Kde není cesty zpět
hrálo se Denně
od: 25. září 2007 20:22 do: 10. dubna 2008 18:57
Dobrodružství vedl(a) Jackie Decker
| |
 | Obyčejné město. Obyčejný svět. A přece je všechno jinak... |
| |
| Lambry Je den jako každý jiný. Zde v hraběcím městě Kovan už znáš každé zákoutí, každý domek a být město o něco menší měl bys jistě i znalosti téměř o každém z obyvatel. Poměry jsou zde všelijaké ale pro tebe je to normální. Umíš se v nich ohánět a orientovat dost dobře. Dnes započali trhy. Víš mnohé jako syn hraběcího písaře. Stále bydlíš u rodičů i když vztah mezi tebou a tvým otcem trochu uvadá. Od doby co jsi odmítl vyšší vzdělání s tebou otec sotva kdy promluví, ale i tak se vás matka snaží udržovat ve vzájemné toleranci, která je v rodině zapotřebí. Když jsou trhy vždy se děje lecos zajímavého. Rozhodně je to skvělá příležitost, i když těžko říci k čemu vlastně by měla být. |
| |
| Travis Mladý chlapec. Velké naděje, ambice a plány. S tím však ruku v ruce šlo i nedostatek příležitostí a možností. Vzdělání jsi naháněl zuby nehty kde se dalo, ale tomu už je konec. Tvoji rodiče jsou mrtvý a tebe odvádějí otrokáři. Jsi spoutaný a připoutaný k vozu. Pokusil ses jim uniknout již včerejší noci, ale nepodařilo se ti to a tohle je tvůj trest. Kráčet za vozem jako prase na porážku. Ostatní tři chlapci, které na voze vidíš jsou vyděšení jako ty, ale ty jim sotva můžeš zapomenout že ti překazili útěk. Jeden z nich tě udal. Jeho tvář je nyní sklopená k podlaze vozu, ale copak ti toto chování může vynahradit že jsi byl sbičován a teď tě takhle vlečou? Konečně se vůz na okamžik zastavil a ty vidíš v dálce stojící město za kamenými hradbami. Jeden z otrokářů k tobě přijde, zkontroluje tvá pouta z provazů a s výsměšným výrazem se tě ptá. "Máš žízeň, kluku?!" |
| |
 | Je ráno, probudím se ve svém pokoji. Do pokoje už pronikají první paprsky slunce. Vyhrabu se z postele a jdu otevřít okno. Chladný raní vzduch na mne dýchne svou vlkostí. První podzimní trhy, je to znát. Letos bude tuhá zima. Obleču si ponožky abych nenastydl. Chvilku se ještě vykláním z okna. Začínající povyk kolem krámků a přijíždějících posledních vozů s všelijakým zbožím, doléhá až sem. Zavřu okno a obleču si klasické měšťácké oblečení a navrch dám klobouk, vše je laděno v černé. Do vnitřní kapsy kabátu skovám měšec s pár zlatými a vydám se dolů. Projdu kuchyní kde takhle pozdě ráno už nikdo není (otec je jistě v práci a matka s bratry na trhu) a do talíře si naleji hustě tekoucí sladkou kaši, která je ještě teplá. Když ji sním, vydám se přes zadní zahrady do města, můj cíl je stejný jako matčin, jít se kouknout na trh, ale ani tak né za zeleninou jako za něčím mnohem zajímavějším. Proplétám se malými postraními uličkami města až dojdu na náměstí. Vsadil bych se že tolik lidí co tu je ani naše město nemá. Tváře některých obchodníků vypadají velmi exoticky, některé jsem už viděl (jako toho vysokého černocha) a některé jsou pro mne nové (jako například ten šikmookáč s copánkem vzádu, ale zbraně které prodává mi učarovali). Procházím se a prohlížím zboží až dojdu na střed náměstí, kde se konají tradiční trhové hry. Kdy se soutěží v různých soutěžích, jako kdo je silnější, kdo jednou ranou skolí býka apd. Ale ta, jak tomu říkal: katnana? Jo, katana. Tu chci. při této myšlence se podívám do měšce kde potřebnou sumu určitě nenaleznu. Myšlenka požádání otce mne ani nenapadne a i kdyby tak by mne jenom rozesmála. Kapsařinou se neživím a živit ani nechci - né v rodném městě. Můsím najít jiný způsob jak vydělat peníze a taky jak se pobavit, stereotyp tohoto města mne ubíjí. |
| |
 | Zhnuseně pohlédnu na muže, který mi vzal vše chny mé sny a naděje. Nechci se s ním bavit. Nechci mu odpovídat. Příliš čerstvé jsou myšlenky na ztrátu rodičů. Vždyť jsem je viděl umírat pod ranami jejich šavlí. Žízeň ale mám. Nechci mu udělat tu radost, ale vím že pokud se brzy nenapiju tak omdlím. Přikývnu. Nečekám že by mi dal napít. To ani čekat nemohu... |
| |
| Travis Muž ti chrstne trochu vody do obličeje a společně s ostatními se rozesměje. "Jedem!", rozkáže a nasedne na svého koně. "Však si tě tvůj nový pán brzy zkrotí." Jeho slova jsou tvrdá a jeho hlas také. Pomalu se blížíte městu. Je to město za kamenými hradbami. Zdá se že je zde velmi živo. Když projíždíte branou stráže vás sice nezastaví ale ruch na ulicích je velmi vydatný. Nikdy jsi neviděl tolik lidí na jednom místě. Kráčíš za vozem po dlážděné ulici a vidíš jak lidé ustupují abyste mohli projet. Jejich tváře jsou zvídavé a v některých jako bys viděl náznak arogance. Projíždíte mezi domy, ale brzy pak i mezi stánky s nejrůznějším zbožím. Vidíš zbraně a různé exotické lidi, vidíš nádobí, ovoce, zeleninu ať už cizokrajnou nebo místní, vidíš kejklíře a dalších mnoho lidí, elfů, trpaslíků, brabraů, ale i kroolů, hobitů a kudůků. Váš vůz zastaví nedaleko podia a tebe pak přijde jeden z těch mužů odvázat. Jený než, který ti předtím chrstnul vodu do tváře. "Napij se.", pobídne tě a z měchu ti vlije trochu vody do úst. Pak už jste ale vyvadeni na pódium, kde jakýsi prodejce začíná hlásit: "Račte přijít blíže, pojďte dobří lidé, nejověšjší nabídka otroků je zde pro vás!", rozléhá se tržnicí jeho hlas. Zvláštní že nezačali s tebou. Snad pro tvou vzpurnost, ale nemůžeš si tím být jist. Muž začal vychvalovat vlastnosti chlapce, který tě udal když jsi se jim snažil utéct. Lambry Procházíš se tržnicí a myslíš na katanu, kterou jsi zahlédl u jednoho stánku. Byla to vskutku nádherná zbraň z velmi kvalitní oceli. Rozhodně by stála za hřích. Ale i tak nezůstáváš u jediného stánku a pozoruješ kejklíře uprostřed a také plnění různých soutěží. "Račte přijít blíže, pojďte dobří lidé, nejověšjší nabídka otroků je zde pro vás!", rozléhá se tržnicí něčí hlas. Ano i toto patří každý rok ke zdejším trhům. Prodej lidí, sesbírancýh kde všude možně po světě, kteří jsou přivážení a kupováni jako dobytek. Hlas mluvčího se rozléhá neodbytně a i lidé kteí o něco takového nemají zájem se tam ohlížejí a nebo se i jdou podívat blíže. Začínají se uličky mezi stánky vyprazdňovat jak lidé chodí k pódiu. |
| |
| Muž mi chrstne vodu do obličeje a já mu věnuji nenávistný pohled. Nenávidím ho, nenávidím!, pomyslím si a držím se jen silou vůle abych mu něco neřekl. Ne že by mi na tom až tak záleželo, ale nerad bych dostal ještě facku. Jeho mohutné tlapy, které snad má místo rukou vypadají že jedna rána a je se mnou konec. Vůz se dá znovu do pohybu a já jen lituji toho že jsem skutečně neomdlel. Býval bych rád. Jdu se skloněnou hlavou apřemůžou mne slzy. Nenávidím celý svět. Všechno se proti mě spiklo a já přitom nic nikomu neudělal. Měl jsem jen jediný dětský sen. Jen jediný a tohle má snad být jeho splnění? To sotva. Projdeme branou. Chtěl bych říct strážím, že mne odvádějí násilím, že sem nepatřím, že mi zabili rodiče, ale stráže se s vůdcem těch otrokářů baví jako nejlepší kamarád a dokonce si od něj koupí trochu tabáku. Zavřu již otevřená ústa a sleduji povýšenecký pholed strážného, když jsem provazy nucen kráčet za pomalu jedoucím vozem. Projíždíme mezi domy. Sleduji lidi a jejich zvědavost. Zaslechnu nějaké děcko co se ptá své matky co jsem provedl. Rád bych mu odpověděl že nic a požádal třeba tu ženu o pomoc, ale ona jen zakryje svému synovi oči a tiše řekne: "On je otrok, s takovými se nebav!" Píchne mě u srdce. Proč?! Proč já...?! Copak jsem něco provedl? Co jsem komu udělal? Proč mi nikdo nepomůže?!, proklínám všechny lidi za jejich lhostejnost, předsudky a strach. Sám se bojím ale to je jiné. Mě přece odvádějí a ne je. Mě zabili rodiče a ne jim... Vůz zastaví uprostřed náměstí u jakéhosi pódia. Ostatní kluci slezou z vozu a a jsou odvádění nahoru. Ke mě přijde jiný muž z otrokářů než jejich vůdce a odpoutá mé ruce. "Napij se.", nabádá mě. Zřejmě mu došlo jakou mám žízeň. Neubráním se vděčnému pohledu když hltavě vypiju několik doušků. "Co bude dál...?", zeptám se mírně vyděšeně, ale on už mi neodpoví. I mě vyvedly na pódium a já sleduji zoufalým pohledem lidi podemnou, kteří přicházejí za zvuku slov toho kdož prodává. Je to obtloustlý muž, který zřejmě nikdy nepoznal bídu a tak mu věnuji též jeden nenávistný pohled. Jako prvního prodávají toho, který mi překazil útěk. Měl bych ho nenávidět a snad to tak i je, ale jsme přeci ve stejné situaci a já jsem nucen uznat i jeho důvody proč mi útěk překazil. Prostě se nedokázal vyrovnat s tím že bych měl já být svobodný a on ne. Cítím k němu zlost ale více cítím úzkost a strach z toho až přijde řada na mě. |
| |
| Zamyšlen sleduji počínání kluků proskakujícími hořícími obručemi a následně dělající různé kotouly. Dobrý trénink napadne mne když si vspomenu na své živobytí. Přemýšlím jak se dostat k té kataně, když mne vytrhne hluboký hlas, který přehluší večné : exotické koření, zéééleniná, náušnice, korále.... Otrokáři. Otroky znám a zvykl jsem si na jejich přítomnost na polích nebo vykonávající nebezpečné práce. Můj otec byl vždy proti tomu vlastnit otroka, ikdyž já si myslím, že občas je lepší, že zemře nekdo jiný namísto mne. Zatím jsem se do takové situace ale nedostal, takže vlastně nevím jak bych se zachoval. Každopádně otrokáři mi simpatičtí nejsou. Je to část trhu stejně jako kejklíří anebo mladí kapsáři, tak se jdu podívat blíže, na pódium kde začína dražba... |
| |
| Lidé na náměstí brzy zahltí přístup k pódiu a a Lambry se dostane sice docela blízko, ale ne až úplně k podiu. Dražba prvního chlapce už je téměř u konce. Je to zvláštní sbírka tváří, které se dívají a budou prodávány. "Prodáno!", zahalasí prodavač a první chlapec je doveden k jednomu ze statkářů. Bude mít asi těžkou práci, ale rozhodně nebude strádat. Jenže pak se kome Lambryho protáhne štíhlý, vysoký muž celý v černém ve vysokých botách a a lidé mu ustupují. Lambry jej zde již viděl a pro Travise je toto celé něčím novým. Ten muž přistoupí až k pódiu a začne se na jednotlivé hochy vyptávat. Prodavač mu odpovídá a nezapomene se zmínit i o tom jak je Travis těžko zvladatelný. Ve tváři toho muže zející chladem a netečností se objeví náznam zájmu a prohlásí že by chlapce koupil za sto zlatých. To je nejvyšší cena, kterou zde zatím kdo nabýdl a nikdo se nemá k vyšší. Lamrby pak vidí že blonďatý chlapec se vzpurnou tváří i když mírně uslzenou je prodáván tomu muži v černém, který ja pravou rukou místního hraběte, ovšem nikdo neví v čem přesně jeho práce spočívá. Travis je tedy prodán za sto zlatých a nyní jej svádějí z podia. |
| |
| sleduji dění tak jak mohu a snažím se porozumět. Prodali prvního z nás stojících na podiu a muž plný svalů ale dobře vpadající i s poměrně kulatou vřelou tváří si jej odvádí. Ten měl zdá se ještě štěstí..., pomyslím si a sklopím pohled, který je ovšem znovu upoután mužem v černém, který přichází blíže a lidé mu ustupují. Začíná se vyptávat ale já jeho slova neslyším protože mne zcela upoutala jeho chladná tvář. Ze všeho nejvíc se hrozím toho e si vybere mne. Neumím si ten strach vysvětlit. Roztřesu se... Pak jsem náhle prodán a uvědomuji si to. Odvádějí mě k tomu muži a já pocítím závratnou touhu utéct. Nekryji již své zděšení a strach. Vzpírám se těm, kteří mě k němu vedou, ale je to zbytečné, jsou to silní muži a tak náhle stanu tomu muži tváří v tvář... |
| |
| Pozoruji dení kolem, když kolem mne projde ten Muž. Cítím k němu pokoru i závist, na jedné straně bych chtěl být jako on, mít úctu lidí, ale na té druhé, když si představuji co je asi jeho povoláním. No ikdyž... Otrok našel svého nového pána, ale nezdá se, že by se mu to moc líbilo. Chvilku pozoruji jeho marný zápas a pak mi zmizí někde v davu. Další otroci jdou na odbyt velmi rychle. Dražba bude probíhat ale ještě dlouho, otrokáři mají vždy široký výběr. Minulý rok si tu jedna postarší bohatá panička koupila takového mladíka, každy ví k čemu. Rozejdu se projít po další části tržiště, tyto jarmarky bývají opravdu rozsáhlé a zasahují i do vedlejších ulic. Dá se zde najít snad vše. Už vidím odpoledne matčinu rozzářenou tvář nad novými lahvičkami, flakónky a rozličnými kořenkami. Zastavím se opět u jednoho stánku s exotickými zbraněmi. Na pultu jsou vyskládány krásné dýky a hvězdice. Prodejcem byla slečna v podobných letech jako já, ale určitě nebyla výrobcem. Mluvila cizým jazykem, ale poznal jsem z jejího vyprávění slova Assassin - vrah. Ovšem že prodávat zlodějské náčiní na veřejnosti je zakázané, ale tady to bylo maskováno jako normální pomůcky k lově zvěře. Koupil jsem si 2 nože, připadli mi velmi dobře vyvážené a akorát tak do ruky a 4 hvězdice. K mání bylo i kožené pouzdro, které jsem si také koupil. Všechno sedí báječně a pod kabátem ani nedře. Poklonil jsem se slečně a znovu a znovu se procházel kolem katany. Když bylo po poledni vyrazil jsem domů. Je čas připravit se na akci. Doma ještě nikdo nebyl a tak jsem své nové vybavení pohodlně uklidil za tajnou stěnu za skříní v pokoji a převlékl se do domácího. Ve špajzu jsem si ukrojil kousek sýra a šunky k obědu a snědl je společně s pečivem v jídelně. Po obědě přišla siesta a k večeru už mne budila matka, která zrovna přišla domů, aby uvařila než se otec vrátí. Načež jsem vyrazil nahoru do pokoje a převlékl se do nočního oblečení (černé boty, kalhoty, kabát s kápí...). Nezapoměl jsem si na nové zbraňové vylepšení a otevřeným oknem jsem vklouzl do postraní uličky vedle našeho domu. Už nastává šero a trhy budou pro dnes zavírat. Pomalu jsem se dostal až k jedné ulici vedoucí na náměstí a díky zíďce jsem se vyškrábal na jednu ze střech domů. Už je tma a bordely a hospody rozsvěcují u vchodů lucerny. Odsuď vidím dobře na svůj objekt zájmů. Malý šikmooký obchodníček právě začal balit krám, pečlivě sleduji kam co ukládá, ikdyž to ve stále hustší tmě není jednoduché. Chci ho sledovat tam kde si nechá zboží a pak si jednu z těch nádherných zbraní vypůjčit - na pár let. |
| |
| Lamrby Celý den byl jako ze škatulky. Všechno šlo podle plánu a ty jsi se i s novým vybavením uklidil do svého pokoje, kde jsi se spánkem a odpočinkem připravoval na noční akci. I vše co následovalo se dá říct proběhlo podle tvých plánů. Vyšel jsi do uličky a zídkou vylezl na střechy po nichž jsi se dostalů k trhům a sleduješ obchodníka s šikmýma očima, který uklízí svůj stánek. Je vidět že je to velmi pečlivý muž. Vlasy černé barvy, svázané do copu vzádu na hlavě, střídmé, klidné a uvážlivé pohyby, které pečlivě s precizností mistra zbrojíře ukládají každý jednotlivý exponát na jeho předem vybrané místo. Zdá se že mu jsou ty zbraně dražší než těch několik desítek zlatých, které za ně požaduje. Tobě je jasné že za tuto cenu by je nikdy nemohl prodat. Ne tady. Je tu několk znalců i ysběratelů, ale jeho stánek je na takovém místě že tam nikdy nikdo z nich nezabrouzdá. Jak by tento prodejce snad ani nechtěl aby bylo jeho zboží prodáno. Konečně je s prací hotov a ty víš kde leží v pouzdře a krabici, uložená katana, kterou jsi si vyhlédl. Muž ulehá ke spánku vzadní části svého stánku. Počkáš až malá lucerna uvnitř pohasne a pak už máš zdá se volnou cestu. Nikde v okolí se už nesvítí. Travis Přivedli tě k tomu muži a přinutili pokleknout. Dívá se na tebe pronikavým zrakem. "Ceníš si svého života?!", na okamžik se odmlčí a z rukávu bleskurychle vytáhne dýku, kterou ti příblíží k hrdlu. Tvůj strach je téměř hmatatelný a tak když chvíli pozoruje třas celého tvého těla dýku zase skryje do rukávu a přikáže těm dvěma. "Ať vstane! Půjde se mnou." Dva muži tě zase postaví na nohy. Tvé ruce spoutají a provaz dají muži, který tě koupil. Zřejmě abys neměl touhy uniknout. Když tě odvádí všimneš si jakéhosi mladého elfa s kloboukem, ale nemáš čas jej blíže zkoumat. Jsi veden městem. Cesta je dlouhá, ale ne tak jako cesta za vozem a tak brzy dojdete do zcela obyčejného domu, který není ani ničím zvláštní, dokud muž nevejde a ty za dveřmi nezříš muže, který vypadá jako nějaký kat. "Dejk ho k ostatním. Žádná jména! Víš co máš dělat. Tři dny žádné žídlo, pak přijdu!" řekne mu muž co tě koupil a před mu provaz na kterém jsi uvázán. Muž - kat si tě převezme a mlčky přikývne. Ještě vidíš jak se za tvým novým pánem zavírají dveře, které tě od něj nyní dělí a ty jsi pak veden kamsi do sklepení. Další několikerov dveří a schody až poté stanete před kovovými dveřmy, které ten muž otevře a tebe tam prostě strčí. V místnosti je zcela tma. "Dobrou nco, děcka...", řekne ten muž hlubokým hlasem a dveře se opět zaklapnout. Ani jsi se nstihl rozhlédnut. "Kdo jsi...?", zeptá se tě po chvíli různých zvuků, kdosi ze tmy. |
| |
| Přivedli mě k tomu muži a přinutili pokleknout. Vzpíral jsem se ale zbytečně. "Ceníš si svého života?!", zeptal se chladně muž v černém. Celý se třesu. Strach mi téměř celého obestírá a já nevím co dál mm dělat. Jeho dýka se jasně zaleskne a já už téměř vidím jak můj život zkončí teď a tady, ale on se jen chvíli dívá a zdá se že se i baví mou bezmocí. "Ať vstane! Půjde se mnou." řekne nakonec a dýku skryje zpět do rukávu.Muži mi svážou ruce a konec provazu dají jemu. Chtěl bych mu říct ať mě propustí ale je mi jasné že to mým osudem není. Dal za mne sto zlatých a takovou investici jistě jen tak na svobodu nepropustí. Jdeme městem. Vůbec se mi to nelíbí, ale nemohu nic dělat. Únava mě už začíná zmáhat, ale snažím se jít dál. Nechci vypadat jako úplný slaboch. Nechci mu udělat tu radost abych o něco prosil. Přijdeme k jednomu domu. Nevím co bych o něm řekl a tak čekám až se dveře otevřou. Muž co stojí v nich ale ve mě vzbudí ještě věrší strach. "Dejk ho k ostatním. Žádná jména! Víš co máš dělat. Tři dny žádné žídlo, pak přijdu!", řekne můj páín tomu muži co vypadá jako kat. Ten si převezme má pouta a přikývne mému novému pánovi. Dveře se zavřou a já sklopím beznadějně hlavu. Chci se vzepřít ale sotva napnu pouta dostanu takovou facku, že mi div neulétne hlava. Bojí mě od facky opuchající tvář. Slzy mi tečřou z očí. Nedokážu je zastavit. Cítím se jako zvíře lapené a zavřené do klece. Kuž - kat stále nemluví a já nevím co dál. Kam jsem se to dostal? Co je tohle za příšerné místo?!, ptám se sám sebe. Jsem veden do sklepení, ale cestu nevnímám. Nemám co bych si na ní měl pamatovat. Je to obyčejná cesta do sklepa. Když tam konečně sestoupím jsem přiveden ke dveřím, které jsou celé z kovu. Zaharasí klíč v zámku a otevře se petlice, přičemž jakmile je vstup do místnosti volný jsem dovnitř strčen jako kus hadru. Jsem obratný. Na zem tedy nespadnu, ale i tam to nebylo nic příjemného. Tvář mne stále bolí a tady je hrozná tma. Mám strach ze tmy. "Proč...?", vydere se z mých úst, ale muž řekne jen výsměšně: "Dobrou nco, děcka..." a zavře dveře. Všude je tma. Zhroutím se a choulím do klubíčka na zemi. Zůstanu sedět uprostřed místnosti protože se bojím co na mne v temnotách čeká. "Kdo jsi...?", zaslechnu vyděšený hlas ze tmy. Rty se mi chvějí, ale já se nezmůžu na odpověď. "Jsi taky vězeň? Kolik ti je... ?, ptá se dál a já nevím co bych řekl... "Ano...", řeknu jen. Na víc se zdá se nezmohu. |
| |
| Travis Všude je tma. Slyšíš šustivé zvuky. Slyšíš šouravé zvuky... Někdo se tě dotkne. "Jak jsi se sem dostal?", ozve se znovu hlas, který tě poprvé oslovil ale tentokrát odněkud zblízka. "Já jsem Redan a ty?", představí se. Pak se ze tmy ozve ještě jeden hlas. Zní jako dívčí. "Já jsem Rebeca." "A já Tedd.", zaslechneš ještě nějakého chlapce. "Říkali kdy nás pustí? Nebo proč jsme tady?", zasypet tě Redan otázkami. |
| |
| Sedím ve tmě. Třesu se. Co se to stalo se všemi lidmi? Kde jsou strážní, ktzeří brání zákon? Kde jsou rytíři, kteří brání vezpraví? Proč se mi tohle stalo? Já tohle nechci... Mami... Tati..., ubíhají mé myšlenky, které mi ale nikterak nepřinášejí úlevu. Zvuky které slyším mě téměř přivádějí k šílenství. Nevím c mám dělat. Chtěl bych se pohnout ale to nedokážu. Někdo se mě dotkne a já se leknu tak že vykřiknu. Odplazím se kus stranou a vyslechnu všechno to co mi říkají. Jména si ale nezapamatuji. Žádná jména! , vzpomenu si na slova muže, který mě sem dal zavřít. Vzpomenu si na všechno co bylo na trhu a pak zde. Měl bych jim to povědět? Povědět že nás teď budou mořit hladem? Neublíží mi? To jim přeci nemůžu říct..., napadá mě. Připadám si bezmocný. Zoufalství mě ničí. Slzy mi tečou z očí a já začnu posmrkávat. Jak dlouho tu už asi jsou?" "Jak dlouho tu j-jste...?", zeptám se nakonec nahlas. Cítím potřebu mluvit. Jsem ve tmě a můj strach je úzkostlivý. Sotva mohu dýchat. Jejich hlasy mne ale drží při vědomí a při smyslech. Potřebuji s nimi mluvit. "Nějaký muž mne koupil na trhu... Jsem otrok..., vypovím v krátkosti co se mi přihodilo. Nevím jestli to dokážou pochopit, ale doufám že ano. Nepředpokládám že by de kdokoliv z nich byl dobrovolně. |
| |
| Travis Vypovíš co jsi říci chtěl. Chvíli je tíživé ticho, které se vrývá hluboko do tvé mysli. "Teprve chvíli..." zaslechneš Redana. "Byl jsem tu první. Může to být tak dva dny. Pak přišla Rebeca a po ní Tedd. Nevíme proč jsme tady. Já se ztratil rodičům ve městě a požádal takového divného muže jestli by mi poradil. Místo rady se mi ale dostalo jen pout a odvedení sem...", vysvětlí. Pak začne vysvětlovat Rebeca. "M rodiče zemřeli. Chvili jsem kradla abych měla co jíst ale pak mě ten chlap chytil a z jeho očí čišela krutost. Zavřel mě sem..." "Já si to moc nepamatuju. Prostě jsem šel s mým otcem a ten mě sem přivedl. Řekl že přichází splatit svůj dluh. Myslím že mu to vadilo, že mě sem musí dát, ale stejně to udělal... Nechápu to...", zakončí to Tedd. Vyslechneš všechny jejich příběhy. Zdá se že by jste mohli být dorá parta, kdyby všechno šlo takhle dál. Kdybyste nakonci této noční můry byli všichni propuštěni. Ty ale víš co vás následující dny čeká... |
| |
| Poslouchám a postupně se mi ulevuje. Uvědomuji si že nás všechny spojuje stejný muž a stejné bezpráví spáchané na každém z nás. Nerozumím tomu jak to někomu může procházet. Tohle přeci není možné... Co bude teď? Copak pro nás nikdo nepřijde? A jak mohl Teddův otec jen tak přivést svho syna sem? Věděl co zde Tedda čeká? Jak myslel to že musí splatit dluh? Co může otec dlužit že musí jako splátku dát svého syna? Celý svět jako by se převrátil vzhůru nohama. Chtěl bych jim říct co nás čeká, ale uvědomím si že naděje je někdy to poslední co máme a že nemám právo jim ji vzít. Vzpomenu si na příběh o labyrintu. Taky byli zavřeni. Nuceni pracovat s jedinou nadějí. Když projdou labyrintem budou všichni volní. Mnoho se jich snažilo až to jeden prošel. Když byl přiveden k labyrintu ukázali mu mapu. Podle té mapy ale labyrint neměl východ. Než se otevřela brána přišel jeden z dětí věznitelů a pravil mu že cesta existuje, ptal se vyzivatel proč mu to říká. Pamatuji si doslova co mu bylo odpovězeno. "Vzít někomu naději je ten největší hřích..." Konec toho příběhu byl smutný. Moc smutný na to abych se jím nyní zabíval. Potřebuji mít nějaké světlo. AlespoNˇve své mysli abych se měl k čemu upřít. Vím co mě nyní čeká a nezbývá mi než doufat že po třech dnech hladu nás propustí... |
| |
| Padá rosa a konce prstů začínají ledově bodat do nervů. Letošní zima přichází opravdu nějak moc rychle. Od úst mi jde pára. Sáhnu pod kabát a ledové prsty mou hruď zahalí do nepříjemného pocitu. Rouškou si zakriji ústa a pára už od úst nestoupá. Ještě chvíli čekám a pozoruji okolí. Pijáci jsou zalezlí v hospodách a normální lidé už dávno spějí. Občas se z nitra města ozve nějaký ten zvuk, asi mí kolegové. Je zajímavé, že ač jsem si jist, že je toto město plné drobných lapků a vrahů ještě neméně (snad i zásluhou toho služebníka hraběte co jsem ho dnes opět viděl), tak nikdo zde nezřídil žádný cech. Jsou tu sice malé party kamarádů, ale nic velkého. Pomalu a opratrně slézám ze střechy. Oslizlé tašky se stávájí smrtelně nebezpečným místem k arktickým kouskům. Poslední dva metry seskočím a dopadnu v podřepu na nohy. Rozhlédnu se uličkou a chvilku poslouchám. Nic. Napřímím se a jdu podél jedné ze zdí, až dojdu na roh ulice, kde začíná náměstí. Pokračuji podél stěny až dozádu ke stánku toho muže. Pomalu ho obejdu a rozhlédnu se zda mne nikdo nepozoruje. Zevnitř se ozývá tiché chrápání. Šáhnu do kapsy pro vcelku pevný drát a sformuji ho do tvaru klíče. Potichu dojdu ke dveřím boudy a zpod kabátu vyndám nůž, daje si ho mezi zuby. Rozhlédnu se... Zdá se, že drát do zámku pasuje dobře, teď jestli půjde odemkout.... |
| |
| Lambry Zámek neslyšně cvakne a dveře se ti otevřou. Všude je tma, ale to ti nedá tolik problémů. Dveře ani nezavržou a ty se pomalu a tiše vplížíš dovnitř. |
| |
| Travis D2ti s tebou zavřené jsou zhruba tvého věku. Dozvíš se že Redanovi je šestnáct, Rebece, čtrnáct a Teddovi patnáct jako tobě. Povídáte si abyste zahnali úzkost. Zdá se že všichni si zde potřebují povídat. Je to hrozný stereotyp ve tmě jen za zvuku stejných hlasů. Vždy po nějaké době vám přinesou pití, které prostrčí otvorem ve dveřích, který ale následně ihned zavřou. Vody nedostáváte mnoho, ale trochu ano. Jen však tolik abyste přežili. Brzy vás tedy začne sužovat nejen hlad ale i žízeň... |
| |
| Chtěl bych se až zaradovat, ale ještě se rozhlédnu okolo sebe, než vklouznu dovnitř. Drát pečlivě uložím do kapsy a jeho místo v ruce zaujme nůž. Pomalu a tiše přistupuji k posteli stále chrupajícího menšího muže. Přistupuji - ono je to spíše takové pomalé pošoupávání nohy po zemi, abych o něco nezavadil. Když jsem nad jeho postelí můž přestane chrnět a zamlaská. Nastane ticho přičemž ustrnu jak solný sloup. V nastalém tichu bych se vsadil, že slyším vlastní srdce. Nové zachrápání mi dodalo signál, že je vše v pořádku a nastalý koncert bude brzo ukončen. Nad muže ležícího na zádech se pomalu nakláním zatímco levá ruka se připravuje bodnout, pravá chce umlčet víkřiky bolesti. Poslední chvilky rozhodování a nervozity. Teď. křikne mi v mysli a dýka dnes koupená v tržnici probodne hruď muže a nalezne své místo v plíci a ledvině. Myslím že jsem mu tou ranou zlomil i pár žeber, možná i natrhl komoru srdeční. Druhá ruka zatím sevřela usta objeti a přitlačila její hlavu do polštáře. Bolestí mne málem ten člověk pokousal, ikdyž prokousnout kožené rukavice může být dost problém. Když už umírá zakroutím dýkou v jeho těle a trhnu s ní zpět. Rukavici mám trochu od krve a kolem rány vyrostla nádherná rudá lilie. Bohužel v této tmě její krásu nikdo neocení. Tak to dnes nebude jen katana. Rozsvítit nemůžu a byl bych si jist, že v té budce nějaká ta tajná skrýš bude, ale co nemůžu udělat teď udělám později. Bedna do které dal stařík své zboží je vidět i v tomto šeru, atak si ji potichu připravím u dveří. Staříkovi prohledám kapsy a skřín s jeho věcmi. Podívám se také pod postel a i do nějakého toho šuplíku. Dělám často pauzy a poslouchám jestli nejde někdo okolo a když ano přestanu se hýbat po dobu co je slyším. V podřepu je to někdy velmi nepříjemné. Nakonec svého prohledávání místnosti přikryji staříkovu mrtvolu peřinou aby zítra ještě tolik nesmrděla, kdybych sem musel, ikdyž si myslím, že to za tuto noc vše vzládnu. |
| |
| Lambry V kapsách ten muž neměl nic. Úplně prázdno. Ve skříni s věcmi nalezneš několik kusů cizokrajného oblečení na převlečení. Jedná se převážně o volné černé obleky, pohodlného střihu a jeden je upnutý a dokonce je u něj i kukla, černá jako vše ostatní. Náhle něco zslechneš. Tiché pomalé kroky jdoucí po tržnici. Boty toho člověka neklapou, takže to nebudou dřeváky. Neslyšíš skřípot kovu, nebude to tedy ani stráž. Boty vržou jako kůže. Asi to nebude nikdo vyloženě chudý, když si může dovolit kožené boty s pevnou podrážkou. Travis Přespíte. Ráno je u dveří čbán vody. Redan jej přinese do prostřed místnosti, kde jste se choulili jeden k druhému, aby vám zde od podlahy nebylo chladno. Jeden po druhém se napijete. Tedd tě upozorní že musíte s vodou šetřit. Toto je údajně příděl na jeden den. |
| |
| Mluvíme a prokládáme to mlčením. Tma je úzkostlivá a i když si vyprávíme to co všichni ti tři mezi sebou už dávno znají, takže poslouchají vlastně jen mé vyprávění tak nám to až tak moc nepomáhá. Začíná na mne padat únava. "Měli bychom jít spát... Nevíme co bude zítra...", vyslovím své obavy. Tedy vlastně jejich obavy. Já vím přesně co bude zítra. Nic! Nic jen ta tma a hlad! Celé tři dny zde budeme zavření. Pojednou se mi chce na záchod a tak ještě v noci vstanu a ptám se Redana. "Kde se tu můžu vyčůrat?" Chlapec ukáže do rohu místnosti a řekne mi že mám jít stále rovně. Jeho ukázání jsem sotva mohl postřehnout, ale nakonec mi upřesní směr po matu a já se tam vydám. Několik váhavých šouravých kroků mne dělí od místa kam mám dojít, ale když tam dojdu zjistím že zde nic jako kadibudka prostě není. Tázavě se ohlédnu ale nic nevidím... Jsme tu jak zvířata! Proč se tohle muselo stát zrovna nám? A co od nás vlastně chtějí? Zaženu takové myšlenky jsem už vážně moc unavený. Stáhnu kalhoty a začnu močit na zeď v rohu. Když jsem hotov opatrně se vrátím k ostatním. Tedy až poté co si gatě opětovně natáhnu. Nohou narazím do něčí ruky. "Pardon...", omluvím se dotyčnému a usadím se opět k nim. Nakonec se nám podaří skutečně usnout. Trvá to dlouho, ale nic jiného nám nezbývá. Zem je chladná a my se chceme držet u sebe... Ráno se probudím až jako poslední. Čbán vody je již mezi námi a tak se také jedním douškem napiji. Jsem si více než ostatní vědom že musíme šetřit a tak se napiji jen málo. Tu vodu máme na celý den? Zeptám se ale vlastně odpověď znám. Jen nechci aby to vypadalo podezřele. Jsem odhodlán udržet je všechny naživu a pokud možno i dostat odsud ven. |
| |
| Ustrnu jako kdyby do mne vrazil někdo jehlu. Na chvilku snad i zapomenu dýchat. V uších mi pulzuje, jak se mi rozbušelo srdce. Připravým si do ruky dýku, ještě je trochu od krve a dívám se na dveře. Jsem připraven po osobě, která by se ve dveřích objevila ji okamžitě vrhnout. Ještě, že jsem nerozsvítil, tou škvírkou pod nimi by to bylo vidět. Čekám až ty kroky opustí náměstí... |
| |
| Lambry Téměř nedýcháš abys slyšel a nebyl slyšen. Kroky jsou pomalé, ale rozhodně nevypadjí že by chtěli opustit náměstí. Kroky ustanou přesně naprti dveřím za nimiž se nacházíš a tichý hlas prořízne ticho v němž se utápíš uvnitř místnosti. "Vem co jsi chtěl Lambry, a vyjdi ven. Mám s tebou jisté jednání." Ten hlas už jsi někdy slyšel, ale nevzpomínáš si kde a dky to přesně bylo. |
| |
| Sakra prokleju sám sebe. Musel mě asi sledovat. Ze skříně si vezmu ten oblek s kapí, teď stejně není čas něco zkoušet. A u dveří vezmu onu bednu. V druhé ruce (levé) mám stále sevřenou dýku, ale ta už je zpoloviny v pochvě, a zakrytá kabátem. Pln nejistoty a obav pomalu pootevřu dveře, je chladno. Jsem připraven se okamžitě rozeběhnout a utéct, ikdyž už bych ani neměl kam. |
| |
| Lambry Vyjdeš ven nastevřenými dveřmi. Venku stojí ten muž v černém, kterého jsi dnes dopoledne viděl na trhu kupovat toho otroka. "Buď zdráv, Lambry. Mé jméno není důležité jakož ani to proč jsem zde. Povím ti jen že bych s tebou rád uzavřel obchod a nabýdl ti práci, co ty na to?" Jeho hlas je vyrovnaný a děsivě chladný. V jeho černých očích mu zajiskřilo což ty vidíš jen díky vzdálenému odlesku světla pouliční lampy. |
| |
| Taranys Procházíš se přírodou a lesy nedaleko hraběcího města Farth. Je to království lidí, které sousedí s královstvím elfů, kde jsi vyrůstal ve svém hvozdu I'knab. Jenže onen hvozd je přeci jen daleko a ty i když jsi v lese vidíš značné rozdíli mezi tímto lesem a rodným hvozdem. Už je noc. Na kraj padla tma neobvykle rychle a ty nyní hledíš z okraje lesa na město. Vidíš jak se na hradbách procházejí strážní s pochodněmi jejichž mihotavé světlo je jediné, které je v noci vidět. Tedy kromě scvětla měsíce a hvězd. Když jsi dnes kolem dopoledne přišel do tohoto kraje viděl jsi vůz vjíždějící do města. Za voze byl připoutaný chlapec a na voze několik dalších lidí. Tvé bystré oči rozpoznali i na tu dálku že se jedná o další chlapce, ale to už vjeli do města. Přemýšlíš zda vejít či nikoliv a přemýšlel jsi nad tím vlastně již v průběhu dne, ale to jsi si zvykal na zdejší přírodu a les. Nyní tě tvá pouť opětovně zavedla k městu, které se v noci zdá být klidné. |
| |
 | soukromá zpráva od Taranys pro |
| |
| soukromá zpráva od Taranys pro |
| |
| soukromá zpráva od Taranys pro |
| |
| soukromá zpráva od Taranys pro |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Nechci hrát špetanou... |
| |
| Pokud mě tedy stráže vpustily dovnitř tak se poohlédnu po nějaké hospodě či místní putice. Po cestě si dávám pozor na případné zloděje. |
| |
| Trochu jsem to i čekal, že to bude on. Myslím, že služeby co vám já mohu nabídnout, nebudou až tak moc kvalitní, jelikož jak vidím, jsem si vás nevšiml, když jsem se... ehm ... když jsem zašel na návštěvu. Což mne velmi rmoutí. usmeji se. Rychle ale potichu zavřu dveře, ikdyž mi je jasné, že i on ví, co se tam uvnitř dělo, ale o této části "práce" se prostě mezi námi nemluví. Ikdyž jsem si téměř jist, že mé toulky po městě jeho noshledi museli sledovat už velmi dlouho. Nebo že bych se přecejen ohledně toho cechu mílil? zamyslím se na chvilku a má levá ruka přestane svírat dýku a nechá ji v pochvě. |
| |
| Lambry "Tvůj úkol by byl netradiční, pro někoho jako ty, ale řekněme, že nemám tolik času abych se tomu mohl věnovat sám a v dnešní době je každá ruka dobrá...", říká trochu tajemně a v očích mu nebezpečně zaleskne. "Tvůj úkol by spočíval ve výcviku. Cvičil bys jedno dítě našemu umění. ", odmlčí se abys měl možnost si všechno přebrat v hlavě. "Měl bys po dobu výcviku záštitu mého cechcu a co si vyzískáš, bude tvé. Samozřejmě ani toto nechci zadarmo. Každý den výcviku ti bude vyplacen zlaťák a pokud svou práci odvedeš dobře, celkově dostaneš odměnu dalších sta zlatých. Ovšem vyžaduje to jistou flexibilitu. Bude třeba jej odvést odsud a pokračovat do jiného města, ale to bys jistě také zvládl, že?", přejede tě zkoumavým pohledem. |
| |
| Při každém jeho slovu by se mi chtěla ústa otevřít víc a víc, naštěstí je nechám zavřená. Cech? Jakto že jsem neměl ponětí, že je tu cech. Do nového města, no ikdyž tady mě to už dost nudilo, a stejně, když řeknu ne, nadělám si jen problémi, je ve výhodě. Už vím proč je tak úspěšný. Pomalu mi dochází, že mé obavy z tohoto člověka se potvrdili. Jeho pohled je mi né až tak příjemný, navíc když si uvědomím, že by mne tento človek mohl jedním lusknutím prstu zbavit života. No můžeme to zkusit, začít v novém městě bude chtít ale čas a peníze. dám trochu důraz na poslední slovo. Výbavu sice už nějakou mám, ale pokud mám někoho učit, budou to další výdaje, plus nějaký hotel, jídlo, oblečení... Stejně asi nemám na výběr že? zeptám se ho když se opírám o budku. |
| |
| Lambry "Dostaneš jako zástavu padesát zlatých, souhlasíš? Odedneška za dva dny přijdeš k domu číslo 48 ve Vavřínové ulici a zaklepeš třikrát rychle za sebou na dveře. Budeš tázán na heslo a tím heslem bude Učedník. Jakmile řekneš příslušné heslo budeš vpuštěn a bude ti předáno ono dítě, které budeš učit. Vše ostatní se dozvíš na místě, souhlasíš?"zeptá se nakonec. ZUeptáš se zda máš navýběr a na jeho tváři vykvete nehezký úšklebek, který má k upřímnosti velmi daleko... "Ale jistě že..."řekne jako by nic. "Vždy je možnost volby." dokončí své konstatování, přičemž tě nespouští z očí. |
| |
| Ten člověk se mi vůbec nelíbí, tedy hlavně ten jeho usměv, asi to bude tím, že je jako já. Rozhlédnu se kolem jestli nás někdo nesleduje, ikdyž v husté tmě těžko někoho dobře vybaveného spatřit. Ikdyž bych se vsadil, že jsem na jedné ze střech zahlédl nějaký stín a odlesk v měsíčním světle vypadal jako kuše. Myslím, že jsme uzavřeli obchod, pane... ? řeknu mu a převezmu levou rukou vybavení, které před chvilkou ještě patřilo příslušníkovi šikmooké menšiny. Podám mu pravou ruku, jsem přecejen slušně vychován. |
| |
| Taranys Stráže tě vpustili dovnitř. Něco si šeptali, ale nerozuměl jsi ničemu z toho. Město je setmělé. Jen na hlavních ulicích vidíš rozsvícenné lampy. Hledáš nějakou hospodu, ale zde to neznáš a tak ani nevíš kde začít. Tu a tam uvidíš do noci rozsvícené okno. Tvé kroky tě pomalu ale jistě vedou držet se na hlavních ulicích, které tě ovšem vedou stále blíže a blíže náměstí, kde touto dobou mají být trhy. Tedyx přes den. Samozřejmě že v noci bude všechno zavřené... Přiblíží se stánkům. Náměstí není dobře osvícené. Ty stányk skýtají mnoho stínů a ty sechceš vyhnout zlodějům. Nakonec tě ale osloví dům s vývěsním štítem hlásajícím: Krčma U Divokéhjo kance. Je ještě otevřeno, ale poslední dva opilci právě vycházejí ven, podpírajíc jeden druhého. |
| |
| Lambry Muž se ušklíbne a pak přistoupí ještě o krok blíže, aby opětoval tvůj stisk. "Tedy odedneška za tři dny...", připomene ti celkem zbytečně. Jeho pohled je ostražitý a nedá se zmást. Když stisk povolíš opět ustoupí. Z jednoho ze záhybů pláště vytáhne měšec s jeho obsahem a mírným obloukem ti jej hodí. "Radil bych ti obchod dodržet. Pokud bys tak neučinil víš co tě čeká...", nadhodí. I toto je od něj celkem zbytečné ale přesto zcela pochopitelné gesto. Jedná se o jakýsi zlodějský rituál, který je používán natolik běžně, jako u jiných je podání ruky. Muž odchází pryč. Jeho vrzavé kroky se nesou setmělou uličkou mezi stánky, kamsi kde ti zmizí. Odlesk kdesi na střeše záhy zmizí a ty máš pocit že nebyl posledním kdo tak učinil. Jsi opět sám. |
| |
| Ještě Vás poprosím, abyste to tu nechal uklidit. poukážu na stánek. Nerad bych to tu zbytečně zapaloval. Na jeho tiché pokynutí už nic nedodám. Když odchází chvilku ho pozoruji. Když v koutku rozného pole se opět mihne stín, rozhlédnu se rychle i po ostatních střechách. Na některých z nich je poznat, že nekdo tam byl, nebo snad ještě je. Do hajzlu, do čeho jsem se to upsal. Mafián jeden. odplivnu si při myšlence na toho s kterým jsem ještě nedávno mluvil. V krku mám knedlík, když si představím, co by se mi mohlo stát, a nejen mě, ale i mé rodině. Prostě to jinak nejde. Vyrazím jednou z običejných cest domu, přes zahrady. Vím, že mne teď sledují ještě více než kdy předtím a některé cesty bych si rád nechal pro sebe. Když už jsem na naší zahradě bušení srdce trochu poleví, jako vždy když už jsem v bezpečí, ikdyž dnes to není takové jako vždy. K připravenému lanu přivážu bednu a po vystouplých kamenech, které bych už snad dokázal i poznat po slepu vyšplhám k sobě do pokoje. Pootevřeným oknem vlezu dovnitř a vytáhnu lano s nákladem. Teď už je stejně moc tma a ticho na to něco štrachat a tak bednu skovám pod postel spolu se zbytkem dneska získaných věcí. Zavřu okenici a okno. Je tu pěkná zima, není divu, když bylo pootevřené okno. Převleču se do domácího oblečení a své pracovní skovám na obviklé místo. Panty tajných dveří ve skříni jsou velmi dobře namazané, tak nevržou. Pak vyrazím ke stolu, ale né proto abych něco psal. Nad stolem se nacházejí poličky, nejen s knihami, ale i s láhvemi nejrůznějších druhů alkoholu, většína půjčena ze sbírek místních hostinců. Otevřel jsem láhev, kterou jsem nikdy otevřít nechtěl. Je to nějaké pití z dalekých krajů. Na láhvy snad kdysi byl nějaký nápis, ale kupec když mi ji za drahý peníz chtěl prodat jí nazýval nějak jako vhyskej, ach ano vzpomínam si - whisky. Zalezl jsem do postele, abych se snad trochu ohřál, ale po pár doušcích jsem s tím neměl problémy. Ředěná s vodou, jak radil obchodník, je ještě lepší... Po probuzení, a řekl bych že už ráno nebylo, jsem se chtěl proklít. Ale děsivý třeskot hlavy mi promluvit, na tož zakřičet nedovolil. Podívál jsem se líně na láhev, kde zbývalo už jen tak na jednu skleničku nádherně zlatavě hnědého moku. Nalil jsem si a po vypití opět usnul... |
| |
| Lambry Znovu usneš a probudíš se až tak po poledni, když ucítíš libou vůni oběda, který připravila tvá matka. Hlava tě jště hrozně třeští. Láhev od Whisky je prázdná a ty zjišťuješ že jsi usnul v oblečení. Naštěstí v tom domácím. Matně si vzpomínáš že jsi se převlékal. Travis "Jo je to na celý den...", odpoví Redan přesně jak jsi očekával. Snažíte se nějak zabavit. Jakkoliv. Hrát různé slovní hry, zkoumat místnost, kde začíná být už cítit puch z rohu, kam jsi v čera močil, jelikož nejsi sám kdo jej užívá coby záchod a výkaly začínají nehezky provoňovat místnost. Držíte se většinou pospolu. Je tu tma a vy se nec hcete ztratit. Vše tak nějak jde až na to že když už uplyne několik hodin zeptá se Rebeca: "Není divné že nám nepřinesli jídlo?" "Možná ještě není čas...", oponuje Tedd. "Měli jsme dostat už ráno...", zauvažuje Redan. |
| |
| Snažíme se zabavit. Není to lerhké. Slovní kopaná, nám dlouho nevydrží. Chtěl bych si s nimi hrát třeba hádání Kdo jsem, ale to by museli znát něco z historie. Já to znám obzvlášť jména slavných alchymistů, ale tam jsou oni jasně bez šance. Redan třeba nezná vůbec nic z historie a vlastně neumí ani číst. Tyto snahy jsem posléze vzdal a rozhodl se podvolit jejich hrám. Jsou to hry jednoduché a spočívají třeba v tleskání, nebo v opakování po někom jiném. Je to zejímavé vlastně i uvolňující, ale pak přijde otázka kterou jsem čekal už dříve. Doufal jsem že ji nikdo nepoloží, ale oni to udělali. Mohl bych jim říct o co jde. Mohl bych jim říct že nejbližší jídlo dostaneme až za tři dny... , zakroutím hlavou. Jsem si příliš dobře vědom že by mi neodpustili že jsem jim lhal a možná by mi i ublíili protože by si mysleli že v tom mám prsty, že za to mohu já. Našel jsem si v této těžké situaci spřízněné duše. Možná i přítele, které jsem nikdy moc neměl a teď bych to měl zahodit? Nikdy... "Třeba ho ještě přinesou... Možná jen zapomněli...", řeknu stísněně nejistým hlasem. Cítím že se mi situace bortí pod nohama a to je teprve první den. Zakručí mi v břiše. |
| |
| Niemb Beafis Procházíš krajem už docela dlouho. Elfí království a hvozd I'knab jsi nechal za sebou. Už několikrát se ti zdálo o městě lidí, obetknutém hradbami. O městě, kde je zkaženosti dost a kde bys možná mohl docílit i bližšího spojení se svými bohy. Ostatně příliš nezáleží na tom jak a kde toho docílíš. Konečně stojíš na okraji hraničního lesa obou říší a vidíš město ze snů. Brána je dokořán. Je teprve ráno. Slunce jasně svítí, ale podzimní vítr už sílí a nese sebou předzvěst zimi. Přesto je ale zima ještě dost daleko. Ve městě je živo a právě probíhající trhy jsou lákadlem vší špatnosti. |
| |
 | Zastavím se na kraji lesa. Sundám kápi a odkryji svůj obličej rannímu slunci. Lehce se pousměji. Popadnu měch a loknu si nespouštěje město z očí. Tak zde leží to místo. Město lidí. Lidé... Tak prostí. Shromažďovat se na jedno místo. Obestavět se a myslet si, že jsou v bezpečí. Bláhoví. Tolik možností a příležitostí. pohlédnu na kladivo a utřu z něj poslední zbytky zaschlé krve. Pak se vrátím pohledem k bráně. Asi se tu chvíli zdržím. Dnes to bude dlouhá noc. potěžkám váček a doufám, že i trochu zábavná Vykročím z lesa směrem k hloučku lidí mířících do města a ladným pohybem nasadím kápy. Jejich udivení, když jsem je oslovil, mě ani trochu nepřekvapilo. Vysoká postava oblečená v hábytu s koženou suknicí, bojovým kladivem pověšeným na masivním pásu spolu s koženým bičem a obličejem zahaleným stínem. S tmavou tornou přes záda. Div že ta žena s nůši nevykřikla. Zdravím lidé. Mé jméno je... Nepodstatné. Vypadá to, že máme společnou cestu. A co jako? Podrážděně odpoví muž a pokračuje dále. Stůj! A poslouchej nepříjemně zařvu a kupodivu všichni zastaví Jsem kněz prastaré bohyně Elvien a tohle město je mi cizí. Přesto už ho dlouhou chvíli hledám. Myslím, že uděláte dobrý skutek... hlavou mi přitom proběhne výjev muže, jak křičí když se mu škvaří kůže... když mi povíte něco málo o tomhle městě. Lépe se vám povode a nejen Elvien je štědrá pronesu nakonec přátelsky a zachřestím váčkem. pak se s nimi vydám na cestu ať chtějí či nechtějí. Naposledy zrakem zamířím k lesu |
| |
| Niemb Beafis Lidé se na tebe dívají nedůvěřiě a se strachem. Když zachrastíš váčkem torchu obměkčíš, alespoň některé. Pohlédneš naposledy k lesu a uvidíš právě hejno krkavců jak vylétlo z koruny stromu a mohutně zakrákalo. "Tohle je město Fart. Sídlí zde hrabě William Ramon se svou rodinou. Je to celkem poklidné město pane, ale teď jsou zde tradičné trhy. Určitě si i vy vyberete z množství možností, které tohle město nabízí.", povídá muž na kterého jsi musel zařvat. Ostatní jen pozorují váš rozhovor. Konečně vcházíš do města. Lidí je zde dost. Až možná příliš. Elfa zde ale žádného nevidíš. Jako bys tu byl jediný. Může to být ale tím že stojíš jen na kraji města. Lidé pokračují v zástupech hlavní ulicí mířící kamsi do středu města, kde probíhají trhy. |
| |
| Když procházím bránou začíná mě sužovat stísněný pocit z uzavřenosti města. Děkuji pane za krátký rozhovor. Budiž vám Elvien nakloněna po rozhovoru ho obdařím nepříjemným úšklebkem a vydám se dále. Pozoruji místní obyvatele a místní ruch. Přitom nemohu dostat ty krkavce z hlavy Něco se stane. Co se mi jen snažíte říci! Co se má stát? Sem tam se poptám po nějakém hlučnějším místě, skoupích ženách a hlavně levném noclehu. Pozoruji tváře lidí. jako by něco skrývali. Každý něco tají. Do noci mám ještě dosti času. Jen bych si měl pospíšit. U stánku pojím. Je to jiné než bobule a kořínky. Alespoň ňeco v téhle smradlavé díře co stojí za řeč. Stánkař nad mou mincí chvíli váhal, ale nakonec ji přijal se slovy dobrou chuť pane Občas se poptám jestli se zde pohybují Elfové. Třeba tu narazím na své bohy, nebo jejich služebníky. Už dlouho jsem žádné nepotkal. Vlastně od doby, když jsme se loučily. Procházím ulicemi a u každého chrámu na který narazím a nejen tam udělám sem tam značku třícípé půlkruhové hvězdy. Pokud tu někdo je snad odpoví. Zítra ty značky budu muset obejít. Pokračuji ulicemi když v tom mě někdo chytne za rameno a prudce mě otočí. Strážný. To nemají nic jiného na práci? Na co tak čumí? A co se mě dotýká těma špinavýma prackama. Kdo jseš a co tu pohledáváš? přitom mi strhne kápi z hlavy a druhej vyprskne smíchy Elffffff! há Jsem vyvolený Elvien. Přicházím z daleka. A ano jsem elf. Máte snad něco proti tomu? Dlouho se tu nezdržím. Těšilo mě pánové vytrhnu se z jeho sevření a nasadím si zpátky kápy. Dlouze se na něj podívám Tuhle odpornou tvář jen tak nezapomenu. Až bude příležitost budeš litovat. a přitom se na něj mile usměju. Pak se zas vydám svou cestou aniž bych čekal na odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Mike Lambry pro Když si vybavím většinu příběhu trochu se vyděsím a snažím se uklidnit, že to byl jen výmysl mé fantazie. Nahnu se pod postel a pak opět zapadnu na stejné místo jako předtím. Bledost mé tváře by mi záviděla i nově nabýlená zeď. Tak se mi to nezdálo, no to by vysvětlovalo tu prázdnou lahev. nahnu se k nočnímu stolku kde je láhev vody, a jelikož mám pocit jako kdybych strávil týden na poušti vypiju ji snad skoro celou. Po chvilce když se rozkoukám a bolest hlavy trochu poleví vylezu z postele a sejdu pomalu po schodech do kuchyně, usměji se na mamku, ikdyž ten výraz v tváři absolutně popírá můj stav mysli. Dobré poledne. Je sobota, kluci jsou někde pryč, asi na zahradě, nebo u nějakých kamarádů, tak je to vždy. Při prohlídce obývacího pokoje však nenajdu otce na svém místě před krbem, kde si v tento čas običejně čtě noviny. To mne dá impulz, že můžu mluvit. Zajdu zpátky do kuchyně a posadím se ke stolu. Mami, mám takovou jednu věc. naťuknu trochu a když se na mne otočí pokračuji. Budu muset odjet, protože jsem dostal práci od jednoho hraběcího rádce. Myslím, že i otec bude rád, že neskejsnu jako hospodský povaleč. snažím se to matce vysvětlit v tom lepším světle, a ani se nesnažím moc lhát. |
| |
| Lambry Vstaneš a rozhlédneš se po pokoji. Všechno je tak nějak v normálu. Těžko odhaduješ co je vlůastně za den. Otec není tam, kde by měl být ale své dva bratry nevidíš. AŤ je to jak chceš rozhodl jsi se matce povědět o blízkécestě, která tě čeká. Matka si tě vyslechne a pak se zachmuří. "Pro hraběcího rádce? Páni... to jdeš vysoko... Asi mi nepovíš co je to za práci, že?", její hlas zní podezřívavě. Z venku zaslechneš nějaké hlasy rozjařených dětí. "No dobře, Miku... Už jsi dospělý a já tě nemohu pořád hlídat jako malé dítě, ale stejně... Dávej na sebe pozor... budeš od nás něco potřebovat?", zeptá se pak tvá matka a přisedne si k tobě. Dívá se na tebe smutně jako by tě snad už neměla nikdy spatřit. Niemb Beafis Procházíš ulicemi a po incidentu se strážemi se zdá že bude všechno relativně v pořádku. Tak nějak se rozhlížíš, kde bys nalezl děvy svolné orgiím, pití co hrdlo ráčí a možná i několik dalších z rozkoší, která tvá božstva schvalují. Značky, které jsi udělal si pamatuješ kde jsou i když v celém městě jsi objevil zatím jen dva chrámy. Jeden patřil bohu Olianovi, který je považován za boha vědění a vyznávají ho převážně alchymisté. Druhý pak byl zasvědcen bohu Marauderovi, bohu přírody. Ani jedno z božstev, které by pro tebe mělo nějaký význam. O levném noclehu jsi se dozvěděl, ale je teprve k polednímu a tak nocleh zatím není zapotřebí. Přesto tedy nálevnu U Prasečí hlavy si zapamatuješ raz-dva. Na ulici je mnoho lidí. Mnohdy i dětí. Zrovna kolem taková skupinka probíhá. "Že mě nechytíš.", zaslechneš chlapecký hlas a pak už do tebe ten mrˇnous vrazí. Může mu být tak deset let. Ustoupil o několik kroků a dívá se na tebe vyděšeně. Něco mu povíš a kluk vypadá že se bojí hještě víc, ale pak k vám přiběhne jakási dívka. Může jí být tak patnáct let. Je krásná. Velice pohledná zrzka, Má dlouhé zrzavé vlasy, pevné štíhlé tělo plné ženských tvarů a velké zelené oči. Její obličejík zdobí několik drobných pih. Vidíš jak se její hruď střídavě zdvíhá a zase klesá. I ona má ve tváři strach. V očích jí ale vidíš takovou nevinnost, kterou už jsi dlouho neviděl obzvlášť u dívky jejího věku. "Odpusťte pane... Můj bratr to neudělal schválně... Nestalo se vám nic? Mohu vám nějak pomoci?", i přes svůj strach dokázala promluvit. Vidíš jak se její tělo chvěje... Travis Zakručí ti v břiše. Ten zvuk je následovaný několika podobnými. Všichni si začínají uvědomovat že mají hlad. "Třeba máš pravdu Travisi...", řekne Redan a znovu se pokoušíte zabrat do nějaké hry, ale už to není takové. Je cítit napětí mezi vámi. Napětí, které je ve tmě téměř hmatatelné... |
| |
| V klidu se usměji, její reakci jsem přesně čekal. Naštěstí odešla teď vedle do místnosti a nevidí můj usměvavý obličej. Budu tam něco jako velvyslanec v cizí zemi. To znamená, dávat zprávy o tamnější situaci a tak. dořeknu a úsměv mi rychle z tváře vymizí když se mamka vrátí zpátky do místnosti. Její pohled už také znám. Takový jsem výdal mockrát když jsem dělal něco poprvé, dnes už mi přijde jako další z předpokládaných věcí. A kde je vůbec táta a špunti? |
| |
| Lambry "Otec musel dnes nečekaně do práce a kluci jsou u babičky. Ty teď také někam půjdeš? Kde budeš toho velvyslance dělat?" Zdá se že už tvá matka upustila od svého strachu a je hnána jen a pouze vlastní zvědavostí. |
| |
| Nenávidím to tady. Tohle místo plné smradu a hladu. copak jsem se učil jen pro to abych skejsnul tady? Chtěl jsem na alechymistickou akademii a ne skončit v takové díře. Chtěl jsem poznat zákoutí sfér a ne umřít tady! Copak mě ten člověk na trhu koupil jen aby mě mohl nechat vyhladovět? Co má tohle za smysl? Ničemu nerozumím... říkám si a trochu jsem zapomněl na naši hru. Když do mě Rebeca šťouchne trochu se vzpamatuji a řeknu další slovo. Vlastně ani nevím jaké. Vzpomínám na to jak jsem byl koupen. Na pohled toho muže v černém oblečení a to jak mě přinutili před něho kleknout. Na něco takového se nedá zapomenout. Jsou věci, které se napravit nedají a zážitky od zabití mých rodičů a odvedení z domu jsou jednou z takových věcí. Existují šrámy, které se zkrátka nehojí. Vím že toto bude jeden z nich a to ještě určitě hlad není to nejhorší co nás potká. Cítím podivnou úzkost. Něco mi našeptává že z této místnosti vyjde živý jen jeden z nás. řeknu další slovo, když na mě přišla řada. Už tu hru ani nevnímám. Řekl jsem něco špatně, ale mě je to jedno. Nemám sílu dál se přetvařovat. dál dělat že o nic nejde a že všechno bude v pořádku, protože vím že nebude... |
| |
| Pokrčím jen rameny. Ještě sám ani nevím. Dobrá otázka, ikdyž je to celkem jedno. Převezmu od mámi polévku, snad jako by věděla, je to česnečka s kousky tvrdého chleba. Výborná. Když se pak posadí naproti mě čekám další výslech, ikdyž doufám, že snad nebude. |
| |
| Lambry Matka tak sedí, ale už se na nic nevyptává. Počká až dojíš a pak od tebe vezme talíř. "Dáš si ještě něco? Možná bys mohl odpoledne vyzvednout brášky, co ty na to?" Ptá se ale její hlas i pohled jsou nepřítromné. Jako by byla myšlenkami někde jinde. |
| |
| Né, díky. řeknu slušně, když mamka odnáší talíř. Jsem rád, že už se mne na nic moc nevyptává. Jo, ano, samozřejmě. odpovím na její otázku. Jsem docela rád, že se pujdu projít po městě, uvidim jak noshledi našeho černého páníka odvedli svou čistící práci. Taky bych se měl nahoře podívat jak vlastně vypadá ten můj včerejší úlovek. Už je mi o dost lépe, žaludek nění jako na vodě, a už se cítím celkem dobře. Chvilku ještě posedím abych trochu vytrávil a po chvilce když už začala jíst i mamka a dojedla zvednu se od stolu. Musím jít nahoru, uspořádat si věci a tak. Pak zajdu pro špunty. usměju se na mamku a vyjdu nahoru po schodech. Zavřu a potichu zasebou zamknu. Je tu díky zavřeným okenicím dost tma a tak otevřu okno a i okenici. Do chladné místnoti se začne valit na podzim dost nezvykle teplý vzduch - připomíná mi to léto. Prázdnou láhev, která mi přijde velmi okrasná vrátím do poličky na její místo. Pak kleknu na kolena pod postel a vytáhnu bednu a položím ji na stůl. Ze šuplíku vedle postele vyndám dýku a jemně s ní objedu škvíry mezi dvířkama a zbytkem bedny. Zdá se to být v pořádku atak ji otevřu... |
| |
| Když do mě chlapec narazí mám chuť si s ním popovídat z očí do očí. Stačil by zlomek sekundy, když v tom mě ze šílenství probere dívčí hlas. podívám se na ni jak krásná. Mladá...znamení pomalu sundám kápy a ukážu ji svůj krásný obličej. Můj nejcenější dar od mých bohů a mé matky. Jakoby nevědomně si rozpustím vlasy. Prohrábnu je a volně je nechám spadnout na má ramena. Pak se na ni svůdně usměji, přesně tak jak mě to učili celé roky. Pokleknu ke klukovi a chytím ho opatrně za rameno Nemusíš se mně bát. Jsem elf. Už jsi někdy viděl elfa? ukážu mu své uši jsme mírumilovný národ. nechtěl jsem tě vystrašit. Mám z tohoto města větší strach než ty ze mě. Vůbec nic se nestalo. Běž si zpátky hrát doufám, že mě slyšela, nerad bych to opakoval znovu. na tom spratkovy mi nezáleží, ale ona... pomalu vstanu a přistoupím k ní blíže. Pohlédnu jí do očí a aniž bych odtrhl zrak políbím jí ruku Nemusíš se mi omlouvat. Jmenuji se Niemb,ale ty mi můžeš říkat jak chceš. Ještě by sis zlámala jazyk. Máš milého bratra. Nerad bych tě zdržoval od tvé práce, ale pomoci bych potřeboval. Tohle město je mi cizí a já přišel nedávno. Nemám ani střechu nad hlavou a lidé se mi straní. Jsem tu úplně cizí a bojím se, že v noci bude déšť. Mohla by jsi mě tu provést? Doufám, že jsem všechno řekl správně. lidský jazyk je tak chabý. Ne, bylo to správně a pochybnosti stranou. Tohle je znamení. Začíná to dávat smysl. Dnes bude má. A když nebude chtít, vezmu si ji. Jen to bude chtít trpělivost a do večera času tak málo. opět si ji důkladně prohlédnu Trochu vína, nějaký dárek a budeš má. přitom si dobře dávám pozor aby z mé tváře nevyčetla jediný náznak touhy. |
| |
| Niemb Přiklekneš k chlapci a torchu ho uklidníš. Když slyší tvůj libozvučný hlas a uvidí tvé uši ohlédne se na sestřičku. "Je to elf, Laxien, elf...", chce ještě něco dodat, ale dívka se pojednou zatváří trochu přísně. "Není od tebe správné se tak na něj dívat. SLyšel jsi, bojí se nás, běž domu, Brade..." požádá jej a kluk trochu neochotně odejde. Dívka nestála tak daleko. Nyní když přijdeš až k ní sama se na tebe líbezně usměje. Vypadá zcela okouzlená tvým šarmem. Její tváře stydlivě zrudnou a její dech se zrychlí. To všechno poznáš, když jí políbíš ruku. Několika dobře volenými větami ji žádáš o pomoc a ona se pak rychle rozhlédne kolem. Zdá se být nervózní. Nakonec se ale vrátí pohledem k tobě a znovu se usměje. "Jsitě že vás zde mohu provést. Bude mi ctí, pane Niembe... Jmenuji se Laxien..." udělá drobné purkrle, které ale v jejích ne zrovna bohatých šatech vyhlíží mírně směšně, ačkoliv jí tyto způsoby velmi sluší. Dívka si nervózně sáhne do vlasů a nepouštějíc tvou ruku se s tebou vydá městem. Tobě ale nedá klidu ještě jiná věc než její krásná tvář a plná ňadra skrývající se doposud v jejích šatech. Její jméno. Laxien je totiž elfí jméno a dává se jen málo dívkám. Dává se jen těm dívkám, které se narodí za letního slunovratu. To jméno znamená Slunečná. Dívka tě provádí městem a jak máš sundanou kápi a rozpuštěné své dlouhé vlasy lidé se po vás ohlížejí. "Včera ve městě započali trhy. Konají se každý rok. Přijíždí k nám mnoho cizinců, ale vy jste zřejmě na trhy nepřijel, že? Jinak je Farth docela klidé město. Už chvíli se zde nestala žádná vražda. Nebo alespoń žádná o které by se vědělo. Občas se tu někdo ztratí... Třeba můj bratr Redan. Ztratil se a od té doby ho nikdo neviděl. Tedy nikdo z naší čtvrti. Město je veliké a pokud třeba sešel do nějakých bočních uliček a už se nevymotal..." raději svou větu nedokončí. Slzy má na krajíčku a pevněji stiskne tvou ruku. "Omlouvám se... To vás jistě nezajímá... Jen, že je to tak krátce... Je to teprve třetí den co se ztratil... No támhle je krčma U Divokého kance. Je to dobrý hostinec. Tvoří jakési centrum v této čtrvti. Slézají se tam chudí i ti bohatí. Jina, kdybyste šel touhle ulicí do zadu tak až úplně posední domek, je to taková zapadlá chaloupka, je Nálevna po Žebráka. Je to zvláštní místo, ale chodí tam spíše bezdomovci a žebráci. Je tam levně ale nevím jak to tam mají s noclehem." povídá ti, když ukáže do jedné z ulic. Ty si ale všimneš ještě jedné věci v té ulici. Malé červeně svítící lucerničky před vchodem do jednoho z domů. Lambry Odsouhlasil jsi matce že půjdeš vyzvednout své dva malé bratry od babičky. Nyní se chceš podívat co jsi zcizil v noci u šikmookého cizince. Bedýnka se zdá vskutku bez pastí i když jsi slyšel že tihle cizinci tak vždycky mají nějakou past. Projedeš to dýkou a opravdu to vypadá čistě. Otevřeš pouzdro a spatříš nádherný černý jílec s kruhovou záštitou jen drobnou aby kryla zápěstí. Jílec je zdoben zlatým lemováním a hlavice je ve tvaru vlka. Zbraň je umístěná ve vkusné pochvě z níž když ji vytáhneš zaleskne se ve světle slunce nádherná čepal z oceli, která je naprosto bez poskvrnky. Zbaň je neobyčejně ostrá a lehká. Přes to je přesně vyvážená. Zdá se že je to opravdu velmi cený kousek. Travis Den tu ubíhá pomalu. Sami nevíte kolik je hodin nebo tak. Atmosféra je napjatá a tvé svědomí je stále silnější. Ostatním se už i pomalu přestává chtít hrát stále ty samé hry. Večer je kdoví kdy. Tak dlouho asi vzhůru nejste ale strach vás vyčerpává i když vás také stále drží při vědomí. Nakonec si zalezete každý do jiného kouta. Prostě jstre to udělali. Rozum zde přestává hrát hlavní roli. Zaslechneš dívčí pláč... |
| |
| Přeji si jediné. Aby to už sknčilo. Radši bych umřel než tohle. To sice není pravda. Je to jen něco čím se uklidňuji něco jak ze sebe dostávám zlost. Nechápu co jsem komu udělal. Co komu udělali oni... Copak je tohle normální? Redan se ztratil. Rebeca neměla komu chybět a Tedda přivedl jeho vlastní otec. Mě rodiče zabili otrokáři. Zabili je a mě prodali tady. Proč si ten chlap vlastně koupil zrovna mě? Proč ne toho kluka co mě prásknu když jsem chtěl utéct? Mohl měš koupit někdo normální. Kdokoliv normální. Radši bych otročil na poli. Kruci copak odusd nevede nějaká cesta? Už je toho na mě doopravdy moc.Vstávám a šoupavými kroky jdu opatrně směrem ke dveřím. Nechci na někoho šlápnout. Neustálý Rebeččin pláč protíná nastalé ticho, které je nyní hmatatelnější o to že Tedd a Redan zachitli mé kroky. Dojdu až ke dveřím. Téměř až slyším jejich nevyřčené otáázky. Co to děláš? O co ti de? Konečně stojí u dveří a ohmatávám je. Jsou kovové. Minimálně z této strany celé. Nahmatám místo, kde je malé okéno, kterým sem ráno všoupávají jídlo a pití. Tedy už jen pití a ještě málo... Pokusím se to rukama zvednout je to uprostřed dveří a při zemi, i kdyby se mi to podařilo bylo by to k ničemu, ale musím něco udělat... |
| |
| Vstanu ze židle, na které jsem do teď seděl. S katanou párkrát máhnu jako s običejným mečem a řekl bych, že takto to moc dobře nepůjde, ikdyž to není zase tak špatné. Katana je určená k šermu, ne ke klasickému souboji mečů, ale jak tak na ni koukám, neměla by tato katana moc problémů useknout měči čepel. Vrátím ji do pochvy a dojdu se podívat na to oblečení, které jsem včera také ukořistil. Mohlo by se mi hodit. Otevřu skříň a šáhnu do zadu, kde nahmatám něco ze na hmat zajímavé látky a zkusím si to oblíct. |
| |
| Pozorně jí naslouchám. Když si uvědmím, že se po mě lidé otáčejí nasadím si kápy. Laxien, tvého bratra je mi líto. Přimluvím se za něj v mých modlidbách. Řeknu starostlivě. Přitom opětuji její pevný stist. Pak opět změním tón hlasu Žiješ tu dlouho? Kdo jsou tvý rodiče? Máš neobviklé jméno. Občas se podívám po stáncích, jestli neprodávají nějaké hezké cetky. Pak mě upoutá drobný přívěšek. Chvíli jdem dále a pak ji zastavím Laxien chvíli tu počkej hned se vrátím pak odběhnu. Ani nesmlouvám a koupím ho. Strčím si ho do malé kapsičky v rukávu. Poté se nechám vést dále. Když ukáže na lucerničku nedá mi to Laxien, proč támhle ta lucerna svítí červeně? |
| |
| Travis Pokusíš se okénko otevřít. Chce to velkou sílu a ty nemáš kov za co uchopit. Ruce se ti začínají potit. Je zde chladno, spíše zima. Je vlastně zázrak že jste sew ještě nenakazili nějakou nemocí, ale i tak se ti ruce potí. Zjištíš že toto prostě neotevřeš. Alespoň ne holýma rukama. Ohmatáš dveře ale jsou prostě kovové, co více k nim říct? Kov je hladký a chladný. Vzduch v místnosti je zatuchlý a smradlavý, ale tady u dveří je cítit že malými škvírami dovnitř proniká i lepší vzduch... Je ho ale málo. Příliš málo na to aby ti to dovolovalo se jej přímo nadechnout. Je to spíš závan, který navnadí nos a pak jako by byl uťat. Lambry Vrátíš katanu na místo a zkoušíš si oblek. Je zvláštní složený ze dvou částí, které do sebe přesně pasují. Je to černý přiléhavý oblek. Dostatečně pevný, aby zabránil drobným oděrkám a zároveň dostatečně pohyblivý aby v něm bylo možno dělat m,noho různých téměř akrobatických kousků. DOkážeš si jej obléct, ale není to ono. Nepadne ti. Onen šikmooký muž byl o něco menší než ty a tento oblek byl šitý na míru. Rukavice jsou ti malé. Klahoty si sotva oblečeš a rucemáš co dělat abys do rukávů dostal. Máš úplně jinou tělesnou stavbu než ten muž. Přesto se ale zdá že někomu menšímu a jinak rostlému by tento oblek poskytl perfektní zázemí pro noční výpravy. Kuklu by sis na hlavu ale oblékl. Ta by ti pasovala. Ne dokonale ale dala by sse unosit... |
| |
| Niemb Když si nasadíš kápi je vidět že dívka téměř zatajila dech. Jako by jí nebylo po vůli že jsi to udělal ale jen si skousne ret a jde dál. Na to že se přimluvíš za jejího bratra jen kývne hlavou. Zdá se že se o něj velice bojí. "Žiji zde od narození... Můj otec je farmář a matka dříve bývala bardkou, než se usadila zde... Alespoň to vyprávěla. Říkala že poznala mnohá místa a kraje...", na okamžik se jakoby zasní. Jako by byla vzdálená tomuto místu i světu. Vypadá zcela kouzelně když hledí do nedohladna a chvěje se nervozitou. Vypadá velice zranitelně. Chvíli trvá než se probudí a pokračujete v chůzi. Zastavíš jí a jdeš koupit přívěšek. Muž u stánku se chystal smlouvat, ale ty jsi prostě zaplatil cenu, kterou řekl a tak zůstal jen s nevěřícným výrazem stát a převracet v rukou minci, kterou jsi mu dal. Laxien ti ukáže do uličky a vypráví o hospodách U divokého kance a Nálevně pro Žebráka. Zahlédneš malou červenou lucerničkua zeptáš se na ni. Dívka se na tebe podívá podezřívavě, ale ten pohled se ihned vytratí za líbezným vřelým úsměvem. "Můj otec říká že je to dům, kde ženy prodávají svá těla a že tam slušné dívky jako já nemají chodit.", zdá se že si ani neuvědomuje kolik toho řekla. Jako by netušila o čem přesně mluví. |
| |
| Je to šílené. Snažím se co to dá, ale dvířka ne a ne otevřít. To snad ne... Prosím, otevři se... Prosím!, napínám své myšlenky k tomu kovu, ale nemá to žádný účinek. Ani nemůže mít. Nevládnu něčím jako je telekineze. Proč nemám nějakou bombu, nebo tak něco? Tohle ne... My musíme pryč. Prostě musíme... Já tady nechci zůstat... Posadím se ke dveřím a opřu se o ně zády. Dýchám rychle a přerývaně. Jsem unavený z té marné snahy a z té úzkosti, která zde vládne a napíná každičký sval v těle lépe než nějaké cvičení. "Tohle je hrozný...", řeknu tiše a poddám se pláč. Naposledy jsem plakal když mě prodávali. Tohle je ale ještě horší než tamto. Je to horší a já nevím co mám dělat. Proč mi nikdo nepomůže? Proč nám nikdo nepomůže? Teddův otec přeci ví kde ho hledat. Proč nepřijde? Copak se opravdu dobrovolně vzdal vlastního syna? Kvůli nějakému dluhu? Co probůh komu dlužil? Jak se mohl psřáhnout a takovým člověkem, který mě koupil? Ten muž je snad ďábel..., zoufám si. |
| |
| Tak nevinná. Bohové budou mít radost. Dnes. Už dnes. U stánku jí koupím trochu medoviny. U dalšího něco dobrého co si sama vybere. Opět se na ni dlouze podívám. Pak se podívám, jak daleko to má slunce, než na svět pohlédne Elvien. Je nádherné sledovat, jak slunce krvácí. Západ slunce si určitě nenechám ujít. K večeru se pokusím dostat na západní hradby. Tam ji obejmu v pase zatím co pozorujeme západ. Opět si sundám kápy. Jakmile ta nádherná scenérie skončí, uchopím ji za ruce. Zvu tě do hostince na večeři. Nevím, jak jinak ti poděkovat za tvou ochotu a tvou milou společnost. A nejsem si úplně zcela jist jestli tam trefím. Usměji se. Poté tě moc rád doprovodím domů. |
| |
| Niemb Koupíš jí trochu medoviny. Je chvíli dost nesmělá, ale nakonec si ji vezme a několika malými doušky ji vypije. "Děkuji, je to dobré...", usmívá se na tebe. Slunce má ještě dost daleko. Jste na trzích už docela dlouho, ale i tak ještě asi hodinka zbývá. Ještě chvíli se procházíte. Je to zajímavé procházet se s takovým děvčetem. Asi je to ale mnohem zvláštnější pro ni než pro tebe. Vyjdete až na hredby. Moc lidí sem jen tak nechodí, ale v době míru sem má přístup téměř kdokoliv. Vyjdete nahoru a tam ji obejmeš v pase. Dívka se na tebe plaše podívá. Sundáš si kápi a ona se nejistě usměje. Také tě obejme i když jen kolem zad. Díváte se. Zapadající slunce krvavě rudé jaké dívčiny vlasy u kořenů vítá stříbrný měsíc, který pomalu vystupuje na druhé straně. Když to skončilo a obzor se tmí, vezmeš ji za ruce. Je to něžný stisk, jako by ses bál že pevnější by jí mohl nějak ublížit. Dívka tě jemně pohladí palci a ty ji pozveš na večeři. Víte já... ráda bych přijala, ale... Otec už o mne má jistě strach...", řekne chvějícím se hlasem. Chvíli se na tebe dívá svýma velkýma zelenýma očima a zkoumá tě. Chvěje se a olízne si rty. Je to takové to gesto, když má někdo sucho v ústech a u ní se zdá že skutečně nemělo mít ani jiný výzam přesto jí ale dodalo na smyslnosti. "Doprovodíte mne i bez večeře? Prosím...?", zaprosí nesměle. Travis "nejde utéct... Zkoušel sem to...", zaslechneš Redanův hlas. Chlad kovových dveří tě trochu uvolní, ale nic moc jiného. |
| |
| Škoda toho řeknu a hodím to na postel. Pak si vzpomenu, na svou budoucí misi a uvědomím si, že by přecejen se mohl hodit někomu, ale nějdříve si podle něj nechám vyrobit jeden na sebe, je to opravdu precizní prácička. Převleču se do normálního venkovního oblečení. Pod kabát skovám dýku... Vždy se může hodit. ... a měšec s nějakými penězi. Uklidím malé oblečení do skříně a zavřu ji. Katanu dám zpět do bedny a skovám ji pod postel. Na hlavu ještě klobouk a vyjdu z pokoje. Jdu pomalu ze schodů a v kuchyni ještě spatřím matku, čekal bych ji už spíš odpočívající na zahradě nebo tak. Jednou rukou sundám klobouk z hlavy a hluboce se ukloním. Madam. rozesměji se a ona se na mne usměje když po mě hází mokrý hadr z nádobí, kterému se vyhnu. Pak se oba zasmějeme. Tak já jdu pro ně. řeknu jí a vyrazím ven do ulic města. Mířím se podívat nejdříve na tržiště, je to jen malá zacházka, babička bydlí skoro na druhé straně města. |
| |
| Už je toho na mě příliš. Snažil jsem se odsud dostat ale evidentně se mi nedaří. Jsem v koncích... Co budu teď dělat? Vůbec nevím. Nejraději bych aby se tohle nikdy nestalo ale pouhé vsugerovávání si nějakých fikcí mi nyní ze srabu nepomůže. Proč se vždycky nachomítnu k něčemu takovýmu. Je to hrozný... Já už z toho nemůžu... Co jsem komu udělal? Proč tohle? Proč mě? Proč nám? Takto by se ptal asi každý komu by se přihodilo to samé co mě. Jistě že by se tak ptal každý a každý by mlčel. Nebo alespoň většina. Stejně tak mlčím i já. Nakonec se začnu propadat do hlubin spánku. Je toho na mě moc a tak se s tím už nedá nic dělat. Chci spát a nevnímat místo kam mě zavřeli. |
| |
| Lambry Na tržišti je mnoho lidí a mnoho obchodníků. Většina z kupců teprve dneska vyndavá své nejcennější zboží, které nechtěli ukazovat hned z počátku. Projdeš i kolem stánku, který jsi navštívil dnes v noci. Je prázdný. Absolutně prázdný. Nikde žádný strážník nebo tak. Vypadá to jako by jeho majitel spěšně odjel a nechal jej opuštěný. Každopádně to vypadá že jsi v této záležitosti zcela z obliga. |
| |
| Tak tohle jsem opravdu nečekal. Co si myslí? Tyhle skoušky opravdu nesnáším. Jen co Elvien začneš kralovat zas mě skoušíš.Copak může být někdo až tak nevinnej? zadívám se na měsíc a pak na ni. Dobrá doprovodím tě, ale dovol mi abych ti mohl dát tohle. ukážu jí přívěšek a poté ji ho ladně připnu a přitom ji políbím na krk. V uličkách může být nebezpečno a ještě by mě mohl někdo spatřit. Nemůžu přesto tuhle noc promarnit. Nepromarním ji. Něco mě snad napadne Vážně chceš jít domů? Chápu obavy tvého otce, ale se mnou jseš v bezpečí. Jsi krásná a už máš věk žít podle tvého uvážení. Otec se o tebe nemůže starat věčně. Můžu ti nabýdnout víc než si dokážeš představit. Noc na kterou budeš vzpomínat celý život. Poslouchej chvíli své srdce, a promysli si to než odpovíš. Nechám ji si to promyslet. Elvien, už se přetvařuji dlouho, copak se nenechá zlomit. Tedy nevěřím, že bys mě jen tak omrzela zadívám se na ni. |
| |
| Niemb Zapneš jí přívěsek a políbíš jí na krk. Cítíš jak se chvěje. Zavřela oči a obejme tě. Srdce jí bije rychleji. Když se na ni opět zadíváš a řekneš jí co jsi chtěl pohladí tě po vlasech. Je to nesmělý dotek plný obav ale také touhy. Zřejmě doposud nepoznané touhy. Polkne... "Jsi krásný mladý muž a já... Jen prostá dívka. Nevím proč bych tě měla zajímat a nesmírně mě těší že jsi si mě všiml ale přijde mi to... Celé příliš krásné než aby to byla pravda. Odpusť že ti tykám, ale... Jsi jako princ z pohádky, který mě přišel vysvobodit z mého světa plného útrap, ale smím v to vůbec věřit? Netuším... Asi... asi jsem se to tebe zamilovala a... Nevím co teď... Pokud... Pokud i ty cítíš totéž tak... Třeba bychom... Třeba bychom mohli tu večeři zkusit...", trochu se pousměje a znovu tě obejme... |
| |
| Travis Místo, které ti působí tolik duševních problémů. Tma, hlasy, bolest... Podaří se ti usnout, ale je to neklidný spánek... Ani nevíš kdy se přesně probudíš. Je chladno spí se velice obtížně. |
| |
| Lambry Postupně se ti podaří dostat se až k babičce, kde vyzvedneš své dva malé brášky. Jsou evidentně rádi že tě vidí. Odvedeš je domů a po cestě se ti vybavují události minulého dne. Prodávání otroků. Prodání toho blonďatého chlapce, který se tolik vzpíral. Večerní akce na tržišti a to jak s tebou ten muž mluvil, když tě načapal. Cesta přes město tam a zpět je dlouhá. Když konečně dojdeš domů už se téměř stmívá. |
| |
| Konečně doma. prohlídnu si náš dům na okraji města. Téměř je tu vidět až na vnitřní hradby. Snažím si z něj zapamatovat co nejvíc. Vždy jsem říkal, že odsud odejdu a budu se mít líp, bez hádek s otcem, ale teď se mi vůbec nikam nechce. Vezmu za kliku a vejdu do vnitř. Sundám si kabát a pomůžu špuntům z těch jejich. Umejte si ruce a pak do jídelny. řeknu jim když ucítím vůni večeře. Snad jako by máma věděla, že jsme na cestě. Odejdu do obývacího pokoje, kde sedí otec a při mém příchodu uhasí dlouhou dýmku. Ahoj. Už ti máma řikala? zeptám se ho zatímco si sedám naproti němu. |
| |
| Lambry Otec uhasní dýmku a podívá se na tebe zkoumavým pohledem plným směsice pocitů. "Ano, slyšel jsem že budeš odcházet. Prý jsi dostal práci od hraběcího rádce. Popravdě jsem rád že jsi se začal zamýšlet nad svým životem, ale děsí mě co za práci to vlastně je. Matka říkala že budeš něco jako vyslanec. Jsem na tebe hrdý, ale uvidím co ti tvá práce přinese. Jinak budeme s matkou rádi pokud až ti tvá práce skončí se zase vrátíš domů" Tvůj otec mluví zamyšleně a klidně. Až moc klidně na jeho výbušnou povahu. Vypadá to že se o tebe doopravdy bojí. Matka přijde do pokoje a přinese ti jídlo, stejně jako otci. |
| |
| No já doufám, že to co chce každy člověk, peníze a klidný život. namítnu na jeho dotaz o přínosu mé práce mě. Ikdyž trochu lžu, je to jen něco aby se neřeklo. V to jsem také doufal. odpovím mu na jeho další dotaz ohledně mého návratu, ikdyž dávno vím, že jestli chci svou práci brát vážně nemůžu se skrývat pořád, tedy pořád před rodiči a vlastně celou rodinou. Ani nevím zda se chci vrátit, zde je místo zabrané, a jinde mám možnost dokázat větší věci než jen okrádat obchodníky a podobně. V jedné věci má ta práce pro mne přínos, donutila mne udělat věc, o které jsem přemýšlel už dávno. Děkuju. Dobrou chuť. řeknu matce a otci když jsou nám doneseny talíře s večeří, a jelikož jsem docela hladový pustím se do ní. |
| |
| Přesně tohle jsem chtěl slyšet. Děkuji Elvien. Jsem moc rád, že mohu být tím princem. A ano cítím to zvláštní brnění. Ten nejasný pocit. Jsi opravdu nádherná. Tvé oči mi připomínájí můj domov. usměji se a pohladím, konečky prstů, její tvář. Velmi pomalu přiblížím své rty k jejím. Polibek. Sleduji její oči. Nelíbáme se dlouho. Nemám to zapotřebí. Pojď vyrazíme. uchopím ji za ruku a zamíříme ke krčmě U Divokého kance. Po cestě ještě pohledem zamířím k červené lucerničce. Doufám, že se tu budu moci ještě chvíli zdržet. |
| |
| Lambry Pustíš se do chutné večeře. Atmosféra doma je zvláštní. Taková podivně napjatá. I když máš vyrážet až za další dva dny tak to tu vypadá jako by jsi měl odejít snad už dnes v noci. Matka jde uložit tvé dva brášky ke spánku a otec tě jen občas pozoruje. Niemb Políbíš ji. Je cítit jak se chvěje a i když je to polibek vřelý a plný citů, alespoŇ z její strany je znát že se ta dívka zřejmě líbá poprvé. Byl to krátký polibek. Dívka měla zavřené oči a zdá se že si jej plně užívala. Úplně jako by roztála. Když ji pobídneš a vyrazíte do hostince jdete pomalu a dívka se tě stále drží za ruku. Lucernička v noci svítí jasným červeným světlem. Takovým, který vábí pohledy různých můžů a mimo jiné i ten tvůj. Zrovna do toho domu vchází jakýsi muž. Vypadá bohatě a je celý oděný do černých šatů. Vy ale vejdete do hosince. Je tam několik lidí a ti se po vás zvídavě podívají. Na chvíli utichne veškerý ruch. Přijde k vásm hostinský a to už se lidé zase vracejí ke své předchozí zábavě. "Jak vám mohu posloužit?", ptá se vás ten muž. |
| |
| Po večeři bezeslov odnesu taliř do kuchyně a dám ho do dřezu. Pak se vrátím do pokoje kde jsme večeřeli a popřeji rodičům dobrou noc. Jsem celkem rád, že dnešní den takhle vyšel. Cestou do pokoje přemýšlím o tom co všechno zejtra musím zařídit. Zabalit si, připravit se na cestu. Vymezil jsem si i čas na poslední noční procházku městem. Když usínám, doufám, že všechno dopadne tak jak dneska. |
| |
| Budeme chtít nějaký pěkný stůl podívám se na Laxii a usměji se na ni pokud možno klidný a kde nás nikdo nebude rušit. Povečeříme. Doneste nám dvě nadívaná holoubata nejlépe ovocem, k tomu chléb, drůbeží vývar v misce, míchaná vejce s ořechy a jablky, pšeničné placky s borůvkami nebo jinými bobulemi a tvaroh, džbán dobrého vína, dva pohárky a pokud to půjde jednu svíci na stůl. Také budeme chtít pokoj. A ráno vědro vody. Pokud to půjde, tady pro dámu ráno některou služebnou co se o ni postará. Tak doufám, že to budu moci zaplatit. Zamyslím se nad svým, už ne tak plným, váčkem. přitom z něj odsypu dvě stříbrné mince a zachrastím tak, aby věděl, že v něm něco je. Obě mu podám snad se o nás dobře postaráte. Určitě nebudete škodný. pak pohlédnu na Laxii Máš ještě nějaké přání?Po tomhle výstupu snad nebude mít žádné pochybnosti |
| |
| Niemb Hostinský si vyslechne a zapíše vše co jsi si obědnal přičemž vás odvádí do zadu do salonku, kde máte celou malou místnůstku jen pro sebe. "Prosím, panstvo..." uvede vás dovnitř. "Vše co jste si přáli brzy donesu a vy si zatím udělejte pohodlí..." Zapálí svíčku na stole a vy si můžete přisednout. V místnosti je šero. Okno je zataženo růžovou krajkovou záclonkou. Dívka se na tebe vlídně usměje a přisedne ke stolu. "Jsi velmi... zvláštní víš to?", zeptá se tě a snaží se nepouštět tvou ruku. |
| |
| Připadám si normální. Posadím se vedle ní aniž bych přestal vyprávět. Naproti stolu si odložím své věci. Jen kladivo si položím kousek vedle mě. Vydal jsem se na dlouhou cestu. Ve městě jsem poprvé a musím říct, že díky tobě je mi zde velmi příjemné. pohladím ji po ruce a s nepřítomným pohledem pokračuji dále Vyrůstal jsem v lesích. Až nedávno jsem odešel. Tohle město hledám už delší dobu. Jsem rád, že jsem ho konečně našel. pak se opět zadívám na ni Ale dost o mě. Jen bych tě nudil. pak mi hlavou prolétne zbytek příběhu s výjevy krve, obětování a smylnění Co se dnešního večera týče. Neostýchej se. Pokusím se splnit ti každé tvé přání. Jestli nepiješ víno nebo něco z toho nejíš klidně mi to řekni. Nachvíli se odmlčím a opět se na ni zadívám, dlouze a bez ostychů si ji prohlížím, usměji se Tvá matka musela být velmi krásná. Máš v sobě elfí rysy. Dokonce tvé jméno je elfího původu. Jsi okouzlující.Tvé oči jsou plné života. Také jsi zvláštní. Muži se o tebe musí bít. Dokonce i elfky by ti záviděli tvou krásu. |
| |
| Niemb Laxien tě poslouchá. Když zmíníš svůj život naslouchá opravdu bystře. Když se zeptáš jestli něco z toho nepije tak se jen více zardí. Řekneš jí aŤ se neostýchá, ale příliš jí to nejde. "Jsi milý... Já toho o elfech moc nevím... Sem jich příliš nechodí ale má matka, je napůlelfka. Možná proto ti to tak připadá... Já už ale v sobě mám elfí krve jen málo... Jsem ráda že jsem tě poznala. Tvé oči jsou jako studna moudrosti, ale trochu mě i děsí. Děsí mě jejich hloubka. Dívat se ti do očí je jako procházet skelným labyrintem... Přesto je to vábivé. Máš krásné vlasy a celkově jsi jiný než ostatní kluci.", odmlčí se. Do salonku vejde hostinský a přinese vám pití a polévku. Popřeje vám dobrou chuť. "Ne... Nikdo se o mě nebije... Vlastně jsem doposud s žádným chlapcem nechodila..." Zardí se ještě více, ale své rozpaky skryje tím že začne jíst polévku. "Má matka vyprávěla hodně o elfím lidu... Ale ty jsi jiný než všichni ti z příběhů. Víš... říkal jsi že jsi ve městě poprvé... Já vím že se to asi nehodí, ale... Zůstaneš zde?", zeptá se nakonec nesměle, když dovnitř vejde gostinský s další várkou jídla. |
| |
| Jím pomalu, spíše si sem tam něco vložím do úst během rozhovoru. Přesto je každý kousek tohoto lahodného jídla, pro můj žaludek, velmi výtanný. Zdržím se tu. Stezky, po kterých kráčím, jsou mi skryty. Měla by jsis užívat každý den. V životě je spousta krásného, co čeká jen na tvé rozhodnutí. Jsi příliš ostýchavá. I když i právě toto je na tobě velmi roztomilé. Měla bys více využívat své přednosti, které ti byly při narození dány. odmlčím se. pak ji pohladím ve vlasech. Nabýdnu jí pohárek vína. Na dnešní nádherné setkání. napiji se jsem rád, že tu jsi se mnou položím oba poháry na stůl. Pak ji políbím. Přitisknu se blíže. Rukou jí hladím stehna a boky. Po chvíli se oddálím. Pokusím se začervenat a když se mi to nijak nedaří, tiše promluvím promiň, neovládl jsem se |
| |
| Niemb Dívka ti naslouchá a pozoruje. Jako by svýma očima hltala každý tvůj pohyb více než její ústa hltají krmi, která pro vás byla připravena. Napije se s tebou vína. Je vidět že neni zvyklá na víno. Její výraz se trochu změnil, přesto že je stále velice nvinný a vlídný. Políbíš jí. Nijak se nebrání, dokonce se snaží tvůj polibek opětovat a kupodivu se jí to i daří. Jeji jazyk jemně zkoumá tvá ústa a ty si s ním můžeš pohrávat. Přitiskneš si ji k sobě až cítíš jak se její ňadra zdvýhají a zase klesají v nepravidelném chvějícím se rytmu. Rukou hladíš její stehna a boky. Pomalu dává nohy od sebe v jakémsi přirozeném reflexu. Je vidět že už i ona jen silou vůle přemáhá vlastní touhu, kterou si zjevně neumí ani sama vysvětlit. Odtáhneš se a omluvíš. Dívka otevře oči a upře zrak na tebe. Rty se jí chvějí. Celá se chvěje, ale pomalu se klidní. Nohy dá opět k sobě. "To nic... To... Miluji tě...", zašeptá na konec. |
| |
| Lambry Usneš. ale neni to klidný spánek. Ráno se probudíš za svítání s neobvyklým pocitem. Vidíš zacházet krvavý měsíc, stejně jako i slunce vstává rudé. V kuchyni dole slyšíš ruch jak si tvoji bratři hrají. Až do pokoje ti zavane vůně polévky. |
| |
| Vstanu a obléknu se. Ikdyž jsem měl přes noc zavřená okna je tu ráno pěkná zima. Venku je vidět mlha táhnoucí se uličkami od řeky protékající tímto městem. Zamknu v pokoji a otevřu skřín s oblečením. To co si budu brát s sebou vyházím na postel a pak otevřu i zadní dveře skříně. Své další propriety také vyházím na postel, jen některé tam nechám, jako zbraně apd. Nakonec vyndám i tornu a všechno do ní naskládám. Zjistím co mi ještě chybí a co budu muset jít odpoledne koupit. Urovnám si postel a otevřu okno. Pak už odemknu a jedu dolů do kuchyně. Pozdravím matku a pak nakouknu do obývacího pokoje kde řádí bratři a otec se je snaží krotit. Při mém pozdravu nachvilku přestanou, ale po chvilce se vše vrátí do starých kolejí. Posadím se v kuchyni u stolu, a pozoruji maminčino počínaní. Nakonec se jak předpokládám stejně všichni sejdeme u snídaně. |
| |
| Už ani nemluvím, jen ji objímám a hladím. Kdo ví kdy zas ochutnám tak skvělé jídlo. A ještě k tomu tak skvělý dezert jako je ona. To víno také není špatné. pomalu dojídáme. Vychutnávám si její přítomnost. Baví mě si s ní hrát. Překvapuje mě její nevinost. Její víra v lásku. Její představy o slově miluji tě, jak jen to slovo někdo může používat. Nemá ani význam. Muži v něm obsáhnou touhu a lež, ženy v tom slyší ujištění a vyjadřují jím své city. také tě nejspíš miluji řeknu automaticky a uštědřím jí letmý toužebný polibek. Pomalu dojídáme. Ani vše nesníme. S tím jsem počítal. Odskočím si, počkej tu chvíli Vezmu svůj vak, zajdu přitom za hostinským a urovnám účty za jídlo, vyžádám si misku na zbytek jídla, které si hodlám odnést na pokoj a požádám ještě o džbánek vína, který chci okamžitě přinést na pokoj i s pohárky. Pozjišťuji jak je na tom pokoj a zajdu si ho prohlídnout. Stačí mi málo. Počkám na víno které postavím na stolek. Přiložím ke zdi obřadní svíce a zapálím je. Doufám, že si je nebude prohlížet. I když by jí ty symboly moc neřekli. Do sínu, pod svíce, namaluji červeným kamenem symboly Salyees a Elvien. Když se spokojeně vrátím k ní a dopijeme pomalu víno, ještě jednou si s ní zadovádím a nakonec jí toužebně řeknu Nepůjdeme nahoru? Cítím tvou touhu, ale také tvé rozpaky. Nemusíš se bát. Cítím...já...skoro totéž. Uchopím ji a vydáme se ruku v ruce nahoru. |
| |
| Niemb Je na ni znát že je skutečně velice nervózní. "Nejspíš...?", zeptá se když řekneš že ji nejspíš také miluješ. Když ji ale letmo políbíš už se na nic neptá. Je na ni vidět že se bojí. Že cítí že něco není tak úplně podle jejích představ, ale na druhou stranu se jí líbí věřit a chce tomu věřit. Na chvíli odejdeš. Prohldneš si pokoj a zaplatíš hostinskému zlaťák a padesát pět stříbrných mincí. Hostinský tě odvede do pokoje kde uvidíš že je postel stůl žřidle a skříň na oblečení. Postel je povlečená a pokoj je sice malý ale útulný. Vrátíš se tedy dolů k Laxien. Odvedeš ji nahoru. Nechá se vést v klidu. "Co jsi myslel tím že se o mě má ráno někdo postarat?" zeptá se když vejdete a zavřou se za vámi dveře. Dívka se rozhldéne. "Je to tu útulné...", podotkne. |
| |
| Lambry Skutečně se za nedlouho všichni sejdete u nědělní snídaně. Dnes je poslední den kdy jsou trhy. Zítra už budou všichni obchodníci balit a odjíždět. Kluci se na tebe různě šklebí a posmívají se. Občas se tě na něco zeptají, ale jinak vlastně nic. Tvoji rodiče jsou nezvykle zamlklí. Asi cítí totéž co ty a to tvůj blízký odchod a nejistotu tvého návratu. |
| |
| Po snídani seberu nádobí a umeji ho. Většinou jsou to jen drobky od kluků a talíře od polévky jsou opláchnuté hned. Pak se zajdu nahoru ještě obléci a vyrazím na trhy. Potřebuji se podívat po věcech normální potřeby, které bych možná našel i doma, ale taková malá zastávka na tržnici mi neuškodí. Křesadlo, zrcátko, nějaké ty měchy... opakuji si v duchu seznam toho co mi ještě chybí a díky svému pobytu ve městě jsem to do teď moc nepotřeboval. Křesadlo sice ano, ale hodilo by se už nové. Vyrazím proto přímo na náměstí, kde jsou krom dnešních trhů i običejné krámy. |
| |
| Ráno se o tebe postará služebná. Nechám ti tu nějaký peníz a požádej ji o koupel. Neostýchej se a ne, že to neuděláš. Umeje tě, poté tě oblékne, učeše a vybere s tebou nějakou vhodnou vůni. Tedy alespoň doufám. U nás je to běžné. když dojdem do pokoje zavřu dveře a pokud to jde zamknu je. Klíč položím na stůl. A vysypu tam i hromádku stříbrných mincí- Odložím vaky, kladivo a bič na jednu hromadu. Naleji víno a napiji se s ní. Poté se posadíme na postel. Podívám se na ni a pohladím ji. Jsi opravdu nádherná. Dlouze jí líbám a pak se jí pokusím svléct. Chovám se nejistě. Snažím se jakobych nevěděl, co se jak přesně sundává. Pobaveně se usměji Můžeš mi s tím malinko pomoci? Sám se vysoukám z kutny. mám jen bílé kamaše. Hruď mám pokrytou nezřetelnými symboli, které by ve dne mohla zahlédnout, ale upoutá ji určitě mé znamení. Když spatřím jak si ho prohlíží neváhám Tohle je znamení mého vyvolení. Jsem dítě Elvien. Elfí bohyně. Jsem její služebník. Nemusíš se bát. Elvien je mírumilovná. Opět se k ní přitulím. Má Bohyně má Elfy v úctě. Jsou jejími dětmy. Jsem rád, že ti v žilách koluje trochu elfí krve. Ráda nám požehná. Pokusím se ji co nejvíce vzrušit. Hladím ji a líbám jak jsem to dělal už mnohokrát. Pokud se neostýchá pomalu ji pustím. Připadá mi to krásnější, než v mém nejkrásnějším snu. Bojím se, že se probudím. Jestli je tohle skutečnost, chtěl bych ti dát něco na co nikdy nezapomeneš. Je to velmi neobviklé, ale Elvien, má bohyně, to určitě pochopí. Už dlouho jsem ji o nic nežádal. Dnes ji opět požádám. Chci, aby tahe noc byla pro nás oba opravdu nádherná. Z vaku vytáhnu štěteček a flakónek s krví. tohle je barva života. používá se při událostech jako je tahle. trochu tě to zalechtá a pak pocítíš, jak tě příjemně hřeje. Důvěřuj mi. Bude to velice krátké a určitě se ti to bude líbit. zadívám se na ni Ale jestli nechceš nebudu tě nutit. Jen ti chci říct, že se opravdu nemáš čeho bát. |
| |
| Niemb Když zamkneš dveře od pokoje ještě jí v uších doznívají tvá slova o tom co bude ráno. Zdá se být velice plachá a když dveře cvaknou prudce se otočí. Odložíšsvé věci aona tě jen pozoruje. Ve světle rudých svící vypadá jako by z toho světla povstala. Posadíte se na postel. Dlouze jí políbíš a když ji začneš svlékat pokusí se vzepřít. Jako by si až nyní uvědomila co ji doopravdy čeká. Zeptáš se jí zda ti nemůže trochu pomoci. Zdá se být nejistá. Její veliké oči se upřou do těch tvých jako kdyby mohla proniknout až do hloubi tvé duše. Porhlíží si tě celého jak se svlékáš a skutečně ulpí pohledem i na tvém znamení. Přitulíš se k ní a ona je rázem jako omámená když jsi začal mluvit o tvé bohyni. Brzy je již také svlečená. Chvěje se. Tentokrát jsi si jist že převažuje touha. Už se nevzpírá, ale na tvou otázku sotva slyšitelně odpoví. "Nevadí mi to..." hlas má trochu nepřítomný. V očích jako by jí utkvěl šok z poznání co se bude této noci dít. Šok, který ovšem není nijak znát na její touze a pohybech. Nakreslíš příslušné symboli potřebné k obřadu. Měsíc zasvítí oknem do pokoje a ty už víš že právě přišla tvá chvíle. Lambry Obyčejné obchody najdeš jako vždycky. Nějaké potřeby pro běžné užití. Vetešnictví, zlatnictví, řeznictví, koželuha, kováře, švadlenu, obívníka, tesaře, pekárnu... Vše co by se na náměstí mělo správně vyskytovat. |
| |
| Během malování run pronáším, ve staré elfštině, tiché modlidby. V překladu by znamenaly: Bohové vyslyšte mé prozby. Vložte svou sílu do nás dvou. Já Niemb Beafis, váš oddaný si ji vezmu v tvém jménu Salyees. Nabýzím tí své tělo. Mé prožitky. Kreslím tvou runu Elvien, dej jí sílu vydržet. Nyní tvou Salyees. Dej jí možnost prožít vše bez zábran, ať dobrovolně nebo nedobrovolně, oddává se tobě a zaslouží si být na chvíli šťastná. Její cudnost bude navždy minulostí, buď to dar tobě Poghurgastusi. Touto obětí Vás žádám o další znamení! Zavřu oči, aby neviděla co se v nich děje. Vezmu si ji. Nejdříve něžně. pomalu se přivedu do transu. Svíce pozmění barvu v rudou. Trvá to celé hodiny, které vnímám jen v útržcích. Pomalu se probýrám z transu. Obejmu ji a otevřu oči, tak aby do nich nemohla pohlédnout. Miluji tě zašeptám ji do ouška a jemně se do něj zakousnu.Následně ji pohlédnu do očí. |
| |
| Behem své procházky zamířím do několika málo obchodů a nakoupím věci dění potřeby a i některé specialitky. Tesák, křesadlo, dva měchy na pití, zrcátko a nějaká líčidla, která mi už docházela. Pak zamířím na trh se ještě pozohlédnout po vystaveném zboží. Ještě se zastavím v potravinách pro nějaké trvanlivé suchary, zbytek jako sušené maso apd. máme doma. Když přicházím domů je už velmi pozdě po obědě. Cesta po městě přecejen zabrala dost času. Hladový zamířím s věcmi do svého pokoje a všechny je uklidím. Ještě seběhnu dolů do spíše pro nějaký trvanlivý salám, a sušené maso, koření... ano a kotlík. Připoměl jsem si. Všechny tyto věci nacpu do torny, také dnes koupené. Plus nějaké ty paruky a líčídla, standartní vybavení. Věci na cestu a zbraně nechám uloženy ještě ve skříni. Tak kolem večeře, když se začalo stmívat jsem hotov. Problém je v tom, že torna pěkně ztěžkla, doufám, že nám ten chlápek dá koně. Pak sejdu dolů po schodech po kterých do patra stoupá vůně pečeného masa, dneska voní opravdu báječně, asi sváteční večeře, když jsem na tom odchodu. |
| |
| Niemb Nemůže ti vidět do očí. Cítíš její touhu, její rozkoš, stejně intenzivní jako svou... Trvá to dlouho. Celé hodiny strávené v milování... Náhle je po všem. Vždy je to náhlý konec když přijde, ale plný živoucí uspokojení. "Miluji tě...", pravíš tiše. "Miluji tě...", zašeptá i ona, která je ovšem velmi vyčerpaná. Když jí pohlédneš do očí uvidíš že se právě začíná probouzet z transu, který ji přivodil tvůj obřad. Začíná si vše uvědomovat a její oči začínají plavat v slzách, které ovšem nestékají po její tváři jak se je snaží zadržet... |
| |
| Sen Procházím krajinou, kde mrtvé močály útěchu jedinou umějí dát. Že smrt přivedou, nebudou brát. Já se jdu kát. Za své hříhcy a viny zaplatit. Kříčím, nesmějíc se utopit... Močály se změnili. Ležím na nějakém kameni. Na demnou svítí jasný měsíc a já se chvěji strachem a zimou. Co se to děje? Kde to jsem? Na demnou se sklání muž. Má kápi a nevidím mu do tváře. Něco říká, ale já mu neorzumím. Jako bych nedokázala rozluštit jazyk, kterým mluví... Skutečnost Probouzím se. Všude je tma a já se cítím jako bych dlouho utíkal. Jsem zbrocený studeným potem. Rozhlížím se a v první chvíli se i sápu na dveře, ale nc... Jsou stále zavřčené. Jen tak tak neporazím znovu naplněný čbán vody. "Jsi v pořádku, Travisi?", ptá se odkudsi Rebeca. Jen přikývnu. Neuvědomuji si že mě v té tmě nemůže vidět. "Travisi!", zatřese se mnou čísi ruka a zaslechnu Teddův hlas. Probudím se z šoku. Stále nad sebou jako bych viděl tu kápi a za tím člověkem na obloze měsíc. "J-jsem v pořádku...", vypravím ze sebe ztěžka. "Byl to jen sen...", dodávám vzápětí. Přijde mi to celé dost bláznivé. Tedd vezme čbánek vedle mě a napije se. Pak mi jej podá a já udělám totéž. Vím že nsmíme moc pít, ale i tak se napiji více než Tedd. Tento sen na mne zanechal stopy. Nesmazatelné stopy, které na mne asi zanechá taktéž toto vězení. |
| |
| Ještě chvíli se s ní mazlím. Pak opět pošeptám. Doufám, že nejsi zklamaná. Posadím se a naleji nám vína. Ještě, aby zklamaná byla. Kterákoliv, která k nám přišla nově a zažila podobnou noc už nikdy nechtěla odejít. Napiješ se? Musíš být vyčerpaná. Usměji se na ni a prohlédnu si ji celou jakoby mi to nestačilo. Dám ji napít a přitom ji hladím. Když dopije, tak ji políbím, položím se vedle ní, obejmu ji a pošeptám dobrou noc pak ji pozoruji dokud neusne. Děkuji, že jste stáli při mě. Jsem připraven pokračovat dále. poslední tichá modlidbička. Pak vstanu a uklidím svíce. Každou skovám, s tichým pronesením obřadního jména pro každou z nich. Vak zavážu dvoukřídlým uzlíkem, kdyby do něj chtěla lézt. Není těžké ho rozvázat, ale je umění ho takto zavázat. Smáznu symboly, co byly kolem svící. Poté ulehnu vedle ní a usínám. Dnes to nebude příliš dlouhý spánek. Jen, aby nevstávala dříve než já. |
| |
| Niemb Zeptáš se zda nebynyla zklamaná. Její tiché: "Ne..." tě však ujistí že je vše tak jak jsi zvyklý. Mazlíte se a pak ji dáš napít vína. Když dopije, obejmeš ji a necháš usnout. Nakonec podlehne spánku. Opravdu byla silně vyčerpaná. Ty jsi se však zmátořil docela rychle. Ulidíš vše po vaší noci a ulehnš k ní. Víš že budeš spát jen chvíli, ale i tak... Sen Propadáš se do snu. Ve tvém snu je temnota. Temnota a pach výkalů. Ve tvém snu je cítit i jiný pach. Lidský. Slyšíš hlasy. Cítíš napětí. Slyšíš podivný dech, každého z nich. Jsou tř... čtyři i s tebou... akle ty nejsi ve svém těle které znáš. Jako bys byl někým jiným. Obraz se změní. Na neby svítí měsíc a kolem jsou bažiny. Smrduté a páchnoucí. Takové jaké jsi ještě ve skutečnosti nikde neviděl, ani o nich neslyšel. Pahýli stromů vyčnívají z mokřad. Všude kolme to bublá a čvachtá. Občšas někde uvidíš vzplanout bahení plyn. Procházíš se. Nyní jsi sám sebou. dojdeš až na jakýsi plácek. Neznáš to místo ale vidíš jasný měsíc když se ohlédneš na nebe za sebou. Uprostřed plácku je plochý vysouplý kámen tak na velikost člověka a skutečně tam nějaký člověk leží. Je to spíš ještě chlapec. Může mu být tak patnáct let. Vidíš jeho pobledlou tvář, chvějící se tělo. Světlé vlasy spadající na ramena.... Pak ten hoch otevře vyděšeně oči. Dívá se na tebe, ale ty máš kápi... Ráno Tvůj sen zkončil a ty procitáš. Jsi v pokoji v hostinci. dívka s níž jsi strávil tuto noc vedle tebe stále ještě poklidně dřímá. Tvůj batoh je svázaný přesně jak jsi to v noci udělal a tak poznáš že se v něm nikdo nehrabal. Nastal nový den, který snad přinese nové zážitky i nová znamení. |
| |
| Lambry Druhý den je pryč. Zítra bys měl přijít do toho domu a vyzvednout dítě, které máš učit. Zítra... Nyní ale sejdeš do přízemí kde tvá matka nandavá na talíře večeři. Je to skutečně sváteční večeře. P5esně toto jídlo máš nejraději. Usadíte se a cítíš jak vmezi vámi vázne řeč. Vládne zde tíživá atmosféra. Celý den jsi ji nevmímal byl jsi ve městě a nebo v pokoji, ale teď je to jiné. Úplně jiné... |
| |
| Travis Snažíš se představit si opět údolí kde jsi vyrůstal. Své rodiče a vše co k tvému domovu patřilo ale tvé vzpomínky jsou mlhavé. Děsí tě sen. Děsí tě to všechno kolem, ale nevíš jak dlouho ještě. Je druhý den co jsi zde. Zítra by se mělo něco změnit. Sám nevíš co to bude, ale víš to... Snažíte se opět hrát si jako před tím ale není to lehké. Vůbec to není lehké. Soustředíš se, i když stěží. Jim to ale tak dobře nejde. Pak se přestaneš kontcentrovat. Občas usnete abyste nemuseli zůstávat vzhůru. Občas, to tak skrátka utíkáte, ale vždy se probudíte zde. Další den vám pak přinese čbán vody. Když jej vyprázdníte vejde dveře se otevřou a dovnitř vejde muž. Je to ten muž co tě přivedl sem dolů. Ten hromotluk s velkými rukami. "Máte hlad?", zeptal se posměšně, když vás přelétl pohledem ve světle své lucerny, která vás na okamžik oslepila. Pak každému z vás podá jeden z lekslých nožů. "Jestli chcete jíst, tak si to musíte zasloužit. Nedostanete jídlo do té doby dokud zde nezůstanou živí jen dva z vás!" Než vám došla skutečná pdostata těch slov dveře se opět zavřeli a zalila vás opětovná tma... |
| |
| Zasednu k veceri. Nádobí je z keramiky a ozdobené všelijakými malůvkami, které v šeru zanikají. Když mamka přinese na stůl je poznat, že použila některá z nově koupených koření a jsou také cítit úplně neznámé vůně. Všichni se pomodlíme, já tedy jen sepnu ruce a zavřu oči. PAk se pustíme do jídla, které je vskutku výborné. Pečeně ovšem za vydatné pomoci mé a mého otce zmizí. Po večeři ještě příjde zákusek a potom krátké posezení v obýváku zatím co šli chlapci spát, asi by neunesli to, že odcházím na dlouho pryč a tak jsem se to rozhodl nechat až na další den ráno. Do noci jsem si povídal s rodiči a něco jsme i popili z rodinného sklípku. Pak jsem vyšel do pokoje a do nachystaného měchu nalil nějakou z kořalek, kterou jsem popadl ve spižírně, a uklidil do torny. Pak jsem věnoval dlouhý pohled nočnímu městu a rozhodl se, že dnes už nikam na procházku nepůjdu, zalehl jsem do postele a usnul. |
| |
| Jen sen. Mám pocit, že se blíží Poghurgastusovy slavnosti. Proč ten kámen? Zvláštní. Netušil jsem, že jsou mu zaslíbena obřadní místa. Zdá se, že budu muset zase vyrazit dále. Jen kdo byl ten chlapec. Kdo ví. Přehodím přes sebe hábyt. Sejdu do hostince. Potichounku, aby se nevzbudila. Objednám mísu nakrájeného ovoce a hlavně si požádám o teplou koupel, s oleji. A květiny prosím. Do hodiny! , zdůrazním, ať je vše připraveno. Patřičně zaplatím. Pak se vrátím. Chvíli pozoruji Laxien jak spí. Zadívám se na její odhalené části. Pak k ní přisednu. Obět se svleču a přitisknu se k ní. Něžně ji probudím. Dobré ráno. Usměji se. Nedám jí moc času na rozmyšlenou a opět ji zahrnu svou láskou. Tentokrát už s trochu zvířecí chtivostí. Užívám si jejích předností. Po milování se obleču. Počkej tu chvíli. Moc se neoblékej. Už sem zařídil koupel. Hned se vrátím. odběhnu zjistit, jak vše připravili. Pak se ještě na obrátím na hostinského Mohl by jste poslat pro mou dívku. Je v pokoji. Ať ji přivedou zasmnou a prosím o soukromí, tedy pokud by mohla nosit další teplou vodu nějaká vaše zralejší služebná. Děkuji Laškovně se na něj usměji a ještě mu přidám 5 stříbrných. Než dorazí Laxien naložím se do kádě s teplou vodou. Uvolním se. Otrhám pár květů a okvětní lístky položím na hladinu. Zadívám se na svůj bič. Vybavím si co jsem s ním naposledy dělal. Pak si vybavím Laxien Kdo ví kolikrát si ještě budu moci zadovádět s takovou krasotinkou. Možná v té spletené kůži také nalezne zalíbení. Jen si to nejspíš necháme na jindy. . Když přijde usměji se na ni. Klidně se svlékni a přidej se. Voda je skvělá. Cáknu na ni. A pak si vezmu něco z ovoce. Přitom pozoruji jak se odhaluje. Neměj strach. Jsi nádherná a nemáš se za co stydět. Počkám až si ke mně přisedne a hned co odejde služebná pro další vědro teplé vody na nic nečekám. A opět v ní začnu probouzet touhu. |
| |
| Niemb Ráno vstaneš a oblékneš se. Požádáš o koupel a hostinský ti řekne cenu. "Bude to pět stříbrných za koupel a totéž za ovoce, pane..." mluví jasným znělým hlasem, ne však nijak špatně míněným nebo nějak podlézavým. Je to prostě muž, který ví co chce. Vrátíš se do pokoje a pozoruješ spící dívku. Její bílé tělo vykukující místy z pod deky je vskutku nádherné. Svlékneš se a přilehneš k ní. Začneš ji probouzet. "Dobré ráno..." odvětí s úsměvem. Nedáš jí příliš času a tak další možná slova zaniknou ve vzdeších touhy. Milování je skončeno. Řekneš jí že se nemá příliš oblékat a že má počkat. Dívka jen kývne. Jako by jí došla slova. Když vejdeš do místnosti s koupelí je tam jedna vana. Dost velká vana. Nyní už vidíš jak z ní stoupá pára teplé vody. Na hladině plave několik levandulových květů a vonné esence naplňují zdejší vzduch. Ulehneš do teplé vody která okamžitě začne uvolňovat tvé tělo. Je to jako bylzám na z cest unavené svaly a záda, která byla ze spaní na zemi trochu namožená. Otevřou se dveře a Laxien vejde dovnitř. Má rozpuštěné své zrzavé vlasy a růžový župan, který si nejspíše někde v hostinci půjčila. Pobídneš jí ať si k tobě vleze. Chvíli se ostýchá, ale když na ní cákneš vodu, dáknutí ti oplatí a pak hbitě vklouzne do lázně za tebou. Služebná, která ji přivedla skutečně odejde a ty v ní začneš vzbuzovat touhu. Chvíli jako by se zdráhala. Něco se v jejím pohledu změnilo. Jako by měla starosti, ale ty s tvou snahou brzy odezní a ona se opět podvolí tvým hrátkám. |
| |
| Lambry Nakonec jsi ulehl a pokusil se usnout. Pravda je že po tíživé atmosféře, která vládla při večeři a vlastně i celé minulé dva dny je ulevující být sám. Ale ta nervozita z dalšího dne... Z celé nadcházející cesty. Spíš a nic se ti nezdá. Nic co by mělo nějaký význam, kterého by sis byl vědom. Ráno se probudíš a venku spatříš mlhu. Je to rozhodně lepší než minulého rána kdy měsíc rudý usínal a slunce rudé vstávalo. Přes to to není dobré počasí na to co tě má dnes čekat. Poté co učiníš nějaké ty ranní úkony sjedeš dolů a tam je opět jen matka, která tě vlídně pozdraví a na talíř před tebe dá jen trochu jídla. "Kdy vlastně budeš odcházet?" je ti jasné že ví že budeš odcházet dneska a že si spíše chce jen ujistit čas. "Kluci jsou u babičky, zase... Je to tak lepší. Těžko by se s tebou loučili..." vysvětlí a postaví ti na stůl k jídlu i sklenku teplého mléka. |
| |
| Zamračím se když se podívám ven a zamyslím se nad tím co mne dnes čeká. Napiji se mléka, mám docela žízen. Po snídani mami. odpovím jí na její otázku a pak se zamyslím nad špuntama... Ano, asi je to tak lepší. ... pomalu si pohrávajíce s prázdnou sklenkou. Pak se pustím do snídaně. Když ji všechnu sním vyjdu nahoru po schodech a pomalu vyndám ze skříně své vybavení, které jsem si na dnešek připravil. Vysoké boty, rukavice, kalhoty, halena, kabát a přes něj ještě plášt, zbraně a měšce s penězi. Pomalu se oblékám a při tom umistuji dýky a hvězdice na svá místa. Dýky - jedna do boty, druhá k opasku a další dvě na hrudník připravené k vrhu, a pod nimi hvezdice. Nakonec si dám katanu na záda a vše zakriji kabátem. Z celého komplexu pak vyčuhuje jen jílec katany za krkem. Plášt s kápí si nakonec přehodím také před sebe a nasadím kápi na hlavu. Tornu si dám na záda - ta katana se teď stala celkem nepříjemnou a vyzkouším si pár kroků po pokoji. Vše vypadá v pořádku a já nakonec v pokoji uklidím a nechám otevřené okno, tak jako každé všední ráno. Sejdu dolů a věnuji matce dlouhé obětí. Otec není doma, a je to tak vlastně lepší, myslím, že jsme se rozloučili už dávno, ikdyž jíní by tomu rozloučení neřekli. Vyjdu z domu a zamířím si to přímo k určenému místu. Je ráno a i přes to, že je všední den, na ulicích a tím ještě méně v postraních uličkách by občas člověka pohledal. Každým krokem můj pud říká nechoď, otoč to. Když už jsem k domu na dohled, přímo ječí. U oněch dveří zaťukám smluvený signál na masivní dubové dřevo. |
| |
| Po všem tom dovádění, se odeberu do pokoje. Skontroluju věci. Nachystám se a počkám až bude se vším hotova. Bude dobré vědět kde bydlí. Kdyby byla náhodou potřeba. Ne, že by se mi její poddajnost nelíbila, ale nemusím to pořád. Rozpletu bič a prohlížím si ho. Mohl jsem ho lépe vyčistit. Po cestě se budu muset ještě podívat po nějakém koželuhovy. Pak budu musetobejít značky. Zapřemýšlím kam všude jsem je namaloval. Nemělo by být těžké je najít. Dveře se otevřou, pozoruji ji. Ahoj miláčku. Sluší ti to. Chtěl bych si dne s ještě projít město a budou mít o tebe dnes určitě starost. Rád tě doprovodím, ale neříkej mu příliš co jsme vyváděli. Mám tě rád, jen nevím zda tvůj otec je připravenej to slyšet. Přijdu zas za tebou. Nemusíš se bát. Dnes to byla krásná noc. Doufám, že se ti taky líbila. Vyrazíme na cestu. Pozoruji ruch kolem a tváře lidí. Přitom s ní vedu rozhovor o tom kde žije, zda pracuje a jak tvrdě, také o místních lesích a okolí. Zda se ji tu líbí. Cesta ubíhěhne docela rychle, pomalu se začnem loučit. |
| |
| Niemb Vylezete z koupele a je vidět že dívka je opravdu zase velmi unavena. Přes to je dokonale probuzená a tak když se připrasvíte na cestu můžete vyrazit. "Bylo to.... Nádherné, lásko... ", řekne při odchodu. Po cestě ti bude vyprávět vše nač se zeptáš. Vypraví ze sebe, že její matka ač bývala bardkou dnes se jen stará o domácnost. Prý by mohla pracovat, ale jako půlelfku ji nikdo nzaměstná. Její otec je kovář. Tvrdě pracuje každý den aby vidělal dost. Ona že už je dost stará na to aby také mohla pracovat a že má brzy nastoupit do učení Švadleny, madam Reksonové. Prý ale až za týden. Nakonec stojíte u jejich domu. Je spojený s kovárnou a není až tak moc vzdálený hostinci, kde jste nocovali. "Tak... Zde tedy bydlíme. Otec se bude jistě hněvat, ale budu ráda když přijdeš. Budu na tebe čekat.", obejme tě a políbí. Když obhlédneš své značky žádnou odpověď na ně nenajdeš. Ani jedinou. Poblíž jedné z nich bude sedět černý havran a ostražitě tě pozorovat. Když se ale přiblížíš ke značce prudce vzlétne a zmizí na nebi. Nakonec najdeš i koželuha. Procházení se městem je dlouhé, ale i tak se k nějakému nakonec dostaneš. Koželuh má malý obchůdek. Není třeba nic velké. Má zde od kožešiny a různého dalšího až po torny, biče, popruhy... Vlastně co si vybereš. Sám koželuh je starý muž. Má vousy a už i prošedivělé vlasy. Přesto se na tebe podívá jasným pohledem když vejdeš. "Čím mohu posloužit, mladý pane..." |
| |
| Dovnitř vešel ten hromotluk a vyřkl slova, která mi nyní nedopřávají klidu. V ruce svírám nůž a ve tmě se obracím k ostatním. Nemohou mne vidět, možná jen tak matně. Pak se ale otevře okénko ve dveřích, aby dovnitř proudilo slabé světlo. Jen tolik abychom přeci jen mohli vidět jeden druhého. Pomalu mi to začíná docházet. My... My se máme zabít... T-to ne... Ne! Nikdy...! Viděl jsem příliš smrti. Nyní kroutím hlavou a chystám se nůž upustit. Nakonec mi vyklouzne z ruky a cinkne o podlahu. Tohle ne... Co jsem komu udělal. Teď tady zemřu. Zemřu a nebo... Nebo zabiju. Já přeci nejsem vrah. Nechci jím být... chce se mi plakat, ale teď nemohu. Není to bezpečné... Pohlédnu do tváře ostatních a předstoupím před ně. Dívají se zmateně, dívají se pozorně a přemýšlejí. Jako bych úplně viděl v jejich tvářích to stejné dilema, které zažívám já. "Vím že máte hlad... Já taky... Ale teď nemůžeme povolit. Nikdo z nás není vrah. Tak tomu musí zůstat, ano...? pokusím se říct, doufám že mi porozumí a také odloží své zbraně. |
| |
| Travis Ostatní ti naslouchají. Alespoň pro teď. Podívají se na tebe, ale je to jiný pohled než na jaký jsi zvyklý. O hodně jiný. Redan sjede očima na dýku ve svých rukou. Tedd by jí možná pustil, ale Redan je rychlejší ve svých slovech. "Dva z nás... Pořád lepší než nikdo!" Rebeca se otřásla. Nikdy jsi neočekával že by mohl mluvit tak chladným hlasem. Z ničeho nic se pak ohnal po Rebece, která stála vedle. Tedd uskočil stranou a opřel se o jednu ze zdí místnosti. Rebeca se musí bránit dalšímu útoku. Na ruce jí vykvetl rudý květ krve. |
| |
| Tedd uspustil dýku. Moje a jeho zbraň teď leží pod nohama bojující dvojice. Sotva mohu něco dělat. Nevím co bych měl dělat. Přimíchat se do toho je jako zemřít. Co teď? Na tohle mě otec nikdy nepřipravil? Pozoruji co se děje. Vím že musím naše zbraně získat. Tedd se také potřebuje nějak bránit. Vrhnu se na Redana a strčím do něj. Jakmile to udělám pokusím se bleskově sáhnout po dýkách a zvednout je. |
| |
| Travis Podaří se ti do Redana strčit a vyvést ho tak z rovnováhy. Rebece však tento tvůj manévr příliš nepomůže. Sama teď nev í co by měla dělat. Ty se jen sehneš a sebereš obě zbraně které leželi na zemi. Opět se vzdálíš. Redan se na tebe nenávistné podívá ale pak se dál věnuje rebece. Dívka prakticky nemá šanci. Provede několik rychlích výpadů, ale pak ji Redfan svou dýkou přetne hrdlo a Rebeca se stihne sotva chytit za hrdlo. Několik tichých bublavých vzdechů a pak už jen kaluž krve a její bezvládné tělo na zemi. Tedd to celé pozoroval. Celý se třese a vytřeštěnýma očima hledí na tu spoušť před sebou. Redan se otáčí k tobě. V jeho očích je zlost a snad i touha přežít. |
| |
| Můj manévr se mi zdařil. Ani si neuvědomuji zda měl skutečně jedné ze stran pomoci. Zase uskočím stranou. Bylo by nelogické aby Redan zaútočil hned na mě dokud je vlastně v souboji s Rebecou. Tím by se vystavil moc velkému nebezpečí. Ne že bych nad tím měl čas přemýšlet. Vrhnu rychlí pohled na třesoucího se Tedda, kterého starostlivě pozoruji. Pak ale uvidím Rebecu padat. Vidím ošklivé zranění na jejím krku a krev, která stříká všude kolem z tepny nás tak všechny potřísní. Dívka se snaží si své hrdlo držet ale jen tiché vzdechy lapající po dechu dávají znát že ještě žije. Jenže ten okamžik není dlouhý. trvá to celé několik vteřin, které jsou ovšem v mých očích nekonečné. Chce se mi zvracet. Musím se otočit alespoň bokem. Vidím Tedda jak se vytzřeštěně dívá na zem. Uvědomím si že je bezezbraně, kterou bude jistě potřebovat. Už-už bych mu hodil jednu z dýk, které držím, ale pak si všimnu Redana jak se blíží ke mě. Je vidět že si vybral mě za dalšího protivníka. Nejistě ustoupím o dva kroky do zadu a už vím že jsem příliš blízko dveřím, odkud do místnosti proniká slabé světlo. To světlo, které osvěcujíc Redanovu tvář mi nahání strach. Příliš velký strach. Vezmu obě dýky a pevně je sevřu. Mozek přestává uvažovat. Je to celé jen o instinktech. Celý nastávající boj, kterému už se nelze vyhnout. |
| |
| Travis Tedd se nadále třese ale ty už to nevnímáš. Jsi jen ty a Redan. Mš dvě dýky dává ti to oproti jemu výhodu, ale ne na dlouho. Po prvním výkrytu, který provedeš si svou slabost uvědomí a sebere druhou dýku mrtvé dívce. Váš boj je nyní vyrovnaný. ani jeden nejsste k boji cvičeni. Jsou to tedy jen trhané pohyby, plné bolesti a občasných škrábnutí při čemž se výceméně po celou dobu jen snažíte vyhnout svému protivníkovi. Nakonec také zaútočíš. Jsi k tomu donucen situací. Nejsi tak dobrý bojovník, aby ses mohl jen bránit. Redan je nelítostný. Je vidět že ten už se rozhodl kdo odsud vyjde živý a ty to být nemáš. Trvá to dlouho. Několik výpadů a pak se Redanovi stane že uklouzne na krvi mrtvé Rebecy. |
| |
| Přiskočím k němu a zasednu ho. Uchopím jeho ruce a přinutím ho aby pustil své dýky tím že budu jeho zápěstími tlouci o zem. Nic jiného mi nezbývá. Prostě ho musím odzbrojit. |
| |
| Travis Podaří se ti na něj skočit. Zasedneš ho a on nemůže vstát. V očích má šílený výraz. Začneš tlouci jeho zápěstími o zem. Vzpírá se ti, ale ty jej po chvilce praní přemůžeš natolik že jej skutečně donutíš aby své zbraně pustil. Ovšem musel ji je pustit i ty. |
| |
| Byl jsem donucen pustit své zbraně. Pomalu mi začíná docházet celý souboj zpětně si začínám uvědomovat. Je to těžké si na to vzpomínat, ale nedá se holt už nic dělat. Začíná mi být mdlo a tak své úplné procitnutí začínám oddalovat. Chvíli dýchám a pozoruji Redana ležícího na zemi. Co sem to... Co to... Rány utržené v boji mne začínají bolet a pálit. Strach mne stále neopuští ale už to není ona panická hrůza jako před chvílí. "Nechci tě zabít...", vypravím ze sebe ztěžka. Musím mluvit tiše a opatrně abych dokázal zároveň s tím ukočírovat i svůj vzpurný žaludek. |
| |
| Travis Redan se také začíná pomalu uklidňovat a snad by tvá slova i nějak zapůsobila, kdyby ovšem... Uslyšíš šouravý zvuk, kdesi nedaleko. Ohlédneš se, ale než stihneš cokoliv udělat lesklé ostří dýky vedené Teddovou rukou se zabodne Redanovi do krku a ten začne umírat stzejně rychle jako Rebeca. Temná krev ti cákne do obličeje. |
| |
| Všechno je pryč. To je má jediná myšlenka. Pustím Redanovi ruce a odsunu se v sedou po podlaze někam dál, kde se opřu o zeď. Snažím se dýchat, snažím se vytlačit do pozadí poslední Redanův pohled, kdy si začínal uvědomovat co udělal a možná by s tím i přestal kdyby... Kdyby dostal příležitost... Nezmůžu se na nic. Žaludek přestane poslouchat a já začnu zvrcet. Dávím se. Odporná pachuť žaludečních šťáv, které již několik dní neměli co trávit. mi rozežírá jazyk a krk, ale já nedokážu přestat s dávením, ani když už ani nemám co zvracet. |
| |
| Travis Dveře do místnosti se otevřou. Uvidíš v nich stát toho silného muže s tlapama místo rukou. (Pouze obrazně řečeno). Ten muž se podívá po místnosti a přelétne vás oba zlotřilým pohledem. Náhle tě uchopí za límec a jak tě zezadu zvedá začneš se spíš dusit než dávit. Když oba s Teddem stojíte tak vám úponuře zatleská. "Výborně děcka. Teď jste si zasloužili své jídlo." řekne a dokonce se na vás i usměje. Seber všechyn zbraně v místnosti. Vyjdete ven. Jdete tou chdobou ve sklepě až dojdete ke schodům. Vyvede vás nahoru a pak vás přivede až do jídelny, kde vás usadí ke stolu a dá před každého z vás misku s polévkou a k tomu kus chleba. Lambry Dveře na které jsi zaklepal se ti otevřou. Stojí v nich muž, kterého jsi předtím uzřel na tržišti, jen má přes hlavu kápi. Jsi si jist že je to ten muž. Podle držení těla, pohledu v chladných očích. "Oh... Lambry," usměje se sotva znatelně. "Buď vítán a poj-ď dál" Když vejdeš zjistíš že stojíš v docela obyčejném domě. Hodbička se táhne kamsi do zadu a po obou stranách je několikero dveří. Hned v levo jsou dveře otevřené a tam je jídlena kam tě ostatně muž zavede. V jídelně určeného domu Do místnosti kde stojí vysoký svalnatý muž a dva chlapci zbrocení krví právě hltají svou polévku vejde muž celý v černém obleku a s kapucí přes hlavu. Za ním pak vejde muž, taktéž v černém plášti s kápí. Jeden z nich je pravděpodobně ten, který Travise koupil. Pravděpodobně ten, který vešel první. Jeden z chlapců je trochu tlouštík a má černé vlasy. Druhý je hubený, má světlé až blonďaté vlasy, které jsou nyní stejně jako jeho krk, ruce i tvář zbrocené krví. Poznáš v něm toho kluka, kterého kupoval ten muž na tržnici první den. "Jeden z těchto hochů se stane tvým žákem. Volba je na tobě." podotkne muž tvým směrem, opět tím ledově chladným hlasem. |
| |
| Pokynu postavě na pozdrav a vejdu do vnitř. V jídelně: Podívám se na oba chlapce a změřím si je pohledem. Oba vypadají celkem schopně, ale ten jeden by se hodil spíše na nějakého vojáka v první linii. Nehodlám se někde s někým zdržovat a ten hubenější vypadá, že toho zvládne víc. Aniž pohnu rukou podívám se na mladíka a pokynu hlavou, tak že každý pochopí, koho jsem si vybral. Potřebovali bychom ještě nějakého koně, nebo dva. Přecejen mám dost vybavení. poukážu na svá záda. |
| |
| V jídelně Muž vedle Lambryho, který ukázal prstem na Travise jen přikývne a podívá se na druhého svalovce, který pak odejde. "Koně budou za chvíli připraveni. Pojedete do města Knahk. Je to město u hor a cesta tam je dlouhá. Tam v taverně U Větrného mlýna bude čekat jistá žena. Je z Nás." dá důraz na poslední slovo. "Jejím poznávacím znamením bude bílá růže ve vlasech. Vy jí řeknete: "Zdravím sestro," pokud to bude ona odpoví, "Zdravím bratři." je tzo jednoduché. Ona se pak o vás postará abyste měli kde přebývat po dobu výcviku.", vysvětlí muž zatímco přejde k druhému z chlapců a aniž by ho nechal dojíst přiměje jej vstát a odvede ho někam ven. Lambry tedy zůstává čekat uvnitř i s Travisem až se vrátí silný muž s tím že jsou koně připraveni. |
| |
| Když dva muži vejdou podívám se na ně... Už jsem se přestal dávit a teď vkládám do svého žaludku porci polévky. Musím jíst rychle ale mám strach že při vzpomínce na sklepení se zase vyzvracím. Pak ten druhý muž mimo mého pána ukáže na mě. V tu chvíli se mi zastaví srdce. Upustím lžíci do talíře a ta hlasitě cinkne. chtěl bych něco namítat ale místo toho se začnou řešit koně a nějaká cesta. Já už nikam nechci. Já chci domů... Do škly... Kamkoliv jen pryč od těhle lidí. Já se nechci učit. Ne od... .Od..., ani nevím jako toho muže nazvat. Je tolik podobný muži, který mě koupil že k němu cítím odpor a pohrdání. Můj pán pak zvedne Tedda a aniž bych se s ním měl možnost rozloučit jej odvede pryč. Vůbec se mi to nelíbí. Ne že bych snad věděl kam jdou nebo co jej čeká ale nepřeji mu to ať jde o cokoliv. Nesouhlasím s tím co udělal Redanovi, ale to je minulost na kterou nechci vzpomínat. Upřu na Lambryho své velké zelené oči plné zloby a nenávisti. Nenávidím teď celý svět a vůbec se mi nelbíí jeho chladné chování, které mě připomíná muže který mne koupil. Nakonec zůstaneme v místnosti a v domě vlastně sami. Odstrčím talíř pryč. Beztak už je prázdný. "Nikam s vámi nepůjdu!" Třesu se, ale můj hlas je pevný a odhodlaný. Nechci už další sklepení, další temnotu, další zabíjení... |
| |
| Pokynu na souhlas svému zaměstnavateli. Posadím se naproti mladíkovi a změřím si ho pohledem. Nevím jestli to vůbec budu umět, a hlavně mám obavy z toho jak můj úkol vůbec dopadne. Když se na mne oboří vypadá to jako útok z posledních sil. Trochu se podivým, ale pak se na něj jen usměji. Vím moc dobře o co tu jde. Že tady pan hraběcí rádce je šefem policie a zároveň i místní mafie, a tento mladík má být jen dalším z jeho pohlavárů, ale mě je to celkem jedno, já o tuhle misi nežádal. Ikdyž už jsem nějakou dobu po takové toužil. Půjdeš. Po dobrém nebo po zlém, ale půjdeš. řeknu mladíkovi uklidňujícím hlasem, ikdyž to co ta slova říkají jsou pravým opakem. Podám mu ruku a postavým se. Jmenuji se Lambry. |
| |
| Třesu se. Třesu se přemáhaným hněvem a bolestnými vzpomínkami. Nechi vstát a podat mu ruku. Nechci vstát a někam jít. Proč se vlastně vzpírám? Proč? Stejně si udělají co budou chtít. Stejně mě odvlečou a já se budu muset podvolit... já už nechci... jsem zoufalý. Pohlédnu tomu muži do očí. Přemáhám případné slzy. Nechi brečet. Nechci se projevit jako slaboch. Uděláte si co chcete to je mi jasné. Ale já... Se mnou to nebudete mít tak lehké. Se mnou ne! Vstanu. Kolena se mi třesou, ale můj pohled je pevný. Podám mu ruku. Jen lehce ji stisknu a snažím se aby nepoznal jak moc se bojím a tak přemáhám i třes svého těla. V očích stopy nedávné bouře krve a smrti dole ve sklepě. "Travis Deshain", řeknu hrdě. Možná až příliš na situaci do jaké jsem se dostal. Nijak mu nevěřím. Povolím stisk ruky a pak se z náhlého popudu pokusím utéct. Rozběhnu se ke dveřím a doufám že se mi podaří jimi proběhnout. Nevím přesně jaké může mít důsledky to co dělám, ale já tu nechci zůstat. Cokoliv, jenom když se mi podaří zmizet... |
| |
| Usměji se a potřesu mu rukou. Vím, že ho to asi stojí dost přemáhání a dělá to se značnou nechutí, ale udělal to. Když se náhle rozeběhne pryč a chce utéct jen pozoruji jeho marný zápas se dveřmy, které se mu za chvilku asi povedou otevřít. Trochu mne to zarmoutí, ale úsměv se mi z tváře nevytratí a přejde v smích. Vypadá sice schopně, ale asi to bude i dost velký hlupák, odtud utéci nemá šanci. Kdyby byl chytrý počkal by až vyjedeme z města. Tam bych ho ovšem zabil, nebo přinejmenším zmrzačil. Pomalým krokem zamířím k němu, stále se směji. Když už to vypadá, že pootevřel dveře a za chvilku by jimi mohl i proklouznout, smích ustane a já se proti němu rozeběhnu a vší silou do něj narazím až oba skončíme navaleni do oněch dveří, které nevydrží takový nápor a otevřou se. Oba ležíme za zemi. Chytnu jeho ruce a držím je jako přikované k zemi. Posadím se mu na nohy aby nemohl nic dělat. Usměvavá tvář se změnila v tvář připomínající rozzuřeného vlka. Uděláš to ještě jednou, a zabiju nejen tebe, ale i tvou rodinu, a neboj matka a tvé sestry zůstanou na živu, dost dlouho na to, aby mohli splatit problémy co bys mi napáchal. Chvilku se mu dívám do očí, je z nich cítit strach, ale i nenávist. Jasné? řeknu mu nakonec než uvolním stisk rukou. Nad námi teď stojí nějaký silák a přiběhlo sem ještě jedno páže. Nechtěl jsem na něj být hrubý, ale když selžu dopadnu já a má rodina dost podobně jak jsem mu to vylíčil. A proč bych to měl být já, když to může být on. Navíc jsem nervózní v tomto prostředí, je to jako kdybych byl neustále sledován. |
| |
| Rozběhl jsem se pryč. To že to oč se snažím je hloupost si uvědomím až když dvěře nejdou otevřít. Kruci no tak povol. Povol slyšíš? Přesvěčuji ty dveře vlastní silou vůle, která je ovšem nnyí dost oslabená. Pak mě Lambry chytí a opře od dveře zády. Ty ale pootevřené nápor nevydrží a mi spadneme. Než se stihnu vzpamatovat už na mě sedí jako já ve sklepě na Redanovi. Při vzpomínce na sklep se roztřesu ještě více než před tím. Už nemám šanci to nijak zamaskovat. Pohrozí mi že mě zabije a že ublíží mé rodině. Vzpomenu si na to jak jsem viděl náš dům hořet a jak jsem po cestě zpět posluchal co otrokáři říkali o mé matce a o tom co s ní dělali. Vydýchám se. Nic jiného ani dělat nemůžu. Odvrátím pohled od Lambryho. Zeptá se zda je mi vše jasné a já uvidím nohy toho svalnatého muže a pak si uvědomím že je tu ještě někdo. Neochotně, ale přikývnu. Nemám náladu mu vysvětlovat že z mé rodiny nikdo nepřežil. Znvou se na Lambryho podívám nenávistným pohledem a čekám až mě pustí. |
| |
| Venku před domem Svalnatý muž sleduje jak Lambry drží travise a pak když chlapec přikývne tak aniž by pátral po tom co udělal hodí mu do obličeje nějaké jiné oblečení. "Vem si to kluku a umyj si tu krev!" rozkáže mu. Pak se podívá na páže vedle sebe a podá mu několik drobných mincí. Ten následně odběhne. Muž poté přejde ke dvěma koním a dokončuje upevňování sedel a brašen u nich. |
| |
| Pustím Travise aby si vzal oblečení a šel se dovnitř převléci. Zajdu si do pokoje pro tornu s věcmi a vyjdu ven. V pokoji nechám Travise samotného. Uvidíme, jaké má jeho slovo váhu. Postavím se vedle zavřených dveří, zatímco se jak doufám travis převléká. Poslouchám co se v místnosti děje, a čekám kdy nastane kýžené ticho a on se pokusí utéct, nebo taky ne. |
| |
| Lambry mě pustí a na tváři mi přistane nějaké oblečení. Vůbec se mi nezamlouvá že se mnou zacházejí jako s malým děckem. Pak mě Lambry vpustí dovnitř a nechá mě tam posléze samotného. Když odejde přestanu se kontrolovat a praštím pěstí rukou do stolu. "Kruci! Zase v pasti!" posadím se a protřepu bolavou ruku. Nejsem zvyklý se prát a už vůbec nejsem zvylký mlátit do stolu. Slzy nechám stékat po tvářích když skloním hlavu abych konečně nechal vytrysknut ven všechny doposud přemáhané emoce. Chvíli to trvá než konečně můj záchvat pláče přejde a já si uvědomím že jsem se příliš zdržel. Rozhlédnu se kolem a pak si svléknu své špinavé a smrduté oblečení. Do lavoru naleji trochu studené vody a omyji si rány, které jsem utržil v boji s Redanem. Co bude teď? Co budeme dělat v nějakém cizím městě? Proč jedeme pryč? Co mě bude učit? Asi to alchymie nebude... A já tolik chtěl nastoupit na školu... Když mám rány omyté ovážu si je nějakým hadrem, co v domě najdu a pak se obléknu do nového oblečení, které jsem dostal. Jsem zahořklý. Nejraději bych se znovu pokusil o útěk, ale uvědomuji si že by to teď nebylo moudré. Nesmím být unáhlený. Musím mi začít věřit. Jakmile mi bude věřit mohu utéct, ale tady by to nemělo smysl... Až mě zarazím s jakým chladem o tom přemýšlím. Náhle jsem oblečený a mé bývalé šaty jen leží na podlaze. Nemám chuť se jich znovu dotknout. Příliš by mi připomínali boj a celé tři dny v podzemí. Jednou se pomstím. Ne jen za sebe, ale za Redana, Rebecu a svou rodinu. Pomstím se. řeknu si jen v mysli. Není proč mluvit nahlas. Přijde mi že slova beztak nikam nevedou. Všechno je pryč. Vše co bylo mou minulostí je pryč a já poprvé poznávám že v životě existují cesty z nichž se nedá vrátit zpět... Nadechnu se a vyjdu ven. Jsem si jist že pan Lambry je již nedočkavý. Má nenávist k němu jen vzrostla. Když vyjdu ven nadechnu se svěžího vzduchu a porozhlédnu se smutným pohledem po Lambrym a po svalnatém muži který připravil koně. Neřeknu že jsem připraven protože nejsem. Neřeknu vlastně vůbec nic. Za mě mluví jen můj nenávistný, bolestný a smutný pohled. |
| |
| Když vyjde Travis ven zamířím si to ke koním. Počítám s tím, že mne bude Travis následovat. Jeho pohled jsem čekal, plný vzdoru, ale také ujištění, že teď není nic co by s tim mohl dělat. Trochu mne to až mrzí, to jak jsme museli spolu začít, ale asi musím být na něj trochu tvrdý, jediná chyba ho občas může stát život. Když vyjdeme ven, koně už jsou připraveni - zřejmě. Na toho svého k sedloví připevním tornu s věcmi. Zapnu si kabát a vyhoupnu se do sedla. Pak se podívám na Travise a jeho počínaní. Když jsme hotovi pokynu na pozdrav pánovi Travise a vyjedu pomalu k severní bráně. Poslední projížďka po městě. Ve stráži u brány jsem poznal svého kamaráda ze škol a pozdravil ho. Pak už jsme se ocitli v pro me docela neznámém prostředí. Za branami města. |
| |
| Na cestě Na konec vyrazíte. Je ještě dopoledne, když jsou vaši koně připraveni a vy vyjedete na svou cestu. Pán Travise už tu dávno není. Je tam jen ten svalnatý muž, ale to nevadí. Když mu Lambry zamává tak pokynutím ruky odpoví a vejde dovnitř. Vyjíždíte ven. Je to celkem krátká cesta na koních. Když míjíte stráže u severní brány Lambry se u jednoho pozastaví pohledem, ale jinak jedete dál. Prostředí za branami je neznámé nejen pro Travise, ale i pro Lambryho. Na Sever od města je les hraničící se zemí elfů. Vede do něj cesta. Cesta po níž přivedli Travise otrokáři před několika dny do města. O kus v dál v lese měli svůj dům v dřevorubecké osadě těsně u hranic. Cesta vede na sever do lesa, ale také na východ. Cedule u cesty ukazje na sever GREDON a pod tím je napsáno I'KNAB království elfů. ukazatel na východ hlásá DOGAN. Lambry si jejist že město Khank by mělo být na severovýchodě, ale pokud chcete jet po cestách tak si budete muset vybrat zda pojedete na východ a nebo na sever. |
| |
| Chvíli jen pozoruji Lambryho a jeho počínání. Vůbec se mi nelíbí že s ním mám nyní sdílet další etapu svého života. Nasednu na koně. Nikdy jsem na žádném nejel ale nemám chuť ze sebe dělat šaška a tak se pozorně dívám jak to dělá Lambry a pak prostě jeho postup zopakuji. Několikrát vyskočím jen málo, ale pak se odrazím více. Náhle seím nahoře a popoženu koně vpřed stejně jako to udělá Lambry. Vůbec se necítím jistý v sedle. Jak kůň jde houpe to se mnou a mám takový dojem že můj zadek a záda mi za tuhle projížďku budou ještě dlouho poté nadávat. Mineme severní bránu a já posmutním, když uvidím cestu k mé rodné vesnici, kde již není dům, který jsem znával. Nechci aby mě Lambry viděl smutného tak opdvrátím pohled na východ. Moc se v zemi nevyznám a nemám ponětí, kde je město kam máme jet. Vím jediné, že můj život zde skončil... |
| |
| Lepší na les narazit ráno než večer. řeknu si sám pro sebe a pokračuji dál na sever. Stejně jsem se dycky chtěl podívat do králoství elfů, a v takovém královském lese moc lapků nebude. Když jedeme podzimní krajnou, les hraje barvami. Vypadá to vše velmi pěkně a klidná jízda navozuje trochu spací atmosféru, rozhodnu se trochu zapříst hovor. Travisi, říkali ti něco o tom proč spolu jedeme a kam? přecejen bychom o sobě meli něco vědět, vzhledem k tomu co spolu máme prožít. |
| |
| Lambry na mě promluví, když vyjedeme na sever. Nechce se mi mu odpovídat, ale nakonec se přemůžu. "Ne!" hořkost z mého hlasu jen čiší. "Vím ýže jedeme do města Khank a že mne máte učit. Nevím kdo jste a nechci to vědět. Nevím co mě čeká a rovněž to nechci vědět!" dodám ještě aby ono NE, neznělo tak osamoceně. Ostatně jsem trochu rád že se mnou zavedl rozhovor. Nenávidím ho, ale poznat svého nepřítele je prvním krokem k úspěchu. Opět mě zaráží jak chladně dokážu přemýšlet. |
| |
| Chápu jeho reakce, sám bych se nechoval jinak. Odpovím mu na to usměvavou tváří a jistotou v očích toho co říkám. Myslím, že bys to měl chtít vědět, stejně o něcem mluvit musíme, chceš snad celou cestu mlčet? Myslíš si, že já jsem chtěl dělat to co dělám? můj hlas ne konci zní trochu vyčítavě, až nazlobeně. |
| |
| Podívám se na svého společníka. "Nevím... Co se po mě tedy chce?" ptám se spíš rezignovaně. Už nemám momentálně sílu vzdorovat. Nikdy jsem neměl moc přátel a teĎ jsem úplně sám. Ještě k tomu míříme cestou do osady z níž jsem odjel. Vůbec se mi tam nechce vracet, ale to on nemusí vědět. Alespoň prozatím... "Vás taky přinutili?" zeptám se ještě. Zvítězila zvědavost. Nechci se s ním spřátelit ani zblížit. Nechci a nemám chuť mu odpustit. Teď potřebuji někoho nenávidět a on je nejblíž a tudíž i nejsnazší cíl mé zlosti. Přesto ale potřebuju mluvit. Potřebuju vědět o co de a on by mi mohlo odpovědět. Podívám se na Lambryho vyčítavým, ale zvídavým pohledem. Ta zvědavost nyní převládla. |
| |
| Jedu dál a přemýšlím nad jeho otázkou, při té druhé se na něj ale otočím. Nechci mu o sobě říkat všechno, přecejen jednou by toho mohl někdo zneužít, neříkám, že on, ale co kdyby. Přinutili? Hm, to ne. řeknu klidným hlasem. Ale to je teď vedlejší. Tvůj pán po mě chce abych tě vycvičil obratnosti, a umění být jako stín. odpovím mu na jeho první otázku. Pak se ještě zamyslím, asi bychom si měli stanovit nějaká pravidla, nebo tak něco. Rozuměj, nechci na tebe být hrubý nebo tě nějak omezovat, to co jsem udělal ve městě, za to sis mohl ty sám. Buď slušný na mě a já budu na tebe. řeknu mu bezstarostně, a opět s tim klidným hlasem, jako kdyby mi to vlastně bylo všechno jedno. A taky je. |
| |
| "Dobrá...", přikývnu na Lambryho podmínky. Ostatně jsem nic jiného ani nečekal. štve měto a krev se ve mě vaří, ale pořád ještě je zvědavost důležitější. Hlavně mě hrozně trápí dvě slova která vyřkl tvůj pán. Vím že jsem teď jeho otrok, ale... vlastně jsem na to na nějakou dobu zapomněl a to že mi to nyní Lambry připomněl mi na náladě zrovna nepřidá. "Nechci být stínem. Nechci být vrah. Nezabil jsem dole, nezabiju tady!", ohradím se proti tomu co se ze mě má stát. "Jsem alchymista. Sice pouhý začátečník, ale jsem a jsem na to hrdý, jasné?" Znovu se ve mě probudila vzpurnost. Nechci aby se mnou vláčeli jak se jim zachce. |
| |
| Zasměji se když slyším jeho slova. Připomína mi mne před pár měsící, když jsem musel poprvé zabít. K tomu ale musí přijít on sám. K tomu ho nikdo nutit nemůže. Nemluvil jsem o žádném zabíjení. usměji se na něj. Alchymista, zajímavé. řeknu si sám pro sebe, ale tak, že to i on uslyší. Na chvilku mne napadlo, že by on nemusel dělat to co po něm jeho pán chce. Alchymisti vždycky byli podpůrnou silou Nás. Proti alchymistům jsem nic neřekl, tak se prosímtě uklidni. řeknu trochu ostře, abych uklidnil jeho zbytečnou náladu. Cos dostal za vybavení na cestu? zeptám se ho, abych věděl co nám schází. Pro sebe mám vše, a něco i pro něj... ale kdo ví. |
| |
| Poslouchám ho. Když řekne že proti alchymistům nic nemá dojde mi že svůj plán se mnou ani za mák nezměnil a že se zřejmě budu muset skutečně podvolit. Alespoň na nějaký čas. "Vybavení? Vlastně nic. To oblečení..." zamyslím se a nakonec nahlédnu do sedlových brašen, kde nahmatám několid důležitých věcí, které začnu ihned vyjmenovávat. "Křesadlo, několik nepravých pergamenů... Brk, inkoust, uhlík... Dýku..." u dýkly se zastavím protože si všimnu že je na ní zaschlá krev. No to snad ne... Oni mi dali tu dýku... tu dýku... Během okamžiku se mi udělá nevolno až tak veliké že div nespadnu z koně. No tak. Vzchop se kruci. Nejsi žádný slaboch, rozumíš?! říkám sám sobě. Není to lehké ale překonám počáteční problémy a znovu se zahledím do brašny. "Nějaký provaz, hřebíky, kladívko, zrcátko, paklíče..." dořeknu zapnu brašnu a nakouknu do druhé. "Jídlo.... Podle obsahu odhaduji tak na čtrnáct dní a měchy s vodou. Těch je pět..." vysvětlím a zase brašnu zařu. Bolí mě zadek. Pokusím se si sednout lépe ale to mi kůň příliš neumožní. "Co tedy vlastně bude teď? Odvedete mě do toho města a co pak? Budete mě učit? Z čeho bude sestávat výcvik? Myslíte že bych se jednou mohl u pána vykoupit? Rád bych pokračoval v započatém studiu..." nadhodím. Podle Lambryho reackce chci usoudit zda existuje možnost se z téhle šlamastiky dostat. Je totiž pravděpodobné že kdybych se o něco podobného pokoušel, že už nyní vím příliš mnoho a tak než by mi to dovolili by mě spíš zabili, ale třeba budu mít štěstí. |
| |
| Vybavení co mu dali celkem odpovídá. Rozhodl jsem se ho učit trochu jinak, vlastně se bude muset učit sám. Jen o tom napíšu svému zaměstnavateli. Zamyslím se a na chvilku jen koukám na cestu. Přemítám jestli jsem viděl někdy nějakého otroka, aby se sám vykoupil. Někdo, a myslím, že i on by prodal svou vlastní matku, kdyby mu nic jiného nezbívalo. Takže proč by neprodal i tebe. Momentálně ale nevypadá, že by měl finanční tíseň. A výcvik? No naučím tě to co sám umím. řeknu mu. O tom výcviku víc ani nevím, nemám ani ponětí, co ho začít učit a hlavně jak. Ikdyž s tím vykoupením si nejsem tak jistý. I já se občas, když přemýšlím nad tím večerem na náměstí cítím trochu jako otrok. |
| |
| Na cestě Po chvilce splečné jízdy vjedete do lesa. Není to žádný hvozd jen obyčejný hraniční les. Stromy jsou vysoké, ale nijak příliš staré. Možná sto let nejstarší stromy. Je podzim. Listaté= stromy zlátnou a hrají i dalšími barvami zatímco ty jehličnaté svítí zeleně jako perli mezi tím vším barevným chaosem všude kolem. Vane slabý vítr. Přítmí v lese vás chrání pře jasným odpoledním sluncem, které vystřídalo ranní mlhu. Zatím nejste poblíž osady, kde Travis vyrůstal, ještě vám to bude chvíli trvat než tam dojedete. |
| |
| Potřeubu, aby jste se mi postaral o bič, než zteří úplně, a vyčistit. hled mu ho podám. Také hledám někoho kdo se vyzná v okolí. Jestli by jste náhodou věděl. odmlčím se a čekám možná by to mohla vědět Laxien, ale zase jít spátky. Třeba ten hlupák něco vědět bude zadívám se na něj jak dlouho to s tím bičem potrvá? sednu si na vzduch. Zvedá se mi z toho vzduchu okolo koželužny žaludek. Dobře, bažina, lesy. Kámen je to poslední. Všude samá vrána. Musím to najít. Jen kde vezmu blonďatýho mladíka. Měl bych se tu kolem po nějakém porozhlédnout. A taky nějaký ten peníz navíc by se hodil. Ten špás mě vyšel draho, alespoň, že to s ní šlo tak hladce. Presto musím ty bažiny najít. Když nebude vědět kůžař o někom, měl bych rychle najít někoho jiného. A možná se podívat po nějakém tom zbohatlíkovy, co by mi mohl přilepšit. Vědět, že jsou lidé penězma tak posedlí, vzal bych si víc. Co už teď. |
| |
| "Chvíli mladý pane..." řekne koželuh na tvou otázku jak dlouho to potrvá. Sedneš si na vzduch a přemýšlíš o bažinách a mladíkovi, kterého jsividěl ve snu. Muž dokončí svou práci a přinese ti již bič v pořádku a opravený. "Tady to máte pane. Vše je v pořádku. Pokud jde o okolí tak.. já toho moc nevím. Možná tzkuste nějakého toho lovce... Teď ale tu žádný nebude. Odešli na další lov na sever do hraničního lesa..." Vypoví ti nakonec. Je jasný den. Vítr vane čerstvý a severní. Zaplatíš koželuhovi jeho práci a i když ti nic moc neřekl vypadá to že již můžeš jít. |
| |
| Zamyslím se nad jeho slovy. Přemýšlím co může být za stvůru ten, kdo by prodal i vlastní matku. Vzpomenu si na to jak mě Lambry přioval k zemi, když mne zadržel v mém pokusu o útěk. Ta situace mi vzhledem k tomu co se stalo ve sklepě Redanovi nebyla vůbec příjemná a hlavně ta jeho slova. Slova o mé rodině. Možná bych mu měl říct že už nikoho nemám... Ale na druhou stranu. Pokud si bude myslet že mě má čím vydírat. Asi bych mu měl ukázat že na demnou nemá žádnou velkou moc, ale... To zase nemůžu. Nevím co mám dělat. Cítím se bezradný. Příliš bezradný na to v jaké jsme situaci. Krajina ubíhá a já vím kam brzy dojedeme. Vůbec se mi do těch míst nechce. "Víte jak jste mne chytil a položil na lopatky?" zeptám se celkem zbytečně. Stalo se to ani ne před několika hodinami. Je jasné že to má ještě v živé paměti a stejně tak že je na to nejspíš i patřičně hrdý. "Víte... Měl byste vědět že já..." nějak mi váznou slova. Nevím co a jak přesně říci. "Má rodina je mrtvá..." vyhrknu nakonec, "Nikdo nepřežil..." dořeknu svou myšlenku. Proč vždycky když nad něčím přemýšlím a pak to zavrhnu to stejně nakonec udělám?, ptám se sám sebe. Je to nelogické a to si uvědomuji až příliš jasně ale je pravda že za posledních několik dní jsem řpíliš logickými věcmi neprošel. Jsem rád že je den a že je světlo. Nechci už další tmu. Už nikdy být v malé místnosti a ve tmě... |
| |
| Podívám se na Travise a přikývnu, že vím o co jde, ikdyž je to zbytečné. Poslouchám a vidím, že se přemáhá jestli mi to říct. Rozhodnutí nechám na něm. Otrokáři? Zeptám se ačkoli je mi odpověď jasná. Trochu ze zamračím, ale to už asi Travis nevidí, protože jsem otočen vpřed. Svině, ale co oko nevidí, srdce nepálí. Zaběduji nad zákonem, který přehlíží otrokářství a nechává ho dál rozvíjet. Ikdyž mne také živí díry v zákoně. Občas zabiji, ale proto abych přežil, oni to udělali čistě pro zábavu, a jsem si jist, že jeho matka a sestry žili o trochu déle než jejich otec. Rozvíjím dál své představy o otrokářích. Vím, že to Travis asi nemá moc lehké, ale já když se zamyslím nad tím, co by se mě a mé rodině mohlo stát, kdybych selhal... To je mi líto, každopádně... neradím ti ten útěk pokoušet znovu, nejsem někdo kdo ti chce ublížít. Spíše ti pomáhám k lepšímu životu. Cesta ubíhá celkem rychle, zapředli jsme rozhovor, je teplo a vzduch je cítit vlhkým listím. |
| |
| Na otázku zda otrokáři byli vrahy mé rodiny jen přikývnu. Cesta je skutečně nějaká rychlá a já tuším že bude asi velmi dlouhá. Myšlenkami zabrouzdám ke snu který se mizdál nedávno. Nevím zda včera nebo předešlou noc. V tom sklepě čas nehrál velikou roli i když byl naším největším tyranem. Skloním hlavu a zamyslím se. Nevím co bych měl dělat a o čem s ním mlvuit a tak se zeptám na to nejhloupější co mohu. "Lambry... to je tvé jméno nebo příjmení?" rychle se otočím a pohledem provrtám jeden pařez u cesty na kterém předstírám že mě zaujal veliký choroš. |
| |
| Při jeho otázce se trochu po usměji. Nevím kdy na posled jsem použil své pravé příjmění. Něco jako příjmění. Spíše přezdívka Vsadil bych se že jsem chvilku po tom přemýšlel nad svým pravým příjměním. Nemáš hlad? prolomím nastalé ticho, když se Travis jak jsem správně očekával nezeptal na to jaké je mé pravé příjmění. |
| |
| Párkrát si s bičem zapráskám. Prohlédnu ho a zaplatím mu. Kudy to těch bažin. Čím dál horší. Nejdřív město teď bažiny. Lovci nikde. Bude to chtít další oběti. Snad mi pomůže Elvien i když je den. Nerad opouštím moje tělo. při té vzpomínce se otřesu stačilo málo a umřel jsem. Přesto co jiného mi zbývá. Promítnu si kudy jsme všude prošli. Pokusím se, si vybavit dost chudou část města. Lidé se tu strácejí dosti často. A do uliček se málokdo opováží. Alespoň tak sem to pochopil. Vydám se směrem do spleti uliček a prohlížím domy. V části kde se začne zvyšovat počet žebráků se více porozhlídnu. Najdu si slušně oprýskaný vysoký dům. Vejdu dovnitř až do posledního patra. Zabouchám postupně na každé dveře. Na otázky kdo tam a podobně autoritativně odpovím Hlídka. Ukrývá se tu buřič a boží hříšník jehož duše má být podrobena řádné očistě. Nevíte o někom? Odměna není nízká. Za peníze by nejeden prodal i své syny. Pomalu takto obcházím jedny dveře po druhých a zjišťuji kdo tu asi tak přebývá. V hlavě přeříkávám rituál na odpoutání se od těla. I kdyby se to nepovedlo. Každý den přináší oběti. S každou obětí bohové sílí. Když uznají za vhodné obdaří mě. Ó panteone. Dej mi sílu. |
| |
| Niemb Lidé občas otevřou a vykouknou. Jsou to nízké existence sotva přežívající v těchto uličkách. Otrhané hadry a špinavý lidé. Někde dokonce i děti. Prolítneš takto několik domů a spatříš mnoho osob. Žádná ale není a ani přibližně nevypadá tak jako ten chlapec z tvého snu. Vypadají vyděšeně když ti otevřou dveře a ty se začneš vyptávat. Kdyždý ti ale řekne že nikoho neschovávají. |
| |
| Tak neochotní. Půjde to hladce. Nejspíš by byl bezpečnější ten stařec. Jenže ten mladík vedle něj. Mladá krev bude mnohem příjemnější Obrátím se a dojdu k jeho dveřím. Připravím si kladivo a odepnu dýku. Začnu se soustředit. Poghurgastus. Dej sílu, nenech ho dlouho v bolestech a mukách. Dej sílu. Pronesu potichu elfsky. Kladivo jakoby zteplalo. Čas se trochu zpomalí. Zaposlouchám se do všech možných zvuků a začnu je rozlišovat. Zabouchám na dveře. po chvíli znovu. Na nic neodpovídám, poslouchám jeho kroky a čekám. Když začne otvírat dveře kopnu do nich vší silou. Kladivem udeřím zespodu na jeho čelist. Zapraskají kosti. Skočím po něm udeřím ho do břicha. Povalím ho. Pustím kladivo a ucpu mu rukou ústa. Druhou vytáhnu dýku a přeříznu mu hlasivky aniž bych poškodil tepny. Pak se postavím. Olíznu si kapky krve na ruce. Mladá a chutná krev. Porozhlídnu se po chodbě a zavřu dveře. Zabarykáduju je. Projdu se po pokoji, přivřu okenice. Prohlídnu si trámy pod stropem. To by šlo Přiváži bič k jednomu z trámů. Do rohu položím můj vak. Vytáhnu pouta, která mu připevním na ruce. Pak ho, za ně, dotáhnu k biči. Vší silou ho zvednu a připevním mu k biči ruce. Podívám se na jeho bezvládné tělo jak tam vysí. Vezmu vodu a chrstnu mu ji do tváře. Pak ho propleskám. Když se začne probouzet poznamenám. Neomdlévej. Užívej si to. Bude se ti to líbit. Nech se ovládnout bolestí. Bude to tvůj poslední přítel. jen tak tě neopustí Vytáhnu svíce, položím je do středu a zapálím je. Zavřu okenice. Celý se svleču a hadry hodím taky ke kraji. Z vaku vylovím dva váčky, jeden s kostěnou moučkou a druhý s bylinkami. To vše spolu s dýkou a dřevěnou miskou položím mezi svíce. Uříznu muži pramen vlasů, položím je do misky a pak mu přeříznu zápěstí. Krev mu stéká po těle a tam kde začne odkapávat položím misku. Zaposlouchám se do kapání. Pokleknu před něj a do ruky si nasypu prášek. Začněme. V prastaré elfšťině V prach jsi a v prach se obrátíš. Budiž zatracen, stejně tak jak jsi povstal. Fouknu mu prášek do obličeje. Spolu s monotóním zpěvem začnu vysypávat hexagram. Na každý jeho roh položím svíci a pronesu její jméno. Od svící udělám 6 čar směrem ke středu. Uprostřed vysypu kruh a vynechám výseč směrem k muži. Pokleknu dostředu kruhu. Z váčku s bylinami vytáhnu dvě malé houbičky a černou bobuli. Bobuli rozmělním mezi dvěma prsty. Pak si prsty přetřu rty a poté i jeho. Pohladím ho. Houbičky si vložím do úst a s monotóním hrdelním zpěvem čekám až se naplní miska. Oběma dlaněmi ji uchopím a napiji se. Vyprsknu krev, v jemné mlze, po muži. Pak se napiji podruhé a vyprsknu nad sebe. Soustředím se na každou kapku co mi dopadá na tělo. Štětečkem začnu na mužovo tělo kreslit podobné obrazce co mám na sobě. Ty moje začnou trochu zářit. Vše dokončím a misku postavím opět pod něj. Jazykem rozmělním houbičky. Hrdelní hlas zesiluje. Zavřu oči a pohubuji v kleče trupem v podivném tanci. Soustředím se na sen co se mi zdál. Na každý detail. Pomožte mi najít cestu. Doveďte mě na ono místo. Ukažte cestu. Cestu, to místo,... Pak strnu. Zadržím výkřik. Svaly se mi napínají a uvolňují v bolestivých křečích. Hlavu zvrátím do zadu. Oči se mi otevřou a odhalí nepřirozeně rozšířené zornice. Ruce mi vystřelí a konečky prstů se křečovitě napnou. |
| |
| Niemb Letíš. Letíš po městě. Vidíš domy a lidi na ulicích. Nic zvláštního jen ten pocit volnosi a pouto s tvým pozemskm tělem, které co chvíli slábne i když je zatím stále velmi silné. Cítíš jak stejně jako krev muže, stékající po jeho těle a kapající do misky ubívají i tvé síli. Ta krev měří tvůj čas. Latíš až se tvůj zrak zastaví na domě. Je to dům jakých je v zadních uličkách spousty. Docela obyčejný. Ne moc chudý a ne bohatý. Spíše chudý. Cítíš že je to místo nějak důležité. Těžko říci jak. Pak je všude kolem černo. Černo a prázdno posilujícího nekonečna, které se tě chystá pohltit. Z té černoty ti probleskně hlavou obraz mladého chlapce. toho z tvého snu. Pak opět letíš. Letíš pryč od města a letíš nad severní branou. Letíš nad cestou vinoucí se k severu odkud jsi přišel a vede zpět do tvé rodné země. Letíš nad zemí a cítíš že tvůj čas v tomto stavu se krátí. Letíš ohromně rychle. Cesta dospěla k dělení za hranicemi lidí opět ve tvé rodné zemi. Ten ukazatel znáš. Šel jsi kolem něj. Pak letíš na východ. Nad cestou a několika vesnicemi a městy. Cesta neni téměř vidět. Vede lesem. A pak jsou tam hor. Vysoké a majestátné štíty hor, na vrcholcích pokryté sněhem. Otřeseš se zimou. Letíš dál a za horami spatříš ten močál. Je velký a kam se okem podíváš jen smrduté bažiny. Letíš a klesáš k nim. Tvé oči vidí malou, ze země jistě neznatelnou cestičku mezi mokřadami až na místo, kde leží ten jeden kámen. Káme v kruhu z dalších kamenů. Ty kameny již ovšem dávno nejsou zasvědceny původnímu bohu. Tvůj čas se krátí. Krev dokapává kap... Musíš se vrátit. Pouto je slabé. Vydáš se na cestu zpět. kap... Vidíš znovu hory. Vidoíš to znovu celé... kap... Jsi nad lesem. blížíš se k městu. kap... Už vidíš domy. Jsi na konci své cesty. ... Je konec. Nyní by ses měl probudit. Všude je ale jen temnota. Jen ta tma a tunel vedoucí ke světlu plný dalších malých světélek těch, kteří nedošli. To světlo tě přitahuje. Je jako magnet, který tě vábí. Ty si ale vzpomeneš na místo v bažinách. Rychle se ti před očima odehraje znovu celá cesta kterou jsi prolétl. V rychlosti znovu uvidíš svůj sen a obraz toho chlapce. Probudíš se. První nádech sebou nese obrovskou bolest jako by opětovné napojení tvé duše na tělo nebylo zprvu úplné ale posléze se rozdýcháš tak jak je třeba. Ležíš na zemi v odmě, který jsi pro svůj obřad zvolil. Na tvé biči visí bezvládné bezduché tělo muže, kterého jsi obětoval. Svíce už dávno dohořely. Rozhodně jsi se neprobudil tentýž den, který jsi do transu upadl... |
| |
| Jeho odpověď je zvláštní... Co na to říct? Asi nic. Takovíto lidé asi moc často svá pravá jména neužívají. Jedu dál až dkyž se mě Lambry zeptá na hlad zakručí mi v břiše tak že by se za to ani trpaslík nemusel stydět. "Jo... trochu jo..." omluvně se na něj podívám. Jak bych také neměl mít hlad. Tři dny jsem ve sklepení nejedl. "Zastavíme se?" zeptám se. Popravdě mi už bolí zadek od sedla a jízdy na koni. Nechci mu přiznat že mě něco bolí ani že na koni sedím poprvé, jen si potřebuji odpočinout a taky... Nechci dojet do naší osady. Vím že je to nevyhnutelné, ale nechci to. |
| |
| Souhlasně zakývu hlavou. Na to jsem myslel. Zatáhnu lehce za opratě a kůň se zastaví. Seskočím z něho a sejdu kousek z cesty. Les je pokrytý listím, a není nijak zarostlý, takže skýtá perfektní přestávková místa. Vytáhnu něco ze své torny a posadím se na zem. Taky už mám pořádný hlad a na věci zabalené v kusu látky se celkem těším. Dnes to jídlo bude dobré. Další dny to už budou jen suchary a sušené maso. Rozprostřu na látce jídlo jako na stole. Ten skýtá čerstvý chléb, salám (velmi libé vůně) a pár jablek, které nám po klasické výrobě moštu jestě zbyli doma. Sakra. zakleju si, když už jsem se rozseděl, musím se znovu zvednout pro něco k napití. Sáhnu zase do torny a vyndám měch s tekutým obsahem. Tyto věci jsem měl totiž připraveny na vrchu torny, s pořadím dalších věcí v ní, si nejsem vůbec jist. Posadím se a pobídnu i Travise. Vím, že mne pořád asi chápe jako nějakého nepřítele, ale to se jak doufám změní, nebo spíše bude muset. Sáhnu do kabátu a v ruce se mi objeví dýka. Lesklá bez zřejmých zářezů, asi nová. Ukrojím si krajíc chleba a kousek salámu a položím nůž na náš provizorní stůl. Vše zapíjím vínem, které také nabídnu Travisovi, přecejen chléb se suchým salámem není nijak štavnaté jídlo. |
| |
| Postavím se na všechny čtyři. Děkuji vám za vidění i za můj život. Pochválena bu´d víra ve vás. pronesu narychlo elfsky a dávivě. Pak se vyzvracím. Tohle nesnáším. Není jednodušší spůsob. Jestli to udělám ještě jednou kdo ví zda se probudím. Co asi tak může být za den? Mám hlad, jako bych tu ležel týden. Nedivil bych se tomu. pokleknu. Nakonec se odbelhám k vaku. Popadnu měch, zhluboka se napiji. Každá kapka chutná jako to nejlepší pití co jsem kdy měl. Sedím a čekám až mi odezní bušení ve spáncích. Nakonec když se zmátořím neobratně se dovleču k vědru z vodou opláchnu se. Opláchnu si celé tělo. U vědra zanechám jen načervenalou kaluž. Proskoumám obětované tělo, abych zjistil jestli je ještě teplé, nebo už v něm hodují červy. Pohlédnu na svíce. Měly by vydržet ještě aspoň půl dne hořet. Teď jsou z nich jen hromádky popela, vosku a krve. Bude to chtít nové svíce. Pohled ze svící spočine na dýce. Sundám mužovo tělo. Sundám pouta. Ruce mu roztáhnu v kříž a zaříznu se mu do hrudi. Jen to zamlaská a občas zaskřípe když se dotknu kostí. Vyndám srdce. Zmáčknu ho. jen praskne a vystříkne na všechny strany to co v něm zbylo. Dej jeho duši pocítit svou moc. Poghurgastusi snad ti bude jeho oběť pochuti. I když ochutnáš z jeho utrpení dej mi skrz srdce jeho sílu. Zakousnu se do něj. Z brady mi odkapává krev. Pak ho upusím na zem. Krev z misky přeliji do poloprázdné nádoby s krví. Zbytek vyleji a umiji. Umiji znova i sebe. Smotám bič. Obleču se a přichystám se vyrazit. Ještě než odejdu rozkřešu u dveří oheň ze slámy a všeho dřeva co je po ruce. Nečekám až se rozhoří. Nasadím kápy. Vyjdu na chodbu. Pokud mě někdo uvidí vycházet z pokoje. Mile se přiblížím a nemilosrdně mu rozbyju palici. Pak se vydám pryč. Tak se zdá, že mám co jsem chtěl. Nemůžu tomu uvěřit. Zvládl jsem to bez pomoci druhých. Zakručí mi v břiše S hladem mi ovšem někdo pomoci bude muset trhy Pokud jsou trhy stále v proudu nakoupím svíce. Pečlivě vybírám. Budu je muset opět zasvětit, ale na to snad ještě bude čas. Najím se v první krčmě co zahlídnu, netoužím po ničem okázalém, ale hlavně vydatném. Doplním vodu do měchu. Posilním se tvrdším alkoholem a vybavím si onen dům z vidění. Pak se vydám k němu, blíže si ho prohlídnout a poptat se místních kdo tam žije. Občas, jakoby na chvíli, mě přemůže únava. Musím vydržet. Nejdřív utrpení a pak slastný odpočinek. Svižně vyrazím. |
| |
| Niemb Tělo už bylo studené ale červy v něm nelezli. Zatím... Tak nějak všechno zvládneš. Uplynul nějaký čas, ale ještě rozhodně ne tolik kolik by mohlo. Když se najíš v krčmě vydatného jídla vyrazíš k domu, který jsi viděl ve svém vidění. Je to opbyčejný dům. Znáš cestu velmi dobře. Po té cestě zjistíš že trhy už skončili a dnešního dne se všichni balí a odjíždějí. Ptáš se na to kdo v domě bydlí těch co chodí onou ulicí, ale nikdo ti nepodá žádnou konkrétní odpověď. "Takový statný muž. Prostě tam občas přebývá. Ani nevím jak se jmenuje.", řekne jeden starý žebrák. "Dnes ráno odtamtud vyšlo několik lidí. Ten silný muž co tu přebývá. Dal koně jednomu chlapci. Takový blonďáček... A taky tomu druhýmu. Toho si moc nepamatuji, nebylo mu vidět do tváře. Měl kápi...", vysvětlí ti jedna ošklivá ženština. Není stará, ale je rozhodně hodně ošklivá. |
| |
| Sesednu z koně a půjdu za Lambrym. Nevím co od něho mám očekávat ale vlastně mi v tuto chvíli stačí jen to že už nemusím sedět na hřbetě koně. Je pro mě dost obtížné jezdit na koni. Protahuju si nohy a svaly na zadku. Při představě že bych si měl sednout na zem mi není zrovna dobře, ale nakonec se usadím k Lambrymu. Není až tak nepříjemné sedět na něčem co se nehýbá. "Díky...", řeknu když mě pobídne abych si sedl a pojedl sním. Zásoby které mi dali na cestu jsou sice rozhodně zajímavé a jako předmět k výzkumu by mi bohatě stačili, ale že bych zrovna toužil po tom je jíst se říct nedá. "Hele... Jak dlouhá je cesta do toho města?", zeptám se Lambryho i když mám takové tušení že si tím není jistý ani on sám. Jíma salám, chléb a pijeme víno i když já zůstanu asi jen u vody. Vínu jsem nikdy na chuť nepřišel. |
| |
| Statný muž, blonďáček. To by mohl být on. Kam jen mohli odjet. Jeli dnes ráno. Nebudou daleko, ale ani blízko. Nemám náladu vyrazit hned za nimi. Ještě jet na koni, to mi tak zbívalo. nesnáším koně a nechápu proč ani oni mně ne. Hned zítra vyrazím. Bude to chtít koně, zásoby a pořádný spánek. Vyrazím k bráně, kterou jsem přišel. Něco mi říká, že jeli zrovna mým směrem. Strážných se poptám, zda tudy ti dva neprojeli. Poté zajdu za Laxii. Když ji spatřím toužebně si ji prohlédnu. Mile se s ní přivítám a vysvětlím ji, že budu muset odjed z města, ale ještě tuto noc se tu zdržím, že sháním koně. Ještě dnes tu přespím, tak jestli bude chtít můžeme zajít do onoho hostince kde jsme strávili noc. Třeba tam bude vědět někdo co je ten dům zač. A snad seženu i toho koně a zásoby. Ráno budu muset vyrazit. |
| |
| Niemb Laxien si tě prohlédne a hned se ti vrhne kolem krku. Když si prohlédneš zjistíž že má na zádech několik jizev. Nejsou přímo vidět, ale když ji obejmeš tak bolestně sykne. "To nic... Otec se o nás doslechl a byl vzteky bez sebe..." vysvětlí ti smutně. Když se zmíníš o odjezdu zbledne a vypadá nesouhlasně. "T-ty odjedeš?", posmutní, "A kdy se vrátíš...?" zeptá se tě další otázkou. Pak tě ale znovu obejme. "Tak já dnes večer přijdu...", řekne ještě když se zmíníš o hostinci. " V hostinci ti možná koně prodají... Nebo alespoň půjčí, ale záruka za koně není levná..." vysvětlí ti zdejší poměry. |
| |
| Pokrčím jen rameny a s plnou pusou... Jó, to... polknu to težko říct. Nikdy jsem tam nebyl. Připadá mi, že přecejen to, že se konečně zbavil Travis svých otrokářů, ho trochu uvolňuje. Snad ve mě taky časem neuvidí jen zaměstnance jeho otrokářů. Stějně jsem si to nevybral. Teď ale sedíme a plníme si žaludky celkem dobrým jídlem, řekl bych, že tato pauza přišla více než vhod. |
| |
| Budu na tebe čekat. Mile se na ni usměji. Pak vyrazím do hostince. Něco málo jídla si vezmu na pokoj se džbánkem vína. Tam vybalím svůce. Začnu do nich nehtem vyrývat znaky, které přetřu krví z lahvičky. U toho pronáším prastaré výrazy, které mám spíše naučené než abych znal jejich význam. Stejně jako jejich jména. Když jsem se vším hotov sejdu do hostince už jen s kladivem. Pár slov prohodím s hostinským, zda se někdo nechystá odjet mým směrem na sever. A zda netuší kdo bydlí v tom domě. Rozhlídnu se po lokále a najdu si příjemnou partičku nemístních a místních lidí. Zapletu se do běžného rozhovoru s tím, že mé odpovědi na jejich otázky suše odpovídám jako bych nebyl ničím zajímavý. Takto strávím čekání na Laxii. Až přijde. Usednu s ní někam kde je větší klid. Vydatně pojíme. Sedíme povídáme si. Vyprávím jí nějaké příběhy co jsem prožil. Většinou ty pro mě nepodstatné. Ujiš´tuji ji, že hned jak se vrátím zajdu za ní. Popíjíme. V noci zajdeme na pokoj. Užíváme si do vyčerpání. Nezávazně. Pak usnu v jejím obětí. |
| |
| Na cestě v lese Sedíte a plníte si žaludky. Vane slabý vítr a listí v korunách šumí. Po cestě nedaleko vidíte někoho procházet. Je to jakýsi starý muž s holí v ruce. Hledí do země a jako by o vás snad ani nevěděl si něco brouká pod dlouhý šedý plnovous, který div že netahá po zemi. Travis v něm pozná vesnického starce. Byl léčitelem u vás v osadě. Nikdy nikam nechodil. Teda ne po cestách vždy dával přednost lesu. tohle je neobvyklé. Niemb Den je jako výdy poklidný. Lidé s nimiž hovoříš nevyprávějí nic až tak zvláštního. O městech a krajích které jsi nikdy neviděl a ani je nenavštívil. Všechno jako by se zastavilo a dění probíhá jen ve tvých snech a viděních. Pak přijde Laxien. Usmívá se na tebe a usadíte se na klidnější místečko. Hostinský se na vás nedívá zrovna nadšeně a dá se očekávat že po další noci s tebou bude mít dívka doma opět problémy, ale noc s ní je stejně krásná jako ta minulá. Podvoluje se ti s vášní a touhou. Stále bývá nesmělá, ale už ne tolik. Usneš v jejím obětí... Sen Les. Ne příliš hluboký les. Stařec na cestě. Krev. Krev a krkavci živící se masem... Pláč. Pláč nemluvněte... Opět záblesk a ty vidíš tvář onoho blonďatého chlapce se zelenýma očima. Ráno Procitneš. Probudíš se a jsi v místnosti sám. Po Laxien není příliš stop. Jen malá zelená stuha z jejích vlasů zůstala ležet na stole, jako připomínka dvou vašich společných nocí. |
| |
| Pozoruji starcovo počínání, ale nepřikládám mu nějakou důležitost. Jistě je divné, že takový stařík se toulá po lese, ale moje starost to není. Pokračuji směle v plnění svého žaludku a občas se podívám, co ten stařík dělá. |
| |
| Pozoruji starce, který jde po cestě k městu. Nevím co bych na to měl říct, nevím co dělat. Jsem si jist že si jej Lambry také všiml. Snad bych mu mohl dát najevo kdo jsem, ale copak by mi tak starý člověk mohl pomoci? Alespoň se zeptat na cestu. Podívám se na Lambryho. Jí a zdá se že už není tak nepříjemný jako ze začátku, ale přece jen se bojím nyní podnikat něco ke svému osvobození. "Hele... Ty máš nějakou rodinu?" Ani nevím proč se na to ptám. Snad je mi jen naobtíž mlčet. Jestlipak ještě někdy uvidím Tedda. Co s ním asi bude dál? Mírně se zasním. Stále se nedokážu zbavit tísně a strachu zetmy, kterým se nyní otřesu. Je všude jen světlo ale vzpomínka na temnotu je stále příliš čerstvá. |
| |
| Zatím. odpovím Travisovi na otázku, která mi není až tak příjemná vzhledem k jeho situaci. Zatím. zasměji se v duchu. Ikdyž je to celkem pravda. Ale nemyslím si že by pan hrabě udělal něco mé rodině. Na to jsem ještě moc malý pán. Už jsme dojedli atak zbytek zabalím a dám do torny. Otočím se od koně na sedícího Travise. Pojedem? ptám se ho když už skoro nasedám. |
| |
| Lambry odpoví. Nic jiného jsem ani nečekal. Jendoslovná krátká a jasná odpověď. Stejně jako on se sbalím a vstanu. "Jo, jasně..." Zase jetr na koni... Radši bych šel pěšky. povzdechnu si. Vůbec se mi nelíbí že bych si měl znova sednout na to zvíře. Lambry se vyhoupne do sedla naučeným pohybem a já jej zopakuji tak jako už jednou. Tentokrát to už nevypadá tak jako předtím. noha ve třmenu se mi sekne a já málem upadnu ale nakonec se mi podaří se do sedla dostat. Vím že jsem se právě v nejlepším světle neukázal a tak se rozpaky snažím zamaskovat úsměvem. No co... Lezu do sedla po druhé v životě." Pak už můžeme znovu vyrazit. |
| |
| Vyhoupnu se do koně a pozoruji Travise nasedajícího na koně. Moc mu to nejde, ale nijak mi to nepřijde. Každý se zmílí. Jeho vysvětlění, jsem tak trochu předpokládal. Pokrčím rameny. Vždy se něco dělá poprvé. Když se Travis dostatečně usadí skontroluji ještě zdali jsem dobře zapnul tornu a vyjedu... |
| |
| Na cestě v lese Jedete na koních a pokračujete dál lesem. Je hezký den, ale je chladno. Začíná se zdvyhat vítr. Po ještě dvou hodinách jízdy se dostanete do osady , kde Travis vyrůstal. Je to malá osada a spálené trámy nedalekého domu označují místo, kde stával jeho rodný dům. Lidé zde se na vás nedůvěřivě dívají, ale někteří i podezřivavě. Přiběhne k vám akorát jeden místní kluk. Je o něco mladší než Travis a má hnědé vlasy i oči. "Nazdar Travisi. Kde si vzal koně? Mysleli sme že se ti něco stalo? A kdo je ten chlap? Můžeš bydlet teď chvíli u nás než..." zarazí se. Jako by mu až teď došlo že se něco změnilo, že už to není jako dřív. |
| |
| Vjíždíme do mé rodné osady. Rozhlížím se kolem a nevím vůbec co bych měl říct nebo udělat. Všechny vzpomínky se mi vrátí rychlostí blesku a já bych děsně rád sesedl a utekl k těm ohořelým troskám. Chtěl bych navštívit hrob svých rodičů, ale nechci o to Lambryho ždádat. Najendou přiběhne Viktor. Znám ho moc dobře, hrávali jsme si. Byli jsme nejlepší kamarádi i když byl o dva roky mladší než já a o alchymii nemá ani ponětí. Přiběhne a začne klást ty své zvědavé otázky jako to dělal vždycky. Smutně sklopím hlavu. Nejradši bych byl někde úplně jinde. chtěl bych se propadnout do země, ale nejde to. To mi bohužel neni a nebude dovoleno. "Odejdi Viktore... já už... Nejsem svobodný..." vysvětlím ale nedokážu se svému příteli podívat do očí. |
| |
| Tváře a výraz místních mne nijak nevadí. Pozoruji, že místní museli projít nějakým bojem. Na običejný požár to nevypadá ani trochu. Když mladík promluví na Travise, venuji mu pohled říkající něco ve smyslu "neříkáš mi vše". Ani nevím co na tom co ten kluk říká mne uráží víc. To že mne nazývá nějakým chlapem, nebo to že ani nepozdravil toho kdo by mohl být travisovým příbuzným, kamarádem, nebo co ja vím čím. Když ho Travis odbide usměji se na mladíka. Přístřeší na noc by se hodilo. Stejně už bude brzy noc. Pak se podívám na Travise a usměji se i na něj. Neříkáš mi vše, dobře děláš, ale s timhle si mohl počítat. řeknu si sám v duchu a zhodnotím travisovo chování, jako svého učedníka,zatím co se na něj dívám. Stejně už by za chvilku přišla noc a teplá přikrývka a teplé jídlo přijde k duhu. |
| |
| Chci být pryč. Pryč..., říkám si když se na mne Lambry podívá. Zvednu hlavu a podívám se mu do očí. Opět se vnich zaleskne hněv když promluví na viktora, který je nyní evidentně zmatený. Necvhci s ním mluvit a tak přikývnu na Lambryho slova. Jen přikývnu žádná slova... |
| |
| Na cestě v lese Lambry osloví Viktora a řekne mu o přístřeší. Travis nakonec jen bezmocně přikývne a Vitor se na ně znovu zmateně podívá. "T-tak jo, pane..." řekne Lambrymu a chvíli ještě čeká zda Travis a jeho přítel něco řekne ale ten se chová jinak než bylo kdy zvyklé a tak Viktor začne dorážet. "Tak pojďte se mnou..." řekne Lambrymu a čeká až sesednete aby vás mohl odvést ke svému domu. "Travisi, jak myslíš že už nejsi svobodný?Kam jsi zmizel? Hele, mluv se mnoum, jo? Nic jsem ti neudělal. Zůstaneš tady? Nebo jedeš zítra zase pryč? Můžu jet s vámi?" chrlí ze sebe Viktor v rychlém tempu. To už stojíte u příbytku. Je to dřevěný dům připomínající spíše srub jako většina domů v této osadě. |
| |
| Snažím se na Viktora nedívat a nemluvit ale cítím jeho pohled a ty otázky se mi zarývají do duše jako klín, který mne touží usmrtit. Vrhnu na Viktora nenávistný pohled přesto že vím že on za nic nemůže. Pak se rozhlédnu a zjistím že nás pozoruje téměř celá osada. Uvědomím si jak jsem pošetilý že jsem nyní zde a že se chovám tak jak se chovám. "PromiŇ, Viku... Prostě nejsem svobodný, víš? Prodali mě do otroctví a teď patřím jednomu muži... Ale nedělej si starosti. Tady můj průvodce mne jen doprovází do jednoho vzdáleného města. Mám tam vykonat pro svého pána nějakou práci, víš?", řeknu mu konejšivým hlasem a nechám se poklidně vést k jejich domu. Když jej uvidím jako bych cítil vůni domova, která na mne dopadá. Chtěl bych zde zůstat. Chtěl bych vrátit čas, ale to nelze a tak mi nezbývá než se podvolit a dál hrát tuto hru. Usměju se na Viktora. Není to příliš upřímný úsměv ale je nyní velmi důležitý. Nechci aby si o mě můj přítel dělal starosti. Jeho se to netýká. "Nebudou se vaši zlobit? Mi hned zítra zase odjedeme ale neboj. Až dokončím práci od svého pána budu se vracet touto cestou zpátky a určitě se tu zastavím. Nemůžeš jet s námi. To by mi tvoje máma dala. Počkej jo?" řeknu znovu Viktorovi a čekám co bude následovat. |
| |
| Probudím se. Udivuje mě, že odešla tak brzy, bez rozloučení. Prohlédnu vaky zda v nich nehrabala. Upravím se, obleču. Každodenní ranní rutina. Spravím hostinského o mém odchodu. Objednám nějaké to jídlo, které my na pár dní vydrží a vydám se schánět koně. Už abych byl z tohodle města pryč. Takhle to nejde. Bude to chtít nějaké vaky, sedlo... Ptám se, smlouvám ... Už, aby to bylo a já mohl vyrazit. Bude to dlouhá cesta a k tomu jízdu koňmo nesnáším. Už je to druhý den co odjeli, budou mít náskok. Když seženu koně, vyzvednu si jídlo. Na nic nečekám, nemám chuť tu ještě trávit nějaký čas. Vyrazím obtěžkán vaky s vodou a jídlem. Po městě se ani neohlédnu. Sem tam se kolemjdoucích, kteří míří do města, zeptám po onom blonďatém klukovy a jeho společníkovy. |
| |
| Niemb Laxien se ti ve vaku rozhodně nehrabala. Ostatně nikdo. Na uzlu bys to poznal. Oblečeš se, provedeš úkony běžné pro tvé ráno. Objednáš si jídlo minimálně na týden, ale dáš za něj hodně peněz. Na koně ti rozhodně nevyzbyde. Chceš z toho místa odejít a lidé kolem starající se jen o běžné své záležitosti tě mohou jen rozhněvat svým chováním. dneska již smlouváš, ale není ti to příliš platné. Opouštíš město obtěžkán vaky, ale musíš jít pěšky a nebo si koně obstarat jinak a jinde. Kolemjdoucích, kterých dneska už příliš není se ptáš na blonďáka a jeho průvodce, ale nikdo nic neví. Jdeš na sever od města. ani se po něm neohlédneš. Na jedno místo ti bohové poslali příliš znamení v krátké době. Těžko říct co se to ve světě děje. Většina lidí co odchází nebo přichází už jsou mimo tvůj dosah až u cesty zahlédneš sedět starce. toho starce ze svého dnešního snu. Sedí tam a dívá se na tebe zvláštním vědoucím pohledem. |
| |
| V osadě Viktor vás přivede domů. Doma je matka i otec, zřejmě dřevorubec. Muž je silný hnědovlasý jako Viktor a žena je černovlasá a taktéž dobře rostlá a silná. "Tati, mami, mohl by u nás Travis přespat? I se svým průvodcem?" zeptá se než by kdokoliv z vás mohl něco namítnout. Rodiče se na vás podívají a otec vstane a přejde k vám. "Kdes byl?!" zeptá se přísně Travise a zabodne do něj svůj přísný pohled. Matka Viktora si chlapce zavolá k sobě a on se k ní připojí. |
| |
| Podívám se na oba rodiče mého přítele. Panuje zde příjemná atmosféra domova, ale já nejsem schopen říct zda je to dobře či ne. Nějak je mi to přítěží a ta tíha vhání do mého srdce strach. Pak se mě Viktorův otec zeptá kde jsem byl a já najednou nevím co říct. vím že jsem nebyl v osadě když na můj dům zaútočili a že jsem přišel pozdě. Sám si to nedokážu odpustit však kdybych tu byl mohli moji rodiče žít, ale to už nelze vrátit. Bohužel... Smutně se mu podívám do očí. Dělá mi to problémy, a vlastně nevím co mu povím. Nevím co bych měl říct. "Byl jsem v lese. Hledal jsem byliny aměl jsem to dovoleno. Přišel jsem pozdě, vím a věř strýčku, že jsem si to nepřál. Že bych dal celý svůj život za to abych býval přišel včas, ale nepodařilo se mi to. Pak mě odvedli otrokáři a prodali ve městě. Takže... Alespoň už víš jak to je. Nyní jsem otrok svého pána který mne posílá na práci do vzdáleného města. Toto je můj průvodce, který mne tam má odvést. Není přímo otrokem, ale taktéž není vinen. Přijali jsme viktorovo pozvání v němž nám nabýdl že smíme u vás přespat. Pokud jsi ale jiného názoru, můžeme odejít.", řeknu chvějícím se smutným hlasem a na závěr sklopím pohled k zemi. Oslovil jsem ho strýčku ale není ve skutečnosti se mnou příbuzný. Tady v osadě si tak jen říkají sousedi. Teto a strýčku... Vím že mé vysvětlení rozhodně nemůže být dostačující, ale na druhou stranu... Nemám co jiného říct. chci už odtud být pryč. Musím odejít. Zde už pro mě není místa a mě je jasné že už se sem nevrátím ani kdyby se mi podařilo od Lambryho utéci. Mohl jsem říct že mě koupil a oni by ho odsud vypráskali. Vím že by se mě Viktorův otec zastal. Nebo v to alespoň doufám, ale co by bylo potom? Lambry by se vrátil do města a řekl mému pánovi co se stalo. Ten by uspořádal trestnou výpravu a celá osada by lehla popelem. To rozhdně nehodlám dopustit. |
| |
| Sesednu z koně a vydám se za Travisem, kterému zřejmě můj nápad neudělal dobře. Nejsem za to moc rád, ale chci zjistit jakou spojitost má tento mladík s Travisem. Když vejdeme do domu Viktorových rodičů pokynu jim na pozdrav a poznám jaký jsem to byl hlupák. Poznám, že zřejmě zde Travis žil se svou rodinou. On se prezentuje jako otrok, ikdyž většina otroků si tak neříká, tedy těch co si to mohou dovolit ařekl bych, že on je jeden z nich. Stojím vedle něj na stejné ůrovni, ač to vůči otrokům není zvykem, většinou jsou to oni, kdo stojí za svobodným člověkem, né-li jejich pánem. Když mne Travis představí, chtěl bych mu skočit do řeči, a říct, že já nejsem žádný otrok, spíše nedobrovolný zaměstnanec, ale nechám to radši být. Vím moc dobře, že by si to tu mohli špatně vysvětlit a klidně mne i zabít. Jestli nechceš Travisi, nemusíme tu zůstat, kdybys mi řekl, že toto je tvé rodiště, nenapadlo by mne tě nutit tu být. řeknu mu klidným hlasem, říkajícím a poučujícím o tom, že kdyby mi to řekl předem, tak by na tom mohl být lépe. Snad ho to donutí mu o sobě mě do budoucna říkat víc. |
| |
| V osadě Viktorův otec se podívá nejdříve na Travise, kterého měří přísným pohledem a pak na Lambryho, kterého si jen mírněji přeměří. "Ale jen zůstaňte. Nic se neděje. Uložíme vás tu. Pojďte za mnou..." odvede vás do obývacího pokoje a rozloží vám tam deku. "Tady si můžete ustlat." Pak ale odejde a už si vás více nevšímá. Odejde z domu. Žena vám přinese nějaké jídlo. Polévku a kus chleba. Viktor ale už k vám nepřijde. |
| |
| Položím si tornu vedle stolu a posadím se když nám paní domu přinese něco k snědku. Vím, že dnes a možná pár dalších nocí se moc nevyspím, ale budu si muset spíše hlídat svůj vlastní krk. Posadím se a pustím se do toho. Po jídle, už se začíná stmívat a tak se usadím do křesla a pozoruji venkovní dění. Okno je do stráně, takže spíše to jak se les noří do tmy. Nevěděl jsem, žes tu bydlel. oslovým pak zamlklého Travise. |
| |
| Někam se tam posadím a dívám se spíše do země. Když mne Lambry osloví podívám se na něj mírně úzkostlivým pohledem. "V pořádku... Nemohl ste. Neřekl jsem vám o tom..." vypravím ze sebe stísněně. Dojím a uložím se na zem. Nespím. Alespoň zatím... "Zítra hned odjedeme, jo? Nechci tu zůstávat..." řeknu pak ještě. Připadá mi že mu příliš odhaluji své pocity a zkrátka že jsem mu příliš nablízku. Rozhodně cvíce než bych chtěl být. |
| |
| Zakývu hlavou na znamení souhlasu. Jasně, chápu. Když se Travis uloží asi k spánku lehnu si také. Nejsem nijak moc unavený. Den strávený v sedle by snad ani unavovat moc neměl. Protáhnu se až mi klouby zakřupají. Svléknu si plášť a katanu položím vedle sebe. Kabát si sundavat nechci, přecejen nemusí všíchni vědět jaký zbraňový arzenál se tam skýta. Dám si plášť pod hlavu společně s jednou z dýk, v té tmě už není nic vidět a tak s tím nehraju nějaké divadlo. Přikryji se dekou a zavřu oči. Poslouchám zvuky doléhající sem z nějaké pivnice, jak přepokládám a po chvilce nahradí nepravidelné dýchání, lehké pravidelné oddychy. Nespím, vím, že si to nemůžu dovolit, alespoň ne teď. |
| |
| V osadě Lambry i Travis nakonec usnou. Noc je klidná a ráno se prubudíte oba dva živí a zdraví v téže místnosti kde jste usnuli. Když se prubudíte uslyšíte klepání na dveře od pokoje. "Pane, průvodce... Trave... Máte jít na snídani." ozve se zpoza dveří Viktorův hlas. |
| |
| Spím neklidným spánkem. Vůbec se mi nelíbí že jsme zde a nevím co znamená že jsme oba dva naživu. Ne že bych nebyl rád že ušetřili Lambryho život, ale stejně. Proč bych za to vlastně měl být rád? Je to prabvda nenávidím ho a teĎ jsem rád že je živý... Začínám cítit vnitřní zmatek. Připadá mi podivné co se kolem děje. Už vůbec to že s někým někam jedu... Ráno mne probudí až klepání a Viktorův hlas. "Jasan, Viku..." vypravím ze sebe rozespale a posadím se na poddušce na zemi. Podívám se na Lambryho, který vypadá že toho v noci moc nenaspal. Pormnu si oči a mocně si zývnu i když při tom nevydám jedinou hlásku. Když se trochu protáhnu znovu se podívám na svého průvodce. "Měli bychom jít..." podotknu na slova Viktora, která mi až nyní začala docházet. Opět se cítím sklíčený... |
| |
| Na cestě Dojdu pomalu ke sterci. Sleduji ho zpod kápy jako myš z díry. Snažím se ho odhadnout. co ty máš s tím vším společného? Čím my ty starej dědku můžeš ublížit? Zastavím se na dva kroky od něj. Dívám se mu do očí. Neviděl jste tudy projíždět dvojici na koních? Jeden byl mladý se světlými vlasy. čekám až promluví, odhaduji co je zač. Jak se tváří, jeho tón hlasu. |
| |
| Při probuzení sebou trhnu v naučeném pohybu, když sevřu jílec dýky. Slova o snídani mi připomenou, že se zřejmě nic neděje a tak sevření povolí. Otevřu oči a spatřím probuzeného Travise, který na mne hledí. Čekal jsem, že bude chtít utýct. podivím se nad tím, že zde semnou Travis ještě je. Ještě chvilku ležím když mne Travis upozorní, že bych se mohl přestat válet protáhnu se a vstanu. Deku pečlivě srovnám, tak aby pod ní zanikla má katana a plášť si obleču až když dýku vrátím na její místo u pasu. Jsem přitom k Travisovi zády a předstírám, že se koukám ven. Dnes bude pěkně. podotknu když se odvracím od okna a pokládám plášť na pohovku. Pak společně s Travisem vyrazíme na snídaní, kde všem popřejeme dobré ráno a dáme se do skromné, ale dobré snídaně. |
| |
| Na cestě Stařec chvíli jen mlčí jako by zkoumal. Pak ale promluví tichým vyrovnaným stařeckým hlasem. "Viděl jsem je včerejšího dne... Seděli lese a svačili. Proč je hledáte, pane? Toho chlapce znám od jeho narození... Ten druhý si brzy bude muset zvolit... A vy...? Ukáže čas... Chlapec kterého hledáte se jmenuje Travis Deshain. Mjuž, který jej doprovází se jmenuje Mike Lambry, i když Lambry už dávno není jeho rodné přijímení..." odmlčí se a hledí ti do očí šedýma očima, plnýma vědění a stařecké moudrosti. |
| |
| V osadě Vstali jste a došli do kuchaně na snídani. Tam máte již talíře chlebem namazaným sádlem s kousky kozího sýra. Přisednete ke stolu a Viktorova matka jen koukne na svého syna, podá mu uzlíček s nějakým vám neznámým obsahem a pošle ho za otcem do lesa. Viktor si to převezme a když jde kolem vás usměje se na Travise. "Ne že odjedeš než se vrátím." ponokne svého kamaráda a pak už zmizí dveřmi ven. Je zde teplo. Počasí venku tak příznivě nevypadá ale zde dobře udržované teplo. "Kdy budete odjíždět?" zeptá se ta žena as pohledem těkajícím z jednoho na druhého, jako by nevěděla koho se vlastně ptát. |
| |
| Mrzí mne to, ale musíme odjet brzo po snídani, madam. To víte máme před sebou ještě dlouhou cestu. Ten kozí sýr to je domácí? odpovím jí na otázku a zároveň se jí snažím polichotit. Kdo ví, kdy se nám ta osoba může zase hodit. Myslím si také, že Travis se nechce nějak dlouze zdržovat, už včera to říkal. |
| |
| Stojím a naslouchám. Ani se přitom nepohnu. To jsem tu ještě potřeboval. Ale zdá se, že ví víc než bych potřeboval. I když je trochu zmatenej. Ten chlapec, Travis, je součást mého života, mé cesty. Jmenuji se Niemb a jsem oddaný elfím bohům. Bohové mi ukazují směr. Dávají mi sílu a ukazují mi krásy bytí, důvody proč žít. Co o tom chlapci víte? Jste zdejší? Zdáte se moudrý. Nevíte náhodou o bažinách za horami daleko na severu? opřu se o nejbližší strom aniž bych ho přestal pozorovat. Zdá se, že by mi mohl hodně pomoci. I když ví mnoho, jen já vím co ho za chvíli čeká. Záleží jen na tom kolik toho ví a jak dlouho je schopný si o tom povídat. |
| |
| Niemb "Vím o tobě a tvých bozích. Naslouchá hlasům všech bohů a víš co? Ten chlapec, jak mu říkáš je zřejmě součástí velkého kola osudu." odmlčí se stále na tebe upírajíc zrak. "Já ještě dnes zemřu. Ale povím ti co vím, ano? Teď poslouchej. Travise znám od narození. Pochází z dřevorubecké osady nedaleko odsud. Je to asi dva dny pěšky. Jeho rodinu zabili otrokáři a on zůstal sám. Učil se magické umění alchymie, ale téměř nikdo o tom neví. Mne se svěřoval sám. Po té co byl zajat byl odveden a prodán do otroctví hraběcímu rádci zde ve městě. Ten rádce jej dal uzavřít do sklepení kde po tři dny strádal hladem a pak byli všichni co v tom sklepě byli postaveni proti sobě v boji na život a na smrt. Byly tam čtyři děti a on a ještě jeden hoch vyšli z toho sklepa živí. Poté se Travisova cesta propletla ještě s cestou jednoho muže. Mika. Mike, je zloděj a byl pověřen odvésti Travise do města Khank a učit jej zlodějskému řemeslu." Tentokrát se podívá na nebe. "Blíží se čas... Nastává jednou za sto let. Noc kdy všichni bohové vstupují do světa a žádají si oběti. Bohové kladí si žádají ty zlé a naopak. Je to noc chaosu a smrti, ale zrovna tak života. Bez dvou dnů za devět měsíců..." dořekne a shlédne zpět na tebe. "Dávej si pozor, knězi..." řene a zavře oči. |
| |
| Kolo osudu. Oběti bohům? Přijdu k němu blíž. Jak tohle všechno víte? Co jste zač? Kdo jste? Proč ta otevřenost? Mluv! Zvyšuji hlas tak, abych mu ukázal svou autorytu. Čekám připraven. Měl bys promluvit stařečku, nebo dnes určitě zemřeš. jestli promluví poslouchám. Nakonec dodám Říkal jsi, že žiješ v té vesnici. Co je to za vesnici, a kterým směrem? |
| |
| Niemb Stařec znovu otevře oči. "Já jsem jen starý muž.... Osada se jmenuje GREDON a je na sever odsud. Cesta vede přímo do ní... Víc ti už nepovím..." dodá a hledím na tebe smířeně, ale odhodlaně. |
| |
| V osadě Najíte se a po snídani se budete mít k odchodu. Žena nic nenamítá. Naonec se opět na koních vyrazíte na další cestu. |
| |
| Pokračuji dál v cestě na sever. Před cestou jsem si ještě několikrát kontroloval mám-li všechno atak jsem teď relativně klidný. V Travisově tváři je vidět uklidnění, ale i smutek, vlastně se v jeho tváři moc nevyznám. Začíná dálší sluný podzimní den. Obloha byla přes noc jasná atak je teď po ránu hustá, ale nízká mlha. Také přícházející zima už je cítít. Od úst mi jde pára. Cestou přes les pozoruji vycházející slunce, jelikož máme v levo od sebe stráň svažující se prudce dolů, je slunce celkem dobře viditelné skrz stromy. |
| |
| Při snídani mlčím. Chci odejít z toho místa. Pokud možno co nejdříve... Když vyjdeme ven jsem rád. Ještě jsem si zašel do pokoje pro věci, ale byl jsem sbalený rychle. Konečně znovu nasedám na koně. Zadek mě od včerejška hrozně bolí a záda taky dostala zabrat. Nejsem nadšen že strávím další den v sedle ale je to lepší než zůstávat zde. Když už budu nahoře zůstanu sledovat Lambryho. Mávnutím se rozloučím s Viktorovou matkou a pak vydám koni pokyn aby se ropzjel. "Hele... Už si někdy byl mimo Farth?" zeptám se ho. Zajímalo by mě jestli už někde byl a jaká místa viděl. |
| |
| Občas. odpovím mu zase prostě a jednoduše. Nechce se mi mu o mém životě moc vyprávět. To občas zahrnovalo spíše mé cestování po okolí Farthu když jsem párkrát utekl z domova, a pak ty léta strávená u babičky, s kterou jsem chodíval do lesa. Takže je to spíše takové nic. Cesta se trochu zůžila, ale pořád ještě můžeme s Travisem jet vedle sebe. |
| |
| Víš o mě příliš mnoho. A o ostatním už jen příliš málo. Pomohl jsi mi, velmi. Odvděčím se ti za to. Milerád. pak se zamyslím Říkal, že zemře dnes v noci. Zvláštní. opět se vzpamatuji, rozhlédnu se zda jsme sami a ve staré elfštině spustím chorál Není už víc, co ti dát teď Elvien si bude brát. Pomohl jsi na cestě mé, pomůže ti na cestě tvé. Udeřím ho palicí do hrudníku až zapraskají kosti. Pak přejdu k jeho tělu. Uříznu mu pramen vlasů. Uložím ho, poberu věci co na své cestě potřebovat více nebude, prohledám a přenách bohům. Prohlídnu oblohu. Představím si černého ptáka. Poté se vydám se do vesnice. Z opasku sundám stuhu od Laxien. Kolo osudu pousměji se a zastrčím ji zpět. Nehodlám tuto noc spát. V myšlenkách přemítám co dál jeho rodná ves, měl bych se podívat do domu toho starce, pokud nějaký existuje, a důvěrněji se zeptat na toho zlodějíčka Travise. Travis Deshain. Travis Deshain. Travis... |
| |
| ¨Tak nějak vázne řeč. Nevím co svému průvodci a budoucímu údajnému učiteli mám ještě povídat. Sleduji okolí. Blížíme se k hranicím to je neomylné. Poznávám stromy, na něž jsem jako malý lezl. Když se zahledím na pravo do lesa uvidím i srub, který jsme si postavili s Viktorem ve větvých. říkal že bnych byl dobrý stavitel, ale mě tento směr života příliš nelákal. měl bych tam mít několi svých věcí. Truhlu a tak... Tu jsem nikdy domů nenosil. Všechno jsme tam měli pečlivě uzamčené. Mělů bych tam zajít a vyzvednout si je. Měl bych tam zajít a pak... Třeba by mi něco z toho pomohlo..." Nervózně se zahledím na Lambryho. "Hele... Myslíš, že bys... Tu na mě mohl chvíli počkat...? Ne, nechci utíkat." dodám když uvidím jeho podezřívavý pohled. ukážu rukou hlouběji do lesa do větví našeho stromu. "Ten srub jsem postavil abychom s Viktorem měli svou skrýš. Mám tam své alchymické pomůcky... Vím že ze mě má být zloděj, ale rád bych si je vzal sebou... Přinejmenším by se dali prodat..." vypovím to tak aby ho to snad dokázalo zaujmout. doufám že se na něco takového nechá nalákat. Skutečně nemám v plánu nyní utíkat, ale stejně tak nemám v plánu své pomůcky prodávat. |
| |
| Niemb Přišel jsi ke starci. Jeho předchozí slova ti prolétla hlavou jako šíp. Já ještě dnes zemřu... ano tak to říkal. Ne že zemře dnes v noci. Vydáš se dále na cestu odhodlán najít ty dva. Víš že mají koně. To co tobě má trvat dva dny, nebo den a noc pokud nebudeš spát oni ujeli za jeden den a odešli včera. Dá se předpokládat že nyní už odjeli z té osady. Tímto tempem je nikdy nedoženeš pokud neseženeš nějakého koně. Jak ti tak přišel na mysl kůň uvidíš odjíždět z města jednoho elfího muže. Jede na svém hnědém koni. Jeho černé vlasy vlají ve větru a je oblečen jako vyslanec Jižního vévodství I'knabského království elfů. Odjíždí a jeho tvář je zachmuřená. Zřejmě odjíždí s nepořízenou. Na cestě už jinak nikdo není všichni se vzdálili z dohledu a ty sám jsi nyní už v lese. Mrtvola starce zůstala za tebou. Neměl jsi ani co si z ní vzít. Ten muž u sebe neměl vůbec nic. |
| |
| Lambry a Travis Uvidíte v lese srub ve větvých stromů to je pravda. Dokonce se zdá být i zavřený. Žebřík který k němu vede je zdá se v pořádku. Akorát před ním na pařezu sedí krkavec a hledí vaším směrem. Nikde nikoho nevidíte. Jste na cestě sami. Cesta je užší, ale pořád dost široká i pro vůz. Za dalších asi sto metrů se stáčí doleva a dále nevidíte. Tady už les zhoustl. |
| |
| Dál si nepřestávám Travise podezřívavě prohlížet. Pomůcky k alchimii. Hm, to by se mohlo hodit. Minimálně nám odpadne starost o schánění pár věcí. Stejně se v těch pomůckách ani moc nevyznám. Zastavím a chvilku se dívám na srub a aniž se podívám na Travise řeknu: Hm, dobrý nápad. Nevadíti-li to půjdu s tebou, přecejen už nějakou dobu zase sedíme na koních a já se rád projdu. vím sice, že dost lžu, ale nechce se mi Travise nechávat tak daleko odemne samotného. Bůh ví co ho napadne a na dobré slovo už jsem dávno přestal věřit... ikdyž kdo ví. Seskočím z koně a vydám se do celkem strmého kopce ke stromu, na kterém se nachází to klukovské stavení. |
| |
| U srubu Lambry i Travis dojdou ke stromu kousek dál v lese, kde v jeho větvých je postavený srub. Dřevěné trámy pečlivě sesazené k sobě tvoří dokonalý celek a tím je srub postavený ve větvých. Vede k němu jeden žebřík. Krkavec na pařezu před sruben vás stále pozoruje jako byste byli něčím nepatříčným v těchto místech... |
| |
| Když dorazíme ke srubu pokynu Travisovi aby lezl nahoru. Já v umyslu lést nahoru nemám, ale také pod ním nebudu hloupě stát a nenechám si něco hodit na hlavu. Poodstoupím pár kroků a znovu se rozhlédnu. Ten pták, co nás sleduje jako kdybychom byli jeho potrava, mne začína rozčilovat. Sáhnu pod kabát a vzduchem zašuští rychlý zvuk. Pozornému oku by neušel krátký ocelově lesklý záblesk nebo snad předmět, který se vzduchem mihl. hvezdice k6 - 6 6 6 3 |
| |
| Hvězdice protne vzdcuch a krkavec se sice snaží uletět má však smůlu a hvězdice ho rozpůlí. |
| |
| Přijdeme ke stromu a já se vydám po žebříků. Nelíbí se mi ten krkavec. Nahání mi strach. Vůbec se mi nelíbí že se na nás tak dívá. V první chvíli se mi ani nelíbí že by měl jít Lambry se mnou, ale nakonec se zdá že nahoru nepoleze a tak se mi alespoň trochu uleví. Vylezu nahoru a podívám se za Lambrym. Ten právě tasil hvězdici a rozpůlil krkavce na dvě půlky. Zatajím dech. Pane bože... Rychle se skryju a opřu se zády o stěnu srubu. Co je to za člověka? Kruci copak musím cestovat s takovým zabijákem? Jak mu kruci chci utéct? Míhají se mé myšlenky. Rychle vstanu a začnu sbírat své věci jako truhlu, suroviny, knihy... Není to nic moc, seberu flak´onky a je to. Pak znovu vykouknu. Chvíli jen dýchám a hledím na Lambryho ale nakonec slezu i s novým vybavením. |
| |
| aniž se pohnu sleduji letící hvezdici a přitom jak rozpůlí krkavce, jako by se zpomalil čas a já mohl sledovat, jak z něj pomalu stříká krev. Usměji se a aniž se podívám vzhůru na Travise rozejdu se pro hvězdici, která se zabodla do stromu. Nerad bych se o ní pořezal a tak si připravým na její vyprostění dýku. Když přijdu ke stromu, poznám, že asi ani nepůjde ven. Musel to být pořádný hod co jsem udělal. Krev, která z ní v letu nestačila odpršet, teď pomalu stéká dolů. Po pár pohybeh za které by se nestyděl ani zkušený kopáč zlata, se mi jí podaří vyprostit. Utřu ji o spadané listí a vrátím na své místo. Když se vracím ke srubu Travis už slézá dolů. Tak co, našel jsi cos hledal? |
| |
| Podívám se na Lambryho. Jen velmi těžko se snažím zakrýt své zděšení a svůj strach. "A-ano..." zatajím dech jak sleduji Lambryho vracet svou hvězdici na její místo odkud jí předtím tak rychle vytáhl. "P-pojedeme?" zeptám se nakonec. Nechci tu zůstávat cítím nástup blížícího se trapného tiocha, které na cestě bude rozhodně snesitelnější než takhle. |
| |
| Pokynu hlavou na souhlas a nechám Travise jít před sebou. Koktání v jeho hlase a nějaký úlek v očích mi vrtá hlavou. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemůže mne nic napadnout, atak se Travise zeptám přímo, když už jsme u koní a on uvazuje nějaké ty své propriety k sedlu. Něčeho jses tam nahoře polekal? |
| |
| Lambry se mě na něco zeptá. Konkrétně na tro čeho jsem se polekal. Nejak nevím co odpovědět. Otočím se na něj pokusím se zakrýt strach ale vlastně mi to vůbec nejde. "N-ne..." vykoktám a vyhoupnu se do sedla. "Vy... Zabil byste mě? Tedy... Kdybych utekl..." zeptám se i já zcela přímo. Myslím že už nemá tak docela smysl se vytáčet. Nevím jak jinak bych získal odpověď na otázku. |
| |
| Jeho odpověď je jasně lživá, ale chápu, že mi pořád nechce moc říkat o svém životě moc. Po jeho otázce mi přijde, že mě a to s tím havranem možná viděl, ale na tom přece nesejde. Aniž se na něj podívám, odpovím mu jako by se jednalo o výběr housek nebo rohlíku - tedi zcela lhostejně. Asi ano, kdybych musel. Ikdyž doufám, že tuto myšlenku časem opustíš sám. Když mu odpovím nasednu na koně. |
| |
| Po tváří mi přejede temný pohled a následně pokřivený úšklebek. Děkuji vám za tyhle dary. Za starce, elfa i koně. Pak ho pozoruji, jak se přibližuje. Sundám přitom kápy. Osvěžím svá vyschlá ústa douškem vody. Promyslím své možnosti Kůň se nesmí splašit. Buď ho srazím kladivem nebo strhnu z koně. Nebo on strhne mě a vezmě mě sebou. Nejdřív si s ním promluvím. Jsme přece s tím chrchložroutem skoro stejní. Ušklíbnu se. Uchopím kladivo. Pak stojím a pozoruji jak se přibližuje. Když se přiblíží, tak k němu vykročím. V noblesní elfštině pronesuZdravím bratře. Co ten chmurný výraz? Přiblížím se ke koni a chytnu ho za uzdu ať se mu to líbí nebo ne. Pohlédnu na něj. Pěkný kůň. zapletu s ním opravdu nudný rozhovor a nijak se mu náladu nepokusím zvednout. Na každou otázku přihlouple odpovím. Pak k němu přejdu blíže. Aniž bych pustil uzdu. Podívám se jak je ozbrojen abych mohl reagovat. Něco ti povím. Zde v lesích se dějí podivné věci. Být tebou tak jsem obezřetnější. Uchopím ho za ruku a prudce se ho pokusím strhnout ze sedla. Když žuchne dupnu na něj, vyrazím mu z plic poslední zbytky vzduchu a přitom se snažím udržet koně. Jestli je kůň v klidu pustím ho a začnu se věnovat elfíkovy. Vydere se mi na povrch zlost.Dám mu co pro to. Když už má dost, svleču ho, navleču mu na ruce pouta a připevním je k biči. Bič obvážu kolem hrušky sedla, oblečení narvu do vaků a zajedem si hlouběji do lesa. Nějak koně chvíli nezvládám, ale pak nerozhodně vyrazí. Sice nejsem nejlepší jezdec, ale ruku a vůli mám naštěstí pevnou. Kusy trav, kořenů a větviček z něj derou kůži. V lese uváži koně. Podívám se na elfovy vykloubené ruce. Sundám bič a spoutám mu nohy. Opět přeříznu hlasivky. Pokusím se ho přimět k vědomí. Pak mile začnu Tak se prober kytkožroute. Podívej se na mě. Ano tak. Ty si asi potrpíš na formálnosti nebo jak tomu říkáte. Jsem Niemb Beafis. Dítě se znamením na hrudi. Vyznavač zapovězených bohů. Mám tě pozdravovat od Poghurgastuse. Líbíš se mi. Pomysli na to co děláte vyvolenými jako jsem já. Připadá ti to normální, stejně jako mě nenormální. Škoda, že si nedovedeš představit co tě čeká. Pustím se do něj. Kdyby mohl, řval by přes celý les. Když s ním skončím podívám se na svou práci. Vím, že ještě dýchá. Ale dlouho nežije. Vyřezaný znak Poghurgastuse na jeho hrudi se mělce rozevírá a svírá. Občas jeho tělem proletí křeč. Pak mu zašeptám Čeká tě dlouhá cesta, ty víš kam. Tvý bohové ti již nepomůžou. Tvé tělo jest poskvrněno. Zato mý bohové tě rádi přivítají ty víš kde. Mysli na co chceš. Manželku, děti, milou nebo svou vlast. Vy jste vyhnaly a neuznali nás. zato my vás uznáváme. Jste tak sladcí, Poghurgastus bude spokojen. Podívám se co se u něj dá najít zajímavého. Roztáhnu mu nohy a ruce do obětní polohy. Prohlédnu si oblečení. Pěkné, trochu úzké, ale možná se bude hodit. Opráším ho poskládám a uložím.Pak odváži koně a vyrazím na cestu. |
| |
| Niemb Muž je evidentně trochu zaskočen, když naněj promluvíš elfštinou a ještě zaskočenější je, když uchopíš jeho koně a zastavíš jej. "Zdravím, tě též bratře. Provázej tě světlo hvězd. Že chmurný výraz zříš na mé tváři? Nediv se prosím... Lidé vždy uzavřou dohodu a pak ji sami porušují, už je to k vzteku..." odpoví ti a pak s tebou rozpráví. Vlastně ti celé jeho povídání nic moc nedá. Varuješ jej že se v lese dějí divné věci a prohlédneš si jeho zbraně. Je to jen vyslanec. Má luk a šípy na zádech a jinak krátký meč u pasu. Prudce jsi jej strhnu ze sedla. Prakticky neměl šanci neboť nic neočekával. Přišlápneš mu hruď. Kdyby měl zbroj, bylo by to jiné, ale tu on nemá. Elf skutečně je v klidu. Je to kůň vycvičený na to aby se neplašil a vždy dovezl posla, nebo vyslance kam je třeba. Elfa solidně zmlátíš. Pokoušel se křičet, ale stačilo abys mu dal jednu dvě rány a už bylo po všem. Když byl omráčený svlékl jsi ho a přivázal k biči a pak s ním poodjel kousek dál do lesa. Provedeš s ním obětní rituál. I když bez svíček a bezevšeho ostatního, víš že byla oběť přijata. Tebe čeká další cesta. Odejdeš si pro koně a pro všechno to ostatní. Vlastně u něj sotva co můžeš najít. Pokud něco vezl, dekret, nebo něco takového, už jej odevzdal hraběti Farthu. Vyjedeš na cestu. Nejsi nijak zdatný jezdec, ale snažíš se jet rychle. Máš zpoždění a ti dva jsou již jistě daleko. Jedeš dlouho. Dá se říct že musíš až do noci, než uvidíš světla z osady. Když přijíždíš cítíš cosi podivného. Je zde stále přítomen pach smrti a utrpení, které někdo prožíval. Jako bys přímo slyšel výkřiky bolesti a pak jako bys viděl samu smrt. Nevíš kdo zemřel, ale určitě to mělo co dělat s tím chlapcem, kterého hledáš. Už je všude tma. Nidke nevidíš nikoho. Všichni vesničané jsou zalezlí ve svých domech z některých z nich ještě vychází slabé světlo a kouří se. |
| |
| Travis a Lambry Nasednete na koně a vyjedete. O chvilku později překročíte hranice země elfů. Vlestně je to hranice jen symbolická až na dva elfi, kteří tam hlídají. "STůjte! Kdo jste a proč jedete do naší země?!" ptá se vás jeden a oba napřáhnou své luky. |
| |
| Jsem úzkostlivý, poté co mi Lambry odpoví. Nějak nemám chuŤ na to co řekl něco namítat či prostě něco říkat. Nechci se vzdát možnosti útěku. Radši bych seděl v nějaké učebně s dalšími spolužáky a učil se. Všichni žáci se neradi učí, ale já bych se učil rád. Raději než tohle... Než to všechno co mi nyní působí bolestně vzpomínky. Nemohu se zbavit pocitu že se svět zbláznil a že se všechno točí kolem mě jako obrovské kolo, které já bnedokážu zastavit a zárověň se nemohu točit s ním... Pak dojedeme k hranicím. Nidky jsem je ještě nepřekročil. Neviděl jsem elfí zemi, nejblíže jsem byl zde. Mluvení ale nechám na Lambrym. Beztak jsem jen otrok... Tvářím se zasmušile a snažím se přemáhat strach. Bojím se že mi tato cesta přivodí smrt. |
| |
| Přibalím si ještě jeho krátký mečík. co když se bude taky hodit. Škoda, mí zaslepení bratříčci jsou tak sladcí. Být víc času hrál bych si s ním až do večera. Vyjdedu na cestu. Netvářím se nijak nadšeně. V sedle jím i piju. Když pod záštitou Elvien spatřím vesnici pobaveně se usměji. Už bylo na čase. Určitě jeli sem. Zde přece Travis bydlí. Budu se tu muset porozhlédnout. Porozhlídnu se po hostinci, nebo podobné putice, nebo shromáždění. Dobrý večer vespolek. pronesu když se ukáži. Poptám se po možnosti k přespání. Po Travisovovy. A po příbytku starce. Tedy pokusím se zjistit co nejvíc. Na otázku proč hledám chlapce odpovím jen Je ve velkém nebezpečí, nejspíš ani neví co ho čeká. Jsem zaslíbený bohyni Elvien. Musím ho najít dřív než bude pozdě. |
| |
| Nimeb Hostinec najdeš. Je to malý hostinec a neskýtá žádné velké shromaždiště. JKdyž tam vejdeš lidé se po tobě podívají a ty se vlastně ihned začneš vyptávat. "Přespání? Zde je jeden pokoj, pane... Není nic moc, ale je zde pokud máte zájem." vysvětlí ti hostinský a nabídne ti pivo. Když se začneš vyptávat po Travisovi lidé stihcnou a upřeně na tebe hledí jako na nějaký přízrak. "Já to říkal že je ten kluk v průšvihu!", ozve se zezadu jeden z vesničanů. "Berte u tebe přespávali co všechno ti řekl?" ptá se druhý jednoho silného muže. Zřejmě dřevorubce. "CO by?! Už sem vám to všechno povídal, chlapi. Prostě řek že ho prodali do otroctví a teď ho jeho pán posílá do měst Khank na nějakou práci. To je všechno!" odpoví mírně přiopilý muž, který ovšem hrozí svým pohledem že je schopen velmi rychle vystřízlivět kdyby se situace dál vyvíjela tímto směrem. "Jo a dneska odjeli. Travis ještě s tím svým průvodcem." poví ti jeden z místních chlapů, který stojí těsně vedle tebe. "A co mu hrozí? Kdo vlastně jste vy?", ptá se hostinský, který si na tebe dívá pronikavě. |
| |
| Pokynu hlídce na pozdrav a se sundanou kápí k nim hovořím. To aby mohli shlédnout, že jistý nárok na pouť do Elfí země mám. Zdravím vás. Máme namířeno do hlavního města, má mne tam čekat babička z matčiny strany, o které jsme si mysleli, že už dávno zemřela. odpovím na jejich výhružně tázavé pohledy. Vím, že lžu a Travis to ví také, ale mlčí. Což jemu a strážným vyneslo další den života, minimálně. Můj pohled pak padne na Travise, abych se ujistil co dělá. Ten stojí klidně na hřbetu svého koně. Přesně tak jak bych to od něj vyžadoval v takové situaci. |
| |
| Lambry a Travis Stráže se po sobě podívají a pak ti věnují další pohled. "No dobrá. Jeďte tedy!" ukáže ti na cestu dále do lesa strážný a poodejde stranou abyste mohli projet. Uděláte to.Nic zvláštního se nestane. P5ejedete jedny hranice, které si mezi svými územími vytičili dvě rasy ale nic víc. Les je podivně mlčenlivý a vy až do večera nenarazíte na žádnou vesnici nebo něco takového. Pak se náhle setmí a vy si budete muset najít nějaké tábořiště. |
| |
| Lamrby začal vyjednávat. Zůstal jsem kousek za ním sedět a tvářil se tak nějak nepřítomně. Vyrovnaně ale nepřítomně. Ona vyrovnanost mě stála mou obezřetnost. Stále svádím vnitřní boj. Přemíšlím zda by mi elfové nemohli proti Lambrymu pomoci a pomoci mi tak ke svobodě, ale pak toto zavrhnu. Vzpomínka na to jak vrhl hvězdici a přepůlil tak krkavce mne stále pronásleduje. Pak nám stráže pokynou abychom jeli dál a mi jedeme. Uleví se mia teprve až přejedeme tu pomyslenou hranici, která ovšem jinak nic neznamená. Jedeme stále hlubším a hlubším lesem. Cesta je stále dost široká, ale já se držím za Lambrym. Mlčím. Nějak mě nenapadfá co říci. Pak se náhle ocitáme bna místě, kde to vypadá že budeme nocovat. Všechno mne po té jízdě bolí a tak jen sesednu z koně a snažím se rozhýbat... "_Kéž už bychom tam byli..." vypravím ze sebe snad mimoděk. Prostě jsem už něcvo říct musel. |
| |
| Přiblížím se k hostinskému Jsem zaslíbený všeobjímající Elvien. Služebník bohů. Vyvolený k nastolení pořádku v tomto světě. Ale když mi budeš říkat pane nebudu se zlobit. Ten pokoj si vezmu. Taky něco málo k jídlu. Pokud máš vejce a něco mastného do nich budu jen rád. A korbel zlatavého moku. Jestli by to šlo tak se mi postarejte o koně. Jo a támhle Bertovy co si bude přát. Samozřejmě zaplatím. Přisednu kde bude místo. Dneska odjeli. Nemám to smůlu? Tohle cestování mě zničí. Také, hledám starce podivýna. Prý tu někde bydlí. Nevíte kde? Co se Travise týká, potřeboval bych vědět víc. Kde má rodiče? Nebo přátele? Kohokoliv kdo by ho více znal. Je to opravdu důležité. |
| |
| Pokynu strážným. Nashle pánové a příjemnou službu. a rozjedu se do země elfů. Po pár krocích se podívám na Travise a usměji se. Nejsem tak hloupý abych jim vše vyzradil. Proč by to taky měli vědět. Projíždíme stále stejným lesem. Nyní je ale cesta širší a zdá se, že její okraje jsou i zpevněné. Inu jiný kraj jiný mrav. Když nás přepadne noc, jako rána z čistého nebe po tmě odbočím z cesty a lesem jedu ještě slušný kus cesty. Když narazíme na stoupající stráň s několika kameny zastavím a uvážu koně. Křesadlem zapálím louče a jednu podám Travisovi. Sežeň nějaké kameny na tábořiště. Já seženu nějaké dřevo, ale ocenil bych pak i tvou pomoc. Poodejdu kousek od našeho budoucího tábořiště a nosím k němu dříví, dokud ho není dost. |
| |
| Niemb Tvá řeč nastolí znovu v hostinci ticho. Hostinský nalije Bertovi další pivo a jedno hned i tobě. Pak hýkne dozadu žádost o vejce se slaninou a odpovědí mu je že už se na tom pracuje. Pak se začneš zase vyptávat a než stihne Bert něco namítnou už muž vedle něho povídá: "Tady Bertův syn, Viktor je Travisův nejlepší přítel..." To už mu Bert vrazí jednu pěstí a ten se sesune k zemi. "Mýho kluka do toho netahejte." otočí se na tebe. "Travis měl matku a otce. Byl jedináček. Otrokáři je zabili. Už nemá nikoho. Jediný stařec se jmenoval Glander. Kam zmizel nikdo neví už je to pár dní co odešel směrem k městu. Byl to podivím. Vyprávěl příběhy a říkalo se o něm že slouží starým bohům, ale on sám nikdy nic takového neřekl. Travis je hodnej kluk. Trochu zmatkář občas, ale jinak fajn. Jeho rodiče a i on sám hodně dřeli aby mohl studovat na nějaké akademii... Teď už je všemu konec!" vypoví ti Bert naštvaně. Pak mu někdo podá do ruky pivo a on ho do sebe vyklopí na jeden doušek. |
| |
| Jen kývnu, když mi Lam,bry řekne co mám dělat. Napadne mě že bych se mohl pokusitutéct, ale pak siuvědomím že tak daleko pro kameny nemusím aby mě neměl na dohled. Sesbírám několik velkých balvanů a uložím je do kruhu jako na ohniště. Lambry šel pro dřevo ale jak jsem očekával nemusel nijak daleko. Je už tma, ale máme pochodně... Vyhrabu v zemi díru. Ne moc velkou jen to co zvládnu pomocí dýky, to aby byl oheŇ bezpečný i v lese. Žil jsem v dřevorubecké osadě a tak o takových věcech něco vím. Když se LAmbry vrátí s první várkou dřeva mlčky začnu dělat třísky a skládat malou hranici , která pak bude schopná rychle vzplanout. |
| |
| Když Bert udeří toho muže jen se usměji. Pak naslouchám. Starým bohům, tady něco nehraje. Jakým starým bohům? Slouží starým bohům? Jakým Berte. Nevěděl jsem, že jsou ještě staří bohové. O svého syna se Berte nemusíš bát. Nemá s tím nic společného. A kde má Glander příbytek? Potřebuji to vědět. Jestli jsou tu ještě staří bohové tak, odmlčím se Staří bohové. Travis studoval. Co jseš jen zač. Otrok bez rodičů. Nechápu proč zrovna ty. Zhluboka se napiji kolo osudu. Devět měsíců. pak se najím. Ještě chvíli posedím a vyptávám se na travise co to jde i když pochybuji, že se dozvím něco víc. |
| |
| Niemb Bert se trochu uklidní. "Nevím jakým bohům pane... Prostě se to tu jen tak říkalo... Glander bydlí kouse dál od vesnice, ne ale tak daleko asi sto metrů do lesa západním směrem. Je to takový malý srub, nic víc. Také sbíéral byliny a občas nás léčil..." vysvětlí ti ještě a pak se lidé opět začnou mezi sebou bavit. Hostinský ti přinese vejce se slaninou, které provoněli celý lokál. Zkoušíš se dál vyptávat, ale už ti nikdo nic moc důležitého neprozradí. Pak se to zde začíná rozcházet a muži jdou do svých domovů. Netrvá dlouho a osamníš s hostinským, který umývá sklenice. Jeho žena, pak přichází zvedat židle a umývat stoly. |
| |
| Příjemná noc. Zítra se zas vydat na cestu. Měl bych se na to vyspat, ale asi se toho nedočkám. Už musí být dost pozdě a chci li je dohnat, měl bych se pokusit tohle hýření omezit. Zvednu se od stltolu a vydám se do pokoje. Opět skontroluju zda budu mít v noci klid. Hned co ulehnu usnu. Ráno Vstanu s prvními paprsky slunce. Vyjdu ven a spěšně se opláchnu. Něco málo pojím z vlastních zásob, postarám se neochotně o koně a vyrazím k Glanderovu domu. u domu uvážu koně. Vlezu dovnitř a důkladně ho prohledám. Trámy na stropě, stěny, police a hlavně podlahu. Klepu na místa, která by mohla být dutá. Hledám cokoli. |
| |
| Niemb Přijedš ráno k domu starce. Dveře jsou zavřené a dům je ošuntělý. Skutečně připomíná hodně starý srub. Podobně jsou zde stavěny i jiné domy ale ty padají nareozdíl od tohoto udržovaně. Uvážeš koně a vejdeš dovnitř. Je zde přítmí, ale pravda je že kolem téměř také. Ještě je hodně brzy po ránu a hlavně vládne tu mlha. Dům vypadá obyčejně vonní zde koření různé koření a všechny ty vůně se slévají. Je zde mnoho polic na těch je většinu to koření a byliny. Pak je zde stůl. Jen jeden jediný. V tom stole je šuplík a v tom šuplíku jediný list pergamen, kde jsou zakreslyny podivné body a některé ty body jsou spojeny čárami. Něco ti to připomíná, ale nevíš přesně co to je. Pak proťukáváš podlahu. Je to zdlouhává práce, která se zdá nikdy neskončí až se ti podaří zaslechnout dutý zvuk pod prknem a tak jej rychle odstraníš až se ti otevře malá skrýš. Není nic moc,opravdu jen na několik drobností a de najdeš malou skříňku. Je to jako truhlička a je uzamčená. Ten kdo ji zamykal ale buďto zapomněl na klíč a nebo chtěl aby kdo ji nalezne ji optevřel protože klíček je umístěn v zámku. Otevřeš truhličku a v ní nalezneš medailon. Medailno jehož hlavním motivem je slunce. Jsou na něm podivné ruy. Některé z nich z náš. Užíváš je coby symboli při svých obřadech. Jiné neznáš. Chvíli tu věc zkoumáš a pak konečně pochopíš. Vnitřní kruh může otáčením měnit postavení oproti tomu vnějšímu. Runy a jejich postavení pak skládají slova a podla obrazů se dá vyčíst který z bohů má v ten a ten den svůj svátek či slavnost. Má to ještě více pohyblivých částí a vzhledem k tomu co je dnes za den a v jakém postavení jsi medailonek našel to vskutku vypadá že se blíží čas něčeho velikého. |
| |
| Na tváři se mi objevý přemýšlivý výrazStaří bohové se slunečním medailonem. Všivák. Možná si myslel, že mě může přemoci. Ale zmílil se. Pomohl mi s Travisem, nebo to je něco co to vše má rozpoutat. Budu si muset dát pozor. Něco měl zalubem. Devět měsícůJeště chvíli se dívám na medailon, ale pak ho skovám do krabičky. Pergamen a krabičku si skovám. Prohrabu byliny a poberu to čeho mám málo. Podívám se také po váčku s pepřem a něčím štiplavým co dráždí oči. Vše připnu k opasku. Vyjdu ven a zadívám se na dům. Pak se do něj vrátím, říznu se a poskvrním jeho příbytek v temném zaříkávání. Pak dům nemylosrdně zapálím. Vyběhnu ven nasednu na koně a odjedu mým směrem. Kousek za vesnicí se zastavím. Prohlídnu oblohu a větve. Drž nademnou ochranuo ruku Elvien. Dej mi moc vidět a připravit se na budoucí. Pronesu v kratičké modlidbě. Pak si pobrukuju starou obřadní píseň a přitom myslím na jedno jméno a jednu tvář Travis Deshain |
| |
| Travis a Lambry Nakonec se utáboříte. Přespíte u ohně. Noc je klidná a zdá se že až moc. Celý les utichl až přízračně. Ráno pak vstáváte se sluncem, které ovšem jako by téměř nehřálo. OPbjevila se i první jinovatka a hustá mlha. Niemb Chvíli se soustředíš. Je to namáhavé, ale pak jej spatříš. Asi patnáctiletého blonďatého chlapce jak spí. Sladce spí na jinovatkou pokryté zemi. Vstal jsi zdá se brzy. Možná až moc brzy. V tom vidění jsi havranem, který sleduje obě právě se probouzící těla. Chlapec se zdá smutný a zachmuřený a ten druhý pečlivý a velmi brzy bdělý. Cítíš pach změn. Neumíš ho popsat. Pak záblesk. Věci budoucí... "Až vyjde slunce, oči tvé dokořán, a za nimi močál jímž se brouzdám do krajiny snů..." zaslehcneš z temné prázdnoty, která ti zastřela zrak a za zvuku těch slov vidíš zhmotňovat se měsíc. Elvien... Pak tvé vidění zjkončí. Jsi opět v lese a sám jen se svým koněm. |
| |
| Ráno se probzudím a jinovatka mě ujistí o tom že zima přijde brzy, nebo že už tu vlastně je... Rozespale vstávám a mé tělo je prokřehlé. Žil jsem v osadě a jsem i celkem otužilý, ale stejně mi to nedělá moc dobře takže se pokouším zahřát čímkoliv to jde. Rozdělám oheň znovu tak jako včerejší noci. Potřebuju se ohřát. Drkotám zuby a dělám dřepy. Při tom sleduji Lambryho, který taktéž vstává. "CO bude teď? Pojedeme dál? Měli bychom se ohřát je mi docela zima..." řeknu Lambrymu. Drkotání zubů mi v tom trochu brání... |
| |
| Usměji se, ale ten úsměv v té tmě nemůže být vidět. Možná jen jako záblesk ze svitu louče. Jsem rád, že Travis ví co dělat. Já bych to sice nějak také splácal dohromady, ale Travis v tom má zdá se alespoň nějakou praxi. Když se vrátím po třetí, oheň už se pomalu začína rozrůstat v ohništi, jak se živí stále většími a většími klacíky. Odhrnu od okolí ohniště zbytky suchého listí a udělám si z nich podložku ke spaní. Pak odejdu ke koním. Zde si vyndám z torny kožišinu, kterou položím na listí a pečivo, které je ze včera trochu gumové, ale bude dobré. Zbytek (půlku šišky) salámu rozpůlím a jednu polovinu dám Travisovi. Z torny vyndám také nějaké to víno a vodu. Pomocí nože na druhý pokus vyřežu na větvi ostrý hrot a na něj nabodnu tlutá kola udělaná z mé salámové půlky. Teplé jídlo je přecejen teplé jídlo. Tímto způsobem večeřím a k tomu piji víno a občas trochu vody. O nějakých hlídkách se zmiňovat ani nebudu. Stejně se v noci budu často budit, mám to už asi v krvi. A navíc, svěřit svůj život do jeho rukou se ještě neodvažuji. |
| |
| Lambry a Travis Ráno zamaskujete ohniště, dle toho jak je Travis zvyklý. Náhodný kolemjdoucí by si ani nevšiml že zde někdo tábořil, ale hraničář by to jistě neomylně poznal. Sednete na koně. Je vám stále zima, ale je to přeci jen lepší, když jste se zahřáli u ranního ohně což vás ovšem trochu zdrželo. Jedete po cestě, která se noří stále hlubějí do lesa. Cesta je dost široká a udržovaná, ale i tak je vidět že stromy mimo cestu jsou hustěji rostlé v edle sebe a zdá se že jsou i starší... |
| |
| Nakonec jsme se tedy vydali na další cestu. Oheň nás zdržel, ale alespoNˇjsme se ohřáli. Pak zbývalo vše zamaskovat. Udělal jsem to jak mě to učili u nás v osadě. Hlínou zaházel popel z ohniště, a na hlínou zaházené místo, které jsem pečlivě uhladil jsem pak naházel spadané podzimní listí. Nakonexc jsme si znovu vlezli na koně a vyjeli. Jinovatka pod kopyty koní chroupala a mě tak napadlo, že pokud bude cesta dlouhá tak umrzneme. Všiml jsem si že Lambry má kožešinu na které spal, ale to já nemám. Mohl jsem ho o ni požádat, ale neudělal jsem to. Vlastně tak nějak nevím co bych měl udělat dále. Les začíná stále více houstnout a já z něj dostávám strach. Snažím se jej nedat najevo, ale není to tak jednoduché. Je mi jasné že Lambry na mě pozná, když se bojím, nebo jsem úzkostlivý, což jsem od únosu otrokáři vlastně pořád. |
| |
| Pozoruji práci Travise a snažím se mu i trochu pomoct, ale raději se do toho nepletu. Když se vydáme na cestu použiji kožišinu na které jsem spal jako další přikrývku mého těla. Věděl jsem, že bude chladno, a můj kabát společně s pláštěm mi poskytují na podzim dostatečnou ochranu, letos ale zima přichází nějak neobvikle rychle. V mém oblečení je mi teplo. Kabát mi zakrývá i krk. Jen ruce mě zebou. Při pohledu na Travise mi přijde, že mu musí být docela zima a pro mě by to v kabátě doplněného pláštěm bylo snesitelné. Sundám si ho a zatímco jedem vedle sebe mu ho podám. Na odmítavé pohledy a řeči řeknu jen. Tak vezmeš si ho už!? Nakonec si ho Travis vezme a zabalí se do něj. Z torny vytáhnu měch s kořalkou, kterou jsem si tam nalil ještě doma a trochu si loknu. Opravdu hřeje, ale nesmí se to přehnat, nebo se človek opije a umrzne. Podám ji také Travisovi. Napij se, ale jen trochu. Tohle ráno je velmi tiché, nikomu se nechce mluvit a ztrácet tak drahocenné teplo. |
| |
| Zatoužil jsem po něčem teplém a téměř ihned mi Lambry podává svou kožešinu. Nevím jestli ji mám či nemám přijmout, ale nakonec se rozhoduji že to tak bude lepší. Přijmu tedy kožešinu, když mi řekne jestli už si ji vezmu. Pípnu něco jako: "Dík" a pokračuji dál v naší cestě. Zima mi je ale stále. Držím otěže, alde ruce mi mrznou. Lambry mi podá láhev podivné tekutiny. Nevím jestli bych to měl pít, ale vzhledem k situaci uznávám že je nesmyslné si myslet, že mě Lambry chce otrávit. "Jasně... Co to je?" zeptám se a čichnu k nápoji. Okamžitě mě přes nos praští vůně lihoviny a já ji oddálím. Vrhnu po Lambrym tvrdý pohled o kterém bych byl netušil žed jej umím, ale pak se nadechnu a zhluboka se napji plným douškem, ale jen jedním. Jsem si vědom že se to s alkoholem nesmí v tomto počasí přehánět, ale že zároveň může být velice užitečným pomocníkem. Okamžitě se mi po těle rozlije teplo. Podám Lambrymu zpět jeho láhev. "Nemůžeme spát teď pořád venku. Zima přišla brzy a bude dlouhá. Spaním venku si uženeme tak akorát nějakou nemoc... Budeme se muset držet cest a spát v hostincích a nebo u někoho..." řeknu věcnou připomínku, kterou myslím zcela vážně. I Lambrymu musí být jasné jakbychom vypadali kdybychom spali venku. |
| |
| Třešňovice, celkem dobrá, ikdyž normálně bych to nepil, nemám moc rád kořalky. odpovím mu na jeho otázku. Jsem rád, že se napil a zabalil do kožešiny, připadá mi to trochu jako kdybych cestoval s nějakým mladším bratrem. Jeho obličej už dostal zdravou barvu. Přijmu zpátky láhev a dobře ji uzavřu. Vrátím jí pak na své místo v torně. Na Travisovu poznámku... Já vím... Slunce konečně začalo trochu hřát a dobře viditelná pára u úst se změnila na lehké závány šedavého vzduchu. Jinovatku nahradili ledově studené kapky... |
| |
| Travis a Lambry Trochu už se oteplilo. Les začíná pomalu zase řídnout a kolem poledne dojedete do jakési elfí vesnice. Domy zde jsou na stromech a vypadají mnohem lépe než Travisův přbytek, který si s Viktorem kdysi postavili.Nahoru do korun stromů vedou provazové žebříky a mezi stromy vedou mosty po nichž chodí místníé elfové. Několik je jich ale i na zemi a slouží coby stráž. Dva ze strážných vás zastraví. Promluví cosi elfsky: "Vam! Amrod son?!" |
| |
| Tak tohle se mi ještě nestalo. Vidění při pouhé modlidbě. Co jen to má znamenat. Až vyjde slunce. Močály. Vždyť je to ještě velice daleko. Žíznivě se pustím do jednoho z měchů až mi kapky vody stékají za kutnu. Co nejpohodlněji se pokusím usadit. Pak to vzdám a vyrazím. Vstříc dálkám. už abych je našel. Takhle se můžeme nahánět ještě pěkně dlouho.... v myšlenkách na všechno možné se pomalu ztrácím ve stínu lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Cestovatelé z daleká kraj, hledat nocleh a nějaká obchod, kde doplnit zásoby my moct. - Gam, fotogoralin uh talithatin karatin elven nargo dav calmcacil aerandir jilu gam son mulita lamalas aldaríon. (přesné znění překladu v mé elfštině zní - My, cestovatelé z dalekých krajů hledáme noclech a nějaký obchod, kde by bychom mohli doplnit zásoby.) |
| |
| Niemb Skutečně to vypadá že se všechny síly pozemské vzňaly v nepopsatelném víru událostí, který byl zahájen. Projíždíš lesem. jinovatka pomalu upouští kraj, ale opravdu jen pomalu. Za sebou můžeš ještě zaslechnout nějaký hluk, to se asi obyvatelé vesnice potýkají s požárem. Nakonec i toto utichne v každodeních zvucích lesa. Jedeš celekm širokou cestou, kterásice není nijak uidržovasná, ale vzhledem k tomu že jsi tudy už jendou šel tak je ti známá. Tehdy jsi se osadě vyhnul, ale nyní když jsi jí prošel vlastně ti to bylo k užitku. Možná kdyby jsi tou osadou šel už předtím mohl jsi Travise potkat a ne ho takto honit... Nyní na tom ale nezáleží. Přijedeš k místu, kde se ti zježí vlasy na zátylku a přepadně tě pocit zvaný husí kůže. Když se rozhlédneš spatříš ve větvých nedalekého stromu kus od cesty ve větvých cosi postaveného. Zřejmě nějaký příbytek. Nebyl by tak zvláštní, kdyby ovšem nedaleko od něj na pařezu neležel rozpůlený krkavec... |
| |
| Projíždíme lesem. Nějak ani není o čem mluvit ostatně teplo je důležité... Dojedeme do vesnice na stromech. Slyšel jsem že elfové žijí na stromech, ale nikdy jsem těm historkám příliš nevěřil. Páni.... nedokážu vyjít z úžasu. "Tohle by měl vidět Viktor...", vzklouzne mi. "Ta preciznost staveb, jako by snad byli ty domy součístí stromů, jak to jen dokázali?", sáhnu do torny, ktde mám věci z srubu a vytáhnu si svůj zápisník. Hbitě do něj začnu cosi psát, nebo čmárat a vypadám zcela zaujatý. Jsem zcela zaujatý. Nic takového jsem ve svém životě neviděl a hodlám to řádně prostudovat. Vím že není ještě ani zdaleka večer, ale přesto bych chtěl navrhnout Lambrymu, aby jsme zde zůstali. Pak přijdu dva elfové. To už otáčím stránku a začínám zapisovat, nebo zakreslovat něco dalšího. Promluvili na nás a i to co řekli jsem si pečlivě zapsal. sice jen jako výslovnost, neboť psaná forma mi zůstala utajena, ale příval touhy po poznání a učení, který se tak nenadále dostavil nejsem sto zvládnout a tak si jen dělám pznámky abych snad na nic důležitého v budoucnosti nezapomněl. Mluvit nechávám Lambryho a i jeho odpověď se chystám pečlivě si zapsat. Vlastně ani nevím jestli Lambry umí elfsky ale předpokládám že když nás vede touto cestou tak že elfštinu ovládá... |
| |
| Zde se na chvíli zastavím. Z krkavce utrhnu tři pírka a uskovám je. Podivné znamení. I boudu si prohlédnu. Že by se tu usídlyl nějaký pomatený elf. Ten krkavec. Jak se tohle mohlo někomu povést. No a ta budka. Elfové si takové rozpadliny nestaví. Ale kdo ví. vlezu do ní. Něco tu není v pořádku. Nebo tu je něco navíc. Mám takové tušení. chvíli se prohrabuji. Vezmu cokoliv se mi nezdá nebo naopak mě to něčím zvláštním přitahuje. Pak sesednu z koní a vyrazím. Nejspíš budu muset jít po cestě. Proklatí Elfáčci. Začnu vytahovat úbor poosla. Snížit se k tomuhle. vytáhnu ho do výši očí co nadělám převleču se do něj. Poté se upravím podobně, jak vypadal ten předchozí. Cvičně se do zrcátka podívám tím znuděným elfským pohledem. Pak nasednu a vyrazím. Provázej tě světlo hvězd. Hrabě z Farthu je tak nudný. Lidé jsou tak jednoduší. Snažím se po cestě zvyknout si na to, že vypadám jak šašek, a aby tohle mé poznání nešlo poznat na venek. Ještě to chce jméno. Zapřemýšlím a pak si vzpomenu na jméno otce. Stejně už si na něj nikdo ani nevzpomene. Už desítku let je nepoužíváno. |
| |
| Niemb Vylezeš po stabilním žebříku nahoru do stavení. Je to hezký srub, ale ne pro tebe jako elf.a spíš to vypadá jako nějaká klukovská skrýš. Vidíš že je tu teď skoro všechno rozházené. Nějaké oblečení, páska přes oko, drobné cetky, cínové figurky vojáčků, ale najdeš tu i něco dalšího. Pregamen, kde je neúhledným písmem napsáno: Já, Travis Deshain, přísahám věčné přátelství Viktoru Grumovi a zavazuji se tímto vždy stát na jeho straně a chránit jej před všemi nebezpečenstvími světa. Spolu s tím uzavírám i dohodu o vzájemné mlčenlivosti a zachování našeho tajemství. Pak následují dva podpisy. Travisův a pod ním i otisk palce druhého chlapce. Celý dopis je psán jedním písmem. Druhý chlapec zřejmě neuměl psát. Pak najdeš jeden rozbitý flakónek, jehož střepy se někdo nenamáhal ani uklidit. Nic zvláštního už nenajdeš. Převlékneš se do oblečení vyslance a vydáš se dále na cestu. Cesta lesem je poklidná. DOrazíš na plácek, který vypadá o něco širší a větší, ale jinak nic zvláštního. Spadané listí,... Ale pak si přeci jen něčeho všimneš. Uvidíš na zemi ležet nějaké drobky a taky do hlíny vyrytou značku. Je to symbol kruhu a v tom kruhu jedna čára vede od jednoho kraje do středu, kde se dělí na tři další které se každý v jiném místě setkávají s kruhem... |
| |
| Travisův úžas je na místě. I mě to město vyrazilo dech. Ovšem já svůj užas skryl vcelku dokonale. S trochu zamračenýma očima pozoruji stavby, ikdyž bych měl raději otevřenou pusu a vyvalené oči. Travisovu poznámku o Viktorovi nechám být, každý občas vzpomíná na domov. Na jeho otázku jen pokrčím rameny... Jsou to lesní elfové, myslím, že kdybychom s nimi žili taky se to dozvíme. ..., pak uslyším nějaké šustění. Když vidím, že si Travis něco píše zvolním tempo koní. Nadále pozoruji město, ke kterému jsme každým krokem blíž a blíž. Najednou mne z přemýšlení vytrhnou slova. Trochu jsem se snad i polekal. Když si uvědomím, že to není jazyk mého kraje, ale elfština, chvilku přemýšlím o tom co ten hlídač řekl. Tuto větu v několika podobných zněních jsem za svou školní praxy slyšel snad miliónkrát. Lámanou elfštinou se pokusím odpovědět, snad je to potěší, že mluvím po jejich: Gam, fotogoralin uh talithatin karatin elven nargo dav calmcacil aerandir jilu gam son mulita lamalas aldaríon. |
| |
| Travis a Lambry Stráže se mimoděk usmějí na Lambryho snahou mluvit elfsky i nad Travisovým úžasem a pečlivým zapisováním si všeho co vidí. "Buďte zdrávi, těší nás že umíte náš jazyk neboť pokud vstupujete hlouběji do I'knabského království nijak jinak se zde nedomluvíte. Netřeba takového úžasu, když vyšplháte támhle." ukáže na jeden z žebříků. "Je tam hostince a o kus dál mezi stromy vám budou ustájeni koně o které se postarají naše pacholčata." naznačí že je vše v pořádku a znovu se usměje pohledu na vás. |
| |
| Děkuje me pánové, jste velmi laskavy. odpovím jím už po našem. Popravdě se mi ulevilo, že nemusím skládat další lámanou větu. Elfštině rozumím sice dobře, celkem, ale něco zplodit, to mi moc nejde. Vyjedu k místu, kde si můžeme ustájet své koně. Rád bych se konečně pořádně vyspal ve své posteli, když nemusím hlídat nikoho, jestli mne nechce zabít. Také musím sehnat nějaké informace nebo mapu. Co říkáš, že bychom zde přespali? zeptám se Travise. |
| |
| Jsem tímto místem zcela unešen a tak ani nevšimnu posměšků elfů ve zbroji. Když jedeme s Lambrym k hostinci schovám si svůj zápisník a znovu si uvědomím svou situaci. Otrok... Posmutním, ale v tom se mě můj společník zeptá zda nechci přespat. Chtěl nadšeně zavísknout, ale nepovažuji to za přiměřenou reakci a tka jen tiše řeknu. "Myslím že by to bylo rozumné." Vydáme se po žebříku nahoru do hostince sotva ustájíme koně. Dá mi trochu problémy rozhýbat své tělo po cestě v sedle, ale nakonec se mi to podaří a já se vyšplahám nahoru, kde na plošině sedí jeden starý elf a pokuřuje. Dveře do hostince jsou zavřené a zevnitř se ozvývají nějaké hlasy. Všechno se zde zdá úplně normální až na to že jsme tak padesát možná šedesát sáhů ve vzduchu. |
| |
| Vylezete na římsu. Pokuřující starý elf se na vás podívá starýma moudrýma očima ale více si vás nevšímá. Z hostince se vskutku ozývají některé hlasy, ale nerozumíte jim. Nebo byste se museli velice namáhat abyste pochytili elfštinu, kteoru byste mohli přeložit. Když vejdete dovnitř uvidíte asi tři elfí muže v tmavomodrých pláštích jak o něčem živě rozpráví a hostinského, který jim právě nalévá víno. Když muž dokoná svu práci všmne si vsá a přejde sálem až k vám. "Buďte vítáni, sai. Posaďte se, čím vám mohu posloužit?" zeptá se vás a nabýdne vám místo u jednoho ze stolů. Když hostinský promluvil lidskou řečí muži u stolu utichly a podívali se na vás. Mají pohledy dravců, kteří vyhlížejí kořist. Hospoda je poměrně malá, ale za to útulná. Krb je velice důmyslně postaven s kamenů i když na dřevěném podloží a vrhá příjemné teplo do místnosti. Všechno zde téměř splývá se stromem na němž je dům postaven. Je zde opravdu velmi příjemné prostředí. Všimnete si i elfí dívky, která roznáší pití. Má šaty ryze elfího střihu, které ji zahalují celu až na tvář. Neodhalují ani šíji. Má dlouhé černé vlasy, které se lesknou ve slunečním světle, které dovnitř vniká mnoha okny. Hostinský je elf středního věku ačkoli těžko soudit z jeho tváře. Má taktéž černé vlasy ale narozdíl od servírky je má svázané do culíku. Vypadá obratně a zdá se že má i značnou sílu, ačkoliv na muže v pláštních má sotva. Jsou to taktéž elfové, ale rozličných barev vlasů, které nosí všichni tři krátce ostřihané. |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| Posadím se ke stolům u krbu. Po té jízdě a chladné noci nám trochu tepla neuškodí. Když přijde hostinský, zpozoruji místní, jak se na nás dívají. Vím, že tu nemají rádi přezpolní, ale jejich výraz by jim mohl zkrátit jejich životy. Pro mne víno a nějaké kuřátko, kdyby jste měl, pane hostinský. Pak otočím pohled na Travise, čekajíc, že si objedná. Nakonec položím tornu vedle stolu na zem a uvelebím se v celkem pohodlné židly. Je tu teplo, není tu smrad, pěkné zdobené židle. Připomíná mi to více nějakou jídelnu nižšího šlechtice a né hospodu. Slyšel jsem, že elfové v těchto krajích jsou velmi kultivovaní. Přemýšlím o tom co mne ještě čeká dnes, musím do nějakého krámku, také Travisovi koupit nějakou deku, jo a tu mapu. udělám si v hlavě takový malý přehled, ikdyž vím, že jsem na něco ještě zapoměl, asi. |
| |
| Vejdu do hostince. Je zde málo elfů, ale i když mi přijdou zajímavý, děsím se toho co vidím. Lamrby si obědná a já stačím jen tiše dodat. "Mě totéž, prosím..." Lambry se usadí na židly a já udělám totéž. snažím se nevnímat krhavé pohledy těch tří mužů, kteří vypadají jako pronásledovatelé. "Poslyš ty... Ty umíš elfsky? Naučíš mě to taky? víš... Dělám si poznámky. Všechno co jsem slyšel jsem si zapsal, ale... Bez tvého výkladu bych jen těžko nacházel pravý význam..." pošeptám Lambrymu. Je mi hloupé ho o něco žádat, ale jsem si vědom, že pokud to neudělám tak se nic nenaučím a já potřebuji zaměstat mysl tím, že se budu něco učit. Znovu nedokážu odolat a podívám se na ty tři. Už ne dívají tak upřeně ale přísahal bych že nás beztak pozorují i když se nyní opět dali do tichého hovoru. |
| |
| Travis a Lambry Hostinský oznámí cosi oné elfce, která k vašemu stolu pošle pobavený pohled i úsměv. Poté zmizí za dveřmi vedoucími do nějaké místnosti, pravděpodobně kuchyně. Hostinský mezitím dojde pro nějaké víno, které vám přinese a rozlije do sklenek. Láhev si zase odnese. Travisův pocit je správný muži od stolu i když se teď o něčem tiše baví vás pořád taně pozorují. |
| |
| Aniž otevřu oči, které mám nyní zavřené, aby si trochu odpočinuli odpovím Travisovi. Něco málo umím. Až dorazíme do našeho cíle, myslím, že nebude problém zařídit tam hodiny elfštiny. Pokud jde o ty dva stražné, řekl jsem jim, že jsme cestovatele z dalekych kraju a ze hledame nocleh a nejake obchody, kde bychom doplnili zasoby. Když uslyším přicházejícího elfa, otevřu oči a pozoruji ho. Nakonec s nalitou číší sleduji elfy od vedlejšího stolu. Když se pojednou jeden z nich zase otočí, můj pohled ho stále sleduje, dokud neodvrátí hlavu zpátky. Pak se napiji. |
| |
| Vyslechnu si Lambryho řeč. Zmíní se opět o místě určení. "A je to nutné...? Musíme tam vážně jet? Třeba... Vždyť bychom mohli zakotvit někde úplně jinde ne? On se to ten chlap nedozví..." pokouším se svého průvodce a budoucího mistra zviklat. OPravda je že není až tak špatný jak jsem si původně myslel... Kruci... Začínám si na něj nějak zvykat... Co jen budu dělat? Nesmí mi na něm záležet. Vždysť on pro mě beztak nic neudělá. Jeho rodina by pak byla v nebezpečí pokud takoví jako on vůbec rodinu mají a pokud ne, zabili by ho za to že neudělal co měl... Začínám cítit k Lambrymu lítost a hanbím se před ním. "Promiň... Jsem příliš naivní... vím že mi nesmíš pomoci k útěku..." omluvím se svém společníkovi. |
| |
| Bohužel. odpovím mu na první otázku. Na tu druhou už neodpovídám. Připadá mi, že jsem svou původní odpovědí odpověděl na obje otázky, ale to Travis nemůže tušit. Já jsem nikdy neměl zájem na tom někam cestovat a někoho něco učit. |
| |
| Ty svitky si vezmu. Tak s tímhle už se bude dát něco dělat. Heh, jak najivní. Když dojedu na plácek a spatřím onen kruh, seskočím z koně. Dobře si ho prohlédnu a začnu kolem odhrabávat listí, zda toho není víc a zda se tam na zemi něco více nepovaluje. Prohlédnu stromy a okolí, kdyby náhodou tam někdo ještě byl. Nasaji pach onoho místa. Velmi zvláštní. Tento symbol čtyř čar v kruhu. tápám v paměti zda o něm něco nevím Sakryš co jen to může být. Budu se na to muset zeptat po cestě. Symbol zahrabu, jestli jsem nic zvláštního nenašel, vyškrábu se na koně a pokračuji v cestě dále. |
| |
| Niemb Když jsi odhrabal hlínu na tom místě spatřil jsi místo, kde bývalo ohniště. Hlínou bylo zaházené a urovnané., aby splívalo s okoloím. Skoro bys to ze sedla nepoznal. N kdo tu dnes v noci tábořil... Prohlížíš symbol. Je to zvláštní symbol a něco jistě znamená, ale co přesně nedokážeš říct. Tápáš v paměti a ten znak se ti pomalu vpíjí do mozku jako by jej někdo vypálil do tvé duše. Náhle si vzpomeneš. Je to symbol konce. Tvůj vychovatel se ti o něm kdysi zmínil. Kdo nakreslí tento symbol říká že je konec. Zavazuje se tím že se do těch míst nikdy nevrátí a vzdává se všeho co mu to místo přináší. Je to znak pro všechny ostatní, že neamají vzpomínat. Pro to aby měl tento znak svou mocmusel by být použit při zvláštním obřadu což tento znak jistě nebyl, neboť by tě jinak jistě odradil od tvé cesty, takže ani závazek toho kdo jej nekreslil nelze tak úplně brátr vážně a přesto tu ten symbol zřejmě Travis zanechal. Ruka která jej kreslila se třásla... Nakonec nasedneš na koně a vyjedeš na cestu. Jedeš nkolik mil než se dostaneš do míst, kde hlídají dva elfové jako stráže hranic. Když tě vidí přijíždět elfsky tě pozdraví. "Provázej vás světlo hvězd, pane vyslanče." praví první z nich a druhý se ukloní. Nijak se nesnaží ti bránit v cestě. |
| |
| Slyšel jsem první Lambryho odpověď a když na mou omluvu nic neřekne cítím se opravdu hrozně. Je z toho všeho na nic. Vzpomenu na to že jsem dnešní ráno do hlíny vyril symbol zakončení. Byl to znak pro Viktora, který by se jej pokoušel najít. Byl to znak, kterým jsem rušil naši předchozí smlouvu... Rozhlédnu se kolem. Pohledy těch mužů mi nejsou vůbec příjemné. Sleduji hostinského, který nám přinesl víno, kterého jsem se ale ani nedotkl. "Hele... Kudy myslíš že se máme dát dál? Znáš cestu?" zeptám se svého společníka aby řeč nestála. Pociťuji že opravdu potřebuji mluvit. Potřebuji přítele. Někoho kdo si se mnou bude povídat. Vím že dokud budu já otrok a on můj průvodce, nikdy nebudeme kamarády jako to bylo u mě a Viktora, ale přesto doufám že nebude tak zle... Že ho třeba obměkčím a jednou se společně postavíme tomu chlápkovi co mě a další děti mého věku dal uvěznit do sklepení a donutil nás se pozabíjet navzájem. Uvědomím si že jsem z toho vyvázl docela lacino. Že jsem nebyl donucen zabít. |
| |
| Travis a Lambry Po chvíli vám servírka přinese vaše objednané kuřátk o a hostinský dolije víno. Tři muži zatím mezi sebou povídají a poznáte i to že si objednali nocleh zde v hostinci. Lambry z útržků elfího jazyka a Travis z toho kolik mincí od nich hostinský inkasoval. Teď když jste dostali jídlo muži vstávají. Jeden z nich jde nahoru a dva další ven. |
| |
| Z přemýšlení o tom kam jet dál mne vytrhne Travisova otázka. Jako by mi četl myšlenky. Nikdy jsem tu nebyl. Musím se zeptat hostinckého nebo v obchodě. odpovím mu. To že nevím kam jet není žádná ostuda, nejsem vševšdoucí. V krátkých chvilkách ticha poslouchám co si elfové povídají. Fakt, že budou spát v tomto hotelu se mi moc nelíbí, ale co se dá dělat. Když je nám donešeno jídlo s chutí se do toho pustím. Grilované kuře a sladké víno se mi mísí na chuťových pohárcích, žaludek uklidní svůj koncer a začne trávit. |
| |
| Muži odejdou a mě se uleví. Trochu. To že jeden z nich odešel nahoru se mi vůbec nelíbí ale jsem si vědom že stím nemohu nic dělat. Lambry zdá se odpočívá po velmi dobrém jídle, které mě po cestě a předešlým pobytem ve sklepení přijde skoro jako královská hostina. Sním ale všechno. Přesto že jsem již v půlce sytý sním vše i kdybych se měl stláskat protože mám strach z dalšího možného hladovění. Nakonec i já dojím a kouknu na svého společníka mírně úzkostlivým hlasem. Můj pohled je unavený. "Myslíš že bych si mohl jít lehnout? Asi jsem se přejedl a... No, jsem po cestě dost unavený... Taky nevím kdy se znovu vyspím..." Snažím se nenaléhat ale je pravda že bych byl rád chvíli sám a že se opruvdu potřebuji trochu víc prospat. |
| |
| Podívám se Travisovi nedůvěřivě do očí. Uteče? Neuteče? Snad ne. Pak se můj pohled změní na normální. Dobrá... zvednu se od stolu a dojdu k výčepu zaplatit nejen za jídlo, ale i za dva jednolůžkové pokoje. Předám Travisovi klíč a odejdu z hostince. Před odchodem ještě podám Travisovi svou tornu. Vem mi to nahoru prosimtě. řeknu mu ještě než odejdu vyhledat obchod, kde bych nakoupil nějaké čerstvé zásoby a poptal se. |
| |
| Čekám spíš že Lambry odmítne můj návrch, ale nakonec souhlasí a mě se uleví. "Dneska neuteču, slibuji," podám mu o něco veseji ruku. V mých očích se objeví jiskřičky spokojenosti a když mi Lambry podá vak a klíč od pokoje rád všechno přijmu a vesele přikývnu. "Jasně." To už běžím po schodech nahoru. Toho muže co seděl u stolu dole a pozoroval nás, toho který šel sem nahoru nikde nevidím a tak rychle odemknu dveře s příslušným číslem a velzu dovnitř. Cítím se v ohrožení a tak zamknu za sebou. Je to obyčejný pokoj, i když mnohem útulnější než bych čekal. Okamžitě si sednu z vesela na postel a zkusím matraci. péruje hezky.... Uvolněněji si pak lehnu a pokouším se usnout. Nedaří se mi to však. Je to velice obtížné, když se mi hlavou mýhají věšemožné vzpomínky. "Jak je asi teď Viktorovi... Jestli pak uviděl mé znamení? přemýšlím. Mám zavřené oči a třesu se nervozitou. Mám pocit že se něco přihodí... |
| |
| Lambry Vyšel jsi ven na ochoz. Ten starý elf už tu není a vidíš zde jen jednoho z těch tří jak stojí opřený o kmen a zeď hostince. Vydáš se hledat obchod. Několikrát použiješ svou chabou znalost elfštiny aby ses zeptal kde to je až tě informace zavedu až k obchodu, kde si můžeš nakoupit nějaké čerstvé zásoby. Máte jídla sice ještě dost, ale není nad čerstvé zásoby. Je to rozhodně lepší než hryzat solené maso. Travis Ležíš v pokoji. Je ještě den. Už se blíží k pozdnějšímu odpoledni, ale pořád ještě den a noc je vzdálená. Náhle ti kdosi zaklepe na dveře. |
| |
| Někdo zaklepe. Nikoho nečekám... Srdce mi poskočí bázní. Opatrně se posadím na posteli a pohlédnu na dveře. Nevím co mám dělat a cítím strach. "Lambry?" zeptám se ostražitě. Je mi jasné že pokud je to on tak že odpoví. Třeba chce jen zkontrolovat jestli opravdu neutíkám..., napadne mě. |
| |
| Travis Položíš svou otázku. Klepání se ozve znovu. Pokud neotevřeš uslyšíš po chvíli rachotit něco v zámku a pak cvaknutí jako že je odemčeno. Dveře se otevřou a v nich stojí jeden ze tří elfů, kteří vás v hospodě pozorovali. V jedné ruce má dýku a jde k tobě. Nezapomene za sebou zavřít dveře... |
| |
| Cítím jak mi divoce tluče srdce. Rozhodně se mi má současná situace vůbec nezamlouvá. Nikdo se neozve a místo toho zaklepe znovu. To není Lambry. Nejspíš ani srvírka, nebo hostinský... Co by taky chtěli? Kruci, někdo mě chce zabít... Proč? ale... Třeba je to Viktor. Třeba nás sledoval až sem... Možná mi jde napomoc... snažím se sám uklidnit. Pak ale začne rachotit zámek. Co to znamená? Že by to byl vážně hostinský? ale proč? NMikdo jiný přeci nemůže mít klíč od mého pokoje, nebo jo? Dveře se začnou otevírat. Nechci být úplně bezbraný a tak si připravým do ruky dýku. Chvíli mi trvá než ji vytáhnu z vaku. Když už se mi to konečně podaří vidím jednoho z těch tří elfů, jak jde směrem ke mě také s dýkou. "C-co po mě chcete?" ptám se a děkuji všem bohům, že mi neselhal hlas. Ustupuji pomalu směrek k oknu, která jsem zapomněl otevřít. Co mám teď dělat? |
| |
| Travis Muž se na tebe podívá krhavým pohledem dravce a lidskou řečí ti odpoví. "Půjdeš s námi. dobrovolně nebo ne, ale půjdeš!" Z pod pláště vyjme flakónek s lehce narůžovělou tekutinou, jinak průzračnou. "Víš co je tohle? To je jed. Jakmile se lahvička rozbije, odpaří se a stačí jediné nadechnutí a je s tebou konec...", vysvětlí ti ten muž. "Možná tě to nezabije, ale... Rozhodně se pak už nezmůžeš na odpor." Jeho hlas je nelítostný ba dokonce trochu výsměšný. |
| |
| I kdybych nepoznal jed zvaný Jablečná vůně podle barvy tekutiny uvnitř flakónku tak podle popisu neznámého muže jsem si jist. Tohle neni dobrý... to vůbec neni dobrý... Zalévá mne panika. Nevím co mám dělat. Jsem v pasti. Mezi mnou a dveřmi je ten muž a okno ja zavřené, než bych jej rozbil mohl by flakónkem hodit a se mnou by byl konec... Snažím se ze všech sil zachovat chladnou hlavu. Není to vůbec jednoduché. Je mi na omdlení. Jako alchymista bych se neměl dostávat do takových průšvihů. Kruci tohle neni dobrý... "C-co po mě chcete?" Zeptám se toho muže. Snažím se získat čas abych mohl něco vymyslet. |
| |
| Travis "Vše se dozvíš až přijde čas!" než stihneš cokoliv dalšího udělat, muž mrskne lahvičku pod tvé nohy. Nemáš šanci uskočit. I kdyby se ti to podařilo jed tě stejně zasáhne a stačí ti jediné nadechnutí. (hod na odolnost) |
| |
| Travis Přes to že odolnost vůči jedům jsi trénoval jako každý jiný alchymista nadechl jsi se příliš a tvé tělo jedu podlehlo. Cítíš jak z tebe odchází síla i život. Propadáš se do hlubokého bezvědomí. Jsi živý, ale v bezvědomí... |
| |
| Vejdu do obchodu. Nad dveřmi cinkne malý zvoneček a ze dveří za pultem vyjde elf. Je to obchod, který prodává snad vše. Dobrý den, hledám nějaké čerstvé zásoby na cestu. Třeba nějaké uzené věci, pečivo, víno, však vy už budete jistě vědět. povím mu na jeho pozdrav a otázku co to bude. Když zajde do zádu a přinese nějaké sáčky s věcmi a vytahuje je, aby se zeptal jestli je to jak si přeji ještě dodám. Také kdyby jste měl nějakou mapu vašeho kraje. To víte, hledám cestu do Khanu. Jo a přikrývku, jednu. usmívám se na něj, jako kdyby to byl můj dlouholetý přítel. |
| |
| Lambry Muž ti skutečně poslouží vším co může aby jsi měl čerstvého jídla alespoň na týden. Když se zeptáš na mapu zamyslí se. "Mapu, pane? To zrovna ne..." vypoví, "Cestu do Khanu? V celém království I'Knab žádné takové město není. Je mi líto... To jméno už jsem někde slyšel, někdo už se na to místo ptal, ale už to pár dní bude." |
| |
| Sakra. Převezmu od něho koupené věci a zaplatím a něco mu ještě přidám. Děkuji Vám. Ať Vám obchod jen kvete. pozdravím ho na odchodu a vydám se do hostince. |
| |
| Lambry Vracíš se do hostince. Ti dva elfové, kteří stáli venku už tam nejsou. Vejdeš dovnitř a hostinský se na tebe suměje přátelsky a pkyne ti ať vejdeš. "Buďte zdráv, sai, čím posloužím nyní?" servírka ne tebe mrkne a přistoupí až k tobě. Zatím co jsi tu nebyl se zde usadila parta mladých elfů, kteří se na tebe nyní dívají, ale posléze se opět vracejí ke své zábavě. Hrají kostky. |
| |
| Jen projdu kolem. Nyní ničím. usměji se na něj a jdu nahoru do schodů. |
| |
| Lambry Hostinský tě tedy nechá odejít nahoru a ty vstoupíš do chodby, která se táhne celým horním patrem. Dostal jsi klíč s číslem sedm. Víš že Travis měl šestku. Neni problém určit, které dveře jsou které své číslo mají téměř jako by vyrostlé z prkna z nějž jsou zhotoveny. |
| |
| Když vejdu do pokoje, položím koupené věci na stůl. Vyjdu z něho a zaklepu na travisovi dveře. Když se nic neozývá vezmu za kliku. Otevřu dveře a naskytne se mi pohled na zvalchovanou postel, otevřené okno a naše věci jsou pryč. Ještě jednou se rozhlédnu po pokoji. Hajzl. Zavřu dveře pokojů 6 a 7 (ty zamknu). Sejdu dolů ze schodů a zamířím k hostinskému. Můžete mi říct, kde je ten člověk, s kterým jsem přijel? zachrastím s měšcem pár zlatých (zbytek mám schovaný). |
| |
| Lambry Hostinský v první chvíli vyvalí oči a upooutáš i pozornost mladíků hrajících kostky. "Ten mladý kluk?" zeptá se te hostinský a kousne se do tru. Pak se podívá na tvůj měšec a ukáže ti abys šel blíže. Když tak učiníš promluví na tebe. "Víte pane. já nic nevidím a nic neslyším, ano? erozhodně nevím nic o tom kde je ten chlapec, ani o tom že odvezli ti tři co tu seděli a už vůbec nevím o tom že jeli na západ..." mluví tiše, krom první věty ve které sděloval že ncic nevidí a nic neslyší. |
| |
| Já jsem nic neslyšel a vůbec jste mi nepomohl. pokynu na něj a usměji se. Pak se podívám kolem sebe na osazenstvo hospody. Pokud je to pravda, vrátím se i s ním a dostanete dobře zaplaceno. Na pokoji mám nějaké věci, tak mi je zatím schovejte, nechtěl bych, aby vám tu stál obchod pane. pokynu mu na pozdrav a vyjdu z hostince ven. Slunce už bude za pár hodin zapadat a začne být zase zima. Sejdu po žebříku ke stájím kde si vyzvednu svého koně a vyjedu západním směrem. Ženu koně velmi rychle. |
| |
| Lambry Hostinský se netváří příliš dobře, když mu řekneš, že se zaplatíš až se vrátíš, ale tebe už to nezajímá neboť sbíháš ze schodů a běžíš do stájí. Tam ale zjišťruješ že tvůj ani Travisův kůň již není. Stáje pod hospodou jsou prázdné... |
| |
| Travis Probudíš se. Je ti mdlo a vůbec celkově se cítíš slabý. Účinky jedu ještě nepřestali působit, ale už alespoň nesji v bezvědomí. Těžko ovšem říct zda je to pro tebe spíš lepší nebo spíš horší... Ležíš spoutaný. V ústech máš roubík a kolem úst s roubíkem šátek. Otevřeš oči a krom toho že jsi spoutaný jdsi i v pytli. Ležíš zdá se na zemi, ale také si tím nemůžeš být jistý. Slyšíš hlasy. Evidentně elfské hlasy, protože jejich řeči nerozumíš. hlasy poznáš patří těm třem z hostince. |
| |
| Sakra nastala věc, které jsem se obával nejvíce. Co by chtěli s Travisem sakra dělat, vždyť je to jen kluk. zavřu dveře do stájí a vyjdu nahoru do hostince, kde si sednu ke stolu. Hostinský ke mě nejistě přijde. Dívám se před sebe, ale ne na něj. Potřeboval bych koně, počítám, že tu žádný není. podívám se nakonec jemu do obličeje. Sklenici vína. řeknu normálním hlasem, jelikož jsem předtím šeptal. |
| |
| Probudím se a sotva dýchám. Těžko popadám dech, dá se říct že je mi hrozně, téměř na zvracení. Bohové co se to kruci s celým světem děje? Proč mě unasli? Proč?!" Vůbec to nechápu. Přijde mi že celý svět se zbláznil, jako by každý měl jen jedinou tužbu. Proč mě každý chce unášet? A kde to jsem? P5emýšlím a snažím se nějak uvolnit svá pouta. |
| |
| Lambry Hostinský, když vejdeš se dívá překvapeně. Zeptáš se na koně a požádáš o víno. "No koně tu zrovna žádné nejsou... Ale... Mohl bych pro vás jednoho půjčit. Tedy můj soused má dva koně a jednoho by vám mohl půjčit, co vy na to?", zeptá se, když ti přinese víno. |
| |
| Výborně, byl bych vám moc vděčen. napiji se vína a s pocitem, že je konečně vše na dobré cestě očekávám příchod hostinského. |
| |
| Lambry Hostinský spěšně odejde a zůstaneš v hostinci sám s černovlasou elfkou a bandou výrostků, kteří opětovně začali svou hru. Chvíli jen sedíš. Ta chvíle se zdá nekonečná, než konečně přijde do hospody hostinský a jde rovnou směrem k tobě. "Můj přítel souhlasil že koně půjčí. Ovšem chce abyste mu zaplatil přdem... Pokud mi ale slíbíte, že zaplatíte do dvou dní, tak to u něj zaplatím sám a počkám na váš návrat. Za půjčení koně chce pětačtyřicet zlytách, pane." dovysvětlí ti hostinksý jak se má situace. Travis Tvá pouta jsou pevná a ruce máš svázané za zády. Chvíli se vrtíš a snažíš se nějak své ruce osvobodit, ale nejde to. Někdo k tobě přišel a nakopnul tě do břicha. "Buď v klidu kluku. Naše cesta bude dlouhá..." řekne ti lidskou řečí a zase odejde. |
| |
| Peníze nejsou problém příteli. Momentálně jde o daleko jinačí věci. odpovím mu a dopiji svou sklenku. Podám ji hostinskému a vstanu. Následuji ho, jelikož očekávám, že mne zavede k danému koni. |
| |
| hmmm mmm... zakňučím... Svíjím se bolestí po tom co mě nakopl. bolí mě to. Nečekal jsem takovou ránu. Žaludek se mu převrací. Když už jsem konečně myslel že budu moci normálně jíst tak tohle... Vzpomínám si jak se to všechno seběhlo, ale vůbec to nechápu. Byl jsem ve svém pooji a čekal na Lambryho. vlastně už jsem myslel že půjdu spát, ale pak přišel ten muž a bylo to... Teď si Lambry určitě myslí že jsem utekl. Kruci. I kdybych utekl nemám kam ani za kým jít... Lambry už mi neuvěří. Cestu do Farthu bych sám nezvládl. Je zima... Uvědomím si že je mi skutečně zima. Začínám se chvět. Bolest břicha pomalu odeznívá. Musím se odtud dostat. Radši umřít venku než tady... možná... možná bych mohl jít do akademie. Alchymisté mi sice nejspíše nebudou chtít pomoci, ale vzal jsem si ze srubu nějaké peníze. Ty bych jim mohl dát za ukrytí. Nebude to stačit na dlouho, ale tčřeba něco pochopím... třeba bych mohl znovu nastoupit jako žák... Chvěju se. Snažím se zachovat si chladnou hlavu. Znovu se pokouším rozvázat uzel na poutech. |
| |
| Lambry Hostinský tě tedy vezme a odvede ke koni, který už stojí připravený dole. Dokonce je i osedlaný. je to jiný kůň než jste dostali předtím ale to nevadí. Svému účelu jistě poslouží. Vyjedeš tryskem na západ. Brzy jsi mimo vesnici. Na záadp z vesnice přímo nevede žádná vesta, musel bys jet lesem. Stromy jsou zde docela husté. Ne tak jako předtím, ale dost... Rozhodně by to nebyla pohodlná jízda. Ani pro tebe ani pro údajné únosce. |
| |
| Sakra, zasr.... hostinskej. napadne mne, když pocítím nebezpečí. Tasím katanu a rozhližím se kolem. Zem nevypadá, že by tu někdo jel a tak pomalu objedu lesem vesnici a podívám se po směru na východ. Je mi jasné, že ti tři nebudou jedinými obětmi, kteří zaplatí životem za své hříchy. |
| |
| Lambry Jedeš na sever podél vesnice. Dojedeš až k cestě která z vesnice severním směrem odhází. Pokud někudy mohli jet je to tudy. Tedy kdyby tudy skutečně jeli. Pohlédneš dál po cestě a spatříš že je tam křižovatka. O kousek dál v lese, ale ne o tolik je křižovatka na západ a na východ. Je tam i cedule, ovšem nadepsaná elfsky. |
| |
| Travis chvíli se snažíš, ale opět nic. Uzel je opravdu dobře uvázaný a ty se nesmíš moc hýat aby tě znovu nenakopli. Dýchat přes pytel není zrovna příjemné. Jediné co zkrze hustou pytlovinu vidíš je plápolající oheň... |
| |
| Dosud jsem jel na koni pomalu, abych se vyhnul nebezpečně vypadajícím kořenům. Nyní na cestě, nejdříve skovám katanu a vyrazím tryskem ke křižovatce, kde se pokusím přečíst směrovky a vyrazím na západ. Tak možná přece jen nelhal. Blázen, dal mi koně. zasměji se. |
| |
| Lambry Dojedeš ke křižovatce a zamíříš na západ. Jedeš rychle. Vítr je chladný a mrznou ti i ruce v kterých držíš opratě. Už se stmívá. Jedeš dlouho. Těžko říct jak přesně ale dlouho. Travis Zaslechneš náhle dusot kopyt. Je to nedaleko. Určitě... Pak oheň, který jsi viděl rázem pohasně s hlasitým syčením a ty už nic nevidíš. Všude už je tma. Vzrušené hlasy elfů si něco říkají a pak někdo začne vláčet tvůj pytel a odhodí tě do nějakého křoví. Křoví nevidíš ale citíš jehličí, které se zkrze pytel zarývá do tvé kůže. Lambry Jedeš lesem jak nejrychleji to jde. Cesta je prázdná. Nikde nic. Už se setmělo. Akorát v jednom místě ucítíš kouř, ale ohniště nikde... |
| |
| Spomalím. Díky chladu mi jde od úst hustá pára. Klouby na rukou jsou skřehlé a tak sednu pěsti. Klouby zakřupou tak jak jsem na to už zvyklý. Čichám a snažím se v okolí vyhledat nějaký záblesk světla. Jedu pomalu a občas vyjedu trochu mimo cestu. |
| |
| Lambry Projíždíš okolí, ale světlo žádné. Nalevo od cesty se dostaneš až na malý plácek, kde nalezneš narychlo uhašené ohniště z něhž se ještě kouří. Je tu však všude dost velká tma. Nebe je zamračené a tak ani měsíc nebo hvězdy neosvětlují tvé pátrání. |
| |
| Jsem napjatý k prasknutí. Něco se děje... Něco děje, prosím ať je to Lambry, ať je to Lambry, bohové jestli to bude on, já slibuju mu už nikdy nebudu utíkat, přísahám, že nebudu..." promítám si vduchu slova, která bych jinak jistě šeptal, ale nemohu když ám v ústech roubík. Odtáhli mě do křoví a jehličí mě píchá po celém těle. chtěl bych začít řvát, ale nedostává se mi vzduchu. Něco by snad přes roubík slyšet bylo, ale mohli by mě umlčet dost nevybíravým způsopbem. "Nějak na sebe přece musím upozornit. Třeba je to opravdu Lambry a pomůže mi. "HMmmm Písssssssssslk" vyženu svůj hlas do nejvyšších výšek které dovedu. Vysoké C minimálně. Roubík to trochu utlumí, ale snad ne příliš. |
| |
| Travis Zapískáš. Vydáš vysoký pronikávý tón, ale vzápětí tě jeden z elfů přetáhne něčím po hlavě. Trefil se dobře a ty ztrácíš vědomí... Lambry Vzduch prořízl vysoký hrdelní tón, ale byl dost slabě slyšet. Znělo to tlumeně. Rozhlédneš se kolem, ale nikde nic nevidíš. Jen křoví a stromy, které jsou po okrajích plácku, na kterém stojíš. |
| |
| Potichu slezu z koně. V nastalé temnotě není vidět zhola nic. Poslouchám jestli neuslyším jejich kroky. Pomalu a potichu jdu po jehličí k nejbližšímu stromu, aby kdyby vysvitl měsíc nebyla vidět má silueta. Držím koně za uzdu. Když uslyším slabý pískot, snažím se uvědomit si odkud šel. Nejsem si ale jistý. Dobrej kůň, škoda ho. řeknu si když mu uštědřím mu ránu do jeho hýžďového svalu, dostatečné na to, aby kůň odběhl. Když začne utíkat, láme malé větvičky, skoro stejně, jako když jsem na něm v temném lese jel já. V nastalém hluku se přesunu za jeden širší strom. Čekám, až hluk vyvolaný koňem ustane. Pak skoro bez dechu poslouchám. |
| |
| Lambry Zvuk utichl jako když utne a ty jsi poslal koně pryč. Jsi sám u kmene stromu s nímž se snažíš jakoby splinout. "Oul luna?"zaslechneš z nedalekého křoví tichý elfí hlas. "Camthalion, destrem vam uhë salv lidekrat?", ptá se druhý elfí hlas. Víš přesně odkud ty hlasy přicházejí. "Oul gym soon utrael?"ptá se znovu první. "Gu" odsekne ten třetí... Křoví z něhož se ozývají hlas je hned vedle tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro Camthalion, destrem vam uhë salv lidekrat? - Hele, myslíte že odjel? Oul gam soon utrael? - Co budeme dělat? Gu - Nic |
| |
| Stojím a čekám. To co si povídali nasvědčuje, že něco tuší. Chci, aby si byli naprosto jisti, že tu nejsem. Uvolnili se a možná se i trochu rozestoupili. Pomalu a potichu dám levou ruku na jílec katany. Sevřu ji... |
| |
| Lambry ještě chvíli čekáš. Držíš pevně katanu a sleduješ dění. nic není vidět a chvíli ani slyšet. Nakonec jeden z těch elfů vyjde ven aby se rozhlédl. Vidíš matné obrysi muže v rozevlátém pohodlném oblečení, které mělo modrou barvu, když seděl v hostinci a zřejmě ji má i nyní ačkliv v této tmě poznáš jen že je tmavá. Muž má krátké ostřihané vlasy a rozhlédne se. Pohled mu padne i na tebe. Ťěžko říct zda tě mohl vidět. |
| |
| Když slyším šustění, pravá ruka mi zajede pomalu pod kabát, kde vezme dýku. Když se z křoví vynoří hlava elfa, pomalu se připravým k hodu. Pak padne jeho pohled na mne. Nevidím mu sice do obličeje, ale vím, že se dívá mím směrem. V tu chvíli zanechám skrývání a hodím po elfovi dýku. Hned po té se rozeběhnu jeho směrem zatímco tasím katanu. |
| |
| Lambry Dýka ho zasáhla. Zxdá se že tvůj hod byl bezchybný a elf se kácí k zemi. Vyběhneš a a tasíš katanu, ale ten už zásah katanou ke své smrti nepotřebuje. V křoví se zdá se něco děje... Větve se nepokojně hýbou... |
| |
| Zaběhnu za další strom. Dýchám pomalu, ikdyž mi srdce bije na poplach. Jsou v tom křoví a já myslel, že jsou skování za ním. Musím něco vymyslet, ale co. Sáhnu pro další dýku a hodím ji tak do pasu stojícího člověka - do hlavy klečícího. Zkouším štěstí. Zřejmě tam Travis někde je, ale těžko bude stát nehybně jak trdlo. Čekám jestli jsem se trefil. Když nic neuslyším hodím další. |
| |
| Lambry Hodíš dýku. Po prvním hodu nic, jen zaklení. Po druhém se ozve syknutí jako po zásahu... Travis Kdosi s tebou dost nevybíravě zatřese a staví tě na nohyy. slyšíš elfí hlas... Nějak kleje asi. Možná ale jen je rozčilený. Poté uslyšíšš syknutí. to už jsi téměř probuzený, kdosi ti přiložil chladnou ocel ke krku. Nohy už nemáš svázané ale ruce jo. "Teď mě poslouchej kluku. Řekneš tomu svýmu kamarádíčkovi ať odejde, ano?! Jinak víš co s tebou uděláme!" jeho hlas je tvrdý a přísný. Pak tě začne strkat ven ze křiví zatímco se sám kryje za tebou. Lambry slyšíš nějaké slova. Těžko říct čí ale mluvili určitě lidskou řečí. Poté uvidíš někoho nemotorně vycházet ze křoví a za ním se evidentně někdo kryje... |
| |
| Zpoza stromu pozoruji co se bude dít. Očekávám, že Travise nyní použijí jako štít. Přikrčím se a do pravé ruky zase uchopím dýku, nyní zpoza boty. |
| |
| Probudili mě a já nevím co se děje. Chci se nějak vzpamatovat ale jde to ztuha. cítím že mi vyndali roubík a cítím i chladné ostří přiložené na mém hrdle. Slova toho muže mi nedávají na výběr. Cítím jak se celý třesu, jak mi srdce bije o překot. Nejraději bych aby tento zlý sen skončil. Kruci co tohle je?! Co jsem komu udělal... Ale začínám si uvědomovat i další věc. Řekneš tomu svýmu kamarádíčkovi ať odejde, ano?! Jinak víš co s tebou uděláme! - tak to řekl. Lambry je tady. Přišel mi napomoc. Neuvěřil že jsem utekl... Skoro bych se rozplakal, kdybych neměl srmt nakrku a to doslova. Vyvede mě ze křoví. Jsem ale stále hodně zesláblý na to abych šel nějak vyrovnaně. Celý se chvěju nevím co mám dělat... "Lambry?!" zavolám skoro zoufale... |
| |
| Zalehni! křiknu na něj zatímco napřáhnu ruku s dýkou. Když dořeknu, čekám jestli Travis udělá co mu říkám a vrhnu dýkou, kdyby stál jak tvrdé Y, v poslední chvilce změním dráhu dýky a hodím ji někam do lesa. Když se to povede, vyběhnu s katanou na elfa, který by měl být nyní raněn. |
| |
| Lambry křičí abych zalehl. vím že jde o vteřiny. Elfí muž mě drží jednou rukou pod krkem a druhou za hlavu. Dá se z toho vykroutit, ale nemohu řádně uvažovat mám hrozný strach. Je mi jasné že Lambry dýku hodí. Už jsem ho viděl házet hvězdicí... Nemá proč nehodit. Pokdu se chci zachránit tak musím prostě nějak spadnout k zemi. Nevím jak to mám udělat a jak jsem vysílený cítím jak na mne jdou mdloby. Nemohu se jim zcela poddat na to mám příliš velký strach. Pokusím se prostě svalit na zem a uvolnit tak dráhu hodu dýkou... |
| |
| Lambry a Travis muž zřejmě s něčím takovým nepočítal. Travis se sesul k zemi. Nic jiného mu ani nezbývalo. Muž neměl čas zareagovat. Všechno se to seběhlo příliš rachle. Lambryho dýka se mu zabodla někam pod hrudník a muž zařval bolestí a sehnul se. tu chvíli vyrazil z křoví další z elfů s tasenou šavlí. |
| |
| Předpokládám, že ten co do teď držel Travise, je vážně raněn nebo mrtev. Posledního elfa jsem čekal, ikdyž zbraní co má jsem trochu překvapen. Uchopím katanu i druhou rukou a bojuju s ní jako s delší šavlí. Pokud možno se snažím uplně vyhnout seku elfa a pak na něj zaútočit, jelikož co jsem slyšel a vyzkoušel, tahle zbraň, by to jeho párátko měla i přeseknout - snad. |
| |
| Lambry Vyhnul ses elfovu útoku a sám na něj zaútočil. Katana je dobrá zbraň a tobě se sní zachází velice dobře. elf nemá žádnou broj a tak projde jeho břichem jako nůž máslem... Druhý elf se zvedá ze země má se k útěku. Ten kterého jsi zranil je mrtev. |
| |
| Jeho silueta je i ve tmě na tak krátkou vzdálenost dobře viditelná. Pravá ruka opět zašátrá pod kabátem a hvězdice, by nocí střibrně zavíříla, kdyby byla osvětlována měsícem. |
| |
| Lambry a Travis Lambry vytáhne z pod pláště hvězdici a a vrhne ji po posledním přeživším elfovi, který se pokouší o útěk. Jako předtím rozppůlila hvězdice rkkavce tak i nyní zabije svou oběť, která se bezhlesně sesune k zemi... |
| |
| Všechno se semlelo nějak rychle. KDyž si uvědomím že už je po boji pokouším se roztřeseně vstát. Vidím co dokázal Lambry proti třem elfům a tak je mi jasné jak by si poradil se mnou... Vstanu a podívám se na něj viděšeně. "A-ahoj... J-já za to nemohl... Musíš mi věřit, já... Oni mě ěunesli, vážně..." snažím se nějak obhájit, ale můj hlas vázně. Jsem ještě unavený a oslabený po jedu nemluvě o bouli na hlavě... On mi určitě neuvěří, určitě ne... Zabije mě, bože on mě zabije, určitě mě zabije... Tohle neni normální... |
| |
| Niemb Začalo se stmívat a ty jsi přijel po cestě až do elfí vesnice, která je vybudovaná na stromech. Kolem této vesnice jsi předtím prošel, ale tehdy jsi se jí vyhnul. Dá se ale předpokládat že oni se jí nevyhli. Není jistě že zde přespávají, když sem muselai dorazi zhruba o půldne dříve než ty, ale možná tu o nich něco budou vědět... Vidíš dole pod tromy procházet stráže a klapot jejich nohou slyšíš i z horních teras. Dolu ze stromů visí několik provazových žebříků, ale z několik oken domů v korunách se svítí. Jen málo budov stojí na zemy. Kovárna, stáje... Stále máš na sobě oděv vyslance a tak když k tobě stráže přijdou se na tebe dívají uctivě. "Budťe vítán, Than." pozdraví tě elfsky, (přičemž Than je výraz nejvyšší úcty pro nějakého muže. Používá se při šetkání se šlechticem a tak...) Není problém aby ti ukázali stáje, které patří k hostinci a samotný strom, na němž je hostinec či žebřík, který máš zvolit aby ses tam dostal. |
| |
| Prořiznu pytel ve kterém je zřejmě Travis. Když se konečně nadechne čerstvého vzduchu začne na mne koktavě chrlit své omluvné řeči. Ja vím, jen by mne zajímalo proč. zamračím se, ale to mračení nepatří Travisovi a on to jistě dobře poznal. Kde nechali naše koně? Rozdělej támhle oheň. ukážu mu na místo, že kterého ještě stoupá trocha teplého vzduchu. Pak začnu prohlédávát elfy jednoho po druhém a koukám i na oblečení, které mají, mohlo by se nám hodit. Samozřejmě si své zbraně vrátím zase na místo a následně prohledám i křoví. |
| |
| Lambry Prohledáš elfy. Nenajdeš nic zvláštního. Každý má deset zlatých. Oblečení je dobré a teplé.Povětšinou kůže, akorát to modré roucho přes to. asi je to nějaký symbol. U jednoho z nich najdeš i jakýsi zlatý medailon s podivnými runami. Když se podíváš o kousek dál do křoví uvidíš tam stát pět koní, pečlivě uvázaných. |
| |
| Jo to mě taky... zamyslím se když se Lambry uklidní a začne se věnovat své činnosti. Nechci okrádat mrtvoly a tak se dám raději do přípravy ohniště. Ruce už mi Lambry rozvázal a mě je hned o něco lépe. Začnu snášet dřevo a dojdu ke svému koni pro věci, kde mám i křesadlo a jak zjišťuji i kabát, který mi v současné zimě velice chyběl. Konečně jsem zase teple oblčen a i když je mi stále zima už je to o něco lepší. Pomocí dýky udělám přsky a pak je přesadlem zažehnu. Podpořím oheň chrastím ze spodních větví stromů, které jsem otrhal. Byli stejně uschlé... Rozdlěla jsem oheň a teď se u něj snažím ohřát. "Našel jsi něco?" ptám se stále bázlivě svého průvodce. |
| |
| Zlatý medailon si stčím do kapsy a peníze skovám do měšce. Elfy zbavím jejich huňatých kožených kabátů. Travis by se do toho měl dostat. usoudím naprosto neznalecky a pak se vrátím k ohništi, kde před Travise položím ony kabáty. Vyber si. Posadím se a snažím si ohřát ruce. Je už pěkná tma, ale venku se mi spát nechce. Budeme muset jet do tý vesnice. |
| |
| Nic moc. Odpovím Travisovi. Když se trochu ohřejeme, zvednu se od ohniště a přesunu mrtvoly do křoví, kde je trochu zaházím listím. Nakonec přejdu ke koním a odvážu je od stromu, načež dva přivážu ke svému a jednoho k travisovu koni. |
| |
| Když předemě Lambry hodí ty kabáty tak se na ně podívám. Chvíli se na ně dívám ale pak jimi nepohrdnu a obléknu si ihned jeden znich abych zahnal zimu ještě více. "Jo, spát venku není moc bezpečné, ale nevím nakolik to bude v té vesnici lepší..." zamyslím se nad událostmi posledních hodin. "Víš byli vybavení. Ten chlápek měl jed a ten mi dal co proto... Stačilo se nadechout. Věděl jsem co to je a nechtěl se nadechnout, ale nestihl jsem si ucpat nos... Pak sem se probral až v tom pytli a tady... Nechápu proč o mě má najednou tilk lidí takový zájem...." řeknu mu jako svému nejlepšímu příteli to co mě trápí. Ostatně už není důvod nebrat ho jako přítele. Zachránil mě i když nevím co by mě čekalo jinak. rozhodně to však nevypadalo na nic příjemného... |
| |
| V posledních chvílich mi přichází, jako že 100 zl za celou práci, co mám pro toho jeho Pána vykonat, je strašně málo. Né strašně, ale směšně málo. Já nejen, že to nechápu, mě se to hlavně nelíbí. odpovím mu zatímco už jak doufám jedeme směrem k vesnici. |
| |
| Lambryho slova mě ujistí o tom že ani on tím není příliš nadšen. "Nenajíme se alespoň trošku? Mám hrozný hlad..." požádám ho a sáhnu po svém vaku se zásobami. Vytáhnu něco z trvanlivých zásob. Nějaké ty suchary, sádlo a kousky sušeného masa. Polikám malá sousta a nabídnu i Lambrymu. "Já ti to už vážně nechci ztěžovat... A nebudu. Slíbil jsem si že pokud mě zachráníš tak už ti nebudu utíkat, i když jsem to měl v plánu. A já sliby dodržuju, víš?" řeknu hrdě a s úsměvem. snažím se nějak odlehčit této situaci, která je pro nás oba jako brána do velkého nebezpčeného světa plného nástrah. |
| |
| Sedíte u plápolajícího ohně a minimálně Travis něco málo pojí ze zásod. Vypadá ještě velice bledý od jedu, kterým ho ochromili. Nakonec dojíte a můžete vyrazit. Vesnice není až tak daleko. Vychází to na několik hodin cesty, když pojedete středně rychle. Vjedete do vesnice a máte o tři koně navíc. Zastavíte u hostince. Stráže jsou momentálně někde jinde a nedívají se vaším směrem. Vejdete do hostince a tam už je akorát hostinský, který se chystal zavírat. Když vás uvidí usměje se na vás. "Vítejte, sai, rád vás vidím..." přinese vám ihned něco k pití, každému sklenku vína. "Takže je vše v pořádku? Budte zde tedy přespávat? Vaše pokoje jsou samozřejmě připraveny..." zavalí vás svými řečmi. |
| |
| Aniž odpovím na jeho otázky posadím se. Dole je pět koní. Naše už podkoní zná. Ti další tři jsou vaši a vašeho přitele. Bohužel toho jeho jsem ztratil, ale žije, takže by se měl do zítřka sám vrátit domů. odpovím mu na jeho dychtívý pohled dožadující se peněz. Jo, dáme si nějaké dobré maso, zeleninku, víno, medovinu, prostě něco lepšího. řeknu mu když už se má na odchodu. Myslím, že s tím jaký výdělek na mě teď pán má, bych si mohl vyžádat i ruku jeho dcery. Usměji se když odchází. |
| |
| Lambry a Travis Hostinský ae usměje, zavře dveře na petlci a odejde dozadu vám připravit jídlo, které jste si obědnali. Chvíli to trvá, ale výsledek rozhodně stojí za to. Přinese vám zapékané maso s brambory a velkou zeleninovou obohou k tomu nějaké lepší víno.... Rozhdoně je to velice dobré a už jenom vůně dokáže navnadit žaludek. Kdžy to dojíte můžete se kldině uvelebit ve svých pokojích. Je tam teplo i klid. Okno u Travise v pokoji je již zase zavřené a postel nově ustlaná... U Lambryho je vše v pořádku tak jak to bylo když spěšně odcházel. |
| |
| Ještě než se rozejdeme oba do pokojů, vídím nervozitu Travise. Kdyby něco, hodně křič. usměji se na něj a zajdu do pokoje. Zkontroluji pevnost petlice a okenic. Vypadá to dobře, i přes to však za dveře přistavím stůl. Pod polštář si dám dýku a vedle postele katanu. Svleču se a zalezu pod peřinu. I přes dobrou těstnost oken je zde celkem chladno. |
| |
| Kdyby něco ta křič., opakuji si v duchu. Na Lambryxho se usměju o něco uvolněněji. je mi jasné že toho má podnešku dost. Počkám až zajde do pokoje a pak i já zajdu do svého. Zkontroluji okno a pak zavřu radši i okenice. Nakonec se zastavím u dveří. Zamknu je, ale už jednou jsem se přesvědčil, že jen zámek nemusí stačit. Neenávidím zloděje a to se mám stát jedním z nich... Pche! Přisunu před ně noční stolek. Se skříní bych nehnul a k normálnímu sotlu si hodlám ještě sednout. Když se posadím vytáhnu pergamen a brk a začnu si kreslit značky jednotlivých živlů. Trojúhelník špicí na horu a prázdý. Symbol ohně... opaku ji a pokračuji až dokud není kresba a popisek hotový. Je to vlastně zbytečné, ale pro mě je to jako opakování lekce ze školy. Nakonec pergamen odložím. Býval bych snad ještě něco zkoušel, ale teď nemá smysl... Jsem unavený a celkově se zdravím na tom mizerně. Půjdu si tedy lehnout do postele a nakonec usínám... |
| |
| Dobrý den slušně pozdravím bandu hloupých elfů a sebevědomě vyrazím dál. Nejraději bych město, které je předomnou objel, ale když už mám tu možnost opět spatřit tu bandu usmrkanců, proč se tam na noc nepodívat, něco málo nesníst. Elfí město Ve městě moc nemluvím a tvéřím se povětšinou ustaraně.Koně odevzdám, ale vaky s osobními věcmi si nechám odnést. Novinky od lidí odbydu většinou odpovědí typu Je to národ hlupáků, povalečů a neznabohů. Nepobraly ani špetku úcty a ochoty. Trpělivosti taky moc nepobraly. Raději povězte co mě čeká na mé cestě dále. moc nepiji jen střídmě. Brzy ulehnu a moc věcí si nevšímám. Pčece jen by mi nečekané otázky způsobyly jen potíže. Jen tu přečkám noc. Před spaním přemýšlím o těch dvou lidech a přitom si hraji se slunečním přívěškem. Pak usnu. |
| |
| Niemb Dnešní noc se ti nedařilo přílš usnout. Cítil jsi podivnou blízkost, jakési osudové chvění, které ti nedávalo spát. Nakonec jsi upadl do hlubokého bezvědomí, z něhož tě ráno probudili až kroky na chodbě. Uděláš nějaké ty ranní úkony a takové ty věci až se rozhodneš sejít dolů a nasnídat se před další cestou... Lambry a Travis I vy strávíte každý ve svém pokoji překvapivě klidnou bezesnou noc. Vše se zdá být v pořádku. Ráno se probudíte ve svém pokoji a poznáte že je čas abyste pokračovali. Na to jak jste včerejší noci šli spát dlouho jste se dneska probudili docela ráno a hlavně překvapivě odpočatí. Když sejdete dolů, ještě tam nikdo není. Hostinský vás vřele pozdraví lidskou řečí a donese vám vydatnou snídani. Kaši s nějakým masem. Niemb, Lambry a Travis Když už má Travis a Lambry své jídlo a pustí se do snídaně sejde dolů jakýsi jiný muž. Má na sobě poměrně bohatší oděv, pohlednou elfí tvář... (Niemb) Hostinský se ihned začne věnovat svému dalšímu hostu s kterým mluví elfksky. Pro Niemba není problém poznat chlapce ze svýh snů a vidění. (Travis), který sedí nad svou miskou kaše. Jeho světlé vlasy a zelené oči. Je si jist že je to on. Druhý muž u stolu (Lambry) celý oblečený do černého pak tedy musí být kdetrý ho doprovází... |
| |
| Ráno se probudím a rukou prohrábnu své vlasy. Rozhodně nemám náladu se nějak česat nebo tak, ktasže když pohledem zavadím o hřebev na toaletní skříňce se zrcadlem tak se mu raději vyhnu. Dole už je nějaký hluk. Vykouknu z okna, kde nejprve musím otevřít okenice. Když tak učiním zjistím že venku už je slunce nad obzorem a je tedy nejvyšší čas. Když jsem otevřel okno abych mohl otevřít okenice vlétla mi do pokoje zima, takže jsem okno zase co nejdříve zavřel. Podíval jsem se na pergamen z včerejšího veřera, kam jsem si dělal alchymistické značky i s popisky a pergamen smotám. Nerad totiž vyhazuji cokoliv co by se mohlo ještě někdy hodit. Jakmile to dokončím připravím všechno do batohu a tak, vyjdu ven. Je mi jasné že po snídani už si tak akorát sbalíme věci a pojedeme. Sotva vyjdu ven uvidím ALmbryho a tak mu pokynu. "Dobré ráno." usmívám se. Vím že jsem včera utekl smrti jen o vlásek, ale teď už mi na tom tak docela nezáleží. Co bylo bylo a teď už není. Vím že jsem v nebezpečí, kterému sám vůbec nerozumím, ale s Lambrym ani nemám takovýstrach jako bych jstě měl jindy. Sejdeme dolů a posadíme se. hostinksý nám přinese vydatnou snídani a já se do ní ihned pustím s takovou chutí že jsem až překvapen. nikdy bych neřekl že mi bude kus kaše s mase tak chutnat... Pak ale sejde dolů jakýsi elfí muž. Podívám se tím směrem dost nedůvěřivě. Po včerejším incidentu už se bojím jen tak důvěřovat, ale tento muž se netváří nijak podezřele, nebo tak. I když u elfů těžko říct... Mám aktuálně blonďaté a rozcuchané vlasy. Zelené oči a zimní oblečení obyčejné hnědé barvy, jaké nosí každý druhý. Dívám se zvídavě, možná tropchu s bázní... |
| |
| Když se probouzím instinktivně vevřu dýku pod polštářem a bez jediného pohybu poslouchám, není-li někdo v místnosti. Po chvilce otevřu oči a nakonec se i rozhlédnu. Nikde nikdo. Když vstanu z postele zjistím, že podlaha je docela chladná a okenice tak raději ani neotevřu. Skrz ně jsem plyne dostatek světla. Obleču se a ozbrojím. Zbalím si všechny věci a vyjdu z pokoje. Na chodbě natrefím na Travise, kterého bych tu nečekal. Chtěl jsem ho jít vzbudit. Ahoj. odpovím mu a pak společně sejdeme ze schodů do hostince. Kaše s masem, vypadá to jak zbytky od večeře. trochu nerudně si řeknu, čekal jsem něco normálního. Chléb se sýrem, sladké věci nebo tak, ikdyž s cenou cukru to není zrovna valné. Když do hostince začne scházet další postava věnuji jí trochu zamračený, ale ostrý, zkoumavý a i trochu nedůvěřivý pohled. Po jídle si pak pod stolem, zatímco Travis dojídá prohlížím medajlon. Postava průvodce Travise je oděna v černém plášti, pod kterým je další oblečení na které skrz látku není vidět. Na zádech je vidět jílec nějaké zbraně. Samotný on je elfí muž štíhlé postavy. Má hnědé oči a tmavé krátké vlasy. |
| |
| Hostinec Než do něj vejdu, pečlivě se upravím. Očistím oděv a do hostince vyrazím oděn do zářivého šatu posla I'knabského království. Vzbudím pozornost přítomných. Každý mě zdraví a já rád odpovím. Pohled mi strne na dvojici lidí. Prohlížím si je a oni mě. Na mysl mi vyvstane obraz toho kdo právě přede mnou sedí. Mé kroky se stočí právě k nim. tak přece jsem je našel. Tak prosté. Měsíce snažení pochopit vůli panteonu. Tolik zmatku pro takového mladíčka. Usměji se na ně. Přistoupím blíže ke stolu. Mávnu na hostinského. Přeji pěkný den pánové. Přisednu si, jestli nemáte něco proti. aniž bych čekal, posadím se. Zahledím se oběma na krátkou chvíli do očí. Jmenuji se Niemb. Jsem posel I'knabského království. Kam pak se mladíci jako vy dva vydali? Za dobrodružstvím? Zde není místo pro vás. Ale to jistě tušíte Nechám se přerušit hostinským, abych si objednal vydatnou snídani. Když už mám něco málo jmění bývalého majitele. A pro pány objednám čaj s houbičkami. Ať se s nimi lépe povídá. Pak pozoruji, jak odchází. Opět z elfštiny přejdu do jejich mluvy. Kde jen jsem to skončil. Á, ano, není zde místa pro lidi. Určitě jen projíždíte. Vidím, že jste sbaleni na cestu dále. Přidám se k vám, určitě vám to nebude vadit. Poslední lidská společnost byla docela příjemná. Budu rád když si se mnou připijete a pojíte. Znám zdejší lesy více než dosti. Není těžké se tu ztratit. Pokud neznáte vrtochy místních. Posadím se a hloubavě si je prohlédnu. Promiňte ani vám nedám prostor také promluvit. Mé povinnosti mi většinou nedovolí promluvit více než poskrovnu, ale na cestách si rád popovídám. usměji se a odhalím své bělostné zuby |
| |
| Ten cizí muž přisedl k nám. Na Lambryho už jsem si tak nějak zvykl, ale zvykat si na dalšího elfa? Je diný takhle si sem sednout... poslouchám co říká a jsem udiven že mluví lidskou řečí ale... Přeci se představil jako posel I'knabského království... Ti asi musejí umět mluvit lidskou řečí... Dívám se na muže, který se představil jako Niemb, ale neopomenu věnovat Lambrymu jeden nerozhodný pohled. Přijde jako by nic a už mluví o cestě. Neměli bychom se ho zeptat na směr do Knahku? Ale přeci jen... Lambry už určitě něco zjistil a... Pojedu kamkoliv kromě domů a do bažin... Vybaví se mi ten sen a já raději v blesku dojím svou porci kaše. Říkám si že pokud budu mít plnou pusu nebude tak nápadné že mlčím. Koneckonců jsem otrok otroci nemluví... řeknu sám sobě v duchu s hořkostí, která k takovému pomyšlení náleží. Jakmile dojím cítím se pod pohledem Niemba nervózní. hostinský nám přinesl nějaký bylinkový čaj. Mám čaje rád, ale také rád vím co piji. Vypadá to hezky ale já si čaj neobědnal. Kouknu na Lambryho s jasnou otázkou. Tos objednal ty? Hrozně mi vadí že nerozumím elfsky. Budu se to muset co nejdřív naučit... Nakonec si Niemba podezřívavě změřím. Po včerejšku už necici nikomu věžit. Přijde mi divný, i když je v tváři docela příjemný a zdá i důvěryhodný. Proč by se ale královský posel bavil zrovna s námi? Jde snad o to že jsem člověk? |
| |
| Když se postava bliží k nám prohlížím si ji stále nedůvěřivěji. To roucho znám. Zřejmě ho posílá můj zaměstnavatel. Podívám se na Travise. Když nasadí Nieb přátelský tón, v souvislosti s událostmi minulými odvětím. Myslím, že do toho vám nic není a po našem dobru už vůbec ne. Když si začne elfsky povídat s hostincem nastražím uši. Když opět přejde do naší mluvy. Poslouchám ho ale neodpovídám. Když hostinský donese čaj a nově příchozí ho nezarazí zvednu se ze židle. Něco jsem zapoměl mu říct. ukáži na hostinckého, otočen na Travise. Když jdu kolem Nieba ruka mi sklouzne pod kabát a tasí dýku. Jeden mrštný pohyb a Nieb je na zemi s mou dýkou pod krkem. Je na ní ještě trocha minulého elfa. Přesněji jeho krve. Zeptám se tě jednoduše a stručně. Kdo jsi, co chceš. Ještě bych rád dodal, že mám rád když lidé říkají pravdu, hlavně po tom, co nás chtějí přiotrávit čajem. nehezky se na něj zazubím a dýku přiblížím ke kůži tak, že z ní začně téct trochu krve. |
| |
| Dopadnem na zem. Dýka pod krkem. Cítím jak mi začíná téci krev. Jak sladké. Kdybych ho nepotřeboval, moc rád bych mu ještě vyškrábal obě oči, než naplní pohár mé cesty. Ne nezabýjej mě vydám přidušeně. Jinak jsem úplně klidný. Pokusil bych se o slzu, jen to je pod mou úroveň. Mluvím pomalu a potichu, aby mi nepořezal příliš krk. Stejně bych to být tebou nedělal. A odlož ten nůž. Nejsem ozbrojen. Myslím, že teď máš opravdu problém. Nejsi tu sám chlapče. ušklíbnu se. Útok na posla. Heh najivní. Jak dlouho mám plácat nesmysly než přiběhne ozbrojená stráž. minutu? dvě? raději tři když je ještě ráno Čekám na jeho reakci. Má mysl se ubírá k panteonu i když, zde jen lehce. Je to příliš nebezpečné. No a ten houbovej čaj. Klidně ho vypiji sám. Nebudu vás nutit. Nevíte co je dobré, vy lidé. Zato chlast vám je po chuti. Ležím ve střehu. Stejně můžu jen čekat. A s podřízlým hrdlem se ještě dá tolik udělat. Přinejhorším se budu smát až skočí ze stromu a zláme si vaz. |
| |
| Uvolním dýku, když začne mluvit, ale každá jeho slova jsou spíše jako výsměch. Vteřinu věnuji přiběhnuvšímu hostinskému, který přišel aby se podíval co se děje. Travisi usaď tady pana hosinckého. On se určitě nepokusí volat stráž, po včerejšku. usměji se zatímco se dívám do očí toho elfa. Když promluví o lidech pohnu hlavou aby mi spadla z hlavy kápě a odhalila tak mé špičaté uši. Když je vidět že domluvil, přiblížím dýku znova ke kůži na krku. Ale no tak, pane Niebe, pořád ste mi neodpověděl na mé otázky. Kdyby jste se alespoň omluvil, za mluvení jazykem, kterým vaši přísedící nerozumí, nebo jste si to myslel, kdyby jste se omluvil za ten čaj, pochopil bych to, ale takhle. Ts ts ts, přece nechcete umřít mou rukou, když jste mne chtěl doprovázet na naší cestě. znovu se uměji. |
| |
| Prudce vstanu když Lambry provede svůj výpad, ale neodvážím se zasáhnout. "ale... Ale... co se děje?" Pak mi Lambry přikáže abych usadil hostinského a to já také udělám. Pobídnu jej ať se posadí ale vlastně to nebylo třeba. Posadi lse sám. "Hele... Přece ho nechceš zabít... Zabít elfa v elfí zemi.. .Zavřou nás oba.... Asi je to někdo důležítý když je to královský vyslanec, ne? Nemůžeš ho zabít... Jsi blázen?" Nějak jsem se přestal kontrolovat. Mám strach z toho co se bude dít. BNojím se žeLambry ho oprabvdu zabije. Ne že by mi byl Niemb sympatický to zas ne, ale... tohle jsem si nepředstavoval.. |
| |
| Když začne Travis hysterčit stále se dívám na Nieba. Pamatuj si jedno pravidlo. Vždy radši zabij toho druhého, než bys měl umřít sám. řeknu mu načež se znovu na Nieba usměji. Radil bych vám odpovídat a to rychle, jak víte nemám na to celý den a bez odpovědí odsud živý nevyváznete. |
| |
| Začnu opět mou milejší elfštinou Jsem posel I'knabského království. Houbovím čajem se nepřiotrávíš! A nikdy jsem nezažil, že by se mi lidé omluvily za to, že na mě nemluví elfsky! odmlčím se na pár vteřin Buď mi milostiva Elvien. Království se dozví tvé činny hochu. Já mám přiliš cenné informace pro to, abych je nevyprávěl jen tak kdejakému zmetkovy, který si myslí, že když má nůž může vše. Nikdo není všemocný. Přitlačím krk na dýku. Budiž proklet tvůj rod! Nebudu si s tebou věčně hrát! Bolest mi je potěšením! Ocel není řešení! Elfíku! malinko mi zacukají koutky. Jinak se chovám zcela netečně |
| |
| Nejdnou začne zase mluvit elfsky a mě nezbývá než proklínat že ji neumím. Vůbec se mi nelíbí současná situace. Lambryho slova znějí jasně a logicky, ale... Nemám taková řešení rád. Pak ten muž na zemi začne tlačit na ostří dýky. Hlavou mi prlétne obraz ze sklepení. My čtyři držící dýky. Redan bojující s Rebecou. Redan útočící na mě. HJá v souboji s Redanem. Já věznící Redana jako teď Lambry vězní Niemba... Rychle skočím po Lambrym a pokusím se ho svalit z Niemba pryč. "Ne!" Ten obraz byl tak živý... |
| |
| Přitlačím dýku k Niebově krku, když tu najednou někdo zakřičí ne, je to Travis. Niebovi se z krku začne valit krev, ale né tolik, aby na to umřel. Načež mne svalí Travisovo tělo. Upustím dýku a překulím se. Hlupáku. okřiknu Travise. Vstanu a dojdu k Niebovi, který se zřejmě chytl za krk aby nevykrvácel. Pokleknu u něj a chytnu mu ránu, abych trochu zastavil to krvácení. Vděčíš mu za svůj život. řeknu ještě než ho rána pěstí pošle do mdlob. Následně si sáhnu pro svou dýku a vrátím ji na své místo pod kabátem. Šáhnu po torně a vyrazím k východu. Nashle mistře hostinský, omlouvám se za ten nepořádek. s těmi slovy vycházím z budovy a počítám, že Travis semnou. Sejdu ihned do stájí a nasednu na koňe. Počkám až tak učíní i Travis a odjedeme z města. |
| |
| Hlupáku!, zní mi v uších. Obraz toho co se stalo ve sklepě zmizel a já vidím toho neznámého posla jak leží na zemi a z krku mu teče krev. Nezdá se ale že by ho to zabilo, nebo že by u to nějak extra vadilo. Hostinský jen valí očí a já nedokážu zadržet několik slz. Rychle je ale otřu, když vidím Lambryho odcházet. Ještě jeden omluvný pohledm hodím po Neimbovi a pak rychle sbalím své věci a vyběhnu za Lambrym. Mám vůči němu příliš mnoho závazků. Kruci co jsem to udělal? Proč se na mě tolik zlobí? Copak nedokáže pochopit, že zabíjet... Že něco takového prostě nechci? Proč je kolem mě tolik srmti? To jako že teď už se mnou nebude kamarádit? Už to bylo ny dobré cestě... Kdyby ho zabil v boji, ale zabít bezbraného...? To ne... Lambry vyvedl koěn ze stájí a nasedl na svého. Upavním své věci k sedlu a mlčky nasedám na svého koně. Vůbec se mi nechce jet na koni. Vůbec se mi nechce nikam jezdit, ale vlastně zároveň chci co nejdříve opustit toto místo, kde každý usiluje někomu o život. Když vyjdeme Lambry se tváří stále naštvaně a tak mu to zkusím vysvětlit... "Omlouvám se... Vážně mě to mrzí já jen... Na něco jsem si vzpoměl a ta vzpomínka... Než mě dali na opatrování tobě byl jsem zavřený ve sklepě. To už jsem ti vyprávěl. Několik dní, bez jídla... Nakonec nám dali dýky abychom se pozabíjeli že jen dva z nás mohou vyjít živí... Kdyby přežil Redan. S tím by sis rozumněl, ale... Po tom co zabil Rebecu se vrhl na mě. Nemohl jsem proti němu v boji s dýkou obstát. Neumím bojovat. Svalil jsem ho na zem a držel. Donutil jsem ho pustit dýku, ale i já sám musel pustit tu svojí. V tu chvíli žil ještě Tedd. Ten druhý, kterého jsi viděl. Zatímco já přesvědčoval Redana aby přestal vyvádět a že už to vypadalo že dá pokoj, tak Teddd... Přišel a prostě ho probodnul jak ležel bezbranně na zemi... Já... Prostě jsem se nemohl dívat jako mu jen tak vezmeš život..." dopovím co mám na srdci. Slzy už se ani nesnažím zastavit. Víc na svou obhajobu říct nemůžu a najednou se cítím hrozně sám, když se mnou Lambry nemluví a je naštvaný. |
| |
| Niemb Lambry vstal a odešel. TRravis se na tebe ještě omluvně podíval, ale pk už běžel za svým doprovodem. Trpchu krvácíš z krku. V ten okamžik se k tobě sehne hostinský. Je vyděšený, ale přeci jen začne mluvit. "Odpusťte pana, vyslanče. Byli to moji hosté. Obvykle se zde nikdo takto nechová, ale... Víte rád bych vám býval pomohl, zavolala stráže, ale... Oni mi včera dost pomohli na přilepšenou... To jsem nemohl, je takto zradit, odpusťte pane. Však když budete chtít, mstětská posádka na váš rozkaz je bude pronásledovat až do horoucích pekel..." V tom vyjde z kuchyně mladá krásná elfka s černými vlasy a v šatech, které jsou těsně obepnuté kolem jejího těla až na sukni a neodhalují jí ani krk. Když se rozhlédne zdá se trochu zmatená, ale nakonec přijde ke stolu u něhož jsi seděl, položí na stůl talíř se snídaní a poté dojde pro vodu a obvaz, který ti přinese. "Dovolíte pane? Ošetřím vás...", nabýdne se elfky... |
| |
| Když už vyjedeme z města pořád mlčím. Je tomu už dlouho co jsme vyjeli z vesnice a já jsem se pořád na Travise ani nepodíval. Pořád přemýšlím nad tím, co mi řekl když se omlouval. Až když se mne v podvečer zeptá, jestli bych se na něj mohl přestat zlobit promluvím. Ten člověk, nás chtěl omámit čajem. Myslel si, že elfsky neumíme. Mě to jako záminka k tomu, abych ho vyslech stačí a jak si dobře slyšel, on věděl, že pokud mi neodpoví zabijiho. To co jsi ty udělal, se prostě nedělá. Dnes ti odpustím, příště už ne. věnuji mu ostrý pohled. Pak se otočím zpátky ve směru naší cesty a vyhledávám nějaké světýlko na obzoru, kde bychom mohli nocovat. |
| |
| Nakonec na mne přecdi jen promluvil. Ullevilo se mi, ale tolik zas ne. Přeci jen je vidět že ještě naštvaný. Vím že tohle mi nikdy nezapomene. "Nevěděl jsem že nás chtěl omámit čajem... Vždyť pak říkal že ten čaj klidně vypije sám... Ale jak myslíš. Dobře... Příště už to neudělám, ano?" Ze všecho nejvíc tEď doufám že už žádné příště nepřijde... |
| |
| Sednu si ke stolu. Nechám se ošetřit a přivolat stráže. Přitom pomalu popíjím čaj. Moc tam těch houbiček nedal. Za to se na něj zlobit nemůžu. Tady nejsme na Salyeesiných slavnostech. Jen ta slova toho podělanýho elfíka, omluvit za čaj. No to mě podrž. pokusím se smát, ale rána na krku mě donutí to nedělat. Elfové stále neví jak používat houbičky na čaj. Tyhle choroše, nebo co v tom je, by neomámily ani tříletý děcko. znovu usrknu a snažím se abych nevyprskl obsah čaje Jahody a maliny, no fuj. Copak nejsou už tak dost sladcí? Počkám až elfí hlídka přistoupí. Nechám se doošetřovat. Formálně se představím, ukloním a syknu, abych dodal důraz na to, že jsem raněn. V tomto hostinci jsem byl napaden a raněn pánové. Určitě se o tom doví mí nadřízení. Vezu důležité zprávy od lidí. To, že žiji je zázrak. Chci, aby oba dva byly dopadeni. dám jim jejich podrobný popis Zdá se, že mi byl ukraden svitek. Nedivyl bych se kdyby ho už někde spálili. Přesto se nesmí dostat z lesa. Byl bych rád kdyby jste začali s pronásledováním. posadím se a uchopím za krk, usrknu čaje. Nebyly první kdo se pokusil mě zabít. ukáži na krev na zaschlou krev na mých šatech. Prosím najděte je. stiším hlas a kdyby to šlo spravte o tom místní radu. Kdybych selhal, nedopadlo by to se mnou dobře. Pak se dívám jak odchází Zadívám se na hostinského Kvůli přilepšení si do vlastní kapsy jste byl ochoten obětovat celé království a můj život? Zatím žiji a díky této krásné dívce, její péči a ochoty, že je ještě někdo s to pomoci, vás neohlásím. Neohlásím pokud... napiji se Pokud se těm dvoum nepodaří utéct a ohlásit co zjistili Zrakem sklouznu k dívce Mohla by jste tu ještě chvíli počkat, necítím se zrovna nejlépe. Jmenuji se Niemb. A vděčím vám za hodně. Nenapijete se se mnou. Ti dva se toho ani netkli. Prý je to jed. bezděčně se usměji |
| |
| Niemb Stráže si pečlivě vyslechli tvé svědectví a výtky. Všechno se zád být v pořádku. Nakonec stráže odejdou a po chvíli je venku slyšet hluk a dusot odjíždějících koní. Hostinský se zastydí a raději se věnuje své práci. Když začneš mluvit s dívkou, tak si sedne někam ke tvemé stolu. Pomalu dovnitř začínají chodit hosté. Dívka se chce zvednout, ale hostinský na ni mávne a jde se hostům věnovat sám. "Napiji se ráda, pane... Jsem Arijavin. Mrzí mě co se vám stalo. Ještě to bolí?" ptá se tě zvědavým konejšivým hlasem. Lambry a Travis Jedete. Jedete rychle, ale ne až tak moc rychle. Zhruba za tři hodiny jízdy za sebou zaslechnete další koně... |
| |
| Pokusil jsem se s Lambrym navázat řeč. Chtěl jsem aby zase vládla stejně uvolněná atmosféra, jako tomu bývalo dříve. Vyjeli jsme z vesnice na sever a zahli na východ. Přesně opačným směrem než mě předtím odváželi ti lumpové. Jedeme docela rychle. Krajina kolem nás ubíhá... Náhle zaslechnu ještě něco jiného. Zní to jako koně. rozhodně to nevypadá že by jich bylo málo. Ohlédnu se a uvidím za námi elfí jízdu. "Kruci. Co budeme dělat?"pohlédnu na Lambryho. Dívám se na něj oddaně a odevzdaně. Vím že můj osud je teď zcela v jeho ruku a snažím se mu dát na jevo že tentokrát ho nehodlám zklamat a že udělám všechno abych ho nezklamal. |
| |
| Zpomalím svou jízdu a zaposlouchám se do klapání kopyt koní. Travisi, kdybych ti neodpustil, neco bych ti teď řekl. podívám se na něj. Chtěl bych mu říct, že tohle je částěčně i jeho chyba. Sáhnu pod tornu, která je připoutána k sedloví a podám Travisovi pochvu s šavlí. Prosim. Když si ji vezmu, sáhnu si za hlavu a s ocelovým trhavím zvukem tasím katanu. Otočím koně a čekám až přijedou elfové na pár metrů. |
| |
| Lambry se zastavil. Čekal bych že zrychlí, ale on se zastavil. Tohle přeci... To není možné proč za námi jedou...? Vždyť jsme ho nezabili..., říkám si v duchu. Lambry říká že kdyby mi neodpustil něco by mi řekl. Připadám si provinili. Otočím se na koni stejně jako můj průvodce. Lambry vytáhl šavli a podává mi ji. Prosim., zní mi v uších jako ortel. Plakal bych kdych si myslel že slzy něco zmohou. Tady jsou ale zbytečné. Elfové se ženou k nám a my jsme jen dva. Přeci s nimi nemůžeme bojovat. Přeci nechceš Lambry abych... Abych je zabil? To nejde... Já... Já nejsem vrah, já... Kroutím hlavou na znamení nesouhlasu. Ještě jednou se podívám na Lambryho ale ten sedí v sedle odhodlaně a zdá se soustředěný. Vím že když se někdo konctenruje nesmí se rušit. Beztak bych svou otázku nepoložil. Chtěl jsem aby mi odpustil a sám sobě přísahl že udělám cokoliv abych ho už nezklamal. Cokoliv... Nyní přemýšlím kam až budu ochoten zajít. Jestli je tahle cesta správná a jestli budu schopen někdy později dál žít. Nechci být vrah... Elfové už jsou skoro u nás. Vytasím šavli. Držím ji nemotorně. Nikdy jsem s něčím takovým nezacházel. Připadám si hloupě. V krku mám knedlík, který nedokážu polknout. Po zádech mi stéká studený pot a srdce mi tepe až v hlavě jako bych slyšel bubny... |
| |
| Lambry a Travis Vidíte deset jezdců. Ženou se k vám... Přibližují se rychle. Když k vám dorazí zastaví se na pět sáhů od vás a několik z nich se pokusí vás objet, aby vás obklíčili ze všech stran. "Jste zatčeni za útok na královského vyslance. Půjdete s námi!" rozkázal jeden z nich, taktéž držící v rukou svou zbraň. Šest z nich drží dlouhé meče a zbylí čtyři mají dlouhé luky, kterými na vás míří. |
| |
| Jezdcise zastavili a začali nás obkličovat. Situace se jeví bezvýchodně. Přece nechce zaútočit. Určitě Lambry nezaútočí. To by bylo bláznovství..., říkám si ale sám nevím co mám nyní dělat. Nerad se podvoluji a nerad se vzdávám, ale tohle mi příliš řešení nenabízí. Pohledem skouknu Lambryho. Čekám že mi dá nějaký náznak toho co mám nyní dělat. Celý se třesu. Je to vidět i na šavli, kteoru držím v ruce. Vůbec si nejsem jistý tím co bude. Náhle mě ale něco napadne. Sáhnu rukou do sedlové brašny a vytáhnu z ní flakónek. Elfové se na mě dívají a já si vůbec nejsem jistý zda to vyjde či ne ale jsem rozhodnut to zkusit. "Víte co je tohle?!" ptám se. Snařím se aby se můj hlas netřásl což se mi kupodivu daří. Ruce se mi chvějí a srdce divoce tluče, ale můj hlas je pevný a zvučný. "Tak tohle pánové, je jed. Prudký jed, kterému stačí styk s vaší kůží. Tento jed je obzvláště bolestivý. Že nic v lahvičce nevidíte, nenechte se mýlit. Je to plynný jed. Ano je zde uzavřen v kapalné formě ale je zcela průzračný. Stačí otevřít flakónek a jed se ihned vypaří. Jakmile se setká s kůží, nebo čímkoliv živým začne to naleptávat a mohu vás ujistit že je to velice bolestivé. A nesmyjete to. Pomalu vás to požírat a měnit vaši kůži a celé tělo v břečku slizu, který jediný po vás ve výsledku zbyde. Takže... Jestli nás nepustíte..." odmlčím se abych dal svým slovům důraz a dal jim čas aby mohli ztrávit co jsem jim právě řeklů. Zase ale ne moc času. "Tak to otevřu." chytnu lehvičku za špunt a tázavě se podívám na jejich velitele. Tvářím se zoufale ale tvrdě. Chci vypadat jako někdo kdo je všeho schopný. Mé oči se zabodávají do pohledu velitele a čekám jak zareagují elfové. Nemohu se teď ohlédnout na Lambryho abych mu dal nějaké znamení musím to dovést až do konce. |
| |
| Když dojedou až k nám, je mi jasné kdo je poslal. Usmívám se na vojáky a nedávám na zřetel svůj strach a obavi. Když najednou promluví Travis otočím se a dělám jako bych věděl co to je. Zase se na ně usmívám. Nevím sice co to Travis má v rukou, ale musí to být nějaká alchymistická patlanice. Ale radši zemřít, než být ve vězení. V smurduté temné kobce bez pořádného jídla a pití, bez volnosti. Pak Travis domluví. Tady pánové se s námi jistě dohodnou. Ani jeden z nás přece nechce zemřít. Chceme se vrátit domů ke svým ženám a dětem. stále se usmívám. |
| |
| Lambry a Travis Travis vytáhl lahvičku a začal vyprávět o jejím obsahu. Elfové znejistěli až na velitele, který si chlapce pečlivě meří pohledem. I v jeho očích je náznak strachu, výraz tváře je ale pevný. Pak promluví Lambry a elfové teď zmateně pozorují střídavě vás a svého velitele. "Nikdo není takový blázen aby něco takového otevřel." řekne velitel směrem k Travisovi, který se stále tváří jako hotový šílenec. Předešlý smutek a bolest se na něm podepsali a když teď nechá stopám sbvého vnitřního zoufalství vyniknout tak vypadá opravdu přesvědčivě. "Máme své rozkazy. Pokud se nevzdáte budeme vás muset zajistit násilím." |
| |
| "Násilím? To nestihnete..." vykouzlím na své tváři úsměv šílence a začnu dělat že zápasím se špuntem svého flakónku. Piokud tohle nevyjde tak už pak jedině ten útok... Alespoň budou vyvedeni z rovnováhy..., říkám si. Ostatně pokud mi tenhle blafák nevyjde tak opravdu budeme muset bojovat. Začínám přemýšlet jak se v takovém přiípadě co nejrychleji zbavit střelců, ale nějak mě nic nenapadá... |
| |
| Rozesměji se. Když se velitel snaží vytvořit jistý hlas o neotevření oné lahvičky. Myslíte? zase se směji. Zase promluví jen velitel, ale tváře jeho pobočníků se tváří zcela jinak. Své pohledy proto směřuji k nim. Díky němu... ukáži na jejich velitele ... už nemáte nikdy spatřit své rodiny. Takový je to velitel. Velitel má vždy myslet na posádku není liž pravda! Nechá vás umřít a sám se pak vrátí domů se zprávou, že jste bohužel zemřeli. přitom dám důraz na to bohužel abych zdůraznil tu ironii. Podívejte se na mne jsem jeden z vás. Myslíte, že bych napadl velvyslance? Ne pánové, ten člověk mne napadl a to na sobě roucho onoho velvyslance neměl. Byl pro mne običejným člověkem, který mi chce ublížít. snažím se ještě více nahlodat jejich myšlenky a jejich pohledy na velitele jsou mi odměnou. |
| |
| Lambry a Travis Velitel se zamračí na Travise ale je vidět že velice znejistě když uviděl chlapce zápasit se zátkou. Pak promluvil Lambry a Travis trochu polevil ve svém snažení. Elfové začali cosi remcat. Jen velcie tiše a každý spíš sám pro sebe. Velitel se zamračí a zatváří se zamyšleně. "Dobrá. Prozkoumáme vaše obvinění. Jsme spravedliví a nechceme zbytečnou smrt. Přesto bych vás nyní již požádal, abyste jeli s námi a poddali svědectví o tom co se ve vesnici přesně stalo." řekne a gestem poručí svým mužům aby sklonili zbraně a ti to s radostí udělají. |
| |
| Stále nepouštím katanu, avšak napnutí luků už dávno povolilo. Při nabídce jejich velitele, je mi jasné, že své obvinění nemám jak podložit a že bych stejně zkončil na pranýři. Myslíte, že jsem hlupák? Že slovo običejného občana má váhu proti slovu pána? Ani v této zemi není korupce a protekce neznámím slovem. Jestli jste spravedlivý, budete mi věřit zde a nyní. |
| |
| Lambry a Travis Velitel se zachmuřil ale pohledem neuhnul. "Kdyby byla vaše slova zcela pravdivá, neváhal byste a jel s námi. Kdybyste se cítil nevinen, zůstal byste v hostinci. Ale dobrá. Kam máte namířeno? Prověříme vaše tvrzení a pokud jej schledáme oprávněné zavřeme vyníka a vy budete předvolání k soudu jako svědci. Pokud se prokáže že vaše obvinění byla falešná, najdeme si vás!" řekne tvrdě, ale je z jeho slov znát že už vám vlastně ustoupil. |
| |
| Sleduji pozorně dění připraven v krajní nouzi otevřít flakónek. Ne že by to snad k něčemu bylo, ale mohl bych tím třeba po někom hodit než bych vzal do ruky šavli. Brrr.... pomyslím si když si představím jak bojuju šavlí. Velitel Lambrymu řekne že si nás najdou, ale ve výsledku z toho vyplívá že jsme vlastně volní. Volní... Já už nikdy nebudu volný... chce se mi sklonit hlavu ale neudělám to. Dále zůstanu sledoovat dění i když už mám zase v hrdle knedlík, který nemohu polknout. |
| |
| Stále mám ve tváři vážný výraz, ale chtělo by se mi smát nad tím, jak jsme to zvládli. Výborně, jste muž na svém místě. Mířím do hlavního města, ikdyž moc neznám cestu. Bydlí tam má babička, o které jsme si už mysleli, že dávno zemřela někde v dálavě. Kdyžtak se ptejte na vdovu Irian Truvskou. U ní budeme dokud se to nevyřeší. Stejně jsem plánoval u ní chvilku pobýt. Katanu vrátím na své místo a pak věnuji pohled Travisovi. Myslím, že to můžeš skovat. Pak už čekám jen na slova velitele a vyjedu směrem, kterým jsme měli namířeno. Možná nám i poradí, jak se dostat do hlavního města. |
| |
| Travis a Lambry "Dobrá, tedy... Příjemnou cestu. Do hlavního města jeďte dál na váchod. K večeru narazíte na hostince u cesty. Nic moc, ale zažil jsem i horší. Další den dojedete do malého města tam odtud se dáte na sever a po pár dnech dojedete kam míříte." vypoví vám cestu, potom koune na své muže a odjíždějí... |
| |
| Lambry mi řekne že to můžu shchovat. Je to to na co jsem čekal. Hrozně se mi uleví. Ne tolik jak by možná mělo protože jsem si před chvílí uvědomil že jsem a navždy už asi bduu vězeň, ale na druhou stranu... Pořád lepší být vězeň na cestách než v ve sklepě. zasáhne mě opět vzpomínka na sklepení. Schovám flakónek a počkám až elfové odjedou. Dýchám zhluboka, jako by se mi udělalo špatně. Pravda je že mám ýžaludek jako na vodě a jen tak tak že nebudu zvracet. Nakonec se mi podaří se trochu usmát a odvážím se pohlédnout na Lambryho. "Díky... Já bych to neokecal..." mírně křečovitě se zasměju. |
| |
| Děkuji. řeknu zdvořile a vyjedu směrem na východ. Ženu koně, jelikož vím, že zcela vyhráno ještě není, ikdyž birokracie by měla postup elfů proti mě zbrzdit. Po chvilce koně trochu zbrzdím, aby si i on odpočinul a mohl jsem mluvit s Travisem. To víš, každý umí něco. Ten tvůj jed, kdes to vzal. To je opravdu mocná zbraň. řeknu travisovi, je vidět na mé tváři, že jsem spokojen. |
| |
| Vyjeli jsme ryhcle. Nemám rád jízdu na koni natož rychlou ale je mi jasné že Lambry ví co dělá. Nakonec začne obdivovat můj jed. Jsem rád že jsem ho dokázal nějak ohromit a že se zdá být spokojen mě jen potěší... A teď mu mám říct, že jsem lhal? Že je ten flakónek prázdný? Ale co... Lhát není správné a... Kamarádi si nelžou... Trochu smutně se na Lambryho podívám. Jsem hrdyý na to co mi řekl a že mi to vůbec řekl. dokonce jsem hrdý i sám na sebe za sehrané divaldo. Ostatně začínám si uvědomovat že těm elfům jsem lhal a začínám mít i výčitky svědomí. Je toho v mých očích teď hodně. "Víš ten jed... Já jim... Já jim lhal... Ni v tom není. žádný jed nemám..." odpovím a raději se dívám na cestu než na svého společníka. |
| |
| Udiveně se na něj podívám. Tys jim lhal? rozesměji se jako snad ještě nikdy. Výborná práce. Tak vidíš, že to, že nás nezajali je i tvá zásluha. velmi usměvavý se na něj ještě chvíli dívám. Vím, že je ta jízda dost nepříjemná, ale musíme si pospíšit. V tom hostinci spát nemůžeme a venku se mi taky moc nechce. řeknu Travisovi a počkám na jeho odpověď. Pak pomalu zrychluji na rychlost, jakou jsme jeli předtím. |
| |
| Lambry se začne smát a mé výčitky svědomí se jen zesílí. vím že to nemyslí zle ale já se zachoval tak jak to správné nebylo. Z očí se mi vydere několik slz ale hned se za ně kárám Teď nemůžu brečet. Teď ne... Já přecelhát nechtěl, ale musel jsem. Bylo to lepší než s nimi bojovat a Lambry by se určitě nevzdal. A kdyby ano, kde bychom byli? Ve vězení? Mrtvý? Není to snad takhle lepší? Otřu slzy a jedu Vedle Lambryho. "Jo jasně... Ale nemůžeme za půl dne ujet to co jinak trvá dva dny...", zamyslím se nad tím co Lambry říká. "Ale v tom hostinci oprabvdu spát nemůžeme..." Lambry začne zrychlovat. Kůň celkem drží tempo ale příjemné to není. "Taky jsi jim lhal." řeknu najednou když ze mě díky rychlé jízdě opadne stres, "Nejedeme k tvojí babi." dodám ještě a začnu se smát. Je velice ulevující se smát. Už jsem to potřeboval... |
| |
| Lambry a Travis Jedete. Němůžete ale koně takhle hnát celou cestu. I koně si musejí odpočinout. Snažíte se pauzy dělat jen krátké, abyste se nezdržovali a někdy během odpoledne minete hostinec u cesty. U hostince strálo několik koní a jeden vůz. Vypadalo to že je tam docela dost elfů. Jedete dál. Jedete až do večera a později i po setmění, ale vesnice stále nikde. |
| |
| Já vím usměji se. To s tím půldnem máš asi pravdu, ale musíme jet co nejrychleji. Vezmem to v podvečer do lesa nebo do nějaké jeskyně. řeknu Travisovi a stále jedu svým tempem. To kde budeme spát ani sám nevím, ale jestli to bude někde ve volné přírodě, tak to bude muset být asi bez ohně. |
| |
| Vydržíš nespat? zeptám se Travise, ikdyž chladný vzduch, který nám pomalu ošlehává tváře zůstat vzhůru nebude problém. Pro mne by to nebylo ani po prvé ani na posled, kdy v noci nespím. Jedeme pomaleji než jsme jeli přes den, nejen kvůli koním, ale i kvůli tomu, že i přes nějaké to světlo z měsíce, není tak dobře vidět na cestu. |
| |
| "Ale jo. Vydržím..." volám když se mě zeptá jestli vydržím nespat. Vím že tohle bude dlouhá noc. A ještě k tomu v sedle. Už mám zadek celej dřevěnej... postěžuju si. Začínám být i tou jízdou hodně vyčerpaný. Snažím se zůstat vzhůru ostatně s křečí v noze a bolavým zadkem se spí špatně. Rychlá jízda má ale ještě jeden neduh... Zimu. "Docela už m-mrznu..." řžeknu LAmbrymu po další chvíli. Směju se. Tedy alespoň se usmívám, protože na smích už nemám sílu. I tak ten úsměv musí vypadat komicky, když si vezmu že mám pusus celou zmrzlou. Rozhodně nechci aby to vypadalo že si stěžuji. |
| |
| Pokračujeme v cestě a zima je celkem slušná. Je jasno a navíc jsme zřejmě někde blízko nějaké řeky. Zabalím se do houně a pak na mne promluví Travis. Podám mu deku, kterou jsem pro něj koupil. Vydržím sice jet v sedle dlouho, ale jak by řekl klasik, teď už mám prdel celou dřevěnou. Na ty zmrzlíku. zasměji se. |
| |
| Travis a Lambry Zahalíte se do dek a jedete dál. Nemůžete už jet nijak závratným tempem, koně by to nezvládli. Msuíte jet pomalu. noc je jasná a chladná. Opravdu vypadá že bude dlouhá. A také je. Až teprve když se před vámi východní obzor začne rozjasňovat uvidíte před sebou světla označující vesnici. Tahle kupodivu není v korunách stromů, ale elfové zde žijí normálně v domcích na zemi. Je časně ráno. První kohouti ještě ani nekokrhali když vy vjedeta a místy se rozštěkají psy. Hostinec nalznete snadno. Má vývěsní štít na kterém je rytíř v bílém brnění a s obouručním mečem. |
| |
| Když začne konečně svítat narazíme na vesnici. Kouř stoupá jen z několika mála komínů. Vetšina lidí ještě spí. Zamířím k hostinci. Před ním sesednu a uvážu koně. Vezmu si tornu. Přespíme a pojedeme pak přes noc. řeknu Travisovi rozhodně. Jsem již velmi unaven a nemám náladu na řeči. Vejdu do hostince. |
| |
| Lambry a Travis Vejdete do hostince a hostinský se na vás podívá značně překvapen že má tak z rána nějaké hosty. Hostinský je mladý hoch, zdá se. Může být sotva vyučen svému řemeslu. Je zhruba o něco málo mladší než Lambry. "Buďte podzdraveni, sai. Jako mohu pomoci poutníkům, kteří časně přicházejí a časně budou odjížděti? Pokoj snad, raději dva? Něco k jídlu a k pití?" zavalí vás otáízkami a přijde vám v ústrety s korbelem vody na svlažení hrdla. |
| |
| Pokoj pro dva. řeknu stroze. Na jídlo nemám ani pomyšlení a počítám, že Travis taky ne. Únaovu mám sevřeny snad všechny orgány v těle. Venku jsou táké koně, tak je prosím ustájejte, děkuji. Dojdu k barpultu, abych převzal klíč a následně šel do onoho pokoje. |
| |
| Lambry Hostinský ti podá klíč a suměje se na vás na oba. "Tedy dobrou noc, sai..." Vyjdete nahoru a zaslechnete jak hostinský vychází ven. Nedá vám problém najít příslušný pokoj a uložit se ke spánku... |
| |
| Lambryho návrh je zajímavý a určitě mi převrátí celý životní režim na který jsem zvyklý, ale musím uznat že je to svým způsobem opravdu nutné a beztak jsem tak unavený že bych se nezmohl na odpor. Hostinský nám něco povídá, ale vůbec ho nevnímám oči se mi klíží a tělo mám celé ztuhlé. Dostaneme klíč od dvoulůžkového pokoje. ani nesvlékám. Jen kabát a nejnutnější svršky. Následně padám do postele vyčerpaný a zmožený po cestě. Oblečení ani tornu s věcmi jsem se nenamáhal nijak uklízet. Nebylo to třeba. Nebo alespoň v mých očích ne. Sotva jsem dolehl na postel tak jsem usnul. Nastal večer. Rozhodně se dříve jak večer neprobudím, pokud mě neprobudí Lambry a já osobně doufám že ne. Ani tak se mi nebude chtít vstávat, ale hlad mě donutí. Taky se mi chce na záchod. Otevřu tedy oči a rozespale pozdravím Lambryho. "Ahoj... Řekl bych dobré ráno, ale ráno moc není, co?" pokusím se o vtip i když na nic takového není ani čas ani nálada. |
| |
| Vyjdu nahoru po schodech a odemnku dveře od našeho pokoje. Vejdeme a okamžitě zamknu. Sundám si jen kabát a zavřu okenice. Katanu si položím vedle postele a dýku jako vždy pod polštář. Pak už se přikryji a usnu. Probudím se až večer, když Travis ještě spí. Řekl bych že tak dobře jsem se nevyspal už hodně dávno. Vstanu a urovnám si na sobě oblečení a vrátim zbraně na své místo. Otevřu okenice a trochu okno, abych nahnal do pokoje čerství vzduch. Mám velký hlad, ale nejdřív musím počkat až se vzbudí Travis, tedy dám mu ještě nějakou tu půlhodinku k dobru. Zatím musím přemýšlet. Travis se probudí sám od sebe pár minut po mě. Ahoj. Máš pravdu je večer. Máme trochu času tak se nemusíš hnát. řeknu mu a dodám poslední větu když vidím, že začal nějak na rychlo vstávat. Nakonec si stoupnu ze židle a začnu trochu balit a urovnávat tornu. Jídla a pití máme ještě dost a dost. Pak už je snad i Travis připraven a my můžeme sejít z pokojů do hostince. |
| |
| Už-už jsem chtěl prudce vstát i když mé tělo je tak ztuhlé že jsem nakonec rád po té co mě Lambry uklidní že máme čas abych se skutálel z postele a vstal. Oblékat se nemusím, naštěstí. Jen na sebe hodím to poslední. Hlavně se musím rozhýbat. Protáhnu si nohy a ruce. Celé tělo musím uvést do pohybu a představa že pojedeme celou noc a zase budu mít ztuhlý zadek... No nakonec Lambry otevře dveře a podívá se na mě tázavým pohledem. Jistě ho zajímá zda už jsem připraven a tak jen kývnu. Sejdeme dolů... |
| |
| Lambry a Travis Sejdete dolů a tam najdete onoho mladého hostinckého nalévat nějakému starému muži, který mu na oplátku vypráví nějakou veselou historku. Hostinský se otočí na vás a usměje se na vás vlídně. "Zdrávi budižte, sai, večeře již je nachystána, jistě jste hladoví." osloví vás a pokyne vám k jednomu prázdnému stolu u krbu. V hospodě je jinak docela plno. Je tu skupinka veselých elfů. I někteří samotáři, kteří se o ničem moc nebaví i když s někým sedí u stolu. Hostinský přijme objednávky od několika další lidí a pak vám dojde pro večeři. K večeři, pro vás snídani, dostanete horkou polévku, která nádherně voní. Je to česneková polévka a dostanete k ní i dneska upečený chléb. "Přeji dobrou chuť." řekne chostinský vlídně, když vám přinesl jídlo. Poté si jde zasepo své práci... |
| |
| Pokynu hospodskému na pozdrav a usadím se u onoho stolu. Pozoruji dění okolo a usmívám se na přiopilé hosty. Nakonec přinese na stůl a můj žaludek začne dráždit ještě vůně oné polévky. Pustím se do jídla až by se mi chtělo mlaskat. Namáčím si kousky chleba do polévky a vychutnávám si sytou česnekovou chuť. Nakonec dojíme a hostinský přijde ke stolu. Postavím se a dívám se mu do očí. Co jsme dlužni, potřeboval bych ještě zajít za kovářem, myslíte, že bude doma nebo je někde tady? |
| |
| Lambry a Travis "Dva zlaté a dva stříbrné, pane." řekne si elfí hostinský, "Kovář... Možná ještě nebude spát. bývá dlouho vzhůru. Starého kováře ale nerušte. On je to pěkný ňouma. Můj přítel by vám ale pomoci mohl. Jďetre normálně do kovárny. Je hned přes ulici ale zaklepejte na zadní okénko. On vám otevře kamarád a jistě vám rád pomůže. Starý kovář by na vás byl hrubý a ještě by po vás chtěl abyste přišli až zítra..." vysvětlí a dále se jde věnovat hostům. |
| |
| Dám mu do ruky požadovanou sumu a přidám pět zlatých. Děkuji velice. Ještě něco. Nikdy jsme tu nebyli. usměji se na něj a počkám až Travis dojí abychom mohli vyjít podle instrukcí do kovárny. |
| |
| Lambry evidentně může zaplatit a tak to nechávám na něm. Sám jsem zhltnul polévku co nejrychleji. Byla opravdu dobrá. Skoro jako od mámy." Vidina nové dlouhé noční cesty mě absolutně neláká. Vůbec se mi nelíbí že pojedeme přes noc. O to horší je že si uvědomuji nezbytnost takového postopu. Lambry se ptá na kováře a vyslechne instrukce. To už stojím připraven u dveří. Když vyjdeme ven zamířmí do stájí. "Připravím koně." řeknu jen jako prosté oznámení. Už teď mi tato podivná cesta vzala příliš mnoho sil. |
| |
| Díky. řeknu Travisovi zatímco se na chvilku rozloučíme. Nemám důvod mu už nevěřit. Přesvědčil mne, že se nemusím bát, že by utekl. Ikdyž občas dělá kixy. Přejdu ulici a rozhlížím se, jestli mne třeba někdo nepozoruje. Nebo Travise! Obejdu kovárnu a zaklepu na zadní okénko. |
| |
| Lambry Zajdeš dozadu za kovárnu a zaklepeš na okénko. Slyšíš ze vnitř nějaké kovové zvuky a po chvíli se okénko otevře. Uvidíš poměrně mladého elfa. Asi tak v tvém věku. Má rozpálenou tvář zřejmě od výhně a je celý spocený. "ANo? Co potřebujetE?" ptá se věcně. Zdá se že pospíchá. Otře si hadrem pot z čela a tváří. Travis Zajdeš do stájí pro koně. Vaši koně tam stojí a jsou pečlivě ustájeni a bylo o ně dobře staráno. Ve stájí aktuálně nikdo není, přesto máš pocit že tě někdo pozoruje. |
| |
| Posílá mne váš přítel. Potřeboval bych dvě kožené zbroje na postavy mého vzezření. ukáži na sebe. Snažím se podívat se, co je za elfem, jestli tam není nějaká postava, nebo nějaké zbraně. |
| |
| Vejdu do stájí a přijdu až ke koním. Zdá se že o koně bylo dobře postaráno. "Koukám měli jste se dobře co? To já taky když jsem na vás nemusel jet... To se teď změní..." povzdechnu si. Když už sedlám koně mám dojem že mne někdo pozoruje. Rychle se rozhlédnu kolem. Cítím podivný strach. Jako by mi zase někdo usiloval o život. Pevněji uchopím frkající koně a vyvádím je ven. |
| |
| Lambry Elfí učedník se rozhlédne kolem sebe i tebe na ulici a pak odpoví. "Dobře. Dám vám dvě kožené zbroje. Není problém. Bude to ovšem něco stát. Stojí dvacet zlatých jedna takže když chcete dvě tak čtyřicet zlatých." vypoví rychle. Když se snažíš zahlédnout co je za ním tak místnost je lehce osvětlená, ale lucerna musí ležet někde kde ji nevidíš. Jinak je v místnosti evidetně sám ale někdo se zjevně pohybuje v druhé místnosti za dveřmi. Doléhají sem kroky a následně se ozve i elfský hlas. "Valene! Kde si ty spratku?! Co sem ti říkal vo víhni? Že jí musíš pořád udržovat!" zazní hlas a kroky se blíží ke dveřím. Mladík prudece zavře okno astopune si k oknu zády. Ty slyšíš ež se kováří omlouvá. "Promiňte mistře, bylo mi horko tak jsem..." "Ale tobě má bejt horko, ty kluku jeden línej! A počítej s tím že teď se pořádně spotíš, tak mazej !" Kluk se ještě rychle otočí k oknu a tiše řekne že tomu sotva rozumíš. "Počkejte chvilku..." Poté odejde od okna... Travis Vyjdeš ze stáje. Jak otevřeš dveře uvidíš někoho stát nedaleko místa kde stojíš sám. Nevidíš mu do tváře. Je napůl kryt stínem budovy. "Buď vítán, sai. Mohu ti nějak pomoci?" zaslechneš ženský hlas, který k tobě promlouvá. |
| |
| Když uslyším hlas naštvaného mistra stoupnu si vedle okna, aby na mne nebylo z jeho pohledu vidět. Pod kabátem zašátrám po měšci, kde mám 50 zl a odsypu si 10 do druhého měšce. Ten se 40zl zaváži a uchopím do ruky. Jasně. odpovím mladíkovi na jeho upozornění o chvilkovém čekání. Dívám se na cestu po které jsem přišel a pozoruji i okolí. Jedna ruka je stále skována pod pláštěm a je připravena sáhnout po nějaké zbrani. |
| |
| Vyjdu ven a všimnu si stínu nějaké ženy. Promluví na mě lidskou řečí. Ptá se jestli mi může pomoct. Vůbec tomu nerozumím a nedokážu pořádně zareagovat. Hledím úplně vyveden z míry. "C-co...? J-jak t-to myslíte? Mě pomoci? Ne..." ptám se jí. Vůbec ničemu nerozumím a cítím strach. Jsem připraven v případě náhlého výpadu volat Lambryho. |
| |
| Lambry Chvíli se zevnitř ozývají zvuky. Slyšíš nějaké hlasy, ale nerozumíš tomu co si povídají. Čekáš venku přibližně směnu, než konečně se ti znovu otevře okno a onen učedník ti vyhodí ven dvě kožené zbroje velikosti B a podívá se na tebe. "Omlouvám se že to trvalo tak dlouho." vysvětlí ti a čeká až mu zaplatíš. |
| |
| Nevadí. Tady máte. podám mu měšec s penězi a zvednu jednu zbroj ze země. Prohlížím si jí, jak je kvalitní a nakonec si sundám svůj plášť. Obleču si onu koženou zbroj a zase se přikryji pláštěm. Ty druhou zvednu ze země a podívám se do okna, kde možná ještě je onen elf. Pokynu mu na pozdrav a vyrazím ke stájím, kde už jistě čeká Travis, kterému předám druhou koženku a usměji se na něj. Tady máš, nebudeš potřebovat pomoct to obléct? |
| |
| Lambry a Travis Lambry pokynul mladému kováři na pozdrav a ten už musel znovu zavřít okno. Poté se vydal ke stájím setmělou nocí až tam došel a našel Travise i s koňmi jak stojí před stájemi. Podal mu koženou zbroj a tázel se zda s ní chce Travis pomoci. Ona záhadná elfka, ale právě někam zmizela. Jako by tu snad ani nikdy nebyla... |
| |
| Podívám se na Lambryho, když přijde. Hned se ale otočím zpět na onu elfku, která však stihla zmizet. Je na mě vidět že jsem vyvedený z míry. Dokonce možná i trochu vyděšený. Kdyby jen trochu... Snažím se zkrotit svůj strach a tak silně polknu. "N-no já... Nevím jak to patří..." vysvětlím Lambrymu. Jsem stále trochu otřesený a podezřívavě se rozhlížím kolem sebe. "Hele... kolik elfů asi tak... Umí lidskou řeč?" zeptám se ho a snažím se nevzbudit jeho podezření, přesto jsem si vědom že je na mě asi vidětže nejsem zcela vyrovnaný. |
| |
| Usměji se na nej zatímco povoluji přezky koženky. Hodně. Lidská řeč není težká. Sundej si ten plášť. odpovím mu a pak na něj pomalu s vysvětlením nandám koženou zbroj, aby i on pochopil, kde se co utáhne a kde povolí. Nakonec je připraven atak nasednu na koně a počkám co on. Vyjedeme směrem na východ. |
| |
| Vysvětlími že lidská řeč není těžká. Jsem rozhodnut že mu povím o té ženě ale až vyjedeme na cestu do té doby o tom zatím pomlčím. Sundám si plášť hned jak jsem o to požádán a sleduji Lambryho jak mi pomalu začíná navlékat do zbroje. Sleduji co se kde upíná a dávám přitom pozor abych na nic nezapoměl a po chvíli jsem již oblečen a znovu přes sebe přehazuji plášť. Nejsem na zbroj zvyklý, ale v téhle se celkem ještě pohybovat dá za což jsem vděčný. "Vyjedem?" ptám se odhodlaně. Nakonec opravdu vyjedeme na východ. V noci se nejede nijak dobře. Když ujedeme několik prvních mil tak na Lam,bryho promluvím: "Hele... Když jsem vyšel ze stájí tak jsem potkal takovou elfku..." na chvilku se odmlčím. Nevím jak bych měl pokračovat. Nakonec se mi to podaří... "No a ona mě oslovila a ptala se jestli pomoc. No já... Nevím co chtěla apk jsi přišel a ona někam zmizela... Nevíš co mohla chtít?" |
| |
| Jedeme po tmě a zima se dere pod oblečení. Občas mi přejede mráz po zádech. Pak na mne Travis promluví a to přetrhne mé myšlenky. Neviděl a to fakt nevím co mohla chtít. Třeba ses jí líbil. usměji se na něj a trochu se rozchechtám. Je celý vystrašený a ani se mu nedivím. |
| |
| Lambry se začne smát a zrudnu. Jsem ale i naštvaný že si z toho dělá legraci. "Já? Copak sem nějakej elf?!" řeknu trochu pohoršeně ale pak se taky usměju. "Já ještě nikdy s děvčetem nechodil... Vlastně ani nevím o čem se s holkama mluví. Když jí začnu popisovat proudění telurických proudů, nebo to co jsem se dočetl o magických kruzích, nikdy mi neporozumí. holky sou hloupý..." žeknu o něco veseleji. "Tos myslel vážně že bych se jí mohl líbit?" tentokrátk se ptám se zájmem opravdu mne to zajímá. Přemýšlím jaké to asi je chodit s holkou. Je mi jasné že teď už to stejně nepoznám, ale tak zeptat se můžu. |
| |
| Adelain Knahk. Velké město, ale přesto dost odstrčené v samém koutu lidského království. Dá se říct že je na hranici lidského království a elfí země, ale elfové se o tento kout příliš nezajímají a z jejich království sem žádná cesta nevede. Je to město v lese na úpatí Východních hor. Tady jsi vyrůstala a tady zažila ty nepříjemné dva roky. Tvé dětsví je dávno pryč a ty jsi zůstala sama. Už týden se plahočíš ulicemi města, těžko říci kam a za čím. Musíš krást abys přežila, musíš dělat spoustu nepěkných věcí a spát můžeš jen venku. Je podzim. Zima se blíží. Na to že je teprve říjen už se objevili první mrazíky. Zima přijde brzy a bude tuhá. Ty jsi ve svých potrhaných a špinavých šatech venku a bloudíš ulicemi jak už to tak musíš dělat. Žaludek se ti ozve hladem a tobě dojde že bys měla zase sehnat něco k jídlu. Chceš se už vydat na hlavní ulici ale něco přiláká tvůj pohled. Muž a žena. Oba vypadají docela obyčejně, ale ta žena tomu muži právě vrazila facku a její hlas doléhá až k tobě, která se můžeš tak akorát skrýt za rohem pokud nechceš aby tě viděli. "Řekla sem ne. Čekám v Taverně u větrnýho mlýna už druhý den. Cesta na koních sem, trvá možná čtyři dny, ale to už by tu byli, ne?! Nebudu se dál obtěžovat. Ne, Díky! Je mi jedno jestli po mě vyhodíte z cechu. Nepotřebuju vás k životu. Dávno už jsem samostatná!" "Za tohle tě Rychlej šíp nechá zabít." vypravil ze sebe ztěžka ten muž. "Opravdu? A co mám dělat? Chůvu nějakejm začínajícím zlodějíčkům? Já nemám zapotřebí krýt někoho, kdo se teprve učí a ještě k tomu z donucení. Mě jsou Filipeho otroci ukradený. I Ten druhej co ho to má učit. Nehcápu proč ho máme vzít pod svá křídla." "Je to rozkaz..." odporuje muž ale to už se v ženině ruce objeví dýka a muž ustoupí. "Dobře jak chceš, Planá růže. Vyřídím tvůj vzkaz." řekne muž a utíká uličkou pryč. I ta žena odchází. Z vlasů si vyndá bílou růži a nechá ji dopadnout do prachu cesty. Sama žena zamířila uličkou opačným směrem co ty stojíš. |
| |
| Niemb Elfka na tebe byla milá a starala se o tebe zatímco stráže se vydali najít ty dva. Nějaký čas trvalo než si jim to všechno popsla, další čas než se zformovali a vydali je hledat. Po asi čtyř hodinách se muži vrátili a kapitán stráží přišel do hospody k tobě. "Pane vyslanče, nalezli jsme je. Ovšem... Ovšem měli zbraň proti které není obrany. Museli jsme je nechat jít. Říkali že jedou do hlavního města kde se má jeden z nich setkat se svou babičkou. Ostatně se v našem případu pokusu o vraždu vysklytli jisté nesrovnalosti... Například ten muž tvrdí, ež jste jej napadal vy. Omluvte pane vyslanče ale musí se to prošetřit až budeme mít všechny důkazy tak započneme soud a k tomu budete přizván vy i oni." vysvětlí ti co potřeboval sdělit. Zdá se že také čeká na tvou odpověď, nebo tvé vyjádření. |
| |
![images[79]8578.jpg](images[79]8578.jpg) | Kdesi ve městě: Procházím ulicemi města...každá ulička, každý dům..to vše mi něco připomíná a já marně vzpomínám na svůj krásný život, ještě dříve, než jsem potkala onoho muže... Vzpomenu si na ty léta strávená u něj..ta léta plna otroctví a také ...na konec....sladký konec, kdy jsem mohla vrazit dýku do jeho hrudi, dívat se, jak krev pomalu uniká z jeho těla a on umírá... Přitáhnu si plášť blíže k tělu a musím se pousmát, když si vzpomenu na výraz jeho tváře... Ano....tohle mě nyní čeká.....život plný nejistoty, práce a možná...smrt?....kdo ví... Můj žaludek se dost hlasitě ozve. Máš pravdu..měla bych něco takového najít...hm, tak kam zamíříme dnes? Otočím se na patě a zamířím úzkou uličkou k hlavní ulici... Zarazí mě hlas. Prudce se otočím, až se plášť roztočí kolem mého těla a kápě mi sklouzne z obličeje. Rychle vklouznu za roh a kápi si znovu stáhnu do obličeje. Vykouknu a sleduji perlivý rozhovor mezi mužem a ženou... Tak přeci jenom....tušila jsem, že tu něco takovéhohle je. Ušklíbnu se a počkám až žena odejde...rychle a tiše se proplížím kolem a zamířím směrem, kudy šel onen muž. |
| |
| Adelain Muž procházel místem kde jsi byla schovaná. Tedy kolem toho míst. Neohlédl se však a neviděl těˇTedy asi. Pokračuje dál ulicemi. Snažíš se jej následovat ale on se tibrzy ztratí z očí. Vlastně ihned jak dospěje na hlavní ulici a zatoulá se do davu lidí, kteří míří na náměstí, kde se má za pár minut konat jakási poprava. V dabu už muže nenajdeš. Byl oblečený jako každý jiný ve městě. Sama máš problém aby tě lidé neunášeli sebou jak kráčejí ulicí. Na druhou stranu v téhle tlačenici nebude tak těžké něco vyzískat a třeba si pak koupit nějaké jídlo a pokud bys chtěla jídlo rovnou ukrást tak obchody budou teď určitě skoro prázdné, možná i úplně... Všude je zima. Silný vítr nění příjemný na krku ani na těle. |
| |
| Hlavní ulice: Spokojeně se rozeběhnu za oním mužem. Konečně... Srdce se mi rozbuší a já se najednou ocitám v proudu lidí... Muž se mi ztratil. Krucinál! Tohle mohla být moje šance! Jak jen můžu ji takhle promarnit! Je mi skoro do breku a tka si sundám kápi, aby mne lidé toliko nepodezírali. Své potrhané oblečení, krející již jen to nejdůležitější, schovám pod plášť, který si přitáhnu blíže k tělu. Navíc je mi zima, tkaže to chce torchu pohybu. škoda..no nic..seženu si alespoň něco k jídlu..tak kdo to bdue dnes? Vmísíms e mezi lidi a vyhlížím sovu dnešní oběť. Nehledám nikoho z moc bohatých rodin, nýbrž spíše takovou tu střední vrstvu. Obyvatele zde jsem si rozdělila do tří vrstev, ti kteří mají moc, ti co akorát a ty, kteří nemají nic. Samolibě se ušklíbnu a zamířím za jendím z mužů. V mé ruce se schovává dýka a já vyčkávám na správný okamžik. Nadeběhnu tak, aby mě proud lidí, donesl až k němu a po chvíli pozorování, také zjistím, dke jen může všude skrývat své poklady. Jakmile mne lidé vtáhnou k němu, použiji dýku k odříznutí váčku. |
| |
| Adelain Dav tě odnesl přesně jak jsi zamýšlela až k tomu muži, kterého jsi si vyhlédla. Dostala jsi se až k němu a pokusila se dýkou odříznout váček. Příliš jsi ale uchopila váček a muž si tě všiml. Aniž jsi stihla něco udělat ohnal se po tobě pěstí. Snažila jse se uhnout ale v davu lidí to nebylo jednoduché a jeho pěst tě srazila do mdlob. Trvá dlouho než procitneš. Nevíš sama jak dlouho to trvá. Nakonec se ale probudíš. Probudíš se s bolestí hlavy a opuchlou tváří. Zjistíš že ležíš na posteli v ppokoji. Závěsy jsou zatažené a tak do pokoje nevniká ani krapet světla. Ostatně se zdá že i venku je již tma. Vedle tvé posteli na židly sedí žena. Jakási žena, která má ve vlasech planou růži růžové barvy. Ta žena když se chceš začít zvedat nebo hned jak otevřeš oči ti říká: "Lež Děvče. Ještě to není zcela dobré... co tě to napadlo krást na hlavní ulici, co? Mělas štěstí to ti povídám. Příště by to mohlo dopadnout hůř..." řekne ti a podává ti talíř s kouřící polévkou. "Najez se. Nepokoušej se utéct. Nemáš šanci. Ostatně měla bych pro tebe možná práci, okud budeš mít zájem..." řekne žena přičemž vstane a odchází z místnosti ven. |
| |
| Kdesi v neznámu: Pomalu otevírám oči. Co se to pro bůh jen stalo? "Au." Zasyčím bolestí, když kůže přijde k sobě a začne po celém těle roznášet bolest z oteklé tváře. Nechápavě se rozhlížím. Kde to jenom jsem? Nemohu donutit svůj mozek myslet, pak můj pohled padne na onu ženu. Před očima se mi odehraje celá událost, rozhovor muže s ženou, hlavní ulice, dav lidí a poté muž s váčkem a... "Au." Znovu syknu bolestí a lehce se dotknu své tváře. Pokusím se posadit, ale ta žena mne zarazí. Jsem dost vyděšená, ale lehce se zamračím, tedy spíše, co mi to bolest dovolí. Vyslechnu její slova a opatrně převezmu polévku. Takže..oni mě nechytili? Jak jsem se sem dostala? Jak mě vůbec našla? "Počkejte...jak jste mne našla? Jak jsem se tu ocitla? Kde to vůbec jsem?" Vypadám hodně zmatená, možná je to trochu šokem. O tom, že jsem ji předítm viděla a slyšela její rozhovor s oním mužem, raději pomlčím. |
| |
| Travis a Lambry Cesta na koních v noci se protahuje vlastně ani nevítam vás dovede. Z vesnice kde jste byli naposled vedli tři cesty. Cesta zpět, čili na západ, cesta na sever o které ti řekli že vede do hlavního města a cesta a na východ po které jedete. Je jasná noc a sníh nepadá ale teplota klsla určitě někam blízko k bodu mrazu. Jste zabalení ale i tak jedete na koních. Ruce kterými držíte uzdy svých koní vám začínají mrznout a i když se snažíte zahřát rozhovorem příliš vám to nejde. Kdesi v dálce se ozve vytí vlků. Je to nepříjemné vytí, které na dobré náladě také nepřidá. |
| |
| Adelain 6ena se ještě zarazí ve dveřích a věnuje ti letmý úsměv, který ale zrovna tak jako upřímný úsměv může být jen maska její tváře. "Najít sedmnáctiletou dívku omráčenou na hlavní ulici nebylo tak těžké, věř mi. Máš štěstí že tě Blesk našel. Příště by to mohl být někdo jiný..." odmlčí se a je v očích se jí nebezpečně zablýskne. "Kde jsi teď není důležité. Najez se. Za chvíli přijdu a odpovím ti na to co uznám za vhodné a sama se tě na něco zeptám. Teď se najez ať máš sílu." Její řeč se stává věcnou ale ne chladnou. Žena odejde a ty zůstaneš sama v místnosti. Je zde šero vlastně spíš tma, ale na stole vedle postele stojí rozsvícená lucerniščka, která sem vrhá trochu toho světla. Polévka je dobrá. Rozhodně lepší než to co jsi jedla poslední týden a vlastně i lepší než co jsi jedla poslední dva roky... |
| |
| Chtělo by to rukavice. řeknu do prázdna a skovám jednu ruku pod deku, až se zahřeje vymění si to s tou druhou. Vití vlků je dost nepříjemným aspektem cesty, ale je téměř jisté, že je lepší jet než se zastavit a rozdělávat oheň. Toužebně očekávám ráno. |
| |
| Že by zlodějské doupě? Zamračeně hledím ke dveřím i když žena odejde. Měla bych se před nimi mít na pozoru....jestli je pravda, co předtím říkala..musím být někde v jejich skrýši...a pokud jsem dobře slyšela, jsou tu samí zlodějíčkové..to znamená, že si musím hlídat záda. Začnu pomalu jíst polévku a horká tekutina zahřeje mé tělo. Proč se mě vůbec ujala? Jakou práci by pro mě mohla mít? Neob že by mě chtěli přijmout mezi sebe? Ne...to je hloupost....musím vymyslet co jí řeknu..nemůžu ji říct, že jsem z šlechtického původu...no fuj..zase mluvím spisovně...musím se to odnaučit při normální mluvě... Dojím polévku a odložím misu stranou. Znovu se rozvalím na posteli a zahledíms e do stropu...očekávám příchod oné ženy. |
| |
| Lambry a Travis Jedete a trvá dlouho než přijde ráno. Nakonec se ale dostaví a vy dorazíte k jakémusi domečku u cesty. Je to malý domeček s malou zahrádkou. Má vývěsní štít značící lesní vílu tančící při měsíčku, ale nápis žádný. Vypadá to jako nějaká malá krčma. Adelain Čekáš na návrat ženy a ta posléze přijde a zavře za sebou dveře. "Tak co? Chutnalo ti? Doufám že ano..." podotkne a sedne si na židly u stolu. Těžko říct proč si nesedne zase k tvé posteli jako minule, ale zkrátka si sedne ke stolu. "Ptala jsi se kde to jsi. Jsi v mém domě. Není důležité kde to je. Jsi stále ve městě Knahk. máš ještě nějaké další optázky?" |
| |
| Sesednu z koně a sundám ze sebe deku. Počkej venku. řeknu Travisovi a rozepnu si kabát. Kráčím pomalu k hostinci, ledově studenou travou. Nakonec dorazím až ke třem schůdkům, které stoupají ke dveřím. Vemu za kliku a vejdu. |
| |
| Žena se najednou vrátí a přeruší tak tok mých myšlenek. Podívám se na ni. "Mluvila jste o práci...co jste tím myslela?" Znovu se posadím a abych neměla touhu si znovu lehnout, opřu se rukama. "A také..proč jste mě vzala k sobě? Vždyt...." Řekni ji to..vždyť ona to stejně ví... "Jsme zloděj..proč jste mě zachránila?" |
| |
| Přijeli jsme k malému stavení, které slouží coby krčme. Lambry sleze z koně a řekne mi ať počkám venku. Jen přikývnu. Ani nemohu nic moc dělat. Čekám s čím se Lambry vrátí. Vlčí vití po cestě mi vůbec nepřidalo na náladě. Připadá mi jako by se mě chtěl celý svět zbavit čemuž vůbec nerozumím. Co jsem komu udělal? |
| |
| Lambry Vejde do hostince. Místnost kam jsi vešel je malá. Je tam pouze jeden stůl a u něcj šest židlí. Je to ale nádherný zdobený a vyřezávaný stůl stejně tak židle. Na obojím jsou vypáleny barevné motivy lesnického charakteru. Na zdech vysí několik trofejí a i pult na nalévání je krásně zdoben. Hostinský je překvapivě člověk. Je to už velmi starý člověk. Má dloughé vousy až k pasu, ale vypadá že se sám velmi pečlivě udržuje v pořádku a čistý. Samotný hostinec je také velmi pečlivě uklizený. co je ale zajímavější je že zde není jediný host. Ačkoliv to může být i tím že je ještě velmi brzy po ránu. "Dobrý den, sai...", osloví tě elfsky, "Co pro vás mohu udělat?" Travis Stojíš venku u koní. Koně jsou neklidní když se ozve další vlčí vytí. Máš neodbytný pocit že tě někdo sleduje. Když se ale rozhlédneš nikoho nevidíš... Adelain Žena se přátelsky usměje. "O práci později, děvče... Vzala jsem tě k sobě právě kvůli ní a pro to že jsem sama začínala tak jako ty. ano i já jsem tvého řemesla, jen mnohem zkušenější. Teď k té práci. Máím pro tebe nabídku. Dám ti místo kde můžeš žít. Dám ti potřebný tréning a vzdělání, které budeš potřebovat, ale budu za to chtít abys pro mě pracovala. Ale dobře rozmysli tvou odpověď. Žádám naprostou loaialitu. Když přijmeš budeš krást, loupit, ale i zabíjet bude-li to třeba. Souhlasíš tedy?" zaboří do tebe své přísné zkoumavé oči. |
| |
| Vejdu a pokynu mu na pozdrav. Přitom se rozhlédnu kolem, jestli tu není ještě někdo. Dobrý den. Trochu jsem se ztratil, to víte bez mapy. Hledám cestu do Iknabského království, přesněji do města Knahk. znovu se kolem rozhlédnu a přistoupím až přímo k barpultu. To tu všechnu práci zastanete sám? |
| |
| Čekám na Lambryho. Vůbec se mi nelíbí když jsem sám. Už zase mám pocit že mě někdo sleduje. Rozhlédnu se kolem ale nikoho nevidím. Dveře za Lambrym se zavřeli a já mám pocit že se něco stane. Kruci tohle neni dobrý... tohle neni vůbec dobrý... |
| |
| Její slova se zájmem poslouchám. "Takže..vy jste taky?..." Vykulím legračně oči a nedokážu uvěřit tomu co jsem zaslechla...žena však pokračuje. Ona si asi myslí, že v tomhle bude nějaký problém. Ušklíbnu se. "V tom nebude problém." Zdůrazním poslední větu a lehce se ušklíbnu, při vzpomínce na dýku, kterou jsem držela v ruce a vbodávala ji do mužské hrudi...tělem se mi rozlije spokojený pocit... Ano...v tom nebude žádný problém. |
| |
| Adelain "Dobrá tedy." řekne žena. Vstane ze židle a velmi tiše a opatrně přejde ke dveřím, které prudce otevře. Dovnitř vpadne kluk. Je mu asi jako tobě a bvypadá to že poslouchal za dveřmi. "Ale, ale Blesku. Když to neumíš tak za dveřmi neposlouchej!" řekla mu tvrdě. Kluk má kaštanové vlasy a velké zelené oči. Vypadá docela trhle. "A-ano..." řekne a letmým pohledem zabloudí i k tobě, pak se opět zadívá na svou velitelku. "Jdi a připrav koně!" rozkázala. Kluk se trochu uklonil. Čepici, kterou žmoulal v ruce si nasadil na hlavu a odběhl. Žena pak zavřela dveře a otočila se přímo k tobě. "To byl Blesk. Ten co tě našel a přinesl. Teď ale k tomu co tě čeká a do jaké situace jsi se dostala." řekne tajemně. Ze záhybů pláště vyndá láhev vína a rozlije jí do dvou sklenek, které zřejmě přinesla sebou ačkoliv jsi je do teď neviděla. Žena má lesklé černé vlasy dlouhé a rovné. Má výrazně červené rty a je mírně bledá, ale ne až tak moc. Vypadá mrštně a je svým způsobem velice atraktivní. Tedy byla by kdybys byla muž. "Mě říkají Planá růže. Každý zloděj má svou přezdívku pod kterou vystupuje. Někomu ji dá cech, někdo ji dostane podle toho jak jej nazvou stráže, ktreří po něm pasou, jiní si ji zvolí sami." dořekne a podá ti víno. "Já patřila pod cech muže, kterému říkají Filipe. Tento muž žije ve městě Farth, jeho sítě ale sahají až sem. Dostala jsem ale pro mě příliš podřadný úkol. Chtěli abych čekala v jedné hospodě na jednoho elfího muže s jakýmsi lidským chlapcem. Toho elfa jsem tu měla schovat a dát oběma prostředí aby onen elf mohlu toho chlapce učit našemu řemeslu. Ten chlapec má být Filipeho otrok..." upije ze své sklenky. "Já čekala dva dny a doufala že to budu mít rychle za sebou ale oni nedorazili. Právě dneska jsem dala výpověď. Mám už svůj vlastní cech a jsem soběstačná. Přesto... řekně že Filipemu a Rychlému šípu, top je Filipeho zástupce v tomto městě, něco dlužím. Rozhodla jsem se překazit jejich plány ohledně těch dvou. Chci jim nabýdnout členství u nás, ale to znamená že nesmějí dorazit do Taverny u větrného mlýna dříve než se setkají s někým od nás a ten je přivede sem." pak přestane mluvit a zadívá se ti přímo do očí. "Víš co po tobě budu chtít?" táže se tě závěrem. Lambry Muž se na tebe usměje vřele a nalije ti víno. "Ach tak... Inu jste v I'knabském království pane. Cožpak cvy coby elf nejste odsud? ale to je vlastně jedno, do toho mi nic není já vím... Asi spěcháte a zřejmě před nemým utíkátew, když cestujete v noci. Kdybyste cestovali přes den přijeli byste k večeru a ne ráno..." podá ti sklenku vína. "Knahk říkáte...?" podrbe se na vousaté bradě. "To ale není město zde. Je to jméno lidského města. Mělo by být někde na úpatí Východních hor, ale to budete muset zpátky do lidského království, pane..." vysvětlí ti. Na tvou poznámku o to jestli to zde udržuje sám se usměje ještě více ze široka. "Jsem už starý pane, ale na hospodu ještě stačím..." Travis Vítr vane silně a je studený, stále máš pocit že jsi pozorován, ale nikde nikoho nevidíš... |
| |
| Přitisknu číší k ústům a simuluji napití se. Pak se usměji na něj dokonce se i trochu rozchechtám. Jak myslíte zpátky, po jaké cestě. A jakým směrem jsou ty hory? Není to náhodou na jih? zeptám se ho a pak dodám. Ano je to lidské město, jste chytrý chlapík. Mimochodem, já raději cestuji v noci. |
| |
| S čím dál vzrůstajícím respektem. V otms e zvedne a otevře dveře. Dovnitř vpadne nějaký mladý kluk. Překvapeně zamrkám a vyslechnu její slova. Aha..stejně starý? hm má rpavdu... Ušklíbnu se, když se zmíní o tom,ž e by neměl poslouchat za dveřmi, dkyž to neumí. Poté přisotupí ke mě ještě se skleničkou vína. Sama jsme nikdy nepila, mí rodiče mi to nedovolili a můj otrokář k otmu neměl důvod. Přijmu skleničku a vyslechnu slova. "Mám je najít a přivést sem dříve než někdo jiný k tomu tvému..jak ho nazvat.."Příteli"?" Poslední slovo pronesu s velkou dávkou ironie. "Nevíte odkud jdou? Svět je veliký a budu muset počkat ještě před městem, aby se náhodou nepotkali s někým nevhodným ještě před hostincem." |
| |
| Adelain žena se usměje evidentně ještě více. "Výborně. Jsi chytrá holka. budeš dobrá zlodějka. Měli by přijet z jihu. Ostatně Knahk má jen jižní bránu. Na severu i západě je les a na východě hory. Nemůžeš čakat celé dny před bránou. Bude lepší pokud se za nimi vydáš na cestu. Brzy by mi moji špehové donést zprávy o nich. Zatím se vyspi. Ztíra ti povím více. A dostaneš nějaké pořádné štay v tomhle nemůžeš chodit... " podotkne poznámku na oblečení, které máš na sobě. Poté opět vstane. Dopitou sklenici odloží na stůl a věnuje ti ještě jedne pohled. "Uvidíme se tedy ráno. Sladké sny..." těžko říct jestli jsi opravdu zaslechly z jejího hlasu ironii, ale každopádně Planá růže opdešla a ty jsi zůstala opět sama v místnosti. Lambry Muž se na tebe podívá zkoumavým pohledem a pak ti odpoví. "Inu mladý pane, zdá se že jste mi nerozumněl. Východní hory, jsou odsud den a půl cesty. Půl dne odsud na východ je vesnice, ale je to poslední vesnice v elfím království I'knab tímto směrem. Poté už je jen les a ani cesta do hor odtamtud nevede. Když se to vezme kolem a kolem je Knahk poměrně blízko, ale cesty odsud tam nevede musel byste lesem. Je to odsud na jihovýchod. Ale jak říkám cesta tam odtud nevede. Jinak byste musel jet na západ. Je tam jedna vesnice a o kus dál další. Tam byste to stočil na jih a překročil hranice s lidským království. Tam už byste se zeptal, kudy jet." dopoví svou řeč. Ve tváři má unavený výraz a ale jinak v očích má jiskrný pohled. |
| |
| Usměji se na něj a zaplatím mu za víno, kterého jsem se ani nenapil. Děkuji za vaše rady. Hodně zdaru ve vašem podnikání. Byl bych moc rád, kdyby jste o našem rozhovoru mlčel. Jistě mi rozumíte. Ještě jednou děkuji a nashle. snažím se k němu chovat co nejuctivěji a pokloním se mu. Vím, že to jistě není jen tak obyčejný člověk, ten by tu nebydlel sám. Navíc od něj potřebuju aby mlčel. Nakonec vyjdu z hostince a nasednu bezeslova na svého koně. Ta cesta co máme před sebou bude ještě dlouhá. Rozhodl jsem se vydat do vesnice a pak kousek na východ a následně ostře stočit na jih. Musíme jet. Dneska před sebou máme ještě nějakou cestu. řeknu. Slunce už začíná olizovat svými praprsky zem, avšak vzduch je stále ledový. |
| |
| Ženě úsměv opětuji a nechám ji odejít. Ano říkala jsem na cestu az nima a ptala jsme se na bránu, jelikož nemohu vědět, kudy přijedou. Nic z toho však neřeknu na hlas..její ironii poznám,a le nijaks e k ní nevyjádřím..kývnutím hlavy se s ní rozloučím. Poté odepnu svůj plášť a přikryji se jím. Ulehnu na bok tak, aby má pošramocaná tvář, byla na vrchní straně. Zavřu oči a s novou andějí pomalu usínám... |
| |
| Lambry vyjde z hostince a řekne mi že pojedeme dál. Jsem už tak unavený že se mi tedy opravdu nikam nechce. "Je to nutné...?" zeptám se unaveně. Těch posledních pár chvil co jsem na něj čekal pro mě nebylo příjemných. Pořád jsem měl pocit že jsem pozorován. Když ale Lambry přišel pocit se vytratil. "Asi jo co...? No tak nic... " vyhoupnu se do sedla. Snažil jasem se usadit na hřbet koně co nejrychleji ale i tak byl LAmbry rychlejší. "Už aby to bylo za námi..." postěžuju si. Nemám ve zvyku si stěžovat ale potřebuju mluvit abych se udržel při vědomí, když konečně zase vyjedeme na cestu. "Hele... Až tam dojedeme...? Budeš tam se mnou, nebo se vrátíš do Farthu...?" zeptám se na to co mě teď napadlo a začalo tížit. Jsem s Lambrym na cestě teprve několik dní ale i tak ho beru jako přítele. Bojím se že když odejde zůstanu v cizím městě zcela sám. A ještě k tomu se mě úplně cizí lidé snaží z neznámých důvodů unést. |
| |
| Adelain Probouzíš se. Noc byla klidná až netušeně. Probouzíš se a po několika dnech nejsi rozlámaná ze spaní na tvrdé zemi když jsi usínala v posteli. Ráno tě vzbudí až slunce které pronikne do tvého pokoje, když někdo odtáhne tvé závěsy. Není to ale nijak nehezké probuzení. Už jsi byla odpočatá. Planá růže stojí kousek od tvé postele a na stole už ti leží talíř se snídaní. "Dobré ráno, ty naše Šípková růženko. Najez se. Tady na židli máš nějaké šaty. Nevím jestli ti padnou, brala jsem to přibližně. Snad ano." odmlčí se a přjde ke dveřím o které se opře. "Naši špehové mi donesli zprávy že ti dva nejsou nikde na cestě z Fatrhu do Knahku. Bylo mi sděleno že jeli přes elfí království na severu. Takže přijedou z lesa. O to důležitější je nyní aby ses jim vydala v ústrety. Poznávacím znamením je žena s bílou růží ve vlasech." řwekne a položí květ bílé růže na skříňku vedle dveří. "Až se snimi setkáš řekneš jim: "Buďte zdrávi, bratři." Měli by odpovědět: "Buď zdráva sestro." Nevědí co se zde stalo a pojedou s tebou. Tedy měli by. Budou jistě podezřívaví proč nečekáš v hostinci na smluveném místě. Vysvětlíš jim že jim hrozí nebezpečí od jiného cechu, který zde ve městě působí. Jistě si poradíš. Jakmile pojedou s tebou přivezeš je ke kašně na ve Fialkové zahradě nedaleko městských hradeb. To místo jistě znáš. Tam už na vás bude čekat Blesk a zavede vás do naší skrýše. Ne přímo sem, ale někam kde to bude bezpečnější." ušklíbne se. "Pojedeš na sever asi tak den jízdy. Pokud je můj odhad správný, měla bys tam na ně narazit. Dnes, nebo možná až zítra, ale měla. Pokud je tam nenatrefíš, dnes a nebo zítra, vrátíš se sem do města a půjdeš ke kašně sama. Je vše jasné?" ptá se. Celou dobu mluví trpělivě a věcně. |
| |
| Posadím se na koně a neodpovídám na Travisovi otázky, citím se úplně stejně. Unavený a naštvaný. Pak vyjedeme a já zaslechnu Travisovi obavy. Otočím se na něj a řeknu mu. Budu tam s tebou. ujistím ho. Připomene mi to proč jsem vlastně na ceste s ním. Musím ho prý vycvičit, ikdyž se mi vůbec nechce. Přemýšlím nad tím jak to udělat, abych nemusel. Každý další paprsek slunce, který přibyde na mé tváři bych nejraději líbal. Konečeně se udělalo trochu snesitelně. |
| |
| Lambry a Travis Sluneční paprsky vnášejí konečně trochu více tepla. Rozednívá se a je vlastně docela pěkné počasí. Dokonce vás slunce i hřeje. Jinovatka v trávě se vytrácí a ptáčkové začínají opět zpívat. Konečně to vypadá na lepší dny. Jak tak jedete máte oba pocit že jste sledováni... |
| |
| Probudí je sluneční paprsky a ja se sladce usměji. Otevřu oči a můj pohled padne na mě již dobře známou ženu. "Dobré ráno." Pozdravím ji a protáhnu. Pomalu vylezu z postele plna nové síly. Takhle jsem si neodpočinula již dlouho. Vyslechnu všechny její rady a uložím je do své paměti. "Ano, dobrá tedy..udělám co po mě žádáte." Doslova nadšeně se usměji a pustíms e do snídaně. |
| |
| Chtěl bych si užívat dny bez zamračeného počasí, ale neustále mi přijde, že se na mne někdo dívá, což mi s mími smysli nepřijde ani trochu přijemné. Občas se ohlédnu, až mne můj 6tý smysl naštve a zastavím se. Rozhlédnu se kolem sebe a hledám, jestli neuvidím něco podezřelého. 69% (hod na andoru - %ka je tu blba radsi mi hod ty Jacky) |
| |
| soukromá zpráva od Pán Jeskyně pro |
| |
| soukromá zpráva od Mike Lambry pro |
| |
| Jedeme a ten pocit že jsme sledováni stále nezmizel. Snažím se zůstávat klidný, ale když vidím že ani Lambry není tak se otáčím spolu s ním. Vůbec nevím co si o tom mám myslet. Jsem unavený a Lambry vypadá že je i dost podrážděný. Rozhodně ho nechci nějak naštvat. Mám v čerstvé paměti, jak to dopadlo, když jsem se mu připletl do toho co chtěl udělat. Přoznávám že to možná nebyl nejchytřejší tah. Byl jsem už za naši cestu donucen lhát ale jsem poměrně hrdý na to že nejsem vrah. Že mě ještě nikdo a nic nedonutilo zabít. Lambry se zastavý a já s ním. Vidím jak sse rozhlíží a sám se také rozhlédnu. Chtěl bych mu říct, že už to trvá delší dobu, ale jsem raději zticha... |
| |
| Lambry a Travis Oba se rozhlížíte, ale ani jeden z vás nice nevidí. Jen les, stromy, křoví. Několik veverek ve větvých. Poslední padající listí... Nikde nikdo kdo by vás sledoval. |
| |
| Rozhlédl jsem se a nic neviděl. Pocit ale stále nemizí a já si připadám velice zle. "Hele... Nezkusíme tomu ujet? Nebo něco? Tohle je hrozný..." zaskuhrám potichu. Snažím se uklidnit což ovšem není tak jednoduché. "Co budeme dělat?" ptám se už o něco vyrovnaněji. Modlím se ale ať to není boj nebo hledání toho kdo nás sleduje. Nechci se tu zdržovat déle než je nutné. Předpokládám že další vesnice nebo něco takového je už blízko, -Nebo že už bysme byli v tom Knahku, nebo khanku nebo jak se to město jmenuje? |
| |
| Adelain Začneš jíst svou snídani a tvůj žaludek se uklidní. "To ráda slyším..." řekne žena, "Pak se oblékni a sejdi dolů. Odjedeš ještě dnes. Dostaneš vše co budeš potřebovat." dodá ještě a zmizí ve dveřích. Zůstala jsi sama. Slunce pronikající oknem osvětluje tvůj pokoj. Je vlastně obyčejný. Je zde postel. Stůl u něj dvě židle. Skříň na oblečení a malá sříňka s policemi na knihy. Žádné v policích ale nejsou. Jídlo bylo dobré a syté. Když dojíš máš dost. Jako oblečení tu na tebe čekají kožené kalhoty, dostatečně volné, aby nebránili v pohybu. Bílá halenka a kožená vesta s několika úchyty na případné zbraně. Máš tu také hnědý kožešinový plášť a samozřejmě pletený svetr a kožešinový kabát, aby ti nebyla venku zima. |
| |
| Usměji se na ženu, tkerá odchází a seskočím z postele. Začnus e rychle oblékat. V těle mi stoupl adrenalin a tak jsme jako kdyby mě na nože brali. Zajímalo by mě, kdo to má být..musím vyrazit co nejdříve, abych je anšla včas. Popoháním se v duchu a neberu na vědomí, že je mohu minout. Rychle se převléknu a zmizím ve dveřích, které za sebou zase zase zavřu. Teprve tehdy si uvěodmím co mi chybí. Poznávací znamení: žena s bílou růží ve vlasech. Uvědomím si svou chybu a vrátíms e pro ni. Pečlivě ji uschovám a přes tvář si stáhnu kápi. Avšak tak, aby pod ni bylo vidět a shcovala pouze ošklivou podlitinu na mé tváři. |
| |
| Adelain Sejdeš po schodech dolů do přízemí, dke v kuchyni jakýsi muž právě myje nádobí. Mladík, kterému říkají Blesk pravě otevřel dveře a jak je za sebou nechal zaklapnopnout tak uslyšel a ty taky jak z druhé strany vypadla klika a když se podíváš pozorněji tak mu její zdejší konec uvízl v ruce. "Ach, ne..." postěžoval si Blesk a rychle se vrátil ke dveřím. Ze dveří na druhé straně od kuchyně vykoukla Planá růže a jen pokývlaa nesouhlasně hlavou. "Jsi hotový postrach blesku. Tebe si jednoupošlu pro smrt. Je kůň připravený?!" zeptá se ho nakonec přísně. "A-ano, paní..." vykoktá nakonec a suměje se na tebe když už konečně nandavá zpět kliku i zdruhé strany dveří. "Připraven a osedlán, tedy... Chci říct že je připravený i s vybavením..." Žena jeho přeřeknutí přejde jen ironickým úšklebkem. Nešlo si nevšimnout jak se po tobě koukal stejně jako i to že přešel poznánmku o tom že si jej pošle žena pro smrt. "Dobře. Tak teď jdi!" rozkáže mu a on se zarazí. "Ale... ale kam?" ptá se teď nejistě. "Ven. Máš dneska skládat zkoušku, ne? Tak koukej mazat a nemysli že se z toho vyvlíkneš. Pamatuj. Když tě chytí..." mrkne jedním okem a ponechá svou větu nedokončenou. Mladík jen silně polkne a s výrazem odsouzence se na tebe podívá. Nakonec se přeci jen usměje a vyjde ze dveří. Žena ti poté věnuje krátký pohled a uvolní ti dveře abys mohla jít za ní. "Musím na ně být tvrdá. Jinak to prostě nejde. A teď pojď. Musíš dostat ještě nějakou zbraň. Všimla jsem si že máš dýku, ale jediná zbraň nemusí vždy stačit. Vyber si..." ukáže ti na stole rozložené zbraně. Nabnídne ti šavli, krátký meč, hvězdice, dáky a tesák. |
| |
| Přistihnu Bleska jak vyrve kliku a jen se pousměji. Sleduji jeho počínání a poté si všimnu i plané růže. Mile se na ni usměji a neujdou mi pohledy, které na mě mladík vrhá. Zbystřím, když se žena zmíní o nějaké zkoušce. VAšak nechám Bleska odejít a sama se vydám za ženou. Spokojeně zjišťuji, že mi nabízí nějaké zbraně. Přelétnu je pohledem a spokojeně uchopím šavli..nikdy jsem takovou zbraň sice neviděla, ale už svým tvarem mě zaujala. poté se otočím na ženu. "tvrdá? Zažila jsem horší věci. Slovo tvrdá ybch k vám zatím nepřiřadila. CO je to za zkoušku co má složit?" |
| |
| Rozhlížím se ale nic nevidím. Ten pocit nemizí a já vím, že nejsem žádný paranoik. Přikládám ten pocit však stromům a lesu, který je všude kolem. Jak chceš ujet před lesem. Nech to být oba jsme unaveni. odpovím Travisovi a rozjedu se směrem na východ. |
| |
| Travis a Lambry Byjedete tedy dále na východ. Den pomalu jde a překlání se přes poledne když se před vámi konečně objeví vesnice. Nejspíše to bude ta o tkeré mluvil starý hostinský v hospodě u cesty, kterou jste potkali. (Travis tam ovšem nevešel) Je to vesnice, kterou byste od lesa okolo skoro nepoznali. Je hodně podobná té první, kde jste se zastavili. Domy jsou na stromech a nahoru vedou provazové žebříky... Adelain Když si vybereš šavli Žena ti podá i pochvu, která tvarem zbrani přesně odpovídá a je velmi praktická. dá se upoutat na záda i k pasu. "Jedná se o zkoušku ze zlodějství. Každý ji na konci svého výcviku skládá. Jenže Blesk... Rpo něj je tvrdé už jen to že na tom trvám. Nikdy ji nesloží..." říká jako by nic. Bez pohnutí svlaů ve tváři. Její hlas je věcnný , skoro až chladný když o tom mluví. Možná jsi mohla zaslechnout něco jako povzdech, ale těžko říct co to mělo značit. "Je to prostě moc velké nemehlo. Nejspíš ho chytí a zavřou. Pak mu useknout ruku a se zlodějnou je konec. M?ožná to ještě zkusí. Ke mě už se ale neodváží přijít. Zkusí to u Rychlého šípa. Ten mu ale nejspíš nedá šanci. Pokusí se z něj vytáhnout nějaké informace o mě. Nakonec mu prozradí vše co ví, protože mučení ho donutí. Pak ho ale zabijí, protože už ho nebudou potřebovat. Tak už to prostě chodí..." dovysvětlí ti stejně jako předtím konstatovala to o zkoušce. Prostě jako oznámení pravého řádu věcí. |
| |
| Čas si trochu odpočinout usměji se na Travise a zrychlím jízdu, když se před námi objeví vesnice. Zamířím přímo ke stájím, kde nechám koně a následně vystoupám po žebříku do hostince. |
| |
| "Konečně..." hlesnu únavou. Stejně jako Lambry zavedu koně do stáje a pak vylezu po žebříku i s věcmi. Vejdeme do hostince dke očekávám že bude konečně teplo a možnost přenocovat. Tedy spíše dospat večera... "Dobrý den..." pozdravím tiše. Snažil jsme se aby byl můj hlas slyšet ale příliš se mi to nepovedlo a tak jsem spíš jen něco zamumlal. |
| |
| Travis a Lambry Vejdete do hospody. Jako první a asi největší překvapení pro vás bude že zde není hostinský ale hostinská. Je to vysoká světlovlasá elfka s bledýma očima a velmi chladmým vzezřením. "Budťe vítáni, sai," říká tak nějak automaticky. Věnuje vám jediný krátký pohled a už vám ukazuje ke stolu. "Posaďte se prosím, jsitě máte hlad..." hjejí hlas je melodický a jakoby zasněný stejně jako se zdá být i ona celá. V sále je mimo vás jen několik místních. Zdá se tu být poměrně veselo. Můžete si všimnout i jakéhosi barda sedícího nedaleko u stolu a objímající právě nějakou místní dívku kolem pasu. |
| |
| Pokynu paní hostinské na pozdrav a věnuji jí i úsměv. Ale jistě. Posadím se u volného stolu a tornu s věcmi položím vedle sebe. Rozhlédnu se po sále a nad chováním barda ze usměji. Zřejmě ví jak trávit dny a noci. |
| |
| Přišli jsme s Lambry do hostince a chování hostinské mě překvapilo. Teď jsem naštěstí natolik unavený že raději nci neříkám. Usadím se vedle Lambryho. Ani se nerozhlížím po sále. "Co teď?" zeptám se svého průvodce, který jak očekávám jistě ví co a jak dál. Kruci tahle cesta mě asi zabije... říkám si pro sebe, přičemž mi pomalu klesá hlava. |
| |
| Pokrčím rameny a usměji se na Travise. Co myslíš? Najíme se. Napijeme. Vyspíme a pojedeme zase dál. |
| |
| Lambry a Travis Hostinská přijde a přinese vám každému sklenku vína a něco k snědku. "Přeji dobrou chuť." řekne tím svým monotónním hlasem. K obědu vám přinesla jakousi pečínku. Vypadá to na králíka s jakousi podivnou oblohou. Je to ale dobré a nádherně to voní. Žena se pak dál věnuje ostatním v sále. |
| |
| "Hm..." hlesnu a to už skoro spím když přijde žena a postaví před nás víno a jídlo. Vůně jídla mě pomalu probouzí a já se pokouším něco sníst. "Voní to krásně... Moje máma taky takhle vařila..." vzpomenu si a protože jsem emocionálně vyčerpán asi stejně jako tělesně tak mi ta vzpomínka už ani tolik nevadí. "Co vlastně tvoje rodina? Jaká je?" snažím se o zcela nezávazný rozhovor snažím se zůstat vzhůru, než bdue čas jít sptá. |
| |
| Když přinese jídlo vytrhne mne to z myšlenek. Uctivě jí pokynu a pustím se do toho. Travis se rozpovídá o jeho matce a mě to připomene rodinu, která si myslí, že jsem na nějaké diplomatické misy. Chvíli je mi i dost líto, že jsem jim lhal. Jak rád bych vrátil čas a byl zase v tom smrdutém městě. Co? Jo moje rodina. No vcelku normální. usměji se na něho. Nechce se mi o nich mluvit. Né zatím, atak si nacpu plnou pusu jídla, abych nemohl dál odpovídat. |
| |
| Lambry a Travis Nakonec dojíte své jídlo. V hostinxci se to mezitím víc rozjelo. Něšjací štamgasti začali objednávat hromadně medovinu a bard už se s děvčetem odebral na pokoj. Když dojíte přijde hostinská a vezme od vás talíře. "Budete si přát pokoje?" zeptá se. Na to že je teprve odpoledne to tu vypadá až nadprůměrně živě na to v jakém koutu světa jste. |
| |
| Ano jistě. usměji se na ni znovu a pohladím se na břiše, jako že to bylo dobré. A ještě dvakrát víno. řeknu jí, to aby se nám dobře spalo. Nakonec ho dopijeme a já se zvednu od židle. Cestou mne málem porazí trochu přiopilý elf, ale nevěnuji tomu pozornost, pomalu mířím na svůj pokoj, kde stihnu jen zavřít dveře a padnout břichem na postel. |
| |
| Vipiji další víno které Lambry objednal. Přijde mi skoro škoda to víno pít, ale prostě to udělám. Nějak nad tím ani není dobré teď moc přemýšlet. Poté vstanu a elf, který do Lambryho málem vrazil vrazil do mě. Vymanil jsem se zpod něho a pak vyšel za svým průvodcem nahoru. Dal mi klíč od mého pokoje a já zašel dovnitř kde jsem i zamkl. Mé zkušenosti nejsou příliš dobré. Lehnu na postel a usínám... |
| |
| Lambry Usneš ihned jak si lehneš na postel a spíš až do večera. Ještě by se ti cvhtělo spát. Těch pár hodine nemůže vynahradit probdělou noc a půl dne k tomu. Nakonec se ale přesvědčíš k tromu aby jsi vstal. Jsi na pokoji sám. Travis I ty se probouzíš značně rozespalý. Zdá se ti jako by tě někdo hladil. Trochu se ošiješ a otevřeš oči. Nad tebou se zklání jakési mladé elfí děvče, které tě do teď hladilo po tváři. "Dobrý večer, sai..." promluví na tebe, lidskou řečí. Jinak zde hostinská mluvila jen elfsky, ale tato dívka mluví lidskou řečí. Po hlasu poznáš že je to tatáž dívka, která tě oslovila tam u stájí v minulé vesnici, kde jste spali... |
| |
| Když mě něco pošimrá ošiju se. Asi jako každý kdo je buzen. Vůbec se mi nechce vstávat. "Ještě chvíli, Lambry... Prosím..." zašeptám rozespale, ale pak se probudím téměř okamžitě, dkyž nastevřu oči a uvidím nad sebou dívku. "Ááááá!" vykřiknu téměř hned ale ona ona mě jen pozdraví a popřeje dobrý večer. Dívám se na ni zcela vyděšeně. Absolutně nevím co mám dělat. "K-kdo jste? C-co po mě chcete?" ptám se jí zmateně. |
| |
| Přijmu pochvu a šavli si připnu k pasu a zakraji ji pláštěm. Chudák, třeba bych mu mohla pomoci. Lehce se zamračím. "Tak rpoč ho tma posíláte, když nemá šanci? Dejte mu ještě trochu času." Je vidět, že tohle chování mi nesedí,a le pak pokríčm rameny. "Vy jste šévka dělejte jak myslíte, já bych měla co nejdříve vyrazit, abych je našla včas." Podíváms e na ženu a očekávám ještě nějaké rozkazy. |
| |
| Probudí mne nějaký zvuk. Venku už je tma, poznám to, jelikož jsem předtím nezavřel okenice. Pak slyším z travisova pokoje nějaké hlasy. Bože už zase! zamračím se nad tím co se zřejmě děje. Vstanu a vytasím katanu. Odemknu dveře a vykouknu na chodbu. Jestli tam nikdo není, vyjdu na ní a přejdu k travisovím dveřím, jestli budou zamčené, pokusím se je vyrazit. |
| |
| Travis Dvíka si dá prst k ústům a rozhlédne se. "Přišla jssem ti pomoci, ale jen tobě, slyšíš mě? Jen tobě..." říká, ale to už slyšíte kroky na chodbě. Dívka vstane. "Ještě se uvidíme, ale bych ráda, kdyby mne vyhledal sám. Až budeš příliš daleko nebudu tě moci následovat." říká a zamíří k oknu. Lambry Rychle vezmeš katanu a otevřeš dveře. Přejdeš po chodbě a zjsitíš že dveře od Travisova pokoje jsou zamčené. Pokoušíš se je vyrazit. Jediný náraz ramenem a dveře jsou vyraženy. Poslední co vidíš je jak někdo prolézá otevřeným oknem. Travis ale sedí vyděšený na posteli. |
| |
| Můj pohled zamiří na okno a následně na vyděšeného Travise, kterého zatím nechám být a rozeběhnu se k oknu. Rozhodl jsem se toho/tu/to pronásledovat. |
| |
| Zůstávám překvapeně koukat. Lambry vyrazil dveře. Jsme v hostinci určitě to zde slyšelo mnoho lidí a budeme muset platit škodu. Přesto to udělal aby mě zachránil, pokud by se mi něco stalo. Dívka už prolezla oknem a já vůbec nic nechápu. "Už je pryč..." vypravím ze sebe ale nevím co bych měl říkat dál. Lambry se tváří příliš výhružně a nebezpečně a já dokud se neuklidní alepsoň trochu mu zdá se nebudu schopen nic vysvětlovat. |
| |
| Lambry Vydal jsi se k oknu. Vidíš nějakou postavu spěchající po mostě propojující jednotlivé stromu, kamsi dál do vesnice. Spěcháš za tím dotyčným, ale tžko říct, kdo to je. Zdá se jen že to není žádné malé nemehlo. |
| |
| Lambry Probíháte po lávkách. Tady moc stráží není... Snad naštěstí pro vás. Vzdálenost mezi vámi se krátí i když se pronásledovaný snaží tě všemožně stížit cestu tím že rozkmitává mosty, nebo ž ti hází do cesty obsah košů stojících u domků a podobné vymyšlenini. Nakonec se ale dostaneš na dosah ruky. V ten okamžik se pronásledovaný ohlédne a ty poznáš mladé elfí děvče. Má plavé vlasy ale tmavé hnědé oči. To zahlédneš ve světle z jednoho okna. Už jsi u ní. Teď už je jisté že ti neuteče. Stačí jen po ní chmátnout... |
| |
| Když vidím, že se zřejmě dost proběhnu skovám v běhu katanu a snažím se pronásledovanou osobu dohnat. Občas už se mi zdá, že z nejednoho mostu spadnu, ale když se začnu k postavě blížit vytáhnu dýku a druhou rukou se jí snažím dosáhnout. Je to malá holka, ale může mít paruku. Skočím na ní tak, aby má volná ruka narazila do jejích zad a převážila ji, aby spadla na záda. Pak se na ní jen posadím a dám jí dýku pod krk. |
| |
| Lambry Zastihl jsi ji naštěstí na plošině. Povalit ji na zem nebylo těžké. Není nijak vypracovaná, nebo silná. Mrštná to ano, ale síly moc nepobrala. Povalil jsi jí až vykřikla, ale okamžitě stichla když ucítila chladnou ocel na svém krku. chvíli měla v očích zděšení, teď se ale zdá se snaží uklidnit. Cítíš jak se její tělo chvěje. Možná chladem, i když je narozdíl od tebe teď oblečená teple, možná strachem. To spíš... Své hnědé oči upírá na tebe s jakýmsi poznámńím. "Nemusíte mne zabíjet, pane... Nechtěla jsem ublížit ani vám ani chlapci. Když se podíváte nemám žádné zbraně..." řekne roztřeseným hlasem i když už kldiněji. |
| |
| Usměji se nad tím, jak stichla. Pak promluví a já se trochu zachechtám, ale né tak, abych ztratil kontrolu nad tím co dělám, je to spíš jen pro doplnění toho co budu říkat. Ano? A proč nás sleduješ? Proč se vkrádáš do Travisova pokoje? Proč předemnou utíkáš? Myslíš, že my bude dělat problémy se tě zbavit? znovu se zasměji. |
| |
| Lambry Zařechtáš se a dívka od tebe odvrátí pohled. Pak ale položíš svou otázku a ona odpoví. Když odpovídá podívaá se na tebe znovu. "Proč vás sleduji? Kvůli chlapci, kterému říkáš Travis. Proč se vkrádám do jeho pokoje? Abych získala jeho důvěru. Proč potřebuji jeho důvěru? Abych ho ochránila. Potřebujeme ho živého." vysvětlí ti. Zdá se ale že vůbec neříká všechno co by mohla... |
| |
| Ta je nějak spřízněná s těma elfama, nebo s tím jedním vyslancem, či co sakra. Proč? Kdo my, sakra! řeknu jí, nesnáším nic neříkající odpovědi. Pak zašátrám volnou rukou v kapse a vyndám onen medajlon, který jsem sebral těm třem elfům. Ukážiho jí. Neříká ti to něco? |
| |
| Lambry Dívka se jen usměje když se zeptáš proč ale když vytáhneš medailon a tváříš se přísně a naštvaně tak se její pohled změní. "Něco za něco." řekne konečně. "Za prvé tohle chce mluvit někde jinde než na ulici a za druhé,... Povím vám o co tu jde, ale pod podmínkou žemě necháte naživu, jasné?" zeptá se. Dívá se ne medailon ve tvých rukou a volnou svou rukou odhalí trochu svůj krk, kde se zaleskne medailon tentýž... |
| |
| Oddálím od jejího krku dýku a stoupnu si, aby se ona mohla postavit a usměji se na ní. Myslím, že jsme uzavřeli obchod. |
| |
| Lambry vyběhne oknev ven za tou holkou. Chvíli ještě otálím v posteli. Oknem sem vniká nepříjemnýchlad a zkrátka jsem příliš vystrašený teď, abych byl schopen nějaké kloudné činnosti. Paqne bože... Co když jí zabije? Co když jí něco udělaá? Ona mi přece nic neudělala..., pomyslím si a v té chvíli už vím že vyběhnu ven. Spěšně na sebe hodím kabát abych nenastydl a vyběhnu ven. V okně mám krásnou díru ve skle jak si jej zřejmě otevřela a dostala se dovnitř takže ani jeho zavření nic nezmůže ale stejně ho zavřu. Poté vyběhnu kousek dál, kam jsem je viděl mizet. Všude je tma, budu mít velký problém je najít... |
| |
| Lambry Oddálíš dýku od jejího hrdla a ona se trochu usměje. "Dobrá tedy..." Postaví se a trochu si upraví oděv při čemž opět skryje svůj medailon. "Pojďme tedy..." ukáže na směr odkud jste přišli. Vyrazíte zpět k hopstinci. Nedá vám problém se tam dostat. Dorazíte až k místu, kde vidíte stát Travise, který se mírně zmateně rozhlíží. Travis Rozhlížíš se ale ve tmě je neuvidíš. Nikde je nevidíš. Kdyby ses je vydal hledat riskoval bys že se ztratíš a a to by jistě Lambry nebyl nadšen. Z myšlenek tě vytrhnou až kroky. Když se přiblíží poznáš Lambryho i tu dívku za níž vyběhl. Jdou tvým směrem bok po boku. Adelain Žena si vyslechne tvůj návrch. Přes tvář jí přelétne stín. "Proč nepočkám?" odmlčí se tajemně. Její hlas ztvrdl. "Protože Blesk je můj Bratr. Protože přežijí jen silní." podívá se na zbraně a všechny je sbalí zpět do hadru, na kterém leželi. Nejprve je tedy uloží do pouzder a poté je zabalí do toho hadru. "Ano. Vyjeď co nejdříve. Tvůj kůň už čeká." řekne zase stejně ledovým hlasem jako mluvila předtím a podívá se na tebe. Chvíli se jen dívá, nakonec se zase usměje. |
| |
| Sleduji její reakci a vcelku mě zamrazí, když mi oznámí, že je to její bratr. Pošle an smrt svého bratra...chípu, že přežijí jen silní a sama to vím..ale..tohle je kruté...musíms e naučit být stejně krutá jako ona..jinak nemám šanci přežít! Kývnu hlaovu na rozloučenou a zamířím ven. Tohle bude zajímavé, musímsje najít, enchci zkončit jako jiní. Vzpomenu si smutně na chlapce a raději trochu skloním hlavu. Růži mám prozatím schovanou. |
| |
| Vypadá, že ona je zlodějka, protože takovou mrštnost normální elf nemá. Proto mám jednu ruku pořád pod kabátem, abych mohl rychle tasit, kdyby se k něčemu pokusila. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, že jí zabiju, až mi řekne co potřebuji. Ještě uvidím, ale dohody mezi zloději se mají dodržovat, ikdyž tady mne nikdo nevidí. Jdeme k hostinci, pozdravím Travise, který se naklání z okna. Klidně spy. zavolám na něj, než vejdeme do hostince. |
| |
| Adelain Vyjdeš ven a tam na tebe skutečně čeká kůň. Blesk zdá se nešel tam kam měl a zůstal u koně čekajíc až vyjdeš. "Dobré ráno.. Tak tady je... Dávej na něj pozor." řekne s úsměvem. Jste v nějaké zapadlé uličce Khanku, kterou bys jen stěží mohla nějak rozpoznat od ostatních dokonce i ten dům ze kterého jsi právě vyšla z venčí vypadá úplně jinak než ze vnitř... U sedla máš brašnu kde máš jídlo na týden a také vodu. Pro zahřátí tam najdeš malý soudek medoviny. Máš tam také křesadlo a dokonce i lano deset sáhů dlouhé. Lambry a Travis Travis se nedíval z okna potkali jste ho po cestě k hostinci u jednoho z mostů. Nakonec vás doprovodí do hospody teprve tam mu řekneš aby šel spát... |
| |
| Když mi Lambry řekne abych šel spát tak nevím jak mám reagovat. "Ale já..." oba si je prohlédnu. "Jde tu přece tak trochu o mě. Mám právo být u toho rozhovoru..." řeknu trochu dotčeně ale pak si uvědomím že jsem vlastně jenom otrok a že jsem LAmbrymu slíbil že se už nebudu do jeho věcí mýchat. Tedy že už mu nic nepokazím... "No dobře... Půjdu nahoru, ale... Byl bych rád kdybys mi to pak řpišel říct..." zkusím to ještě a pak teprve jdu nahoru. Odemknu dveře od pokoje a pak je zase zamknu. Sednu si na psotel a oddám se svým myšlenkám. To snad neni možný. On ji chytí a te´d s ní bdue sám. No to je úžasný a co když jí zabije? Stejně bych mu v tom nesměl zabránit. Třeba ne... Kdyby jí chtěl zabít tak už to udělal..., říkám si. Nedokážu usnout. Na to zkrátka nemám sílu. Jsem napjatý k prassknutí. |
| |
| Trochu se podivím nad Travisovým chováním, ale nakonec jsem rád, že odešel nahoru. U svého jednání nemám rád nějaké ostatní lidi, kteří mi do toho budou mluvit. Travis se mi sice omluvil za to co udělal v tamté vesnici, ale to neznamená, že ho teď budu brát sebou i do postele. |
| |
| Lambry Travis odešel a hostinská vám věuje jen krátký pohled. "Dobrý večer." pozdraví vás a nabídne usazení ke stolu. Jsou tu už jen tři volná místa u jednoho stolu. "Dáte si něco?" zeptá se vás. Dívka jen kývne. "Pro mě víno, prosím..." řekne a pak se hostinská podívá na tebe. Počká až si objednáš a a pak odejde. Dívka se posadí vedle tebe na židli a když vám hostinská přinese vaše pití tak, začne mluvit. "Nejsi jeden z těch kteří mají Travise získat. To je jisté. jinak bys znal původ medailonu. Vysvětlím ti tedy o co tu jde. Jednou za sto let nastává zvláštní konstelace hvězd, která je známá jako Slavnost všech bohů. Po dobu devíti měsíců před slavností rostou všechna znamení celkově síla magie ve světě. V den Slavnosti a té noci přijímají všichni bohové své oběti z nichž poté čerpají sílu. Jenže nyní se stalo něco zvláštního. Narodil se chlapec, který k sobě váže velikou moc a sílu. Ano tušíš správně. Ten chlapec je Travis... Každý z bohů by ho nyní chtěl. Každý z bohů chce aby byl obětován v jeho jméně a každý z kultů vysílá své lidi, kteří mají za úkol chlapce najít a přivést." odmlčí se a upije ze své sklenky. Dívka mluví tiše, jen tolik abys jí mohl slyšet jen ty. "Rozuměj. Jsou bohové v jejiochž jméně obětování znamená srmt. U jiných je to nejprve strašná bolest a teprve potom smrt. U dalších je to třeba ztráta emocí, nebo i jiné věci. Ve výsledku ale pro Travise skončí život takový jaký zná. Snad kromě bohyně života, která za daň přijme jen jeho sílu a neublíží mu. Proč devět měsíců? Protože to je čas po který je třeba chlapce zlomit. Je třeba ho na samotný obřad připravit. U některých bohů jde třeba o drobnosti Pro bohyni lásky je třeba aby se zamiloval. Pro Kastora boha zlodějů je třeba aby se naučil lhát, krást a zabíjet... Pro boha bolesti je třeba aby se naučil ubližovat... Je toho velké množství. Bůh v jehož jméně bude Travis obětován získá natolik velkou moc že ostatní bohové proti němu nebudou téměř nic. Už rozumíte?" ptá se tě a podívá se ti přímo do očí. "Mě poslali z chrámu bohyně lásky. Mám jej svést a přivést do chrámu." dovysvětlí ti stejně tiše. |
| |
| Jen mrknu na hosinskou. Mě taky. Poslouchám co mi říká ta dívka a přemýšlím, nebylo-li by lepší vyhledat pro Travise nějakého boha, co mu moc neublíží, ovšem pak si vzpomenu na svou rodinu, jejíž život teď vysí na vlásku. Je již jisté, že budeme více méně stále na útěku, ale mám i nápad jak bych nemusel být, jen se dostat do toho Knahku. Napiji se vína a usměji se na onu kněžku. Dobrá tedy, ještě si promluvíme zítra ráno dobrá? Musím si o tom promluvit s Travisem, ale předpokládám, že bude lepší, když půjde s bohem lásky, než s bohem války nebo tak. Chci pro něj jen to nejlepší. Dovolíte-li doprovodím vás, alespoň kousek. dopiji svůj doušek a zaplatím za nás oba. Pak vstanu a podám jí ruku na znamení pomoci. |
| |
| Lambry Dívka kývne že rozumí. Když zaplatíš nezvpírá se. Nakonec jí pomůžeš se zvednout a ona tvou ruku přijme. "Tedy zítra." řekne ještě a dojde si zaplatit pokoj. Ty můžeš pokračovat nahor usám a nebo počkat na ni a doprovodit ji. Ať už si zvolíš jakkoliv vyjdeš nahoru. Pokud jdeš až s ní uvidíš ji jak zachází do dveří svého pokje. můžeš jít nyní kam chceš. |
| |
| Travis Sedíš v pokoji docela dlouho. Všude je klid a ticho. Vítr si venku s něčím pohrává a malá větvička ti občas udeří o okno, kterým ti dovnitř fiší studený vzduch. Trvá to dlouho než nakonec uslyšíš na chodbě kroky. Jedny z nich se zastaví u tvých dveří. |
| |
| Pomůžu jí vstát a následuji ji až ke dveřím pokoje, kde počkám, až se sehne k zámku aby otevřela dveře. V té chvíli šáhnu pod kabát a vyndám z pod něj dýku. Otevře dveře a otočí se na mne, aby se semnou naposled rozloučila. To naposled myslím do slova. Přiložím jí ruku na ústa aby nemohla křičet a vtáhnu ji dovnitř do pokoje, zároveň jí dám dýku pod krk. Tlačím jí k posteli, na kterou jí nakonec položím, stále se jí snažím zabránit křičet. Následně ji třikrát bodnu do břicha a počkám až z ní vyjde i poslední zmínka o životě. Spěšně zavřu dveře a zamknu. Vše dělám tak, aby nikde nebyli mé otisky. Kdo ví jaké alchymisty tu mají. Přikrývku nechám odhrnutou na ní do pasu, aby nebylo divné, že má pobodané břicho a seberu ji onen medajlon a peníze, které a jestli u sebe nějaké má. Prohlédám i další věci, ale chci aby to vypadalo jako loupež pro peníze. Když jsem se vším hotov přejdu k oknu. Rozhlédnu se z něj a otevřu ho. Pak vylezu ven. Nechám ho pootevřené a následně si dám na hlavu kápy hluboko do tváře, musím se jít na chvilku projít, kdyby si mne ten hostinský všiml bylo by mu to divné, že dvakrát vešel a ani jednou nevyšel. |
| |
| Lambry Dívka se opravdu sehne a odemkne dveře. Ty vytáhneš dýku. Zahledí se tázavě, ale ty jí přikryješ rukou ústa. Pokusí se křyčet a do očí se jí vkrade strach. Ani se nějak moc nevzpírá když jí vedeš k posteli. Položíš jí. V očích má strach, ale v děs se její výraz změní až když poprvé boneš. Začne křičet ale už druhé bodnutí jí zcela umlčí. Uděláš vše aby to nebylo podezřelé. V jejích věcech najdeš osmnáct zlatých a dva stříbrné. Jinak má akorát ten medailon. Měla nějaké jídlo. Ještě asi na týden. Také vodu. Křesadlo, olej a lucernu. Dýku měla u sebe a také měla kuši. Pro elfku neobvyklá zbraň ale dá se předpokládat že s ní byla velice obratná... Nakonec otevřeš okno a vylezeš jím ven ocitneš se venku a jdeš se projít. noc je zatažená a nevidíš ani hvězdy. Tady nahořse se nikdo nepotuluje. Jsi zde sám... Travis Kroky se pohnuli a nakonec jsi asi něco zaslechl ale bylo to tlumené a těžko říct co přesně to bylo zatím k tobě ale nikdo nevešel... |
| |
| Chvíli už jsem doufal že je to Lambry a že mi přijde říct o co vlastně šlo. Běžel za tou holkou ale nezabil ji jak jsem se původně bál. Udělal mi tím vlastně radost. Jsem rád že na něj mám dobrý vliv, že začal chápat že nemůže jen tak někomu brát život. Pak Jsem je viděl oba pčřicházet a chtěli spolu o něčem mluvit. Těžko říct o čem, ale předpokládám že ji Lambry chtěl vyslechnout. Proto jsem teď tak nějak doufal že za mnou přijde a vše mi vysvětlí. Ale Ty kroky se vzdálili a pak te n divný zvuk. Nevím co si mám myslet. Opatrně vstanu a vyjde nu chodbu. Nikde nikdo. Zalezu tedy zpět covnitř. Nevím co mám dělat. Sedím na posteli jako na trní. Připadá mi to celé ščílené. Očekávám Lambryho příchod. Jsem stále unavený a nevyspalý, ale teď mám srdce sevřené očekáváním anevím vůbec co mám dělat. nezbývá mi doufat že brzy přijde... |
| |
| Vezmu si nějaké jídlo. Malá svačinka po té akci bodne. Kuši připnu k opasku a skovám pod kabát. Peníze i medajlon vložím do jednoho z měšců. Pomalu kráčím po nějaké lávce a ukusuji nějaké maso. Začíná být dost zima, atak se ještě více zachumlám do svého pláště. Když bych odhadl, že jsem venku asi hodinu, možná hodinu a půl zamířím do hostince. S kápí na hlavě vejdu do hostince a snažím se splynout s přiopilím davem, který se nyní baví tancem a oblejzáním jakých si prostitutek. Jdu nahoru po schodech a miřím do svého pokoje. Ještě než vejdu se podívám na dveře pokoje té dívky a usměji se. Hm, mohli jsme si před její smrtí ještě trochu užít. Škoda. Vejdu do pokoje a zamknu za sebou. Zavřu okenice a svléknu se. Dýku skovám pod polštář a katanu položím vedle postele. Zavřu oči a přemýšlím nad tím co budu vlastně teď dělat. Nakonec usnu. |
| |
| Lambry a Travis Nakonec oba usnete. Potřebujete pořádný odpočinek. Travise po ránu vzbudí zima a Lambry se vzbudí sám. Venku je chladno, ale námraza naštěstí ne. Dokonce ani mlha, která v toto roční období bývá často. Můžete provést své ranní úkony a vyrazit. |
| |
| I přes velký chlad se trochu opláchnu v umyvadle a obléknu se. Přerovnám všechny zbraně a zjistím, zda vše sedí. Překontroluji zásoby a zavřu svou tornu. Otevřu okno a vyjdu z pokoje ven. Zamknu. Sejdu po schodech do hostince a položím na barpult onen klíč. Posadím se a očekávám, že mi hospodská nabídne něco ke snídani. |
| |
| Co teď? Kruci co teď? Tohle je šílený bláznivý..." Nakonec mě přemůže únava a tak všechno zkončí. Zůstane jen tma. Můj spánek je neklidný. Zdá se mi mnoho snů a některé až příliš děsivé. Pořád se probouzím... Nakonec mne ale natrvalo probudí chlad z venku a já otevřu oči. Už je světlo. Vůbec se mi nechce vylézt z postele. Jak jsem očekával že za mnou Lambry přijde tak jsem ani nezamkl. Zřejmě jsem usnul... to tedy mluvili dlouho. Musím se ho hned zeptat co se dozvěděl. S touto myšlenkou vylezu z pelechu a zamířím k batohu. Všechno pečlivě zkontroluji a pak si hodím tornu na záda. Další pěkně praštěnej cestovní den..., pomylsím si. Stále cítím jakousi úzkost, která mi tak trochu brání se zcela uvolnit. Nevím rpoč ale mám nepříjemný pocit. Třeba tu Lambry ani nebyl. Třeba se mu něco stalo. Třeba mu ta holka něco řekla a on se mnou už nechce mluvit... honí se mi hlavou nehezké myšlenky které se ze všech sil snažím zapudit. Vyjdu tedy ze dveří pokoje a zamířím dolů, kde očekávám že se s Lambrym setkám. |
| |
| Lambry a Travis Lambbry sedí u stolu a hostinská za ním přijde i s nabídkou jídla. Zkrátka se zeptá zda si dá něco k snídani. To už přichází i Travis, který obdrží tutéž otázku jako Lambry. |
| |
| Nějaká míchaná vajíčka na něčem mastném pro mne. objednám si. Počkám až si obědná i Travis a následně k němu promluvím. Když jsme včera zkončili s naším rozhovorem už jsi spal. začnu. Pak mu vypovím o tom, kdo proč a co po něm jde. Vynechám možná ty hodné bohy, aby ho to k nim nelákalo a pochopil, že jako bojovník mi bude více nápomocen. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby tě nechala. odvrátím hlavu a usměji se. Pak nám přinesou jídlo a já se do toho pustím. |
| |
| "Cokoliv, jen ať je to k jídlu..." řeknu trochu křečovitě. Usednu vedle Lambryho. "Ahoj..." pozdravím úzkostlivě. Když na mě promluví a vysvětlí že už jsem spal tak se mi uleví. Tak se na mě nakonec nezlobí to je dobře... uleví se mi. Poslouchám Lambryho vyprávě s nastraženýma ušima a úplně cítím jak blednu. Vůbec to nechápu. Já? já mám mít nějakou mystickou sílu? A proč mě ta síla teda neochrání když ji mám? Proč se mi tohle všechno děje? cítím jak se mi už chce zase začít plakat ale jsem teď spíš rozčilený. Paní hostinská nám přinese jídlo a já zjistím že ač mám hlad tak nemám vůbec chuť. Přinelsa mi totéž co Lambrymu vajíčka smažená na špeku. Voní to krásně vajčka mám rád ale prostě se mi teď nějak nechce jíst. Cítím strach a připadám si ještě víc sám než do teď. "Ale... Ty se mnou půjdeš že jo? Půjdeš se mnou až do Khanku a tam budu v bezpečí, že jo? Víš já se nechci schovávat já... Chtěl bych vědět více a porozumět tomu. Třeba by se ta záhadná síla dala odemně nějak odpoutat nebo tak. Prostě něco aby mě už nechali napokoji... ale to by chtělo více informací a tak... alespoŇ vím že se teď musím vyhýbat chrámům jako čert kříži." usměju se nad svým ne příliš povedeným fórem. Snažím se obměkčit situaci. Nechci nakonec zůstat sám. Teď potřebuji vědět že je Lambry mým přítelem... |
| |
| Polikám sousta, ale Travis se svého jídla ani nedotkl. Je moc melancholický na to, aby se teď skoro nesesypal. Ať žije pan Cynik. pomyslím si a poslouchám jeho rozpačité obavy. Usměji se na něj, abych ho uklidnil. Jistě, jistě že s tebou pojedu do Khanku, tam uvidíme co bude dál. Teď jez, ještě nás čeká dlouhá cesta. pobídnu ho, protože trávit tu celé dopoledne rozhodně nechci. |
| |
| Lambry mě ujistí že se mnou pojede. Je to celé nějaké podivné ale vlastně se chová stejně jako předtím. Když si teď vzpomenu na to jak mě předtím povalil ve dveřích toho domu a vyhrožoval že mě zabije pokud budu utíkat a že mi vyvraždí rodinu, kteoru už stejně nemám přijde mi že se od té doby hodně změnilo ačkoliv to vlastně ani tolik nebylo. Začnu tedy jíst. Snažím se jíst rychle ale jídlo si prakticky nyvchutnám. Vůbec jsem nevnímal chuť. Vzpomenu si na svou prvfní lež, když jsem lhal našim pronásledovatelům o tom že mám prudký smrtelný jed. Nemohu stále zapomenout Lambryho smích když jsem se mu z té lžiu vyznal. Konečně jsme po jídle a můžeme vyrazit. Vyjdeme tedy ven a nasedneme na koně. "Tak kam teď? Dále na východ? Asi ještě jo, co? Teda pokud tam vede cesta. Nebo pojedeme lesem? To se asi na koních pojede špatně. Obzvlášť jestli chceš jet tak rychle jako doposud." říkám ale jde vlastně jen o to že potřebuji mluvit. "Promiň jestli jsem otravný. jo a díky... Za ten včerejšek žes mě s ní nenechal když jsem zakřičel," připadám se docela hloupě. Proč zrovna já teď musím utíkat před celým světem? |
| |
| Zaplatím za nás oba a vyjdeme z hostince. Travis něco vykládá, ale já si uspořádávám v mysli své myšlenky, nakonec mi snad i děkuje a já se na něj jen usměji. Ještě si pro něco skočím do obchodu, připrav zatím koně. řeknu mu a zamířím do nějakého krámku, abych tam nakoupil nějaké rukavice a kukly, aby nám nebyla v noci zima. |
| |
| Lambry Zaplatíš za vás za oba a půjdeš do obchodu, kde bys koupil kukly a rukavice. Takový obchod najdeš a obchodník je docela vstřícný muž. Prodá ti vše co potřebuješ a ty pak můžeš jít zpět k Travisovi. Travis Vyvedete koně ze stáje a ty usedneš do sedla. Lambry jde něco koupit ještě a ty zůstaneš sám. Příroda kolem tebe je nedotčená. Zdá se být stejná jako obvykle jako by na les události jež se ti přihodili neměli žádný vliv. Zdá se že pro mnoho lidí jsi důležitý ale pro svět je tvé dobrodružství nicotné. Tedy alespoň pro tento les. Neděje se nic zvláštního. Žádný pocit špehování nebo tak. Prostě jen čekáš na Lambryho návrat. Travis a Lambry Lambry když doobchodoval tak se může vrátit ke koním, kde travis už sedí v sedle. Na východ z vesnice žádná cesta opravdu neve jen les. Ostatně les je všude kolem. Jediná cesta vede zpět na západ... |
| |
| Přijdu k Travisovi a podám mu rukavice a kukly. Na. řeknu mu a vylezu na svého koně. Vyjedeme kousek na západ a pak zamíříme přes les přímo na jih. Zásob je zatím požehnaně a tak by to neměl být problém. |
| |
| Lambry mi podá kuklu a rukavice. Řekl jenom: "Na." no vyčítat mu to nemůžu ale i tak. Mrzí mě to. Co jsem udělal špatného? Co mu na mě tak vadí? dopustil jsem se něčeho?, přemýšlím když vyjedeme k západu. Nakonec to stočíme k jihu. Mezi stromy se mi jede extrémě špatně ale už ani nevnímám bolest nohou a zadku z jízdy. Nějak už se moje partie v těch místech natolik zpevnili že už to ani tak nebolí. Sice trochu jo a pokaždý když slézám abych se rozhýbával, ale to už k tomu hold patří, no... Je mi nějak tížuivé mlčení které mezi námi panuje. Připadá mi že Lambryho něco trápí a chci se ho na to zeptat. "Tebe něco trápí? Jsi naštvanej? Udělal jsem něco? Tedy krom toho že jsme se narodil...?" pokusím se opět zažertovat. |
| |
| Přemýšlím nad tím co musí být uděláno, když tu Travis na mne promluví. Co? Ne, já jen... ale nic. Prostě teď přemýšlím o tobě. usměji se na něj. Zase mi přes tvář šlehne nějaká větývka. Snažím se vybrat nějakou schůdnou cestu. |
| |
| Snažíme se jet co nejschůdnější cestou i když mezi stromy to není jednoduché. O mě? No jasně no... Asi sem hrozně důležitej. Kdybych v tom sklepě umřel byl bych na tom líp..., pomyslím si hořce. "Hele... To nech být," říkám Lambrymu. Sám mám srdce sevřené úzkostí a strachem z každé další hodiny nebo dne, ale nechci aby se kvůli tomu trápil i můj nový přítel. "Prostě dojedeme do Knahku. Tam půjdeme na místo určení a setkáme se s tou ženskou která tam na nás má čekat. Potom se mě budeš snažit něco naučit a já se holt budu snažit něco z toho pochytit. Ptoom tvůj úkol bude zkončen a můžeš se vrátit domů ke své rodině, ne? To bude docela ideální řešení." usměju se. Myslím to zcela vážně. Pro Lambryho je tohle určitě ideální řešení a já rozhodně nechci nikoho ohrožovat svou přítomností. Nemám v plánu zůstávat v Knahku nebo kdekoliv jinde ale nechci překazit Lambrymu jeho úkol takež se mu podvolím až do chvíle než odjede domů a pak se pokusím utéct, no... Už teď ale vím že mi LAmbry bude scházet. Jeho síla a rozhodnost. Jeho dobré reflexi a znalost jazyků. Celkově i jeho řeči a vlastně i to jak je zamlklý. Stal se mým přítelem a vím že mi bude chybět až odejde zase svou cestou. Bude mi chybět stejně jako mi chybí Viktor. |
| |
| vyjdu ven a můj pohled padne na Bleska. Je mi ho líto....je to docela milí kluk...ale ona má pravdu..přežijí jen ty nejsilnější... Udělá se mi špatně, když si řpedstaívm, že jednoho dne mne bude nejspíše čekat to samé co jeho. Co když to ale ani já nesložím? Co když to nezvládnu? čeká mě také smrt? utrpení? Rozklepou se mi kolena při představě, co by mne mohlo potkat. Raději se tedy rychlím krokem vydám ke koni, kde se pokusím nasednout do sedla. "Děkuji ti." Usměji se na něj. "Měl by jsis e jít raději připravit, budu ti držet palce." Pobídnu koně a vydám se na cestu. Mám je najít v lese a tka vyhleádm nejkratší cestu. |
| |
| Adelain Martell Blesk se na tebe taky usměje. Když se i ty zmíníš o zkoušce trochu posmutní, ale pohled neskloní. "Jo díky... Taky ti bduu držet palce..." řekne ještě. Pobídneš koně a vyjedeš. Necháš Bleska za sebou stejně jakou dům Plané růže. Pokud to tedy doopravdy byl její dům. Na ulicích města je teď docela dost lidí. Ženy vyrážejí na nákupy, muži do práce. Z každé dílny, kterou po cestě míjíš můžeš slyšet ruch práce a odněkud i nadávky a klení. Vyrazíš na jih k bráně, odkud se máš vydat podél městských hradeb na sever. Nidko si tě nevšímá ani stráže ne. Jsi prostě další kdo odjíždí. U brány je poměrně rušno, ale většinou jsou to lidé, kteří přicházejí nebo přijíždějí. Jsou to poslední obchodníci, tkeří se vracejí z hraběcího města Farthu, kde se konaly podzimní trhy. U vás trhy také bývají, ale sem přicházejí jen řemeselnícci z nějbližších vesnic. Ti vaši odcházejí do dalšío města. Někteří dokonce jezdí až do královského města. To ale pro tebe teď není důležité. opustila jsi město a vydala ses do lesa, kudy míříš k severu. Nevede tudy žádná cesta a tak musíš jet mezi stromy. Není to příjemné když tě šlehají větve do tváří i rukou, ale když se mírně předkloníš v sedle je to už o něco lepší. Je chladno ale ty jsi teple oblečená. Čeká tě dlouhá cesta ale vlastně ne až tak douh. Máš jet tak den cesty a večer se utábořit a počkat. Je to unavující ale ty si ještě pamatuješ vše z doby kdy jssi jezdila na koních svého otce takže jsi na jízdu zvyklá. Ačkoliv už jsi tedy dlouho nejezdila. Nakonec ujedeš asi půl dne. Slunce se přehouplo k polednímu a ty zaslechneš někde poblíž jiné koně. Posléze i uvidíš další dva jezdce na koních jak se stejně jako do teď ty proplétají mezi stromy. |
| |
| Vyrazím tedy na tu cestu a nechám za sebou smutného Bleska. Snad se s ním ještě uvidím, měla bych mu nějak pomoci. Posmutněle se zahledím vpřed a lidí okolo si již moc nevšímám. Asi po dovu krocích si to však rozmyslím a začnu se rozhlížet. Již dlouho jsem neměla možnost, pohlížet na ostatní obyvatele města jako na lidi a tak mě zaujme jak se chovají, co dělají a pdoobné věci. Najednou nevidím jen tu špínu a prach, ve kterém jsem byla donucena žít, ale i tu krásu. Na tváři vykouzlím úsměv a dostanu se i k bráně. Pokynu strážím na pozdrav a zamířím k lesu. Ačkoliv jsem jako malá na koních jezdila často, nyní to pro mě jsou skoro muka. Bolí mě celé tělo a moc zdaru k tomu nepřidá, když dostanu do obličeje pár ran od větví. Kápě mi spadne a já si do vlasů pevně zamotám bílou růži. Předkloním se v sedle a pevně zatnu zuby, toho že nyní je i má pohmožděnina na tváři vidět, si nevšímám. Zaslechnu zvuky kopyt a neváhám a popoženu svého oře kupředu, kde zamířím dle zvuku. Spatřím dva jezdce a tak jim vjedu do cesty, kde se před nimi zastavím. Usměji se a všimnu si elfa. Tak že by i oni se přidali k nám? no uvidíme. Usměji se a spustím. "Buďte zdrávy bratři." Pozdravím a doufám, že jsem to nezapomněla a oni odpovědí správně. |
| |
| Lambry a Travis Jedete lesem a cesta vám ubíhá pomalu. Ujedete zhruba půl dne ale a zaslechnete čísy kroky. Jsou to rkoky koně, to je jisté. Když se rozhlédnete uvidíte mezi stromy nějakého jezdce. Nebo spíše jezdkyni. Ona osoba vám neznámá k vám ale přijede blíže a vjede vám do cesty. (Adelain Martell) Usměje se na vás a říká: "Buďte zdrávy bratři." Je to mladá dívka o něco starší než Travis, zdá se a má ve vlasech danou bílou růži. |
| |
| Při řešení, které Travis vymyslel se na něj usměji. A pak se trochu zamračím, to ale až se zase začnu soustředit na cestu, která mi vůbec není milá. Když uslyším koně, zbystřím smysly a zapátrám po hvězdici. Pak nám ona osoba vjede do cesty a to už ji pod kabátem držím připravenou k hodu. Bože můj, zas nějaká ta kněžka. Buď pozdravena, kdo jsi? |
| |
| Lehce se pousměji. Proč neodpověděli heslem? Musjeí to být oni, musím je vzít sebou. "Byla jsme pro vás poslána. měla jsem vás vyzvednout až v hostinci,a le hrozí vám velké nebezpečí." Naznačím své obavy a kůň nervózně začne tancovat. Jemným pohlazením ho uklidním a vyčkám na jejich odpověď. |
| |
| Změřím si onu osobu pohledem a následně se rozhlédnu kolem sebe, jestli tu s ní není ještě někdo. (k10 => 9). Hm, kým a co nám přesně hrozí? zeptám se jako kdybych nevěděl. Třeba nám hrozí ještě něco jiného, než že nás nahání stovky pomatených kněžích a kněžek. |
| |
| Přijede k nám jkási žena. Vůbec jsem si ji doteď nevšiml a najednou stojí před námi. Osloví nás bratři což mi v první chvíli vůbec nedochází a podle Lambryho reakce ani jemu ne. Kouknu do jejích vlasů a vidím že tam má bílou růži. Vzpomenu si na slova muže, který mě koupil. Než stačím cokoliv říct už nám žena říká že pro nás místo do hostince přijela sem a že nám hrozí nebezpečí. Jako bychom to nevěděli... pomyslím si hořce. |
| |
| Lambry Nikde v okolí nic nezahlédneš (příště házej procentkou) Travis, Lambry a Adelain V lese je klid. Nikde se nic nehýbe. Tedy krom listí stromů, které čechrá vítr. |
| |
| Všimnu si zájmu ze strany elfa a jen se posuměji. Zajímalo by mě, zda jim to někdy dojde, nebo že bych se spletla? Nechápavě se rozhlédnu a svůj pohled znovu azbodnu do elfa, na kterého se pousměji. "Naiš špehové přinesli správy z druhého cechu. chtějí vás dostat na souvs tranu a tedy jsme byla vyslána, abyhc vás navštívila ještě před vstupem do města." Usmějis e a spoléhám na souv tvář anděla a charisma. |
| |
| Když uslyším o cechu usměji se na ni. Hm, takže slečna je zlodějka. Cech, jiný cech. Konkurence. Nová šance. Možná nebude třeba obětovat Travise, abych dosáhl svých zájmů. Bylo by mi ho líto. Ta holka taky nevypadá zle, ale zlodějům se nedá věřit. Nikdy nikdy nikdy! Nesmím na sobě dát znát tu radost z nové možnosti, kterou mám díky tomuto setkání. Trochu si odkašlám, jelikož mi vlétl studený vzduch do krku. Dobrá tedy, promluvím si tedy se zástupci nebo velitelem vašeho cechu. Není důležité pro koho pracuješ, je důležité za kolik. řeknu si v duchu a pak vrátím hvězdici na své místo a dosud volnou rukou chytnu otěže. Vyjedu směrem k oné slečně a podám jí pravici. Mike Lambry. |
| |
| Elf mi opětuje úsměv a po chvíli dojede až ke mě. Přidržím otěže v levé ruce a vykouzlím milý úsměv. Podám mu svou pravici. "Adelain. Těší mě...Mike..zajímavé jméno." Vesele na něj mrknu..možná v tom bylo něco více, ale poté otočím svého koně. Popoženu oh do kroku. Má modřina na tváři nyní parádně vyniká. |
| |
| Zajímavé, že nečekala na představení Travise. Buď ho zná, nebo nevím. Jde jen o to jestli ho zná jako otroka nebo jako věc k ukojení jejího boha. Když si všimnu té modřiny, řeknu si, že to se stává. Co já měl modřin při svém skákání ze střech apd. |
| |
| Dívám se na ty dva a všechno to kolem. Vůbec nevím co mám teď dělat. "Co bude teď?" ptám se trochu smutně až téměř vyděšeně. Mike? Mě se jako Mike nepředstavil. Nebo jo? Už mám v tom všem hrozný zmatek. "Miku, slečno... Pojedem? Nevím co mě čeká krom toho že nakonci umřu, takže čím dřív budeme někde mimo tenhle les tak tím lépe..." řeknu třesoucím se hlasem. Opravdu už bych chtěl vypadnout. "Nesmíš zapomínat na to žer máme v patrách elfího vyslance nebo co je ten chlap zač..." snažím se Lambrymu naznačit že bychom vážně měli zmizet... |
| |
| Nechám Travise vymluvit a když začne mluvit o elfým vyslanci trhnu sebou a otočím svůj pohled na něj. Mračím se. Bože, to musí všechno vykecat! Skřípou mi zuby a pak otočím hlavu zpátky na tu slečnu s výrazem jako předtím. Jako kdyby se mne to s tím elfem vůbec netýkalo. Dojedeme do Knahku a tam se uvidí. odpovím Travisovi a dál se věnuji jízdě. |
| |
| Travis, Adelain a Lambry Vyjedete na cestu do Knahku. Ono cestu se vlastně říci nedá. Prostě jedete lesem až dojedete k večeru do města. Stráže vás nechají projet a zdá se že si vás ani nikteratk nevšímají. |
| |
| Neváhám a anberu s úsměvme nové členy, polečně se vrátíme do města, dke si trohcu oddychnu. Pomalu s nimi zamířím ke kašně ve fialkové zahradě, kde na nás již má čekat Blesk. Samozřejmě si vyndám bílou růži z vlasů a svou pohmožděninu skryji po kápí. |
| |
| Město kam jsme vjeli je velmi zvláštní. Je větší než Farth a zdá se být i impozantnější. Náhle na mne ale padne místo prvotního ohromení strach. Vidím před námi o kus dál čnít věže hradu, kdesi na náměstí ale předtím na hlavní ulici spatřím jakýsi chrám. Srdce se mi divoce rozbuší a já věnuji Mikovi jeden velicee smutný a zděšený pohled. Následujeme onu ženu představivší se jako Adelain, která nás vede do nějaké zahrady nebo kam. Už si sundala svou růži z vlasů. Není zas o tolik starší než já říkám si, ale na druhoéu stranu mám plno jiných myšlenek než zrovna myšlenky na mladou zlodějku. "Hele, Miku... Promiň za to s tím... no s tím vyslancem... Asi jsme to neměl říkat, viď? Já jen... Prostě ještě nevím komu co mám říct, nebo ne." řeknu omluvně. Pořád se mu jen za něco omlouvám. Kdy konečně udělám něco správně a pořádně abych se omlouvat nemusel? vzpoměnu si na epizodku s jeden a přeci jen se mi trochu vrátí ztracená hrdost. Uznám že kdyby přeci jen mělo v té situaci dojít na boj, nezvládli bychom to... |
| |
| Lambry, Adelain a Travis Dojeli jste do parku a zamířili k místu, které z vás zná jen Adelain. Fialková zahrada a kašna přímo v jejím středu. Nad očekávání, které Adelain mohla mít vidíte na kašně sedět mladého muže. Je zhruba stejně starý jako Adelain, která ho zná pod přezdívkou Blesk. Mladík sesedne z kašny. "Vítejte Bratři," usměje se a pak mrkne na Adelain: "I tebe zdravím sestro. Tvé přání štěstí mi bylo k užitku. Nyní ale musíme jít... Povedu vás..." řekne a ukáže vám abyste slezli z koní, že tu bude bezpečnější. |
| |
| Spatříám na kaščně sedět Bleska a vesele se usměji. "Takét ě zdraívm bratře..vážně byla k užitku? To jsem ráda." Seskočím z koně a usměji se na dva nováčky. Pokynu jim, ať Bleska následují, sama uzavřu skupínu a vydáms e za nimi. |
| |
| Konečně dojedeme na místo, kam se už dlouho chystám. Trochu ze mne padne nervozita, ale když si vzpomenu na to, co mne teď čeká, zase znejistím. Ikdyž ať to dopadne jak chce, já na tom můžu jen vydělat, nikdy nebudu tratit. Z výru myšlenek mne vytrhne Travis. No, neměl, ale to je teď už jedno. odpovím mu klidně a následuji naši průvodkyni. Pokynu chlapci, který na nás již jistě čeká a sesednu z koně. Rozhlédnu se kolem a následuji ty dva k místu, kde se zřejmě mám setkat s představitelem místního cechu. |
| |
| Lambry se nezdá být vytočený a to mě uklidní i když jakmile uvidím toho nového kluka začnu si připadat o to více jako v pasti. SKvělý. Jsem v cizím městě. Otrok... Jdu do cechcu zlodějů a mám se snažit něco naučit z jejich umění. Stejně mě nakonec obětují... AlespoŇ že Lambry bude v pořádku, pokud něco nepokazím. Nesmím nic pokazit. Nenáviděl by mě. Nesmím dopustit aby se něco pokazilo. Možná až se Lambry vrátí domů bych mohl utéct. Někam hodně daleko. Mohl bych jít do Alchymistické akademie... Zase bych se něco přiučil. Nechci skončit tak že nebudu nic umět. Potřeboval bych si taky přečíst několik knih. O jaké moci to vlastně ti kněží mluvili? přemýšlím a ani nevnímám že se někam dále jde. Sesedl jsem z koně jako ostatbní akorát asi o hodně raději protože můj zadek a nohy mají po této výpravě zatraceně dost. Mlčím. Nechci někoho popudit a tady to vypadá že to bude i bezpečnější... |
| |
| Lambry, Adelain a Travis Blesk vás vede o kousek dál k řece, která protéká městem. Tam se rozhlédne. vzhledem k tomu ale že jste stále v parku tak nikde nikoho nevidíte. Je zde husté křoví, které vám poskytuje alespoň částečné krytí. Blesk přistoupí k okraji a zaklepe na zem na jeden z kamenů dláždění říčního koryta. Kámen se odsune a zevnitř vykoukne jakýsi muž. "Pojďte dovnitř o koně se postaráme." řekne jen a jde ven. Vidíte že pod kamenem jsou schody kamsi do podzemí. Muž vylezl ven a převezme od vás koně. Blesk se na vás podívá. "Tak prosím, tohle je naše Guilda..." řekne vesele, ale pak dostane pohlavek od toho muže, který vylezl. "Blesku ty si takový pako až to neni možný. Nechápu jak si tu zkoušku udělal." Bleskse ale jen usměje a pak mrkne na Adelain. Nakonec muž odvede vaše koně a Blesk jde jako první po schodech dolů. |
| |
| Následuji naše průvodce a nedůvěřivě se rozhlížím kolem sebe. Nakonec dorazíme k vchodu do jejich doupětě a já jsem ještě nervóznější. Sesednu z koně a své ruce ponořím někam pod svůj kabát. Pokynu dveřníkovi a usměji se když ukecaný mladík dostane facku. Pak sestupujeme po schodech dolů. |
| |
| Jdu s ostatními a sleduji scéu s dveřníkem, vstupem do podzemí a fackou jako by šlo o něco velmi vzdáleného. Bezva. alchymista, člen zlodějskýho cechu. Proč já radši neumřel v tom sklepě? povzdechnu si. Nakonec Lambry schází do podzemí a já jej následuji. Adelain šla celou dobu nakonci skupinky a tak ji tam nechávám dál. Nezbývá mi než doufat, že mi nevrazí dýku do zad. No to by stejně nemohla. Mrtrvolu by nemohli obětovat..., pomyslím si hořce. Začínám to zde věšechno nenávidět. Já to tu neměl rád už od chvíle kdy jsem se dozvěděl kam míéřím, ale teď je to ještě horší. Vzpomenu si jak Lambry ukázal na mě když si měl vybrat koho bude učit. Kdyby přežil Redan, mohl si vybrat jeho... No jo... Kdyby přežil Redan tak já už tu nejsem... pomyslím si a vím jak bvlízko je to pravdě. Snažím se vyrovnat se se svým údělem a doufám že vše bude v pořádku. |
| |
| Vstoupím dolů jako rpvní..všimnu si facky, kterou Blesk dostane,a lke jens e usměji. říkala jsem, že to zvládne..jeho sestra ho pdocenila. Ještě rmknu na bleska a vydáms epo schodech dolů..upřímně jsme sama zvědavá, co tam najdu. |
| |
| Blesk s vámi sestoupí do podzemí, které se za vámi zavře a vy jkdete chodbami. Blesk sejme jednu z pochodní u vstupu a vede vás v jejím světle hlouběji. Slyšíte zurčení vody nad sebou. To jak řeka proudí svým korytem. Minete několik odboček a několik dveří. Možná i několik tajných chodeb, ale tím si nemůžete být jisti nic jste neviděli. Nakonec se dostanete do věgtší místnosti. Musí to být hluboko. Je to zde osvícené lucernami a je zde také mnoho lidí. dá se říci mnoho. Snad stovka určitě. Někteří se po vás podívají a slyšíte i posměšky věnované bleskovi, nebo i žerty na Adelain i na vás. "Á Blesk se vrátil. Ukaž ruce máš ještě obě?" ptá se Bleska kluk kterému může být asi dvaadvacet. Vypadá mrštně a obratně a hlavně také zkušeně. "Nech ho, Noži nebo se nám ještě rozpláče." posmívá se další, který s tím prvním seděí u stolu, který je vám nejblíže. "Vítej krasavice," osloví Adelain muž, kterého jste si doteď nevšimli přesto že stojí hned vedle vás. Prohlíží si Adelain znaleckým okem chtivých mužů. "A kdo je tohle?" přijde k vám nějaký muž kolem třicíti let a zkoukne Lambryho i Travise. "Elf a člověk?" ptá se podezřívavě. Ale to už vidíte že jedněmi dveřmi dovnitř vchází žena černých vlasů i šatů. Přichází a je znát že všichni v místnosti ztichli. "Takto vítáte mé hosty?" ptá se trpkým hlasem. "Blahopřeji, Blesku. Uspěl jsi. Máš dnes svůj velk den, nenech se rozhodit posměšky starších." říká až podezřele laskavě chlapci, který vás přivedl. V očích má ale stále chlad a odměřenost jí vlastní. "Adelain. Vidím že tvá mise dopadla úspěšně i tobě tedy blahopřeji. Jsem ráda že jsi nezklamala. Pojď s námi." řekne a pak se podívá na Travise, kterého si změří tvrdým pohledem a pak na LAmbryho ke kterému promluí. "Ty jsi zřejmě Lambry, že? Ten který má učit, že? Pojďte vysvětlím vám o co se jedná." vyzve vás nakonec všechny a míří zpět ke dveřím kterými do místnosti vešla. |
| |
| Po cestě přemýšlím nad tím, jaká první slova budou vůbec k tomu, ke komu budu jednat. Přes hučení vody, někde nedaleko nad námi se mi to nedaří. Vejdeme do místnosti, kde je snad armáda zlodějů. Nemyslel jsem si, že to město je až tak veliké, aby mělo tak početný cech. Usmívám se, když si ostatní dobírají toho malého kluka, který bude zřejmě slušný nemotora. Pak se nějaký muž otáže mého doprodovu kdo jsme vlastně my a já čekám. Jeho tón je dosti urážlivý, ale nechci si pokazit první chvíle v místě, kde bych mohl umřít během pár vteřin. Pak vejde osoba, která bude zřejmě vůdcem, nebo alespoň velmi váženou osobou. Když promluví ke mě usměji se a vyloudím nejsladší slova, kterých jsem schopen. Váš úsudek vás neklame, madam. následně se vydám za ní, abychom přešli do místnosti, kde se bude jednat. |
| |
| Vstoupím spoelčně s ostatními dolů do velkého sálu. Posměšků oastatních si nevšímám a povzbudivě mrknu na Bleska. "Nevšímej si jich, jsou to paka." Zašeptám, dkyž kráčím těsně vedle něj a nikdo jiný to nemůže slyšet. Najednou mě osloví jakýsi muž. Mile se na něj usměji. "Děkuji." Usměji se a naznačím elhkou úklonu místo pozdravu. Na jeho otázku ohledně mých společníků nestihnu odpovědět a dovnitř vhází ona žena, růže, jež mě zachránila a ujala se mne. Naznačím lehkou úklonu a uctivě ji pozdravím. "Ano paní, zde jsou ti, pro které jsi mě poslala." Vesele se usměji a má ruka spočine na rukojeti šavle u mého pasu. Sama mi poblahopřeje a já se nedokáži bránit dalšímu úsměvu. "Děkuji má paní." Poslušně skloním hlavu. Poté mne vezme s ostatními dozadu. Úsměvems e rozloučím s ostatními (možná až trochu škodolibě) a vstoupímd o dveří, kterými růže vešla. |
| |
| Vůbec se mi nelíbí všichni ti zdejší zloději, muži i ženy. Ti kteří normálně zabíjí a okrádají. Skvělé... Jediný alchymista mezi zloději... Nakonec naštěstí všechyn ty posměšky utne příchozí žena. Zdá se být velice autoritativní když jí zde všichni poslouchají. Nechápu proč ji všichni poslouchají, ale nemám příliš času se tím zabývat. Zná Lambryho, Adelain i Bleska. Copak se všichni zloději mezi sebou znaj? Nějak mi to všechno nejde do hlavy ale nechám se odvést do jednací místnosti. Konečně jedno jednání, kterému mohu být přítomen... Co tam ale budu dělat? Sedět a koukat? Copak mě bude někdo poslouchat? Snad se mě Lambry zastane... Co si to namlouvám? Proč by to dělal? Je to přece taky zloděj. Když udělá chybu jeho rodina zemře. no skvělý. Určitě mu na mě nezáleží..., jsem smutný. Rád bych věřil že je Mike můj přítel. Takový, který by klidně riskoval život aby mi pomohl, ale teď když jsem viděl všechny ty zloděje místního podsvětí mám pocit že jsem se mýlil... |
| |
| Adelain, Lambry a Travis Žena která si říká Planá růže vás vede chodbami až o kus dál do místnosti, kde je stůl a u něho deset židlí. Zdálo se vám že chodba v určitých místech mírně stoupala a teď jstwe u konce své cesty. Žena vejde dovnitř a vpustí vás tam taky. Dveře za vámi zavře nějaký muž, kterého jste si předtím nevšimli. Nyní jste v místnosti sami jen s tou ženou. "Prosím, posaďte se." říká vlídně i když je znát z jejího hlasu stále odměřený tón. Sama žena se posadí a vyčká vašeho usazení. "Mé jméno není důležité. říkejte mi jako všichni ostatní, Planá růže. Abyste rozumněli situace v Knahku je jiná než si Filipe, váš zaměstnavatel a pán, tady chlapce..." piohlédne na Lambryho a následně ukáže na Travsie, "myslí." dořekne a pohodlněji se usadí. "Povím vám co musíte vědět. To já na vás měla čekat v hostinci U větrného mlýna. A také jsem čekala. Dva dny... Nepřijeli jste, protože místo cesty na bvýchod jste si zvolili cestu na sever. Zvláštní volba, pokud jste opravdu chtěli splnit to co po vás bylo chtěno, ale dobrá. Nejsem tu od toho abych vás soudila. Alespoň zatím..." dodá tajemně až zní její hlas trochu děsivě. "Nakonec jsem odmítla čekat a rozhodla se osamostatnit svůj cech od Bratrstva, ke kterému jsme patřila. Řekněme že už mě nebavilo dělat poskoka někomu jako je Filipe a Rychlí šíp, jeho zástupce v Knahku. Myslím že můj postoj chápete." věnuje vám úsměv. "Co se vás týče. Od vás se očekává že kontaktujete Filipeho lidi zde, tedy cech Rychlého šípa. Oficiálně jste nyní mými zajatci, neoficiálně vám nabízím ochranu svého cechu, místo kde můžete bydlet a možnost výcviku. Očekávat od vás za to budu, že budete plnit úkoly, které vám zadám, že z každé vaší kořisti mi odevzdáte 20% a že nikomu neprozradíte náš úkryt." odmlčí se a změří si vás pohledem. Nakonec stočí svůj pohled na Adelain. "Tyto podmínky platí i pro tebe." dodá a i dívku si změří pohledem. Pak se usměje a dodá: "Můžete samozřejmě odmítnout, ale bude to pro vás znamenat že vám bude vymazána paměť a budete opětovně vpuštěni do města, kde budete čelit osudu, který si pro vás připravil Filipe. V případě Adelain, že bude opět žít v chudobě což jistě nechce. Jednám s vámi zcela upřímě." dodala a zdá se že čeká na vaši odpověď. |
| |
| Usadím se na nabídnutou volnou židli. Ruce si dám pod kabát a usměji se na onu vůdkyni místního cechu. Hm, takže jedna věc by nám na dnešní večer odpadla - schůzka s místním poskokem Filipeho. Když je vidět, že žena domluvila, chce se mi začít argumentovat ohledně %, které bych měl dávat ženě z kořisti. Pak si, ale vzpomenu na mou rodinu. Hm, dobrá. Přijmu vaši nabídku. usměji se. Na její tváři je vidět radost z úspěchu. Ale vy jistě víte, že krom mne je v Khanku i má rodina. Pokud budu pracovat pro vás, Filipe je nechá zabít nebo prodat do otroctví. Kdyby přesídlili sem, nebude to dost daleko a navíc to bude moc blízko ke mě. Zajistěte mi pro ně bezpečí a já pro vás budu pracovat. řeknu sebejistě. Vždy mi zbývá i jíná možnost atak nemůžu než vydělat, pokud řekne ano. Pokud řekne ne, prostě odejdu. |
| |
| V podzemí: konferenční místnost Planá růže si vás prohlíží a když Lamby přijme letmo se pousměje. Když se zmíní o tom že ve Farthu má rodinu (Kanhk je město kde se právě nacházíte) tak trochu více zpozorní. "Mé sítě nesahají tak daleko, mladý muži. Co není však může být. Mám-li chránit i tvou rodinu, půjde to. Budeš ovšem místo 20% odevzdávat 40%. Srozumněno?" zeptá se zamyšleně a její temné oči se vpíjejí do těch Lambryho. |
| |
| Stejně jako Lambry i já se usadil na jednu z židlí. Nervozita ze mě přímo čiší. Je vidětr že si pohrávám s rukama v klíně a hledím raději do stolu než bych odolával pohledu Plané růže. Její slova o upřímnosti bych raději nekomentoval protože jí vůbec nevěřím. Budete čelit osudu, který si pro vás připravil Filipe? No skvělý... Tak to se můžu jít rovnou nechat vodpravit. Copak tohle jde? Začíná tu nějaká válka cechů a já se mám plácat někde mezi nimi? Pořád ještě po mě jde kde kdo... říkám si a propadám do stále většího zoufalství. Lambry se zmíní o své rodině. Vlastně mě to nepřekvapuje až tolik tedy krom toho že se zdá že opravdu uvažuje o tom, že se přidá k této ženě a do jejího cechu. Pokud přijme a ochrání jeho rodinu, nebude mě muset učit a možná... ani se neodvažuji doopravdy doufat že by mě propustil a nebo alespoň nechal jít. Pak Planá růže řekne že jeho rodinu ochrání pokud za její ochranu bude platit dalšími dvaceti procenty z kořisti. říkám si že je to docela slušné vyděračství, ale na druhou stranu se nedá říct že bychom byli v situaci abychom si mohli vybírat. A co když Lambry odmítne? CO bych pak měl udělat já? Copak jeho rozhodnutí se i zde vztahují i na mě? Znamená to že když on odmítne je to jako bych odmítl já? Že mě pak klidně vydá? cítrím jak se mi srdce divoce rozbušelo a horkost se mi vkradla do tváří jak se bojím že skončím někde jako loutka. Zadívám se na Lmbryho mírně poplašeným pohledem. Snažím se uklidnit. Příliš mi to nejde ale přeci jen jsem alespoŇ zakryl panickou hrůzu, která mne přepadla... |
| |
| Usměji se, když spatřím muže, který právě za námi zavřel dveře. Usadíms es tejně jako ostatní u stolu a vyslechnu růžina slova mířena pro dva nově příchozí. CO jen může chtít po mě? Udržíms i sice kamenný výraz, avšak zanču horlivě přemýšlet. Růže se otočí i na mě a já se jen usměji. "Svůj souhlas ohledně spolupráce s vámi, jsme myslím již jednou dala, ale tedy ještě jednou...souhlasíms podmínkami a budu ráda, když mě přijmete mezi sebe." Usmějis e a všimnu si váhání nového společníka. |
| |
| Všímám si Travisovi nervozity a snažím se ho uklidnit úsměvem. Snad si uvědomí, že toto je jediná možnost toho jak pro něj být v bezpečí a pro mne jak se vymanit z rukou Filipeho. Nemám rád ten pocit, když mne má někdo v hrsti. Pak se můj pohled opět zaměří na ženu, nyní mou zaměstnavatelku. Usměji se a vstanu s napřaženou pravou rukou, abychom si je podali. 35. řeknu ještě, než se její ruka schledá s tou mojí. |
| |
| Když Adelain přitaká a Lambry vstane vstane i Planá růže. Lamryho nastavená ruka na znamení dohody ji přiměje aby mu podala svou dlaň. V její tváři se objeví úsměv trochu možná nepatřičný ale ne nespokojený. "Dobrá tedy. 35%." zdá se že je potěšena tím že se Lambry rozhodl smlouvat. Mohla ho držet v hrsti. Mohla možná i mnohem více ale rozhodla se pro tuto cestu stejně jako vy. "Pro teď vám budou přiděleny pokoje zde v guildě. Výcvik je samozřejmostí, pokud máte zájem. Zkušení již se zdáte dosti. Alespoň někteří. Za dva měsíce které ztrávítě výcvikem zde již jistě bude mít pan Lambry rodinu a bude tak moci být splněna i další část naší dohody." řekne vám a pak se podívá na Adelain. "Ty ještě nejsi dost zkušená pro vácvik, pokud máš zájem dám ti nějaký úkol, aby ses do toho rychleji dostala, co ty na to?" zeptá se dívky s mírným úsměvem. |
| |
| Lambry se na mě usměje a já se trochu uklidním. Mám zase o něco větší pocit toho že ví co dělá. Nezbývá mi než mu věřit. Planá růže souhlasí s jeho podmínkou ohledně procent čemuž bych nikdy jindy snad ani nevěřil. Nabízí nám střechu nad hlavou a výcvik. Vůbec tomu nemohu věřit. Je to jako sen. V tom bude nějaký háček. Proč mě vlastně všichni neustále přehlížejí? Měl bych se ozvat. Ale copak mohu? Zase řeknu nějakou kravinu a Lambry bude akorát naštvaný. No bezva.. Prostě dokonalý... Nezbývá mi než čekat co bude. Devět měsíců... Ti kněží a jim podobní si jistě nedají pokoj. IOna je teď možná oficiálně naším únoscem ale co když nás vydá? CO když mě prostě zase někam prodá? Já už to nechci absolvovat znovu., říkám si už téměř zničeně. |
| |
| Zklamaně zjišťuji, že nově příchozí udělali dojem, ale na mém výrazu to není nijak znát. Musíš se více snažit, jakmile si tě nebudou vážit, půjdeš zase do háje. Trochu mi to nažene strach a tak se můj pohled na okamžik změní v temný, avšak i to mohlo býti pouze zdání. Ještě větší zklamání pro mě je to, když zjistím, že oba mohou podsotupit vácvik a já mám smůlu. Znovu se na okamžik neovládnu a znovu jako zdání je vidět má strast, avšak znovu nasadím kamennou tvář a přitakám růži. Zatím sedím a nehodlám vstávat. No holka, máš co dohánět, jak vidíš, tihle dva jsou ji milejší než ty..koukej s ítm něco udělat. |
| |
| Uvolním stisk a nakonec naše sevření zanikne. Už si ale nesedám. Dobrá tedy, zítra bych rád začal s výcvikem. Doufám, že zde máte nějaký ten alchymistický koutek. podívám se na Travise. Má otázka je ale jen formální. Jistě že zde mají alchymisty, viděl si někdy zlodějský cech bez jedů a podobných vymožeností. pokárá mne můj vnitřní hlas. |
| |
| "Jistě že. Několik alchymistů napomáhá našemu cechu. Zítra můžete začít výcvik. Bude vás to stát dva zlaté za každého." dodá ještě Planá růže a to už se otevřou dveře od místnosti. "Vy dva tedy můžete jít." ukáže Lambrymu a Travisovi. Travis a Lambry Jakmile opustíte místnost vidíte chodbu, kterou jste byli přivedeni. Ujme se vás nějaký muž, kterého jste doposud neviděli. Ačkoliv takových je tu stále ještě dost. "Poďte za mnou, ukážu vám vaše pelechy." řekne s nehezkým úšklebkem. Pod levým okem má velikou jizvu hizdící jeho tváře. O tomto muži by nikdo neřekl že je hezký. Vede vás chodbami které si je těžké zapamatovat, ale jakmile tu budete delší čas tak to istě zvládnete, až na místo kde je chodba plná dveří po obou stranách a vám otevře dveře číslo 53 a 54. Raději nevědět co se stalo s jejich minulými majiteli... Adelain Když Lambry s Travsiem odejdou. Zůstaneš v místnosti jen ty a růže. "Nemusíš si připadat hloupě." řekne k tobě a přijde blíže. "Tvůj úkl bude velmi specifický. Chci aby ses vydala do města Farth a přivedla Lambryho rodinu. To ale není vše. Zároveň chci abys se pokusila zjistit proč má Filipe tak velký zájem na tom chlapci. Chci o něm vědět všechno, rozumíš?" ptá se ale na tváři má úsměv. Rozhodně to nevypadá že by ti nějak nevěřila nebo tak. |
| |
| Nakonec to vypadá že bude vše dobré. Odcházíme od Plané růže a mě se uleví. Vím že otázka ohledně alchymistů byla přesně mířená protože Lambry se chtěl ujistit že se bduu mít kde cvičit a zdá se že mě nechce tedy nutit abych se stal zlodějem což mě jenom těší. To je paráda. Nekonec nebude tak zle..." usměju se. Hodně se mi nyní ulevilo. Chlápek s jizvou mě sice vyděsí, ale teď když už se zdá že bude všechno v pořádku a že to nakonec přežiju se zdravou kůží tak ja můj pohled na svět úplnějiný. Když nás dovede k pokojům zaujmou mě čísla, ale nechám to raději být. Nechci se zatěžovat chmurnými myšlenkami. "Díky za všechno..." poděkuju Mikovi až ten chlápek odejde chodbou pryč a dá nám naše klíče. "Vážně moc díky..." trochu zrudnu. Vůbec si teď připadám nějak hloupě... |
| |
| Pokynu oběma slečnám při odchodu a vydám se za chlápkem který nás vede. Pelechy, to je teda název pro pokoj pro hosta. Ale jsem tu vlastně jako zajatec. řeknu si. Dojdeme k oněm místům a já počkám, až ten chlap odejde. Travis mi poděkuje. Taky ti děkuju. vzpomenu si na flakónek, ve kterém byl fingovaný super jed. Je na čase trochu si odpočinou a zabydlet se. Uvidíme se u věčeře, nebo oběda, ani nevím kolik je hodin. rozloučím se s ním a zmizím v jednom z pokojů. |
| |
| Lambry mi nakonec taky poděkuje. Jsem docela překvapen že mi poděkoval. Za co mi vlastně děkuje? Jako bych udělal něco jiného než všechno pokazil. Jo lhal jsem a přesvědčil několik stráží o tom že mám v prázdné lahvičce jed, který ani neexistuje, ale to přeci není příliš záslužné, ne? Lambry zajde do pokoje a já nakonec taky. Nezrihl jsem ani odpovědět na to že se setkáme při jídle. Dá se to vlastně tak trochu i očekávat. Vejdu do svého pokoje a zjistím že je to jen poměrně malý pokoj. "No jo no... Já už se toho otroctví asi nikdy nezbavím..." povzdechnu si smutně. Odložím svou tornu a začnu si vybalovat. "Vítej doma Travisi. Jak bylo ve světě? Měl jsi se hezky? A co učení, všechno dobrý?" opakuji slova své matky poté co jsem se vrátil z akademie v Druskaru, hlavním městě království. Je mi smutno a stýská se mi po rodičích, které jsem viděl zemřít. Nejprve šavle otrokářů, pak oheň pohlcující náš dům. Nebyl jsem tam když mě potřebovali. Nedokázal jsem jim pomoci... Lehnu si na postel a začnu brečet. Všechno na mě nějak padlo a já se probírám vším co se od té doby stalo. "Nenávidím zloděje a vrahy. Nenávidím je. Všechny!" skoro křičím. Můj hlas zanikne ve vzlycích, které až po chvíli umlčí hlas vlastních myšlenek. Vlastně to není až tak úplně. Lambry je jiný. Pomohl mi. Záleží mu na mě. sice si vzpomenu na to jak mě v první chvíli chytil a povalil na zem. Na strach, který jsme cítil když na mě ležel a já byl bezbraný. Vzpomenu si na havrana rozpůleného jediným vrhnutím hvězdice a na to jak jsem se ho poté ptal zda by mě zabil, kdybych utekl. Tak nějak mi rozum říká že kdyby se jednou naše cesty zkřížili, nebo kdyby si měl vybrat mezi mnou a svou rodinou, určitě by zvolil svou rodinu místo mě. Uvědomuji si že jsem vlaastně sám a že tento pocit osamnění asi hned tak nezkončí... Nevím jaká je denní doba i když jsme do města přijeli k večeru což si uvědomím o chvíli později. Nakonec se pohroužím do vlastních snů a poddám se spánku. |
| |
| Travis Tvůj pokoj skýtá jednu postel, stůj a židly. Ve stole je šuplík, ale žádnou skříň tu nenajdeš jen něco jako noční stolek. Pak tu máš také věšák na oděvy. Místnost je strohá a působí nevlídným dojmem. I tvůj a Viktorův úkryt v koruně stromu byl přívětivější. Nakonec usínáš zmožen únavou, smutkem a všemy zážitky poslední doby. Lambry Tvůj pokoj skýtá jednu postel, stůj a židly. Ve stole je šuplík, ale žádnou skříň tu nenajdeš jen něco jako noční stolek. Pak tu máš také věšák na oděvy. Místnost je strohá a působí nevlídným dojmem. Ne, že by to muselo nějak vadit, ale je to prostě tak. I ty si uvědomíš že je již večer. Vlastně nastává ta pravá doba všech zlodějů - Noc... |
| |
| Začínám se cítít unavený a posadím se na postel. Pomalu začnu vybalovat věci z torny a alespoň trochu je urovnávat do šuplete. V tento čas jsem doma většinou vycházel ven. Za zábavou. Teď to prostě nejde. zamlouvám svou touhu po tom, projít se po nočních střechách Farthu. Toto město ani pořádně neznám a vydat se někam za "zábavou" by byla čiré hazardování se životem. Nakonec vše uspořádám zhruba tak, jak chci aby to bylo. Zamknu. Svléknu se. Nakonec zalehnu s dýkou pod polštářem. |
| |
| Mrknu na růži a lehce se usměji. "Jistě že rozumím." Naznačím lehkou úklonu. "Jen se chci zeptat, zda jste schopna mi dát o jeho rodině více informací a enbo si je mám zjistit sama. Například kde žijou, co jsou zač a podobně."Optáms e tiše. |
| |
| Adelain "Více informaccí?" zamyslí se a pak s úsměvem dodá. "Jeho otec je hraběcí písař a má dva malé brášky. Všechno jsou to elfové a tak je v lidském městě jistě nalezneš. Vyjeď co nejdříve. Kůň už bude připraven." řekne ti ješ a v tom muž opět otevře dveře do Růžiny pracovny a tím je ti naznačeno že máš odejít. |
| |
| Ukloním se růži a usměji se na muže. Ve dveřích se ještě otočím. "Děkuji vám." Poté se vydám pryč.... Měla bych se s niam nejdříve seznámit. Zařčnu v duchu připravovat plán a shrdě vztyčenou hlaovu se vrátím do úvodní místnosti, plné lidí. Nasadím andělský výraz a odeberu se na cestu... |
| |
| Adelain Vydáš se do hlavní místnosti a pak iven kde u říčního koryta na tebe již čeká tvůj kůň. Žáídné zvláštní vybavení jen jídla máš více. Překontroluješ všechno potřebné a vyjedeš z města ještě před úplným setměním. Vyjedeš jižní branou neboť město Knahk ani jinou nemá a pak jedeš lesem. Je zde šero. Hory na východě odsud nevidíš protože ti je kryjí stromy ale víš že jsou blízké. Není to ani míle od cesty. Kdykoliv se ti může stát že tě přepadnou skřeti nebo jíiná havěť z hor. Jedeš obezřetně až tě noc opravdu zastíní a ty si mussíš najít místo na spaní. Ještě jsi ani nevyjela z lesa... |
| |
| Sejdu lehce z cesty, tak, aby mne z cesty nemohli vidět, kde seskočím z koně a utábořím se. ROzdělám malý oheň z nasbíraného dřeva. Snad zažene všechny šelmy a ty si rozmyslej, enž mě napadnou. Má nálada dosáhne bodu mrazu a já jsem čím dál více smutnější. Proč to vůbec dělám? vždyť stejně..,nikdy s enebudu rovnat tě m sdovum co jsme je měla přivést..nikdy je nedoženu a nikdy nezvládnu ejjich výcvik..ale co jiného mohu dělat? vrátit se do bídy nechci a tenhle úkol chci splnit... Posaídms e u ohně a dále se utápím v děsivým myšlenkách |
| |
| Adelain Uděláš si oheň a to tě trochu zahřeje. Je už pokročilý podzim. Sním přišel dříve než je zvyklé i když teď zrovna nesněží. Dostala jsi teplé přikrývky a dostala jsi jich hodně. Oheň rozehřele jinovatku a zbytky sněhu okolo a ty si pak můžeš ulehnout ke spánku. Ve výsledku máš štěstí. V noci ti bylo chladno, ale pořád ještě je to lepší než spát na ulici mezi odpadky. Když se ráno probudíš mraky jsou zašedlé a vypadá to že ačkoliv ještě nesněží tak asi brzy bude. Lambry Ráno se probudíš ve svém pokoji a na stole máš jen malý list pergamenu. Na pergamenu je psáno: Mistr Zubaté ostří, hlavní místnost. Nic více... Travis Probudíš se ve svém pokoji. Vlastně nevidíš nic zvláštního. Na stole se můžeš všimnout malého pergamenu. Mistr Zubaté ostří, hlavní místnost. Ne, že by ti to dávalo příliš smysl. |
| |
| Probudíms e a ani nejsme rozlámaná, řpeci jen léta strávená na ulici udělala své. Rychle vstanu a složím deky, dohasínající ohniště uhasím a zakryji zbytky a stopy po sobě. No sníh už asi do hromady nedám,a le vypadá to,ž e brzy bude sněžit zase. Podívám s ena temnou oblohu nad sebou a raději naskočím na koňský hřbet, vrátíms e na cestu a yvrazím dále. U pasu máms tále připnutou sovu šavli a možná trochu viděšeně se ohlížím. Musím se snažit! každou chvíli azčne sněžit. Snažíms e popohnat koně do rychlejšího tempa, avšak bezpečného, jelikož by se někde mohlo skrývat i náledí. |
| |
| Sakra! Jaktože mne ten někdo nevzbudil. pokárám své smysli a vstanu z postele. Prohlídnu si pokoj a zkontroluji zda je vše na svém místě. Obléknu se i se vším náčiním a zbraněmi a vyjdu z pokoje, který zamknu, ven. Přisunu ucho ke dveřím Travisova pokoje. Z těch se ozývá ještě tiché chrápání. Nechci ho budit, atak se vydám chodbou, kterou jsme včera přišli někam, abych se zeptal, kde je ta hlavní místnost, ikdyž si myslím, že jsem tam včera už byl. |
| |
| Probuzení mi nedodá zrovna nějak lepší náladu... Snažím se tak nějak co nejvíce přiblížit bdělému stavu. Sotva se obléknu všimnu si pergamenu na mém stole. No to zní jako jméno pro alchymistického mistra. copak vypadám jako zloděj? Mistře kdybyste věděl... A otec se asi obrací v hrobě... pomyslím si smutně. Zmuchlám kousek pergamenu. Vím že se nesmí plýtvat ale je mi to jedno. Samou zlobou kopnu do stolu až si téměř ukopnu palec. Aáá." vykřiknu a chytím se za bolavou nohu. Posadím se na psotel a počkám až mě bolest přejde. "Doufám ež tohle Mike neslyšel..." řeknu a zasměju se. Už si začínám připadat jako hotový blázen. Jakmile už můžu stát vyjdu ve z té své malé cimry a zamknu ji z večí. Pokud Lambryho napotkám na chodbě zkusím u něj zaklepat a pokud nebude uvnitř vydám se do té hlavní místnosti. |
| |
| Adelain Ráno je prostě sychravé, jak jinak to říci... Popoháníš koně jak nejryji to jde kůň tak jede sice rychle ale zase mu musíš dávat přestávky abys jej neuhnala. Za nedlouho vyjedeš z lesa. Než se tak stane máš pocit že jsi sledována. Je to jen kratičký pocit a brzy se vytratí, přesto tam byl. Tak jasný jako by se tě ten někdo snad mohl dotknout. Vyjela jsi z lesa a začalo sněžit. Porazítm jen drobně, ale přesto je to mrazivý sníh, nesený silným větrem. Okolo cesty jsou jen louky a nic nikde extra zvláštního nevidíš. Ne že by snad mělo být co vidět. Tedy alespoň z tvého pohledu. Jedeš po cestě, která tě má někdy později dovést do Farthu. Nevíš jak dlouhá bude cesta ale dá se očekávat že trochu přeci jen ano. Tak dva tři, možná čtyři dny při nepřízni počasí... Náhle na cestě kohosi uvidíš. Jede na koni a je zahalený do kožešiny. Cosi se mu zaleskne na krku, ale než máš možnost si toho více všimnout tak už je u tebe a pokyne ti na pozdrav. Pod kožešinovou kápí sotva můžeš spatřit jeho tvář. Jediné co vidíš jsou vousy. Lambry Cesta do hlavní místnosti kupodivu není až tak složitá a najdeš ji celkem obstojně. Mnoho lidí tam není. Ostatně se nedá čekat nic jiného. Pokud měli v noci nějakou akci co by tu přes den dělali? Jeden muž tam ale je. Stojí poblíž krbu a podívá se tvým směrem až se mu zaleskne v očích. "Mike, Lambry, že?" zeptá se jen a bvydá se k tobě. "Počkáme ještě na vašeho společníka. Nebo trváte na tom že ho budete učit sám až skončíte svůj výcvik?" ta otázka je vlastně spíš jen zdvořilostvní a těžko ji mohl myslet vážně ačkoliv v jeho tváři se vůbec nevyznáš. Travis Když vyjdeš na chodbě je klid. Nikde nikdo. Vydáš se k Lambryxho dveřím ale když zaklepeš nic se neozvalo. Vydáš se do hlavní místnosti ale tobě přeci jen trvá déle než-li ji nalezneš. Když se ti to konečně podaří uvidíš v místnosti jakéhosi muže těžko odhadnutelného vzezření a Lambryho po jeho boku. "Výborně, tak už jsme zde všichni." usměje se Zubaté ostří. Lambry Nějaký čas čekáte, ale asi tak po hodině dovnitř skutečně Travis vchází. Nevypadá až tak úplně probuzeně, ale možná že by se zarudlost jeho očí dala přičíst i něčemu jinému než únavě. "Výborně, tak už jsme zde všichni." usměje se Zubaté ostří. |
| |
| Ano. odpovím na jeho otázku a naznačím malou úklonu. Sleduji výraz jeho obličeje, ale je to jako hledat v mapě, která je napsána cizím jazykem. To zřejmě ne, on je alchymista. podotknu na jeho zdvořilostní otázku, abych ho upozornil na to, že pokud je on mistr zlodějský, tak ho těžko bude učit on sám. Někde tu musí být nějaký alchymista co ho zaučí. Pak vejde i Travis. Usměji se na něj, ale mlčím. Usměv nahrazuje pozdrav. |
| |
| Přidej..tohle musíme nějak dohnat...ten sníh je jen hloupá zdrženlivá překážka..to zvládneme... Zamrazí mne v zádehc a já se prudce otočím... Do háje...mohl by to být někdo z druhého cechu, musím se mu ztratit. Nakonec začne sněžit a já zpomelím koně, zachumláms e do svého oblečení a pokud mi bude zima, zabalíms e ještě do deky. Nyní se snažím nuekázat, jaký mmi ten pocit nahnal strach,a lespoň o tom pronásledovateli vím. To ej slušná výhoda...spatřím nějakého jezdce a tak zpomalím až do kroku, jezdece mě dojede a já ho uctivě podzravím. "ZDravím vás pane." |
| |
| S úlevou vejdu do hlavní místnosti i když o tom že jsem na správném místě se přesvědčím až v okamžiku, kdy Uvidím a poznám Lambryho. Usměje se na mě a mě ten úsměv trochu přeci jen povzbudí. Jo je jiný. Tak to nakonec možná nebude tak zlý... řeknu si a přijdu k nim blíž. "Dobrý den," pozdravím ale hlas mi trochu uvázl a tak raději zavřu ústa než bych pak vypadal jako blbec. Tak nějak čekám na svůj ortel. |
| |
| Adelain "Zdravím slečno, jedu správně do města Knahk?" zeptá se. Můžeš si povšimnout dlouhého meče na zádech a hole u sedla. Ta hůl spíše připomíná samorost než bojovou hůl. Lambry "Alchymista? to je zvláštní... Bylo mi řečeno že se má učit zlodějství, ale dobrá. Pokud si zvolil alcvhymii i tu se může. Jeden z naši ch se ho ujme. Bude v bezpečí." ujistí tě. Lambry a Travis Když Travis vejde a přijde až k Lambrymu a Zubatému ostří tak se na něj mistr podívá zkoumavým pohledem. "Zdravím, tě chlapče. Ty jsi prý alchymista. Inu dobrá. Pokud trváš na své zvolené profesi půjdeš s námi a já tě zavedu k jednomu z našich spřátelených alchymistů, který se tě jistě rád ujme." muž vykouzlí na své tváři přívětivý úsměv, který se ale záhy opět vytratí a jeho tvář je znovu bez výrazu. Pak koukne na Lambryho. "Zatím tě odvedu do cvičny. Mezi lidmi budeme cičit až později. Pak odvedu chlapce a budu se ti věnovat, více..." řekne Lambrymu a vydá se jednou z mnoha chodeb až vás dovede ke dveřím, za nimiž se rozprostírýá snad dokonale vybavená cvična. Je to rozlehlá místnost, dke jsou terče pro střelbu a vrhání nožů, panácci ověšení mnoha zvonečky pro tréning kapsářství, lezecké stěny, od hrubých až po hledké, místo pro trénování skoků z výšky, dokonce na jedné z poliček jsou i rozličné zámky a jiné mechanismy. Zde mistr zanechá Lambryho se slovy: "Zatím si to tu prohlédni přijdu brzy." Travis Dvdeře do cvičny se za Lambrym zavřou a tebe pak mistr vede další z chodeb až naváže na tu kteoru jste včera sešli do podzemí a pak po schodech nahoru až k říčnímu korytu odkud tě pak po městtských ulicích vede k jednomu zapadlému alchymistickému odchodu. Je to takový malý krámek a vývěsní štít je tak rozbitý a zanedbaný že by rozhodně nepřilákal ani to malé množství zákazníků, které by zde v uličce případně mohli být. Když vejdete dovnitř v obchodě naleznete jen jednoho hobita, který vyskočí na nohy a usměje se na vás. "Ale ale copak se děje?" ptá se hobit zubatého ostří. "To je tvůj nový žák. Rozhodnutí z vyšších míst." oznámí mu ten muž a pak odchází. Hobit se nezdá být příliš potěšen ale pak se mu z čista jasnáa rozzáří oči radostí. "Ty jsi Travis, že? Travis Deshain. No jistě jak by ne. Sféry mi pověděli že budeš mým žákem, tak pojď hned se na to vrhneme, ne?" řekne hobit a vrhne se ke dveřím, které za vámi zamkne. Lambry |
| |
| Podíváms e an muže a sladce s eusměji. "Ano jedete. Když pojedete stále po této cestě, nem,ůžete jej minout." Nasadím znovu andělským výraz a přemýšlím co jen může být zač. |
| |
| Vydám se chodbami za mistrem až dojdeme k cvičně. Ještě než se zamnou zavřou dveře pokynu Travisovi na pozdrav. Místnost ve které jsem, je na podzemní dost veliká. Přemýšlím, že bych si na výcvik odložil, ale jelikož při práci budu mít tohle všechno na sobě, bylo by to hloupé. Musím se naučit se svým vybavením pracovat a né bez něj. Procházím si různá místa ke cvičení a chvíli se pozastavím u panáka, který je určen na učení kapsářství. Sleduji systém lanek. Některá nejsou ani vidět. |
| |
| Muž mi řekne že se mě ujme jeden z jejich alchymistů a já teprve poté věnuji Lambrymu jeden velký vděčný úsměv. Já budu alchymista to je skvělý prostě úžasný... tolik štěstí jsem ani nečekal. Pak se vydáme cestou do zlodějské cvičny, kde musíme Lambryho zanechat. "Tak zatím..." řeknu mu a pivzbudivým pohledem mu popřeju hodně štěstí. Nakonec se nechám odvést do zapadlého alchymistického obchůdku. To je divné... Tohle bych si jako místo nezvlolil. říkám si v myšlenkách když se dívám na rozbitý nic neříkající vývěsní štít, který mi jen přitíží. Znovu pocítím úzkost. Já sem si to s tím učením rozmyslel... chce se mi říct, ale nakonec mlčím. Vejdeme dovnitř a tam je jen nějaký hobit. slyšel jsem že hobiti bývají nejlepší alchymisté a tak čekám jak se zachová. Zeptá se co se děje a vypadá že to bere jako nějakou hru. Zubaté ostří muřekne že jsem odteď jeho žákem, ale já nevím jestli je to pro mě zrovna to nejlepší co bych mohl chtít. Nakonec mě osloví jménem s tím že mu o mě pověděli sféry. Jak to že mě zná? Ze sfér? Co všechno mu asi řekli...? úzkostí se div nezadusím. Chtěl bych odejít. Odejít a utíkat pryč. Je mi jedno kam jen pryč od tohohle usměvavého hobita, jehož jednání se mi vůbec nelíbí. "N-no já..." chtěl bych něco namítnout, ale neudělám to. Jen zhluboka polknu. "Ano, mistře..." špitnu a podvolím se. Přeci jen Lambry pro mě hodně riskoval a já nechci překazit jeho snažení, i když mám pocit že něco není v pořádku. |
| |
| Adelain Muž ti pokyne na pozdrav a poděkuji. Nakonec se rozjede směrem, kterým jsi mu ukázala a ty můžeš dále pokračovat v cestě. Nevypadá to ež by se chtělo rozsněžit více než už sněží a tak jedeš dále. Není to nijak příjemná cesta ale zrovna zima ti také není když jsi zachomlaná v dece. Jedeš celý den. Celý den v sedle není nic hezkého obzvlášť pro zadní partie tvého těla. Přeci jen už nemáš ten dřívější tréning. Večer ještě nedojedeš do žádné vesnice. Asi je to tím počasím nemohla jsi jet nijak extra rychle aby si kůň nezlomil nohu. Už se stmívá. Bude třeba se utábořit ale tady nemáš žádný les kde by ses ukryla ani žádné stromy, kde bys vzala dříví na oheň... Lambry Mistr se ti začne věnovat hned jak přijde do učebny. Víceméně se tě zeptá čím chceš začít. Vypadá že se tím tvým výcvikem docela baví. Víceméně strávíš celý první den fyzickým cvičením. Žádná extra zručnost, poud jsi na ní netrval a pokud anio nechal tě si zkusit co jsi si vybral a pak tě beztak uvrtal do rozcvičky a kondičních cvičení. Je to tvrdá dřina. Rozhodně to není takové jako když jsi se učil sám na ulicích. Máš přestávky akorát na jídlo a jinak ti dá pokoj až večer, kdy ti řekne aby sis šel lehnout že zítra budete pokračovat a sejdete se opět zde. Travis Hobit je veselý chlapík a jeho laboratoř v zadu v kránku je velmi dobře vybavená. Téměř k ničemu tě sice nechce pustit ale poté co uspěješ ve zkoušce zručnosti a několika vědomostních zkouškách kdy ti rychle kladl otázky a za každou špatnou odpověď tě říznul nožem. Netrvalo to dlouho a hodně jsi znal ale i tak jsi několika škrábancům nožedm neušel. Ačkoliv si ten hobit ze všeho dělá legraci nejvíce se zdá se baví tím když ti může nějak ublížit. Kupříkladu udržuje v místnosti neustále šero. Není vyjímkou když ti šlápne na nohu nebo do tebe strčí a ty máš pak co dělat abys něco nerozbil. Samozřejmě že ne vždycky se ti to povede. Jídla dostaneš jen poskrovnu a když nastane večer a chtěl bys odejít nechá tě uklidit celou laboratoř, přičemž tě pozoruje svým krhavým pohledem a pak ti řekne abys už přespal u něj že to bude pro tebe lepší než se pokaždé vracet do guildy... |
| |
| Ohlédnus e za mužem... Proč mám pocit,ž e to byl jeho otec, muže kterého mám najít? nechápavě zavrtím hlavou a vyádms e tedy dál. Nechám muže mužem a sleduji cesut před sebou i když s emi muž stále vkrádá do mysli...jako nějaký šílený zážitek ovlivňující celý můj život. |
| |
| Není to pro mě jednoduché. Cítím úzkost když jsem zaveden do laboratoře. Test zručnosti jsem naštěstí zvládl ale otázky ohledně teorie mi dali zabrat. Mé pořezané ruce jsou toho důkazem. "Porč to děláte?" zkusil jsem se ohradit ale dopadlo to jen tak ež jsem dostal nožem další ránu a tak utržil další škrábnutí. Rány mne bolí a pálí. Obzvlášť na rukou jsou velice nepříjemné. šero v místnosti mi jen připomíná sklepení a vyvolává vzpomínky na Redana a Rebecu. Vůbec se nemohu soustředit a když občas něco někam přenáším a hobit do mě schvalně strčí nebo mi šlápne na nohu připadá si úplně zoufalý. Proč tohle dělá? Já to nechci... Prosím ať už to skončí... Nastane večer a já už bych chtěl odejít ale mistr mi řekne že musím nejprve všechno uklidit. Jsem naštvaný a rád bych mu něco řekl, ale nakonec polknu jedovatou poznámku a vrhnu se do úklidu. Zdá se že za dnešek udělal naschál největší nepořádek co šel. V akademii jsem taky musel uklízet laboratoř ale po mě nikdy tolik nepořádku nebylo... A pokud se jedná o to co jsem rozbil... Ano pár křivulí to bylo ale stejně... Když s úklidem skončím jsem už opravdu utahaný. Nemohl jsem si ani omýt rány, které mi zspůsobil a musel jsem se naučit nevnímat tu bolest i když mi to stále nejde. Pak mi hobit řekne že bude lepší abych přespal u něj. Nechci to dělat. Ani trochu nechci a řeknu mu to. "V-víte já... C.-chtěl bych se vrátit do Guildy..." z jeho řeči vyplyne že by to bylo zbytečné a já si uvědomím že zde asi zůstanu do konce výcviku. To ne... Prosím jenom to ne... já to tu nevydržím... říkám si. Půjdu tam kam mě hobit uloží a jamile osamním oddám se pláči. "Odpusť Miku, že sem se choval jako blbec. Teď bych dal cokoliv za utíkání po světě... Prosím... Zachraň mě..." Vím že mě nemůže slyšetz a sám sobě zkrze vzlyky sotva rozumím, ale i tak to říkám. tohle mi připadá jako peklo... |
| |
| Fyzický výcvik. mručím si v mysli. Nikdy jsem moc neposiloval, vše to přišlo nějak samo, když jsem lezl po stěnách a tak. Jsem celý propocený a mám hlad a žízeň. Když to nakonec vydržím jsem rád a na nějaké pokoušení třeba se zvonečkovým panákem nemám ani pomyšlení. Pozdravím mistra a vydám se do jídelny na večeři. Mezi neznámími tvářemi hledám Travise, ale nikde ho nevidím. Po jídle zajdu do pokoje a zaklapu na jeho dveře. Nikde nic. Třeba má ještě vícvik, přesvedčí mne má únava a já zapadnu do svého pokoje, kde skoro okamžitě usnu. |
| |
| Adelain Přenocuješ a dá se říci že celá tvá cesta trvající čtyři dny do města Farth proběhne bez komplikací. Zastavíš se po cestě ve dvou vesnicích a až na neklidné počasí bude klid všude. Město Farth tě příliš neuvítá ale nemohla jsi čekat nic jiného. Stráže tě ale nechají projet a nevšimneš si ničeho zvláštního. Prostě takové obyčejné město. Není tak Velké jako Knahk, ale rozhodně je útulnější... Lidí na ulicích moc nevidíš. Přeci jen je poměrně zima. Stráže tu chodí ale neni jich zas tak moc. Lambry Výcvik je náročný. Už druhý den dostaneš cviky, které musíš opakovat každý den. Když se Budeš ptát na Travise mistr ti odpoví zcela bez zabarvení hlasu. "Pokud je mi známo do guildy se nevrátil. Nikdo ho od začátku výcviku neviděl opustit alchymistický obchod a dílnu svého mistra." Pak začneš cvičit šplh a zručnost. Tak nějak se ti střídá cvičení výdrže s tou zručností. Svičíte i běh na krátké tratě, to pro akceleraci, kdy bylo potřeba utíkat. Travis V porovnáním s tvým výcvikem je i vojna jenom dětská hra. IO přes den jsi nuce být v šeru. Cvičís, ale i sebenší chyba znanená že tě tvůj mistr poraní. Už ani zdaleka nepoužívá svůj vlídný tón hlasu. V očích se mu leskne krutost, když ti na noc nasazuje okovy na nohy jako bys byl doopravdy otrokem a nebo dokonce jeho otrokem. Mluvit nesmíš. Jen když jsi tázán. Už první noc kdy jsi si povídal sám pro sebe a vlastně tak žádal Lambryho o pomoc, přesto že přijít nemohl, na tebe vylil vědro studené vody. Pokoj máš svůj, ale zamykat se nemůžeš. Veškeré tvé vybavení co jsi si přivezl má tcvůj mistr uzamčené kdesi v trezoru. Svůj volný čas i když se nedá říct ež nějaký máš musíš věnovat učení. Pokud to neuděláš hobit tě připoutá k posteli a baví se tím že otevírá tvé staré rány na rukou případně ti vyřezává do těla nějaké ornamenty. I když se snažíš vzpírat má hobit jaksi nepřirozenou sílu a vždycky tě přepere... |
| |
| Vstoupím do města a rozhlédnus e kolem. Vypadá to tu pěkně..zajímalo by mě, jeslti tu je i nějaký cech. Zamyslím se a nakonec seskočím z koně. Rozejdu se k nejbližším strážím. "Přeji vám hezký den..hledám hraběcího písaře, nesu mu důležitý vzkaz. Mohli by jste mi ukázat, kde ho najdu?" Znovus e snaížm využít svého charismatu a andělské tváře. |
| |
| Snažím se to vydržet ale bolest je téměř nesnesitelná. Křičím tou bolestí a hobit se v tom vyžívá. Vůbec nerozumím tomu o co se snaží nechápu proč mi ubližuje. Když jeho týrání skončí tak jen pro to aby druhého dne zase začalo jinou formou. Nevíce mě štve že nesmím mluvit když chci. Disciplína je jistě důležitá ale tohle už je příliš. Úplně cítím jak se přestávám umět smát. Každý den přináší jen další bolest a smutek. Copak Lam,bry nemá čas aby přišel? Není mu divné že tam nejsem? Je snad jeho výcvik také takový? Co když už je mrtvý... co když nemůže přijít? Zoufalství se mi vkrádá pod kůži ještě více než kdy předtím. Rád bych se pokusil o útěk ale nemám přiliš jak Hobit jako by měl oči a uši všude. Ostatně pokud je theurg bude vědět dopředu kdy a jak se o útěk pokusím... uvědomím si že veškeré moje snažení bude zbytečné. Celý život se zdá být zbytečný. Já chci umřít... Prosím nechte mě umřít... říkám si ale nedovolím si promluvit. Ornamenty, kterým netrozumím mám vyryté na těle a všechno mě bolí. Snažím se opakovat si látku ale nedokážu se soustředit. Pláču už po večerech raději jen tiše. Nechci aby věděl že jsem slabý. Už nepochybuji o tom že doopravdy jsem i když bych nechtěl být. chtěl bych být silný jako Lambry ale nejsem a bojím se že nikdy nebudu dost silný. Představa dvou měsíců výcviku mi nahání strach a já se bojím každého dalšího dne... |
| |
| Adelain Strážce si tě změří pohledem ale pak se na tebe podívá dost zálibně jako by pohledem zkoumal kvality tvého těla. "Jděte na náměstí do paláce, slečno, tam se na něj zeptejte..." odpoví ti a nechá tě jít... |
| |
| Když se dovím, kde Travis údajně je, jsem spokojen. Rozhodnu se tam zajít v neděli, kdy bych měl mít volno, jak doufám. Zatím mne výcvik po fyzické stránce dost ničí, ale cviky dělám s pílí, jelikož v boji mi nějaký švindl bude k ničemu. Jedině před bojem - vzpomenu si na Travise. |
| |
| Mile se na strážce usměji. "Děkuji vám pane." Ukážu sůvj zářivý chrup a hluboce se ukloním. Poté nasednu zpět na hřbet koně, úsměvem se rozloučím a pomalu (krokem se vydám na náměstí, kde se zastavím a rozhlédnu..poté zkusím odhadnout palác (což yb nemělo být vůbec těžké) a nakonec se vydám k němu... |
| |
| Adelain skutečně není tak těžké najít palác. Je to honosný zámek na náměstí obehnaný hradbami. Když přijedeš k bráně na nádvoří stráže tě zastaví. "Kdo jste a co chcete?" zeptá se tě jeden z nich nevrlým hlasem i když se nezdá že by to myslel až tak úplně vážně s tou svou nevrlostí zdá se že se mu líbíš i dkyž jsi ještě nepotkala muže který by si tě tak neprohlížel. Tedy vyjma Travise, Lambryho a toho podivného muže, který se tě ptal na cestu do Knahku. |
| |
| Seskočím ze hřbetu koně a opatrně hcyntu uzdu. "Hleádm písaře, nesu mu důležitý vzkaz." Znovu ukážu sůvj zářivý chrup a pohladím koně po hebkých noizdrách. |
| |
| Adelain Stráže tě si tě řádně prohlédnou. "No dobrá," řekne jeden z nich a kývne na jednoho ze sluhů který zrovna šel přes dvůr. Ten přijde a tázavě se podívá na tebe i na strážné. "Jde za písařem, odveď ji k němu." řekne strážný a sluha přikývne. Podívá se na tebe a pak kývne rukou že jej můžeš následovat. "Pojďte madam." řekne ti a vede tě přímo do paláce. Je to hezký dům, ale zdaleka se nepodobá hradu kde jsi vyrůstala. Ten byl totiž stavěn původně dost účelově a hlavně byl připravený na obranu totento sice je, ale o hodně méně. Procházíš chodbami plnými gobelínů, obrazů a jiných výstavních předmětů, někde dokonce i zbraní, až tě sluha zevede ke dveřím písařovi pracovny, kde zaklepe. "Dále," ozve se zevnitř a slyšíšš šustění pergamenu. Nakonec sluha otevře dveře a oznámí. "Máte, návštěvu, pane..." Poté se sluha vytratí a nechá tě vejít. Když vejdeš uvidíš stůl, na stole stoh pergamenů, mnoho polic a za stolem sedí elfí muž, který je Lambrymu trochu podobný i když se zdá být starší, pokud můžeš soudit elfí tvář. "Přejete si slečno?" zeptá se tě, když si tě nejprve změří zkoumavým pohledem, který nepřipouští žádnou mýlku. |
| |
| Walden R'dor. Malá osada čítající 200 lidí mezi městem Knahk a další vesnicí už o něco větší jménam Dogan. Osada, kterou nedávno projela jakási dívka na koni. Zastavila se ve zdejším hostinci kde přenocovala, ale poté se vydala na cestu dál. Ty se svým vlčím přítelem obcházíš coby začínající hraničář okolí. Nikdy jsi se nevzdálil příliš daleko. Neměl jsi důvod. Nemáš rád svého nevlastního otce, ale matku ano. Nemohl jsi jen tak někam odejít a zmizet. Poslední čas byl ale velice hektický. Tvůj nevlastní otec někam zmizel a tvá matka byla smutná. Ačkoliv je to bezpáteřní chlap ona ho miluje. Po smrti tvého ptravého otce se zamilovala právě do něj. Kováře, který vůbec nemá pojem o slově čest. Kováře, který záhadně zmizel z vaší vesnice. Je to už necelý týden. Aby kovárna nestála převzal ji po něm jeho bratr. To už je silný a hlavně čestný muž, který by nikoho neošidil ani nepodvedl. Nikdy neměl svého bratra rád, ale kovářské řemeslo ano a tak aby nezahálelo rozhodl se převzít kovárnu po svém bratrvi. Ty jsi se zastavil doma. Už dlouho jsi tu nebyl .Občas jsi stál na obzoru a hleděl k domovu když se tvá matka dívala aby věděla že jsi v bezpečí a vpořádku, ale teď jsi vkročil po dlouhé době do své rodné vesnice. Slyšel jsi co se stalo ale trvalo ti než jsi se odhodlal přijít. Nyní už jsi ale zde a nemůžeš jen tak odejít a vycouvat. Přijdeš až ke dveřím svého rodného domu a ze dveří se ti vrhne matka kolem krku. "Ach, Waldene, kdes byl synku... Tolik jsi mi chyběl..." začne svou přecitlivělou řeč. Vejdeš dovnitř a ona těš usadí a nabídne ti polévku a teplý čaj. Tvůj vlčí přítel (jméno mu dej sám) vešel s tebou dovnitř. Měl jsi možnost ho už i něco naučit a je ti věrným společníkem. Nyní když se posadíš k jídlu a sleduješ smutnou tvář své matky si ti vlček lehne k nohám. |
| |
 | Jsem velmi nervozní ačkoli to na sobě nedávám znát a po chvily pozorování matky u stolu se nadechnu a promluvím k matce.Vidím že něco není v pořádku mami, ale já musel odejít nemohl jsem vydržet svého nevlastního otce. Zamyslím se kde ale je když šel jsem kolem kovárny a on tam nebyl byl tam pouze otce bratr. Jak je to možné pomyslím si. Podívám se na neklidného přítele Greye Už to nebude trvat dlouho za okamžik půjdeme uklidni se. řeknu šeptem vlčkovi. V duchu pomyslím snad se můj otec někde neztratil nebo nedostal zase nějaký nápad někde mě hledat příroda je plná nebezpečí a on je pouze slaboch a každy problem řeší násilým. |
| |
| Walden Tvá matka si povzdechne ale když na tebe upře své kaštanové oči topící se v slzách které nestékají po jejích tvářích, usměje se. "Waldene..." osloví těš a vezme jednu tvou ruku do svých. "Mám tě ráda. Jsi můj jediný syn. Jediná moje památka na Willafrana, tvého pravého otce. Mám tě ráda a chyběl jsi mi. Vím že jsi Oskara nemohl vystát a on tebe taky. ani nevíš jak moc mi to ubližovalo a když jsi pak odešel..." odmlčí se a sklopí pohled. "Teď ale odešel Osakr. Nevím kam šel. Prostě tu najednou nebyl. Ráno jsem se probudila a byl pryč. Nezanechal žádný vzkaz... Vůbec žádný." přestane mluvit a znovu se ti podívá do očí. Tentokrtá už nedokáže zadržet svůj láč. Vidíš jak jí v jakémsi němém zoufalství stékají slzy jedna za druhou. Pak tvá matka vstane slzy si setře z tváře a vezme tvůj již prázdný talíř aby ho mohla umýt a odnese ho na kredenc. "Zůstaneš už doma? " zeptá se tě ale vzhledem k tvým předchozím slovům, která jsi pronesl k vlkovi je to vlastně zbytečná otázka a zdá se že to ví i ona. "Kdybys... Kdybys ho někde potkal, Waldene, slib mi že ho pošleš domů..." zaprosí ještě a podívá se na tebe. Ve tváři má smutek, zoufalství ale i jakési smíření a odevzdanost. |
| |
| Nemohu se na utrápenou matku dívat trhá mi srde její žal ze stráty milovaného Oskara.Najdu ho Vyřknu z ust potichu. Zvednu se ze židle a jdu k matce které do ucha pošeptám Najdu otce živyl mě miluješ ho i když já ne možná si i zaslouží záchranu. a pak třeba se umoudří a pochopí. Umlknu skloním hlavu otočím se na patách a rázným krokem výjdu směrem ke dveřím na zápraží. Opřu se o zábradlí a koukám na tichou podzimní krajinu poslouchám ticho. a přemyšlím kudy ted. Počkat mám vlčka. Co ho zkusit vystopovat pomocí vlčka. Ale co když už bude tak daleko že to vlček nedokáže Pohladím Greye a skloním hlavu a bezhybně přemyšlím dále. |
| |
| Walden Z kovárny se ozývají rány kladivem a z hostince obyčejné opilecké hádky. na ulici ndení vidět moc lidí,. Asi tak dva sousedi se zrovna o něčem dohadují jinak jsou lidé doma a jeli do lesa či dělají poslední podzimní zahradnické práce. Stojíš opřený o plot a těžko říct co dělat. Nevíš kde začít a vůbec ti to moc nejde do hlavy. Jako by se svět kolem tebe zbláznil. "Ahoj, Waldene ty ses vrátil?" osloví tě děvče zhruba tvého věku. Je to mladá plavovlasá žena která se jmenuje Jane. "Všichni mysleli že už se nevrátíš a někteří říkali že jsi umřel. To je hezý pejsek jakpak se jmenuje?" zeptá se tě a skloní se k vlčkovi, který na ni nedůvěřivě kouká a pak i trochu zavrčí až dívka stáhe ruku zpět a raději se postaví. Vypadá to že si hlazení tvého společníka rozmyslela. |
| |
| Vstoupím dovnitř a hluboce se ukloním. "Zdraívm vás pane...nesu zprávy o vašem synovi, rád ybs e s vámis etkal a poslal mne, abych vás i vaši paní pozvala na návštěvu, rád by se s vá mi setkal, avšak neodkladné rpacovní záležitosti nedovolují, aby odjel." Mile se na muže usměji a doufám, že mi uvěří, vlastně ani nelžu, tedy až na to, že mě neposlal lambry, nýbrž růže. |
| |
| Ano vrátil ale ne na dlouho. Otočím se od slečný která na mě mluví. Vemu Greye zajdu za matkou říct ji že jdu ke kovárně Matko jdu se podívat za otcovým bratrem do kovárny zjistit zda- li newí něco o Oskarovi. Jdu pomalu a nejistě nevěděl jsem co mohu od lidí čekat. Jestli to nebude vědět ani jeho bratr tak už newím kdo a budu se muset vydat podle instinktu a výjdu do nejblyžšího lesa kde by mohl být. Říkám si v duchu a myslím při tom na matku. Jak je zoufalá a ztrápená tím bezcitným kovářem. |
| |
| Adelain Jakmile jsi se zmínila o Lambrym Muž vstal. "Takže on opravdu dostal práci od hraběcího rádce? To je výborné. Ne že bych snad svému synovi nevěřil ale je takový tajnůstkář a že nás zve na návštěvu? to je ohromné. Rádi přijedeme. Kam se máme dostavit, slečno...?" ponechá svou větu neukončenou aby tě přiměl představit se. Walden Když zajdeš dovnitř Jane si zase půjde po svých. Vyjdeš ven a zamíříš do kovárny kde nalezneš Oskarova bratra Troje, který právě jakýsi výkovek dává chladit do sudu s vodou. Ze sudu vyjde pára a ty uslyšíš zasyčení jak se rozžhavené železo setkalo s téměř ledovou vodou. "Potřebuješ něco?" zeptá se tě s úsměvem. Doonce se zdá že není ani překvapen tvým návratem. Dívá se na tebe vlídným pohledem a vypadá to že tě má svým způsobem i rád. |
| |
| Ukloním se před bratrem sundám z hlavý kápi otřepu si hlavu a začnu. Vím že ani jeden z nás Oskara nemusíme ale matka. a skloním hlavu a jsem ticho. poté se nadechnu a zase mluvím je velmi smutná protže oskar se stratil a ona mě požádala ho najít prosím tě řekni mi newíš kde by Oskar mohl být nenechal zde jedinou stopu a tak nenašel si aspon neco čeho se chytit v kovárně. Když domluvím čekám na odpověd a doufám že něco ví nebo že mi dá něco čeho se chytit. |
| |
| Walden Troj se na tebe podívá a vyndá čerstvě ukovanou podkovu ze sudu. "Inu, Waldene..." zamyslí se a nechá podkovu spadnout na pracovní stůl, kde začne kontrolovat její rozměry a kvalitu. "Nevím co se mohlo stát. Je rpavda že večer před jeho zmizením jsme spolu mluvili. Měli sjme nějakou hádku. Chtěl půjčit peníze. Osobně si myslím že někomu dlužil a neměl na zaplacení." vysloví svou doměnku a pak opět vzhlédne od podkovi, kterou ti posléze podá. "Na... Taj e pokažená a tobě možná přinese štěstí." usměje se na tebe vlídným úsměvem. V očích mu hrjaí jiskřičky potěšení a radosti. Tváří se teď jako malé dítě chlubící se svou prací a nebo otec obdarovávající svého syna. |
| |
| Děkuji za dar je opravdu krásná ale k čemu mi bude je hodně na krku ji nosit nebudu, ale nechám si ji. Dívám se Trojovi do očí vlčík pomalu usíná ve vytopené místnosti. Víš já asi budu muset jít slíbil jsem matce že ho najdu děkuji za informace. A měj se fajn opatruj se. Pomalu se otáčím ale vidím něco divného v joho očích. Že ty si mi neřekl vše řeknu si pouze v duchu a odcházím s vlčíkem ven. Co ted?? ptám se sám sebe snad vyskoušet štěstí a rozejít se někam pryč do krajiny do lesů a vyhledat někde otce. Skloním se k vlčkovi a koukám mu do jeho očí. Postavím se lehce si poskočím a přímo přede mnou na jihozápad je vidět les Jdeme tam pojd Grey žijou tam zvířata mohl by tam otec lovit zvěř na kůži a pak je prodat to je první možnost jak si vydělat na dluh který nejspíše někde má. |
| |
| Walden Vydáš se do lesa. Dohled není to správné slovo ale je pravda že při dobré vidítelnosti je na sever od vesnice les. Údajně hraniční les s elfím královstvím. Vyal jsi se tím směrem ale cesta ti potrvá tak den a kousek. Je odpoledne takže to tam dojdeš nejdříve zítra k večeru. Grey jde samozřejmě s tebou. Míříš do lesa i když když se nad tím zamyslíš musí ti dojít že Oskar je kovář a tedy to poslední co bude umět je lovení zvířat. Ostatně kovářské řemeslo je taky dost výdělečné. komu by asi co musel dlužit aby si na to svou prací nevydělal? A lov zvířat na kůže by ho rozhodně nezachránil. Jestli přeci jen nebude lepší hledat někde mezi lidmi, třeba se vydat do města, kde mohl hledat lepší místo pro svou kovárnu nebo tak... Ale je to samozřejmě jen na tobě... |
| |
| Mile se na muže usměji. "Říkají mi Adelain. Požádal mne, abych vás doprovodila. Pokud vámt edy má přítomnost nebude nepříjemná." Znovu se ukloním. |
| |
| Adelain Ne, jsitě že ne. Budeme rádi. Ovšem... Nejdříve zítra, ano? Víte co? Počkejte chvilku stejně již za chvíli končím s prací a pak... Půjdte k nám domů. Zvu vás. Zítrabychom vyrazili. Tedy pokdu to pan hrabě dovolí..." řekne ti písař a pak se vydá směrem ze dveří přičemž musí projít kolem tebe. "Počkejte zde, slečno Adelain, brzy se vrítm." řekne ti a pak vyjde na chodbu. Jsi sama v místnosti, kde je stůl se stohem pergamenů a mnohé police s dalšími pergameny. Vypadá to že Lambryho otec je velice zaměstnaný muž a že i svou práci odvádí dobře. |
| |
| Spokojeně s eusměji. "Teď vymyslet, jak tam dostat jeho dva bratry." Zašeptám sv myšlenky avšak ta itiše, že jim nikdo nemůže rozumět, kromě mě. VEsele se rozhlédnu kolem sebe a se spokojením zjišťuji,ž e jsme se určitě nespletla. |
| |
| Adelain Dá se říct že čekáš docela dlouho. Na chodbě občas někdo chodí, ale dovnitř vejde až opět sám písař asi o půl hodiny později. "Tak je vše vyřízeno, slečno Adelain. Prosím pojďte se mnou, rád s vámi pohovořím." řekne a podrží ti otevřené dveře. Jakmile vyjdete ven z paláce zjistíš že tvůj kůň stále čeká na nádvoří. Vezmeš ho za uzdu a pak spolůu jdete městem. Doteď jdete tak nějak tiše ale teď k tobě onen muž promluví. "Smím se zeptat odkud vlastně znáte mého syna? Víte Mike, nikdy nevypadal že by se chtěl vázat na nějaké děvče, natož ještě lidské..." řekne terochu rozpačitě pak ale hned změní trochu téma. "Předpokládám že spolu pracujete, že? Jakou práci vykonáváte? A jakou vykonává Mike? Má dobrou práci?" ptá se tě. To už ale přicházíte k takovému docela obyčejnémui domu, kde muž otevře dveře a vchází dovnitř. Ponechá ti otevřené dveře. Není třeba popisovat jak to uvnitř vypadá. Rodina si zjevnmě nežije špatně. Zdá se že by si mohli dovolit i větší luxus než mají, ale zdá se že jim to taklhe vyhovuje. V kuchyni se muž pozdraví se svou ženou. Je to taktéž elfka a je velice pěkná. V kuchyni sedí dva malí kluci. Přirovnání na lidský věk bys odhadla že jim může být tak pět let. Zrovna se krmí a vypadají jako dvojčata. Žena se na tebe tázavě podívá a muž jí vysvětlí kdo jsi a jaké zprávy jsi jim přinesla. Uvítá tě tedy i paní domu a nabídne ti jídlo a pití s tím že hned zítra se tedy sbalí a pojedou syna navštívit. |
| |
| Vesele se usměji na muže a vyjdu s ním ven. "Víte, Mike pracuje společně s mou paní. Jsme u nich nová a tka tenhle úkol, přivést váženého pána rodinu, je něco jako zkouška rpo mě. Moc o nich nevím, ale vím, že jsou váženými občany našeho města." Znovu se vesele a bezstarostně usměji. Doufám,ž e se nebude již moc ptát. Více raději se snažím již mlčet, abyhc neřekla nějakou hloupost a tak vkročím i do jejich domu. Hluboce se ukloním jeho paní i jeho dovum synům. "Vážená paní, těší mě, že vás poznávám. Jmenuji se Adelain." S díky přijmu něco k pití a ochutnám i jídlo, nechci totiž urazit. "Ano, vážený pan se na vás již těší." Usměji se znovu. |
| |
| Adelain Žena se pak ptá svého muže. " A co tvá práce, drahý?" Muž odpovídá: "Všem jsem domluvil, lásko, bude to v pořádku. Navštívíme Mika, když už se dostal takhle daleko a pak se zase vrátíme. Dostal jsem týden volna to by na cestu mělo stačit, ne?" pohledem se obrátí k tobě. Sama jsi sem jela čtyři dny, ale kdyby bylo nyní lepší počasí tak by se to dalo stihnout za tři a také záleží na tom jak bude rodina připravena cestovat. OVšem pokud se nepleteš není plánován jejich návrat zde. Osttaně je svým způsobem zázrak ež jsi je našla a že se ti doposud nikdo nesnažil zabránit v tom abys je odvedla. A co teprve druhá část tvého úkolu, kdy se máš pokusit zjistit co nejvíce o Travisovi a o tom proč ho Filipe tak chce učit na zloděje. Z tvých myšlenek tě probere až optání paní domu. "Slečno Adelain, pokdu byste se neurazila rádi bychom abyste byla dnes naším hostem a přespala zde." ptá se tě s úsměvem. |
| |
| Jsem zvědavá, jak tohle vše dopadne..čtři dny jsems em jela já..no jejich návratu nebude potřeba, takže to stihnou. Při zmínce o čase se na písaře jen veslee usměji. Ale proč na Mikovi tak záleží? Jak to ale mohu vůbec zjistit? Budu ho muset vyzpovídat sama. V tom mě z přemýšlení vytrhne ona žena. Trochu se zarazím a je vidět, že hodně přemýšlím. "Děkuji vám za nabídku. Budu poctěna, dkyž mne necháte přespat zde, alespoň nebudu muset hledat nějaký nocleh. Znovu se vesele usměji. |
| |
| Adelain Nakonec tedy svolíš že přespíš. Rodiče tě uloží do pokoje svého nejstaršího syna který jediný je nyní pryč. Nenajdeš zde nic zvláštního ani podezřelého. Ve skříni je nějaké šatstvo postel je čistě ustlaná. 6ádné zbytečnosti. Najdeš v šuplíku nějaké pergameny je zde polička s různými i vzácnými druhy alkoholu. Najdeš tu docela pěknou láhev od Whisky, ale je prázdná. Máš tak nějak celé odpoledne které se mžůeš věnovat čemu chceš rodina se doel balí a připravuje vše na zítřejší cestu. Hlasy Lambryho malých brášků slyšíš zcela zřetelně i sem nahoru, ale naštěstí nejsou přímo rušivé. |
| |
| Usadím se unaveně na postel a dlouze zívnu. Proč nevyužijí vého psotavení? Můžou mít takového luxusu a nevyužijí toho? to enní možné, musejí to nějak udlat přeci... Prohledám pokoj a zklamaně zjišťuji,ž e se nic moc nedozvím. Chvíli odpočívám a poté sejdu dolů k paní domu. Usměvavě ji pozdravím. "Mohu vám s čímkoliv pomoci?" Nabídnu ji a vesele se usměji. |
| |
| Adelain "Není třeba, slečno. Odpočiňte si, musíte být po cestě unavená." odpoví ti také s úsměvem. Lambryho bratři se zrovna honí po pokoji a pokřikují něco v elfštině, čemu nerozumíš. Písař sedí v pokoji na gauči a zrovna čte knihu, když mu jeden z malých klukůšlápne na nohu. "To se dělá?" zeptá se ho otec přísně pak se ale jeho tvář rozzáří úsměvem odloží knihu a jde si s chlapci hrát. Už bude večer. Pomalu ale jistě se den chýlí ke konci... |
| |
| Chystáms e odpovědět, ale vyruší mě křik dvojčat. Muž si s nimi jde nakonec hrát a jás e znovu neubráním úsměvu. "Spát se má v noci. Kdyby jste cokoliv potřebovala, bude mi ctí vám pomoci." Naznačím úklonu a mile se usměji. Musím zjistit co je jejich syn zač. |
| |
| Adelain Nakonec tedy odejdeš. Žena ti ještě popřeje dobrou noc a ty když vyjdeš nahoru osamníš v pokoji, který patříval Lambrymu. Je to vlastně docela útulná ložnice. nic moc nóbl ale je tu cítit hřejivé teplo domova, které si ty už ani nepamatuješ. Nakonec se venku úplně setmí... (pokud půjdeš spát tak hod na odolnost K10) |
| |
| MH: hod:9 Ulehnu tedy na postel a spokojeně si složím ruce pod hlavu. (samozřjemě se předtím převléknu). Zanču vzpomínat, tvář mého otce s emi pomalu vytratila z mysli a tka jen matně vzpomínám. Otče...rpoč si to tehdy udělal? Mohli jsme žít v klidu..možná by stálo za to se za vámi podívat, jaks e vám vede..co mí sourozenci...ach jo...kdybych to tak vše mohla vrátit.... V očích se mi objeví slzy a já tak pomalu usínám. |
| |
| Adelain Nakonec usínáš a podlouhé cestě jsi unavená takže spíš jako zabitá. Zatím jenom jako. Spíš tak tvrdě že tě nevzbudilo, když se kdosi vkradl do tvého pokoje. Dokonce ani když tě spoutával. Nyní jsi se ale probudila. Otevřeš oči do tmy a vidíš jen obrys jakési postavy, které nevydíš do tváře. Máš spoutané ruce i nohy. Onen člověk ti přiloží prst k ústům. "Tiše, slečno, nebo bych vám musel dát i roubík. Chci zná jedinou věc. Buď mi odpovíš hned tady a teď a nebo tě omráčí, odnesu jinam a tam to z tebe dostaneme takže co si vybereš?" ptá se tě naprosto vyrovnaným hlasem, který zní téměř laškovně a mile. Vypadá to ež se tím ten člověk docela i baví. |
| |
| Legračně a roztomile vytáhnu obočí nahoru a zkusím si nenápadně trohcu uvolnit ruce. "Kdo jste, A co chcete vědětz?" Zašeptám tak, aby nebyla šance, že to někdo jiný uslyší. Můj hlas zní také torhcu alškovně a tvářím se jako ten největší anděl na světě. |
| |
| Adelain (hod K10 na obratnost) Muž se na tebe usměje ale ten úsměv ty sotva postřehneš. "Znáš toho kterému mezi zloději říkají Lambry. Vidělas jeho i chlapce, který byl sním, je to tak?" zeptá se tě stejně tiše pevným hlasem. "Dojeli do Knahku, že? Kde je Planá růže ukrývá? Znáš to místo? Chceme ho vědět." ptá se dál a podotkne nakonec že to chtějí vědět. Zdá se ale že je tu sám. "Vydej nám je a vše bude v pořádku..." řekne opět s úsměvem tím laškovným tónem jako předtím. |
| |
| Na muže se ještě zářivěji usměji, ale poté se trochu zamračíma je vidět, že přemýšlím. "Lambry?...to jméno nevím.....nic mi to neříká...a kde se skrývá Růže? Jak to mám vědět?" Zatvářím se jako naprostý anděl. "Viděla jsme se s ní jednou a je to již docela dlouho. Myslíte, že budu hned vědět vše?" Lehce se zamračím a poté sladce usměji.(Jednoduše zkouším své charisma) |
| |
| Adelain Snažíš se nanápadně rozvázat svá pouta ale nejde ti to. Jsou pevně utažená. Pokoušíš se získat jeho důvěru a přesvědčit jej o tom že nic nevíš a že jsi v tom vlastně úplně nevinně, ale muže js zdá se nepřesvědčila. "Ale no tak... Poslala tě abys přivedla tyhle lidi. Jsou to Lambryho rodiče a docela věrohodně jsi jim namluvila že tě poslal on. Víme že jeho i mladého Deshaina Planá růže ukrývá. Tebe poslala pro jeho rodinu, že?" ptá se tě ještě jednou. |
| |
| Překvapeně se na něj podívám. "Kdo ví." Pokrčím naprosto klidně a dost laškovně rameny. |
| |
| Adelain Muž se zatváří jako by právě spolkl něco kyselého a odměřeným hlasem řekne jen. "Jak chceš." Načeš ti dá roubík do pusy a převáže šátkem. "Když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém!" Vezme tě a přehodí si tě přes rameno, přečemž dojde k otevřenému oknu kudy dovnitř proudí studený noční vzduch a kde má opřený žebřík, po kterém s tebou sleze. Jeho komplic, který čekal dole žebřík vezme a odloží ho ke zdi domu, načež ten co tě nese začne ve stínech města sprintovat k jakémusi domu, kde zaklepe jakýsi zřejmě domluvený signál a pak tě pronese domem. Vidíě tam ještě někoho ale krom toho že je to velice silný muž nevidíš nic moc. Muž tě snáčí do sklepa a když tě položí na podlahu otočí se na toho druhého, který zde již byl. "Bude to muset být po zlém." konstatuje jen a v tom tě ten druhý muž uchopí, posadí na židli pak zaburácí, "Tedde!" přicupitá kluk, který je ještě mírně tlustší než bývají chlapci, ale může mu být tak patnáct let. Tento chlapec přiběhne i s lucernou. Má hnědé vlasy a hnědé oči. Muž, který se tě teĎ ujal má tvrdou hranatou tvář a vlasy i vousy u něj připomínají spíše štětiny. Taky dost nehezky smrdí. Skoro by se to dalo přirovnat k hřbitovnímu pachu. Ten který tě přinesl má černé vlasy a modré oči. Zdá se to být jízlivý muž kolem pětadvaceti let. Ten silák ti rozpoutá ruce a snáže ti je za židlý. I když se můžeš snažit vzpírat nebdue ti to nci platné. Je o dost dilnější. Jakmile tě spoutá za zády a připoutá k židli ten černovlasý co se tě již jednou ptal se zeptá znovu. "Tedy nepovíš, kde Planá růže ukrývá Lambryho a Deshaina?" při té otázce se na jeho tváři objeví škleb hodný upíra. |
| |
| Pokusíms e bránit,a le muž mě stejně snese po žebříku a unese kamsi pryč. Najednous e ocitám na židli a smaa neívm co se to děje. Najednousje kolem plno lidí a já už ani nevím kdo jsem. Překvapeně si všechny prohlédnu. Na něco se mě ptají ale já nedokážu odpovědět, jen něco zamručím, jelikož mám stále ještě roubík v ústech. |
| |
| Adelain Když cosi zahuhňáš tak si všimnou že ti zapomněli uvlonit roubík z úst a tak to změní. Svalnatý muž rozváže šátek, který máš kolem úst a vyndá ti z nich ten hadr, který černovlasý muž použil jako roubík. Nyní jsou tvá ústa volná a ty můžeš opět volně dýchat. Když se rozhlédneš vidíš že jsi ve sklepní místnosti. Nejsou tu žádná okna a vedou sem jediné kovové dveře, které nyní chlapec jménem Tedd na jehož nohou vidíš řetězy otroků, zavře. Když tak učiní všimneš si že na tebe hledí dost prosebně. Oproti tomu zbylí dva muži vyrovnaně, chladně a odhodlaně. "Tak?" ptá se znovu muž s černými vlasy. Ten svalovec zatím dojde do rohu místnosti, kde si můžeš všimnout stolu s různým náčiním od klešní, drátů, jehel až po pilu palečnice a jiné mučící nástroje, malých velikostí. |
| |
| Idhdlaně se pdívám na muže a povzbudivě na chlapce. Je mi ho líto. "Tak?" Zopakuji jeho otázku a zadívám se mu do očí. V mých lze spatřit velkou dávku tvrdohlavosti a také odvahu. |
| |
| Adelain Muž s černými vlasy kývne na svalovce a ten k tobě přitáhne te nstůl s nástroji. Nyní si můžeš všechno prohlédnout. Ruce, které máš svázané za zády ti opět rozváže ale nevysmekneš se jeho stisku. Je opravdu velmi silný. Jednu tvou ruku drží zatímco tvou druhou ruku vkládá do kovové věci ve tvaru rukavice, která je přiděláná k tomu stolu. Když ti tam dá ruku, tak že ti konce prstů koukají ven uzavře ji tam pkusem kovu, který je do oblouku vytvarovaný podle aby uzavřel ruku uvnitř. Jakmile je jedna tvá ruka uzavřená uvnitř druhou ti opět připoutá k židli. Druhý muž to celé pozoruje a chlapec o kousek dál se raději otáčí ke zdi aby se nemusel dívat. Všude je najednou nějaké ticho. Slyšíš kroky svalnatého muže, který přichází k tobě a do rukou bere ze stolu malé kletě kterými ti se zvláštním uspokojením ve tváři uchopí jeden z nehtů na tvé pravé ruce, kterou strčil dovnitř. Konkrétně nehet na malíčku. Podívá se na muže s černými vlasy a ten chladně přikývne. V tom okamžiku škubne rukou až ti celý nehet serve z ruky. Je to škubnutí doprovázené prudkou bolestí. Z rány se ti řine krev a bolest je tak silná že ti téměř vystřelí slzy do očí. Rána tě začíná pálit a malíček ti připadá najednou o hodně zranitelnější. Muž v černé se na tebe pochvilce podívá a přijde o krok blíž. "Kde je Planá růže ukrývá?" |
| |
| S rostoucí nervozitou, tkerou však pevně skrývám uvnitř, sleduji tu kovovou věc, do které uloží mou ruku. Stále rostoucí vztek a pocit nebezpečí nyní nabere děsivé obrátky, avšak ani to já nedám znát. Odhodlaně sleduji muže a radějis e snaížm neymslet na to co mě teď čeká. Muž vezme kleště a uchytí do nich můj nehet. Zatnu zuby a napnu snad všechny svaly na mém těle. Prudce škubne a jás eobu škubnu také. Skrz pevně zaťaté zuby se jen dostane slabé avšak bolestivé zaskučení. Prudce oddechuji a snažíms e zadržet slzy, které mi najednou vhrkli do očí. "Jak to mám vědět? Jak jsme řekla, neznám její doupata ani skrýše. Viděla jsme ji jednou." Odpovím a odhodlaně se na něj podívám. Cítím horkou krev řinoucí se z mého zranění, avška snažíms e ji raději nevnímat. |
| |
| Adelain Onen svalovec se podívá na černovlasého muže s mírně pozvednutým jedním obočím a ten jen kývne hlavou. Svaltatý muž uchopí kleštěmi nehet na tvém prsteníčku pravé ruky a opětrovně jím prudce škubne. |
| |
| Při tom trhnutí sebou prudce škubnu a tentokráte neudržím slzy, tkeré mi vhrkli do očí. Několik z nich mi smáčí tváře a já prudce začnu oddechovat s hlavou antočenou lehce na stranu a zavčřenýma očima. Bolestný sykot skrývající se za návalem bolesti. |
| |
| Adelain Nic neříkáš. Bolest je silná a horká krev ti smáčí ruku stejně jako i stůl na kterém, je upevněna v onom mučícím nástroji. Cítíš teď ajk ti v prstech tepe tvá krev a stejně tak i strach z další bolesti. Ta bezmocnost když se nemůžeš hýbat a tmavé prostředí osvícené jen jedinou lucernounedodávají celé scéně nic pozitivního. Svalnatý mužse podívá na toho černovlasého a ten přistoupí k tobě. Jak máš hlavu na straně tě dvěma prsty uchopí za bradu a něžn ým hlasem ti začne říkat: "Můžeš to celé skončit. Můžeš to zastavit a ušetřit si další bolest, mladá zlodějko. Stačí jen když nám řekneš co chceme vědět. Víme že jsi přivedla Lambnryho a Deshaina do Knahku. Viděli vás. Kam jsi se je odvedla, mluv a všechno tohle skončí..." |
| |
| Vztekle an něj zasyčím jako nějaký had...v mých očí se zračí velká dávka opovržení. "Měla jsme je přivést jen semd o města a předat. Nějakej z jejích poslíčku je převzal a odvedl tím to pro mě zhaslo tak mi laskavě dejte pokoj! Stejně je to hlupák. Měli probléms e vůbec dostat sme do města. Heh podle mě je pěkně hloupý a neshcopný, tkaže vámt o může být stejně jedno a mě dejte pokoj." Vyškubnu hlavu z jeho prstů. |
| |
| Adelain Černovlasý muž tě nechá se vyškubnout. "Děvko!"zaburácí naštvaným hlasem mírně do syčiva a odchází pryč. Svalnatý muž odloží kleště a odchází za ním. Kovové dveře do místnosti, kde jsi, zůstaly otevřené a Tedd, který jediný zůstal v místnosti přijde k tobě. "Ty znáš Travise?" ptá se tě tiše s nadějí ve svém hlase. |
| |
| Zuby pevně zaťaté....s pohledem plný oblesti, kterou se ze všech sil snažím skrývat. "Proč? ty mi jdeš taky trhat nehty?" Lehce s ezamračím, avšak můj hlas nezní nijak moc útočně i kdžy naštvaně ano. |
| |
| Adelain Chlapec se zatváří odmítavě. "Ne, slečno... Já... Znám Travise. Byli jsme tu spolu zavřený. Ani... ani jsem se mu neomluvil. Nesmí... Nesmí ho dostat. Chtějí ho přinutit zabít. Chtějí ho obětovat nebo co..." vysvětluje ti a začíná si uvolňovat ruku z té věci. "Pustím vás, znám cestu... Musíte ho ochránit. Zabijí ho..."říká to už ale máš ruku volnou a on tě začne odvazovat od židle... |
| |
| Překvapeně sleduji chlapcovo počínání a nepřestávám se dvit, jakmile mi uvolní zraněnou ruku, urvu kousek z mého oblečení a prsty nimi pevně obvážu, abych zastavila krvácení. Kdžy meě odváže i ze židle rychle vstanu. "Tak fajn...kdo vůbec jsi a co tu děláš, zabijí tě až zjistíš, že jsi mne pustil..pojď se mnou..." Zašeptám jako bych se bála toho, že by mne molhli i zdi poslouchat. |
| |
| Adelain "Doufal jsem že to řeknete..." řekne chlapec a ukáže na okovy na svých nohou spojené řetězem. "Těžko bych vám stíhal. Řekněte Travisovi že mě to s Redanem moc mrzí." Pomůže ti v obvazovýání ruky. "Půjdu a udělám nahoře nějaký zmatek. Vy utečte..." dodá ještě a začne pomalou chůzíé odcházet z místnosti. |
| |
| Překvapeně ho sleduju. "Zkusím sehnat por tebe pmoc dříve než ti nco udělají." Povzbudivě a děkovně se na něj usměji. poté začnu sovu cesut za sovbodou. |
| |
| Adelain Procházíš chodbou, která je tmavá. Tedd vyšel nahoru po schodech, které nyní jsou i před tebou. Slyšíš se shora hlasy, ale nerozumíš jim. Uši jako bys měla zalehlé. Pak se ale se shora ozve rána a rozčilené hlasy obou mužů. Tedd se zdá se pokouší o něčem rozprávat, ale oni na něj křičí. Zdá se že máš volnou cestu. |
| |
| Adelain Nakonec se ti podaří utéct. Proběhneš kolem dveří do kychuně a podaří se ti vyběhnout až ven. Venkovní dveře se daly otevřít neslyšně a ty jsi nyní na ulici. Tvá ruka stále bolí, ale víš že to ve výsledku dopadlo, lépe než mohlo. Ať jde o cokoliv musí to být velice důležité. Zdá se že tu jde o víc, než jen o válku dvou cechů, jak se původně zdálo. Ať chtějí s Travisem udělat cokoliv, zdá se že bude důležitý a Lambry asi taky. Nezbývá ti než doufat, že je Lambryho rodina zatím v pořádku. Tedy že je nezabili a chtěli počkat až jak dopadne tvůj výslech. Stejně to ovšem znamená že nemáš příliš času. Brzy ti dva vyřeší situaci s Teddem a po nějaké době sejdou zpět do sklepení. Nejspíš se budou věnovat tomu aby Tedda potrestali ale je celkem logické i že zalarmují svého šéfa a ten podnikne některé kroky, kterými by mohlo být i zabití Lambryho rodiny a nebo něco podobného. Přiběhneš k domu jeho rodičů a vylezeš po zdi až do svého pokoje. Tahat žebřík by tě zdrželo a nebylo by to tak nenápadné. Nakonec jsi nahoře. Nemůžeš si ale dovolit jít spát. Zavřeš okno, abys věděla, kdyb se sem někdo snad snažil dostat a projdeš celý dům. Nezbývá ti než zůstat do rána vzhůru. Uděláš to. Ráno jsi unavená a tvá ruka silně bolí. Dojdeš si na snídani a zjišťuješ že je vše v pořádku. Paní i pán již chystají všechny věci a malý kluci dělají poslední lumpárny zde ve Farthu. Nakonec se ti je podaří přiopravit na zhruba třídení, až čtyřdení cestu. Pojedou na voze , ke kterému zapřáhnou koně a vyjedou. Doprovázíš je na svém koni. Zdá se že přes den si Guilda zlodějů netroufne tolik natož na únos, přesto je vedeš po hlavních rušných ulicích i když rušné ulice teď když je všude sníh prakticky nejsou. Nakonec je odvezeš z města a vydáte se na cestu. Na cestu, která potrvá tři dny. Po ty dny už sněžit nebude a dokonce se oteplý tak že sníh zase roztaje... Lambry Adelain odjela v pondělí a čtyři dny jí trvala cesta. Ty čtyři dny, které ty jsi trénoval. Další tři dny se vrací takže přijede v pondělí. Den před tím ale je neděle, kdy máš volno a chtěl jsi jít navštívit Travise. Travis Něco jako volno v neděli neexistuje. Hobití mistr se s tebou nepáře. V jeho tváři je znát krutost, kterou už si poznal v různých podobách... Snažíš se přizpůsobit podle tvrdosti trestů a dělat co nejméně chyb ale je to obtížné protože jsi nervózní...Dneska je neděle. Jako obvykle je všude kolem šero. Dostáváš jen málo jídla skoro žádné. Tento výcvik bude pro tebe ještě hodně tvrdý... |
| |
| Ráno se probudím. Ruce, nohy i hrudník křičí "hurá neděle", bolestí svalů. Zamračím se a jedním zavrčením se pokusím umlčet tyto vnitřní hlasy. Je den, kdy chci navštívit Travise, ale nehodlám vycházet dokud nebude alespoň podvečer. Vydám se na snídani a následně do cvičební místosti. Vyzkouším si nějaké kapsářské pohyby a lezení po jedné z umělých stěn. Chtěl bych mistovi ukázat, že jsem se za ten týden něco naučil, ale zatím se zdá doba 2 měsíců odpovídající tomu, aby mě něco naučil. Po obědě si dám několika hodinového šlofíka na pokoji a po večeři se vydám za Travisem. Kápi mám na hlavě hluboko před sebe, aby byl můj obličej skryt. Snažím se i vyhnout používaným ulicím. |
| |
| Je ráno, je to celkově dost šílený. Sejdu dolů do laboratoře. Hobit se mi hned mezi dveřmi na něco zeptá a já mu odpovím ještě rozespale. Asi jsem ale odpověděl špatně, protože mi an ruce přibyl další řízanec, oc jeho nože. "Áu..." syknu bolestně. Ohradil bych se, ale trest by byl horší. Mistr se mě zeptá na něco jiného a já odpovím. Tak to jde dál. Už jsem se naučil nenechat se vyvést z rovnováhy, když mi šlápne na nohu a nebo do mě strčí. Je to obtížné ale snažím se. Každý den výcviku je peklo... |
| |
| Travis Den nakonec pokročí až k večeru. Tobě už zbývá jen uklidit laboratoř, ale je to práce tak na dvě hodiny... Lambry Chvíli cvičíš v cvičně a si můžeš užívat klidu a nechat odpočinout své svaly a namožené tělo. Nakonec se i ty dočkáš večera. Venku už začne být šero a většina zlodějů, kteří během dne oobčas přicházeli do guildy tak teď guildu opouštějí a jdou na lov. Tedy na krádeže... |
| |
| Vejdu do obchodu. Předpokládám, že je to on, ten co ho hledám. Jesi z toho závěsu vyjde malej tlustej hobit, tak jsem tu správně. ujištuji se. Zavřu za sebou dveře a zvoneček se znovu potichu rozezvoní. |
| |
| Travis Uklízíš laboratoř a vyleká tě zvonek. Taková malá zvonkohra zavěšená nadedveřmi. Už-už by ses šel podívat kdo to přišel, ale pak uvidíš na schodemch svého mistra as káravým pohledem. Poté tvůj mistr vyjde do místnopsti obchodu. Lambry Čekáš uvnitř. V místnosti je nějaké zboží, ale mnoho toho není. rozhodně by tě takovýto obchod nezaujal. Po chvilce čekání, která byla poměrně krátká vejde dovnitř zpoza závěsu malý hobit, který vypadá podle poppisu, který ti dali, když jsi se ptal, kde Travise najít. Ten hobit si tě změří pohledem a usměje se na tbee velcie veselým úšklebkem. "Dobrý večer, mladý muži co pro vás mohu udělat?" |
| |
| Uklízím laboratoř. Zase špatně. Nesmím dělat chyby. Zkrátka nesmím... , pomyslím si když beru do rukou malou objímku a nesu ji vyčistit. Nenávidím to tady. Nenávidím. Jednou ho zabiju. Zabiju ho... myslím na hobita. Kdesi v mém nitru se ozývá hlas že nesmím, ale teď potřebuji před sebou vidět nějaký jasný cíl, kterého mohu dosáhnout. Už jsem se vzdal naděje že by Lambry přišel. Pořezané ruce mě bolí. V prsou mám vyřezané nějaké ornamenty jejichž význam neznám. Nesnáším šero, které tu panuje. Nenávidím lucernu, která to tu osvětluje přesto že kdyby náhodou zhasla pocítil bych ještě větší strach. Udržuji v ní oheň přesto že bych nejraději roztáhl závěsy, otevřel okno a utekl. vím že nemohu. Útěk znamená smrt. Takhle sice jsem na tzom hůř jak otrok, ale já vlastně otrok jsem a je to aktuálně jediná možnost jak se něco přiučit. Ozve se zvonkohra nedevřemi obchodu. Za ten týden snad vešel do obchodu někdo jen jednou a to byl ten muž, který mě přivedl. Dnes ale vešel někdo další. Kdo to může být? Třeba Lambry? napadne mě. I když už jsem tu týdne naděje na to že by za mnou ALmbry přišel jsem se sice již vzdal, ale teď mi začne srdce bít rychleji. Hrozně rád bych tomu věřil... Chtěl bych se jít podívat ale zaváhám a pak uvidím svého mistra, který se na mě podívá dost vražedně a mě je jasné že jen za tento projev naděje mě čeká trest. Zatvrdím se a nechám ho projít závěsem, do obchodu. slyším jeho otrázku a dokonce i Lambryho odpověď. Lambryho hlas, mě probere a znovu se mé srdce rozbuší. Je to on, on přiošel... Musím mu to říct, musí to vědět, musí mě odsud dostat... pomyslím si, ale nezbývá mě čekat než co se bdue dít... |
| |
| Dobrý večer. Přišel jsem se podívat na vašeho nového učedníka. odpovím hobitovi. Dívám se spíše do země. Nechci aby byl můj obličej moc dobře vidět. Kdo ví, co to je zač, a taky by mohl někdo vejít. |
| |
| Lambry Hobit se na tebe zadívá zkoumavě až podezřívavě. "No dobře... Zavolám ho!" řekne nakonec jako by si nebyl příliš jistý tím co hodlá udělat a nebo spíš tím co jsi zač. Travis Hobit se po chvíli vrátí a přijde k tobě. "Ty!" osloví tě a vezme tě silně za ruku. "Řekni mu cokoliv o tom co se tu děje a buď si jistej že tvůj výcvik v tomhle městě skončí." v očích se mu divoce zaleksne a pak tě pustí. "Ať vypadne. A nepočítej s tím že utečeš úklidu." mluví tiše. Dost tiše abys ho ty slyšel, ale aby ho neslyšel Lambry venku. |
| |
| Hobit se vrátí a přijde ke mě. Už jen to jak mě oslví mi dává najevo že mi Lambryho příchod asi moc nepomůže. Dnes budu mít krušnou noc... vzpomenu si na jizvy na hrudi... Pak mi řekne že nesmím Lambrymu nic říct a že se ho mám zbavit. Jen tiše přikývnu... Víc ani dělat nemůžu. Pak se vydám zkrz závěs do obchodu a uvidím tam Lambryho. Cítím jak mi srce divoce tluče. "Ahoj..." řeknu mu smutně až zoufale. Stejně tak se na něj i dívám. Přijdu až téměř k němu, protože mu nesmím nic říct tak alespoNˇchci aby si všiml že se tu něco děje. Je vidět že jsem nevyspalý, a unavený. "Rád tě zase vidím..." řeknu mu a podám ruku tak aby se kousek vyhrnul rukáv a byli tak vidět čerstvé i staré řízance a jizvy. "Co tě přivádí..." vím že každé zdržení, kterého se dopouštím mě bude stát hodně boleti, ale já chci pryč a jediný, kdo mě odsud může dostat je právě Lambry. |
| |
| Když někdo vchází do místnosti, po tom co hobit odešel trochu zvednu hlavu. Když vidím Travise, lehce se usměji. Zdravím. Jdu si pro zprávu jak probíhá tvůj výcvik. odpovím Travisovi, abych nedal najevo to, že tam jdu vlastně ze své iniciativy. Když přichází blíž všimnu si, že má nějaké rozdrásané ruce. Buď je to nešika, nebo jsou ti alchymisti fakt blázni a míchaj co nemaj. pomyslím si. |
| |
| Jsem nervózní. Musím mu to říct. Chci aby mi pomohl. Tohle nezvládnu. Zblázním se tu... Začnu se třást a nervózně se ohlédnu oppo závěsu. Tiše se pak na Lambryho podívýám a pošeptám mu. "Pomoz, mi prosím... On mě zabije..." to už jde veškeré sebeovládání stranou... Slzy mi vyhrknou z očí i když si je ihned setřu. Nechci plakat. Pláč k ničemu nevede a končí mučením. Abych dokázal že je to šílené torchu si rozhalím tuniku abych mu ukázal znaky, které do mě vyryl. Není to rozhodně hezký ohled a bolí mě to.Prosebně se zahledím na Lambryho. "Výcvik jde dobře." řeknu hlasitěji, aby to hobit slyšel a Tuniku si zase zapnu. "A tobě?" td už to vyloženě zdržuji. Tuším že to nevyjde. Bojím se toho jak tohle skončí... |
| |
| Překvapením poodstoupím o pár kroků zpět, když se Travis rozpláče. Následně si začne rozepínat tuniku a odhalí mi své jizvy, podobné těm na rukou. Zamračím se, ale není to pod kápí vidět. To jsem rád, mě jde také dobře. Už bych měl jít, měj se. řeknu mu a udělám si prstem jedné ruky na hrudníku malý ornament, který kopíruje jizvy na Travisovi. Snad, aby pochopil, že jsem je viděl a že s tím něco udělám. Sám ještě nevím, co budu dělat, ale určitě se zeptám, co to je za magora, ten jeho učitel. Ještě ve dveřích mu řeknu nahlas, aby to bylo slyšet i za závěsem: Pozdravuj svého mistra. Vyjdu do studeného podzimního večera. Je čas se projít po městě a zapamatovat si nějaké uličky. Nedám tomu více jak hodinu a půl, takže nic moc. Pak se vydám do cechu a do pokoje, musím se na zítra dobře vyspat. Během zejtřejšího výcviku si musím promluvit s mistrem o Travisovi, né že bych se o něj nějak staral, ale přecejen jsem ho přivedl já a nesu za něj alespoň minimální zodpovědnost. |
| |
| Lambry ucouvne. Zvláštní reakce. U něj bych ji enčekal i když sám nevím co bych vlastně čekal. Chvěju se jako malé dítě jak přemáhám emoce, které jsem celý týden držel pod pokličkou jen sám v sobě. Cítím jak se téměř dusím a zalykám. Přesto tuniku opětovně zapnu a podívám se na svého přítele. Udělá pohybem ruk podobný znak jako mám na těle. Viděl je, alespoň něco... Udělá s tím něco. Zachrání mě. Určitě... Ale co když ne... Co když se na mě vykašle. Pak si ale vzpomenu na to jak mě povalil ve dveřích a vyhrožoval mi tím co se stane mé rodině, když budu utíkat a že mě zabije. Vzpomenu si na každý detail naší společné cesty i to jak jsem po něm skočil a nedovolil mu zabít toho elfího vyslance a jak se na mě pak zlobil a jak jsem potom onou lží přiměl elfí vojáky, aby se nás bály a nechali nás na pokoji, i když zbytek už musel dojednat Lambry. Uvědomím si že bychom byli skvělý tým a možná i velcí přátelé, kdybychom měli víc času... Slyším Lambryho slova. Jsou jako studená sprcha, protože mne udržují v nejistotě. Stále nevím zda mi Mike pomůže či nikoliv, ale udělal to dobře to musím uznat, protože tím ež odešel možná snížil můj trest a tím že neprozradil co jsem mu pověděl a ukázal tak možná taky. "Tak jo, měj se..." řeknu ještě za ním, když už Lambry odchází. Cítím smutek, že mě odsud neodvedl hned. Napadne mě strašně bláznivá myšlenkla že bych mohl utéct hned teĎ. Prostě proběhnout těmi dveřmi a utríkat, ale vlastně nevím kam jít. Když půjdu do cechu, ten hobit jim něco nmakecá a oni mě sem vrátí. Musím to tu vydržet. Musím to tu vydržet. Lambry s tím něco udělá. Určitě s tím něco udělá tak aby mě už nenutili sem jít... ujistím se i když sám tomu příliš nevěřím. Celé mi to připadá šílené. Ještě chvíli se dívám na ty dveře od obchodu až se nakonec přeci jen neochotně otočím a s maskou netečnosti na své tváři vejdu zpět do laboratoře, kde musím pkračovat v úklidu. Dává mi teď hodně problémů, abych se nerozbrečel. Úzkost, kterou jsem do teď tady cítil a naučil se ji potlačit, vyplula na povrch a já mám co dělat abych ji udržel pod pokličkou. "Už je pryč, mistře." řeknu svému mistrovi, když vejdu. |
| |
| Travis Lambry odešel a ty ještě chvíli jen čekáš co se bude dít. Tvé myšlenky jsou zmatené a jizvy tě bolí skoro dvakrát tolik, protožesi uvědomuješ, že tě čeká trest i když doufáš, že ne tak veliký, když Lambry evidentně pochopil tvou situaci a hru, kterou jsi rozehrál. Otočíš se a projdeš závěsem, za kterým uvidíš svého mistra a mučitele v jedné osobě jak se na tebe dívá svým tvrdým pohledem. Sdělíš mu že jsi udělal co jsi měl a tedy poslal Lambryho pryč. Oslovíš jej mistře a on se jen ušklíbne. "Nejsem hlupák, Travisi. Dals mu znamení, že? Jsitě že dal. No dobře. Ukliď to!" přikáže ti a vystoupá na schody odkud pozoruje tvou práci. "Doufám žes neočekával že bych si na tebe nedal pozor. Bohužel porušils doodu, což znamená, že tě budu muset potrestat, a udělat několik dalších opatření..." zamyslí se nahlas zatímco ty uklízíš... Lambry Procházíš se po městě. Hodinku a pl se snažíš o zepamatování si jednotlivých uliček. Dokonce se ti podaří na ulicích vidět i nějaké lidi. Kromě hlídek stráží, které jsou kupodivu četné. Vydáš se do cechu a tam do svého pokoje. Cítíš trochu i když jen minimální zodpovědnost za Travise, který zřejmě při výcviku zažívá spíš mučení než učení. Nakonec se ti podaří v klidu usnout. |
| |
| Jsem ve zantelném nebezpečí a tak je an ěm znát velká dávka nervozity..nakonec však koenčně yvrazíme a já obezřetně hlídám cestu i své spolucestovatele. musíme se dostat pryč! Jeslti nás najdou, jistě všechny zabijí. Nesmím to dovolit. Úzkostlivě sleduji své spolucestovatele a snažíms e duržet co největší tempo, které však ve výsledku enní tak velké. |
| |
| Dalších opatření..., zní mi v uších. Cítím nervozitu jako by snad na světě nebylo nic jiného. Snažím se uklízet ale nemohu se soustředit. Dýchá na mě svým dechem naděje i zoufalství. Co asi chystá? Odvede mě pryč? Ukryje mě a řekne že jsem utekl? Jak jinak, bylo by to přece logické, ne? Tomu by uvěřil i Lambry... Kruci... Kdybych tak mohl něco udělat... Cokoliv... pomyslím si a přemáhám vzlyky a pláč, který by vše jen zhoršil. Nesmím být teď slaboch. Udělal jsem co jsem udělala a poud z toho pramení trest tak fajn. Jak chce, já se ale nevzdám, jasný?! podívám se na hobita vzpurně. Cítím knedlík ve svém krku, který nejsem sto polknout a umývám poslední nádobky. Pak ještě utřít stoly a zamést a vytřít, podlahu. Jakmile jsem se vším hotov, nejradši bych padnul vyčerpáním. Neustávající mistrův pohled je jako ostří nože, který se čím dál hlouběji noří do mého nitra a já přemýšlím jak ještě hluboko budu schopen klesnout. Co ještě prožít... Nakonec je laboratoř uklizena. Je mi jasné že tentorktá to mistr nebude zdržovat a odvede mě někam, kde započne můj trest. Miku, kdybys jen věděl... Doufám že alespoŇ ty máš výcvik klidný a normální. Tohle není jako v akademii. Chci tam zpátky. Proč nemohu? Proč tohle, všechno? vůbec to nechápu. Vyčkám na pokyn svého mistra. Nic jiného dělat nemohu. Rozehrál jsem vysokou hru a vsadil vše na jednu kartu a tou kartou je můj jediný současný přítel. Lambry. |
| |
| Travis "No poď." řekne ti mistr a přejde do rohu labioratoře, kde jsou padací dveře. "Myslím že změníme místo, kde budeš spát, mladý učni, nemyslíš?" zeptá se tě přísně s jistou dávkou výsměchu ve svém hlase. Otevře padací dveře a ty tam uvidíš schody. Jsou to kamené schody a ty kvůli tmě nevidíš jak jsou hluboké. "No, prosím," popožene tě v před tím že do tebe strčí. Máš co dělat abys neupadl, ale nakonec to ustojíš. Dole je absolutní tma. "Nepočítej s jídlem, a ani s tím ež tě tam někdo objeví." na hobitově tváři se objeví zrůdný úsměv. |
| |
| Hobit mě odvede k nejtemnějšímu rohu laboratoře, kam nedosvítí ani lucerna uprostřed místnosti a otevře padací dveře o kterých jsem doposud neměl ani tušení že tam jsou. Vysmívá se mi každým svým krutým pohledem a i tím co říká. Nechci sejít dolů. Vidím další temné sklepení a těch už mám dost. Už nechci dolů. Už ne... Vzpomenu si na Redana jak bojoval s Rebecou. Vzpomenu si na dlouhé dni ve vězení, plné zoufalství a bezduchých řečí a her určených jen pro zachování zdravého rozumu. To přece nemůže. Tohle ne... to nesmí... Pomyslím si. Je to až šílené. Mám strach tam sejít. Vím že tam budu bezmocný a já nemám rád bezmoc. Nechci to. Mistr do mě strčí a já mám chvíli co dělat abych to ustál, ale jsem docela šikovný. Musím být, protože jinak bych nepřežil. Hodně jsem zlepšil svou stabilitu za ten týden, kdy se mě neustále mistr snažil vyvést z rovnováhy. Ustojím to celkem dobře a vzpurně se nma hobita podívám. Nyní si hledíme z očí do očí a v těch mých je zlost, pohrdání, bolest i strach. Jednou vás zabiju! říká můj pohled. Už je mi téměř jedno jestli to bude ještě horší protože mi přijde že horší už to být nemůže. "Mě nezlomíte. Rozumíte?! Vydržím každou zkoušku, kteoru mi připravíte a jednoho dne vás zabiju!" řeknu mu narovinu. Zoufalství které je hluboko ve mě je jako spalující oheň a žár, který mne hrozí pohltit. Vlastně ze mě mluví strach ale i odhodlání. |
| |
| Travis Hobitův škleb přejde do smíchu. Chladného smíchu, který se ti zarývá do uší, jako by snad neměl nikdy skončit. "Jsi pošetilý chlapče. Za zhruba osm a půl měsíce z tebe už nezbude nic." řekne tvrdě a vytáhne z pod obleku medailon ve tvaru slunce se zvláštními znaky podobných runám, kterým ty ale nerozumíš. "Po tu dobu budeš mým žákem a až přijde čas, zničím tě." řekne a znovu se zasměje. "Tak mazej, nebo chceš, další lekci?!" vykřikne a odkudsi bleskově vytábhne dýk ua udělá ti velký šrám přes hruď. |
| |
| Vyslechnu si smích i slova scvého mistra. Pomalu ale jistě mi to začíná dávat smysl a já se propadám do minulosti do vesnice, kterou jsme projeli. Vzpomínám na dívku, která se ke mě chovala docela hezky a vlastně ani nevím co se s ní stalo po tom co jednala s Lambrym. Mám tušení že asi již nežije ale neptal jsem se. Nechtěl jsem znát odpověď a vlastně ani nyní nechci. Pak mě mistr udělá velký šrám přes hruď až vykřiknu bolestí.Bolest mě ochromí až mi slzy vytečou z očí a já se za hruď chytím rukama a nohy mi vypoví službu. Padám ze schodů a s každým nárazem jako bych se propadal stále hloubějíi do vlastních vzpomínek a přeji si zemřít. Vidím hořet svůj dům a já si přeji uhořet v tom plameni. ako by mě něco pálilo, ale pálí mě jen čerstvá rána přes hruď. "Áááá..." zakřičím a propadám v pláč. Už nemám sílu vzdorovat sám sobě. Mohu vzdorovat tomu muži, ale ne sám sobě. To bych nedokázal. "Pomozte mi prosím někdo... Co jsme komu udělal. Vždyť já za to nemůžu. Nejsem ničím zvláštní. Nemám žádnou sílu. Kdybych ji měl nebyl bych tady a použij bych ji a utekl. Zahcránil bych se to vás nenapadlo? BNechte mě být. Nemůžete mě tu držet... to nesmíte!" křičím a zalykám se pláčem. Nevidím nic. Je tu tma a vlastně mě ani nezajímá kde to jsem. Cítím jak mi z rány vytéká horká krev a promáčí mi oblečení, které je rozřízlé v místě, kde mám čerstvý šrám. Musím... Msuím si to ovvázat, tohle nejde... řeknu si a svléknu si tuniku a roztrhám jí na provzorní obvaz, kterým si ovážu ránu.Pak se stčím do klubíčka a oddám se němému pláči. Vím že tohle budou ještě krušné a dny a potřebuji se zbavit vnitřního napětí, které je už příliš silné neboť jsme to celý týden prakticky držel v sobě. |
| |
| Travis Nakonec v temném sklepení usneš. Ani jsi místnost neprozkoumal a podlehl jsi svému zoufalství. Ráno když se probudíš je všude tma a ty jsi tu sám. Lambry Je pondělní ráno. Probouzíš se ve svém pokoji, kde jsi usnul a za chvíli by ti měla začínat hodina. Máš čas akorát tak na to aby ses umyl, oblékl a došel si na snídani. Adelain Cesta vám do města Knahk potrvá tři dny. Prjedete vesnicemi Dogan a R'dor až do Knahku. V každé vesnici jste strávili jednu noc. Z toho ve vesnici R'dor tu poslední. Dnes jsi se probudila v hostinci, kde jste přespávali a došla sis na snídani. Ty jediná víš jaké vám hrozí nebezpečí. Rodina se zdá být bezzstarostná... Na snídani se sejdete všichni. Vaří tu celkem dobře a zdá se tu být klid a zimní pohoda, i když si nemůžeš nevšimnout jedné cizí smutné ženy sedící u stolu v rohu hostince. Lidé po vás zvláštně koukají, ale ne nijak zle. Těžko říct jestli i v takových místech může mít Filipe své lidi i když teď je každý podezřelý. Dneska k večeru byste měli dorazit do Knahku. Pokud vám cesta půjde tak dobře jako doposud. |
| |
| Ráno se probudím a umyji se. Přemýšlím jak začnu hovor o Travisovi s mistrem. To už v myšlenkách ale dojdu do jídelny, kde se společně s ostatními najím. Moc jich tu není, ale nějaci přecejen. Vsadil bych se, že venku ještě nevysvitlo ani slunce. Po nevelké snídani zamířím do cvičebny kde na mne jistě čeká už můj mistr. Dobrý... pozdravým ho. Víte, chtěl bych se zeptat, ještě než začneme s výcvikem. Můžete mi říct, co je ten hobití alchymista, u kterého je Travis v učení zač? zeptám se a dívám se mu do očí, tak jak mne to učili ve škole - mluví tak slušní lidé. |
| |
| Lambry Tvůj mistr tě ve cvične pozdraví jako vždy. Začneš se ptát na Travisova mistra a on se na tebe zkoumavě zadívá přičemž se zamyslí. "Dělá pro nás už něco let. No dělá. Platíme mu občas za nějakej ten jed, občas za nějaký jiný alchymistický serepetičky. On tak má dost peněz a může mít ten svůj krámek na takovgým místě. Nikdo jinej mu tam sice skoro nezavítá, ale to mu nemusí vadit i tak si nechává platit dost. Ale jinak nás ještě nikdy nezklamal, proč?" zeptá se konečně. |
| |
| Ráno se probouzím celý ztuhlý a rozlámaný. spát na chladné kamené zemi s čerstvým krvavým zraněním nebyl ten nejlepší nápad i když já vlastně nedostal na výběr. Probouzím se pln úzkosti. Všude je tma a já v první chvíli jen vykřiknu. Začínám nenávidět tmu a cítit v ní hrůzu a děs, kterému jsem byl jako malý odnaučen. Nyní se to vrací. Tentokrát se ale nebojím imaginárních příšer a stvůr, ale naprosto reálného nebezpečí. Kdesi v rochu místnosti, která je teď mým domovem zapíská krysa. Je to dozajista krysa. V akademii jsme jich několik pěstovali. Spíše z vědeckých účelů, ale pěstovali. "Táhni!" zakřičím na ní a zase se rozpláču. Bojím se i té proklaté myši. Bojím se že se za chvíli otevře poklop tam nahoře a vněm bude můj mistr, který mne bude volat na další učení. bojím se že nedostanu najíst protože něco takového ten hobit říkal. Bojím se ale i toho co bude dál. Bojím se že Lambry nepřijde ale vlastně i toho že ano. Copak bych mohl být zase jeho přítelem? Tak jako doposud? Copak bych mu byl schopen o všem tady povědět? To asi ne... Ne to bych nedokázal. A vlastně... Možná bude lepší pokud se do toho nebude plést. Nemohl bych mu to mít za zlé. Přeci to není jeho věc. Netýká se ho to. Vůbec se ho to netýká. Splnil svou část dohody a tím to končí. Měl mě přivést a sát do učení to udělal a udělal i víc než musel. Tohle... Určitě nepřijde... Neudělá nic. Nezazlívám mu to, ale... Já tu nehcci zůstat... "Nechci tu zůstat..." zaprosím i nahlas. |
| |
| Mnó, včera jsem se tam byl podívat. Travis nevypadá moc nadšeně z toho výcviku u něj. Navíc ty jizvy po celém těle... řeknu zamyšleně mistovi a trochu se snat přitom i zamračím. |
| |
| Lambry Mistr se zarazí po tom co řekneš. "Jizvy říkáš? To by mě zajímalo co ten kluk vyvádí že má jizvy po těle. No... Nevím jaký je to učitel. Ještě nikoho od nás neučil. Ostatně nevím že by někoho učil. Ale vypadalo to že věděl o Travisovi dřív než jsem ho tam přivedl. Oslovil ho hend jménem a zdál se být nadšený že ho bude moct učit." řekne ti. "Přišlo mi to zvláštní ale to víš, alchymisti. Občas ví něco co by snad ani vědět neměli." zasměje se. "Můžu se tam zajít podívat jeslit chceš, ale teď se vrhneme na učení, ano? Večer bude času dost, když na to přijde." dodá a začne se opět věnovat tvému výcviku. Travis Jak jsi očekával polop nad tebou se otevřel a tobě se naskytl výhled na schody a tvého mistra jak tam stojí. "A vida... Nezaspal jsi. Tak vylez, čeká tě učení." |
| |
| Jistě. Byl bych rád, kdybychom tam šli oba a pokud možno bez toho aniž by o tom pan učitěl věděl. usměji se a pak už se pustím do cvičení. Celkem se těším na večer snad i proto, že to bude první moje akce s nějakým dalším zlodějem. |
| |
| Dveře se otevřou. Leknu se a uskočím. Vidím hrozivého hobita, který tím že stojí vysoko nademnou se zdá být ještě nebezpoečnější a hrozivější. Říká že mě čeká učení. Vylezu tedy po schodech nahoru. Nohy se mi třesou. Jsou jako z rosolu. No tak.... Musím být silný. Musím být silný...říkám si a jdu nahoru. Po cestě nahoru jdu iopatrně přidržuji se stěny. Bolí mě hrudník, který je pořezaný a je mi chladno. Nebylo to příjemné. Vůbec příjemné spát v chladu. Kýchnu si. Teď ještě nastydnu a bude to... pomyslím si ale jdu dál. Vyjdu nahoru a rozhlédnu se po laboratoři. Je mi jasné že dnešní den bude opět perný. |
| |
| Travis Tvůj výcvik je stejný jako vždy. Stejní řezání do rukou a otázky, kterými tě mistr rozptyluje a zkouší. Testování rovnováhy strkáním a podobně. Co se jídla týče, nedá ti ani kousek. Po tom co budeš hladově sledovat jak on jí oběd ti mistr nasadí na nohy okovy. "To aby ses mi nerozhodnul uletět ty ptáčku. Nemysli si že si tě nechám frnknout, když už jsi mi přišel přímo pod ruku, co myslíš?" řekne s úsměvem. Nemůžeš se příliš vzpírat na to si dává pozor. Výcvik s okovy na nohou není vůbec žádná legrace. Už ti chybí jen ta vězeňská koule na nohou a bylo by lo. Nakonec ale přijde večer. Tvůj mistr tě zavře jako minulého dne do sklepení. JE tu tma. Nedá ti sem ani jednu louči... V rohu pískajíé a švtoří krysy... Lambry Tvůj výcvik jde jako obvykle Cítíš že se pomalu ale jistě lepšíš. Není to zatím kdovíjaký pokrok, ale pokrok to je. Nakonec je večer. Ty jsi šel normálně na oběd a dostal následně i normálně večeři. Po večeři na tebe mistr počká u východu z guildy. "Tak tedy vyrazíme, můžeš to brát jako test tvých schopností." řekne ti s úsměvem. Nakonec vyrazíte do setmělého města. Jdete ulicemi. V jeden okamžik tzě mistr zavede i na střechy po kterých se dostanete až poblíž k odmu, alchymisty, kde se prozatím svítí i když už jen v horním patře. "Půjdeme dovnitř, ne?" zeptá se tvůj mistr poťouchle a seskočí dolů, přičemž zamíří k domu. "Můžeš začít odemknutím zámku." pošeptá ti a rozhlédne se abyste náhodou nebyli viděni. |
| |
| Snažím se si na večeři trochu odpočinout, ale vychutnat si jídlo, natož se pořádně najíst dnes nemůžu. Čeká mne akce. Na pokoji se obleču a vezmu si vše potřebné. Vyjdeme do studeného, vlhkého a podzimního večera. Po chvilce vylezeme na jednu ze střech a já se začínám cítít jako doma. Nakonec zalehneme na jedné ze střech a pozorujeme svůj cíl. Je to přesně jako před několika dny v mém rodišti. Jako bych tam viděl toho japončíka. Podívám se na svou katanu a usměji se. Vyndám z kapsy kus drátu, který používám na otvírání takových zámků jako je zřejmě ten u alchymisty. Jistě. odpovím potichu mistrovi a rozhlédnu se. Přistoupím ke dveřím a znovu se rozhlédnu. Pokusím se otevřít dveře. (27%) |
| |
| Lambry Zámek tiše cvakne a dveře se otevřou. Vstoupíte dovtnitř a tvůj mistr sběžně obhlídne místnost. Zastaví se u závěsu a chvíli naslouchá. "Vzduch je čistý..." podotkne jen téměř neslyšně a pak se velmi tiše a obratně vklouzne za závěs. Tam je laboratoř. Je poměrně slušně vybavená a zdá se že i uklizená. Nikoho nevidíte a nic neslyšíte... |
| |
| Za celý den jsem neměl ani sousto a žaludek se mi vzpírá hlady. V poledne jsem dostal okovy na nohy. Ty samé jaké jsem předtím dostával na noc. Je večer a já jako obvykle uklízel laboratoř .Dneksa to bylo jinak snad ve všem stejné jako kdykoliv předtím krom těch okovů a hladu. Hladu, který je téměř nesnesitelný, ale já jsme se rozhodl snést a nedat na sobě najevo jak moc mě to ničí. To všechno tady. Pokud neuteču bude to dlouhých osm a půl měsíce. Já chci pryč... pomyslím si když mne vede po schodech dolů. Je těžké jít po schodech s řetězem na nohou. Ještě že té koule mě ušetřil. ale jsem opravdu rád? Nevím sám. Jsem opět ve tmě. V uších mi zní hobitův smích. Jsem rád že krom dalších škrábanců na rukou mne hobit dneska nemučil. Alespoň něco pozitivního dnesk.a Snažím se celkově hledat na své situaci něco pozitivního. Jindy bych řekll ež je pozitivní že jsem naživu, Ale je to pravda? To nevím. Zase se mi chce plakat. Mám hlada v rohu slyším švitřot krysy. To jejcih pískání mi už začíná lézt na mozek. "Písk písk písk...!" zakřičím a rozbrečím se. Sám si připadám jak okrysa. Dokonce si připadám hůř než ta krysa... |
| |
| Proč ten človek tolik mluví, to poznám taky. Ach jo, já chci pracovat sám. říkam si vduchu. Vejdu pomalu do laboratoře a nohy zvedám jen málo nad zem, pohybuji se pomalu a snažím se ve tmě nalézt nějaké dveře nebo shody. |
| |
| Lambry Schody tam samozřejmě jsou a tam se tvůj mistr vydá. Jdeš az ním. Opět chvíli naslouchá a pak jde pomalu a opatrně nahoru. Snaží se evidentně jít potichu. Zatím neslyšíte žádné zvuky, které by připomínali mučení, nebo něco takového i když jakmile stoupnete na schody zaslechnete tlumený hlas. "Písk písk písk...!" nepoznáš ten hlas ale zdá se že jde z opaěného konce laboratoře než stojíte. I tvůj mistr to zaslechl a zbystřil. Ukáže ti jen pohybem ruky aby ses tam šel podívat. Sám pak hlídá schody. |
| |
| Sestoupuju pomalu po schodech a přes laboratoř jdu stejnou cestou jako jsem přišel, snažím se našlapovat přesně na ty samá místa, kdo ví co tu je. Zastavím se tam, odkud zřejmě vycházel onen zvuk a čekám, jesli ho znovu neuslyším. |
| |
| Travis Nahoře uslyšíš kroky. Jsou velmi tiché a snad bys je přes své vzlyky ani neslyšel, kdyby nakonec nestouply na padací dveře. Lambry Když se vlížíš slyšíš cosi tichého. Těžko říct k čemu to přiorovnat jako by se někdo dusil? No možná a nebo to ještě může být pláč... Každopádně když stoupnmeš do rohu, nebo téměř do rohu tak se ozve jakýsi dutější zvuk... |
| |
| Nahoře někdo chodí. Okamžitě se přikrčím co nejdál od padacích dveří. Nesmí mě tu najít nesmí... Já... ať sem nechodí já tu vůbec nejsem... vytane my na mysli přes panický strach, který men na okamžik zcela ovládne. Ztěžka polknu a snažím se být co nejvíc zticha. Pokud možno jako bych tu vůbec nebyl. Nesmí vědět že jsem brečel nesmí... setřu honem slzy z očí a sklynami se zoufale snažím zamaskovat pláč. |
| |
| Ustoupím zpátky hned po tom, co uslyším tišší zvuk. Skoro se až leknu. Pokleknu pomalu k místu, kde jsem slyšel onen dutý zvuk a pomalu přejížím po podlaze, abych poznal, zda se nějak mění materiál nebo něco. |
| |
| Lambry Povrch se nemění je to stále dřevo, ale je tam určitý přechod a když se budeš chvíli snažit tak najdeš i cosi jako úchyt od padacích dveří. |
| |
| Co tam asi je? Doufám, že ten poklop nevrže. přemýšlím chvíli držejíce úchyt. Hobit spí nahoře, nebo spíše ještě něco dělá. Pomalu vemu za úchyt a pokusím se trochu pozvednout poklop, abych poznal, jestli jeho otevření nebude moc slyšet. V druhé ruce držím dýku. |
| |
| Travis Kdosi nahoře otevírá poklo. Světlo ale dovnitř nevnikne. Je zde stále tma. ani nevidíš tvář tvého mistra. Nevidíš nic... Lambry Nastevřel jsi poklop, nic se ale neděje. Celkem nic. Nevrže a to ej to hlavní. Doel je absolutní tma. |
| |
| Poslouchám jestli nebudou další kroky, jestli se neotevře poklop. Čekám další mučení a snažím se ze všech sil nabýt ztracenou vyrovnanost, která mi nyní chybí. Najednou se poklop otevře ale mistra nevidím Vlastně nevidím nic nahoře je tma. Přikrčím se více v rohu. Nechci abych byl nalezen i když je mi jasné že tohle není tak úplně normální. Že by mě chtěl mučit ve tmě? Proč by to dělal? nedává to smysl a já vím že to nedává smysl a tak se nakonec trochu odezdi pohnu... Nevím co mám dělat srdce mi divoce tlue a já cítím šílený strach. Přesto po čtyřech přijdu blíže ke schodům. Ne až k nim, jen blíže a snažím se něco zahlédnout, cokoliv. |
| |
| Nahmatám dolů, jestli je tam nějaký žebřík, nebo shody. Nakonec zjistím, že jsou tam schody a sestoupím po nich několik kroků, abych se mohl pod zavřeným poklokem trochu skrčit. Zavřu za sebou poklop a sáhnu k opasku. Založím dýku a sáhnu po louči. Druhá uchytí křesadlo. Ve vzduchu je cítít jen zatuchlina a vlhkost. Nehrozí tak podle mého neodborného názoru, že by zde byli nějaké třaskaviny. Škrtnu křesadlem a na druhé křesnutí zapálím louči. |
| |
| Někdo bvejde. Slyším to. Jeho tiché kroky. Postavím se. Na kolenou mě neuvidí, to tedy ne. pomyslím si spíš zoufale. Vzpurným pohledem se zadívám na schcody a čekám až mistr zažehne nějaké světlo. Světlo vskutku vstoupí do místnosti, ale je to pochodeň a ne lucerna a nedrží ji hobvit nýbrž Lambry. Chvíli jen zaostřuji proti ostrému světlo. Každé světlo mi teď přuipadá ostré. Kryji si oči. Okovy na nohou musely být beztak slyšet, když jsem šel ke stěně, tak už je mi to tak nějak jedno, teď je ostatně může Lambry vidět. Chvíli jen zírám jako by mi to nedocházelo. On přišel. Přišel až sem. Možná.... Možná už jen bblouzním. to není halucinace je to Mike, přišel pro mě, je tady... Uleví se mi. Nechám klesnout ruku, kterou jsem si kryl tvář. "A-ahoj... J-jak jsi mě našel?" ptám se ho ale vlastně bych ho nejradši obejmul jako svého bratra, kterého jsem nikdy neměl. |
| |
| Světlo pronikne místností. Je to jen kobka připomínající vězení. Nějdříve si všimnu krys, které zde pobíhají a před světlem utelkly. Pytel, který se válel v rohu místnosti najednou ožil. To už jsem šahal po dýce, ale zjistil jsem, že to byl Travis. Jeho slova jsou tichá, ale i přesto je zarazím tichým: Pst! Dojdu pomalu až k němu a dám ústa k jeho uchu. Přišel jsem se zeptat na ty jizvy, vypadal si, že to není normální součástí tréninku alchymistů. Mluv ale potichu. řeknu mu. Vím, že bych si měl trochu pohnout, přecejen mistr je na schodech v dost nevýhodné pozici a navíc už mu ta chvíle nahoře musí přijít dost dlouhá. |
| |
| Lambry přijde až ke mě poté co řekne ono: Pst! Třesu se. Nevím co mám děšlat. Vím že Lambrymu můžu věřit ale bojím se že by nás mohl mistr načapat a tak se ohlédnu ke schodům. Začnu uvažovat a v rychlosti odpovím: "Není to normální. Jsou to tresty. Strká do mě při výcviku, nesmím mluvit pokud nejsem tázán, když odpovím špatně, pořeže mě na rukou, Nesmím brečet pak mi ryje do těla ty divný znaky... Nesmím si mluvit pro sebe pak mě polývá vodou. Slyše lnáš rozhovor minule. Ví že jsem ti to ukázal. Zavřel mě sem. Cel ýden mi nedal najíst. Dal na nohy řetězy abych nemohl utýct. Je jedním z těch co po mě jdou. Má takovej medailon bve tvaru slunce. Říkal že za osm a půl měsíce mě zničí..." dopovím všechno co nejtišeji zvládnu. Hlas se mi třese. "N-neměl jsi sem chodit... Vím že jsme tě žádal o pomoc, ale je to pro tebe nebezpečný..."řeknu mu ještě a mírně se zakoktám. Je pro mě těžké tohle říkat... |
| |
| Poslouchám co mi Travis říká. Můj názor na hobita se z blázna mění postupně na magora až na oběkt velmi nebezpečný. Snažím se polknout knedlík v krku, když si uvědomím u koho se Travis vlastně učí. Louči položím na zem a uhasím jí. Sedni si a mlč. řeknu Travisovi krátce a stručně, není čas na vybavování, na to bude čas potom. Pomalu se došourám ke schodům a počkám, až se můj zrak adaptuje na tmu. Pomalu otevřu poklop a chvilku se rozhlížím místností, jako bych čekal, že v ní něco uvidím. Vstoupím do laboratoře a zavřu za sebou poklop. Pomalu se po své už dá se říci cestičce vydám k mistrovi. Dojdu až k němu a pošeptám mu co v nejkratčejší větě jakou dovedu, abych zmírnil ryziko. Hobit musí zemřít, hned. |
| |
| Jen mrknu na smutnou ženu,a le raději si ji nevšímám. Nemůžu se zdržovat cizími problémy...musíms e postarat o to, aby všichni dorazili v pořádku k růži a nic se jim nestalo. Lehce s ezachmurříma poté ansadím sladký úsměv. "Měli bychom co nejdříve vyrazit dál, ať co nejdříve dorazíme na místo." Má slova sice zní klidně, ale je v nich určitá naléhavost. |
| |
| Lambry Tvůj mistr si tě zběžně změří tvrdým zkoumavým pohledem. Ty ale jeho pohledu neuhneš a on tedy jen přikývne. Vydáte sepo schodech nahoru. Snažíte se jít potichu ale schody až tak úplně tiché nejsou. (Hod k% na tichý pohyb) Adelain Rodina společně s tebou nakonec vyrazí na cestu. Taky jak jinak. Sbalíte se nasednete na vůz a jedete. Cesta není zasněžená a vypadá to že je opravdu podzim. Alespoň zase na chvíli než se spustí ta opravdová zima. Cesta do Knahku překvapivě dopadne dobře a vy ještě toho dne večer dojedete do města. Přijedete těsně před zavřením městské brány. Když vjedete pokračujete dál hlavní ulicí, protože nevíš kam je máš za vést, až pak se ti ukáže Blesk, tkerý vám zčistajasna zastoupí cestu. "Dobrý den, přeji. Jsem rád že jste zde tak brzy. Váš syn vás již očekává. Šel jsem vám naproti kdybyste přijeli později, aby vám otevřeli bránu, prosím následujte mě." řekne a mrkne na tebe. Mluvil evidentně k rodině, ale mrknutí patřilo tobě. Poté kráčí před vozem a barvitě vypráví o všem co po cestě vidíte od obchodů až po chrámy. Už se téměř setmělo, když dojedete k jednomu z lépe vypadajícíhc domů, kde můžete zaparkovat vůz, vyložit své věci a ubytovat se jak vám Blesk vše řekne. Rodině oznámí že jejich syn by měl dorazit pozdě v noci neboť má jakousi neodkladnou záležitost a pak doufá že jej budeš následovat, neboť rodinu již zdá se můžete nechat na pokoji. |
| |
| Lambry Podaří se vám vyjít až nahoru. Jdete tiše a schody ani nevrznou přesto že jsou řevěné a tozhodně ne nové... Stojíte nahoře v chodbě, která naštěstí nenabízí příliš možností jsou tu jen dvoje dveře a všimnete si že v jedněch se právě zhaslo.... Tvůj mistr se vydá k nim. Jeho kroky jsou neslyšné stejně jako ty tvoje. Stojíte u dveří. Teď už jen rozmyslet se jak přesně to uděláte. Nemůžete se vlastně ani domlouvat. Bude to hdoně o sehranosti, kterou vy nemáte. Tvůj mistr vezme za kliku u dveří a podívá se na tebe. Pak přikývne hlavou a prudce otevře dveře... |
| |
| Pomalu kráčím až ke dveřím, ve kterých se právě zhaslo. Mistr sevře pomalu kliku a podívá se na mě. Pokynu mu hlavou, jako že rozumím a potichu se pokusím připravit katanu k akci. Znovu se na mne mistr podívá a to už stojím rozkročen připraven vyrazit a ukončit alchymistův život jednou pro vždy. Přikývnutí hlavou a dveře se otevřou prudce do kořán. Vběhnu do místnosti a díky alespoň slabému světlu z venku vytuším kde je postel. Sek vedu zhruba v polovině postele, kde tuším, že bude největší pravděpodobnost hobita zasáhnout a možná i přepůlit a připravit na porcování pro psy. |
| |
| Lambry položí pochodeň vedle mě a řekne mi: "Sedni si a mlč." Nechci sedět, ani mlčet... Přesto udělám co říká. Jsem duševně slabý na to abych se vzepřel, abych se nějak snažil více dělat nějaké další pokusy o rozmluvu. Lambry odchází. Nerad vidím když odchází. Cítím jak se mi zase vkrádá do nitra smutek a tak... Chtěl bych zakřičet. Chtěl bych mu říct: Vezmi mě sebou, nenechávej mě tu... ale neřeknu nic. Mike odejde a poklop za ním se uzavře. PochodeŇ na zemi vedle mě hoří svým mihotavým svěgtlem a já ji křečovitě vezmu do rukou. Cítím teplo ohně a pozorujji jeho plamen. Je tím jediným světlem zde tak jako Lambry je aktuálně jediným světlem v mém životě, který se mi zhroutil pod rukama jako domeček z karet. Nic neslyším. to zlověstné ticho mi bere dech i poslední zbytky sebeovládání. co když Lambrymu ublíží? Co když o něm věděl? Něco se stane. Určitě se něco stane... Mé myšlenky jsou jako jed, který se pomalu ale jistě rozlézá mým krevním oběhem. Připadá mi to celé jako jeden velký nesmysl. Je to jako sen, jako noční můra a já se bojím že na moji noční můru teď doplatí můj jediný současný přítel. Viktora nepočítám, protože ten je daleko a já se jeho přátelství již zřekl. Snažím se cokoliv zaslehcnoput ale to je nemožné. Mám pocit že můj čas utíká stejně jako dohořívá ona pochodeŇ. Snad proto tolik konsternovaně hledím do plamene. A nebo je to tím že jsme ztrávil teď týden v temnotě? |
| |
| Lambry Vtrhnul jsi do místnosti a verhl se na psotel, kde jsi tušil hobita. Bylů jsi rychlí tak jak se na zloděje sluší a se svou katanou provedl svůj útok. Ne zcela dobře ale jsi odhadl hobitovu pozici a sice jsi jej zranil, nijak však vážně. Hobit vykřikl bolestí a z pod polštáře vyjme dýku s níž je odhodlán se ti bránit. Za sebou tušíš svého mistra, který již také tasil svou zbraň. Kuši... (hod na útok i obranu) |
| |
| Lambry Tvůj další útok už je lepší. Útočí se ti lépe, když svůj cíl vidíš. Je tu sice tma ale oknem sem nějaké to světlo jde. Zasáhl jsdi ho a způsobil mu šrám, který teĎ docela připomíná Travisův nejčerstvější... Pak vystřelí tvůj mistr. Šipka z jeho kuše vyletěla a zasáhl hobita velmi dobře takže jeho chabý pokus o útok ti už nic nemůže udělat. (Znovu útok a obrana...) |
| |
| Lambry Poslední tvůj útok vedeš na hlavu a podaří se ti jeho lebku rozseknout vejpůl. Ketena ti ulpí přímo vprostřed jeho hlavy čímž pádem je po něm... Tvůj mistr už ani nemusel vystřelit. Jste tu sami a hobit je mrtvý... |
| |
| Svou nohu opřu o hrudník mrtvoly a vytáhnu meč z jeho lebky. Otřu z něj krev do prostěradla na zkrvavené posteli a zase katanu uložím na své místo. Chvilku oddechuji a pak se podívám na mistra. Tak to by bylo. Můžete zatáhnout závěsy prosím? řeknu mu a když učiní jak žádám - alespoň doufám že to udělá, šáhnu pro pochodeň a křesadlo. Pokoj se konečně alespoň trochu rozzáří svitem louče. Přikryji hobitovu nehezkou mrtvolu peřinou a vydám se dolů po schodech otevřít poklop od Travisova vězení. |
| |
| Překvapeně se usměji na Bleska. Společně s ním doprovodím rodinu do onoho domu a nechám je ubytovat. "Bylo mi ctí vás sem doprovázet. Nyní mne prosím omluvte, jsme si jista, ež se ještě uvidíme." Lehce s eukloníma vyběhnu za Bleskem. Jakmile budeme někde z doslechu má tvář okamžitě se zachmuří. "Musím nutně mluvit s Růží a ej to velmi důležité!" |
| |
| Adelain Blesk se jen usměje. "Už čeká, pojď. "řekne ti a vede tě městem. "Nesmíme být nápadní..." vysvětluje ti ale to je vlastně jasné. Snažíte se chovat úplně přirozeně jako několik dalších mladých lidí na ulicích i když večer se jich tu moc nepotuluje. Nakonec tě Blesk zavede do domu, kde už jsi jednou byla. Do domu, kde tě zavede do místnosti, kde již čeká Růže. Žena černých vlasů celá v černých šatech ase na tebe podívá zkoumavým pohledem i na Bleska. "Teď jsi Blesku. Slyšela jsem že ten Lambry má dneska první výpravu s mistrem, chci vědět až skončí." řekne jen a blesk se na svou sestru usměje. "Jasan, šéfová." je vidět že po úspěšné zkoušce mu stouplo sebevědomí snad o sto procent. Když se za ním zavřeli dveře a ty jsi s Růží osaměla Žena ti věnuje laskavý pohled, který k ní tak nějak snad ani nepatří. "Tak povídej. Byla jsi úspěšná to už vím, ale..." zabloudí pohledem ke tvé ruce, kterou máš stále ještě ovázanou. "Jak vidím byli potíže. Povídej, chci vědět vše." řekne jen. Lambry Akce byla rychlá a Hobit nestihl skoro nic. Bylo to až příliš snadné možná, ale dá se očekávat že vás podcenil. Nyní přikrýváš mrtvolu a tvůj mistr ani nepotřeboval vyzvání aby zatáhl závěsy. Zapálíš pochodeň a jdeš dolů. Ještě zaslechneš mistrův hlas. "Pospěš si i tak budeme mít Růži co vysvětlovat." Sejdeš dolů. Nikdo zde neníé. Místnost nyní osvětluje tvá louče a je vidět že laboratoř je skutečně velmi pečlivě uklizená. Dojdeš až k padacím dveřím, kde je Travisovo vězení... |
| |
| Otočíms e a posmutněle sleduji docházejícího Bleska. Rozloučíms e s ním kývnutím hlavy a poté se otočím k růži. "Komplikace..myslím že by se celá rodina měla skrýt. Ti padouši mě odnesli z jejich domu a tahali ze mě věci. Viděli mě přivádět Lambryho a Travise sem a ptalis e co sem s nima udělala. Řekla jsme jim, že je ode mě někdo převzal a tebe že jsem viděla jednou a do té doby nic a nevím kde jsi anic o děláš. Ptali se mě kam jsme je uschovali, ale nic sem neřekla." Schovám sovu ovázanou ruku se skvrnami od krve. Znervózňuje mě její pohled na má zranění. "Travise potřebují na nějaký pokus nebo něco takového. Nějaký kluk, kterého tma drží v okovech mne osvobodil, nejspíše je již po smrti." OPstře uhnu pohledem a zabráním někoolika slzám, aby se prodrali až na povrch. Píchnutí u srdce už ani nevnímám. "Mám pocit,ž e mě cesotu v lese sledovali, ale nejsem si jistá. Hodlají Lambryho najít a využít. Má být obětí,a le více jsem z toho kluka endostala." Pokorně a zároveň zklamaná sama sebou skloním hlavu. |
| |
| Krčím se ve sklepě. Nic neslyším a světlo louče je neklidné. Stejně jako neklidný jsem i já. Cítím úzkost a strach. Chtěl bych se jít podívat nahoru. Chtěl bych jít s Lambrym ale vím že to nejde. Vlastně ani nechci vědět kam šel..., uvědomím si vzápětí. Pokud totiž šel nahoru nejspíš mého mistra zabije. Pokud šel pryč nechci vědět že mě v tom nechal... Pak se ozve výkřik. Asi leknutí. Patřil hobitovi. Více už jsem neslyšel... Když se ozval křik prudce jsem se vymrštil na nohy. Úplně až cítím jak mě kdwesi uvnitř pálí mnoho otázek a jak toužím vyjít z téhle díry ven. Pochodeň mě chrání před krysami. Alespoň něco dobrého... Pakl nahoře slyším znovu kroky. Kroky které se blíží. Hobitovi nepatří. Jeho krok už poznám když jsem zrovna při smyslech a dokud je tu světlo tak se držím... |
| |
| Adelain Růže se zamyslí a vypadá že přemýšlí opravdu úpěnlivě. "Budou chráněni, nemusí se skrývat než je nutné. Co jim Lambry nalže je jeho věc, dokud budou v Knahku nic jim nehrozí. Tedy nic o čem bych nevěděla."řekne a posadí se do křesla. "Posaď se a odpočiň si. Ten kluk co s tebou mluvil. Říkáš že ho tam věznili v okovech? Tedy otrok... Dobrá to má být Travis taky. Filipeho otrok. Říkáš pokus, že ho chtějí obětovat? To nedává smysl. Filipe je blázen ale takový ne. Nebo že by v tom bylo něco víc?" přemýšlí nahlas, ale pak se odebere do přemýšlení pouze tichého. "Jsi již dost zkušená, zítra započneš výcvik a po dvou měsících složíš zkoušku. Potěšila si mě že jsi nic neřekla. Neboj se mám i jinak ověřeno žes nic neřekla, než jen tvé slovo. Nejsem až tak důvěřivá. Tak Adelain, od zítra začneš s učením a za tvou věrnost a splnění úkolu dostaneš ještě něco." usměje se a přejde ke stolu z jehož šuplíku vyndá váček, který ti hodí. (5zl. 10stř. a 15md.) "Pro teď je to vše, jdi si odpočinout." řekne ti ještě, "Vstup do guildy je i odsud v zádu ve sklepě jsou další padací dveře, stačí vyklepat heslo. třikrát rychle, dvakrát pomalu pětkrát rychle, to zvládneš a tvůj pokoj tam už bude připraven, o koně se někdo postará..." |
| |
| Smutně kývnu na souhlas a s poděkováním převezmu měšec, který pečlviě uschovám tak, aby mi ho nikdo enmohl vzít. Znám sama způsoby jak snadno měšec odcitzit a tka si an něj dám pozor. "Děkuji ti...bylo mi ctí splnit oč si mě žádala. V9mž e endůvěřuješ a ono je to možná elpší." Kývnu na souhlas a vyjdu ze dveří. Díky zraněné ruce mi dělá problém měšec zavázat,a le to s emi snad nakonec podaří. Hned za dveřmis e rozhlédnu kolem sebe. Sklopím pohled a vykročím rychlým krokem do sklepa...vyhledám padací dveře a na chvilku nad nimi zaváhám. Měla bych jim nějak pomoci,a le co mám dělat?..nemůžu se tam vrátit..ne takhle..naívc mě čeká zítra výcvik... Zauvažuju, ale nakonec pozvednu zraněnou ruku a tiše zaklepu na dveře..tříkrát rychle..dvakrát pomalu a nakonec pětkrát rychle. Snad sem to nepomotala. |
| |
| Adelain Padací dveře se otevřopu a za nimi je muž, kterého už jsi jednou viděla. Je to tentýž muž, který předtím stále před pracovnou Růže dole v Guildě. Chvíli se na tebe váhavě podívá, pak ti ale pokyne že můžeš vejít. Sejdeš dolů. Cesta není nejkratší, ale ne ani tak dlouhá jako ta původní a staneš v jedné z hlavnějších chodeb. Když se zeptáš někoho na pokoje ukáže ti kde jsou ložnice pro zloděje ve výcviku a tobě dají klíč od jedněch z dveří, které jsou zrovna volné. Místnost je malá a je v ní postel, stůl a nějaká skříňka. Nic víc, ale je pravda že nic víc snad ani není pro zloděje ve výcviku třeba. AŤ se tím probíráš jakkoliv docházíš k závěru že jsi se zapletla do něčeho hodně velkého. Tak velkého že si to lze jen stěží představit. AŤ jsou ALmbry s Travisem kdokoliv tak to vypadá že po nich někdo jde a je velmi odhodlaný a vytrvalý. Trvá chvíli než usneš. Snad kvůli myšlenkám snad kvůli tomu že jsi teď dloho neměla chvíli klidu a současný klid je příliš velká změna. Nakonmec usneš a ráno když se probudíš máš na stole kousek pergamenu s krátkou zprávou. Zprávou která zní že se máš dostavit po snídani do cvičny a máš tam i popis cesty... |
| |
| Posaídms e na opstel a zamyšleně převážu svou ruku. Nevypadá tot ka umělecky jakot o bylo předtím, ale alespoň jsm ruku trochu provětrala. Nakonec ulehnu položena do hlubokého zamyšlení a usnu... Ačkoliv jsme uanvená, budíms e každou chvíli a čekám, kdy mne znovu někdo uchopí a odnese rpyč. Předešlá nco zanechala své stopy. Ráno s eprobudím celá rozlámaná,a le již trochu dopočatá. Protáhnu své tělo a přečtu si zprávu. Lehce se pousměji a spokojeně plna očekávání se vydám dle pergamenu na určené místo. Pergamen nesu sebou, kdybych cestu zapomněla. |
| |
| Jistě. Ještě bychom měli uklidit tu mrtvolu. řeknu ještě mistrovi když sejdu dolů. Otevřu poklop od Travisova "pokoje" a zavolám na něj. Travisi, měl by ses obléci. Půjdeme do cechu. řeknu vesele a žačnu pohlížet jestli bych někde nenašel klíče od tohoto domu. Jestli je nenajdu dole zamířím nahoru do hobitova pokoje kde se také porozhlédnu. Taky bych měl mistrovi pomoct s tou mrtvolou. |
| |
| Lambry přijde. Nakonec se poklop znovu otevře a já uvidím ve vsětle louče, kterou mi tu zanechal jeho tvář. Uklidní mě to. Uznám že nechci vědět co se stalo s mým mistrem. Ne nechci to vědět... ujistím se a pokusím se vstát. Lambry tam nahoře něco hledá a já se zatím pomalu šourám ke schodům. Nemůž věřžit tomu že jsem zase volný. Tak volný jako předtím. Ano stále jsem vlastně otrok a stále patřím pdo nějakej pitomej cech, ale stejně je to lepší než tenhle výcvik, tkrý mi budou do konce života připomínat jizvyy po celém těle. Vyjdu pomalu po schodech. Musím jít opatrně jelikož, mám na nohou stále ještě okovy. chrastím jak do zbroje zakutej rytíř... pomyslím si a mimoděk se usměju. Konečně jsme se po dlouhé době zase usmál. Je to nejsitý úsměv ale úsměvv to je. Vystoupám nahoru a čekám co se bude dít. Pochodeň pevně svírám v rukou. Oblékl bych se ale nemám do čeho. Jediná košile, kterou jsem měl vzala za své jako provizorní obvaz... |
| |
| Lambry Klíče hledáš docela dlouho marně. Až když se pak vrátíš k hobitovi do pracovny uvidíš že tvůj mistr už to tady docela prolezl a klíče jako jedna z věcí leží teď ne hobitově přikrýcve, a mistr balí poslední věci z trazoru, který byl ukrytý ve zdi a když si tě všimne podá ti Travisův batoh. "To dej, tomu klukovi, vypadneme odsud." rozhodne, načež zavře trezor a jde dolů. Travis Chvíli ti trvá než tě tvé nejisté kroky vyvedou výše do laboratoře, na kterou nemáš žádné hezké vzpomínky. Chvíli přemáháš nutkání odhrnout závěsy a vpustit dovnitř více světla, ale pak si uvědomíš že je vlastně nco a venku žádné světlo není. To už zmerčíš po schodech přicházet mistra, kterému říkají u vás v cechu Zubaté ostří. |
| |
| Vezmu do rukou klíče, které jsou položeny na pohovce a do druhé baťoh. Jistě. odpovím mistrovi a vydám se do laboratoře, kde už stojí Travis. Podám mu baťoh a vydám se ke dveřím domu. Na. Půjdeme. řeknu Travisovi než se vydám k oněm dveřím, kterými jsme přišli. Počkám až všichni vyjdou z domu a zamknu. |
| |
| Někdo sem jde. Slyším kroky a instinktivně se otočím ke schodům. Vidím Zubaté ostří a za ním Lambryho. Uleví se mi. Teda trochu. Ppravdě je mi jasné že z tohohle budu mít noční můry ještě dlouho. Lambry mi podá můj batoh. Jsem popravdě trochu mimo, ale vezmusi ho. Jindy bych uvažoval co odtud mohu upotřebit. Napadlo by mě toho spousty, ale teď nemám náladu ani potřebnou rozvahu se tu v tom šťourat. Lambry otevře dveře ačeká na nás. Zubaté ostří projde ven a já stále stojím na místě protože se mi do ulic s těma řetězama na nohou neche. Nakoenc se ke dveřím teda vydám... |
| |
| Lambry a Travis Lambry podrží dveře a čeká. Jeho mistr projde a pak se zastaví když uslyší cinkání Travisova řetězu na nohou a když uvidí ještě k tomu jeho nemotroný pohyb, sáhne pro své paklíče různých velikostí a přiklekne k Travisovi, ještě v domě. "Tos nemoh něco říct? Chceš nanás poštvat všechy stráže z Knahku?" postěžuje si trochu káravým hlasem a pak nakonec Travisovi okovy uvolní a odejde dveřmi ven. Jakmile odejdete a dveře se za vámi zavřou tak vás mistrodvede přímo do cechcu tou nejkratší možnou cestou. Vypadá to že se teď nechce ničím zdržovat. Je silně zamlklý... Když dojdete do cechu. Nechá vás v hlavní místnosti. "Počkejte tady, růže s váma určitě bude chtít mluvit..." řekne a odejde. |
| |
| Když se přišourám opatrně a pomalu ke dveřím Zubaté ostří se ke mě sehne a pomocí svého zlodějského náčiní mi začne sundavat okovy. Jsem rád že mi pomáhá, ale jeho výtka se mě dotkne. Při jeho slovech a odměřeném hlasu se zachvěju a zblednu ve tváři ještě víc. Chvíli jako bych se ani nemohl pohnout. Je to přímo spalující. Očekávám trest. bojím se toho trestu. Stará i čerstvá zranění se připomenou tím že začnou pálit. Podívám se nejistě na Lambryho jako bych očekával nebo žádal nějakou podporu. Nakoenc ale zdá se že samotný pholed na něj mi stačí k tomu abych se vzpamatoval a pohnul. Vyjdeme ven. Venku je tma a Zubaté ostří nás vede ke Guildě. Jdeme tmavými uličkami a moje pochodeŇ zůstala v domě. Nechtěl jsem ji brát sebou. Prostě se mi kdesi v hlavě ozval hlas že by to nebylo správné a já jen uposlechl. JDeme tedy do cechu. Motá se mi hlava. Mám hlad, mám žízeň, jsem unavený jak tělesně tak emocionálně. Všechno jako by e na mě svalilo ale zatím ještě nejsem v bezpečí a jen to mě nutí jít dál. Přijdeme do guildy a když nás Zubaté ostří ponechá v místnosti posadím se na jednu z židlý a položím si hlavu na ruce, které opřu o stůl. Jsem tak unavený že pro teď se poddám spánku... Lépe řečeno bezvědomí... |
| |
| Když uslyším cinkání, také se otočím, ale to už je mistr u Travise a kárá ho. Jen se usměji. Už bych chtěl být v cechu. Zítra bude hodně práce s domem. Vypadá to, že mi zase začínají krušné podzimní večery, alespoň že tma už je dřív. Nakonec dojdeme do cechu. Procházka místními uličkami je pro mne docela poučná. Jistě. odpovím mistrovi a podívám se na Travise, který vypadá unaveně, ale i snad spokojeně, že nemusí být u toho blázna. |
| |
| Lambry a Travis Mistr se po chvilce vrátí i s Planou růží, která když k vám přijde se na vás přísě podívá. Travis usnul a tak ho nebude budit ale podívá se na Lambryho. "Prý jste zabili našeho alchymistu. Ostří stál při vás, protože to už zloději dělají pokud jsou na akci a něco se zvrtne. Váš postup nám ale velmi komplikuje situaci, víte o tom? Zřejmě ne, protože jinak byste to neudělal. Dobře. Chci vědět vše co předcházelo." Černé vlasy jí dopadají volě na ramena a záda. Temnýma očima si tě prohlíží velmi přísným a neústupným pohledem. |
| |
| Usměji se na Růži, když mi začne vyprávět, jakou jí "moje" akce udělala problémy. No, z mého pohledu jsem vyřešil jeden nebezpečný problém. Váš alchymista zde Travise mučil a hodlal ho obětovat nějakým svým bohům či co. A jistě vítě, že Travis tam nemohl zůstat a kdybysme mu Travise odebrali mohl by ten hobit prozradit cech. Co vše tomu předcházelo? Hlavně to, že pár takových bláznů už jsem na své cestě potkal a nehodlám opakovat své chyby. Je mi líto, že teď bude cech bez alchymisty, ale vždy se nějaký najde. |
| |
| Lambry Planá růže si vyslechne tvé vysvětlení. Oblhlédne spícího Travise a pak, když uvidí jeho zranění se pohledem opět vrátí k Lambrymu. "Ten Alchymista byl součástí cechcu a teď jste ho zabil. Byl pro nás užitečný. Doufejte že ho váš přítel dokáže nahradit, jinak se obávám, že naši dohodu budu nucena přehodnotit. Pro teď to berte tak že mi dlužíte 30000 zlatých. Jděte spát. Zítra budete pokračovat ve výcviku a Travis převezme laboratoř po mrtvém, který již bude odklizen." řekne ještě a apk se s netečným vůrazem otočí a odejde. Zubaté ostří se na tebe podívá a pak na spícího Travise. Když se pohledem opět vrátí k tobě řekn ti: "SLečně Adelain je zpátky i s vaší rodinou. Jsou ubytovaní v Jahodové ulici, číslo domu 24. Čekají vás až zítra. Po skončení zítřejší dopolední lekce za nimi můžete jít. Ve výcviku budete pokračovat společně se slečnou Adelain. Dobrá práce s tím hobitem," pochválí tě závěrem a usměje se. Dokonce by to mohlo vypadat i jako vlídný úsměv. Těžko říct. Tento muž se dokáže během okamžiku změnit. Pak I Zubaté ostří odejde a ty zůstaneš s Travisem sám v hlavní místnosti. |
| |
| Marillë Odhodlaná najít svou matku jsi vyrazila do světa. Stojíš na okraji lesa, v jehož severní polovině by se mělo nacházet elfí království I'knab. Vlastně ani nevíš, jestli hledáš správně, ale nemůžeš dělat příliš nic jiného. Malý talisman se ti houpá na krku a podzimní vítr je nevlídný. Je sice podzim ale už přišel i sníh. Posledních několik dní se otepllilo ale, pořád nic moc. Vyrazila jsi z Doganu přes město Farth a teď tě čeká cesta na sever. Dokážeš najít to co hledáš? A pokud ano jaká tbvá matka vlastně bude? Máš malý talisman, ale co značí? Možná ho tvá matka pozná, ale... Bude se k tobě hlásit? A co když ne? Poznáš snad ty jí? Třeba se mýlíš... Vlastně nic nevíš. Jsi ještě velmi mladá a tvůj nevlastní otec zemřel velmi starý. Čeká tě zdá se ještě dlouhá cesta. Nedaleko na větvi vidíš číhat černého krkavce. Dívá se na tebe, jak kdybys měla být jeho budoucí kořist. Kdesi za sebou uslyšíš drkotání vozu doplňující již tak dost zvláštní a osudovou situaci a nádech této chvíle. |
| |
 | Mám najít matku ,ale kde mám začít? nevím kde ji mám hledat....povzdychnu si. Nedaleko na větvi si všimnu černého krkavce. Co na mě tak zíráš?...pomyslím si. Když uslyšíš za sebou drkotání vozu obrátím se směrem odkud zvuk slyším. Mám zvláštní pocit jako by se mělo něco stát,ale nevím co. Kdo by to mohl být?...zamyslím se. Do rukou pevně uchopím rukojeť meče a vyčkávám... |
| |
| Poslouchám slova Plané růže. Je to jako práskání bičem. Když se konečně otočí můžu přestat skrývat své pocity. Nezlobím se ale na ni, docela dobře chápu její rozhořčení. Svůj pohled věnuji klidně spějícímu si Travisovi. Kdybys tak věděl chlapče, kolik mi způsobuješ problémů. Že já blbec se do tohohle kdy navezl. Zkončím u sebekritiky. Pak na mne promluví mistr, odpovím mu. Jo díky, ale myslím že né všichni oceňují to co jsme dnes v noci vykonali. Dobrou noc. Když už jsou všichni pryč zavolám na Travise, aby se vzbudil jeho jménem, kdyby se tak nestalo trochu ho zatahám za rameno. Měl bys jít spát k sobě do pokoje. řeknu mu něž z místnosti zmizím také. Nechce se mi o ničem teď mluvit. Mám starostí až nad hlavu a díky dnešku jich mám ještě víc. Zalezu do pokoje, zamknu a po připravení ke spánku ulehnu. Dlouho se mi nepodaří usnout. Nakonec však zkrotím své neklidné myšlenky a upadnu do kraje snů. |
| |
| Mé bezvědomí je přerušeno. Rozepsale zvednu oči a když uvidím Lambryho tvář trochu se vzpamatuji... "Už je tu...?" zeptám se, ale pak se rozhlédnu a uvidím jeho mistra mizet ve dveřích a tak nějak mi dojde že pokud nemám deja'vu tak už asi odešli... "Já spal, že jo...?" zeptám se ale ta otázka je zbytečná... Pak ale Lambry odchází. Nechci aby odešel, ale on prostě odejde. Posmutním... "Všechno sem zkazil. Teď na mě bude naštvaný. Na tohle nemám... Tohle ne... Proč já? Měl bych odejít. Odejít a postavit se svému osudu. Pokud mě chtějí obětovat tak co...? Stejně to udělají, ne? Jakou má cenu se vzpírat?, pomyslím si a jdu do svého pokoje. Procházím osamělými chodbami podzemí. Cítím se stísněný. Pořád se mi v mysli objevuje obraz tmy a zvuky krys. Obraz hobita s dýkou v ruce... Nakonec dojdu do svého pokoje. Otevřu dveře a zamknu se zevnitř. Konečně mám alespoŇ trochu pocit bezpečí, i když při vzpomínce na list pergamenu na mém stole si uvědomím že v doupěti zlodějů nejsem nidky v bezpečí, ale přesto mi strach nyní je tak trochu vzdálený. Jsem děsně unavený a potřebuji spát... Ulehnu na postel a oddám se spánku... |
| |
| Marillë Vůz dojede až k tobě. Na voze je nějaká mladá dívka. Věk může mít tak šestnáct let. Má zrzavé vlasy a nádherné zelené oči. Je to od pohledu pěkné děvče, které by ulpělo v paměti kdejakému muži. Zdá se že má v sobě z části snad i elfí krev, ale půlelfka to není. Nemá zašpičatělé uši a vzhledově je to člověk až ne to jak moc je hezká a vypadá křehce. Vůz zastaví a dívka se smutným pohledem se podívá na tebe. "Chcete svézt?" zeptá se tě. Adelain Ráno se probudíš a dojdeš na výcvik. Najít cestu do cvičny ti nedá až tak velký problém, jak by se mholo zdát. Tam už čeká mistr Zubaté ostří, který tě bdue učit... "Vyčkáme ještě na Lambryho slečno, Adelain, ale jinak si to tu můžete zatím prohlédnou a něco si vyzkoušet než začneme přímo s učením." řekne ti sotva vejdeš. Cvična je opravdu skvěle zařízená. Lezecké stěny střelnice, paňáci pro cvičení vybírání kapes... Je tu všechno co je třeba pro naučení se různých tzlodějských praktik... Lambry Dá se říct že je ráno jako každé jiné. Probudil ses a kromě nových starostí ze včera nic nového není. Na stole ti leží klíče od domu hobita, které jediné krom vzpomínek jsou přoomínkou nočního výletu. Travis Vstaneš. Je ráno to víš jistě a probudí tě nesnesitelný hlad. Celý včerejší den jsi nic nejedl a tak máš dnes celkem logicky velký hlad. |
| |
| Pustím rukojeť meče a zadívám se na mladou dívenku. Velmi mladá asi jako já kolem šestnácti...možná mín možná víc...usměju se. "Ale jistě a ráda kam máš namířeno?"řeknu a naskočím na vůz hned vedle ní. Nevipadá nejbohatší ale ani nejchudší...hmmm...uvidíme prohlédnu si vůz,ale úsměv přetrvá. |
| |
| Ráno mě probudí hlad. Opravdu velký hlad. Už ani nemůžu spát... Pak si uvědomím že bych mohl zaspat a tak vyskočím z postele, až se praštím do hlavy a spadnu z postele na zem, kde jsme se zamotal do peřiny a řevem se z ní vymotávám. Až když se mi to podaří a jsem konečně mimo svou přikrývku uklidním se. Srdce mi divoce tluče a já vůbec nevím co mám dělat. Uvědomím si že už nejsem u svého msitra, že jsme v cechcu zlodějů. Doufám ež jsme nikoho nevzbudil... pomyslím si. Lambry... Rychle se začnu oblékat. Šrám přes hruď mě pálí, ale když si jej zkontroluji tak se ujistím o tom, že se nezanítil a že je tedy všechno v relativním pořádku. Nemám novou košili a tak se zkusím podívat do zdejší skříně, kde přeci jen nakonec něco najdu. Není to nic moc, ale lepší než doteď určitě. Vezmu si na sebe tedy košili a vyjdu ven z pokoje. Hlavně klid, hlavně klid... cítím jak jsme roztěkany. Tohle mě zničí... pomyslím si a jdu zaklepat u Lambryho na pokoj |
| |
| Marillë Dívenka tě nechá naskočit na vůz a pobídne koně k další cestě. Když se na vůtz podíváš najdeš tam jen dvě deky. Obě staré a potrhané. Zohodně to nevypadá že by jela za obchodem. Ostatně teď, když zima přišla tak časně. Ještě není ani konec řijna a už sněžilo... "Jmenuji se Laxien a vy?" ptá se tě. Vypadá jako by byla stále někde v jiných světech. Takový ten zasněný pohled, směřující někam do dálky... |
| |
| Laxien...pěkné jméno... I když dívka vypadá zasněně nespustím z ní oči. "Těší mě Laxien já jsem Marillë..." Mladá dívka asi jako já...né moc bohatá a ani nejspíš moc statečná...přesně jako já akorád mě umřel otec a já hledám otce...třeba by mi mohla pomoct...do dlaně pevně stisknu malý talisman koupající se mi na krku. Snad se mi povede ji najít... "A kam máš namířeno?"otáži se dívky. |
| |
| Usměji se a se zájmem sleduji veškeré pomůlcky,v mém nejbližším okolí. Páni..a tady s emám učit? nidky jsem toho tolik pohromadě ani neviděla! Žasnu a opatrně přisotupím k jednomu z panáků. Opatrně ho ohledám a přemýšlím na jakých principech to tu vše funguje. |
| |
| Když někdo zaklepal na dveře, byl jsem už v takovém polospánku. Rozhlédnu se po pokoji a můj pohled padne na klíče od domu. Kdo je? zvednu se z postele a šáhnu po haleně a kalhotech. Začnu se oblékat a nakonec otevřu dveře. |
| |
| "Kdo je?" ozve se z pokoje. Trochu mě to překvapí, ale jsem vlastně rád. Chvíli nci neříkám a jen těžce dýchám. Přeci jen šrám na hrudi je stále dost bolavý. "J-já... Travis..." vykoktám ze sebe. Nop tak teď sjem se vytáh... On mi zachrání život a já jenom kotám... pomyslím si čekajíc co bude dál. |
| |
| Travis, no kdo jiný by to asi byl. řeknu si sám pro sebe. Hned to bude. Jen se oblíknu. řeknu už skoro oblečen. Zatím si dám i klíče do kapsy a všechno vybavení tam kam partří. Pak otevřu dveře. Jdem na snídani? řeknu vesele a vyjdu z chodby. |
| |
| Lambry řekne že to hned bude a já se trochu uklidním. Přecijen si uvědomím že tady se nemám čeho bát. Celé tělo mě bolí a nejraději bych ještě spal, ale to tak docela nejde. Jsem rád že se na mě Mike nezlobí. Nemohl jsme s tím nic dělat. Snažil jsme se, ale mé síly nestačily... To už Lambry vyšel do chodby. Ustoupil jsme a omylem do někho vrazil. Omluvím se mu a pak se podívám na Mikea registrujíc jen zpola jeho otázku ohledně snídaně. Přikývnu. NEmám příliš sílu mluvit a ještě jsme docela mimo. "C-chtěl jsem ti... Poděkovat, víš? Já už myslel.... Myslel jsme že mě tam necháš..." vypovím své obavy cestou do jídelny. |
| |
| Marillë Laxien se na tebe podívá trochu smutně a pak se obrátí zpět ke směru své cesty. "Cesta má... Cíle nemá. Nevím kam pojedu. Prozatí snad... Do země elfů.Matká má, bardkou bývala. Sama napůl elfí krve..." vypoví ti bolestrné tajemství. Nebo alepsoň jedno z bolstivých tajemství. Vůz kodrcá dále. Je chladno a zima už je velmi blízko... Adelain Čekáš ve cvičně a mistr který před okamžikem odešel se nyní vrací. Nebyl pryč ani minutu. "Na něco sem, zapomněl. Zřejmě si nesnídala že? Poď se mnou... Ukážu ti jídelnu." navrhne ti a pokyne do chodby... |
| |
| Když mi Travis poděkuje za záchranu jen se na něj usměji a vyjdu směrem k jídelně. Tam si vezmu něco k jídlu a posadím se na jedno z volných míst. Pomalu jím a snažím si to vychutnat. Než zase přijde celkem náročný trénink. |
| |
| Jdeme do jídelny. Lambry se jen usmál. Nevím co si mám o jeho úsměvu myslet ale jsme rád že se nezlobí a tak raději mlčím i já. Přijdeme do jídelny kde zrovna už je pár zlodějů. Nic moc velkého, ale několik jich tu je. Dojdu si tedy pro snídani a pak se usadím s Lambrym ke stolu. Chvíli se na jídlo jen koukám. Pak ale začnu docela rychle jíst. Nehltám přímo, ale jím rychle. U hobita jsme musel jíst rychle abych nedostal nějaký trest a tak jím rychle i tady. Až další pohled na mého přítele mě zarazí. Vidím že on jí pomalu a jídlo vychutnává. Chvíli mi trvá než si to uvědomím. Že vlastně nemám kam spěchat a že už jsme v bezpečí a nikdo mě za pomalé jídlo trestat nebude. I já tedy začnu jíst pomalu a svou porci vychutnávat... |
| |
| Rychle odskočím od figuríny a schovám ovázanou ruku za záda. Stáhnu obličje do rovinilé grimasy jako malé dítě, které něco rpovedlo. Nakonec mi nezbývá nic jiného, enž s epousmát. Zatváříms e naopak jako andělíček a rozeběhnu za mužem. "Mám docela hlad. Můžu se na něco zeptat? Otážu se a aniž bych počkala na odpověď, pokračuji. "Nevíte kde bych našla celou rodinu, jež sem včera přišla? Dělala jsem jim doprovod a ráda bych ej viděla. |
| |
| podívám se na Laxien sklopím hlavu "To je mi líto Laxien...promin jestly jsem se tě dotkla..."polžím jí ruku na rameno "Podobné to bylo i s mou matkou...akorád že já ji hledám..."trochu se usměji. Co ji prokázat laskavost?...dám ji pár zlaťáků aď má alespon něco na sebe...a k jídlu...pomyslím si a váčku připnůtého u pasu vytáhnu tři zlaťáky "Nejsem moc bohatá ale mohu ti dát nějaké peníze..."usměju se a nastavím ruku aby je Laxen odemne přijmula. |
| |
| Adelain Muž se zastaví a podívá se na tebe zkoumavým pohledem přičemž z jeho tváře nemůžeš nic vyčíst. Pak se ale znovu rozejde a pokračuje dále chodbou do jídelny. "Váš úkol skončil s tím že jste je dovedla na smluvené místo. Více vás nemusejí zajímat. Bude bezpečnější pro vás i pro ně, když je už neuvidíte, nebude-li to okolnost vyžadovat. Ale dobrá. Jsou v tomtéž domě, stále. Naši lidé je neustále hlídají, neměj strach." A to už vcházíte do kuchyně,. kde je několik ze členů cechcu a mezi nimi rozpoznáš i oba mladé muže, které jsi sem odvedla. Jak blonďatého lidského chlapce ve tvém věku tak i Mikea Lambryho, kteří už své jídlo téměř dojedli... Marillë Laxien pohlédne na tvou dlaň se třemi zlaťkáky a jemnou ručkou tu tvou zavře. "Ne, děkuji... Zvládnu se postarat o sebe i o dítě, jež je na cestě..." odpoví ti. |
| |
| Kývnu tedy na muže a nasadím kamenný výraz. Vstoupím do kuchyně a své psty schovám za okraj opasku a nasadím milý úsměv. Mrknu na oba mladíky, se kterými jsem již měa tu čest a začnus e schánět po něčme k jídlu. Když již dostanu něoc málo, jen abych zahnala trochu hlaaad (musím zůstat pohybu schopná) dojdu k nim ke stolu. "Můžu si přisednout? Otážu se a aniž bych počkala na odpověď usadíms eu nich. |
| |
| "Máš i dítě proč odmítáš ? chci ti pomoct...na oplátku by si mi pak mohla pomoci i ty..."řeknu tišeji a ještě chvíly čekám zda opravdu nepříjme co jí nabízím... |
| |
| Sedíme u stolu a přijde si k nám přisednout ta holka, která nás vyvedle z lesa. Jsem ještě stáel bledý a nějak zamlklý, ale kdžy přijde vzhlédu na ní. Je vidět že ve tváři jsem bledý a celkiově asi dotst nervózní neboť při Adelainině pozdravu jsem drobet nadskočil. "J-jo jasně..." vyhrknu rychle a jednu ze židlí odsunu, aby si mohla přisednout. Když odsunuji židli trochu mi sjede rukáv a odhalí tak mé jizvy po říznutích. Některé jsou smohou být tak týden staré, některé, jsou naopak čerstvé, sotva včerejší... Honem rychle ruku stáhnu a začervenám se. Abych alespoň trochu skryl své rozpaky začnu znovu jíst. |
| |
| Adelain, Lambry a Travis Sedíte v jídelně. Okolo vás je několik dalších lidí, kteří jedí, ale už je jich pomálu. Planou růži jste dneska vůbec neviděli a Bleska taky ne. Marilë Laxien se na tebe podívá svýma velkýma očima a dzá se že chvíli přemýšlí. "Tak dobře..." přikývne nakonec a peníze si převezme, "A s čím mohu pomoci já tobě?" ptá se tě. Vůz dále kodrcá a dívka má ve tváři zvláštní smutek. Připadá ti tak trochu tobě podobná. Ne vzhledově, ale spíše právě tím smutkem. |
| |
| Patrně se pousměju když odemě převezme něco málo zlatých."Já jsem ti darovala něco ze své kapsy a ty mi můžeš pomoci tím že mi pomůžeš najít mou matku...tedy alespon se o to můžeme pokusit...pokud s tím tedy souhlasít Laxien?...nerada bych tě obtěžovala mími starostmi..."smutně se usměju.Snad mi pomůže...alespon ona... |
| |
| Marillë Dívka se na tebe usměje svým smutným úsměvem a zadívám se ti přímo do očí. "Ty hledáš matku? Dobře... Ráda ti pomohu, bude-li to v mých silách. Já jedu za babičkou. Je to elfka. Má matka ale je elfkou jen z půli a já... Už ji vlastně nejsem téměř vůbec i když v mých žilách trocha elfí krve stále je... Ráda ti pomohu, pokud budu vědět. Kam vlastně jedeš, ty ?", zeptá se ale pak jako by se zamyslela a položí otázku jinak. "Co vlastně o své matce všechno víš? Víš, kde ji hledat? |
| |
| Podívám se na Laxien když mi položí otázku."No...popravdě nevim kde ji hledat...nevim ani jak vypadá...nepamatuju si ji...jediné co mi otec dal..."na okamžik utichnu a z krku si sundám malý amulet."..Tenhle amulet....prý mě podle něj pozná...akorád nevim jesty mě pozná..."svěsím hlavu a amulet si připnu zpět na krk a skovám pod límec mího oděvu. |
| |
| Marillë Když svěsíš hlavu Laxien tě obejme kolem ramen a tiše zašeptá. "To bude dobré. Však ji najdeme, vidíš." snaží se tě povzbudit. Cesta lesem jako by neubíhala. Trvá to všechno hrozně dlouho. Několik krkavců sedí nedaleko vás na větvi a krákavě o něčem rozpráví.Na cvestě kromě vás nění žádný jiný vůz ani cestovatel. Jen zbytky sněhu vám dělají doprovod a zima, která dává znát, že brzy začne sněžit pořádně. |
| |
| Vím že se mě Laxien snaží uklidnit a proto se tomu nějak nebránim."Jsi hodná když se mi snažíš pomoct...předem děkuji Laxien..."pokusím se o úsměv,ale jde to jen s těží.Pohlédnu na krkavce sedící opodál taková to zvířata nemám v zrovna v lásce i když vypadají neškodně.... |
| |
 | soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Kostislav Gur Oru. Tvá rodná vesnice... Už je to dlouho co jsi absolvoval zkoušku na pohřebišti. Od té doby uplynulo už docela dlouho a z tebe se stal nadějný válečník. Žil jsi na hlavním kontinentu, ale stalo se, že do vaší vesnice přišel muž. Muž, ktyrý ti dal jakýsi amulet amulet ve tvaru slunce. Zachránil jsi tomu muži život, když ně něj zaútočil vlk. Ten muž ti pak věnoval tento amulet na silném zlatém řetězu a trval na tom abys ho nosil. Brzy jsi poznal že se amulet otáčí a sám pohybuje ačkoliv to vypadalo nesmyslně. Byly na něm jakési znaky, ale sotva jsi je mohl rozluštit. A pak to začalo. Začali se objevovat sny a ty sny tě vedly k ostrovu. Celý měsíc jsi plul na ostrov a v přístavu Amras jsi vystoupil. Sám ani nevíš kde jsi ani kam jít. Víš jen že ve tvých snech byl právě tento ostrov... Stojíš na ulici v přístavu. Na dohled máš hned dvě hospody a jinak je zde spousta lidí. Je podzim. Asi tak konec řijna, ale zima je už jak v půli listopadu... Dokonce to vypadá že zde už i sněžilo. Zbytky sněhu uvidíš podél ulic a na ttravnatých plochách. Vane studený vítr, rozhodně to není nic příjemného... Marillë "Nemáš zač... Taky někoho hledám. Ale já alespoň vím jak vypadá..." podotkne mírně zamyšleně a spíš zasněně. Jako by se na chvíli úplně vzdálila realitě. |
| |
| Pán Jeskyně: Ještě chvylku si prohlížim ten medailon, pak si zkoušim zapamatovat tu vizi. Schovám přívěšek rozhlídnu se po ulici, a pomalu vycházím směrem k hospůdce. Porohlížim si lidi. |
| |
| Kostislav Lidé jsou zde obyčejní teple oblečení... Jinak než tomu bylo u vás a v císařství Venois z kterého jsi odplouval. Vaše vesnice sice do císařství nepatřila ale když jsi odplouval musel jsi z přístavu v císařství. Zamíříš do té bližší hospody, ale je to takový ten přístavní pajzl. Sotva tam vejdeš do nosu tě udeří pach propocených těl, zvětralého alkoholu a také hlasitý smích až téměř křik opilců, kteří jsou i takto v odpoledních hodinách naprosto na mol... Je tu narváno, sotva vidíš hostinského na druhé straně zakouřeného lokálu jak tu někdo kouří dýmku... |
| |
| Pán Jeskyně: ,, No nic"Obracim se ve dveřích a jdu do tej druhej hospody s nadějí že tam to bude lepší. ,,kéž bych aspoň věděl co to bylo za vizi?"Sám pro sebe. Z dlouhej chvíle začnu před sebou kopat do kamínku. |
| |
| "Ty víš jak vypadá...já to nevím a vlastně ani nevím jestly to vědět chci...snad ano...musim ji najít dala jsem slib otci..."dívám se kolem na krajinu která ubíhá dost rychle ale cesta je příliš dlouhá a proto mi příde že jen krajina plyne a mi stojíme na místě.Koho asi hledá?Jak vypadá?...potkám někoho mě podobného?....najdu i matku?...kdybych alespon o něčem byla přesvědčená na plno...povzdychnu si. |
| |
| Usmějis e na mládence a položím talíř na stůl. Poté se dost hlučně usadím. Všimnu si tvých jizev, ale nijak na ně nereaguji. Místo toho neopatrně položím obě ruce na stůl. Má levá ruka je ovázaná. Jsou ovázány dva prsty - malíček a prsteníček. Obvaz je zakrvácený,a le evidentně mi to nevadí. "Jaks e těšíte na výcvik? Jak se vám tu líbí?" Snaížms e navodit řeč a přitom začnu spořádaně jíst. Poté se podívám na Mika a zářivě se usměji. "CO táv rodina? Doufám,ž e jsou všichni v pořádku." Zahledíms e mu do očí, jako bych tam něco hledala. |
| |
| Když spolikám sousto, rozhodnu se odpovedět dívce na její otázky. Jo líbí. odpovím nezaujatým a nezabarveným hlasem. Seznamování s cizími lidmi mi v poslední době moc nejde. A na nějaké vyprávění našich příběhů mám teď až moc plnou hlavu myšlenek uplně jiného charakteru. Taky doufám. odpovím jí na dotaz o mé rodině, kterým mne chtěla zapojit do hovoru. Její pohled do mých očí jí opětuji a bavím se jím. Čekám kdo dřív uhne. Přijde mi to velmi dětinské když se začnu držet, abych se nezačal smát. |
| |
| Všimnu si jeho pohledu a přistoupím na jeho hru. Upřu ještě pevněji svůj pohled od jeho očí. Všimnu si jehou koutků, jak cukají nahoru. Ukážu své bílé zuby. Sladce se posuměji a vmých očích se zaleskne. Není to tak špatnej chlap. Zhodnotím nakonec a stále vyčkávám, je mi jasné, že tohle nemá smysl,a le jednou jeden z nás uhne. |
| |
| Adelain si přisedne když se zeptá jak se těšíme na výcvik vybaví se mi psoeldní týden a úplně přestanu jíst. Následuje otázka jak se nám tulíbí a to už raději dělám že tu vůbec nejsem. Nakonec se začne bavit s Lambrym a skončí to tak, že si hledí do očí a ani jeden neví kdy skončit. Připadám si tu nadbytečný. Vlastně si připadám nadbytečný úplně všude. Nevím co mám dělat, abych se toho pocitu zbavil. Všechno je to postavené naruby. Chtějí mě obatovat a já přitom ani nevím proč. Nevím o tom že bych měl nějakou zvláštní moc, nebo co. Bojím, že tohle vůbec nedopadne dobře. Že mě stejně nikdy nikdo nemůže uhlídat a i kdyby... Hlava mi poklesne a po chvilce zvadnu hlavu. "Miku...? JAk to teď vlastně bduu mít s výcvikem já? Nějak... Nějak si ze včerejška moc... Nepamatuju..." konečněse zeptám na to co mě tíží, i když to není to hlavní co mě nyní tíží. Vím však že Lambrymu něco dlužím a i když nevím přesně jak a jestli to budu moci někdy splatit. Vím že on riskoval pro mě a je teď na mě abych mu to nějak splatil. Už třikrát mi pomohl a možná víckrát asi už to bylo i pětkrát. Je to můj přítel tedy bych si alespoŇ z hlouby duše přál aby byl. Věřím, že je ale bojím se toho... Na mé tváři jsou znát starosti. Velké modré oči jasně vypovídají o bolesti a strachu stejně jako lehce zarudlá, jinak bledolící tvář o nervozitě a době strávené ve tmě a podzemí... |
| |
| Kostislav Odešel jsi z té první nálevny a míříš do druhé. Kopeš do jednoho z kamínků na cestě a lidí okolo si ani nevšímáš. Snažíš se vybavit si vize, které tě sem dovedli, ale vždy vidíš to samé. Letíš jako pták nad oceánem až ke břehům tohoto ostrova. Poznáváš ostrov i tento přístav ze svých vizí, ale vlastně nevíš nic o tom proč je máš. Amulet ve tvaru slunce, kde najdeš znázorněný i měsíc a mnoho neurčitých znaků nosíš na krku, ale nevíš co se od tebe nyní očekává. Knečně dojdeš k druhé hospodě. Stačí ti ale jeden pohled oknem a vidíš, že uvnitř to vypadá stejně jako v té první. Rozhodně si tím nijak nepolepšíš. Mořžná kdybys zašel hlouběji do města a nešel hned do těchto přístavních hospod, ale těžko říct. Každopádně ani u vás na vsi to v hospodě nikdy nevypadao takhle... Marillë "Slib otci? A tvůj otec byl člověk, nebo elf? Promiň jestli ti to vadí, nemusíš mi odpovídat..." dodá hned, aby to nevyznělo tak hloupě jak v první chvíli nejspíše vyznělo. |
| |
| Pán jeskyně: Jenom pokrčim rameny, opět se otáčím a jdu směrem do centra a taky se cestou pár ldí vyptám na to co je to za ostrov, jestly je tady nějaký mág nebo velekněz. Jak tak jdu po nábřeží směrem k centru, snažím se najít obchodníky. |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Kostislav Dáš se po nábřeží směrem do města. Domy jsou zde kamenné a obydlené. Některé jsou zdei dřevěné ale to je jen zlomek toho co tu ve městě domů již stojí. Ulice jsou dlážděné ale jen ty hlaví. Funguje zde něco jako pouliční osvětlení. Už jsi se s tím v císařství Venois setkal. Jsou to olejové lampy, které rozsvěcují ponocní na večer, aby bylo vidět i v noci. Ovšem i tyto lampy vidíš lemovat jen hlavní ulice. Oslovíš prvního člověka ptajíc se na mágy a velkněze. Je to poměrně statnější muž středních let a když ho oslovíš a zeptáš se, řekne jen: "Co je to za hloupost? Táhni, mladej do věcí mágů se radši nepleť. Dějou se tu teĎ divný věci vís?!" a s těmi slovy odešel pryč. Možná bys ho stihl dohnat ale zvolil jsi raději strategii ptát se více lidí a tak jdešš za někým jiným oslovil jsi jakousi ženu zhruba tvého věku. Je to celekm pohledné děvče a když ji oslovíš usměje se na tebe. Pravda, pak se zamyslí a na jejím čele se objeví vrásky. "Tady ne pane, v Amrasu žádní mágové nejsou. Tedy myslím... Myslím že je zde jedna magická kapitula, ale... Je to spíše jen škola pro mladé... Učí tam také vlastně ještě učedník. Najdete to, když půjdete o dvě ulice dál a tam zahnete do leva. Je to třetí dům po pravé straně. O Veleknězi nevím. Je zde v AMrasu chrám Eusebria, boha magie a ti mají svého velekněze, ale myslím že místní hlavní kněz není velekněz celého řádu to byste musel lodí odplout na hlavní kontinent. ALe je více bohů a každý má své... Jen hlavních dvanáct božstev... Ale to byste se více dozvěděl od nějakého učitele. Skuste se zeptat v té megické kapitule, jinak hlavní kouzelnická akademie je v našem hlavním městě, Drusku." znovu se pousměje. Obchodíků jsi zatím mco neviděl, i když některé krámky už jsi tu natrefil. |
| |
| Pán jeskyně: Téže se na tu ženu umněju: ,, Děkuji vám na stotisíckrát, Nechť Kawan provází tvoje kroky." Vyrazím tedy podle instrukcí té eny na akademii. Pořát naž zahnu za roh podívám se ještě jednou po té ženě. Pak uličkou přímo k akademii. Jestly po cestě někoho potkám poptám se na místní hospůdky kde by nemuselo být tak plno.A taky kde bych našel nějaký obchodní náměstí. |
| |
| soukromá zpráva od Travis Deshain pro Ale vzhledem k tomu jak časot a rychle měním pozici... No mi teď budeme mít dva měsíce výcviku, takže... Máš času dost abys nás našel. Pokud dobře rozumím tomu co máš na krku tak nás najdeš hodně rychle... |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Kostislav JKdeš o kus dál a než zahneš za roh ohlédneš se pzět. Ženu už nikde nevidíš. Nejspíš odešla a nebo ti jen procházející lidébrání ve výhledu. Každopádně už j nikde nevidíš. Pokračuješ uličkou, kteoru ti popsala zeptáš se někoho na místní hospůdky a obchodní náměstí. "No... Tak v téhle čtvrti je jedna hospoda, když půjdete tudy dál až támhle, jak je ten vývěsní štít. Tam to je. Anio tam nebývá moc plno. Tedy večer jo, ale přes den ani ne. Jinak obchodní náměstí? Myslíte trhy? Jo jsou tu tohle je jediné měsgto, kde jsou celoročně," zazubí se na tebe a vycení své žluklé zuby, "no to se vrátíte na hlavní ulici a ta vás dovede přímo na náměstí vlastně už jste docela blízko..." podotkne a pak pokračuje dál ve své cestě. "Hezký den, mladý muži a šťastnou cestu," pozdraví. Kupodivu se nezdál být nějak opilý nebo tak rohodně nevypadl nijak bohatě. Spíše nějaký žebrák, nebo tak alespoň vyhlížel ačkoliv nevypadá že by žebral a jde přímo na tu ulici z níž ty jsi přišel. Vývěsní štít na konci ulice vidíš jen stěží a znak blesku, místní magické kapituly, vidíš kus od sebe. Je to poměrně nevýrazná budova prostá všech okázalostí. |
| |
| soukromá zpráva od Travis Deshain pro Ale to nech bejt budu se alespoň coby hráč těšit na společné setkání :-) |
| |
| Pán jeskyně: Zatluču na dveře v domění že mě někdo uslyší, a volám : ,, Haló je zde někdo?" Pak čekám jestly někdo nepřijde otevřít. A mezitim si prohlížim ten amulet, Co asi můžou znamenat ty znaky po obvodu?Přemýšlím. |
| |
| Kostislav Zabušíš na dveře zavoláš. Tvé myšlenky se zatoulají k amuletu ale netušíš vůbec proč ti byl dán, natož abys pochopil co je zač. Po chvilce čekání, když už bys byl téměř na odchodu otevře dveře takový starý muž. Nevypadá jako kouzelník spíš jako obyčejný muž. Prosté plátěné kalhoty a to samé tunika. Jen vestu má koženou. "Přejete si...?" ptá se stařeckým hlasem. "Vyučování již začalo, mladíku..." kárá tě jako by si myslel, že jsi jen další student, načež otevře dveře abys mohl vejít. |
| |
| Pán Jeskyně: Když to říkám, snažím se nedávat do hlasu žádný pocit. ,,Promiňte, já nejsem student, ale nutně potřebuji mluvyt s mistrem zdejšího řádu. Ve věci životně důležité." Pak se mírně ukloním a pravim ,, Jmenuji se Kosťa." |
| |
| Kostislav "Kosť... No pojďte pane..." řekne ti a otevře dveře aby jsi mohl vejít. Sotva tak učiníš stojíš v poměrně i velké místnosti, kde je jeden stolek a židle, kde nejspíš normálně sedí tento starý muž. "Spěchá to...?" ptá se jaksi nelibě ale otázka v jeho hlase je značná. Všude je jinak nějaké ticho. Takové podivné ticho... |
| |
| Pán Jeskyně: Chvilku se zamyslým a pak řeknu: ,, Záleží jak dlouho bych měl čekat. Do večera mám čas, pak si budu muset jít sehnat nějaký nocleh. Ano do večera mám čas." Pak se na chvilku odmlčím a pravym: ,, Prosím vás jak se jmenuje zdejší velmistr?" |
| |
| Kostislav Když řekneš že do večera máš čas starý muž se odšourá na svou židli. "Tak dlouho to ani nepotrvá, mladý pane. Za hodinu skončí..." vypraví ze sebe jaksi s nechutí. Když se zeptáš na jméno velmistra starý muž vykulí oči a po chvilce překvapení se začne hlasitě smát. Záchvat smíchu poměrně dlouho nepolevuje a skončí až po dvou minutách, kdy se starý muž zakucká. "Velmistr... Ech... echm... Velmistr, říkáte? Tahle škola žádného nemá... Spratek je to! Učí jen za trest!" dořekne a konečně se posadí. "Nabídl bych vám židli, ale jak vidíte, žádná další zde není..." vysvětlí proč ti nenabídl sezení. Všimneš si, že z místnosti vedou schody nahoru a dvoje dveře. Je až s podivem že je ten dům tak velký z venku vypadla menší, ale mohlo se ti jen zdát. "Jmenuje se Viktor. Viktor Haster..." |
| |
| Pán Jeskyně: Opřu se o zeď a říkám mu: ,, Za trest? Prosím řekněte mi něco o něm. " |
| |
| Kostislav "Abyste rozuměl... Viktor neni zlý kluk, ale... no prostě udělal hloupost. Odešel odtud do Drusku na internátní magickou akademii. No naučil se několik kouzel a tak... Takové ty základy. Jenže pak ztropil průšvih. Spolu ještě s nějakým jiným žákem provozovali tajné kouzelnické souboje. Přišlo se na to a učitelé chtěli poslat dopis jejich rodičům. On ale oba dopisy dohledal a zničil. Asi si myslel že totím skončí, jenže neskončilo. Pochopitelně, že učitelům bylo divné že nedostali žádnou odpověď a tak poslali další dopis. I ty chlapec dohledal a zničil. Sfalšoval písmo svého otce a napsal odpověď, že se rodiče moc omlouvají a tak... No a ten druhý kluk udělal totéž. Nakonec se ale na to přišlo a když se jeden učitel vydal na pohovor s rydiči obou hochů, dozvěděl se že o ničem nevědí. Vše bylo prozrazeno a oba s chlapců pro to aby se naučili disciplíně dostali na starost drobné školy pro začátečníky s tím že jsou kontrolováni a své studenty musejí posílat do hlavního města k přezkušování, aby existovala nějaká kontrola toho jak jsou dobří...." vysvětlí ti a po dlouhé řeči se napije ze čbánu vody, aby spláchl sucho v ústech. |
| |
| Pán Jeskyně: ,, Ach tak. Teď už to chápu. A říkáte že zde musí zůstat. Výte, potřebuji aby se podíval na jednu takovou drobnost a zda nevý co je to.A jak to funguje. Nevýte jestly je ve městě nějaké tržiště? potřeboval bych si něco obstarat." |
| |
| Aniž bych odtrhla pohle dod Mikovích očí, odpovím jeho společníkovi. "Jeden z vás, bdue mít výcvik se mnou. Jen jsem zpaomněla, tkerý z vás dvou to je." Sladce s eznovu usměji. No tka hochu..uhni už.. |
| |
| Adelain mi odpoví, ale jí jsem se vlastně vůbec neptal. Nijak jí to nezazlívám. Spíš mě to překvapilo. Jeden z nás? To bude nejspíš Mike... Když říká jeden. To znamená že nás zase rozdělí... Nechci už být sám. Zase mě něklde zavřou... Já už nechci být zavřenej někde jako krysa. Už ne... Je to hrozné... Na okamžik propadnu beznaději. Naprosté beznaději a všechno mi přijde ztrracené. Lambry a Adelain si stále hledí do očí a já na to nemám nějak co říct. Prostě je sleduji a vlastně už ani ne. Rozhlédnu se kolem. Jídelna už se vyprazdňuje. Začínající i pokročilejší zloději už odcházejí a jen my tu dál zuůstáváme. Dívám se na ně a jejich pohledy nám věnované. cítím jak se stále víc bojím a jak ve mě roste úzkost. No tak.. to chce klid... Třeba už mě nikdo nikam nezavře... Co se asi stalo s tím elfím vyslancem? |
| |
| Kostislav Muž ti naslouchá ale těžko říct jestli ti rozuměl... "Tržiště? ale jistě... Když se vrátí na hlaví ulici a půjdete po hluku tak dojdete buď do přístavu nebo na náměstí ta druhá možnost je správná... Jinak... Už by měli za chvíli končit a tak to už snad vydržíte... On se vám na to Viktor podívá, jen nevím jestli vám pomůže..." vypraví ze sebe ztěžka. Uvědomíš si že ti cestu na tržiště už nekdo popisoval před ním ale to již není důležité, když ti jí tento muž připoměl. |
| |
| Pán Jeskyně: ,, A jak ho poznám? Jsem tady poprvé. Nemohl byste mě k němu zavést, nebo, alespoň ukázat mísnost kde ho najdu?" |
| |
| "Ne,nevadí mi to klidně se ptej...otec byl člověk....matka má být elfka já jsem spíš po ní...ale otec mne učil..."mluví plynule.Jsem zvědava na co se ještě bude ptát...tedy pokud se vůbec bude ptát....A kdy vlastně dorazíme?...já ani nevím snad už brzy začíná na mě padat únava....protáhnu se a snažím se věnovat jí ,alespon trochu mé pozornosti. |
| |
| Když Travis promluví, celé tělo sebou trochu trhne, ale obličej se stále né a ne odtrhnout od adelaininých očí.Jeho otázka mi připoměla celkem nehezky nazlobenou tvář vůdkyně místních zlodějů a na chvilku se zamyslím. Když existoval jen jeden alchymista, musel se všemu učit sám. usměji se. Pak promluví Adelain ohledně výcviku. Travis chce být alchymistou, mne dosud učil mistr (MH: Jacky dopln pls to jmeno vypadlo mi :D) Málem jsem uhnul. Je na čase vyzkoušet něco jiného. Zloději jsou přecejen svině. Chtěl bych se zasmát sám sobě v duchu. Místo toho pomalu svou ruku přesouvám po svém stehně až k jejímu. Očekávám, že přiblížení dlaně neznámého muže k jejím intimním partiím tu dívku vykolejí nakolik, aby se ji snažila odtrhnout nebo mi vlepit facku. Tak jako tak, uhne pohledem. |
| |
| Kostislav "Támhle..." ukáže na jedny dveře. Jsou to ty na pravo. "Ale až výuka skončí, on také vyjde... Pak vám ho zavolám..." řekne ti a upřeně se zadívá do desky stolu jakoby na něco vzpomínal. Marrilë Dívka ti to odkýve a dále se stejně už ani nějak nevyptává. Váš vůz toho večera nedojede do žádné vesnice ani osady, jen jste o něco hloubeji v lese. "Budeme zde msuet přespat, mám kdyžtak nějaké deky, tak si lehni, já přivážu koně ke stromu, hm?" zeptá se a sesedne z vozu, přečemž jde automaticky odpoutávat koně z postrojů. |
| |
| Pán Jeskyně: ,, Mockrát vám děkuji, příteli. Ať tvé kroky provází Kawan." Pak se otočim a jdu směrem k těm dveřim kam mě navygoval, tam, se zastavym, trochu se oprášim, a čekám vedle dveří na profesora. |
| |
| Když existoval jen jeden alchymista, musel se všemu učit sám. přemýlám v hlavě co mi řekl Lambry. "Takže se bduu učit sám?", chtěl bych se zeptat, ale nechci narušovat jejich zvláštní hru a tak zatím mlčím. Všechno je zbytečné. Jsem k ničemu. Copak se teď budu moci učit? A jak by to dopadlo? A Kde? V tom domě po hobitovi? Vlastně... Ale ne. Nechci se tam vrátit. Bojím se... Vím že musím strach překonat ale... Opravdu se bojím... Je vidět že jsem nervózní a o to nervóznější, že Lambry a Adelain si stále hledí do očí. Přemýšlím jestli bych to také zvládl. Pak se ale podívám na Lambryho a uznám že ne. Na to se příliš bojím a bojím se vlastně každého. I jeho. Svého přítele. Kdyby nastalo cokoliv, byl bych úplně mimo. Nejspíš bych jen konternovaně stál. Bojím se že to celé je jen přetvářka že není můj přáítel ale chci věřit tomu že ano a proto se té představě nevzpírám... |
| |
| "Ano..."klidně odpovím a prohrábnu si husté vlasy. "Půjdu pro nějaké dříví na oheň Laxien....ale nikam daleko nepujdu."řeknu a seskočím z vozu.Skontroluji si své váčky a menší batoh zda je vše na svém místě a vydám se do lesa pro dříví ani nečekám na odpověď.Z dlouhé chvíle občas kopnu do nějakého kamínku a občas seberu nějakou větev co najdu.Snad bude stačit co nanosím...a snad už zítra dorazíme do nějakého města...nepřemýšlím o nebezpečí lesa ani o divoké zvěři co zde pobývá a proto si neuvědomuji ani jak daleko jdu od vozu. |
| |
| Mike a Travis Usměji se při Mikovích slovech. Tak alchymista. hm zajímavé...v tom případě musím mít s Mikem výcvik. Bude legrace, alespoň je více poznám. Znovu se sladce usměji. Má tvář je jako dokonalý obrázek, čistá pleť a krásné dlouhé černé vlasy, lesknoucí se v odlescích matného světla, osvětlující jídelnu. Ucítím jeho ruku na svém stehně, nechám ho pokračovat zhruba do plky stehna a poté nohama prudce uhnu. Přitom ani jednou neuhnu pohledem. Jeho doteky mě vůbec neznervózňují. Ne potom co sme zažila, po tom, co sme musela dělat slušku ve všech ohledech. Místo toho se jen můj úsměv o něco rozšíří a ukáži tka zářivě bílý chrup. |
| |
| Když poznám, že můj nápad se minul účinkem a ona se mi ještě vysmívá trochu se za ni zamračím. Svou grimasu hned ale změním v úsměv, aby bylo poznat, že to zamračení nebylo myšleno vážně. Aniž bych opět uhnul pohledem zapředu rozhovor. Když už mluvíme o výcviku, nevíš kde je mistr? |
| |
| Mike: Usmějis e na něj ještě zářivěji. "Čeká na cvičišti, on mě sme poslal. Pokud chceš, můžu tě tma zavést." Laškovně pozvednu jedno obočí a vložím do úst poslední sousto. Pomalu ho rozžvíkáma poté spolknu. Hned poté se zase usměji. Stále nespouštím pohled z tvých očí. |
| |
| Adelain, Lambry Travis Mistra, Zubaté ostří jste neviděli od chvíle kdy vešel do jídelny spolu s Adelain. Marilë Vrátíš se zpátky s náručí plnou dřeva a Laxien už dělá ohniště pomocí kamínků, který mi ho ohraničila. "Už jsi zpátky? Nuže dobrá... Tak jo. Odlož dřevo a ustel si nějak pohodlně já to zapálím..." Pak vyndá torchu droběnějšího dříví naskládá to do připraveného místa. Nic moc uměleckého to není, ale vypadá to že to stačí protože už na třetí škrtnu tí oheň vzplane a vy už se můžete u něj hřát. Pravda je že je to třeba protože v noci je velké chladno už. Kostislav Postavíš se vedle dveří a čekáš. Muž na tvůj pozdrav ani nereagoval. Vypadá to že se zasnil. Zevnitř slyšíš hlasy, ale jsou tlumené. Kdyby ses ale hodně snažil možná bys i mohl rozumět co si říkají (hod K%) |
| |
| Myslím že půjdem. Travisi pojď s námi. Zeptáme se, jak to bude s tebou. řeknu a začnu pomalu vstávat z lavice. Stále sleduji Adelaininy oči. |
| |
| Už jsem z té jejich hry doopravdy nervózní. Kdybych nemusel čekat na nějaká instrokce, která má jedině Lambry, tak bych už nejspíš byl někde jinde... Vzpomenu si na laboratoř a hobita a otřesu se. Jelikož mi ale dělá problém jen tak sedět a tak vstanu do stolu. Vstanu rychle ale opatrně, abych do nich náho dou nevrazil... No a je po přátelství... No jo... Asi jsem vážně hlupák... No dobře... "Svět je rozdělen na čtyři základní elemetny..." začínám ši šeptat naučené věty z učebnic, které se mi nesmazatelně vryly do paměti a některé i do rukou... Chodím v krátkých pochjůzkách vedle stolu a hledím do země. Tři kroky tam otočim se a tři kroky zpátky. Vždy když se vrátím na výchozí pozici se ohlédnu ke stolu zda už neskončili. Asi se opravdu brzy zblázním... pomylsím si a představím si že mě do konce života bude honit nějaká tlupa maniaků, kteří mě chtějí obětovat. Měl bych zmizet. Lambry o mě stejně nestojí, tak co tu budu dělat? Beztak bych ho jen ohrožoval... Asi uteču... jo bude to tak lepší. Hned co se doučím tak odejdu... snažím se se konečně pro něco rozhodnout ale nedje to. Já uteču a Planá růže ho zabije a nebo pro mě pošle... to bude skvěli mimo tlupy maniaků by mě náhaněl ještě Lambry a Adelain nejdspíš s ním... to ne... |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Lambry mě osloví a já ihned se na něj podívám. chvíli jsem překvapen a nevycházím z úžasu. " Jo jasně..." usměju se jako už dlouho ne. Mám upřímnou radost. Více však neříkám jako bych měl strach porušit kouzlo okamžiku. Lambry sice stále sleduje Adalaininy oči, ale teď už mi to tak nevadí... |
| |
| Počkám až Mike vstane a začnu ho napodobovat. Obě ruce (i tu zraněnou) položím na stůl a opatrně se o ně opřu. Avšak pravou rukou mi projede prudká bolest, udělala sme chybu. Zranění je sátle čerstvé a bolí. Chvilku se udržím,a le pak už to nejde. Zkřivím obličej do bolestné grimasi a přitáhnu ruku k tělu. Zakopnu o židli a ta dopadne dost hlasitě na zem. Zapotácíms e, ale udržím rovnováhu. Po chvíli zase hlauv zvednu,a el ruku nepřestávám zase tisknout k tělu. Jaks e zdá, přehnala sme to. Obvaz velice pomalinku s ezabarvuje do ruda. Má tvář má podobnou barvu a v očích s elesknou slzy, které však statečně potlačuji. Rychle pohlédnu na Mika. "Dobrá vyhrál si,a le příště to budu já, kdo tě porazí." Pokusíms e o úsměv, ale nakonec se raději otočím. Stydíms e za to, stydíms e za své slzy. Opatrně zase postavím židli na místo. |
| |
| Když vídím, že nevynná hra se trochu zvrtla v bolestivou, přestanu si hrát skoro okamžitě. Společně s Adelain zvednu onu židli. Promiň, to jsem nechtěl. omluvím se jí za to, k čemu jí má hra dohnala. Alespoň jedna výmluva k pozdějším čínům. zahledím se na její postavu, když se otočí ke mě zády. Mohla by s ní být sranda. S nemravnými myšlenkamy se vydám směrem k cvičně. |
| |
| Když vidím jak Adelain vstává a pak to že jí ruka bolí je zcela zjevné ani nevím jak stojím během chviličky u ní. "Co se ti stalo? Voš co...? M?yslím že bych ti mohl něco umíchat... Možná... Mistr měl nějaké rudé kříže v laborce, Miku, nevezmee jí tam? Bude to mít v cukuletu zahojené..." navrhnu jako bych zcela zapoměl na svou úpzkost a bolestné vzpomínky. |
| |
| Teď přes den raději ne. Ale večer se tam určitě podíváme. odpovím Travisovi. Nechtěl bych ho tahat z další bryndy a ani sebe kdyby mne tu videli volně běhat noshledi mého bývalého nechtěného pána. |
| |
| Oba chlapci ke mě přiskočí, aby mi pomohli. Lehce zavrtím hlavou, ej to řpedevším,a by mi vlasy spadly do obličeje. Poté židli zvednu. Rychle s esnaížm uklidnit. Poté pohlédnu na oba chlapce. "Jsme v pořádku." Další pokus o úsměv a podívám se na Travise. "Ne to enní potřeba, nic mi není, ej to jen škrábnutí." Avška je jasné, že lžu, jelikož mám ovázané dva prsty a obvaz je již zase zakrvácený,t kaže to asi enbude jen tak. Poté se podívám na Mike. "Prosimtě...nemůžeš za moji nešikovnost jsi lepší, budu se msuet příště více snažit." Usmějis e a rychle se otočím. Vydáms e směrem, odkud mne přivedli do jídelny. |
| |
| Kostislav Slyšíš vlastně převážně jen hlahol studentů. Takové to obyčejné, když nedávají pozor a povídají si mezi sebou. Nic zvláštního a hlavně jim pořádně nerozumíš. Čekáš tedy ještě nějaká čas aa pak se dveře otevřou a oni začínají vycházet ven. Jsou to kluci a i holky zhruba kolem toho čtrnáctého, patnáctého roku věku, kdy by se normálně začali učit různým řemeslům. Žáků není moc. Vyjde jich celkově šest a všechno musejí být absolutní začátečníci. Až nakonc vyjde mladík zhruba tvého věku, ještě asi ani ne tak úplně starý jako ty spíš o něco mladší. Má na sobě kouzelnický hábit černé barvy a kaštanové vlasy mu spadají na ramena. Když vjde vypadá velice unavený a v první chvíli si ta ani nevšimne a podívá se s jakousi optázkou na staráho muž, který promluví. "Tak?!" "Stále nedávají pozor. Moc se toho nenaučili. Přijde mi že nemají skutečný zájem." odříká místní učitel jakoby naučenou větu, kterou zřejmě opakuje v různých obměnách dost často. "Tak... Viktore dneska tu máš návštěvu. Snaž se tedy tady panu Kosťovi, pomoci..." nedořekne a jeho věta zůstane nedokončená viset ve vzduchu. Mladík jí dořekne sám a mávne nad tím rukou. "Jinak nedostanu dobré hodnocení, já vím..." a otočí se k tobě, neboť mu starý muž ukázal kde stojíš. "Jak vám tedy mhou pomoci?" ptá se hlasem jako by ho to vůbec nezajímalo a okázale ti dává najeo že je unaven. |
| |
| Pán jeskyně: odkašlu si a pak říkám profesorovi: ,, Mohly bychom si o tomraději promluvyt někde osamotě? Bylo by to příhodnější. Potřeboval bych od vás pomoc v ohledu magických artefaktů a vizí." Nervózně si přešlápnu a pak řeknu k muži který mi otevíral dveře: ,, Velice vám děkuji, ale jestly by vám to nevadilo potřeboval bych svoji záležitost vyjednat v soukromí." a naznačím mu tím že jeho služby již potřebovat nebudu. |
| |
| Kostislav Muž přikývne a naznačí ti že můžeš vstoupit dovnitř a muž u dveří na tvá slova jan kývne hlavou jako že rozumí. Viktor pak vejde za tebou dovnitř a devře zavře. "Magických artefaktů a vizí? Popravdě by vám theurg pomohl daleko více ale služby theurgů jsou drahé. Dobrá podívám se na to..." zdá se že přeci jen má o tovu věc zájem. |
| |
| Pán Jeskyně: Když vstoupim, nejprve si prohlídnu celou učebnu, jestly tam někdo není. Pak přistoupim ne katedře a vytahuju amulet se slovy: ,, Tohle je ten amulet, nevým na co slouží, ale dal mi ho jeden muž když jsme došly na tenhle ostrov. Doufám že by ste mi s tím mohl pomoci." Pak si dojdu pro jednu židly a sednu si ke stolu a říkám: ,, V té vizi jsem letěl jako pták na tenhle ostrov, poznal jsem zdejší krajinu i tuhle vesnici. Ale nevým co by to mohlo znamenat." Pak sleduju co bude Viktor dělat. |
| |
| Pán jeskyně: Celou dobu lae držim amulet na řetězu kterej mám omotanej kolem ruky. |
| |
| Kostislav V místnosti jste sami. V učebně je několik sotlů a u každého stolu sedí vždy dva studenti. DKatedru tvoří jakýsi pracovní stůl, ale vlastně se jedná o obyčejný stůl. Celkově to zde vypadá velice chudě. Viktor by snad ani ke katedře nešel ale když jsi si tolik prohlížel třídu tak jste tam došli. Ukážeš mu svůj amulet který ti dal jakýsi záhadný stařec ještě před tím než jsi vyplul už ho vlastníš zhruba dva měsíce z toho ten poslední měsíc jsi plul sem. Když mu vprávíš o svých viděních zdá se že je zamyšlený a neustále pozoruje tvůj přívěšek i když si sedneš na židly. "Někde už jsme to viděl, myslím... Víte takhle já... Určitě už jsem to viděl, ale... Mohl bych se na něj podívat blíž?" zeptá se a aniž by čekal na svolení s nakloní blíž k tvému amuletu a sám jej vezme do rukou, aniž by ti jej sundal, ale tak aby se ho mhol dotknout a zkou jej. Snad se ti zdá že to trvá moc dlouho, a že se stejně nic nedozvíš, když po chvíli Viktor zvedne hlavu a podívá se na tebe. "Medailon, který máte je... Jak bych to řekl... Je zvláštní v tom že nevypadáte jako kněz nebo vyznavač některého z bohů. Těžkobyste rozuměl, ale... Tohle se týká spíše náboženství. Pokud chcete mohu vám to vysvětlit, ale msuím si dojít pro některé knihy, počkáte?" zeptá se. Konečně se i trochu usměje a vypadá že je rád že se může věnovat pro jednou něčemu zajímavému. Dokonce mu v očích vidíš podivné nadšení, kterým jako yb dával najevo, že jsi jeho naděje na lepší život. |
| |
| Pán Jeskyně: Zvedám se ze židle a když pozoruju jeho výraz v ičích říkám: ,, Jestly vám to nebude vadit, půjdu s vámy pro ty knihy, stejně bych tady mohl něco rozbít a vy byste z toho měl akorát trable. Podle vašeho výrazu to bude asi hodně cené. Potřebuju vědět víc." Pak amulet zase nasadim na krk. A jdu směrem ke dveřím. |
| |
| Vrátím se zpět s náručí plným dřeva a to už Laxien připravila na ohniště.Kde po chvíli rozdělala oheň.Usadím se kousek od ohniště mezi kořeny stromu a pohldlně se opřu a to i přesto že pod sebou nic nemám nevadí mi to zdá se."Nevíš kdy dorazíme do nějakého města?"po chvíli mlčení ze mě vypadne koukám se do praskajícího ohniště.Kdybych tak našla konečně to co hledám...i když myslím že se toho tak rychl nedočkám cesta bude dlouhá a putování ještě namáhavé...pohrávám si s malím klacíkem v ruce a po chvíli jej vhodím do ohniště... |
| |
| Marillë Laxien podobně jako ty sedí akouká do ohně. Její rudé vlasy se v záři plamenů lesknou jako by samy byli součástí toho ohně. "Nevím... Měla by tu být ještě jedna lidská dřevorubecká osada pak už jen dojet k hranicím, ale jedeme pomalu, no... Však tvou matku najdeme, uvidíš... Nemůže to být tak těžké. Zeptáme se mé babičky, ano?" navrhne a pokusí se usmát. Její úsměv je povzbudivý ale těžko říct jestli upřímný zdá se že zasněně hledí do úplně jiných krajů a nebo možná i časů. Kostislav Viktor se zdá být tvou nabídkou zaskočen, ale jen na chvilku. "Ale jo, proč ne..." přijme nakonec a vyjde z učebny druhými dveřemi za katerou, za nimiž jsou schody do sklepa. sejme ze zdi pochodeň a zapálí ji s čímž nakonec sestoupí dolů. Když ho následuješ vidíš že sklepení je kamené a nijak zevnitř nhozené. Je tu trochu vlhko, ale ne zas tolik, jak by se možná dalo čekat. Je tu jedna skříň a jinak vlastně jen něco málo zásob. Viktor přistoupí ke skříni a podá ti pochodeň. "Podržte to prosím... Potřebuji nakouknout dovnitř." načež otevře skříNˇa začne vyndavat několik knih. Chvíli v nich listuje a nakonec některé zastrčí zpátky, ale jeden svazek si vezme. "Myslím, že jsme to našel, půjdeme nahoru a já vám tak nějak... Zkusím povědět co si myslím, že to je, ano?" zeptá se. Zdá se že je tou věcí velice zaujat ale je také nervózní jako oby se bál že udělá chybu. Lambry, Adelain a Travis Adelain zdá se žádné ošetření nechce a Lambry odmítá vzít Travise do toho domu ihned. Už jste v jídelně zcela sami a měli byste se zase začít učit. Lambry i Adelain si odvodí že jejich mistr Zubaté ostří už na ně jistě čeká ve cvičně. |
| |
| Pán Jeskyně: Odpovým mu : ,, Ano, půjdeme nahoru, ale nejdříve mě řekněte z čeho máte takový strach. A přito radost. Vy jste ten amulet určitě už někde vyděl, že?" Pak si počkám na odpověď, a když se ji dozvým, ustoupim mu z cesty aby mohl jít předemnou nahoru. |
| |
| Kostislav Mladý kouzelník se zdá být zaskočen tvým konání, ale nakonec sklopí hlavu a odpoví. "Ano už... Už jsem to viděl, ale... Nerad bych vám to vysvětloval zrovna ve sklepě..." znovu se na tebe podívá a když mu uhneš postupuje dále nahoru, kde počká až projdeš, uhasí pochodeň a zavře dveře do sklepa. "Prosím sedněte si, já... Se také posadím, ano? Tak..." posadí se a otevře knihu přičemž v ní začne něco číst. Ty bohužel číst ani psát neumíš a tak v knize sice vidíš písmenka ale nerozumíš jim. Tvá docela dlouho než se mladý kouzelník vůbec nečeho dobere. Už čekáš asi další hodinu... |
| |
| Pán Jeskyně: odkašlám si a říkám: ,,Už jste na něco přišel?" Celou tu dobu co on čete se buď koukám na něj a do knihy. Nebo po mísnosti, a z oken ( jestly tam nějaké jsou. a přemýšlým co by mě k tomu mohl říct, nebo co valstvěmůžu mýt společného s tím amuletem a proč mi ho ten stařec dal? A v Duchu se pomodlim ke Kawanovy. |
| |
| Kostislav Když kouzelníka oslovíš tak sebou trochu trhne a podívá se na tebe. "A-ano... Omlouvám se začetl jsem se tak tedy..." odmlčí se a zavře knihu. "Pode této knihy existovala dříve mezi bohy rovnováha. Dvanáct prvorozených bohů vládlo světu v harmoni. Tyto amulety, nebo medailony jak chcete mělo dvanáct hlavních kněžích. Nižší bohové a jejich vyznavači je pravda mělo také ale jen těch původních dvanáct mělo medailony, které se samy pohybovaly a byli vlastně něčím jako jsou artefakty i když ne tak docela.... Neumím to popsat, ale to není důležité. V knize se nepíše nic o tom jak rozeznat pravý medailon od druhotného... Ale to jsme se do toho zamotal takže jinak. Vždy jednou za sto let nastane konstelace hvězd a planet, která je nazývána slavností všech bohů. Tou dobou nevládne obloze jedno souhvězdí jednoho boha, ale jsou si všechna souhvězdí rovna. Těžko bych vám to vysvětloval, ale to není podtsatně. Tyto medailony slouží jako taková mapa hvězd. Máte tam zobrazené slunce, měsíc, a mnohočetné znaky prozrazují jak a kde jsou které hvězdy. Vždy devět měsíců před slavností všech bohů se začíná magie tak trochu chovat jinak... No, původně byla tato slavnost jen jakýsi svátek kdy byli všichni bohové oslavováni a tak... Jenže tehdy nejvyší kněz Pána podsvětí zemřel a předal svůj amulet mladému učni, tkerého si vybral jako svého nástupce. V osudnou noc slavnosti kněží všech dvanácti hlavních božstev, vykonávali obřad ale kněz boha podsvětí na obřad nepřišel a vykonal svůj vlastní jen pro svého boha a použil lidskou oběť. Tehdy byla údajně rovnováha narušena a ostatní bohové se rozhněvaly. Bohyně spravedlnosti ať rozhodla jakkoliv nebyla schopná utišit sváry mezi bohy a od té doby se slavnost všech bohů neslaví. Mezi lidmi již není známa, ne dost běžně... Pokud je tedy má doměnka správná vlastníte amulet jednoho z bohů, ale těžko vám mohu povědět proč vám ho ten starý muž dal. Třeba už věděl že přišel jeho čas a brzy zemře prostě to mohl chtít jen někomu přdsta. Doporučil bych vám navštívit nějaký chrám... Jinak... Mohu se pokusit rozluštit znaky na vašem medailonu ale to už by trvalo déle. Mohlo by mi to prozradit víc o konstelaci, tkerá je nyní a o tom jakého řádu ten amulet je,..." nabídne ti. Zdá se být zamyšlený a těžko číst ve výrazu jeho tváře. |
| |
| Pán Jeskyně: mezitím co to všechno říká mám pusu dokořán, a celé to sleduju s údivem. Pak ze sebe vykoktám: ,, Bo-bo- boží medailon!?" pak zavřu pusi, na chvíly se odmlčim. A pak říkám: ,, A nešlo by, aby ste si ty znaky jenom obkreslil nebo tak něco? Rád bych zatim nějako skusil kontaktovat toho kněze, ale nevym kde bych ho měl hledat." Pak chvíle mlčení a přemýšlení. Znova říkám : ,, Amulet od bohů, to snad není možné. Opravdu si myslíte že ten muž který mi dal tenhle medailon je mnich? Když jsem ho zachránil před vlky byl takovej, no oblrečenej jako nějaký chudší člověk a ne jako velekněz Boha temnot." Pak znova přemejšení : ,, A nevýte kde bych našel toho mnicha, nebo někoho pověřeného znát tenhle amulet?" |
| |
| Kostislav Viktor je tvými otázkama trochu překvapen, ale brzy se vzpamatuje zdá se že sám usilovně přemýšlí. "To neumím říct. Víte mohl bych si znaky obkreslit, ale to by mi nepomohlo. Potřebuji znát jejich vzájemnou polohu, abych pochopil rozložení hvězd, ale jinak... Ani nevím kterého boha tento amulet má být. Nemusí nutně patřit kultu Pána podsvětí, může být kteréhokoliv z dvanácti. Ohledně vašich vizí... Těžko říct, myslím že se vás sám medailon pokouší někam navést, ale nevím proč. Je tu jistá možnost že se právě v tomto čase blíží slavnost všech bohů. Pokud tomu ale tak je... V knize se píše že od porušení rovnováhy mezi bohy, si každý z bohů žádá o té noci oběti, je možné že po vás bude chtěno abyste něco, nebo někoho obětoval. Sám nevím a jen stěží mohu říct. Tady v přístavu je jediný chrám a to chrám Eusebria, pána magie. Ovšem pozor. Pokud vlastníte jeden z těchto amuletů a pokud se slavnost blíží a bohové si žádají oběti... Přisluhovači jiných bohů se vás budou pokoušet odstranit. Myslím... Rozhodně bych se s tím na vašem místě nikde moc nechlubil. Ale podle tohohle se to kdysi dávno odehrálo právě tady na ostrově a tak... Kdesi v bažinách by měla být svatyně. Tedy bývala svatyně všech bohů. Podle knihy byl kněz, který rovnováhu porušil proklet a obdařen věčným životem, ovšem nikoliv mládím takže staárne ale nemůže zemřít... Je to všechno poměrně zmatený příběh a tady je psán jen jako legenda. Ten muž byl odsouzen k tomu aby zabránil jakýmkoliv dalším obřadům ve svatyni. Myslím, že pokud vám někdo může odpovědět, pak on..." vypraví ze sebe a postaví se, načež se zahledí z okna. "Rád bych vám pomohl, pokud byste tedy chtěl... Myslím že bych v noci mohl odejít a... Pomoci vám na vaší cestě..." nabídneti ale na tebe se už nepodívá. |
| |
| Pán Jeskyně: Zamyslým se a pak mu řeknu: ,, Dobrá tedy, budu rád když se mnou budete cestovat. Počkám do půlnoci v tom hostinci nedaleko. Kdyžtak se ptejte na Pana Leonarda z Tarzu. Tak se tam představym, netoužím po tom mít jak říkáte všechny proti sobě. A když mě nebudou znát jménem nebudou mě moci najít." Pak vstanu, poděkuju mu a odcházím směrem na tržiště.( amulet bespečně na krku schovanej pod košilý. |
| |
| Kostislav Rozloučíš se s kouzelníkem a vyjdeš ven. Je teprve odpoledne tipuješ to tak na čtvrtou hodinu odpolední. Tržiště najdeš snadno. Vyjdeš z boční uličkyy zpět na hlavní a otočíš se po hluku na náměstí kam dojdeš během deseti minut. Náměstí je poměrně velké a z poloviny je zabráno nejtrůznějšími stánky se vším možným i nemožným... Potuluje se tu mnoho lidí i když ne tolik, jako když jsou trhy jen dvakrát do roka ale i tak se tu najde dost lidí. Přeci jen námořníci a lidé co na lodích připluli zavítají vždycky tak nějak nejprve sem. |
| |
| Pán Jeskyně: procházím okolo stánků s scháním nějaký, jídlo na cestu, zbroj, a takový ty věci. Dávám si pozor na zloděje a hlavně hlídám aby mě nikdo nevzal amulet. |
| |
| Kostislav Zbroj tady určitě nenajdeš žádnou. Něco takového se na trzích většinou neprodává a tyto trhy nejsou vyjínmkou. Musel bys nejspíš ke kováři nebo ke zbrojíři, ale stánek s takovým zbožím tu nenajdeš. Jídlo ano, všeho druhu a nějaké čerstvé zásoby na týden by sis z toho poskládat dokázal, ale dáš za ně všechny své peníze, které máš u sebe... Pokud je tedy chceš koupit. (jinak si hoď K%) na postřeh. |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Pán Jeskyně: zatim nic nekupuju. a vracim se k tomu hostinci kde mám pčkat na Viktora. když vstoupim dovnitř tak se rozhlídnu po osazenstvu hospody. a podívám se po nějakym mýstě u krbu (ohniště). tam si sednu na židly a čekám až příjde hostinskej. |
| |
| Kývnu na oba chlapce a pka svůj pohled zaměřím na Travise. "Musím ti ještě něco vyřídit." Nakloním se k němu a zašeptám několik slov do ucha. "Musím tě podzravovat od jednoho malého chlapce. Nevím jak se jmenuje, ale byli jste prý spolu někde vězněni. Zachránil mi život, prý ti věří." Usměji se a doufám, že mu tak lehce zvednu sebevědomí. Pka mrknu na Mika a vydáms e zpět na cvičiště. |
| |
| Kostislav Vejdeš do hostince, tady ani neni moc lidí. Několik tedy sice ano ale není jich až tolik kolik by se dalo čekat v tento sychraný den. Hostinský je u tebe během chvilky. "Co to bude, mladý pane?" zeptá se tě. Sedíš u stolu nedaleko krbu, kde se právě peče na rožni krásné mladé sele, jehož vůně provoněla celý lokál, vypadá to ež se tu bude večer něco chystat... |
| |
| Pán Jeskyně: K hostinskému: ( využívám Etiky ) ,,Pohár vína a něco k jídlu. A taky by se tady měl pro mě zastavyt jeden muž a bude hledat Leonarda z Tarzu. Tak ho pošlete ke mě, měl by se tady vokázat do půlnoci." Pak když dchází se zadívám do ohně a přemýšlým nad těma vyzema a proč mi Viktor chce tak mervomocí pomoct, proč se nabýdl že se mnou bude cestovat k tomu prasarýmu mnichovy. A co má asi za lubem a co z toho tak může mýt, kromě toho že ho asi budou hledat jakmyle zjistí že zmyzel z akademie když tam podle toho vrátnýho musí učit. |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Tak nějak jsem chtěl něco namítat že tam půjdeme až večer ale svá slova jsem spolkl. Mike určitě ví co dělá. Však to bude dobré. Všechno se nějak umoudří a hlavně Adelain by měla. Ruce jako zlodějka bdue potřebovat..., pomyslím si hořce. Na to jak nenávidím zloděje poznávám že dva z nich mám vlastnědocela rád. Copak to jde? Tohle kdyby vidděli rodiče... Pak ale Adelain přijde ke mě a sdělí mi onu zprávu. Oči se mi rozšíří a já se jí podívám do tváře. Tedd... On si na mě vzpoměl? Proč mi to ale dal vzkázat? Musím mu pomoct... "A-a dke je? Musím mu pomct, žije ještě? Neubližujou mu?" vyhrknu náhle a celý se třesu. Vzpomínka na sklepení a Redana jak podemnou leží, jak ho mám lvastně v hrsti a přitom ne. Chtěl jsme ho jen přesvědčit. Pak přišel Tedd a prostě ho probodl. Ta vzpomínka mě na okamžik zasáhne a mě se zamotá hlava. Nechci se do té chvíle vracet,ale nědky s tím nic nemohu dělat... |
| |
| Travis: Smutně k tobě vzhlédnu. "neívm cos e s níms talo, vysvobodil mě, když mě mučili a poslal za tebou. Nneí mu jak pomoci, mluvila jsem o něm už s planou růží. Určitě kdyby ot šlo, by mu pomohla." Je vidět, že ani mé vzpomínky nejsou moc veselé. Rychle skloním pohled k zmei a kývnu na Travise. ůTedovi jist ěpomůžou, uvidíš, nyní by jsme s eměli všichni přirpavit na výcvik." Dokončím a přidám raději do kroku. Nechci, aby nyní viděli mou tvář. V očíchs emi objevili totiž slzy. |
| |
| Poslouchám Adelainina slova ale bolí mě. Poslal ji za mnou? Co od toho očekával? CO mám teď dělat? planá růže mu nepomůže nemá důvod, neikdo mu nepomůže... Měl jít místo mě. Měl Lambry odvést jeho a ne mě... cítím nesčetné výčitky svědomí a nechám svou hlavu poklesnout. Co jsem to udělal... Jo jasně Tedd je vrah ale... copak za to doopravdy mohl? Vždyť vlastně zabil abych nemusel já... Musím mu pomoci, prostě musím... "Jo jasně. Zrovna Růže bude pomáíhat někomu cizíme ze spárů svého nepřítele, když by jí taková akce mohla ohrozit. Tomu věřím asi jako ty!" odseknu hořce. Nechci být hrubý. Mám rád adelain i Mikea, ale takovéhle řeči mě přeci utěšit snad ani nemohou. Adelain přidá do kroku a Lambry vlasytně taky. Není se co divit mají teď společný výcvik, akorát já nemám co dělat. Cestou se snažím trochu se uklidnit ale není to zrovna jednoduché, vlastně to ani nejde. "Tak se zatím mějte... Uvidíme... Uvidíme se někdy... Někdy později, jo...?" zeptám se svým nervózním a smutným hlasem. Všechno na mě padá cítím že mám strach, že se vlastně bojím vrátit, vím ež se přímo vrátit nesmím, ale také vím, že pokud to neudělám tak se z téhle bryndy Tedd nikdy nedostane. schvácen pocitem úzkosti jsem se rozhodl navštívit přímo Planou růži. Čekám až mi Adelain i Mike odpovína rozloučení. Tak nějak doufám že mi třeba něco řeknou alespoň abych nedělal hlouposti, abych věděl, že to co mě preávě napadlo je něco do čeho nemám jít ani náhodou... |
| |
| Ještě se naposledy otočím na Travise. "Jeden z mnoha důvodů je třeba to, že je to společný nepřítel a vsadím se,ž e by udělal cokoliv, aby mu něoc provedl, už to je poslečný cíl." Odpovím zamávám mu a vyrazím dál. Je mi jasné, že říkám blbosti,a le je to možná tka lepší. |
| |
| Dalších rozhovorů se již moc nezůčastnuji, spíše jako pozorovatel. Zamyšlený poslouchám ty dva a když se Travis začne loučit zvednu hlavu. Myslel jsem, že s námi půjde za ostřím, vypadá to, že ale změnil názor. Zatím. pozdravím ho a vyjdu za Adelain, cestou, kterou si už celkem pamatuji. |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Kostislav Hostinský ti přikývne na slouhlas a donese ti jídlo i pití podle tvého přání přičemž si řekne o dva stříbrné. Když mu zaplatíš odejde a věnuje se dalším hostům. Dal jsi si schůzku s kouzleníkem pozdě v noci a tak bys musel v lokále vydržet ještě docela dost hodin. Brzy máš dojedeno a dopito a hostinský stojí u tebe s otázkou, zda si dáš ještě něco. Mike a Adelain Zanechaly jste Travise na chodbě a odešli do cvičny, kde už na vás msitr čeká. Když vás uvidí tak se na vás usměje nic neříkajícím úsměvem na to že v noci měl nějakou akci (Lambry dobře ví) se zdá být odpočatý a rozhodně nevypadá že by to na něm nechalo nějaký dopad... "Výborně. Rád vás tu opět vidím, žáci... Tak fajn začneme..." přičemž první co bude si s vámi dá rocvičku, a pak začnete opět s trénováním kondice, teprve až v druhé fázi dne, cvičíte zručnost s tím, že Adelain zatím jen jendou rukou, neboť druou má zraněnou. Travis Osiřel jsi na chodbě a okolo tebe není nikdo. Jsi tu sám a hledíš na dveře, kam zašli tvoji přátelé... |
| |
| Pán jeskyně: jak tak koukám do ohně začnou mě pálit oči, tak se odtrhnu od pohledu do ohně. zase se napřímim na židly a rozhlížim se po hostinci. prohlížim si výzdobu, upravenost, stav nábytku, ostatní hosty a hostinského při práci. občas se zeptám hostinskýho: ,, Kolik je asi hodin?" Pak dlohze sleduju ostatní hosty a koukám jak se chovaj a jak sou už podnapilý. |
| |
| Lambry i Adelain se se mnou rozloučili a já zůstal na chodbě zcela sám. Rozhlédnu se ale nikoho nevidím. Jsem hlupák. pomylsím si a slzy se mi derou z očí... Nesmím brečet. Nesmím... Kárám se a setřu si slzy. Opřu se o zeď a chvíli jen dýchám. Teprve když mě největší útzkost přejde se rozejdu dále chodbou. Míjím mnohé dveře podzemního komplexu, až dorazím do hlavní místnosti a tamodtud zamířím přímo ke dveřím Plané růže. Proč tam bvlastně jdu? Co jí chci říct? Cop jí řeknu? ale co horší než to je už to být nemůže... Co jsem to udělal... Všechno jsme zkazil, všechno zkazím... Zaklepu na dveře a počkám až mi Planá růže otevře a nebo až budu vpuštěn... |
| |
| Kostislav Občas se zeptáš na hodiny a rozhlížíš se. Nic zvláštního ale nevidíš. Prostě obyčejná hospoda a běžný ruch uvnitř ní... Při jedné otázce, kolik je hodin, do hostince vejde muž, který je celý v černém kouzelnickém rouchu, jaké jsi viděl u Viktora a má přes hlavu kápi. Ten muž se rozhlédne a když tě uvidí tak zamíří přímo k tobě a aniž by se nějak ptal tak se posadí. "Dobrý večer, omlouvám se že mi to tak trvalo, ale... Nebylo jiného zbytí. Také se omlouvám že nesejmu kápi, alespoň ne teĎ a tady. Nemusí celé město vědět že jsme se tu s vámi sešel právě já..." poví ti tiše, ale nemáš pochybnost že je to on. Poznáš ho podle hlasu. Jeho zcela nadšeného hlasu.Hlasu, kterým dává najevo, jak se těší a jak ho to všechno kolem tebe a amuletu zajímá. Travis Dveře otevře jden muž, kterého už jsi tu jednou viděl ale moc si ho nepamatuješ. "Co chceš?!" ptá se tě nevrle a jeho tvář je neústupná a nevrlá. |
| |
| Pán Jeskyně: Viktor: potichu pronesu a sednu si k němu blíž: ,,čekáni na vás mě vůbec nezatěžovalo, kdy vyrazíme? doufám že brzo aby po vás nebyla do rána scháňka budeme mýt alespoň menší náskok kdyby se nás rozhodly hledat. Máte doufám nějaké vybavení na cestu, já totiž nemám zas takový obnos abych si mohl dovolit koně na cestu a nestihl jsem sehnat žádný jídlo." Usměju se na něj. s tázavým pohledem v očích. |
| |
| Usmějis e na našeho msitra a vsotupím jako rpvní dovnitř, lehce se mu ukloním a ctihodně ho pozdravím. Poté vyčkávám prvních rozkazů, nyní s ejiž ani enrozhlížím po cvičebních pomůckách. |
| |
| Pokynu na našeho mistra a vsotupím za slečnou do vnitř. Nevím jestli je to naschvál nebo ne, ale zdá se mi, že pohybuje boky více než normálně. Vychloubačka. zavrtím hlavou. Pak už na nějaké myšlenky není čas, nastane jen tvrdé cvičení, u kterého začínám fuňet a v duchu proklínat svého mistra, jako ostatně každý trénink. |
| |
| "Ano...."přitakám Laxien.Dívám se do ohniště a vzpomínám si sice matně před sebou se mi zjevuje několik krátkých vzpomínek na dětství možná jsem měla štastné dětství když si vzpomínám jen matně.V hlavě mi zní jakýsi ženský hlas možná mé matky ani přesně nevím.Je přívětiví spíše takové pobrukování nevím zda to ona je či ne ,ale vzpomínky jsou jen krátké a obraz není zcela jasný. |
| |
| Muž se mě nevrle zeptá co chci a mě uvázne hlas v hrdle. Prostě na něj zůstanu chvíli jen tak zírat. Co teď? Co máme dělat? Tohle... To je... "J-já... Jdu za Růží!" rozhoduji se řeknu to co mám v plánu. Prostě jsem to řekl na plno a asi si příliš neuvědomil, co dělám. |
| |
| Kostislav Viktor tě vyslechne a pak takový lehce nervózně se třesoucím hlasem poví. "Vše je připravené. Dva koně jsem si půjčil od dědečka. Teda on o tom neví ale na ráno tam má dopis. Koně stojí venku. Máme každý jídlo na týden a křesadlo a nějaké pochodně a tak... Však to zvládnem, ne?" zeptá se nakonec. Travis Muž se zamračí a už-už otevírá pusu, že tě poslše pryč, když v tom zaslechneš hlas Růže: "Pusť ho dál. ČEkám jej!"Nakonec tedy muž jen kývne a otevře ti dveře víc tak abys mohl vejít. Z výrazu jeho tváře ale můžeš jasně číst. "Na to si nezvykej," Když vejdeš jsi v pracovně Plané Růže, které k tobě stojí zády. "Travis Deshain... Nadán vyjímečným darem a silou... Vím že tě chtěl Filipe dát obětovat v chrámu boha Bantuma. Našeho boha zlodějů. Víš co to znamená, Travisi?" zeptá se otočí se na tebe. V očích má divoký oheň. Takhle jsi ji ještě neviděl. Marillë "Vypadáš zamyšleně..." podotkne Laxien. Měli bychom jít spát..." dodá ještě a přikryje se. "Oheň nás ochrání a ztra pojedeme dál..." Adelain a Lambry Výcvik probíhá tak nějak jako vždy i když pro Adelain je to něco nového... V poledne máte přestávku na oběd. Když si tam dojdete Travis už za vámi nepřijde. |
| |
| Pán Jeskyně: Viktor: ,,Snad, ale budeš nás muset výst, syce se vyzním trochu v mapách, pokud nějakou máš, ale no jaksi nebyl čas, noo já vlasně neumym číst a psát." To že neumym číst a psát říkám hodně potichu a rychle a přitom se rukou drbu na zátylku. Pak se zvedám a odcházím ven. Tam na koně a směrem z města. |
| |
| Když Planá růže řekne že mám vejít a že jsem vlastně očekáván tak vejdu a hrozně se mi uleví. Sotva tam ale vejdu dýchá na mě takový divný pocit. Pocit že nejsem vítán. Pak začne vůdkyně tohoto cechu mluvit a při jejích slovech mi stydne krev v žilách. Ajajaj... Miku... tohle ti nevyšlo... pomyslím si a když se na mě otočí uhnu pohledem. Dívám se teď do země. Nějak mi to celé nejde do hlavy... "Obětuje mě vy?" zeptám se jen. Pijde mi že celé to bylo zbytečné, že stejně nakonec skončím v nějakém kamenném kruhu... |
| |
| Konečně máme přestávku. Dopadnu nevkusně na lavici a opřus e rukama o stůl, hlauv si na ně položím. DLouze zívnu a poté se protáhnu. Několik modřin z dnešního cvičení se tak dost bolestivě ozve. Lehce syknu a dále si nevšímám obvazu na mé ruce, který je již celý rudý, nejspíše sem si to pochroumala zase při tréninku. "Chceš donýst ěnco k jídlu?" Otážu se Mika a mrknu na něj, počkám až si řekne co chce a dojdu jemu i sobě pro něco k jídlu, upřímně mám děsný hlad. Poté jídlo položím na stůl a tiše se do něj pustím, vzpomínka na dnešní ranní rozhovor s Travisem o Tedovi, mě zrovna nepotěší. |
| |
| "Ano hodně přemýšlím..."řeknu a na druhou větu odpovím "Dobře..."ale stále sedím a hledím do plamenů ohniště.Kdy dorazíme?...pokud najdu matku pozná mne?...je tohle mim osudem?...ale proč si pro mne nepřišla už tehdy?...proč mne nechala v lese poblíž kovárny?...přemýšlím v ohni se mi zjevují různé obrazy a vzpomínky se poněkud dobře rýsují v plamenech.Z dětství si toho moc nepamatuji možná jsem ho měla šťastné,jen kousíčky si dokáži vybavit.Nakonec do ohniště přihodím pár drobných klacíků a po chvíli ještě několik větší klacků možná čekám až Laxien usne a proto jen sedím a beze slov hledím do ohniště... |
| |
| Kostislav Nakonec Viktor přikývne. "Rozumím... Tak asi vyrazíme..." Pak jste vyšli ven a nasedli. Vyjeli jste z Amrasu po cestě na severovýchod. Minuli jste uklazatel, ale co na něm bylo napsaný jsi nepřečetl. Cestování v noci na koních není tak docela nejlepší, ale tobě tak docela nevadí, protože jsi na koně zvyklý... Po několika hodinách jízdy pak začne svítat a Viktor se na tebe unaveně podívá. "Pojedeme i přes den, nejspíš, že?" Travis Po tvé otázce se Planá růže usměje. "Ne... Nemám to v úmyslu. ALe pamatuj si že mi dlužííte 30000 zlatých ty a Lambry. Rozumíš? Odteď se budeš učit sám a budeš pro nás pracovat jako alchymista, rozuměl jsi mi?" ptá se tě přísně... |
| |
| PJ: Viktor: ,,Možná, jestly chceš ryskovat že tě budou hledat a my tu zůstem tábořit tak akorát snížíme naše šance že nás nechytí. Naopak když pojedeme i přes den budeme unaveni." Pak se chvilku dívám jak Viktor umý ovládat koně a jak je na tom zhruba s jezdectvím. a pak mu řeknu: ,,Viktore, prosím řekněte mi co je na těch tabulích? kolem kterých projíždíme." |
| |
| Ne, díky. řeknu Adelain. Hned po akci si nikdy jídlo nedávám, nejen proto, že na něj nemám vůbec chuť, ale i proto, že by se mi mohlo udělat špatně. Rád jím v klidu. Když Adelain přijde se svou porcí pozoruji ji jedním okem jak jí. Když zvedne hlavu, podívám se buď někam jinam, nebo se jí otážu, jaké to je. Nemám moc ponětí o čase, ale řekl bych, že je teď odpoledne. |
| |
| Planá růže na mě teď docela zvýšila hlas a její slova jsou pro mě jako rozsudek smrti. Nevím co bych bral raději, jestli učení se, a nebo, práci pro cechc zlodějů. Proč mi to Mike neřekl? Asi mi nechtěl dělat starosti... No bezva učit se sám... Ještě že se umím učit rychle, ale... Jak to že o mě všichni ví víc než o sobě vím já? Třicet tisíc... o to je úžasný to nikdy nezplatím... "Rozumím...." hlesnu a sklopím hlavu. Není co bych měl říct víc. O mém osudu zase rozhodli za mě a já mám pocit že asi brzy umřu. Alespoň mě nebudou mučit... Je ale ještě jedna otázka, která mě trochu tíží. "Proč mě chráníte?" |
| |
| Marillë Laxien skutečně po chvíli usne. Když spí vypadá jako nemluvňátko. Naprosto nevině a prostě. Ve večerním tichu je slyšet mnoho podivných zvuků. Vrzání kůry stromů, šelest jejich korun. Je toho opravdu hodně, co se dá zaslechnout. Jak na to nejsi až tak zvyklá tak ti několikrát přijde že tě někdo sleduje, ale když se otočíš tak vidíš třeba jen sovu nebo ani to ne... Oheň před tebou vesele plápolá a dřevo pomalu dochází... Kostislav Viktor se nezdá být příliš zdatný jezdec. Udrží se v sedle pokud je kůň v klidu, ale kdyby se náhodou splašil... Lépe nedomýšlet. "Riskuji že mě budou hledat. Nejspíše už s tím právě začali... Snad bych opravdu raději jel i přes den. Na zítří můžeme spát v noci, abychom unaveni nebyli..." a když se posléze zeptáš na cedule, tkeré jste minuli jiáž za noci tak se Viktor usměje. "Jsou to ukazatele směru. Na té, kterou jsme minuli v noci, hned za m,ěstem bylo napsáno Keld a cedule měla tvaripky ukazující naším směrem. Znamená to tedy, že jedeme do směsta Keld. Kdybychom místo na severovýchod jeli na jihovýchod, což byla ta druhá cesta... Stálo na Ceduli Drusk. Tak se jmenuje hlavní město..."dodá a nastaví tvář větru. Vítr mu vuchá vlasy a on na chvíli zavře oči, jako by si ten vítr vychutnával. Po chvilce ale oči opět otevře. "Je to na tobě, tedy. Pojedeme dál? Nebo zůstanem?" Travis Když řekneš že rozumíš a razignovaně sklopíš hlavu Planá růže se od tebe zase odvrátí. Když se zeptáš proč tě chrání asni jí nenapadne se otočit. "Proč? Nečekej žádný ušlechtilý důvod Travisi Deshaine. Je to jen obchod. Jsi údajně nadán velkou silou takže... Jsi přeurčen stát se největším alchymistou. Pokud tě budu chránit, budeš mi zavázán a uděláš to co potřebuji. Ano je tu možnost se Filipe mýlil a ty nejsi ten, kdo má být obětován. Pokud tomu tak je... Bude mít můj cech alespoň nějakého alchymistu a Filipe bude naštvaný. To je vše... Teď odejdi. Převezmeš laboratoř po svém mistrovi a doučíš se. Další instrukce dostaneš po výcviku, pokud jde o klíče... Tady jsou. Gorgona tě doprovodí, čeká v hlavní místnosti." řekne a hodí ti na stůl klíče, které jsi před tím viděl u Lambryho, když jste včera v noci odcházeli. Lambry a Adelain Lambry nakonec neobědvá a Adelain má v celku brzy dojezeno. (Pokud chcete rozvíjet komunikaci, klidně můžete...) :D |
| |
| PJ: Viktor: chvylku přemejšlím a pak mu řeknu: ,,Pojedeme tedy. A předpokládám že pojedeme do hlavního města." Po chvíly se otočim pro malou snídani do sedlovej brašny. A říkám Viktorovy: ,,Taky byste se měl najíst, bude to dlouhej den. Jo a pak mi řeknete za co jste dosud musel učit, když sem mluvyl s tím vrátným tak mi řekl že ste provozoval nějaký turnaje nebo něco takovýho. A ještě otázečka co umýte za kouzla, teda jestly to není tajný." |
| |
| Kostislav "Ne... Jedeme do Keldu... Je to hlavní křižovatke království, nechápu, že to není hlavní město, ale to není na mě..." odmlčel se. "Vedu nás nejpřímější cestou do bažin, ale pozor... Bude to dost nebezpečný. V Bažinách žijí Gulakové, slyšel jsi někdy o nich?" začne ale ty se mu připomeneš snídani a zeptáš se ho akademii. Viktor se od tebe odvrátí. "Děděček zase šířil rozumy, co? No nci... Za to nemůžete..." odmlčí se a také si sáhne do sedlové brašny pro něco k jídlu. "Inu dobrá. Povím vám to... Přeci jen bychom si asi měli důvěřovat..." ukousne a když dožvýká tak začne vyprávět. "Vždycky jsem obdivoval magii a kouzelníky v tmavých pláštích a hábitech jako oznak jejich velikosti a moci. Rodiče šetřili abych mohl studovat a já si vybral studium magie. Nelíbilo se jim to, ale já si to nakonec vydupal. Byl to perný rok, abych je přesvědčil..." povzdechl si. "Nakonec jsem odešel do Drusku a nastoupil do čarodějné akademie. Líbilo se mi to a byl jsem dobrej, až na... No měl jsem jednoho kamaráda. Původně jsme se s Pavlem nesnášeli... Těžko se to vysvětluje. Při druhým semestru mě vyzval na souboj a tak jsem do toho šel. Sešli jsme se v noci na chodbě a začali. Jenže nás přistihla jedna studentka, která byla z vyššího ročníku. Fajn holka a začala nám vysvětlovat, že takhle se kouzelnické souboje nevedou. Původně nás chtěla udat učitelům, ale když viděla náš zájem o její výklad přeci jen se slitovala a řekla, že to pro dnešek přejdeme jen ústním varováním...." lehce se zasní jako by se do těchdob vracel. "Ani už nevím jak se to tak najednou seběhlo. Já a Pavel jsme byi rázem dva kamarádi a dělali jsme průzkum mezi studenty, zda by se něco jako soubojnický kroužek ujalo. Ukázalo se, že by se našlo mnoho těch, kteří by do toho šli a tak jsem začal chodit s tou holkou a tu a tam občas něco vyzvěděl abychom to s Pavlem mohli založit. On ostaral místo a lidi, já zase informace a pak jsme s tím začali. Vlastně šlo hlavně o výuku s tím že je to jen o něco nebezpečnější... Jenže Kateřina, ta holka... No ona přišla na to ež se assi něco děje, když tu a tam přišel někdo ohořelej a lidi si víc šuškali mezi sebou... Jednou mě sledovala a přišla na to co se děje a pak nás udala..." povzdechl si smutně. "Nemohla mi zapomenout, že jsem jí takhle využil... No a pak s tím udělali učitelé děsnou scénu. To víte... Napsali dopis rodičům, ale po tom jak byl otec s matkou proti mému studiu, tak jsem jaksi nemohl dopustit aby se jim ten dopis dostal do rukou. Chtěl jsme mít před nimi čistý štít... No nějak se to zvrhlo a já brzy už falšoval otcův podpisa písmo na dopis, který jsem psal v jeho jméně. Udělal jsem hloupost a tak... Mám te´d učit případné zájemce. ALe nemohu je učit přímo kouzla. Učím je číst a psát, učím je základní zákonitosti a vlastně je to jen příprava na budoucí studium, pokud si ho zvolí..." smutně sklopil hlavu a chvíli jen hledí na cestu ubíhající pod kopyty vašich koní. |
| |
| "Proč? Nečekej žádný ušlechtilý důvod Travisi Deshaine. Je to jen obchod. Jsi údajně nadán velkou silou takže... Jsi přeurčen stát se největším alchymistou. Pokud tě budu chránit, budeš mi zavázán a uděláš to co potřebuji. Ano je tu možnost se Filipe mýlil a ty nejsi ten, kdo má být obětován. Pokud tomu tak je... Bude mít můj cech alespoň nějakého alchymistu a Filipe bude naštvaný. To je vše... Teď odejdi. Převezmeš laboratoř po svém mistrovi a doučíš se. Další instrukce dostaneš po výcviku, pokud jde o klíče... Tady jsou. Gorgona tě doprovodí, čeká v hlavní místnosti." vyslechnu její slova. S každou větou jako by se mi na srdce zavěsil těžký kámen a další a další... Nemohu uvěřit tomu co slyším, ale vlastgně sem za to tak trochu rád. I když víceméně nemám za co... "Rozumím paní..." odpovím a vezmu ze stolu klíče od laboratoře. "Dám se hned do práce..." řeknu ještě, ale když se na mě Planá růže už na mě ani nepodívá odejdu. Mám před sebou ještě celý den a tak musím jít. Nejsem žádná hračka. Nikdo si se mnou nebude hrát! Já nechci pořád být jen někomu něco dlužit... To vživotě nesplatím... povzdechnu si smutně. Je mi jasné že tohle je zcela beznadějný boj. Když už se ukázalo, že bych se mohl ubránit kněžím, kteří mě chtějí obětovat, tak se zase nedokážu ubránit tomu že něco dlužím svému svědomí... Nemohu odejít a zanechat tu dluhy. Ano jednou už jsme zalhal a docela i přesvědčivě... Vzpomenu si na vojáky v lese a svou lež ohledně jedu, který jsem neměl. No to musí být Lambry nadšenej. Navez sem ho pěkný bryndy. Že já se vůbec narodil... Měl bych utéct, ale nemůžu.. nic nemůžu... Všechno je špatně... Kopnu do jedné židle v hlavní místnosti a přítomné zloděje zcela ignoruji, jako by tu nebyli. Nakonec se ale po nich přeci jen rozhlédnu. Má tu na mě čekat nějaká Gorgona... |
| |
| PJ: Viktor: přiklušu s koněm blíž k Viktorovi a poplácám ho po zádech se slovy: ,,Nebuť smutný brachu. Říkáš že v těch byžinách jsou nějaký nebezpečný příšery. pověs mi něco o nich. Docela by mě to zajímalo a chtěl bych aspoň vědět co nás čeká." Pak trošku zrychlym koně. Pak zase spomalim a poslouchám co mě Viktor řekne o těch příšerách. A pak mu řeknu: ,,Kdyžtak mi říkej Kosťa." Podávám mu ruku na spřátelení. |
| |
| Travis Nakopneš jednu žildy a ta odletí. Máš víceméně štěstí že přítomen krom tebe není ždný zoděj. Tedy až na ženu, která stála u zdi na prutější straně místnosti. Má černé vlasy a velmi pěkný pružný obtažený oděv, kde má téměř všude snad nějaké zbraně, přes to má rozevlátý plášť a pozoruje tě pohledem krkavců... "Už ses vyvztekal, mladej?!" zeptá se tě a nehezky se ušklíbne. "Tak se přestaň flákat a poď nemám na tebe celej den!" řekne důrazně a nakrčí směrem k tobě. Kostislav Když mu podáš ruku zaregistruje ji periferním vidění a nakonec také zvedne odhiodlaně hlavu a tvou ruku přijme. "Dobře, Kosťo..." řkene a odhrne se neposlušné vlasy z čela. "Gulakové..." zamylsí se a zahledí se do dálky, "Gulakové žili na tomhle ostrově před námi, ale mnoho se toho o nich neví. Mají vlastní řeč i zvyky, na které si potrpí..." začal vyprávět a tochu přidal a tempu. "Gulakové vypadají jako krollové, až na to že mají ptačí hlavu na delším krku a ze zad jim vyrůstají velká blanitá křídla... Jsou to velmi dobří a silní válečníci. Na rukou a nohou mají jako mi máme nehty oni mají drápy, ale mají jinak ruce jako my... Je několik verzí příběhu. Podle jedné přišli elfové a domluvili se s Gulaky na užívání části ostrova a pak přišli lidé a začali je zabíjet načež jsme je vyhnali až do bažin a pak připluli barbaři, a těm jsme přenechali tu část ostrova, mezi řeku a bažinami, kde mají strážit hranice mezi námi a Gulaky. Ta dohoda skutečně excistuje ale jinak se v našich školách běžně učí tu, že Gulakové byli nesnášenliví vůči každému kdo na ostrov přišel a tak lidé začali bránit slabé elfy na severu ve hvozdu a Gulaky coby hrozbu potlačili. Rozhodně ale průchod bažinami nebude nic pěkného..." dovypráví svůj říběh a tázavě se na tebe podívá. |
| |
| PJ: Viktor: na chvylku se zamyslym a představuju si ty příšery z bažin. Pak mu říkám: ,,Viktore je nějaká šance že se dostaneme tam i spátky? Ale určitě musí být nějaký spůsob jak se dostat do tej svatyně. Ale nevym jak projdeme bažinama. Já určitě neznám cesty. Budem asi někoho muset najat kdo zná cesty bažinama, leda že bys je znal." |
| |
| Když jsem se rozhlédl uviděl jsem jen jediného zloděje. Tedy ženu. Od pohledu bych se jí vyhnul, kdybych měl tu možnost. Hrdě tam stojí vzpřímená a upírá na mě svůj krhavý pohled. A kruci..., pomyslím si. "A-ano.." vypravím ze sebe sotva slyšitelně ale to už ta žena jde ke mě a rozkazuje mi. Kde si ve mě se ozve hlas, který mi říká, abych se jí vzepřel, ež nechci pořád plnit něčí příkazy, ale nakonec ten hlas přeci jen potlačím a podvolím se. Rezignovaně sklopím hlavu a a vykročím k východu. "Uý jdu..." vypravím ze sebe ztěžka. |
| |
| Dojím své jídlo a prázdný talíř odsunu kouset stranou. Mrknu na Mikiho. Všimla jsem si jak mě pozoruje a tak se na něj znovu zadíváma zraněnou ruku schovám pod stůl. "Pověz mi něco o sobě. Proč po vás tak jdou?" Poté lehce pozvednu jedno obočí. "Je na mě něco zvláštního?" Znovus e pousměji a nespoušítm ho z očí. |
| |
| Ty jistě víš kdo je Filipe. Ten člověk býval mým pánem, než mě přitlačil ke zdi. Což se mi nelíbilo a stal se mím nepřítelem. Proto jsem taky tady. odpovím jí na její zvídavé otázky. Na tobě? Jen si říkám, jak se takové pěkné mladé děvče dostane sem. odpovím jí ještě na tu druhou otázku. |
| |
| Sedím u ohniště a občas se kouknu kolem sebe ,ale přesto nic nevidím a nebo jen sovu.Občas se leknu nejsem na takové ticho zviklá a už vůbec ne spát v hustém lese.Dodám tam všechno zbylé dřevo co ještě je a přemýšlím zda ještě nezajdu pro nějaké.Nakonec vstanu a opatrně se odplížím od ohniště abych donesla ještě nějaké dříví ,snad aby vydrželo ,alespoň nějakou dobu.A oheň nevyhasl.Pomalu vykročím do tmy a po tmě hledám nějaké dříví i když toho moc nevidím. Jaká tma mne kolem svírá, kdybych konečně našla,to co hledám... Strach mne provází snažím se nebát,alespoň v jediné chvilce co tu jsem... přemýšlím a snažím se tím uklidnit alespoň v té tmě co mne provází... |
| |
| Pozoruji prázdný talíř a poslouchám tvá slova. Při tvé lichotce zvednu oči k tvé tváři a zahledím se ti znovu hluboko do očí. Ten pohled je dost hypnotizující. Pěkné děvče říkáš jo? Je to jednoduché, otec se na mě vykašlal a já byla donucena sloužit jednomu pánovi u kterého se mi vůbec nelíbilo. Spokojeně se pousměji. “Skončil s dýkou v hrdle.“ Dávám si pečlivě záležet, abych z tvé tváře nespustila oči, sleduji pečlivě každý tvůj sebemenší pohyb. “Jak je možné, že jsi měl původně být odveden k Fillipemu?“ |
| |
| Její pohled mi není příjemný, atak když zalituji nad jejím osudem sklopím na chvíli oči na zdůraznení smutku. To je mi líto, to s tvým otcem. o muži na kterého nemá dobré vzpomínky, se nezmíním. Zvednu opět obličej a její oči jsou tam stále. Zase začnu hrát tu hru, jako předtím, ikdyž teď mne její oči chtějí spíše probodnout. Bydlel jsem ve městě, které ovládá. To je jednoduché. Teď mne tak napadá, máme už po vícviku. Nechceš zajít večer do té laboratoře pro nějaký ten lektvar nebo mast. Pak třeba na něco k napití před spaním? |
| |
| Přijmu výzvu k oné hře a přestanu tak šťourat a hypnotizovat mladíka před sebou. Když se zmíníš o masti a laboratoři rychle sundám sovu ruku z desky stolu a začnu si ji pod stolem lehce mnít, číms si ještě zhorším své zranění, i když není tak vážné. “TO pití před spaním je dobrý nápad, ale ta mast? Myslím,ž e na to žádná nepomůže, to se musí zahojit samo.“ Mým pohledem přejde stín, když si vzpomenu na tu chvíli strávenou ve sklepení, na ty hnusné kleště a tu bolest. Pak však pokračuji. “Možná se půjdu ještě před spaním projít, potřebuji se trochu protáhnout a vyvětrat.“ Znovu nasadím sladký úsměv a svůj svůdný pohled. |
| |
| Hraješ si co? napadne mne. Ale chce se mi hrát s ní tu hru. Když o tom tak přemýšlím. Měl bych se seznámit s tímto městem trochu blíž. Nechtěla bys mne doprovodit. Dvě mouchy jednou ranou. řeknu a opětuji úsměv. |
| |
| Znovu se sladce usměji. "pokud s eodsud vůbec odstanem proč ne? Třeba it i něco ukážu a podíváš se se mnou k nám." povytáhnu znovu svůdně obočí a zdravou rukou si podepřu hlavu, sátle však hledím do tvýhc očí. |
| |
| Vstanu a nabídnu jí ruku. Bylo by dobře se jít na takovou cestu připravit. Přecejen netahám sebou všechno náčiní. řeknu jí a když vstaneme přeruším naší hru a otevřu dveře ven z cvičebny, abychom se rozešli do svých pokojů. |
| |
| Znovu se usměji spokojena, že tenrokáte sem nemusela uhnout pohledem já. Přijmu nabízené rámě, naštěstí je to nabízeno na zdravou rukua tak zraněnou mohu schovat, musím to ještě totiž převázat, obvaz je zase celý zkrvavený. "Jo tka jo, al emusím si dojít ještě pro čistý obvaz. Kde a v kolik hodins e sejdeme? Ani nevím jestli nás pustí ven." Rozhlédnus e hrdě kolem. |
| |
| Řekl bych, že je teď takové pozdní odpoledne. Co třeba za hodinu? To už bude jistě zapadat slunce a nebe bude plné červánků. Myslím, že nás pustí v tom by problém být neměl. trochu odhadnu čas. Pomalu procházíme chodbami až k ubykacím. |
| |
| Jak jen chceš, tedy jeslit mohu poprosit, vem i nějakou vodu pro mě. Neívm jak to stihnu všechno,a le určitě." Znovus e zářivě usměji a snažíms e si zapamatovat, které dveře vedou do jeho pokoje. "Kde se tedy sejdem?" Otážu se a se stále hravým úsměvem na rtech zvednu pohled nahoru. |
| |
| Jo vezmu neboj. Co třeba v jídelně? zeptám se a po slouhlasu zapadnu do svého pokoje. Převléknu se do čistých šatů a po tréningu se protáhnu. Své náčiní připevním na oblečení tak jako vždy. Celkem mi to mohlo zabrat půl hodiny. Vyjdu z pokoje a zamířím za Růži, které se optám kde je Travis, a pokud mi odpoví, kde je zamířím rychle do jídelny, kde ještě něco zhltnu než přijde Adelain. |
| |
| ROzloučíms e a skočím do svého pokoje pro svou zbrań, předítm se bleskurychle umyji. Poté připevním šavli epvně ke svému pasu a přes ramena si hodím plášť, káúi zaítm nechám na svých zádech. Poté najdu rychle čistý obvaz a pokusíms e ruku si převázat, bohužel to nejde tak jak bych chtěla a tak to ani nevypadá moc vábně, na rukavice to ale není, řpeci jen bych se do nich vůbec nemusela dostat. Teprve potom konecne vyrazím do jídelny. Nasadím sladký úsměv a potichus e tma vplížím, zahlédnu Mikiho jaks e láduje jídlem a jen se pro sebe uchechtnu. připlížíms e mu za záda. |
| |
| Již dojídám. Když tu najednou nějaký nepříjemný pocit. Je to ten šestý smysl. Prudce se otočím. Vím, že jsem byl v jídelně skoro sám. Zamnou se objeví Adelain. Na mé tváři se na chvilku oběví úlek. Hned ho ale zamaskuji a polknu. Vstanu a usměji se. Půjdeme? Nabídnu jí rámě, abychom vypadali venku jako pár. |
| |
| Přijmu rámě a pomohu Mikimu vstát, plášť je dlouhý až na zema zakrývá celé mé tělo, tkaže není rpoblém skrýt i šavli. "Dobrá, mohu ti ukázat kde jsme vyrůstala jeslti chceš, já u vás doma také již byla." Nadhodíma necháms e vyvést ven. |
| |
| To by bylo fajn. Ještě bych se potřeboval zastavit za Travisem. Cestu k němu vím zas já. Nevím jak se to tam ale jmenuje, ty to jistě budeš vědět až tam dojdeme. odpovím Adelain a společně vyjdeme do ulic města, které se začínají topit v předvečerním šeru. |
| |
| Kývnu na souhlas a nadehcnus e čerstvého vzduchu. Nasadíms i kápi. "Promiň, nebylo by moc dobré, dkyby mě někdo z naíš rodiny neob dokonce od Fillipeho potkali. Už jednou po mě šlo a stačilo mit o." Zakřeníms e apk schovámt vář pod kápi. "Tak pvoídej, kam chceš jít? Kde najdem Travise?" |
| |
| Nasadím si také kápi. Tak třeba nejdřív za travisem, alespoň budeš vědět, kde bydlí nyní i on. odpovím a vyrazím uličkami, kterými jsme šli předešlou noc. Když dorazíme na místo... Tak tady to je. Nevím jak se to tu jmenuje. řeknu a vezmu za kliku, kdyby bylo zamčeno zabouchám na dveře, jelikož své klíče jsem nějak nemohl najít. |
| |
| ROzhlédnu se kolem a snažím si zapamatovat cestu. Jdu za Mikim a cestous e občas rozhlížím, zda nás někdo přiliš nepozoruje nebo dokonce nesleduje. Přisotupím stejně jako on ke dveřím a vyčkávám. |
| |
| Kostislav "Tušíš správně. Ono i to v té knize může být jen legenda. Ani nevím odky ji mám, myslím že jsem jí našel v jedno starém chrámu jako kluk... To jsme tu ještě nebydleli, připluli jsme z pevniny, neni to tak dlouho... Inu přemýšlí jak s bažinami, ale zatím mě popravdě nic nenapadlo. Víme že tam stála půvidní svatyně, ale... Ani nevíme kde. Nejlépe ze všech znají bažiny Gulakové, ale... Ti se najmout nenechají. Museli bychom znát jejich řeč a zvyky. Pak bychom museli nějakého z nich přessvědčit, že náš úmysl je dobrý a nepřišli jsme ubližovat což, když oni nemají volný průchod přes hranice, nebude nic jednoduchého... ALe nebojte, snad něco vymyslím. V Keldu je Pavel, na něco přijdeme..." zamyšleně ale usměje se. Zdá se jako by to už ani nebyl ten unavený učitel, jakého jsi poznal v čera ve škloe. Ano unavený je, ale vočích má zvláštní jiskřičky, jako by mu tato cesta vlila novou krev do žil. Travis Gorgona tě vyvede z Labyrintu jinudy, než jsi doposud dovnitř vcházel a ty se ocitneš v nějakém napůlrozbořeném domě. Ona si jen zaváže plášť opaskem, aby nebylo odhaleno její občení pod ním a zbraně, kterých rozhodně nemá málo. "Jdem! Opovaž se zdržovat." řekne ti a vede tě uličkami až k obchodu, kde jsi se učil... Jakmile odemkneš a rozhlédneš se, ona už je pryč... Marillë Všude je tma a hledat v ní dřevo není jednoduché. Mohlo by se ti snadno stát že se ztratíš. Sebereš několik málo větviček, ale nic moc to není. Měsíc pomalu stoupá oblohou, ale je sot zamračená obloha a tak je těžké jej zahlédnout a většinou to ani nejde. Záleží tady jak daleko od ohniště půjdeš... Lambry a Adelain Když šel Lambry za Růží našel ji bez problémů. Muž úpřed jejími dveřmi na něj výhrůžně. Rozhodně nevypadal jako nějaký ten tupý hromotluk. Vypadá že je silný, ale i mrštný a rozhodně mnohem zkušenější než Lambry. Růže mu skutečně odpověděla kde Travis je. Že odešel do Laboratoře po swvém mistrovi. Ani se nenamáhala s omluvou za to že Lambrymu nechala ukrást klíče od toho domu. Adelain si zvládne ruku převázat. Z toho nejhoršího už je jsou rány potažené strupy, ale je pravda že na jednom z prstů ti začíná zranění pěkně nehezky mokvat... Nikdo vás alespoNˇviditelně nesleduje. Procházíte ulicemi až do zapadlé čtvrti, kterou Adelain zná jako "Pukavec" říká se tady tomu tak, protože to tu dost páchne odpadky... Není to zrovna nejlepší místo. Malý alchymistický obchůdek stojí před vámi a jeho vývěsní štít je tak špinavý a dokonce i zlomený, že rozhodně nemůže nalákat žádné zákazníky... |
| |
| PJ: Viktor: Chvli koukám na obzor směrem k bažinám a po cvilce říkám iktorovi: ,,Petr? kodpak to je? že by nějaká váš známý? Mě by vopravdu zajímalo jak bychom je mohly přesvědčit o spolupráci. Nevýte náhodou o nikom kdoi by to mohl vědět?" |
| |
| Přítomnost Gorgony mi zrovna dobře nedělá. Připadám si jako by mě vedla na mučení, ale už nemám síly se jí vzpírat. Vím, že to nemá příliš cenu. Všechno je k ničemu. Je to na nic. Nepatřím sem a teď tu budu muset do konce života pracovat pro ženskou, ktefrou sotva znám a nehcá mě žít jen dokud se jí to bdue hodit. Takhle to být nemá. Copak jsme se to všechno učil jen pro to? Nechci takhle skončit. Co by tomu řekl otec? Otec... Jo všechyn zabili. Proč je zabili? Co jsem jim udělal? Já žádnou pitomou sílu nechci. K čemu mi je, když mě chce každý jen zabít? Nestojím o ni. Nestojím o nic z tohohle. Lambry mě bude akorát nenávidět... skoro bych se rozbrečel, ale jen chladný vzduch podzimního dne mě zarazí. S Gorgonou kráčím ulicemi a se závistí sleduji lidi kolem. Oni jsou svobodní. Jsou svobodní a mohou si dělat co chtějí!. Já už ne. Jsem Filipeho otrok a Růžin dlužník... Tak to je moc... Z tohohle se už nikdy nedostanu... Už nikdy... to už stojíme před krámkem a mě zamrazí v zádech a polije mě studený pot. Hledím vykulenýma očima na ty dveře a cítím jak se bojím tam jen vstoupit. Vzpomínám si na to jak to bylo před týdnem, kdy jsem sem šel s Lambryho mistrem. Tehdy se ten hobit usmíval a zval mě dál, dokonce o mě hodně věděl... Stopy po jeho výuce mám po celém těle a nikdy už nezmizí... "J-je to vážně nutný?" vykoktám a ohlédnu se po Grogoně ale ta už pryč. Cítím ten podivný strach. Chtěl bych se rozběhnout a uhánět pryč. Je mi jedno kam by to bylo, ale přál bych si smět utéct od toho všeho. Od všech lidí... To nejde... sklopím hlavu a pláči už se neubráním. Mám povinnost vůči Lambrymu. Udělal to kvůli mě a tak... Nemůžu utéct a nechat mu zde třicetitisícový dluh... S bezradným povzdechem vykročím a pomalu hledám příslušný klíč odedveří. Jako bych ho snad ani nechtěl najít, ale v tom tam jeden z klíčů zapadne a já vím že už není jiné cesty, že už musím jít splnit co je po mě chtěno... Vejdu do zatuchlého obchodu, který už nutně potřebuje vyvětrat. Ne, že by tu snad byl nějaký mrtvolný pach. Hobita zřejmě odstranili v čas, ale celkově tu je stojatý vzduch který mi na náladě zrovna nepřidá. V první chvíli se mi zvedne žaludek a cítím úzkost, které se už asi nikdy nezbavím. Tak jo... Vybral sis to tak dělej... slzy mě pálí na očích, když se zadrženým dechem procházím v rychlosti krámkem a začínám otevírat okna. Jakmile je otevřu všechna je uvnitř pěkná zima, Přeci jen mi sice poskytli jednu košili navíc a mám ještě plášť od Lambryho ale i tak to dneska na moc velké učení nevypadá... Rozhodnu se texy začít nejprve s újklidem a začnu tedy mýt okna, a celkvoě uklízet a probírat se také vším co tu ten hobit měl. JE to tvrdá práce a teprve později odpoledne si dovolím okna zavřít. Jak jsem tak zavítral okna, která jsou čerstvě umytá padl můj pohled i na vývěsní štít, který je také špinavý a rozbitý, ale uznám že ten vskutku opravovat zatím nebudu, že na to je času dost. Jsem už dost unaven a teprve teď mám čas vzít si jednu knihu a začít se učit. Dívám se na písmenk v knize ale nemohu je číst. Je mi úzko. Dívám se na své pořezané ruce a i když už jsem chvíli neplakal dokud jsem měl co dělat tak teď opět začínám. Pocit osamění na mě dopadá a já si připadám jako lev v kleci. Tohle je hrozné... Proč já? Co jsem komu udělal? Vzpomenu si na Filipeho, na trh s otroky, na Tedda, který už je teď asi mrtvý. Další mrtvý. Kvůli mě... kolik lidí kvůli mě ještě umře? Copak to nikdy neskončí? vzpomenu si na elfího vyslance, kterého Lambry málem zabil a jen díky mě se tak nestalo. Na to jak se na mě Lambry pak zlobil. Až má malá lež nás zase trochu spřátelila, ale... Tady jako bychom si zase byli cizí... Já vím že je to pro něj lepší... Radši ať dělá ež mě nezná bdue to pro něj lepší, nebude mít zbytečné dluhy... Nebude se zbytečně vystavovat nebezpečí... Tohle nikdy nesplatím... povzdechnu si a pak někdo zaklepe na dveře. Už se přeci jen venku stmívá a tohle msíto není to z těch nejnavštěvovanějších. Leknu se a kniha mi téměř vypadne z rukou. Naštěstí mám ale perfektní reflexy a tak ji chytím. Cítím jak se celé mé tělo začalo třást a já se bojím jít otevřít... Může to být kdokoliv... prolétne mi hlavou několik obrazů. Vojáci, elfí vyslanec, někdo od Růže, Lambry... Mám strach a tak pomalu kráčím do přední místnosti obchodu a zastavím se ve dveřích. Do rulou vezmu jednu lahvičku, kterou jsem tu našel po mistrovi a odložím knihu. "Kdo je to?" zavlám na zavřené dveře... |
| |
| Hádej můžeš třikrát. odpovím hlasu za dveřmi, v kterém jsem jasně poznal Lambryho. Rozhlédnu se kolem, ale kdyby nás někdo sledoval, dalo by se to v houstnoucím šeru špatně zpozorovat. Vůbec, čas když se šeří je nejhorší na pozorování. Nejlepší je noc. |
| |
| Hádej můžeš třikrát. ozve se zpoza dveří. Není těžké rozpoznat Lambnryho hlas a já cítím jak jsme šťastný že je to on. flakónek odložím na pult třesoucí se rukou. Sotva tomu mohu uvěřit a tak nasucho polknu. Mike přišel to je skvělé... Ale... Ale proč? Něco se mu stalo? Potřebuje pmoci?, nabadne mě to čeho se nejvíc bojím, že by zas kvůkli mě mohl někdo trpět a tak prudce vyrazím ke dveřím, které otčevřu a vyhlédnu na příchozí. Uvidím Mika i Adelain a na okamžik se překvapeně zarazím. Jsou tu oba? co... Co asi chtějí? trochu zatřepu hlavou a usměju se. Nechi se teĎ bát. Ne teď, když přišli moji vlastně teĎ už jediní přátelé. Tedy pokud je za ně mohu považovat a těmito úvahami se teď nechci zabývat. "Pojďte dál, rád... Rád vás vidím..." řeknu a ustoupím aby mohli vejít. V místnosti je šero a tak se rozuhlédnu po nějakém světle a uvědomím si že lucernu jsem nechal v laboratoři a tak pro ni zaběhnu a přinesu ji. Polic v obchodě jsou plné roztodivných věcí, které jsme se rozhodl tam umístit, jinak je tu ale prázdno tedy až na flakónek postavený na pultu s jakousdi divnou zelenou tekutinou. Vrátím se s lucernou, která místnost ozáří a věnuji svým hostům úsměv... "Cchcete se posadit? Já... přinesu kdyžtak židle nebo tak... Něco bych vám nabíd, ale... Dneska jsem nějak neměl moc čas něco připravovat a tak..." zarazím se. Srdce mi tluče rychleji než obvykle. |
| |
| Tvář lehce skláním, aby nikdo nemohl zahlédnout, kdos e pod pláštěm skrývá. Celou dobu mlčíma srdce mi tepe. Co se to se mnou děje? To se něoc chystá? proč se tma vlastěn chci jít podívat, Copak jsem blázen? Nervózně se ohlížím a pohledem kontroluji všechny, kteří by prošli okolo. Bojím se..bojím se,ž e se s ním budu muset setkat, s tím, kdo mě kdyis zradil a opustil. Kdo mě odsoudil k létům plným bolesit utrpení a ponižování. Vzpomenu si na ještě nedávnou dobu prožitou u toho vyděrače. Nakonec s eza dveřmi ozve Travis. Po chvilce dveře otevře a já vstoupímd ovnitř. Stejně se ještě ohlédnu a poté za sebou dveře zavřu. Uvnitř se podívám na Travise a tiše ho pozdravím. "Dobrý, děkuju ti, nepotřebuji pořád sedět." Nasadím znovu elhký úsměv a kápi stáhnu z obličeje a hodím ji na záda. Zatřepu hlavou, abyhc dostala své vlsy z obličeje a rozhlédnu se kolem. |
| |
| No, přišel jsem se podívat, jestli tu opravdu jsi. Růže mi totiž ani neoznámila, že tě někam poslala. Hold něco si člověk vždycky musí udělat sám. S židlemi se neobtěžuj. Přišel jsem se na tebe podívat a tak, znáš to. Jen tak mimochodem, nenašel jsi nějakého toho rudého kříže? zeptám se Travise a podívám se po Adelain. Která by sice byla ráda tvrdá holka a zřejmě asi i je, ale přecejen, zloděj s jednou rukou je k ničemu a takhle se uzdraví mnohem lépe. Když mi světlo nabídne pohled po místnosti a na klíče v zámku ušklíbnu se, ale i zamračím. Kdes vzal ty klíče? zeptám se Travise a ukážu na ně. |
| |
| Adelain i Lambry odmítnou. Snad se cítím tochu bezradný a bezcenný, když mi Mike připoemne lektvar pro Adelain a já se opět rozzářím nadšením a ihned přistoupím k jedné z polic. "Jo, něco tu je." sáhnu po flakónku s rudým obsahem a přinesu ho Adelain. "Vypij to, sundáme ten obvaz, ano? Nemusíš se bát budu opatrnej..." snažím se být k ní milý, i když mi přijde že už to ani neumím. Nevím co bych měl povídat nebo tak. Odšpuntuji flakónek, rpotože ona by s tím měla trochu problém a to už se Mike ptá na klíče. Zarazím se. "No... Růže mi je dala, že to tu mám převzít, no..." vypravím ze sebe trochu úzkostně, ale abych ze sebe nedělal úplnýho chudinku tak se zase usměji. "ani jsem si nevšiml, že bys jí je dával... Ale... To bude asi tím že jsme včerejšek trochu zaspal, omlouvám se..." pokouším se trochu ospravedlnit. Je mi jasné, že to v první chvíli muselo vypadat, že jsem mu je ukradl a přemýšlím nakolik mi bude věřit, že jsem to neudělal. V bličeji jsem zrozpačitěl. |
| |
| Adelain, Lambry a Travis Kdžy Adelain bvypije rudý kříž její ruka se během chviličky úplně zahojí a dokonce jí začnou růst i nové nehty, které sice porostou ještě asi nějaký čas, ale jinak už má prsty oba zdravé. |
| |
| Nervózně se otočím k Travisovi. "Nemyslím si, že by to moc pomohlo, to musí dorůst samo, ale zkusíme to." Opatrně mu podám zraněnou ruku ovázanou nyní již čistým obvazema do zdravé uchopím flakónek. Nedůvěřivě si prohlížím kapalinu uvnitř. Nakonec přimhouřím oči a celý obsah na jeden hlt vypiju. Lehce se zašklebím a čekám co se stane. Nakonec Travis opatrně obvaz sundá a já si rpohlédnu svou ruku. Ačkoliv to není zrovna příjemný pohled usmějis e na něj. "Děkuji ti." Dále si rpohlížím ruku a do mysli se mi vrátí vzpomínky. |
| |
| Jo vlastně, jsem zapoměl, že jsem jí je dal. odpovím Travisovi ohledně klíčů, ikdyž vím, že je to lež. No, není to lepší? usměji se na Adelain a podívám se zblízka na její prsty. Ty tedy teď budeš alchymista. Jsem zvědat co pro nás prvního vykouzlíš. řeknu vesele Travisovi. Jedíky a mazadla se nikdy neztratí. podotknu ještě. |
| |
| Adelain vypije lektvar a já jí začnu opatrně sundavat obvaz. Snažím se být opravdu velmi opatrný a když ho sundám je již její ruka zcela zdráva. Nehty musejí dorůst, ale to se časem spraví. Dívka mi poděkuje a se začervenám. Nevím co bych řekl a tak se soustředím na to co řekl Lambry, že Růži klíče opravdu dal. trochu mě to uklidní přeci jen jsmese bál, že mě z toho bude vynit. Mike se snaží být veselý, ale přijde mi, že už by byli raděni někde jinde. cítím že nechci aby odešli, ale... Těžko s tím mohu něco dělat pokud chtějí odejít. Ještě to neřekli... Třeba nechtějí... Ale... co si s nimi budu povídat? O čem? "jo jasně... Až se trochu něco zase přiučím určitě vám něco umíchám... Stačí si říct, akorát... Akorát asi... no to nci... najednou se mi příčí, že bych jim měl říct, že asi bduu potřebovat za svou práci prio ně peníze. Přeci jen jsou moji přátelé a já se budu raději dřít do úmoru, než bych jim řekl o peníze. "Tak až budete něco potřebovat... Ale jedy... Budou stačit ochromující že jo?" zeúptám se nejistě. Znovu se mi vrátí vzpomínka na sklepení, kde jsem držel Redana. Chtěl jsme aby se uklidnil, ale Tedd ho zebil. Nikdy nezapomenu pocit zoufalství, který mne polil. zoufalství a zlost. Vzpomenu si i elfího vyslance. Nikdy neudělám nic pro to aby někdo zemřel... říkám si, ale tak nějak vím že i má současná nečinnost, může stát Tedda život.Na okamžik mě napadne že se Mike bude zlobit, za to co jsem teď řekl. Ve tváři jsem rudý a abyto nevypadalo tak hloupě vezmu prázdný flakónek a postavím ho na putl k tomu plnému, který vrátím na polici mezi ostatní. |
| |
| Neposlouchám jejich rozhovor, vracíms e do doby, kdy jsem se vydala pro rodinu jednoho z mých přátel. Vzpomenu si an tu bolest i na to co mi říkali. Na mém čele se objeví kapičky potu. Rychle je setřu a prohlédnu si oba mládence. "Prosím vás, dávejte na sbee pozor, FIlipe a jeho kumpáni po vás půjdou. Nesmí vás dostat." Promluvím. Najednou můj hlas je jiný enž obvykle. Plný starostí, vážnosti a překvapivě i ledového klidu. Podívám se na Travise. "Jeslit chceš můžeš jít s námi, chci se podívat jaks e vede mé bývalé rodině, těm hnusákům, kteří se na mě vykašlali." V očíchs emi vztekle zaleskne a já očekávám kladnou odpověď. |
| |
| Čekal jsem že promluví Lambry a něco mi odsekne, jako že budu muset stejně míchat všechn a nebo, že se nademnou smiluje a řekne, že ochrmojující jedy budou stačit. Jenže to už promluví Adelain, která vypadá že jí něco hluboce trápí. Její hlas zní naléhavě. "Prosím vás, dávejte na sbee pozor, FIlipe a jeho kumpáni po vás půjdou. Nesmí vás dostat." Mluví skoro jako by jí na nás záleželo... No na Mikovi možná jo... sklopím hlavu a povzdechnu si. Jak si asi máme na sebe dávat pozor? U Mika to nehrozí. Ten se vrhne do čehokoliv.. A já? Copak můžu? Co můžu udělat, abych někomu neublížil? Pak ale Adelain promlvuí přímo na mě: "Jeslit chceš můžeš jít s námi, chci se podívat jaks e vede mé bývalé rodině, těm hnusákům, kteří se na mě vykašlali." Zvednu oči a podívám se na ni. Zkoumám výraz její tváře a v jejích očích, které se teď zdají snad nekonečně hluboké se snažím vyčíst, cokoliv je možné, ale přijde mi že se jen propadám a brzy bych se nemusel moci vrátit a tak se jen odvrátím. Proč se ptá? Ví, že jim tam budu k ničemu, že nejsem zloděj a kde ona bydlí? Vědí její rodiče, čím, nebo kým je? "A...? Nebudete nikoho zabíjet?" Jak je možné, že by se na ni někdo vykašlal? Její rodina? A... Nevykašlal jsme se já na tu svou, když jsme nebyl doma? Potřebovali mě a já tam nebyl... Nebyl jsme tam... "Akorát bych vám překážel... Rád bych vám pomohl, ale... budu tam zbytečný..." řeknu vyhíbavě. Hrozně rád bych šel s nimi ať jeto kamkoliv. bojím se, ale daleko víc se bojím být tu sám, ale nemohu jen tak jít s nimi. Adelainin hlas mi nahání strach a pokud chtějí někoho zabít raději bych o tom nevěděl. Vím že ani to není správné ale to co by bylo v mém případě správné udělat nemohu... |
| |
| Jak chceš Travisi. Ale zabíjení dneska? Nemáme nic na plánu. Měj se pěkně a ať tě nezlobí lektvary. rozchechtám se při tom, že si Travis myslí, že jsme nějaké chladnokrevné stroje na zabíjení a nakonec se s ním rozloučím. Podám mu ruku a přejdu opět ke dveřím. Podívám se oknem ven a otevřu je. Počkám až se rozloučí i Adelain a společně pak vyjdeme na ulici. Pak následuji já jí k jejímu údajnému domovu. Venku už nastala noc... |
| |
| Zvednu pohled k Travisovi, rychle zamrkám a lehce se vzpamatuji. Proboha..to to vážně vyznělo tak zvláštně?…ale proč ne? Mohla bych ho zabít..ne to nebude žádný trest…bude trpět předtím než zemře, trpět stejně jako jsem trpěla já celá ta léta. Ne…vše se připraví a teprve potom..pomalu a bolestivě…. (na tváři se mi na okamžik objeví nepěkný úsměv) ano jen se dnes podívám a uvidíme. Zase se má grimasa změní a já se posmutněle usměji na Travise. “Neboj, nehodlám nikoho vraždit, chci se jen podívat, porozhlédnout..víš jak dlouho jsme tam nebyla? Otec mě zradil a od té doby jsme je neviděla nikoho.“ V očích se objeví slzy. No tak…co to děláš? Přestaň s tím..udrž se. Zaženu slzy a mile se usměji. “Budu ráda, když půjdeš se mnou. Nebudu tě nutit, pokud by ti má společnost byla nepříjemná, ale ráda tě vezmu sebou.“ Nehodlám Travise dál přemlouvat. Udělám několik kroků ke dveřím. Ještě jednou se k němu otočím a poté si stáhnu znovu kapuci hluboko do obličeje a vyjdu ven. Naštěstí je všude kolem již tma a tak má nervozita není tak veliká. Vykročím rychlým krokem dopředu. Po takové době se čerstvý vzduch dostane i k mé ruce. Najednou se zastavím a ohlédnu na Mikiho. Na tváři mi hraje klidný úsměv a přes tvář lehce povlává pramínek vlasů. Znovu na něj hodím svůj svůdný pohled. |
| |
| Adelain se na okamžik podívá na mě jako by mě chtěla zabít a nehezky se ušklíbne až instinktivně jen polknu. Pak mi řekne, že ji otec zradil a já si vzpomenu na Tedda. Napadne mě že bych jí mohl říct jak to bylo s ním, ale to už mluví dál a zase se tak hezky usmívá. Trochu mě marazí a mám z ní strach. Řekne že by bývlaa rádya mě vzala s sebou, ale to už je u mě Lambry, který mi podává ruku a přeje ať mě nezlobí lektvary. Cchce se mi plakat. Obejmout je postupně oba nějak jim říct, že mi na nich záleží že bych rád šel s nimi, ež nechci zůstávat sám už ani na chvíli, ale nedokážu to. Pokusím se usmát, ale upřímné to tedy rozhodně není. "Díky... Jo a Miku...? Všechno mě to mrzí... Nechci abys měl kvůli mě problémy a ten dluh... Nedělej si starosti já ho srovná, ano?" pokusí mse usmát, ale v očích jsou znát starosti i má touha, jít s nimi, kteoru však najevo už nedokážu dát. Ještě na začátku naší cesty bych mu to řekl hned, ale těch několik dní mě hodně změnilo a pak ten týden tady... Otřesu se. "Zase přijďte, Ano? Rád... Rád vás zase uvidím..." nechtěl jsme se zakktat, ale nepodařilo se mi to, tak jak jsem chtěl. To už si Adelain nasadil kapuci a vyšla s Lambrym ven. Dveře se zavřeli a já zůstal opět sám. Slzy mi začnou nekontrolovaně téci z očí a já cítím vztek. Udeřím pěstí do stolu až prázdný flakónek spadne na zem a rozbije se. Celá ruka mě teď bolí a já se za ní chytnu... Jsem tak pitomej... Tohle se němelo stát. Proč jsem nešel s nimi? ale co.... K čemu by to bylo... Musím se jich spíš stranit ale to já nechci... Kruci. Proč mě nezabili? Měl jsem umřít v tom sklepě... Proč mě Redan nezabil? Proč? "Nechci... Nechci být sám... Proč se to muselo stát? Ne... Msum se jít učit. Učit a nic víc... Msuím... musím se soustředit mám jen málo času..." říkám si a přerývaně dýchám... Trochu se utiším a odejdu i s lucernou do laboratoře, kde vezmu knihu receptů. náhodně ji otevřu na nějaké stránce a začnu míchat lektvar tam psaný... |
| |
| Adelain a Lambry Vyšli jste do chladného večera, kde už je na ulici tma. Za vámi v obchodě se ještě svítí a vy pokračujete dále z této pochrmurné čtvrti, až hlavní uliciaž na na jednu z hlavnějších ulic Knahku a procházíte se pod pouličním osvětlením. Teprve po chvíli můžete zabočit zase kousek mimo světla a jít vedlejší uličkou hned vedle. Brzy se dostanete až na náměstí, kde stojí hrad, kde Adelain dříve bydlela. Bránou na nádvoří stojí stráže, ale jinak je na náměstí klid. Stráže vypadají i v celku ostražitě. Na hradě se ještě místi svítí... Travis Dveře za tvými přáteli se uzavřeli a ty po chvilkovém záchvatu zoufalství a beznaděje jdeš pokračovat v učení. Venku už je tma a ty můžeš jen doufat, že se tvoji přátelé nedostanou do potíží. také víš, že tě chtějí obětovat a kdokoliv tě může kdykoliv najít... |
| |
| Cesta k našemu domu Počkám na Mikiho a poté s ním vykročím dál. Srdce mi začíná hloupnout. Stále stoupá výš a můj žaludek je svírán strachem, ale z čeho? Navenek na sobě nedávám nic znát. Stále házím očka po Mikim a zastavím se v ústí uličky ve stínu domu, kam až stráže nemůžou dohlédnout. Přitisknu se na zeď a usměji se na Mikiho. “Dobrá, teď mě poslouchej, tamhle jsme bydlela, ale budeme tam muset zadní vchodem, tajným vchodem. Vždycky jsem tamtudy utíkala, když mě nechtěli pustit ven.“ V očích se mi zaleskne a já se znovu sladce usměji. Aby ani on nebyl vidět, musí se přitisknout těsně ke mně. Užívám si tu chvíli a nenápadně nasají jeho vůni. Poté se vydám kousek zpět a obloukem obejdu skoro celou čtvrť dokud se nedostane až do zadní části domu. Za domem se ukrývá park a já ačkoliv mi připomíná jen zlé věci, do něj vstoupím. Zastavím se u jedné z laviček a zůstanu hodnou chvíli hledět před sebe. Tady..tady se to stalo…tahle hloupá chvíle změnila můj život…nebýt jí, mohla sme žít klidně…věnovat se studiu a mohlo ze mě něco být… Můj najednou vzteklý pohled vrhnu na zeď k našemu domu. Budeš litovat..zapřísahávám se..budeš litovat otče. Otočím se znovu s klidným výrazem ve tváři k Mikimu. “Vklouzneme tudy do zahrady a poté se dostaneme až k domu. Pokud otec ještě nedal utratit naše psi, jistě mě poznají. Není to zas tak dlouhá doba. Chci do domu jen nahlédnout, pokud by se nedalo nic dělat, teprve potom bych se vloupala dovnitř. Kdyby se cokoliv stalo, uteč. Otec nezná slitování a byl by schopen tě poslat na šibenici.“ Vrhnu na něj starostlivý pohled. Rychle překonám nutkání ho pohladit, nebo jakkoliv dát najevo svou starost. Nakonec má ruka jen vyletí k mému boku a já se zase sebejistě pousměji. Poté se již otočím a začnu šplhat do koruny nízkého stromu. Vyšplhám nahoru a rozhlédnu se přes zeď. Pokud nikde nikoho nevidím, vlezu opatrně na zeď a mávnu na Mikiho, že může taktéž nahoru. |
| |
| V lese Jdu od ohniště co nejdál i když si vlastně ani pořádně nevěřím ,ale snažím se překonat svůj strach a nasbírat nějaké dříví i když toho moc nenasbírám jen pár malých větviček,ale přesto jdu hlouběji do lesa,abych mohla přiložit na ohniště to co nasbírám.Nesmím se bát...přeci elfové jako já se nebojí...tak se musím přeci vzpamatovat...souším sama sebe uklidnit,alespoň myšlenkami když mě okolí spíše znepokojuje už jen protože je všude kolem tma. |
| |
| Na její informaci o zadním vchodu jen pokynu. Nejsem zvyklí na akci moc mluvit. Je to tak asi i lepší. Je nutno říct, že blízký kontakt s ní dělá dobře i mě. Přecejen je to pěkné děvče a já jsem zatím moc času na děvčata neměl. Když se snaží zakrýt to, že si ke mě přičichává, všimnu si toho. Ale pochybuji o tom, že mne mé smysli nešálili a zhodnotím to jako hloupost. Pomalu se vkrádáme k domu. V mé ruce už se objevuje katana namířená k zemi. Lepší živý než mrtvý. Když ti tak hodne ublížil proč, proč.... proč mu to nechceš vrátit? zeptám se jí a pokynu na katanu. Její ruka, která jakoby vystřelila od boku, mne znovu uvrhne do rozpaků, co si o jejím chování mám myslet. Zatím to ale odsunu do pozadí s tím, že večer se po pár skleničkách uvidí. |
| |
| Počkám, až i Miki vyleze nahoru a poté se rozeběhnu jistě po okraji zídky. Netrvá mi to dlouho a objevím jeden ze stromů, který vždy sloužil místo žebříku. Přehoupnu se na jednu z větví a pomohu i jemu. Nakonec bez potíží slezu dolů. Počkám i na mladíka a jakmile se ocitne nohama na pevné zemi, přitisknu ho svým tělem ke zdi a nakloním se k jeho uchu. “Chci aby trpěl..chci, aby trpěl víc jak já celá ta léta, když mě nechal u toho vydřiducha. Když se mě zbavil, řekl, že má dost dětí a že mne nepotřebuje. Chci, aby sledoval, jak se vše hroutí a potom aby zjistil, čí rukou zemře. Aby umíral dlouho, hodně dlouho.“ Chladně se usměji a zadívám se ti do tváře. V jeden okamžik se mé rty přiblíží až nebezpečně blízko k tvým. “neboj se, dnes se z toho nic nestane. Dnes se jen podívám, jak si žije. Jak využil všechny ty peníze, které odmítl dát za vlastní dceru. Také se podívám, zda ještě žije má matka, zda ji ještě nezabil, nebo spíše nezemřela pod tíhou jeho viny.“ Letmým pohledem zkontroluji vzdálenost a znovu se sladce usměji. “Můj otec je chladný jako skála, nebezpečný jako medvěd, bohatý jak král a chamtivý jak skrblík. Už chápeš, proč je tak nenáviděný? Zpráva o tom,že jeho dcera byla unesena a on ji nechal ve spárech toho hnusného hajzla, mu na dobrotě rozhodně nepřidala.“ Při označení únosce slovem hajzl, se mi v očích nebezpečně zablýskne. Po dlouhé odmlce uvolním svůj stisk a rozhlédnu se kolem. V jednom z oknem nízko u země se ještě svítí. Mrknu na Mikiho a prudce se od něj odtrhnu. V předklonu s kápí hluboce staženou do čela se rozeběhnu ke zdi domu, tak, abych se vyhnula světlu dopadajícímu i ven. Nenápadně se přitisknu ke zdi a přiblížím až k oknu a zkusím opatrně nahlédnout dovnitř. Má ruka spočine na jílci šavle. Klid holka, na to je čas. |
| |
| Když lezu po zíďce, katana mi pomáhá s rovnováhou. Seskočím dolů. Adelain se chová tak, že mi v hlavě vyvstávájí uplně jiné myšlenky. Něco na mém těle zas naopak chce vstát. Zapudím proto ihned myšlenky a zaposlouchám se do jejího hlasu, který je tak nebezpečně blízko. A její prsa na mé hrudi. Je toho moc co mne rozptyluje. Pořád se mi vrací myšlenky. To s tím "skoro pohlazením" s tím "čicháním" a začínám tomu věřit. Dobrá, kdyby něco zmizíme. řeknu tiše a nepřestanu sledovat její pohled. Když mne uvolní, skovám katanu, která zřejmě nebude potřeba a pomalu se vydám v jejích krocích. Zatímco se Adelain kouká k oknu, já pozoruji druhou stranu. Hlídám nám záda. |
| |
| Adelain a Lambry Podařilo se vám přiblížit přes park ke zdem a po stromě zeď přelézt do zahrady. Na chvíli jen mluvíš s Lambrym těsně u zdi. Když se Adelain vydá přes zahradu s Lambrym za zády, kdesi se ozve štěkání, ale to posléze utichne, když už i vy spatříte dva veliké psy, kteří k vám přibíhají. Chvíli už to vypadá že na vás zaútočí, ale pak se zastavím tak na deset metrů od vás a blíže už jdou sice optraně a na Lambryho vrčí, ale jinak jsou tiší... Pokud si je Adelain pohledí, utiší se úplně, ale od Lambryho se pohledit nenechají... Když Adelain nahlédne dovnitř uvidí,že v místnosti je postel a v posteli kdosi spí. Ne, nespí ale jen leží. Je to jakási žena, která když se nad tím Adelain hodně zamyslí by mohla být její matkou, ale vypadá mnohem starší než by měla být. Její zrak je skelný a její rty ustavičně cosi šeptají. Na posteli u ní spí jeden malý chlapeček, kterému může být tak šest let. Usoudíš že to bude tvůj nejmladší bratříček. Pamatuješ si Franka jako roční miminko. Změnil se z nich asi nejvíce... Na posteli sedí tvá sestra. Tu poznáš, vapadá téměř jako tvé dvojče jen mladší. Může jí být tak dvanáct let. A pak ještě někdo stojí ve stínu. Nevidíš mu do tváře, jako by se skrýval úmyslně. Je ale docela vysoký a dobře rostlý... |
| |
| Uvidím přibíhat dva psi. Zaraduji se a tiše na ně zavolám. Oba ke mně opatrně přiběhnou a já pokleknu na zem a oba je pohladím. Ani nevíte, jak se mi stýskalo. Nechám je být a pokud stále vrčí, tiše je napomenu. Nahlédnu do okna. Spatřím svou matku a má tvář dost pobledne. Vidím svou svého malého brášku i svou sestru. Proboha..tak dlouho jsem tu nebyla..ona je jak mé dvojče….musím se s ní sejít. V očích se mi objeví slzy, když spatřím ustaranou tvář své matky. Vypadá jako by umírala. Pak můj pohled padne na člověka ve stínu. Nejsem si jista, ale mohl by to být můj otec. První slzy se mi začnou kutálet po tvářích a vzteku se bráním co to jen dá. Pevně zatnu třesoucí se ruce a nepřestávám hledět do okna. Jeden ze psů mi olízne ruku. Pohladím ho po tlamě a bolestným pohledem přejíždím z jednoho člena naší rodiny na druhého. Je to tak dávno..tak dávno..měla jsem se vrátit…vrátit se k nim a pomoc ji..on ji zabil.on ji už vlastně zabil..nesmím to dovolit, on e o ně nedokáže postarat..mami… Neopatrně vztáhnu ruku, ale nakonec si to včas rozmyslím…jen tiše stojím a je dost možné, že pokud by někdo chtěl, spatřil by co se uvnitř mě děje. |
| |
| Můj pohled přejíždí po prostoru. Od psů jsem se držel dál už předtím a číním tak i teď. V ruce mám ovšem dýku. Co vím co se může stát. Když se podívám na Adelain, která je ke mě zády, nevšimnu si vlastně ničeho, jen toho, že se do toho okna dívá už nějak moc dlouho. Vezmu ji za rameno a čekám na její reakci. Nebylo by dobré tu být moc dlouho. zašeptám. |
| |
| Adelain a Lambry Muž ze stínu vyjde. Teprve teď může Adelain vidět že se jedná zhruba o šestnáctiletého mladého muže. Může být tak ve věku Travise jen vypadá úplně jinak. Rozhodně to však není její otec. Do tváře mu stále vidět nění. Má kápi a plášť. Jeho prikavý pohled zamíří k oknu a jeho ústa se pohnout, ale celý obličej není vidě, kápě ho stíní... Lambry se Adelain dotkne a když ta se podívá zpět oknem ten muž už tam není. Když se rozhlédnete uvidíte postavu v plášti a kápi stát nedaleko ve stínu nejblížšího stromu. "Ale ale... Copak vás přivádí? A kdo asi jste, že vás naši psi nechali na pokoji? Měli byste mluvitr nebo vás budu nucen vydat panu hraběti osobně a vězte že nic horšího vás tu téměř potkat nemůže..." z jeho hlasu je patrná ironie, ale Adelain ten hlas zná. Je to její poslední bratr jen o rok mladší než ona... |
| |
| Lambry mi najednou sáhne na rameno, když můj poslední bratr vyjde ze stínu. Otočím se a rychle se snažím zamaskovat slzy. Nenápadně je všechny setřu. Kývnu na souhlas. “půjdeme“ Rychle pohlédnu do okna a zarazím se. Můj malej bráška zmizel. Tiše zakleji a začnu znovu v duchu proklínat svého otce. Otočím se a spatřím ho. Nenápadně naznačím Mikimu, aby zůstal stát. “Vím, co mě může potkat v tomto městě. Vím také, co mě potká, pokud na mě hrabě přijde. Již jednou se mě zbavil, vím jaké to je, žít s ním v jednom domě a moc dobře vím, že ty to neuděláš. Nepůjdeš za svým otcem.“ Znovu s emi zaleskne v očích. Pomalu vykročím směrem ke svému bratru, má ruka nenápadně spočine na jílci šavle. Doufám, že nedojde k nejhoršímu. Přiblížím se na dostatečnou vzdálenost, aby mě i v té tmě, mohl vidět a stáhnu si kápi z obličeje. “psi mě nechali být, jelikož sem s nimi vyrůstala a cvičila je bráško.“ Znovu se usměji a čekám jeho reakci. |
| |
| Když se postava jakoby zhmotní zanámi a promluví, skovám dýku za záda a následuji Adelain v jejich krocích. Pravá ruka je připravena vrhnout dýku a ta levá šáhnout po kataně. Adelain začne odpovídat na jeho otázku a ukončí vše slovem bráško. To mou připravenost trochu obměkčí, ale jen na vteřinu. Neříkám nic, snažím se v té tmě najít nějakou zbraň na jeho těle a také slabé místo. Také se rozhlédnu po únikových cestách. |
| |
| Adelain a Lambry Adelain si stáhne kápi, toto gesto ale muž neopětuje. "Nemůžeš vědět co udělám a co neudělám sestřičko. Neznáš mě! Pamatuješ co jsi mi slíbila? Že všechno bude dobré... A vidíš? Není..." odmlčel se. Adelain se vybaví vzpomínka ne den před tím než zmizela. Jí bylo dvanáct a jemu jedenáct. Přišel s tím, že zaslechl otce v rozhovoru s nějakým člověkem a že se bavili o tom, že někoho zabijí. Tehdy mu Adelain řekla, že všechno bude dobré, že se mu jen něco zdálo... Nyní i on vyjde ze stínu a stáhne si kápi z hlavy. Oběma se vám naskytne pohled na muže, jehož tvář je napůl zjizvená a popálená. "Nic není dobré..." dodal ještě a vy můžete zahlédnout záblesk v jeho očích. "Pro teď odejděte! Řeknu matce, že jsi tu byla, i když ani to už jí nejspíš nezachrání... Je těžce nemocná. Otci nic nepovím. Přště však, budu muset..." řekne ještě a kápi si znovu nasadí. |
| |
| Marillë Jdeš dál do lesa až už ani oheNˇnevidíš. Nemá si čím psovítit a jen sbíráš klacíky. Jenže to není vůbec jednoduché. Každou chvíli o něco zakopneš a když náhodou nezakopneš, ak vrazíš do stromu... Když už se ti konečně zdá, že by ses mohla vrátit, pojednou nevíš kam by ses měla vydat... |
| |
| Napodobím jeho gesto. “Nemůžeš po mě chtít, abych zavrhla rodinu stejně jako to udělala ona se mnou. Je to zhruba měsíc, kdy jsem se dostala z toho zajetí, přijdu znovu, i kdyby mě to mělo stát život. Dávej na sebe pozor bráško, jsi nyní na řadě.“ Prohlédnu si jeho zjizvenou tvář a pustím jílec své šavle. “Co ti ten zkurvysyn udělal? Pověz bráško. Vše bude dobré, ano bude, až se ho zbavíme. Není to nic jiného, než hamižný a zlý člověk, nezaslouží si vás.“ Zavrtím hlavou a přistoupím ještě blíže. Jeho oči mě zarazí, vypadá naštvaný a to na mě. Zklamaně se zastavím. “Přijdu znovu, slib, že se postaráš o Linn i Davida? Musím se vidět s matkou. Tohle bych si nikdy neodpustila.“ Najednou můj pohled změkne. Oči se zalesknou znovu slzami a já bezmocně stojím a prosebně hledím na svého bratra. |
| |
| Adelain a Lambry Charlie ldyž přijdeš blíž si stále udržuje v očích svou jiskru, ale není to přímo zlost. Těžko by se to dalo poznat. Nechá Adelain mluvit. Vůberc nemlvuí dokud neřekne to o matce. Pak ukročí o kro dozadu. "Rozumím... Nemusíš se bát. O Linn se postrám a o Davida taky. Matku... Můžeš jít za ní. Odvedu ty dva a otevřu ti okno abys jím mohla dovnitř. Tvá rodina bude žít dál..." řekne téměř jako by nebyl její součástí a vykročí směrem k hradu. "Vyčkejte zde!" zaslechnete ještě a pak už ho vidíte jen zmizet a rozplynout se. Po nějaké době skutečně můžete v okně vidět, že tam vešel s kápí na hlavě a cosi řekl Linn vstala a asi odporovala protože se podívala na spícího Davida choulícího se u matky. Charlie k němu přešel, lehce a něžně ho vzal do náruče, ež se chlapec ani neprobudil a pak s ním odešel. Linn ještě chvíli hleděla na matku a pak vyšla za ním ven. Její naštvaný hlas se nesl až ven. "To nemáš ani kapku citu, či co? COpak ti už na matce ani trochu nezáleží? Jsi stejný jako otec!" Jeho odpověď ale neslyšíte, ani nevíte jestli nějaká byla. Pak už se jen Charlie vrátí a otevře vám okno a poodstoupí. |
| |
| Celý rozhovor sleduji velmi pasivně. Pomáhá mi pochopit co se tu vlastně dělo a děje. Když se situace uklidní přestanu tolik svírat nůž. Nakonec přejdeme k oknu. Dovnitř za Adelain samozřejmě nelezu a čekám venku. Dýku ovšem mám stále v ruce. Hold instinkt... |
| |
| Omluvně mrknu na Mikiho a zahledím se do okna, když se má sestra otočí, pohladím skleněnou tabulku. Vrátím se a příště už vás tu nenechám, ne s tím tyranem. Po chvíli se vrátí můj nejstarší bratr a otevře okno, neváhám a vlezu dovnitř. Ještě se ale otočím na Mikiho. Vydrž, hned tu budu slibuji. Tiše jako myška seskočím z parapetu a stáhnu si z hlavy kápi. Pokleknu u matčině postele a vezmu ji tiše za ruku. Ohlédnu se na bratra. V mých očích se zase zrcadlí slzy. Brzy se již kutálí po mých tvářích. Mami…slyšíš mě? Poslouchej, to jsem já..Adelain. Hlas se mi snad poprvé v životě třese. Už se ani nesnažím skrývat své slzy. Pohladím matku po tváři a políbím ji na čelo. Já zase přijdu, dostanu vás odsud, všechny.“ Pohlédnu na brášku a neudržím se. Pevně ho obejmu. “Děkuji ti. Zítra večer, po setmění, přijdu zase. Když budeš chtít přijď do zahrady. Budu sedět na zídce. Pamatuješ náš únikový východ? U toho podivného stromu? Budu tam.“ Rychle setřu slzy a rozloučím se tiše i s ním. Nakonec vylezu potichu na parapet. “Pozdravuj ode mě Linn. Ona by si na mě měla pamatovat.“ Nakonec vyskočím z okna a pomohu Charliemu ho zavřít. Vysuším své tváře a podívám se na Mikiho. Kývnu na něj a tiše, vyhýbajíc se veškerému světlu, se proplížím zpět k onomu stromu, kde počkám i na svého přítele. |
| |
| Stojím venku dokud nepřijde Adelain. S její přítomností schovám dýku a následuji jí na místo, které mi zřejmě chce ukázat. Přemýšlím o jejím otci. Co to musí být za člověka, že zdeptal tolik lidí. |
| |
| Zažehl jsem oheň a dám na něj kotlík, kde začnu postupně míchat všechny ingredience. Pergamen mám před sebou a čtu si ho pořád dokola. Chvílemi zavírám oči a celý postup si opakuji jen polohlasně. Všechno jde podle plánu. Několikrát to zamíchám ale pak se něco stane a lektvar začne ztrácet barvu, nevím čím to je, ale na to že měl být rudý je teDˇpodivně hnědý a rozhodně to nevypadá dobře. Mám stu chutí do toho kopnout, ale kopnout do horkého kotlíku nad ohněm by nebylo moudré... Cítím marnost jak projíždí celým mý tělem a samota na mě opět dolehne. Není tu žádný mistr, který by mi řekl co jsme udělal špatně. Já to sce vím, dal jsme tam trochu víc vína a hlvně méně mandragory..., jenže to není takové, jako když je někdo kdo mě může montrolovat. Ne, nestýská se mi po hobitovi. To ani náhodou. Jen bych rád aby tu někdo byl. "Mistr na akademii v Drusku byl fajn... Možná... Mohl byhc mu napsat dopis... Jenže... Budou mě kontrolovat a co když... Ne... Nikdo to nesmí číst. Možná Lambry... Ne, nechci ho ohrozit. cítím jak mě rozpor uvnitř mé přímo trhá na kusy a dojdu pro vodu abych uhasil oheň. "Zase špatně. Pořád všechno špatně... copak se to nidky nenaučím? Vbec se nemůžu soustředit a Adelain a Mike jsou někde tam venku a možná v nebezpečí... To je paráda. Zase jsme nic neudělal a to mě Adelain přemloouvala abych s nimi šel." povzdechnu si a z očí mi začnou znovu téct slzy. Proč mě asi přemlouvala? Třeba... Třeba mě má ráda... Ne, to je pitomost sotva se známe a krom toho... Mike se jí určitě líbí víc. Je to hezké děvče, ale... Nad takovými věcmi je lepší nepřemýšlet. Kde asi jsou...? přemýšlím dál. Napadne mě že bych se je mohl vydat hledat, ale vůbec nevím kde by mohli být. Bylo by to naprosté šílenství... Raději proto vylezu nahoru do svého pokoje, kde jsem spával i předtím a zamknu se v něm. Když odložím klíče na stůl mimoděk vyhlédnu z okna na setmělou ulici. Tahle jste si to nepředstavovali, že? vzpomenu si na mrtvé rodiče, Jistě že ne. Ani já ne... Jak je to možné? Já a mít nějakou sílu...? To bych chtěl vidět... Jsem k ničemu a všichni to ví. Lambry i Adelain. Možná že ne... Že jsou mými přáteli, ale stejně. Působím jen problémy. Adelain kvůli mě mučili, Tedda nejspíš zabijí a Lambry musí mít stále strach o svou rodinu. Jenže ten alespoň nějakou má... slzy už se ani nesnažím potlačit a prudce dopadnu na postel, kde zabořím hlavu do polštáře a po nějaké době beznaděje se mi konečě podaří usnout... |
| |
| Adelain a Lambry Matka Adelain nereaguje. I když v okamřiku, kdy se přestaví sotva slyšitelně zašeptá... "Má holčička... Má holčička... Proč...?" pevněji stiskne Adelaininu ruku ale její oči stále hledí do prázdna, jako by se nebyla schopná zcela probudit. Adelain slíbí že je odtud všechny dostane a pak vstane a přijde k Charliemu, kterého pevně obejme. Ten ji jen lehce pohladí po vlasech, ale vypadá to že je to pouze gesto, které nemá nic znamenat. Ve tváři se mu nepohne jediný sval. Adelain se s ním pokusí domluvit na zítřejší večer. "Co jsem ti řekl venku to platí. Budu dělat že o ničem nevím, ještě dnes. Pokud někdo přijde ke stromu já to nebudu..." dodá ještě a pak už Adelain vylézá z okna a pospíchá ke stromu, kde se vyšplháte jeden po druhém a pak na druhé straně slezete po druhém stormu zpět do parku. Nikde nikdo jen asi padesát sáhů od vás jsou na pochůzce dva strážní. |
| |
| Rychle vyšplhám po zdi a zahledím se zpět k našemu domu. Stejně zítra přijdu, nehodlám vás nechat na holičkách. Bráško..co se s tebou stalo? Změnil ses…za to vše může ten kruťas! Ale to mu nedaruji. Přijdu znova a potom už jeho nebude. Pohlédnu smutně na Mikiho a slezu dolů. Vstoupíme do parku a já si všimnu strážníků. Vezmu Mikiho za ruku a zatáhnu ho za jedno křoví. Ještě si pamatuji, kudy stráže chodili a tudy by již jít neměli. Přitisknu Lambryho co nejblíže k sobě, aby ani cíp pláště nebyl vidět. Znovu ucítím jeho vůni a usměji se. Najednou na mé tváři není jediná známka předešlých událostí. Vzhlédnu k tobě a poté otočím hlavu tak, abych viděla, zda si nás strážci všimli nebo ne. Ti jdou klidně dál. Musíme chvíli vydržet, až zmizí, půjdeme dál“ Zašeptám ti do ucha. |
| |
| Vypadá to, že z pití na dobrou noc a vůbec nic moc nebude. Jdeme směrem k cechu, když si všimneme strážných. Nechám se stáhnout do úkrytu. Opět je mi tak blízko. Přijde mi, že by se až tak moc tisknout ani nemusela. Chtěl bych ji obějmout, ale neučiním tak. Najednou je její tvář uplně jiná. Veselá. Na její slova... Jasný. Znáš tady nějakou dobrou hospůdku? Jestli máš chuť na tu skleničku. zeptám se jí šeptem. |
| |
| Usměji se na Lambryho. Jak to může vydržet, Nikdo jiný by už na nic nečekal a on se stále drží? Je zvláštní…hodně zvláštní…. Usměji se na tebe a ohlédnu se po strážích. Nádherně ti takhle vypínám svůj krk a hruď. Na krku mám starý stříbrný medailon, dárek od své matky. Je na něm erbovní znak stejný, jako byl na hlavní bráně u našeho domu. Ještě hodnou chvíli čekám, než zmizí i klapot jejich bot, poté se otočím zase čelem k tobě. “Možná…jestli tma ještě bude, ale nemám žádné peníze, takže z toho asi nic nebude.“ Teprve nyní tě pustím a stáhnu si kápi více do čela. Kousek odsud je jedna docela pěkná putyka, jestli chceš, ukážu ti kde je, aby si příště nehledal.“ Zářivě se usměji a můj pohled vyhledá tvůj. |
| |
| Mé oči přejíždějí po jejím krku a pak se také ohlédnu po strážích. Když vyjdeme z úkrytu řeknu. S penězmi bych si nedělal starost. Pokud vím, já jsem tě pozval. jelikož jsem si myslel, že je to dost jasné. Podívá se na mne a já na ni. Úsměv také opětuji. Třeba to bude ještě zajímavé... |
| |
| V lese Vydala jsem se hlouběji do lesa ,když už mám dost dřeva tedy alespoň si to myslím.Chci se vydat zpět ale to už mi zmizelo ohniště z dohledu nejspíše jsem zašla moc daleko.Kudy se vydám?...přeji jsem nezašla tak daleko...nebo snad ano?..táži se sama sebe,ale nedokážu si ani odpovědět.Hloupost...kdykoliv jsem vstoupila do lesa nikdy jsem se neztratila,alespoň ne na dlouho...začíná mi po zádech běhat mráz i když si nechci připustit že jsem se vlastně s tratila a teď nevím kudy se vydat.Netrvá to dlouho a začnu panikařit. a pomalu tmou snažím najít cestu zpátky.Kudy se teď dostanu zpět?Najdu po tmě vůbec zpáteční cestu?... Ve tmě zrádné hádě se skrývá zaútočí ve vhodnou chvíli až cíl svou pozornost odvrátí od listů a keřů Pomoci se nedočkám Hledej sama! Neřeknu ti cestu zpět Jdi po stopách ve tmě Tvé oči nevidí, ale vše slyšíš tak jdi a najdi svou cestu cestu zpět k ohništi přítomnost zvířat mi dodá odvahy ne vzdát se jen proto že nic nevidím Nemám zrak sokolí kterého žádný lovec neskolí jsem jen malé dětsko které by chtělo mít úplně všechno Teď ztratilo se v lese a neví co vlastně chce poraďte mi hvězdičky poraď mi měsíčku Kudy se dostanu zpět k ohníčku? Nikdo mi to nepoví to je teď mé myšlení už jsi moc daleko aby ses vrátila a vlastně chvíli dlouhou si tak zkrátila... přemýšlím když se snažím najít cestu zpět,alespoň básničkou kterou jsem slýchávala od otce. |
| |
| Ucítím na sobě jeho pohled. Tak že by konečně? Nasadím ten nejkrásnější úsměv jaký umím a laškovně zamrkám. “Dobrá, ale příště budu zvát já, jen co seženu nějaké peníze jo? Ale možná, by jsme si měli dávat pozor, mohl by mě někdo poznat.“ Kývnu a poukáži směr naší cesty. “Bude mi ctí, tě tam doprovodit.“ Další sladký úsměv a zamířím s ním menšími uličkami, kousek zpět. Jsme již nedaleko naší skrýše a já odbočím najednou skoro vlastně do protisměru a zastavím se před jednou putykou. “Tak co? Chce se ti tam?“ Další laškovný úsměv. |
| |
| Její slova o mém pozvání neberu vážně, u nás vždy zval muž. Přijde mi, že nemůžeme být daleko od cechu, jelikož jdeme jakoby zpátky k němu. Zastavím se s Adelain před hostincem. A chce se tobě? Sedneme si někam do rohu, tam tě nikdo nepozná. usměji se. |
| |
| Najednou se ocitám zase těsně vedle něho. Pohlédnu mu do očí a konečně stáhnu svou kapuci z obličeje. Oči se lesknou pod dopadem světla z oken hostince. Nahodím další z laškovných a provokujících pohledů. “Pokud tma budeš se mnou…proč ne?“ Odpovím a pomalu pootevřu dveře, teprve tehdy spustím svůj pohled z tvé tváře. Pobídnu tě a nechá vstoupit jako prvního. Vstoupím hned za tebou a za námi zavřu dveře. Rozhlédnu se kolem a kývnu na tebe. Hned se rozejdu k jednomu ze stolů v rohu a posadím se do rohu tak, abych měla přehled o celé situaci v lokále. |
| |
| Marillë Vzpomínáš si na písničku a tiše si broukáš její melodii. Snažíš se vrátit zpět a kupodivu se ti po chvíli okopávání vlastních nohou a jen těsného nýjení stormů podaří v dálce zahlédnout oheň. Chvíli ani nevíš jestli je to ten váš, ale je to jediný orientační bod, který máš a tak jdeš k němu. Teprve až když vyjdeš z lesa tak uvidíš doposud spící LAxien a vaše věci. Všude je až nepřirozené ticho... |
| |
| Bezeslova a odpovědi vejdu do lokálu. Vyvýjí se to slibně. pochválím se a posadím se stejně jako Adelain do rohu a tak, abych viděl na lidi kolem. Typnul bych si, že je už po půlnoci. Budou tu už jen silně opilí lidé. Sundám si kápi. V rohu je celkem tma atak se nebojím, že by mne někdo poznal. Podívám se na Adelain. Ale vyruší mne příchod hostinského, který jistě čeká na obědnávku. Láhev dobrého červeného vína a pálenky. Nějaké ovocné nejlíp. poručím hostinskému. Oba se potřebujeme pořádně napít. Ona kvůli rodině. Já kvůli rodině a tím jak jím všechno vysvětlím. Jí chci opít a sebe také. |
| |
| Adelain a Lambry Vešli jste do lokálu, kde to páchne zpocenými těli a vyčpělým alkoholem. Vzduch je tu vydýchaný a lidí už jen pár a silně opilých. Hostinský k vám přijde s omluvným unaveným výrazem a přijme vaši objednávku. Po chvilce vám přinese na stůl láhev červeného vína a láhev pálenky, k tomu dva druhy číésí, podle toho, která se k čemu hodí. Sedíte v rohu nedaleko krbu takže je zde teplo. Nejbližší hosté jsou nějaký už silně opilý muž s jakousi ženou na klíně, kteří jsou zabraní jen jeden druhým a svými polibky a doteky, které místyx směžují i k patriím, kam slušní lidé sahají jen pokud jsou osamotě... Na druhé straně u okna sedí jakýsi zamyšelný podivým, kterému ovšem oči také plavou pod náporam alkoholu. Pak ještě dva krabaníci hrající karty, kteří u toho vesele či naštvaně pokřikují pdole toho kdo vyhrává a kdo prohrává se výkřiky střídají. |
| |
| Překvapeně zamrkám, když zjistím, co chce Lambry pít. Vesele zamrkám a přejedu místní hosty pohledem a nakonec se usměji i na hostinského. Mrknu vesele na Mikiho a rozepnu plášť pod bradou. Postavím se a nechám plášť spadnout za mne na lavici. Sundám také kabátec a zůstanu sedět jen v polorozhalené haleně. Stále je to však v mezích slušnosti. Znovu se zadívám do tvého obličeje. Tak fajn..jsem zvědavá co bude dělat dál |
| |
| Když se Adelain odhaluje chvíli se na ni dívám a pak zaměřím svůj pohled na láhev vína. Ta je podle zvyků místních otevřená, což se mi moc nelíbí. Naleji Adelain i sobě. Kořalku do druhé skleničky také. Rozepnu si kápi a položím ji na druhou židli. Vezmu číší vína a pozvednu ji. Tak na zdraví. usměji se a napiji. Pak vezmu panáka kořalky a přivoním. Hruška. Trochu ucunu. Nechutná to nějlépe, ale tak strašné to také není. Kopnu ho do sebe a naleji si další, jestli i Adelain vypije svůj naleji ji také. Oba jsme už dost na lačno atak alkohol jistě proudí našimi žilami mnohem ochotněji než kdybychom byli sytí. Škoda, že tu není hudba. Mohli sme si zatancovat. povzdechnu si a upiji trochu vína. Vezmu její ruku, která byla raněná a podívám se, jak postoupila regenerace. Kůže kolem ran je i sametově hebká. Koukám, že ten lektvar opravdu zabírá. Znovu upiji. Chvilku pozoruji dva karbaníky a chvíli i toho podnapilého podivína. Myslím, že než jsme vypili skoro celou láhev vína a polovinu kořalky, stačil jsem říct i pár historek, z nihž možná ani polovina nebyla pravdou, možná byla. |
| |
| Po očku sleduji Mikiho a vezmu číši vína, přesně jak mě jako maou učili. Nožičku hezky mezi dva prsty. To panstvo je namyšlený. Proč musejí i držením sklenky ukázat na to,ž e služebnictvo jsou jen poddaní? Nechápavě zakroutím Hlavou a pohlédnu skrz sklenku na Lambryho. Nakonec s ním lehce několikrát zatočím,a by se i ingredience na dně promíchali. “Jaks e říká, pravda je až na dně, tak na zdraví.“ Upiji. Není to nejkvalitnější víno, které jsme kdy pila, ale stejně..v tuto chvíli je mi to jedno. Po chvíli je má číše prázdná a já si nechám dolít. Nezůstávám pozadu a tak mám v sobě brzy několik skleniček i pálenky. Ta mi tolik nechutná, přeci jen nejsem zvyklá tolik pít. Brzy to vše začne působit a mě se najednou vylepší nálada a začne lehce motat hlava. To už však není víno ani jedna z kořalek. Můj pohled padne na Mikiho a svůdně se usměji a lehce přisunu blíže. “Co kdybychom si vzali zbytek někam stranou? Má ruka se lehce dotkne tvého kolena. |
| |
| Můj pohled začíná být lehce mlžný, ale když chci, dokáži ještě opilost na pár minut potlačit a soustředit se. Ruku na koleni sevřu svou a nechám proplést naše prsty. Přiblížím se také k ní a nyní i svůj obličej k jejímu. Položím si hlavu na jeji rameno. Rty jsou minimální vzdálenost od sebe, stejně jako mi to dělala ona. Vím moc dobře, že jít opilí po městě nepřátel není moc dobrý nápad atak navrhnu. Třeba využít jeden z místních pokojů? alkohol mi pomohl ztratit zábrany. |
| |
| Jemně ho pohladím prsty po jeho noze. On přidá sovu ruku a usměje se. Neváhám a přitulím se až těsně k němu, Nyní se vlastně už Lísám já. Najednou se jeho obličej přiblíží k mému a já se mu zahledím hluboko do očí. Sladce se usměji. “proč ne? Stejně by jsme daleko nedošli. Vlastně již zašeptám a pomalu se přibližuji mezi svými slovy ještě blíže, až se naše rty dotknou v dlouhém polibku… |
| |
| Do teď jsem s ní spíše laškoval a pohrával si s tou myšlenkou se s ní pomilovat. Nyní s polibkem to vypadá velmi vážně. Chvilku se vyděsím, ale pak zavřu oči a začnu jí líbat také. Otočím svůj pohled k pultu a nyní příjde chvíle, kdy se snažím alespoň chvíli mluvit normálně, neopile. Zadívám se na číšníka a zamávám na něj. Když přijde požádám ho o ještě jednu lahev vína a pokoj. Poprosím ho aby naše skleničky a láhve přenesl sám na pokoj. My bychom je nejspíše rozbili. Když bude souhlasit zvednu se od stolu a do jedné ruky vezmu svůj plášť a v druhé budu mít dlaň Adelain. Jdu za hospodským, který by nás měl doprovodit až na pokoj. Nechám ho donést pití na stůl a zavřu a zamknu za ním. Otočím se od dveří, abych se podíval co dělá Adelain... |
| |
| Lambry neváhá a jen co se naše rty na okamžik oddálí, zavolá na hospodského. Objedná ještě jednu láhev červeného a pokoj. Holka co to děláš, Vzpamatuj se trochu. Zatřepu lehce Hlavou a vezmu do ruky svůj kabátec i svůj plášť. Pak se zvednu stejně jako Lambry. “Ráno nás čeká trénink, musíme být brzo u Růže. Zašeptám mu laškovně do ucha, to již ale pomalu stoupáme po schodech až nás nakonec hostinský dovede do našeho pokoje. Odložím svůj kabátec a rozdělám další láhev vína, nedělá mi to žádné potíže. Naliji do každé číše ještě alespoň půlku. Obě číše zvednu a opřu se o stůl na kterém leží čerstvě otevřená láhev. Jednu číši nabídnu Lambrymu. Má blůza je záhadně ještě rozhalenější než předtím a já se sladce usmívám. |
| |
| Otočím se a přejdu ke stolu a vezmu nabízenou číši. Přistoupím k Adelain až na doraz a přiťuknu si s ní. Napiji se. Mé oči sjedou po jejích ke rtům až do odhaleného dekoltu. Položím číši na stůl a dám se do dokončování toho, co jsme společně začali dole. Začnu jí líbat na ústech a když se nechá sjedu po krku níž, přižemž začnu její halenku rozepínat víc a víc. Co to děláš? Je opilá. Nech mě, já taky. Navíc to chce, vždyť sto viděl! Třeba ne. vnitřní hlas zamlží alkoholový opar. |
| |
| Neváhám a polibky něžně opětuji. Číši odložím ana stůl a jemně uchopím do svých rukou tovu hlavu a zvednu ji nahoru. Něžně tě políbíma poté začnu s rozepínání tvé košile. Netrvá to dlouho a mé polibky kloužou po tvé hrudi. Vrátímse zpět k tvému obličeji a dlouze tě políbím. Mezitím ti svléknu košili. Pevně tě obejmu a přivinu se k tobě. |
| |
| Pomáhám jí rozepnout svou košili a i její. Když se vrátí k mému obličeji začnu jí rozepínat kalhoty. Ještě jsem neviděl zlodějku co by do akce nosila sukni. Nutno dodat, že v opilství mi to moc dobře nejde. Nakonec se dílo podaří a ona tam stojí jen ve spodním prádle. Doufám, že s mými kalhotami mi pomůže ona. Pak už budou v místnosti dva lidé ve spodním prádle. Vemu její ruce tak jako při tancování a spustím známou taneční melodii, která zní jistě dost divně, ale ani jednomu z nás to jistě moc nevadí. Dotančím s ní pomalu až na okraj postele a spadnu na záda do peřin i s ní. Opět jí líbám na ústa a začnu jí hladit po zádech. Po rozepnutí podprsenky sjedou mé ruce i na zadeček. Nedočkavá a opilá mysl panice tak sundá i kalhotky. Adelain je nyní jak jí pán Bůh stvořil. Jistě ji pod podbřiškem něco tlačí skrz mé spodní prádlo... |
| |
| Neváhám a skoro okemžitě a zručně rozepnu tvé kalhoty, ty během okamžiku spadnou na zem. Opatrně stáhnu i tvé spodní prádlo, takže, když dopadáš na postel, nemáš na sobě vlastně nic. Přivinu se k tvému tělu, je to vlastně jediný způsob jak se zahřát. Začnu tě jemně líbat, najednou sklouznu na tvůj krk. Ucítím tlak někde zhruba v klídně a tka neváhám. Svými polibky sklouznu přes tovu hruď až do tvé klína. Jemně uchopím tovu chloubu a zanču si hrát. Polibky nešetřím. |
| |
| S tímto druhem sexu, se Lambry i přes své panictví setkal nejednou, atak si tento pocit jen užívá. K vyvrcholení díky míře alkoholu a vzrušení, které Adelainino tělo a její zručnost způsobuje, přecejen dojde. Potom se role prohodí a Lambry se zachová stejně jako ona na jeho místě. Od pupíku jde ovsem až ke koleni a pak pomalu stoupá po vnitřní straně stehen až do místa, které je na ženě nejposvátnější. Líbá jí tak dlouho, dokud není připraven zahájit druhou část dnešních postelových hrátek. Pak za se pomalých polibků začne opět přibližovat ústy k adelaiňiným a v dolních partyích obou milenců dojde k zapletení milostného propletence. |
| |
| Hraji si jaks e to jen dá a po očkus em tma mrknu na Lambryho. Adrenalin stoupá a nakonec Lambry využije situace a překulí mě na záda. Lehce zakloním hlavu a slastně přivřu oči. Když se nakonec začne vracet ke mě, enváhám a začnu ho hladit po zádech, sem tam lehce škrábnu. Mimo to nešetřím vášnivými polibky. |
| |
| U ohniště Pobroukávám si melodii písně kterou dobře znám.Konečně před sebou vidím jakési světlo a nejsem si zcela jista jestli je to ohniště kde jsme se s Laxien utábořili,ale přesto se k němu vydám neb je to má jediná naděje v tuhle chvíli.Že by snad konečně jsem se dostala z lesa?...ptám se sama sebe.Uleví se mi když zjistím že tu jsem konečně zpět u ohniště kde stále dříme Laxien.Konečně jsem tu...díky...oddychnu si a usadím se k ohništi vedle sebe položím hromadu dříví a klacíků. |
| |
| Marillë Měsíc putuje oblohou ty sedíš u ohně který už si přiložení opravdu žádal. Laxien se několikrát něpokojně převalí a ze sna šeptá jakési jméno, ale ty jí nerozumíš. Možná je to cizokrajné jméno. Zní elfsky... Ovšem ty sama elfsky umíš jen sotva, že se domluvíš, neboť tě vychovával člověk. Všude je tma nic se neděje. Z lesa se občas ozývají tajemné zvuky. Vrzání dříví, šelest listí, houkání, či zpěv nočních ptáčků... Všechno se mýsí do prapodivné melodie starého lesa... |
| |
| V hostinci Adelain a Lambry Probouzíte se. Po toliko vypitéhjo alkoholu cítíte na sobě oba účinky vína, které rychle stejně jako kořalka vám stoupalo do hlavy a teď máte oba hodně silnou kocovinu a také máte žaludek na vodě a je vám tak špatně že byste skoro zvracely, ale ještě se nedávíte. Takovít ten pocit, že je vám zle, budete zvracet ale přímo zvracet vám nejde... Probudíte se ve společném obětí a vaše těla jsou nahá. Tisknete se jeden k druhému tak jak jste včera po milování usnuli... Travis Ráno se probudíš ve své posteli. S pláčem se ti nakonec podařilo usnout. Když otevřeš oči klíče leží na stole tak jak jsi je včera nechal a ty s jistou dávkou naděje opět poznáváš kde jsi a že jsi zde sám přičem tvá naděje opět pohasíná. |
| |
| Ještě než otevřu oči, velmi dobře si všimnu pocitu, jako kdyby mne někdo tloukl perlíkem do hlavy. Už nikdy nebudu pít. říkám si pošetile. Snad se to nějak nezvrtlo. poslední myšlenka před otevřením očí. Venku již je světlo. Sluneční svit mne nyní řeže do očí a než se rozkoukám často mrkám. Ležím s nějakou osobou v posteli to jsem poznal, jelikož mi leží na ruce. Když se konečně rozkoukám, poznám v ní Adelain. Podívám se dolů, na naše dolní partie. Zjištuji, že jsme oba nazí. Tak to asi nebyl sen... Pohlédnu na stůl. Všude kolem se válí kusy našeho oblečení a na stole je prázdná lahev kořalky a z poloviny vypité víno. Tak to jsme potom ještě pili. To si nepamatuju už vůbec. Znovu se podívám na Adelain. Ještě vklidu spí. Odhrnu jí vlasy z tváře. Adelain, Adelain... vstávej. probouzím jí. |
| |
| Proboha co se to děje? Uslyším své jméno a to mě začne vytahovat z nějaké snu. Pomalu otevřu oči a tiše zasténám, převalím se na druhý bok a pokusím se usnout, pak mi však dojde. Hlava se mi brzo asi rozskočí, ale i tak se ohlédnu přes rameno. Spatřím tma ležet Mikiho. Překvapeně zamrkám a posadím se. V tu chvíli peřina napůl sjede z mého těla. Chytím se za hlavu, kterou mi právě projela další vlna bolesti. Mrknu na Mikiho a vůbec mi nevadí, že se mu naskýtá nádherný pohled na má ňadra. “Musíme odsud vypadnout, máme být už dávno na tréninku.“ Vyskočím na nohy a nechám deku spadnou z mého těla. Zcela nahá začnu sbírat své oblečení a urychleně se oblékat. TO snad není možné, doufám, že se nic nestalo, ale..ono se stalo….nic s tím neuděláš, stejně se ti líbil ne?… Otočím se na Mikiho a provinile skloním pohled, po chvíli se však seberu a podívám se na něj. Asi se mi rozskočí hlava a našeho mistra asi pozvracím. Zašklebím se jako by se nic nestalo a já tu před chvílí neběhala nahá. |
| |
| Je nutno říct, že střízlivý pohled na její postavu je o mnoho lepší, než ten jaký si "pamatuji" ze včera. Jo, to musíme. odpovídám pomalu. Posbírám si i já své oblečení a když natrefím na nějaké adelainino, podám jí ho. Začnu se oblékat. Taky mne bolí hlava. Dnes bude ten trénink opravdu tvrdý. Myslím, že když se najíme, tak to s žaludkem nebude tak hrozné. Když se podívám na nedopitou láhev vína, začne se mi chtít zvracet. Odvrátím proto svůj pohled a rozhlédnu se po místnosti, jestli jsem někde něco nenechal. Už nikdy nebudu pít! znovu si opakuji Půjdeme? Snídaně už nás tolik nezdrží. Otevřu dveře pokoje a neobtěžuji se se zamikáním po tom, co z něj vyjdeme a sejdeme dolů do putiky. Posadím se na místo co včera. |
| |
| S díky přijmu od Mikiho další část svého oblečení. Snažím se potlačit bolest hlavy i nepříjemný pocit v oblasti žaludku. Zatím se mi to daří. Když se však Miki zmíní o snídani, musím se hodně přemáhat, ale nakonec se usměji. No tak, nemusíš na něj házet pořád svoje oči, včera to stačilo ne? Pamatuj..za setmění v zahradě, třeba si to Charlie rozmyslí. Kývnu tedy na souhlas a mlčky slezu dolů po schodech do lokálu. Vzduch zde mi zrovna moc nepomůže. Nakloním se k Mikimu. “Možná by nám více pomohl čerstvý vzduch, než snídaně, já do sebe teda rozhodně nic nedostanu.“ Zašeptám mu a odmítám se posadit. Ze vzduchu zde v lokále se mi dělá ještě hůř. |
| |
| Přijmu její poznámku, ještě než se posadím. Já asi taky ne. Dobrá půjdeme. Jen zaplatím. řeknu a přejdu za barmanem k pultu. Zašátrám po měšci s penězi. Obědnám si ještě sklenici vody, abych se napil a spláchl tak pachuť v ústech. Nabídnu i Adelain. Po zaplacení si dám kápi na hlavu a vezmu Adelain za ruku. Vyjdeme ven a zamíříme k cechu. |
| |
| Kývnu na Mika a s jasně najevo dávající nechutí ho nechám zaplatit. Nakonec vyjdeme ven. Schválně jsem si ještě neoblékala kápi a naschvál jsme se hned za dveřmi zastavila. Zhluboka se několikrát nadechnu a vydechnu. Voda a čerstvý vzduch lehce uklidní mi žaludek, ale má hlava si stále třeští jak chce. Připadám si jako bych týden nespala. Po chvíli si nakonec nasadím kápi a rychlým krokem vyrazím směrem k cechu. Miki mě najednou uchopí za zraněnou ruku. Ladně se jeho stisku vyhnu a vyrazím dál. “promiň“ ozve se po chvíli. |
| |
| Adelain a Lambry Procházíte oba v kápi v časných ranních hodinách po Knahku. Inu ne až tak časných... Spíše už může být poledne a o to je to horší. Kápě vás sice kryjí proti nepříjemné záři slunce, která jen zhoršuje vaši bolest hlavy, ale na durhou stranu budíte dost pozornosti. Lidé se po vás otáčejí a rozhodně vám nepřipadá bezpečné takhle se vyxdat přímo k cechu. |
| |
| Zatáhnu Mikiho do jedné z menších uličke a stáhnu si z hlavy kápi. "Myslím, že máme velký problém, trénink už nemá v podstatě cenu. Musíme se co nejdříve dostat do cechu a někam nejlépe zalést, ale takhlwe je to nebezpečné." Stýhnu mu taky kápi a rozhlédnus e kolem. |
| |
| Jo taky jsem si všiml. Není tam nějaký druhý vchod? Nejlepší by bylo možná počkat u Travise. navrhnu a nechám si sundat kápi. Musíme jít ale v nějakých malých uličkách. podotknu ještě. |
| |
| Ráno otevřu oči. Tak nějak jsem doufal že se mi to celé jen zdálo, že se ráno probudím a budu doma. Z vedlejší místnosti že bude vonět vůně bylinného čaje a uslyším mámu s tátou. Bohužel se to ale nestalo a já zírám na holý strop. Klíče leží na stole a já jsme stále zachumlaný pod peřinou. Dívám se na ně a vzpomínám si jak se na ně Lambry včera ptal. Celé se mi to vrací. Vzpomínky na toto místu a doku, po kterou mě učil hobit. Dotkne se mě podivná tíseNˇa když se podívám na oknu kudy sem prosvítá slince, nejraději bych utekl. Sbalil všechno co by šlo a pokusil se utéct. Vím však, že mi to nebude dáno... To nemůu. Mike je můj přítel a já musím odčinit co jsem způsobil.... Jenže... Já tu nehcic bejt. Nemůžu bejt někde jinde? Kdekoliv? zoufám si, ale mé myšlenky nikdo nemůže slyšet a tak mi nezbývá, než jen setřít slzy a jako každý den vylézt z vyhřáté postele. Odhrnu peřinu a obléknu se. V domě je zima, protože nikdo nezatopil. To jaksi budu muset zvládnout sám. Ještě, že vím kde je na dvoře dřevo. Ještě jednou se podívám na klíče ležící na stole. Jaké je asi být klíčem? Každý klíč má svůj zámek... Asi jako by každý člověk měl mít domov. Jenže co když dveře se zámkem někdo spálí a zámek pak rozbije? Co když ěkdo zlomí klíč? Bohové, já chci pryč..., sklopím hlavu a rukou udeřím o desku stolu. Bolí to, alwe mě to nevadí, rptože s tou bolestí ze mě odejde terocha vnitřního vzteku. "Hlavně že lidi jsou hodný... Jak dlouho už jsme žádnýho hodnýho člověka napotkal? HJodně dlouho... A nikomu to nevadí, všichni jsou spokojený... AlespoNˇněkdo..." říkám si hořce. "Co na tom záleží, že? Nejsem nic. Jsem otrok a co je horší, zasdlužený otrok s vyjímečnou silou, pro kterou mě chce každý obětovat... Kdybych nějakou sílu měl tak už byhc jí použil, jste snad hloupý?!" křáíčím do prázdna na imagirnání lidi, které si jen představuji. Vztekle vezmu klíče a odemknu svůj pokoj abych mohl vyjít. Brzy se vztek změní na smutek a hořkost a než sejdu ze schodů, už mi tečou z očí slzy a já mám sto chutí usednout někam do kouta a jen tak sedět... Nakonec to ale neudělám. Vím že nemohu. Třeba dneska zase přijdou. Mike i Adelain... Kéž by přišli... Msuím tu pro ně všechno nachystat... říkám si a dojdu odemknout dveře od obchodu jako bych je snad čekal každým okamžikem. Pak si dojdu na dvorek pro trochu dřeva, které nanosím dovnitř a pak zapálím oheň jak v laboratoři tak v kamnech v kuchyni, kde si uvařím alespoň čaj. Nějaké zásoby jsem zde našel i když toho není mnoho. Vlastně když se tak na ně dívám zjišťuji, že ani nemám hlad. Ne toli, kolik bych asi měl mít. Jen při pomyšlení na jídlo se mi udělá špatně a tak to raději prozatím odložím a dojdu si pro učebnici, abych si znovu přečetl základní definice a mohl si je pro sebe zopakovat. Snažím se soustředti, ale není to lehké. Vůbec to není lehké... V mylsi se mi pořád objevuje Adelainina a Mikova tvář. Pokaždé když na chvilku přestanu číst a vzpomenu si za ně bodne mě u srdce a já se nervózně ohlédnu ke dvěřím doufajíc, že každou chvilkou vejdou dovnitř a budou chtít dělat něco normálního, jako třeba si povídat nebo něco hrát nebo se jít jenom projít... |
| |
| Rozhlédnu se posmutněle kolem sebe. Sakra...z tohohle bude pěkný problém a to za setmění musím být v zahradě našeho domu. Musíme se hned dostat do cechu,a le jak? Pohlédnu na Mikiho. "Nemůžeme jít za Travisem. Mohli bychom ho prozradit. Do cechu se také nemůžeme vrátit. Mohli by nás sledovat. Po ulicích se jen tak toulat nemůžeme, můj otec má špicli všude. Jediné co nám zbývá je, se někde schovat a navečer, až tu nebude tolik lidí s evrátit do cechu." Ukončím svou tichou mluvu a oddálíms e od tvého ucha. |
| |
| Z cechu určitě nevede jen jedna cesta. Nevíš o někom kdo ví o další? zeptám se marně. Já bych se také neměl potloukat po ulicích. Začínám pochybovat o tom, jesli náš večerní výlet za tohleto stál. Tam kde je travis býval obchod. Nebude divné, když tam vejdou dva zákazníci. Připadá mi to jako jediná možná věc co dělat. navrhnu celkem rozhodně. |
| |
| Pokrčím rameny. "Dobrá, ale půjde tam jen jeden. Tak nebudeme budit toliko pozornosti." Prohodím tiše a zářivě se usměji a pohodím rameny, jako bychoms e bavili o něčem naprosto jednoduchým.¨Nenápadně sleduji i okolí. |
| |
| Adelain a Lambry Stojíte v jedné z bočních ulic a kápě už máte dole. Je opravda že vaše oblečení není zrovna nejobvyklejší pro zdejší obyvatele přes den. Asi hlavně pro to se po vás ohlíželi a ještě teď se tu a tam někdo podívá. Je chladno a vane studený nepříjemný vítr. Samozřejmě, že pro vás není zrovna bezpečené budit moc pozornosti, ale lepší už to zdá se nebude... Když už to vypadá že jste dospěli nějakého závěru, odkudsi se ozve: "Tsss..." Když se ohlédnete uvidíte za rohem jednoho z domů bleska, který na vás vykukuje a nenápadně vám naznačí rukou, abyste šli za ním. |
| |
| Pohledy lidí se mi vůbec nelíbí a snažím se dělat nějaké grymasy, aby si nezapamatovali můj obličej správně. Když na nás někdo zasyčí, otočím se a sáhnu po noži. Vypadá to ale, že je to přítel. Ve vteřině si vzpomenu na toho mladíka s kým mne přivedla Adelain a vyjdu za ním. |
| |
| Překvapeně zamrkám a spatřím Bleska. nejdříve se na mé tváži objeví úsměv, pak však přes něj přejde stín a má tvář se zachmuří. provinile a pomalu vykročím k němu, přitom dávám pzoor, zda mě někdo nesleduje. Sakra to bude průser. |
| |
| Adelain a Lambry Pomalu a opatrně se vydáte k Bleskovi a když už stojíte u něj tak ten kamsi zamává a pak vás zavede do toho domu u kterého nyní stojíte. Když jste uvnitř zavře za vámi dveře opře se o ně zevnitř a na tváři se mu objeví velmi pěkný úsměv. "A pak že já jsem nemehlo..." zasměje se, ale když vidí vaše tváře se téměř ihned smát přestane. "Dobře, dobře... Už se nesměju, jasné?" ptá se, ale úsměv z jeho tváře nezmizel. "Šel jsem pro vás. Mám vás na staropsti, víte? Tak fajn. Je na čase vám ukázat kde jsou další vchody do cechu, kdy se vám zase podařilo protáhnout si noční akci. Takžep pojďte se mnou..." říká a odlepí se odedveří a vede vás tím domem. Je to dlouhá choda z níž vede několikero dveřía vy jdete až na konec. "Tenhle dům většinou požívají pašeráci a když tu jsou tak si vybírají poplatek za to že používáme jejich skrýš jako přechod. Nesto jí to tolik, ale zláťák zaa osobu taky zabolí. Teď tu ale nejsou..." mávne ruko ua když dojde nakonec otevře poklop v zemi a tam můžete vidět žebřík. "Tak prosím... Zubaté ostří už vás čeká... Vypadá to že do večera budete mít co dělat. Možná se k vám brzy na výcviku připojím pokud budu mít štěstí. A dkyž ne..." odmlčí se a když se na něj podíváte naznačí obješení přičemž se zase usměje. |
| |
| Překvqpeně zamrkám a ocitáms e již uvnitř domu. Sjedu bleska smutným pohledem a dál si jeho úšklebků envšmám. Popravdě si nevšímám ani Mikiho. Jakmile je to možné, vydáms e za ním dál. Neodpovídám, znovu si nasadím kápi a snažm s epřemoci nepříjemný pocit kolem žaludku. Blesk nám otevře poklop a já jako první začnu slézat dolů. Kývnu na Bleska a orzejdu se chodbou dál. Hlauv mám lehce skloněnou a ruku schvanou. Ačkoliv to již ani nebolí, nemusí to vidět každý. Už nikdy s ním nesmím jít. Příště musím jít sama, jsou to mé problémy a nemůžu do toho nikoho zatahovat. Navíc, pokud by mě otec chytil, půjud na šibenici a to enní jeho věc. Půjdu tam dnes večer sama. |
| |
| Bleskovým poznámkám věnuji jen neutrální a znuděný pohled. Při myšlence o dalším tréninku a ještě další večerní výpravě, mne bolí svaly už teď. Vyslechnu si rady ohledně pašeráků a slezu po žebříku dolů. Následuji pak Bleska až do cechu. Mlčím. |
| |
| Adelain a Lambry Následujete Bleska, který je zdá se trochu zklamaný tím, že s ním nemluvíte, ale protože jde před vámi tak mimo toho, že najednou už jen mlčí, si sotva můžete něčeho všimnout. Bzy už stanete v hlavní místnosti, kde se najde několik podivných existencí. "Tak jo. Příště vám ukážu další cestu." usměje se na vás Blesk. "No nic... Jdu na lov... Dneska je v ulicích docela dost lidí, tak uvidíme... Mějte se hezky." popřeje a odchází. Lidé zde se po vás sotva podívají, ale občas se to děje... |
| |
| Asi půjdeme za mistrem co myslíš? zeptám se Adelain a porozhlédnu se po něčem k pití. Nejlépe vodě. |
| |
| Lambry a Adelain Je tu něco jako nálevní pult a najdeš tam i vodu. Chlápek co tu zastává roli hostinského si tě změří pohledem. "Tak copak to bude, mladej? Vypadáš unaveně, copak? Po flámu? Tu máš, napij se..." řekne ti a podává ti sklenici vody, jako by se snad o nic nejednalo. |
| |
| V lese Sedím u ohniště poslouchám zvuky kolem pro moje uši jsou některé zvuky dost nepříjemné a strašidelné.Proto se občas poohlédnu kolem,ale snažim se zůstat v klidu aby nenadělala moc rachodu a tak vzbudila Laxien,ktréra poněkud klidně dříme.Rukama si obejmu nohy a hledím do ohniště.Snažim se zaposlouchat do řeči větru a stromů,ale myslím že se mi to moc dobře nevede.Přiložím do ohně znovu nějaké dřevo. Když už jsem poněkud unavená opřu se o kmen stromu zavřu oči a snažím se usnout,alespoň zbívajících několik hodin.... |
| |
| Díky. jen mu poděkuju za pití. Na ostatní otázky nemám náladu odpovídat a ani kdybych jí měl, by se mi o tom nechtělo mluvit. Vypiji tak polovinu a předám nápoj Adelain. Pak navrhnu, že bychom měli jít za mistrem a čekám, jestli tedy půjdeme spolu do cvičny. |
| |
| Zamávám na rozloučenou Bleskovi a vydáms e za Mikim. Celou dobu jsem tiše a má tvář je zamračená. S kývnutím podtavím hostinského a odmítnu vodu. "měli bychom si pospíšit, určitě na nás čeká a bude dost nevrlý." |
| |
| Adelain a Lambry Nakonec se napijete a zamíříte do cvičny. Když tam vejdete vypadá stejně obyčejně jako všera, akorát Zubaté ostří tam sedí na zwemi v tureckým sedu. Když vejdete během mžiku je na nohou. Tentokrát se ale neusmívá. Těžko však říct zda se přímo zlobí, protože jeho tvář je nečitelná. "Tak jdeme na to! Rozcvička, pak deset kliků, oba pak jdete na hrazdu." rozkýže a aniž by čekal na to až se vzpamatujete tak sám začne cvičit. Vždycky trénuje s vámi a tak i dneska. |
| |
| Kývnu na souhlas a aniž ybch se podívala na Mikiho, odepnu plášť, aby mi nebárnil v pohybu, svléknu svůj kabát a zanču si pomalu protahovat tělo. Začnu hlavou, poté protáhnu paže, záda, bčicho a nakonec i nohy a třísla, když uznám, že je mé tělo připraveno, neváhám a pustím se do kliků. Dámské kliky vlatsně sna dani neexistují a tak s každým nádechem a výdechem ze mě odchází i část mé zbylé energie. I dkyž mi není stále zrovna nejlépe, snažím se nic neodbívat. Nakonec vstanu a protáhnu si ještě jednou záda, mrknu na Mikiho a počkám, až i on bud epřipraven. |
| |
| Rozcvičku znám snad už na zpaměť. Ostří se do očí raději nedívám. Ikdyž si nejsem tak jist, kvůli čemu se přesně zlobí. Přecejen nejsme jeho děti a nemusíme ho ve všem poslouchat, ikdyž já osobně ho ctím jako svého mistra. Kliky udělám celkem v pohodě, ikdyž citím, že to není ono. Tedy vůbec to není ono. Snažím se bolest žaludku umlčet tím, že ho stahuji při každém výdechu jak jen můžu. Podívám se na Adelain, která si mne již chvíli měřila pohledem a mrknu na hrazdu. Pak se pomalu rozeběhnu klusem k ní, abych neztratil rytmus srdce, které se po rozcvičce rozbušelo. I těch několik málo kroku je celkem náročných. Hrazda už je o trochu težší než bych čekal. Né vždy jsem v plné síle na cvičení, ale dnes jsem v nejhorší formě v jaké jsem kdy byl. Hned jsem se dost zpotil a při každém težším cviku musím zatínat zuby a hlasitě oddechovat. |
| |
| Otoičíms e čelem k hrazdě a enchám Mikiho nastoupit jako rpvního. Když vidím, jak se mu vše i přes účinky alkoholu zdařilo, hlasitě polknu. Následuje můj rozběh,c hycení se hrazdy a hned potom pád. Během svičení s emi pdoaíř spadnou ještě několikrát. Takže když končíms hrazdou, mám ceé tělo plné modřin, boulí a odřenin. Zklamaně se na ni ohlédnu a raději poodejdu stranou. |
| |
| Marillë  Ráno se probudíš v lese u cesty, která se vine kamsi dál. Laxien je již vzhůru a nad ohni cosi ohřívá v malém kotlíku. Když uvidí, že se probíráš podívá se na tebe a usměje se. "Dobré ráno, Marillë," odmlčí se a zamýchá obsah kotlíku z něhož se line libá vůně, která přímo až nabuzuje chuťové pohárky vzhledem k tomu jak dlouho jsi neměla nic teplého k jídlu. Ve Farthu jsi se zdržela jen velmi krátce. |
| |
| Adelain a Lambry Váš výcvik probíhá tak jak asi tak může. Jste přeci jen unavení po včerejší noci a Adelain má ještě citlivé dva prsty. Zubaté ostří když docvičíte na hrazdě se na vás trochu usměje. "Pro dnešek si dejte volno. Oba jste ještě mátožní zítr ráno v šest pokračujeme. Jděte se naobjedvat a uvidíme se zítra." otočí se a začne uklízet nářadí, když se pak ještě otočí na Lambryho. "Vy byste se měl také zastavit za svou rodinou, aby nepojali podezření. Ptrozatím si budou mysket, že pracujete jako obchodník. Obdrželi již dopis takvého nění." dořekne a pak už se dál věnuje započaté činnosti. |
| |
| Travis Tvůj den úplně poklidný. Minimálně dopoledne nebudeš mít žádného zákazníka ani opravdového ani fiktivního a nepřijde ani Lambry s Adelain. |
| |
| S Laxien Ráno se probudím a do nosu mě praští vůně z kotlíku,Laxien něco teplého vaří.Poté na mě promluví Dobré ráno Merillë...pousměji se."Dobré ráno i tobě Laxien...jak si se vyspala?"opáži se Laxien a protáhnu se s hlasitým zívnutím. |
| |
| Marillë Laxien se jen usměje. "Já dobře a ty?" to už začne nalévat masový vývar do dřevěných misek. "Na... Není to nic moc, ale snad ti přijde k duhu... Doma jsem vařila pro mladšího bratra a tak něco málo umím, ale opravdu jen něco málo. Někdy tě mohu něco naučit pokud budeš chtít, ale teď... Až se najíme čeká nás ještě dlouhá cesta..." zahledí se k severu a nad něčím přemýšlí. Už jsi se někdy zamilovala?" zeptá se tě náhle úplně vytržená z kontekstu minulých slov a podává sti misku s nádherně vonícím vývarem. |
| |
| Pousměji se "Taky dobře..děkuji za optání Laxien..."začnu a když mi řekne že by mě mohla něčemu přiučit pokývu hlavou "Budu ráda když mě něčemu přiučíš..."usměji se a převezmu si dřevěnou misku.Poté co to udělám mě zarazí Laxien poslední slova "Už si se někdy zamilovala?" Překvapeně se na ni dívám."...Já?...nikdy nevím ani co to je zamilvat se do někoho...žila jsem jen s otcem v kovárně...nikdy jsem se do nikoho nezamilovala..."opakuji se protože jsem nervozní z jejích posledních slov. |
| |
| Marillë Laxien se na tede zadívá, jako by snad její zelené oči mohly proniknout hluboko do tvého nitra, ačkoliv to není zjevně možné. Pak ale jen smutně sklopí zrak do misky s vývarem a začne jíst dřevěnou lžící, kteoru podala i tobě. "To nic... Jen... Na to musím pořád myslet, víš? ALe nedělej si starosti... Však se jednou také zamiluješ a poznáš krásu lásky... Možná. Mážná bude ta tvá i šťastnější než ta má..." vypoví a nebere si další sousto. "Tvůj pan otec edy byl kovář? A by l člověkem, beo elfem... Vypadáš jao čistokrevná elfka..." zeptá se ještě. |
| |
| Sedím a když mi podáš dřevěnou lžíci pustím se vývaru.Vyslechnu si co mi k tomu řekne a na chvíli se zarazím při pomyšlení že bych se měla někdy zamilovat do muže."Tvůj pan otec edy byl kovář? A by l člověkem, beo elfem... Vypadáš jao čistokrevná elfka..." řekne hned poté co se na ni podívám."Otec je člověk...a matka elfka..."řeknu tiše ale Laxien to slyší dost zřetelně."A...Laxien?..."začnu"Umíš hrát na flétnu?"zeptám se v zápětí a když dojím odložím dřevěnou misku s lžící stranou... |
| |
| Marillë Laxien chvíli vypadala, že by i něco namítla, ale nakonec jen otevřela pusu a nechala tě. Až kdyxž jsi se zeptala jestli umí hrát na flétnu láskyplně se usmála. "Ne... To neumím, ale umím zpívat. Chceš něco zazpívat? Mohu ti říct krásný příběh chceš? Ale to kdyžtak až vyjedeme, ano_? Pijď už je čas..." řekne a začne balit věci, přičemž zbytek vývaru přelyje donove a vzhledem k tomu, že nemáte, tke nádobí umýt tak ho jen balí a začne připravovat vůz k jídzě. |
| |
| Usměji se když řekne že umí zpívat."Jistě ráda si tě poslechnu ...mohla bych ti do zpěvu kdyžtak hrát na flétnu...jen jeslty bydeš chtít..."pomužu Laxien sbalit věci a když je vše zbaleno nasednu na vůz.Konečně vyrazíme za dobrodružstvím...už se nemohu dočkat....usmívá mse vlastním myšlenkám a po očku koukám na Laxien... |
| |
| Marillë Nasednete na vůz a vyrazíte po cestě dále na sever. Laxien tvůj úsměv opětuje. "Tuhle melodii asi neznáš... ALe dobře. Začnu tedy vyprávět, ano?", začne a pak se na chvíli odmlčí, až nakonec začíná vyprávět: Na kopci porostlém travou klečí muž. Je oděn do brnění a v rukou třímá meč, jenž zabodnuvší v zem slouží mu coby oltář. Hlavu má opřenou o své dlaně a tiše pronáší děsivou modlitbu: „Vždy jsem byl tvůj stín sestro. Vždy byl já ten, kdo bojoval o místo po tvém boku. Byla jsi zlá, děsivá a krásná… Každý muž a s nimi i já toužil být tvým otrokem. Ale na rozdíl od nich, já jsem prohlédl. Poznal jsem lásku, kterous ty mi nikdy nemohla dát. Tehdy jsem se já, stín tvé duše, snažil přežít. Tehdy jsi byla mou paní… Zabila jsi dívku, pro níž mé srdce plálo. Zahubila jsi každého, kdo ti zkřížil cestu. A nakonec, má sestro, zabiješ i mě.“ Za zvuku jeho slov se nad hrobem u něhož klečí zjeví žena. Její černé vlasy vlají ve větru a v očích má smyslný pohled. „Nedělej to bratře, nemusíš…“ praví k němu a rukama si drží šaty jako dáma jdoucí na ples. Muž zavírá oči. Nechce ji vidět, nechce ji slyšet… „To já jsem jen stín. Jsem jen stínem tvé duše, který se snaží přežít…“ Kdysi by přesně tuto větu chtěl slyšet ale teď, i když mírně otřesen, nepodlehl jejímu mámení. Znovu začal šeptat svou modlitbu: od počátku kouzelná. Taková temná paní byla. Kdo? Ty přec sestro milá…“ Pohled přízračné ženy se mění. Z očí vymizela smyslnost a tvář se změnila na kamennou masku. tolik dní ztracených v mých snech. I láska má je díky tobě zničená. A přesto všechno jsem s tebou peklem šel, ohně tvé nenávisti za námi zhášel. Tvá zloba krutá, byla tak opojná, jako soudek nejlepšího vína…“ „O čem to mluvíš bratře. Však mýlíš se… Nejsem zlá,“ praví ta žena ale nejistota je znát v její tváři. Jakoby ta modlitba jí byla schopná ublížit. Proč zemřít musel i nevinný pes? Já ptám se co s tebou se stalo? Kde srdce tvé křehké zůstalo? Kolik nocí jsem se trápil, kolik dní v naději ztratil, Že třeba jiná budeš, jiná než opravdu jseš…?“ Paní se usměje ale je to zrůdný úsměv, který její bratr nemůže spatřit neboť jeho zrak je obrácen k zemi a oči má zavřené. Ruce se mu chvějí, ale přesto odolává její moci. zato jiný muž je světu zajistil. Nyní říkám skonči s tím, Ať konec je všem krutostím…“ Paní klesla do trávy. Šaty si stále přidržuje a jde ke klečícímu muži. Přichází k němu a hladí ho po vlasech. Teď rytíř lituje že si neponechal na hlavě přilbu. Vždyť takto ho hladívala kdysi, když už to skoro vzdal… Pomalu bere jeho hlavu do dlaní a zvedá jeho tvář aby se na ni podíval. Sama přikleká k němu a dívá se mu do očí: „Už je konec bratře. Už se nemáš čeho bát. Já už se změnila. Už nejsem zlá…“ Její hlas je konejšivý a zdá se být upřímný. Chce se mu plakat. Tak rád by jí věřil. Tak rád by jí zase všechno odpustil – po kolikáté už?- ale není si jistý že smí. ty jenž jako noc kráčíš po boku mne bílého dne. Oči ti jiskří chladnou hvězdnou září, když na mne hledíš svojí bledou tváří. Vlasy máš modročerné jako noc a v duši ukrytou velikou moc.“ Praví tentokrát k ní. Už nedokáže zadržet svůj pláč. Tolik se toho stalo, tolik změnilo. Ví že jen tato slova ji mohou navždy přikovat do říše mrtvých. Ví že jen těmito slovy a činem pak může navždy skončit ten zlý sen. Tím že zopakuje svou bludnou píseň, jako ji již jednou zpíval své sestře ku zlosti. Snad chce vědět zda se skutečně změnila. Zda k němu dokáže být milá až do konce písně, pak by ji nechal žít a zachoval tak i svou existenci, ale… Za ten slib teď draze platím. A ty tu stojíš z temnot zrozená, tak krásná a tak strašlivá…“ Paní se na bratra zadívala zlostně. Prudce stáhla dlaně z jeho tváří: „Přestaň bratře!“ přikazuje. Vždyť viděl jsem již toliko měst. Já nemám se už proč tvých kouzel bát, já viděl jsem tvé srdce plát…“ Za přízračnou ženou se počali zhmotňovat stíny. a toužíš po ní moc. Já však vím, že jiný sémě zasadil. Sémě jenž tvou noc přetne v půli, zbaví svět té věčné smůly, aby zas přišel do světa den, s kterým ne sestrou, však ženou snít budeš svůj sen…“ Přesně tak to mohlo být. Tak to mohlo být, kdyby ji nezabil. Kdyby jí neprobodl tak jak to tehdy udělal. Tobě však nepatří nade mnou vítězství. Světlo mé v tobě nezhasne, i když zemřít, zemřít mám předčasně. Já se však už smrti nebojím, i když tvé srdce již nezhojím. Jiný zhojí, jiný se bude smát, až i on uvidí tvé srdce plát…“ Teď nastal čas neoddalovat co tehdy jeho sestra oddálila. „DOST!!!“ zahřměl její hlas a na obloze se zčistajasna rozzářil blesk. než navždy zhasíš život můj svým kouzlem. Teď loučím se s tebou na věky, Když opouštím všechny tobě známé světy.“ Žena kleká před svého bratra. Už si nepřidržuje šaty. Poprvé se v jejích očích objevují slzy. „Mlč prosím, bratře… Mlč… Odpusť mi prosím, naposled. Pravdu jsi tehdy měl ale teď už je jiný čas. I já milovala, když jsi svůj nůž zasadil do mého srdce. I já mohla jinou být. Tu šanci slíbil jsi mi dát a nakonec ji vzal. Musela jsem uchovat tvůj život, který jinak by zhasl jak svíce. Musela jsem vstoupit do tebe. Můžeme zase oba žít. Najdu si jiné tělo do kterého vstoupím. Najdu si jiné tělo a pak budu tvou…“ šeptá hlasem plným úzkosti. Vítr jim neúprosně měří čas… On se ale nemůže více dívat. Však jí právě odpustil a ta představa byla vábivá. Mohl by ji mít jak kdysi toužíval, ale… Je to má sestra, říká si a dívá se na ní rázem jinýma očima. Očima kněze, který vymítá ďábla. On už jí odpustil, ale pro jiné to musí dokončit. Znovu pokládá hlavu na své dlaně držící meč zabodnutý k zemi. Zavírá oči… „NE!!!“ křičí ta žena. Žena se vrhá v před jako by snad mohla svého bratra zadržet, ale to nemůže. On už se rozhodl. Muž vstává, dýku vyjímá z pouzdra a noří ji do svého hrdla. Na kopci porostlém travou leží muž. Je oděn do brnění a v ruce třímá dýku, kterážto rozříznuvší jeho hrdlo k zemi spadla i s jeho dlaní. Hlava mu v trávě poklidně leží, o hrob sestry se opírá. Tak bratr splnil svůj slib. Ani ve smrti jí neopustil…" Laxien dovyprávěla tajemný a smutný příběh, a váš vůz se zatím dál a dál kodrcá po cestě. zpívala v tom příběhu onu básničku téměř až mystickým hlasem, který jako by ještě více umocňovaly vrány, kterých jste po cestě viděly neobvykle hodně. |
| |
| Pozorně poslouchám onen příběh i s básní.Chvíli mlčím a koukám se kolem sebe zda uvidím ještě nějaká vrány.Poté se podívám na Laxien a z trochou údivu se na ni usměji."Nádherný příběh Laxien....a básnička také...umíš skvěle vyprávět..."na chvíli se odmlčím."Mohla bych ti na oplátku zahrát na flétnu?...aspoň nám cesta uteče rychleji..."usměji se a nechám větřík aby si pohrával s mými vlasy."Sice nejsem úplná elfka a tudíš neznám správnou melodiii pro elfskou píseň ale...otec mi jí zpíval když jsem byla malá má to bý nějaká elfí ukolébavka....možná ji budeš znát..."ještě dodám a čekám co mi Laxien odpoví a zda chce abych hrála na flétnu kterou nosím stále u sebe... |
| |
| Kývnu na srozumnělou mistrovi a rychle vyběhnu pryč. Jsem dost zamyšlená a zaražená. Ale co když říkal pravdu? Co když na mě pošle otce? za bílého dne se tam nedostanu. Musím tma jít až večer. Zklamaně a pomalu ráčím do jídelny. Na jídlo nemám ani pomyšlení. Celé mé tělo je rozbolavělé a plné modřin, navíc ty dva prsty nejsou tak zdrávy jak navenek vypadají. Opatrně nakouknu do jídelny. Po hodné chvíli rozmýšlení nakonec vstoupím a usadíms e někam do rohu. Má nálada již dávno klesla pod bod mrazu, ale i přesto se snažím usmívat, je mi jasné, že tu o nočním incidentu šichni vědí vše, ale i tak. Vezmu si kousek nějakého masa a pár brambor. usadím se u sotlu a začnu znovu přemýšlet, přitom se vidličkou šťourám v ani neochutnaném jídle. Mohla bych se stavit ještě za Travisem. Přeci jen je to můj přítel, možná ani jednoho z nich už neuvidím. Ale to by mi Charlie neudělal...nebo ano? proč je na mě takový? Ostatní by jistě měli radost, kdyby mě viděli. Teda..mimo otce... Smutně si povzdechnu a teprve tehdy sepustím do jídla. Jim pomalu a střídmě. Každé sousto řádně rozžvýkám a přitoms e nenápadně rozhlížím, zda někde nezahlédnu Mikiho či Travise. |
| |
| Marillë Laxien ti poděkovala, když jsi jí pochválila příběh i vyprávění. Když se zeptáš zda jí smíšě na oplátku zahrát přikývne a ty vyndáš flétnu na níž začneš pomlau hrát lehkou zláštní melodii, kteoru Laxien zřejmě zná neboť, když hraješ začíná tiše zpívat slova, která k té melodii přesně pasují i když je zpívá lidskou řečí a ne tou elfí. „Spánku se nebraň dítě mé, Dozpívá a usměje se na tebe. "Samozřejmě, že ji znám Matka mi jí zpívala když jsme byla malá..." poví ti a lehce tě obejme kolem ramen. |
| |
| Přijmu slova mistra a už jsem na odchodu když mne zastaví. Podívám se za nimi odpoledne. Potřeboval bych ovšem asi průvodce. řeknu mistrovi. Adelain už dávno zřejmě odešla, když jsem se zapletl do rozhovoru s mistrem. Jistě mi dá informaci, kde kdy kdo a já odejdu do jídelny se na jíst. Cítím se velmi unavený, ale bolest hlavy a jiné neduhy už tak výrazné jako ráno nejsou naberu si něco k jídlu a rozhlédnu se spěšně po obličejích, zda nerozpoznám Adelain. Posadím se pak ke stolu. |
| |
| "Umíš opravdu nádherně zpívat Laxien....jsem ráda že ji znáš...."usměji se kdy skončíš píseň za doprovodu mé flétny.Malou flétnu si pověsím na krk.Opravdu je nadaná...zpěv je líbezný....a za doprovodu hudby ještě líbeznější....probleskne mi hlavou jen tahle myšlenka a to už spokojeně koukám kolem sebe s úsměvem na tváři.Když mě Laxien obejme kolem ramen chytím jí jemně za ruce. "Jsem ráda že s tebou mohu cestovat Laxien....dodám a stále se usmívám. |
| |
| Do jídelny vkročí Miki. Kývnu mu na pozdrav a dáls enimrám v jídle, nakonec i ochutnám a pustím se do něj. Kdžy dojím, vstanu a odnesu prázdný talíř. "Co tedy budeš odpoledne dělat?" Otážu s eho aniž bych se znovu posadila. |
| |
| Pán Jeskyně: Chvli koukám na obzor směrem k bažinám a po cvilce říkám iktorovi: ,,Petr? kodpak to je? že by nějaká váš známý? Mě by vopravdu zajímalo jak bychom je mohly přesvědčit o spolupráci. Nevýte náhodou o nikom kdoi by to mohl vědět?" |
| |
| Kostislav Viktor se zasměje: "Ne, Petr... Pavel... Ten kluk z akademie. Ten soubojnickej klub jsme vedly spolu..." řekne nakonec a zase se zahledí k obzoru. "Uvidíme... Třeba se nám podaří najít někoho, kdo bude znát jejich zvyky a jazyk natolik, abychom se to mohli naučit a pak je můžeme zkusit přesvědčit, ale možná že budou mít dost nereálné požadavky, nevím... Třeba budeme mít štěstí, i když nma to bych se moc nespoléhal." vypoví ti ještě. Pokračujete po cestě stále dál a cesta se zá být jako by nekonečná... Pořád nikde nevidíte žádné město ani nic podobného. Den už se pomalu chýlí ke konci... Marilë Jedete dál a Laxien se smutně usmívá. "Ty také krásné hraješ, Marillë..." pochválí tě. "Krkavci... Pořád samí krkavci... Od té noci jich je všude spousta..." poznamená tiše, jako by spíše pro sebe než pro tebe. "I já jsem ráda, že jsi tu, Marillë..." A tak v objetí jedete snad celý den. Zastavíte se akorát v poledne na jídlo a večer už se blížíte k jakési osadě či vesnice, která čítá poměrně málo obyvatel a domů. Už se stmívá, rozhodně by to chtělo zastavit se někde na noc a tady to vypadá že je i hostinec. Adelain a Lambry Mistr Mikimu řekne kde jeho rodina bydlí a pak už i on odejde do kuchyně. Když se tam setká s Adelain usadí se k ní ke stolu a začnete rozprávět. tu a tam vidíte někoho z cechu ale Travis nepřijde... Občas se po vás někdo podívá, ale těžko odhadnout jeho výraz. |
| |
| Pán Jeskyně: Chvilku se koukám směrem naší cesty, pak zase na krajinu. Po chvíly koukám na cestu před sebou. Pak se otočim směrem k Viktorovi a s protažením mu říkám: ,,Viktore, nevym jak vy, ale já sem dost unavenej. Nenajdeme nějakej noclech?" Pak si chvilku masíruju ruku kterou držim otěž. ,,A koně si taky už zaslouží odpočinek." Trochu spomaluju a prohlížim si okolí. jestly by se někde nedalo utabořit. |
| |
| Musím se jít podívat za rodinou. Pak bychom se mohli setkat u Travise. nadhodím a vezmu si další sousto. |
| |
| Kostislav Viktor se na tebe podívá a pak se zahledí kamsi k obzoru směrem vaší cesty, kudy se i ubírá cesta po níž jedete. "Máte pravdu... Bude lépe posečkat dalšího dne. Před námi je dlouhá cesta. Cesta do Keldu trvá na koni něco přes den už bychom tam brzy měli dojete. Myslím že támhle za tím kopcem to bude." ukáže rukou k obzoru, kde ja takový menší vršek, ale prava pokud by bylo města za ním, neviděli byste ho. "Ještě ten kousek vydržte, pane. Brzy se tam dostaneme. Doufám jen, že nás Pavel skryje. Víte... tím že jedu s vámi vlastně trochu i ohrožuji vaši cestu. Můj děd nejspíše vše o mém zmizení ohlásí akademii. Čarodějové se pak vydají po mé stopě. V Keldu se tedy nesmíme zdržeti víc než jednu noc. Pak je potřeba jet dále. Netuší nic o vás, nebudou tedy vědět o naší cestě do bažin... Pak budeme mít trochu času porozhlédnout se po někom kdo zná Gulakské zvyky..." přemýšlí Viktor nahlas a vy zatím jedete na onen kopec.  Když na něj vyjedete konečně před sebou v záři zapadajícího slunce uvidíte poměrně rozlehlé město Keld, které je mnohem větší, než byl přístav. Viktor se na tebepodívá a náhle se v jeho tváři objeví ještě takvý trochu dětský úsměv a v jeho očích zajiskří. Se soumrakem zavírají městské hradby. Pokud tam budem vča, zavřou nám před nosem." poznamená jako by nic. "Tak si dáme závod, jo? Kdo tam bdue první!" a to už vyrazí na svém koni tryskem vpřed směrem k městu. |
| |
| Kývnu na souhlas. "Doufám,ž e se mají dobře. Neprořekni se ale, nevědí nic o tom cos e tu děje." Prohodím mimochodem a rychle se klidím z jídelny, dříve než si to rozmyslí. Uvnitř mě se rozlévá zvláštní pocit...možná strach...Vyjdu z jídelny a hodnou chvíli se potuluji. Proč mi tohle bráška dělá? Mám tam večer vůbec jít? Je to příliš nebezpečné...kdyby mě tam otec viděl, nechal by mě popravit. I kdyby uvěřil tomu, že jsem jeho nejstarší dcera, nebude mít slitování, nebude se ke mě chtít hlásit. Co mám jen dělat? Nemůžou tma s ním zůastat přece sami. Ublížil Charliemu, čeká to Terku i Davida. Matka tma tou dobu již nebude.....musím je dostat pryč. Ale sama to nezvládnu, ale komu říci? Růže má jinačí starosti...Miki...ne ten tu má svou rodinu a Travis? Je to příliš nebezpečné na to,aby mohl jít se mnou. Vyjdu ven z cechu a zamířím posmutněle k domu Travise. Když se ocitnu před dveřmi zabouchám na ně a hodnou chvíli vyčkávám. |
| |
| Sám nevím co jsem čekal. Snažím se učit, ale je to velmi obtížné a mé soustředění je na bodu mrazu. Základem pro lektvar rudého kříže je... Kde asi jsou? Daří se jim učit? Ne... Rudý kříž... Rudý kříž má za základ víno a pak... Lambry určitěš přijde. Alesponˇse podívat. Adelain snad taky... Myšlenky se překrývají a já stále nemám hlad. žaludek by se asi o něco i přihlásil ale já jsem spalován vnitřní úzkostí, která mě sžírá a trhá na kusy. Kéž bych tu prokletou sílu opravdu měl. Utekl bych... alesponˇbych věděl že celý ten hon na mě má nějaký smysl, ale on nemá! Co tu bduu dělat? Sám se mohu učit... Vím, že mohu ale co potom? Jak dlouho to bude trvat? Ani jako theurg si nevydělám mco peněz. Kdybych se alespoň mohl někde veřejně ukázat. Získal bych si zákazníky. Určitě by jich pár přišlo..., říkám si a pak si vzpomenu jak se Mie zmínil o jedech a na to jak mi neodpoěděl zda bude stačit paralizující jed. Nemůže přeci chtít, abych míchal něco co bude zabíjet, že ne...? Že to nemůže chtít... Přiblížilo se a minulo poledne a já se zatím stále jen snažím něco vtěsnat do hlavy ačkoliv mi to stáel příliš nejde. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a i to stačilo abych se polekal a upustil učebnici na zem. Prudce jsme se ohlédl s rychle tlukoucím srdcem ke dveřím a přemýšlím, kdo asi za nimi stojí. "K-kdo j-je?" zteptám se polašeně a opatrnými kroky se vydám ke dveřím do první místnsoti obchodu. Z jedné z polic si vezmu flakónek, tentýž co včera a připravím se s ním v ruce. Rcue, tkerá se třese stejěn jako se třesu celý a čekám na odpověď neznámého. |
| |
| "Tady Adelain. Pronesu po chvíle pauze, kdy orzmýšlím co říct. Pokud to jinak nepůjde otevřu dveře sama a nakouknud ovnitř. |
| |
| Usměji se na Laxien i když si to říkala spíše pro sebe neodolám a zeptám se jí."...Jaké noci?...co se stalo?...už jsem se tedy chtěla zeptat dříve když jsem viděla ty krkavce ale nakonec jsem na to zapomněla...co se stalo?...proč tu jsou ty krkavci?...zírají jako bych snad byla jejich kořist...."poznamenám a rozhlédnu se kolem na větve stromů a nechám Laxien aby mě objímala kolem ramen.Jedeme krajinou a to už se blíží noc,začíná se stmívat..Před námi se objeví jakási vesnice či snad osada kde by se dalo přenocovat.... |
| |
| Pán jeskyně: Vikřiknu a snažim se přimět koně do nejrychlejší klusu. Když to jde tak se ve třmenech vyhoupnu a jedu "Do ručky". Vnímám celou scenérii té jízdy ale přitom sleduju Viktora jak uhání předemnou. Začínám chytat rytmus klusu koně abych v případě nějakýho toho doskoku nespadl ze sedla. Při jízdě na Viktora: ,,Jedem !!!!!" Opět pociťuju euforii z jízdy jako když sem jel poprví. |
| |
| Rozloučím se s Adelain a dojím své jídlo. Pak se zajdu převléci do svého pokoje a vydám se novou cestou z cechu ven. Zamířím přesne podle instrukcí mistra. Když dojdu k domu, který se mi zdá, jako že by to mohl být on, ještě několikrát ho obejdu. Po snad patnácti minutách se rozhodnu zaklepat. |
| |
| Lambry Rozloučil jsi se s Adelain, která se zdá být velice nervózní, jako by na ní včerejší noc byla trošku moc. Hlavně asi to setkání s rodinou. Tedy s bratrem, který měl popálenou půlku obličeje. Opravdu to nebyl hezký pohled... Každopádně sám pociťuješ, že se dnes chová odměřeněji bnež předtím. Vyrazil jsi z cechu a zamířil cestou, kterou ti popsali, k domu, kde ubytovali tvé rodiče. Asi čtvrt hodiny obcházíš dům a lidé na ulici už ti ani příliš pozornosti nevěnují, i když tu a tam se někdo ohlédne. chvíli jsi váhal, ale nakonec jsi se rozhodl zaklepat. "Moment..." zaslechneš hlas své matky, jako volá směrem ke dveřím. Chvíli se zevnitř ozývají zvuky které jsou důsledkem zjevného spěchu a potom i pláč jednoho z bratrů. Nakonec aqle tvá máma přeci jen otevře dveře... "D-dobrý..." začne klasickým pozdravem, když v tom si uvědomí kdo to stojí na prahu a prudce tě obejme. "Miku, to jsem ráda že tě vidím.... Měli jsme o tebe s otcem strach. Obzlávšť, když pro nás pak přijelo to děvče, které jsi poslal... Vypadalo to že velmi spěchá a tak... Ale jsme rádi že jsi v pořádku." řekne a pak tě pustí přičemž ti pokyne abys šel dál. Stáel se zevnitř ozývá pláštjednoho z tvých malých brášků. Marillë Laxien se na tebe překvapeně podívá, jako by si do teď neuvědomovala, že své myšlenky pronesla nahlas. Trochu se začervená a uhne pohledem... "No víš já... Od noci, kdy... To by bylo na dlouho, vážně to chceš vědět?" ptá se tě evidentně celá v rozpacích. Kostislav Vyrazil jsi za Viktorem a i když má ten mladík náskok, ty jej brzy začneš dojíždět neboť jsi zdatnější v sedle než on. Nakonec ho předjedeš a vřítíte se do města jako velká voda ještě asi půl hodiny před uzavíráním městských bran. Vjeli jste do Keldu a stráže vás ani nestihli zastavit. Kdyby tedy chtěli. Nevypadali však, že by měli přílišný zájem tak činit. Když jste uvnitř Viktor tě dojel a celý zadcýhaný zastavil vedle tebe. "Dobrý... Jste fakt dobrej." pochválí tě s unaveným úsměbvvem. Asi není zvyklý příliš cestovat. "Tak jo... Najdeme Pavla..." řekne a sesedne z koně, abyste nezbuzovali příliš pozornosti. Svým příjezdem jste jí už asi způsobili dost... Chvíli tápete v Keldských ulicích. Město je jinak stavěné než přístav. Nakonec se ale Viktor několikrát zeptá a pak se mu podaří zjistit, kde je místní škola magie, kterou má vést jeho přítel ze studií. Když se mu podaří vypátrat příslušné místo, zastaví před domem a hodí do okna v němž se svítí malý kamínek. Z okna vykoukne mladík zhruba ve Viktorově věku a usměje se. I když se rozhlédne po ulici značně nejistě. "Ahoj, Viku, kde se tu bereš? Co je to s tebou za ochranku?" uchechtne se Pavel v okně. "Ty ses nezměnil, Pavle, co? Potřebujem noclech pro dnešní nco a pár informací, můžem dál?" ptá se ho Viktor tixchým hlasem jen tak, aby ho Pavel slyšel. "Jo jasně... chvilku počkejte v zadu za domem..." řekne vám a zavře okno. Viktor se podívá na tebe a pak už tě vede do zadu za dům. |
| |
| "Tady Adelain." ozve se dobře známý hlas a mé srdce pookřeje. Adelain... Ona přišla... odkládám flakónek se zelenou tekutinou a udělám několik hbitých kroků ke dveřím, které záhy otevřu. Opravdu tam stojí Adelain a já na ní zůstanu chvíli koukat jako bych byl opařený. "A-ahoj... K-kde je Mike...?" bypravím ze sebe jen a ustoupím aby mohla vejít. Trochu jsem zrudnul a je na mě znát chvění, jak se celý třesu. Připadám si zvláštně v přítomnosti děvčete, které je zde samo. To je zvsláštní... Většinou chodí spolu... Vždyť byla tak ráda, že se s ním bude učit... ALe zase... Včera se na mě tak hezky usmála... A chtěla abych šel s nimi... Srdce se mi rozbuší jako opřekot. "J-jsem... J-jsem rád že jsi přišla... Je tu... Je tu nuda..." vypravím ze sebe jako bych snad chtěl původně říct něco jiného, ale nakonec jsem se rozhodl pro cestu nejmenšího odporu. Nesmím si ztěžiovat. řekla by to Lambrymu a ten by se zlobil. Já to zvládnu. Všechno zvládnu jen... Jen jsem hrozně sám... sklopím na chvíli hlavu jako bych se zamyslel |
| |
| "Totiž...ano chci to vědět...tak povídej co se stalo...?..."zeptám se a napjatě čekám co z tebe vypadne a že je to dlouhé mi evidentně nevadí protože jsem na dlouhé vyprávění zviklá od otce který mi stále vyprávěl jaké to je ve městě kam vozíval ukované zbraně či jiné nástroje a poté je prodával.Vždy jsem byla nadchnuta z jeho vyprávění a pokaždé jsem mu řekla vyprávěj a nevynechej jedinou chvíli...s úsměvem na rtech jsem vždy seděla a poslouchala,jako teď... |
| |
| PJ: Viktor: Jen pokrčim rameny a odkašlu si: ,,Co tím myslel jako ochranku?" Ucechtnu si když to dořeknu a rozhlídnu se po ulici. Pak sesednu a vedu koně směrem za domek. Než dojdeme za dome říkám Viktorovi: ,,Řekni mi vo něm něco. Teda jestly to nevadí." Pousměju se na něj. |
| |
| U Travise Věnuji mu posmutnělý, ale přesto milý úsměv. Konečně vstoupím dovnitř a zavřu za sebou dveře. Sundám z ramen plášť. “Miki? Prý jde za rodinou.“ Pokrčím lhostejně rameny. “Omlouvám se pokud tě ruším, ale nudím se a chtěla jsem se za tebou podívat. Tak povídej, jak jde učení? Nechceš s něčím pomoci?“ Rozhlédnu se klem a odhodím plášť někam na stůl, popřípadě pokud je zde věšák ho pověsím. “můžu tu třeba uklidit nebo tak jestli chceš, stejně nemám nic na práci.“ Pokusím se znovu o úsměv, když si uvědomím jak to asi vyznělo. |
| |
| Marilë Laxien si trochu povzdechne a pak se zahledí kamsi do dály, jakoby jí to pomáhalo na vše si vzpomenout. "Je to tak čtrnáct dní, možná více, sama nevím... Přišel do Farthu zvláštní muž. Vypadal jako mnich. Byl to velmi pěkný muž a mě se líbil. Byl..." odmlčela se, "Byl hodný... Jmenoval se Niemb a byl to elf. Líbil se mi... Nejprve jsme si jen povídali a já mu ukazovala město. Chtěl vědět kde je hostinec a tak... Doprovodil mě až domů..." mluví tak zasněně, jako by se tím vyprávěním znovu ocitala v té chvíli, o které mluví. "Ten večer jsme šli na večeři. Prostě jen tak. Měla jsem být brzy doma... Jenže mi s ním bylo dobře a on... Doprovodila jsme ho k němu na pokoj a když jsme chtěla odejít. No... Bylo mi s ním tak krásně... Zůstala jsem tam a milovala se s ním. Byla to nejkrásnější noc mého života... Jenže pak když jsem přišla domů otec se zlobil. Všechno se dovzvěděl, protože hostinský byl jeho známý. Všechno věděl a moc se na mě zlobil. Matka také, ale ta se mě i přwes to zastala před otcem. Niemb ale pak odjel. Slíbil, že se ke mě vrátí a já mu dala na rozloučenou svou stuhu do vlasů. Zmizel tak rychle jako se objevil a mě bylo moc smutno. Jenže pak... Měla jsem mít měsíčky a nic nepřišlo. řekla jsem to matce a ta mi řekla, ež to znamená, že budu mít miminko. Otec to však slyšel a rozlobil se tak, že mě vyhnal. Matka s tím nemohla nic dělat. Dala mi pár věcí a peněz, abych mohla jet k babičce do I'knab, země elfů. Od té noci jsou všude kolem krkavci a havrani. Jako by číhali... Vím, že Niemb odešel na sever. Snad... Chtěla bych jej najít, cíš? Najít ho a říct mu, že čekám jeho dítě..." vysvětlí a ty vidíš jak se jí z očí koulejí slzy. Kostislav Obcházíte s Viktorem dům a on se jen uchechtne na tvou poznámku. "No on Pavel... Myslel to tak, jestli jsem si tě najal, abys mě chránil při útěku od povinností. Neví, že je to vlastně naopak." řekne a když už stojíte za domem tak se opře o zeď. |
| |
| Kostislav "Pavel má ze všeho legraci. On je jinak fajn, ale je trochu nemehlo, no... Nikdy nic pořádnýho nezačaroval... Ani ten náš souboj nebyl nic moc tehdy..." zavzpomíná. V tom se zadní dveře do domu otevřou a ven vyjde Pavel. "Nazdar Viku, co to má být? Jsi to s tím útěkem myslel vážně? Bych od tebe nečekal," začal z vesela, ale mluví docela tiše. Už to vypadalo, že s tebou nehodlá vůbec mluvit a Viktor by býval něco řekl, když k tobě zcela nečekaně Pavel natáhl ruku a a pravil: "Pavel Gredan, k vašim službám," představil se. |
| |
| PJ: Pavel: Podávám mu ruku a čekám od něj nějakej žertík: ,,Kostislav."řeknu naprosto formálně. pak se trochu naklonim k Viktorovi: mluvym tak aby tomu Pavel moc nerozuměl - potichu ,, Hodláš předstírat že sem tvůj nájemný ochránce nebo mu to vysvětlíš?" |
| |
| Adelain řekne, že Mike šel za svou rodinou a já sklopím hlavu. Jo jasně... Taky musí za svou rodinou, když už je tu má... Všichni mají rodinu, jen já jí neochránil... Mike by chránil rodinu, i kdyby mě měl obětovat ale já nebyl schopen být doma v čas a postavit se jim... A co bych zmohl? Zmohl bych vůbec něco? Jsem k ničemu! Adelain řekne že se nudí a že mi tu chce pomct. Ptá se dokonce jak mi jde učení a já opět pozvednu zrak a zadívám se jí do tváře lehce překvapeně. Poklidit? Pomoct mě? Proč...? A proč jí zajímá jak se učím...? Záleží jí snad na mě? Proč by mělo? Měla nás jen odvést a nic víc,... zrudnu v obličeji jako bych se styděl a aby Adelain nepostřehla třas mých rukou dojdu pro flakónek vrátím ho na jeho místo na polici. Adelain si mezitím odložila plášť a když tedy si toho všimnu vezmu jej a odnesu dál dovnitř do druhé místnosti sloužícví mi jako laboratoř. "Ne, já... Nemusíš mi pomáhat, víš? Já... Všechno tu tak nějak... Zvládám..." zadrhnu se a poslední slovo řeknu s mírným povzdechem. "Jen pojď dál a posaď se..." nabídnu horlivě jedno z křesel odkud předtím odstraním několik knih, které jsem si tam připravil. "Chceš něco k pití...? K jídlu?" zeptám se rozpačitě a v rukou svírám Adelainin plášť. |
| |
| Usměji se a nechám ho vzít můj plášť a jdu za ním. Udělá mi místo v křesle. "Nebudu sedět, když ty tu budeš běhat. To nejde. Pokud tedy chceš, dala bych si horkej čaj se spoustou citrónu." Znovu se zářivě usměji. "To je dobře, že to tu zvládáš. Vážně nechceš s čímkoliv pomoc?" |
| |
| Vyslechnu si co mi řekne a když dojde i na to že se jí z očí kutálejí slzy tak si promnu oči abych také nezačala brečet. "To je mi líto...promiň....kdybych mohla ráda ti pomohu...pokud tedy chceš?..."obejmu ji kolem ramen a pokusím se jí alespoň trochu uklidnit je mi jí tudíž líto.... |
| |
| "N-ne... To je dobré v-vážně..." trochu se zakoktám a pak zmateně přmýšlím kam s pláštěm až nakonec si uvědomím že je tu věšák na pracovní pláště z nichž jeden bych si i já měl obléct, protože nastává čas praktické výuky kdy bych se měl pokusit umýchat alespoň jeden lektvar. "Takže jen čaj? Ani nevím jestli tu je citron..." řenu trochu posmutněje a zamyšleně když přemýšlím, zda jsem při prohlížení zásob domu narazil na citrón či nikoliv. Mám však nejasný dojem, že ne. Pověsím plášť na háček věšáku a jeden z pracovních hávů pohodím na židly, kde jsem předtím seděl načež si to namířím do kuchyně, kde postavím vodu na čaj. Ráno jsem si jeden vařil, ale to bylo vlastněvše co jsem dneska dostal do žaludku, který se mi nespokojeně ozve a postaví se mi na odpor. Vím že bych ,ěl jíst, ale když jsem sám, jako bych toho nebyl schopen. Snad bych si teď i něco dal, ale není tu co a všechno by trvalo dlouho a já nechci dělat nic zdlouhavého když tu mám návštěvu, které bych se měl věnovat aby příště přišla zase, protože kdyby nepřišla... Kdyby nepřišla asi bych se zbláznil... Musí přijít. Mike taky... Udělám všechno aby přišli... Začnu ohřívat vodu a napomenu svůj žaludek jen velmi tichými slovy. "Neozejvej se... Vždycky otravuješ v tu nejméně vhodnou dobu, viš?" šeptám svému žaludku a pak se vrátím k Adelani do laboratoře. "Můžeš jít sem, zatím... Je tu taky jídelna a tak... Alesponˇsi sedneš a v klidu vypiješ ten čaj... Já... Zkusím doběhnotu pro nějakej citrón jo? Budu... budu tu hned, jo?" zeptám se a vypadám velmi horlivě. Hlas se mi chvěje a jen tak tak že od té dívky mohu otrhnout pohled. |
| |
| Vstanu a dojdu za ním do jídelny. "CO by si řekl, kdyby isme ten čaj nechali na potom a došli něco koupit? Mám na něco chuť;-) Tržiště je odsud kousek, zvu tě na koláč:-) Jedna babka co je peče má nějaký výborný recept." Usměji se na něj a opřu se o futra. |
| |
| Adelain rázem přistoupí a opře se o futra. Její pozvání na koláč mě překvapí a já zůstanu stát s vytřeštěnýma očima. "Tati... Tati ty už jsi přijel?" "To víš, že jo, Travisi, už jsem tu." odpověděl otec a sesedl z vozu. "Máš ho? Tak co, máš?" ptal jsem se jako u vytržení a prolézal vůz s nímž otec přijel a hledal perníkové srdce z pouti. "To víš, že mám. Copak bych mohl zapomenout? Pojď sem..." vyzvedl mě a posadil si mě za krk a pak vynadl z jednoho z vaků perníkové srdce a na něm bylo mé jméno... Ta vzpomínka mě zasáhne a zabolí. sliny se mi začaly v ústech tvořit o dost rychleji než doposud a já mám pocit, že už z rozpaků snad nikdy nevyjdu. "Ale já... To nejde..." řekn ua sklopím hlavu. "Jen bych ti udělal čaj a... Vážně bych mohl ochutnat koláč?" zeptám se podívám se na Adelain se slzami v očích. Coto plácám? Chovám se jak dítě... no tak. Uklidni se to bude dobrý. Musím se uklidnit je to jen koláč a Adelain si se mnou nesmí dělat starosti. Lambry se bude zlobit... Nemůžu si to dovlit... "Ne já... Nedělej si starosti, časem si taky nějaký koupím. Ani na něj nemám chuť. Jsi hodná opravdu. Už vám dlužím dost..." vypravím ze sebe a zadím se k plotně, kde stojí na kamnech konev s vodou. |
| |
| Podívám se na Travise. "pokud vím, nic mi nedlužíš a ber to jako takový malý důkaz našeho přátelství." Nechám vodu zase v klidu chladnout a vezmu si svůj plášť. "Tak co...snad mi nedáš košem." Mrknu vesele na něj a plášť si přehodím přes ramena. Poté otevřu venkovní dveře a čekám. |
| |
| Adelain sundá konev z plotny a nechává jí chladnout. Stojím jako opařený. Neschopen reagovat... "Pokud vím, nic mi nedlužíš a ber to jako takový malý důkaz našeho přátelství." řekne a obléká si plášť. Já si ta slova převracím v mysli a znějí mi tak trochu ozvěnou. Přátelství...? Ona je má kamarádka? Copak přátelství potřebuje důkaz? ALe... Nemůžu s ní jít ven... Když se to dozví Růže bude se zlobit... Musím se teď hodně učit. Musím se hdoně moc učit... Když ona... Ona je fajn a já... Hrozně rád bych si dal koláč. AlespoNˇna chvli zapomenout, že se musím neustále bát, být zase jen obyčejný kluk, který může chodit ven a třeba... Třeba si i najít děvče... Adelain si vezme plášť "Tak co...snad mi nedáš košem." říká mi a jde ke dveřím. Kočem? Košem...? to ne..." vyhrknu a aniž bych si bral plášť od Lambryho vyběhnu ven za Adelain a jen zamknu obchod. Na chvíli se zastavím a zavřu oči. Vychutnávám si čerstvý vzduch a slunce. Ohlédnu se za Adelain a doženu jí. "A ty víš, kam tu jít? Nějak... Nějak se tu nevyznám no, trefím tak od Růže sem, no..." řeknu ale v mém hlasu je znát obrovská úleva a dokonce se i usměji, i když je znát že má tvář se poslední čas příliš nesmála. |
| |
| Konečně Travis vyběhne ven a zamkne obchod. "Neboj, znám to tu..přeci jen jsme tu vyrůstala ne?" Vesele se usměji a mrknu na něj. "Můžu ti to kdyžtak tad yukázat, když bdueš chtít." Znovus e usměji a vedu Travise nejkratší cesotu an tržiště. tam se vrátím k obchůdku, který sem zde vídávala. Přisotupím ke stánku a vytáhnu několik mincí. "Máte dva povidlové koláče?" Usměji se na ni. |
| |
| Kostislav Podal jsi mlůadíkovi jménem Pavel ruku a ten ji sevřel jen tak přtelsky. Vlastně ti s ní jen potřásl jako by to bylo laciné gesto a tvářil se nadšeně. Když promluvíš k Viktorovi tak se jen usměje a chytne Pavla za rameno. "Trochu míň teatrálně, zapoměls? Jsme na útěku. Ne, Kostislav není můj ochránce, já jsem jeho průvodce. Ne, nevezmem tě s sebou. Ano, potřebujeme schovat do rána a několik informací, pokud je znáš. Ano, potřebujeme ustájit koně a spoléhám na tebe. Pochopil?" Viktorův hlas zní nyní rozhodně a naprosto vyrovnaně. Pavel se na něj chvíli zadívá a pak, jako by si snad rozuměli bezeslov Pavel přikývne. "Tak fajn, Pojďte dál. Ale potichu jinak nás fotr vyhmátne a to bych fakt nerad... Budete spát v mém pokoji, nějak s tam napcem je to v prvním patřu," podává Viktorovi klíče, "Ustájím koně a pak přijdu..."řekne ještě Pavel a pak už si od vás převezme uzdy vašich koní. Viktor se na tebe podívá a je to zase ten mladík jako předtím. "Hotovo. Není to tak těžké..." usměje se a naznačí ti abyste šli dovnitř. V domě je tma. Jen tu a tam oknem prosvítá dovnitř trochu světla jak mezi mraky občas vykoukne měsíc a jak své světlo vrhají pouliční lampy. Snažíte se jít potichu (hod K10)... Marillë Obejmeš Laxien a ta se nijak nevzpírá. To už jste ale ve vesnici a musíte se rozhodnout jak strávíte noc. Místní lidé, kterých je pomálu se po vás dívají. Je už večer. Většina mužů je v hostinci, ale dva jsou ještě venku a jedna žena zrovna křičí z okna na svého syna, aby šel večeřet. Chlapec se zvedne a pospíchá domů. Mohlo mu být tak dvanáct let ale zdálo se že je nějak smutný, když tak seděla a klacíkem cosi kreslil do země. "Měli bychom přespat, co myslíš? Na něco málo jídla a noc v hostinci snad ještě mám..." pokusí se usmát. Adelain a Travis Opustíte obchod a jdete. Travisovi je trochu chladno, když tak narychlo vyběhl. Má na sobě jen košili od Lambryho a kalhoty to je vše. Jdete ulicí a brzy se dostáváte do oblastí města, kde již se pohybuje více lidí. Tentokrát si váš však asi nikdo nevšímá. Těžko říct, ale nevidíte žádné zkoumavé pohledy. Jdete na tržiště, které se nachází na jednom z menších náměstích, pokud zrovna nejsou veké trhy, jejichž čas už odezněl. Na tržnici je poměrně i tak dost zákazníků a už na první pohled je jasné, že je zde k zakoupení lecos. Voní tu chléb a různé koláče, najde se zde i hrnčíř, košíkářka, švec, švadlena... Je u stánek s ovocem, se starožitnostmi, bižuterie... |
| |
| Adelain a Travis Přistoupili jste ke stánku s pečivem a žena se na vás na oba usmála. "Jistěže, mládeži, to víte, že mám," řekne a podá vám dva velké. "Bude to tři měděné za jeden," usmívá se na vás. Je to žena tak kolem čtyřicítky a kulatějších tvarů rozhodně je však milá a má roztomilé dolíčky ve tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od Kosťa pro |
| |
| Jdeme s aDelain městem a já se snažím nevnímart lezavý chlad. Koneckoců při chůzi se trochu zahřeji a pak už je to všechno fajn. Nebojím se že bych nastydl. Snad bych to bral jako vysvobození, i když je mi jansé, že by mi to nikdo neakcepotval. Teď ale na to nechci myslet. Je celkem krásný den a já chci být zase jednou jen kluk... "Tak fajn... Rád to tu poznám," řeknu jí s úsměvem a rád. To už ale dojdeme na náměstíčko. Nedívám se na lidi kolem tak skepticky jako když jsme do Knahku přijeli. Dívám se na ně s úsměvem a vlastně jsou mi lhostejní. Pro teď. Pro tuto vyjímečnou chvíli... Na tržišti je hodně lidí, ale Adelain jako by snad věděla kam jít a tak se nechávám i nadále vést. Rozhlížím se kolem a sleduji jak je tu asi plno... To už se Adelain ptá na koláče jejichž vůně je sladká a provoněla celé tržiště. Žena si řekne o tři měďáky a já sáhnu k sobě do váčky. Ne, že bych měl mco peněz, ale tři měďáky bych u sebe ještě našel. Když vyndám mince na zaplacení usměji se na Adelain. "Nerad dělám dluhy... Kdyby tu byla pouť něco bych ti koupil..." vzpomenu si opět na perníková srdce, kteár mi otec vozíval z Farthu, když tam jezdil se dřevem. Za tu dobu co mě Adelain zná ještě něviděla, že bych se tvářil tak bezstarostně. Je vidět, ež jsem pořád trochu nervózní, ale už je malinko a usmívám se jako by bylo vše v nejlepším pořádku... |
| |
| Usmějis e na ženu. "Děkuji vám.JSOU NAPROSTO VÝBORNÉ." Usmějis ea s chutí se do jednoho zakousnu. mezitím ji ještě podám peníze. Pak pobídnu Travise.. "Ukážu ti pár míst..kde chceš začít? řekni si." |
| |
| Adelain se zeptá kde chci začít, ale to se takhle říct nedá. Tak jako ona se zakousnu do koláče, na který se mi zbýhaly sliny a okamžitě mám celou pusu od povidel. "Já nevím... Tak třeba... Zajímá mě vlastně úplně všechno," zasměju se a znovu ukousnu kus koláče, jako bych snad týden nejedl. To že je to skoro pravda raději Adelain zmiňovat nebudu jen je na mě jistě zvláštní pohled. "Tak třeba.. KLnahk by mělo být hraběcí město. Můžem začít od náměstí a podívat se na zdejší zámek. SLyšel jsme že je to spíš hrad kvůli tomu, že se město musí často bránit útokům z hor a proto má prý tak vysoké hradby, je to pravda? A máte tady něco jako městskou knihovnu? Asi ne co? Slyšel jsme, že v Drusku jedna je. Ale ani když jsem se tam učil, jsem jí neměl kdy navštívit, měl jsem hodně učení..." vysvětluji a úplně jsem se do toho zabral. "Vlastně je jedno, kde začneme. Ty to tu znáš, já ne... Budeš vědět co je zajímavé a o to neměj starost já bduu nadšeněj úplně z čehokoliv, i kdbys šla prolejzat kanály," upřímě se rozesměju a chvíli jako bych nemohl přestat. |
| |
| "Tak jo." Usměji se a hned vykročím a zamířím z tržiště pryč. Zavedu ho nejdříve k paláci a rozlehlým zahradám. "Dovnitř nás asi enpsutí,a le podívat se zvenku snad můžem a jsem tu." Usměji se, když s epřed námi objeví ohromná brána vedoucí do zahrad. |
| |
| "Ano to je dobrý nápad přenocujeme já snad také ještě nějaké peníze mám..."usměji se.Koukám se po lidech ten malý hoch mne zaujal a bylo mi ho celkem líto když jsem viděla že je smutný,ale nic s tím neudělám.... |
| |
| Kostislav Tichá chůze se ti zdaří alespoň tolik co se může podařit začínajícímu válečníkovi jako jsi ty. Kouzelník je na tom o něco lépe, ale i tak to není tak tiché, jako když se zloději kradou ke své oběti. Nakonec se dostanete nahoru do patra a Vitor za vámi zavře dveře. Nic nenasvědčuje tomu že bystze byli odhaleni... Viktor se ihned zaboří do jednoho starého křesla. Pokud i ty si chceš sednout můžeš buď na Pavlovo postel a nebo na židly u stolu. "Uf... Vidíte... Nebylo to takž těžké... Tedy zatím. Dále už to bude horší, ale i tak, to mohlo být i horší... Všechna nadorozumění se dají vysvětlit a s Pavlem si od našeho prvního pokusu o kouzelnický souboj docela rozumíme." usměje se unaveně a ty můžeš sledovat jak se mu již téměř klíží oči, jak je po celodení cestě a probdělé noci unaven... Ostatně únava již doléhá i na tebe... Marillë S chlapce nic neuděláš a tak asi dvanáctiletý chlapec zmizí ve dveřích jednoho z domů. Snad by se na zemi daly nalézt ještě obrazce, které do ní ryl klacíkem, ale vy už směřujete k hostinci, kam posléze vejdete. V hostinci vládne zvláštní nálada. Místí popíjejí a třebva i hrají karty, hostinský nalévá, ale všem je v očích vidět, že asi něco není tak jak bývá či jak by mělo být. SOtva vejdete všichni se po vás ohlédnou, jako by snad čekali, nějaké zlé zprávy, ale ticho, které se začalo lokálem rozlézat jako plíseň pohlcuje chléb hostinský přeruší: "Dobrý večer slečny, co pro vás můžeme udělat?" zeptá se vás s úsměvem. |
| |
| PJ: prohlídnu si nejprve pokoj pak si dojdu ke stolu a sednu si na židly. ruce si položim na stůl. najdu si takovou pohodlnější polohu na židly. a říkám k Viktorovi (polohlasně): ,,Vypadá to že budeme asi hodně dlouho cestovat společně, mohl bys mě časem naučit číst a psát? Patrně bych se bez toho tady dost rychle stratil." |
| |
| Ahoj mami. Promiň, to spěchalo. Vejdu do vnitř a sundám si kabát. Zajdu do místosti, kde pláče jeden z bratrů a pozdravím ho také a podívám se co se děje. Chovám se jako kdybych se vracel každý den a nebyl tu jen na návštěvě. Matka mi jistě nabídne něco k jídlu a pití, ale já odmítnu a vezmu si jen čaj. Posadím se pak na sedačku v obejvacím pokoji. Čekám její křížový výslech a nebude to lehké si něco vymyslet. |
| |
| Kostislav Usadíš se na židli jak nejpohodlněji to jde a položíš si ruce na stůl. Igrnorujíc Viktorovu i svou únavu se zmíníš o učení. Mladík, tkerý je vlastně mladší než ty opět oči otevře. "Ale jistě... Kdyžtak začnem hned zítra jo? Nějaký čas to trvá, ale vy to jistě zvládnete. Nyní už bych na to asi neměl... A popravdě. Nejsem moc dobrý učitel," rozpačitě se usměje. "Kdybych byl, můj trest už by dávno skončil," uhne pohledem a zadívá se k oknu. "Počítejte s tím ale, že to bude trvat docela dlouho, než se to načíte... Vlastně by bylo nejlepší začít někde v klidu no, ale to nevadí, zvládneme to i po cestě..." říká a jeho hlas se pomalu vrací do normálu a už nezní zas až tak unaveně. "Omlouvám se, téměř jsem usnul..." opět se trochu usměje. Lambry "Tak co? Dáš si něco k jídlu nebo k pití?", ptá se tě ale ty odmítáš a dáš si jen čaj. Vejdeš do obývacího pokoje, který sice není jako váš starý ve Farthu ale i tak je pěkný a tvoji bráškové si zde do teď zřejmě hráli. Tedy jeden plakal a když jsi vešel poznal jsi, že se asi udeřil do hlavy, protože se za ní drží. Matka postaví vodu a na čaj a už k němu uhání a vezme ho do náruče, přičemž druhému chlapci vynadá že nesmí svého bratra bít. Posadíš se na pohovku a čekáš výslech. Když se tvůj bráška upokojí chce jít hned za tebou, vlastně oba chtějí. Po chvíli už máš vedle sebe na pohovce oba mladší bratry a matka se jen usměje přičemž dojde do kuchyně dodělat tvůj čaj. Chvilku to trvá, ale ne tak dlouho. Brzy už ti podává šálek s bylinným čajem a usazuje se naproti tobě ke stolu. "Víš... Je mi to hloupé, ale... Zdá se mi to celé podivné... Proč jsi tak náhle trval na tom, abychom za tebou přijeli sem? Otec si musel v práci vyjednat volno. Ta dívka tolik spěchala, aby nás odvezla... Po té co u nás přespala, měla poraněnou ruku, i když nechtěla abych se jí na to podívala...", vysloví, část svých obav a neshod, které zpozorovala. Tak nějak tušíš,že neřekla vše a že to hlavní teprve přijde... |
| |
| Adelain mě vede městem a já vlastně pak už mlčím. Jím svůj koláč, který je brzy pryč a mě zbývá jen setřít si zbytky marmelády z tváří. Když to udělám usměji se na Adelain. Pokračujeme městem a pak už stojíme na hlavním náměstí a já mám opravdu před sebou takový napůl hrad a napůl zámek. "Páni...", vydechnu úžasem. Viděl jsem zámek ve Farthu i královský hrab s Drusku, ale i tak je tahle stavba pro mě imponující. Adelain mě vede k boční brance vedoucí do zahrad, kde ovšem tak jako v předu stojí stráže. "Jo to nevadí..." řeknu jí a když stojíme před bránou jen trochu zasněně hledím dovnitř. "Tak jak bylo v akademii?" ptal se mě otec. "Ale dobrý. Náhodou.... Bylo to fajn. Naučil jsem se spoustu věcí a viděl jsem hrad, kde žije náš král. Dokonce jsem viděl prince, i když jen z dálky. Říká se, že Vilijam, mladší z princů jezdí každý měsíc na Pohyblivé pahorky na lov..." rozpovídal jsme se a vzpomínal na zahrady, které jsem viděl. Rozlehlý park, kde jse si myslel, že musí být krásné meditovat a odpočívat. Z mého zasnění mě probere až divný pohled jenoho ze strážných a já se tedy otočím zpět na Adelain. "Vypadá to krásně. Tak kam půjdeme teď? " zeptám se jí vesele. Vzpomínka na otce zabolela, ale teď si přeji jen zapomenout. Zapomenout a žít jako dřív... |
| |
| Zamíchám lžičkou v čaji a položím jí na podšálek. Upiji. Vím, že matka by poznala, kdybych si vymýšlel nějaké fantas magorie, atak se snažím zůstat v normálních kolejích. No popravdě řečeno pracuji tu jako obchodník, dá se říci. Problém je v tom, že ohledně tohle zboží je velmi velký zájem atak přitahuje nejen oči lidí bohatých, ale také zločinců. V našem domově, dá se řící a raději bych byl, kdybychom to nazvali bývalým domovem, alespoň prozatím, než se tam situace uklidní, je jeden cech takových zločinců, kteří si na tuto obchodní organizaci brousí zuby. Kdyby věděli, že pro ně pracuji... však mi rozumíš. Nechtěl jsem vás vystavit riziku, ale toto je z těch dvou menších zel. |
| |
| PJ: Viktor: taky se trochu usměju a řeknu mu: ,, Tak teda zejtra se do toho dáme." Zívnu, protáhnu se a pokračuju: ,,Kde může bejt náš hostitel. Doufám že příde dříve než stihnu usnout." Pak zase zívnu. A kouknu se po pokoji jestly tam není vědro s vodou na opláchnutí. |
| |
| Kostislav "On přijde... Ono sehnat místo k ustájení takle večer není nejjednodušší... Však on si poradí. Vlastně ani nevím jestli nám bude oci nějak pomoct..." řekne ti Viktor trochu s obavami a zamšleně. Ještě chvíli čekáte, kdžy dovnitř vstoupí Pavel a jen na vás mrkne. Viktor mu hodí klíče a Pavel se opět vytratí. Když se posléze vrátí, klíže položí na stůl. "Tak fajn... Co potřebujete vědět? Říkali jste něco o informacích..." V Pavlových očích i hlase je znát zvěfdavost, "Omlouvám se, že nerozsvítím, ale nedělalo by to dobrotu..." omluví se ještě. To už ale promluví Viktor. "Nechci tě nutit lhát tak ti toho řeknu co nejméně. Vlastně ti neřeknu nic. Jen se zeptám. Znáš Zvyky a řeč Gulaků?" Pavel se zamyslí, ale pak jen zakroutí hlavou, což vidíš ve světle, které sem z hvězdného nebe, které je ale z většiny potáhlé marky a pouličních lamp, proniká... "Neznám, bohužel... Nebudu se tedy ptát, proč to chceš vědět, ale... Náš učitel ve škole je znal. Jenže tobyste se tu musely zdžet déle... On sám říkal, že naučit se to není vůbec lehké a trvá to dlouho..." Viktor zamyšleně vstane ap řistoupí k oknu. "Dobře, vlastně jsem to i čekal..." můžeš pozorovat, že mladík, kterého jsi odvedl z Přístavu, který Byl zprvu unavený a smutný, později nadšený něčím novým a chvílemi se choval spíše dětsky má chvíle, kdy jedná naprosto logicky a uvažuje nad vším s podivnou rozhodností. "Nemůžeme unést ještě učitele z obecné školy... To nejde. Musíme se spolehnout, že nalezneme nějakého průvodce..." řekne Viktor ještě a a pak se na Pavla usměje. "Už půjdeme spát. Jsme oba unavení a zítra odjedeme," následně se otočí i k tobě. "Zítra vám povím, co mne napadlo, doufám, že s mou strategií bduete souhlasit. Ostatně samotná volba bude na vás." řekne ti s vážnou tváří i hlasem. Pavel pak zaleze do postele a vám každému jednomu hodí jednu deku, aby vám v noci nebyla zima. Lambry Tvá matka vyslechne tvá slova a dívá se na tebe pohledem, který dobřeznáš. Pohledem, kterým se snaží zachytit známky lži. I té sebemenší... Přesto však její pohled zůstává nejistý... "Mylsím, že ti rozumím, ale... Je tu ještě něco... Slečna Adelain, která pro nás přijela nám říkala, že jsi dostal práci od Hraběcího rádce, a že je u vás nová, že to aby nás přivezla je něco jako její zkouška, či tak nějak... Rozuměj tkaé tomu, že tvůj otec dostal v práci volno jen na týden a budeme tedy muset co nejdříve vyrazit zpět. Už takto přijedeme pozdě..." říká její zkoumavý pohled se změní na ustaraný, jako by teprve teď začala skutečně uvažovat o tvých slovech. |
| |
| Mrknu na Travise a rozhlédnu se kolem sebe. CO mu ukázat váš dům?...ale radjěi ne..ale jo..jen ať vidí kvůli komu tu tolik lidí trpí... Po mé tváři přejede stín, když si vzpomenu na včerejší události. "Víš co? Ukážu ti dům nejbohatšího muže z města ano? Znám to tam." Pokusím se o úsměv a mísot toho,abych čekala na nějaký souhlas, vyrazím k vlastnímu domu. Třeba je i zahlédnu... |
| |
| Ano to zřejmě pracuje. Moc dobře ji neznám zatím. Jen od vidění. Každopádně, to celé s obchody se točí i kolem místního rádce pana hraběte, ovšem, nebylo by dobré o tom mluvit. Hlavně tedy né u nás doma. Zřejmě ani pro něj by nebylo dobré, kdyby se o tom tamní spodina dozvěděla. Prostě chci, abyste s otcem o tom kde jsem a že jste mne vůbec kdy od doby co jsem odjel viděli. Až se dostaneme těm zlodějíčkům na kobylku, bude zase vše v pořádku. Do té doby nechci ohrozit ani rádce, ani sebe a hlavně ani vás. Jistě rozumíš. upiji zase ze svého šálku. |
| |
| PJ: Na Viktora: ,,Dobrá tedy, zítra." Vezmu deku a jdu si najít nějaký místo pod oknem kde si sundám batoh a zak trochu ho nadrcámjako provizorní polštář. A křikreju se dekou a sekery složim tak abych je měl pro každý případ poruce. Pak se zachumlám a potichu řeknu motlidbu pro Kawana a pak potichu řeknu do mísnosti: ,,Dobrou noc." Začínám usínat. |
| |
| Adelain a Trasvis Nakonec tedy obejdete hrad zezadu, kde Adelain ukáže Travisovi strom z něhož se dá vylézt nahoru na hrady a o kousek dál i slézt i když teDˇjkde hlavně o výhled, který se vám skutku naskytne. Vídíte celou zadní část hradu, která je již od prvníího pohledu obytná a také obydlená. V zahredě nikoho neivdíte. |
| |
| Stojíme před brankou do zahrady a já se cítím nervózní. Adelain mi řekne že mi ukáže dům nejbohatšího muže z města. Co na to říct než jen: "Tak jo..." usmál jsem se na ni. Kdo by mohl být bohatší než místní hrabě?, přemýšlím a smutně se rozhlížím. Padl na mě splín i když se mu ze všech sil snažím bránit. Popojdeme vlastně jen kousek, tam, kde je strom, na který Adelain vyleze a zahledí se přes hradbu a zahrady UDělám totéž. Nemám problém s lezením na stormy ačkoliv sotva se chytnu jedné z větví vrátí se mi vzpomínka. "Travisi, já nemůžu dolů..." zaúpěl Viktor nahoře na stromě. "Ale Viku, vždyť jsem ti to ukazoval..." povzdechnu si. "Když já se bojím..." zaškemral znovu a tak jsem mu navrhl ať skočí... "Bojím se..." "To bude dobrý. Podívej se , jsem tu ano? Chytím, tě jasné? Už jsme ti někdy lhal?" "Ne..." "Tak vidíš skákej," řekl jsem mu a on nakonec opravdu skočil a mi oba skončili špinavý od bláta, ale smáli jsme se. Poodstoupím od stromu a chvíli na něj je zírám. Viku..." zasténám v myšlenkách a vzpomenu si na znak, který jsme vyryl do země, abych tak ukončil naše přátelství. Odpusť mi... Nidky... Nikdy se už nevrátím, víš? Na to nemám dost sil. Netrap se pro mě... Musel jsme to udělat... Zatřesu hlavou, abych ty vzpomínky setřáslaa pak vzhlédnu nahoru na Adelain a vyšplhám se za ní. Máme krásný výhled do zahrad i na jednu ze zadních částí hradu, která je zřejmě obytná, když o ní Adelain mluví jako o domu nejbohatšího muže z města. "Je to tu... Hezké..." potlačím pláč a usměji se. "Promiň je mi nějak... No prostě nejsem zrovna dobrý společník... Nezlobíš se?" zeptám se jí nervózním hlasem. |
| |
| Shlédnu na Travise a smutně se pousměji, pomohu mu nahoru a ukážu k oknu. Jen mu to řekni "V tom pokoji leží moje matka." Pronesu po hodné chvíli. Má tvář je dosti smutná. Řekni mu pravdu, řekni kdo je tvým otcem...co je zač...co máš v plánu..budeš ho přeci potřebovat ne? Zatřepu hlavou. "Muž co tu bydlí, je nafoukaný hňup..ubližuje vlastním dětem i své ženě, tkerá umírá..jediné na čem mu záleží jsou peníze." |
| |
| Adelain jako by ani neslyšela mou poznámku ukáže k jednomu z oken a řekne že v tom pokoji leží její matka. "Muž co tu bydlí, je nafoukaný hňup..ubližuje vlastním dětem i své ženě, tkerá umírá..jediné na čem mu záleží jsou peníze." přehrávám si v mysli její další slova a zahledím se směrem, kterým mi ukázala. Její matka leží v tom pokoji. Na zámku pana hraběte. Muž, který tu žije ubližuje své ženě a svým dětem... Záleží mu jen na penězích.. No jasně vyrůstala tu, takže asi ví jaký je zdejší pán... trochu se otřesu protože vsi vzpomenu na svůj původ a na to, že jsem byl koupen coby otrok. Nejraději bych se teď propadl do země. Její matka je možná nemocná nějaká sluška, ale tohle... Tohle nevypadá moc na ubytovnu pro služebnictvo... přemýšlím dál a zadívám se na Adelain, která se pojednou tváří tak smutně... "Tvá paní matka stoná? Možná bych mohl připravit nějaký lék, co říkáš? Teda... Tak dobrý ještě nejsem, ale..." prohrábnu si rukou své světlé vlasy a zrudnou mi uši. "Tady ve městě musí být více alchymistů... I kdybych měl upsat duši, seženu lék, ale... Musel bych vědět co přesně tvé matce je..." vypovím ještě trochu možná až moc rychle. Co má asi s nemocí její matky společného pan hrabě? |
| |
| Smutně se podívám na Travise. "Víš..ono to asi nepůjde....mě dovnitř nepustí a tebe nejspíše také ne. Bráška ví, kdo jsme, viděla sme se s ním, ale dfalší dva sourozenci o mě nevědí a má matka? Ano byla sems e s ní rozloučit, už ji nelze pomoci. Smutně si povzdechnu a v mých očích s eobjeví slzy. "Víš....Nás pan hrabě ublížil bráškovy a kdysi ublížil i mě. Nejspíše je i za nemocí mé matky, ale nemohu nic dělat..ale jednou..jendou ho zničím...zachráním své sourozence....pomohu jim a vrátím se na sév místo.." Odhodlaně pohlédnu zpět k domu. |
| |
| Kostislav Ulehneš a usneš. Viktor nejspíše udělal totéž, i když přísahat bys nemohl. Ovšem vypadal velmi unaveně a tak by byl do něj velký nerozum, kdyby tak neučinil. Ráno s tebou kdosi trochu zatřese, aby tě probudil. "Pane Kostislave..." slyšíš hlas. Těžko říct, jestli Pavlův či Viktorův... Lambry Tvá matka se trochu nervózně pousměje. V jejích očích vidíš výraz, kterým dává znát, že ti zcela nevěří, ale už se nehodlá ptát. Snad raději ani nechce zntá pravdu. "Dobře... Nikde tedy nebudeme o ničem mluvit, ano? ALe zítra už opravdu budeme muset jet. Zůstaneš na večeři?" ptá se tě, ale rozhodně nevypadá, že by se chytsala zvednout ze svého místa. "Bláška zůtane, ze jo...?" zeptá se tě jeden z dvojčat a druhý se hned přidá: "Ze jo?" |
| |
| PJ: Otevřu oči a koukám na toho kdo se mnou trásl a říkám polohlasně: ,, Satryš, to už je ráno? Kolik je hodin?" Pak vstávám a protírám si ospalky a protahuju se. |
| |
| Vejdeme do hostince a všichni se na nás dívají jejich pohledy jsou mi nepříjemné ale raději nic neříkám hned na to se nás zeptá hostinský jestli pro nás může něco udělat přívětivě se na něj usměji. "Ano...chtěly by jsme nocleh pro dnešní noc a také nějaké teplé jídlo a také něco k zapití...zaplatím...peníze mám..." vyřknu trochu nervozně a podívám se na Laxien snad alespoň ta je klidnější než-li já... |
| |
| Jistě jistě. odpovím matce ohledně večeře a pak si začnu hrát s brášky, kteří na to jistě už čekají. |
| |
| "Víš..ono to asi nepůjde....mě dovnitř nepustí a tebe nejspíše také ne. Bráška ví, kdo jsme, viděla sme se s ním, ale dfalší dva sourozenci o mě nevědí a má matka? Ano byla sems e s ní rozloučit, už ji nelze pomoci. Víš....Nás pan hrabě ublížil bráškovy a kdysi ublížil i mě. Nejspíše je i za nemocí mé matky, ale nemohu nic dělat..ale jednou..jendou ho zničím...zachráním své sourozence....pomohu jim a vrátím se na své místo.." opakuji si Adelainina slova a sklopím hlavu. "Když já... Nevím jak bych ti mohl pomoci..." vypravím ze sebe smutně. třesu se jak jsem nervózní. Napadlo mě, že bych ji mohl obejmout kolem ramen, ale pojednou se bojím. Bojím se někoho dotknout. Nechtěl bych ani podat někomu ruku... Rád bych jí utěšil, ale nikdy jsem to nedělala a nevím jak na to. Bojím se lidí a nyní zjišťuji, že se bojím i Adelain i když vím že jí mám rád. Tolik se snažila aby mi pomohla a dokonce mě i na chvíli vytáhla z toho obchodu. Co mám dělat? Jak bych jí mohl pomoci. Chci jí pomoci, ale... Co mám teď dělat...? V mysli si začínám probírat co bych jí mohl poskytnout, zda bych něco nenašel, jak jí pomoci... "Možná bych ti mohl něšjak pomoci... Třeba kdybychom tvé sourozence dostali z hradu, co říkáš? Pomůžeme jim utéct... Co ty na to? Mylsím že bych to dokázal... Trochu odvedeme pozornost, ty se tu vyznáš najdeš je a bude to v pořádku, co říkáš?" zeptám se náhle poměrně nadšeně. Srdce mi divoce tluče. Jak jsem, se na Adelain opět otočil a začal mluvit tímto zcela účelným a přece tan nadšeným a naléhavým hlasem, tak jsem se trochu omylem dotkl její dlaně. Jenm lehký dotek, který však ihned nervózně ukončím a svou ruku stáhnu zpátky. Na ruce teď cítím lehké mravenčení a ve tváři se trochu červenám. Co jsem to udělal? Nebude se na mě zlobit? Nesmím na ní být tak hr... vyčítám si... |
| |
| Kostislav "Jo je ráno... Musíme odjet ještě teď než se úplně rozední. Pavlův otec ho sem chodí ráno kontorlovat, řekl mi to." zaslehcneš Viktora, který už je oblečený a zdá se, že je už nějaký ten čas vzhůru. Venku je ještě tma, ale už se pomalu rozednívá. Lambry Hraješ si se svými bratry a tvá matka se na vás trochu sentimentálně usmívá, jako by to mělo být naposledy co vás takhle vidí. Chvíli si hrajete a pak domů přijde i tvůj otec. Sotva se objeví ve dveřích a pozdraví, oba tvoji brášková zavolají. "Táta, táta je toma..." "Poď, bláško, poď..." a táhnou tě do chodbyčky. To už ale tvůj otec nakukuje dovnitř. "To jsou k nám hosti, už jseme se bál, ež se ani neukážeš po tom co jsi pro nás tak náhle poslal..." řekne ti a trochu se usměje. Je to však trpký úsměv. Marillë "Ale jistě slečny, posaďte se, jídlo bude za chvilku," řekne hostinský a usadí vás ke stolu. "Jsme zde vozem krčmáři, chtěla bych vás požádat zda-li byste se postaral i o našeho koně. Pobudeme zde jen jednu noc, ale i tak..." poprosí ještě Laxien a hostinský se trochu zarazí jako by nad něčím přemýšlel. Nakonec ale jen zakroutí hlavou. "To je provoz dneska..." zamumlá si pod vousy. "Jistěže dámy o koně se postaráme také nemějte obavy. Pokoj vám nachystám a teď mi prozraďte co si dáte k pití?" ptá se vás. Ostatní muži z lokálu povás pokukují a bavějí se mezi sebou. Občas šeptem občas normálůně a chvílemi i vybuchnou v hlasitý smích. |
| |
| PJ: Vstávám a schovám sekery na jejich místo pak vykouknu z okna a když si všímám že je vopravdu ještě tma tak se otočim do pokoje a kývnu na Viktora že sem připraven vyrazit. Pak říkám potichu k Pavlovy: ,,Díky za nocleh" Usměju se na něj. a pak k Viktorovi: ,,Tak můžem razit. A pak mě budeš muset ještě říct to co jsi mi říkal že mě to řekneš až ráno" Protírám si oči a zívu. |
| |
| S otcem jsme si nebyli nikdy moc blízcí a kdo by teď očekával obětí nebo něco takového, asi by byl sklamán. Usměji se na něj také, to by mu mělo na pozdrav stačit. Ahoj, no někdy hold nejdou věci tak jak by si člověk přál že. řeknu a společně pak vejdeme do obívacího pokoje. Čekám ty samé otázky... |
| |
| Podívám se s lehkým úsměvem na rtech na Travise. Víš...oni ten dům neopustí, neměli by kam jít. Navíc..nenechali by tma svou matku. Ale jednou, až pro ně připravím nějaký náhradní domov, nebo až se mi podaří hraběte odklidit z cesty, jako to on dělá se vším, budu za tvou pomoc ráda." Opět pohlédnu zpět k domu a můj úsměv zmizí z mé tváře. "Raději by jsme měli pomalu jít, měl by se za tebou stavit taky Miki, tak bysme mohli zatím připravit něco malého k snědku a dodělat ten čaj, co říkáš?" Na jeho dotek reaguji jen dalším mírným úsměvem. |
| |
| Adelainina slova mi nedopřávají zrovna mnoho klidu, i když jsem rád, že se nezlobí za to že jsem se jí neuváženě dotkl... Sklopím hlavu. Nemám rád bezmoc, nenávidím, když nemohu nic dělat. "Rád bych pomohl..." řeknu ještě tiše. Pak se ale Adelain na mě podívá znovu a já se na ní podívám s nadějí. "Mike má přijít? Rád bych ho překvapil to jo..." zarazím se a opět zrudnu. "Když... U mě teď není skoro nic k jídlu... Ani ten citron tam nemám..." přiznám nakonec svou situaci. Proč jí to říkám? Vždyť jsem jí to říct nechtěl... Nechtrěl jsem aby mě litovala, aby mi pomáhala... Jenže lhát jí taky nemůžu... tohle není správné... ona je ta, kdo potřebuje. Pomoct. Musím na něco přijít... "ALe třeba něco uvařím... Snyd mě něco napadne, ci říkáš?" zeptám se jí už nachystán slézat dolů. Raději se ani neptám jak by chtěla hraběte odstranit z cesty. Tak nějak tuším, že by se mi odpověď nelíbila a tak ji raději nechci vědět. |
| |
| Následuji Travise. "Tak jo, kdybys dovolil, pomůžu ti něco vymyslet." Usmějis e znovu a konečně zkončím nohama na pevné zemi. Už se brzy bude stmívat. "Ale budu muset brzo jít spát, stále mě čeká ještě trénink." Posmutněle pohlédnu zpět k mému domovu. Slibuju..vrátím se...udělám vše proto, aby jste nemuseli nijak trpět. Vydáms e zpět do Travisova obchodu. |
| |
| Slézáme ze stromu. Nabídl bych jí pomoct, ale než cokoliv stihnu už stojí na zemi vedle mě. "Jo jasně..." už se nebráním té představě, že mi bnude pomáhat. Nechci to. Rád bych abychom mohli být úpřátelé a přátelé se přece nevyužívají. Nechci aby si myslel, že jsem neschopný. Přesto však jsem rád že je tu se mnou a vím že budu rád i když bude se mnou tam, kde je teď u mě doma. "Máte... Máte to asi těžké, že?" zeptám se jí nervózně, zatímco kráčííme za soumraku směrem k mému "Domovu". Alespoň mají s kým trénovat. M?á rodinu v nedohlednu, ale alespoŇ jí mám. Já už se niky nebudu mít kam vrátit. Vlastně odsud ani nikdy nebduu smět odejít... Rády bych odešel. Jak rád bych odsud zmizel... Ale nejde to. Vím ež nesmím... Mike a Adelain jsou jediní, které teď mám. A přece... Nechci jim ublížit. já vím, že jejich záměry jsou víc než přátelství. rozumím jim... ALe nechci to poznat... Nechci si být jistý. Takhle... Takhle mohu doufat. Kéž bych byl starší. Třeba bych se jí pak líbil.. Takhle si asi myslí, že mě musí chránit či co... ALe přišla sama... Na co to zase myslím! Vždyť o nic neje a ona... Ona je prostě známá... Je kamarádka... "Myslíš, že Mike přijde? Nezlobí se na mě? Myslíš... Myslíš, že mě Mike bere jako přítele?" zeptám se jí nervózně, když zabočím do čtvrti, kde se nachází můj obchůdek. |
| |
| Kostislav Tak něja posbíráš své věci a připravíš se. Mezi tím se Pavel snaží ještě něo vyzvědět od Viktora, ale ten mlčí jako hrob. Když se na něj obrátíš ty tak jen kývne a pak už jdete ven. Pevel vás vyprovází a když vsá pouští zadními dveřmi tak ještě špitne. Koně máte o dvě ulice dál v hospodě Na Kačence... Zaplatil jsme stáj tak by mělo být všechno v pochodě..." Pak už vyrážíte s Viktorem dál ulicí, kteoru vám Pavel ukázal. "Tak a teď. K tomu co jsem Vám chtěl říct. Máme několik možností. První dělení je základní. A to kam se vydámě. Jeslit se vydáme do bažinm přes barbarskou zem. Možná tam najdeme někoho kdo bude umět Gulakské zvyky a tak, ale přkročení hranic v těch místech bude velmi náročné, protože brabaři nás sice pustí, ale Gulakové už asi sotva... A nebo můžeme jet do města pod horami a to do Knahku. Je to lidské město. I tam je poměrně velká pravděpodobnost, že tam někoho takového najdeme. Pro nás bude stačit naučit se pár frází a třeba jen napsat si několik slov či tak... Nemá cenu učit se celý jejich sloitý jazyk. A Posléze můžeme překročit hory a tím se dostat do bažin. To ej tedy první volba. Pak se ještě můžeme vydat k elfům, ale ty bych moc nedráždil. Vztahy našich dvou království jsou na pováženou. Elfové nás nemají rádi, protože jsme je zatlačili poměrně hluboko do hvozdu. no o no, náš král e pitomec ale nahlas byhc to tu moc nevykřikoval... Tak tedy? Kam byste jel vy? Kudy se dáme?" zeptá se tě když dojdete před hostinec, který Pavel jmenoval. Lambry Vrtáíte se do obývacího pokoje a otec se na tebe stále dívá tím nic neříkajícím pohledem. "ale samozřejmě. Matka tě již jistě podrobila výslechu, nebo se mýlím?" zeptal se tak nějak vše a tvá matka se k němu přiblíží a lehce ho vezme za ruku. "Ale no tak. Mike má teď novou práci a tak... Neche to být. Měl o nás strach, víš?" řekne tvému otci, který se jen usměje a pak se opět podívá na tebe. "Ptát se nebudu. Nechic abys mi lhal. Radši ani nechci nic vědět. Každopádně jsem rád, že jsi v pořádku a že se k nám ještě hlásíš." poznamená a pak matka odejde, aby mohla otci přinést jídlo. |
| |
| PJ: Viktor: Chvíly se zamislym, rozmejšlym co by bylo lepší. a pak když dojdem ke stájím mu říkám: ,,No podle mě by bylo lepší skusit ten jak sto říkal Kanhak. Jestly je to velký lidský město tak se tam líp ztratíme tvým "Příátelům" co za náma jedou teda možná jedou. A potom ryskovat barbarskou smečke, nebo špičatý uši. Ani jedno se my nezamlouvá. Raději bych jel k elfům, ale když říkáš že to trochu skřípe tak raděj přes hory. Snad někoho najdem. Kdo by nám trochu víc pomohl. Usměju se když říkám špičatý uši. |
| |
| Kostislav Viktor přikývne i když se trochu zasměje. "Jmenuje se Knahk, to město," ale to už vcházíte do stájí kde najdete místního pacholka, který zrovna vykydává hnůj. "Buď zdráv, pacholče. Máme tu ustájené dva koně, účet je vyrovnán. Mé jméno je Haster. Viktor Haster." představí se mladíkovi a ten přikývne. "Ano pane. vím o vás. Tady jsou vaše koně..." řkene a přivede vám koně, které vám předá a ukáže vám i sedla, který jim už snadno nadáte. Brzy již odjíždíte z hostince pryšč a uháníte ulicemi Keldu k severu. Tohle bude ještě dlouhá cesta..." poznamená Viktor vrtíc se v sedle, neboť ais nikdy nejel na koni tak dlouho jako včera a s bolavým pozadíám a nohama se druhého dne jede špatně. I tka se ale musí nechat že je svým způsobem dost odhodlaný na to, že jeho se tato věc prakticky netýká a ty mu nemůžeš nijak zaplatit za jeho služby. Ostatně se může snadn stát, že někde v horách zemře... |
| |
| Smutně se znovu ohlédnu a skloním hlavu. "přítele? Ano pokud ne ještě jako víc...myslím, že tě bere skoro jak bratra už. Docela vám závidím." Dodám poslední slovo smutně a přeci jen se rozhlédnu, zda mě někdo nesleduje, stále by mě díky mé sestře mohli poznat a to bych nebyla zrovna dvakrát nadšena. Jak to jenom mohl vše udělat? Proč vůbec? proč jim sátle tolik ubližuje? Proč mě tehdy vydal? T aléta....takovou dobu zavřená s tím hnusným chlapem..nikdy mu to neodpustím...přísahám, že já budu jeho zkáza. |
| |
| "Bratra?" podivím se. On mě? Vždyť se na mě zlobí. Všechno jen pokazím... Zničil jsem mu život a to ani nevím čím... Jak by mi to mohl odpustit? Kvůli mě teď dlužíme tak moc. To já přeci ale nechtěl... je mi do pláče i když se snažím neplakat. Vidím, že i Adelain na tom neni nejlíp a nechci aby se trápila. To chce klid... Na mě nezáleží. Tohle si musím ujasnit. Na mě nezáleží. Ostatní jsou důležití. Nesmím brečet. Ne, před nimi. "Nemáš co závidět." řeknu jí a pokusím se pousmát. "Mike, je fajn, ale já mu akorát škodím. Někdy přemýšlím, že kdybych se nechal obětovat všem by bylo líp. Co ne? A ty nemusíš být smutná. Mike tě má jako kamarádku. Vidím, že jste pořád spolu a taky... Třeba..." Třeba tě má rád..., chtěl bych říct, ale nedokážu to. sám vím, ež jí mám rád. Nevím jak moc, ale rozhodně mi není lhostejná. Rád bychvěřil, že je má kamarádka. "Mylsím, že vy dva jste opravdoví přátelé. Takový, kteří jeden pro druhého zemřou, víš? Myslím, že jste dobrý tým." řeknu jí. Určitě to tak je... Ona je tak... Tak milá. Potřebuje přátele... Kéž bych jí mhol být přítelem. Jenže... Akorát by jí to ohrozilo. Nesmím nikoho ohrožovat. "Když budeš něco potřebovat tak přijď, jasné? Pomůžu ti. A nemusíš se bát. umím i mlčet," usměju se ač mě v mém nitru tíží kámen, který je co chvíli těžší. "A Lambryho se drž. Potřebuješ přítele a on si myslím, že by mohl být velmi dobrý přítel." Proč to říkám? Co to mlu? Vždyťr plácám nemysli... Chci aby zůstala se mnou co nejdéle. Dokáže zahnat mou samotu, ale... Ona potřebuje to co já jí dát nemůžu... Neumím být dobrý kamarád. I Vika jsme zklamal... Všechny jen zklamu... Opět sklopím pohled a to už stojíme u mého obchůdku a tak odemknu a podržím dveře aby Adelain mohla vejít. |
| |
| Překvapeně se otočím k Travisovi a div se nezastavím. Co to proboha mele? Copak se zase stalo? že by..že by tušil něco o včerejšku? Při vzpomínce na předešlý večer se začnu lehce červenat a tak raději skloním hlavu a začnu si všímat cesty před sebou. "Víš...Miki má rodinu a má tebe....ano možná v budoucnu z nás nějaký pracovní tým bude, ale nic víc..přátelé nebudeme nikdy....pochop..nic o mě neví, mám spoustu svých starostí...já nebýt jeho rodiny, o něm také nic nevím..on nemá zájem motat si život sd někým jako jsem já. Má tebe, to mu stačí..ty máš zase jeho...opravdu jste jako bratři....já mám tři sourozence...můj o rok mladší bráška mě nenávidí, sestra ani neví, že žiju a můj nejmladší bráška snad ani neví, že sem někdy byla. Matka umírá a otec si myslí,ž e jsme mrtvá, sám mě tam odehnal, aby se mě zbavil. Kdo by stál o vyvrhele jako jsem já?" Posmutněle si povzdechnu a v tu chvíli jsou přede mnou již otevřené dveře do Travisova domu. Neváhám a vstoupím, sundám plášť a někam ho odložím. "možná, by jsme raději měli změnit téma, tohle není zrovna veselá rozprava." Nasadím strojený úsměv a očekávám odpověď. |
| |
| "Ano děkuji vám pane....nevím co si dát..."chvíli přemýšlím a nakonec ze sebe dostanu "Nalejte nám něco levnějšího nevím co si dá moje kamarádka ale já bych si dala jestli máte teplý bylinkoví čaj..."lehce se usměji ani v nejmenším mi neunikne ruch kolem...výbuchy smíchu,řeč ani špitání ani to jak se zde ti lidé dívají je mi dosti nepříjemné ale snažím se být v klidu i když jde na mě znát trocha neklidu a nervozity díky zdejším mužům... |
| |
| PJ: Viktor: Chvíly se pobaveně dívám jak jede na koni když moc dobře vým že pro něj je to značně nepříjemné. a pak mu říkám: ,,Viktore než dojedem nebudeš skoro moct chodit. Znám to taky sem na tom byl tak." Pak se na chvilku zamyslým, vzpomýnám na domov, na otce jak mě učil jezdit. Na Matku která mě vždycky když sem spadl zvedala a kontrolovala mě jestly nejsem zraněnej. A pak si vzpomenu na pohřebiště. A ještě na to jak přišly vojáci a odvedly otce do války. Pak sebou nervózně škubnu v sedle a říkám Viktorovy: ,,Pořádně v tom sedle zasedni. Pak tě tolik nebude bolet zadnice" A trochu přidám do cvalu. |
| |
| Otevřu ústa jako bych chtěl něco namítnout ale Adelain již chce měnit témě. Je mi smutno kvůli ní. Vždyť ona mi závidí. Závidí mě? Proč? Vždyť Mike se se mnou skoro nebaví. Vděčím mu za život, ale... To je vlastně vše... Rodinu nemám. Přítele jsme se zřekl, abych ho neohrozil. Nemám nikoho kromě jich dvou. Co s tím ale teď? Mě přece nesmí závidět... Vždyť je to nesmysl... Zavřu za námi dveře a převezmu od ní kabát. V domě je už zase o něco chladněji, ale není tu taková zima jako ráno. "Nemáš co závidět... Krom toho... Mike i já o tebe stojíme," zarazím se a zrudnu. Rychle se podívám jinam a pověsím kabát na věšák v dílně. "Máš pravdu... Změníme téma..." řeknu a pokudím se na ni usmát. Můj úsměv však není zcela dokonalý. Přeci jenm už se nějaký čas neusmívám... "Klidně... Klidně se posaď půjdu ti udělat ten čaj a taky něco k jídlu, kdyby přišel Mike... Ty určitě taky budeš chtít večeři a kdybys... Kdybys nechtěla spát v cechcu je tu jeden volný pokoj..." nabídnu jí už z kuchyně. Co to melu? Co to plácám? Nabízet jí přespání... Když ona vypadá tak smutně a osaměle. Vím, jak je těžké být sám... Nechci už být sám a ona by taky neměla být sama. Vím, že nejsem dobrý přítel, ale... Třeba by mě to mhola naučit... Není to odemě spíš sobecké? Ne... chci jí pomoct to je vše. O mě u přece vůbec nejde... potýkám se sám se svými myšlenkami. |
| |
| Marillë Hostinský se na vás podívá zkoumavým pohldem. "Také čaj prosím..." požádá jej Laxien a on teky tedy odejde udělat vám požadovaný čaj. "Jak si račte přát," řekne hsotinský ještě. To už ho od jiného stolu volají aby mu přinesli další pivo. Jak tak sedíte u stolu Laxcien se k tobě nakloní blíže. "T2ším se až budeme pryč... Zdejší lidé zdá se nemají příliš pochopení pro cestovatele... Zeptala bych se Niemba, zda ho tu neviděli, ale... Asi raději ne... Co myslíš?" v jejím hlase je znát nervozita i hluboký smutek, který zažívá. Kostislav Viktor se na tebe tázavě podívá a trochu zrozpačití, že jsi si všiml jeho obtíží, ale když mu poradíš tak tě přeci jen poslechne a poksuí se na koni usednout lépe. "Díky... Určitě někoho najdeme. Měl jste dnes v noci nějaký sen?" zeptá se ještě. "Říkal jste, že mýváte sny..." |
| |
| PJ: Viktor: Zcela nezaujatě mu řeknu: ,,Dnes ne. Ale pořád mě vrtá hlavou ten talisman." Pak chvíly mlčím a říkám mu: ,, Vzpoměl sem si na domov. Na moji vesnici. Na otce a na matku. A taky na císařský vojáky." Pak vytáhnu ze sedlovej brašny kus chleba a sýr a začnu jíst. |
| |
| Pořád stejný. povzdechnu si v duchu a chtěl bych se zamračit. Místo toho nechám vyšumět celou diskuzi s otcem a jen poslouchám jeho věčné rady, dokud mu konečně matka nedonese jídlo a on alespoň na pár minut nechá těch řečí, které jsem vždy nesnášel. Už si vzpomínám proč jsem raději přes den spal. |
| |
| Předám svůj plášť a Travise zmizí v kuchyni. Rozhlédnu se kolem sebe a zase se mi vrátí jedna vzpomínka. Běžela sem po chodbě..chodba ústila u otcovi pracovny, kam jsme nikdy neměli. Věděla sem, že když zastavím, bratr mě chytí a já prohraji...dveře pracovny byli pootevřené, těsně před nimi sem se zastavila nahlédla dovnitř..uvnitř seděl můj otec s jakýmsi mužem a bavili se...bavili se o mě...pak si mě však otec všiml. Bráška stačil utéct, ale mě můj otec chytil..na ten výprask snad nikdy nezapomenu............ ....Mohla sem to tušit.Jak jsme mohla být tak slepá. Po tvářích se mi rozkutálejí slzy. Rychle pohlédnu směrem k jídelně a začnu přecházet po místnosti, jako že si ji prohlížím. Přitom nenápadně slzy maskuji. Po chvíli se objevím jako tichý stín v kuchyni, na rtech hraný úsměv. Tiše pozoruji Travise při přípravě a čekám, kdy mě bude třeba. |
| |
| Kostislav Když se zmíníš o talismanu Viktor vypadá zamyšleně. Pak začneš mluvit o vesnici a vzpomínkách dokonce i o císařských vojácích. Viktor se na tebe podívá trochu zmaeně a překvapeně. "co s tím má společné vaše vesnice a císařští vojáci? Hrozí snad nějaké nebezpečí ještě od nich? To bych docela nerad... I tak mám problémů až na dhlavu." nakonec se i zasměje a sám si také vyndá z brašyn něco k jídlu. "Však tu záhadu rozluštíme. Dnes v předvečer bychom měli dorazit do Gervetu. Taková malá vesnička... Nic zvláštního. Pár domků, hospoda několik statků... Máme na výběr. Buď tam zůstaneme na noc a nebo můžeme jet přes noc, kdy bychom nad ránem mohli přijet až k Farthu. Co myslíte?" opět se zamyšelně zeptá. Vypadá to že se snaží ve své mysli porovnat všechny možnosti. Je ovšem otázka nakolik je zná. Lambry Otec začne jíst a a pak se odpoledne nese v takovém zvláštním napjatém duchu, až do chvíle, kdy si tě bráškoné odvedou do pokoje, kde si s tebou chtějí hrát na spoustu dětských her. Pak se ale přiblíží večer. Venku se začne stmívat... |
| |
| Adelain po chvilce přijde až kemě. Z toho co tu je toho moc neuvařím, ale snažím se alespoň něco udělat. Našel jsemněkolik brambor a trochu špeku. Dokonce jsem tu vyhrabal i několi vajec a k mému úžasu ještě nejsou zkažená. Rychle se pustím do přípravy a Adelain mě pozoruje. Jsem nervózní. K mé nabídce se nijak nevyjádřila a to mě dost znejistělo. Neměl jsme to dělat. Neměl jsem jí to nabízet... Určitě si o mě myslí kdo ví co... Já to přece nemyslel zle... O čem s ní mám ale teď mluvit? Usmívá se, ale jestli tohle je úsměv... Jak jí pooci? Možná... Možná kdybych její sourozence přivedl sem a její matku vyléčil... Třeba by pak byla šťastnější... Možná... Rád bych jí pomohl... "Možná... Možná bys měla Dát Lambrymu šanci, víš? Je opravdu fajn a jistě i on potřebuje takovou kamarádku jako jsi ty. Měli byste být přátelé... Budu rád, když budete..." řeknu. Ovšem u srdce mě trochu tíží ta představa. Sám nevím přesně proč. adelain je hrozně milá a hodná, je to hezké děvče. Také bych se s ní rád kamarádil. Možná bych jí i měl rád, ale... Bojím se že to nejde, že si to nemohu dovolit, že by jí to jen ublížilo a vlastně ani nevím jak bych se měl chovat a takové ty věci. Tak nějak tuším, že stejně nění kam utéct, že mě stejěn jednou dostihnou a obětujou a já zemřu... Rád bych aby pak měl Lambry přítelkyni v Adelain a ona v něm. A možná že nezemřu, že prostě jen uteču, protože tohle místo. tohle místo mi leze na nervy. nenávidím to tu. "Když budeš utíkat, ničeho tím nedosáhneš..." pokouším se jí vysvětlit a sám cítím ten kámen, který mě tíží u srdce. Radím jí, ale sám se těch rad nedžím. Bojím se o ni i o Mika. Neumím být dobrý přítel, všem jsem akorát ublížil. Ale Adelain pomůžu. Osvobodím její sourozence a zachráním její matku..., rozhoduji se ve svých myšlenkách a usměji se a odhodlaně se na Adelain zadívám. "Je to hotové, máš hlad?" zeptám se jí. Neumím vyjádřit vděčnost za to, ež mě odsud na odpoledne odvedla, že mi ukázala část města, že mi koupila koláč... Hledím na ni jako by byla svatý obrázek. Jako by byla andělem, který mi přinesl naději do mého pekla... Vezmu talíře a postavím je na stůl a i kni i šálky s čajem. Čekám až i sedne a popřeju jí dobrou chuť. |
| |
| Lehce si oddechnu a posadím se, s díky přijmu talíř a přivoním. "Hezky to voní. Koukám, že jsi dobrým kuchařem." Usmějis e a jeho pohled mě trochu zneklidní. "Jsme ti vděčná za tu nabídku,a le čeká mě každé ráno výcvik. Navíc musím být po ruce, kdyby mě Růže potřebovala." Evidentně zesmutním. "CO kdyby sme zítra odpoledne šli azse někam ven? Sice je to nebezpečné, mohl by mě někdo poznat, ale alespoň enbdueš celé dny tady zavřený." Zkoumavě si prohlédnu tvoji tvář. "Víš, vážím si tvých slov, ale ne...zájmu Miki moc nemá, možná ty zatím ano, protože jsi tu trochu sám, ale...neívm no." Radějis e nakonec pustím do jídla. |
| |
| Její pochvala mě potěší až mi zrudnou uši a já se raději pustím do jídla. Když začne mluvit o tom, že tu se mnou nebmůže bydlet trochu posmutní, stejně jako ona. Pak na mě ale upře svůj zkoumavý pohled a řekne mi svou nabídku, která mi připadá více než velkorysá. "Když já..." vypravím zesebe nervózně. Rád bych sní chodil odpoledne ven a kašlal na nebezpečí. Už jen to že mi to nabídla pro mě má velkou cenu, ale já bych měl trénovat celý den a ne jen půl dne... Ostatně jsem si myslel že zloději také... "Mám zájem..." řeknu když se zmíní o mé samotě a o tom, že Mioke prý zájem nemá. "Mike určitě taky jen... Asi to neumí dávat moc najvo, promluvím s ním, chceš?" nabídnu se hned i když vím, že bych s ním jen stěží mluvil o takových věcech. "Tak kdyžtak... Budu rád, když zítra přijdeš. Můžeš přijít kdykoliv, ty i Mike. Bduu jen rád..." řeknu jí odhodlaně, ale v hrudi cítím třas svého srdce. Měl bych být silný. Neměl bych chtít takové věci, aleona... ona také potřebuje přítele a pokdu si vybrala mě... vyschlo mi v ústech a lehké chvění v podbřišku zaženu dalším soustem a pohledem z okna, které jsem včera myl. "Tedy přijdeš?!" zeptám se jí. Odpoledne budu trávit s ní a v noci se budu učit do půlnoci. Budu unavený, ale zvládnu to... řeknu si odhodlaně... |
| |
| PJ: Viktor: Když se zmíní o Císaři mám nutkání vzpomenout si na ty rány z výcvyku. Rychle se pokloním s rukama zkříženýma před obličejem a pak mu říkám: ,, Já vlasně sem byl v císařské gardě. Náš císař mě sem poslal.... na chvíly se rozhlídnu jestly nás někdo nesleduje a pokračuju: Má to být moje zkouška. Abych se zde něčemu naučil a pak až se vrátím budu v císařské gardě. A ty možná, ale to neslybuju se budeš moci vrátit se mnou. Pak se na něj usměju a poplácám ho po zádech. ,, Teda jestly budeš chtít. Samozřejmě." |
| |
| Mám už sice být u Travise, ale doprčic tohle je moje rodina. Slíbil jsem že zustanu na večeři, takže hold pak budu muset spěchat. přemýšlím, když se pojednou podívám z okna a spatřím tam už temné šero. Občas si přečtu noviny, nebo pomůžu s něčím matce, hlavně abych se nemusel moc bavit s otcem. |
| |
| Usměji se na hostinského který po chvíli odejde to už se ke mě nakloní Laxien přes stůl. "T2ším se až budeme pryč... Zdejší lidé zdá se nemají příliš pochopení pro cestovatele... Zeptala bych se Niemba, zda ho tu neviděli, ale... Asi raději ne... Co myslíš?" zazní mi její slova v mysli jako bumerang. "Ano zdejší lidé zdá se nejsou moc zdvořilí zdá se..." začnu tiše."Skus se zeptat Laxien za skoušku nic nedáš..." mrknu na ni a po chvíli ještě dodám. "Tihle lidé něvěstí nic dobrého...štvou tě stejně jako mě Laxien?...myslím že bych si tu mohla udělat alespoň trochu srovnalosti a respektu..."zašeptám ještě tišeji než to předtím přičemž ještě něž to dopovím kouknu po stolu kde sedí parta lidí a smějí se z plna hrdla.Přimhouřím lehce obočí a dívám se na ty ubožáky kteří zjevně neumějí nic jiného než posuzovat a ponižovat druhé... |
| |
| Kostislav Začneš Viktorovi vyprávět o císařském úkolu a zkoušce, kteoru musíš projít aby ses stal členem císařské gardy. Otočí se na tebe s otázkou v očích, kterou nestihne vyřknout, když v tom mu nabídneš, ež se bude moct vrátti s tebou a pak už jen tvůj smích a poplácání po zádech... I Viktor se usměje po tvýv slovech a chvíli přemýšlí... "Jistě, pane... Však..." trcohu zrozpačití. "Ukáže až čas." dodá a pokračujet v jízdě. Už máte dojezíno a cesta vás čeká ještě vskutku douhá... Přeci jen celý den cesty není jen tak. Nakonec ale i to se vám zdaří a vy se ocitnete u malé vesničky, kde jedna z cedulí hlásá nápis, který nedokážeš přečíst. Viktor tě ujistí, že se jedná o název vesnice, Gervet. "Chcete si ho lépe prohlédnout? I to je způsob jak se naučit písmena," pousměje se Viktor a zastaví svého koně. Lambry Hraješ si s bratry už docela dlouho. Podřilo se ti zatím zdárně vyhýbat otci. Víš, že už bys měl být asi někde torchu jinde, ale z tvých myšlenek tě vytrhne matči hlas svolávající k večeři. Tvoji malí bráškové, se ihned rozeběhnou ke stolu, kde už zbytek rodiny čeká. Všichni počkají až se usadíš a matka každému z vás dá misku s kaší a ovocem. nálad není příliš vlídná a všichni to cítí. Jen tvoji dva bráškové, jako by byli stranou toho všeho. Snad je to tím, že jsou dvojčata, těžko říct. "Dobrou chuť..." popřeje vám matka a všichni popřejí také. Ani není nějak moc o čem mluvit. Matka po tobě neustále pokukuje a otec se po tobě podíval dlouze a pořádně jen jednou. Vlastně se jeho chování od jiných dní vůbec nezměnilo... Marillë Laxien se trochu uvolní když na ni promluvíš, ale znervózní, když se zmíníš, ež za zkoušku nic nedá. "No... Nedá se říci, ež by mě štvali, jak to zveš, ale... Spíše mě děsí... Nemám z toho dobrý pocit, ale jestli myslíš... Zkusím se zeptat a pak se uvidí..." řekne a když vám hostinský přinese vaše čaje tak jej osloví. "Pane hostinský... Prosím, nebyl... Neby ltu před necelými čtrnácti dny, elfí muž? Měl... Měl tmavý plášť s kápí a kladivo a batoh... Byl velmi... Velmi pohledný..." popsala jej Laxien a ty přímo až vidíš jak se z jejího obličeje vatratila zdravá barva, když svým zoufalým pohledem sleduje hostinského. Ten jako by ztratil řeč. Kdyby ještě držel v rukou šálky s čajem dozajista by je upustil... "Vy hledáte toho... toho elfa?" zeptal se a v obličeji je mu znát strach. Laxien jen přikývla. "To je těžký slečno..." přiklonil se hostinský blíž, aby ho nikdo jiný neslyšel. "Byl tady... Byl tu a vyptával se na Travise Deshaina... Travis vyrůstal zde ve venici než mu vypálili dům a zabili rodinu. Pak ho údajně prodali do otroctví... Nic jsme nevědli než v doprovodu jiného elfího muže nepřišli a nepřespali u Grumů doma. Tehdy Travis říkla, že byl prodán do otroctví a že ho jeho nový pán posílá někam dál a ten elf... Mylsím Lambry, že mu říkal, tak ho měl doprovázet... Asi dva dni po nich přišel ten elf, o kterém mluvíte. Říkal, že slouží Elvien a ty dva hledá, protože s nimi musí mluvit či co... Nevím přesně ale... Raději neříkejte příliš nahlas po kom pátráte," usmál se nakonec na Laxien a odešel si dál po své práci. Laxien zůstala sedět a nyní se rozjlíží po lokále jako by na ní šli mdloby... |
| |
| Překvapeně na Travise pohlédnu. "Zájem? O mě? Takového vyvrhele, Vždyť nejsem nikdo, nemám rodinu, nemám jméno." Smutně skloním pohled. "Ano, ráda zase přijdu a ukážu ti další část města. Třeba se tu bzy i seznámíš s nějakými lidmi a nebudeš tak sám, až budu mít zase nějakou práci a nebudu moci přijít." Usměji se a poté s eoptám. "Můžu ti teda s něčím pomoci?" |
| |
| "To není pravda..." vyhrknu okamžitě a opět zabodnu svůj pohled do jejích krásných očí. "Možná... Možná jsi vyvrhel, ale rodinu máš. Neměla by ses jich stranit, víš? Já kdybych se měl ke komu vrátit..." nedokřeknu. Vzpomenu si na otce a na matku, na Viktora, kterého jsem zanechal u nás v osadě. "Alespoň bych se pokusil vrátit..." řeknu už se sklopenou hlavou plačtivým hlasem. "Nemůžu se s nikým seznamovat... Nějací lidé mě chtějí obětovat bohům... ani nevím proč. Údajně mám mít nějakou zvláštní sílu... Příliš jsem tomu neporozumněl... Každý kdo se se mou přátelí je... Je v nebezpečí víš? Stačí že ohrožuji tebe a Mika..." Pokývu hlavou na znamení nesouhlasu. "Nemůžeš mi pomoci... Je to všechno moc složité. Jsem otrok, víš? Prodali mě Filipemu a ten mě poslal s Lambrym až sem, kde mě měl Mike učit na zloděje, jenže on... On se tomu rozkazu vzepřel, když poznal tebe a rozhodl se raději pro Růži než pro Filipeho. Mezi tím vším stojím já... Ten hobit co mě tu učil mě... No... Nakonec ho Mike zabil aby mi pomohl... Nechtěl jsme jeho smrt, jen... Jen jsem chtěl pryč... Nakonec jsem tu. Růže mi řekla, že jí dlužíme třicet tisíc zlatých... tolik peněz jsme nikdy neviděl a nidky si je nemohu vydělat... Utekl bych odtud, kdybych mohl. Šel bych pryč, abych už tebe ani Mika neohrožoval, ale kdybych to udělal můj dluh by zůstal jen na Mikovi... to nemůžu... Nemůžu se seznamovat. Ani... ani nechci. Lidé jsou zlí... Beztak se teď budu muset hrozně moc učit, abych byl Růži co platný a nevydala mě..." vypovím a už se slzám ani nemohu bránit. |
| |
| PJ: Zastavym u ukazatele a opakuju: ,,GER...VED" A ukazuju si na písmena. ,,Ger ved" Zkoušim si to zapamatovat jak se to píše, ale patrně to časem zapomenu. Asi po pěti minutách zkoumání nápisu. Koukam na vesnici. A hodnotim lidi. ( Jejich majetnost. Stav vesnice, a tak) Pak pobídnu koně a pomalu vjíždím do vesnice. A pořát si v mysly opakuju Gerved, gerved. |
| |
| Kostislav Sotva začneš opakovat Viktor se trochu zasměje. Když uvidí tvůj soustředěný výraz smát se přestane a raději tě opraví. "Gervet... Ne Gerved, ale Gervet..." vysvětlí ti. Začneš pohledem zkoumat vesnici. Počet obyvatel nebude moc vysoký. Pře tři sta nepůjde... I tak je to hodně... Majetnost nebude zrovna zde příliš vysoká. Ano jsou to lidé z vesnice, ale i tak... Ono se to těžko soudí. Pokud hledáš lidi v ulicích tak soptva tu a tam někoho zahlédneš. Není oblečen nijak bohatě, ale určitě by mohl být i hůře... Nevypadá to, že by měli nouzy o dřevo nebo jídlo. Dokonce zde naleznete i krčmu s možností přespání. Vypadá to dokonce i že je uvnitř několik hostů... "Tak jak jste se rozhodl? Zůstaneme, nebo se poksuíme jet dál a zastavit až ve Farthu?" ptá se tě Viktor, kterému ještě trochu cukají koutky po otm jak jsi zkoušel číst. |
| |
| Smutně hledím na Travise a položím mu ruku na rameno. Najednou mi dojde co vše máme společného. "Prosím nesmutni kvůli tomu. Víš...máme toho spoustu společného." Vstanu a smutně přejdu k oknu a vyhlédnu ven. Mezitím povídám dále. "Víš..když mi bylo sotva deset, můj otec, mimochodem místní hrabě a snad nejbohatší muž z tohoto města, unést. Je to hamižný a zlý člověk a tak, aby se nemusel dělit o své peníze se mě zbavil. Vše vypadalo jako únos, dokonce měl údajně domů přijít dopis s žádostí o výkupné, ale můj otec ho samozřejmě odmítl. Všichni si myslí, že jsme mrtvá. Byla jsme na tom podobně jako ty..nic víc než otrok, ráno večer i dokonce v noci. Pak sem to nevydržela a zbavila se ho. Utekla sem a dostala se až do cechu a to díky růži. Na okamžik se odmlčím a smutně skloním hlavu. "Otec neví, že ještě žiju, můj nejstarší bratr, o rok mladší než sem já, málem přišel o život, když se ho chtěl otec zbavit a doteď mi vše vyčítá. Sestra a nejmladší bratr si na mě nemohou pamatovat. Má matka doteď žila v přesvědčení, že nežiju, avšak teď ví, že žiju, ale nemohu se s ní vidět. Bratr mě nenávidí, dokonce mi řekl, že pokud se u jejich domu ještě ukážu, řekne to otci. Nemohu to riskovat, zatím. Nikdo z nich o mě ani nestojí....nikdo z nich mě už nebere za rodinu, pohřbili mě stejně jako můj otec." Rychle zaženu slzy, deroucí se mi do očí. "Máme toho opravdu moc společného. Jen..nikdo se to nemusí dozvědět ano? Jsi jediný kdo to ví. Kdo zná celou pravdu. Můžeš a nemusíš mi věřit, už mé jméno je důkazem, ale to nikdo nezná, jsem prostě Adelain. Nikdo víc." |
| |
| PJ: Trošku mě trápí že se mě vyktor zkouší vysmát, ale nedávám to vůbec znát. místo toho se začnu trochu pousmívat a snažim se tím Viktora rozesmát. Pak mu říkám: ,,Zůstaneme přes noc, ale raději nikomu neřekneme pravý jména. Jestly nás budou hledat tak možná i podle jmen by nás vystopovaly." |
| |
| Konečně společně dojíme a nastane čas loučení. Venku už je tma a je opravdu na čase abych vyrazil. Otci venuji jen krátký pozdrav, za to s bratry a matkou se loučím o něco déle. Pak již vyrazím do temnoty noci. Nemám u sebe žádné vybavení, atak musím ještě do cechu. Po pár krocích se dám do běhu. |
| |
| Pozorně poslouchám co hostinský poví.Když odejde po svém podívám se na Laxien která vypadá že na ni jdou mdloby.Poohlédnu se po hostinci hledíc na skupinu lidí kteří si zjevně nedají pokoj.Poté se podívám zpět k Laxien."Je ti dobře Laxien?...není ti něco?..."zeptám se tiše jako bych snad chtěla aby to slyšela jen ona a nikdo jiný. Mám v tom zmatek....nějaký elf...potom ten koho Laxien hledá sice to hostinský vysvětlil dost jasně,ale stejně je to celkem složitá situace... hledím ustaraně na Laxien a čekám co mi odpoví a zda vůbec odpoví i když by mě nepřekvapilo kdyby nic neřekla... |
| |
| Kostislav Viktor přikývne a zamíříte dop zdejšího hostince. Co čekat od vesnické putyky... Hodně lidí na malém prostoru, smích, pokřikování, hry jako jsou kostky a karty... Pivo kam se člověk pdívá a někde i něco tvrdšího. rozhodně se nedá říct, že by tu byl čerstvý vzduch... Sotva vejdete ihned si vás zdejší lidé všimnou a otáčejí se na vás. Sice se pořád baví ale ty pohledy jsou k nepřehlédnutí. Jsou nevraživé, zkoumavé ale i varovné. "Co to bude cizinci?" zavolá na vás hostinský a od pultu, kam jste se s Viktorem ihned vydali. U stolů je plno, ale u pultu je ještě pár míst volných. "Dvě piva a pokoj pro dva, paníze máme..." ubezpečí jej a vyndá jeden zlaťák, který si hostinský ihned zabaví. Za to vám dá hned klíč od pokoje a natočí vám bez dalších řečí dvě piva. "A také potřebuje ustájit koně." dodá ještě Viktor a hostinský hned řekne, že se o to postará a pošle kluka, který mu tu pomáhá, aby se o to postaral. Marillë Laxien se zdá se na žádnou odpověď nezmůže. Vypadá bledě. Rozhdoně jí toto nedělá příliš dobře... Po chvilce tvých obav o ni se na tebe ale podívá, z očí jí vytečou dvě slzy a pak se pokusí usmát. "Nic mi není Marillë, ale pokud ti to nevadí, půjdu si lehnou.t..." řekne ti zarmouceným hlasem. Lambry Vyběhl jsi do ulic. Tedy rozběhl jsi se až po chvíli. Loučení s rodinou bylo dojemné, tedy až na loučení s otcem. Inu ale vždyť ty jsi ani nic jiného nečekal. Víš, že se musíš vrátit ještě do cecchu a to se ti povede celekm bez potíží. Nemůžeš si být zcela jistý, že tě nikdo nesledoval, ale rozhodně jsi nikoho neviděl. Když tam přijdeš vypadá to tam podobně jako jiné večery. V hlavní místnosti je spousty zlodějíčků, ale i zkušenějších a ne vždy jsou to jen zlodějové. Někteří z nich mají už i cejch vrahů... To tě ale tolik nezajímá jako tvůj pokoj a tvé vybavení v něm, pro které jsi vlastně přišel. Nikdo ti nci nevyčítá a nikdo tě ani nezastaví. Máš volnou cestu. |
| |
| PJ: Hostinský: ,,Počkejte já si dám pohár vína." K viktorovi: ,,Brachu já tohle nepiju. Víno, to je pro mě lepší než pšeničný pivo." Usměju se na něj a kouknu mu přitom do očí. Pak se pořádně kouknu jaký tady sou lidi. |
| |
| V cechu se snažím o to, aby si moc lidí nevšimlo, že mám na spěch, ikdyž pozornější lidé by si toho všimli, zřejmě. V pokoji se pak rychle převléknu, ovšem některé vybavení se k tělu přidělává na rychlo dost obtížně, atak mi to všechno přecejen nějaký čas zabere. Konečně jsem připraven. Vyjdu z cechu druhým novým vchodem a zamířím uličkami k Travisovi... |
| |
| Dívám se na Laxien je mi ji tolik líto když vidím jak se trápí a nevím proč všimnu si že ji po tvářích stečou dvě slzičky na to mi odpoví že se půjde lehnou.Přikývnu "Dobře...jen jdi Laxien myslím že to budeš potřebovat.." řeknu tiše a pousměji se. Znovu se ohlédnu na partu hostů zde v hostinci. Tahle parta nezdvořáků se mi nelíbí....pořád posměšky a možná i nějaké hloupé narážky...snad už brzy odejdou nebo budu muset zakročit... trochu přimhouřím oči při pohledu na ně. |
| |
 | vytaženo z odpadu |
| |
| Kostislav Hostinský se zastaví a přijme tvou novou objednávku s menším zdráháním, ale přijme. Když Viktorovi řekneš, že pivo nepiješ, mladík se usměje ale na jeho očích je znát, že je zamyšlený. "No dobře. Promiň to jsem nevěděl..." odmlčí se a pak když začne opět plně vnímat se na tebe podívá. "Můžu se na něco zeptat? Proč jste vlastně doopravdy připlul k nám na ostrov? Víte... Já vím, že jste mluvil o nějaké povinosti vůči císařství, ale... Nějak mi to celé nesedí..." řekne ti zamyšleně. Zatímco čekáte až vám hostinský přinese objednávku, což se stane nedloho po této Viktorově otázce. Můžeš si všimnout, že se po vás doopravdy lidé otáčejí, ale už o něco méně. Marillë Laxien odešla nahoru a ty jsi zůstala v sále prakticky sama. Tedy sama z té vaší dvoučlenné skupinky. Když Laxien zmizela jeden z těch mužů u vedlejšího stolu na tebe začal pokřikovat. "Hej, Kočko?! Nechceš si přisednout k pořádnejm chlapům a trochu si zašpásovat?!" ostatní se hlastitěrozesmáli... Lambry Zamíříš k Travisovi do jeho laboratoře a už po z dálky vidíš, že se uvnitř svítí... |
| |
| Poslouchám co mi Adelain poví a cítím se zahanben, když vyslehcnu vše co mi chce říct. Uši se mi zbarví do nachova. Cítím se hloupě, před ní, když porovnám, že to co jsem proil já je oproti tomu co prožila vlastně nicotné... A to ještě zdaleka jistě nevím vše. Smutně přikývnu. "Ano jistě máš pravdu... PromiNˇ, omlouvám se... Byl jsem... Byl jsem k tobě netaktní a tak..." tváře mi přímo hoří. Tak rád bych jí vzal za ruku. Když si vzpomenu na dnešní odpoledne, když jsem po dlouhé době ochutnal koláč... Znovu jsem dnes byl obyčejným chlapcem a vím, že za to jí budu do smrti vděčný... "Jsem rád, že jsme tě poznal... Budeme... Budeme kamarádi?" zeptám se pak ještě a dlaně mnu o sebe... |
| |
| ,,Tady na ostrově sem kuli tomu...."rozhlídnu se okolo a prstem ukážu na místo kde je ten přívesek. ,,Kuli tomuhle, Ale císař mě poslal abych mluvyl s lidmy, něco jako velvislanec, ale bylo v tom něco jinýho. Ale na to se neptej, alespoň ne tady." Sedim a koukám po hospodě po osazenstvu. ,,Nevýš proč se tak koukaj? Že by kuli tomu že nejsem odsud?." |
| |
| hostinec Nechám Laxien v klidu odejít a pozoruji zbytek lokálu Zajímalo by mě na so Laxien myslí....co jí asi trápí?... ptám se sama sebe hledíc do desky stolu,ale jen do té doby než mne osloví jeden z hostů."Hej, Kočko?! Nechceš si přisednout k pořádnejm chlapům a trochu si zašpásovat?!" hned po tom co to řekne se ostatní začnou smát.Podívám se na něj s otráveným výrazem v obličeji ale rázným. "S takovejma jako jste ty nepiju....a nehodlám porušit ani teď..." vyřknu polohlasně a snažím se všímat svého i když při smíchu vše kolem to snad ani neni možné.Co si ve mě říká abych to raději nechala plavat a starala se o své,ale také mi něco říká že si to nemohu nechat líbit.Rozhoduji se nějakou dobu kterou z částí poslechnout a zda vůbec poslechnout aspon jednu. Raději je ještě nechám být...a bude si hledět svého sice jsou asi podnapilí ale snad si ještě netroufnout vstát ze židle a přijít ke mě... prstem levé ruky přejíždím po okraji poloprázdného hrnku čaje. |
| |
| U Travise: Rychle se snažím zahnat chmury, které mi tento rozhovor přináší a mile se na Travise usměji. Pomalu přistoupím k němu a zadívám se mu do očí. "nebyl jsi netaktní. Jsem ráda, že alespoň na tohle tajemství nejsem sama. Ale nesmí se to nikdo dozvědět. Můj otec by se mě pokusil najít a zabít. Mohl yb dokonce ublížit i vám." Můj pohled přestane skrývat starosti, které ty vzpomínky i pohledy do budoucnosti vyvolávají. "jistě že jsme přátelé, já vás jako přátele beru. Nikoho jiného ani nemám. Jsme ráda, že mohu být s někým jako jsi ty nebo Lambry. Věř mi, že kdybych mohla, položila bych za vás i život, pokud yb vám to pomohlo." Opatrně položím sovu dlaň na jeho a vesele na něj zamrkám. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR