Andor.cz - online Dračí doupě

Vítejte ve světě, kde meč a magie neslouží výhradně čistým ideálům chrabrých reků, vznešených králů a moudrých čarodějů, ba dokonce ani zvůli temných pánů, nelidských démonů či pokřivených černokněžníků. Vítejte ve světě, kde meče lačně prolévají krev v páchnoucím bahně zapadlých uliček, stejně jako za honosnými závěsy královských paláců. Vítejte ve světě, kde magie slouží zkorumpovaným prospěchářům opájejícím se září zlata, stejně jako do sebe zahleděným okultistům pohrdajícím životy lidí bez nadání. Vítejte ve světe, který nezná romantické výpravy za všemocnými artefakty, věrná společenstva charakterních sympaťáků, ani cesty tam a zase zpátky. Vítejte ve světe, který nerozlišuje mezi hrdiny a padouchy. Vítejte ve světě intrik, zrady, lží a krveprolití… Ve světě, kde lidé pohřbili své bohy.

TECHNICKÁ POZNÁMKA:

Ve hře se sem tam objeví mé příspěvky, které nebudou patřit přímo do dějové části příběhu. Tyto příspěvky budou označeny OBECNĚ ZNÁMÁ SKUTEČNOST či MÉNĚ ZNÁMÁ SKUTEČNOST.
Prostřednictvím obecně známých skutečností Vám budu sdělovat pro hru důležité informace, s nimiž jsou vaše postavy obeznámeny a mohou na základě těchto znalostí uvažovat a jednat. Samozřejmě se sami můžete rozhodnout, že sdělená fakta znát nechcete, jelikož vaše postava kupříkladu pochází z daleka. To je čistě na vás.
O méně známých skutečnostech budou informovány pouze některé postavy, které by o nich dle svého dosavadního života a svých nabytých zkušeností vědět měly. Těmto postavám budou informace sděleny neveřejnými příspěvky.
Na příspěvky s obecně či méně známými skutečnostmi se nereaguje, jak bylo řečeno, přímo do děje nepatří. Jinak budu neveřejně hrát pouze ty části příběhu, které bych chtěl, aby ostatním postavám zůstaly alespoň dočasně utajeny. Na neveřejné příspěvky samozřejmě reagujte také neveřejně. Většinu děje odehrajeme veřejně a jsem si jist, že ani nemusím psát, abyste informace, které zjistil někdo úplně jiný někde úplně jinde, nevyužívali, jako byste byli u toho. To bylo samozřejmě jen tak pro úplnost…Dámy a pánové, vítejte v Erinoru – městě tisíce a jedné zrady!

V sídle erinorské hlídky Reinovy gardy

Kráčíš potemnělou chodbou bývalého pivovarského domu, který se před více než čtvrt stoletím stal tajným sídlem nejoddanějších služebníků jediného Boha. Restorů… Hlídacích psů pravé víry, našeptávačů mocných, manipulátorů davů… Tvé jediné rodiny. Otec, který tě před lety vytáhl z bahna erinorské periferie, tě dnes opět nechal povolat k sobě. Často jste spolu za léta tvých studií i během pozdější služby po večerech sedávali a dlouhé hodiny si povídali o všem, co vás zrovna napadlo. O historii, o poezii, o snech a touhách, o smrti… A také o víře, ačkoliv to u příslušníků Reinovy gardy nikdy nebývalo právě oblíbené téma. Tento rozhovor však měl být jiný. I když s vírou vlastně souvisel. S vírou, že jsi připravena na úkol, na který tě nic na světě připravit nemohlo.

„Posaď se, dcero,“ vrásčitá tvář protektora Remilia je dnes o poznání vážnější než obvykle. Drobný stařík tě zamyšleně sleduje a v pozorných očích se mu zračí něco, co jsi tam dříve nebyla zvyklá vídat. Něco jako… Pochybnosti? Po chvíli tíživého ticha nejvyšší erinorský restor vzdychne a věnuje ti krátký vzdálený úsměv. „Vždy jsem to věděl. Věděl jsem, že jsi výjimečná a že tě čekají velké skutky... Ten čas, má dcero, právě nadešel.“ Otec vstane a přejde k odlitku z bílého zlata pověšenému na stěně. Představuje bájného fénixe nesoucího osmicípou hvězdu – znak Reinovy gardy, který sama nosíš pověšený na krku. „Víš proč máme ve znaku právě tohoto bájného tvora? zeptá se a jeho hlas zní staře a unaveně. „Protože ho můžeš spálit na popel, můžeš to zkoušet třeba tisíckrát a přesto tu vždy bude… Tak jako my. Tak jako ty. Tvůj Bůh potřebuje, aby ses stala takovým fénixem právě teď. Garda to potřebuje…“
Remilius se vrátí ke stolu. Svižně a rychle, jak je u něj přes jeho léta zvykem. Ať ho před chvílí trápilo cokoli, je to pryč. „Nechal jsem poslat pro bratra Jannise. Vím, že se nemáte příliš v lásce, ale jistě si uvědomuješ, že patří mezi nejschopnější starší restory, které mám k dispozici. A do podrobností poslání, jež v těchto dnech tíží naše bedra, nemohu zasvětit ledaskoho. Bohužel zatím ani tebe. Čím méně toho budeš vědět, tím bude tvá role v nadcházejícím dramatu věrohodnější. A já pro tento kus budu potřebovat ty nejlepší a nejpřesvědčivější herce.“

Krátké, strohé zaklepání přeruší otcova slova. Po vyzvání vejde Jannis de Marton, starší restor vyšetřovatel. Údajný potomek starého twersponského rodu. Ve skutečnosti nalezenec, povýšený nad vlastní osud. Tvůj rychlý postup uvnitř Reinovy gardy se mu pranic nezamlouvá. Nemá tě rád. Ani ty jeho.

„Otče protektore.“ Delší pomlka. „Paní Enali.“ Žádné „sestro“, ani „vyšetřovatelko“, žádné v gardě tradiční oslovení. Jako by ti chtěl stále připomínat, kdo jsi. Jako by věděl něco, co ty netušíš. A nenáviděl tě za to ještě víc.

Otec Remilius ti věnuje dlouhý pohled, snad omluvný. „Bratr Jannis tě s třemi mladšími restory vojáky doprovodí ke Spáčovu návrší. Slovutný žalář erinorské prefektury se teď na krátký čas stane tvým domovem. Více z toho, co bys nyní měla vědět, ti sdělí bratr Jannis cestou. Věř, dcero, že tento úkol bude vyžadovat vše z tvého umu a talentu. A ještě mnohem víc. Musíš se stát fénixem. Nalézt někde v sobě sílu vstát z popela. Pokud to nedokážeš, selhali jsme všichni,“ otec protektor vás posunkem ruky propustí. Žádné rozloučení, žádná povzbudivá gesta. Jste Reinova garda. A Bůh nemá rád sentiment.

Poslání

Při procházení chodbou se jen jednou ohlédnu zpět. Jako by mě snad pronásledovalo nějaké... tušení? Něco jiného krom mého vlastního, s potemnělým šerem chodby splývajícího stínu?

Nesmysl....
chvíli váhavého ticha ve vlastních myšlenkách.

Skutečně?
mírnější zaváhání, vzápětí se mi však mysl pročistí, není čas na nějaká tušení. Teprve až se vyplní, či nabydou jistoty, bude vhodnější doba na důkladnější "zkoumání".
Konečně mi pohled na tvář protektora dovolí oprostit se zcela od těchto úvah. Kývnu mu zlehka, uctivě hlavou na pozdrav, pak se tiše posadím na místo, jenž mi vykázal. Pohled a výraz jeho očí mi neunikne, přes to se na mém zevnějšku neprojeví sebemenší změna zdánlivě trošku lhostejného výrazu....
Lhostejného pro toho, kdo mě nezná. Přecijen u protektora platí něco jiného, ale i tomu jsem se přecijen v mezích svých schopností naučila dávat úmyslně poznat jen náznaky. Sice jsem tušila, že dokáže prohlédnout hlouběji do mého nitra, ale to bylo jakousi "vedlejší" samozřejmostí.

V pohledu jsem měla jistou, dospělou vážnost, přesto i menší, měkčí světlo jakési skrývané náklonnosti. Přecijen byl tenhle muž mým otcem, a to nejen v přenesené metafoře Reinovy gardy.
Pozorně jsem jej vyslechla, bez přerušování a zbytečných dotazů. Buď odpovědi dostanu vzápětí, nebo se zeptám až domluví. Jen ho sleduji pohledem, ten se na krátko přemístí na symbol gardy, pak sklouzne na krk, kde spočívá tentýž, jen v menším provedení. V dřívějších dobách jsem ho při obdobných situacích tiskla v dlani. I teď jsem v prstech pocítila svrbivé nutkání to udělat, ale zatím jsem tomu odolávala.

Na Remiliova další slova jsem kývla, zlehka stiskla rty, snad aby má tvář nabyla trochu vážnějšího výrazu. Ve skutečnosti to způsobilo jméno muže, co vyřkl. I přes výcvik jsem se občas neubránila podobnému "gestu", ale zvláštní, že jen v případě, pokud se jednalo o staršího restora jménem...

Ozvalo se zaklepání. Ani jsem se nepootočila, teprve po chvíli mírně přes rameno, nakonec však čelem přímo proti Jannisovi. Přesně ve chvíli, kdy promluvil a pozdravil protektora. Věděla jsem, co přijde, ještě než tenhle restor vůbec otevřel ústa. Dalo se to vycítit na hony daleko... Ta touha po tom mě srazit tam, kam podle něj patřím, touha dát najevo svou nadřazenost....

Kdyby si tak uvědomoval, že tohle jeho chování spíš vyjadřuje aroganci, nadutost a vlastní hloupost.... Ale proč bych někoho nupozorňovala na to, co se mu může stát osudným, když bych za to sklidila posměch? A navíc... proč ze sebe dělat to, co nejvíc nenávidím? pomyslím si a v duchu mi prokmitne potěšený úsměv. Ten nakonec nechám doslova něžně vyplout i na povrch a odrazit v mé tváři. Vypadá to samozřejmě naprosto upřímně přirozeně a i kdyby to tak bylo míněno, stejně si o tom Jannis pomyslí své.
Na pozdrav mu odvětím lehčím kývnutím.

,,Bratře..." v očích mi zlehoulinka zajiskří, ale dá se to přičíst odrazu světla. Na to se pootočím zpět na Remilia.

,,Dobrá, Otče. Vykonám to, nebo zůstanu popelem navždy..." odvětím.

A v něj se pak, dle tvých slov, postupně přemění i celá Reinova garda.... pomyslím si tiše a bez dalších slov a nějakého otálení se vydám ven...

OBECNĚ ZNÁMÁ SKUTEČNOST

Žalář erinorské prefektury, zvaný též Katedrála (podle zažitého rčení, že přivedl víc lidí na modlení, než všechny kostely ve městě dohromady) je posledním místem na světě, kam by se kdokoliv z vás chtěl dostat. Přesto však do útrob majestátní citadely, jež se jako varovný prst tyčí nad městem na odlehlém místě zvaném Spáčovo návrší, vede několik velmi krátkých a velmi přímých cest. Jelikož v Erinoru zároveň funguje městská šatlava, nesetkáte se v Katedrále s běžnými představiteli městské galérky. Četné osazenstvo tak tvoří především ti, jenž se dopustili obzvláště zrůdných zločinů, kacíři a jiní nepřátelé víry, vlastizrádci a nevyhnutelné oběti rodových sporů a ustavičných půtek mezi skutečnými zlatem zvonícími vládci Erinoru. O uvržení do erinorského žaláře tak mohou rozhodnout městští konšelé včele s prefektem (děje se málokdy), církevní preláti (děje se častěji), Reinova garda – mocná církevní tajná služba (děje se často) a hlavy bohatých kupeckých rodin (děje se neustále).
Samotný žalář je rozdělen na tři podlaží s rozličnými režimy, řády i způsoby ostrahy. Průchod Katedrálou začíná shora, přístup z vnějších hradeb je kvůli efektivnější obraně možný pouze po provazových mostech.

Nejvyšší podlaží tvoří posádkové ubikace, komnaty vyšetřovatelů a cely Tichých bratří (místní duchovní)

Zvýšené podlaží – zvané Promenáda – relativně nejmírnější režim. Jsou zde cely po 3 – 10 vězních, několik výslechových místností, trestní hala, jídelna a cosi na způsob společenského sálu zvaného Jeviště (organizují se zde hazardní hry, zápasy vězňů, ale také divadelní či hudební vystoupení). Vězni jsou po skupinách jednou týdně také vpouštěni na zamřížovaný ochoz kolem věže. Zdánlivě volnější režim na Promenádě je velice ošidný, dozorci jsou zde prakticky neomezenými pány, platí zde celá řada nepsaných pravidel, jejichž neznalost vás může stát krk, a v největší míře zde bují korupce, podrazy a udavačství.
Přízemí – zvané Káznice – přísný režim pro nejtěžší případy. Ve zdech centrálního sálu jsou zapuštěny jednotlivé kobky, kde vězni vyčkávají přikováni v řetězech na jeden ze tří denních rituálů – výslechy (prováděné individuálně v cele zvané Zašívárna, často doprovázené mučením), jídlo (jednou denně voda, plesnivý chléb a cosi kašovitě nechutného) a duchovní útěcha u Tichých bratří. Uvězněni zde bývají ti, kteří provedli něco opravdu nepěkného, dělali potíže na Promenádě či mají být podrobeni nejtvrdším výslechům.

Podzemí – zvané Hladová díra – nikdo neví, co čeká ty, jež jsou uvrženi do Hladové díry. Jisté je, že se odsud nikdo nevrací, ani tam není dopravováno žádné jídlo. Odsouzence zkrátka v Hladové díře čeká smrt, nebo něco ještě horšího.

V žádném okruhu erinorského žaláře se vězni nerozlišují na muže a ženy. Se všemi je zde nakládáno více méně stejně, dle uvážení stráží a vyšetřovatelů.

Promenáda – Iss, Kirawen, Jokken, Fregar

Vysoko posazenými zamřížovanými okny proudí do trestní haly poslední paprsky podvečerního slunce. Je časný podzim roku 1999 l.v. a vy jste odsouzeni k životu v neradostných podmínkách žaláře erinorské prefektury. Nezáleží na tom, co máte na svědomí, nezáleží na tom, zda jste nevinní, nezáleží na tom, na kolik vás odsoudili let či zda vás teprve vyšetřují. Tady jste v Katedrále… Někdo tam venku vám vzal všechno, co jste kdy měli, a nechal vám pouze tento svět. Svět, ve kterém svádíte každodenní boje o kousek místa pod zbylými paprsky slunce, svět, ve kterém o vašem bytí rozhodují úklady lstivých vyšetřovatelů, nevyzpytatelné cesty božích služebníků či rozmary dozorců.

Sedíte ve své cele a poslední chvíle Tichých zvonění (čas mezi druhým a šestým odpoledním zvoněním, kdy je přísně zapovězeno hovořit či se jakkoli jinak hlasitě projevovat) se neskutečně vlečou. V duchu se modlíte, ať už se brzy tichými stěnami citadely rozezní hluboký hlas největšího místního zvonu, zvaného Tlustej táta, který svolává odsouzence z Promenády na večeři, večerní bohoslužbu a hry na Jevišti, jejichž téma se každý den v týdnu mění. Dnes se má uskutečnit oblíbená zábava dozorců i podstatné části vězňů s názvem „Ten co stojí, maso dojí“. Jedná se o neustále upravovaný systém zápasů mezi vězni, kde prakticky jediným trvalým pravidlem je to, že ten co v každém zápase zůstane stát, postupuje dál. Občas se dokonce stává, že ti dva, kteří se probojují do finále, dostanou na závěrečný zápas zapůjčené zbraně. Vítěz smí dojíst zbylé jídlo po dozorcích, které se samozřejmě s tím, co dostávají vězni, nedá srovnat. Hlavním patronem klání je vrchní dozorce zvaný Lamač, který osobně vybírá mezi dobrovolníky vhodné zápasníky. Na zápasy se rovněž uzavírají sázky, kterých se ovšem vězni pochopitelně neúčastní. Výjimkou je organizátor sázek, kterým bývá tradičně pověřen odsouzený podvodníček Fregar zvaný Štístko.

Káznice – Triss, Reynold, Marisa

Jediná olejová lampa pověšená vprostřed temného sálu s prskáním pomalu dohořívá a vy se přistihnete, jak s napětím očekáváte, až se tichem prostoupenou tmou rozezní šouravé kroky starého dozorce, jehož jméno snad zapomněli i ti, se kterými tu slouží. Hrbatý stařec s šedým zákalem obnoví chabý zdroj světla a pomalu se odšourá zpátky do svého tmavého kouta. V Káznici žaláře erinorské prefektury opět zavládne ticho. V duchu si snad přejete, aby lampa opět zhasla a hrbatý stařec se znovu musel vydat na svou pouť napříč vaším životem. Všechno je lepší, nežli to ticho. Všechno až na vyšetřovatele, kteří vám dokola kladou ty samé otázky, na které jste dávno zapomněli odpovědi. Pokud jste je vůbec kdy znali. Jak můžete těm lidem vysvětlil, proč jste tu, když to sami nedokážete pochopit? Kdo jste, že se o vás zajímají vládci světa, který jste dávno opustili1? Kdo jste, že se o vás zajímá sám Bůh? Nejste nic. Tuhle věc vás tu naučili jako první. Tak co po vás vlastně chtějí?

Ležíte zbití, v otrhaných páchnoucích hadrech ve svých kobkách a jedinou odpovědí na vaše marné stále se vracející otázky je vám tiché chřestění řetězů, které vás nesmlouvavě drží v objetí chladného kamene. V tom chřestění je šílený smích i usedavý pláč. To samé čas času zaslechnete z okolních kobek, kde přežívají zvonění, dny a měsíce svých ubohých životů vaši spoluvězni. Alespoň předpokládáte, že tam stále ještě jsou. Možná ten smích i pláč patří vám.

Za okamžik se ozve tlumený hlas velkého zvonu. To zvonění však není určeno pro vás. To zvonění tam v tom druhém cizím světě, který vám připadá vzdálený a krásný jako království nebeské, zve své ovečky k jakýmsi požitkům, jež vám kdosi provždy odepřel. I pro vás však ten sytý, hluboký tón má svůj význam. Sděluje všem zatraceným, že brzy nastane čas večerních výslechů. Tentokrát těm lidem řeknete, nač se ptají. Pokud si vás vyberou, řeknete jim všechno. Možná vás pak nechají jít za hlasem zvonu. A nebo za vámi zaklapnou padací dveře vedoucí do Hladové díry. Všechno je lepší než ticho, tma a šouravé kroky starce beze jména. Jen kdybyste tak znali odpovědi, které ti, co za vámi chodí, chtějí slyšet.

Káznice

Měla jsem dost času přemýšlet. Opravdu hodně času! Už ani nevím jak dlouho jsem tady dole jde čas však o hodně pomaleji. Minuta je tu jako hodina a já začínám mít pocit, že jsem tady dole od doby kam sahá má paměť. Ale to byl jen pocit. Pamatovala jsem si, kdy jsem tady nebyla, vlastně jsem nebyla zavřená vůbec. Myslím, že jsem si udržela zdravý rozum jen díky těm vzpomínkám, kterým jsem se odevzdávala každou chvíli. Jak je to dlouho? Rok? Dva? Tři? Dva až tři. Víc snad ne. Kolik mi je vlastně už let? K čertu!!! Ne.. nepamatovala jsem si.

Poslouchala jsem staříka jak se plouží aby obnovil světlo a pak jak zase odchází, aspoň ten mi připomíná že nejsem na světě sama.
Společnost mi dělali jen mé vzpomínky a představy. Snění. Tomu jsem se oddávala ještě raději. Co bych tak dala za koupel! A jídlo... na tu šlichtu tady se dá zvyknout, ale tu a tam jsem si vybavila i chuť něčeho jiného. Pečené maso, měkký chleba... a ovoce!
Až mi z těch myšlenek stekla slina z koutku úst, jedním pohybem jsem si pusu otřela do ramene a řetězy zařinčeli.

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zaplašila jsem myšlenky na jídlo. To bylo jen zbytečné trápení.
Místo toho začnu myslet na to jak bych ráda měla nějakou společnost. Nejraději bych nějakou mužskou, takové přívětivé objetí... a pak bych si s ním pohrála se svým ostrým kamarádem! Nene... to by nešlo. Nakonec kvůli takovým věcem jsem se sem dostala.
Já věděla proč si nemám hrát venku, na ulici... ale zase možnost že mě může kdokoliv nachytat byla tak vzrušující! Jo ale hned napoprvé mě chytili. Což tak bylo po vzrušení a teď jsem začínala hnít nudou a nečinností a pomalu mi dřevěněl zadek a ztuhly kolena.

Ze snění, myšlenek mě vytrhne zvuk znovu. Otevřu oči a poslouchám, začnu se usmívat. Už jsem se na výslech těšila. Když jsem se sem dostala poprvé, tak ne... ale časem jsem se vždy těšila. Zmizet na chvíli z téhle cely, mluvit s jinými lidmi, klidně bych jim i odpřisáhla že jsem chlap, kdyby to chtěli slyšet. Hlavně když budu moci být na chvíli někde jinde než... v té cele.

Promenáda

Přežívat zde je jako... odřít si v dětství koleno. Síla momentu. Krvácí, pálí, zaplavuje oči mlhami slz, přesto si stejně za chvíli uvědomíte, že je to vše k ničemu a... Že to vlastně ani už nebolí. Možná. Nejsem unavený, jsem vyčerpaný. Vědomí mnoha aspektů bytí v prostorách těchto cel, těchto hladomoren, těchto kanálů lidskosti mi vytváří v hlavě úsměvy a jakýmsi zásadním způsobem přivolává vzpomínky na ty "dobré" věci. Ty měsíce jsou pro mě jako dny, přesto všechno jsou však ony dny jen zlobnou touhou po klidu, čistotě a plného žaludku.V uvozovkách. Měsíce jako dny, roky jako týdny. Již stárnu. Nepřežívám, žiju. Naštěstí. Zřejmě... Nezjevně...

Stárnoucí muž v, kdysi zřejmě hezky drahé, podivně temně nachové róbě, vypadaje možná jako hloupý šlechtic, hlavně pak jako dřevěná loutka, do které byl dán položivot, ještě k tomu ovládaný dětmi hrajícími si v tomto krutém loutkovém divadle. Ne často promluvil, "jen" dělával to, co se mu řeklo. Shrbený, téměř neustále snad zahloubán do své hlavy, spíše odpuzoval veškerou pozornost, než že by přitahoval burany a ostatní primitivní tvory "tady dole".

Ve svém vlastním klidu rozjímám také ve svém vlastním rohu cely, kde jsem se vystrnadil postupem času sám, abych nebyl ostatním na pouhou obtíž. Kdo ví, co se mi honí hlavou, kdo ví, kdo vůbec jsem a... kdo ví, proč se na takové věci ptát. Čekám.

Káznice

Mladý hubený muž se krčí v řetězech a tiše sténá. Když ho sem přivedli, byl celý bez sebe, sténal a křičel, kopal kolem sebe, a celkově si vysloužil pěkné chvilky na výslechu. od té doby co ho sem přivedli se hodně změnil. Jako když pokácíte strom, postupně uhnije, obroste lišejníkem, narostou na něm houby a krásně zapadne do okolní krajiny. Stejně tak tento mladý muž postupně vychrtl, zvyklý na bohatější hostiny než kterými ho častují zde, obličej mu zarostl, oči obrostly vráskami a odpornými fialovými váčky z nevyspání, nepravidelný černý porost v jeho obličeji dodává dojem vyššího stáří, než ve skutečnosti, a celkově velice strádá. Již nekřičí a nevolá o pomoc, nepláče a neprosí bohy, jeho oči hledí do šera a již nejsou tak bystré jako kdysy musely být. je to jen pár měsíců, ale už nyní jakoby rezignoval na život a vzdal svůj boj. Bohové vědí, jaké hrůzné věci se musely dít, a které ho dostaly až sem. Občas si sám se sebou tiše povídá, asi aby zahnal všeobepínající ticho káznice, a měl nějakou společnost.

Občas se sám se sebou dohaduje, tiše se kárá a běduje si, jako právě nyní. Do úpění proniklo pár chraplavých slovíček. Skrze stažené hrdlo to nejprve znělo jako mručení, ale po chvíli lze rozeznat slova, pokud člověk alespoň trochu naslouchá.
" ...pryč odsud..."vzlyk..."... domů jako normální kluk... "vzlyk...." bez vás..."

Pokud sdílíte ubytování poblíž jeho, víte dobře že je to častý jev, i když mnohem, mnohem lepší než když ho sem přivedli. Dokonce se pokusil párkrát zabít, ale nikdy natolik dobře a důsledně, aby se mu to povedlo.
Ale vždyť je tady krásně, tobě se tady nelíbí? Můžeš se jenom válet, jídlo ti nosí, pravidelně tvé tělo častují výprasky, takže tolik nezakrníš... Co si stěžuješ ?
úlisný a protivně vlezlý hlas se tiše zachechtal, vychutnávajíce si škodolibost, kterou nikdo jiný nedokázal vytáhnout na stejný stupeň jako zrovna on. Do toho se ozval další hlas, pronikavě ječící, až sebou z toho tělo mladého muže trhlo, a zuby zaskřípaly. Asi právě někdo zemřel, ale nikdo jiný to neví, stalo se to někde hluboko pod káznicí... Ozval se další, sebezpytující hlas:
Proč jsem jen já blbec musel podříznout toho kupce? Proč ?! Kdo mohl tušit, že mě pak hodí do jámy, uříznou mi tam obě nohy, a ve chvíli kdy budu umírat, před mýma očima je budou pojídat a další dva se na mě vystřídají, aby ukojili jiné své choutky... Bohové to je peklo !
do zoufalého pláče se ozvali další a další. Neměl ani chvíli klidu, a znovu začal uvažovat o sebevraždě... Každý den byl pro něj jako rok, a ty hlasy ! Takovou bolest hlavy nikdo jiný nezažíval, budili ho z spaní jenom proto aby si ho mohli dobírat, otravovali ho při výslechu a nutili ho říkat dozorcům věci za které pak dostal ještě víc. Nikdy, až doteď nedoufal, nevěřil že nějaké takové místo na světě existuje.

Na cestě ke Spáčovu návrší

S bratrem Jannisem chvatně opouštíte sídlo Reinovy gardy. Tak jako vždy na vás ve stájích čekají koně připravení na cestu. Novicové odvedly tradičně dobrou práci, když uvážíš, že před několika málo okamžiky jsi o svém dnešním kvapném odjezdu nevěděla ani ty sama. Všimneš si splasklých sedlových brašen, žádné obvyklé vybavení ti na tuto cestu nepřichystali. Tam, kam jdeš, jej potřebovat nebudeš.
Opustíte město přes chudinskou čtvrť zvanou Kotel jednou z málo používaných zadních bran. Slunce ještě zcela nezapadlo, tak je doposud otevřená. Ospalý strážný věnuje veškerou svou pozornost rýpání koncem halapartny do psí mršiny. Tohle město skutečně ztrácí duši.

Zprvu jedete mlčky. Sleduješ, jak okolní polnosti a zemědělské usedlosti pomalu ustupují pastvinám a posléze začínajícímu lesu a přemýšlíš, kdy se k vám vlastně připojí ti tři mladší restoři, o kterých hovořil otec Remilius. Už už otevíráš ústa k otázce, ale bratr Jannis tě předběhne.
„Svět se mění, paní Enali. Možná sis toho také všimla, přestože se otec protektor ze všech sil snaží tvé krásné oči uchránit od pohledu na odpudivou skutečnost. Já se na ni dívám denně a věř, že to není pěkný pohled. Změny, o kterých hovořím, nepřejí zejména jedné věci. A tou je důvěra…“ Jannis, který celou dobu jede před tebou a hovoří, aniž by se na tebe obtěžoval pohlédnout, náhle prudce zastaví a otočí se. Tvé cvičené smysly jsou okamžitě v plné pohotovosti. Na chvíli se tě zmocní pocit, že tě sem přivedl kvůli nějaké osobní mstě, ale díky své vrozené empatii záhy poznáš, že se tě pouze dětinsky snaží vylekat.
„Remilius ti věří,“ pokračuje trpce starší restor, když pochopí, že se mu tu malou protěžovanou holčičku vyděsit nepodařilo. „Bůh nedopusť, aby jeho víra selhala. Řada našich bratrů a sester se však dnes již podobné víře netěší. Objevila se síla, která je schopná zlomit i věrnost k samotnému Bohu. Taková síla je přinejmenším úctyhodných soupeřem… I pro nás.“ Jannis ladně seskočí s koně a jakoby mimoděk vytáhne z pouzdra všitého v rukávu vrhací dýku. „Když selžou přátelé, hledej spojence mezi nepřáteli, řekl kdosi moudrý. Proto jsi byla odsouzena k pobytu mezi spodinou této ubohé společnosti, proto v tomto okamžení přestáváš být restorem a stáváš se jednou z těch, proti kterým jsi celý život bojovala. Dostaneš se mezi vrahy, zrádce, heretiky a krvesmilce. A tvým úkolem bude nalézt mezi nimi ty, kteří se stanou zachránci pravé víry. Ctnostným a bohabojným již dnes věřit nelze, hledej proto pravý opak. Odpadlíky, kteří ztratili víru, kteří nemají za co bojovat... Hledej ty, které odvrhl Bůh. Máš na to jediný den. Zítra se žalář erinorské prefektury navždy stane pouze odpudivou vzpomínkou. Ty sama tomu výrazně napomůžeš a budeš-li schopnější, než očekávám, možná to i přežiješ. Vstaneš z popela proslulé Katedrály, jak se básnicky vyjádřil otec protektor. Jenom tomu, kdo přežije zítřek, se totiž podaří přiblížit k našim nepřátelům tak blízko, aby jim mohl zamáčknout oči. Protože pouze těm, kteří projdou řekou ohně a mořem krve, jež sami prolijou… Ach ano, jedině těm mohou naši nepřátelé důvěřovat. Takové oni hledají…“

Jannis se odmlčí a jeho zrak zbloudí kamsi k obzoru. Pohlédneš tím směre a spatříš blížící se skupinu ozbrojených jezdců a mezi nimi otrhanou ženu v okovech.

„Zbytek se dozvíš uvnitř. Máme tam člověka, vyhledá tě. Teď je čas pomoci naší vyvolené ke slávě a věčnému zatracení,“ Jannis de Marton sevře vrhací nůž v dlani a postoupí směrem kupředu. Zdá se, že rukou učiní jakési úsečné gesto. Nejsi si zcela jistá, zda si pouze neprotahoval zápěstí, dokud tvůj vybroušený pozorovací talent neodhalí nezřetelný pohyb na stráni po tvé pravé ruce. A o kus dál nalevo další a další v listím zasypaném příkopě před vámi. Reinovi vojáci. Tak přece přišli. Skupina nic netušících jezdců se blíží. Poznala jsi, co jsou zač. Eskorta s odsouzenou ženou mířící do erinorského žaláře…

Cesta vstříc mřížím

Zběžně pohledem přelétnu koně a vyhoupnu se na jeho hřbet, pobídnu jej do kroku. Oči na okamžik sklopím k mršině psa, aniž bych jinak pohnula hlavou. Podivně nasládlý pach se z ní šířil kolem, jako by připomínal, že takový osud čeká nás všechny. Smyslem života je smrt. Kdyby té nebylo a my bychom žili věčně, nemělo by nic cíl. A ti, co tímhle darem mrhají, jsou vlastně mrtví... I když jim srdce bije.

,,Nejen oči slouží k vidění...." odvětím na jeho poznámku o nějkém uchránění. Jistěže vím, co se děje, nejen díky empatii, ale toho by si všiml i naprostý mrzák bez očí, hluchý a s vyříznutým jazykem... Smysly nás častou klamou tím, že se bez nich neobejdeme. A my téhle lži často slepě důvěřujeme...

Při Jannisových slovech o důvěře pozvednu zlehka obočí. To tak zůstane i po jeho snaze se mnou nějak pohnout. Jen kůň mírně cukl hlavou a sklopil uši nazad.

,,Jistě... slabí podlehnou... A nejen oni. I ti, co mají "pouze" nějakou slabost.... Silnější přežijí. Stále to tak chodí, i když my, lidé, si hrajeme na něco "vyššího", než jsme...." zlehka pokývnu hlavou a přimhouřím oči.

,,Kolik věcí jsme si tak překrásně nalhali, až jim sami důvěřujeme... I proti všem důkazům, co svědčí v opak..." celé to může vyznít jako dvojsmysl, jako jistý druh útoku na restora, jenže... tenhle útok je bohužel nenapadnutelný, je veden zdánlivě tupou zbraní, která se však v mysli dotyčného promění v ostrý hrot, který se přecijen zaryje hluboko.
Lehkým záklonem, sotva postřhnutelným zastavím zvíře.

,,A jak také pravil další moudrý člověk.... Zrádce hledej nejčastěji ve vlastních řadách.... Pravda, dnes těžko někomu věřit a na někoho se spoléhat. Proto také žádné přátele nemám... A je to tak v jistém ohledu lepší..." kývnu jako by sama pro sebe hlavou, obratně sesednu z koňského hřbetu, avšak stále zlehka přidržuji otěže.

Stejně jako platí.... Drž si přátele blízko a nepřátele ještě blíž... Alespoň té druhé části musí dát snad každý zapravdu.... pomyslím si a zahledím se stejným směrem, jako Jannis. Domyslím se, koho nahradím, ale co se s tou ženou pak stane... nikoli.
Bývaly doby, kdy jsem se na to vždy ptala. Ale nyní mne, pokud toho není třeba, osud ostatních, navíc cizích, příliš nezajímá. Chladné? Necitlivé? Ano... nijak to nepopírám.

Na poslední slova staršího restora kývnu, výraz ve tváři mi trochu ztvrdne, jak zatnu čelisti. Koutky očí zachytávají téměř neznatelné pohyby a mozek je spojuje dohromady.
Nehnutě, aniž bych dávla cokoli najevo, vzpřímeně stojím a hledím stále před sebe.
Blíží se...
A já za pár okamžiků patrně zaujmu její místo.

Promenáda

Se zamyšleným výrazem se dívám na poslední paprsky slunce, pronikající skrz mříže do cely. Dostat se sem nebylo zas tak těžké. Horší bude dostat se zpátky. Prolítne mi hlavou zbloudilá myšlenka. V duchu se sama pro sebe pousměji.
Ale jestli to zvládnu...
Tak co? Dají ti jen další úkol a ty jejich povýšený výrazy se nezmění.
Třeba ne, třeba mě přijmou lépe...
Ale opravdu to chceš?
Tiše si povzdechnu. V poslední době jsem si nějak navykla mluvit sama se sebou a pomalu mi to začíná lézt na nervy.
Na pozdvihnutí nálady jsem začala myslet na dnešní akci - jak se dostat do vězení.

Stála jsem přikrčená u dveří a čekala na příchod obchodníka, kterého jsem si vyhlédla. Nebyl tak vlivný, aby mě odsoudili k okamžité popravě, ale byl dost známý a bohatý na to, aby mě pokus o jeho vraždu dostal do erinorského vězení.
Dveře se otevřeli a kdosi vstoupil dovnitř. Přikrčila jsem se a snažila se zůstat z dosahu světla. Jakmile se obchodník usadil, tak, že ke mě byl zády, vyrazila jsem. Vše jsem měla do puntíku přesně naplánované.
Jakoby náhodou jsem shodila jakousi knihu z poličky po mé pravé straně. Obchodník se poplašeně otočil a podle mého předpokladu hned zavolal stráže.
Rychle jsem se přenesla přes místnost k překvapenému obchodníkovi a přiložila jsem mu ke krku dýku.
Ale, ale, to od tebe není hezké. zašeptala jsem mu sladce do ucha.
Jakmile do pokoje vtrhli strážci, kteří se při pohledu na nás zarazili, přešla jsem i s obchodníkem místnost.
Ráda jsem si s tebou poklábosila chlapče. Myslím, že se stavím jindy. Řekla jsem teď už k silně se potícímu obchodníkovi.
Přešla jsem s ním až ke dveřím a stráže jsem přinutila vycouvat do chodby. Pak jsem směrem k nim muže prudce odstrčila a rozeběhla jsem se na druhou stranu.
Neběžela jsem nijak zvlášť rychle.
Zpráva o mém příchodu se touto dobou již trochu rozšířila a tak se zpoza rohu vynořili další ozbrojení muži, mířící mým směrem.
Na své tváři jsem dokonale zahrála zděšení nad svou situací. Zastavila jsem a chvíli se nerozhodně rozhlížela. Poté jsem vytáhla meč a odrazila s ním několik úderů.
Po chvíli jsem nechala jednoho z nich vyrazit mi meč z ruky. Ten druhý muž mi uštědřil bolestivou ránu do žaludku.
Tohle sis ale mohl odpustit! pomyslím si rozčileně a chvíli se svíjím pro jednou nehranou bolestí.
Pak mě kdosi praštil do hlavy a já se propadla do mrákot.

V tichosti jsem si natáhla nohu, která mi začínala mravenčit a nepřítomně jsem si jí podrbala.
Všechno šlo naprosto přesně! pomyslím si spokojeně potom, co jsem si vše přehrála znovu v hlavě.
Odtrhla jsem oči od stěny a začala jsem si prohlížet zbytek osazenstva cely. Hmm, doufám, že později nebudou dělat problémy. S diváky jsem nepočítala.
Pak se opět bez zájmu odvrátím. Při první možné příležitosti najdu půlelfku, vyzvednu si věci a vypadnu odsud, přestává mě to tu bavit. pomyslím si podrážděně, když mě opět začne bolet hlava. Ten magor mě vážně nemusel praštit tak moc. Já ho taky nezabila, i když jsem mohla. zabručím si pro sebe.
Pak už jen se zakaboněným výrazem čekám na první údery zvonu ohlašující konec klidu.

Káznice

Plamínek světla se nevesele houpe po stěnách. Dívám se na své ruce. Prohlížím si je, jako bych je viděla poprvé. Avšak za tu dobu, co tu jsem, znám všechny čáry nazpaměť. Dokázala bych ja snad nakreslit i poslepu. Očima putuju po té nejhlubší rýze. Ta však za chvíli končí v záhybu. Jakoby mi vyprávěly. Jakoby každá rýha měla svůj příběh. Tolik příběhů. Odvrátím pohled a zase ruce nechám jemně dopadnout na potlučená kolena. Zadívám se do protější stěny. Nenávidím to tady. Nemusela jsem tu být. To jen díky takovým, jako jsou oni jsem tady. Proč musí ničit pěkné životy. Nenávidím to tady..
Avšak pokaždé,když si jen vzpomenu, proč jsem tady,naplní mou celu tichý smích a v očích se objeví jiskry. Celé si to přehrávám znova. Každé bodnutí, jeho křik. Pak nelituju ani jediné minuty strávené na tomto bohem zapomenutém místě. I když jsem si nikdy nemyslela, že ve mne hnije touha se pomstít, ten den vyplula na povrch.

Teď jsem tady. Zvoní zvon. Slyším ho vzdáleně.. Jakoby ho snad odrážela ozvěna. Další výslechy.. Odfrknu si. Jakoby mohli někdy něco pochopit. Ubožáci. Ať jim řeknu cokoli, nikdy nepochopí. Tak ať. Nevím kolik toho ještě vydržím, nevím jak dlouho to bude ještě trvat. Trpím tady, ale za tím vším mám pocit, že to prostě stálo za to.

Promenáda – cela Starce a Kirawen

Dnešní Tichá zvonění se zdají být nekonečná. Snad věky trvající okamžiky samoty a prázdnoty dosahují ve chvílích před západem slunce vrcholu. Znuděný strážce kdesi klepe dřevěným obuškem o zábradlí schodiště. Ten zvuk v jinak všeobjímajícím tichu by jinde snadno někoho přivedl k šílenství. Tady vak ne. Tady se již každý byl nucen svému šílenství postavit, porazit ho, nebo mu podlehnout.
Žena, kterou k vám dnes ráno přidělili, boj s vlastním šílenstvím očividně nevyhrála. Osazenstvo jednotlivých cel se dle ne zcela pochopitelného plánu mění dost často, takže si spoluvězni obvykle nevěnují více pozornosti, než je nezbytné. Tato bledá pohublá postava s rudými vlasy protkanými bílými pramínky však od počátku pozornost rozhodně vzbouzela. Snad to byly její bledé oči barvy žluklého másla, snad to byl její zastřený chraplavý hlas dokola tiše prozpěvující monotónní ukolébavku, dokud jej strážci několika tvrdými kopanci neumlčeli, snad to byly zvěsti o třech zavražděných dětech, jejichž hlavy jejich vlastní matka přinesla v ošatce na chlebe před bránu kostela… Každopádně se všichni snažili od nově příchozí držet co nejdál. Nebylo to nijak složité, jelikož se prakticky nepohnula ze svého rohu, který ji v cele dobrovolně vyklidil Valmus zvaný Kavalír, mladíček odsouzený za znásilnění 27 žen během tří týdnů strávených v Erinoru. Zdálo se, že Matka popravčí, jak ženě začal říkat poslední obyvatel této cely, jednonohý veterán a zběh z několika válek řečený Vojvoda, žije výhradně ve svém světě daleko za stěnami erinorského žaláře. Až doposud…

Bledé oči Matky popravčí těkající ve vrstvě prachu na podlaze cely se náhle vytřeštěně zvednou a upřou na muže naproti, jako by jeho přítomnost teprve nyní zaznamenaly. Oním mužem je tajemný Stařec, který zde přežívá zřejmě již dlouhý čas mimo valný zájem všech ostatních.

„Pro věčné naplnění, to jsi ty!“ vykřikne žena do ticha a zburcuje tak velké pozdvižení mezi strážci i ostatními vězni. „Ty jsi Pátrač, který byl předpovězen bezmasými čelistmi. Tvou tvář jsem viděla pod posmrtnou maskou krále Aztavase Nečistého v den vzkříšení. Zapřísahám tě, prolej zkaženou krev, dokud můžeš! Učiň, tak Pátrači, neboť je třeba obětí! Já vím, jak moc je třeba obětí!“ Žena se divoce rozpláče a sesune se z kavalce na kolena, po kterých se blíží ke Starci. Vojvoda se za pomoci své jediné nohy snaží odsunout na opačný konec cely a Valmus řečený Kavalír stojí u mříží a ječí na blížící se stráže.

„Ano vím…,“ zachroptí žena a pohlédne na své roztřesené ruce. „Vím, co jsou oběti. Ale ty nevíš, Pátrači… Nevíš, že nenajdeš Černou holubici, hledáš-li ji. Bude-li třeba, přijde sama. Zkažená krev ti ukáže cestu, kudy se vydat. Prolij ji, sic mě donutíš k další oběti.“ Žena z čista jasna přeruší svou podivnou litanii, zaječí a vrhne se na opodál stojící Kirawen, které sevře překvapivě silné ruce kolem hrdla. „Další oběti, zrádkyně dvou světů! Dokážeš je vůbec pochopit?“ Zasyčí jí zblízka do tváře v okamžiku, kdy se rozletí vchodové mříž vaší cely a dovnitř vtrhne dvojice strážných s obušky.

Promenáda

Spící a třesoucí se balík. Leží tam v koutě, snad už druhý či třetí den. Nikdo neví. Nikdo si to nepamatuje. A kdyby ano, nezáleží na tom. Prostě tam leží a občas se pohne. Škubne sebou, zatřese, aby snad dal najevo, že je tady a že se hýbá.
Nikoho to nezajímá.

Zhroucený balík v rohu jedné z temnic, kam má světlo z lamp a pochodní dnes obzvláště dlouhou cestu, se opět pohne. Několikrát sebou křečovitě trhne.
To je celé. Ale i to stačí k tomu, aby možný příhlížející pochopil, že ten balík je opravdu lidské tělo. A že je to živé tělo.

„Slyšíš mne, pane? Jsi vzhůru?“
Shýbá se nade mnou, v šeru nerozeznávám jeho tvář. Jeho hlas ke mně promlouvá, nesený z dálky. Mihotavé světlo, rozeznávám zapálenou pochodeň. Prochází kolem, míří někam pryč. Do tmy.

„Slyšíš mne, pane?“

Světlo je zpátky. Horký dech.. Skrze mlhu vidím nezřetelný obraz. Bouře duní v hlavě. Tisíce kopyt buší do vyprahlé země.

„Lež pane, nevstávej. Pomohu ti se nadzvednout.“

Teplo lidských rukou, laskavých rukou. Zvedá mne. Blíže ke světlu. Chci mrknout. Proč to nejde? Přišel jsem o zrak?
Chci promluvit. Jako bych neměl ústa. Nic necítím. Nemohu pohnout jazykem.

„Mmmm..“
„Nemluv pane. Máš oteklá ústa. Zbili tě. Několikrát. Asi by tě zabili, kdyby jim v tom on nezabránil. Máš pro ně větší cenu živý, pane, oni to vědí. Máš žízeň? Na, v misce je voda, donesu ti ji k ústům.“

Chladivá tekutina se dotýká rtů. Spíše si to představuji. Někdo mi otevírá ústa. Něžně, pomalu. Vnímám mozolnaté prsty na svých rtech. Cítím, jak do mě padá životodárná voda.

„Polkni pane. Pomalu, bude to bolet. “

Má pravdu. Bolí to. Ale povedlo se.

„Ekh..“ Dusivý kašel.

Voda v plicích. Kuckám. Voda teče zase ven. Ale vždyť voda není teplá.

„Otevírají se ti rány pane. Máš rozbité rty. Nehýbej se, otřu tě.“

Vlhký šátek se dotýká mého obličeje. Látka příjemně chladí. Otírá mi oční víčka. Jsou tak těžká. Setři pel a odsuň kameny stranou, ať ukáže se zrcadlo studánky tou branou...

„Mmmm.“

„Nemluv pane. Vidíš mne? Otevři oči. Pomalu.“

Temná silueta přímo přede mnou. Víc nevidím. Ale cítím, celou svou duší vnímám, že mluvčího znám. Vím kdo to je.. ale nemohu si vzpomenout. Bolest. Díky bohu za ní. Kdo cítí bolest, je živý. A kdo je živý, může... může všechno.

Zkusím pohnout hlavou. Jde to. Pomalu, ale jde to. Cítím, jak se mi pod kůží na krku pohybují svaly. Dřou. O něco dřou. To je ta bolest.

„Nekruť sebou pane, máš kolem krku provaz.“
Provaz? Provaz kolem krku... Tím se budu zabývat později. Teď...
Snažím se snažím otevřít krví slepená víčka. Cítím něco na patře. Předkláním se a vyplivuji hleny. Pak otevřu oči.

Tělo v rohu cely sebou opět zazmítá a dá tak najevo, že je s ním třeba počítat. Alespoň co se stavu živých týče. Poslední stah. A opět je klid. Aspoň co se balíku týče.

Světlo z pochodně, ten velký a mocný živý oheň, mne bolestivě bodl do znavených očí. Oslnil mne. Ochromil. Vzal mi rovnováhu a ten malý kousek vlády nad mým tělem. Padám jako podťatý zpět do hlubiny, nemaje sílu ani vůli.

„Pomohu ti pane.“

Silné ruce, podpírají mne. S jejich pomocí se posadím. Zamžikám. Bolest ustupuje. Mlha se trhá.

„Pane, poznáváš mne?“

Široký úsměv. Veselé modré oči, kštice plavých vlasů. Dny neholená tvář. Jistě že ho poznávám.
„Mmm.. Nieli...“

Procedím přes rozbité rty.

„Pane, nemluv. Nevyčerpávej se. Šetři sílu. Budeš ji potřebovat. Na, tumáš ještě vodu.“

Piju. Hltavě, ale opatrně. Nechci se zase pobryndat. Proč vlastně nehýbu rukama?
Čte mi myšlenky.

„Máš pouta pane, jsi přivázán k té železné pelesti.“

Snažím se to poznat. Už to cítím. Ležím na svých předloktích. Cítím jak okruží drhne o železný rošt lůžka.

„Jak.. jak dlouho?“

„Celý den pane, a část noci. Teď je venku noc. Ne, nemluv, nevysiluj se. Vše ti povím. Nehýbej se. Jen poslouchej. Posloucháš pane? Kývni.“

Kývnu.

„Dobře pane. Tak poslouchej. Jsi ve stanu falahida Suqit Xura, jednoho z velitelů Olmodovarů. Zajali nás. Tebe srazili z koně. Vprostřed bitvy. U Reinových zlatých paží, ale jaké bitvy! Ty pane, tys bojoval jako vtělený Hégon! A všichni od nás, celá langemarcká korouhev!
Ale my jsme padli do zajetí. Tebe by ubila ta zvířata k smrti, kdyby nezasáhl sám Suqit Xur. Prašivej černej bastard, ale ví... ví jak to chodí pane. Jsme zajatci, ale bůh ví že dlouho nebudeme. Xur poslal se vzkazem k hraběti Leonovi i k vévodu Wilhelmovi. Chtějí nás vyměnit za jejich zajatce. Máme Suqitovi syny! Ty parchanty olepený peřím!“

Kývnu. Jeho slova strhla temný závoj z mého vědomí. Vzpomínám si. Na... na všechno. Cítím radost. Povedlo se. Moř... Mořská stráž je naše! Je naše?

„Moř.. stráž?“

„Ano pane, je naše. Těžká jízda hraběte Leóna a staffenské korouhve ji vzali útokem. Strhla se nevídaná řež. Podle toho, co jsem zjistil, je Stráž opět v našich rukou! Hned ti povím víc...“

Kuckám. Ale někde v hlubině mého já se rodí pocit uspokojení. Rodí se a roste. Dokud se neozve palčivá, naléhavá bolest. Bolest z.. Z tušené ztráty. Tak to chodívá.

„Kdo..? Kolik.. my?“

Opravdu mi čte myšlenky. Nielgud Lais, pobočník a osobní strážce barona Quorthina z Demontu. Můj přítel.
Mlčí. Dlouho mlčí. Pak zvedne zamračenou tvář. Oči plné smutku. Zachmuřeně potřese hlavou.

„Manfred de Giel, Emael z Borovende, Bernard de Wilcx... i pán z Demontu, můj... “

Znovu se odmlčí.

„Další stateční muži. Bojovníci langermacké korouhve, i jiných našich oddílů. Také staffeni ztratili mnoho. Například knížete Vartenberina... a veerenští pikenýři přišli o orlonoše. Velký bojovník... mnoho životů jsme přinesli na oltář vítězství, pane. A těla těch dwamequernijských bastardů pokrývají poušť od severu k jihu! A Mořská stráž je naše! Naše!“

Najednou prudký závan větru, křídla měl a na nich přinesl vůni moře. Stanová chlopeň zmizela. Přišlo světlo a s ním hlasy, cizí, nelidské, skřípavé a hrdelní. Křičí. Hádka. Nielgud také křičí. Rána pěstí do ramene. Křik nelidskou řečí.
Vidím pěst ozdobenou divnými prsteny.
Letí.
A pak je ticho...

Postava v rohu zatuchlé temnice se opět pohne. Rychle, prudce sebou škubne. Tlumeně vykřikne.
„Kleed ur zich uit!“.
Zní to, jako když dvě popraskané cihly bijí o sebe.

Postava se obrátí. Vidíte muže. Přes všechnu tu ubohost a bídu, do které je pohroužen a která nad ním jak démonicky inkubus visí, je to muž. Zarostlá a pochmurná existence. Vězeň, jeden z mnoha. A přece...

Jen sen.. ale.. proč zrovna tenhle? Už jsou to dva roky!

Postava se hýbe. Snaží se postavit. Opírá se o lokty. Otáčí tvář. Tvář ošlehanou větry z volných plání. Kaštanové vlasy, slepené a zacuchané, mu v pramenech padají na široká ramena. Zarostlý obličej je jedna velká podlitina. Zpod zjizveného obočí, slepeného zaschlou krví, shlíží pár tmavých, pomalu mrkajících očí. Když se v nich odrazí světlo kolem procházející pochodně, zalesknou se, jakoby potažené lesklou mázdrou.
Postava se snaží narovnat. Postavit. Pomalu. Opatrně.
Pomalu vstává. Vrávoravě se opírá o stěnu. Těžce oddechuje. Ti, kdo na něj možná pohlíží, vidí muže, dospělého urostlého vysokého muže, se silnými pažemi. Oděn je v kdysi jistě hezký a vzácný šat. Teď je z něj krvavý ubrus přes divokou hostinu. Prošívaný černožlutý wams s dlouhými nabíranými rukávy, na ramenech lehce odřený, jako by byl nošen pod zbrojí.
Na levé paži prosakuje krev z obvazu. Obvaz je čistý, na první pohled čerstvý. Nohy se chvíli chvějí, napínajíc tmavé zablácené kamaše z pevného plátna. Špinavé vysoké jezdecké boty, na levé chybí ostruha.

Muž se otočí. Pomalu se rozhlédne po okolí. Neutěšený pohled.
Miska či pohár s vodou. Muž se k němu vrhá, ať je kdekoliv. Zvedá jej k ústům a hltavě pije. Jsou vidět velké ruce plné jizev, kůže na kloubech sedřená. Voda mu teče po zarostlém obličeji. Vypije skoro vše, zbytkem si poleje obličej, pak nádobu odhodí. Protře si oči. Mázdra mizí.
V hnědých, čokoládových očích, se objevuje život. Blýská a jiskří a také se raduje. Z prostého faktu, že existuje.
Vrací se mu vědomí, plné, čisté a jasné, k jeho smůle.
K probuzeným uším doléhá rozličná kakafonie zvuků. Náhle procitnuvší vědomí ji vstřebává.
Někde blízko, velmi blízko, bijí zvony. Kovová srdce naráží do bronzových věnců. Bum, bum, bum.
Zvoní zvony.
Bum, bum.

Muž zatřepe hlavou, jako by se snažil ten zvuk vypudit, jako by měl zmizet, objevivší se snad jen v jeho hlavě. Marně.

Další zvuky. Tichý hlas, snad modlitba. Řev. Křík. Smích, či zpěv. A někde velmi blízko ženský vřískot.
„Pro věčné naplnění, to jsi ty... “

Muž opět zatřepe hlavou a pokročí do středu místnosti. Pak promluví. Přes rozbité rty se dere zastřený, chraplavý, však životaplný hlas.
Mluví obecnou, královskou řečí, s lehce postřehnutelným nosovým přízvukem. Na první poslech to není erinorský rodák, zřejmě ani darchesterský.

„Pro věčné naplnění, kde to kurva jsem a proč ta ženská tak nelidsky řve?!“
vyslovím pomalu ta slova já, neboťˇ to není nikdo jiný.

Promenáda

Na ženu zírám se vzrůstající podrážděností. Už tak mě bolí hlava, vážně musí tak řvát? Proč porušuje dobu tichých zvonění? zdůvodním si to jediným možným vysvětlením. Je šílená!
Pátrač... oběti... holubice?? nic z toho co říká mi nedává smysl.
Najednou se však vrhne mým směrem a než stihnu nějak zareagovat, chytne mě pod krkem. Sakra! Baba jedna šílená! v duchu kleju nad svou nepozorností.
Nyní zblízka a zcela zřetelně vidím její tvář. Její oči mě znervózňují, jako by s nima viděla i do toho nejzapadlejšího koutku mé duše.
Jak poznala kdo jsem?? Zrádkyně dvou světů? Doufám, že tomu jejímu blábolení nikdo nebude věnovat pozornost. Hlavou mi prolítne vzpomínka, jak jsem si před vstoupením do města pro jistotu uhlím začernila nezřetelné, ale přesto trochu viditelné špičky uší. V té tmě by to mělo stačit.
Se vzrůstající nerovzitou se jí snažím od sebe odtrhnout. Chtěla jsem na ní něco zařvat, ale z úst mi vyšlo jen stěží slyšitelné zachrčení.
Všimnu si strážců s obušky, kteří vtrhli do místnosti. Dochází mi dech. Raději se ale nesnažím použít na tu ženskou žádnou z mých dovedností. Nikdo nemusí vědět co umím.
Jen se zmítám pod rukama té ženy a čekám, až strážci zakročí.

Káznice

Kapka hořícího oleje se jako žhnoucí slza bdícího Boha rozprskne o kamennou podlahu v němém gestu posledního soucitu, kterého se vám ztraceným v temnotě a beznaději ještě může dostat. Nikdo už pro vás nepláče… I ti, kteří snad kdysi pár slz mohli uronit, již dávno zapomněli. Všichni na vás zapomněli… Všichni?

Dutý, vzdálený hlas zvonu ohlásil, že nastává „čas uléhání“, doba, kdy se Reina Strážce nebes ukládá ke spánku a přenechává vládu nad oblohou i světem pod ní svým hvězdným legiím. Pro vás má však tato doba jiný význam. Chřestění řetězů znatelně zesílí. Vězni začínají být neklidní. Tento čas patří v Káznici vyšetřovatelům.

Těžká ocelová mříž se se skřípěním začne zvedat a v ohybu chodby za ní spatříte mihotavé světlo luceren. Do zšeřelého sálu vejdou dva strážní nesoucí světla a s nimi elegantní muž s krátce zastřiženou černou bradkou v nákladné róbě a vojácky vyhlížející hromotluk s červeným nosem a dvoutýdenním strništěm. Hromotluk kývne na dveřníka a službu konající dozorce, starce lampáře si tradičně ani nevšimne, přejde k odsouzeným a pokyne strážnému s lucernou, aby mu na vás pořádně posvítil. Zatímco mžouráte v nezvyklém přívalu jasného světla, hromotluk – prefektův vyšetřovatel, kterému zde přezdívají Břečka (kvůli neskutečným utrejchům, které je údajně schopen vypít) vás sleduje a zamyšleně se škrábe na strništi. Elegán, jenž si nechává říkat lord Krammer a vyšetřuje zde pro Reinovu gardu, bez přemýšlení přejde k do sebe schoulené Triss a pokyne dozorcům, aby ji zbavili pout.

„Dnešní večer je jenom náš, má drahá,“ pronese lord Krammer a předvede svůj snad za jiných okolností přitažlivý úsměv. „Věřím, že dnes konečně nalezneme společnou řeč. Já vím, že dokážeš být velice rozumná.“

Druhý vyšetřovatel ještě chvíli těká pohledem od jednoho odsouzence ke druhému, než jeho zrak spočine na Reynoldovi. Břečka cosi pro sebe zamručí a nechá vyhublého, zarostlého muže rovněž odpoutat. Oba odsouzenci jsou na vratkých nohou za vydatné pomoci dozorců dopraveni do Zašívárny. Zde je strážci usadí na tvrdou dubovou lavici bez opěradla naproti dvěma pohodlným koženým křesílkům a podají jim otlučené plechové hrnky s vodou. Oba vyšetřovatelé poodejdou do vedlejší místnosti, odkud vede krátké schodiště do mučírny, ale dle tlumeného hovoru soudě, se šli pouze před výslechem o čemsi poradit. Jeden ze strážců odejde, zatímco druhý se posadí na malou stoličku u dveří (více nábytku v Zašívárně není) a dále vám nevěnuje výraznější pozornost.

Na Marisu se v rámci dnešních výslechů nedostalo (i pokud se pokoušela na sebe upozornit, což se zde ovšem příliš nedoporučuje). Jí i ostatních vězňů v káznici se zmocní směsice zoufalství a úlevy. Zoufalství však nejspíš přecejen převládá. Všechno je lepší, nežli to ticho, tma a šouravé kroky starce beze jména. Olejová lampa opět zhasne. Ten starý budižkničemu už zřejmě není schopen pořádně vykonávat ani takto snadnou službu. Tma. Šouravé kroky. Tlumené zaklení. Tma... Starci se světlo nepodařilo obnovit. Snad zvlhlý trou vás odsoudil k dalšímu zoufalství v naprosté temnotě. Šouravé kroky. Tma. Ticho. Náhle se však v bezprostřední blízkosti Marisina ucha ozve sotva slyšitelný přízračný šepot. Cítíš, jak se tvé šíje zlehka dotkne cosi ledově chladného a mrazivého jako polibek smrti.

„Tiše, holčičko. Jenom klid. Nejsem tvé špatné svědomí, ani jeden z těch hlasů, co se rodí v šílenství. Já jsem tvá šance. Zřejmě ta úplně poslední. Přišel jsem, abych ti položil jedinou otázku. Odpověz a vše se může změnit, můžeš mít cokoliv, o čem jsi snila a také to, o čem ses snít již neodvažovala. Stačí jen tak málo. Něco, co je tobě vlastní více než smích, více než radost… Více než láska. Stačí jen tak málo…“ Hlas se odmlčí na tak dlouhou dobu, až tě napadne, že je ten, kterému patřil, pryč. Chce se ti křičet. Co stačí udělat? Pak se však hlas ozve znovu. Tiše, nezřetelně, jako když ti v mysli vytane dávno zapomenutá vzpomínka. „Zabiješ pro mě, holčičko?“

Spáčovo návrší

Stojíte na cestě vinoucí se po úbočí zalesněného kopce a sledujete odsouzenou a její eskortu, kterak se neúprosně blíží vstříc svému nevyhnutelnému osudu. Jannis popojde o dva tři kroky kupředu a postaví se vprostřed poměrně úzké cesty.

„Tvá slova, paní Enali, mě poněkud překvapují,“ prohodí jedovatě, dle svého zvyku přes rameno, aniž by ti věnoval jediný pohled. „A jsou nebezpečná. I pro restora… Obzvláště pro restora. Copak nás Bůh neučinil něččím vyšším? Copak nám sám nenakázal utvářet minulost i budoucnost ve jménu jediné víry bez ohledu na jakékoli směšné důkazy? K čemu jsou nějaké důkazy v době, kdy se dá dokázat prakticky cokoli jediným položením zlaté mince? Jedině víra je trvalá a neměnná. Nedá se koupit. Nedá se ukrást. Dá se pouze zlomit. A to jen pokud byla slabá a tudíž bezcenná. Uvidíme, kolik toho vydrží víra chráněnky otce protektora… Ale dost už. Přijíždějí…“

Jannisova poslední slova téměř zaniknou v klapotu kopyt, ale to už před vámi zastaví čtveřice koní, z nichž tři nesou zbrojné jezdce ve zlato-černých barvách vévody de Grenvill. Na čtvrtém se choulí plavovlasá mladá žena s pouty na rukou, ve špinavých šatech a se zaschlou krví na nose a ústech.

„Uvolněte cestu. Jsme ve službách vévodovy grenvilského,“ řekne vousatý postarší voják a zkoumavě si vás prohlíží, zjevně se snažíc odhadnou vaše postavení a váš možný vliv na jeho blížící se odchod do výslužby.

Bratr Jannis levou rukou zaloví ve výstřihu a vyjme přívěšek s fénixem a osmicípou hvězdou. „Jsem Jannis de Marton, vyšší restor Reinovy Gardy. Zajisté máte glejt opatřený vévodovou pečetí nakazující uvěznění této ženy v žaláři erinorské prefektury.“

„Jistě, pane restor,“ řekne vousáč o poznání nervózněji a dvakrát nasucho polkne. „Všechno je v naprostym pořádku. Můžeme pro vás něco udělat?“

„To můžete,“ pronese Jannis vlídným hlasem, plným skrytého jedu. „Vzkažte Bohu, že jde vše podle plánu…“ Restorova pravice se vymrští a vousáč se skácí s koně s drobnou vrhací dýkou zabodnutou v překvapením doširoka otevřených ústech. Ozve se zadrnčení tětiv a druzí dva vojáci záhy následují svého velitele. Poslední šipka skrytého příslušníka Reinovy gardy trefí vyděšenou ženu pouze zezadu do ramene a srazí ji přes koňskou hlavu na cestu před vás. Jannis pohotově tasí meč, přiskočí k dívce a sekne jí po krku. Dívka se však stačí překvapivě rychle vzpamatovat a překulí se směrem k tobě. Než stihne Jannis znovu udeřit, připlazí se ti k nohám a křečovitě je objeme.

„Prosím, paní, ušetřete mě! Já jsem nic neudělala, jen jsem se bránila, když se mě ti muži chtěli zmocnit… Prosím, to strašně bolí! Pomozte mi, paní! Mám děťátko… Já mám děťátko!“

Jannis se opovržlivě zašklebí, učiní krok směrem k tobě s pozvednutou zbraní, pak se ale zarazí a pohlédne na tebe.

„Tak, paní Enali… Kolik toho vydrží tvá víra? Jen silní přežijí, pamatuješ? Tak to ukonči, restorko.“ Jannis de Marton se usmívá. A je to vítězný úsměv.

Káznice

Když přišli už jsem seděla rovně a očekávala kdy mě odpoutají a půjdu s nimi. Ale dnes jak se zdá nejsem na pořadu. Urazilo mě to!
A žárlila jsem! Tak jsem se těšila! Vždycky se těším!
Jak mi to jen mohlo udělat?pomyslím si a je mi do breku.
Pak se ale zarazím, přece tu nebudu fňukat kvůli tomu, že mě nevzali do Zašívárny. Tak zoufalá přece nejsem ne? Nebo ano? To jsem tu až tak zblbla?

Aniž by doopravdy chtěla jsem se snažila na sebe upozornit. Řinčela jsem trochu víc řetězy a nachlazeně odkašlávala.
Ale nepomohlo to, odvedli si tu druhou a ještě toho vychrtlíka! No dobře... je pravda že já tu také docela pohubla. vlasy jsem měla dlouhé a pořád mi lezly do očí a pusy a to jsem sem přišla s krátkými vlasy. Pro boha... a co moje nehty! Musela jsem si je okusovat jinak bych měla děsný pařáty! A nakonec jsem si i musela vyrazit jednu stoličku do které se mi dostala infekce, tady si člověk zuby moc čistit nemůže.

Tiše jsem zamručela když znovu procitnu z myšlenek, když zjistím že už jsou pryč. Budu muset počkat do zítřka. Pokud tedy si zase nevezmou ji! O tom druhém mám pochyby že se vrátí. Vypadal dost slabě.

Začínala jsem přemýšlet o šlofíku, když to uslyším. Napnu se, ale ani ne nehnu. Po celém těle mi projede nepříjemné mrazení... ne příjemné!
Soustředila jsem se a poslouchala co mi ten neviditelný našeptávač říká.
Cítila jsem náhlou naději, naději že se dostanu pryč. Konečně! Ale co mám udělat? Uhryzala bych si i vlastní ruku jen abych se dostala ven!
Co? Zabít? Ha! Není nic snadnějšího a nic co bych nedělala raději. V tom měl pravdu.

Začnu se usmívat, zle, křivě jako už hodně dlouho ne "Ano."odpovím mu šeptem.

Kdož jsi bez viny, hoď kamenem

Slova měla přesně takový účinek, jaký jsem očekávala a další dílek tak zapadl do skládanky, která tak téměř zcelila obraz... Obraz zlověstně se šklebícího muže...

My jsme se učinili vyššími, pouze na základě toho, že jsme vynalezli knihy, pak zbraně.... Tak inteligentní, že se mezi sebou sami zabíjíme.... Pro zlato.... A někteří dokonce ve jménu víry.... Která však bez věřících není... Příliš snadná cesta někoho odstranit.... a proto tak často volená. A dodat zbabělci štít boží víry je jako dát hladovému vůz jídla.... Dříve nebo později se jím zalkne a zadusí, oslepne, ohluchne a rozum ho opustí....

Přejedu očima siluetu muže, známého jako Jannis de Marton, pak však pohledem sklouznu na jezdce. Výraz ve tváři je prázdný, hloubka v očích nekonečná a stejně tak nenaplněná. Žádné gesto vlídnosti, sympatie, či lítosti. Jak chladná mramorová socha bez srdce. Všechny protne stejně, bez rozdílu.

To je ta vaše víra.... Všem měřit stejným metrem, co na tom, že jeden je o pár čísel kratší....

Nepohne se ani sval, ani mrknutí nepřeruší pohled na těla, co padají k zemi bez života. Žádný se neubránil, nestačil vydat ani hlásku... Až na....
Mírně nakloním hlavu na stranu a pozoruji tu dívku. Unikla jednomu osudu, pečeť se zlomila, ale kousek dál je další a čeká.... Trpělivě a tiše, tajemství, co skrývá, nevydá.

Dotek kolem kotníků, jako když se zvíře snaží z posledních sil uniknout z lovcovy pasti.

Tak, co uděláš, plavá liško? Ukoušeš si nohu, aby ses tak možná zachránila, nebo se budeš ještě pár chvil zmítat, než to definitivně vzdáš?
Shlédnu k ní, i když hlavou nepohnu, spíš k ní sklopím oči. Její slova tak moc nevnímám, v příštím okamžiku víčka opět pozvednu a zadívám se na Jannise. Ten jeho škleb..... Stejný, jako na obraze, do něhož sházel již poslední střípek, který by měl zapadnout nyní....
Zadívám se opět krátce na dívku, zatímco restorova slova na kátký okamžik zaplní mé uši. Přistihnu se, že se v jejím pohledu snažím něco najít, i když ten můj je stále tak hluboký a prázdný, stejně jako výraz ve tváři.
Vzhlédnu a zadívám se na Jannise. Jeho úsměv mu oplatím, v očích se mi zaleskne podobně, jako předtím u protektora. Že by opět nějaký zbloudilý paprsek?

Jsi hlupák, de Martone.... pomyslím si v duchu.

,,Jistě, pamatuji.... bratře. Jsou to přeci má vlastní slova..." odvětím vlídně, což mám ve zvyku jen v jistých situacích.

,,Přežívají silnější.... Tahle žena přežila. Což něco vypovídá... A bez věřících není víry. Když je všechny pozabíjíš, koho na ni pak budeme obracet? Mrtvé v hrobech?" pozvednu mírně obočí, pak shlédnu zpět k dívce, tvář stále prázdnou.

,,Vstávej." vyzvu ji vcelku úsečně a krátce, je to něco mezi příkazem a lhostejností, rozhodně v tom není žádný soucit či něco byť jen trochu podobného. Na to se zadívám zpět na restora.

,,Ctnostným a bohabojným již dnes věřit nelze, hledej proto pravý opak. Odpadlíky, kteří ztratili víru, kteří nemají za co bojovat... Hledej ty, které odvrhl Bůh." vyslovím a můj pohled ztvrdne.

,,Ano, to jsou zase tvá slova..... Bratře. A tahle žena je jedna z nich. Je daleko snazší nepohodlné odstranit, než se je snažit přesvědčit.... Snazší je umlčet, než naučit naslouchat.... Je od tebe tudíž velmi moudré, že jí dáváš šanci, aby změnila svůj osud a nevolíš jednodušší možnost určenou pro ty slabé..." Zlehka přimhouřím oči. Těžko se mi může vysmívat, že nemám odvahu. I já už zabíjela a ne jednou.... Nebylo by to tedy zdaleka nic nového.

,,A sám jsi řekl, jak málo je víry. Od mrtvých ji nevyzískáš, ale když se zavděčíš živým, jde to daleko snáz..." syknu polohlasně, pak se trochu skloním, dívka má vcelku potíže vstát. Chytnu ji proto pod paží a trochu prudčím pohybem jí pomůžu na nohy.

A že vděčnost téhle by měla být víc jak velká.... A vyprávět o tom nikde nebude, pokud nechce, aby ji zas spoutali.
Přesto mi tváří proběhne lehčí odpor a od dívky se v okamžiku, kdy získá rovnováhu, odtáhnu.

,,Vezmi si koně a jeď domů. Ke svému dítěti. A jestlis lhala, tak se to nejen tobě vymstí.... Modli se každý den za to, že ti Reina dal život. Může ti ho stejně tak snadno kdykoli vzít." odvrátím se od ní.

,,Sundejte jí ty pouta.... Stejně musíte, tak či tak....." vybídnu neurčitě kohokoli, současně s tím se natáhnu po otěžích nejbližšího zvířete, které ženě poslouží pro návrat kamkoli.... Popravdě je mi jedno, jestli lhala a jak moc. Podívám se na Jannise.

,,A už dost hloupých her. Jsou zbytečným plýtváním časem. V tom mi snad dáš za pravdu. A ji nech být. Těžko o tom bude někde vyprávět a jestli ano, sotva to stihne doříct celé."
Těžko říct, zda mé jednání bylo způsobeno jakýmsi pohnutím, nebo jsem to udělala úmyslně z čistého vzdoru Jannisovi....

Káznice

Lidé tam v "nebi" se asi dobře baví. I když to pro ně také není procházka růžovým sadem, mouhou děkovat Reinovi, že jsou tam kde jsou. Blikající plamínek dál smutně plápolá, skoro pohasíná, stejně tak jako veškerá naděje.
Jak dlouho tu ještě budu. Jak dlouho už jsem tady.. Je ještě venku slunce?
Netřeba se ptát. Samozřejmě, že je. Ale příjde mi jako jakási vzdálená vzpomínka někde vzadu v mysli. Z mého přemýšlení mě vytrhne hlas zvonu. Kdysi jsem měla ráda jeho ozvěnu a teď ... Teď na něj čekám jako na spasení. Nevím jestli mám doufat v to, že mě vyberou,nebo v to, že odvedou někoho jiného. Do žaludku se zase vkrádá ten známý pocit napětí,strachu a očekávání. V hlavě plno otázek.

Zahrkají dveře. Dnes přišli tedy dva. Ten vypulírovaný elegán přejde přímo k mé cele a prohlíží si mě jakoby snad se zalíbelním se směsicí ....čehosi. Úsměv,ač jeho tváří sluší, se mi ani zdaleka nelíbí. Už jsem někdy viděla lidi se takhle usmívat.

Tak on věří, že nalezneme společnou řeč. To jsem zvědavá jak, když nic nechápou. Nic..

Myslím si jen pro sebe a jemu neodpovím ani pohledem. Dívám se jen na své ruce. Do cely vstoupí dozorci.
Ano. Tak tahle chvíle je jedna z těch nejkrásnějších, které tady zažívám.
Zbaví mě pout. A jakoby mě snad odváděli pryč, ven. Jakobych snad byla volná, jakoby... ALe to nic. Chvilková euforie přejde rychle. Začnou mě zvedat. Doposud jsem si neuvědomila, jak moc zesláblá bych mohla být. Celou cestu se mi podlamují kolena a hlava se bez podpěry tvrdého kamene občas zakloní a mám potíže ji zpět narovnat. Konečně jsme v zašívárně, avšak sezení na tvrdé lavici bez podpěry mi dělá opravdové problémy. Nic se nedá dělat. Když vyšetřovatelé odejdou a na něčem se domlouvají, chvíle se nesnesitelně vlečou. Alesoň mám čas porozhlédnout se taky někde jinde než v cele. Je to příjemná změna. Jeden ze strážců vstoupí dovnitř a usedne. Zase jen čekání a nesnesitelná bolest v zádech, kolena i ruce se třesou vyčerpáním.

Promenáda – cela Fregara a Jokkena

Rozruch kolem šílené ženy v cele na nižší úrovni pod vámi přehluší hluboký hlas zvonu. Tlustej táta ukončil věčnost ticha, která vás provedla dnešním dnem až k očekávanému soumraku. Nastává čas pomyslného uvolnění, čas, kdy si ti, kteří se v tom naučili chodit, mohou chvíli hrát na skutečný život. Nastává čas donašečů, práskačů, patolízalů a … a Fregarů.

Slova zbědovaného cizince, jehož mnozí od počátku považovali za mrtvého, upoutají pozornost většiny osazenstva zaplněné cely. Fregar „Štístko“ málem vypsal sázky na to, kdy se tělo začne rozkládat, dokud se cizinec nezačal třást a horečnatě blábolit v cizí řeči. Několik odsouzenců si i přesto chtělo vsadit, ale Štístko měl rád ve kšeftech jasno. A vrchní dozorce Lamač měl rád ve kšeftech Štístka.

Ve chvíli, kdy Fregar věnuje svou pozornost cizincovu zmrtvýchvstání, se skrz mříže, u kterých Štístko stojí protáhne velká masitá paže a chytne podvodníčka pod krkem.

„Nedáváš pozor , ty malej parchante,“ zahuhlá obrovský dozorce s rozpláclým nosem, očima blízko u sebe a mohutným srostlým obočím. „Teď bych ti moh urvat hlavu a bylo by o jednoho malýho parchanta míň.“

„Pusť ho, Prase! Jsme tady kvůlivá kšeftu, hrát si můžeš jindy,“ zavelí chraplavý hlas, očividně zvyklý udílet rozkazy. Velký dozorce, kterému se tu skutečně říká Prase, pustí přiškrceného Štístka tak šetrně, že jej zastaví až protější stěna, po které se Fregar s bolestivým úpěním sesune na zem.

V zápětí zarachotí zámek a do cely vstoupí vrchní dozorce Lamač – podsaditý chlapík se rezavými vlasy a tváří poďobanou od neštovic. Jeho navýsost nepříjemný obličej s několikrát přeraženým nosem a vyraženou dobrou polovinou zubů se roztáhne do čehosi, co má snad budit dojem úsměvu.

„Brej večír, panstvo. Tý šílený baby tam dole si nevšímejte, mý chlapy jí už srovnaj do bedny. A kde je můj kámoš Štístko, he? Á támhle se plácá, jak hovno pod jezem. Co se tam válíš, ty stará ponravo?! Koukej vstávat, když přišel tvůj chlebodárce!“

Po těchto slovech Prase popadne Fregara a postaví ho na nohy před Lamače. Ten chytne Štískta přátelsky kolem ramen a obdaří jej odérem svého dechu, který tvoří směsice vůní cibule, rybiny a rok nevětraného lihovaru.

„Břečka na dnešek něco kuje,“ zasýpá vrchní dozorce tajemně. „Vyslejchači maj teďkonc možnost nasadit svýho koně rovnou do malýho finále a starej Brtník prej viděl toho vochmelku, jak si to štráduje do Káznice. Nevim, co si vod toho slibuje, páč ty zdechliny tam už nerozeznaj ani prdel vod kanára, ale my na tom nejsme taky zrovna nejlíp. Na vejhru to má jasně rozdaný zasejc Bezuchej Tom, ale nepotřebuju, aby mi šampióna eště před finišem vohrabával nějakej úchyl z Káznice. Nikdy nevíš, co ty hovada udělaj... Potřebujem nějakýho kořena, co to dotáhne do až do malýho finále, kde vyřeší toho Břečkova borce a ve finiši pude s Bezuchym na prkna. Ale musí to bejt někdo neokoukanej, aby břečka nečul podraz. Proklepni někoho z těch novejch, kerej by na to měl, vysvětli mu co a jak, že nejde jen vo to žrádlo, ale že si udělá voko u bachařů. Ale co ti budu povídat, nehniješ tu tejden, co měchuřino? Lamač se zasměje smíchem připomínajícím drcení štěrku, plácne Fregara po zádech, načež mu zrak padne na Jokkena. „Hele třebas tamten má mordu, že pro přeshubu nechodí daleko. Prej ňákej cizák, to by se Břečka posral…“

Další křik bláznivé ženy z terasy pod vámi přeruší Lamačovi úvahy. „To si tu, do hajzlu, všechno musim dělat sám?! Jdeme, Prase! A ty, Štístko, víš co máš dělat. Ať je to do žrádla pod střechou!“

Vrchní dozorce a strážný jménem Prase chvatně opustí celu a nesměle přešlapujícího vytáhlého, hubeného mladíka s vodnatýma očima, který se chtěl opět marně přihlásit do dnešních zápasů, si ani nevšimnou.

Zašívárna

Ó, jak je to dlouho co tě poctili svojí návštěvou... No není to od nich šlechetné? A to jses bál, že se budeš dnes večer na cele nudit, kluku!
veselý, zlomyslný hlas mi vykousával v hlavě obrovský kus z koláče trpělivosti. Nenávidím když mě vedou na výslech, stejně jim nemám co říct, jenom mě bijí a to nesnáším. Až když se přidalo pár dalších hlasů, které vískaly a pobouzely mě abych projevil taky trochu radosti, donutily mě nespokojeně zabručet. Zvláštní, když člověk celé hodiny jen naslouchá desítkám hlasů, skoro zapomíná, jaký je jeho vlastní hlas.

Chvíli jsem si také myslel, že slyším někoho dalšího.
Celou dobu jsem se nechal víceméně táhnout, obité vratké nohy by mě jen tak nenesly, né bez opory. Do toho se vložil Salim, jeden z hlasů které se mnou jsou tak dlouho, že jsem ho pojmenoval.
Když budeme mít kliku, třeba si budem moct zašukat s tou holkou co ji táhnou s náma, hmm?? Heheh... Nebo ji bude šukat strážný a my budem moct koukat!
Přímo jsem cítil jak si imaginární postava někde kousíček vedle ní mne ruce a toužebně si ji prohlíží s zvrhlou jiskrou v oku. Vlastně, hodněkrát jsem přemýšlel nad tím, jak asi ti tři které znám jménem vypadají. Dokonce už mám docela jasnou představu, protože poslední měsíce mám spoustu času nad tím přemýšlet. Tenhle byl ze všech nejproradnější. Rychle jsem ty myšlenky zahnal.
Proč zrovna já musím do Zašívárny? Proč mě nenechají umřít...
Napadlo mě. Už jsem byl v místnosti, posadili mě a já si ještě jednou nešťastně povzdechl s pohledem upřeným na zem. Do očí se mi začaly pomalu dostávat slzy. Nebyl jsem s to plakat, ale když jsem se bál a byl zoufalý, občas se mi oči slzami zalily. To bylo něco pro ně, po bujarém smíchu se ozval jiný než předtím, Wulf.
Co si myslíš, že děláš ?!
Přímo jakoby stál nademnou a činil mi, obrovitá postava budí respekt a strach, široká ramena a spletence svalů. bohužel rozeznávám jen siluetu. Na hlavě má nějakou helmu.
Jsi vyjímečný, mocný ! Tak vstaň a dokaž jim a sobě svou sílu, zaškrť je, vyrvi jim oči, zlámej prsty, rozšlapej koule ! Nikdo ti nebude říkat co máš dělat, jak to máš dělat, ani nebude mocnější než ty ! Jestli budeš dál brečet tak až půjdeš spát, znásilním ve snu tvou mámu tak jako to udělal Salim než ji zabil !!
Jakkoliv mám Wulfa rád, protože mi pomáhá dokazovat si že nejsem ta největší troska, poslední poznámka byla natolik stresující, že jsem vyjíkl a pevně zavřel oči, abych na poslední chvíli zadržel pláč. Celou dobu jen tiše sedím a hledím do prázdna, takže se zdá, že se chystám plakat prakticky bez podnětu. Bohužel opak je pravdou, všechny špatné vzpomínky se mi vrátily, tak jako už několikrát, a já se začal mírně chvět, i když se snažím s vypětím všech sil ovládnout. Nejvíce ze všeho teď budím dojem maličkého dítěte, které se snaží ze všech sil neplakat, a zůstat silné.

Spáčovo návrší

Úsměv Jannise de Marton zvolna pohasne. Starší restor si tě pátravě prohlíží, jako by v ten okamžik ve tvé tváři zahlédl něco, čeho si nikdy před tím nevšiml. Tři mladší restoři pomalu opouštějí své úkryty a přicházejí k vám. Všimneš si, že jsou to prakticky ještě chlapci. Přesto však mají oči staré a poznamenané hluboko ukrytou bolestí, s níž jsou odsouzeni žít celý svůj život... Jako každý, kdo zabíjí.

Jannis zamyšleně pokývá hlavou a přejde k nehybnému tělu vousáče. Vytrhne mu svůj vrhací nůž z úst a otře z něj krev do rubu vojákova pláště. Načež mu od pasu odepne svazek klíčů a pokyne vyděšené ženě, aby přistoupila blíž. Přestože šipka z kuše dívku na rameni více méně pouze škrábla, třese se po celém těle a když přistupuje k restorovi, nohy se jí znatelně podlamují. Je bledá a očividně v šoku. Jannis najde klíč pasující do zámku na poutech a okovy dívce sejme.

„Překvapila jsi mě, paní Enali,“ osloví tě restor, zatímco dívku zbavuje pout. „Teď jsi promluvila jako skutečná dcera Reinovy gardy. Víra především. Jistě. Nezdolná víra těch, kteří přežili svou smrt… Ta je pevnější než ten nejčistější diamant. Na takové víře můžeme vystavět lepší svět. Tak by měli konat praví restoři… Celá věc má však malý háček…“

Jannis de Marton odhodí uvolněná pouta a opět se na tebe usměje, ošklivě, tak jak to dovede. „Ty už nejsi restor…“

V tu chvíli instinktivně vycítíš, co se stane. Ale je příliš pozdě… Ruka bratra Jannise se bleskově vymrští kupředu. Ve zlomku okamžiku zahlédneš kovový odlesk a plavovlasá dívka překvapeně pohlédne na rukojeť dýky vyčnívající spod její hrudní kosti. Ta, která přežila svou smrt, se bezhlesně sesune k zemi jako hadrová panenka. Reina si vzal její život dříve, než začala doufat.
Ve stejnou chvíli, ještě než stačíš cokoliv udělat, tě zezadu do temene hlavy udeří hrana okované rukavice jednoho z reinových vojáků. Před očima se ti zatmí a v zápětí tě cosi uhodí do tváře a do hrudi. Mlhavě si uvědomíš, že to byla země, na kterou ses bezvládně zhroutila. Pomalu přicházíš k sobě, ale to už k tobě přikročí druhý mladší restor a zblízka tě kopne do hlavy. V lebce ti začne hučet a téměř nevnímáš pachuť krve, která se ti z prasklého rtu a rozbitého nosu v přívalech řine do úst. Další bolestivý kopanec ti přistane na stehně, další na žebrech, další tě trefí z boku do ucha. Hučení se změní v táhlý zvonivý tón. Další kopance, které snad ještě schytáš, už ani necítíš. Kašleš a zvracíš krev, která ti natekla do úst. Čísi noha tě obrátí na záda. Kdosi se k tobě sklání. Kdosi, kdo dobře ví, že skutečnou víru nelze ukrást. Musí se zlomit.

„Teď jsi, paní Enali, doopravdy připravena stát se jednou z těch, proti kterým jsi celý život bojovala. Takto totiž končí naši nepřátelé. Na zemi, v bolestech, ve vlastní krvi… Zlomení. Takto je posíláme do Katedrály…,“ ten hlas zní z veliké dálky. Ze světa, kde by napadení od bratra z Reinovy gardy bylo tím posledním, co by ti mohlo hrozit. Svět se mění, paní Enali…

„Abych nezapomněl,“ pokračuje vzdálený hlas. „Tohle patří tobě. Dárek od Remilia,“ skrze palčivou bolest celého těla téměř ani necítíš, jak ti čísi ruka cosi připíná do vlasů. „Dostane tě na místa jiným nepřístupná. Stačí pevně stisknout rytinu lístku a pronést modlitbu za umírajícího (pozn.: modlitba zní „Ať tvé světlo brázdí nebe na věky“.). Řekl bych, že to již nevyužiješ, ale přání otce je mi svátostí. Sbohem, paní Enali. Myslím, že už se neuvidíme...“ Nezřetelně cítíš, jak ti mladší restoři, již oblečení do uniforem vévodových mužů, nasazují okovy a přehazují tvé zbité tělo přes sedlo jednoho z koní. Bolest už skoro necítíš, jen zvláštní otupělost. Zvládneš to. Sneseš mnohem víc, než na kolik vypadáš. Velkou chybou mnohých bylo, že tě podcenili. Často tou vůbec poslední. Odjíždíte. Ty a tvá eskorta. Jen jediná postava zůstává stát v ohybu cesty na úbočí zalesněného kopce. Ze své pozice ji zahlédneš jen na krátkou chvíli, navíc ji vnímáš notně rozostřeně. Přesto máš pocit, že se usmívá.

Káznice – Marisina kobka

Tma. Ticho. Jako vždy. Však tentokrát je v něm zřetelně cítit příchuť čehosi nového. Napětí? Vzrušení? Touha? To všechno. Ale hlavně naděje… Konečně naděje.

„Věděl jsem, že má volba byla správná.“ Po krátké odmlce se hlas vrátil. Zní potěšeně a dychtivě. „Již brzy, holčičko, uspokojíš svůj hlad… Po čemkoli. Již brzy se Katedrála utopí v potocích krve. Chladnými chodbami se bude prohánět smrt a plnou náručí bude sklízet vyhasínající životy. Ty můžeš být u toho. Vím, že chceš být u toho. Aby k tomu však mohlo dojít, potřebuji tvou pomoc. Ten zabedněný floutek Krammer, který dal dnes přednost té bezvýznamné huse před tebou, by ve své tupé nevědomosti mohl všechno zkazit. Proto musí zemřít. Avšak ne zde. Vhodná příležitost nastane v jeho soukromých komnatách ve vrchním okruhu citadely. Dozorci mu tam občas jako pozornost vodí ženy. Má slabost pro bezbranné dívky, které mu jsou vydány na milost a nemilost. Pokud bys ho však oslovila zde před svědky, tvářil by se jako ztělesněná ctnost. Je přecejen vyšetřovatelem v božích službách. Pokud se však dostaneš do jeho komnat dříve než on, bude tě považovat za vítaný dárek a ty jej budeš moci ve chvíli nepozornosti zabít jeho vlastní zbraní. Jak prosté. Musíme však vyřešit jednu maličkost. Bez svolení vrchního dozorce, vyšetřovatelů či správce Santala se z Káznice nikdo živý nedostane.“

Tato „maličkost“ zůstane po notnou chvíli s nepříjemnou naléhavostí vyset ve vzduchu. Byl to snad pouze podivný sen v bdělosti? Takové věci se v Káznici stávají. Teď, když tam kdesi v nekonečných temnotách zaplál hřejivý plamínek naděje? To by bylo příliš kruté i na někoho, kdo se s krutostí v srdci narodil.

Náhle se tvých rtů dotkne jakýsi hladký chladný povrch. Snad kameninová miska nebo číše. Ucítíš jakousi sladce vonící směs bylin.

„Pij, holčičko. Nikdo živý se odsud nedostane. A komnaty lorda Krammera jsou v poschodí přímo nad lazaretem… A márnicí. Teď musíš usnout, abys opět mohla procitnout. Volná. Pij…“

Předlouhými chvílemi proplouvaly mé, zlem pokryté, myšlenky kolem břehů té neprostupné hranice. Toliko promarněného času, byť... Pravda, času na přemýšlení, jak využít podstatu mé moci i bez symbolu. Den, co den, hodinu, co hodinu. Nepamatuji se, že bych se za celou dobu v tomto hnusu kdy přistihnul při jiných myšlenkách, mimo momenty, kdy mé tělo zoufale žadonilo po "stravě" či spánku.
"Dokážu to. Budu jediný... Jen... Potřebuji najít nějakou skulinku. Stačí malá, vím to... Určitě. Dej mi ji... dej... dej... ... DEJ!"
Mnohokráte jsem také dumal nad využitím jakékoli příležitosti, slabostech u střežících naše cely, ale jsem na to všechno až moc "sám". Věřit tady někomu je jako se mrknutím oka zaprodat smrti. Věřím tomu, že se odsud dostanu díky sám sobě, díky své moci... Jen to určitě chce čas...
"... jenže kolik?!"
... vždyť víra dokázala vždy tolik věcí. Dokázala a určitě dokáže. Nejsme staří, jsme jen o kus dál. Víra nestárne, jen si s námi hloupoučkými více zahrává. Pokouší nás.
"... no tak, už. Udělám cokoli. Sám to víš... Dej mi ji... Nevzdám se toho."

Promenáda

Již se zavřenýma očima, zřejmě ani nespím a promítám si na temné straně víček své tiché touhy. Opřen v onom rohu, v jeden moment se zhluboka nadechnu, nevšímaje si ostatních, trhnu sebou, když mne vyruší šílené bláboly "té nové". V první chvíli se snažím nehledět na ostatní, své překvapení ale neskrývám tak mistrně.
"... pátrač???"
Nestačím posbírat ani první slova, už klečí snad v zoufalosti a vzápětí jen - opět mlčky - pozoruji celou scénu, kdy se s dalšími ostrými a uječenými řečmi vrhne na jedinou ženu v cele... Nic nedělám, ani dlouho nemusím čekat a vtrhnou do cely a já... Opět se o nic nepokouším.
"Moc jí neubližte, chlapci milí..." Pronesu náhle s klidem do jejího vzteklého křepčení, jak jsem to nikdy předtím neudělal. Prakticky jsem nikdy předtím taky nepromluvil.

Káznice

Jak má Naděje hovořila... ano... toho neznámého jsem si tak pojmenovala. On byla má naděje na osvobození, tak jsem mu v duchu začala říkat Naděje.

Třeštila jsem oči do tmy a chvěla se, ne strachem, ale vzrušením. Ty slova na mě působila skoro jako afrodiziakum. Tolik jsem se těšila! Srdce tloukla rychleji a jen mi před očima probíhaly obrazy, které vyvolali jeho slova.
Nenene! To přece nejde! Kvůli tomu co jsem dělala jsem skončila tady! Co když mě zase chytí? Rovnou půjdu do jámy.
Ale zase je to lepší než tady hnít zaživa! Nebudu však na tento úkol příliš slabá? Pomalá? Snad mé tělo po těch měsících zde všechno nezapomnělo. Ne já to dokáži! Nejsem do prdele žádná chudinka!

"Rozumím."zamumlám v odpověď. Však ten hubenej parchant něco zažije! Jak se mu bude líbit když se role otočí? Toho si vychutnám.
Znovu se trochu napnu když ucítím něco studeného u rtů.
Pochopila jsem. Předstíraná smrt, chytré. Moc chytré. Naděje se mi začínal opravdu líbit.
Co když se ale už neprobudím?
I tohle bude lepší než zůstat tady.

Začnu pít plnými doušky, nakonec i vody se nám tady moc nedostávalo a toto bylo pro mě i docela osvěžující.
Měla jsem co dělat abych se nezačala smát.

Co následuje po... zradě?

Spíš úkosem si prohlédnu mladší restory, dřív jsem do téhle kasty také patřila. Ale to už je vcelku delší doba.... Snad až příliš dlouhá, zároveň příliš krátká ta, kterou jsem setrvala.
Oči upírám především na Jannise, to podivné tušení "něčeho" v chodbě, co se za mnou táhne, zesílí a naroste. Když se ozve cvaknutí otevřených okovů, napětí uvnitř mě se ještě rozšíří, přitom by se měl dít spíš opak.

Nelíbí se mi to.... Nelíbí.... proběhne mi hlavou. Zatím si ale nejsem schopná odpovědět, PROČ... Nebo spíš nechci být?

Jakmile opět zazní restorův hlas, současně s tím se do něj zabodne můj pohled, který doteď spočíval na rukou dívky a na okovech, jenž nyní ležely na zemi.
Při Jannisově větě, že tak by měli konat praví restoři, jako by mě zasáhl blesk. Přesto mi to připadalo nekonečně dlouhé, než moje tělo nějak zareagovalo. A zareagovalo pozdě....

Oči se rozšířily, hruď v nádechu zprudka zvedla. Ve stejném okamžiku shlédla dívka k té svojí, z níž trčela rukojeť dýky. Pohledem se mi mihla směs zděšení, odporu a zhnusení společně s nazelenalou jiskrou zášti a nenávisti.

Ten.... parchant.....!
Tvrdá rána. Zbaběle zezadu do hlavy.

Nejsem nyní o nic méně restorkou, než-li ty.... Slabý hlupák, co má pocit, že se může opřít o štít víry... Aby ho jednou nepřekvapilo, že ten zmizel. A že ten čas nastane... proběhne mi v myšlenkách, dopad na zem skoro nevnímám. Netuším, ale vím, co bude dál. Poslední střípek do obrazu Jannise de Martona dokonale zapadl na své místo...

Pomalu pozvednu víčka, pach hlíny a čerstvě rozryté půdy ostře zapálí v nose.

Tak... dokaž teď, že se v tobě nemýlím.....
Odpovědí to potvrzující je kopanec. Přesně mířený. Zaúpím, na to trochu víc stáhnu hlavu mezi ramena a bradu přitisknu k hrudi. Ale následuje další rána, co mě přiměje v první vteřině zvrátit hlavu dozadu, ale tentokrát současně s tím pevně stisknout rty, aby z nich nevyšel už žádný zvuk. Čelo se mi vzápětí podmračí, další kopanec mi napůl vyrazí dech, což skutečně zaručuje pro ty další naprosté ticho bez sténání a výkřiků. Plíce sice volají po kyslíku, ale mozek je tak otupělý, že to sotva vnímá.
Kupodivu dost zřetelně pocítím kovovou příchuť v ústech. Nevím, jestli to způsobilo tohle uvědomění, nebo něco jiného, ale o vteřinu později se mi konečně podaří nadechnout. A to jen proto, abych byla schopná se z boku přetočit víc na břicho. Vzápětí se mi už plně vzbouří žaludek. Ani ne tak ze spolykané krve, ale spíš tím, co se stalo a kdo všechno se chlubí cejchem Reinovy gardy a jeho ochrany...

Sotva jsem stačila znovu nadechnout, přetočil mě někdo nevybíravě, jako kus hadru, špičkou boty zpátky na záda. Zas ten jeho hlas. Zní dost vzdáleně a stejně vzdálené je mi i moje vlastní tělo - přes to ho dokážu alespoň trochu ovládat. Hlasivky však jako by byly pro ten okamžik mrtvé.
Jen chabě pokývnu hlavou na jeho slovao tom, jak končí nepřátelé Reinovy gardy. Ovšem po slově "zlomení" se křivě, slabě pousměju a posměšně si odfrknu. Ale bylo to sotva postřehnutelné gesto, slabost byla momentálně silnější.
Je pravda, že by tohle mohlo dost lidí nějakým způsobem zlomit, jenže... Na mou povahu podobné věci jako potupa, posměch, urážky, srážení... Působily naprosto opačně. Kdyby to tak nebylo, tak dávno ležím někde ve stoce, utopená ve vlastním žalu...

Myslíš špatně.... Jako i podobní před tebou. Setkáme se ještě jednou a já budu to poslední, co uvidíš. Přízrak. Žádný bůh, žádná víra... Nic tě neuchrání, protože to pro tebe není skutečné.... Je to jen záštita. Přežívají silnější.... A hádej, kam se řadíš ty... proběhne mi hlavou po jeho posledních slovech. Tvář mám opět naprosto bez výrazu, klidnou, jako náhle i vnitřek sama sebe. Možná zbitá, možná od krve, v okovech visící přes hřbet koně jako bezcenný pytel... Možná....
Ale zlomená? Nikoli.

Pomalu pozvednu víčka a zadívám se skrz ně na siluetu muže, mizící v dáli. Na tváři mi vyvstane lehounký, skoro až něžný úsměv...

Káznice

V bolestně zkroucených polohách se choulíte na tvrdé lavici a vyčkáváte návratu těch, kteří rozhodují o vašich životech. Čeká vás totéž, co vždy. Stále dokola… Svatá církve hlásá, že ti kteří nejsou hodni nosit po smrti zářivou zbroj reinových legií, zůstanou bloudit v nekonečné prázdnotě a tmě, kde stále dokola prožívají své nejhorší noční můry. Vy však dnes již víte, že tma a prázdnota jsou tu s námi, i když jsme ještě naživu. Vyčkávají s nezměrnou trpělivostí na zlomené duše, které přišly o všechno. I o víru, že tam někde v temnotách stále hoří malý plamínek. Poslední zdroj světla pro všechny ztracené.

Oba vyšetřovatelé se vrátí z vedlejší místnosti a pátravě si prohlížejí do sebe zhrouceného Reynolda.

„Kurva smrt, Krammere, seš si jistej, že ses nezmejlil?“ Zahuhlá ten, kterému říkají Břečka. Až k vám zavane nakyslí odér zkvašených jablek, tlejících ořechů a čehosi, co hodně dlouho leželo mrtvé na slunci. „Vždyť tenhle vypadá, že by si ho podala i moje stará máma. A ta už, kurva smrt, o Nebeskejch hodech sotva porazí kňoura.“

Lord Krammer se usměje a poplácá kolegu po rameni. „Studoval jsem záznamy toho lotra a věř mi, že z toho, co provedl svým rodičům, by si většina těch hrdinů na Promenádě nadělala do kalhot. Navíc, ještě než ho šoupli sem, stihl jednomu spoluvězni holýma rukama utrhnout obě uši, donutil je ho sníst a ještě musel říct, že mu chutnaly. Byl jsem u toho, když ho sem vedli. Řádil jako pominutý. Tři velcí chlapi s ním měli co dělat. Říkám ti, ten chlapec na to nevypadá, ale je to jeden z nejnebezpečnějších zabijáků, jaké jsem tu poznal.“

Stín pochybností z brunátné Břečkovy tváře ani po Krammerových slovech zcela nezmizí. Nakonec však prefektův vyšetřovatel pokrčí rameny. „No co, nikoho lepšího vdsaď stejně nevyhrabu. A to, že vypadá jak tři dny po smrti by nakonec mohla bejt výhoda.“ Břečka chytne Reynolda za rameno a zacloumá s ním. „Slyšíš, kurva smrt?! Podělaná děvka štěstěna se na tebe dneska směje. Když nebudeš dělat blbosti, dostaneš se z týhle díry. Chci tě postavit na Jeviště v tý vězeňský strkanici. Prej seš zkruvenej zabiják, co ty na to? Zajdem za felčarem, ať ti namíchá pořádnej nakopávák, ať se mi nesložíš, než to začne. Dstaneš pak i nažrat… Ale ti povídám, jediný utržený ucho před zápasem a nakopu ti prdel, že se zastavíš až v Hladový jámě. Jasný?“

Lor Krammer mezitím obrátí svou pozornost k Triss. „Již tě přestanu zanedbávat, má drahá. Následuj mě, prosím. Pro naše dostaveníčko zvolíme poněkud intimnější prostředí.“ Pokyne ti rukou ke dveřím, odkud oba vyšetřovatelé před chvílí přišli. Ucítíš mrazení v zátylku a žaludek se ti zhoupne jak na divoké vodě. Mučírna… O lordu Krammerovi se říká, že právo útrpné na ženy obvykle neuplatňuje. Tak proč právě tam? Opodál sedící dozorce k tobě přispěchá, zvedne tě a odvede do vedlejší místnosti. Lord Krammer vás následuje. Dlouho jsi tu nebyla, ale nic podstatného se nezměnilo. Snad pouze přibylo několik nových zařízení, jejichž cílem je působit vyslýchaným ještě rafinovanější způsoby bolesti. Uprostřed místnosti hučí velká výheň, u níž do půli těla svlečený pacholek žhaví železné pruty a cejchovadla.

„Mí nadřízení,“ promluví ti Krammer zezadu zblízka do ucha, „bohužel ve tvé záležitosti ztrácejí trpělivost, má drahá. Tlačí na mě, abych použil tvrdších prostředků. Mají na tom velký zájem. Jistě chápeš, proč tě drží v Káznici mimo kontakt s ostatními vězni. Neměla jsi nikdy opouštět ten prokletý hvozd. Již jsem ti říkal, že my ochránci pravé víry víme o tvém lidu mnohé. Možná jako jediní na celém světě. Nicméně nevíme, proč po těch letech začínáte strkat své půvabné nosíky do našeho světa. Akdenská ujednání vám jasně nakazují držet se v tom vašem lesním doupěti. Lidé na vás zapomněli, a tak to musí zůstat. Tento stav věcí funguje již téměř dva tisíce let. A najednou se nám tu promenádujete, jako by vám to tady patřilo. Proč jsi zabila svého příbuzného? První se přece vzájemně nevraždí. Neznají zášť, vztek nebo nenávist. Tak laskavě vynech ty báchorky o osobní mstě. Ne, musí v tom být něco jiného. Něco velkého!“ Krammer se ze chvilkového vzplanutí rychle vzpamatuje a na tváři se mu opět zabydlí tradiční úsměv. „Velmi nerad by tě seznamoval s červeným železem, má drahá. Ale budu muset, pokud ti má zdvořilá žádost jazýček nerozváže.“

Káznice

Když si začnou povídat dozorci, prve je nevnímám, mísí se ve mě zlost a neštěstí, ale v jeho projevu je něco, co mě zaujmulo.
Já že jsem někomu utrhnul uši? Proboha...
Trochu se mi z toho zvedne žaludek, ale protože je už nějakou dobu prázdný, jen se zakuckám, a rychle příliv nevolnosti přejdu.
Ten zmrd si to zasloužil příteli ! Chtěl si z nás udělat nějaký podřadný druh, to jsem nemohl dopustit !
Ozval se do toho Wulf. Bylo mi hned jasné, že pokud někdo nemá rád submisivitu, tak je to právě on. určitě to býval mocný válečník, nějaký který se před nikým neklanil. Když jsem tak o tom přemýšlel, ušla mi většina jejich dalšího textu, dokonce jsem se ke svému zděšení přistihl, jak o Wulfovi smýšlím jako o dobrém muži. Nebo jsem to nebyl já?

Když mi dozorce zacloupal ramenem, zvednu k němu hlavu ale do očí se mu nepodívám, plakat už jsem přestal.
Dostaneš najíst ! Dostaneš najíst ! Dostaneš najíst !
radostný sbor výkřiků se spustil, jen co to dozorce vyslovil, bylo to jako kostelní sbor, bylo mi hned jasné že nejde odmítnout, ale než jsem to stihl vyslovit, vyslovil to místo mě Emir:
" Ano pane, udělám co chcete. "
trochu mě překvapil můj hlas, Emir do něj vždy dával trochu divného přízvuku, ale i tak jsem ho moc nepoznával. To se tolik změnil od doby, co jsem byl volný? Zahnal jsem ty myšlenky zavrtěním hlavy.
Emir tohle dělat neměl ! Já mluvím sám za sebe, né vy ! Chtěl jsem se taky najíst !
Trochu mě znepokojilo, jak lehké pro něj bylo promluvit za mě. Budu si muset dávat větší pozor !
Celou dobu jen tak sedím, a vypadám zamyšleně. Poté, co jsem souhlasil, trochu jsem sebou trhl ale jinak se verbálně neprojevuju. Trochu je z toho snad cítit, že mám z dozorců strach, což by bylo pochopitelné. Bohužel lidé jako já jsou trochu nevyzpytatelní.
Hmm, jeviště... Divadlo ! Ach jak dlouho jsem nestál před publikem, sklízeje obdiv a potlesk... následoval povzdechl a hlas pokračoval. Byl to jeden z těch co jsem neznal.
Pak jsem, věru nešťastnou náhodou zabil pár lidí... No a skončil zde. Ach jak rád bych si ještě někdy zahrál...
hlas pokračoval asi ještě minutu nepříjemný, vlezlým hlasem, než Wulf zavrčel a poručil mu, aby táhl zpátky do místa kde hnije, jinak pošle mě abych vysál jeho morek z kostí,brr... Ale zabralo to a byl klid.

MÉNĚ ZNÁMÁ SKUTEČNOST

Existuje jistá vyšší forma magie, které se říká Obdarování. Zejména v dřívějších časech, kdy bylo možné ponořit se do divokých vln proudící prvomízy a čerpat z ní nespoutanou sílu, jí vládli mocnější nadaní. Přesto i dnes údajně chodí po světě několik těch, kteří tajemství tohoto umění znají a dokáží jej praktikovat.

Podstata Obdarování vychází z principu, kdy nadaní, kteří jsou obdařeni výjimečně silnou matérickou empatií, dokáží vstřebávat prvomízu do sebe a následně ji libovolně využívat v potřebném množství. Standardně schopný kouzelník toto nedokáže. Musí čerpat matérii vždy aktuálně v okamžiku, kdy ji chce využít. Čím méně jí kolem prosakuje, tím je pro něj kouzlení náročnější a nebezpečnější. Mocní nadaní, kteří vládnou kouzlem Obdarování, mohou předat část nahromaděné prvomízy jinému kouzelníkovi, který ji následně může využívat. V tomto případě nečerpá energii z trhlin v matérii, ale využívá tu, jenž mu byla dána. Při této formě kouzlení není třeba u sebe mít magický symbol. Výsledná kouzla však bývají ovlivněna původním nositelem nahromaděné prvomízy a bývají proto velmi nevyzpytatelná a často nebezpečná samotnému kouzelníkovi. Darovaná prvomíza se postupně vyčerpá (záleží na předaném množství) a již se pochopitelně neobnovuje. Proces Obdarování musí být realizován v těsné blízkosti. Říká se, že několik nejmocnějších velemágů dokázalo obdarování realizovat i přes třetí osobu, která samotná matérickou empatií nevládne. Nicméně takových bylo i v Čase Bran na světě velmi málo.

Promenáda – cela Starce a Kirawen

Matka popravčí svírá své ruce na Kirawenině krku. Dívka s šílenou ženou zápolí, ale z jejího sevření se jí vymanit stále nedaří. Kirawen se postupně ztrácí barva z tváře a zdá se, že jí skutečně začíná docházet dech. V tu chvíli jeden z dozorců, kteří s klením vtrhnou do cely, silně udeří Matku popravčí dřevěným obuškem přes obě zápěstí. Ozve se nepříjemné hlasité prasknutí. Není pochyb, že pádná rána obě útlé ruce zlomila. Žena zavřeští a sesune se k zemi, kde se schoulí do klubíčka a hlasitě vzlyká. Strážní si zřejmě teprve nyní uvědomí slova podivného muže, kterého zde znají pouze pod nic neříkajícím jménem Stařec. Překvapeně na něj pohlédnou, jakoby zvažovali, zda ho vůbec kdy před tím slyšeli promluvit.

„Starej se vo svojí prdel, ty hnoji!“ houkne na něj zarostlý, podsaditý erdwyňan, který prve ženě zpřelámal ruce. Vzpomenete si, že se mu říká Morna a že pro ránu nikdy nejde daleko. Druhý strážný, sotva devatenáctiletý nováček, jehož jméno neznáte, se otočí ke Kirawen. „Jsi v pořádku?“ zeptá se dívky vcelku přívětivě, což vyvolá šokované výrazy u dalších obyvatel cely. Takového chování se v Katedrále od strážných jen tak nedočkáte, ani když jste mladá a přitažlivá dívka.

Morna se na svého kolegu otočí s nevěřícným výrazem ve tváři. „Hráblo ti, cucáku?! Vyser se na tu děvku!“ zařve dozorce a nečekaně udeří Kirawen obuškem do ramene. Prudká rána srazí dívku do kolen. V paži jí pulzuje tupá bolest. „Teď koukej sebrat tu šílenou čůzu. Myslim, že si zblízka prohlídne Káznici.“

Mladý strážný se překotně sehne k Matce popravčí, uchopí ji v podpaží a opatrně se ji snaží zvednou. Žena chvíli bezvládně visí v mladíkově náručí, načež prudce zvedne hlavu a zahledí se dozorci do očí. „Ne,“ pronese klidným, vyrovnaným hlasem. „Ještě jsem nepředala dar.“ Dřív, než stačí kdokoli zareagovat, se žena vymrští dopředu a scvakne zuby kolem chlapcova nosu. Mladík zaječí, z tváře mu vytryskne krev a žena trhne hlavou. V zápětí vyplivne zbytky dozorcova nosu a s nečekanou mrštností přiskočí ke Starci. „Dar od holubice, Pátrači. Nalož s ním uvážlivě,“ zašeptá Matka popravčí, objeme staršího muže zlomenýma rukama a přisaje se krvavými rty na jeho.

Zkoprnělý Morna stojící u Kirawen se konečně vzpamatuje a vyrazí směrem k bizardnímu výjevu. Náhle ho však mohutná ruka hrubě odstrčí stranou a do cely vstoupí obrovský muž. Přikročí k dvojici v obětí, popadne ženu za rudé vlasy a odtrhne ji od Starce. Druhou rukou jí uchopí za bradu a škubne. Hlava se zvrátí dozadu, kůže a svaly na krku prasknou a odhalí to, co by u živých lidí mělo rozhodně zůstat skryto. Matky popravčí se to však již netýká. Byla zabita tvrdou rukou strážného, kterému říkají Prase.

Do cely vstoupí vrchní dozorce Lamač a mrazivě si prohlédne všechny přítomné. „Co je to tu kurva za bordel?“ zavrčí temně a jeho hlas připomíná drhnutí písku po skle.

Stojíš ve svém rohu cely a z úst ti odkapává krev mladého dozorce. Cítíš, jak ruka kohosi neviditelného pronikla do tvých útrob, sevřela tvou duši a po chvílích hrůzy a bolesti ji propustila… Silnou, naplněnou, obdařenou… Ano, obdařenou. Dochází ti, k čemu tady došlo. Slyšel jsi, jaké to je. Ale nedokázal sis to představit. Ani zdaleka sis to nedokázal představit. Až doposud. Dar, který ti předala zesnulá Matka popravčí, ti alespoň načas vrátil tvou ztracenou moc. Ale za jakou cenu? A jak k tomu došlo? Vždyť by ta žena musela mít neskutečné nadání a to jsi z ní necítil. A nebo… Dar od holubice, pátrači. Zprostředkované Obdarování… Nemožné. Nicméně ať tak či tak, jedno je jisté. V žaláři erinorské prefektury nyní povstal mocný vyznavač magie smrti. Silný, naplněný, obdařený… Bůh ochraňuj Katedrálu…

Káznice – Marisina kobka

Hltavě dopíjíš poslední zbytky neznámého lektvaru. Má zvláštní hořkokyselou chuť. Pro tebe je však sladký jako nejvybranější veerenská smetana. Tak totiž chutná svoboda. Nesejde na tom, zda ji nalezneš ve službách tvé tajemné Nadějě, či pod křídly smrti. Pořád je to svoboda, která tě navždy zbaví páchnoucí kobky, pout, jež mrzačí tvé paže, i potupných výslechů. Pořád je to svoboda… Ačkoliv sis přecejen musela přiznat, že stále upřednostňuješ ten druh svobody, který ti opět po dlouhé době vtiskne do dlaně ostrý kus kovu a umožní ti vzít někomu jeho budoucnost. Ne, upřednostňuješ není ten správný výraz. Toužíš po tom. Toužíš po tom celou svou bytostí. Ačkoliv tam někde uvnitř se stále ozývá slabý hlásek, který se zoufale snaží připomenout ti časy, kdy tomu tak nebývalo. Stále tam někde je, i když ho slýcháš čím dál méně. Káznice se na něm krutě podepsala. Již nemá dost sil, aby překřičel to jediné slovo, které se ti stále dokola vrací. Zabít… Zabít… Zabít…

S úsměvem na tváři se ti klíží oči. Pomalu tě přepadá sladký spánek. Usínáš… Náhle však, jako by tvé útroby sevřely obrovské žhnoucí kleště. Vykřikneš, pak znovu a znovu. Kdosi ti vrazil do hrudi hořící kopí, ruce a nohy se ti zkroutí a hrdlo ti sevřela neviditelná železná pěst. Křik se změní v sípání, chce se ti zvracet, ale pěst to nedopustí. Vše musí zůstat uvnitř. Cítíš, jak se ti po tváři valí slzy, kapou ti na ruce. Jsou rudé krví.

Lampáři se konečně podařilo zažhnout světlo. Přibíhají k tobě strážní. Zmítáš se v řetězech. Odepínají ti je. Tvé údy bijou do chladné země. Pak to náhle všechno skončí. Přichází otupění. „Umírá,“ praví kdosi. Má pravdu? Jistěže má. Umíráš. Ale ještě jsi neskončila. Ztrácíš vědomí.

Promenáda

Po svých slovech jen beze slov pozoruji to nadělení. S řvoucím klidem ve stárnoucím obličeji a možná až ironickým svraštěním obou obočí v krátkém momentě polituji poblázněnou jedním neurčitým pohledem. Vzápětí, s mlčící skálou v těch černých očích, pohlédnu i mlčky na pomalého dozorce, který se mne snažil zašlápnout řečmi aktuálně silného. Mé zpomalené, staré smysly nestačí ani nijak zareagovat, když v tu ucítím na svých rtech životní energii "té" špíny, měkké, mladé, byť zrovna zvrásněné rty té ženy... Teď už ne poblázněné. Cos nutí mě nebránit se tomu. Nenutí, drží mě přisátého na jejích rtech. Pozvednu paže, pevně uchopím její tváře a saji... saji...

Pohled je to jistě pro mnohé možná až nechutný. Není, proč se divit...
Málem převážím své tělo na její, naplňuje mne dětské nevědomí ostatních vězňů v cele, naplňuje mne ten pocit. Oči doširoka rozevřeny, těkají z jejích očí na stěny, na každou osobu, kam jen dohlédnou. Zadýchán, cosi škubne mou hlavou při pohledu na dokonale, finálně zmučené tělo dívky. Při tom činu se z mých úst dostane jen tiché, jakoby zoufalé, zachrčení. Potřísněn krví její i kapkami krve blázna, kterému ukousla kus nosu, nijak tomu nevěnuji pozornost... ...

"Kvík, dělají některá štěňátka...." Pronesu prohnilým hlasem, prakticky nicneříkající, stejně tak bláznivou větu, jako byla prvně pro nás všechny slova toho ležícího kusu masa předemnou. V koutcích rtů to při mých slovech nehezky a nachově bublá, fanatický pohled černých očí se snad rve skrze tělo toho vraha.
"Dávej..." Přiskočím k němu a přiložím na obrův krysí porost na hlavě své dlaně s prsty rozevřenými, načež si jeho tvář přitáhnu ku své a stejně tak, jak se stalo před pár sekundami, přisaji rty na jeho hubu, hluboce otevřenou... Vypadá to, jakoby mé dlaně na jeho hlavě znehybněly celé jeho tělo. Bezmoc...

...bezvládné tělo se tupě sveze k chladným kamenům, občas sebou malinko škubne, z krotkých úst obra pomalinku vytéká čůrek snad viditelně čiré krve, který se mísí se suchým, chladným potem na baňaté tváři a následně ukapává až na černou zem. Pohledem opustím kolos předemnou, vbodnu jej do očí dalšího dozorce.
Využívaje momentu jeho překvapení, jen krátký moment se soustředím, načež se kolem jeho krku takřka mihnutím oka zhmotní šedá mlhovina, která se ztvaruje v kostnatou dlaň, zarývající stříbřité prsty do mužova krku, ničící tu kůži, bránící mu dechu.
"Ty mi určitě odpovíš Ano na mou otázku, že je to tak?" Nebyla to snad ani otázka, spíš suché, kruté konstatování. Ruka pomalu Lamače vtáhne do cely, stisk je, jak se zdá, stále stejně silný...

Spáčovo návrší

Pochmurné procesí pokračuje k ještě pochmurnějšímu cíli vaší cesty. Trojice mladých restorů v pláštích mužů vévody grenvilského a ty. Mladá dívka v krví a blátem prosáklých šatech (veškeré insignie tvého řádu a jiné nepatřičné doplňky ti byly před cestou odňaty), přehozená přes sedlo koně jako čerstvě střelená laň. Na dětsky nevinném obličeji pomalu zasychají krvavé rány a vybarvují se podlitiny. Jen díky tvé udivující odolnosti jsi stále při vědomí, ale vše kolem sebe vnímáš jakoby přes hustý mléčně zbarvený závoj. Nakonec míříš tam, kam bylo určeno. Kdo ví, kolik z toho, co se událo, bylo v plánu a kolik bylo pouze dílem Jannisovi nevraživosti vůči všem úspěšným a jeho potřeby dokazovat si svou nadřazenost. Přání otce je mi svátostí. Možná to bylo myšleno jako ironie, ale faktem je, že Jannis se nikdy vůli protektora neodvážil prtivit. Je možné, že by o tom otec Remilius věděl? O všem? Že se vše dokonce událo na jeho příkaz? Čím méně toho budeš vědět, tím bude tvá role v nadcházejícím dramatu věrohodnější. Poslání gardy byla pro otce protektora vždy prvořadá. Plnil je se vší důsledností a bezohledností, jak si situace žádala. Byl by však ochoten obětovat vše? I ženu, která mu bývala dcerou ve všech těch chvílích, kdy zatoužil předstírat, že je obyčejným člověkem? Možná se jednou odpovědi dozvíš. Až ti zas na krk pověsí řetízek s hvězdou a fénixem. Teď však nejsi nikým, kdo by měl nárok znát pravdu. Jsi jen odsouzená ubožačka uvržená do jednoho z nejhorších žalářů Velké Šíje. Jsi tu, abys otevřela cestu zkáze a krveprolití. Jsi tu, abys zažehla plamen, který spálí i tebe. A pak… Vstala z popela.

Ani sis nevšimla, že již hodnou chvíli cestujete ve stínu vysoké citadely. Divné, odpudivé místo. Zřejmě má takto působit. Vyjedete na nejvýše položený skalnatý ostroh, kam se lze dostat koňmo a jeden z restorů zazvoní na překvapivě hlasitý zvon umístěný ve všedně vyhlížející zvoničce. Po chvilce je spuštěn padací most a po něm vám vyjede vstříc několik ozbrojenců. Formality trvají jen krátce, strážní obdrží vévodův glejt, rozloučí se s tvým doprovodem a převezmou tě do své péče. Další přehození přes sedlo následované vlnou bolesti, která opět přejde v otupění. Překonáte padací most a vnější hradby. Přemístí tě na vratká nosítka a po houpajícím se provazovém můstku tě přenesou do útrob samotného žaláře. Tak jsi tedy zde. Bylo by to bývalo ani nebolelo... Starý přijímací úředník si znuděně prohlédne glejt i tebe a odešle tě na ošetřovnu. Zde jsi umístěna na plesnivý slamník mezi nemnoho dalších pochroumaných trestanců. Felčarův pomocník, malý obtloustlý upocený mužíček, ti potře rány jakousi páchnoucí mastí a nechá tě tak. Ošetřovaných je tu jen velmi málo. Erinorský žalář ostatně neproslul příkladnou péčí o ty, kteří zde skončí. Přesto si všimneš že v zadní části podlouhlé, chladné místnosti je rozlehlý výklenek, napříč kterým je položena dlouhá dřevěná pryčna. Na ní leží výrazně větší počet těl, nežli kolem tebe. Brzy ti však dojde, že tato těla již žádné ošetření nepotřebují. Zdejší lazaret zároveň slouží jako skald a přípravna těl před zpopelněním. Díky umístění místnosti na západní straně věže v místě, kde jsou nejširší stěny, je tu příhodná teplota (pro mrtvé, nikoli pro raněné a nemocné) a navíc se z jedné skupiny, která zdejší pohostinnost využívá, dost často stává druhá a těla se tak nemusí daleko přenášet. Vítej v Katedrále.

Káznice

Krátký a poněkud jednostranný rozhovor vyšetřovatele Břečky s Reynoldem utne táhlý ženský křik z vedlejší místnosti. Břečka chvatně opustí Zašívánu, aby se šel podívat, co se v sále s kobkami děje.

Dozorce, který tu zůstane s tebou, se chvíli nervózně ošívá, ale v zápětí se odhodlá a přistoupí k tobě. Máš pocit, že ho znáš, ale nezáleží ti na tom. „Víš, Prokletej, co tohle znamená?“ zašeptá strážce rozrušeně. Nastoupíš v Masárně! To je obrovská šance. Pro nás pro oba! Já dělám v Káznici už pěknou řádku dní a tebe taky nějakej pátek pozoruju. A poslouchám. Hlavně poslouchám… V noci, když křičíš… Až tě pošlou do boje, vsadím na tebe. Hodně na tebe vsadím. A zbohatnu. A pak, až se sem vrátíš… A ty se sem vrátíš. Pak to budeš mít u mě. Jenom jedno mi musíš zaručit. Nám oběma… Nech bojovat Wulfa!“

Dřív, než stačíš cokoli říct, se vyšetřovatel Břečka vrátí. „Kurva smrt, ta děvka umřela,“ zahuhlá a poškrábe se ve strništi. „Taky jsem jí vyšetřoval. I když vlastně nebylo co. Byla fakt ujetá… No nic, mladej, jde se. Tohle bude kurevsky dlouhá noc.“

Opustíte Zašívánu. Tentokrát již musíš jít sám. Zpočátku se ti notně podlamují kolena, ale vzhledem k tomu, že tě Břečkův dech pokaždé rychle postaví na nohy, začínáš si na chůzi opět zvykat. Všimneš si, že vás následuje urostlý strážný s jutovým pytlem zhruba o velikosti drobnější dívky přehozeným přes rameno. Odcházíte z Káznice průchodem s masivní mříží a tobě to pomalu začíná docházet. Dostaneš se ven. Do světa zvonu, který jsi dlouho slýchával pouze přes masivní kamennou zeď. Do světa, který zná světlo, pohyb, vzduch a snad dokonce i skutečné jídlo. Náhlý nával štěstí tě v okamžiku přemůže a opět se ti po propadlých tvářích kutálejí velké slzy. Břečka na tebe pohlédne a znechuceně zakroutí hlavou. „Kurva smrt, Krammere! Jeden z nejnebezpečnějších zabijáků… Tohle si někdo vodsere,“ zavrčí vyšetřovatel pro sebe. To už se po vnitřním schodišti, na každém odpočívadle odděleném další mříží, vydáte do vyšších pater věže. Brzy vstoupíte na ošetřovnu. Přivítá tě sténání, zatuchlina a podivný nasládlý pach. Vzpomeneš si, že kdosi říkal, že lazaret je zároveň využíván jako márnice. To by vysvětlovalo řadu nehybných těl ve výklenku na protilehlé stěně, odkud se žádné sténání neozývá. Dozorce s pytlem přejde k těmto tělům a rázem je doplní o další o velikosti drobnější dívky. Na jméno si nevzpomínáš, ale víš, že jste spolu v káznici strávili spoustu času. To z vás dělá něco jako… Rodinu? Břečka tě nechá zhroutit na jeden z odpudivých slamníků v oddělení pro živé a odejde si promluvit s felčarem.

Promenáda – cela Starce a Kirawen

Po té, co Prase téměř utrhne šílené ženě hlavu, se dají do pohybu hrůzné události. Stařec povstane s divokým leskem v očích. Jeho tvář připomíná umrlčí masku, jeho oči vyvolávají představu mokvajících ran, kterými z umírajícího těla vytékají poslední zbytky života, jeho hlas zní, jako polykání bláta z močálu nekončeného utrpení. S kým jste to tu vlastně žili?
Obrovský dozorce se chvíli zmítá ve Starcově sevření jako motýl v síti smrtonosného pavouka. V cele zavládne neuvěřitelný zmatek. Valmus řečený Kavalír se s jekotem vrhne k mřížím, cestou však zakopne o mladého dozorce s ukousnutým nosem, který se před chvílí v bezvědomí zhroutil k zemi, v pádu se nechtěně zachytí ramene dozorce Morny, kterého strhne s sebou. Vojvoda pouze strnule sedí na slamníku a zírá na ten šílený výjev. Lamač vztekle zařve, vytrhne z pochvy krátký meč se zubatou neudržovanou čepelí a vyrazí kupředu. Nežli však překoná hromadu ze tří těl, která se před tím utvoří, propustí Stařec bezvládné tělo Prasete a upře svou pozornost na vrchního dozorce. Jakoby se v tu chvíli v cele setmělo. Zdá se, že se dokonce zvedá mrazivý vítr. Přízračná paže se sevře kolem Lamačova hrdla. Z místa, kde dozorcův krk stiskne, začnou stoupat stužky páchnoucího dýmu. Děsivá ruka zvedne Lamače ze země. Dozorce s bolestným vytím upustí meč. Na Starcovu otázku pouze nesrozumitelně zavřeští, ale možná je to jen důsledek spalující bolesti, kterou mu způsobuje kostnatý spár na hrdle. Morna se v té chvíli stačí sebrat ze země. Úderem obušku přerazí Valmusovi nos a vyběhne z cely. Venku se již rozléhá dusot nohou dalších dozorců.

„Čarodějník, kurva!“ Ozve se z venku Hornův křik. „Je to zatracenej čarodějník! Zavolejte někdo správce! Sežeňte Santala!!!“

Promenáda

Byl jsem pomalý. Příliš upjatý na ozbrojence. V slizské tváři se objeví známka vzteku.
...mírný nádech.
"Na tohle nemám čas." Syknu zlobně tak, že se ta slova dostanou až hluboko k rohům cely, paže stále hladí volně boky, oči stále trhají pohledy Lamačovo tělo na kusy. Stisknu levou dlaň, také potřísněnou teplou, čerstvou krví, v pěst...
Kůže na dozorcově krku začíná nehezky černat, následně pak nabývá šupinovité šedi. Jen malý moment a kostěna dlaň stiskne jeho krk nadobro, pak tělem vrhne o stěnu a je jí jedno, zda s sebou tělo přibere i další překážky...
...chodby drásající ozvěna hlubokého, sytého nádechu.
Neohlížím se na ostatní, spěšným, sic klidným vyrovnaným, krokem vyjdu z cely. Času není určitě mnoho, rozhlédnu se na jednu i na druhou stranu chodby, tentokrát již připraven...

U "felčara" - pokud se to tak dá nazvat

Pomalu se přetočím na slamníku na bok. Sušená stébla nepěkně, snad až moc hlasitě vrzavě zapraskají. Oči putují po místnosti, mlha před nimi se již mírně rozestoupila, ale přes to matný závoj stále zůstává. Zbavit se ho nějakým mrkáním je pošetilá hloupost. Přijde mi, jako bych v uších zas slyšela zaznít zvon u katedrály, stejně s mohutným zaskřípěním, když spouštěli padací most. Společně s tím mi pohled padne na těla, vyskládaná na pryčně...

Lhostejnost. Nic jiného necítím. Možná díky otupělosti z toho, jak mě zbili. Teď jsem jim za to dokonce vděčná. Jen kdyby mi nepřišlo, že se mi v hlavě usídlil kovář a jeho učni. Každý zvuk, jindy sebevíc tichý mi připadal minimálně stejně hlasitý, jako hrom za bouře. K tomu nepříjemná, bodavá bolest a stále lehce houpavý pocit v žaludku.
Všechno tohle se stmeluje v podivné, bezmyšlenkovité prázdno. Alespoň něco mi brání pokládat si dokola stále ty samé otázky, které nejsou zrovna moc.... "bezpečné". Nejméně, možná paradoxně, pro mě samotnou.

V koutku oka mne upoutá pohyb. Jiný člověk by se možná dychtivě ihned otočil, kdo vchází. Ať ten, co je zde příliš krátce, nebo ten, co naopak příliš dlouho. Já však zůstávám ve stále stejné pozici, nijak moc se nehýbu. Mimojiné i proto, že tělo začíná trochu tuhnout a já ho tak docela ještě neovládám. Raději tedy na sebe neupozorňovat, než udělat neuvážený, prudký pohyb. Spoléhám se na zostřený sluch.

Dvoje kroky.
Zvuk, jako by něco těžšího dopadlo na pryčnu. Vzápětí další, ale...
Zavrzání slamníku, na který se někdo, snad úlevně, položil. Několik vteřin klid. Pomalu se obrátím zpátky na záda, chvíli zavřu oči, pomalu, zhluboka nadechnu a zas víčka pozvednu. Otupělost přetrvává, ale bolest vcelku ustupuje. Měla bych se alespoň trošku hýbat, abych byla schopná jít. A kdyby jít, vůbec se posadit.
Pohyby jsou sice minimální, ale za to vcelku cílené, protáhnou alespoň trochu svaly, kterých je třeba a vcelku začnou projasňovat i rozum. Stejně s tím bůhvíproč teprve teď ucítím to, co mi namazali na rány. To mému žaludku nijak nepřidalo, už tak světlounká kůže zbledla ještě o něco víc, takže o to větší kontrast tvořily vybarvující se podlitiny na tváři, zbylé byly schované pod šaty.
Špatně se dýchá, kopanec mířený na žebra byl kupodivu asi nejsilnější a nejhorší. Nebo má spíš dlouhodobější následky, než u hlavy.

Pomalu vydechnu. Svíravá, nepříjemná bolest, ale dá se to vydržet. Už bylo i hůř. Pootočím se směrem, kde by měl ležet ten, koho před pár okamžiky přivedli. Nedívám se však přímo na něj, alespoň jemu se to tak bude jevit. Zvyk je zvyk a není jen tak pro nic za nic...

Promenáda - cela Fregara a Jokkena

Na mou otázku stran ženského ječení mi nikdo neodpoví. S tím jsem mohl počítat. Ale alespoň vřískání ustalo. Ozvaly se jiné zvuky. Chroptění, řev, zvuky jako když se něčím o něco mlátí, a do toho všeho hluboký zvuk ticha...
A tenhle zvuk přehluší vše ostatní. Hlučení pomine, nastane vláda temného ticha. Důstojného, všemocného, hlasitě oznamujícího všem, kde je jejich místo právě v tuto chvíli.
I to moje.

Potřesu hlavou, snad abych se zbavil pavučin obestírajících mou mysl. V tom okamžení mne ostrý střep bodne uvnitř hlavy. Hluboko, krystalicky čistě a přesně. A pokračuje, vrtí se v ráně.
Cítím hukot, jak se z té rány hrnou vzpomínky. Zavrávorám. Vypadám jistě jako opilec.
Ale i opilec si časem vzpomene, jak se stal opilcem.
Tam u nás na severu ženou prudké ledové vichry šest stop dlouhé vlny na černé útesy. S ohlušujícím rámusem se vlny přelévají přes ohlazené kameny, aby se nakonec rozbily o štíty útesu.. A stále znova a znova přicházejí a zaplavují kamenitou hráz.
Stejně tak jako mne teď zaplavila přílivová vlna vzpomínek.

Vše mi dochází. Obrazy běží před očima. Některé matné, starší, některé světlejší a některé krsystalicky čisté a nelidsky ostré. Vidím a cítím, mohu si sáhnout. Sáhnout na důvody, na příčiny.
Běh, strach, divoká jízda na koni. Dlouhá a mokrá potem. Boj, ostrý břinkot oceli. Bolest, pach krve. Pach smrti. Dlouhý závod z časem. Lesklé zbroje. Hvězdy... ne jen na nebi.
Horský průsmyk, volání luňáků. Poděšená mláďata utíkají z prašné cesty. Přátelé kolem. Ne, známí. Moji lidé. Mrtví.
Pach krve. Pach smrti. Samota. A stále dokola. Pak studená dlažba, cizí a přece tak známí nepřátelé. Boj. Šerm. Odskoky a výpady. Prudké oddechování. Pískot v plicích. Štiplavý pach olejem mazaného železa - kouzlo! Záblesk. Bolest. Bolest. Bolest. Pak... úleva.

Když jsem byl malý, učili mne, že když dostanu ránu do hlavy, je možné, že upadnu do nevědomí. A až se z něj vrátím, až se duše vrátí do těla a mysl popadne otěže rozumu, bude se mi zdát, že jsem se znova narodil.
Mockrát jse o tom přemýšlel, i jako dospělý. Nikdy by mne ale nenapadlo, že se narodím tady, v dusné, páchnoucí temnici kdesi pod povrchem kdysi vznešeného města.

Blýskám očima, plnýma hněvu, bezmocného hněvu. Dochází mi to. Tak mně přece dostali. Dostali. Daleko od domova, od všeho co mám rád a co znám. Dostali mně.. .sem!
Dostali mně a shniju tady, v týhle zatracený shnilou vodou páchnoucí díře. Ty svině! Svině zkurvený!
Prudce vydechnu. Klid Jokkene. Můj rozum se hlásí o slovo. Má ho mít.
Rychle přemýšlím. Jde to samo. V zoufalé situaci myslí všechno rychleji. Pták v povětří, ryba ve vodě, srna v lese.. i baron Vlaand de Geert v žaláři.

Dostali mně, ale nezabili. Naopak. Osahám si ránu na paži. Vyčištěná. Bude se dobře hojit. Vzpomínám si na to, že to udělali. Studená místnost, nasládlý pach a mrtvoly naskládané ke stěně. Hmm..
Nezabili mne, nepopravili ani nevydali Jim. Kdo ví, možná že tahle díra právě Jim patří. A že si pro mně přijdou. Určiě přijdou. Potřebujou mně. A potom... no asi mi nebude veselo.

Vnitřní tlak je na hranici snesitelného vkusu. Bolí to. Ne ta sečná rána, ale ta pravda. Jsem tady, zavřený, daleko od domova a bez naděje na brzký odchod. Ale už jsem zažil zlé časy. A bylo mi i hůř.

Klid Jokkene. Něco se stane. Určitě se něco stane. Ale než se to stane, musím něco udělat já. Přece jim tu radost neudělám. Přece se tady z toho neposeru. Dokud stojím na nohou... jsem pořád lepší než oni.

Silou vůle, vypěstovanou a posilovanou léty dobrodružného života prozatím přijmu svůj osud. Nejsem smířený, do vyrovnanosti mám daleko, ale nehroutím se a nezoufám si. I když důvodů je více než dost.
Mí lidé... padli... Co bude s mou rodinou? S jejich rodinami? A co bude s Terisou?!

Ne, teď ne. Musím si zakázat myslet na takovéhle věci. Prostě to nejde.

Sevřu pevně rty. Drak hněvu bije zevntiř o mříže mého sebeovládání. Soustředím se na jiné věci. Protáhnu si paže. Bodová bolest v levé, ošetřené ruce. Jinak mi nic není. Se zády je to horší. Možná je slyšet ošklivé křupnutí, jako když se láme suchá větev, to když se vrací do práce dlouho neužívané klouby. Protáhnu si krk. Je mi divně.
Jako by mě někdo dlouho mlátil a pak jsem dlouho spal.

Ukončím protahování a vydechnu. Jsem unavený.
Ale živý.
S pocitem proměny se rozhlédnu kolem sebe. Stíny. Vidím je v rohu, na stěnách, neživé i živé. Ale jenom stíny. Až na...

Vidím vyhublého modrookého mladíka, jehož liščí tvář rámují urousané vlasy barvy havraního peří. Podivně se na mně usmívá. Viděl jsem v životě dost podvraťáků, abych okamžitě poznal dalšího.
Chcípak. Levej jak olmodovarská šavle.Co čumí?

Těším se na to, cítím radost, že si na někom můžu vylít zlost, a zvláště když je to takovýhle na první pohled levotou smrdící parchant.
Ale dřív, než chcípákovi vmetu do tváře, co si o něm a potažmo o celém světu v tuhle chvíli myslím, stane se něco neočekávaného.
Chcípák naleje ze džbánu vodu a podá mi ji, na tváři šibalský výraz. Misku přijmu a hltavě piju.
Žízeň, žízeň! Hlad hlad! Volá mé tělo.
Musí vydržet.

Poslouchám, co chcípák říká. Kolem se ozývá rozličná změť výkřiků, sténání, chroptění, ale já vnímám jen jeho. Po dlouhé době hlas, který není nepřatelský. Dokonce naopak.

Takže zápasy. Tady se organizujou zápasy. Jako v nějakým pouštím bordelu. A místní honorace se sází a řve radostí, když jejich chudák zabije cizího chudáka. Jako na tržišťi v Haifě. Kam bůh nevidí...

Ale ta nabídka se mi zamlouvá. Tady totiž nikoho, kromě Nich, nebude zajímat kdo jsem a odkud. Tady jsem jeden z mnoha stínů, které postupně mizí. A já mizet nechci. A tohle... Je to určitá šance, jak tady nechcípnout hlady, nezešílet a třeba se dostat ven.
Jen pár věcí mi nedochází, hned se na ně zeptám.

„Říkáš,“ mluvení mi jde stále s potížemi, nateklé tváře splaskávají jen pomalu. Následkem toho je můj hlas, nosovým přízvukem odcizený, ochraptělý více než obyčejně.
„že vrchní dozorce, ten Lamač, po mně chce, abych bojoval v pitomý večerní rvačce. Proč mi to vrchní dozorce nepřijde říct sám? Proč posílá tebe? Kdo ty vůbec jsi?“

Nečekám na odpověď, protože v tu chvíli mi to dojde. Nejsem hlupák a pár vězeními už jsem si prošel. V kontinentálních dírách Šíje i jinde. A všude se najdou takovýhle chcípáci. Někde prodávaj durhang, někde pití, někde informace a někde třeba sebe. Ale všude jsou a jsou stejní.

„Ne, počkej, nic neříkej. Je mi to jasný. Ty jsi tu totiž taky zavřenej, co? Taky tady hniješ. Jako já. Ale já jsem tady pár dní,“
Kolik vlastně? Dva? Tři? Záleží na tom?
„a ty tady budeš už dlouho, když nabízíš voka u vrchních dozorců, co? Donášíš, provokuješ, abyses měl co nejlíp, viď. Abys dobře přežil. Protože tam venku bys nepřežil, že jo?
A teď sháníš vězně, který se chtějí bít v klání, na který se sází. A když neseženeš, dostaneš nakládačku sám, viď?
Hm, nebo možná budeš muset sám bojovat?“
Ošklivě se usměju. Ten pohyb mi působí bolest, ale nemůžu si pomoct.

Nadechnu se. Nabídka se mi líbí.
Slibuje mi jídlo. Nevím co myslí tou kozou a drbáním, u nás se říká prase a drbání, ale třeba mu špatně rozumím.
Nemyslím na to, co tady podávají za jídlo, dvorní kuchyně vévody Leóna to asi nebude, ale s plným žaludkem se líp přemýšlí. I bojuje.
„Já to beru. Nevím co je to za řeči o prohře v posledním kole, to mi budeš muset vysvětlit. A to jídlo chci hned, mám hlad. A když mám hlad, jsem mizernej v boji. A pak by to bolelo asi nejen mně, viď? “

Znovu se ošklivě usměju.
„Tak povídej. Co je to za boj a co má být ta prohra v posledním kole.
A děkuju za vodu. Můžeš mi řikat.. Jokken.“

Špitál – Wera, Reynold, Marisa, Marco

Žalářní špitál není příjemným místem. Návštěva rozlehlé chladné komory, oprávněně připomínající kryptu, vlastně patří po Hladové díře a Káznici k těm skutečně špatným zážitkům, které vás uvnitř Katedrály mohou potkat. Už jen kvůli tomu všeprostupujícímu zápachu smrti, jenž se vám velice rychle a velice trvale zažere pod kůži. Za chvíli vám zákonitě začne připadat, že už jste sami v půli cesty na věčnost. A často tomu tak i bude. Těžko říct, zda vás pak uklidní představa, že se s vaším tělem nebude muset nikdo nikam dlouho vláčet. Mrtvoly jsou totiž skladovány přímo zde – na protilehlém konci lazaretu v širokém výklenku s napříč umístěnou dlouhou pryčnou. Zde si ti, kterým se podařilo opustit svéráznou pohostinnost žaláře erinorské prefektury, dopřávají svůj nerušený spánek až do Velkého opékání. Tak vězni i dozorci říkají dni, kdy se jednou za dva týdny roztopí velké pece a místo ve špitálu se výrazně uvolní. Z důvodu uchování těl v pokud možno přenosném stavu byl také lazaret zřízen v nejchladnější místnosti v celé citadele. Krom výklenku s pryčnou tvoří jediné vybavení komory pár nesčetněkrát propocených, promočených a prokrvácených slamníků, velká káď s vodou, popraskaná krví nasáklá dřevěná operační deska na dvou kozách s koženými pouty na ruce a nohy a stůl v rohu místnosti, kde dva statní holohlaví lapiduši ustavičně hrají v kostky. Krom nich zde žádní dozorci obvykle nebývají. Těžká mříž na levé straně místnosti odděluje špitál od vnějšího schodiště, dveře na pravé straně vedou do komnaty felčara.

Tradičně zde, alespoň v oddělení pro živé, nebývá příliš nabito. Jen málokdy stojí vládcům katedrály za to někoho nechat ošetřovat. Dnes se ve studené kryptě sešlo pět dosud živých lidí. Však pouze čtyři z nich jsou umístěni v oddělení, kde se s jistými projevy života počítá. Mladá dívka s nevinnou dětskou tváří, na které kdosi zanechal svůj jasně čitelný podpis v podobě podlitin a krvavých ran, vyhublý zarostlý mladík se smutnýma očima, vyčerpaně zhroucený na vedlejším slamníku, plavovlasý jinoch v honosném šatu s hlavou ovinutou krví nasáklým obvazem a starší bělovlasý muž, jako jediný se choulící pod špinavou dekou. Nikdo z vás tu není dlouho. Zde žádní živí dlouho nezůstávají. Ač všichni zápolíte na tenké hranici mezi vědomým a nevědomým, zdejší chlad vás postupně přivádí k sobě. Začíná se ozývat sténání, kašel a zvuky dávení. Alespoň to vás odlišuje od druhé části komory. Až na jednu zvláštní dívku, která doslova přežila svou smrt.

Promenáda

Jakmile ode mě strážný odtrhne tu šílenou ženskou, zhroutím se na podlahu a začnu lapat po dechu. Před očima mi tančí hvězdičky. Několikrát zamrkám a plně se soustředím na dýchání. Hlavu si opřu o ruce a čekám, až se mi dech opět vrátí do normálu. Zároveň se snažím sledovat dění v místnosti.
„Jsi v pořádku?“ Překvapeně se podívám na mladého strážce, který promluvil. Jsem tu správně? pomyslím si nevěřícně. Soucit a starostlivost?? Tady? Pomalu a trochu váhavě přikývnu, jako bych si stále nebyla jistá, zda jsem slyšela dobře.
O tom mě však přesvědčí reakce druhého dozorce. Po jeho ráně se znovu s bolestným syknutím zhroutím na podlahu. Odolám silnému nutkání se na něj vrhnout a potrestat jeho chování. V momentálním stavu bych toho však stejně asi nebyla schopná. Instinktivně si na rameno položím druhou ruku a ochranitelsky jí tam nechám.
Další události vnímám už jen na půl oka. Pohledem přejíždím od té ježibaby k mladému dozorci a prohlížím si ho důkladněji. Hmm, zajímavý zhodnotím nakonec a začnu se plně věnovat dalšímu dění v cele.
Užasle zírám na proměnu Starce, který se mnou sdílí celu. Bezmyšlenkovitě se odsunu do rohu. Magii ne, prosím! Řeknu si pro sebe téměř zoufale. Jakmile však stařec vyjde z cely v hlavě mi to začne doslova šrotovat.
Sice je to čaroděj, ale stále je to člověk... snad. Co kdyby...
Zhluboka se nadechnu a rychle se zvednu. Stále si však držím bolavé rameno v kterém mi nepříjemně pulzuje. Není to ale nic, co by se nedalo vydržet. Vyhnu se mrtvolám, které se válejí na zemi a snažím se působit slabě, aby si to náhodou některý ze živých strážců nevyložil špatně. Zastavím se ve dveřích cely a předstírám, že se bojím opustit místnost.
Hej! Počkej! zavolám na odcházejícího starce. Snažím se přemoci všechen strach, úzkost i nechuť, kterou ve mě magie vyvolává. Opět se zhluboka nadechnu. Potřebuji pomoct. řeknu to jen tak, aby to slyšel pouze on a žádný ze strážců.
Přeci jen jsme spolu byli v jedné cele. Byl to celkem dobrý společník. Tichý, klidný... Třeba se to teď změnilo... pochyby mi víří hlavou a já si už nejsem tak jistá svým činem.
Nejdříve napjatě čekám na jeho reakci. Podle té se rozhodnu, zda mu povím i zbytek, co zde ještě potřebuji vykonat.

TECH.:

Nevím, zda jsem vám uspořádání Promenády dostatečně výstižně popsal, proto tak činím nyní, aby nedošlo k nějakým nedorozuměním. Nejsou zde prvořadě žádné chodby, v nichž by se dalo utajeně pohybovat, ale pouze ochozy. Cely jsou situovány po obvodu vysokého kruhového sálu zvaného Trestní hala, a to ve čtyřech poschodích umístěných na otevřených terasách (tzv. okruhy), vzájemně propojených krátkými schodišti. Na každém poschodí hlídají dva strážci, kteří však pochopitelně vidí i na ty ostatní a v případě potřeby mohou zasáhnout. Z Trestní haly vede jediná cesta skrze velkou kovem pobitou bránu s mohutnou závorou, kterou musejí zvedat minimálně dva silní chlapi. Za bránou je široká chodba do jídelny.
Cela Starce a Kirawen se nachází na 2. okruhu Promenády. Cela Jokkena a Fregara na 3. okruhu.

Promenáda

Události na 2. okruhu zburcují a upoutají pozornost drtivé většiny vězňů, kteří se nahrnou ve svých celách k mřížím, povykují na sebe i strážce a zejména ti, kteří se nacházejí nad místností, kde k původu rozruchu došlo, se dožadují popisu situace. Nastalý zmatek přeruší rovněž rozhovor Jokkena a Fregara, zbytek osazenstva jejich cely již stojí u mříže, ale mají tu smůlu, že se vše podstatné odehrává právě v místnosti pod nimi.

Na 2. okruh se seběhli čtyři z šesti zbylých strážců z Promenády. Další dva dole v Trestní hale již sundavají těžkou závoru na vchodové mříži. Z místnosti, kde došlo k oněm divokým událostem, vyběhne dozorce zvaný Morna a huláká cosi o čarodějníkovi. Promenáda nedočkavě vře jak kotel polévky v chudinské čtvrti. Dozorci upřou napjaté pohledy do nepřirozeně ztichlé cely. Morna odcouvá až k zábradlí ochozu, kterého se křečovitě chytne, jakoby každou chvíli mělo začít zemětřesení. Ostatní jako jeden muž odhodí obušky a tasí meče. Z cely vyjde starý muž v zašlém šatu ne nepodobném rubáši. Jde pomalu, ale s děsivou rozhodností. V jeho pohybu je cosi, co šeptá o mrtvých údech osvobozených od těsných stěn hrobu. Promenáda se v tom okamžiku ztiší. Zdálo se vám to, nebo se tu skutečně setmělo? Všichni čekají. Za Starcem se objeví drobná dívčí postava, cosi mu šeptá. O jaká zrůdná tajemství v tuto děsuplnou chvíli může jít?

Struna napětí se natahuje až prasknutí. Jeden z dozorců se nakonec odhodlá a vykročí vpřed. Starý veterán několika Písečných válek. Vzpomenete si, že se mu tu říká Rolf Duna. „Zadrž, magiku,“ promluví Duna sytým hlasem. „Jsi sám proti přesile. Správce Santalo je již na cestě a další muži s ním. Vzdej to a tvé činy budou souzeny poprávu. Hlavně odevzdej svůj Symbol, máš-li ho… Musíš mít, když jsi byl schopen toho… Toho všeho. Jinak tě čeká smrt!

Promenáda

Kdo ví, proč stojím mírně bokem ke všem těm odvážným strážným.
Paže svěšené k tělu, nedávám ženě zamnou žádnou známku toho, že bych si jí všímal, ba dokonce ji vnímal. Posedle dokořán otevřené oči si prohlíží jednotlivé strážce, jejich tváře.
"Slůvko... ... MAGIK..." - vyhrknou má ústa chraplavě s ironickou nechutí, přičemž opět ještě nezaschlá, temně nachová krev kanoucí z dlouhých vlasů do tváře nechutně zabublá v koutcích, v tyto chvíle, slizských, lesknoucích se rtů. Zjevně mi to nevadí, ba co možná více... dle občasného, téměř neviděného, oblíznutí se, mi tato skutečnost snad více, než jen vyhovuje.
"... je poněkud slabé. Nevýstižné. Ale hlavně... Hmm... Mladické. Líné. Hloupé a neohebné." Pravím dlouze a pomalu sarkasticky otcovským tónem. Zřejmě mám čas, nikam nespěchám. Zjevně...

"A můj... Symbol? Dnes to bude již... osmsetpětašedesát dní, co mi ho vaši bachaři sebrali, Mistře Dědečku." Ve tváři se objeví jakási vážnost, míšená s oním sarkastickým úsměvem. Krví lesklé rty tomu úsměvu dodávají pekelné vzezření. Hubu mám také zřejmě nehezky prořízlou, když i jen o pár let staršího člověka nazvu dědem.
"Hezky si to rozmyslete. Jste sami... Proti přesile... Očekávám od vás, že rozumně přistoupíte na jistý... Výměnný obchod, pokud opravdu nechcete, aby kohokoli dalšího... čekala smrt." Konverzační tón mých posledních slov se změnil v nařizující, přímý, neústupný, zároveň však tak jemný, jednoduchý...

Má mysl pracuje velmi rychle. Času určitě ubývá, sil také. Nehodlám nic riskovat… Ten, kdo mi vypůjčil svou moc, určitě musel věřit v to, že nezklamu. Nesmím zahálet…
Při vyhlídkové plavbě mých pohledů skrze těla dozorců, jejich tváře, jejich hlavy a mysli si vybírám dva nejstatnější a bojově zjevně nadané jedince. Je jedno, jak jsou vysocí, či svalnatí, věřím proporcím, které mají zakódovány v myslích, v mozcích. Překvapí mne, že se mě ještě ta žena opovážila oslovit, natožpak, když z řad strážců vystoupí ten staroch…
Ženu ignoruji. Dokonale. Při dědkových slovech spřádám pavučiny snů do hrozivých tvarů, ukazujíce mým obětem pravou podstatu reálna kolem nich…

…mé, kdysi „nejoblíbenější“... Oba před sebou mohou vidět všechny dozorce okolo, však stojící čelem k nim, jen a pouze. Oční důlky vyplněny pekelnou, rudolící se hmotou, bez víček. Znetvořená ústa, podobně, jako když „to“ Prase zničilo tělo ženy, kterážto mne nechala procitnout, barva pokožky šupinovitě bílá, uhlově černé žíly vyvstávají napovrch kůže praskající, rozpadající se kůže…
“No tak… Bodni si do nás. Setni nám hlavy. Ukaž, co v tobě je. Jsme jen tvé hračky… Nelíbíme se ti?“
Paže pomalu se sápající po živých tělech, prahnoucí po krvi uvnitř těl dvou dozorců. Nemrtvé chtíče posíleny pekelným zřídlem v jejích očích…

Malíčky obou dlaní se mírně pohupují, splétají sítě mých nechutných pavoučků. Jejích nočních můr. Snad posedlost mne žene kupředu tak rychle, že se neohlížím na účinky, které se mohou dostavit, když se nepovede… Nehodlám nic riskovat? Ne. Ať už je Dárce kdokoli, jistě je o to mocnější, než má Hlava. Ať už je to kdokoli, tím, že mne obdaroval skrze tu chuděru, chtěl, abych se dostal ven. Abych ho našel. Musím… Dostat… Svůj… Symbol…
A nebo je ten někdo tak mocný, že by pro mne stvořil nový? Nenávidím náhody a nevědomost…

Špitál

Na chvíli jsem musel ztratit vědomí ! Nejsem v železech, už je lépe...
Trošička naděje mi na chvíli prostoupí vědomím, když však otevřu oči a zjistím, že se nic nezměnilo, a to co se mi zdálo bylo skutečností, trochu posmutním. Zmateně se rozhlédnu po okolí. Stěny se vlní a mírně pulzují. I když to není poprvé, co něco takového vidím, udělá se mi trochu mdlo a ještě více se schoulím sám do sebe, abych tak utvořil téměř nepatrný špinavý balíček s vystrašenýma očima, zmítajících se pravidelně v jemných záchvěvech. Jestli strachem či zimou? Snad obojím.
Ty můj pane máš dar nad dary. Ty můj pane míříš k velkým věcem! Leč nešetři časem, vidíš tu dívku vedle ?! Rozpolti ji lebku a napij se, udělá se ti lépe, uvidíš. To ti slibujeme !
Hlas mě donutí, abych se otočil pohledem k Weře, a na chvíli se na ni zadíval. můj pohled je otupělý a možná trochu děsivý, protože nevěstí nic dobrého.
Vidíš... Tak... Vstaň a jdi k ní, když jí strčíš prst do oka a pořádně zatlačíš, uslyšíš jak umí krásně ječet, hmm...
Spokojené zakňourání hlasu mě donutilo abych sebou trochu trhl. Chvíli poté, stále s pohledem upřeným na Weru, se odpoutám od svého pohodlného lehu v klubíčku a vydám se pomaličku po čtyřech k ní. Jakobych vážně přemýšlel nad tím, že jí něco provedu, jakoby mě její přítomnost a přítomnost hlasu, který mě nabádá k zvrácenostem elektrizovala a mě to v tu chvíli bůhvíproč příjde jako dobrý nápad. Na půli cesty se však zarazím, na okamžik.
Ne !! Ne !!
Sepnu pevně rty a pohled zaryju do země, jakobych sváděl těžký vnitřní boj. Po chvíli mi z hrdla sotva znatelně unikne:
"n..ee..."
a znovu si sednu na bobek. Trochu nešťastně si prohlédnu své ruce, jakobych v nich hledal odpověď. pravdou je, že nechci sledovat pohybující se zdi. Přidají se další:
Říkali...říkali že ti dají najíst ! Tak jdi a nasyť se, ukážeme ti kde má játra a srdce, jak ho vytáhnout ven z její hrudi. Notak ! Budeš mnohem silnější než kdy dřívě, to ti slibujeme !
Poznávám i mnoho jiných, těch kteří leží v stejné místnosti, ale jiní je už neslyší. Je jich příliž moc, až mi z toho běhá po zádech husí kůže. Skoro cítím jejich pohledy, dychtivé a doširoka otevřené oči, pobízející k činu. Opět se sesunu do klubíčka a obejmu si kolena.

Márnice - Lazaret

Tma za mýma očima poněkud zesvětlila, cítila jsem jak se konečky prstů dotýkám vědomí a když jsem ho konečně pevně uchopila začala jsem cítit své tělo. Nebylo mi dobře, ruce a nohy jsem měla ztuhlé, tupě mě bolela hlava a žaludek jsem měla až někde ve krku. Namáhavě několikrát polknu ale podaří se mi žaludek vrátit zpět kam patří.
Pomalu otevřu oči, slyšela jsem nějaké zvuky, bolela mě z toho hlava ještě více. Chtěla jsem ticho!
Pootočím hlavu ještě o kousek a vidím ty dva hlídače, chvíli jsem je musela pozorovat protože oči mi nějak špatně zaostřovali.

Ti tedy rozhodně nebudou problém, hledí si jen svého. To je dobře... pro mě.
Začnu pomalu pohybovat rukama a nohama abych se zbavila ztuhlosti a ještě nějakou chvíli ležím než mi je trochu lépe.
Zvednu ruce a promnu si spánky, je mi lépe. Teď je načase pustit se do svého úkolu, jak to říkal? Nad Lazaretem. Tiše sklouznu na zem a dřepnu si, chytím své vlasy. Příliš dlouhé, překáží mi tak si udělám na vlasech dva uzly, už se těším až si je ostříhám.

Prohlédnu si ostatní vězně v Lazaretu, nic moc tedy.
Začnu si místnost prohlížet, hodilo by se kdyby tu bylo něco ostrého. O ano! Něco ostrého! Cokoliv!
Div jsem se kvůli tomu nezadýchala, začnu se tiše plížit směrem ke zraněným, přitisknu si prst na rty abych jim neznačila ať jsou potichu.
A začnu místnost prohledávat, musím něco najít, jistě tu přece musí mít nějaké nože, skalpel, nebo aspoň vidličku! Tím by také šlo zranit i když hůře.

Špitál

Opilcova rána bývají hrozná, ale je vůbec ráno? Má mysl je zmatená, cítím, že je něco špatně, něco se silně nepovedlo, něco se pokazilo. Hlava třeští víc, než bych po běžné pitce čekal. Cítím se… ztracen. Probouzel jsem se na různých místech a často se snažil vzpomenout, co jsem předchozí noci prožil, ale většinou mi pomohl jediný pohled. Ve většině případů pohled příjemný - nahé ženské tělo vedle spící společnice. Jak moc jsem tyhle pohledy miloval, tato malá vítězství nad další utrženou květinkou.

Dnešní probuzení bylo jiné. Neležím v žádné pohodlné loži, neobjímám žádnou neznámou krasotinku, necítím její jemnou podmanivou vůni. Místo toho vnímám chlad, jenž mě ze všech stran svírá. A ten děsný hnilobný pach. U svatého Reiny, kde jsem se to ocitl? Nejsem snad již po smrti? Zkouším otevřít oči, ale jde to ztěžka, víčka jsou něčím ztvrdlým slepená. Povedlo se. Naskytl se mi hrůzný pohled, skoro jsem vyjekl hrůzou, ale suché hrdlo vydalo pouze sípavý zvuk. Oči jsem ihned zavřel. To nemůže být pravda, to je jen nějaký ošklivý sen, jen sen, po kterém přijde krásné slunečné ráno. Zaháním otřesnou vzpomínku, která se mi právě zaryla do mysli. Ale jak jen můžu zapomenout na tu hromadu mrtvol, jenž sem v tom jediném okamžiku spatřil? Snažím se znovu usnout, nebo spíš konečně se probudit…

Špitál – Wera, Reynold, Marisa, Marco

Nepatřičné zvuky provázející vaše procitnutí a zejména kradmý pohyb některých z vás zanikají v chřestění kostek, s nimiž lapiduši zručně víří v keramickém džbánku, aby s nimi v zápětí mohli mrštit proti desce stolu a následně se o výsledek této akce halasně pohádat. Zdá se, že jsou do své hry zcela zabráni a tudíž si vás, pokud zrovna nepřiskočíte ke vchodové mříži a nezačnete s ní divoce lomcovat, pravděpodobně příliš všímat nebudou. Neočekává se, že nešťastníci umístění ve Špitálu budou dělat potíže. Buďto již mají příliš blízko ke smrti a nebo již vědí své o chování, které je zde k věčnosti může rychle přiblížit.

Dnes je v chladných zdech smrtí prolezlé krypty neobvykle živo. Nejprve se strhaný mladík, budící dojem těžce nemocného, se zjevně hladovým výrazem v očích sune po podlaze ke zbité dívce. Nakonec však skončí kousek od ní stočený do klubíčka. Po té vás zamrazí z lehkého zašramocení přicházejícího z míst, která jsou vyhrazena mrtvým. Polekaně se otočíte a spaříte, jak se k vám potichu blíží mladá žena s prstem v prosebném výrazu přitisknutým na rty. Reynold po chvilce strnulého nepochopení pozná její tvář. Ale to není možné? Ona přece zemřela… Zdá se, že žena něco hledá. Však nemocným a raněným zde není dopřán příliš velký komfort. Krom zatuchlých slamníků, operačního prkna a kádě s vodou nenajde nic.

V té chvíli se ozve hlasitější zasténání od „lůžka“, na kterém se v zimnici třese ve špinavé dece zachumlaný stařík. Sténání, přejde v táhlé úpění. Napadne vás, že byste jej měli umlčet, než k vám přitáhne pozornost lapiduchů. Úpění však rázem přejde ve slovo.

„Pomozte… Pomozte mi. Nesmí to dostat. Musíme ukrýt… Musíme… Mám to tady… Nesmí to dostat…“

Promenáda

Soustředěně poslouchám rozhovor starce se strážci, aby mi nic neuniklo. Jak se sakra chce dostat ven?? Prohlédnu si jeho výraz a už mi to nepřipadá tak nemožné. Trochu se otřesu. Vypadá vážně sebevědomě...
Raději od něj odtrhnu pohled a rozhlédnu se kolem. Opírám se o dveře cely a navenek působím unaveně, zmateně. Ve skutečnosti důkladně zkoumám celé okolí i vystrašené strážce.
Zatracenej čaroděj! V duchu soptím nad jeho ignorací.
Nadechnu se a v hlavě se mi začne rýsovat plán, který by možná mohl mít šanci na úspěch.
Jestliže ten chlap způsobí dostatečný rozruch... kdyby je dostatečně zaměstnal... mohla bych se možná dostat až do káznice a vytáhnout tam odsuď tu elfku.
Další varianta by byla, kdyby to nezvládal, mohla bych mu trochu pomoct... blbost! Ani potom bych neměla záruku, že mi pomůže i on. Navíc kdyby neuspěl ani s mojí pomocí, šli bychom do káznice nejspíš oba...
Přestanu se rozhlížet a sednu si do své cely. Hraju si na zmatenou a vystrašenou. Rukama si obejmu kolena. Jsem však připravená vyskočit a jednat, jakmile se vyskytne příležitost. Zatím jen sedím, vyčkávám a sleduji dění kolem.

Trochu víc rozruchu naráz? Skvěle....

Zklamání. Zoufalství... směs strachu. Záblesk něčeho silného, protichůdného. Zášť, zloba, touha... Náhlý odpor... A tiché zakňučení, ústup.

Dál tomu muži, co se po čtyřech vydal k mému slamníku nijak nevěnuji pozornost. Alespoň prozatím.

Úlek, zděšení, šok, odmítání.... Zoufalství? Náhlé a svěží, ne tak vyčpělé, aby se daly snadno zaměnit s těmi starými. Zvednu se na loktech, v žebrech opět vystřelí bolest, ale hned zas zmizí. Očima se zadívám k muži v honosnějším šatu, hlavu má ovázanou a skrz látku prosvítá jasná červeň.
Posadím se, uši upoutá zašramocení. Aniž bych výrazněji pohnula hlavou, zadívám se k nějaké jiné dívce, která se patrně snaží proplížit ven. To doufání a hledání... Je to cítit snad až příliš, jako by tím byla skoro posedlá. Vypadá ale, že je tu dlouho... Co v ní asi tak vzbudilo novou naději?
Fakt, že vstal tam, kde leží mrtví, přejdu. Však jsou známy jedy a metody, jak docílit stavu smrti blízkého...

Zažehnout oheň.... prokmitne mi trochu sykavě hlavou. V duchu se pousměji, navenek je tvář kupodivu vzhledem k podlitinám bez jakéhokoli výrazu. Dal by se pojmenovat lhostejností.
Oči v dalším impulzu šlehnou k lůžku, kde je nějaký starý muž. Čelo se mírně podmračí, ale spíš zkoumavě, hlava současně s tím mírně nakloní na stranu. Vstanu, tělo naprotest vyšle bolest snad do každého svalového vlákna.
I když jsou lapiduchové zjevně plně ponořeni do vášně v kostky, přecijen nebudu zbytečně upoutávat pozornost. Na zranění se trochu nezvykle hbitě prosmeknu ke staršímu muži, přikleknu k němu a v rychlosti mu přiložím ukazovák na rty. Ještě se rozhlédnu kolem sebe, abych zjistila, čí vší uši starcova slova zaujala. Přikleknu k němu a skloním se blíž.

,,Pššššt..... Trochu tišeji. Možná jsou strážní otupělí, ale ostatní zcela jistě ne. A zrovna zde se dovolávat pomoci není přespříliš dobré. Přesto... pokud chcete, vám ji mohu nabídnout." mluvím klidně, pomalu, tiše. Dokonce s jakousi měkkou hebkostí, která dovede ukonejšit lépe jak hojivý balzám. Možná je to jen pomatený starý muž, ale... možná také ne. Nehodlám riskovat, mohlo by se mi to vymstít... A stejně tak se mi může vymstít i tahle volba...

Káznice - zašívárna

Byla jsem klidná. Až do teď jsem byla klidná. S trpkostí nedozrálých hroznů však zjišťuji, že jsem si byla příliš jistá. Když jsem viděla, že si pro mě přišel Krammer, bylo to jako nějaké vysvobození, jako večer, který si mohu zadarmo užít. On mě přece neměl mučit. Nikdy to nedělal. Aspoň z mé předchozí skutečnosti a z toho co se říkalo. Nechce se mi vstát, ale silné paže dozorce mi nedají tu možnost. Vlečou mě tam, Krammer se lstivě usmívá...
Třeba mi jen chce nahnat strach.
Mylná doměnka, i má poslední doufání umírají s pohledem na mohutného obra rozžhavujícího železa.

V hlavě šílený zmatek. Né, že bych se bála bolesti. Pokud v souboji utržím ránu, bolí to, ale nikdy bych kvůli tomu nepřestala bojovat, nikdy jsem se nebála znovu začít. Ale co dělat, když se nemohu nijak bránit..
U Reina co mám dělat, co mám dělat. Musím říkat to,co chce. Musím říct co chce slyšet. Do pekel přemýšlej přemýšlej!
Nádech. Výdech.
Tak už se uklidni. Takže nevěří ti víru v tvého boha. Nedovolávej se ho. Ale nebudou mi věřit....Nebudou!! - stejně zase zpanikařím při pohledu na mučící nástroje. S očí se mi kutálejí slzy. Podívám se na Krammera.

"Kolikrát to mám říkat. Nejsem elf, jsem půlelf má matka byla člověk. Nikdy jsem v hovzdu nebyla a ani nevím jak to tam vypadá, nepustili by mě tam. Co víc chcete slyšet. Co myslíte, že snováme za tajné plány?
Hlas se mi třepe slzami a zoufalství ze strachu a jeho nedůvěry. čekám.

Silné vlny energie, které divoce proudí tvými žilami, se derou na povrch. Chtějí být zformovány do zaklínadel, jež lámou mysl a mrzačí duši. Chtějí vše, co je svěží a živoucí, proměnit v hnilobu a prach. Chtějí rozsévat smrt.

Měl jsi v úmyslu vyděsit vybrané strážce a poštvat je proti jejich druhům. V minulosti, kdy jsi ještě potupně nehnil v této ubohé kleci, jsi tak činil již mnohokrát. Ale síla, kterou tě kdosi obdařil, ti nepatří. Moc dobře si to uvědomuješ. Tato síla je mnohem blíže Prázdnotě a Tmě, než jsi si doposud dokázal představit.

Nevidíš přesně to, co ve chvíli spředení vláken zaklínadla spatří ti dva dozorci. Ale zřetelně cítíš, že jsi jim právě odhalil pravou podstatu smrti a věčného zatracení. Běžná lidská mysl nemůže být na něco podobného připravena. Pohled do tváře smrti není určen pro živé. A nešťastní dozorci to v této strašné chvíli již dobře vědí.

Promenáda

Festival děsuplného Starcova řádění nebere konce. Krátce po jeho snad až smířlivě znějících slovech o výměnném obchodu se dají do pohybu další hrůzné události. Dva ze strážců na ochozu ze sebe náhle vydají šílené, nelidské skřeky. Zamrazí vás až do morku kostí. Jeden dozorce padne na kolena a začne si drásat tvář. Nehty si zarývá hluboko do masa, na podlahu se začíná hustě řinout krev. V zápětí zasáhne svůj zrak. Kvílí, chroptí a sténá, ale pokračuje dál, dokud si nevyškrábe obě oči. Jakoby se už nedokázal dívat na cosi neskutečně děsivého, co se odehrává těsně před ním. Zhroutí se na podlahu a v záškubech pomalu umírá. Druhý strážný zvolí kratší a rychlejší postup, který ho odnese z tohoto strašného místa. Obrátí meč proti sobě a vrazí si jej do břicha. V zápětí čepel ze svého těla vytrhne a bodne znovu. A znovu… A znovu… Pozpátku dovrávorá až k zábradlí ochozu a přepadne dolů do Trestní haly. Dozorce Morna mu v posledních chvíli ustoupí z cesty, sveze se po zábradlí k zemi, přikryje si rukama hlavu a dokola drmolí jakási slova, kterým nerozumíte. Snad se modlí… Nemá toho na svědomí právě málo…

Jediný, kdo ještě zachová zbytky příčetnosti je veterán Duna. S klením mrští proti Starci svým krátkým mečem. Vržená zbraň zasáhne odporného muže naplocho do hrudi. Stařec na krátký okamžik zavrávorá. To však dozorci stačí. Přiskočí ke Starci a udeří jej pěstí do břicha. Na svůj věk má překvapivou sílu. Stařec se bolestí zkroutí a v ten okamžik ucítí tvrdý zásah kolenem do obličeje. „Bojoval jsem na šesti pouštích!“ procedí Rolf Duna a popadne zpola omráčeného Starce za rubáš. „Nebál jsem se, když kolem nás vyly hordy krví zmalovaných divochů z konce světa!“ Dozorce smýkne Starcem napříč ochozem a odhodí ho tvrdě na zábradlí. „Nelekl jsem se šamanů a zaklínačů, kteří se nám pokoušeli uvařit krev v těle!“ Dunova pěst přistane na Starcových ústech, krví narudlé rty prasknou jako zralá malina. „Nenahnali mi strach ani padlí bohové, kteří proti nám vrhali tornáda a písečné smrště!“ Dozorce chytne Starce pod krkem a nahne ho zády přes zábradlí. „Nevím… magiku. Proč bych se teď měl bát tebe!“ Duna popadne Starce volnou rukou v pase za rubáš a lehce přehodí vyhublé tělo přes zábradlí.

Starcův dopad na podlahu trestní haly zbrzdí tělo mrtvého strážce a možná ještě cosi. Snad cizí neznámá síla ochránila svého hostitele. Stařec je potlučený, rozlámaný a zmatený, ale žije. Pomalu přichází k sobě. Snad dokonce může i vstát. Tohle ještě neskončilo.

Káznice – Zašívána

Pacholek ve výhni soustředěně obrací železo. Zdá se, jakoby se palčivá chapadla žáru sálající z tohoto nástroje utrpení nedočkavě natahovala až k Triss. V duchu se ti již pomalu formuje živý obraz, jak se doběla rozžhavený hrot železného prutu hladově zakusuje do živého masa a zanechává po sobě pouze černou spáleninu, zápach seškvařené tkáně a nedozírné moře bolesti, na které se nikdy nezapomíná. Ano, už jsi v životě utrpěla řadu ran a vždy jsi znovu dokázala stát, ale nyní jasně cítíš, že pokud tě lord Krammer přenechá zpoceným mozolnatým rukám katovského pacholka, tentokrát již nevstaneš. Neznáš odpovědi na jejich otázky. A sebevětší bolet to nezmění. Museli by ti jí nakonec způsobit tolik, kolik by tvé tělo již nedokázalo snést. Stojíš se svěšenou hlavou. Těžké slzy skrápí špičky tvých nohou. Jak jsi se mohla dostat až na toto místo? Kdy k tomu došlo?

Lord Krammer, stále stojící těsně za tebou, netrpělivě vzdychne a položí ti ruku na rameno. „Stále ta samá písnička, má drahá. Stále dokola… Téměř bych ti chtěl věřit. Ale pro tvou smůlu, můj vzácný ptáčku, na mém úsudku zas tolik nezáleží. Mí nadřízení jsou o tvé vině přesvědčeni. A chtějí znát odpovědi. Tvá písnička je rozhodně neuspokojí.“

Vyšetřovatel Reinovy gardy tě téměř něžně pohladí hřbetem ruky po šíji. Z jeho doteku tě však nepříjemně zamrazí. „Je zřejmé, co bych měl udělat,“ řekne Krammer zamyšleně, spíše pro sebe. „Jenže zničit takovou nadlidskou krásu, to by bylo, jako rozbít okno v chrámu.“ Vyšetřovatel se odmlčí a chvíli je slyšet jen zlověstný hukot ohně. Náhle tě otočí tváří k sobě. Zadívá se ti do očí a tvář mu zbrázdí mnohoznačný úsměv. „Mám pro tebe jistý návrh, má drahá. V Reinově gardě nás vždy učili, že pravda je jako lán neobdělané země. Necháš jej ladem a zaroste plevelem. Však obděláváš-li jej a kultivuješ, utváříš ho k obrazu svému, pak se rázem stane úrodnou zahradou. Pomohu ti na takové zahradě vypěstovat chutné plody, které mé nadřízené uspokojí. Co víc, dostanu tě z Káznice. Ihned se budeš moci přestěhovat do mých komnat, kde se vykoupeš, učešeš a dostaneš najíst. Oficiálně se staneš mou chráněnkou, to zde každý respektuje. Už žádné okovy, žádné výslechy, žádné mučení… Budeš náležet pouze mě. A já ti nenechám ublížit. Již ne… Nepřemýšlej dlouho, má drahá. Tato nabídka platí pouze teď a tady. Řekni ano a ihned odejdeme, nebo se můžeme vrátit k našim předchozím otázkám. Ale tentokrát se bude ptát on…“ Lord Krammer kývne hlavou směrem k pacholkovi. V očích má jasně vepsáno nepokryté sebeuspokojení. Tady tě chtěl mít.

Lazaret

Zatnu zuby, nic tu nebylo. Sakra... ti řezníci si to museli nosit sebou.
Pomalu se otočím a zadívám se na ty dva muže, jednoho bych mohla zvládnout i bez zbraně ale co ten druhý? Budu potřebovat pomoc.
Podívám se na ty marody a tvářím se dost znechuceně, nechtěla jsem pomoc, byla jsem zvyklá si vždy dělat všechno sama.

Ale zdálo se že nemám na vybranou, musím se těch kolohnátů zbavit abych mohla dokončit úkol.
Jeden z marodů začne něco blekotat a ta ženská co vypadá poměrně zdravě se o něj začne starat.
Fuj... starostlivost. Blbost, kdyby mohl vrazil by ji hned jak by mohl kudlu do zad. Tady nikdo není jen tak pro nic a za nic. No jo.. občas se sem dostane nevinný, ale na to mu každý zvysoka kašlal.

Začnu se sunout potichu k marodům, ta ženská vypadala jediná bojeschopná. Dostanu se až k ní, stále přikrčená, nechtěla jsem na sebe upozorňovat víc než bylo nutné. Mohli mě zahlédnout koutkem oka, nebo vrhnout stín. Tomu jsem se musela vyvarovat.
Pak se ale zarazím, určitě budou mít nějakou zbraň u sebe! No jistě. Když se dostanu dost blízko můžu ukradnout zbraň a zabít prvního dřív než se ten druhý vzpamatuje a pak zapíchnout i jeho. Už jsem se těšila až uvidím jinou krev než poslední měsíce svou vlastní. Moje krev mě nevzrušovala, spíš mě štvalo že ji mám stejnou jako všichni ti chudáci co jsem je zabila.

Nechám marody být a začnu se pomalu blížit k hlídačům, natáčím hlavu, nakláním se a snažím se najít kde mají zbraně. Meč, dýku nebo klidně i obušek. I když raději bych dýku, tou se dá tak krásně proříznout hrdlo, rychle a ladně. Jistě... tohle bylo lepší než pomoc. Pohybuji se po čtyrech, připadám si jako šelma co je na lovu a líbilo se mi to. Olíznu si suché rty a oči se mi skoro dětskou radostí leskly. Už dlouho jsem si tak neužívala jako teď.

Špitál – Wera, Reynold, Marisa, Marco

Blouznící stařík vytřeští oči na Weru, jakoby ho překvapilo, že na jeho slova vůbec někdo zareagoval. Po chvíli se však vzpamatuje a začne potichu drmolit. Všimneš si, že se mu špatně mluví. Zjevně má vyražených několik zubů a pár dalších se mu výrazně kýve. „Bůh vyslyšel mé prosby. Musíš mi pomoct! Nesmí to najít! Nesmí… Nesmí se to dostat do rukou Reinových psů. Ještě pro mě nepřišli. Je naděje… Chytila mě Stříbrná hlídka. Někdo zjistil, že se ztrácejí knihy. Hlavně ty staré o Portálech a dalších věcech… Měli mě dopravit sem. Ale někdo jim musel zaplatit, abych tu dlouho nepřežil. Zdejší felčar v tom má prsty taky. Podplatili ho, aby nic nedělal… Proto mi dal tu deku, aby nebylo vidět, jak mě zřídili…" Stařec vyndá zkrvavenou ruku se zlomenými prsty zpod špinavé přikrývky. Zdá se, že něco svírá v dlani. "Měl jsem to u sebe, když přišli… Musel jsem to spolknout. Kdyby to byli ti psi, tak vědí, co hledat. Ale tihle nevěděli nic… Jen mě tloukli… Teď to musíš schovat u sebe… Já tu dlouho nebudu… Už to ani nebolí. Vezmi si to… A pamatuj. Voda je zrcadlem… Vezmi si to!“

S nedůvěrou se díváš na jeho stále křečovitě sevřenou ruku. Ať ukrývá cokoli, nemáš příliš chuť se toho dotýkat, vzhledem k tomu, jakou cestou se to muselo dostat na svět. Přemýšlíš o podivných starcových slovech, když se prudce otevřou dveře vedoucí k felčarovým komnatám. Stařík ti rychle vtiskne do dlaně cosi hladkého a chladného.

Felčar a vyšetřovatel Břečka vstoupí do Špitálu, za nimi jde felčarův upocený pomocník a nese velký pohár s jakousi kouřící tekutinou. Felčar na vás s nelibostí zírá. Zejména na Weru, která včas nestihla uskočit od zbědovaného staříka, a Marisu plížící se k lapiduchům.

„Co je to tu za skrumáž, he?“ zasýpá felčar, jemuž se zde říká Salvator Rakvář. Je to vysoký, shrbený, plešatějící muž, neurčitého věku se špinavým, umaštěným plnovousem neurčité barvy. Říká se o něm, že býval uznávaným alchymistou a že se sem uchýlil, aby své lektvary mohl testovat na lidech. „Cos u něj tropila ty malá slídilko, he?“ houkne na Weru s podezřením v hlase. „A co ta druhá všudybylka, he?“ Ukáže třesoucím se prstem na Marisu. Stratilas něco, maličká? Přiveďte mi je, vy dva darmošlapové, přímo za zády si vám tu každý provádí, co chce!“ Lapiduchové vyskočí, popadnou obě dívky a postrčí je před felčara. „Tak dozvím se, čeho jste se tu dopouštěli, he?“ zachrchlá Rakvář a měří si vás roztěkaným pohledem.

Břečka si dívek přes felčarovo láteření vůbec nevšímá (naštěstí pro Marisu, ve které by mohl poznat zmrtvýchvstalou ženu, kterou kdysi vyslýchal). Přejde k Reynoldovi a znechuceně ho kopne do nohy. „Kurva smrt, koukej se sebrat, nebo se neznám! Podělanej Krammer, dneska je to v řiti. Ledaže…“ Břečka se zadívá na ležícího Marca. „Hej felčare, potřebuju toho blonďáka pro případ, že se mi tenhle bijec sesype eště před zápasem. Blonďák vypadá jako ten typ floutka, co má rád, když se něco semele. Je to tak, cucáku? Vstaň, když s tebou mluvim! Dneska je tvůj šťastnej den, kurva smrt!“

Lazaret

Když se otevřou dveře ztuhnu na místě, sakra! To sem musí lézt zrovna teď?! Teď už nemá cenu se tu plížit tak se narovnám a nechám se před felčara odvést.
Sakra! Břečka... jestli mě pozná... je to všechno v háji. Ale naštěstí si toho nevšímá a já tedy rozhodně Felčarovi nic neřeknu, mohla bych tím na sebe upozornit pozornost Břečky ale zase jsem musela něco říci.
Sklopím oči k zemi, sáhla jsem hluboko do sebe a na svět vytáhla trochu toho strachu co ve mě dřímal "Myš."odpovím první co mě napadne "Viděla jsem myš. Chtěla jsem si ji chytit."odpovím slabě.
"Malá a šedivá. Moc pěkná."

Ale nedívám se na zem, prohlížím si felčara jestli třeba on u sebe něco nemá. Sakra... potřebuji něco ostrého! Kdybych tak měla.... už jsem dávno mohla být pryč. Ale je možná pravda že je to takhle lepší. Felčas by sem přišel stejně, viděl by mrtvoly a ztropily by povyk a to by mi tak scházelo.
Nebude to tak lehké jak jsem si myslela, no... aspoň to pro mě bude větší výzva.
Zatěkám pohledem k Břečce, vypadalo to že je to v pohodě zajímal se o někoho jiného.

Promenáda

Nevěřícně sleduji krutou smrt strážců. Už jsem toho viděla hodně, ale aby si někdo sám vyškrabal oči... znechuceně se odvrátím a zalezu zpět do své cely. Pohledem přejedu z mrtvých mužů uvnitř mé cely na ty živé venku.
Všichni se teď nahrnou dolů za tím čarodějem, takže buď teď, nebo nikdy...
Jednoho z mužů, který má nejméně zakrvácené oblečení a leží opodál, odtáhnu pokud možno tiše do rohu cely.
Stále kontroluji, zda má činnost nezpůsobila venku nějakou pozornost. V tomto případě bych od sebe mrtvolu odhodila a snažila bych se působit vystrašeně.
Jestliže si mne nikdo nevšímá vysvléknu mrtvolu z vrchního oblečení a sama se do něj začnu oblékat. Ňadra si pevně stáhnu a vlasy rychle smotám a ukryji je pod přilbicí. Strážci vezmu i meč a pokud u něj naleznu další zbraně, vezmu si i ty.
Hmm, není to nic moc, ale teď jsou všichni zmatený, tak to snad bude stačit. Ještě že jsem si venku načernila ty uši.
Mrtvolu nechám v rohu a dám na ní jiného mrtvého vojáka, aby nebyla tak na očích. Svůj převlek dokončím tím, že si ruce a tvář umažu od krve.
Jestliže si mě stále nikdo nevšiml, vyjdu z cely a snažím se působit jako vystrašený voják, který je zcela obeznámen se situací a patří sem. Takto zamířím směrem ke káznici.

Káznice - zašívárna

Místnost prostupuje teplo ohně. Kdybych nebyla tak vyděšená z toho, co má přijít, bylo by mi to příjemné. Přecejen dni a noci strávené v objetí chladného kamene cely prokřehly mé tělo na pěkných pár let dopředu. Ať už jsem řekla co jsem řekla, ať už tomu Krammer věří nebo ne... Oběma je nám jasné, že ti,kteří mé odpovědi chtějí,nebudou spokojeni. V tom případě by mě dnes čekala téměř jistá smrt. Kdo by si to byl pomyslel. Chvíli je ticho a slyším jen praskání ohně. Pak Krammer promluví. Chvíli mi trvá, než mi vůbec dojde smysl jeho slov. Oči plné slz pomalu vysychají. Zvednu hlavu a podívám se mu zpříma do očí. Když vidím úšklebek na jeho tváři, mé tělo otřese nevídaný odpor. Hlavou mi v tu chvíli proudí neutuchající proud myšlenek a otázek.
Co to vlastně znamená. Jeho chráněnka. Plody na zahradě pravdy, nebo co to vůbec vypustil z úst. To, co říkám je pravda. Co víc chce pěstovat. Co víc chce ze mě vyždímat. Jakými kouzly chce poplést mou mysl. Ne. Přece se nevzdám. Ne tak snadno. Teplá vana, čistá postel, možná i kobercem pokrytá podlaha. Reino veď mé kroky.
Je rozhodnuto. Ani mi moc času nedal. Vždyť přece. Ať už budu utíkat z jeho komnat, nebo odsud, asi to vyjde nastejno. A jestli mám hnít tady, nebo tam, myslím, že je to jasné.

Oči mi rychle těkají, jak prohlížím každý jednotlivý rys na jeho tváři. Pak skončím opět u očí. Čekají.

"Myslím,že dnes kata zklamu.."
Nechám viset ve vzduchu a doufám, že mu dojde co tím myslím. I přes veškerý strach, co mě čeká v Krammerových osobních komnatách mám radost, že se dostanu odsud,tak na své tváři vykouzlím něco, co by snad mohl být úsměv.

Lazaret

Chvíli jen tak sleduji vývoj situace, a přemýšlím, urputně přemýšlím. Nebo spíš bych měl říct, že ostatní přemýšlejí za mě a vymýšlejí od nejprimitivnějších úkonů až po nejsložitější konspirační a taktické úkoly.
Dnes je nás spoustu co chtějí jít domů, krom Wulfa.
Slyšel jsi toho strážného ! Máš mě nechat bojovat, tak se už kurva podvol a nech mě zabít toho zkurveného dědka ! Jestli bude ještě chvíli drmolit ty svoje hovna tak to nevydržim !
Z jeho standartního zlostného monologu ho vytrhla až plížící se dívka. Trochu mě to udiví.
Kam...kam chce jít ? Odsud utéct nedokáže. Akorát ji potrestají...
Na chvíli je mi jí trochu líto, když ji vidím. Nevěřím že se odsud dá jen tak utéct.
Dobře jí tak, čubce, koleduje si o to !
Ozve se další. Nesouhlasně zavrtím hlavou, směs soucitu s kterou jsem ji sledoval se změnila v nevrlost bez zjevné příčiny. Z divokého vrtění hlavou mě vyrušil až příchod Felčara. Něco ve mě mě donutilo ušklíbnout se.
Wulfe nech toho !! Řekl jsem ne !
Trochu se narovnám, abych viděl, co se bude dít. Když pak spatřím kouřící mísu napadne mě, že nám konečně donesli jídlo.
Díky bohu, dnes žádné syrové lidské maso...
to pomyšlení doprovodilo nesouhlasné bručení. Někdy nechápu, co za odporné bestie to v hlavě mám.
Když za mnou příjde strážný, pokusím se zvednout k němu hlavu a přikývnout mu. Přeci jen je důležité dát znát vůli vyjít s ním zadobře. Salim to ale zase překroutil.
" Dnes budu bojovat jako nikdy pane, připravte spoustu pytlů na mrtvoly, hehehehhhh !! "
Jak já ho nesnáším ! Co to vůbec říká ?!
Proč to děláš ?!
místo toho abych se nějak výtězoslavně usmál nad svým výrokem, objeví se mi na tváři spíše zděšení nad tím, co jsem řekl. Dokonce si dám před pusu ruku abych trochu zakryl zděšení.

Promenáda - cela Fregara a Jokkena

S rukama založenýma na prsou poslouchám Chcípáka. Občas lehce přikývnu, že rozumím, ale nijak ho nepřerušuji. Naopak, jeho slova jsou přetržena nelidskými zvuky odněkud zezdola, snad z jam pekelných. Stejně jako Fregar, řečený Štístko, udělám pár kroků k pevným ocelovým mřížím a pak už jen zírám.
Viděl jsem už hodně. Opravdu hodně. Ale tohle ne. Tohle je skutečně odporné divadlo.
Donutil ho vrazit si prsty do očí a vyškrábnout si bulvy...
Viděl jsem už hodně. Opravdu hodně. Ale kdyby měl Fregar ulité pro mě nějaké jídlo, v tu chvíli by bylo mezi námi. Či spíše tam dole.
Nasucho znechuceně polknu. Fregar pokračuje. Zdá se, že právě shlédnutá děsivá scéna na něj příliš velký dojem nedělá. Není to žádný tvrďák, zdá se mi. Asi je na to zvyklý. To znamená, že tyhle věci jsou tu když ne přímo běžné, tak aspoň občasné. A tak si na ně vězni zvyknou. Já si tedy rozhodně zvykat nechci.
Magik. Zavřený tady. Šílenej seschlej dědek donutí dozorce, aby si vyrval oči. A druhýho, aby ze sebe udělal jehelníček. To se tady přece kurva nestává často.. kam jsem se to u Reinova světla vlastně dostal?!

V tu chvíli jsem opravdu rád, že mou celu obývá kromě pár stínů právě Fregar. Může být jakýkoliv podvraťák, vyžírka, zradyplný parchant, ale není to šílený stařec nadaný Mocí.
Společně se Štístkem pak sleduji postaršího ramenatého pořízka, jak dědka fortelně bije, bez ohledu na to, že mu onen právě před očima navýsost ošklivým způsobem zabil dva pobratimy. A hlavně ho poslouchám. Poslouchám pozorně. A v duchu mu fandím.
Ozve se podivný zvuk, jak onen dozorce shodí přízrak v rubáši přes roubení ochozu.
Duna.
Plně si uvědomuji, že je to dozorce, bachař, jen jeden další z těch, co se mi tady pokusí jakkoliv znepříjemnit život. přesto je mi okamžitě sympatický. Mnohem víc než cokoliv jiného tady. Chcípáka Štístka nevyjímaje.

Bojoval v Písečných válkách. Dokonce na šesti pouštích. Více, než jsem poznal já. Zažil, jak krutá a hladová dokáže být poušť. Zažil boj proti šíleným barbarům, viděl čarovat jejich nelidské šamany. Zažil, tak jako já, ten pocit bezmoci, když pod meči statečných mužů v hodině padne tisíc pomalovaných bestií a další tisíc se už už tlačí na jejich místa, tváře zrůzněné šíleností... Zažil, jak nad bitevním polem vře bouře, mluví mužům do snů a mate jejich mysl. Slyšel víření divokých bubnů z nitra pouště, slyšel zvuky z Propastí, křičící o krvi a smrti.
Duna. Byl tam a viděl to. Na vlastní kůži. To z nás dělá bratry, i tady, v téhle hnusné páchnoucí díře.

„A je po všem“, řekne Fregar. Já mám ale pocit, že tím to všechno tady teprve začíná. Pro mně určitě.
Otočím se od mříží. Znechucen si odplivnu krvavou slinu. Padne do prachu u mých špinavých škorní. Skoro jsem zapomněl, co mi to tu Fregar říkal.
„Fuj... co to, do psí řiťi, mělo bejt?“ Nečekám na odpověď, zakroutím hlavou a pokračuji. K tomu, co jsme právě shlédli, se určitě vrátíme.
„ Jo, zápasy chápu. Bezuchej Tom, a mám prohrát. Hm. Moc zápasů jsem nevzdal. Ale asi se přemůžu.“ Pokud mi do té doby ten bezuchý nevymlátí duši z těla. Pokud mi duši z těla nevymlátí někdo z těch předtím.

"Předpokládám, že jde o boj holýma rukama, že jo?“ Pokyvuji hlavou, zatímco si protahuji paže. Ruka už téměř nebolí, možná to je vzrušením z bojů, které mě čekají, možná si dal ten špinavej felčar tam někde opravdu záležet. Protnu prsty. S ošklivým suchým praskotem si narovnám klouby, zteřelé snad dlouhou dobou nečinnosti a pomalého umírání na temné zemi támhle v rohu.

Bachaři se sází s vyšetřovateli. Proč ne. Taky se asi nudí. A každý má svého favorita. Já mám tedy být favorit bacharů. No, komtesa Mariann z Longe to není, ale co se dá dělat.
Už jsem bojoval holýma rukama. Už jsem holýma rukama i zabíjel. Ale nikdy ne ve vězení, kde na miskách vah je na jedné straně jídlo a přežití, aspoň do dalšího kola zápasů a na druhé hlad, zmrzačení a smrt. Možná v jiném pořadí.
Ale strach nemám. Z boje ne. Ani proti nýmandům, bezuchým tomům nebo dvouhlavým vlkům. Ale z toho dědka tam dole... mně mrazí.

Otřesu se a pak se podívám znovu zpříma na Chcípáka.
„Dobrá tedy, Štístko. Budu ti říkat Štístko. Líbí se mi to. Fregar... někdo podobný tomu jménu byl můj přítel. Už není.“
Nadechnu se. Nic mu do toho není.
„Jídlo... no, pochopitelně. Když se něco podělá, potřeby vězňů přestanou existovat. Rozumím tomu. I když hlad fakt mám. Tak se posnaž, půjde-li to..."
"A teď - řekni mi teď prosím, co to bylo za zjev tam dole, ta příšernost a hlavně," - zvednu prst - „kdo je ten muž, kterého jsi nazval Dunou. Zajímá mně. Podle toho co jsem viděl a slyšel, je to bejvalej voják, dokonce veterán z několika pouštních válek. Co o něm víš?"

Káznice – Zašívána

Krammerův úsměv, byť zasazen do pohledné tváře, ti připomene škleb odporných kamenných chrličů, které stavitelé usazují na střechy katedrál. Krev Prvních, která ti koluje v žilách, umožňuje nahlédnout hlouběji pod vnější slupku, než dokáží lidé. Duše lorda Krammera není zcela zkažená. Má v sobě světlé body, které by mohly být potlačovanými zbytky vlídnosti a ušlechtilosti. Snad… V jiném světě. V tomto světě však Vincentu Krammerovi kdosi dal moc nad životy lidí. Moc opatřenou pečetí samotného Boha. Takovou moc dokáží unést, aniž by je pokřivila, pouze výjimečně silné osobnosti. Vincent Krammer silnou osobností nikdy nebyl. Jeho největší slabostí vždy byly ženy. Touha mít je ve své moci.Vlastnit je. Proto dal možnost zrodu lorda Krammera. Pána nad životy, kterému se ženy musely plazit u nohou. Tvář Vincenta Krammera byla na pohled příjemná a přitažlivá. Pohledem do tváře lorda Krammera však v obě vzbouzel pouze odpor.

„Moudré rozhodní, má drahá. Velmi moudré,“ Krammer tě pohladí hřbetem ruky po tváři a v jeho očích zaplane oheň plný triumfu a očekávání. „Pojďme tedy. Je čas uchýlit se do mých… do našich komnat.“ Krammer tě s patrnou dávkou dychtivosti a nedočkavosti uchopí za zápěstí a odvádí tě k východu na vnější schodiště. Z jeho doteku ti naskakuje husí kůže. Když opouštíš Káznici… Ano, skutečně je to tak! Točí se ti hlava a nohy se chvějí jako v zimnici. Jak dlouho jsi tu byla? Už si nevzpomínáš. Čas pro tebe dávno ztratil hodnotu. Krammer je očividně přesvědčen, že tě tu držel dost dlouho na to, abys byla zlomená, zbědované a zoufalá natolik, aby tě váha nepatrné naděje snadno zatlačila k jeho nohám. Má pravdu? O tomto dni jsi snila již pouze v těch nejodvážnějších snech. V nocích plných zoufalství jsi se zapřísahala Strážci nebes, že učiníš, cokoli, pokud ti dá možnost opustit tvou temnou kobku. Nepříjemný stisk na tvém zápěstí zesílí. Cokoli?

Kráčíš ve světle lucerny po zdánlivě nekonečném schodišti. Připadáš si jako ve snu. Mísí se v tobě řada rozporuplných bouřlivých pocitů. Po čase, který by mohl být věčností, si mlhavě uvědomíš, že jste se zastavili. Zachrastí svazek klíčů a před tebou se otevírají dveře, které mohou vést do nebes i k věčnému zatracení. Komnaty lorda Krammera…Koberec zde sice není, ale jinak je vše zařízeno v nejokázalejším přepychu, jakého je možno ve zdejších podmínkách dosáhnout. Omámeně kráčíš předpokojem. Ve stříbrných svícnech hoří dlouhé voskovice, na stěnách se skví drahé gobelíny a tapisérie s loveckými a milostnými výjevy. Na mahagonovém nábytku se lesknou dekorace ze slonoviny a želvoviny. Jsi ještě vůbec v žaláři?

Krammer tě zavede do menší místnosti, v jejímž středu je umístěna velká dřevěná vana. Je plná vody a zdá se, že dokonce teplé. Na stolku u vany stojí zdobené dózy s vonnými oleji, mastmi a solí do koupele. Opodál je na trojnožce umístěna kovová miska, na které doutnají řeřavé uhlíky. Koupelna je prodchnutá nádherným teplem a příjemnou vůní jakýchsi bylin. Chce se ti smát i plakat zároveň. Netušíš, kdy to všechno Krammer připravil, ale zjevně musel počítat s tím, jak dnešní výslech dopadne.

„Udělej si pohodlí, má drahá,“ vytrhne tě Krammerův hlas z opojení. „Vykoupej se. Odpočívej. Za chvíli přinesu jídlo a šaty, které se budou lépe hodit k tvojí kráse. Také víno... Jistě. Víno nesmí chybět.“ Vyšetřovatel konečně pustí tvé zápěstí. Odejde a zavře za sebou dveře. Zůstaneš sama. Lázeň vypadá tak lákavě. Nic tak krásného jsi v životě neviděla. Ale co až se tvůj „hostitel“ vrátí? Pohlédneš na své zapěstí. Je pohmožděné a rozbolavělé, jak ti ho lord Krammer mačkal.

Promenáda – cela Kirawen

Tvůj smělý plán, jakkoli se může zdát šílený a beznadějný, má svou logiku. Podobný zmatek, jaký teď na Promenádě vládne, jsi zde ještě nezažila a dost možná již ani nezažiješ. Pokud se máš o cokoli pokusit, možná se ti teď nabízí jedinečná příležitost. Dozorci venku věnují plnou pozornost Starci svrženému do Trestní haly. Uvnitř cely krom dvou zbývajících spoluvězňů, z nichž Valmus Kavalír leží opodál v bezvědomí po úderu obuškem dozorce Morny a Vojvoda s nepřítomným výrazem strnule sedí na slamníku, zůstala těla tří dozorců. Mladík s ukousnutým nosem leží příliš blízko u vchodu a navíc má stejnokroj hojně potřísněn krví, takže bys mohla přitahovat nežádoucí pozornost. Ze zbývajících dvou dozorců rovnou zavrhneš Prase, jehož uniforma by ti spíše mohla sloužit jako stan. Pomenší Lamač je však přesně tím, co hledáš. Odtáhneš jeho tělo do vzdálenějšího rohu cely a rychle mu začneš stahovat šedý kabátec, který místní stráže nosí přes tvrzenou koženou zbroj. Všimneš si spálené kůže na krku, kde Lamače sevřela přízračná ruka. Vzpomeneš si na prázdnotu v ukrutných očích děsivého Starce. Už abys byla pryč. Počneš vrchnímu dozorci rozepínat přezky zbroje. Jsi ostražitá. Po očku hledíš ke vchodu cely. Nikdo však tvou činnost nezaznamenal. Tedy téměř nikdo…

Lamačova ruka se náhle vymrští a sevře tvé hrdlo. „Co se myslíš, že děláš, ty čubko?!“ zasyčí vrchni dozorce a jeho stisk zesílí. Ať už je moc šíleného Starce jakkoli hrůzná, Lamače se mu očividně zabít nepodařilo.

Promenáda

Když se muž pohne, z úst se mi dere vyjeknutí, které se mi v poslední chvíli podařilo změnit jen na prudké, ale utlumené vtáhnutí vzduchu. Hned na to mě muž chytil pod krkem. V duchu zaúpím. Dneska už podruhé! Prolétne mi hlavou naprosto nevhodná myšlenka, vzhledem k tomu v jaké jsem situaci.
Instinktivně jsem se několikrát pokusila nadechnout, bezúspěšně.
Prvotní úlek se rychle vystřídal s panikou a v konečné fázi se změnil ve vztek. Ten mi dodal novou sílu.
Snažím se počínat si co nejrychleji, ale zároveň potichu. Doufala jsem, že jsou strážci dost zaneprázdněni se Starcem a neuslyší zvuky boje. Prostě ho musím zabít rychle, aby nikoho nemohl zavolat.
Svýma rukama pevně stisknu ty jeho, jednou nohou ukročím dozadu, pro lepší rovnováhu a potom hlavou trhnu prudce dozadu, aby ztratil rovnováhu on a zároveň pečlivě namířeným kopancem, se ho pokusím trefit do rozkroku.
Jestliže se mi to podaří, sáhnu mu k opasku, kde by měl mít zbraň a seknu směrem k jeho krku.

Lazaret a začínající... podivnosti?

Naslouchám slovům starého muže. Když se zmíní o Reinových psech, pohled se mi na okamžik změní, ale byla to sotva vteřina. Jednotlivé věty se mi vrývají do paměti tím hlouběji, čím víc jich onen stařec vysloví.

Ztrácejí knihy? Že by... Reinovi... psi...? z myšlenek mne proberou zčásti další slova.

Voda je zrcadlem.... čelo se mi mírně podmračí, ale než se stihnu domyslet a rozvést tak stříbrné nitky doměnek dál, zprudka se otevřou dveře. Současně s tím ucítím, jak mi stařec vtiskne něco do dlaně.
Pár úderů srdce na to se otočím na ty, co vešli. Trošku trhaný, ale přecijen úsporně nenápadný pohyb rukou a to, co mi do ní muž vtiskl, vklouzne do boty.

Potíže.... to je to, co mi bleskne hlavou. Přecijen tělo stále ještě zdaleka neslouží, jak by mělo a i po chvíli přikleknutí je ztuhlé. Nebyla šance se včas dostat z dosahu...
Nejsem však jediná, kdo upoutal pozornost příchozích. Jistě, ta druhá. Vzápětí nás každou popadne jeden lapiduch. Krátce se zadívám na dívku vedle sebe. Při jejích slovech o myši se v duchu pousměju, minimálně bude mít talent na výmluvy. To by se možná mohlo hodit...

Felčarův hlas nepříjemně bodne do uší. Přecijen je hlava ještě zčásti sídlem kovářovým.

,,Nic... jen jsem chtěla vstát. Nebylo mi dobře. Ušla jsem pár kroků a spadla." Pohled velkých, temně modrých, nyní skoro až černých očí spočine na Rakváři. Je v něm směs jakéhosi očekávání, snad lítostivého? Možná trochu bázeň? Hlas se nechvěl, byl sice tišší a jednou se zadrhnul, ale jinak byl jaksi zvláštně čistý.
Spíš než na felčara se soustředím na onu dívku vedle sebe. Její pocity jsou teď daleko lépe čitelné.

Zažehnout oheň...

Špitál

Noční můra neodchází. Čím víc se snažím zapomenout, tím je celý obraz jen živější, čím víc se snažím usnout, tím víc mé vědomí přichází k sobě. Ne, tohle není děsivý sen, po tomhle nepřijde probuzení. Musím zjistit kde to vlastně jsem, to bude první krok. Potřebuju víc informací. Neodvážil jsem se znovu otevřít oči, ne zatím je ještě čas. Naslouchám okolním zvukům. Nejsilněji vnímám chřestění a následný klapavý zvuk několika kostěných předmětů. Kostěných? Ne ten zvuk poznávám. To nejsou kosti, ale kostky! Měl sem chuť vykřiknout. Zvuk kostek mě uklidnil, nejspíš jsem ještě v nějaké putice, je čas se probrat a jít domů.

Pak si však začnu uvědomovat sténání a zmučený hlas nějakého starce, žádá o pomoc. Pak sotva slyšitelný šepot, poznám, že patří ženě. To vzbudilo můj zájem. Pohnu hlavou tím směrem a risknu další pohled. Spatřím bělovlasého staříka choulícího se pod odporně vypadající dekou. U něj klečí dívka, i přes ošklivé podlitiny velmi pěkná. Kdo jen tohle ženě může udělat? Pak stařík, tahle lidská troska, opět promluví. Naslouchám jeho slovům, ale nerozumím. O čem to u Reiny mluví? Snažím se rozluštit význam jeho slov a pochopit. Kde to vlastně jsem, co se mu stalo? Co vlastně požaduje? V hlavě mi víří tisíce myšlenek, ale všechny jsou zmatené, nedokážu je poskládat do nějakého logického obrazu.

Než se nad tím stačím pořádně zamyslet, otevřou se nedaleké dveře, do kterých vstoupí podivně vypadající muži. Ten první začne hulákat a já už vůbec ničemu nerozumím. Nic neříkám a v tichosti jen pozoruji, co všechno se děje. Dojde mi, že mluví i ke mně. Tupě na něj zírám a nemám slov, jenž bych mu odpověděl. Jsem zmatený a vyděšený.

Špitál

Po Reynoldových podivných slovech a ještě podivnějším výrazu překvapení a zděšení, který mu v zápětí zbrázdí tvář, zůstane Břečka na vyhublého mladíka nechápavě zírat. Zdá se, že chce něco říct, ale jen dvakrát naprázdno otevře a zavře ústa. Po chvilce rezignovaně mávne rukou a sebere s tácu kouřící pohár. Vrazí jej Reynoldovi pod nos a vztekle zavrčí. „Pij, ty šílenej neřádě. Nebo za sebe neručim a na mou duši tě v tý bryndě utopim.“ Zatímco Reynold hladově polyká nevábně vyhlížející posilující lektvar barvou i zápachem připomínající rašelinu, Břečka upře svou pozornost na Marca. „Tys neslyšel, že s tebou mluvim, kurvasmrt?!“ štěkne vyšetřovatel. Plavovlasý mladík nechápavě mžourá kolem sebe. Zdá se, že vůbec nechápe, kde je a co se s ním děje. Břečka se nevěřícně dívá z Reynolda na Marca a zpátky. „Stráž!“ zařve prefektův vyšetřovatel nečekaně. Uvědomíte si, že výkřik zní v těchto kryptě podobným prostorám zvláštně hluše a bezvýrazně. Jako by zde mrtví chtěli mít to, co k nim neodmyslitelně patří. Ticho.

Mříž, vedoucí k vnějšímu schodišti se otevře a vstoupí dozorce. „Odveď ty dva do Zákulisí,“ houkne Břečka. „Ať se připraví k boji… Oba.“ Strážný vyvede Reynolda s Marcem z lazaretu. Nehledí na malátnost a zmatek, který oběma mladými muži zjevně zmítá. Kde chybějí síly, pomůže kopanec či postrčení obuškem. Břečka se za odcházejícími sklesle dívá. „Jeden úchyl, druhej slabomyslnej,“ zabručí vyšetřovatel, dopije zbytek utrejchu po Reynoldovi a vydá se za nimi. „Kurvasmrt, Lamač se posere smíchy…“ zaslechnete ještě, než za Břečkou zapadne mříž.

Wera a Marisa zde zůstanou s felčarem a lapiduchy. Rakvář si vás kriticky prohlíží svým neklidným zrakem. „Tak myš říkáš, he?“ procedí, jako by žvýkla citrón. „A ty sis kosti chtěla protáhnout, he? Zdá se, že vás studený průvan zázračně vyléčil, což křepelky?“ Felčar se poškrábe v umaštěných vousech. Vyloví z nich veš a cvrnkne ji na sténajícího starce. „Nu dobrá, kopretinky. Zdá se, že už jste dostatečně silné na mou novou medicínu.“

Rakvář kývne na lapiduchy, kteří vás popadnou za rameno a odcloumají s vámi do vedlejší místnosti. Ta je plná nejrůznějších bublajících baněk, kádinek a křivulí. Je zde rovněž několik potrhaných knih ve zpráchnivělých vazbách, naházených bez ladu a skladu na policích. U jedné stěny stojí malý rozviklaný stolek na kolečkách. Na něm je vyskládána obstojná sbírka nejrůznějších lékařských i jiných nástrojů. V rohu stojí do sebe zhroucená lidská kostra. Na kovovém stojanu je umístěna velmi nedbale a zjevně jí dost podstatných částí chybí. Na polici vedle kostry si všimnete rozličných orgánů a zvířecích i lidských embryí naložených v lihu. Podstatnou část místnosti zabírá objemná almara a prosklená skříň s nejrůznějšími dózami, lahvičkami a flakóny. Právě k této skříni Rakvář zamíří. Odkudsi zpod špinavého plnovousu vyloví malý klíček a skříň otevře. Lapiduši vás usadí na nízké stoličky u objemného stolu, téměř výhradně pokrytého nejrůznějšími nákresy, vzorci a poznámkami. Jeden ze zřízenců odejde a druhý zůstane stát za vámi. Felčar konečně najde dvě lahvičky, po kterých zjevně pátral a nalije část jejich obsahu do malých cínových kalíšků. V jedno kalíšku to podivně zasyčí a začne z něj stoupat tenký pramínek žlutého kouře, ten podá Marise. Z druhého kalíšku se začne linout neskutečně pronikavý mrtvolný pach, který vám sevře žaludky, jako by vám na ně sáhla ruka umrlce. Tento kalíšek dostane Wera. Salvator Rakvář se posadí za stůl, vezme brk a svou poznámkovou knížku a se zájmem na vás pohlédne. „Tak pijte, krasotinky. Pijte.“ Vybídne vás netrpělivě.

Felčarova laboratoř

Nechám se odvést do felčarovy kobky spolu s tou druhou ženskou.
Se zájmem se rozhlížím po místnosti, bylo tu dost divných věcí, ale nejvíce mě zaujali jeho lékařské přístroje, nespouštěla jsem z nich oči. Konečně něco ostrého, přesně to co jsem potřebovala.
Usadím se na židli a pozoruji felčara jak nám připravuje nějaký přípravky.

Převezmu kalíšek a zadívám se na tu syčící tekutinu. To si vážně myslel, že tohle vypiji? To sotva!
Vzhlédnu a můj pohled opět sklouzne k náčiní.
Chvíli přemýšlím, rozhodně jsem to nehodlala pít a rozhodně jsem musela získat ten skalpel. Jistě bude krásně ostrý.
Olíznu si rty a ohlédnu se na lapiducha, první oddělat jeho a pak felčara a nakonec ještě toho druhého vedle a budu moci jít za svým úkolem.

Vyskočím na nohy, otočím se a stříknu ten hnus lapiduchovi do očí. Pak se vrhnu k vozíku kde popadnu skalpel a pak ještě jednu věc s ostrým hrotem jen nevím jak se to jmenuje "Chytej."řeknu ženské a hodím ji ho. Nakonec by se pomoc mohla hodit, pak se otočím a vrhnu se na lapiducha. Šla jsem mu po krku.

Promenáda

V tuto chvíli nepociťuji snad nic jiného, než hněv, pronásledovaný zároveň prázdnými myšlenkami na zachování klidu a vzchopení se vůči žalářníkům. Ztěžka se mi dýchá, když zvedám hlavu, abych se podíval, jestli na mě všechna ta špína zvrchu civí, zda ještě dýchám...
Jak jen to jde, tak rychle se postavím a narychlo ohledám mrtvolu. Pokud má u sebe i dýku nebo jakoukoli jinou, ne tak rozměrnou, zbraň, než jen ten meč, seberu ji a uschovám. Samotnému se mi nechce věřit, že se má hlava uchyluje i ku chladným zbraním. Pokud jinou, než onen meč, nemá, nehodlám se tím zatěžovat a vydám se ku schodišti, které vede na protější stranu ochozu, než se nacházeli strážci. Postupuji pomalu, připraven, nevím, na kolik jsou hloupí, aby se nerozmístili k jednotlivým schodištím...
Myšlenky oprašují jednotlivá kouzla, mysl opět pracuje rychle, stejně tak ignoruje bolest po pádu.

V komnatách lorda Krammera

Když jsem kývla na jeho návrh, cítila jsem se skvěle. Ovšem pohled, který jsem následně uviděla v jeho tváři, mě docela vyděsil. Neměla jsem radši dnes umřít? Tuto myšlenku však zase rychle zavrhnu.
Nikdy nevíš, co se může stát.
Jeho komnaty jsou dál, než jsem si myslela. Vleče mě za zápěstí, až skoro necítím prsty na ruce, a tak se snažím, ať za ním příliš nezaostávám,avšak dlouhé dny strávené v cele, s minimální možností pohybu a pořádně se najíst, udělaly své. Kolena se mi podlamují, místy mi běhají mžitky před očima, takže i když se snažím všímat si, kudy vlastně jdeme, jediné co pulzuje mou myslí je:
Schody.. Schody . A další schody. Ať už zkončí...
A opravdu ty schody "do nebe" přecejen zkončily.
Těžké dveře otevírá klíčem. Takže se odsud asi jen tak nedostanu. Pak mě zavede do luxusně vybaveného předpokoje. Na chvíli dokonce zapomenu, kde to vlastně jsem. Rozhlížím se kolem.. Ty barvy...Nádhera. Pak mě zavede do malé místnosti a tam... Stojí tam vana s vodou, nádherně to tu voní nejrůznějšími mýdly a z úst lorda Krammera dokonce zaznívá příslib jídla. Potom odejde.

"Vana"
Zašeptám do nastálého ticha. Mnu si ruku, za kterou mě Krammer držel. Docela mě bolí. Chvíli se jen tak rozhlížím po pokoji dívám se na vonné oleje, na dózičky na vodu, na vše kolem. Přejde k vaně a nahnu se přez její okraj. Chvíli se dívám na svůj odraz. Usmívá se.
Plesk.
Z pravé strany přiletí ruka a silným úderem mi otočí hlavu. Kupodivu byla moje. Hlavu mi najednou prostoupí plno jiných myšlenek, jak ke mě začne promlouvat podvědomí.

Kam si myslíš, že šel a za jak dlouho příjde? Jsi normální, že se tu jen tak producíruješ a čumíš jak bys spadla z višně? Tak zaprvé. Tohle co tu vidíš, nebude zadarmo. Nebude to jen tak. A zadruhé. Těch nezčetně schodů symbolizuje, že nebudeš v přízemí. A bůhví jak to vypadá kolem věznice. Odsud se jen tak nedostaneš. Takže rychle.

Porozhlídnu se po celé místnosti a jestli v ní jsou nějaká okna, podívám se ven. Potom vklouznu do kádě z vodou a začala jsem se mýt. Ponořila jsem se celá,ať smyju i mastnotu z vlasů a obličeje. Je to velice příjemné. Snažím se jednat rychle, ale stejně vím, že se mi asi nepodaří vylézt, než se Krammer vrátí. No co už. Stejně přinese oblečení. Přitom dále přemýšlím.
Jak z tohohle ven? Začíná se to čím dál tím víc zamotávat. Ani jsem se nedívala po nějaké zbrani. Krammer víceméně dělá svou práci. Nikdy jsem nezabíjela zbytečně, nebo z nějakého chtíče. A díky dalším vraždám by mě nejspíš hodili do díry. Nezbývá jen čekat, jak se věci vyvinou...

Promenáda – Trestní hala

Sbíráš se z hlubokého otřesu, které ti způsobilo nenadálé napadení starým vojákem. Podcenil jsi toho červa, dobře si to uvědomuješ. Vlastně možná jsi trochu podcenil celou tu zdejší ubohou sebranku. Nebo jsi snad přecenil sebe? Hniješ tu už zpropadeně dlouho. Pro člověka tvého věku je každý ztracený měsíc jako pro mladíka rok. A to i přes tvé nadání. Kosti řídnou, svaly ochabují a co hůř, mysl slábne. Nyní však máš moc. Moc, která ti byla dána darem od někoho, kdo došel v cestě za věčností dál, než ty jsi kdy dohlédl. A ty tu moc využiješ!

U boku mrtvého strážce nahmatáš dýku. Rychle ji schováš pod záhyby svého šatu. Vstaneš. Tvé tělo protestuje, bolest jej svírá, jako kovářské kleště rozžhavenou podkovu. Ty však bolest nevnímáš. U věčného naplnění, Jsi Pátrač! A ještě jsi neskončil.

Promenáda – cela Kirawen

Téměř bezhlesně s Lamačem zápolíš. Tvé hrdlo je stále v dozorcově sevření, takže bys ze sebe nevypravila jediné slovo, ani kdybys chtěla. Lamačův krk, sežehnutý Starcovou zrůdnou mocí, však vrchnímu strážci rovněž neumožňuje více než vzteklé sípání a přiškrceným šeptem ceděné nadávky a kletby. Chytíš dozorcovy ruce a snažíš se uvolnit sevření na hrdle. Tiše se přetahujete a zmítáte na podlaze cely. Z lehu se postupně dostanete do kleku a posléze dokonce do stoje. Lamač se tě pokouší natlačit na mříže a alespoň nějakým zvukem upoutat pozornost ostatních strážných. V tu chvíli však s vypětím sil prudce trhneš hlavou, čímž dozorce na potřebný čas vyvedeš z rovnováhy. V příštím okamžiku tvé koleno zasáhne Lamačův rozkrok. Lamač tlumeně zaúpí a sesune se opět do pokleku. Sevření na tvém hrdle povolí a tvá ruka se vymrští k dozorcově opasku. O meč sice Lamač přišel při napadení Starcem v jiné části cely, ale podaří se ti zachytit rukojeť nože. Vytrhneš krátkou čepel z pochvy a napřáhneš se ke smrtícímu úderu. V zápětí však tvoje tvář tvrdě narazí na chladnou podlahu cely. Zmateně hledíš na drsný povrch kamenné dlažby. Co se stalo? Cítíš jak odkudsi přichází palčivá bolest. Nejsi však schopná rozeznat, co tě vlastně bolí. Zamrkáš a pokusíš se vzepřít na rukou. Povedlo se. Jakýsi tlak na tvých zádech tě však v okamžiku opět přitiskne k zemi.

„Duno, Morno! Ta mrcha chtěla zabít Lamače!“ Ten hlas přichází odněkud z daleka. Znáš ho. Alespoň máš ten pocit. Pootočíš hlavu. Na tvých zádech spočívá čísi koleno. Jediné koleno, které má dotyčný k dispozici. Pohlédneš víš. Ta tvář je ti povědomá. Je to tvář někoho, kdo je schopen v poli opakovaně zradit své spolubojovníky, někoho, kdo ani v žaláři nezměnil své zvyky... Vojvoda v ruce svírá obušek, který zjevně sebral některému z padlých dozorců. Už víš, odkud ta bolest přichází. Z temene tvé hlavy. Základní pravidlo Katedrály zní, být za dobře s bachaři. Spoluvězni přicházejí a odcházejí. Ale dozorci… Ty tu budou stále.

Promenáda

Zdá se, že pád do Trestní haly strašlivého posla smrti skutečně vyřídil. Přeživší dozorci napjatě pozorují padlé tělo z ochozu. Mezi vězni se opět začíná rozlévat šum vzrušeného hovoru. Na tohle se bude dlouho vzpomínat. Obecné uvolnění naruší pouze jakési zmatky v dnes velice rušné cele na druhém okruhu. Dle výkřiku jednoho z vězňů se zdá, že jakási zoufalá žena chtěla využít nastalého zmatku a zbavit tento zamřížovaný svět vrchního dozorce. Vězeň, který tuto skutečnost zbytku promenády oznámil však zjevně sám učinil tomuto pokusu přítrž. „Krysa,“ poznamenají mnozí. Dozorce Morna se konečně po Dunově pobídce nohou vzpamatuje a jde zjistit stav svého nadřízeného. Veterán stále s napětím sleduje Starce na dně Trestní haly. Jeho ošlehaný obličej je napjatý a neklidný. „Hýbe se…“ vydechne starý dozorce náhle. Jeho hlas však v okolním ruchu zcela zanikne. „On se hýbe…“ pronese Duna hlasitěji však bouřlivý příboj diskuzí a výměn názorů mezi vězni jej opět přehluší. „Ta kreatura žije!“ zařve dozorce. Promenáda se opět zahalí do ticha.

V Trestní hale se jako prodlužující se stín za soumraku zvedne postava v rubáši a trhanou chůzí vykročí k jednomu ze schodišť vedoucích na vyšší okruhy. V naprostém tichu, které kolem vládne, vykročí Rolf Duna vstříc svému soupeři. Odvaha se starému veteránovi upřít nedá, ve tváři má však zřetelně vepsáno, že je výsledek nadcházejícího střetnutí až příliš jasný. Šílený čaroděj se již nenechá tak snadno překvapit. Stařec zaregistruje Dunův pohyb. Zastaví se v půlce schodiště a obrátí svou tvář směrem k dozorci. Obličej, spíše podobný umrlčí lebce, je neuvěřitelně bledý a krev na rozbitých ústech mu dodává vskutku démonické vzezření. Stařec zdvihne kostnatý prst a ukáže na Dunu.

„Aseltióne!“ zazní tichým sálem silný hlas. Nepatří však Starci. Toho v tu chvíli obklopí vír opalizujícího světla, který ho zdvihne ze země, divoce roztočí a mrští s ním napříč Trestní halou k místu, kde před vstupní mříží stanula skupina jedenácti dozorců, vedená mužem v temně vínovém sametovém kabátci se zlatým symbolem velkého zlomeného klíče pověšeným na krku. Stařec se v bolestných záškubech ještě snaží postavit, ale muž jej v okamžiku rychlým gestem znehybní a následně pohybem ruky nechá tělo v rubáši vznést a připlout do připravených paží dvou dozorců. Ti okamžitě začnou Starce ovíjet silným řetězem. Muž ve vínovém kabátci popojde dál do Trestní haly a pátravě se rozhlédne kolem. Má elegantní prošedivělý plnovous a nápadné modré oči.

„Je zarážející,“ pronese muž zamyšleně do ticha, „kolik škody může napáchat jediný člověk. Moc nadaných je krutá a nebezpečná. Ať už ji tento muž čerpal odkudkoliv, ať už je mezi vámi třeba takových víc, vězte jedno… Já jsem mnohem mocnější než vy… Nechtějte, abych vás o tom musel opět přesvědčovat.“ Prosté prohlášení pronesené mírným, klidným hlasem zůstane dlouho vyset mezi vámi. Muž se otočí a opustí Promenádu. Ti z vás, kteří jsou zde již déle, vědí, že to byla možná na dlouhou dobu jediná příležitost spatřit legendárního správce Katedrály Massima Santala, bývalého arcimága na dvoře veerenského dóžete

Velení na Promenádě se ujme Lamačův zástupce Tichej Seth. Spoutaného Starce a zpola omráčenou Kierawen nechá okamžitě odnést do podzemních prostor citadely, kde budou oba násilníci uvrženi do Hladové díry. Těla mrtvých strážců jsou odklizena. Lamače s Prasetem, kteří jen o vlásek unikli smrti, čeká krátké ošetření a dlouhé vysvětlování. Vše se vrací do zajetých kolejí. Fregat Štístko se však v jedné věci nemýlil. Zápasy se kvůli dnešním tragickým událostem odkládat nebudou. Večeře pro vězně však ano… Přinejmenším do zítřka.

Mrtvý felčar - dobrý felčar?

Zdá se, že tomu, co se odehrává jen kousek od nás, nevěnuji pozornost. Možná to tak vskutku je, možná nikoli. Síť se pomalu, trpělivě splétá dohromady, i když nitky stále ještě netvoří vpodstatě žádný obrazec.
Na slova felčara se tvářím stále... lhostejně. Jen v temných očích se zatím sotva znatelně rozsvěcují menší světélka, jako bludičky nad hladinou rybníka. A má to svůj důvod...

Nechám se odvést do místnosti, jednou, dvakrát se mi podaří klopýtnout, ale... Opravdu jsem na tom tak zle? Popravdě, hlava už skoro nebolí a svaly už upustily od snahy tuhnout a začínají pracovat tak, jak mají. Kdo krom mě však tohle musí bezpodmínečně vědět? Odpověď je zcela prostá. NIKDO.
Dosednutí na stoličku je v mém případě trochu tvrdší a opět se nejedná o náhodu. I když současně to není nijak přehnané. Nechat se podceňovat se vyplácí.... Velmi.

Krátce se rozhlédnu kolem sebe, chvíli sleduji, kam odchází druhý lapiduch, oči mi pak zavadí o všechno stejnavě, nikde se pohledem nezdržím déle, avšak přeci mne pořádně zaujala hlavně jedna věc. A sice rozviklaný stolek vzadu. A nebyla jsem očividně sama. Napětí mé "společnice" se dalo krásně nahmatat, současně s tím nedočkavost protknutá touhou. Tohle však přeruší první zasyčení a pak...

U Reiny a i všech starých Bohů! Co to....!
Což zápach, ale vůbec, k čemu takovýhle lektvar asi tak může být? A ten druhý.... žlutý proužek, syčení. Síra, kyselina?
Nic z těchhle úvah se výrazněji nepromítne do tváře. Jen nechám vyvstanout dost nejistoty a úleku, větší bledost by neměla smysl a ani není možná.

Tak udělej něco. syknu vduchu a natáhnu ruku pro onen kalíšek. Sotva se ho však stačím dotknout, odehraje se v pár vteřinách něco, v co jsem... doufala? A možná taky ne. Vzápětí jsou mé ruce zaměstnané něčím jiným, v dlaních zastudí nějaký z lékařských nástrojů. Vteřinu na to se nezvykle hbitě sehnu, což si vyslouží nepříjemné vystřelení bolesti z žeber, ale ovládnu se.

Jenže... co teď? Pomoci jí, nebo se naopak zkusit... Zavděčit těm, co jsou tady, že bych se jí postavila? Šance dostat se odsud po nějakém tom incidentu živí je víc jak minimální... Stejně jako čas na rozmyšlenou. Kdyby alespoň neodvedli ty dva. A v Díře toho nikdo už moc nezmůže.
Vidím, jak se ona žena vrhá na lapiducha, kterému předtím vychrstla do tváře obsah svého kalíšku. Konečně se rozhodnu, i když to byly maximálně tři vteřiny. Ostrým nástrojem v ruce jsem cinkla o podlahu, což vytvořilo iluzi, že jsem ho pustila, ale hned na to ho nechala vklouznot do rukávu, přičemž jsem ho ale stále držela.

,,Dojdu pro někoho ven..." hlesnu směrem k felčarovi, na odpověď samozřejmě nečekám, prosmeknu se kolem těch dvou.

Jenom žádný rozruch... pomyslím si tiše. Ještě krok a octnu se u dveří. Stále váhám, pro co se rozhodnout. Nebo spíš... jaksi otálím, protože jsem to rozhodnutí učinila už před delší dobou. Sáhnu po klice.

,,Můžete... Rychle..." vypravím ze sebe k druhému lapiduchovi, ohlédnu se za sebe, abych zjistila, jak se situace uvnitř vyvíjí, ale stále stojím mezi dveřmi. Dalo by se to jednoduše přičíst šoku ze zděšení, co se děje. Stejně jako moje možná zvláštní jednání ze strachu o to, abych neskončila v Díře.

Promenáda – cela Fregara a Jokkena

Odpovědí na své otázky se Jokken již nedočká. Kolem opět zavládne nepřirozené ticho a vězni se těsněji natlačí u mříže. Vidíte, že Stařec nečekaně přežil zle vyhlížející pád a jeho výstup zjevně ještě není u konce. Tentokrát to nedopadne dobře… Nemůže dopadnout... Cítíte zvláštní stísněný pocit, jak toto přesvědčení ztěžka dopadá i na vaše spoluvězně. Na okamžik zahlédnete mrtvolnou Starcovu tvář. Která propast toto monstrum mohla vyvrhnout? Co přijde teď?

To, co přišlo, nikdo z vás rozhodně nečekal. Šokovaně shlížíte na představení správce Santala. „Veerenskej čarodějnickém mistr…“ sykne kdosi vedle Jokkena. Opravdu jsi v cynickém hlase letitého trestance zaslechl cosi jako posvátnou úctu?

Je po všem. Teď už definitivně. Dozorci odnášejí spoutaného Starce i jakousi dívku, která pravděpodobně stojí za útokem na Lamače. Život jde dál. Pozoruhodná epizoda v životě Katedrály bude ještě ze všech stran důkladně probrána, ale již nyní se stala minulostí. Budoucnost teď patří hrám.

Za nedlouho si Tichej Seth přijde pro Fregara. Cosi si chvíli šeptají a pak odejdou zřejmě vyřešit dnešní sázky. Štístko ještě věnuje krátké mrknutí Jokkenovi. Domluveno? Brzy si strážci přijdou i pro twerského bojovníka.

Dvojice zamračených dozorců tě mlčky odvádí z Promenády. Strážci zjevně počítají, že už jsi se svou dnešní rolí dobře obeznámen. Projdete velkou jídelnou s řadami dlouhých stolů a lavic, kde se bohužel rovněž nezastavíte. Z jídelny vedou tři východy. Průhled skrze masivní mříž prozrazuje, že se jedná o průchod na vnější schodiště. Dále je zde mohutná bronzovými pláty pobitá brána, nízký vchod do kuchyně a další menší dveře. Za těmito dveřmi se vydáte po příkrém schodišti dolů. Po chvilce se před vámi otevře prostorná hala s vysokým stropem. Dle tlumeného šumu vzrušených hlasů, které přicházejí odněkud shora, odhadneš, že se nacházíte pod úrovní arény, které zde říkají Jeviště. Místnost je osvětlena několika pochodněmi a ohništěm v kovovém koši uprostřed haly. Krom pěti strážců je zde dalších zhruba patnáct vězňů, kteří se u brusných kotoučů, slaměných terčů či cvičných panáků chystají na dnešní boj. Uvědomíš si, že všichni mají zbraně. Takže změna… Dozorci chtějí krev.

Vítej v Zákulisí, vojáku!“ zahuláká obtloustlý muž v kovovými cvočky pobyté těsné vestě napasované na holém těle, který ti vyjde vstříc. Má černé mastně se lesknoucí kudrnaté vlasy a mohutný knír. Usoudíš, že v sobě musí mít část dwameqerské krve. „Ano, řekl jsem vojáku, neboť zde na okamžik pomíjivé věčnosti přestáváš být vězněm a stáváš se vojákem Katedrály. Jako voják, zde můžeš zemřít, ale rovněž se stát nesmrtelným. Já jsem zbrojmistr Vassam. Hle, dnes se bohové usmívají a popostrkují tě ke smrti i nesmrtelnosti blíže! Bylo rozhodnuto… Zápolit se bude ostrým železem!“ Muž sice mluví královsky, ale vzhledem k času, který jsi na Pastvinách pouštního lidu strávil, ti jistý přízvuk neunikne. Navíc ta zmínka o bozích… Řeč zbrojmistra Vassama navíc zní, jako by se otylý muž naučil obecnou řeč z hrdinských eposů. Pohlédneš na dřevěnou desku položenou na špalcích, u níž zbrojmistr vzrušeně přešlapuje. Je zde několik ještě nerozebraných zbraní. Nejedná se o příliš udržované kousky, ale funkční jistě budou. Vidíš krátký sečný meč gaardenských legií se zaobleným hrotem, agoranský palaš planinských dragounů, kotvicovou sekeru pravděpodobně erdwynské výroby, kopí s krátkým ratištěm, dřevařskou širočinu, dva lovecké tesáky a orientální šavli. Je zde i pár menších štítu, zbroj ovšem žádná. Ano, dozorci chtějí krev…

Promenáda

Jakmile mě čísi koleno přimáčkne k zemi, znehybním a ze všech sil se snažím nevnímat tupou bolest, vycházející z mého temene. Do myšlenek se mi začíná vkrádat nejistota smíšená s nervozitou. No tak! Tohle už jsi zažila víckrát, nikdy se ti nepodaří udělat všechno podle tvých představ, seber se! okřiknu se v duchu. Určitě existuje cesta jak z toho ven. Semínko strachu však již bylo zaseto a nebylo tak lehké se ho zbavit.
Nepochybuj! Jakmile se v tvém jednání objeví nejistota, prohraješ! Téměř jako bych slyšela svého otce. Dodalo mi to potřebnou kuráž.
Strach se přeměnil na vztek. Vynadám si do hlupáků a rychle vymýšlím záložní plán.
Žádný z opravdových pocitů se mi na tváři během mých myšlenkových pochodů neobjevil. Nasadila jsem vystrašený a trochu i zmatený výraz. Začala jsem popotahovat.
"O-on mě napadl!" zakoktám na svou obhajobu. Hlas mám ještě mírně ochraptělý z předešlého škrcení. "J-jen jsem se s-snažila bránit."
Silně jsem se kousla do jazyka. Na bolest jsem se předem připravila, proto jsem si dala dobrý pozor, abych nevykřikla. Z očí mi však začaly téct slzy, které jsem potřebovala.
"O-o-on chtěl.. chtěl... " zbytek věty jsem nedořekla a vydala jsem ze sebe zmučený výkřik.
Hlasitě jsem vzlykala a tvář jsem nyní měla mokrou od slz. Jakmile hrozilo, že by mi náhodou přestaly téct, znovu jsem si zkousla jazyk. Dávala jsem si dobrý pozor, aby si toho nevšimli.
Muže na svých zádech jsem se nepokoušela setřást. Věděla jsem, že by to vyvolalo jen další podezření, z kterého bych se už asi nevyvlíkla.

Špitál

Události ve felčarově laboratoři se dají do pohybu. Lapiduch, kterému Marisa opláchla tvář obsahem svého kalíšku, zařve bolestí a sevře obličej do dlaní. Felčar se nečekaně hbitě odrazí od stolu a přiskočí ke skříni s lektvary. Marisa v okamžiku „ozbrojí“ sebe i Weru a vyrazí proti zřízenci. Ten v tu chvíli pustí svou tvář a zarudlýma očima si šokovaně prohlíží puchýře, jež mu naskákaly na rukou v místech, kde se dotkl neznámé látky. V mnohem hořím stavu je pochopitelně jeho obličej, což ovšem nevidí. Marisa zaútočí rychle, ne však dostatečně rychle. Čas strávený v Káznici si vybírá svou nutnou daň. Lapiduch stihne proti ráně skalpelem nastavit ruku, kterou ostrá čepel hladce projede. Muž zavyje a máchne zdravou rukou proti Marise. Lety zažité reflexy tentokrát zafungují bezchybně. Dívka se vyhne úderu, plynule přejde do rychlého půlobratu a bleskově švihne rukou směrem ke zřízencovu hrdlu. Lapiduch zachroptí a Marisinu tvář zkropí příval krve. V tu chvíli dívka s překvapením zaznamená, že žena, na jejíž pomoc spoléhala, kvapně opustila místnost. Felčar se odvrátí od skříně a jeho tvář se zkřiví zlověstným šklebem. V ruce svírá jakousi hliněnou baňku.

„Tak, sokoličko,“ zasyčí Rakvář. „To bylo působivé. Nu alespoň jsem si mohl ověřit účinky mého lektvaru při styku s pokožkou. Má hypotéza měla jisté trhliny, uznávám… Stejně jako bude mít tvé roztomilé tělo, pokud se ke mně přiblížíš. Substance v této nádobě je velice nestabilní. Říkám jí Dračí polibek. Chceš se přesvědčit proč, he?“

Wera mezitím vyběhne zpátky do lůžkové části špitálu, kde zburcuje druhého zřízence. Mohutný muž nahlédne do laboratoře. Když spatří svého kolegu zhrouceného s rozšklebeným hrdlem, krví zbrocenou rukou a poleptanou tváří, viditelně pobledne. Chvilku váhá, načež se na místě otočí a prchne. Do velkého těla se velká odvaha rozhodně nevměstnala. Lapiduch proběhne kolem Wery, které nevěnuje sebemenší pozornost. Přiskočí k mříži, vedoucí ke schodišti, sejme s opasku svazek klíčů a roztřeseno rukou hledá ten správný. Weru v rukávu zastudí zcizený nástroj (cosi jako šídlo s dlouhým bodcem). Noc se vkrádá do Katedrály. Již to začíná…

V komnatách lorda Krammera

Lázeň a vonné oleje zcela obestřou tvé smysly. Špinavá kobka, páchnoucí seno, výslechy, bolest… To vše je pryč. Z celého světa zůstala pouze tato vana a bezbřehý pocit nekonečně absurdního a hloupého štěstí. Ve skrytu duše víš, že ti Vincent Krammer velice brzy předloží účet a tušíš, že cena za tyto pomíjivé okamžiky opojení bude příliš vysoká, ale přesto se chvíli necháš unášet na vlnách bezstarostnosti. Kdy jsi naposledy zažila něco podobného? Na chvíli si vzpomeneš na domov. Srdce se ti sevře a v očích ucítíš slzy. Jak je to dávno? Možná rok, možná věčnost. Připadá ti, jako bys vzpomínala na život někoho jiného. Z úvah tě vytrhne zvuk odsouvané závory. Dveře vpustí do vyhřáté místnosti chlad okolních komnat. Otřeseš se… A není to jen zimou.

Lord Krammer zůstane stát mezi dveřmi. Přes ruku má přehozeny dámské šaty. Mlčky tě pozoruje s horečnatým leskem v očích. Zdá se, že uvnitř sebe s něčím zápasí. Udělá dva nejisté kroky směrem k tobě. Pak se ovšem zarazí. „Ještě ne…“ zamumlá spíše pro sebe. Položí šaty vedle vany a podá ti ručník. Všimneš si, že róba je skutečně skvostná a rozhodně se do zdejšího prostředí nehodí. Šaty jsou z tmavě zeleného sametu s dlouhou nabíranou sukní a živůtkem posetým černými perličkami. „Osuš se a obleč, má drahá, večeře je připravena.“ Chvíli se zdá, že vyšetřovatel o něčem usilovně přemýšlí, ale pak překvapivě poodejde do jiného rohu místnosti, snad aby ti při oblékání dopřál částečné soukromí. Popravdě jsi to při pohledu do jeho očí rozhodně nečekala. Otočí se k tobě zády. Vzhledem k tomu, že je místnost bez oken, tváří se, že se zájmem sleduje zvrásněný povrch kamenné stěny. „Věřím, že ti šaty padnou.“ pronese zastřeným hlasem. „Ta, co je nosila před tebou byla podobné postavy. Možná o něco méně štíhlá…“ Sedíš ve vaně s ručníkem v rukou a díváš se na záda lorda Krammera Ta co je nosila před tebou? Co se s ní asi stalo?

Zbrojnice pod Jevišťěm

Přesně jak jsem předpokládal, pádem toho šíleného šamana z odstínem kůže bledším, než bývá v dobrých krajích zvykem, to pro mně teprve začalo. Trpělivě čekám, co přijde. Zvučný hlas bývalého veerenského velečaroděje se rozléhá Katedrálou a já se při jeho slovech neklidně ošiju.
Arcimág veerenského dóžete a tady? Cesty boží jsou skutečně nevyzpytatelné, jak říkal starý mist Kleofas. Napadne mne, jaké postavy ještě zdejší oubillet skrývá. Třeba je tu i ztracený airský král Donoach Velitel... Třeba tam někde plní své nové povinnosti bájné stráže Prvního trůnu. Třeba tu najdu i Baffina Mořského hada, nejslavnějšího mořeplavce Twerspone...
A třeba tu taky najdu něco, co se mi vůbec nebude líbit..., znepokojivě se ozve má mysl.
Sleduji, jak Fregar, řečený Štístko, odchází s nějakým dozorcem. Při odchodu na mě mrká. Netuším, jak si toto gesto mám vyložit. Pokrčím tedy rameny a čekám, co přijde. Zmocňuje se mě napětí. Kručící žaludek mi připomene, že jsem od rána - vlastně od té doby, co jsem se probral - nic nejedl. Hlad je špatný průvodce. Když mám hlad, jsem podrážděný. Dá se říct vzteklý. Stejně jako, když nevím, co se bude dít.
A tak v podstatě s ulehčením sleduji zachmuřené obličeje přicházejících stráží. Nechám se jimi bez odporu odvést, takže jim neposkytnu sebemenší záminku k jakémukoliv postrkávání či jiné, zbytečné buzeraci. A to je dobře. Cítím, že mě čeká boj. Možná ten nejtěžší v mém životě. Kráčím mlčky, snažím se jít co nejdůstojněji. Držím hlavu vzpřímenou a prsa vypnutá. Bůh ví, co mě to stojí sil. Ale je to otázka cti. To je to jediné co mi tady zbývá.

Tahle myšlenka se mi zdá naprosto nepřístojná, ale stejně se donutím ponořit se do ní hlouběji, abych nemusel zírat na místa, kudy procházíme. Jídelna.. obyčejná, horší než jsem kdy viděl, ale pořád jídelna, prosycena pachem mastných pokrmů, rozlitým vínem a pivem.... mmm...
Zajímalo by mě, k čemu je tady ta brána. Prohlížím si jí a najednou mě napadá, že Katedrála nebyla věznicí vždy. Jeví se spíše jako poměrně slušná pevnost, kde by se hrstka obránců, dobře zásobena, mohla bránit mnohem početnějšímu nepříteli...
Ztracen ve vzpomínkách scházím mezi svými průvodci schody. Slyším hlasy, spoustu hlasů, nesených na čerstvém vzduchu. Odlesky ohně tančí po kamenných stěnách.
Vlna sebeuvědomění do mě udeří s takovou silou, že se musím na okamžik zastavit a opřít se studenou zeď. A jsem tady. . Sejdu ze schodů a prohlížím si místnost. Zbrojnice. Armigerium. Výborně.
Po dlouhé době si dovolím skutečně upřímný úsměv. Můj pohled bloudí místností. Zpocení muži cvičí s rozličnými zbraněmi, bedlivě sledování přesilou dozorců. Cítím se podivně, jako po dlouhém době na známém místě. Tady mohu být sám sebou. Bez trýznivých myšlenek na prožitá muka, na to, co jsem nechal za sebou.
Téměř uklidněn osudovým vývojem se rozhlížím po okolí. Takže ne holýma rukama, ale železem a ocelí! Kývnu. To mě vyhovuje. Jestli je něco, co opravdu umím, tak je to tohle. A třeba se díky tomu dostanu ven!
V tu chvíli mě vítá místní pan domácí. Se samozřejmostí, získanou léty zkušeností, sjedu pohledem jeho zbroj. Uznale mrkám. Brigantina té nejvyšší kvality. Mlčky poslouchám, co zbrojmistr říká a jak to říká a přitom si ho bedlivě prohlížím. Neunikne mi jeho přízvuk, způsob, jakým skládá slova do vět a ani jeho zmínka o bozích.
Líbí se mi, jak mluví. Bez urážek a obvyklých povýšeneckých řečí. Dokonce uctivě. Váží si svého řemesla... a možná i těch, kteří jej vykonávají. Ať už stojí na jakékoliv straně.
Válka je všude stejná.
Daleko od domova, co? Ty nejsi z Olmodovarů. Podle té kudrané čupřiny a navoskovaného kníru to spíše bude Shem. A kmeni Shemů vládne sám Dhaag. Dal bych krk za to, že se tenhle parchant se jménem Vassam nenarodil.

Polknu a nadechnu se. Vím co chci říct. „Děkuji za milé přivítání, mistře Vassame!“
Pronesu obřadně, jako bych vítal na hradě králova posla.
„Dovol tedy, ať si tedy vyberu svou zbraň, jež mi bude průvodcem po stezkách tohoto dvojího osudu. Je to jistě vůle bohů, že zápolení s železem se snoubí právě s touto hodinou! Toť šťastné znamení pro všechna statečná srdce, že?
Ať se tedy bohové usmívají, neb dnes jim k tomu dám dobrý důvod!“
Napodobím Vassamovu vznešenou řeč. I já jsem pár hrdinských eposů četl, ty písečnej bastarde.

Pevně rozhodnutý dát vědět Vassamovi, s kým má tu čest, přistoupím k dřevěnému tablu. Zbraně se ježí rzí. Neudržované, nemazané, neostré. Samý škrábanec. No, co jsem mohl čekat. Napadne mne, co by tomu asi řekl Anschitel, můj domácí učitel boje.
Dívám se dál. Zbraní je požehnaně, ale.. Není tu ani blbý krzno.
Nepřítomnost jakékoliv zbroje, kterou bych si mohl navléci na svůj aketon, nevěstí nic dobrého. Naděje, že jsou krunýře a hauberky snad zavřeny v nějaké skříni, je mizivá. To teda bude hodně krvavej smích.
Pokrčím v duchu rameny. Nedá se nic dělat. Bude to boží soud.
Obejdu desku, cítím na sobě Vassamův pohled. Již při prvním pohledu jsem věděl, kterou zbraň si vyberu, ale teď mě něco napadlo.
Natáhnu pravačku a sevřu v ní mastnou kůží omotanou rukojeť krátkého meče s masivní kulatou hlavicí a nevýraznou zášitou. Typický gladian, meč gaardenských kohort, tady ten ale značně zašlý. Myslím, že voják, kterého by gaardenský centuron nachytal s mečem v takovémto stavu, by si dlouho nemohl lehnout na záda..
Několikrát s gladianem zkusmo máchnu a pak, zcela schválně, ve vysokém střehu namířím zaoblenou čepel na Vassama.

„Ha! Vynikající kousek, mistře Vassame! Věděl jsi, že právě s těmito zbraněmi dokázaly v horkém létě 1979 čtyři stovky gaardenských legionářů pod vedením polemarcha Tarantha Giorina rozbít na padrť v soutěsce Reinnovy rokle výkvět shemského jezdectva? Zlaté časy mužů pod Hvězdou, že ano?“
Teatrálně si povzdechnu a nechám ruku s gladianem klesnout. S pokřiveným úsměvem pohlížím na Vassama, a sleduji, jak na něj moje slova zapůsobila.
Co dějeprava hade? O porážkách jste se toho v těch svejch špinavejch altánech moc neučili co? A jestli ano, tak se to minulo účinkem.

Přemýšlel jsem, čím se ozbrojím. Klasický dlouhý meč tu není. Ani nic podobného. Není ale divu. Takže.. Tesáky nepřipadají v úvahu, jsou příliš lehké, pro obratnějšího bojovníka. Dřevařská sekera má zubaté ostří, navíc na ni nejsem zvyklý. Kotvicová sekera vypadá, že vypadne z topora při první ostré ráně. A kdybych se netrefil.. Kopí je krátké a vypadá, že je pokroucené. Palaš vypadá velice dobře, ale v pěším boji příliš neohrabaný. A gaardenský gladian je bezesporu úžasná zbraň, ale já potřebuji nadělat skutečnou paseku, abych získal respekt. A rychle.
Je to jasné. Scimitar pouštních nájezdníků bude tou pravou volbou. Oboustranně broušený, lehký a vyvážený, v poměrně dobrém stavu. A navíc jsem takové zbraně měl možnost mnohokrát třímat ve zpocených rukou.

Špitál

Roky strávené ve věznici mi nepřidali, zlenivěla jsem, ale ne natolik abych nevyřídila jednoho otrapu.
První rána mi nevyšla ale ta druhá už byla přesná a objevil se proud té krásné rudé tekutiny.
Nemohla jsem si to však náležitě užít, byl tu stále ještě ten šílenej felčar.

Všimla jsem si toho že ta druhá ženská namísto pomoci začala volat toho druhého zmetka.
"Za tu zradu mi zaplatíš..."procedím skrz zuby vztekle. Nechápu co je to za krávu co raději jde pro pomoc namísto aby se pokusila o útěk. Možná by bylo lepší kdyby tu byl některý z těch chlápků co si odvedli.

Pohlédnu na felčara, sjedu ho pohledem a ušklíbnu se "Copak? Bojíš se?"uchechtnu se a pak zaregistruji toho druhého chlápka jak kouká do místnosti.
"Do prdele..."zavrčím když druhý muž zmizí. Tohle se mi nehodilo! Sakra a teď mě tu zdržuje ten dědek!
Znovu se na felčara zadívám a potěžkám skalpel v ruce abych zjistila jak je vyvážený.
Mohla bych ho po něm hodit, moje muška se snad nezhoršila tolik jako moje tělo.
"Nemám na tebe čas dědku."odseknu. Skalpel byl celkem dobře udělaný, sice nebyl dokonale vyvážený ale rozhodně by se tím mohla strefit.
Naposledy ho potěžkám než ho po něm mrštím.

Podzemí – Stařec, Kirawen

Slzy, které skrápí Kiraweninu tvář, na dozorce příliš nezapůsobí. Dnes byla prolita krev jejich druhů. Líně se vlekoucí řeka života v žaláři erinorské prefektury v divokém vzedmutí opustila své přirozené koryto. Došlo k prvním obětem. Dnes to byli oni, zítra… Co se stane jednou, může se kdykoli zopakovat. Pokud nebudou učiněna rázná opatření. Koryto neposlušného toku lze zregulovat, stejně tak i myšlení lidí. Viníci dnešních událostí mohli být jednoduše popraveni, ale pouhá smrt na světem protřelé kriminálníky velký dojem neudělá. Je zde však něco, co ano… Místo opředené tolika legendami, že stačí pouze vyslovit jeho jméno a i těm necyničtějším vrahům žen a dětí se ztrácí barva z tváře. Hladová díra!

Kirawen obdrží pouta na ruce i nohy a je odvedena do Trestní haly ke Starci, zavinutému do silných řetězů. Po chvíli se v doprovodu šestičlenné eskorty vydáte přes jídelnu na vnější schodiště. Kirawen klopýtá v nepohodlných poutech, Starce dva dozorci dokonce nesou. Šance pokusit se nyní o cokoli je zcela mizivá. Scházíte po nekonečném schodišti do nejtemnějších útrob Katedrály. Vzduch kolem se citelně ochlazuje. Dozorci mlčí. Ve tvářích mají napjaté výrazy. Zdá se, že do těchto míst opravdu nechodí rádi. Vejdete do prostorného chabě osvětleného sklepení. Jediný zdroj světla přichází ze vzdálenějšího koutu podzemních prostor. Jediný zvuk zde představuje rytmické kapání vysrážené vody a tlukot vašich srdcí. Zamíříte ke světlu.

„Á konečně čerstvé maso!“ zaskřehotá postava shrbená u malého ohýnku v nejzazším výklenku sklepení. Nad ohněm cosi bublá ve velkém rezavém kotli. Z výklenku vedou malá kovová dvířka opatřená mohutným zámkem. Postava se ztěžka vyškrábe na nohy. Pod roztrhanou plesnivou kápí si na okamžik všimnete znetvořené tváře s jedním okem. Zrůdný obličej vyhlíží, jako by z něj jakési divoké zvíře odhryzalo podstatnou část masa. V pokřivené ruce s pouhými třemi prsty se objeví velký zčernalý klíč. Mrzák odemkne zámek a pokyne strážím. „Tak jen dál, jen dál… Už čekají. Dlouho jste nikoho neposlali. Dlouho… Často teď musím za nocí poslouchat to hladové vytí. Teď se snad na čas utiší. A já se konečně vyspím.“

Za kovovými dvířky spatříte malou místnost v jejímž středu se zřetelně rýsuje velký kamenný kruh zasazený v podlaze. Ke kruhu je připevněná dlouhá železná tyč, která prochází kovovými oky zapuštěnými do země. Dva statní dozorci tyč vyvléknou z ok a mohutně zaberou. Mezitím další dva strážci přinesou ze sklepení kotel s bublajícím obsahem. V okamžiku, kdy dozorci s vypětím sil zvednou kmenný blok a odhalí tak temný kruhový otvor podobný nenasytné tlamě obří olihně, obrátí druzí dva vroucí obsah kotle do útrob Hladové díry. Tlumené zasyčení vám sice odhalí, že je pod vámi několikametrová hloubka, ale domyslíte si, že tento rituál má odradit kohokoliv tam dole od pokusu dostat se z díry ven. Ale kdo může přežívat v temných katakombách bez jídla a vody? Jak jsou vlastně zdejší podzemní prostory rozlehlé? Ví vůbec někdo kam vás to posílají?

Ve chvíli, kdy vám tyto palčivé otázky proběhnou hlavou, vás dozorci beze slov zbaví pout a s rukama zkroucenýma za zády vás postrčí k díře. To vás tam chtějí jen tak hodit? „Zkuste padat hlavou napřed,“ zachroptí za vámi hlas zmrzačeného strážce. „Možná po vás bude dřív, než vás najdou. Moje srdce hnije zaživa. Je černý jako saze… Ale to, co vám udělají oni… To není… správný…“

Děsivá varovná slova jsou tím posledním, co zaslechnete, než vás nesmlouvavé ruce dozorců pošlou vstříc temnotě. Tvrdě dopadnete na hromadu tlející slámy, hadrů a čehosi měkkého a poddajného. Jste potlučení, ale živí. Je v tom nějaký záměr? V uších vám stále zní strážcovo varování. Kruh světla nad vámi se pomalu zmenšuje, jak dozorci vrací kamenný blok na své místo. Máte pocit že se odkudsi ozval vzdálený křik plný bolesti a zoufalství a cosi jako pomatený smích. Obojí však rázem ustane. Kámen zapadne na své místo. Kolem zavládne naprostá tma a ticho. Tak tomu k skutečně došlo. Jste v Hladové díře!

Zákulisí – Jokken

Zbrojmistr Vassam se po tvých slovech o událostech v Reinově rokli šibalsky usměje a v jeho očích spatříš jiskru pobavení.

„Pravdu díš, vojáku. Snad bych si tě jen troufal poopravit v nemnoha drobných historických nepřesnostech. Prvně slovutné gaardenské kohorty tenkráte čítaly dvakrát čtyři stovky mužů a k tomu tři falangy pikenýrů z Veeren. Hrdinný polemarch Taranth Giorin v bitvě mužům nevelel, neboť trpěl častým vyměšováním z přemíry nestřídmého hodování. A konečně výkvět shemského jezdectva tehdy čítal na jedenáct stovek uštvaných stepních pastevců, kteří ujeli na tři sta mil, aby se připojili k dávno prohranému boji o strategicky nevýznamnou soutěsku. Ale dějiny píší vítězové... Tedy na zlaté časy mužů s hvězdou.“ Vassam ti podá hrnek s vodou a další sám pozvedne k přípitku. V tu chvíli se třikrát ozve táhlý tón zvonu.

„Čas se naplnil. Bohové zatajili dech,“ pronese zbrojmistr obřadně a uznale pokývá hlavou nad výběrem tvé zbraně. „Ta čepel patřila vojákovi. Kdysi neměl štěstí v jedné zbytečné bitvě o jistý bezvýznamný průsmyk. Od těch dob uběhlo již dvacet zim. Zde se krve téměř nenapila. Muži severu na takovou zbraň nejsou příliš zvyklí. Však dnes se to změní. Jsem vděčný bohům, že se tak nestane rukou hospodského rváče, ale vojáka. Mab del kchaben ar effet alam uchta assandi.“ Vassem se ukloní a pokyne ti ke dvojici stráží, kteří si pro tebe přišli. Ta slova už jsi kdysi slyšel. Tam dole na jihu se jimi vyprovázejí druzi ve zbrani před důležitou bitvou. Nechť se vyprahlá země dnes napojí krví tvých nepřátel.

Dozorci tě po širokém schodišti na protilehlém konci Předsálí odvedou až k padací mříži. Skrze ní již zahlédneš nevelký cirk zasazený pod úroveň stupňovitých teras, na kterých se již neklidně vrtí tvé dnešní publikum. Zahlédneš šedé haleny dozorců, barevný šat vyšetřovatelů i bílá roucha Tichých bratří. Téměř třetina tribun je určena pouze k stání, zde se tísní vězni, kteří jsou ke hrám přizýváni, aby povzbuzovali, nadávali, plivali a vytvářeli tak patřičnou atmosféru. Tyto tribuny jsou od ostatních z obou stran odděleny mřížemi. Místní vyvolavač, obtloustlý dozorce s vysokým pištivým hlasem, tě kupodivu uvede jako vojenského zběha z Erdwynu. Proti tobě prý nastoupí jakýsi Mudrun Podsada, pravidelný účastník této soutěže. Mříž jde nahoru. Dozorci tě postrčí do cirku. Všimneš si, že se totéž děje i na opačné straně. Zdá se, že zápasníci vyšetřovatelů a dozorců se připravují odděleně v jiných částech Katedrály. Z protějšího průchodu vejde na scénu svalnatý do půli těla vysvlečený bojovník s rudým vousem a dvěma sekerami bradaticemi v rukou. Překvapeně shledáš, že ti však sahá pouze něco málo nad úroveň pasu. Trpaslík. Ve tvé zemi jich příliš není a v armádách lidských králů rovněž neslouží. Už je to dlouho…

„Tož kurva co? Nasral sis do gatí, chrapůne, že na mňa civíš jak študák na cecky? Přirpav sa, bo budě véplata, že ti budů róry malé!“ zachechtá se na tebe Mudrun Podsada a odhalí svůj zkažených chrup. Opět zazní zvon. Tentokrát jediný tón. Krátký a hlasitý. Trpaslík zvedne sekeru a vyrazí.

TECH.:

U boje obecně platí, že se nemusíte vypisovat s tím, co přesně děláte. Není nutné uvádět, že sekáte šikmo shora a kryjete se štítem proti jeho výpadu ze strany. Podstatné je vyjádřit záměr, se kterým do souboje jdete. Např. „Snažím se využít své rychlosti, zasypat protivníka řadou úderů a zatlačit jej do rohu místnosti. Pokusím se ho odzbrojit, nanejvýš lehce zranit. Nechci ho zabít, ani zmrzačit.“ Já pak ve svém příspěvku napíšu vyhodnocení, jak boj dopadne. Samozřejmě svou roli sehrají schopnosti vás i protivníka, fyzický stav obou, ale také svým dílem i náhoda. Čili pochopitelně ne vždy všechno dopadne tak, jak zamýšlíme.

Komnaty lorda Krammera

Když Krammer vejde, donese mi šaty. Na chvíli se pozastavím nad jejich nádherou a malý záblesk mě uvede zpět do dětských snů o princeznách. Je ale jen matný ,obestřený spoustou životních událostí. Už jsem se vlastně v podstatě celá umyla, teď už jen odpočívám v příjemně teplé vodě, a přeji si, abych nemusela nikdy vylézt. Neboť přísliby, které mne čekají, mi nejsou ani trochu pochuti. Do dlaní naberu vodu, a deset centimentrů nad hladinou ji pustím zpět.
Kap, kap, kap
Voda ztéká, zdá se, že až nerálně pomalu. Přináší tolik vzpomínek... Pak si uvědomím, že Krammer mluví. Těžko už rozpoznat, jestli ke mě, čí sám k sobě, složím ruce do vody a začnu ho poslouchat.
Mám se osušit a obléct. On sám si ke mě stoupne zády. Avšak pohled který mi předtím věnoval mne začíná děsit víc a víc, nehledě na to, jaké myšlenky ve mě vyvolavá. Postavím se a vezmu si ručník, začnu se pomalu utírat. Ruce, hrdlo, hrudník a pak dolů až směrem k nohám a po paty , nakonec zamotám vlasy do turbanu, aby nikde necákaly. Taková rutinní záležitost, dělám to automaticky a najednou mi přijde, že se nic nezměnilo, že je všechno jako dřív. Chvíli jen tak stojím a přeji si, abych prostě odsud zmizela a byla jinde...Jedno kde, jen abych byla volná. Další Krammerova slova mě však proberou a začnu na sebe navlékat šaty. Nikdy jsem takovou róbu neměla, tak mi to činí trochu problémy. Také přitom dál poslouchám.
Šaty už mám oblečené,docela mi sednou. Tiše stojím. Ani nevím proč, po tváři mi skápne slza. Hrdlo se sevře podivným steskem. Do nastálého ticha je slyšet jen můj skoro šepot.
"Smím-li se ptát, lorde Krammere. Kdo vlastně byla? A kam se poděla?"
Než odpoví, přemýšlím chvíli, co je on vlastně za člověka. Jestli vůbec dokáže mít normálně rád.. Je mi ho možná až trochu líto. Nejspíš zbytečně.

Odpoví mi vůbec? Nejspíš ne. Nejspíš uslyším, že to není moje věc. Nebo se bude chlubit co jí udělal, nebo jak ji přiměl říci pravdu a ona je teď volná?...

Hladová díra

Nezbývá mi nic jiného, než nechat své tělo spolupracovat. Přepočítal jsem se. Nemyslel jsem. A to všechno jen kvůli tomu zpropadenému dědkovi...
"Hlupačko mladá..." Syknu šeptem, když se po pádu narovnám a rozhlédnu se do neprostupné tmy. Vnímám blízkou přítomnost jejího těla, na moment je možno zaslechnout téměř neslyšné vzdychnutí.
"Nedělat takové hlouposti, mohla bys být nahoře a aspoň přežívat."
Zašeptám opět do ticha, snažíce tak, aby mě slyšela jen ona. I když v takovéto díře je určitě vše možné.

Předsálí (přípravna zápasníků bojujících za vyšetřovatele) – Reynold, Marco


Břečka vás po dlouhém točitém schodišti přivede do menšího podlouhlého sálu s nízkým stropem, který dle umístění jakýchsi kotců po obvodu místnosti kdysi zřejmě býval zdejším psincem. Přestože zejména Marco stále ještě zcela nechápe, kam se to vlastně dostal a co po něm všichni ti burani chtějí, podle tuctu cvičně zápolících mužů kolem vás vám dojde, že se nacházíte v jakési přípravně na zápasy, klání či jiný podobný druh her, kterými se údajně baví zejména divoši na jihu. Ale tady jste přece stále v civilizaci. Nebo už ne?

Břečka vás předá do péče jakéhosi nevzhledného hrbatého trpaslíka s prošedivělým plnovousem a vlasy na skráních spletenými do copánků.

„Aj taká marnota sa jen tak nevidí,“ zaláteří trpaslík, když si vás chvilku nevěřícně prohlíží. „Šak tému Břečkovi muselo dozajista jebnůť v dyni. S takovó sa nám teda krópy do pytla nepohrnů. Jak si spomenu na takého Hnátolama, Zmrtváča či Šíleného Zkurvysyna. Aj to bývaly jinačí borci…“ trpaslík se zasněně zahledí do nedozírné dálavy svých vzpomínek, až se vám zdá, že se snad při vzpomínce na své oblíbené hrdiny zdejších zápasů uvedl do transu. Nicméně po chvíli nostalgicky vzdychne a upře svou pozornost opět na vás. „Aj co… Kde nic nejni, sa ani agoranský dokař neožere. Já su pan Mul. Ale možete mi říkat Jarre. Sedim tu též za menší škralóp s půjčováním bakulí. Jeden by řek, služba bližnímu né? A oni hned, že som bral vysoké úroky a když někdo nechtěl klopit, že som mu brka dolámal. Aj včil sem zde, ale šikovný ogar sa ani v řiti nestratí né?“ Jarr Mul se rozchechtá, ale když si všimne, že se k němu nepřidáte, podrobí vás kritickému pohledu. „Tož co je s vama. Zežrali ste si jazyčiská či co? Vybrali si váš vyšetřovači? To máte šťastí víc než myslivny v lebeni. Když budete držať šturm, postarají sa o vás. Tož jak? Co stě zač? Hókněte aspoň s čím stě sa zvyklí pasovať, ať vám možu zohnať vercajk.“

Od této chvíle bude možnost přemýšlení. Čistého a tichého. Řvoucího a bolestivého. Tak přemýšlí můj mozek v prvních momentech.
Tupým pohledem si letmo prohlédnu mrzáka, neděsí mě. Není, proč by měl. Stejně tak zřejmě jindy depresivní pohled na samotný otvor do Hladové díry mne nijak nerozhodí. Jen... Snad jen očekávám smrt, lituji se, že jsem zklamal sám sebe. Tak nerozvážným způsobem.
Moje kůže je však ale hrubší. I přes fyzickou bolest, kterou mé tělo utrpělo, zanechávám si chladnou hlavu a jsem připraven vymýšlet způsob, jak roztrhat všechny ty, kteří mi uškodili. Jak se pomstít a utéct spárům svázanosti...
Po dalším těžkém dopadu jen ztěžka zahekám. Bolelo to. Nebolelo. Dlouze vydechnu, klečící na čtyřech, jako zotročené prase. Ta tma je jako zeď, téměř ihned zavřu oči, chystaje se je otevřít, až si na tmu zvyknou. Rozhlédnu se, snad si již zvykly, snad... Snad něco uvidím. Zda vůbec chci "něco" vidět, zahlédnout...

Hladová díra a cesta tam

Jak je možný, že na ně nic nezabírá? Snažím se ovládat strach, který se mě opět začíná zmocňovat.
Jakmile mi bylo jasný, že na ně mé divadlo nijak nezapůsobilo, začala jsem se rozhlížet po jekékoli zbrani. Žádnou dostupnou jsem neobjevila.
Zaslechla jsem jakési zařinčení řetězů. Než jsem stačila cokoli udělat, nebo si vůbec uvědomit své chyby, měla jsem nohy i ruce v poutech. Jestli mě chtějí odvést do káznice, budu muset utéct dřív, než začnou s výslechem. Mírně jsem se otřásla při představě, jak takový výslech asi probíhá.
Kdosi do mě strčil a já se malými krůčky, za zvuku řinčícího železa, sunula vpřed.
V doprovodu strážců jsem došla až do nějaké místnosti. Překvapeně se mi rozšířili oči, když jsem spatřila muže, s kterým jsem ještě nedávno sdílela celu. Byl omotán silnými řetězy. Tak ho přeci jen chytli? Jen doufám, že si jsou zcela jisti, že opravdu už nemůže čarovat. Trochu nervózně si ho prohlížím.
Proč mě ale vedou k němu? V hlavě se mi vynořuje stále více otázek a odpovědi nepřichází.
Šest mužů nás vede po schodišti. Všimnu si jejich napjatých výrazů a najednou se mě zmocní děsivá předtucha. Nosem nasaju studený vzduch. To ne!
Po zjištění, že náš cíl není v káznici, ale na mnohem horším místě, přestanu souvisle myslet. Přetrvává jen několik nepříjemných pocitů. Strach, zoufalství...
V mysli se mi začínají promítat obrázky z předešlého života. Než se však na jediný z nich stačím zaměřit, už je tu další... a další...
Po chvíli se ocitneme v mírně osvětlené místnosti. Náhlá změna prostředí mě vytrhne z těžké melancholie a alespoň na chvíli ve mě převládne zvědavost. Přeci jen se sem moc lidí nedostane. Ano, a ti co se sem dostanou už o tom většinou vyprávět nemůžou.
Trhnu sebou, když se ozve nakřáplý hlas. Otočím hlavu za zvukem a v tu chvíli bych byla nejradši, kdybych to nikdy neudělala.
Mé zděšení nad zjevem postavy však brzy vystřídá ještě větší strach z jeho slov.
Už čekají?? Kdo?
Následující události už moc nesluduju. V hlavě mi víří tisíce otázek a nejsem si jistá, zda bych chtěla na jakoukoli z nich slyšet odpověď.
Svou pozornost zbystřím, jakmile mi dozorci sundají pouta. Brzy mi ale dojde, že neozbrojená stejně nic nezmůžu a i kdybych sehnala zbraň, tak proti tolika mužům neuspěji.
Po posledních mrzákových slovech mi po zádech přeběhne zamrazení. Kdo jsou ti oni??
Kdosi do mě strčí a pod mýma nohama najednou zmizí pevná zem. Pevně sevřu oči. Po chvíli můj pád skončí tvrdým nárazem o slámu. Z úst mi vyjde slabé zasténání.
Vzhlédnu zrovna v okamžiku, kdy se kamenný blok vrátil na své původní místo. Všude zavládne tma a ticho narušované jen odkapáváním kapek vody. V mých uších ten zvuk zní jako odpočítávání posledních vteřin, které mám na světě strávit. Bezmyšlenkovitě je začnu počítat.
"Hlupačko mladá" prudce sebou trhnu a mé srdce se rozeběhne jako splašené. Doteď jsem si vůbec neuvědomila, že zde je ještě někdo jiný. Zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit.
"Nedělat takové hlouposti, mohla bys být nahoře a aspoň přežívat."
Jeho slova si stále převaluji v hlavě, jako nějaký záchytný bod, udržující mě mimo šílenství.
Hlouposti?? A co dělal on? Vlastně jen kvůli těm jeho kouskům jsem se rozhodla zakročit! Ještě chvíli o tom přemýšlím. Hmm, ne můžu si za to sama... ale to už je stejně jedno.
Kde jsou ty tvoje čáry teď, když jsou potřeba? Začne se mě zmocňovat vztek.
"Přežívat? To není činnost, kterou dělám zrovna ráda!" odseknu potichu. Hned na to však svého příkrého tónu zalituju.
Nadechnu se a přinutím se k co největšímu klidu, který můžu v dané situaci mít.
"Nemůžeš něco... eeh... udělat?" zeptám se nervózně. Nemám ráda magii, ale musím uznat, že v některých situacích se hodí.
Zatímco čekám na odpověď, začnu se rozhlížet. Nečekám, že uvidím něco podstatného, ale přesto jsou mé oči na tmu lépe uzpůsobeny než ty obyčejné lidské.
Třeba tu jsou nějaké chodby. Ti nahoře by jistě nečekali, že by někdo, koho sem hodí, byl schopen nějaké cesty podzemím.
Najednou si však vzpomenu na slova mrzáka. Třeba má někdo... něco zajistit, abychom ani žádné cesty nebyli schopni... Na sucho polknu a snažím se tyto myšlenky vypudit z hlavy.

Jeviště – Fregar


V hledišti cirku erinorského žaláře vládne vzrušený šum. Nedávné řádění šíleného Starce je zdá se pro tuto chvíli zapomenuto. Dozorci, vyšetřovatelé a dokonce i kněží mezi sebou živě diskutují, vychvalují své favority a haní soupeře. Co chvíli do sebe dva odsouzenci začnou řezat a nepřestanou, dokud jeden z nich nepadne a nezůstane ležet. Zaslechl jsi, že dnes večer budou zápasníci od počátku ozbrojení. To už tu dlouho nebylo. Dnešní podívaná nebude pro slabší povahy. Na druhou stranu v Katedrále žádné slabší povahy nejsou.

Do prvního zápasu nastupuje tvůj známý z cely. Jokken. Tak erdwynský zběh, kdo by to byl řekl? Proti němu se postaví Mudrun Podsada. Divoký, silný na hubě a přespříliš přesvědčený o své neporanitelnosti. Díky tomu zažil více porážek, nežli řada horších bojovníků. Sázky jsou již uzavřeny. Mírně převažují v Jokkenův prospěch. Lid Katedrály chce nového neokoukaného hrdinu. Může pro ně Jokken tuhle roli sehrát? Ještě včera by ses vsadil, že se nedožije rána. Tenhle boj mnohé napoví…

„U šlaka, Štístko…,“ ozve se za tebou přiškrcený šepot. Stojíš na ochozu kolem cirku. Pod tebou se nachází část jeviště vyhrazená pro dozorce. Z ochozu vedou dva východy. Jeden vede do Zákulisí – zázemí pro zápasníky dozorců, druhý do Předsálí – zázemí pro bijce vyšetřovatelů. Otočíš se a spatříš pobledlou tvář Tichého Setha. Plavovlasý Lamačův zástupce nosí své jméno zcela oprávněně. Před deseti lety při neúspěšném pokusu o vzpouru padl do rukou vězňů. Podřízli ho a téměř nechali vykrvácet. Seth přežil, ale hlas se mu již v plné míře nikdy nevrátil, stejně jako zdravá barva do tváře.

„Máme problém, Štístko... Ten bastard Břečka vytáhla kostlivce ze skříně,“ zašeptá dozorce pochmurně. „K ďasu myslel jsem, že je ten chlap dávno mrtvej. Pamatuješ, jak náš šampión Bezuchej Tom přišel o uši? Ten pomatenec, kterej mu je nechal sežrat, hnil celou dobu v Káznici nám přímo pod nosem. A teď je zpátky.“ Tichej Seth se otřese. „Nevím, co ten náš novej předvede a jestli se mu vůbec podaří dostat do malýho finále… Každopádně emůžeme riskovat, že ho Prokletej vyřídí a nastoupí proti Tomovi. Jo Prokletej, tak se tomu bastardovi říkalo. Viděl jsem, co dovede. Musíš něco vymyslet, Štístko. Ale něco nenápadnýho. Nikdo nesmí kápnout na to, že s tim maj bachaři něco společnýho. Jinak všechny sázky vylítnou komínem. Spoléhám na tebe. Ten hajzl nesmí nastoupit.“

V komnatách lorda Krammera

Po tvých slovech se Krammer prudce otočí, jako bys jej bodla do zad ševcovským šídlem. V jeho očích na okamžik spatříš záblesk něčeho nového. Bylo to podráždění nad tvou všetečnou otázkou, nebo bolest nad vzpomínkou, kterou otázka vyvolala? V zápětí se však vyšetřovatelův pohled zcela změní. Hledí na tebe… Na tvé šaty… Na obraz minulosti, který vidí pouze on. Jako v mrákotách k tobě přistoupí a zvedne ruku ke tvé tváři. V příští chvíli se však zarazí a ruku rychle stáhne, jako by se bál, že se při doteku rozplyneš.

„Kdo vlastně byla?“ zopakuje lord Krammer tvou otázku nepřítomně. „Ona byla… Byla vším… Mohla být vším. Stačilo jen tak málo. Ale i to bylo zřejmě moc. A tak… Není ničím.“

Krammerova podivná slova zůstanou na okamžik vyset mezi vámi jako těžká opona. Pak se však vyšetřovatel opět usměje. Však přesto něco v tom úsměvu chybí. Snad něco z jeho dosavadní sebejistoty, kterou tak rád dává na odiv.

„Tím se však netrap, má drahá,“ řekne Krammer a vezme tě za ruku. „Ne dnes. Ne tento večer. Ten patří pouze nám…“

Vyšetřovatel tě odvede do nevelká, zato ovšem opět přepychově zařízené jídelny. Na stole hoří svíčky, je prostřeno pro dva. Zahlédneš pečené křepelky, králičí paštiku, zlatavý koláč sýra, mísu s ovocem, do křupava opečené brambory a čerstvý omamně vonící chléb. Zatočí se ti hlava. Jak dlouho jsi již neměla teplý, právě upečený chléb? Připadáš si jako ve snu. Náhle se ti křečovitě sevře žaludek. Nejsi si jistá, zda budeš vůbec schopná něco z těch lahůdek pozřít. Krammer ti pokyne, aby ses posadila. Z křišťálové karafy nalije dva poháry temně rudého moku. Jeden z nich ti podá. Ucítíš silnou vůni kořeněného vína. Co s tebou v současném stavu může udělat víno?

„Tak na co si připijeme, má drahá?“ pronese Krammer do ticha a v očích se mu zaleskne tím zvláštním nepříjemným způsobem.

V komnatách lorda Krammera

Nemůžu si pomoct. Čím déle jsem tady, začínám si víc a víc připadat jako v pasti. Krammer na mě zatím ani nasáhl, nechal mi dokonce soukromí i při koupeli, ale jeho pohled. Ten mě děsí. Je to možná ještě horší, než kdyby něco podnikl. Ale to je velice spekulativní. A kdo mi zaručí, že se po mě nevrhne hned v příští chvíli. Když se po mé otázce prudce otočí, trochu to se mnou cukne. Přijde ke mě blíž. Je jako...Jako nějaká šelma, tak je to dobré přirovnat. Už už si myslím, že mě pohladí rukou po tváři, nebo mě snad uhodí. Ale ani se mě nedotkne. Jen se dívá. Na mě. A zároveň na ni. Těžko hádat, jaká vzpomínka mu teď běží myslí. Obličej mu hraje emocemi. Pak si ale snad uvědomí, že dal najevo city, které nechtěl, a snaží se usmát. Ale v tomto úsměvu není ani zdaleka to, čím je Krammer teď.
Musí být pomatený.
Nechci ho soudit, ale. Nemohu si pomoct. Nemůže být normální. Pak už se postupně dostává zpět do své role, na půdu , kde si je jistý sám sebou.

Když přejdeme do menší jídelny, jako by se mi čas na chvíli zastavil. Jen se dívám. Na tu spoustu jídla. Vnímám vůni. Barvy. To snad ani není možné. Mám co dělat, aby mi z koutku úst nezačala ukapávat slina. Na pokyn Krammera si sednu, a připadám si jako v tranzu, ze kterého mě probere až jeho otázka. Dívám se dlouhou dobu do sklenic, zkrz rudé víno vypadá třpyt svící nádherně a vyvolává tak uklidňující atmosféru. Přemýšlím.
Co se asi teď čeká, že řeknu? Zatím je jeho chování docela nevyzpytatelné, ale vždycky se dokázal ovládnout. Když řeknu ´na vás´nebude to znít ani trochu upřímně, a mohl by to pochopit jako ironii. Pokud řeknu ´na budoucnost´ bude to znít jako strašné klišé. Pokud zůstanu mlčet, rozzlobí se.
Nakonec ze mě vypadne to, co se mi neustále dere dopředu. Nedívám se mu přitom do očí, ale kamsi daleko, kde on vidět nemůže. Daleko do minulosti.

"Na pravdu."

Předsálí (přípravna zápasníků bojujících za vyšetřovatele) – Reynold, Marco

Když vejdu, vypadám zmateně a bojácně, trochu se chvěju a ruce si držím u těla překřížené jakobych si chránil hrudník.
Když si však začnu prohlížet vybavení předsálí, pravý koutek rtů se mi zhyzdí do potěšeného úšklebku. Hlavu mám mírně nakloněnou na stranu a oči těkají po okolí. Když začne mluvit trpaslík, vykulím na něj oči.
Vždyť já mu skvěle rozumím ! Jak je to možné? V té jejich hatmatilce jsem vždycky plaval jako plivanec v řece...
Pak zaslechnu nepříjemně skřípavý. pobavený smích. Hlas je hrubý a je na něm znát spousta litrů alkoholu, které tím hrdlem bylo prolito.
Šak ešče abych nezóznal jak tépe brach! Tej Jarr Mull ňa znal, aj mojho stryca tej robky Trim Ruks. Nech ňa hékat za teba! Všecko bode nepčejší táhlóne.
Začnu se trochu uchechtávat, to zrovna když trpaslík končí svůj uvítací proslov. Uchechtávání přejde v tichý smích. Na jednu stranu je znát že se smát nechci, že s tím trochu bojuju, ale nedaří se mi. Třas se trochu zintenzivnil.
Bože já umím mluvit jako oni !
Docela mě ta představa pobavila, ostatně, co jiného už samou zoufalostí můžu dělat, než se tomu smát. Je to snad rezignace?
Co dělat... Přivedli mě sem, dají mi meč a postaví mě proti zabijákům. Nemám šanci.
Do toho se ozve několik hlasů naráz:
Bude to hračka ! Všechny pobiješ ! Napiješ se jejich krve ! My tě povedeme !
Trochu se mi z toho náporu zamotala hlava a slova se jal Wulf. Hlas se mi zpřísnil a ztvrdl:
" Chci jedenapůl ruční čepel, meč který byl v bitvách a drtil nepřátele, tak jako je bude drtit dnes. Chci Čepel ostrou a nelítostou, s kterou rozeseju smrt na poli tak jako už mnohokrát...
Oči se mi překlíží a trochu mi poklesou kolena. Pak oči zase otevřu, hlavu narovnám, vlastně... Narovnám se celý, hlavu skloním a nepříjemně se zahledím na trpaslíka. Tvář mi lemuje nepříjemný úšklebek, věštící strašné, strašné věci. Ruce spustím volně podél těla a zkusmo párkrát zatnu pěsti.
" A říkejte mi Wulfe Nelítostný. "

Zákulísí a Cirkus

Věci se dějí příliš rychle na to, abych o nich mohl nějak hlouběji uvažovat, což se stalo za krátkou dobu mého působení tady v té díře, nazývané Katedrála, mým koníčkem, nikterak oblíbeným. Měl jsem učitele filozofie, stařičkého emeritního profesora Eterlicha z Bran, říkával vždy, že každý důsledek má své příčiny a tyto se jako nitky táhnou až k prvotní zámince, kde se snoubí budoucnost s minulostí a dá vzniknout přítomnosti. Nebo to možná říkal jinak...
Nevěnoval jsem tomu příliš pozornosti, raději jsem se válel na seně s děvčaty z panství nebo proháněl koně v lesích svého otce, či se ze zbrojnoši a družiníky cvičil v boji.
A vždy se mi to vyplatilo, i když mi někdy přišlo pana Eterlicha a jeho marných snah líto, dej jeho duši Reina věčný svit.
Stejně jako teď jsem rád, že místo učení o neuchopitelnosti věčných pravd mi do hlavy i krve přešlo učení o jistém uchopení jílce sečné zbraně.

Napiju se z hrnku a odložím jej na tabuli. Ukloním se lehce Vassamovi. Nemám co bych řekl. Ta poslední slova si mohl odpustit. Příliš mnoho dobré krve statečných mužů ta jeho zatracená vyprahlá zem vypila.
Otočím se odchodu. Cestou hmátnu po malém, kůží potaženém pukléři. Díky bohu, obě kožené rukojeti jsou v pořádku a drží. Není to můj štít, není jistě ani z čisté oceli, ale je to štít a já se hned cítím jistěji.
Sestupuji ze schodů, doprovázen strážci. Vzpomínám na Vassamova slova. Možná je to tak, třeba to tenkrát u Reinovy rokle bylo tak jak Vassam říká. Ať je to jakkoliv, měl v jedné věci pravdu určitě. Dějiny píší vítězové. A to jsme my. Poražených můžou být tisíce, či jen jedenáct stovek.

A koneckonců... nikdo je k nám nezval.

Dívám se na mříž, která s řinčením stoupá vzhůru. Zalije mne ošklivé světlo a já pomalu vstoupím na kolbiště. Rychle se rozhlédnu. Už jsem viděl i bojoval na větších, ušklíbnu se jako malý kluk.
Malé, ale o to více vášnivější publikum. Lůza, nudící se lůza, co chce vidět krev a utrpení. Není divu. Zápasy a klání jsou zábavné. Kdybych nebyl jedním z hlavních herců, asi bych teď byl také tam nahoře a díval se.

Je tu tepleji, než jsem čekal. Vydýchaný vzduch. Cítím, jak se mi vyšívaná kazajka lepí na košili. Na moment odložím zbraň i štít a přes hlavu si wams sundám. Zahodím jej do písku za sebou.
Bílá hedvábná košile je na levém rameni prosákla zaschlou krví. Ale ruka díky bohu nebolí. Pot se leskne na svalnatých předloktích. Napadne mně podivná myšlenka. Jak asi vypadám? Do Propasti, samozřejmě že mi to sluší. Seberu si šavli a opět navléknu štít. Ujistím se, že vše drží tak jak má. Zatočím rukou s šavlí a zkusmo odrazím pár neviditelných ran štítem. Čekám.

S údivem slyším, jak mne místní herold pištivě uvede jako vojenského zběha z Erdwinu.
Já kurva nejsem žádnej zběh, nejsem ze zasranýho Erdwynu a už vůbec nejsem voják.
I zbrojmistr Vassam žije v domění, že jsem voják a ještě byl pyšný, když jsem si vzal dwameckou šavli. Až bude příležitost, budu mu to muset vysvětlit. A jestli bude, nebo ne, to už je na mně.

Postoupím dopředu. Mříž naproti mne se také zvedá. Čekám na to, co musí přijít... a už to cítím. Srdce se mi prudce rozbuší, cítím tep horké krve ve spáncích. Dech se mi zrychluje vzrušením. Kručení v břiše nahradilo zuřivé vrčení mé duše. Možná je dobře, že mám hlad a nejsem tak úplně v nejlepší náladě.
A je to tady. Tohle je to, co jsem si vlastně přál, uvědomuji si s překvapením. Žádné přemýšlení nad osudem, žádné plánování útěku, žádné nesmyslné zoufání a dovolávání se spravedlnosti a pomoci. Tu pomoc najdu na konci své paže. A abych ji šel naproti, musím se probojovat tímhle turnajem, ať bojuju za kohokoliv. Prosté a osvobozující.
A hlavně, narozdíl od modliteb a zoufání, v procházení turnaji mám jistou zkušenost.

Údivem protáhnu tvář. Skřet. Polonahý rudouvousý divoký skřet.
Jen co můj soupeř projde průchodem, začne drmolit. Tomu co říká, nevěnuji příliš pozornosti. Jednak mu vůbec nerozumím a druhak.. co já o nich vím? O těhle.. trpaslících? Možná jsem jednoho dva kdysi viděl, když mě otec ukazoval doly na železitou rudu, kde se tito pracně lopotili. Jistě jsem něco podobného viděl i v oddílech dwamequernijských nájezdníků. Vím o nich snad jen, že nejsou než divocí, polozvířecí nelidé, odporní vyznavači temných božstev a zvhrlých milostných praktik.

Nicméně tenhle můj soupeř, kromě toho že jistě vyznává temné síly z hlubin země a stejně temná milostná dobrodružství mezi samci svého druhu, vypadá velmi sebejistě a ježí se odvahou a touhou po krvi. Skoro jí cítím. Mudrun Podsada. Pravidelný účastník. Zřejmě vždycky zůstal stát a mohl se najíst. Asi bude oblíbený. Sebevědomí z něj odkápavá jako hustý med z plástve.

Zatímco se mu z hrdla linou slova v jazyce nepodobném ničemu, co jsem kdy slyšel, snažím se jej odhadnout, tak, jak to dělám vždy a jak jsem se naučil již v prvních lekcích boje. Nejdůležitější je co nejdříve odhadnout protivníka, ať je vysoký či malý, v sedle či pěšmo... jako bych slyšel Anschitela a další, kteří mi udělili tisíce cených rad a lekcí, někdy velice bolestivých. Ale bez bolesti není zisků..

Takže nepřítel. Je pěšmo a je malý. Kdybych měl koně, během třiceti úderů srdce bych z něj udělal několik ještě menších a ještě ošklivějších. Jenže já nemám koně a on má sekeru. Dokonce dvě. Proč dvě? Proč k jedné nemá štít? Nikdy jsem neviděl někoho bojovat dvěmi sekerami najednou.. Tím lépe. Nejsou vrhací a asi budou špatně vyvážené, jako všechny zbraně v místním arsenálu. Ale on by se jednu mohl pokusit hodit. Když nehodí, stejně bude útočit jen jednou, druhou bude vyvažovat rovnováhu. Bude s ní rubat jako dřevorubec. Těžká, pádná zbraň, v silných rukou smrtelná. Moje zbraň má delší čepel a umí víc věcí. On je malý, má kratší ruce a hlavně nohy. Svaly ze železa, bude zatraceně silný. Těžiště má nízko...

V momentě, kdy jsem si rozmyslel, jakou zvolím taktiku pro následující okamžiky, trpaslík se za zvuku zvonu rozběhne proti mně.
Udeřím plochou stranou čepele do štítu. „Hou zee Leeuwen, far blet ent eehr!“
Zařvu divoce ve své rodné řeči a vyřítím se trpaslíkovi vstříc.

Můj úmysl je čistý a prostý, jako srdce dobývané panny. Chci se srazit s trpaslíkem vprostřed kolbiště, nedat mu prostor a souboj rozhodnout během několika úderů srdce svou ošklivou všestrannou zbraní.

Špitál -> Předsálí – Reynold, Marco

Stále nechápavě civím na nedávno příchozí muže a až pak si všimnu zarostlého mladíka, který začne mluvit o jakémsi boji. Zatím mi vůbec nic nedochází. To už jeden z nich vrazí vyhublému mladíkovi nevábně kouřící pohár do ruky s jasným příkazem k jeho vypití. Už jen pohled na tento nápoj mi sevře žaludek. Zářící Reino, ať mi ten hnus taky nedávaj… Než se stačím nad celou situací zamyslet, už se ke mně žene přísně vypadající dozorce a postaví mě na nohy. Zamotá se mi hlava a téměř se mi podlomí kolena, ale popostrčení obuškem mě přinutí k pohybu.

V tom na mě hromotluk se zakyslým dechem promluví. Raději nic neříkám a snažím se dostat své útroby opět pod kontrolu. Stráže? Takže jsem v nějakém vězení? Než se stačím nad celou situací zamyslet, už se ke mně žene přísně vypadající dozorce a postaví mě na nohy. Zamotá se mi hlava a téměř se mi podlomí kolena, ale popostrčení obuškem mě přinutí k pohybu. Ať se připraví k boji? V hlavě si přebírám poslední vyslechnutá slova. Už mě ani moc nepřekvapí, když odpornou břečku dopije podobně páchnoucí hromotluk, jenž se pak vydá za námi.

Dozorce nás odvádí po točitých schodech kamsi do neznáma. Cestou nás provází mírný chladivý vánek, který po zatuchlé, nevětrané místnosti jenom přivítám. Díky tomu se začnu konečně víc probírat a všímat si okolí. Nejdřív si prohmatám hlavu, krví zaschlý obvaz skrývá nevelké zranění. Výborně, zabít mě nechtěli a dost možná ani zranit, jen někdo použil moc velkou sílu. V hlavě mi stále tepe, při doteku v místě zranění cítím ostrou palčivou bolest a žaludek mám stále jak na vodě. Jinak jsem snad nezraněn a hlavně na živu. Schodiště pokračuje stále dál a tak si začínám všímat jeho uspořádání. V Erinoru jsem strávil celý svůj život a tak místní spletitou architekturu dobře znám. Zcela jistě se nacházím v nějaké hodně staré budově, možná tvrzi, ale stále ve městě. Malátnost pomalu přechází a začínám dostávat vztek, jenž se umocní, když si všimnu nepotěšujícího stavu mého honosného oblečení.

Při podrobnějším zkoumání natržené hedvábné tuniky dovezené z Uzzulatu si vzpomenu na pravidelné návštěvy u Veerenského mistra Agia Wersi, jenž mi nedávno zhotovil z nejemnější Agoranské bavlny stříbrem vyšívané kalhoty. Jejich stav raději ani nezkoumám. Letmo jen zkontroluji krátký černý pašmínový plášť, jenž by sice potřeboval pořádně vyčistit, ale jinak se zdá být neporušen.

Za tohle všechno někdo draze zaplatí. Prvotní vzplanutí vzteku se rázem promění v klidný nenávistný chlad. To už vcházíme do bývalého psince. Můj zdánlivě pomatený výraz se nemění, ale v očích se usídlil ledový, odhodlaný svit. Ač stále nevím, kde to vlastně jsem a co se ode mě čeká, rozhodl jsem se vykonat svou spravedlivou pomstu, ať se mi do cesty postaví cokoliv, nebo kdokoliv.

Prohlížím si cvičící muže a přemýšlím, co je to vlastně za místo. Že by nějaká dobře utajená aréna? Může být, ale takových rozměrů? O něčem takovém bych musel vědět. Utopen v myšlenkách si ani nevšimnu příchodu láteřícího půlčlověka. Co to tu plácáš, ty malý mizerný skrčku? Jasně, ty Vaše vysoké úroky, nejsi první, ani poslední, všechny bychom Vás měli pověsit dřív, než nás stačíte obrat o poslední měďák.Pak mě zarazí jiné slovo, jenž sem z jeho podivné řeči stačil pochytit Vyšetřovači. Někde v hlavě mi začala vznikat souvislost, něco na co bych měl přijít, ale co mi zatím nedochází…

Do toho promluvil mladík – spoluvězeň, který sem byl přiveden se mnou. Ač vypadá jako politováníhodná troska, hovoří drsným, sebejistým hlasem zkušeného bijce. Kdopak si, válečníku a co se v tobě skrývá? Wulf Nelítostný, zvláštní jméno, vůbec se k tobě nesedí.

Jakmile spoluvězeň domluví, otočím se k trpaslíkovi já a ačkoliv jsem již s danou situací téměř vyrovnán, nejistým trhaným hlasem pronesu: „Od tebe bych raději nic nechtěl, ale jak to tak vypadá, bez kusu železa se neobejdu. Máš tu nějakou rychlou sečnou zbraň, která se při prvním úderu nerozpadne? A k tomu bych uvítal nějakou druhou, nejlépe dobře naostřenou dýku.“
Nejraději bych vychrlil spoustu dalších otázek, ale s tímhle půlčlověkem se bavit nehodlám a stejně pochybuji o smyslu jeho odpovědí.

Hladová díra

Nevidím zhola nic. V takovéto tmě je samozřejmost, že mé, byť poněkud laxní, znepokojení, prostě a jednoduše nelze v mé tváři vidět. Překvapí mne, že je žena natolik "v klidu".
"Jak rád bych..." Odvětím do ticha a stále se instinktivně rozhlížím do tmy. Přece musí být nějaká cesta. Pryč odsud... Pryč a pomstít se...

V komnatách lorda Krammera

Planoucí zrak lorda Krammera se vpíjí do tvých očí. V tom pohledu je patrná jistá nedočkavost nebo snad lačnost. Cosi, s čím vyšetřovatel Reinovy gardy zápolí od chvíle, kdy si pro tebe přišel do Káznice.

„Na pravdu…,“ pokývá Krammer nepřítomně hlavou. „Ano, to bylo myslím vhodné. Vždy jde prvořadě o pravdu.“ Zase ten jeho úsměv, který tě téměř hmatatelně pálí jako políček do tváře. Lehce usrkneš vína. Je silné a má zvláštní příchuť. Sladkou i trpkou zároveň. Rozeznáš v něm jakési koření. Snad hřebíček nebo šafrán. Uvědomíš si, že za tu dlouhou dobu o chlebu a vodě jsi téměř zapomněla, jak některé věci chutnají. Jak moc tě vlastně Katedrála poznamenala? V případě, že by ses odsud někdy dostala, dokázala bys žít normálním životem? Nebo jsi již utržila rány, které se nikdy nemohou zahojit.

„Vína ses téměř nedotkla, má drahá. Copak nevíš, že pravda bývá usazena na dně?“ Krammerův hlas ti připomene hada ukrytého v hloubi proutěného koše. Mohl ti něco do vína přimíchat? Jistěže mohl, ale proč by to dělal. Beztak tě má ve své moci. A v jeho očích je psáno, že si je toho příliš dobře vědom. Již z prvního doušku rudého moku se ti však zatočila hlava. Asi by ses měla nejprve najíst.

„Ty však svou pravdu na dně poháru hledat nemusíš,“ pokračuje Kammer, když si uřízne kus sýra, který následně okusuje nabodnutý na špičce nože. „Je v mých rukou. Stačí pohlédnout…“ Krammer odloží nůž a zadívá se na tebe. Jeho zrak náhle ztvrdnul. Cosi se v něm právě zlomilo. „Dnešní noc strávíš se mnou. V mém loži. Stejně jako noci následující, budu-li o to stát. Učiníš vše, co řeknu i nač jen pomyslím. Budeš mou… Bez výhrad. Já na oplátku řeknu svým nadřízeným, že jsem tě podrobil třem stupňům práva útrpného a ty jsi nic neřekla… Protože jsi nic nevěděla. Nikdo nevydrží všechny tři stupně. Až se na tvůj případ zapomene, odejdeme odsud. Dovedeš mě tam, kde tvůj příběh začal. Do srdce Hvozdu Padlých. Jistě znáš tajné stezky, po kterých se tam lze nepozorovaně dostat. Až spatřím to, co je lidskému oku zapovězeno, paláce v korunách tisíciletých stromů, stříbrné vodopády průzračnější než ten nejčistší křišťál, mýtické tvory prohánějící se po rozkvetlých loukách… Až spatřím První… Ty pravé s nezakalenou krví. Ženy prodchnuté krásou bohyň z úsvitu věků… Tehdy budeš volná… A já také.“ Oheň v pokřivené duši lorda Krammera zaplál jasným plemenem. Jeho chorobná posedlost krásnými ženami byla známá, ale tohle jsi nečekala. Tvá domněnka byla správná. Ten muž je zcela šílený.

Jeviště – Jokken

Rudovousý trpaslík se k tobě řítí s rykem, který ti ponejvíc připomene říjného kňoura divokého prasete. Obě sekery má zdviženy nad úroveň ramen. Nepřipomíná ti to žádný tradiční postoj kterékoli bojové školy, na níž si vzpomeneš. Rozhodně je však zřejmé, že z této pozice po tobě nemůže Gudrun Podsada žádnou ze svých bradatic účinně vrhnout. Vlastně máš pocit, že se proti tobě řítí naprosto bezhlavě. Zřejmě počítá s tím, že tě vyvede z míry, vyděsí a následně přejede jak zdivočelý zubr. Vzpomenš si na veterána Dunu, který se na Promenádě postavil děsivému čaroději. Také toho máš již mnoho za sebou. Také proti tobě bohové žhnoucích pouští vrhaly ty nejhrůznější protivníky. Bát se podzemního skřeta? Zaslechneš čísi drsný smích. Ještě dva údery srdce a trpaslík je u tebe. Uvědomíš si, že ten smích vychází z tvých úst.

Rychle spustíš pukléř níž k zemi a nachýlíš se mírně bokem. Jedna z bradatic křísne o kovový povrch štítu, od nějž odletí roj jisker. Druhá sekera neškodně protne vzduch ve výši tvého pasu. Ruka, v níž držíš štít, tě po silném úderu brní a pulzuje citelnou vnitřní bolestí, ale tvůj kryt vydržel. Nyní máš trpaslíka těsně po svém boku. Sila, kterou vložil do úderu, jej na okamžik vychýlí z rovnováhy. Tvé koleno bleskově vyletí vzhůru a zasáhne širokou zarostlou tvář. Ozve se křupnutí. Nosní přepážka Gudruna Podsady nevydržela. Trpaslík učiní pár potácivých kroků vzad. Z nosu se mu řine krev. V okamžiku jsi vedle něj a tneš scimitarem po napřažených chlupatých pažích. V poslední chvíli úder stočíš více naplocho, takže čepel nedopadne plnou vahou na ostří. To je navíc poměrně tupé. Přesto se však trpaslíkova zápěstí zbarví do ruda a obě sekery skončí s řinčením na zemi. Gudrun nevěřícně zírá na své ruce, jež mu navíc zkrápí příval krve z nosu. Trpaslík zavrávorá a ztěžka dopadne na zadek. Dnes se zjevně masa nenají.

„Zvítězil Erdwyňan!“ Zazní sálem pisklavý hlas vyvolávače. Zní poměrně zklamaně. Poobné výrazy spatříš také ve tvářích ostatních diváků. Zřejmě jsou zvyklí na delší a barvitější podívanou. Tebe však neučili bojovat pro pobavení lůzy. Učili tě vítězit.

„Protože nám tento vězeň příliš zábavy zatím nedopřál, zůstane zde a bude rovnou pokračovat,“ zakvičí vyvolávač po krátké dohodě s dalšími organizátory zápasů. „Prosím, aby zástupce ctihodných vyšetřujících úředníků přivedl svého dalšího bojovníka. Ty mezitím, Erdwyňane, přistup blíž a prozraď nám něco o sobě. Víme, že jsi válečný zběh. Tedy komu příslušela tvá chatrná věrnost?“

Chyba... velká chyba... čí, to se ještě ukáže

Když se kolem mě zřízenec prožene, jako by mu za patami hořelo, málem mě to porazí, protože tohle jsem rozhodně nečekala.

Špatně ses rozhodl... Chyba. pohled vzápětí jaksi podivně ztvrdne, ale stále si zachovává svou lhostejnost. Mírně popustím šídlo z ruky, takže se bodec zlehoulinka zaleskne pod hranou rukávu. Tiše, obezřetně, ale přitom bleskově rychle se dostanu k lapiduchovi trochu obloukem, aby mě tak nezahlédl. Měli by ty klíče nějak odlišovat... Tohle dlouhé pátrání je úmorné, zvlášť, když je dotyčný ve stresu, nebo má naspěch, což momentálně lapiduch měl. Trošku lítostivě se pousměju.

Bohužel... je mi líto.... šeptnu si v mysli pro sebe. Vezmu šídlo do obou rukou, pevně a vší silou se rozmáchnu, mířím přesně mezi obratle na krku, abych tak přerušila míchu. Bodec je na to dlouhý dost, teď jen, aby lapiduch neuhnul. I když je to zlomek vteřiny, může se stát cokoli. Ale hlavně..... Nestihne ani zakřičet. Rychlé, tiché, téměř jistě smrtící.... ale podstatná je přesnost...

Hladová díra

Skvělý... Pomyslím si ironicky. Hlavně že předtím mu to problém nedělalo.
Neodpovím. Místo toho upřeně zírám do tmy a snažím se cokoli rozeznat. Opět se mě začínají zmocňovat stísňující pocity. Zhluboka se nadechnu. Po chvíli seberu odvahu a váhavě se zvednu. Zatím však nikam nejdu.
Pomalu začnu vztahovat ruku na opačnou stranu, než z jaké jsem slyšela hlas Starce, s úmyslem zjistit, na jak rozlehlém místě jsme. Stále však mám v mysli slova onoho muže nahoře, proto jsem připravená s rukou okamžitě uhnout.
Má nervozita stále stoupá. Já prostě nesnášim podzemí!
Jestliže má ruka na nic nenarazila, po chvilce přesvědčování sama sebe, udělám první váhavý krok s rukama před sebou.
Úpěnlivě se snažím nemyslet na co všechno bych mohla narazit a pokouším se najít nějaký důvod k zuřivosti, která spolehlivě strach zažene. Zatím však bezvýsledně.

Špitál – Marisa, Wera

Marisa k felčarovi obrátí svou tvář, chladnou jak srdce staletého ledovce. Krůpěje zřízencovy krve jí v tenkých pramíncích stékají až k bradě, odkud zlověstně odkapávají na dívčinu špinavou halenu. Na Marisině tváři krev zanechává děsivé rudé kresby, takže dívka ponejvíce připomíná jakousi pohanskou bohyni pomsty z dávných legend. Felčarův neklidný zrak spočine na krví zbroceném skalpelu, který dívka zamyšleně potěžkává v ruce. I povětšinou zbloudilá Rakvářova mysl v tu chvíli dokáže toto výmluvné gesto vyhodnotit správně.

„He? To je šílenství!“ zaječí felčar. „Ty nechápeš…“ Co to vlastně nechápe již Marise lékař erinorského žaláře vysvětlit nestihne. Kvalitní erdwynská ocel protne zatuchlý vzduch Rakvářovy laboratoře a zabodne se hluboko pod felčarovu klíční kost. Muž zamrká, zavrávorá a narazí zády do prosklené vitríny, která se pod jeho vahou s řinčením vysype. „Huso…“ zasípe felčar, než se zhroutí k zemi. „Tys nás zabila…“

Než se Marisa stačí zamyslet nad významem Rakvářových slov, zachytí pohledem malou hliněnou baňku, která vyklouzne s felčarova sevření. Substance v této nádobě je velice nestabilní. Říkám jí Dračí polibek… Salvator Rakvář pochopitelně mohl jen blafovat. Baňka s křápnutím dopadla na kamennou podlahu. Neblafoval…

Lapiduch v lůžkové části špitálu roztřesenou rukou probírá svazek klíčů čítající na tucet téměř totožných kusů. Weru na chvíli napadne od čeho vlastně všechny mohou být, když zatím ve Špitálu viděla všeho všudy dvoje dveře. V zápětí však dívčiny myšlenky opět plně patří velkému muži skloněné,mu u zámku a ostrému šídlu v její drobné ruce. Byl ten záchvěv kdesi pod hrudní kostí opravdu letmým příznakem lítosti? Vždyť ten muž jen dělá svou práci. Ale na druhou stranu… Kdo ne?

Prudký úder dlouhým bodcem je přesný a svým způsobem i milosrdný. Každý by si přál takovou smrt. Bezbolestnou. Nečekanou. Smrt má však bohužel mnoho tváří. A málokteré z nich jsou příjemné. Lapiduch se bezhlesně sesune k zemi. Vedle něj zařinčí svazek klíčů. Ten správný nenašel…

Zvuk, který se v zápětí ozve, zní, jako zahučení, jež doprovází okamžik, kdy polykač ohně vydechne svůj žhnoucí oblak. Je však mnohem hlasitější. Skrze otevřené dveře felčarovy laboratoře vyšlehnou mohutné plameny, které svými nenechavými jazyky sežehnou nejbližší stěny a podlahu dočerna. Společně s hladovým ohněm se ze dveří vykutálí také Marisa. Má sežehlou část vlasů, která jí neposlušně padala do čela. Částečně jí ohořelo také obočí a řasy. Kůži ve tváři má zarudlou a její oblečení doutná. Je však plně při vědomí, ačkoliv poněkud v šoku. Oheň v laboratoři se však mezitím rozhoří. Slyšíte praskání skla. Bůh ví, co tam ten starý blázen vlastně schovával za lektvary. Může být otázka chvilky, než se oheň rozšíří až k vám. Ty slamníky budou jistě hořet dobře rychle.

Jeviště - Jokken

Sundám si štít, shodím ho na zem a protahuji si ruku. Tupá drnčivá bolest odeznívá pomalu.
Tak tohle mi kurva vyšlo.
Vyšlo mi to lépe než jsem čekal. Nebo spíš nečekal. Nečekal jsem, že ten skřet bude takový ubožák a prostě nezastaví svůj šílený běh. Udělal přesně to, co by neudělal nikdo zdravého rozumu. Ani ten nejblbější hospodský rváč.
Asi si vážně myslel, že se ho leknu a s cvakajícími zuby prchnu do rohu, kde vyčkám na ortel. Přepočítal se.

Výhoda šavle spočívá v tom, že její ostří umí i říznout.
Tu ruku jsem mu mohl zle potrhat. Ale proč? Sám vlastně nevím. Asi jsem ho nechtěl zmrzačit. Pochybuji, že on by byl takhle nesobecký.

Zavrtím hlavou nad svými posledními myšlenkami. Poslouchám vyvolavače a sleduji reakci publika. Docela by mě zajímalo, kdo si na mě vsadil. Ale vidím, že jsem je moc nepotěšil. V podstatě tomu rozumím. Chtěli vidět divadlo, souboj jak má být, slyšet břinkot oceli, bavit se a užít si to. A pak zatleskat upocenému vítězi. Asi jsem je zklamal.
Jenomže tohle není žádný turnaj, kde se každý chce předvést a získat sympatie mužů a obdiv žen. Tady ženy nejsou a jestli ano, tak o jejich obdiv vážně nestojím.
Tohle je boj o večeři v místě, kde nejíst znamená pomalou, potupnou smrt. A na to já kašlu.

Znovu si navléknu štít. Čerstvá stopa po ostří bradatice je dobře vidět. V tom slyším, že mi ani přestávku nedopřejí. Pokrčím rameny. Asi ji vlastně nepotřebuju. Ani jsem se moc nezadýchal.
Ale před dalším boje je potřeba vyřídit jednu věc.

Kráčím středem kolbiště k místu, kde se tyčí piedestal s pištivým heroldem. Cestou míjím trpaslíka. Sedí na svém špinavém zadku, krev mu crčí z nosu, odkapává z jeho prstů a vsakuje se do horkého písku.
Ubožák zasranej. Zkurvenej podzemní skřet. Nechovám k němu žádnou nenávist ani zášť. Jen opovržení. Hluboké a temné opovržení.
Přesto cítím, jak se mi při pohledu na něj vaří krev. Nebýt takových jako je on, nemusel jsem tu být. Chci odtud pryč a tenhle skřet mi stál v cestě. Sobec.
Navíc na něj mám opravdu vztek. V tuhle chvíli zkrátka představuje všechno špatné, co se mi děje. Daleko od domova, od rodiny, od přátel, od mého života. Proč jsem mu vlastně ty pracky nezlomil?!
Před očima se mi objeví má rozesmátá žena.

S kletbou na rtech se prudce otočím a vší silou skřeta nakopnu. Nejlépe do břicha, nebo do hlavy, ať se kutálí, krvácí a zvrací a trpí a ať to všichni dobře vidí. Ty hajzle zasranej!!
Mám chuť to udělat ještě jednou. A znovu. A ještě jednou.. Ukázat těm parchantům tady, že mě nezlomili a nezlomí.
V kodexu, který jsem se jsem se kdysi zavázal dodržovat, stojí také cosi o tom, že poražený soupeř nemá být tupen a hanoben. Jenomže tohle není žádný soupeř. Není to ani jeden z těch psů. Tohle je jen ubohý podzemní skřet.

Ale dřív, než těžká jezdecká bota znovu dopadne, rozmyslím si to. Odplivnu si směrem k trpaslíkovi a jdu dál.
Nestojí za to a navíc se nechci vysilovat. Příležeitost vybít si vztek a smutek a všechno jistě přijde. Tahle noc bude dlouhá.

Pod místem, kde dlí vyvolavač, se zastavím. Napřaženou šavli namířím ošklivým hrotem přímo na něj. Dívám se mu do očí, zapadlých do tlustého obličeje.
„Tak dost!“ křiknu, snad až příliš ostře.
„Už mám dost toho, jak mne haníš. Proto si zapiš, pištile!
Nejsem a nikdy jsem nebyl Erdwyňan. A nejsem žádný vojenský zběh. Nikdy jsem z vojska ani bitvy nezběhl a to jsem jich viděl více, než o kterých jsi ty četl, umíš-li to. Schovej si tedy své zmatené soudy pro ty, kteří na ně věří a jsou na ně zvědaví a neotírej se o mne. A sežeň si správné informace o těch, které uvádíš. Každý hloupý pouťový uvaděč loutkového divadla to dokáže, tak to snad zvládneš i ty."

Vím, že jsem ho urazil. Bude pištět jako podsvinče a tlustý obličej se mu nalije krví. Ale aspoň si mě zapamatuje.
Skloním ruku s šavlí a obrátím se tváří k tribunám. Chci říct těm lidem, kdo opravdu jsem. Vymýšlet si něco nemá příliš smysl, ti, kteří mne sem dostali, to moc dobře ví a téhle krvelačné verbeži to může být jedno. Přesto jsem se rozhodl, že jim to řeknu.

„Slyšte! Jmenuju se Jokken. Jednou provždy – Jokken. Jsem rytíř řádu Černého lva z království tisíce hor. To, že jsem tady a ne na svém panství, je zkrátka hloupý osud..."
Zatraceně hloupej osud.

„A má věrnost, kterou tady místní herold ráčil zpochybnit, patřila a stále patří mé vlasti a mému lennímu pánu, kterým není nikdo jiný než twerský král!"

Nechám slova odeznít. Je mi jedno, jak je přijmou. Jen doufám, že si je budou pamatovat.
Znovu se otočím k piedestalu.

„Tak herolde, doufám, že tím je to vyřízené, prozradil jsem, oč jsi žádal. Můžeme se vrátit k boji."

Otočím se a pomalu zamířím ke své mříži. Když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem těm na tribunách neřekl nic než pravdu. Náš rod přísahal manskou věrnost ještě samotnému králi. Jediným lenním pánem baronů Geertů je Lliam Třetí Lev.

Jenomže co je mi to teď platné.

Zažehnout oheň? A to doslova

Na tváři se nepohne ani jediný sval, když se tělo lapiducha sesune k zemi. Přesto se k němu sehnu a zatlačím mu oči, natáhnu se po svazku klíčů, když se ozve dost zlověstné zahučení. A ten zvuk není tak docela neznámý.
Oči se rozšíří, vzápětí se v nich jako v zrcadlech odrazí to, co vidí. Mohutné plameny vyšlehly z laboratoře. To už ale pohled sklouzává na to, co se vykutálelo ven. Nevím, co se dělo po tom, co jsem odtamtud zmizela, každopádně v kůži té ženy bych být nechtěla.

A zdržovat se tady není vůbec dobrý nápad... proběhne mi hlavou, současně s tím mě zamrzí, že se stala takováhle věc. Ty podivné lektvary se mohly dát využít... I když možná taky svým způsobem poslouží. Bůhvíco všechno tam je...
Popadnu svazek klíčů, nechám kruh, na němž jsou zavěšeny, sklouznout přes útlé zápěstí, ještě jednou se sehnu a pořádně zaberu, abych vytáhla šídlo z rány, přecijen se může dost dobře hodit a dá se dost důmyslně skrýt...
Otřu bodec do šatů, které jsou stejně zablácené a od mé vlastní krve. V kontrastu s tím, co možná hrozí, vcelku klidně a rozvážně, ale zas ne pomalu, zkouším klíče, který z nich zapadne.
S onou ženou nemůžu ztrácet momentálně čas - to by totiž zabilo nás obě. Takhle buď jen ji, nebo z toho vyvázneme společně...

Jeviště – Jokken

V lidmi přeplněném sále začíná být čím dál větší dusno. Diváci se upoceně tísní na svých místech a znuděně vyčkávají na další krveprolití. Když se s doutnajícím žárem hněvu v očích vydáš napříč cirkem, hlediště znatelně pookřeje. Že by přecejen došlo k nečekanému zpestření programu? Po té, co počastuješ trpaslíka řádným kopancem, publikum spokojeně zahučí. Skřet se převalí na záda a plive kolem sebe krev smíšenou se žlučí. Někteří diváci začnou aplaudovat. Tohle chtěli vidět. Staneš pod předsunutou tribunou, na které stojí překvapený vyvolavač. Napřažená šavle, přestože by na herolda ve skutečnosti nedosáhla, hovoří zcela jasnou řečí. Výraz ve tvé tváři navíc výmluvně potvrzuje, že se nejedná pouze o prázdné gesto. Jsi šlechtic. Nepolykáš urážky. Nikdy.

Po tvých slovech vyvolavač zrudne. Rozhlédne se po ostatních dozorcích, jakoby snad u nich hledal nějakou podporu, ta ovšem nepřijde. Diváci tvé počínání sledují s rostoucím zájmem. Otylý muž nakonec otevře ústa k jakémusi prohlášení. Ty však na jeho slova nečekáš. Předstoupíš před diváky a sdělíš jim, kdo jsi. Zavládne ticho. Po chvíli se však začíná ozývat potlesk. Zprvu tichý a nesmělý, jak se však přidává čím dál více párů rukou, nabývá na síle. Aréna tě přijala…

Předsálí – Reynold, Marco Jokken

Jarr Mul vás sleduje s vykulenýma očima a nevěřícně vrtí hlavou nad vašimi požadavky.

„Aj pojebanci jakýsi…“ zabručí pod vousy, když domluvíte. „Tuná néstě v špicovym kvelbu pro čahóny. Tuná je krym, jasné? Ale vyčkajte, bystě nehókali, že sem na vás hodil bobek…“ Trpaslík se za stálého reptání na okamžik vzdálí. Chvíli se chaoticky přehrabuje v rozměrné truhle na opačném konci psince, načež hlasitě zakleje, což jak v zápětí pochopíte, znamenalo signál, že jeho lov byl úspěšný.

„Aj sviňa zajebaná!“ haleká Jarr Mul, když se k vám vrací a vítězoslavně zvedá cosi zabaleného ve setřelých kůžích. „Sem kómal, že tu kdesi budě zašitá.“ Trpaslík podá nevábně vyhlížející balíček Reynoldovi. „Zkonfiskovali to jednemu chmatákovi, co vybíral krchovy. Dušoval sa, že to železo patřilo jednemu borcovi, co valchoval cemry eščě když moja bába naháněla fógly po šachtách. To budě štyk pintlich pro tebe, ogare.“ Když Reynold rozbalí kožešiny, zjistí, že se uvnitř nachází jakýsi starožitný krátký meč s listovou čepelí, krátkým jílcem a téměř žádnou záštitou. Čepel je zčernalá, nicméně se kupodivu zdá být docela ostrá. Nikdy jsi podobnou zbraň neviděl.

„Aj pro tebe mám špecialitu, kábre.“ Obrátí se trpaslík k Marcovi. „Toto šidlo tuna vysomrovali bachaři, když s zašívárna teprva zakládala. Akorát žabikuch sem neschrastil. Budeš sa moset zaobejít…“

Trpaslík se zarazí, neboť do Předsálí v tu chvíli vejde vyšetřovatel Břečka a nakvašeně kývne na Marca. „Hni se, mladej, kurva smrt! Můj druhej zápasník se posral, když viděl, jak ten zpropadenej Twer vyřídil toho záprtka. Nastoupíš ty.“ Jarr Mul se při slovu „záprtek“ kysele zašklebí, načež vrazí Marcovi do ruky zmiňované „šídlo“, které se ukáže být těžkým rapírem s košem opatřeným narezlými ledvinovými půlmiskami. Není to příliš kvalitní zbraň, je špatně vyvážená, neudržovaná a těžší, než jsi zvyklí. Nicméně alespoň jsi nedostal pochybné dědictví vytažené z hrobu. Břečka tě odvede do nevelké arény, kde právě hlediště aplauduje tvému soupeři. Dva dozorci odnášejí nepěkně zřízeného trpaslíka. Twerský válečník se otočí a vaše pohledy se setkají. Nemusíte se dlouho odhadovat. Držení těla, příkrý pohled, špinavý a potrhaný, přesto však na zdejší poměry stále zřetelně nepatřičný šat... Ironie osudu proti sobě v aréně postavila jediné skutečně urozené muže v celé Katedrále.

Herold již poněkud obezřetně ohlásí Jokkena – pasovaného rytíře řádu Černého lva z Twersponu. Následuje potlesk. U Marca se však vyvolávač zarazí. Chvíli se zmateně prohrabuje ve svých lejstrech, načež pokrčí rameny a zazvoní na zvon ohlašující začátek zápasu. Dva zástupci šlechtického stavu by zde nyní měli prolít svou urozenou krev pro pobavení lůzy. Co je tohle za dobu?

Mezitím v Předsálí Reynold bezvýrazně hledí na svou archaickou zbraň. Jarr Mul si ho přestal všímat a přesunul se k několika cvičícím odsouzencům. Okolní hlasy a řinčení kovu pobledlý mladík skoro nevnímá, dokud si neuvědomí, že jeden z hlasů promlouvá přímo k němu. Tichý, téměř šepot. Přesto však jasný a zřetelný.

„Wulfe... Wulfe nelítostný. To tu budeš jen tak sedět, dokud ti neřeknou, že máš jít zamávat mečem pro jejich potěšení? Dali ti ostrý kus železa a nechali tě bez dozoru… Víš, co to znamená? Již se tě nebojí. Zapomněli, kým jsi býval. Zapomněli na dobu, kdy se před tebou nepřátelé plazili po kolenou a škemrali o milost, které se jim nikdy nedostalo. Mají tě za zoufalou trosku. Vidí jen tu ubohou skořápku, která tě nosí. Nenastal čas to změnit? Nenastal čas připomenout těm zbabělcům, kdo jsou oni a kdo jsi ty? Nebojí se tě. Změň to, Wulfe Nelítostný… Změň to a opět se budou plazit…“

Když se otočíš a hledáš původce vemlouvavého hlasu, nespatří zprvu nikoho. Všichni odsouzenci se věnují přípravě k boji. Nikdo si tě nevšímá. Pak ovšem zachytíš jakýsi sotva patrný pohyb za mříží vedoucí ke schodišti, po němž jste s Břečkou a tím druhým vězněm před chvílí přišli. Na okamžik máš pocit, že jsi zahlédl šedý potrhaný plášť s kápí a pak už jen slyšíš, tiché, šouravé, vzdalující se kroky.

Hladová díra – Stařec, Kirawen

Tma kolem vás je téměř hmatatelná. Není vidět zhola nic. Vzduch je zde těžký, zatuchlý a nehybný. Moc dobře si uvědomujete, co to znamená. Z tohoto místa není úniku. Nepočítá se, že by zde měl někdo přežít. Nepočítá se, že by se odsud měl někdo vrátit. Vy se však vrátit chcete. Musíte. Máte své cíle. Svou pomstu. Tohle nemůže být konec.

Kirawen tápe rukama po chladném kameni, na kterém se sráží podzemní voda. Nenarazí však na žádnou stěnu, ani na jiný předěl. Zdá se, že se kolem vás do všech stran otevírají rozlehlejší prostory. Kirawenina ruka náhle zabředne do čehosi teplého a měkkého. Dívka si rychle utře dlaň do haleny a pokračuje dál. Lépe raději nepřemýšlet o tom, co všechno je zde možné nahmatat. Slova zmrzačeného starce táhnete s sebou, jak kouli na noze. Už čekají... Zdá se, že jste tu zcela sami. Zrůdný dozorce však zcela jistě neměl na mysli krysy či jinou havěť, která se může ukrývat v temných zákoutích. Ne, vaše zdánlivá samota je zrádná jako líný pomalý pohyb chameleóna. Stačí nečekané bleskové vymrštění jazyku a vše je rázem úplně jinak. Cítíte to zřetelně. Jako ledový dotek na zátylku vaší duše.

Nedaleko před vámi se náhle ve tmě začíná rýsovat obrys objemného sloupu, který zřejmě podpírá klenbu sklepení. A o kus dál další a další. Je jich tu celá řada. Jenže… Neměli byste je vidět.

Zvláštní bledý nazelenalý přísvit nabývá na síle. Vychází z průchodu mezi dvěma sloupy ba protější straně prostorného sálu. Zdroj světla není silný, ale jedno je jisté. Blíží se. Zaslechnete rychlé kroky několika párů nohou, k nimž se v zápětí připojí také přerývané, sípavé hlasy. Snad spolu hovoří. Pokud tedy nějaká řeč může znít jako nepřetržté chrlení krve. Kvapně vstanete. To, co vám udělají oni… To není… správný…

Původci divých hlasů v zápětí vtrhnou do sklepení. Je jich pět. Jsou… Jsou to snad lidé. Nebo jimi kdysi byli. Jsou mrtvolně bledí, zjevně přivyklí životu beze světla. Pokřivené údy a zdeformované tváře vypovídají o trýznivých mukách, jež tyto bytosti kdysi podstoupily. Jednomu schází celá spodní čelist, druhého tvář byla na mnoha místech zbavena kůže, dalšímu kdysi uťali dlaně a na ruce mu připevnili cosi, co připomíná čepel částečně narovnaných srpů. Ti, kteří mají v celku, svírají různé druhy všelijak pokroucených a upravených zemědělských a řemeslných nástrojů. Jedna z bytostí zůstane stát mezi sloupy. V rukou drží jakousi misku, z níž vychází tajemný zdroj světla. Zbylé kreatury vydají ze zmrzačených hrdel hrůzné zavytí a rozběhnou se k vám. Lačne, dychtivě... Hladově.

V komnatách lorda Krammera

Ne.. Není to chudák. Ještě před chvílí mi ho možná bylo líto, ale teď. Jeho pohled zdrsněl. A pod tou slupkou, jako by se točil černý vír zla. Jakoby se teď , a to jen a právě teď , rozhodl odhalit mi, co vlastně chce, proč jsem vlastně tady. Vypadá to, že tohle bylo jeho překvapení po dobré večeři.Ne... Nemůžu si pomoct, připadá mi čím dál víc odporný a slizský. Současně se však něco zlomilo i ve mě. Všechna ta lítost, vzpomínky.. To všechno je pryč a mou duši směle prostupuje chlad. Je to něco jiného, než když vyjdeš ven, do zimy a naskáče ti husí kůže, jak ti z těla uniká teplo. Chlad duší postupuje zcela jinak. Jako první začíná obalovat srdce nenávistí a zlobou, která se pak šíří do tvých údů, do konečků prstů, do všech koutků duše. Až teprve potom se změní v chlad. Navenek se to víceméně neprojeví. Jen se rozhodneš. Najednou prostě víš. Jediné co se změní jsou oči. Pohled není laskavý, ani smutný, je... opovrhující a chladný. A mě prostupuje onen chlad zrovna teď . Uvědomuji si ho velice pomalu a vím, že už jsem ho kdysi zažila. Je to pocit, který se znovu vrátil a dodal mi do žil tolik síly. Pomalu se natáhnu pro příbor a začnu jíst, bez jeho vyzvání. Vkládám si do úst měkká sousta, která působí jako extáze. Začnu se usmívat. Nežvýkám rychle, i když bych vlastně chtěla. Ale sebeovládání je důležité. Velice důležité.
Pamatuj si. Většinou vyhraje ten, kdo si nechá chladnou hlavu
A to dnes večer Krammer určitě není. Vidím jak mu horečnatě planou oči. Ne.. Nemá to cenu. Jeho pravdu mu nevyvrátím. Proč? Protože je to jeho víra. A kdyby přestal věřit, nebylo by už nic. Kdybych mu vzala víru, všechno by skončilo. Jak pro mě, tak pro něj. On se snaží. Čeká na mou odpověď, div mu nelezou oči z důlků. Snažím se proto uvládnout situaci, i když vím, že to zřejmě nikam nepovede. On chce. Proto ho nechám ještě chvíli vydusit, což ho možná přivede k ještě většímu šílenství. Ale tohle právě potřebuju. Aby se dostal až nahranu svého vědomí a šílenství. Možná se mu i mírně třesou ruce. Nevím. Do úst vkládám další lahodné sousto. Když už cítím, že mohu jakž takž mluvit bez toho, abych slitnala po jídle, příbor odložím, jednu ruku si položím do klína, druhou na stůl a opřu se o pohodlné opěradlo židle. Potom konečně promluvím. Můj hlas se pokojem nese vyrovnaně. Nerezonuje, nikdy nemluvím hlasitě. Nevím proč jsem si na tohle navykla, ale zjistila jsem, že takhle donutíš člověka, aby ti pořádně naslouchal, aby mu neuniklo nic, co chce slyšet a proto poslouchá všechno.
"Žádáš moc, Krammere. Žádáš až příliš. Nabízíš svobodu? Podívej se ale, za jakou cenu a s jakou zárukou. Když se ti dnes nabídnu, bez námitek, beze všeho... Kdo mi zaručí, že zítra zalžeš radě. Kdo mi zaručí, že zítra nebudeš chtít znovu za další příšliby. Dále za mou svobodu žádáš zradu mého národa. Možná jsem v tvých očích jen nějaký vězeňský hnus bez morálky. Ale ve svém srdci to cítím jinak. To ty ale nikdy nepochopíš. A až je zradím. Až tvá člověčí noha poskvrní nedotčenou půdu vznešených. Kdo. Kdo mi Krammere zajístí, že mi svobodu necháš. Tvé slovo? Slovo dozorce, mučitele, trýznitele. Slovo Lorda Krammera? Říkám ne. Jediné co nabízím, je zrada, za svou svobodu. Zavedu tě tam. Zavedu tebe - a to jen tebe- na posvátnou půdu elfů, ale ani se mě nedotkneš. Já budu volná, ty budeš volný. Je to něco za něco."

Konečně domluvím a nechám ho, ať si s tím poradí. Můj ledový klid a obličej bez výrazu je - přiznám se - možná až přílišný, může to vypadat, že jím pohrdám, ale nemohu si pomoci, je to prostě tak. S ledovým klidem čekám, co Lord Krammer udělá. Z mého pohledu se zdá, že mu za chvíli exploduje hlava. A myslím, že kdybych ho vzala za ruku, bude spocená. Existují dvě možnosti. Buď jsem ho dostala tam, kam jsem chtěla, anebo je se mnou konec.

Hladová díra

Dotýkám se chladného kamene a mé ruce jsou po chvíli mokré od kapiček vody, které se na něm sráží. Jak pokračuji ve zkoumání, začínám si uvědomovat skutečnost, jak zatuchlý a nehybný vzduch tu je. Nasucho polknu.
Přece tu musí být nějaký východ! Pochybnosti o správnosti této myšlenky jsou však více než velké. Stále ale prohmatávám zeď a snažím se najít jakoukoli odlišnost, jakoukoli změnu povrchu, která by mi umožnila najít nějaké skryté dveře.
Po chvíli se má ruka ponoří do čehosi teplého a měkkého. Neubráním se tichému vyjeknutí a rychle ruku stáhnu. Se zuřivou zoufalostí si ji otřu o halenu. Zavřu oči a snažím se zklidnit své divoce bušící srdce. Zhluboka se nadechnu, otevřu oči a pokračuji dál ve zkoumání. Nyní prohmatávám značně pomaleji.
Něco se změnilo. Nyní zcela zřetelně vidím sloup podpírající sklepení. A za ním jsou další. Jen na kratičký zlomek vteřiny pocítím radost, že odtud možná přeci jen vede nějaká cesta. Radost je však záhy vystřídána ledovým strachem. Světlo?? Kde by se tady vzalo? Pomyslím si se vzrůstající panikou.

Už čekají... to, co vám udělají oni… To není… správný... Hlavou mi prolítnou slova mrzáka. Zařezávají se do všech částí mysli. V tuhle chvíli nejsem schopna ničeho. Jen ztuhle stojím a zírám do přibližujícího se světla.
Záhy uslyším i kroky a zvláštní skřeky. Vyděšeně se přitisknu zády na stěnu a v tu chvíli si přeju, aby kámen povolil... cokoli než tohle! To, co vám udělají oni… To není… správný...
Cítím, jak se mi do tuniky vpíjí studené kapičky vody z kamenů. Třesu se. Těžko říct jestli strachem nebo zimou.

Po chvíli už vidím bytosti, které přežívají v tomto prostředí. V rychlosti je přepočítám. Pět... pět něčeho hladového co kdysi možná bývalo lidské, proti vystrašené půlelfce a čaroději, který zřejmě nic nesvede.
V matném světle které se rozlilo po místnosti, začnu zoufale hledat cokoli, co by se dalo použít jako zbraň. Uvolněný kámen, kus dřeva... cokoli! Prosím, ať tu něco je! I když pochybuji, že bych s tím něco svedla, potřebuji něco, abych nebyla úplně bezbranná.
Pohled mi opět sjede k podivným bytostem. Polknu. Třeba... třeba by se s nimi dalo mluvit. Prohlédnu si jejich bledé tváře, zkřivené údy a vlastní myšlenka mi najednou přijde naprosto absurdní. Ale zkusit se má všechno.
"Eeh... s-stůjte!" dostanu ze sebe nakonec. Výborně! A co dál? Těžko je nalákám na nějaké bohatství. Co můžou chtít takovéhle... příšery? Prohlížím si je a usilovně se snažím najít vhodná slova. Jídlo! Projede mi hlavou a já se mimoděk otřesu.
"Ch-chci říct... T-ti nahoře vás asi nekrmí moc často že?" Bohové co to melu?? "Tam nahoře, je spousta jídla. Spousta čerstvého masa. M-my vám pomůžeme dostat se ven a bude to všechno jenom vaše! Jsou tam ti, kteří vám provedli tohle vaše eeh... znetvoření, ti kteří vás zavřeli sem a nechali hnít zaživa. Můžete se na nich pomstít."
Stísněně jsem si prohlížela bytosti a snažila se najít alespoň náznak toho, že mým slovům vůbec rozumí.
Během své rychlé řeči jsem se stále snažila vypátrat něco, co by se dalo využít na obranu či útok.

Lazaret

Vidím jak mnou vržený skalpel zasáhl cíl, byla jsem sama se sebou spokojená. I když jeho poslední slova jsem postřehla, pokud vím tak jsem zabila jen jeho a pak toho lapiducha.
Pak koutkem oka postřehnu jak mu padá miska z ruky, vzpomenu si na jeho slova a hned se vrhnu k východu.
Výbuch mě však zasáhl, cítila jsem jak mi oheň ožehl kůži a cítila jsem spálené vlasy.

Vykutálela jsem se ven z felčarovy labolatoře, byla jsem ohromená a kůže mě začala pálit. Zakašlu.
Těžko uvěřit že tak malá věc dokáže udělat takový poprask.
Potřesu hlavou, abych se vzpamatovala a uvědomím si, že se ze mě kouří. Začnu se válet, abych pro jistotu udusila oheň jestli jsem náhodou někde nechytla. Teď bych to nepoznala jak mě pálila kůže. Naštěstí to co jsem měla schované pod oblečením bylo celkem dobře uchráněno.

Pak zůstanu ležet a oddychnu si, zahlédnu tu ženu a zvedne se ve mě vztek na ní že mě zradila. Začnu se zvedat, ale pak postřehnu mrtvého muže. Výborně... tak nakonec ho zabila, má jediné štěstí že to udělala. Jinak bych ji asi za tu zradu něco provedla.
Opatrně vstanu a zatnu zuby abych bolestí nezaúpěla. Opatrně dojdu ke dveřím do felčarova kabinetu a nohou zabouchnu dveře abych trochu oheň zdržela a nepřiživovala ho.

Prohlédnu si zarudlé ruce, nejspíš budu mít pak nějaký ten puchýř. To bude ale dobrý.
Znovu potřesu hlavou "Máš klíče?"zeptám se té ženy a vydám se k ní. K mému překvapení jsem slyšela jen na jedno ucho, zastavím se. Chytnu se za nos a nafouknu tváře. V uchu mi luplo a už to bylo lepší.
Přejdu k lapiduchovi a začnu ho prohledávat jestli nemá něco užitečného. Jako třeba další zbraň.
"Dělej... ten výbuch brzy jistě někoho přiláká."pobízím ji.
"Nemluvě o tom že oheň se brzy dostane i sem."prsty si přejedu přes tvář která mě také pálila. Kurva... jestli to nebudou jen puchýře a zůstanu znetvořená někdo mi za to krutě zaplatí!

Hladová díra

Nedá se řící, že jsem "něco takového" vycítil. Ono to bylo téměř jasné. Nazelenalá tma, která se poté změní v nejasné světlo vycházející odněkud z dálky přiměje mou mysl opět jednat. Snad mě mé propůjčené síly ještě neopustily...
"Ke zdi." Stáhnu dívku za oděv vedle sebe.
"Vem si je... Lačnící po hnusu, ukradni jejich duše a rozervi ta řvoucí, znetvořená těla." Pronesu srozumitelně, rychle a zároveň tvrdě, přičemž v prostoru před sebou má levá dlaň opíše jakýsi poloviční kruh všemi pěti prsty, které se stáhnou do pěsti, hned nato ji následuje dlaň pravé ruky...

Tech: Kouzlo Duch bolesti. Soustředím se na to, aby zasáhl všechny čtyři, zmučil ta těla a zničil.

Předsálí

" Tak. "
Prodere se mi skrze rty v jednu chvíli. Jakobych nad něčím usilovně přemýšlel, či se snad zmítal v jakémsi vnitřním boji. Přitom hledím na prastarou čepel kterou svírám v pravé ruce.
Pokud budeš vraždit bez rozmyslu, tak všichni zanikneme ty idiote !
" N..nikdo mi nebude ř.. "
čepel sevřu v obou rukou a pevně zavřu oči. Trochu se nahrbím, vypadá to jakoby mě snad rozbolelo břicho.
"...říkat...idi..IDIOTE ! "
Konec zmatené řeči vykřiknu a trhnu sebou tak že zavrávorám a upadnu na zem. Obrátím se na záda a vypnu se jakobych se chtěl přirozením dotknout snad stropu. Je to skoro nepřirozený úhel který vyžaduje buď velikou tělesnou sílu nebo snad nějaké pobláznění.
Neopovažujte se říkat mi co mám a nemám dělat ! Pokud se bojíte záhuby, tak zhyňte do jednoho ! A začnu právě tím, kdo mě nosí a není mě hoden !
Po pár okamžicích nesrozumitelného brblání mi jedna ruka vystřelí ke krku a pevně sevře, načež vyděšeně vykulím oči a téměř okamžitě zrudnu. Druhá ruka upustí meč a vystřelí hned za ní, ale né aby jí pomohla, naopak aby jí odtrhla a já mohl dál dýchat.
Chcípni ty prasopse ! Né nech ho jít, nechceme čekat další staletí na dalšího vyvoleného, Wulfe !
Do toho se ozval další hlas, odlišný od těch jiných, naprosto klidný a autoritativní. Vyzařovala z něj syrová dominance a nadřazenost.
Nech ho jít Wulfe.
V příštím okamžiku se vyčerpaně zhroutím na podlahu a zůstanu bezpřítomně civět na strop. V mých myšlenkách přitom zuří boj.
Jak se opovažuješ ?! Zašlápnu tě do země a tvé srdce si dám k snídani ty ubohá hnusná bezcená zrůdo !
Do toho se hlas ozval znovu. Mluvil stále tím stejným, tichým hlasem, který se ale zabodával tak hluboko do mé duše, že jsem musel začít křičet.
Pokud zhyne, naše naděje se rozplynou a nezbyde nic. Ten chlapec musí žít. A bude žít, protože to je moje vůle.
Pak bylo jen ticho. Ticho a tma. Oči se mi protočily v sloup a omdlel jsem.

Lazaret – Wera, Marisa

Horoucí jazyky ohně se hladově natahují z felčarovy laboratoře a pátrají po čemkoli, co by mohly ve své nekonečné lačnosti ovinout a pozřít. Když se Marisa pokouší zavřít dveře, které vás dělí od horoucího pekla ve vedlejší komnatě, již nepochodí. Staré popraskané veřeje jsou pro chřtán ohně velice snadným soustem. Plameny se do nich záhy s vervou zakousnou a spalující žár již nikomu nedovolí se ke dveřím byť jen přiblížit. Brzy začnou doutnat rovněž první slamníky. Ošidné bezpečí této místnosti již brzy pomine. Popálená dívka s bolestí zaťatými zuby přiklekne k mrtvému lapiduchovi a začne jej spěšně prohledávat. U velkého zřízence však nenalezne nic užitečného. Možná že chladnoucí tělo felčarova pomocníka již prohledala její mlčenlivá společnice, jejíž útlá dlaň přediva života tohoto muže násilně přetrhla. Marisa si všimne bodné rány, která s neochvějnou jistotou našla lapiduchovo srdce. Kdo je vlastně ta žena, jež nyní s téměř nepřirozeným klidem zkouší klíč za klíčem v rezavém zámku vchodové mříže?

Wera si pátravého pohledu popálené dívky zjevně nevšímá. Veškeré její soustředění je věnováno svazku klíčů a jediné cestě, která vás dělí od upálení zaživa. Ruce má pevné a jisté. Zjevně je zvyklá jednat pod tlakem... I v ohrožení života. Cítíte žár, který se vám nedočkavě opírá do zad. Pro Marisu je to v porovnání s pálením na tváři a rukou pouze letmý dotek, ale ten se má velice brzy změnit ve smrtelné sevření. Pokud…

Cvak… Zašlá petlice konečně povolí a mříž se pod vahou vašich těl rozletí do zšeřelé chodby. Oheň za vámi, který se mezitím rozšířil po celém lazaretu, se s vámi rozloučí hlasitým zahučením. Skutečně jste v něm zaslechly osten zklamání? Vyběhnete na nevelké odpočívadlo před špitálem. Odsud se vine točité schodiště nahoru i dolů. V tu chvíli vám téměř oběma najednou cosi dojde. Ten stařík...Ta zmučená ztracená duše pod špinavou dekou, která úpěnlivě prosila o pomoc a v okamžiku felčarova příchodu Weře cosi s podivnými slovy vtiskla do dlaně. Zapomněly jste na něj. Možná ještě žil. Možná byl zcela při vědomí, když se kolem něj sevřela horoucí náruč ohně. Pokud ano, tak toto obětí přijal mlčky. Možná jej i přivítal. Vy jste však měly možnost jeho osud změnit. Záleží však na tom?

Vytrvalé jazyky ohně již olizují i zašlé železo mříže za vámi. Zde zůstat nemůžete. Weře se letmo vybaví to, co ví o uspořádání Katedrály. Čím níž, tím hůř… Skutečný žalář začíná někde pod vámi. Nahoře by měly být ubikace posádky a dalších obyvatel žaláře. A také sklady. Možná i zbrojnice. Marise se v té chvíli připomene závazek, který dala hlasu, jež nazvala svou Nadějí. Komnaty lorda Krammera jsou v poschodí přímo nad lazaretem… Zabiješ pro mě, holčičko? Požár se však množná brzy rozšíří. Lektvary Salvatora Rakváře daly ohni nebývalou sílu. Brzy se může zakousnout do těla samotné Katedrály. Platí vůbec v takové chvíli ještě nějaké dohody?

V komnatách lorda Krammera

Po tvých slovech zůstane lord Krammer tiše sedět a dlouho nepřítomně hledí do prázdna. Snažíš se rovněž zůstat v klidu. Nechceš na sobě nechat znát nervozitu, obavy či netrpělivost. Ne před tímto člověkem. Ne po tom, co jsi nahlédla do pokřivených zákoutí jeho choré duše. Nebyl to příjemný pohled, ale vedle neustále přítomné hrozby skýtal také jistý příslib. Příslib něčeho, v co sis již dávno zakázala doufat. Příslib svobody. Vše teď záleží na tom, zda si tvá slova dokázala najít cestu skrze spletitá vlákna Krammerových vášní a tužeb, která jej vedou životem jako nitě bezduchou loutku. Buďto jsi jej dostala tam, kam jsi chtěla, nebo je s tebou konec. Čas polovičatostí se rozplynul ve dnech, týdnech a měsících, které jsi prožila v Káznici.Teď je čas vsadit vše na jednu kartu. Jedno je jisté. Další šanci už nedostaneš.

„Říkáš ne…“ Zopakuje Krammer hluše tvá slova, jako by se chtěl přesvědčit, jak budou znít z jeho vlastních úst. Jakoby se chtěl přesvědčit, že je možné, že zde něco takového před chvílí skutečně zaznělo. „Říkáš ne…“ Krammer vstane a zamyšleně k tobě přistoupí. Ostražitě na něj pohlédneš, ale po ohni, který ještě před chvílí plál v jeho očích, již není ani památky. Vyšetřovatel Reinovy gardy vypadá spíše, jako by procital z nějakého dlouhého snu, o kterém si začal myslet, že je skutečností. „Schází ti záruky. Slovo lorda Krammera ti nestačí. Chápu… Jistě… Komu by stačilo slovo mučitele a trýznitel. Hm. Nechceš, abych se tě dotknul. Chápu. Žádám moc. Žádám příliš po dceři Prvních. Mohl jsem to čekat. Čekal jsem to. Nevzdáte se. Nikdy. Pokoření, zlomení, na pokraji záhuby. Nikdy se nevzdáte. Čekal jsem to…“

Krammer opatrně zvedl rukou a konečky prstů zlehka přejede po tvých vlasech. Jemných a lesklých i přes péči, které se ti dostalo v erinorské Katedrále. „Ty jsi mě však nepochopila má drahá.“ Tvrdou ránu, která ti přistane na tváři, vlastně ani nezaregistruješ. Židle se s tebou s rachotem převrátí a ty bolestivě dopadneš na chladný kámen podlahy. Ve tváři ti pulzuje tupá bolest a ty se chvíli marně snažíš pochopit, co se vlastně stalo. Zpět do reality tě vrátí hlas, který bys měla znát. Mrtvolně chladný hlas někoho, kdo se právě probudil z dlouhého snu, o kterém si začal myslet, že je skutečností. „Já tě o nic nežádám! Já poroučím! A ty poslechneš! Uděláš všechno! Budeš mě prosit, abys to mohla udělat! Mohlo to jít bez bolesti. Ale tys chtěla být ušlechtilá. Hrdá. Jako elfa, kterou nejsi. Nikdy nebudeš! Mohlo to jít bez bolesti, ale je pozdě… Poslechneš. Až ti vydloubnu první oko… Poslechneš…

Čas polovičatostí skončil. Vsadila jsi všechno na jednu kartu. A prohrála. Lord Krammer k tobě přistoupí, skloní se nad tebou a chytne tě za vlasy. V jeho ruce spatříš nůž, na kterém je stále nabodnutý kus zlatavého sýra.

Hladová díra – Stařec, Kirawen

Sotva Kirawen vypustí z úst slova o možné pomoci těmto odpudivým stvořením, sama si rychle uvědomí, jak absurdně v této situaci musejí znít. Ať už kroky vyjících a slintajících kreatur pohání hlad či snad zlověstná vůle kohosi skrytého, jedno je jisté, nepřišly si sem povídat.

Dívka v okamžiku přehodnotí situaci, přikrčí se a obezřetně zašmátrá rukama na podlaze kolem sebe. V bledém, nazelenalém přísvitu sice nerozezná více, než tmavší obrysy v místech, kde na zemi leží něco více než nánosy prachu a suti, to však v danou chvíli musí stačit. Řev nelidsky zdeformovaných hrdel zesílí. Podzemní lovci jsou již jen několik skoků od vás. Konečně… V okamžiku stupňujícího se zoufalství Kirawen nahmatá cosi podlouhlého, hladkého a pevného. Cosi jako topor na sekeru či krumpáč. Alespoň nějaký náznak zbraně mírně prosvětlí černou vidinu nadcházejícího boje. Ačkoliv to stěží bude stačit.

V té chvíli dívku popadne za halenu chladná kostnatá ruka a stáhne ji zpátky ke zdi. Překvapená Kirawen zavrávorá, ale podaří se jí opřít rukou o drsnou stěnu a neztratit tak rovnováhu. Dívka zatají dech a pozvedne topor v očekávání smrtícího spáru, který se jí pokusí rozervat hrdlo. Místo toho však ze stínu vystoupí vyzáblá postava v rubáši, vztáhne ruce k blížícím se stvůrám a pronese děsivá slova, vzývající kohosi, kdo lační po hnusu. Kirawen až v tuto chvíli spočine zrak na tom, co považovala za násadu od sekery. V ruce drží lidskou holenní kost. Vlastně ji to ani nepřekvapí.

Jedno se znetvořeným ubožákům z Hladové díry musí uznat. Vedle své lidské podstaty zřejmě přišli také o zbytky strachu. Proto když před nimi ze země povstane shrbený démon, ježící se množstvím ostnů, kostnatých hřebenů a smrtících tesáků, necouvnou. Dokonce ani nezpomalí. A to ani ve chvíli, kdy jim démon počne rvát maso z kostí. Nepopsatelné představení krutosti, bolesti, výkřiků agónie a praskání kostí naštěstí netrvá dlouho. Kirawen ztratí veškerou barvu z obličeje a ze všech sil potlačuje dávení. Starcovi koutky úst se mimoděk roztáhnou do odpudivého úsměvu. Dar od Matky popravčí ještě nepominul. A u věčného zatracení jaký je to dar!

Hrbatý démon se rozplyne. Spojený škleb ve Starcově tváři rázem ztuhne. Řádění ducha bolesti bylo efektní, ale ne dostatečně efektivní. Jeden z lovců přežil téměř nedotčený. A nyní stojí sotva pět kroků od vás. Na další zaklínadlo je pozdě. Zrůda se srpy místo rukou skočí a vahou těla srazí Starce k zemi. Srpy se počnou prořezávat skrze vetchý rubáš, který svému nositeli poskytuje jen velmi symbolickou ochranu.

Hladová díra

Má řeč se nesetkala s žádným úspěchem. Samozřejmě... vždyť mi nejspíš vůbec nezoruměj! Má panika narůstala každým krokem oněch podivných bytostí. Očima přeskakuji ze stále se přibližujících hnijících kreatur na podlahu, kde se snažím nahmatat cokoli, co by mi nějak mohlo pomoci při obraně.
Má ruka najednou narazí na něco pevného. Okamžitě mě naplní pocit alespoň nějaké naděje. Je to něco, co potřebuji, abych nezešílela. Má pěst se pevně omotá kolem hladké tyče až mi zbělají klouby. Stisknu zuby aby mi nedrkotaly a snažím se ze všech sil uklidnit. Nijak mi nepomáhá ani fakt, že jsme v uzavřeném prostoru a jen bohové vědí jak hluboko pod zemí.
No tak sakra! Jsou to jenom hnijící mrtvoly! Snažila jsem se nechat vyplout na povrch tu bojovější část mě, ale úzkost z uzavřeného prostoru a strach z příšer přetrvával.

Najednou mě cosi chytilo vzadu za halenu. Leknutím jsem se málem skácela na podlahu. Všechny mé pocity v tu chvíli vyvrcholily v překvapeném vyjeknutí. Instinktivně jsem se rozehnala tyčí. Včas jsem ale stihla ránu zastavit, když jsem zjistila, že to byl čaroděj. Přitiskla jsem se ke zdi, pevně svírajíc tyč. Jen tak mimochodem jsem k ní zabrousila pohledem,abych se podívala s čím se vlastně chci bránit.V tu chvíli jsem si přála, abych to nikdy neudělala. V ruce jsem svírala kost, která kdysi zřejmě patřila někomu, jako jsem dnes já... potravě. Na první popud jsem kost od sebe okamžitě odtáhla a málem bych jí zahodila. Naštěstí zasáhla ta lepší část mě a zachránila tak alespoň něco, s čím bych se mohla eventuálně bránit i když mi ta myšlenka přišla naprosto absurdní. Pořád lepší než nic...

Na chvíli jsem odtrhla pohled od příšer a sledovala jsem počínání čaroděje. Už při jeho prvních slovech mi přejel mráz po zádech. O co se to sakra pokouší?? Na mou otázku jsem dostala odpověď velmi brzo. Před námi se zjevilo další stvoření jako z těch nejhorších nočních můr. Jeho záda se podobala ježkovi, v puse měl zuby, za které by se nemusel stydět ani dinosaurus a byl shrbený jako ten stařec nahoře. Neodvážila jsem se ani pípnout, jen jsem se zděšeně začala sunout podél zdi pryč.... pryč, hlavně co nejdál! Vytřeštěnýma očima jsem sledovala dění před sebou. Cítila jsem, jak mi z obličeje prchá i ten poslední zbytek barvy. Ruce se mi nezadržitelně třásly. Posledními zbytky vůle jsem zadržovala dávení. Teď už jsem dokázala vnímat jenom strach a naprosté zoufalství.
Proč jsem sem lezla? Proč jsem sem lezla? Jediná otázka, kterou si opakuji pořád dokola.
Očima přeskakuji ze starcovi tváře na démona, jako bych kontrolovala, jestli ho má pod kontrolou. Po chvíli si všimnu odpudivého úšklebku, který má čaroděj na rtech. U všech bohů jemu se to snad líbí! Odpor, který se ve mě začal vzbuzovat k tomuto muži jsem nepotlačovala. Naopak. Pomáhalo mi to zbavit se alespoň částečně neustálého strachu.

Démon se najednou rozplynul. Nyní s již trochu jasnějším vědomím jsem přelétla očima spoušť, kterou po sobě zanechal. S hrůzou jsem zjistila, že nezlikvidoval všechny. Nehodlala jsem dopustit, abych opět upadla do toho ochromení strachem, z kterého jsem se již vyhrabala. Držela jsem se jako klíště zdravého rozumu a nehodlala jsem pustit.

Příšera najednou skočila. Automaticky jsem zvedla ruce v obraně a ztuhla jsem. S úlevou jsem zjistila, že nešel po mě, ale po čaroději. S hrůzou jsem zírala, jak bytost starce srazila a přimáčkla ho pod sebou tíhou těla. Co mám dělat? Co mám sakra dělat?
Hlavně rychle! Musela jsem se rozhodnout. Uteču cestou, kterou sem přišly ty oslizlý příšery? A co když tam je něco dalšího? Sama to nezvládnu a navíc on se snažil je zastavit... ať už používal jakoukoli metodu...
Prostě musím příšeru odlákat a čaroděj už pak něco udělá... snad.

Uchopila jsem kost pevněji. Dávala mi jakýsi pocit jistoty, který jsem teď nutně potřebovala. Odlepila jsem se od zdi. Tichými kroky a co nejrychleji mi to ztuhlé svaly dovolily jsem se pokusila dostat za příšeru. Kdybych váhala, nikdy bych to neudělala. Proto jsem bodla hned. Při troše štěstí bych jí mohla i ublížit.
Alespoň že instinkty mě neopustily. Jednou nohou jsem už byla nakročená pryč a byla jsem tak připravená uskočit, kdyby ta potvora šla po mě, což vlastně bylo mým cílem.

Reynold

Omdlel jsi. Boj, který proti tvé vůli podstoupilo tvé tělo, si vybral svou daň. Opravdu se tě Wulf pokoušel zabít? Nenapadlo tě, že by k tomu skutečně mohlo dojít. Žiješ už s těmi, kteří přišli nezváni, dlouho. Příliš dlouho. Něco od tebe očekávají… Ale co? Nemáš tušení a tvým „hostům“ již zjevně dochází trpělivost.Asi je zázrak, že k takovým útokům nedošlo již dříve. Ale co bude dál? Příště by to nemuselo skončit pouze ztrátou vědomí. Ačkoliv to není zcela přesné. Omdlel jsi, nicméně vědomí jsi nepozbyl. Pouze jsi se… Přesunul. Ale kam?

Rozhlédneš se po zvlněné kopcovité krajině, která se kolem tebe rozprostírá, kam až oko dohlédne. Vlahý vítr časného podzimu si zlehka pohrává s vysokou trávou, která se uklání před jeho konejšivým dotekem a vytváří tak dojem zčeřené hladiny zeleného moře. Tentýž vítr se ti příjemně opírá do pohublé tváře. Užíváš si ten opojný pocit, který ještě umocňuje omamná vůně, již cítíš všude kole. Takhle voní skutečná svoboda. Již dlouho jsi nic podobného necítil.

Tvé ospalé rozjímání náhle přeruší dusot kopyt utlumený hustým travnatým kobercem, přesto však jasný a zřetelný. Tvůj pohled spočine na sluncem zalitém údolí, odkud se k vyvýšenému místu, kde stojíš, blíží početná skupina jezdců. Po chvíli si všimneš zvláštních archaických zbrojí, v nichž jsou jezdci oděni. Tepané hrudní pláty zdobí i na dálku rozeznatelné ornamenty a rytiny zvýrazněné zašlým zlacením, mosazí či mědí. Z mohutných přilbic se pyšně klenou ptačí a netopýří křídla, jelení paroží a buvolí rohy. Zčernalá hledí jsou tvarována jako psí mordy, kančí rypáky či dravčí zobany. Potrhané polopláště splývají jezdcům z levého ramene a jsou obloukem pod levou paží ukotveny na přezce u pasu.

Jízdní skupina přicválá až k tobě. Jezdci svým mohutným, svalnatým ořům přitáhnou opratě, až divocí váleční koně zahrabou kopyty ve vzduchu.

„Heá vojáku!“ Osloví tě jeden z rytířů zvučným hlasem se zvláštní cizím přízvukem. „Přivedli jsme ti koně. Naskoč, vojáku! Čeká nás boj, nepřátelé v mnohačetné přesile. Smějí se… Slyšíš je, vojáku? Smějí se. Pojeďme proměnit ten drzí smích v pláč a kvílení. Tento den patří nám! Naskoč, vojáku!“

Další z jezdců ti podá opratě. Patří bujnému plnokrevnému hřebci. Má zvláštní narezlou barvu. Tak trochu jako krev.

„Heá!“ Vyrazíte. O tom, co se vlastně děje, ani nemáš čas přemýšlet.Tvé pohyby ovládají jakési dávno zažité instinkty. Tasíš meč. Zvláštní starou zbraň s listovitou čepelí, bez záštity a s krátkým jílcem.

„Heá!“ zvolá první z jezdců a zamává svou zbraní. „Vidíš, vojáku! Jsme bratři! Ne. Jsme více než bratři. Jsme jedno tělo. Jedna paže. Paže, která má moc měnit smích v pláč a kvílení! Paže, která zabíjí! Heá!“ Pohlédneš na meč, který rytíř svírá napřažený k útoku. Zvláštní starou zbraň s listovitou čepelí, bez záštity a s krátkým jílcem. Chceš jezdci něco zavolat v odpověď, ale v tu chvíli na vás padne stín. Vzhlédneš a překvapeně zatajíš dech. Pevnost, vysoká zlověstná citadela, která se jako varovný prst tyčí k nebesům. Jak je možné, že sis jí před tím nevšiml? Tak zde končí vaše zběsilá jízda. Pevnost je ti zvláštně povědomá. Vy padá jako… Jako katedrála. „Heá!“

Zprudka se nadechneš. Téměř bolestivě. Jak dlouho jsi vlastně zadržoval dech? Kde to jsi? Nízká podlouhlá místnost s výklenky po stranách. Sand jsou to kotce. Jistě. Předsálí. Vítej zpět, vojáku. Jsi doma. Zvedneš hlavu a pohlédneš na ostatní vězně, kteří se zde připravovali na zápasy. Již necvičí. Dívají se na tebe. V jejich očích je strach. Co se tu stalo? Pomalu k tobě přistoupí trpaslík Jarr Mul. Drží se však v uctivé vzdálenosti. „Včil jsme v řiti,“ pronese přiškrceným hlasem s pohledem upřeným ke tvým nohám. „Všici jsme v řiti...“ Sklopíš hlavu a uvidíš to, na co se z hrůzou dívají ostatní. V Předsálí dohlíželi na pořádek obvykle dva dozorci. Dnes se však vězni připravovali se zbraněmi, a tak byla ostraha posílena. Všichni čtyři strážní však nyní leží ve smrtelnou křečí znetvořených polohách na podlaze zbrocené krví. Jako v mrákotách omámeně zvedneš ruku. Zvláštní stará zbraň s listovitou čepelí, bez záštity a s krátkým jílcem je teplá, lepkavá a rudá. Stejně jako paže, která ji svírá. Paže, která zabíjí… Ano včil jsme v řiti.

Hladová díra – Stařec, Kirawen

Supící, sípající a slintající stvůra zápolí v sutinách na podlaze se zmítajícím se čarodějem. Zohyzděnou tvář se snaží dostat co nejblíže k vrásčitému Starcovu hrdlu. Zřetelně slyšíte nedočkavé cvakání zažloutlého, řídkého chrupu. Čaroděj na okamžik zachytí lovcův pohled. Tak přece… Přes téměř bezvýchodnou situaci, přes doslova hmatatelné ohrožení života víří Starcovi myšlenky kolem pozoruhodné a pro čarodějovu pokřivenou duši velmi přitažlivé úvahy. Ti ubožáci vypadají jako vyvrženci z nejtemnějších útrob Prázdnoty. Démoni, běsové, nelidské stvůry. Ale jejich oči… Jsou lidské. Byli to lidé. Jak se však stane z člověka něco takového? Kdo má moc něco takového učinit?

Srpovité čepele připevněné k lovcovým pažím proniknou rubášem a zlehka se počnou zahryzávat do čarodějovy hrudi. Stařec svírá hnisavá zmrzačená zápěstí podzemního lovce a snaží se je odtáhnout od svého těla. Stvůra je však znatelně silnější. Náhle však vytřeští své lidské oči, zachroptí a začne divoce mávat čepelemi kolem sebe. Kirawen, které se nakonec podařilo opanovat děs, jenž ji na okamžik téměř ochromil, hbitě uskočí stranou. Dlouhá holenní kost, jejíž uštípnutý ostrý konec zarazila nestvůře do měkčího místa pod zátylkem, však zůstala vězet v ráně, a tak dívka zůstala tváří v tvář běsnící stvůře zcela bezbranná.

Lovec zavyje a marně se snaží nahmatat bodec, který mu zjevně způsobuje ukrutnou agónii. Jeho ruce však již nedokáží nic uchopit. Někdo jim tuto lidskou vlastnost odebral. A umožnil jim pouze zabíjet.

Lovec upře svůj krví podlitý zrak na pomalu ustupující Kirawen. V tom pohledu je znát bolest a ještě cosi, co dívku citelně píchne u srdce. Smutek. Nezměrnou prázdnotu naplněnou žalem. Zmrzačený tvor udělá dva vratké kroky, zvedne ruku, jako by se chtěl dívky opatrně dotknout. Náhle však znehybní a pohlédne na srpovitou čepel, kterou je jeho paže zakončena. Ještě než se zhroutí k zemi, kde po pár křečovitých záškubech znehybní, máte pocit, že jste v jeho očích zachytili nečekaný výraz. Úlevu.

Před lazaretem

Zkoušet zavřít dveře, aby se oheň tak rychle nerozhořel bylo zbytečné. Rychle od nich odstoupím a zanadávám. Rozhodně bychom měli pěkně rychle vypadnout než oheň začne trávit všechno kolem spolu s námi.
Přesunu se k východu, kde ještě prohledám mrtvolu, ale nic užitečného nenajdu, bylo to k vzteku hlavně proto že mě bolelo celé tělo a ten oheň se blížil.
Narovnám se a přistoupím k mřížím, sleduji ruce ženy čekaje kdy konečně ty zatracené mříže otevře.
Ohlédnu se po ohnu a v tu chvíli mříže povolí a já div ven nevypadnu. Vzdálím se několika kroky dál od lazaretu, abych unikla horku, které mi na popáleniny nedělá dobře.

Víc než já si spíš Marisa vzpomněla na toho staříka, ale mě bylo docela jedno že tam zůstal. Stejně umíral a i když tohle nebyla asi příjemná smrt byla aspoň rychlejší než ta který si pro něj už přicházela. Bylo to svým způsobem milosrdné.
A pak na něj zapomenu.

Rozhlédnu se po chodbě. Rozhodně tu nemůžeme zůstat. Dřív nebo později si někdo kouře všimne a přiběhnou to sem hasit.
Olíznu si vyprahlé, popraskané rty a zamračím se. Měla jsem úkol a i když teď bylo jeho vyplnění ještě nebezpečnější, nehodlala jsem ho zavrhnout. Já vždy plnila dohodu a nehodlám s tím přestávat.
Podívám se na ženu. "Dík. A na shledanou. Třeba se ještě někdy setkáme. Možná až na onom světě." Ušklíbnu se a vyrazím ke schodišti.
Komnaty lorda Krammera bylo nahoře, jen o patro víš, tak blízko... to si rozhodně nenechám ujít.
I kdyby se dostal oheň až tam, Krammer jistě půjde do svého pokoje aby si tam vzal nějaké věci, jistě tam schovává nějaká tajemství.
Doběhnu ke schodišti, kde chvíli čekám a poslouchám jestli někdo po nich nejde a pak se rozběhnu po schodech nahoru.
Napadlo mě jestli třeba v tomhle patře nebudou mít zbrojnici, tak moc bych si přála vzít do ruky konečně nějakou pořádnou zbraň.
A možná i ve skladech... nebylo by od věci zkusit zapadnout mezi stráže změnou oblečení. Ale mají tady vůbec zaměstnané ženy?
Vystoupím o podlaží víš, dávám si velký pozor. Nehodlám se nechat chytit když jsem takhle blízko. Opatrně vyhlédnu na chodbu a pak se snažím najít nejbližší místo kde by se dalo ukrýt. Naštvala mě myšlenka, že by mohla být zbrojnice zamčená, ale stále jsem doufala že budu mít k ní přístup.

Kam teď? Do jámy lvové nebo vzletné pasti?

Kdoví, jestli, v okamžiku, kdy klíč zapadl, jsem pocítila nějakou úlevu. Možná ano, ale byla tak niterná a slabá, že sotva stačila mírně rozechvět vnitřek těla a zas umlkla.
Ozvalo se cvaknutí, pro mé uši snad přespříliš hlasité. Vyrovnat ztracený balanc nebyl problémem. Krátce jsem očima přelétla prostor, kde jsem se octla a ještě kratší dobu přemýšlela, co podniknout dál. Jestli využít zmatku ze šířícího se požáru a to tak, že by se snad podařilo dostat se ven, nebo...

"Zbytek se dozvíš uvnitř. Máme tam člověka, vyhledá tě. Teď je čas pomoci naší vyvolené ke slávě a věčnému zatracení..." vybaví se mi slova Janise. Mělo to háček - nikdo mě dosud nevyhledal a ani se o to nesnažil. Musel to být někdo, kdo ví, co jsem skutečně zač. A možná bylo též příliš málo času na to, aby se do toho vyhledávání onen člověk pustil. Přirozená lenost by možná taky stála za zmínku...

Kde by tedy byla větší pravděpodobnost toho, že dotyčného naleznu? zapetám se sama sebe trošku zbytečně, samozřejmější je ta cesta, kam sklouznul i pohled - a sice po schodišti nahoru.

Ale co když se jedná o nějakého dozorce? Tyhle úvahy nikam nevedou... Není na ně čas. stisknu rty, popálenou ženštinu ani její slova nevnímám, vlastně ani nevím, kdy přesně zmizela. Zatím pro mě není vůbec podstatná. Ještě sotva půl vteřiny zaváhání, ale nakonec se vydám obezřetně po schodišti nahoru. Možná by se dalo něco najít ve skladech, nebo zbrojnici, i když ta bude minimálně zamčená a dobře střežená k tomu. Pokud si zdejší ovšem nevěří ve své pýše a nadutosti v nedobytnosti téhle pevnosti. Jenže... pevnosti mají svou slabost - velmi snadno se z nich může stát vězení. A to i pro ty, kteří zde za mřížemi nebyli...

Dávám si pozor, kam šlapu. Postupuji velice tiše, ale současně i vcelku rychle. Tupější bolest v žebrech už téměř nevnímám. Nemůžu si to dovolit. Ne teď. Když se dostanu ke konci schodiště, přitisknu se ke zdi a naslouchám. Nejen ušima... Pocity, cokoli. Čím silnější, tím bližší přítomnost někoho dost patrně nevítaného. Minimálně jedna taková vlna mě trošku víc přitiskne ke zdi, ale po chvíli "zkoumání" si uvědomím, že mi není tak docela neznámá. Jako by zpětně a náhle zcela jasně se mi promítne to, co se odehrálo před pár vteřinami. Ta dychtivost...

Dle tvého jednání tam skončíš první. Já totiž zemřít ještě nehodlám, budeš si muset chvíli počkat. Ale to hlavně ještě někdo jiný.... pomyslím si, v očích se objeví nazelenalý plamínek zášti. Zášti a nenávisti k jistému muži. Muži, kterému jeho štít víry, o nějž se tak sebevědomě opírá, uzmu jako první.

Svět se mění... pokývu si pro sebe hlavou. Když nic dalšího nezaslechnu ani přímo neucítím, vyhlédnu a pečlivě si prohlédnu chodbu, dveře, výklenky... Prostě všechno a v hlavě si spojuji, jak by šlo co využít v můj prospěch ať jako úkryt, nebo pak v horším případě - že bych na někoho narazila. Zrak s pomocí dalších smyslů a mozku dává dohromady neviditelnou síť pavučin, z nichž se některé proplétají a značí tak možné cesty. Vše připraveno. Trvalo to sotva osm vteřin.

Opět velmi tiše, avšak mrštně, hbitě a rychle jsem se ze schodiště přemístila na chodbu a se stále napjatými smysly se přemístila až tak daleko, jak to jen šlo. Snažíc se odhadnout, kde asi bude sklad či zbrojnice a držíc se buď v zákrytech chodby, či blíž nějakým dveřím, kam by se dalo v případě nouze vpadnout. Mám u sebe alespoň šídlo, lepší jak prázdné ruce. Rozhodně. Sevřu nástroj o něco pevněji v dlani...

Hladová díra

Můj útok se překvapivě setkal s větším úspěchem, než co jsem původně zamýšlela. Instinktivně jsem nalezla zranitelné místo a přesně tam jsem bodla ostrým koncem kosti.
Když jsem pozorovala, jak se ostré čepele zanořovaly do čarodějova těla, doufala jsem, že má akce nepřišla moc pozdě. Ať už se mi nelíbí jak chce, sama se odsuď nedostanu...

Tvor nechutně zachrčel. Zvuk, po kterém mi přeběhl mráz po zádech. Přesto jsem nepolevila v ostražitosti a proto, jakmile jsem zarazila kost do jeho těla, hned jsem uskočila stranou, z dosahu jeho děsivých pařátů. Neměla jsem čas vytahoval kost, mou jedinou zbraň, z rány. Nyní jsem tedy stála beze zbraně, připravena se bránit pouze uskakováním.
Tvor vydával nelidské bolestné skřeky. Sledovala jsem jeho marný zápas jak se snažil vytáhnout si kost z těla. Pomalu jsem začala ustupovat, pro případ, že by si svůj vztek chtěl vybít na původci jeho bolesti.

Pak jsem se mu podívala do očí. Byly... lidské. Překvapeně jsem ztuhla. V jeho očích byla vidět velká bolest, kterou mu způsobovalo mé zranění a v pozadí se skrýval smutek. Ten prostý lidský pocit, který bych u tvora jako je tento nikdy neočekávala. Nějakým způsobem se to silně dotklo části mé duše, části, kterou jsem dosud neobjevila. Byl to... člověk! Jak mu tohle mohl někdo udělat??
Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem jenom stála a sledovala jak to stvoření ke mě vrávorá a pomalu napřahuje svou čepelovitou ruku. Kdyby teď zaútočil, zřejmě bych nebyla schopná ani uhýbat. V tom gestu však nebyl žádný vztek, žádná touha po odplatě. Bylo to, jako by mě chtěl... pohladit? Ne! Určitě se pletu! Zatnu zuby, abych potlačila slzy deroucí se na povrch.
Jak jsem sledovala jeho tělo padající k zemi, přišlo mi, jako bych spatřila v jeho očích úlevu. No jistě... proč se divím? Jestli v něm zůstalo něco z člověka, musel tu hrozně trpět!

Oni to vědí... dojde mi vzápětí. Ti nahoře to vědí! V mém nitru vzplane pro mě naprosto nevysvětlitelná nenávist ke každému, kdo má s tímhle něco společného.
Vůbec jsem si neuměla představit, jaké to muselo být utrpení, být uvězněn v jiném těle v naprosté tmě... pod zemí. Otřesu se a poprvé si plně uvědomím kde vlastně jsme. Má úzkozt je hned zpátky.

Otočím se na Starce. Musíme jít! pronesu přiškrceným tichým hlasem. Úzkostně se rozhlížím po stěnách, jako bych čekala, že se každou chvílí začnou pohybovat. Silou vůle se přinutím odtrhnou od nich pohled a raději se pohledem zastavím na čarodějovi. Nepřibližuju se k němu. Ještě stále mám na paměti jak se tvářil, když měl toho svého démona plně pod kontrolou. Navíc se říká, že čarodějům často přeskočí...co když se teď obrátí proti mě?
Tvářím se dost nedůvěřivě a nejistě. Nevím, jak se bude chovat. Vlastně ani nevím jestli je naživu. Nervy mám napnuté k prasknutí. Napnutě čekám, s pohledem upřeně sledujícím každý starcův pohyb.

V komnatách lorda Krammera

"Říkáš ne.."
Potom, co jsem mu řekla, nastala dlouhá odmlka. Chvíle ticha, ve které mě dusil. A pocit. Další pocit, který však nenávidím do hloubky jeho smyslu. Takový pocit, když nevíte na čem jste. Snažila jsem se celou tu dobu na něj nedívat. Nedívat se na ten boj, který sváděl za dvěmi okny do své duše. Viděla jsem však každý pohyb, který učinil. Každé cuknutí ve tváři, pozvednutí obočí, škubnutí koutku úst - to jak mu myšlenky probíhaly celým tělem..
Potom konečně vstane ze své židle. Teď už jej nemohu přestat sledovat vůbec. Můj pohled na něm lpí jako by jej snad přitahoval neviditelný magnet.
"Říkáš ne..."
zopakuje podruhé, jako by sám nevěřil tomu, co právě slyšel. Jako by mu ta myšlenka sama o sobě připadala šílená a nemyslitelná. Stále ho sleduju. Jeho oči se změnily, tak jako se před chvílí změnily ty moje. Po těle se mu rozlévá ten chlad. Znám ten pocit dobře. A jeho oči? Za chvíli se stanou chladnými....Znám ten pocit, prohrála jsem. Znám ten pocit, teď má navrch on.

Ve zlomku vteřiny mi to potvrdí. Dokonce to prý očekával. Avšak já vím, že na vteřinu si dovolil doufat. Doufat v to všechno, co jsem mu mohla dát, věřit ve svůj sen, který se nafukoval jako mýdlová bublina, do které začalo svítit slunce a ona nabývala barev duhy. Já jsem mu ji však jedním dotykem praskla. Ale.. Měla jsem snad na výběr? Domluví a pohladí mě po vlasech..
"Tys mě ale nepochopila.."
skoro mi jakoby zavrní do ucha. Mám strach. Ovládá ho ten pocit co před chvílí mne, má teď sílu udělat vše, co ho napadne, a nejhorší je, že on na rozdíl ode mne i může.

Ač jsem zoufalostí a strachem ze své situace našponovaná jako struna, najednou ležím na podlaze, slyším hluk - asi jak spadla židle a nevím, jestli jsem šatama nezachytila i ubrus. Všimnu si, že mi po tváři tečou slzy, které při té ráně automaticky spustily, ale strach byl ten tam. Vystřídal ho vztek. O to větší, když pak ke mě dolehly jeho slova.Tak on mi poroučí? Nenávidím z celého svého srdce, když mi někdo poroučí..

Pak ale zazní ta věta..
"Až ti vydloubnu první oko, poslechneš..."
Strach je zpátky a vrátil se v nové síle, začíná však přecházet v paniku, když se nademnou něco zaleskne. Krammer má v ruce nůž. Zároveň cítím jeho ruku, jak mi hlavou škubne dozadu, když neohleduplně chytí mé vlasy..

To ne!!!To nee...
Něco ve mě řve a snaží se vzepřít, z hrdla mi však vychází jen nekontrolovatelný křik, který by se dal označit jako panický, až vzteklý, jak se snažím vykrouti z jeho sevření a mávám rukama kolem sebe ve snaze nahmatat něco /prostě cokoli kruci!!!/ čím bych mohla nějak zranit. Kopu taky nohama snažíc se zasáhnout jeho tělo. Nedokážu už myslet na nic, než na svůj strach.

V hloupé snaze uchránit své oči je zavřu.

Vize

Pomalu zavřu oči a po tváři se mi rozlije úsměv. Vítr mi jemně pohazuje s vlasy a já nemám daleko k tomu abych uronil slzu štěstí.
Konečně... To ticho... Celé bytí je jen moje. Můžu jen tak stát a nechat se laskat, můžu běžet dolů z kopce na další. Můžu cokoli !
Rozpřáhnu ruce jakobych vítal slunce, nebe a měsíc, hvězdy i mraky naráz. Ještě jednou se zhluboka nadechnu, když zaslechnu dusot kopyt.
Jezdců se nebojím, nějak vím že jsou se mnou spjati. Že jsou to moji bratři, i když jsem je v životě neviděl. Proto jen mírně nakloním hlavu na stranu, s milým úsměvem na tváři.

Jakobych tušil co mi chtějí říct.
Ano... Musím ztrestat ty nehodné. Donutit je vyzvracet vnitřnosti v posledních záškubech agónie, kvičíc o milosrdenství... Ano..
Vyšvihnu se na koně a tasím. Přitom cítím jak mi do paže skrze meč proudí síla. Moc. Moc něco ukončit a něco vybudovat, něco dokázat nebo zhynout.
“ Heá ! „
Vyhrknu a pobídnu koně kopnutím do slabin.
“ HEÁ !! „
Jedno tělo, jedna paže... Ano.. Víc než jeden muž, víc než jedna mysl...

Když dorazíme k pevnosti, v první chvíli znejistím.
Není to pevnost... Katedrála... Musím.... Heá...Heáá !

Předsálí

Najednou mi dojde dech jakoby mě někdo sevřel hrdlo a já překotně nasaju dech. Zamrkám a zmateně se rozhlédnu.
Tady jsem už byl... Ale kde je louka, kde jsou mí bratři, statný kůň...Meč ? “
V tom se podívám na svou ruku. Hřeje mě lepkavá krev, jílec je z drsného materiálu a čepel krásně ostrá. Jakobych našel po dlouhých letech svou milou a ta mi teď podala něžně ruku. Skoro bych ji políbil, jak to vychovaní páni dělávají.
Fascinovaně hledím na zbraň, vše probíhá v okamžiku. V tom dalším jemně přimknu rty na konec jílce. Jakobych líbal něžnou dívku. Oči mám dokořán a rty otisklé v horké krvi se mi chvějí.
Pak si všimnu ostatních. Sledují mě všichni. Jakoby....
Jakoby neměli nic na práci ! To se mi smějí ?! Příjdu jim směšný? Já ?! MY?!! „

“ CO TAK ČUMÍTE VY ZASRANÍ BASTARDI?! DO JEDNOHO VÁS PODŘÍZNU JAKO PRASATA A NECHÁM VYKRVÁCET !!! TÁHNĚTE !! „
rozlítím se. Sliny mi létají od huby jak jsem předtím zapoměl polknout. Nepříčetný výraz v obličeji a vykulené oči ještě podtrhují děsivou skutečnost, že jsem se asi definitivně zbláznil.
Heá vojáku ! Jedno tělo, jedna paže ! Heá !
Udělám první krok k ostatním.

Ve vyšších patrech Katedrály – Wera, Marisa

Zdá se, že je vám vzájemná společnost v nehostinných útrobách Katedrály v této chvíli souzena. Vaše kradmé kroky vás obě dovedou do vyšší úrovně erinorského žaláře, kde se opět setkáte na zšeřelém odpočívadle. Vaše pohledy se mlčky setkají. Snad se snažíte odhadnout, jaké nitky vedou kroky té druhé po stejných stezkách, kterými kráčíte vy. Už jste spolu unikly šílenému felčarovi i smrtícímu ohni. Už jste spolu zabíjely… Stojíte vedle sebe a přesto každá sama. Jedna dívka s potlučenou, rozbitou tváří, druhá popálená. Něco jako by cílevědomě proplétalo vaše osudy. Ale proč? Je vůbec možné v šílenství, které vás obestřelo od příchodu do Katedrály, hledat nějaký smysl?

Tuto otázku vám nikdo nezodpoví. Co však v této chvíli dává smysl zcela zřejmý, je zvuk, který začne zřetelně rezonovat ztichlým schodištěm. Není pochyb, někdo se k vám blíží. A není sám. Jak zvuk nabírá na intenzitě zřetelně rozeznáte několik párů nohou obutých do těžkých bot se silnými podrážkami. Oheň, který jste zažehly v srdci Katedrály, zřejmě nezůstal nepovšimnut. Je třeba jednat.

Z odpočívadla vedou pouze dvě cesty. Pokračující schodiště, které se dál vine nahoru kamsi do temnoty, je však předěleno těžkou mříží opatřenou masivním zámkem. S podobnou jste se již setkaly v lazaretu. Objemný svazek klíčů možná obsahuje propustku do dalších pater, máte však dostatek času to zjistit? Odpočívadlo rovněž ústí do kratší chodby spoře osvětlené jedinou pochodní na počátku chodby. Šest nižších dveří z hlazeného dřeva, do nichž jsou zasazena zdobená mosazná klepadla, napovídají, že spíše než sklady jsou v tomto podlaží situovány pokoje někoho důležitého. Vzpomenete si, že dozorce zvaný Břečka ve špitálu hovořil o nějakých hrách, které se dnes v žaláři konají. Připadalo vám, že jde o zásadní událost, kterou si zdejší osazenstvo nenechá ujít. Pokud však obyvatelé těchto pokojů nejsou přítomni, těžko lze očekávat, že své příbytky nechali volně přístupné.

Kroky na schodech se nezadržitelně přibližují. Na stěnách se začne odrážet mihotavé světlo loučí. V tom chodbou zazní tlumený, přesto však nepříjemně blízký výkřik. V naléhavém dívčím hlase je zřetelně znát strach, panika i zbytky vzdoru, který člověka doprovází při posledním zoufalém pokusu o obranu před něčím děsivým. Hlas vychází z nejbližších dveří na pravé straně chodby. Zvuk kroků zesílí. Snadná cesta odsud zřejmě nevede. Pobyt v Katedrála nenabízí snadná řešení.

Hladová díra

Oči zahaleny závojem fanatického vzrušení, bláhový - neuvědomím si, že jeden z nich ještě stále žije. Neudělám nic a možná by mé tělo ani za oné situace stejně neposlouchalo.
Pud sebezáchovy mne přiměje strhnout ten nebezpečný závoj smrti a seč můžu, snažím se ubránit netvorovu běsnění, leč síla v mých pažích je více, než nicotná. Ni čas na uvědomění si blízké smrti, objeví se nad netvorem hbitý stín a vzápětí cítím úlevu volnosti. Nestíhám pozorovat to, co se děje dále, snažím se prohmatat zranění, která mi byla způsobena a s agresí ve tváři, zuřivostí v ústech a hřměním v hlavě se snažím zapudit bolest, postavit se a hned nato hlasitě vydechnout jakousi únavou.
Ruce podél těla, párkrát ztěžka vydechnu a opět se snažím posílit onen val uvnitř mé hlavy, aby bolest ustoupila. Nemíním myslet, však z úst, jakoby se dostal jakýsi huhlavý plivanec díku. Následuji ji.

Hladová díra – Stařec, Kirawen

Stařec nehybně leží na zemi a jeho tvář je mrtvolně bledá. Připomíná teď mrtvolu více než obvykle, až Kirawen na chvíli obestře obava, že čaroděj skutečně zemřel. Dříve, než si dívka v duchu zodpoví neodbytnou otázku, zda by to nakonec nebylo lepší, jedna z křečovitě strnulých paží se pohne. Stařec si opatrně prohmatá krvácející rány na hrudi a se znechucením, spíše než znepokojením, shledá, že jsou hlubší, než se zprvu domníval. Bolest mu sice hryže v útrobách, nicméně by při takovýchto zásazích do živého masa mohla být mnohem palčivější… Měla by být mnohem palčivější. Stařec dokáže bolest snášet, konec konců jej doprovází celý život, ale v tomhle je něco jiného. Něco ho chrání. Něco, co má moc udržet jeho chatrnou tělesnou schránku pohromadě, dokud nedojde tam, kde ho chce mít. Nicméně běsnící čaroděj to rozhodně příliš neusnadňuje. Jeho tělo za poslední hodiny schytalo celou řadu tvrdých ran, které by jej za normálních okolností zřejmě již vyřídily. Ale co se stane, až se ochranná ruka stáhne a ponechá temného mága jeho osudu. Zbude z něj vůbec něco?

Stařec se mátožně, trhaně postaví a pokouší se opanovat své bolestnou křečí pokřivené tělo. Krví podlité oči pohlédnou na Kirawen. Popraskané rty cosi zamumlají. Dívka se otřese. Opravdu to bylo poděkování? Z těchto úst to znělo jako pohřební hrana. Teď je však třeba jít. Dokud s vámi toto zrůdné podzemí sdílí ono podivné nazelenalé světlo. Světlo? Kolik zmučených duší vás zde vlastně přivítalo?

„Jak –úsobivé, jak –ascinující. Konečně od-ověď na otázky, jež ne-yly –yslo-eny,“ strnule se otočíte ke vzdálenějším sloupoví, odkud nepříjemný syčivý a uslintaný hlas vychází. Zpoza jednoho pilíře vystoupí vysoká postava oděná v dlouhém koženém plášti. Tvář muži zakrývají rozcuchané popelavé vlasy, které mu splývají až k pasu. V rukou drží velkou plochou mísu, z níž vychází ona bledá záře. Byl tu celou dobu. Viděli jste ho. Měli byste být ostražitější.

„Zkažený čeká, -átrači,“ pokračuje muž v plášti svou těžkou srozumitelnou řečí. „Čeká na další čerst–é –aso pro s-é legie zatracených. Netuší, koho se- poslali. Netuší, že se –líží čas ne-yhnutelného střetu. Máš s se-ou ženu. Do-ře, vel-i do-ře. –ude ji chtít. Jistěže –ude. S-ěs její krve je tu –elcie –zácná. Jsou –šak –ravidla. Utkáte se. A někdo ze-ře. Někdo… Stíny se stahují. –ěřím… -ěřím, átrači, že dnes krouží kole- Zkaženého.“ Do přerývaného zalykavého hlasu se vkrade vzrušení. Z-ývá jediné… -odvolíte se a necháte si zate-nit zrak? Cestu zatí- nes-íte vidět. Zatí- ne… Od-ítnete-li, musí- vás zabít.“ Jak prosté konstatování. Snad byste tomu podivnému muži i věřili ten lítostivý tón. Ale nechat se oslepit. Tady? A co tu vlastně může znamenat zatemnit zrak?

Hladová díra

Neskrývám překvapení. Neskrývám ani vztek, ve který se ten pocit změnil.
Napřímím se tak, jak mi to mé tělo zrovna dovoluje.
"Skoro celý život žiju v hádankách. A posledních pár hodin jsou mnohem otravnější. Vyvstaň zpod závoje."
Vybídnu neznámého. Jsem vyčerpán. Víc, než vyčerpán. Mé tělo lační po lidském spánku.

Hladová díra

Čaroděj se nehýbe. Pozorně sleduji obrysy jeho mrtvolně bledé tváře a hledám jakýkoli náznak života. Nestihla jsem to... Začala se mě zmocňovat nervozita chvilkama se proplétající s začínající panikou. Jak se odsud dostanu sama? Rozhlédla jsem se kolem. Jenom klid! Nezmatkuj.Spoustu věcí už jsi zvládla sama, tak proč ne tuhle? Nakonec je možná dobře,že...
Ani jsem nestačila dokončit myšlenku a koutkem oka jsem zachytila pohyb. Prudce otáčím hlavu směrem k čaroději. Sleduji, jak si osahává stále krvácející rány. Kdyby to byl kdokoli jiný, zřejmě bych se mu snažila poskytnout alespoň duševní podporu. V tomto případě jsem však nehnutě stála a bojovala s nutkáním jít od něj co nejdál.
Věděla jsem, že rány které má by pro obyčejného smrtelníka mohli být i smrtelné. Stařec se však netvářil, že by ho to nějak znepokojovalo. Vlastně se ani nezdálo, že ho to nějak zvlášť bolí. Po zádech mi přejel mráz. Úvahy o tom, jakou mocí asi vládne jsem raději zahnala.

Stařec se zvednul. Už mě to ani moc nepřekvapilo. Snažila jsem brát jako samozřejmost, že někteří lidé tu moc prostě mají. Moc mi to však nešlo. Nepřirozené!
Pak se jeho popraskaná ústa daly do pohybu a z nich vyšel podivný zvuk. Otřásla jsem se. Opravdu mi poděkoval nebo ho ty rány bolí víc než dává znát a tohle bylo jen bolestné zaúpění? Raději mlčím.

Snažila jsem se trochu uvolnit ztuhlé svaly a začít přemýšlet co dál. Odtrhla jsem oči od čaroděje a prozkoumala místnost. Něco se mi nezdálo. Světlo! Vzpomněla jsem si, jaká tu byla tma předtím, než se objevili ty bytosti.
Než jsem se však stihla rozhlédnout po zdroji onoho světla ozval se hlas... Cizí hlas. Nebyl to čaroděj, ani skřeky dalších stvůr přicházejících z podzemí. Onen hlas mi zalézal až pod kůži. Téměř mučivě se dožadoval mojí plné pozornosti.
Křečovitě jsem otočila hlavu za zvukem. Uvědomila jsem si, že kost, má jediná zbraň, je stále zabodnutá v těle znetvořené stvůry. Teď jsem se však neodvažovala cokoli podniknout. Jen jsem strnule stála a poslouchala jsem hlas nově příchozího. Jeho mluva byla trhaná. Jako by už slova dlouho nepoužíval.
Od začátku mi bylo jasné, že mluví k čarodějovi. On ho zná?? V tu chvíli mi v mysli vířilo spousty nezodpovězených otázek.
Proč mu říkají pátrač? Kdo je zkažený? A jaké legie zatracených?? Jeho slova mi absolutně nedávala smysl.

Jakmile o mě začne mluvit, jako o kusu masa, které se právě předává z ruky obchodníka do ruky spotřebitele, začnu strnule a pokud možno nenápadně ustupovat ke zdi. Paniku, která se mě opět začíná zmocňovat, potlačuji a snažím se přemýšlet. Nechci zase upadnout do toho stavu mysli, kdy nejsem schopná nic dělat.
Jeho poslední věty téměř nevnímám, takže mi chvilku trvá než pochopím, co vlastně řekl. Zatemnit zrak? Tady?? To v žádnym případě. Nadějně se podívám na čaroděje. Vždyť jsme dva proti jednomu, který navíc není ani ozbrojen! Raději ale nic nepodnikám. Co když to je další čaroděj?? Nad tou možností chvíli uvažuji. Co když má takovou moc, přimět člověka, aby hnil v týhle díře? Co když to byl on, kdo přeměnil ty ubožáky v krvelačné stvůry?? Zmocňuje se mě vztek. Konečně jsem měla cíl, na který můžu svést vinu. Něco, co můžu v tuhle chvíli opravdu nenávidět.
Snažila jsem se svůj vztek krotit, abych neudělala něco, čeho bych litovala. Ruce jsem zaťala v pěsti tak silně, až mi klouby zbělaly. Raději jsem nechala mluvit čaroděje a pohledem jsem přeskakovala z jednoho na druhého. U čaroděje jsem hledala jakýkoli náznak toho, že chce zaútočit. V tomto případě jsem byla připravená vyrazit mu na pomoc.

Ve vyšších patrech Katedrály

Ta ženská se znovu objevila, zamračím se a pak se ušklíbnu.
"Ty mě snad sleduješ?" syknu tiše, ale pak ztuhnu když uslyším že se někdo blíží.
V duchu sprostě zanadávám, tohle mi rozhodně nepomáhalo, potřebovala jsem víc času, kterého bylo bohužel nedostatek.
"K čertu..." Zavrčím a rozhlížím se, kam by se dalo schovat.
Spousta dveří jenže není čas zkoušet které se dají otevřít a které ne.

Napřímím se, když uslyším výkřik, pohlédnu na dveře odkud výkřik přišel. Nejspíš si tam nějaký bachař užíval s některou z vězeňkyň, což by nebylo neobvyklé.
"Zdá se že jim tam zábavu vyrušíme. Pojď ženská, nechci aby mě kvůli tobě objevili." Podívám se na ní a pak vyrazím ke dveřím, popadnu kliku a vpadnu dovnitř.
"Ťuk ťuk..." Pronesu s úšklebkem.
Rozhlédnu se a pak spatřím muže se ženou.
Když muže poznám oči se mi rozzáří potěšením.
"Ale, ale... to mám štěstí. Tebe zrovna hledám Krammere." Pronesu s patrným potěšením v hlase.
Přikrčím se, připravená na něj zaútočit, sice měl dýku ale tohle mě nikdy nemohlo zastavit.

Dočasný únik plamenům.. ale?

Co bych z toho asi tak měla? pomyslím si po tom, co si mě ta žena, s níž se stále tak trochu podivně střetávám, osočí z pronásledování.

Možná akorát tak problémy, ty hloupá... pomyslím si ještě a lhostejně po ní sjedu očima, neříkám nic. Při zvuku kroků sotva znatelně stisknu rty, což je jediný projev nějakého vnitřního pohnutí. Nic víc. Po výkřiku, co se tlumeně ozve přes jedny z dveří se hlava otočí tím směrem. Je jasné, že tu druhou napadlo to samé.

Kdybys raději více konala a méně mluvila... v pohledu je znát lehčí nesouhlas s tím, jak si počíná, nahlas však nic neříkám. je to její osud, ne můj. Hbitě se přitočím ke dveřím, ale ta druhá žena je rychlejší a vzápětí je rozrazí. Sklouznu pohledem k místu, kde je nějaká dívka, ale to je vzápětí vedlejší. Pootevřu ústa, avšak jméno toho muže za mě vysloví má "společnice". Nespoléhám na to, že by mě Krammer nepoznal, jen v současné chvíli nevím, zda je mi to ku prospěchu, či škodě. Ale vždy je lépe počítat spíše s tím horším.

A odkud ho zná ona? není však čas na otázky, vzduch těžkne a dá se z něj nakrásně vyčíst jako z knihy, k čemu se za chvíli schýlí. Hmátnu po dveřích a zabouchnu je, pak bez nějakých skrupulí plesknu popálenou ženu přes zátylek.

,,Dřív, než začneš vyvádět hlouposti si zajisti, že tě během nich nechytí. Zablokuj něčím dveře." syknu k ní, v hlase je slyšet možná trochu podráždění, ale jinak je podivně bezbarvý. Pokročím před ní, bokem napůl ke Krammerovi, takže stále vidím na oba dva. V jedné ruce pevný svazek těžkých klíčů, v druhé, pod rukávem skryté dlouhé šídlo. Oboje smrtící zbraně. Ve zkušených rukou zcela jistě. Ale jak dál tuhle partii rozehrát? Krammer mě dříve nebo později musí poznat, i přes tu zaschlou krev a opuchlou tvář. Měl možnost mě sledovat dost dlouhou dobu a nejen to...

Vzpomínky se promítly před očima bleskem, jako matně zamlžený obraz. Byly to sotva tři vteřiny. V ruce mírně popustím šídlo, ale dotyčný by musel být v zraku lepší jak ostříž, aby postřehl nepatrně vykukující hrot. Pohledem šlehnu po té ženštině, doufajíc, že zajistila dveře, protože je to skutečně třeba. A že místo toho se nechystá vyvádět nějaké hlouposti. Že po muži chtěla skočit a minimálně mu něco nepěkného provést, bylo zcela jasné. Nebo alespoň pro někoho, kdo umí číst a cítit lidské emoce a pocity.
Postoupím o krok dopředu. Tělo je vzpřímené a celkově vůbec nepůsobím a ani se nechovám, jako by mě před nedávnou dobou někdo dost nepěkně zbil.

,,Pust ji, Krammere." hlas opět bez barvy, ale snad právě proto se mu vcelku špatně odporuje. Zároveň je v něm ale zas i ta lhostejnost, stejně jako ve výrazu celé tváře, jako by mi bylo jedno, zda to vskutku udělá, nebo ne. A vlastně to byla i tak trochu pravda.
Šídlo kleslo opět o maličký kousíček níž, klíče v druhé ruce zlehounka cinkly, jak je dlaň sevřela pevněji. Tělo bylo zdánlivě uvolněné, ale to se v sotva vteřině mohlo změnit. Špatné pro ty, co nevěděli, varování pro ty, co znali. A Krammer věděl...

Předsálí – Reynold

Reynoldův k nepoznání změněný hlas ostře rezonuje krví zbroceným Předsálím. Nikdo z přítomných očividně nepochybuje o tom, že ona hrozivá slova, vypuštěná z jeho vztekem zkřivených úst, jsou pravdivá. Muž, který se zde ještě před malou chvilkou choulil zhroucený pod tíhou svého tragického osudu, náhle povstal jako někdo jiný. Někdo, koho je třeba brát zatraceně vážně. Již to dokázal. Rozséval smrt. Zatím pouze mezi dozorci. Zatím…

Tucet vězňů odsouzených krvácet pro potěchu oka krutých dozorců, bezcitných vyšetřovatelů a chladně odtažitých kněží se ocitl tváří v tvář mnohem hrůznější a hlavně mnohem bezprostřednější hrozbě. Zděšeně odloží své zbraně na podlahu bývalého psince a rozechvěle couvají z dosahu vzteku, toho, který povstal v záplavě krve. Pouze trpaslík Jarr Mul zůstane stát. Jeho pud sebezáchovy ovládne cosi silnějšího, cosi, co je jeho národu tak vlastní…

„Ehm,“ odkašle si pohůnek vyšetřovatelů a nervózně se zatahá za spletený pramen vousů. „Aj šak hned nemosí bét taký šrumec, vašnosto,“ pronese opatrně, přičemž nespouští zrak z krví zborcené čepele v Reynoldových rukou. „Poslal si pod drn šecky filci, co tu na nás házeli špizuňk. Aj teho by se dalo využiť, né?“ V trpaslíkových očích zaplane mámivé světélko ne nepodobné lesku zlaté mince, když ji vystavíte přímému světlu. „Většina tých platfusáků je teď tam na tej kvelbovačce. Štreka budě volná, jak nikdy. Aj klůče máme hen…“ Kývne hlavou k jednomu z mrtvých strážců, jemuž z opasku visí objemný svazek. „Když sem jel v holportu s téma platfusákama, domáknul sem sa pár špicových bonzů. Mohl bych ti hodit cund, kde tuná schrastit nějaké krópy. Napakujem sa a bok. Balíme kramle. A když sa nám někdo postaví, skásneš ho jak malého fagana. Šak sme viděli…“

Pohlédneš na malého muže, jak se úslužně ohýbá v pase. Viděl tě zabíjet ty, kterým donedávna sloužil. Bystrá mysl a pružná páteř mu však umožnila se rychle nasoukat do nové haleny. Mohl by ti takový tvor skutečně pomoci? A s čím vlastně potřebuješ pomoct? Jsi paže, která zabíjí.

Trpaslík se křečovitě usměje. „Veď nás, borče!“ Pronese důrazně a hluboce se ukloní, až se téměř dotkne čelem kamenné podlahy. Ostatní spoluvězni jej po chvilce nejistě napodobí.

Hladová díra – Stařec, Kirawen

Po Starcových slovech se podzemní prostory zahalí do ticha. Podivný cizinec zůstává stát opodál. Všimnete si, že se na místě mírně pohupuje ze strany na stranu jako bizardní bójka uvězněná v pomalém proudu nekonečně se vlekoucí řeky. Zdá se vám, že slyšíte jeho tichý přerývaný dech. Napadne vás, že tento… Tento tvor, ať už je kýmkoli, je starý a nelidsky trpělivý. Je uvězněn v pomalém toku času a čeká na chvíle, kdy jej některá z větších vlnek pozvedne výše nad hladinu. Máte pocit, že kdykoli k tomu dojde, stane se něco… Něco, na co se bude dlouho vzpomínat s bolestí staženým hrdlem a očima utopenýma v záplavě slz. Starce tato představa zaujme a na chvíli vytrhne z jeho únavy a letargie. Kirawen se zmocní další vlna zděšení. Život byl tak přímí a jednoduchý. Měla jsi své poslání, svůj významný úkol. Jak se to mohlo takhle zvrtnout?

Náhle nazelenalé světlo zaplane mnohem jasněji, až vás z něho rozbolí šeru přivyklé oči. V tu chvíli vás zamrazí až do morku kostí. Cizinec stojí těsně před vámi. Vůbec jste nezaznamenali, kdy a jak se tam dostal. Hledíte na jeho těžký plášť. Ta bledá, narůžovělá kůže… U věčné prázdnoty ta kůže! Není z vepřovice, ani teletiny...

„Odlžit zá-oj?“ Zasyčí muž a položí zdroj světla na zem. V misce se cosi pohne. Jakási hladká pulzující věc. Zdá se, že je živá a že světlo vychází přímo z ní. Tvář vašeho děsivého společníka doposud zakrývají jeho dlouhé popelavé vlasy. Muž zvedne kostnaté ruce a tento šedavý závor rozkryje. Z Kiraweniných úst unikne přidušené zaúpění. Nyní vám konečně doje původ zvláštnosti cizincovy řeči. Téměř bílá pergamenovitá kůže těsně obepíná protáhlou lebku, v níž jsou hluboko posazené oči potažené bílým povlakem. Na první pohled vás však upoutají cizincovy nápadné zažloutlé zuby, které zvýrazňuje skutečnost, že muži schází rty, kůže i s tkání kolem úst. Zdá se, že mu vše bylo kdysi s chirurgickou přesností odřezáno. Náhle vám vytanou na mysl slova šílené Matky popravčí. Tvůj příchod byl předpovězen bezmasými čelistmi. Co se tu pro světlo na nebi vlastně děje?

„Tak?“ Pronesou bezmasé čelisti. „Jak –ude znít –aše od-ověď?“

V komnatách lorda Krammera – Triss, Marisa, Wera

Wera s Marisou se tiše přesunou ke dveřím, jež dělí zbytek Katedrály od jakéhosi ukrytého dramatu. Kroky nově příchozích se nezadržitelně blíží. A nevěstí nic dobrého. Teď není čas na dlouhé rozvahy. Obě dívky to vědí. Jsou zvyklé přemýšlet a jednat rychle. Však mezi účinnou rychlostí a ukvapeností obvykle bývá jen velice tenká bariéra. Marisa rázně popadne udržovanou mosaznou kliku a dveře se bez většího odporu rozrazí do místnosti. Odemčeno? A proč vlastně ne? Kdo by si dovolil v této části Katedrály vyrušovat ctihodného vyšetřovatele? A tyto komnaty musí patřit vyšetřovateli. Vlastně pokud byste nebyly v žaláři, mohlo by se zdát, že jste právě vtrhly do příbytku zámožného šlechtice. Okázalý přepych a téměř nepatřičný komfort vás přímo udeří do očí přivyklých na šeď a šero, které vládne ve zbytku Katedrály.

„Ťuk ťuk,“ zdá se, že popálená dívka se začíná celou situací se zvráceným potěšením bavit. Jako by se konečně po dlouhé době dostávala do svého živlu. Je na ní cosi velice zvláštního. Cosi znepokojivého. Vlastně ne na ní, ale v ní. Hluboko uvnitř… Marisa nevnímá nesouhlasný pohled druhé ženy a vstoupí do předsíně zdobené mnoha obrazy a tapisériemi převážně s milostnými výjevy. Hluk zápasu se ozývá z vedlejší místnosti. Rána, kterou jí v tu chvíli Wera uštědří do zátylku, již Marise uniknout nemohla. Ať již uposlechne výzvy k zablokování dveří, či nikoli (tech: prosím uvést v Marisině příspěvku), obě dívky následně přistoupí k průchodu do nevelké, přesto honosné jídelny.


Triss sebou divoce zmítá v zoufalé snaze vymanit se z Krammerova drtivého sevření. Vlny posledního odporu v ní mobilizují zbytky sil, které se z jejího drobného těla pacholkům v Káznici ještě nepodařilo vyždímat. Za jiných okolností by se snad dokázala silnějšímu muži ubránit. Bývala mrštná, rychlá a přesná. Ten, který se o tom jako poslední přesvědčil, ani neměl čas litovat. Triss je dnes však pouze stínem té ženy, která se mohla hrdě postavit tváří v tvář svým přízrakům. Pouze stínem… Stín by však neměl cítit bolest. Neúprosná Krammerova ruka svírající její vlasy silně trhne. Dívčina hlava se zvrátí dozadu. Triss křičí a poliká příval slz, které jí stékají do úst. Ano bolest stále cítí. To jediné ji zde ještě neodnaučili. Stále před sebou vidí lesklou ocel Krammerovy dýky s nabodnutým kusem sýra na konci. Dívka sebou zoufale škube, ale síly ji pomalu opouštějí. Krammerovo sevření nepovolí. Triss si vybaví led v jeho očích v okamžiku, kdy se jeho pohled změnil. Nepustí ji. Nikdy ji nepustí. Nemůže…

Vstup Wery a Marisy Krammera zjevně zaskočí. Neslyšel je přicházet. Svou pozornost plně věnoval jiné ženě. Když jako první vejde popálená dívka, napjatá a ostražitě přikrčená jako hladová šelma, lord Krammer jí věnuje nechápavý pohled. Přes tvrzení, že ho dívka hledala, ji zjevně nepoznává a je navýsost zmaten její přítomností. U druhé ženy, potlučené a umazané zaschlou krví, je však reakce vyšetřovatele zcela odlišná.

„Wero?,“ led v Krammerových očích, jako by na okamžik roztál, a sevření Trissiných vlasů mírně povolí. „Kde ty se tu u spícího Boha bereš?“ Vyšetřovatelův pohled opět utkví na Marise, jejíž oči krvelačně zablýskají. „A kdo je tohle? Co to má u všech ďasů znamenat?“

V Komnatách lorda Krammera

Když mě žena osloví a chce po mě ať zablokuji dveře, panenky se mi zúží vzteky nad tou drzostí že se mi dovoluje rozkazovat!
Zavrčím na ní a mám chuť ji praštit, aby ji bylo jasné že ona není žádná šéfka.
Přesto mi hlásek vzadu v hlavě našeptával že to není špatný nápad. Marisa, hlas rozumu.
Namáhavě zafuním, jak jsem se musela ovládnout, přesto ke dveřím odejdu a zajistím je.

Už klidnější se vrátím zpět do místnosti, kde byl cíl mého úkolu.
Žena s kterou si tu pohrával mi byla ukradená, očima jsem bloudila po místnosti hledaje něco co by se dalo použít jako zbraň. I svícen by klidně stačil k jeho zabití, ale on měl dýku. Zadívám se na ní skoro toužebně, nechápu jak někdo tak krásné, ostré předměty může používat k něčemu jako je jídlo. Nože byli uzpůsobeny na tiché a rychlé zabíjení ne na žrádlo!
Ta myšlenka mě rozčílí a zase začínám ztěžka dýchat, posadím se na paty, ruce opřu o kolena a muže si měřím. Přemýšlím jak nejlépe na něj, možná po něm něco hodit, překvapit ho a pak ho odzbrojit a zabít. Už jsem se těšila až mé ruce pokryje jeho krev. Tentokrát si to užiji, předtím jsem neměla vůbec čas si to vychutnat.

Krammer promluví a ptá se té ženské kdo jsem!
Znovu zavrčím. "Nevím proč se ji ptáš na to kdo jsem. Ona ke mě nepatří. Pokud jde o mě, já jsem tě přišla zabít." Skoro vesele se na něj usměji.
Pak koutkem oka pohlédnu na ženu vedle mě, přimhouřím podezíravě oči. Znají se. To je jako nějaká jeho buchta nebo co? No to je jedno. Jestli mi bude bránit prostě ji zabiju taky.

Hladová díra

Instinkt mne donutí ustoupit o krok zpět, když se muž náhle ocitne přímo před námi. Natočen bokem, s vyčerpaným vzteklým výrazem jej s nechutí pozoruji.
Trvá mi, než krev mozku opět rozproudí smysly a já se pohledem zaměřím jak na něj, tak blíže na to zelené "něco". Jeho děsivé vzezření mnou nehne ani o píď a naopak - jsem až moc vyčerpaný na to, abych se zděsil ještě hlouběji něčeho takového, když rozkryje kápi. Letmo zachytím reakci té ženy.
"Jediné, oč žádám je, vypadnout z téhle díry a nabýt zpět svých sil. Dělej, jak ti je kázáno, ale žádám vysvětlení na všechny mé otázky." Dlouhá to slova vůči všemu, co se za posledních pár hodin událo.

V komnatách lorda Krammera

Zlost, agrese, vztek. Přímo to z té ženštiny čiší a já ji nehodlám stále spouštět z očí, ale ani Krammera. Možná mírné roztátí jeho pohledu mnou nehne ani o kousek. Kůže na stehně zapálí pod starým dotykem, jako by to bylo snad teprve včera. Ve tváři se ovšem nic z toho nepromítne. Narozdíl od toho večera. Nechám tu popálenou ženu dál vést její částečně šílenou a rozpolcenou řeč, mlčky postoupím o krok vpřed. Stále tak, abych ani k jednomu netočila záda, což by mohla být chyba, i když dle emocí se dalo vcelku snadno předvídat. Jenže já nikdy neměla ve zvyku se přeceňovat.

Podle toho, jak Krammer reagoval, nic neví. Přesto by mohl být velmi užitečný a ta ženština ho nesmí zabít. Alespoň ne teď...

,,Říká pravdu. Upřímnosti se dnes již téměř nedočkáš, tak si toho považuj..." s posledními slovy se zadívám spíš na onu vražedkyni. Možná v tónu hlasu bylo slyšet uznání. Šílenci a posedlí mají občas více rozumu než všichni filosofové světa dohromady. Sklouznu očima zpět na Krammera.

,,Na zodpovídání otázek není vhodná doba." shlédnu na dívku, kterou vyšetřovatel držel jak podsvinče, jen jí podříznout to bílé hrdlo. Nezmněnil se. Být jeho obětí není nic příjemného ani lichotivého. Sama to vím, i když já měla štěstí v prosté náhodě. Budu ho mít i teď?

,,Pust ji." zopakuji opět tím samým tónem, jako už předtím. Opět krok blíže k němu, současně s tím trochu varovné a připomínající těknutí očima směrem k té ženštině, že rozhodně v ostražitosti vůči ní a všem polevit nehodlám. Ruka opět trošku popustí šídlo, opět o nepatrný kousíček. Druhá ještě pevněji sevře svazek klíčů.

,,A znamená to, že už tady není bezpečno. Pro tebe... pro nikoho..." hlas se změní v tišší, jako by měkce šeptavý. Hlavu nakloním mírně na stranu, takže se po pás dlouhé vlasy svezou jako temný vodopád přes záda a zahalí rameno.

,,V lazaretu vypukl dost silný požár. Těžko říct, jak dlouho ho udrží, ale bude se patrně šířit rychle. Není moc času." velmi krátce se rozhlédnu.

,,Znáš cestu ven?" výrazné, temně modré oči se podivně silně upřou na vyšetřovatele. Je v nich hloubka, z níž na povrch probleskuje stříbřitá, mihotavá jiskra. Ta zároveň pableskuje tichým příslibem a šeptavě svádí, současně s tím je však jaksi nevinně čistá a jasná. Vyvolává vzpomínky. Ale jaké, ...

Ostatní smysly se zatím stále s přísnou soustředěností upínají na popálenou ženu, připraveny kdykoli pomocí těla zareagovat. Dle natočení by v tom případě padla "volba" na svazek klíčů.

Hladová díra

Jak se ticho prodlužovalo a čas se vlekl, začal můj vztek pomalu odeznívat, ačkoli jsem se ho téměř zoufale snažila udržet co nejdéle. Bála jsem se toho co přijde a nechtěla jsem o tom vůbec přemýšlet. Stále jsem očima přelétávala od jednoho muže k druhému, ale můj zrak začínal zůstavat ve stále delších intervalech na cizincovi. Neuniklo mi, že se začal podivně kymácet, jako by byl v transu. Mohla jsem jen doufat, že to neznamená žádnou další magii. Co jsem sakra udělala špatně, že to došlo až sem??

V tu chvíli se světlo v ruce toho podivína rozzářilo jasněji. Bolestně jsem začala mrkat a rukou si zaclonila oči. Jakmile se světlo dalo jakž takž snést, dala jsem pryč ruku. Cizinec už ale nebyl tam, kde jsem ho čekala. Najednou se objevil přímo přede mnou. Nezmohla jsem se ani na zaječení. Hrůzou jsem jen začala pomalu ustupovat. Srdce mi bušilo na poplach a hrozilo, že vyskočí z těla... možná by to bylo lepší.
Vytřeštěně jsem na něj zírala. Můj pohled okamžitě upoutala téměř průsvitná narůžovělá kůže. Cizinec položil misku se světlem na zem. Jen podvědomě jsem zaznamenala, že světlo také zřejmě nebude přirozené. Neměla jsem už ale sílu zkoumat co přesně v misce je. Veškerou pozornost jsem věnovala jen cizincovi, který byl nepříjemně blízko.
Jakmile muž odhalil svou tvář nedokázala jsem potlačit zděšené vyjeknutí. U všech bohů... co to je??

Ty jsi Pátrač, který byl předpovězen bezmasými čelistmi. Okamžitě si vzpomenu na slova, která pronesla šílená žena, která ještě přednedávnem se mnou sdílela celu. Zdá se to všechno tak dávno... Teď mi začalo alespoň něco dávat smysl.
Pak se jeho čelist znovu rozpohybuje. Bleskově střelím očima po Starci, jako bych čekala, že něco udělá. Něco... cokoli... On však zůstává v klidu. Nezpozorovala jsem žádné překvapení nad zjevem cizince ani žádný strach nad tím, co bude následovat.
"Jediné, oč žádám je, vypadnout z téhle díry..." Copak si myslí, že mu to dovolí??
Těžké rozhodování. Mám se dobrovolně odevzdat do rukou týhle kreatury? A mám snad na výběr?? Bojuji s touhou jakkoli ublížit muži před námi, hlavně aby to už bylo za mnou. Nakonec ale zvítězi rozum. Je mi jasné, že bych proti němu sama a beze zbraně neuspěla. Jen by to bylo ještě horší.
Mluvit se ani nepokouším, vím že bych nezformulovala pořádnou větu. Jen ztuhle a krátce přikývnu.
Mám strach z toho co bude následovat. Ale jestliže je čaroděj natolik v klidu, musí k tomu přece mít důvod! Třeba nějak ví, že nám neublíží, že se dostaneme ven.
Po mém zdráhavém souhlasu jsem pevně zavřela oči. Nechtěla jsem vidět co použije na zastínění našich oči.
Vlastně jsem se nejvíc ze všeho chtěla probudit. Probuzení však nepřicházelo a já jsem mohla jen napnutě čekat co bude dál...

V komnatách lorda Krammera

Krammer vyjeveně zírá na Marisu a v jeho očích se zračí bezbřehé nepochopení. Co se to jen s těmi ženami stalo? Dřív člověk věděl, co od nich může čekat. Dřív ho dokázaly překvapit leda tak novým vzorem na výšivce. Ale dnes…

„Ty jsi mě přišla zabít?“ zopakuje Krammer nevěřícně, jako by mu význam těch slov zcela nedocházel. „Proč? Kdo jsi?“ Je zjevné, že se Reinův vyšetřovatel marně snaží nalézt ztracenou půdu pod nohama. Tohle se zkrátka v jeho světě nestávalo. V jeho světě to byl on, který rozhodoval o životě a smrti. Ale tohle, jak se zdá, již není jeho svět. Když promluví Wera, Krammer sebou cukne, jako by mu někdo vyťal políček a probral ho tak z letargie navozené silným šokem. „Tak dost, má drahá,“ pronese vyšetřovatel hlasem, na kterém se opět zvolna začíná usazovat jinovatka. „Čas na otázky a odpovědi si přecijen budeš muset udělat. Alespoň do té doby, než mi řekneš, jakou hru to se mnou hraješ, holubičko. Kdo je ta pomaten ucourá, která mě prý chce zabít? O jakém nebezpečí to mluvíš? A ten požár? Co…“ Krammer se zarazí a přitáhne k sobě Triss, která se ještě nestačila zcela vzpamatovat, opět těsněji, jako by snad chtěl využít jejího útlého těla jako štítu. „Ty jsi to tu zapálila? Proč? Na čí příkaz?“

Vaši další rozmluvu přeruší rázné zabušení na dveře. Kdosi bere za kliku, ale ve vstupu mu zabrání závora, kterou Marisa před chvílí dveře zablokovala. „Lorde Krammere!“ Ozve se zvenčí drsný hlas. „Ste tam? Ozvěte se, špitál hoří!“ Po chvilce ticha se k prvnímu hlasu přidá další. „Není tam. Sem ti řikal, že bude dole v aréně.“
„Blbost,“ zavrčí první mluvčí. „Krammer na zápasy sere. Ti řikám, že tam bude mít nějakou děvku. Zabuš eště.“

V ten okamžik Krammer využije vaší chvilkové rozptýlené pozornosti a prudce od sebe odstrčí Triss. Ta ztratí rovnováhu a tvrdě dopadne na přikrčenou Marisu. Obě dívky skončí na zemi. Krammer napřáhne dýku směrem k Weře a zlověstně procedí. „Tak má drahá a teď jdi pěkně otevřít ty dveře a pak si o všem v klidu popovídáme. Máš-li pro tohle všechno vysvětlení, moc rád si ho poslechnu… Ale za přítomnosti stráží!“

V komnatách lorda Krammera

Zmatení a nejistota z Krammera v jednu chvíli doslova sálá. Vzápětí je to ale jinak. Jeho první slova způsobí, že se cosi v mém pohledu změní. Po těch dalších v duchu nesouhlasně pokývu hlavou.

Nic nevíš a nic nechápeš, Krammere. Budiž ti to odpuštěno...
Trochu víc se narovnám.

,,Zatím přímou a pravdivou. Pokud se to dá nazvat vůbec hrou. A nevím, kdo to je. Ani proč tě přišla zabít." odmlčím se, krátce přimhouřím oči, když si k sobě vyšetřovatel přimkne dívku jako nějaký štít. Jako by snad skutečně věřil, že ho to ochrání.
Na jeho další otázky nestačím odpovědět, přeruší mě zabouchání na dveře, stejně jako ten samý zvuk přeruší soustředění. Chyba. Ale těch se lidé dopouštějí a já jsem přeci obyčejný člověk. Nebo ne?
Myšlenky pod ztrátou kontroly zalétnou k události, co se stala před mým narozením. Prasklina uvnitř se s táhlejším zaskřípěním opět o něco rozroste.
Jako by vzdáleně vnímám, co se odehrává přímo přede mnou. Ozve se dutá rána, jak na sebe těla dvou žen narazí a pak se skácí pod ztrátou rovnováhy k zemi. Když se mi pohled konečně zaostří, není to ani tak na Krammerovu tvář, jako na dýku, kterou proti mě namířil. Necelá vteřina, ale pak se můj klid vrátí. Teď udělal chybu vyšetřovatel.

,,Ne." odvětím chladně na jeho příkaz k otevření dveří. Je to dost podobné "Ne", jako tenkrát, i když tohle je přecijen jistější. Čas dělá své...

,,Se stráží nebo bez ní. Na tom nesejde. I kdybys na to měl celou věčnost, stejně bys mi neuvěřil. Ty totiž nejsi součástí téhle... hry, nebo co si myslíš, že to je. Neměls být." s těmi slovy se mu zadívám do očí, neznatelně pokývu nesouhlasně hlavou. Krátce sklouznu pohledem k ženě na podlaze. Nebude to trvat dlouho a zvedne se.

,,Navíc, kde bereš jistotu, že nebudeš mrtvý dřív, než se sem vůbec stráž dostane?" v očích se objeví něco dost podivného, ale po chvíli to zas zmizí.

,,Nejsi vůbec v lepší pozici pro podobné vyjednávání jak já. Spíš... možná v ještě daleko horší." nezní to nijak výhrůžně, ani radostně. Opět ten bezbarvý tón hlasu. Opět ta lhostejnost.

,,Bohužel si to patrně neuvědomuješ. Pro svou vlastní škodu." snad v posledních slovech jakýsi podtón lítosti? Možná... Pohled na okamžik změkne, ale to se vzápětí vytratí.

Vzpřímené držení těla, přesto uvolněné... Zdánlivě. Každý sval je připravený reagovat na nastalou situaci. V jedné ruce svazek klíčů, v druhé šídlo. Navíc nejsem sama a za sebou mám místa dostatek.
Pomalu ustupuji myšlence, že bych té ženě zabránila v tom, za čím si jde s krvelačnou vytrvalostí. A možná udělám i víc než jen to, že jí ustoupím z cesty. Nitky osudu se totiž spletly dohromady tak, jak jsem si nemyslela, ale bylo to patrně správné.
Paži s klíči, která je stále k ženě blíž, než ta s ostrou zbraní, stáhnu v příhodném okamžiku více dozadu, aby na ně mohla dosáhnout. Popustím je zlehka tak, že kruh visí jen na dvou prstech, ale těmi je stále držím dostatečně pevně, aby mi nevyklouzly v jiné situaci než té, kdy to bude třeba.
Všechny tyhle pohyby byly rychlé, avšak s podivnou hladkostí a co nejméně nápadité. Očima netěkám někam mimo, ani je nemám upřeně strnulé, což by mé jednání mohlo prozradit. Zatím si jimi totiž přeměřuji vzdálenost a to, jak Krammera dýky zbavit. I když to možná nebude třeba, nehodlám riskovat, že opak bude pravdou.

V komnatách lorda Krammera

Ve chvíli, kdy mou mysl a celé tělo obestírá děs a panika, Krammerovo držení o trochu povolí. Ve snaze zjistit, co se děje, oči opatrně otevřu. Nabízí se mi stejná scenérie jako předtím, akorát přes mé slzy je trochu zamlžená. Nůž s kouskem sýra. Jak ironické. Cosi se však nepatrně změnilo. Krammerův šílený pohled se už neupírá mým směrem. Dívá se někam za mně... I já se tam snažím stočit hlavu a podívat se co se děje. Po chvíli zjišťuji, že se do místnosti dostaly dvě ženy. Už na první pohled si domyslím, že to budou vězenkyně. Jedna je popálená, a ta druhá zmlácená. Ale.. /Jak se sem proboha mohly dostat?/

V duši svitne malá naděje. Ta popálená přišla Krammera zabít.. A tu první zřejmně poznal. Začínám se v tom ztrácet...

Svitla mi malá naděje. /Co se to tu u všech dobrých duchů děje?/ Slzy mi přestanou téct po tváři a místo křiku už jen rychle dýchám. Jejich rozhovor pokračuje dále a já začínám zkoumat a zvažovat možnosti. Mé tělo se napne. Krammer to buď vycítí, nebo dostane strach z té druhé ženy a přitáhne si mě opět blíž. Trochu syknu, ale to je všechno.

Pak ovšem následuje další vyrušení. To už ovšem není tolik příznivé. Z rozhovoru lze poznat, že se jedná o bachaře. Než se stačím vzpamatovat, ležím znovu na zemi a snažím se rozeznat co se to kolem mně vůbec děje. Nejspíš jsem narazila do té popálené ženy. Snažím se co nejrychleji vstát. Jestli máme nějakou šanci, je to teď. Dřív než Krammer stačí zavolat. Ve káznici nastal asi pořádný zmatek... Hrabu se na nohy a přitom se snažím najít cokoli jako zbraň. Pořád mám navědomí Krammerovu ruku s dýkou... Jak tohle dopadne...

V komnatách lorda Krammera

"Proč?" zopakuji otázku.
Pokrčím rameny. "Byl to obchod." Uculím se.
"A kdo jsem to ti může být jedno. Tam kam půjdeš ti to k ničemu nebude. I když... aby jsi měl koho proklínat. Jsem Ilsa."
Ruce mě už svrběli, toužila jsem po tom konečně vidět z něj stříkat krev až jsem se z toho nedočkavě ošívala, ale ta zatracená buchta mi v tom pořád bránila s tím svým velkým zadkem!

Ohlédnu se, když začne někdo bušit na dveře. Přimhouřím oči, jen dva, kdyby dělali problémy jistě by se dali zvládnout. Ale pokud nezačne ten kretén řvát tak nejspíš odejdou.
Najednou na mě něco dopadne, heknu a svalím se na zem.
"Do prdele!" syknu a začnu tu ženskou od sebe odstrkovat.
"Slez ze mě kurva!" konečně ji ze sebe sundám a postavím se.
Vztekle pohlédnu na Krammera. On si tu rozkazoval? Jak směrné! Jsme tři proti jednomu a to že je tuhej je jasné už teď.
Koutkem oka uvidím co ta druhá ženská, která se s ním zná, dělá.
Dává mi klíče, to by šlo... fláknu ho jimi po hlavě, seberu mu dýku a i s tím jeho nabodnutým sýrem mu to vrazím do srdce!
Rychle se natáhnu a vezmu klíče, pevně je sevřu v ruce a vrhnu se na něj.
Hodlám to udělat tak jak jsem plánovala, v poslední chvíli chci uhnout na stranu, praštit ho těžkými klíči přes obličej a pokusit se mu vytrhnout dýku z ruky.

Hladová díra – Stařec, Kirawen


Tvor, kterého nyní znáte jako Bezmasé čelisti, se hrozivě tyčí před vámi a pomalu se kýve ve svém vnitřním monotónním rytmu. „-ysvětlení se dočkáš, -átrači. Dočkáte se o-a,“ zasípe, zvedne ze země odloženou mísu a sáhne do ní. „Je čas jít. Je čas –oznat ukrytá taje-st-í tohoto podze-í, které si ti u-ozí posluho-ači –ocných –ašeho s-ěta s tragickou ne-ědomostí trou-ají označovat za součást jejich u-ohého žaláře.“ Bezmasé čelisti na vás upře své slepě vyhlížející oči a pozvedne ruku, v níž drží to, co vylovil z kameninové nádoby. Bledě zelené světélkující červy o velikosti palce dospělého člověka. Nevábné tvory, kteří se kroutí na seschlé dlani, si ovšem na krátkou chvíli prohlédne pouze Stařec. Kirawen raději pevně zavřela oči. Realita Hladové díry se tak stala alespoň zdánlivě snesitelnější.

„Nejhorší žalář si každý nosí sá- v so-ě,“ navážou Bezmasé čelisti na svou předchozí řeč. „Je to jeho strach, jeho -ztek, je nená-ist, jeho chtíč… Je to –še, co drásá lidskou duši a kr-í –ty nejhorší dozorce, -aše -lastní démony. Jak sílí, sílí také mřiže –ašeho žaláře. Dokud se neo-jeví něco, co shání stejnou –otravu a je sžíráno neukojitelný- hlade- již od časů –rvní zrady…“

Bezmasé čelisti k vám přistoupí a přiloží ruku nejprve ke Starcovým a poté rovněž ke Kiraweniným ústům. Cítíte jak se chladné slizké tělíčko hbitě protáhne mezi vašimi rty a dříve, nežli vám to vůbec dojde, červ hladce sklouzne do vašeho hrdla. Ihned se dostaví neovladatelný pocit, že vyzvracíte veškeré své útroby. Podlamují se vám nohy, kašlete, dávíte se, ale nic z vás nevychází. Tento pocit však brzy odezní. To, co následuje, je však daleko horší. Přestáváte vidět. Váš zrak zaplaví nezdravá, zelená záře pulzující hnilobou, která ovšem tentokrát přichází zevnitř. Odkudsi z vašich útrob. Myslí vám počnou vířit dávno pohřbené vzpomínky. Kruté, bolestivé, plné zášti. Lidé, kteří vám ublížili, vše, co vám bylo odepřeno či násilím odebráno, každá chvíle, kdy jste v životě trpěli. To vše se vám nyní ve vlnách plných zoufalství vrací.

„Ne-zpírejte se jim. Zatí- ne,“ slyšíte z velké dálky hlas Bezmasých čelistí. „Jsou hlado-í, -usejí se nasytit. Je to nez-ytné. –rzy to –ocho-íte a naučíte se tlu-it s-é -ocity. –rotože –okud s-é hosty –udete kr-it –říliš, stanou se silnější-i než –y. A Zkažený rozšíří řady s-ých legií zatracených

Hlas se vzdaluje. Utápíte se ve znovu prožívaných strastech svého života. Kirawen to snáší hůře, neboť se své bolesti, obavy a zášti naučila ukrývat hluboko v sobě, kdežto Stařec je přijal za své průvodce v čele s nezkrotnou nenávistí vůči celému světu. O to víc však nezvaný host v jeho těle sílí. Cítí to. Cítíte to oba. Něco tam je. Hluboko ve vás. Je to živé. A hladové. Zahryzává se to hlouběji a hlouběji…Postupně ztrácíte vědomí.

Když se opět proberete, cítíte uvnitř hlubokou prázdnotu. Ta věc ve vašem těle si ukousla pořádnou porci vaší duše. Teď odpočívá. A čeká. Čeká, až ji znovu nakrmíte. Čeká na vaši bolest, na váš vztek, na váš strach… Měli byste se pokusit si tyto emoce příliš nepřipouštět. Je-li to v těchto končinách vůbec možné.

Ležíte na hrubé kamenné podlaze nevelké tmavé místnosti, která dřív mohla sloužit jako kobka. Zřejmě tato část kdysi, v časech, kdy Katedrála byla ještě pevností, sloužila jako tehdejší žalář. Takže opět ve vězení. Místo mříže je však kobka uzavřena jakousi sítí, pevně napjatou ode zdi ke zdi. Bledé světlo je přítomno i zde. Rozhlížíte se a marně pátráte po jeho zdroji.

„Je to v očích,“ vyděsí vás mírný, přátelský hlas, který se ozve za vámi. Prudce se otočíte. V odlehlejším koutě jinak zcela prázdné kobky sedí postava v otrhaných šatech. Muž, stále poměrně mladý. Zarostlý, špinavý s propadlými tvářemi a tmavými kruhy pod očima. Jinak ovšem zcela… Lidský. Už jste ani nevěřili, že zde mohli nějací nepoznamenaní lidé přežít. Muž vám věnuje unavený ale v celku příjemný úsměv. „Je to v očích,“ zopakuje. „Váš zrak zatemnili… Tak tomu říkají. Teď se skrz vás dívají larvy. A vám na oplátku propůjčily něco ze svých… Možností. Jen počkejte až porostou. To pak uvidíte i v naprosté tmě jako za bílého dne. Myslím, že už to ale neoceníte.“

V komnatách lorda Krammera – Wera, Marisa, Triss

Studený oheň. To jsou slova, která vás napadnou při pohledu do Krammerovy tváře. Z vyšetřovatele sálá nepříjemný chlad, zároveň se však zdá být uvnitř stravován mocným žárem. Ať už převáží jedno či druhé, je jasné, že setkání s ním bývají osudná. Obzvláště pro ženy. Dvě z vás již o tom něco vědí, ta třetí měla doposud to štěstí, že na ni dravčí zrak vyšetřovatele Reinovy gardy v minulých dnech, týdnech a měsících neulpěl. Tam v Káznici by mu byla zcela vydána na milost a nemilost. Nyní však již nejste v Káznici. Těch pár pater znamená obrovský rozdíl. Zde za bytelnými dveřmi se silnou závorou o milosti a nemilosti rozhoduje každý sám za sebe. Marisiny oči se nebezpečně zalesknou. Milost? Co vůbec znamená to slovo?

Těžký svazek klíčů hladce se sotva slyšitelným cinknutím sklouzne z Weřiných prstů do dlaně popálené dívky. Ta jedná okamžitě. Vždyť čekala tak dlouho. Klíče zachřestí, jak se Marisa vymrští ze země a vrhne se směrem ke Krammerovi, v poslední chvíli mrštně stočí své tělo stranou a máchne rukou směrem k vyšetřovatelovu obličeji. Vyšlo to! Bleskne Marise hlavou, když ve zlomku okamžiku zahlédne, jak se svazek blíží ke Krammerovým ústům. V zápětí dívka překvapeně zjišťuje, že letí po hlavě pod stůl. Její krkolomný pád byl natolik prudký, že cestou převrátí těžkou stoličku a dokonce urazí nohu od stolu, jehož deska se na ní v zápětí bolestivě zřítí a pohřbí ji pod sebou. Nevyšlo...

Wera s kamennou tváří a nečitelným pohledem sleduje, jak Krammer hbitě uhne ráně svazkem klíčů provede elegantní a bleskový půlobrat a udeří Marisu plochou volné dlaně mezi lopatky, čímž umocní její vlastní energii, kterou vložila do úderu. Zároveň dívce nastaví pokrčenou nohu, přes kterou Marisa střemhlav přeletí až pod stůl. Ten se na ní po chvilce zhroutí. Je to nejen prvotřídní duelant, ale především prvotřídní proutník. Dej si na něj pozor, Wero, vybaví se potlučené dívce slova, kterými ji kdosi před Vincentem Krammerem varoval. Zdá se to být už tak dávno. Nicméně je zjevné, že Krammer ze svého prvního talentu za ta léta nic neztratil. Hrot šídla zastudí Weru v dlani, když se pohledná Krammerova tvář se zlověstným úsměvem obrátí k ní. Je ve formě. Očividně. Jeho pohyby byly rychlé a přesné. Je ve formě… Rozhodně víc než zdecimované dívky, které mají za sebou dlouhý pobyt v žaláři či nedávný tvrdý výprask. A ten parchant si to dobře uvědomuje...

„Tak, má drahá,“ procedí Krammer jedovatě. „Mluvit se ti nechce, tak tedy mluvit nebudeme. Cosi jsme nedokončili. Tenkrát v lázni… Nezpomněl jsem. Nikdy nezapomínám. Je čas navázat tam, kde jsme skončili. Mohlo to být pěkné… Tehdy. Teď už ne...“ Krammer s podivným leskem v očích vykročí směrem k Weře. Dýku stále pevně svírá v dlani. Co chce dělat?

Na Triss šílený vyšetřovatel v té chvíli, zdá se, zcela zapomněl. Dokonce se, poté co přistoupil k Weře, otočil k dívce v potrhané nákladné róbě zády. Triss se obezřetně zvedá ze země a snaží se utřídit své rozjitřené myšlenky. První příležitost uchopit svůj život po dlouhé době pevně do svých rukou jsi promarnila. Osud ti jen zřídka dá šanci na nápravu.Tentokrát se to stalo. A ty nesmíš zopakovat předešlé chyby. Podvědomě tušíš, že další příležitost už nedostaneš. Dívka se rozhlédne po nepořádku kolem. Z věcí, které se zřítily společně se stolem na zem, její pozornost upoutají tři předměty. Cínová karafa na víno, velká vidlička na pečínku a jako dlaň dlouhý špičatý střep z rozbité vázy. Další příležitost už nedostaneš.

Předsálí

Výraz v mém obličeji se postupem Trpaslíkovy řeči mění, jako stahující se mraky nad obzorem. Ze začátku na něj shlížím pohrdavě a arogantně, snad se i chystám zasadit mu smrtelnou ránu. V počátcích jeho proslovu se začnu mračit více, jakoby nebyl pochyb že jeho život uhasím jako malou svíčku. Něco se však stane, něco v jeho proslovu co mě hned nenapadlo. Možnost, jedna z cest. Svoboda pro nás. Žádné zdi, širá krajina, kterou si můžeme podmanit. Vesnice které můžeme vypálit. Tolik životů které můžeme ukončit. Tolik utrpení které na nás čeká, jen natáhnout ruku...

Jeden koutek rtu se mi začne rozšiřovat do úšklebku, který snad vězni ještě neviděli. Úšklebek hodný opravdu jen šíleného masového vraha. Chladné oči přitom sledují každý trpaslíkův pohyb. Po skončení jeho proslovu si nechám chvíli, při které sjedu pohledem klanící se. Mírně nakloním hlavu na stranu a usměju se ještě více.

Opět se nám klaní, tak jako kdysy. Zase příjde náš čas. Čas bolesti a mučení, kvílení a nářků. Konečně se naplní náš osud.

" Tak. "

Promluvím nakonec. Pohledem sjedu k mrtvým na zemi. Špičkou nohy zaryju demonstrativně v otevřené ráně jednoho z dozorců. Od chvíle kdy jsem na vězně ječel se můj hlas dost sklidnil.

" Myslím.... Že uděláme dohodu. "

Pokračuju ledovým konverzačním tónem. Pak zvednu zrak k vězňům.

" Kdo mě zradí, toho stihne trest. Nechám každého kdo mě podvede sníst jeho
koule. Pak mu vypíchnu oči... "

Špičkou meče demonstrativně propíchnu oko jednoho dozorce.

" ... A až pak zemřete. Dovolím vám se mnou utéct. Pak potáhnete a budete si moct dělat co chcete, tak jsem milosrdný k těm kteří jsou věrní. Rozhodnutí které teď uděláte rozhoduje o vašem životě či smrti. Kdo odmítne nechť zemře paží, která zabíjí. "

Demonstrativně namířím špičku meče postupně na všechny přítomné. Jsem si jistý
že nikdo neodmítne.

Budeme rozsévat smrt !! Lidé se nám budou klanět v obavě o své životy ! Budeme
vládnout, smrtí a neštěstím ! HEÁÁ !!

V komnatách lorda Krammera

Sleduji opět zostřenými smysly, co se odehrává nejen před mýma očima. Několik ran a žena je doslova pohřbená zaživa. Pokud ji tohle nezbavilo vědomí, zcela jistě alespoň sil a potrvá notně déle, než se opět plně vzpamatuje. A čelit Krammerovi, který očividně dostával varování, kterého jsem si vyslechla kdysi, se začínalo jevit jako bláznovství. Vztek a nějaká vášeň je rozhodně to poslední, co by pomohlo.
Tváří se nic z těchhle myšlenek a pocitů nepromítne.

Ještě je tu ta třetí...
Zlověstný úsměv na vyšetřovatelově tváři mi připomene podobný jiného muže, kterého se mi dnes také dostalo. Oči se krátce zúží do škvírek. Proti tomu, co jsem cítila k Janisovi, se dalo nazvat pouto vůči Krammerovi skoro lhostejností, což se u mě rovná téměř přátelství.
Po jeho oslovení do něj vcelku nepříjemně zabodnu pohled. Náhle ve mě bojují dva naprosto protikladné pocity a já po dlouhé době nevím, kterému ustoupit.

Co se to se mnou děje? odpověď mi nikdo nedá. Alespoň zatím. Ta předchozí ztráta přísné sebekontroly sama nad sebou mě uvnitř rozpoltila víc, než jsem tušila. A to nevěstí nic dobrého. Ne, když stojím proti Krammerovi a, zdá se, v dost podobné situaci, jako tehdy. Jenže... vyšetřovatel se také dopustil dost vážné chyby.

Vybral sis špatnou chvíli, Krammere. Tenkrát mi přála náhoda. Teď to nezávisí na vrtkavém osudu. Tentokrát je vše dané... pomyslím si. To, co jsem mu nedala předtím mu rozhodně nehodlám dávat ani teď.

,,Ani tehdy... Ani teď. Nehodlám odevzdat svou čest někomu jako jsi ty." v očích se zaleskne, držení těla dostane jakousi hrdost, ne však pyšnou. V hlavě mi opět zazní ten sykavý šepot plný jedu. Mé druhé "jméno".

"Děvka..."
Rysy ve tváři pod jeho ozvěnou ztvrdnou a kovový hrot v dlani začne nepříjemně pálit. Co na tom, že jsem jak se tak říká "nepolíbená". Bylo jim to jedno. A já jen mlčela.
Stisknu zbraň v ruce skoro už křečovitě.

Ještě ne... Využij moment překvapení... Soustřeď se... šeptám sama sobě, jako bych byla na začátku všeho, i když tohle mám už dávno za sebou. Jenže záplatu na trhlinu uvnitř mě samotné se mi nedaří nalézt. Ta se zas o trochu rozšířila. Nakonec se mi však opět podaří odpoutat a ponořit pocity hluboko do sebe. Až se zdá, že odplynuly pryč...

Krammer důvěřuje svým schopnostem. Tak moc, až ho vlastní sebevědomí zaslepilo. O krok ustoupím, ale jen o nepatrný. I když vnímám, jak se ve mě díky vyšetřovatelově blízkosti zvedá opět ten samý odpor, jako v mém pokoji. A že pro mě je blízko snad až moc. Koutek úst se mírně stáhne znechucením.

Příliš se nerozmýšlej. Využij příležitost... Uchop ji pevně do rukou a v tu správnou chvíli udeř... šeptám v mysli. Zní to klidně a vyrovnaně. Poprvé... poprvé se hodlám spolehnout na jednání někoho jiného, než jsem já sama. I když mě ta žena, která se měla stát další Krammerovou obětí, patrně nemůže slyšet. Ledaže by dokázala číst myšlenky.

Ustoupím k chladné zdi. Může se zdát, že se nemůžu nikam hnout, ale je to vskutku jen iluze, přichystaná zvlášť pro vyšetřovatele. Nechám ho přijít skutečně hodně blízko. Tak, aby si byl sám sebou jistý. Tiše doufám, že nedělám chybu. Ruce spuštěné podél těla. Po dlouhé době jsem si dovolila někomu věřit. Tak snad to nebude snaha první a zároveň poslední.
Oči těknou ke zbrani, co Krammer stále svírá v ruce. Je to riskantní, ale... Já se už rozhodla.

Věřím. Věřím ti. opět v mysli zašeptám k té, k níž se vyšetřovatel tak nerozumně otočil zády. Ale patrně ví sama, že osud takovou šanci nenabízí věčně... Jen občas pak zlověstně cukne rukou, když se po ní natáhneme.

Hladová díra

Svět kolem sebe jsem nyní vnímala jen sluchem. Nervy jsem měla napnuté k prasknutí. Usilovně jsem bojovala s nutkáním oči otevřít. V duchu jsem se přesvědčovala, že nechci vidět co to stvoření dělá. Při jeho řeči mi běhá mráz po zádech. Má pravdu...

Nejednou ucítím dotyk té kostnaté slizké ruky na svých ústech. Okamžitě otevřu oči dokořán a hlavou se pokusím instinktivně ucuknout. Pozdě mi dojde, že cizincova ruka není slizká ani studená... ale něco v té ruce ano. Můj znechucený a zoufalý výkřik zadusí to slizké cosi, co mi proklouzlo až do krku.
Zamotá se mi hlava, podlomí nohy. Ani se nesnažím svůj pád nějak zmírnit. Na zemi se podepřu na rukou, které se mi neovladatelně třesou. Dávivé křeče, kterými mé tělo bojuje proti tomu, co do mě tak násilně vniklo, však jsou k ničemu. Nic ze mě nevychází. Najednou všechno ustane... opravdu všechno?
Pomalu, jako by snad to něco doufalo, že si toho nevšimnu, se mi před obličejem začne rozlézat nazelenalé světlo. Svým zrakem střelím pohledem po míse, ze které světlo předtím vycházelo. Ještě než jí ale spatřím mi je jasné, že tentokrát to je jiné. Zelená houstne a za chvíli nevidím absoloutně nic. Z úst se mi vydere zoufalý vyděšený výkřik.

Z ničeho nic se mi před očima začnou vybavovat mnou již dávno pohřbené bolestné vzpomínky. I ty z mého dětství, na které jsem si vůbec nevzpomínala...

Smích přicházející z malé mýtiny doléhá až k uším malého děvčátka stojícího opodál. Nikoho tu ještě nezná... před chvílí přijela. Na tváři má spokojený úsměv. Jde blíž.
Stromy se rozestoupí a ona vchází na velkou mýtinu, kde si hraje pět dětí přibližně stejného věku jako ona. Je tam ještě žena středního věku, která na všechny děti dohlíží a laskavě se usmívá.
Míč, se kterým si děti hrají se zakutálí nedaleko místa, kde děvčátko stojí. S úsměvem k němu přiběhne, bere ho do dlaní a podává jednomu z chlapců. Ten se netváří nepřátelsky, jen zvědavě.
Žena vstává. Tvář najednou jako z kamene.
"To je ta o které jsem vám říkala! Seber jí ten míč Ruïku!"
Tváře dětí se nyní také promění. Nejsou zvědavé a už vůbec ne přátelské. Na holčičku se teď dívají jako na vyvrhela, který u nich nemá co dělat.
Míč jí je prudce vytržen z ruky a všichni odcházejí z mýtiny.
Žena ještě nezapomene vrhnout poslední opovržlivý pohled na zmatené a opuštěné děvčátko...

Slova, která pronášedjí Bezmasé čelisti téměř nevnímám. Jedna vzpomínka přeskočila na další a ta zase na další... Snažila jsem se je potlačovat. Opět zamknout tu bránu, za kterou jsem je kdysi schovala. Nešlo to.

Mladá dospívající žena, procházela s hlavou hrdě vztyčenou mezi efly. Nikdo z nich se ani nesnažil skrývat nekonečnou pohrdavost a odpor, že musí ve svém středu trpět někoho takového.
Ale ona tu nebyla z vlastní vůle... dneska ne. Zavolali ji. Měla dostat první úkol. První z mnoha, které jí ještě čekají.
Minuty se vlekly. Elfové schválně zdržovali, aby si plně uvědomila, kdo je tady komu podřízený. Věděla to. Její tvář byla nehybná. Čekala.

Úkol byl zadán. Měla zabít... Nikdy dříve nikoho nezabila. Oni to věděli... Čekali na chybu. Na další důvod proč jí zavrhnout úplně. Na záminku, kvůli které by jí vyhnali i od wizzirů, strážců hranic hvozdu.
Zatnula pěsti a přikývla. Úkol byl přijat...

Krev... spousta krve. Byla na posteli, na šatech, na stěně... Elfové chtěli, aby to byl odstrašující příklad. Neřekli důvod. Nikdy ho neřekli.
Sledovala pohasínající oči muže, kterého právě zabila. Nebylo to tak těžké. Jen bodnout... důkladně.
Kamennou tváří dívky se prohnal zvláštní výraz. Snad lítost? Vina? Nešlo to určit... ten výraz, ať už znamenal cokoli, byl hned pryč. Nahrazen kamennou maskou.
Příště to bude snažší... musí být.
Na chodbě se ozval zvuk běžících nohou. Vědí o ní? Určitě ano... ještě není tak dobrá, vždyť tohle je první úkol.
Dívka se hned dostala z nostalgie. Zakrvavenou dýkou, kterou ještě svírala v ruce, odřízla prsteníček muže i s prstenem. Elfové budou chtít důkaz... jinak neuvěří.
Kroky se přibližovali. Dívka ještě jednou přelétla celou místnost rychlým pohledem. Ano... tohle bude odstrašující.
Její siluetu brzy pohltila tma a podivný klid, který panoval v okolí šlechtického sídla.
Jen někteří noční tvorové mohli vidět jedinou slzu, kterou prudkým, téměř vzteklým pohybem setřela z tváře.
V jednom se však nemýlila... příště to bylo snazší...

I když jsem nic neviděla, cítila jsem na tváři podivnou vlhkost. Chtěla jsem zastavit ten příval vzpomínek. Vypudit to cosi, co nyní bylo hluboko ve mě. Cítila jsem to. Zavrtávalo se to pořád hloub a tím to vyhrabovalo na povrch již dávno zapomenuté vzpomínky.
Pak se stalo něco, v co už jsem téměř ani nedoufala... ztratila jsem vědomí.

Pomalu jsem přicházela k sobě. Ne... Já nechci... A co vlastně? Cítila jsem podivnou prázdnotu. Vzpoměla jsem si co se stalo. Tvář se mi zkřivila odporem. Věděla jsem, že to ve mě stále je. A to něco jen čeká na další příležitost.
Opřela jsem se dlaněmi o zem. Studená podlaha. Další vězení??
Uvědomím si, že vidím. Vzedmula se ve mě vlna naděje. Ta však zhasla tak rychle, jako svíčka v prudkém větru. Nikde jsem neviděla žádný zdroj světla.

Pak někdo promluví. Cuknu sebou a prudce se otočím ve směru, z kterého hlas přišel. byla jsem připravena naprosto na cokoli. Ale rozhodně jsem nečekala, že uvidím muže... lidského. Nebyl sice v nějakém výborném stavu, ale byl to člověk. Alespoň něco...
Při jeho dalších slovech mi však naskočí husí kůže. Larvy?? A co myslí tím, že už to neoceníme??
Musela jsem se zeptat. Všechna nejistota z uplynulých několika hodin se nyní nashromáždila.
Vy-vy víte co nám udělají? zeptám se mírně ochraptělým hlasem. Ani jsem nevěděla, jestli to vůbec chci vědět.

V komnatách lorda Krammera

Když vstávám, všimnu si, že jedna žena té druhé podá těžký svazek klíčů. /Spolupracují spolu/ bleskne mi hlavou. Jakmile se klíče ocitnou v ruce vražedkyně, okamžitě útočí.
Oči se mi však jen rozšíří překvapením, když žena ve zlomku vteřiny zkončí zasypaná pod stolem. Krammer je skutečně nebezpečný. Nejspíš jsem jej hodně podcenila. Nehybně stojím a snažím se dělat, že tu vůbec nejsem. Zvažuju své šance. Pohledem přeletím celou scenérii. Vražedkyně leží pod stolem, zatím vypadá nehybně, možná ji ten náraz omráčil. Ta druhá žena, i když vypadá velice nebezpečně, se zdá docela ztracená. Evidentně už s Krammerem měla tu "čest", ale jak se zdá, odmítla ho. Tak jako jsem to předchvílí udělala já. I když je Krammer ke mě otočený zády, dokážu si představit pohled v jeho očích. Chtíč, nenávist, touha a moc k pomstě. Naskakuje mi husí kůže. Žena couvá ke stěně. Je v pasti. Krammer je jí však úplně zaujatý. Jako posedlý. Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe. Ne. Utéct nemám šanci. Rozhodně né sama. A taky..Nechci ani jednu, ani druhou nechat napospas těmto ďáblovým rukám. I když je vůbec neznám. Ale nikdy jsem nebyla sobec, tak mě mí rodiče vychovali. Dokud ještě mohli. Můj pohled ulpí na věcech, které se sesypaly ze stolu. Jako první si všimnu těžké cínové karafy. Co mi však zaručí, že se mi ho podaří omráčit? Potichu si přidřepnu a natáhnu se pro vidlici a pro střep (mimo....nevím jestli je to možné, nejsem si teď jistá, jak daleko ty předměty od sebe jsou, kdyžtak si vezmu jen střep a snažím se jít po krční tepně) Střep chytnu do jedné ruky, vidlici do druhé, chytnu si ji až těsně, kde se rozvětvuje a pomalu se snažím přiblížit ke Krammerovi. Dávám pozor, ať nešlápnu na něco, co by udělalo hluk a tak by mě prozradilo. Jednou jsem slyšela teorii, že když zasáhnete člověka v místě do zad, trochu nad ledvinami, projede jím taková blest, která ho ochromí natolik,že zasažený nedokáže vydat ani hlásku a nějakou dobu tento bod ochromí svalstvo natolik, že nemá šanci se hnout. Tento stav však trvá sotva pár vteřin, pak člověk ochabuje. Je to skutečně pravda? Je čas to vyzkoušet. Snažím se tedy zarazit vidli na levou stranu jeho zad, těsně nad místo, kde odhaduji, že má ledviny. V pravé dlani přichystaný střep na podřezání hrdla.

Nelíbí se mi ani trochu myšlenka zabíjet. Mám z toho strach a mírně se mi zvedá žaludek. Nejsem žádný vrah. Zabila jsem pro pomstu, která mě tehdy oslepila. To ona mi dávala sílu. A bylo to pouze jednou. Navíc jsem teď tolik zesláblá. Kdo ví, jestli budu mít jisté ruce? Tentokrát mi vlévá sílu do žil myšlenka na svobodu, na nový život. Blížím se ke Krammerovým zádům.

V komnatách lorda Krammera

Můj útok se nevydařil, to jsem pochopila skoro hned jak jak postřehnu že se ráně klíči vyhnul. Nastavil mi nohu a pak už jsem letěla. Ani jsem nevykřikla jak jsem byla překvapená. Byl rychlejší než jsem čekala.
Zakryji si rukou oči a pak už byl jen tvrdý náraz a zvuk lámajícího se dřeva.

Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem pod hromadou bordelu, který jsem svým tělem a setrvačností způsobila.
První co si uvědomím je hrozná bolest v noze, odhrnu si vlasy z očí, pootočím hlavu abych se na nohu podívala. Měla jsem ve stehně zapíchnutou docela velkou třísku.
Bolestné zasténání se změní ve vzteklé zavrčení. Mít svou formu, tak by se mi nic takového nestalo. Podcenila jsem svoje síly a jeho také. Nečekala jsem že bude mít tak rychlé reflexy.

Natáhnu se, zatnu zuby a třísku si z nohy vytáhnu. Bolelo to jako čert, ale nechat si ji tam by bylo bolestivější zvlášť když chci ještě chodit.
Slyšeli tohle vůbec ti dva venku? Nebo už odešli?
Začne se mi v hrudi dmout zuřivost, na sebe a hlavně na toho parchanta!
Dostanu ho! Klidně i kdyby mě to mělo zabít ho dostanu!
Vztekle se začnu hrabat ven z bordelu, noha mě bolela což mé soustředění trochu narušovalo, ale dalo se to vydržet. Pak si ránu budu muset lépe prohlédnout a snad tam nebudu mít moc menších třísek. O zánět jsem opravdu nestála.

V komnatách lorda Krammera – Wera, Marisa, Triss

Tvrdý pohled lorda Krammera se téměř bolestivě zavrtá do Weřiných očí. Ústa pohledného vyšetřovatele se stáhnou do krutého úšklebku. „Tvou čest?!“ procedí Krammer posměšně. „To je to jediné, co jsem od tebe nechtěl, má drahá. Nelze žádat něco, co jsi dávno ztratila... Vlastně dychtivě rozdala každému uslintaném starci, který tě mohl svýma vrásčitýma rukama popostrčit o další schůdek výš! Nevyčítal bych ti to. Každý máme své zbraně, své prostředky, jak dosáhnou cílů. Jen jsem si chtěl ukousnout ze stejného koláče jako oni. Jenže jsem nebyl dost vlivný, že? Dobře sis vybírala, komu dáš ochutnat, má počestná panenko! Teď tomu učiním přítrž. Až s tebou skončím, nezavadí o tebe pohledem ani nalitý trpasličí ras!“

V závěru své hořké litanie popadne Krammer Weru pevně pod krkem a zlehka jí přiloží ostrou čepel nože k pobledlé tváři. Dech mladé dívky se nepatrně zrychlí, stále však stojí nehnutě s rukama volně spuštěnýma podél těla. V jejích očích se objeví pouze jemný stín něčeho, co by mohlo být hluboko ukrytým přáním, bláhovou vírou nebo snad prosbou. Pokud by tato prosba patřila lordu Krammerovi, již by nemohla padnout na úrodnou půdu. Když člověk jednou prolomí hráz mezi potlačovanou posedlostí a strachem z možných následků, již není cesty zpět. Wera to dobře věděla. A své přání směřovala na někoho úplně jiného.

Triss se nadechne a snaží se opanovat chvění, které zachvátí její rázem ztuhlé ruce. Pevně svírá vidlici i střep a potlačuje stále silnější vlnobití, které bouří v jejích útrobách. Vražda. Ka'arn. To slovo nezní dobře ani v jednom z jazyků tvých rodičů.Oba národy svými vrahy opovrhují. Přesto však nadále vytváří další a další. Ty už však víš, kdo je za to zodpovědný. Muži jako velitel kárného komanda, které jednoho deštivého večera navštívilo váš dům… A muži jako Vincent Krammer. Triss na krátký okamžik zadrží dech a zavře oči. Když je opět otevře, její ruce se již nechvějí. Udělá poslední krok a bodne…

Jedno se lordu Krammerovi rozhodně upřít nedá. Jsou to bleskové reflexi. Vyšetřovatel, který snad zachytí jakýsi nepatrný zvuk Trissina pohybu či snad ucítí dívčin přerývaný dech v zádech se na poslední chvíli prudce otočí. Triss je však již příliš blízko. Vidlice probodne zdobný kabátec i vyšívanou košili místo na zádech na boku nad pravou kyčlí. Krammer zařve a šlehne dýkou po Trissině ruce. Ostrá čepel přejede dívce po předloktí. Ta vykřikne a pustí vidlici, která zůstane vězet v ráně. V tu chvíli instinktivně zareaguje také Wera. Ruka se šídlem vystřelí kupředu, na umístění rány však nezbývá příliš času. Dlouhý bodec zasáhne Kramemra tentokrát o něco výše do levého boku. Tenký hrot narazí na žebro a zlomí se. Krammer se spíše v bolestné křeči než cíleně ožene volnou rukou a trefí Weru hřbetem dlaně do tváře. Dívka zavrávorá a narazí zády do zdi. Vyšetřovatel s bolestí zkřivenou tváří sevře obě zbraně vražené do jeho těla a snaží se je vypáčit ven. Triss s vypětím sil potlačí bolest vystřelující z pořezané paže, přikročí k raněnému muži a vší silou mu zarazí dlouhý střep do zad. Krammer zachroptí, zapotácí se a dopadne na trosky stolu, z nichž se malou chvíli před tím podařilo vyhrabat popálené a nyní již i notně potlučené Marise. Ta si právě se zatnutými zuby vytahovala ze stehna dlouhou třísku zvící velikosti tygřího tesáku a odkulit stranou se jí podaří skutečně na poslední chvíli.

Krammer se svíjí na katafalku z polámaného dřeva, rozbitého nádobí a zbytků jídla. Neovladatelně se třese a ze třech ran jeho tělo opouští záplava pěnící se krve. Po chvilce se mu podaří bolestné křeče z části ovládnout. Mírně se nadzdvihne a skelným zrakem přejede po přítomných dívkách.

„Remilius měl pravdu…“ zasípe a jeho slábnoucí hlas přejde v chraplavý smích. „Říkal, že mě ty ženy jednou zahubí… Tak…“ smích vyšetřovateli uvízne v hrdle. Krammer ztěžka polkne a jeho hlava dopadne zpátky na desku stolu. „Která z vás to dokončí?“

V zápětí se z předpokoje Krammerova příbytku ozve hlasitá rána. Ihned ji následuje další. Společně s údery cítíte slabé otřesy. Dozorci venku zřejmě zaslechli něco z toho, co se děje uvnitř, a rozhodli se vstoupit do děje.

V komnatách lorda Krammera

Po těch slovech, co mi ještě dost dlouho rezonují v uších cítím, jak se uvnitř mě samotné něco uvolnilo... a začlo se nezadržitelným přívalem řítit ven. Zatím jsem si to připouštěla jen vzdáleně, mohly mě prozradit jen hodně silně stisknuté rty. Dech se mi zrychlil spíš pod tou náhlou lavinou pocitů, než pod dotykem samotného ostří dýky. Tělo se začlo chvět potlačovaným napětím, do pohledu vystoupal nazelenalý oheň. Snažím se udržet, ale cítím, že to nepotrvá dlouho a...

Krammerův výkřik zaplní mé uši a mě to náhle udělá moc dobře. Cítím úlevu, ale současně s tím i zmatenost. Tohle neznám... Nebo jsem doposud nepoznala. To už ale ruka míří rychle ke svému cíli, kterým je vyšetřovatelovo tělo. Oči chladně sledují dráhu hrotu šídla, které se zdánlivě lehce zanoří do Krammerova boku. Na tváři málem prokmitne zlověstný úsměv, ale nakonec se tak stane pouze v mé mysli. Ránu do tváře skoro nevnímám, oproti předchozím kopancům je skoro pohlazením.
Ve spáncích tepe krev, ta se nahrnula i do tváří, které jaksi podivně příjemně štípou.
Další rána... Do zad. Dívám se na jeho tělo, jak se hroutí na zbytky dřevěného stolu. Jeho slova se mi zaryjí dost nepříjemně do uší, stejně jako smích. Koutky úst mi znechuceně zaškubou, přesto vykročím k němu. Neskláním se, shlédnu na něj, aniž bych pohnula hlavou.

,,Nejraději bych tě nechala, ať si to vychutnáš do konce. S vědomím, že pomoc je nablízku, ale tobě se jí už nedostane...." sykavě šeptám, ten hlas napůl nepoznávám. Vůbec se v posledních chvílích nepoznávám...

Škubnu hlavou a zadívám se ke dveřím, vzápětí přikleknu v dostatečné vzdálenosti ke Krammerovi a něco mu zašeptám. Něco, co neslyší nikdo jiný, je to určené jen pro jeho uši...

Nazelenalý plamen z pohledu zmizí, pomalu se opět narovnám, ještě sklopím oči k vyšetřovateli.

,,Můžeš udělat to, proč jsi přišla..." zas ten lhostejný a chladný hlas. Opět bez emocí, i když uvnitř stále přetrvává jemné chvění. Ta slova samozřejmě patřila té popálené ženě. Pohledem přelétnu místnost, jestli je tu cokoli, co by se hodilo na obranu, či útok. Krammerova dýka, pak by se možná dala využít i vidlice, co mu trčela z boku. Pokud by ji někdo chtěl vytáhnout ven. Spolu s tím se sehnu a snažím se najít svazek klíčů, co jsem předtím dala té vražedkyni. Jakmile se mi to podaří, hodím ho své "spolupracovnici".

,,Klidně je i "použij", ale... Neztrať je." syknu k ní krátce, ještě se rozhlédnu po místnosti a přeběhnu do jiné. Cokoli by se mohlo hodit jako zbraň, úkryt... Cokoli se dá využít... Protože to patrně nebude trvat dlouho a ti dva sem vrazí. Krammerovu dýku zasunu zčásti do boty. Tak, aby nehrozilo, že by se snad nějak zasekla. Současně s tím mě v podrážce něco zatlačí.

Co to jen může...? okamžik se mi čelo podmračí zamyšlením, vzápětí se opět vyhladí. Kývnu si pro sebe hlavou a najdu si co nejvýhodnější pozici. Přímý boj není a nikdy nebyl mou silnou stránkou. Stačilo se na mě podívat. Ale překvapení ze zálohy? To byla jiná věc, v níž to bylo zcela naopak...

Skloním se ke Krammerovi, ovládat se mi dělá stále trochu problém.

,,Narozdíl od tebe jsem neztratila nic. Mám svou čest, mám svou víru... mám sebe samu. Co máš ty, Krammere?" otážu se, temně modré oči se přimhouří, zčásti je tak zakryje černý, hustý závoj dlouhých řas.

,,Čest a víra jsou jediné dvě věci, které jsem nikomu nikdy nedovolila mi vzít. Bylo to všechno, co mi zbylo a co ze mě nedělalo loutku. A to první jsem ti nenabízela. Ne proto, že by nebylo co nabídnout... Chtěl sis to vzít násilím. Jediný jsi měl tolik drzosti, což ti dříve možná mohlo sloužit ke cti. Někteří by to nazvali odvahou." na chvíli se odmlčím. Ať by chtěl nebo ne, žádný podtón falše nebo lži v hlase najít nemohl.

,,A vybírat... " nesouhlasně pokývu hlavou.

,,Jsi stejný hlupák jako ostatní, Krammere. Kdyby ses na mě totiž pořádně podíval, tak bys zjistil, že o takovou, jako jsem já, by měl zájem leda blázen jako ty." na tváři se objeví překvapivě až milé, soucitné pousmátí. Krátce vztáhnu ruku a přejedu dlaní vyšetřovateli skoro něžně po tváři.

V jiném čase, na jiném místě a s méně pokřivenými dušemi... Snad...

,,Sbohem... I když ty půjdeš bez Jeho přítomnosti. A i když se tomu, co teď řeknu možná budeš smát, nepřeji ti to. Je mi to líto, Vincente." poslední slova téměř zaniknou v měkkém šepotu mého vlastního hlasu, stejně tak se i v očích na chvíli objeví jemný přísvit. Opět se narovnám, ještě se na něj zadívám.

Proč? Možná se tak ptal i samotný Krammer.

Protože všichni jsme jen lidé a každý dělá chyby. A každý by si měl zasloužit něco jako odpuštění. Nebo tak to alespoň káže víra. A ti, kteří nedokáží odpustit jsou většími mučedníky, než ten největší hříšník...

V komnatách lorda Krammera

Zrovna jsem se vyhrabala ven, jen abych viděla že se s ním ty dvě rvou. Nebo spíš ho vlastně dostali, potácel se směrem ke mě a když pochopím že upadne, odkulím se rychle stranou a v tu chvíli dopadne na hromadu pod kterou jsem před chvílí byla zahrabaná.
Syknu. Ve stehně mě ostře bodalo, tohle rozhodně nebude žádná sranda.
Chytnu nohavici z které utrhnu kus látky, kterou si nohu zaváži nad ranou, abych tolik nekrvácela. Utáhla jsem ji ze všech sil, snad mi to pomůže a nevykrvácím. V o téhle ráně nemůžu doufat že přestane krvácet.
Zanadávám a vztekle pohlédnu na Krammera, kvůli kterému se mi tohle stalo. Ale musela jsem uznat i vlastní chybu.
Ta ženská co se s ním zná mu řekne pár slov a pak mi povolí ho zabít.

Hodím po ní vzteklým pohledem, jako kdybych já snad její svolení potřebovala.
Přisunu se ke Krammerovy a pak se začnu rozhlížet. Kde má sakra tu dýku? Přece nezmizela! Sakra a já ji chtěla!
Tohle mě také rozhněvá, chtěla jsem tu dýku a teď je pryč.
Celá vzteklá se natáhnu a popadnu třísku která se mi zabodla do nohy.
"Sbohem." Štěknu na Krammera a pak vší silou, který mi vztek dopřává mu třísku zabodnu do krku.

Pak teprve začnu vnímat co se děje, slyším rány od dveří. Takže máme pěkný průser, Dozorci se snažili dostat dovnitř, jestli nás tu najdou půjdeme navštívit smrt nebo se dostaneme ještě na horší místo, které je hlouběji pod námi.
"Sakra a co teď?" zeptám se a opatrně se postavím, na zraněnou nohu moc raději nestoupám.
"Těžko se tu můžeme schovat pod postel a doufat že nás nenajdou." Vrčím.
"Připravte se... nehodám čekat až ty dveře vyrazí. To by mohlo přilákat další bachaře. Pustím je dovnitř." začnu kulhat ke dveřím.
"Souhlasíte?" normálně bych se jich neptala, ale teď jsem byla zraněná což mě v hodně věcech omezovalo. Teď musím bohužel přiznat že ty dvě potřebuji.

V komnatách lorda Krammera

Vnímám jen své roztřesené ruce, svůj dech, a tlukot svého srdce. Když jsem se ocitla v blízkosti vyšetřovatelova těla, bylo mi jasné, že jsem se zmýlila. Nebyl dívkou posedlý natolik, kolik jsem si z počátku myslela. Byl připravený, v koutku mysli mu bylo jasné, že nebudu jen tak stát a koukat se. Avšak neuvědomil si to dost rychle. V poslední chvíli, kdy se začal otáčet, jsem si uvědomila, že už vážně nemám navybranou. Buď všechno, nebo nic. A tak jsem bodla. Cítila jsem, jak moje provizorní zbraň našla cíl. Součastně slyším výkřik a jako ze snu mě probere až dýka letící směrem ke mně. Mou paží projede ostrá bolest. Dýka se dnes přecejen napila mojí krve. Instinktivně pouštím vidlici a odstupuju od něj.

To je konec. Napadne mě s hrůzou. V zápětí ale vidím, že ta druhá žena není až tak neozbrojená a zepředu na Krammera teké zaútočí. Najdu v sobě poslední zbytky sil a se zasupěním vrazím střep do jeho těla. Svalí se na zem a ztěžka dýchá. Mou myslí pulzuje myšlenka, že už je konečně po něm. Mou rukou zase pulzuje bolest. Podívám se na ránu, ze které teče krev. Od pádů a Krammerových facek musím být docela rozcuchaná a ta krásná róba, na kterou teče krev a na které ulpívá špína, vypadá docela byzardně. Tak se sehnu a ze spodního lemu kus odervu abych si ránu mohla alespoň zčásti stáhnout. Těm šatům už to prostě vadit nebude.

Co ale budeme dělat teď? Popálená žena doráží Krammera. Pomalu to ani nevnímám a nedívám se tam. Jsem jen ráda, že jsem to nemusela být já. Vzápětí se ozve bouchání na dveře. Na ty dozorce jsem vůbec nepomyslela. Má společnice mi podává klíče. V mírném náznaku úsměvu kývnu a vezmu si je.

"Jo jo, budu se snažit je neztratit. Asi se budou hodit"

Ráda bych si z Krammerova těla vytáhla tu vidlici, ale mám strach se na něj byť jen podívat. Avšak, když slyším dorážení rozzuřených mužů, objevuje se zde nová hrozba. Chvíli jen tak stojím a dívám se, pak ale vidlici vytrhnu. Trochu se otřepu a zachvátí mně pocit nevolnosti, proto se rychle odvrátím. Mezitím ta, co právě zabila Krammera promluví. Zní to rozumně. I když z vidiny dalšího boje se mi rozklepou kolena.

"Máš pravdu. Musíme se přez ně nějak dostat.Máš nějakou zbraň? Neměly bychom se nějak rozmístit, nebo něco? Máte některá z vás zkušenosti z bojem? Já totiž moc né. Můžeme použít ještě tuhle těžkou karafu" Napadne mě. Kývnu hlavou směrem k té cínové, co leží na zemi a snažím se připravit na nepřipravitelné.

Hladová díra

Trpělivě čekám na odpovědi, kterých se mi nedostane.
Nikam nespěchám, ne teď, když je mé tělo k deleriu vyčerpané. Hloubka nedůvěřivosti mých pohledů je snad nevyčíslitelná, byť stojím v klidu a "jen" ztěžka oddechuju.
Ni chloupek obočí se nepohne, když mé oči zaostří na ty pohyblivé tvory emeraldově zářící. Za pár momentů již chraptím na zemi, staré ruce vztekle buší do země a začínám pociťovat i to, jak mne vědomí opouští...

Po prudkém probuzení mé napnuté smysly křičí kolem sebe jako otevřená rána, z níž prýští purpurová tekutina cákající na všechny strany. Jako první mi dojde jediná, hloupá věc - opět ponížen, opět zneužit...
Když se uklidním, stále sedím a snažím se přemluvit žaludek, aby opravdu přestal tak nechutně připomínat právě to, co se ve mě - doslova - odehrává. Zatemněná mysl mi dovoluje alespoň čistě uvažovat a, byť s mírnými, leč potížemi, rozmýšlet. Nezdá se, že bych měl nutkání mluvit. Výraz ve tváří připomíná spíše ocelovou masku bledého golema.

Ozývám se - PJ se sice dlouho neozval, ale je to dospělý člověk, který nemá na prvních příčkách svých priorit Andor. Prosím, počkat - takových kvalitních jeskyní se nevidí mnoho.

beru na vědomí a protentokrát mažu ze svých sledovaných jeskyní :-)

Díky Starče. Oni jsou stejně hysteričtí jako tenkrát.... Bolševický duch Andoru stále žije :)
Takže díky, já doufám, že se to nějak rozběhne samo. Včetně samozřejmě mě.

taky bych byla ráda, kdyby jeskyně zůstala:)

Prosím o vyhození, už to tu stojí pěkně dlouho stojí a mě už po pravdě přešla chuť se tomu tady věnovat. Je mi líto.

Trpělivosti mám hodně, o to žádná, navíc se mi jen těžko vzdává vcelku dost propracované postavy, která má před sebou víc jak slibně zajímavý děj, ale bohužel se mi krátí čas, který můžu věnovat Andoru a nejsem si jistá, zda až se začne - jestli vůbec - hrát, jestli se tady tomu budu moci věnovat.
Vcelku ráda bych, aby se PJ nějak vyjádřil - jakkoli. Je to lepší než mlčet.
Podle toho pak podniknu jistá opatření ve formě neúčasti v jiných dobrodružstvích - pokud by se toto mělo opět dát do pohybu. Pokud ne, prosila bych o vyřazení z ČASOVÝCH DŮVODŮ.

Děkuji za pochopení.

Triss: PJ je náš kamarád a kontakty na něj jsou. Víme co se děje a proč nemá čas :)

Triss: Neboj se ničeho, PJ bude pokračovat :) Jen nevím za jak dlouho... až ho uvidím, zeptám se :)

:D úžasné, ani nevíš, jak jsi mě potěšil, Rayi :) dííííky :) budu tedy spokojeně vyčkávat a těšit se

Rádi bychom pokračovali - aspon tedy já, ovšem PJ není nějak schopen vyřknout nějaké rozumné stanovisko (třeba začneme hrát za rok nebo už tuhle jeskyni nechci hrát) i když podle přihlášení se tu občas ukáže.. Tekže nejlepší by bylo, kdyby se vyjádřil on, nebo, když toho není schopen, tak někteří hráči ho tu znají osobně, tak se s ním prosím kdyžtak nějak domluvte. Tohle už je docela neseriózní...