho potomek. O dracích neví moc lidí a ještě míň se jich stane jeho učedníky. Zase se zamyslím a pokračuju. Všechno bylo v pořádku až do doby kdy se mi zdál sen. O Tarakonu jsem se do té doby nevěděl... což mi bylo divné, když vezmu v úvahu, že to je město opředené legendami o dracích. Chvilku si promýšlím jak pokračovat dál Brzy se něco stane… přijde změna... nevím jaká, ale příjemná nebude. Proto jsme tu... určitě jste si všimla že sem přišli i jiní a podle mě mají stejný cíl cesty. Teda alespoň to předpokládám. Nebezpečí přijde a my se mu buď postavíme hrozbě a nebo utečeme. Nevím co přesně vám řekl, ale mě sdělil že máme zastavit sedmého draka... Jak se zdá, tak na to teď budeme dva. Doufám... Pak se ale zeptám na věc, kterou jsem potřeboval vědět už od prvního setkání. Jinak jestli to nevadí, mohl bych vědět jak se jmenujete? Já... trochu znervozním znal jsem jednu dívku která je vám podobná. Neznal jsem jí jménem, jen jsme spolu zažily něco neuvěřitelného... Já... od té doby jsem jí nevyděl To jsem už ztichl, snad proto že jsem ze sebe nemohl dostat víc. Tiše jsem si povzdechl. |
| |
| V pokoji se Shyrrou Pozorně poslouchám, co mi říká a přemýšlím, co to všechno vlastně má znamenat. Ach... promiňte. Jmenuji se Elizabeth... usměji se. Dělám, jako by se nic nestalo, ale upřímě řečeno... jestliže ta dívka, o které mluví, mám být já, tak proč si to nepamatuji? Třeba to skutečně já nejsem. Třeba je to jen náhoda. I to je možné... Víte, mně řekl v podstatě to samé, co vám. V tom případě tedy musíme být jeho potomky oba dva. A pak jsem tedy odhodlána bojovat za tento svět, ať se mi stane cokoliv. Ať klidně zemřu. Do té doby, co se mi zdál sen, který mě přivedl sem do Tarakonu, jsem byla obyčejná dívka z bohatší rodiny. Vlastně... byl to skoro až nudný život. při těchto slovech se zvednu z postele a začnu přecházet po pokoji. |
| |
| V pokoji s Elizabeth Jsem rád že vás poznávám Elizabeth Radši jí vykám, přece jen se známe sotva pár desítek minut a nemusím alespoň přemýšlet nad její podobností. Zvláštní, že takový sen dokázal donutit někoho odejít z rodného domu ze dne na den. Ten sen měl v sobě hodně vážnou prosbu. Já jsem to bral jako poslání od Uisinacha. Nemám co ztratit a nemám ani co získat. O slávu mi nejde, ale rozhodně se nebojím smrti. To bych radši zemřel než abych se vzdal víry v Uisinacha a utekl do temného kouta schovat se před hrozbou. Dívám se na Elizabeth jak přechází po pokojí sem a tam. Zase upadnu do snění, když mě z něj vytrhne zaklepání hospodskýho s jídlem. Vezmu od něj podnos s dušeným masem, nějakou zeleninou a skoro tvrdým chlebem. Lepší než nic pomyslím si a postavím ho na stůl. Doufám že to bude chutnat. Sednu si ke stolu a zkusím ochutnat maso. Chutná docela dobře. Alespoň se mi to zdá, po těch týdnech cesty. |
| |
| V pokoji se Shyrrou Ten sen byla jediná šance, jak změnit nudný život v dobrodružství. Též mi nejde o slávu, jen si chci užívat života. Chci zažít strach, chci pomáhat světu. Došlo mi, že musím dojít sem, aby se tohle všechno splnilo. Jenže.. nemyslete si, že jsem taková naivka. Ne... to vážně nejsem. Prostě jen... cítím, že teď už můj otec nemůže říkat, že jsem k ničemu a že umění s mečem, kterému jsem se tak ráda učila, bude konečně využito. mluvím stále klidně. Vždycky jsem se dokázala ovládat až tak dobře, že na mě nebylo nikdy poznat, jak se právě cítím a co si myslím. Potom, co domluvím, přijde hostinský s jídlem. Podívám se vděčně na Shyrru a vezmu si kus masa. Není špatné... i když... doma bylo lepší jídlo. Musím si zvykat. |
| |
| Proč se mi zdá, že Vyldnaric je...tedy, malinko žárlí na to, že já s Wilheardem jsme zprávu od toho draka dostali? Malinko se zamračím, ale přesto mu chci začít vyprávět o tom co se mi zdálo. Nebo, alespoň o části z toho snu... Dříve však promluví Wilheard. Sestřičko? No, dejme tomu. Vlastně má i pravdu... "Ano, vím jak to myslíš," pousměji se. Pak se na chíli zamyslím. Co bych jim asi o svém snu měla říci? A byl to vůbec sen? "Mluvil ke mě Faysalon. Řekl, že jsem jeho potomek a musím se, společně s ostatními postarat o to, aby odsud' zmizelo zlo. Nevím jaké zlo, drak řekl pouze zlo, které by bylo schopno tuto zemi zotročit," vysvětlím stručně. Pár věcí však utajím. Ještě nevím...zda jim mohu důvěřovat. "Vyldnaricu, vypadá to, že dalším na řadě budeš ty...Připrav se na bolest hlavy a dost divný pocit," snažím se zažertovat. Ta vážná atmosféra mi moc dobře nedělá. |
| |
| "Ah, děkuji za upozornění." pokusím se o úsměv, ale vzejde z toho jen slabý úšklebek. To je absurdní! proč mluví zrovna s nimi! Já...já ho znám, já se mu klaním, skoro nikdo o něm kromě mne a pár bratrů neví, možná jsem se k tomu dostal náhodou, ale to nic nemění. Že by to bylo kvůli krvi? Že by za všechno mohla moje krev, proč zrovna oni dva musí být jeho potomky? Proč né já? ahrr...čert to vem, Faysalon je nejmoudřejší, ví co je nejlepší! ...ale i on může být neopatrný a nechá se zaslepit iluzemi, iluzemi svých vlastních "dětí", je to jejich otec, možná že jeho děti zastínili rozvahu, moudrost a vyrovnanost a pouze straní svým dětem. Ne, to nemůže být fér... |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Dříve než stačíš cokoliv udělat, vytryskne ti před očima roj hvězdiček a ty o sobě na chvíli vůbec nic nevíš. Probereš se o něco později v nějaké temné místnosti. Nevíš kde jseš, nemůžeš si to tu ani pořádně prohlédnout, máš rozmazané vidění. Hlas, který promluví ale vnímáš dokonale. “Zdravim tě Thorstene,” zazní mužský, tvrdý hlas. Nevíš odkud vychází. Zní to, jakoby si ho slyšel jen ve své hlavě. “Nepokoušej se zjistit kde jseš, tohle vše je jen iluze. Iluze, kterou jsem vyvolal já, tvůj dávný předek abych tě mohl uvítat v Tarakonu a požádat o pomoc. I když to druhé dělám nerad. Nejprve kdo vůbec jsem. Jmenuju se Rakhor a nejsem nic menšího, než drak. Vím, že o tom, proč si tu, nic nevím, tak se ti to budu snažit stručně vysvětlit. Nejsem jediný drak. Jsem pouhá sedmina našeho druhu. Zbylých šest draků jsou odlišní než já. Bud' jsou více spravedliví, více obětaví, více chytřejší, více...no prostě lepší. Já jsem drak, kterého mnozí zatracují. Více nenávidím než miluji. Rád ničím, rád se mstím. Možná právě tomu jsem silnějším než ostatním. Nebojím se zabíjet, když mám nepřátelé, nebavím se s nima jako někteří jiní. Zabiji je a s potěšením sleduji jak umírají, jak krvácí...Ale ted' už jsem zaběhl do detailů. Vrat'me se k začátku mého vyprávění. Jak jsem řekl, bylo nás sedm. Jsme odlišní, ale ten sedmý je ještě odlišnější než my. Je zlý. Už před lety s ním byli problémy, ted' nastávají zas. Blíží se zlo, které chce Sedmého zpět. Hrozí že zemřeme. Že nás vyhubí. Proto jsme nechali přivolat spoustu dobrodruhů – lidí, kterým v žilách koluje naše krev. Ty jsi právě tím, který by měl uctívat mne. Právě ty máš moji krev a já doufám, že oprávněně. Můžeš odejít, nechat nás napospas. Odejít z Tarakonu, zapomenout jak na mě tak na ostatní. Ale měl by si vědět, že když prohrajeme, že když zemřeme, zemřou i naši potomci at' budou kdekoliv. Takže když odejdeš, budeš mít rodinu, může se stát, že jednou pocítíš křeč a najednou zemřeš. A tvé děti také. Když tu zůstaneš, možná také zemřeš, ale zemřeš v boji. Neni to lepší? Smrt budeš očekávat na každém kroku. A než zemřeš, odstraníš ze světa mnoho našich nepřátel. Zůstaň a bud' hrdinou.” Hlas utichne, ty už si myslíš, že pokračovat nebude. Ale Rakhor se rozhodl mluvit dál. “Mám pro tebe úkol. Pokud tu zůstaneš, najdi další vlastníky mé krve a spojte se v jeden klan. V klan draka Rakhora. V můj klan, který bude vždy tím nejlepším.” Tentokrát hlas opravdu utichne a ty začneš mizet. Dřív než si stačíš cokoliv uvědomit, přestaneš cítit nohy, padneš k zemi. Projede tebou otřesná bolest. Omdlíš. Probouzíš na stejném místě jako předtím. Zdá se ti, že uběhla strašně malá chvíle. Maximálně pár minut. Všechno je stejné jako předtím, bic se nezměnilo...Akorát tebe poboívají nějaké končetiny z pádu. |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Možná bys chtěl zavolat na pomoc. Tvuj mozek tě však neposlouchá, nemůžeš dělat nic. Jen čekat co se stane. Hledíš na stěnu do prázdna, nemůžeš se vůbec hýbat. Jakoby si zkameněl. Ale vnímáš. Hlasy kolem tebe ztiší svoji hlasitost, vše trochu potemní. Stále ale víš, že jseš v hostinci a kolem tebe je spousta lidí. “Vítám tě Argere,” promluví náhle kdosi. Ten hlas slyšíš jen ve své hlavě, nikdo jiný ho nevnímá. Je to hlas mužský, chraplavý. “Mé ctěné jméno je Salarius a právě ty patříš do mého rodu, k mému klanu,” pokračuje hlas. Pocítíš mírný větřík kolem tvé tváře, avšak uvědomuješ si, že nikdo jiný ten větřík necítí. Jen ty. “V žilách ti koluje má krev, krev draka uctívajícího to nejkrásnější co v našem životě je. Ovládám iluze, sny, dokáži ovládnouti i lidskou mysl. A jelikož ty si můj potomek, dokážeš to také. A tady, v Tarakonu jsi proto aby ses to naučil a poté použil proti našemu společnému nepříteli. Kdo to je? To nevím, to neví nikdo, žádný z mích druhů. Jediné co víme je, že ten člověk, to zlo, může způsobit, že lidé zapomenout na snění, fantazii, na umění jenž rozradostňuje naši duši. Může způsobit že lidé zapomenou na slunce a ve světe zavládne temnota. Může nás zničit a ty a spousta dalších tu jste aby jste této katastrofě odvrátili a pomohli nám v boji proti tomu zlu. Byl bych moc rád, kdyby si do tohoto boje vstoupil s plným srdcem, s vírou ve mne, ale musím ti dát na výběr. Zůstaň, bojuj, a proměň své sny ve skutečnost nebo jdi, odejdi z Tarakonu, bojuj z příšerami a zemři někde sám v lese, pouze se svými myšlenkami. Vyber si. Když zůstaneš, vyhraješ. Budeš hrdinou, nikdo neodmítne tvé nabízene spojenectví. Budeš člověkem jenž zachránil svět. Vyber si, na tvém rozhodnutí závisí vše co se stane. Některé věci jsou předurčeny, ale ty, právě ty, můj potomek můžeš osud změnit. Změnit ho tím, že se rozhodneš.” Hlas na chvíli utichne. “Ještě se setkáme synu. Jsi velikou součástí dnešního světa a okamžiků příštích. Opatruj se, Argere.” Hlas utichne. Možná už nadobro. Když už si myslíš, že se varcíš zpět, znovu promluví. “Málem bych zapomněl. Máš první úkol. Najdi další mé potomky a spoj je v jeden klan...Jedině tak, tak že se spojíte, budete silnějšími.” Trhneš sebou, tvé tělo tě začne poslouchat. Přestane ti krvácet dáseň, hlava už tolik také nebolí. Když se podíváš kolem sebe, spatříš, že se nic nezměnilo. Nikdo neví, že si právě hovořil s jedním z tolik uctívaných draků, se Salarijem. |
| |
| Malinko se pousměji, ale nemohu se zbavit pocitu, že Vyldnaica to štve víc, než jsem si doposud myslela. Měla bych a něco říct...Třeba h nějk uklidnit, že určitě bude mít ten sen taky... Ae pomohlo by to? Netuším a zkoušet to nebudu. Raději. Místo toho se zvednu, prsty promnu spánky. Hlava mě ještě stále bolí, ale nedá se s tím nic dělat. Náhle mne osvítí myšlenka. Nebo vzpomínka? Neměli jsme náhodou v úmyslu si zde odpočinout po dlouhé cestě, najíst se a napít?" zeptám se s úsměvem. Na tohle jsem úplně zapomněla. Stalo se toho tolik, že takové všední věci jako je jídlo, se mi vykouřily z hlavy. |
| |
| Sakra, co se to to s těma lidma děje? Proč omdlívaj a tvářej se tak divně? Vůbec to nechápu, vždyt' já jsem úplně v pohodě. Navíc, divný jsou jen ti lidi co jsem viděl u brány. A i Elizabeth... Malinko se pousměji, možná bych jí měl jít pomoci...ale dříve než se zvednu, pomůže jí nějakej divnej chlápek, který se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Tak se rozhlédnu kolem a spatřím další hezkou ženu, která zřejmě omdlela. Je to hezká blondýna a ted' už se zdá v pohodě. Přesto..kdo ví? Hezká je a vypadá pitomě. Jako každá blond'atá slepička. Jen kdyby u ní nebyli ti dva. Ten zakuklenej a ten druhej... Zvednu se od stolu, zamířím ke trojici. Jste v pořádku, mladá slečno? zeptám se dívky (Lilly), její společníky ignoruji. Mé jméno je Joschual, mohl bych vám nějak pomoci? Tohle určitě zabere. Pak se otočím na ty dva, musím je nějak vyšachovat ze hry. Pánové? Neobtěžujte tuto krásnou slečnu svojí přítomností, nevidíte, že jí vadíte? Mimochodem, ty zakuklenče, pokud chceš na někoho zapůsobit, sundej si tu kápi. Nebo seš tak ošklivý, že se bojíš ukazovat svoji tvář? |
| |
| Hostinec "U Zeleného Jablka" "Jistě! Jídlo! Odpočinek! Občerstvení! Také bych málem zapomněl." přikývnu na Lillinu otázku a už se chystám vyhlédnou nějaký stůl, když k nám přijde nějaký "vymazlený" chlapík. Po jeho slovech se napřímím (ze svého obvykle trochu přihrbeného postoje). "Promiňte, mladíku, že bych vadil někomu jinému než vám jsem si opravdu nevšiml. A možná byste se měl vrátit ke svému stolu. Aby vám nevystydla polívčička a nezkyslo mléko. A hele. Tady máte ještě trochu na bradě. (Wilheard je přeci jen trochu starší. Něco přes pětatřicet.) Tohle je divné. Něco takového jsem ještě nkomu neřekl. To je skoro urážka co jsem tu předvedl. Vlastně ne skoro. No doufám, že si toho nevšimne. Teda ale že se mnou ten sen zacloumal. To musí být ještě nějaké dozvuky. |
| |
| Pokrčím rameny nad Elizabethiním rozhodnutím. Myslím, že si života moc užívat nebudeme a strachu zažijeme víc než dost. Mám smíšené pocity. Jsem sice rád že se Elizabeth rozhodla pokračovat, ale zároveň jsem měl pocit že bych jí radši viděl někde v bezpečí. Abych se moc nezamyslel pokračoval jsem. No… a jak dobře zacházíte s mečem? A umíte používat ještě jiné zbraně? Tázavě se na ní podívám a upiju trochu vína. |
| |
| Zbraně... ? Ne, umím jen s mečem a ne zrovna nijak špatně Usmívám se. Pak mě ale něco napadne. Nemyslíte, že bychom měli najít ostatní? Jistě na tento úkol nejsme jen sami dva. Dívám se na Shyrru zkoumavým pohledem. Šest Draků... šest klanů. Zamířím rovnou ke dveřím pokoje, ale nevyjdu z nich. Počkám, co na to Shyrru. |
| |
| Uvidíme řeknu potichu a usměji se na ni. No... Myslím že by jsme měli spíš projít město, ať víme jak je velké a kudy se dá utéct z města. Nechtěl bych tady bloudit, kdyby se něco stalo. Potom se zvednu a jdu za Elizabeth. Procházka po tajemném městě... romantické? Sám ani nevím jak to vyznělo. |
| |
| "No samozřejmě, ale jak se tak dívám, budeme si muset asi k někomu přisednout." Nejprve si myslím, že ten člověk jen prochází, když začne mluvit k Lilly, tak se lehce ošiju. Už už se nadechuji abych na toho odrzlého "Někoho" promluvil, ale v ten okamžik se otočí směrem ke mně. ...co si o sobě ten spratek myslí, může být tak o pět let mladší než já, ale to neznamená, že má víc sil než já...a co teprve, když je tady ještě Wilheard. "Vážně?...děkuji za upozornění, až budu potřebovat na někoho zapůsobit dám vám vědět, určitě si vyslechnu vaše rady, abych věděl, co nemám dělat. Teď bych ocenil, kdyby jste odešel...a mimochodem děkuji, že jste nám uvolnil stůl." Znechuceně si ho prohlížím, nakonec si lehce povytáhnu kápi aby mi viděl do očí a pouze pro efekt mi v nich červeně zasvítí - tak přece jen mě síla Faysalona neopustila - a mezi lehce roztaženými prsty nechám volně pobíhat jiskry, připraven pouze říct : "Kompendior magikum" a trochu potrápit našeho namyšleného hosta. |
| |
| Když k nám příjde ten drzý mladík, zamračím se. Už mě urazilo to co řekl mě, natož jak to muselo urazit Vyldnarica. Už už chci něco říci, ale začne Wilheard. Tak to se mu povedlo... Pak promluví i Vyldnaric a já se musim pousmát. Tihle dva se umí vypořádat s takovejma náfukama. Ted' ješt musim něco říci já, abych nevypadala, že se neumim bránit. Vždyt' ten chlap, ten Joschual se na mě dívá jak na hloupou husu. A to já doufejme nejsem. Joschuali, jmenujete se tak, že ano? Děkuji, že máte obavu o mé zdraví, ale spíše byste se měl starat o sebe," začnu s chladnou tváří. Snažím se přemýšlet co řeknu. Mimochodem, nejsou to mí přátele jenž mi vadí. To spíše vy a vaše nadutost a namyšlenost. Pokud mi tedy chcete udělat radost, odejděte a snažte se nám vyhýbat. Děkuji že budete tak ochoten a ihned z tohoto hostince odedete," snažím se znít vyrovnaně, ale místy je vidět, ze zuřím. Já takový muže nesnášim. |
| |
| Hostinec Sakra, ti lidé jsou ale nevrlí. To je nemůžu ani oslovit? Usměji se, vymýšlím nějaké odpovědi na to co mi řekli. Ten divnej chlápek co mě urazil první si to také první spočítá. Ale staroušku, přeci nebudeš hned tak vyšilovat. Ještě by tě z toho mohlo klepnout, to tak u starších osob bývá. A jakto, že u sebe nemáš berličku? Copak už i zapomínáš věci? zašklebím se na Wilhearda. On urazil mne, já urazím jeho. Oko za oko, zub za zub. Pak pohlédnu na zakuklence. Z toho jde i strach. Ale já se nebojím Nestraš mě zakuklenče, z takových zrůd jako jseš ty strach nemám. A ten stůl jsem neuvolnil, pokud tam chcete, budeme tm muset býti se mnou. Já totiž neodejdu Ted' už mluvím k té drzé náně. Takhle by si ženy neměli dovolovat. Zasloužila by si za svoji drzost pár facek. Ale...tady? Ne, tady ne. Ukážu ji co jsem zač jindy. Až bude sama. Rád bych ti vyhověl zlato, ale nemohu. Tady u toho stolu se mi sedí nejlépe. Pojd' si přisednout, uvolním ti místo na svém klíně... Možná si už dovoluji moc, ale to mi nevadí. Uvidíme jak budou reagovat. |
| |
| Hostinec "Mluvit o takhle o starých lidech není hezké," usměju se na Joschuala, "A možná byste měl být rád, že nějakou tu berličku nemám. Nicméně pokud byste na tom trval, mohl bych vám dát lekci co se týče váhy znalostí." Úsměv z tváře mi pomalu mizí "A přestaň mi tykat ty zatracenej malej bastarde!" zvýším hlas. Také vypadám jako bych ještě o něco povyrostl. Och, děkuji bratru Dagonovi, že mě tehle trik naučil. |
| |
| Tak a teď už toho mám dost! Ten spratek mě začíná pořádně rozčilovat...když vidím, že mám plnou podporu i ze strany Lilly a Wilhearda, už se pomalu odhodlávám k činu...vzpomenu si ale na učení Faysalona, Ne! Tohle není to, o co jsem se v životě snažil, cesta Faysalona je jiná, možná nemám jeho krev, ale stejně mu budu stále sloužit...a ukvapenost, nebo násilí k jeho vlastnostem nepatří...ne... Veškerá zloba se mi vytratí z tváře a nahradí jí lehký úsměv. Vědom si nastalého napětí velmi potichu, bez jediné známky zloby nebo nerozvážnosti pomalu promluvím: "odejděte" |
| |
| Ti tři mě už pomalu začínají štvát. Asi jim budu nucen ukázat co dokáži, čeho jsem schopen. Nechtěl jsem přistoupit k činům, ale jak to tak vypadá, budu muset. Jen ještě zkusím toto. Neodejdu... řeknu a zamyslím se. Jedině snad...odejdu, ale nepujdu sám Na tváři se mi objeví vychytralý úsměv, pohledem sjedu k té blondýnce. Pokud se mnou pujde i tato mladá slečna a v tom druhém hostinci mě pozve na korbel piva, odejdu a to ještě s úsměvem na rtech, navrhnu. Mohli by přijmout mojí nabídku. Zbavěj se pitomý slepice a nevyvolaj rvačku. Jsem já to ale chytrej. No, není to spravedlivé? Všichni budeme mít užitek," |
| |
| "Kompendior magikum" vykřiknu a kolem Joschuala se objevila magická bariéra a nemůže se hýbat. "Měj jste pravdu...neodejdete." promluvím směrem k němu. "Neposadíme se?...Ten pán byl tak laskav, že nám uvolnil stůl a už se k němu neposadil." řeknu a ukážu směrem k stolu od kterého vstal Jochual a jdu se posadit. Pomalu ze mě opadá nával napětí, který způsobilo kouzlo. |
| |
| Jak myslíte usměju se na Shyrru. Vyjdeme z hostince a já se rozhlédnu, kam se dá jít. Nepřemýšlím niják dlouho. Nakonec se vydám kamsi ven z centra. Ani se neohlédnu, jestli Shyrru jde za mnou. Vím až příliš dobře, že za mnou jde, takže je vcelku zbytečné, abych se ohlédla jenom kvůli tomu. Už se začíná stmívat… pomyslím si, když se podívám na oblohu, kde se pomalu začínají objevovat první hvězdy. Nakonec dojdeme na křižovatku dvou ulic, kde je stále plno lidí. Zastavím se. Tak co? Kam se vydáme teď? podívám se na Shyrru. |
| |
| Jdu za Elizabeth a prohlížím si město. Je hodně rozlehlé, ale nedokážu určit jak moc. Chtělo by to nějaké vyvýšené místo. Je teplo, nebe se rozzařuje hvězdama a já pomalu začínám zapomínat na „prohlídku“ města. Když dojdeme na křižovatku pokrčím rameny. Třeba sem ukážu na širokou ulici vlevo. Pomalu pokračuju. Ještě se mi nechce vracet jen nevím co říkat. |
| |
| Přikývnu a vydám se za Shyrrou. Jdeme tou širokou ulicí, lidí je stále dost, ale pomalu ubývá... Trochu později zahneme do jiné ulice, stále míříme ven z města. Nakonec je vidět brána. Podívám se tázavě na Shirru, jestli půjdeme ven, ale stejně na odpověď nečekám. Jdu rovnou ven z brány, ven z města. Kolem je Krásná zelená louka a o kus dál les. Rozlehlý les. Je už dokonalá tma a hvězdy svítí víc a víc. Jdu ještě kousek dál po louce a tam se zastavím a lehnu do trávy. Ty hvězdy jsou nádherné... usměju se a zadívám se do nebe. |
| |
| Tarakon Jelikož jsem na pátrání úplně sama, rozhodnu se napřed vydat do nějaké svatyně, kde by mi mohli poradit. Pokud to dobře chápu, uctívají tu v Tarakonu draky. Určitě by tu měli mít i nějaká místa, kde se s nimi spojí, rozmlouvají s nimi a modlí se k nim. Takže hurá do svatyně Algendrika! napadne mě a přidám do kroku. Začíná se pomalu stmívat, takže bych si měla pospíšit, abych ještě měla čas si někde najít místo na přespání. Chvíli (chvílí rozumějte hodinu, milí spoluhráči) bloumám po městě a jen tak nazdařbůh procházím ulicemi a hledám něco, co by jen vzdáleně mohlo připomínat svatyni. Bohužel na nic takového nenarážím, a tak začínám být unavenější a nabručenější, že jsem ještě nikde nepokročila. měla bych se co nejdřív pustit do díla a najít nějaké informace o dracích a zejména o tom Algendrikovi. Vždyť já o něm skoro vůbec nic nevím! Musím prostě něco najít. Prostě musím. Tak se jdeme někoho zeptat. pomyslím si a přidám do kroku, abych neztratila ani ten zbytek světla, který ještě zůstává. Hledám někoho, kdo by mi mohl pomoci hledat svatyni Algendrika. |
| |
| Jdu s Elizabeth ven z města. Hluk města se ztratí v šumění lesa. Na louce se sedám vedle ní, tak abych viděl do její tváře. Usměji se na ní. Ty hvězdy jsou doopravdy nádherné… vzhlédnu k hvězdám. Snad je to tím místem, snad tím že jsem s tebou. Je mi tu příjemně… jsem tu jen den, ale dokázal bych tu zůstat navěky. Podívám se zas na Elizabeth a uchopím jí za ruce. Nějak nevím jak dál, jako bych se neodvážil cokoliv udělat. Byť jí pohladit. |
| |
| soukromá zpráva od Sharbaraz pro |
| |
| Shyrrova slova ve mě něco zlomí... Jakousi bariéru. Nevím, nerozumím tomu... A ještě když mě uchopí za ruce... je mi něják úzko... je tak, jak mi už velice dlouho nebylo... Jakto? Jak je to možné... ? nic nechápu... musím sklopit hlavu, protože nechci, aby mi viděl do obličeje... Začnou mi téct slzy... nevím, co dělat... cítím se... cítím se hrozně... Je slyšet tichý vzlykot. Jenže já se z ničeho nic zvednu a začnu utíkat se zakrytou tváří. |
| |
| Elizabeth sklopí hlavu a hned na to se rozpláče. Trochu se vyděsím a pokusím se jí uklidnit… to však už utíká kamsi do lesa s obličejem skrytím ve dlaních. Chvíli překvapeně sedím a dívám se na své ruce. Co jsem provedl? Snad nic… Ujišťuji se, že za to nemůžu, ale nějak to nejde. Rychle se zvedám a pokouším se jít po stopách Elizabeth. |
| |
| Chvíli běžím... je úplná tma a já se pomalu ztrácím ze Shyrrova dohledu. Jenže ptootže mám stále uslzené oči a ještě k tomu obličej schovaný do dlaní, nevidím na cestu a tudíž ani nevím, kam běžím. Vběhnu nejspíš do lesa, ale do cesty se mi připlete kořen stromu a já o něj zakopnu. Sletím na zem. Ignoruji, že jsem zakopla. Ignoruji, že jsem upadla. Nevstávám. Stále ležím na zemi. Mám jen výčitky svědomí... |
| |
| Hostinec Sakra, co se to děje? Vytřeštím oči, vůbec nic nechápu. Ten hnusnej zakuklenec použil kouzlo. Ten...ten hajzl. Za to zaplatí. Chci se pohnout, chci mu ukázat za co stojim, ale nemůžu se hnout z místa. Takhle mě ponížil před všemi ostatními. Já mu ještě ukážu. Jen co se zruší to podělaný kouzlo... Co mu udělám? Rovnou ho asi zabiju, nemůžu tolerovat takovou drzost... |
| |
| Hostinec Jsem překvapena. Čekala jsem, že se toho otrapy zbavíme jinak než s použitím kouzel či jiných schopností. Nebo spíše jsem v to doufala. Pořád lepší jedno kouzlo než rvačka. Bez jediného slova se posadím ke stolu, rozhlédnu se kolem. Asi jsme sehráli hezké divadýlko. Pak pohlédnu na Joschuala, který je pod vlivem kouzla. Nelituju ho, dovolil si až moc. Spíše jsem ráda, že už neotravuje. Akorát bude zuřit až kouzlo pomine. Pode toho, jaký si myslím že je, bude chtít zabíjet... Lidi jako je on nesnášim řeknu, sedíc na jedné z židlí u stolu. Zjišt'uji, že jsem úplně přestala mít na něco chut'. |
| |
| Jdu opatrně po stopách Elizabeth. Po dlouhé chvíli jsem se ponořil do lesa. Stopy už nejdou moc sledovat, tak jdu alespoň ve směru kroků. Z dálky uslyším vytí nějakého zvířete. Snad náhodou zahlédnu něco napravo. Normálně bych tomu nevěnoval pozornost, kdyby se to ve stejném okamžiku, co jsem se díval, nepohnulo. Opatrně jsem se přiblížil a… hlasitě si oddechl. Byla to Elizabeth, ale byla ušpiněná a podřená. To jsem už u ní klečel a snažil jsem se jí zvednout. Co se stalo? Ptám se, ale odpovědět neslyším… vytí se přibližuje. To už mi to tady nepřipadá moc bezpečně. Rychle zvedám Elizabeth a pomáhám jí jít. Musíme do města… a raději bych si pospíšil. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Jdeš různýma ulicema a uličkama až dojdeš k velkému chrámu, tkerý je kousek za náměstím uprostřed Tarakonu. Celý chrám z mramoru a je to velmi krásná stavba. Pokud vejdeš dovnitř, první, co uvidíš, jsou sochy šesti draků - Rakhoru, Algendrika, Faysalona, Salaria, Uisanachu a Murasina. Jsou to velké sochy. V celém chrámu v podstatě nic kromě soch šesti draků nic není. |
| |
| V lese Vím, že u mě je Shyrru. Vím, že mě zvedá a slyším, že mi říká, že si musíme pospíšit do města a také vím, že se z nedaleka ozývá vytí vlků. Za pomoci Shyrrua se tedy beze slova zvednu a společně běžíme do města. Jenže bohužel už je úplná tma a my se tak trochu ztratíme. Trochu víc... ani z lesa jsme se nedostali. Les je až příliš temný teď v noci než aby se dala najít cesta. Vítí vlků je stále blíž a blíž. Co budem dělat? zeptám se sama sebe v menší panice a ještě pořádně nevzpamatovaná z toho, co se stalo před chvílí... Omlouvám se... zašeptám a posadím se na zem, protože už nemůžu. Můžu za to já, že jsme se ztratili a že nám jsou vlci v patách... dám si zdrceně hlavu do dlaní. |
| |
 | Město Jdu a před sebou vidím stát nějaké dost velké město. Tak tady bych si mohl na chvilku odpočinout, pomyslím si. Mezitím dojdu do města a rozhlížím se okolo sebe. Stráže mě nechají projít celkem bez problémů. Vydám se hned po městě na prohlídku. V podstatě jsem tu proto že se mi v jednom snu zjevil stařec, který mi řekl abych sem přišel, že mu hrozí nějaké nebezpečí. Víc nevím a tak se rozhlížím a čekám na nějaké to znamení nebo něco zvláštního co by tu mohlo být. |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Nakonec bolest hlavy ustoupí, ale ty upadáš do bezvědomí. Přesto vnímáš. N= však lidi v hostinci, ale mužský, laskavý hlas. Když otevřeš oči spatříš, že se vznášíš. Nevidíš nic než jen dvě jidiné barvy. Červenou a zlatou... „Vítám tě Lee Katsubo v mém světe,“ promluví nějaký muž. Jeho hlas zní mladě a laskavě. Když se však rozhlédneš, nikoho nevidíš. Ten hlas zní pouze v tvé hlavě. „Jsem Algendric, drak, který tě přivolal do Tarakonu. A proč zrovna tebe? Protože ty jsi vyvolený, ty máš v sobě moji krev a můžeš mě tedy zachránit před záhubou. Mě, ostatní draky, ale i tvé přátelé. Jsem drak cti, víry a naděje. Nikdy neztrácím to co nám má vždy zbít. Nejsem jako někteří z mích druhů. Boj se zlem nevzdávám, věřím tomu, že vy – vyvolení nám dokážete pomoci. Dost však o mě. Tady, v tomto snu jsi hlavně díky sobě. Ted' se musíš rozhodnout. Pokud chceš být štastný, živý a zdravý, mít rodinu, mít přátele i peníze, odejdi z tohoto místa, odejdi z Tarakonu a zapomeň. Když odejdeš, zapomeneš, ale možná budeš mít na svědomí záhubu tohoto města a možná i zbylého světa. Když zůstaneš budeš hrdinou, dosáhneš slávy. Ale pravděpodobně také mnoho ztratíš. Možná svůj život, v horším případě, život nějakého z tvých přátel. Pokud se rozhodneš zůstat, hrozí ti mnohá nebezpečí, mnoho trápení, mnoho zla. Budeš muset býti obezřetný, nevidět v každém jen dobro, ale i zlo. Věř mi, každý z nás skrýváme temné stránky naší duše...“ Hlas se odmlčí. „Doufám, že vybereš podle svého srdce a rozhodneš se správně. Ted' už tě opustím, máš nad čím přemýšlet. Odejdi či zůstaň. Vyber si...Pokud se rozhodneš zůstat, a já doufám, že to uděláš, sežeň ostatní naší krve a dejte se dohromady. Staňte se rodinou, držte při sobě. Jedině tak můžete zvítězit. “ Hlas utichne, hlava tě zase začne bolet. Znovu přestáváš na chvíli vnímat. Po nějaké době se probouzíš v hostinci. Hlava tě ještě tolik pobolívá, ale ted' tě trápí něco důležitějšího. Na tvém rozhodnutí závisí možná celý osud Tarakonu. |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro „Vítám tě Vyldnaricu v mém světě pravdy.“ Náhle někdo promluví. Hlas ozývající se v tvé hlavě je mužský a zní moudře. „Mé jméno je Faysalon. To jméno už znáš, patříš mezi mé nejvěrnější.Proto jsi tu, v Tarakonu. V žilách ti koluje má krev a jsi tedy tím, kdo je předurčen k naší záchraně. I k záchraně tak nádherného města jako je Tarakon. Nebyla to náhoda, že jsi tu. Prorok zjistil, že se k městu blíží veliké zlo, které může zahubit celý tento svět. Záhuba by však byla, v případě naší prohry, tím nejlepším co by svět mohlo potkat. To zlo, které se blíží a možná už přišlo je schopno celý svět zotročit. To zlo vezme lidem jejich svobodnou vůli, stane se tyranem. Nikdo se proti němu nepostaví...Jediná šance na výhru, na dobro, je nyní. Ty a spousta dalších vyvolených jste byli přivoláni sem, abyste se tomu zlu postavili dříve než vypukne peklo. Chtěli bychom abyste bojovali. Avšak né jenom mečem, ale i hlavou. Mozek je totiž největší zbraní proti nepřátelům. A právě ty a další z mého rodu jste ti, co mají na to, aby hlavu používali. Myslím, že právě vy odhalíte kdo nebo co je tím zlem.” Hlas se odmlčí, nechá ti chvíli času, aby sis vůbec uvědomil co řekl. “Někteří z ostatních draků si myslí, že každému z vás máme dáti na výběr zda zůstat či odejít. Avšak, myslím, že se nebudu mýlit v tom, že tobě na výběr dávat nemusím. Už jsi přišel a tvým posláním zde, je pomoci a hlavně, zvítězit. Kdybych se však mýlil, což se stává, a ty přeci jenom chceš odejít a zapomenout na Tarakon i na naši prosbu, můžeš. Nic ti v tom nebrání. Jenom počítej s tím, že pokud odejdeš, nikdy nedojdeš klidného spánku a vždy tě to bude trápit. Proto tě prosím, zůstaň a pokus se pomoci ostatním v boji proti zlu.” Faysalonův hlas zní prosebně a ty si uvědomíš, že je to opravdu vážná situace. “Před mnoha lety povstal Sedmý drak ale lidé, lidé jako ty, ho zničili. Mnozí z těch hrdinů však zemřelo. To se možná stane i tobě a tvým blízským.Nezoufej však, dříve než zemřeš, dokážeš mnohé...Navíc, vzhledem k tomu, kdo jsi, by si měl být tím, kdo převezme zodpovědnost za ostatní mé krve. Když budou potřebovat, bud' tu pro ně. Bud'te jako rodina at' vás nerozdělí hádky. Jedině tak vyhrajete...” Hlas utichne, tebe zase začne tak šíleně bolet hlava. Už však chápeš co se děje. Probouzíš se do normálního světa... |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro Navíc, od té doby, co si vešel do města, tě začíná šíleně bolet hlava. Nejprve to je jen mírné pobolívání, po chvíli se ta bolest už nedá vydržet. Trvá to dlouho a ty máš pocit, že se brzo bolestí zhroutíš, že ti praskne hlava. Nakonec se ti začne všechno před očima rozmazávat. Přestáváš vnímat okolí a pomalu upadáš na zem. Cítíš to, víš, že padáš, ale když dopadneš, nepřipadá ti, že bys dopadl na tvrdou zem, ale padáš do měkkého. Najednou začneš vnímat. Jenže místo toho, abys viděl kolem sebe lidi, měl kolem sebe rušno, máš všude kolem sebe pouze dvě barvy: zelenou a zlatou. “Buď zdáv Harpe. Vítej v mém světě.“ ozve se čísi hlas a ty se lekneš, protože nikoho nevidíš. Hlas je mužský avšak tak klidný a harmonický. Jmenuji se Murasin a jsem jeden ze šesti draků. Asi ještě nevíš, proč jsi přišel do Tarakonu, že? Já Ti to tedy řeknu: V Tvých žilách, koluje má krev, takže tím pádem patříš i do mého klanu. Ty jsi jedním z těch, kteří nám musí pomoci. Jistě víš, že jednou už zlo bylo poraženo, ale opět sek nám blíží a Ty a Tvoji spolubojovníci a společníci jste byli do Tarakonu povoláni, abyste ho zničili. Nesmíte se vzdávat, musíte bojovat pro vše dobro, pro dobro všech lidí na světě. Teď je Tvá šance, kdy se můžeš stát slavným. Teď je Tvá šance zažít pořádné dobrodružství. Avšak tot dobrodružství bude na život a na smrt. Je možné, že někteří zemřou a Ty budeš mezi nimi, ale je také možné, že přežiješ.“ krásný a jemný mužský hlas se na chvíli odmlčí. Asi chce, aby sis vše, co řekl, nechal projít hlavou. “Dávám Ti možnost, aby ses rozhodl, zda chceš bojovat proti zlu nebo ne, ale věř mi, že pokud se rozhodneš, že bojovat nebudeš mít klidný život. V Tvých snech Tě bude trápit myšlenka na to, že jsi nepomohl světu. Opravdu Ti dávám na výběr, protože je jen a jen Tvá věc, jestli se rozhodneš pro ano nebo pro ne. Uvědom si však jednu věc, pokud se rozhodneš pro ano, možná díky Tobě bude svět žít v klidu a míru, možná díky Tobě ho nepohltí zlo a temnota. Navíc, dostáváš ode mě důležitý úkol. Najdi ostatní naší krve a spojte se do klanu. Postavte se proti Zlu společně...“ Murasinův hlas ztichne a ty se vracíš zpátky do svého světa. Otevíráš oči a hlava už Tě nebolí tolik, jako předtím. Ležíš na zemi uprostřed ulice a všichni koukají, co se to vlastně děje, co se s Tebou stalo a jejich obličeje vypadají vcelku zmateně. Ty jseš však klidný. Teď máš o čem přemýšlet. Rozhodneš se pro zachránění světa nebo pro to, abys zapoměl na slova Murasinova? Tato otázka musí dostat odpověď co nejdříve avšak musíš se rozhodnout správně. |
| |
| Usedáme ke stolu a rozmýšlím, co si dám k jídlu, když tu najednou mě rozbolí hlava a začne se mi zvedat žaludek, upadám do jakéhosi komatu. Zdál se mi sen, mluvil ke mě Faysalon, chvíli se nacházím ve stavu mezi snem a bděním a v ten okamžik se mi honí hlavou spousta myšlenek, naplňuje mne pocit štěstí, cítím naprosté odhodlání a jsem rozhodnut vydat se vstříc zlu a zemřít se ctí, vře ve mně krev, ale tenhle pocit brzy vystřídá otupělost, když začínám otevírat oči. Mžourám a vidím rozmazaný obraz, jak se přede mnou rýsují dvě postavy, nerozpoznávám tváře, ale tuším, že to bude Wilheard a Lilly. Mezi jejich těly vidím jak se Joschual už vzpamatoval z toho, že mu nic nebrání v pohybu. Jedním rozhodným pohybem tasil meč a rozebíhá se proti nám, Lilly ani Wilheard ho nemohou vidět, protože útočí zezadu v rozházené mysli se objeví jediný nápad, jediná věc která mi přijde jako řešení, ze všech sil protáhnu ruku mezi dvojicí lidí kteří si o mě nejspíš dělají starosti. Z úst mi jen potichu vylétnou slova:"Sagita magikum" cítím sílu kouzla jak se rozvíjí z mého nitra a bere všechnu sílu, od srdce mi vychází studený magický proud projede plicemi a skrz prst se dostává vstříc Joschualovi. Ten proud mi z plic vysál všechen vzduch, zachroptím a upadám vysílením do bezvědomí, veškerou zbylou energii jsem vložil do kouzla, které tím člověkem možná lehce otřese, protože ve mně už nezbylo ani tolik sil, abych zaklínadlo vyslovil nahlas. |
| |
| Hostinec Posadili jsme se ke stolu. Vyldnaric na krátkou chvíli zavřel oči a vypadal, jako by usnul. Nepřijde mi to nijak zvláštní. Sám bych spal až bych brečel. Ale hlad je ještě trochu mocnější. K našemu stolu práě přišla mlad slečna, která má dnes večer plné ruce práce a táže se nás na naše přání, když se Vyldnaric zničehonic probouzí a vysílá mezi mnou a Lilly magickou střelu. Ohlédnu se za tím zábleskem a spatřím jak zasahuje Joschuala do prsou. Hlavu otočím zpět k Vyldnaricovi. Vidím, že pomalu padá za židle. Vyděšená servírka i já se pokoušíme zabránit pádu na podlahu hostince. Jen tak tak se nám ho podaří chytit a posadit zpět na židli. Zkušeným pohybem zkoumám jeho tep a přikládám ucho k jeho ústům abych slyšel dech. Zdá se že je v pořádku. Měl by se z toho dostat poměrně brzy. Když zjistím, že můj společník není v ohrožení života, zaměřím svou pozornost zpět na Joschuala, který opět pod zásahem sagita magika klesnul k zemi, ale opět vstává. |
| |
| Město Dost úvah, čas na činy. Zvednu se a vyrazím ulicí do středu města. Myslím, že jsem tam zahlédl nějaký chrám. Stíny se prodlužují, brzy padne noc. Procházím kolem krámků a obchodů. Kupci začínají sklízet zboží a zavírat výklady. nespěchám, ale ani se necourám, kráčím rozhodně širokou ulicí. Lidé se mi uhýbají z cesty. Konečně jsem u cíle. Z centrálního náměstí se vypíná mohutná mramorová stavba. Zamířím rovnou dovnitř. Není čas na zkoumání architektury a obdivování její krásy. Navíc nejsem ten typ, co by si něčeho takového všímal. Jsem Turogh, jsem Rakhorova okovaná pěst! Rozrazím vrata chrámu a vejdu. Na chvilku se zastavím, než mé oči přivyknou šeru, sám, silueta rozeného válečníka rýsující se proti venkovnímu světu. Pokračuji do hlavního sálu. Kolem dokola ho lemuje šest soch, šest ohromných draků. Všichni vypadají stejně, ale přece je každý jiný, v jiné póze, vyzařuje z něj jiná aura. Pomalu je všechny přejíždím pohledem: moudrého, vážného, čestného, skrytého, škodolibého i rozzlobeného. Pak předstoupím před posledního z nich. Rakhor, zašeptám. |
| |
| Hostinec Chvíli poté, co se posadíme ke stolu a začneme si objednávat něco k snědku, upadne Vyldnaric do snu. Tak už i k němu bude mluvit legendární drak. Tiše ho sleduji, snažím se dávat pozor zda je vše v pořádku. Něco mi však uteče a to něco není nikdo jiný, než Joschual, který je už volný. Je paradoxem, že si ho první všiml právě probouzející se Vyldnaric. Ten se pokusil o kouzlo, ale to nemělo nijak velký účinek. Spíše jen zapůsobilo tak, že z Vyldnarica vyčerpalo poslední zbytek sil a on upadá do bezvědomí. Vidím, že Wilheard zkouší Vyldnaricům tep. Nemam však čas zkoumat to, jestli je Vyldnaric v pořádku, někdo se musí postarat o Joschuala. A kvůli komu tento problém vznikl? Kvůli mne. Takže i já ho musím ukončit. "Joschuale, nemá cenu hádat se zde v hostinci a do problému zatahovat nevinné lidi. Pojd'te si to vyřídit ven," řeknu nahlas. Joschual vypadá s tím mečem celkem nebezpečně, ale jsem dobře vycvičená nemít strach. Maximálně zemřu v boji za dobrou věc. |
| |
| Hostinec Nesnášim pocit bezmoci. Bezmoc mě dokáže dostat do nálady, kdy jsem ochoten zabíjet i kvůli špatnému pohledu. Proto, když se mi díky náhodě zruší zakletí, neváhám, vytáhnu meč a chci zaútočit. Ten zakápěnej se ale probudil dříve a vyslal proti mne další kouzlo. Znovu upadnu na zem, ale nic jiného mi to neudělá. Chlapeček přecenil své síly a já mu ukážu co jsem zač. Pak promluví ta holka a já mam sto chutí začít se hlasitě smát. Taková slepička a bojovat? Se mnou? Ta holka chce smrt. Ale když to chce... "Dobře slečinko. Půjdete na krutou smrt ted' hned, nebo to raději vzdáte? " zeptám se posměšně a vrhnu pohled na ty dva co jsou tu s ní. Ten kouzelník je v bezvědomí, naštěstí a ten druhej...možná bude mít nějaký blbý keci. Ale ta kráva se nabídla sama...Moje věc to není. Já ji pouze zabiju, maximálně zajmu abych si s ní mohl před její smrtí užít. Přeci jenom, je to hezká holka. Ještě znovu vrhnu pohled na Wilhearda zda nemá nějaké námitky. Třeba bych si mohl zabojovat s nim. Taková sázečka. Ten kdo vyhraje bude si moci cokoliv přát. Samozřejmě, už vím jaké by bylo moje přání. To však předbíhám, stejně pochybuju, že by ten chlápek chtěl nasazovat život za tu blondýnu. |
| |
| Hostinec "Nebude třeba bojovat. Nemám pravdu? Myslím, že nikomu by se tady nehctělo řešit vraždu, zabití nebo cokoli jiného. A rozhodně by to neprospělo nikomu z vás. Buď my nebo vy opustíte tento hostinec. Tuto volbu nechám na vás. Ale upozorňuji vás mladíku, že jestli se ještě někdy dostanete chuť některému z ás ublížit skončí tenhle vetchý mír, který nabízím!" |
| |
| Ve městě - večer Pomalu se stmívá a my jsme ještě nenašli nic, co bychom mohli považovat za cíl naší cesty, nějakou svatyni nebo chrám. Soch draků tady je dost, ale že by vedly do nějakého chrámu, to ne. Anebo možná jo, jenom tam nikoho nepouští. Velkou část města už máme projitou a pomalu se v něm začínám orientovat. Se Synfem se začínáme dohadovat, kde strávíme noc. On nechce, abych zase spala venku a já nechci, aby se on tísnil někde ve stájích mezi koňmi. Začíná být tma tak akorát pro mě, ale únava z cesty se zahnat nedá. Pomalu rezignuju při pomyšlení na teplou postel když konečně dojdeme na náměstí, kterému jsme se nějakým naprosto nepochopitelným způsobem vyhýbali. Zastavíme se před mohutnou budovou a oba si je prohlížíme. Nastalá tma má jednu nevyýhodu. Lidé se na nás dívají trochu víc podezřele, ono není zrovna normální aby při chůzi koně bylo slyšet maximálně škrábání o kameny a ne klapání kopyt. Trvá jen chvíli než si doprohlížíme impozantní budovu. Před schody do chrámu slézám ze Synfelova hřbetu a oba jdeme dovnitř. Dveře jsou dost široké i pro něj tak nevidím jediný důvod, proč by měl zůstat venku. Vevnitř zůstaneme oba stát. S viditelným úžasem se rozhlížíme koelm sebe a než vyjdeme, podíváme se na sebe. Iluze chránící Synfela před zvědavými a vystrašenými pohledy tady mizí. Nedokážu ji udržet. Synfel jen roztáhne křídla, jakoby to čekal. V duchu pokrčím ramenya prohlížím si sochy draků. Okamžitě mezi nimi poznávám Salaria a vydávám se k němu. Před sochou s úctou pokleknu a skloním hlavu. Pomodlila bych se k němu kdybych věděla jak. Nejsem zbožný člověk a nevím, že by někdo jako já někdy byl. Synfel krátve poklekl a zobákem se skoro dotkl země. Vstávám, podívám se drakovi do očí. Usměju se, ruku přitisknu na ústa a tu na nohu sochy. Otáčím se a hledám nějakého člověka, který by mi mohl něco říct. |
| |
| Město a chrám Hůl vyklepává na městském dláždění pravidelné "Ťuk, ťuk, ťuk". Už dobrou hodinu kráčím městem. Myšlenky na Draky mi letí hlavou neskutečnou rychlostí. Ničemu nerozumím Jen tomu, že přichází nebezpečí. ebezpeí, kterému budu muset čelit. A ne sám. Což je dobře. Víc lidí znamená větší šanci přežít. Mé nohy mne ani tentokrát nezklamaly. Na velkém náměstí se tyčí ohromná stavba s velkou kupolí a šesti věžemi po obvodu. Bohatě zdobený portál je i v šeru, které se do města postupně vkrádá, impozantní. Je ozdoben reliéfem Šesti Draků, kteří společně tvoří jednotu světa. Uctivým, pomalým krokem vstupuji dovnitř stavby velkými otevřenými dveřmi. Hlavu jsem při průchodu pokorně sklopil jako vždy, když jsem vstupoval do kostela. Jak je možné, že po celé světě je tolik různých náboženství? Jak je možné, že Draci upadli v zapomnění? Vždyť oni jediní jsou těmi pravými bohy a stvořiteli! probleskne mi hlavou, když vstoupím pod ohromnou hvazdicovou klenbu. Ve slabém pruhu světla zahlédnu šest soch. U jedné z nich někdo klečí, zřejmě žena. A na okamžik se mi zastaví krev v žilách, když spatřím, co ji provází. Mohutný tvor s křídly a zobákem. Rychle ze sebe zklepu překvapení. Vždyť jsi přišel do města Draků abys zachránil svět. "Tohle" je to nejméně divné, co se dnes stalo! Pomalým krokem se vydám k postavě. V té chvíli vstává a ohlíží se. |
| |
| V chrámu Prohlížím si Rakrorovu impozantní sochu. Tolik vášně, síly, hrdosti a nenávisti v pouhém kusu kamene. Tohle se dotkne každého... Když tu najednou zaslechnu kroky a divné šustění na mramorové dlažbě. Okamžitě vyskočím a sáhnu po sekeře. Skočím do stínu sochy. Ne, že bych se chtěl skrývat, to v žádném případě, ale vždy je dobrá nebezpečí nejdříve spatřit, než mu hned bezhlavě čelit... Na bezhlavé čelení čemukoli je vždycky času dost, i když to zpravidla bývá cesta vítězství. Do hlavního sálu vchází ta bělovlasá ženská s podivným černým stvořením. Tuhle jsem zahlédl už dopoledne u brány, ale měla s sebou koně a te tuhle potvoru. Taky našla chrám, to znamená, že je tu ze stejného důvodu jako já. Uvidíme, ke komu zamíří. Vrátím sekeru zpátky za opasek a opřu se o Rakhorovu sochu. Aspoň si ty nově příchozí prohlédnu, než si mě všimne. Pak zaslechnu další kroky. Asi tu bude neska rušno. |
| |
| V chrámu Vstávám a rozhlížím se okolo. Muže stojícího u sochy jiného draka spíše vycítím než uvidím, nevěnuji mu pozornost. Můj pohled upoutá právě přicházející postava. Prohlédnu si ji a znovu se rozhlédnu kolem, spíš jako bych hledala jiný východ. Zatřesu hlavou nad tím marným počínáním, dělám pravý opak co bych měla. Pomalu se vydávám k přicházející postavě. Dobrý večer. Vy jste zdejší? Zeptám se, nevím jestli jsem ho viděla u brány, nejspíš ne. Čekám, jesti něco řekne dál, Synfel se mi postaví za záda a s nakloněnou hlavou sleduje postavu. Když nic neřekne, pokračuju. Přišli jsme sem kvůli snu, doufala jsem že nám někdo řekne něco víc. |
| |
| V chrámu Dělaji s tim zbytečný tajnosti. Ale já vim všechno, co potřebuju. Nebo skoro všechno. Až vypukne bitva, budu připraven. Zamířim přímo k nim. Té černé obludy se nebojím. Jsem Turogh, nebojím se ničeho. A pokud je to chyba, tak určitě ne závažná, protože zatim žiju. Taď už vím proč. Mě chrání Rakhor. Kývnu hlavou k nově příchozímu. Taky hledáte svýho draka? Vyberte si, je jich tu dost pro každýho. |
| |
| Chrám Na otázku ženy, jíž se v tom malém množství světla, které sem vstupuje dveřmi ble zalesknou vlasy a já v ní poznám jednu z těch před branou, odpovím: "Nejsem o nic víc zdejší než vy." Lehce se pokloním na pozdrav: "Mé jméno je Cadrian Moore. Jsem potěšen, že nejsem jediný, jehož kroky zavedli až sem." Svou pozornost rozdělím mezi ženu a sochy. Letmými pohledy hledám Murasina. Ale zdá se, že mi stále něco uniká. Jako by to, co hledám nebylo na svém místě. Snad skryté ve stínech? Pak se z opačného konce chrámu ozve muž. Také mu kývnu na pozdrav, ale neodpovím. |
| |
| V chrámu Oh, tak to promiňte, ráno jsem si vás u brány nevšimla. Snažím se mluvit zdvořile, nechci si ho nějak znepřátelit. Těší mě. Říkají mi Mindrael, tady přítel se jmenuje Synfel. Rovněž se s lehkou úklonou představím a Synfa za mnou pohladím po hlavě. Nemusím se otáčet, vím přesně kde je. Postava dosud schovaná ve stínu vystoupí na světlo loučí a promluví. Otáčím se za hlasem, v muži poznávám jednoho z těch, co byli u brány. Pořádně si ho prohlédnu. Postava válečníka, jinak typický barbar. Nebojí se Synfela, takže je buď odvážný nebo blázen. Ale nejspíš obojí. Trochu se ušklíbnu a pozornost opět směřuji Cadrianovi. Promiňte, že se tak hloupě vyptávám. Nevšimlo jste si cestou sem nějakého hostince? Dlouho jsme hledali tento chrám a nějak jsem zapomněla na tu maličkost že se budeme muset někde vyspat. S omluvným úsměvem se vyptávám a přemýšlím, co může být zač. |
| |
| V chrámu Učiním malou poklonu i velkému tvoru, neboť podle legend jemu podobí hrdá a mocná stvoření. "O hostinci vím. Myslím, že i nějaké volné pokoje by se našli. Rozhodně pokud je čím zaplatit. Pokud mne na chvíli omluvíte, jen najdu co hledám a dovedu vás ke Zaltému Kalichu, kde můžete složit hlavu. Stejně tak vy, pane," svou poslední větu směřuji k barbarovi. Pak aniž bych počkal na odpověď vykročím dál do haly chrámu. Holí se přitom lehce dotýkám podlahy. V tomto velkém prostoru však její ťuk,ťuk zní mnohem hlasitěji než na ulici. Okem zvyklým všímat si věcí skrytých sleduji pečlivě celou síň. Má to být zkouška? Kde se Murasin skrývá? Otáčím se vprostřed kruhu velkých soch. Mlo by jich být šest. Zřejmě by tvřili pravidelný šestiúhelník. Ale já vidím pouze pět z nich. A nikde místo na šestou. Zastavím své otáčení. Pomalu si kleknu a přemýšlím. Pak si vzpomenu co mi říkal jeden z učitelů o těch, kteří se skrývají pomocí magie stínů: Když se na ně díváš, neuvidíš je. Snadno je však najdeš když se nedíváš. Napoprvé jsem tomu nerozumněl, ale učitel to doprovodil praktickým cvičením. Celé to spočívalo v tom sledovat svět periferním viděním. Dalo to práci, ale myslím, že jsem se to alespoň částaečně naučil. Zřejmě přišel čas zjistit jak moc. Opět vstanu. S pohledem upřeným přímo před sebe se pomalu začnu uprostřed kruhu otáčet. A pak si koutkem oka všimnu sochy draka, jehož nohy ovíjejí hadi. To musí být on. Podívám se přímo jeho směrem a teď jej už vidím v plné kráse tam, kde má být. Mezi šesti Draky. Pomalu k soše přistoupím. Pokleknu. Pronesu několik tichých slov přísahy. Pak vstanu a obrátím se k Mindrael a barbarovi: "Můžeme jít?" |
| |
| V chrámu Ta nabídka rozhodně stojí za zvážení. Podle všeho se chystá něco velkého. Jistý velký válečník řekl, když nejsi dost silný, dělej aliance. Tak proč ne. Tihle lidí jsou stejně dobří jako jiní, navíc také našli chrám, zatímco ostatní pořád sedí někde U Zlatýho jablka... a nejsou tak vlezlí jako ten jeden protiva v kápi dneska. Nejprve zvažujuju možnosti, škrábaje se ve fousech: Původně sem měl v úmyslu přespat tady, ale Kalich nezní špatně. Přidám se k vám, další jídlo mi neuškodí. ušklibnu se. Jo, mimochodem, mě řikaj Turogh. |
| |
| V chrámu a mimo něj Trochu se na Cadriana usměju. Málokdo pokládá Synfela za něco víc než jen zvíře, natož aby ho zdravil. Ten jeho návrh se mi zdál celkem přijatelný. Rozhodně lepší než znovu hledat Zelené jablko. Souhlasně přikývnu, nic neříkám, jen se koukám k jaké soše půjde. Chvíli zamyšleně sleduji jeho počínání. Buď je slepý nebo na něj působí něco co na mě ne. Váš známý od Zeleného jablka tu s vámi není? Zeptám se Turogha jen tak mimochodem aniž bych se na něj podívala. Moc mě to nezajímá, jen se snažím nějak zabít čas. Až se vrátí Cadrian kývnu a vycházím z chrámu. Těsně za dveřmi, tam kde končí ta jakási magická ochrana, opět pomůžu Synfelovi vytvořit iluzi. Tohle je jen kvůli lidem. Řeknu jen tak na vysvětlenou, když je ze Synfa znovu velký černý kůň. |
| |
| Cestou ke Zlatému kalichu Hned poté, co Mindrael zakryje iluzí svého společníka, vyrazíme k hostinci, ve kterém jsem byl již předtím. Nějak nemám náladu mluvit. Hlavou se mi honí příliš mnoho myšlenek. Pokud se mne však Mindrael nebo Turogh na něco zeptají, nechám myšlenky utéct a odpovím jim... |
| |
| Cestou Ke Kalichu Co, cože? jakej muj známej? Ta čarodejnice snad čte mašlenky... Žádnýho známýho sem tam nenechal, ctěná pani, jen jednoho otrapu, co se mě bál natolik, že se se mnou chtět zkamarádit a byl obzvlášť dotěrnej... Ale má smůlu spojenectví se slabšími neuznávám. Tak káže Rakhor. Pokračujeme dál ke Kalichu. Pokud oni mlčí, já také. Jsem válečník a ti moc nemluví. Proč taky. |
| |
| Hostinec Ten chlápek je nějakej drzej...ale, má pravdu, to musím uznat. Přeci jenom, v tomhle městě jsem nový, nemám tu ještě dobré styky a vražda by mi neprošla... ”V tom případě odejděte vy. Byl jsem tu první a tedy mam právo tu zůstat. Jděte, vezměte si sebou i toho...i tu zdechlinu, co nedokáže bojovat jinak než kouzlama a už se mi neukazujte na očích. Příště už nebudu tak dobrosrdečný a zabiju vás.” přikážu s úsměvem, meč ale stále nezandávám. Odejdou a já budu platit za hrdinu a to dokonce i bez krve. I když, prolít krev by mi nevadilo, pokud by to prospělo mému záměru. ”Ještě pořád tu jste? Vypadněte! zařvu náhle a ošklivě se zachechtám. |
| |
| U Zeleného jablka "Jak si přejete," odpovím Joschualovi klidným vyrovnaným hlasem na jeho první odpověď. V očích se mi však zablesklo při slovech, kterými popsal Vyldnarica. Nesaháš mu ani po pás, bastarde. Lehkým dotekem zabráním Lilly aby mu cokoli udělala. Opravdu nestojím o žádnou rvačku a o žádné mrtvé! Dojdu k baru. Požádám o trochu jídla sebou. Hostinský nám rychle přinese bochník chleba a velký kus sýra. Na stole zachřestí pár mincí. ”Ještě pořád tu jste? Vypadněte!" zařve Joschual. Tak to už sis dovolil moc chlapečku. Trochu ti zatnem tipec! Dělám, jako bych si jeho slov nevšímal a stále poklidným tempem dojdu k Vyldnaricovi, jednu jeho ruku si dám kolem ramen a ztěžka ho zvednu. Pomalu kráčím se svým nákladem ke dveřím. Otevřu, na krátký okamžik opřu bezvědomého o rám a směrem k Joschualovi udělám několik nepatrných gest rukou a zašeptám: "Akuracio Joshual! Akuracio!" Pak opět vezmu Vyldnarica, pokynu Lilly a opustím hostinec. |
| |
| Před hostincem Opravdu jsem nemám daleko k tomu, abych tomu idiotovi dala co si zaslouží, ale Wilheard má pravdu. Nemá cenu vyvolávat rvačky hned první den. Navíc, určitě se vyskytne ještě hodně příležitostí k Joschualově potrestání. V tichosti pomůžu Wilheardovi s Vyldnaricem, který je chudák v bezvědomí. Toto nádherně začíná...Mírně se zamračím. Nemam ráda hádky, rvačky a ani zabíjení. I když jsem bojovník, přeci jenom je ve mě ještě něco ženského, něco slabého, co mi pořád řiká, že do tohoto světa krve a násilí nepatřím. Až do té doby, co se za náma zavřou dveře, mlčím. “První otázka, co bylo to kouzlo co jsi šeptal?” zeptám se Wilhearda. “Druhá otázka, víš kam ted' jít?” Zatím to byly otázky praktické, bez jakéhokoliv citu. ”A třetí otázka, jak na tom je?” Kývnu směrem k Vyldnaricovi. Tentokrát v mém hlase zazní starost. |
| |
| Před hostincem "První odpověď nechám na konec. S tou druhou se to má tak, že mám několik nápadů. Jeden z nich bych ale nechal až bude Vyldnaric v pořádku," říkám, zatímco jde po ulici, zahneme za roh a pak si to přímo zamíříme k nějakým dveřím. "Každopádně se mi teď nechce hledat jiný hostinec. Ale vzhledem k tomu, jak nás lidé ve městě vítali, zkusil bych to u někoho doma. A ke třetí otázce: žije, je jen vysílený. Do rána by měl být v pořádku. Prostě se potřebuje vyspat." Přijdeme až ke dveřím. Zaklepu. Je sice pozdní hodina, ale přesto nám otevře postarší žena, ke které se zatím nepřikradl spánek. Lehce se ukloním, tak jak moc mi dovolí můj "náklad": "Přeji hezký večer. Mohli bychom vás požádat o laskavost? Náš přítel upadl do bezvědomí a U Zeleného jablka je jeden protivný host, kterém nějakým způsobem zjevně vadíme ve výhledu na svět. Rádi bychom u vás přenocovali a nechali našeho přítele nabat síly. Pokud si to budete přát, mohu i zaplatit." |
| |
 | U brány Pomalu se stmívá, když před sebou konečně spatřím brány Tarakonu. Není pochyb o tom, že jsem tu správně, tohle město je přesně takové, jak má být. Jen asi nejdu zrovna včas, napasne mě. Čas nějak nikdy nebyl mou světlou stránkou. Procházím branou, nikdo se mě na nic neptá. To je sice zvláštní, ale tohle je přece Tarakon. Asi bych měla najít nějaké ubytování, než padne úplná tma. Rozhlížím se proto po nějaké dobré hospodě. |
| |
| Cestou do hostince Když Turogh neodpovídá, podívám se na něj. Nic neříkejte když nechcete, ale myslela jsem že když spolu sedíte v hospodě tak se znáte. Bezvýrazně se na něj dívám než se Cadrian vrátí. Jdeme tišícím se městem. Jdeme potichu, nikomu se nechce nic říkat. Sem tam osvětlené město vypadá v noci krásně. Jediné hlasitější zvuky který naše zvláštní skupinka vydává jsou naše kroky a klapání Cadrianovy hole o dlažbu. Jsme jen pár metrů od hostince, už vidím i vývěsní štít s kalichem. V jedné z početných tmavých uliček se ozvou rychlé kroky a falešný smích. Ze stínu vyskočí vysoká postava s dýkou v ruce. Pomalu ale jistě nás obklopuje asi deset dalších individuí. HAahaha Dyž mi dáte všechny prachy, možná, hahaha, možná vás nechám jít. Znovu se zasměje tím falešným smíchem. Rychle se rozhlédnu po zlodějích. S tím vpředu je jich jedenáct, jen pět z nich má meč, ostatní dýku. Všichni vypadají že s tím umí zacházet. Ti by nás nenechali odejít. Protočím oči v sloup, zavrtím hlavou. Ti lidi sou všude stejní, nepoučitelní. Ale, ale chlapci, snad byste se nechtěli prát. Na to jste si vybrali špatné lidi. Máte minutu na to abyste odtud vypadli. S ledovým kliden se na ně dívám, dýchám troch víc zhluboka, připravuju se na boj. Jejich velitel se spolu s většinou zlodějů rozchechtá a dá povel k útoku. Je tady dost místa, jsme na jakési křižovatce menších cest, kolem nikdo jiný není. Už delší dobu si hraju s popruhem přes záda. V okamžiku kdy se rozesmějí jím trhnu a z pochvy vytáhnu meč. Počkám až vyrazí k útoku. Jednoho z nich srážím k zemi znamením, než se jich pár stačí rozkoukat, leží dva na zemi v rostoucí kaluži krve. Uměli se bránit, ale tohle nečekali. KOutkem oka sleduji, co dělají ostatní. Synfel rozpáral dalšího, už jich zbývá jen sedm. Dva zloději mi dělají už trochu problémy, oba mají meče a zjevně je umí používat. |
| |
| Cestou do hostince Že by ty myšlenky číst neuměla? Blbost, jen mě zkouší, baba jedna. No, ani ne. Já seděl sám a on seděl se mnou... žel Rakhorovi. Jdeme ulicí utápějící se do tmy. Cadrian říkal, že to není daleko. A pak se ukáží ti pobudové. Vyjednávání se ujme Mindrael... a jde na ně hezky z ostra. Dopadlo to stejně, jako bych vyjednával sám. Stojím úplně v klidu. Náhle Mindrael tasí a vrhne se na ně. Víc vědět nepotřebuju, vyjednávání skončilo. využiju té vteřiny, než jim dojde, co právě udělala a bleskurychle vytáhnu obě sekery. Pak se na nás vrhnou. Jedné ráně uhnu, druhou odrazím toporem levé sekery, a pak se ta pravá zakousne do masa. Otočka, levá vyrazí druhému nůž z ruky a pravá mu rozetne stehno tak, že muž upadne na dláždění. zatímco se ke mě ženou další dva, nakopnu jednoho z těch, co tlačí na Mindrael. Lupič zavrávorá a vrazí do druhého. Pak si mé sekery snadno poradí s dalším z té bandy. Skončilo to rychleji, než to začalo. Poslední z lupičů utíká ulicí, ale ne dost daleko. Rozmáchnu se a jedna z mých seker se roztočená vydá v jeho stopě. Muž právě zabíhá za roh, když ho zasáhne a srazí k zemi. Rozhlédnu se, zda jsou všichni v pořádku. Pak ze země zvednu toho, co málem přišel o nohu, chytnu ho pod krkem a přimáčknu ke zdi: Nějaký problém? Máš dvě možnosti. Když mi dáš všechny svý a řekneš, proč tu napadáte početný lidi, nechám tě tu ležet. Když ne, budeš si přát, abys to udělal V tom šermu mi není moc vidět do tváře, ale hádám, že rozumněl. |
| |
| Hostinec Konečně odešli, konečně bude klid. Znovu usednu ke svému stolu, rozhlédnu se kolem. S rostoucím časem tu ubývá lidí. Já se ale nechystám někam jít. Proč taky? Vždyt' v hostinci je dobrý chlast, teplo a společnost. Přesně to, co potřebuji k životu. ”Hostinckej, nalej mi jedno pivo” zařvu na hostinckýho, který mi radši to pivo přinese přednostně. Asi viděl, že jsem vyděsil ty tři vagabundy. Napiju se a znovu se po hospodě rozhlédnu. Začíná tady být nějaká nuda. Že bych přeci jenom šel ven, porozhlídnout se po něčem či někom? Rozmýšlím se u dalšího piva. A u toho třetího jsem se téměř dobral k výsledku. Jenže díky čtvrtému pivu, jsem úplně zapomněl co jsem chtěl. Páté mi to mělo připomenout. ”Hostinckej, co do toho piva sakra dáváš...Vždyt' mě se motá palice...” zařvu opile. Přesto si chci objednat další korbel, ale dříve než to udělám, hlava mi padne na stůl a já usnu. |
| |
| V tichosti sleduji Wilheardovo počínání. Nepočítám s tím, že nás ta postarší dáma nechá u sebe přenocovat. Přeci jenom, kdo by u sebe nechal trojici zvláštně vypadajících lidí, kteří na dveře zaklepali tak pozdně večer. Jedině blázen. Žena mě však překvapí. Místo aby nám začala nadávat, co si to dovolujeme jí budit, usměje se a pokyne at' vejdeme. ”Dobrý večer, hrdinové. Samozřejmě že vás tady u sebe nechám přespat a o vašeho přítele se postarám jak nejlépe budu moci.” řekne žena a zavře za námi dveře. Dá mi dost práce tvářit se neutrálně, jelikož jsem překvapena. Takové laskavé chování jsem neviděla už dlouho. Žena nás dovede do malé místnůstky, ukáže na postel v rohu a řekne, at' tam Wilheard položí Vyldnarica. ”Je mi líto, ale více postelí tu nemám. Žiju tady sama, manžel i syn jsou už pochování a nic mi po nich nezbylo. Pokud ale chcete, přijměte místo u stolu, udělám něco malého k jídlu, určitě jste unavení a hladoví z cesty. Jinak, jmenuji se Adrianne,” pousměje se Adrianne. Úsměv jí opětuji. ”Mé jméno je Lilly,” představím se. |
| |
| Cestou ke Zlatému kalichu Tichá cesta je zakončena velmi nevybíravým způsobem. Nemám rád, když mi někdo zpřetrhá všechny myšlenky. Byl jsem asi poslední z nás tří, kdo si té bandy všiml. Ačkoli jsem se zastavil, když se zastavili mí společníci, nějak jsem příliš nedával pozor a spíš jsem počítal s tím, že ji někdo musí upravit výstroj či něco podobného. Ze svého zahloubání se proberu až ve chvíli, kdy zaslechnu zvuk čepele vytahované z pochvy. Krátký pohled mi sdělí vše co potřebuji. Ne však dost rychle. Jeden z mužů (ten který je mi nejblíže) se ožene dýkou. Jen těsně stihnu uskočit, ale ozve se tichý zvuk trhané látky a z mé ruky vyprýští trocha krve. Tohoto škrábnutí si však příliš nevšímám. Svého ústupu využiji ke roztočení hole a následnému výpadu. Hůl držím oběma rukama až na konci. Hůl dopadne na mužův krk a zlomí se. Muž zavrávorá, ale to už dostává kopanec do kolena. Křupnutí je docela hlasité. A muž se podle všechn pravidel anatomie klátí k zemi. Než dopadne, dostane ještě ránu pěstí do obličeje. Ta ho vynese kousek do vzduchu a on pak dopadá na záda. Vidím jak jen lapá po dechu. Stojím v obranném postoji a rychle kontroluji situaci. Když vidím, že o všechny ostatní je postaráno, trochu se uvolním. Dojdu k muži sípajícímu na zemi. Přišlápnu ruku, ve které stále svírá dýku. Upustí ji. Sehnu se, zvednu ji a zaujatým pohledem si ji prohlížím. Ramenem mi projede ostrá bolest. Udiveně hledím na šíp, který mi z něj trčí. Pohlédnu směrem odkud přilétl. Proti světlejší obloze je možné zahlédnout na střechách domů několik stínů. Dva nebo tři. Zkušeným pohybem zlomím šíp, zatímco se jdu skrýt někam blíže zdem. Přitom volám na své společníky: "Pozor! Shora!" |
| |
| U Adrianne Rozhodně nejsem tak překvepený jako Lilly, ale ozhodně jsem nečekal tak okamžité přijetí. Ale rozhodně je to příjemné. Uložím Vyldnarica, když nám stará žena sdělí své jméno, galantně se pokloním a představím se: "Mé jméno je Wilheard. Velice mne těší a ještě jednou vám děkuji za Vaši laskavost. Je mi líto vašich příbuzných." Pak se na chvíli odmlčím. "Pokud vám to opradu nevadí, uvítali bychom trochu teplé stravy. A můžeme přispět trochou chleba a sýrem," řeknu a vytáhnu jídlo, které jsem dostal v hostinci."A mohl bych vás teď poprosit o trochu vody? Musím se postarat o přítele, kterému teď zřejmě dlužím život." Adrianne přikývne, že bude ráda a poctěna, povečeříme-li s ní. Vezme ode mne nabízené potraviny. Pak dojde do kuchyně a přinese džbán studené vody. S díky ho od ní převezmu. Adrianne zas zmizí v kuchyni a po chvíli je slyšet cinkot nádobí. Mezitím vybaluji ze své torny nějaké kusy plátna a několik malých váčků. Trochu vody naleji do plechového hrnku, který jsem také vybalil. Kus plátna namočím do vody, vyždímu, složím a přiložím Vyldnaricovi na čelo. Udělám mu na ním malé znamení. Pak sáhnu do jednoho váčku a vytáhnu dva malé lístečky lehce nečervenalé barvy. "Peprník. Velmi vhodá bylina pro podobné případy. Člověk se po ní obvykle vzpamatuje mnohem dříve a je mu lépe, než kdyby se probudil bez ní. Rozhodně se necítí jako by ho právě přejel dvoukolák," prohodím k Lilly. Lístky roztrhám a vhodím do vody. Chvíli jí míchám prstem. Pak lehce nadzdvihnu Vyldnaricovu hlavu, zacpu mu nos, otevřu pusu a naleji mu lektvar do krku. Trochu se zakuckal, ale to rychle přešlo. Opět ho položím. Pak se otočím k Lilly... |
| |
| Cestou do hostince Jednoho ze zlodějů nakopl Turogh, krátká chvíle mi stačila na to abych se zbavila toho druhého. Zloděje sbírajícího se ze země po kopanci přišlápnu nohou a donutím pustit meč. Rozhlédnu se kolem. Dva z útočníků ještě žijí, těch mrtvých mi líto rozhodně není. Svist šípu a Cadrianovo zvolání mě donutí otočit. Právě včas abych stihla uskočit před dalším šípem. Původně mi mířil na hruď, ale jak jsem se skláněla, schytal to ten ležící. Odkutálím se do stínu, vytahuju dýky z bot. Se zavřenýma očima si vybavuju, co se dělo na střeše, jak jsou odtud daleko. Jsou tam dva. Ne, tři! Sakra. Lezení na střechu za nima zavrhuju rovnou, Synfela by mohli trefit, luk nemám, znamení je riskantní.... Zbývá poslední možnost. Doufám že nemají moc dobrý postřeh. Vstávám a rozbíhám se. Jeden z těch na střeše se právě zvedl, další napůl leží, třetí je někde zalezlý. Na okamžik se zastavím a švihnu zápěstím. Ten stojící se trochu pohl, chytal to do ramene. Rychle se přesunu na jiné místo, ten ležící vypadá, že se chystá vystřelit. Zase se na okamžik zastavím a hodím dýkou. Trefili jsme se oba. Nevím jak to je možné, ale stačil vystřelit a kupodivu přesně. Šíp mi skončil v levém boku, ten na střeše zaplatil víc, s dýkou v krku nepřežije. Co nejrychleji se přesouvám do stínu k Cadrianovi. Podívám se jak je na tom. Ještě tam je někde třetí, ale možná zdrhl. Radši bych se přesunula do hostince, může střílet odkudkoli. Synfel odběhl do další uličky aby mohl nerušeně roztáhnout křídla a rozletět se k obloze. Nad střechami jde vidět jen tmavý stín, vzápětí se ozve výkřik. S bolestným syknutím lámu šíp, rána celkem i bolí. Tak nezdrhl. Ale chtěl. Usměju se s pohledem upřeným na oblohu, černý stín se pomalu snáší i s dvěma postavami v pařátech. Těsně nad zemí je pouští a přistává. Jeden muž ze střechy se strachy klepe, není schopen dalšího odporu, ten druhý asi omdlel. Ani se mi moc nechce je vyslýchat. Spíš bych to nechala na někom odpovědnějším. Otáčím lučištníka čelem ke mě, prošacuju postupně oba dva. Nacházím u nich dýku a pár mincí. Dýku si dávám za opasek, mince se hodí vždycky. Beru ho za košili a donutím vstát. O toho v bezvědomí se nestarám, do rána asi nepřežije. I tady se někdo musí starat o klid obyvatel ne? Co takhle to nechat na nich. Navrhuju jedno z možných řešení které je mi příjemnější než je zabít nebo nechat běžet. |
| |
| Cestou do hostince Zpola stojím, zpola klečím u zdi a těžce oddychuji. Ta rána nevypadala tak vážně, ale řine se z ní víc krve, než sem myslel. Jen rozostřeně pozoruji co provádí Mindrael. Když se zeptá na můj názor co s přeživšími odpovím, ačkoli mám co dělat abych přitom nevyhodil skromný oběd: "Jsem pro! Ehm... Mohla byste... Ksakru," odplivnu si, "Utrhněte mi nějakej kus plátna." Při těchto slovech zkouším vytáhnout šíp. Velmi se mi uleví, když při slabém cuknutí zjistím, že nemá žádný zpětný háček. Chytnu zbytek dříku a trhnu. Šíp zacinká na dláždění. Do rány si hned nacpu dva prsty zdravé ruky a čekám, jestli dostanu kus svého či cizího oblečení, které bych za prsty mohl vyměnit. |
| |
| U hostince Cadrian se sesul k zemi, je na tom hůř než jsem myslela. Zloděje přenechávám Turoghovi, udělám pár kroků k Cadranovi a klekám si u něj. Rána ošklivě krvácí. Udělal pěknou blbost když si ten šíp vytáhl, teď je to ještě horší. Ležte v klidu, mám něco lepšího. Na ránu mu silně přitisknu dlaň, spěšně zašeptám několik slov. Cítím jak se kroutí bolestí, ale musí vydržet. Z dlaně mi proudí zlatavá zář, rána se pomalu zaceluje. Dýchám rychleji, po ráně už je jen silně zarudlá jizva. Až dojdeme do hostince tak budete spát. Nejenom následkem kouzla. Bolest bude stejná jako kdybych nic neudělala, ale aspoň nám tu nevykrvácíte. Ztěžka pomáhám Cadrianovi na nohy. Držím si poraněný bok. Viditelně kulhám směrem k hostinci, napůl pomáhám Cadrianovi v chůzi, napůl se o něj opírám. Osud zlodějů je mi teď úplně ukradený. Namáhavě otevírám dveře hostince, hostinskému jen řeknu že potřebujeme pokoj a někoho kdo se postará o Synfela, kterého ostatní už zase vidí jako koně. Několik lidí nejspíš vyběhlo ven, podívat se co se tam stalo. Jdu po schodech za hospodským, v pokoji pokládám Cadriana na postel, sama si sedám na druhou a prohlížím ránu. Nevypadá to nejlíp. Šíp trochu zbrzdila zbroj, ale i tak je dost hluboko. Rozepínám si přezky zbroje i košili roztřesenými prsty. Než vytáhnu šíp, vezmu do ruky malou lahvičku a odzátkuju ji. Se zatnutými zuby vytahuju šíp a do rány liju obsah lahvičky. Jakoukoli pomoc odmítám. Lehnu si na záda, dýchám rychle a zhluboka. Pokouší se o mě spánek, kterému nedokážu vzdorovat. |
| |
| U hostince a v něm Muž v mém sevření zachroptěl, jak by chtěl něco říct. Pod krkem mu držím sekeru. V téžě chvíli se však Cadrian zapotácel a z jeho zad trčí šíp. Parchanti. Chvist! a lupičova hlava se odkutálí k mrtvolám jeho druhů. Jeho mrtvé tělo použiju jako štít a vyhlížím útočníky. Mindrael po nich něco hodila, ale moc sem neviděl, o co šlo. Sama se však sehnula bolestí, když jí bokem projel šíp. Honem do hostince, Rakhor je všechny sper! Mezitím, co se Mindrael stará o Cadriana, dělám jim štít. Pak společně podepřeme našeho společníka. Vypadá, že omdlel. A napůl vedeme a napůl vláčíme ho do hostince. V ruce mám stále skrvavenou sekeru. Lidí uvnitř si nevšímám. Z nejbližšího stolu shrnu na zem, co je na něm. Rozkřiknu se na hospodského: Honem, potřebujem horkou vodu a nějaký čistý prostěradlo, obvazy nebo cokoli. Z mojí sekery zatím odkapává krev a slámu na podlaze. Mindreal však zatím táhne Cardiana do parta. |
| |
| U Adrianne ”Koukám, že se dost vyznáš v bylinkách” poznamenám chvíli poté co Wilheard dokončí svoji 'léčbu'. ”A také v kouzlech. Co bylo to...Akuaracio nebo jak jsi to říkal v tom hostinci?” zeptám se už podruhé. Mě samotné kouzla vždy zajímala, ale nikdy jsem se o žádný kouzlení nepokoušela. Možná umím bojovat mečem, možná umím přemýšlet, ale kouzla pro mne nikdy nebyla. Nemám žádný magický potencionál. Škoda, někdy by se to hodilo. Ale někdy je přímý boj, šikovnost s mečem, obratnost, lepší než umění pamatování si složitých kouzel, které nemusí vždy vyjít. Přesto magii neopovrhuji. Spíše si jí dost vážím. Pohlédnu na Wilhearda, čekám na jeho odpověd'. |
| |
| U Arianne "Něco do mě vtloukli v klášteře. Bylinky, léčitelské postupy, dějiny, trocha zeměpisu. A pár kouzel. To co jsem použil byla jakási kletba. Rozhodně bych teď Joschualovi nedoporučoval někoho smrtelně zranit. Mohlo by se mu to nemile vrátit," řeknu s podivným úsměvem ve tváři. |
| |
| První, co ucítím je rychlý záchvěv. Jako by se proud studené vody vydral z plic a já se mohl zhluboka nadechnout, což taky udělám. Vzápětí cítím vlhko v krku a zvláštní pálení pod jazykem. Pomalu se zapojuje i sluch, slyším jak někdo mluví, nerozumím sice co říká, ale na tom nezáleží. Po dechu, chuti a sluchu se probouzí i můj zrak, začnu mžourat a pomalinku se začínám probírat celý, cítím se jako bych spal několik týdnů a všechno ve mě zatuhlo. Co se děje? Kde jsem? Tupě zírám do stropu... Jsem v Bourn? V klášteře?...kde je opat?... ne...Tarakon! Ta myšlenka do mě vstoupí z nenadání. Ano! Tarakon...Wilheard, Lilly...Zlaté jablko, Joschual, Faysalon, Jochual, Sagita Magikum! Ležím na zemi v hospodě! Tenhle nápad mě donutí posadit se, v zádech mi lehce lupne, ale jinak se kupodivu posadím bez problémů. Zamžourám a vidím tři postavy Lilly, Wilhearda a? ...Poslední sobu neznám, ale Lilly i Wilheard teď stojí zády k ní...další přítel! "Pozor" zachroptím a snažím se Wilheardovi ukázat, kdo mne zneklidňuje. "Za vámi" vyslovuji opět, ale stále si nejsem jistý, jestli mi rozumí, protože mi z úst vychází velmi nesrozumitelná skupina hlásek. V ten okamžik se mi zamotá hlava a já ji položím zpět do měkkého...polštář? |
| |
| V pokoji Se sotva znatelným trhnutím se probouzím ze šíleného snu plného světla které nevidím. Chvíli ještě ležím a poslouchám kroky kohosi procházejícího kolem dveří. Pomalu otevřu oči a prohlížím si strop nade mnou. Teprve začalo svítat. Potichu zasténám když trochu protáhnu ztuhlé tělo a okamžitě zalituju, že jsem si před lehnutím nesundala alespoň meč ze zad. Teď se cítím jako přejetá povozem. Ztěžka se posadím a rukou si masíruju otlačený krk. Při tom si všímám postavy ležící na vedlejší posteli a rychle vstávám. Jak jsem jen mohla zapomenout. Sednu si na kraj postele a kontroluji, jak na tom Cadrian po včerejším zranění je. S úlevou se usměju když vidím, že dýchá a má jen trochu zvýšenou teplotu. Ještě se kouknu na hojící se jizvu. Rukou zavadím o rozřízlý rukáv, raději se podívám i na tohle. Mou pomoc už teď nepotřebuje, obě rány se hojí celkem dobře. Pak se protáhnu o trochu víc a rozepínám si popruh přes záda a tlačící zbroj. Ušklíbnu se, když si prohlédnu zakrvácenou díru po šípu ve zbroji k košili. Kdo to má futr zpravovat. Sundám si zbroj, z vaku vytáhnu čistou košili a čelem ke stěně se převlékám. Když si sundám boty, lehnu si ještě na chvíli do postele a zavřu oči. Usnout ale už nedokážu. |
| |
| V hostinci s Mindrael a Cadrianem Zdá se, že Mindrael se o Cadriana postará. To je dobře. Pokud jde o to, ovázat si zranění z bitvy, tak to zvládnu, ale tohle je nad mé síly. Už jsem viděl hodně statečných válečníků, kteří podobným zraněním podlehli. Ať tak nebo onak, věřím, že si Cadriana jeho drak už nějak přebere. Vrátím se dolů do výčepu, abych se ujistil, že nás nikdo nesledoval. Skoro doufám, že tomu tak bude. Mám hroznou chuť někoho praštit... Zdá se, že nikdo. No, pro jistotu to ještě okouknu venku. Jeden nikdy neví. Venku si doběhnu pro sekeru, která uvízla v zádech jednoho z lupičů a obejdu hosinec, abych zjistil, kudy by se do něja dalo dostat. Těch míst je docela dost. Rači se vrátim nahoru. Zdá se, že venku si to pohlídá ten její pekelnej koník. pomyslím si, vida Synfela vykukovat z šera stájí. Kuvnu mu na pozdrav a vrátím se dovnitř. Chvilku hlídám před pokojem. Sedět mě nebaví. Čekání mi nikdy nešlo. Lepší je jednat. A tak přecházím přede dveřmi. Noc trochu pokročila. Zatím je klid. Možná bych měl dolů dojít pro nějaké jídlo než úplně zavřou. Když o tom tak přemýšlým, mám docela hlad. Jo, masíčko... a chtělo by to pak i něčím zapít. Hostinského, chudáka vyburcuji k přípravě jídla. napůl ho přesvědčí můj výhružný výraz a předchozí divadýlko, napůl ciknot mincí. Šunka, sýr a víno. Mno není to sice vyloženě hostina, ale ta šunka, hmm, ta bude. Nabodnu kus na nůž a do druhé ruky vezmu podnos se zbytkem a vydám se zase nahoru. Na dveře klepat nebudu. Zaprvé jsem barbar a zadruhé mám plné ruce, tak co. Prostě se loktem opřu o kliku a vejdu. Aha, tak to asi bylo trochu nevhod. No co, se holka nezblázní ne. Hmm, ehm. Mindrael otočí hlavou ke dveřím. Přesně, jak říkavál jeden kamarád. Kdyby pohled zabíjel, tak jsem mrtvej. Přines sem trochu jídla. Musíš mít hlad... a Cadrian taky, až se probere. Musí znova nabrat sílu. vysvětlím a položím podnos na nejbližší postel. Provokovat čarodejnici se nevyplácí. Doufám, že mě za to nepromění v žábu. Kdyby něco, budu venku, prohlásím ještě přes rameno a vrátím se zpátky k hlídání. |
| |
| U zlatého kalichu Zrovna si natahuju rukáv čisté košile, když uslyším kroky a následně se otevřou dveře. Pootočím hlavu ke dveřím, připravená skočit po meči, jakmile uvidím že to je jen Turogh a navíc s jídlem, tak se uvolním a usměju. Ušetřil mi pár kroků a zvědavých pohledů. Děkuju. Ty hlad nemáš? Zeptám se, zatímco si zapínám knoflíky. A nechceš se radši vyspat? Kdo ví co nás dnes čeká. Trochu si povzdychnu. Očividně zatím každýmu vadila moje přítomnost. A proč by taky neměla. Ale jestli chceš hlídat tak si tam buď. Sedám si na postel kam Turogh položil jídlo a něco málo si beru. Mám celkem i hlad a tohle přijde vhod. |
| |
| U Zlatého kalicha Mezi dveřmi ještě zaváhám: To je dobrý, jedna probděná noc mě nezabije. Zavřu dveře a sednu si vedle nich. Prohlídnu si svoje ruce, staré dobré mozolnaté tlapy. Tak zatim dobrý, žába ze mě neni. Nedělám si iluze o tom, že vydržím bdít až do rána, ale nikdy nespím tak tvrdě, že bych se nevzbudil při sebemenším podezření. Teda skoro nikdy, opravím se. Holt přemíra alkoholu někdy udělá své. Usměju se a zavřu oči. Ruce sevřou topora od seker. |
| |
| U Zlatého kalichu V klidu dosnídám a napiju se vína. Ještě jednou zkontroluju Cadriana a konečně můžu říct, že za den, dva bude úplně v pořádku. Než otevřu dveře, připnu si na záda popruh s mečem a potichu odejdu z pokoje. Cadrian by se mohl probudit zatímco budu pryč. Ještě na tom nebude nejlíp, postarej se o něj. Podívám se na barbara opřeného o stěnu a odcházím po schodech dolů. Vzbudím hostinského spícího na pultu a několikrát mu musím zopakovat, co po něm chci, než s podezřívavým pohledem odejde. Vrátí se s velkým kusem masa zabaleným v plátně, když zaplatím, odcházím do stájí. Venku se podívám, jak vypadá naše včerejší bojiště. Nikde nic, takže se o ně už asi někdo postaral. A svoje dýky už nenajdu. Ahoj Synfe Ahoj Min, je dobře že ti je líp. Něco ti nesu. Není toho moc, ale snad to prozatím stačí. Pokládám před něj napůl rozbalené maso a sedám si opřená o jeho krk. Nahoře chci být co nejmíň. Vadí mi ty podezřívavý pohledy. Prsty pročesávám Synfelovi peří na krku. Jak dlouho dlouho jsem tam seděla netuším, ale když vyjdu ze dveří, sluneční paprsky už pomalu vykukují za obzor. Povzdychnu si a vycházím po schodech zpět do pokoje. |
| |
| U Zlatého kalicha Otevření dveří mě ihned vytrhne z polospánku. Reflexy málem zapracovaly rychleji než myšlení. Povolím sevření seker a protáhnu se. Dobře, ale vrať se brzo, musíme si promluvit. Zvednu se, zývnu a vstoupím do pokoje. Cadrian stále bezvládně leží na posteli, ale zdá se, že dýchá pravidelně. Z podnosu s jeho dílem snídaně ulomím kus sýra a naliji si pohár vína. Postavím si židli ke stěně proti dveřím. Pokojně si snídám. Krátím si čas čištěním svých seker. Včera na to nějak nebyl čas. Ona taková krev nebo kus mozku dokáží s chladnou ocelí udělat hotové divy. A naopak taky. Naštěstí to písek, kus hadru a trocha oleje brzo spraví. ani jsem si nevšiml, že Cardian už je vzhůru. Poté, co se vrátí Mindrael, začnu trochu neobratně s rozhovorem: Hele, lidi, nejsem žádnej specialista na mluvení a taky nevim, co vám řekli vaši draci. Ale čeká nás tu nějaká prácička. To předadení včera se toho možná týká, ale možná taky ne. Každopádně mi příde divný, aby takový pobudové napadali ozbrojence jako sme my. Proto by bylo možná dobrý tu narovinu vybalit, jestli máte někdo nějaký nepřátele. Ne, že bych se bál, ale člověk by měl vědět, s čim může počítat ne? Já můžu říct za sebe, že po mě nešli. Nemám žádný živý nepřátele, kterým by stálo za to neco podobnýho. Podívám se na své společníky a čekám, co oni na to. |
| |
| U Zlatého kalichu - pokoj Vrať se brzo? Promluvit? Tak dobře no. Neotáčím se, nijak nedávám najevo, že jsem ho slyšela. Usměju se na Cadriana a než stihnu něco říct, Turogh začne mluvit. Sedám si na postel a poslouchám ho. Nepřátelé? Kdo by měl chuť vydávat peníze a námahu na to, aby mě našel? Kattain? Ale ne, to už je půl století. Kdyby nás chtěl najít, udělá to ještě v Haradainu. Jeho bych si všimla...Anebo ne? Ne, ten by si přišel osobně. Zavrtím hlavou. Ne, už je hodně dávno když jsme se někde zastavili. A sledovat nás je těžký. Usměju se. Ne, nikdo mě nesledoval. Je hodně těžký udržet se mnou a Synfel krok. A na nás by nikdo neposílal takovýhle amatéry. Bylo jich čtrnáct, možná si mysleli, že na tři obyčejný ozbrojence mají. Ušklíbnu se. |
| |
| U Zlatého kalichu - pokoj Otevírám oči, do kterých mi svítí slunce. To mne také probudilo. NA chvíli oslepen přemýšlím kde jsem. A co se sakra stalo? Cítím, že ležím posteli. Pomalu se pokusím posadit a přitom se rozhlížím. Ozývá se silná bolest v rameni. Pomalu se rozpomínám na okamžiky včerejšího večera. V pokoji sedí Turogh a snídá. Popřeji mu dobré ráno a podívám se, jestli někde zbylo ještě nějaké jídlo. Na stole přímo vedlě mě. Natáhnu se pro něj, ale rychle si uvědomím, že používám zraněnou ruku. Sama mne na to upozornila ostrou bolestí. Když jím, vrací se Mindrael. Také jí pozdravím, ale pouze ývnutím hlavy, protože mám ústa plná chleba a sýra. Pak se Turogh ptá na nepřátele. "Ehm.. Mě by mohli sledovat. Ale tedy. Jediný, kdo po mě šel by si nikdy nenajal bandu takovejch amatérů. Kdyby se už rozhodl pracovat s někým, rozhodně bysme to už měli spočítané. Nebo minimálně já. Takže myslím, že tihle nemají co dělat s naší minulostí. Jestli to nebyla náhoda, tak jde spíš o naší budoucnost!" |
| |
| U Zlatého kalichu - pokoj Budoucnost, jo, budoucnost by to mohla vysvětlit. Nebo to byla prostě jen náhoda. Nevím, co vám vaši draci sdělili a je to vaše věc, jenom bysme asi měli zjistit něco víc o tom, co nás čeká. Protože jen kvůli tomu nás sem zavolali. A my přišli. Spěšně se podívám na oba dva, z očí si odhrnu jediný pramínek rudých vlasů. Vstávám Co kdybysme začali tím, že se postaráme o vás. S úsměvem se podívám na Cadriana a jdu k němu. Snažím se mu nedívat do očí, nevím, jak by mohl zareagovat na to, co uvidí. Jak se cítíte? Bolí to moc? Zeptám se, ještě než k němu dojdu. |
| |
| U Zlatého kalichu - Pokoj "Budu v pořádku. Myslím, že jsem utržil i horší rány. Každopádně děkuji za ošetření. Rozhodně to nebude trvat tak dlouho, než se to spraví." odpovím a trochu si rameno promnu. Tvář maličko zkřivým bolestí. Budeme muset najít někoho, kdo nám k tomu všemu řekne něco víc. Možná bychom mohli znovu zkusit chrám. A nebo se poptat lidí. Oni tady ty Draky uctívají! Musí něco vědět! Aspoň málo!" |
| |
| V hostinci S úsměvem kývnu směrem k Cadrianovi když mi poděkuje. Dobře. Řekněte, kdy bychom mohli jít. Otočím se a na košili si obleču zbroj. Díra ze včerejška zrovna nejlíp zakrýt nejde ale co, vadit by to nemělo. Chrám je dobrý nápad. Ale nevím, jestli obyčejní lidi tady ví něco víc než my. Zvlášť když s každým z nás mluvili draci. Znovu se otočím na ostatní a podle toho, co dělají si sednu, nebo zůstanu stát a čekám jen na to, až se půjde. |
| |
| U Zlatého kalicha - pokoj Mnu si bradu a přemýšlým o tom, co řekli. Tak to bysme měli... Byli to vážně amatéři, jen taková pouliční sběř. Takový jsou všude. Dobrý by bylo zjistit, jestli byli místní nebo ne. Jen mě vůbec nenapadá, jak na to... Jít do chrámu můžem, ale nemyslim, že by tam bylo něco, co bych včera přehlídnul... Chvilku mlčím, ale něco mě napadlo: Pokud to ale správně počítám, kdyžtak mě opravte, ale včera sem tu potkal spoustu dalších lidí, který sem přišli za drakama. Draků je jen šest. My sme tři. Takže tu minimálně ještě tři další budou, myslim lidi, jako my. Mě povolal Rakhor a včera v tom druhým hostinci sem zaslech něco o nějakým Faysalonovi nebo co. Vsadil bych boty na to, že to bude další drak. Bavili se tam o něm takový tři. No, jak bych to popsal. Dva měli kápi, jak ňáký mniši nebo co, a jedno byla taková holka. Třeba budou vědět něco víc nebo něco jinýho. |
| |
| Zbytek noci proběhne v klidu. Všichni ulehnete do postelí - teda skoro všichni. Noc byla teplá a tichá. Jen v dálce bylo slyšet vytí vlků. Ráno, brzo ráno vysvitně sluníčko a všechny to probudí. Venku je nádherně a je teplo - prostě krásné letní ráno. Jen ve vzduchu je cítit nebezpečí... Na ulicích začínají být davy lidí. Každý jde nebo pospíchá jinam. Město je velké, takže je spoustu míst, kam lidé chodí. Zvláštní ale je, že na náměstí v centru městaje úplně prázdno. Nikdo tam není... je to neuvěřitelné, ale je to tak. Najednou z ničeho nic se vám všem ozve v uších nesnesitelný zvuk. Něco jako byste stáli těsně vedle obrovského bronzového zvonu, který právě někdo rozezněl. Spolu se zvukem zjistíte, že vás něco táhne právě do středu města na náměstí, kde nikdo není. Neví proč, nevíte co to je, ale víte, že tam musíte jít. Víte, že pokud tam nepůjdete, bude vám ten strašný zvuk pořád znít v hlavě. |
| |
| To nic… nic se neděje… pokoušim se Elizabeth uklidnit a zároveň zvednout. Musíme si pospíšit do města. Rychle ji zvednu a pomáhám jí s chůzi přes kořeny. Jdem pomalu… příliš pomalu… Chytnu Elizabeth kolem pasu a volnou rukou tasím meč. Slyším blížící se kroky a vnímám pár pohybujících stínů. Elizabeth se zdá, nevnímá a já jsme přesvědčený, že jsem viděl stíny vlků a ještě něčeho jiného, z čeho mi přeběhl mráz po zádech. Rychle se přesunu k velkému dubu a opatrně o něj opřu Elizabeth. Teď se nehýbej a nic nedělej. Chytnu jí a přitisknu se k dubu. Modlím se ať mi to vyjde. Cítím jak mnou a Elizabeth prochází energie a provazuje se s energii stromu. Vím, že nás strom přijal a skryl před zraky… jenže by to nemělo jít, ne s dvěmi bytostmi. Bojím se že tam jen tak hloupě stojíme a vlci se přibližují. Vlci se však zastavili a snažili se spatřit něco co před chvíli sledovali. Viděl jsem jak zneklidněli a začali výt a poštěkovat. Neviděli nás, naštěstí. Potichu jsem si oddechl a sledoval jak se od nás vzdalují… v tu chvíli jsem zahlédl tvora podobného medvědu. Zahledl jsem však jen šedou srst lesknoucí se v měsíčním světle a oči… rudé oči sledujíce nás jak tam stojíme. Koukaly přímo na mě a já vnímal tu zlost a nenávist… poprvé po dlouhé době jsem se bál… bál jako nikdy jindy. Tvor však nic neudělal, jen se otočil a odkráčel těžkopádnou chůzi. Po pár minutách, během kterých se mi v hlavě točili myšlenky, jsem se vzpamatoval a vzal opět Elizabeth. Jdeme. Potichu! Opět jsem ji chytl za pás a vyšel ze stínu stromu. Nejspíš jsem jí nemusel držet, ale bylo mi to příjemné a cítil jsem se bezpečněji… Po dlouhé době, během které jsme se prodíraly lesem, jsme vyšli na otevřené prostranství a před námi byly hradby Tarakonu. Teď jsem si hlasitě oddechl a chytl Elizabeth za ruku. Potřebuju se z toho vzpamatovat. Pojď, pospíšíme si do hostince. Nejsem si jistí jak na tom je a tak jí pomalu táhnu k bráně. Neměli jsme sebemenší problém s cestou do hostince. Uvnitř si všímám pár postav stále se držících na nohou a pár kteří leželi s hlavou na stole a spaly. Odvedl jsem Elizabeth do pokoje a jemně jí posadil na postel. Sedl jsem si na zem naproti ní a hluboce se na ní podíval. Proč jsi utekla? Vyděsil jsem tě snad? Jsem sice unavený, ale snažím se zjistit co se stalo. Elizabeth vypadá stále vyděšeně. Ani nevím jak jí je. |
| |
| u Adrianne A doufám, že se mu to vrátí... malinko se pousměji. Nerada přeji člověku něco zlého, ale Joschual si odplatu zaslouží. Chci Wilheardovi něco odpovědět, ale dříve než to stihnu, z lůžka na kterém leží Vyldnaric se ozve zvuk svědčící o tom, že se Vyldnaric probudil. Jeho první pokus o řeč jsem vyhodnotila jako zvláštní zachroptání, vůbec jsem nepochopila co se snaží říci. A z druhého "zvolání" jsem poznala že náš varuje. Ihned jsem se otočila, ale jediné co jsem spatřila byla Adrianne. Všechno je v pořádku," promluvím směrem k vyděšenému Vyldnaricovi. Neni divu, že nic nechápe. Je to jen Adrianne, dovolila nám u sebe přečkat noc," představím ženu a zároveň Vyldnaricovi vysvětlím co tu děláme. V klidu lež, zatim nám žádné nebezpečí nehrozí," Zdůrazním slovo zatím, jelikož všichni víme, že tato chvíle bude možná patřit mezi poslední pokojné. Unaveně se posadím na jednu ze židlí, společně s Adrianne si dáme mírně pozdní večeři. Oči se mi klíží, chce se mi spát. Chvílema mám dokonce i pocit, že usnu na té židly. Ale spát na židly neni příliš pohodlné, proto se brzy přesunu na zem. Tedy, né že by to bylo pohodlější... Usnu téměř okamžitě co zavřu oči, únava mne přemohla. Ráno se mi zdá nádherné. Nejenom, že je nádherné počasí, ale tato noc patřila k jedněm z mála, kdy mne netrápily noční můry. Výborný začátek dne. Porozhlédnu se po svých společnících zda jsou už také vzhůru, zajímá mě hlavně Vyldnaric a to, zda se už cítí lépe. |
| |
| Ve městě Nakonec se mi konečně podařilo najít nějaký hostinec. Byla jsem příliš vyčerpaná tou dlouhou cestou a jejími nástrahami, než abych se byť třeba podívala na jeho vývesní štít. Večeře byla moc dobrá. Aspoň potom, čím jsem se musela živit cestou sem. Řekla bych, že jsem bývala zvyklá i na lepší, ale to už je minulostí. Hlava mi padala únavou, atak jsem se hned odebrala do pokoje a dopřála si horkou koupel. Už jsem se nemohla dočkat, až ze sebe shodím šaty a konečně smyji prach z těch odporných cest. Rozepla jsem si sponu na šatech a nechala je spadnout prostě na zem. Chtělo by to služku, takhle to budu muset pak uklízet sama. Ale vidina horké vody přemohla nelibost. Nejprve jsem smočila jednu nožku. Hmm, tak akorát. A pak vklouzla do vody celá. Aah, konečně. Chtěla jsem si chvilku jen tak posedět a nechat starosti odplynout. Pak mě však nejspíš přemohla unava. Zdál se mi zvláštní sen o dracích. Ano, zdá se, že jsem tu správně. Musím vykonat, proč jsem byla povolána... Ale nejdřív bych mohla vylézt z té studené vody... Ráno mě probudil divný zvuk. To je zvláštní, táhne mě to někam do středu města. To bude určitě důležité, měla bych vyrazit. Začla jsem prohledávat svoje cestovní zavazadlo a hledat vhodné šaty. Přece nevyrazím mezi lidi v těch špinavých... Tak, tyhle červené by mohli stačit. Ušklíbnu se nad jejich střihem, když si je obléknu a prohlédnu v zrcadle. Zase jsem cestou zhubla... a ta barva, to se přece vůbec nehodí na dopoledne. En tara atan! No, modrá mi sluší víc. A ten rozparek aspoň už nebude tolik provokativní. Jen draci vědí, co tu potkám za lidi. Doplním to přívěskem se safírouvou slzou, smyslně směřující do výstřihu. Připnu tepaný pás s dýkou. Naposledy se prohlédnu v zrcadle. Tak a jde se. |
| |
| Probudím se ráno, s příšernou bolestí hlavy. Nejenže nejsem dobře vyspaný, mám i kocovinu a tedy hodně špatnou náladu. Přál bych si, aby byli všichni zticha, ale jak to tak vypadá, v hostinci je živo už od rána. To neni fér. Zaplatím svoji útratu a co nejrychleji vypadnu z hospody. Potřebuju na čerstvej vzduch, protože začínám mít strach, že se brzo pozvracím. S tim chlastem včera jsem to asi drobek přehnal. Dlouho jsem nepil a tak se to podepisuje... Chvíli se procházím, pak se chci znovu vrátit do hospody. Počasí je sice nádherné, ale na vnímání počasí nemam náladu. Nejradši bych někoho zabil, nebo si užil jinýc potěšeních života. Náhle uslyším nějaký divný a hlavně nepříjemný zvuk. S kombinací s kocovinou mám takový dojem, že se mi rozskočí palice. Tohle mi někdo dělá naschvál a až přijdu na to kdo, rozbiju mu hubu. Tohle se nedělá... Vydám se ke středu města kam mě to nějak táhne. Snažím se ten zvuk..zvonu nebo čeho to je, neslyšet, ale to nejde. Jediné co mě srží na nohou a dodává mi sílu pokračovat v cestě je naděje, že se konečně dozvím co tu pohledávám. Cestou ke středu města potkám jakousi...mladou a krásnou blondýnku. I přes bolest hlavy a toho zvonu v hlavě jí věnuji ozbrojující úsměv. Tahle vypadá příjemněji než ta mrcha z minulýho večera... Malinko se poupravím, nahodím milý výraz a oslovím ji. Slečno, kam to míříte, pokud se mohu zeptat," začnu s konverzací. |
| |
| Cestou do středu města Docela spěchám, nechci tam dorazit pozdě. Pak se ale odněkud vyvalí tenhle pobuda. Pivo z něj táhne na několik metrů. Pobuda. Zvednu oči vstoup. Nuceně se na něj usměju: Co je ti do toho? Nevypadá, že by ho to odradilo. Tak to ne, šahat na mě nebude. To abych pak šla znova vykoupat. Ostře mu pohlédnu do očí: Meditor vulnerábus. Okamžitě ucukne. Ještě se mu dlouze zadívám do očí a pošlu mu myšlenku: Ještě jednou a můj drak tě strestá. Otočím se a pokračuju dál: Ještě, že jsem si nevzala ty předchozí šaty. To by mě snad i poslintal. Otřesné, co je tu za lidi. |
| |
| Je mi špatně... ani nevím, co se vlastně děje celou tu dobu. Vím akorát, že na mě Shyrru mluvil a taky vím, že jsme stále někam utíkali a chodili. Jinak si nic nepamatuju... Vzpamatuju se teprve až když dorazíme do hostince do Shyrrova pokoje, kde mě posadí na postel. Moje tvář je bledá, bledá tak, že splývá se zdí za mnou a má kamenný výraz. Jsem celá ztuhlá. Hlava mě bolí. Žaludek se mi svírá. Cítím se příliš slabá než abych se mohla jakkoli hnout. Pak se mě Shyrru na něco zeptá. Slyším ho dobře... slyším ho tak, jako by nemluvil on,a le nějáký hlas v mé hlavě. Vypadám nepřítomně, ale ani sama nevím, jestli jsem přítomna v realitě nebo ne. Nejspíš něco mezi. Dost dlouhou dobu trvá, než mu odpovím. Ne... neviděsil... mluvím velmi tiše a přerušovaně jen... jen... já... ne... nedokážu... nedokážu ti to říct... je... je to... je to příliš těžké... Mám zavřené oči, ale také mám sklopenou hlavu, takže mi není vidět do obličeje a už vůbec ne, když mi ho zakrývají mé vlasy nech mi... nech mi prosím... chvílku času... možná... možná ti to časem všechno povím... ale... zvednu najednou z ničeho nic prudce hlavu, jakobych odněkud získala sílu a byla naprosto čilá ... ale teď na to nejsem dostatečně... silná sklopím znovu hlavu. Chvíli jí nechám jen tak viset, ale pak se rychle zvednu a obejmu Shyrrua kolem krku. Pocítím tak bezpečí a znovu smysl do života. Je mi tak mnohem lépe... |
| |
| V hostinci a u něj Usměju se. Včera bylo pozdě, třeba tam bude někdo kdo nám může něco říct. Někdo se o ten chrám přece musí starat. A ty tři můžeme potkat třeba cestou tam. Hlavně už pojďte. Otočím se ke dveřím a chci jít, když se mi v hlavě ozve ten hnusnej zvuk. Chytnu se za uši a pokouším se zjistit odkud to jde. Chvíli trvá než mi dojde že to je jen v mojí hlavě a navíc mě to táhne do středu města. Počkám venku. Otevřu dveře a rychle vyjdu ven. Hostinský se mě pokouší zastavit, že jsme ještě nezaplatili, hodím mu nějaký mince a jdu ze dveří. Venku se opřu o zeď a pokouším se ignorovat ten zvuk zvonu v hlavě. Když konečně vyjdou ven i ostatní, vyrazíme všichni čtyři k chrámu. |
| |
| U Adrianne Pomáhám Lilly uklidni Vyldnarica. Když už se ujala slova nechám ji mluvit. Po večeři s Adrianne si sednu do křesla v pokoji, který nám byl přidělen a zanedlouho usnu. Probudí mě světlo linoucí se do pokoje malým oknem. Lilly se právě sklání na Vyldnaricem. "Dobré ráno, Lilly." pronesu se zívnutím, "Jak jste se vyspala?" Pomalu vstávám a jdu k oběma svým společníkům. Vyldnaric vypadá o mnoho lépe. Do obličeje se vrátila barva, dýchá pomalu a zdá se, že spal spokojeně. Ani se nedivím, že se nechce probudit. Lehce do něj šťouchnu. Snažím se jej vzbudit. Po chvíli otevře víčka. |
| |
| V hostinci Ráno se s východem slunce pomalu proberu, mrknu z okna jak vypada počasí. Slunce jakš takě svítí spíš je trochu zamračeno... V noci jsem se moc nevyspal taky se cítím pěkně polámaně. Obléknu se do věcí a když scházím dolů do jídelny na snídani najednou mi do mysli uhodí ohlušující zvuk je to hrozný nedá se to vydržet, rozeběhnu se ven abych zjistil co to je, když si skouším zacpat uši nic se nestane... Co to sakry je? to neni možný... z toho zvuku asi scvoknu... musim to nějak odstranit... Když procházím kolem hostinského kouká na mě jako by něco čekal... Zastavím se a chvíli na něj koukám když vzpamatuju dojde mi že bych měl zaplatit za noc , která stejně stála za houby... Nahodím lehký úsměv i když to kvůli tomu zvuku vypadá jako úšklebek ... Ale jistě pane nebojte nezapoměl jsem... jen jsem se trošku zamyslel vždyť víte... nuže zde jsou peníze a děkuji,zatím nashle Položím hostinskému mince na stůl a vydám se ven... Aniž bych věděl proč vydal jsem se na náměstí, nevím , prostě mě to tam táhne... Překvapivě je náměstí liduprázdné, vůbec nikdo tam není... Je to zvláštní ale jako bych měl pocit že ten zvuk ustane když tam dojdu... Zajímalo by mě co tam je ... doufám že když jsem tu zůstal a rozhodl se bojovat za všechny a všechno že se aspoň dozvim něco víc... Vydám se tedy do středu náměstí a očekávám všechno možné co by mohlo nastat hlavně ať už přestane ten hroznej zvuk... |
| |
| Ráno se probouzím a naprosto nechápu co se děje, ale to mi nevadí, je to příjemné probuzení, když nad sebou uvidím Lilly, přece jen je hezká... Potom si všimnu Wilhearda a vracím se do reality. "Co...co se vlastně stalo? Kde to jsme a co se stalo včera večer potom co jsme byli v hospodě, co se stalo s Joschualem?..." Po pár větách si uvědomím, že už jsem nabral dost sil, ale mám hrozný hlad. Zkusím se posadit na posteli, jde to celkem snadno až nepřrozeně lehce co se to?...až po chvíli si uvědomím, že mi Wilheard pomáhaá rukou na mých zádech. "Děkuji...možná by bylo příjemnější, kdyby jste mi řekli co se stalo až při snídani..." |
| |
| Elizabeth je doopravdy hodně rozrušená… a z jejich slov jsem poznal únavu a ještě něco dalšího. Když se mi vrhla kolem krku, silně jsem jí objal a zvedl na postel. Lehce jsem ji zatlačil, až si lehla. To bude dobré… nic se neděje… odpočiň si… zůstanu tady s tebou… jestli chceš. Celou dobu jí hladím po vlasech a dívám se jí do očí. |
| |
| Zavřu oči a nechám se donést na postel. Je mi příjemně, když je se mnou Shyrru. Když mě hladí po vlasech, zapomenu, že mě bolí hlava, zapomenu na to, že se mi svírá žaludek. Je mi najednou blaho... tak, že nakonec usnu. Vypadám sladce... jak malé dítě... |
| |
| Elizabeth pomalu usne a já ji ještě chvíli hladím. Potom si lehnu na zem vedle postele a dam si svůj vak pod hlavu. Není to moc příjemné, ale jsem alespoň v teple a suchu. Ráno se probouzím celej rozlámanej a v hlavě mi divně zvoní… Chvíli se dávám do kupy a poté se zvedám. Elizabeth ještě spí a tak jdu za hostinským a kupuju bochník chleba, sýr a kus opečeného masa. Ještě sem vzal vodu a pivo. V pokoji to položím na stůl a pak jemně drcnu do Elizabeth. Usměji se na ní a promluvím. Vstávej Eli… je ráno. Víc se usměju a zkouším přemoct zvuk hučící mi v hlavě. |
| |
| U Adrianne Otočim se na probuzeného Wilhearda, usměji se. "Lépe než jsem očekávala," odpovím na jeho otázku. "Mimochodem, tykej mi..." navrhnu celkem nervózně, jelikož na tyto zdvořilostní fráze nejsem příliš zvyklá. Ale na vykání už vůbec ne. Jakmile se Vyldnaric probudí, znovu se usměji. Vypadá dost zmateně a překvapeně. A jak to tak vypadá, chce vysvětlenení toho, co se stalo. S Wilheardovou pomocí se posadí. Snídaně...tu bych si taky dala... "Pujdu se podívat, zda je Adrianne už vzhůru," navrhnu a aniž bych čekala co ostatní řeknou, vydám se do vedlejšího pokoje. S Adrianne jsem si chtěla někde osamotě popovídat a ted' se mi naskytla vhodná příležitost. |
| |
| Už, už chci té krasotince, ze které se taky vyklubala hezká netykavka, říct něco peprného, když na mě sešle nějaké kouzlo. Vůbec nevim co to je, ale i hned na sobě pocítím jeho účinky. Ta holka...já...já se jí bojím... Začnu couvat dozadu, mám chut' se otočit a utéci někam kde by nebyla ona. Vím, že mi může ublížit, že mě může zabít...musím zmizet. Mám strach. Udělám pár kroků dozadu, pak se odvážím otočit se k ní zády a co nejrychleji zajdu za nějaký domek. Už se tolik nebojím, nejsem v jejím dosahu. Ale její myšlenku, tu co mi zřejmě poslala, slyším. Její drak? Tak to abych měl strach...můj drak mě ale ochrání, to já vím. Můj drak je nejmocnější, ten nejlepší... Najednou se začnu smát. Ta její výhružka...kdyby věděla, kdo je mím drakem, mlčela by. Ještě ale uvidí, pomstím se jí. Za tu trapnou situaci, za to ponížení jí čeká pomsta. Počkám do doby kdy mi zmizí z očí, pak se znovu vydám tam, kam mám namířeno. |
| |
| Ráno mě probudí Shyrru lehkým drcnutím do mě. První, co uslyším jsou jeho slova o tom, že už je ráno. Otevřu oči... vidím jeho úsměv. Také se chci usmát, ale to mi překazí sluníčko, které mi svítí do očí. Je skutečně ráno. Dobré ráno. Najednou mi z ničeho nic začne zvonit v hlavě. Je to dost silné a tím pádem i nepříjemné. Zakřením se, protože mě znovu rozbolela hlava. Ale snažím se to ignorovat. Jak bolest, tak i zvonění. Chvíli potom, co začne ten ošklivý zvuk, pocítím, že mě něco táhne do centra Tarakonu. Nevím proč. Podívám se na jídlo, které Shyrru přinesl a vezmu si kousek. Až to sním, ptám se ho Také ti tolik zvoní v hlavě a máš pocit, jako by tě něco táhlo do středu města? podívám se na něho tázavě. |
| |
| Hmm… Spíš bych řekl, že mi něco mlátí do hlavy a jaksi toužím po čerstvým vzduchu Pomalu do sebe soukám kousky jídla, ale vůbec se necítím líp. Jak dojím podívám se na Elizabeth. Nepůjdeme se projít? Nějak nečekám na odpověď a rovnou se balím. Po chvíli otevřu dveře a otočím se na Eliz. Jdeme? Nevím proč, ale mám nutkavý pocit chodit, dokud nebudu spokojenej. |
| |
| Na jeho otázku, pouze pokrčím rameny. Zvednu se tedy z postele a vyrazím za Shyrrou. Vyjdem společně z hsotince na ulici. Svítí tam krásně slunce, ptáci zpívajía je teplo. Rozhlédnu se po dlouhé ulici. Je tu už docela hodně lidí... Vydám se nakonec směrem na náměstí ve středu města. Cestou nepotkáváme nic zajímavého a zvláštního. Jen nějaké obchody, žebráky, bohaté lidi a další... je toho hodně. Jakmile dojdem na náměstí, zjistíme, že je úplně prázdné. Zvláštní... projede mi hlavou. Také zjišťuji, že zvonění, které mi znělo v hlavě, ustalo. Je to pro mě vysvobození, ale hlava stále bolí. Co se to tu děje... ? zeptám se tiše pro sebe, ale je mě přeci jenom slyšet. |
| |
| Jdu za Elizabeth, až nakonec dojdeme na náměstí… Je tu prázdno… Ruch z okolních ulic utichne a zůstáváme tam jen mi dva a možná ještě někdo. Nevnímám moc okolí. Co se to tu děje? Uslyším tichý hlas Elizabeth. Nevím… něco… něco tu má být… nejsem si jistý… Odmlčím se a koukám okolo sebe. Elizabeth mlčí a tak taky mlčím. |
| |
| Náměstí Cesta nám zabere o trochu déle, něž jsme očekávali. Musíme se prodírat přes davy lidí. Naštěstí se nám lidé snaží uhývat, když vidí mě... nebo Synfel, byť v té mírumilovnější podobě. Zajdem k těm schodům do chrámu ne? odtud by mohlo být dobře vidět, co se bude dít. navrhnu. Nečekám moc na odpověď a začnu se prodírat tím směrem. Na schodech se hezky usadíme a čekáme, co z toho humbuku bude. |
| |
| "Adrianne?...kdo je Adrianne" zeptám se hodně zmateně. Uvědomím si, že jsem v celkem hezky zařízeném pokoji a naproti sedí Wilheard. Najednou mi začne v hlavě znít vtíravý zvuk. "Co to?...Wilhearde, slyšíte to taky? Ten zvuk..." uvědomím si, že už přestávám mít i hlad a že mě cosi táhne ven, ven na náměstí a do středu města. "Já...mám pocit, že bychom měli jít na to velké náměstí, ale nevím kde teď jsme, nevyčtete něco z té knihy, co ji máte s sebou?" Vzpomenu si na knihu, kterou jsem viděl při našem prvním setkání. |
| |
| Na náměstí Když dojdu na náměstí nic moc se neděje, očekával jsem něco , cokoliv jen ne nic... Když stojím na náměstí sám,po chvilce začnou přicházet nějací lidi. Už jsem je dříve viděl v hostinci ale nijak jsme se nesblížily... Zajdu ke chlápkovi a ženě a přívětivě se s nimi dám do rozhovoru... "Ahoj nevím jestli si mě pamatujete seděl jsem s vámi v hostince, no takže ehmmm ja jsem Lee, kdybyste nevěděli... Taky slyšíte ten zvuk??? Je to příšerný nedá se to skoro vydržet... přijdu trošku blíž a zašeptám mezi ně... "Viděl jsem vás přijít do města ve stejný den... taky jste měli sen? |
| |
| Na náměstí... konečně Ulice byly plné lidí, ale nakonec se mi přecejen podařilo dostt do středu města. Jak já nesnáším tyhle tlačenice. To nemohli ty ulice postavit širší? Stanula jsem na kraji náměstí. Něco se tu zjevně chystá. Na jeho opačném konci mě upoutala ohromná stavba. To bude asi ten chrám. Každopádně zatím vyčkám, co se bude dít... |
| |
| Náměstí Oba stojíme se Shyrrou na náměstí. Je opravdu celé prázdné. Jenom pár lidí tu stojí a postává. Oba mlčíme... po chvíli k nám přijde jakýsi muž. Už jsem ho viděla. Podívám se na něho. Zdravím... jistě, pamatuji si vás. usměji se na něho a podívám se na Shyrru. Mě říkejte Elizabeth. na chvíli se odmlčím, pak ale pokračuji Myslíte to zvonění? Ach... naštěstí už ustalo... usmívám se, jako bych včerejšek úplně vymazala ze své paměti. Na Leeovu poslední otázku neodpovím. |
| |
| Hostinec a náměstí Začnu se hotovit k odchodu z hostince. Jak to jen jde se pomocí zdravé ruky obléknu. Pak z brašny vytáhnu velký černý šátek. Svážu jeho dva rohy, pověsím si ho kolem krku a do něj zavěsím ruku. Alespoň nebudu zapomínat, že s ní nemám nic dělat! Poberu své věci, nechce se mi je nechávat v hostinci. Už jsem téměř na odchodu, když se mi v hlavě rozezní zvon. Argh! Cotosakra... Opřu se o rám dvěří. To zvonění v kombinaci se včerejší ztrátou krve není to nejlepší co mě mohlo potkat. S Turoghovou pomocí jsem sešel ze schodů. Hlava se mi k tomu všemu začala pořádně motat. Dole v hostinské místnosti požádám majitele o nějaký kus nářadí s dlouho násadou. Nebo alespoň tu násadu. Hostinský se dívá překvapeně, ale když mu ukážu pár stříbrných mincí odběhne dozadu. Ozývají se zvuky lámaného dřeva. Pak hostinský přijde s něčím, co ještě před chvíli byly hrábě. Dal s dokonce práci s tím, aby ulámal hrabací část z násady. Mince nechám na stole a o berle se s Turoghem a Mindrael vydám tam, kam jsme stejně chtěli. Jen tentokrát cítím, že se tam bude dít něco důležitého. |
| |
| U Adrianne Zvuk v hlavě mne udeřil velmi nečekaně. To zvonění je opavdu nepříjemné. Chvíli nedokážu vnímat nic než to. Pak však matně zaslechnu Vyldnarica a proto se soustedím na to co říká. Kniha? Ano! Aha! Kniha! "No kniha... Obávám se, že z ní toho moc nevyčteme. Je z dob, kdy toto město ještě nebylo takových rozměrů jako teď. Nicméně myslím, že k onomu náměstí trefím. Pokud někdo přestane tahat za provaz TOHO ZVONU!!!" Řeknu a vstanu. Maličko zavrávorám. Ale rychle se oklepu a pomůžu na nohy i Vyldnaricovi. Pomalu vycházíme z pokoje. "Lilly! Musíme jít!" zavolám někam do domu, protože Lilly se stále ještě nevrátila poté co šla zjistit, jestli je Adrianne vzhůru. Než přijde vysázím na stůl několik stříbrných mincí. |
| |
| Stojím nehnutě a mlčenlivě na náměstí dokud nepřijde jakýsi muž. ¨ Noo… Nepamatuju, ale to je jedno. Rád vás poznávám. Jsem Shyrru… em… Shyrru Zira. Lehce se ukloním a pokračuju. Jinak už nic neslyším… ale jaksi se mi zdá, že jsem tu zbytečně. Jinak hmm… jestli myslíte ten sen, co nás dovedl do města, tak jsme na tom asi všichni stejně. |
| |
| Na náměstí Stojím na náměstí na které postupně přicházejí jeden dobrodruh za druhým... Stojím ve skupince s Elizabeth a Shyrru na středu náměstí... "AAaa no sem rád, že nejsem sám... Rád tě poznávám Elizabeth... Lehce se jí ukloním na náznak přívětivosti a přátelství... "I tebe rád vidím Shyrru... A ttaké se lehce ukloním na důkaz důvěry... "Co se týče toho že jsme tu zbytečně tak pomalu začínám stejný názor ... řekl bych že už tu stojíme dobrou hodinu a stále se nic neděje , je ravda že ten hrozný zvuk už ustal , ale abych řekl čekal jsem víc... Chvilku se odmlčím a rozhlížím se po náměstí. "No vidím že ostatní už taky postupně doráží na náměstí nepůjdeme k nim?? Vypadá to že máme všichni víc společného než si vůbec dokážeme představit... |
| |
| U Adrianne Adrianne je už vzhůru, tedy se jí mohu zeptat na několik otázek. Chvíli se vyptávám na město, chvíli na dobu, kdy byli svolání potomci draků poprvé. Dostává se mi někdy zajímavých odpovědí. Možná bych se vyptávala dál, ale najednou mi začne zvonit v hlavě. Mojí první reakci je to, že se obouma rukama chytnu za hlavu, snažím se zacpat si uši. Zvuk neustává. Adrianne něco řekne, ale vůbec nevím co, soustředím se jen na to zvonění. Vzpamatuj se... nařídím si a pokusím se trochu uklidnit. Povede se mi to a znovu začnu vnímat okolí. Zaslechnu tedy i Wilheardův hlas, jak mě volá. "Děkujeme...za vaši laskavost. Nashledanou," rozloučím se s Adrianne a zamířím zpět do místnosti. Jdu pomalu, jelikož mám takový dojem, že kdybych zrychlila, zvonění by bylo hlasitější a více nepříjemnější. "Můžeme jít..." řeknu, aniž bych se ptala kam jdeme. Teda, já vlastně nevim kam jdeme. Jenom mě to táhne někam..k náměstí či kam. Musím jít z tohoto domu, dostavit se na to místo kam mám. Slyší to zvonění i ostatní? To by mě vcelku i zajímalo, ale ptát se nechci. Stejně jako nechci nějak zvlášt' ukazovat, že něco slyším. |
| |
| Vidím Wilheardovi ruce, jak sázejí mince na stolek. Naprosto nechápu kde jsme, jaká Adrianne? Je tohle snad nějaká ubytovna?...nemůžu ale moc uvažovat, protože ten odporný zvuk mi rozráží všechny myšlenky...musíme na náměstí. Uvidím přicházet Lilly, kývnu jí na pozdrav a vydáme se do středu města. Davy lidí na ulici nám dávají zabrat, abychom se vůbec udrželi při sobě. Nejprve jsem se chtěl dožadovat vysvětlení co se tedy vlastně stalo, ale v nastalém zmatku to bylo téměř nemožné. Když proud lidí konečně ustal, opustilo mě i nesnesitelné pískání v hlavě. V ten okamžik si uvědomím, že stojíme ve středu města a okolo jsou vidět další lidé, které jsem potkával u brány. Konečně jsem se už vzpamatoval a cítím se zase dobře, rozhlížím se, jestli někoho z lidí nepoznám...naproti nám si všimnu přicházejícího Joschuala a pronesu ironicky k Lilly a Wilheardovi: "No výborně. Aspoň že někoho tu známe" |
| |
| K nikomu nepůjdu, připadám si trochu hloupě, ale alespoň nejsem sám Lidé na náměstí taky stojí a koukají na všechny strany. Zájem mě opouští a já začínám přemýšlet nad tím že se otočím a odejdu. |
| |
| Na náměstí Myslím, že zatím není třeba k někomu chodit... a když, tak přijdou sami. řeknu svůj vlastní názor. Ale stejně by se už molo něco dít. Začíná mě to tady nudit. Na co vlastně čekáme? Neví to někdo? zeptám se obou mužů. Vážně bych nejraději šla někam jinam, ale vím, že se něco bude dít. Jenže nevím co... |
| |
| Náměstí Rozhlédnu se po celém náměstí, zamířím do jeho středu. Všude stojí tolik nových hrdinů, tolik lidí, kteří možná zemřou. Možná by mi jich bylo líto, kdybych nevěděl, že to, že tu jsou, je potřebné. Rozhlédnu se kolem, kápi stáhnu ještě více do obličeje. Vítám vás v Tarakonu promluvím. Všechny tváře se otočí na mne. Spatří dětskou postavu zahalenou v plášti s kápí. Jsem Prorok představím se dětským hlasem. Nejdřiv tomu nebudou věřit, budou se divit, že dítě může být prorokem. Možná mi ani nebudou věřit. A za nějakou dobu, mě obviní za to, že jsem ten zlý. Tak to je vždycky. Nebo spíše, tak tomu bylo minule. Musím se už smířit s tím, že Proroka nemá nikdo rád. Asi navždy budu sám a opuštěn. Ale to je v téhle chvíli jedno, nemůžu plést osobní věci do své práce, musím se věnovat těm lidem, kteří čekají, že ze mě vyjde něco strašně chytrýho co jim tuhle situaci objasní. Jste tu, protože tohle město, tento svět, potřebuje vaší pomoc Z tohohle se asi moc nových věcí nedozvěděli, to už ví. Co jim mam ale říct? Proč jsem se na to jen nepřipravoval předem? Znovu se rozhlédnu, odkašlám si. Začínám být nervózní a na tuhle práci asi moc starej. I když, vypadám jako dítě, ale za to nemůžu. Takže...já jsem Prorok a mím úkolem je, abyste pochopili co tu vlastně děláte a co dělat máte. Takže...začneme tím základním. Kdysi dávno žilo sedm draků. Výborně, ted' ten čas tady můžu zabít tím, že budu povídat o dracích, všichni z toho budou ohromeni a já budu mit klid. Ted' si už jenom vzpomenout, jak se ti draci jmenovali... Takže...máme tu..tedy, měli jsme tu, Murasina, chladného draka, který vynikal v přetvářce, Salaria, draka iluzí a umění, Rakhora pro nějž byl nějdůležitější boj, Uisanacha, který se zajímal o přírodu, ctnostného Algendrica a samozřejmě, i moudrého Faysalona. No..ale řikal jsem sedm, že? Takže, byl tu i Sedmý drak, drak zkázy a smrti. Ten může za všechno naše neštěstí, proti němu bojovali kdysi a proti němu budete bojovat i vy. Tak tohle zní hodně dramaticky. To by se mi tenhle proslov mohl i vydařit. Vy jste potomci těchto draků, každý z vás patří do klanů. Vaši klanový..kolegové budou vaší rodinou. Dejte se dohromady, důvěřujte si, stujte při sobě. Nebudete toho litovat, možná jen díky svým přátelům přežijete. Na chvíli se zamyslím. Ale abych tady nemluvil jen o těchto..věcěch o kterých asi víte, řeknu vám něco o vašem nepříteli.Konečně se dostanu k jádru věci. Snad tu nikdo neusl. Váš nepřítel bude stoupencem Sedmého, bude mít jeho sílu, jeho duši. Nevím kdo to je, ale vím, že přichází či už přišel. Je to člověk zlý, nezná slovo láska ani lítost. Je to zrůda, která má chut' nás všechny zahubit. Najděte ho a zneškodněte ho. To je váš úkol... Začíná mě bolet pusa, asi budu muset skončit. Jenže jak se s nima rozloučit? Takže....mějte se fan...eh...mějte se dobře, snad se tu příště znovu sejdeme v plném počtu. Zatím nashledanou... mam chut' zamávat, ale to by asi nebylo nejlepší řešení této situace. Znovu se rozhlédnu a zamířim někam pryč, co nejdál od těchto lidí. Nesnášim tyhle veřejný proslovy. A příště už neřikej tolik slovo takže... |
| |
| Náměstí Bolestivé dunění v hlavě a halda lidí v ulicích mi na náladě zrovna moc nepřidávají a jsem hodně podrážděná. Naštěstí cesta netrvá tak dlouho a na náměstí konečně ten zvuk ustane. Poněkud klidnějším pohledem se podívám okolo, je tu několik lidí, některé jsem viděla u brány. Na Turoghův návrh zajít ke schodům kývnu a vyrážím za ním, jen se kouknu, jestli Cadrian ve svém stavu může jít taky. Delší chvíli tam stojíme a na náměstí přichází další lidi. Pak přijde nějaký malý chlapec, pořádně si ho prohlídnu až když začne mluvit. Prorok? Dyť mu je tak jedenáct. Divím se v duchu, ale poslouchám ho. Když můžu já pořád vypadat takhle, proč by prorok nemohl být dítě. Poslouchám ho, nejdřív trochu netrpělivě, pak se rozpovídá. Najít někoho o kom snad nikdo neví kdo to je? No, to bude hezký. Se Synfelem se na sebe podíváme. Co kdybychom šli k ostatním? Vypadá to, že se stejně budeme muset seznámit. Podívám se po těch dvou a čekám na jejich reakci. |
| |
| Na Náměstí Po proslovu proroka a jeho odchodu konečně skončí můj zaražený výraz ... Otočím se k Elizabeth a k Shyrru a pomalu ze sebe vysoukám pár slov... "No tak to bylo fakt zajímavé... Mám takovej pocit že si z nás někdo vystřelil a nebo že to byl nějakej vtip... Tak jedinný co jsem jsme se dozvěděli je to co už defakto víme... Trochu se jakoby ironicky uchechtnu... "Mnoooo tak co teď? Tak nějak bezmocně se otočím na společníky... "Nejsme náhodou ze stejného klanu? To aby jsme začli hledat toho potomka 7 draka co??? " To mě teda prašťtě někdo , protože tohle to dítě fakt rozseklo... Rozhlížím se po ostatních kteří ještě stále nevěřícně přelétavají pohledem z jednoho na druhého... |
| |
| Náměstí Přihlížím tomu, co se na náměstí děje. Kdyby mě sem nepovolal sám Rakhor a neviděl tu dračí chrám, asi bych to pokládal za špatný vtip. Ale co na tom, že prorok je dítě. Magie. Jo, její cesty jsou nevyzpytatelné. Tak tady sedm draků a ne šest. Hmm, dy´t je to vlastně jedno, hlavně že je tam Rakhor. Ale co teprv může bejt zač ten sedmej, když si s ním nedokázalo poradit těch zbylých šest? Z úvah mě vyruší Mindrael. Pohlédnu jí do tváře a kývnu na souhlas: Podíváme se, co sou zač. No, na mýho soukmenovce tam nikdo moc nevypadá. ušklíbnu se, když si změřim těch několik lidí, co tu postávají. Vykročím k nejbližší skupince, kterou uvidíme. Zdravim, já sem Turogh z klanu Rakhor. |
| |
| Než stihnu Eliz odpovědět něco na téma nekonečného čekání, objeví se oprostřed náměstí malý chlapec a začne promlouvat. Když skončí, chvíli přemýšlím nad jeho slovy... Prorok? No... Ten nám toho teda řekl. Zkusím na něj ještě zakřičet Hej... a kde ho máme najít? Ten však už kamsi zmizel. Povzdechnu si a promluvím do větru... Díky kluku... tys nám teda pomohl. Otočím na Eliz. Máme se honit se za sedmým? Tak to jsem zvědav... snad při nás bude Uisanach stát Podívám se na Leeho a popřemýšlím co říct. Hele nevím co teď budeš dělat, každopaďně já potřebuju zajít někam do klidu. Asi do nějaké knihovny. Všechno je to divný a zamotaný. Musím se dozvědět víc. Počítám že se nám stejně zkříží cesty. Podívám se zas na Elizabeth. Půjdeš taky? Poté se rozhlížím a hledám cestu kterou se vydat. |
| |
| Na náměstí Opustím tedy Shyrru a Elizabeth s přáním. "Tak tedy mnoho štěstí zdaru, určitě se ještě potkáme... Pokud budete mít potíže sem vám kdykoliv kdyzpozici" Ked domluvim najdu pohledem Lunu s Avaleurem a vyám se k nim... "Zdravím vás přátelé to bylo pěkné představení že? Ani nevím co nám řekl nového, ale je jasné že dřív nebo později se určitě budeme muset utkat s tím potomkem sedmého draka..." "Nuže navrhoval bych se jít trochu najíst jít trochu popřemýšlet nad úkolem který před námi stojí... Co vy na to??? "No jak chcete... Ale musíme něco udělat už jen proto že jsme čestnými členy Algendriku... Tak se mějte na pozoru... S těmito slovy se obrátím a vydám se směrem zpět do hostince abych se naobědval... |
| |
| Na náměstí Na nepatrný okamžik zatajím dech, když se na mě Turogh zblízka podívá. Napůl čekám, že až se mi za světla koukne do jasně modrých očí se zorničkama tvaru kříže, zareaguje tak jako všichni ostatní, ale on nic. Asi se tak pozorně nedíval, to je dobře. Ohlídnu se na Cadriana, jestli půjde taky, a jestli nepotřebuje pomoct. Během nedlouhé cesty si zkoumavě prohlížím přítomné, se kterýma bude spojen náš osud. Po Turoghovi se přestavím, klan nezmiňuji. K nějaké konverzaci se zatím nemám. |
| |
| Náměstí To je hezké, že jsme se od toho kluka dozvěděli tolik... Ale jak si s tím máme vystačit, když skoro nic nevíme? zeptám se sama sebe. Lee odejde za jinou skupinkou a Shyrru se rozhodne jít do knihovny zjistit nějaké informace ohledně našeho úkolu, o kterém mimochodem nevíme vlastně vůbec nic, kromě toho, že máme najít Sedmého draka. Jistě, půjdu s tebou usměju se na Shyrrua. |
| |
| Náměstí Když procházím městem tak mě začne strašlivě třeštit hlava. Nakonec upadnu do neznáma a objevím se v nějakém světě mimo mé chápání, ale nijak mě to neudivuje. Vím o existenci podobných světů, ale to co se dozvím mě překvapí o dost víc. Takže jeden z potomků draka. Hm to je zajímavé. Potomek draka není divu, že mi magie šla od ruky, pomyslím si sám pro sebe a pečlivě naslouchám každému jeho slovu. Když se zase probudím na zemi města tak vstanu a rozhlédnu se kolem sebe. Kývnu na lidi, kteří vypadají docela překvapeně, že jsem omdlel a vydám se k náměstí. Něco mě tam táhne a taky mě skoro pořád bolí hlava. Když dorazím na náměstí tak má bolest pomalu ustoupí. Jsem spokojený a tak se opřu o svojí hůl. Klidně vyposlechnu vše co to děcko napovídalo. Tohle může kdekoho překvapit. Je však pravda že děti mají větší šanci vnímat magii a její toky než mnozí dospělí tak pro by ne, pomyslím si sám pro sebe. Murasin chladný drak přetvářky paráda jsem zvědaví co z něj vypadne když je muj pán, pomyslím si a v duchu se usměji. Když dořekne zůstanu stát na místě a rozhlížím se po ostatních. |
| |
| Náměstí, Knihovna Jdu po městě s Eliz a hledam knihovnu... po nějaké době a pár optání jí najdeme. Hned zajdu za knihovnici a sháním nějaké knihy o historii Tarakonu... Kdyz odcházím s pětí gigantickymi knihami ke stolu, tiše si povzdechnu... To bude na dlouho. pak jen se jen složím ke stolu a otočím se na Eliz Nevím jestli tu chceš být se mnou... bude to asi na hodně dlouho... každopádně informace jsou to nejdůležitější takže si tohle budu muset projít. Beru si jednu z 5 knih a hned jí začnu louskat... |
| |
| V hostinci Když se v hostinci najím... zajdu za hostinským, který právě utírá jakýsi půlitr za pultem... Dojdu k pultu opřu se o lokty a taktně naznačím hostinskému aby se naklonil ke mě, že potřebuju službičku... Hostinský který cítí ve vzduchu zlaťáky , odloží půlitr a nakloní se a trošku tišeji zvědavě se zeptá: "Brej pane tak co pro vás můžu udělat???" Pošeptám mu tiše do ucha: "No, víte shánim jednoho týpka, je to důležitá osoba a tak potřebuju někoho kdo by se tu pořádně vyznal v lidech... Jestli mi romumíte? Prostě potřebuju se tu dostat do nějakého toho cechu... Vím že tu je.. viděl jsem pár typických lidiček... No tak určitě máte nějaké známe abyste tu přežil... Samozřejmě to nebude zadarmo... Nenápadně postrčím hostinskému malý sáček se zlaťáky na pohled může pytlík obsahovat asi tak 5 zlatých... "Nuže??Stačí někoho na kontakt zbytek si zařídím sám... Držím váček stále v ruce než uslyším toženou odpověď... |
| |
| Na náměstí Stojím stranou hlavního dení, ale velice pozorně poslouchám všechno, co ten malý klučina říká. taktéž si velice pozorně prohlížím ostatní, co sem přišli. Tak, teď tedy vim, o co tu jde. Najít sedmého. Pozorně pátrám po příslušnících mého nového klanu. Nejsou tu žádní rytíři v nablízkaných zbrojích, žádný chrabří válečníci plni rytířských ctnosti. Asi to bude těžší, než bych si pomyslela. To se budu muset bavit s tou lůzou? A co když opravdu někdo z nich bude Algendrikovec? Co si pak počnu?... No, doufejme že jejich ideály budou alespoň čistší než jejich zjev... Vydám se tedy k prvnímu, koho uvidím. Třeba aspoň viděl někoho z těch, které hledám. Je to jakýsi muž v kápi (Harp). Stojí opodál a všechny si prohlíží. Také hledá své, pomyslím si. Přijdu proto k němu a pokývnu na pozdrav. Očekávám, že se se mnou dá do řeči. Přeci ho neoslovím jako první, to dáma nikdy nedělá. Snad, kdyby to byl nějaký mocný vládce, pak možná, ale tenhle na něho opravdu nevypadá. |
| |
| Náměstí Prohlížím si všechny zde přítomné. Hm zajímavé docela by mě zajímalo kdo je z jaké skupiny, pomyslím si sám pro sebe. Po chvilce kdy jen pozoruji okolí ke mě přistoupí nějaká paní (slečna) a pozdraví mě kývnutím hlavy. Pokývnutí hlavy ta bude z nějakých vyšších vrstev. Nechtěl bych ji mít v klanu ještě se o ní starat, pomyslím si sám pro sebe. Na její pozdrav jí taky odpovím kývnutím hlavy a sundám si kápi. Moje už bílé vlasy dokazují, že už nějakou tu dobu po světě chodím i když ještě nejsem moc starý. Moje vlasy lidi často pletou a myslí si že jsem starší než jsem ve skutečnosti. Buďte pozdravena paní, odpovím jí i slovy a mírně se pokloním i když ne nijak moc. Přejedu ji pohledem. Hm připadá mi jako jedna z těch co jí tam namluvili že život je hračka. Pokud bude na téhle výpravě ať už patří kamkoliv tak ji život naučí a bude to pro ní nepříjemné probuzení, pomyslím si. Všiml jsem si, že někoho hledáte mohu vám nějak pomoct? Zeptám se klidně a čekám na její odpověď. Mezitím jsem stále jednou rukou opřený o hůl. |
| |
| Na náměstí No vida... ale mohl se taky třeba představit. Copak ho neučili, že je to tak slušné a žádoucí?! Hrůza, co je tu za lidi. Ale buďme trpěliví. Trpělivost přináší růže a ty já mám moc ráda. Buď pozdraven i ty, pane, pokývnu hlavou ještě jednou, naprosto ignorujíc jeho pohled hodnotící mojí inteligenci a schopnosti na základě prvního dojmu. ... jen, kdybys věděl, staříku... Zajisté, že někoho hledám, stejně tak i ty. Ale nejprve bych se tě ráda zeptala, zda jsi tu někde v okolí nespatřil někoho z klanu Algendrik. |
| |
| Náměstí Prorok? Tak je tedy pravda to o reinkarnaci? Vždy po smrti starého proroka přejde jeho duše do malého právě narozeného dítěte. Úžasné! Ale možná nám mohl říct víc. Nu což, na hledání jsem vycvičen, pokud půjde o dohledávání informací. To bude hračka. Zbytek asi budou muset obstarat ostatní!" Naším směrem se valí divoce vypadající muž. A za ním žena s bílými vlasy a další muž zřejmě se zraněnu rukou. Dojde až k nám, pozdraví nás a představí se jako Turogh z Rakhoru. Divoký válečník, velmi výbušná povaha, blesknou mi hlavou vzpomínky na pasáže z knihy. Žena se představí jako Mindrael. A zraněný muž se jmenuje Cadrian. Ti dva se o žádném klanu nezmínili. Třeba patří k tomu barbarovi. I když na to moc nevypadají. Lehce se ukloním dámě (ale i k pánům): "Wilheard z klanu Faysalon. Toto jsou Vyldnaric a Lilly z téhož klanu. Je mi potešením." |
| |
| Náměstí Hm pravda že bych už mohl vědět kdo je z měho klanu, pomyslím si sám k sobě. Ne paní opravdu nevím kdo patří do vašeho klanu. Jako ostatní tak ani já nevím kde jsou členové mého klanu jelikož jsem si nikoho takového ještě nevšiml, odpovím jí a nevypadám nějak zvlášť na to že bych jí chtěl říkat svoje jméno nebo se zajímal o její. Jestli si mohu dovolit menší radu chtělo by se nejdříve zeptat různých větších skupinek, dodám k ní. |
| |
| Na náměstí ... a proto ty stojíš tady a koukáš?! Teď nevím, jestli se rozbrečet, žes mne urazil nebo se zasmát, žes tím utřel i sebe... Snažím se to přejít a nenechat na sobě nic znát. Jistě, to mám v úmyslu, usměji se na něj. Víš, pane, teď poslyš ty mou radu. Tím, že tu budeš jen tak stát a zírat, také nikoho neobjevíš. otočím se na patě a zamířím do středu náměstí, kde se nachází větší shluk asi 6 lidí. |
| |
| Náměstí, rozhovor s klanem Faysalon Pokývnu na pozdrav Wilheardovi i jeho společníkům. Faysalon, kterej to sakra může bejt? Všichni vypadaji jako sbor nějakých mnichů. Teda krom tý holky, ta je aspoň docela hezká. každopádně zádná hrozba pro Rakhor! Jak vidim, je vás tu docela hodně... No, jak řikal ten malej kluk, měli bysme spolupracovat... Musíme přece najít toho Sedmýho... Tak, kdybyste něco zjistili nebo si všimli něčeho divnýho, víte co myslím, doufám, že se o to podělíte i s námi. Proč mám vyjednávat zrovna já, tohle mi moc nejde. Ale mělo by to bejt stejný jako souboj: Ukaž druhému to, co má vidět a on ti ukáže nekryté místo. Jenže, když já nerad čekám a rači každýho hned fláknu po palici a hotovo... |
| |
| Náměstí- hostinec Jen kývnu na odpověď a dál stojím na místě. Nevypadám, že bych nějak bral její slova na vědomí. Začíná se to tu vyprazdňovat to abych taky odešel, pomyslím si. Ještě jednou se rozhlédnu po téhle směsici lidí a pak se pomalu klidným krokem vydám pryč od násměstí směrem k hostinci. Cesta na místo proběhne celkem bez problémů. Jen co se tam dostanu tak se posadím a objednám si chléb a vodu. Potom co mi to přinese se pomalu pustím do jídla. Svoji hůl mám opřenou o opěradlo židle vedle mě. |
| |
| Náměstí - rozhovor s Turoghem "Můžete se spolehnout, pane. Důležité zprávy si rozhodně nenecháme pro sebe. Co bysme také zmohli ve třech? Ale otázkou je kde začít. Myslím, že prohlédnu svou knihu, jestli v ní není zmínka o Sedmém. Pak také můžeme zkusit místní knihovnu, podle všeho by měla být poměrně rozsáhlá, takže každá ruka se bude hodit. A pak by možná něco mohli vědět místní. Myslím, že žijí tak blízko Drakům, že se k jejich uším donesly i zprávy, které měly zůstat utajeny." Na chvilku se zarazím. "Ehm. A co se týče zlého člověka, který má chuť všechny zabít myslím, že bych měl jeden tip." řeknu a pomalu se otočím směrem, kde předtím Lilly viděla Joschuala. |
| |
| Na náměstí Při představení se mírně ukloním. Neznatelně se ušklíbnu, když je řeč o knihách. Mám jich plný zuby už od výcviku, ale asi by nedopadlo dobře, kdybych zrovna já měla získávat informace od místních. Přikývnu. Vy ho znáte? Zeptám se, když následuji Wilheardův pohled směřující na jednoho z těch, co jsem je viděla u brány i v hostinci. No nevím. Sice vypadá hodně namyšleně a arogantně, ale že by měl být potomek sedmýho? To bych čekala něco víc. Ty ne? Otočím se na Synfela, ten jen v duchu "pokrčí rameny". |
| |
| Pohledem necíleně bloumám po náměstí a netuším co dělat...ten "Prorok" neřekl nic nového a i kdyby, těžko bych mu věřil, je to jen malé dítě. Když přijde Turogh jen nepřítomně kývnu na pozdrav a chvíli poslouchám rozhovor mezi ním a Wilheardem. Nakonec se podívám na Lilly a doufám, že dostanu nějakou rozumnou odpověď. "Co teď" najednou mi probleskne hlavou, že mi vlastně ještě dluží vysvětlení: "Vlastně..."usměji se"...už byste mi mohla říct co se tedy stalo." A hodím hlavou směrem k Joschualovi, aby bylo jasné o čem mluvím. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Další, druhá kniha je už o něco zajímavější. Jsou tam napsány všechny vlastnosti šesti draků. „… Rakhor. Silný a mocný drak. Je to drak boje, hrdinství. Umí nenávidět. Cítí, že se musí mstít za každý přestupek vůči němu. Je to vášnivý bojovník. Miluje vůni krve, miluje její barvu. Nebojí se ohně. Další živel, který obdivuje a ctí ho, je země.Cítí povinnost ničit své nepřátele. Musí být silnější než oni. Dalším bojovníkem mezi draky je čestný Algendrik. Má rád, když ho ostatní obdivují. Věří ve výtězství a naději. Třetím drakem je moudrý Faysalon. Dříve, než něco udělá, raději to zváží, jestli je to vůbec dobré nebo ne. Je to mírumilovný drak a neumí lhát. Prázdnota je jeho životní náplní. Uctívá měsíc. Salarius, mistr v iluzích. Uctívá Slunce a jeho živlem je vítr. Miluje krásu a umění. Rád sní. Drakem přírody je Uisanach. Uctívá zemi, vodu a vítr. Ovládá děšť, bouři. Jeho náplní je život a smrt. Pyšný Murasin, umí lhát a přetvařovat se. Umí ale mluvit i pravdu. Ovládá mysl, raději je ve stínu než na světle. Miluje chlad, možná proto je jeho povaha tak chladná. Chce být velmi podobný Uisanachovi, ale možná proto jsou oba tolik odlišní…“ Nejvíce tě zaujmou poslední slova u Murasina. Nevíš proč, ale připadá ti to zvláštní. Neodkážeš význam té věty pochopit. Pocítíš jakýsi zvláštní pocit, něco jako nenávist… nenávist k šestému drakovi, k Murasinovi. To je vše, co v tobě vyvolala poslední věta z té knihy. Ale ty víš, že nenávist je zbytečná. Musíte se spojit všechny klany, ať už jste přátelé či nepřátelé a společně zničit společného nepřítele, který je nebezpečnější než kdokoli z vás. I přestože tě tato myšlenka stále trápí, pustíš se do další knihy. Elizabeth na tvá slova niják nereagovala. Pouze odešla někam dál do knihovny. Nevíš kam, ale v tuhle chvíli ti to je vcelku jedno, sice by asi nemělo, ale přijdou ti důležitější ty knihy než Elizabeth. „…A tak se stalo, že prorok svolal všechny hrdiny snem. Trvalo několik dní, než hrdinové na svých koních, dorazili do mramorového města draků Tarakonu. Jakmile vstoupili do brány, obyvatelé tarakonští je výtaly s otevřenou náručí s nadějí, že právě oni zachrání tento maličký svět…“ Doslova se do textu začteš. Přijde ti, jako by se právě teď minulost, která je zapsána v této knize, opakovala. Je to možné? Vždyť se to stalo teprve před deseti lety… není to zas tak dlouhá doba. „…Hrdinové se pomalu seznamovali, začli se nenávidět, začli bojovat proti sobě. Prorok jim niják neodporoval. Naopak, chtěl, aby získali sílu na velkou bitvu, která měla přijít již brzo. Všude po městě, i v okolí města, se objevovali podivní lidé. Ne… to nebyli lidé, to byli zrůdy. Byli to lidé, ze kterých se po smrti stali zombie. Objevovali se i zlý démoni, kteří byli mnohem silnější než hrdinové. Jenže co by to bylo za hrdiny, kdyby je nezničili? Samozřejmě, hrdinům se podařilo všechny nepřátele pobít. I v závěrečné bitvě, kdy se do ní přidali i jejich draci, kteří byli jednotlivými klany vyvoláni z podsvětí mrtvých. Ovšem ani jeden z draků nezvítězil nad Sedmým, nad největším zlem světa. Vše se nakonec podařilo hrdinům tarakonským. Málem bitvu prohráli, ale sebrali všechnu svou zbývající sílu, víru a naději a porazili zlo, které by zahubilo všechno lidstvo, všechen svět.“ Proč ale stále máš pocit, že se ta inulost bude opakovat? Tento příběh si přečteš ještě několikrát, dokud nemáš dost. Potom se pustíš do zbývajících dvou knih. V těch ale nic zajímavého nenajdeš. Možná tak jména všech bývalých tarakonských hrdinů, ale ta jména ti stejně nic neříkají a myslíš si, že nebudou potřeba, takže je jen tak přelétneš očima a niják zvláštní pozornost jim nevěnuješ. Když už máš konečně pročtené všechny knihy, které sis vyndal, napíšeš si z nich pár poznámek a vrátíš je zpátky tam, kde byly. Začneš hledat Elizabeth, ale knihovna je opravdu obrovská a regály jsou také obrovské a je jich spoustu, takže by se této knihovně dalo říkat spíše bludiště než knihovna. Elizabeth nenacházíš… |
| |
| soukromá zpráva od Prorok města Tarakon pro " O někom takovém bych pane věděl...Ten dotyčný má mnoho zkušeností i kontaktů." Jak to tak ale vypadá, je tu malý problém. " Jenže, málokdo o jeho...vlivu a vlastně i o existenci ví. Snaží se být v anonymitě, vše řídí jen pomocí jiných lidí. Pokud se s ním chcete sejít a na něčem se dohodnout, shůzku vám zajednám, ale upozorňuju, že budete muset odložit všechnu lež i klam. Ten dotyčný chce upřímné odpovědi na jakékoliv jeho otázky. Ale zase vám bude ochoten pomoci." Hostincký se zamyslí, pak se podivně usměje. " A samozřejmě, nebude to zadarmo. Jak vyjednání té schůzky, tak i jeho pomoc či přímluva. Tak co? Berete mojí nabídku?" |
| |
| Na náměstí "Ehm.. Měli jsme tu čest.. Bohužel.. Pokud hledáte vtělení arogance, touhy po zabíjení a jistého druhu hlouposti, je on tím pravým. Rozhodně nikdo, s kým bych se rád pozastavil na skleničku," odpovím Mindrael. Pak mi pohled zbloudí k velkému chrámu. Tak nějak mi tam bloudí celou dobu co jsem na náměstí. "Hmm.. Omluvíte mne na chvíli. Mám dojem, že musím něco udělat. Budu hned zpět," řeknu a pomalu odběhnu do útrob té obrovské stavby. |
| |
| Na náměstí Po Prorokově řeči jsem se trochu zamyslela a do reálného světa jsem se probudila až když na mne promluvil Vyldnaric. Trochu rozpačitě se pousměji a rozhlédnu se kolem. Žádná změna, pouze Wilheard s někým mluví. Ani jsem nepostřehla, že se s námi dal někdo do řeči. Máš dávat větší pozor, nebýt pořád tak zamyšlená... vynadám si sama v duchu. "Dobře. Tak já se to pokusím nějak shrnout. Po menší výměně názorů s Joschualem si upadl do bezvědomí. Společně s Wilheardem jsme tě odnesli z hostince a zaklepali na první dveře, které jsme viděli. Ty otevřela právě ta žena o které už byla zmínka - Adrianne. Pomohla nám s tebou a nechala u sebe přespat," vysvětlím, myšlenkama jsem ale trochu jinde. Umřelo tehdy tolik lidí a právě ta minulost se opakuje. Ještě zemře tolik lidí. Tolik nevinných, tolik odvážných... Tak mi to Adrianne řekla? Ona přišla před lety o manžela se synem. Muselo to pro ní být obtížné, ale vyrovnala se s tím. A ted' se to všechno opakuje. Znovu budou umírat lidé...musíme to nějakym způsobem zastavit. Jakkoliv. Náhle si povšimnu Wilhearda, který odbíhá do chrámu. Pozvednu obočí, ale nijak to nekomentuji. Třeba na něco přišel. Na něco co by nám pomohlo... |
| |
| Na náměstí Přišla jsem blíž v větší skupině lidí. Opět čekám, až mě osloví. Chovat se na úrovni je občas tak velice svazující. povzdechnu si. Když nikdo z nich nevypadá jako král, královna nebo vyšší šlechta. Být urozenou dámou je tak těžké... Možná bych si měla najmout nějakého ceremoniáře, který mě vždy uvede, aby si mě všimli... Nic naplat, měla jsem si raději vzít ty druhé šaty s výstřihem a rozparkem. To by třeba lépe upouzalo jejich přítomnost, když už nevidí moji přirozenou krásu. Ach ti muži, dokud nemáte široký dekolt a rozparek až k boku, nikdo si vás nevšimne a takové se přitom do společnosti nehodí. Hrozná doba. Je na načase ji změnit. Alespoň si je zatím prohlédnu a poslechnu si co říkají. Stojím u skupinky, kde je Lilly, Vyldnaric, Mindrael, Turogh a Cardian, aby nedošlo k omylu. |
| |
 | Na náměstí Když jednoho dne mě začne divný zvuk někam lákat následuji jej na svém Gryfovi Hariselfovi a až po hodně dlouhých dnech mě to dovede na jedno náměstí za prorokem.Je tam i nějaká skupina nejspíše dalších povolaných.Proto sem přistál a vše vyslechl. Stál jsem tak trošku bokem a poslouchal.Když se naše skupina davá do pohybu následuji jí na svém gryfovi. Měli by jsme co nejdříve vyrazit. řeknu s úsměvem který však není moc vidět jelikož mám na hlavě kápi nechci aby někdo věděl že jsem elf. Snad to bude dobrá skupina. Pomyslím si.Pak čkeám zdali na mne někdo zareaguje. |
| |
| Na náměstí Poslouchám Wilhearda a ušklíbnu se nad tím popisem. Když oznamuje že se vzdálí, kývnu. Přitom si všímám nějaký ženský, která se zřejmě chce k nám přidat, ale asi neví jak na to. Upřu na ni tázavý pohled. Přejete si něco? Bezvýrazně si ji prohlídnu a lehce ironicky se usměju. Takový jako ona mají za sebou haldu služebných, i když nikde nevidím žádný doprovod. Můj úsměv zmizí, když si uvědomím, že bych na tom asi byla stejně. Radši se dívám jinam, s rukou na Synfelově krku. |
| |
| Na náměstí Opět to nerespektování dvorkých zásad. povzdechnu si, když mě osloví ta bělovlasá žena s vraníkem. Jistě, že přeji. Vidím, že jsme tu všichni ze stejného důvodu. Hledáme Sedmého. Ráčí býti někdo z vás klanu Algendrik?... Ne? Nevadí. Hledám kohokoli, kdo mi v hledání bude nápomocen. Ať už soukmenovců Algendrika, tak Sedmého samého. |
| |
| na náměstí Stále sedím na svém gryfovi a prohlížím si skupinu. Nakonec mě to už nebaví. Tak co bude to tu budeme věčně jen tak stát němi by jsme už vyrazit čas letí. řeknu a znovu si všechny prohlédnu. Tohle bude dlohá cesta a ještě dělší až zjistí kdo jsem. Pomyslím si. |
| |
| Knihovna První knihu znechuceně hodím na stůl. Většinou je v ní jen vyzdvižena historie města, ale je jaksi upravena, protože jsem nenašel žádné zmínky o dracích. V druhé se konečně dozvídám něco o dalších dracích… o sedmém však ani zmínky. Zarazím se jen nad jedním drakem. Murasin. Nevím proč, ale připadá mi jako někdo na koho bych si měl dávat pozor. Do třetí se začtu už od samého počátku. Je v ní dopodrobna popsána historie a průběh války draků. Nemůžu uvěřit vlastním očím a začínám si uvědomovat, co to všechno pro nás znamená. Ucítím tu děsivou představu až v morku kostí. To ne… to se nesmí stát… Rychle se koukám na stránky, jestli nenajdu něco užitečného. Nic nenajdu a ani v dalších dvou knihách neni nic zajímavého. Nechávám knihy na pokoji a začnu hledat Eliz, která během mého studia někam zmizela. Koukám do jedné uličky za druhou a pomalu se nořím do hlubin knihovny. Ta je tak rozlehlá, že nevidím ani na její konce. Po chvíli jsem absolutně zmaten a ztracen v bludišti knih. Všude je ticho, až mám dojem že tu jsem jen já. Eliz? Elizabeth? Hlasitě vyslovuju jméno dokola, ale nikde nic, nikde nikdo… |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Hledáš dál. Hledáš a hledáš. Nevzdáváš to. Pořád ti vrtá hlavou, kam mohla zmizet a vůbec proč zmizela? Proč ti alespoň něco neřekla? Připadáš si hrozně, že jsi na ní nedával větší pozor... Teprve až na úplném konci knihovny uvidíš jakési dveře. Na první pohled by sis jich nevšiml, ale ty jsi naštěstí pozorný a podíval ses víckát. Jdeš k nim. Chvíli váháš, ejstli je máš otevřít. Mezitím za nimi uslyšíš nějaké tlumené hlasy, jsou mužské. Není přesně poznat, kolik jich je. Kvůli těm hlasům a naději, že tam bude Elizabeth, přestaneš váhat a dveře se pokusíš otevřít. Jenže zjistíš, že jsou zamčené. Držte ty dveře! uslyšíš uvnitř někoho křičet. Snažíš se dveře vypáčit či rozbýt. Víš, že je skutečně někdo drží, protože je to mnohem těžší než před chvílí. |
| |
| Knihovna Bloumám po knihovnách až dojdu na její konec, což samo o sobě trvalo nějakou dobu. Chvíli váhám, že se otočím a odejdu z knihovny. Pak ale zahlednu dveře, které vypadají spíš jako součást obložení zdi. Přiblížím se a uvědomím, že za dveřmi někdo je. Slyším mužské hlasy a přepadne mě zvláštní pocit neklidu. Vyděsím se, že by tam mohla být Elizabeth. Opřu se do dveří, čímž způsobím hluk. Držte ty dveře! Než se stihnu vůbec nakouknout do místnosti jsem silou nárazu odhozen na zem. Dveře se hlasitě zabouchnou. Bezmyšlenkovitě jsem na ně namířil ruku a vykřikl Fulgorlux. Na ruce se mi rozvine modrá záře, která vystřelí proti dřevěné překážce. Kouzlo, které jsem použil jen párkrát na omráčení, teď uhodilo mohutnou silou do dveří. Všude bylo mnoho prachu a třísek. Vyškrábal jsem se na nohy a vlezl do otvoru ve zdi. Nějak jsem nechtěl vědět, co se stalo s těmi, co drželi dveře, ale pro jistotu jsem si vytáhl meč. Prach se pomalu usazoval, ale stále jsem kolem sebe nic nerozeznal. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Potom, co všechen prach dopadl na podlahu a bylo vidět víc než nic, vidíš tmavou místnost s pochodněmi. Je tam docela zima. Na podlaze vidíš rozbité dveře a několik nehýbajících se těl. Většinou mužská těla, ale jedno je přece jen ženské a křehké. Dívku poznáš ihned. To ej přeci Elizabeth! Rychle k ní přiběhneš, ale dřív než stihneš cokoliv udělat, těla asi pěti mužů se začnou zvedat ze země. Všichni naráz. Vypadají mrtvě, ale jaktože se zvedají, dkyž jsou vlastně mrtví? Je jen na tobě,jak se s nimi vypořádáš. |
| |
| Na náměstí S pozvednutým obočím si znovu prohlédnu tu ženu. ´Jistě že přeji?´ Když chci něco vědět tak se zeptám a nestojím jako koza u plotu, nebo ne? Zavrtím hlavou. To už jsem tak málo člověk že už je nechápu? Nevesele se ušklíbnu. Mám velkou chuť se sebrat a odejít, ale slib daný Salariovi mi v tom brání. Hmm, teď přišel další chytrák s nějakou poznámkou. Otáčím se, že mu na to něco řeknu, ale když vidím na čem sedí, zarazím se. Synfel do mě musí drcnout, abych přestala zírat na gryfa a koukla se na jezdce. Nervózně se usměju. Jestli víte kam, tak můžeme vyrazit. Řeknu mírněji než jsem měla v úmyslu a prohlížím si jezdce. Něco mi na něm nesedí, ale nemůžu přijít na to co. |
| |
| na náměstí když mne osloví nějaká žena otočím na´ní hlavu aprohlédnu si jí vidím jak si prohlíží Hariselfa a pak mě. Ne nevím kam jít myslel jsem že to víte vy trochu jsem s eopozdil a tak mi hlavní poenta unikla. Odpovím s klidem. Zajímavá žena. Očem se tady tedy diskutuje či na co se čeká ať jsem v obraze? Optám se stále s kápí na hlavě aby mě nikdo neviděl. |
| |
| Na náměstí Pod kápi nedohlídnu, ale nějak mě to neštve. Někdy si ji sundá. Chvíli přemýšlím, co jsme se vlastně dozvěděli. Bohužel, zatím nic moc nevíme. Nějaká diskuse ještě ani nezačala. Pokrčím rameny. Otočím se i na ostatní. Nechtěli byste si někam sednout nebo někde něco zjistit? Takhle v hloučku uprostřed města se toho moc nedovíme. Je tady chrám a poblíž bude i knihovna, jestli se někdo chce angažovat. Jak já nerada mluvím s lidma. |
| |
| Na náměstí Muži s gryfem jen pokynu hlavou na pozdrav, vznešeněji vypadají dámě, která k nám přišla vyseknu téměř dvorskou poklonu. Poslouchám všechny rozhovory. Zarazí mne pár slov té dámy, která působí poněkud namyšleně a pyšně: "Soukmenovců Algendrika či Sedmého samého?! Proč by vám měl Sedmý a jeho soukmenovci pomáhat v hledání?! My máme najít soukmenovce sedmého. Oni mají být naším nepřítelem! Alespoň tak to říkal Prorok!" |
| |
| na náměstí Kývnu na pozdrav onomu muži. Aha čili toho moc nevíme. Prohlédnu si opět všechny a řeknu. No a kde s edozvíme více ví někdo? Optám se se zájmem a dodám. Á prominte nepředstavil jsem se. Mike.Mike Forest. představím se a poukloním na Hariselfovi. |
| |
| Na náměstí V tichosti poslouchám proslov toho..Proroka. Co to proboha znamená? Nám tu bude přikazovat dítě? Hloupé, naivní a zmatené děcko? Do pekla s nim... Jak to tak ale vypadá, nikomu jinému to nevadí. A to je špatné. Musí se tomu někdo postavit. A tím někým budu já. Musím to tu zorganizovat. S hlavou vztyčenou nastoupím na místo, kde předtím stál ten..prorok. "Dámy a pánové, dovolte mi promluvit" zařvu nahlas aby mě slyšeli všichni na náměstí. "Mé jméno je Joschual, patřím do klanu Rakhor. V tuto chvíli toho moc nevíme a teda bychom se měli shromáždit do klanů a udělat ve věcech pořádek. Tomu Prorokovi nevěřím, je to hloupé dítě a kecá nesmysli. Podle mne se ten...sedmej skrývá v lese a naší povinností je ho najít a zabít. Takže, na co čekáme?" Usmívám se, věřím, že mů proslov na ně zapůsobí. Minimálně na ty krásné dámy. |
| |
| na náměstí Otočím Hariselfa směrem k tomu muži co tu dělá proslov.Přes kápi na něj pohlédnu a odpovím. Si si až příliš jistý.Zapomínáš že bohové na sebe berou různé podoby a mluví přez různé osoby proč by nemohlo to dítě říkat pravdu?A co tě vede k té jistotě že Sedmý je v lese? Řeknu s klidem ale neříkám mu kdo sem to ví jen ti kterým jsem se představil a z jakého klanu jsem to neví nikdo. |
| |
| Na náměstí Krátce se ukloním směrem k Mikovi, představit už se nestihnu, přes celé náměstí někdo řve. No, tak si mluv. Založím ruce a zvědavě nakloním hlavu když se otočím. Rakhor? Hele Turoghu, máš soukmenovce. Pobaveně se usměju. No, shromáždit se a zjistit kdo kam patří bysme mohli. Hloupé dítě, nesmysly? Sedmý se skrývá v lese? To nemyslíš vážně že ne. Dál se pobaveně usmívám. Na něco podobnýho co si myslím se už zeptal Mike, tak jen stojím a čekám, co chytrýho nám Joschual ještě řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro Kleknu k Elizabeth a najednou uvidím zvedající se postavy. Hlavou mi prolítne myšlenka na to, že je kouzlo pouze odhodilo, avšak když vidím, jak nepřirozeně se zvedají, dostanu strach. Rychle popadnu Eliz a pokusím se jí dostat z místnosti. Jediného čeho však dosáhnu je, že Eliz leží před rozbitými dveřmi a já někde na konci místnosti. Nevím, jak jsem se tam dostal a ani co se stalo. Vnímám už jen šourající pětici postav směřujících ke mně. Rychle se vyškrábu na nohy a vytáhnu meč. Odskočím od nich trochu a nejbližšího udeřím ostřím. Uslyším však jen cinkot kovu o kov. Sakra, brnění… Když však seknu podruhé, moje čepel se hladce zařízne hluboko do boku. Jak ale uvidím reakci, málem omdlím. Místo abych uslyšel řev a viděl klesající tělo, spatřím jen, jak se postava zatřepe a pokračuje dál i přes odpor čepele v její hrudi. Chvíli mám touhu pustit čepel a nějak se z místnosti dostat, když mi proběhne hlavou text, který jsem četl v knihovně. objevovali podivní lidé. Ne… to nebyli lidé, to byli zrůdy. Byli to lidé, ze kterých se po smrti stali zombie. Po téhle úvaze se málem roztřesu. Už to začalo Pak se ve mě probudí medvěd a to doslovně. Cítím jak moje tělo mohutní a jak mi začínají růst svaly a pokrývat se srstí. Dřív než postavy něco udělají, stojím na všech čtyřech a mohutně řvu. Než se vzpamatují, jestli vůbec něco podobného znají, válejí se kusy jejich těl po celé místnosti. Rychlost s jakou se dokážu pohybovat je neuvěřitelná a tak se ani nedivím že na sobě nemám škrábanec. Má to však i své nevýhody. Jsem celý od krve a je to strašně vyčerpávající. Po proměně zpět jsem ještě chvíli na všech čtyřech a hlasitě oddechuju. Po pár minutách se zvednu a pozorně prohlížím místnost. Nějak si uvědomuju, že by tu měla být tajná místnost, ale nikde nevidím dveře ani nic jim podobného. Všude stojí skříně a poličky a tak se pouštím do prohledávání jejích obsahu. Na zemi se válejí kusy z těch pěti. Když zahlédnu hýbající se ruku, hlasitě se sebe vydám obsah svého žaludků. Vzduch, už i tak odporně páchnoucí, přidá ještě jednu esenci a já mám nutkavý pocit ze sebe vyzvracet i žaludek. Už to nemůžu vydržet a tak opouštím místnost i Elizabeth v náruči. S rukama pokrytími krví se mi dost špatně nese. Po neuvěřitelně dlouhé chvíli konečně vyjdu z budovy a ani se nedivím nad reakci měšťanů. Nevím co bych řekl na to, kdyby se přede mnou objevil muž od hlavy k patě od krve a v náruči nesl dívku která vypadala spíš jak mrtvá než živá. Po pár minutách bloudění najdu konečná fontánu a lehce se opláchnu, to znamená ruce a hlavu, zbytek nechávám být. Pak zkontroluju Elizabeth a spokojeně zjistím, že je jen v bezvědomí. To že je všechno v okolí od krve nevnímám. Beru jí jemně do náruče a jdu s ní do hostince. To že jdu přes náměstí, už moc nevnímám. Jsem už i tak dost unavený. Po nekonečné chůzi konečné dojdu do hostince, kde uložím Eliz do postele a pořádně se umiju. Zbytek vnímám jak ve snu. To že jsem došel do pokoje a sesunul se na zem opřen o postel, jsem už moc nevnímal. Cítil jsem jen pravidelné pohyby ženského těla. A pak tma… |
| |
| Náměstí Se směsicí pobavení a zmatenosti si prohlížím oba nově příchozí: Hmm, dámička tu asi dlouho nevydrží. Pochybuju, že tady na ní někdo bude brát ohled. Chudák holka, pozná tvrdou realitu. No a ten druhý, hezky se tu snese na tý svojí hajtře z nebe a chtěl by rozkazovat. Ani kápi nesmekne. Takový nemám rád. Tajnosti škodí férovýmu jednání. Che, by mu někdo moh naznačit, že na to svoje zviřátko tak možná nabalí nějakou buchtu, ale v boji ho to nezachrání... Ó Drakové, co nám to posíláte za výpomoc. Tihle že mají Sedmého porazit? Své myšlenové pochody zakončím zavrtěním hlavy a pohledem do nebe. K dámě se vyjadřovat nebudu. Zbytečný mluvit. Ale nekompromisně se obrátím na Mika: Hej, pane, co kdybys aspoň slezl ze sedla a shodil kápi... rád bych věděl, s kým mám tu čest. Tvé jméno mi nic neříká. Já jsem Turogh, válečník Rakhoru, přesně tak, jak mě tu vidíš! Poté se ozve Joshual. Tenhle a z Rakhoru? Ó Draku zášti a nenávisti, copak tohle je válečník? Ale jak říkáš, Rakhore, slabí padnou a vyčistí cestu silným. Není to ten, co o něm mluvil Wilheard? obrátím se na Lilly a Vyldnarica. Myslím ten, jak vás ohrožoval v hostinci. Ukážu na něj a prohlédnu si ho. Takovej hejsek. No co, uvidíme, kdo z nás vydrží déle. Nevěřím, že by si Rakhor vyvolil takvého chvástala. Za nás mluví činy. Asi ho budu muset trochu nasměrovat na správnou cestu, usměju se a významně potěžkám jednu ze svých seker. Víte co, promluvím k Mindrael a Cardianovi, ale i k ostatním, kteří budou ochotni naslouvhat, sejdeme se večer v hostinci a vyměníme si informace. Mějte se a dejte na sebe bacha. Du srovnat toho šaška. Oddělím se od skupinky a kráčím k Joshualovi. V klanu je potřeba udržet pořádek. Oddělit zrno od plev. Jsem tak napůli cesty, když na něj zavolám a ukážu sekerou: Hej ty, kecale! Ty, že si Rakhor, ukrutný válečník?! Che! A kde máš zbraně? Nebo nás chceš ukecat k smrti? Jdu dál a čekám na odpověď. Malá zkouška nikdy neuškodí. Jeden velký válečník, draci buďte milostivi jeho krvelačné duši, kdysi řekl: Můžeš na soupeře dvě hodiny zírat, ale neodhalíš jeho schopnosti ani zpola tak dobře jako během chvilky pravého boje, boje na život a na smrt. |
| |
| na náměstí Pohlédnu na onoho muže co mne oslovil a odpovím. Těší mne. Odpovím s klidem a zamylsím se a pak řeknu. Jediné co ti zatím o sobě mohu ještě říci že jsem zde ve jmén rodu Salarius tento rod já zastupuji a o ti musí stačit můj rod a mé jméno více ti zatím neřeknu.Vím zdá se ti to odemne hnusné že neukáži svou tvář ani kdo jsem ale čas vše obrátí. Řeknu s klidem a pohlédnu na Joschuala. JOschuale vedeš tady sebejisté řeči ale velice málo pravděpodobné .SKus se nad tím co si říkal zamyslet nikdo se nepožene za tebou do lesa kde podle tebe je ten Sedmý nikdo není tak hloupý aby na tebe čekal zvláště né Sedmý. Odpovím a zavrtím hlavou v kápi. |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Lowne pro Dost dlouhou dobu ležím na posteli v Shyrruově pokoji v hostinci U zeleného jablka. Už je skoro tma, je konec druhého dne ve městě Draků Tarakonu. Je to zvláštní, ale když se probudím z bezvědomí, vzpomínám si pouze na jedno jediné: bolest... Obrovskou bolest. Nepamatuji si, kde vlastně jsem. Nevím nic... jen bolest... bolest, kterou ještě pociťuji a je to skoro k nevydržení. V hlavě mám vygumováno a moje tělo je jako by zamrzlo v led. Očima přelétnu po pokoji a zjistím, že v něm nejsem sama. Nedokáži si vzpomenout, kdo to je a co se stalo. Dokonce si ani nevzpomínám na to, kdo jsem já. Něco ve mně mi přikazuje, abych toho muže, který je se mnou v pokoji, zabila... Dokážu to? Co když to je někdo, koho mám ráda? Ale ne... to bych přece věděla, kdo to je. Znala bych ho... Elizabeth... ozve se jakýsi hlas v mé hlavě, v mé mysli. Elizabeth... musíš... Je to nebezpečný vrah... zabil ti rodinu... našeptává mi. Musíš se pomstít... Co bys to byla za člověka, kdyby ses nepomstila... stačí jen tak málo a můžeš se pomstít... No tak! A já tomu hlasu věřím... Věřím, že ten muž, který je se mnou v pokoji, je nebezpečný vrah, věřím, že zabil moji rodinu, věřím, že mi našeptává dobře. Od pasu vytáhnu dýku. Dýku zdobenou rubíny a zvláštními ornamenty. Pomalu svou ruku, ve které držím dýku, přibližuji k mužově krku. Už... už jsem skoro, když se ve mě něco zlomí. Najednou si vzpomínám na všechno, co jsem kdy zažila. Vzpomínám si, kdo je ten muž, kterého jsem před chvílí chtěla zabít.. Vždyť je to Shyrru! Najednou vím, že by byl velký hřích, kdybych ho zabila. Nevím, co jsem chtěla dělat, nevím, co to bylo... nic nechápu, ale jedno vím: zabít ho nechci! A proto dám ruku s dýkou pryč. Tuhle dýku jsem dostala od svého otce. Ještě, když jsem ho měla ráda. Ještě, když mě nechtěl provdat za toho grázla. Bože... proč jsi mi to jen připomněl? Víš, jak nerada na to vzpomínám... zamračím se a dýku schovám zpět tam, kde byla. Co se to vlastně stalo? zeptám se sama sebe, když se Shyrruovi zadívám do spícího obličeje. |
| |
| Na náměstí Při vyslovení jména mého klanu sebou trhnu a muže v kápi si s přimhouřenýma očima znovu prohlídnu. Zdá se, že máme společnýho víc než jsem myslela. Turogha ještě na chvíli zastavím. Nejsme tu od toho abysme se navzájem pozabíjeli. Pamatuj na to. Otočím se na Cadriana: Zvládneš jít sám? Do večera je času dost, něco bysme zjistit mohli. Třeba v knihovně, ale jestli máš jiný nápad, sem s ním. Ještě počkám na to, jak Joschual zareaguje na výzvu k boji a Cadrianovu odpověď, než se vydám směrem ke knihovně. Zrovna nadšeně se netvářím, knížek mám plný zuby, některý si ještě teď pamatuju nazpaměť. Těšilo mě, ještě se potkáme. Na rozloučenou kývnu směrem ke skupince, Mikovi věnuji navíc zvědavý pohled. |
| |
| na náměstí Kývnu na Mindrael když odchází a zamyslím se na chvíli a pak pobídnu Hariselfa ke kroku a dojdu jí a řeknu. Rád bych s ek vám přidal.Nemám potřebu se tam dohadovat s tím zbytkem myslím že to zvládnou něak sami a když ne jejich prolbém. Řeknu klidně a jdu dál.Pak kouknu na dívku a řeknu. A smím znát vaše jméno? Optám se s ezájmem a pohlédnu na ní ikdyž mi nevidí do obličeje. Hmmm ta dívka je zajíamvá. Pomyslím si. |
| |
| Zatím ještě na náměstí Synfel na okamžik zastoupí Gryfovi cestu, jako by se rozmýšlel, jestli je, nebo není nebezpečný. Otočím se na něj a nesouhlasně zavrtím hlavou. Pokrčím rameny když se Mike rozmluví. Chvíli se na něj dívám, něco málo zpod kápě zahlídnu, ale nestačí to. Mindrael. Odpovím, a po chvíli dodám: Mindrael z Niau. Tohle je Synfel. pohladím s úsměvem přítele. A mohl byste slézt když se chcete bavit. S cynickým úsměvem čekám, jak zareaguje, pevnost Niau už je dvě stě let neobyvatelná zřícenina. Říkal jste, že drakem, který vás sem zavolal, je Salarius že? Smím se zeptat, co o dracích víte? Nedívám se na něj, dokud si nesundá kápi, tak stejně nic nevykoukám, ale Synfel z něj nespouští oči. |
| |
| zatím náměští Usměju se nad její prosbou a kývnu na Hariselfa a seskočím z něj ten mě krokem následuje a jde vedle mne. Pěkné jméno. Podotknu a pak dodám. NAo jsem ze Salaria.No o dracích pár věcí určitě. Řeknua kdyby mi viděla pod kápi viděla by úsměv. Něco o nich vím ale asi toho není nijak moc ale každopádně je obdivuji draci jsou nádherná stvoření. Řeknu s klidem.A jdu klidně dál. |
| |
| Na náměstí Myslím, že bych si zasloužila lepší přivítání, ale co se dá dělat. Se zatnutými zuby přestávám ten nedostatek pozornosti. Tolik lidí a většinou mi věnují sotva pohled plný pobavení. Algendriku, ty takhle necháváš šlapat po těch, kdo hovoří ve tvém jménu? Pacholci, aby je strestali... Spokojte se s tím, jak chcete, ale i já mám právo hledat Sedmého. Ale jak chcete, budeme si hrát dál. Mlčky přihlížím příletu gryfa i jeho rádoby tajemného jezdce. Zaujme mě však postava, která vystoupí přede všemi a provolá se Joshualem z Rakhoru. Neskrývám pohled plný opovržení, avšak v mých safírových očích probleskne i špetka poznání. Ten pobuda! Kdyby alespoň nebyl nalitý levným alkoholem... Takhle ten jeho tyjátr působí spíš komicky. Ostatní se rozcházejí do knihovny a tak různě. Nuda. Copak si myslí, že Sedmý se schoval do knih? Pche, naivky, to ani za mák netuší, co je doopravdy zač. Já si počkám, co se tu semele. Nějaký Turogh, taktéž z Rakhoru chce Joshualovi udělit lekci. Na to si počkám, to by mohlo být alespoň zajímavé. |
| |
| Cestou z náměstí Na chvíli podrážděně zavřu oči. To chce flirtovat nebo co? Tak to budeme z jednoho klanu. Povolal nás sem taky Salarius. Usměju se, trochu nevesele. S lidma moc dobře nevycházím, s muži obzvlášť. Jistě, kdo je neobdivuje že. A my máme to štěstí, že nám v žilách koluje jejich krev. Víte něco konkrétně o šesti, vlastně sedmi velkých dracích? Krom toho, co už řekl prorok? Zase se na něj na okamžik podívám. |
| |
| cesta z náměstí Jdu s klidem dál a odpovím. Ne to bohužel nevím. Opdovím a jdu dál a kouknuna nedalekou knihovnu. A vy víte? Optám se. Kruci vykání sem nikdy neměl v lásce. Pomylsím si za chůze a čekám co Mindrael odpoví.Kápi mám zatím stále nasazenou. |
| |
| Na náměstí a pak cestou do knihovny Ta "dáma", která přišla evidentně všechny ignoruje. A rozhodně se nemá k odpovědi na mou otázku. Jen v duchu pokrčím rameny a dál jí nevěnuji pozornost. Když se Mindrael zeptá, jestli můžu jít sám jen přikývnu. Rozhodně teď nemám síly ani náladu běhat po lesích, takže mi prohlídka knihovny přijde jako opravdu výborný nápad. Pajdám vedle Mindreal opírající se o svou provizorní hůl, když se k nám připojí onen gryfí jezdec. Nerad plýtvám slovy a navíc jejich rozhovor se ne brzy přestane týkat, takže je jen na půl ucha poslouchám, ale jinak jsem zabrán do vlastních myšlenek... |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro :-) |
| |
| směrem ke knihovně Rozhovor na úrovni. V duchu se ušklíbnu a povzdechnu si. Něco málo, ale ne dost, aby to k něčemu bylo. Za chvíli bychom měli vědět něco víc. Odpovím vyhýbavě. Knihovna už je na dohled, moje nálada klesá. Synfel nebude moct jít se mnou dovnitř a hledání informací bude na delší dobu. Ten váš gryf, odkud je? Jsou to vzácná stvoření a dlouho jsme žádného neviděli. Zavedu rozhovor na jiné téma a je mi vlastně jedno jestli odpoví nebo ne. Cadrian kulhá vedle mě, občas se na něj kouknu stejně jako na Mika. |
| |
| Náměstí Oni si ze mě zřejmě dělají legraci. Taková potupa. Já jim chci pouze pomoci, ukázat jim...cestu a oni mnou takhle opovrhují.... "A vy snad máte jiný nápad kde by se mohl Sedmý skrývat? Jedinou možností je les, protože tady, v Tarakonu by se neschoval. Bylo by to pro něj příliš nebezpečné," stále se ještě snažím obhájit svůj názor, ale už ted' vím, že tadytěm hlupákům to nevysvětlím. Kam jsem to jen byl vyslán? To se tu nenajde nikdo alespoň trochu chytrý? Náhle z davu vystoupí nějaký maník se sekerou. On se chce snad bít... "Ty mi chceš naznačit, že nejsem bojovník? Ty, který nese nějakou sekeru, se kterou neumí ani správně máchnout? Já už bojoval tolikrát, já už zabil lidí, kteří se mě snažili podvést či mě jen urazili. A ted' si urazil ty mne. Omluv se, nebo ti dokážu, co zvládne můj meč," pronesu nahlas a z vyndám svůj meč, svůj zabiják. Tohohle zabiju jednou ranou...pche... |
| |
| směr knihovna Jdu dál vedle těch dvou a odpovím. Proč ne nevím ale odkud přesně je když jsem byl malý otec mi jej dal aby mě chránil.Je to věrný přítel už mnohokrát mi pomohl někdy je na něj větší spoleh než na některé lidi. Odpovím klidne a jdu dál. Kdo si mne prohlédne zjistí že jsem asi 170cm vysoký,tvář však nevidí díky kápi,má postava ale není nijak zvláště vypracovaná a svalnatáá nýbrž mrštná ale i svaly se najdou je vidět že bít se umím. Když pak ale pohlédnou na mého gryfa je vidět mohutnou postavu která je velká asi jako kůn polovina jeho těla je ale lví a ta druhá(přední) je ptačí také má po bocích složená křídla a kráčí vedle mne.Je vidět že jeho modré oči vše sledují a že je velmi inteligentní. |
| |
| Cestou Jdu, myšlenky mi plynou hlavou. Vzpomínám na dovom, na Nierborough i na důvody proč jsem odešel. A nebylo to jenom kvůli volání draků. To město pro mě už nebylo bezpečné. Příliš mnoho nepřátel. Naštěstí jsem jim svým odchodem sebraj ten jediný důvod mne zabít, který měli. Jedna z Mikových poznámek mne zaujme a nedokážu udržet jazyk za zuby. "Na mnoho věcí je větší spoleh než na lidi!" řeknu tiše, ale ne neslyšně. |
| |
| Potom co se na mě a Lilly otočí Turogh s otázkou jen přikývnu a dál s lehkým znechucením poslouchám "projev" Joschuala. Zakroutím hlavou, abych dal najevo svůj nesouhlas s jeho počínáním a podívám se na Lilly. "Pojďme se podívat za Wilheardem, třeba na něco přišel." Řeknu a snažím se být přesvědčivý, protože mi to přijde jako rozumné řešení. Ještě chvíli poslouchám Joschualovi tlachy a následnou potyčku s Turoghem...už se na Joschuala nechci ani dívat. Pomalu naznačím pohyb směrem ke chrámu a čekám, jestli se Lilly vydá se mnou. |
| |
| Náměstí Zastavím se kousek od Joshuala a změřím ho pohledem. Tak přestaň kecat a něco předveď. Jestli umí zacházet mečem aspoň tak, jak tu hubou mlátí prázdnou slámu, pak si teprv zaslouží Rakhorovu krev. Shodím ze zad štít a dvakrát o něj třísknu sekerou. Vyčkávám, co udělá. Zabíjet se mi ho nechce, ale chci vědět, co umí. |
| |
| knihovna Přikývnu muži který jde s námi a odpovím. To máš pravdu ale někdy je dobré mít někoho kdo ti bude krýt záda. Odpovím a když dojdeme konečně ke knihovně řeknu k Hariselfovi. Zůstaň zde příteli a nikam nechoď brzi se vrátím. Řeknua pohladím ho po hlavě.Hypogryf jen souhlasně zamručí a já kývnu.Pak pomalým krokem vejdu do knihovny a počkám až tam odjdou i ti dva ostatní. Snad jim mohu věřit. Pomyslím si a dkyž se za námi třemi dveře zavřou rozhlédnu s ekolem zda nás nikdo nesleduje a řeknu. Vy dva se mi zdáte jako nejrozumnější z celé skupiny která se tu dneska sešla.Myslím že vám mohu důvěřovat. Řeknu a dodám. Ostatním prosím nic neříkejte nevím zda by mě bráli dál jako stejně rovného.Vám dvěma ukáži kdo jsem ale ostatním o tom neříkejte budete to vedět jen vy. Řeknu klidným hlasem a pak ještě jednou skontroluji zda nikdo ze skupiny jiný než my tři zde není.Pak zvednu ruce a pomalu zhodím svou kápi. Pod ní se lemuje obličej mladého elfa. Jak vidíte jsem trochu jiný než vy ostatní. Řeknu a když si mne dostatečně prohlédnou kápi zase nahodím a čekám co řeknou. |
| |
| V knihovně A kdo říká že ti záda musí krýt člověk? Zeptám se pobaveně Mika, to už jsme u knihovny. Otočím se na Synfela a kývnu. Budeme tam dlouho. Však to znáš. S omluvným úsměvem se na něj chvíli dívám. Ještě že tady nebude sám, ale stejně asi za chvíli odejde. V knihovně se s pozvednutým obočím dívám na Mika a čekám co z něj vypadne. Když si sundá kápi, zalapám po dechu. Poslední elf, kterého jsem potkala se mě pokusil zabít. Bezmyšlenkovitě si přejedu rukou po jizvě na tváři. Je ti jasný, že tohle neutajíš. Ale jak chceš, mlčet můžu. Pokrčím rameny a snažím se, aby můj hlas zněl klidně, ale moc mi to nejde. |
| |
| knihovna Kývnu hlavou k Mindrael a odpovím. Ano já vím věčně to nepude ale alespon ze začátku.Nejprve potřebuju jejich důvěru než budopu moci poznat kdo jsem. Odpovím s klidem a dodám. No ale proč tu klábosit pojďme podíváme se co se tu dozvíme. Usměju se a pomalu vyrážím prozhlédnout se co tu je užitečného. Snad mě vezmou. Pomyslím si. |
| |
| V knihovně - Mindrael, Mike a Cadrian V knihovně obvykle bývá ticho a klid. Ano, to v téhle taky je, ale ne dlouho. Ještě než se stačíte rozkoukat, kde jsou jaké knihy, uslyšíte jakési hlasy. Hlasy se blíží a jsou dost hlučné... Nakonec zahlédnete i osoby, které dělají takový hluk. Je to šest postav. Pět mužů: jsou vcelku mladí, ale moc dobře je nevidíte. Jsou k vám totiž zády. Pak tam je jedna dívka, kterou pevně drží. Ta dívka křičí... nebo se o to snaží. Tu dívku všichni poznáváte. Je to jedna z těch, co byla na náměstí... Ale dřív než stačíte něco udělat, tak zase skupinka zmizí a knihovna znovu utichne. |
| |
| v knihovně No tak co tu máme? říkám si sám pro sebe když mou pozornost upoutajíti mladíci. Hej vy tam stujte! Křiknu rozhořčeně a tasím svůj meč a rozběhnu se za nima. Pojďte honem! Křiknu na své společníky a snažíms e doběhnout tu partičku. Nesnáším když si někdo dovoluje na slabší zvláště když je to 5 ku 1. Pomyslím si naštvaně a běžím rychle za nimi jsem lehký a mrštný takže bych je měl snad dohnat. |
| |
| V knihovně Jdu k nejbližšímu regálu a snažím se zjistit, podle jakýho systému se tady ukládají knihy. A teď babo raď, ani za rok bych nevěděla co kde je. Hledám na policích nějaký vodítka nebo si čtu tituly, které mi nic moc neříkají. Nějaký hluk z konce uličky přiláká mou pozornost, otočím se. To co vidím se mi ani trochu nelíbí, ta dívka je mi povědomá. Mike se za nimi rozbíhá a vytahuje meč. Protočím oči v sloup, a otočím se na Cadriana. Omluvně pokrčím rameny a rozbíhám se za elfem. Nedělá mi problémy dohnat jeho, horší to bude s tou partou. Co si myslíš že děláš? Běhat tady s mečem v ruce, jsi v knihovně. A bez něj se běhá líp ne? Syknu směrem k němu když ho doběhnu. Povzdechnu si. Tady bude těžký někoho najít. Naznačím Mikovi ať je potichu a snažím se zachytit nějaký zvuk, který by nám napověděl kudy dál, zatímco se dívám do uliček plných knih. Tady by nebylo těžký se ztratit. Otřesu se když si uvědomím, jak je tahle budova vlastně velká. |
| |
| V knihovně Kývnu na náznak Mindrael a rozhlížím se za běhu. Musím je najít. Pomyslím si a sevřu svůj meč.Rozhlížím se rychle postupuju knihovnou ale s elfskou šikovností a tichostí.Pak se nachvíli zastavím a použiju svého dobrého sluchu pokud se pohybují tak bych je měl slyšet můj sluch je mnohem lepší než lidský stejně tak oči. No tak kde jste má čepel už čeká. Pomyslím si a snažím se je zachytit.Jen doufám že to stihnu včas. |
| |
| V knihovně Elf? Co to u všech ďasů!!! Já myslel, že to sou jen poh... ale to vlastně draci taky! Jen si ho zvědavě prohlížím. Tak nevím, jestli je elf něco, na co se dá spolehnout víc než na člověka! V "hlubinách" knihovny se něco děje. Zdá se, že Mike i Mindrael snad dokonce i zpozorovali co. Oba se rozběhli a Mike dokonce vytáhl meč. "Ne, ne! Už ne další boj! Co jsem přišel sem musím se rvát víc než doma! Tohle opravdu neni možný! Ani v knihovně člověku nedají pokoj!" nadávám potichu a pomalu mířím za svými společníky. Nerad bych tu někde zůstal sám. Zvláště jestli se tu čas od času potulují mezi regály takovéhle bandy . |
| |
| V knihovně Ať se snažíte jak se snažíte, stejně nic nenajdete. Skupinka se prostě vypařilo či co. Stále slyšíte tlumené hlasy, ale nevíte odkud vycházejí. Prohledáte dokonce celou knihovnu ( a jakože je opravdu velká), ale vůbec nic nenacházíte. Nejspíše nejste tolik pozorní. A protože už vás to přestalo bavit, tak přestáváte hledat tu záhadně zimizelou skupinku a věnujete se svým věcem. Ale pak se stane další věc, ale to je o mnohem mnohem později. Zase neznámo odkud se objevil muž nesoucí právě tu dívku. Hnědovlasou dívku (Elizabeth) i toho muže, který ji zmoženě nese v náručí (Shyrru) jste už viděli na náměstí. Nic z toho nechápete. |
| |
| v knihovně Když nic nenajdeme jsem naštvaný a raději schovám meč. A co tajná chodba sakra knohovna je příliš velká. Řeknu naštvaně a kopnu do jedné židličky a vracím se. Kruci....do háje... Nadávám si sá pro sebe.Pak můžeme zase v klidu pracovatdo doby nežsse objeví další divná událost. Trochu nechápavě koukám a jdu blíže. Co se jí stalo? Řeknu k muži první co mne napadne a jdu mu pomoci s dívkou když jsme jí nedokázali pomoci předtím snad to stihneme alespon teď. Když dojdu k muži který je očividně znaven pomůžu mu položit dívku na zem. Řekni mi co se stalo skusím jí pak případně pomoci. Řeknu klečijic u dívky čekám co odpoví. |
| |
| V knihovně Jediné co dokážu vyslovit je: "Na konci" Pak už jdu zase s Eliz. |
| |
| V knihovně Pěkně dlouho už procházím knihovnou a hledám, odkud ty zvuky vycházejí. Když nic neobjevím, vzdávám to a pokouším se něco najít o dracích. V prvních třech knihách, které vypadaly celkem slibně, jsem nic nového nenašla, když jsem vytahovala čtvrtou, objevil se muž s tou zmizelou dívkou v náručí. Nechávám knihu knihou a rychlým krokem jdu k nim. Ten muž se nechce zastavit a pořád jde dál. Na konci? Na konci čeho? Dívám se za něj, na konec uličky, ale nevěřím, že bych tam něco nového vykoukala. Byli jsme s vámi na náměstí. Nemusíte se bát, pomůžeme vám. Musíte si odpočinout. Uklidňujícím hlasem mluvím k muži a snažím se ho podepřít při chůzi. Tu dívku asi z náručí pustit nechce, i když je unaven a šlo by se mu líp. |
| |
| v knohovně Koukám udiveně na muže co už zase jde. Co to plácá? Ptám se udiveně a pak kouknu na druhý konec chodby. Mindrael skus zjistit co se jim stal mrknu se tam odkud přišli třeba něco zjistím..¨ 'Reknu a jdu ryhclým krokem na konec chodby odkud přišli.Pak svými ryhcými prsty začnu hledat tajnou chodbu nebo nějaký spínač nebo podobně. Jediné vysvětlení odkud mohli přijít najednou. Pomylsím si¨. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Hledáš, hledáš a hledáš... Jdeš stále podle zdi knihovny a trvá ti dlouho než něco nalezneš. Nakonec ale přece jen něco najdeš. Jsou to takové na první pohled neviditelné dveře, ale když se člověk podívá na ten druhý pohled, spatří je. Je to zvláštní... jakoby v tom byla jakási magie či co. Vejdeš dovnitř. A co tam spatříš? Bordel... je tam spoustu rozmlácených poliček a pět mrtvol rozsekaných na kusy. Vůbec to není hezký pohled. |
| |
| v knihovně Dost mě udiví co vidím a tak vyjdu ven a zavolám. Mindrael něco jsem našel! Křiknu a doufám žě mě uslyší a příjde. Sakra. Pomyslím si arukou sevřeu meč v pochvě. Pro jistotu kdo to udělal. Pomyslím si a koukám před tajnými dveřmi dovnitř. |
| |
| Náměstí Z Joshuala a jeho řečí mi je zle. Je to další arogantní idiot co všude byl a všechno viděl. Takovýhle lidi nemam ráda. Pak pohlédnu na Vyldnarica, který navrhl, že bychom měli zajít do chrámu, za Wilheardem. "Dobrý nápad, zajdi tam sám. Já zkusim někde něco zjistit sama. Večer přijd'te do hostince at' si můžeme říct, co jsme zjistili," odpovím Vyldnaricovi. Možná bychom se měli držet pohromadě, ale něco mi řiká, že víc toho zjistíme, když se "rozdělíme". "Já se trochu porozhlédnu po městě, pokud tu je nějaký historik nebo někdo podobný, vyhledám jej abych zjistila, co se tu dělo před lety..." |
| |
| "No dobře...takže večer u Zeleného jablka" Přikývnu a jdu směrem k chrámu. Vejdu po schodech, projdu branou a zastavím se v působivém a ohromujícím interiéru chrámu. Je to vážně neuvěřitelný pohled, obdivuji monumentální sochy draků. Potom si vzpomenu, proč jsem sem vlastně šel: "Wilhearde?" zeptám se tlumeným hlasem, ale ozvěna roznese má slova po celém prostoru. Pohledem projíždím mezi sloupovím a hledám postavu muže, který je se mnou v klanu. |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro |
| |
| V knihovně Ten muž nereaguje na žádný můj i Mikův pokus o zjištění toho, co se vlastně stalo. Na druhém konci chodby, kam jde i s dívkou v náručí vidím Cadriana, snad se o ně postará. Otočím se na Mika, který mi něco říká. Rychle jdu k němu, ještě se otočím na ty dva za mnou. Co se to děje? Tak co máš? Chci dodal ještě "elfíku", ale radši jsem potichu. Už i já vidím nějaký tajný dveře. Zastavím se u nich, z druhé strany než Mike. Půjdem? Jestli souhlasí nebo ne, jdu dovnitř. |
| |
| v knihovně Jo půjdeme. Řeknu a vytáhnu meč.Pak vcházím první. Někdo se tu pořádně vyřádil. Procedím k těm mrtvolám a jdu pomalu dál. Uvidíme kdo tu je. Zabrumlám. Kruci. pomyslím si a jdu dál a čeká mco se staně. |
| |
| Náměstí Tak on se chce bít? On opravdu chce zemřít? "Jsem tu první den, nechci zabíjet. Ale pokud opravdu chceš, bude to souboj na žvot a na smrt. I když, možná bude tvoje smrt pro toto město pohromou, každý dobrý bojovník se bude hodit." Rozhodně se z toho nechci vymluvit. Boj mě baví. Boj je mím koníčem. Postavím se do svého šermířského postoje, čekám až sekyrák zaútočí. Nebudu útočit jako první, nebylo by to později uznáno jako sebeobrana. A já nechci zkončit s nějakým trestem za vraždu... |
| |
| V tajné místnosti Překvapením otevřu ústa. Tohle jsem rozhodně nečekala. Rozhlédnu se, jestli tady ještě někdo není živý. Tohle udělal ten chlap co vyšel? Nevypadal na to. Zamračím se a prohledávám okolní stěny, jestli to odtud ještě někam nevede. V tomhle bordelu ještě tak něco najít...Zakroutím hlavou, ale ještě to nevzdávám. Na krev a mrtvé jsem zvyklá, Přítomnost mrtvol ně zneklidňuje jenom proto, že nevím, kdo to udělal a jestli tady ještě je. Co na to říkáš? Zeptám se elfa přes rameno. Skloním se k jednomu z mrtvých a otočím ho, jestli mi není povědomý. Včera v noci přepadení, teď tohle. Hezky se to rozjíždí. A to jsem tu teprve druhý den. Našels něco? Tentokrát se na něj i otočím. Ve tmě vidím dobře, nedělá mi problémy vidět ho úplně normálně. |
| |
| v místnosti Přejedu pohledem mrtvé. No myslím si žě to byl masakr. Pokrčím rameny a začnu hledat. Zatím nic ž na krev a ty mtvé. Řeknu a hledám dál. Kruci tohle je divný. Pomyslím si. |
| |
| Náměstí Kecama mě nepřesvědčíš holobrádku. Rakhor uznává jenom činy. Jdu blíž, štít lehce svěšený, ale připravený ve vteřině zareagovat a krýt. V pravačce lehce pohupuju sekerou. Jakmile jsem u něj, skočím mírně vlevo, jako že budu chtít útočit a zoupnu sekeru pod pozvednutý štít. Ale pak se bleskurychle odrazím na druhou sranu. Štítem mu před obličejem srazím jeho vlastní meč stranou a sekerou, skrytou jeho očím zaútočím na jeho předsunutou nohu. Nechci ho seknout, jen dostane toporem do holeně a pak mu tu nohu podrthnu, jak ji zychytnu čepelí. A kdyby nepadal hned, přitlačím ho štítem, který teď máme mezi sebou, a naberu ramenem. Je to dobrá finta... A netvrdím, že bylo fér to zkoušet na někoho s jednoruční zbraní. Dvě je prostě vždycky víc než jedna. Jen mě zajímá, co bude dělat teď, když se válí na zemi. |
| |
| Náměstí Náhlý útok mě překvapil natolik, že jsem nebyl nijak schopen bránit se. V jednu chvíli jsem prostě stál, připraven zabíjet a za chvíli už ležím na zemi, pokořen a zesměšněn. S bolestí v noze se postavím, meč, který mi vypadl z ruky zastrčím. Snažím se skrýt hněv, nerad prohrávám. Navíc, on nebyl fér. Takovejhle chlápek si zaslouží odplatu. Jenže, ted' je připraven...musím se s ním spřátelit a v nečekaném okamžiku se mu pomstít S velkým odporem se trochu pousměji, podám muži svoji ruku. "Musím uznat, že jste skvělý válečník. Patříte do Rakhoru, nemýlím se? Pokud je mím soukmenovcem, bude to ještě lepší. |
| |
| Náměstí Tak, myslím, že mluvka dostal lekci. Vidím, že k žádné protiakci se nemá. Škoda. Snad to není známka toho, že by se bál. To Rakhorovec nesmí. Měl využít vášně a nenávisti z porážky a pomstít svou potupu. Místo toho se stáhnul. Sekeru i štít dám zase na místo. V mé tváři není ani stopa po výsměchu. Přesně tak, jak sem řekl. odpovím na jeho otázku a přijmu jeho ruku. Jako první si zapamatuj, že síla válečníka tkví v útoku a ne v obraně. Jen útok může rozhodnout boj. Ty tvrdíš, že tě povolal Rakhor. Jak k tobě promolouval? zeptám se. Je důležité se držet toho, co Draci chtějí, a je potřeba to správně vyložit. |
| |
| V tajné místnosti V duchu se rozesměju. Myslíš že tu byl masakr? Týjo, jak jsi to poznal? Vážně? Ušklíbnu se napůl ironicky, napůl pobaveně. Pak zvážním. U mě taky nic, tak asi půjdem, ne? Ať už udělá cokoli, jdu ven. Toho, nebo to, co tohle udělal bych nechtěla potkat v bitvě. Zpátky mezi policemi se snažím najít a dohnat toho muže s dívkou, ten určitě bude vědět víc. Jdu rychle směrem k východu a dívám se do každé uličky, jestli někam nezabočili. Náhodou. Jestli to takhle půjde dál tak se máme na co těšit. Řeknu směrem k Mikovi po pár metrech cesty z místnosti, jestli půjde vedle mě. |
| |
| s Mindrael Počkej na mě! Zavolám když Mindrael rychle dohání muže nesoucího ženu doběhnu jí už se schovaným mečem.když vyjdeme ven řeknu. Pojď z Hariselfa toho uvidíme více zevzduchu. řeknu a zapískám na prtech a Hariself přiběhne a já na něj naskočím. Naskoč. řeknu a at už pak naskočí či ne tak se vznesu s ním dovzduchu a koukám po těch dvou. |
| |
| V knihovně Pročítám se již několikátou knihou. Tahle knihovna nemá žádnej pořádnej systém řazení knih, takže něco najít bude asi problém. Moje hledání probíhá asi tak, že jdu kolem regálu a koukám do něj a když vidím nějakou knihu, která má na hřetě vyobrazení draka nebo dokonce i nějaký nápis zmiňující draky (nebo jiné podobné slovo, kdyby šlo náhodou cizojazyčnou knihu), vytáhnu ji a přidám na malou hromádku, kterou sebou už nesu. S tím, že mě ještě stále bolí ruka od zranění a trochu duní hlava a podlamují se kolena z toho zvuku, kterým nás Prorok svolával to není nic lehkého, ale zvládám to. Knihy jsem pak donesl na stůl a postupně je pročítám, většinou jen dost zevrubně. Občas mne zajme nějkterá pasáž, často nesouvisející s naším tématem, ale to neznamená, že si ji nepřečtu. Po docela dlouhé době se z uliček mezi regály vynoří mladík nesoucí dívku. Co to, k čertu, zase je?! Vidím Mika a Mindrael jak se s ním pokouší mluvit, ale on nezastavuje a jen otevřel ústa a vyřkl ne víc jak tři slova. Mika a Mindrael pak zaujme něco jiného dál v knihovně. Než bělovlasá odběhla všiml jsem si jak se dívala mým směrem, možná udělala i nějaký posuněk. Pochopil jsem to tak, že mám jít s těma dvěma a kdyžtak zjistit, co se stalo a co jsou zač. Počkám, až projdou kolem mě (nijak se neskrývám!!!) a pak jdu za nimi, opožděn tak o dva kroky... |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Vyjdeš tedy ven z Tarakonu a rozhlédneš se všude kolem sebe. A co vidíš? Vidíš louku, která voní čerstvou sitě zelenou trávou, pampeliškami, kopretinami, sedmikráskami a dalšími květinami, které tě dostanou do nadnášivě krásné nálady, kdy se ti chce smát, tančit a užívat si léta a té krásné vůně lučních květin.Dále vidíš cestu, která vede uprostřed louky a míří přímo do dračího města Tarakonu. Ostatně… stojíš na ní. Po svém levém boku vidíš les, který se táhne z nedohledna za město až do dalšího nedohledna. Chce se ti do něho vstoupit. Dlouhou dobu si v něm žila, i když v nevědomí, kdo vlastně jsi. Vstoupíš tedy do něj a pocítíš smíšenou vůni borovic, smrků a jedlí. Procházíš lesem docela dlouho. Nejméně dvě nebo tři hodiny, ale ty chceš moc mco vědět, co je nakonci, protože víš, že není zase tak široký, ale dlouhý je rozhodně. Nakonec se ti konečně podaří dostat se na konec. Vlastně… to není konec, ale je tam takový palouček, který rozděluje les na dvě půlky. Slyšíš jakýsi zpěv, ale zatím nikoho nevidíš. Ten zpěv je čistý, krásný a vysoký. Nejspíše nějaká žena. A opavdu. Když vylezeš z lesa na palouček úplně, tak uvidíš mladou, vzrůstově docela malou ženu s křídly na zádech. Ale ta křídla nejsou ani ptačí, ani andělská, ani dračí, ale jsou… připadají ti jako muší. Jenže ta žena není moucha a ta křídla jsou mnohem mnohem větší a lesklejší a hezčí a jemnější než muší křídla. Ta žena je k tobě ale zády a ty si všimneš, že sbírá nějaké bylinky. Ale ta žena s mušíma křídlama na tom paloučku není sama. Všude kolem je spoustu zvířátek – veverky, zajíci, ježci, jezevci, jednorožci, pegasové, ptáčci. Ti všichni tam pobíhají nebo se pasou, ale něco na nich je velmi zvláštního a ty si toho nevšimneš hned. Ta zvířata, která mají být malá, jsou o něco větší a ta zvířata, která jsou původně velká, jsou zase o něco menší. To ti přijde zvláštní, ale ještě jsem ještě nevyjmenovala všechny, kdo na tom paloučku jsou. Další podivností jsou malincí mužíčci se špičatými čepičkami a vousy asi po kolena – jejich kolena. Pak tam máme ještě krásnou chaloupku ověšenou všelijakými bylinkami.Všechno ti přijde tak krásné a mírumilovné… je to až k nevíře. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Vyjdeš tedy ven z Tarakonu a rozhlédneš se všude kolem sebe. A co vidíš? Vidíš louku, která voní čerstvou sitě zelenou trávou, pampeliškami, kopretinami, sedmikráskami a dalšími květinami, které tě dostanou do nadnášivě krásné nálady, kdy se ti chce smát, tančit a užívat si léta a té krásné vůně lučních květin.Dále vidíš cestu, která vede uprostřed louky a míří přímo do dračího města Tarakonu. Ostatně… stojíš na ní. Po svém levém boku vidíš les, který se táhne z nedohledna za město až do dalšího nedohledna. Chce se ti do něho vstoupit. Dlouhou dobu si v něm žila, i když v nevědomí, kdo vlastně jsi. Vstoupíš tedy do něj a pocítíš smíšenou vůni borovic, smrků a jedlí. Procházíš lesem docela dlouho. Nejméně dvě nebo tři hodiny, ale ty chceš moc mco vědět, co je nakonci, protože víš, že není zase tak široký, ale dlouhý je rozhodně. Nakonec se ti konečně podaří dostat se na konec. Vlastně… to není konec, ale je tam takový palouček, který rozděluje les na dvě půlky. Slyšíš jakýsi zpěv, ale zatím nikoho nevidíš. Ten zpěv je čistý, krásný a vysoký. Nejspíše nějaká žena. A opavdu. Když vylezeš z lesa na palouček úplně, tak uvidíš mladou, vzrůstově docela malou ženu s křídly na zádech. Ale ta křídla nejsou ani ptačí, ani andělská, ani dračí, ale jsou… připadají ti jako muší. Jenže ta žena není moucha a ta křídla jsou mnohem mnohem větší a lesklejší a hezčí a jemnější než muší křídla. Ta žena je k tobě ale zády a ty si všimneš, že sbírá nějaké bylinky. Ale ta žena s mušíma křídlama na tom paloučku není sama. Všude kolem je spoustu zvířátek – veverky, zajíci, ježci, jezevci, jednorožci, pegasové, ptáčci. Ti všichni tam pobíhají nebo se pasou, ale něco na nich je velmi zvláštního a ty si toho nevšimneš hned. Ta zvířata, která mají být malá, jsou o něco větší a ta zvířata, která jsou původně velká, jsou zase o něco menší. To ti přijde zvláštní, ale ještě jsem ještě nevyjmenovala všechny, kdo na tom paloučku jsou. Další podivností jsou malincí mužíčci se špičatými čepičkami a vousy asi po kolena – jejich kolena. Pak tam máme ještě krásnou chaloupku ověšenou všelijakými bylinkami.Všechno ti přijde tak krásné a mírumilovné… je to až k nevíře. |
| |
| Za neznámým mužem V knihovně už nikdo jiný není, ani Cadrian, tak doufám, že je sleduje. Otočím se na Mika. Když chceš, tak si leť, zas až tak daleko, abysme je nenašli odejít nemohli. Synfel se teprve před chvílí vrátil. Neviděls je? Zeptám se a odpovědí mi je souhlasné kývnutí hlavou. Nasedám na něj a podívám se na Mika. Leť, jestli chceš, ale jsou nedaleko odtud. Pak už mi je jedno, co dělá. Synfel se rozběhl a za chvíli už vidím ty tři před námi. Jen co je dojedeme, slezu ze Synfela a dojdu k Cadrianovi. Pořád nic neřekl? Zeptám se a kouknu se na něj. Jak na tom jsi? |
| |
| za neznámým Když Mindreal vyrazí kupředu vzlétnu a proletím se vzduchem. Konečně s emůžeš trochu protáhnout. Usměju se a když uvidím jak je dohnala začne se Hariself kroužením snášet k nim až přistane. Vypada jako by viděl ducha nic neřekne ona v bezvědomí co to má bejt. Podotknu ze sedla a koukám na všechny jestli to někdo dokáže objasnit. |
| |
| Náměstí Ten ňouma se mě pokouší poučovat? Ten má ale drzost. Kdyby věděl, kdo vlastně jsem, klanil by se mi. Drznoun jeden. Ale ještě příde čas, ještě příde čas kdy mu ukážu jak důležitýa mocný jsem... "Ty se mě ptáš na to, co mi svěřil můj drak, ten největší z největších? Ty se opovažuješ chtít po mě, abych zradil důvěru kterou ve mne vložil a vyzradil ti, co vše mi řekl? Vždyt' ani nevím kdo jsi. Můžeš být zrádce, špion, či sám stoupenec Sedmého. Neřeknu ti, co mi řekl Rakhor, doku neřekneš co řekl tobě a nedodáš důkaz, že patříš do mého klanu..." zaslouží si, že na něj mluvím tak svrchu. Je to pouhý pěšec ve velké hře. Já jsem víc než on. Jsem víc než všichni tady kolem, nemůřou se ke mě chovat jako k lůze. Vždyt' já jim ještě ukážu... |
| |
| Ve městě Tak, a už toho mám dost. Předběhnu ostatní, postavím se před muže a chytím ho za ramena. To by ho konečně mohlo zastavit. Podívám se mu do očí, jestli to pro něj bude šok tak je to dobře, aspoň vím, že je při smyslech. Nevím, co se vám stalo, ale už je to pryč. Knihovna je za váma, tak nás nechte vám pomoct. Nic neříkejte, jenom kývněte, že rozumíte. Počkám, jestli zareaguje, upřímně doufám, že ano. |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro |
| |
| Ve městě Muž ani nezareaguje, jen se vysmekne a pokračuje v cestě. Otočím se za ním a chvíli zůstanu stát. To musel být hodně velký šok. Zavrtím hlavou. Jsem příliš zvědavá, než abych ho nechala jen tak odejít, navíc neznámo kam. Rýpat se mu v hlavě se mi nechce, mohla bych mu ještě ublížit. Tak nevím. Neví někdo, kam by mohl jít? Otočím se na ostatní, i když pochybuji, že tuší o něco víc než já. V tomhle městě jsem poprvé. Dál následuji muže, i když nevím kam. Zvláštní. |
| |
| Náměstí Ta pohrdavá slova holobrátkova nezní dobře mým uším. Copak Rakhor si mohl vyvolit někoho takového? Rakhor nepotřebuje žádný důkaz. Nemá důvod nic skrývat a stejně tak i já, který se modlím k jeho soše a jehož vzývám. Pokud si to ty nemyslíš, tak nevěříš v Rakhora. Přetvářka není v jeho vlastnostech, vždycky jedná na rovinu... Podle mě jsi lhář, dokud nedokážeš opak. Kdybys Rakhora skutečně viděl, věděl bys, že není největší. Opět přiblížím ruce ke zbraním. Mé oči i hlas planou nenávistí. |
| |
| ve městě Dál sedím na Hariselfovi a dojdedu Mindrael. Je totálně mimo zajímalo by mě kam jde snad to není daleko. Povzdechnu si a řeknu. Zatím stále nic neřekl že? Optám se Mindael jedouic vedle ní. Co se mu kruci stalo a kam to de? Zajímá mne v myšlenkách hlavně. |
| |
| soukromá zpráva od Luna Hnědooká pro Vyjdu ven z bran, udělám pár kroků vpřed a nadechnu se krásně čistého ovzduší. Zakloním hlavu a šťastně si naplňuju plíce chladným, čistým, skvělým vzduchem. Když si pak ale uvědomím, že tu jaksi stojím před strážnými a doslova tu fetuju obyčejný vzduch, maličko zrudnu a rozhodnu se jít na procházku. Tam snad, doufám, nebude nikdo, před kým bych musela rudnout, jak se to zase chovám. Hezky si vykročím dopředu na cestičku a rozhlížím se kolem sebe. Vidím nádhernou, voňavou louku, posetou lučním kvítím - tisíckrát lepším, než jsou ty vyšlechtěné, vypiplané růže, s trny a neupřímnými květy. Tyhle jsou přirozené, nepotřebují lidskou péči, aby krásně voněly. Podívám se na druhou stranu. Vidím les, dlouhý a široký, kam až oko dohlédne, a hustý, panečku. Kolem mne zavane jakási nonstalgie, zvědavost a chuť jít do lesa. Nemusím se ani moc přemlouvat, abych tam nešla. Hezky svižně vyrazím do něj, stále jedním směrem, trochu pomaleji, ale pomalu a jednoduše dýchajíc a opatrně našlapujíc. Po nějaké době mne začnou trochu bolet nohy, přeci jen jsem si trochu odvykla dlouhé túry, ale i tak se rozhodnu pokračovat dál, přesto za chvíli nemusím, protože dorazím na palouk a uslyším to. To je... neuvěřitelný. Napadne mě. Mám chuť si zpívat taky, sice to neumím, ale z čiré radosti bych klidně chodila po řeřavém uhlí, kdybych tu mohla zůstat napořád. Tohle je prostě naprosto úžasné místo a já tu hodlám zůstat. Jen ještě zjistit, kdo je ta... víla? "Ha-haló?" Můj hlas mi vedle ní připadá najednou jako hlas skřehotavé stařeny. Ona má prostě v puse něco tak čarovného, že... mi to trochu raní pýchu. "Haló? Dobrý den..." Trapné ticho. Co mám teď říct? |
| |
| Pro ty, kteří jsou ještě v knihovně a nedají si říct, aby Shyrrua a Eliz nechali na pokoji:) Od doby, co se stal ten bordel v knihovně, uběhlo hodně času a vy jste ho strávili tím, že jste se snažili nějakým vhodným způsobem komunikovat s tím mužem a ženou, kteří ještě ráno byli na náměstí, kde prorok, velmi mladý chlapec, pronesl pár slov. Bylo to opravdu jen pár slov… Venku se už stmívalo, ale nikdo z vás si toho zatím nevšiml, protože v knihovně v podstatě nebyla žádná okna. Všude po stěnách totiž byly police s knihami a proto se tam žádné okno nevešlo. Navázání kontaktu s tím mužem, co nesl dívku v bezvědomí, jste už vzdali a nechali ho v klidu odejít.. teda v klidu. Byl vyčrpaný, takže moc v klidu asi ne. Bylo to prostě marné… Chvíli po tom jste ještě zůstali v knihovně, ale protože už jste vlastně nic nechtěli hledat a byli ste unavení, vyšli jste z knihovny a zamířili do hostince U zeleného jablka. Teď tam sedíte a povídáte si o tom, co se dnes všechno stalo. Kolem vás je v hostinci plno lidí a je krásné a příjemné teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Paní Jeskyně pro Venku už je tma a ty se kouká na Elizabetinu překrásnou tvář, která vypadá klidně a mírumilovně a tak sladce... Jak se koukáš na její obličej, uvědomuješ si, že si vlastně pořádně nevzpomínáš, co se před několika hodinami stalo v knihovně. Pamatuješ si jen to, že jsi prohledával nějaké knihy, jestli v nich není něco o historii Tarakonu a potom, nevíš jak, ale ocitl jsi se v nějaké místnosti, kde jsi pozabíjel pět postav (jejich obličeje se ti však vůbec nevybavují) a pak jsi přiběhl k Elizabeth, která ležela na zemi v bezvědomí. Více ti ale tvé vzpomínky nemohou prozradit., takže ani nevíš, jak ses dostal sem do hostince do svého pokoje. Cítíš se hrozně. Všechno tě bolí - svaly, všechny čtyři končetiny a hlava. Ze všeho nejvíc ale hlaa. Máš pocit, jako by se ti měla brzo rozskočit. Vše kolem tebe je jako ve snu - věci se vůbec nezdají být skutečné, dokonce ani ty si nepřipadáš skutečný. Pokud se pokusíš vstát, víš, že se ti zamotá hlava a před očima uvidíš jen tmu. Víš také, že bys vlastně ani nedokázal vstát, jak moc tě bolí tělo. Nemůžeš dělat nic jiného než jen nehybně sedět a koukat po pokoji nebo zkontrolovat Elizabeth, jestli už není vzhůru nebo zavřít oči a znovu usnout. Vlastně máš chuť jen na jednu jedinou věc a to je třetí možnost: spát. Zavřeš tedy oči a pokusíš se usnout. Ale jak se snažíš sebevíc, nejde to. Rozhodneš se, že když nemůžeš usnout, pokusíš se vstát. Tento pokus je však také marný. Nezbývá ti tedy nic jiného než nehybně sedět a koukat do prázdna před sebe. |
| |
| hostinec Když z muže nic nevylámeme ani mne tomoc neudiví.Když vidím že se stmívá následuji Mindrael do hsotince. Přid ním ale sesednu z Hariselfa aodvedu ho do stáje. Zůstaň přes noc tady ráno si pro tebe příjdu příteli. Usměju se a podrbu ho na hlavě.Pak zkontroluji, že má co potřebuje a jdu do hostince. Tam si sednu k stolu kde jsou ti co tvoří naší skupinu.S kápí na hlavě si sednu na židli do stínu a poslouchám je ale zatím se nijak nezapojuji. No to je mi skupina ani jsme se jednotně nedokázali rozhodnout. Pomyslím si a jsem zklamán nad tím jak to zatím vypadá. |
| |
 | soukromá zpráva od Amy (víla Amálka) pro "Ach" uleknu se, když se otočím za tím hlasem. Z rukou mi vypadne náruč bylinek, co jsem zrovna posbírala. Když však uvidím, že je to na první pohled jen neškodná mladá dívka, vřele se usměji, zatřepotám křídly a shrábnu květiny ze země. "Kdopak jsi?" zeptám se zvonivým hlasem a přistoupím blíž. Trochu váhám, nechtěla bych jí vylekat. "A jak jsi se sem dostala? optám se zvědavěji než jsem chtěla. Zvířátka kolem začnou být neklidná a malí mužící začnou něco vykřikovat pronikavými hlásky. Atrio, můj oblíbený pegas, ke mně zašmátrá hlavou a štouchne s ní do mne. "Nemusíte se bát," promluvím k nim, "nechce vám ublížit." ujistím je se stále upřímným výrazem na tváři. |
| |
| Ve městě Další komunikaci s mužem z knihovny nechávám na ostatních, časem se z toho snad dostane. U hostince se rozloučím se Synfelem, další noc ve městě je moc pomalu i na mě. Jen ho vyprovázím pohledem. Už je dost tma na to, aby mohl nerušeně odletět a noc strávit v lese. Tak ráda bych šla s ním, ale teď to nepůjde. S povzdechem se otočím a vejdu do hostince. Rozhlídnu se kolem a přimhouřím oči, je tady až moc lidí na nějaký problém. Sednu si k ostatním a objednám si víno. S očima upřenýma na jeho hladinu točím v ruce pohárem, ze kterého občas upiju. Zatím se k rozhovoru nemám, jestli však někdo začne mluvit, připojím se. |
| |
| Náměstí Nechápu tu jeho drzost i hloupost. Copak to ještě nepochopil? Copak ještě nepochopil to, že jsem víc než on a že pokud bych chtěl, stačilo by mi mávnout rukou a...a...no, prostě by měl problém. Veliký problém. "Dobrá, nebudeme se přeci hádat. Pokud dobře vím, máme tu něco na práci. Musíme najít toho stoupence Sedmého a zlikvidovat ho dříve než se stane něco hrozného. Co tedy odhodit naše spory a pustit se do toho? Myslím, že budeme oba potřební." Ani nevím proč jsem toto navrhl. Ta hádka mě vcelku bavila, ale popravdě, kdybych ho zabil už ted' a tady, nebylo by to zrovna vhodné k mému poslání. Lidé by se mě báli a mohli podezírat. To rozhodně nechci. Navíc, támhleta holka opodál vypadá dost dobře, možná by mému šarmu neodolala... |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro Probudím se v neznámém pokoji na zemi a je mi špatně jak nikdy v životě… Nějak nechápu co se děje a jsem absolutně zmatený. Hlavou mi probíhají stále stejné obrazy, ale nevím, co znamenají. Jako bych přišel o paměť, jako bych měl v hlavě jen dým a pár výjevů. Chci se zvednout, ale nemůžu. Sotva pohnu hlavou, všimnu si ženy ležící vedle mě na posteli. Po dlouhém pátraní v hlavě si vzpomenu na její jméno. Elizabeth. Kde jsem jí ale potkal si nemůžu vzpomenout. Pomalu na mě doléhá tíseň. Sedím bezmocně vedle ženy, kterou pořádně neznám a ani si nevzpomínám kde jsem. Vidím jen večerní oblohu přes okno. Zajímalo by mě, kde to jsem a co se děje, ale ať se snažím sebevíce, nevzpomenu si… |
| |
| soukromá zpráva od Elizabeth Lowne pro Nemám vůbec chuť se hýbat a moje tělo odmítá, ale nakonec stejně pohnu hlavou, protože se chci podívat, jak na tom je Shyrru. Otočím jí tedy tak, abych na něho viděla. Už je vzhůru... napadne mě. Jenže vypadá... vypadá, jako by byl snad zmražený nebo co. Shyrru... zašeptám jeho jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Shyrru Zira pro |
| |
 | Vážení a milí, jeskyně vypadá v současné době velice neaktivně, a proto bude za týden ukončena. Samozřejmě, existují-li důvody, proč by ukončena být neměla, ozvěte se mi (nechte vzkaz zde v jeskyni, popřípadě posílejte poštu (nick Údržbář)). Prosím také všechny hráče, aby se vyjádřili – nejlépe zanecháním vzkazu v jeskyni – ohledně toho, zda chtějí svou postavu účastnící se tohoto dobrodružství vyřadit, nebo zabít. Pokud se někdo do týdne neozve, jeho postava bude vyřazena. Pokuste se sehnat Vypravěče. Popřípadě je tu možnost převedení jeskyně na někoho z Vás, hráčů. Systémově – stal by se Vypravěčem této jeskyně se všemi právy z toho vyplývajícími. Děkuji za pozornost a přeji příjemný den, Údržbář |
| |
| Zatím nás nech tak Pjka se sma rozhodně co s tím:) |
| |
 | Ahojky, bohužel, jen tak Vás nechat nemohu, v diskusi už někteří žádali o vyřazení, pokud s jeskyní něco do příštího pátku neuděláte nebo se nevyjádří k zachování více lidí, bude ukončena. Laakii - admin |
| |
| Chtěla jsem to udělat už předtím, ale něják jsem se k tomu nedostala. Rozhodla jsem se, že tuhle jeskyni ukončím sama. Dělám to opravdu nerada, protože téhle jeskyně jsem si vždycky nejvíce cenila a byla moje nejoblíbenější a vymyslela jsem pro ní možná ten nejlepší příběh, ke kterému jsme se stejně nedostali, ale musím to udělat, protože někteří hráči nehráli ani nepamatuju a já sama jsem to už také dávno vzdala. Nemám ani moc náladu něco psát a už vůbec sem na Andor chodit, takže prostě a jednoduše tahle jeskyně končí. Všem přeju zde na Andoru v jeskyních mnoho štěstí a skvělou hru a hlavně... jeskyně, které hned tak neskončí a mají dobrý příběh. Mějte se hezky, Vaše bývalá Pjka LennySmith. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR